{"text": "22. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O císařské sankci], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. O sankci císařské Sankce jest potwrzení, které císař dáwá usnešení sněmu, načež teprwa platnosti nabýwají.. W manifestu císařském dne 19. října t. r. w Holomauci wydaném stojí: „ aby ( konstituce ) brzy Mé sankci byla předložena. “ Slowo toto sankce za poslednějších časů zawdalo příčiny k welikým rozbrojům jak w říšském sněmu tak i w časopisech a w žiwotě. Císař náš slíbil konstituci a wydal ji také brzy po tom. Awšak nebyli národowé s konstitucí od J. M. C. wydanau spokojeni, proto že nebyla času našemu přiměřena, poněwadž kromě mnohých jiných nedůstatků šlechta w ní nad jiné stawy se nadsazowala proti demokratickému smýšlení a přeswědčení našich časů. Císař náš tedy swolal konstitující ( ústawní ) sněm, aby on wypracowal konstituci ( ústawu ) Rakauska, tak jak se srownáwá s potřebami národů. Císař newyjádřil se zřetelně o tom, co si on myslí slowem ústawní sněm; ale powstalo z mnohých stran mínění, že ústawní sněm wypracuje konstituci, kterau pak císař přijmaut musí. Tak rozuměla slowu „ ústawní sněm “ celá Iewice ústawního sněmu říšského, zwláště ale ti, kteří myslili, že se snad wětšina říšského sněmu podrobí Frankfurtu, w čem by jim arci sankce císařská byla wadila. Ta strana, která tohoto mínění byla, myslila si takto: Celá moc nejwyšší ( souverenita ) jest nyní w rukau národu, sněm říšský co zástupce a plnomocník národu může tedy ustanowiti dle libosti, a císař se spokojiti má s tau mocí, kterau mu sněm ( totiž národ ) dobrowolně ponechá. Musíme wyznati, že tyto zásady jsau dobré a prawé, awšak jsau w našich okolnostech nepraktické a mohly by swobodě a prospěchu našemu spíše ublížiti než pomoci. Není nikdy dobře filosofowati do powětři a neohlížeti se po pewném základu swé filosofie, sice pak lehko celá filosofie, na oko pěkně wystawená, spadne jako domeček z karet od dětí sestawený. Kdybychom se práwě byli sešli někde w pralesích amerických a tam teď chtěli založiti nowý stát, tuť by arci bylo wšechno na místě, co Iewice říšského sněmu we Wídni myslila. Udělali bychom si zřízení dle libosti, buď republiku neb monarchii; kdyby se nám monarchie wíce líbila, wywolili bychom si krále neb císaře, a tomu bychom dali moc malau, welkau nebo žádnau, jak by se nám líbilo, a on náš nowě zwolený král neb císař by přijal ochotně to, co by se mu podáwalo. – Ale my nezakládame nowý stát, my si newolíme nowého císaře, my máme již císaře, který byl ještě na jaře neobmezeným naším pánem, a který ještě posud má tak welikau moc, že jenom blázen může ji upírati. My hledíme na okolnosti tyto se stanowiska praktického a powažujeme uwedení konstituce jako dobrowolnau wzájemnau úmluwu ( kontrakt ) mezi císařem s jedné a národem ( t. j. sněmem ) s druhé strany Dobře nám owšem jest známo, že mezi císařem a národem stojí mnohé nepowolané osoby, které by rádi tuto úmluwu dle swého prospěchu zařídili, a kterým ani na národu ani na císaři wlastně nezáleží, nýbrž jen samým na sobě. Takowých ale zištných dohazowačů při dobrowolné úmluwě nepotřebujeme.. Císař nám odewzdáwá welikau část swé předešlé neobmezené moci dobrowolně, my ji přijímáme, a ze swé strany pojišťujeme císaři dobrowolně jeden díl této předešlé jeho moci, který jemu ponechati hodláme a za dobré uznáwáme. My národ a císař jsme dwa smlauwající: prwní podání učinil císař, my jsme je nepřijali, že bylo málo; nyní činíme my podání ( t.j. říšský sněm wypracuje konstituci ), a až císař naše podání přijme, pak bude úmluwa platná, kontrakt uzawřen a naše kostituce pojištěna. Takowý byl asi smysl slow ministra Bacha, když prawil we sněmu, že se strany konstituce stane sjednocení mezi sněmem a císařem, že císař konstituci od sněmu wypracowanau ze swobodné wůle přijme. Upřímně wyznáwáme, žeby byl císař konstituci od říšského sněmu wypracowanau beze wšech starostí mohl přijmauti, poněwadž wětšina sněmu jest při wší swé swobodomyslnosti rozwážliwá a opatrná, a proto nemyslíme, žeby nyní bylo zapotřebí býwalo tím slowem sankce na wšechny pády se pojistiti. Ale co se stalo, stalo se, a my nyní nebudeme ani odporowati. Pokud konstituce ještě wypracowána není, a pokud tedy newíme, jaká konstituce bude, jest slowo sankce ještě bez smyslu, abychom se jádrně a prostonárodně wyjádřili, jest zajíc w pytli, o kterém se hádati není rádno. Až bude konstituce hotowa na sněmu, pak teprwa nabude wěc platnosti. Bude-li konstituce dobrá, dle potřeb a přání wšech národů, nebojme se o sankci císařowu; císař se nemůže opříti proti zjewné wůli celého národu, on udělí potwrzení swé dobrowolně ….. Kdyby se ale osoby jiné nepowolané mezi císaře a národ stawěli a za slowo sankce swůj zisk a zisk jistých privilegowaných stawů ukrýwali: tuť musí národowé sworně a zmužile proti takowým nepřátelům národu i císaře protestowati a je odstraniti, aby nezabraňowali slowům ze srdce národu wstupowati do srdce císařowa.", "id": 0}
{"text": "2. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [titulní strana], Titulek: Povídka o panu Pozděslavovi, Autor: Havlíček, Karel\nPowídka o panu Pozděslawowi. Wyprawowati budu powěst, kterak pan Pozděslaw ku wšemu, co na swětě dosáhnouti chtěl, pozdě přišel, i k wěšení. – Byl w jisté nedaleké zemi jistý učený profesor, a tento učený profesor měl ženu, a s touto ženou na polowic měli sedm synů. Mezi těmito sedmi syny byl jeden nejstarší a jeden nejmladší; ten nejstarší byl také učeným profesorem, druhý byl práwníkem, třetí lékařem, čtwrtý umělcem, pátý kupcem, šestý wojákem, a s tím nejmladším Pozděslawem měl pan otec, učený profesor, nejwíce starosti, na jaké místo by ho přiwedl. Napřed myslil pan otec, učený profesor, poněwadž milowal knihy, aby byl Pozděslaw spisowatelem; ale panímáma, poněwadž milowala syna, nechtěla, aby hlady umřel. Že widěla na swém manželi, učeném profesoru, kterak učenost k duhu jde, poradila Pozděslawu býti také profesorem. Šel tedy pan Pozděslaw na onen ouřad, kde se hlásiti mají ti, jenž hodlají dostati místa profesorská, a odewzdal ouředníkowi žádost swou zároweň s dwěma kopama atestátůw. Ouředník usmíwaje se prawil Pozděslawu: „ Weliký počet již žádá o totéž, a nesnadno wám bude, při wší učenosti k nějakému místu přijíti. “ Při tom sáhnul do kapsy; ouředník, ne Pozděslaw, neb ten se domu odebral, a na práwnictwí odhodlal. Když po skončení studií práwnických na onen ouřad přišel, kde se hlásiti mají ti, jenž hodlají dostati místa práwnická, a tázal se wrátného, kam by měl odewzdati žádost swou s dwěma kopama atestátů, odpowěděl mu wrátný: „ Na lewo w druhém poschodí, pane kolego! \" – „ Kterak mne člowěče nazýwáš kolegou? \" řekl s podiwením Pozděslaw. „ Také jsem skončil studia práwnická, pane kolego! ' “ wece wrátný; načež Pozděslaw nešel na lewo do druhého poschodí, nýbrž zrowna domu, postěžowati si otci, jak jest přeplněn staw práwníků. „ Buď lékařem! \" řekl mu otec, učený profesor. Pozděslaw uposlechl radu otcowskou, a po zkončených studiích, zaopatřen dwěma kopama atestátů, wsadil do nowin, že od 11 do 12 každodenně we swém bytu zdarma léčí chudobné. Po půl létě powolán jest ponejprw jednou w noci na konsilium k nemocnému, u jehož postele stálo třidcet lékařů. Pozděslaw nemoha se wecpati do pokoje, smutně se domu nawrátil. „ Kolik tam bylo lékařů? \" tázal se otec. „ Třidcet. \" „ Mnoho, welmi mnoho; dříwe míwal jeden lékař třidcet nemocných. \" „ Buď malířem! \" prawila matka, a Pozděslaw wyučiw se malířstwí, wsadil se do nowin. Žádný wšak nepřicházel s prací. Pozděslaw si pomyslil, že snad je w obyčeji, aby sami umělci po domech chodili, hledati si práci. Šel tedy k sousedu swému, bohatému kupci, nedalliby se s ženou i s dětmi a se wším, což jeho jest, wymalowati, to že prý se jménuje „ genre. \" „ W jakém způsobu malujete? \" tázal se kupec. „ Olejnými barwami. \" – „ Olejnými již jsem malowán. \" – „ Tedy wás wymaluju al fresco \" – „ al fresco jsem již wypodobněn w obou swých písárnách. \" – „ Maluju také a gouache. \" – „ Tak jsem již čtyrykráte wyobrazen. \" – „ Tedy pastell? \" – „ Tímto spůsobem portretowali mne již osmkrát. \" – „ Snad by se Wám líbil obraz wáš aquarell? \" „ Šestnáctkráte ho již mám. \" – „ Ještě zbývá email. \" – „ O Bože! tak již mne mají w rodině mé nejméně čtyry a šedesátkrát. \" – 2 „ Ale který pak umělec Wás již tolikrát a tak rozličnými spůsoby malowal? \" – „ Který umělec? Sto malířů mne malowalo. \" – „ Sto malířů jednoho kupce! “ — bědowal Pozděslaw odcházeje, a naříkal si u otce. „ Buď tedy kupcem! když sto malířů přichází na jednoho kupce, tedy je kupců stokrát wíce potřeba než malířů! \" řekl otec. Proti takowému důkazu nedalo se pochybowat: přeswědčen odešel tedy do Hamburgu, státi se kupcem. U brány se tázal: „ Nepotřebují zde kupce? “ Máteli na ně nedůstatek, jsem zde já. \" Strážník se mu wysmál. „ Pane, zde je plné město kupců! \" Uleknut wrátil se Pozděslaw k otci, ten ho ale těšil: „ Nic se neboj! ještě se pro tebe wyskytne místo. Což abys byl wojákem? \" – „ O milý otče! i s toho nic nebude. Na cestě z Hamburgu chtěl jsem se dowědět, jsouli wšechna města plná kupců, tázal jsem se tedy w Terezíně, kdo tam bydlí? – „ Sami wojáci! \" zabručel strážník u brány, a sám se zdál být wojákem. — Tu přišla matka. „ Třeba jsi nikde místa nenašel, nic se nelekej, milý synu! já jsem se o tě postarala. Nemusíš být ničím, a přece se můžeš oženit. Wyhlídla jsem ti bohatou wdowu, do té se hned zamiluj, a wezmi si ji. “ – Pozděslaw, wzor dětinské poslušnosti, zamilowal se hned do oné wdowy, a když widěl, že bez ní nikterak žíti nemůže, ucházel se o její ruku. Wdowa prawila: „ Welmi jsem tomu powděčna, že mne milujete, musela jsem wšak již půl kopy milowníků odbýti, poněwadž jsem u smrtelné postele swého muže při konsilium třidceti lékařů jednomu z nich swou ruku slíbila. \" — „ O Bože! i k tomu konsilium jsem přišel pozdě, i ke wšemu ostatnímu! \" wzkřiknul zlostně Pozděslaw a šel se w zoufalstwí oběsit. – Byla w tom městě ouzká ulička: z jedné strany blázinec, z druhé uniwersita. Blázinec byl nowé, pewně wystawené stawení, uniwersita wšak stará, chatrná, silně se k pádu klonila; žádný se ale o to nestaral, aby byla sprawena neb znowu na jiném místě wystawena. Aby wšak, kdyby se někdy slabotou wěku zroutila, aspoň nowý a potřebný blázinec neporouchala: dali do uličky mezi uniwersitu a blázinec silné opory a příčky. Na těchto příčkách, zwláště na těch, které w příhodné wýšce od země byly, wěšíwáwali se wšichni ti, jenž z uniwersity wystoupiwše, nikde na swětě, ani w blázinci místa najíti nemohli. Tam tedy w temné, bouřliwé noci přišel Pozděslaw se swým prowazem: když se wšak při swětle měsíčném na příčku podíwal, shledal, že na ní již wisí plno lidí. Stalo se to tak: w sousedním blázinci zapoměli zawřít wrata. Blázni zpozorowawše to, wyběhli do uličky, a jednomu napadlo powěsiti se na trám, co se pak ostatním tak zalíbilo, že to wšichni po něm učinili. „ Kýho šlaka! \" zwolal Pozděslaw, „ což pak ani k oběšení není prázdného místa! \" a počal je odřezáwat. Napřed to činil ze zlosti, když ale odříznutí obžiwowali, a srdečně děkujíce okolo krku jej brali, zalíbilo se mu takowé milosrdné dílo, a nenechal žádného wiset. Na ten hřmot přišel dohlížitel z blázince, a mnoho jiných lidí, kteří wšichni Pozděslawa za dobrý kutek chwálili. Mezi nimi byl také wážný stařeček známý s Pozděslawem, a ten mu prawil: „ Wždycky jste si ztěžowal, že nemůžete nikde najíti místa k činnosti, že jsou wšechny stawy přeplněny: tu sám widíte, dobré skutky se mohou konati bez konkursů a bez atestátů. Buďte dobročinným člowěkem: ten staw není ještě přeplněn. \" Dle Fernanda H. Borowský.", "id": 1}
{"text": "17. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [z novin Presse], Autor: Havlíček, Karel\n– Wídeňské ( jak myslíme ministerské ) nowiny „ Presse “ přinášejí tuto znamenitau zpráwu: Ústawy jednotliwých zemí a jiné důležité zákony a nařízení, jako zákon o tisku, zákon o spolčowání, budau bezpochyby již w tomto týdnu hotowy. Spolu s ústawami pro jednotliwé země wyjdau též wolební řády k zemským sněmům a pak budau hned wolby wypsány. – Z toho widíme, nač ministerstwo naše důwěrníky do Wídně wolalo! Co dále píše Presse w tom samém článku, jest welmi pamětihodno. Předně se dowídáme, že budau sněmy hned swolány. ( Ministerstwo chce mrzutost národů nad zpronevěřením dobrým spůsobem na jiné pole obrátiti, a wyhledalo jim we sněmích zemských přiležitau hračku ). Dále ale horlí Presse proti těm sněmům jakožto nebezpečným centralisaci a schwaluje welice swolání krajských sněmů. Nepochybujeme, že se i toto poslední děje na poukázání ministerstwa, k jehožto tajnému idealu náleží takowý departementální systém se zrušením a rozkauskowáním wšech mocnějších neněmeckých národů.", "id": 2}
{"text": "20. únor 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [Směs], Titulek: Láska, Autor: Havlíček, Karel\nLáska. Kapitola prwní. Láska a zoufání. Dwa přátele, Karel a Wáclaw milowali tu samou díwku. Díwka byla krásná co jarní jitro, a ohniwá co letní slunce. Přátelstwí hrozilo neštěstí, neb se wyzwali Karel a Wáclaw na souboj. Díwka wšak milowala jiného, a dříwe než k souboji přišlo, seznali Karel i Wáclaw, že jsou sklamáni. Cituplní, jací byli, předsewzali sobě, žiwota se zbawit. Sešli se w Kanálské zahradě. „ Příteli, já tu ránu nesnesu! “ „ A mně ta bolest utrápí. “ „ K čemu ta muka, já sem uzawřel, za tejden se utopit. „ To samé i já si předsewzal! “ „ Kdy míníš žiwota mrzutou tíži se sebe swrhnout? “ „ Dne 15. Kwětna w osm hodin ráno! “ „ A kde? “ „ W Drážďanech s mostu! “ „ A já w Praze. S Bohem na shledanou w sewerním moři. — Wřelé obejmutí, políbení, a po obapolném rozloučení každý swou cestou kráčel! Kapitola druhá Láska a smrt. Jarní jitro wzešlo nad Čechy i nad Sasíky. Bylo dne 15. Kwětna několik minut před osmou hodinou ráno. Karel stál w Drážďanech na mostě, očekáwaje osudnou chwíli. Wáclaw stál na Pražském mostě a pohlížel k Mikulášským hodinám, čekaje až osmá uhodí. W Drážďanech a w Praze bije osmá hodina. Na Drážďanském mostě wíce nestojí Karel a na Pražském mostě, kde Wáclaw stál, jest po osmé hodině prázdné místo. Odpočiňtež w pokoji. Kapitola třetí. Láska a z mrtwých wstání. Jarní odpůldne wzešlo nad Prahou. Bylo to o dwacet let později dne 15. Kwětna. Na rozích sáhodlouhé oznámení, kde jaká hudba a souzwuk! W zahradách před bránami ples a čerstwé wyležené piwo. – W Kanálské zahradě samoten u stolu sedí pán w nejlepších létech. Z dlouhé dýmky kouří, a hladí swé mnohowážné tělo. K tomu samému stolu přisedne pán stejného stáří a obsahu těla; poroučeje si láhew petrowského. Sundaw brejle s očí, otře je šátkem, a posadiw je zase na nos, mimowolně zrak obrátí ua přísedícího pána. I počne mezi nimi následující rozmluwa: „ Karle! “ „ Wáclawe, “ „ Neutopil jsi se? “ „ I proč bych se krásného žiwota zbawowal! “ Wřelé obejmutí a políbení. „ Sklepníku! láhew mělnického. “ „ Karle, jenom jednu otázku. Kde jest ona? “ „ Neklame-li mne zrak, prochází se tamto w stromořadí se dwěma psíky. Paklí Ti líbo, ještě není zadána? H.", "id": 3}
{"text": "7. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Dodatek redakce, Autor: Havlíček, Karel\nDod. Red. Rádi bychom se již jednau dočkali konce té podiwné komedie, kterau s námi Slowany naše wláda již hraje od času udělení konstituce. Wěru již nás omrzela znamenitě ta jednotwárná hra. Ačkoli se dobře wěděti mohlo, že wláda si nepřeje býti pod Frankfurtským parlamentem, přece nám Čechům mermomocí nařizowala woliti, nepochybně jen proto, aby nás a německé krajany naše hodně jednoho proti druhému rozdráždila ( divide et impera ). Zatím ale známí swobodomyslní Stawowé Morawští také se proti Frankfurtu prohlásili, nejpěknější důkaz, že tajné k tomu pokynutí od wlády míti museli, neboť nemáme důkazů, aby páni Stawowé Mnorawští něco učinili, co se wládě nelíbí. Chorwatům wláda ustanowila bána, učinila jej welitelem hranice wojenské — a pak jej zas jiným nařízením podrobila ministerstwu uherskému a wydala jej tím do takowých okolností, že jej Maďarowé zjewně za buřiče mohau prohlašowati. Polákům dalo ministerstwo na žádost jejich odpowěď, kterau, abychom málo řekli, nestydatau nazwati musíme. Celému swětu bylo patrno, že udržení Rakauska jen na nás Slowanech záleží: a naše milostiwá wláda přijímala od nás pokorné oswědčowání naší oddanosti, přece ale pro nás nic posud neučinila, a nechala nás wždy bojowat nejen s protiwními žiwly, nýbrž i se zákonem. Což pak si myslíte, že Slowan jako ono známé otrocké zwíře wám nohy přec lízati bude, třeba jste jej kopali? Nyní máme druhé jednání této komedie: náš pan gubernátor hrabě L. Thun ustanowil si sám nad sebau provisorní wládu, to jest asi, jako by dosazowal kaprál důstojníky; wysláni jsau deputowaní k J. M. C. o potwrzení, a ejhle! ministerstwo Wídeňské protestuje slawně proti tomu kroku kraběte L. Thuna! — radujíc se jistě potají z toho, co hr. Thun učinil. A náš Národní Wýbor? — ten jest pauze proto, aby se tam dwakrát za týden mluwilo, aby ti uepokojní lidé měli příležitost, hráti si na parlament jako děti. Wláda nechá Nár. Wýbor rokowat, a sama dělá — co chce. Táži se, kde ukázala posud wláda naše upřímnau chuť, býti konstituční, a uwésti we skutek to, co národu českému přislíbila? Nikde, wyjmeme-li to, že wydáwá plakáty we dwau jazycích.", "id": 4}
{"text": "12. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [W Krakowě], Autor: Havlíček, Karel\n[ W Krakowě ] dne 7. máje 1848. Příjeda dne 4. wečír do Krakowa, našel jsem město w takowém stawu, jakoby nedáwno od nepřítele wydobyto bylo. Na mnohých místech wytrhána dlažba, okna rozbita, rozstřílena, leckde známky bomb a kulí, wšude plno wojska, na rynku po celau noc u Sukenice stojí a bivuakuje asi setnina jako w poli před nepřítelem, ze zámku dáwného staroslawného sídla králů polských wšude míhají se bílé kabáty „ ochránců swobody a práwa Poláků “, wšude na wysokém zámku, nyní w kasárny proměněném, widěti ještě místa, odkud se dáwaly městu ony známé poslední důkazy králowské, a kus takowého důkazu asi 5 liber darowal mi náš wel. p. TupýJablonský, jenž zde na Zwierzyňci farářem jest, na památku, jak se w Krakowě slawilo udělení konstituce. Již po cestě skrze pruské Slezsko setkáwal jsem se s emigranty polskými, kteří pokládajíce mne pro českau, bílau a čerwenau kokardu za Poláka, důwěrně mi wýstrahu dáwali, že, wracím-li se z Paříže, nebudu do Krakowa wpuštěn, a wyprawowali mi o wšem, co se w posledních dnech přihodilo. Celá skoro emigrace opustila byla Krakow a we Wratislawi se zdržowala. W Krakowě nemeškal jsem i hned obeznámiti se úplně s okolnostmi nynějšími, a maje rozmluwy s muži nejrozmanitějšího smýšlení, s emigranty demokratické i aristokratické strany, s občany krakowskými radikálního i mírného smýšlení, s ostatními meškajícími šlechtici z Haliče a jmenowitě ze Lwowa, s malými měšťany zdejšími, s židy, s českými auředníky zde ustanowenými, s důstojníky wojska a konečně i s representanty zdejší ‒ policie, a ze wšech těch nejrozmanitějších krásných i oškliwých, woňawých i smrdutých kwítků utwořil jsem si konečně obraz prawdiwý o stawu zdejších záležitostí wůbec, jakož hlawně o událostech w Krakowě w nejposlednějších dobách. Nejlepší owšem zpráwy podal mi náš milý Jablonský, jenž jsa swědkem očitým wšeho, nedíwá se na události zdejší ani okem janičárů a satrapů systemu Metternichowa, kteraužto roli zde bohužel naši odrodilci čeští co auředníci a důstojníci wojenští hrají, ani zas s předpojatým srdcem utištěného Poláka, jemuž nedowolí cit národní, nechwáliti wšechny kroky krajanů swých a nehaniti wšechno, co od nenáwiděné wlády rakauské pochází; Jablonský, jediný snad w celém Krakowě sprawedliwý, jest saudce obau stran we zjewném nepřátelstwí proti sobě postawených, poněwadž pauze srdce a rozum slowanský nestraně sauditi může o těchto poměrech. Snažil jsem se dle možnosti wyswětliti Polákům nynější politiku českau, která w nich wšeobecné pochwaly došla; když jsem ale mínění naše strany Polska přednášel, tu patrně rozpadaly se smýšlení Poláků na dwě strany. Strana opatrná mírná srownáwala se s tím, že Čechoslowané, Jihoslowané a Poláci spojeni politicky a pomáhajíce jeden druhému jistě a bezpečně dojdau společného aučele swého, jenž jest samostatnost a důstojnost národní a politická swoboda, a z toho ohledu hotowa jest, obeslati sjezd slowanský w Praze ku konci máje wypsaný, bychom se tam společně poradili o záležitostech slowanských wůbec a rakauských zwláště. Ačkoli nebudau Poláci snad nikdy tak auzce spojeni s náhledy českými jako jsau Jihoslowané, a ačkoli také není možná, tak upřímný a tuhý swazek mezi Čechy a Poláky utwořiti, jako jest mezi Jihoslowany a námi, přece doufám, že srozumění mezi Poláky a námi oběma stranám mnohé wýhody přinese, zwláště w pádech nyní nepředwídaných, kterých se ale odříkati nesmíme za nynějších časů, za kterých jest wšechno možné, i rozpadnutí rakauské říše. Ubezpečen jsem, že při takowé politice, jaká až posud u ministerstwa wídeňského w obyčeji byla, snadno ještě do zimy může býti weta po císařstwí rakauském, a ani my Čechowé neuchráníme rozpadnutí jeho. Každý w politice zběhlý wyznati musí, že wlastně jen náhodě děkowati budeme, udrží-li se Rakausko, jistě ale ne ministerstwu, které za posledních dob wšem swým národům ( wyjma Wlachy a Poláky ) přátelstwí swé ukazowalo, jen že bohužel každému na autraty jiného kmenu. Tak na př. ze zdwořilosti k Němcům nařizowalo nám, abychom obeslali frankfurtský parlament, ze zdwořilosti k Maďarům nepowolilo žádosti Ilirů, ze zdwořilosti k Ilirům učinilo bana Jelačiče komendantem wojenského pomezí, čímž mezi Maďary zjewné zbrojení prowolalo, ze zdwořilosti k části Morawanů špatně smýšlející nepowolilo spojení naše s Morawau proti zjewnému práwu, wymlauwajíc se, že obě strany tázány býti musí. Takowá politika znamená nikomu se nezachowat, sednaut si mezi dwě stolice. A z té příčiny musíme, ačkoli si upřímně přejeme trwání rakauské říše, přece i příprawy činiti a o tom pomýšleti, co počneme, roztrhne-li se násilně swazek náš s Rakauskem, a z této příčiny musí nám mnoho záležeti na srozumění s jinými přirozenými spojenci našimi. Co se Poláků týče, počínají sice nyní rozuměti trochu, co to jest wzájemnost slowanská, a přeswědčili se, že nejsme my přátelé wlády ruské. Mírná strana zdejší, we Lwowě i w Poznaňi a nepochybně ještě wíce w králowstwí polském a na Litwě srownáwá se mnoho s náhledy našimi, a wšak prudká strana zajisté ještě několikrát wtrhne s sebau powážliwější krajany do neštěstí, jako ku př. w Krakowě w posledních těchto dnech, jmenowitě 26. dubna, kde Krakow byl dwě hodiny bombardowán kulemi, kartáči a kongrewskými raketami. Popisy události té, které w pražských německých časopisech umístěny byly, pochází od zdejšího c. k. auřednictwa a jsau příliš jednostranné. Jisto jest, že obě strany chybily, ale wětší winna jest na straně c. k. wlády, a pokud se auřednictwo w Haliči nezmění, pokud zde budau jen cizinci nejwíc auřadowati, není pomyšlení na nějaký pokoj w Haliči. C. k. auřednictwo a národní strana ( o sedlácích 126 zde řeč býti nemůže, proto že náležitého wzdělání nemají ) stojí proti sobě ustawičně co zjewní nepřátelé a jeden druhého wšelikými dowolenými i nedowolenými, lidskými i nelidskými prostředky zničiti usilují. Teď zde panuje generál Šlik, český pán, jehožto předek někdy před staroměstskau radnicí co rebellant odprawen byl, a který při příchodu swém zdejšímu obywatelstwu prý pohrozil, že wšechno rozstřílí, nebudau-li se dobře chowat, později ale tento příkrý krok swůj poněkud wymlauwal. Swobody tisku a diwadla užíwají zde w plné míře, národní garda není žádná, shromážďowati se nyní nesmí, a zbraň nikomu nositi není dowoleno. Ba kdo za bránu wyjde, musí mít wyswědčení od policie! Co ale překáží auplnému srozumění mezi jinými Slowany západnimi a Poláky, jest polská hrdost, nedočkawost a neznalstwí okolností. Polák ( mluwím zde o wětší části, ačkoli jsau wýjimky malé ) nezná nic než Polsko a Francauze, o Německu již má křiwé náhledy, ale poměry Slowanů západních dokonce nezná. Tak zde ku př. nemají ani zdání o záležitostech uhersko-slowanských, a tyto dni stojí we zdejších polských nowinách, že ban chorwátský Jelachich na čelo se postawil reakce!! Pěkná reakce, zrowna takowá, jakau Poláci proti Rusům obmýšlejí! ‒ Hrdost nedowolí Poláku mluwiti a mysliti o něčem jiném, než o obnowení celé Polsky, jak byla za starodáwna, to jest od Baltu až snad k Černému moři! Dáleká cesta, marné wolání! Co bylo, již nebude! I česká země sáhala jednau od Baltu až k Adrii, ale žádnému Čechu nenapadlo obnowiti tuto říši! To jest nejwětší chyba, že w Polsku jen lidé bez zaměstnání totiž šlechta ustawičně bez práce o politice přemýšlí a jedná. Jinák by byly cesty Poláků mnohem praktičnější: nebo člowěk, který jinak zwyklý jest se žiwotem zápasit, zná i wšeliké těžkosti w politice zdrawěji uwážit a dobré cesty hájit, a nepauští se jako polský šlechtic bez wesla na moře. ‒ A pokawad se nezmění tato stránka charakteru polského, pokawad sám lid polský neucítí potřebu samostatnosti národní: posawád nemají Poláci dle mého domnění žádné jistoty k dosažení záměrů swých. H. B. ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒", "id": 5}
{"text": "30. leden 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [glosa], Autor: Havlíček, Karel\nW německých nowinách Štýrsko-Hradeckých dočítáme se w dopisu z Wídně, že prý chtějí Liberečtí za poslance zwoliti p. Kurandu, začež jim p. dopisowatel již napřed požehnání swé uděluje. My Čechowé owšem nemůžeme wěděti, jaké zwláštní sympathie p. Kuranda w Liberci našel, budeme mít ale zwláštní příčinu k wděčnosti pánům Libereckým, jestli nám tauto perlau říšský sněm ušlechtí!", "id": 6}
{"text": "2. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Zřízení anglického parlamentu., Autor: Havlíček, Karel\nZřízení anglického parlamentu. Parlament, jako weškerý řád zemský w králowstwí anglickém, počátek béře z oněch dob, kde podmaniwý Wilém I. s Normany ostrowu dobyl. A wšak parlament tehdejší ani w nejmenším podobný nebyl k nynějšímu, a teprw během wěků dosahl onoho stupně, který za časů našich zaujímá. Nebo z počátku, dokud zřízení manské w Anglicku kwětlo, sedali sami baroni a rytíři w brnění a se zbraní, a teprw r. 1265, když král Jindřich se synem swým Eduardem I. w rozbroji s baronstwem zajat byl, rozepsal wítěz, hrabě z Leicestru, parlament, ku kterému také posly z hrabstwí, měst i městeček sezwal, chtě je k tomu přiměti, aby se mu k nowým platům uwolili. Sám Eduard I. pak, když se byl trůnu zmocnil, nowý tento ústaw nezrušil, a tak se počíná sněmowna obecní wedlé sněmowny panské. Nemohouce se wšak do širokého rozbírání wšech wěcí pouštěti, které nejwíce k tomu přispěly, že se anglický parlament na nynější moc a sláwu zmohl, jenom to podotknouti musíme, že r. 1707 parlament skotský a r. 1800 irský s anglickým spojeny byly, a že r. 1834 obecní sněmowna skrze reformní zákon, o němž níže powíme, přejinačena a zwelebena byla. K nynějšímu parlamentu patří podlé zemského práwa anglického král sám, pak sněmowna hořejší č. panská ( the house of lords, the upper house ) a sněmowna obecní c. dolejší ( the house of commons, the lower house ). Ti tři dohromady wedou weškerou zpráwu zemskou. Ewropejský náwyk wšak béře slowo parlament za obě sněmowny, w jakém smyslu také my ho w tomto pojednání užíwati budeme. Přede wším jest nám připomenouti o moci králowské. Král weliké Britanie a Irska jest podlé zákonu a smyšlení britského nadán jakousi wýšší a nadpřirozenou powahou. On jest hlawa říše, neomylný, od žádného člowěka nezáwislý, aniž komu za jednání swé odpowídá. Jakožto panowník není schopen, někomu bezpráwí učiniti, ba ani na něčí bezpráwí pomysliti. Že jako člowěk křehkostem lidským podroben, rozumí se. Král nikdá neumírá, t. j. moc králowská nepřestáwá skonáním králowým, nýbrž w tom okamžení jak král ducha wypustí, přechází wšechna na nástupce jeho po zákonu. Osoba králowa je poswátná a nedotknutelna. W záležitostech záhraničných zastupuje král celý národ. We wěcech domácích rozdáwá a béře podlé rozmyslu a wůle swé weškerá důstojenstwí a ouřady jak statní tak duchowenské a wojenské a námořské. W jeho rukou spočíwá wšechna moc 110 branná a žádný důstojník wojenský neodpowídá za skutky swé parlamentu aniž komu jinému leč samému králi. Král jest hlawa církwe anglikánské, swoláwá a řídí církewní zbory. Král udržuje weřejný pokoj w zemi z té příčiny pokojem králowým ( the king‘s peace ) nazwaný. Král jest půwodce wší sprawedlnosti, we jmenu jeho wynáší se nálezy od neodwislých soudů britanských, a král uděluje milost odsouzencům kromě několika případností. Také ražení peněz jest práwo králowské. – Kolikrátkoli panowník wládu nastoupí usnese se parlament na tom, jak weliká má být jeho civillista t. j. roční příjmy, z kterých sebe a dwůr wydržuje. Civillista králowny Victorie obnáší 1725000 lib. sterlinků, asi 17 milionů zl. na stř. ( libra sterl. platí okolo 10 zl. stř. ) – 45tý díl wšech příjmů zemských! Civillista se líší od budgetu čili rozwrhu příjmů a outrat zemských na rok. Jenom král sám má moc a práwo parlament rozepsati, odročiti ( prorogate ), t. j. sezení parlamentní na délší čas přetrhnouti a rozpustiti ( dissolve ), což w tom záleží, že wšichni oudowé, kteří skrze wolení do parlamentu přišli, jimi býti přestanou. Žádné snešení parlamentní nemá zákonné platnosti, pokud mu ji král swolením swým neudělí. Podlé důstojnosti stojí zrowna po králi sněmowna peerská, jejíž členowé sou peerowé říšští ( the peers of the realm ). Jsou pak peerowé trojí: rození, wolení a od krále jmenowaní. K prwním patří zletilí princowé z krwe králowské, wladařowé čili hlawy rodů panských w Anglicku, ku kterým se počítají wéwodowé ( dukes ), markýzowé ( marquesses ), hrabata ( earls ), místohrabí ( viscounts ) a baroni ( barons ). Zde znamenati sluší, že se anglická šlechta od šlechty na pewnině tím líší, že jen prworozený syn šlechtictwí a statky po otci dědí, a mladší bratři se k měšťanskému stawu wracují, oddáwajíce se duchowenstwí nebo službě občanské, obyčejně wšak kupectwím se obírajíce, a tak se nezřídka přihodí, že kdo dnes kupcem, zítra lordem se stane skrze smrt a bezdětstwí staršího bratra lorda. Každý pán když nastoupí wladařstwí domu swého a dosáhne roku 21ho, w kterém se podlé zákonu anglického zletilým stane, může do parlamentu choditi. Zletilí prworozenci posud wladařících lordů smějí jen s wůli králowou w parlamentě hlasowati. Páni katoličtí sedáwali sice až do r. 1829 w sněmowně, a wšak hlasu neměli. Teď také hlasují. Dříwe byli katolíci w Británsku wšech skoro občanských práw zbaweni, což zwláště w Irsku, kde wětšina obywatelstwa je katolická hořce neseno bylo. Králowna Alžběta ustanowila, že každý oud parlamentní tak řečenou suprematní přísahu složiti má, skrze kterou králi přiznání činil jakožto hlawě říše u wěcech církewních i swětských zawazuje se, za každého, kdoby krále newěřícím jmenowal, za zrádce zemského powažowati, aniž bullu neb absolucí jakou od papeže wymáhati chce a t. d. Takowou přísahu nemohl owšem žádný katolik přisahati, a tak mu byl přístup do parlamentu zamezen. Nástupcowě Alžběty řídili ještě hůř proti těmto jinowěrcům ( dissenters ), wyloučili je ode wšech úřadů, ukládali jim dwojnásobnou gruntowní daň, zapowěděli jim grunty kupowat, přestoupení k římskému wyznání je jako zráda zemská trestalo a t. d. Nejhůř se dělo Irům. Těm pobrali Angličané wšechna práwa občanská, wšechny skoro grunty, tak že šesti milionům katolických Irů padesátý díl půdy zůstal, kdežto 49/50 půdy 1 1/2 milionu protestantů náleželo. Ba chtěli je o náboženstwí po otcích zděděné připrawit. To wšem Irsko w nejžalostnější bídu uwrhlo a křiwě potlačený národ často rozkwasilo. Teprw r. 1829 podařilo se rozumným mužům jako Russellowi, O'Connellowi, Wellingtonowi po urputném odboji starowěrných lordů, emancipací katoliků w parlamentě prorazit, která jim lepší práwa zjednala a přístup do parlamentu otewřela. Místo supremantní přísahy skládají nyní následujicí: že chtějí dům hannowerský na trůně udržeti, že se nechtí zřizení anglikánské církwe dotýkati, a práwa swého nikterak na škodu církwe a wlády protestantské nadužíwati. Teď mohou wšechny ouřady zastáwat kromě úřadu lorda kancléře, a náměstka králowského w Irech. Pak nemá žádný katolik práwo podací při kostele anglickém, třeba by mu skrze úřad příslušelo. Jezowité jsou na wěky z Angličan wyobcowáni, a žádný katolický duchowní se nesmí pod pokutou weřejně w kněžském rouše ukázat. K woleným náleží 16 peerů skotských na 7 let a 28 peerů irských, dílem na jeden parlament, dílem na celý žiwot ze wšeho a ode wšeho panstwa těchto králowstwí obraných. K peerům od krále jmenowaným patří nejwyšší kancléř, který obyčejně úřad říšského pečetníka zastáwá, a w panské sněmowně presiduje, pak president tajné rady a nejwyšší pokladník; dwanácte nejwyšších sudích zemských, kteří wšak jako juristé sněmowny hlasu nemajíce, od pánů pouze na potaz bráni býwají stranu wěcí práwnických; konečně lordowé od krále nowě powýšeni. Skrze práwo, jmenowati lordy podlé libosti může koruna wždycky přewahy w panské sněmowně dosáhnouti. Mimo tyto patří k peerům rozeným také peerowé duchowní, a sice arcibiskupowé Canterburský a Yorkský, 20 biskupů anglických a 4 irští, wšichni wyznání anglikánského. W Skotsku biskupů není, poněwadž Skotowé k církwi presbyterianské, biskupů netrpící, se přiznáwají. ( Pokračowání. )", "id": 7}
{"text": "24. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Frankfurtské noviny], Autor: Havlíček, Karel\n‒ Nedáwno zmínili jsme se o podiwném nápadu Němců we Frankfurtě, jak by po Čechách i na Morawě rozšířili tamní nowiny Frankfurter Ober-Postamtszeitung. Rozposlali totíž poštau na ukázku číslo do mnohých míst práwě takowým osobám, které to powažowaly za swau urážku. Jak přišli we Frankfurtě na jích jména? ‒ Nyní se wěc wyswětlila. We Frankfurtě nahlédli do ročního sepisu našich obcí a osob, které wyhořewši r. 1847 od assekurační společnosti náhradu dostali, a podlé něho wypsali jméno i staw i domowní číslo. — Není nad německý důwtip!", "id": 8}
{"text": "21. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [z Moravských novin], Autor: X\n– Na Morawě počíná se již také prakticky pracowati na poli národním. S nemalým potěšením čteme w Morawských Nowinách od 19. března toto oznámení: Wyzwání k sestawení Národní Jednoty sw. Cyrilla a Methuda. Pewným základem wšeho obecného blahobytu a mrawního zdokonalowání jest dobré wychowání a dobré školy wšeho druhu! Tuto prawdu uznal již před sty lety náš co šlechetný lidumil a nedo stihlý národní wychowatel ode wšech wzdělaných národu swého času welewážený a slawený Morawan Komenský. Tehdáž dosáhlo národní wzdělání w naší milé wlasti dobře zřízenými školami neobyčejně wysokého stupně. – Osudnau wšak bitwau na Bílé Hoře klesla swoboda naše, a bujarý tehdáž strom národnosti, jemuž wšecky owlažující zdroje odňaty byly, wadnauti počal a tím též krásný jeho kwět – řeč naše! Školy spustly, lid ubohý osirotěl a dwě stě let w národní a dušewní porobě žil, aniž bylo upřímným jeho přátelům dowoleno, nějakým spůsobem přispíwati ke spáse jeho! Rok 1848 nawrátil nám naše swatá, nepomijitelná národní práwa. Aby wšak náš lid owoce swobody požíwati mohl, zapotřebí jest spojení wšech: by se lidu našemu poskytly prostředky k wzděláwání občanskému a národnímu. Myšlénka ta pohnula některé rodáky morawské, zříditi pro naši Morawu spolek pod jménem „ Jednota sw. Cyrilla a Methuda “, založený na prawidlech dole uwedených, jenžto by potřebám lidu wyhowěl. Činí se na wšecky naše slowanské bratry wyzwání, by k tomuto spolku přistaupili a jemu dle možnosti hojných aučastníků získali. Jak mile se 50 audů přihlásí, swolá se weřejně shromážděni, kdežto se dole w nákresu podané prnwidla Jednoty ustanowí, a wýbor pro spráwu wywolen bude. Nákres pravidel Jednoty sw. Cyrilla a Methoda. I. Tato Jednota jest spolek mající za účel wzděláwání lidu morawského, probuzowání a upewňowání občanského a národního wědomí a sebecitu jeho. II. Prostředky k tomu jsau: 1. Wydáwání kněh, časopisů a uměleckých díl. 2. Zakládání kněhowen a čtenářských spolků; napomáhání zaslaužilým učitelům; přičinění se, aby w naší wlasti zakládány byly hospodářské, průmyslnické, zwláště řemeslnické školy, štěparské školky a přírodozpytné sbírky. 3. Porady o potřebách lidu morawského wůbec a o prostředkách wyhowěti jim. III. Audowé spolku a jich záwazky. Audowé spolku jsau: zakladatelé, činní a přispíwající audowé. a ) Zakladatelem se stane, kdož 100 zl. stř. buďto najednau aneb po částkách nejméně 10 zl. stř. ročně w desíti letech složí. b ) Činným audem stane se, kdož každoročně 5 zl. stř., c ) přispíwajícím audem, kdož každoročně 2 zl. stř. w obau pádech najednau neb na dwakráte odwádí. Audem přestane býti: a ) kdož dobrowolně wystaupí a tento úmysl swůj aspoň 1/4 roku napřed Jednotě oznámí; b ) kdož půl roku přes určený čas swůj powinný příspěwek nesloží, nezaprawenau sumu wšak přece složiti musí. IV. Což poskytuje Jednota audům swým? 1. Každý aud Jednoty bez rozdílu má práwo účastenstwí na weřejných poradách, a činiti náwrhy; práwo hlasowati wšak přisluší jen zakladatelům a audům činným. 2. Zakladatelé a audowé činní obdrží knihy a jiná díla nákladem Jednoty wydáwaná zdarma; audowé přispíwající wšak za polowiční cenu. V. Spráwa Jednoty. K wedení spráwy spolku wywolí zakládající a činní audowé ze sebe wýbor, který opět ze swého středu wywolí přednostenstwo, totiž: starostu, jeho náměstka, jednatele a pokladníka. Wýbor přijímá přistupující audy, wede aučty, zasedá týhodně aspoň jedenkráte a powolá wšeobecné shromáždění Jednoty každého čtwrtroku nejméně jednau. Wnitřní spráwa a weškeré wyjednáwání Jednoty děje se wýhradně w národním jazyku. VI. Z čeho zaprawuje Jednota swoje wydání? 1. Z powinných poplatků swých audů. 2. Z dobrowolných příspěwků a darů jakéhokoli šlechetného lidumila. Tyto dary mohau býti na penězích anebo jiné, na př. knihy, mapy, obrazy, přírodozptyné wzácniny a t. d., z nichžto každý se weřejně ohlásí. 3. Z wýnosu wšech podnikání Jednoty. Kdož audem Jednoty se státi úmysl má aneb jiné pro ní získal, oznam to přípisem na redakci Mor. Nowin; p. Ohérala, dra. A. Pražáka, weřejného jednatele.", "id": 9}
{"text": "30. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Et vidit Deus, quod sint omnia bona. Umgang mit Menschen. Satyrik před soudnou stolicí.], Autor: Havlíček, Karel\nEt vidit Deus, quod sint omnia bona. Ztloustl Kuba jako soudek, Dal mu Bůh dobrý žaloudek: Kdyby mu byl Bůh dal wtip, Bylby suchý jako šíp. Umgang mit Menschen Take tobě N * * radu dám: Nemluw před lidmi o sobě sám. Neboť jest to proti zdwořilosti Mluwit o neřádu w společnosti. Satyrik před soudnou stolici. „ Proč pak nepíšeš jako wšichni jiní Proč pak twé péro černí jen a špiní? “ „ „ Ale wy pání kritikáři! Wždyť ho namáčím w kalamáři. “ “ Borowský.", "id": 10}
{"text": "13. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [reakce na názor pražského studenstva], Autor: Havlíček, Karel\n* * * W Praze dne 12. října. Pražská aula a Wídeňská aula. Slyším práwě, že se na zdejší aule ( w Karolíně ) držela schůzka studentstwa, we které wyslanci studentů do Wídně poslaní podali zpráwu o událostech Wídeňských. Slyším také ( což člowěk musí wšechno slyšeti! ) že prý tito páni wyslancowé studentů Pražských we zpráwě swé projewili jakausi příchylnost swau k té straně, která nyní we Wídni panuje! – 620 Newím skutečně, jakým způsobem podiwení swé nad tím wyjewiti. Pánowé! jest nyní doba rozhodná! Warujte se, aby waše jména časem swým u našeho národu we zlé památce nebyla co jména zaslepenců neb – zrádců. Každý rozumný wí, že jest boj nynější boj přepiatých Maďarů a Němců proti sprawedliwým Slowanům: a jenom wy, mládež, která se připrawuje ke stawu wzdělanců, jenom wy tomu nerozumíte? Chcete nyní wy w našem národu strany způsobiti, když swornosti nejwíce zapotřebí jest? Myslíte snad, že každá revoluce již dobrá jest, proto že jest revoluce? Aneb snad jen proto schwalujete to, co se nyní we Wídní děje, že Wídeňští studenti w čele jsau? – Wídeňští studenti jsau Frankfurtisté – jste wy w Pražské aule taky? Chcete snad také w Praze wládu wésti, jako ji chce aula Wídeňská prowáděti? – Tak dalece jistě zaslepeni nebudete! Byloby to přirozeno, aby syn wládnul nad otcem, aby studentstwo chtělo wládnaut w zemi? Buďte wždy milowníci a hajitelé swobody, hotowi každau chwíli žiwot swůj za swobodu dáti, ale pamatujte na to, že dobrá wůle není dostatečna k dobytí a zachowání swobody. Dobrá wůle bez rozwahy a bez opatrnosti časem wíce škodí než prospíwá. H. B.", "id": 11}
{"text": "13. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: [polemika s Dr. Landsteinerem o národech slovanských], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Tentokrát podiwnau náhodau můžeme poslaužiti swému čtenářstwu dwěma copy: jedním starým již roku 1813 uříznutým, druhým zcela čerstwým, který jsme uřízli práwě z hlawy p. Dra. Landsteinra redaktora nowých, jak on prawí, guvernementalních, aneb jak se obyčejně říkáwá wládních nowin „ Oesterreichische Reichszeitung. “ Tedy w pořádku podle stáří. Proces r. 1813 strany uříznutí copu. Podáwáme tuto pro obweselení myslí skutečnau žalobu, která byla 1813 u Smečenského saudu zadána, a z které sám čtenář bez dalšího wýkladu porozumí, že jest sice nyní welmi směšná, ale za toho času byla zcela oprawdiwa. Přeložena jest doslowně z německého. Red. Slawné místní práwo! Widím se nucena, na D..., rychtáře z W... panstwí Sm...., zanésti následující žalobu: Co c. k. privilegowaného sanytrníka, jak příloha A wykazuje, pohnulo mně moje zaneprázdnění předsewzíti cestu do St... abych k wyrobowání sanytru objednal kamenného uhlí, a jdaucího 8. záři 1812 ze Sl.... do K.... mého domowa, přepadl mně wečer, a já byl nucen přenocowati we wsi P.... w hospodě. Každý cestující má práwo we weřejné hospodě očekáwati pokoj a bezpečnost práw osobních. Přihodilo se wšak naopak. Rychtář W. D. byl w tétéž hospodě, pil silně, hřmotil celau noc, a zbawil mně tak nočního spánku. Já sem seděl u zwláštního stolu, aniž sem se s tím D. a jeho družstwem do zwláštní rozmluwy pustil neb kdy s ním jakau známost měl aneb jemu k nějakému wýstupu příčinu podal. Dne 9. září k 7. hodině ráno projádřil se ten D. hledě na mně: Ten sakramentský cop musí dolů, i wytahowal swůj kapesní nůž. Já se wyjádřil, že jsem proto sem nepřišel, to že mně udělati nemůže. Když wšak, wstana od stolu, wen jsem jíti chtěl, popadl mně od zadu za wlasy, držel mně tak pewně že jsem se hnauti nemohl, a w této době násilí a překwapení uřízl mi cop několika neostrými a protož welmi rojícími a bolestnými řezy. Jak slyším, uřízl prý tento swau zámožností ke zlomyslnosti a rozpustilosti welmi nakloněný rychtář již také cop jednomu mysliwci ze Sl...., K...skému učiteli a ještě jiným třem osobám, a jest se obáwati, žeby, pakli by tento wýstupek bez trestu zůstal, žádný cop, ani na hlawách wyšších stawů před ním nebyl jist. Uříznuw tak násilím beze wší příčiny ten cop, wyzdwihl jej do wýšky, a aby mně před přítomnými zostudil a směšným učinil, mluwil wšeliké hlaupé wěci mezi tím, konečně hodil s opowržením cop na zem a prawil: Zcípni! A když já důwěřujíc w ochranu zákonů, daleký toho, bych jej slowy nebo skutky ku pořádku odkázal, ke stolu se posadiw nad přestálým leknutím, bolestmi, utrpenau ztrátau copu a nad potupau plakati počal, wysmíwal se tomu ten zlomyslný člowěk, křiče: Ať zcípne! Wšecky tyto okolnosti dokážu řádným důkazem skrze swědky Wáclawa S..., kowáře z K..., M...ského rychtáře F..., K... panstwí, P... ského hostinského H. a M...ského sedláka W.. ( je to jediný sedlák toho jména w M... ) K... ského panstwí dle průwodních článků B, a swau doplňowací přísahau. Z předeslaného wyswítá, že žalowaný ze zlého aumyslu jednal, a protož dle §. 1323 wšeob. občanského zákona k auplnému zadostiučinění zawázán jest. Že sem přitom, když on mne od zadu popadl a neostrau kudlau mně wlasy uřízl, bolesti utrpěl, wyplýwá z wěci samé, na každý případ, podáwám důkaz skrze znalce, jichž možná wzíti z třídy wlásenkářů. On jest tedy mně, jakožto c. k. sanytrníkowi také dle čl. 1325 tohotéž zákona powinen zaplatiti přiměřenau náhradu za bolest. Utrpenené bolesti cením swědomitě na 300 zl. w. č. a prosím, abych připuštěn byl k přísaze oceňowací. Rozneslau se powěstí, že mně tak hanebným způsobem cop uříznut jest, byl sem w celé krajině směšným učiněn, i moje čeládka nemohla se smíchy zdržeti, když já bez copu, na který sem ode dáwna tolik držel, domů přišel, a když prostopášný příběh slyšela. Od toho času pohřešuji u swých podřízených onu spráwnost, kterau jindy mé rozkazy wykonáwali. Ne bez příčiny nosíwali ondy wznešené osoby wlásenky s kolika copami. Dokud sem swůj milý cop měl, měl jsem wětší wážnost, pročež také wětší působliwost we swé žiwnosti. Ztrátau copu se to wšecko zmenšilo, a já utrpěl tím škodu na mé žiwnosti, kterau swědomitě na 200 zl. w. č. cením, a prosím, abych dle §. 1330 téhož zákona připuštěn byl k přísaze oceňowací. Můj protiwník nemůže jednostranně ustanowit, mnoholi mně na mém copu záleží. Uříznutím wlasů mých stala se mi také škoda na mé osobě, a žalowaný jest powinen dle čl. 1293 téhož zákona zadostučinění dáti; neb třeba i časem wlasy zase wyrůsti mohly, nebudu přece nikdy tak krásný dlauhý cop míti, jaký bych měl, kdyby mi nebyl uříznut. Mimo to, že patří cop k obyčejné okrase, byl sem zwyklý, choditi se zawázanými wlasy. Nyní je nemohu, dokud lépe nezrostau, wázat, a kdož může určiti meze aučinliwosti přírody? Od toho času cítím jisté hlawy bolení. Wůbec byl ten cop moje osobní majetnost, o kterau mně žalowaný swau prostopášností připrawiti nemohl. Též sem sobě toho copu wážil ne z marnosti, nýbrž z prawdiwého aumyslu; neb na mně, jako na wšechny sanytrníky čeká osud, že pro mnohé wýpary z hlawy w dílnách holau hlawu dostanu. Já sem sobě tedy předewzal, abych nemusil někdy od zkažené k... wlásenku na swé hlawě nositi, hlawu swau zachowati, abych z ní jednau nosíti mohl wlásenku bez nebezpečenstwí pro zdrawí. Tak ale mně ten zlomyslný člowěk olaupil o ten poklad, a já nemám žádné náděje, že mně kdy tak krásné wlasy wyrostau, i jestíť zřejmé, že sem i bez ohledu na utrpenau bolest, a škodu na mau žiwnost se wztahující, při tom uříznutí copu, také na swé osobě škodu utrpěl. Tuto škodu cením swědomitě na 500 zl. w. č., a prosím, abych byl dle č. 1293 připuštěn k oceňowací přísaze. Pročež prosím, aby k wyslechnutí žalowaného ustanoweno bylo stání, a při něm aby se stal pokus směsu, a pakliby se nedocílil, aby se pře líčila a pak aby se za práwo uznalo, že jest powinen mně: a ) za utrpenau bolest 300 zl. w. č. b ) za škodu ze škodliwého působení připadnosti této na mau žiwnost 200 zl. w. č., 2059 c ) za škodu mé osobě tím způsobenau 500 zl. w. č. spolu s práwními i jinými autraty, jenž liquidowány budau, pod uwarowáním exekuce do 14 dní nahraditi. W P... 17. ledna 1813. Kaucí skrz autraty práwní dáwá žalowatel se swau sanytrnau w K... třeba i w hotowosti. Wáclaw U. sanytrník. A tergo. Slawný Sm... místní saude! Žaloba Wáclawa U... c. k. sanytrníka skrz J. U. Dr. P... na W...ského rychtáře D... skrze prostopášné uříznutí copu, k wlastní wlásence po mnohá léta welikau péčí zachowáwaného a wyplýwající z toho zadostučinění. S písm. A. a B. „ Oesterreichische Reichszeitung “ přináší následující článek w čísle swém od 9. prosince t. r., který zde napřed čtenáři pro ukázku podáwáme, aby se widělo, jak píše redaktor takowých nowin o Slowanstwu: Jak powěst wyprawuje, promluwili jednau wyslanci slowanští k Almusowi, wéwodowi Maďarskému: „ My Slowané jsme básníci a fletisté, kteří málo rozumíme o státnictwí a o politice. “ – Čtauce listy Čechoslowanů, nemůžeme prawdiwost těchto slow až podnes z cela upříti. Poesie jestiť to zajisté, wždy ještě snítí o staré wládě kmene swého, mluwiti o sláwě koruny české, jakoby ještě stáwalo Přemysla Otakara neb welikého Karla, který pomocí německé kultury a německých mrawů poněkud objasnil národní snahy; poesie jestiť to, mluwiti o wěcech jen tenkráte možných, kdyby w měsíci jsme žili, kdyby wše zcela jinak bylo, než jak práwě jest, nebo zcela ani nestáwalo. Státnictwí a politika zřídka nalézá se w takowémto snění. Národní Nowiny prawí: Rakauský císař nikdy nesmí se státi německým císařem, welmoc rakauských národů nechce tomu za žádnau cenu. Rozdwojení s Pruskem stalo se snahau císaře rakauského, který sobě korunu německau na hlawu posaditi chce. Zamítá s opowržením dle raddy ministerstwa staroslawnau českau korunu, neb ani úmysl nemá, za českého krále se korunowati dáti! O německé koruně ale smýšlí Čechowé rowněž tak, jak celý swět přes tisíc let o ní smýšlí, a nyní mají o tuto korunu bojowatí, zem w neštěstí i dluhy uwrcí a při tom wšem na to pohlížeti, jak česká koruna se zanedbáwá a w zapomenutí uwádí! “ – Nechť se jen upokojí tito fanatikowé Slowanstwa, nebudau oni krew swau cediti proto, že mocnář rakauský korunu někdejší swaté římské říše na hlawu sobě posaditi chce. – Než chtějí toho pauze, wěřili by snad skutečně pohádce, kterau lidu wyprawují, aby jej pobauřili, jako cikán namlauwá lehkowěrné děti, když je chce ukrásti? Kdož by dobromyslně oklamati se dal? Německá koruna jest zde jenom symbol; myslíte sobě wplyw Rakauska w Německu; žiwel německého wzdělání a mrawů w Rakausích, spojení obau skrze společenský zájem pod obrazem tímto, a nalezli jste klíč k wýkladu onoho symbolu. Když porownáme slowa Nár. Now. se wším, co twrdí wůdcowé Slowanů sewerních a jižních, nemožno o tom pochybowati. Jakž oni rozwzteklejí se slyšíce, žeby nemečtí osadníci do Uher wystěhowati se mohli, jak pohne to ními, když Dunaj nazýwá se řekau německau! Hle, wizte! wolají, jaká budaucnost nás čeká! Rakausko, dle jich mínění, jest stát slowanský, welikost jeho a budaucnost spočíwá na federaci kmenů slowanských jej obýwajících. Jsauť pak Němci menšina obywatelstwa! – Německa odříci se musíme! Jest zrada na Slowanstwu a na poskytnutých stejných práwech národů, když německé mrawy a německá řeč ustanowují se za spojidlo zemí rakauských! „ Temné tušení proniká Slowanstwo we wšech končinách, snaha, prahnaucí žížeň po něčem, co sami jmenowati nemůžeme, probírá pulsy osmdesáti millionů. Prawá myšlénka, slowo, jiskra jenom a celá Ewropa zejme se plamenem. “ Tak mluwili na slowanském sjezdu w Praze. Hlasy utichly, myšlénka pozůstala we wůdcích – ona žije dále, byť i neosmělili se wyřknauti ji! Klamno jest mysliti, že takowé tušení, takowá myšlénka, jaké se zakládá we sbratření národů slowanských, pojednau powstati nebo pojednau zaniknouti by mohla. Události minulého roku způsobily toliko, že na swětlo wyšla, že zřejmě hlásána byla; wšak musilo ji dříwe stáwati, neb sahá daleko do historie, jestiť wýsledek wšech wýjewů a wšeho spletení, která wznikly w žiwotě těchto národů. Poměry ale nynější nazpět powolaly obezřetnost i mírnost nějakau; ostýchají se mluwiti zřejmě o Panslavismu, toliko co příšeru wystawují jej; než smýšlení bywši wzbuzeno před rokem pozůstalo, toliko forma wýrazu se změnila. Wnítřní opráwněnost, která swé rozšíření a moc a učení o wládě národnosti Slowanům poskytuje, již do předu se nestawí; ano uchylují se na historickau půdu. Mluwí se o sláwě koruny české, o privilejích Chorwátů, o starých práwech Srbů, každý snaží se udržeti sebe w starém odlaučeném postawení, federace pak podá se sama. Jinými slowy, panslavismus, jenž dříwe obsahowal nepřehlednau 80 miliony Slowanů obýwanau krajinu, obmezuje se nyní na kmeny, kteří sídlejí we wnitř hranic rakauského mocnářstwí, mění se w Austroslavismus, jestliže tím jménem jmenowati jej můžeme. Když ale poměry slowanských národů w Rakausku uwážíme, okáže se, že myšlénka ta byť i w smyslu nejužším, ni nejmenší nemá podstaty, by w žíwot wstaupiti mohla. Kde jest, tážeme se wzájemná páska, jenž wázati má tyto národy, když wylučuje se řeč německá i mrawy německé? S Kolárowým spisem: „ Wzájemnost Slowanů “ počalo se mluwiti o národu Slowanském; psali jsau historie řeči slowanské, Šafařík, Maciejowski, Mickiewicz we spisech swých o starožitnostech, o historii práw, o minulosti a budaucnosti Slowanů, spojili slowanské národy w jeden národní celek. Wšak kde jest tento weliký národ Slowanů? Nejenom že řeč a mrawy rozličných kmenů zcela jsau rozličné, tak že jenom pomocí řeči německé sobě wespolek rozuměti mohau, panuje ještě mezi jednotliwými kmeny wespolná nenáwist, žehrawost čeledí, které obě projewowaly se před tím w krwawých půtkách, o kterých historie wyprawowati může, a které až podnes ještě zcela newyhasly: Zapoměl snad Polák a Čech na staré rozmíšky? Nebo dělí je jenom Karpaty? Shoduje se Rusín s Polákem? Ani spřízněný Slowák nekloní se k Čechu, ačkoli oba pocházejí z plemene českoslowanského, jestliže totiž příslowí a nadáwky w ústech národa mají wýznamu! I u kmenů ilyrských nawzdor wšemu zbratření stawá ještě národního odporu! Zde již dělí národy odporná wíra. Srb nechce se státi katolikem, Chorwát dle starého práwa netrpí wyznáwatele wíry nesjednocené. Wšudy, kde se usadili Slowané wzděláwajíce půdu, nalézají se německá města, a žiwel wzdělanosti německé wšude se zakořenil. Stal se spojidlem mezi rozličnými kmeny a jest ním až posud: mohau Češi na jeho místo jiné dosaditi? Sledujme běh řek, na jichžto břehách od dáwnowěkosti sídleli Slowané, běh Labe, Wisly, Dunaje. Plawba a obchod nalézají se w rukau Němců, jichžto osady u prostřed Slowanů, řídily se dle cest wodních, přirozených to silnic pro obchod. Stalo se tak během času; poměry wšechny musely by se změniti; co teprw po stoletích wywinauti se může, zde nalezati by se muselo co wýsledek minulosti. Žádná wláda, žádné ministerstwo tyto poměry změniti nemůže, pomocí ale stejných práw, které ústawa Slowanům rowněž jako Němcům poskytuje, můžau sobě dobýti dušewní moci. Nechť tedy hledí zříditi sobě národní řeč, nechť hledí zmocniti se wlády w průmyslu i w obchodu, w uměních a wědách. Swět podán jest wždy nejdůmyslnějšímu i nejčilejšímu. – Nechť ukáží wůdcowé Čechů a Jlyrů národům cesty wedaucí moci a wplywu; nechybíť zajisté Slowanům dušewní síly a wytrwalosti w práci; mužowé jako Šafařík a Gay dali příkladů, jichžby druzí následowati měli. Národowé slowanští bojowali pro celitost monarchie we wálce občanské jakož i na bojíštích, oni we zmatcích národních neupustili od myšlenky welké jedné wlasti; Němci dali myšlénku swobody a ústawu národy spojující co zásadu sjednocení. Tak národowé, w mnohém sobě wespolek powinni jsauce, snažením k jednomu společnému cíli welikau sobě připrawí budaucnost. Ať tedy wůdcowé jednotliwých stran nechtí zameziti, co prozřetelnost tak ustanowila a co zdrawý smysl národu až posud uznáwal za potřebu newyhnutelnau! Takto píše pan Dr. Landsteiner, který od té doby, co byla w Rakausku zawedena emancipace židů, může být také ministrem ministrem. Kdožby myslil, že se dá na tento článek něco odpowědít? My nemyslíme – ale proto, poněwadž nás tak zastal práwě při dobrém humoru, hodláme si s wážnau politickau a philoslowanskau maudrostí p. Dra. Landsteinra zatančiti několikrát do kola polku. Proto jsme také dali jeho článek mezi nepolitické do Feuilletonu, a on jest skutečně nepolitický, již proto, že tímto článkem p. Landsteiner poslaužil ministerstwu asi tak, jako onen medwěd swému paustewníkowi tím kamenem. Tedy předewším myslí p. L., že my Slowané jakožto pauzí básníci a fletisté, nerozumíme politice a státnictwí. Inu my Slowané w Rakausku jsme owšem nyní jen chudí básníci a flétisté, ale máme bohatého strejce, jenž hraje na basu a tak twrdí muziku w celé Ewropě, že často swým kontrabasem wšechny ostatní přebručí. Nedáwno ještě jeho basa welmi líbezně hrála, a bez jeho basy by snad z toho Miserere nebylo wypadlo Te Deum Laudamus. Z toho se také dá saudit, že rozumí politice a poněwadž je také Slowan... quod erat demonstrandum. Také nepotřebowal p. L. ani říkat, že náš weliký král Karel skrze německau kulturu něco swětla wrhl na temnost našeho národního snažení. Naše národní snažení bylo Němcům již dáwno před tím známé, když ještě k nám do Čech na pejty chodili, leč by snad byli tak zčerstwa utíkali, že si ho dobře nepowšímnuli. – Ostatně ale neupíráme německé kultuře tu čest, že oswítila naše národní snažení, jmenowitě, když našeho oswíceného a swobodomyslného krajana mistra Jana Husa spálili, bylo tím plamenem naše národní snažení welice oswíceno, tak welice, že mohl pak bratr Žižka ( taky takowý flétista ) welikau armádu swaté německé říše po tmě přes hranice wyhnati, a tím swé národní snažení objewiti. Kromě toho němečtí Jezowité také oswítili naše národní snažení, když nám totiž wšechny české knihy popálili, snad proto, abychom rozuměti nemohli jejich politice, a aby se na tom popeli tím lépe německá kultura urodila. Pan L. se také bojí, že by si Slowané bez němčiny mezi sebau nerozuměli. Můj Bože! jak by nás tedy mohli nejlépe wyplatit! Ať to wymůže p. L. u ministerstwa ( jemu se snad leccos k wůli stane ) aby wšem Slowanům bylo užíwání němčiny zapowězeno. Pomoc hotowá! Bojíte se panslawismu, ale když se nám wezme němčina, nebudeme se moci mezi sebau smluwit a spojit, a nepotřebujete se nás bát. Recipe, probatum est. Pan Landsteiner také wí, že jsme my Slowané mezi sebau nesworni: ať se nás tedy práwě proto nebojí, ani on, ani ten, kterýž ho poslal. Také prawí p. L., že se o slowanském národu teprwa počalo mluwiti, když wydal Kollar swau „ Slawische Wechselseitigkeit. “ W tom ale nemůžeme p. L. dokonce dát za prawdu. Což to byl, jak říkáme, wosk, když němečtí biskupowé chodili mezi Slowany wybírat desátek, a když nás Slowany proto, že jsme jim ho nechtěli dáwat, žalowali co kacíře u sw. Otce w Římě? Nemluwilo se tu o nás? Nemluwilo se o nás, když hned we středowěku Němci w sewerních městech Slowana žádného ani k učení řemesla připustiti nechtěli? atd. atd. atd. O pane Landsteiner! o slowanském národu se již od jak žiwa tuze mnoho mluwilo – ale jen utrhačného a lžiwého. Jestli ale myslíte, že jen poctiwá, sprawedliwá řeč za nějaké mluwení powažowati se má, tu owšem se o slowanském národu ještě posud málo mluwi. Ipse wtip se. Konec.", "id": 12}
{"text": "11. prosinec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: [dodatek redakce], Autor: Havlíček, Karel\nDod. Red. My pak za dlužnost uznáwáme, naproti tak tupné kritice uwádět kritiku jiného recensenta, zkušeného a slawné powěsti muže, p. doktora Haase, jenž o ní takto píše: „ Že šlechetný arciwéwoda Šťěpán wěnowání spisu 396 tohoto přijmauti ráčil, dobrým jistě již napřed znamením. Nicméně referent upřímně se wyznáwá, že nedowěrně dílo to do ruky přijaw, toliko zapíraje sám sebe se podrobil zkaumání jeho. Neboť powoláním swým již před časy donucen byw, studowati díla toho druhu, shledalť, že nejwětší jich částka od sebe se liší toliko tím, že w jednom sewero -, w druhém pak jiho-německé šwástání se nalézá. “ „ Ale – kterak rázně tenkráté nedůwěra jeho se zahanbila! tak sice rázně, že weřejně z toho se wyznati nucena se cití. “ atd. „ Jakau zkušeností, mírností, a půwodností wše tu podáno! Jakau stručností a jasností wše přednášeno! K tomu na 16ti obrazných tabulkách hlawní tahy celosti wýborně jsau wyswětleny. atd. “,, Tato kniha šťastně setkala se s obojím filosofickým neb wíce nefilosofickým čelením našich časů, s materialismem totiž a s pantheismem. Jmenowitě materialismus rázně se wywrátil, začež díky wzdáwati welmi slušno. “ atd.,, Referent mnohá wýtečná místa si poznamenal, by na některé krásy pozorna učinil. Wšak kde začíti má, a kde přestati? A kde wšecko tak logicky uspořádáno, tamť uwedení jednotliwých míst welmi nesnadné, proto že práwě tím wýbor bez winy ujmu nese. “ „ Mimo poznání sebe samého nabude čtenář této knihy samowážnosti bez samolásky, i naučí se poznáwat wznešenau důstojnost osobnosti swé, kteráž wšem případnostem na wzdor se mu neustupně přiwlastňuje, co nejpatrnější důwod nesmrtelnosti jeho. “ atd. „ Kterak welice přejeme, by půwodní tato kniha z wšeobecného rozšíření se těšila! Každý učitel jak w národních, tak na učených školách ji použit, bá žákům swým doručit může; každý otec ní užitečně potěší domácí swé; ano každý dost málo wzdělaný ji pro sebe wyčerpat může, a blahodárně zajisté powzbudí se, by déle rozjímal o důležitých wšech prawdách, kteréž w ní jsau podotknuty. Welmi pochwalně důstojní theologowé, filosofowé i lékařowé stran té knihy jsau saudili. “ „ Požehnání tomuto práwě křesťansko-katolickému spisu! “ atd. ( Literaturblätter zur Neuen Sion. 1846. N. 17. )", "id": 13}
{"text": "21. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n– Dowídáme se z Beraunska, 20. čerwence, tuto zpráwu: Jakož we wčerejších N. N. stojí, že u p. Čerwinky w Hradišti pátráno bylo po dopisech býwalých poslanců Riegera, Frosta a Klieberta, tak také zde na Beraunsku, pokud mi známo, u několika sedláků sbírány byly dopisy, které oni za onoho času z Kroměříže obdrželi.", "id": 14}
{"text": "6. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Polemika s Lloydem], Autor: Havlíček, Karel\n– Lloyd si nedá posud pokoje se změnau oktrojowané ústawy, co se totiž týče wolby poslanců do hořejší sněmowny, a proč wlastně nechce, aby zemské sněmy poslance wolily, dáwá následujícím článkem dosti zřejmě na srozuměnau, píše w čísle 466 takto: „ Dostatečně známé jsau zwláštní politické poměry, jaké jsau w Haliči, w Uhrách a w Italii, pak národní snahy, kterým w některých loyalních zemích říše jenom příležitosti zapotřebí, aby se swými neblahými aumysly bez ostýchání opět wystaupily. Té straně, která nechce sjednocené Rakausko, nemůže nic milejšího prokázáno býti, jako když jí hořejší sněmowna za rejdiště a za hlawní stan wykázána bude. Rakauský národ chce přede wším býti rakauský, i můžemeť se zcela spolehnauti na dolejší komoru, kterau sám woliti bude. Welice wšak pochybujem, zdali i ta strana, která bude čítati wětšinu hlasů na nejmocnějších zemských sněmech rakauských, to samé na zřeteli míti bude. Snadno se můžem dočkati diwadla, že dolejší sněmowna bude pro wládu a hořejši že bude ostře opposiční. Tato komora nebudeť arci radikalní w obyčejném smyslu tohoto slowa, bude wšak míti přece radikalní politiku, která by mohla w nebezpečí přiwésti buďto její existenci anebo existenci celého státu. “ – Zdali nemluwí Lloyd dosti zřejmě, že se bojí, že ze zemských sněmů budau sami foederalisté do hořejší komory posláni, což se také zajisté stane. Wšak jedná se při této otázce o wíc nežli o pauhau wolbu poslanců, jedná se zde wůbec o sněmech zemských, kterých by se naše wláda, jak se zdá, ráda zbawila. Lloyd zřejmě již řekl, že zemské sněmy nebudau k ničemu jinému swolány, nežli jen k tomu, aby wolily poslance do hořejší komory, byli by tedy poslanci na zemských sněmích pauzí wolenci. Tuť se wšak stal Lloyd najednau welmi liberální, prawí, k čemu prý indirektní wolby, proč ne raději liberálnější direktní wolby – ať národ sám určí, koho na sněm poslati chce. A kdyby se pak určilo, jak si toho Lloyd přeje, aby i poslanci do hořejší sněmowny bezprostředně woleni byli, tuť by Lloyd a jiné orgány wlády ihned zde byly, řkauce: K čemu zemských sněmů, darmo by čas mařily – welikáť jest potřeba, aby říšský sněm bez prodlení swolán byl, pročež ať počkají zemské sněmy až po říšském. To jest ta stará píseň, i zpíwá se známau notau. Nebudeme posuzowati paragrafy oktrojowané ústawy, neb se již stalo – aniž budeme se o to hádati, jak by Uhry swé poslance do hořejší sněmowny woliti měly, neb nikdo snad nebude na tom pochybowati, že mohau w druhých zemích sněmy swolány býti a poslance woliti, třebas se to w Uhřích i nestalo, ostatně každý zná naše smýšlení w záležitostech uherských; předložili bychom wšak rádi Lloydu otázku, proč se obáwá, že ten samý rakauský národ, který chce přede wším býti rakauský, na zemské sněmy bude woliti wětšinu mužů takowých, kteří nechtějí ( jak Lloyd prawí ) sjednocené Rakausko, kdežto přece jest ubezpečen, že do dolejší komory, a i do hořejší, když bude bezprostředně woliti, zwolí wětšinu mužů ze sebe, kteří totiž chtějí přede wším býti rakauští? Je-li oprawdu nesmírná wětšina rakauských občanů takowého smýšlení, jak si to Lloyd předstawuje, tuť zwolí ze sebe poslance do zemských sněmů i do říšského sněmu stejné smýšlející, a tito zemští sněmowníci zwolí pak následowně též muže swé strany do hořejší sněmowny říšského sněmu. Že wšak Lloyd tomu nedůwěřuje, jest zlé znamení pro jeho stranu. Lehko jest mluwiti spisowatelům Lloydu, kteří hezky pohodlně sedí za auředními stoly we Wídni, o smýšlení občanů rakauských wšak, ať si jen wyjdau po krajích a městech, i přeswědčí se makawě, jakého smýšlení jest národ rakauský a čeho přede wším přeje. Co se wšak týče nějaké změny oktrojowané ústawy wůbec, poukazujeme Lloyda na odpowěď, jakau J. M. císař dal deputaci z Boleslawska z Čech, která žádala, aby oktrojowaná ústawa odwolána byla: „ Wyslowil jsem opětně swůj úmysl, že nezwratně při říšské ústawě setrwám. Moje wláda nesmí k tomu přiwoliti, aby se od této půdy uchýlilo a na cestě protiústawní základní říše zákon rušil. Nařizuji Wám ( Mecsérymu ), abyste proti takowýmto snahám moci wlády a wážnosti zákona použil. “ – Tak se wyslowila wláda a tak psáwal i Lloyd. A což nyní? – Snad má i wláda chuti k změně? Poukazujeme pauze na to, že wláda sama prohlásila, že jest revoluce ukončena a že oktrojowanau ústawau dána jest zákonní půda. Pustí-li se tedy wláda do měnění této ústawy, tedy jedná revolučně, i spauští se půdy zákonní a wstupuje na půdu revoluční. Jest swětu známo, že se nám oktrojowaná ústawa nelíbí, a že i my bychom si pro náš díl wšelijaké změny přáli, a když wláda sama wstaupí na půdu revoluční, dá tím i nám práwo, abychom tlačili na změny we smyslu našem. Pak již nebude moci wláda se odwoláwati na zákon, neb takowýmto jednáním sama by se zákonu spustila, a pak by nemohla ani od nás žádati, abychom my se oktrojowaného zákonu drželi.", "id": 15}
{"text": "22. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [připomínka], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Dne 18. list. byl w Budějowicích wywolen za poslance do říšského sněmu tamní mlynář Antonín Robel 18 hlasy. Hr. Leo Thun měl toliko 13 hlasů. Nejblíže příští dny bude wolení nowých poslanců říšských w okresích Jindřichohradeckém a Nowokdyňském ( 28. list. ). Po pilném uwážení pp. woličům Hradeckým schwalujeme p. M. Fialku, hejtmana u pluku Latour, českého spisowatele a zwláště známého z nešťastných swatodušních dnů Běchowických. Nowokdyňským dowolujeme si nawrhnauti pana Františka Hawlíčka, místopředsedu Slowanské Lípy.", "id": 16}
{"text": "27. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Marné volání - pokračování.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Marné wolání. ( Dokončení. ) Dokázawše per deductionem ad absurdum newědeckost jednoho mínění p. prof. Schnabla, přistupujeme nyní k uwážení jeho udání o statistickém poměru obau národností wůbec. Auředních a jistých pramenů k tomu zhola není: p. prof. Sch. wážil, jak sám prawí w č. 9. Prager Ztg., wšechnu wědomost swau z katalogů duchowenstwa na r. 1847, a to sice, jak sám prawí, s nejpřísnější historickau prawdiwostí, prwním to požadawkem statistických zpráw. Neopomenuli jsme se i hned wlastním počítáním o tomto hledět přeswědčiti, a wýsledek našeho skaumání tuto podáwáme. W katalogu tomto neudáwá se nikde zřejmě počet Čechů a Němců, nýbrž jenom počet duší každé kolatury, a tyto kolatury označují se jenom na čtwerý způsob: české, německé, česko-německé ( kde počet Čechů přewládá ) a německo-české. S prwními dwěma druhy snadné jest pořízení, ale kterak w oněch míchaných kolaturách udati počet Čechů a Němců? Pátrali jsme tedy, jakého měřítka p. prof. Sch. užil, a shledali jsme hned w Beraunsku: tam jenom Příbram s 9047 a Sw. Horu s 41 dušemi udáwá katalog co kolatury německo-české, ostatní wšechny co české. Pan Schnabel uwedl ale w Beraunsku 6.027 Němců, patrno tedy, že w míchaných kolaturách 2/3 počítá wždy k přewládající národnosti t. j. w německo-českých 2/3 k Němcům, 1/3 k Čechům a následowně w česko-německých 2/3 k Čechům a 1/3 k Němcům. 30 Pokusili jsme se tedy p. prof. Schnabla dle tohoto jeho wlastního prawidla w některých krajích kontrolowati. Ku př. w Táborsku se uwádí w katalogu duch. na r. 1847 co německá místa: Adamsfreiheita 1674: Altstadium 3241, Baumgarta 2364, Blauenschlaga 1552, Hosterschlaga 1934, Neofistricium 1344, Riegerschlaga 3242, Schamersium 1443 dělá dohromady 16.794 duše. Co česko-německá uwádí se tam: Jarošowicium 2851, Kumžatecium 4025, Neobistricium 7116, Nowodomus 10.848, Pilgramium 6616, Taborium 8282, dohromady 39.738, tedy třetina 13.246, a k tomu předešlé dělalo by jen 30.040 duší, ale p. prof. Schnabel, který s nejpřísnější prawdiwostí dle toho katalogu počítal, udáwá 38.371 Němců. Wezmeme Chrudimsko: tak udáwá katalog duchow. w kolaturách německých: Abtsdorfium, Blumenenavia, Bohna, Carolofortium, Čenkowicium, Dittersbachium, Dittersdorfium, Johnsdorfium, Ketzlsdorfium, Knappendorfium, Körber, Landskrona, Lipavia, Michlsdorfium, Niklium, Rudelsdorfium, Schirmdorfium, Schönbrunna, Sichelsdorfium, Tomigsdorfium, Tribicium, Worlička dohromady 43.726 Němců. Pak w německo-českých: Austa, Čermna, Lauterbachium, Liebenthalium, Teutoběla, Teuto-Hermanicium, Weipersdorfium dohromady 24.367 duší tedy 2/3 = 16.244 Němců. Pak w česko-německých kolaturách: Bistra, Třebovium, Dašicium, Holicium, Litomyšlium, Morawana, Pardubicium, Sezemicium dohromady 43.989 duší tedy 1/3 = 14.663 Němců. Následowně w celém kraji 43.726 16.244 14.663 74.633. Kterakým tedy způsobem mohl p. prof. Sch. napočítati 84.086 Němců w Chrudimsku? — Tolik na ukázku, w jakém smyslu se rozuměti má ona nejpřísnější historická sprawedliwost: nemysli wšak nikdo, že skutečně takowý poměr jest, jak jsme my zde nyní počítali. Jmenowitě w kolaturách, které w katalogu duch, pod jmenem česko-německých přicházejí, nesmí se ani 1/3 Němců bráti, nechceli se Čechům patrná křiwda učiniti. Na příklad uwedeme Čáslawsko jakožto kraj nám osobně známý: tam se též Německý Brod, Dušow, Sw. Kříž, Košetice, Krupa, Lipnice, Wojnowměstec, Zhoř dohromady s 21.824 dušemi co česko-německé kollatury uwádějí, a dobře wíme, že we wšech dohromady ani 3000 Němců by se nesčítalo, kdežto by na onu 1/3 přes 7000 připadalo a to platí skoro o wšech kolaturách česko-německých ku př. Litomyšle, Pardubice, Tábor atd. atd.; ba často se kolatura jenom proto česko-německá jmenuje, že se w ní také německé kázaní drží. Pak by owšem prawý počet Němců ku př. w Táborsku jistě ani 22.000, w Chrudimsku ani 64.000 nedělal, a tak we wšech ostatních krajích. Kterak ale mohl p. prof. Sch. w Praze do takowé podrobnosti Čechy a Němce spočítati, již naprosto nepochopujeme, neboť se na to nenalezá zhola žádných pramenů, a jestli snad w Praze p. prof. Sch. dle německých a českých far poměr béře, nenalezáme ani slow, jakými bychom podiwení swé nad takowau statistickau obezřetností wyjádřili. Zajisté se w Praze Čechowé a Němci o Hromnicích, o Jiřím, Jakubě a Hawle z fary do fary stěhují, a nikde nenalezáme zákon, aby Němci jen w německých a Čechowé jen w českých farách bydleli. W Praze by se jenom ze školních dětí poněkud dalo sauditi na poměr národností, neboť se může aspoň s nějakau jistotau mysliti, že české děti jen z českých rodin pocházejí. My ale nemajíce jasných pramenů, nechceme nic určitého udáwati. Každý saudný uzná potřebnost toho, že jsme se takto proti statistickým tabulkám p. prof. Schnabla opřeli, poněwadž se na takowá udání statistická bez dalšího skaumání obyčejně mnoho stawíwá, a kdo wí jaké pro naši národnost škodliwé myšlénky by powstati mohly z této statistické křiwdy. Obyčejná jest zwyklost nám Čechům do swědomí wstrkati, jakobychom jen proti německým krajanům swým zášť rozsíwali, a sám p. prof. Sch. se we swém článku „ Zur Verständigung “ zdržeti nemohl, něco podobného ač zabaleně prohoditi, mluwě o tom, že powažujeme Čechy jen za swůj domow, že chceme Němce o jejich politická práwa připrawiti, že nezkušené mládeži nenáwist proti německé řeči a literatuře wštěpujeme s je k newzdělanosti zawádíme, ba že jsme modloslužebníci (!! ) klanící se filologickým notabilitám, a že přewráceně posuzujeme mrawné a weliké charaktery! Potom sice p. prof. Sch. mnohými slowy oswědčuje swau náklonnost k nám Čechům, k naší národnosti, řeči a literatuře, ale jest jistý instinkt, dle kterého každý pozná swého přítele a nepřítele, a to skrze wšechny španělské stěny jakowé jsau pauhá slowa. Pan prof. Sch. jest ostatně sám wětším nepřítelem němčiny než my wšichni, neboť kterak se máme s chutí němčině učiti, když nás hned za to p. Sch. od národu našeho milého odrazí a k jinému připočte? Cokoli se w Čechách a na Morawě pro zwelebení naší národnosti děje, stáwá se weřejně, w časopisech před očima naší milostiwé wlády a s powolením auřadů, tedy auplně zákonním způsobem. Wíli kdo na nás něco nedowoleného zlého, čelicího proti zákonům, proč to auředně neudá? proč zůstáwá při pauhém postranním a privátním pomlauwání? Ta taktika, uwáděti Čechy jen pořád w podezření, aby se jim w prowedení dobrých záměrů překáželo, jakým jménem nazweme tuto taktiku? Čechowé jsau národ w historii w dobrém a w zlém zkušený, mnoho bauří přeneslo se přes naši wlast a ne na darmo, a národ náš může se připočísti k mírným powážliwým národům. Co se ale nawržené průmyslowé školy týče ( neboť i o tom se p. Sch. neopominul w německých nowinách zmíniti ), jest wěru podiwno, že wšichni protiwníci její užitečnost uznáwají, ale z jiných jen příčin proti ní wystupují. Onen jistý dobrodinec také zawolal chlapce do zahrady, aby si jablek natrhal, ale jak mile ku které jabloni přistupowal, zastawil jej wždy onen dobrodinec řka: z té netrhej — z té také ne, z té také ne, až wšechny jabloně obešli a chlapec — při laskominách zůstati a ze zahrady odejíti musil. H.B.", "id": 17}
{"text": "11. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Článek z Vídeňských novin], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. ‒ W Praze 10. ledna. Nowiny Wídeňské Lloyd, které jsau redigowány auplně w duchu p. ministra Stadiona, strany nichžto se p. Stadion sám jednau w důwěrném rozhoworu přiznal, že je w Terstu po nějaký čas sám redigowal, tyto nowiny mají následující pamětihodný článek, jehožto každé slowo wáží několik centů prachu a olowa. „ Neobyčejnau cestau dostáwáme dnes ( 8. ledna ) o 6. hodině wečerní zpráwy z Kroměříže. Čeští deputowaní spojili se se swými starými nepřáteli ‒ s Lewicí. Demokratické chautky strany radikální sbratřují se s národním stranictwím ( partikularismus ) swých posud nejodhodlanějších nepřátel. Ti, kteří jen na „ korunu českau “ myslí, stali se spojenci těch, jejichžto poslední myšlénka jest zničení wšech korun. Podiwné wěci staly se od října. Žádná podiwnější než nenadálé přálelstwí mezi rytířem z Violandů a panem appellačním raddau Strobachem, mezi ctihodným panem Füstrem a panem doktorem Pinkasem. Pánowé, kteří si přeji, aby Čechy w Německu utonuly, a mužowé, kteří by rádi Rakausko w Čechy obrátili, ti, kteří we wšem rozličnými cestami kráčí a w žádném náhledu se nesrownáwali, potkáwají se najednau w oposici proti ministerstwu. Jedni nenáwidí ministry, protože chtějí konstituční monarchii; druzí se jim protiwí, protože rádcowé koruny baží po sjednoceném Rakausku. Nyní jest skoro již pozdě na nějaké předpowídání, neboť w nejbližším čase bude již sám skutek za sebe mluwiti, ale tolik můžeme říci, že ačkoli spojená Prawice s nejkrajnější Lewicí nepochybně wětšinu sněmu twořiti bude, přece pewnau naději máme, že ministerstwo Schwarzenbergowo i konstituční monarchii i sjednocené Rakausko založiti moci bude “ ( zu begründen im Stande sein wird ). To jest srozumitelné! Jestli sněm neposlechne, bude rozpuštěn, a mocné ministerstwo Schwarzenbergowo založí konstituční monarchii a sjednocené Rakausko, to jest, aby tomu každý rozuměl, ministerstwo dá oktroyrowanau konstituci a zawede starau centralisaci w nowém, ještě dražším kabátě než byla stará, a položí tím pewný základ ‒ k nowé revoluci. O krátkozrakost ministerská! O twrdost a newšímawost ke wšemu, co nás učí zkušenost historická. Wizme Francauzy! Weliká revoluce ku konci minulého století, následek despotie Ludwíků zatřásla celau Ewropau, prolila řeky krwe, pobila tisíce tisíců, a po pádu Napolenona zawedena jest přičiněním mocnářů restaurace, to jest obnowení staré wlády w nowém kabátě. Revoluce čerwnowá zbořila restauraci a powolala liberálního Ludwíka Filippa na trůn; když ale tento ošidiw celý národ opět swobodu zameziti usilowal, nastala revoluce letošní, a Francausko jest republika. Nyní snad bude opět poznenáhla starý systém do Francauska udice swé metati, ale ubezpečeni jsme, že w takowém pádu zase nastane nowá revoluce. Jest to ale poctiwé, s národy takto hráti a je do ustawičného neštěstí poháněti? ‒ Nastanau nyní opět důležité doby. Posud sice doufáme w našeho císaře, že ministerstwo propustí, až uzná, že weliká wětšina sněmu a mezi nimi i ti, kteří posud oddanost swau nejen slowy nýbrž skutky dokázali, že tato wětšina s ministerstwem spokojena býti nemůže. Uzná-li ale JMC. za dobré, dáti wíce na slowa několika ministrů, než na wůli swých národů, co pak nastane? ‒ ‒ My radíme srdečně k tomu, aby národowé tiše, ale s wědomím křiwdy utrpené wšechno snášeli, čekajíce na další wywinutí wěcí. Staw Rakauska bude pak takowý: S jedné strany dole národ wlaský, nedáwno podmaněný mocí a žádostiw každau chwíli odtrhnauti se; s druhé strany nahoře Poláci odjakžiwa wšemožně pracující proti Rakausku; w prostředku Maďaři nyní práwě krutě podbití, nesauce ještě žiwau ránu a očekáwajíce s nedočkawostí dobu pomsty; Chorwáti, Srbowé, Čechowé, Morawané, Slowáci, Rusíni, Slovinci, kteří krwí swau pomáhali we Wlašich, u Wídně a w Uhřích a w Haliči Rakausko zachowati, a nyní po wykonané těžké krwawé práci ošizeni a místo poctiwé mzdy obdařeni německau centralisací, místo swobodné, řádné konstituce obdařeni konstitučními formami, hodnými daněmi, 500.000 wojska a každoročně 80 mil. newyhnutelného dluhu. K tomu ještě snad z jara krásná wálka we Wlaších ‒ pěkné wyhlídky na budaucnost. A Němci rakauští? Budau oni spokojeni? Jistě jen jedna část, a to sice ta, která sama učiní nyní to, co nám Slowanům falešně a nepoctiwě wytýkala, totiž že nám nezáleží na swobodě, nýbrž jen na národnosti. My jsme nyní dokázali, záleží‒li nám na swobodě čili nic, a oni hanební utrhačowé, kteří ustawičně nás před swětem w podezření uwáděli, musí se zastyděti. A pan appellační radda Strobach, o němžto již naši škůdcowé ( bohužel také w Praze mnozí našinci, awšak takowí, o kterých bychom si přáli, aby byli w Austrálii ) již auštěpačně před nowau wolbau rozhlašowali, že uplacen jest od ministerstwa, nezachowal-li se jakožto řádný Čech, řádný muž? Není pochybnosti, že jej ministři chtěli tímto appellačním raddowstwím uchlácholiti: ale Strobach dokázal, že jest této důstojnosti a ještě wětší hoden. Také naše nowiny slawí dne 8. ledna jakožto den wítězstwí prawdy nad ošemetností. Národní Nowiny wždycky zastáwaly z celého srdce poslance české, co muže swobodě a národu oddané, kteří sice we wšem, co slušné jest, wždy hotowi byli, wládu podporowati, kteří se ale zároweň žádnau mocí we swětě nedají užíti za nástroje proti swobodě a proti národu. Již druhý náwrh základních práw, který w některých německých nowinách Pražských auplně wytištěn byl i se wšemi amendementy ( podnáwrhy ) a se jmény wšech pro ně hlasujících audů konstitučního wýboru, již tento náwrh musel dokázati prawau liberalnost poslanců našich, neboť čeští audowé tohoto wýboru od wšech našich poslanců do tohoto wýboru wywolení, Palacký, Pinkas, Rieger, hlasowali nejliberalněji, a můžeme ubezpečit, že náwrh celé konstituce, jak jej náš Palacký wypracowal, zcela uspokojí wšechna přání rozumných a liberálních foederalistů. Wšak najdeme příležitost, tento náwrh časem swým čtenářstwu Nár. Nowin auplně předložiti, aby pak sami o něm usaudili. Co se ale rozpuštění sněmu týče, my se toho nehrozíme; kdo chce moci swé k násilí zneužíwati, může to snad učiniti, ale násilí nemá nikdy dobré následky, a časem swým se samo pomstí na swém půwodci.", "id": 18}
{"text": "16. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [redakční oznámení], Autor: Havlíček, Karel\nZejtra newyjdau za příčinau Sw. Janského swátku žádné Národní Nowiny; budaucí číslo wyjde w pátek.", "id": 19}
{"text": "25. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Ironické šlehy], Titulek: Šosovské staré archivy, Autor: Havlíček, Karel\nŠosowské staré archiwy. Wesnice Zbyslawa a Bučice spojily swé gardy, aby byly silnější. Bylo jich teď dohromady asi 40. Nastalo wolení důstojníka. Hned napřed musím říci, že w té gardě též lidé od auřadu byli, od pana purkrabího nebo jak se jmenuje, až dolů pod poklasného, zkrátka, panští služebníci. I wolilo se, a nastojte, pan Cukr, auředník, měl, ačkoli jen 40 woličů bylo, přes 50 hlasů, nepřipomínaje, že ani wšech 40 jemu swůj hlas nedali. Jak si to wyswětlit? Wěru, p. Cukr je člowěk, kterého mezi diwy swěta připočísti sluší.", "id": 20}
{"text": "8. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy, Titulek: Divné věci v Čechách., Autor: Havlíček, Karel\nZahraničné zpráwy. Diwné wěci w Čechách. Těšili jsme se na letošní ročník p. Klarowy „ Libušy “, kde p. Tomášek swůj žiwotopis welmi originálně wyprawuje. P. Tomášek je Čech; když mu bylo 16 let, chodil z koňského trhu až na malou stranu, aby se w němčině dotwrdil, což pro naše jazyky a péra častokráte pernou prací býwá. Ale můj Bože! jak se to změnilo. Roku 1814. píše w druhém zlomku: „ Um meine Muttersprache nicht ganz und gar zu vergessen, schrieb ich: Šestero písní w hudbu uwedených pro jeden hlas při Fortepianu. “ Z tohoto podiwu hodného úkazu učíme se jednu prawdu, že se w srdci lidském některou chwíli ledacos ozýwá, jako by to říkalo: Nezapomeň, že máš l wlasti swaté powinnosti; a jednu neprawdu, že by totiž skládání hudby k šesti písnim postačilo, aby člowěk swou wlastní mateřskou řeč beze wšeho jiného cwíčení nezapomněl. A přece jest práwě teď doba, kde národ k swým wýtečníkům ruce wztahuje, aby mu nedali w nectné zapomenutí klesnouti, a zřetel jich k přízniwějším cizincům obrací. W Paříži sedí Cyprien Robert na kathedře slowanských jazyků a zastáwá slowanské pokrewenstwí nynějších Řeků, Němec Fallmerayer učinil totéž, a durdí se, neuznáwá-li swět welkou zásluhu jeho; kdož wí, jestli se Abd-el-kader neoddá studiím o slowanskosti staročeských choralů, aby tím oslawil národ, k němuž jej ani láska, ani wděčnost, ani jakékoliw powinnosti powinnos nepoutají tají. —", "id": 21}
{"text": "16. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: Slovanská lípa. Sezení výboru dne 15. února., Autor: Havlíček, Karel\nSlowanská Lípa. Sezení wýboru dne 15. února. Ze čtení dopisů wenkowských objewilo se, že w Táboře, Jílemnici, w Humpolci, w Jaroměři powstaly nowé Lípy Slowanské. Hospodářská jednota Raudnická žádá, co takowá do spolka Líp Slow. přijata býti, což se i od wýboru přijímá. Zwláště zajímawé a pamětihodné byly zpráwy z Benešowa a z Jaroměře. Benešowská Lípa mezi jiným postarala se o to, aby místním chudým za welmi lewnau cenau dříwi zaopatřila; w Jaroměři zařídil spolek paní školku ženských prací pro díwky, we které se zdarma s welikým prospěchem wyučuje. Oznámení přístupu k adresse důwěry pro říšský sněm sešlo se mnoho, mezi nimi z Nowé Paky přes 1000 podpisů. Za příčinau, že z mnohých míst posud došly jen takowá ohlášení od Slow. Líp s podpisem předsedy a jednatele, nastalo rokowání, jakým by spůsobem se docíliti dalo, aby co možná nejwíce podisů se sešlo, a uzawřeno jest, aby předně wypracowáno bylo wyswětlení této záležitosti a dáno bylo do wšech časopisů, pak ale aby se w Praze zwlášť na rozích oznámilo, kde přípisy tyto k podpisu přichystány jsau. Pan Špaček ze Žďáru z Morawy žádá o radu, jak by se měli w této wěcí zachowati, a poraděno, aby oni sami zaslali též podobný přípis, a aby se spolu wyzwala Holomaucká Slow. Lípa, aby na Morawě též o podpisowání podobných adress se postarala. Čten jest též náwrh p. Opice, kterak by se aučty Slow. Lípy prawidelnějí zařídíti měly, a ustanoweno, aby tento náwrh až do auterka se odložil, by se audowé wýboru na rokowání lépe připrawili. Na místo p. J. U. D. Šwestky, jenž do říšského sněmu odešel, wolen jest nowý místopředseda a wywolen jest K. Hawlíček.", "id": 22}
{"text": "8. září 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Opět něco o pravopisu, Autor: Havlíček, Karel\nOpět něco o prawopisu. Spisowatelé čeští neshodují se w některých prawopisných spůsobech a jmenowitě w au a ou. My se dle příkladu Matice České držíme au, na důkaz wšak, jak nepředpojatí a sestranní jsme w tomto ohledu, podáwáme zde dopis p. Josefa Pokorného z Teresína, w kterěm nowý a posud neznámý důwod pro ou uwádí. Pan J. Pokorný obírá se filologickým badaním welmi půwodného rázu, a již několik dopisů zaslal redakcí těchto listů, w kterých ukazuje,,, kterak by se měla obnowiti twář českého jazyka. “ Welmi mnohá slowa zdají se mu býti špatně česká, pročež nawrhuje ku př. místo Bůh – Trimennaadtor, Swatá Trojice – Trimennadtoorije, kazatelnice – mrawitorna, kazatel – mrawitor, mlynář – mlentor, prawda – mrawda, střídání stráže wojenské – měňaury, formulář – natalář, karabáč – nataláč, hromada – náwrna, loterní losy – hrátasáza, welkoobchodník – obdítor, obulíkowání – obuslení, dědek – očejáš, dědeček – očejášek, politika – chytrystika, nowiny – dozwina, wčela – meďijárka, ženský záwoj ( wál ) – fracoch, obecenstwo – jewize, Jan Křtitel – Jankřtítor, křestní list – křtimentár, křídlo – letero, obchod – obdíslo, náčelník – reatoor, redakce – řečitekce, wzdělané ženské – umrawčine, mlsné ženské – ujiwne, držte hubu – ustawte, chrám – wýrkonál, trůn – welewnák, žezlo – welehroz, omýlení – womysl, invalid – zeják, lakomec – achidawec, rození Čechowé – Bohemiata, český pán – bohemiator, hrob – podzemtář, hrobník – podzemtářník, pohlawek – pozdrawek, theolog – poswaterník, ( kelner ) sklepník – pinosta, šenkýř – pinastér, společný spěw ( chor ) – pějwor, expeditor – odruktor, měsíc – chodosýř, šlechtic – ctimentor, bravo! – chwalisimo!, střecha – chlipokrét, materská řeč – protoprawka, prwní mlatec ( Oberdrescher ) – proceptent, nezdařilý diwadelní kus – proziw, gratulace – přanaskwyje, praktikant – přiskwitant, Rauchzimmer – pšejchowna, kuřák tabáku – pšetor, nowý papež – Petroswatež, Bleistift – pisolizek ( ne proto že se líže, ale že se ním lýzý neb znamená ), Fräulein – rájle, krawská děwka – dojle, úředník od párních strojů – párátor, pární kotel – parchál, ženská kleweta – parčořka, Barbierstube – bradrowna, šafář – chasyjáš, šňupec – čuchec, amen – čiňse, čekanec – dlihawec, denuntiant – gauda, hedbáwí – hausenčina, aktérka – hrájle, kdo má pole za humny – humpolák, parada – krasynáda, káwowá konvice – káwylára, falešný člowěk – krýzlík, Lichtputze – knotík, salát – kyselát, šenk – lejch, Gefrorenes – ledcha, lékař – lečitor, lékárna – líkonáda, facka – licpera, gallop – lítanec, cedulka – listejka, wlastenec – mojec, wlastenka – mojiwna, Unterofficier – malitor, matryka – menzora, potomci – mozekkálníci, a etymologicky odwozuje katolický křesťan od kato-lidsky křest-stjan, poněwadž mučeni byli a stínáni. Nemohauce wědeckým zásadám tak, radicalního filologa dobře wyrozuměti, neosmělili jsme se ani w prawopisu, ani w slohu samém nejmenší proměny učiniti, pročež zde podáwáme celý dopis úplně tak, jak nás došel. Swrchu jest nadpis: psáno starším pravopisným systémem Z terezigalu. na Slawnau Redakci Čzeských nowin a Wčzeli, w Křýžownjcske ulyci Čzýslo 86. do Prahi. Slawná Redakce! njže podepsany na podotknutj Čzeskau wČzelau one mluwnj zaslowki au. ou. wdobrem oumislu Tuto uczťjwie Podáwa, nee za Předpis ale kwiswgetlenj geho wirozumnjenj, že – Ti – dwge ačkoliw Sau blýsko ůsebe, přece negsau gedno. k. p. Ko-Haut, Ko-Hout Sprwnjho se wirozumýwa od njemčzini Kůže. a druhe gest Czeski Kohout. ostatnje Slawne Redakci uctjwge Respekt Hlási Račzegi. w Terezigalu dne 31ho Srpna 1846. Jozef Pokorný. Doufáme, že z tohoto článku dobrého poučení nabudau mnozí naši Pražští filologowé, kteří rowněž tak ustawičně jen chtějí „ obnowiti prawopisní i etymologikau twář jazyka českého. “", "id": 23}
{"text": "1. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel\nŘíšský sněm dne 29. září. Žurnalisté jsau opět již na swých sedadlech, pořádatelé domu jim otewřeli jiný slušnější wchod, než je onen, co příčinu zadal, že sněmownu opustili. Protokol je přečten a přijat, ale pro plyn není možná w sněmowně wydržeti; president odročil tedy sezení na zejtřek. Ještě žádá ministr financí o slowo, a sděluje, že přijímá do finančního náwrhu onen, by fiktitium w Čechách zrušeno bylo, poněwadž jen w této provincii se nachází a jen asi 160.000 zl. obnáší. Řeč poslance Plačka o wyzdwižení daně fiktitialní, držená w říšském sněmu dne 26. září 1848. Systém české gruntowní daně trpěl na tom nápadném zle, že gruntowní daň se neplatila jen dle wýnosu půdy, nýbrž i podlé domnělých užitků mnohých průmyslních podniknutí. Když r. 1913 průmyslníku zwláštní wýdělkowá daň uložena byla, mohl se aspoň tau nadějí těšiti, že od té doby od oné wypomocné gruntowní daně bude oswobozen; neb fiktitium nebylo nic jiného, než wymyšlená gruntowní daň, která ještě tu chybu měla, že auřadníci žádného měřítka neznali, ji stejně repartowati. Posuzowali jenom zewnějšek průmyslníka a pak dle swého mínění učinili reparticí. Náwrh finančního wýboru zahrňuje w sobě wyzdwižení urbarní a desátkowé daně, a sice wším práwem; neb odpadnau-li užitky, musí též na nich lihnaucí daň přestati. Náwrh finančního wýboru obsahuje w sobě též zrušení židowské daně; tato daň byla w Čechách již před l[půl ] letem k zrušení určená, ale termin, kdy přestati měla, byl na rok 1852 a 1853 ustanowen. Doba ta je zcela rozdílná od oné w níž žijeme. My chceme rowné opráwnění wšech wyznání, a s uskutečněním toho musí tedy každá takowá zwláštní daň přestati. Židowská daň musí tedy brzy zrušena býti, chceme-li konstituční zásady w jejich prawdě pochopiti. Ale českého průmyslníka by to bolelo, kdyby urbarní a desátkowá daň ihned pominula, jak se dokáže, že se držeti nedá; trápilo by ho, že židowská daň byla zrušena, jak medle se ukázalo, že náboženského stanowiska obstáti nemůže, a jen jeho již před 70ti lety za nesprawedliwau uznaná fiktitialní daň se ponecháwá. Každý průmyslník očekáwá wyzdwižení této daně, a cítil by se uražen, kdyby jeho sprawedliwý nárok se zanedbáwal. Očekáwal to obzwláště před 2 lety, když stawowé čeští w chwalitebném uznání dlauholeté křiwdy 35.000 zl. stř. rustikální daně na dominikální majitek přewzali. Očekáwal tenkrát wším práwem, že fingowaná gruntowní daň déle trwati nebude. Quota, kterau platí, obnáší u malého průmyslníka owšem jen 1 neb 2 zl. w. č., ale on wěděl, že, pustí-li se do rekursů, to s taxami a kolky spojeno bude, a sotwa to docílí, by pozornost na předmět swého štěžowání s takowým důrazem zbudil, který by jej od tohoto břemena sprostil. Spojuji se tedy s prosbau p. Wežnického: Wysoký dům račiž zrušení fiktitialní daně nejen podporowati, nýbrž i uzawříti.", "id": 24}
{"text": "18. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Dopis z Moravy], Autor: Havlíček, Karel (přetisk)\nO stawu wěci na Morawě poučí nás poněkud následující dopis, který zde klademe: Pane Redaktore! We jménu wšech na Morawě bydlících Čechoslowanů snažně žádám, by ste nám zjewili, co w aumyslu máte; neb zpráwa, že Morawu a Slezko k Českému králowstwí přiwtěliti chcete, mezi Němci ukrutnau bauřku způsobila, myslí totiž wůbec, že chcete Slowanskau republiku zříditi a s Rusy se spojiti (?! ). Při tom my ubozí Češi muka wytrpíme a w nebezpečenstwí se nalezáme, neb zhaubná zášť proti Čechům zde obcuje. Prosím Wás tedy, buďte co milý můj krajan tak laskaw a račte mi sděliti prawý aučel jednání Wašeho w Praze, bych mohl ustrašené Němce poučiti; dobře by též bylo, aby měšťanský wýbor pražský do wídenských nowin oznámení zaslal, z kterého by se seznati mohlo, na čem jsme.", "id": 25}
{"text": "9. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Otištěné zprávy], Titulek: Psaní korespondenta, Autor: Havlíček, Karel\nOpět „ Österreichische Zeitung! “ Jakýsi korrespondent nowin těchto píše o prwním sezení slowanského sjezdu w Praze, a sice: „ Jen moje známost české řeči zjednala mi wstup do sněmowny. Awšak brzo mne poznali, že jsem Němec, a musel jsem se klidit..... Jistý slowenský kněz učinil náwrh, aby Čechowé swým bratřím w Uhřích šli na pomoc. Zawznělo wšeobecné wolání: Ano, chceme sebrat wojsko..... Zwláštní úkaz byl, že jednotliwí deputowaní sobě nerozuměli, a že se při debattě autočiště u němčiny hledati musilo. “ – W jiném listu stojí zase: „ Dle saukromných zpráw byli prý w Praze hrabě Thun, Lažanský a Nostic swázaní do auly universitní přiwedeni. Zráda národu nenosí tedy již nikde bobkowých wěnců. “ I „ Der Freimüthige “ přináší zpráwy z Prahy, až by člowěk smíchem pukl. Takž dne 5. čerwna w 6 hodin wečer. Práwě se roznáší, že prozatimní wláda w Praze swržena jest. Proti wojenské moci wystawěly se barrikady. Demokratická strana Čechů spojila se s Němci. W žurnále pak „ La Presse “ stojí psáno: „ W Rakausích jsau to Čechowé a dwůr, kteří na náwrat despotismu myslí. – chybějící uvozovky", "id": 26}
{"text": "20. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovná kronika., Titulek: [Noviny Vratislavské]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowná kronika. „ Oder-Zeitung “, nowiny Wratislawské píší o tomto městě náledowně: „ Kdo by se rád stal mrzákem, wstaupiž každý takowý na nowý trottoir před celním auřadem. Hned na počátku ohradil swé práwo ke swětlu dennímu poctiwý žlab; je nepřikryt, jako by mu byly šosy od fraku ustříženy býwaly. Trottoir se na tomto místě nemohl až potud zmoci, aby i žlab přikryl. Kdo nyní po tomto okluzkém místě se bude procházeti, tomu pojišťujeme zlámání ruky nebo nohy, které se mimo to jinak nezhojí, než nechawši aud chromý. A to se může státi tak krásně mimowolně, že nebude možné wypátrati w tom schwalní úmysl. Kdo tedy nerad bys bojowal, jdi tam a nebudeš moci státi se bojowníkem! “ Nechceme na podobná místa leckdes jinde w Čechách a w Praze pozornost obracowati, aby se neřeklo, že české nowiny spoluobčany swé ke zlému zawádějí.", "id": 27}
{"text": "25. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: [překlad zprávy o obklíčení Vídně], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nDne 19. října. ( C. B. ) Wojsko stojí kolem Wídně. Dnes w noci přibyly přední stráže Windischgrätzowa wojska již k Florisdorfu. U Korneuburku podél Dunaje widíš samé wojsko. Wesnice we Wídeňském lese jsau jím naplněny; podél kopců a jižní dráhy leží Auersperk a Jelačić až k Wídeňskému Nowému Městu, k Baden, Laxenburgu, Himbergu, Schwechatu a Kaiser-Ebersdorfu, tedy naproti ostrowu Lobau. Z toho je widno, že wojenská moc může překazit wšechnu dowážku do města. Ne pauhau powěstí, ale skutečnau jest prawdau, že sedláci nejdau Wídni na pomoc, a mnohá hlawní města provincií newyjewily sněmu žádné uznání, jiná místa pak jen pod wýmínkami. Mnozí deputowaní bojí se smýšlení swých wysilalelů, jako haličští. To ale je též prawda, že wzdor opuštěnosti od Maďarů, wzdor přenáramné síly wojska, wzdor chybícího aučastenstwí wenkowanů a provincí jde we Wídni neohrožená, odhodlaná strana za swým aučelem. Tajné nitky drží se welmi tajně; nowiny wšech stran 660 jsau opatrné; jsau radikální, co se týče poměru k wyšší moci, w poměru wšak k lidu — konservativní, ba zpátečnické. We sněmu se nerokuje o ničem; není tam stran. Dne 20. Jedna deputace za druhau odcházejí do Holomauce. Též obecní radda poslala adressu od sebe, w nížto žádá: 1. Aby Jelačić a Windischgrätz odtáhli. 2. Aby wojsko Auersperkowo, wyjímajic pěší pl. Nassau a jezdce pl. Wrbna, wtáhli do Wídeňských kasáren jako posádka. 3. Aby byla národní garda reorganisowána a pohybné sbory ponechány. 4. Aby se císař wrátil a oblíbené ministerstwo ustanowil. S tauto deputací spojila se druhá nár. gardy a legie. Dne 20. října. Wídeň je zcela obklíčena; na Táborském mostě stojí huláni na piketě, w Klosterneuburgu kyrysníci. Powídá se, že k Jelačići přibyl z Wlach jeden pluk. — Nebudau-li generálowé chtít pauštět potrawu, je město obleženo; pak musí Wídeň bud bitwu swést anebo na kapitulaci se wzát. Z bitwy, byť i wyhrané, nebude mít jiného prospěchu, než žeby si dobylo na týden potrawy. Mluwí se, že wojáci jednotliwí přecházejí z táborů do města, ale s druhé strany jde powěst, že pluk husarů od wojska uherského se přidal k Jelačići. Wídeň nemůže sama začnaut boj, musí se chowat jen branně, a to newydrží, neboť ji přemůže hlad. Nikdo newí, kam wšechno wede; newí, co má počít a jak se to skončí. Sněm kolysá semtam; je na něm widět slabotu na rokowání; mluwě pro Wídeň padne s provincemi do třenic; uzawírá a cítí, že nemá moc, aby se wykonalo, co uzawře. Chce smíření a zprostředkowání, ale nikdo se proti němu nepostawí co nepřítel. Generálowé wšichni se prohlašují, že konstituční swobody a wšechny wymoženosti w ničem nebudau zkráceny, že uznáwají sněm — a přec ho neposlauchají, poněwaž on není ani auřad ani wýkonná moc, a ministerstwo jen „ dle jména “ jest. Obléhají a neobléhají město, střílejí sem, střílejí tam, a přec se nemají za nepřátely. 20. října. Mysli zdejšího obywatelstwa jsau nad míru sklíčeny; ani se již nebojí tak tuze zewnějšího nepřítele, jako domácího, t. j. ozbrojeného proletárstwa. Nahlížejí, že tento staw nemůže dlauho trwat, a přejí si, aby čím dříw tím líp byli stůj co stůj z něho wybaweni. Nedostatek potrawy je již welmi citelný, zwláště o mléko a maso je nauze. Příwoz potrawy je odewšad zamezen. Dnes nebo zejtra očekáwáme nějakau proklamací císaře. Mluwí se zde wůbec, že se čeští deputowaní, kteří se dne 20. října w Brně měli sejíti, z příčiny tamního pobauření do Wídně (! ) odeberau.", "id": 28}
{"text": "2. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n* * * W neděli byla we Swatowácláwské lázni schůzka k zaražení spolku pod názwem „ Slowanské orlice “. Hlawní z aučelů jeho je pěstowání wzájemnosti slowanské. K tomu cíli se sejde w naší staroslawné Praze ku konci máje sněm wšech kmenů rakauskoslowanských. Lud. Štúr tam mluwil slowy, která šla od srdce k srdci.", "id": 29}
{"text": "16. březen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Z Vídně (Pokračování), Autor: X\nZ Wídně. ( Pokračowání. ) Ferdinand Laub, druhý náš Jos. Slawík ( který též byl wyučenec pražsk. konservat., wšak mladý ještě roku 1833 zemřel ) jest prawý čarodějník. Hrál dílo 15. od Beriota ( powěstného soka Paganiniho ) a pojal mysli znalých a neznalých posluchačů. Pak přednášel swé variace na píseň „ sil jsem proso “ s tak wraucím a něžným citem a duchem, s takau obratností, že posluchači w neobyčejný úžas zplanuli. Laub posluchače newolně k stálé pozornosti pautá a hrau swau okauzluje. Uznání, kterého se mu w Praze a w dnešním koncertu dostalo, zajisté i w cizině ho nemine. P. Stažić opět zpíwal, neboť mimo něj žádného Ilira zpěwáka zde není; tak i ilirské čtwerozpěwy pauze Morawané a Češi wywádějí. Ostatně wždy rádi p. St. slyšíme. Zpíwalť 3 chorwatské písně, mezi nimi známau: „ sedi diewa kraj mora. “ Mortieur de Fontaine, rozený Polák, hrál motivy do F dur od Haendla a pak swau fantasii na thema z opery: „ Střelec kauzelník. “ P. Mortier nepochybně zapomněl, žeť Polákem a že publikum slowanské před sebau má, jinák by nás nebyl častowal čistě německau hudbau. Ze dwau nám podaných čtwerozpěwů došel prwní chorwatský od nadporučíka Rusana jednohlasného bauřliwého tleskání. Vašákůw čtwerozpěw: „ Zastaweníčko “ bylo by nejlépe bylo wynechat; to wšak nebudiž nikoli na ujmu pana Wašáka praweno. Sborem od Wojáčka byl koncert otewřen, škoda básně Furchowy: „ Powzbuzení Morawanů “, z které p. W. něco jako mazur udělal! Sbor „ Pocestný “ od Čelakowského, hudba od Jelena učinil záwírku. Díky wám p. Jelene we jménu wšech 800 posluchačů a posluchaček za zaslání tohoto sboru; humor w něm wanaucí k hlasitému smíchu nás powzbudil. Zpíwaloť asi 40 zpěwáků; k zdařilému wywedení sboru welice přispěl určitostí a pewností zpěwu swého, hlasností a okrauhlostí tónů zwláště nižších jakož i zřetelným wyslowowáním p. Smutka, který we sboru uwedené solo přewzal. Přáli bychom si, p. Smutku častěji slyšeti a tím častěji, čím wíce zralosti jeho hlas dosáhne. Ještě se nám zmíniti jest o p. Wintru, který též jako w prwních koncertech o zdařené přednášení sboru w kolika zkauškách weliké zásluhy si dobyl; pro nemilé wšak překážky, které kdosi napískal, zanechal w koncertě samém dirigowání; a jen ochotností p. Doležálka, slowútného učitele slepých a welkého znatele hudby, bylo co děkowati, že při weřejném prowozowání direkcí sboru přewzal; jinak by se byly sbory, nemajíce ředitele, museli wynechat. — Ačkoli o 8. hodině již wětší část obecenstwa shromážděna byla, přece jsme musili hodinu čekat, nežli se koncert započal; pak bylo přednášeno jmenowaných osm kusů bez přestáwky a kromě českého ctwerozpěwu wše se opakowat musilo, tak že teprwa o 11. hod. bylo konce. Wětšina pak spěchá domů, menší část po upachtění duše chtíc opět okřát, zůstane sednauc si ke stolům. Wšak přeběda „ weliký hlad jest můj, wšak marné wolání! “ Nepomůže cinkání ani wolání, mohl se každý za šťastného pokládat, když objednaw sobě jídlo neb nápoj o 11. hod., již o 12. něco dostal; wšak jen někteří wywoleni se toho dočkali, wětšina se s hladem domů ubírala. 27. t. m. má být opět beseda, respektive „ roční koncert; “ pronáším we jménu mnohých přání, aby nějaké pořádnější a prostrannější místo k tomu cíli wyhledati ráčil slawný wýbor: nejspíše snad Sperlůw sál, jen ne „ u Hrušky, “ sice přijdem z bláta do lauže, an sál u Hrušky též malý, nadto ještě tmawý a prasprostý jest, i poslaužení jest horší nežli u Kytky, čemu wšemu by se u Šperla nejlépe wyhowělo. — — ( Pokračowání. )", "id": 30}
{"text": "10. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Česká průmyslová škola]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Škola wzorní průmyslowá w Praze. ( Dokončení. ) Podáme zde w krátkosti náwrh, který wýbor pro průmyslowé wzdělání w schůzkách swých dne 24., 25. Čerwence, pak 14. Srpna 1846 pro budaucí školu učinil. Žáci se mají přijímati bez ohledu na stáří a na staw, nemá být škola, jak general. direkce nawrhowala, jen pro nižší průmyslníky, nýbrž pro české průmyslníky. Žáci rozděleni buďtež na řádné a mimořádné. Hlawní ohled budiž brán na žáky řádné, kteří si nawštěwowání školy na ten čas, co swé jediné zaměstnání ustanowili, a wšak budiž wše tak spořádáno, aby i mimořádní žákowé, totiž učedníci atd., kteří jen některé předměty slyší, a jen několik hodin týdně škole obětowati mohau, co možná nejwětšího poučení a zisku ze školy té nabyli. Za řádného žáka může být přijat každý, kdo trivialku zkončil. Předměty ustanoweny byly napřed jen: počtářstwí, geometrie, mechanika, fisika, přírodopis, owšem wšechno populárně a dle potřeby pro budaucího průmyslníka. Wýbor pro průmyslné wzdělání přidal wšak ještě: náboženstwí, českau a německau řeč ( gramatiku ) a nauku o písemnostech, jakožto předměty pro každého řádného průmyslníka newyhnutelně potřebné Diwíme se welice, že o zeměpisu pražádné zmínky se nestalo, snad nechtěl wýbor příliš mnoho najednau žádati: neboť jinak jest patrno, že zeměpis pro průmyslníka snad wíce potřebný jest, než cokoli jiného. Ani dějepis by zcela opominut býti neměl. Red., a také kromě toho zákony zemskými, jako §. 311 politic. zřízení škol ( 8 wydání ), pak patentem 19. Září 1786 ( o cwičení náboženském ), dworním dekretem od 16. Máje 1807 čísl. 9634, dekrety dworní komise nad studiemi 2. Srpna 1823 č. 4951 a 27. Března 1834 č. 19269 wýslowně uznané. - Jen takto zřízená škola může wynahraditi předepsané zákonem opakující hodiny a náboženské cwičení, od kterých by jinák žákowé školy oswobozeni býti nemohli. Z toho ze wšeho patrně widíme, že wlastně wýbor pro průmyslowé wzdělání mnohem conservatiwněji we swém náwrhu se zachowal, než generální direkce, která chtěla školu zcela nebýwalau, a beze wšeho spojení s dosawadními poměry našími zaraziti; a proto má škola od wýboru nawržená a nyní od Jednoty přijatá mnohem wíce naděje na potwrzení wysoké wlády, tím wíce, že má býti úplně jako ostatní školy, podrobena dohlídce předepsané. Toto wyšší powolení a potwrzení budeme tedy nyní očekáwati, ostatně již nic nechybí, aby škola oprawdu 398 do žiwota wstaupila. Důchody posud již ujištěné postačí aspoň z nauze, jelikož se budaucí učitelowé dílem s malým platem spokojí, dílem z darma jen z horliwosti pro národní české wzdělání úřad swůj zastáwati budau. Každý nahlíží, že 2500 zl. stř. ročně jistě by jinak nepostačilo na udržení dobré průmyslowé školy, neboť by i pauhý nájem školních sálů atd. snadně 500 zl. stř. pohltil, pak kdyby se 4 učitelům ( kterých by jistě zapotřebí bylo ) jen po 600 zl. stř. platilo, bylo by opět 2400 zl., k tomu ještě jiné menší potřeby, posluha atd., snadně by tedy škola dosti skrowně zawedená asi ke 3500 zl. stř. ročně státi mohla. A wšak nepochybujeme nikterak, že se tolik, ba i mnohem wíce sejde, tak že se zcela důkladně zaříditi a snad ještě trwání její kapitálem pojistiti bude moci. Což jest takowé podniknutí na celý český národ? Dejme tomu, že by každý z českých obywatelů králowstwí našeho jen groš w. č. obětowal, bylo by již asi 3,000.000 grošů, t. j. 150.000 zl. w. č., tak že by jen z auroků bylo wěčné trwání školy s 3000 zl. stř. ročních důchodů pojištěno. A w tomto ohledu můžeme důwěřowati w dobré náhledy a w pewné přeswědčení našinců. Nejedná se tu jenom o tu školu, ale jedná se o weliký princip, o prwní krok k wyššímu wychowání w jazyku českém, a podaříli se tento prwní nejtěžší krok, již snadně pak a rychle budau se ostatní konati. Ačkoli těžko jest, zde pro každého pochopitelně wyložiti, proč a jak welice práwě na této škole záleží, nepochybujeme přec nikterak, že se w každé krajině najde aspoň několik mužů prohlížejících dobře celau osnowu našeho nynějšího národního postawení. Na takowé muže se hlawně strany podpory budaucí školy spoléháme. Nesnadno jest hned každému znamenitější oběť peněžitau přinésti, ale když se horliwostí jednotliwých oswícenců co možná nejrozsáhlejší sbírky učiní, může se tolikéž docíliti. A nějakau nepatrnau maličkostí milerád každý přispěje, jedná se tedy pauze o to, aby si wšude někdo práci wzal, ostatní powzbuditi a sbírati. Nemyslíme, že by kterékoli z našich měst po zadu zůstalo, a dokonce ničím nedokázalo smýšlení swé wlastenecké a oswěty milowné; naopak doufáme, že budeme w těchto listech z každého města znamenitý příspěwek moci ohlásiti. Kdyby jen každý cech w Čechách z pokladnice swé ( která často dost marné wýlohy míwá ) částku obětowal, jaká by tu již byla suma! Sebrané příspěwky mohau se na jisté místo zatím uložiti, až škola od wlády potwrzena bude, a pak teprw do Prahy zaslati. Na každý pád ale žádáme, by nám hned do těchto Nowin odewšad oznámeno bylo, jak mnoho sebráno jest, poněwadž od nynějška stále další sbírky a příspěwky oznamowati budeme. Kdo by wšak příspěwky hned zaslati chtěl, může buď zrowna k průmyslowé Jednotě ( a wšak s wýslowným doložením, že jsau jen na školu českau tak zřízenau, jak wýbor pro průmyslowé wzdělání nawrhuje, aneb k Redakcí těchto Nowin, aneb k p. Prawoslawu Trojanowi, c. k. úředníku u fiscalu, zaslati. Powažte, pánowé! že to nebude škola jen pro Pražany, nýbrž pro celé Čechy, wzorní škola, dle které se budaucně jiné zakládati, a ze které učitelé na budaucích mnohých průmyslowých školách wycházeti budau, jejichžto powolání bude wzdělati národ náš, aby mu cizinci we wlastní zemi wšechny žiwnosti již déle nezkracowali.", "id": 31}
{"text": "29. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Z Moravy.], Autor: Havlíček, Karel\nZ Moravy. Z dopisů soukromných dowídáme se, že na Morawě pilně jednají o zaražení zábawného časopisu českého, buďto w Brně nebo w Olomúci. Konečně jednou! Mimo wšeobecná potěšení, kteréž zpráwa tato zde spůsobila, máme také my ještě swé zwláštní potěšeníčko, že dostaneme kollegu, od něhož jistě wíce zpráw o wšelikém žiwotě na Morawě budeme dostáwati, než od pánů spisowatelů, jež sme za častější a ouplnější dopisy snažně žádali. Nicméně wytýká se nám ještě, že si Morawy newšímáme! Naše redakce objednala si za tou příčinou z brusu nowé boty sedmimílowé, a jak mile je obdrží, bude každý týden w touristské procházce milou Morawu i se Slezkem obcházeti; dokud ale zázračných těchto bot nedostaneme, žádáme opět a opět, aby sobě skoupozwucí přátelé naší té práce neztěžowali, nám čas po čase nějaké zpráwy poslati o tom, co pohýbá srdce i rozumy jejich. — Píše se nám také dále, že je wšeliká naděje, že bratří naší powolení k wydáwání časopisu dostanou. A kdož by o tom pochybowal! Newíme wěru, proč by jim milostiwá a moudrá wláda naše powolení odepříti měla, pro zemi, kteráž má bez mála dwa miliony obywatelů českoslowanských, aspoň jeden časopis založiti? Ještě prý je rozchází, kdo by se w redakcí uwázati měl. Jakýsi šelma prý litowal, že je Fabius Cunctator již nebožtíkem, ten že by se byl zajisté již dáwno do toho dal. A což by ouřadu tomu po wší zemi wážený a k tomu takořka powolaný p. prof. Šembera; u wěcech redaktorských nemálo zkušeny p. Ohéral; p. Mikšíček, kterýž spisy swými doswědčil, že dostatečně pérem wládnouti umí, anebo i některý jiný nedostál? Wímeť zajisté, že takowý časopis s počátku některé ěkteré nedostatky míti bude, jak w obsahu tak i w řeči. — Kdož by pro nějakou chybičku, které se wyhnouti začátečníku ani nelze, celou wěc odstrkowal! Nebuď to nikomu na příkoř powědíno, ale jesti to wěc nechybna, že zde nebylo tolik mužů učených schopných, a tak obratně pérem wládnoucích, jako jich nyní na Morawě nalezneme, když Kramerius swé Wečerní Wyražení Wyžení a jiní jiné časopisy wydáwati počali. A přece to byli šťastní počátkowé české žurnalistiky A Sychra wydáwal jednou časopis sám a sám, aniž při tom farní swůj ouřad zanedbáwal. Jeli strach o rukopisy, snad by se aspoň překladů a překladatelů nedostáwalo. A umíli redaktor z cizích literatur aspoň dobře wybírati a ustanowowati, co by se pro obecenstwo jeho hodilo, může mu tím wíce prospěti, než podáwáním nedospělých originalů. A některé články wedoucí o záležitostech národních — a nebo aspoň zpráwy lokální o probuzowání se národnosti, oswěty a o wšem tom, co w srdci nosíme, se jistě naleznou, byť by i špatným prawopisem psané. Pan bůh patří wíce k srdci, než na prawopis. Wšechnu úctu gramatice, ale žiwot platí wíc než gramatika!", "id": 32}
{"text": "25. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Protifrankfurtské projevy], Autor: Havlíček, Karel\n[ Protifrankfurtské projevy ] [ tři hvězdičky]W pondělí s wečerem wyskytly se a zmizely jako zlý duchowé na rozích plátky o wolení do Frankfurtu. Radda městská ohradila se proti wšem z toho plynaucím wýlohám a nepřijala na se komissařstwí při wolbách. Se saumrakem nastalo w Praze hospodářstwí á la Faust. Po ulicích mihly se časem letawé sbory a zazněla národní píseň „ o tom parlamentě “, a newyzpytatelné byly kroky jejich. Hauf takowých zpěwáků táhl k domu gener. komanda, kde by se snad zpěwákům rádo bylo šeredně odzpíwalo. Mlčme o tom, ale pamatujme si to! ‒ Ale ten wečír musel si lidský duch odlehčit, musela se serenáda státi, a stala se u domu purk. Pštrosa, a to wšechno z ryzí důwěry. Kam jste se děly časy, když se našemu Strobachowi s hudbau, s pochodněmi a s Iáskau činilo zastaweníčko!! ‒ Ráno w auterý ohledáwali studenti wšechna místa, určena k wolbám woličů do Frankfurtu. Wšude stála garda, snad proto, aby nepustila žádného k wolení!? Odpowěď pres. hr. Thuna, již dal X. sekcí Nár. Wýb. w záležitosti wolení Fr., rozhořčila na nejwyšší stupeň mysle Pražských swobodomyslných. Důwěra k němu klesla zcela. Každý mněl za to, že auterý bauřliwě skončí; mnozí hotowili se k wečeru k rozhodnému kroku. Co se dělo w N. Wýb., wiz napřed. ‒ Kocowiny u purkm. Pštrosa opakowaly se wečer důrazně. ‒ Tuto jako w předešlé noci táhly haufy po městě píseň, „ o frankfurtském parlamentě “ zpíwajíce. H. — — — — — —", "id": 33}
{"text": "9. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovná kronika., Titulek: [Který zajíc lépe chutná]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowná kronika. Který zajíc lépe chutná? Jistá rodina si wychowala zajíce, a slyšewši, že zastřelený zajíc lépe chutná, než zabitý, wyšla s ním do pole, kde byl zajíc ku kůlu přiwázán a k zastřelení odsauzen. Střelec ale střelil do prowazu, jimž byl zajíc přiwázán a odsauzenec uprchl welmi rychle nedbaje na leknutí swých pěstaunů. W nemocnici Tauntonské se při zkaušení chloroformu udála podiwná příhoda. Když léčený byl opojen a nemocný aud již měl býti řezán, roztlaukla se láhew s chloroformem, a wšichni přítomní upadli w bezcitný spánek.", "id": 34}
{"text": "4. březen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: O památce založení wysokých škol Pražských., Autor: Havlíček, Karel\nO památce založení wysokých škol Pražských. – Slawnost pětstiletá založení wysokých škol Pražských přiblíží se, aniž jsme posud na to pomyslili, kterak bychom důstojně co Čechowé takowau wzbožnau památku na welikého krále našeho Karla oslawili. Jelikož jisto jest, že se málo co důležitého lehce a rychle wywésti dá, zapotřebí bude, abychom již nyní napřed nějaké spůsoby tohoto oslawení wymýšleli, a brzy příprawy oprawdu započali. Nemyslíme zde snad nějaké slawnosti nynějšího moderního spůsobu, německé Zweckessen atd. atd., takowé by jistě i nehodné byly tak maudrého welikého wšeswětského ústawu, jaký byly tenkráte naše Pražské wysoké školy: snaha naše budiž oslawiti památku maudrého Karla krále w jeho zeměmilowném duchu, totiž aby zároweň pro nynějšek a budaucnost užitek z toho wyplynul. Wzpomeňme si na někdejší wzdělanost, mohútnost a sláwu země swé, a položme opět nějaké, ač snad slabé základy k jejich nawrácení-se k nám! Slawme zároweň znowu-narození národního wzdělání českého, ku kterému snad již do té doby ( 1848 ) založením průmyslowé školy sami nějaký základ položíme. Poněwadž jsau časopisy jako buditelé a upomínatelé národů: umínili jsme si i my již nyní často se o této 500 leté slawnosti zmiňowati, podáwajíce rozličné k tomu dobré náwrhy, které by nám laskawě sdělowány byly, uctiwě žádáme. Každý zajisté z jiného stanowiska hledí na naše potřeby, wšichni lidé wšechno wědí, a tak častým rozličných mužů o tom přemýšlením dobré náwrhy se wyskytnau, které opět od jiných dále wypředeny a zdokonaleny a pak uskutečněny býti mohau. Neobmezujeme se při tom pauze Prahau, wysoké školy založil karel pro celý národ, celý národ swětiž tedy památku tuto, w každém kautku milé wlasti naší naskytne se jistě mnoho příležitosti učiniti nějaké oprawy, zawésti nowé blahodějné ústawy, wšechno ke cti starých wysokých škol Pražských a zakladatele jejich otce Karla Welikého.", "id": 35}
{"text": "15. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [článek o novém ustanovení ministerstva osvěty ohledně českých gymnázií], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Nowé ustanowení p. ministra oswěty strany čekanců professur gymnasialních podalo nám za těchto hořkých časů přece nějaké útěchy. Přede wším nabýwáme z něho patrné jistoty, že wláda hodlá pro budaucnost zákon rownopráwnosti we skutek uwésti zřízením docela českých gymnasií pro českau mládež, poněwadž se w tomto ustanowení určitě mluwí o rozličných wyučowacích jazykách. Ačkoli co se uskutečnění národní rownopráwnosti, poučení trpkými zkušenostmi, nyní již na tom stupni jsme, že jako Tomáš neuwěříme, pokud newložíme ruky: přece po takowých zřejmých ustaweních nelze již o tom pochybowati, že p. ministr oprawdu myslí na oprawu škol w národním smyslu. Wšechno pak owšem záwiseti bude od toho, jak mnoho a kde česká gymnasia zřízena budau w Čechách i na Morawě a jak brzy se to stane. Také we wěci samé wzbudilo w nás toto ustanowení p. ministra přeswědčení, že hodlá dokonalé professory na gymnasia dosazowati, a nikdo nebude w tomto ohledu nespokojen s nowým ustanowením. Jenom to pochopiti nemůžeme, kterak p. ministr při takowém úmyslu swém může chtít dosawadní klášterní gymnasia zachowati! Skoro dwě třetiny ( ne-li wíce ) wšech gymnasií rakauských jsau w rukau řeholníků, a p. ministrowi oswěty bude tak dobře jako nám známý staw takowých gymnasií, nebo wlastně professorů. Což tu pomůže tak přísné a rozumné ustanowení p. ministra strany budaucích kandidátů, když řehole jsauc obmezena na swé audy obsazowati bude gymnasia jako posud, spoléhajíc se wíce na zázračné působení sw. Ducha, než na učenost a schopnost swých spoluaudů? A jakým spůsobem hodlá p. ministr přinutiti řeholi k tomu, aby si opatřila spoluaudy schopné k těm gymnasialním professůrám, které klášter obsazowati má? Tuť newidíme žádných dobrých konců: a chowáme to přeswědčení, že jediná praktická a důležitá reforma gymnasií jest ta, aby se řeholím ( co takowým ) exclusivní obsazowání jistých gymnasií docela odňalo. Ti audowé klášterních řeholí, kteří zwláštního pudu a opatření dokonalými schopnostmi k professuře se obrátiti chtějí, nechť opustiwše klášter zaujmau místa weřejných professorů. Wždyť beztoho tam, kde řehole drží gymnasium, professoři od konání řeholních služeb Božích ( hor, zpěwů atd. ) oswobozeni jsau a také klausuru nedrží: tedy wlastně newedau mnišský žiwot a tedy nejsau w klášteře. We wěci samé se tedy nic nezmění, když kdekoli jinde na professuru dosazeni budau.", "id": 36}
{"text": "13. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Slovenské národní noviny., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. - S nesmírným podiwením, ba raději s překwapením radostným čtli jsme 142té číslo Slowenských národních nowin od 8. Prosince. Již ke spráwě o druhé slowanské besedě we Wídni, we které se zmínka děje, že z 24 wýborů byli dwa Slowáci, dodáwá redakce: „ Tak, tak, drahí braťja! Stojme a pracujme jedňi s druhimí! Ňikdi sme mi ňechceli trhaňja, a preto aňi vi ňeodtrhajťe sa od nás, ale majťe sa k nám s tou mislou s akou mi k vám, a isťe buďeme sa vždi jedňi k druhím vjac a vjac zbližovať “. Ku konci wšak w ohlášení předplacení na budaucí rok wyjádřila se redakce takto: To jest, že se od nowého roku do Orla budau přijímat básně i česky psané, a že prawopis dosawadní změněn a k českému přiblížen bude. Z toho widíme potěšitelný pro nás pro wšechny pokrok a bohdá! prwní krok k budaucímu brzkému smíření Nowo-Slowáků s námi Staro-Slowáky; aspoň tolik již patrně wyswítá, že se p. Štúr, redaktor Nowin a Orla, od nás ostatních dokonce oddělit a Slowáky za zwláštní národ wydáwat nemíní, z čeho jsme jej až posud tedy křiwě winili. Milí bratří Slowáci! což newidíte, že my wšichni ( t. j. Slowáci, Morawané a Čechowé ) dohromady spojení sotwa se těžkostem skličujícím národ náš ubrániti můžeme: což pak dowedeme rozděleni na dwě polowice?", "id": 37}
{"text": "6. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Čechy, Titulek: [reakce na starší článek – popření zprávy o vzniku časopisu], Autor: Havlíček, Karel\n– Následující oprawu zaslal nám p. Benoni z Chrudími: W čísle 252 N. N. uwádí se zpráwa z Chrudímě, dle které by zde letošního roku pod mým a pana Paulusa wedením časopis wycházeti měl. Lituji, že nemohu zpráwu tuto, ani co se mého při tom aučastenstwí týče, aniž wůbec, žeby zde pro ten čas jaký časopis wycházeti měl, potwrditi. Jest sice prawda, že se na počátku letošního roku, a snad i něco dříwe, několik národowců zdejších zanášelo myšlénkau, wydáwati zde malý politický list w duchu smířliwém a poučujícím, jehož určení mělo býti, wnikati zwláště w ony třídy lidu, jemuž welké nowiny přístupny nejsau, se zajímawau lokální koloraturau. Brzy se nalezl nakladatel, wyjednáwalo se již strany tisku, když proměněné poměry tiskowé podniknutí toto nemožné učinily. Od té doby, pokud mně powědomo celá záležitost usnula. Pan dopisowatel, kterýž nepochybně w dobrém aumyslu wíce nežli opozděnau zpráwau tauto ( w č. 252 N. N. ) jen powzbuditi chtěl, bude dobře wědět, že zákon k wydáwání pauhého politického týdenníka na wenkowě kauci 1500 zl. stř. požaduje, a že i k wedení nepolitického časopisu zapotřebí předewším času a stálého stanowiska, což ani mně ani panu Paulusowi, ačkoliw rádi dobré wěci poslaužíme, powolání nepřipauští. Jestli ostatně wydáwání politického listu we wýchodních Čechách jest wěc žádaucí a potřebná, to nejlépe čas, a snad již nejblíže příští, ukáže. I nelze pochybowati, že při zawedení nowého zřízení politických i saudních auřadů, při zawedení weřejného jednání a w žiwot uwedení obecního zřízení potřeba sama, wšeobecně cítěná, takowé, ať již dím, departementální listy k žiwotu prowolá. J. Benoni.", "id": 38}
{"text": "27. září 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Národnost naše nabývá důležitosti]., Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. – Ačkoli patrně národnost naše den ode dne wětší důležitosti nabýwá, přece se přiznati musíme, že wychowání zwláště měšťanských měťanských dětí ( o wyšších ani nemluwíc ) posud welmi nenárodní bylo a jest. Zwláště wychowání děwčat jest w ohledu tomto politowání hodno. Tu i onde se arci nějaký ohled na češtinu béře we wychowatelských ústawech, a wšak bohužel wíce z módy, wíce pro jméno, než z upřímného nahlížení potřebnosti. Pročež nám tím wítanější jest ústaw, w kterém se českým díwkám oprawdiwé české wychowání dáwá, w kterém není wzdělání dar cizozemský, jako wypůjčený a nalepený, nýbrž domácí, přirozený, a jako samorostlý. A takowý ústaw jest ústaw wzdělawací pro česká děwčata založený od slečny Rájské ( nyní paní Čelakowské ), a wedený teď od slečny Eleonory Jonákowé s pomocí několika hodných učitelů. W ústawu tomto kromě dobrého a rozumného náwodu a pečliwé dohlídky, nacházejí se i přiměřené sbírky rozličného druhu přirodnické, knihowna wybraná; francauskému jazyku se též wyučuje, a na zwláštní přání se i mimořádní předměty ochotně přednášejí. Na mrawné a společenské wzdělání děwčat se tam swědomitě hledí, tak že rodičowé strany dítek swých dobře upokojeni býti mohau. Také se tam s přiměřenými wýmínkami několik malých slečinek do bytu přijme, w kteréžto záležitosti se zasílají frankowané listy na Staré město č. 408 na uhelní trh, ke třem korunám.", "id": 39}
{"text": "25. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Glosa], Titulek: Klepy venkovské, Autor: Havlíček, Karel\nKlepy wenkowské roznášejí se nejpodiwnější po celých Čechách. Tu toho z našinců již prý oběsili, tu prý zas na Marianských šancích stojí řada šibenic dobře opatřených atd. atd., že ani nechceme wšechno opakowati. — Newěřte ale takowým nesmyslnostem! Za našich časů nejde to s wěšením tak zhurta, a dříwe se musí aspoň několik archů papíru wypsat, než se pošle pro prowaz a pro kata. Buďte ubezpečeni, že se ani na jednom z našinců žádné takowé winy proti J. M. C. neshledá, za kterau by smrt neb podobný trest zasluhowal. Čekejte jen málo, a uwidíte, jak slawně prawda na swětlo wyjde a jak zahanbeni budau naši zlehčowatelé! Uwidíme, jak mnoho z toho welikého spiknutí zůstane, až bude ona komisse na Malé straně nějaký čas wyšetřowat. My za takowé wyšetřowání jen powděčni býti musíme, sice by wšechna ta bídná špína, kterau protiwníci naši na nás naházeli, zůstala aspoň w powěsti lidské na nás lepěti; takto ale auředně, práwně wyšetřeno bude, že oni byli — utrhačowé. Co se slowanského sjezdu týče, nelenowali owšem wšichni ti, kterým sůl w očích byl, celé ty truchliwé události jemu připisowati, a práwě tyto dni slyšeli jsme z úst auředníka guberniálního N., že prý ten sjezd wždy po 9. hodině w noci w Museum o spiknutí rokowalo! — Dobře, dobře, wšak se to wyšetří, a potom uwidíme, rozehnati tak jen beze wšeho wyšetření wšechny naše hosti. Bohužel, že se již nedá naprawiti tak hned, co tím pokaženo jest. Ostatně ale newěřte také tomu, že snad Praha tak roztlučena jest, jak mnozí wyprawují. Z daleka wypadá wšechno hůř než z blízka.", "id": 40}
{"text": "11. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [zpráva o fungování novin v nadcházejícím roce 1850], Autor: Havlíček, Karel\nS tímto měsícem končí se druhý roční běh Národních Nowin. Oznamujeme tedy wáženému obecenstwu, že naše nowiny budau w tom samém spůsobu jako posud, též i w roce 1850 wycházeti. Co se směru našeho týče myslím, že již po kolik let a w rozmanitých zlých i dobrých okolnostech wážené obecenstwo příležitost mělo zásady poznati, dle kterých se redaktor říditi snaží, a od kterých také ze swé wůle nikdy neupustí. Že nynější swobodu tisku welice obmezující okolnosti nám nedowolují, w každém ohledu swoje prawé smýšlení bez obalu pronášeti: jest bez toho obecenstwu známo, a doufáme, že si na takowé naše postawení každý wzpomene, komu by se snad naše horliwost časem zdála ochabowati. – Ostatně hodláme ještě w brzce o celém stawu našeho podniknutí wůbec něco obšírněji obecenstwo uwědomiti. Cena předplatní jest jako posud: pro Prahu čtwrtletně 2 zl. 30 kr. stř., měsíčně..... 55 kr. stř. se zásilkau po poště čtwrtletně 3 zl. stř. „ „ „ „ „ „ půlletně 6 zl. stř. Měsíční předplacení se zásilkau po poště se nyní jakožto s počátkem nowého čtwrtletí přijímati nemohau. Žádáme k wůli pořádku w expedici o brské zasílání předplacení, poněwadž w posledních dnech pro krátkost času není pak možná wšem požadawkům zadost učiniti.", "id": 41}
{"text": "4. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n– „ Prager Zeitung “ prawí w dopisu z Kroměříže od 31. pros., že w Kroměříži wůbec se mluwí, že w 6 nedělích kníže Windischgrätz dobytí Uher a poslancowé říšští w tentýž čas poradu o základních práwech ku konci přiwedau, načež by dne 15. února odložení sněmu se wyřklo, wywolená z prostředka poslanců radda s ministerstwem do Wídně se odebrala, a dne 15. března sešel by se pak říšský sněm sestawený ze zastupitelů wšech národů sjednoceného nowého Rakauska k dálším sezením a poradám. – Dále podáwá statistiku sněmu: Mezi 357 poslanci je 49 státních, 27 komunálních a 12 saukromých auředníků; 10 katolických, 8 řeckých, 1 ewangelický, 1 židowský duchowní; 24 doktorů práw, 27 advokátů, 7 doktorandů, 15 doktorů léčitelstwí, 1 doktor filosofie, 24 audů ze stawu fabrikantů a obchodníků, 34 statkářů, 77 hospodářů, mezi nimi 46 sedláků; 4 wojáci, 15 professorů, 14 kapitálistů, 7 spisowatelů a redaktorů.", "id": 42}
{"text": "26. říjen 1848, Zdroj: Národní nowiny, Část: X, Titulek: Oswědčení, Autor: Hawlíček, Karel\nOswědčení Přiznáwajíce se k zásadě, jednati naproti těm, jejichž důwěra nás powolala, wždy s netajenau přímostí, tím wíce se cítíme ponuhnuty, abychom položili z každého swého kroku nepochybný aučet, čím hojněji w nynějším čase nedůwěry a nedorozumění se rozeséwá osočowání a podezření. Z oswědčení, kteréž jsme dne 12. října wydali, nahlédne každý, ač není-li předpojat strannictwím a slepým předsudkem, že osobní nebezpečí, jakkoli welké pro nenepatrný počet z nás bylo, nebylo přec ani samojedinau, tím méně dostačující příčinau, pro kterau jsme na okamžik místa swá w říšské sněmowně opustiti se widěli pohnuty. Byloť to spíše přeswědčení, že při okolnostech, které na místo prawidelného a zákonního běhu wěcí uwedly mimořádný staw bezzákonnosti a násilí, staw nebezpečenstwí a zmatku wšech společenských a státních poměrů, sněmu nemůže zůstati nikterak ona swoboda u wyslowowání swého mínění, wolnost w poradách a neodwislost w uzawírání, která se za prwní a neodstupnau wýmínku wšeho rokowání zástupců swobodných národů stawí. Od přeswědčení toho jsme po tu chwíli nebyli odwráceni: ba toto naše přeswědčení osprawedlnil patrněji celý běh jednání sněmowního po našim odchodu ze sněmowny. Od onoho 6. října, kde hlawně ručnic s gallerií na sedadla sněmowníků shlídaly, od onoho 6. října, kde sněmowníci zastrašeni tehdejšími terroristickými wplywy, tlačeni byli k žádosti o bezwýminnau amnestii, w okamžení, w kterém nelidský wztek lidu wším možným způsobem se rauhal zohawené mrtwole hrozně zawražděného starce, od onoho 6. října, kde wnucené penězi Košutowými zaslepenému lidu Wídeňskému nešťastné wzbauření jako slawné wítězstwí swobodu lidu bylo slaweno, — od onoho 6. října nemohli pozůstalí we Wídni poslancowé učiniti žádného uzawření, které by nebylo býwalo po chuti ozbrojenému proletářstwu, welkým wůdcům obecného mínění za těchto dní, nebo spolkům wlastně a w skutku panstwí wedaucím. Tak řečený říšský sněm, hnutí zdánliwě pod swau mocí držící, byl w prawdě stržen wšeobecným praudem, usnešení jeho byly wynuceny diktátorským rozpoložením myslí anarchických haufů, nad hlawami audů jeho wisel Demoklesůw meč okamžiku. Awšak netoliko stranu nedostatků formální základní wýmínky wšeho rokowání, nýbrž i co se pole jeho činnosti dotýká, musil pozůstalý we Wídni úlomek říšského sněmu — neboť jinak nám nelze wazwati shromáždění, z něhož náwal okolností docelující část audů wypudil — přijíti do nenáležitého postawení. Nechceme nikterak upírati uznalost swau wytrwalé obětiwosti, s kterau pozůstalí we Wídni sněmowníci, uprostřed hrůz newázaného wzteku luzy, denně ba každau hodinu w nebezpečenstwí osobní swé jistoty jsauce, wší horliwostí a wšemi sílami o to usilowali, aby horší neštěstí odwrátili, aby přemnohé w nebezpečenstwí wydané interessy hájili a prowalujícímu-se bezwládí podlé sil swých odolali. Ale jakžkoliwěk těchto zásluh nepopíráme, tak nemůžeme nikdy připustiti, žeby příslušelo w obor činnosti ústawního říšského sněmu, aby některau část wykonací moci sobě osobowal, do administratiwních nařízení se míchal, auřad bezpečnosti a wojenskau raddu pro jednotliwé město, byť to i hlawní město říše bylo, dělal. Meze mocí w ústawním státu nejsau nic libowolně wymyšleného a uměle sestaweného, ale hluboce a podstatně založeny jsau w powaze wěci samé. Ostříhati neodstupně tyto meze, ostře děliti a přísně zachowáwati, co panowníkowi a jeho odpowědným ministrům a co zákonodárnímu sboru poslanců přínáleží — jest počátek a konec wšeho konstitučního žiwota. Jak mile se meze tyto posunau, již stojíme na dráze, na jejímžto konci bezwládí a bezzákonnost se stawí. Jakož tedy zákonodární usnešení, které pozůstalí we Wídni audowé učinili, z dwojí příčiny neuznáwáme: předně, poněwadž událostmi dne 6. a 7. října docelující části audů říšského sněmu odňata byla možnost, zůstati déle we Wídni a aučastnu býti při uzawírání, pak poněwadž při soptícím počínání ozbrojených haufů u wnitř a při hrozebném postawení wojenských sil z wenčí staw swobody a wolnosti od cizího wplywu upírati musíme: tak se stranu ostatní mnohem rozsáhlejší činnosti dotčených audů sněmowních pohnuty widíme k oswědčení, že jí můžeme sice připustiti platnost jakožto činnosti nějakého wýboru bezpečnosti a wojenské raddy pro město Wídeň, nikdy wšak jakožto činnosti ústawodárného sněmu říšského národů rakouských. Rádi připouštíme, že naši we Wídni pozůstalí saudruhowé jakožto horliwí muži, kteříž šířícímu se bezwládí uzdu položiti se snaží, zasluhují uznalost za swau poctiwau úsilownost a mužnau wytrwalost; ale neméně tajíme, že jakožto národní zástupcowé powoláni, aby rakauské říši dali ústawu, nejen postawení swému zle porozuměli, nýbrž i swau powinnost zanedbali, prodléwajíce déle we městě, pod jehožto terroristickými wliwy lehce by mohli přiwedeni býti k uzawřením, kteréž by na ujmu jejichž interessy zastupují. Nemohlo nás zůstati tajno, že tímto w městě w bezwládi skleslém zůstáwáním spojeno ještě jedno daleko wětší nebezpečenstwí, než zwrtnutí se ze swého stanowiska a přesahowaní do oboru nenáležejícího k činnosti říšského sněmu. Uzawření, aby sněm zůstal w permanenci dne 6. října učiněné, musilo pozůstalý we Wídni úlomek sněmu postawiti zdánliwě w čelo pohybowání, w skutku ale snížiti za nástroj jeho. Tuť nemohlo jinak se státi, než že tak řečený říšský sněm byl dohnán ku krokům, které s wlastní wykonáwácí mocí, s odpowědným, po boku panowníkowu stojícím ministerstwem zřejmě w odpor přijíti musily. Nebo když audowé sněmowní we Wídni zapowědí dowoz wojska po železnici, a komandující generál od odpowědného ministerstwa splnomocněný jej prowede: pak musí být na jedné straně práwo, na druhé nepráwí. Wedeni tímto rozjímáním, z nejhlubšího přeswědčení wzatým, usnesli jsme se hned, jak se nás dostatečný počet w Praze sešel, na tom, že pewně a odhodlaně, nedáwajíce se mýlit žádným křiwým wykládáním, na té cestě pokračowat chceme, na kterau nás naše swědomí, naše powinnost jakožto zástupců národních, naše péče o dobro wlasti wstaupiti kázala. Tři kroky drželi jsme předewším za potřebné: Prwní naproti našim spoluobčanům, jejichžto důwěra nás powolala, naproti pozůstalému we Wídni úlomku říšského sněmu, naproti národům rakauským, jejichžto blaho a prospěchy opatrowati máme: učinili jsme jej oswědčením našim od 12. října. Druhý naproti odešlým z Wídně spoluposlancům, kteříž se na jednom místě shromážditi měli, aby se radili o prostředcích, jimiž by říšskému sněmu přerušená swoboda w poradách pojištěna a nepřetržené pokráčowání w ústawním díle možné učiněno bylo; tento krok stal se položenau od nás na 20. října schůzkau do Brna, kterau z rozličných stran nepráwě co nějaký pokautní parlament w podezření uwáděti chtěli. Třetí naproti ústawnímu trůnu, a ten se stal wysláním obau poslanců Braunera a Helferta do Holomauce. Námť se jednalo o to, aby osoby kolem císaře jsaucí, u něhož se na cestě z Wídně do Holomauce žádný odpowědný ministr nenacházel, neradily ku krokům, které by, jakkoli beze wšeho zlého úmyslu, přece ráz nekonstitučního jednání na sobě nesly. Nám šlo o to, aby přísné prostředky, k nimž se za příčinau revolučního stawu hlawního města říše sáhnauti musilo, nebyly nad potřebu užíwány a w špatně rozuměném interessu, pořádku a zákonnitosti potahowány na země, jejichžto zákonnité chowání ani příčiny ani příležitosti k mimořádným krokům nezawdalo. Nám šlo o to, aby konstituční trůn nezplácel weškerému říšskému sněmu winu, kterau jedna část sněmu, wywrtnuwší se ze swého stanowiska, jakožto ústawního shromáždění, na sebe uwalila, aby celistwost a trwání nerozpustitelného ústawního říšského sněmu bylo opatřeno, aby konečně bez prodlení prostředky a způsoby byly wyhledány, jak by říšský sněm bez překážek mohl přistaupiti k dalším swým pracím. Odhodlanému wystaupení obau našich wyslanců s rázným přispěním několika jiných w Holomauci přítomných audů říšského sněmu jsme za to powinni, že obáwání tato auplně se wywrátily. Jeho Milost přiwítaw milostiwě oba naše wyslance, ráčil jim uděliti odpowěď, která nás o dobrotiwých úmyslech našeho císaře a krále, beztoho nikdy w pochybnost neuwozených, opětně upokojila. — W nejblíže příštích dnech na to wydán jest pod spolupodpisem nacházejícího se nyní u osoby císařowy ministra Wessenberga manifest od 19. t. m., jehožto obsah každého, komu na swobodě, pořádku a zákonnitosti poctiwě a upřímně záleží, auplně upokojiti, a proklatá úsilí neswědomitých štwalů, kteří by rádi nynější nepřátelské postawení swedeného lidu s jedné a wojenských bojowných sil s druhé strany wylíčíli jakožto boj w nebezpečenstwí uwedené swobody proti hrozící jí reakci, auplně zmařiti musí. Čeho nyní zapotřebí, je rychlé swolání rozptýlených audů říšského sněmu na místo, které by auplné rukojemstwí jistoty a swobody pdáwalo. Netajíme se přeswědčením swým, že Wídeň pro nejbliže přiští čas není příhodným místem, aby tam zástupcowé národů rakauských swobodně sněmowati mohli. Ústawní říšský sněm šel swým prawidelným chodem, konstituční od wětšiny sněmu podporowaná wláda pokračowala na zákonní dráze. Tu zdwihlo se obywatelstwo Wídeňské proti wládě od wětšiny sněmu podporowané, ba proti některým poslancům, docelující to části říšského sněmu. Zdaření wtisklo Wídeňskému říjnowému powstání w očích půwodců a pomahačů jeho jméno „ slawného “. Ministerstwo bylo swrženo, aud jeho od anarchistů, Košutowců a luzy nenáwiděný wisel na kandelábře, znatný počet říšských sněmowníků byl rozprášen: wětšina Wídeňského uličního lidu, stojící za menšinou říšského sněmu, wysmíwala se a přemohla wětšinu říšského sněmu, za kterouž stál celý národ rakauský. Při takowémto stawu wěcí je aučet jasný a jednoduchý. Nesrownáwá-li se ústawní říšský sněm a ústawní wláda w pořádném swém chodu s panujícím lidem Wídeňským: pak se musí jedno nebo druhé změniti, buďto říšský sněm a wláda, nebo panující lid Wídeňský. Poněwadž se říšský sněm, na nejširším základu swobodného wolení wšeho lidu swolaný, a podporowaná od wětšiny jeho wláda změniti nemůže, panující lid Wídeňský jedním rázem se nezmění: tuť nic jiného nezbýwá, než aby se sídlo říšského sněmu přeložilo na jiné, lepší garantie swobodného rokowání podáwající místo, pokud se powaha panujícího we Wídni lidu nezmění způsobem důwěry hodným, pokud se anarchickým počínáním nepřející, cizím podšeptům a drážděním nepřístupná jeho část newzmůže a nesesílí.", "id": 43}
{"text": "20. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [dopis o brněnském šosáctví], Autor: S. L.; Havlíček, Karel (přetisk s komentářem)\nZ Brna dostali jsme dobrotau přítele saukromý dopis, jenž nám wěrně líčí, jak si tam šosáctwí proti národnosti domácí morawské počíná. Přede wším musíme na to pozornost obrátiti, že wlastně na Morawě městský staw ( neboť králowská města německá jsau skoro wšechna ) a jmenowitě Brno a Holomauc proti swobodě wšeobecné nejsilněji se stawí, hájíc středowěká swá šosácká priwilegia. Tak ku příkladu w Brně nejwětší zuřiwost powstala proti p. prelatowi Augustiniánskému, poněwadž se ujal stawu selského na sněmě. Zníť pak list ten takto: Drahý příteli! Psals, bych mnoho, mnoho psal, a já mám dost co powídat, neb se zde hodné kausky děly. Posledního předešlého měsíce byl zde stawowský sněm a p. prelát od Augustiánů měl jako obyčejně trošku ostře nabraušeno. Nyní to ale nejde. Měšťané rozhněwawše se na něho, chystali se na něj, by mu hodnau hanu ztropili. I najali jakýchsi ludráků, zaopatřili je píšťalkami, aby ho wypískali a, dá-li se dělat, i okna rozbili. Bylo to po celém městě rozhlášeno a množstwí lidu shromážďowalo se na klášterním pláce. Jak mile se setmělo, počalo se hwízdat až hanba. Dobře bylo, že ta luza myslila, že není p. prelát doma, ale on byl doma a slyšel wšecko. Na tom ale nebylo dost. Wypískawši se wyrážela se luza wyrážením oken. Když pak se we swětnici shaslo, tu začalo tlučení ještě hůře, málo které okno zůstalo celé a hrozili weřejně, že si na druhý den přijdau pro peníze a že zapálejí klášter. W sobotu na to byl w klášteře weliký zmatek, každý se stěhowal, nikdo tam nechtěl zůstat. Prelát odjel, dříwe ale poprosil gouverneura o stráž. I stáli tam studující a jiná národní stráž a bylo pro ně nawařeno masa hojnost a pošlo wšecko, asi 80 liber uzeného, 3 bochníky sýra, 60 bochníků chleba, též piwa a wína dost, co kdo chtěl. Toho stráž užíwala, jak se sluší a patří, až skoro přes míru. Klášter byl tedy hájen a luza ničeho tam nepořídiwší obrátila se na Popprowu fabriku, tam opět počala tlauci okna, tak že ani dole ani nahoře nic nezůstalo. 54 Když se u fabriky strhl powyk, přišla tam národní stráž a wojsko. Gouverneur Lažanský a komandující general byli též přítomni. Lažanský napomínal lid, aby se pokojně rozešel, sic že bude muset přísněji zakročit we jménu zákona a císaře pána. Luza se mu jen wysmála. Generál komandowal: man wird laden, a lid za ním říkal: man wird laden. Na to Lažanský nemeškal a kázal husarům, by do lidu s mečmi se drali. To byla woda na husarů mlejn. Sekali to, jak náleží! Mnoho jich bylo poraženo, i neostýchali se hlawy štípat, načež se luza rozprášila na wše strany. Druhého dne wyšel list, že každý obywatel starého Brna i w městě má být o 10. hodině doma a kdoby se po 10. hod. na ulici ukázal, že bude od stráže chopen a na radnici přiweden, newykáže-li se wyswědčením od domácího pána, že wýchod jeho byl potřebný. Tak jsme měli trochu pokoj, netrwal ale dlauho. Zdejší Češi pracowali o to, aby od nich šla deputace do Wídně, počaly se nosit rozličné barwy a na to se strhly hádky. Češi nosili čerwené a bílé, Němci ( wlastně zněmčilci ) čerwené, černé a žluté známky. Po Brně byly wystrčeny německé korúhwe a k tomu se rozhlašowalo, že přijde deputace z Prahy, chtěcí Brňany namluwit, aby se přiwtělili k Čechům. Češi na tom stáli, Němci proti tomu. W den, kdy měla česká deputace přijet ( 8/4 ), shromáždili se Lažanský a měšťané ( rozumí se Němci a odrodilci ) w nádraží s hroznau německau korauhwí, by Češi hned widěli, že nejsau zde nic platni. Myslili i na to, že jim ani slézt nedají a že hned budau muset zpátky. Usnesli se že je přiwítají pískáním a hulákáním, a jeden dal se slyšet, že jak někdo české slowo promluwí, že mu dá německau facku až se přewalí. Zatím ale nikdo nepřijel a Němci odtáhli s dlauhým nosem. Čech je zde naskrz nenáwiděn, ba ani bys newěřil. Klácel káral w Týdenníku ostře chowání gardy při tom shonu w klášteře, což jen prawda bylo, a fal také trochu konsistoř; hned na to přišel rozkaz od biskupa a měšťanů, by se Klácel na místě klidil, sic že se zase strhne bauře. Ohlásilo se mu to o 3. hodině. Ubohý Klácel se slzami swé wěci skládal a o 5. hodině na wečer odjel. Bude teď bezpochyby w Praze a pak pojede k Veitowi do Liběchowa. Jsme přeswědčeni, drazí bratří na Morawě, že wám přijdeme wděk, oznamujíce wám, že náš milý Klácel je zde w Praze wesel a zdráw mezi námi. Byl wywolen také do národního wýboru, z čehož widíte, že ho již sama wlast do služby národu wzala. Studující cwičí se we zbrani a zastáwají wšecky služby. Wojsko a policajti mají swátky. Twůj wěrný přítel S. L.", "id": 44}
{"text": "30. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Praktische Übungen]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 5. Praktische Uibungen der bömischen Sprache zum Selbstunterrichte. Von Joh. Nep. Sýkora. W Praze u J. H. Pospíšila, 8. 204 str. za 30 kr. stř. Jest to hojná sbírka příkladů s německým překladem pro Němce, kteří se tu hned praktickým prawidlům řeči naší naučiti mohou, jelikož tam wšechno dle jednotliwých prawidel mluwnice a prawopisu spořádáno jest.", "id": 45}
{"text": "19 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [otisk zprávy z Moravských novin], Autor: Havlíček, Karel\nZ Brna 17. dubna. ( Mor. N. ) Při wčerejším transportu hulánů z Čech po železnici přihodilo se, že jeden wůz w tunelu pod Nowými Hrady vyskočil z háku, tak že když ředitel lokomotivu, nevěda, co se stalo, zastavil, při udeření vozů do sebe několik wozů se porauchalo, nikdo wšak k aurazu nepřišel, krom jediného lehce raněného hulána. Dnes ráno swržen jest s koně adjutant Jurkowič od pluku arciknížete Ludwíka, jeda s nowáčky na execírku, právě před kancelářem redakce těchto novin, a obraziv si těžce mozek o kámen, polomrtvý odnešen jest do nemocnice. Shromáždění jednoty Sv.-Cyrillské zejtra zdá se, že bude walné. Z Prahy dojel sem již redaktor Hawlíček a z Holomauce prof. Helzelet. I odjinud scházejí se již údowé.", "id": 46}
{"text": "18. červen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: Žihadlo, Titulek: Obnovené vidění Jiříkovo, Autor: Havlíček, Karel\n* — * Obnowené widění Jiříkowo. W posledním swazku swých listů píše Wídenský „ Hans Görgel ( Jiřík ) “ šwagru swému do Gumpoldskirchenu takto o češtině: Die G‘schicht kummt mir schon bald so vor, wie die Czechen in Prag. Da will jeder ein besserer Czech oder Cech sein und die thun sich untereinander schon selber anfeinden, daß sie statt dem neuen böhmischen „ Lichtputzscheer “ das alte bömische tratignok g’nummen hab’n, is sehr g’scheit, und wanns statt dem: „ Toje obras e satrazene heske “, auf deutsch: „ Dieß Bildniß ist bezaubernd schön “, eine andere Uebersetzung machen, so g’fallts mir a; wie man aber weg’n einer Sprach streiten kann, wo man nit einmal mehr weiß, wie die Alten gredt hab’n, dös is mir unbegreiflich. In Prag hab’n sie’s mir selber g’sagt, daß schon einer den Andern nit versteht. Jiříku mlč a jdi spat! Již ani we Wídni se takowé staré a podrážené wtipy na Čechy nelíbí. Jiříku! přijde čas a již nastáwá, kde takowí mizeráčtí darmotlachowé jako jsi ty Wydawatel a spisowatel tohoto časopisu německo-Wídenského jest prý sám rodilý Čech, bezpochyby ale jen Čech-Neplech. i u swých krajanů i u cizých w powržení klesnau: neboť až swět zmaudří, budau wšude nahlížeti, že ten, kdo pro kus chleba dělaje cizozemcům šaška sám ze swého národu si tropí hlaupé a potupné žerty, tak zas dowede jinde za kus jiného chleba tupiti onen národ, u kterého dříwe za bídného šaška slaužil. Jiříku! již nyní přestáwá to být čest newěděti co ty newíš: ale brzy to bude hanba. Widíš, tu jsme ti nastawili zrcadlo, podíwej se do něho a uzříš „ obraz zatraceně hezký. “ H. B.", "id": 47}
{"text": "30. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel\nPíše se nám, že opět c. kr. pošty na wenkowě předplacení na naše Nowiny přijímati nechtějí, wymlauwajíce se, že se jen 14 dní před a 14 po čase předplacení přijímá. W takowých pádech rač každý zaslati franco 4 zl. 24 kr. stř. do nowinárny Národních Nowin w Praze 195 – I., a za 2 dni má po poště naše Nowiny a bude je dostáwati od té doby spráwně a každodenně po poště. Jestli si naše pošty zároweň při konstituci neuříznau swůj starý cop, uřízneme jim ho sami.", "id": 48}
{"text": "11. duben 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: – Příspěwky na Pražskau wzorní průmyslovau školu., Autor: Karel, Havlíček\nWzdělanější wždy snadněji pocítí nedostatky dušewní, pročež se zdá že přednášky w historii a zeměpisu w Polně neminuly se s dobrým prospěchem, neboť zde widíme hezkau řadu žáků a žaček. O panowé! jen wěcné wzdělání! učte děti něčemu, a nahlížejte již, že čtení, psaní a počítání není nic. – Ostatně příspěwek z Polny oswědčuje dostatečně horliwost známau pánů Polenských, neboť na bídu letošní w této krajině jest tato suma dosti znamenitá. Red.", "id": 49}
{"text": "2. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Zázrak na Pražském mostě], Autor: Havlíček, Karel\n1. čerwence. Nejnowější „ zázrak “, o kterém celá Praha si wyprawuje, jest: že se sw. Jan Nepomucký, jenž stojí na Pražském mostě, obrátil přes noc k Malé straně. Můžeme si pomysliti, že si to lidé wšelijak wykládají. Jedni prawí, že se odwrací náš patron od Starého města, jiní zas, že se obrátil k Malé straně, prose o brzké zrušení stawu obležení. Newíme, který wýklad jest prawdiwý – my ale z úplně chladné mysle prawíme, že jest to trestu hodná lehkomyslnost, takowýmto způsobem lid powěrčiwý znepokojowati, a kdo jest příčina tohoto „ zázraku “, ať se stydí, že se ještě lepší zázraky wykonáwati nenaučil.", "id": 50}
{"text": "21. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Lživé zprávy], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. ‒ Jedny Pražské německé nowiny, „ Constitutionelle allgemeine Zeitung von Böhmen “, jejichžto bezcharakternost dáwno známa jest celému swětu, podáwají w číslech swých dne 19. a 20. září dopisy z Wídně tak nepoctiwé tendence, že zapotřebí uznáwáme, několika slowy neprawdiwost a zlomyslnost jejich objasniti. Owšem jsau tyto nowiny pro swé lži, které uslawičně roztrušují, již beztoho we špatné powěsti a málo odbíratelů nalézají, tak žeby se mohlo o jejich smýšleninách pomlčeti: myslíme ale, že dobře jest, zlé semeno, třeba i řídce rozseto bylo, přece wymýtiti. Zwláště dopisowatel, který se E znamená, a jak z dobrých pramenů wíme, žádný jiný není, než p. Breier, býwalý a w Praze špatně proslulý redaktor těchto nowin, uwádí we swých dopisech lež za lží s hanebným aumyslem, aby wodu pokalil a pak on i jeho strana lowiti mohli. Smýšlení jeho jest známé protislowanské, jako býwá obyčejně u wšech lidí israelitské wíry, kteří pak žádných prostředků se neštítí, aby swého cíle dosáhli. Hodláme w nejbližším čase o celém stawu wěcí na říšském sněmě prawdiwé a obšírné zpráwy podati, aby budaucně obecenstwo naše již hned napřed podobné lži a špatné aučele rozeznati mohlo. Nyní se jen wracíme ke článku od p. Breira w 69. čísle umístěném. Prawí tam, že prý by ministerstwo: Borrosch, Löhner, Strobach, Šuselka, Borkowski, a sekretáři: Rieger, Violand, Brauner, Kudlich (!!!! ) we Wídni nejwíce sympathií nalezlo, a žeby se jenom tak prawice sněmu s lewicí spojiti mohla, a wybízí Pražskau společnost „ Slowanskau Lípu “, aby hleděla toto spojení skutečně do žiwota uwésti! Newím skutečně, odkud nabrat dosti wýznamných slow, abych tím hanebnost těchto náwrhů poznamenal. Předně jest hlawní lež, žeby takowé ministerstwo u kohokoli sympathií nalezlo, za druhé ale obdiwujeme nestaudnost téhož dopisowatele, jak může mysliti o spolku „ Slowanské Lípy “, jakoby se propůjčiti mohl k usazowání pp. Löhnera, Šuselky, Kudlicha (!! ), Pan Kudlich jest obsolwowaný práwník, který ještě ničím ani na sněmu ani před sněmem schopnost nějakau neukázal. Red. Violanda a Borrosche za ministry, a k spojowání dwau stran, které se tak spojiti nemohau, jako woda s ohněm se nespojí.", "id": 51}
{"text": "31. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Že byly konečné obě dámy auplně přeswědčeny o tom, čeho se dříwe domýšlely jen jako domněnky, to není nic neobyčejného. Našinec, muž učený, jak my se sami nazýwáme, jedná zrowna tak: a na důkaz slauží naše učené traktáty. Z počátku si zajede učený welmi taškářsky, začíná skromně, mírně, dáwá si skromňaučkau otázku: není-li to tím? nedostala-li země tato jméno swé od tohoto? aneb není-li tato listina z jiných pozdějších časů? aneb nemusí-li se pod tímto národem rozuměti tuhle ten národ? Lituje hned ty a jiné staré spisowatele, a jak jen pozoruje nějaký háček, aneb co by se mu jenom zdálo býti háčkem, již dostane smělost a odwážliwost, rozmlauwá se starými spisowateli beze wšech okolků, stawí jím otázky, na které si ale sám místo nich odpowídá; zapomínaje dokonce, že počal jen od skromného domyslu, zdá se mu již, že to widí, že to jest patrné – a traktát jeho končí se slowy: tak wida jak to bylo, tak wida jaký národ musíme tu rozumět, tak wida z jaké strany se musí na tu wěc hledět! Potom jen s tím dolů s katedry, a nowě wynalezená prawda běží po swětě, sbírajíc si následowatele a ctitele. W tu dobu když obě dámy tak šťastně a důwtipně rozhodly tak zapletenau wěc, wstaupil do pokoje prokurátor s wěčně stejným obličejem swým, s hustými brwy a mrkajícím okem. Dámy se o přetrž pustily do wyprawowání celé záležitosti, o kupowání mrtwých duší, o úmyslu unésti gubernátorowu dceru a přiwedly ho tak o rozum, že ačkoli pořád stál na tom samém místě mrkaje prawým okem a šwihaje se šátkem do brady, aby odtud smetl tabák, přece nemohl ničemu wyrozumět. Tak ho také nechaly obě dámy a pustily se každá sama pro sebe bauřit město. Toto podniknutí prowedly také asi za půl hodiny. Město bylo skutečně wzbauřeno; wšechno se hemžilo a nikdo nemohl dokonce ničemu porozumět. Dámy uměly wšem do očí napustit tolik dýmu, že wšichni a zwláště činowníci zůstali na nějaký čas jako prkenní Mojžíšowé. Staw jejich w prwním okamžení byl podoben stawu žáka, kterému ještě spícímu spolužáci probudiwše se dříwe wstrčili do nosu husara, to jest papírek s tabákem. Každý jako beran stál a wywalowal oči. Mrtwé duše, gubernátorowa dcera a Čičikow srazili a smíchali se w jejich hlawách neobyčejně diwně: a teprwa později, po prwním omámení, teprwa jakoby je byli mohli rozdělit od sebe a widět každé zwlášť, pac! počali žádat důwody a zlobit se widauce, že se wěc nikterak nechce wyjasnit. A jaká wěru jistá to bájka o těch mrtwých duších? žádná logika není w mrtwých duších, nač kupowat mrtwé duše? kdež pak by se wzal takowý blázen? a kdož bude wyhazowat na to peníze? a k jakému aučelu, s jakým aumyslem může kupowat tyto mrtwé duše? a proč se k tomu přimíchala gubernátorowa dcera? A jestliže ji chtěl unésti, tedy nač k wůli tomu kupowal mrtwé duše? A jestli zas kupowal mrtwé duše, nač chtěl unésti gubernátorowu dceru? či jí snad chtěl darowat tyto mrtwé duše? Jakau to na mau wěru hlaupost roztrausili po městě? Jaké to jsau u wšech wšudy spůsoby, sotwa se zde člowěk ohřeje, již o něm roznesau nějakau historii, a kdyby alespoň měla ještě trochu smyslu?... Přece ale to roztraubili, tedy to snad musí mít nějakau příčinu? Jaká pak ale příčina w mrtvých duších? ani příčina není žádná. To je zrowna jako: Husaři jedau, matlanina, biliberda, boty jsau sešmatlané! to zrowna aby čert do toho!... Zkrátka we městě se klepalo a celé město mluwilo o mrtwých duších a gubernátorowě dceři, o Čičikowu a mrtwých duších, o gubernátorowě dceři a o Čičikowu a wšechno bylo wzhůru. Jako wítr se zdwihlo město až posud jako dřímající. Wylezli z děr wšichni peciwalowé a morausowé, kteří třeba několik let se wáleli w chalátech doma, dáwajíce winu brzy šewci, že jim ušil auzké boty, brzy na krejčího, brzy zas na ožralce kočího. Wšichni ti, kteří již od dáwna zrušili wšechny známosti a byli jenom známi jak se říkáwá s poměštíky Walachowským a Poležájewem ( znamenité terminy utwořené ze slowes walašit a poležet, kterých se u nás na Rusi zhusta užíwá, tak jako se říká: zajet k Sopikowu a Chrapowickému, což znamená wšeliké umrlecké spaní na boku, na zádech a we wšelikých jiných polohách s chrápáním, nosním hwízdáním a ostatními příslušnostmi ) wšichni ti, které ani nelze bylo wylákat z domowa pozwáním na petistorublowau políwku Rybni políwka, we kterých panuje zwláště mezi bohatými ruskými kupci znamenitý luxus, prowáděný neobyčejně drahými druhy ryb. s dwauloketními sterlety a jinými w ústech se rozplýwajícími rybkami: zkrátka ukázalo se že je město i weliké i obydlené a lidnaté jak náleží. We městské klepárně ukázalo se hned dwoje docela protiwné smýšlení a utwořily se dwě sobě protiwné strany: mužská a ženská. Mužská strana, docela pomatená, obrátila pozornost swau na mrtwé duše. Ženská se obírala wýhradně unešením gubernátorowy dcery. W této straně bylo, což musíme ke cti dám podotknaut, mnohem wíce pořádku a opatrnosti. Takowé již jest jak se zdá powolání jejich, aby byly dobré hospodyně a rozwážliwé matky. Wšechno to brzy u nich nabylo žiwau, určitau twářnost, obleklo se do jasných očiwidných forem, probudilo se, očistilo, zkrátka byl z toho ukončený obraz. Ukázalo se, že Čičikow byl již dáwno zamilowán, a scházeli se w zahradě při měsíčku, žeby mu také gubernátor rád dal dceru, protože jest Čičikow bohatý jako žid, kdyby w tom nepřekážela jeho žena, kterau opustil ( odkud se dowěděli, že jest Čičikow ženat, to nikomu nebylo powědomo ) a že žena jeho, která welmi trpí pro nešťastnau lásku, psala gubernátorowi welmi pohnutliwé psaní, a že Čičikow wida, že otec a matka nikdy neswolí, odhodlal se k unešení. W jiných domech wyprawowalo se to trochu jinak: že Čičikow nemá dokonce žádnau ženu, ale že on jakožto člowěk chytrý a praktický, aby dostal ruku dceřinu, počal dwořit matce a měl s ní tajný srdečný swazek, a potom teprwa učinil weřejné kroky o ruku dceřinu; ale matka uleknauc se, aby sa nestal hřích proti náboženstwí, a cítíc w duši hryzot swědomí, odřekla mu ji dokonce, a proto prý že se Čičikow odhodlal k unešení. Ke wšemu tomu přidalo se mnoho opraw a wýswětliwek, w té míře jak se powěst rozšiřowala po menších uličkách. Na Rusi nižší stawowé welmi rádi mluwí o pletkách we wyšších a proto počali brzy mluwit o tom i w takowých chalaupkách, kde ani newiděli a neznali Čičikowa, a tam práwě nejwíc oprawili a přidali. Historie byla každau chwíli zajímawější a dostáwala každodenně ukončenější formy, a konečně celá tak jak byla, přišla k wlastním uším gubernátorky. Gubernátorka jakožto matka rodiny, jakožto prwní dáma we městě, a konečně jako dáma wůbec, nemajíc ani tušení o něčem podobném, byla dokonce uražena těmito historiemi, a dostala zlost w každém ohledu sprawedliwau. Ubohá blondinka musela se podrobit nejnepříjemnějšímu wýslechu, jaký se jen kdy mohl přihodit šestnáctileté holce. Wywalily se celé potoky otázek, domluw, hrozeb, wýčitek, rad, tak že se holka dala do pláče, zlíkala a nemohla nic pochopit: šwejcar ( wrátný ) dostal nejpřísnější rozkaz, nepauštět nikdy a pod žádnau zámínkau Čičikowa. Dokončiwše swé dílo strany gubernátorky zasedly si dámy na mužských stranu, hledíce je dostat na swau stranu a dokazujíce, že mrtwé duše jsau jenom smyšlénka, a že se jich užilo jenom k tomu, aby odwrácena byla wšeobecná pozornost, a aby se dalo snadněji prowést unešení. A mnozí z mužských dali se obrátit a přistaupili k jejich straně, ačkoli na se za to uwalili silnau ostudu od swých saudruhů nazýwajících je babami a spodničkami, jmény jak známo welmi urážliwými pro mužské pohlawí. Ale při wšem opírání a protiwení nebylo přece w mužské straně tolik pořádku jako w ženské. Wšechno měli jaksi twrdé, neotesané, nespořádané, neohebné, nešikowné, nehezké, w hlawách míchanice, tlačenice, neohrabanost, zesejrowatělost w myslích – jedním slowem tak se wšude ukazowala ničemná přirozenost mužská, hrubá, těžká, nespůsobná ani k domácnosti ani k srdečnímu přeswědčení, málowěrná, leniwá, naplněná nekonečnými pochybnostmi a wěčným strachem. Oni říkali, že to jsau samé hlauposti, že unešení gubernátorowy dcery je wěc wíce husarská než civilní, žeby to Čičikow ani neudělal, že ženské pleskají, že jsau jako pytlík, co se do něho strčí s tím běží, že hlawní wěc, na kterau se musí obrátit pozornost, jsau mrtwé duše, které wšak čert sám wí co mají znamenat, ale že se w nich ukrýwá něco welmi oškliwého, nehezkého. Proč se zdálo mužským, že se w nich ukrýwá něco welmi oškliwého, nehezkého, hned se dowíme: do gubernie byl utančen nowý generální gubernátor Každá gubernie má swého gubernatora, jenž se i graždanský ( civilní ) gubernátor nazýwá. Nad několika guberniemi je potom generální čili wojenský gubernator., událost, která jak známo přiwádí na činowníky bázliwé smýšlení: dopadnau wýtopky, nosy a wšeliké jiné auřední políwky, kterými častuje předstawený swé podřízené. Nu což, myslili si činowníci, dowí-li se jen o tom, že u nás w městě jsau takowé hlaupé plesky, již jen proto se může rozpálit až na smrt. Inspektor ranhojičského ústawu najednau zbledl: pomyslil si Bůh wí co: nerozumí-li se pod jménem mrtwých duší nemocní, kterých umřelo weliké množství w nemocnicích a jinde na horkau nemoc, proti které se neužilo náležitých prostředků, a není-li Čičikow wyslaný auřadník z kanceláře generálního gubernátora, aby wykonal tajné wyšetření. On to sdělil předsedníkowi. Předsedník prawil, že to jsau hlauposti a pak najednau zbledl sám, wzpomínaje si: a co jestli duše kaupené od Čičikowa skutečně jsau mrtwé? a on sám dopustil, aby se na ně wydala kupní krěpost, ba ještě sám dělal plnomocníka Pluškinowa, a jestli se o tom dowí generální gubernátor, co potom? Sotwa že o tom řekl jenom slowíčko jednomu nebo druhému, a zbledli hned jeden i druhý; strach jest nakažliwější než čuma a rozšiřuje se w okamžení. Wšichni najednau našli na sobě takowých hříchů, jakých se ani nedopustili. Slowo mrtwé duše tak se stalo neurčitým, že také někteří se domýšleli, není-li to nějaká narážka na těla příliš brzy pohřbená, následkem dwau nedáwno se přihodilých pádů. Prwní pád byl s jakýmisi Solwyčegrodskými kupci, kteří přijeli do města na jarmark, a dali po trhu kwas přátelům swém Usťsysolským kupcům, kwas to podle ruského spůsobu, ale s německými přídawky, aršádami, punčíky, balsamy atd. Kwas, jak obyčejně, skončil se pračkau. Solwyčegrodští uhnali až k smrti Usťsysolské, ačkoli také dostali od nich silný náwal na boky, přes žebra a do břicha, swědčící o nesmírné welikosti pěstí, jimižto byli opatřeni nebožtíci. Jeden z wítězů měl také do rowiny stlučený nosos, dle wyjádření bojců, to jest celý rozmačkaný nos, tak že ho nezůstalo na obličeji ani na půl prstu. W procesu uznali sice kupci swau winu, wyjádřujíce se, že trochu podowáděli; roznesli se powěsti, jako by byl každý z nich u auřadu položil po čtyřech hosudárstwenných Bankonotách., ostatně ale byl proces příliš temný, z učiněných wyšetření a komissí ukázalo se, že Usťsysolští hoši umřeli na zapálení, a proto je také pochowali. Druhý pád nedáwno se přihodiwší byl tento: Císařští sedláci wsi Wšiwá Spěs spolčiwše se též s takowými z wesničky Borowky, Zadirajlowotož, zhladili prý z obličeje země zemskau policii w osobě aktuara, jakéhosi Drobjažkina, proto že prý zemská policie to jest aktuar Drobjaškin přes příliš často jezdil do jejich wsí, což se jindy nestáwá, jen když panuje horká nemoc, a příčina prý byla ta, že zemská policie, majíc některé slabostí se strany srdce, tuze si wšímala ženských a wesnických děwčat. Prawá jistota wšak se newí, ačkoli se w protokolech wyjádřili sedláci, že zemská policie prý byla prudká jako kočka, a že již nejednau ho wystříhali, a jednau wyhnali polonahého z nějaké chalupy, do které zablaudil. Ovšem zemská policie zasluhowala trestu za swé srdečné slabosti, ale mužíkům jak z Wšiwé Spěsi tak ze Zadirajlowatože také nebylo možná dát za práwo w jejich samospráwě, jestli že skutečně měli aučastenstwí w ubití jeho. Ale wěc byla také temná, zemskau policii našli na cestě, uniforma čili kabát zemské policie byl horší než hadr a fisionomii nelze bylo ani již poznat. Proces šel po auřadech a přišel konečně až ke gubernskému saudu, kdežto se usaudilo w tento smysl: poněwadž není známo, kdo ze sedláků skutečně to učinil a wšech jich jest tuze mnoho, a Drobjažkin již je mrtew, a tedy mu to málo pomůže, třeba také wyhrál process, a mužíci jsau ještě žiwí, tedy snad welmi důležité pro ně jest, aby se proces rozhodl k jejich straně: následkem toho tedy rozhodlo se takto: že aktuar Drobjažkin sám byl příčinau, čině poddaným Wšiwé Spěsi a Zadirajlowatože nesprawedliwé nátisky, a že umřel nawracuje se w saních ranau mrtwiční. Zdálo se, jako by byl tento proces welmi šikowně ukončen: ale činowníci počali přece myslit, že se jistě o těchto mrtwých duších jedná. A zrowna se muselo přihodit, že když bez toho již byli páni činowníci w dosti nepříjemném postawení, přišly najednau ke gubernátoru dwa spisy. W jednom z nich bylo, že podle došlých zpráw a oznámení jest w jejich gubernii hotowitel falešných asignací, ukrýwající se pod rozličnými jmény, a aby se hned způsobilo nejpřísnější wyhledáwání. Druhý spis obsahowal zpráwu sausedního gubernátora o uprchlém zákonnímu trestu laupežníkowi, a jestli by se objewil w jejich gubernii podezřelý člowěk nemající žádných wyswědčení a pasů, toho aby hned zadrželi. Tylo dwa spisy wšechny pomátly. Předešlé jejich úsudky a domysly wšechny praskly. Owšem nelze bylo domýšleti se, žeby se něco z toho mohlo wztahowat na Čičikowa; přece wšak každý, když si to sám pro sebe rozmyslil, wzpomněl si, že ani newí, co je wlastně zač Čičikow, že on sám se welmi nejasně wyslowil o swé osobě, řekl owšem, že utrpěl w auřadě pro prawdu, ale toť je wšechno příliš nesrozumitelné, a když si také připomněli, že on se sám wyslowil, jako by byl prý měl mnoho nepřátel, usilujících o jeho žiwot, tu se zamyslili ještě wíce: snad že byl žiwot jeho w nebezpečenstwí, tedy ho snad pronásledowali, tedy snad něco udělal takowého.... ale což je wěru zač? Owšem nelze si myslit, žeby mohl dělat falešné bumažky a tím méně být laupežníkem, wždyť má řádný zewnějšek, ale při wšem tom, což je přece zač? A wida tu si postawili páni činowníci otázku, kterau si měli dát z počátku, to jest hned w prwní kapitole našeho spisu. Ustanowilo se, že se stanau ještě doptáwky u těch, u kterých kaupeny byly duše, aby se alespoň dowěděli, jaká to byla kaupě, a co se má wlastně rozumět pod těmi mrtwými dušemi, a kdyby snad byl při této příležitosti třeba jenom náhodau a jen tak mimochodem někomu řekl, kdo a co on jest. Přede wším šli ke Korobočce, ale tu se napálili: kaupil prý za patnáct rublů, a husí peří také kupuje a slíbil, že mnoho kaupí wšeličeho, dodáwá taky loj do císařských magacínů, a proto jest jistě taškář, neboť již jeden taky takowý u ní byl, který kupowal husí peří a do císařských magacinů taky dodáwal loj, a ošidil wšechny a protopopowau napálil o wíc než 100 rublů. Wšechno co mluwila dále, bylo jen opakowání toho samého, a činowníci se jenom dowěděli, že jest Korobočka hlaupá baba. Manilow odpowěděl, že za Pawla Iwanowiče hotow jest wždycky stát jako sám za sebe, žeby obětowal celé swé jmění za to, kdyby jen měl stý díl wlastností Pawla Iwanowiče, a wyjádřil se o něm wůbec w samých pochwalných slowech, přidaw ještě několik myšlének strany přátelstwí ale již se zamhauřenýma očima. Tyto myšlénky, owšem wyložily důstatečně pohnutí něžné jeho srdce, ale newyložily činowníkům skutečný staw wěcí. Sobakewič odpowěděl, že jest Čičikow dle jeho mínění poctiwý člowěk, a že on mu prodal poddaných wybraných a lidi w každém spůsobu žiwé; ale že on neručí za nic, co se budaucně stane, a jestli oni poumírají w obtížích přesídlení na cestě, to není jeho wina, nýbrž moc Boží, a horkých nemocí a jiných nebezpečných morů že jest mnoho na swětě, a jsau příklady, že wymřely celé wsi. Páni činowníci uchopili se ještě jednoho prostředku, ne welmi šlechetného, ale který časem býwá w obyčeji, to jest stranau skrze rozlicné lokajské známosti wyptal se služebníků Čičikowowých, newědí-li oni nějakých podrobností strany předešlého žiwota a okolností swého pána; ale dowěděli se také welmi málo. Od Petříka ucítili jenom smrad newywětralého pokoje, a od Selifana, že konal službu cárskau, že slaužil dříwe při celnici a nic wíce. Tento druh lidí má welmi podiwný obyčej. Zeptáš-li se zrowna na něco, nikdy si newzpomene, a někdy odpowí přímo, že newí nic, ale když se zeptáš na něco jiného, tu on to připlete a wyprawuje s takowými podrobnostmi, které ani nechceš wědět. Wšechny doptáwky, spůsobené od činowníků, wyjasnily jim jen tolik, že nic jistého newědí, co je Čičikow, že ale Čičikow přece něčím musí být dozajista. Ustanowili konečně, že se poradí wespolek důkladně o této wěci, a rozhodnau alespoň, co a jak mají dělat, a jakým spůsobem se chowat, a co asi je zač, a jmenowitě je-li takowý člowěk, kterého musí chytit a zabawit jakožto nepořádného, aneb je-li takowý člowěk, který může sám chýlit a zabawit je wšechny jakožto nepořádné lidi. K wůli wšemu tomu ustanowena jest zwláštní schůzka u policmejstra, známého již čtenářům otce a dobrodince města. ( Pokračowání. )", "id": 52}
{"text": "29. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel\nŘíšský sněm dne 26. září. Na žurnalistské stolici prázdno. Umluwily prý se časopisy: „ aby z kolegialnosti zpráwy o sněmu nepodáwaly, “ a proč? protože žurnalisté jiným wchodem do sněmu choditi mají, než deputowaní! O marnost nad marností! dětinská marnost. Wy slawní demokrati! wám wíce záleží na tom, kterým chodem do sněmu chodíte, než na tom, aby národ rychle zwěděl, co se na sněmu jeho jednalo! Nestydíte se wy, kteří tak rádi sebe za wůdce národu počítáte, nyní dětinskau marnost swau před celým Rakauskem, před celým swětem, na odiw postawiti. Národní Nowiny budau wždy o sněmu zpráwy podáwati, nedbajíce na kolegialnost we špatné a nechwalitebné wěci. H. B. Po přečtěném protokolu se čtau jména do wýboru pro státní hospodářstwí, a president sděluje, že konstituční wýhor již se základními práwy u konce, které co nejdříw jak w německém textu, tak též i w ostatních řečích rozdáwány a jednotliwým odborům k poradě odewzdány budau. Písař Streit žádal o powolenau na neurčitý čas, poněwadž od wlády powolán, při organisowání auřadů na Morawě aučinkowati. Löhner žádá, by se nowá wolba wypsala, neb pan Streit přewzal tím auřad na sebe, za který placen bude, pak by se woláním jmén hlasowalo. 225 hlasů se prohlásí pro dowolení, 63 je proti. Streit: Děkuji za tuto přízeň a musím podotknauti, že ani krejcaru za tuto službu nepřijmu; já slaužím wlasti, ne ministerstwu. Demmel interpelluje ministra zahraničních, jaké kroky, by obchod po Dunaji wálkau uhersko-horwatskau překažen nebyl, poněwadž Wídeň nejwíce potrawy z oněch krajů dostáwala, učinil k obhájení interessů rakauských poddaných w podunajských státech; zda již nowý konsul ustanowen? co učinil, by důstojnost rak. mocnářstwí w Cárhradě patřičně representowána byla, neb diplomatická neschopnost nynějšího internuntia se stala příslowím; zda již přikročil k reorganisowání swého ministerium, jmenowitě wyslanstwích, které ještě z Metternichských časů pocházejí. Nejen wojsko, nýbrž i diplomatie je slaupem absolutismu, na který se reakce podpírá. Wessenberg: Prosím mi to písemně doručiti. Dzieduszicki: W Stanislawowě chtěli studenti jednomu neoblíbenému auřadníkowi kocowinu zahráti. Sotwa zawzněly prwní zwuky, byli od wojska zákeřnicky přepadeni, které nejen nemilosrdně do nich tlauklo, nýbrž je též olupowalo, stahujíc padlým s prstů prsteny. Mnoho lidstwa bylo silně raněno. Stadion byw požádán, by sprawedlnosti průchod zjednal, od owěděl, že w tom wina demokratů, kteří lid ustawičně bauří. W officialních nowinách se to wše swedlo na nedorozumění. Od té doby již 5 měsíců uplynulo, a newím, zda se to wyšetřowalo. Tážů se tedy: 1. Zdali se tato událost wyšetřowala, jaké jsau wýsledky? 2. Zamýšlí-li ministerstwo toho neoblíbeného auřadníka pro ukonejšení myslí přesaditi? 3. Akta civilního a wojenského wyšetřowání předložiti? 4. Zda se to posud newyšetřowalo, to nyní na weřejné cestě předsewzíti? 5. 572 Žádám, by ministr wšecky rozkazy, w kterých wojsko napomíná, na stůl domu položil, bychom poznali, zda nějakých kroků k zamezení těchto excessů, které se i denně opakují, učinil. Latour: Doufám budaucně w stawu býti na tuto, jakož i páně Borkowského interpellací odpowědíti. To musím ale podotknauti, že jeden důstojník zde obwiňowán byl, jakoby byl řekl, že konstituce k čertu půjde, se nestwrzuje. Dále bylo druhé čtení náwrhu, powoliti daň na půl leta. Borkowski: Nejwětší chyba wlád býwala, že se na sprawedlnost přísně nedržely. My nyní hledíme daň na základě sprawedlnosti rozepsati, totiž daň z příjmů. Daň gruntowní se zdá být zcela sprawedliwá; tomu ale není tak, neb wyzdwižením roboty jest jich mnoho, kteří nemohau swé role tak zděláwati, jak sluší a patří, ano musí mnohau aurodnau půdu nechat ladem ležeti. Na to se musí míti ohled. Majitelé domu neplatí daň z obydlí, kterých nepoužíti neb pronajmauti nemohau. Pole jsau u nás w Haliči jediné fabriky, máme z nich platit, když jich použíti nemůžem? – Potrawní daň bych rád widěl zrušenu, neb jest to daň z hladu, která co provisorium zewedana, již po mnoho let trwá. Tato daň jest circulus vitiosus, pramen chudoby, ona wybírá od chudých po krejcaru miliony, a stát jest na druhé straně přinucen od banku miliony se wypůjčiti, by je chudobě po krejcaru rozdal. ( Tleskot. ) – Prawí se, že musí stát nejdříw dluhy platit, já se ale ptám, pozůstáwají snad jen w tom, co od lichwářů wypůjčeno, by se obohatili? Já myslím, že hlad a chudoba občana jest prwní dluh státu, který se odstraniti má. Budeme-li dluhy dluhami platit, ostanau nám jen dluhy, pročež nawrhuji, by stát swůj prwní dluh zaplatil, a potrawní daň na wěčné časy wyzdwihl. Dále mluwí pro zrušení židowské daně a myslí, že daň z kapitálů státních wěřitelů ten deficit dwojnásob nahradí. Popiel lituje, že fin. ministr nepředložil žádný wýčet, mnoho-li pro budaucí rok bude zapotřebí. Žaluje na starau wládu, že wšechen průmysl w zemi udusila, neb wýrobky haličské fabriky se musily we Wídni kolkowati. Budaucnost to bude míti za satyru. Žaluje na finanční stráž, která jen lid odírá, a nyní stráží pro bezpečnost učiněna, lid bauří; prawí, že císař robotu zrušil bez náhrady, sněm ale od něj náhradu wynutil. Na místo potrawní daně myslí, by se určila daň ze šenku. Poněwadž se nechce konstituční žiwot w Haliči ujmauti, myslí, by se několik osob, buďsi auřadních neb wojenských, wyhnalo, ostatní že nabudau pak brzy jiného smejšlení. We wečerním sezení wystaupil na tribunu Šuselka: Kdyby se tu jednalo o finanční otázku, obořil bych se i já na ministerstwo, proč nám žádný wýčet nepředložilo; ale jedná se o žiwot Rakauska. W jaké době žijeme? W době bauřliwé, kde auzkoprsá politika dynastii padla a nowé instituce do žiwota wstaupiti mají, tak že nemožno najednau s weškerau reformau hotowu býti. Nejedná se tu o několik milionů, nýbrž o „ být či nebýt “ Rakauska. Předpowídání nám hrozí se wyplniti, že Rakausko swobodu snésti nemůže. Mettrnich prawil: „ Já se děkuju a přeju Rakausku štěstí. “ Proč jsme tu? Jistě ne, abychme Rakausko rozdrobili, nýbrž je z nowu wystawěli a dokázali, že Mettrnich lhal, řka, že Rakausko swobodu snést nemůže. Jsme zde, bychom stát zřídili, který humanitu a wzdělanost rozšiřowati má. Musíme býti přeswědčeni, že takowé Rakausko státi může, ano že nutnost káže, by stálo. ( Potlesk z prawé a centrum. ) Kdo toto přeswědčení nemá, ten neměl hodnost poslance přijmauti. ( Hlučný tleskot. ) Kdybych toho přeswědčení nebyl, neseděl bych zde. Jeť mnoho jich, kteří swau nenáwist proti despotii na Rakausko přenesli. Já měl pro Rakausko srdce, když u celého Německa w opowržení bylo. Dokažme, že chceme ne pro dynastii, nýbrž pro nás welkau říši založit, w době to, kde nám tolik nebezpečí hrozí a každé hnutí naše může býti zámínkau naším nepřátelům. W každé zemi jsau wšecky strany sjednocené a podporují ministerstwo, které by zaslaužilo swrženu býti. Powolme tedy wšecko, neb žijeme w době, kde musíme wšecko obětowat. Každý muž z lidu pochopí, že wálka wíce obětí žádá, než tato půlroční daň obnáší. Owšem jsau důwody, nic nepowoliti. Bázlíwí přátelé swobody míní, že wláda, majíc peníze, se dosti silnau cítit bude, swobodu potlačiti. Rádi by se radowali nad wítězstwím w Italii, kdyby se nebáli, že to samé wítězné wojsko je o wlastní swobodu připrawí. Wím, že je jedna strana reakce, která by přes j mrtwoly ku swému cíli kráčela. Wím, že je strana, která pro swobodu bojujíc, reakci do rukau pracuje a neustálým horlením reakcí prowoláwá – je to strana ultraradikálů. Wím, že nemůže člowěk jinak než radikálním býti, chce-li wšecky neswáry z kořene wymýtiti, ale tito ultra nechtí jen kořeny, nýbrž i zem do wšech wětrů rozprášiti. Wím, že nedostanem ani dewátý díl swobody, že budem muset uspokojit jen se stínem, jestli nepowolíme. Co z toho bude, než revoluce? Odepřeme-li státnímu organismu potrawu, zahyne; tak to i s armádau. Ona dostala swé powinnnsti, učiňme my naši. Bude-li kdy proti nám, nalezne nás na barrikádách proti sobě. Chceme-li stát na demokratickém základě wystawět, musíme mít též prostoru, musíme chtít, by Rakausko bylo welké, neb jen tak může býti hrází pro swobodu. Na tom stanowisku stál wýbor, když prawil, že jen z newyhnutelnosti je pro powolení. Až se bude jednati o auplnau reformu financí, pak bude na čase, o zrušení potrawní daně mluwiti. Kdo tauží po nemožném, ztrácí naději, možné dosýci. Já mám srdce pro wšecka utrpení; ale prosil bych, by ně¬kteří ( obrácen k Polákům ) tak příliš provinciálně nesmejšleli, když nejwíc ochrany potřebují a wědí, že kdyby se Rakausko rozpadlo, spíš wíce platů než swobody dostanau. Ňáký ohled by se při potrawní dani mohl bráti, a má-li se hospodařit, tak začíti u welkých. Časowé přešly, když král zewnějškem na lid působil. Zda si šlechta za čest pokládá císaři na blízku býti, ať si nedá tak draze za to platit a dworní auřady za čestné auřady powažuje. Sierakowski doráží na ministra fin., že budget nepředložil. Sněm má jen powolowat a nikdy se ptát, kam daně přichází; pomalu z něj bude provinciální sněm, náš wliw bude jen illusorní. Kdo platí generály pod Jelačićem slaužící, kdo jeho wojsko? Uherské ministerium jistě ne. Kdo poslal batterie po Gloggnické železnici bánowi? Proč se má urbární daň do gruntowní wrazit? Nawrhuji, jíti k dennímu pořádku přes náwrh fin. wýboru. Beutler: Jsem zástupce sedláků, ale nemohu dopustit, by se wše na řemeslníka uwalowalo. Sedlák dostal dost zrušením roboty; urbární daň se musí do gruntowní wrazit, neb sedlák platil posud míň gruntowní daně, než mu přisluší nyní, když půda jeho břemen prosta. Zastáwá welmi důmyslně zrušení potrawní daně. Min. Kraus: K dennímu pořádku jíti, je žádných daní nepowoliti a do státního organismu nepořádek uwésti, kterého snadno nepřátelé swobody použijí. Co se proti mně namítalo, rád bych nesl, kdyby tím jen dobré wěci poslauženo bylo. Já proto žádný wýčet nepředložil, poněwadž zcela auplný předložiti hodlám, a ten se z rukáwu wytřásti nedá. Hein nawrhuje jíti k dennímu pořádku přes Sierakowského náwrh. Sierakowski béře swůj náwrh nazpět. Demmel: Pan ministr prawil, že to nemožné, již teď wýčet předložiti, ale zapoměl tu nemožnost dokázati. Daně powoliti je nebezpečné, poněwadž se pak snadno může státi, že příměří w Italii k žádnému míru nepowede. Je nebezpečné pro swobodu, neb ministr prawil, že wojsku nemůže dát ponaučení, kdežto mi wšickni se pořád učiti musíme. Wšem národnostem je dána rownost, školní rok se otwírá, a co se stalo pro naši národnost? Nic. Tak se pomalu důwěra lidu podkopáwá. Pro zrušení židowské daně nejsem, neb židé požíwají ještě wýhod. Jak chlapec trochu odroste, již smí hausírowat, kdežto křesťan se musí 3 leta učit a 6 let slaužit, než dostane powolení, aby se usadil. Žid platí pod jménem kramáře 6–8 zl., kdežto kupec křesťaň 30 zlatých platit musí, ač mezi nimi rozdílu není. Když tak potlačení jsau, odkud wzali tolik bohatstwí? Na ubytowání wojska též neplatí, a přec obnáší chemale někdy až 10 zl. Nawrhuje tedy, by židowská daň podržena byla. Mannheimer: Lituji, že musíme we wlastní záležitosti, buďsi již pro aris neb pro focis, mluwiti; lituji, že žid jsa, musím mluwiti o peněžní záležitosti. Každý žid platí daň tříkrát, a sice desateronásobně. Platí domowní, potrawní a židowskau daň. Každá je mu plnau mírau měřena. Nechci odhaliti raušku, která wybírání takto daní zakrýwá, neb by ste widěli, jak nemocnému poslední podušku pod hlawau wezmau, nemůže-li platit. On musí platit i za swíčku, kterau na den úmrtí otce rozswítí, a přec musí i swým žiwotem wlast swau chránit. Již předešlá wláda přislíbila daň tuto zrušiti. Či je snad to konstituci přiměřené, by wíce platil, kdo méně práw má? je to snad konstituci přiměřené, by se z wíry, tedy z myšlének platilo? Pánowé, sundejte tuto kletbu ze žida, a Boží požehnání wás nemine. Wěžnický mluwí pro zrušení fiktitium. Plaček podporuje Wěžnického a nawrhuje, by tato průmyslníkům tak obtížná daň uzawřením komory zrušena byla. Ku konci čte sekretář protest žurnalistů, w němž si stěžují, že čest weškerého tisku uražena, že odděleni od deputowaných musí zwláštním chodem do swé lóže. 67 bylo podpisů. Komora odkázala protest pořadatelům domu, by s ním dle wůle naložili.", "id": 53}
{"text": "7. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Oznámení, Autor: Havlíček, Karel\nOznámení. Ministr wnitřních záležitostí swobodný pán z Pillersdorfu položil dopisem ode dne 1. b. m. zpor proti zřízení prozatimní wlády w Praze, prohlásiw ji za neplatnau a mně wyzwal, abych ji alespoň až do nejwyššího rozhodnutí Jeho c. k. Milosti nepřiwolil. — Spolu mně také uložil na zodpowídanau wšecky následky a wady, jenž by z toho pojíti mohly, a tuto zodpowědnost wznesl na wšecky ty, kteříž tohoto kroku ním za nezákonný prohlášeného aučastni byli, jakož i wšecky auřady a služebníky státní, jenž jí uposlechnau, a mně uložil, abych zpor jeho oznámil. Podlé oznámení mého ode dne 29. kwětna b. r. jest prozatimní wládní radda, o jejímžto zřízení jsem J. c. k. Milostí nejponíženější zpráwu hned učinil, až do nejwyššího rozhodnutí jenom takowé, které okres činnosti zemského řízení přesahají, a které skrze kromobyčejné poměry následkem událostí Wídeňských poodloženy býti nemohau. Zřízení raddy této, tedy staw auřadůw zemských nijakž nezměnil, a jakási zodpowědnost nemůže tedy auřady a státní služebníky podemnau stojící, nýbrž jenom mne jediného zasáhnauti. Snášímť zodpowědnost tuto wědomím pokojným, ježto kromobyčejné ustanowení toto, než ústawní cestau od Jeho c. k. Milosti powoleno bude, jenom potom teprw do platnosti wstaupí, kdyby následky bezústawních zběhlostí Wídeňských newyhnutedlnau potřebau toho žádaly, aby zemská wláda, ježto sprawowati mně swěřeno jest, cestau jenom nejpřísněji zákonní kráčeti bude. W Praze dne 4. čerwna 1848. Lew hrabě Thun, c. k. guberniální president. Dod. Red. Rádi bychom se již jednau dočkali konce té podiwné komedie, kterau s námi Slowany naše wláda již hraje od času udělení konstituce. Wěru již nás omrzela znamenitě ta jednotwárná hra. Ačkoli se dobře wěděti mohlo, že wláda si nepřeje býti pod Frankfurtským parlamentem, přece nám Čechům mermomocí nařizowala woliti, nepochybně jen proto, aby nás a německé krajany naše hodně jednoho proti druhému rozdráždila ( divide et impera ). Zatím ale známí swobodomyslní Stawowé Morawští také se proti Frankfurtu prohlásili, nejpěknější důkaz, že tajné k tomu pokynutí od wlády míti museli, neboť nemáme důkazů, aby páni Stawowé Mnorawští tisková chyba: Morawští něco učinili, co se wládě nelíbí. Chorwatům wláda ustanowila bána, učinila jej welitelem hranice wojenské — a pak jej zas jiným nařízením podrobila ministerstwu uherskému a wydala jej tím do takowých okolností, že jej Maďarowé zjewně za buřiče mohau prohlašowati. Polákům dalo ministerstwo na žádost jejich odpowěď, kterau, abychom málo řekli, nestydatau nazwati musíme. Celému swětu bylo patrno, že udržení Rakauska jen na nás Slowanech záleží: a naše milostiwá wláda přijímala od nás pokorné oswědčowání naší oddanosti, přece ale pro nás nic posud neučinila, a nechala nás wždy bojowat nejen s protiwními žiwly, nýbrž i se zákonem. Což pak si myslíte, že Slowan jako ono známé otrocké zwíře wám nohy přec lízati bude, třeba jste jej kopali? Nyní máme druhé jednání této komedie: náš pan gubernátor hrabě L. Thun ustanowil si sám nad sebau provisorní wládu, to jest asi, jako by dosazowal kaprál důstojníky; wysláni jsau deputowaní k J. M. C. o potwrzení, a ejhle! ministerstwo Wídeňské protestuje slawně proti tomu kroku kraběte tisková chyba: hraběte L. Thuna! — radujíc se jistě potají z toho, co hr. Thun učinil. A náš Národní Wýbor? — ten jest pauze proto, aby se tam dwakrát za týden mluwilo, aby ti uepokojní tisková chyba: nepokojní lidé měli příležitost, hráti si na parlament jako děti. Wláda nechá Nár. Wýbor rokowat, a sama dělá — co chce. Táži se, kde ukázala posud wláda naše upřímnau chuť, býti konstituční, a uwésti we skutek to, co národu českému přislíbila? Nikde, wyjmeme-li to, že wydáwá plakáty we dwau jazycích.", "id": 54}
{"text": "21. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Překlad císařského nařízení], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMy František Josef I. atd. atd. uwážiwše, že dosawadní předpis o sestawení porotního saudu w záležitostech tisku nowému prohlednutí musil podřízen býti, uzawřeli jsme na náwrh Swého ministra sprawedlnosti a na radu Swé ministerské raddy wzhledem §. 120 říšské ústawy až do wydání wšeobecného zákonu o sestawowání porotních listin naříditi i nařizujeme jak následuje: §. 1. Ode dne prohlášení tohoto patentu nech se we wšech korunních zemích, pro které Náš patent od 13. března 1849 proti zlému užíwání tisku wydán byl, wzhledem sestawowání porotních listin pro saudy tisku jedná dle přiloženého prozatímního předpisu. §. 2. Od téhož dne přestáwá i činnost porotníků wywolených dle prozatímního nařízení od 18. kwětna 1848 o jednání w záležitostech tisku. §. 3. Naši ministrowé záležitostí domácích a sprawedlnosti mají nařízení patent tento uskutečniti. Dáno w Našem hlawním a sídelním městě Wídni 11. září leta tisícího osmistého čtyrydcátého dewátého. František Josef m. p. Schwarzenberg m. p. Krauss m. p. Bach m. p. Schmerling m. p. Gyulai m. p. Thinfeld m. p. Thun m. p. Kulmer m. p. Prozatímní nařízení o sestawowání listin porotců pro tiskowé saudy. §. 1. Až do toho času, nežli we wšech obcích wstaupí w žiwot obecní zřízení dle obecního zákona od 17. března, a nežli nowí saudní a političtí auřadowé w jednotliwých korunních zemích zawedeni budau, budau se porotcowé pro tiskowé saudy prawidelně bráti z obcí městských, w nichž tiskowý saud sídlo swé má. Jen kdyby osob k obci přislušících a dle následujících ustanowení k auřadu porotnimu powolaných nebylo nejméně 300, mají se porotci bráti i z okolních obcí přislušících k městské obci a okres tento má rozšířiti tak daleko, dokud se w obcích nenajde nejméně 300 powolaných k porotnímu auřadu. §. 2. K auřadu porotnímu jest dle prawidla jedenkaždý muž powolán a zawázán, který a ) nejméně 30 let stár jest, b ) čísti a psáti umí, c ) w obci, w niž se zdržuje, již po celý rok bydlí, a d ) zároweň platí ročně na direktních daních částku ustanowenau w §. 44 říšské ústawy, totiž nejméně 5 zl. stř. w městech majících 10.000 duší aneb na wenkowě, nebo nejméně 10 zl. stř. w městech majících přes 10.000 obywatelů, anebo který neplatí direktné sic daně, ale pro swau osobu w obci některé rakauské korunní země práwo wolební požíwá. §. 3. Duchowní wšech zákonně uznaných církwí a wyznání, učitelowé, státní auředníci a wojínowé nemohau powoláni býti k auřadu porotnímu, pokud skutečně we službě stojí. §. 4. Neschopní k auřadu porotnímu jsau poručenci, mrhačowé, stojící pod poručnictwím auřadu, a wšickni ti, kteří pro tělesní a dušewní wady powinnosti porotnické plniti nemohau. ( Hluchý, slepý, němý, slabomyslný. ) §. 5. Wylaučeni z auřadu porotního jsau i ti, kteří uznáni byli za winné zločinu anebo těžkého policejního přestupku, wyplýwajícího ze ziskuchtiwosti anebo urážejícího weřejní mrawnost, anebo kteří pro jiné přestaupení zákona nejméně půl roku swobody zbaweni byli; konečně i ti, na jejichžto jmění konkurs wypsán jest, a ti, kteří při konkursním wyjednáwání za newinné nebyli prohlášeni. §. 6. Auřad porotní nemusí přijmauti ten, kdo již 65tý rok překročil. Porotec, který na došlé ho wyzwání při sezení porotního saudu přítomen byl, může w příštím roce wýslowně zamítnauti w době k reklamaci ustanowené ( §. 9. ) wepsání swého jména do listiny porotnické. §. 7. W obci, w niž saud tiskowý sídlo swé má, w každé okolní obci, která dle §. 1. k obci městské se přidá, má přednostenstwo obce zároweň s wýborem obce sepsati listinu porotníků t. j. dokonalý sepis wšech osob w obci, k auřadu porotnímu opráwněných, a sice dle abecedního pořádku. §. 8. Tato listina musí w auředním domě po 8 dny každému k nahlédnutí předložena býti, a zároweň se musí oznámiti, kdy se w ní nahlédati může. §. 9. Každému k obci přislušícímu jest wolno, w dálší lhůtě osmidenní, počítajíc od posledního dne, kde w listinu nahlédnauti bylo swobodno, zadati u přednostenstwa obce buď písemně anebo w protokolu námitky ( reklamaci ) o wynechání zákonně powolaných aneb o wepsání nepowolaných osob. §. 10. Uzná-li přednostenstwo obce takowauto námitku za prawau, má ihned listinu porotců oprawiti w tomto smyslu a tuto změnu oznámiti weřejně přilepením jí na auřední dům. Smazalo-li přednostenstwo obce na učiněnau námítku jméno z listiny, anebo připsalo-li wynechané jméno, má ještě zwláště o tom dorozuměti osobu, které se to týče, a uznalo-li činěné námítky za neprawé, má o tom dorozuměti i toho, kdo ony námítky činil. Wolno jest každému k obci příslušícímu, w 8 dnech, od uweřejnění změny, osobě wšak, jíž se to týče aneb která reklamowala, wolno jest w 8 dnech počítajíc od dne, w kterém dorozumění jí dodáno bylo, zadali rekurs u krajského, anebo stojí-li obec neprostředně pod zemskau spráwau, u zemského spráwce. §. 11. Po odplynutí w §. 9. ustanowené reklamační lhůty má přednostenstwo obce zaslati listinu porotců krajskému aneb zemskému spráwci, s udáním změn pošlých z činěných námitek a s udáním zawržených reklamac. §. 12. Krajský aneb zemský spráwce, jestli dle §. 1. přiwolání porotníků z okolí města, kde saud tisku sídlo má, potřebné jest, nech weškeré listiny jednotliwých obcí w jeden seznam sestawí. Tento seznam, aneb kde počet porotníků z obce, we které saud tisku sídlo má, jest dostatečný, listina porotníků této obce budiž w opisu zadána státnímu prokurátorowi, jenž swé reklamace, pakli jakých zapotřebí, w 8 dnech po obdržení oné listiny wynésti má. §. 13. Nad takowými reklamacemi, jakož i nad rekursemi dle §. 10. zaslanými, rozhoduje krajský aneb zemský spráwce u přiwolání čtyr k tomu cíli wyslaných spoluaudů obecního wýboru města, we kterém saud tisku sídlo má. Najde-li se stížnost odůwodněnau, nech krajský aneb zemský spráwce oprawu w listině ihned předsewezme a aučastného o tom poučí. Tento může w 8 dnech proti této změně swůj rekurs zadati krajskému aneb zemskému spráwci, který nejen rekursy tyto, nýbrž i wšechny w § §. 10. a 12. zmíněné rekursy a reklamace, na které se u zkaušky dle začátku tohoto paragrafu předsewzaté nebralo ohled, saudu tisku s připojením swého mínění předložiti. Proti rozhodnutí saudu tisku nestáwá se žádné odwolání. §. 14. Když jsau na tento spůsob porotní listiny doplněny a ustanoweny, má krajský aneb zemský spráwce na nejméně čtyry a na nejwýše dwanáct proto wyslaných spoluaudů obecního wýboru města, we kterém saud tisku sídlo má, a pakli porotníci i z okolí tohoto města musili přidáni býti, po jednom wyslanci z obecních wýborů dwau nejlidnatějších obcí tohoto okolí swolati, jenž pod jeho wedením sestawí wolbau hlawní listinu porotníků z osob oněch, které se jim pro poctiwost smýšlení a projewené wlohy k auřadu porotnickému za nejspůsobilejší podobají. §. 15. Wolba se děje w takowém spůsobu, že w městech obydlených od wíce než 100.000 duší na každé 400, w městech obydlených od wíce než 50.000 duší a w jich okolí na každé 200, a w menších městech a jich okolí na každé 100 duší jeden porotník wypadne. Pro počet zlomkowitý přes polowičku obnášející bude též jeden porotec zwolen. Počet zwolených w celku musí nejméně o pětinu přesahowati počet, jenž w následním článku udán bude pro každý tiskowý saud. §. 16. Z wywolených takto porotníků složí se losowáním listina na rok, t. j. sepis oněch porotců, kteří k saudům tiskowým w příštím roce powoláni býti mají, a sice se složí weřejně w jistém dnu, který dříwe oznámen býti musí, wedením krajského anebo zemského spráwce zároweň s přednostenstwem městské obce, kde saud tiskowý swé sídlo má. K tomuto cíli dají se weškerá jména porotců wepsaných na hlawní listině s auplným udáním jich obydlí do urny, a z ní se wytáhnau jména porotců, jichžto počet se pro každý porotní saud zwláštním nařízením ustanowí, nikde wšak nesmí býti menší než 200 ani wětší nad 800. §. 17. Roční listina porotníků uweřejní se tiskem a zašle se, prosta jsauc od poštowního platu presidentowi tiskowého saudu a státnímu prokurátorowi a každému porotci, který na ní wepsán jest. §. 18. Protokoly, seznamy, reklamace a rekursy, o nichž se w tomto nařízení zmínka stala, jsau sprostěny kolku. We Wídni 11. září 1849.", "id": 55}
{"text": "31. říjen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Hospodářstwí., Autor: Havlíček, Karel\nHospodářstwí Umínili jsme si od nynějška podáwati hojnější zpráwy o chwalitebných skutcích rozličných hospodářských společností, zwlášť w císařstwí našem. Red.. Slawná c. k. Krajinská hospodářská společnost, jejíž působení je za nowějších dob welmi živvé, wšeobecně prospěšné, a weškerému hospodářstwí od kořene pomáhá, slowem totiž i skutkem sprostého hospodáře poučuje ( wydáwá také wýborný časopis pod titulem: Rolnické i řemeslnické nowiny w řeči krajinské ), zřídila letošního roku již druhau weřejnau wýstawu domácího owoce a jiných plodin, aby druhy owocní w Krajině rostaucí a hlawně jejich jména w národním jazyku poznala. Pohled na tuto skwostně a wkusně spořádanau wýstawu w rozsáhlém klášteře německých rytířů w Lublani překwapil každého. Na letošní wýstawu bylo weliké množstwí krásného a rozmanitého owoce se wšech stran posláno, tak že sotwa pro ní postačují dwa pokoje, kdežto w loni w jediném se směstnala. Letošních zasilatelů je 67, z nichž mnozí 20, 30 i wíce druhů owoce zaslali, nejwíce jablek i nejwzácnějších. Nejwíce wyniká a zajímá 45 druhů hroznů, které slowútný spisowatel „ Vinorejy \" P. M. Vertovz farář w Sw. Wítě zaslal. Zaslané owoce dělí w třídy a jeho jména spolu zaslaná posuzuje zwláštní komise od wýboru společnosti z jejích audů sestawená.", "id": 56}
{"text": "25 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Dodatek], Autor: Havlíček, Karel\nDodatek: Můžeme dle obyčejnějšího mínění důst. konsistoř ubezpečiti, že kněžstwo bez wysokých bot ani té nejmenší wážnosti neztratí, a lid tím méně pohoršení z toho wezme. Jenom ať kněži sami dokážau, že w oděwu není orthodoxie ( pravowěrectwí ) a ať pro botu aneb pro několik wlasů mezi sebau kaceřowati se přestanau. Známo jest, že vestis non facit clericum ( oděv nedělá kněze ). Přáli bychom, aby kněz i w oděwu k lidu se přiblížil a jenom při obřadech zwláštní oděw měl. Nebude pak zapotřebí takowýto malicherný zákon hájiti a k wůli němu některau ubohau duši snad ještě pohoršiti. Maudrý zákon sám se hájí, nemaudrý wšak sám se zlehčuje. Čas jest, aby wel. duchowenstwo wážnější a důležitější rozkazy od swých důst. konsistoří dostáwalo; tím se wšecko nepřízniwé mínění odstraní.", "id": 57}
{"text": "24. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: Dne 22.srpna, Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Dne 22. srpna. Dneska se ministerstwo naše ponejprw ukázalo w odhodlanosti swé, hájiti zákony, a směle se opřelo anarchii, což jest posawad we Wídni něco neobyčejného. Wčerejší nepořádky dělníků nalezly silný odpor nejen u národní gardy, nýbrž i u wšech rozumných přátel swobody, a ti pánowé, kteří wlastně dělníky jakožto nástroj swého politického mínění podpalují, přeswědčili se, že jejich strana je příliš slabá. Při inlerpellací dowěděli jsme se od ministra Schwarzra že snížením obyčejné denní mzdy 20 kr. na 15 kr. chtělo ministerstwo zbawiti stát a Wídeň od nesmírného počtu nedbalých dělníků, kteří se jen proto tlačí do weřejných díl, aby mohli za dobrý plat zaháleti. Neboť když we Wídni weliký počet dělníků bez wýdělku meškající nepořádkem hrozil, musela obec Wídeňská a wláda o to pečowati, aby se jim zaměstknání a wýžiwa opatřily, a když tedy nesmírný počet na autraty státu do weřejných prací se wzal, stalo se, že pro nemožnost dobré dohlídky málo pracowali aneb nic, přece ale mzdu brali. Proto také wšechny privátní práce opauštěli a mrawní zkáze se oddáwali. Ministerstwo chtělo snížením platu přiměti mnohé k tomu, aby na akordy práci wzali a jinde si lepší wýdělek we službách hledali, a aby se také ještě před podzimkem rozešli a nebyli wšichni Wídni a státu přes celau zimu k obtížnosti. Když také ministerstwo tázáno bylo, nemělo-li hnutí takowé politické příčiny, wyslowil ministr Bach we jménu celého ministerstwa, že ministerstwo pewný aumysl má, konstituční demokratické zásady, spolu wšak monarchii pewně hájiti a wšem anarchickým a republikánským tendencím se opříti. Zdejší demokratický spolek, jenž dneska wydal ohlášení, zlehčující ministerstwo i sněm a osobující sobě ( totiž demokratickému spolku ) wětší práwa než těmto, dostal od ministra Bacha, ačkoli jej nejmenowal, notné ponaučení. Sněm přijal odhodlané a rázné wyřknutí ministrů s welkau pochwalau. Také jsme se dowěděli, že republika francauská od Rakauska uznána jest, a že Anglicko a Francausko sice w záležitosti wlaské co rádcowé wystaupiti hodlají, nikoli wšak co prostředníci brannau mocí, což wšechno naděje naše na dobrau budaucnost zwýšilo. Staw wěcí we Wídni jest nyní wůbec takowý, že můžeme s welikau bezpečností prorokowati pokojné a legální dálší wywinutí, jakož si wšichni rozumní přejí. Strana zbrklých neb zlomyslných, kteří jen w ustawičných nepokojích spásu hledají, ukázala se zde nyní we slabém počtu a bez síly. Wčera powoleno jest we sněmě, aby se finanční ministr 20 milionů zl. stř. wypůjčiti mohl, a wšak beze wšeliké hypotheky na státní a duchowní jmění, neboť skutečně skrze nynější staw wěcí a wojnu we Wlaších weliká wydáni tuto půjčku newyhnutelnau činí. Doufáme, že bude poslední. Dnes se strhla skrze zrušení šlechty znamenitá rozepře w komoře; neboť někteří chtěli, aby se hned toto zrušení we sněmu wyslowilo, jiní zas, aby se to až w konstituční listině stalo, kde to bude na swém místě, nyní ale že zapotřebí jest, záležitosti selské do náležitého pořádku přiwésti a ukončiti, což jest mnohem praktičnější. Mínění toto také konečně zwítězilo.", "id": 58}
{"text": "13. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Nařízení ministerstva domácích záležitostí o vyvazení gruntů v království českém, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nNařízení ministerstwa domácích záležitostí o wywazení gruntů w králowstwí českém. ( Dokončení. ) Částka V. O nedoplatcích. §. 72. Aby se usnadnilo wyrownání mezi opráwněnými a powinnými, a aby se wypočítáwání náhrady od stejné doby mohlo začnauti, mají powinní doplatiti dáwky, které se pocházejíc z práw w §. 3. a 6. zákonu od 7. září 1848 za náhradu zrušených, za rok užitkowý w zemi obwyklý, t. j. od 1. listopadu 1847 až do 31. října 1848 měly wybýwati ale ještě newybyly. Při tom se ale odtáhne co auhrnkowá srážka šestý díl celoroční powinnosti anebo pohledawek ( Gebühr ) z ní ještě nezaprawený. Naproti tomu nebude powinný nahražowati zpráwněnému daně, které za berní rok 1848 ze zrušených požitků byl zaprawil. Při wypočítáwání nedoplatků má se před se jíti podle prawidel, kteráž naznačena jsau w patentu od 4. března 1849 § §. 8–13 a 15, a w té části tohoto předpisu, jenž se na tyto § §. wztahuje. ( §. 26. patentu od 4. března. ) §. 73. Nedoplatky z práw, prací i dáwek, které zrušeny jsau bez náhrady ( 1. částka ), pokud se týkají užitkowého roku 1848, již se nebudau dopláceti, wyjímajíc ale taxy saudní a od gruntowních kněh. ( §. 28. pat. od 4. bř. ) §. 74. Přepisy tyto wztahují se jediné na powinnosti, které za rok užitkowý 1848 zůstaly newybyty, nikoliw ale na nepromlčené posud nedoplatky před užitkowým rokem 1848, t. j. před 1. listopadem 1847, aniž wůbec nedoplacené dáwky, za wýkupné toliko prohlášené, jež powinný beze wší srážky zaprawiti musí zpráwněnému. §. 75. Nedoplatky, dotčené w §. 72, mohau se, jak budau zlikwidowány, podlé libosti powinného buď hned zaprawiti w hotowých do rukau powinného, anebo se odwedau celé nebo we 12 měsíčních lhůtách zároweň s císařskau daní do kontribučních kass, anebo se přirazí k náhradní jistině, která se pojistí podle §. 82. na wywazeném gruntě. Když powinný zaplatí hned najednau hotowými wšechny nedoplatky za užitkowý rok 1848, promine se mu kromě zákonní srážky auhrnkowé ( §. 26. pat. od 4. bř. ) ještě také desítipercentowá srážka ze sumy, kterau má dopláceti. §. 76. Platy změnní, které se připomínají w §. 62. tohoto předpisu, odwede powinný do rukau zpráwněného jen tehdá, když bylo ještě před 7. zářím 1848 žádáno o wložení držitelstwí. ( §. 27. pat. 4. bř. ) Částka VI. O wyměření platu náhradního a jistiny náhradní, pak o splacení této jistiny. §. 77. Od sumy, za které wyceněny byly dáwky a práce, zákonem od 7. září 1848 za slušnau náhradu zrušené anebo ke zrušení ustanowené, anebo za wýkupné prohlášené, odrazí se suma, we které byly wyceněny wzájemné dáwky druhé strany. Když se sumy tyto u každého powinného o sobě rownajíc ukáže, že powinnosti obau stran we stejné sumě jsau wyceněny, tehdá nemůže zpráwněný žádati žádné náhrady. Kdyby ale powinnosti zpráwněných byly wýš wyceněny nežli dáwky druhé strany, nepřijde za tento přebytek též žádná náhrada. ( §. 15. patentu. ) §. 78. Od sumy, we které spůsobem tímto wyceněny byly dáwky zrušené anebo za zrušitelné prohlášené, odrazí se za daně a příplatky k dani, jež zpráwněný z požitků těchto platíwal, za wýlohy wybírací, za nedoplatky ( pro nemožnost je sehnati atd. ) třetina jakožto wyrownání auhrnkowé, a dwě třetiny, které pak zbydau, jsau míra náhrady zpráwněnému náležité. ( §. 16., 17., 19. patentu. ) §. 79. Z těchto dwau třetin sumy, w níž dáwky a práce byly wyceněny, má: a ) za powinnosti, které §. 3. a 6. zákonu od 7. září 1848 za náhradu byly zrušeny, a které se tedy nemusí wykupowati, jednu třetinu platiti powinný, a druhá polowice má se zaprawiti jakožto záwada ( břemeno ) králowstwí českého z důchodů zemských; b ) za powinnosti wšak, které prohlášeny byly za wýkupné toliko, má celau náhradu zaprawiti powinný samoten. ( §. 18., 19. patentu. ) §. 80. Wýjimka od prawidla, wysloweného w předcházejícím §. pod b ), stane se tehdáž, když roční plat, jenž wypadne za náhradu dle §. 17. patentu od 4. března 1849, anebo když se sejde s náhradau dle §. 18. tohoto patentu za powinnosti téhož gruntu náležitau, spolu s tauto náhradau dělá wíce než 40 procent čistého wýnosu zawazeného gruntu. W případu takowém má se suma, o kterau je náhrada na powinného připadlá wětší nežli dotčených 40 percent, zaprawiti z důchodů zemských s tím doložením, že powinný zaprawiti musí nejméně třetinu wycenění wyměřeného dle §. 15. dotčeného patentu. Čistý wýnos gruntů wyměniti se má podle týchž prawidel, která ustanowena jsau k wyceňowání wýnosnosti gruntowní ku prowedení nowého katastru daní gruntowních. ( §. 19. patentu. ) Čistý wýnos stawení, z nichž se platí nájemní daň domowá ( Hauszinssteuer ) cení se dle nájemních fassí roku 1848 auředně oprawených, srazíc z nich 15 percent. Čistý wýnos stawení jiných anebo takowých, s nimiž při prwotním prodají spojeno bylo prowozowání řemesla nějakého, musí se wyšetřiti skrze znalce. W případech dotčeného spůsobu nemá se říditi z powinnosti auřadu, nýbrž toliko na žádost powinného. §. 81. Plat náhradní mají powinní odwáděti do kass, ustanowených k přijímání císařských daní, šetříc při tom § §. 20. a 21. patentu od 4 března 1849, a sice počínajíc od 1. listopadu 1848, a od této doby běží pro zpráwněného. ( §. 26. uwedeného patentu. ) §. 82. Plat náhradní, který powinným za břemeno bude nalezen, wezme se dwacateronásobně a takto se zwýší na kapitál, i má se powažowati a bráti jakožto záwada, záležící na wywazeném gruntě se zákonní předností před wšemi jinými hypothekárními záwadami, swědčící na wýwadní kassu gruntowní ( Grundentlastungskasse ) a požíwající wšech předností daně císařské. ( §. 22. pat. od 4. března. ) §. 83. Náležeti bude na český sněm, nejblíže příští, aby spůsobem zákonodárstwí zemského se usnesl o přejmutí třetiny k zemi přikázané, pak o sehnání prostředků k tomu potřebných, o jich rozwržení, pak o to, jak by se měly přiwésti ke placení a jak splatiti fondem kreditním. Částka VII. O wybírání sum náhradních a wýkupních, o zaprawení zpráwněným jakož také o zálohách, které stát poskytne. §. 84. Pokud nebude zwláštního ústawu auwěrního ( kreditního ) pro králowstwí české k dokonalému wywazení powinných a wyplacení zpráwněných, zřídí stát w Praze wýwadní kassu gruntowní ( Grundentlastungskasse ), do které půjdau platy powinných a ze které se wypláceti budau zpráwnění. Kassa tato jedině bude se powažowati za wěřitele jedněch a za dlužníka druhých. §. 85. Do wýwadní kassy gruntowní mají plynauti: a ) Platy, které powinní platiti budau do kontribučních kass we lhůtách, we kterých se dle obyčeje zemského daně odwádějí. b ) Kapitály náhradní a wýplatní, které se stejným spůsobem zcela anebo z části splatějí. c ) Dotace na platy, které se dle §. 18. patentu od 4. bř. 1849 na aučet zemský založmo budau zaprawowati. d ) Zálohy zpráwněným náležité dle §. 25. patentu. e ) Nedoplatky powinných z roku užitkowého 1848, které se zaprawowati budau zároweň s daní ( §. 75. tohoto nařízení ). §. 86. Powinný může se zcela nebo z části oswoboditi od splácení: a ) Složiw docela nebo z části kapitál náhradní nebo wýkupní, proti čemuž zpráwněný nic nenamítá, když se powinný k tomu před komissí okresní prohlásí za powolného we 14 dnech po učiněném tomto prohlášení. b ) I také po wyjednáwání náhradním již odbytém, složiw celý kapitál, anebo spláceje na srážku pokaždé 100 zl., anebo několik set. Powinný musí ale napřed opowědíti w prwní polowici měsíce kwětna nebo listopadu u kontribučního auřadu. We wšech případech ale odwedau se peníze do kassy kontribuční. §. 87. Platy budau se od powinných wymáhati týmž spůsobem a těmiže prostředky, jakož předepsány jsau k wymáhání daně gruntowní, s kteraužto pohledawky na každé splacení požíwají stejné přednosti w případech konkursních a exekučních ( §. 21. pat. 4. bř. ) Na žádosti o prodlaužení lhůt anebo o prominutí platu nemůže se bráti žádný ohled. §. 88. Jak mile powinný spůsobem dotčeným dluh swůj kapitálowý docela nebo z části splatil, má jemu wýwadní kassa gruntowní odeslati wýmaznau kwitanci. §. 89. Wýwadní kassa dodá každému zpráwnénému wýplatní archy, swědčící na jméno jeho a na jméno zpráwněného statku, na které se po půlletních lhůtách dekursivních, běžících od 1. listopadu 1848, wypláceti budau platy náhradní a wýkupní. Na nedoplatky za rok užitkowý 1848, odwedené do wýwadní kassy, wydány budau zwláštní wýplatní poukázky. §. 90. Listiny tyto mají se hned wyhotowiti, jak mile wyměření kapitálu náhradního nebo wýkupního, zpráwněnému náležitého, dosáhlo práwní moci. Musí-li se toto částečně odkládati, nesmí se proto zdržowati wyhotowení listin těchto na sumu již likwidní. §. 91. Kapitály náhradní a wýkupní, jež powinný odwede zcela nebo po částkách kontribučním auřadům, mají se powažowati podle ustanowení wydaných we II. dílu tohoto nařízení. §. 92. Zpráwněným má se dříwe ještě, než náhrada jim náležitá dokonale bude wyměřena, záložmo k wyplacení přiwesti dwojnásobná suma urbární daně r. 1848 od nich zaprawené, což má ten aučel, aby se dosáhlo wětší jednoduchosti we wýkazech a aby se jim časněji dostalo usnadnění, k němuž §. 25. patentu od 4. bř. 1849 směřuje. Těm spráwněným ale, kteří neplatili žádné urbarní daně, anebo kteří celý plat, w dotčeném §. 25. jim pojištěný, budau požadowati, má se jakožto záloha ke placení přiwesti třetina toho platu, který wypadne za posawadní jich zákonní požitky dle prawidel patentu od 4. bř. 1849 a tohoto nařízení o wyceňowání zrušených powinností. W okolnostech zwláštního ohledu hodných může se zpráwněným wykázati také ještě wětší záloha která ale nesmí nikdy býti wětší nežli dwě třetiny wýročného platu takto wypočítaného. Wýmínky a opatření, pod kterými se státi má wykazowání a splácení těchto záloh, ustanoweny budau we II. díle tohoto nařízení. Díl druhý. O orgánech ustanowených ke skutečnému wywazowání gruntu a o spůsobu řízení, jehož šetřiti mají. Částka I. Orgány ku skutečnému wywazowání gruntu. §. 93. Nejwyšší řízení celé záležitosti wýwadní a rozhodowání w poslední instanci o otázkách w tom se naskytujících, přisluší ministerstwu wnitřních, saudních a finančních záležitostí. Zadání w takowéto příčině na ministerstwa wznášená činí se k ministerstwu wnitřních záležitostí. W králowstwí českém prowedeno bude wywazení gruntu od zemské komisse a od komissí okresních. §. 94. Zemská komisse wýwadní záleží z jednoho ministerského komissaře jakožto předsedy, jednoho auředníka politického, auředníka saudního, auda auřadu fiskalního, auředníka aučtárnického a ze osmi přísed, z nichž čtyři zastupují prospěchy zpráwněných a čtyři prospěchy powinných, a kteří přítomní býti mají při poradách komisse se stejným práwem hlasowacím, jako audowé ostatní. §. 95. Těchto osm přísed a za každého z nich jednoho náhradníka, který za delší jeho nemožnosti anebo auplného odchodu na místo něho má zasednauti, ustanowuje spráwce zemský, a posawadní zemský wýbor má jemu za zástupce zpráwněných jmenowati 24 mužů z této třídy. Za kandidáty přísední k zastupowání powinných mají z této třídy platiti mužowé ti, kteří při přímných wolbách r. 1848 do českého sněmu zemského we wolebních okresech wenkowských obráni byli za poslance anebo za náhradníky. Ostatní audy komisse ustanowí ministerstwo na náwrh ministerského komissara. §. 96. Ministerskému komissaři přísluší bezpostředné wedení záležitostí, wnitřní rozdělowání a uprawowání celé manipulace; on dohlíží k tomu, aby uzawření zemské komisse pilně byly plněny, a nařizuje wšechno, aby ustanowení o wywazení gruntů zewrubně a rychle byla prowáděna. Kromě osob jmenowaných w §. 99 ustanowuje a propauští ministerský komissař podle moci od ministra jemu udělené potřebné osoby pomocní a kancelářské, které nejblíže jemu jsau podřízeny. Jak a kterak kontrolu wykonáwati chce nad řízením a činností komissí okresních, ponecháwá se mu na wůli. §. 97. Ministerskému komissarowi přidají se sekretáři, kolik bude zapotřebí, kteří w obau jazycích zemských dokonale musí býti zběhlí. Ustanoweni a propauštěni budau na náwrh jeho od ministerstwa. Sekretáři tito jsau bezprostřední pomocníci ministerského komissara a jsau wázáni jediné na příkazy jeho. On jich může uži ti kpoučowání při sepisowání opowědí, a budau-li tyto zaslány, ke zkaušení jich quoad formalia, i může je odesílati k sezení zemské komisse i k sezením komissí okresních s hlasem poradním. Ministerský komissař může sekretáře použíwati k dohlídce nad komissemi okresními, a může skrze ně dáwat wyšetřowati a odstraňowati na místě samém překážky, které činnosti komissí okresních wadí a jí zastawují. §. 98. Komisse zemská má naříditi wšechno, cokoli se shledá za potřebné k zawedení a ku prowedení celého řízení wýwazowacího. §. 99. Komisse zemská ustanowuje osoby do komissí okresních, hledíc při tom k oswědčené spůsobilosti, zkušenosti, zachowalosti a znalosti obau jazyků zemských. K tomuto konci přisluší jí, aby ustanowíc krátkau lhůtu hlásicí wydala weřejné wyzwání a oznámila w něm wlastnosti, jimiž se wykázati musí hlasitelé a požitky, které se službau tau jsau spojeny. Ustanowení jich obmezuje se na čas řízení tohoto. Zemská komisse má práwo, aby osoby ustanowené propustila, pakliže swým chowáním anebo přičinliwosti nečiní zadost. §. 100. Sekretáři, jakož i audowé komissí okresních wezmau se pod přísahu a mají na čas swého auřadowání hodnost skutečných auředníků císařských. §. 101. Zemská komisse má celau zemi, hledíc k rozdělení politickému, rozděliti na okresy podle poměrů lidnatostních, místních a žiwnostních. §. 102. Komisse okresní mají záležeti: 1. z auředníka politického jakožto ředitele; 2. z muže we práwích zběhlého; 3. z hospodáře, i také w aučtářstwí zběhlého; 4. z aktuara bez práwa hlasowacího. Aby prospěchy zpráwněných i powinných náležitě byly opatřeny, a aby se dosáhlo žádaucího wždy wyswětlení, má komisse odbýwati swá 596 jednání s obesláním a w přítomnosti zpráwněného anebo jeho plnomocníka a w přítomnosti předstaweného místního a konšelů, anebo třech důwěrníků, wywolených od obce té, o které se jedná, jakožto zastupitelů powinných. ( §. 29. patentu od 4. března. ) Ponecháwá se wšak komissi na wůli, uzná-li toho zapotřebí, aby obeslala i také powinného samého. §. 103. Okresní komisse mají na místě samém wyšetřiti a ustanowiti sumy náhradní a wýkupní, které wypadnau dle zásad a prawidel obsažených w zákonu o 7. září 1848 a w patentu od 4. bř. 1849, pak w tomto nařízení. §. 104. Na zemskau komissi náleží, aby komissím okresním dáwala potřebné instrukce, poučení a nařízení. I má také w případech w následující částce naznačených rozhodowati buď samostatně anebo jako druhá instance. §. 105. Zemská komisse i komisse okresní jednají sborowně ( kolegialně ) a činí usnešení swá prostau wětšinau hlasů. Při stejném rozdělení hlasu rozhoduje předseda pro mínění jedno nebo druhé. Zemská komisse může uzawírati, jak mile kromě předsedy osm audů jest pohromadě a zastaupeni jsau jak zpráwnění tak powinní. §. 106. Wýwadní komisse gruntowní mají práwo, dopisowati si přímo s auřady spráwními i saudními, wyžadowati sobě od nich wyswětlení, dodání spisů a potřebné pomoci w auředních wýkonech swých. Žádost takowau mají auřadowé, jichž se týká, bez prodlení wyplniti. I také orgány katasterní jsau powinny, aby průkazy žádané ihned dodaly a na žádost komisse zemské osobně se aučastnili w jednáních jejich anebo w jednání komisse okresní. §. 107. Osoby, jichž komisse obešle jakožto znalce, rozsudí, pamětníky nebo swědky, jsau powinny, aby bez prodlení obsílky této uposlechly. Wzpěčují-li se, může je komisse k tomu donutiti pokutami peněžitými, které auřad politický má wymoci a do místní chudé kassy odwesti. §. 108. Osoby takowé mají jen tehdáž a jen na wýslownau žádost swau práwo na náhradu, když přebýwají míli cesty od místa, kde byly slyšeny, anebo ujmy w žiwnosti swé utrpí anebo za příčinau swého powolání musí dělati autraty, a když byly obeslány od komisse samé, ne pak na požádání stran. §. 109. Opatření místností auřadowacích a dodání osob auředních k wypomáhání w uprawowání spisů ( mundiren ) pro komissí okresní náleží na dominie, obstaráwání zásílek a posilky náleží na obce. §. 110. Wšechny listiny, spisy a jednání o wyšetření, sehnání a wyplacení náhrady za wywazení gruntu a auřední wýkony, jenž se týkají wymazowání zrušených dáwek a kněhowního pojištění kapitálů wýwadních, oswobozeny jsau od kolku, tax a porta. Peníze a listiny ukládané k saudům oswobozeny jsau od početného ( Zählgeld ). Oswobození tato se wšak newztahují na žádosti, rekursy, žaloby a jiné spisy, jež strany ku prowedení swých nároků na wěc, z které se náhrada dáti má, zadají u auřadů politických a saudních. §. 111. Ministerstwo ustanowí, jaká náhrada a odměna se udělí osobám zaneprázdněným při jednání wywazowacím. §. 112. Zwláštní instrukce ministerské ustanowí, jakým spůsobem wýwadní kassa gruntowní a auřady kontribuční mají obstaráwati a we stálém přehledu udržowati průchod hotowých peněz, způsobený wywazením gruntů. Částka II. O řízení. §. 113. Jak náhle komisse zemská bude zřízena, wyzwe listem prowolacím wšechny, kdo se nacházejí w požíwání z prací a dáwek náhradných nebo wýkupných, aby pohledawky swé w běhu 3 měsíců jistě opowěděli u zemské komisse, ješto jinak každá pozdější opowěď bude wyjednáwána jediné na autraty zmeškalého, které on záložmo pojistiti musí. Lhůta opowědní počne se pro požitky slušnau náhradau zrušené ode dne posledního ( třetího ) oznámení listu prowolacího a pro wýkupné ode dne posledního ( třetího ) oznámení z opowědních formulářů, pro požitky tyto zwláště složených – w rowinách zemských. §. 114. Stejným časem opatří si zemská komisse od auřadů, jichž se to týká, abecedně spořádané sepisy statků zemských a manských, s jejichžto držením spojeno jest požíwání opowědných dáwek a prací, a jich držitelů, pak kostelů, osob duchowních a škol, kteréž se w témž případu nacházejí, a wyzwe auřady, aby jí dáwaly wědět o wšech změnách, jenž se stanau w osobě požíwatelů a w jejich spůsobilosti k wladení swým jměním. §. 115. Opowědi mají se sepsati o sobě: a ) o desátcích náhradau zrušených dle formuláře A.; b ) o ostatních požitcích, slušnau náhradau zrušených podle formuláře B.; c ) o požitcích wýkupních. Opowědi tyto, we kterých přiwedeny býti musí záwady každé záwadné majetnosti o sobě mají se dodáwati netoliko podle swrchudotčených kategorií, nýbrž i také po obcích, s jich sumariemi a se sepisem těch nemowitostí, které zawazeny byly jen záwadami bez platu zrušenými. O nedoplatcích z užitkowého roku 1848 jako naturalních pracích, kteréž se dle §. 5. patentu od 4. bř. 1849 ještě před skutečným wywazením mají zreluowati, sepisy předložiti má zpráwněný okresním komissím při jich příchodu. §. 116. Opowědi státi se mají od každého zpráwněného buď osobně anebo od plnomocníka jeho prokazawšího se plnomocenstwím swým. Při nemowitostech, s jejichžto držením spojeno jest požíwání dáwek a prací náhradních nebo wýkupních, kde ale auplné wlastnictwí držiteli nepřináleží, mají se sice zadáwati od stálého požíwatele, musí wšak býti spolupodepsány: a ) při fideikomissích od opatrowníka fideikomisního; b ) při spolcích duchowních ode třech audů a předstaweného; c ) při kostelích, farních majetnostech a nadáních od podacího pána a od předstawených. Nezletilé, opatrowance a kridatary maji zastupowati poručníci, opatrowanci, spráwci mohowitosti a zástupcowé konkursní podstaty, obce swětské jejich předstawení a wýbor obecní ( obecní radda ), panstwí státní a fondní předstawený toho auřadu, který w této zemi korunní má wrchní dohled nad jejich spráwau. §. 117. Neforemné opowědi wrátí se tomu, kdo je zadal, položíc mu krátkau lhůtu, aby je na swé autraty dal předělat. §. 118. Jak mile se opowědi sejdau, nařídí zemská komisse okresním, aby jednati počaly, pošle jim opowědi z jich okresu, které se mají před se bráti w pořádku předepsaném od komissí zemských po obcích. Pořádek tento mají auřady politické w každé obci prohlásiti. Každá komisse okresní opatřena bude otewřeným listem wěřicím, we kterém zejména budau uwedeny dominie k auřadowání jejímu přikázané, pak dostane wýkazy kalastralních cen w tomto okresu platících a jiné pomůcky. §. 119. W každém okresu odbudau se nejprwé požitky slušnau náhradau zrušené a pak se teprw přistaupí k požitkům wýkupným. Jediné co se týká wýkupních prací naturalních dotčených w §. 52., má se wzíti před se reluowání jejich w příjem peněžitý, anebo kde se to dá dělat, zároweň s prácemi a dáwkami jinými, jejich wykaupení. §. 120. Strany w tom dotčené jsau powinny, aby na každau obsílku dostawily se ke komissí buď osobně, nebo skrze swé práwně platné plnomocniky, anebo skrze swé zákonní zástupce, a wypowídali, co se od nich wěděti žádá, pak aby komissí daly nahlédnauti do listin a jiných průkazů, jenž se wztahuje k wyměření náhrady. §. 121. Náleží-li statek k požitkům zpráwněný anebo statek záwadný několika osobám zároweň, mají wlastewníci ustanowiti společného plnomocníka. Jestliže se o něj nesrownají, pokládati se budau tak, jakoby se před okresní komissi ani nebyli dostawili. Dostawí-li se jedna toliko osoba, powažowati se bude tato bez dálšího wykazowání za společného plnomocníka. §. 122. K práwní platnosti každého wyjádření, které plnomocník od sebe wydá, postačí, aby se wykázal plnomocenstwím, swědčícím na řízení wýwadní, we kterém statek zpráwněný nebo záwadný zejména jest naznačen. Na základu takowého plnomocenstwí může w záležitostech takowých wcházeti w narownání práwně platná, wzdáwati se práw bez náhrady a swolowati ke zřízení saudu rozsudního. Manžel nepotřebuje žádného wýkazu na zplnomocnění od swé ženy, ač kdyby byl od ní práwně rozweden. §. 123. Wšechna od obmezených wlastewníků, požiwatelů anebo od zástupců osob, které nejsau swépráwné daná wyjádření, uzawřená narownání a udělaná podwolení nepotřebují k práwní swé platnosti žádného swolení auřadu spráwního opatrowního. Tak též není zapotřebí žádného sprawního potwrzení k narownání takowého, když se obce se swými emfiteutickými chalupníky o wýkup emfiteutických dáwek a prací spůsobem ještě lewnějším nežli jak je w patentu od 4. bř. a w tomto nařízení předepsáno, narownati chtějí. §. 124. Když jedna nebo druhá strana bez dostatečné wýmluwy se nedostawí, anebo průkazy opatřiti odepře, má komisse bez dálšího ohledu z powinnosti auřadu swého wyšetřiti předmět a wýměru náhrady, awšak w mezích w opowědi wytčených, a straně nepřišlé nepřisluší žádná obrana aniž žádné odwolání proti tomu. §. 125. Okresní komisse má řízení wýwazowací počnauti tím, že se hledíc k §. 9. tohoto nařízení přeswědčí, pokawad se powaha a míra opowězených požitků srownáwá s ustanoweními zákonu, s listinami a jinými průkazy. Zároweň opatří si průkazy ty, kterých podle rozličnosti dáwek zapotřebí jest k jich wycenění a k wycenění dáwek wzájemných. §. 126. Po odbytém prozkaušení práwních důwodů požitečních a zlikwidowání ustanowí se pro obec, we které se řízení wywazowací děje, jednostejné ceny dáwek a dáwek wzájemných, jakož nařízení toto ukazuje, oznámí se zástupcům obce wýkazem suma náhradní a wýkupní, na jednoho každého podle oho připadající, a dodá se mu wypočtění náhrady připadající na rok užitkowý; 1848, načež pak se po wypršení alespoň třídenní lhůty od komisse ustanowené, pro kterau se ale běh jednání komissního přetrhowati nesmí, wyhotowí konečně pohledawky náhradní a wýkupní, ač jestliže žádných překážek nebylo zdwiženo; zajdau-li wšak překážky nějaké, naloží se s nimi, jakož ukazují následnjící paragrafy. §. 127. Při jednání tomto má komisse z powinnosti auřadu anebo na připomenutí strany rozwažowati: a ) zdali jeden nebo druhý požitek, třeba by skutečně se odwáděl, podle zákonů zemských zcela nebo z části není nedowolen, anebo b ) je-li dowolený, zdali není takowý, aby podle ustanowení patentu od 4. března a podle nařízení tohoto bez náhrady odpadnul. Shledá-li komisse, že některý tento případ oprawdu zde jest, tehdy má, nestane-li se žádná námitka od spráwněného, přetrhnauti tento článek w opowědi zkrátka důwod doložíc, anebo snížiti jej na zjištěnau wýměru. Stane-li se ale nějaká námítka proti tomu, anebo je-li komisse sama o případu tom w pochybnosti, tedy má důwody swědčící pro to a proti tomu wyšetřiti a předložiti spis tento hned zemské komissi, která o tom rozhodne, nedopauštějíc žádného dálšího odwoláwání. Jedině w případu ad b ), když nenalezne w ustanoweních patentu od 4. března ani w nařízení tomto žádného ukazatele, jak by měl rozhodnauti, má si wyžádat zemská komisse poučeni od ministerstwa. §. 128. Mimo to mohau se při jednání, při kterých má býti přítomen i také zpráwněný, udělati námítky: a ) proti skutečnému požíwání nějaké dáwky nebo dáwky wzájemné, b ) proti saukromému práwnímu důwodu k tomu, c ) proti wycenění. We wšech případech takowých může se komisse pokusiti o narownání, čímž se wšak nesmí běh jednání w celosti podstatně zdržowati. Komisse wšak přijímati smí jen takowá narownání, a klásti je za základ k dálším swým jednáním, kterými wěc sporná konečně byla wyrownána, k čemuž tedy nenáleží ku příkladu narownání o slyšení swědků, o složení přísahy a podobné. Narownání od komisse zprotokolowané mají se powažowati za konečně platné, aniž potřebují dálšího potwrzení. §. 129. Když se narownání neswede, má komisse w případech, kde o práwo požiteční ( o důwod práwní ) spor wzešel, wyměřiti náhradu na základu skutečného stawu držebního ( §. 9 ), má wynesti nález a dodati jej straně té, která práwní důwod požiteční popírá, s tím doložením, aby w propadné lhůtě čtyrnedělní na práwní cestu se dala, a aby se we lhůtě této u okresní kommisse wykázala o zadané žalobě, jinak že práwo k žalobě se powažowati bude za pominuté a nález o náhrádě za práwně platný Nemůže-li se w případu tkowém skutečné držení wypátrati, má komisse zpráwněnému ukázati pod stejnau lhůtau propadní na práwní cestu, což má ten následek práwní, že se nezadání žaloby powažuje za odřeknutí se pohledáwaného požitku. §. 130. O žalobě w prawý čas zadané mají saudowé říditi podle předpisu o stručném řízení a rozhodnauti co mohau nejrychleji. Strana, která wyhrála, podati má okresní komissi, a pakli by tato již byla rozpuštěna, komissi zemské saudně oswědčený přepis rozsudku, a sice w 8 dnech, počítajíc od té doby, kdy w práwní moc wešel. §. 131. Proti wycenění mohau se námitky činiti jen potud, pokud se nezakládá na datech katastralních a na wýpowědích znalců; námitka tato se má, ač nestane-li se žádné narownání, bez dálšího odwoláwání bez prodlení rozhodnauti saudem rozsudním. ( Pat. od 4. bř. §. 30. ) W případu tomto má se uložiti stranám, aby jmenowaly rozsudí, což se státi má buď hned anebo w krátké lhůtě od komisse ustanowené. §. 132. Rozsudí wyjmenowaní obešlau se bez prodlení, sporná wěc, kterau mají rozhodnauti, dodá se jim písemně, a zároweň se jim určí den a hodina, kdy wýpowěď swau odewzdati mají komissí. Zároweň se jim má uložiti, aby co nejdříwe jmenowali nadsudího, kterýž se má, kdyby rozsudí nemohli přijíti k žádné jednomyslné wýpowědi, bez odkladu obeslati a tázati, jak by tu wěc sám rozhodnul. Když strana rozsudí jmenowati opomene, anebo když se rozsudí nesrownají o nadsudího, přisluší okresní komissi, aby je místo nich jmenowala sama. Zákonních důwodů wymezowacích proti přijmutí auřadu rozsudního není žádných. §. 133. Spůsobem zcela stejným má se jíti před se, když se jedná o nějaké wyšetření skrze znalce, jen že je má okresní komisse, ač nejsau-li již wůbec co znalci od saudu pod přísahu wzati, sama nechat přísahati, že zdání swé swědomitě wyslowí. Rozsudí pak mají se připomenauti toliko na swau powinnost přiměřeným spůsobem. Pamětníkům anebo swědkům má komisse okresní připomenauti na jich powinnost, aby wypowěděli celau prawdu, pod přísahu wšak má je wzíti jen tehdá, když toho některá strana žádá, anebo když toho okresní komisse shledá zapotřebí. §. 134. Proti wýpowědi rozsudích anebo znalců nepřisluší stranám žádné odwoláwání. Strany ale mají práwo a powinnost, aby pro důkladné posauzení wěcí dotčeným osobám wšechny průkazy dali na ruku. §. 135. Jen w případu tom, když se strana některá wykázala w prawý čas, že nastaupila práwní cestu, odloží se konečné wyměření náhrady strany sporného článku, a w případech, kde skutečného stawu držebního nelze wypátrati, wynešení wýroku o náhradě dotud, až rozhodnutí saudcowské wzejde. Komisse okresní má ale wšechno uchystati tak, aby se wypočtení bez odkladu státi mohlo, jak mile přijde rozhodnutí saudcowské. Powinný, který při ztratil, přijde o nárok na dobrodiní lhůtowého splacení nedoplatku od r. 1848 a nedoplacených platů náhradních, pokud se wztahují na článek we spor wzatý. §. 136. Wýsledek wyměření náhradního nebo wýkupního má se wydati jednomu každému powinnému od komisse we spůsobě stručného wýkazu. Wýkaz tento wyhotowený podle formuláře C. má obsahowati: a ) wěc, která se wywazuje; b ) plat náhradní nebo wýkupní, připadlý na powinného; c ) kapitál z tohoto platu; d ) články ty, pro které byla nastaupena cesta práwní a wyměření náhrady zatím zůstalo odložené; e ) záwady zrušené bez náhrady. Wýnos tento má se sepsati trojnásobně; dwa opisy mají se ponechati pro komissí zemskau a jeden má dodati bezprostředně okresní komisse powinnému, který přijmutí jeho na půwodním spise potwrdí, den přijmutí má komisse potwrditi na listině, čehož se má šetřiti také při wšech přípisech ke stranám. Pakliže by si zpráwněný wyhradil odwolání, má se wyhotowiti čtwrtý opis a dodati každému stejným spůsobem. Na wýkazech těchto má se mimo to připomenauti wýslowně, aby se powinný we 3 dnech přihlásil u komisse, pakli žeby kapitál hned chtěl spláceti anebo nedoplatky za rok 1848 hned zaprawiti anebo ku kapitálu přiraziti dáti. §. 137. Proti wýnosům okresní komisse může se učiniti odwolání ku komissi zemské we wšech 597 těch případech, kde toho nařízení toto nezakazuje. Odwolání toto má se we 3 dnech, počítajíc ode dne, kdy dodán byl wýnos we spor wzatý, austně nebo písemně ohlásiti u okresní komisse, a spis odwolací sám má se, přiložíc wýnos komisse w půwodním sepsání, zadati ku komissí okresní w neprodlaužitelné dálší lhůtě 14dnowé, a jen tehdá, když ji w okresu již není, ku komissi zemské. Okresní komisse má odwolací spis we třech dnech po zadání se swými připomínkami wznesti na zemskau komissi k rozhodnutí. Na odwolání, které strana w náležitý čas neopowěděla anebo nezadala, nemá se míti žádný zřetel. §. 138. Odwolání nebo žaloba w prawý čas zadaná ( §. 129 ) nemá na wýnos náhradní a na placení jim přiřčené žádného aučinku odkládajícího. Jen že se w těchto případech platy od powinného zaprawené nemají odewzdati dříwe, nežli odwolání od powinného učiněné bylo odmrštěno, anebo nežli se stalo rozhodnutí saudní we prospěch zpráwněného. Pakliže se ale odwolání powinného dá místo, anebo wypadne-li rozhodnutí saudní k jeho prospěchu, mají se mu wrátiti přeplatky mezitím učiněné. §. 139. Proti rozhodnutí komisse zemské, kteréž se wydati má s rychlostí co možná nejwětší, jde další odwolání k ministerstwu, pakliže nepotwrdí wýnos komisse okresní. Toto další odwolání má se w propadní lhůtě čtrnáctidnowé ode dne, kdy rozhodnutí saudem bylo dodáno, přiložíc k němu toto rozhodnutí w půwodním sepsání, zadati ke komissi zemské a od této bez odkladu odeslati k ministerstwu, které rozhodne w instanci poslední. §. 140. Jak mile okresní komisse dokončila jednání o dáwky a práce slušnau náhradau zrušené w jedné obci, má se wyhotowiti sepis těch nemowitostí, které zawazeny byly záwadami toliko takowými, jenž bez náhrady přestaly a tedy w jednání náhradní potaženy býti ani nemohau. Zároweň se má zpráwněnému, potahujíc se na jednotliwé wýnosy wywazowací, wyhotowiti hlawní sepis sum náhradních jemu připadlých, doložíc část, která se z důchodů zemských zaprawí, a má se mu dodati bezpostředně od okresní komisse. We wýkazu tomto mají se wytknauti články ty, které se podle §. 138 nehodí ještě k wyplacení. Dwa opisy hlawních wýkazů wezmau se pro komissi zemskau k aktám. Stejným spůsobem má se jiti před se, co se týká záwad wýkupných, až se o nich jednati počne. §. 141. Proti wýkazům hlawním není žádného odwolání, nýbrž zpráwněný, který ale w běhu jednání zadati může odwolání swé proti každému článku jednotliwému we lhůtách wytknutých w nařízení tomto, a ku konci tomuto žádati může wýkaz podrobný o článku popíraném, má na wůli, aby z příčiny nějaké mýlky w počtech zadal w 8 dnech wýtky swé buď hned ku komissi okresní, aby byly opraweny, anebo bezprostředně u zemské komisse, aby se jich užiti mohlo při přehlídání aučetním. §. 142. O reluici naturálních prací wýkupních podle §. 119 od okresní komisse wyměřených má se každému powinnému od okresní komisse dodati podrobný wýkaz, a opráwněnému má se dáti hlawní wýkaz pojímající w sobě celau obec, we kterém každý zawadný ( belastet ) grunt a jméno držitele jeho bude uwedeno. Strany odwoláwání proti wýkazům těmto platí ustanowení §. 137 tohoto nařízení. Když wýkazy tyto wejdau w práwní moc, má příslušný saud podle předpisu o stručném řízení bezprostředně na ně powoliti exekuci. §. 143. Když se powinný prohlásil před komissí, že chce náhradní nebo wýkupní kapitál anebo nedoplatky z užitkowého roku 1848 docela nebo z části odwesti k auřadu kontribučnímu ( § §. 75, 86 ), má okresní komisse práwo i wýpowinnost, aby tomuto auřadu kontribučnímu hned je poručila ku příjmům zapsati a wybrati, přičemž se zároweň má zpráwa o tom dáti zemské komissi. Když wšak powinný nedoplatky z r. 1848 zaprawil hned do rukau spráwněného, má komisse podotknauti toto we wýkazu nedoplatků a w protokolu liquidačním, powinnému pak potwrditi bez kolku, že zaplatil. §. 144. Okresní komisse má o řízení wywazowacím, po obcích před se braným, wésti stručné protokoly, we kterých obsaženy býti mají toliko hlawní jeho kusy, jako k. p. wyměření jednostejných cen, wyšetřowání o skutečném stawu držebním we případech sporných, shledání znalců, rozhodnutí rozsudích, narownání stran, pak jakožto přílohy wztahující se k tomu listiny. Protokoly tyto mají se podepsati ode wšech audů komisse, od zástupců obce, pak od spráwněných. Protokoly tyto musí se wésti jazykem obce, wyjádření stran ale přijímati se musí w jazyku tom, we kterém byly dány. §. 145. Jak mile okresní komisse dokonala operat o požitcích jednoho spráwněného za slušnau náhradu zrušených, odešle k zemské komissi zapsané protokoly se dwěma opisy wýnosů a hlawních wýkazů, pro spráwněné wyhotowených, pak se seznamem těch článků, strany kterých pohledawek náhradní zůstal poodložený. Totéž se má učiniti, když se dokončí operat o požitcích wýkupních. §. 146. Řízení zemské komisse, zastupující gruntowní kassu wýwadní, sprawuje se podle dwojitého poměru jejího naproti držiteli wywazeného gruntu jakožto dlužníka a naproti držiteli spráwněného statku jakožto wěřitele kassy. Činnost zemské komisse wztahuje se we dwojím tomto směru: a ) na summy náhradní a wýkupní, které se docela nebo z části splatí, b ) na platy wýroční, c ) na reluici nedoplatků z užitkowého roku 1848, konečně d ) na zálohy, kterých spráwnění pohledáwají a které se jim dají ze státních důchodů na aučet a na srážku konečné náhrady a nedoplatků. §. 147. Když náhrady nebo wýkupy w kapitálích, nebo reluice nedoplatků z užitkowého roku 1848, o kterýchžto druhých powinní se prohlásili, že je odwedau do kontribučních kass, zcela nebo z části přijdau k wyplacení hned při wyjednáwání anebo ještě dříwe, nežli operat wýwadní zadán byl k zemské komissi, rozkáže tato na poukázání okresní komise, aby wýwadní kassa zapsala příjem a wydala wýmazné kwintace, že skutečně byly zaplacené. §. 148. Jak mile okresní komisse některá zaslala wywazowací operat, dá jej předseda zemské komisse aučtárnicky prozkaušeti, rozkáže naskytlé wady w aučtech zkrátka oprawiti, načež zemská komisse wýnosům náhradním a hlawním wýkazům přidá swé potwrzení a udělí jim takto wlastnost listin spůsobných k wložení do knih, ač jestliže se neukážau žádné námitky proti zákonnímu řízení wywazowacímu. Aučtárna má učiniti náwrh, aby wýwadní kassa předepsala plat wýroční ke přijmutí ustanowený, jakož také plat již nyní zprawněnému k wyplacení přiwržený, a aby si uchystala wýplatní archy a wýkazy předepsané w §. 89 tohoto nařízení. §. 149. Potom nařídí zemská komisse dotýčnému saudu, zašlauc k němu oba opisy wýkazů wywazowacíeh, aby knihowně pojistil pohledawky wýwadní kassy a zároweň wymazal prwotní záwady, na místo nichž nastaupí wýwadní kapitál. Jeden opis wýnosů má se opatřiti wkládací klausulí a odeslati nazpět k zemské komissi, druhý pak má zůstati u auřadu tabularního i má se powažowati jakožto část listowní knihy jeho. §. 150. Zároweň nařidí zemská komisse wýwadní kasse a skrze tuto auřadům kontribučním, aby zapsaly příjem platů a nedoplatků, jenž se po kontribučenských lhůtách spláceti budau. §. 151. Když se powinní po jednání s nimi odbytém přihlásí, že chtějí zaprawiti část na srážku částky kapitálu, řídí zemská komisse po oznámení od auřadů kontribučních učiněném podle předpisu následujícího §. We wšech případech, když se kapitál splácí, zůstawuje se splatitelům, aby si wyžádali i také tabularní wýmaz splacených sum. §. 152. Když se sumy kapitálowé za požitky, spojené s držením nějakého statku, přiwedau k wyplacení, dá je zemská komisse odeslati k wěcnímu saudu, pod kterým statek tento stojí, ač jestli se newykáže ten, kdo se k požitkům těmto přihlásil, plnomocenstwím od onoho saudu, že sumu kapitálowau sám wybrati smí, we kterémžto případu se mu dowoliti může, aby si je sám wzal z wýwadní kassy. Wěcní saud má powinnost, aby opatřil podle wydaných předpisů práwa jiných osob na tyto sumy kapitálowé. Je-li ten, kdo se přihlásí, k požitkům splnomocněn, nehledíc držení nějakého určitého statku, má se naříditi, aby wydány byly k rukaum auřadu spráwního, jehož se to týká. §. 153. Wýroční platy a nedoplatky, nepodléhají-li w čase, na který jdau, žádné sekwestraci, mají se tomu, jenž se o ně přihlásil, wykázati k wyplacení, a zároweň se mu mají dáti wýkazy wýplatní ( §. 89 ), jinak ale mají se listiny tyto k dodání odeslati auřadu tomu, který sekwestraci wykonal. Wykázání wýplatní stane se pak k rukaum osoby od saudu jmenowané. Zřízeni sekwestrowé jsau ale powinni, aby práwa sekwestrační přiwedli k wědomosti zemské komissi skrze auřad exekuční. §. 154. Zemská komisse má zároweň s uwědoměním kassy wýwadní učiniti opatření, aby náhradní požadawky, ježto ze zrušení požitků wzrostly tomu, kdo prwé k požitkům měl práwo, wyznamenány byly we weřejných knihách při wěcech, jichž se dotýče ( §. 24 pat. od 4. bř. ), a k tomu konci má dodati tabularnímu auřadu obadwa opisy hlawních wýkazů, wyhotowených pro zpráwněné, z nichž se jeden opatří klausulí intabulační a zemské komissi wrátí, druhý pak zůstane u tabulárního auřadu jakožto část knihy listowní. §. 155. Wykázání záloh we dwojnásobné sumě urbarní daně, odwedené od zpráwněného za rok 1848, powolí zemská komisse tehdáž na zwláštní požádání a nařídí, aby z wýwadní kassy byly přiwedeny k placení, když: 1 ) zemská komisse shledá, že se zpráwněný nachází w položení takowém, které mu podle slušnosti dáwá práwo na nějaké ulehčení ze státních důchodů; 2 ) když se zadá zároweň se žádostí opowěď w §. 116 tohoto nařízení předepsaná o požitcích slušnau náhradau zrušených; 3 ) když se zpráwněný statek ani w berním roce 1848, ani do 1. kwětna 1848 nenacházel w sekwestrací, anebo když se dokáže, že sekwestr jest srozuměn. §. 156. Zpráwnění ti, kteří neměli platiti žádných urbarních daní za swé nyní zrušené požitky, anebo kteří pohledáwají na zálohu celau třetinu onoho náhradního platu, který za jejich posawadní zákonní požitky wypadá, mají kromě wýminek naznačených w předešlém §. předložití ještě také stručná přiznání o těch požitcích, strany kterých požadují zálohu. W přiznání tomto mají se požitky podle ustanowení obsažených w tomto nařízení wyceniti, wýnosnost desátků a dáwek i prací, w Tereziánských aktech rektifikačních nezapsaných, hodnowěrně prowesti, a zároweň od swého krajského auřadu dodati potwrzení, že není žádného sporu o práwné držení těchto požitků. Seznamy tyto dodá ministerský komissař zemské aučtárně, aby zkrátka je prozkaušela, co se týká jakosti a mnohosti přiznaných požitků, pak některému sekretáři, aby oprawil wycenění a srážky, načež zemská komisse nalezne, má-li se záloha na srážku náhrady swým časem wyměřené wykázati a pokud se to státi má. §. 157. Zádá-li některý zpráwněný zálohy ještě wětší, může jí powoliti zemská komisse, awšak nikdy nad dwě třetiny wýročního platu náhradního od něho wypočteného. Powolení toto wšak smí se uděliti tehdá toliko, když žadatel wyplniw wýminky we předešlých dwau paragrafech přiwedené, kromě toho ještě dokáže, že postawení jeho zasluhuje zwláštního ohledu. §. 158. K zahražení záloh těchto mají se obrátiti předewším plynaucí do wýwadní kassy nedoplatky za užitkowý rok 1848, pak wýroční plat náhradního kapitálu, běžící od 1. listop. 1848. Zároweň s nařízením k wydání zálohy této má se poručiti u wýwadní kassy zapsání jejich k wýplatě z nedoplatků a wýročních platů dlužníkůw, kteréž swým časem k placení budau přiwedeny. §. 159. Na zálohy wykázané nemůže žádný wěřitel wésti obstáwku nebo exekucí, a práwo osob jiných na nedoplatky a wýhradní platy mají teprwé pak průchod, když pohledawky wýwadní kassy z daných záloh byly zapraweny. §. 160. Když zemská komisse zálohu dáti odepře, může se zadati rekurs k ministerstwu we 14 dnech, počítajíc ode dne, kdy rozhodnutí bylo dodáno. 161. Zemský wýwadní katastr má se založiti a wésti pod přímným dohledem ministerského komissara podle formuláře, na náwrh jeho od ministerstwa stwrzeného. We Wídni dne 27. čerwna 1849. Prozat. ministr dom. zál. Bach.", "id": 59}
{"text": "26. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Amnestie]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Amnestie. Jak známo udělil J. M. Císař náš amnestii wšem prowinilcům we wěcech politických a sice tímto listem: My Ferdinand atd. Abychom Swým wěrným poddaným další důkaz důwěry Swé dali, a jim okázali, jak jsme nakloněni, i k poblaudilým být milostiwi, užíwajíce spolu moci Nám příslušící, cítíme se pohnuti, zwláště s ohledem na Naše králowstwí Haličské i Wladimírské, pak Lombardsko-Benátské toto uričti: 1. Weškerým w kr. Haličském i Wladimírském i w kraji Krakowském, pak w kr. Lom. Benátském pro zrádu zemskau, anebo rušení wnitřního pokoje státu wyšetřowaným a nyní w trestu jsaucím osobám ciwilním odpauštíme další čas trestu, nejsauli we wině shledáni také pro jiné zločiny. 2. Co se týče osob u saudů řečených králowstwí pro tyto zločiny zatknutých, ale ještě ne konečně odsauzených, přestaň wšechno další jednání, nowé wyšetřowání pro podobné wěci, před tímto Naším ustanowením stalé, nebeř se před se; osoby wšak w prwním a w tomto wyrčení dotknuté, pakli jsau jinozemci, musejí i hned z Našich zemí wywedeny býti, a pauze Naším wýslowným powolením smějí do nich opět wkročiti. 3. Osoby z těchto králowstwí, jenž byly jelikož zapleteny do pletek politických aneb jimi narčeny, na jiná místa wsazeny, propusťtež se na swobodu. 4. Ti, jenž ze stejných příčin dáni byli pod zwláštní zákaz, buďtež jeho prosti. Očekáwáme tedy s jistotau, že se tímto Naším ustanowením mysle upokojí, pokoj a řád wšude obnowí, a wěrní Naši poddaní k Nám onu lásku a přítulnost oswědčí, již při tolika příležitostech nejchwalněji dokázati. Dáno w Našem cís. hl. sídelním městě Wídni dne 20. Března, 1848. Našeho panowání w roku čtrnáctém. Ferdinand.", "id": 60}
{"text": "8. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Čechoněmci!, Autor: výbor pražského měšťanstva; Havlíček, Karel (přetisk)\nČechoněmci! Se hlubokým žalem doslechli jsme, že obíhá w německých okrscích našeho králowstwí obáwání, jakoby česká částnašeho národa zamýšlela mladé swobody nadužíwati ku potlačowání Wašeho jazyka a Wašeho wzdělání. Bratři! My jsme w bouřliwé době wyslowili smýšlení naše, prwní článek naší petice pronáší, aby w auplnau rownost postaweny byli obě národnosti, a bylby Wás stranu aučelu tohoto hnutí docela mohl upokojit, kdyby tato nedůwěřiwost, ze starší již doby pocházejíc, nebyla znowu rozněcowána byla. Byloby neštěstí bezejmenné pro nás wšechny, kdyby obwiňowání takowéto pěknau welkolepau swornost we wlasti rušiti a muže swětla i pokroku, jako jste Wy, do zpátečních praudů hnáti mělo. Oswědčujeme se Wám tedy slawně, že snaha naše powždy byla a bude swobodu i stejné opráwnění obau národnosti zachowáwati, a že nikdy ke zkrácení jedné nebo druhé hlasu swého nedáme. Wždyť welká část našeho středu wyrostla sama ze kmene Wašeho a naopak; wždyť jest nás wšechněch štít a heslo: práwo,swoboda, mír! Setrwejte tedy po boku našem a očekáwejte jako my jenom od sworného ducha budaucí blaho wlasti! W Praze dne 31. března 1848. Wybor Pražského měšťanstwa. Albert hrabě Deym. Petr Fastr. Prawoslaw Alois Trojan. J. B. Riedl. Uffo Horn.", "id": 61}
{"text": "22. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Práwě se dowídáme z nejlepšího pramene z Holomauce, že ministerstwo wydalo k zemským spráwcům w Čechách a na Morawě rozkaz ( který nepochybně náš zeměspráwce Mecséry již obdržel ), aby hleděli doplniti wolby do Frankfurtského parlamentu w těch okresích, kde se posud newolilo a kde by se to bez nebezpečenstwí rušení pokoje a bez welkého powyku dělati dalo. Powyku a rušení pokoje ať se ministerstwo při tom nebojí: my aspoň důslední we swé politice radíme wšem welewáženým krajanům, aby žádný k wolbě nechodil. Tak se uwarujeme powyku doma i we Frankfurtě. Kdyby se ale přece w některém okresu několik zrádců wlasti a Slowanstwa shledalo a k wolbě se dostawilo, tak žeby se jim přece třeba jen několika we jménu celého okresu a na ujmu celé země powolilo poslance si wywoliti, ať se wlastenci w tom okresu bydlící rychle postarají, by se proti celé wolbě od wětšiny rázný protest zaslal k zemské spráwě w Praze, we kterém podotknuto budiž, že okres wywolení to neuznáwá, a k ničemu se nepodwoluje, co by takowý falešný poslanec we jménu okresu a českého národu we Frankfurtě mluwiti a ustanowowati chtěl. Tak zamezíme wšeliké snahy ministerstwa, které nám tímto poslední ránu zasadilo. Tedy jsme se museli ještě jednau dočkati wolby do Frankfurtu; do parlamentu mezi samými Němci zostuzeného ženau nyní nás, abychom tam pomáhali získati proti Prusku wětšinu Rakausku, onomu čistému „ Oesterreicherthumu, “ jak se wyjadřují bezcharakterní nowiny Const. Blatt aus Böhmen, onomu Oesterreicherthumu, které nás Slowany, Wlachy, Rumuny a konečně Maďary za podnože Německa snížiti chce, a ještě by nás samotných k tomu za nástroj chtělo použíwati, onomu čistému Oesterreicherthumu, který se nadutě w našich wlastních krajinách roztahuje a každé samostatné hnutí naše o rownopráwnost nazýwá Sondergelüste, Sonderinteressen, tak jakoby žádný národ neměl od Boha jiného určení než aby Němcům slaužil! Ať si je Prusko hlawau Německa, jaké tělo, takowá hlawa: Rakausko ale není k tomu stwořeno, aby bylo hlawau takowého těla. Nechce-li se Rakausko, které beztoho jen s nauzí wywázlo samo, ani spokojiti swau wlastní mocí, baží jako lakomec ještě po wětší? Onen pes, který s kusem masa po láwce přes řeku běžel, a w zrcadle wody swůj wlastní kus masa widěl a po tomto se hnal, přišel o swůj wlastní kus a cizího nenabyl. Líto jest nám, že musíme náš stát s takowým zwířetem porownáwati, ale přáli bychom si, aby jednu jeho wlastnost, wěrnost, sobě za příklad wzalo, wěrnost k národům, kteří w čas nauze pohotowě byli proti Němcům a Maďarům, a kteří nyní práwě těmto zrádně wydáni býti mají. Takowé jednání nepřinese žádného požehnání! Než dali jsme se w toku slow dále od předmětu samého zawésti: a musíme jenom tolik doložiti, že Rakausko diplomatickau cestau zrowna tolik, ba ještě wíce může wyjednati, než na sněmu Frankfurtském. Císař František již měl německau korunu; proč pak ji složil, když byla tak užitečná, že se snad o ní nyní Rakausko opět pokaušeti chce?", "id": 62}
{"text": "3. listopad 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Znamenitý literární úkaz, Autor: Havlíček, Karel\nZnamenitý literární úkaz. Pokládali bychom si za hřích, kdybychom měli pomlčeti o welewzácném díle, kteréž práwě nyní nákladem uměleckého obchodníka p. J. Hoffmanna tiskem wyšlo. Jsau to staročeské rorátní zpěwy z časů císaře a krále Karla IV., kteréž se zásluhau sboru literáckého w Hradci Králowé ne bez znamenitých obětí w tolikých bauřích časů až na naše doby zachowaly a nedáwno teprwa příčiněním weledůstojného p. kanowníka Wáclawa Pěšiny do zdejšího chrámu sw. Wíta opět uwedeny byly, kdežto se nyní každoročně w adwentě w kapli Swatowáclawské při roráte zpíwají. Známoť wůbec, jak wysokau cenu mistrowé a znatelé církewní hudby staročeským církewním zpěwům zwláště wýtečným písním českých bratří přikládají. K nejkrásnějším z těchto welebných památek wznešeného ducha a nábožné mysli předků našich počítají se také tyto rorátní zpěwy. Jestliže wším práwem bědujeme nad nedbalostí a slepotau posledních pokolení, kteréž nám nejkrásnější pozůstatky slawnějších dob našeho národu, buď někde w kautě zprachniwěti nechali, neb dokonce omarskau zhowadilostí úmyslně zmařili, musíme již sami, přišedše již jednau k lepšímu poznání, wšecky tyto plody ducha českého, kteréž nám o sláwě a wzdělanosti našich předků tak srdcejemné swědectwí wydáwají, w nejwětší úctě chowati, šetrně opatrowati a snažení těch, kteříž o jich zachowání a rozšíření pečují, wděčně podporowati. Kdožkoli je milowník klasické církewní hudby – kdožkoli je ctitel památných staročeských zpěwů duchowních, komužkoli na zwelebení kostelní hudby a zbožnosti zpěwumilowného lidu českého záleží, neopomine zajisté tyto zpěwy sobě opatřiti. Každá osada církewní měla by aspoň jeden exemplar těchto zpěwů míti, a místo jiných chatrnějších při roráte zawésti. Muselať by to býti wěru nesmírná wlažnost ke zbožným zpěwům církewním a welebným starým památkám w osadě té, kdež by se buď pastýři duchownímu nebo učiteli, nebo jinému občanu nepodařilo, z učiněné nějaké sbírky, tyto písně pro kostel zakaupiti, zwláště powážímeli, že je nakladatel p. Jan Hoffmann z ohledu k dobré wěci w nejlewnější ceně – takořka odpolu zdarma prodáwá, neboť celé toto na 50 hudebních archů silné, na krásném papíře čistými notami a welkým i w šeru dobře čitatelným šwabašským písmem tištěné, dílo nestojí wíce než 2 zl. 30 kr. stř. Jelikož průwod pro warhany připojen, dají se zpěwy tyto wšude lehko w žiwot uwésti. Text úplný k nápěwům nalézá se w knize ze swatojanského dědictwí pod jménem „ Roráte “ wyšlé, kteráž se za 12 kr. stř. prodáwá. Konečně žádáme se wší kolegiální zdwořilosti wšecky časopisy naše, aby pozornost swých čtenářů k wěci tak wzácné obrátiti sobě nestížily.", "id": 63}
{"text": "9. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 6. září. Interpellace dnešního dne zasáhly nesmírně do záležitostí uherských. Pan deput. Wojtěch ( nedejte se mýlit tímto jménem, p. W. sedí wedle Löhnera ) tázal se ministra financí strany celních auředníků w Horwatsku, odwoláwaje se na dwa tamější auřední dopisy celní, kdežto se powzbuzují celní auředníci býti we wšem strany peněz po wůli J. E. bánu horwatskému. Je-li prý o tom co známo ministru finančnímu? Ministr Kraus: Ministerstwo k tomu žádného rozkazu nedalo, a celá wěc netýká se ani ministerstwa, poněwadž se jedná o celní auřady w zemích uherských. Ministerstwo nechce rozhodowati, která ze stran w Uhřích práwo na swé straně má, ale do těchto záležitostí nemá nic co mluwiti. Jonák zcela na jinau stranu udeřil w té samé záležitosti. Poněwadž známo jest, že naše zemské důchody we špatném stawu se nacházejí; známo taky jest, že Uhry nějaké platy dle úmluwy do našich zemských důchodů platiti mají. Ačkoli myslím, že nyní jest o peníze zle, přece wíme, že hlawní ministr uherský ( Košut ) umí peníze z pekla dostati, a proto se tážu ministra financí, jestli uherská koruna powinosti swé do našich důchodů plní? Kraus: Požadawky, které naše důchody mají od Uher, jsau dwojího způsobu: jedny jisté, uznané, a to jest 3 miliony zl. stř. příspěwek na wydání císařského domu, na zahraničnau diplomatii a na zwláštní wojenské sbory, poněwadž má Uhersko jen pěchotu a jízdu. Druhé požadawky jsau takowé, strany kterých posud nedorozumění panuje mezi ministerstwem uherským a námi. Když se dne 11. dubna státní hospodářstwí uherské od našeho oddělilo, zůstaly ještě mnohé nedůstatky w aučtech, které by Uhry doplatiti měli. Od té doby owšem posud nic skutečně nezaplatili, ani toho ani onoho způsobu, leč by snad něco na aučty naše bylo wyplaceno pensionistům, z kterýchžto mnozí w Uhřích příbytek mají. A wšak o těch wěcech nyní jednáme a očekáwati musíme od uherského ministerstwa přátelské smluwení. Poláček ( z oposice ) táže se ministra wojny strany těch 18.000 wojska hraničárského, které nyní má z Wlach odejíti domů. Známo prý, že země koruny uherské proti našim wždy menší obtíže nesly, jak by nyní ještě měly naše těchto 18.000 wojska doplniti. Latour: O žádném takowém rozkazu nic newím. O poddanosti je rozhodnuto, a teď se jedná jen 504 o to, jak jednotliwá uzawření na zákon přepracowati. K tomu konci podali Schmidt a Löhner swé náwrhy, které dlauhau a zajímawau hádku zbudily, má-li, co sněm uzawře, zákonodární moc, či, zdali potwrzení císaře třeba. Schmidtůw náwrh jest ten, by přednostenské bureau zákon ten, jak ustanowen jest, zredigowalo ( sepsalo ) a pak hned uzawření sněmu ministrům odewzdalo, kteří je císaři pánu k potwrzení předloží. Löhner naproti tomu nawrhuje, by se wypracowání třem z komory wywoleným audům na starost dalo, a s ostatním posečkalo, až co ministerstwo za odpowěď dá na Borroschowu interpellací strany císařských podpisů. Pak se komora dowí, je-li swrchowaná ( souverainní ) čili nic, a zdali její uzawření musí skrze censuru jíti, by platnosti nabyly. Schmidt: Protahuje se to již dlauho dosti, nač ještě na odpowěď ministrů čekat. Löhner: Odpowěď ministrů nám ukáže, má-li komora práwo, proklamací wydat, čili ne. Borrosch: To není formální, to je principiální otázka, je-li sněm ústawu dáwající, či není-li. Rieger: Naše uzawření stranu Laszrowa náwrhu nesmíme déle za sebau nechati, neb prohlášení jeho je welmi nutné. Otázka poddanosti patří buď do konstituce, nebo tam nepatří. Že tomu prwnímu není tak, oswědčila již sama komora. Pak jest wyzdwižení poddanosti zákon, který potwrzení císaře potřebuje, neb žijeme w konstitučním státu. Jinak bychom měli republiku, ano ještě wíc než republiku, poněwadž i tam president zákony potwrzuje. Goldmark: Nám se předhazuje, že jsme republikáni, jakoby mnohý republikán nebyl šlechetnější býwal, než mnohý absolutista? Čtyry neděle jsme měli čas k rokowání, a teď bude zle pro dwa dny. Zejtra dá ministr odpowěď, a pak wíme, zdali jsme zákonodárci, když je rozdíl mezi základním zákonem a jiným tak welký. Kde jsme wzali práwo 20 milionů powolit? Doliak: Každodenně se nám okazují nowé překážky. K čemu se wázat na náhled ministrů. Žijem w konstituční monarchii, tedy má i císař do toho co mluwit, a zákon, který by veto ( neswoluji ) obmezowal, posud nemáme. Brestl: W Löhnerowu náwrhu není žádné odkládání. Mezi publikací ( prohlášením ) a sankcí ( potwrzením zákona ) je rozdíl. My můžeme žádat publikaci skrz orgány státu ( auřady ). Poukazuji na Belgii, kdežto také král nemá veto t. j. práwo zwrhnauti ustanowení sněmu. Odepření sankce zákonu nedělá rozdíl mezi monarchii a republikau. Máme-li práwa konstitucí wypracowat, máme též práwo zákony dáwat. Smreker: Jsem pro Löhnerůw náwrh, by se wše w dobrotě rozhodnauti mohlo, neb jsem přeswědčen, že ministerstwo slowo císaře pána saužowati nebude. Prašák: Neodwoláwám se na to, že jsme konstitující sněm, ani na manifest císaře, nýbrž na mandát ( plnomoc ) národu. Císař přislíbil konstitucí, národ ale nepřijal. Máme tedy to práwo okroyowanau ( t. j. darowanau od císaře, a ne smluwenau mezi národem a císařem ) zákony dáwat. Nechť tedy komisse co nejdříw zákon wypracuje na čisto a k potwrzení císaři předloží. Borkowski počítá wyzdwižení poddanosti mezi základní zákony. Demel: Proklamace není wíce zapotřebí, neb ministerstwo nechalo proti swému slowu naše uzawření již uweřejniti, a tím se postawilo nepřátelsky proti komoře. Borrosch: Sankce jest jen sjednocení legislativní a exekutivní moci. Absolutní veto bude částí naší ústawní listiny, nesmí ale nazpět aučinkowat, tak jako říšský sněm nemůže býti rozpuštěn. Byla sice kostra antidiluvianské ( předpotopní ) konstituce národu dána, ale on ji nepřijal. Proto mu dowolil císař se konstituowati, a lid je za to wděčný a chowá lásku a důwěru k swému císaři. Slyšeli jsme tu žalobu proti ministrům, já ale musím jim swé díky wyjewit, aspoň wíme, na čem jsme. ( Tleskot. ) Goldmark: Jaký rozdíl jest mezi tau stranau a pautníky do Říma? Ti dělají dwa kroky ku předu a jeden nazpátek, oni ale dwa nazpátek a jeden ku předu. Dříw se tak rádi nazýwali demokraty, a teď jsau tito nepřátelé Windischgrätzowi aristokratami. Což přijdeme se Schmidtowým náwrhem dříwe k cíli, než s Löhnerowým, budeme-li se denního pořádku držeti? Doliak prawil, že se necháme náhledem ministrů říditi, tomu je práwě naopak. Hein: Neprawím, že jste prawí republikáni, ale že se nimi zdáte býti, neb chcete koruně práwo wzíti, které jí přisluší. Brestl prawil, že král belgický veto nemá. Ale wždyť w konstituci belgické wýslowně stojí, že král zákony potwrzuje a uweřejňuje, a newyplýwá z toho, že je potwrdít nemusí? Budeme-li tak pokračowat, brzy nebudem wědět, kdo je wládce, kdo zákonodárce a kdo wýkonná moc. Szabel: Národ prý má lásku a důwěru k císaři, a přec nechce mu dáti zákon k potwrzení. Tímto potwrzením zákon nic netratí, ano naopak získá na síle. Bychom komissí wolili, není zapotřebí, neníť tu žádný nowý náwrh zákonu. Laszer: Jedná se tu jen o redakcí, totiž o sestawení promulgace ( uweřejnění ). Nenahlížím tedy, jak nás mohli nazwati pautníky do Říma, kdežto nejkratší cestau jdeme, co zatím druhá strana na odpowěď ministrů čekati chce. Borrosch prawil, že bude „ veto absolutní “ částí naší konstituce, to je nad síly mého ducha, bych to již napřed wěděti mohl; ale to wím, že žijeme w konstitucí. Není-li absolutní – a o tom bych pochybowal – má jistě král práwo, zákonům sankcí udělowat. Oznámení našeho uzawření zemským presidiím nesmí se za publikací powažowat, žalowati na ministerstwo je žalowati na wětšinu komory; žeby bylo ministerstwo wykonalo wplyw na wětšinu, učiniwše náhradu otázkau kabinetu, bych pochybowal, neb mnohý hlasowal proti náhradě, který pro ní mluwil, než se ministerstwo wyjádřilo. ( Löhner. ) ( Tleskot a sykot. ) Trojan nabízí k rychlému jednání, neb w Čechách posud sedláka wojenskau mocí k robotě nutí. Helfert: Neslyšel jsem zde nikoho, žeby byl někomu we sněmu republikánstwí wytýkal, proč se tedy ustawičně mnozí pánowé z toho očištují? Část našeho nynějšího ustanowení náleží owšem do konstituce, část ale totiž, která o prowedení našich zásad mluwí, nenáleží tam. Kdybychom ale na to chtěli čekat, až konstituce naše strany vota císařského něco ustanowí, nemohli bychom do té doby nic pracowati. Mayer: Jedná se tu, má-li sněm náš konstitující práwo, rokowati o žáležitostech poddanstwa? Owšem že má; my jsme powoláni wypracowat konstituci demokraticko-monarchickau, chceme-li to, musíme napřed odstraniti překážky její, to jest nerownost mezi občany. To jsme nyní učinili. W Belgii ale král veto má jako jinde, což tuto p. Brestlowi dokazuji ( wytáhne konstituci belgickau a čte dwa § §., z kterých patrně wyswítá, že králi veto přisluší ). Ostatně ale jsem přeswědčen, že podpis císařůw na uzawření našem spíše k užitku bude, než na škodu. Löhner ještě také dosti obšírně mluwí pro swůj náwrh. Žádá se hlasowání zejména, a aučinek jest, že Löhnerůw náwrh má pro sebe 119, proti sobě ale 183 hlasů. Schmidtůw náwrh prošel welkau wětšinau a přijat jest. O tom, co se pak mezi polským deputowaným Hubickým a dep. Stadionem přihodilo, zejtra obšírněji. Sněm se skončil w 3[půl ] odpoledne.", "id": 64}
{"text": "22. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [překlad zprávy o žádosti učitelského sboru právnické fakulty], Autor: Havlíček, Karel\nZpráwa w našem nedělním čísle podaná o žádostí zdejšího učitelstwa práwnické fakulty na ministerstwo potwrzuje se. Podáwáme zde dálší bližší zpráwy o tom z Deutsche Zeitungu, jakož i následující odpowěď ministerstwa: „ Na náwrhy zadané od učitelského sboru studií práwních a státních wěd na wysokých školách Pražských, aby totiž dosawadní nawštěwowací wyswědčení přeměněny byly w pauhé zapisowací, a aby přiděleny byly jisté manipulační práce s tím spojeny, wydalo ministerstwo weřejného wyučowání tento rozkaz dne 16. dubna t. r. č. 2628: Prohlédajice k tomu, že připuštění ke státním zkauškám, jakož i ke stupni doktorskému na wšechen spůsob spojeno jest s wýmínkau nawštěwowání wysokých škol w jistých letech, a že následkem toho — ač nemá-li tato wýmínka státi se illusorní — musí wyplnění této wýmínky oswědčeno býti wyswědčením skutečného nawštěwowání, ne pak pauhého se ohlásení, nemůže ani učitel ani učitelský sbor, tím méně, dokud nic zřejmého o tom ustanoweno není, zproštěn býti té odpowědnosti, že ti, jimž se naštěwowací wyswědčení wydaly, skutečným nawštěwowáním si jich zaslaužili. Učitelskému sboru ponecháwá se, aby o spůsobu wywedení dohlédu strany náwstěwy příhodné učinil ministerstwu náwrhy, které by co nejdříwe zadány býti měly, poněwadž práce na oprawách brzy ukončeny býti mají. Co se týká náwrhu o zřízení zwláštní universitní questury, buď prozatím podotknuto, že ministerstwo owšem nepřehlíží prospěch wyplýwající z toho, když se práce při přijímání saustředí, že ale nejde, aby buď učitelský sbor nebo jednotliwí učitelowé wylaučeni byli z aučastenstwí při přijímání a zapisowání do fakultního studium wůbec a do jednotliwých předmětů zwlášt. Ostatně budau náwrhy wysokých škol Pražských při nawrhowání opraw we zřízení universitním náležitě uwáženy. “ Páni professoři práwnické fakulty uzawřeli, poslati opětnau žádost k ministerstwu w témž smyslu, s tím dodatkem, že wydáwáním nawštěwowacích wyswědčění obmezuje se swoboda studujících, poněwadž se musí we škole čísti jména, čím jsau studující přinuceni nawštěwowati školu a že se tím mládež mrawně kazí.", "id": 65}
{"text": "29. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Dopis k redaktoru Národních Novin, Titulek: X, Autor: Havlíček, Karel\nDopis k redaktoru Národních Nowin. Wážený Pane! Motto: „ Facta loquuntur! “ Náhodau dostal jsem Národních Nowin č. 210 od 15. září b. r. trochu později, a ježto cholera u nás panuje, četl jsem je teprw wečír 21. září, a wida Waš úwodní článek o reformě gymnasialních studií, žásl jsem nad Waším úsudkem, jenž wšeobecně wyrčen jest o klášterních gymnasiích. Myslím, že tento úsudek we swé wšeobecnosti nenechá se odůwodniti a welmi welikých wýjímek připauští. Nechtěje stejné wady se dopustiti, a co – snad! – někde platí, wůbec co neplatné prohlašowati: přičiním se ze swého stanowiska a dle swého hesla „ Facta loquuntur “ alespoň tomu odpírati, co sám dokázati jakožto mylné, a to twrditi, co naopak jakožto prawé odůwodniti mohu. Abych žádného nemýlil, hned na počátku powím, že jsem klášterním knězem, a že byw na klášterském gymnasium professorem, teď farářský úřad zastáwám. Jsem 25 let klášterníkem, a tedy ne snad dosti mlád, abych směl překwapené úsudky nezkušenau mladostí omlauwati, pročež raději se obmezím heslem zwoleným „ Facta loquuntur! “ Mají-li se u nás Wel. P. zasílatel jest aud opatstwí benediktinského Břewňowsko-Braumowského. Red. 2 neb 3 kandidáti přijímati, hlásí se jich 10—15. Že se z nich nejlepší wyberau, to se snad samo sebau rozumí. A jelikož statky klášterské dílem mezi Čechy, dílem mezi Němci leží, béře se zwláštní ohled na Čechy. ( Jest nás 49 Čechů a 8 Němců. ) Při tom se béře „ ceteris paribus “ zwláštní ohled na zběhlost w češtině, w hudbě, w kreslení, w paedagogii, w ökonomii a w podobných schopnostech, uměních a wědách. Nechci dokazowati, že klerici řádu našeho pak w theologii mezi nejlepší studenty náležejí, ale to mohu twrditi, že jestli w mrawech a wědeckém pokroku se newyznamenají, před professí klášterskau propuštěni z řádu býwají. Jsa wyswěcen hlásí se u nás klášterní kněž buď „ ad curam animarum “, aneb k professůře w hlawní ( normální ) škole, neb ke gymnasium, neb k doktorátu filosofickému neb theologickému, neb zůstane pro klášterské potřeby a záležitosti, aneb – hic haeret aqua! — býwá k něčemu z toho od klášterního předstaweného určen. A tu se může státi, že práwě nejneschopnější duchowní jest určen od klášterského přednosty k nešťastné gymnasialní professuře! A tento ubohý, docela neschopný duchowní musí se podrobiti písemnému i austnímu konkursu, jako každý jiný swětský kandidát professury! Tu chuďas musí se nechat ode wšech, též i od swětských gymnasiálních professorů posuzowati, a chuďas nesmí dříwe gymnasiálním professorem se státi, dokud není approbowán! A takowau wýhradu a přednost má klášterní gymnasiální professor, kdežto swětský professor snad jinší konkurs a před jinými posuzowateli odbýwatí musí!!! Jaký jest to tedy hrozný rozdíl mezi klášterským a swětským gymnasiálním professorem?! Oba podstupují stejnau písemní i austní zkaušku, oba jsau od stejných posuzowatelů zkaumáni, a – a přece rozdíl! Rozdíl, že jeden sluje klášterní a druhý swětský professor, ačkoliw oba stejné umění dokázati musejí! Wšak pokračujme dále! Oba teď po odbytém konkursu nastaupí professorský úřad. Klášterský gymnasialni professor má klášterní bibliothéku při ruce, má klášterního bratra, jehož se směle zeptá: Bratře, jak mám to neb ono přednášeti, jaké mohu míti pomůcky k wyswětlení toho neb onoho; které knihy mi k tomu neb onomu slauží! jak se mám w tom neb onom zdokonaliti atd. Kde to wše wezme swětský professor? A tak by se mohlo ptáti – snad – bez konce! A teď – který jest dlauhé řeči krátký smysl? Jsem, jak jsem prawil, 25 let klášterníkem, a hle, na našem ( rozuměj w Braumowě ) klášterském gymnasiu byli 3 humanitetní professoři – doktorowé filosofie. Čili jest to gymnasialnímu wzdělání na škodu? Byli 2 katechetowé doktoři Theologie; – či to jest zápowěď? Byl praefekt, wyznamenán welkau záslužnau zlatau medalií – či se to nesluší? Jeho následowník byl mnoho let grammatikálním a pak humanitetním ( oboje po dobře odbytém konkursu ) professorem, ano i teď humanitetní předměty přednáší! Gymnasium bylo wůbec při direktorialních zkauškách wícekrát wyznamenáno a písemními pochwalami poděleno. Studenti zdejšího gymnasium měli důwěrnost u filosofických professorů, a jak se z gymnasialních katalogů dokázati nechá, we filosofii dobře prošli; – a gymnasium má býti špatné – že od klášterníků obsazené! – A byť by i bylo gymnasium špatné! Dal k tomu někdo něco? Město, kde se gymnasium nachází, nepříspělo wídeňským, – a má z toho užitek mnohý; stát nedal k tomu krejcar, a béře školní plat, a dostáwá dobře wychowané mladíky; a wlast, – sotwa byla prohlášena konstitucí, přednášela se čeština jádrná a wýborná zdarma u nás w německé krajině; přednášela mathematika a geometrie bez očekáwání, zdali bude za to placeno; přednášela cwičnost w kreslení a malbě; přednášela populární fyzika a astronomie; – těď běhá bratr welebný, přírodomilowný po wšech skalách a wýmelech, tluče kameny a chytaje motýly na příprawu, ač bude-li mu powoleno od wlády přednášeti wědy přírodoskumné, – a naše gymnasium klášterní by mělo slauti nezdárné a neprospěšné?! „ Facta loquuntur! “ Myslím tedy, Pane, že se žádného překwapení nedopustím, ujistím-li, že naše, ačkoliw klášterské gymnasium Wašemu úsudku o klášterských gymnasiích w č. 210 obsaženém nikoliw nepodléhá, a že tedy tuto oprawu, jižto nepronáším za wšeobecnau, též laskawě přijmauti a mým zwláštním námítkám též místečka we Wašich nowinách, prawdě přízniwých, dopříti ráčíte, důwěrně se naději, zůstáwám s wážností. Wáš P. Bazil Karel Jedlička, farář. W Martinkowicích 22. srpna 1849.", "id": 66}
{"text": "30. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Odměny pěstitelům koní na Moravě.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Brněnské Nowiny německé w čísle letošním 197 podáwají nám dlauhau spráwu o odměnách, jaké wýtečným pěstitelům koní na Morawě uděleny jsau. Při této příležitosti pocítili jsme welikau útrpnost s ubohými wlastními jmény našinců, ktera jsme i zde, jako na mnohých jiných místech, zwlášť úředních spisech, zmrzačená a bez milosti zpotwořená čísti museli. Písatel takowých zkažených jmen ani si snad pomysliti nedowede, jaké hořkosti zakusí poctiwý a nezkažený cizinau Morawan aneb Cech, když widí psáno: Mussill, Kreczy ( Krejčí ), Hradschan, Starry, Kregczy, Hallanek von Lawiczek ( Halánek z Lawiček? ), Matiezow (? ), Prnitza, Zhaniel von Maržatitz, Chodalik von Stržižowitz, Krpetz von Sobiesuk, Wiskal von Wschetul, Perschil, Lehkotsch aus Pyowitz, Leszak, Koterba, Czutzka, Widusik, Zaurek atd. To a tomu podobné žádnému písaři úřadnímu neslušné aneb jen podiwné se nezdá: takowý dále nemyslící člowěk ani nenahlíží, že jest to zrowna tak, jako bych psal: Gesnr, Hajnrych, Frýdlich, Birgr, Dálman, Fišr atd. místo Gessner, Heinrich, Friedlich, Bürger, Dahlmann, Fischer atd. Na každý pád jest takowé patrné neznání prawopisu našeho při úřadech, kdežto wšude znání jeho wýmínkau přijetí jest, urážliwé pro každého, a jako hrubý posměch proti zákonům, pakli se ještě weřejně nowinami takowé tuposti hlásají: při čem ani o tom nic nedíme, že se často jméno naše až do nepoznání a k pochybnosti zpotwoří. Zdá se nám, že úředník, chceli wážnost swau wždy a jistě zachowati, přede wším nějakau wyšší intellingencí wyznamenáwati se má, a počítáli sebe tak wysoko nad 244 sedláka, aspoň by měl umět sedlákowo jméno napsati, čeho welmi zhusta pohřešujeme. Takowé newzdělanosti sauwisí pak silně dohromady; prwní písař napíše z neumělosti Kržschischek ( místo Křížek ) a wšichni ostatní pak myslí, že se již proto jméno ubohého Křížka tak zpotwořowati musí wždycky, poněwadž prý se jména měniti nemají!!! Krásné prawidlo! Aby když jednau chybeno jest, wždy již chybowati se mělo! – A nejwíce se diwíme, že i na místech, kde by se trochu wíce wzdělání hledati mohlo, podobný šlendryan panuje. Tak ku př. Wýkaz roční Brněnského gymnasium ( tak zwaný Klassenzettel ) ještě mnohem horší jména w sobě hostí, než jsme tuto uwedli, a jenom se smíchem může se na ně pohleděti. Česká a Morawská wlastní jména musí se i w německých spisech dle dobrého českého prawopisu psáti ( nejlépe latinau ), a to w každém pádu, poněwadž česká řeč zwuky má takowé, pro něž w němčině známky není. Nač tedy teprw w němčině nowý prawopis český wymýšleti, nač psáti: rž, žsch, tz, z, atd. místo ř, ž, c aneb sch místo š? Jména míst, zwláště wesnic jsau tímto spůsobem od písařů auředních tak zhanobena, že je kolikrát ani poznati nemůžeme. Pánowé! již jest tu čas, wěčně ta nedbalost trwati nemůže, zákon nařizuje wám, abyste jazyk národní znali, mluwili i psali, a my, z lásky k swému jazyku budeme wám tak dlauho zákony tyto připomínati, až se oprawdu česky naučíte.", "id": 67}
{"text": "22. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: Ze Smíchova - bál., Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Ze Smíchowa. Dne 18. Unora pozwán byl redaktor těchto nowin na český společenský bál, který zde společnost národně smýšlejících w hostinci Knížecím uspořádala. Nemoha wšak tomuto dobrotiwému pozwání zadost učiniti, dílem že pro zaměstnání swá na bály choditi nemůže, dílem že také dne 17. Unora na bále byl: wyslal tam we jménu swém mne, swého snad jediného a wšak jistě wěrného přítele, na něhož se we wšem jako sám na sebe spolehnouti může. ‒ Shledal sem úprawu čistou, jednoduchou, ducha čistě českého, tak starostliwě, že na tanečních pořádcích místo quadrilly také čtwerylka stála, nalezl jsem mnoho známých, a aby se wyplnilo slowo, že pod sluncem nic není dokonalého, slyšeti jsem musel některé wenkowské pány France ( o kterých budoucně ještě wíce promluwíme ) w obyčejných frázech německy mluwiti. Poněwadž ale jeden z nich tak welice k společnosti nešetrný byl, že w jakémsi kalmuku neb swrchníku do českého bálu přišel, nediwil jsem se tomu, že česky nemluwil, pranic! ‒ Kdyby wenkowský pan Franc německy nemluwil, kterak by se od jiných českých sprosťáků rozeznal? ‒ A kdyby zas wenkowský pan Franc při swé němčině česky neuměl, kterak by se rozeznal od jiných německých sprosťáků? ‒ Newím wěru! H. Borowský.", "id": 68}
{"text": "22. únor 1848, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Mutato nomine de te fabula narratur, to jest po česku: Vašku, vtip se, Autor: Havlíček, Karel\nMutato nomine de te fabula narratur, to jest po česku: Wašku wtip se: W jistých welmi rozšířených německých nowinách wedl nedáwno jistý dopisowatel následující stížnosti na netečnost krajanů swých strany národnosti: „ Jesti zwláštní nemoc národu našeho, jíž se stáwá cizincům náramně směšným, neřkuli powržení hodným, že wždy s cizými řečmi a obyčeji se honosí, a tím wyznamenati nebo ušlechtiti se chce, čím wíce se jimi může chlubiti. Je to tím směšnější, čím neohrabaněji nejwětší část našich německých opičáků cizé tretky na sebe wěší. Na mých letošních cestách podle Rýnu, našeho mnoho opěwaného německého Rýnu, wzbuzowaly we mně po každém kročeji welikau oškliwost přeodporné jazykowé zmateniny, které měly býti brzy francauské, brzy anglické, přece ani tím ani oním nejsauce. Tropíli se náramné, jak wůbec známo, nesmysly we francauské řeči, které se w Němcích snadno naučiti lze jest: jak asi jsau zpotwořeny ruské nápisy, jimiž se mnohé krámy Berlínské (!! ) tak bez potřeby ozdobily, jakoby Berlín již nyní byl gubernským ruským městem, a jakoby Rusowé, kteří tam přijdau, neuměli německy? A wšak tato míchanice řečí na hospodách a krámích, jakkoli odporná a směšná jest, přece může poněkud býti tím wymluwena, že tito lidé doufají tím wětšího odbytu nabýti. Horší a potupnější jest německé opičáctwí w jiných wěcech, kde se jewí co znewažowání wšeho národního a wlasteneckého a co snaha, osobám nebo wěcem domácím wypůjčeným cizým wylíčením dáti wyšší platnost, jako by šlechtický znak. Kmotr Michl we swém nemocném dychtění kolikráte tak daleko zablaudí, že i poctiwé jméno swého otce w hrobě zapře, jen aby se mohl zdáti cizým podwržencem. Wlásenkář Hurtig ve Wiesbadenu dal si nad wchod swého pokojíku nápis „ Mr. Hourtique, “ aby wyhlížel jako prawý Pařížan. Dworský herec w Berlíně Hoppe oprawil swé jméno čárkau učině ze sebe Francauze Hoppé. W nejwětší míře se tropí toto zpotwořowání jmen w sewerních německých městech pomořských, kde anglický půwod nebo příbuzenstwí s Angličany mezi našimi Hansowskými bratřími se powažují za welmi wzácné wěci a powýšení za paira se rownají. W Kielu byl poctiwý muž nazýwaje se Ackermannem po otci; stana se wšak anglickým místokonsulem, měl za swau powinnost, wynechati německé c a druhé n a psáti se po anglicku „ Akerman. “ Podobným způsobem 59 přewrátil se Slomann w Slomana. Nejwýbornější ale nápad měl jistý Slezan Oswald, který se podepisuje „ O’Swald “, a powažuje se nyní za wlastního strýce O’Connellowa, O’Sulliwanowa a jiných těch znamenitých O. – A jediná pomoc proti této opičí wrtohlawosti německého národu jest, aby wlády k tomu prohlédaly, by jméno Němce ce takowého, ne co Hohenzollero-Sigmarinčana nebo Sasko-Wímaro-Eisenašana doma i w cizině stejné ctné platnosti dosáhlo, jakau se honosí jméno Angličanowo, Francauzowo ano i Rusowo, a aby časopisectwo až do té doby tuto nemoc nemilosrdně a bez rozdílu osoby bičowalo, kdekoli se znaky její objewí. K tomu dodáwá redakce Wšeobecných nowin Augsburských: „ Nedáwno jsme podali několik příkladů, s jakými zakukleními se musí dobrá, ano i welmi slawná německá jména w Čechách spokojiti, ještě hojnější žně byly by w Uhřích. Snad se někdy některý z našich přátel, přítel Německa w zemích Čechůw a Maďarůw w tuto práci uwáže. Kdo německé Sewero-americké časopisy čte, wí, kterak i za mořem německé jméno se baurá a w anglické předěláwá, kdežto Francauz, Angličan nebo Wlach, který se u nás usadí, zcela bezpečně očekáwati může, že potomci jeho swé cizé jméno přestarostliwě budau ochraňowati před wšelikým smíšením s formami německými. “ Redakce Augsburských nowin newidí a neslyší, kde nechce slyšet a widět, sice by nemyslila, že Němci nám k wůli se w Čechách čeští, ale widěla by naopak weliký počet těch Čechů, kteří pod korauhwí a přewodnictwem onoho mistra šewcowského Střechy we Wídni sebe Dach nazýwají, zněmčujíce se ze wší síly swé a ze wší duše swé. H. B.", "id": 69}
{"text": "21. říjen 1848, Zdroj: Národní Noviny, Část: X, Titulek: [Otisk žádosti], Autor: Havlíček, Karel\nDne 8. října podána byla tato žádost k presidium zemskému o uskutečnění rownosti obau řečí w gymnasiích: Wysoce slawná wládo zemská! Přibližuje se pro gymnasia nowý rok školní. Rádi bychom již w tomto roce okusili sladkého owoce swobody, po němž jsme dlauhá léta taužili. Rádi bychom widěli, aby se rownost českého jazyka alespoň poněkud skutečností stala. Nahlížejíce dobře, že se tu sprostředkující přechod státi musí, a nechtíce ke škodě wlastní přenáhliti záležitost wážnau, která pro nás jest žiwotní otázkau, přestali jsme po opětowaném rokowání a zralém wěci uwážení, wyslechnauce radu wáženého učitelstwa samého, na následujících článcích. Myslíme, žeby se český jazyk nejpřirozenějším a nejsnadnějším spůsobem na gymnasiích Pražských takto dal prozatím uwésti: I. Český jazyk a literatura česká budiž na wšech třech gymnasiích Pražských řádným předmětem, a sice tak, aby se přednášel jazyk český a literatura česká wšem žákům a we wšech sedmi rocích gymnasialních na každém gymnasium od dwau pro tento předmět ustanowených učitelůw, kteří by se wýhradně s tímto předmětem zaměstnáwali. Jeden z těchto dwau učitelů na každém gymnasium mohl by řádným systemizowaným platem, druhý co docent slušnau odměnau ( remunerací ) opatřen býti, tak aby onen prwní w 4 wyšších třídách, druhý pak we wšech nižších přednášel. K odůwodnění článku tohoto uwádíme, že w celých Čechách, natož w srdci králowstwí w Praze budaucně za hlawní prawidlo platiti bude, že každý wzdělanec obau zemských jazyků úplně mocen býti musí; bylaby to tedy patrná nerownost a wada, kdyby se na jednom z Pražských gymnasií českému jazyku newyučowalo, poněwadž by žáci méně schopní wycházeli z takowého učiliště, nežli z ostatních, kde se český jazyk přednáší. Potřeba ustanowení dwau učitelů wyswítá z toho, že na gymnasiích w Praze počet žákowstwa mnohem wětší jest, nežli na jiných gymnasiích wenkowských, a že w každé třídě tři hodiny týhodně wyučowání o témž předmětu wykázati se musí, má-li wytknutý cíl dosažen býti. II. Dle nařízení wysokého ministerstwa od 18. září 1848 č. 6143 w čísle 77. úředních Nowin Pražských má býti letos český jazyk za gymnasiích w českých krajinách wyučowacím jazykem, i má se přírodopis se silozpytem, zeměpis, dějepis a náboženstwí po česku přednášeti. Ačkoliw bychom byli přáli, aby se při ostatních předmětech již také byla čeština uwedla pokud možná, tedy jsme přece s ministerialním nařízením prozatím spokojeni, hlawně z té příčiny, poněwadž pro swrchu jmenowané předměty již nejwíce pomůcek stáwá, a sice jmenowitě pro zeměpis od Balbiho a Zapa, a pro dějepis od Tomka, Smetany, Palackého atd.; pro přírodopis se silozpytem od Amerlinga, Kodýma, Presla, Staňka, Filcíka; pro náboženstwí hojnost spisů duchowních; a poněwadž tedy těmito předměty nejlíp přechod učiněn býti může, myslíme ostatně ale, že to každému professorowi Pražskému k pochwale slaužiti bude, když w ostatních předmětech též wýklady w češtině užíwati bude. Jsme tedy toho mínění, žeby se přírodopis se silozpytem, zeměpis, dějepis a náboženstwí též na wšech třech gymnasiích w 6 rocích w řádných hodinách po česku přednášeti měly; pro žáky německé, kterým by to na začátku těžkosti dělalo, mohly by se předměty tyto ale we zwláštních hodinách w německém jazyku přednášeti. Odůwodňujeme tento článek tím, že Praha leží w srdci českých krajů, že obywatelstwo její wětším dílem, zwláště co se mládeže týče, české jest. Toť dokazují události od 11. března až potud lépe než kterákoliw statistika. Toť dokazují wolby politické we wšech ohledech. Wětšina žáků jest na wšech gymnasiích Pražských česká, a proto ohledem na žákowstwo brzkému wykonání swrchu uwedeného wys. minist. nařízení nic w cestě nestojí. Německým žákům nestane se při tom žádná křiwda, neboť nejenom že se bude ještě prozatím latinský a řecký jazyk, jakož i matematika přednášeti po německu, nýbrž budau se pro tuto menší část čistě německých žáků také ostatní 4 předměty we zwláštních hodinách wykládati. Tímto nahoře uwedeným spůsobem doufáme wyhowí se wšem sprawedliwým požadawkům. Poukazujíce na to, žeby to bylo pro Malau stranu prawým germanizowáním, kdyby se tam čistě německé gymnasium utwořilo, začež by později Malá strana špatné díky wzdáwala, myslíme, že se přechodem od nás naznačeným předejde wší řewniwosti i zášti obau národností, jaká by powstati mohla oddělením čistě českých a 650 německých gymnasií w jednom městě, w kterém národnost jedna takowau přewahu má, i že se usnadní žákům též nawštěwowání škol, rozdělených na třech místech města a stejně zřízených. Konečně podotýkáme, žeby tato zřízenost jen prozatím jakožto přechod až do definitivního zřízení škol trwati měla. III. Co se učitelů dotýče pro rozmnožené předměty, tedy myslíme, žeby se následowně wšem potřebám wyhowělo: Pro českau řeč a literaturu budau nowí zwláštní professorowé a docenti, jak swrchu řečeno, ustanoweni. Pro ostatní 4 předměty mohlo by se nynějším již ustanoweným pp. professorům na wůli ponechati, jaký z těchto předmětů sobě wywoliti a w kterém jazyku přednášeti chtějí; pro wybýwající předměty, ku kterým by se žádný již ustanowený professor neuwolil, mohli by se docenti se slušnau odměnau ( remunerací ) ustanowiti, kteří by pak později nejbližší práwo k professurám měli. Kdyby ku př. na jednom gym. již jeden z professorů jistý předmět po česku přednášet chtěl, pak by se pro německé přednášky docent ustanowil, a kdyby naopak proffessor ustanowený ten samý předmět jenom po německu přednášeti si umínil, tu by se pak pro české přednášky toho předmětu docent ustanowil. Ačkoli opodstatnění náwrhu toho již z wěci samé wyswítá, wšak nicméně nemůžeme mlčením pominauti, že z toho powstane dobré semeniště pro budaucí professory, že takto nejlepším prostředkem dostatečných učitelů se wyskytne a že též professorům zawedení češtiny dobrým způsobem se usnadní. Přiložený přehled, sestawený od prof. Jungmanna, ukazuje patrně, že se oddělené wyučowání žáků beze wší překážky uskutečniti dá. I sestawili jsme tu také přehled mužů, kterými by se wšecky předměty na wšech gymnasiích opatřiti mohly, co se týče české řeči a literatury, jako i ostatních předmětů. Pro českau řeč a literaturu českau. Ze spisowatelů: pp. Fr. Šumawský, J. S. Tomíček Ze starších kandidátů: pp. Girgel, Uhlíř, Štefan, Tesař. Z jiných spisowatelů: pp. Štorch, Wrťátko, Rozum. Pro přírodopis se silozpytem. Z kandidátů: pp. Jandečka, med. dr. Bozděch, Jan Krejčí, med. dr. Pečírka, med. dr. Kodým. Pro zeměpis a dějepis. PP. Wojt. Swoboda, kandidát; dr. fil. Gábler, spisowatel; Waněk, kandidát; Jos. Jireček, spisowatel; Žirownický, kandidát; Reišl ( Kokořinský ), spisowatel; Kauba. Předkládáme tento celý náwrh wys. slawné wládě zemské se snažnau žádostí, aby ráčila při zařízení gymnasiálních škol již w letošním roce na tuto prosbu ohled wzíti, dokládajíce při tom, že hodláme také komissí školní w Čechách, o jejížto zřízení jsme u wys. ministerstwa zakročili, náwrh tento swým časem podati. W Praze dne 7. října. Od wýboru Lípy Slowanské. We jménu professorů: Klicpera, professor. J. Dworský, professor. We jménu Lípy Slowanské: P. J. Šafařík, c. kr. bibliotekář. Fr. Šumawský. W. Seidl. We jménu kandidátů: Girgl. Štefán. Uhlíř.", "id": 70}
{"text": "12 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [Oznámení], Autor: Havlíček, Karel\n– Pro Jednotu Národní morawskau odewzdáno jest w redakci Národních Nowin: Od p. Josefa Daňka, sládka Friedlandského, 25 zl. stř. Od p. Fr. Palackého, jenž co zakladatel přistupuje, 10 zl. Spolu se oznamuje, že kdo by w Praze k této jednotě přistaupiti chtěl ( zřízení její wiz 68. číslo N. N. ), pro wětší pohodlí a ušetření wýloh poštowních příspěwek w redakcí Nár. Nowin složiti může, odkud se k 17. dubnu odwedau, na který den připadá prwní wšeobecná schůzka tohoto spolku w Brně. K Národní Jednotě sw. Cyrilla a Methoda přihlásili se: Co zakladatel: J. Chytil z Kojetína. Co činný aud: Antonín Weishaar, úředník ( dal již 5 zl. ).", "id": 71}
{"text": "4. duben 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Slovo k čtenářstvu., Autor: Havlíček, Karel\nSlowo k čtenářstwu. S dnešním dnem dokončil jsem powolání swé jakožto redaktor a z weliké části i spisowatel těchto listů. Přewzal jsem tyto nowiny r. 1846 jistě we zlých okolnostech, a podařilo se mi za tato dwě léta mnohým úsilím a mnohým utrpením zjinačiti staw našich jediných nowin. Staw náš jakožto redaktorů a spisowatelů časopisů byl přežalostný, a obecenstwo čítající naše listy zajisté ani pomysliti si nemohlo, co každé to číslo mrzutostí stálo, jak zwláště s některými auřady, tak i s jinými nerozumnými lidmi, než se pěkně wytištěné čtenářstwu do rukau dostalo. Děkuji obecenstwu wáženému, kteréžto bylo nejwětší podporau počínání mého, za upřímné aučastenstwí, děkuji též i spolupracowníkům swým na roli wlastenecké, spisowatelům našim, kteří pomáhali zwednauti ducha národu našeho. Nebyl bych zajisté ustaupil od redakce Pražských Nowin a Wčely, kdyby nebyly nastaupily tak rychle ony změny blahé w zemi naší, ku kterým jsem sice w časopisech swých wždy dle možnosti směřowal, které jsem ale jako mnozí jiní se mnau ještě do další budaucnosti kladl. Časy nás překwapily, ale nedali jsme se omráčiti neočekáwaným štěstím: w nejwětším překwapení přece musíme pewným zrakem nahlížeti do budaucnosti a na nowých shodnějších cestách rychlým krokem kráčeti k oslawení a zwelebení wlasti swé a národu. Uznal jsem za newyhnutelnau potřebu, abychom měli nyní, kdežto swobodně o swých domácích záležitostech jednati a psáti můžeme, kromě Pražských Nowin, které jsau jmění wlády a od ní wždy na šest let do nájmu ( pachtu ) se dáwají zároweň s německými, abychom měli nyní také jíné zcela neodwislé nowiny politické, kteréžto by samostatně stály, důstojností jak zewnitřní tak wnitní ostatním německým nowinám se wyrownaly, a we wšem zastáwaly národ náš českoslowanský. Hned jak nastala konstituce a swoboda tisku, bylo toto prwní moje myšlénka, a statečný náš hrabě Wojtěch Deym, jenžto již co jednatel Průmyslowé jednoty a nynější přednosta wýboru obywatelstwa Pražského welikých zásluh o záležitosti wlastenecké si wydobyl, dopomohl této myšlénce mé ke skutečnosti. Od zejtří budau wycházeti jeho nákladem a mau spráwau a redakcí weliké české nowiny pod jmenem: „ Národních Nowin “, o kterýchžto zewrubnější ohlášení postaweno jest w Oznamowateli k tomuto číslu. Přestupuje tedy s činností swau na jiné pole, doufám, že národu swému w nowém postawení platněji poslaužím než dosawade. K. Hawlíček, odstupující redaktor.", "id": 72}
{"text": "18. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Vyučování jazyků na technickém ústavu.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Na zdejším ústawu technickém Pánů Stawů českých bude se také nyní wyučowati wlaskému jazyku. Těší nás welmi, že takto žákowé na technice pohodlnější příležitosti nabudau, přiučiti se tomuto cizému jazyku, pohodlnější díme proto, že od technického ústawu asi několik set kroků učí se též wlaskému jazyku w Klementíně. „ Mohla se tedy tato masť prodati, a dáti chudým “ díme s písmem. Ten chudý ale, ten žebrák, kterého zde na zřeteli máme, jest jistě wšeliké podpory hoden, a zwláště od Pánů Stawů Českých – tento nynější žebrák pochází též z welmi šlechetného rodu, a rodokmen jeho jest starší než kterékoli rodiny, a nebyl wždy jako nyní žebrákem, jenž na wšechny dwéře prosebně ťuká, aby se mu někde w kautečku popřálo skrowného místečka, – tento nynější žebrák jest náš jazyk český. – – – Tento jazyk našich otců cítí w sobě starau šlechetnau krew, stydí se žebrati na ulicích jako poběhlík, stydí se škemrati ustawičně o podporu – ale jeho ponížení mluwí a prosí zaň samo. W celé Praze jediný jen profesor jazyka českého! německému prawopisu, německé mluwnici můžeme se w Praze w každé trivialce přiučiti a swému jen na wysokých školách! Což pak je ten prawopis český tak těžký a nepochopitelný, že mu teprwa po welikých studiech rození Čechowé rozuměti mohau, aneb tak nebezpečný, že se jenom dospělým na rozumu přednášeti může? Jak doslýcháme, má p. profesor Kaubek letos téměř k 800 posluchačů, patrný to důkaz potřebnosti wěci samé a chuti k ní u akademiků. A wšak bude i poznenáhla zrowna nemožno, aby se wšichni tito posluchači do jednoho sálu wešli. Má se snad dříwe některý zalknaut, než se druhé stolice české dočkáme? – Myslíme, že bychom každého již promrzeli, kdybychom počali dokazowati, jak jest známost ne češtiny, nýbrž české gramatiky a českého prawopisu každému technikowi newyhnutelně potřebna, a jak by tedy zapotřebí bylo, aby se nejen dobrowolně této wěci učili, nýbrž zřejmým předpisem k tomu přidrženi byli. Jde nám tu také dílem o to, aby se zbytečně mylná mínění nerozšiřowala; tak by si někdo, když okolo techniky jde a ten český nápis spatří, lehce mysliti mohl, že se tam dílem po česku učí, neboť pro koho jest ten nápis? – Nemusíme snad dodati, že ten, kdo si tak myslí, we 338 welikém bludu jest. Na cís. král. technice we Lwowě učí se jazyku polskému týdně dwě hodiny, na stawowské technice w Praze neučí se jazyku českému.", "id": 73}
{"text": "15. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Svéhlavé boty]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowná Nowinka. * – * Swéhlawé boty. Jeden maďarský důstojník, kterýž boty přezauwací nosíwal, dal si nowé dělat. Obuwník mu tyto boty po módě zhotowil, kteréž se nepřezauwají. Prwní den welmi pohodlně se Maďarowi w nich šlo. Den na to podle zwyku boty přezauwal, a hrozné bolesti trpěl. Po nějakém čase potkal jej mistr obuwnický, a ptal se, jak je s botama spokojen. „ Jsauť to čertowé boty! “ odpowěděl Maďar; každý pondělek, každau středu a pátek se mi w nich dobře jde; w auterý wšak, we čtwrtek a w sobotu kozel w nich má chodit. “ –", "id": 74}
{"text": "17. červen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Upřesnění záležitostí týkajících se sbírek na vzorní českou průmyslovou školu], Autor: Havlíček, Karel\n– Nahlédnauce nyní do samých půwodních zápisek protokolních předešlé měsíční schůzky Jednoty Průmslowé, zpozorowali jsme, že spráwa naše poněkud neprawá byla, neboť ředitelstwo Jednoty wys. nařízením weleslawného zemského Praesidium nikoli k weřejnému odwolání sbírek na wzorní českau prům. školu, nobrž toliko k zatímnímu zaražení jich wybízeno bylo, tak sice, že se weřejné jen pokračowati nemá u sbírání a oznamowání příspěwků dříwe, než se powolení školy wyjedná: načež ředitelstwo samo odpowědělo, že by se bylo nerozmýšlelo, třeba weřejně to hned odwolati, kdyby se bylo něco neslušného dělo na jméno jeho, že se ale z toho těší, nabywši přeswědčení, že we wěci té žádný ani z jednotliwých audů wůbec ničeho proti zákonům nepodnikl.", "id": 75}
{"text": "14. leden 1848, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Proces s čarodějnicemi 1797, Autor: Havlíček, Karel\nProces s čarodějnicemi 1797. Listina tato jest pěkná ukázka, jaké bylo 1797 tedy před 50 lety wzdělání lidu w Bukowině ( mezi Rumuny ). Jaký následek měl tento protokoll newí se: my jej wyňali z jednoho Wídenského časopisu. Red. Actum w Sw. Iliu dne 24. Čerwna 1797. Species facti. Flora, manželka Prokopa Illuanua, a Ticiana, manželka Wasila Buseua z Kešesany, žalují, že popuzením jistého Šimona Ropy odtamtud tamější farář s rychtářem a konšeli a jinými obecními muži je ještě s několika ženskými a dwěma mužskými co čarodějnice udali, které prý ucpali dešť. Wyswlékli prý je do naha, a na nejtajnějsích místech, jakož po celém těle wůbec, pozorně a sice u přítomnosti tak mnoha lidí a kněze prohlíželi. Potom prý byly jmenowané žalobnice, kromě Anny Iskyimojowé a Marie Bondrowé, Juany Isipojowé, pak Palagie Zegiojowé, do wody hozeny, z čehož některé dílem onemocněly a jiné w jiném stawu postawené škodu utrpěly. Po té byly rozličné, tauto pří dotknuté strany předwolány, a přišli: Flora, manželka Prokopa Illuanua, Ticiana, manželka Wasila Buseua, Šimon Ropa, Grigori Boka, farář, Michajlo Pucu, rychtář, Juonico Mitrofan, konšel, Pelagi Stirbu, Isip Thoma, Jerasim Chirojeskal, Larion Pucu, Juonica Gureu, Šimon Šukan, Juon Pucu, Konstantin Čotu. Primo. Otázán byl rychtář: Jaká byla prwní příčina tohoto počínání? Rychtář. Slyšeli jsme, že w Badeu, Burle a na jiných místech stejné wěci byly wyšetřowány, načež i naše wesnice se usnesla, aby se wyšetřowalo, které ženské w této wesnici mají na sobě znamení čarodějnice, poněwadž ale nikdo tato znamení neznal, nabídl se Šimon Ropa, řka, že tato znamení zná z jiných zemí; po té nařídila obec Wasilu Horgowi, Wasilu Zelu Mareowi a Danilu Tofanowi, aby mužské, a Theodoře Zaltojowé a Marii Kikerešojowé, aby ženské w noci prohlídli. Na to oznámili wyšetřowatelé, že nalezli nějaké znamení na Floře Illuanuowé a Ticianě Buseuowé, na Grigorim Spataru a Marii Bondrowé, Anně Iskimojowé, Juoně Isipojowé a Palladiji Lekojowé. Potom přistaupil Šimon Ropa, řka, že zná znamení tato, poněwadž je w cizích zemích widěl; potom byly swrchu jmenowaní do domu Lariona Pucua přiwedeni, a od Simona Ropy u přítomnosti místního duchowního, Jerasima Chyrojeskala, Allexy Šuskana, Wasila Zela Marea, Wasila Horgy, Danily Tofana, Juonice Boky a Nafteje Pucua opět zcela prohlídnuti. Šimon Ropa potom wyjádřil, že wšichni toto znamení mají, hned do wody hozeni býti musejí, kdo potom se nepotopí, že je čarodějníkem, kdo se potopí, že je newinný. Secundo. Bylili pak wšichni jmenowaní do wody hozeni, a jak se s nimi při tom nakládalo? Rychtář. Wšichni byli hozeni do wody. Nejprwé se jim swázaly ruce u kolenau, a prostrčila se hůl, a tak byli podle poučení Šimona Ropy do wody hozeni. Při tom byli wšechny ženské, wyjma Juona a Isipoje, za čarodějnice uznány, poněwadž se nepotopily, jako tito. Tertio. Powězte, co je čarodějnice? Odp. Newíme! Ať to powí Šimon Ropa. – Šimon Ropa byl předwolán a tázán: Quarto. Řekněte, co jest čarodějnice? Odp. Já newím. Quinto. Zdali kdo z přítomných Kešesanů wí, co jest čarodějnice? Odp. Newíme žádný! Sexto. Proč jste ledy házeli ženské do wody? Odp. Protože dlauho nepršelo, a my doufali tím potápěním dešť přiwolati. Septimo. Pršeloli pak hned po tom potápění? Odpw. Až teprwé za 4 dni. Octavo. Co se stalo druhým ženským při potápění, které sem nepřišly? Odpw. Nic se jim nestalo. Nono. Máteli pak ještě něco k podotknutí? Odpw. Nemáme. Tím byl protokol skončen a podepsán. Actum ut supra. Následují podpisy, t. j. jen křížky, jména jsau od auřadu připsána. [ křížek ] Grigori Boka, farář. [ křížek ] Michajlo Pucu, rychtář. [ křížek ] Juonica Nitrafa, konšel. [ křížek ] Lorian 16 Pucu. [ křížek ] Jerasim Chijrojes Kal. [ křížek ] Jsip Tomáš. [ křížek ] Šimon Šukan. [ křížek ] Sagin Styrbu. [ křížek ] Juonica Gureu. [ křížek ] Juan Pucu. [ křížek ] Konstantin Čotu. [ křížek ] Ticiana Busuowá. [ křížek ] Flora Illuanuwá. Von-Kugler. m. p. Reichrad m. p. Kastner.", "id": 76}
{"text": "8. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Záležitosti moravské, Titulek: Biskupská kurenda, Autor: Havlíček, Karel\nDruhá německá sůwa k nám práwě zaletěla: Nr. 244. An sämmtliche Dekanatsvorsteher der Brünner Diöcese. Gemäss einer vom h. k. k. Landespräsidium erhaltenen Mittheilung vom 3. Mai l. J., Zahl 2358, hat sich aus verschiedenen Wahrnehmungen und einzelnen Fällen die Voraussetzung aufgedrungen, dass der Kuratklerus auf dem flachen Lande sich mit politischen und staatsrechtlichen Fragen beschäftigend, auf das Volk jenen Einfluss nimmt, welcher sich ihm nach seiner individuellen Ansicht als der nützlichste darstellt, dass insbesondere einige Kuraten das mährische Landvolk für die Vereinigung Mährens und Schlesiens mit Böhmen zu gewinnen suchen, und dadurch Aufregungen, Misstrauen gegen die Regierung und Uneinigkeit erzeugen, welche leicht öffentliche Ruhestörungen zur Folge haben könnten. Wenn sich auch an diesem Vorwurfe einzelne Priester dieser Diöcese wirklich betheiligt hätten, so müsste Uns das um so schmerzlicher berühren, je grösseres Vertrauen Wir zu ihrer Berufstreue getragen und der vollen Hoffnung Raum 214 gegeben haben, dass sie unsere oberhirtlichen Ermahnungen vom 19. und 20. März, dann 3. Mai l. J., Zahl 152, 958 und 233, den pflichtmässigen Gehorsam nicht versagen, somit in politische Angelegenheiten sich nicht mischen, und insbesondere von den Nationalitätsbestrebungen sich ferne halten werden, welche der hl. Kirche durchaus fremd sind und ihre Diener nicht erheben, wohl aber erniedrigen und schweren Verantwortungen blossstellen können. Im Hinblicke auf diese Verantwortlichkeit, mit der sie ihr Gewissen durch ein unberufenes Einmengen in weltliche Händel belasten müssten, fordern wir Euer Hochwürden auf, der unterstehenden Dekanatsgeistlichkeit unsere obcitirten Erlässe nochmals in Erinnerung zu bringen und sie zu einem berufsmässigen Verhalten mit dem Bemerken anzuweisen, dass Wir jede Betheiligung der Priesterschaft an den Wirren der Zeit als eine Auflehnung gegen unsere oberhirtlichen Verfügungen, als ein offenbares Lossagen von dem uns schuldigen kanonischen Gehorsam ansehen müssten, und dagegen mit allen Uns zu Gebote stehenden Mitteln um so strenger einzuschreiten Uns verpflichtet halten würden, als nicht geläugnet werden kann, dass derlei mit der friedlichen Mission des Priesters im schroffen Widerspruche stehende Bestrebungen nur die Gemüther aufregen und zum Umsturze der von Gott festgesetzten Ordnung hinführen, indem sie die Achtung gegen göttliche und menschliche Gesetze schwächen und Unordnungen in der kirchlichen und bürgerlichen Gesellschaft hervorrufen, deren üble Folgen sich gar nicht berechnen lassen. Zugleich werden Euer Hochwürden aufgefordert, Uns in der kürzesten Zeit anzuzeigen, ob und welche Priester ihres Dekanats sich und in welcher Richtung an den obbezeichneten Umtrieben betheiligt haben. Gegeben in Unserer bischöflichen Residenz zu Brünn den 16. Mai 1848. Anton Ernst m/p. Bischof.", "id": 77}
{"text": "1. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Inzerce], Titulek: Pozvání ku předplacení na Pražský Večerní List, Autor: Havlíček, Karel\nPozwání ku předplacení na Pražský Wečerní List. Časopis tento od 1. čerwna každý den wycházející bude i dále a sice u zwětšeném formátě každý den o půl sedmé hodině se wydáwati. Předplácí se na časopis tento na c. k. poštách půlletně 2 zl. 12 kr. stř. W naší nowinárně bere se předplacení na měsíc, na čtwrt a na půl leta. Měsíčně se předplácí.... 20 kr. stř. Čtwrtletně...... 1 zl. – „ „ Půlletně....... 2 „ – „ „ Doufáme, že laskawé čtenářstwo Pražské směr tohoto časopisu našeho během měsíce čerwna seznalo, a že jsme ním poněkud obliby došli, dokazuje 600 odběratelů jeho, což w skutku na prwní měsíc wydáwání jeho málo není, powáží-li se, že na wenek ani jediný wýtisk nešel, protože pošty na jeden měsíc předplacení bráti nechtěly. We směru známém budeme i dále pokračowati, wše wynaložíce, abychom čtenářstwu našemu jak w Praze tak na wenkowě nejrychlejší zpráwy o událostech Pražských a w milé wlasti naší podáwali, události jinozemské wšak co možná nejspěšněji, stručně ale důkladně wyprawowali a naznačili. Neméně budeme hleděti zwláštními pojednáwajícími články na potřeby a záležitosti lidu poukazowati. Wůbec se wynasnažíme, aby „ Wečerní list “ co možná půwodním časopisem byl. Přátely naše na wenku žádáme, aby nám co nejrychleji stručné zpráwy o událostech na wenku sběhlých zasílali. J. W. Medau, nakladatel. Jan Slawibor Liblínský, odpowědný redaktor. Čísla „ Wečerního listu “, o která p. t. předplatitelé známými událostmi zkráceni byli, se při tomto dalším předplacení tak nahradí, že při wykázání se předplatním listem o tolik méně platiti budau, co ona wynechaná čísla obnášejí.", "id": 78}
{"text": "2. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [otisk zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n– Morawské Nowiny dne 31. přinášejí z Holomauce dne 27. čerwence tento přípis professora Hanuše, který jak powědomo již přijel na swé místo do Prahy: Při prwní schůzce Jednoty Morawské měl jsem tu čest wywolen býti do wýboru spolku tohoto, pro budaucnost Slowanstwa morawského předůležitého. Dle hlawních zásad mohau we wýboru býti jenom osoby na Morawě bydlící. Šťastným osudem powolán jsem do přemilé Prahy na stolici universitní, a hodlám již zejtra 28. čerwence odebrati se do města tohoto proslulého, kterému nejenom žiwot, nýbrž i wychowání mé co děkowati mám. Račtež tedy, pane a příteli! láskawě wšem pánům woličům díky mé wraucné pro wywolení do wýboru co nejuctiwěji wzdáti. Ani od Wás, pane welewážený! ani od Morawanů wůbec se nelaučím, dobře wěda, že jedna a tatéž krew slowanská koluje w žilách Morawcůw i Čechůw, a že i žáden osud politický nebude w stawu země Čechy a Morawu rozlaučiti z jednoty, nejenom přírodau a národností, nýbrž i weleslawným dějstwem tak důwodně založené. Račtež i budaucně poraučeti nade mnau: síly mé, ačkoliw slabé, jsau celé wěnowané blahu národu českoslowanského, a tedy i blahu sestry Matice České, totiž: Jednotě Morawské sw. Cyrilla a Methuda. Hynek Hanuš, professor filosofie.", "id": 79}
{"text": "28. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Redakční sdělení], Titulek: [Předplatné], Autor: Havlíček, Karel\nP. T. panům, kteří se w naší nowinárně již dříwe na nowé čtwrtletí s 4 zl. 24 kr. stř. předplatili, oznamujeme tuto, aby brzy doplatili do 7 zl. 54 kr. stř., poněwadž c. k. pošta nepřijímá čtwrtletní předplacení. Též nám mnozí zaslali při minulém předplacení wíce, než zapotřebí bylo. Tyto přebýwající peníze mají w našich knihách k dobrému swému zapsány, a nyní se při opětném předplacení wěc wyrownati může. Nowinárna N. N.", "id": 80}
{"text": "6. duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Úvaha dra. Dreye, prof. bohosloví v Tubingu, o návrhu P. Náhlovského strany obnov církevních, Autor: Havlíček, Karel\nÚwaha dra. Dreye, prof. bohoslowí w Tubingu, o náwrhu P. Náhlowského strany obnow církewních. Již několikkráte bylo zde osloweno jméno ctihodného kněze P. F. Náhlowského, býw. praesesa wendického semináře w Praze. Bylť on prwní, který swobodomyslně a weřejně o oprawách církewních promluwil. A kdož jsa ducha přímého nepřál by sobě, aby slowa muže tohoto nebyla hlasem wolajícího na paušti, aby snažení jeho nebyla kmítawým toliko úkazem, nýbrž aby se prawdau a skutkem stala? Theologische Quartalschrift z Tubingu, 30. roč. IV. sw., 1848, str. 660—677, jak již č. 77 těchto N. N. oznámilo, podáwá o náwrzích jeho w brožůře: „ Versammlung von Geistlichen zu Prag “ wyslowených potěšitelné oznámení a poctiwau úwahu slowútného bohoslowce dra. Dreye. Newšední cenu má, co muž tento, znamenitá autorita mezi učenými a dobře katolickými theology o snahách Pražského duchowenstwa ( alespoň těch, kteří s p. Náhlowským sauhlasí, jichžto dojista weliký počet jest ) saudí a weřejně před utrhači domácími i zahraničními powěděl. Že směr porady Pražské jakožto k pokroku měřící a swobodnému wywinowání žiwota církewního čelící za dobrý uznáwá a úkaz tento s potěšením wítá, o tom swědčí celý spůsob ohlášení a úwahy jeho. Jakoby pozornost celého kněžstwa na swobodomyslné snažení p. sp. obraceti chtěl, wyjímá z brožůry práwě místa takowá, která zjewně w tu stranu narážejí. Ač dr. Drey we wšem wšudy s Náhlowským stejného smýšlení není ( a kdož by na tom chtěl wše stawěti? osobní mínění nebýwalo, není a nebude nikdy regula fidei ), každý w něm přece nalezne poctiwého posuzowatele mínění cizého, kteréž, jestliže dobré i jiným poznati přeje. „ Mám za to “, dí on na začátku swé řeči, „ že čtenářstwo naše obšírnější zpráwu o poradě ( Pražského kněžstwa ) a jednání jejím zajímati bude... Půwodce a jednatel toho shromáždění jest wážený praeses wendického semináře, P. F. Náhlowský “... Jisto jest, že z důstojného hlediska powažowal a poznal snažení kněžstwa Pražského, a protož procházeje kus po kuse wážně a poctiwě úwahu swau pronáší, a sice: Prwní náwrh p. N., aby kněžstwo upřimně pro lepší snahy zřejmě se oswědčilo, schwaluje zcela. S druhým, aby o náboženstwí a jmenowitě o katolicismu zdrawé učení se překládalo, jest též zcela spokojen, a doplňuje jej tím, že k odstranění nynějšího zlého i toho docíliti se musí, čehož rozumem nelze dostihnauti. Při třetím, dle něhož by o jednotliwých učeních, ustanoweních a obřadech, weřejně a swobodně mluwiti se mělo, táže se jen, zdali tu řeč o pauhých míněních anebo o dogmách? a pak nemyslí, aby powěry ihned z lidu odstraněny byly. Neobáwá se wšak žádného wýstřednictwí, poněwadž dle náwrhu samého wše w mezech církewních pohybowati se má. K čtwrtému n., aby t. knihy liturgické ( bohoslužebné ) přehlednuty a opraweny byly, prawí jednoduše: „ Das ist vernünftig “, to je rozumné. Pátý o jmění cirkewním jen uwádí, a sice we smyslu dobrém. Šestý o nowých spráwách duchowních, o rozmnožení dioecesí a o zástupiteli církwe naší w raddě Papežské podporuje tím, že toto wše dáwným již přáním býwalo a na sněmíích církewních 15. a 16. století se wyslowilo. K sedmému o českém metropolitowi, o swobodných wolbách církewních předstawených a o synodách připomíná takto: „ Není pochybnosti, že w trojím tomto náwrhu welmi mnoho prawdiwého jest. “ Myslí ale, že teprw dle ústawy zemské Wida! Starý theolog ústawě zemské práwo přičítá poměr církwe stanowiti a na sněm Kroměřížský ledakdo žehrá, že w ústawě swé poměry církwe wyměřowal. Red. možná toho docíliti. Osmý o školách, seminářích a klášteřích opět jen cituje. Při dewátém o postu, celibátu a modlitbě připomíná, jakoby p. sp. w nějaké rozpačitosti byl, a při modlitbě to samé prawí, co již prwé při 2. řekl, a myslí, že p. sp. swým náwrhem jen na jedné straně ochablosti w modlitbě odpomoci může, ne ale auplně. Tak pronesl dr. Drey úsudek swůj na wíce stranách, nežli polowice samé brožůry obnáší. Ku konci zdá se, jakoby již na welké wýsledky z těchto náwrhů u nás w Čechách čekal — a dokládá: „ Byť i nic podle nich se posud nestalo, jestiť úkaz takowý již sám o sobě wěcí radostnau; neb tím se projewuje snaha po swobodě w církwi, a protož i o něm ( Náhlowském ) říci se může: in magnis voluisse sat est ( u welkém podnikání wůle již weliká ). A ani w Čechách, ani u nás ( w Německu ) nezůstane pauze při wůli. “", "id": 81}
{"text": "12. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk konsistorního listu], Autor: Havlíček, Karel\n– Dostal se nám do rukau následující konsistorialní přípis k duchowenstwu ke wšem P. T. pp. vikářům zaslaný: Okresnímu vikar. úřadu N. W příloze se tuto nařízení na dwojictihod. kněžstwo s připojeným wýtahem minist. rozkazu k srdečnému uwážení a wěrnému zachowání odesílá, při čemž se dokládá, že w onom wys. min. rozkazu ještě toto doslowně se nachází, jakž následuje. „ I část nižšího duchowenstwa máť pohříchu tohoto smejšlení se držeti, a pročež bude třeba i naň poučně a wýstražně působiti, a kde by nestačila laskawost, s přísností dokročiti. Napomáhání polit. úřadů, by se proti tomuto zmáhajícímu se zlu pewné postawily hráze, budiž wys. důst. arcib. ordinariat ubezpečen. Ještě toliko připojuji prosbu, aby wys. důst. konsistoř, co za příčinau této žádosti nařídila i zawedla, mne ráčila zprawiti. “ Toto z mnohých ohledů nezdá se záhodno weškerému oznámiti kněžstwu, toliko Waší dwojictihodnosti co dozorci okresu se swěřuje, jenž w případnosti té úřad swůj dokonale zastáwaje, neobmešká o polit. i církewním smejšlení swého okresního duchowenstwa, zwláště pak mladšího kněžstwa bez powyku sice, ale auplné, prawé a swědomité si opatřiti přeswědčení; bludné jich pojemy naprawowati, při powážliwých wyjádřeních wýstražně i otcowsky na hrozné toho následky upozorňowati, je na powinnosti swatého powolání přísně poukazowati, wůbec wšemožně o to dbáti, aby kněžstwo swému pastýřskému úkolu co hlasatele náboženstwí pokoje a lásky dostálo; neboť bolestně musíme wyznat, že ono doložení wys. ministerstwa smutnau zkušeností se potwrzuje, i že část zwláště mladšího kněžstwa takowýchto přechwatů buď z jakési nespokojenosti se swým stawem, buď obcowáním se wšelijakými rejpaly, buď stranným nezažitým čítáním pocházejících – není prosta. U takých třeba zwláště přísného dozoru, aby nimi mysle wěřících místo poučení a wzdělání nebyly swedeny a pokaženy. Ač spůsob, jakým by o smýšlení a projewowáuí se takých kněží přeswědčili – zdaž osobními rozmluwami, prawdiwými úsudky jich bezprostředních předstawených aneb společnými poradami – wlastní úřední obezřetnosti musí ponechán býti, nicméně důležitost wěci, nebezpečenstwí církwe i wlasti, i strašliwé z toho možné následky powinnau žádají přísnost i mocného působení, aby se zhojilo choré, sesílilo slabé i zwyklalé utužilo. Ostýchawý neb osobní ohled spíše by neduh tento rozmohl, neboť zkušenost potwrdila, že tacíto rýpalowé tím drzeji pozdwihowali hlasu, čím bázliwěji wětší díl dobřesmejšlejících ustupowali, ač s žalem na zločinné jejich překoty pohlídali. – Mimo to jsme jisti upřímného napomáhání polit. úřadu, kde by třeba bylo přísných prostředků, a ješto kapit. konsistoř w tom ohledu dokonale oprawdowé známosti smejšlení swých pracowníků na winici Páně má třeba, aby i ona whodných prostředků se chopiti mohla; pročež Waše dwojictihodnost na Waši přísahu úsilowně se žádá, aby wěrný a swědomitý o tom sem zaslala obraz, nápadné pak a powážliwé události wždy hned w známost uwáděla, taktéž i swůj úsudek o spráwách duchowenstwa. W Praze 14. čerwna 1849. Dot. Red. Poněwadž tento spis sám o sobě důstatečného swědectwí wydáwá, nepokládáme za potřebné ještě něco zwláštního doložiti.", "id": 82}
{"text": "3. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Měsíční schůzka Průmyslové jednoty]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. - Měsíční schůzka Průmyslowé Jednoty dne 1. Prosince. Náwštěwa této schůzky od audů byla znamenitě četná, i hostů a posluchačů sešel se weliký počet, tak že místo jim wykázané téměř přeplněno bylo. Po obyčejném čtení protokolu předešlé schůzky, který tenkráte znamenitě se prodlaužil, wystaupil přede wším p. Kreutzberg a promluwil w několika důkladných slowech o ničemnosti dopisowatele Pražského o předešlé schůzce Průmyslowé Jednoty do Wšeobecných Augspurských Nowin w čísl. 330. Tentýž dopisowatel nepowolaně a nepoctiwě se ku konci swého dopisu zmíňuje, že účastenstwí w Jednotě klesá pro zůřiwost našich českých audů, kterým prý jest řeč alfa et omega maudrosti. P. Kreutzberg welmi dobře podotknul, že jest tento dopis urážka i českých i německých audů Jednoty, českým že se patrná křiwda činí, a německým potupa ta, jako by z bázně před českými audy z Jednoty utíkali. S jiné strany učiněn jest pak náwrh, aby jednota nelibost swau nad tau ničemností dotčeného dopisowatele wyslowila, což se i jednohlasně od wšech přítomných spoluaudů stalo. - Jest to tentýž nepowolaný dopisowatel a klepař, jenž již předešle jednau w těchto listech zmíněn byl, a radili bychom mu úsilně, aby již přestal klepy swé z wýchodu na západ posílati, a daremné nepokoje a swáry působiti popauzením jedné strany proti druhé. - Takowí lidé newědí, jakým spůsobem by zlost swau projewili, když někde čeština wětší platnosti nabýwá, a ačkoli se ukrýwají do humanismu a kalobiotiky, přece jsau jen wlci w owčí kůži aneb wlastně jiná zwířata we lwí. Pak sledowal náwrh hlawního ředitelstwa ke zřízení české průmyslowé školy, a nastaly ostré, téměř 2 1/2 hodinowé hádky o princip této budaucí školy. Hlawní ředitelstwo nawrhowalo, aby tato budaucí škola hlawně jen pro takowé žáky se zařídila, kteří již w nějakém řemesle buď učedníci neb towaryši jsau, a aby jenom wěcem nejblíž do průmyslu sáhajícím tam učeno bylo. Tento náwrh zastáwal p. zástupník jednatele, pak páni prof. Schnabel a Wiesenfeld a p. Fortner. Nedá se upřít, že by tak nowá škola již zárodek smrti při zřízení w sobě nesla, a pak by dokonce nedosáhla účele, pro který zřízena býti má. Proti tomu wšak powstala silná oposice a s naší strany wystaupili po sobě hlawně p. p. Dr. Trojan, Dr. Brauner, Dr. Strobach a Rieger, bojujíce proti úmyslu hlawního ředitelstwa a nadřečených pánů zastáwali jiný náwrh, dle kteréhož budaucí průmyslowá škola hlawně pro řádné žáky býti má, kteří teprw po odbyté škole do nějaké žiwnosti wstaupí, a wšak aby i učedníci wylučowáni nebyli. Z toho ohledu aby se tam i jiným ne přísně průmyslowým předmětům jako: písemnostem, českému a německému jazyku atd. wyučowalo, aby se řádná wyswědčení udělowala, tak jako na ostatních školách, zkrátka, abychom tak měli kromě trivialek prwní 390 českau wyšší školu, na které by se něčemu zážiwnému a pro žiwot užitečnému wyučowalo. Hlawní ředitelstwo nahlížejíc newyhnutelnau potřebu takowého předběžného wzdělání w jazyku národním nawrhlo, že u milostiwé wlády o to se ucházeti chce, aby jedna Pražská německá hlawní škola w českau změněna byla, a tudy pak že předešlý náwrh, by škola jen pro učedníky byla, zůstati může. Doložilo se také, že by ani wláda takowau školu, jakau oposice zříditi chce, bez základní jistiny nepowolila, že zřízení takowé školy přesahuje meze činnosti průmyslowé jednoty, jakož i peněžité sily její atd., což wšechno od oposice náležitě wywráceno jest. Jednání bylo dosti žiwé, když se wšak hlasowalo, který náwrh od společnosti přijat býti má, propadl náwrh hlawního ředitelstwa, a náramnau wětšinau hlasů uzawřeno jest, aby škola hlawně pro budaucí průmyslníky a pro řádné žáky zřízena byla, a i předměty ke wšeobecnému wzdělání směřující wedle přísně průmyslných obsahowala. Nato učiněn jest hned zas od oposiční strany náwrh, aby přece i při takowém zřízení školy, jak práwě uzawřeno jest od hlawního ředitelstwa, žádost k wládě wznešena byla o proměnění jedné Pražské hlawní školy w českau, ačkoli od ředitelstwa wšelico proti tomu přednešeno jest, ku př. že by to již při takowém zřízení školy, jak uzawřeno jest, nepotřebné bylo, ba jeden aud ředitelstwa neostýchal se nyní twrditi, že takowá žádost ke wládě není w oboru činnosti Jednoty, a tudy proti ní a Bůh wí proti čemu ještě protestowal, ačkoli dříwe, když samo ředitelstwo náwrh ten činilo, dobře byl w oboru činnosti ředitelstwa. Přece wšak welikau wětšinau hlasů ba téměř jednohlasně náwrh ten přijat jest, a tak oposice úplně zwítězila. Konečně uzawřeno jest dle náwrhu ředitelstwa jednohlasně, aby německý průmyslowý časopis opět na rok 1847 wydáwán byl.", "id": 83}
{"text": "17. listopad 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Šestero selských písní od Orebského, Autor: Havlíček, Karel\nŠestero selských písní od Orebského. Hudební zásoba naše obohacena jest opět tímto nowým plodem něžné hudební poesie; skladatel wybraw si Šnaidrowy písně za poklad utwořil k nim krásné nápěwy úplně w národním duchu. Neníť to prwní pokus tohoto hudebníka ( pseudonym ), jehožto mnohé písně se již národními staly w Čechách, ačkoli zpíwající je ani jméno skladatelowo neznají. Každý milowník a znatel prawé české hudby hudby se těmito šesti písněmi jistě potěší. Wydání ( u Jana Hoffmanna ) jest krásné, skladatel sám přidal průwod fortepianowý; též šestero rytin w kamenotisku.", "id": 84}
{"text": "24. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Venkov, Titulek: Z Pelhřimova, Autor: Havlíček, Karel\nZ Pelhřímowa 21. čerwence. Wčera wečer potkala naší dědinu jedna z oněch nešťastných příhod, která tím bolestněji se cítí, čím méně předwídaná býti může. Mezi 6. a 8. hodinau wečerní objewila se děsiwá mračna na obzoru, a dříwe než si ulekané duše nebezpečí pomyslily – hrnul se obsah mraků krupobitných s takowau prudkostí na město a wůkolní krajinu, že w krátké půlhodince wšecka osení hrůzný obraz zpausty úplné oku poskytowaly. O oknách, kteráž proti wětru ležíce zkázu wzala, se ani nezmiňuji: ale škoda na polích krupobitím spůsobená nenechá se ani oceniti. Jarní obilí přišlo weskrz w niwec – a tomuto se daleko we wůkolí jeře newyrownaly; z podzimní setby žně jsme očekáwaly za týden, jmenowitě ze pšenice sotwa se semeno a to ještě špatné wytěží. Powážíme-li, že Pelhřímow, nemaje takřka žádného obchodu ani w cizích ani we wlastních wýrobcích, téměř se wším na swé polnosti jest odkázán: musíme s bolestným srdcem wyznati, že ho rána tato hluboce zasáhne, již každý i rolí nemající trpce ponese. Owšem jest to smutná událost a ruka Páně nás zkauší: ale my nereptáme, a majíce důwěru w Boha a nalezajíce poněkud útěchy w saucitu spoluobčanů hledíme s mužilau myslí w kalnau budaucnost. Netoliko že pole Pelhřímowské utrpěly! – mraky šly ze široka, a jak práwě doslýcháme, sausední Cerekew, Čížkow, Starý Pelhřímow, Radětín pohromu wzaly. Práwě wčera dozwěděli jsme se, že i u Táboru krupobití mnoho škod nadělalo: tak zle to tam ale nebude wyhlížet, jako u nás, kde nejmenší kraupy byly jak welký lískowý ořech; wětšinau ale padaly kusy ledu mnohem wětší než holubí wejce. Dobytek z pastew se wracející krwácel z ran kraupami způsobených, a lidé, chtíce okna wysazowat, sotwa utekli s krwácejícíma rukama a modřinama. Lidé mi powídali, že jednotliwé kraupy i 8 lotů wážily. Koroptwe, zajíci utrpěly. Owocní stromy atd. wšechno nadarmo kwětlo. Nedáwno zas we Wlásenici potlauklo. Táborský kraj za tohoto léta mnoho zakusil. Dod. Redakce. Dostáwáme zpráwy, že také až k Německému Brodu nehoda tato zasáhla a mnoho škody nadělala.", "id": 85}
{"text": "20 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [X], Titulek: Dokončení zákonu o poměru trojjednoho království k celému mocnářství, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nDokončení zákonu o poměru trojjednoho králowstwí k celému mocnářstwí. §. 13. Weřejné důchody těchto králowstwí, které se před březnem 1848 odwáděly do králowských kas, zůstanau i také budaucně k wolnému wynaložení společné austřední wládě; podle toho budau wšechny wýlohy těchto králowstwí, které se před březnem 1848 zaprawowaly z králowských kas, i také budaucně zahražowány z pokladu celého mocnářstwí. §. 14. Wšechny ostatní řízení finanční, wšechny peněžní prostředky trojjednoho králowstwí, ku kterým náleží netoliko domestikální daň zwláště, nýbrž i také wšechny weřejné fondy těchto králowstwí, newyjímajíc těch, které králowstwí tato nedáwno zachránila z rukau uherské wlády, patří we smyslu zákonu o státní raddě jedině a wýhradně do spráwního oboru těchto králowstwí, který odpowědný jest národu trojjednoho králowstwí za to, jak s nimi hospodařil. §. 15. Posawadní wáleční daň zůstane we swém posawadním wyměření, aniž se bez přiwolení těchto králowstwí může zwýšiti. §. 16. Bez powolení sněmu zemskho z kontextu „ zemského “ trojjednoho králowstwí nemůže w něm zawedeno býti užíwání žádné jiné soli, leč soli mořské. §. 17. Cena solní nynější nemůže se ani teď ani budaucně zwýšiti bez přiwolení trojjednoho králowstwí. §. 18. Králowstwí tato mají práwo, ukládati na každý cent soli daň ke swému užitku a ke swým wýlohám. §. 19. Zakládání a wydržowání silnic a wodních dráh k usnadnění obchodu přisluší austřední wládě. §. 20. Do oboru austřední wlády náleží také plawba na moři a na řekách, jakož i uprawowání welkých a malých řek a ostatní wodní stawby. §. 21. Mohau ale králowstwí tato zakládati na swůj náklad nowé silnice, jakož i stawěti wšechny jiné stawby na suchu i na wodě. §. 22. Austřední wláda bude pečowati o to, aby se w králowstwích těchto zřídily obchodní komory, kterými austřední ministerstwo obchodu skrze bánskau raddu bude bráti potaz o obchodní chod a o prostředky jeho. §. 23. Weškerá wálečná moc trojjednoho králowstwí, jak řadowá tak kroměřadowá, bude podle starodáwného práwa podřízena bánowi. §. 24. Wojsko řadowé trojjednoho králowstwí řízeno bude od bána a skrze náležitý odbor státní raddy ( §. 12. d. ) trojjednoho králowstwí od austřední wlády, kteréžto w této příčině odpowědný bude bán i dotčený odbor státní raddy. Ostatní ozbrojená moc, počítajíc w ní laudemie, massální insurrekcí a národní gardy, wedena bude od bána skrze náležitý odbor státní raddy těchto králowstwí pod odpowědností k národu těchto králowstwí. §. 25. Počet společného wojska weškerého mocnářstwí a poměr, kterým náležitá sem břemena wojenská nesena budau od jednotliwých zemí, ustanowowati bude, hledíc k lidnatosti wždy austřední, říšský sněm. §. 26. Wšechna králowská nařízen ” nařízení ”, jenž se we smyslu tohoto zákonu týkají státních záležitostí, patřících do oboru austřední wlády, pokud platiti budau i pro tato králowstwí, protipodpisowati bude společný rakauský říšský ministr, w jehož působnost zasahují. III. Sněm zemský. §. 27. Trojjedno králowstwí má zwláštní prowincialní zemský sněm a má aučastenstwí w obecném rakauském sněmu říšském. §. 28. Zwolnosti zemského sněmu trojjednoho králowstwí wztahují se we smyslu zákona a sněmu zemském na wšechny ty záležitosti státní, které zákonem tímto newpočteny jsau do oboru obecného sněmu říšského. §. 29. Záležitosti státní těchto králowstwí, které padají do oboru zákonodárstwí austředního, jsau wšechny ty, které podle zákonu tohoto náleží do oboru austřední wlády. §. 30. Záležitosti w §. 28 wytčené wyjímajíc nemohau se ani zástupcowé těchto králowstwí ani austřední sněm říšský zanášeti žádnými jinými předměty nebo otázkami strany těchto králowstwí. §. 31. Králowstwí tato jsau jako ostatní země rakauské aučastná společného říšského sněmu, a aučastenstwí toto wyměří se jim jakožto králowstwím samostatným a podle počtu duší obywatelstwa. §. 32. Králowstwí tato neuznáwají žádného zákonu, který by od kohokoli nad nimi bez nich udělán byl. IV. Zwláštní ustanowení. §. 33. Zákon tento i wšechny ostatní zákony s austawau sauwisící mohau jediné na sněmu zemském trojjednoho králowstwí změněny býti dwěma třetinami hlasů, jakož ustanowuje zwláštní zákon o sněmu zemském. §. 34. Poněwadž se zákon tento dotýká jednak i také celého mocnářstwí rakauského, potwrzen bude mimo sankce JMsti ” JMstí ”? králowau i také protipodpisem c. k. rak. společenského ministerstwa.", "id": 86}
{"text": "15. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [otisk přípisu], Autor: Havlíček, Karel\n– Pan superintendent Krištůfek A. C. zaslal k redakci Česko-bratrského Hlasatele tento přípis: Wčerejšího dne obdržel jsem dopis od slawné konsistoře, který neprodleně Waši dwojíctihodnosti tuto w opisu sděluji: Cís. král. konsistoř A. W. se widí nucena, k swému ode dne 4. t. m. čísl. 369 uweřejněnému oznámení následkem wys. ministerialního nařízení ode dne 6. t. m. číslo 4905 p. superindentowi w známost a k jednání připomenauti, že ti důwěrníci nejen ze swětských audů církwe, nýbrž i ze středu duchowenstwa, jenž také k církwi přináleží, zwoleni býti mohau. Když w nadzmíněném zdejším nařízení řeč byla o poradě, která se zde držeti má, tedy se tím chtělo jen na místo poukázati, kde se porada ta držeti bude, c. k. konsistoř tedy žádný wplyw na poradu tu bráti nemá. We Wídni dne 7. čerwence 1849. Jestliže jste mým dopisem od 8. t. m. Wám zaslaný opis konsistorialního nařízení do swých listů přijali, tedy nebylo by zbytečné, ku spokojení myslí našich spolubratři, tímto wyswětlením doplniti. Podle toho ustanowení wolím i já dwa důwěrníky z duchowních spráwců, kteří by způsobní byli poměry našich ewag. církwí náležitě podporowati a přání její k uskutečnění swau podporau přiwoditi. Snad by bylo prospěšno, kdyby se w našem Hlasateli uweřejnilo, co wše sobě církew ewang. w Čechách přeje a žádá, jako učeliště pro bohoslowce w Praze neb w Brně, pak českau konsistoř atd., bychom tím mocněji na uskutečnění těchto požadawek naléhati mohli. W Opatowicích dne 12. čerwence 1849.", "id": 87}
{"text": "24. prosinec 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Dalmátsko a Čechy, Autor: Havlíček, Karel\nDalmatsko a Čechy Jistý Wídenský německý časopis přináší z Dalmatska následující úsudek o tamějších poměrech: „ Majíli se u nás ( w Dalmatsku ) zawáděti oprawy, je potřebí nejdříwe k rolníkowi se obrátiti, který pewně lpí na swých starých předsudcích, a poučiti jej což se ale jen pomocí přirozené jeho řeči státi může. Jinák se obáwám, že „ Dalmazia “ Totiž časopis dalmatský we wlaské řeči wycházející, který w tomtéž článku dříwe pro dobrý obsah chwálen byl. málo nebo nic nepřispěje ke wzdělání našeho rolníka jako hospodáře, práwě proto, že jí rolník ano weliká jen ilirsky mluwící část duchoweustwa nerozumí. Tento krásný aučel si jak známo byla wytknula Zora Dalmatinska. Ale ubohá Zora, která měla pracowati pro národní wzdělání pro literaturu na půdě slowanské, jejíž mladictwí tak jaré a bujné bylo, zestárla již we 3 letech a úmrtí její je na blízku. Tím je dílem sama winna. Nebo že z obyčejných paut zastaralých předsudků wywáznauti neuměla ani nemohla, dokazuje, že přijala opět starý nedostatečný prawopis. Tím jakož i jednostrannými, směšnými zásadami a wyzýwačným tonem pode jmenem Stany Gledovićowé skrytého spisowatele odwrátila od sebe každého rozumného a národ smůj milujícího Dalmatince. Zora pod redakcí p. prof. Kuzmaniće by byla znamenité wěci wykonala, tak ale podáwá nám smutný příklad, kterak i nejlepší prostředky ( a pod tím rozumíme 411 neobyčejnau Kuzmanićowu obratnost w slohu prostonárodním ) na neprawé cesty swádějí, jak mile se jich neprawě užíwá “. To jest úsudek nestranného: my ještě dodáme, že wěru přeweliké odpowídání na se wzala tato Zora, která skoro po celý letošní rok jen samé hádky o prawopis a o mluwnici přinášela, zanedbáwajíc pro tuto mizernau šlupinu wšeliké jádro prawého národního wzdělání. Kde by byli nyní Angličané, Francauzi, kdyby místo swých wýtečných díl we wšelikerých wětwích lidského umění jen malicherné hádky o prawopis byli wedli? A že by při swětoznámé nedůslednosti swých prawopisů k tomu mnoho pěkných příležitostí měli, nemůže nikdo upříti. Jaké by to bylo popasení pro naše české a ilirské abecední reformátary, kdyby dán byl anglický neb francauský prawopis do jejich dílny na spráwu! Že je osud nenechal na swět přijíti we Francauzích a Angličanech! Nešťastné Britansko! kdyby se w tobě byli narodili, nemělo bys snad owšem nyní takowau moc na moři a na zemi, nebylo bys prwním národem na tomto swětě: ale za to bys mělo prawopisek jako lusk, na wšechny strany wysaustrowaný, w něm ani jednu zbytečnau čárku. Nešťastné Anglicko! Ale šťastná jsi wlasti má! ty jsi sice jen nepatrná země w Ewropě, ale wyjdau z tebe mesiašowé wšech puntíčků a čárek tohoto swěta; budešli dále tak pokračowat, dojdeš prawopisu mezi wšemi prawopisy nejprawopisowatějšímu — jestli se toho dočkáš. H. B. P. S. Jak se práwě dowídáme z přátelského dopisu z Terstu, změní Zora od Nowého roku redaktora a s ním i prawopis, a bude wycházeti opět w ilirském jako ostatní časopisy ilirské, z čeho jistě srdečnau radost pocítiti musí každý, komu na literární swornosti celého národu ilirského záleží. Neboť jen skrze swornost a jednotu mohau dojíti důležitosti we swětě: jinak budau wždy nepatrnými národy. O Štúre! Štúre!", "id": 88}
{"text": "3. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: Slovan a Čech., Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Slowan a Čech. Pan Jakub Malý podal we Kwětech čísl. 41. 42. 43. 45. 48. 50. odpowěď na můj článek „ Slowan a Čech “ w letošních Nowinách. Očekáwal sem owšem na tento článek nějakou kritiku a odpor, poněwadž celá ta důležitá wěc nemůže být jedním rázem ukončena a wyjednána: nadál sem se wšak odpowědi té od někoho rozumnějšího a také zdwořilejšího než je p. Jakub Malý, který mně hned s počátku jedním douškem „ lehkowážných, drzých, opowážliwých, newědomých, nešetrných k obecenstwu, patrných lhářů, apoštolů nenáwisti atd. jako na owocním trhu wynadal. Neníť sice článek p. Jakuba Malého hoden odpowědi, a také každý, kdo se w polemice zná, ty kulhawé důkazy a mnohá překrucowání snadno sám bez mého příčinění prohlídne, nahlížeje, že zde nemluwí statný neodwislý obhájce prawdy proti jejímu nepříteli, nýbrž předpojatý panoše rozdrážděných Kwětů proti soku, Nowinám a Wčele: že mi wšak welice na tom záleží, aby se ponětí o Slowanstwu před naším obecenstwem co možná nejzřetelněji wyjasnilo, hodlám mínění swé proti wšelikým námitkám brániti, a pokud zapotřebí jest obšírněji wyložiti. Poněwadž sem si ale z dobrých příčin umínil, w Nowinách i we Wčele wšelikých hádek, obzwlášť s Kwěty, se warowati: podám odpowěď swou co přídawek we zwláštní příloze k Nowinám, aby ji každý, kdo takowé polemiky nepřítelem jest, snadně zahoditi mohl, bez pohoršení. H. Borowský.", "id": 89}
{"text": "18. prosinec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Z Moravy, Autor: Havlíček, Karel\nZ Morawy. Býwají wěci, jichžto si nikdo newšímá, zmíní-li wšak se kdo o nich, každý nahlíží, že nejsau wšímnuti tak zhola nehodny. Mezi takowé, ač nemýlím-li se, náleží i tyto. – Za prwé, chystá prý se úplné wydání dram Klicperowých. Bude zajisté i nám welmi wítané, ale i potomkům důležité; neboť ejhle! počátkowé nowočeského diwadla! Přeje se tedy, aby bylo wydání zpráwné a oprawené. A ty jména osobní, jako: Rohowín, Sukowín, Bělolina a p. zůstaly by neoprawené?! Před desítiletími owšem ucházely, nyní ale přece urážejí, a budaucně, dáli Bůh, protiwily by se sesílenému duchu jazyka, neboť jsau celky naproti obdobě jmen českých i slowanských. Takowé, jak prwnější dwě, zdály by se snad jako jmena míst, hradů a p. ( kdežto by wlastně mělo býti pán z Rohowína, p. ze Sukowína ); než i toto jen se zdá, ale není; neboť kořen Tetína jest Teta, kořen Žerotína je Žerota; než mohl-li se kdy někdo jmenowati Rohowa, Sukowa?! – Co se týče Běloliny, twořené tuším podle Bětoliny, jsau obě nečeské, a založil bych se, že je nikdo neutwoři, kdo nestudoval na cizích školách. Než nejedná se tu o prawidla twoření wlastních jmen. Máme jich i s hojnými příklady, waženými z listin českých, w musejníku r. 1832, 1834 atd. Ostatně bych welmi nerad, aby náš zaslaužilý dramaturg we wyjádření mém měl urážku nacházeti, kdež ono jenom z nejčistějšího pramene pochází. Za druhé, když naše literatura tolik o české i slowanské hudbě ( o jiném nesmějíc ) mluwí, jížto ale mimo národní písně zhola ještě nemáme, není-li přeškoda, že sbírka od p. Wašaka započatá pod jmenem „ Národní zpěw a ples Slowanský “ ( V Praze 1844 v Budči č. 525 ) tak záhy, totiž na 4. swazku, uwázla, aniž dost skrowný úsudek o ní weřejně se pronesl. Nejsemť já hudebník ex professo, ale mám ji za rowně tak zajímawau jak poučliwau; neboť tu widíme žiwé slowanstwí we swé pannenské přesnosti a newywážné půwodnosti. Jen si dej zazpíwati slowenskau z oné sbírky, i rozléhají se před tebau stráně osloněné Tátry; aneb maloruskau, i octneš se w kozácké wísce; či polskau, a lešský rozmar před tebau se pění; či chorwatskau, i zawání kol tebe jižní kwítek; čili welkoruskau, i ošumí tě kauzelným dechem rusalka matičky Wolhy; a pak si zazpíwej českau, i pocitíš w hrdém srdci, že i ty jsi Slowanem. Jaká rozmanitost, a přece jaký ráz stejnorodý! Tu se Slowanům newyrowná jiný národ. Nepoznajíli tedy naši skadatelé odtud ducha hudby slowanské, a nebudauli tímto mlékem materským wykojeni, nedočkáme se školy hudebnické české, slowanské, a wždy w besedách našich hlučně wítěziti budau písně národní nad skladbami umělců našich. To nám potwrdila zase správa o nedáwní ( t. předposlední ) besedě Wídenské, z nížto ještě ledačemu bylo se naučiti; a sice předně tomu, že naši básníci činí se směsnými zpíwajíce wždy o jazyku českém a o duchu slowanském, kdežto by jím a ne o něm zpíwati měli. Toho se arciť národní píseň nikdy nedopustí; ale to je nákaza od našich křiklawých sausedů. Dále jak to při té besedě bilo w oči, jak líčeně a škrobeně wedle prostosrdečného ilirského „ živio “ a „ živila “ mi se s naší „ Sláwau “ wtírali. Newím, zdali Sláwa za tolik stojí, jak mnozí myslejí, a zdali skutek, k němuž pauze ona pohnutkau byla, wždy tak slawným býwá, ale to wím, že se tak wzácným zbožím nemá plýtwati, a že,, Sláwa “ jest nejnejapnější překlad latinského „ vivat “. „ Ať žije “ bylo příliš přísně, a „ Sláwa “ je příliš swobodně přeloženo. Naši sedláci připíjejí sobě slowem „ Zdráw! “ aneb „ Zdráwa! “ myslel bych abychom se nestyděli od nich něco dobrého přijmauti, wždyť jsau našinci. Dosti tedy na tom, zahřímáli naše usta zaslaužilcům srdečné „ Zdráw! “ a,, Zdráwi buďte! neboť sláwu slawným skutkům přec jen saud historie teprw přiřkne a nikoli pěna champaňského wína. H.", "id": 90}
{"text": "24. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [reprodukce zprávy vládních novin], Autor: Havlíček, Karel\nWčerejší wládní zdejší nowiny podáwají zpráwu o komissi, která se we Wídni k poradě o náhradě za robotu dne 22. března sestawila a sice pro Čechy z těchto mužů: dr. Brauner, práwní Přibyl, hrabě Wojtěch Nostitz, rytíř Bohuš, advokát dr. Sieber, krajský sekretář Plůtek, práwní Thiemann a hospodářský radda Komers.", "id": 91}
{"text": "24. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Prozatímní gymnaziální plán pro rok 1849-1850, Autor: Havlíček, Karel\nProzatímní gymnasialní plán pro rok 1849-1850. My jsme sice již we wčerejším swém čísle podali w krátkosti wýtah tohoto plánu, dle kterého se w budaucím roku na gymnasiích našich wyučowati má: poněwadž ale nyní w stawu jsme obšírněji wšechny podrobnosti podati, newáháme wěc tak důležítau se wší možnau důkladností obecenstwu we známost uwésti. Náboženstwí se bude učiti týdně 2 hodiny skrze wšech 8 let. Latina: I. třída 7 hod. týdně: Prawidelné formy; schwálená kniha p. Dünebiera z Jeny. II. třída 7 hod. týdně: Neprawidelné formy dle knihy Putsche z Jeny. III. třída 5 hod.: Syntax pádů; překlady z Neposa. IV. 6 hod. týdně: Syntax časů; překlad Caesar bell. gal. V. 6 hod., z nich jedna na stylistická cwičení w latině, 5 na překlady Ovid. Metamorph. ( s wýborem ). VI. 6 hod., totiž 1 na cwičení w latin. slohu, 5 na překlady Virgil. Eclog a Georgit. VII. 4 hodiny. Cicerowy řeči. VIII. 4 hod. Cicero, Horatius neb Tacitus. Řečtina: W 3., 4., 5., 6., 7., 8. roku wždy po 4 hod. týdně. Zeměpis a historie: I. týdně 3 hod. Topická geografie celé země dle knihy Bürgerowy z Erlangenu. II. Starý a střední dějepis až do r. 476. dle Koppa z Braunschweigu. III. Starý a střední dějepis. IV. Dosawadní dějepis ( to by byl tedy angl., špaň., ital., ruský atd. ) V. Starý dějepis. VI. Starý a střední dějepis. VII. Střední a nowý dějepis. VIII. 4 neb 5 hod. týdně: Wšeobecné dějiny swěta. Mathematika: W I. až VI. třídách týdně 3, hod., a sice w prwních čtyřech třídách obyčejné počty, zlomky obyčejné a decimální, poměry a proporce; geometrická tělesa. W páté a šesté třídě, potence, Iogarithmy a stejníky prwního stupně. Planimetrie a stereometrie. W sedmé mathematika 4—5 hod. týdně. Přírodopis: W I., II. třídě týdně dwě hodiny. W VII. týdně 3 hod. Physika: W VIII. r. týdně 8 hod. „ Für die deutsche und allenfalls eine zweite herrschende Sprache in Oesterreich zusammen in den vier untern Klassen wochentlich 5, in den obern 4 Stunden, wenn die vorhandenen Lehrkräfte ausreichen, “ to jest: Němčině a snad také jinému nějakému panujícímu jazyku dohromady w prwních čtyřech třídách týdně 5, w hořejších 4 hod. týdně, jestli síly k tomu postačí. Tento plán si dala naše wláda wypracowat od dwau Němců Bonitze z Berlína a Enka. My jsme již zwyklí, nestydatost si nechat líbit, ale „ císařském slowu “ o národní rownopráwnosti mohau jen dwa Němci býti tak nestydatí a předložiti takowý plán!! Zásluhu o powoláni p. Bonitze má zase třetí Němec p. býwalý professor Exner! Co nám při takowých plánech pomohau wšechny knížky wydané od p. ministra oswěty hr. Lwa Thuna, třeba by byly přeplněny sprawedliwostí k Slowanům?! Kdyby byli poslali někoho do Rus, aby si tam wzal příklad na gymnasiích, wěru bychom wětšího prospěchu měli. Nemyslíme to ironicky, nýbrž oprawdiwě, neboť wíme, že w Rusích gymnasia mnohem praktičněji zřízena jsau, než se tuto nawrhuje. Na ruských gymnasiích se ku př. přednáší francauský a německý a mimořádně i anglický jazyk: za to ale u nás hodně latiny a řečtiny! 0 psychologii a logice neděje se w našem plánu ani zmínky.", "id": 92}
{"text": "21. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [otisk článku], Autor: Havlíček, Karel\n– Morawské nowiny píší z Brna 18. čerw. Každý wlastimil, každý přítel přerozujícího se Rakauska hledí s radostným obdiwowáním k té neobyčejné přičinliwosti, jíž p. ministr Bach klade základy pro budaucí pořádek po wlastech našich, a takořka co mocný twořitel káže wíru chaotickému, aby ustál, aby žiwlowé sestawili se w slušný řad, a z rumu zdwíhl se nowý pewný palác swobody, pořádku a blaha. Awšak jak má p. ministr Bach celek na zřeteli welkého ducha swého, tak obsahuje péče jeho podrobné strany. My Slowané máme mnohau příčinu důwěřowati w něj, že pomůže nám na stanowiště, jenž nám w Rakausku wším práwem přísluší. – Wděčně uznáwáme mezi jiným i tu pečliwost o spráwný jazyk w budaucím zákonníku a o ustálení práwnických názwů. Známo jest, že powoláni jsau k 1. srpnu t. r. do Wídně mnozí znatelé slowanských jazyků, aby zde usnesli se o rownost názwů práwnických a politických. Z Morawy jest powolán prof. Šembera, i zdá se nám býti welmi přiměřené účelu nowin našich, podati z části obecenstwu morawskému tento powolací list. „ Aby jazykowé slowanští byli w té míře uwedeni w zákonictwí a spráwu, jaká jim jest pojištěna w ústawě, aby pak wýslowně mohly wydány býti listy říšských zákonů we wšech zemských jazycích, jak toho žádá nejwyšší rozhodnutí od 11. března, naklonil jsem se k tomu, aby někteří proslulí znatelé slowanských jazyků powoláni byli do Wídně k tomu účelu, aby ustanowili práwnické názwy, jenž by při wydáwání říšského zákonníka i wůbec w úředním slohu mohli státi se prawidlem, jsauce ustanowené podle ducha těch jazyků, přiměřené potřebě nynějšího zákonnictwí a spráwy, čerpané ze starších pramenů práwnických, aneb utwořené z přirozené bohaté podstaty rozličných nářečí slowanských. “ Totoť jsau úwodní slowa pana ministra Bacha w listu, pr. Šemberu pro jeho zásluhy o jazyk český a pro znalost jazykowých a kmenowých zwláštností po Morawě do Wídně powolajícího. Zajisté každý maudrý Slowan nahlíží důležitost tohoto powolání. Na sta slow smyslu politického takowým usnešením wywrhne se z praudu proměny časowé a ustálí se na wždy na nepohnutelném smyslu. Čtwerá znalost jest w takowé poradě potřebná. 1. Znalost hlawních jazyků slowanských a takořka klíč k bohaté pokladnici jejich. 2. Znalost ohebnosti, obdobnosti a twořiwosti jazyka slowanského wůbec. 3. Welká učenost práwnicko-politická. 4. Obratnost, ostražitost a pronikawost rozbírawá ducha filosofického. Doufáme, že ti, jenž jsau powoláni, tyto wlastnosti pospolu míti budau. Bylo by žádaucí, aby wýsledky porad swých powolanci hned podáwali k obecné wědomosti, mohlo by owšem toto obecní smýšlení též přispíwati k dokonalosti díla weledůležitého. Od takowého zblížení se nářečí slowanských w Rakausku připowídáme sobě též wůbec zhlížení se jazyka písemního a w skutek uwedení žiwější wzájemnosti. Doufáme, že za příkladem wědy práwnické a politické půjdau i wědy přírodní a mathematické, že usnesau se o wšeslowanské názwy, a tauto cestou že najde literatura naše širšího pole, a tím bude w stawu i hlaub pauštěti kořeny swé i nádherněji powznésti hlawu swau. Literatura malého národu wždy jest malomocná, poněwadž není s to, slušně žiwiti spisowatele. Až posud odbíral knihy a nowiny wlastimil obětiwý, ale literatura má postawena býti na potřebě, čtenář nemá odkaupením knihy mysleti na almužnu, již uděluje spisowateli, nýbrž pro swůj prospěch ji hledati. – Patrná wěc jest, že ani česká, ani slovinská, ani ilyrská, tím méně slowenská literatura o sobě newyhowí tomu, co žádá se od literatury. Mocný duch musí míti mocné tělo. Na tisíce ano snad jen na sto nesmíme čítati čtenáře, chceme-li jíti za příkladem národů jiných. Ano kdybychom byli o sobě, ale my wšude jsme wedle jiných, jimž k wůli učíme se německy, maďarsky, wlasky. To welmi rozdrobuje mysli. W Čechách s Morawau čítá se owšem tolik a tolik milionů obywatelů, ale odpočtěme Němce dokonalé, odpočtěme našince k Německu zcela obracené, odpočtěme ty, jenž nejsau s to, we dwojí literatuře hledati potrawy duchowní, a proto jsauce wycwičeni w německém jazyku, k tomuto lnau wíce, ne pro wětší oblibu ale pro wětší zisk a pohodlí, pomněme na welký počet nerozhodlých, na wětší počet ani neprocitlých, a pak suďme, jak prospíwá, když každý kmen hledí jen k swému. Byla doba, kdež rád jsem widěl, že Slowáci usilowali postawiti se samostatně w písmě. Zajisté prospělo to k probuzení citu osobnosti. Takowé rozpadnutí musí se dříwe státi, aby každý sebe poznal a pak co osoba spojil se k wyššímu organismu. Bylo zapotřebí, aby Slowák poznal sebe, že má rowné práwo s Maďarem, i bylo prozřetelné tenkráte nehleděti přes hranice králowstwí Uherského, bylo též chytré wyhowěti mnohé marnosti a mnohému předsudku. Ale nyní, když Slowensko, jak jest naděje, bude státi o sobě wedle Maďarie, odpadnau mnohé ohledy a nastanau jiné. Wůdcowé lidu budau powinni, hledati mrawní posilu u saudních Morawanů a Čechů, a co byl Bůh jednau spojil a člowěk hrdě roztrhl, bude zase pomalu zrůstati w jedno. W Čechách ale též již nebude s to gramatika zastíniti politiku, a proto doufáme, že brzo se wyskytnau w literatuře slowníky klestící cestu k wyrownání a jednotě písemního jazyka těch milých 3 sester Čechie, Morawy a Slowenie tatranské. Wždyť pak jest Šafařík Slowák, Palacký Morawan, a Čelakowský jest opět w Praze. Pomněme, že kdyby Německo ještě wíce bylo na mapě rozdrobeno, duchowně přece jest jen jedno, neb má jedno písmo, ač každý kmen mluwí rozličně, a wěru Německu není tak jednoho písma zapotřebí, jak nám Slowanům. Škoda, že není naděje, aby Polák i w nejmenším podal nám ruku k sblížení. Nuž ale Rusín ten ať přikročí blíže, a jemu to možná, an wykročuje teprwa, a tedy ještě neustál. Jest čas, abychom o těchto wěcech častěji promluwili.", "id": 93}
{"text": "14. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: Nejvyšší povolení., Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. Nejwyšší powolení na wydáwání u Synů Boh. Háze nowého měsíčníka obrázkowého pod redakcí pana Zapa již přišlo, a počne tento nowý časopis co nejdříwe wycházeti s titulem: Poutník, Časopis obrázkowý pro každého. Hlawní směr Poutníka bude rozšiřowání známostí cizích krajů a obyčejů s dobrým ohledem na domácnost. Od redakce paně Zapowé očekáwáme wšelikou schopnost a snahu k dobrému.", "id": 94}
{"text": "15. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Schůzka Matice české., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Schůzka Matice České dne 13. Listopadu. Hlawním předmětem této schůzky bylo jednání o prawopisu. – Jest to kletba naší ( jako obyčejně každé wznikající ) literatury, že se práwě na počátku, když by šetření slabých ještě sil k wážnějším a důležitějším wěcem zapotřebí bylo, nejwíce jich maří oprawowáním prawopisu. Již od časů Dobrowského wězíme w ustawičných prawopisních hádkách, tak že již nimi bohdá! nasyceni, wěru si přejeme nějaké rozhodnutí a konec: neboť ačkoli hádky wěcnaté w mnohých ohledech prospěšné jsau, přece wšak pauhé hádky de lana caprina wždy zůstanau směšné a proto uepotřebné. Že wšak Matice Česká tenkráte této – ač wlastně malicherné – wěci čas swůj wěnowala, mělo dobrau příčinu. Známo jest, že Matice Česká drží prawopis skladný, kterýmž wšechny spisy swé wydáwá. Známo též, že někteří spisowatelé w některých wěcech od tohoto prawopisu se uchylují. Ačkoli Matice Česká w takowých wěcech zákony dáwati a předpisowati ani práwa, ani moci, ani wůle nemá, a tedy nikoho w prawopisu nutiti nechce a nemůže: přece wšak toliko příkladem swým na wšeobecné mínění welice působí jakožto sbor mužů zkušených, zaslaužilých a wážených. Podobné sbory požíwají u wšech ostatních wzdělaných národů jisté autority we wěcech mluwnických, prawopisních a jiných takowých, kde wíce wšeobecné usjednocení než důwody platiti musí, máli se jednota docíliti. Práwě pro tuto autoritu, které Matice Česká požíwá, rozšiřowali někteří přátelé jiných prawopisů k prospěchu swému powěst, jako by někteří ( ba skoro wšichni ) audowé sboru Matice České s dosawadním prawopisem matičním nespokojeni byli a jiný uwésti chtěli. Aby tedy takowými řečmi zbytečné matenice nepowstáwaly, umínil si slawný Sbor Matice České w této schůzce, při které wšichni audowé ( wyjmauc p. Palackého ) přítomni byli Jsauť pak tito audowé Sboru Matice České: Pan rytíř z Neubergu ( co přednosta, pp Jungmann, Wocel, Dr. Frič, Hanka, Kaubek, Palacký, Jan Swat. Presl, Šafařík, W. W. Tomek ( co sekretář )., míněni swé w této wěci oswědčiti. Sestaweno jest prohlášení asi w ten smysl, že jak nyní, tak i budaucně we spisech od sboru wydáwaných dosawadní prawopis držán bude, kteréžto oswědčení wšichni wlastnoručně podepsali, a do nejbližšího swazku časopisu Českého Museum ( jenž brzy wyjde ) wložiti nařídili. Tím tedy jest mínění sboru co do prawopisu weřejně a jednohlasně wyrčené, neboť o nepřítomném audu p. Palackém není pochybnosti, že téhož smýšlení jest. Dále určeno jest, aby Časopis Českého Museum již roku 1847 wycházel 12krát do roka ( měsíčně ) a sice we swazcích 6–8 archowých. Důležitý to pokrok, čímž bude tento časopis moci nabýt twářnosti welmi rozmanité. Do tisku přijata jsau dwě díla, a sice překlady klassiků: Romeo a Julie od p. P. Dauchy a Eutropius od p. prof. Šíra. S p. Drem. Amerlingem wyjednáwá se o to, aby jeho Průmyslowý Posel wycházel nákladem Matičním.", "id": 95}
{"text": "18. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Otevření Měšťanské besedy.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Doba otewření nowě zřizené měšťanské besedy blíží se již rychlým krokem. Nikdy bychom si odpustiti nemohli, kdyby se w těchto listech o tak důležité wěci žádné zmínky nestalo. Práwě také nyní zřizují si we Wratislawi měsťané ressourci a časopisy německé již dosti hluku o tom předběžně nadělali: ačkoli ještě tak pewného základu nemá jako naše. Weliká čásť zajisté powažuje nastáwající besedu co institut pro pouhé wyražení: a wšak mužowé, kteří pokrok, činnost, zkwětání země a podobné prawých mužů hodné předměty před očima mají, neučinili by jistě pro pouhé wyražení tak weliké příprawy. A pro takowé muže, kteří zábawu bez užitku nemilují, jisté má nastáwající deseda jiný, wětší, abych směl říci, čestnější účel. Wýměna myšlenek, porady we wšem týkajícím se žiwnosti, spojení rozdrobených sil, působení společné k prospěchu jednotliwců, sblížení se rozličných až posud od sebe wzdálených stawů, pěstowání prawého společenského ducha atd.: to jest owoce mající wzrůsti z měšťanské besedy. Wzdělání, wědy, umění, průmysl a wůbec inteligence wládne za našich časů swětem, a měšťanskému stawu musí se ta čest wzdáti, že hlawně on jest wšeho toho pěstowatelem, ze stawu měšťanského powstali w nowějších časech skoro wšichni rozšířowatele wzdělání u inteligence. Nesmíme si wšak snad z marnosti tajiti důležitou prawdu, že jsme posawad za jinými národy tuze zpátky zůstáwali: poznání nodůstatku již jest hlawní krok k naprawení. Hlawní příčina této nedospělosti není jiná, než neprocitlost národního ducha, že jsme sami posud newěděli, jsmeli Češi nebo nic. Ať si mluwí kdo chce co chce, ale čest zůstane wždy silnou pákou hýbající swětem a lidmi! Welká čásť nejkrásnějších činů, které historie zná, nestala se z jiné pohnútky než pro čest národu: a národowé, kteří posud nejwzdělanější jsou, Angličané, Francouzi drží se wždy hrdě swé národnosti. Žádný Angličan, žádný Francouz nebude se stydět za swou řeč. Jindy umírali mužowé pro čest, pro blaho swého národu: my wšak z tétéž příčiny budeme žíti a pracowati. Měšťanská beseda může se stát při dobrém zřízení ohniskem wšelikého wzdělání průmyslowého, hospodářského, estétického i wědeckého: konwersace s jednotliwci wynikajícími w jednotlíwých odwětwích nauk, pak dobře zřízená čítárna časopisů i knih nemine se jistě dobrého účele, totiž rozšíření inteligence a skrze ní zlepšení stawu. Nesmíme zapomenout, že za nynějších časů jenom cwičenost měšťanu wážnosti dodáwá, a zaroweň nemajetnému k jmění pomáhá, a bohatému zámožnost udržuje a zwětšuje. Peníze sice swětem wládnou, ale rozum wládne penězi. Úkol měšťanské besedy jest předewším šíření wědomostí, a k tomu účelu se žádných wýloh šetřiti nemá: poněwadž se každý takowý náklad mnohonásobně nahradí. Co se obcowání společenského dotýče, wybrala si měšťanská beseda krásné heslo Rownost a Swornost, dwě hwězdy, bez kterých w každé společnosti brzy nepořádek a temnota wzniká. O rownost je snadněji: wšichni oudowé jsou měšťané, někteří bohatší, cwičenější, zkušenější a wšak přece měšťané wšichni, Pražané wšichni; kde žádný nepodlízá, a žádný se newypíná, musí být rownost! Druhá, swornost již mnohem řídčeji se wydaří, a společnost která ji udržeti dowedla, patrně již dokázala, že zasluhuje být společnosti. Snášet mínění jiných a newnucowat jinému swé, jest základ swornosti, a snášeliwost je hlawní známka každého wzdělaného člowěka. Úplné prowedení tohoto hesla přejeme srdečně nastáwající besedě: tím jenom ubezpečí se stálé, pewné její trwání a skrze to wždy blaženější wzkwětání naší staré Prahy a zwelebení weškeré wlasti.", "id": 96}
{"text": "8. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [zpráva o pražské konsistoři], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Dowídáme se práwě z nejjistějšího pramene, že důstojná konsistoř Pražská onu žádost, aby sama mohla woliti arcibiskupa, posud nepodala a také již podati neobmýšlí.", "id": 97}
{"text": "23. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Z Prahy], Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n– Redaktoři Deutsche Zeitung, Constitut. Blatt aus Böhmen a Národních Nowin podali wčera panu ministru wnitřních záležitostí dru. Alexandru Bachowi promemoria, w němžto wyložili potřebu, aby tisk w nynějších okolnostech určitého práwa užíwal. O následcích tohoto kroku podáme později zpráwu.", "id": 98}
{"text": "21. červenec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [satirické zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n* – * Kterak Němcům zbytečná učenost časem jen škodí a w posměch je uwádí, ztwrzeno jest opět nowým příkladem. W jistém sewero-německém městečku wynalezl mydlář nowý druh swíček a pojmenowal je „ Nord-lichter “ ( sewerní záře. ) Jeho saupěř nechtě se dát zahanbiti, oznámil též podobný nowý druh swíček pod jménem „ Meteor-Kerzen “ ( Powětroně ). To u nás w Praze, poněwadž w oswětě daleko a hluboko pod Němci stojíme, arci nedowede mydlář; a wšak koláčníci. Máme totiž „ Albonikuchen, Olgakuchen “, a zbýwá jenom, aby se ke cti našich starodáwných welikých mužů, místo pomníků pečeně, buchty a piwa pojmenowaly jejich jménem, aby se tak wděčné, zněmčilé potomstwo síliti mohlo zážiwnými upomínkami na starodáwný slawný wěk národu swého. * – * Mladý baron Beisele a jeho wychowatel Dr. Eisele přišli na swých cestách k břehu morskému, a diwí se oba dohromady welikosti a hlubokosti německého moře.", "id": 99}
{"text": "26. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Jihoslované, Titulek: [poznámka], Autor: Havlíček, Karel\nHle jedna ze stížnosti, kterau pronesl náš dopisowatel z Dalmatska a které odpírají wládní nowiny! Red.", "id": 100}
{"text": "14. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Výklad oktrojované ústavy od 4. března, Autor: Havlíček, Karel\nWýklad oktrojowané ústawy od 4. března. Celá tato ústawa i se základními práwy má tu wlastnost, že se wíce pozorowati musí na to, co tam chytře wynecháno jest, než na to, co w ní skutečně obsaženo. Hned na prwní pohled se přeswědčíme, že si ministerstwo nejdůležilější wěci zanechalo za lubem, totiž: zákon o tisku, zákon o associaci, zákon o osobní swobodě, zákon o obecním zřízení a swobodě obci, zřízeni jednotliwých zemí, na kterém základě přece bude obsazowána hořejší sněmowna, zákony o wolbách, poměr uherských a wlaských zemí k ostatním, zákon o odpowědnosti ministerské, zákon o wojenských wěcech, rekrutowání, čas služby atd., o národní obraně atd. Každý znatel konstitučního žiwota nahlíží, že wlastně teprwa tyto zde podotknuté zákony jsau prawé jádro konstituce. Nepochybujeme, že ministerstwo je wšechny již hotowé mělo dne 4. března, ale s welikau jistotau dá se mysliti, že je naschwál ponechalo na pozdější dobu, aby se nestala celá rána najednau, a aby se snad s menší bolestí swobodě jedno péro po druhém wytrhalo. To tedy sluší při celém posuzowání ústawy wždy na paměti míti, neboť jestli je ústawa již teď welmi neswobodomyslná, může se stát ještě desetkrát horší těmito doplňky. * * * O základních práwech nedá se nic znamenitějšího podotknauti, než že jest w nich obsažena auplná emancipace židů. Wěřiti smí od nynějška každý občan rakauského mocnářstwí co chce, a může si každý sám pro sebe doma třeba nowau wíru wymysliti. W tom punktu bylo tedy ministerstwo až příliš liberální – to je zadarmo. Weřejně wšak se nesmí prowozowati jen některá z těch wěr, které jsau od státu uznány. Ostatně se nedá o základních těch práwech až do wydání oněch swrchu podotknutých zákonů nic powědíti. Jsau až do té doby pauhý auhoř, který se wšude wykrautí. Jen §. 12 jest zřetelný, a ten dáwá ministrům práwo, při nepokojích ( a ministerstwo může si ustanowit nepokoje kdy a kde chce ) wšechny ty předešlé § §. zrušiti a wojenský zákon uwésti. To je wlastně nejdůležitější punkt. * * * W ústawě samé máme mnoho hlaw, ale také mnoho nesrozumitelností, tak že se k tomu určena býti zdá, aby jí nikdo nerozuměl. Prwní hlawa jedná: I. O říši. Wypočítáwá se množstwí korunních zemí – divide et impera – čím wíc a čím menší, tím wíce jest naděje, že se mezi sebau pořád hádati a křičeti budau, a ministerstwo je zatím bude wšechny přistřihowat. Ostatně ale přece s jistotau udati nelze, kolik přece bude těch korunních zemí; zdálo by se sice podle toho wypočtení, že 15, a sice: Rakausko, Solnohradsko, Ilyrsko, Tyroly, Čechy, Morawa, Slezsko, Krakowsko ( polská část Haliče ), Halič ( rusínská ), Bukowina, Chorwátsko s Dalmatskem, Uhry, Sedmihrady, Hranice wojenská a Lombardsko-Benátsko. Wojwodowina je chytře zamlčena, o Slowensku ani zmínky, welkowéwodstwí Krakowské a wéwodstwí Bukowinské se znowu narodily. Ale každý rozumný člowěk bude se tázat po nějakém užitečném a přirozeném rozdělení Rakauska, wšak nikde w konstituci nenajde ani zmínky o tom. Weliké dílo sjednocení mocnářstwí má prý tato i konstituce wykonati – ale celní hranice mezi námi a Uhry pomine dle §. 7, až bude možná!! II. O císaři. Císař se bude jenom korunowat za císaře, ostatní koruny přestanau. Český král tedy pomine! – Awšak jest tento §. též tak chytře postawen, že mu může dát ministerstwo, kdyby zapotřebí bylo, jiný smysl!! Císař uděluje šlechtu: nejen tedy že stará zůstane, ale bude se ještě nowá wzděláwati. III. O říšském občanstwí. Hlawa tato jest k tomu aučelu, aby se mohli Němci poznenáhla wšude rozplemeniti, a jak jich někde bude několik, mají práwo dle §. 4 základních práw o školu a auřad žádati, a tak bude konečně asi za 20 let dosažen ideál ministerské politiky, t. j. Rakausko bude jen weliká kolonie německá. Budau sice wšichni národowé stejně opráwněni, ale němčina bude mít tu wýhodu pro sebe, že bude wšude w Čechách, w Morawě, w Polsku, w Rusi, w Uhrách, w Sedmihradech, w Srbsku, w Chorwátsku, mezi Slovinci a w Italii stejně opráwněna, a každý tedy, kdo počítati umí, widí z toho, že bude při wší rownopráwnosti němčina nejméně desetkrát tolik opráwněna, jako každý jiný jazyk. Není přes chytrost. Z toho pak samo sebau bude následowat, že budau přece wšichni auředníci w celém mocnářstwí Němci, a Rakausko přece wždy jen zůstane německé mocnářstwí! Ostatní národowé budau míti čest, býti příwěskem! – IV. O Obci. Kdo zná Stadionůw náwrh obecního zřízení, a wí, že tento náwrh nyní bude uweden, ten lehko nahlídne, že celá tato hlawa jsau pauhá málo platná slowa. V. O zemských záležitostech. Ministerstwo samo prawí o swé konstituci, že jest wzdálena od centralisace; awšak co ponecháwá tato hlawa zemí? Orbu, stawení, chudé ústawy. To jest wěru až satyra na samostatnost! A aby se zdálo toho trochu wíc, uwedeny jsau sice dle jména též obecní, školní, církewní záležilosti a „ foršpan “, ale každý rozumný widí, že z těch wlastně jen rožeň zemím ponechán jest, kdežto pečeně we Wídni se sní. VI. O říšských záležitostech, učí nás, že wšechno wlastně jest záležitost říšská, a že se musí wšichni tak rozliční národowé obléci do jedné černožluté livereje!! Jaké štěstí z toho wykwésti může, to každý nahlíží, a jenom zatwrzelé ministerské srdce nemohlo a nechtělo ten náhled míti, že každý národ jiné spůsoby má a jiné ústawy potřebuje. VIII. O říšském sněmu. Do hořejší komory budau wolit zemští sněmowé wšechny poslance, dwa sami ze sebe bez censusu, a ostatní s 500 zl. censusu. Hořejší komora bude tedy zastupowat boháče. Čtyrycet let musí být každý aud hořejší komory starý, tedy notné hradby pro konservatismus. Jak welký wlastně bude census do dolejší komory, opět jest chytře zamlčeno. Hlasowání při wolbách jest weřejné a austní – aby se auplatkům otewřela wrata. Na 10 let se wolí do hořejší sněmowny, na 5 do dolejší; – bylo by wěru lépe, wolit již poslance na celý žiwot, aby bylo wládě ještě snadněji přiwesti je konečně wšechny na swau stranu a wládnaut pak zcela absolutně, tak asi, jako si to zařídil Ludwík Filip we Francauzích. W komorách se jen weřejně hlasuje – aby wláda znala swé přátele a mohla se podle toho řídit! Pohodlná konstituce. Císař má absolutní veto, t. j. ať si celá zem přeje něco, a kdyby se ten zázrak stal, žeby se i ty dwě sněmowny srozuměly, přece to může císař, t. j. ministerstwo zase wždycky wšechno swrhnaut. §. 68 nás ale učí, že Uhry, ačkoli nyní w rebellii stojí se zbraní w rukau proti císaři, přece ještě we wětší milosti jsau, než my, kteří císaři proti nim pomáháme. Jejich sněmy zemské totiž budau rokowati o občanském práwu, o zákonu trestním a o řádu a zřízení saudním. IX. O sněmech zemských wlastně nestojí ani za to, mluwiti když wíme, o čem mají jednat. Přece wšak musíme pozornost obrátiti, jak si wláda strany Wojwodowiny otewřená dwířka necháwá, aby ji mohla pak, kam se ji uzdá, přiraziti. Hranice wojenská tato nejzaslaužilejši země – nebude mít ani konstituci!! To je wděčnost k Slowanům! X. O wýkonné moci. Sněm zemský nemá beztoho žádnau moc, aby se ale potupení jednotliwých zemí ještě zwětšilo, zůstaweno jest ministrům w §. 89, že nemusejí ani ustanowení těchto sněmu wykonat, aneb že je mohau dle swé libosti zastawit. Bude tedy zemský sněm k ministrům stát asi jako chlapec k učiteli. XII. Saudní moc je w každé konstituční zemi neodwislá, aby se mohla spravedlnost bez ohledu na wládu, a třeba proti wládě díti. W konstituci rak. nebude ale ani toho. Dle §. 101 bude moci ministerstwo saudce přece přesazowati. §. 105 obsahuje též hezky skrytě krásnau možnost. Audowé císařské rodiny, princowé, budau dle dosawadního absolutního rodinného řádu sauzeni. Ejhle! místodržící wšech zemí jsau odpowědni; dejme tomu, žeby wláda uznala za dobré, samé prince dáwat za místodržící – a pryč je odpowědnost, máme absolutní wládu, neb princowé stojí pod dworním maršálstwím! XIII. Říšský saud, nejdůležitější ze wšech, bude saudit ministry. Nač tedy odpowědnost ministerská? Ministři nejsau nikomu odpowědni, než sobě, protože oni sami ustanowují tento saud, který je sauditi bude! Ať si tedy ministři wládnau jakkoli, nebudau nikdy potrestáni. Máme tedy wlastně neodpowědnau wládu – to jest absolutní, a naše konstituce jest jenom konstituce podle jména. Požehnání její teprwa uwidíme. W hlawě XV. mluwí se již jen o měšťanské obraně, „ Bürgerwehr “ čeho již pozorowati můžeme, že bude ozbrojeno jen obywatelstwo měst, ne pak celá národní obrana. Hlawa XVI. určuje, aby se daně wybíraly, až se jinak ustanowí, totiž tedy bez powolení sněmu, tedy nejhlawnější zásada konstituce tím se zrušuje, budau se wybírati daně, které žádný sněm nepowolil. A až do budaucího říšského sněmu budau ministři neobmezeně wládnaut. * * * Z toho si může každý utwořiti obrázek budaucího štěstí naši wlasti, a naši swobodu! My newidíme nyní žádnau jinau spásu pro Rakausko, než aby wšichni národowé jednohlasně žádali, aby jim byla dána ta konstituce, které náwrh říšský sněm wypracowal. To musí nyní být korauhew wšech liberálních, a když se wšechny hlasy strany toho ozwau, není nemožno, že se ještě zbawíme této konstituce od 4. března. Kroky k tomu přiměřené stanau se bohdá! we wšech zemích, a to brzy.", "id": 101}
{"text": "1. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Praxe v národních školách.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Již kolikráte jsme chtěli jednu wěc podotknauti, na prwní pohled sice nepatrnau, ale přece welmi důležitau, týkající se praxi w našich národních školách. Známo totiž, že w předepsaném slabikáři jakož i w knize ke čtení podána jsau i latinau tištěná cwičení ke čtení; známo wšak též, že welmi často páni učitelowé na tato tak nazwaná latinská čtení welmi malý ohled mají, tak že děti jinak we čtení dosti zběhlé, přece w latince zatrhují, aneb aspoň welmi pomalu čítají. Powážímeli wšak, že se proto děti čísti učí, aby si pak později knihy samy přečísti a z nich se wzděláwati mohly, zároweň ale i to, že se skoro wšechny české ( aspoň důležité ) knihy nyní tisknau latinau ( a německé knihy dítě české nemůže bez pochyby čítat, když německy nerozumí ): již nahlížíme newyhnutelnau toho potřebu, aby páni učitelowé zwláště na latinské čtení ohled brali, nikterak jej nezanedbáwajíce, a tak ku pokrokům a požadawkům nynějšího času se přiblížili.", "id": 102}
{"text": "19. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: Ve věcech slovanského sjezdu., Autor: Havlíček, Karel\nWe wěcech sněmu slowanského sjezdu. Pozwání ke slowanskému sjezdu nalézá u našich bratrských kmenů silného ohlasu. Wšude cítí potřebu bližšího srozumění, užšího spojení národů jednoho kmene, jednoho jazyka, ač nářečími rozrůzněného. Dost dlauho trwaly rodinné naše swáry, které se takořka dědičnými staly. Jeť čas, aby se wšechno, co mezi námi nehodami wěků a wášněmi nesnadné a nerowné učiněno bylo, wyrownalo, abychom spojenými sílami odolati mohli náwalům cizinstwa s jedné, náwalům nezřízeného panownictwí s druhé strany. Jet čas, abychom my rakauští Slowané strhali hráze, kterých nehodná stará politika mezi námi nastawěla; abysme si řekli to, co wšichni chceme a co wzájemně si wyjewiti nám posud zabráněno bylo. Toť zajisté jest mysl nás wšech: abychom Slowanstwu w Rakausku k té důležitosti, k té moci dopomohli, která nám podlé přirozeného sestawení říše naší přísluší, šetříce přísně práwa jiných. Pak, a jen pak bude státi říše rakauská jako pewný hrad u prostřed Ewropy proti pohromám, které naší swobodě hrozí od seweru, proti pohromám, které naší národnosti hrozí od Němců a Maďarů. Národní naše spojení musí být tuhé a upřímné, w prawdě bratrské. Wšichni si budeme rowni, žádná přewaha jedněch nad druhými. My Slowané neznáme práwa prworozenstwa. — — — — — —", "id": 103}
{"text": "17. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Hirschrovy návrhy o zvelebení církve, Autor: Havlíček, Karel\nHirschrowy náwrhy o zwelebení církwe. I. Jak jsme přislíbili, podáme w několika číslech náwrhy p. dra. Hirschra, wyňaté ze spisu jeho: „ Die kirchlichen Zustände der Gegenwart. “ ( Nynější staw církwe. ) Nepsalť on náwrhy swé z rozkoše, wěda, že mnohému s nimi whod nepřijde, ale ze swědomitosti řídě se dle prawidla: Salus ecclesiae summa lex esto ( spása církwe prawidlem nejwyšším budiž ). I my z té příčiny neberauce ohled na odpůrce wšeho pokroku sauhlasíme s náwrhy p. Hirschra, a máme za to, že po dobrém a zdrawém jich uwážení každý prawdymilowný k nim přiswědčí. P. Hirscher jako člowěk i bohoslowec i učenec, jenž četnými spisy co takowý před celau Ewropau se oswědčil, jest znamenitá a wůbec wážená osoba, která we wěcech těchto důstatečný úsudek i wýrok činiti může. Horliwost Hirschrowa o dobro církwe jest wšeobecně uznána, jakož i jeho prawowěrnost a učenost, tak že se s těchto stran proti němu nic namítati nemůže. My buď dle smyslu, buď dle slowa myšlénky jeho podáwáme. „ Ono weliké hnutí duchů, které nastalo a spolu i církew zasáhlo a ještě wíce zasáhne ( str. VII ), wyzwalo spisowatele uwážiti nynější a budaucí staw církwe. I církwi prowolala se swoboda, a tím měla nowé postawení dostati, w kterémž starý spůsob řízení zůstati nemůže. Awšak táže se H., neztratí-li církew při této swobodě wíce nežli získá? On netají, že nebezpečí pro církew nastáwá, jmenowitě že mnoho posawadních audů se odštípí, že církew nechtíc a nemajíc ochranu a podporu státní ( která zcela na škodu církwi nebyla, na př. při spráwě jmění, při trestání přestupků a j. w. ) mnohých wýhod a prostředků zbawena bude tak, že ani ( jak to nyní wypadá ) wychowání mládeže pro ní jisté není. Nejwětší nebezpečenstwí pro církew widí w tom, že nepřátelé její pro swobodu ( we Frankfurtě ) hlasowali. Nehrozí se wšak H. nebezpečenstwí toho tak, žeby si starý spůsob wlády církewní nawždy přál, nýbrž prawí na str. 12 takto: „ Já myslím, že církew jsauc w nebezpečenstwí a w boji wíce získati může, nežli aby wždy o rámě swětské se opírala, a že w církwi, jestliže ona w tísni swé a w nebezpečenstwí, žeby mnozí od ní odpadnauti chtěli, wšecky síly w sobě wzbudí, jakýsi bujarý žiwot, který až posud w ní se pohřešíwal, se wywine. Protož nyní wše k tomu snažiti se musí, aby církew se powznesla a k tomu cíli wšecky síly swé wynaložila. Nestane-li se to, pak zkusí, co to jest: býti samostatnau a nemíti sil wlastních. – Dobře! w čem ale záleží toto powznešení a kde jsau onyno síly, které se k tomu musí wynaložiti? “ – We Würzburgu w Bawořích shromáždili se němečtí biskupowé, „ toto biskupské shromáždění ale, “ prawí H. dále ( str. 13 ), „ jest teprw začátek onoho powznešení, jest teprw část w církwi spočíwající a z ní wycházející moci, neboť co zpomůže, když knížata sjezdy slawí a na něčem se ustanowí! Toť owšem wěc prwní a potřebná, oni ale nemajíce národy za sebau, kteří by ustanowení jejich přijímali a w čas potřeby hájili, zůstáwají sami a slabí. Takť jest i s takowým biskupským shromážděním, ono bez kněžstwa a bez lidu, jestliže tito na něm podílu nemají, jest bez moci, bez prospěchu. “ A jakž jinak může se synoda ( shromáždění, w osadě biskupské čili w diécesi ) spořádati, nežli když biskup s kněžstwem a s lidem k wespolnému účeli, pro blaho církwe se w ní spojují? Na synodách, kde nejen biskupowé, ale i wyslanci z kněžstwa a z lidu w záležitostech jich samých se týkajících rokují a ustanowení činí, kde wšecky znamenitější síly rozumu i šlechetnosti z celé diécese se saustředí, a kde dle řádu jednacího každému wolno jest, náhledy, přání a snažení swá projewiti: na takowýchto synodách, kde dle wšeobecného usnešení s potwrzením biskupským zákony se stanowí, na takowých získá biskup, kněžstwo i lid, církew celá se powznese a zwelebí. Aneb nebude zde wětší pozornost, zajímawost a horliwost? nebudau ustanowení církewní jakožto z přeswědčení a z wůle wšech wycházející zákony co wšeobecná důležitost wětší wáhy w osadě míti, nežli posawadní dekrety ( zákony ) papírowé? ( str. 15, 16. ), a nebude i poslušnost, kterážto bohužel jakoby nebyla ( str. 41 ), jistější? Co z takowých shromáždění biskup promluwí, nemůže se pak za wůli jednotliwce powažowati, hlas jeho jest přeswědčení a wýrok wšech zastupitelů kněžstwa a lidu – a w nich on – zákony naleznau w celé osadě, w celé zemi swé obhájce. Nemysli žádný, žeby takowéto uřízení synody, sestáwající z biskupů, z kněží a z lidu, něco nowého w církwi bylo, aneb snad docela proti náboženstwí katolickému. Wezmi Nowý Zákon do rukau a čti, jak H. četná místa w něm wyznamenal: Skt. apšt. 1. 15–25; 6, 1; 11, 12; 15, 2, 6, 23–29, 41; 21, 17, 25; 16, 4; 20, 28; l. k Filip. 1, 1; k Tit. 1, 5, 7, 9; I. ku Korth. 5, 1; II. Krth. 2, 5; I. k Timot. 3, 1, 2, 3, 4–7; I. sw. Pet. 5, 1; a nalezneš, že za časů sw. apoštolů i starší lidu ( kněži ) a jiní z wěřících pod nejwyšším dozorstwím apoštolským osadu swau, sbor swůj, církew w záležitostech zewnitřních řídili. A takž býwalo i w pozdějších stoletích, kdežto spráwa církewní w rukau nejstarších církwe býwala. „ Každý biskup řídil osadu swau se staršími církwe ( presbyterium ) a tito s biskupem swým “ ( str. 21 ), při čemž i lid podílu míwal. Tomu doswědčuje sw. Jarolím, sw. Cyprian a sám sněm Karthagenský, dle kteréhož udání kněžstwo rozhodující ( a nejen radící ) hlas míwalo. A což? řekne někdo, dyť již dáwno takowé synody, jaké p. H. chce se, nedějí ( str. 26 ) a již dáwno zákony jiné jsau, dle kterých synody jen z biskupů a z několika kněží ( od nich powolaných ) se sestawowati mají, ano sám papež sw. Benedict XIV. celau knihu o takowýchto napsal? To owšem wšecko prawda, ale z toho jen wyplýwá, že nyní synody jinak spořádány býti mohau a mají, práwě jak toho prospěch církwe a potřeba času wykazuje: aby t. biskupowé s kněžstwem i s lidem blaho wespolné ku zdaru celé církwe rozmáhati mohli, a sami osamotnělí bez důwěry nebyli. Co se tkne sw. Benedikta, dojista by jinače byl psal nyní knihu swau ( str. 31 ); neb hlawní potřeba a snaha jest ta, aby kde jaká síla w církwi, sestředěna byla, a ta není pauze w biskupech, ani w několika radcích jejich, ani w několika bohoslowcích, ona jest w celé církwi: w kněžstwu celém i w celém lidu wěřícím. Aby se nebáli biskupowé ( str. 27 ), žeby snad tak dobrý duch církewní nyní nebyl, jak býwal w prwnějších dobách křesťanských; aneb žeby rádno nebylo kněžstwu a lidu ( při malé důwěře jejich k nim ) spolu wplywu popřáti při spráwě církewní, prawí jim H. takto: „ Ať jen wrchní pastýřowé sami důwěru mají a důwěru okáží; dobrý duch, byťby i odpor nalezal, zwítězí; w nejhorším pádu má biskup wždy práwo synodu rozpustiti aneb potwrzení swé nedati; “ awšak sw. Cypriana sotwa skwělejší byl na ctnosti jak u kněžstwa tak u lidu, nežli nyní u nás ( str. 28 ). Mohl-li sw. Cyprian, byw dosti přísný na zahájení práw swých biskupských s kněžstwem i s lidem se raditi, a tím spůsobem žiwot církwe síliti, proč by to samé nyní, kde potřeba toho weliká, možné nebylo? Nestane-li se to, weliké nebezpečenstwí církwi hrozí; neboť „ ten samý duch, který w hnutí občanském se jewí, jewí se i w církewním. Tam i zde chce každý we swých weřejných záležitostech slowo míti. Konstituční a demokratické smýšlení proniklo národy … Pauze monarchické zřízení ( samowláda ), na př. osad biskupských příčí se zcela powaze času nynějšího, tak sice, že ( ohledem na konstituční a demokratický žiwot státní ) takowéto zřízení jen w tom případu možné a trwanliwé býti může, když by ona wzdělaná část obywatelstwa od církwe buď odpadla aneb wlažnau a netečnau se stala “ ( str. 26, 27 ). Slowa to owšem truchliwá, nicméně ale prawdiwá, a tudiž důležitost synod, jaké p. Hirscher nawrhuje, dosti zjewně swědčící.", "id": 104}
{"text": "20. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o novém rozvrhu], Autor: Havlíček, Karel\nna kartotečním lístku uvedena strana 728, v naskenovaných listech časopisu strana 729 — Jak se z jistých pramenů dowídáme, zamýšlí wydawatel „ časopisu k prospěchu času přiměřených opraw na gymnasiích “, o němž redakce těchto listů nedáwno ( w čísle 178 ) welmi přízniwé kriticky objasňující pojednání podala, w prwním nebo druhém swazku práwě počatého druhého ročníku rozwrh od mnoha školníků zkaušeného plánu pro gymnasijní wyučowání se zwláštním ohledem na Čechy weřejnému úsudku předložiti.", "id": 105}
{"text": "4. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Přednešení finančního ministra o prostředcích k zahražení státních potřeb a k navrácení pořádku ve správě důchodů, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nPřednešení finančního ministra o prostředcích k zahražení státních potřeb a k nawrácení pořádku we spráwě důchodů. ( Dokončení. ) O zařízeních od komisse a od ředitelstwa bankowního nawržených udáwají se tyto připomínky: 1. Co se týká učinění dobrowolné půjčky. Waše Milost dílem předešla žádost tuto nejmilostiwějším dowolením od 20. t. m., aby se prošlé auroky a wýhry loterní od wěřitelů státních mohly ukládati w pětipercentowých úpisech dlužních, z kterýchžto auroky w cizozemí w bitých penězích jsau zauročitelné. Tím wšak nepřestala potřeba, aby se půjčka udělala. Od několika měsíců doléhá se na spráwu finanční, aby se udělala půjčka. Owšemť by toto welmi bylo žádaucí, kdyby wýminky k takowému pokusu byly se ukázaly. Toho se wšak nikoliw nestalo. Zastawatelé dluhů twrdí, že se nesmí rozpakowati o několiko percent wíce nebo méně w ceně, za kterau půjčka má býti dána. Žeby na wětších nebo menších percentech nic nezáleželo, nikterak připustiti nemohu. Neboť přijme-li se půjčka za menší cenu, jedná se o stálé zwýšené obtížení lidu, čehož se přec co možná nejwíce wystříhati sluší. Tuto postačí připomenauti, že rozdíl o [ polovina ] ze sta w aurocích, we kterých se půjčka učiní, pro kontribuenty we 40 letech dělá neméně než opětné placení celé jistiny. Wěc ta wšak má ještě jednu důležitější stranu. Uzawře-li se půjčka o wysokých aurocích, nezůstane to bez aučinku na ostatní poměry jistin, obchodu a průmyslu. Celý státní dluh potrací w ceně tau měrau, jakau se nowá půjčka newýhodně uzawře; kapitály odwrátí se od průmyslu a jiných užitečných spůsobů užíwacích a hrnau se praudem k obchodu papírowému, weliké auroky dáwajícímu, čím se může spůsobiti nebezpečná wýtržka w důležitých odwětwích wýrobních. Ale netoliko tato obecná rozjímání přikazowala, aby se tato půjčka odložila. Zwláštnost poměrů, kterými se Rakausko probírati musilo, kladla pokusům o půjčky zwláštní ještě překážku do cesty. Z dotazů k prwním domům bankérským ukázalo se, že při nejistém stawu několika států ewropejských nepowažují za možné, aby se mohly uwázati w půjčku poněkud wětší. Nezbyla tedy žádná jiná cesta, nežli obecná subskripce, cesta, na kterau se wstupowati musí wždy s welikau opatrností, ale nikdy w okolnostech takowých, kde se na několiko alespoň měsíců může předwídati, že události subskripci nepřetrhnau a splácení na půjčku nezastawí. Obecný ráz události od lonského března ale záležel w tom, že málo týdnů zůstalo bez nowých nenadálých příhod, které wšechno do budaucna počítání byly w stawu zmařiti. Dáť se dokázati, že se počínajíc od ledna 1849 oku jen poněkud w budaucnost hledícímu bylo obáwati, i w dobách, které k uzawření půjčky se podobaly býti nejpříležitější, že nenastanau s jiných stran nepřízniwé příhody, které subskripci, ba i uzawřený dluh zkaziti hrozily. Nejednalo se tedy o několik ze sta wíce nebo méně w ceně, nýbrž o zdaření nebo auplné nezdaření pokusu o subskripci. Wydati auwěrek státní na ránu, kterau by byl i se směnním kursem nezdařením pokusu o subskripci utrpěl, to by byl s těžkem mohl kdo na swědomí wzíti. Nyní pak uprawily se poměry, ačkoli nejsau posud ještě auplně usazeny, přízniwěji potud alespoň, že se podle wší podrobnosti nezdá, aby nastaly takowé záhubné změny jako w běhu posledních měsíců. Ministerská radda srownáwá se tedy bez rozpaků s radau komisse a nár. banku, aby se uložila co nejrychleji dobrowolná půjčka, i neopomene, aby s wůlí a wědomím WMsti spůsobila, čeho ku prowedení potřeba jest, jakož i také předložiti WMsti náwrhy o spůsobu a zřízení půjčky obzwláštně. 2. Co se týká wydání 3procentowých kassopoukázek až k sumě 25 milionů a jich eskomtowání od banku. Prwní část náwrhu nebude snad w žádném ohledu podlehat nejaké námitce, druhá pak wyhledáwá pilného zkaumání, zdali se srownáwá se zákonem. Zákon, totiž potwrzené od WMsti dne 8. února t. r. usnešení sněmu říšského od 3. ledna t. r. naznačuje cestu, na kterau finanční spráwa shánějíc potřeby státní, uhoditi musí. Usnešení toto dáwá moc, sehnati mimořádné potřeby státní zauročnými státními upisy s kursem nuceným nebo bez něho anebo půjčkau. Aumysl zákonodárstwa, jejž usnešení sněmowní jasně wyslowilo, byl, aby se na banku nepohledáwalo rozmnožowání bankowek w oběhu. We srownalosti se zákonem tímto wzdalo ministerstwo 3percentowé kassowní poukázky. Aby se pokud možná nemuselo užíti nuceného kursu zákonem dowoleného, stala se s bankem umluwa o to, aby přewzal její eskomtowání až do summy 25 milionů; wycházelo se při tom od toho náhledu, že práwě tauto možností w eskomtowání poukázky obecný průchod sobě najdau a w oběhu se udrží bez eskomtowání w znamenité míře. Toto předwídání se také uskutečnilo u weliké části wydaných sum. Přece wšak měla nowota tohoto prostředku oběžního, pohodlnost kassowních auředníků a za posledního času jak se podobá tytéž pletichy, jakéž změnní kurs wyhnati se snažil, za následek, že bank zde we Wídni k eskomtowání těchto kassowních poukázek až doposud asi 13 milionů obrátil. Při takowémto wýsledku není radno, pohledáwati na banku ještě déle, aby k zahražení státních potřeb rozmnožowal swé bankowky a zwětšowal takto záwazky, we které bank naproti obecenstwu wešel. Ti, kteří dosawad rozšiřowali mínění, že bank posawade již wydal přílišné množstwí bankowek, neopomenuli by použiti dalšího jich rozmnožení, aby je w ceně jejich ještě wíce ztenčili a staw banku do špatného swětla postawili. Okolnosti sestawily se tak, žeby se ministerstwo nemohlo již déle osprawedlňowati, kdyby neužilo práwa swého zákonem sobě wyměřeného. Ministerská radda uznala za newyhnutelnau potřebu wyslowiti, že každý jest zawázán, přijímati 3 % kassowé poukázky při placení za hotowé peníze. Tímto pomíjejícím toliko nařízením ušetří se národního banku a nikoli se nestane žádná ujma, neboť i také bankowky budau nyní nuceným kursem bez wyměňowání w oběhu drženy; strany tedy, které kassowní poukázky přijmau na místo banknot jakožto plat, nabudau té wýhody, že přijdau w užíwání auroku, kterého by při bankowkách nebyli měli. Ostatně kdyby půjčka w našich zemích dobře šla před se a znatnau část bankowek a poukázek z oběhu wyňala, nepodlehal by oběh těchto kassowních poukázek, jenž by se měl rozšířiti i také na země uherské, ani w nejmenší překážce, jmenowitě proto, že sumy, na které byly wydány, jsau obmezené, a papír auroční podle powahy swé mnohem rychleji obíhati se snaží než papíry auroků nenesaucí. Takowé poukázky nabudau zauročením powahu od papírowých peněz podstatně rozdílnau, i nedá se nikterak twrditi, žeby bez kontroly od státu byly wydáwány. Wydání jejich zakládá se w zákonu, národ se pro něj wyslowil zástupci swými a sněm říšský bude dohlížeti w plné míře k tomu, jak tyto sumy byly weliké a nač byly obráceny, neboť auroky při rozmnožení papírů narůstající musí se we státním rozpočtu wykázati a zahraditi, čehož při papírech bezaurokých není. 3. Co se tyká odewzdání náhrady wáleční národnímu banku. Zařízení toto, které podáwá nejjednodušší prostředek ke splacení nějaké části sum, které stát banku dlužen jest a k rozmnožení wolného bankowního fondu, musím důrazně podporowati, jakož jsem již dříwe několikráte zkázal bankownímu ředitelstwu, že ministerstwo zamýšlí peníze tyto z ciziny přicházející s wůlí a wědomím WMsti k tomu obrátiti. O tom, jakým spůsobem odewzdání toto státi se má, nemůže se nic říci dříwe, leč ač 564 mír bude odewzdán. 4. Co se týká prohlášení se strany banku, že bude hledět klesání ceny bankowek stawiti, brzo opět hotowými wypláceti a newydané posud bankowní akcie příhodným časem wydati. Proti takowému prohlášení není námitky. Namítá se ale otázka, zdali by nebylo radno, již hned nyní s wydáwáním akcií těchto počátek učiniti. Aby se hned wydáwati počaly, proti tomu se stawí ta námítka, kdyby toto wydáwání se stalo zároweň s půjčkau státní, žeby oba tyto kroky jeden druhému byl na ujmu. Poněwadž pilně jest zapotřebí, aby se běžící potřeby státní zaprawily a co možná nejwětší část státního dluhu banku splatila, proto musí se půjčka dříwe udělati, nežli se akcie wydáwati počnau. Z toho wšak nenásleduje nikterak, žeby se wydáwání jich na neurčitý čas mělo odročiti. Naopak přijde w tom na wyplnění záwazku wysloweného w §. 1. statut od 1. čerwence 1841. Zákonní toto ustanowení zní: „ Kdyby se ukázalo zapotřebí, powinen jest bank rozšířiti fond swůj dle objewující se potřeby. “ Dle toho není zůstaweno wůli banku anebo jeho ředitelstwu, kdy se má bankowní fond rozmnožowati. Z té příčiny byla otázka tato od finančního ministerstwa již 14. kw. m. r. u bankowní direkce přiwedena k řeči, i muselo se upustiti od ni jedině pro události, které tehdá následowaly. Aby se wěc tato nyní přiblížila wíce k rozhodnutí, měla by WMst naříditi, aby se, poněwadž dotčená powinnost záwisí od welikosti obchodů bankowních, rychle wzalo na přetřes, která část obíhajících sum bankowkowých zařízeními po ruce jsaucími kromě wydání akcií, a až do které doby by se měla stáhnauti, mnoho-li by potom zůstalo bankowek w oběhu, a w jakém poměru k tomu a jakými prostředky by se pak w rozmnožení bankowního fondu státi mělo. Dám si záležeti na tom, abych jednání toto co nejwíce urychlil a rozhodnutí WMsti o tom sobě wyžádal. 5. Co se týče zdwižení zápowědi wýwozu peněžního. Nepauštějíc se do rozebírání otázky o přiměřenosti takowého rozkazu, ukázala zkušenost nade wšechno pochybenstwí, že se zákaz tento přes wšechnu přísnost, kterau se k němu hledělo, s úspěchem nedá wywesti, a že jest občanu poctiwému jen na obtíž, těm ale, kteří zákon chtí přestaupiti, nikoli na překážku, a že konečně w poměru k cizině pro domácího jest škodliwý. Zákaz tento měl by se tedy wvzdwihnauti, jak mile půjčka bude uzawřena. 6. Co se týká prowolání k obecenstwu k upokojení myslí. Zdá se ministerské raddě, že aučelu tohoto lépe dosíci nelze než kdyby WMst ráčila naříditi patentem nejdůležitější zařízení tuto přikázané. Wěrně poslušná ministerská radda dowoluje si tedy předložiti WMsti přidaný tuto náwrh patentu. We Wídni dne 25. čerwence 1849. Krauss w. r. Na toto nejponíženější přednešení stalo se toto nejwyšší rozhodnutí: „ Schwaluji náwrhy ministerské mé raddy a odesílám nazpět patent mým podpisem opatřený. František Josef w. r. “ Dotčený patent podali jsme u wýtahu w ranních zpráwách nedělního čísla.", "id": 106}
{"text": "25. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Rozmanitosti, Titulek: [překlad článku z angličtiny], Autor: Havlíček, Karel\n– Charles Dickens ( Boz ), jeden z nejoblíbenějších novellistů anglických, který i našemu obecenstwu z překladů p. M. Fialky není neznámý, a we swých spisech hlawně horlí o zlepšení škol, wězení, chudinstwa a p., byl onehdy ( t. 13. listopadu ) přítomen při odprawě manželů Manningowých w Southwarku. Píšeť o tom do nowin „ Times takto: Šel jsem tam, abych shromážděné diwáky pozorowal, měl jsem k tomu wýbornau příležitost, nejprwé w noci a pak od úswitu až do konce toho diwadla. Píšu wám, nikoli abych pojednáwal o trestu smrti, nýbrž jedině proto, že si přeji, aby strašliwá zkušenost, jakau jsem tam nabyl, wyjewila se k obecnému dobrému; a zároweň abych připomenul myšlénku od sira George Greye nedáwno w parlamentu pronešenau, kterak by totiž wlada trest smrti měla wně zdí kriminálních dát wykonáwati, aby wšak obecenstwo mělo bezpečné rukojemstwí za neúprosné a jisté wykonání ortelu. Zároweň také žádám státního sekretáře domácích záležitostí, aby sám o swé moci před se wzal takowau změnu w zákoně; jeť to slawná jeho powinnost k společnosti, jejíž newyplnění by ztěžka zodpowídal. Bezbožné a lehkomyslné chowání lidstwa při dnešní poprawě ukázalo se tak strašliwým, že člowěk sotwa si můž co horšího předstawit a žeby sotwa w jaké zemi pohanské co podobného widěl. Strašliwost šibenice a zločinu, jaký oba wrahy na ni přiwedl, zmizela w mé duši před zběsilým pitwořením a mluwením shromážděných diwáků. Když jsem o půlnoci odebíral se tam, již mě zarazilo oddaleka powykowání a kujíkání kluků a holek, kteří dáwali tím na jewo, že našli „ dobré místo “. Když so noc již chýlila, byl děsný powyk a chechtot pořád hlučnější, a k tomu se dalo slyšet ryčné zpíwání šibeničních písní a parodií písní černochowých, jen že místo „ Susannah “ zpíwalo se „ Mistresz Manning “. Za swítání přihnalo se zlodějů, obecných newěstek, práčů a tuláků wšeho druhu, i bylo tam nyní widět nejpohoršliwějších a nejhnusnějších wýstupků a wýtržností. Rwačky a potýkání, hulákání a pískání, necudné šprýmy, omdlelé ženy se scuchaným oděwem, které policajti z dawu wytahowali, – takowá byla obecná kratochwíle. Slunce skwěle wycházející oswěcowalo tisíce a tisíce obličejů, na nichž se wyrážela buď zwířecká rozkoš anebo ta nejškaredější otupělost, až člowěk se musel hanbit za swau člowěckau podobu a zhroziti se sebe samého jako obrazu ďáblowa. Když oba ti bídní tworowé, kteří toto strašidelné diwadlo okolo sebe způsobili, zhůru byli wyzdwiženi, nejewilo se žádné pohnutí, žádné litowání, žádné wědomí, že práwě dwě nesmrtelné duše staupily před swého saudce, jakoby jméno Kristowo nebylo nikdy w tomto swětě slyšáno, a jakoby se samo sebau rozumělo, že lidé umírají jako howada. Znám žiwot Londýnský w jeho nejhorší zkaženosti; ale jestli to mé slawné přeswědčení, že ani nejwětší důwtip nebyl by s to wymysliti něco, co by na tak auzké prostrannosti w tak krátkém čase tolika zlého spůsobiti mohlo jako jediná weřejná poprawa. Mám za to, že obecnost nemůž prospíwati, kde se takowé diwadlo hrůz a nemrawností prowozuje takřka před wraty dobrých občanů, jak se to dělo dnes před wězením Horsemonger-Sane. A pakli w modlitbách našich wzdáwáme Bohu díky za požehnání roku a wyslowujeme přání, aby mrawní neduhy země odstranil, táži se, není-liž swrchowaný čas pamatowati na tyto neduhy i z kořene je wyrotiti. Charles Dickens.", "id": 107}
{"text": "13. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Slováci, Titulek: [Boje s Maďary], Autor: Havlíček, Karel\n‒ W Žilině na Slowensku dne 3. ledna. ( P. N. ) Wčera ráno jsme wytáhli pod generálem Götzem a plukowníkem Frischeisenem z Nowého Města nad Kysucí; půl hodiny před námi wyšli naší dobrowolníci s Blaudkem a dwěma kompaniemi přes Wadičow, aby, pokud my k Budatínu půjdeme, oni se na wrších w boku a ze zadu Maďarům zjewili. Okolo hodiny 10. jsme se zastawili při jednom wrchu nad Kysucí nedaleko jedné úžiny, za kterau byly předstráže maďarské. My jsme čekali do 11té, abychom nechali času dobrowolníkům, kteří měli obejíti. O 11té jsme začali se šířiti a poslali jsme plenkléře naše proti maďarským. Na to se naše děla nedaleko té úžiny postawily, a Hartmann, nadporučík od dělostřelstwa, wypálil jedno dělo tak šťastně, že jedna hromada welmi weliká na dwé se roztrhla a nepřátelé počali cauwati. Jejich děla ale tenkrát hřměly o mnoho lépe než před tím ( 11. prosince ), a kaule a granáty hustě padaly mezi nás, než ale nemáme raněných jen 2 wojáky. Tato kanonáda do půl jedné trwala. Mezi tím, co jsme my ku předu kráčeli a oni cauwali, zjewili se naši na wrchu a dali se během na Maďary, kteří se z Budatína na Elomkrky ubírali a přes most Žiliny jako dne 11. prosince utíkali. Než nepodařilo se jim most strhnauti, neb naše Slowáci, jmenowitě Karel Borik, Martin Weštík, Krok a s nimi asi 8 jiných wskočili prwní na most, ženauce před sebau celau kompanii a střílejíce do ni asi na 60 kroků. Toho dosti nemajíce hnali se za nimi až do Žiliny, a hned na širokém náměstí na štatui P. Marie zatkli swau národní korauhew. Nechali tam swé jedné kompanie za stráž, ostatní běželi za Maďary auprkem utíkajícími. Při solním skladě nad Žilinau postawili se Maďaři a wypálili čtyrykrát z děla. Naši, nedadauce se tím ani odstrašiti, a majíce pomoc wojenskau, hnali se za nimi až na hodinu cesty; ale Maďaři utekli šťastně. Naši dobrowolníci táhli ten den o tři hodiny cesty dále než my a wždy prwní stíhali Maďary. Potom, když jme ještě za utíkajícími několik prskawek pustili, wrátili jsme se do Žiliny. My se máme pod nowýra generálem swým dobře. Ale jsme wšickni příliš lidé dobří. Před bitwau se strojíme, že budeme přísní, a když swítězíme, jsme až škrupulosně dobrotiwí. Generál Götz je welmi dobrý pán, má nás rád a umí wojenské dary našich wůdcůw oceniti. I náš lid se wýborně drží. W Žilině počali wojáci zle řáditi, brali co widěli; naši lidé, ačkoli byli prwní w Žilině, newzali ničehož. Jak tam přišli, zajali několik pěkných koláčů a chleba maďarského, a hladowi jsauce jedli a wína si wyptali, co mohli wypíti při střízliwosti. W Žilině jim to rádi dali. Maďaři wěšeli lidi, my jsme nikoho neoběsili, s celau lidskostí jde se k wěci. Hlawní wůdcowé a Maďaroni wšude utíkají, a s jejich swedenými nástroji nechceme zle nakládati.", "id": 108}
{"text": "4. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: [Společnost německých vlastenců.], Autor: Havlíček, Karel\nZahraničné zpráwy. W Němcích. Společnost německých wlastenců neb germanistů we Frankfurtě, měla dne 24. Září w 9 hodin ráno prwní schůzku w císařském sálu, ku které se asi 160 členů a mnoho posluchačů sjelo. Přítomní byli mnozí nejhlawnější němečtí učenci, a za přednostu wybrali sobě Grimma. Tento weliký jazykozpytec we swé wstupní řeči hned z počátku odpowěděl na otázku: Co jest národ? a sice „ Národ jest počet wšech lidí jedným jazykem mluwících “, a projewil naději w budaucnost, že jednau ne řeky a hory, nýbrž řeči budau twořiti hranice národů. Radost také projewil z toho, že několik Flémů přítomných bylo. Strany zkaumání jazyků podotknul Grimm, aby se jazyk raději w čistotě a přesnosti udržowal než násilně čistil t. j. aby se raději bez potřeby cizá slowa do jazyku neuwáděla, a wšak ta, která již během času w řeči zastaralá jsau, náhle a násilně se newypuzowala, což zde příležitostně některým našincům, jakožto slowa zkušeného muže, zwláště uwádíme, aby i oni od přílíšného a násilného čistění jazyka a uwádění zle twořených nowých slow za stará cizá ale již zdomácnělá upustili.", "id": 109}
{"text": "11. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Dokončení. ) A takowý tedy jest hrdina náš, celý jak jsme ho widěli. Ještě ale snad musíme naznačiti jeho charakter zkrátka, jedním tahem: co je on strany mrawních wlastností? Že není hrdina, naplněný dokonalostmi a cností, to widíme. Co tedy je? snad darebák? Proč pak darebák, proč bychom byli na bližního tak přísni? Teď u nás nejsau žádní darebáci, wšichni jsau lidé řádní, příjemní, a takowých, kteří by ke wšeobecné hanbě nastrčili swůj obličej pod weřejnau facku, takowých najdete nanejwíc dwa nebo tři, a také ti již nyní mluwí o cnosti. Nejsprawedliwěji bude nazwati ho: hospodářem, špekulantem. Špekulantstwí je wšeho wina: k wůli němu staly se wěci, kterým swět dá jméno ne welmi čistých. Prawda, w takowém charakteru jest již cosi protiwného, a ten samý čtenář, který s podobným člowěkem na swé žiwotní cestě jest přátelsky pohromadě, příjemně s ním tráwí čas, bude se na něho zkřiwa díwati, stane-li se hrdinau některé drámy neb básně. Ale maudrý jest ten, kdo se neštítí žádného charakteru, nýbrž whlaubě do něho zpytatelské oko, proskaumá ho až do nejtenších žilek. Rychle se wšechno mění w člowěku; sotwa se ohlídneš, již wyrostl wnitřku strašný čerw, obrátiw k sobě samomocně wšechny žiwotní šťáwy. A často nejen weliká wášeň, nýbrž mizerná wášnička k něčemu nepatrnému rozprostřela se w někom rozeném k nejlepším podnětům, a přiwedla ho tam, že zapomenul na weliké a swaté powinnosti a w ničemných malichernostech widí něco welikého a swatého. Nesčíslné jako písek mořský jsau wášně lidské, a wšechny jsau mezi sebau rozličné a wšechny jsau malé a krásné na počátku a poslušné člowěku, a teprwa později strašliwě jim wládnau. Není ale ani tak mrzuté to, že nebudau čtenáři s Čičikowem spokojeni: mrzuté je, že mám w duši neodolatelné přeswědčení, žeby byly s tím samým hrdinau, s tím samým Čičikowem čtenáři spokojeni, kdyby mu byl spisowatel nezahlednul hlaub do duše, kdyby byl nepohnul na dnu jejím tím, co ukluzuje a skrýwá se před swětem, kdyby byl neodhalil nejukrytější myšlénky, které člowěk nikomu jinému neswěřuje, kdyby ho byl ukázal tak, jako se on sám ukázal celému městu, Manilowu a ostatním lidem: wšichni by byli rádi a powažowali by ho za interessantního člowěka. To by nic neškodilo, žeby pak jeho osoba, jeho obraz netřpytil se tak jasně před očima: za to ale by po ukončeném čtení duše nebyla znepokojena ničím, a možná by bylo obrátiti se zase ke karetnímu stolu, těšícímu weškeré Rusko. Ano moji dobří čtenářowé! wy byste neradi widěli odhalenau lidskau mizernost. Nač, prawíte, k čemu je o? Což my sami newíme, že jest mnoho mizerného a hlaupého w žiwotě? Beztoho často musíme widěti to, co není potěšitelné. Raději nám předstawujte krásné, podněcující wěci. Ať raději na to newzpomenem! „ Proč pak mně, můj brachu, powídáš, že jde hospodářstwí špatně? “ – prawí poměštík šafáři swému; „ já panečku to wím bez tebe, což newíš o ničem jiném wyprawowat? Nech mne na to zapomenaut, abych o tom newěděl, pak budu spokojen. “ A také ty peníze, které by staw wěcí poněkud naprawily, jdau na rozličné prostředky k zapomenutí na ty trampoty. Rozum spí, který by snad mohl najít dokonalý prostředek proti wšemu: a statek pác! do licitace, a poměštík táhne do swěta s duší hotowau ze zaufalstwí k nízkostem, kterých by se byl dříwe sám uleknul. Ještě padne obwinění na spisowatele od tak nazwaných wlastenců, kteří tiše sedí w kautkách, zajímají se docela nepatrnými předměty, hromadí sobě kapitálky, zlepšujíce si osud swůj na aučet jiných: ale jak jen se stane něco, dle domnění jejich urážliwého pro wlast, objewí se nějaká kniha, we které stojí mnohá trpká prawda, wyběhnau oni ze wšech kautů jako pawaukowé, widaucí že se chytila do pawučiny mucha, a zdwihnau najednau křik: „ je to něco hezkého přiwádět takowé wěci na swětlo, roztrubowat je? wždyť to wšechno, co tu je popsáno, je naše; je to hezké? a co řeknau cizozemci? Je to příjemné slyšet o sobě špatné mínění? myslí sobě. Není to bolestné? myslí sobě, což pak nejsme wlastencowé? “ Na takowá maudrá podotknutí, obzwláště strany mínění cizozemců, přiznáwám se, že newím žádné odpowědi. Leda snad tohle: Žili w jednom wzdáleném kautě Rusi dwa obywatele. Jeden byl otec rodiny jménem Kifa Mokejewič, muž tichých mrawů, wedaucí žiwot chalátní. Na rodinu swau on nehleděl; žiwot jeho byl wíce obrácen k názorliwosti a obíral se následujícími, jak on říkal, filosofickými otázkami: „ Tuhle ku přikladu zwíře “ – říkáwal chodě po pokoji – „ zwíře se rodí nahé. Proč práwě nahé? Proč ne jako pták, proč se newylupuje z wejce? Wěru že, tento: přírodu člowěk dokonce nechápe, když se do ní jen trochu wíce whlaubí! “ Tak myslil obywatel Kifa Mokejewič. Ale to ještě není wšechno. Druhý obywatel byl Mokij Kifowič, jeho syn. Byl on to, co nazýwají na Rusi bohatýr, a kdežto se otec obíral rozením zwířat, jeho dwacetiletá ramenatá přirozenost wšelijaké prowáděla skoky. Nic on neuměl dělat zlehka, wždy buď musela někomu ruka zawrzat, anebo puchýř jinému wyskočit na nose. Doma a w sausedstwě wšechno člowěk i zwíře utíkalo při jeho pohledu, i wlastní swau postel rozlámal na kausky. Takowý byl Mokij Kifowič, jínák ale dobrá duše. Ale to také ještě není wšechno. Hlawní wěc je tohle: „ Ale prosím tě báťuško, pane Kifo Mokejewiči! “ – říkala otci i jeho i cizí čeleď – „ jakého to máš Mokije Kifowiče? nikomu nedá pokoje, takowý zplašenec! “ – „ Ano dowádiwý, dowádiwý “ – odpowídal na to obyčejně otec – „ ale což dělat: bít se s ním je pozdě, a wšichni by mi wytýkali přísnost; a on drží na čest, pokárej ho před druhým, třetím, bude zahanben: wšak práwě powěst lidská ta překáží! dowědí se o tom we městě, budau mu říkati, že je drak. Což si snad myslí, že mne to nebolí? což nejsem otec? Protože se obírám filosofii, a někdy nemám času, už bych neměl být otcem! A práwě ne, otec jsem! otec, ať je ďábel wezme, otec! Já nosím Mokije Kifowiče tuhle, w srdci! “ Tu se Kifa Mokejewič welmi silně tlaukl pěstí do prsau a přišel zcela do ohně. „ A jestli již bude drak, ať se to alespoň ode mne nedowědí, ať alespoň já proti němu nejsem. “ A projewiw takowý otcowský cit, nechal Mokije Kifowiče pokračowat w jeho bohatýrských kauskách, a sám nawrátil se opět k oblíbenému předmětu, dáwaje si zase nějakau podobnau otázku: „ nu a kdyby se slon rodil z wejce, toť by snad musela být tuze silná skořápka, ani by jí neprostřelil kanonem; musela by se nějaká nowá střelební zbraň wymyslit. “ Takto wedli žiwot dwa obywatelé wzdáleného kautku, kteří neočekáwaně jako z okénka wykaukli ku konci naší knihy, wykaukli proto, aby dali odpowěď skromnau některým prudkým wlastencům, kteří se zatím pokojně obírali nějakau filosofií anebo bohatli na autraty silně od nich milowané wlasti, nemyslícím na to, aby nedělali nic zlého, nýbrž jen na to, aby se neřeklo, že to dělají. Ale nikoli, ne wlastenectwí, ne jiný též wznešený cit jsau příčiny předhůzek, něco jiného se skrýwá pod nimi. Nač tajit wěc? Kdo jiný než spisowatel má říci swatau prawdu? Wy se bojíte hluboko-sáhajícího pohledu, wy se lekáte sami na něco upřít pozorný wzhled, wy rádi po wšem jen sklauznete nic nemyslíce. Budete se snad srdečně smát Čičikowu, snad také pochwálíte spisowatele, řeknete: „ awšak leccos šikowně wywedl, musí být nějaký weselý člowěk! “ A po takowých slowech s dwojnásobnau hrdostí obrátíte se sami k sobě, samolibý úsměch objewí se na obličeji wašem a dodáte: „ Wždyť se musí uznat, welmi podiwní a přesměšní lidé jsau w některých krajinách a přitom nemalí darebáci! “ A kdo z wás plný křesťanské pokory, ne nahlas, ale w tichosti, sám pro sebe, w dobu osamotělého rozjímání daje si u wnitř duše swé tuto těžkau otázku: „ A nemám-li také já na sobě něco od Čičikowa? “ neodpowí: „ Ano, owšem že mám! “ Ale kdyby w tu dobu šel okolo něho některý jeho známý, mající čin ne příliš nízký ne příliš wysoký, on hned ťukne loktem po straně swého sauseda, a řekne mu udušuje smích: „ podíwej se, tuhle Čičikow, Čičikow jde! “ A potom jako dítě zapomenuw wšechuu slušnost, náležící důstojnosti a wěku poběhne za nim pokřikujíc: „ Čičikow, Čičikow, Čičow! “ Ale začali jsme mluwit dosti nahlas, zapomínajíce, že hrdina náš spaw po celý čas tohoto wyprawowání, již se probudil, a snadno může uslyšet tak často opakowané swé jméno. On ale je člowěk urážliwý a nerad widí, když se o něm kdo wyjadřuje neuctiwě. Čtenáři owšem na tom nic nezáleží, rozzlobí-li se na něho Čičikow: ale spisowatel nesmí se nikdy rozmrzet se swým hrdinau: ještě ne málo cesty musejí spolu projít ruku w ruce, dwa weliké díly ještě před sebau, to není maličkost! „ He! což pak ty? “ prawil Čičikow Selifanu: „ he? “ „ Có? “ prawil Selifan táhlým hlasem. „ Jak co, ty huso! jak pak jedeš. Popoháněj! “ A skutečně již Selifan dáwno jel se zamhauřenýma očima, málo kdy jen potřásaje w dřímotě opratěmi po bokách též dřímajících koní, a Petříkowi již dáwno Bůh wí w jakých končinách sletěla čepice a on sám překotiw se do zadu opřel hlawu swau o kolena Čičikowa, tak že mu tento musel dát štulec. Selifan se zpamatoval, a přetáhnuw několikrát strakatého po hřbetě, načež se tento dal do klusu, a šwihnuw nade wšemi bičem, řekl jim wysokým zpíwajícím hlasem: „ ně bojsia! “ koníci se rozhárali a nesli jako pírko bryčku. Selifan jenom šwihal w powětří a pokřikowal: ech! ech! ech! haupaje se na kozlíku w té míře, jak kdy trojka wyskočila na pahrbek, aneb se nesla jako wítr z pahrbku. Čičikow se jenom usmíwal, zlehka poskakuje na swé kožené podušce, neboť byl milowník rychlé jízdy. A který Rus není milowník rychlé jízdy? Proč by ji nemilowala jeho duše, která se tak ráda zatočí, wyhodí si z kopejtka, ráda časem řekne: e, wzal wšechno čert! Proč by ji nemilowal, když w ní jest cosi wznešeně-kauzelného? Jako by tě nepowědomá síla wzala na swé křídlo, a letíš, pořád letíš: letí wersty, letí naproti tobě kupci na swojích kybitkách, letí po obau stranách les s temnými pásmy jedlí a sosen se hřmotem seker a krákáním wran, letí celá cesta Bůh wí kam do nekonečné dálky, a cosi hrozného jest w tom bystrém mihání, kde se ani nemůže ukázat ubíhající předmět, jenom nebe nad hlawau, a lehká oblaka a probírající se skrze ně měsíc zdají se nepohnutými. Eh trojko! ptáku trojko, kdo tě wymyslyl! je widět, že jsi se mohla jen u bystrého národu zrodit, w té zemi, která se rownau plochau rozwalila na půl swěta, a pak jdi, počítej wersty, pokud ti nepřejdau oči! A ani se nezdáš tuze wtipné nářadí jízdní, žádné železné šrauby, skoro za syrowa pauhau sekerau a dlátem zřídil a postawil tě Jaroslawský čiperný mužík. Jemštík nemá německé wysoké boty: jen wausy na bradě a rukawice na rukau, a sedí čert wí na čem: ale přiwstane, zapraská a spustí písničku – koně jako wítr, špice w kolách smíchaly se, jako jeden hladký terč silnice zařinčela, wykřiknul w uleknutí zastawiwší se pěšák! a ona letí, letí, letí!... A již tam w dáli jen se práší a powětří fičí. Neletíš také ty, o Rusi! jako bystrá nedostížná trojka? Walným dýmem práší se pod tebau cesta, hrčí mosty, wšechno ustupuje a zůstáwá pozadu. Zaslawil se udiwený Božím diwem zřelec: Není-li to blesk hozený s nebe? co značí tento w úžas ponořující ruch? a jaká neznámá síla skryta jest w těchto neznámých swětu ořích? Ech koně, koně, jaké koně? Sedíli wichrowé we wašich hřiwách? Hoří-li bystré ucho w každé waší žilce? Uslyšeli jste s wýšiny powědomau píseň, družně a zároweň napnuli jste měděná prsa, a nedotýkajíce se kopytami země, jako jediná natažená linie letíte wětrem w božském nadšení!... Rusi kam směřuješ, odpowěz? Neodpowídá. Čarowným zwukem homoní zwonek, hučí a zastawuje se wzduch proražený jako šípem, letí stranau wšechno, cokoli jest na zemi, a wyhybajíce se ustupují jí z cesty ostatní národy a hosudárstwa! – * * * Dodatek překladatelůw. Takto se končí spis wydaný w Moskwě 1842, jehožto pokračowání dle wlastního wyjádření spisowatele časem též wyjíti má. Pokud jsem o tom od dobrých osobních přátel Gógolowých wyprawowati slyšel, následowala by nyní skwělá stránka, kdežto tato již wydaná patrně jen satyru na slabosti ruské obsahuje. Awšak každý widí, žeby i bez dálších dílů spis tento zde od nás přeložený sám o sobě welmi dobře mohl být ukončený celek. Newím, jak dalece našlo w něm naše čtenářstwo to, co očekáwalo: kdo wšak očekáwal jen satyru, humor zcela nowého spůsobu, při tom nejžiwější, nejprawdiwější wyobrazení skutečného ruského žiwota, jenž se zde třeba skrze barewné sklo satyry, přece welmi dobře jewí, swědče o místrowském umění Gogola, jedním rázem wypodobniti celau wěc, tak že jako žiwá před očima stojí: kdo toto wšechno očekáwal, tuším, že nebyl oklamán. Rusowé pokládají tento spis za jeden z nejznamenitějších z celé swé literatury, jisto ale jest, že je nejpůwodnější a zcela čistě ruský, nejen w nejmenších formách a drobných myšlénkách, nýbrž i w charakterech, w celém smýšlení a w jazyku samém. Nám se zdá tento spis prawým daguerreotypem národního slowanského wůbec a zwláště ruského humoru a satyry. Gógolůw humor a wtip, Gógolowa satyra nejsau wynuceny a wymačkány, tak jako ji pozorujeme u weliké části německých humoristů, kterých jest čtenáři líto, jako koní hnaných od nemilosrdného wozky do příkrého wrchu: nýbrž přirozeně tekau tak, jako by samy od sebe myšlénka z myšlénky newyhnutelně plynauti musela, nesauc již sama w sobě každá božskau jiskru wyluzující z lidské mysli potěšení asměw.", "id": 110}
{"text": "14. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: [Nepokoje ve Vídni], Autor: Havlíček, Karel\nDne 12. září. Opět se zde bubnuje na poplach, po celém městě se krámy zawírají. Zrowna tak jako w Praze před sw. Duchem pokauší se zde dwě strany, strana nerozumných křiklaunů politických a strana reakcionářská, opět o zrušení swobody. Podaří-li se chytré reakci tak jako w Praze wtáhnauti zdejší nerozumné politické křiklauny do swých tenat a popuditi je k opětné revolucí, budeme we Wídni míti ten samý staw, jako byl w Praze po sw. Duchu. A wšak se to zde snad nepodaří – aspoň jsau již 4 hodiny odpoledne a město se opět tiší. Dowídám se práwě z Wečerního Listu, že Slowanská Lípa w Praze chce p. Borroschowi, tomuto „ bojowníku pro práwa lidu “, přípis uznalosti poslati: radim jí, aby to hodně brzy učinila, dříwe ještě, než p. Borrosch pro dwě komory mluwiti bude we sněmu. Co se ale Borroschowy interpellace a odpowědi ministerstwa týče, hodláme zejtra zwláštním článkem rozumu P. T. pánů spisowatelů Wečerního Listu ku pomoci přispěti a wěc tuto, které oni, jak z článků jejich widíme, ani za mák nerozumějí, jim drobet wyswětliti. H. B., t. j. H. Borowský, korrespondent do Národních Nowin, známý reakcionář, nepřítel swobody a antidemokrat, – aneb aspoň přewrácený politikus. ( Wiz Wečerní List č. 72. )", "id": 111}
{"text": "21. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [otisk archivní památky], Autor: Havlíček, Karel\nNásledující psaní Stawůw Českých ke Stawům Morawským od r. 1490, 27. Dec., dáwá wěrný a zřejmý příklad, w jakém spojení stály za starodáwna Čechy a Morawa jak mezi sebau, tak i k Německé říši. Wztahuje se ono k půtkám o to wzešlým, že Němečtí Kurfirstowé r. 1486, když Maxmilian I. na králowstwí w Němcích wolen byl, nepozwali byli k wolení tomu Wladislawa II., krále českého; pročež tento, wida se zkrácena we práwích swých, Němcům wálkau byl hrozil, jakož již w Nowinách těchto čísle 4. od 8. dubna dotčeno jest. Psaní hejtmanůw králowstwí Českého ke stawům markrabstwí Morawského o jednání obau zemí společné proti aukladům králi Wladislawowi z Říše strojeným. W Praze 1490, 27. Dec. ( Z rkp. Děčínsk. ) Urozeným pánóm, p. Stiborowi z Cimburka, hajtmanu markrabstwie Morawského, p. Wilémowi z Pernštejna, najw. hofmistru král. Českého, p. Wratislawowi z Pernštejna, najw. komorníku cúdy Brněnské, p. Janowi Kunowi z Hodonína, p. Oldřichowi z Boskowic, p. Janowi z Lomnice, p. Albrechtowi z Šternberka, p. Puotowi z Lichtenburka, p. Jindřichowi z Sowince, p. Wáclawowi z Ludanic, p. Janowi z Žerotína, p. Jiříkowi z Weitmile, i jiným pánóm; a urozeným panošiem, Jakubowi z Šárowa, Bohuslawowi z Kobor, Protiwowi z Zástřizl, Wáclawowi z Laškowa; a slowútné múdrosti a opatrnosti purkmistróm měst Olomúce, Brna, Znojma, Jihlawy, Hradiště, Uničowa, a jiným obywatelóm markrabstwie Morawského, přátelóm našim zwláště milým. Službu swú wzkazujem WMti, urození páni, stateční, múdří a opatrní páni a přátelé naši milí! Jakož ste nám oznámili a přiepis poslali psanie wašeho, kteréž ste učinili k najjasnějším kniežatóm a pánóm, p. Fridrichowi a p. Maximilianowi ciesaři a králi Římskému JMtem, při té wěci také oznamujíc nám předešlé časy, kterak koruna Česká w roztrženie přišla, při tom připomínajíc, aby na tu wěc myšleno bylo, kudyby se toho mohlo potomně wywarowáno býti; také připomínajíce, kterak národ neb jazyk Německý, kteříž pod říší jsú, hledali zlehčenie našeho, a w nedáwních časiech i o korferstwie připrawiti usilowali sú; to též oznamujíc, jakožto přietelé naši milí, jsúc jednoho jazyku a k jedné koruně přislušiec, cožby se nám koli poctiwého dálo, žebyste nám toho newinšowali jinak, než též jakožto sami sobě & c. Páni a přietelé milí! psaní wašemu takowému wšemu sme wyrozuměli: najprwé, což se ciesaře a krále Římského JMti s králem pánem naším i waším milostiwým JMtí dotýče, w dobré a přátelské wuoli přijali sme, to před sebú majíce, jestližeby takowí útiskowé a nepřátelstwie, kteréž se od JMti ciesaře a krále Římského králi JMti pánu našemu milostiwému dějí, nebyli přetrženi a přestáni, že my JKMti, jakožto pána swého milostiwého, nemieníme aniž chceme opustiti; a cest těch hledali sme a bohdá je před sebú máme, že JMti Král. pánu našemu milostiwému welikú a skutečnú pomoc učinieme, kteráž jest neslýchaná a diel nad obyčej, a wšakž pro našeho milostiwého pána sobě to nic obtěžowati nechceme; a takowé cesty w krátkém času WMti oznámeny budú. Kdežto také k WMti nepochybnú naději máme, že to ráčíte také před se bráti, a té cesty hledati, kudy a kterakby od WMti JMti Král. pomoc užitečná a skutečná mohla se státi. Také páni a přietelé milí! jakož péči máte o korunu tuto králowstwie Českého, ufajíc pánu bohu, s pomocí pána boha wšemohúcieho, wás i jiných k koruně příslušejíciech, že se Německého jazyku neb národu předsewzetie nám i brání škodného uwarujem, a buohdá spuosoby předkuow našich i wašich proti nim hledati budem, budúli nám k tomu příčinu dáwati. Kdež pak dále některých znamenitých potřeb koruně České příslušejících, nás i wás i jiných dotýče se, i také přátelského winšowání, nám tak mnoho jako wám samým: z takowých wšech pečliwostí, napřed o krále pána našeho i wašeho milostiwého, o králowstwie České a o korunu tu, o nás i o wás že péči máte, WMti z toho welmi děkujem, na miestě nás i wšech panuow i rytieřstwa i měst králowstwie Českého. WMti také oznamujem, že na suché dni postní najprw příštie tu sjezd a sněm držán bude na hradě Pražském. I zdá se nám i wám potřebné, abyste ráčili některé z sebe k nám na ten sněm wyslati s těmi spuosoby a potřebami, kteréžby se wám zdály k dobrému koruny této, a také kudyby se ta nebezpečenstwie mohla předjíti, kterýchž ste některých w swém psanie sami ráčili dotknúti. A my s těmi, kohož ráčíte wyslati, rádi rozjímati a jednati chcme, cožby k dobrému této koruně slúžilo nynie i budúcie časy, a též wám wšie cti i dobrého přejíc, jako wy nám. Dán na hradě Pražském, w pondělie po božiem narozenie, den S. Jana, léta božieho MCCCC XC. 1°. Wok z Rosenberka, hajtman králowstwie Českého; Jan z Janowic, najw. purkrabie Pražský a hajtman téhož králowstwie; Jindřich z Hradce, najw. komorník králowstwie Českého; Puota z Risenberka, najw. sudí králowstwie Českého; Beneš z Weitmile, purkrabie na Karlšteině a mincmeistr na Horách Kutnách, a Albrecht z Leskowce, podkomořie a hajtman králowstwie Českého.", "id": 112}
{"text": "12. březen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Z Vídně (Svornost — koncert slovanský), Autor: X\nZ Wídně. ( Swornost — koncert slowanský. ) Swornost bychom marně w žiwotě Slowanů hledali, u nás se nachází jen w slowníku; my jen wíme, že jest to statné jméno ženského pohlawí náležící k třetímu sklonění; neplýtwá se nikde tak se slowy „ sloga “ a „ swornost “, a přece není neswornějšího národu nad nás; jest to stará píseň, ale posud prawdiwá! A jak to stojí se wzájemností? Wídeň prý bude její kolébkau, zde prý se může nejprwé uskutečnit idea wzájemnosti wšeslowanské.... a wšak bohužel posud se wzájemnost a swornost ani mezi ratolestmi wětwe české nenachází! Žeť tomu prawda, toho máme ze starých důkazů práwě jeden před sebau; míním wýbor zdejších slowanských zábaw; w několika nedělích měnil se wýbor nejméně tolikrát, kolikráte španělská konstituce w třiceti letech a to pro samau swornost a wzájemnost!! Což nelze zanechati wšech osobností? Koho se to týká, ať se toho chopí. — Toť má introdukce k spráwě o koncertu slowanském, drženém 6. Března opět w sále u „ Zlaté kytky. “ Stálo sice na lístkách ilirsky a česky: Beseda; powažuji to wšak za pauhau chybu w tisku. Zanechaje wšeho rozmítání o „ důležitosti “ takowýchto zábaw, přikročím hnedky k wlastnímu referatu. Wesměs bylo přednášeno 8 kusůw. Ze třech posawadních slowanských koncertů byl tento zajisté nejzajímawější, zásluha to hlawně slečny Helwigowé a mladého Ferd. Lauba. Slečna Helwigowa krásau a čistotau hlasu, umělostí a zběhlostí we zpěwu, zwláště pak wýborným přednášením a srozumitelným wyslowowáním stala se hwězdau tohoto koncertu. Zpíwala s celau líbezností stříbrohlasu swého: Sekáče od Orebského a národní: Ach není tu není. Žežulinka kuká, Chowejte nic má matičko a Zelená se 84 lauka. Tleskáni přehlučné jí bylo odměnau hojnau. P. Gutmannsthal ji doprowázel. — Slečna H., rozená Česka, bywši dříwe zpěwkyní u zdejšího dworního diwadla, hodlá se na cesty wydat, i těšíme se nadějí, že tak jako Píšek, Mayer a sl. Tonnerowa ( u dworního diwadla Koburgského ) neopomine přispěti k rozšíření zpěwů našich národních, dána jest jí moc zpěwem a osobností swau každého tedy i cizince okauzliti.", "id": 113}
{"text": "27. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Venkov, Titulek: Z Bosina na Křinecku v Boleslavsku 23. kv., Autor: Havlíček, Karel\nZ Bosina na Křinecku w Boleslawsku 23. kw. Píše Samuel z Tardy, starší sboru ewang. w okresku Poděbradském a slowa Božího kazatel w Bosíně, posílaje tento list superint. Matěje Kubeše: „ Dwojictihodní páni duchowní pastýřowé ewang. wyznání helwetského! Dwa dni minulého týhodne pobyw w Praze, očitým jsem byl swědkem obětné studentůw tamních činnosti. Pohnutliwý jest to pohled na tyto jinochy chrabré, kterak oni, co horliwí synowé wlasti, wynakládají mladistwé síly swé na to, by se jak w hlawním městě samém, tak i w zemi celé udělením konstituce rozsáté símě swobody, rownosti a míru žádaucně upnauti, wzrůstati a owoce požehnaného časem swým přinášeti mohlo. Owšemť skoro k wíře nepodobné býti se zdá, když o statečném počínání studentů Pražských w Nowinách čteme; počestností ( snad raději úctau? ), obdiwením a srdečným saucitem býwáme wšak jati, pakli se nám podá příležitost, widěti očitě, kterak oni wedle jejich dušewního přičiňowání autlá těla swá těm nejtěžším službám wojenským ochotně podrobují k zachowání obecného pořádku, pokoje a swornosti, ani zdrawí a žiwota nešanujíce. Toto aučastenstwí nad šlechetným studentůw Pražských počínáním dosáhne ale stupně ještě wyššího, když powážíme, že walné jich části, co synům rodičů chudých, prostředků k opatření sobě těch nejnutnějších žiwota potřebností w drahém tom městě často docela zbaweným, při wšem tělesném a dušewním tom namáhání s nedostatkem, hladem a bídau zápasiti jest! ‒ Při takowémto powažowání nuzného stawu mnohých ze studentů Pražských umístí se jistě w každém srdci citedlném a wlasteneckém žádost, pomoci pokudž možná této nesrownalosti osudů s zásluhau a hodností lidskau. Wybízím tedy tímto Wašich Dwojictihodností, byste w prospěch chudých studentů Pražských, ani se práwě dobra wlasti zároweň s měšťany Pražskými tak statečně zaujímají, probuditi hleděli církwí swých k dobročinným peněžitým sbírkám, jež bychom potom P. T. p. měšťanostowi Pražskému k rozdělení mezi nejchudší ze studentů tamních, službu wojenskau konající, odewzdali. Naději se, že toto wybídnutí mé we wšech srdcích žiwého nalezne ohlasu, a následowně že sbírka ta co nejrychleji a nejwydatněji wypadne. Sebrané k tomu cíli příspěwky zaslány buďtež k dálšímu jich odwodu neprostředečně na nížepsaného w čase co jen možná nejkratším; načež potom Nowinami Pražskými weřejně oznámeno býti má, mnoholi w tomto ohledu položila která církew evangelická na oltář wlasti. Dáno we Kšelích, dne 18. kwětna 1848. Matěj Kubeš, superintendent exh. “ Přátelé milí w Kristu ewangelicko-helwetského wyznání po Čechách kdekoliw rozptylení! Když k uším Wašim tento dojde hlas wrchního spráwce sborů našich ewangelických w Čechách ‒ wězte, že se to týká wnitřností wašich ‒ wašich srdcí, pro blaho národa swého a wlastního wašeho položení citedlných! Dokažte, rozmilí Bratři! dokažte i zde swau ochotnost, nawyklau podati obět swaté lásky, a že umíte ceniti zásluhy lidské. Hle, milí přátelé w Pánu! ohlédněte se jen zpět na okamžení do dějin národu našeho a do dějin wašich wlastních! Když onen slowútný, pobožný duchowní pastýř starobratrský Jan Amos Komenský před swými pronásledowníky do Lešna polského utíkati nucený byl ‒ tu překroče hranice země české, padl ještě na kolena swa, políbil ještě jednau hrudu wlasti mu drahé, políbil naposledy tuto drahau naši zem, zalkal duchem a modlil se za blaho budaucí naše, modlil se wřele k Hospodinu, by ten Swrchowaný přece ještě jednau pohlédl okem slitowání swého na národ český, hříchy jeho mu odpustil a uděliti ráčil jemu swobodu ducha, oswětu přeblaženau, by ho zprostil okowů železných. A aj! prosba muže toho slawného přichází k naplnění, wzdechy jeho k nebesům wysílané přízniwě přijati jsau od Pána zástupů. Dobrotiwý král náš a pán nakloniti se ráčil k nám milostiwě, i nám uděluje wolnost a rownost náboženstwí našeho nezáwislau; my také se máme radowati z blahoplodné konstituce české, i nám, prw tak častokráte ukřiwděným, mají blažení onino nastati dnowé! ‒ A aby se to tím snáze mohlo wše státi, docíliti, aby wšude pořádek tím snáze se udržeti a sprawedlnost tím spíše wysluhowána býti mohla, k tomu hlawně i stateční páni studující Pražští napomáhají důrazně a sebe pro tu swatau wěc cele také obětují. Sláwa! ‒ Dokažme ale, milí w Kristu přátelé, dokažme i my, že nejsme newděčni, že podobně i w nás starobratrské ještě bije posud srdce; přinesme něco k občerstwení potřebnému, těm drahým nám ‒ budaucně, dá Bůh ‒ oswíceným hájitelům práw národních když oni po wystálých strastech domů se wracejíce, často snad nadarmo se ohlížejí po občerstwujícím pokrmu a nápoji, jenž by je posilnil k nowým opět obtížnostem! ‒ Doufám silně, že slowo ono drahého nám předstaweného srdečné nebude hlas wolajícího na paušti. S Bohem, přátelé milí! Skládejte doufání swé w Pána zástupů! Maličko jen již, a radowati se budeme wšickni radostí welikau. Modlete se za dobrotiwého, milostiwého krále a pána našeho! Modlete se za wšecky w moci postawené! Modlete se za wšecky přátele dobré blaha země naší! Modlete se za weškeré Slowanstwo! Samuel z Tardy. — — — — — —", "id": 114}
{"text": "5. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Vzájemnost kněhkupectví českého]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. – Wzájemnost kněhkupectwí českého a morawského byla až dotud welmi žalostiwá. Do Brna přišla nějaká kniha z Paříže, ano, co se skutečně stalo, z Nowého Yorku spíše, než z Prahy. Teprw w posledních letech začal činností kněhkupců Brněnských čerstwější obchod mezi Prahau a Brnem, ale zdá se dosawad, že Brněnští kněhkupci obstaráwají zásilky swé do Prahy přes Wídeň!! A w Praze zas čekal jsem sám na objednanau knihu z Brna 1 1/2 léta, a pak – mi nawrátil p. kněhkupec peníze, neboť se za toho 1 1/2 léta přeswědčil, že bych se té knihy bezpochyby w žiwobytí swém nedočkal.", "id": 115}
{"text": "3. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [otisk usnesení], Autor: Havlíček, Karel\n– Zaslány nám byly k uweřejnění články zřízení dobrowolnického sboru, který se má w Čechách sestawiti: 1. Dobrowolným společným aučinkowáním má se w Čechách sbor dobrowolných dokonale ošacený a ozbrojený ze tří samostatných práporů pěších a z jednoho práporu ostrostřelců zříditi, a Jeho c. kr. Milosti k libosti postawiti. Pakli by prostředky, jenž se sehnati mají, dowolily, postawí se dalším přijímáním dobrowolníků za ručné wíce mužstwa k doplnění c. k. českého wojska. 2. Wšickni wlastenci se weřejným prowoláním k spoluaučinkowání k tomuto wlasteneckému podniknutí wyzwau. 3. Řečené aučastenstwí státi se může: a ) Wstaupením do sboru dobrowolných, jenž se uspořádati má, neb dostawením osob k službě schopných s oděwem a zbraní, čili bez toho. b ) Přispěním peněz, jenž se jakožto ručné při přijímání dobrowolníků, aneb na ošacení a ozbrojení mužstwa sborowného wynaloží. c ) Poskytnutím šatstwa a zbraně laciné neb zdarma, aneb látek k tomu. 4. Jak mile JCMst tomuto podniknutí přiwolí a prowolání k aučastenstwí se uweřejní, sestaupí w hlawním městě wedaucí wýbor, jehož předseda má býti komandující generál, anebo jeho zastupitel. Tento wedaucí čili hlawní wýbor zawede utwoření filialních wýborů we wšech štacích ku přijímání dobrowolníků, kdežto c. k. wojenský důstojníci, od p. komandujícího k tomu určeni, we wedení wojenských prací se přiaučastnějí. 5. JCMst se poprosí, aby majetnictwí pěších práporů JExc. polnímu maršálowi hraběti Radeckému, a majitelstwí práporu ostrostřelců, polnímu podmaršálowi hraběti Šlikowi udělil, a dowolil, aby tato wojska jména dotčených wůdců nesla. 6. Dále bude o nejwyšší pojištění žádáno, aby, jak mile nynější wáleční staw přestane, sbor dobrowolníků se rozpustil, ti, kdo do něj byli wstaupili, jakož i ti, kdo se k doplnění c. k. českých wojů přijali, propuštěni byli, a aby se oněm, jež by později někdy los k powinowané službě w c. k. armádě trefiti měl, čas dobrowolnické služby od jejich zákonité kapitulace odpočítal; pak 7. aby se také oněm kapitulantům, kteří do práporů obrany zemské wřaděni jsau, swobodné přijmuti do sboru dobrowolníků a do obmyšleného krom toho mužstwa doplňowacího powolilo, a toto dobrowolné wstaupení tak se jim počítalo, jakoby w nynější čas wojny powinnosti swé co obrancowé zemští byli plnili; 8. aby se těmto mužům od zemské obrany a wšem ostatním wyslaužilým kapitulanlům, jenž dobrowolně wstaupí, k lepšímu powzbuzení znamení weteránů udělilo, a aby se dle možnosti na jejich předešlau šarši ohled wzal. 9. Kdo do sboru dobrowolníků aneb k doplnění ostatních českých wojů přijati budau, wstaupí hned po přijmutí do aerarního zaopatření, a budau pak powažowáni za rowné wojsku skutečné armády. 10. Měla-li by se ještě za trwání nynějších wojen a sboru dobrowolnického nowá rekrutýrka wypsati, srazí se mužstwo řečeným spůsobem postawené celé zemi na počtu jejího kontingentů. Jmenowání důstojníků u sboru dobrowolnického zůstane JCMsti zůstaweno. 12. Uniforma sboru dobrow. bude: Pro prápory pěších: Bílý woj. kabát s čerwenými wýložkami a límcemi, swětlomodré pantalony s čerwenými postranými pruhy; ostrostřelci budau míti zelenošediwé wojenské kabáty se zelenými límcemi a wýložkami, zelenošediwé pantalony se zelenými postranými pruhy. Čáky obau sboru budau míti podobu do hůry se poněkud aužící se žlutým štítem pod růží a s českým lwem na něm; ostatek jakož i zbraň bude docela tatéž, kterau má c. k. wojsko toho druhu.", "id": 116}
{"text": "17. březen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Krátké, ale jadrné odpovědi, Titulek: [Odpovědi dopisovatelům], Autor: Havlíček, Karel\nKrátké, ale jadrné odpowědi. Ze wšech stran dotírají na nás naši pp. dopisowatelé a spolupracowníci, abychom jim také tak příjemné, potěšitelné, poučné a zároweň zdwořilé krátké odpowědi dáwali, jako to jiné redakce činí: posud sme to wšak nikterak učiniti nechtěli. Když nám ale konečně mnozí tím wyhrožowati počali, že pakli to neučiníme, raději příspěwky swé tam zasílati budou, odkud takowé krátké odpowědi dostáwati naději mají: museli sme se wůli jejich podrobiti a wšak s tou wýmínkou, že již jména jejich a obydlí úplně udáwati budeme, poněwadž se z těch puntíků, jako we Kwětech dělají, přece ještě každý prawého jména dopátrati nemůže. A tak tedy s chutí do toho: Panu Janowi Swobodowi w Nikdicích: Nowela waše nestojí ani za starého čerta; pošlete si pro ní, sic wám ji před dům wyhodíme. Panu Josefowi Müllerowi w Nebylicích: Waše báseň je prawý neřád. Panu Karlowi Wodičkowi w Nenajdowě: Že chcete honorár? Já wám powím! Panu Wáclawu Richtrowi w Nemístném: Po druhé pište dopisy swé na silnějším papíře, aby je aspoň moje paní pod koláče dáti mohla: do tisku se bez toho nehodí. Panu Petrowi Šwandowi w Měsícowě: Článek wáš prozrazuje weliké schopnosti, mnoho pilnosti, a znamenitou zkušenost: když si wšak wšechno jak náleží rozwážíme, nahlížíme, že ste osel. Slečně Anně Milikowské w Nehradě: Písně waše tisknouti nemůžeme, přiloženého wšak krocana s wděčností sme snědli. Panu Pawlu Musilowi w Nenazemsku: Básně waše potřebují mnohé oprawy: ještě si to rozmyslíme, máme-li je přijmouti. Moje paní wás nechá žádat, co u wás platí máslo, as tak 25 liber?", "id": 117}
{"text": "30. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Kapitola IX. Ráno časněji ještě než we městě N. se dělají visity, wyskočila z jednoho domu dáma w kostkowaném swrchním šatu dle nejnowější módy a za ní lokaj w plášti s několika krágly a se zlatau portau na blýsklawém klobauku. Dáma spěchala k stupňům čekajícího u dweří již otewřeného kočáru. Lokaj hned zawřel za dámau dwířka kočáru a chytiw se za řemeny wzadu křikl na kočího: „ Pašoł. “ Dáma uslyšela práwě nejčerstwější nowinku a cítila nesmírný pud, rozšířiti ji hned zas dále. Každau chwílku wykukowala oknem z kočáru, ale s bolestí pozorowala, že posud ještě má přes půl cesty. Každý dům zdál se jí delší než jindá, a bilý kamenný špitál s uzaunkými okny táhnul se tak nesmírně dlauho, že konečně se nemohla zdržet říci: „ Proklatý dům, nemá nikde konce. “ Kočí již dwakrát dostal rozkaz: „ Čerstwěj, čerstwěj, Andruško! ty dnes jedeš nesnesitelně pomalu. “ Konečně dorazili k cíli, kdežto bydlela upřímná přítelkyně přijíždějící dámy. Spisowatel má nesmírné těžkosti, strany toho, jak by měl pojmenowat obě dámy tak, aby se opět na něho nerozhněwaly jako dříwe. Pojmenowat je wymyšlenými jmény je nebezpečno. Jakékoli bys wymyslil jméno, přece se jistě najde w některém kautě našeho cárstwí někdo, weliký nebo malý s takowým jménem, a jistě se rozzlobí na smrt a řekne, že spisowatel naschwál tam přijel potaji proto, aby wšechno wyzwěděl, co on jest, w jakém kožichu chodí, a k jaké Agrafeně Iwanowně dochází a co rád jídá. A jmenuješ-li podle činů a důstojnosti, Bože uchowej, to je tím nebezpečnější. Teď jsau u nás wšechny činy a stawy tak rozdrážděny, že wšechno, cokoli se najde w tištěné knize, zdá se jim býti osobnost: to již musí být zrowna nějak we wětru. Dosti na tom, když se řekne, že jest w jednom městě hlaupý člowěk, to již jest osobnost: najednau wyskočí pán ctihodné postawy a křikne: „ Wždyť jsem já taky člowěk, snad jsem tedy také hlaupý; “ zkrátka hned pochopí, oč se jedná. A proto abychom se wšemu tomu wyhnuli, budeme jmenowat dámu, ku které přijela, tak jak se jmenowala skoro w celém městě, a sice dáma příjemná w každém ohledu. A druhau, totiž tu, která přijela, budeme jmenowati k wůli rozdílu: pauze příjemnau dámau. Jak mile se dowěděla w každém ohledu příjemná dáma o příjezdu dámy pauze příjemné, hned běžela do předpokoje. Tam se popadly za ruce, políbily se a wykřikly, jako wykřikují institutky potkawší se brzy po wystaupení z ústawu, pokud ještě maminky jim newyswětlily, že otec jedné jest chudší a nižší w činu než druhé. Políbení stalo se hodně nahlas, tak že se daly psíčky do štěkotu, za co byly šwihnuty šátkem, načež obě dámy odešly do hostinského pokoje. „ Tuhle, tuhle! do tohoto kautku, “ prawila domácí paní usazujíc swého hosta na diwaně. „ Tak, tak, a tuhle máte podušku, “ při čem ji cpala za záda podušku, na nížto byl wyšit wlnau rytíř takowým způsobem, jako se wždycky wyšíwají na kanawě: nos byl jako schody a pysky do čtyr uhlů. „ A jak jsem ráda, že jste... Slyším, že někdo přijel, a myslím si, kdo by to mohl být tak časně. Paraša powídala: vicegubernátorka, a já jí prawím: nu wida, trauba zase přijela zlobit, a již jsem chtěla říci, že nejsem doma. “ Náwstěwnice chtěla již přistaupit k wěci samé a sdělit nowinku, ale wykřiknutí dámy w každém ohledu příjemné najednau dalo rozmluwě zcela jiný směr. „ Jaký příjemný mustříček! “ prawila podíwajíc se na šaty pauze příjemné paní. „ Ano, welmi weselý. Praskowii Fedorowně se ale zdá, žeby měly být kostky trochu menší a punktíčky aby nebyly skořicowé, nýbrž modré. Ale sestře jsem poslala štofíček: to je takowé kauzlo, že se dokonce nedá wyjádřit slowy, jen si pomyslite: štráfečky úzaunké, úzauninké, jak jenom si je může předstawit lidská fantasie, pole modré, a přes štráfky samé očička a pazaurky, očička a pazaurky, očička a pazaurky... Zkrátka ku podiwu. Může se směle říci, že ještě nic podobného nebylo na swětě. “ „ Moje zlatá, to je křiklawé! “ „ A ne, není křiklawé! “ „ Ach, křiklawé! “ Musíme podotknaut, že dáma w každém ohledu příjemná byla poněkud materialistka a měla náklonnost k záporu a pochybnostem a mnohým w žiwotě pohrdala. Tu ale pauze příjemná dáma se wyjádřila, že to dokonce není křiklawé a wykřikla.... „ Ano, musím wám říci: obruby se již nenosí! “ „ Co že nenosí! “ „ Místo nich krajky! “ „ Ach to není hezké, krajky! “ „ Krajky, samé krajky: límeček z krajků, na rukáwech krajky, náramky z krajků, dole krajky, wšude krajky. “ „ To není hezké, Sofie Iwanowno, samé krajky! “ „ Welmi hezké, Anno Grigorěwno, ku podiwu: šije se to dwojím šwem a powrchu... Ale to se teprwa podiwíte, to teprwa řeknete, že... No tak se podiwte: pomyslete si, žiwoty se teď nosí ještě delší, napřed špice, a prostřední díl nemá ani žádného konce: spodek se sbírá kolem do kola jako za starodáwna a wzadu se také ještě podkládá wata! “ „ No to je přece wěru... “ prawila dáma příjemná w každém ohledu a pohnula hlawau důstojně. „ Ano, to je už wěru... “ odpowěděla pauze příjemná dáma. „ Dělejte si co chcete, ale já bych za žádnau cenu pro to nebyla! “ „ Já také ne... wěru jak by si bylo možná pomyslit, kam až přijde ta móda... to již je wěru přes příliš! Wyžádala jsem si od sestry mustr naschwál pro zasmání; moje Melanie to začala šít. “ „ Tak snad máte mustr? “ wykřikla dáma příjemná w každém ohledu s patrným pohnutím srdce. „ Owšem sestra ho přiwezla! “ „ Dušičko moje, dejte mi ho pro wšechny swaté! “ „ Ach! dala jsem již slowo Praskowii Fedorowně. Snad až potom. “ „ Kdož pak by to nosil po Praskowii Fedorowně? To by již bylo tuze diwno od wás, kdybyste cizím dala přednost před swými. “ „ Ale wždyť ona je také moje sestřenice! “ „ Je waše sestřenice, ale Bůh wí jaká: z mužské strany... Ne, Sofie Iwanowno, ani slyšet o tom nechci, to by bylo zrowna, jako byste mi chtěla udělat hanbu... snad jsem wás již promrzela... snad chcete se mnau ukončit wšechnu známost... “ Ubohá Sofie Iwanowna newěděla si pomoci, sama cítila, mezi jaké silné ohně se postawila. Wida to jsem se krásně pochlubila! Ráda by si byla jehlemi rozpíchala za to hlaupý jazyk. 770 „ Nu a což pak s naším holaubkem? “ řekla zatím dáma příjemná w každém ohledu. „ Ach! Bože můj! což tak sedím před wámi; to je hezké! Wíte-li pak, Anna Grigorěwno, proč jsem k wám přijela? “ Tu se jí ucpalo dýchání, slowa jako jestřábi chtěla se pustit jedno za druhým, a jenom nečlowěckost její upřímné přítelkyně mohla ji w tomto stawu ještě něčím jiným zadržowat. „ Wychwalujte a wynášejte si ho jak chcete “ – prawila tato s prudkostí wíce než obyčejnau – „ ale já prawím zrowna a jemu do očí to řeknu, že je oškliwý člowěk, oškliwý, oškliwý, oškliwý. “ „ Ale jenom poslauchejte, co wám chci sdělit... “ „ Roznesli powěst, že je hezký, ale není dokonce hezký, dokonce není hezký, a nos má... docela nepříjemný nos! “ „ Ale jen dowolte, tak jenom dowolte, abych wám... dušičko Anno Grigorěwno, nechte mne wyprawowat! Wždyť je to historie, rozumíte-li: historie, skonapel istoár – “ prawila náwštěwnice s obličejem skoro zaufalým a prosebným hlasem. Nebude snad na škodu podotknaut, že se do rozmluwy těchto dám přimíchalo mnoho cizozemských slow a někdy i celé dlauhé francauské fráze. Ale ačkoli jest spisowatel této powěsti naplněn úctau k spasitelnému prospěchu, který přináší francauský jazyk Rusku, ačkoli jest naplněn úctau k chwalitebnému obyčeji našich wyšších stawů, kteří jím mluwí celý den owšem jen z hluboké lásky k wlasti: ale přece se nemůže nikterak odhodlat wmísiti nějakau cizozemskau sadu do této swé ruské powěsti. A tedy budeme pokračowat po rusku. „ A jaká pak historie? “ „ Ach! moje drahá Anno Grigorěwno, kdybyste si jen mohla předstawit ten staw, we kterém jsem byla, pomyslite si jen: přijde ke mně dnes protopopowá, protopopowá, otce Kyrila žena, a co byste myslila: náš tichaunký, náš host, to je, ach... “ „ Což, snad nedělal také ještě protopopowé kuru? “ „ Ach! Anno Grigorěwno, kdyby to jen byla kura, to by nebylo ještě nic: jen poslechněte, co mi wyprawowala protopopowá: přijela prý k ní poměštice Korobočka, celá postrašená a bledá jako smrt, a wyprawowala, co wyprawowala, jenom poslechněte.. celý roman: najednau w prawau půlnoc, když už wšechno spalo w celém domě, začne na wrata tlukot nejwětší, jaký si jen možná pomyslit; křičí se: otewřete, otewřete, sic se wywrátí wrata!... co tomu říkáte? Jaký pak to je potom holaubek? “ „ Nu a což Korobočka? je snad mladá a hezká? “ „ I ne, babička! “ „ Ach! zázraky! Tedy se chytil báby. Nu to mají naše dámy hezký wkus, to se měly do koho zamilowat. “ „ Ale ne, Anno Grigorěwno, to je něco docela jiného, než wy si myslíte. Jenom si předstawte to, že přišel ozbrojený od hlawy až k patě jako Rinaldo Rinaldini a nutil: prodejte prý wšechny duše, které umřely. Korobočka odpowídá welmi s rezónem, nemohu je, prála, prodat, protože umřely. Ne, prawí on, ony nejsau mrtwé, to je má wěc, prawí, wěděl, jsau-li mrtwé nebo nejsau, nejsau mrtwé, křičí, nejsau mrtwé, zkrátka nadělal tam hrozného skandalozu: celá wes se sběhla, děti plakaly, wšechno křičelo, nikdo nikomu nerozuměl, nu zrowna orrér, orrér, orrér!... Ani si nemůžete pomyslit, Anno Grigorěwno, jak jsem se polekala, když mi to wšechno wyprawowala. Zlatá paní – prawila mi Maška, podíwejte se do zrcadla, jak jste bledá. Nic do zrcadla, dím já, ale musím jet k Anně Grigorěwně. W tu minutu dala jsem zapřáhnaut: kočí Andruška ptá se, kam má jet, a já jsem ani nemohla promluwit, díwám se mu jenom do očí jako slaup; myslím si, že si myslil, že jsem se zbláznila. Ach! Anno Grigorěwno, kdybyste si jenom mohla pomyslit, jak jsem se polekala. “ „ To wšak je přece diwná wěc “ – prawila w každém ohledu příjemná dáma – „ co by to mohlo být s těmi mrtwými dušemi? Přiznáwám se, že tomu také nemohu rozumět. To již po druhé pořád slyším o těch mrtwých duších: a muž můj ještě powídal, že Nozdrow lže: ale něco na tom přece tedy musí být. “ „ Ale jenom si pomyslete Anno Grigorěwno, jaký byl můj staw, když jsem to slyšela. A teď ještě, říká Korobočka, já newím, prawí, co si teď počít. Dal mně, prawí, podepsat nějaký falešný spis, hodil 15 rublů asignatů, já, prawí, nezkušená, opuštěná wdowa, newím co si počít... To je kausek! Ale jen kdybyste si mohla aspoň trochu předstawit, jak jsem se polekala. “ „ Ale mluwte si co chcete, tu nejsau mrtwé duše, tu je za tím něco jiného. “ „ Já také myslím, “ prawila ne bez podiwení pauze příjemná dáma, a ucítila hned silnau chuť dowěděti se, co by w tom mohlo být jiného. A po nějaké přestáwce prawila: „ A což myslíte, žeby za tím mohlo být? “ „ Nu, a co wy myslíte? “ „ Co já myslím?... Přiznáwám se, že jsem celá pryč. “ „ No přece, já bych tuze ráda wěděla, kterak wy o tom smýšlíte! “ Ale příjemná dáma dokonce newěděla nic. Ona se jen uměla polekat, ale aby sestawila nějaký pochopitelný plán, k tomu nebyla dokonce, a proto měla wíce než každá jiná zapotřebí něžného přátelstwí a porad. „ Nu, tedy poslechněte, co to jest, ty mrtwé duše, “ prawila dáma w každém ohledu příjemná, a náwštěwnice se při těchto slowech celá proměnila w poslauchání: úška její se zdwihla sama od sebe, ona se pozwedla skoro ani nesedíc na diwaně. „ Mrtwé duše... “ prawila w každém ohledu příjemná dáma. „ Co, co? “ „ Mrtwé duše... “ „ Ach! mluwte pro Boha! “ „ To je jen tak wymyšleno na foch, ale jedná se o něco jiného: on chce unésti gubernátorowu dceru. “ Toto ukončení bylo skutečně neočekáwané a w každém ohledu neobyčejné. Příjemná dáma uslyšewši to, zrowna jen zkameněla, zbledla, zbledla jako smrt a polekala se oprawdu beze wšech žertů. „ Ach Bože můj! “ – křiknula, zalomiwši ruce – „ něco takowého bych si byla nikdy nepomyslila. “ „ A já zas, jak jenom jste otewřela ústa, hned jsem porozuměla, oč se tu jedná, “ odpowěděla dáma příjemná w každém ohledu. „ Nu, ale jaké pak je potom Anno Grigorěwno, institutní wychowání? wida tu newinnost! “ „ O newinnost! Wždyť jsem ji slyšela mluwit takowé řeči, že bych se wěru musela při nich zajíknaut. “ „ Wíte Anno Grigorěwno, wždyť to zrowna řeže do srdce, když se widí, jak již jest rozšířená nemrawnost! “ „ A mužští jsau po ní celí pryč. Ale já wěru na ní nic nenacházím.... Titěrná až hrůza! “ „ Ach moje zlatá Anno Grigorěwno, wždyť je jako socha, a kdyby alespoň w obličeji měla nějaký wýznam! “ „ Ach, jaká titěrná! ach jaká titěrná! Bože jaká titěrná! Kdo ji to naučil, newím; ale ještě neznám žádnau takowau. “ „ Dušičko! prawá socha a bledá jako smrt! “ „ Ach, nemluwte to Sofie Iwanowno! Čerwení se až hanba. “ „ Ale pro Boha wás prosím Anno Grigorěwno, wždyť je křída, pauhá křída. “ „ Moje zlatá, já jsem seděla wedle ni: ruměnec tlustý na prst a odlupuje se jako malta. To ji matka naučila, sama je koketka, a dcera ještě přestuduje matku. “ „ Ale dowolte, uložte si sama přísahu jakau chcete, chci dát hned swé děti, muže, celé jmění, jestli má třeba jenom kapičku, třeba částičku, třeba jen stín nějakého ruměnce. “ „ Ach, co to mluwíte Sofie Iwanowno! “ prawila dáma příjemná w každém ohledu a spleskla ruce. „ Ach, jaká wy jste Anno Grigorěwno! já na wás hledím s podiwením! “ prawila příjemná dáma a spleskla taky ruce. Ale bude se snad čtenáří zdáti podiwné, že obě dámy se spolu nesrownáwaly strany toho, co obě widěly a w jednn dobu. To jsau ale již mnohé wěci na swětě, které mají tuto přepodiwnau wlastnost: když se na ně podíwá jedna dáma, jsau docela bilé, a podíwá-li se druhá jsau zas čerwené, čerwené jako malina. „ Nu, ještě jeden důkaz, že je bledá “ – pokračowala příjemná dáma – „ pamatuju se, jako by to bylo teď, jak sedím wedle Manilowa a prawím jemu: Podíwejte se, jaká je bledá! Wěru zapotřebí jest býti tak wrtohlawým jako jsau naši pánowé, aby ji mohli welebit. A náš holaubek! Nemůžete si pomyslit Anno Grigorěwno, do jakého stupně se mi zdál protiwný. “ „ Ano, awšak se přece našly některé dámy, které k němu nebyly bez citu. “ „ Já, Anno Grigorěwno? To přece nemůžete nikdy říci, nikdy, nikdy! “ „ Já nemluwím o wás, jako by snad kromě wás nebyl žádný na swětě. “ „ Nikdy, nikdy Anno Grigorěwno! Dowolte, abych podotknula, že já sama sebe welmi dobře znám: ale snad byly to některé jiné dámy, které hrají rolli nepřístupných. “ „ Odpusťte Sofie Iwanowno! Dowolte, abych wám řekla, že já podobné škandálnosti nemám nikdy w obyčeji. Někdo jiný snad ano, ale já ne, dowolte, abych wám to podotknula. “ „ Proč pak jste uražena? wždyť tam byly také jiné dámy, ba byly i takowé, které prwní zajmuly stolici u dwéří, aby seděly blíž u něho. “ No, po takowých slowech, pronešených od příjemné dámy, newyhnutelně musela již následowat bauřka: ale k nejwětšímu podiwení obě dámy hned utichly a nic nenásledowalo. W každém ohledu příjemná dáma si wzpomněla, že mustr ještě není w jejích rukau, a pauze příjemná dáma zase pozorowala, že se ještě nedowěděla wšechny podrobnosti strany wynálezu udělaného od swé upřímné přítelkyně učiněného, a proto brzy následowal mír. „ Já jenom nemohu pochopit to “ – prawila příjemná dáma – „ jak se mohl Čičikow, jsa zde jenom hostem, odwážit na takowý smělý pasáž. Nemůže být, aby neměl nějakých spojenců. “ „ A myslíte že nemá? “ „ A co myslíte, kdo by mu mohl pomáhat? “ „ Nu třeba Nozdrow. “ „ Snad že ne Nozdrow? “ „ A co? k tomu on bude ještě příhodný. Wíte, že chtěl swého wlastního otce prodat aneb dokonce prohrát w karty! “ „ Ach Bože můj! jaké interessantní nowinky se od wás dowídám! To bych si byla nikdy nepomyslila, že je Nozdrow zapleten do této historie. “ „ A já jsem to wždycky myslila. “ „ Jak by si člowěk mohl jen pomyslit, co se wšechno přihodí na tomto swětě! jak si to bylo možná jen we snu myslit, když k nám přijel Čičikow do města, že wywede takowý marš. Ach Anno Grigorěwno, kdybyste jenom wěděla, jak jsem polekaná!... “ Příjemná dáma by byla welmi ráda zwěděla další podrobnosti strany usnešení, to jest w kolik hodin atd. ale w každém ohledu příjemná dáma wyjádřila se, že to newí. Ona neuměla lhát: domýšlet se něčeho, to jest jiná wěc, a to jen w takowém pádu, když se domýšlení zakládalo na wnitřním přeswědčení: když ale byla jednau wnitřně přeswědčena, pak již mohla za sebe stát, a aby se byl jen pokusil některý bulldog-advokát, chlubící se darem přemáhat cizí smýšlení, aby se jen pokusil něco s ní začít, poznal by brzy co to jest, wnitřní přeswědčení. ( Pokračowání. )", "id": 118}
{"text": "13. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [O gramatice a divadle], Autor: Havlíček, Karel\nŽihadlo. P. T. Pánům hercům českého diwadla, kteří bez pochyby newědí, že je weliká potřeba, aby umělec dramatický také uměl gramatiku místo domluwenky k nowému roku posíláme následující oznámení: K wědomosti slouží, že J. Pospíšil bohatě nadaný sklad wšelikých lahůdek, kterýmiž se pokažený jazyk naprawiti dá, w nowých alejích pod čísl. 116. otewřel: nalézá se tam ypsilony nadíwaná paštika pro stáří sice již trochu nejedlá ale přece ještě wýborná, je zde nakládané owoce w munduru, je též omeletta zwláštního spůsobu, kteráž se jen při oharkách strojíti dá; je tu oprawdiwý bigoš hultajský dwěma sekáči sekaný a wýbornou garniturou opatřený, je zde budding du chevalier w němž je zawařeno weliké jméno, a k tomu příkus dle nowého receptu Cyrila II., jemuž nowě nalezené hieroglify welmi pikantní chuť dodáwají; je zde také nowý nákyp s prosodickým líhem, kterýž po dwojím přetažení takowé dobroty nabyl, že požíwající ani malého trošku špinawé přichuti na něm nepozná. Je to čírá prawda milí krajané: „ Chytrost nejsou žádné čary! “ – Konečně je tu ragout des pirates – potrawa zwláště zážiwná, k nížto mají mnozí welkou inklinaci snad proto, že při ní, jak se prawí, deklinace zmizela. Jsou tu i jiné wýborné lahůdky, kteréž pro dobré zažití jako dessert posloužiti mohou. — Páni herci mají sice to zwláštní štěstí, že kdykoli se jejich jazyk prohřeší, tím ne jejich ale náš žaludek se pokazí, nicméně se do nich tolik lásky k blížnímu nadějeme, že k wůli naším žaludkům malé nepohodlí podniknou. X.", "id": 119}
{"text": "8. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Slovan a Čech, Autor: Havlíček, Karel\nSlowan a Čech. ( Pokračowání. ) Tu sme tedy widěli tři weliké národy Slowanského wýchodu, z kterých každý ostatní dwa welmi nenáwidí; a také sprawedliwou příčinu nenáwisti má. O bratrstwě zde nemůže být rozumným spůsobem žádná řeč. Nic méně jako na wzdor přece i u těchto národů myšlénka Wšeslowanstwí průchodu ba obliby našla. Zdálo by se, že to proti mně swědčí: zatím ale práwě ten spůsob w jakém Poláci i Rusowé Wšeslowanstwí rozuměli a přijali, dokáže to zas nejwíce, že nezasluhují naší sympathie. Rusowé ( nemluwím zde o wládě, proto že já smýšlení wlády ruské wěděti nemohu ), chopili se idei Wšeslowanstwa jak říkáme zuby nechty. W celém swětě, zwlášť ale w Ewropě jsou Rusowé buď nenáwiděni neb opowrženi ( a to skoro na pořád z dobrých příčin ): bylo jim tedy diwno ale nad míru příjemno nalézti přece někde na západě přátele. I spřátelili se hned, a sbratřili s námi i s Iliry, powažujíce se wšak potají za starší bratry, za poručníky naše. Ruští panslawisté totiž dle swého pošetilého smýšlení i o nás i o Ilirech se domníwají že bychom rádi pod jejich wládou stáli!! a pewně jsou přeswědčeni, že jednou wšechny slowanské země w moci swé míti budou!!! Těší se již, jaká jim porostou w Dalmatsku wína. Tito pánowé počínají wšude místo ruský říkati a psáti slowanský, aby pak místo slowanský zas také ruský říci mohli. Sám osobně sem se na Slowensku dowěděl a přeswědčil, že dwa ruští profesoři B. a S. cestujíce Slowenskem Slowáky popichowali, aby se od nás Čechů w literatuře odtrhli a samostatnou literaturu založili, dokazujíce Slowákům, že jejich jazyk jest mnohem lepší a slowanštější než český, že se každý kmen slowanský samostatně wywinouti má atd. To arci wšechno jen z bratrské slowanske lásky, a ne snad dle zásady: divide et impera. – Také sem se dowěděl krásnou anekdotu w Moskwě o 10.000 rublů ( asi 12.000 zl. w. č. ) kterými Rusowé ( priwátní lidé ) dowésti chtěli, aby latinští Ilirowé přijali w literatuře cyrilskou abecedu. Wšechno jen z lásky bratrské, bez ohledů! A roku 1806 wyšla w Petrohradě brošurka „ Píseň o wyswobození Srbska “, w které se Alexandr I. jmenuje Welikým Slowanským cárem, a která se končí tím „ že celá Rusko-Slowanská síla jde wyswobodit wšechny sestry swé od tyranstwa. “ We zwláštním poznamenání prawí se tam: „ Sestry tyto jsou: 82 Polsko, Prusko, Mišeň Saská, Slézsko, Uhry, Čechy, Štýrsko, Ilirie čili Tirol ( sic ) Benátky, Korošsko ( Karinthia ), Dalmatie, Dubrawník, Černahora, Albanie, nowá Alaunie, Epirotie čili Malá Rus (!! ), Bosna, Bulharsko, Sedmihradsko, Multany, Walašsko, stará ruská Halič, a slowem wšechna plemena a národy Slowanského půwodu. “ Nemůže se říci, že by zde byl, který slowanský národ wynechán, není-li několik nowých přimyšleno a přislowaněno!! Nemohu zde obšírně wšechno wypisowati a na swědectwí uwáděti, co sem w Rusích o Slowanstwu mluwiti slyšel a wyrozuměl: doswědčiti wšak mohu, že Rusowé s ostatními Slowany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctiwě a soběcky smýšlejí. Jak směšno, jak neprakticky bylo by tedy s tajným nepřítelem swým, který rouchem bratrským chtiwost swou jen zakrýwá, bratrowati se!! Přiznáwám se, že mi Maďaři co zjewní nepřátelé Čechů i Ilirů jsou milejší, než Rusowé, kteří s Jidášským políbením přicházejí – nás wstrčit do kapsy. Čechowé jsme, a Čechowé zůstati hodláme na wždy, a nechceme se státi ani Němci, ani Maďary, ani Rusy, a proto buďme k Rusům chladni, nechcemeli je dokonce nenáwiděti. Ale práwě tak chladni buďme i k Polákům. Poláci jsou také Rusowé, jenom že se swázanýma rukama. Powědomo, že dříwe Poláci o Slowanstu pranic wěděti nechtěli, nazýwajíce ho Rusismem, teprwa když demokrati a emigranti polští we Francouzích na šťastnou tu myšlénku přišli, že by snad ostatní Slowané také s Poláky zároweň lehkomyslné rewoluce wywáděti, a tudy jim w jejich špatně wypočtených plánech posloužiti mohli: tu teprwa počali se s námi bratrowat, a již si we swé lehké sanguinické mysli předstawowali, jak budou oni hegemonii wést mezi západními liberálními Slowany, jak budou oni naši wůdcowé, jak my se za ně budem s každým bíti, koho oni nenáwidí! Blázni byli, kordy měli! – My zatím ale máme chladnější krew a lepší rozum. Byl také jeden Polák ( nebudeme ho jmenowati ), který jen proto do Čech hojnost knih polských posílal, poněwadž mysil, že se časem swým popolštíme!! Znamenité jest konečně i to, že Rusowé i Poláci jedni druhé wzájemně z počtu Slowanů wylučují: Ruští učení dokazowali o Polácích že jsou neslowanského plemene Sarmatského ( a po tichu řečeno, polská šlechta sama tak smýšlela, držíc swou krew za něco lepšího, než je slowanská a rusínská – selská ), a Poláci zas dokazowali o Rusích, že jsou Mongolského půwodu. ( Dokončení. )", "id": 120}
{"text": "1. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Zpráva], Titulek: [Zpráva o ustanovení sekcí slovanského sjezdu], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Wčera se ustanowowaly celý den sekce sjezdu slowanského w Národním Museum, wolily sobě ustanowené hodnosti a auřady. Dnes ráno w 11 hodin počne se již w sekcích jednati. Počet aučastníků jest dosti welký, jak později oznámíme. Odpoledne asi okolo 5. hodiny ustanoweno jest tažení na ostrow Žofínský; hlawní slawné otewření sjezdu bude ale teprwa dne 2ho. Téhož dne budau také přítomni zde duchowní srbští a maloruští slawiti slowanské služby Boží, jmenowitě p. protopresbyter Nowosadský Stanatović; o čem bližší zpráwu budaucně podáme.", "id": 121}
{"text": "14. prosinec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [satirický vtip], Autor: Havlíček, Karel\n* – * Otázka. Proč se mnohá paní nedá změnit? Odpowěď. Dle gramatiky. Ona wí, že w každém pádu přece paní zůstane. Jinák by bylo, kdyby bylo dowoleno míti wíce paní; neb w množném počtu se i paní uchylují.", "id": 122}
{"text": "26. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: Poslancové na sněmu říšském, Autor: Havlíček, Karel\nPoslancowé na sněmu říšském. Zde podáwáme wýkaz wšech poslanců, jejich staw, pak místo, které we sněmu zaujímají. Rytinka, wyobrazující celau sněmownu, na kterau se tato čísla wztahují, bude později přidána. Ministerstwo: Felix kníže z Schwarzenberka, president ministerní raddy, ministr záležitostí zahraničních a domu císařského. a. František hrabě Stadion, ministr záležitostí domácích a weřejného wyučowání. b. Alexander Bach, ministr sprawedlnosti. c. Filip baron Krauss, ministr financí. e. František baron Cordon, generálmajor, ministr wálky. d. Rytíř Bruck, ministr obchodu a staweb weřejných. f. Ferdinand šlechtic z Thinnfeldu, ministr orby a hornictwí. g. František baron Kulmer, ministr bez portefeullu. President sněmu: František Smolka, poslanec polský. Zapisowatelé: 1. Ignác Štreit, poslanec morawský. 2. Lukáš z Cwikle, posl. tyrolský. 3. Karel Ulepić, posl. ilirský. 4. Eduard baron Cavalcabo, posl. štýrský. 5. Karel Wiser, posl. horno-rakauský. 6. Karel hrabě Gleisbach, posl. štýrský. Poslanci. Z Čech. ( 90 poslanců. ) Bek Antonín, doktor práw w Třeboni, prawice 13. Jméno místní znamená okres, w kterém poslanec jest wolen; p. znamená, že sedí na Prawici, l., že na Lewici; číslo přidané znamená místo, na kterém sedí. Písmena u ministrů znamená též místo, kde který ministr sedí. Binninger Josef, radda magistrátní w Dolních Kralowicích, p. 73. Borrosch Aloys, kněhkupec w Praze ( IV. okres ), lewice 108. Brauner František, doktor práw w Přešticích, p. 53. Deym Wojtěch, w Bydžowě. Dotzauer Adolf, lékárník w Heinesgrünu, l. 147. Dušek František, purkmistr w Táboře, p. 34. Eckl Ondřej, advokát z Bezdružic, l. 6. Fleischer Wáclaw, dokt. lékařstwí w Šluknowě, p. 75. Forster Ferdinand, krimin. aktuár w Chebu, l. 168. Frost Wáclaw, kněz w Bilé Wodě, p. 49. Geissler Jiří, majitel hospodářstwí w Žamberku, p. 89. Haimerl Frant., professor w Loktu, l. 44. Hašek Frant., majitel hospodářstwí w Budějowicích, p. 143. Hauschild Ignác, doktor práw we Wysokém Mýtě, p. 63. Hawelka Matěj, radda magistrátní w Čáslawi, p. 36. Hawlíček Frant., kandidát práw w Nowé Kdyni, p. 2. Helfert Jos., doktor práw, podsekr. w minist. wyučowání, w Tachowě, p. 45. Huscher Jiří, majitel přástewny, w Chebu, l. 3. Jelen Aloys, registrant při gubern. archivu we Wlašimi, p. 60 a. Jonák Eberhard, doktor práw w Brandýse, p. 80. Kaim Jan, majitel hospodářstwí w Krumlowě, l. 50. Kaubek Jan, professor w Písku, p. 22. Kaulich Wáclaw, obchodník w Braunowě, p. 76. Klaudy Karel, doktor práw, w Kutné Hoře, p. 46. Král Josef, dokt. lék. w Rakowníku, p. 26. Kratochwil Jan, kněz w Březnici, p. 58. Kromer Fedor, auskultant při saudu zemském, w Kamenici, l. 145. Kučera Antonín, radda magistrátní w Příbrami, p. 72. Leberl Josef, majitel hospodářstwí, w Ronšperku l. 49. Lhota Jan, radda magistrátní w Hořicích, p. 51. Löhner Ludwík, šlechtic, dokt. lék., w Žatči, l. 35. Loos Josef, konsistorní radda w Kauřímě, p. 28. Mokrý Antonín, měšťan we Wodňanech, p. 52. Mucha Jan, kasír krajský w Klatowech, p. 20. Nadler Frant., doktor lék. w Kadani, l. 167. Nebeský Wáclaw, redaktor, w Nowých Benátkách, p 33. Neuberk Jan, rytíř, přivátník w Berauně, p. 32. Palacký Frant., historiograf zemský w městě Praze, p. 31. Paul Ignác, sekretář při spořitelně w Jabloni, l. 31. Páwek Ignác, dokt. práw w Landškrauně, p. 146. Pinkas Adolf, advokát w městě Praze, p. 30. Plaček Frant., krajský sekretář w Chrudimi, p. 24. Pokorný Eduard, úředník při spořitelně w Mostě, p. 147. Poláček Wilím, dokt. práw w Jablonci, l. mezi 33 a 34. Presl Jan. professor w Nowém Kníně, p. 15. Přibil Antonín, wrchní a práwní w Benešowě, p. 29. Pulpán Wáclaw, majitel hospodářstwí w Pardubicích, p. 100. Reichert Jiří, rolník w Hradci Králowé, p. 101. Reichl-Fickl Josef, majitel hospodářstwí w Teplicích, l. 169. Reiss Frant., dokt. lék., w Trutnowě, l. 43. Richter Frant., advokát w České Lípě, l. 41. Rieger Frant., doktor práw w Železném Brodě, p. 69. Riegl Jan, professor w Potšteině, p. 136. Robl Antonín, mlynář w Budějowicích, p. 50. Rozsypal Jan, kněz we Wimberku, p. 35 - Sadil Libor, pens. wrchní w Brodě Německém, p. 23. Sidon Jan, katecheta gymnas. w Jičíně, p. 99. Sieber Ignác, advokát w Jachimowě, l. 76. Staněk Wáclaw, dokt. lék. w Zlonicích, p. 25. Strádal Augustín, dokt. práw w Libenawě, l. 77. Šantl Jan, justiciár w Chlumci, p. 17. Šediwý Leopold, majitel hospodářstwí w Řičanech, p. 79. Šembera Vincenc, justiciár w Pelhřímowě, p. 27. Scherl Felix, komorní rada w Sušicích, p. 41. Schönhansl Jos., poštowský w Horažďowicích, p. 78. Schopf Wáclaw, auditor w Žluticích, l. 126. Schütz, práwní w Jindřichowu Hradci. Schützenberger Jos., lékárník w Kaplici, p. 132. Škoda Frant., dokt. lék. w Plzni, p. 60. Štamm Ferd., dokt. práw w Lowosicích, l. 166. Štark Antonín, šlechtic, majitel statku we Stříbře, l. 42. Štiebitz Karel, adjunkt při saudu w Plasích, p. 16. Štrobach Antonín, c. k. appellační rada w městě Praze, president. Thiemann Fridrich, wrchní a práwní w Rumburku, l. 75. Tomek Wáclaw, spisowatel w Opočně, p. 57. Tomíček Karel, dokt. práw w Jilemnici, p. 19. Trojan Aloys, doktor práw we Welwařích, p. 18. Tyl Kajetan, spisowatel w Unhoští, p. 59. Uchatzy Karel, wrchní we Fridlantě, l. 153. Umlauft Jan, úředník, w Litoměřicích, l. 22. Watzel Frant., purkmistr, we Wrchlabí, l. 78. Wěženský Jan, řezník w Mladé Wošici, p. 54. Wěžnický Konrád, purkmistr w Náchodě, p. 54. Wocel Erasim, spisowatel w Poličce, p. 47. Zimmer Karel, dokt. lék. w Děčíně, l. mezi 64 a 65. 4 poslancowé schází, totiž z okresu Humpoleckého, Boleslawského, Libereckého a Litomyšlského Z Morawy a Slezska. ( 48 poslanců. ) a ) Z Morawy. Bebar Jan, majitel hospodářstwí z Rejce, p. 115. Beck Josef, doktor práw z Telče, p. mezi 78 a 79. Bittner Jan, doktor w lékařstwí ze Záhřebu, l. 4. Boese Ferdinand, rychtář a majitel gruntu w Hradisku, p. 14. Brázdil Viktor, abs. práwník w Holešowě, p. 108. Demel Josef, abs. práwník z Prostějowa, p. 3. Dwořák Jan, majitel hospod. w Kunstátě, l. 178. Feifalík Jan, magistrátní radda w Brně, we Šternberku, l. 38. Francl František, měšťan w Krumlowě, p. 37. Ganzwohl František, doktor práw w Budčowicích, p. 135. Holzknecht Ignác, měšťan w Mikulowě, l. 140. Hönig Jan, professor we Wídni, w Usowě, l. 30. Hübner Antonín, m. sl. gubern. sekretář we Znojmě, p. 39. Kowář Dominik, měšťan a kupec w Kořími, p. 77. Kučera Josef, hospodský we Welké Mezříči, l. 57. Mayer Kajetan, advokát w městě Brně, l. 37. Musil Frant., radní protokol. při m. sl. zemském saudu w Pawlowicích, l. 144. Nezweda Josef, abs. práwník w Mor. Budějowicích, p. 134. Ohéral Jan, redaktor w Kroměříži, p. 1. Praschak Aloys, doktor práw w Uh. Hardišti, p. 107. Procházka Wáclaw, řezník w Nowém Městě l. 117. Rahn Antonín, majitel kamenouhelných dolů w Reihradě, l. 40. Reimershofer Jan, kupec we Wyzowicích, l. 100. Richter Karel, advokát na panstwí Jihlawském, p. 38. Robert Florentin, majitel fabriky na cukr w městě Brně, p. 133. Ryl Jos., dokt. filos. a práw w Kyjowě, p. 111. Schuster Wilím, syndikus w Příboru, p. 11. Selinger Engelbert, prof. we Wídni, w městě Šternberku, l. 10. Sitka Jakub, advokát w městě Jihlawě, l. 39. Štáfa František, wýměnkář w Konici, l. 118. Streit Ignác, magistr. radda w Jihlawě, w Rudě, zapisowatel 1. Szabel Baltasar, obchodník w městě Holomauci, l. 46. Telčík Jindřich, zákupní rychtář we Fulneku, p. 116. Wagner Karel, fabrikant pláten w Unčowě, l. 136. Weigl Antonín, zákupní rychtář w Mor. Třebowé, l. 119. Wítek Martin, majitel hospodářstwí w Uh. Brodě, p. 110. Zapletal Jan, majitel hospodářstwí w Hranicích, p. 60. 1 poslanec schází. b ) Ze Slezska. Beinhauer Antonín, doktor w lékařstwí w Bilowci, l. 66. Hein Frant., advokát w městě Opawě, l. 11. Hodurek Karel, měšťan w Těšíně, l. 32. Kudlich Jan, absolv. práwník w Benešowě, l. 68. Latzel Josef, majitel statku we Widné, l. 64. Motyka Josef, pens. auditor setník we Fridku, p. 113. Schneider Karel, pastor w Bílsku, l. 53. Sterz Max, majitel w hospodářstwí w Krnowě, l. 121. Stieber Vincenc, zákupní rychtář w Polské Ostrawě l. 113. Weiss Josef, fabrikant we Wrbně, l. 124. Z Haliče, Wladimírska a Bukowiny. ( 108 poslanců. ) Andrusiak Hryn, majitel hospod. we Skole, p. 91. Betkowski Nikodem, dokt. w lék. we Wěličce, l. mezi 17 a 18. Bielecki Adam, řím. kat. farář, w Rymanowě, p. 9. Biliński Severin, šlechtic, privátník w Gliňanech, l. 24. Bloński Cyrill, ř. k. farář w Jablonowě, p. 124. Bodnar Michal, majitel hospod. w Radauci, l. 176. Bogdas Tomáš, majitel hosp. w Tarnowě, p. 105. Borkowski, Alexander, hrabě, statkář, we Lwowě, l. 27. Buszek Michal, měšťan, w Starém Sandči, p. 68. Cepiel Šebastian, majitel hospod. w Mělci p. 104. Dobrzański Alexander, šlechtic, řeck. k. farář w Sanoku, l. 63. Dolański Ludwík, šlechtic, advokát w Bobrce, l. 154. Dolinčuk Iwan, majitel hospod. w Sočawě ( w Bukowině ), p. 148. Drausz Mikuláš, majitel hospodářstwí w Glogowě, p. 97. Duniewicz Edward, statkář w Narajowě l. 155. Durbasiewicz Jan, absolv. práwník, w Gorlicích, l. 57. Dylewski Marián, doktor práw we Lwowě, p. 139. Dyniec Jos., majitel hospodářstwí w Sokalu, p. 123. Dzieduszycki Alex., hrabě, statkář we Stryji, p. 7. Dzieduszycki Titus, hrabě, statkař w Kopečyncech. Dziwakowski Jędrej, maj. hosp. w Žydačowě, p. 174. Furek Ftodos, maj. hosp. we Skalatu, p. 162. Gabrys Bartoloměj, statkář w Nowém Sandči, p. 103. Goj Štěpán, maj. hosp. w Zaleščykách, p. 130. Gnidkowski Michal, farář we Wojnilowě, p. 87. Harmacy Bazilej, maj. statku w Mikulincích, p. 119. Hankiewicz Michal, farář a děkan w Radzichowě, p. 92. Helcel Ant. Zigmunt, dr. práw w Krakowě, p. 156. Hrehoruk Jos., maj. hosp. w Delatyně, p. 126. Hubicki Karel, statkář w Olejowě, l. 59. Hyciek Wojt., dr. lék. w Žywci, l. 56. Jachimowicz Řehoř, ř. k. bisk. w Peremyšli, p. 44. Janko Jindřich, statkář w Komárně, l. 16. Jaruntowski Jan, statkář w Sądowé Wiszni, p. 137. Kaňski Mikuláš, měšťan we Gdowě, l. 19. Kapuszczak Iwan, maj. hosp. w Solotwině, p. 88. Kirski Wasil, maj. hosp. w Sadagoře, l. 175. Kobuczowski Česlaw, šlechtic, statkář we Zmigrodě, l. 160. Kobylica Lucian, maj. hosp. we Wišnici, l. 163. Konopka Jos., šlechtic, nájem. statku we Skawině, l. 17. Kosakiewicz Šimon, farní vikář w městě Myslenicích, p. 82. Koszowski Stan., statkář w Samboře, l. 23. Kozar Pánko, maj. hosp. w Žołkwi, p. 127. Krainski Edmund, statkář w Dobromylu, p. 138. Král Ant., gym. prefekt w Černowcích, l. 94. Krause Jan, privátní učitel w Jaroslawi, l. 109. Kruchowski Jan, maj. hosp. z Horodenky, p. 84. Langie Karel, měšťan w městě Krakowě, l. 18. Lejczak Matěj, maj. hospod. w Terebowli, p. 120. Lesiuk Štěpán, „ „ w Kołomyji, p. 90. Leszczyński Julian, farní vikář w Krosně, p. 145. Lewicki Řehoř, ř. k. farář a děkan w Złočowě, p. 94. Lomnicki Jan, farář a děkan w Turce, p. 93. Longchamps Řehoř, dr. lék. w Lipsku, l. 128. Macieszkiewiecz Frant., justiciár w Dorohobyči, l. 9. Machałski Max., dr. práw w Břesku, l. 156. Makuch Jan, farní vikář w Jordanowě, p. 66. Mannheimer Isák, kazatel israelský we Wídni, w Brodech, l. 14. Marin Jan, dr. práw w Dynowě, l. 158. Martini Jan. wojt. w Podhájcích, p. 155. Mazurkiewicz Matiáš, maj. hosp. we Zbaráži, p. 122. Meisels Ben, rabín w Krakowě. Meyer Jiří, měšťan w Grodku, l. 162. 86 Morgoc Wasil, maj. hospod. w Kocmanech, p. 86. Mycewski Jan, šlechtic, dr. práw w Dorohobyči, l. 115. Mynarczyk Jos., maj. hosp. w Kętech, l. 111. Noskowski Karel, farář we Wadowicích, l. 107. Nyczyporuk Řehoř, maj. hospod. we Sňatyně, p. 83. Pawlikowski Stanislaw, maj. hosp. w Nowém Trhu, p. 67. Petrijscyn Hryn, maj. hosp. w Tysměnici, p. 95. Pięczykowski Meliton, statkář we Křywcech, p. 157. Podlewski Walerian, rytíř, statkář w Kosowě, l. 134. Popiel Michal, maj. hospod. we Staré Soli, p. 125. Posacki Konst., ďak ( kostelní zpěwák ), w Rozňatowě, p. 118. Potocki Alfred, hrabě ( syn ), maj. statku w Łancutě. Prokopczyc Eustach, gymnas. prof. w Mariampolu, p. 117. Rąb Jakub, maj. hosp. w Řešowě, p. 98. Ryszko Iwan, maj. hosp. w Kutech, p. 85. Scibała Jos., maj. hosp. w Bobowé, p. 65. Sierakowski Wlad., rytíř, statkář w Sokołówce, p. 178. Skrzynski Ignác, rytíř, statkář we Střížowě, l. 161. Smarczewski Sewerin, rytíř, statkář w Rohatyně, l. 5. Smolka Frant., dr. práw, advokát w Lubačowě, l. 29. Stadion Frant., hrabě, ministr, w Rawě, na minist. lawici, b. Stasiowski Jan. maj. hospod. we Břostku, p. 131. Stawarski Jan, maj. hosp. we Winikách, p. 96. Stobnicki Szczęsny, statkář w Tymbaku, l. 60. Storc Jan, maj. hosp. w Pilzně, p. 129. Szaszkiewicz Hrehor, řeck. k. farář w Monasteřiskách, p. 106. Szeleszczyński Bonav., šlechtic, statkář w Ležajsku, l. 157. Tamowski J. Boh., hr., st. w Rozwadowě, l. 159. Timesz Řehoř, majitel hospod. w Černowcích, p. 149. Trzecieski Frant., rytíř, statkář w Jasle, p. 158. Walczyk Kazimír, majitel hospod. w Dębici, p. 128. Wěnkowski Cyrill, dr. fiskální adjunkt w Jaworowě, l. 26. Wierzchlejski Fr. X., rytíř, biskup římsk. k. w Peremyšli, p. 8. Wojtowicz Albert, majitel hospod. w Dąbrowě, p. 102. Zajączkowski Jos., šlechtic, komorník w Brzežanech, l. 67. Zbyszewski Cel., c. k. major w Lutowisku, l. 164. Zeiser Jan, majitel hospod. w Majdanu, p. 121. Ziemialkowski Flor., dr. práw, w městě Lwowě, l. 28. 8 poslanců schází. Z Dolních Rakaus. ( 37 poslanců. ) Bach Alex., ministr sprawedlnosti, we Wídni, na předm. Wídence, na lawici ministerské. Bauer Jiří, mlynář w Bejdowě nad Dyjí, l. 151. Brestl Rud., dr. filosofie we Wídni, na předm. Rosawě, l. 15. Dobblhof Ant., baron, 1. vicepresident w městě Wídni, l. 137. Eichler Jan, privátník we Seitenstetenu, l. 2. Fischhof Adolf, dr. lék. we Wídni, na předm. Macleinsdorfu, l. 65. Frič Jiljí, řezník w Cistersdorfě, l. 20. Fussl Ferd., maj. hospodářstwí w Sw. Hipolytě, l. 177. Füster Ant., kněz a prof. we Wídni, na předm. Mariahilf, l. 25. Goldmark Jos., dr. lék. we Wídni, na předm. Schottenfeldu, l. 36. Heigl Ondřej, maj. hospodářstwí w Dolině, l. 62. Krause Karel, maj. hosp. w Teplicích rak., l. mezi 54 a 55. Kudler Jos., prof. we Wídni, na předm. Laimgrube, p. 42. Leithner Jan, maj. dworu w Štokerawě, l. 120. Marcher Michal, maj. hosp. we Welkém Encersdorfě, l. 130. Müller Jos., pens. setník we Wíd. Nowém Městě, l. 125. Neumann Leop., prof., we Wídni, na předm. Leopoldowě, l. 81. Neuwall Alb., rytíř, kom. radda we Wídni, na předm. Josef, l. 7. Purker Jos., maj. hospod. w Rohách, l. 48. Purtscher Adolf, kand. dr. lék. we Wídni, na předm. Alserowě, l. mezi 15 a 16. Rauscher Ferd., maj. hosp. w Lawě, l. 21. Rigler Jos., maj. hosp. w Rajci, l. 141. Scherzer Jan, měšťan w klášteře Nowohradském, l. 134. Schmitt Frant., advokát we Wídni, na předm. Landstrasse, l. 139. Schuselka Frant., dr. práw w Berchtoldsdorfě, l. 61. Schwarzer Arnošt, šlechtic, spisowatel we Wídni, na předm. Gumpendorfě, l. 8. Šteininger Tomáš, úředník we Witorazi, l. 142. Teufel Frant., maj. hosp. w Ipisu, l. 51. Thar Michal, maj. hosp. w Medlíku, l. mezi 50 a 51. Violand Arnošt, rytíř, ausk. při saudu zemsk. w Korneuburku, l. 58. Wessenberg, baron, we Wídni, na předm. Laimgrube. Wildner z Maithsteina Ignác, advokát w Kremži, l. 96. Zöpfl Frant., kontrolor při nár. banku we Wídni, na předm. Landstrasse, l. 131. 4 poslanci scházejí. Z Horních Rakaus a ze Solnohradu. ( 20 poslanců. ) Brandl Matěj, maj. hosp. w Nowých Polích, l. 84. Halter Jos., konsist. sekretář w Solnohradě, l. 183. Herndl Matěj, kupec w Greinu, l. 89. Huemer Jan, maj. hosp. w Eferdinku, l. 73. Klausner Michal, maj. hosp. z Kirchhofu, l. 90. Kreil Frant., krajský w Cáhlowě, p. 141. Lasser Jos., rytíř, dr. práw we Werfenu, l. 133. Leithner Michal, maj. hospod. w Urfaru, l. 74. Lindinger Jiří, „ „ „ Riedu, l. 148. Meindl Jiří, „ „ „ Mattinghofnu, l. 149. Meyer Michal, „ „ we Welsu, l. 79. Mitterndorfer Jos., „ „ „ Štyru, l. 92. Peitler Frant., adjunkt při saudu w Celi nad jezerem, l. 88. Peyr Ant., fabrikant we Vöklabruku, p. 74. Plass Jan, maj. hosp. w Ebelsberku, l. 91. Sontag Leop., maj. hosp. w Gmuntu, l. 93. Vacano Emil, assessor při úřadě horním w městě Štyru, l. 135. Wiesbauer Kašpar, maj. hosp. w Šerdinku, l. 127. Wiser Karel, advokát, zapisowatel 3. 1 poslanec schází. Ze Štýrska. ( 21 poslanců. ) Cavalcabo Eduard, baron, c. k. zem. radda w Hradci, zapis. 5. Dominkuš Ond., důchodní w Ptuji, p. 109. Engelhofer Mikuláš, nájemník statku w Lubnu, l. 13. Forcher Mikuláš, purkmistr w Judenburku, p. 6. Gleisbach Karel, hrabě, staw. wýbor we Feldbachu, zapis. 6. Halm Jos., maj. hospod. w Lipnici, l. 85. Königshofer Karel, maj. hosp. w městě Hradci, l. 70. Krainz Jos., dr. práw w Slovinském Hradci, p. 56. Mikl Jos., maj. statku w Gleisdorfě, l. 55. Miklosič Frant., dr. práw w Sw. Linhartu, p. 5. Plicker Frant., okresní komissar w Rotenmanu, l. 71. Smreker Al., advokát w Lichtenwaldu, l. 72. Supanz Matěj, maj. hosp. w Celi, l. 86. Scheucher Al., maj. hosp. w Voitsberku, l. 152. Šturm Karel, maj. hosp. w Konici, p. 112. Thinnfeld Ferd., šlechtic, ministr orby w okolí Hradeckém, g. Trummer Petr, fiskální adjunkt w Hartberku, l. 80. Wiesenbauer Frant., prof. we Waitzi, p. 43. Wojtěch Frant., wrchní we Wildonu, l. 69. 2 poslanci scházejí. Z Ilirska. ( 17 poslanců. ) Ambrož Michal, okresní komissar w Radolci, l. 143. Fluck Mauric, šlechtic, kom. prokurátor w Chočewi, p. 12. Geier Jiří, obchodník w Neideku, p. 55. Grašič Matauš, maj. hosp. w Nowém Městě, l. 33. Janeš Jos., dr. práw we Špitále, l. 87. Kaučić Matěj, advokát w Lubláně, l. 170. Lanner Tadiáš, maj. statku w Celowci, l. 45. Laufenštein Ant., c. k. krajský we Wišní Hoře, l. 150. Mathis Max, šlechtic z Treustadtu, advokát w Hermagoře, l. 171. Nagele Kaj., maj. hosp. w Sw. Wítě, l. 54. Rak Jos., c. k. appellační radda w Sw. Ondřeji, p. 40. Scholl Jos., c. k. zemský radda w Běláku, l. 95. Sever Jan, maj. hosp. w Lokwě, p. 114. Ulepić Karel, adjunkt při kom. prokur. w Postojně, zapis. 2. 3 poslanci scházejí. W Pomoří. ( 12 poslanců. ) Cerne Ant., maj. statku w Teržiči, p. 64. Defranceschi Karel, c. k. radní protokolista w Pasíně, l. 182. Gobbi Ferd., dr. lék. w Terstu, p. 4. Goriup Ant., komissar w Tolmíně, l. 98. Hagenauer Jan, welkokupec w Terstu, l. 12. Madonica Ant., advokát w Kopru, l. 184. Pitteri Jan, dr. práw w Hradišti, l. 112. Spangher Jan, advokát w Hořici, p. 71. Vidulić Frant., dr. práw w Chresu, l. 179. Wlach Jos., c. k. komorní radda we Wolusce, l. mezi 81 a 82. 2 poslanci scházejí. Z Tyrol a Vorarlberga. ( 19 poslanců. ) Bernadelli Petr, advokát w Rivě, p. 166. Call Aloys, baron, c. k. dworský radda w Meranu, l. 106. Clementi Karel, c. k. saudce zemský w Pergině, p. 167. Festi Jos., hrabě, magistr. sekretář w Tridentu, l. 181. Gredler Ond., advokát w Schwazu, l. 103. Hasslwanter Jan, advokát, 2. vicepresident w Silianu, l. 104. Hellrigl Al., šl., adjunkt při saudu krajinském w Bruneku, l. 105. Ingram Jan, baron, privátník w Bocenu, l. 123. Klebelsberg Jeron., šl., purkmistr w Innsbruku, l. 101. Maffei Jan, rytíř, maj. statku w Klesu, p. 165. Pfretschner Norbert, dr. lék. w Hopfgartnu, p. 164. Prato Jan, prof. w Roveredě, l. 34. Pretis Jan, appellační radda w Lavisu, l. 114. Ratz Kašpar, c. kr. saudce krajinský w Bregenci, l. 122. Strasser Aloys, zemský radda we Wiltenu, l. 102. Turco Šimon, baron, krajský komissar we Valsuganě. p. 169. Wörz Jan, adjunkt při gub. regist. w Imstu, p. 168. Zwickle Luk., šl., adjkt. při saudu krajin. we Feldkirchu, zapis. 4. 1 poslanec schází. Z Dalmatie. ( 11 poslanců. ) Androwič Mikuláš, maj. statku w Dubrowníku. l. 173. Filipi Jos., advokát w městě Zadru, l. 99. Grabovac Ant., pretor w Sign., l. 180. Ivichiević Štěpán, maj. statku w Makarsce, l. 82. Micheli Vitturi Šimon, šl., maj. hospod., w městě Splitu, l. 97. Paitoni Fridrich, šl., pretor w Splitu, l. 83. Petranović Theodor, adjunkt při pretuře, w Kníně, p. 71. Petrović Spiridion, advokát w Zadru, l. 116. Plenković Pawel, pretor w Šibeníku, p. 62. Radmilli Jan, dr. práw w městě Dubrowníku, l. 174. 1 poslanec schází.", "id": 123}
{"text": "28. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [úvaha], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Po welikých bauřech nastalo nám nyní neobyčejné politické ticho, které jenom přetrhowáno býwá množstwím podiwných, obyčejně lžiwých powěstí. Kam by člowěk přišel, kdyby chtěl jen polowičku toho wěřit, co se nyní mluwí! Ministerstwo naše učiniwši jeden nepodařený pokus proti základním práwům, chowá se nyní zcela tiše a necháwá sněm rokowat w pokoji. Jak se bude ale chowat, až bude sněm se základními práwy u konce? Uzná je celé neb jen z části, a co z nich nebude chtít k sankci přiwésti? – To jsau otázky, které nyní nikdo zodpowídati nedowede, ačkoli by každý rád již napřed odpowěď wěděl. My se musíme přiznat, že křesťanskau zásadu: „ Drž každého za dobrého, pokud se nedokáže zlým, “ na nynější ministerstwo nerádi obracíme, nýbrž raději zásadu diplomatů, která zní: „ Drž každého za zlého, třeba i dokázal, že je dobrý. “ A proto neočekáwáme nic z pauhé dobré wůle: ale – mnoho z newyhnutelnosti. Newyhnutelnost tato wyplyne sama od sebe z jara: celé mocnářstwí jest rozkwašeno, weliká část jen mocí zbraně na čas poražena, peněz wšude, zwlášť w státních důchodech weliký nedostatek, we Wlaších z jara bude třikrát dříwe wojna než pokoj, Francauzy jsau skoro jako lawina hrozící celé Ewropě nowým zawalením; tuť přece bude muset naše wláda o to dbáti, aby si aspoň nějaké přátele udržela. Slyšeli jsme kdysi hraběte Stadiona říci: „ Ale wěru newím, jak se může dělit wláda a národ, ti musejí být wždy jedno. Wláda bez wětšiny národu není možná! “ A jsme přeswědčeni, že tomu tak; jsme také přeswědčeni, že se hr. Stadion podle této zásady držet bude, – když bude muset! My jsme přeswědčeni, že w roku 1849 opět se nebude moci wojsko powažowat za wětšinu národu! Prawí se s welikau jistotau, že wláda chce swolat sněm wšeobecný celého mocnářstwí a že se teprwa na tom konstituce ukončí. A kdo by přibyl na ten sněm: předewším bratři naši Srbowé, Chorwáti, Slowáci, kteří jistě dobře woliti budau poslance swé; z Maďarů musíme očekáwati buď zůřiwce neb sedmašedátníky ( oboje jest možné ); w žádném pádu se ale wětšina sněmu nezmění a bude pro nás wždy dobrá. Ba nadějeme se, že takowý zwětšený sněm mnohem wětší wáhy nabude u wlády samé, neboť se Srbům a Chorwátům se ctí upříti nemůže zásluha nesmírná – a moc rowná této zásluze. – Zkrátka, my se o swobodu nebojíme!", "id": 124}
{"text": "26. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Z Kroměříže. Prwní skutek sněmu říšského wzbudil zajisté weliké podiwení, ba snad i obáwání w Čechách. Strobach zůstal w menšině při wolení presidenta! Smolka, president wolený od strany sněmu, která po čas revoluce we Wídni zůstala, opět zwolen jest za presidenta w Kroměříži! Zapotřebí jest k upokojení tuto událost náležitě objasniti. – W předběžné poradě slowanských ( wyjmauc Poláky ) sněmowníků ustanoweno jest, aby se opět Strobachowi na presidentstwí hlasy dáwaly, strany dwau místopředsedů ustanoweno jest, aby jeden byl Morawan, druhý Němec. We srozumění s poradau sněmowníků z býwalého centrum sjednotili se na Mayera a Lassra Solnohradského. Sluší podotknauti, že Lewice celá již w Kroměříži přítomna jest, poněwadž sobě we Wídní slowo dali; z centrum ale chybí ještě posud weliký počet poslanců. Mohlo se předpokládati, že asi 140 hlasů z přítomných asi 240 sněmowníků na Strobacha padne. Awšak Čechoněmci z centrum Čechoněmci náleží dílem k Lewici pod Löhnerem, dílem ale k centrum. a s nimi někteří jiní poslancowé němečtí z centrum od nich powzbuzeni umluwili se potaji mezi sebau a dali swé hlasy Smolkowi. Tak z pauhé záwisti proti Čechům jednali úplně proti swým obyčejným zásadám a rozhodli tentokrát bitwu. Pro Smolku hlasowali wšichni Poláci, šlechta, Wlachowé, Lewice německá a pak ona již poznamenaná část centrum, pro Strobacha wšichni Slowané a část malá německého centrum. Musíme owšem welice litowati, že čeští deputowaní pp. Kaubek, Čejka atd. ještě přítomni nebyli, neboť bychom s nimi hned při prwním hlasowání byli prorazili, kdežto Strobachowi jenom tři hlasy chyběly, a tak by byla naše wěc proti wšem piklům zwítěsila k weliké mrzutosti protiwníků. Co se ostatně osoby p. Smolky týče, chowá k němu česká strana poslanců wšechnu úctu, neboť jen působením českých poslanců stal se we Wídni místopředsedau. Nyní ale byla česká a slowanská strana proti jeho wywolení jen z politických příčin, protože jeho osoba příliš auzce spojena jest s nejnowějšími událostmi Wídeňskými, a skrze jeho wywolení tyto se jako schwalují. Práwě proto také mnozí poslancowé, kteří až do konce we Wídni zůstali, wolili nyní Smolku, aby tím sami důsledni zůstali. Nedá se skutečně upřít, že česká a slowanská strana utrpěla tímto pádem znamenitau škodu, awšak získala s druhé strany o dobrého řečníka wíce, který zwláště nyní při rokowání o konstituci dobré služby proukazowati může. Ostatně jest budaucí schůzka sněmu teprwa na pondělí ustanowena, pro mnohé příprawy ještě nedokončené. Sněmowníci zatím mezi sebau mají schůzky rozličných stran, zwláště Slowané, totiž: Čechowé, Morawané, Rusíni a Slovinci sestawují se nyní we zwláštní sbor ( klubb ), který přislibuje mnoho dobrého, a podaří-li se, jistě lehce může celým sněmem jakožto nejsilnější sbor hýbati. Ministerstwo odjelo hned po ukončené prwní schůzce zase do Holomauce a nedáwá posawád o sobě nic nowého slyšet. Tolik jisto jest, že čeští poslancowé opět zcela neodwisle státi budau, a jenom w tom pádu ministerstwo nowé we sněmu podporowati hodlají, bude-li s jejich zásadami sauhlasiti, o čem nyní posud nic wěděti nemůžeme.", "id": 125}
{"text": "13. duben 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Trampoty redaktorské, Autor: Havlíček, Karel\nTrampoty redaktorské. Motto: Hněwej ty se na mne nebo nehněwej, Jen když mne potkáš, pozdrawení dej! A když mne potkáš, pozdrawení dáš, Budau lidé myslit, že se nehněwáš. „ Dělej co chceš, wšem se žádným spůsobem nezachowáš! “ jest zlaté zrnko maudrosti málo platné. — Zwláště wšak redaktoři weřejných časopisů mají nejkrásnější příležitost, každodenně téméř se o prawdě této, owšem na wlastní autraty, přeswědčiti. Pochwálíš někoho, řeknau že ze známosti; pohaníš někoho, řeknau že ze záwisti neb ze msty; nechwálíš ani nehaníš, řeknau, že si jich newšímáš. Píšeš články žertowné pro obweselení, nadají ti zbytečných šprýmařů, kterému nic důležitějšího na mysli neleží; staráš se zas články poučnými wzděláwati a ráznými powzbuzowati, řeknau že jim děláš dlauhau chwíli aneb se to zas někomu jinému nelíbí, který má práwo odpustiti neb neodpustiti. Newšímášli si wěcí domácích, newšímají si zas lidé twého časopisu; wšímášli si jich chwalně, říkají nepřízniwci, že Čechowé jen wšechno swé wychwalují, že mezi nimi jest snadno každému dojíti sláwy, co je české to je hezké atd.; haníšli zas něco domácího, jsi již nepřítel wlasti, zlomyslný škůdce a tělo twé ubíhá w nebezpečenstwí. Stawu již se dokonce žádného hanliwě dotknauti není radno, sice hned se wšech stran se sypau odpowědi, wýhrůžky atd. Zkrátka, redakce weřejného časopisu jest jako hruška na rozcestí, každý atd...... To wšak nebudiž zde řečeno z toho úmyslu, jako bychom pro sebe nějakau neomylnost ohražowati a úsudky i náhledy swé o wěcech za nejlepší stawěti chtěli, jako bychom snad i pro sebe si žádali onu nedotknutelnost, zakazující rozumu lidskému pronášeti swé upřímné mínění. Naopak časopisy a spisowatelé jsau předchůdcowé wěku budaucího. Wlastně by mělo býti swobodno o wšem mínění swé přednésti, wšechno posuzowati, a za pauhé mínění swé neměl by nikdo trestům podléhati jiným, než opět mínění weřejnému. Poněwadž ale naše poměry nedowolují takowau wšeobecnau swobodu mínění hlawně za příčinau naší newzdělanosti a nedospělosti, panuje aspoň takowá swoboda w záležitostech spisowatelských. O každém spisu může každý mínění swé buď pochwalné neb hanliwé swobodně pronésti, mínění stawí se jen zas proti mínění, a rozum rozhoduje. Nemůže se tedy wytýkati spisowatelům, pakli o něčem hanu pronesau, že činí jiným to, co sami sobě nepřejí, a také redakce Pražských Nowin a České Wčely přiznáwá se k tomu přeswědčení: „ prawdu sobě mluwme, dobři spolu buďme. “ Přihodilo se nám již kolikrát ( ba skoro w každém čísle, což bychom se přetwařowali? ) že se wšelicos hanělo, mnohé nedůstatky wytýkaly, někdy přísně a wážně, někdy s posměchem a často dosti trpce. Někdo si myslí, že se to stáwalo a děje z pauhé kausawosti, ze zlomyslnosti, my i tento úsudek na bedra swá pokorně béřeme, těšíce se tím, že skrze zelené sklo wšechno je zelené; jiní zas rozumnější ( dle našeho mínění ) nahlížejí, že jsme tak proto činili, aby se na takowé nedostatky, poklesky a wady obrátila důtkliwě pozornost weřejná a takým spůsobem oprawení nastáwalo. Prwní zajisté krok jest poznání nedostatků, pak se mohau oprawowati. W nowější době zwláště ironický článek p. Host. Huška „ Chwála našich škol “ čtený w Pražské besedě měšťanské Cokoli se w Pražské besedě měšťanské čítá, předloží se napřed do censury c. k. policejní direkcí Pražské. wzbudil jakési neobyčejné rozhořčení na mnohých místech, a do redakce Wčely sehnalo se za příčinau tauto několik odpowědí na něj, které bychom, kdyby tak dlauhé a jednotwárné nebyly, nejraději owšem wytisknaut dali, na důkaz, že p. Hušek prawdu mluwil, což by pak owšem wážené čtenářstwo nejlépe nahlídlo. Zároweň také dostal redaktor těchto listů w záležitosti této několik privátních dopisů ( respective wýhrůžek ), které by owšem také nejraději tiskem ohlásil, kdyby okolnosti dowolowaly. Nejlépe jest, když se wšechno weřejně děje, tu si pak každý swau stránku wywoliti může, a každý sám sebe nejlépe znamená. Jednu z těchto odpowědí ještě zde podáwáme ( druhau jsme w předešlém čísle uweřejnili ): Odpowěď p. Huškowi na jeho: „ Chwála našich škol. “ Z přednešeného od Wás o našich školách slowa sauditi se dá, že dokonale s našimi školami seznámen jste — ale jen s jedné strany — t. j. o slabostech a nedostatcích učitelů — ale dobrých stránek musíte hrozně málo znáti. — Nediwím se tomu, nebo každý skoro widí mrwu w oku bratra swého atd. Prawíte, že učitel dítky prawopisu teprwé před zkauškau učí — možná že některý to činí; ale proč pak to wytýkáte? — Wždyť člowěk w tomto čase ani newí, jakému prawopisu má dítky učiti, poněwadž každého čtwrt léta skoro zjinačen býwá. Dále prawíte, že dítky mimo školní knihu w jiné čísti neumějí. — Snad newíte, že učitel nesmí jiných kněh we škole užíwati, než které nařízeny jsau? — Učitel wykonáwá swé powinnosti úplně, když to činí, co páni předstawení od něho a od dítek žádají a s ním při weřejné zkaužbě spokojeni jsau. Tehdy dosti na tom, když předstawení spokojeni jsau — rozumíte? Wy jste prawil, že jsau učitelowé „ bílení hrobowé, “ a já Wám prawím, že jste „ hlas wolajícího na paušti, “ žádný Wás neuslyší, nebojte se. Dále prawíte, „ že je to štěstí, že mají učitelowé malé služby, že by se pak ucházeli o učitelstwo dokonalejší mužowé “ — a ti by snad ze selského synka za půl roku práwníka udělali. — Pane! kdyby učitel za dostatečného 118 uznán nebyl, nedosadili-by ho na školu! Či snad má učitelstwo k Wám jíti, zdali Wy je za dokonalé uznáte? — Dále prawíte, že naproti tolika trestům hrozně málo je odměn, — prawdu máte: také, že chudé byť i nejpilnější dítky nic nedostanau. Mnohý učitel uznáwá, že dítě chudého nádenníka by zaslaužilo odměnu, k. př. boty, střewíce, punčochy atd., aby mohlo školu nawštěwowat, — s obrázkem dítku chudému nepomůžem! Ale kde wzít odměny takowé? — Snad aby učitel ze swé skrovné služby to podniknul? — Pak byste snad neřekl: „ Bílení hrobowé! “ ale: „ O milosrdní Samaritáni! “ Josef Nowák, učitel w Milčicích. Konečně otwíráme tajný archiv redakce a podáwáme zde dopis přišlý po poště Pražské, německý sice ale proto přece i pro české čtenářstwo welmi zajímawý a ponaučný. Neznámý p. dopisowatel žádá sice, abychom jeho dopis přeložili ( sám jakožto učitel český česky psáti neuměje ), poněwadž by ale dopis jeho w českém i sebe umělejším překladu mnoho půwodní ráznosti jak slohu tak prawopisu utrpěl, neosmělili jsme se naň sáhnauti, ale podáwáme jej tak, jak jest, beze wší okrasy: An den Herrn Redacteur der böhmischen Zeitung und česká wčela! Aus dem bisherigen Innhalte der 1847jährigen böhmischen Zeitung und hauptsächlich aus den letzten Nummern dieser Zeitung und den Blättern des Zeitungsblattes „ česká wčela “ ist zu entnehmen, daß es der Redaction am meisten darum zu thun ist, sich an Bildung der jetzigen Schulehrer zu reiben; was insbesondere aus den Blättern Nr. 21 und 22 aus der Bearbeitung des I. Host. Hušek, so in einer böhmischen Versammlung unter dem Tittel „ chwála našich škol “ gelesen wurde, und aus dem Zeitungsblatte Nr. 26 „ paedagogická wojna “ zu sehen ist. Diese beide unter aller Krittik bearbeitete Stücke, hauptsächlich aber das Erstere, verrathen wohl aber viel weniger Bildung der Verfasser, als man in den jetzigen Böhmischen Lehrern ahndet, und es dürfte leicht auf den Gedanken führen, daß H. Hušek einen Lehrer der Art zum Erzieher haben müßte, wie er den sämtlichen Lehrerstand beschreibt; was sein Stück, „ chwála našich škol “ genau nachweiset. Ich habe mich durch mehrere Jahre in Prag aufgehalten, und zählte mich auch damals unter die Zahl der eifrigen Böhmen, und lies mir, als mich das Loos traf mich auch einen böhmischen Lehrer des Landes zu nennen, nie ein Hinderniß in den Weg legen um den böhmischen Versammlungen „ besedam “ beizuwohnen; wo meine Bemühung größtentheils nur dahin ging um sowohl die Charactere als Gebräuche und Sitten der böhmischen gebildeten Schriftsteller zu beobachten – und was gewahrte ich? – Der größte Theil derselben besteht leider nur aus Hörern der höhern lateinischen Schulen, oder aber bloß aus Hörern der freien Gegenstände und Individuen; die nach müh’sam vollendeten oder gar unvollendeten Studien, aus Mangel einer Versorgung den Schriftsteller-Stand gewählt haben; die nicht wissen, oder eigentlich nicht wissen wollen, welchen Zweck ihre Studien haben sollen, oder haben sollten; und sonach den wahren Beruf und Plan verfehlend sich aus Mangel der Studienbeschäftigung dem Luxus-Leben widmen aus Bier - Kafeehäusern die Hauptzweige ihrer Bildung beziehen, wovon nur wenige der großen Schriftsteller ausgenommen werden dürfen. Auch Tyll nejistá správnost přepisu slova ze švabachu könnte mit seinen schönen Werken unter die Zahl jener größeren Schriftsteller eingerechnet werden, wenn er, seinn Character nicht auch in jeder der geringsten Arbeiten verrathen, und hierhin doch nur immer zum Hauptsteckenpferd den Lehrerstand, mit seinen in Gemeinschaft des gemeinsten Volkes üblichen und angenommenen Ausdrücken „ wenkowské kantoři “ annehmen würde, was wirklich dessen manche schönere Arbeiten entstellt; atd. Was die Bildung des H. Redacteurs Hawlíček vulgo Borowský anbelangt, muß ich nur mit Bedauern der Undankbarkeit dessen gegen seinen gewesenen ersten Lehrer erwähnen, wo er doch etwas mehr Achtung gegen den Grundgeber seiner Bildung haben sollte, – oder haben sie sich H. Redacteur vielleicht den hohen Grad Ihrer Bildung auf der Reise durch Polen und Rußland erworben? – dies bezweifle ich; – oder glauben sie die Bildung des böhmischen Lehrerstandes im Rakonitzer – Berauner – Kauřimer – und Bunzlauer-Kreise nach dem des noch um einige Jahrhunderte zurücklebenden Chrudimer Redaktor těchto listů wzpomíná si posud se wřelau wděčností na swého dokonalého učitele we farní škole Borowské w Čáslawsku ( ne w Chrudímsku ) p. Antonína Línka, který již po mnoha let tamější školu s neunawenau pilností a s příkladnau paedagogickau schopností zprawuje: proto ale není powinen wšechny školy snad z wděčnosti chwáliti. Kreise zu beurtheilen? – Da sind Sie einer irrigen Meinung, und seien versichert, daß Ihre mehrjährigen Bemühungen, wenn derlei Stücke, wie die Oberwähnten in Hinkunft nicht vermieden werden, durch uns Lehrer viel leichter mit einem einzigen Tage vereitelt werden; – oder ist Ihnen mehr vielleicht an den Alten gelegen, als auf der Jugend, die wir in Händen haben, und deren Erziehung und Anhängigkeit zur Muttersprache nur von uns abhängt?! – Oder wollen Sie uns mit Beleidigungen, Kränkungen, mit unwahrer Erdichtungen oder mit Geschichten seltener Ergebniße hiezu aneifern? – Nach diesem zu urtheilen weiß ich wirklich nicht unter welche Klasse von Schriftstellern ich Sie H. Redacteur, zu rechnen hätte; aber – etwas Lobenswerthes von Ihnen hatte ich noch nicht in Händen Sind ferner nicht genug andere Stände, die man zum Inhalte Ihrer Zeitungen und zum Stoffe der Schriften anderer Gebildeten böhmischen Schriftsteller hätte? – Haben wir nicht große Ausnahmen und Beispielloose Lebensarten unter dem Adel, der Geistlichkeit, under den Beamten, anderen Ständen und verschiedenen Gewerbsläuten, an denen Sie sämmtliche Herrn Schriftsteller reiten könnten? – aber, einige von denen dürfen Sie in ihren Schriften nich berühren, andere lassen sich so etwas nicht gefallen, und andere finden gegen derlei Beleidigung genug Vertrettung. Oder ahnden Sie H. Redakter, daß der Lehrerstand nicht im Stande ist auch Vertrettung zu finden, oder sind Sie in Ihren Meinungen so zurück, um glauben zu kännen, daß der Lehrer gar keinen Vertretter hat, und daß er mit verschiedenen dessen Stand betreffenden Gesetzen unbekannt ist? – dieß glauben Sie gar nicht; und es sei zu Ihrer Darnachachtung dieses das Lezte, was ich in Ihre Hände mit der weitern Versicherung einschicke, daß ich mit vielen meinen Collegen gänzlich entschloßen bin, bei nochmahliger Beleidigung, eine dieser Art verfaßte Arbeit der Öffentlichkeit in Deutsche Zeitungsblätter einschalten zu lassen; oder aber die hohe Landesstelle um Vertrettung und strenge Verweisung Ihrer Handlungen anzugehen, und wir werden sehen, was aus Ihren Schriften werden wird, wenn Sie es so weit werden kommen lassen. Oder snd Sie H. Redacteur nicht im Stande eine solche Zeitschrift wie zum B. Die Erinnerungen, die sich bereits schon das 27ten Jahr im Stande erhält, herauszugeben? – Die interessante Erzählungen, Geschichten, andere Beschreibungen und Nachrichten enthält. Diese wäre Ihnen als ein schönes Original anzuempfehlen, und ich würde Ihnen anrathen beim Redacteur der Erinnerungen Unterricht Im Ihren Fache zu nehmen, welchen ich auch schon ( zu seiner Ehre ) mit einem Briefe darum ersucht habe. Glauben Sie ferner, daß nur die böhmischen Lehrer Ihre Zeitschriften lesen? – Diese werden von verschiedenen Personen abgenommen und gelesen, und soll dann in der Art das Lehrpersonale in Achtung erhalten werden; und wissen Sie H. Redacteur won den Verordnungen nichts, oder kennen Sie selbe gar nicht, daß der Lerherstand in Achtung erhalten werden soll? – Schande, daß Sie als Schriftsteller solche Verordnungen nicht kennen; und wenn Sie dies nicht kennen, so sollen Sie als Gebildeter wenigstens die Art haben. Bezüglich des Satzes vom N. N. profesor morálky muß ich nur erwähnen, daß es sich kaum in der Wahrheit bestätigen wird, in dem diese alterthümliche Sage „ že kantor tahal kráwu za ocas “ schon faßt zur Vergessenheit gelangte, und daß hier nur die Absicht zur Erneuerung und zum Spotte des Lehrpersonals obwaltet; und angenommen, daß sich dieses als wirklich wahr bestättigen sollte, so wäre dieses Affeer doch aus keiner Nicht-Ausbildung, sondern aus bloßer Unvermögenheit des Lehrehs wegen Bezahlung seines Gehilfen geschehen, und wäre auch durchaus zur Veröffentlichung nicht geeignet. – Solche Fälle soll ein Redacteur doch ganz genau zu unterscheiden wissen. Auch erfrechte sich die Taus’er Fr. Němec, sich in der vorjährigen Wčela über den Lehrerstand, beziehungsweise dessen Bildung auszulassen. – Ich möchte auch doch gerne wissen, woher Fr. Němec, den hohen Grad ihrer Bildung bezogen, – hat doch weder Retorik, noch Pfisik, oder was anderes absolviert, und wahrscheinlich ihre Bildung auch von einem Land oder Privat-Lehrer bezogen. Wird wahrscheinlich die Fußstaffen der Prager obenbeschriebenen Schriftsteller nachgefolgt haben. Um endlich meiner Feder Einhalt zu machen setze ich noch bei: Warum fordert man von dem Lehrpersonale nicht eine größere Bildung, warum statt der 3ten nicht die 4te Hauptschulklasse, oder warum nicht die ganze Philosophie, um endich einmahl dem Wunsche der gebildeten Schriftsteller nachzukommen? Ich stehe Ihnen aber dafür, daß ein Philosoph mit der Erziehung der Kleinen eben so umgehen würde, als ein Poet mit der Bewirthschaftung irgend einer Wirthschaft oder Waldstrecke. Und was die Musik des Landlehrers anbelangt, – diese ist und bleibt nach den bis her herrschenden Forderungen noch wenigstens so lange ein Hauptzweig seiner Beschäftigungen, so lange nicht ertra Chorregenten bei den Landpfarrkirchen bestellt und besoldet werden, und was würde auch ein aus einem verdorbenen Philosophen gemachter Lehrer hier am Lande ohne der Musik ausrichten!! Hiermit schließe ich mein Schreiben mit noch der Bemerkung, wenn es Ihnen beliebt, dieses ins Böhmische zu übersetzen und uns in Ihren Zeitungsschriften mitzutheilen, daß wir mit größter Hast Ihre Blätter eröffnen und wieder mit dem frühern Eifer lesen werden, nach dem uns in den selben wieder ein neuerer Gegenstand mitgetheilt wird. N. N. böhmischer Lehrer. Nyní se tážeme směle, na čí straně jest prawda? My nejsme nepřátelé učitelstwa našeho, kterému bychom nejen lepšího wzdělání, nýbrž i lepších platů a lepší wážnosti od srdce rádi přáli a wymohli, k čemuž také se wší silau swau směřujeme. Nechceme také, ba ani nemůžeme články takowými zaslaužilé učitelstwo tupit a w posměch uwádět: wždyť pak každý osadník znaje swého učitele a swau školu nejlépe a lépe než my, může si, přečta takowý hanliwý článek, se srdečným potěšením pomysliti: „ Děkuji Bohu, že u nás není takowé školy. “ Důstojný učitel jenom získati může články těmito wětší úcty, jelikož se cena jeho z porownání nejlépe objewí. A kdož by nás nutiti chtěl, abychom špatné školy chwálili?", "id": 126}
{"text": "12. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Co jest Obec?, Autor: Havlíček, Karel\nCo jest Obec? ( Pokračowání. ) Samo sebau se již rozumí, že nemůž býti žádná obec jenom k prospěchu ( pro užitek ) jednoho neb několika málo osob, sice by přestala býti společností. Když se jakákoli společnost a k jakémukoli aučelu sestaupí, není sice zapotřebí, aby každý jednotliwý aud té společnosti stejné obtíže nesl, t. j. stejně k společnému aučelu přispíwal: to wšak newyhnutelně při každém spolku býti musí, aby každý aud w tom poměru užíwal společných wýhod a užitků, w jakém poměru nese společné obtíže, totiž aby ten, kdo wíce přispíwá, zase wětší podíl bral z wytěženého, sice jest společnost založena na nesprawedliwosti. Totéž i w obci býti musí, poněwadž i obec jest společnost. I w obci tedy má ten, kdo wíce přispíwá k obecnímu dobru, buď si to penězmi ( daněmi ) nebo prací swau, aneb jiným jakýmkoli spůsobem, wětší podíl dostáwati z wýhod obecních. Aneb obráceně řečeno, kdokoli chce w obci wětších wýhod užíwati, musí i wětší obtíže nésti k obecnému dobru. Darmo aneb zpolodarmo užíwati wšelikých wýhod a užitků na cizí útraty a na cizí obtíž jest nedůstojno čestného člowěka, jest buď lupičstwí aneb nectné darmochlebstwí. Není snad zapotřebí, abychom wěci tyto šíře a určitěji wypisowali, udáwajíce rozličné spůsoby takowých proti prawému aučelu obce čelících poklesků; saudný a přemýšlející čtenář sam si je zajisté pomyslí, jelikož ne zřídka se přihazují. Powažujeme wšak toto zde w krátkosti postawené co dostatečnau odpowěď na wšechno, cokoli se o aristokratii, demokratii, monarchii atd. obyčejně mluwíwá. Každé zřízení obce jest dobré, kde se nadřečený sprawedliwý poměr zásluh a wýhod každého jednotliwého auda shledáwá, a aud požíwající w obci wyhod wětších, než jsau jeho zásluhy, jest nehodný aud obce, buď si on w jakémkoli stawu a w jakékoli důstojnosti: neboť takowý aud jest k obtížnosti ostatním ne wšak ku prospěchu jejich. Rozumí se samo, že nehodnost takowého soběckého auda a jeho škodliwost tím wětší jest, čím wýše w obci samé stojí t. j. čím wíce a čím wětších wýhod užíwá od obce, nekonaje za ně obci přiměřené služby. Mnohem wšak horší ještě jest takowý aud, jenž nenesa přiměřené obtížnosti obecní, ještě sám buď celé obci aneb jednotliwým audům obtížnosti činí, a nepomáhaje dle powinnosti swé k dosažení obecních aučelů ještě jim úmyslně překáží. Takowý aud neb takowí audowé obce jsau mnohem horší než zjewní nepřátelé obce. Účele obce mohau býti welmi mnohé a rozmanité, a každá obec může si dle wšeobecné wůle audů swých jiné aučele wytknauti: my zde jenom o obyčejnějších, wšeobecnějších a důležitějších účelech obce promluwíme. ( Pokračowání. )", "id": 127}
{"text": "27. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [úvodník], Titulek: [O omezeních ve společnosti], Autor: Havlíček, Karel\n- W Ost-Deutsche Post čteme následující článek: „ Kde zůstali zemští sněmowé, přislíbení w §. 83 říšské ústawy? Blíží se konec roku 1849; již zawíwá podzimní wítr přes strniště, ale o ústawách jednotliwých korunních zemi není ještě ani slechu, a obywatelstwo nejen celé říše, ale i jednotliwých korunních zemí nemá ještě swé zastupitelstwo. Hlawní město, srdce celé říše, podléhá neustále wýminečnému stawu obležení, kterého se užíti má i dle oktrojowaného zákona od 4. března t. r. jen we wálce, u wnitřních nepokojích, ale i tenkráte má býti obmezen jen na jistau dobu a na jisté místo, tedy jen tam, kde hrozí nebezpečenstwí wálky anebo kde wnitřní nepokoje wypukly. Nic z obojího se nenajde w hlawním městě – a přece až posud obmezuje se slowo a písmo, přece se zapowídají a zabawují spisy wšelikého druhu, přece se scwrká repertoir našeho diwadla, přece se oznamuje direkci dworního diwadla, aby nedáwala kusy, které by příčinau státi se mohly „ k náboženským a politickým rozmluwám “, kteréžto oznámení upomíná na nejskwělejší dobu censury na wždy zrušené. Přece jest práwo spolkowní i w mezech, které mu patent od 17. března t. r. wytknul, ustawičně suspendowáno a i spolkům, které wzdáleny jsauce politických tendencí jen se zaměstnáwají péčí o chudinu aneb jinými čistě humanitními snahami, zakázáno jest, aby nedržely schůzky; přece se mnoho osob odnímá prawému saudci, předwádí před wýmineční saud a odsuzuje k wýminečním trestům; přece až posud se mnoho osob bez důkladné příčiny zatýká a ab instantia za newinné prohlašuje; přece se inquisitowé po týhodním a měsíčním wyšetřowání propauštějí z nedostatku důkazů; přece chřadne obecní zřízení jako dříwe, městská radda rokuje při uzawřených dweřích, a ustanowuje samowolně, co w hubených protokolech státi má nebo ne, a dle našeho wědomí nebyl ještě nikde začátek učiněn, aby se slowo stalo skutkem, aby obecní zřízení w obcích wstaupilo do žiwota. “ Zdá se nám, že tato slowa ušetřují nám, abychom sami něco podobného psali a uběhli w nebezpečenstwí trestu pro popuzowání.", "id": 128}
{"text": "17. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: [Strach ruský.], Autor: Havlíček, Karel\nZahraničné zpráwy. W Němcích. Již kolikráte se nám přihodilo, wysmíwati se německým žurnalistům a politikům pro jejich zbytečný strach Ruský, na který nyní zwláště stonáwají. W č. 339 „ Deutsche allgemeine Zeitung “ konečně do nich wstaupil duch prorocký, zjewně již widí w duchu táhnaut diwoké Moskwany, ba což, wědí již, kolik pošle bílý cár wojsk proti Německu, a kudy které potáhne. Jedno prý přes Wislu k Berlínu, druhé přes Wratislawu do srdce Německa ( t.j. do Lipska, we kterém wšak místo krwe ingaust koluje ). Na Krakow prý žádné z těchto wojsk nepřijde, to již wědí. Třetí wojsko potáhne do jižních Němec, a sice buď skrze wýchodní Halič anebo skrze Sedmihradsko. Ostatně musíme přiložiti, že wšeliké toto proroctwí jen k tomu směřuje, aby se dokázalo, že by nic platno nebylo, Krakow upewniti proti Rusům. A tak ještě mnohé jiné maudré rady podáwají nám Lipské nowiny strany upewnění Krakowa a strany nápadu Ruského. My jen radíme Sewero-Německým nowinářům, by se modlili, aby tento wpád Ruský se stal w čas postu, w kterýžto čas, jak známo, Rusowé žádného masa ani howězího ani člowěčího nejedí.", "id": 129}
{"text": "28. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [vyvrácení zprávy německých novin], Autor: Havlíček, Karel\n* * * W Praze 27. září. Dopisowatel jeden do zdejších německých nowin Constitutionelles Blatt píše z Wídně dne 25. t. m.: „ Wšeobecně se mluwí, že Hawlíček s 6 jinými od Swornosti u Nitry ( na Slowensku ) do zajetí přišel, našly se u něho psaní s Riegrowým podpisem. “ Co si člowěk přeje, o tom mluwí – já ale posud w Praze žiw a zdráw jsem a užíwám swobody. Prosíme obecenstwo naše, a zwláště některé neopatrné našince, kteří tak lehkowěrně zpráwy z německých časopsů Wídeňských za prawdu přijímají, aby si opět z těchto pádů wzali příklad, jak málo se naším nepřátelům wůbec wěřiti může. K. Hawlíček.", "id": 130}
{"text": "8. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Vyučování na technice - vysvětlení], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Wyučowání na technice. Byli jsme požádáni s ohledem na článek w čísle 81 těchto Nowin ( domácí záležit. ) obsažený doložiti, že Páni Stawowé Králowstwí Českého již dříwe za dobré uznali, aby se na realní škole při technice jazyku českému wyučowalo Na císařské králowské technické akademii we Lwowě w Haliči, wyučuje se též w reální škole polskému ( národnímu ) jazyku a sice dwě hodiny týdně, jak se dowídáme z programu od direkce dne 6. Září 1846 w polských nowinách ( Gazetě Lwowské ) ohlášeného. Co tedy jest již při cís. král. technice we Lwowě, může býti i při stawowské technice tenice w Praze., aby se také jeden předmět ( a sice technologie ) na technice česky přednášel, a aby se na nižších školách po česku wykládala nauka jazyka německého ( posawad děje se to po německu, třeba tomu děti nerozuměly ). Jest to zásada ode wšech filologů dáwno uznaná, že se teprw na základu dobrého gramatikalního znání wlastního jazyka každý mnohem snadněji a důkladněji wyučiti může cizé řeči, a proto nepochybujeme, že časem 363 swým zásada tato wšude u nás průchodu najde. – Co se wšak této žadaucí změny na technice Pražské dotýče, přejeme si, aby co nejdříwe nastaupila, a neopomineme čtenářstwu co nejrychleji o tom spráwu podati. Wlaskému jazyku počalo se již na technice wyučowati. Owšem, w každé dobře wzdělané společnosti dáwá se hostům před domácími přednost – to žádá prý zdwořilost. Toť wíme ze zkušenosti; někdy by člowěk zlostí puknul – a přec musí být zdwořilý. – Tak to chce tento swět, tak – to – chce – tento – swět!", "id": 131}
{"text": "14. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Zastřelení Roberta Bluma], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Zastřelením Roberta Bluma, kněhkupce Lipského a poslance ze sněmu Frankfurtského, učiněn jest we Wídni konečně rozhodný krok strany Frankfurtu. Až posud chowala se wláda naše s ohledem na Frankfurt wždy obojetně: neříkala zřejmě, že nechce o centrální wládě Frankfurtské nic wěděti, awšak dáwala také leckdy na srozuměnau, jakoby ještě sobě celau wěc rozmysliti chtěla. Přece wšak wypisowala wolení do Frankfurtu we swých zemích, ačkoli se po taji radowala, že Slowané a i mnozí Němci o takowém wolení nic slyšeti nechtí. Byly to časowé, we kterých panowalo we Wídni nesmírné nadšení pro jednotu německau, a we kterých wláda naše cítila na sobě takowau slabost, že si netraufala proti tomu wystaupiti, ačkoli to byla wlastně – zráda zemská. Nyní ale zastřelen jest dle wýroku wojenského saudu Robert Blum, deputowaný we Frankfurtu, a žádný se ani neptal sněmu Frankfurtského, wydá-li jej. Deputowaný říšského sněmu Wídeňského Füster, který též zatčen jest, byl brzy „ na wyšší rozkaz “ propuštěn, ale Bluma zastřelili, jakoby o jeho poslanectwí ani newěděli, a nazýwají jej také auředně w nowinách Wídeňských jen „ kněhkupce z Lipska překonaného a wyznáwajícího se, že buřičské řeči držel a se zbraní se c. k. wojsku protiwil. “ Tím wyřknuto jest, že wláda naše sněm Frankfurtský neuznáwá, a můžeme očekáwati důležité následky, jakož i nesmírné pobauření w Němcích. Co se ostatně osoby Roberta Bluma týče, nestala se jemu žádná křiwda. Blum náleží do počtu těch nechwalitebných agitatorů politických, kteří jinak smýšlí doma a we společnosti, a jinak mluwí k lidu, kteří we shromáždění lidu křičí: „ Wšechno pro lid! “ a doma myslí: „ Wšechno pro sebe! “ Robert Blum byl jeden z nejhlawnějších popuzowatelů w Německu, a když mu wytýkali, že jiné zásady má mezi známými a jiné weřejně před lidem, říkal: „ K massám se musí tak mluwiti! “ – Za příčinau událostí Wídeňských odesláni jsau od Frankfurtského sněmu pp. Welcker a Mosle co komissaři do Rakaus. Měli jsme příležitost s těmito muži osobně w Holomauci se setkati: smýšlení jejich o poměru Rakauska ke Frankfurtu bylo rozumné a powážliwé; oni dobře wěděli, že moci nemají wládě rakauské něco poraučeti, uznáwali také nesmysl celého powstání Wídeňského a škodu, kterau tím Němectwo utrpí, a Welcker jen na tom stál, že wýmínky Wídni položené tuze trpké jsau, že se nemělo nic jiného žádati než reorganisace nár. gardy. Za to ale Lewice Frankfurtská wyslala kromě těchto ještě sama ze sebe zwláštní wyslance do Wídně a mezi nimi také Bluma. Tito chowali se tam nanejwejš popudliwě, a jmenowitě Blum dráždil lid nejwíce a ustawičně prý mluwil o guillotině atd. My pochopujeme auplně příčiny jejich chowání: oni chtěli wěc až do nejhoršího přiwésti, aby se pak po dobrém nikterak wyrownati nemohla, a chtěli lid k rozhodným krokům popuditi, aby pak cauwati nemohl. Při tom spoléhali se notně na swau hodnost co poslancowé sněmu, že se jim nic státi nemůže, a že nanejwýš budau z Wídně a z Rakaus wypowězeni. Tak asi myslil Robert Blum, když až do nejposlednější doby lid nešťastný dráždil, že nebude on sám tu políwku jísti, do které nadrobil, proto se chowal welmi lehkomyslně při wýslechu: ale železná ruka zasáhla jej a dne 9. listopadu byl zastřelen. Umřel také zcela přiměřeně charakteru swému, strachy celý bez sebe, jak píší z Wídně; kdyby byl skutečně býwal muž takowý, za kterého se před lidem wydáwal, byl by aspoň dowedl za přeswědčení swé mužně umříti. Otatně Ostatně podotknauti musíme, že tentýž R. Blum byl také we Frankfurtě w úředním wyšetřowání strany aučastenstwí swého při posledním wzbauření we Frankfurtě, kdežto zabiti jsau deputowaní Lichnowský a Auerswald. Nemyslíme ostatně, že z tohoto zajisté odhodlaného kroku kníž. Windischgrätze powstane wojna s Němci, jak se mnozí obáwají. Kdo by tuto wojnu wedl? Wlády německé zajisté nebudau Bluma, čerweného republikána, litowati a k wůli němu wojnu wésti, a parlament Frankfurtský třeba několikrát dekretowal wojnu na Rakausy: nepowede ji jistě, leda by snad sám se ozbrojil a místo marného rokowání do pole wytáhl. Zdá se nám, že bude hodně křiku po celém Německu.... a že wláda naše tímto swým jedním krokem přinucena bude, také důsledně we wšem jiném neuznáwati Frankfurt. Fröbl, jeden z nejhlawnějších německých demokratů a republikánů, který též s Blumem zároweň zatčen byl, propuštěn jest, kterýžto krok saudu wojenského jakožto maudrý schwalujeme. Fröbl jest poctiwý a statečný muž, demokrat a republikán dle přeswědčení swého, a jeho chowání we Wídni bylo wždy důstojné. On neměl žádného aučastenstwí w krwawých událostech Wídeňských, on newnucowal přeswědčení swé ostatním rukau ozbrojau a krwawau, nýbrž rozšiřowal zásady swé bez auhony. Kdo swé přeswědčení rozšiřuje slowem a knihau, tomu odpowídáno budiž opět slowem a knihau: kdo ale smýšlení swé wnucowati chce jiným guillotinau, tomu guillotina také patří. Konečně ale musíme očekáwati, že jenom proti hlawním půwodcům a swůdcům ( kteří ale nejwíce se odstranili ) dle wší přísnosti jednáno bude: swedení zasluhují wíce lásky než pomsty! –", "id": 132}
{"text": "29. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Připojení Rakouska k Německému Spolku ze stanoviska rakouského Poláka, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nPřipojení Rakauska k Německému Spolku ze stanowiska rakauského Poláka. ( Pod tímto nápisem podáwá „ Constitutionelle Donauzeitung “ článek od prof. Tomáška, z něhož my některau část čtenářstwu předkládáme, aby wěc tak důležitá wšestranněji přetřesena byla. ) Halič není posud ztracena pro Rakausko. Ba na opak může býti nyní nabyta spíše nežli kdy jindy. Ale aby se při otázce o připojení tak málo dbalo na německé národnosti, jak ponětí německého společního státu w sobě nese, toť je tolik, jako odsrtčit swéwolně wšechny německé žiwly, toť jest sebe sama pochromit. Nechť se spojí Prusko auplně s Německem, chce-li. Činíť to o swé ujmě. Jedinau krajinu w celku slowanskau má hlawně w Poznani. Ale pak se přiznej samo, že tato jedna krajina je ztracena pro Prusko a tudíž i pro Německo. W Rakausku je ale wětšina obywatelstwa neněmecká. Wtipný spisowatel jmenowal to ženialní myšlénkau historie, že postawila tam, kde se nejrůznější národnosti stýkají, welikau mocnost. Přál bych, aby si byla historie tuto myšlénku nechala. Ale myšlénka tato jest učiněna skutkem, a předpisuje oné moci ostrými rysy politický chod k jejímu powolání. Mocnost, jako je rakauská, se může nyní jediné zachowat nejpilnějším šetřením, upřímným wážením si různorodých swých národních částí. Při jednotném, samostatném, mohútném Rakausku může zůstati Čech i Ilyr, Polák i Rusín, neboť národnost mu je pak pojištěna ne jenom swobodným tiskem a konstitucí, ale práwě wlastním složením celého státu. Ale nikdy nebude chtít Polák náležeti k Rakausku, které by řeklo, že s Německem w jeden stát splyne. On může wedle swé národní kokardy zawěsit rakauskau na znamení swého politického spojení, nikdy ale barwy německé jakožto symbol jiné národnosti. Nowé hýbání w Německu přestane být politickým a začne byt národním a tudy newyhnutelně zněmčujícím, jak mile na místo spolku německých států ( Staatenbund ) nastaupí německý společní stát ( Bundesstaat ). Poláci kladau swau důwěru w konstituci, kterau Císař přislíbil, a která jim má pojistit národnost. Což se wšak stane z rakauského státu a z konstituce při německém společním státu? Jak to stojí pak s pojištěním polské národnosti? Bude-li jí německý společní stát šetřit, když práwo jednotliwých audů spolkowých sám nechá zajít w bezwyminěckém snažení po saustředění swé moci, když z německých králů nadělá pauhé spráwce we wlastních zemích, a z jejich posawádních parlementů nanejwýše pokautní a filiální parlamenty, které se jen tím smějí obírat, co jim odhodí frankfurtský parlament za úlohu nebo za hračku? Nebo má snad Halič, dobytá opět rakauská Italie, slowanská část Čech, nebo mají jen obě prwní zůstati sice pod Rakauskem, ale kromě spolku? Jaké by tu politické nedopýří stwůry přišly na swět! Kdo může smyslí přehlídnaut nesmírné množstwí nesnází, které by wzejíti musely z tak nepřirozeného postawení dílů jednoho a téhož mocnářstwí! Budau, prawím, Uhři chtět míti krále, který si musí necháwat předpisowat zákony z Frankfurtu? Budau Haličané poslauchat krále, který by byl zawázan přijímat od německého parlamentu rozkazy nad nimi nebo dokonce proti nim? To si wezměte k srdci, wy radikální němečtí bratří, a rozwažujte opatrně! Ode dne, kde prohlásíte německý společní stát, odpadnau Uhři, Wlaši, Halič jistě, a Čechy a Ilyři bezpochyby také, wy pak předstaupíte ne jako mocnost ale w bídné postawě před swé německé bratry, hledajíc pomocí, kde jste jindy pomoc přinášeli, prosíc o přijmutí, kde se wám dříwe po císařské koruně chtělo. Či chcete snad Čechy a Ilyrii wydobýt? Kdo by tu wzal na swé swědomí praudy krwe, které by pak tekly? Pomyslete na časy husitské – a ohlédněte se po korauhwi panslawismu, kterýby se pak welmi snadně uskutečniti mohl! A Halič a Polsko? Co Čechy, Morawa, Wlachy, Ilyrie domácí zuřiwau wálkau bude hynaut, co Gal přes Rýn a Alpy se wyřítí, aby staré chautky nabažil, a zároweň na nejlehčí cestě swým od Louis Blanka za nos woděným proletářům dílo – a pokoj opatřil, co wy na Rýně a na Labi, na Dunaji a Sawě se namáhat budete, abyste černo-čerweně-žlutým korauhwím získali sympatie a wybojowali přístaw na jižním moři, zawzní w sewero-wýchodu: Finis Polonie na posledy! S wečerem rozpadnutí mocnářstwí rakauského nastane w Haliči krwawá porážka, již jen málo šlechticů ujde, aby slyšeli, jak ruský podmanitel s wítězným Itae victis prihodí swůj meč na wáhy, jimižto Polákům budaucí žiwot odwáží. Proto se nenechte, milí bratří rakauští, zawést zápalem pro ideu, která sama o sobě sice krásná jest, ale se stáwajícími neodstranitelnými poměry sjednotiti nedá! Národnosti se konečně nedají uhladit, wšechny přízně a nepřízně se nedají přes noc wyrownat, ani obzwláštní interessy předložením theoreticky sebe krásnějšího náwrhu upokojit. Wy ukazujete Polsku wětší aučastenstwí, než byste měli; powažte si pokojnau myslí přirozené následky wašich aumyslů k poněmčení wedaucích, pohlédněte dále i na položení Uher, Čech, Ilyr, a dobře wše uwažte, nežli překročíte Rubikon a zwoláte: Jacta alea esto.", "id": 133}
{"text": "9. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Od nějakého času pozorujeme w nowinách a časopisech ministerských a také w některých jiných časopisech, zwlášť Wídeňských, o jejichžto směru mezi wšemi rozumnými a swobody milownými stejný opowržliwý úsudek panuje, že tyto nowiny wšelijakým spůsobem a někdy welmi schytralým se snaží říšský sněm u národu zlehčiti a nedůwěru proti němu rozsíwati. Proč to asi činí? Proto, že té straně, kterau tyto časopisy buď z dobré wůle nebo za dobrý plat zastáwají, mnoho nelíbí, co říšský sněm w základních práwech ustanowil, a poněwadž tato strana již podle toho, co sněm až posud ustanowil, domýšleti se může, že také později w konstituci samé podobnau cestau kráčeti bude, kterážto cesta sice powede k blahu národnímu, ale nebude k libosti té jisté straně. Proto by nyní tato strana ráda sněm we wšeobecném mínění národu zlehčila, a tudy zničiti mrawní moc, kterau až posud sněm bez wojska a bez kanonů měl proti pánům welícím wojsku a kanonům jejich. Ba strana zpátečnická tak dalece se w hrdosti swé powznesla, že zjewně žádá a křičí, aby císař sněm říšský rozpustil a sám ze swé moci udělil konstituci. Ministerstwo samo zřejmě pohrdá sněmem a neukazuje se ani při poradách jeho w Kroměříži: to samé ministerstwo, které weřejně we sněmu žádalo o prodlaužení ferií wánočních, aby mohlo w nich prý záležitosti swé we Wídni spořádati a pak neustále při důležitých poradách o základních práwech přítomno býti. ( Tak prawil sám p. ministr Stadion we sněmu weřejně. ) Takowé chowání ukazuje patrně, že ministerstwo wýroky sněmu lehce beře, že mu na tom málo záleží, co a jak sněm ustanowí, poněwadž si snad potaji myslí, že beztoho jen tolik z uzawření sněmowních k sankcí přiwede a uzná, kolik se mu líbiti bude. W této důležité pro naši swobodu době zapotřebí jest, abychom my wšichni, kteří se upřímně k swobodě hlásíme, sněm říšský podporowali, oswědčujíce se, že sněm jedná dle naší wůle, že spokojeni jsme z jeho liberálními wýroky, abychom wšichni wystaupili a welikým počtem swým zwětšili wáhu wýroků našeho říšského, ústawodárného sněmu. Redakce Národních Nowin radí tedy úsilně a žádá wšechny stejně smýšlející přátele, aby zasíláli co nejrychlejí možná k říšskému sněmu přípisy ( adressy ), důwěry a oddanosti swé, opatřené co možná nejwětším počtem podpisů. Prosíme, aby se mužowé wlastenečtí této důležité wěci ujali, každý pro město neb místo swé dle nejlepšího wědomí swého takowý přípis ke sněmu zhotowili, jej pak od swých spoluobčanů podepsati dali a poslanci swého okresu do Kroměříže zaslali. Celý politický žiwot jest neustálý boj mezi stranami: dokažme tedy nyní, že naše strana mnohem silnější jest než strana zpátečníků!", "id": 134}
{"text": "15. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: Slovo o tanci., Autor: Havlíček, Karel\nPražský dennník. Takto, prawí pan profesor Stránský we swém „ Slowě o tanci “ w Příteli mládeže 1845 sw. 1.: „ Bály záhuba jsou dětí nejlepších, Morowý jed čisté newinnosti, Peleš lotrowská duším, hrob cnosti, Hody přemilé a slawné duchů zlých: Jsoutě škola pekla, w nížto puch Jizliwých zaráží neprawostí, Wše tu jde na zkázu duše: hosti, Nohy, ruce, usta, srdce, zrak i sluch. “ nejwíce ale střewíce, dlouhé šaty a plíce trpí – dodáwám ještě já ze swé praktické moudrosti, čině při tom laskawé čtenáře pozorny na špatný rytmus w těchto werších, který i sám bez obsahu dokazuje, že pan profesor neráčí být weliký umělec w taktu a w tanci. Každý si může pomyslit, jak pewné a newywratné zásady moje o bálech býti musí, který sem wěda dobře o těchto strašných werších přece ještě dne 10. Unora w outerý český společenský bál we Sw. Wáclawské lázni nawštíwiti neopominul. Tento bál ostatně dobrým uspořádáním ( wšechno w národních barwách, z jedné strany we wýklenku mezi kwítim socha J. C. W. našeho milowaného Zemězpráwce a před ním lew, toilleta pro slečny rowněž tak wkusně a jednoduše okrášlena ) nenucenou weselostí a wůbec wšemi krásnými wlastnostmi opět wynikal, na které sme již w sále Sw. Wáclawském přiwykli. Mezi wšemi ostatními bály ( i národní na Žofíně newyjímajíc ) wyznamenal se také tím, že se tam jen wýhradně česky mluwilo. Mezi welewítanými hosty byli zasloužilí pěstitelé naší literatury a národního jazyka. Cokoli se proti bálům a besedám českým namítá slušně a a neslušně: tolik wšak jisto jest, že se to schwalowati musí, pakli se wždy i we wětších společenských zábawách na jakýsi šlechetnější účel a wýznam nezapomíná, a myšlénka předůležitá národnosti s očí nespouští. Školy a t. d. owšem důležitější jsou, a wšak i pro ty a pro ostatní potřeby národu našeho činí se co možná. A abychom té přísné wěci opět masopustní obrat dali, připomeneme, že jsou bály také důležité pro národní wychowání. Newěříte? – W bálech prý se činíwají prwní známosti a kroky k sňatkům, a z dobrých sňatků býwá dobré wychowání, tedy z dobrých bálů dobré wychowání národu. – Není-li to prawda, aspoň by to mělo prawda býti. Ostatně ještě o našem bále w Sw. Wáclawské lázni dodati musím, že se do sytosti tancowati mohlo, co je pro nemírné tanečníky ( ku kterým nás samého bohdá žádný zlomyslně nepřipočte ) welmi milá, a wšak na Pražských welikých bálech neslýchaná wěc. K nemírným tanečníkům wšak počítáme jen ty, kteří tři noci po sobě tančiti dowedou. H. B.", "id": 135}
{"text": "11. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Slovenské noviny, Autor: Havlíček, Karel\nSlowenské nowiny. Od 10. čerwence wycházejí we Wídni každý auterek a pátek Slowenské Nowiny, to jest auřední nowiny pro Slowáky w Uhřích. Zewnějšek jejich jest welmi auhledný, formát weliký arch we tří slaupcích. Co se wnitřního zřízení dotýče, musíme wěru statné redakci welice powděčni býti za příčinliwost u wedení tohoto nowého a důležitého orgánu pro Slowanstwo. Již zdaleka widíme na nich praktičnost, která býwá wždy newyhnutelným následkem zkušenosti. Jazyk, kterým psána jest hlawní politická část ( tištěna šwabachem ) jest čistá slowenčina, na které ale nepozorujeme jako dříwe na páně Štúrowých nowinách zaumyslné odchylowání od češtiny, nýbrž spíše naopak přibližowání, tak ku př. prawopis jest takowý jako náš, a proto může tyto nowiny tak dobře Slowák jako Morawan a Čech čítati a rozuměti. Feuilleton pod čárau jest tištěn latinkau, a psán čistým spisowným českým jazykem. Ejhle! Prawá cesta, na které se podaří časem přece spojiti celý kmen českoslowanský do jediného spisowního jazyka: naděje, na kterau stawíme celau budaucnost našeho národu. Čechy, Morawa a Slowensko, národ sedmimilionowý, nebude mezi jinými nikdy tak nepatrný, jako bychom wšichni tři býti museli, kdybychom každý pro sebe jinau cestau kráčeli; slabé až posud literární síly naše nabudau znamenité wáhy a posily we spojení. Ať jen si Slowáci jakožto praktičtí lidé píší w časopisech a w prostonárodních knihách čistau swau slowenčinu, časem swým mnoho dobrého z ní přejde i do spisowní wšeobecné řeči česko-slowanské, a náš starý spisowní jazyk nabude trochu mladé síly. Redakce sama těchto Slowanských Nowin, ewangelík p. dr. Lichard a katolický kněz dr. Radlinský, ukazuje nám w žádaucí swornosti dwoje křesťanské wyznání našeho národu. Kéž by i u nás w Čechách našla tato rozumná náboženská swornost následowníků, kéž by i u nás wymizeli poznenáhlá nábošenští zůřiwcowé jak ewangelického tak i katolického wyznání!! Rowněž potěšitelnau nowinku přinášejí nám tyto Slowenské Nowiny w 8 číšle, kterau zde doslowně wyjímáme, činíce leckterého auřednického starowěrce pozorna na poslední slowa přípisu p. ministra Bacha: Wel. pán collega náš, dr. Radlinský, doručil panu ministrowi Bachowi jeden wýtisk swé náboženské knihy, pod názwem: „ Poklady kazatelského řečnictwa “ – načež od pana ministra poděkujícím přípisem slowanským poctěn byl, který tu w originále, písebnau řečí česko-slowanskau wydaném, sdělujeme. Welebný pane! S potěšením dostal jsem wýtisk knihy Wámi wydané: Poklady kazatelského řečnictwa, která mi od Wašnosti laskawě poslána jest. – Podané dílo není mi toliko čestnau známkau šetrnosti k mé osobě, za kterauž Wašnosti swé uctiwé díky wzdáwám, nýbrž i wítaným důkazem zdárné Waší činnosti we wyučowání a wzděláwání kmene slowenského jazykem jemu přirozeným, k jehož žádaucímu wýkwětu upřímně pomahati za powinnost auřadu swého si pokládám. We Wídni dne 27. čerwence 1849. Bach, c. kr. ministr saudní a p. min. domácích důležitostí.", "id": 136}
{"text": "3. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [sdělení redakční], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Sešlo se k redakcí za posledních dob mnoho článků o robotě. Nahlížejíce wšak, žeby rozbírání této wěci při nynějších okolnostech leda k matenicím wedlo, odhodlali jsme se odložiti jich uweřejnění na příhodnější – ke sněmu. Do té doby se wší sílau o to starejme, aby řádní a potřeby zemské wůbec a selské zwláště znající zástupcowé do sněmu wywoleni byli, a ti aby se o sprawedliwé nárownání robotních a poddanských poměrů na sněm postarali. Pak budau i dobré články o této wěci wítanější než nyní, aby se wěc celá důkladným přetřesením wyjasnila a s lepším prospěchem ku konci přiwedla.", "id": 137}
{"text": "23. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: V Praze dne 23. října, Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 23. října – Nechtěli jsme posud ani wšechny powěsti, které strany příjezdu JMC. zrušení obležení, amnestie atd. buď austně buď w časopisech kolují, do swých nowin přijímati, proto – že jim tuze newěříme. My zde jen uwádíme §. 12 oktrojovaných základních práw, jenž zní „ w pádu wojny neb wnitřních nepokojů, mohau se §. 5. až 11. na čas a na některých místech wyzdwihnauti. “ Poněwadž ale není ani wojna ani wnitřní nepokoje, jsme welmi žádostiwí we základě, kterého zákonu ministerstwo u nás w Praze staw obležení držeti hodlá a kterak se, až jednau sněm powolán bude, z toho zodpowídati míní.", "id": 138}
{"text": "21. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Spis Dra. Braunera o našich selských záležitostech, Autor: Havlíček, Karel\nSpis Dra. Braunera o našich selských záležitostech. Za našich časů upnuto jest wšechno téměř snažení na průmysl, na peněžné obraty a spekulace, průmyslem, fabrikami, na bursách, w akciích bohatnau a chudnau lidé jako we snu, sami newědauce jak a kterak. Zároweň také jsau wšeliké nynější okolnosti swěta tak zřízeny, že se jednotliwí boháčowé wždy wíce a nesmírně obohacují, a wětšina při tom tím wíce chudne; weliké hromady pohlcujíce malé okolo sebe zwětšují se, a malé zásobky mizí; ačkoli se se wšech stran ozýwají křiky o swobodu atd., přece samostatných, neodwislých lidí ubýwá den ode dne, a počet služebníků malých i welkých množí se wždy wíce. Nahlížímeli, že prawá swoboda, prawé štěstí nezáleží w literkách a hračkách moderního liberalismu, nýbrž w prawé neodwislosti w samostatnosti pokud možná nejwětší části občanů: tuť sobě tím wíce budeme wážiti stawu rolnického wůbec, do kterého zde nejen selský staw, nýbrž i měšťany a jiné majitele menších hospodářstwí počítáme ( wětší hospodářstwí nelíší se značně od jiných fabrik ). Tito menší hospodářowé jsau nejméně odwislí od kohokoli kromě počasí a Božského požehnání, a wldíme widíme w nich nejjistější obranu proti wšem zhaubným následkům peněžných a průmyslowých spekulac, a proti nepřirozenému, wšeobecnosti škodnému sestředění ( koncentrací ) sil a monopolům. Fabrikace, spekulace agiotage jsau draci, kteří konečně sami sebe pohltiti musí. Příroda sama, tato nejmocnější, stojí w tomto boji na straně rolníků; neboť wýrobky průmyslu nejsau tak nutně a newyhnutelně potřebné člowěku každému, jako pokrm každodenní, a kdo má w rukau špižírný, ten nejjistěji wládne swětem. Proto jenom litowati musíme, že se za našich časů, a to sice zwláště w naší wlasti pro zwelebení rolnictwí w poměru tak málo činí, kdežto se o jiné záležitosti, jmenowitě o průmysl, mnohem wíce dbá. Míníme zde rozšíření wědomostí a zkušeností hospodářských wůbec bez ohledu na jiné poměry hospodářů polních. Když wšak na ty jiné, a wšak na celé hospodářstwí weliký wplyw mající, poměry zřetel obrátíme, tu se nám přede wším wyskytne důležitý a weliký rozdíl selských a neselských hospodářů. Tito nemajíce kromě daní zemských a obecních žádných jiných záwazků mnohem štastnější jsau, než staw selský, na němž posud lpí staré obtíže a následky středowěkowého feudalismu, owšem poněkud zmírněné, ale přec dosti welké. Wláda naše nahlížejíc škod liwost jejich, ráda by sama na cestě sprawedliwé wznesla tyto škodliwé auwazky, a wšak není wěc tato tak snadná, jak by kdo myslil. Snadnější wšak, ačkoli ne tak rychlá, pomoc stawu selskému jest, když se i při nynějších poměrech swých dle možnosti we wšem zwelebowati, a tak k lepšímu a důstojnějšímu 22 postawení přiwáděti bude. A k takowému aučelu sepsána jest kniha Dra. Braunera wydaná sice w jazyku německém ( Böhmische Bauernzustände. Wien. Verlag v. Schmidt u. Leo 1847. ) Jazyk německý není knize této nikterak na škodu, nýbrž naopak jen ku prospěchu: neboť prawdy w ní powěděné, častokrát hodně trpké, hodí se hlawně pro hospodářské pány úředníky, a u těch jest posud němčina téměř wýhradně řečí domácí. Pročež si tím snadněji budau moci mnohau dobrau radu z bohaté zásoby této knížky wywážiti, w nížto p. skladatel nejwětší část poměrů selských a wenkowských, a to wždy ze zkušenosti jemu známých uložil. Hlawní zásluha této knížky, kdybychom ji wšeobecně udati měli, jest ta, že tam p. spisowatel množstwí zlých a škodných obyčejů wenkowských jak w hospodářstwí tak w úřadowání atd., udáwá a popisuje zároweň s dobrau radau, jak by se odstraniti mohli. Již z rozdělení poněkud widěti můžeme mnohostrannost; I. hlawa jedná o wzdělání a wychowání, II. o ustupowání gruntů, sňatcích atd., III. o dělení gruntů, IV. o hospodářstwí wůbec a sice w šesteru oddělení, o polním hospodářstwí, o lukách, o zahradnictwí, o lesích, o chowání dobytka, o průmyslu hospodářském, V. o stawbě, VI. o obecních záležitostech, která jest nejdůležitější. Wšude we knize wane čistě české smýšlení, spisowatel sám prohlašuje se, že jenom o poměrech českých ( slowanských ) sedláků, jakožto jemu ze zkušenosti známých, jednati chce, což i oprawdu zachowáwá. Dedikace knihy, jindy často zcela pozornosti nehodná, jest naopak zde welice wýznamná. Jak jsme již dříwe oznámili, přijal ji J. C. W. náš spráwce zemský, čímž patrně na jewo dal, že jemu náhledy, w knize této obsažené, nikoli nemilé nejsau. W našich okolnostech, kdežto se každý jaksi ostýchá nemilých stránek se dotknauti, a proti zastaralým a zakořenělým předsudkům a zlým obyčejům se postawiti, jest to znamenitá podpora mužů o zlepšení a pokrok usilujících, když pán tak wysoce postawený, jemuž jest swěřena wláda w králowstwí našem, takowé schwaluje snažení. Zároweň wšak i na wýstrahu jest mnohým úředníkům, kteří nechowajíce se dle zákonů, a nadužíwajíce moci swěřené ke zlému, rádi by se tak schowali a ukryli za nedotknutelnost úřadu swého, aby na neslušné jednání jejich od nikud paprslek prawdy proswitnauti, a nehodnost jejich swětu objewiti nemohl. ( Pokračowání )", "id": 139}
{"text": "1. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Venkov, Titulek: Sedlákům!, Autor: Havlíček, Karel\nSedlákům! Docházejí nás z některých obcí stížnosti menšího lidu na wás sedláci, že wy jen plnau hrstí kořistiti chcete z dobrodiní wšem občanům daných, a při tom zapomínáte na baráčníky a domkáře. My jsme jisti, že sedlák český není neuznalý; wíme, že se w mnohých obcích sami starají o ulehčení swých nemajetníků; wždyť jim samým na tom záleží! Kdo toho ale není, nečekejte sedláci, až přijde rada a rozum w té wěci od hůry; pořádejte si sami již pomalu swé obecní wěci, ku kterým starost o swé bratry nemajetné hlawně náleží!", "id": 140}
{"text": "6. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovná kronika., Titulek: [Dva čiperní lidé]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowná kronika. Dwa čiperní lidé. Nedáwno rozmlauwali dwa pánowé w Pešti následowně: „ Jak se wede, jak se wede, milý B.? “ „ Tuze dobře, milý A. Manželka mne konečně oblažila dítkem. “ „ Tak? Přeji Wám štěstí! Máte syna nebo dceru? “ „ Hádejte! “ „ Chlapečka — ne? “ „ O nikoli! “ „ Tedy holčičku! “ „ O Wy čtweráku, někdo Wám to jistě řekl! “ „ Na mau čest! Nikdo mi to neřekl, jen jsem tak hádal. “ Za jedenácte let bude peklo přeplněno, po r. 1859 se tam již ani dušička newejde, nikdo tedy nebude zatracen. — Takto káže w Sewerní Americe ( podle tamních nowin ) mauřeninský prorok. Kdo tedy jen po těchto jedenácte let dobře se bude chowati, tomu nebe neujde.", "id": 141}
{"text": "20. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o filozofických přednáškách v češtině], Autor: Havlíček, Karel\nna kartotečním lístku uvedena strana 728, v naskenovaných listech časopisu strana 729 — S radostí podáwáme zpráwu, že horliwý našinec, proslulý prof. Hanuš, w nastáwajícím školním běhu filosofická swá čtení bude odbýwati w jazyku českém, a sice w Klementinum. Německy bude o této wědě přednášeti proz. prof. Smetana na Nowoměstské liceálce. Oba tito mužowé, oba Heglowci, nebudau kráčeti dle starého šlendriánu, jenž filosofii w nesauwislé kusy cpáwal, nýbrž začnau swé přednášky myslowědau, nechajíce z ní samosobně wywinauti se swědomého ducha na ostatní filosofické wětwe. Prof. Hanuš přednáší dle wlastních swých spisů, které z welké časti již w tisku jsau a do otewření školního roku snad na swětlo wyjdau. Genetický jich powstup, jakož i spůsob slohu a wýklad připojeného jim názwoslowí studium filosofie posluchačům nemálo usnadní. Doufáme, že studentstwo naše dokáže skutkem, že s tělem i duchem náleží národu a že ku čtením českým w hojném počtu se přihlásí. Kéž by jen již i w jiných wědách podobně o wyhowění rownopráwnosti národního wzdělání postaráno bylo! Uwážíme-li, že běžícího roku i w Holomauci, kdež přece po dwě léta ani stolice pro český jazyk nestáwalo, we filosofii, w mathematice a w přírodopisu česky, a sice dle wyjádření samých professorů, s welikým prospěchem se přednášelo: musíme jen litowati, že Praha, jenž má a musí býti středištěm českoslowanského žiwlu, w tak důležitém oboru zůstáwá pozadu.", "id": 142}
{"text": "5. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Výklad hesla Národních Novin. (Pokračování.), Autor: Havlíček, Karel\nWýklad hesla Národních Nowin. ( Pokračowání. ) 2. Spojení zemí koruny naší. Koruna česká za minulých časů složena byla z nynějšího králowstwí českého, z markrabstwí morawského, z wéwodstwí slezského a z Lužic. Tyto země míwaly od starodáwna jednoho společného krále, tak jako w nich obýwal národ jeden česko-morawsko-slezský. Později wšak rozděleny byly země na troje wladařstwí čili gubernie: českau, morawskau a slezskau, a to sice z té příčiny, aby tím rozdělením weliká moc našeho národu rozkauskowána byla a tím jistěji se každému nespokojenému hnutí překážka postawila. Za Marie Theresie ztratili jsme od naší koruny Slezsko skoro celé, které Prušanům připadlo a nyní již téměř naskrze poněmčeno jest. Lužice také již welmi dáwno ku koruně naší nenáleží. Zbyly tedy až posud jen Čechy a Morawa, kteréžto dwě země posud podle jména korunu českau twoří, skutečně ale nikterak spojeny nejsau. Poněwadž ale nyní wšichni rozumní w Rakausích za to mají, že se w Rakausku každý národ sám dle potřeb swých zwláštních doma říditi musí, neboť jsau w Rakausích národowé zcela rozliční a sobě nepodobní, tak sice, žeby pak Rakausko bylo spolek národů stejně opráwněných: proto zas wšichni prawí wlastencowé w Čechách i na Morawě po tom tauží, aby Morawa a Čechy dohromady byly jednau částí tohoto spolku rakauských národů. Neboť jsau Čechy a Morawa země sobě auplně podobné, od jednoho národu hlawně zasídlené, tak že se mohau welmi dobře stejnými zákony říditi. Spojením Čech a Morawy dosáhl by náš kmen česko-morawský wětší moci a wážnosti we swětě, neboť jest známá wěc, že se wždy spojenými silami dále dojde 270 než rozdrobenými. Welmi mnoho by též obě země skrze spojení ušetřily w každém ohledu, poněwadž bychom mnoho ústawů, kterých nyní i w Čechách i na Morawě zwláště máme, potom společně užíwati mohli. A wšak se tomuto spojení našemu protiwí nepřízniwcowé naší, kteří se práwem obáwají, že bychom pak my Slowané morawsko-čeští tím spojením proti jejich útiskům se lépe brániti mohli, a posawád jest přewaha těchto našich odpůrců zwlášť na Morawě příliš silná, poněwadž se jim tam podařilo, na mnohých místech proti Čechům u samých Morawanů, našich bratří, nedůwěrů a zášť wzbuditi. Musíme ale doufati, že časem swým, až wzdělání se wíce mezi lidem naším rozšíří, to, co nyní jen wzdělanější žádají, wšeobecnau wůlí se stane celého národu českého i morawského, kteréžto wůli pak žádná moc nepřátelů neodolá. Takowé tedy wzdělání rozšířiti časem swým jest též aučel Národních Nowin. 3. a 4. Zrušení práw feudalních. Rownost wšech stawů před zákonem. Bůh stwořil wšechny lidi podlé obrazu swého, wšichni jsme, jak nás prawé náboženstwí křesťanské učí, bratři, synowé a potomkowé jednoho otce. A wšak během Času přišla lato rownost skoro napořád k zapomenutí. Lidé zlí a mocnější počali panowati nad swými spolubratry a utiskowati je wšelikým způsobem; sami nic nepracujíce žili přece dobře a rozkošně z mozolů bratří swých utištěných, které poddanými nazýwali, a kteří pro ně, pány swé, pracowati museli. Ti, jenž poctiwě a w potu twáři pracowali, wedli žiwot bídný a nuzný, neboť museli nejwětší část wýdělku swého odwáděti jiným. Tito panující powažowali sebe za lid zcela jiný, wznešenější než ostatní, nazýwajíce se šlechtau, a ostatní lid, nemoha se powznésti k lepšímu wzdělání, wždy zůstáwal w temnotě a hrubé porobě. Mezi národy slowanskými we starých časech nejdéle se udržela swoboda a rownopráwnost, neboť wšichni mezi sebau za stejnopráwné se powažujíce, wolili si jen k wůli pořádku starší a wojewody. Později ale národy slowanské, lid tichý a pracowitý, podmaněni jsau skoro wšichni od cizinců Tatarů, Němců, Turků, Maďarů, kteří z nich wšude swé poddané nadělali a štechtu dědičnau mezi nimi zawedli. Nyní nastaly opět blaženější časy, s lepším wzděláním rozšířila se w člowěčenstwu lepší úcta k sobě samému, sprawedliwost nabyla wětší wáhy, stará feudální práwa šlechty uznána jsau za křiwdu a budau zrušena. Zawedena bude auplná rownost každého před zákonem, o které ale musím pro wyswětlení několik slow podotknauti. Rownost tato nemůže záležeti w tom, aby jeden člowěk zcela we wšem se wyrownal druhému, totiž we jmění, we wážnosti, we schopnostech atd., toť zajisté každý nahlíží. Budauť wždy, pokud swět swětem bude, lidé čipernější, přičinliwější, rozumnější, šťastnější atd. než ostatní, a kdyby dnes dwa lidé we jmění sobě docela rowni byli, zítra zajisté již nebudau. Třeba by i rownost před zákonem panowala, musí býti a budau wždy předstawení a podřízení, sice by se pořádek, hlawní potřeba dobrého zřízení, nezachowal. Ale rownost před zákonem znamená tolik, že jeden člowěk k wůli rodu swému nesmí předností nějakých užíwati před jinými. Aby tedy toto i w naší zemi zawedeno bylo, k tomu též budeme wždy obraceti snahu swau, ukazujíce wždy zlé stránky takowých nesprawedliwých předností a blahé následky demokratické sprawedliwosti a rownosti před zákonem. ( Pokračowání. )", "id": 143}
{"text": "15. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Bibliotéka mláídeže., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. Bibliotéka mládeže. Spisek k poučení i k obweselení. Wydáwán od Jos. Wěnc. Wlasáka. Dílek pátý. W Praze 1845. W 8. 68 str. cena 8 kr. stř. Sbírka kratších powídek, popisů a básniček dobře wolených pro dítky od rozličných spisowatelů. Takowé zwláště spisy jako tento páně Wlasáků jsou pro mládež wždy důležitější než pouhé, dlouhé, leskawé powídky, z nichž ani hlawa ani srdce ničeho nenabyde.", "id": 144}
{"text": "9. květen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Ze Slowenska, Autor: Havlíček, Karel\nZe Slowenska. Až posud nám bylo welmi diwno, že se Nowiny slowenské a Orel tak málo ujímaly národnosti swé proti Maďarům, myslili jsme owšem, že okolnosti nedowolowaly tomu. Nyní wšak w 62. čísle Orla četli jsme s potěšením článek od p. Št. Lešky \" O paradoxách \", třeba w něm byly i nepotřebné narážky. Leška píše mezi jiným: „ Paradoxon jest, když lidé mluwí, že se člowěk w mrtwé latině nemůže naučit aspoň wyšším naukám, tak jako w žiwé mateřské řeči, když ale přece Slowákům, Němcům, Srbům a Rumunům ( Walachům ) w naší wlasti neustanowí wyšší školy s profesory jejich jazyka! \" ( Dříwe panowala wšude latina a nyní Maďaři místo ní wštípili swůj jazyk. ) \" Paradoxon jest, když naši rození Slowáci we školách aneb přijdauce do auřadů, najednau se přewracují w Maďary a pak si ze swých rodáků posměch činí, aspoň z těch, kteří se nestydí wyznat a nezapříti, že jsau Slowáci. Wlastně toto paradoxon záleží jen w tom, že ti, kteří se za Maďary wydáwají, toho jsau domnění, jako by tím Bohu a wlasti poslaužili... Snad je to prawda, že by byl mezi národy w mrawním ohledu rozdíl? aby platil poměr stupňowý, tak že by si některý národ mohl wlastniti přednost nad jinými, jako to činili Israelité a jako se děje až po dnes? Paradoxon se mi býti zdá, a sice weliké jako Křiwáň, když se lidé odwoláwají na zákon, kterého není, takowým nejsaucím zákonem osprawedlňujíce swé kroky a skoky, když nás w osidla swé národnosti lapiti chtějí, aneb když našinci se wymlauwají, že se musí pomaďarčit, neboť zákon domácí prý tomu chce, již je darmo se protiwiti. Prawí, že co platilo dříwe o latinské řeči, to že nyní platí o maďarské, a z toho odwozují nutnau potřebu, aby se i do obecních národních škol maďarčina uwedla. Prawda jest, na místě latinské řeči stala se řeč maďarská diplomatickau. To jest wěc patrná. Ale newidím w tom žádné nutné potřeby, aby se w národních nemaďarských školách musila maďarčina uwésti i tam, kde jí není třeba, i tam, kde ji nechtějí mít. Kde že stojí ten zákon napsán, aby se w každé obecní národní škole musila latina přednášet? Nu ale, wždyť se prý takměř w každé slowenské škole w obcích 166 na horách děti musily učit po latinsku. Možná wěc, že se w mnohých slowenských školách učili deklinowat; ale ne z powinnosti, nýbrž z dobré wůle buď pánůw představených, buď pánůw patronůw škol a církewníkůw, učil se latinsky jen ten, kdo chtěl, několik synků z přednějsích. Ale nyní chtějí, aby se celá škola i děwčata učily po maďarsku a drahý čas mařily. A proč to neostáwá při starém, t. j. při swobodě, nechť se učí, komu se líbí? Proč někteří páni utíkají ze zkaušek, když se počne mládež nemaďarská ze swého jazyka zkaušet? Paradoxon je: něco poraučet jen slowy, ale skutkem neukazowati, jak to třeba udělati, a proto abych se takowému paradoxu wyhnul, radě wšem národomilowným čtenářům a wlastencům od srdce k nawrhowané w našich nowinách \" škole průmyslní \" pro Slowáky, která by prý se w Šťáwnici mohla zaraziti, posílám k tomu cíli peněžitý příspěwek s tau prosbau k redakcí Slowenských Národních Nowin, aby tyto peníze – jelikož se ještě sbírka neděje – zatím u sebe podržela, aneb do Prešpurské spořitelny wložila, až se to stane. Z toho jest patrno, že také Slowáci nahlížejíce potřebu průmyslní školy w jazyku swém, o ni se zasaditi chtějí. — Kýž by se jen dobře podařila! Red. Jak bude něco z té školy, potom zase podle možnosti na ni dám a dáwati budu. Prozatím budiž dosti těchto několik paradoxů. Jest jich ještě bohužel dost mnoho. Musíme je poznáwat, abychom se jich warowati mohli. Ku konci tohoto článku s ohledem na prwní paradoxon ptám se: nebyloliby dobře, až budeme mít slowenská gymnasia a lycea ( t. j. takowá, kde se wšecky wědy w slowenském jazyku přednášet budau ), aby se našim mladíkům dala do rukau kompendia nauk w slowenském neb českém jazyku wypracowaná, aby aspoň wěc samu we swé mateřské řeči jmenowati a jí tak lépe porozuměti mohli? Takowé mostky, jako kdosi w Čechách čili na Morawě k filosofii udělal! – Štěpán Leška.", "id": 145}
{"text": "10. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Nejnovější zpráva, Titulek: [zpráva o obsazení Prahy vojskem a o zatýkání mnoha osob], Autor: Havlíček, Karel\n— W noci na dnešek děly se w Praze neobyčejné wěci. Časně ráno zpozorowalo se, že jsau oba mosty wojskem silně oasazeny a w noci jest mnoho osob zatknuto. S jistotau to nyní wíme jen o p. Sladkowském, ku kterému, jak jeho matka wyprawowala, we 2 hod. w noci přišlo wojsko. Co se jinák dělo, nemůžeme posud powědíti, neboť o tom rozličné powěstí kolují. Jisto také jest, že w bytu p. setníků nár. gardy Fingerhuta a Rotta w noci se pobralaod wojska ärariální zbraň, která byla dříwe náodní obraně wydaná. Také jsau na Malé straně wšechny ulice k Starému městu silně wojskem obsazeny a před hlawní stráží stojí děla se zapálenými lunty; i na hradě jest wojsko w hotowosti. Wyswětlení k této neobyčejné události newíme posud žádné, než že se za posledních dnů wšeobecně wyprawowalo po městě, že prý má wypuknaut nějaké powstání. Také p. Gauč a p. Frič mladší byli prý w noci zatknutí. Další zpráwy budaucně; jenom ještě tolik, že jsem práwě nyní slyšel na radnici od p. purkmistra, že prý spráwce zemský wyřknul staw obležení nad Prahau, což by wěru tím diwnější bylo, poněwadž nikde ani zmínku o nepokoji newidíme. Wojáci maďarského pluku jsau za Poříčskau branau; jak se prawí proto, že se wláda obáwá o jejich wěrnost. Také se práwě nyní mezi 8—9 hod. ráno odwážejí od wojska dwě děla z dílny p. Egra, byla tam odeslána setnina wojska pro ně.", "id": 146}
{"text": "11. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Kapitola VI. Co zatím Čičikow sám u sebe přemýšlel a usmíwal se přezdíwce dané Pluškinowi od sedláků, nepozorowal, že wjel doprostřed obšírné wesnice ( sela W Rusích se jmenuje wesnice s kostelem selo; bez kostela děrewňa, a malá wesnice blízko města slobodka. ) s mnohými chalupami a ulicemi. Brzy wšak ho na to učinil pozorná pořádný štulec, spůsobený od trámowé dlažby, před kterau se w tom ohledu musela schowat každá kamenná městská. Tyto trámy jako klaviatura na fortepianu zdwihaly se brzy nahoru brzy dolů, a neopatrný jezdec dostal buďto bauli w týle, nebo modřinu na čele, aneb se mu přihodilo, že si wlastními zuby swými ukausnul welmi bolestně špičku swého wlastního jazyka. Jakausi zwláštní wetchost pozorowal na wšech staweních: trámy chalup byly začernělé a staré, mnohé střechy byly jako řešeta, na jiných byl jenom hřbítek na hoře a po stranách jen holé tyčky jako žebra. Zdálo se, že sami mužíci z nich sebrali došky a krytinu, saudíce owšem rozumně, že w čas deště beztoho chalupa nedá záštity, a když je hezky, že nekape taky, a powalowat se w ní není třeba, když je dost místa w hospodě, na silnici – zkrátka kdekoli. Okna w chalupách byly beze skel, některé zahražené hadrem neb kožichem: dřewěné pawláčky obyčejné na ruských chalupách byly schýleny na stranu a začauzeny. Za chalupami táhly se weliké kusy polí s obilím, zastárlým již dáwno; barwa byla jako starých, špatně wypálených cihel, prorostlé bylo wšelikým smetím, ba někde i křowinami. Obilí bylo patrně panské. Když přestaly chalupy, objewil se panský dům, okolo něho pustá zahrada neb wlastně zelní pole obehnané nízkým plotem místy rozbauraným. Jako nějaký přestaralý invalida wypadal tento dlauhý, dlauhanácký a podiwný zámek. Někde byl na jedno patro, někde na dwě: na tmawé střeše, která neukrýwala wšude dokonalé jeho staré audy, čněly dwa balkony naproti sobě, oba již silně nachýlení a opláchlí ze swé býwalé barwy. Stěny byly sem tam již bez obmítky, a jak widěti bylo, utrpěly již mnoho od rozličných nehod, dešťů, wichrů a chumelic. Okna byly jenom dwě otewřené, ostatní wšechny zawřené okenicemi neb dokonce zatlučené prkny. Tyto dwě okna byly wšak již také přisleplé, na jednom bylo widěti přilepený weliký tříhran z modrého cukrowého papíru. Po několika záhybech octnul se hrdina náš před samým domem, který se mu zdál nyní tím truchliwější. Zelená plesniwina pokryla již wetché dřewo na ohradě a na wratech. Hromada stawení: pro služebnictwo, kůlny, komory patrně již zešlé naplňowaly dwůr; wedle nich na prawo a na lewo widěti bylo wrata do jiných ještě dworů. Wšechno poukazowalo na to, že zde časem swým chodilo hospodářstwí podle welikého spůsobu, nyní ale wšechno bylo pošmaurné. Nic nebylo widěti ožiwujícího tento obraz, ani otewírající se dwéře, ani wycházející odněkud lidi, žádných prací a klopotů domácích! Jenom hlawní wrata byla otewřena a to proto, že tam wjel sedlák s naloženým, rohožkau pokrytým wozem, který se objewil jako na schwál proto, aby ožiwělo trochu smutné místo: jindy býwala i tato zawřena, neboť w železné petlici wisel zámek-obr. U jednoho stawení brzy zpozorowal Čičikow jakausi figuru, která se počala wadit se sedlákem. Dlauho nemohl poznat, jakého pohlawí jest tato figura: ženská nebo mužský. Šaty měla zcela neurčité, podobné welmi ženskému swrchníku, na hlawě čepici, jakau nosíwají wesnické ženy, ale hlas se mu zdál trochu hřmotný na ženskau. I ženská! pomyslil si, ale brzy zas prawil: Ale přece ne! Přece ženská! prawil konečně po bedliwějším rozhledění. Figura ta hleděla zase na něho též bedliwě. Zdálo se patrně, že jí je host něco diwného, neboť neprohlížela jenom jeho samého, nýbrž i Selifána i koně od ocasů až k hubám. Podle wisících w zápasku klíčích a proto že nadáwala muži dosti oškliwými slowy, usaudil Čičikow, že to bude asi hospodyně. „ Slyšíš, matko, “ prawil wystupuje z bryčky – „ jak pak pán? “ „ Není doma, “ wskočíla mu hospodyně do řeči, nečekajíc ani na ukončení otázky, a pak asi po minutce dodala: „ A čehož byste rád? “ „ Mám s ním co jednat. “ „ Jděte do pokoje! “ prawila hospodyně, odwrátíc se a ukazujíc mu záda zaprášená maukau a pošita welikau záplatau. Wešel do tmawé široké síně, ze které zawanul chlad jako ze sklepa. Ze síně přišel do pokoje, také tmawého, jen drobet objasněného swětlem procházejícím skrze škwíru pode dweřmi. Otewřel tyto dwéře a octnul se konečně na swětle, ale byl překwapen nesmírným nepořádkem. Na jednom stole stála slaměná židlice a wedle ní hodiny se zastaweným perpendiklem, ku kterému si již pawauk zawěsil pawučinu. Tu také stál stranau ke stěně přiklopený škopek se starým stříbrem, s flaškami a s kytajským porcelánem. Na psacím stole, wyloženém perlowau matkau, která již místy wypadala zanechawši po sobě jenom žlábky s klihem, leželo množstwí wšeho možného; hromada drobně popsaných papírů, přikrytá mramorowým pozelenělým kamenem s wejcem na rukowěti, jakási stará kniha w kůži wázaná s čerwenau obřízkau, limon celý wyschlý, weliký asi jako lískowý ořech, odražený kausek stolice, sklenička s jakausi tekutinau a w ní tři muchy přikrytá ale psaním, kausek wosku pečetního, kausek hadřičku někde zdwihnutý, dwě péra zamazané od ingaustu wyschlá jako sauchotináři, párátko na zuby celé sežlautlé, kterau si snad pán šťaural w zubech hned po wpádu Francauzů do Moskwy. Po stěnách bylo rozwěšeno welmi těsně a bez plánu několik obrazů: rytina dlauhá a zažlautlá jakési bitwy s ohromnými bubny beze skla we skwostném rámci; pak skoro po půl stěně weliký olejem malowaný obraz rozličných owoc, kwětů, s přeříznutým melonem a kačenau wisící dolu hlawau. W prostřed stropu wisel lustr we plátěném pytlíku, který byl od prachu již podobným hedbáwnému coconu, když w něm ještě sedí čerw. W kautu pokoje byla nawalená hromada toho, co bylo wětší a nezasluhowalo ležet na stole. Co ale bylo na té hromadě těžko uhodnaut, neboť tam bylo tolik prachu, že se každému, kdo se chtěl dotknaut, ruce přeměnily hned w rukawičky: patrně se ale odtamtud widěti dáwaly půl zlámané lopaty a starý podšew od boty. Nemohlo by se říci, že w tomto pokoji bydlí žiwý twor, kdyby byl neznamenal jeho přítomnost starý obnošený klobauk ležící na stolici. Co zatím Čičikow prohlížel tento podiwný nábytek, otewřely se dwéře postranní a wstaupila ta samá hospodyně, kterau potkal na dwoře. Ale tu pozorowal, že to byl přece snad spíš šafář než hospodyně: neboť hospodyně si neholí bradu a tento holil a jak se zdálo jen málo kdy, neboť celá brada byla podobna hřeblu, kterým se česají koně w maštalích. Čičikow s wýrazem otázkowým na twáři očekáwal netrpěliwě, co mu řekne šafář. Šafář také ale čekal, co mu řekne Čičikow. Konečně tento wida takowé podíwné nedorozumění, zeptal se: „ Nu, což pán? je we swém pokoji? “ „ Tu je hospodář! “ prawil šafář. „ Nu kde pak? “ opakowal Čičikow. „ Což tatíku? jste snad slepý? “ prawil šafář. „ Hehe! Nu wida, hospodář jsem já sám. “ ( Pokračowání. )", "id": 147}
{"text": "7. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Něco o reakci, Autor: Havlíček, Karel\nNěco o reakci. Tohoto slowa se za našich časů tuze mnoho užíwá, a uznali jsme potřebu, i w těchto novinách, kde, posawad málo místa nalezlo, též něco w čas o reakci podotknauti. Patrno jest, že se konstituce mnohým dokonce nelíbí, kteří za starých časů na autraty swých utištěných spoluobčanů dobře a pansky žili: kdo jsau tito, lehce bude uhodnauti, tak že je ani wypočíláwati nemusíme. Wzpomeňte si jen, kdo wás utiskowal, komu jste hodně platiti museli za každý krok, který udělal, kdo se nad wás ostatní nesmírně powyšowal atd., a budete hned wěděti, komu se konstituce nelíbí. Auhlawní ale nepřátelé konstituce a swobody jsau nerozumní auředníci; rozumní a poctiví zajisté se se wšemi ostatními občany z naší swobody radují. Přičiňowání a usilowání těchto wšech nepřízniwců swobody a zastaralých utlačowatelů lidu jmenujeme krátkým slowem reakce čili zpátečnictví, a každého takowého reaktionářem čili zpátečníkem. Poněwadž jest reakce wěc hanebná, nikdo zajisté se nepřizná sám, že je reakcionář; tak jako falešní hráčowé si na swůj dům newywěsí tabuli: „ N. N. falešný hráč, \" tak také žádný reakcionář neřekne, že si přeje reakci, nýbrž bude wždy hleděti, chytrým wýmyslem spoluobčany swé o jejich nowá práwa a swobody obelstíti, aby to napřed sami ani nepozorowali, a pak když zpozorují, ani již moci neměli, opříti se proti swým utiskovatelům. Toť byla dlauhá předmluwa k tomu, co o nynějších okolnostech našich říci chceme. Známo jest, že se po událostech Sw.–Dušních w Praze a w celých Čechách nesmírné změny staly; mnozí počali auzkostliwě křičet: reakce, reakce, přijdeme o swau konstituci. Na to ale naše nynější wláda hrabě L. Thun ubezpečuje nás weřejně tiskem, že se konstituce nikterak rušiti nebude. Wládní nowiny, které zastáwají we všem mínění hr. Thuna, píší dokonce „ o wykřičeněm fantomu ( t. j. strašidle ) reakci. \" A dále doleji doslovně takto: „ Powěsti, žeby se byli Češi strojili wyhubit Němce, a podobné, nemůžeme powažowat za nic jiného, než za zlomyslné wýmysly k hanobení jména českého. Rowněž bylo wšude patrno, že se nikdo neopowážil wyřknauti slowo o nějakém spronewěření císaři nebo proti spojení s ostatními rakauskými zeměmi. Wyjádření takowé by owšem bylo wzbauření jako woda oheň uhasilo, a jistě proti tomu obrátilo, kdo by je byl pronesl. Nepochopitelná jest nám tedy bázeň, jakoby věc česká národní měla utrpěti, nebo snažení naše býti zmařeno, nebo dokonce práwa národu daná ztenšena. Jako nejsau swobody konstituční, od dobrotiwého našeho panowníka dne 15. března a 8. dubna nám udělené, následkem posledně zběhlých událostí ani nejmenším narušeny, tak jsau a budau přísně zachowána a šetřena nedotknutelná práwa národnosti naši \" atd. Takto psáti a mluwiti jest owšem wěc snadná, ale jak těžko jest takowým slowům wěřiti, když jim skutkowé, a to po celé zemi, zcela odporují! Jak těžko jest dokázati, že je léto, když jsau řeky zamrzlé! W Praze jest wšem lidem i nejpokojněším, i národní gardě, o které wšeobecně známo jest, že na zbauření aučastenstwí neměla, odebrána zbraň; to samé se děje po wenkově; Praha jest tichá jako hrob, nikdo si netraufá na ulici ani dupnaut neb vykřiknaut, není v celém městě téměř ani kusa zbraně: a přece jest Praha ještě podnes v obležení vojenském — a to jest národní garda; nikomu není dowoleno wydáwati bez zwláštního powolení plakáty ( ohlášení ) neb běžní listy, časopisy drží se rozličnými výhružkami we krotkosti Redaktor těchto nowin byl pro dodatek w č. 59., jenž k oznámení hr. L. Thuna od 21. čerwna učinil, a we kterém o spiknutí pochybuje, před hraběte L. Thuna na hrad Pražský powolán, tam přísně napomenut s wýhrůžkau trestu při stejném pokračowání. – a to jest swoboda tisku; žádné schůzky se držeti nesmí, a jak doslýcháme, jednalo prý se již o zawření besedy měšťanské a to jest associace: zkrátka v Praze kromě toho slova konstituce nyní dokonce nic konstitučního nevidíme a nezakaušíme. Owšem wšeho toho jediná příčina jest „ staw obležení \", nač ale a proč jest tento staw obležení, o tom nás ještě nikdo neponaučil. Osobní swoboda a jistota, která nám již udělena jest od JMC., ta se nyní dokonce nezachowáwá, a nikdy člowěk není jist, že za dwě hodiny nebude sedět we wězení na hradě Pražském, kdežto mnozí po mnoha dní ani k výslechu nepřišli. Zkrátka nevidíme nikde jednání konstituční. Sněm náš český beze wší podstatné příčiny a proti zjewné wůli J. M. C. krále našeho nedrží se, neboť J. M. C. král náš chtěl a nařídil, aby sněm český před říšským se držel, a volby byly z větší části ukončeny. Proti Wídeňskému sněmu, na který se kromě toho již také volení jen na kwap a tak řka halabala děje, již také počíná jeden hrabě, o němž jest známo, že důvěrník jest hraběte L. Thuna, v jedněch zdejších německých novinách chytrým způsobem wystupowati, s tím aumyslem, aby i k tomu sněmu nepřišlo. Ptám se tedy: co jest konstituce bez sněmu? Již od polowice března máme konstituci na papíře, ale od té doby po čtyry měsíce nemohl se žádný sněm započíti! Je-li to jen náhodau, o! pak prawím: Bezbožná náhodo, která nás okrádáš o naši poctiwau swobodu! Jen skrze sněm může konstituce skutečně uwedena býti. Bude-li to ale ještě dlauho tak beze wšeho sněmu trwati, což jiného míti můžeme v celé zemi, než nejwětší nepořádek, nejistotu, hádky, osočowáni a – krweprolití. Staré zřízení přestalo, nowé se nezavádí! Také se poznenáhla newzdělanějšímu lidu pro ty nepořádky sama konstituce w nelibost a podezření uwede, neb si ještě pomyslí, že tyto nepořádky jsau následkem kostiluce samé! Ať se jen p. hrabě Thun přeswědčí, jak konstitučně se nyní wšude po wenkowě děje: jsauť lidé nejwíce auředníci a také od wojska, kteří zjewně říkají posmíwajíce se: Již jest po konstituci! Sněm jedině může nám pomoci, a kdo zdržuje sněm, jest auhlawní nepřítel swobody, pořádku a blaha země. Jen jedinau wěc powažte: jaké jest po celé zemi braní na wojnu; kdyby ale byl sněm, ustanowil by sněm sám, má-li se bráti a jak mnoho wojska země dáti má, a jsem přeswědčen, žeby sněm se zřejmě wyslowil proti wojně, která nepotřebná, marná jest a naši zem do nejwětší zkázy uwede. Neboť již skoro wojna celé zemské důchody pohlcuje, dluhy se nesmírně množí a bankrot zemský se wší swau hrůzau visí nám nad hlavami! H. Borowský.", "id": 148}
{"text": "13. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Hospodářství a průmysl., Titulek: [Změny zřízení průmyslního]., Autor: Havlíček, Karel\nHospodářstwí a Průmysl. ( Dokončení průmyslního a řemeslnického řádu. ) Nechtělyliby jednoty přijímati towaryše a učedníky, musilo by se těmto dáti práwo, zřizowati wlastní jednoty ze sebe a rokowati o uspořádání mzdy, při čemž by ale opět musil být purkmistr aneb wyslaný od něho aud magistrátu předsedau. Kdo by chtěl w městě si zříditi wlastní žiwnost, musil by býti měšťanem, míti 25 let, a dobrau powěst. Wdowa nebo swobodná dcera může žiwnost po zemřelém mistru dále wésti. Dowolení práwní potřebují jediné ony žiwnosti, které musí býti pod auředním dohledem, jako lékárny, hospodářstwí, prachowní mlýny a t. p. Žiwnosti, které nejsau wtěleny do sborů a tříd, mohau býti potwrzeny pauze od obecní raddy. Kdo chce zříditi fabriku, musí se wykázati, že se wzdělal w průmyslní nebo polytechnické škole, nebo w obchodu učil. Kdo bude chtět wstaupiti do některého sboru, bude zkaušen od auda průmyslní raddy, který w ní náležitý sbor zastupuje a jsa pak po zkaušce přijmut obdrží práwo, bráti práce této třídě náležité, s jejími wýrobky, i kdyby je sám nezhotowowal i s náležitými látkami stálý obchod wésti, ano i z jedné třídy do druhé přestupowati, dokáželi dostatečně, že w ní se bude moci lépe žiwiti, a wšak přestupující s jistého sboru do druhého musí se nowé zkaušce podrobiti. Zkaušek může býti předsewzato několik najednau po 3, 6 až 12 měsících se sešlých, a kteří mají býti zkaušeni, musí potřebné wěci a nástroje sami přinésti. Takto shromáždění nástawající žiwnostníci dostanau pak wšichni stejný úkol a wykonaji jej pod dohledem průmyslní raddy. Tato radda pak rozhodne podle mínění swého auda z náležitého sboru wywoleného, zdali a jak je zkaušený schopen, a její wýrok se pak napíše do wyswědčení. Přijmutý se pak může usaditi w kterémkoliw okresu, wyplníli ostatně zakonní wýmínky. Weškeré platy za přijímání učedníků, powyšowání towaryšů a přijímání mistrů se zruší a peníze w cechowních pokladnicích složené se odewzdají do pokladnic pro pohřby, neb nemocné, nebo se mistrům rozdají. Průmyslní radda bude rozsuzowati různice, a rozhodowati nad newykonáním učednických smlauw, které, hned jak ustanoweny byly, musejí raddě býti podány; bude prwní instancí we přích weškerých průmyslníků w náležitém okresu, a pokročíli pře k wyšším úřadům, budau příčiny wýroku jejího powažowány za zdání zkušených. Takowý je hlawní obsah náwrhu, který ku konci žádá, aby weškerý náwrh byl podán zkušeným mužům z celé země shromážděným, a jejich zdání aby pak spolu s tímto řemeslním řádem bylo k zemskému sněmu wznešeno. Dále aby komora zwláštním přípisem žádala welkého wéwodu, by u Bundestagu usilowal, aby we weškerém Spolku práwo majetnické k dušewním wynálezům io technických nálezích platilo. Weškerá komora jednohlasně ustanowila, aby se o tomto náwrhu rokowalo.", "id": 149}
{"text": "25. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Pomněnky., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 1 ) Pomněnky na rok 1846. W Praze ( za 24 kr. stř. ) Jest to opět ouhledná malá knížečka, která se dámám při bále na upamatowání dáwá již po několik let. W letošní jest kromě obálky a titulu w barewném tisku, také podobizna Elišky králowny české; a co do obsahu malý wýňatek z Meče a Kalicha na dwou listech a pak nowela: „ Hra z ochoty “ na 72 stranách. Soudili bychom, že jest přiměřenější wěc, aby tato knížečka raději wíce rozmanitých malých článků obsahowala, tak by z ní powstati mohl příjemný almanašek, který by zajisté u mnohých dám zároweň co upomínka zažitých na bále sladkostí dlouho obliben zůstal, a — snad také čtení došel, co se českým knihám u našich dám nehojně přiházíwá. Zároweň wšak by snad páni wýboři tu opatrnost míti mohli, že by se tyto Pomněnky teprw při odchodu rozdáwaly, dílem aby na bále nepříležitosti nečinily, dílem aby se neporušené zachowaly. Slyšíme, že se chystá almanach prací samých dám, nemohl by snad tento raději skrownější a lepší, a pak drobně tištěn býti, aby takowé, jak se mi zdá, přiměřené místo w literatuře míti mohl? Wždy jindy wšak bychom my, literáti a umělci čeští, o to se postarati dowedli, aby takowým spůsobem bál národní tak skwěle a zároweň pomíjejicí wyražení, aspoň nějakou pěknou a trwanliwější památku po sobě zůstawil.", "id": 150}
{"text": "15. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O volbě do sněmu], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Wolba pro okres Lobosický podala nám opět důkaz nesjednocenosti našinců a nezkušenosti jejich w takowýchto politických záležitostech. Okres tento má wíce českých než německých obywatelů, a přece wywolen jest dr. Stamm. Nechceme nic jiného namítati proti tomuto wyslanci, než že není našinec, že není kandidát naší strany – a dost toho. Když se wůbec projde počet wšech poslanců králowstwí českého, widíme hned, jak nezběhlí jsau našinci we wolení a jak mnoho se ještě w tom ohledu přiučowati musí konstitučnímu žiwotu. Mezi 90 poslanci z Čech mělo by wlastně asi 60 býti prawých Čechů podlé počtu obywatelstwa, a jest jich skutečně jen asi 50; deset poslaneckých míst si tedy lid náš od Němců nechal obsaditi, a to není maličkost, když powážíme, že se často 5 i méně hlasy nejdůležitější wěci rozhodují. Musíme si zwykati wětší činnosti, nespoléhati se na náhodu, každý obywatel okresu má o to dbáti, aby zwolen byl dobrý poslanec. Před wolením mají se woličowé již napřed umlauwati, když zapotřebí, o radu tázati, nade wšecko ale, když protiwnau stranu mají, sami se sjednotiti a nesjednoceností swau neudáwati wítězstwí protiwníkům. Na příklad ( ale špatný ) klademe okres Litomyšlský. Litomyšl, tak wlastenecky smýšlející, swobodymilowné město, weliká část českých osad, a jaké má ten okres poslance? – Do říšského i do českého sněmu zastupuje ten okres německý rolník! Budeme-li tak pokračowati bez plánu, nedojdeme daleko: protiwníci mnohem činnější a sjednocenější jsau a leckde nad námi wítězí, kde by toho zapotřebí nebylo. Doufáme, že aspoň při jiných wolbách naše česká strana wšechny síly nasadí, a žádáme také horliwé našince, aby wšude w takowých pádech bedliwi a přičinliwi byli. Kdo wí, jak důležitý jest hlas na sněmě říšském, zajisté bude s námi stejného smýšlení! –", "id": 151}
{"text": "5. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Kapitola XI. Nic se ale nestalo tak, jak si myslil Čičikow. Předně probudil se později než myslil – to byla prwní nepříjemnost. Wstana hned poslal podíwati se, je-li zapřažena bryčka a wšechno připraweno: ale oznámilo se mu, že bryčka není ještě zapřažena, a nic že není připraweno. To byla druhá nepříjemnost. On se rozzlobil, umínil si také dát něco we spůsobu záhlawku našemu příteli Selifanowi, a očekáwal jen netrpěliwě, jakau tento uwede příčinu swého opoždění. Brzy se objewil Selifan we dweřích, a pán měl potěšení slyšet ty samé wěci, které obyčejně se musí slyšet od služebníků, když je zapotřebí brzy wyjet. „ Ano wždyť, Pawle Iwanowiči, bude zapotřebí koně okowat. “ „ O ty traubo! štětino! a proč si to neřek dříw? Neměl si snad k tomu čas? “ „ Nu čas, tento jsem měl... A pak také kolo, Pawle Iwanowiči, ráf bude také zapotřebí nowý, proto že je teď cesta tuze drsnatá, wšude takowé díry... A tento, dowolíte-li podotknaut, předek bryčky je celý rozwrzaný, že snad ani na dwě štace newydrží. “ „ I ty darebáku! “ křiknul Čičikow sraziw ruce a přistaupiw k němu tak blízko, že se Selifan ze strachu, aby nedostal od pána nějaký present, trochu sepial do zadu a odstranil se. „ Chceš mne zabít? he! myslíš mne zamordowat? Na silnici mne chce zawraždit, lotr; šiško ty proklatá, ty morský welblaude! he, he? Tři neděle jsme seděli na jednom místě, he? A kdyby se jen zmínil, nedbalec – ale teď na poslední chwíli leze! když už jest skoro aumysl sednaut si a jet, he? a tak teprwa teď jsi se rozmrazil, he? he? Wždyť jsi to wěděl dříwe? wždyť si to wěděl, he? he? Odpowídej! Wěděls, he? “ „ Wěděl, “ odpowídal Selifan se skloněnau hlawau. „ No tak proč jsi to tenkrát neřekl, he? “ Na tuto otázku Selifan nic neodpowěděl, ale skloniw hlawu zdál se sám k sobě mluwit: „ Wida jak to kozel chtěl mít: wždyť jsem to wěděl, ale neřekl. “ „ Tak teda táhni, přiweď kowáře, a ať je za dwě hodiny wšechno hotowo. Rozumíš? dozajista za dwě hodiny, a nebude-li, tak já tě, já tě... do kozlíka sehnu a na uzel zawážu! “ Hrdina náš byl tuze rozzloben. Selifan jíž se byl obrátil ke dweřím, aby šel wyplnit rozkaz, ale zastawil se ještě a řekl: „ Ano pak ještě, pane, strakatého koně by bylo wěru nejlíp prodat, proto že je, Pawle Iwanowiči, zcela ničema, takowej kůň, zrowna nedopauštěj Bože, k ničemu. “ „ Ano! teď poběhnu na rynk prodáwat ho! “ „ Wěru Pawle Iwanowiči, jenom tak na pohled je hezký, ale takto docela ničemný kůň; takowého koně nikde... “ „ Osle! až ho budu chtít prodat, prodám ho. Ještě se dá do rozkládání. Budu ale widět: jestli ty mi nepřiwedeš w tu chwíli kowáře, a za dwě hodiny nebude wšechno hotowo, takowý ti dám pohlawek.... sám swůj wlastní obličej neuzříš! Pašoł! stupaj! “ Selifan odešel. Čičikow ztratil docela dobrý humor, a zabřinčel o podlahu šawlí, která s ním jezdila pro nahnání náležitého strachu každému komu zapotřebí. Asi čtwrt hodiny se musel mazat s kowáři, než se smluwil, proto že kowáři, jako obyčej býwá, byli patrné šelmy, a zpozorowawše, že jest práce na kwap potřebná, požádali šestkrát tolik. Jakkoli se rozpálil, nazýwaje je taškářemi, lotry, okrádači pocestných, ba dotknul se i posledního saudu, ale nemohl kowáře ničím obměkčit: oni zachowali docela swau rolli, nejenom že nic neslewili, nýbrž mačkali se s prácí místo dwau hodin plných pět a půl. Mezi tím časem měl Čičikow potěšení zakusit ty příjemné minuty, známé každému cestujícímu, když již je wšechno do tlumoka uloženo, a w pokoji se jen powaluji prowázky, papírky a rozličné smetí, když člowěk widí okolo swého okna přecházet hromady lidi, rozmlauwajících o swých hřiwnách a s jakausi hlaupau wšetečností zdwihajících oči k jeho oknu, co ještě wíce dopaluje takowého nejedaucího cestujícího. Wšechno co jen widí, i krámek proti jeho oknu, i hlawa babičky, bydlící na proti němu, wšechno to je oškliwé, ale přece neodejde od okna. Stojí brzy se zapomínaje, brzy zas obrací nějakau mrzutau pozornost k wšemu tomu, co se před ním hýbá a mele, a dusí ze zlosti nějakau muchu, která práwě bzučí a škrabe se na skle pod jeho prsty. Ale wšechno má konec, a žádaucí minuta nastala: wšechno bylo připraweno, předek bryčky byl sprawen, kolo bylo potaženo nowým ráfem, koně wywedeny a napojeny, a lotři kowářowé odtáhli, přepočítawše obdržené ruble a přejíce mnoho štěstí. Konečně se zapřáhlo i do bryčky, a dwa horké koláče, práwě kaupené, položily se tam, také Selifan již strkal něco pro sebe do kapsy stoje u kozlíka, a sám hrdina náš sedl do powozky, doprowázen smeknutím čepice hostinského služebníka a hromadau hospodských a cizých lokajů a kočí, kteří se sešli pozewlowat jak odjíždí cizí pán, a bryčka, we kteréžto jezdíwají swobodní pánowé, která tak dlauho postála we a snad také promrzela již čtenáře, konečně wyjela ze wrat hostince. Chwála Pánu Bohu! pomyslil si Čičikow a udělal kříž. Selifan šwihl bičem, k němu si přisedl Petřík, a hrdina náš usednuw si lépe na gruzínském koberci, založil si za záda koženau podušku, přitiskl ty dwa horké koláče, a powozka začala opět poskakowat a nahýbat se za příčinau dlažby, mající jak již známo překacující sílu. S jakýmsi nejistým citem hleděl on na domy, stěny, ploty a ulice, které také ze swé strany jako poskakujíce pomalu cauwaly do zadu, a ježto Bůh wí sauzeno-li mu jest uwiděti ještě kdy we swém žíwobytí. Při zatáčce do jedné ulice musela bryčka zastawit, proto že se tam tudy táhl přes celau ulici pohřeb. Čičikow poručil Petříkowi, aby se zeptal, koho pochowáwají, a dowěděl se, že prokurátora. Naplněn samými nepříjemnými upomínkami hned se schowal do zadu, zakryl se koží a zatáhl oponku. W tulo dobu, když byla powozka tímto spůsobem zastawena, Selifan a Petřík, nábožně smeknuwše klobauky, prohlíželi, kdo, jak, w čem a na čem jede, počítali, kolik bylo wšech jdaucích a jedaucích, a pán nařídiw jim, aby se nehlásili a nepozdrawowali žádného ze známých lokajů, také si počal bázliwě prohlížet skrze sklíčka w kůži: za truhlau šli se smeknutými klobauky wšichni činowníci. Počal se již strachowat, aby nepoznali jeho powozku, ale jim nebylo do toho. Oni se ani nepustili do rozličných rozhoworů, jaké obyčejně wedau mezi sebau doprowázející nebožtíka. Celá mysl jejich byla sestředěna jenom na sebe: každý myslil, jaký bude generální gubernátor, jak začne a jak se k nim zachowá. Za činowníky jdoucími pěšky jely kočáry, z nichžto wykukowaly dámy we smulkowých čepcích. Podle hýbání pysků a rukau bylo widěti, že wedau žiwé rozmluwy; může být, že také mluwily o příjezdu nowého generálního gubernátora, dělajíce plány strany bálů, které bude dáwat, a staraly se o swé krajky a záhyby. Za kočáry jelo několik prázdných drožek, a pak již nic, tak že hrdina náš mohl jet dále. Odhaliw kožené oponky wzdechnul z hlaubky duše: „ Wida prokurátor! žil, žil, až pak umřel! a teď wytisknau w nowinách, že skonal k weliké žalosti swých podřízených a weškerého člowěčenstwa, ctěný občan, starostliwý otec, příkladný manžel, a mnoho napíšau wšelikého druhu; ať si třeba, chtějí-li přidají, že byl doprowázen pláčem wdow a sirotků; ale kdyby se celá wěc jak náleží rozwážila, nebylo na něm na mau duši nic jiného než husté brwi. “ Tu poručil Selifanu, aby jel zčerstwa, a zatím si pomyslil: přece je to ale dobře, že jsem potkal pohřeb, říká se, že to znamená štěstí. Bryčka zatím již zajela do pustějších ulic; brzy se již jen táhly dlauhé, dřewěné ploty, zwěstující konec města. Taky se již dlažba skončila a rohatka, a město bylo pryč, konec, a zase na cestě. A zase na obau stranách silnice táhly se wersty, poštowní expeditoři, studně, tahy wozů, šeré wsi se samowary, s babami a s bystrým wausatým hospodářem, wybíhajícím z hospody s owsem w ruce, pěšák w prodřených krbcích, protlaukající se přes 800 werst, městečka s dřewěnými krámky, s bečkami mauky, krbcemi, koláči a ostatní drobotinau, strakaté rohatky, pole neskončené na té i na druhé straně, poměštická sídla, woják na koni wezaucí zelenau truhličku s kulkami a s podpisem: ta a ta dělostřelecká batterie, zelené, žluté a nedáwno rozworané záhony po stepích, znějící od zdaleka píseň, sosnowé wršky w mlze, od daleka zawíwající zwonění, wrány jako muchy a horizont bez konce.... O Rusi, Rusi! widím tě ze swé kauzelné překrásné wzdálenosti, tebe widím: ubohá je twoje příroda, nerozweselí, nepolekají pohled smělé diwy, owěnčené smělými diwy umění, města s wysokými mnohookennými paláci, zarostlé w aužlabinách malebné stromy a křowí zarostlé do domů, w bauření a we wěčném prachu wodopádů; nezwrátí se do zadu hlawa podíwati se na nekonečné nad ní we wýšině nahromaděné skalnaté útesy, nezablyští se skrze ně jedna za druhau temné bystřice, owěnčené kmeny réwowými, křowinami a nesčíslnými miliony diwokých růží, nezablesknau se skrze ně wěčné linie skwělých hor, wznášejících se do stříbrných jasných nebes... Otewřeně pusté a rowné je wšechno na tobě, jako punktíky, jako znamínka nenápadně wyráží u prostřed rowin twoje newysoká města, nic neobelstí a neočaruje oči. Ale jaká nepochopitelná, tajná síla táhne k tobě? Proč pak se ozýwá a zwučí neustále w uších twoje teskliwa, plynaucí po celé twé šířce a délce, od moře k moři píseň? Co je w ní, w této písni? Co wolá a pláče a za srdce chytá? Jaké bolestné zwuky owíwají a wníkají do duše a točí se okolo mého srdce? Rusi! což pak chceš ode mne? jaký nepochopitelný swazek tají se mezi námi? Což tak hledíš, a proč wšechno, cokoli jest w tobě, obrátilo na mne očí plné očekáwání?... A ještě plný podiwení nepohnutě stojím, a již hlawu zastínil hrozný oblak, naplněn bujnými dešti, a oněml můj duch před twým prostranstwem. Co wěští tento nedostižný prostor? Nerodí-li se zde w tobě neskončená mysl, když ty sama nemáš konce? Není-li zde byt bohatýra, když jest místa, kde by se wywinul a procházel? A hrůzně zachwacuje mne mohútné prostranstwo, strašnau silau odrážejíc se w hlubině duši mé; nepřirozenau silau zaswítily moje oči, oh! jaká čarowná, podiwná, neznámá dálka země! o Rusi!... „ Stůj, stůj, hlupáku! “ křičel Čičikow na Selifana. „ Wšak já tě tuhle palašem! “ křičel cwálající proti nim feldjeger s kníry loketními. „ Newidíš, čert der twau duši! císařský powoz! “ A jako widění zmizela s hřmotem a prachem trojka. ( Pokračowání. )", "id": 152}
{"text": "18. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [Poznámky redakce.], Titulek: [Provolání od redakce.], Autor: Havlíček, Karel\nProwolání od Redakce. Z wyšlých již čísel Pražských Nowin a České Wčely zajisté se již projewil system redakce, dle kterého ( wyjímaje totiž chyby tisku a stylu, které jsou sice při začátku jak říkáme w kraji, kterým se ale budoucně dle možnosti wyhybati hodláme ) oba časopisy budoucně wedeny býti mají. Nowiny totiž mají mít interes časní, mají být kromě zahraničných politických zpráw, hlawně organem a hlasatelem wšeho, co se we wlasti naší děje, mají napomáhat k dobrému a hanobit zlé, a státi se tak jakýmsi swědomím celé wlasti. Aby se wšak potřebná k tomu wšestrannost docilila, každý sám nahlíží, že wšeobecná pomoc a spolupůsobení zapotřebí jest, a že redaktor sám při wší starosti w stawu není, o wšem wěděti, co se kde děje a zpráwy o tom podáwati. Žádáme tedy wšechny přízniwce w rozličných krajích, zwláště také na Morawě, aby nám o wšem, jakkoli důležitém zpráwy podáwati ráčili. Jenom tak mohou se oprawdu Nowiny České státi takowými jak zapotřebí: a redaktor owšem hotow jest, we wšem co sám zaříditi může, práce nešetřiti. Pany Morawany we Wídni, jakož w Brně a Holomúci zwláště o rychlé sdílení wšeho důležitého na Morawě žádáme, poněwadž bychom rádi zwláštní rubriku we swých nowinách Morawě wěnowali, pokawad tam ještě žádného časopisu w národním našem jazyku nestáwá. Od nich jediné záležeti bude, aby ta rubrika wždy hojně naplněna byla. Přidati owšem musíme, že dle našeho mínění, pouhé tancowání a podobné wěci takowé důležitosti pro národ nemají, aby se jen wždy o nich w časopisech psalo. Založení biblioték, wyučowání, zlepšení wšeliké, pokrok w čemkoli dobrém, okrášlení měst atd. zdají se nám mnohem wětší půwab míti. Do Wčely žádných podobných zpráw přijímati nemůžeme, poněwadž její tendence hlawně jest literaturní a beletristická wůbec. — Ostatně nám každý dobrý příspěwek jak do Wčely tak do Nowin wždy wítán jest, jak se samo rozumí, a žádáme w tom ohledu ode wšech P. T. pánů spisowatelů, kteří se jinák s naší tendencí shodují, uctiwě podporu.", "id": 153}
{"text": "2. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [oznámení], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Z Wídně. Wýbor, o němžto jsme již dříwe zpráwu podali, poslal nám následující ohlášení swé: Slowané z Čech, Morawy a Slezka, bydlící we Wídní, uzawřeli u welkém počtu, w jednotu spojeni scházíwati se w pondělí a w pátek w sedm hodin z wečera u Sperla, kde se jednati má w jazyku českém o potřebách národnosti slowanské w říši rakauské wůbec a české jmenowitě. Zwláštně ale jednota tato prohlížeti bude k následujícím kusům: 1. Rowné práwo slowanské řeči a národnosti wedle německé aby w každém poměru uskutečněno bylo a zachowáno. 2. Nerozdílnost a samostatnost říše rakauské aby neporušena stála, zwláště spojení koruny české s celkem aby netrpělo žádné ujmy. 3. Sjednocení stawů českých a morawsko-slezských w jeden sněm obecní aby se stalo. Kdokoliw, jsa rodem Slowan z Čech, Morawy a Slezska, neb slowanské národnosti přízniw, aučastenstwí w této jednotě míti žádá, dejž se audem některým w společnost uwésti neb se přihlaš w kanceláři ( w městě, Wollzeil č. 863, schody 1. patro 4. w lewo ) od 1 hodiny do 5. Tamž se také dopisy a peněžité příspěwky mohau zasílati. Wýbor jednoty slezsko-morawsko-české.", "id": 154}
{"text": "9. květen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: – W záležitostech průmyslowé školy., Autor: Havlíček, Karel\n– W záležitostech průmyslowé školy. Na mnohostranné dotázky uwádíme těmito řádky we wšeobecnau známost, že jsme na ten čas dobrowolně přestali zewrubně oznamowati w Nowinách dary ( kterých se nám posawad mnoho zasílá ) na nawrženau wzorní průmyslowou školu w Praze. Doufáme, že budeme moci w krátkém čase o wěci této obšírnější a příjemné spráwy podati wšem přízniwcům národní oswěty.", "id": 155}
{"text": "23. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Redakční sdělení], Titulek: [Nedopatřením stalo se], Autor: Havlíček, Karel\nNedopatřením stalo se, že zásoba našeho obyčejného papíru we skladu wyšla, a než nowau zásilku z Hostinného obdržíme, budeme tedy přinuceni, po několik dní Národní Nowiny na jiném papíře wydáwati. Žádáme tedy P. T. odbíratelstwo strany této nestejnosti o prominutí, která nám samým též proto nepříjemná jest, že se našich financí nemile dotýká.", "id": 156}
{"text": "18. únor 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: [Oznámení o chystaném založení české knihovny a jejím významu pro Čechy], Autor: Havlíček, Karel\n– Na ohlášení naše strany české kněhowny we wšeobecné nemocnici Wídenské, která tam založena býti má, uwolil se p. Jarosl. Pospíšil darowati tam wšechny knihy swého skladu, což tuto, děkujíce jemu za takowau obětiwost, oznamujeme také hlawně proto, by s jiných stran tyto knihy také snad darowány nebyly. Pan František Zawadil, wrchní učitel z Walteřic darowal též: J. Malého Bibliotéku zábaw. čtení 1—6. díl. Němá láska dle Musäusa od Petra. W Praze 1841. Wýbor diwadelních her zahraničných sw. I. 1837. Wýstraha od pití páleného od J. Wotýpky. 1841. Wšech dewět knih w dobré nowé wazbě. Kdo potupy a urážky, s jakými se našinci často jinde potkáwají, a o kterých jsme we předešlé Wčele ( o diwadle Wídenském ) také důkaz podali, náležitě uwáží, bude přeswědčen, že jest slabé, jaksi stydlawé nenárodní wystupowání Čechů w cizině nejpřednější příčina wšech těchto potup a urážek. Čech sám swé Češstwí we wážnosti nemaje, k jiné cizí národnosti se, zapíraje swau, hlásí, čímžto jako sám uznáwá přednost jiné této národnosti ( obyčejně německé ) nad swau, a cizince zrowna wyzýwá, jeho českau národnost za špatnější swé držeti a ji znewažowati. Jenom rázným wystupowáním w cizině, honosením se ( owšem ne chlubením marným ) jménem českým a národem swým, získáme sobě opět wážnost u cizinců, jaké naši předkowé užíwali. K tomu wšak zapotřebí jest napřed míti uwědomění národnosti swé, wěděti, co se nyní w Čechách a od Čechů děje, co se již stalo a co státi má, nebýti, jak mnozí posawad, w Čechách cizincem. A proto zasluhuje každý ústaw, jenž takowé wědomí u rodilých Čechů pěstuje ( a to jest zajisté kněhowna česká ), naši podporu, tím wíce, když se i jiný dobročinný aučel ( zábawa nemocných ), dosáhnauti může.", "id": 157}
{"text": "4. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Osvědčení, Autor: Havlíček, Karel\nOswědčení. Jako hromonosná bauře w parném počasí strhly se čerwnowé události na obzoru Pražském; částka obywatelstwa – málo snad půwodců, wětšina okamžením uchwácených – připrawila naše hlawní město do stawu wzbauření, wojenskau mocí bylo opět pokoření pod zákonem docíleno. Neštěstí toto a žalostní jeho následkowé nepotkali jen Prahu, nýbrž celau českau wlast, ano celé mocnářstwí, předewším ale národ český a s ním spolu rakauské Slowany. Chod konstitujících, nejwýše již potřebných porad jest tím na čas zaražen, mysli w době kritické znowa a mocněji než dříwe pobauřeny, símě nedůwěry mezi národy, stawy a politickými stranami na nowo rozházeno, konečné a posledním skutkem dowršené, pro weškeru říši tak potřebné srozumění mezi slowanskými národy poodloženo. O půwodu žaluplné této tragedie wynese snad již blízká budaucnost swůj sprawedliwý saud, a napiatě očekáwají se wýsledky hned zawedeného, podlé wšeho zdání rychle pokračujícího auředního wyšetřowání. Zatím jsau wšak úsudkowé lidští tím kwapnější; zlé počínání neb překwapení jedněch jest hned newyhnutelným wýsledkem celého národního snažení, a wyjma Pražské chwátá téměř celé německé nowinářstwí jako o záwod, jak by české jméno nejwíce ztupilo, na český národ nejhorší a nejhanebnější swádělo, až i bratrobijstwí w massách a zradu na panowníku a celém mocnářstwí. A přece oprawdu wzrostlo nejwíce jen proto takowé sočení k tomuto ode dáwna trpícímu národu, že toliko sám sebe zadati nechtěl a že se jistým zrádným zámyslům celau silau lepšího přeswědčení zjewně a bez bázně na odpor stawěl. Litujíce podepsaní takowého rozšiřowání lží a klewet jen půwodce swé hanobících, podobného mezi národy k swobodě kráčejícími snad bezpříkladného na cti utrhání a osočowání tím wíce, čím wíce se obáwati jest, žeby tím národní srownanliwost, w posledních časech šťastně do kolejí přiwáděná, w nenáwist nowau a snad ještě horší s obau stran přemrštiti a dále, hlauběji než dříwe rozhryzti se mohla, čehož následkowé by pro obě strany žalostní, w národním sestawení a nynějším položení rakauského mocnářstwí blahu národů a šťastnému wywinutí konstitučních swobod nejwýše škodliwi byli: uznáwají za swau swatau powinnost k české a k rakauské wlasti wůbec opříti se, sečkoli wáha jejich hlasu stačí, wšemu podobnému českého jména i české národnosti hyzdění, osočowání a rauhání a wšem z toho hrozícím neblahým zmatkům, a powzbuditi powážliwé a sprawedliwé muže národů pod rakauským žezlem žijících, aby se snažili přetrhnauti bělmo wášní, ježto násilným křikem žurnalistiky i zdrawé jinak oči zatahowati počíná. Předewším ale berau podepsaní tuto powinnost na se w ohledu na swé saukmenowce, na wěrné a upřímné syny českého národu, kteří wzdáleněji žijíce ode středu těchto nešťastných, nočnímu ptactwu hyzdičů a utrhačů za wítanau kořist slaužících událostí, zmateni ozýwajícím se odewšad křikem nepřátel w kalném lowiti chwátajících, w mysli swé se ustanowiti a upokojiti nemohli a posud nemohau. Buďtež si ukrýwané pikle a záměry několika přemrštilců jakékoliw – wšak bylo-li jich, práwní wyšetřowání je zajisté na jewo a k zaslaužilému trestu přiwede – wěrnost a zákonní swobody milownost daleko přewahující částky Pražského obywatelstwa, jméno českého národu zůstalo a zůstane nezkalené. Že se jmenowitě o žádný boj, o žádné wyhubowání, ba ani zkrácení národností nejednalo, dokazují žaluplné ony události samy, jichž ráz, až byl-li wůbec kromě mladistwého překypění jaký, politickým se býti ukázal, nikoli wšak národním. To doswědčuje i samo wyřčení konadujícího w Praze generála, pronešené několik dní po utišení oné zpaury. Podepsaní, od let wřelého účastenstwí we snahách o českau národnost a literaturu majíce, w časech wšemu dušewnímu a národnímu snažení welmi nepřízniwých welikau wždy, ano nejwětší útěchu i posilu w humanitních a prawoobčanských ideách nalezali, na jichž základě wšecko toto nowé úsilí we wlasti spočíwalo, jimiž až zdlauhawě wšak bezpečně nešeno bylo, w nichž nad nejnepřízniwějšími okolnostmi neustále se tužíc wítězilo. Jmenowitě wšak oswědčují se podepsaní, že probuzení a oslawení českého národu na zřeteli majíce, wždycky za poslední a nejhlawnější toho cíl mrawní a rozumowé wzdělání a wyplýwající z toho blahobyt národu pokládali – cíl to, jejž jim ani nenadálý politický přewrat w Ewropě i we wlasti s očí neusnul. Oni oswědčují se, že jim i w těchto nejnowějších dobách jen o nabytí a uskutečnění přírozených práw české národnosti šlo, nikdy wšak o zkrácení neb docela potlačení takowýchto práw národnosti jiné; oni oswědčují se, že sice s welikým zarmaucením pozorowali útržky, české národnosti s německé strany práwě w posledních časích nejhustěji a nejzarytěji se dějící, zwláště poněwadž něco podobného bez odrážek zůstati nemohlo, že se wšak kojili wždycky pewnau důwěrau, že se tyto swáry w prodlením, snad brzkém již čase wítězící mocí prawého poznání a působením rozwážliwějších mužů obau stran opět wyrownají, ustaupíce míru tím pewnějšímu, čím lžiwější to bylo, co se české národnosti podkládalo, čím střízliwější a sprawedliwější byly žádosti daleko přewahující wětšiny českého národu. Oni se oswědčují posléze – ač je-li toho opětná potřeba – že, nejen že ani myšlénkau nezawadili o jakési odtržení neb wzdálení se od císařského rakauského trůnu, nýbrž naopak, že pewné a auzké s ním spojení wždy prwním a základním článkem politické jejich wíry bylo i zůstáwá, jakož o tom posud i skutkowé swědčili a bohdá swědčiti nepřestanau. Toto ale zwláště též před českým národem a jmenowitě před oněmi oswícenými a blahomyslnými muži weřejně oswědčiti, kteříž k nowozrození našeho národu snahu swau obětowati uwykli, mají podepsaní za powinnost tím swětější, čím wíce se obáwati jest, že se zlomyslní lidé, nepřátelé národu českého, wším způsobem, ani nejhanebnější a nejzpozdilejší wýmyslky newyjímajíce, wynasnažowati budau, aby mezi tento národ, jehož rychle rostaucí owědomění a swornost trnem w jich očích byly, nedůwěru rozseli a síme tak dlauho od nejušlechtilejších mužů, s obětmi nejwětšími pěstowané zmaříce soběckým swým chautkám tím snadnější kořist připrawili. Protóž jde náš upřímný a wraucí hlas, aby se nikdo těmito z kalna wyhozenými powěstmi a wšelikým osočowáním mýliti nedaje pewně wytrwal i w těchto dobách we swé důwěře we swatau a sprawedliwau wěc našeho národu, kteráž se winau několika osob, by snad i nejhorší byla, zničiti nedá, nic společného s ní nemajíc. Naopak přijímáme nyní my wšickni, kteří s národem swým upřímně smýšlíme, jako mužowé, od dobrého swého přeswědčení tau neb onau náhodau přiwesti se nedajíce, swatau powinnost na sebe, abychom i w čase ač horším a wšak bohdá krátkém netoliko we dříwějších swých snahách pewně wytrwali, nýbrž naopak tím statečněji, tím maudřeji a wraucněji sobě počínali, tím úsilněji jednak zlé wýrůstky u nás wykořeňowali, wášně tišili, malomyslnost posilňowali, jednak ale započaté swé národní a literní snahy, k blahu národnímu a k brzkému a šťastnému uskutečnění nabytých práw tak potřebné, stejnau horliwostí dále wedli. Spolu použíwají podepsaní této příležitosti, by wůbec oznámili, že sjezd rakauských Slowanů neblahými událostmi před samým swým skončením sice přetržen byl, že wšak proto owoce jeho zmařeno není, jakož o tom zpráwa brzo wyjíti mající k utěšení wšech místnější wědomost podá. Wítáno nám bude i wěci prospěšné, pakli mužowé stejně s námi smýšlející k oswědčení tomuto weřejně se připojí. Ctěné redakce jiných listů, českých a německých, žádáme slušně o dálší rozšíření toho, nic owšem k našemu, nýbrž k národnímu prospěchu a k upokojení naší wlasti čelícího oswědčení. W Praze dne 30. čerwna 1848. Paw. Jos. Šafařík, c. kr. bibliotekař a akademik. W. Wladiwoj Tomek. Fr. Bezděka, skriptor c. kr. biblioteky. J. Ev. Krbec. Wáclaw Hanka, bibliotekář národního Museum a c. kr. akademik dopisující. Jan rytíř z Neuberka. František Palacký, historiograf a akademik. Jaroslaw Pospíšil. Jos. Franta Šumawský. Wáclaw Štulc, duchowní spráwce u sw. Kateřiny a redaktor „ Blahowěsta “. Med. Dr. J. Čejka. J. Er. Wocel. JUDr. Antonín Štrobach. Karel Štorch. Karel Hawlíček, redaktor Národních Nowin.", "id": 158}
{"text": "31. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: [otisk zpráv o stavu Vídně], Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 30. října. Wčera uweřejnilo zemské presidium následující telegrafické zpráwy o stawu Wídně: S potěšením pozorujeme nowý pokrok zemského řízení, že české swé zpráwy tiskne českým písmem, totiž latinkau. Dle dopisu pana barona Wessenberga ode dne 28. října je celý Prater a nádraží sewerní dráhy od císařského wojska obsazeno. Mezi Šmelcem a Nusdorfem bylo dne 26. po několik hodin jednotliwě stříleno. Maršál polní dal nowau lhůtu na 24. hodin, z té příčiny nebyl až do wčerejška od wojska ještě žádný autok učiněn. Na opětnau otázku obdržel jsem práwě ( w 10 hodin ) následující telegrafickau zpráwu od pana ministra Wessenberga z Holomauce, z kteréž jaksi wyswítá, že po neprospěšném wypršení nahoře udané lhůty boj w předměstí Leopoldowě opět počal. „ Jägerzeil až po Karlowo diwadlo a Táborská střída až ku spojení s ulicí Augartenskau byly po prudkém boji od wojska dobyty. “ Dle telegrafické depeše, dnes z Florisdorfu o 4 hodinách odpoledne zaslané, kteráž Jeho Excellencí panu feldmaršál-laitnantowi hraběti Khevenhüllerowi od Jeho Oswícenosti polního maršála knížete Windischgrätze byla sdělena, učinil se wčera wšeobecný úlok na Wídeň. — Wojsko proniklo po dewítihodinném boji na barrikádách podlé ustanowení swého do předměstí Landstrassu, Rennwegu, Leopoldowa, Jägerzeilu, i obsadilo je až k městským hradbám. Učiněny jsau již náwrhy k wyjednáwání. Prowolání kn. Windischgrätze k obywatelům Wídně: Byl mi podán náwrh, bych učinil pokojné prostřednictwí s městem Wídní a wtáhl se swým wojskem do Wídně, bych wýmínky ode mne položené sám prowedl. Powoláwaje se na cit práwnosti welké zajisté části obywatelů Wídeňských, ptám se, je-li možné, bych po wšem tom, co se přihodilo, když na mé wojsko beze wší příčiny, jakmile se objewilo, stříleno bylo, s ním wešel do Wídně, do města, w kterém dle řeči každého ozbrojených zlomyslných se hemží, dokud tyto haufy odzbrojeny nebudau, aniž by se strhl wražební na ulicích boj. Ptám se, byli-li by ti, kteří mně podáwají pokoj, kteří mně wyzýwají, bez ostýchání do města wtrhnaut — i byť dobře se mnau myslili — s to, aby poručili pokoj a mírnost těm, kdo nyní již kolik neděl se zbraní w ruce celým městem hrůzau wládnau. Jsem powinnen, bych dobrau část obywatelů Wídně uwědomil o tom, co se od krátkého času mého příchodu a před ním bylo stalo, poněwadž tyto události 680 přewelmi se zpřetwařují. Od wíce dnů činí se stále nápady na moje wojsko, které má rozkaz, jen w nejnutnějších pádech je opětowat, což se již na wíce místech stalo. Strana, která pro půwodce neslýchaného zločinu, zpáchaného na ministru wálky hraběti Latourowi, a to ještě na jeho mrtwole, od JCM. žádala milost, která žádala wzdálení wojska, tak hanebně napadeného, náwrh učinila o wypowězení kolika osob cís. domu, ještě před nedáwnem protestowala proti plnomocím od JM. císaře mně daným a celé mé poslanstwí za nezákonné prohlásila — tato strana posílá ke mně posly míru, aby mne s mými wojsky beze wšech rukojemstwí do města wlaudila. Daleká je ode mne myšlénka nepotřebných násilných kročejů, bolest mne naplňuje, že musím proti hlawnímu městu monarchie nepřátelsky wystupowat; ale ptám se ještě jednau jeho práwně smýšlejících obywatelů: Je-liž prostřednictwí we způsobě mně nawržené při takowých okolnostech možné? W hlawním staně Hetzendorfě dne 25. říj. 1848. Kníže zu-Windischgätz, polní maršál. Dne 25. října. Sezení w říšské sněmowně. Odp. 1. hod. Předs. Smolka oznamuje, že se wrátil kurýr od kn. Windischgrätze s odpowědí ( stran zabawení poslanců říšských ), že to musel býti omyl, neboť kdyby se poslanci byli wykázali co takowí, nebylo by se jim nic do cesty položilo. — Šuselka: Roznesla se powěst, že poštowní wozy s psaními byly zadrženy a na aule prohledáwány. Na dotaz odpowěděl wýbor studentský, že ani wůz zadržen ani psaní otewřeno nebylo, pauze že jeden pán byl z nedorozumění jat, který od min. Krausse měl příkaz, by s kníž. Windischgrätzem o pořádek w poště se smluwil. — We wýboru se wčera nawrhlo, aby se učinilo austní smluwení s knížetem, žeby se tím snad dalo něco dokázat. Mělo to být tedy důwěrné smluwení, aby se mu wyobrazil prawý staw wěcí a aučinkowalo na jeho lidský cit. Posl. Pillersdorf byl hotow k tomu, i odešel bez plnomocenstwí do táboru kn. Windischgrätze. Pillersdorf: Nebyl jsem zplnomocněn k wyjednáwání, nýbrž pauze k austnímu smluwení. Já se předstawil co muž, který z wlastního popudu podnikl wěc. Má úloha byla, wyobraziti staw wěcí a raziti cestu srozumění. Kníže W. měl za to, že zde nepanuje žádný pořádek, žádný zákon. Já to wywrátil řka, že láska k pořádku k podiwu zde se jewí, jakož i láska k císařskému rodu, že je obywatelstwo rozlíceno na wrahy Latourowy a že nekojilo nikdy nepřátelské proti wojsku smýšlení, že pauze ke swé obraně učiněno jest pewné postawení. Poukázal jsem na manifest od 19., kde císař schwaluje jednání sněmu. Kníže mě namítal wšelicos, jako že se staly nepřátelské činy proti posádce. Já, že práwě jeho kroky mohau být příčinau porušení pokoje a pořádku. Poukázal jsem mu na odpowědnost, jaká z toho pro něj wyplýwá. Kníže řekl, že staw obležení přejde a že žádá rukojemstwí pro bezpečnost. Já, žeby rukojemstwí pro ni již w jeho rukau ležely, kdyby byl w městě. — Prowolání knížete, prawil jsem, ruší wšechny wymoženosti, které národowé aby pustili, nebudau již sklonní. Kníže odwětil, sněm říšský že není žádný wýkonný auřad, a proto že se neobrátil na sněm. Já řekl, že sněm se snaží, aby chránil moc wýkonnau, w tom okamžení, kde je zlomena. Neboť ode 3 týdnů je sněm říšský jediným orgánem, na nějž wšechny prowincie se podpírají. Protož jest wěc sněmu, aby wšechny nebezpeče od Wídně odwrátil, neboť nebude-li zde šetřeno slowa císařského, následowat bude wálka domácí. Já wložil opět wšechnu odpowědnost na něho, i wyzwal ho, aby neužíwal takowých prostředků. Neboť jakkoliwěk padnau kostky, welké roztržení wždy nastane. — Kníže se pronesl, že je wolen, wyjednáwati s komissí říšského sněmu; já sám myslím, že si toho přeje. Já mluwil o přerušení obchodu a spojení a o každodenních krwawých sraženích. Kníže na to, že nepřátelstwí započaly se strany druhé, a že musil učinit wetu za wetu. — Co se týče dowozu potrawy, wyjádřil se, že je to newyhnutelným následkem obležení, a že se opět bude moci dowážet, pakli se stanau wyjednáwání k cíli wedaucí. Šuselka: Wčera wečer sdělil ministr Krauss, že byl wyzwán, aby přišel ku kníž. Wind. Ministr se wyjádřil, že k tomu swolí jen pak, půjde-Ii s nim některý wysl. říš. sněmu. Šel tedy s posl. Brestlem. Kn. swolil k přijmutí deputace, aby wyjednáwal, že ale stojí na wšech daných požadawcích, že pro jejich wyplnění žádá rukojemstwí. Jenom jeden článek změnil, že totiž bude jmenowat jména těch osob, které požaduje. Od ministra Wessenberga došlo psaní k presidentowi sněmu s nařízením císařowým, jenž zní: „ Trwání anarchie we Wídni přinutilo Nás potlačiti wzbauření zbraní. W takowém stawu nařizujem, aby sněm swá sezení zastawil, a swoláwáme jej na den 15. listopadu do Kroměříže, kde se bude moci bez překážek oddat swým poradám o ústawě. Nech se tedy wšichni poslancowé do 15. w Kroměříži dají nalézti. Ferdinand. “ — Wýbor se radil o tomto c. příkazu. Bolestný byl dojem jeho, a jsme přeswědčeni, že tento krok je ten nejnešťastnější. Osoby, které k tomu radily, musejí mít wůli, zničiti město Wídeň. Je to krok pro město, pro monarchii, pro trůn záhubný. Oddělení sněmu od centrálních auřadů ode středu duchowniho žiwota je zkrátka řečeno nemožné. Musíme též wyznat, že přeložení sněmu w nynější době je strašnější krok nežli staw obležení, a že žádný z nás nebude mít srdce, aby opustil Wídeň. Jediným prostředkem proti tomu widělo se nám býti, powoláwat se od císaře špatně poučeného na císaře lépe poučeného, poněwadž jsme předpokládali, že byl špatně poučen. Proto se wýbor usnesl na tom, aby w přípisu k císaři wšechno toto řečené wyložil, že sněm w jednom uzawření wyslowil, že jenom Wídeň jediná muže býti sídlem ústawodárného sněmu, a že Wídeň předstawuje sbratření národů. – Umlauft čte řečený přípis. Borrosch: Ústawní shromáždění může jen být buď autonomní, aneb docela nebýt. Sněm jakožto autonomní může tedy sám jediný se odročit nebo přeložit. Přeložení do Kroměříže je wyslowené zčeštění sněmu. Newím, bude-li napotom moci tak swobodně sněmowat jako nyní. Protož nawrhuji, aby se psal přípis we způsobě prosby, neboť prosba předpokládá odmrštění. Pillersdorf: Jen bolest swau mohu wyslowit, pomysliw, že poslanec Wídně tento spis spolu podepsal. Potocki: Já se stawím wždy na půdu Poláka. Wíc než příkaz císaře platí powinnost muže. A pro nás je powinností, chrániti město toto, poněwadž swoboda, která má přijít, je zde zrozena, poněwadž od 6. října nalezneš nezákonnost ne zde, nýbrž w ležení wojenském. Naše powinnost jest, setrwati tu do posledního může. Jsem tedy proto, aby se císaři řeklo, w tomto okamžení že nemůžem odsud odjít, pokud nejjsau wěci wyrownány. Nám je wláda odpowědná, protož musíme sněmowat. Protestuji proti tomu, by byl sněm zčeštilý. My wycházíme od zásady rowného opráwnění, a protož to nesmíme říci; myť chcem, aby každý zůstal, kde je. Borrosch: Pod zčeštěním rozuměl jsem pauze přewahu českých poslanců, protože němečtí tam nepůjdau. Wioland: Celé hnutí toto není proti obywatelstwu Wídně, nýbrž proti sněmu, poněwadž základní práwa byly reakcí tuze swobodná. Borrosch nawrhuje sepsání začátku přípisu podlé jeho rozumu. — President prohlásí debattu za ukončenau. ( Dokončení. )", "id": 159}
{"text": "30. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Uspořádání obcí místních, Autor: Havlíček, Karel\nUspořádání obcí místních. Interpellace k panu ministru wnitřních záležitostí. H. B. – W přednešení pana ministra dra. Alex. Bacha strany organisace politických spráwních auřadů w králowstwí českém čteme mezi jiným také tato chwalitebná slowa: „ Týž duch, prawé swobodě přiměřený, jenž každé žiwota schopné osobnosti šetří, w rozmanitosti sauhlasnau jednotu hledá a části organicky w celek spojuje, prowíwá také základní rysy obecního zákonu. Obec místní nesmí býti pokládána ani za náhodné spojení osob, ani za místní spolek lidí, jenž pauze pro administrací a ulehčení státního žiwota se sestaupili; také není pauhau částí státního stroje, kterauž libowolně rozdrobowati a spojowati možno. Obec místní powstala ze swobodného spojení wíce rodin na jednom místě bydlících, a stálé spojení toto se zakládá na společných buď místních, buď wyšších interessech. “ Máme až posud příliš welikau úctu k panu ministru Bachowi, než abychom ho w podezření míti mohli, že jinak mluwí a jinak jedná, a nemůžeme sobě tedy nikterak wyswětliti nynější jednání s obcemi našimi se strany auřednictwa. Na wšech stranách králowstwí českého nutí se obce přirozené ( to jest wesnice ), aby se jich až patnáct i wíce do jedné obce spojilo, auředníci činí toto rozwržení samowolně, neptajíce se často ani obcí samých, na mnohých místech straší nynější patrimoniální auředníci wesničany tím, že sobě budau muset nynější wrchní a spráwce za purkmistry wywoliti, že budau muset weřejná obecní stawení, žaláře atd. wystawěti, že budau muset mít zkaušené a placené radní w obci, že swému obecnímu auředníku budau muset 400–600 zl. stř. platit ročně, a k wůli tomu wšemu, že se prý musí tolik wesnic dohromady sestaupiti, aby mohly wšechna tato břemena nésti. Krajský Čáslawský p. David wydal dokonce N. Ex. 14.496 kamenotiskem na Bůh zdař sestawený rozwrh wšech obcí kraje Čáslawského dne 10. září t. r., „ wie er sich bewogen gefunden, selbe zusammen zu stellen “ ( jak sám prawí ), a rozdělil celý Čáslawský kraj jen na 131 obcí, a k tomu ještě tak šikowně, že některá obec asi 150, některá přes 6000 duší čítá, a ohlásil, že každá obec we čtyřech nedělích se proti tomuto rozwržení prohlásiti může. Wětšina wesnic ohlašuje wšude, že sami pro sebe obcí zwláštní zůstati chtějí, na to ale příliš málo dbají auředníci, jimžto swěřena jest organisace obcí, nýbrž powažujíce se za auplně plnomocné poručníky, přistřihují obce, jak jim napadne s nejwětším ohledem jen na býwalé wrchnosti. Kterak toto wše srownáwati se může s obecním zákonem, kterak se swrchu uwedenými pěknými slowy pana ministra? Jaké to jest zakládání swobodných obcí, když prwní a hlawní začátek má býti libowolnost autosefa auřednické, rozhodující nad celau budaucností jednotliwých wesnic, swazující násilně dohromady to, co nechce býti pospolu a zničující wlastně celý obecní žiwot. Obecní zákon nepřipouští dokonce takowého nucení a násilného spojowání 10–15 wsí do jedné obce, to jest jinými slowy řečeno auplné zničení celé obce. Dle kterého tedy zákonu by se podobné wěci u nás díti měly, nepochopujeme dokonce, aniž také domysliti se nemůžeme nějakého poctiwého aumysle při této wěci. Nám jenom jest známo, že se w jedné korunní zemi již od wlády skrze cirkuláře prohlásilo, že jednotliwí šlechticowé a býwalé wrchnosti, mající weliké statky, mohau též sami pro sebe zůstati, nepřipojiwše se k žádné obci. Nechceme tuto neliberálnost tohoto ustanowení, čelícího k zawedení nowé poddanosti Weliký statkář nepřináležející k žádné obci, stoje bezprostředně pod okresním auřadem, utwoří okolo sebe z lidí swých služebných a dělnických za krátký čas swau wlastní „ patriarchální “ jurisdikcí, zawede si pěkně dožiwotní robotu, w čem mu naše dosawádní zákony nepřekáží, a brzy budeme míti zase wrchnosti a poddané. Red., obšírně wypisowati, ale prawíme: když tedy jednotliwému člowěku, jednomu statkáři wolno jest býti samostatně pro sebe, proč také ne sebe menší wesnici? Dále nám též powědomo jest, že pan ministr wydal instrukci, aby auředníci organisující hleděli wíce wesnic do jedné obce spojiti: toto wšak ale se nesmí wynucowati, nýbrž jen dle wlastní wůle obcí zawáděti. Zdá se tedy, že auředníci špatně rozumí jak zákonu obecnímu tak instrukci ministerské. My této instrukcí ministerské jinak rozumět nemůžeme, leč w ten mysl, aby se sem tam některé wesnice, blízko sobě ležící a přející sobě toho, do jedné obce spojily, ne wšak aby se místo obcí celé okresky utwořily. Má-li se swoboda obce, žiwot weřejný obecní, který jest skutečně, jak zákon obecní prawí, základ swobodného státu, dokonce ubíti, ať se to raději stane zjewně, abychom wěděli o tom, ne ale pokautně a zákeřnicky. Kdož by ale byl tak zpozdilý, aby nepozorowal, že spojením mnoha wzdálených od sebe wesnic do jedné politické obce prawá swoboda obecní do čista se wyhubí. Nepohodlí choditi několik hodin cesty k obecním poradám, hašteření a žárliwost jednotliwých wesnic dohromady spojených brzy zhnusí občanům samospráwu, a bürokratie uhnízdí se brzy na rozwalinách zkaženého podwodně žiwota obecního. Dosawadní jmění obecní zůstane dle zákonu obecního každé wesnici pro sebe, třeba se i s jinými spojila: dobře ale jak se toto jmění wynaložiti má, o tom bude rozhodowat wýbor obecní, tedy ne ona sama, nýbrž ty ostatní s ní spojené wesnice budau jí určowat, co se swým jměním dělati má. To jest zrowna ta samá swoboda, kterau měly obce až posawad: jmění bylo také jejich, ale slawný auřad jim poraučel, co s ním dělati mají. A co z toho mám, poraučí-li s mým jměním pan wrchní nebo wýbor cizý? Swoboda jest w tom, abych sám dle swého přeswědčení jednati mohl. O nepohodlí, které wznikne tím, že množstwí dosti znamenitých wesnic ani doma žádného předstaweného míti nebude, nechci se ani zmíňowati. Zkrátka řečeno, obec nedá se utwořiti od některého auředníka na papíře, obec utwořila se sama během mnohých století, a na to se musí hlawní ohled bráti. Společné wedle sebe žití občanů jest hlawní známka obce, a wzdálené od sebe na hodiny wesnice nebudau dohromady nikdy prawau obcí, třeba stokrát na papíře spojeny byly. Doufáme, že pan ministr upozorněn na takowé zneužíwání jeho instrukce, ještě w čas zamezí mnohé zlé, které by z tohoto libowolného sestawowání obcí bez ohledu na jejich wlastní wůli dle pauhého kategorického poručení a zastrašení powstati mohlo. Nám se přede wším zdá, že náš oktrojowaný zákon obecní tu hlawní chybu má, že nečiní rozdíl mezi malau a wětší obcí. W malé obci by jmenowitě staroslowanská „ hromada “ zachowána býti měla, která zákonem obecním docela zrušena jest odewzdáním wšeliké moci do rukau wýboru. Má-li být obec w skutku swobodná, musí se záležitosti její říditi dle wůle občanů, a kde těchto jest menší počet, mohau wšechny důležitější wěci we společných poradách ( hromadách ) rozhodowati, a potřebují jenom orgány wýkonné, nikoli wsak rozhodující. Wýbor obecní dle rozumného smyslu nemá míti žádný jiný aučel než ten, aby zastupowal celau obec tam kde této pro její welikost fysicky možno neb alespoň pohodlno není společně rokowati a rozhodowati w hromadách. Proto také by liberální zákon obecní měl malým obcím ponechati hromadu a jenom we wětších odewzdati řízení obecní do rukau woleného wýboru. Pak by byl zákon obecní pro malé obce welmi jednoduchý a nebylo by zapotřebí násilně je dohromady spojowati jen snad pro obmezení přirozené swobody, a jen proto, aby hromada nemožnau se učinila.", "id": 160}
{"text": "13. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Z Brna - poznámka]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Doufáme, že mnozí z našich spisowatelů o cenu c. k. morawské hosp. společ. ucházeti se budau, ne tak k wůli té odměně, která bez toho příliš skrowná jest, jako wíce pro užitečnost wěci samé, z pauhé horliwosti pro obecné dobro. Red.", "id": 161}
{"text": "26. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: V Praze dne 26. října, Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 26. října – Číslo nowin „ Times “ od 20. října přinaší také jedenkráte dopis – z Prahy. Jak známo, wysílá redakce dotčených nowin na wšecky strany swěta dopisowatele a stawí pro wlastní potřebu swau zwláštní telegrafy. S takowými to prostředky může podáwati zpráwy rychlé a důkladné. Že toto na wětším díle také w skutku se stáwá, dokazují její dopisy z Paříže, z Říma, z Neapole, z Cařihradu, jakož i z důležitějších měst z druhých dílů swěta. Dnešnímu dopisu jejímu z Prahy schází wšak i nowost i důkladnost. Dopisowatel sděluje anglickému obecenstwu zpráwu o čerwnu 1848, počítá, kolik kulí Windischgrätz tenkráte do Prahy hodil a jak konečně pokoj zase zawřen byl. Dále popisuje slowanský sjezd, prawí jak po březnowých dnech w Praze se utwořila „ nowá strana “, která se od Němců najednau oddělila a od toho času držeti s nimi nechce, Že se také zmiňuje o „ Swornosti “ a „ Slávii “ netřeba podotknauti. Možná, že si Wídeňský dopisowatel Times wyjel na čas do Prahy a že wzácný dopis tento z jeho péra plynul; neboť i on psáwá z Wídně podobný nesmysl o národní snaze a napaluje čtenářstwo auglické lžemi, které nečerpá z wlastní zkušenosti, nýbrž z prawdomluwných orgánů německých sausedů našich. Tak psal na příklad před nedáwnem, že je dr. Rieger s Maďary jedna ruka ( as for Rieger he is with the Magyars hand an glove ) a na jiném místě prawil, ze je w Praze „ a ultraczechic socialist party “ která snaze národní w čele stojí. Nechceme o jiných maudrostech dotčeného dopisowatele slow šířiti; podotýkáme jen, že anglické nowiny o Americe, Africe a jiných wzdálených krajinách swěta píší s welikau důkladností a podrobností.", "id": 162}
{"text": "5. květen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Med a vosk, Titulek: [Brejle v Španělích a další satirické texty.], Autor: Havlíček, Karel\nMed a Wosk. – Brejle w Španělích w XVII. wěku. Toho času byly brejle u Španělů welmi oblibeny, a byly rozdílné dle postawení každého člowěka; čím wýše štěstí a staw wystupowaly, tím wětší skla, tím wýše se nasazowaly. Marquis Astorga, místokrál Neapolský, dal podobiznu swou z mramoru wytesati s brejlemi na nose. Toho času měli mniši Jakobitowé soud, na jehož podaření tak jim záleželo, že wšechno wynaložili, jen aby štěstí jim připadlo. Mladý Jakobita jeden měl wznešené příbuzné, jichž slowo welikou w té wěci wáhu mělo. Tomuto slíbil přewor, že od wděčnosti řádu wše očekáwati bude moci, wyhrají-li přímluwou jeho. I wyhráli. Přewor padl mladému knězi okolo krku, zwolaje: „ Hermano ponga fas ojalas! “ t. j. Bratře milý, nos brejle! Dowolení to oblažilo pátera, nebyloť proň přání wyššího. Dříwe dáwali si Španělowé brejle z Benátek wlašských přiwážeti; od té doby ale, co Marquis Cueva zbrojnici zapáliti chtěl, aby podmanění města králi swému Španělskému usnadnil, nestáwalo se to wíce. Rada Benátská dala totiž z pomsty množstwí brejlí připrawiti a poslala je swému wyslanci w Madritě, jenž celý dwůr nimi obdařil. Kdo si je wšak nasadil, byl by málem oslepl. – Kuchařka Berlínská odwáděla w zápůjčné knihowně knížku. „ Ráda bych jinou knihu nějakou. “ Knihowník: „ Jakou pak? honem! Mnoho lidi zde mám! Zase nějaký loupežnický román? Tu jest jeden až hrůza strašliwý! “ Kuchařka: „ Ne, to nechci. Ráda bych něco řádného, něco wážného. Není zde nic od Šilera? “ Knih.: „ Není doma, ale neškodí nic! Zde je jedna od Leibroka, také tak dobrá. On je Šilerůw šwagr. Kuch.: „ Ah! hezky! ( Odejde. ) – Obyčej anglický toasty pronášeti powstal odtud, že se do každého piwního džbánku kousek chlebowé topinky, toast nazwaný, házíwá, jenž naposled pijícímu připadá. Když tedy jedenkráte Anna Bolleyn, nejkrásnější mezi souwěkými paní se byla koupala, nabral každý z pánů ji prowázejících z dwornosti do sklenice wody z wany a wypili ji! Jeden wšak z nich nechtěl totéž tak učiniti, a otázan na příčinu odpowěděl: „ Já si počkám na toast! “ – Při wálce mezi Alžbětou králownou Anglickou a Španěli, posláni byli s obou stran wyslanci, o pokoj wyjednáwati. Španělští wyslancowé nawrhli, aby se we francouzské řeči wyjednáwalo, s ousměškem prawíce: „ že angličtí milostpánowé umějí řeč swých poddaných, jelikož králowna jejich tak dobře králownou francouzskou jako anglickou jest. “ „ Nikoli, “ odpowěděl Dr. Dale, Angličan „ francouzská řeč jest pro jednání tak důležité, přec jen sprostá; ale s waším dowolením wyjednáwati budeme řečí hebrejskou, neb Wy jistě ráčíte také tak umět hebrejsky, jako my francouzsky, poněwadž Wáš král spolu jest králem Jeruzalema. ( Anglická králowna Alžběta w titule se zwala též francozskou, a králowé Španělští mají rowněž titul králů Jeruzalemských. ) – Dáma jakási horlila proti pálení tabáku, poněwadž škodí na zdrawí. Někdo to wywracel důkazem, že jeho ujec, jenž po celý den kouří, zdráw a čerstew 70. roku dosáhl. Odpowěděla na to: „ Kdyby nebyl kouřil, mohl již 80 let stár býti! “", "id": 163}
{"text": "4. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Návrh o řádu kapucínů, Autor: Havlíček, Karel\nNáwrh o řádu kapucínů. Smutné to byly doby ještě před nedáwným časem, když člowěk prawdymilowný mínění swého ku wšeobecnému dobru wyjewiti nesměl. Přestal starý despotismus, odzwonilo se mu umíráčkem, a zoře swobody wyšlo nad naší milau wlastí. — Hned po wyzdwižení censury četl jsem we „ Wčele \", že každý nyní swé smejšlení k dobrému státu u weřejnost podati může — ano powinnost jest každého s wlastí swau dobře smejšlejícího, aby chyby a staré škwáry předešlého systemu odhalil, a prostředky dal na ruku, jak by se jim wyhowěti mohlo. K prostředkům by se stará politika udržela, přináleželo též wydržowání mnohých, skoro zcela neužitečných klášterů, ku př. kapucínských, jichžto nyní w Čechách a na Morawě 21 se počítá. — I jejich cíl byl a jest též, lid w mrákotách, temnosti a tuposti udržeti, aby nepřišel ku poznání sebe samého, ano wí se dobře, že lid, zwláště sprostý k nim ještě nejwíce posud chowal důwěry, tu náš sprostý má též oswěty zapotřebí, pročež od nadzmíněné řeholi stůj, co w Const. Prag. Zeitungu čísl. 58 o wypuzení Liguriánů z Wídně se prawilo: Es sei für sie, da das Licht über Österreich aufgegangen ist, feine Stätte zu ihrem verfinsternden Wirfen. Das Bolf verlangt jest Religion, nicht Uberglauben; Rirche, nicht Pfaffenthum; Sittigung, nicht Bersinsterung. A jak by se od kapucínů wůbec cosi prospěšného pro obecenstwo očekáwati mohlo, anto dobře wím, že málo z nich wyšlo hlaw učených, ano ani prostředků ku jejich wzdělání se jim neposkytowalo. Knihowny jejich, kde se ještě wynacházejí, chowají w sobě toliko staré knihy, nepotřebné, aniž také každému wchod do knihowen dowolen; knihy ladem leží, na mnohých místech se i babám na sýr rozprodaly. Jak by takowí lidé na wzdělání obecenstwa mohli aučinkowati? Ano, mnozí proti konstituci mluwí a jejím hájitelům, bojíce se totiž, že jako Jezowité a Liguriáné přewratem politickým z pelechu swého mohau býti wyhnáni, kdežto se jim w nečinnosti býti a břichu swému howěti dobře zalíbilo. Neboť kolik jest jich, kteří si chleba swého zaslauží? Obyčejně w klášteře jeden neb druhý přec pracuje, buď co kazatel neb katecheta, a ostatní mimo mši ničehož nemají na práci, prawí to fruges consumere nati. Zdaž by se ty peníze, které se na ně ročně z důchodu náboženského takřka zbytečně wyhazují, k mnohem lepšímu aučelu nemohly býti wynaloženy? Ku př. na školy, nemocnice atd. Snad by mnohý mladý kněz řehole kapuc., uznáwaje nyní zbytečnost swé řehole, s radostí přijal nějaký okres činnosti, nechtěl nechat ladem ležet wlohy swé, a stal by se tak prospěšným církwi i státu. Pročež kdož z mladšího, zdrawého a schopného duchowenstwa nadřečené řehole ještě jiskru citu šlechetného 201 chowáš w sobě, powstaň, žádej weřejně o změnu předešlého zmalátnělého systému kapucínského, bys se oswědčil co statný syn wlasti, bys dokázal, že nemiluješ temnosti, ale swětla, bys dokázal, že nechceš w nečinnosti tráwiti žiwot swůj, že nechceš státu býti břemenem a že ku wšeobecnému dobru chceš aučinkowati. Neboj se, že si takowýmto jednáním a weřejným prohlášením mnoho nepřízniwců na sebe swoláš, u národa swého za to dojdeš pochwaly a lásky. — Nepochybuji, že se w řeholi kap. lidé wynacházejí, kteří twým slowům w srdci swém přiswědčí, ale weřejně se wyjádřiti snad strachují, — neboť pisatel těchto řádků měl příležitost, do wnitř řehole nahlídnauti, a wí — že každý liberálně smejšlející, zwláště je-li Čech, již co Husita se kaceřuje. Ta chyba, že wlastenectwí w řeholi kapucínské málo posud nalezlo místa, odtud pochází, že němečtí předstawení nazwíce Ultraněmci z okolí Chebského přewládají, z wětšího dílu protiwníci horliwí ( jako na př. P. Adjut Birl na Hradčanech ) podřízeného kněžstwa českého. Žádný klášter není w Matici, české časopisy se taktéž w žádném kap. klášteře nedrží. I nebojte se nyní, horliwí wlastenci řehole kap., postawte se na odpor takowému despotismu, národ český wás bude chránit. Již nemají takowíto zatmělci, pokrytci a swatauškowé té moci, jakož míwali, i wy můžete powstáti a ku wšeobecnému dobru hledět, odstraniti ty zastaralé škwáry, nebojte se, že se Wám stane cos podobného, jakož se stalo P. Eliseowi Karmelitánu w Hradci Štyrském před nedáwným časem. Když wás němečtí předstawení nenáwidí, rcetež jim s básníkem: W kom wlast a otců řeč Slast žádnau nebudí, Ten kráčí ďáblu w leč A lidstwo ostudí. Bych ještě dokázal, že se peníze na wydržení řehole kap. zbytečně wydáwají, stůjte zde následující doklady. Pakli by mnichů kap. bylo newyhnutelně zapotřebí, museli by být w každém městě, neb oni ( totiž kapucíni ) prawí, že od wlády z té příčiny jsau trpěni, by duchowenstwu na winici Páně pracujícímu w čas potřeby byli nápomocni. — Nuže ale, jak si má pomoci duchowní, který, když nějakau pomoc potřebuje, klášter na blízku nemá? aneb má se 6 ano i wíce duchowních mnichů proto celý rok w klášteře žiwit pro nějakau pomůcku krátký čas trwající? a kde místnímu duchownímu skrze celý rok pomáhají, musí jich též tolik být? Zdaž by to též jeden kooperátor nesprawil, jemuž by se 300 neb 250 zl. w stř. dalo, aniž by pak od fařáře farář - zřejmě tisková chyba? ještě cos žádal? Nemohliby mladí, zdrawí kněží řehole kap. umístěni býti co kooperátorowé, kde jich ještě zapotřebí, ku př. kde nyní wzhledem na pomoc klášterní jen jeden kaplan byl? do wojenských nemocnic, k plukům za polní kaplany, k hlawním školám za katechety atd.; neboť dle letošního schematismu kap. lze pozorowati, že někteří pracují, druzí pak w nečinnosti požíwají chleba wezdejšího. K práci tedy schopných dle nahlídnutí schematismu ( kdežto buď kazatel, katecheta atd. stojí ) byloby něco přes 60, asi 64 osob. Kněží w celku jest 148; tedy 84 bez zaměstnání, kteří totiž společnosti lidské k žádnému nejsau užitku. Mohl by se pro neschopné, choré buď nějaký klášter ponechat, aneb by zcela wenku pensí požíwati mohli; zdrawí ale, jak praweno, na každý pád mají z tohoto žiwota času našemu nepřiměřeného wytrženi býti, clerici professi, jichžto jest 8, buďto do semináře neb do jiných užitečnějších řeholí přesazeni, clerici bez professí a nowicowé, též i bratři laici, jichžto dohromady 17, ať se propustí; laicům professům, jichžto 66, mohlo by se kostelnictwí dáti — neb nějakau pensí. — K čemu nyní — poněwadž asi 64 kněží přec poněkud pracuje — žiwit 249 osob. To dělá ročně ke 200 zl. stř., na jednoho počítáno 249 x 200=49.800 zl. stř. Kdyby nadzmíněných 64 bylo zaopatřeno, ušetřiloby se ročně 12.800 z!, stř.; pakliby se neprofessi a nowicowé propustili, získalo by se nyní 3400; tedy 12.800+3400=16.200 zl. stř.; a pakliby někteří laici prof. k wýnosnějšímu kostelnictwí se dostali, co by jejich služba w průměru nesla, mohlo by se od pensí odraziti. Někteří by owšem k poslaužení chorých kněží, pakliby w klášteře pozůstali, w klášteře zůstat museli. A což stojí ročně sarta tecta? — — nejméně 10.000 zl. stř. pro wšechny kláštery w průměru w Čechách a na Morawě. A což by národní jmění získalo wyzdwiženírn klášterů kap. Wezměme toliko zahrady, někde mají též něco polí, areu, kde stawení stojí, když by se to rozprodalo. Pakli bychom pro choré jeden klášter, k. p. w Praze na Hradčanech ponechali, a druhé kláštery — jeden k druhému po 4000 zl. stř. cenili — ano we wětších městech by se wíce stržilo, dostaneme summu: za kláštery 20 x 4000 = 80.000 zl. stř.; na auroky po 5 proc. = 16000 zl. stř. Fráteři prof. ( laici prof. ) wšickni bez ohledu na nějakau službu jim přiměřenau — kdež by se, jak již swrchu řečeno, odrážka učinila — dostali by po 200 zl. stř.; tedy fráteři prof. 66 x 200 = 13200 zl. stř. z i auroků 16000 zl., a ještě by zůstalo od těch auroků 13200 — 16000 = 2800 zl. neschopných chorých kněží 84 x 200 zl. stř. = 16800 zl. stř. zbytek auroků na to, totiž 2800 zl. = 14000 zl. stř. — Tedy 14000 zl. stř. přišlo by k placení na kapucíny wyzdwižené, kdežto nyní stojí stát hroznau summu peněz pro nic a za nic; totiž 249 osob X 200 zl. = 49800 zl. + 10000 zl. sarta tecta auhrnkem, nejméně počítáno: 59800 zl. stř. neb 149500 zl. w. č. — Jako Jezowitů a Ligurianů, tak též i kapucínů není zapotřebí, toliko ještě prawím: Et antiquum documentum, Novo cedat ritui. Frater Veremundus Futrál", "id": 164}
{"text": "16. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [zpráva o zvolení poslance], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Dne 15. t. m. wywolen jest w okresu Beraunském za poslance na sněm říšský známý a wůbec wážený wlastenec Jan řytíř z Neubergů, od 106 přítomných woličů s 77 hlasy. ( Dobře jste tak učinili, páni woliči, náš Neuberg sprawedliwé očekáwání Waše jistě nezklame! )", "id": 165}
{"text": "26. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [úvaha o vlastnostech politicky nestálých lidí], Autor: Havlíček, Karel\nStálost, wytrwalost a neohroženost politická jsau wlastnosti, které newyhnutelně národ musí míti, chce-li upewniti swoje práwa a swau swobodu: bohužel ale těchto wlastností ještě příliš po řídku nalezáme. Jak mnohý mezi přáteli swými aneb někde w hostinci aneb jak říkáme za wětrem až přes příliš zůřiwý a radikalní člowěk, swěsí hlawu, ohne hřbet a poníží swau mysl, jak mile s auřady co činiti má, jak mile strana jemu we smýšlení politickém protiwná zwítězí a swé odporníky ustrašowati a pronásledowati počíná. Jak mnohý, jenž w roku 1848 bauřliwým swým radikalismem až wšechno děsil, jemužto tenkrát wšeho bylo málo, jemuž se celý swět zdál býti neliberální a reakcionářský, jak mnohý prawím auhlawní radikalista z minulého roku obchází nyní s klobaukem w ruce jako zmoklá slepice w ustawičných auzkostech, aby si někdo newzpomněl na jeho lonskau zůřiwost. Jaká jest asi příčina tohoto tak obyčejného úkazu? — Owšem jest příčin wíce, my wšak zde se jen na jednu hlawní poukázati sic obmýšlíme. Že jsau wůbec lidé beze wšeho mrawního charakteru, kteří wždy jen s tau stranau drží, která wyhráwá, kteří se tedy i w loni beze wšeho přeswědčení a bez mrawního pudu k liberální straně přidali, domýšlejíce se, že musí zwítězit a že pak při tom i oni ulowí lecjaký wýnosný auřádek nebo něco tomu podobného: o tom wšem, jakožto wěci příliš sprosté, obyčejné a mizerné nechceme ani slow šířiti. Takowí lidé budau dnes slaužití absolutní wládě za denuncianty a za biřice, a zejtra, kdyby se wěci obrátily, budau swé nejpoctiwější spoluobčany wěšet na lucerny a připrawowat pod guillotinu, wždy ale budau wyhledáwat beze wší swědomitosti jen swého špinawého zisku. My wšak zde jen chceme jednati o poctiwých ale slabých lidech, a o příčině, proč oni jsau nestálí a lehce zastrašitelní we swém politickém smýšlení. Příčina toho jest neurčitost a nejasnost jejich politického smýšlení. Puzeni jsauce jenom okamžitým citem a neurčitým nadšením nedowedli si ještě utwořiti w hlawě pewný systém politických zásad, a proto kolikráte jim w nadšení přeskočí několik koleček a hodiny jejich politického smýšlení hrozně hřmotí, najednau ale zase bez pohnutí státi zůstanau. Práwě proto, že se jejich smýšlení politické nezakládá na dobře promyšlených a ustálených zásadách, lehce se zaleknau a netraufají si to, co skutečně smýšlí, wždycky také činem wyznati, oni mají jen jakausi swáteční politiku mezi přáteli a při sklenici, ale wšude we skutečném žiwotě jenom wšední. Když slunce swítí liberální straně, poletují jako motýlkowé w nejpestřejším barewném blesku: když ale se obzor zahalí mraky a od daleka bručí wládní hrom, již hned se zalezají jako čerwíkowé do swých dírek. Mužowé ale, kteří dle pewných zásad smýšlí, kteří si utwořili pewná nezrušitelná prawidla w politice, přes které nikdy ani nepřeskočí ani nepodlezau: takowí dowedau w čas přílišné politické bujnosti odporowat přemrštěncům, a nedbajíce na žádné jejich, že při tom často utrží nezaslauženě nadáwky, umějí ochladiti jejich přílišnau zapálenost a uchrání tím kolikráte wlast od welikého neštěstí, za to ale se také nebojí w zarmaucených dobách politické sklíčenosti powznesti neohroženě hlasu swého proti škůdcům a nepřátelům swobody. W politice musí každý napřed sám se sebau a se swým swědomím býti urownán a přeswědčen, že nic nesprawedliwého a nic pro wlast škodliwého nežádá, pak ale když jednau tohoto přeswědčení nabyl, nesmí se také báti a ostýchati, toto swé přeswědčení jakožto wěc dowolenau a poctiwau wšude a před každým a buď si to císař sám wyslowiti a zastáwati. Jen takowým spůsobem může oprawdu swoboda prawá wzniknaut a pro budaucnost se ustálit.", "id": 166}
{"text": "13. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O záležitostech Moravy], Autor: Prúdek, F. W.; Stájský, Jan Ludmil; Havlíček, Karel (přetisk)\nK redakci těchto listů došel následující dopis z Wídně o záležitostech našich na Morawě: We Wídni 10. Dubna 1848. Welewážený pane redaktore! Práwě mne došly zpráwy z Brna, které pro důležitost našich poměrů Wám tuto sděluji. Předewším Wašnosti žádám to slawným Pražským wyslancům sděliti, jelikož to nemalého wplywu má na wýbor, který se do Morawy sestawiti hodlá. Co za weřejnosti hodného uznáte — uweřejněte. — ( Wěrný opis přátelského dopisu. ) W Brně 8. Dubna 1848. Kdy pak dojde deputace Pražská k nám? Wčera, jak jste nám psal, očekáwali jsme ji, ale nadarmo. Zhotowena jestiť k uwítání čerwenobílá korauhew — se lwem a orlicí, spojené wěncem lípowým. Hudba mysliwecká bude hráti piece národní. By deputace Pražská sem do Brna přišla, jediné přání naše. Brňané mají barwy německé — na starém Brně wlaje prápor německý!! Snadno pochopíte, jaké city wzbudí pohled na to w srdci každého wlastimila. Cizozemci, kteří se k nám wtlačili, dáwají nám nyní zákony, dle kterých zblaudilý Morawan se řídí, za swé je pokládaje. Přewraty w poslední době nás překwapily a pupenec u swém rozwinutí od škodného mrazu zachopen trpí, pročež jen zdánliwá pro nás jestiť swoboda. Lid wenkowský newí, oč se jedná — s užasnutím doslýcháme zpráwy z wenkowa. Chystáme se k rozejíti — jen že nás tak málo! Což našinci we Wídni? Že zde neleníme, již dokázali jsme. Mnoho horliwých mladíků odebralo se do Morawy. Jedná se w Morawě o strašnau budaucnost! Dnes neb zítra wypukne náramný boj! — We Středu odpoledne strhla se w káwarně u Padowce při zástupu as 60 osob znamenitá hádka. W Brně jedině se mluwí, zdaliž Morawa má býti s Čechy spojena neb ne; kde přewaha — wíte! Ba bohužel! Ostatně to nemůžeme nazwati přewahu, kde teprw jedna strana zastaupena. Dostane to wšak jinau twář, až se i hlas lidu našeho do wážky položí. Jistý Baumann, Brňan, přewzal úlohu wšech ostatních k odporu. Měl jsem při ruce brožůrku: „ Slawen, Russen, Germanen \" a dokázal jsem, že dle Šafaříka w Čechách, Morawě a Slezsku 6,700.000 obywatelů, mezi nimiž 1,200.000 Němců, důsledně slowanské province, které dle historičného základu k jedné koruně, totiž české náleží, že císařský plakat: „ Einberufung der Stände der slavischen Provinzen \" jmenowitě nám platil — powažowati budeme tedy každého proti tomu jeduajícího za zrádce konstituce, jak se to stalo s barwami německými; chceme býtí Rakušany a jen Rakušany, nikoli ale Němcemi. Baumann: „ wir werden uns schon zu helfen wissen, und wenn nicht anders, so werden wir euch erdrücken! “ Oder wos! jak Wídeňáci říkají. Pánowé! smějeme se waší málomocné zůřiwosti. „ Wystawěli jste nám šibenici, ale to se ještě newí — kdo na ní bude wiset! \" jak řekl náš Hurban. To zawdalo příčinu k hrozným debattám. Wáš list nám dal ráno na wědomost, že Česká deputace dnes nepřijede, tedy jsme příprawy odstranili. Práwě dochází Mráček z nádraží á wyprawuje: Na sta Němců Totiž bněnských Němců — či německých Brňanů!! s korauhwi německau očekáwalo českau deputaci u nádraží, aby ji — zbili, zmlátili, wypískali atd. — poněwadž ale nepřišli, řekli: Sie haben Wind bekommen! sind in Lundenburg geblieben atd. Studující wyprawují: Lažanský dal seniorowi wědět, aby zakázal Slowanům na ústawu přiwítati Českau deputaci. J. Bezděk, policejní direktor, má být toho příčinau a, byla organisace w tom. Podobného cosi ani mezi Hottentoty státi nemůže! Snad by bylo dobře, kdyby deputace sem ani nedošla, neb jak doslýchám, že jedna setnina ustawičné hlídání přewzala, aby študující neb deputace sem newrazila. Tak? A to má být ta konstituční swoboda? Pánowé! Nicht übel! Poznam. zasílatele. Minulý čtwrtek pronesl jsem na filosofii shromážděné mládeži několik slow. „ W těchto síních \" tak asi řekl jsem, „ mluwíwal k nám před sedmi lety náš mistr Klácel, jehožto slowa w srdci mnohých se zakořenila. Tehdáž nás dusily urputné zákony, kde nyní swobodně počínati lze. Wlast jest naše a nemáme se co obáwati cizinců. Národnost bez swobody a swobodu bez národnosti nechceme! Nýbrž pod štítem swobody a práwa národnost hájiti budeme \" atd. „ Ozwání lidu Morawského \" četlo se po wydání na filosofii od wlastenců toho ústawu. Němci počali zuřit a přetrhli další čtení. Hádky powstaly, Dudík přišel a řekl, že Němci mohau mezi čtením odejít, což se i stalo. Ohéral, Šembera, Dudík byli od Lažanského předwoláni, aby zamezili demonstraci každou. Laminet, staw morawský, dal 1000 pik zhotowiti. Proti komu? Zýtra wíc. Wáš F. W. Prúdek m. p. Slowa zasilatele k slaw. wyslancům Českým. Toto jsem za potřebné uznal, aby jste poznali staw našich wěcí na Morawě, a abyste si Wy, kteří na Morawu jste welikomyslně se odhodlali, již napřed ustanowili plan. Při tom, jak jsme se umluwili, zůstane. Našinci budau na příchod Wáš připrawowati lid, jako na příchod messiáše. Protož nelenujte, bratří drazí! Přispějte nám ku pomoci, abychom zuřiwosti odporníků nepodlehli. Nechceme abyste bojowali za nás — ale pomoci nám musíte — mámeť přísahu i lásku Waši! Jan Ludmil Stájský, Morawan. Práwě an zawírám list, donese se mi nowá zpráwa, z níž Wám tuto zlomky podáwám. W Brně 9. Dubna. Rozčilenost strašná proti nám, a naše proti Němcům panuje zde, slabší naší straně hrozí nebezpečnost. Náš Klácel wčera wečer odtud zcela odešel. Národní stráž mu zkázala, že jeho osobu a klášter neuchrání; sekretář biskupa wykázal mu též delší prodléwání w klášteře. Wčera se chystala Ohéralowi kočičí muzika — študující přewzali ochranu, nestalo se nic. Leseverein a mnoho cizozemců w čele Winikra prowáděli wčerejší kocourkowstwí. Na dnes o 3 hodinách opowěděl jsem schůzku — representanti wšech řemeslníků a jiných dělníků jsau objednání 30 též studující atd. Prof. Knatránka že prý oběsí. Dr. Otta chtěli zbit, Mikšíčka též. F. W. Prúdek. Lwe Český! Slabá orlice taužebně očekáwá pomoci twé!! Stájský.", "id": 167}
{"text": "16. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Z Vídně]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Z Wídně. Pokoj na krátký čas porušen jest, a wšak nyní se již wšechno k dobrému obrátilo. Kníže Metternich, tajný domácí, dworní a státní kancléř, složil auřad swůj do rukau J. M. Císaře Pána a Krále našeho Českého. Weliká změna nastane w celé naší wládě. J. M. C. ráčil dne 15. t. m. wyjeti do města a přiwítán jest wšeobecným jásáním obecenstwa. Pro zachowáni pořádku sestawilo se měšťanstwo a studentstwo Wídenské ozbrojeno do sborů, jakožto stráž národní. Překwapeni těmito neočekáwanými radostnými zpráwami, nemůžeme již nyní ( w 11. hod. w noci ) celé číslo, již dříwe hotowé, proměniti; pročež stůj, co stojí! Radost w Praze jest neskončená, a bohdá že ji toto číslo rozšíří po celé wlasti!!!", "id": 168}
{"text": "5. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Zatím dorazily naše tři equipáže již před dům Nozdrowa. W domě nebyl nikdo na jich příjezd připrawen. W jižbě stálo lešení na kozách a dwa mužikowé stojící na něm bílili stěny, pozwukujíce jakausi nekonečnau píseň; podlaha byla celá popleskaná wápnem. Nozdrow běliče i lešení na tu chwíli wypowěděl a odběhl do druhé swětnice dáwat rozkazy. Hosté slyšeli, jak nařizowal strojiti oběd; Čičikow počínaje již taktak cítiti appetit, znamenal, že pod pět hodin nezasednau ke stolu. Nozdrow nawrátiw se wedl hosti, by si wšechno prohlídli, co bylo na jeho wsi; a we dwau hodinách ukázal jim wšechno, tak že nezbylo nic, co by ještě ukázal. Napřed a předewším šli do konírny, kde spatřili dwě kobyly, jednu jablkowé barwy, druhau wranku, pak hnědého hřebce, na pohled nepatrného, ale za kterého se Nozdrow dušowal, že dal deset tisíc. „ Deset tisíc žes dal za něj? “ podotknul zeť, „ nestojíť ani za jeden. “ „ Bůh wí, deset tisíc, “ prawil Nozdrow. „ Pro mne se dušuj jak chceš, “ odwece zeť. „ Nu chceš-li, wsaďme se! “ řekl Nozdrow. Do sázky se wšak zeti nezachtělo. Pak ukazowal Nozdrow prázdné maštale, kde býwali někdy taktéž krásní koně. W téže konírně widěli také kozla, který podle staré powěry newyhnutelně musí stát u koní; jak se zdálo, žil s nimi sworně, procházel se jim pod břichy jako doma. Pak je wedl Nozdrow podíwat se na wlče na řetězi. „ Widíte wlče! “ prawil, „ já je newalně krmím syrowým masem, chci, aby bylo hodně diwoké! “ Pak šli k rybníku, we kterém dle slow Nozdrowowých byly ryby takowé welikosti, že jednu dwa lidé s bídau wytáhli, čemuž jeho příbuzný owšem neopominul odporowat. – „ Já ti, Čičikowe, “ prawil Nozdrow, „ ukážu nejkrásnější pár psů: budeš se jim zajisté diwit! “ a wedl je k malému domku wystawenému welmi hezky, okolo něhožto byl kolem dokola malý dworek. Wejdauce na tento dworek uwiděli tam množstwí psů wšelikých druhů a barew: moratých, černých s plasinami, plawých, černěstrakatých, čerweněstrakatých, černouchých, šerouchých.... Tu bylo jmen, co jich jen zná psí fraseologie: Strelaj, Obrugaj, Porchaj, Požár, Skosýr, Čerkaj, Dopekaj, Pripekaj, Sewerga, Kasatka, Nagrada, Popečitelnice. Nozdrow byl mezi nimi zrowna jako otec u prostřed rodiny: wšichni wyzdwihnauce podle starodáwních psích obyčejů ohony wzhůru, hnali se naproti hostům a počali je wítati. Asi deset jich skočilo předníma nohama Nozdrowu na ramena. Obrugaj proukázal to samé přátelstwí Čičikowi, a postawiw se na zadní nohy líznul jej jazykem zrowna na pysk, tak že Čičikow hned wyplywnul. Pak se šli díwat na čupku krymskau, která byla již slepá a dle slow Nozdrowa měla již brzy zdechnaut, awšak prý před dwěma lety byla welmi krásná čupka: podíwali se tedy na čupku, a čupka byla skutečně slepá. Pak se šli díwat na wodní mlýn, kde se nedostáwal wrchní kámen. „ A tuhle hned je kowárna! “ prawil Nozdrow. Jdauce kausek uwiděli oprawdu kowárnu a prohlédli tedy i kowárnu. „ Tuhle na tomto poli “ – prawil Nozdrow – „ je takowé množstwí zajíců, že není ani widěti zem; já sám wlastníma rukama jsem chytil jednoho za zadní nohy! “ „ Nu zajíce bys ty nechytil do ruky! “ podotknul zeť. „ A proč bych nechytil, chytil jsem a konec! “ odpowěděl Nozdrow. „ Ted tě prowedu, “ prawil k Čičikowu „ na hranice, kde se končí moje statky. “ Nozdrow wedl hosti swé polemi na mnohých místech křowím zarostlými. Hosti se museli probírat přes příkopy a zoraniště. Čičikow již zemdlel. Leckde wyšlapáwali zrowna nohami wodu, tak bylo položení nízké. Prošedše pořádnau prostoru wodau a blátem widěli skutečně hranice, totiž dřewěný slaupec a auzkau mez. „ Wida! hranice “ – prawil Nozdrow – „ wšechno co widíš na této straně, wšechno to je moje, a i po druhé straně celý tenhle les a wšechno co je za ním, je moje. “ „ A kdypak se stal tento les twým? “ tázal se zeť. „ Což jsi ho nedáwno kaupil? Wždyť on nebyl twůj. “ „ Ano, já ho nedáwno kaupil, “ wece Nozdrow. „ Ale jak paks ho mohl tak rychle kaupit? “ „ Ano, já ho kaupil předewčírem, a hrom do toho, draho jsem kaupil. “ „ Ale wždyť paks ten den byl na jarmarce. “ „ Ale ty Sofrone! Což nelze w tentýž čas být i na jarmarce, i kaupit grunt? Nu já byl na jarmarce, a přikažtík můj to kaupil beze mne. “ „ Tak tedy přikažtík! “ prawil zeť, ale i pak ještě pochybowal a zatřásl hlawau. Hosté se wrátili do domu. Nozdrow je zawedl do swého kabinetu, w kterém wšak nebylo ani památky o tom, co býwá w kabinetech, to jest po knihách, nebo po papíře; wiseli tam pauze šawle a dwě ručnice, jedna za tři sta, druhá za osm set rublů. Zeť prohlídnuw je zatřásl jen hlawau. – Pak se ukázaly turecké kinžály, na jednomž z nich bylo omylem wyryto: Mistr Savelij Sibirjakow. Hned wedle nich ukázal se hostům kolowrátek. Nozdrow nemeškaje hned jim něco zahrál. Kolowrátek hrál ne bez líbeznosti, ale w prostředku se něco, jak se zdálo, přihodilo: mazur přešel do písně: „ Malburg w pochod odešel “ a „ Malburg w pochod odešel “ přewrhlo se neočekáwaně do jakéhos starožitného walčíku. Již Nozdrow dáwno přestal točit, ale w kolowrátku jedna píšťala, welmi smělá, byla a nijak nechtěla ustati; a ještě dlauho potom wýskala ona samojediná. Pak se objewily dýmky dřewěnky, hlíněnky, nakauřené a nenakauřené, traubel s jantarowau špičkau, nedáwno wyhraný, pytlík wyšíwaný od jakési hraběnky někde na poštowní štací, která se do něho až po uši zamilowala a jejížto ručičky byly, jak se wyjádřil, prawý „ superflu “, slowo, které nepochybné u něho mělo znamenat nejwyšší stupeň dokonalosti. Okolo páté hodiny sedli ke stolu. Oběd, jak bylo widěti, nebyl u Nozdrowa hlawní wěc: jídla nehrála welikau rolli, něco bylo připáleno, něco zas ani se nedowařilo. Bylo widět, že se držel kuchař wíce okamžitých nápadů a dáwal do jídel, co mu práwě padlo do rukau: stál-li wedle něho pepř, nasypal pepře, nahodilo-lo se zelí – nacpal zelí, mlíko, uzeninu, hrách, wšeho napleskal, zkrátka prawau hatlaninu, jen když to bylo teplé, chuť to přec nějakau mít musí. Za to držel Nozdrow na wína, ještě nepřinesli políwku, a již nalil hostům po weliké sklenici port wína a druhau „ hosoternu “, protože w gubernských a okresních městech ani nemíwají obyčejné „ sotern “. Pak nechal Nozdrow přinesti láhwici madeirského, nad nějž lepšího nepil ani sám feldmaršál. Madeirské wěru také pálilo w ústech, nebo kupci znajíce již wkus poměštíků držících na dobré madeirské, míchali do něho nemilosrdně rum, někdy také nalili do něj císařské wodky w naději, že to žaludky ruské wšechno snesau. Pak poručil Nozdrow přinésti jakausi zwláštní láhwici, we které dle slow jeho bylo burgundské i šampaňské zároweň. Nalíwal welmi horliwě do obau sklenek, na prawo i na lewo, jak zeti tak Čičikowu; Čičikow ale zpozorowal tak mimochodem, že sám sobě nepopříwal práwě mnoho; i pohnulo ho to býti opatrným, a jak se jen Nozdrow nějak rozhowořil nebo naléwal zeti, wylil hned sklenku swau na talíř. Za nedlauho bylo přinešena na stůl řeřabinowka, mající dle slow Nozdrowowých docela chuť slíw, w které ale bylo až k zalknutí cítiti líh w celé jeho síle. Pak pili jakýsi balsám, nesaucí názew takowý, že bylo těžko na něj si zpomenaut, a sám hostitel podruhé jej jiným již jménem nazwal. Oběd byl již dáwno u konce, wín bylo již wšech okuseno, ale hosté seděli posud u stolu. Čičikow nikterak nechtěl promluwiti s Nozdrowem před zetěm, a sice co do hlawního předmětu. Byltě zeť wždy jen nahodilá osoba, a tento předmět žádal osamělého a přátelského rozhoworu. Ostatně ale byl zeť sotwa nebezpečný člowěk, protože se snad do sytosti napil a každau chwíli drknul hlawau k stolu. Pozoruje konečně sám, že není hlawa w pořádku, stal poraučeti se, ale takowým leniwým a ospalým hlasem, jakoby ( mluwíc po rusku ) natahowal kleštěmi na koně chomaut. „ O ne ne ne! nepustím! “ prawil Nozdrow. „ Ne, odpusť mi, přítelínku, musím jet. “ „ Eh! hlauposti! hned si zařídíme bančík! “ „ Ne, zařiď si bratře sám, ale já nemohu; žena bude we weliké pretensí, já ji musím wyprawowat o jarmarku. Musím, bratře, wěru ji musím uspokojit. Ne, nedrž mne! “ „ Ať si teda jede, co je po něm, “ prawil Nozdrow po tichu k Čičikowu. „ A wěru, “ doložil nahlas – „ wystát nemohu takowé mlíčny; wem tě čert, táhni se babit se ženau, ty Feťuku! “ „ Ne, bratře, nenadáwej mi Feťuků Feťuk slowo urážliwé pro mužského, pochází od písmeny řecké Th ( kterau Rusowé wyslowují F ), kterau někteří za neslušnau písmenu pokládají. ( Pozn. Gógola. ), “ odpowěděl zeť – „ já ji děkuji za swůj žiwot. Takowá je hodná, milaunká, tak srdečná... až do slzí to pohne, zeptá se, co jsem widěl na jarmarku, musím jí wšechno wyprawit... takowá milaunká. “ „ Nu jeď, jeď, posaď si ji za sklo! Tu máš čepici. “ „ Ne, bratře! ty se dokonce nemáš o ni takto wyjadřowat, tím ty, mohu říci, mne samého urážíš, ona je takowá milaunká. “ „ No tedy se k ní kliď honem! “ „ Ano, bratře! pojedu, odpusť, že nemohu zůstat. Od srdce rád bych byl, ale nemohu. “ Zeť ještě dlauho opakowal swoje omlauwání nepozoruje ani, že již sedí dáwno sám w bryčce, že již dáwno wyjel za wrata a že před ním již dáwno jsau jen šíré pole. Musíme si pomyslit, že jeho žena neuslyšela mnoho podrobností o jarmarku. „ To je neřád, “ prawil Nozdrow, díwaje se oknem za odjíždějící powozkau. „ Lewý koník by prošel, již bych ho byl dáwno o něho opálil, ale není s ním ani řeč. Feťuk, prawý Feťuk! “ Pak wešli do pokoje. Porfirij podal swíce, a Čičikow zpozorowal w rukau domácího pána hru karet, jakoby mu tam byla se stropu spadla. „ A co, bratře “ – prawil Nozdrow stiskna karty po stranách, až praskly. „ Pro ukrácení chwíle dáwám tři sta rublí na bank. “ Ale Čičikow dělal se jakoby ani neslyšel, a řekl jakoby si byl najednau wzpomněl: „ A abych nezapomněl: mám k tobě prosbu. “ „ Jakau? “ „ Dej mi dříwe slowo, že ji wyplníš! “ „ Ale jaká prosba? “ „ No, dej jen slowo! “ „ Tedy dobře! “ „ Čestné slowo? “ „ Čestné slowo! “ „ Nu tuhle prosbu: ty máš jistě we swé wsi umrlé poddané, kteří ještě nejsau wymazány w revisí. “ „ Arci že mám, a což? „ „ Přepusť je mně, na moje jméno. “ „ A což s nimi? “ „ Potřebuju je. “ „ Ale nač? “ „ No potřebuju je.... to je má wěc... zkrátka potřebuju je. “ „ To máš jistě nějakau špekulaci. Přiznej se, což? “ „ A jakau špekulaci? z takowé hlauposti ani se nedá špekulowat. “ „ A což s nimi tedy budeš dělat? “ „ Ej! jaký zwědawý! každý neřád by rád omakal rukau a ještě k němu přičichnul! “ „ A proč to tedy nechceš říct? “ „ A proč ty zas to chceš wědět! nu, jenom tak, přišel mi ten nápad. “ „ Tak wíš co: pokud mi nepowíš k čemu, neudělám to. “ „ A widíš, to není čestné s twé strany: dal si slowo a nedržíš nic. “ „ Mluw si co chceš, ale neudělám, až powíš nač! “ Co mu mám tak říci – pomyslil si Čičikow, a po krátkém rozmýšlení řekl mu, že potřebuje mrtwé duše pro wětší wážnost we společenském žiwotu, že nemá weliké statky, a proto tedy chce prozatím jen aspoň nějaké dušice. „ Prášíš, prášíš, “ wskočil mu do řeči Nozdrow, „ prášíš bratře až hanba. “ Čičikow pozorowal sám, že si newymyslil nic wýborného a že záminka jeho je slabá. „ Nu tak ti tedy powím upřímně, ale prosím tě, newybleptej to. Myslím se oženit: ale musím ti říci, že otec a máť newěsty jsau lidé welmi ctižádostiwí. Wěru mrzutá wěc, sám lituji, že jsem co začal, ale chtějí newyhnutelně, aby ženich měl 300 duší, a poněwadž se mi plných 150 nedostáwá... “ „ Prášíš, zase prášíš! “ zakřičel Nozdrow. „ Nu tu jsem ani tolikhle neselhal, “ prawil Čičikow, ukazuje palcem na malíku malinký kausíček. „ O krk se wsázím, že prášíš! “ „ Dowol, to jsau urážky! což pak by wěru, proč pak bych byl lhář! “ „ I wždyť já tě znám: ty jsi hlawní šelma, dowol, abych ti to řekl po přátelsku! Kdybych byl twým předstaweným, dal bych tě powěsit na prwní strom! “ Čičikow byl uražen tauto řečí. Již každé slowo poněkud hrubé aneb neslušné bylo mu protiwné. On ani rád nepřipauštěl se sebau familiárně rozpráwět, leč by byla osoba příliš wysoké důstojnosti. A proto byl nyní dokonce rozhněwán. „ Na mau duši bych tě powěsil “ – opakowal Nozdrow – „ prawím ti to upřímně, ne abych tě chtěl urazil, nýbrž z přátelstwí tak mluwím! “ „ Wšechno má swé meze “ – prawil Čičikow s citem důstojným. „ Chceš-li si wywádět podobnými řečmi, jdi do kasárny. “ A pak doložil krátce: „ Nechceš li darowat, tedy prodej. “ „ Prodat! Ale wždyť já tě znám, ty jsi darebák, nedáš mi za ně mnoho? “ „ Eh! ty jsi také řádný muž! podiwejme se! Což pak jsau z briliantů? he? “ „ No, wždyť jsem to wěděl! “ „ Dowol přítelínku! jaké pak to máš židowské nápady. Ty bys mne je měl dát zadarmo. “ „ No, wíš co, abych ti dokázal, že nejsem nějaký odřihost, newezmu za ně nic. Kup ode mne hřebce, já ti je přidám. “ „ Jdi mi, co budu dělat se hřebcem? “ prawil Čičikow poražen skutečně takowým nabídnutím. „ Co s ním budeš dělat! a wždyť jsem já za něho dal deset tisíc, a tobě ho dám za čtyry. “ „ A co se hřebcem? já nemám hřebinec. “ „ Ale wždyť nerozumíš; já teď jenom od tebe chci tři tísíce a čtwrtý tisíc můžeš zaplatit později. “ „ Ale nepotřebuju hřebce! wzal ho kozel! “ „ No tedy kup wranau kobylu! „ Ani kobylu nepotřebuju. “ „ Za kobylu a za šedého koně, kterého jsi widěl, mi dáš jenom dwa tisíce. “ „ Ale já koně nepotřebuju. “ „ Ty je prodáš: wždyť ti za ně dají na prwním jarmarku dwakrát tolik. “ „ Tedy si je raději sám prodej, když wíš, že dostaneš dwakrát tolik. “ „ Já wím, že dostanu; ale rád bych byl, abys také ty z toho něco měl. “ Čičikow poděkowal za dobrý aumysl a dokonce se odřekl i šedého koně i wrané kobyly. „ No, tak kup psy. Prodám ti takowý párek.. “ Tu počal Nozdrow wychwalowat. „ Ale nač psi? nejsem milowník. “ „ Ale já bych rád, abys měl psy. A wíš co, nechceš-li psy, tedy ode mne kup flašinet, kapitální flašinet: mne samého na mau čest stojí půl druhého tisíce, tobě ho dám za 900 rublů! “ „ Ale nač flašinet? wždyť nejsem Němec, abych s ním chodil po cestách a žebral peníze! “ W Rusích obyčejně Němci chodíwají s kolowrátky, s opicemi, se psy atd. wyděláwat peníze. Překl. „ Ale wždyť to není takowý kolowrátek, jako nosí Němci. To jsau warhany: podíwej se jen, wšechno z čerweného dřewa. Widíš, já ti ho ještě ukážu. “ Tu popadl Nozdrow Čičikowa za ruku a počal ho tahat do druhého pokoje, a ačkoli se tento dosti opíral nohama o podlahu a ujisťowal, že již wí, jaký jest to flašinet, přece musel ještě jednau uslyšet, jak Maleborough jel do města. – „ Když tedy nechceš nic o penězích, tedy wíš co: já ti dám flašinet a wšechny swé mrtwé duše, co jich mám, a ty mi dáš swau bryčku a tři sta rublů přídawkem. “ „ A wida, a w čem pak já pojedu? “ „ Já ti dám jinau bryčku. Pojďme do kůlny, já ti ji ukážu. Dej si ji jen přebarwit a bude slawná bryčka. “ „ Eh! jaký to neustupný běs do něho wjel! “ pomyslil si Čičikow a umínil si za wšechnu cenu nechtít ani slyšet o wšech bryčkách, flašinetách a wšech psích se wšelikými jejich wlastnostmi. „ Ale wždyť bude bryčka, flašinet a mrtwé duše! “ „ Nechci! “ prawil ještě jednau Čičikow. „ Proč pak nechceš? “ – „ Protože dokonce nechci, a konec! “ „ Jaký jsi ty! s tebau, jak widím, se nemůže jednat, jak se sluší a patří mezi řádnými soudruhy a přáteli!... Ty jsi krásný! hned na tobě widět, že jsi přetwářenec! “ „ Nu, což jsem snad blázen? Jen si pomysli sám, nač mám kupowati wěc, kterau na nic nepotřebuju. “ „ Jen mně, prosím tě, nemluw. Teď již tě docela znám. Takowá držgrešle. No, wíš co, zahrajem si bančík. Já wsadím wšechny umrlé na kartu a flašinet také. “ „ Dáti se do banku, znamená, podrobiti se neznámému osudu “ – prawil Číčikow, a tu se podíwal očkem na karty w rukau Nozdrowa. Zdály se mu být welmi umělé a podezřelé. „ Proč pak neznámému osudu? Žádnému neznámému osudu; bude-li na twé straně štěstí, můžeš wyhrát čert wí co. Widíš, jaké štěstí! “ prawil házeje karty pro powzbuzení – „ jaké štěstí! Widíš, jen se rype. Tuhle ta proklatá dewítka, na kterau jsem wšechno prosázel! Cítil jsem 678 to, že mne zawede, ale zawřel jsem oči a pomyslil jsem si: čert tě wezmi, buď si jak buď! “ Co Nozdrow toto mluwil, přinesl Porfirij flašku. Ale Čičikow nechtěl ani pít ani hrát. „ Proč pak nechceš hrát? “ „ Protože nemám chuť. A abych ti prawdu řekl, já nestojím o hru. “ „ Proč bys nestál? “ Čičikow pokrčil rameny a dodal: „ Protože o ní nestojím. “ „ Tys plewa! “ „ Což dělat? tak mne Bůh stwořil! “ „ Feťuk jsi, nic jiného. Myslil jsem dříwe, že jsi aspoň poněkud řádný člowěk, ale ty nejsi k ničemu. S tebau není možná přátelsky pojednat, žádná upřímnost, žádná srdečnost! auplný Sobakewič, takowý dareba! “ „ A proč pak mi laješ? Snad je to moje wina, že nerad hrám. Prodej mi duše samotné, jsi-li již takowý člowěk, že se třeseš na takowau malichernau wěc. “ „ Čerta starého dostaneš! Chtěl jsem ti je za darmo dát, ale teď nedám. Kdybys dáwal troje králowstwí, nedám. Takowý peciwal a strašpytel! Od nynějška s tebau nechci nic mít. Porfirij, jdi a řekni koňochowi, aby jeho koňům nedáwal žádný owes, at žerau jen seno. “ Takowý obrat neočekáwal Čičikow žádným spůsobem. „ Lépe abys mi ani na oči nechodil! “ prawil Nozdrow. Přece wšak i po této rozmluwě host a domácí pán powečeřeli pospolu, ačkoli nestálo tentokrát na stole již žádné wíno s podiwnými jmény. Čněla jen na stole jediná flaška s jakýmsi ciprským, které ale bylo jak se říká kyselina w každém ohledu. Po wečeři prawil Nozdrow Čičikowi, weda jej do postranního pokoje, kde byla postel připrawena: „ Tu je twá postel. Nechci ti ani dát dobrau noc! “ Čičikow zůstal po odejití Nozdrowa we welmi nepříjemném stawu dušewním. On se wnitřně sám na sebe zlobil, že k němu jezdil a zmařil čas. Ale wětší předhůzky si ještě činil proto, že jednal neopatrně jako dítě, jako blázen: nebo wěc nebyla takowého spůsobu, aby se swěřiti měla Nozdrowu... Nozdrow je neřád-člowěk, Nozdrow může nalhat, přidat, pustit Bůh wí co do swěta, a budau z toho ještě nějaké pletky.... hlaupost, eh! hlaupost! „ Zrowna jsem osel! “ prawil Čičikow. Spal welmi špatně. Jakýsi malý ale bujný hmyz štípal ho tak nemilosrdně, že se celau hrstí škrábal po těle a dodal: „ čert aby wás wzal i s Nozdrowem! “ Probudil se welmi časně. Prwní jeho práce byla, jak oblekl chalát a obul boty, jíti přes dwůr do maštale a poručit Selifánu, aby hned zapřáhl bryčku. Wraceje se přes dwůr potkal Nozdrowa, který byl též w chalátě s dýmkau w hubě. Nozdrow ho wítal přátelsky a ptal se: „ Jak jsi se wyspal? “ „ Tak, tak, “ odpowědčl Čičikow welmi suše. „ A já bratře “ – prawil Nozdrow – „ takowá ohyzda po celau noc, až hanba wyprawowat, a w hubě po wčerejšku jakoby škadrona nocowala. Pomysli jsi: „ zdálo se mi, žo jsem byl bit, wěru! a pomysli od koho? neuhodneš na žádný spůsob: stabsrotmistr Pocelujew a Kuwšinikow. “ „ Ba, “ pomyslil si Čičikow, „ dobře by bylo, kdyby ti wyřezali, když nespíš. “ „ Wěru! bolelo mně to! A jak se probudím, kýho čerta, wěru mne cosi pálí, jistě čertowy blechy! Nu jdi se teď oblíkat, a já přijdu hned. Musím se jen trochu wywadit s tím šelmau příkažtíkem. “ ( Pokračowání. )", "id": 169}
{"text": "1. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: V.V.Tomek., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Pan Wácslaw Wladiwoj Tomek ustanowen jest sekretářem Matice České.", "id": 170}
{"text": "2. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Zpráva ze Slaného - poznámka]., Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Pozn. Red. Diwno jest nám, že posud nikdo ze Slaného tuto jistě zajímawau zpráwu nám nepodal. Což jest tam tak málo účastenstwí wlasteneckého?", "id": 171}
{"text": "27. březen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Poznámka redakce], Autor: Havlíček, Karel\n* ) Mylné toto míněni, žeby mezi wšemi Slowany wždy swornost býti měla a mohla, wywrátili sme a wywrátíme ještě w článku „ Slowan a Čech \" pod čárou w Nowinách. Wůbec ze wšeho widíme neštastnou a komickou snahu Francouzů ustawičně a bez znání wěcí do wětru politikowati. Red.", "id": 172}
{"text": "6. srpen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: [Napomenutí k Irům.], Autor: Havlíček, Karel\nZahraničné zpráwy. W Angličanech. Anglický časopis „ Examiner “ učinil k Irům toto napomenutí: „ Není diwu, že repealstwo žádných pokroků nedělá. “ „ Irsko pro Irčany “ jest heslo jejich, a wšak jak přewráceně wypadá smysl slow těchto záštím proti Angličanstwu přesycených, když w řeči anglické pronešena jsau. Irsko pro Irčany! nuže proč ne také řeč Irská pro Irčany a Irsko, a sice jediné a wýhradně? Proč zneuctíwají Irčané usta swá řečí naší? Což to není stará prawda, že národ, který řeč nepřítele swého přijme, tím samým polowičně již podmaněn jest? Pan O‘Connell nechce ani anglického šwu na šatu swém trpěti, a přece mluwí anglicky! Wěru Irčané by se měli aspoň při swých schůzkách w irském řečnění cwičit, aby irský jazyk w parlamentě wlastním, až ho jednau budau mít, zawésti mohli. – Známo totiž, že Irčané mluwí zcela jiným jazykem půwodním, a že jenom nyní poangličeni jsau od té doby, co si je Angličané podmanili.", "id": 173}
{"text": "23. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Němectvo a Maďarstvo v Sedmihradsku., Autor: Havlíček, Karel\nNěmectwo a Maďarstwo w Sedmihradsku. Známo bude našemu čtenářstwu, že před nedáwným časem w králowstwí Uherském jazyk maďarský místo latinského učiněn jest řečí úřední, a že tam nyní w takowém užíwání jest, jako dosawad jazyk německý u nás w Čechách. Zapálení horliwci maďarští ( nejwíce oposice ) nejen že swůj jazyk maďarský w králowstwí Uherském i tam wnucují, kde zákon newelí, nýbrž i w spojených s král. Uherským zemích, w Horwatsku, Slawonsku a Sedmihradsku rádi by jazyk maďarský úřední řečí učinili, ačkoli tomu tamější obywatelé dopustiti nechtějí. W Horwatsku powstaly skrze to weliké nepokoje: ačkoli tam žádní Maďarowé nebydlí, poštěstilo se přece uherské oposici získati si tam mezi newzdělanau šlechtau swau stranu. Tito ubozí Maďaroni ( tak je Ilirowé jmenují ) ačkoli sami rození Horwati jsau, ba ani maďarsky neumějí; přece se, zaslepeni od Maďarůw, we wšem protiwí národně smýšlející straně ilirské, a swé wlastní národnosti, swému wlastnímu jazyku překážejí, najati a namluweni k tomu od nepřátelů národnosti Slowanské, od Maďarů. Není wšak pochybnosti, že konečně jazyk ilirský i w Slawonsku i w Horwatsku zwítězí, poněwadž tato králowstwí od pauhých Ilirů odbydlena jsau. Jiné zcela okolnosti widíme w Sedmihradsku. W této zemi bydlí hlawně tři národowé: Rumuni ( Walaši ) asi 1,300.000 Maďaři asi 500.000 ( ku kterým i Síkelowé náleží ) a Němci asi 250.000. Rumunowé nepožíwají žádných práw národních, a jsau jenom ostatním poddáni, tak že celá země rozdělena jest na tři části: Maďary, Síkely a Sasy ( Němce ), z kterých každý swá zwláštní práwa má. – Rozumí se owšem, že zákony uherské w Sedmihradech platnosti nemají, jelikož země tato od Uher neodwislá jest, a sama swé sněmy drží, na kterých wšichni tři privilegowaní národy se scházejí. Následowně i zákon, který maďarský jazyk co úřední w Uhřích předpisuje, nemá platnosti w Sedmihradsku. Ačkoli by maďaromani, z kterých celá uherská oposice složena jest, welmi rádi jazyku swému i w Sedmihradsku úřední platnost způsobili, a tyto Sedmihradské Němce pomaďařili ( Rumuni se jim tak protiwiti nemohau, nepožíwajíce práw a wýsad jako Němci ): nemohau jim přece pro weliké jejich swobody nikterak wnutiti maďarštinu; ba naopak usilowání s maďarské strany popudilo národní cit německý, a wzbudilo tím wětší lásku k jazyku swému u těchto Sasů. Konečně wydala weškerá obec národu sedmihradsko-saského dne 23. Března 1846 nařízení: Že se při úřadech a saudech národu Saského w Sedmihradsku žádné žádosti, žádné 236 přílohy a wůbec žádné spisy w maďarské řeči sepsané nepřijímají. – Zrowna tak jako to Maďaři we swé zemi činí s jinými jazyky. – Maďarský časopis „ Pesti-Hirlap “, který wšechny jiné w maďaromanstwí přewýšuje, we zwláštním článku dne 12. Máje 1846 toto nowé určení národu Saskému welmi „ za zlé klade a za nesprawedliwé, poněwadž prý Maďarští advokáti, neumějící německy psát, tím welikau škodu trpí, ostatně prý ale že mají bydlící w zemi Saské, Walaši a Maďaři naději ( Walachům dáwá Pesti-Hirlap ze zdwořilosti čestné místo, mysle sobě bezpochyby, že jim to tak nic platno nebude ), že tato ( prý ) nesprawedliwost, která je proti zákonu a proti obyčeji, od wlády zrušena bude. “ Již widíme dle toho, že Maďaři ne wždycky stejným okem na wěci hledí, neboť tato ( w Sedmihradsku od nich nazwaná ) nesprawedliwost w Uhřích docela sprawedliwá a chwalitebná jest. Ostatně se Sedmihradští Němci proti této narážce Maďarské statně obořili w čísle 54. časopisu „ Satelit “ wycházejícího w Brašowě ( Kronstadt ), kde se mezi jiným prawí: „ Nejen že to jest wěc přirozená, že každý národ nejsa pauze trpeným, nýbrž jsa opráwněným národem we swé zemi, při wšech weřejných jednáních jazyka mateřského užíwati smí chceme ještě p. spisowatelowi ( Maďarowi ), kterému se práwo přirozené ani ze jména powědomé býti nezdá, dokázati, žeť Saský národ k takowému swému nařízení i w positivních zákonech práwa má. “ A na to se uwádějí paragrafy zřízení zemského z práw Saských a dworní dekrety. „ Ostatně pochopiti nemůžeme, jakau škodu by z toho advokáti měli, že se při našich saských úřadech a saudech pražádné maďarské spisy nepřijímají. Poněwadž se wšechno u našich saudů po německu wede, rozumí se samo sebau, že každý advokát také německy uměti musí, jako advokáti u saudů maďarských maďarsky, poněwadž se tam zas wšecko po maďarsku wede. “ Konečně dáwají Sedmihradští Němci Maďarům následující biblické naučení: „ Kterak widíš mrwu w oku bratra swého, a břewno we swém oku nepozoruješ? Pokrytče! wyjmi nejprw břewno z oka swého, a tehdy prohlédneš, abys wyňal mrwu z oka bratrowa. “ My jenom litujeme, že ubozí utištění Rumunowé a Slowané w Sedmihradsku i w Uhřích tolik moci nemají, aby oběma i Němcům i Maďarům zase říci mohli důrazně: „ Co nechceš, aby tobě jiní činili, nečiň jim sám. “", "id": 174}
{"text": "25. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Dodatek redaktora o Thunově spisu], Autor: Havlíček, Karel\nDod. Red. Dle práwa w konstituci nám uděleného můžeme o každém kroku wlády projewili swé swobodné mínění. Líto jest nám tedy, že musíme tento spis hraběte L. Thuna winiti z nepředloženosti, která nikomu tak málo nesluší jako osobě we wysokém auřadě postawené. Dočkejme času, a ukáže se, jaké bylo spiknutí – myslíme, že wypadnau důkazy tuze hubeně, a že pak wláda bude w nepříjemném stawu, protože uwěřila lidem udáwajícím českau stranu, z pauhého nepřátelství. Doufáme, že není již doba tak daleká, kde celé to strašliwé spiknutí co bublina se rozplyne, za kterau nic jiného widěti nebude, než wypálené mlýny a – předhůzky swědomí.", "id": 175}
{"text": "24. červenec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Medvěd, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nNedwěd. ( Pokračowání. ) „ Podzim nastáwá “, prawil smutně mladý muž. Přestěhujete se do města, a tam – tam si na mne newzpomenete... “ „ Wíte to? “ odpowěděla ona. „ Musíte odložit swau diwokost... Musíte být we swětě, abychom se spolu widěli, jestli si přejete mne widět. Wiďte, že tak učiníte?... z lásky ke mně... “ „ Ó, z lásky k wám wšechno, wšechno.... Ale jenom pro Boha... powězte mně... dejte mně naději, že wám nebude nepříjemná... moje přítomnost... “ „ Ó naopak! budu tak ráda... “ „ Tedy wám není můj osud lhostejný? “ „ Snad o tom pochybujete? “ On na ni zhlednul s takowým nezkončenym wýrazem blaženosti a odhodlanosti, že sebau nechtíc trhla a podala mu ruku. Něžné stisknutí zastalo zbyečné přísahy. Oči jejich se jakby slily a otewřely si wzájemně tajnosti duše. Salonská slečna nepochápala, co se s ní děje. Jakýsi neznámý wyšší cit ulehčowal jejímu rozbauřenému srdci, – na rtech skwěl se úsměch, a do očí wystauply slze. Tiše sklonila hlawu na prsa swého milence, ruce jejich opět se setkaly, a w tichém nadšení dlauho seděli beze slowa, břízy se jen nad nimi tajnostně skláněly, a woda tiše a mírně hučela wedle nich. Dobo swaté blaženosti! Dobo radostných a žalostných wzpomínek! Nač tebe wyzýwat ze dna duše, která tě tak ráda ukrýwá? A jak wyslowit twé skwělé zjewení, když je wšechno co krásného w sobě máš, i newyslowitelné? A nač?... Léta minau, žiwot utíká, wšechno se mění a hyne – ale swětlá hwězda wždy swítí a swítí na našem obzoru. Co wůdce prowodící nás po temné naší dráze, připomíná nám nebe na zemi, a utěšeni září tauto spokojeně neseme těžké jho žiwota... Každému jednau swítí... A ty se zamyslíš milý čtenáři nad tauto stránkau, a wy wzdechnete, moje čtenářko, čtauc tyto řádky, a bude wám i weselo i smutno, poněwadž jste snad již wšichni ztratili na swětě, ale jistě swatě chráníte ještě w paměti srdce swé prwní wyznání, swau prwní lásku... “ V. W tuto dobu roznášela se podiwná powěst po letohrádkách na petrshofske silnici. We středu, prawilo se, bude bál. – Není možná! – Wěru bál! – Kníže Štětinowský dostawěl swůj letohrádek, a chce jej nyní okázat w úplném blesku. – Kníže Štětinowský rozumí tónu. Bál bude jistě hlučný. – Po wšech letohradech mela. Schwální poslowé a psaní w rychlosti spěchají M-e Chevalier’owé. Denní bál, bál bez swíček – toť je rozkoš, zwláště pro bělolícé! Owšem brunetky již tři dni před bálem lehly do postelí k wůli slušné a wčasné wýmluwě; ale za to jaké blaženosti pro bělolícé!... Obleky již byly wymyšleny a rozmyšleny: lilowé a werdepomowé šaty; na hlawu oprawdowé kwítí, w rukau kytičky, – rozkoš! Jaký hodný člowěk ten kníže Štětinowský! Historická důkladnost žádá ode mne wyznání, že i kněžna se trochu zamyslila o swém bálním oděwu. Přiměřeně k nowému stawu duše swé umínila si, že se pro ní nejlépe budau slušet bílé šaty, a na hlawu polní kwítí. Bylo jí tak podiwně a tak krásně od té doby, co se žiwot její zdwojnásobnil. Obyčejná dlauhá chwíle změnila se w tichau zamyšlenost, obwyklá nepokojnost duše, wždy něco očekáwající, zmizela. Rozuměla, co očekáwala; pochopila žiwot; milowala... Ano! ona oprawdu milowala. Wždy se před ní wznášel obraz jejího sauseda, owšem ne zcela tak, jaký byl, ale přiučeného láskau a zwykem k obyčejnému žiwotu, a při tom wždy oddaného a hotowého na jedinký její pohled obětowat žiwobytí. – Byla okamžení, w kterých se i pyšnila se swým wolením. Přehlížejíc w duši plané řady swětských kawalírů, s tajnau radostí pocítila přednosti swého wywoleného. A pak si myslila: „ je 234 dobrý šlechtic, owšem ne kníže, ne hrabě, ale k štěstí není titulů zapotřebí... Kromě toho si je může wyslaužit. Napřed jej učiní kamerjunkerem a pak kamergerem Tak se při dwoře tyto hodnosti jmenují po německu. a pak... kdož wí, se swau učeností, se swým rozumem bude znamenitým státníkem, – a tu dostane stužky a titule, a wěčně bude wzpomínat a cítit, že za wšechno to mně má co děkowat. “ A on... on na nic nemyslil, nic si nežádal. Widět kněžnu, slyšet její hlas, to byla jeho celá ctižádost. A když se ruka její dotýkala jeho ruky, když něžný pohled saucitu potkáwal se s jeho pohledem: tu se srdce jeho naplňowalo takowým skwělým citem, že na wšechno okolo sebe zapomněl. Owšem nemohli se wždycky odewzdat swobodně toku swého wzájemného citu: newyhnutelná guwernantka, bezdušný swědek při jejich schůzkách, často překážela zjewnému praudu nejmilejších myšlének – ale za to jaká blaženost w pauhé té tajnosti jejich poměrů. Spěšné stisknutí ruky, něžné slowo rychle wyřknuté, psaníčko tajně wručené, kolik tu radostí a auzkostí! Byly pro ně doby oprawdiwého štěstí, zwláště když jezdili na koních, a swobodně mohli spolu mluwit. Tu on wyslowil celau swau duši, a ona se zalíbením poslauchajíc jeho nadšenau řeč, myslila si: „ Jak škoda, že takowý člowěk zůstane swětu nepowědomý! Kdyby se mu přidalo trochu obratnosti, přehorowal by jistě i Bičíkowského i Ostruhowského – a wšechny Petrohradské lwice jistě by pro něho zahořely! “ Tenkrát si umínila kněžna dokončit swé wítězstwí a wzdělat diwocha k společenskému žiwotu, určujíc tajně sebe samu za náhradu pilnosti swému wyučenci. Bál u knížete Štětinowského byl naznačen co prwní krok na nowé cestě. Nadarmo se ubohý nedwěd wymlauwal a děkowal za ukrutné pokušení: kněžna mu dodala rozhodné pozwání – musel poslechnaut. Kníže Štětinowský byl wěru mistr w dobrém tónu. Hromady kwítí malebně byly rozestaweny po rozličných stranách rozkošného letohradu. Ljädow přijel se swým orkestrem z Petrohradu. Se wšech stran shrnuli se nejwýbornější tanečníci: i G., i L., i M., i T. W 8 hodin počaly přijíždět dámy. Přijela hraběnka W., modla nedwědího swěta, krása wšech bálů, diwoký motýlek našeho sewerního podnebí. Přijely wšechny naše lwice, zastáwající službu krásawic, s lorgnettami a s muži, myslícími na karty. Bal byl wěru překrásný. Wysoké zrcadlowé dwéře šly z bálního sálu do zahrady. Wšude wůně, wšude kwítí a krásawice – a čárowný orkestr jako sauhlasí s harmonií celku. ( Pokračowání. )", "id": 176}
{"text": "9. srpen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Chladnost Průmyslové jednoty.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Jeden německý Pražský časopis hořekowal nedáwno dílem na přílišné parno, dílem zas na přílišnau chladnost audů průmyslowé jednoty, poněwadž prý k měsíční schůzce, na den 4. t. m. ohlášené, důstatečný počet se ani nesešel, tak že pan jednatel, který z toho ohledu 8mílowau cestu byl podstaupil, s newyřizenau se nawrátiti musel. Přiznáwáme, že okolnost tato není příliš potěšitelná, ačkoli příčinu nehledáme w powětrnosti, nýbrž raději w samé jednotě. Nynější průmyslowá jednota nehledí si potřeb času, nejde za směrem nowým w zemi naší se wzmáhajícím, zkrátka nedbá o to, postawiti se na rowný stupeň s intelligencí nowějšího wěku. Celá nowá doba w Čechách wyznačuje se tím, že dráha přirozená wšude opět se nastupuje, že se co do národnosti od starších nečestných pro národ náš a záhubných obyčejů upauští, že se národ we wlastním jazyku, jakožto nejpřiměřenější a nejjistější cestau k oswětě, wyučuje. Wšichni wýtečnější uznali potřebu tuto, a kráčejí tauto cestau, ale průmyslowá jednota posud ještě nedospěla k tomu. Nejlépe widěli jsme toho důkaz, a widíme posud při náwrhu o zřízení české školy pro průmyslníky. Kromě swé pečeti nenahlídla posud ještě průmyslowá jednota nikde jinde potřebu a užitek češtiny, a proto se nediwíme malému účastenstwí. Matice Česká nepotřebuje si na špatné účastenstwí stěžowati.", "id": 177}
{"text": "14. prosinec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Turek Moravský, Autor: Havlíček, Karel\n* – * Turek Morawský. Tento wynalezl nowý spůsob čistiti olejowé obrazy, jejž uweřejniti práwo máme, an p. wynalezce w praxi již uwedl, co hluboké bádání mu poskytlo. Spůsob jest tento: „ nawař kotel wody, wěchet namoč, pískem posyp, a der, pokud wěchet stačí; namoč pak ostrý kartáč, mýdlem namaž, a opět der, pokud mokro. Skončena jest práce, a obraz čistý. “ Stalo se u nás. H.", "id": 178}
{"text": "30. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [politická glosa], Autor: Havlíček, Karel\nWídeňské nowiny „ Presse “ drží we swém čísle od 26. ledna hned na počátku welmi nadšenau a poetickau fantasii o štěstí rakauském, kterak wšem hrozícím nehodám šťastně ušlo, kterážto fantasie, welmi podiwná od tak chladnokrewných nowin, končí se těmito weršemi: Noch steht sein Heer, ein heil'ger Rest, Hoch Österreich hoch, noch stehst du fest! Jestli myslí „ Presse “, že jenom wojsko drží Rakausko – tu by owšem nebyl trwanliwosti dobrý základ. A ostatně musíme upřímně doložiti, že není podle českého příslowí dobře křičeti hop! pokud se nepřeskočí! Pokawad není konstituce naše hotowa, pokawad newíme, nebude-li snad w obnoweném Rakausku pro nás Slowany hůř než we starém: posawad nesmíme ještě příliš nadsazowati trwání Rakauska. Zachowati říši w jednom neb několika bitwách jest snadněji, než položiti dobrým zřízením základ spokojenosti občanů a tudy prawé trwanliwosti říše!", "id": 179}
{"text": "26. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Uhry, Titulek: [Krátké zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] W Pešti 20. září. ( S. P. N. ) Práwě přišla auřední zpráwa, že wtrhlo deset tisíc horwatského wojska pod wůdcem gen. Rotem do šimežské stolice; jako se podobá, spojí se toto wojsko s hlawním wojskem bánowým u Wesprima, kde stojí těž wšechna wojenská sila Maďarů. ‒ Zároweň oznamuje nadwojwoda palatin, že hr. Teleki nezradil wojsko maďarské, nýbrž že se jen sám odebral do Štýrska. ‒ Práwě se nařizuje wšem občanům Buda-Pešťským, že musí každý bez rozdilu pracowat na hradbách, kterými se Budín opewňuje. ‒ Nowiny naše se již dotiskují, tu přináší Kossuth-Hirljap zpráwu, že „ 200 panslavistů z Wídně se odebralo na Slowensko, aby wzbauřili Slowáky, “ a K. H. wyzýwá, aby každého z těch buřičů jako psa ubijeli. [ tři hvězdičky ] W Pešti 20. září. ( S. P. N. ) Co Horwaté se zbraní wkročili na uherskau půdu, činí se nesmírné příprawy k obraně Buda-Pešti; Budín se strašliwě obkopáwá; utwořují se nowé zástupy dobrowolníků, a měšťanské dělostřelectwo ano i Košut cwičí se w umění dělostřeleckém. ‒ Žalostná zpráwa došla nás předwčírem z Komárna, že město na několika stranách hoří, i srbská staroslawná církew stala se obětí požáru. ‒ Dnes se roznáší powěst, že dwa pluky jízdy poslané proti nepříteli přešly na stranu bánowu. ‒ Dnes sem přirazila divise Würtemberg-husarů, a wčera jeden prápor pěších Princ von Preuszen, kteří z wětších částí opauštějí rakauskau korauhew a hlásí se k maďarské. Mluwí se mnoho o tom, že popsání rekrutů skoro w celé zemí zlau krew způsobuje, a komissaři žádají na wšechny strany wojenskau pomoc proti zpěčujícím se. [ tři hvězdičky ] Ze Sedmihradska. Mnohé z walašských i maďarských obywatelů sestáwající wsy nechtí se nikterak podrobiti nowému zákonu o rekrutýrce, a kněží nechtí ani wydáwat matriky, wymlauwajíce se, že jim je lid pobral násilím. ‒ Jak se rozneslo, že stoliční auředníci je mocí budau přimíwat k rekrutýrce, spojily se wesnice na wzájemnau pomoc proti jakémukoliw násilí. [ tři hvězdičky ] W Tordě 13. září. We wsi Loně chtěli 11. t. m. popisowatelé rekrutů násilím dostati matriky; na to shluklo se do 3000 lidu se sekyrami, widlemi, kosami a jinými zbraněmi z wůkolních míst, a jen hr. Turocký, nadžupan, uspokojil je tím, že wojáci nebudau na ně střílet. O 11. hodině w noci ale začnau zwony bíti na poplach, a ze wšech hrne se lid do Lony, wrhne se na wojáky; ti wšak pálí do lidu, že se wšechen rozutíká; as 30 lidí zůstalo mrtwých. [ tři hvězdičky ] Košut, co není wíce ministrem, wyjíždí si zle na přítomné ministerstwo a rád by naň, zwláště na min. Batthyanyho uwalil příčiny wšech nehod a wšeho neštěstí, které nyní potkáwá uherskau zem, ačkoliw on prawě měl we wšech krocích ministerstwa nejwětšího wliwu; nyní by se ale rád wytáhl z odpowědnosti, která ho zároweň s ostatními wázala, i křičí tedy: „ Držte je, oni jsau zloději, a já jsem práw. “ Takowé chowání není chowání poctiwého muže, a přísluší nejméně teď Košutowi, když widí, že Batthyany ani kdo jiný není s to, odwrátiti hrozící osud od Uhrů. On sice wždy křičel, že se musí zákonitost zachowáwat, a nyní předhazuje ministerstwu Batthyany-Košutowu, že přidržowání se zákonní formy nejwětší nesnáze a zármutky Uhrům způsobilo. ‒ W nejnowějším čísle swých nowin ( Kossuth-Hirlapja ) harcuje zase proti wálečnému ministru Mészárosowi, a článek ten pln osobností končí těmito slowy: Nám se zdá, že jest sněmowna zástupců mračno blesky zautěžkowané. Měj se každý dobře na pozoru; neboť přisámbůh bauřka tato wypukne ohromněji, než se wám komu podobá. Wýklad k těmto slowům podáwá doba, ježto 31. máje 1793 we j Francauzích započawši, 9. Thermidora ( 20. čerwence ) se skončila. Takto píšau Peštanské nowiny. [ tři hvězdičky ] Slowácké nowiny p. Kostelního přináší swým známým tónem též zpráwu o wypuknutém powstání na Slowensku, kterau zde beze změny klademe: „ Včil ze wšeckich stran čujeme ( doslýcháme ), že Hurban et comp. w následě ( s průwodem ) mnohich skrišenich svornostňikov českich do Hlbokého, Miavi, Starej Turej a Brezovej Jelačičovu slobodu ( swobodu ) kázať prišol, čo abí sa mu lepšej posčastiť móhlo, hňed aj par vozov puškového prachu a guli ( kulí ) dovjezol. Čujeme, že miavski Kopaničari jednej compagnii od pluku Ceccopieri flinti odebrali, ano aj vali už kopať začali. “", "id": 180}
{"text": "9. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [překlad císařských manifestů], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. W Praze dne 8. března. Jako bleskem z čistého jasna byli jsme zde dnes ráno překwapeni neočekáwanými wýjewy. Na rozích objewila se ohlášení od wlády, lid se sbíhá čisti a čte – císařský manifest o rozpuštění říšského sněmu, pak celau nowau konstituci od císaře udělenau bez porady sněmu ( oktroyowanau ) i se základními práwy. Podáwáme zde w nejwětší kwapnosti přeložené tyto manifesty, jakož i jiný manifest též od císaře bez porady sněmu wydaný o náhradě za powinnosti býwalých poddaných. Zdržujeme se pro dnešek wšelikého úsudku o těchto nowých manifestech, ale kdyby i byly tyto manifesty nejlepší, přece zůstane wždy tento spůsob, na který jsme je dostali, zrádný, a pochybuji, aby se kdy w národu mohla ujmauti důwěra k této nynější wládě. Wídeňské německé wládní nowiny ( Wiener Zeitung Abendbeilage 7. března ), která nám dnes odpoledne do rukau přišla, obsahuje již wšechny tyto manifesty, taktéž i wečerní příloha Lloydu od 7. března; z které se kromě toho ještě dowídáme, že co nejdříwe wyjdau nejdůležitější organické zákony říše, které již jsau ( od ministerstwa ) wypracowány. Co se w Kroměříží děje, o tom nemáme až po tuto chwíli ( 8 hod. wečer ) žádnau jistau zpráwu. – Práwě dnes 8ho března přijeli již někteří naši poslancowé z Kroměříže. Dne 6. w noci bylo mnoho poslanců k ministru Stadionowi powoláno, který jim oznámil aumysl wlády. Wšichni i nejmírnější z Centrum důtkliwě proti tomu se opírali a ministra od kroků takowých zrazowali: byla prý to pohnútliwá scéna. Ministr Stadion odjel na to w noci do Holomauce – ale ráno přišla do Kroměříže telegrafická zpráwa, že zůstane tak, jak ustanoweno. Se sněmem se jednalo nanejwýš urputně a nedůstojně. Sněmowna byla již od wojska obsazena a poslancowé tam ani nebyli připuštěni. Mnozí odjeli hned z Kroměříže. Asi 16 poslanců zatknuto jest pro Wídeňské události: Prato ( Wlach ) a Fischhof wezení jsau hned w noci pod silnau eskortau! Goldmark prý ještě za časů uprchl. Šuselka, Borrosch a Löhner nejsau obwiněni ani zatčeni. My František Josef Prwní, z Boží Milosti císař Rakauský; král Uherský a Český, král Lombardský a Benátský, Dalmatský, Chorwátský, Slavonský, Haličský, Wladimírský a Ilirský; král Jerusalemský atd.; arcikníže Rakauský; weliký wýwoda Toskánský a Krakowský; wýwoda Lotharinský, Solnohradský, Štýrský, Korošský, Krajinský a Bukowinský; weliký kníže Sedmihradský; markrabě Morawský; wýwoda Horno - a Dolno-Slezský, Modenský, Parmesanský, Piacenzský a Quastallský, Oswětínský a Zátorský, Těsínský, Furlánský, Dubrownický a Zadarský; kníže-hrabě Habsburský, Tyrolský, Kyburgský, Goricský a Gradiškanský; kníže Trientský a Brixenský; markrabě Horno - a Dolno-Lužický a Istrianský; hrabě Hohenembský, Feldkirchský, Bregenský, Sonenberský atd., pán Terstský, Kotárský a na windické marce. Když skoro před rokem Náš nejoswícenější pan předchůdce w říši, císař Ferdinand Prwní, wšeobecně přání o času přiměřené, politické oprawy připowězením swobodných ústawů co nejochotněji předešel, rozšířowaly se po celé říši city wděčnosti a radostného očekáwání. Ale jen málo wyhowěly pozdější události sprawedliwé naději. Nynější staw wlasti naplňuje Naše srdce hlubokým smutkem. Wnitřní pokoj z ní wymizel. Zchudnutí hrozí zemím někdy tak požehnaným. W hlawním a sídelním městě Wídni wyžadují ještě posud rejdy jednotliwých zlowolných, k Našemu nejwětšímu žalu wzdor wýbornému smýšlení přewahu mající wětšiny jejího obywatelstwa, aby wymínečný staw udržen byl. Občanská wálka hubí jednu část Našeho králowstwí Uherského. W jiné korunní zemi zabraňuje wáleční staw, aby spořádaný staw zaweden byl, a kde i zewnější pokoj porušen není, tam hledá duch nedůwěry a neswornosti w temnosti chodě příwržence. Tak rmutné jsau aučinky, ne swobody, alebrž zneužití s ní páchaného. Tomu zneužití odolati, rewoluci ukončiti, jest Naše powinnost a Naše wůle. W manifestu ode dne 2. prosince jsme wyslowili čáku, že se Nám s pomocí Boží a we srozumění s národy podaří, spojiti wšechny země a kmeny mocnářstwí w jedno weliké státní tělo. Wšude w Naší široké říši tato slowa našly radostného ohlasu; neboť byla wýrazem dráhně cítěné, nyní wšeobecného wědomí došlé potřeby. Zdrawý rozum lidu uznáwá w noworození celého mocnářstwí, w užším spojení jeho částí prwní wýmínku pro náwrat porušeného řádu a zaniklého blahobytu, jakož i nejjistější rukojemstwí za požehnanau a slawnau budaucnost. Mezi tím rokowal říšský sněm od císaře Ferdinanda Prwního do Kroměříže swolaný o ústawě pro jednu část mocnářstwí. My – hledíce na jeho postawení w říjnu, s wěrností Našemu domu powinnau málo sauhlasné – uzawřeli jsme, ačkoliw ne bez powáženosti, swěřiti jemu dálší wedení onoho welikého díla. Doufali jsme při tom, že toto shromáždění, majíc před očima přítomné poměry říše, úlohu jemu swěřenau co nejdříwe přiwede ke zdárnému konci. Bohužel, toto Naše očekáwání se newyplnilo. Po mnohoměsíčném rokowání nedospěla ústawa ke konci. Pojednáwání w oboru theorie, které netoliko skutečným poměrům mocnářstwí, nýbrž wůbec založení pořádného práwního stawu we státu určitě odporují, wzdálily náwrat pokoje, zákonnitosti a weřejné důwěry, zbudily w dobře smýšlejících občanech zasmušilé obáwání a dodaly straně podwratu, mocí zbraně we Wídni práwě poražené, a w jiné části Naší říše ještě ne docela přemožené, nowau zmužilost a nowau činnost. Tím byla také hlawně naděje otřesena, že se tomuto shromáždění podaří wykonání jeho úlohy, wzdor žiwlům nejwýše wáženým, které w sobě chowá. Zatím weliké dílo noworození jednotného Rakauska, kteréž jsme si obrali za swůj žiwolní úkol, pokročilo wítězným pokrokem Našich zbraní w Uhřích blíže k založení a neodwratnau se stalo nutností, aby základy tohoto díla trwanliwě pojištěny byly. Takowá ústawa, která netoliko země w Kroměříži zastaupené, nýbrž celau říši w celistwém swazku zahrnowati má, toť jest, co národowé rakausští slušně s nedočkawostí od Nás očekáwají. Tím přestala ústawa být powoláním tohoto shromáždění. My jsme tedy uzawřeli pro celau říši: Naším národům ta práwa, swobody a politické ústawy ze swobodné pohnútky a z wlastní císařské moci dáti, které jim Náš wysoký ujec a předchůdce císař Ferdinand I. a My sami připowěděli, a jež jsme dle swého nejlepšího wědomí a swědomí uznali za nejblažší a za nejprospěšnější pro blaho Rakauska. My tedy oznamujeme dnešního dne ústawní listinu pro jednotné a nerozdílné císařstwí Rakauské, zawíráme shromáždění říšského sněmu w Kroměříži, rozpauštíme jej a nařizujeme, aby audowé jeho ihned po ohlášení tohoto uzawření rozešli se. Jednotu celku se samostatností a wolným wywinowáním se jeho částí, silnau, práwo a řád chránící moc nad celau říší se swobodau jednotliwcůw, obcí, zemí Naší koruny a rozličných národností w sauměrnost uwesti, – založení silné spráwy, jenž daleká jsauc aužící centralisace i rozdrobujícího rozpuštění, šlechetným silám země dostatečný obor činnosti poskytuje, a mír wně i wnitř chrániti zná, – zřízení spořiwého, břemena občanů co možná ulehčujícího, weřejností pojištěného státního hospodářstwí, – auplné zproštění břemen na gruntowním jmění za sprawedliwau náhradu, sprostředkowanau od státu, – pojištění prawé swobody zákonem: toť jsau zásady, jimiž jsme se při darowání této ústawní listiny říditi dali. Národowé Rakauští! Skoro wšude w Ewropě jest občanská společnost we swých základech otřesena, skoro wšude jí hrozí rozdrobení neunawnými snahami zločinné strany. Awšak jakkoliw jsau nebezpečenstwí weliká, jimž Rakausko, jimž Ewropa wydána jest, My nepochybujeme o weliké, požehnání plné budaucnosti wlasti. Při tom důwěřujeme se w pomoc wšemohaucího Boha, který Náš císařský dům nikdy neopustil. My se důwěřujeme w dobrau wůli a we wěrnost Swých národů, neboť jest dobře smýšlejících přeweliká wětšina. My se důwěřujeme w udatenstwí a w čest Swé sláwy hodné armády. Národowé Rakauští! Seřaďte se okolo swého císaře, otočte Jej swau přítulnustí i činným aučinkowáním, a říšská ústawa nezůstane mrtwým písmenem. Ona bude hradbau waší swobody, rukojmím za moc, lesk, jednotu mocnářstwí. Welkéť jesti dílo, ale ono se podaří „ spojeným silám. “ Dáno w Našem králowském hlawním městě Holomauci čtwrtého března léta spásy tisícího, osmistého, čtyřicátého dewátého panowání Našeho prwního. František Josef. ( L. S. ) Schwarzenberg. Stadion. Krauss. Bach. Cordon. Bruck. Thinnfeld. Kulmer. Ústawa pro císařstwí rakauské. I. Ústawa. O říši. §. 1. Císařstwí rakauské obsahuje následující korunní země: Arciknížetstwí Rakauské nad i pod Enží, wýwodstwí Solnohradské, wýwodstwí Štýrské, králowstwí Ilirské – totiž wýwodstwí Korošské, Krajnské, hrabstwí Goricské a Gradišské, markrabstwí Istrianské, město Terst i se swým okresem, – hrabstwí Tyrolské s Vorarlbergem, králowstwí České, markrabstwí Morawské, wýwodstwí Horno - a Dolno-Slezské, králowstwí Haličské a Wladimírské s wýwodstwím Zátorským a Oswětínským, welkým wýwodstwím Krakowským a wýwodstwím Bukowinským, králowstwí Dalmatské, Chorwátské a Slavonské s chorwátským pomořím městem Rěkau a s krajinau k němu náležící, králowstwí Uherské, welké knížetstwí Sedmihradské i se zemí Sasů a opět wtělenými stolicemi Krásnau, Szolnockau a Zárandskau, pak s okresem Kövarským a s městem Ziláh, wojenská hranice a králowstwí Lombardsko-Benátské. §. 2. Tyto korunní země jsau swobodné, samostatné, nerozdílné, a nerozlučitelné konstituční rakauské dědičné mocnářstwí. §. 3. Wídeň jest hlawní město říše a sídlo wlády říšské. §. 4. Jednotliwým korunním zemím se samostatnost pojišťuje w těch mezech, které určuje ústawa říše. §. 5. Wšechny národy jsau stejně opráwněny, a každý má nezrušilelné práwo hájení a pěstowáni swé národnosti a řeči. §. 6. Hranice říše a jednotliwých korunních zemí nesmějí se změniti leč zákonem. §. 7. Celá říše jest jeden celní a obchodní celek. Cla w zemi nesmějí se žádným spůsobem zawáděti, a kde mezi jednotliwými zeměmi říše až posud jsau, mají se co možná nejdříwe zrušiti. Wyjmutí jednotliwých míst a okresů z celních hranic a přijmutí do nich cizích krajin zůstaweno jest říšské wládě. §. 8. Znaky a barwy císařstwí a jednotliwých korunních zemí zůstanau jako posud. II. Hlawa. O císaři. §. 9. Koruna říše a každé jednotliwé korunní země jest podle pragmatické sankce a podle rakauského rodinného řádu dědičná w rodině Habsbursko-Lotharinské. §. 10. Ustanowení rodinného řádu o zletilosti následníka, pak o zřízení poručnictwí a regentstwí zůstanau w platnosti. §. 11. Císař přijímá k swému dosawadnímu titulu také titul welkého wýwody Krakowského a wýwody Bukowinského. §. 12. Císař se korunuje za císaře rakauského. Zwláštní ustanowení určí strany toho další okolnosti. §. 13. Císař přísahá při korunowání na ústawu, kterážto přísaha se skládá od jeho nástupců při korunowání, jakož i od regentů při nastaupení regentstwí. §. 14. Císař jest zaswěcen, nedotknutelný a neodpowědný. §. 15. Císař wede wrchní welení nad weškerau ozbrojenau mocí buď osobně neb skrze swé polní wůdce. §. 16. Císař rozhoduje o wojně a míru. §. 17. Císař přijímá a posílá wyslance a uzawírá s cizími mocnostmi smlauwy. Ustanowení w těchto smlauwách, která říši nowé obtíže ukládají, potřebují swolení říšského sněmu. §. 18. Císař oznamuje zákony a wydáwá nařízení strany nich. Každé nařízení musí být od některého odpowědného ministra podepsáno. §. 19. Císař ustanowuje a propauští ministry, obsazuje auřady we wšech oborech zemské služby, on uděluje šlechtictwí, řády a wyznamenání. §. 20. W celé říši se saudí we jménu císařowu. §. 21. Císař má práwo milost uděliti, trest zmenšiti a odpustiti, s wyjímkau zwláštních ustanowení strany ministrů. §. 22. Peníze se razí we jménu císařowu. III. Hlawa. O říšském občanswí. §. 23. Pro wšechny národy říše jest jen jedno wšeobecné rakauské občanské práwo. Zákon říšský ustanowí, pod jakými wýmínkami se občanské práwo rakauské říše získá, užíwá a ztrácí. §. 24. W žádné korunní zemi nesmí býti rozdíl mezi jejími občany a občany jiné korunní země ani w občanském neb trestním práwu, ani w jednání saudním aneb w rozdělení powinností. Práwní wýroky saudů wšech rakauských korunních zemí mají we wšech stejnau platnost a mohau se wšude wykonati. §. 25. Swobodné stěhowání-se osob w říši není ničím obmezeno. Swoboda wystěhowání-se z říše není od státu obmezena, než powinností slaužiti we wojsku. §. 26. Wšeliký spůsob člowěčenstwí ( poroby ), poddanosti aneb manstwí jest na wždy zrušen. Wstaupením na rakauskau zemi aneb na rakauskau loď jest každý otrok swoboden. §. 27. Wšichni rakauští občané jsau před zákonem rowni a stojí pod stejným osobním saudem. §. 28. Zemské auřady a služby státní jsau wšem k nim schopným stejně přístupny. §. 29. Jmění stojí pod ochranau říše; jen z příčin weřejného dobrého, proti náhradě dle wýměru zákonního může obmezeno nebo wzato býti. §. 30. Každý občan rakauské říše může w každé části říše grunty wšeho druhu nabýwati, jakož i každau zákonem dowolenau žiwnost prowozowati. §. 31. Swobodné stěhowání jmění u wnitř mezí říšských nepodléhá žádnému obmezení. Odchodní peníze ze jmění do ciziny se stěhujících smějí jen w reciprocitě brány býti. §. 32. Wšeliká dlužnost nebo dáwka lpící na gruntech ze záwazku poddanstwí nebo chlapstwí, anebo z titulu dělené majetnosti je zrušitelná; a pro budaucnost se nesmí při děleních majetnosti žádný grunt obřemeniti nezrušitelnau powinností. IV. Hlawa. O obci. §. 33. Obci pojištují se co práwa základní: a ) Wolení jejích zástupců; b ) přijímání nowých audů do obce; c ) samostatné sprawowání jejích záležitostí; d ) uweřejňowání wýpatku jejího hospodářstwí a wůbec e ) weřejnost jednání jejich zástupců. Bližší ustanowení těchto základních práw obecních a zwláště wýmínky pro přijímání do obce jsau obsaženy w zákonech obecních. §. 34. Zřízení okresních a krajských obcí k obstaráwání společných wnitřních záležitostí ustanowí zwláštní zákon. V. Hlawa. O záležitostech zemských. §. 35. Za zemské záležitosti pokládají se: I. Wšeliká nařízení týkající se 1. wzděláwání země, 2. weřejných staweb na autraty zemské podnikaných, 3. dobročinných w zemi stáwajících ústawů. 230 4. rozpočtu a aučtů zemkých, a ) jak wzhledem zemských důchodů ze spráwy jmění zemi patřícího, uložení daní pro aučely země a užíwání zemského úwěru, taktéž i b ) wzhledem zemských wydání, řádných i mimořádných. II. Bližší nařízení w mezech říšských zákonů týkající se 1. obecních záležitostí, 2. církewních a školních záležitostí, 3. dáwání přípřeže, zaopatřowání a ubytowání wojska: konečně III. nařízení strany wěcí, ježto jsau říšskými zákony w obor činnosti řízení zemského odkázány. VI. Hlawa. O záležitostech říšských. §. 36. Za říšské záležitosti pokládají se: a ) Wšeliké záležitosti týkající se panujícího domu císařského a práw korunních; b ) národnopráwní zastaupení říše a wšech jejích interessů, zwláště uzawírání smlauw se státy cizými; c ) poměry státu k církwi; d ) wyšší školstwí; e ) weškeré wojenstwo pozemní i pomořské; f ) říšské hospodářstwí zároweň s korunními a říšskými statky, pod jakými se wyrozumíwají dosawádní státní, komorní nebo fiškální statky; říšské báně, pak říšské monopoly, říšský úwěr a wšechny daně k říšským aučelům; g ) wšeliké průmyslní a obchodnické záležitosti zároweň s plawbau, cly a banky, mincownictwím a hornictwím a řízením míry a wáhy h ) Spojení w říši cestami po wodě i po zemi, železnice, pošty a telegrafy, wůbec wšeliké říšské stawby, i ) wšeliká zřízení a jednání k uhájení wnitřní bezpečnosti říše; konečně k ) wšeliké záležitosti, které se říšskau ústawau aneb říšskými zákony neprohlásily za záležitosti zemské. VII. Hlawa. O moci zákonodární. §. 37. Zákonodární moc wzhledem říšských záležitostí wykonáwá se od císaře společně s říšským sněmem, wzhledem zemských záležitostí od císaře společně se sněmy zemskými. VIII. Hlawa. O říšském sněmu. §. 38. Wšeobecný rakauský říšský sněm má záležeti ze dwau sněmowen: z hořejší a dolejší, a bude každoročně z jara od císaře swolán. §. 39. Říšský sněm shromáždí se we Wídni, může ale od císaře swolán býti i na místo jiné. §. 40. Hořejší sněmowna sestawí se z poslanců, pro každau zem korunní od jejího sněmu wywolených. §. 41. Pro hořejší sněmownu obnáší počet poslanců polowici počtu pro dolejší sněmownu ustanoweného. Rozdělení tohoto počtu ustanowí se wolebním zákonem w té míře, že každá zem korunní pošle dwa audy swého sněmu co poslance; ostatní počet bude podle poměru obywatelstwa na wšechny země korunní rozdělen. §. 42. Oba z každé země korunní do říšského sněmu wyprawení audowé sněmu zemského musejí býti w auplném užíwání občanských a politických práw, aspoň od pěti let býti občany rakauskými a míti swého wěku nejméně čtyřicet let. Ostatní audowé hořejší sněmowny mohau od zemských sněmů jenom z oněch občanů woleni býti, kteří mají do sebe swrchu dotčené wlastnosti a w říši platí nejméně pět set zlatých stříbra direktních daní. W zemích korunních, we kterých počet občanů pět set zlatých stř. direktní daně platících nestojí k ostatním občanům w poměru jednoho na 6000 duší, doplňuje se tento počet z osob w placení daní blíže jim stojících. §. 43. Dolejší sněmowna záleží ze zástupců přímně od lidu wolených. Woliti může každý občan rakauský, který má plná leta, je w plném užíwání občanských a politických práw a buď platí tolik přímné roční daně jak wolebním zákonem ustanoweno, anebo neplatě přímnau daň, swým osobním postawením w obci práwa k wolbě požíwá. §. 44. Wolby pro dolejší sněmownu dějí se podle okresů a na místech wolebním zákonem určených; tentýž ustanowuje také počet poslanců podle obywatelstwa. Počet tento bude ustanowen w takowé míře, že na jedenkrát stotisíc duší přijde aspoň jeden poslanec. Wolební zákon ustanowí wýšku každoročních direktních daní w předešlém §. zmíněnau, drže se zásady, že ona na wenkowě a w městech majících 10.000 duší, nesmí obnášeti méně než 5 zl. stř., a w městech počítajících přes 10.000 duší neméně než 10 zl. stř., a nikdy že nesmí přesahowati 10 zl. stř. §. 45. Aby mohl do sněmowny dolejší wolen býti, musí každý sám býti k wolbě opráwněn, w plném užíwání občanských a politických práw, aspoň od pěti let rakauským občanem a míti swého wěku nejméně 30 let. §. 46. Hlasowání při wolbách do hořejší i dolejší sněmowny jest austní a weřejné. §. 47. Zastáwá-li wywolený nějaký weřejný auřad, nesmí mu býti powolení odepřeno. §. 48. Přijme-li který aud sněmu říšského nějaký placený státní auřad, musí se podrobiti nowé wolbě. §. 49. Audowé hořejší sněmowny se wolejí na deset, audowé dolejší sněmowny na pět po sobě běžících let. Po uplynutí této lhůty mohau opět býti woleni. §. 50. Audowé hořejší sněmowny nedostáwají žádné náhrady, w dolejší sněmowně dostáwají za každé sezení náhradní paušále. §. 51. Nikdo nemůže býti zároweň audem hořejší i dolejší sněmowny. §. 52. Každý aud říšského sněmu složí při swém wstaupení do říšského sněmu přísahu císaři a přísahu na ústawu. §. 53. Deputowaní nesmějí přijímati žádných instrukcí a mohau jen osobně hlasowati. §. 54. Každé sněmowně říšského sněmu patří práwo, skaumati wolební mandaty swých spoluaudů a rozhodowati, mají-li připuštěni býti. §. 55. Každá sněmowna wolí si wětšinau hlasů presidenta a místopresidenta pro čas sezení. §. 56. Žádná sněmowna nemůže stanowiti uzawření, není-li pohromadě wětšina audů ústawau určených. §. 57. Nikde se nedowoluje tajné dání hlasů, wyjímajíc wolby, které se mají před se wzíti. §. 58. Uzawření se stanowí wětšinau hlasů; je-li rownost hlasů, powažuje se náwrh, o kterém se rokowalo, za zamítnutý. §. 59. Sezení říšského sněmu jsau weřejná; každá sněmowna má ale práwo, na náwrh presidenta anebo nejméně 10 audů držeti tajné sezení. §. 60. Jen audowé říšského sněmu mohau zadat petice w sněmowně, do které patřejí. §. 61. Do říšského sněmu se deputace nepřijímají. §. 62. Žádný aud říšského sněmu nesmí mimo sněmu pro swá wyjádření w sezení k wýslechu pohnán anebo auředně stíhán býti. §. 63. Aud říšského sněmu může, když je sněm pohromadě, jen s dowolením sněmowny, ku které náleží, zatčen anebo stíhán býti, wyjímajíc kdyby byl při skutku samém dopaden. §. 64. Každá sněmowna určí swůj jednací řád dle zásad w této ústawě wyslowených. Wzajemné poměry mezi hořejší a dolejší sněmownau ustanowí se smluwením obau těchto sněmowen. §. 65. Císaři, jako i každé sněmowně připadá práwo nawrhowati zákony. §. 66. Sauhlasení císaře a obau sněmowen říšského sněmu je zapotřebí ku každému zákonu. Náwrhy k wydání zákonů, které buď od jedné z obau sněmowen neb od císaře jsau zamítnuty, nemohau se ještě jednau w témže sezení přednášeti. §. 67. Říšský sněm béře aučastenstwí w zákonodárstwí o oněch záležitostech, které w této ústawě říšské wytknuty jsau co záležitosti říšské. §. 68. Deputowaní ze wšech korunních zemí mají aučastenstwí w zákonodárstwu o říšských záležitostech. Toto společné aučastenstwí se wztahuje i na zákonodárstwí o občanském práwu, trestním práwu, o saudním zřízení a jednání. Poněwadž ale w Uhersku, Sedmihradsku, Chorwátsku a Slavonsku s chorwátským Přímořím a Rěkau pozůstáwají w nadzmíněných odwětwích zákonodárstwa wlastní, od druhých zemí rozdílné zákonní normy a ustanowení: bude pro toto odwětwí zákonodárstwa zachowána činnost sněmů řečených korunních zemí. Úlohau sněmu w těchto zemích ale bude, přehlednauti posawadní zákony w nadřečených odwětwích a zawesti co nejdříwe žádaucí srownalost zákonodárstwa we wšech dílech říše. Až se toto stane, mají se wyslancowé oné korunní země, kde rozdílné zákonodárstwí w nadřečených odwětwích stáwá, zdržeti wšeho aučastenstwí w rokowáních o tomto předmětu na sněmu říšském. §. 69. Císař odročuje a zawírá sněm, může ale w každé době naříditi, aby se rozešel buď celý sněm říšský nebo kterákoli sněmowna. Je-li sněm říšský odročen anebo jedna jeho sněmowna rozpuštěna, mají hnedle přestáti sezení w obau sněmownách. Je-li sněm rozpuštěn, musí we třech měsících opět swolán býti. IX. Hlawa. O ústawě zemské a zemských sněmích. §. 70. Korunní země w §. 1. uwedené jsau w záležitostech, které říšská ústawa anebo říšské zákony uznají za záležitosti zemské, zastaupeny sněmy zemskými. §. 71. Ústawa králowstwí uherského zachowá se jen tak, že určení, nesauhlasící s ústawau říšskau, pozbýwají platnost, a že rownopráwnost wšech národností a zemských řečí se pojistí we wšech poměrech weřejného a občanského žiwota náležitými zřízeními. Tyto poměry budau určeny zwláštním zákonem. §. 72. Wojwodowině srbské se pojistějí zřízení, které se pro obhájení její církwe a národnosti opírají o starší nadání a nejnowější císařská ohlášení. Spojení wojwodowiny s jinau korunní zemí určí se sauhlasem jejích deputowaných zwláštním zákonem. §. 73. W králowstwí Chorwátském a Slavonském s Přímořím k tomu patřícím, pak s městem Rěkau a okresem k tomu náležícím budau jejich zwláštní ústawy we spojení těchto zemí s říší, stanoweném říšskau ústawau, zachowány w auplné neodwislosti od králowstwí Uherského. Deputowaní dalmatští budau se sněmem těchto zemí pod prostřednictwím wýkonné říšské moci wyjednáwati o přiwtělení a jeho wýmínkách, a podají wýsledek tohoto wyjednáwání císaři k potwrzení. §. 74. Wnitřní uspořádání a zřízení welkoknížetstwí Sedmihradského určí se dle zásady auplné neodwislosti od uherského králowstwí a rownopráwnosti wšech zem obýwajicích národů nowým zemským zákonem we srozumění s ústawau říšskau. Práwa saského národu zachránějí se w této říšské ústawě. §. 75. Wojenská hranice, chránící celitost říše, podrží swé wojenské zřízení a bude podřízena wýkonné říšské moci co oddíl říšského wojska. Zwláštní zákon pojistí obywatelům wojenské hranice w jejich majetnosti takowé úlewy jako obywatelům jiných korunních zemí. §. 76. Zwláštní zákon určí ústawu lombardsko-benátského králowstwí a poměr této země k říši. §. 77. Ostatní země korunní dostanau zwláštní zemskau ústawu. Stawowské ústawy nemají wíce platnosti. §. 78. Při sestawowání zemského sněmu má se ohled bráti na wšechny interessy w zemi. Deputowaní se powoláwají na sněm direktní wolbau. §. 79. Práwa do oboru činnosti zemských zastupitelů náležející budau konána buď od sněmů samých nebo od zemských od nich wolených wýborů. §. 80. Každému sněmu zemskému se pojišťuje práwo, bráti aučastenstwí w zákonodárstwu co do záležitostí domácích, podáwati náwrhy k zákonům, jakož i práwo bdíti nad wykonáwání zemských zákonů. Ku každému zemskému zákonu je zapotřebí, aby císař a zemský sněm sauhlasili. §. 81. Proměny w ústawě zemské mohau se we sněmích, které nejprwé budau swolány, obyčejnau cestau zákonodárstwa nawrhowati. W budaucích sněmích je zapotřebí k uzawření o takowéto změně přítomnost nejméně tří čtwrtin poslanců a srozumění nejméně dwau třetin přítomných poslanců. §. 82. Bližší určení o utwoření a o oboru zemských sněmů a zemských wýborů podají ústawy zemské a wolební zákony těchto korunních zemí. §. 83. Wšechny ústawy jednotliwých korunních zemí, které twořejí říši, wstaupějí w žiwot w běhu roku 1849, a musejí podány býti prwnímu společnému rakauskému říšskému sněmu, který swolán bude po zawedení oněch ústaw. X. Hlawa. O wýkonné moci. §. 84. Wýkonná moc je w celé říši a we wšech korunních zemích jedna a nerozdílná. Patří wýhradně císaři, který ji odpowědnými ministry a auředníky těmto podřízenými a osobami ustanowenými wykonáwá. §. 85. Swěříli se spolku aneb komu jinému díl wýkonné moci, má wždy wláda práwo odwolání, a koruna je wždy opráwněna, stanowiti jiné nařízení o wykonáwání swěřeného dílu této wýkonné moci. §. 86. Wýkonné moci přísluší wykonáwání a plnění zákonů zemských a wykonáwání nařízení wydaných od sněmowních wýborů w oboru ústawné jejich činnosti. §. 87. Není-li říšský a zemský sněm shromážděn a jsau-li potřebné, nutné, w zákonech nepředwídané okolnosti, jejichž průklad by nebezpečenstwím hrozil říši anebo některé korunní zemi, jest císař opráwněn stanowiti potřebná nařízení, které prozatímní zákonní platnost mají a za které ministerstwo odpowědnost na sebe béře, s tau powinností, předložiti říšskému nebo zemskému sněmu ( ohledem na wydaná nařízení ) příčiny a wýsledky o tom. §. 88. Ministrům patří, wésti spráwu w říši a w jednotliwých korunních zemích, wydáwati potřebná k tomu nařízení a bdíti nad zachowáwáním říšských a zemských zákonů. §. 89. Ministrůw powinnost jest, pod swau odpowědností zastawiti aneb zapowědíti w záležitostech pozůstawených obcím nebo sněmům a jejím orgánům k samostatnému rozhodnutí wykonáwání administratiwních prostředků příčících se zákonům a wšeobecnému dobrému. §. 90. Ministrowé mají prawo přicházeti do sněmu a tam powždy slowa se chopiti; mohau se ale nechati zastaupiti wyslanými komissary w určitých wyjednáwáních. W hlasowání na sněmu říšském berau jen tehdá podílu, když jsau audowé sněmu. §. 91. O odpowědnosti ministrů, o saudním wyjednáwání proti nim a o jejich trestání w pádu odsauzení bude jednati zwláštní zákon. §. 92. Pro jednotliwé korunní země wywolí císař náměstníky, kteří co orgány wýkonné moci powoláni a powinni jsau, střežiti říšské a zemské zákony a starati se o wedení wnitřních záležitostí w objemu jejich auředního okresu. §. 93. Náměstníci mají práwo přicházeti buďto sami nebo skrze wyslané komissary do zemského sněmu a chopiti se wždycky slowa. W zemském sněmu mohau jen tehdá hlasowati, když jsau jeho audowé. §. 94. Náměstníci jsau we swé spráwě odpowědní za to, aby se zachowáwaly a plnily zákony říšské a zemské, stanowené ohledem na tu zem. §. 95. Wýkonná moc říšská může náměstníkům a wšem auřadům jednotliwých korunních zemí ponechati obstaráwání říšských záležitostí aneb jiné orgány zwoliti, které by we wšech dílech říše je obstaráwaly. XI. Hlawa. Říšská radda. §. 96. Po boku koruny a wýkonné říšské moci ustanowí se říšská radda, která bude powolána, aby měla poradní wplyw na wšechny ty záležitosti, we kterých se o její zdání ucházeti bude wýkonná říšská moc. §. 97. Audowé říšské raddy budau jmenowáni od císaře; při jich jmenowání má se bráti wšemožný ohled na rozdílné díly říše. §. 98. Zwláštní zákon určí zřízení a činnost říšské raddy. XII. Hlawa. Saudní moc. §. 99. Saudní moc wykonáwá se samostatně od saudcůw. §. 100. Wšechna práwomocnost wychází od říše. Příště nemají býti žádné patrimonialní saudy. §. 101. Žádný od státu ustanowený saudce nesmí po swém konečném usazení na místo leda saudním wýrokem na čas od jeho auřadu odstraněn anebo propuštěn, ani bez jeho žádosti na jinau službu přesazen ani na odpočinutí dán býti. Toto poslední ustanowení ale neplatí tehdá, když se saudce pro nastalau neschopnost ke službě podle předpisů zákonů na odpočinutí dá, jakož i při oněch změnách we stawu saudcůw, které se stanau potřebné proměnami we zřízení saudů. §. 102. Saudnictwí a spráwa mají odděleny a jedna od druhé nezáwisně postaweny býti. We sporných pádech je-li auřad spráwní anebo saudní powolaným, rozhoduje auřad zákonem určený. §. 103. Saudní jednáni má být podle prawidla weřejné a austní. – Wýmínky od weřejnosti ustanowí w interessů pořádku a mrawnosti zákon. – We wěcech trestních platí pře žalowací, we wšech těžkých zločinech, které zákon blíže wytkne, pak při prowiněních politických a tiskowých bude nalézati porotní saud. §. 104. Prowedení zpomenutých wšeobecných zásad, dle kterých příště saudnictwí má býti zřízeno a auřad saudní wykonáwán, jakož i jejich zawedení do jednotliwých korunních zemí se šetřením zwláštních poměrů jejich, zůstawuje se zwláštním říšským a ohledně ( §. 68 ) zemským zákonům. §. 105. Ustanowení zákonů w panujícího rodu o saudu audů císařského domu zůstanau w platnosti. XIII. Hlawa. O saudu říšském. §. 106. Ustanowí se nejwyšší říšský saud, který z powinnosti anebo na zanešenau žalobu zakročí w těchto pádech: I. Co auřad rozsudní: W rozepřích mezi říší a jednotliwými korunními zeměmi anebo mezi jednotliwými zeměmi mezi sebau, pokud wěc nesahá do oboru zákonodárné říšské moci. II. Co nejwyšší instance: W porušeních politických práw. III. Co wyšetřowací a nejwyšší saudící auřad: a ) w žalobách proti ministrům a náměstníkům, pak b ) we spiknutích a attentátech na monarchu nebo wladaře a w pádech swatozrády a zrády zemské. §. 107. Sídlo říšského saudu je Wídeň, a zwláštním zákonem se ustanowí, jak se usazowání saudů s ohledem na jednotliwé korunní země díti bude, jak welký jejich počet bude, a jaké bude jednání toho saudu. XIV. Hlawa. O říšském hospodářswí. §. 108. Daně a berně k aučelům říšským a zemským budau zákonem určeny. §. 109. Wšechny příjmy a wydání říše musí každoročně w rozpočtu wyjasněny býti, kterýž zákonem ustanowen bude. Kdyby se w rozpočtu nějaké přestaupení stalo, musí se nápotomnímu uznání říšského sněmu podrobiti. §. 110. Státní dluh jest od říše zaručen. §. 111. Wšeobecný aučet o každoročním říšském hospodářstwí bude i s přehledem státních dluhů od nejwyšší aučtárny říšskému sněmu předložen. §. 112. Zwláštní zákon ustanowí zřízení a práwa nejwyšší aučtárny. XV. Hlawa. O ozbrojené moci. §. 113. Ozbrojená moc jest určena k tomu, aby říši proti zewnějšímu nepříteli chránila a uwnitř zachowání pořádku a uskutečnění zákonů pojistila. §. 114. Uwnitř může ozbrojená moc k těmto aučelům jenom na wyzwání ciwilních auřadů a w pádech i spůsobech zákonem ustanowených zakročiti. §. 115. Ozbrojená moc jest hlawně poslauchající. Žádná její část nesmí společně raditi se. §. 116. Zákon ustanowí obor a spůsob wšeobecné powinností k wojně na zemi i na moři. §. 117. Wojsko stojí pod wojenským saudem a pod wojenským zákonem. Předpisy kázně pro wojsko na zemi i na moři zůstanau w plné platnosti. §. 118. Přísaha wojska na říšskau ústawu přijme se do přísahy na prápor. §. 119. Zřízení občanské obrany bude zwláštním zákonem spořádáno. XVI. Hlawa. Ustanowení wšeobecná. §. 120. Dokud orgánické zákony tauto říšskau ústawau wymíněné na ústawní cestě wydány nebudau, wydají se potřebné rozkazy na cestě přikazowací. §. 121. Dokud nowé zákony a nařízení we skutečnost newejdau, zůstanau posawádní w úplné platnosti. Dosawádní daně a berně budau se dále wybírati, dokud nowé zákony jinak neustanowí a k platnosti nepřijdau. §. 122. Auřadowé zůstanau až do uskutečnění nowých jich se týkajících zákonů a nařízení w jejich činnosti. §. 123. Změny této říšské ústawy mohau w prwním říšském sněmu na obyčejné cestě zákonodárstwí nawrženy býti. W nápotomních říšských sněmích jest k uzawření o takowých změnách zapotřebí, aby w obau sněmownách nejméně tři čtwrtě wšech šudůw přítomno bylo, a nejméně dwě třetiny přítomných pro ně hlasowaly. Dáno w Našem králowském hlawním městě Holomauci čtwrtého března léta spásy tisícího, osmistého, čtyřicátého dewátého, Našeho panowání prwního. František Josef. ( L. S. ) Schwarzenberg. Stadion. Krauss. Bach. Cordon. Bruck. Thinnfeld. Kulmer. 231 Základní práwa. My František Josef, z Boží milosti atd. Nařizujeme pro tyto jmenowané korunní země rakauského císařstwí, totiž pro arciknížetstwí Rakausy nad a pod Enží, wéwodstwí Solnohradské, wéwodstwí Štýrské, králowstwí Ilirské složené z wéwodstwí Koroše a Krainy, oknižněného hrabstwí Gorice a Gradisky, markharbstwí Ilirského a města Terstu s jeho okruhem – pro oknížněné hrabstwí Tyroly a Vorarlberg, pro králowstwí České, markhrabstwí Morawské, wéwodstwí Horno - a Dolno-Slezské, králowstwí Halič a Wladimír, s wédwodstwími Oswětínem a Zátorem, a welkowéwodstwím Krakowem, pro wéwodstwí Bukowinu; konečně pro králowstwí Dalmalské – w uznání a k ochraně politických obywalelům těchto zemí skrze přijatau od nás konstituční státní formu zaručených práw na náwrh Naší ministerské raddy, jak následuje: §. 1. Auplná swoboda wíry a práwo domácího wykonáwání náboženského wyznání se každému pojištuje. Užíwání občanských a politických práw je od wyznání náboženského nezáwisné, wšak ale občanským powinnostem skrze wyznání náboženské žádná ujma státi se nesmí. §. 2. Každá zákonně uznaná církew a společnost náboženská má práwo společného weřejného wykonáwání náboženstwí, řídí a sprawuje swé záležitosti samostatně, zůstane w držení a užíwání ústawů, nadání a fondů pro její aučele kultu, učení a dobročinnosti ustanowených, je ale jako každá společnost podrobena obecným zákonům státním. §. 3. Wěda a její učení jsau swobodné. Ústawy učební a wychowací zakládati a na takowých wyučowati, k tomu má práwo každý občan, který se schopností swau k tomu na cestě zákonní byl wykázal. Domácí učení nepodlehá žádnému takowémuto obmezení. §. 4. O wšeobecné wzdělání lidu má weřejnými ústawy, a sice w těch zemích, kde míchané obywatelstwo bydlí, tak se býti postaráno, že i ti kmenowé, kteří jsau w menšině, potřebné prostředky k pěstowání swé řeči a ke wzdělání-se w ní dostanau. Učení náboženstwí w obecních školách bude obstaráwáno od dotyčné církwe nebo společnosti náboženské. Stát má na wyučowání a wychowáwání wrchní dohlídku. §. 5. Každý má práwo, slowem, písmem, tiskem anebo obrazným wyjewením mínění swé swobodně na jewo dáwati. Tisk nesmí podroben býti censuře. Na zneužití tisku wydá se represivní zákon. §. 6. Práwo petice přisluší každému. Petice pod jménem auhrnkowým smějí wycházeti jen od auřadů a zákonně uznaných sborůw. §. 7. Občané rakauští mají práwo shromážďowati se a spolky twořiti, pokud aučel, prostředky nebo spůsob shromáždění nebo spojení není ani proti práwu ani státu nebezpečný. Wykonáwání tohoto práwa jakož i wýmínky, pod kterými práwa i společnosti se nabýwají, wykonáwají anebo pozbýwají, ustanowí zákon. §. 8. Swoboda osoby je pojištěna. Zatčení některé osoby má, wyjímajíc w dopadení na čerstwém skutku, jen na rozkaz důwody opatřený se státi, který wyšel od saudce nebo od auřadu saudní aukony zákonně wykonáwajícího. Každý takowý rozkaz k zatknutí má se zatčenému hned při jeho zastawení anebo nejpozději we čtyradwaceti hodinách po něm doručiti. §. 9. Auřad pro bezpečnost musí každého, jejž pod opatrowání wzal, w osmačtyřiceti hodinách propustiti nebo příslušnému saudu odewzdati. §. 10. Práwo domowní je neporušitelné. Prohledání obydlí a písemností anebo zabawení těcho smí se díti jen w pádech a spůsobu od zákonu určeném. §. 11. Tajemstwí psaní nesmí se porušiti, a zabawení psaní smí jen w případech wálky anebo na základě saudního rozkazu být předsewzato. §. 12. W pádu wálky anebo při nepokojích wnitřních mohau ustanowení přednějších § §. 5. až inklusivně 11. na čas a místně dány býti krom platnosti. Zákon ustanowí bližší o tom určení. §. 13. Naší ministerské raddě je uloženo, aby nawrhla nařízení, která k prowedení těchto ustanowení až k wystawení organických zákonů na prozatím se wydají, aby je předložila Naší sankcí. Dáno w Našem král. hlawním městě Holomauci dne 4. března 1849. František Josef. Schwarzenberg. Stadion. Krauss. Bach. Cordon. Bruck. Thinnfeld. Kulmer. O robotě. My František Josef, z Boží milosti atd. Uwažujíce, že co možná rychlé a auplné prowedení zrušenosti poddanstwa w zákonu od 7. září 1848 wyslowené a pojištěné tím rownopráwnosti a wyprostění wšeho gruntu a půdy z břemen, jakož i wypočtení a wyplacení slušné náhrady, kterau řečený zákon posawádním opráwněncům w zásadě pojistil, nutně požadují některé zásadám tohoto zákonu přiměřené administravní nařízení a jmenowitě sestawení několika komissí w každé zemi k jeho prowedení a k aučelu tomu, aby powinnowaní zbawení byli dodnes panowawší nejistoty o spůsobu a míře oné slušné náhrady, a aby jim dostalo ihned w nejauplnější míře oněch w řečeném zákonu pojištěných prospěchů, konečně také aby opráwněncům náhrada podle téhož zákona jim příslušící co nejdříwe byla wypočtena, uzawřeli jsme na radu naší ministerské raddy a nařizujeme následowně: §. 1. Robota a robotní platy podruhů a chalupníků na poddančích půdách osazených jsau podle zákona od 7. září 1848 zrušeny bez náhrady. §. 2. Zemské komisse, které se w každé zemi ustanowí, budau prohledajíce ke zwláštním poměrům jednotliwých zemí zpytowat a určowat, které pod rozličnými názwy stáwawší powinnosti se wyrozumíwají w ustanoweni wysloweném w §. 5. zákona od 7. září 1848, a tedy bez náhrady přestati mají, a které naopak powinnosti a dáwky padají pod ustanoweni §. 6. řečeného zákona, tedy jen proti daní náhrady se zrušejí. Tytéž komisse wyskaumají na straně druhé, které břemena následkem §. 5. řečeného zákona mají odpadnauti se zrušením práw naproti stojících. §. 3. W ustanoweních § §. 3. a 6. zákonu od 7. září 1848 je obsažen wšeliký na gruntowní majetnosti trwanliwě lpící desátek, byť on i nepocházel z poměrů poddanstwa anebo wrchnostenského nadwlastnictwí. 4. Práwa na lesích a pastwách, jakož i služebnosti mezi wrchnostmi a jejich posawádními poddanými, která práwa, wyjímajíc wesnicko-panské práwo k trhání kwítí ( Blumsuchrecht ) a pastwě, jakož i pasení na úhořích a strništích, w §. 7. zákona od 7. září 1848 bez wýplaty jen zrušena – zůstanau až k prowedení zrušení s wýplatau w platnosti. Bližší ustanowení o zrušení a náhradě budau určena pro každau jednotliwau zem podle její zwláštních poměrů. §. 5. Powinností zakládající se na zákupních ( emfiteutských ) a jiných smlauwách o dílné wlastnictwí, které podle §. 8. patentu od 7. září 1848 proti náhradě jsau zrušeny, mají, dokud wýplata není učiněná, být plněny, s tau jedinau wýmínkau, že naturální práce již nyní w penězích se mají reluirowat. Prowedení této wýplaty náleží na zemské komisse. §. 6. Naturální dáwky, které se nedáwají z desátnictwí jako aliquotní část wýnosu obilního, nýbrž jako nezměnitelná dáwka ku kostelům, školám a farám, nebo k jiným aučelům obce, nejsau zrušeny zákonem od 7. září 1848, musejí se ale taktéž wyplatiti. §. 7. O časných smlauwách pachtowních a nájemních neplatí zákon od 7. září 1848. §. 8. Při ustanowowání náhrady za powinnosti, které podle § §. 3. a 6. zákona od 7. září 1848 za náhradu jsau zrušeny, půjde se podle těchto zásad: Předmět náhrady, která se opráwněnci dáti má, je cena powinnosti podle wýměru práwem příslušného. §. 9. Dáwky z plodin zemských budau se počítati na penězích podle těch cen, které k prowedení stálého katastru gruntowní daně jsau určeny. Pro ty krajiny, kde katastralní ceny posud nejsau určeny, určejí se ceny plodin zemských w nejkratší cestě, na základech k prowedení stálého katastru wyznačených. §. 10. Ceny jiných naturalních dáwek z rolničit plodin budau se počítati podle katastralních cen, a kde těchto není, podle wycenění jim přiměřených. §. 11. Ceny roboty spočtau se podle poměru, w kterém stojí cena díla nuceného k dílu ze swobodné práce. Tu wšak musí zachowána být zásada, že cena práce nucené w žádném pádu nesmí být počítána wýš než s třetinau ceny práce swobodné. Kde mezi stranami již nyní je menší cena reluiční nebo abolitní, nežli by wypadla podle práwě zmíněného wýměru ceny, má slaužiti menší wýplatní cena za základ pro wyměření náhrady. Cena tak nazwané měřené roboty, to jest: roboty ( od kusu ) pro určené díla, buď určena šacowáním. §. 12. Nezměnitelné peněžit dáwky, jako robotní a desáteční peníze, nebo za služby wšeho jiného druhu nech se rozpočtau podle stáwajícího fixního wýměru. §. 13. Činže dáwané posud we wídeňským čísle, w šajnech budau reducírowány na kowowé peníze podle kursu 250 za 100. §. 14. Náhrada za platy při změnách, které se nezakládají na zákupních ( emfiteutsckých ) smlauwách mezi wlastníkem wrchním a požitkowým, nýbrž na zřízeních zemských, na zákoně nebo na poměru poddanstwí, bude se po odražení daně, která se z braní těchto platů skládáwala, po odražení wydání na gruntowní kníhy a toho dílu wydání za wykonáwání saudnictwí a politické spráwy, jenž příjmami wrchnosti na taxách a platech jurisdiktních nebyl kryt, konečně po odražení wšech jiných protějších powinností platiti na základě třidcetiletého průměru ze státního pokladu předběžně skrze roční wýplatek ( Rente ). Spůsob, jak se platy při změnách na emfiteutských smlauwách spočíwající nahraditi mají, pozůstawuje se zwláštním ustanowením. §. 15. Od ocenění wšech zákonem od 7. září 1848 zrušených aneb ke zrušení ustanowených powinností, wyjímajíc platy při změnách, odtáhne se cena protějších powinností, které se od opráwněného powinnowanému při plnění dlužnosti dáti měly. Wyskaumání ceny protějších powinností bude se díti na tom samém základě, na kterém se dělo wyskaumání ceny powinností, a w žádném pádu, i tehdá ne, kdyby onano cena přewýšowala tuto, nebude přewýšující částka nahražena. §. 16. Od takto wyskaumané ceny zrušených powinností odtáhne se třetina pro daň, kterau měl opráwněnec z těchto příjmů platiti, pak přirážky k této dani, wýlohy u wybírání a wýpadky – jakožto paušální wyrownání. §. 17. Suma po odražení řečeného paušálního wyrownání we dwau třetinách pozůstáwající, činí míru náhrady, která patří opráwněnému. §. 18. Z těchto dwau třetin wypočtené ceny má za powinnosti, které § §. 3. a 6. zákonu od 7. září 1848 za náhradu jsou zrušeny ( pokud se nezakládají na emfiteutské nebo jiné smlauwy o dílné wlastnictwí anebo na duchowní nadání ), platiti powinnowaný jednu třetinu, druhá třetina složí se jakožto břemeno dotýčné země z prostředků zemských. W zemích, kde není žádných přiměřených prostředků zemských k wynaložení na tento aučel, anebo jsaucí nepostačují, poskytne prozatím státní poklad chybící sumu na aučet dotýčné země a s wyhražením wyrownání, které se má státi jen mezi státem a tau zemí. §. 19. Náhrada podle wýměru w §. 17 udaného za powinnosti, které se zakládají na emfiteutské nebo jiné smlauwy o dílné wlastnictwí, anebo na duchowní nadání, musí se složiti jen od powinnowaného. Wýmínka od této zásady stane se tehdá, když roční suma co náhrada podle §. 17. wypadající sama, anebo pakli se strefí s náhradau, která podle § 18. patří za powinnosti z těchže gruntů, společně s tauto přewyšuje 40 percent čistého wýnosu obtíženého gruntu. W takomémto pádu bude se suma, o kterau náhrada na powinnowaného wypadající přewyšuje řečený wýměr 40 percent, platiti s tím obmezením z prostředků země, a poskytne se, kde těchto není, ze státního pokladu, že powinnowaný nemá skládati žádnau menší sumu než polowičku wýměru podle §. 17. určeného, tj. nic míň, než třetinu udané ceny podle §. 15. wyskaumané. Čistý wýnos wyskaumé se w těch zemích, kde šacunk wýnosu pro katastr gruntowní daně je dokončený, podle wýsledků téhož, w druhých zemích ale podle domnělých wýnosů provisorium gruntowní daně, od kterých se odtáhne wýloha za wzděláwání. §. 20. Platy podle ustanowení tohoto patentu na powinnowané případající odwáděti se budau ke státním kassám, které se k tomu poukážau, we čtwrtletních rátech; opráwněný bude slušící jemu sumu náhradní wybírati u státních kass w půlročních dekursivních rátech. §. 21. Odwádění platů od powinnowaných bude pohledáwáno na té samé cestě a těmi samými kroky, které jsau předepsány pro odwádění gruntowní daně. Též užíwají žádosti o tyto placení přední práwo zemskopanských daní w pádech konkursních a exekučních. §. 22. Wůbec platí ta zásada, že se má roční náhradní wýplatek na powinnowaného wyskaumaný, dwacetkrát za jistinu wzatý, powažowati za břemeno, na sproštěném statku se zákonní předností přede wšemi druhými hypothekárními břemeny jsaucí a předních práw zemskopanských daní užíwající, a co takowé s ním se má nakládati. Zwláštní ustanowení zprostředkují prowedení této zásady. Weškeré k tomuto konci potřebné jednání auřední we weřejných knihách má se dítí bez platů. §. 23. W každé zemi bude o to pečowáno, aby powinnowaným, kteří by místo ročního za náhradu wyskaumaného wýplatku ( Rente ) raději položili kapitál náhrady zrowna anebo w několika stejných ročních wýplatcích s dwacaterau k placení wyskaumanau sumau ročního wýplatku, byla dána příležitost, aby se spůsobem co možná jednoduchým, rychlým a lewným auplně zprostili swé powinnosti náhradničí. §. 24. Je-li statek, ku kterému zrušené příjmy co pramen wýnosu náležely, obtížen dluhami nebo jinými záwadami, má se při odewzdáwání náhrady podle občanského práwa státi náležité opatření práw osob třetích. Wůbec má se míti péče o to, aby se nároky k náhradě býwalému k příjmům opráwněnci ze zrušení příjmů wzrostlé podaly k nahlédnutí u dotýčných korporací we weřejných knihách, a sice bez platu. §. 25. K ulehčení opráwněnců ( wrchností ) se ustanowuje, že jim wyplacena bude i před auplným wyšetřením náhrady jim příslušící jakožto předplatek třetina těch důchodů, která by wypadla za jejich dosawadní opráwněný příjem podle zásad tohoto nynějšího patentu strany ocenění zrušených powinností. Tyto předplatky mají se powažowati na aučet a na srážku od konečné náhrady, která se wyšetřiti má, a mají se wyplatiti, kdyby se k tomu zemských prostředků nedostáwalo, z důchodů říšských na aučet powinnowaných k platu tomuto, což se jim také při konečném splácení náhrady připočísti má, při čemž owšem ohled brán budiž na potřebné práwní opatrnosti tabulárni. §. 26. Aby se porownání mezi opráwněnci a powinowanými ulehčilo, a aby se náhrada od jednoho stejného času wypočísti mohla, mají powinnowaní restowní powinnosti za r. 1848 ( jak se w které zemi počítá ), a sice těch práw, která w §. 3. a 6. zákonu od 7. září 1848 s přislíbením náhrady zrušena jsau, nahraditi předběžně a sice s odrážkau šestiny celoroční powinnosti podle paušálu. Při wyměřowání tohoto platu w cifrách má se jednati podle zásad ustanowených strany wyšetření náhrady w tomto patentu §. 8. až 13., pak §. 15. Resty takto wypočtené mají powinnowaní zároweň s daní do důchodů zemských zaplatiti, odkud se opráwněným wyplatí. Za to ale nebude také powinnowaný nahrazowati opráwněnému daň, kterau tento pro r. 1848 z těchto zrušených powinností již zaplatil, a plat náhradní má teprwa od konce r. 1848 ( jak se w které zemi počítá ) běžeti. §. 27. Mortuarium a laudemium od změn, které se před 7. zářím 1848 staly, má se od powinnowaného opráwněnému platiti jen w těch pádech, když se strany mortuarium aumrtí před 7. zářím 1848 přihodilo, a strany laudemium, jestli se zápis před tímto časem žádal; awšak zde platiti mají zwláštní ustanowení tohoto patentu strany emfiteutických smlauw. §. 28. Resty, roboty domkářů a podruhu dle §. 1. thoto patentu, též jiných w §. 5. zákonem 7. září 1848 bez náhrady zrušených práw, pokud do roku 1848 ( jak se w které zemi počítá ) sáhají, mají propadnauti bez náhrady, wyjmauc taxy auřední gruntowních kněh. §. 29. W každé zemi a w každém kraji ustanowí se zwláštní komisse k wykonání ustanowení tohoto patentu, při kterých komissích jak opráwnění tak powinnowaní náležitě zastaupeny budau. §. 30. Odpory proti šacowání zrušených powinností rozhodnau se bez další práwní cesty porotau. K těmto porotám má každá strana woliti jednoho, a tito dwa wywoleni dohromady přiberau si třetího. §. 31. Zwláštní nařízení ustanowí, jak mají být komisse sestaweny a jak se má při nich i při porotách jednati. §. 32. Zwláštní ustanowení se wydají strany zřízení katastru náhradního w každé zemi, jakož i strany zřízení zemských auwěrních ústawů, aby se skrze ně co nejdříwe auplně oswobodili powinnowaní a uspokojili opráwněnci wyplacením sumy jim jakožto náhrada náležející. §. 33. Wšechny listiny, spisy a jednání strany wyšetření a zaprawení náhrady zá powinnosti zákonem od 7. září 1848 zrušené jsau oswobozeny od kolků. §. 34. S ohledem na králowstwí Haličské ustanowí zwláštní nařízení, kterau se tam má patent od 17. dubna 1848 a zákon od 7. září 1848 prowesti. 232 §. 35. Pro zwláštní okolnosti králowstwí Dalmatského, které se ještě wyšetřiti musí, bude zwláště a hned wyjednáwáno, jak dalece se jich dotkl zákon od 7. září 1848 a kterak by se tam prowesti mohl. §. 36. We wšech ostatních zemích, pro které zákon 7. září 1848 wydán jest, mají se ustanowení tohoto patentu hned we skutek uwesti. §. 37. Ministři wnitřních záležitostí, sprawedlnosti a financí mají tento patent we skutek uwesti, a potřebné k tomu předpisy a nařízení wydati. Dáno w Našem král. hlawním městě Holamauuci dne 4. března 1849. František Josef. Schwarzenberg. Stadion. Krauss. Bach. Cordon. Bruck. Thinnfeld. Kulmer.", "id": 181}
{"text": "19. březen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Z Vídně (Pokračowání), Autor: X\nZ Wídně. ( Pokračowání. ) Kdybych wám též o jiných koncertech, třeba jen stručné spráwy podati chtěl, zrostl by dopis můj na několik archů, každodenně jest zde koncert a w neděli wždy několik najednau. Znamenité jest to, že téměř w každém nějaký Slowan wystaupí. Tak dáwal Dubec koncert na guitaru a sl. Dubowá w něm zpíwala, w jiných opět wystaupili Laub, Szpakowski, Pichowský a j. Jen toliko o koncertu fletisty Hertleina se zminit chci, w kterém weřejně po prwé wystaupil p. Pichowský, u Pražanů, kteří Tomáškowy wečerní zábawy nawštewowali, zajisté w dobré paměti. P. P. hrál fantasii od Droyšoka a koncert od Schulhofa, a užaslo obecenstwo nad čerstwostí, smělosti a libohlasem jeho hry. Že p. P. se žádnau ze swých prací newystaupil, to toliko jeho skromnosti připisujeme. Jak dalece ze saukromých koncertů w Praze a zde skládání jeho známe, držíme je za wýtečné, po každém přehrání nowé krásoty hudební, nowé myšlénky w nich nalezáme. Ano některá díla jeho netušené posud wěci předpowídají. — Pan P. jest bystrý znatel hudby a co žák proslulého Tomáška zná též oceniti zpěwy naše národní; celým srdcem nám náleží, to doswědčuje také jeho znamenitá pilnost, by se jazyku českému dokonale přiučil a tak w několika měsících wynahradil, co w Praze byl zameškal. Zajisté každého milowníka hudby spráwa potěší, že nám p. P. wíce písní a sborů sděliti hodlá. Sbor jeden již zhotowil a pro druhý koncert slowanský přichystal. Wybral si Chmelenského básně „ Slowo k wlasti “; hudba tohoto sboru welkau známost ducha národního ukazuje. Bude to také jeho prwní práce, kterau tiskem do weřejnosti pošle. Rádi p. Pichowskému bránu do chrámu hudby národní otwíráme, mile tam jeho zpěwy zníti budau. Jen při tak welikých schopnostech dá se též něco welikého wywést. — — Předešlau neděli 7. Března prowozowala se w kostele řádu pobožn. škol vokální mše pro mužské hlasy od našeho krajana p. Piusa Richtra, mistra hudby u kněžny Kinské, pod wlastním jeho řízením. Skladatele wzdělanost hudební, nejwýtečnějšího žáka školy Prokšowy w Praze, již napřed nám za to ručila, že nám tauto prací nic obyčejného podáno nebude; a w prawdě již hned w Kyrie ( Cmoll, ) ( Christ Es dur fugato ) byli jsme důkladností a wážností slohu zaujati. Credo ( Es dur ) wyniká swau rázností nad wšemi skladbami tohoto druhu tak, že těžko jest rozhodnauti, máli se majestatnímu úwodu čili cituplnému „ Et incarnatus “ aneb mistrně pracowané fugě, která konec činí, přednost dáti. „ Sanctus “ jest prawá k pobožnosti wzbuzující hymna. W „ Benedictus “ střídá se solowý čtwerozpěw se sborem. Wážné „ Agnus “ ( F moll ) a jemné „ Dona nobis “ ukončuje co nejpřiměřeněji celé to wýborné dílo, jehožto rázností skladby a půwodností myšlének si pan Richter u znatelů i u obecenstwa nemalé sláwy wydobyl. Hudba tak wznešená na mrawný cit náš náramnau silau aučinkuje a milewítaným jest prostředkem ku powznešení lidského ducha k welebnosti wšeho míra nepochopitelného. Takowá hudba powznáší nás nad malichernosti wšedního žiwota, ona konejší burácení wášní, dodáwá duši, mír a spokojenost samy s sebau, utrobu naši rozšiřujíc, plní nás newyslownau tauhau, jíž si jen málo wykládati umíme.", "id": 182}
{"text": "15. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o novém uvedení Tylovy hry], Autor: Havlíček, Karel\nW neděli dne 18. března bude se we prospěch p. Jana Kašky w českém diwadle hráti nowý kus od Tyla: chybějící uvozovky Twrdohlawá žena a zamilowaný školní mládenec, národní báchorka we 3 jednáních se zpěwy a tancem. Hudba od Škraupa. “ Přejeme o české diwadlo welmi zaslaužilému p. Kaškowi hojnau náwštěwu.", "id": 183}
{"text": "27. únor 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Literatura, Titulek: Nové knihy v Hurbano-Štúrském nářečí na Slovensku, Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy w Hurbano-Štúrském nářečí na Slowensku Prjaťel ludu. Knižka pre Slovenských hospodárou a remeslňíkou. Vidavaťel Ján Kadaví. — Zvazok I. V Buďíňe. 1842 (? snad má být 1846. ale Orol Tatránski má 1842, knihu samu před rukama nemáme ). Písmom J. Gyuriana a M. Bagó. ( Cena 10 kr. stř. ) Při této příležitosti nemůžeme úsudek swůj o jednání p. Kadawého zatajiti. Pan Štúr a p. Hurban mohou si psáti w jakém nářečí jim libo, za swé peníze může člowěk tisknout, co se líbí; a býti novým prorokem je wěc pro slabé duše wždy žádoucí a zároweň welmi lehká. I u nás jsou lidé, kteří wymysliwše tři neb čtyry nowé kličky w abecedě, doufají odtud nesmrtelnost swého jména. My wšak smějíce se jenom, nekacéřujeme je, poněwadž ze zkušenosti wíme, že i dwouleté dítě takowé nowoty wymysliti dowede a také častokráte již wymyslilo. W tak důležité wěci ale, jako jest odtrhnutí-se Slowenska od naší obecné literatury, odtrhnut-se podle kontextu:odtrhnutí-se Slowenska práwě w tu dobu, kde madarština takowé síly a rozšířenosti nabyla a tedy nowě zaražená literatura tím menší naděje má než kdy jindy, odtrhnutí-se Slowenska práwě w tu dobu, kde naše literatura a jazyk wždy wetšího prospěchu nabýwá: w tak důležité wěci prawím, neměl by pan Kadawý tak kwapně jednat. Ať nemyslí pan K. že bychom w jiných okolnostech neschwálili wydání knížky pro lid w nářečí prostonárodním, naopak za zásluhu bychom mu kladli, že on, zrozen w králowstwí, tolik lásky a šetrnosti k weškeré wlasti swé má, že se i prostonárodnímu nářečí toho kraje, w kterém teď žije a úřaduje, naučil: nyní ale kde se tím podporuje záhubné počínání některých ( ať nejmírněji řekneme ) neprozřetelníků, kteří se bez toho wšemožně starají, zjednati si nasledowatele a pomocníky, w takowé době neměl pan Kadawý jména swého propůjčiti škůdcům. Přeswedčeni jsme, že p. p. Hurbana a Štúra, žádné důkazy, žádné napomenutí, žádné prosby od nastoupené dráhy neodwrátí: přeswedčeni jsme, že se raději, pakli swou wůli neprowedou, k maďarské straně přidají: kdy se ale toho dočkáme, aby jiní rozumnější Slowáci, o kterých wíme, že počínání p. Hurbanowo a Štúrowo neschwalují, proti nim statně wystoupili. Nechají-li je ještě dále bez odporu mluwit, jest se co báti, aby křikem swým wšechno na Slowensku nepřewrátili. Což pak by se nemohl proti nim wydáwat časopis w neurčitých swazcích jako Tatránka, kterýby, weden jsa od mužů soudných a w poměrech Slowenských důkladně zkušených, řádnou oposící proti nepraktickým nowotářům wedl, a běh jejich zabawil a zwrátil?! H. Borowský.", "id": 184}
{"text": "27. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Dílo pana Braunera]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. - Pan Dr. Brauner dílo swé: „ Böhmische Bauernzustände im Interesse der Landeskultur und des Nationalwohlstandes besprochen “, o němž jsme již w čísle 87. těchto listů zmínku učinili, J. C. W. našemu milowanému zeměspráwci wěnowal, což J. C. W. nejlaskawěji přijmauti a spisowatele skwostným darem poctíti ráčila. W málo dnech tedy dílo toto, již wytištěné u weřejnost přijde. Neopomineme o té pro nás důležité knize co nejdříwe obšírnější spráwu podati.", "id": 185}
{"text": "22. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [polemika], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Po zdejších nowinách plawe tyto dni zpráwa, že prý jsau zapowězeny Morawské Národní Nowiny, kteraužto nowinářskau kachnu pustili do swěta – nemýlím-li se zdejší auřední Nowiny. Tato zpráwa jest dokonce neprawdiwá. Poněwadž wšak nebýwá šprochu, aby nebylo prawdy trochu, musíme o tom powědíti, co nám z Brna psáno jest. Pan biskup Brněnský hr. Schaafgotsch uznal prý totiž za spasitelné zapowědíti zwláštním cirkulářem ke kněžstwu naše Národní Nowiny. Tato zpráwa nepochybně se na cestě z Brna do Prahy tak porauchala, že zapowězeny jsau auředně Morawské Národní Nowiny. O Morawských Národních Nowinách můžeme ale každého ubezpečiti, že nikdy zapowězeny nebudau. – Co se ostatně laskawého powšimnutí našich Národních Nowin ze strany welebného pana biskupa Schaafgotsche týče, musíme wyznat, že upadl p. biskup do podiwného sofismatu. Myslí-li totiž, aby kněžstwo jeho nečtlo naše nowiny, tuť owšem práwo má disciplinární cestau swému kněžstwu poraučeti a zakazowati, ale zas tím před swětem kněžstwo swé snižuje, myslí-li, žeby dosti wzdělané nebylo, aby i „ kacířské “ spisy s prospěchem a bez nakažení čísti mohlo. ( To slowo „ kacířské “ wšak řečeno budiž sine omni praejudicio s ohledem na naše nowiny, které i my i snad také weliký počet katolíků za dobře wěřící a čistě katolické držíme, třeba se nesrownáwaly w náhledech s některými pány biskupy. ) Jestli ale pan biskup Brněnský myslí, aby lid jeho diecése naše nowiny nečetl, tuť owšem kromě swé rady žádné jiné práwo nemá zakazowati je, leda snad obmýšlel čtenáře našich nowin excomunicowat, čehož přece, bohdá! nebude. Z tohoto kroku pana biskupa Brněnského wšak opět wyswítá jeho necírkewní smýšlení. O Pánu Ježíši neb o Apoštolích newíme nic, žeby byli někomu zakazowali nějaké učení rozšiřowat: oni kázali swé ewangelium a nechali každého jiného kázat jiné, jsauce přeswědčeni, že prawda sama i bez hole swětské zwítězí nad neprawdau. Ba naopak, jiní lidé byli tak urputní, že zakladateti naší katolické wíry a jeho apoštolům zakazowali učiti, že je chytali, zawírali, mrskali, mučili, wěšeli, zabíjeli: ale prawda přece se nedala chytit, zawřít, mrskat, mučit, powěsit a zabít, nýbrž udržela se na žiwě a na swobodě, a swítí až posud celému swětu a bude swítiti déle než hrdé paláce biskupské.", "id": 186}
{"text": "5. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Jiřina]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 2. Jiřina. Powídka z časů Jindřicha Korutana, od Prokopa Chocholauška. W Praze u Jar. Pospíšila 1846, str. 407. Cena 1 zl. stř. 4. Palcéřík. Dějepisná powět z dob Otakara II. od P. Chocholauška. W Praze 1847 u Jar. Pospíšila, cena 30 kr. stř. Známa ze Kwětů.", "id": 187}
{"text": "16. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Šest zpráv], Autor: Havlíček, Karel\n‒ Ministerstwo rolnictwí chce prý užíti za auřední swůj orgán německých Hospodářských Nowin wPraze wycházejících. ‒ Arciwéwoda Karel Ferdinand odebral se do Wlašska k c. k. wojsku. ‒ Sezení městské raddy dne 13. ledna. Přečetl se dohotowený preliminar důchodní na rok 1849. P. Haklik mluwil pak pěknau řečí proto, aby se školní plat w trivialních školách obci neplatil, poněwadž nauze tak welká je, že rodičům, jenž děti swé do trivialních škol obyčejně posílají, prawidelné placení školního platu obtížné je, a poněwadž to raddy městské důstojno je, by na princip spoření při školách, kdež se budaucí občané wzděláwají, nehleděla. Pan měšťanosta mluwil we smyslu řeči pana Haklika ‒ a hlasowáním je rozhodlo, by se školní plat obci neodwáděl. Pak se od sekce nawržené preliminární wydání pro potřeby národní gardy s 36.000 zl. stř. na 10.000 zl. snížilo. Pan Haklik nawrhnul na to, by obchodníci do Prahy w záležitostech obchodních přišlí obci zwláštní daň odwáděli. Pan dr. Bělský přidal k tomu, by se i z obchodních skladů daň dle wýtěžků určená platila. Pan Lämmel mluwil praktickými důwody proti tomu, a uzawřeno, by se daň takowá neplatila. Pak se přijal náwrh stranu založení trhu pro koně a howězí dobytek w Praze. Konečně oznámil měšťanosta, že p. Schuffeld na místo zesnulého prof. Al. Swobody do městské raddy wstupuje. ‒ Prof. fysiky Petřina dochází často do zámku k císaři a bawí jej fysikálními experimenty. ‒ Dne 15. ledna byl w jednom sále Staroměstské rádnice prwní čestní saud nár. gardy držán. Několik gardistů 17. a 18. setniny a setníci Fingerhut a Rott byli totiž obžalowáni, že při slawnosti k poctě nastaupení nowého wladaře na trůn od swého plukowníka p. Unschulda hlasitě české welení žádali, když on německy welet začal. Dr. Fischer, již dříwe známý co nepřizniwec nowého uwolněného času, byl mluwčí strany žalující. Po přečtení protokolů a referátů, kteréž žaloby a swědectwí žalobníků, mezi něž i p. Fischer patřil, obsahowaly, přešlo se k řečnění ze strany žalujících a obžalowaných. Fischer udal, že chowání-se 17. a 18. setniny a zejména udaných gardistů je disciplinární trestuhodné přečiněňí, a nawrhowal, aby nejenom obžalowaní gard. byli potrestáni, ale protože se ze wšeho zdá, že ještě mnozí jiní, jichž jména jsau neznámá, tím samým disciplinárním přečiněním winni jsau, aby od celé 17. a 18. setniny dostiučinění bylo žádáno. Proti p. dru. Fischerowi mluwil rozwážným a důwodným spůsobem p. Fingerhut, práwě, že zde o trestech nemůže rozhodowáno býti, poněwadž žádného disciplinárního zákonu nestáwá, a že w proz. zákonu pro nár. gardu jedině stojí, že ten trestu propadá, jenž těžkého prowinění we službě se dopustí; parády že wšak nepatřejí k službě; chození na parády že je swobodná wůle swobodného gardisty, a že wůbec zde nanejwýš mluweno může býti o přestaupení slušnosti ‒ nikoli wšak discipliny. Posléz podotknul p. Fingerhut několika slowy nezákonní spůsob, nímž se pro celý prápor určilo, w jaké řeči má být weleno. Dr. Fischer mluwil pak co zástupce žalující strany proti p. Fingerhutu; ‒ udáwal, jak to je u wojště, a wůbec sotismy swými nic z toho, co p. Fingerhut uwedl, newywrátil. Pak mluwil p. dr. Burian, poručík, jsa při straně obžalowaných. Podotknul w jádřné a rázné řeči, že není potřebí, na obžalowání wáhu klást, poněwadž žalující nikdy nesmí býti spolu swědkem, nímž p. dr. Fischer je, a že 17. a 18. setnina sama příčiny má, žalobníky obžalowat a od nich zadostučinění požadowat. Na to odwětil dr. Fischer, že nemluwí co uražený jednotliwec, nýbrž we jménu celé nár. obrany. ‒ Potom mluwil obžalowaný gardista p. Šolle; dokládal, že w celé té hádce newidí nic jiného, než nowau činnost dáwné protinárodní nepřátelské strany, kteráž spory a rozbroje rozsíwat dosud neustáwá; že on nezná disciplinární zákon ani prowinění, že toliko dobře wí, že nár. garda má být česká, protože je národ český, a že nikoli obžalowaní, nýbrž půwodcowé rozepře té jsau trestuhodni. Dr. Fischer mluwil zas, a zas nic nedokázal. We smyslu pana Šolle mluwil i spolu obžalowaný gardista Černý. Pak se na požádání p. Šolle a Fingerhuta oprawil protokol, w němž se některá neprawá udání nacházely. Pak wyzwal pan Bernt, předseda disciplinární komisse, strany žalujících, by ještě někdo z nich mluwil. Jediný p. Horník wystaupil a dokládal, že je uražen. Posléz mluwil pan Rott a žádal pro 18. setninu zadostučinění, poněwadž se jí křiwda děje. ‒ Na to se odebrala komisse disciplin. do wedlejšího pokoje, by losowáním nad obžalowanými rozsaudila. Po dosti dráhnem čase oznámil p. práporník Bernt osud odsauzených; pp.Fingerhut, Šolle, Černý a Jedlička jsau za winné uznáni, a p. Unschuldowi a Rottowi se má zadostučinění prokázat. Spůsob trestu se dnes o 9. hodině při opětném weřejném sezení disciplinární komisse oznámí. — Činíme přátely slowanské filologie na to pozorny, že p. Waceslaw Hanka, bibliotekář Českého Museum, bude přednášeti o počátcích poswátného jazyka Slowun ( Načala svjaščennago jazyka Slovjan ) wždy we středu a w pátek od 6‒7 hod. na wečír w Karolinum. ‒ Zejtřejší bál studentský bude prwní slawnost, kde bude weškeré studentstwo Pražské podlé spolků swých representowáno, z nichžto posud nejznámější jsau: Lotos, Slavia, Praga, Teutonia, Hilaria, Markomania, Ostří hoši a Bohemia. ‒ Po kruté zimě, která 23° dosáhla, nastala náhle úlewa přede wčírem a wčera. Za 24 hodin roztál wšechen sníh na střechách a po ledě na Wltawě ženau se mladé praudy. ‒ Podepsané, starostka i audowé wýboru, oznamují, že nejsauce již we „ Spolku Slowanek “, wšecku dálší odpowědnost ohledně spolku toho od sebe odmítají. Johanna Fryčowá, doktorwá. Marie Jelínkowá, kupcowá. Anna Mašnerowá, justicierowá. Jos. Špottowá, choť dra. w lékařstwí. Jos. Rudowá, doktorowá. Johanna Zahořanská, doktorowá. Regina Štorchowá, officialowá. Julie Pospíšilowá, choť knihtlačitelowa.", "id": 188}
{"text": "21. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Hlas o národnosti., Autor: Havlíček, Karel\nHlas o národnosti. ( Schlegels Werke, 1. Band, Wien 1846. ) Každý samostatný a znamenitější národ má práwo ke swé wlastní literatuře, t. j. ku wzděláwání swého jazyka, bez čehož ani wzdělanost ducha nemůže se powažowati za wlastní, podstatné a národní jmění, alebrž jsauc toliko cosi cizím jazykem přiučeného a prowozowaného wždy jakýmsi barbárstwím zapáchá. Byloť by owšem pošetilé, chtěl-liby kdo lásku k jazyku přirozenému tím oswědčowati, když by nižádným cizím jazykům se neučil aneb jimi opowrhowal. Jižť k samému wděláwání ducha, ať o starých nic nedím, mnozí z nowějších jazykůw wíce méně potřebnými se býti widí, hned ten, hned onen, podlé zwlášťních žiwota úkolůw. Mimo to přinucují nás i zewnitřní okolnosti jim se učiti a jich užíwati. Nanejwýš ale utlačuje se národ, ano hrozné bezpráwí se mu děje, wtírá-li se mu cizí jazyk zákonodárstwím a úředním jednáním; neboť užíwání jazyka cizozemského w zemských saudech a co s nimi se stýká, jakož i we wyšším společenském žiwotě nemůže leč škodliwě působiti na mluwu domácí. Kde wšak tak dalece se zabředlo, tuť owšem aspoň wždy jednotliwým osobám naříkati jest na swé hoře. Práwě k tomu ale přihlížeti má wzdělanější wrstwa národu a wůbec wyšší stawowé, pečujíce o to, kterak by usta mezi obojí tau wýstředností učinila se prostrannější a schůdnější, aby tak dáno bylo nuzné potřebě, čeho žádá, a powinnost ke wlasti nebyla zanedbána. Neboť owšem za předůležitau a práwě swatau powinnost kladu péči o národní jazyk, zwláště pak wyšším stawům ji k mysli uwáděje. Každý dobře zwedený člowěk powinen jest snažiti se, aby jazykem wlasti swé mluwil čistě a prawidelně, ano co možná dokonale a wýborně; každý měl by, jak o dějinách národů swého, tak také o jeho jazyku a literatuře nikoliw powrchní, ale postačitelnau ziskati powědomost. I dáť se powinnost tato tím snadněji wyplniti, anoť rozum a mysli obratnost cwičením-se w cizích jazycích nemalé nabyla bystroty. Cizokrajní pak mluwa, nelze-li jinak jí se wyhnauti, wždy w jistých mezech a pokud potřeba káže, držána buď. Powinnost bdíti nad jazykem národním nikomu neměla by swětější býti jako stawům wyšším; neboť čím wětší jest díl, jejž jedenkaždý z nich pro sebe béře a požíwá z národního jmění, z důstojenstwí a z práw wýhradních we swé wlasti, tím wíce jest i swědomím zawázán, přispíwati co nejmožněji ku zwelebení a zachowání národu swého. Národ, jehožto jazyk na zmatek přichází aneb w surowosti se udržuje, tentýž národ i sám zmatečným a surowým se stáwá. Národ připauštějící, aby olaupen byl z jazyka swého, tratí poslední kořeny swé duchowní, wnitřní samostatnosti, a již bytu swého se odřekl. Jakkoliw pak náwal cizozemské mluwy zdá se na pohled nebezpečným, zwláště když wyplenění národního jazyka tímto wychytrale a s neunawenau snahau se obmýšlí, zde zas bláznowská móda za sebau táhne, nadsazujíc prawau cenu jazyka cizího, anebo nad samu potřebu jej wynášejíc: přece nebezpečenstwí takowémuto wždy odolati možná jest, pakliže jen poznáno býwá. We wšelikém zajisté počínání, kde hra nedá se jako jedním wrhem rozhodnauti, anobrž které teprwa w prodlenějším času uzráwá, powždy nepřemožitelni býwají w odporu swém společném a schowíwajícím, kdo s národem swým dobře smýšlejí. Samy ony protiwné mocnosti z wětšího dílu ( ač proti swé wůli ) ruší a kazí tím swé záměry, že takowýmto zamýšleným potlačowáním národní cit mnohem wětší žiwosti nabýwá, aneb aspoň wíce se šíří. Potwrzení této prawdy widěli sme i za našeho wěku, kdežto nejwětšímu podmaňowateli se nepoštěstilo pozbawiti lid německý wnitřní jeho síly a samostatnosti.", "id": 189}
{"text": "27. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Reakce na článek Oesterreichischer Correspondentu], Autor: Havlíček, Karel\nPoloauřední nowiny Oesterr. Correspondent, známý to orgán knížete Schwarzenberka, přinesly nedáwno článek zajímawý pro nás w jistém ohledu. Prawí totiž, že mezi popisy osob po ukončené wálce uherské zatykačem stíhaných jeden se též wyznamenáwá tím, že udáno ku konci jakožto zwláštní znamení o něm: „ namáha se špatně německy mluwiti, ačkoliw jen w německém jazyku náležitě zběhlý jest. “ Na to píše Oesterr. Corresp. rozhorleně takto: „ Toto namáhání w překrucowání materské řeči jest jedna z nejbídnějších mizerií, jakých jen stáwati může, a okazuje, kam politická zbrklost wésti může. Uherský Němec tedy sám napomáhá k utlačení a zničení swé národnosti! Takowé bludy jsau wěru politowání hodny! Widěli jsme sice již předehru tohoto jednání, když pan Sonntag, aby se zmaďarštil, překřtil se w Szontágh’a a když proslulý pomocník Pulskyho we Wídni Henselmann přeměnil se w Henzlmán’a, owšem welká to šílenost: než od swéwolného zpotwoření wlastního jména až k zapření jediné řeči, jíž mocní jsme, jest ještě hrozitánský skok. Z četných Poláků a Wlachů, kteří maďarské počínání podporowali, zajisté nezapřel ani jeden materskau swau řeč. Angličan, Francauz nikdy by se toho nedopustil; podobné mistrowské dílo dowede jedině Němec, a to práwě w tom samém okamžení, když německý národ pro ideu jednoty napadá záwrať. “ Myslíme, že nejlepší prostředek proti odpůrcům jest užíwati jejich wlastní argumentaci a obrátiti jejich zbraň proti nim samým. Widíme, jak najednau napadá Oesterr. Corresp. horliwost německá proti Maďarům, když chce užíwati w Uhřích němčiny za whodný nástroj swé bürokratické centralisace. Ještě jsme nikdy nepozorowali, že by Oesterr. Corresp. horlil proti tomu samému neduhu w Čechách nebo w Haliči nebo někde jinde kde němčina zrowna tak jedná s jinými jazyky, jako jednala maďarština w Uhřích. Když my se w Čechách a na Morawě opíráme zrowna té samé zpozdilosti, která ponauká mnohého chuďasa hrubě ještě německy neumějícího pitwořiti se, jako by swau českau mateřštinu již byl zapomněl, to nazýwají lidé podobní Oesterr. Correspondentu separatismem, národním fanatismem atd. Těší nás tedy, že jsme je jednau chytili do wlastního jejich tenete, a hodláme Oesterr. Correspondentu ještě později příležitostně tato jeho slowa na pamět přiwésti, bojíme se ale, že mu budau potom nepohodlná.", "id": 190}
{"text": "25. červenec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Z Morawy., Autor: Havlíček, Karel\nZ Morawy. Doslýcháme, že wys. slaw. páni Stawowé Morawští odewzdali wšeliké sbírky učiněné od nebožtíka historiografa swého Ant. Bočka našemu učenému a welmi zaslaužilému na Morawě p. Šemberowi, který se státi má staw. historiografem. Rowněž s jistotau se mluvví, že staw. akademie letos již z Holomauce do Brna přenesena bude, čímž by snad pro Brno trochu skwělejší doby nastaly s ohledem na národnost. Snad by i tím morawský časopis síly nabyl a konečně wycházeti počal dlauho čekaný. Čeho se ale z nowého určení nejwíce radujeme, jest pewná naděje, že nyní prací p. Šemberowau welikému obecenstwu odhaleny budau poklady, jež nebožtík archiwár pilnau rukau sbíral, ale poněkud nesmírným prodléwáním w ustawičném zawření udržowal.", "id": 191}
{"text": "28. červen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Školní nařízení., Autor: Havlíček, Karel\nŠkolní nařízení. Již mnohokráte staly se na mnohých místech w našich časopisech a knihách důtkliwé zmínky o tom, jak zapotřebí jest, aby se na školách českých národního jazyku slušně šetřilo, aby se dětem nerozumějícím po německu wykládaly nauky jazykem domácím, kterému rozumějí. Opakowalo se již mnohonáctekrát, že učitel takowý, jenž chtěje se zalíbiti modě, českým dětem naučení dáwá po německu, nejen proti rozumu a wlasti se prohřešuje, nýbrž i proti wůli wlády jedná, která wýslowně žádá, aby děti w mrawnosti a umění prospíwaly, co se owšem státi nemůže, když se jim mrawná a jiná naučení w jazyku nesrozumitelném podáwají. Nic méně přece nepochybujeme, že mnozí páni učitelowé, jsauce již tak hluboce zahrabáni w starých nechwalitebných zwycích, a zwláště také z té příčiny, že posud ještě malá část z nich oprawdowého wzdělání došla, neodstaupili ještě od swého nerozumného němčení. Ba naopak mnozí tak ještě zaslepeni jsau, že si práwě tím nějakau zásluhu dobýti, a lásku předstawených získati míní. Těší nás welice, že je z tohoto posledního bludu welmi dobrým a důrazným spůsobem wywésti můžeme. Důstojný a welebný pán, kanowník a scholastikus pražský Rauch. wydal z ohledu toho k učitelům zwláštní nařízení z něhož zde následující slowa uwádíme: „ S ohledem na zákonně předepsanau methodní knížku, jakožto nawedení k řádnému zastáwání úřadu učitelského wůbec, a jmenowitě na přídawek na str. 92 tam obsažený, o tom jak se mají ony děti w čtení wyučowati, které mimo swau českau materštinu w německé řeči ještě dostatečnau zběhlost nemají, aby hned w německé řeči s prospěchem wyučowány býti mohly, jest newyhnutelná potřeba, šetříc nynějšího ducha času, k wůli opětnému zkwětání národního českého jazyka důrazně na to obrátiti pozornost; 1. že nepostačuje, aby jen p. katechetowé prwotní náboženské cwičení we wšech trivialních školních střídách a swětnicích česky přednášeli a wykládali, 2. nýbrž že také wšichni p. učitelowé a pomocníci wšechno to w českém jazyku gramatikálně opakowali, a když tomu dítky porozuměly, paměti jejich wštípiti mají, řídíce se při tom dle 4. methodických prawidel str. 92 w přídawku k methodní knížce, a užíwajíce k tomu účeli elementárních knih, které již tak zřízeny jsau, že oba jazyky wedlé sebe stojí, pročež se mateřštiny mnohem prospěšněji w naučení se němčině paužíti může. Jinak zůstane wždy wyučowání českých dětí w německém čtení pauhé papauškowité nazpamět učení bez užitku, které pak děti, když ze školy k řemeslu odstaupí, mnohem dříwe zapomenau než se naučily atd. Konečně uwádí se k tomu cíli školní normalní knihy, které w obau jazycích wedlé sebe wydány jsau, aby se jich k tomu cíli užíti mohlo. Tímto tedy nařízením důstojného pana scholastikusa přestanau již konečně nešwary, jaké se zde w Praze a skoro we wšech wenkowských městských školách praktikowaly. Byly příklady, že se na normálkách wenkowských ( skoro we wšech městech našich jsau jenom normálky bez trivialek, tak že se tedy w českých krajích dolní klasy normalní elementárka, prwní a druhý klas za trivialky české powažowati musí ) ani českému diktandu, ba skoro i čtení českému neučilo, nic nedím o ostatních přewrácenostech, jako ku př. kde se malé české děti skoro najednau německy i česky čísti učily, ačkoli prawopisní systemy obau jazyků prarozdílné jsau, a tudy w malých hlawách dětských jenom hrozné chaos nedůsledných prawidel powstati muselo. Teď se tedy snad dočkáme neslýchané posud wěci w Čechách, že děti wystupující z normálek prawopisně psáti budau swůj mateřský jazyk, a že tudy předčíme brzy Hottentoty a negry, kteří také posud swau mateřčinu psáti neumějí. Od nynějška snad nebude zapotřebí, aby se Čechům teprw na hlawních školach Pražských zároweň s filosofií astronomií, s práwem a dogmatikau dogmatkau přednášela hluboká nauka o českých písmenkách! abecedářstwí! Bojíme se wšak oprawdu, že se přece wšude dle toho nařízení jednati nebude, a pročež žádáme wšechny přízniwce národního jazyka, jakož i zdrawého newčasnau němčinau hněteného rozumu wůbec, aby dle možnosti použíwajíce wšude swého wplywu k swědomitému šetření nadzmíněného důležitého nařízení nápomocni byli.", "id": 192}
{"text": "18. únor 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Spis Dra. Braunera o našich selských záležitostech, Autor: Havlíček, Karel\nSpis Dra. Braunera o našich selských záležitostech. Osprawedlnění. We Kwětech č. 19. stojí jakýsi spůsob protestace proti referatu o této knize zde w nowinách. My přede wším wyznáwajíce zřejmě naše jen slabé schopnosti k důkladnému posauzení celé knihy o tolikeronásobních záležitostech jednající, a chtějíce se zároweň wyhnaut pauhým jalowým wšeobecným pochwalám díla, chtěli jsme, jak též hned z počátku praweno, obrátiti jen pozornost obecenstwa na tuto welmi užitečnau knihu. A to jsme dle swého přeswědčení swým obyčejem konali, pronášejíce zároweň wedle mínění p. spisowawatele i swůj saud o wěcech tam obsažených neb jim podobných, myslíce že i p. Dr. Braunerowi co spisowateli takowé knihy hlawně na tom záležeti musí, aby se w národu o wěcech těchto přemýšlelo. – Co se sňatků neusedlých týče, i nyní twrdíme, že jest mínění p. spis. o nich neliberální, což i ze samého citátu swé knihy we Kwětech dokázal lépe než, my. Stát může obmeziti ženění zákony wýslownými ku př. mrzák ať se nežení, ať se žení lidé w tom neb onom roku atd., ale zůstawiti auředníkům práwo a moc, aby oni snad z milosti a dle uznání spoluobčanům swým ( jako páni otrokům ) powolení ke sňatku, k nejdůležitějšímu kroku, udělowali, jest neslušno. Ať nenamítá p. spis., že chudý nic dáti nemůže auředníku: wšak wíme, že i chudý často za rozličné maličkosti, které konati zdarma swatá a prwní powinnost auředníků jest, rozličné běhání a práce podstaupiti musí. A kolikráte se mu řekne: „ až zejtra, “ poněwadž dnes pan wrchní s několika známými kauří a ještě po obědě černau káwu newypil! – Co se majoratů týče, doufáme, že p. spis. wěří, že redakce Pražských nowin tak dobře wí, co jsau majoraty, jako každý jiný, kdo po čtyry léta co řádný aud cechu na juristské bály chodil. Hlawní wěc u majoratu není spůsob dědění, nýbrž nedělitelnost: na tom státu welmi málo záleží, Petr-li neb Pawel sedí na panstwí těch neb oněch, nýbrž o to běží, aby panstwí wždy pohromadě zůstala. Wýslowně stojí psáno, že redakce Nowin ( a ne p. Dr. Brauner ) si wáží majorátu ( t. j. nedělitelnosti některých usedlostí, jiné ať zůstanau wolné ), a p. spis. jen potud se poněkud k mínění našemu chýlí, že zapotřebí uznáwá, aby se selské statky příliš nedělily. Že jsme wšak důležitý prostředek knihy zcela přeskočily, stalo se proto, aby nynější spráwa o knize příliž newzrostla, a poněwadž snadno bude i budaucně we zwláštních článcích na jednotliwé tam podané zkušenosti hospodářské pozornost obecenstwa obrátiti. Nikoli jsme wšak tím nechtěli projewiti nějaké znewažowání oddělení tohoto, pro krajany naše welmi užitečného. Srownáwáme se dokonce s p. spis. w tom, že literatura naše hlawně na spisy praktické nedostatek trpí, při tom si ale přece přáti musíme ještě wíce a lepších knih poetických a belletristických, než posud máme.", "id": 193}
{"text": "28. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Náwěští literární, Titulek: P. T. čtenářstvu našemu, Autor: Havlíček, Karel\n[ ruka ] P. T. čtenářstwu našemu Nawrátiw se práwě z delší cesty swé po krajích slowanských mocnářství našeho, mohu opět weškerau sílu swau wěnowat redakci Národních Nowin, jakožto nejmilejšímu powolání swému w tomto předůležitém čase. K. H. Borowský.", "id": 194}
{"text": "31. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Co jest Obec?, Autor: Havlíček, Karel\nCo jest Obec? ( Dokončení. ) Nemůžeme se ani s článkem tímto ani s rokem rozlaučiti, nepodotknauce ničeho o menší obci t. j. obcích wesnických a městských, kteréžto co menší společnosti twoří stát, jsauce samy též jako menšími státy. Welmi mnoho ze wšeho toho, co o státu platí, i o těchto obcích rozuměti se může; jmenowitě ale jest druhá powinnost obce, pokrok, hlawní stránka, kterau zwlášť na zřeteli míti, a které si také s welikým prospěchem hleděti mohau. Blízké wedle sebe žití sausedů a wznikající často potřeby wzájemné pomoci naučí aneb aspoň naučiti mohau snadně hlawní občanské cnosti užilosti; zároweň pak užitek společného žiwota, následky dobré spojených sil welmi často prakticky se objewí. Jak často musí saused pomoci swého sauseda užíti, patrné to ponaučení, aby i swau pomoc w čas potřeby jemu neodepíral. Ačkoli zřízení a staw obcí w naší wlasti daleko ještě wzdáleny jsau od nějakého stupně dokonalosti, přece i tu se naskytá často dosti příležitostí žehnati prospěch společenského žiwota, aneb aspoň si wýhody jeho přáti. Tak ku př. patrně widíme, že z obce, we které dobrá škola začáteční jest, jistě mnohem wíce mladíků nastupuje do wyšších stawů, a na budaucím koleně tétéž obce shledá se jistě požehnání dobrého školního wycwičení. A tak jest w každé i nepatrné obci, w chudé wísce, dosti příležitostí k ušlechtění žiwota, jenom když někdo o powzbuzení dbá. Mnohému snad zdáti se bude podiwno, řeknemeli, že wlastně wíce záleží na dobrém zřízení jednotliwých obcí, na municipálním zřízení, než na zřízení celého státu we wyšších stupních. Neboť se ústawy wyšší w státu zřídka jen stékají s žiwotem jednotliwých občanů, owšem ale ústawy municipální. Wíce zajisté záležeti musí občanu jednotliwému, aby se ku př. w jeho obci ( městě neb wesnici ) s jměním obecním maudře hospodařilo, než na tom, jak se we státu celém hospodaří. I ta okolnost při tom powážena býti zasluhuje, že jest nesnadno celý stát a jeho ústawy oprawowati, což jen obyčejně několiku málo wywolencům osudu zůstaweno jest: každý ale skoro byť i sebe nepatrný člowěk může wždy šlechtiti a zwelebowati jednotliwé obce, buď příkladem neb poučením swým. I sebe menší oprawdiwá dobrá činnost jest prospěšnější, než weliké neuskutečněné a nemožné záměry. A jak mnoho se tu 424 naskytá zwlášť některým stawům dle jejich společenského postawení příležitostí k ušlechťowání obcí jako ku př. kněžím, učitelům, úředníkům atd., kdyby jenom pustiwše soběcké ohledy stawu swého z očí pauze wšeobecného dobra wyhledáwali. Blažená obec, kde jest několik oswícených maudrých a činných lidí pohromadě, a tím blaženější, majíli tito mužowé ještě dle postawení swého přímý wplyw na záležitosti obecní. Owšem bylo by si přáti, aby obce užíwaly od státu wětší wolnosti w domácí spráwě swé, aby nebyly tak přísné dohlídce podrobeny, aby swobodněji mohly i jmění swé wynakládati a wůbec se dále wywinowati, aby samy obce obecní swé záležitosti říditi mohly bez cizího wmísowání-se. A wšak i tak wždy dosti jest příležitostí k dobrému, kdyby jenom wůle dobré nescházelo. Kdyby w našich městech, městečkách a wesnicích jenom panowal duch občanský, oswícený, milowný pokroku, bylo by ustawičně dosti příležitostí působiti ním k dobrému. Tak na pří. nyní, kdežto wláda projewila dosti zřejmě swau wůli, aby platy wenkowských učitelů zwýšeny byly, nepřekáželo by nic jednotliwým obcím učiniti to ze swých prostředků, čím by pak, poněwadž obyčejně samy jsauce patronem, pana učitele si wolí, teprwa nabyly možnosti opatřiti dětem swým maudrého a wzdělaného muže za učitele a wychowatele. Ale za 100-300 zl. w. č. ročních důchodů ať obec nežádá učeného učitele. Rowněž tak by nikdo nepřekážel obcím, kdyby si ke wzdělání swému knihowny zakládaly společně, kdyby si ( jak we wětších obcích a městech možno ) wyšší školy samy zakládaly, nemajíli jich; kdyby se společnau podporau z poddanstwí wykupowaly ( jako to nyní w Uhřích mnohé obce činí ); kdyby společně w čas zimy, když práce polní přestala, raději místo lenošení některé průmyslowé práce podnikaly ( jako se to ku př. w Rusích děje, kde w celých welikých obcích společně pěstují rolníci sami některý průmysl, z čeho obyčejně weliký zisk míwají ), složiwše se na potřebnau k tomu jistinu a dělíce se společně o užitek; kdyby i místo dosawadních kalužin, jam, dír, kopečků atd. we wsi samé raději pořádek způsobili, čistě si cesty, po kterých okolo domů swých denně chodí a jezdí, urownali atd. Neníť wšak k tomu společenského ducha a prawého wzdělání, a wyskytujeli se kde, býwá to jen zřídka a jako neobyčejným spůsobem. Tak ale ne aby naše obce nowých wýhod a nowého dokonalení wyhledáwaly, ony ani wůbec o obecní záležitosti swé nedbají. Ne zřídka widíme zwlášť we městech, že když by měšťané woliti sobě měli některého úředníka, na kterém přec jako ku př. na radowi welmi mnoho záleží, ani k wolení nepřijdau. W tomto ohledu wyznati musíme, že ačkoli měšťané naši jinak nad selský staw wysoce sami se cení, přece w tomto ohledu co se šetření swých záležitostí obecních týče, selský staw ještě pečliwější jest u nás než městský, we wsích našich jest wíce jistě komunálního duchu než we městech. A wšak se časem swým bohdá! wšechno na lepší stránku promění, s lepším wzděláním wzejde i u nás opět utuhlý nyní občanský duch, který předkům našim k tak weliké sláwě a mohútnosti dopomohl, a pak nastanau wlasti naší a nám nowé blahé časy. H. B.", "id": 195}
{"text": "26 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Titulní strana], Titulek: [Připomínka], Autor: Havlíček, Karel\n– W poradě ministerské budau co nejdříwe biskupowé rokowati o záležitostech církewních. Je-li důležitosti nějaké, která by w době této wšeobecného pozoru hodna byla, jest zajisté důležitost uspořádání wěcí církewních. Wíme, jak welmi mnoho záleží na tom, jak církew w národu postawena, jak náboženské poměry w obci wyměřeny jsau. Wíme, že jen při wšestranné swobodě blaho lidu zkwétati může. Známe ale, jak ministerstwo s národy smýšlí; známe, jakau láskau nejwyšší pastýřowé stáda swá pěstují. Ač diwno, že ministerstwo wyřknuwši w ústawě swé §. 2.: „ Každá zákonem uznaná církew a náboženská společnost má práwo weřejného wyznání, záležitosti swé řídí a sprawuje samostatně, “ nyní církew samo uprawowati chce; přece mnohem diwnější jest to, že biskupowé s ministry při záležitostech církewních w radu sestupují a kněžstwo i lid zcela obcházejí. Kněžstwo i lid zdá se, že i zde jest „ illa contribuens et misera gens, “ která k církwi w tom spůsobu přináleží, jako popluží k jakémukoliw hospodářstwí, a proto ani nyní, kdežto i ústawa §. swým staré práwo wrací, slyšáni býti nemají. Řídit a sprawowat záležitosti swé, jest každé společnosti náboženské připowězeno, a hle! jedinká církew má jen slowy §. 2. těšiti se, a co jí z ministerské raddy a z biskupské milosti přijde, wděčně přijímati. A což má se mlčky na toto hospodářstwí w domě P. pohlížeti? Nikoliw. Ozwati se a biskupům i ministrům důtkliwé žádosti kněžstwa i lidu do raddy poslali, t. j. co nyní powinností, ano potřebau. Kněžstwu přisluší nejsem si jistá, zda jde o záměnu ” í ” za ” i ”, nebo jestli je tvar v pořádku a powinností swatau jest jemu, aby žádalo práwo na staré presbyterium ( kněžské raddy ), dobře uspořádané konference a synody, práwě jak duch katolický a dobrý řád požaduje. Lidu zase důstojno jest, hlásiti se ku práwu swému dědičnému, býti t. audy skutečnými u welikém spolku církewním, a co posud wláda absolutní w moci swé držela, sobě přiwlastniti, aby při wolbách předstawených swých i při spráwě jmění církewního aučastenstwí zbawen nebyl. Tento dwojí hlas byťby i do srdce jejich newniknul, byťby jenom pauhým hlasem byl, musel by přece slyšán býti, a byťby se jen málo stalo, bude i toto příprawau lepší budaucnosti. Čiňme co můžeme. Kněžstwo i lid chce býti s biskupy swými, jen ať oni sestaupí s wysokých trůnů swých a newládnau nad nimi, nýbrž dle ducha Páně a dobrých zákonů církewních powinnosti swé plní.", "id": 196}
{"text": "2. říjen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [polemika], Autor: Havlíček, Karel\n* – * Wšichni jsme hříšní lidé. Pražské Nowiny a Česká Wčela nemohau nikoho slušně kárati pro chyby tisku, poněwadž by se jim mohlo snadno odpowědíti oným známým podobenstwím o trámu a o tříšce. Když se wšak tak krásná příležitost podá, jako jest následující, nemůže se nikomu za zlé míti, pakli se srdečně zasměje. Redakce Kwětů totiž kárá w čísle 114 pod záhlawím: Literatura, p. Zapa pro některé maličkosti w jeho zeměpisu, a jmenowitě si welikau práci béře, a o jedné chybě tisku ( 14 místo 24 ) asi na 30 řádcích šwadronuje, a panu Zapowi obšírná, mrawná naučení dáwá jako na cwičení. Potutelností osudu muselo se ale přihoditi, že práwě w tomto napomenutí redakce Kwětů sama přenáramnau chybu tisku má: prawí totiž, že má „ Irsko 7 milionů a Skotsko přes 3.000.000 mil, ( totiž obywatelů ). Widíme, p. Zap zmýlil se jen o 10.000.000 lidí, ale redakce Kwětů napomínajíc jej zmýlila se 2.999.997.000.000!! Mea culpa! „ Takowých poklesků wíce bychom nalezli, ale přestáwáme na podaných. Měli jsme wšak za swau powinnost, poukázati na tyto nedbalosti, které nerádi spatřujeme při spisu tak užitečném a w celku welmi dobrém, pauze abychom pozorny na to učinili spisowatele podobných prací, jak bedliwý zřetel míti třeba na wšecky jednotliwosti, na srownalost spolu rozličných udání, a wůbec na shodu wšech částek, čili kratčeji řečeno, na wnitřní spráwnost spisu, “ jak Kwěty prawí hned po té swé gigantské chybě.", "id": 197}
{"text": "4. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\nPráwě wyšlo a u Řiwnáče, Pospíšila a w arcibiskupské impresi po 10 kr. stř. na prodej jest: Slowo ku prwní slawnosti konstituce, pronešené od dra. W. Čerwinky, držitele statku Ostředka, která se slawila na Ostředku. Obracujeme pozornost na tento spisek tím úsilněji, protože je to prwní důkladnější poučné rozebrání našeho nynějšího stawu. Radili bychom, by se ještě jednau dobrým šwabachem otisknauti dal. Lidu je šwabach obwyklejší, a při wěci takowé není rádno rozmnožowat nesnáze zbytečně. Panu dru. Čerwinkowi musíme oswědčiti swůj wděk, že on jakožto wrchnost byl prwní, který se uchopil písma a slowa, aby swé osadníky poučil o důležitostech a potřebách nynějších, o způsobech a prostředcích, jakých by se dobrého obecného domáhati měl a zároweň si přejeme k wůli dobré wěci, aby w poučowání lidu, které tak důstojně započal, pokračowal.", "id": 198}
{"text": "18. červen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Obchodníci]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 4. Obchodníci. Powídka z nowých časů od Činoráda Wěrného. Swazeček I. W Lewoči písmem Jana Werthmüllera a syna 1846. m. 8. Str. 100. Cena 24 kr. stř. Spisowatel této knížky, zasluhující wšechnu pozornost, jest na Slowensku, a wěrně se protiwí záhubným nowotám Štúrowým.", "id": 199}
{"text": "26. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Co je národ, kdo jsou Čechové a co chtějí., Autor: Havlíček, Karel\nCo je národ, kdo jsou Čechové a co chtějí. ( Pokračowání. ) Ale obec země nebo stát nazýwati národem, jest proti půwodnímu a prawému wýznamu toho slowa, proti wšemu obyčeji dosawádnímu, a kdyby to mělo wůbec uwedeno býti, aby wšichni lidé w politickém nebo státním swazku spojení, národem slouli následowalo by z toho plno zmatků, omylů a nepřiměřeností. Počněme hned u nás Čechů: My stojíme nyní we trojím ba čtweru swazku politickém. Předně náleží země naše od kongressu Wídenského k spojeným státům německým – teda bychom nejprwé mohli připočtěni býti k německému národu, jakož w skutku mnozí Němci z této příčiny neslušně nás k sobě přihrnouti chtějí. Za druhé sme občané státu rakouského – a teda bychom dle též zásady patřili k jednomu a témuž národu s Wlachy, Řeky, Maďary, Cikány atd., to jest k národu rakouskému. Za třetí patříme k obci zemí českých, nebo koruny české – majíce s těmito spolu jednoho krále českého, a dle této zásady sme tedy národem českým spolu s Morawany a Slezáky atd. Konečně a za čtwrté patříme k občanstwu králowstwí českého, majíce wespolek jediné a stejné zřízení zemské, kteréž je základ našich práw politických. Který z těchto čtyř údajů je prawý? Ti pánowé, kteří nowou theorii tuto o národnosti w Čechách wynašli a nebo k nám odjinud přinesli, budou bezpochyby twrditi, že tento poslední je prawý. A proč práwě ten, proč? Oni odpowídají: Proto že sme wšickni obywatelé jedné země české, proto že máme stejná – ( totiž s rozdílem stawu – teda wlastně wšickni, kdož k jednomu stawu patříme ) stejná práwa politická, stejné zřízení zemské – společnou historii, stejné poměry společenské ba i obyčeje atd. Ale wšecko to platí skoro stejnou měrou o Morawě a Slézsku, kteréžto země s naší zemí od pradáwna politicky spojené, wždy k jedné říši patříwaly, posud patří a bohdá i na wěky patřiti budou, neboť wíme ze státního práwa rakouského, že kdyby – čehož Bůh uchowej, – panující rodina Habsbursko-Lotrinská wymříti měla „ stawům a obywatelům králowstwí českého “ práwo náleží, korunu českou se wším příslušenstwím z nowa zadati, to jest, nowého krále sobě zwoliti, kdežto wšecky ostatní země, wyjma Uhry, poslední panowník dle swé wůle odkázati může. Wiz A. I. Obnoweného zřízení zemského Ferdinanda II. Jesti teda jednota země české s morawskou a slezskou netoliko wzájemnou láskou občanů jejich a stejnými interessy, ale zároweň i základními zákony mocnárstwí rakouského pojištěna. Proč teda tito panowé bratrské tyto země ze spolku národu českého wylučují? Jejich myšlénka nemá podkladu dostatečného ani w zákoně, ani we skutečnosti, neboť se upřímně wyznáwáme, že 138 nás k bratrům našim na Morawě swatější swazky wáží, než k Čechoněmcům w Čechách – ješto zas tito k jazyko-rowným obywatelům sousedních zemí snad wíce lnou, než se chwáliti dá. Konečně dá se i druhý z nahoře uwedených udajů z ohledu národnosti naší, a to nejpodstatnějšími důwody – ( owšem jen když při wýkladu politickém setrwáme ) – zastáwati – neboť činíme s jinými obywately rakouského mocnářstwí jeden stát a toto spojení politické je u nás, aspoň w žiwotě praktickém, nejdůležitější – majíc následky a působení w nás mnohem wýdatnější než ono spojení, kteréž se jenom we zřízení zemském a w oustawě pp. Stawů našich zakládá. Publicistika německá drží se prwního uwedeného udaje, a chce z nás mermomocí Němce míti, proto že prý patříme k spojeným státům německým. Škoda jen, že z toho nic nemáme, škoda prawím ne tak pro nás, jako pro pana Laube a jeho společníky, že u nás o ten swazek s německými zeměmi málo co dbáme. My máme dost na swém císařstwí rakouském a koruně české – my máme swého milowaného císaře a krále, a o země německé a nějakou jinou jednotu jich politickou, které posud není, a kteráž by jen zkázou mocnárstwí rakouského a jen zločinnou zradou země powstati mohla, ani se nestaráme, ba ani starati nemáme, jako wěrní poddaní dědičného krále swého. Wraťme se zase k poslednímu udaji, tomu totiž, který twrdí: že je w Čechách jediný národ, který není ani český, ani německý, ale bohemský ( nebo böhmisch ), k němužto prý i Čechowé i Čechoněmci náleží, kterýžto wýklad, ačkoli dosti podiwný za nejnowější doby, zwláště ale mezi wyššími stawy welké obliby došel, u některých snad jen proto, že je to nejpohodlnější nebýti ani Čechem ani Němcem; nebo kdyby se chtěl člowěk jako wzdělanec Čechem nazýwati, musel by se české gramatice učiti, a je vous prie, českou gramaire se učiti – ah! C'est un horreur! Jsou lidé, že mají takowou aversí, takowý dégoût před českou gramatikou, že by snad raději robotu dělali, neb dokonce i slewili, než jí se učili. Nejlépe když si člowěk pomyslí, že národní řeč Čechů je řeč nějaká od wěků pomíchaná, a z rozličných žiwlů slátana — toť může mluwit jak chce, a nikdá nechybí. Prwní, který nowé to ewangelium zwěstowal, byl jakýsi rytíř Hein, o kterémž pan Palacký we swém článku: „ Ohlídka we staročeském “ místopisu w letošním musejníku promluwil. Našeltě brzo swé stoupence: w měsíční schůzce jednoty průmyslowé 4. Unora 1845 zastáwal p. hrabě Fridrich Dejm tutéž zásadu, jakož se každý w tištěném jednání jednoty té ano i z wýtahu wytištěného w nowém obojžiwelním „ Nedělním listu pro řemeslníky přeswědčiti může – ano on Heinowu soustawu ještě rozwinul. Pan hrabě nám oznámil, že w Čechách dwě národnosti neuznáwá. Pan hrabě může uznáwat nebo neuznáwat, co se mu zlíbí, to záleží jen na jeho uznání, a nečiní u nás žádného rozdílu, ale w tom ohledu neodepře snad také městskému stawu hlas – my sprostáci budeme také wěděti, kdo jsme a kam patříme. Wšickni wěrní Čechowé jazyka českoslowanského hlásíme se k národu swému českému we smyslu swrchu wyloženém; a kdybychom se nehlásili k národnosti české, toť bychom wěru ani uznání neměli, ani „ uznání “ nezasluhowali. Naši Němci hlásí se rowněž také k národnosti swé německé, a p. hrabě se teda tím, že dwě národnosti jedním rázem upřel, nejen nám Čechům, ale i našim, ba ještě wíce wenkowským Němcům špatně zawděčil – neboť ti wšickni uznáwají, že je w Čechách owšem národnost dwojí a sice česká i německá. – Obě pak nedají se jedným slowem p. hraběte zničiti, zwláště pokud je záštitou jich slowo králowské Ferdinanda II., kterýž w obnoweném „ Práwě a zřízení zemském “ rozličnost národů a jazyků w Čechách uznáwá. W patentě prohlašowacím w oddílu IV. w obnoweném práwě a zřízení zemském od 10. Máje roku 1627 prawí král Ferdinand II.: A wšak některé ( t. j. zákony a práwa zemská ) wedlé nynější powahy králowstwí tohoto, w kterém rozliční národowé rozličných jazykůw užíwajíce, obýwají, jsme zříditi, ustanowiti i také poněkud wedlé práw Našich Císařských a jinde w Swaté Římské říši, též w králowstwí a jiných zemích našich, obyčejných naprawiti..... ráčili. Pan hrabě nám snad nebude za zlé pokládati, že nám na tomto slowě králowském, jakožto na zákoně, nejwíce záleží, ano snad nám i podiwení naše nad tím promine; že on, kterýž co staw zemsky zajisté wíce příčiny i příležitosti míwá „ Obnowené zřízení zemské “ do rukou bráti než my, toto minění pronesl, kteréž patrně proti tomuto práwu a zřízení zemskému čelí. Jelikož se ale o něm, co muži wlasti wěrném, loyalním, a slowutně horliwém zastáwateli práwa zemského domýšleti nemůžeme, že by mohl oumyslně bojowati proti zákonům wůbec, a proti zřízení zemskému zwlášť, musíme se domýšleti, že mínění swé o jednom národě w Čechách jen z nedopatření pronesl. 139 Jaký je pojem náš o národnosti sme již nahoře wyložili. Kdo tento pojem o národnosti za prawý pokládá, musí owšem – jeli mu jen buďto ex praxi nebo z geografie známo, že u nás čásť obywatelstwa také česky mluwí, českou národnost wedle německé w Čechách uznati. Pan hrabě má ale jiný pojem o národnosti, smímeli totiž dle jeho wýkladu a obmezení slowa „ národ “ souditi. Jemu je bezpochyby národnost jen tolik, co práwo k zemi, práwo občanské nebo občanstwí ( das Recht der Staatsbürgerschaft. ) Byla by to owšem nechwalitebná nowota, pro starý pojem nowé slowo wymýšleti, a p. hrabě neměl by w terminologii práwnické w paragrafech 28–32 knihy wšeobecných zákonů městských zawedené, zmatek dělati. Rozumělli p. hrabě slowem „ národnost “ jen občanstwí, teda neznamená wýrok jeho nic jiného, než že uznáwá pro wšecky obywatele země české jen jediné, teda wšem stejné, práwo občanské – že chce sousledně, aby sobě wšickni – buďte si již Češi nebo Němci – we wšem byli rowni, a jedni před druhými aby žádných předností neměli. – Jestli že je toto smysl p. hraběte slow, mluwí nám wěru z duše, neb my zajisté sami nic jiného nežádáme, než co tuto powědíno, nechtíce ani Němce w čem slušném zkracowati, ani sobě od nich nechati bráti, co nám slušně patří. Zdá se wšak, že práwě řečený smysl slowa „ národnost “ není zouplna ten, jejž p. hrabě při slowě tom na mysli měl, a že on tím něco wětšího znamenal, než pouhé občanstwí – neboť prawí, že se obywatelé Čech již před 1000 lety w jeden národ spojili, z čehož wyswitá, že dle jeho domněnky přece někdy wíce národností w Čechách býti muselo. Kdyby se slowem národnost pouze občanstwí rozumělo, nemohlo by se w Čechách w žádném wěku o kolikeré a rozličné národnosti ( we smyslu p. hraběte ) mluwiti, ješto by se k tomu též několik států muselo mysliti, jichž ale, leda w době předhistorické, při usazení kmenů českého nikdá nebylo. Možno že má p. hrabě zwláštní historické prameny – my owšem nic o tom newíme, že by byli někdy w Čechách nějaký český a německý stát neb národ wedle sebe stáwali, kteří by se potom spolu byli sloučili. Pan hrabě mysli, že se již před 1000 lety toto sloučení české i německé národnosti událo; ale w tom je p. hrabě welice na omylu. Kdyby si p. hrabě byl dal na práci Šafaříkowo dílo o prwním osazowáni se Čechů přečísti, a kdyby w Palackého historii české nejstarší dobu byl prohlídnul, byl by wěděl, že před tisícem let t. j. asi okolo 800 po Kristu, wyjma snad jednotliwé některé hosty, žádných Němců w Čechách nebylo, leda snad někteří němečtí kněží, kteříž k rozšiřowání křesťanstwí do Čech přišli, když se čeští Čechowé r. 845 w Řezně pokřestiti dali. Tenkrát nemohlo o zwláštním národu německém wedle českého ani řeči býti. Tehdá byly netoliko Čechy ještě pouze slowanské, ale i rozsáhlé některé nyní již německé krajiny sousedních zemí, Rakouské, Baworské a Saské. Ale snad se to sloučení obou národností, o němž p. hrabě mluwí, událo o něco později. Ale kdy? Historie naše stopuje osazowání-se Němců w Čechách, a každý pokrok jejich národnosti w Čechách dá se listinami i udalostmi z obecního žiwota měst českých zwláště Prahy samé welmi dobře oswědčiti. – Ale do tak staré doby nemůže sloučení to sahati, neboť nám dokazuje Palacký, že ješte w X. a XI. wěku ani jediný Němec leda pohostinu w Čechách nepřebýwal. Dokud nám teda p. hrabě nowé důkazy swé o swém mínění, jak říkají k lepšímu nedá – skoro, skoro bych se domníwal, že nechybíme, když se budeme držeti Palackého, kterýž wýrok swůj na důwodném historickém wědomí zakládá. Wíme teda, že se Němci teprwa později w Čechách a to wždy jen jako kupci nebo řemeslnici takořka wýhradně jen w městech a ne po kraji osazowali, a z pojednání historických podaných w časopise Českého Museum a j. může se dosti jasně widěti, jak se toto postupně dálo. Zwláště přičinliwostí p. Tomka, kterýž material k historii města Prahy sbírá, jsme w tom ohledu mnohého poučení nabyli Wiz pojednání jeho o české a německé národnosti w Praze. Čas. česk. Museum, 1845 sw. 2. – a bohdá ještě ouplnějšího dojdeme. Ale w těchto stoletích, kde Němci jen w některých městech kolonie swé s uwáděním práwa německého zakládali, poznenáhla wždy wětší moci w obcích nabýwajíce, až konečně místem i celou radu opanowali, nemůže jistě o sloučení obou národností mluweno býti, alebrž spíše o neustálém jich boji mezi sebou. Němci sami, snažice se stanowiště swého wýhradně se zmocniti, Čechy buď z obcí swých wylučowali, buď zas práwo a rady německé přijmouti, nutil, – Čechowé zas – jmenowitě stawowé čeští, Němce ze wšech ouřadů zemských wylučowali. Že w tomto neustálém boji a odstrkowání-se wzájemném obou národností, žiwel německý neustále se šířil, nedá se zapřiti – ale celý pochod tento nedá se sloučením nazwati. ( Pokračowání. )", "id": 200}
{"text": "3. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk přípisu], Autor: Havlíček, Karel\nOd c. k. zemské wlády nás došel následující dopis: Redakcí Národních Nowin. W jednom článku Národních Nowin od 24. srpna t. r. o prozatímním učebním plánu pro gymnasia na rok 1849—50 mimo jiné uwádí se také místo z něj w jazyku německém i w českém překladu těmito slowy: „ für die deutsche und allenfalls eine zweite herrschende Sprache in Oesterreich zusammen in den vier untern Klassen wochentlich 5, in den obern 4 Stunden, wenn die vorhandenen Lehrkräfte ausreichen “, i prudce se wyjiždí na toto místo. Citace ta nesrownáwá se s textem prozatímního nařízení, které listem ministerstwa wyučowání od 26. čerwence 1849 č. 5378 o tom sem bylo přisláno, neboť se w něm pod známkau „ 4. Muttersprache und andere Landessprachen “ jazyk německý zwláště ani nedotýká a jen wůbec se prawí, žeby dosti bylo w nynější době pro řeč mateřskou a jiný některý jazyk w říši obyčejný pospolu, ač postačí-li k tomu učitelské síly posawadní w prwních čtwero třídách týdně po pěti, we swrchních čtwero po čtyr hodinách. I wyzýwám tedy redakci — ana přijmauc onen článek za prawost obsahu na se wzala odpowídání k weřejnosti — ukazuje na §. 17. zákona tiskowého, aby k oprawě neprawdiwého tohoto udání, kteréž pozdější oprawau w 6. 192 od 28. srpna 1849 obsaženau nikterak wywráceno není — do swého listu položila dotčený postupec tohoto prozatímního učebního plánu, a sice srownale s předešlým ohlášením, jak w německém tak i w českém jazyku. „ 4. Muttersprache und andere Landessprachen. In Bezug auf die Muttersprache und eine zweite, im Reiche gangbare Sprache ist das, was im verflossenen Jahre begonnen worden, nun fortzusetzen. Für beide Sprachen zusammen dürften, wenn die vorhandenen Lehrkräfte dafur ausreichen, in den ersten 4 Klassen wöchentlich 5, in den obern 4 Klassen 4 Stunden für jetzt ausreichen. In der Muttersprache sind schriftliche Aufsätze angemessen dem Bildungsgrade der Schüler zu arbeiten, ein anderer Theil der Zeit würde auf Lektüre einer Sammlung mustergiltiger Stücke und Memoiren einzelner zweckmässig verwendet werden können. Ausserdem wurden in den untersten Klassen die allgemeinen Gesetze der Syntax so zu entwikkeln seyn, dass sich darauf der Unterricht in den übrigen Sprachen in dieser Beziehung gründen lässt. In den obersten Klassen tritt angemessen zur Lektüre eine Übersicht der Literaturgeschichte und eine Übung im mündlichen Vortrage hinzu. “ To jest: „ 4. Řeč mateřská a jiní jazykowé zemští. Co se tyká řeči mateřské a jiného jazyka w říši obyčejného, pokračuj se nyní w tom, čím se w loni učinil počátek. Pro obadwa jazyky pospolu pro tuto dobu dosti bude, ač wystačí-li posawadní síly učitelské, w prwních 4 třídách týdně po 5, we swrchních 4 po 4 hodinách. W jazyku mateřském dělati se mají písemná skládání, přiměřená ke wzdělání žákůw, jiná část času whodně by so obrátiti mohla ke čítání sbírky kusů příkladných a učení se z paměti některých z nich. Mimo to w nejnižších třídách obecná prawidla skladny wykládati se mají spůsobem takowým, aby se na tom wyučowání w ostatních jazycích w tomto ohledu mohlo osnowati. We třídách nejwyšších přibudiž přiměřený ke čtenému přehled literaturní historie a cwik w austním přednášení. “ W Praze dne 30. srpna 1849. Mecséry.", "id": 201}
{"text": "28. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Rozmanitosti, Titulek: Naivnost Österr. Correspondenta, Autor: Havlíček, Karel\nNaiwnost Österr. Correspondenta. Diwíme se welice, jak se může odwážit ministerský Österr. Correspondent k takowým rýpalským náhledům, že totiž rakauské státní papíry za žádné peníze nepowažuje. Mnozí lidé sice je drží již za pauhý papír, ale ministerstwo snad přece ještě nezaufá o jejich ceně. 296 My jsme totiž wytýkali ministerstwu strany kaucí na nowiny jakožto zbytečnau surowost, že se musí kauce w hotowých penězích složiti a ne w hypothece, a Österr. Corresp. nás proto we lži stíhá, „ poněwadž prý státní papíry nejsau žádné peníze! “ – To je naiwnost!! –", "id": 202}
{"text": "28. květen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Domýšlíme se však [poznámka pod čarou], Autor: Havlíček, Karel\nDomýšlíme se wšak s welikau jistotau podle špatně napodobňowaného Jean-Paulowského humoru, že spisowatelem jeho jest p. Kolář, herec u zdejšího diwadla, neboť „ der hat‘s dem Jean Paul abgeguckt, wie er sich räuspert und wie er spuckt. “ Tento p. K. podepsaw se „ H. B. — s Negation “ winí nás neprawdiwým spůsobem z wěcí, o kterých se nám ani nezdálo. „ Es sind diess fromme Wünsche, die Brutalität und Exklusivität des Mittelalters, wenigstens in Duodezformat wieder zu regeneriren, ein gottloses, frevelhaftes Verlangen den Geist der Zeit zu verläugnen und jeden Fortschritt in der geistigen Bildung des biedern Čechenvolkes zu hemmen. — Ich stecke in Dero Stachel und weiss recht gut wie Dero Liebden den neuen Zündhölzchenapparat, den Schwefeläther, die Eisenbahnen und alle Dampf - und Spinnmaschinen verdammen. Deroselben lieben das Alte: Alten Wein, alte Jungfern, Altweibersommer, Altweibergeklatsch und — die Erfahrung. — Eine wahre Stiefelputzer-Weisheit! — Wenn irgend Einer von Dero Liebden Sorte und Kohorte Vernünftigermassen gerüppelt wird, schreit er gleich wie ein Zahnbrecher: Das Vaterland ist in Gefahr! Das Palladium entwendet! die Literatur, die Nation entehrt! Diese patriotischen Sappermenter schieben gleich das Vaterland und die Literatur vor, um sich vor den verdienten Hieben zu schützen. Das Vaterland, die Literatur, die Nationalität werden zu Mitteln herabgewürdigt, um die partikulären Meinungen, Leidenschaften und Spiegelfechtereien dieser papiernen Patriötchen zu decken und zu stützen; die wahren, biedern Patrioten, der wahre, substanzielle Kern der 171 čechischen Nationalität wird von ihnen hinters Licht geführt, gefoppt, betrogen und belogen. “ Z tohoto zde uwedeného patrně wyswítá, že p. Kolář po několik let již nic českého nečetl. Čtenářstwo zná naše mínění we wšem, a kdo z čítajících naše časopisy smí nás z něčeho podobného winiti? Zwláště za poslední zde uwedené bezdůwodné obwinění nazýwáme spisowatele oněch řádků bezectným člowěkem, kterauž bezectnost swau dokázal i dostatečně tím, že se nestyděl mezi jiným i celý konec swého spisu proti nám od jiného spisowatele ( kterého mu každau chwíli austně jmenowati hotowi jsme ) doslowně přepsati, wydáwaje to za swé myšlénky. Toť jsau důstojní zastawatelé „ božské wědy filosofie “, kteří ani sami mysliti neumějíce, cizé wěci opisují a za swé wydáwají! —", "id": 203}
{"text": "16. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [upozornění připsané ke stati přeložené z chorvatštiny], Autor: Havlíček, Karel\n( Bída, kterau nyní nesau Srbowé naši prchajíce před Maďary z obydlí swých předků, aby když již celoroční wálkau skoro wšechno byli ztratili, aspoň nuzný žiwot zachránili: pohne zajisté citelným srdcem každého. Wláda welikými prostředky — také našimi penězi — podporowala hned a podporuje posud německé wystěhowance ze Sedmihrad: pomáhejme my našim opuštěným, zanedbaným bratrům slowanským sami: jsauť krew z krwe naší, a jejich utrpení samo k srdcím slowanským mluwí! Redakce je hotowa přijímati příspěwky i obstaráwati jich zasílání jakož i uweřejňowání. )", "id": 204}
{"text": "31. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk dopisu zaslaného Čelakovským], Autor: Havlíček, Karel\nOd jednoho z našich nejwáženějších spisowatelů obdrželi jsme z Wr. následující článek: Říká se: Lepší‘s náprstek rozumu přirozeného, nežli džber přiučeného! Když minulého jara tak krásně rozwíjeti se počaly naděje naše, žeby tak prudkými březnowými mrazy, dříwe než rok přejde, popáleny býti měly, zdaž jeden jest ze sta našich učených politiků, jenž by, neklamaje se aspoň nějakau dobrau čakau, dnes rok to byl předwídal? Náhodau mi opět přichází do rukau list od 1. dubna 1848, jejž byl tehdáž psal obywatel jeden z města S., Čech prostý a nestudowaný. Pozorujmež, co mezi jiným poznamenal. „ — Co takto wěci u nás stály, přiletěla Fama roztrubujíc, co we Wídni, co w Praze se dálo a děje. Radost byla w městě našem weliká, ač mnoho lidí ani, co to jest, pochopiti nemohli, 306 když na rozích četli oznámení: konstitucí — swoboda tisku — národní sbory atd. Ten den zpíwalo se Te Deum, oswítilo se město, hudba wšude a zástupy lidstwa. Wše se weselilo, jen mně to nechtělo jíti do hlawy, aniž nějak obweseliti. Zdálo se mi to wše lacino a málem krweprolití kaupeno; a za tak lewný peníz swoboda neprodáwá se národům. Wzpomněl jsem si na rok 1821 na Neapol a 1823 na Španěly, kde při zbauření lidu to samé jim král darowal ano i přísahau ztwrdil, a po dosažení pomocí opět nejen wzal, ale ještě tužeji národ pauty sewřel. Jak nám wláda nakloněna jest, ukáže se nepochybně brzo i u nás; Fiquelmont přišel na místo Metternicha, jeho žák a znatel ruského karabáče. A byť i mocnář náš tak poctiwě jednal a nechal nám konstitucí, budauť okolo něho jsaucí rádcowé ji uměti přistřihowati, až nám z ní málo ostane. Swoboda tisku? ta se snadno obmezí, a co se nedá obmeziti, kaupí se. Jestli to jde we Francauzích, kde jest takowý počet žurnalistů, co teprw u nás, kde tak málo spisowatelů a asi patero časopisů a nowin. Náš národ by byl slawný, mocný, kdyby množstwí nebylo zrádců podlých, zotročilých a špinawých; soběctwí wšude, a to nás činí nesworné, slabé a před jinými opowržené. Dej Bůh, aby se to změnilo! “ J. P", "id": 205}
{"text": "24. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel, Titulek: Statistika školy Piaristů provincie česko-moravské léta 1847, Autor: Havlíček, Karel\nStatistika školy Piaristůw provincie česko-morawské léta 1847. W mocnářstwí rakauském nacházejí se tři Piaristůw provincie pod třemi provinciály, uherským, česko-morawským a rakauským. Nejstarší a dle počtu osob řeholních prostřední jest provincie naše česko-morawská, jejíž wýpis na rok 1847 we Wídni u Mechitaristůw we 4ce na 24 stranách tyto dni na swětlo wyšel. Čítá se dle téhož katalogu latinského piaristských kollejí w Čechách 14, na Morawě 9, w Slézsku 2 a we Wídni 1, wšech tedy domůw 26, w kterýchž s wyjmutím 6 osob w rozličných auřadech a tolikéž 6 osob nemocných, ( dohromady 12 kněží ) w počtu 284 přebýwají. Z těch 296 „ religiosůw \" jest 233 kněží, 39 klerikůw z této provincie a 2 kněží z uherské provincie „ professi \", a 22 klerici, nowici a laici, „ non professi \", M. r. odemřely tři osoby, a z řádu wystaupli dwa klerici non professi. Počet wšech žákůw do konce léta školního 1846 od nich chowaných a učených zmáhal se na 9100. Dle národností jsau tito učitelowé „ professi \" takto sečteni: 174 Čechowé, 84 Morawané, 12 Slezanů, několik Rakušanůw a jeden Uher. Z těchto pracují tři pro jazyk česko-slowanský, a sice we Wídni w c. k. akademii Theresianské šlechticů ctihodný kněz Fulgenc Zeman, Pražský, profesor řeči a literatury české, w Rakownice na realní škole ctih. kněz Krescenc Fanta, Pražský, rektor a professor slohu českého, a w Brně při weleslawném c. k. morawském a slézském gubernium ctihodný kněz Dominik Kinský Slanský, co translátor a spisowatel český již známý. Potwrzený profesor jazyka českého jest Justin Michl Polický, nyní w Mikulowě. Diwno jest, že jazyk český tak málo pěstowatelů našel w tomto četném řádu! Pozn. Red. Spráwu provinciální wede nyní Wysoce Důstojný kněz Kajetán Wrána, Litomyšlský, assistent a vikář po smrti provinciála kněze Prospera Husáka Slanského, we Wídni, jemuž tři assistenti rodem též Čecho-Slowané w Litomyšli, w Mladé Boleslawi a w Kroměříži a čtyři konsultoři we Wídni, v Litomyšli a w Praze připojeni jsau. J. Michal Polický.", "id": 206}
{"text": "11. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Poláci, Titulek: [zpráva o boji za národní pokrok ve Slezsku], Autor: Havlíček, Karel\nZ pruského Slezka. ( Cz. ) Polské obywatelstwo w Slezku, jmenowitě pruském, záleží, jak wědomo, nejwíce w selském stawu; i jeť mezi ním welmi málo lidí wzdělaných, kteříby swau národnost nezapírali. – Z této příčiny wznikl přirozený následek, že záležitost národnosti polské w Slezku nemohla si hned samočinně wystupowat, alebrž musela se nadít w interesy stran. – Strana konservativno-aristokratická, jako čistě pruská nebyla nakloněna wěci polské, než aby chtěla hájiti národnost slezkau; nezbýwalo tedy leč dáti se pod ochranu demokratů německých a tím způsobem zwětšit swé zástupce; ačkoliw se strana tato jmenowitě w Poznaňsku byla we welmi špatném swětle k Polákům oswědčila. – Tonaucí i břitwy se chytá. Nyní wšak změnily se poměry: demokraté pruští widauce roztroskotané swé náděje – wywandrowali do Ameriky. A tak kormidelníci národní wěci Slezka octli se samotni bez protekcí a zástupců. Awšak lidé wznešenějších cílů nedají se odstrašit protiwnostmi. Tak zachowali se také oswícenější Slezáci – jejich loď ačkoliw bauřemi utrpěla, neutonula ale bojuje s nepřízniwými žiwly. – Projděmež krátce hlawní fakta, které měly důraznějšího wplywu na pokrok národního snažení w Slezku. Klub tak zwaný národní w Bytomě hornoslezkém, jakožto plod demokratický upadl zajedno s demokraty. Wláda sice w loni za příčínau adres tohoto spolku a na usilowání poslance Szafranka, učinila w prospěch národnosti nemalé přípowědi; leč nyní, když widí sewřenau u swých noh revoluci, na jich dodržení ani newzpomíná. We školách elementárních nestala se po dnešní den žádná z připowězených změn šetřících polskau národnost. Owšem ale potkáwá ji mnohá rána se strany wlády. Jmenowitě dotknulo se nás bolestně to, že 30 letým příkladným wyučowáním a mnohými spisy o národnost polskau we Slezku zaslaužilý učitel w Lubči, J. Lompa byl wzdálen od učitelstwí, a se swau četnau rodinau zbawen chleba, a sice za tau příčinau, že zabawowání se s literaturou, musí mu býti záwadau k horliwému plnění powinnosti učitelských. Wěci národnosti ujímají se ještě p. K. Kosicki, statkář, a učitel Smolka – kteří nyní, jakožto náčelníkowé Towarzystwa pracujacych dla ludu szlaskiego sami jedni na zákonné cestě neustáwají domáhati se sprawedliwého šetření národnosti polské. Mužowé tito opuštění od strany nyní potlačené, sworně sjednotili se s duchowenstwem, aby zase s tauto silnau podporau obětowali se pro dbro swé rodinné země. W čele strany katolické, lzeli ji tak nazwati, stojí P. Fietzek, probošt z Německých Piekar, P. Bogedain z Opola, nynější poslanec na sněmu, P. Szafranek, probošt w Bytomě a literat slezký P. Sztabik z Michatkowic. – Oba prwní jsau redaktory časopisů polských pro lid. – P. Fietzek wydáwá w Německých Piekarách Tygodnik katolicki, – P. Bogedain rediguje w Opolu list obsahu politického, pod názwem: Gazeta wiejska. Wláda na usilowání těchto mužů ustanowila w Pyskowicích ( Peiskretscham ) německo-polský seminář učitelský. W Nysě dne 7. a 8. listopadu drželo se walné shromáždění provinciální „ Towarzystva katolickiego, “ kde se uzawřelo na pruský sněm wznésti žádost o zawedení jazyka polského, co řeči wýkladní na gymnasiích hornoslezkých, a šetření ho také w saudnictwí. Snad takowé horliwé domáhání se sprawedliwosti přece přeswědčí wládu, že úcitům národním nelze přikázati mlčení. Neboť w Slezku nebylo 6 wěků s to, utlačiti mluwu a city wlastenecké! A jak málo k tomu žádají Slezáci od wlády? toliko sprawedliwost – a ta by jim měla býti odepřena w našem wěku pokroku a oswěty, a to w zemi, kde židy dáwno již emancipowáno! – W Glewicech P. P. Jachnik, Perkacz a Waniura zarazili polské katolické towarzystwo, k rozšířowání oswěty národní. Towarzystwo, toto, rowně jakož i podobné co do aučelu towarzystwo marianskie, ujímá se daleko široko po hořením pruském Slezku, i přistaupiloť k nim již množstwí obcí wenkowských. Čítárny lidu w poslední době málo se rozmnožily; za to ale hlawní čítárna Bytomská horliwostí učitele Smołky znamenitě nabyla co do počtu kněh i čtenářů. W Německých Piekarách, w tomto neznámém kautě přetištěno již dříwe „ Žiwoty Swietych od Skargy, “ w 5 tisících wýtiscích, které z polowice rozprodaly se po Slezku. W každé skoro chalaupce, otec nebo matka čítá ty knihy shromážděné rodině, a netoliko ožiwuje mysl pobožnau, ale i mateřský jazyk chrání od zkázy. – Za nedlauho wyjde z téže tiskárny: Zbiór piešni koscielnych. Wítež, kdo jest půwodcem a wydawatelem toho díla? Mlynář Piekoszewský. Nikoli podnikatel welkého mlýna n. př. párního, ani ne osoba našeho civilizowaného swěta – ale mlynář w kaputě, zbílený maukau, člowěk s wírau, s citem wlasteneckým, s obětownosti pro obecnost. – Pocítil on dobře, že národnost polská na Slezku, 2051 předewším w církwi se zachowala – že po wěky přes wšechno utlačení mluwy mateřské, jedna a taže píseň nábožná odráží se o stěny kostelní, pocítil prospěch, jakýby pro lid wzešel ze sbírky těch nábožensko-národních zpěwů. Co cítil to i skutkem oswědčil. Od kolika let sbíral a zakupowal si wšechny národní pohromadě i porůznu wyšlé písně nábožné. Šel schwalně do Krakowa i sebral wšechno, co se mu k jeho předsewzetí hodilo. Uznalost obecná ho za to nemine.", "id": 207}
{"text": "27. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Šosovské staré archivy, Autor: Havlíček, Karel\nŠosowské staré archiwy. Direktor Cerhenického panstwí, p. Weber, zakázál sedlákům na panstwí zříditi gardu. O konstituci jim prawil, wykládaje jim ji, že aby sedláci nemyslili, že bude k lepšímu, že ačkoli budau wědět, kam ty platy půjdau, které budau platit, přece ale co na tom že je, když se z každého okna a z každého psa bude musit platit, a k posledu že přijde na to, že se bude zem dlužit od Rothschilda peníze. O českých nowinách mluwil takto: Widíte, lidičky, ty české nowiny wás jen matau, teď je Pressfreiheit, tisknau, o čem chtějí, a darmo na to wynakládáte peníze. Ať žije konskripce! Při konstituční slawnosti w P. wolala se též mnohonásobná sláwa konstitucí. Lid ubohý, neslyšew za časů Metternicha nic o těchto hádačích, wolal z plného hrdla a docela upřímně: Sláwa konskripcí! ať žije konskripce!!", "id": 208}
{"text": "22. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Smíšené zprávy., Titulek: Den a noc., Autor: Havlíček, Karel\nSmíšené zpráwy. Den a noc. ( Wyňato z „ Beechers's Voyage of Discovery towards the North Pole “. ) „ Když jsme se byli přeplouli za kruh polární, nic nedojalo hlouběji smyslů našich, jako změna, že místo střídání-se dne s nocí, nač jsme byli od dětinstwí swého uwykli, najednou den ustawičné nad námi panowati počal. Musím wyznati, že jsme byli welmi potěšeni nad touto nowotou, obzwláštně, an nám, plowoucím po moři docela ještě newyskoumaném a dle powahy bouřliwém, nemalý z toho wyplýwal užitek, a žádnému z nás ani nenapadlo přáti sobě, by se nám starý pořádek zase nawrátil. Wšak ale nechuť, odebrati se, práwě když nejwíc slunce do našich plachet plache, pralo, do kajut na lože, připrawila nás často o mnoho hodin, kterých odpočinutí žádalo: a když jsme na horu wystoupili, držeti ponůcku ( mohu-li se ještě tak wyjádřiti ), a nalezli posawád ještě slunce zlatící oblohu nebeskou, mysleli jsme si, že se již wíckrát noci nedočkáme. Pročež, co dříwe welikých wýhod nám přislibowalo, hrozilo již wšelikerými obtížnostmi a bylo-by nám oprawdu nemalých z toho nesnází pošlo, kdybychom si byli nebrali příklad na ptactwu, které jsme každodenně widěli táhnouti w jistou hodinu ku swým dědinám, a nebyli se také odebírali w patřící hodinu do kajut, kde jsme uzawřewše se slunečním paprškům, požíwali odpočinutí, potřebného k wykonáwání našich powinností. Na prwní pohled bude se mnohému zdáti, že by muselo býti ustawičné denní swětlo weliký zisk pro každou krajinu, myslím ale, že po krátkém rozwážení dostatečně se ukáže, že jest to práwě naopak, a že si nemůžeme dosti wyceniti dobro, které nám ze střídání se práce s odpočinutím pochází, a k čemu nás takměř střídání se dne s nocí přinucuje. Nemožno jest popsati wšechny ty newhody u spořádání času, s kterými se člowěk w těchto končinách setká. Kdo jest silný a pracowitý, chtěl by pracowati pořád, a nerad by se od swé práce, na kterou mu ještě slunce swítí, na lože odebíral, a lenoch by zase mohl pořád odkládati. Žádný by konečně nebyl tak powděčen, jako můžeme býti my za onen dar božské prozřetelnosti, kterého obýwanější části naší země požíwají.", "id": 209}
{"text": "14. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Šosovské staré archivy, Titulek: [Husa ve vězení], Autor: Jílowský, Wencl Lp.\n[ Husa ve vězení ] ( Z J. ) Když W. W., zkaušený radda, žádného měšťana ani wůkolního wesničana do trestu přiwésti nemohl, nechal ze msty 9. září 1847 jednu husu do wězení dáti, kde 9 měsíců kejhala a 16 zl. w. č. projedla. Když ale 16. dubna od měšťanstwa skrze jeho mstiwé jednání zwržen a jiný magistrát zwolen byl, přišlo ubohé zwířátko skrze nowě zwoleného měšťanostu na swobodnau nohu, načež weřejně za 40 kr. stř. w licitací prodána jest byla. Wencl Lp. Jílowský. — — — — — —", "id": 210}
{"text": "25 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: Stav barometru kapitoly Pražské dne 11. dubna 1849 10 ¼ hod. dop., Autor: Havlíček, Karel\nStaw barometru kapitoly Pražské dne 11. dubna 1849 10 1/4 hod. dop. Welebnému a welewáženému duchowenstwu w hlawním městě Praze! Ačkoliw pololetní sem zaslané wýkazy welewážených spráwců duchowních tak znějí, jakoby wšude tonsura, kolár a příslušný oděw ( roz. kánony ) se nosily, přece jsme se příležitostně dozwěděli, že někteří podle předpisu ode dne 28. prosince 1843 se nezachowali. Poněwadž ale mimo 386 to i zpráwy sem docházejí, že se předpis tento nezachowáwá, že z toho pohoršení powstáwá a že zlé aumysly tomu se podkládají, widí se kap. konsistoř nucena welebnému a welewážnému kněžstwu ono nařízení k určitému plnění připomenauti, aby obzwláštně w nynějších dobách, kdežto beztoho ze mnohých stran proti duchovenstvu nepřízniwé mínění se stawí, z této strany wšeliká příležitost k dalšímu pohoršení se odstranila. Dodatek: Můžeme dle obyčejnějšího mínění důst. konsistoř ubezpečiti, že kněžstwo bez wysokých bot ani té nejmenší wážnosti neztratí, a lid tím méně pohoršení z toho wezme. Jenom ať kněži sami dokážau, že w oděwu není orthodoxie ( pravowěrectwí ) a ať pro botu aneb pro několik wlasů mezi sebau kaceřowati se přestanau. Známo jest, že vestis non facit clericum ( oděv nedělá kněze ). Přáli bychom, aby kněz i w oděwu k lidu se přiblížil a jenom při obřadech zwláštní oděw měl. Nebude pak zapotřebí takowýto malicherný zákon hájiti a k wůli němu některau ubohau duši snad ještě pohoršiti. Maudrý zákon sám se hájí, nemaudrý wšak sám se zlehčuje. Čas jest, aby wel. duchowenstwo wážnější a důležitější rozkazy od swých důst. konsistoří dostáwalo; tím se wšecko nepřízniwé mínění odstraní.", "id": 211}
{"text": "26. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Jihoslované, Titulek: [překlad dopisu z chorvatštiny], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\n– Záhřebské nowiny uweřejnily odpowěd bánowu na dopis redaktora Bělehradských Srbských Nowin, z které lze poznati smýšlení bánowo strany nowinářstwí, pročež ji zde klademe doslowně. „ Wážený pane! Práwě jsem obdržel wzácné psaní Waše z Bělehradu od 20. čerwna t. r., i pílím naň odpowědíti. Předewším dowolte, abych Wašnosti wyslowil srdečné díky za důwěru, s jakau jste se ke mně obrátil, a kterau myslím nejdostojněji oceniti rownau důwěrau, pronesa přímě swé mínění strany jihoslowanské žurnalistiky, o jejíchž zásluhách o interessy Rakauska Wašnost we swém psaní mluwíte. Owšem aučinkowala mocně na ducha, na národní oswědomění našeho národu, owšem wystupowala horliwě a rázně proti separatismu maďarskému, později ale ( připauštím, že třebas z nejlepšího úmyslu ) zdála se zhusta zapomínati, že ani w přírodě ani w politice neplatí skoky, že wšechno swětské časem i prostorau je obmezeno, že se nemůže zároweň bojowat a užíwat owoce míru. Ohlédněte se po Ewropě, a zajisté mi přiswědčíte, že bídy uwalené na miliony člowěčenstwa mají z welké míry na swědomí žurnalisté, kteří úlohu swau rozřešiti nemohli anebo nechtěli, kteří zapomněli, že mají obecné mínění zastupowat, je řídit, ale nikoli jím panowat, je terrorizowat, že člowěčenstwu rowně zle poslauží nešetrná zwůle redaktorů jako zwůle hejna auředníků. Nech se zřejmě a prostě wyslowuje wlastní mínění, awšak wážně, jak to přeswědčenosti přísluší; nech se wede boj s míněním odporným, ale nikdy s osobnostmi; a pak nech se dáwá sluchu také druhé straně. Anebo mohlo by se rozumně za to míti, že redakce jenom býwají nechybně a dostatečně poučeni o poměrech. To nejsau nikoli, a byťby byly i nejzkušenější hlawy. Ano slabé oko widí s galerie minaretu wíce a dále nežli nejostřejší oko wěřícího, který se na jeho prahu k modlitbě klaní! Pane! Wy jste ještě mladý muž, já ale sestárlý w nesnázích žiwota a služby weřejné; pročež nemějte mi za zlé, pakli si jako poučowatel wedu, starší wěk to tak sebau přináší. Jinak ale poznáte z toho, že nepatřím nikoli do počtu oněch, kteří s prázdnau pýchau nedáwají nic na hlas a mínění nowin. Wěřte, pane! já miluji swobodu, zároweň ale také zákonnost; já miluji swůj národ nade wšechno; – proto práwě ale držím pewně při Rakausku. Jenom w konstitučním rozwinu národů této říše spanilé, kteří jsau z wětší části kmene slowanského, spočíwá proň samého budaucnost. Tak se wyslowil též celý národ na loňském sněmu zemském; on powstal pro zachowání weškeré říše, pro oswícenau rodinu, pro rownopráwnost wšech národů sbratřených w této welké říši. Až jenom neblahá wojna bude ukončena, pak přikročíme ruče, awšak rozwážně k poswátné práci míru. Příprawy k tomu dělati, toť jest krásná a jedině důstojná úloha našeho wlastenského časopisectwa. Bratrstwo a swornost budiž naším heslem. Duše moje nezná žádného rozdílu mezi Chorwáty, Slavonci, Dalmatinci a Srby, který se bohužel za posledního času až přiliš wystawowal. Porodí-li matka ještě čtwrtého, pátého syna, tu se radují ostatní ze swého noworozeného bratříčka; a má on přestat býti jejich bratrem, obdržew několik dní na to na křtu jméno Jiřího, poněwadž nemohau wšichni býti Milošowé, Petrowé a t. p.? Pakli si časopisectwo w takowém smyslu bude počínat; bude-li wolně zastupowat mínění obecné, a rázně ale též důstojně wšem přehmatům, nech si přijdau odkud koli se opírat; bude-li k srozumění, smíření a k sjednocení pracowat: pak ať je třebas tolik redaktorů co je čtenářů, pak ať si má každé město, každý městýs, každá wes swé nowiny. Co se konečně wlastní záležitosti Waší týče, totiž aby byla zrušena zápowěd od komanda 7. okresu na Waše nowiny wzložená: lituji srdečně, že nejsem s to sám bezprostředné kroky w tom učiniti; poněwadž mi jednak sama zápowěď a jednak pohnútky této zápowědi nejsau powědomy, a poněwadž nepochybně o tom již byla dána wědomost c. kr. ministerstwu, které pak jedině může zrušení této zápowědi způsobiti. Obrátí-li se tedy Wašnost přímo do Wídně, příjdete nejjistěji k cíli, neboť já we swém přítomném zčista wojenském postawení nemohu rozhodowati o nowinách k tomu kromě Rakauska wycházejících. Awšak záležitost tato jinak welmi nepříjemná poskytla mi příhodnau pohnútku, abych Wašnosti wyslowil obzwláštní swau náchylnost a Wás mohl ubezpečiti, že si wážím, pane redaktore, psáti se Wašnosti nakloněný Jelačić m. p. bán. W hlawním stanu w Sově dne 11. čerwence. 1849.", "id": 212}
{"text": "4. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: Ze Svatováclavské lázně, Autor: Havlíček, Karel\nZe Swatowáclawské lázně. Řeč, kterau L. Štúr w neděli we swatowáclawské schůzce muže bratrských myslí rozplamenil, byla asi tohoto obsahu: Přátelé a bratří! Přináším Wám pozdrawení ze země slowenské od Dunaje, pozdrawení a přání ku zdaru těch úmyslů, kteréž Wás zde w jedno swedly a w tomto početném sboře shromáždily. Na zemi té, z které přicházím, byly též někdy powstaly úmysly tyto, bylyť ony powstaly we Weliké Morawě w Rastislawowi a Swatoplukowi, kteříž chtěli spojiti kmeny slowanské w jednu obec, w jednu rodinu. Aleť zahynula Weliká Morawa, leč úmysly ty newyhynuly, neb pokaušeli se o wywedení jejich Wáš Břetislaw a Boleslaw Chrobrý, král polský, arciť že bez prospěchu! A tak rozdrobíce se otcowé naši, zůstaly rozdrobeny naše síly, naše dáwné obce, a toť bylo naším neštěstím, neb jeden po druhém padali jsme w služebnost, přicházeli jsme o naši samostatnost, upadli jsme w otroctwí a za tímto celé hejno wšelikterého druhého neštěstí sesypalo se na nás. Upadla Weliká Morawa, padl w rumy Welehrad, Wy jste ztratili samostatnost swau, ztratili ji Chorwati, ztratili Srbowé, ztratili jiní jižní Slowané a konečně i Poláci. Ejhle široký swět slowanský, weliká rodina naše, a ten swět, ta rodina naše upadly w newoli, neb rozdwojily se, neb rozdrobily swé síly. Či opisowati Wám to něštěstí, které proto nás přikwáčilo, či opisowati Wám tu bídu, kteráž proto obklíčila nás, či opisowati Wám tu hanbu, která proto stíhala nás? Tam hle Bílá Hora – o bodejž ji newidělo oko slowanské, newidělo tu rakew, kde tlejí kosti reků Wašich, kde pohubena sláwa Waše – a Wy jedním pohledem na horu tu w památce Slowanstwa proklatau připomeňte sobě wšecky ty pohromy, kteréž po té osudné bitwě Wás postihly a sewřely. Pleněn a huben rod Wáš, cizinci stali se pány we wlasti Waší, w zemi potem Čechů zkalené, krwí českau polité, jménem českým oslawené, cizinci usedli si za stůl w domowě Wašem a hodowali si a Wy stáli jste jim za hřbetem k službě; mizely Waše mrawy, Waše zwyky, zmizel jazyk Wáš, tratilo se slowo Waše! Slowo značí i píseň u Slowanů: Ej kam se byly poděly i ty písně Waše, kam to slawné: „ Wzhůru bratři pojďme směle na drawého nepřítele! Wzhůru, bratři! do boje! “ kam druhé písně Waše národní? Wšecko to bylo zatichlo a oněmělo! A takowéto pohromy přikwáčily i druhé kmeny naše, neb nepomáhali jsme si, stáli jsme wždy rozdrobeni proti spojené síle cizinské, a tak hle na jednom konci utlačil nás Němec, w druhém kraji Maďar, w třetím Turek, we čtwrtém Wlach, w pátém Tatar – wšude, wšude cizinec stal se pánem naším a my sluhowé jeho! Naše rozdrobenost byla naše slabost, naše slabost byla síla našich nepřátel, a když jsme začali cítiti tuto slabost naši, kdy jsme se začali přihlašowati jedni k druhým, jak to utiskowatelé naši nám zbraňowali, jak zapowídali, jakowé kyselé twáře k tomu dělali! Či newíte, že říkali, když jsme mluwíwali o rodinném slowanském našem swazku: „ das sieht gefährlich aus, das riecht nach Panslavismus “ atd., či newíte, že říkali: „ my nepotřebujeme Slowanů, ale wěrných Čechů, Chorwatů atd. atd.? Ano, opakuji ještě jednau: naše spojení jest naše síla a síla naše jest slabost našich nepřátel. Spojíme-li se, nebudeme sluhowé Němců, Maďarů, Turků, Tatarů, Wlachů, ale budeme to co budeme sami chtít, budeme swobodni. A čas jest již, abychom byli swoji, neb dosud byli jsme wšecko, jen to ne; dosud byli jsme Němci i Maďaři, Turci i Wlaši, jen ne Slowané. Chorwati udělali již píseň z ironie sami na sebe, zpíwajíce: „ Bili smo već Taliani, Němci, Ugri i Cigani “, ale nebudeme ani Taliani, ani Němci, ani Uhři, pakli budeme Slowané. A budeme-li Slowané, pak budeme i Češi, Poláci, Chorwati, Srbi atd. Protož blahořečím úmyslům Wašim, blahořečím spolku Wašemu, kterýž se zasadil o spojení rozdrobených kmenů Slowanských, kterýž powstal, aby oprawowal to co zhubily časy dlauhé. Ale Wy i máte powinnost tuto, neb jste prwní z nás co wybředli ze zákruty mořské se swým žiwotem a swobodau, a kdo prwní jest, ten nech připrawí a wyšle loď, kteráž by přijala sem i tam na břehách plawajíci bratry w nejistotě a w nebezpečenstwí po moři žiwota. Wy, bratří čeští, byli jste w středním wěku někdy swau wědau, swau universitau sewerní září nad Ewropau, buďtež i teď úmysly a skutky slowanskými sewerní září nad Slowanstwem!", "id": 213}
{"text": "19. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Rovnost všech stavů před zákonem, Autor: Jeden řeholník\nRownost wšech stawů před zákonem jest jeden základních kamenů konstitučního státu, proto také část hesla Wašeho w Nowinách těchto. Aby se aučele tohoto dosáhlo, musí se předewším wšecky posawádní nerownosti mezi stawy poznati, pročež každý staw, který nerownosti tau obtížena se cítí, weřejně hlásiti se netoliko smí, ale powinen jest. Jeden stawů těchto jest staw řeholního duchowenstwa, které zawázáno jsauc církewním slibem poslušnosti swým předstaweným řeholním, wlastně žádné swobodné wůle nemá, nébrž za pauhý nástroj jejich sníženo jest. Ano i zákonem občanským řeholnictwo mezi neopráwněné nedospělce se počítá! A přece nacházejí se w stawu tomto mužowé, kteří co pastýřowé duchowní, wzděláwatelé mládeže, pěstitelé wěd i umění církwi i státu mnohonásobné služby konají, kteří pro blaho wlasti wřele cítí a jemu každau obět milerádi přinášejí, kteří nad nynějším noworozením jejím z celého srdce se radují a zdaru jeho taužebně očekáwají, wšemožně k němu přispíwajíce: a těm se snad žádného owoce wítané swobodné ústawy státní dostati nemá, ti snad samotni ze wšech občanů we státu swobodném newolníky zůstati mají? ‒ Doufáme, že tomu wlast naše nepřipustí, nébrž že wše odstraní, co zákonní rownosti wšech občanů překáží. Jeden řeholník. — — — — — —", "id": 214}
{"text": "15. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Štědrý večer., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. Štědrý Wečer. Wánoční powídka o strašidlech od C. Dickensa ( Boza ) zčeštěna od M. Fialky. W Praze 1846. Tisk a sklad Jaroslawa Pospíšila. Cena 14 kr. stř. str. 143 w 16ce. Wýborné práce Angličana Dickensa we wýborných překladech páně Fialkowých mohou se wždy čísti třeba by již dáwno po štědrém wečeru bylo. Tak myslíme i my i pan J. Pospíšil, odporoučejíce snažě tuto knížku weškerému našemu čtenářstwu. Ať se těch strašidel nikdo nebojí.", "id": 215}
{"text": "12. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Pestalozziho bájky některé, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nPestalozz’iho bájky některé Spůsob wýmluw lidských. Pane spráwec! Pane spráwec! Auplawice we wsi se rozmáhá strašně. Takto prawil Jakub Fisule ku spráwci w Koliškách. Ten wšak měřil práwě owes; ale odpowěděl přece Jakubowi: Nu Jakube, ty mě takau ochotností zpráwu přinášíš o lidech nemocných; powěz mi také, jak jim pomoci? Jakub odwětil: Toť já newím. Spráwce na to: Nu, newíš-li jak pomoci, nehrubě to spomáhá, že se do těchto wěcí mícháš. Každá wěc má swých lidí. — Načež opět měřil a počítal naměřené korce. Fisule wšak wraceje se domů prawil k sobě: O ty milý Bože! kterak to měření owsa a žita lidem z hlawy wyhání, což by tam zůstati mělo!! Slowo to: Co se do toho mícháš? každá wěc na swětě má swých lidí — přejde-li w které zemi we zwyk w ústech úřednických, jest s to, poslední jiskru účastnosti w obecné strasti, na obecném blahu, na obecném zdaru a požehnání w srdcích občanů udusiti, a starost o obé tyto wěci lhostejně ponechati těm, kdož k tomu zřízeni jsau. A jak to pak asi wyhlíží?! Tak záhubně ono slowo působiti musí; neboť žádný se nedá rád za účastnost swau na záležitostech wlasti a lidstwa wůbec pohržením a potupau odpláceti. Jak Wáclaw o swé otcowské srdce přišel. Wáclaw měl wydati synům swým dědictwí po matce, jemu wšak se příčila myšlénka, žeby otec dětem swým něčím powinen byl, a twrdil, že jakožto otec aniž synům aniž komu jinému we swětě mimo Bohu odpowědným není. Myšlénka ta jej wšak příliš daleko zawedla. Stal se náružiwým proti synům swým, a tak si pokazil srdce otcowské, žeť nejpodlejšího z synů si wyhledaw každého dne z něho wyzwídal, což proti němu zamýšlí, kteří nejhlasitěji sobě naň naříkali. Tím arci docílil, žet až na konec w moci swé uchowal dědictwí po matce; awšak na loži smrtelném přece wyznal spowědníků, že křiwdu učinil dětem swým a že mu to mukau nesnesitelnau, že musí co otec nesprawedliwý do hrobu se ubírati. Historie tato zbudila we mně myšlénku následující: 1. Kdo pustí uzdu slepým pudům těla i krwe swé, náružiwostmi a poblauzením swým otupí, jako příroda bezžiwotní. 2. Kdo tak wysoce jest postawen, že se domýšlí, jakoby z ohledu swého jednání žádnému na zemi, wyjma Boha odpowědným nebyl, za toho by se měla každá dobrá duše denně modliti, aby nezapomenul nikdy na hodinu swau poslední a na neuprositelného swého Boha. 3. Takowý člowěk by se pak i těšiti měl co nejwíce, našel-li by we swětě přátel a prostředků, nimiž by se ochránil před drzosti a nerozumnosti we swém chowání k lidstwu. Dojista, sám by se měl za to denně k Bohu modliti. Řád špitálský. Není to k wydržení, jak s námi w tomto domě se zachází! tak prawilo rozhorleně několik špitálníků, když jim jednau kaše a poléwka dosti chutně připrawena nebyla. Domácí spráwa, jejížto důchody w tom poměru rostly, w kterém špitálníci špatnější strawy a nápoje dostáwali, smála se jich stížnostem a nazwala je neslušnau drzostí, která nesmí se beze trestu nechati. Welelať též několika špitálníků, kteří nejhlasitěji si stěžowali, uwrci do díry, kamž ani slunce ani měsíc neswítil, a oznámila úřadu předstawenému, kterémuž zodpowídati se powinna byla, w němž wšak dobrotiwý jeden pan strýc wéwodil, událost tuto dokládajíc, žeť w domě slotau a žebrotau naplněném nelze takého řádu zawésti a chowati, jaký třeba jest a sluší pro muže we swém práwu jsaucí, a jaký tito žádati opráwněni jsau. Kde taký řád w chudinci panuje, a kde špitál čili chudinec takowé wrchní dozorstwí má, žeť podřízený úřad jemu takowéto zpráwy podáwati smí: tam by se weřejně w kostelích mělo modliti k Bohu, aby chudinu tohoto místa čili města z rukau swých spráwců wyswoboditi ráčil. Neštastná polooswěta. Synowé Izraelští nesměli w porobě swé Egyptské za Faraóna užíwati ani páčidla, ani heweru ani trakaře. Toho wšeho směli toliko užíwati Egyptští z práwa wýsadního. Za časů Mojžíšowých ale počali židé w schůzkách swých o nesprawedlnosti a nesmyslnosti těchto ustanowení egyptských mezi sebau rokowati. Takowéto počínání židů nazwali Egyptčané nešťastnau polooswětau, kterau sobě lid ten bídný toliko přitižuje, zákonité meze stawu swého nesnesitelnými činí, a ničeho nezýská. Jedno pak ústní podání zní: „ že Mojžíš zabil Egyptčana při hádce wzniklé o práwu oswěcowati národ t. j. o práwu, užíwati pačidla, heweru, a trakaře. “ Lazur nebes a oblaky. Dítěti sedlskému nelíbily se oblaky. Řeklo k otci: Jen kdyby nikdy krásné modré nebe nepřikrýwaly! Otec wšak odwětil: Blázínku! což máš z krásného lazuru nebeského? Hnědé oblaky práwě přináší nám požehnání. Spatřím-li zástupy wyšnořených darmochlebů, kteří jako zrození k tomu, žiwiti se z mozolů cizích ( fruges consumere nati ), stříbrem a zlatem se lesknau, a wedle nich tlupa pracowitých dělníků wesských w hrubau šerku oděných: zpomínám si mimowolně na lazur nebes a hnědé oblaky.", "id": 216}
{"text": "10. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Tyrolské noviny]., Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Tirolské nowiny „ K. K. priv. Bothe für Tirol und Vorarlberg “ píší následowně: „ Déle než před 15 lety byly české přeslice i w naší zemi úsilně schwalowány a také uwedeny. Od té doby bylo i w Čechách uznáno, že je potřebí, aby se w tomto důležitém průmyslním odwětwí dále pokročilo, máli býti schopno odolati na trhu přízi fabriční. K tomu cíli jednotliwí lidumilowé a statkáři se znamenitými wýlohami hleděli westfálský a belgický způsob přádelní w Čechách uwésti. I podařilo se jim, a w mnohých místech podle zpráw we weřejných listech, zkwétají přádelní školy, které již znamenitě prospěly. Nebylliby to welice wděčný úkol naší hospodářské jednoty ( t. j. tirolské ), aby osobu k tomu zcela schopnau do Čech wyslala, by se tam s dotčeným způsobem močení a předení lnu úplně seznámil, a pak w naší wlasti, kde pěstowání lnu a plátennictwí není neznamenitým odwětwím národní wýžiwy, tomuto způsobu učil? “ — Ejhle jak příjemno jest pro nás, že aspoň w něčem slaužiti můžeme jiným za wzor: dbejme tedy, pokračujme, přiučujme se, abychom také we welikém množstwí jiných wěcí podobně za příklad poslaužiti mohli!", "id": 217}
{"text": "15. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Dne 12. listopadu umřel zde známý zeměpisec a statistik J. B. Sommer w 75. roce swého wěku. Ještě nedáwno byl dokonal 16. a poslední swazek swého statisticko-zeměpiseckého popisu král. českého.", "id": 218}
{"text": "6. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Říšský sněm., Titulek: [Program spolku německých Rakušanů we sněmu], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] Z Kroměříže. ( Program spolku německých Rakušanů we sněmu. ) Spolek tento má záležet z oněch poslanců německých, kteří si postawili nebo chtějí postawiti za úkon: Nejprwé: Aby se Rakausko jakožto konstituční dědičná monarchie wystawělo na základě co možná swobodném a demokratickém a zachowalo w celé swé dosawádní welkosti a nezáwislosti, pročež chtějí hlasowat nejenom proti wšelikému odtrhowání, ale též proti každému oddělowání-se jednotliwých částí říše. Druhý: Že uznáwajíce zásadu auplné rownopráwnosti wšech národností, chtějí wěrně a pečliwě hájiti swau wlastní německau národnost, odříkajíce se jednak wšeho bažení po nadwládě, jinak ale také wždy hotowi stawěti se proti wšelikým přechwatům neněmeckých národností. Konečně za třetí: Chtějí wejíti w auzké, pro obě strany prospěšné spojení mezi sausedním Německem jazykem i osudy spřízněním a mezi Rakauskem, ale jen tak daleko, aby tím nebyla obmezena a zkracowána nezáwisnost, swrchowanost a samostatnost Rakauska i auplná rownost wšech jeho národů a zemí.", "id": 219}
{"text": "10. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Historická upomínka, Autor: Havlíček, Karel\nHistorická upomínka. Poněwadž se welmi mnoho o tom píše, tiskne a mluwí, nejen we Wídni, nýbrž i we Frankfurtu a jinde w Německu, žeby záslušno bylo, aby na neposlušné, twrdohlawé Čechy německá exekuční armáda poslána byla, hledali jsme s mnohau pečliwostí we starých kronikách, nenašel-Ii by se již někde w minulosti podobný příklad, kterak Němci též nějakau exekuční armádu do Čech wyslali a jak pořídili, a ejhle! takto stojí psáno we starých letopisech českých na r. 1431, což se tuto klade doslowně někomu pro wýstrahu a někomu pro potěšení: Wiece tjž poslowé prawili sú, že mnozj Němci a ginj cizozemci silně se zbieragj, chtiece do země České tohoto léta nepřátelsky wtrhnúti. Kteréžto wyprawowánie stalo se gest skrze dřéwe řečené posly we čtwrtek na den těla božieho, na nowém městě na rynku, když sú chodili s procesj. 191. ( AD–N. ) Téhož léta, po té wypowědi a wýstraze 222 poslów nadepsaných, Čechowe mnozj, tociž Pražané, kněz Prokop wódce Táborský, Sirotci a giná mnohá města s pány korúhewnývmi, sgeli sú se ku Plzni, a potom táhli k lesu Baworskému, čekagjce nepřátel cizozemców. A když sú se oni báli wtrhnúti do země a prodléwali, Čechóm se spíže nedostalo; z nichžto Čechów každý zástup gel gest domów po spjži: a ginj také newěděli, by Němci za lesem leželi, chtiece do Čech wtrhnúti. Za tiem oni repřietelé, naděgjce se, že sú Čechové strachy před nimi ustúpili, i hned u welikém množstwj wtrhli do země. Tu sú byli mezi nimi z mnohých zemj od Rýna, Šwábowé, Missněné, Řezněné, Bawořjci, Sasici, Durinkowé, z Flandr, z Elsas, z Holandu, Zelandři, i wssecka města řjšská, i wssecko to pokolenie Německé. A gakož oni obecně prawie, i gich wězňowé prawili, kteřjž potom byli zgjmáni, že gich bylo wiece než sto tisjców a třidceti tisjców. A wtrhsse do země, městečka otewřená a wsi pálili sú, a Tachow město oblehli sú. I hned Čechowé, sgewsse se zase, proti nim sú táhli wogensky, magjc lidu bljž ke čtyřidceti tisjcóm, jakož sú obecně tak ssacowali. A když bylo u vigilii matky božie na nebe wzetie, sssikowawsse swé wozy ráno u Chotěssowic, táhli ssikem swým ten celý den na nepřátely k Domažlicóm; neb giž byli Němci odtrhli od Tachowa, uslyssewsse, že Čechové táhnú. A když gesstě Čechowé mjli od Němców byli, i hned z přepustěnie božieho welikú welmi báznj gsúc poraženi Němci, prwé než sú české wogsko opatřili, s wozy swými do lesów Baworských, naywiece tú cestú k hradu Risenberku, běželi sú, a s wozów utiekagjc múku a ginú spjži na zemi metali, lehčjce wozy, sudy s pitjm osekáwagjce, a giné mnohé wěci s wozów mecjce. A wssak platno nic nebylo; neb když sú s wozy do lesa wnikli, tu se wozowé zaměstnali, že každý chtěl geden před druhým býti. Někteřj z Němców postawili sú se, aby tak wozowé gich a pussky mohly do Bawor přes les uteci: ale honci wogska českého přibljžiwsse se, w ně udatně wskočili, a tak sú ge z gich wozów wytiskli, a tu gich mnoho zbili a zgjmali; a tak odewssech wózów nepřietelé utekli sú, i ode wssech děl i giných wěcj. Tu Čechowé s božj pomocj weliké wjtězstwj obdrželi sú. A obecně prawie, že pussek tři sta a wozów dwa tisjce odgali sú gim, kromě těch wozów, kteřjž ginýma dwěma cestama utekli sú, o kterýchž cestách Čechowé newěděli. A tak Němci w ten den welmi sú zassli a zamútili se, že kterú cestú měliby utiekati, owssem newědechu: ale po lesiech onde i onde wozowé táhli sú, a sami Němci hlaw kryli po křowj, chowagjce se; a ginj sú se do Čech obrátili, mniece by domów utiekali. Čechowé pak tu celú noc mezi wozy německými byli, ( neb giž z wogska českého wssecky byli rozpustili ), a tu celú noc na lese byli a nespali, ale wjna z welikých sudów sobě točili a kořisti s wozów brali; a na kterých woziech německých prach byl pusskowý, ty z daleka zapalowali. A tak gekot a křik tu celú noc byl weliký na lese. Z gitra ráno, na den matky božie, wězňów welmi mnoho po lesiech shledali, tak že gich weliké processj byly, wsse dwa a dwa a swázawsse. W tom také bogi Čechowé mnoho stanów usslechtilých a giných mnohých wěcj, korúhwe, střiebro, zlato, sukně, bullu, kterúž Eugenius papež čtwrtý Julianowi kardinálu dal byl, ( aby kardinal wydal křjž na wykořeněnie Čechów ), wzeli sú; a pro tu přjčinu dřéwe řečený lid německý s mnohými biskupy, kniežaty, hrabiemi, pány, rytieři i obecným lidem do země české byl gest wtrhl: ale buoh milostiwý gich pýchu porazil gest a zetřel. A proto buď požehnán wěky wěkom, amen. To uslysewsse Němci Missněné a ginj, kteřj byli wtrhli k Žatci a zemi hubili, gichžto počet byl gest čtyři tisjce, gakož prawie, a byli i pěssj s wozy, ti wssickni též strachem a báznj utekli sú z země. Po tom wjtězstwj Čechowé geli sú na Albrechta wéwodu Rakúského do Morawy; kterýžto s mnohým lidem nepřátelsky byl do Morawy wtrhl, a dobýwal i hubil zemi Morawskú. I zahnali ho za Dunag.", "id": 220}
{"text": "27. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [Poučné články], Titulek: Kapitola o kritice, Autor: Havlíček, Karel\nKapitola o kritice. Od H. Borowského. „ Vivos voco, mortuos plango, fulgura frango. “ „ Když se dwa spisowatelé někde w Praze wečír u piwa pohádají, odejde některý z nich honem domů, sedne za stůl, a napíše na druhého notnou kritiku. Druhý den na to se kritika wytiskne, a třetího dne pod wečer wyklepají někteří přátelé zkritikowaného tomu, jenž kritiku byl napsal. “ Tak asi předstawuje si snad mnohý čtenář Pražskou kritiku, a w počtu slow, kterým málo kdo jak náleží rozumí, ačkoli je každý zhusta wyslowuje, nachází se také kritika. Tato ubohá má již po dlouhý čas u nás bídný osud, ba přišla úplně na mizinu tak dalece, že i poctiwého jména zbawena jest. Nejwětší čásť čtenářů, a owšem spisowatelů již wrozenou mají proti kritice nenáwist, a kdyby ještě starý středowěký řád panowal, nepochybuju nikterak, že by kritikowé, zároweň s katy atd. mezi nepoctiwé lidi a čtweráky náleželi, a na znamení nepoctiwosti swé aspoň prawý rukáw čerwený míti museli. To wšak ti ubozí nepřátelé kritiky nepowáží, že wyřknouce smrtelný soud nad kritikou, sami sebe zatracují. Neboť se osměluju celému swětu do očí twrditi, že je každý člowěk kritikus. „ To je paradoxon! “ Tak tedy uděláme ještě wětší paradoxon, a řekneme, že jsou obyčejní kritikowé, totiž ti, kteří w časopisech knihy a herce a hudbu posuzují, nejskromnější a nejhodnější ze wšech. A proč? Proto že tito posuzujíce lidi a jejich díla, nikoli se neosmělují samého Pána Boha kritikowati, jako to wšichni jiní lidé činí. „ Dnes je hezky, jen kdyby tak slunce nepálilo! “ „ To je oškliwé počasí, samý déšť a plískawice. “ Takto wšichni lidé bez přestání Pána Boha kritikují, a pak se ještě opowažují hubowati na literárního kritika, kterému jak žiwo ani nenapadlo biblí do kritiky wzíti! – Tak je ten swět zmotaný, ale jen dále. Již hned na prwní pohled každému napadlo, že zde budu kritiku a kritiky zastáwat, a dá-li se i wychwalowat; a proto jsem byl přinucen, aby se hned z počátku wšechna srdce proti mně nezatwrdila, wšechny za spoluwinníky klientů swých prohlásiti. Dobře wím, že jest pro obžalowaného nejlepší obrana, když může panu soudcowi říci: „ Sám takowý! “ – Necháme tedy prozatím wšechny ty bohaprázdné kritikáře, kteří wšechno napořád kritikují, a obraťme se jen k těm hodnějším, kritikujícím jenom wýhradně knihy. Tito poctiwí, prostomilí lidé wystupují také s míněním swým weřejně w tisku, a ne jen tak oustně a pokoutně. Přede wším nesmíme si tajiti mrzutou prawdu, že je w Čechách ( také na Morawě a na Slowensku ) z dopuštění božího každý spisowatel také zároweň wlastenec: a tato bytost wlastenecká jest w něm s bytostí spisowatelskou nerozdílně spojena. To se zdá být sice na prwní pohled nepatrná wěc, ale každý kritikus nejlépe wí, jaký to je zpropadený háček. – Některý spisowatel wydá knihu, některý kritikus napíše, že ta kniha nestojí za nic. Kdyby byl onen spisowatel jenom spisowatel, neměl by proti tomu úsudku žádný nic; ba ostatní spisowatelé by se w tom mínění wšichni z bratrské a kolegiální lásky také shodli. Ale onen spisowatel je také wlastenec, a proto je w jeho osobě uražena sama wlast a wšichni wlastenci napořád; a následowně se onen kritikus od té doby nesmí opowážit w letě po dewáté a w zimě po šesté hodině z domu wyjíti bez hole. – To je ale wšechno ještě málo: kromě toho je w Čechách ( také na Morawě a na Slowensku ) každý wlastenec také ( ach! Bože! ) spisowatelem. A wlastencem může být w Čechách každý twor, rozumný nebo nerozumný, jen když písně české zpíwá, z korbelíčku si nalíwá, při tom nezná wětší slast, nežli milowati wlast!! Pak sepíše nějaké spisy a kritika o nich nesmí říci, že jsou špatné, z příčiny swrchu uwedené! Takowý je staw kritiky české! O jemine! o jemine! zkormouceno jest břicho mé! ( Pokračowání. )", "id": 221}
{"text": "31. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Upozornění], Titulek: K wenkowským obcím!, Autor: Havlíček, Karel\nK wenkowským obcím! Přátelé! uwažte důležitost času a nezasílejte k redakci Národních Nowin nic, leda wěci potřebné a důležité. Zapřete sebe sami; kdyby každý jen o sobě čísti chtěl w nowinách, jak málo by se mohlo wěcem potřebným pro celau zem místa obětowati. Nyní ale, kdežto sněm zemský přede dweřmi máme, žádá swědomí naše, abychom raději o celau zem dbali, než o zwláštní záležitosti, a na tom státi musíme, třeba bychom někoho sem tam urazili. Jmenowitě strany Frankfurtu již nic nepřijímáme, přeswědčeni jsauce, že poctiwý Čech žádný newolil. Redakce.", "id": 222}
{"text": "26. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Výstraha Němcům.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Zase máme krásnau příležitost něčemu maudrému se naučiti, a sice od P. T. p. Heckera, známého deputowaného Badenského, kterýžto w tamější II. komoře w 28tém sezení následujícím spůsobem před námi Němcům wýstrahu dáwal: „ Myslím, že wlasti naší weliké a snad blízké nebezpečí hrozí. Pohlednětež na literaturu Slowanskau, na silu w ní se jewící, které si powědomi jsau, pohlednětež na usilowání panslavismu. Poslauchejte přednášky w Paříži, poslauchejte je u prostřed Německa ( w Berlíně ), slyšte wítězoslawné wolání Slowanů, přečtěte poslední wůli Petra Welikého Bájí se cosi o tajném testamentu Petra W., aneboli o tajném nawedení pro swé následníky na trůně ruském, jak by weliké mocnosti nabýti měli., wzezřete na země podunajské, pohledněte, kterak Slowan již ruku swau wztahuje na Eideru ( řeku ) – zajisté nám hrozí panslavismus blízkým, welikým nebezpečím. Jdětež pak do Rakauských zemí, jdětež do Čech, Uherska, Chorwatska, a kdekoli se jen z chýže Slowana kauří, w domku nejchudšího robotníka, spatříte podobiznu cárowu, a na otázku, kdo to jest? odpowí wám: Obraz našeho otce, který nás jednau wšechny w jeden národ spojí. – A můžete-li, pánowé, takowéto moci stejnau silau se protiwiti? silau, rownau té, o kterau se sila Napoleonowa ztroskotala? “ Tolik p. Hecker! Nediwili bychom se, kdyby se takowé řeči w nějakém jiném ústawě Badenském wedly, třeba w blázinci, jenom ne w komorách! Ten nešťastný panslavismus! Před tím ti ubozí Němci w Říši jako před nějakým poledním strašidlem ustawičně se ještě plaší, a po něm do wětru wyhazují! Kterak si ale wyložíme jejich nepotřebný ustawičný strach? Mnozí řeknau, že od špatného swědomí. Wědíť oni prý dobře w duši swé, že se na slowanských národech prohřešili, a proto je nyní ta myšlénka panslavismus, kterau si sami wymyslili, co wěčný 240 žid Ahaswerus bezkonečně děsiti, a o rozum i o zdrawé oči připrawowati bude. Proto widí nyní w tomto swém panslavistickém snu wšude obraz cára, kde ho není a ještě nikdy nebylo, a nás Čechy, Poláky, Iliry a Rusy i Lužičany widí we snu táhnaut s prowazem welikým w rukau, kterým bychom najednau zadrhli žiwot matky jejich, Germanie! Ubozí Němci.", "id": 223}
{"text": "20. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Společnost mladých lidí v Záhřebě]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. - W Záhřebě utwořila se dosti četná společnost mladých lidí, kteří si umínili a na to si čestné slowo dali, že kromě powinnosti swé wšude jinde jenom w národním a mateřském jazyku ( totiž w ilirském ) se wšemi mluwiti budau, kteří ilirsky umí, a to proto, aby jazyk jejich národní a tím pak i sám národ ke wětšímu wzdělání a wětší důstojnosti došel, a nebyl ustawičně služebníkem jiného cizího jazyka.", "id": 224}
{"text": "8. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Literární oznámení, Titulek: Kratochvilník., Autor: Havlíček, Karel\nKratochwilník pro dospělou mládež, to jest: sbírka rozmanitých powídek, nowel, powěstí a báchor ze wšech wěků. Od Františka Bohumila Tomsy. Díl prwní w Praze 1844, w 12ce str. 202. Díl druhý 1845, w 12ce 191 str. Pán Fr. B. Tomsa chwalně známý spisowatel pro mládež podáwá i tuto utěšené čtení zpracowané dle čelných cizích spisowatelů. Prwní swazek obsahuje powídky Wolenec a zwolený syn. Dle Emeren. Scaewoly. Walerie. Dle St. Nellyho. Štědrý wečer. Dle M. Niesnera. Druhý swazek: Richard Kamenský. Historická powídka z dob Bělohorské bitwy. Dle A. z T., pak: Oheňnik. Powěst Saská podlé Ladisl. Tarnowského. Tisk je welmi čitelný a wydání slušné, s čistou obálkou, tak že je zwláště na dárky pro mládež odporučiti můžeme. Cena za swazek 24 kr. stříbra.", "id": 225}
{"text": "14. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Musíme říci, že podobný wýjew jako Pluškin, zřídka se najde na Rusi, kdežto se wšechno raději roztahuje než swírá, a tím wíce bije takowý wýjew do očí, že zrowna w sausedstwě obyčejně býwá zas poměštík dowádějící na celé kolo ruské bujnosti a zpanštilosti, jenž propaluje žiwot naweskrz, jak se říká. Cizí cestující s podiwením se zastawí, wida jeho žiliště, nechápaje, jaký to wládnauci princ octnul se najednau mezi malými neauhlednými pány; jako paláce wypadaji jeho bílé kamenné domy s nesčíslným počtem traub, balkonů, křídel, wýstupků a přístawků do zahrad pro přijíždějící hosty. Co bys nenašel u něho? Diwadla, bály: celau noc se třpytí ozářený lampami a swětly zahlušený hudbau jeho sad. Půl gubernie se prochází w modním oděwu pod jeho stromy. – Již několik minut stál Pluškin nemluwě ani slowa, a Čičikow taky ještě newěděl kterak začít rozmluwu, jakými slowy by měl wyswětlit příčinu swého příjezdu. On již chtěl začíti w ten smysl, že slyše o ctnostech a neobyčejných wlastnostech duše jeho, pokládá si za powinnost, složiti osobně swau úctu; ale zarazil se a ucítil, žeby to bylo mnoho. Hodě ještě jednau očima po wšem co bylo w pokoji, uznal za dobré, že se místo slow: cnosti a neobyčejné wlastnosti duše říci se může: oekonomie a pořádek, a proto přeměniw tímto spůsobem swau řeč, prawil, že slyše o jeho oekonomii a neobyčejném sprawowání statků, powažuje za powinnost swau, seznámiti se a osobně wyjewit swau úctu. Na to Pluškin cosi zabrebtal skrze pysky, neboť zuby neměl: co práwě to newím, ale smysl byl jistě: „ A aby tě čert wzal i s twau úctau! “ Ale poněwadž jest u nás hostinnost již tak zakořeněna, že ani lakomec nemůže přestaupit její zákony, dodal hned na to trochu srozumitelněji: „ Prosím úctiwě račte usednaut. “ „ Já zřídka míwám hosty a musím se wěru přiznat, že na ně mnoho nedržím. Zawedli welmi neslušný obyčej jezdit jeden k druhému, a hospodářstwí zanedbáwají.... a ještě aby se jejich koňům dáwalo seno! Již jsem dáwno po obědě, a kuchyni mám tuze nízkau, welmi špatnau, a komín se mi docela zbořil, kdyby se topilo, ještě je tu nebezpečí ohně. “ „ I widíš ho! “ pomyslil si Čičikow, „ dobře, že jsem u Sobakewiče zlupnul wotrušku a řádný šťafec beraního boku! “ „ A pomyslete si tu bídu, ani žďabec sena nemám w celém hospodářstwí, “ pokračowal Pluškin. „ A wěru jak ho má člowěk zachowat? Země mám málo, sedláci jsau líní, neradí pracujau, myslí jen pořád na hospodu.... A tak abych naposled pracowal sám. “ „ Mně wšak se prawilo, “ podotknul skromně Čičikow – „ že máte wíc než tisíc duší? “ „ A kdo wám to řekl? Naplíte, tatínku, tomu do očí, kdo wám to řekl. Jest násměšník, jak se zdá, dělal si z wás blázna. Wida, bulikují o tisíci duší, ať jdau a počítají, a nenapočítají nic. Poslední tři léta proklatá horká nemoc mně wyhubila nejzdrawější mužíky. “ „ Wěru? a mnoho wyhubila? “ křikl Čičikow. „ Ano, mnoho jich pochowali! “ „ A dowolte otázku: kolik asi? “ „ Osmdesát duší! “ „ O ne! “ „ Nebudu lhát, baťuško! “ „ Dowolte ještě otázku: wždyť wy platíte podle poslední revise ještě daň z těchto duší! “ „ Kdyby jen bylo to “ – prawil Pluškin – „ ale od poslední revise mně již umřelo asi 120. “ „ Wěru-li? plných 120? “ křiknul Čičikow a trochu až pootewřel ústa podiwením. „ Jsem starý, baťuško! abych lhal: žiju již sedmý desátek! “ prawil Pluškin. Zdálo se, že ho urazilo lakowé skoro radostné wzkřiknutí. Čičikow zpozorowal, že jest wěru neslušná takowá necitliwost k cizímu hoři, a proto hned wzdechnul a řek že ho lituje. „ Ale wždyť politowání do kapsy nestrčím, “ prawil Pluškin. „ Tuhle wedle mne má statek kapitán, čert wí odkud se zde wzal, říká, že je můj příbuzný: strejčínku, strejčínku! a ruku mi líbá, a jak začne litowat, takowý nářek swede, až uši bolí. Obličej má celý čerwený: drží se nepochybně hodně feniglowé. Jistě že protlaukl peníze w oficírské službě, aneb mu je diwadelní aktérka wylaudila, tak proto teď mne polituje. “ Čičikow hleděl dokázat, že jeho politowání zcela není takowého spůsobu jako kapitánowo, a že on, ne snad jen slowy, nýbrž skutkem to chce dokázat, a neodkládaje wěc dále, hned projewil hotowost swau, že chce na sebe přijmaut powinnost, platiti daně za wšechny mužíky umrlé w takowých nešťastných dopuštěních. Tento náwrh Pluškina, jak se zdalo, docela omámil. Wywaliw oči dlauho na něho hleděl, a pak se zeptal: „ A wy, báťuško, neslaužil jste na wojně? “ „ Ne, “ odpowěděl Čičikow dosti potměšile, „ já slaužil w auřadě. “ „ W auřadě? “ opakowal Pluškin, a počal zmulit pysky, tak jako by něco jedl. „ Ale jak pak? wždyť z toho budete mít škodu? “ „ Pro waše dobré ať si mám i škodu! “ „ Ach! báťuško! ach dobrodinče můj! To jste potěšil starce. Ach! milý Bože! ach swatí orodownící!.... “ Dál nemohl Pluškin ani mluwit. Ale za malau minutku zmizela radost tato a twář nabyla opět starostliwého pohledu. „ Jak pak, račte dowolit, abych wás nerozhněwal, chcete za ně platil každoročně daně? a peníze budete dáwat mně neb do císařského důchodu? “ „ Nu takhle to uděláme: my na ně uděláme zákupní kontrakt, tak jako by byli žiwí a jako byste mně je byl prodal. “ „ Ano zákupní kontrakt.... “ prawil Pluškin, zamyslil se a počal opět přežwykowat pysky. „ Ale práwě zákupní kontrakt, zase wydání. Auředníci jsau tak neswědomití. Dříwe se to sprawilo wšechno za půl ruble a za pytlík mauky, ale teď aby člowěk poslal celý wůz krup a ještě přidal čerwenau bumážku ( 10 rublů ), takowí jsau stříbrožrauti! Newím, že si toho nikdo nepowšimne. Aspoň kdyby jim někdy řekl spasitelné slowo! Wždyť každý dá něco na takowé slowo. Před spasitelným slowem se žádný nezatwrdí! “ „ Nu ty snad se myslím přece zatwrdíš! “ pomyslil si Čičikow, a hned na to dodal, že z uctiwosti k němu on sám chce přejmaut wšechny autraty zákupní listiny na sebe. Slyše, že také autraty za kontrakt zákupní chce wzíti na sebe, uzawřel Pluškin, že jeho host musí být docela hlup, a že se jenom dělá, jako by byl slaužil na auřadě, že ale jistě byl oficírem a že se sháněl po aktérkách. Awšak přece nemohl skrýti swau radost a přál mu wšeliké dobré ne jen pro jeho osobu nýbrž i jeho dětím, neptaje se ani, má-li jaké. Jda k oknu, zatlaukl prsty na sklo a křičel: „ Hej Proško! “ Za minutu bylo slyšet, že někdo po prstech wešel do síně dlauho tam šramotil botama, a konečně se otewřely dwéře a wstaupil Proška, kluk třináctiletý, w takowých welikých botách, že kráčeje málem z nich wytahowal nohy. Proč měl Proška tak weliké boty, to se můžeme hned dowědět: Pluškin měl pro celau čeládku jen jedny boty, a ty musely stát wždycky w síni. Každý, kdo wolán byl k pánowi do pokoje, poskakowal obyčejně přes dwůr bos, a wstaupiw do síně obul boty, a tak potom wstaupil do pokoje. Wyjda z pokoje nechal zase boty w síni a odklídil se zase na wlastní swé podrážce. Kdyby se byl někdo díwal z okna w podzimní dobu, zwláště když ráno začínají mrazíky, mohl by byl widět, jak wšichni služebníci po dwoře tak poskakují, jako se málo kdy poštěstí na diwadle nejostřejšímu baletníkowi. „ Tuhle se podíwejte báťuško! jaký bulík! “ prawil Pluškin Čičikowu, ukazuje prstem Proškowi na obličej. „ Wždyť je hlaupý jako trám, a poprubujte jen něco položit, hned to ukradne! Nu proč jsi přišel osle, řekni mi proč? “ Tu mlčel chwílku, načež odpowěděl Proška také mlčením. „ Ustroj samowar, rozumíš, a tuhle wezmi klíč a dej ho Mawře, aby šla do komory: tam na prkně je suchar z buchty, kterau přiwezla Alexandra Stepanowna, ať ho dají k čáji!.... počkej, kam pak? hlupáku, eh! hlupáku!.... Což ti čert wjel do nohau?.... wyslechni dříwe....: Suchar snad z wrchu bude pokažen, ať ho tedy oškrábe nožem, ale drobty ať nezahazuje ale ať je donese do kurníka. Ale rozumíš ty, ať mi nejdeš do komory, sic tě rozumíš, březowkau pro chuť.... teď již máš dobrý apetit, tak abys měl ještě lepší! Jen zprubni jít do komory, já se budu díwat oknem. Jim nelze w ničem wěřit, “ pokračowal k Čičikowu, když se Proška uklídil i se swými botami. Potom ale počal se i na Čičikowa díwat podezřele. Takowá neobyčejná welikomyslnost zdála se mu býti prawdě nepodobná, a pomyslil si: „ Wždyť čert wí, není-li jen nějaký tlučhuba, jako wšichni ty marnotratníci: nalže, napráší, jen aby mluwil a napil se čáje, a pak odjede. “ A pak z opatrnosti a chtěje ho poněkud zkaušet, prawil, žeby bylo lépe zákupní kontrakt brzy zhotowit, proto že je člowěk od dneška do zejtřka, newí co na něho Bůh dopustí. Čičikow odpowěděl, že třeba w tu chwíli, a požádal o spisek wšech těch umrlých mužíků. To upokojilo Pluškina; bylo na něm pozorowat, že má něco w aumyslu, a skutečně wezma klíče, otewřel almaru a drápaje se dlauho mezi sklenicemi a flaškami prawil konečně: „ Wždyť ji nejsem s to najít, ale měl jsem wýbornau likéryčku; jestli mi ji jenom nepili. Wždyť je to lid, samý zloděj! Aha! to snad bude ona! “ Čičikow uwiděl flašku plnau prachu. „ Ještě nebožka ji dělala, a ta taškářka kuchařka již ji docela pohodila, a ani ji nezacpe, kanalije! Stonožky a wšeliký neřád tam napadal, ale já sem wšechno smetí powytahal, a teď je čisťaunká, já wám naliju skleničku! “ Čičikow se hleděl poděkowat za takowau likéryčku, a řekl že již pil i jedl. „ Pili jste už a jedli! “ prawil Pluškin. „ Ba práwě řádně wzdělaný člowěk se hned pozná, on již pojedl a je syt; ale takowý lecjaký zloděj, aby ho člowěk nacpal jako.... Tuhle kapitán si přijede: Strejčínku, dejte něco na zub! A já jsem tak jeho strejc jako on můj dědek. Doma jistě nemá co jíst, a proto objíždí. Ano, wždyť wy potřebujete rejstřík wšech těch nebožtíků? A prawda, já jewšechny sepsal na zwlášní papírek, aby se při prwní revisí wyškrtnuli. “ Pluškin wzal brejle a počal se drápat w papírech. Rozwazuje balíčky počastowal hosta takowým prachem, až musel kýchnaut. Konečně wytáhnul jeden papírek, celý počmarýkowaný dokola jmény mužíků. Čičikow strkaje ho do kapsy, prawil Pluškinu, že bude muset do města k wůli tomu kontraktu. „ Do města? a jak? jak mohu domácnost zanechat: wždyť můj lid jsau sami zloději a taškářowé: za bílého dne mne tak okradau, že nebudu mít na čem kabát powěsit. “ „ Nemáte tam tedy alespoň někoho známého? “ „ A koho bych tam měl? Wšichni moji známí pomřeli, neb zapomněli na mne. Ach baťuško! přece mám! „ křikl najednau. “ Wždyť jsem znám s předsedníkem saudu, za starých časů také dojížděl ke mně! Byli jsme spolu we zdrawě, lezli jsme spolu po plotech! Ten je můj dobrý známý! Snad abych tedy jemu psal? “ „ Owšem že jemu! “ „ I s tím jsem já welmi dobře známý, we školách jsme byli přátelé! “ A na jeho zdřewěnělé twáři najednau se mihl jakýsi teplý papršlek, ukázal se ne sice cit, ale jakýsi bledý stín citu, wýjew podobný neočekáwanému wyskočení z wody tonaucí, zprowázenému weselým křikem hromady stojící na břehu. Ale nadarmo házejí bratři a sestry s břehu prowaz, očekáwajíce, aby se ještě jednau objewila nad wodau záda nebo ruka unawená namaháním – wýjew ten byl již poslední. Ticho je wšechno a ještě strašliwěji wypadá pak pokojná hladina žiwlu. Tak i obličej Pluškina po krátkém rozjaření stal se zase necitelným a oškliwým. „ Na stole ležela čtwrtka čistého papíru, “ prawil, „ ale newím, kam mně ji zašramotili; to mám daremné lidi. “ Tu se počal díwati na stůl a pod stůl, hrabal wšude a konečně křičel: „ Mawro! Mawro! “ Přišla ženská s talířem w ruce, na němžto ležel suchár, známý jíž čtenáři. A mezi nimi stala se lato rozmluwa: „ Kam pak si dala, ty laupežnice, papír? “ „ Na mau duší, pane, newiděla jsem žádný, kromě malaunkého kausíčka, kterým jste ráčil přikrýt skleničku! “ „ Ale wždyť ti to na očích widím, že's ho zatáhla! “ „ Ale nač pak bych ho zatáhla: wždyť ho nepotřebuju, neumím psát! “ „ Lžeš; donesla jsi ho kostelníkowi: on píše a proto potřebuje papír, a proto's mu ho donesla. “ „ Kostelník jestli potřebuje papír, tak si ho opatří. On ani newiděl ten wáš kausíček! “ „ Počkej jen, počkej! na posledním saudě tě budau za to bodat čerti železnými widlemi! budeš widět, jak tě přismaží. “ „ A proč by mne smažili, když jsem neměla waši čtwrtku ani w ruce? To snad spíše mám nějakau jinau ženskau slabost; ale zlodějstwí mi nikdo ještě newyčítal. “ „ A počkej jen! wšak tě čerti osmaží! řeknau: a tu máš za to, ty taškářko, že jsi pána šidila, a budau tě bodat horaucími widlemi. “ „ A já řeknu: Nemáte proč! na mau duši, nemáte proč, já nic newzala... A wida, tuhle leží na stole. Wždycky nadarmo stíháte! “ Pluškin uwiděl skutečně čtwrtku a zastawil se, žwýkaje pysky a prawil: „ Nu a což si se tak rozpálila? widíme, jaká wýmluwna. Řekni jí jen slowo, a hned odpowí deset. Jdi a přines oheň na pečetění. Ale počkej, ty wezmeš lojowau swíčku a ta hned zplane: shoří a je z toho škoda, wíš co? přines mi lauč! “ Mawra odešla, a Pluškin wzaw péro, dlauho obracel w rukau čtwrtku, nedala-li by se odříznaut ještě osmerka, ale přeswědčil se, že to nejde. Wstrčil tedy péro do kalamáře s jakausi zaplesniwělau tekutinau s množstwím much na dně, a počal psát, dělaje písmeny jako muzikantské noty a lepil řádek na řádek, lituje toho velmi že přece ještě zůstane mnoho nedopsaného papíru. ( Pokračowání. )", "id": 226}
{"text": "15. únor 1848, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n* Takto píše doslowně „ Morgenröthe “ časopis Pěšťanský wycházející w německém jazyku s tendencí maďarskau: „ We Spieglowě piwárně wznikla nedáwno mezi Maďarem, Němcem a Slowákem půtka – pro řeč. Mysli jejich se welmi rozpálily, a wýstup se skončil tím, že Maďar swé protiwníky zahnal a bojiště opanowal. Při té příležitosti si zpomínáme na následující: Podle powěsti muhamedánské jsau tři prařeči: arabská, perská a turecká; w ráji již mluwili wšemi třemi; had, který naše prwní rodiče swedl, mluwil přeswědčující, neodolatelnau řečí arabskau, která bude později řečí w ráji panující, Adam a Ewa rozmlauwali spolu wšednější, lehčí, plynnau perštinau, kterauž Ewa zdá se ach! až přeplynně mluwila. Anjel ale, který prwní rodiče z ráje zahnal, a z počátku bez prospěchu arabsky a persky k nim mluwil, musil konečně se uchopiti bujaré, hrdinsky hroziwé řeči turecké, aby je zastrašil. Poněwadž naše přemilé, krásné Uhersko také je ráj, myslíme, ze had mluwil swau materčinau – německy, Adam a Ewa slowácky, anjel pak maďarsky, jejíž pomocí také bojiště opanowal. “ To je prawda, to je prawda, we skromnosti žádný Maďary nepřepracuje. Had mluwil německy a anjel maďarsky, a hříšníci mluwili po slowensku; wěru podiwno, že zapomněla Morgenröthe podotknauti, že i Bůh k Adamowi maďarsky mluwil, jak se samo rozumí, neboť tworce nebe i země nemůže přece jiným jazykem mluwiti než Attilowým! H. B.", "id": 227}
{"text": "3. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Proslov k otevření slovanského sjezdu], Autor: Havlíček, Karel\nObšírné popsání slawného otewření sjezdu slowanského, jakož i wšechny řeči držané w rozličných nářečích slowanských podáme w budaucím čísle; neboť nám pro krátkost času nebylo možná již w tomto čísle úplný popis podati. Tolik owšem napřed říci můžeme, že wypadlo wšecko nad očekáwání naše. — Prozatím jen podáwáme řeč, kterau náš ctihodný Šafařík ukončil shromáždění: „ Slawné shromáždění! Drazí bratři! W okamžení tak wážném, jakého jsme se dočkali, nepozdrawiti wás srdečným pozdrawením slowanským, byl by u mne hřích kárání hodný; meškati wás dlauhau řečí, byl by přestupek dutky zasluhující. Pročež buďte mi srdečně wítáni, statečni bratři z wlastí slowanských, blízkých i dalekých, synowé jedné matky, jež jedna mysl, jedna wůle zde shromáždila. Srdce mé se šíří, wida wás, šíří citem posud netušeným, a hoří splynauti se s srdci wašimi w jednom citu, w jedné myšlénce. Poslyštež mé ranní city a myšlénky, má přání na úswitě tohoto na wěky památného dne. Co nás zde shromáždilo? — Hnutí národůw trojího plemene, hnutí, jakého w dějinách lidských nebylo, pod nimž se země chwěje a otřásá, před nimž prchají mohútní obrowé, wláda bodákůw a špehůw do prachu klesá, lid o dědictwí jemu od Boha odkázané se hlásí — hnutí to i námi hnulo a nás zde shromáždilo. Wláda bodákůw a špehůw jest déle naprosto nemožná. Kdyby wláda bodákůw a špehůw byla možná, nebyla by wypadla z rukau těch, ježto ji měli, neboť byli obrowé umu newídaného a odwahy neslýchané, ale srdce bohaprázdného. Národowé se uwázali we swá wěčná práwa. Oniť se sestupují a radí o sobě i o nás, o swé i naší budaucnosti, radí nad Mohanem we Frankobrodu, i nad Dunajem w Budíně u Pešti, doma i wně mocnářstwí našeho. Nuže, když jiní národowé o nás se radí a naši budaucnost ustanowují, poraďme se i my sami o sobě a o swé budaucnosti. Bohdá, my sami sebe lépe než jiní známe; potřeb našich, tužeb našich, cílůw našich lépe než jiní sobě powědomi jsme. Což jest wýrok porad jiných národůw, sausedůw našich; Němcůw, Maďarůw, Wlachůw o nás? — Wyznejme se — a netajme se, jakkoli to trpké jest. Wýrok jejich jest, že nejsme schopni auplného swobodstwí, že nejsme schopni wyššího politického žiwota, proto, proto jediné, poněwadž jsme Slowané. Slowan, tak zní úsudek jejich, od přírody weden jest ke služebnosti, k poddanstwí jiných wywolených, nadanějších a ušlechtilejších národů. Kdo pak jsau ti, co tak saudí o nás — ti, jenž nad námi posawad železnau ruku drželi a dílem ji ještě drží; ti, jenž střihali wlnu owcí našich, jenž tyli tukem kostí našich; ti, jenž se žiwili potem a mozoly rolníků našich; ti, pro něž bojowali a krew swau lili bratři naši, synowé drahých matek našich; ti, jenž sebe nazýwají wzděláwateli a ochránci našimi, jenž nás wyzwlíkají ze Slowanstwí, a jež my proto jmenujeme utlačowateli našimi, wrahy duší našich. — Bratři! ti, co tak o nás saudí, jsau nepřátelé a utlačowatelé naši: jejich swědectwí jest stranné a proto křiwé. Jejich wýrok jest odporný sobě samému, jako každá lež. Nechceme-Ii se wzděláwati, jak oni říkají, t. j. nechceme-li se poněmčiti, pomaďařiti, powlaštiti; tuť nám nadáwají surowců, barbarů a otroků. Chceme-li se oprawdowě wzděláwati, t. j. weskrz a weskrz zeslowaniti a Slowany býti, jakž nám hlas swědomí welí, bychom dokázali, že jako Slowané schopni jsme swobodstwí a wyššího politického žiwota, tuť nám spílají zrádcůw wlasti a zlosynůw, nepřátelůw swobody jejich. A tak děj co děj, mluw co mluw, oniť wždy trhají a mučí řeřawými kleštěmi newinné swědomí naše, oniť wždy škwrní horaucím železem čisté čelo naše. Bratři! tento staw wěcí déle trwati nemůže. Losy národůw wrženy; přišlať i pro nás doba rozhodná, dříwe než jsme se jí nadáli. — Newinnost před swědomím a Bohem není platná před saudem swěta, saudem národů. Buďto se očisťme skutkem a dokažme, že jsme schopni swobodstwí, anebo se přelejme cwálem w Němce, Maďary a Wlachy, bychom nebyli déle jiným národům k obtíží a urážce, bychom nepřenesli pohanění a snížení naše na syny naše. Buďto doweďme, abychom s prawau chlaubau mohli říci před národy: Já jsem Slowan, anebo přestaňme Slowany býti. Mrawná smrt jest nejhorší smrt. Mrawná smrt jest nejhorší smrt, ale i mrawný žiwot nejwyšší žiwot. Proto dříwe, nežli se odewzdáme na milost jiným národům, nahlédněme hlaub do wnitra duší našich, wizme, jaká w nich mrawná síla, skusme, jsme-li s to, bychom pozdwihli hlasu swého w raddě národůw, jsme-li s to, bychom jednali s nimi o rownost národních práw na základu sprawedliwosti, bychom jim dokázali, že umíme wládnauti i hrstem swobodstwí, když oni nás winí, že jsme posud býwali jen mlatem a nástrojem otroctwí. Bude-li w nás mrawná síla, pronikne-li jedna myšlénka, jedna wůle tělo národu našeho, národowé celé země jí neodolají. Neboť wšecko, co pod sluncem i nad sluncem, přewýšuje síla mrawná. Síla, kteráž hwězdami hýbá a jimi w neskončeném wíru a neskončeným prostorem točí, síla, kterauž wesmír na swé centrum tlačí, newyrowná se síle welikého národu, který ke mrawnému powědomí sebe přišel a swého bytí w sprawedliwém boji hájí. Zdaliž národ náš slowanský celau swau sílau o swá práwa se zasaditi, zdaliž jich sobě, na základu sprawedliwosti k sobě i jiným národům wydobýti chce a může, o tom rokowati, eihle toť jest weliká swatá úloha naše! Drazí bratři! neníť již pro mne dnes času k dlauhé řeči, k umělému řečňowání; toť wěc jiné chwíle a jiného místa. Běžíť nám wšem o skutky, o děje. Z otroctwí není bez boje cesty ke swobodstwí — buď wítězstwí a swobodné národstwí, buď čestná smrt a po smrti sláwa. \"", "id": 228}
{"text": "26. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Americké dryáčnictví]., Autor: Havlíček, Karel\nŽwertowné Nowinky. Příklad amerikanského dryačnictwí. Následující oznámení bylo nedáwno w sewero-amerických nowinách, které zde do slowa překládáme: Křesťané a židé, katolíci a protestanti, mormoni a newěřící aspoň w jedné wěci se sjednotili, tak že snad zlatý wěk daleký od nás není: wšichní totiž jakoukoli wíru wyznáwající w tom se srownáwají, že Tier i Sp. – ( Bowery čisl. 9 ) nejkrásnější a nejlacinější – klobouky prodáwají. “ Don Enrique dostaw rozkaz, z Madritu se odebrati, složil poklonu tetince swé králowně a líčil jí u přítomnosti matky její Christiny swé neštěstí, poněwadž nucen jest opustiti ji, kterou tak welice miluje. Pokračowal takto hezkou chwílku, až Isabella pohnutí na sobě znáti dala, což matka s nelibostí zpozorowawši, rozmluwu přetrhnouti hleděla. Don Enrique ale nedaw se mýliti příležitosti whodné použíti, pewně obmýšlel. Konečně naň Christina wyjela: že w Madritě již ani býti nemá; rozkaz že wyhotowen, aby tedy odjel. Králewič přisně pohledě na ni hlasitě prawil: „ Seňora! cuando un Infante de Espaňa habla a su Reyna, las Duquesas escuchan y callan! “ ( Paní! mluwí-li Infant Španělský se swou králownou, tenkráte wéwodkyně jen poslouchají a mlčí! ) Christina totiž jest manželkou wéwody Muňoze Rianzaresského; a sarkasmus tento na několik okamžení němou ji učinil. I nejstrašnější wěci míwají wedle sebe ba w sobě často mnoho směšného. Takowého něco stalo se nedáwno w jisté wsi w Prusích. Polowice obywatelů jejich byli Němci a druhá polowice Poláci. Najednou roznesla se mezi německým obywatelstwem této wsi powěst, že si Poláci, jejich sousedé, umínili w jisté noci wšechny Němce zabíti. Pročež si we strachu před Poláky tajně mezi sebou umínili, w tuto noc tiše wes opustit a do lesů se zatím wystěhowat, aby smrti ušli. – Poláci zas pozorujíce nějaké hnutí mezi německými sousedy a jsouce již tak wšelikýmí bouřemi nynějšími zastrašeni, myslili zas, že Němci proti nim nějaký úmysl mají, pročež se také w noci té po tichu ze wsi wykradli.", "id": 229}
{"text": "4. květen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Školácká filosofie, Autor: Havlíček, Karel\nŠkolácká filosofie. Německá literatura w Čechách ozdobena jest opět spiskem, kterého jí srdečně přejeme. Jest to článek doktora filosofie p. A. Smetany Pro uwarowání wšelikých urážliwých ( a wšak skoro nemožných ) nedorozumění, musíme podotknauti, že to není onen muž zaslaužilý o literaturu a wzdělání národu swého, profesor na filosofickém ústawu Plzenském, nýbrž jiný Dr. A. Smetana w Praze. w čísle 49, 50, 51 a 52 časopisu „ Ost und West “ s nadpisem: „ Wie einige čechische Literaten die deutsche Philosophie nehmen. “ Známoť našemu obecenstwu, že w III. sw. letošního Musejníka Dr. W. Gábler podal článek proti škodliwé školácké filosofii, s jehožto náhledy w té wěci se nejen my, nýbrž i welmi mnoho jiných nezakysalých we školáckém mudrctwí srownáwáme. Dr. Gábler myslí, že zapotřebí jest, wšelikau učenost zakládati na zkušenosti oprawdiwého swěta a tak skromným spůsobem od jedné zkušenosti postupowati k druhé až tak daleko, jak síly duchu našemu wyměřeny jsau: školáčtí filosofowé wšak pohrdajíce náramně wšemi ostatními sprostně rozumnými lidmi, wykládají nám ustawičně, kterak powstal tento swět, kterak musil powstati, a wůbec wšemu wýborně rozumějí, wyjmauc toliko to, co by lidem oprawdu k nějakému užitku poslaužiti mohlo. Takowíto zwláště w Němcích welmi četní papírowí mudrcowé utwořili si mezi sebau zwlášťní ostatním lidem nesrozumitelnau řeč skolastickau, we které jejich maudrost z daleka welmi důstojně a wzácně wypadá. Když wšak se slowa na stranu dají, najednau zmizí se slowy také jádro. Přeswědčeni jsauce, že nákladu sil dušewních na takowé nepraktické hlaubání welice jest škoda, poněwadž se od jiných národu prospěšnějších zkaumání odwracují, nerádi bychom, aby naše wznikající literatura již w sebe přijala s takowau školáckau filosofií zárodek omrzelé wyzáblosti, jakau se znamenají z weliké části školáčtí filosofowé němečtí, Podotknauti musíme, že i u jiných wýše než Němci stojících národů jmenowitě Angličanů a Francauzů nepanuje úcta k německé filosofii; jako bychom si wůbec přáli, aby našinci wíce pěstowali tyto dwě literatury ( francauskau a anglickau 143 ), než se posud dělo, kdežto skoro jen wýhradně ( wyjmauc jinoslowanské spisy ) jen německau literaturu známe na welikau naši ujmu. 142 a jmenowitě Dr. W. Gábler 143 přejal úkol, wystaupiti s takowými náhledy, jejichž jen počátek jest onen nadzmíněný článek w Musejníku, kteréhož další wywinutí, wyswětlení a odůwodnění následowati bude. Dr. A. Smetana rozzlobil se na takowé, jak myslí, smělé počínání literatury české, a sepsal dlauhý německý článek proti Dr. Gáblerowi, we kterém sice nic z jeho důwodů newywrátil, za to ale p. G-wi. notně wynadal nejhrubším, prawého wzdělance a filosofa (?! ) příliš nedůstojným spůsobem Nechceme wšeliké tyto nadáwky počítati, zdá se ale, že nechybíme, přijmemeli za prawdu, že nejméně asi 60krát w onom článku jmenuje p. G. hlupákem, newědomcem, bláznem atd. a podotkna něco obyčejného o swé lásce k wlasti, uráží pak beze wší příčiny literaturu naši, dáwaje jí nepowolané kantorské ponaučení, které chowání-se nejméně sluší člowěku, o němž jsme posud nic neslyšeli, a jehožto prwní pokus w literatuře ( německé ) zároweň důkazem jest newzdělanosti jeho a směšné nadutosti. Nemáme místa ani času, porownáwati zde mínění p. Gáblera s wěděním p. Smetany, a wšak již to jest poněkud dobrým měřítkem, že p. Gábler maje nehodau w mládi swé německé wychowání, tak dalece se z wlastního popudu jazyku českému naučil, že nyní dobře mluwí i píše, kdežto p. Smetana takowau pečliwost o blaho naše předstíraje w článku swém, ani si tu malau práci newzal, naučiti se prawopisu swého přirozeného jazyka. Že p. Smetana rodilý Čech jest, dokazuje přede wším špatná němčina w jeho článku. Neboť jest patrno, že by byl odpowěď swau na p. G-ůw. článek česky napsal, kdyby byl uměl: kterak možná na wěci, před jiným ( českým ) obecenstwem hlásané, odpowídati opět před jiným ( německým Kdož z čitatelů našeho Musejníka čítá časopisek „ Ost und West “, bez toho již dáwno na polo pohřbený? ); leda by se to snad z té příčiny bylo stalo, že se p. Smetana bál před obecenstwem znajícím článek p. G-ůw., tak bez důwodů a s takowými nadáwkami wystaupiti? Myslíme wždycky, že prawý filosof a muž maudrý hleděti má, aby w národu swém dále rozšířil, co se pracně wyzkaumati poštěstilo, a když již tolik těžkých prací podniknul, nezastraší jej jistě český prawopis! P. Smetana cosi prohodil o lidech, kteří prý myslí, že lásku národu pachtowanau mají, nepochybně tím naráží na ty, jenž česky píší, umějíce přec tak dobře a lépe než p. S. německy psáti. W tomto ohledu poukazujeme p. S. na jeho wlastní wýrok ku konci, kde prawí: „ Unser liebes Böhmen kann gegenwärtig in literärischen Beziehungen mit Schmerz ausrufen: Gott bewahre mich vor meinen Freunden “... atd., kdežto z nedopatření sám na sebe bije, neboť sebe sám oswědčil co přítele ( a snad i milostiwého patrona a protektora ) Čech. Ano, chraň nás Bože! od tak obratných, tak uctiwých, tak hlubokomyslných spisowatelů, jako jest spisowatel onoho článku w Ost und West! H. B. Dodatek. We jménu onoho jistého p. K. H., redaktora dwojích českých nowin ( p. S. nebera ohled na obsah pojmů, jmenuje wšechny časopisy Zeitung ), musíme zde p. S. pozorna učiniti, že špatně sprawen jest od některého neočitého nýbrž jen ušitého swědka, neboť karikaturau w letošní merendě, na kterauž bez potřeby a klepařsky naráží, mířilo se na směšnau chautku některých německých spisowatelů, hodlajících we středním Německu a w časopisech zaraziti loďstwo německé, a můžeme p. S. ubezpečiti, že nebyla tak nemotorná, jak se on domýšleti zdá: ba pochlebujeme si, že prozrazowala s naší strany wíce rozumu w masopustě, než jeho filosofický článek po welikonocích.", "id": 230}
{"text": "16. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Kořaleční mor]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 4. Kořaleční mor. W Brně 1846. Nákladem Winikrowa kněhkupectwí, za 10 kr. stř. Tato kniha welmi ponaučná pro lid wydána jest nyní opět, a sice čistě a lacině; pročež jí také hojného odbytu, zwláště na Morawě, kde se společnosti střídmosti wždy horliwě zakládají, předpowídáme.", "id": 231}
{"text": "4. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [polemika s novinami Lloyd], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Poloauřední nowiny ministerské Lloyd, které nyní wycházejí znamenitě zwětšeny, pokračují ještě ustawičně we swém brojení proti Prawici na sněmu a zwláště proti českým našim poslancům. Nemůže se zapříti, že „ Lloyd “ a jeho prawá ruka „ Presse “ dosti schytralým spůsobem o to se starají, aby důwěru našim poslancům u národu pokazili, a poněwadž tyto dwa časopisy O Lloydu aspoň wíme s jistotau, že naše česká protinárodní šlechta mnoho akcií po 1000 zl. stř. na wydáwání jeho složila. znamenitými prostředky wládnau, není diwu, když najdau za dobrý plat mnoho prodajných šikowných per ke swým aučelům. Bylo by ale smutno, aby naše sprawedliwá wěc, třeba nemohla ještě s podobnými materiálními prostředky působiti, přece nenašla mnohem lepších a wýdatnějších zbraní proti schytralým snahám se strany, kterau zastupuje Lloyd a Presse. Lloyd wzal interpellaci p. Palackého, zajisté ministerstwu welmi nemilau, za příčinu, aby si nechal napsati z Prahy článek plný jedu proti naší straně, a předeslaw ujištění, že prý tato interpellace w Praze neučinila žádný dojem, píše pak doslowně tato slowa: „ Tato moje úwaha wychází ze stanowiska wšech těch mužů, jenž nezwykli beze wšeho uwážení obdiwowati wšecko to, co některá znamenitá osoba wykoná. Wůbec zde obdiwowání té politiky, kterau naše hwězdy prwní welikosti a sledující je Prawice we sněmu říšském zachowáwají, welmi pokulháwá. Pozorujíce zdejší časopisectwo přeswědčujeme se, že ani jeden ze znamenitějších orgánů welikost této strany neobdiwuje; a samy „ Slavische Centralblätter “, orgán to českých poslanců, a „ Národní Nowiny “, jejich přirozený zástupce, stranu tuto spíše jenom zastáwají a jen proti ministerstwu wystupují, aby tak Prawici do náležitého swětla postawily. W obywatelstwu není ale ani jiskřička nadšení, leda že snad některá učená paní při dlauhochwilném čáji s něčím podobným obtěžuje. Rozumnější již dáwno jsau w pochybnostech, a poněwadž ty samé hwězdy welikosti po sobě w Národním Wýboru, na slowanském sjezdu a na říšském sněmu wystupowati widěli, a nikdy jasného politického směru w jejich jednání nepoznali, začínají poznenáhlu wěřiti, že i tito pánowé již od počátku wlastně sami newěděli, kam politika jejich wésti má, a že přednost jejich před jítřícím-se lidem hlawně jen w tom záleží, že lépe než tento lid říci umějí, co nechtějí. Chce-li ale muž politické welikosti důwěru lidu w sebe zachowati, musí jeho prwní úlohau býti, aby kolotajícímu se lidu w temnotách pohádku dobře rozřešil. Jsau-li to ale s to učiniti oni pánowé, Palacký a Riegrowé, Braunerowé a Trojanowé, o tom nechť wyprawují tajná jednání w klubbu, — my o tom ničeho newíme. “ Kdo nepozná z těchto několika sad starého hada, kterému my w Čechách již od bitwy Bělohorské se snažíme hlawu rozšlápnauti, ale posud ještě bez dobrého prospěchu. Wšechny ty naše dosawádní pokusy: Národní Wýbor, slowanský kongress atd., proti kterým naši staří nepřátelé od jakžiwa brojili, a které nám bohužel! nebyly k té platnosti, jak jsme naději měli – wšechny ty ještě wždy tanau na mysli našich starých odpůrců. Jak hluboce jsme je asi jími zarmautiti!? Owšem každý hned na prwní pohled widí, že to, co zde Lloyd o Praze a smýšlení jejím wyprawuje, neplatí leda zrowna jen o té straně w Praze, která lak smýšlí jako Lloyd, jenom že Lloyd naschwál zapomíná doložiti, jak slabá jest tato strana w Praze. My ostatní nesmýšlíme tak o politice naší Prawice, my nemůžeme tak smýšleti o politice, která není dnes neb wčera wymyšlená, nýbrž která již po mnoha let jest hwězdau zářící se nám w mizernostech staro-rakauského provincialstwí. My wšichni již dáwno wíme, kam směřujeme, a s důsledností, kterau zajisté potaji obdiwuje farisejský Lloyd, kráčíme wždy jistým krokem k wytknutému cíli. Může nám Lloyd neb některý z mistrů jeho wytknauti, že jsme w které době změnili swau politiku? že jsme se od ní jen poněkud na bok uchýlili? Po čem dychtíme odjakžiwa, po čem jsme se snažili w Národním Wýboru, w slowanském sjezdu, po tom se snažíme posud ještě jak w říšském sněmu tak i wšude jinde, a můžeme celau stranu Lloyda ubezpečiti, že již nejsme ani příliš daleko od swého cíle. W Karlowicích, w Záhřebu již může Lloyd widěti uskutečněnau welikau část naší společné politiky, a poznenáhla ji uwidí wšude jinde, třeba na to p. hr. Stadion we swém zatwrzelém německém centralismu dost kysele hleděl. Naše politika jest politika skutečné wětšiny, a proto neomylná, jako jest každá politika wětšiny. Ať si se stawí Lloyd, Presse atd. na hlawu, ale přece bude konečně Rakausko wypadati tak, jak to žádá naše politika, a ne tak, jak by si přála jejich. Twrzení konečně, že byl Bakunin přece audem slowanského sjezdu, a odwoláwání se při tom na N. N. č. 53 r. 1848 powažujeme jenom za neukojitelnau twrdohubost. Bakunin byl owšem w polské sekci s mnohými Poláky z Pozňan, tak jako byli někteří Srbowé z Turecka w jihoslowanské sekci, a co takowý byl tenkrát i we wýkazu jmén w N. N. uweden: ale dle statut sjezdu, které tiskem wyšly a každému přístupny jsau, byli wšichni nerakauští Slowané jenom hosté, kteří co slowanští bratři mohli míti aučastenstwí w poradách, ne wšak hlasu rozhodného.", "id": 232}
{"text": "2. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: Přepis nařízení, vydaného ke všem zprávcům zemským dne 30. ledna 1849, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nPřepis nařízení, wydaného ke wšem spráwcům zemským dne 30. ledna 1849. Ministerská radda wyžádala u JMsti. plnomocenstwí, aby, dokud církewní poměry wůbec zákonem na cestě ústawní wydaným nebudau spořádány, mohla wydati strany poměrů akatolíků následující prozatímní nařízení. JMst. ráčil nejw. rozhodnutím od 26. t. m. uděliti plnomocenstwí toto, a wydáwají se tedy následující prozatímní nařízení: 1. Wyznáwači protestantští, posawade „ akatolíky “ jmenowaní, mají se budaucně w auředních záležitostech nazýwati „ ewangelíci wyznání Augsburského, nebo ewangelíci helvetského wyznání “. 2. Přestaupení z jednoho křest. wyznání ke druhému jest každému wolné, kdo přečkal rok 18., zachowáwajíc wšak následující předpisy: Kdo přestaupiti míní, jest powinen, projewiti tento swůj aumysl před spráwcem duchowním kostelní osady té, ku které posud náležel, u přítomnosti dwau samozwolených swědků, a čtyry neděle po projewení tomto opět před duchowním spráwcem též osady kostelní u přítomnosti předešlých nebo jiných rowněž samozwolených swědků prohlásiti, že we swém úmyslu trwá. Z každého tohoto projewení má duchowní spráwce přestupujícímu dáti wyswědčení. Kdyby se wšak z jaké příčiny koli dáti je zpěčowal, mají [ [ swědcí ] ] práwo uděliti je. Oběma těmito wyswědčeními má se přestupující prokázati duchownímu spráwci kostelní osady, do kteréž přestupuje, čímž skutek přestaupení docela jest ukončen. Wšechny jiné posawádní předpisy strany přestupowání jsau neplatné. 3. Knihy křestní, oddáwací a aumrtní budau duchowní spráwci Augsburských ewangelických a helvetských ewangelických osad kostelních o církewních skutcích, jež sami wykonali, zrowna tak wésti a wýtahy z nich s podpisem swým se stejnau platností práwní wydáwati, jako spráwcowé duchowní katoličtí. 4. Štoly a jiné [ [ dawky ] ] peněžné a naturální za církewní auřední úkony se strany wyznáwačů ewangelických, helvetských i Augsburských, duchowním katolickým jsau zrušeny, pokud nepřísluší za auřední úkony, jež katolický spráwce duchowní skutečně wykonal, a pokud to nejsau dawky wěcní, na gruntech záležící. Totéž platí o dawkách, které kostelníkům [ [ přislušely ] ]. 5. Obyčejné na mnoha místech dawky ewangelíků, helv. a Augsb. wyznání učitelům katolických škol mají přestati tam, kde mají wlastní školy a dětí swých neposílají do škol katolických. 6. Při manželstwích mezi wyznáwači kř. náboženstwí nekatolickými mají se konati ohlášky w náboženských shromážděních snaubenců; při manželstwích mezi wyznáwači křest. náboženstwí katolickými a nekatolickými w kostele každého z nich, w čemž se §. 71. občanského zákonu platnost odejímá. Toto prozat. nařízení má ihned býti prohlášeno.", "id": 233}
{"text": "3. leden 1850, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [bezdůvodné zatčení Dr. Riegra v Paříži], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. S neobyčejnau ochotau rozšířili ( newíme již po kolikrát ) jistí pánowé tu zpráwu, že náš Dr. Rieger w Paříži zatknut byl a že se o jeho wypowězení ze Francauz jedná. Jsme w tom potěšitelném stawu, že jim tuto radost tentokráte zase po krátkém nabažení pokaziti musíme. Podle dopisu, který od Riegra samého wčerá přišel, byl on skutečně dne 25. prosince na policii ( praefecturu ) powolán, kdežto přes noc zůstal. Druhého dne ale odprosil praefekt policie Dr. Riegra pro tento omyl, a Dr. Rieger byl téhož dne od ministra wnitřních záležitostí republiky francauské p. Ferdinanda Barrota ( s kterým ostatně Dr. Rieger osobně známý jest ) po slušném omluwení k obědu pozwán. ‒ Totoť jest celá událost: wyswětlení její a jmenowitě onoho omylu podáme budaucně.", "id": 234}
{"text": "24. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: Z Prahy, Autor: Havlíček, Karel\n* * * Z Prahy. Naši měšťanští granátníci wymohli si we Wídni od ministra wojny Latoura 6000 pušek pro národní stráž Pražskau. – To asi byl perný kausek práce! H. B.", "id": 235}
{"text": "21. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, aneb Příběhy Čičikovovy, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše, aneb Příběhy Čičikowowy. Z ruštiny M. Gógola přeložil H. B. ( Pokračowání. ) Celý nastáwající den obětowán byl náwštěwám: náš cestující wyprawil se poklonu učinit wšem hlawním auředníkům. Byl s komplimentem u gubernátora, jenž jako Čičikow nebyl ani tlustý ani suchý, měl okolo krku Annu Rozuměj řád sw. Anny., a mluwilo se také, že má naději na hwězdu; ostatně byl weliké dobrotisko a časem sám wlastnoručně wyšíwal na kanawě. Pak jel Čičikow k místogubernátoru, pak k prokurátoru, k předsedníku saudů, k policmejstru, k odkupščiku W Rusích pachtuje se regale kořalky, welmi wýnosné, po celých guberniích. Pachtýř takowý ( odkupščík ) obyčejně welmi bohatý, má práwo, w celé gubernii jen sám kořalku páliti a prodáwati, a wykonáwá toto práwo skrze swé podřízené orgány., k předstawenému císařských dílen...... škoda, že jest trochu těžko, wzpomenauti si na wšechny welmože pod sluncem; ale dosti na tom, když powíme, že náš Čičikow projewil welikau přičinliwost w dělání náwštěw; on ani neopominul ujistiti inspektora ranhojičského ústawu a architekta městského o swé zdwořilosti. A pak ještě dlauho seděl w bryčce a wzpomínal si, komu by ještě mohl učinit náwštěwu, ale již nebylo we městě žádných jiných auředníků. W rozmluwách s těmito wladaři uměl welmi šikowně každému se zawděčit. Gubernátorowi prohodil jako by nic, že když se do jeho gubernie přijede, octne se jako w ráji, cesty wšude jako aksamít, a že wláda, která ustanowuje maudré auředníky, zasluhuje weliké pochwaly. Policmejstru řekl cosi welmi pochlebného strany městských policejtů; a w rozmluwě s vicegubernátorem a s předsedníkem saudů, kteří teprwa byly jen státními raddami, dwakrát řekl omylem Waše Prewoschoditělstwo Waše Prewoschoditelstwo jest titul auředníků, rownajících se činem generálům: kdežto státní radda jenom plukowníku se rowná w důstojnosti., co se jim welmi zalíbilo. Následek toho byl ten, že gubernátor jej pozwal, aby ráčil téhož dne k němu přijíti na domácí wečeři, a ostatní auředníci také tak, jeden na oběd, druhý na boston, jiný zas na šálek čaje. O sobě wyhýbal se pan Čičikow, jak se zdálo, mnoho mluwit; a mluwil-li, tedy tak wšeobecně s patrnau skromností, a rozmluwa jeho w takowém pádu měla welmi mnoho obratů z knih: že on jest neznačný čerw na tomto swětě a nezasluhuje, aby se o něho mnoho dbalo, že mnoho zkusil za žiwobytí swého, že utrpěl mnoho w auřadu swém pro prawdu, že měl mnoho nepřátel, kteří se pokaušeli o jeho žiwobytí, a že nyní chtěje míti pokoje, wyhledáwá si místo k usazení se, a že přijížděje do tohoto města, pokládal si za newyhnutelnau powinnost, prokázati úctu swau prwním jeho osobám. – A to bylo wšechno, čeho se dowěděli o nowém obywateli, který se neopominul brzy objewit při wečeři u gubernátora. Strojení se k této wečeři stálo ho zrowna dwě hodiny, a tu se okázala na cestowníku takowá pozornost toaletní, která se zřídka objewuje. Po krátkém spaní po jídle poručil si dát wodu, a welmi dlauho si třel mýdlem obě twáře, opíraje o ně zwnitřka jazyk: pak wezma z ramene sluhy hostinského ručník, wytřel jím ze wšech stran swůj plný obličej, začínaje za ušima, a frknul dříwe asi dwakrát hostinskému sluhowi zrowna do obličeje. Pak si wzal před zrcadlem předkošilku, wytrhnul dwa chlaupky wylízající z nosu a zrowna potom octnul se we lesknawém fraku přizrzawělé barwy. Takto oděn jel we wlastním powoze po nekonečně širokých ulicích oswícených chudě z oken leckde se kmítajících. Gubernátorůw dům byl ostatně tak oswětlen jako k bálu; kočáry s lucernami, před wraty dwa žandarmowé, od zdaleka křiky kočích – zkrátka wšechno jak potřebí. Wejda do sálu, musel Čičikow na chwíli zamhauřit oči, protože blesk swící, lamp a šatů dámských byl ukrutný. Wšechno bylo zaplaweno swětlem. Černé fraky se třpytily a hýbaly se po jednom neb w haufech sem a tam, tak jako muchy na bílém cukru w čas čerwencowého leta, když ho stará kuchařka seká u otewřeného okna. Ani se ještě Čičikow pořádně neohlednul, a již jej držel gubemátor pod rameno a předstawil jej hned paní gubernátorce. Pan Čičikow ale ani w tom pádu si nic nezadal, a řekl jí jakausi zdwořilost, jak se patří na člowěka prostředního wěku, činu Žádáme čtenářstwo o pozornost strany slowa čin ( důstojnost ), které zde welmi často musíme užíwati w ruském smyslu a ne w českém ne příliš wysokého a také ne příliš nízkého. Když tancující přitiskli wšechny ostatní ke stěně, založil Čičikow ruce do zadu a díwal se ně welmi pozorně asi dwě minuty. Mnohé paní byly oděny welmi hezky a podle mody, jiné se oblekly do toho, co Bůh nadělil w gubernském městě. Pánowé byli zde jako wšude jinde dwau druhů: jedni suší, kteří se ustawičně točili okolo paní, někteří z nich byli takowí, žeby je bylo welmi těžko rozeznat od Petrohradských, měli také welmi rozmyšleně a wkusně přičesané licausy aneb jen auhledné welmi hladce oholené owaly – obličeje, také tak nenuceně přisedáwali k dámám, také mluwili francausky a rozesmáwali dámy také jako w Petrohradě. Druhý druh pánů byli tlustí aneb takowí jako Čičikow, to jest ne práwě příliš tlustí, awšak také ne suší. Ti naopak stranili se od dám, a pohlíželi jenom pokosmo, nerozestawuje-li již někde služebník gubernátorůw zelené stolky na whst. Obličeje měli plné a kulaté, na některých i bradawice sem tam, i některý podrapaný; wlasy na hlawách neměli ani w kakadu, ani zatočené, ani na spůsob „ čert mně wem! “ jak říkají Francauzowé, nýbrž měli je buď zkrátka přistřižené aneb přihlazené. To byli wážnější auředníci. Auwej! tlustí panowé umějí na tomto swětě lépe dbáti o swé záležitosti nežli suší. Suší štíhlí pánowé slaužíwají wíce we zwláštních případnostech, aneb jdau jen na počet a létají sem tam, žiwot jejich jest jaksi příliš lehký, wětrný, tuze málo bytelný. Tlustí wšak nikdy nebýwají na drsnatých místech, nýbrž wždy na rowných, a sednau-li si kde, sednau si již bytelně a pewně, tak že spíše místo pod nimi zawrzá a uhne se, ale oni nesletí. Na zewnitřní blesk oni nedrží, fraky nemíwají tak šikowně přistřižené jako suchanti, za to ale w truhlíku požehnání Boží. U štíhlého pána za tři léta nezůstane ani kausek statku bez hypotheky: tlustý wšak, dejte si pozor, že brzy někde na konci města má dům kaupený na jméno ženino, pak na druhém konci zase dům, pak blízko města malý statek, pak hodné panstwí se wším, co k němu náleží. Konečně tlustý pán, poslaužiw Bohu a Císaři, wyslaužiw sobě wšeobecnau pochwalu, nechá služby, změní se a stane se poměščíkem ( statkářem ), slawným ruským bárinem ( pánem ), chlebosolem, je žiw a pěkně žiw. – A po něm zase štíhlí dědičowé podle ruského obyčeje proženau jako po poště celý otcowský statek. Nemohu tajit, že skoro takowými myšlénkami obíral se Čičikow w tu dobu, když si prohlížel společnost, a následek z toho byl ten, že se konečně připojil k tlustým, mezi kterými nalezl skoro samé známé osoby. Prokurátor s welmi černým a hustým obočím a trochu šilhawým lewým okem tak jakoby řekl: „ Pojďme, přítelínku, do wedlejšího pokoje, chci wám něco říci, “ jinak ale člowěk usazený mlčeliwý; poštmistr, malý mužík, ale sekáč a filosof; předsedník saudů, welmi powážliwý a líbezný muž, ti wšechni wítali našeho Čičikowa jako nějakého starého známého, načež se tento počal wšem klaněti, trochu na stranu, jinak ale ne bez příjemnosti. Tu se též seznámil s welmi družným a zdwořilým poměščikem, s panem Manilowem a s drobet neohrabaným na pohled panem Sobakewičem, který mu hned šlápnul na nohu, řka: „ Račte odpustit. “ Práwě mu ale wstrčili do rukau kartu na whist, kteraužto přijal též s úctiwau poklonau. Sedli si k zelenému stolku a newstali až k wečeři. Wšechny řeči se auplně přetrhly, jako býwá wždycky, když se člowěk pustí do oprawdiwé práce. Ačkoli byl poštmistr welmi mnohomluwný, přece i on, jak mile wzal do rukau karty, udělal zamyšlený pohled na swém obličeji, přikryl si dolním pyskem horní, a w tomto stawu zůstal až do konce hry. Když wypadl z figury, tlaukl wždy silně na stůl a křičel, když byla dáma: „ Kliď se stará popowno! “ a když byl král: „ Kliď se Tambowský chalupníku! “ A předsedník saudů zas říkal: „ Já jsem to čul, já to čul! “ Obyčejně ale bylo slyšeti: čerwy! čerwotočina! pikencia! pikendras! picurušťuch! pičura! aneb jenom pičuk! – jména, kterými pořktili barwy karet dle swého spůsobu. Po ukončené hře hádali se jako obyčejně welmi ostře. Náš host také se sice hádal, ale jaksi nesmírně uměle, tak že wšichni pozorowali, že se hádá, ale zatím příjemně. On nikdy neřekl: wy jste šel, nýbrž wždy: wy jste ráčili jíti, já jsem měl čest, přebít waši dwojku a tak dále. Aby ještě dříwe přiwedl odpůrce na swau stranu, podáwal jim pořád wšem stříbrnau tabakerku, na jejímžto dně zpozorovali dwě fialky pro wůni. Pozornost jeho na sebe zwláště obrátili poměščíci Manilow a Sobakewič, 626 o kterých jsme se již dříwe zmínili. Hned se na ně wyptal, wezma předsedníka a poštmistra trochu na stranu. Po několika otázkách oswědčil nejen swau zwědawost, nýbrž i důkladnost; neboť se přede wším zeptal, kolik má který z nich duší poddaných Ceny sttků a wůbec majetnost šlechty počítá se podle počtu poddaných, které se wůbec duše jmenují; málo kdy bere se ohled na rozsáhlost země, která bez poddaných a pracowníků ceny nemá., w jakém stawu je jeho statek, a pak se teprwa zeptal, jak se jmenuje a jak se jmenowal jeho otec W Rusích se tituluje každý jménem swého otce, ku př. Iwan Iwanowič, to jest Iwan Iwanůw syn, tak že o každém zapotřebí jest tři jména wěděti: křestné, rodinné a otcowo.. Za krátký čas auplně je okauzlil. Poměščík Manilow, ještě člowěk w nejlepším wěku, s očima sladkýma jako cukr, které wždy usmíwaje se přimhuřowal, byl po Čičikowu celý zblázněný. Welmi dlauho mu tlačil ruku a prosil welmi, aby mu dal čest a nawštíwil ho na jeho panstwí, které bylo, jak prawil, jenom patnácte werst ( dwě míle ) od brány městské. Načež Čičikow s welmi uctiwým ukloněním hlawy a wřelým tisknutím ruky odpowěděl, že nejen s nejwětší ochotností hotow jest učiniti to, nýbrž že to i pokládá za swau swatau powinnost. Sobakewič také prawil trochu lakonicky: „ i ke mně račte “, zachřástaje nohau obutau w botě takowých obrowských rozměrů, ku kterým sotwa lze najíti přiměřenau nohu, zwláště w nynější době, kdežto i na Rusi se přestáwají rodit bohatýři. Druhého dne odebral se Čičikow na oběd a na wečer k policmejstrowi, kdežto o 3 hodinách po obědě zasedli k whistu a hráli do dwau hodin po půlnoci. Tam se také seznámil s poměščíkem Nozdrowem, mužem asi 30letým, weselým pánem, který mu po třech neb čtyřech slowech začal tykati. S policmejstrem a prokurátorem tykal si Nozdrow taky a zacházel s nimi welmi důwěrně; ale když si sedli ke kartám, prohlíželi policmejstr a prokurátor welmi opatrně jeho štichy a hleděli skoro na každau kartu, kterau on wyhodil. Druhého dne ztráwil Čičikow wečer u předsedníka saudů, který uwítal hosty w chalátě ( županu ) trochu zamaštěném, ačkoliw mezi nimi byly také dwě paní. Pak byl na wečeru u místogubernátora, u welkého oběda u odkupščíka, na obyčejném obědě u prokurátora, který wšak stál za každý jiný welký oběd, na swačině pak u purkmistra W Rusích se jmenuje: městská hlawa., která také stála za oběd. Zkrátka, ani hodina času mu nezbyla, a do hostince jezdil jenom wyspati se. Čičikow uměl se do wšeho welmi dobře wprawit a ukazowal se we wšem co zkušený znalec swěta. Ať si byla řeč o čemkoli, uměl ji wšude wésti: mluwilo-li se o hřebinci, uměl promluwit o hřebinci; mluwili-li o pěkných psech, i tu dělal welmi trefné úwahy; rokowalo-li se o nějakém wyšetření se strany zemského saudu – ukázal, že mu nejsau neznámé tajné cesty saudců; rozkládalo-li se o billiardu – ani w tom nezůstal pozadu mluwilo-li se o spasitelných skutcích, i tu on mluwil welmi krásně, ba až se slzami w očích; o pálení kořalky, tedy i o pálení uměl maudře promluwit; o celních dohlížitelech a auředníkách, i o těch on wěděl tolik, jakoby sám byl i auředníkem i dohlížitelem. Nemluwil ani nahlas ani tiše, ale zcela tak, jak se náleží. Zkrátka, obrať si ho na kterau chceš stranu, wšude byl řádný člowěk. Wšichni auředníci byli welmi rádi z jeho příjezdu. Gubernátor wyjádřil se o něm, že je muž statečný; prokurátor, že je muž řádný; žandarmský plukowník prawil, že je muž učený; předsedník saudů, že je zkušený a ctihodný muž; policmejstr, že je ctihodný a milý muž; paní policmejstrowa, že jest milaunký a welmi wzdělaný muž. Ba sám Sobakewič, který se málo kdy o kom prohlásil chwalitebně, přijeda dosti pozdě z města a již docela swlečen a w posteli leže wedle swé suché ženy, prawil jí: Byl jsem dušičko u gubernátora wečer a u policmejstra na obědě a seznámil jsem se s koležským savetníkem Pawlem Iwanowičem Čičikowem, s welmi příjemným člowěkem. Na to paní manželka odpowěděla „ hm! “ a šťauchla ho nohau. Takowé mínění, welmi pochlebné, upewnilo se o něm w celém městě, a udrželo se do těch dob, až neobyčejná jedna wlastnost a aumysl jeho aneb jak říkají w provinci „ passáž “, o kterémžto se čtenářowé brzy dowědí, uwedly celé město w auplné podiwení. ( Pokračowání. )", "id": 236}
{"text": "31. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Ústní odpověď C. K. Milosti pražské deputaci], Autor: X\nNásledující odpowěd ráčila Jeho C. K. Milost w Inomostí ( Inšpruku ) Pražské tam odeslané deputaci austně uděliti. Od našich milých Čechů neočekáwali jsme jiná slowa, než jsme práwě byli slyšeli; a wšak w této době, w níž krwácí Naše otcowské srdce, slyšeli jsme je radostí dwojnásobnau. Až nawrátíte se, wyslowte tyto city před krajany swými plným srdcem, i řekněte jim, že nikdy jsme nepochybowali o wěrnosti a příwětiwosti Čechůw Našich. Swatě zachowáme wšecko, což jsme byli slíbili wěrnau láskau Našim Národům na žádost jejich. Wšak ale wětší nežli kdy jest potřeba, aby národowé postawili se wěrnau oddaností kolem trónu a wlasti, a i w tom nejwíce spoléháme se na Naše Čechy. Waše žádost srdečná, abyste měli Nás mezi Wámi, potkala se s wraucím přáním Naším, ale nelze Nám již nyní ustanowiti den wyplnění; wšak určitá ujištění zaneste do krásné Prahy, že bude Naší přewelkau radostí možnost Wás brzo a na delší čas nawštíwiti. Čechowé zajistě uznáwají za nowý důkaz lásky a Naší péče otcowské, že jsme powolali milého syna bratra Našeho za náměstníka w Králowstwí Českém, a wšak ač jsme, powážiwše okolnosti, za dobré měli, poslati jej na čas k wěrnému wojsku, jenž po hrdinsku bojuje za wlast, a w níž bije mnohé též srdce České, abychom nejpatrnějším způsobem dali na jewo wděčnosti uznání úplné; předce postaráme se o to, aby přišel brzo mezi Wás i byl jewitelem citůw Našich. Ještě jednau díky Naše Wám, wyřiďte sauobčanům Wašim ujištění nejsrdečnější Naší náklonnosti a milosti Císařské.", "id": 237}
{"text": "22. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Čeština na gymnáziích, Autor: Havlíček, Karel\n* * * Čeština na gymnasiích. Dwě pražské gymnasie a sice Staroměstské a Nowoměstské budau hned od Welikonoc w češtině wšechny předměty přednášeti. Klademe zde zpráwu tuto, aby dle ní wenkowská gymnasia w českých krajích se zachowala. Pánowé! neračte čekati až wás k dobrému budau nutit dopisy auředními: znáte rozhodnutí králowské a hleďte abyste se co nejdříwe dle něho zachowali.", "id": 238}
{"text": "18. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [sdělení o možnosti zasílat žádosti o svolání českého sněmu], Autor: Havlíček, Karel\nZ mnohých stran wyslowují se nám pochybnosti, není-li již pozdě zasílati ohlášení přístupu k žádosti obce Pražské o swolání českého sněmu. Ubezpečujeme, že wždy jest čas, a prosíme, aby jen co nejrychleji odewšad buď k raddě Pražské neb k redakci Národních Nowin zasílány byly.", "id": 239}
{"text": "30. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Zřízení sjezdu slovanského v Praze., Autor: Havlíček, Karel\nZřízení sjezdu slowanského w Praze. §. 1. Prozatímní wýbor ustanowil tři komissary, kteří každého příchozího a ku sjezdu se hlásícího Slowana wítají, a jeho jméno podle národnosti, ku které se hlásí, do jedné z tří zápisních knížek zapisují, které pro tři hlawní oddíly rakauských Slowanů, totiž: 1. pro Čechy, Morawany, Slezáky a Slowáky, 2. pro Poláky a Rusíny, konečně 3. pro Slowence, Chorwaty, Srby a Dalmatince určeny jsau. Každý ze tří hlawních oddílů národností slowanských působiti bude zwláštní sbor sjezdu. §. 2. Jak mile z každého hlawního oddílu národnosti slowanských dostatečný počet audů přijel a se přihlásil, wywolí prozatimní wýbor tři muže z něho, kteří podle jeho přeswědčení úplnau důwěru swých národů mají, a swolá je dne 31. kwětna do schůzky, kde jim zápisku jmen wšech audů jejich oddílů odewzdá. Tito tři důwěrníci hlasowáním každého ze zapsaných takowým spůsobem do swého sboru přijímají, že každý přijatý aud hned do sboru wstaupí a při přijímání ostatních audů spolu hlasuje. §. 3. Sbor takto zřízený wolí hned na to wedením nejstaršího ze sboru předsedu, místopředsedu, písaře sborowého a jeho náhradníka, načež komissar prozatimního wýboru sbor tento za zřízený a sebe za sprostěna swé powinnosti prohlásí. §. 4. Každý do sboru přijatý aud dostane listek od předsedy a sborowého písaře podepsaný a wýslowně na jeho jméno znící a pro jeho osobu platící, který mu jedině práwo pojišťuje, nawštěwowati sezení nejen swého ale i druhých sborů. §. 5. Pod wedením swých nowě zwolených náčelníků přikročí sbor hned na to k wolení šestnácti audů ze sebe, kteří we Welkém Wýboru sjezdu slowanského zasedati mají; potom wolí kandidáta na starostwí, jednoho sjezdowého písaře a jednoho náhradníka pro něj. §. 6. Wýsledky wšeho wolení toho sděluje předseda sboru hned přednostowi prozatimního wýboru. §. 7. Když se tak ode wšech sborů bylo stalo, swolá přednosta prozatimního wýboru audy ode tří sborů do Welkého Wýboru wolené, a wyzwe je, aby z tří od sboru na starostwí nawržených kandidátů starostu wolili. Wětšina hlasů rozhodne, druzí dwa kandidáti jsau pak podstarosty. Přednosta prozatimního wýboru jako takowý při tom spolu nehlasuje. §. 8. Dne 1. čerwna ráno o 9. hodině odeberau se wšickni tři sborowé se swými náčelníky do kaple sw. slowanských apoštolů Cyrilla a Methuda we chrámě Teynském ku společné pobožnosti, načež w tom samém pořádku do sálu Žofínského 183 ostrowa kráčejí. Tam každý sbor zajme sobě zwlášť wykázaná místa. §. 9. Zde ohlásí přednosta prozatimního wýboru, že sjezd Slowanů rakauských zahájen jest, prowolá jména woleného starosty, podstarostů a tří sjezdowých písařů, postaupí swé místo starostowi a složí spolu s prozatimním wýborem úřadowání swé. §. 10. Starosta s podstarosty a třemi sjezdowými písaři nastaupí úřadowání swé, a pozdrawí shromáždění přiměřenau řečí w mateřském jazyku, načež jeden z písařůw sjezdowých jména audů do Welkého Wýboru wolených, jména náhradníkůw sjezdowých písařů, jména předsedů, místopředsedů a písařů we sborech přečte. Wšickni tito spolu se starostau, dwěma podstarosty a třemi sjezdowými písaři působí dohromady Malý Wýbor. Druhý sjezdowý písař přednese řád jednání a rokowání, a třetí sjezdowý písař oznámí hlawní předměty, jež prozatimní wýbor byl k pojednání a uradění připrawil a odporučil. §. 11. Když pak ještě předsedowé sboru den a hodinu prwní řádné schůzky swým sborům byli oznámili, mohau jednotliwí sborowé jedním nebo dwěma mezi sebau wolenými řečníky krátké promluwy k celému shromáždění držeti, načež starosta konec sezení oznámí. Jednání sborů a wýborů. §. 12 Každý sbor může se dle potřeby při jednání swém na dwa neb wíce menších oddílů rozděliti; práce sborů mohau ale jen jako společné od sboru celého wýboru přodloženy býti. §. 13. Každý sbor wywolí si ze swých audů tři zapisowače, kteří ústní jednání sboru zapisují, a pod wedením písaře sborowého protokol sestawují; písař pak tento protokol dáwá třikráte přepsat, a tyto opisy jeho podpisem opatřené sdělují se druhým sborům. §. 14. Každý sbor ustanowí pro druhé sbory po dwau poslech, hteří we jménu jeho w druhých sborech mluwiti, o wšech wěcech národnosti swé se týkajících objasnění a zpráwy dáwati mají, nemajíce wšak při tom práwo hlasowání w těchto druhých sborech, a swému wlastnímu sboru prawidelné zpráwy o wšem, co se tam jedná, podáwají. §. 15. Písařowé sborowí dle možnosti rychle wšecko sjezdowým písařům sdělují, co se w jejich sborech w nejbližších sezeních w poradu wezme, aby se takto každý aud sjezdu zprawiti mohl u sjezdowých písařůw, kde w kterém sboru zajímawý pro něho předmět pojednáwán bude. §. 16. Předměty berau se we sborech podle toho pořádku w poradu, jaký na základě od prozatimního wýboru udělaného náwrhu od Malého Wýboru určen byl. §. 17. Jak mile sbor jednání o jednom předmětu ku konci přiwedl, odewzdá usnešení swá i s důwody je potwrzujícími starostowi. §. 18. Společné usnešení může se učíníti jen tenkráte, když wšichni tři sborowé s ním sauhlasí; není-li tomu tak, zůstáwá takowé usnešení jen wýjewem wůle jednotliwých sborů, kteří je učinili. §. 19. Srownáwají-li se usnešení wšech tří shorů úplně, tedy Malý Wýbor je sestawí a we weřejném shromáždění u wšeobecnau wědomost podá. Líší-li se ale usnešení sborů o jedné wěci jen w nepodstatných wěcech od sebe, tedy Welký Wýbor srownání mezi nimi učiní. §. 20. Nesrownáwají-li se mezi sebau usnešení sborůw w podstatných wěcech, tedy jeden ze sjezdowých písařů o tom zpráwu sestawí a ji Malému a Welkému Wýboru předloží, který to w poradu wezme a s poznamenáními swými ještě jednau sborům k wyjednání podá. Usrozumějí-li se tito, tedy se usnešení podlé §. 19 skrze Malý Wýbor weřejnému shromáždění u wědomost podá. Weřejná shromáždění a usnešení. §. 21. Každé weřejné shromáždění bude napřed od starosty a jednoho sjezdowého písaře v časopisech oznámeno, a w sále Žofínského ostrova držáno. §. 22. Jak mile shromáždění buď starostau buď jedním z podstarostů zahájeno jest, přečte se posawádní jednání sborů a zároweň tištěné mezi přitomné se rozdá; srownávající se usnešení wšech sborů pak se ohlásejí a od řečníků ze tří sborů wolených odůwodní, načež celé shromáždění na wyzwání starosty wstane, a přiznáwáním se jim přiswědčí. Když to se tak stalo, ohlásejí se tato usnešení také w jazyku německém. — — — — — —", "id": 240}
{"text": "17. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Návěští literární], Titulek: [Posudek knihy], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Práwě máme před rukama užitečnau a s mnohau pilností a učeností sestawenau knihu ilirskau: Pravila kako izobraževati ilirsko narečje i u obče slavenski jezik. Spisal Matia Majer u Celovcu. T. j. Prawidla, kterak se má wzděláwati ilirské nářečí a wůbec jazyk slowanský. Sepsal Matěj Majer w Celovci ( Klagenfurth ). Wydáno w Lubláni u Jos. Blaznika. 1848. W 8ce. 130 stran. Jest to spůsob gramatiky krajinsko-ilirské a zcela půwodního druhu. Pan spisowatel wycházeje wždy hlawně od té zásady, aby se jazyky slowanské wespolek wždy wíce přibližowaly přirozeným spůsobem, udáwá praktická prawidla, podlé kterých by se toto wzájemné přiblížení nejsnadněji uskutečniti mohlo, a sice we wšech hlawních nářečích slowanských s nejwětším ohledem na ilirštinu. Pan Majer nazabíhá při tom jako mnozí filologowé do wýstředností, a prawidla od něho wystawená mohau se skoro wšechna skutečně do žiwota uwésti, čím by zajisté idea slowanské jednoty nemálo získala. Ačkoli je kniha nejwíce pro Iliry psána, přece můžeme ubezpečiti, že ji žádný spisowatel slowanský bez užitku z rukau neodloží, a že mu podá mnohau příčinu o něco podobného we wlastním swém nářečí se pokusiti. Zwlátšní cenu mají také slowanská ( ilirská ) příslowí, klerých p. spisowatel ku konci asi 1400 sebraných podáwá, zajisté také nemalý příspěwek pro slowanské badatele.", "id": 241}
{"text": "5. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Obrazy světa., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. Obrazy swěta čili popsání rozličných národů, jejich žiwota způsobů, obyčejů, mrawů atd., jakož i rozličných krajin na naší zemi. Wydáwany od Jana Slaw. Tomíčka. Swazek I. W Praze 1846. Sklad knihkupectwí Calwowa. 12ka. 96 str. Dobře wolený wýbor ze spisů cizých, který swým čtenářům schwáliti můžeme; bude se pokračowati a pět takowých swazečků s šesti rytinami na oceli činiti bude díl. W tomto swazku jsou dwě pěkné rytiny. Wydání welmi wkusné a ouhledné.", "id": 242}
{"text": "24. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Poláci, Titulek: [Poláci a revoluce ve Vídni], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Žádáme redakce polských časopisů, aby následující článek swým čtenářům předložili. Trpké, ale zdrawé poučení neškodí. H. B. Chtěli jsme za příčinau nejnowějšího protislowanského wystupowání Poláků zwláštním článkem wyjasniti smýšlení jejich, ale předešla nás w tom Jutrzenka w Krakowě wycházející, která dne 19. října podáwá následující článek, jenž auplně wyobrazuje newědomost, naiwnost, spolu wšak pýchu a přemaudrost šlechty polské. Stůj zde na wěčnau památku tento článek, jenž nás wěřiti učí to, co prawí sedlák polský, totiž že šlechta polská wlastně není ze slowanské, nýbrž z tatarské krwi. „ „ Nowiny české horší se stále na Wídeňany a jednání sněmu, powstáwají proti Polákům jakožto jediným posud osobám, jenž we zmatku rozpadlých sil jakýsi lad a pořádek uměli zawést, ba lají nám, jenž w tomto boji Wídeňanům a Maďarům srdečně přejem wítězstwí. Ne pro ně, ne pro Čechy, pro národ, který tak se uměl snížit, že nyní tomu samému Windischgrätzowi, co jej před několika měsíci bombardowal, dal rukojmě wěrnosti, prose ho, aby co možná rychle opustil zem a spěchal k Wídni, chwějícímu se panujícímu rodu na pomoc; – ne pro Čechy – opakujem – ale pro nás samé, pro Poláky klademe tuto několik slow, které nech myšlénky naše objasnějí, je-li jakého objasnění ještě potřebí. Nemůžeme zapřít, že celá wěc zdá se na prwní pohled temnau a nesrozumitelnau. Poláci berau čím dál tím činnější aučasť w boji, který dělí Rakausko na dwě polowice, a wystupují zdánliwě proti hnutí slowanskému. Ale Poláci rozumí, že stanowisko Slowanstwí, na něž je klade Jelačić a Čechowé, jest prahanebné, jelikož zkrátka najmuté, w službě kamarilly. Na krátce na dlauze zastydí se Jihoslowanstwo, pakli w něm skutečně, jak se nadějeme, tkwí zárod budaucího žiwota, nad tau rollí, k jaké je wywedl horwatský bán. Maďarowé, přišedše tuhau zkauškau k přeswědčení blízkého, welmi blízkého podrobení anebo auplné záhuby, které je zbawil jen šestý den října, odříkají se od té chwíle útisku a panownictwí nad Slowany. Jsau w dějepisu příklady, že dwa národowé, došedší na nejwyšší stupeň wzájemné nenáwisti, zapomenau na dáwné urážky, spojí se tím silněji a wystawí si od té chwíle společnau pro budaucnost historii. Klademe ještě jednau před oči zpomínku na Litwíny, národ, který z auhlawního nepřítele stal se najednau přítelem, milowníkem Polsky, a od té chwíle s ní na wždy se slil. Z té strany je otázka buď již ulehčená, buď se dá w brzce ulehčit. Nyní o Slowanech. Jelačić se swými hordami je odewšad stísněn; s jedné strany Uhři, s druhé Wídeň a s třetí Dunaj zamykají ho w trojhran. Nedostatek potrawy a střeliwa naň čím dál tím wíc dolehá, a tak, pakli Wídeň bude s to lépe se zorganisowat a Uhři o trochu wíc odhodlanosti si dodat, doufáme, že ani Windischgrätz ani strana dworská Jelačića nebude s to uchránit. A jest wěru důležitá wěc, nynějšího bána horwatského docela zničit anebo jej auplně oddělit od záležitosti slowanské. A toto dílo je zůstaweno Polákům, neboť Polsko, ač materialně bez síly, má ještě dost síly mrawní a může tau zbraní skutečně jednat. Poláci w boji Horwatů s Uhry neutrální, anebo raději oběma stranám naklonění, ješto je s jedné strany wáže podání historické, společnost podrobenstwí a utrpení a nade wšechno společnost skutečných nepřátel, s druhé zase spojuje pokrewnost a jednorodost, mohau shodau a wyrownalostí wálčících národů jen získat a stát se silnějšími. Na to myslili ode dáwna. Byla doba, kde se Slowanstwo poprwé shromážděné na sjezdu slowanském w Praze poddalo mimowolně pod mrawní wládu Poláků. Netajme si, že w čele Slowanstwa musíme spatřit buď Moskwu anebo Polsko. Jediní jen Čechowé, a to národ takowý jako Češi, mohau widět w dynastii rakauské náčelníka Slowanstwa. A na kormydelníku, jakého si Slowané oberau, musí záležet budaucí jich žiwot. Proto jsme se upřímně radowali ze sjezdu Pražského. Ale Windischgrätz poznal brzo ducha, který tím shromážděním začal wládnaut, a děla Hradčanská wyplemenily klasy myšlénky o Slowanstwu sotwa wzešlé. Podobalo se, že sjezd slowanský, sblížiw neznané posud kmeny a rozehnán bodáky, doplnil swé powolání a tím silněji pobratřené kmeny spojil. Podobalo se, že Slowané poznají hned swého nepřítele a že boj započatý na ulicích Pražských přenese se do wšech částí Slowanstwa pod žezlem rakauským stojícího. Wyznáwáme se, že jsme se w tom mínění sklamali. Slowané jižní a západní nedospěli posud k wýšce nynější doby. Slowanský ráj Kollárůw nemá ani jednoho muže činu národů těchto, jsau tam sami dějepisci, filologowé čeští a slepí básníkowé srbští, ale krom polských nenajdeš tam žádného hrdinu. Opakujem, že nynější hnutí Slowanů je hnutí falešné, způsobené jediné od pletichářů dworských. A to je poslední úsudek, jaký Jelačić dle našeho zdání zaslaužil. Kdyby w tom wězela myšlénka prawdiwá, nebyly by jí ani bodáky ani peníze rakauské na pomoc. Ale nehledíc na to, že někdo zle užíwá swé bdělosti, musíme se již z toho těšit, že se probudil a začal rozwinowat neznané posud síly. Jedná se jen o wytknutí dráhy a směru, jak se swěží ti žiwlowé mají rozwinaut. Dworské pletichy byly s to, opakowat wýjewy dost podobné wraždám haličským r. 1846. Slowané místo aby se pohodli s Uhry, udeřili na ně a chtěli wyhubit národ, který jim někdy bude nejzpůsobnějším pomocníkem a podporau budaucího stawu. Neboť Maďaři, jak mile se jen s Němci nespojují, stanau se již tím samým našími spojenci. Již za času slowanského sjezdu začínaly swáry mezi Jihoslowany a Maďary. Byla tam řeč o způsobech úplného wyhubení Maďarů. Jen Poláci samijediní tomu odporowali. Zatím se Horwati a druhé kmeny jihoslowanské přeměnili z wojínů bojujících o národní bytí w najaté pacholky strany, jenž práhne po záhubě swobody maďarské. Od té chwíle, prawíme upřímně, ztratili wšechnu naši wážnost, a přání naše přesídlly se do táboru maďarského. Prwní jednání drámy ukončilo se šťastně. Jelačić stal se z wítěze přemoženým. Co nám dálší rozwin přinese, to ukrýwá nedaleká budaucnost. My prorokujem, že Slowané, aspoň jižní, najednau prohlédnau a přejdau k té straně, kde je čeká čestnější než posud powolání. “ “ Tolik jest slow hrdé newědomosti šlechtické! Dowoleno nám budiž, poněkud filologická poznamenání k tomuto maudrému článku přiwěsiti. Hned na počátku dowídáme se něco z brusu nowého a celému swětu posud neznámého: Jen Poláci drží nyní pořádek we Wídni! – Wěru, bez Poláků by nikde ani we Wídni se neudržel politický pořádek! – Druhá nowinka, kterau se Praha dowídá z polského časopisu, jest, že jsme Windischgrätzowi dali rukojmě a prosili jej, aby rychle na Wídeň pospíšil!! Diwme se! Poláci prý zdánliwě wystupují proti Slowanstwu! Zdánliwě? – ba bezbožně oprawdu! Je-li prý w Jihoslowanech skutečně zárodek budaucího žiwota? táže se Jegomość polský pan demokrat. – Ba již nyní jest w nich žiwot wětší, než u wás, páni šlechticowé polští: oni Srbowé i Horwati, celý lid, powstali statečně bojowati o swau swobodu, a wáš lid polský potlaukl wás r. 1846, když jste powstati chtěli! Jak jste si jej wychowali, tak jej máte. – Co se nám ale zwláště líbí, jest, že nás Krakowská Jutrzenka – nepochybně z dobrých pramenů snad na čestné slowo Košutowo – ubezpečuje, že se Maďaři od nynějška odříkají utiskowání a panowání nad Slowany. Milí Srbowé, Horwati a Slowáci! wložte meč do pochwy, Jutrzenka Krakowská wam wyjednala u swých bratránků maďarských, že wás již nebudau utiskowat; jen jim teď přejte oddechu, aby se na wás zatím lépe zmohli! A to přátelstwí, ba manželstwí mezi Litwau a Polskau, o kterém šlechta polská tak ráda wyprawuje! Letos z jara slawilo se we Wídni bratrstwí mezi Maďary a Němci, to jest: židi z Uher a židi z Němec pili na to, že jsau bratři. Zrowna tak šlechta polská z Litwy, šlechta polská z Rusi a šlechta z wlastní země polské připíjejí si na bratrstwí Litwy, Rusi a Polsky – ale Litwíni, Rusíni i ( bohužel! ) lid polský proklínají zatím celau swau šlechtu. Polská šlechta přiwedla dwa weliké národy, Litwíny a Rusíni, o swobodu, zahnízdila se mezi nimi, ssála z nich žiwot, a to nazýwala bratrstwím! Známe dobře sympathie waše pro Maďary, jste wy wěrní bratránci: co Maďaři činili Slowanům a Rumunům, to jste wy, šlechto polská, činili Rusínům a Litwínům. Cár ruský utiskuje zřejmě, neukrýwá se se swým despotismem: wy ale a Maďaři utiskowali jste pod firmau swobody, demokratie a bratrstwi bratrstwí, wy jste utiskowali a chcete ještě utiskowati po farizejsku! Kdo jest horší? – Wy zrowna tak prohlašujete Rusíny za reakcionáře, proto že se nechtějí dát od wás utiskowat; jako Maďaři prohlašují Horwaty za reakcionáře, že chtějí být samostatní. Maďaři předhazují Slowanům swým rusismus, knutoslužebnictwí, jako wy Rusínům: a proč? proto že nechtí waši a maďarskau wládu nad sebau trpěti. Wy oba, maďarská i polská šlechta, jste swobody proto nehodni, poněwadž sami pro sebe swobodu wyhledáwajíce, jiným swým poddaným ji béřete. Proto nemůžete sami swobody dojíti, jak wám to poctiwí demokrati waši, ku př. Liebelt, sami do prawdy powěděli. Žebyste ostatně Jelačiće a jeho „ hordy “ ( tak jmenují se po bratrsku Slowané!! ) rádi widěli zničeného, nepochybujeme: awšak se nešalte marnau nadějí. Také z brusu nowá wěc, že na sjezdu Pražském Slowanstwo počalo a odewzdalo se mimowolně moralní wládě Poláků!! Buď Moskwa neb Polska musí prý být na čele Slowanstwa!! – Nesmáti se takowé newědomosti a marnosti, je wěru těžká wěc. Pštros když blawu hlawu do písku strčí, myslí, že jeho nikdo newidí, protože on nic newidí. Také wy myslíte, že před tím, než wy jste se o Slowanstwu dowěděli, žádné nebylo. A pod tau waší moralní wladau, pod waší hegemonií to by Slowanstwo asi kwetlo. Jaká nadutost, práwě šlechtická! Rusowé, nejmocnější národ slowanský a nejmocnější národ w Ewropě, nikde se posud nezmínili, že chtí být na čele Slowanstwa; my Čechowé, od kterých idea ta powstala, od kterých již tak dawno pilně pěstowána a rozšiřowána jest, nikdy jsme nebyli tak nadutí, abychom sebe za čelo Slowanstwa nabízeli a wnucowali; Jihoslowané, nejmocnější nyní swobodný národ slowanský, wojsko Slowanů, také se posud nikdy neosmělili, přednost chtíti mezi rownými bratry swými: a jenom wy polská šlechta, w zaufalých bídných okolnostech swých a kromě toho posud ani za mák o Slowanstwo nezaslaužilá, nabízíte se nám za průwodčího, za welitele!! – Pýcha spojena se slabosti slabostí jest nejohawnější wěc pod sluncem! – „ Jižní a západní Slowané nedorostli ještě do wysokosti nynější doby! “ prawí dále ewangelista w Jutrzence Krakowské. Sewerní Slowané také arci nedorostli, kdo tedy dorostl? – patrně nikdo, než střední Slowané, t. j. šlechta polská. A kde mate máte owoce té swé dospělosti, jak daleko jste již došli se swau politikau? – My západní a jižní Slowané wzděláwáme lid swůj, na ten se opíráme a stawíme pracně ale pewně hradby nezrušitelné swobody a samostatnosti swé: a co činíte wy dorostlí do wysokosti nynější doby? Wy pro zábawu swau a paniček swých romány a diwadla spisujete, nowé mazury komponujete, plány na revoluce do wětru malujete, a pro lid swůj – kořalku pálíte! Tak jste dorostli do wysokosti nynějšího demokratického času!! – 656 „ Hýbání slowanské u nás w Čechách a u Jihoslowanů jest prý pauze od intrigánů dworních wzbuzeno! “ píše dále Jutrzenka. – Co tomu říkáte, wy naši tolikaletí spolupracowníci na poli národním, kteří jste tolik pronásledowáni byli od policie a auřadů, poradili wám intrigáni dworští, abyste pracowali o wyswobození národů slowanských? –! Konečně ale tážeme se, je-li rádno, podržeti we spolku swém takowé spojence, kteří se s námi při slawnostech a na bálách bratrují, ale w rozhodné nejnebezpečnější době přebíhají do táboru nepřátelského? Není zajisté! Pracujme tedy jen my západní a jižní Slowané společně s Rusíny haličskými společně a poctiwě o swobodu slowanskau, pracujme také o to, aby lid polský wzdělání došel, a aby tak na rozwalinách protislowanské a wládychtiwé šlechty polské sám národ polský postawil s bratrskau pomocí naší pewnau twrz swé wlastní swobody, která se ochotně wedlé nás ostatních co rowný k rownému, co Slowan k Slowanu postawí, a nebude chtít neslušnau wládu nad spolubratry, jako dosawadní šlechta polská, která posud ( bohužel! ) jediné polský národ representuje.", "id": 243}
{"text": "19. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Polsko a slovanský sjezd], Autor: Havlíček, Karel\n[ Polsko a slovanský sjezd ] ‒ We Lwowském časopise: Postep č. 12. je otisknuto prowolání ke sjezdu slowanskému s tímto dodatkem: Sluší přijmauti toto bratrské pozwání Čechůw, poněwadž pauze takowý sněm slowanský způsobí dorozumnění slowanských kmenů mezi sebau, které po tuto dobu tak malé bylo. Do této doby starala se wláda kmeny slowanské udržet w neshodě mezi sebau, neboť se zdálo, že tím spůsobem poněmčení lehčeji wejde we skutek. Nyní můžem wyřknaut swé přeswědčení: Slowanští kmenowé musí být spolčené w jednotu, když se jedná o wylaučení wtírajícího se žiwlu cizoty. Takowý bratrský spolek za příčinau záležitostí k zahraničí netkne se docela nic hrdosti naší, jakau nás může nadchnaut historie naši wlasti, a krokem k bližšímu porozumnění společnému je obecný sjezd slowanský w přítomném prowolání wytknutý. Poněwadž po tento den nemáme ještě wolení zařizeny, proto jest potřeba, aby buďto takowé co nejrychleji byli wzaty před se, anebo aby aspoň Rada narodowa ze swého prostředka poslala representanty národností polské i rusínské na ten sněm. ‒ „ Sveobšte jugoslavenske Serbske Narodne Nowine “ w Pešti přinášejí w č. 39. prowolání ke sjezdu slowanskému do Prahy. ‒ W Záhřebě wolili již, jak jsme wčera oznámili, w národním shromáždění wyslance. ‒ Ze Slowenska se sem mnozí strojí, někteří ( p. Nosák a jiní ) již přišli. ‒ Prof. slavistiky w Berlíně Cibulský přiwede sebau ruského wypowězence Bakunína. ‒ Přijde též slawný Skřinecki, přebýwající w Brüselu ‒ Mickiewié z Florencie, zasláno pozwání Čechům do Paříže. ‒ We wčerejší schůzce wýboru slowanského sjezdu byl přítomen polský kníže Sapieha. — — — — — —", "id": 244}
{"text": "26. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Církev a národnost, Autor: Havlíček, Karel\nCírkew a národnost. ( Dokončení. ) Poznáwají národowé, k čemu wše cílí, a sotwa přemožení zase powstáwají, wyhánějí missionáře a baurají založené ústawy, kteréžto jako wýminku obdrženého pokoje od wítězů přijali; ani po druhé přemožení a pokoření nepřestáwají se wzpauzeti a protiwiti, až konečně po mnohém obnowění boje a hrdinském se bránění klesají a staw římsko-německého císařstwí u nich se upewní a we swých následcích počne se wywinowati. Tak přišel sotwa zahrabaný romanismus, špatná totiž stránka wedle prwnějšího wýborného ducha Římanského, despotismus politický a církewní na trůn, jehož lepší a tříbí zdrawá stránka, literatura latinská, byla ukryta w klášteřích, a jen wywoleným přístupná. Synody staré církwe mizejí, na jejich místo přicházejí jiné ecclesiastico-politické, neb politicko-církewní, totiž sněmy swětsko-duchowních mocností, jejichž předchůdcowé neb následkowé wždy jsau politické události, obzwláště později, když Řím na nejwyšší stupeň wladařstwí se powznesl, a tím boj o žiwot mezi swětskau a duchowní wrchností powstal. Od papeže na synodu se odwoláwati, jest hřích proti apoštolské stolici, a pakli se takowá powolá, stáwá se to k potrestání hříšníků (? ), k rozšíření a silnějšímu upewnění moci papežské, která pomalu weškerau církewní spráwu do swých rukau dostáwá ( centralisaci záhubná ), wše do swých rubrik a absolutistických kanonů zawírá, dle kterých jedině w Římě se wyjednáwá, bez nichžto žádného hnutí a žádné činnosti, ani swatost žiwota se nedobýwá, jejichžto překročení swětskými i církewními tresty wšude stíhají a strašliwými činí. – Odtud se dají wyswětliti obtížnosti, s jakými se naši sw. patronowé Cyrill a Methud po založení Římsko-Německého císarstwí při zakládání církwe w Morawě potkáwají. Wyšedše z církwe wýchodní, která wíce ducha staré církwe se drží, počali tito sw. mužowé tím wzděláwati církew Morawskou, že nejpotřebnější část písma sw. do řeči slowanské přeložili, k čemuž wlastní litery uwedli a služby Boží w jazyku nánárodním zawedli. Netrwá dlouho, a musejí do Říma, aby se zodpowídali, bywše proto u apoštolské stolice obžalowáni, která již dříwe napřed tuto stranu neobrácených Slowanů za část swého patriarchátu prohlásila. Ubezpečili sw. apoštolowé slowanští římského papeže swé oddanosti a poslušnosti, a zawedené obřady byly Morawě a Čechům ponechány, ale jen jako nějaké privilegium Římské stolice, které se dle wplywu římsko-německého císařstwí na Čechy a Morawu pořád wíce tenčilo a stahowalo, až konečně docela wyhynulo a latinská liturgie wšude prorazila. Nechceme šířiti slow o škodě, kterau tak Čechoslowané utrpěli, a církew též s nimi ( škoda se stala weliká ); ačkoliw nebyli docela poněmčeni, jako se polabským Slowanům a jiným saukmenowcům přihodilo. – Že takowý staw církwe, její podmanění od swětsko-církewní samowlády naproti wšemu historickému podání ze starobylosti křesťanské nemohly w pokoji obstáti, obzwláště od časů, co lepší historický duch rozličné učení začal projímati, nechá se pomysliti, a swědčí o tom sekty 10., 11., 12., 13. a 14. století, které mezi jiným wší římskau nadwládu a její stawy ďáblu přičítaly, a při wší přísnosti sw. inquisice a při wšem naproti aučinkowání rozličných církewních řádů nepřestáwaly se množiti, a sotwa potlačené zase znowu pod jiným jménem a formau wystupowati. Swědčí dále walný počet mužů maudrých, jenž nad stawem církwe zarmaucení wšelijak upřímě církwi poslaužiti se wynasnažili, ale buďto neslyšení neb pokáraní, ano i pronásledowání docela s církwí rozpadli a ji opustili. Swědčí nám dále schismata církwe pohoršliwá a záhubná, wolající hlasowé celé Ewropy o reformu, mezi nejdůležitější i zawedení řeči národní do služeb Božích, tolik upřímných proseb králowských, tolik neustupných papežů a jejich wšeobecných (? ) sněmů, a konečně welká reformace německá. – Národnost tu hrála zase welikau rolli. Wýborné w mnohém ohledu přeložení sw. písma od Luthra do německého jazyka a zawedení řeči národní do kostela nesmírně aučinkowalo pro rozšíření reformace, a málo se dbalo na to, že mimo kostelní latiny mnoho jiného se wyhnalo, co mnohý ještě želel jako k wíře patřící; lid widěl swé nejhlawnější potřeby uwedením národností do nowé církwe upokojené, baural sám a nechal baurati, cokoliw Římem zapáchalo. Sasi, Hessowé, Hanoveráni, Prušané, Šwýcaři, Badenští, Würtemberští, Šwédowé, Dáni, Norwegowé, Angličané a Skotowé přijali nowé učení, a Bůh wí, co by se w Rakausku, Polsku, Francausku a w Uhersku bylo stalo, kdyby wlády swětské nebyly dostatečně na odpor se postawily; welký počet Evangelíků w těchto zemích swědčí nám až podnes o welké náklonnosti, kterau reformace w nich našla. I Čechoslowané již dříwe nežli Němci mnoho pracowali od 14. století pro církewní oprawu a uwedení národnosti w církew, neb spíše církwe w národnost. Hlas muže wýborného dle charakteru a učení zazněl hluboko w srdcích po Čechách, Morawě, ano po celém swětě. Duch staré církwe začal w mnohém učení a přání národu českého se ozýwati. Ale církewní samowláda a despotie byla ještě welmi silná a od swětské podporowaná. Upálení wšak Husa neodstranilo w mnohém ohledu sprawedliwé žádosti ( jakých napotom sněm Basilejský uznal a popustil ), duch český powstal jako lew, Němce a wše, co skrze ně do Čech se wetřelo a duchem nenárodním zapáchalo, mečem a ohněm hubě; řeč a národnost zněla wšude jako strašliwá zbraň Husitů; ale mnohými stoletími založená politika a wášně powstáwající způsobily rozepře, jichžto následkowé truchliwí byli pro wlast a národ. Držela se wšak ještě dosti národnost, až po Bělohorské bitwě se Čechowé počali od uznaného prwé Husitismu obracowati na katolické náboženstwí, jako jedenkráte Prusowé a jiní menší kmenowé řádem německých rytířů a nábožných křižáků. Co nábožní wojáci Ferdinanda II. a towaryšstwo Ježíšowo (!?! ) nedostíhlo a do ciziny neušlo, uteklo se pod štít protestantismu, německého to plodu, proti hlubokému citu nábožnému, který w každém slowanském národu welmi panuje, a to pauze proto, že zde u protestantů w kostele trochu národnost se držela a swobodomyslnost. Jak neupřímě mnohý wěřil a zewnitř wyznáwal, čemu srdce odpíralo, swědčí toleranční patent Josefa II. Mnohý při auřadě o swé náboženské wyznání potázán, takowé za swé prohlásil, o kterém žádný dříwe nic newěděl. Přetwořil ubohý lid we swém potlačení wšeliké husitické učení památku s nějakým biblickým učením a přetwořené dále podáwal. Co se ještě národnosti dotýče, nejmíň se u Wlachů, Španělů, Francauzů a Portugalů o to tlačilo, aby řeč národní liturgickau se stala. Wše wystupowání cílilo jen proti despotii, kterau w církwi nalezali. Není se wšak tomu co diwiti. Nadřečení národowé mluwí řeči, které jsau dcerami latinské; tato jejich matka, z které se zrodily. Liturgie latinská jest jim lehce srozumitelná, jejich kněži přenášejí akcent národní i na latinská slowa liturgie církewní a činí je tím wíce srozumitelná. Oni si tedy latinské liturgie wáží, jak i my bychom staroslowanskau wážili sobě, kterau Cyrill a Methud zawedli, neb bychom ji dobře rozuměli a co skwostnau památku našich apoštolů milowali. Protož nadřečení národowé jsau hlawní síla římské stolice. Odtržené Anglicko ještě nejwíce ze římské liturgie podrželo, a tak silně za našich časů k ní se zase chýlí, poněwadž ji také lehce rozumí a protestantismus pro swau inkonsequenci a nábožní powrchnost mnohé zpátky uwádí. – Indifferentismus ( neb nábožní lhostejnost ) ležel za našich časů jako mrtwá rána na weškerém nábožním wyznání. Powstala tato lhostejnost z dlauhých bojů a hádek o nábeženstwí, z neústupnosti naproti rozumným žádostem lidu a časů a z potlačowání. Nic wšak méně welký saucit se ozwal za našich swobodomyslných dnů pro náboženské záležitosti. Rozumná reforma je wíce nežli kdy potřebná, aby katolíci w matrikách zapsaní obžiwli a církew odmladla. Obzwláště tluče národnost mocně na dwéře kostelní a zahání mrtwau latinu z církwe, která má býti ústaw žiwý a nic mrtwého we swé prawé myšlénce netrpí. Reforma, jaká nám s hůry kyne, bude nejspíše ze starého stanowiska Sancti Romani Imperii. Několik textů z písma a starých otců w příjemném a oblíbeném smyslu wzatých, marné a plané užíwání nějaké starokřesťanské formule, které se k našemu stawu jako pěst na oko hodí, trestání a napomínání, zawírání a sesazowání s pomocí swětského ramene, a tak běda nám! Neb nás Indifferentismus obecný zanese, neb lid trochu wěřící do cizého táboru přejde a se odcizí. – A my na beneficiích tak budeme seděti, jako angličtí pastorowé w Irsku u prázdného kostela příjmy swé trawí, neb wěřící žádné nemají; jen že se nám takowého štěstí snad ani nedostane.", "id": 245}
{"text": "21. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Výzva k amnestii], Autor: Havlíček, Karel\n– Wčerejší číslo Ost-Deutsche Post přináší následující dopis: Ze Salcburku dne 16. října. Obecní radda we wčerejším sezení uzawřela na náwrh purkmistra pana Gschnitzra sauhlasně, že wznese nejpokornější prosbu na stupně trůnu císařského, by JMst nezadržowala déle slowa milosti pro politické wyšetřence we wšech částích říše, nýbrž wšeobecnau amnestií ráčila mysle upokojiti a utěšiti. Není pochybnosti, že se shledá na petici mnoho a mnoho podpisů. Jak doslýchám, hodlá obecní radda wyzwati druhé hlawní města, aby se buď přidaly k této petici nebo sam podobnau wyprawily. Owšem by bylo chwalitebné, aby alespoň naše slawná radda Pražská ani na takowé powzbuzení ze Solnohradu nečekajíc, hned tento krásný, w prawém smyslu wlastenecký krok učinila. Solnohrad zajisté náležel wždy ke straně rakausky smýšlející, a nemůže nikdy padati do druhu těch, které jistá strana tak ráda zatajné buřiče powažuje, jestli se jen osmělí, slowo o amnestii promluwiti. My jsme wždy byli toho náhledu, že není prawý a užitečný přítel wlády a dynastie ten, kdo jen wždy na rozmanité pochlebenstwí a demonstrace myslí, a wšechny, kteří tak jako on nejednají, hned za buřiče a tajné zrádce rád wyhlašuje: nýbrž naopak mnohý, který nejsa wždy jen pauhá chwála, časem i trpkau prawdu w dobrém aumyslu říci se neštítí, wětší službu wlasti a wládě prokazuje, třeba se wždycky neuznáwala. Strany krutých odpraw w Uhřích a strany rozsáhlého politického wyšetřowání na wšech stranách císařstwí našeho prohlásili jsme se již několikráte, a nyní opakujeme, že wěru každý, kdo si přeje oprawdu delšího šťastného trwání říše naší, newyhnutelně bolest cítiti musí, wida, kterak se newčasnau přísností a surowostí marně mysli odcizují a proti Rakausku podněcují. Zdá se nám tedy, žeby naše slawná radda, třeba k tomu nebyla wybídnuta od p. purkmistra, podobným uzawřením jako Salcburská dobrau službu společné naší říši proukázati mohla, dadauc spolu důkaz, že Čechowé sice proti nadwládě Maďarů celitost říše horliwě zastáwali, awšak poraženého nepřítele w neštěstí jeho docela zničiti a ponížiti úmysl nemají.", "id": 246}
{"text": "4. srpen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Medvěd, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nNedwěd. ( Pokračowání. ) Druhého dne seděla hraběnka we swém bytu w nadherném kabinetě, ozdobeném japonskými vásami a saským taufarem. Před ní rozwalil se w lenošce kníže Muchrobatow, a oba se welmi líbezně usmíwali. „ Wy jste moje dobroditelkyně “, prawil kníže. „ Již u Komského jezera cítil jsem k wám cosi zwlášťního, jako by to byla nějaká předtucha. Tedy mám naději – “ „ Holka má rozum “, odpowěděla hraběnka, „ bylo s ní těžké jednání, a tím wíce, poněwadž jest plnoletá a má swau wůli. Ostatně jsem já byla nad míru wýborná we swé roli. Wšechno se šťastně zkončilo. Mohu wám gratulowat k staré tetce. “ „ Prosím, račte být milostiwa na strýčka wám oddaného! “ wyřkl kníže líbaje wyschlau ruku, která mu ne docela bez potěšení nastrčena byla. „ Tedy jsme hotowi “, pokračowala tetka. „ Budete mít wýbornau ženu; jaká je dobrá a skromná – “ „ Jaká prostomilá! “ 246 „ Jaká prostosrdečná a nerozmazlená “ „ Není do swěta. “ „ Hledí na hospodářstwí. “ „ Jaké wychowání! “ „ Jak jest pracowitá! “ „ Jaká půwabná! “ „ Prawý anděl! “ Stařena i kníže wzhlednuli jeden na druhého, a málem že by se byli rozesmáli pro swé wynucené pochwaly, ostatně wšak zachowali slušnost. „ A tedy waše sestřenice není nikomu nakloněna? “ zeptal se kníže. „ Nikomu. “ „ A pan Ostruhowský? “ „ O! balní dětinstwí, wíce nic! “ „ Slyšel jsem ještě o jakémsi podiwném člowěku … nepamatuji jména … “ „ Ó, co se toho týče, buďte upokojen! Snad si nemyslíte, že mezi ním a wámi může býti nějaké saupeření? “ „ Proč pak ne? “ „ Zhledněte na sebe! “ – Kníže se uklonil. „ Abych prawdu řekl, málo jsem se ho bál … ostatně wíte láska je žárliwá. “ „ Můžete být zcela upokojen. “ „ A swatba? – “ „ Kdy bude líbo. Musí se zřídit wýprawa a záležitosti s poručníky wyjednat. Znáte mohowitost mé sestřenice? “ „ Půl druhého tisíce duší “ ( z lehka prohodil kníže, zaťal pysky ). „ O ne. Wšeho jenom osm set duší. Zapomněl jste, že má moje sestřenice ještě malau sestru. “ „ Ah! já wěděl “, prawil zarmauceně šwihák, „ že má sestru. “ „ Owšem, je ještě tak malinká … “ „ Malinká, wěru nic jsem newěděl. “ „ Ostatně osm set wýborných duší, w dobré krajině. “ „ Nezadlužených? “ zeptal se hrubě kníže. „ A, prosím wás, kdož by teď neměl dluhy na panstwích? … Owšem že zadlužené, jenom že poručníci řádně wyplácejí procenty. “ „ A co dělá kněžna? “ zeptal se starostliwě šwihák. „ Jaksi churawá. Nahlížíte zármutek … Takowé okamžení … Ostatně, jestli chcete, já pro ni pošlu. “ „ Ne, neobtěžujte ji; přijedu sem za dwě hodiny, ale teď musím domů. Teď jede do Londýna kurýr, chtěl ke mně přijet pro psaní … “ „ Aspoň musíte mně přiznat “, prawila hraběnka, „ že jsem wýborně wyplnila waši žádost. “ „ Ó božsky! “ odpowěděl kníže s příjemným úsměwem, a opět políbil ruku hraběnčinu. Pak se welmi mistrně poklonil, otočil se na jedné noze a wyšel na schody. Ale tam příjemný jeho úsměw zmizel, oči se zamračily, zakýwal zlostně hlawau, a wyřknul dosti podiwná na tak wzdělaného šwiháka slowa: „ Čert wezmi babu! “ VII. A wšak nawštíwme nedwěda. Jemu proběhly dwa měsíce jako střela. Byl tak šťasten, že ani nemyslel na to, aby si swé štěstí pojistil. Nemysle ani, že by newěrnost možná byla, nežádal ani slibů ani přísah. Kněžna milowala jeho, on milowal kněžnu: což by wíce žádal? Ani w společnostech, když se s ní setkal, neopowážil se urazit ji důminkau plachosti a lehkomyslnosti, a litowal jenom swau ničemnost, a s hlubokau pokorau záwiděl našim šwihákům wětroplašstwí. O ní nepochybowal nikdy: nebylali s ním spojena swatým swazkem wyznání? Což není jeho na wěky? Posuzuje wšechny podle sebe myslil si ubohý blázen, že jest takowý swazek nezrušitelný a swatý na wěky … A najednau kněžna kamsi na kwap ujela. Wedle jeho oken projel její kočár čtyrmi koňi w řadu. Wěru, byla to ona; zakýwala naň ještě swým krajkowým šátečkem. Ale nač takowý rychlý odjezd? proč mu o tom nic neřekla dříwe? proč se s ním neumluwila strany shledání? Prošel den, žádné spráwy; druhý, třetí, kněžna tu posud není; kdyby aspoň psaníčko poslala … Čtwrtého dne dostal oprawdu psaníčko, ale ne od kněžny, a přitom jemu podiwného obsahu: „ Hraběnka N. co nejuctiwěji Wás žádá, byste ji ráčil nawštíwit zítra w 8 hodin po obědě. “ Co to znamená, pomyslil si, jaká hraběnka a co je jí po mně, a co s ní mám mluwit? Nejsem zwyklý na takowé damy. Dlauho přemýšlel a wáhal. Konečně naděje, dowědět se něčeho o kněžně, pohnula jej odhodlati se. Druhého dne ráno wydal se do Petrohradu. Tentokrát byl oblek jeho podařenější. Bílý šátek s tím motýlkem byl již dáwno spálený; ale i w nynějším jeho obleku přece se zdálo, že si oblekl cizí šaty, a nebo že jest chodící štít krejčowského modního umělce. Poobědwaw w hostinci s tajným nepokojem duše, počal se procházet po Petrohradských ulicích, očekáwaje naznačenau hodinu náwštěwy u hraběnky. Práwě téhož dne se Petrohradští nedwědi jaksi rozdowáděli. Dwa auředníci kancelářští, dwa šlechticowé bez úřadu, dwa důstojníci a mladý člowěk, který z powinnosti obweselowal společnost, sešli se po důkladném obědu do bytu jednoho nedwěda. Pokoje byly při zemi, tak že se z otewřených oken mohlo rozmlauwat na ulici. 247 Nedwědi, jak bylo widět, naobědwali se řádně; začerwenalé obličeje, swlečené fraky a uniformy dokazowaly, že se šampaňského nešetřilo. Jeden z nich horliwě hrál na malau harmoniku cosi podobného walčíku, druhý pískal si recitativ z „ Roberta “, ostatní kauřili cigarry, a šprýmař tančil po cikánsku ustrojiw se fantastickým oblekem z obrácených fraků a kapesních šátků. „ Kníže jde! “ wzkřiknul kdosi. Wšichni se hrnuli k oknu. „ Kníže, učiňte nám štěstí! račte k nám! “ „ Waše Jasnost, nepohrdejte námi bídnými sirotky! Neprosím pro sebe – račte nahlížet – šest kusů dětí a sedmá osiřelá wdowa! “ „ Může být ostatně, kníže pane, že wám kněžna nedowoluje znát se k nám. “ „ Račte snad jet na bál, kníže pane, a tedy nemáte kdy? “ „ Račte být pozwán ke dworu, kníže pane? račte tančit mazurku s dworní damau? Račte se smilowat! prosím, račte k nám pobawit se! Jak myslím, ráčili jste si o bálech nožky ztancowat? ráčili jste se unawit? – Račte k nám Waše Jasnost! “ Musíme wědět, že od té doby, co náš ubohý nedwěd byl na bále, a patrně se kořil kněžně, ostatní nedwědi nazwali jej „ knížetem. “ Již jsme widěli, jak zlostně powažowali každé wystaupení ze swého bezejmenného řádu. Ohlušený křikem wešel nowý host k swým známým. Wšichni se proti němu wyhrnuli s posměwačnau úctau. Jeden se mu klaněl až k zemi, druhý žádal o protekcí, aby dosáhl čin Činy, stupně hodnosti, které se udělují za službu císařskau., třetí prosil o ochranu před nezaslauženým pronásledowáním, čtwrtý prosil, aby jej uwedl k hraběnce W., pátý prosil o dowolení políbiti mu ruku, a šprýmař počal před ním dupat mazurku a konečně uďál kotrmelec k wšeobnému wyražení. „ Páni, přestaňte žertowat! “ žalostně prawil ubohý mladý člowěk. „ Oho, jak bychom se směli opowážit žertowat! “ „ Ah! jak jste kníže pane oblečen! Cítíte pánowé, jaká wůně? – Kníže je napomáděn, na mau wěru, napomáděn. Citronowá pomáda, jak se zdá, kníže? Wždyť je to nejmódnější, wiďte? „ Ah, kníže pane, dowolte přiwonět! “ „ Pánowé, račte si wšímnaut! Kníže má žluté rukawičky. On jiných nenosí! “ „ Westa kašemírowá, páni! Pantalony trikó, prwního druhu. Ah, kníže, dowolte se podíwat. “ „ Jaký jste šwihák! “ Domnělý kníže se wšech stran obehnaný a bez toho uhnětený swým oblekem, stál w tuto chwíli co welmi plačtiwá postawa. Již pozbýwal trpěliwost, začínal zapomínat na obyčejnau swau tichost – tu najednau okázala se w okně čerwená figura, a tlustý bas wzkřikl s hlasitým smíchem: „ Co zde děláte, ničemowé? “ „ Ah, Feďa! pojd sem! uwaříme punč. Pojd sem Feďo! “ Feďa wstaupil, bylo mu let okolo čtyřiceti, husté licausy zastiňowaly mu tluté twáře, a obrowský zrůst dodáwal jeho zewnějšku cosi monumentálního. „ To jste zas pili bez rozumu “, prawil, wstupuje do pokoje. „ Dobrý den hoši! “ ( Pokračowání. )", "id": 247}
{"text": "13. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [zpráva o plánu založit v Čechách lesní školu], Autor: Havlíček, Karel\nZ dobrého pramene se dowídáme, že w ministerstwu orby a hornictwí bylo uzawřeno založiti w Čechách theoreticko-praktickau lesní školu. Škola ta bude nepostředně spojená s některým státním lesnictwím a tak organisowána, aby kandidáti pro lesní auřady, jenž w ní cwičiti se budau, cwičení to za dwě leta odbyli. Pro každý roční běh bude přijato 12 posluchačů, jenž základní a pomocné wědy již na některém jiném učilišti budau musit si oswojiti, poněwadž se w dotčené škole bude obraceti zřetel nejwíce ku praxi. K tomu cíli jí bude některé státní lesnictwí odewzdáno k opatřowání, jehož dozorce bude zároweň i ředitelem školy. Co zwolení místnosti pro školu tu se týče, má se bráti zwláštní ohled k tomu, aby byla založena někde uprostřed Čech, Morawy a Slezska, poněwadž k společnému použití zemí těchto ustanowena jest. Učitelowé na škole té budau musit býti auplně schopni obau zemských jazyků. Toto uzawření ministerstwa bude co nejdříwe uwedeno we skutek.", "id": 248}
{"text": "3. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Tajnosti venkovské, Autor: Havlíček, Karel\nTajnosti wenkowské. Čech a Němec na wenkowě. Němci swým odporem poslaužili nejwíce nám Čechům, a kdyby byl na jich straně aumysl konat dobře, museli bychom my jim býti welmi wděční. – W prwních dnech naší swobody odpadlo starodáwné záští k Němcům na straně české, k němuž jsme měli nejednu sprawedliwau příčinu; zdá se mi, že w posledních časích byla tato neláska obrácená na Němco-Čechy, jenž za krajíc chleba prodali národ, za pentličku na prsau prowazy by pro swé bratry byli pletli; pak ale na Němce w Říši, jichž wypínawá nadutost hnula žlučí každému wzdělanci. Oni si přiosobowali a přiosobují nyní naší wzdělanost, jakoby měl Michl úpis na wzdělanost Waškowu; že se Wašek musel učit wšemu, nač si jen pomyslil, po německu, za to Michlowi jistě neděkuje mnoho, a Michla čerti berau, že widí, jak má Wašek trotz der deutschen Bildung swau hlawu. Wšak nejen u nás, nýbrž wšude u wšech národů dobyl si filosofický tento národ nekřesťanské lásky. Na swětě nemá on mnoho sympathie – to wí sám nejlépe, a je sám wšeho toho příčina. Před 15. březnem styděli jsme se my mnozí, jmenowati se poddanými rakauskými; při tom se ale jméno národu wyslowowalo hrdě a to budilo úctu; nyní je čest, býti w Rakausích mužem swobodným, nyní chceme tomu, aby bylo Rakausko silné w skutku, ne na oko, jako prwé. Tak i prwé nechtěl Čech s Němcem míti přátelstwí, protože tento w zemi pán, w cizozemsku také, s wysoka na Čecha zhlížel. Jak se ale wyřkla zásada: Rownost národností, byl jistě každý z nás Čechů hotow, Němci podat ruku. Brzo ale wztáhl ji tento nazpátek, nechtě o rownosti ničeho slyšeti. Když se má nowě zwykat, laučí se člowěk nerad od staré zwyklosti. Němcům auředníkům nechtělo pod wausy, slyšícím, že co dříwe mrtwý zákon bylo, nyní w žiwot wjíti musí, že se česky musí učiti, aby w Čechách dostali chleb. Trkalo je dobré bydlo. Pak se báli wídenští Čechoněmci a Němcočeši o swá místa we Wídni; byly tedy proti ministerstwu w Čechách. Je prawda, že odhodlaně wystaupili, chwála Bohu ale, že we swé zůřiwosti tak potmě a potměšile za swými aučeli pílí, že si sami podrážejí nohy. Bojují proti fantomu: my jim přejem wšeho dobrého. Jak se roznesla powěst w kajicný týden před Welikonocí, že pojede do Prahy deputace jejich, rozpálili se mysle wšech mírných, neboť widěli w tom rušení zemského pokoje, sotwa že se swornosti doma bylo docílilo. Přijeli do Prahy jako sbor studentů na swátky se odebrawší, přece ale rozešlo se jich tuze mnoho pod rukau do německých krajů, kde se sešli s emisary z Němec, aby wodu zakalili a w zakalené lowili; chytili jsau lososa. Wůbec – sluší znamenati, že se jich wlastní zbraň wždycky proti ním obracela. Němci 95 Brněnští chystali se na domnělau deputaci Čechů do Brna: sami jich přátelé přišli do Prahy. Roznášeli o nás we Wídni powěsti, že chceme republiku; sami ji prowoláwali. Wším tím získali nám nanejmíň půl millionu Čechů, a tak čeho půlstoletá literatura nedokázala, zmohla doba. Kdo miluje mír, drží s Čechy, kdo byl Čech lhostejný, stal se dokonalým, kdo prwé o národu ani newěděl, přidržel se strany té, kde widěl sprawedliwau a mužnau snahu. Kdyby byli Němci za hranicemi a doma nenatropili tolik hluku a poplachu ze strachu, byli bychme my i oni we swé swaté swornosti a pokoji žiwi. Ale takto roste odporem síla a síla silau. Na wenkowě, w jeho jednodušších poměrech widíme to zřejmě. Jednotliwí Němci drží se nás, a my nejsme terroristé proti nim. Každý rozumný widí, že se swým práwem nespojujem nic násilného. Kdyby nám wšickni Němci rozuměli, jistě by šli s námi jednau cestau a nechali swých rozbrojů, kterými mírné lidi proti sobě jen pobuřují. Wždyť kdyby byl člowěk holub, musel by se stát jestřábem. Starci, ženy na wenkowě jařily se proti ním, mužowé raději na jih a na wýchod by hleděli než na západ; za Prahu půjde wenkow do ohně! Wšak z těchto národních rozbrojů wykwětla nám posud zatajená wzájemnost slowanská. Národowé hlásí se o swá práwa, spřízněni hlásí se zároweň k sobě. Weliká je historie našich dnů! Kdo je wenkowu nebezpečný? – Auředník copem a proletář cepem. Onen se sice na mnoze již wycepowal; kdyby ale nynější naše drama ukončila opět Bílau Horau, byloby jistě tolik tleskotu po wší české zemi i dále s jich strany, žeby se selé podnebesí zatřáslo. Kdo newiděl a neslyšel, darmo usiluje o to, aby si předstawil, jak se někteří tito lidé we swé reakci drží systému; nejwětší síla jejich záleží w pokradmosti. Tu wymýšlejí nad Jezowity nejhrubší lži, přewracují každý krok, jenž se w Praze děje, na nejhorší stranu, tak že jejich praktikau z anděla se stane čert, a takowau přetworau poučují t. j. pletau s jedowatau chutí lid, který newí, na čem jest, komu nemá wěřit a za každým jde. Wyjde-li někdo, aby poučowal lid, není bez mála žiwota swého jist. Při nich je takowá strana, která bojíc se o swé, raději by přistaupila na to, aby je stará wláda systematicky, jen když mírně, byla přiwedla na mizinu, než aby nowému žiwotu, národu a swému potomstwu něco obětowali. Zdá se jakoby tito auředníci – Bohu chwála, že máme mezi nima wýtečné wýminky – w tajných hlubinách swých srdcí konejšíli tau blahau nadějí, že se wrátí staré časy. Ano, ale staré časy, ty starší časy býwaly wšelijaké časy!", "id": 249}
{"text": "15. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Překlad dopisu z německých novin], Autor: Havlíček, Karel\nWčerejší Deut. Z. a. B. přinesla následující článek od Saských hranic, jejž my nemůžeme nepřijmauti do našich nowin. Pan ministr Bach, prawí dopisowatel, poslal po několika dnech po nastaupení proz. ministerstwa záležitostí wnitřních na wšechny krajské auřady oběžní list, který důklady hodné dáwá o tom, že ač i mnohokráte w nepřízeň a nedůwěru u lidu uwáděn, ministr Bach přece upřímně smýšlí o ústawním weřejném žiwotě. Wyňatek z psaní toho zní doslowně takto: „ Pan ministr wnitřních záležitostí z wěrohodnych pramenů dozwěděl se, že politické auřady dílem za příčinau špatně pojaté horliwosti, dílem že se starým zwykem rozlaučiti se nemohau a swobodného občana ještě pořád za poddaného powažují, jenž od panstwí docela záwisí, přechwaty si dowolují a proti wenkowanům zpupně a práwě w malicherných okolnostech panownicky si počínají. Takowé chowání, již i zásadám říšské ústawy naprosto odporující, tím méně snášeti se může, čím wíce nedůwěru rozsíwá proti dobrým zámyslům wlády a zlomyslnau příležitost podáwá, obwiňowati wládu ze záměru, jako by předbřeznowý staw lonského roku opět chtěla zawésti. Poněwadž ministerstwo zásady říšské ústawy a swobody občanům w nich pojištěné a jich práwa u wšeobecnau platnost uwedené míti chce, uložilo ministerstwo zál. wnitřních od 31. m. m. č. 3944 krajským auřadům za powinnost, auřední nakládání wrchností s předešlými jich poddanými pod přísnau míti dohlídkau a wštípiti jim, aby zákonům wždy a wšude auplnau platnost zaopatřili a s poddanými wlídně a přiwětiwě nakládali. “ Obsah tento, končí dopisowatel, sděluji wám hlawně proto, že ještě mnozí předbřeznowému stawu nawyklí patrimonialní auřadowé o bytí tohoto ministerského přípisu nic wěděti nechtí a za zločin pokládají, seznámiti s obsahem tímto někoho jiného, než předešlau swau milostiwau wrchnost.", "id": 250}
{"text": "10. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Tribune de Peuples o Slowanech, Autor: Havlíček, Karel\nTribune de Peuples o Slowanech. — Pařížské nowiny Tribune de Peuple píší takto o powaze a wlastnostech kmene slowanského. Národowé slowanští wzájemně se k sobě chýlejí; necítějí takowé náklonnosti k plemenu swému národowé ani germánští, ani romanští. „ Stát jsem já! “ powěstná slowa krále francauského Ludwíka XIV. W Ewropě se počítají tři celní kmenowé národní, a sice ( na západě Ewropy ): 1. kmen románský, totiž Španělowé, Francauzi, Wlachowé a Rumuni: 2. kmen germánský ( w prostřed Ewropy ) totiž: Němci, Holanďané, Skandináwci ( Šwédowé a Norvegowé, Dánowé ) a Angličané; 3. na jihowýchodě: Slowané, a sice Rusowé, Poláci, Čechowé, Slowáci, Jihoslowané. Slowané stále mají na paměti společný swůj půwod, tito pak powažují se za společenstwa politické docela od sebe oddělené. Protož také Slowané mohau dříwe přijíti k welikému cíli wytknutému od křesťanstwa, ke sjednocení rodu lidského. Wšak wýsledkem nynější revoluce nebude ještě toto sjednocení wšechněch národů, neboť by to nesauzwučelo se zákony pokroku, ale spíše wýskokem předčasnm, násilným i přírodě protiwným. Národy musejí se dříwe shodnauti a spojiti we welikých okresech jejich plemen, pak se sejdau k jednotě rodu lidského. — Ke spojení w okresu swého plemena pak jsau národowé slowanští sklonnější a lépe uzpůsobeni než druzí dwa štěpowé národů ewropejských ( germánského a románského ). Němci ještě dlauho budau mluwiti o jednotě německé, awšak oni nemají ani myšlénky, ba ani předtuchy o jednotě celého plemena germánského, o té lásce křesťanské, bratrské i politické, která je spojowati má s národy skandinawskými, s Holanďany, s Angličany. Sotwa Šwédowé, Dánowé, Norwegowé pomnějí na spolek skandiwský; myšlénka pak o bratrstwí s Němci, Holanďany, Angličany je jim dokonce cizá. Angličané by rozprostřeli panowání swé nad plemenem německým s tautéž chtiwostí, kterau pohltili Irlandy a Indie; politika francauská pocítila častokráte samolibau lásku národní k národům románským, ale citu toho w srdcech lidu nenajdeš. Jenom národowé slowanští táhnau se k sobě, a náklonnost tuto nezbudila w nich politika samowládců. Owšem samowládcowé rádi by kořistili pro wěc absolutismu swého z této náklonnosti, která je citem despotismu nejprotiwnějším — starají se owšem, by ji wodili k náhledům a zámyslům swým, ale nyní by nepochybně rádi byli, aby národowé wšichni wespolek se nenáwiděli. Wšak widěli jsme, kdo nejupřímněji děkowal Windischgrätzowi za rozehnání sjezdu slowanského. Awšak marné namáhání — žádná moc lidská není již s to, aby zničila swazek národů slowanských, neboť pramen jejich sympathií je čistý a aučel její swatý, a práwě z této příčiny widí se tato náklonnost wládě rakauské nezákonitau, a pokalené Ewropě falešnau a newěrojatnau. Cit tento líbil by se Mikolášowi, kdyby Slowané učinili akt společného podložení se úkazům jeho, a Ewropa radowala by se z lásky slowanské, kdyby sama podobné lásky w sobě cítila. Dynastie ruská je ale docela jinačí než powahy slowanské, a národowé druhých dwau plemen sobě se odcizili, wynášeje každý swůj wlastní Babel, tak že ani jedno plemeno ani druhé nemůže již rozuměti kmenowému spojení. Nadarmo Němci lehko brali sjezd Pražský, řkauce, že se Slowané nemohli na něm mezi sebau srozuměti: nadarmo mněli za to, že s jazyky slowanskými mezi sebau jest tak, jak mezi jazykem německým a šwédským neb anglickým — neboť kdo jen poněkud powrchně zná jazyky slowanské a německé, přeswědčí se snadně, že w tom ohledu národowé slowanští daleko míň mezi sebau jsau rozdílní než národowé germánští. A byť i tomu bylo tak, byť i jenom náklonnost Slowany spojowala, zdaliž by wzájemnost nyní od Němců neporozuměná nebyla nejlepším důkazem toho, že se Slowané wíce než Němci uměli přizpůsobiti podle prwotní wůle Stwořitelowy a blíž než Němci pokročili k cíli wytknutému weškerému člowěčenstwu? Proto také cítě učený národ tento, že w tom ohledu stojí níž než Slowan, wyhledal wšechno, čeho jen nenáwist a zkažená civilisace wyhledati mohla proti Slowanům. Ale prawdě to nemohlo učiniti ujmy žádné, a sjezd Pražský bude nawždy důkazem toho, že Slowané jsau wěrnější služebníci Krista, nežli mudrci a kupcowé němečtí. A čím to, bude se mnohý ptáti, že národowé slowanští jsau sobě wespolek nakloněni; čím to, že w tom ohledu stojí wýše než národowé románští i germánští? — Berauce dějepis na pomoc můžem odpowědíti na obě tyto otážky: Proto, že jsau wíce jednorodí. Národowé plemena románského podlehli wplywům tak rozmanitorodých žiwlů, že se následkem toho skoro docela setřel znak společného jejich půwodu. Iberowé, Římané, Wandálowé, Gotowé, Arabowé přišli do Španěl a utwořil se tam z nich národ španělský. Národ francauský powstal ze směsice Gallů, Římanů, Normanů a Franků. A kolikero národů sešlo se od Etrusků počínajíc a od Wolskůw i Samnitůw, od Normanůw až do toho příwalu národů, jež nazwáno národy barbarskými, než se z tohoto chaosu wyrodil na konci národ wlaský! A Němci, národ z celého plemena germánského nejwíce jednorodý, kolikráte museli se oni přetwořiti, a jak rozličným podléhali wplywům; národy skandinawské konečně, w kterých není ani památky o nějaké stopě římské neb celtické, kterak docela museli se oddálit od Angličanů, této míchaniny Celtů, Angličanů, Římanů, Normanů a Sasů. Národowé slowanští neprošli řetěz takowýchto přetwořowání. Jedna národnost rozdělila je před časem snad ještě historickým, ale části její zachowaly znak společného půwodu powždy nezmazaný a celistwý; nikdy je nezkazila ruda cizozemstwa a nejstrašnější revoluce ewropejské nezměnily prwotní jejich powahu. Owšem že část plemena slowanského nebyla s to, aby se opřela zničiwému wplywu národností cizích, jmenowitě nemohla odolati zněmčení četných kmenů na západě, ale pokolení tylo neslaučily se s wítězi Němci k nowému smíchanému národu; w nich wyhynuly wšechny. — We staré Pannonii a w poledních krajích slowanských panowali Římané, pustošili Goti, jařmili po dlauhé wěky Maďarowé a Turci, ale wšichni dohromady nebyli s to, aby wyhubili národy slowanské prwotně tam osazené. Srbowé, Bulhaři, Chorwáti zachowali do dnešního dne národní swé známky. Přese wšechny wplywy zůstali západní Poláci a Čechowé w celku přece Slowany, a Tataři ztratili se w bydlištěch sewerních slowanských národů. Prawdať, že Slowané podlehli tu i tam částečné záhubě cizým národnostmi, ale co jen bylo s to wymknauti se jí, zachowalo w takowé i auplnosti ryzost swého plemena, že žádný wýbojce nebyl s to, by je přetwořil na národ pomíchaný. I tatéž powaha, kterau se dosud Slowané značí, je nade wšechnu pochybnost příčinau národní wytrwalosti slowanského kmene. Nesli oni wždy trpěliwě dlauhau a těžkau porobu, ale nezapomněli nikdy na půwod swůj. — Powážíce, jak slabě se opíral cizozemcům a jak nesmírné již utrpěli ztráty, můžeme posauditi, že se dali wždycky wésti citem lidskosti i w ohledu na nepřátely swé. Wždy ode břehů mořských skrze cizé národy pro obchod a zisk odtlačeni, myslili si tuším Slowané: Berte, wydírejte, bohaťte se, odpauštíme wám, newíte co činíte! Ta wrozená trpěliwost, ta milostnost křesťanská uprostřed národů w průmyslních jejích záměrech bezohledných, w civilisaci diwokých, učinila Slowany hebkými a obdařila je řídkým citem lidskosti, jejížto cenu cizí národowé začali poznáwat. Trpěli Slowané dlauho a wždy pro swau budaucnost — wšak budaucnosti této za nedlauho jim se dostane!", "id": 251}
{"text": "17. březen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Jeremiáda o českém divadle, Autor: Havlíček, Karel\nJeremiada o českém diwadle. Ach! nastali nám přežalostní dnowé, W jednom hrají Němci w druhém Arabowé! – My chudáci nemůžem se žádného uchopit, Musíme swé české groše do obou dwou klopit. H. B.", "id": 252}
{"text": "17. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Venkov, Titulek: [zaslaný článek], Autor: Havlíček, Karel\n– Dostali jsme následující článek k uweřejnění: Z Pelhřimova. W osudných říjnowých dnech, když anarchie wšemu pořádku hroziti počínala, newáhalo naše město swau lásku ke konstituční swobodě, swau oddanost zakonému pokroky weřejně oswědčiti, uzawřelo statnému zastawateli swobodomyslného zřízení, hajiteli neodwislosti Rakauska, přízniwci národní rownopráwnosti, panu Alexandrowi Bachowi, ministru sprawedlnosti, čestné měšťanstwí podati, a doplnilo swau uznalost k tomuto wýtečnému státníku tím, že zwláštními poslanci skwostný diplom dne 7. t. m. doručilo, připojiwše listinu, w které zwláště i nynější zásluhy pana ministra o zorganisowání státu dle konstitučních zásad wytknuty byly. Pan ministr přijal listiny co nejlaskawěji, a deputace radostně seznala, jak šlechetně o stát, o wywinutí prawé swobody a upewnění zákonného pořádku smýšlí. Zwláště dojalo deputací chwalné zmínění se pana ministra o českém národu a jeho poslancích a přeswedčení, že sobě našeho jazyka wáží a se w něm při tolikerých státních pracích ochotně cwičí.", "id": 253}
{"text": "28. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [polemika se článkem z vládních novin], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Naše ministerské nowiny Pán Bůh již tak opustil, a přiwedly to již nyní tak daleko, že jejich články můžeme podáwati zrowna bez wýkladu swému čtenářstwu, ubezpečeni jsauce, že každý z těchto článků špatnější ponětí o ministerstwu dostane, než kdybychom my sebe wíce se snažili, prawé nám škodliwé úmysly ministerstwa odkrýwati. Přečtěte si tedy následující článek a poznáte ptáky podle peří: Ministerialní nowiny „ Rakauský Correspondent “ přinášejí nedáwno následující článek. Rozumní lidé předzwídaji často, když nastáwá nějaká krisis, i jednají dle okolností; krátkozrací wšak nedbají na nic, až na ně doléhá nutnost. — Potom wšak je již pozdě. Prawda těchto slow nechá se trefně applikowati na ministerstwa w březnu r. 1848 a 1849. Člowěk by newěřil swým smyslům, když slyší porownáwati ústawu od 24. dubna 1848 s ústawau letošní, a když slyší, že onu od 24. dubna za liberálnější wydáwájí!! Nebudemeť rozebírati jezowitské auskoky stwůry od r. 1848, která neznačí ani státnický důmysl ani důkladnau známost toho, čeho Rakausku zapotřebí; nechcemeť poukazowati, jak se w ní na práwa národů nohama šlape; nechcemeť ani rozebírati, jak tato slátanina z rozličných nowin a knih o konstituci sebrána jest; wšak nemůžeme tak lehce opomenaut, bysme se nezmínili o snahách opposice, která nemohauc z wěci samé nic uškubnauti, takowé předměty potahuje we swau diskussi, které tam nepatří. Neustále mluwí nyní tato strana o tom, co se stalo, o fait accompli, o rozpuštění sněmu; a tento krok wynutila přece jen na ministerstwu neodolatelná nutnost. — Takowý říšský sněm, jako byl náš, ačkoliw měl též ctihodné muže we swém středu, nebyl w stawu wypracowati ústawu, která by se byla hodila pro wsecky země rakauské; dříwe nebo později by byli Uhři, Chorwáti a Wlaši wystaupili proti takowé ústawě, o kterau oni se spolu neradili. Tomu se nyní jedině možným spůsobem předešlo. K čemu pak měl sněm ještě déle rokowati? Dobře byl powědomý staw wěcí, smýšlení provincií bylo známé, i nezmýlili jsme se w něm. Namítne nám snad někdo, a což Chorwáti, co ti tomu řeknau Čechowé? nejsau oni jen rozwážliwostí Borrošowau a Riegerowau zadrženi? nedržejí tito dwa uzdu w rukau, i potřebují jen trochu uzdu popustiti, a diwoká wichřice, neukrotitelné zbauřeni bude buráceti po krajích českých? Ba, je prawda w těchto slowech, které srozumitelně položená takto znějí: Národowé nedělají revoluce, nýbrž několik horkokrewných náčelníků, kteří si přiosobují mandát takowý, který by jim byl národ nikdy neswěřil, kdyby byl wěděl, kam ho theorie těchto prodáwačů swobody ( Freiheitsversilberer ) přiwede. Chorwáti, swedeni od několika německých demokratů, naříkají na ústawu, wšak oni by byli též naříkali na ústawu wypracowanau od sněmu ústawního, která by byla zničila sny jejich o nadwládí nad druhými kmeny. Kdo by u těchto náčelníků hledal nějaký cit pro práwo, marně by namáhal ostrowtip swého ducha, marně by použil k tomu teleskopů a mikroskopů zdrawého rozumu. Chorwáti, kteří udáwají, že oni jen zachránili mocnářstwí — kdežto my tuto zásluhu celému wojsku připisujeme — tito Chorwáti začínají nyní rýpati, kdežto ti, kteří dříwe toto řemeslo prowozowali, nyní umlkli. My jim nepřejeme, aby teprw zmaudřeli takowau zkušeností, jakau jsme zmaudřeli my. Češi sympathují nyní najednau s frankfurtskau lewicí, i okazují takowé smýšlení, které k našemu štěstí není smýšlení celého národu, nýbrž jen několika nespokojenců. — Zákon jest wydán, i jest swobodomyslný, tak swobodomyslný, jak to onomu státníku od 24. dubna ani we snu nenapadlo, neřku-li aby byl oprawdu tak smýšlel; jest též poměrům státu přiměřený, takowým zwláštním poměrům, w jakých se žádný jiný stát nenalézá; zákon tento wyšel z rukau mužů, kteří ne newědomí w theorii, wynikají zkušeností w praxi, z rukau mužů, kterých pád byl by též pádem celé monarchie, a sotwa by se pak poštěstilo českým a chorwátským náčelníkům lidu, ji ještě pohromadě udržeti. K Čechům, Chorwátům a wšem, kteří snad s nimi sauhlasí, zwláště Slovincům, které jeden doktor pobauřil, woláme tato slowa: A což potom, kdyby se Rakausko rozpadlo, což potom, kdyby se toto nejwřelejší přání mnohých wyplnilo? Pak se ty, krásná Praho, welice mýlíš, myslíš-li, že budeš sídlem českého krále; ne, ty budeš porobeným městem Němců, a budeš slyšeti hwízdot kaulí Peukerowých a Wranglowých na místě Windischgraetzowých. A ty blátem přetýkající Záhřebe, ty budeš museti wolati „ Živio! “ nowé dynastii Košuthowě. My wám Čechům a Chorwátům takowau alternativu nepřejeme; waše swoboda je Wám jedině pojištěna w sjednoceném mohútném Rakausku. Takowé Rakausko ubudowati a opewniti postawilo sobě nynější ministerstwo za úlohu, a budau-li národowé rozumnější, nežli někteří z jich náčelníků, tedy ministerstwo tuto swau úlohu i wywede. Prwní krok k jejímu wywedení bylo bezodkladné udělení ústawy, která by platila pro wšecky národy, která wšak jedině od mocnáře wyjíti mohla. Ministerstwo wí, co chce, i kráčí klidně swau cestau. Ministerstwo od března 1848 newědělo nikdy, coby chtělo, a když mu swrchowaný národ swau wůli projewil, přijmulo ji za prawdu, a náledky z toho? — Kdož je nezná! “ Tu tedy máme ministerské náhledy! Diwno jest nám jenom, jak může samo ministerstwo předešlau ústawu Pillersdorfowu tak hanebně tupiti a zároweň nás ( t. j. redakci N. N. ) dát obžalowat, že jsme jeho ústawu tupili. Nač dáwat tak špatný příklad? Že prý sněm nemohl udělat ústawu, aby s ní Chorwáté, uherští národowé a Wlachowé spokojeni byli?! Snad přece nebude naše ministerstwo dalece prawdu do očí tlauci, aby chtělo twrditi, že jsau Chorwáté, Uhři a Wlachowé s jeho oktrojowanau ústawau spokojeni. Co Chorwáté prawí, to wí ministerstwo, Košuth a Wlachowé wedau ale posud wojnu i po oktrojowané ústawě! A co by tomu asi tak řeklo ministerstwo, kdyby wšichni národowé žádali o ústawu od wýboru říšského sněmu wypracowanau?! Co se zdwořilostí nám Čechům a Chorwátům w tomto článku udělených týče, myslíme, že naše wěci přece ještě tak špatně nestojí a nikdy státi nebudau, jako wěci naší nynější wlády. Meť každý před swými wraty! Jestli ale myslí ministerstwo, žeby nám w Praze bombardowání a zněmčowání pruské trpčí bylo, než bombardowání a zněmčowání rakauské, newíme wěru, jaké k tomu má příčiny. My bychom se nejraději od nikoho nedali bombardowati a němčiti, to jest náš pewný aumysl.", "id": 254}
{"text": "17. duben 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Ze zahraničních tisků], Autor: Havlíček, Karel\nU nakladatele G. Heckenasta w Pešti wyšla nedáwno kniha s maďarským titulem „ Jdegen szótár “, totiž slowník cizých slow. Časopisy uherské schwalují spis tento zwlášt nyní, kde prý se tak statečné úsilí jewí jazyk maďarský ode wšech cizých slow (? ) očištiti. Obsahuje prý asi 6000 cizých slow, a prodáwa se za 40 kr. stř. – Každý odběratel dostane také nádawkem: Úplný slowník čiště maďarských slow. H. B. „ Corsaire-Satan “, satyrický pařížský časopis, stěžuje si na Abdelkadera, že se nechce dát uplatit. Ministerstwo francouzské slibowalo mu prý řád čestné legie a důstojnost peerskou — ale ten barbar nic nepřijal. Jistý Wídenský časopis oznamuje již napřed blahoslawený dům, w kterém bude bydleti „ slawík šwejd - ský “ t. j. zpěwačka Jenny Lind’owa. Kterak záwidíme některým takowým Wídenským časopisům, že tak mnoho wědí! H. B.", "id": 255}
{"text": "12. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Skromná otázka k ministerstvu, Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Skromná otazka k ministerstwu. Každý se jistě diwí nesmírné činnosti, jakau objewuje ministerstwo we wydáwání nowých prozatímních zákonů, a my sami žásneme až nad tau plodností. Awšak podle analogie wšeho ostatního býwají tak rychlé práce také obyčejně nedůkladné. Tak ku příkladu prohlížejíce drobet bedliwěji zákon obecní přišli jsme na dwa následující § §.: §. 81. Der Ausschuss.... ernennt alle im Solde der Gemeinde stehenden Personen und bestimmt ihre Genüsse etc. §. 118. Der Bürgermeister ernennt alle Gemeindebeamten und Diener.... etc. Tážeme se tedy we wší úctiwosti, jak máme tomuto zákonu rozumět, jestli ku prospěchu pana purkmistra neb wýboru? A nechce-li slawné ministerstwo widěti wšeobecné hádky w celém mocnářstwí mezi purkmistry a wýbory, z nichžto se každý bude odwoláwat na swůj §.: račiž tedy co nejdříwe tuto nepochopitelnau chybu naprawiti.", "id": 256}
{"text": "5. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: Hudbymilovný svět., Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. W pondělí dne 6. Dubna bude pro náš hudby milowný swět zajímawá slawnost. Společnost umělců hudebních k podporowání jich wdow a sirotků bude w sále na Žofíně ponejprwé prowozowati oratorium slowútného hudebního theoretika Marxa „ Mojžiš “, při čemž netoliko oudowé stawowského diwadla ale i akademie Žofinské a Jednoty Ceciliánské ( wesměs asi 300 osob ) oučinkowati budou. Koncerty spolku toho nejsou jako jiné některé dobročinné trýzněním obecenstwa ale jako hody připrawené přátelům hudby, jelikož wezdy nějakou welikou klasickou skladbu podáwají. I tenkráte můžeme něco zdařilého očekáwati, zwláště když solowé partie jsou w rukou zpěwců tak wýborných, jako jsou slečny Soukupowa a Engstowa a pp. Strakatý, Emminger a Brawa.", "id": 257}
{"text": "27. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [otisk spisu], Autor: Havlíček, Karel\n– Byl nám zaslán k uweřejnění tento spis sl. zemské komisse pro wywazení gruntů. Doufáme že tím dotknutým osobám poslauženo bude. Wážení wenkowané! Čeho jste již dlauho sobě přáli, k čemu jste sobě dělali naději, o čem jste snad již i pochybowali, toto nyní stane se prawdau. Jako w roce 1775 naturální robota pořádána byla od komissí, ježto zem procházely, řízeny jsauce komissí hlawní; tak i nyní náhrada za robotu a za ostatní naturalní a peněžité dáwky, již zrušené nebo teprwé ke zrušení ustanowené, bude wyměřena, zpočtena i wyřčena od zwláštních okresních komissí císařských, k nimžto dohlížeti bude zemská komisse w Praze. Okresní komisse přijdau k Wám a budau s Wámi wyjednáwati po obcích, aby zpráwněncům i powinným, ježto se mají k řízení dostawiti před komissi, práci tuto ulehčiwše wěc samu tím uspíšily. Tyto komisse neudělají Wám docela žádných wýloh; ony budau působiti na státní autraty. Na dominie a města bude jediné náležeti, aby jim zdarma patřily potřebné místnosti auřední a osoby ku pomoci w přepisowání na čisto; obce pak powinny jsau zdarma obstarati posílky toliko, jichž bude potřebí. Komisse podle předpisu zákonního skládají se z auředníků politických z mužů, ježto zběhlí jsau w práwích, z ökonomů i w počtářstwí zkušených a z aktuarů. Komisse wyjednáwati budau s každým w jazyku jeho; ony každému w jazyku jeho rozhodnutí od sebe wydají austně a písemně. Zemská komisse pečowala o to, aby za audy komissí okresních s práwem hlasowacím zwolila muže takowé, ježto dokonale znají zřízení zemské a selské poměry zwláště, a o nichžto se domníwati mohla, že mají jak spůsobilost tak i upřímnau wůli, náležitě a swědomitě wyplniti powinnosti důležitého swého powolání. Tito mužowé tedy budau o swedení břemen s Wašich gruntů wyjednáwati, w prwní instanci wespolek se raditi a podle wětších hlasů rozhodowati. Titíž mužowé shromáždiwše se před krátkým časem w Praze u zemské komise obšírně byli poučeni o důležitosti řízení jim swěřeného, a slawnau přísahau se zawázali. Přísahali totiž: že wšecky záležitosti, ježto komisse zemská podle instrukce na ně wzloží, powedau a wykonají dle nejlepšího swého wědomí a swědomí; že budau bedliwě, opatrně a upřímně opowědi zkaušeti, náhrady a wýkupy wyměřowati, jakož i rozsudí jmenowati, když se jmenowání to stane z powinnosti auřadu; že chtějí sezením komisse okresní pilně a pozorně přisedati, nikdy jich se wzdalowati z aumyslu, při sborních poradách, přednášíce i hlasujíce, hlasowati pokaždé podle sprawedliwého swého přeswědčení toliko, pak podle zákonů a instrukcí, bez přijímání osob a nenadržujíce straně žádné. Dále přísahali, že nařízení a rozhodnutí komisse zemské budau plniti a plniti rozkazowati, wůbec pak služební úlohy komisse okresní se wší pilností wykonáwati, ujmu a škodu seč jsau odwraceti, a že ku plnění auředních swých powinností nikdy nedají se přiměti důwody nečistými. Wyjednáwání a pokusy o narownání mají komisse okresní před se bráti a ) s přiwzetím a u přítomnosti zpráwněnce neb jeho plnomocníka a b ) místního předstaweného a přísežných, anebo tří k aučelu tomu od obce zwolených důwěrníků z obce té, o nížto se wyjednáwá. Osoby pod b ) jmenowané mají u komisse zastupowati prospěchy powinných. Jak mile okresní komisse u některé obce pohledáwky zpráwněnců wyšetřila, jich zkaušení wykonala a je uprawila, a jak mile podle toho wyšetřila sumy náhrady neb wýkupu, na jednoho každého powinného wycházející, nejprwé sumy ty oznámí zástupcům obce, jížto se dotýče, we wýkazu tabelárním. Zástupcowé obecní mají o tom dát wěděti weškerým powinným, a we třech dnech komissi oznámiti, zdali co proti tomu bylo namítáno, čili nic, neb jaké snad jiné pochybnosti wznikly. Když se námítky činí, komisse okresní powinna jest, s každým, kdož takowé námítky činil, wyjednáwati zwláště, wše, co on udáwá, náležitě wyšetřiti, pokusiti se o narownání, a toto-li se nezwede, rozhodnauti, anebo podle powahy wěci spor odkázati k cestě práwní. Rozhodnutí komisse okresní, totiž wyřčení wyměřené sumy náhradní neb wýkupní, dodá se každému powinnému a také zpráwněnci písemně we spůsobu tabelárním, a ten, kdo se domníwá, že na tom přestati nemůže, má na wůli, w případech zákonem určených zadati rekurs k druhé instanci, t. j. ku komissi zemské. Rekurs ten musí se we 3 dnech ohlásiti, a we 14 dnech zadati. Aby pak každá strana sama lehčeji mohla se přeswědčiti o tom, zdali náhradní neb wýkupní suma, od okresní komisse určená, prawá jest, i aby mohla důwody, námitky neb stížnosti swé, má-li jaké, náležitě prowesti, komisse zemská dala udělati a wytiskauti početní klíče tak zwané. Tyto početní klíče jsau tak udělány, že muže každý powinný sumu budauci swé powinnosti lehce sobě zpočísti sám. Abyste wážení wenkowané wěděli, jaké asi tyto klíče jsau, přitištěn jest tuto wýtah z auplného klíče ke zpočtení roboty. Ty samé početní klíče spolu s jinými pomůckami a naučeními dají se také komissím okresním, aby se co nejwíce možné omyly předešly, a wywazení grunlů co nejrychleji prowedlo. Nad okresními komissemi jest komisse zemská u nížto prospěchy zpráwněnců i powinných zastaupeny jsau stejnau měrau. Tento auřad nemá pauze co druhá instance rozhodowati, nýbrž má působiti i administrativně t. j. k činnosti podřízených komissí okresních přísně dohlížeti a jí říditi, i má práwo, propustiti ty audy komissí okresních, kteří swau pilností neb swým chowáním we službě zadost nečiní. Z tohoto krátkého přehledu, wážení wenkowané, zajisté poznáte, jak neprawé by to bylo a nečasné, kdybyste jíž napřed chtěli pochybowati o skutečném a sprawedliwém prowedení wywazení gruntowního. I nedejte se tedy swesti od těch, kdožby snad rádi Wás na to namluwili, že z wywazení gruntů zase sejde, že se urbarialní powinnosti znowu Wám uloží, anebo že gruntowní břemena docela bezplatně se zruší. Ti, kdož takowé neprawdy roztrušují, nikoli s Wámi dobře nemyslí. Zřízené komisse okresní co newidět k Wám přijdau a přeswědčejí Wás skutkem, že oprawdu na tom záleží, aby grunty Waše wšech břemen byly sproštěny. Toto wywazowání gruntů může arci pro tu chwíli před se jíti jen w několika krajích, w těch totiž, kde katastralní ceny zplodin, na nichžto wyměření náhrady zakládati se má, již wyšetřeny jsau, anebo kde jich podle powahy pohledáwek opowěděných potřebí není. A wšak přec již jste slyšeli, že se i w ostatních krajích katastralní ceny k wywazení gruntownímu wyšetřují, a že jak mile ceny ty budau wyšetřeny, i okresní komisse po celých Čechách se rozšíří. Od komissí těchto zwíte auplnau jistotu, která břemena zrušena jsau bezplatně, která za náhradu a která se mají zrušiti spůsobem wýkupným. Míra náhrady i wýkupu ustanowena jest zákonem tak, že každého powinného, jinak-li jen trochu řádně smýšlí, zajisté uspokojí, a se wší wděčností od něj uznána bude. Přijmetěž tedy, milí wenkowané, komisse okresní příwětiwě; hleďte těžké jich dílo ulehčiti jim Waší důwěrau; k nim se obraťte, přijde-li Wám jaká pochybnost; jich hlasu pozorujte a poslechněte, když Wám radí k narownání w dobrotě. Tím toliko spůsobem, – „ spojenými sílami “ toliko dojdeme společného cíle, a dokonáme dílo, ježto má odstraniti i poslední zbytky nedůwěry, a we wlasti mír a pořádek upewniti. Jen jedno ještě budiž Wám, wážení wenkowané, w srdce wloženo. Podlé wýslowného nařízení předpisů wywazowacích budau museti powinní wšecky zadržalé robotní reluice, prawé desátky, urbarialní dáwky a wůbec wšecky zadržalé dáwky, za něž se má dáti mírná náhrada, zaprawiti nejen za militarní rok 1848, než i počínajíc od 1. listopadu 1848 až do té doby, kdy nowý náhradní plat wýroční bude wyměřen, čili wlastně budau museti platiti nowě wyměřený náhradní plat wýroční za nyní práwě dotčený čas již prošlý. 2000 Aby jim tedy potomní toto placení wedlé wybýwání powinností pořád jdaucích nebylo tuze obtížné, proto každému powinnému upřímně se radí, by již nyní na zaprawení těchto zadržalostí myslil a peníze, jichž k tomu potřebí, čas od času střádal. Powinný jediné takto bude moci sobě zjistiti prospěch poznenáhlého splacení, a odwrátiti od sebe wojenskau exekucí, jížto zadržalý náhradní plat wýroční budaucně dobýwati se bude, jako každá daň zadržalá. Platy, ježto pocházejí ze smluw emfiteutních, a wůbec wšecky powinnosti wýkupné ( wyjmauc laudemium a robotu dominikální ) mají se bez toho pořád a beze wšeho zpěčowání až do té doby, kdy budau wykaupeny, wybýwati spráwněním wrchním wlastníkům, farám, školám, špitálům atd. Pročež u řádného hospodáře nemůže řeč býti o zadržalých powinnostech wýkupných. I nedejž se nikdo z powinných k mínění swésti, že konstituční swoboda, od Nejmilostiwějšího Císaře Pána nám udělená, pozůstáwá w neplacení, – w neplnění záwazku práwních. Swoboda naše zakládá se w práwu a w zákoně, a při takowémto zřízení musí s upráwněným jako s powinným, s pohledáwkami jako s powinnostmi naloženo býti stejnau měrau sprawedliwau. W Praze 11. listopadu 1849. C. k. ministerní radda a předsedatel zemské komisse Klecanský m. p.", "id": 258}
{"text": "2. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Obžalovaný před soudem]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné nowinky. – W Nowém Yorku stál před saudem obžalowaný, že nočního času do domu wstaupil a kradl. Od swědků jasně a neodwratně bylo dokázáno, že schwálně udělaným otworem přední díl těla prostrčiw, a pak jen ruce natáhnuw, krádež zpáchal. Zástupce ( adwokát ) zlodějůw chtěje této okolnosti použít, řečnil takto ku přísežným: „ Jaká to skwrna, ještě jedenkráte prawím, jaká to skwrna padá na Waší wzdělanost a zdrawý rozum, že na takowé swědectwí mého klienta odsauditi žádáte! Zákon zní proti wedrání-se do domu. Možno-li ale říci o muži, že se wedral t. j. mocí wstaupil do domu, který polowici těla wnitřku, druhau polowici nohy swé wně má? “ – Na neštěstí ale neuznali pp. přísežní tento důkaz za dostatečný, a wyřkli swé „ winnen jest “ proti jedné polowici těla, t. j. od boku nahoru; druhá polowice od boků dolů za newinnau prohlášena jest. Saudce odsaudil winnau polowici na rok k zawření, a nechal obžalowanému na wůli, chceli si dát newinnau polowici buď uříznaut, aneb ji sebau do wězení wzíti. – Jeden občan z Amerického saustátí odebral se do poledních krajin, hodlaje tam klénotnický sklad otewřti. Celý jeho kapitál byl – železný špičák.", "id": 259}
{"text": "13. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Die deutschen Hegemonen, Autor: Havlíček, Karel\nDie deutschen Hegemonen. ( Dokončení. ) III. Kdyby se byli Slowané chtěli jen pomstíli za potupu jim učiněnau, kdyby byli chtěli být jen Herostratem u chrámu německé jednoty, mohli být nyní wěru spokojeni; mohli by se se založenýma rukama díwat, jak wáš Narrenschiff ( parlament ) mezi Scyllau Bülowowy a Charybdau Stadionowy noty bez wesla a bez plachet se potácí. Ale nikoli! Sláwa není duch pauhé negace; ona má ještě mnoho a welkého před sebau. Úkol její není pauze bořiti, nýbrž i stawěti; ona má nowé zásady do žiwota uwésti, a budaucnost je její. Předhazowala se Slowanům reakce — zrowna s tím samým práwem, jako se jim za starodáwna zatwrzelé pohanstwí předhazowalo. Oni wám nepřišli sami wstříc s reakcí; wy ale jste je tam jako k poslednímu autočišti zahnali! Oni chtěli být swobodni: ale když jste wy jim jenom swobodu úmrtí ponechati chtěli, museli se proti tomu zdwihnaut; oni museli proti radikalismu wašemu se opírati, který chtěl mečem swobody zpodtínati wšechny slowanské byliny a sice k prospěchu — německých muchomůrek. Když náš Boleslaw Weliký, nejwětší politik našeho národu, strašliwé záhuby pozorowal, které naplodil germanec we jménu křešťanstwí we slowanských zemích, pomyslil on prwní na swobodný swazek Slowanů a psal knížatům českým: „ aby pamětliwi byli stejné krwi swé a společně odporowali wšem nepřátelům, zwlášt císaři německému. zde nejspíš chybějící uvozovky Thietmar podáwaje o tom zpráwu dodáwá w křesťansko-germánské horliwosti tato slowa: Takowau měl ( Boleslaw ) úctu před Bohem a tak hledal záhubu pobožných ( Němců ). Tato slowa jsau welmi wýznamná a poučliwá, neboť se až podnes owšem w jiné formě proti Slowanům opakují: tak jako tehdejší něměcký biskup w usilowání o slowanskau swobodu a jednotu widěl zrádu na křesťanstwí, tak w něm widí nyní německý liberalista zrádu na demokratii. Ale Boleslaw W. byl wěru lepší křesťan, než biskup Thietmar, a Slowan jest lepší demokrat, než německý liberal. Prohlídněte si zpráwy Pražského slowanského sjezdu, čtěte řeč Riegrowu o souverenitě národu, a přeswědčíte se. Jděte do hor srbských a podíwejte se tam, co jest prawá demokratická obec; wstupte do wykřičeného táboru Jelačićowa, a poznáte tam prawau rownost, „ důwěrné ty “, které přešlo do těla a do krwe. Neboť zajisté že Slowanu není demokratie jako u wás pauhý tolika a tolika hlasy přijatý paragraf, u něho jest demokratie hlas swědomí, wěčný mraw a cnost. Slowan je prawý demokrat — a proto bojuje proti waší demokratii, která obmýšlí aristokratii wašeho plemene, Slowan chce rownopráwnost wšech národností; — proto také jest Slowan odhodlaný nepřítel waší swobody, která si přeje jen despotickau centralisaci a stát, který sám sobě jest aučelem; neboť Slowan chce swobodnau foederaci a stát, jehožto aučelem jest obec; Slowan pohrdá „ nerozdílností waší “, on chce rozmanitost. — U wás je náboženstwí jen pokrywkau nenasytné národní soběckosti, u nás je wíra připojena ku každé žilce národního žiwota. Waše demokratie je mrtwá písmena, naše žiwý skutek. Wy neznáte swobodu bez otroků, my žádáme swobodu pro wšechny. Wy widíte rownost jen w soběctwí, my w obětownosti. Ba i ona jednota s rozmanitostí spojená, kterau nadarmo hledáte, nejsauce ani přirozeně sjednoceni, ani přirozeně rozmaniti, jak jest ona u nás w přírodě a w dějinách naznačena; jak rozdílní jsau Poláci, Srbowé, Čechowé, Ilirowé we schopnostech přirozených, w známostech přiučených, w nářečích, historických podáních a sociálních poměrech — a jak sjednocení přece w citu, neb aspoň w tušení Slowanstwa! Ať se jen Slowané newtírají do ustanowení božského, ať jen dále kráčejí na cestě prawé demokratie a prawé mírnosti. Ať ale nejsau jen ustawičně plemenem holubičím, ať žádají, aby konstituce byla prawdau, aby byla wládau wětšiny, ať mají wždy přeswědčení, že národnost bez politické swobody je nemožná. A w tom leží i spojení Slowanů s Poláky. Polák chybil, že podle starých tradic pomáhal Maďarům a spojil se s německým radikalismem: ale prawdu měl, když jsa poučen we škole zkušenosti předwídal, že se w Rakausku Slowanům slowo nezdrží. Slowan chybil, že podle starého zwyku podporowal wládu a nežádal od ní žádného pojištění, ale prawdu měl, že nechtěl swobodu, která mu ukládala národní smrt za wýmínku. Nyní když oba, Polák jako Slowan, swau prawdu a křiwdu poznali, nyní se mohau a musí spojiti, a w tom spojení získá i Polák i Slowan mnoho welikého a krásného. Prwotní žiwot Slowanů zakládá se na sauměrném spojení osobní swobody a společné poslušnosti, ale tento žiwot byl brzy potlačen, a w posledních dwau samostatných státech slowanských ukazuje se wždy jen jedna polowice tohoto krásného celku a to ještě w diwokém odrození. U Rusů se proměnila společná poslušnost w neobmezené zrušení wší osobní swobody, w despotii — u Poláků zase osobní swoboda w neobmezenau libowolnost, w anarchii. Nyní když se opět Slowané nawracují ke swému prwotnímu žiwotu a musí jej dále zdokonaliti, nyní mají též pracowati o spojení obau těch žiwlů. O jeden se postará dosti politika rakauská a ruská, druhý má powstati od Poláka. Polsko musí se státi nástrojem kosmopolitického pokroku w národním konservatismu slowanském. Tak jako politické, rozděleno jest i socialní žití Slowanů na dwě polowice. Rakausko-turečtí Slowané blíží se wíce přírodě, ale jen že hrozí wýchodní zdřewěnelostí; Poláci wíce kultuře ale jen že hrozí západním porušením. Jen we spojení obau jest prawda a dobro. Polsko bude we Slowanstwě zeměpisním i dušewním středem mezi wýchodem a západem, a zewnitřní stěhowáni národů, kterým nám podruhé hrozí zkaženost západní a newzdělanost wýchodní, promění se we wnitřní stěhowání. Polák a Slowan mohau, musí se spojiti a spojí se také, a wěřte mně, pane, že si ruce podají spíš než jižní a sewerní Němec. A až se to spojení stane, pak wystaupnau Slowané nejen co nejčetnější, nýbrž i co nejmrawnější. Pak najde Polsko zase prawau domácí, na společných a swatých záležitostech založenau zewnitřní politiku, kterau až posud hledalo w marných sympathiích a ještě w marnějších revolucích. A ať si je pak politika rakauská sebe neupřímnější a civilisace německá sebe jedowatější — budete nás snad moci ošiditi a obelhati, ale nikdy nás newytlačíte. Neboť ať si proti tomu mluwí německá filosofie co chce, jednota a swoboda Slowanů jest wětší, mrawnější a osudnější potřeba, než wáš „ pud k wýchodu “, — a budaucnost ta je naše. Setzt euch Perrücken auf von Millionen Locken, Setzt eueren Fuss auf ellenhohe Socken — přece zůstanete wždy co jste, a budaucnost ta je naše! A ačkoli jsme roztrháni, nezáwidíme wám přece waši jednotu — i kdyby ji pewnější páska wázala než pawučina tricoloru; a ačkoli jsme porobeni, nezáwidíme wám waši swobodu, i kdyby byla prateutonská; a ačkoli jsme mrtwi, nezáwidíme wám wáš žiwot — „ i kdyby byl nesmrtelný! “ Psáno dne 20. února 1849. Dod. Red. Tak píše Polák. My myslíme, že zwláště w tomto čase nikdo nebude čísti bez užitku myšlénky a prawdy w tomto pojednání obsažené, a přejeme si jen, aby našlo tak myslících čtenářů, jak mnoho dobrých myšlének obsahuje.", "id": 260}
{"text": "4. červenec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Slovanská zpráva., Titulek: [Oznámení o vydávání šestijazyčného slovníku od dr. J. P. Jordana], Autor: Havlíček, Karel\n* – * Pohlig w Litoměřicích oznamuje předplácení na slowník mnohojazykowý šesti hlawních jazyků w rakauském mocnářstwí, totiž: českého, polského, ilirského, maďarského, wlaského a německého od Dra. J. P. Jordana. Bude ho 5 silných dílů a wyjde celý za půl třetího roku.", "id": 261}
{"text": "9. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Serežani., Autor: Havlíček, Karel\nSerežani. Předewzali sme si čtenářstwu našemu poznenáhla předstawiti před oči aspoň jaký taký obraz národu Ilirského a jeho nynějších okolností. Každý kdo w záležitostech našich něco dál než zrowna před sebe widí, nahlížeti musí, jak důležité jest přátelstwí národní mezi námi a Iliry pro budaucí wzkwětání obau národů. Buď stejné buď analogické jsau obtížnosti a nepřízně, které překonati musíme my i Ilirowé, aby naše národnosti tak postaweny byly, jak to žádá důstojnost každého welikého národu: a práwě z té příčiny můžeme a máme si ruce bratrsky podati na společné swé cestě k zwelebení národnosti. Majíli být ale naše cesty pokud možná společné, zapotřebí jest k tomu prawé, upřímné, bratrské náklonnosti, která pewněji a čistěji wáže, než pauhý zisk. Ničím se wšak náklonnost wzbuditi nemůže než poznáním, z kterého powstati musí zaslaužená wážnost jedné strany k druhé. Ilirowé jsau národ šlechetný, jarý, hrdinský a tuhý, dlauhá řada neštěstí, která přetrpěti museli, nedokázala zničiti jejich silu, a nyní zwláště rychlými kroky postupují wždy neohroženě dále na cestě národní swé sláwy. Tímto obrazem hrdinských Serežanů učiníme počátek w poznání celého národu Ilirského. Powědomoť, že pro nebezpečné sausedstwí s Turky, kteří pro nepořádek a samowolnost w říši jejich panující ustawičně buď malé buď wětší wpády do sausedních křesťanských krajů činili, pleníce, a lid buď wraždíce buď do poroby zawádějíce, založeno jest tak nazwané wojenské pomezí, jehožto obýwatelé, z wětší části Ilirowé, chrání císařstwí Rakauské před wpády tureckých zbojníků a před morowau ránau. K tomu účelu jsau wšichni tito hraničáři ozbrojeni a dle wojenského řádu na pluky atd. rozděleni. Zwláštní wybranci mezi nimi nazýwají se Serežani, a twoří, odděleni od ostatních, zwláštní swobodný corps. Powinnost jejich jest dobře strážiti turecké hranice, slíditi, stíhati a zabawiti wniklé přes hranice laupežníky turecké, tajné přecházení přes meze z Turek neb do Turek, jakož pašowání zapowězeného zboží zabraňowati. – Musí tedy každý, kdo mezi Serežany přijíti chce, býti srdnatý, obratný, při tom chytrý, dobře umět se zbraní zacházeti, musí býti těla ke wšem nehodám a podniknutím utwrzeného, a chowání čestného. Kroj mají starý chorwatský, čerwenau čapku s wlněným, žlutým neb bílým střapcem na hlawě, na těle krátky swrchní šat z hnědého sukna, surka zwaný, a podlé šwů a na krajích čerweným suknem olemowaný, pod ním westu z modrého sukna mnohými stříbrnými knoflíky pošitau, bílé, auzce přiléhající spodky, strakaté punčochy a uherským čižmám podobné střewíce na nohau. Opásan jest každý koženým wšelijak okrášleným pasem, w němž zastrčeny jsau dwě turecké stříbrem a perlowau matkau bohatě 220 wykládané bambitky, a mezi nimi pyšní se wkusná rukowěť handžaru, damascenky to půl druhého střewíce dlauhé, a jako kosa ohnuté, kterau w půtce s mistrowskau čerstwostí máchati umějí. Při studeném neb wlhkém powětří zaobalí se každý w čerwený plášť záhybů plný, jenž jest obyčejně práce turecká. Hlawní pak zbraní Serežanowau jest turecká ručnice, jejíž hlaweň ze železa damascenského skoro šest střewíců je dlauhá, z nížto jednau tak daleko jak z obyčejných s nejwětší jistotau stříleti zná. U každého pluku Karlowec’ského a u obau Banálských jest asi po 150 neb 200 Serežanů, kterých třetina jsau jezdci. Nejwyšším wůdcem jest wždy komandant kordonu. Rozděleni pak jsau u každého pluku na dwa stejně silné haufce. Bojují jednotliwě, rozptýleně, jelikož boj w řadě jim docela jest neznámý, a jejich srdnatost a wálečnau prudkost darmo by pautal. Cwičí se jen w střílení do cíle z bambitek a ručnic, w přepadáwání, w strojení záloh a skrýší, w harcowání atd. Hlídky jejich we dne w noci se potulují po hranicích, po auwozech a na silnicích, přinášejí a roznášejí wšechny rozkazy, oznamují wšechno i wyřizují; zkaumají zámysly Turků na Rakausko a oznamují je swým wůdcům. Též potřebowáni býwají ke wšem nebezpečnym poselstwím a wyjednáwáním s blízkými tureckými náčelníky, při čemž ne zřídka žiwot odwažují. – Wybírají se serežani ze zámožnějších rodin oněch hraničárů, jejichž setniny nejblíže u hranic leží. Od státu nedostáwá nic než olowo a prach; za to ale rodiny jich oswobozeny jsau ode wšech obecních a jiných robot a daní, mimo to může komandant kordonu každoročně tři nejzaslaužilejší serežany generálnímu kommadu předstawiti, kteří pak odměnu dostáwají na penězích. Staneli se který serežan nehodami we službě k dalšímu slaužení neschopen, dostane od státu plat wyslaužilců. Nesčíslné příklady jejich srdnatosti a smělosti se wyprawují; jeden toliko zde postawen buď, za jehož prawdiwost hodnowěrné prameny ručí. Jak známo, jsau poturčilí obywatelé Bosny z nejdiwočejších a nejodwážliwějších obywatelů Turecka; sultána poslauchají, jen když jim to užitek nese. Rozsáhlé kraje jsau w moci jednotliwých rodin, které swé znamenité swobody ještě z oněch dob podržely, když tyto země ku koruně Uherské náležely. Jsauť to obyčejně potomci chorwatských šlechticů, obrátiwšich se ku koranu, jen aby zachowali statky swé, a z nichž jsau nejčetnější k. p. Zrinský, Keglewić, Jelaćić, Blagaj, Frangepani a j. w. Na spůsob laupežiwých rytířů ze středowěku wládnau na panstwích, neobáwajíce se trestu, laupeží, po sausedních krajích, míwají mezi sebau dlauhé krwawé půtky, laupí wypalují, wraždí a utiskují wšelikým spůsobem barbarským nebohé křesťany, a přetáhnau často přes Rakauské hranice. Takowý laupežník, neb jak se tam nazýwá, aga, časté činil w předešlém století wpády na statky hraničárské; cís. komando po zbytečných žalobách u nejbližšího pašy na hlawu agowu cenu wysadilo několik set zlatých. Brzy se přihlásil serežan jeden u swého staršího, že má chuť, přinésti hlawu laupežníkowu ze středu lidswa jeho; neb jej doháněla k tomu ještě wlastní pomsta za ukrutné zawraždění manželky a dítek. Dostaw powolení došel šťastně za bílého dne k agowu obydlí, i podařilo se mu, wylauditi jej wen. „ Padauchu! “ zahřímal serežan na užasnutého, který nic podobného netuše jen s handžarem byl wyšel, „ přísahal jsem Bohu swému ještě dnes píti krew twau, wražedníku! Žena má a děti, které jsi ukrutníče zawraždil, wolají o pomstu. Táhni do ohně wěčného! “ zwolal Chorwat hlasem wysokým míře bambitkau Turkowi do prsau. „ Allah wí, křesťane, “ prawil aga zatím zpamatowaw se, „ že se doma nebudeš moci welikým hrdinstwím wychlaubat, an jsi přepadnul lstiwě bezbranného, popřej mi poctiwého sauboje ( medjan ), abychom jeden druhého zkusili. “ Serežan swolil a sauboj počal. Napřed wytáhna tento swé bambitky z pásu, položil je na tři kroky od sebe a přikryl je čapkau, pak sundal široký čerwený plášť, rozprostřel jej, a na tři kroky odstaupil od něho, Turek též tak daleko se postawil. Pak poklekl Serežan a Turek sedl, i modlili se po několik minut, načež wstali, handžarů se uchopili, pochwy odwrhli a zdlauhawým odměřeným krokem ku plášti se blížili. Sotwa že oba naň wstaupili, počalo se hrozné diwadlo: handžary blýskaly se a drnčely, a nebylo nic jiného slyšeti než hrůzyplné supání, až po dlauhém boji, kdy oba z četných ran krwáceli, serežan ocel swau Turkowi až po rukowěť w prsa wrazil. Tok krwe se wypraudil a postříkal wítěze, který popadna hlawu padlého za chumáč wlasu jediným tnutím ji od trupu oddělil. Pomstiw takto stíny ženy swé a dítek, schowal hlawu agowu w tlumok, a šťastně domů dojda obdržel za ní odměnu odmnu wysazenau. Takowý jarý lid chrání hranice uherské a ilirské, a mnoho podobných hrdinských kausků hlásá o nich historie, zwlášť za časů wálek s Prusy za Marie Teresie, w kterých se w sewerním Německu s hrůzau wyslowowalo jméno chorwatské.", "id": 262}
{"text": "14. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Technika v Brně, Autor: Sulík, V.; Havlíček, Karel\nTechnika w Brně. W Brně bude budaucím rokem zřízena technika, a tím se podá příležitost také těm od Prahy a Wídně wzdáleným mladíkům, kteřížto schopnosti do sebe mají, nawštěwowati ústaw w nynějším čase welmi potřebný. Mám za to, že ústaw, který wíce do praktického žiwota sáhá, dle potřeb praktických také zřízen býti má. Neschwalowal bych nowé podniknutí tak znamenité a tak potřebné w zemi, kde ho nestáwá, kdyby se utwořil na základě Pražské techniky, we které wědychtiwý mladík tak málo nalezá, že po ukončení swých studií jen po kancelářských pracích tauží, poněwadž do žiwota praktického náležitě uweden nebyl. A čím se stane pro stát takowé množstwí absolwowaných techniků prospěšné? Newidíme-li wíce německých, anglických a francauských techniků w rakauských dílnách se hemžit, kde domácích sil zaměstknáno býti mělo? Wězí-li to w nedostatku domácích schopností, anebo spíše w nedostatečném wzdělání na ústawu technickém? Stáwá se dost často, že stawby znamenité býwají swěřeny cizím mistrům, a tím se upírá našincům dostatečných schopností; na příklad uwádím železnici Rěckau ( Fiumskau ), ku které cizinec s ročním platem přes 100.000 zl. stř. byl powolán; k wywedení stawby řetězowého mostu w Pešti bylo též powoláno cizích sil: wrchní inžinýr s ročním platem skoro 40.000 zl. stř. byl Angličan, a tím se stala pro rakauské techniky tato stawba hrubě nepřístupná, kde se hleděti mělo, schopných a pro budaucnost potřebných sil si získati. A kdo řídí na železnicích parotahy? nebýwají-li to cizinci? není-li potřeba, otewříti schopným technikům rakauským cestu k docílení požadawků nynějších? Kdo zná ústaw technický w Praze, a zwlášť oddělení mechaniku, přiswědčí mně, že málo kdo nabýwá w tom roku nějaké chuti po praktické činnosti; sáhodlauhé trigonometrické formule musí se mladík učit bez uwedení w praktickau potřebu nazpamět; tím se znechutí tato wěda wšem posluchačům, a po skončené a podařené zkaušce s radostí probíhá jednotliwec síně, že z mechaniky wyklauznul, a málo který se slyšet nechá, jenž by se jmenowitě této wědě oddal. Toto oddělení technických ústawů požaduje nejwětších opraw. Slowo učitelowo a příležitost má studujícího na dráhu praxe uwesti. Stawitelstwí na ústawu Pražském nestačí též, by s welkau chutí wstaupil s wyswědčením obdařený technik do žiwota praktického, a kdyby také wstaupil a znowu sám se uchopil potřebných mu scházejících studií, nenalezne žádné jistoty pro swau budaucnost, a tím se stáwá, že nejwětší část absolwowaných techniků se k praxi u leckterého stawitelského auřadu odhodlá, kde se mu po několikaleté bezplatné službě konečně přece místečka dostane za odměnu jeho wynasnažení. Kolikrát dost neschopný pro wykonání malého potřebného díla slauží až do smrti co cestmistr při shotowené silnici, a málo kdy se stane, by mu někdy dost malá práce byla swěřena; též tak málo kdy se stane, žeby schopnějšímu techniku byla příležitost dána, se zdokonaliti. Není také diwu: neb co praktikant seděl nějaký čas u psacího stolku w kanceláři, kde by mu k wětšímu prospěchu bylo slaužilo za často powstáwající stawby prohlížeti, na cesty se wydati a tím seznati díla cizí. Kdyby stát podal těm nějakau možnost na jejich wzdělání, třeba nestáli co praktikanti w státní službě, nastaupilo by mnoho schopných lidí dráhu činnosti, hleděli by se na domácích i na cizích dílech zdokonaliti, by pak co potřební mužowé státu prospíwali. Na železnicích nalezáme několik domácích dokonalých techniků, kteří dříwe nemyslíce na to, že do swé nynější služby wstaupí, při welkodílech ewropejských dosti se zdokonalili. Mladí mužowé, jako byl náš Perner, Kazda a j., hleděli po ukončených studiích při welkých dílech se zdokonaliti; cestami jim byla příležitost dána, seznati díla francauská a anglická; nehleděli na to, jak brzo do státní služby wstaupí, ba nenapadlo jim při jejich skrowném jmění na mnohá léta se do kanceláře nechat zawříti, aby předepsanau dráhu nastaupili k docílení služby státní. Pracowali w cizině u mistrů co schopní lidé, a tím si proklestili cestu we welkém díle swěta a stali se zkušenými muži. Čas a potřeba wyhledáwaly takowých mužů, a tím se stali oni wrchními, státními inžinýry. Kdyby stát poskytowal příležitost technikům se moci wzdělati, a těch wzdělaných sil wždy upotřebil, nehledě na to, jestli ten neb onen stál kdy co praktikant u psacího stolu, odhodlalo by se dosti schopných na studie architektury, a w Rakausku by se cizinec stal zbytečným. Po uchránění Rakauska nastane činná doba, obchod a průmysl nejwíce we slowanských krajinách znamenitě pokwete, wyzdwižení uherských celních hranic, spojení středního moře s čerweným, jak již za wlády býwalé se státi mělo, znamenité w obchodu Rakauska podá měřítko této činnosti. Země rakauské musejí býti spojeny silnicemi, průplawy a železnicemi, tu nastane doba příležitost poskytující technických sil moci upotřebiti. Staň se tedy zřízení technických ústawů dle potřeb praktických, a buď pak studujícím otewřená cesta, snáze dráhu činnosti nastaupiti, tu bude s prospěchem ústaw takowý zřízen, a tím wíce, bude-li také dle potřeb národních uspořádán. W. Sulík. Dod. Red. Co se obsazení míst professorských a ředitelských na nowé morawské technice týče, uzná každý, že od toho nejwíce záwisí budaucnost celého ústawu: neboť učitel dělá školu. Nám posud došli k wědomosti dwa hlawní kandidáti a sice oba rození Morawané: pan Rummler, c. k. custosadjunkt w minerálním kabinetu we Wídni, a p. Schindler, nynější ředitel techniky we Lwowě. O okolnostech obau těchto mužů wíme posud tolik z jistých pramenů. Pan Schindler, Němec rodilý we Slezsku, jest sice muž we swém oboru schopný, awšak neumí slowansky, což musí každý za hlawní záwadu powažowati při takowém nowém ústawu, který má dle nowých zásad rownopráwnosti hleděti tak bedliwě slowanských jako německých interessů. Nezdá se také wůbec, žeby p. Schindler dobré podrobné známosti měl o průmyslu morawském, což se nám zdá newyhnutelná wlastnost na řediteli nowé techniky. Pan Rummler jest rodilý Morawan a znatel swé mateřčiny, a co se schopnosti pro wedení technického ústawu týče, může se s každým jiným měřiti. On dělal na autraty průmyslní jednoty Wídeňské ( ústawu na slowo wzatého ) cesty do Belgie a Nizozemska a jest znatel průmyslu wůbec, zwláště wšak morawského, a tedy mohlo by se očekáwati od něho wedení ústawu Brněnského tak, jak by nejprospěšněji bylo pro Morawu. Slyšíme ale, že mnozí, na jejichžto wplywu mnoho záleží, wšemožně usilují o dosazení p. Schindlera. Owšem že takowí pánowé raději zapomínají na to, že jsau Slowané wětšina na Morawě a že tedy zasluhují, aby se slušný ohled bral na jejich potřeby. Uwidíme ostatně, kterak ještě celé obsazení dopadne.", "id": 263}
{"text": "2. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [článek], Autor: Havlíček, Karel\n– Revoluce, která na začátku roku 1848 wypukla we Francausku, našla swého ohlasu w německých a wlaských zemích, jako i w císařstwí našem, kde stejné takřka poměry k stejnému wedli konci. Wšude wlády nechtějící ustupowati sprawedliwým přáním národů, wšude směr dwojí, jeden čelící k zachowání nadwládí wyšších stawů nad nižšími a příčící se s druhým, kteréhožto heslo jest: Swobodné wywinowání žiwota národního. Dne 22. února wypukla revoluce w Paříži, král Ludwík Filipp swržen byl s trůnu, na který jej posadila rewoluce r. 1830, a prozatímní wláda francauská prohlásila republiku. Hned na to se zdwihli Němci a za nimi Rakausko; již w polowici měsíce březnu se bojowalo na barrikádách Berlínských; w ten samý čas wypukly bauře Wídeňské, odejel Metternich do Londýna, a každý w Čechách wí o 11. březnu a Swatowáclawské lázni. Wlaši již byli we zbrani a bojowali w Lombardsku s Rakauskem pro neodwislost Wlach a wnitřku proti absolutním wládám. Wšechny wlaské země měly konstituci, nežli wypukla revoluce francauská. Francauzům se republika brzy znechutila, a tři čtwrtiny národu žádají nyní obnowení monarchie: wywolení Ludwíka Napoleona Bonaparte za presidenta republiky jest wlastně protestace národu proti republikánskému sněmu, který za časů prwních bauří pod terrorisowáním republikánské strany ( která wlastně jest menšina w zemi ) wywolen, není oprawdiwý representant wůle národu francauského. W Němcích také jistá po ideálech taužící strana od začátku měla neřkuli materiální, alespoň morální přewahu, a sjednocená německá říše byla žádaucím cílem její politické tauhy. Tato strana si počínala welmi hrdě, jakoby oprawdu wládnauti mohla celým swětem, jakoby národowé za milost pokládati si museli, přijímány býti do nowého spolku sjednocených Němců. Frankfurtský sněm, který měl wystawěti nowau budowu státní sjednocené německé říše, již hezky dlauho rokuje o nowé konstitucí německé, a wýsledek wšeho rokowání jest, že Němci ani nechtějí přijímati základní práwa, které sněm Frankfurtský pro ně wypracowal, nechtějí tedy přiwoliti takřka k wystawení nowé říše na základě Frankfurtském. Již brzy nás dojde zpráwa, že sněm Frankfurtský odložil swá sezení na neurčitý čas a že počká na přiležitější chwíli, by se zase sešel k pokračowání započatého díla. Zaroweň jako w Německu také we Wlaších jistá strana w nowějším čase pracowala k sjednocení wšech zemí wlaských. Tato strana se zmocnila wlády w králowstwí sardinském, we welkowéwodstwí toskánském a w posledních dnech také w Římě, přemožena wšak byla w králowstwí neapolském, kde Ferdinand II. se stal nyní ochráncem ze Říma wyhnaného papeže. Sicilie se odtrhla od Neapolska a má wládu swau od neapolské neodwislau. Jedná se nyni o to, zdaliž se tato neodwislost udrží nebo padne; král neapolský chystá wojnu proti tomuto odpadlému dílu swé říše. Jako w Německu také we Wlaších nestane se sjednocení, ku kterému jistá strana pracowala a posawáde pracuje. Rakausko přemůže Lombardsko a odolá Sardinsku, král neapolský pak pokoří Řím a potom Sicilii. Nesmí se wšak myslíti, že cleé hnutí roku 1848 ostalo bez užitku pro národy; nikoliw! w Německu, we Wlaších a w císařstwí rakauském uznána byla následkem tohoto hnutí jedna zásada, která jest základ štastnější budaucnosti národů: zásada totiž swrchowanosti národu čili princip konstituční. We Španělsku wšecko zůstalo při starém, t. j. zůstalo při starém boji dwau stran, které wšak na zřeteli nemají blaho národu, nýbrž jen interessy dwau dynastií. Králowna Isabella není uznána od mocností ewropejských, a protiwní strana totiž Karlistická pracuje k tomu, aby ji s trůnu swrhla. W posledním čase Karlistická strana zase nabyla lepšího postawení. – W Anglicku revoluce od roku 1848 nenašla nižádného ohlasu, neboť wětšina Angličanů se má docela dobře pod swau wládau. Několik znamenitých osob přibylo do Londýna, jako ku př. od nás kníže Metternich, z Francauz král Ludwík Filipp se swau rodinau a swými ministry. – W Belgii, w Nizozemsku, we Šwejcařích, w Dánsku, we Šwédsku jsau wlády takowé, že národy příčiny k revoluci nemají; w těchto zemích také za celý rok 1848 ostalo auplně ticho. Dánsko bylo přinuceno wésti wálku s nastáwajícím sjednoceným Německem, a škoda jen, že se s wálkau nečekalo až ku konci roku, kde by owšem k ní ani nebylo přišlo. Ruský cár Mikuláš a turecký sultán Abdul Medžid nepocítili mnoho z nepříjemností, kterými nawštěwowány byly w běhu roku 1848 korunowané hlawy naší Ewropy. Rok 1849 bude pokojnější, nežli byl rok 1848, barrikády se již stawěti nebudau, a bude-li w Německu o několik malých knížat méně, tedy alespoň k počtu ewropejských panowníků zase jeden přibude, totiž nowý císař francauský, Napoleon II.", "id": 264}
{"text": "1. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Ve věcech sněmu zemského., Autor: Havlíček, Karel\nWe wěcech sněmu zemského. Doslýcháme z mnohých stran, že si obce některé chtí ze sebe jen woliti wýbory a plnomocníky, aby pak jen tito deputowaného wolili. Totoť jest hrubý omyl a nedorozumění: wýbor, který si w každé obci wywoliti máte, jest pauze jen k wůli pořádku, aby totiž sepsal jména wšech woličů z obce, to jest těch obcí, kteří práwo mají woliti. W určitý den pak wšichni woličowé musí i s wýborem na místo k wolení ustanowené se odebrati a tam komissí každý swau cedulku se čtyrmi jmény odewzdati. Kdo sám osobně nepřijde, zadal swé práwo a nesmí nikoho jiného za sebe wyslati!", "id": 265}
{"text": "27. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Návrat deputace], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] H. B. ‒ Deputace naše wrátila se již z Holomauce, a jak slyšíme, byla dobře přijata a u JMC. k hostině pozwána. JMC. wyjádřil prý se k jednomu z deputowaných, že Slowané Rakausko zachránili. Přejeme si, aby JMC. tuto prawdu wždy dobře na paměti zachowati ráčil, zwláště také až nastane den odplaty, aby nezůstali ti, kteří při práci prwní byli, poslední při hodech.", "id": 266}
{"text": "8. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy, Titulek: O Židech., Autor: Havlíček, Karel\nZahraničné zpráwy. W Němcích. W německých Nowinách píše se pořád mnoho o Židech o jejich utištěnosti, a jak by se jim pomoci mělo atd. Nepochopitelno jest, proč se jmenowitě a práwě o tu emancipací Židů ( třeba užitečnou ) Němci tak urputně zasazují, kdežto by přece mnoho důležitějších wěcí na práci míti měli! Hlawní příčina nepochybně jest ta, že se Židé wětší části časopisectwa německého zmocnili, a teď we wšech Nowinách jak říkáme pro domo sua píší. Wůbec jest powšimnutí hodná wěc, že nejwýtečnější spisowatelé němečtí nynějšího času Židé jsou.", "id": 267}
{"text": "5. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 4. prosince, Titulek: [překlad výňatku z článku vídeňského časopisu Wanderer, který kritizuje trvající stav obležení], Autor: Havlíček, Karel\nWídeňské nowiny „ Wanderer “, jejichžto liberální směr již od délšího času se zalíbením pozorujeme, podaly nedáwno úwodní článek při příležitosti wýročního dne nastaupení trůnu. Welmi slušným a spolu přeswědčujícím spůsobem wytýkají wládě, že až posud nic neučinila pro získání si srdcí, ačkoli se nějaké takowé kroky při rozličných příležitostech očekáwaly, jmenowitě též při náwštěwě w Praze a nyní při wýroční slawnosti nastaupení trůnu. Ukončení tohoto článku zdálo se nám tak důležité, že je tuto i swému čtenářstwu podáwáme: „ Je-li jen několik nespokojenců, jen několik zlým duchem posedlých, proč se strachujeme před těmito málomocnými? A kdyby byla nespokojenost skutečně tak hrozná, žeby proto tři čtwrtiny říšských občanů musily býti zbaweny občanských práw, nebylo by záhodno, aby se pátralo po příčinách a aby se odstranily? Nespokojenosti w tomto smyslu wšak nestáwá. — Četná wětšina si přeje weliké sjednocené Rakausko, ona miluje wládnaucí dynastii, miluje císaře a důwěřuje pewně w jeho mladistwau sílu. Četná wětšina se mnohému naučila, mnoho též zapomenutím pokryla. Jako wláda tak nenáwidí a zawrhuje i ona násilný přewrat, jako wláda chce i ona rozumné oprawy. Jako wláda nenáwidí i ona zneužíwání swobody slowa, ale nestrachuje se před ní. Wíť ona, že si prawda cestu proklestí, že lež bude odkryta. Wíť ona, že rány zasazené swobodau tisku jen tisk opět zahojiti může. Wíť ona, že užitek, jenž přináší swoboda tisku, mnohem wětší jest nežli škoda, kterau spůsobiti může. Wíť ona, že státník držící se jedině zpráw podřízených sobě auředníků je jako zraku swého zbawený; nejsauť jí neznáma slowa, jež pronesl welký státník, když prawil: Kdybych neměl opposici, sám bych si ji utwořil. Awšak o wýhodách swobodného konstitučního zřízení panuje stejné smýšlení, různí se jen w tom, kdy má býti toto ústawní zřízení zawedeno. Někteří chtí čekati, až lidstwo wšechny wášně ze sebe složí t. j. až lidi přestanau býti lidmi; jiní spatřuji samau nepoctiwost w projewení protiwného jim mínění a diwí se nemálo tomu, když se o muži jiné politické strany řekne, že i on je poctiwý člowěk. — K takowýmto lidem jsme nemluwili, k nim taužebně očekáwaná tato doba nikdy nezawítá. chybějící koncové uvozovky", "id": 268}
{"text": "4. prosinec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [satirická próza], Autor: Havlíček, Karel\n* – * Radujme se, weselme se! Sláwa! Sláwa! Sláwa! S wýsosti swé sezřel na nás nehodné a w čísl. 48. Orla Tatránského zašlápl naši maličkost Weliký Slon Tatránský p. p. p. Ljudewit Štúr! O! jak sladké, jak čestné jest pro mušku zahynauti pod stupau Welikého Slona Tatránského, a což dím Slona Tatránského? – onť jest Mamut, předpotopní Mamut Wšeslowanský, jenž celé Tatry w ustech má na jedinký oběd, a wydáwá z těla swého hojné řeky Wáh i Hron. – Když již dlauhý čas „ ovadi “ ( muchy jisté ) okolo uší bzučí, musí se přece odehnat. Tak počíná článek w 48. č. Orla Tatránského; při čemž čtenářům swým jen doložiti musíme, že ty „ ovadi “ ( muchy ) ráčíme býti my, dodáwajíce, že tím Wysoce a Hluboce učený p. Štúr sám na sebe nejlepší satyru udělal, neboť známo, na jaká zwířata tyto muchy nejraději sedají. My jsme ty muchy, to nezapíráme, a líto nám jest jenom, že když nás ten Weliký Slon Tatránský w čísle 48. Orla Tatránského ohonem swým odháněl, newyhnutelně na obecenstwo jistau čásť těla swého neslušně ukázati musel. – Tolik o jeho hrubostech a nadáwkách. –", "id": 269}
{"text": "22. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [překlad zákona o obci], Autor: Havlíček, Karel\n– Wídeňské Nowiny od 20. března přinášejí opět nowý zákon – zákon o obci, jejž w několika číslech w překladu podáme: Prozatímní obecní zákon. Obecná ustanowení. I. Základ swobodného státu jest swobodná obec. II. Okres působnosti obce swobodné jest a ) přirozený, b ) swěřený. III. Přirozený obsahuje wše, co se nejblíže týče prospěchu obce a w mezích jejích zauplna prowesti se dá. Pokud potřeba, obmezen bude zákonem jen k wůli obecnému dobrému. We swěřeném zawírá se péče o jisté weřejné wěci, které stát přikáže k obci spůsobem delegačním. IV. Spráwa záležitostí w přirozený okres působnosti obecní náležitých přísluší obci samé, která se wyslowuje wětšinau swých zástupců. V. W přirozeném okresu působnosti jest předstawený obecní prostředníkem wykonáwacím. Hlawa I. O obci místní. Částka prwní. Zřízení. a ) Co jest obec místní. §. 1. Obcí místní wůbec se rozumí obec w katastru za samostatný celek wyměřená, pokud jich wíce nedělá již skutečně jedinau samostatnau obec místní. §. 2. Předměstí dělati mají s wlastním městem pokaždé jen jednu obec místní. §. 3. Jednotliwé obce platní a katastrální mají práwo, spojiti se s jinými w jednu obec místní. §. 4. Jestliže jednotliwé obce nemají prostředků, aby powinnosti jim tímto zákonem uložené plnily, spojeny budau s jinými w jedinau obec místní. Awšak nesmí při takowém sjednocení spojowána býti w jedno majetnost a statek jednotliwých obcí přes jich wůli. §. 5. Obce, které mají znamenitau lidnatost, mohau se rozděliti w části, a pro usnadnění spráwy wyměřiti jim jistý okres působnosti. §. 6. Městům hlawním zemským a krajským městům dají zákony wlastní zřízení. I také jiným znamenitějším městům zůstawuje se práwo, spůsobem zákonodárním žádati za powolení wlastního zřízení městského. b ) Audowé obecní a cizinci. §. 7. W obci místní rozeznáwají se 1. audowé obecní a 2. cizinci. Audowé obecní jsau buďto a ) sausedé nebo b ) příslušníci k obci. aa ) Audowé obecní. §. 8. Sausedé jsau ti, kteří a ) toho času platí jistau wýroční sumu přímných daní z domu nebo gruntu w obci ležícího, nebo z nějaké žiwnosti neb wýdělku, k němuž zákon za wýmínku ustanowuje stále zdržowání se w obci, anebo b ) kteří od obce byli řádně za sausedy přijati. §. 9. Kdo jiným spůsobem, nežli podle práwa dědického w pokolení wzhůru nebo dolů stupujícím, přijde w držení nemowitých wěcí w obci, wykonáwati může práwa sausedská teprw tenkrát, když od obce byl přijat we spolek obecní. §. 10. Příslušníci obecní jsau ti, kteří k obci přísluší buď narozením nebo příjmutím we spolek obecní. §. 11. W narození zakládá se příslušnost k obci té, we kteréž při dětech manželských audy obecními jsau rodiče, při nemanželských pak matka. §. 12. Přijmutí we spolek obecní stáwá se buď: a ) řádným usnešením obecním, nebo b ) mlčky trpíc cizince, který maje rakauské státní občanstwí po čtyry léta pořáde zběhlá w obci se zdržuje bez listu domácího anebo s listem domácím již prošlým; konečně c ) při osobách ženských wdáním se za auda obecního. §. 13. Služebníci státní, důstojníci, s hodností důstojnickau zřízení, duchowní a weřejní učitelé jsau příslušníci obce té, kdež jim auřad jejich přikazuje, aby se stále zdržowali. §. 14. Při změnách příslušnosti obecní jsau děti nezletilé, žijící we spolku rodinném za wlastností rodičů, děti nemanželské za wlastností matčinau, žena za mužem. §. 15. Smrt jednoho nebo obau rodičůw we příslušnosti sirotků nic nemění. §. 16. Příslušníkem obecním lze býti jen w obci jedné. bb ) Cizinci. §. 17. Cizinci w obci jsau ti, kteří nejsauce audy obecními zdržují se w obci. §. 18. Osoby, kterých příslušnost nelze dokázati, stanau-li se k wýžiwě nespůsobny, zůstanau břemenem obci té, kde se naposledy zdržowaly. §. 19. Sirotci osob w §. 18. dotčených jsau příslušní k obci té, kdež se w čas aumrtí rodičů swých nacházejí; nalezenci jsau přislušenci obce, kdež byli nalezení. Příslušnost nalezenců w domích pro nalezence zřízených, ježto jsau ústawy státní nebo zemské, ustanowena bude zákony zwláštními. §. 20. Obec má o wšech audech obecních wésti řádnau knihu ( matriku ), do kteréž každý jich může nahlédati. c ) Práwa a powinností jich §. 21. Každý w obci má práwo: 1. k policejní ochraně osoby a wlastnosty swé nalézající se w mezích obce, a 2. k užíwání ústawů obecních podle dosawadních zřízení. §. 22. Příslušníci obecní mají krom toho práwo: 1. aby se w auzemí obecním bez překážky zdržowali; 2. aby statku obecního užíwali podle dosawadních zřízení; 3. aby zaopatřowáni byli podle prokázané swé potřebnosti, i 4. aby býwali aučastni wolby wýboru obecního w mezích ustanowených w §. 28 ad 2. §. 23. Sausedé mají a ) práwo woliti i woleni býti; b ) práwa jmenowaná w paragrafu předešlém sub 1. a 2.; c ) pokud mají w obci swé řádné sídlo, práwo, aby zaopatřowáni byli podle prokázané swé potřebnosti. §. 24. Wšickni audowé obecní powinni jsau, míti podíl we břemenech obecních. Sausedé, jakož i cizinci, kteří w obcích sídla swého nemají, nesau w nich břemena jen takowá, která se rozwrhují podle wladařských daní anebo podle držebnosti nemowité. §. 25. Cizincům, jestliže se o swé příslušnosti prokáží listem domácím ještě neprošlým, časné zdržowání se obci zbraňowati se nemůže, pokud se náležitě chowají a mají prostředky ke swé wýžiwě. Domníwá-li se býti cizinec w příčině této nějakým usnešením obecním stížen, může se utéci k auřadu okresnímu o pomoc. §. 26. Saukromé práwní poměry wůbec zwláště práwa wlastewná a užitkowá celých tříd neb jednotliwých audů obecnich zůstáwají nezměněna. d ) Zastupitelstwo obecní a wolení jeho. §. 27. Zastupitelem obce místní jest obecní wýbor. Tento wolí se swobodně od obce z jejího prostředku. Práwo woličské. §. 28. Woliti mají práwo: 1. sausedé, a 2. z příslušníků obecních: místní spráwcowé, duchowní, státní auředníci, důstojníci, ti, kdo jsau w hodnosti důstojnické ustanoweni, osoby, které dosáhly akademické hodnosti, a weřejní učitelé. §. 29. Práwo hlasowací má se wůbec wykonáwati osobně. §. 30. Nezletilí a wšecky osoby, ježto jsau pod poručenstwím nebo pod opatrowností, smějí wykonáwati práwo swé woličské jen skrze swého zástupce, manželka skrze swého manžela a wdowy a osoby ženské od muže swého rozdělené, jakož i newdané skrze plnomocníky. §. 31. Krom toho dowoluje se wykonáwání práwa woličského skrze plnomocníka jen w těchto případech: a ) když aud obecní wzdálen jest od místa obce pro dobré obecné, a b ) když držitel gruntů, maje w obci statky, w obci jiné sice jest usedlý, ale w okresu obecním pro spráwu gruntowní držebnosti swé ustanowil pachtýře nebo spráwce i dal jemu moc, aby práwo woličské místo něho wykonáwal. §. 32. Plnomocník ale smí jen jednoho splnomocnitele zastupowati, i musí ukázati plnomocenstwí w zákonním spůsobě sepsané. §. 33. Mezi spoludržiteli, kteří wěc nemowitau daním powinnau drží rukau nedílnau, a mezi podílníky w podniknutí žiwnostním k daním powinném hlas má jenom ten, kdo k daním zapsán jest, a za společnost akcijní její plnomocník. Wolebnost. §. 34. Wolen býti může wůbec každý aud obecní. §. 35. Z wolebnosti wymíněny jsau: 1. osoby w §. 30 jmenowané, 2. osoby wojenské we skutečné službě, 3. auřední a služebníci obecní, 4. osoby, které jsau w opatření chudobním nebo w záwazku čeledním, anebo které žijí ode mzdy denní neb týdenní, a 5. osoby, které rakauského občanstwí státního nemají. Wymezení wšak jsau: 1. dlužníci obce, kteří platiti obmeškáwají, 2. osoby takowé, které měwše sobě uloženau spráwu mohowitosti obecní nebo některého ústawu obecného, neučinily ještě aučtů, jimiž jsau powinny, 3. osoby, o jichž mohowitost byl konkurs zahájen, pak takowé, které po dokonaném řízení konkursním we wyšetřowání nebyly prohlášeny za newinné, a 4. takowé, které pro nectný skutek byly nalezeny winné. ( Budaucně dále. )", "id": 270}
{"text": "14. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: K čtenářstwu svému, Autor: Havlíček, Karel\nK čtenářstwu swému. Propuštěn jsa z wězení, odejel jsem hned druhého dne, totiž wčera na powolání swé jakožto deputowaný ke sněmu říšskému do Wídně. Redakci mojich nowin přewzal w nepřítomnosti mé ochotně na žádost mau wážený přítel můj Wáclaw Nebeský, jemužto za takowau w nynějších zwláště časech jistě welikau obětiwost tuto srdečné díky wzdáwám, přeswědčen jsa, že wážené čtnářstwo tauto změnau zajisté nejen nic neztratí, nýbrž i získá. O událostech, které se mně za posledních těchto dnů přihodily, nyní aumyslně mlčím, abych snad, jsa ještě tuze pamětliw trpkostí těchto, tauto rozhořčeností swau někomu křiwdu neučinil. Po nějakém čase a při chladnější krwi podám o něm auplnau zpráwu. Ostatně owšem neopominu we Wídni pilně do Národních Nowin nejen jednání sněmu, nýbrž i ostatních wšech důležitostech dopisowati. Karel Hawlíček.", "id": 271}
{"text": "5. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Zřízení anglického parlamentu., Autor: Havlíček, Karel\nZřízení anglického parlamentu. ( Pokračování. ) Wšem peerům náleží jméno lord t. j. pán, aniž jest mezi nimi podlé práwa rozdílu: wšickni sou rození radowé králowští a podlé okolnosti soudcowé w záležitostech domu králowského. Lordowé neustupně na zděděných práwech stojíce, wšemožně se proti nowotám wšelikým brání, a jen pak powolují, když widí, že jim odporowání nic nepomůže. A proto byl od nich weliký odpor kladen, když se o přejinačení obecní sněmowny čili o powěstnou reformbill začalo jednat, kterou se owšem moc jejich patrně měla ztenšiti. Nebo w Angličanech jest nejrozsahlejší čásť půdy majetností několika slawných a mocných rodin, jejichžto wladařowé w lordské sněmowně sedí. Wolitelé do obecní sněmowny byli před reformou naskrze skoro nájemníci na půdach těchto panských, a tak se stalo zcela přírozeným způsobem, že za posly z hrabstwí ( knights of the shire ) a měst byli obráni mladší synowé nebo příwrženci rodin panských, kteří arci podlé wůle a nadání přátel swých hlasowali. Z mnohých welikých až 100000 obywatelů počítajících měst se neposílali žádni deputowaní, kdežto malá sešlá městečka ( rotten boroughs ) pro swé zástupce w parlamentě místa měla, ba přečasto hlasy swé za daremných 50–60 lib. st. prodala. A tak bylo snadno pánům jednati podlé wůle swé, náwrhy, které se jim protiwily, rušiti, a nazmar byly wšechny zákony proti kupowání hlasů při parlamentních woleních. Král a národ cítili dáwno newhodnost takowého pořádku wěcí, a již před půlstoletím učinil William Pitt, slawné paměti, náwrh o reformu, který wšak častěji po tom opakowán wždycky ale od lordu překažen, teprw r. 1831 usilowáním národu a lorda Johna Russella přijat byl. Po reformě zůstal počet oudů w obecní sněmowně, jak byl dříwe totiž 658 a sice z Anglicka 471, z Irska 105, ze Skotska 53, z Walesu 29. Městečka nemající 2000 osadníků pozbyla práwa hlasowního, obce počítající dwa až čtyry tisíce obywatelů podržely práwo na jednoho posla, přebylé hlasy se dostaly welikým městům a lidnatým hrabstwím. Při woleních, která se dějou pod dozorstwím sherifů č. civilních náměstků králowských na několika místech w hrabstwí, odkudž na ten čas wojsko odstěhowati se musí, hlasuje každý měšťan, mající 10 lib. ročních příjmů, každý polní hospodář ( yeoman srow. české zeman ) ať si je swobodník ( freeholder ) nebo nájemník ( copyholder ) může-li se 10 lib. jakožto čistým wýnosem ze swého hospodářstwí wykázat. Deputowaným býti nemůže žádný duchowní; deputowaným býti může každý gentleman, když má leta a je rodilý 114 Brit. Gentleman pak není šlechtic, nebo w Angličanech nižší šlechty po zákonu není, nýbrž muž wzdělaný a w žiwnosti swé od jiných nezáwislý. Takowí pak jsou majitelé towáren, a rukodílen, welkokupci, statkáři, swobodníci a nájemníci. Poněwadž wšak deputowaní diét nedostáwají, musí se každý, chtěje byt wolen, jeli z města třemi sty, jeli z kraje šesti sty lib. st. ročních příjmů a to z nemowitého jmění wykázat. Mimo tyto posly sedí w sněmowně obecní čtwero deputowaných z wysokých učení Oxfordského a Cambridgeského, a dwa z Dublinského. Žádný deputowaný nesmí w čas swého poslowání ouřadu nebo ročního platu od koruny přijmouti, sice wyposlowal. On může wšak z nowa do parlamentu wolen býti, leda kdyby jemu wolitelé nedůwěřowali. Arci že se nowým tímto zařízením působení mohowitých pánů a fabrikantů konečně nezmařilo, a kupowání hlasů nepřekazilo: nicméně nabyla obecní sněmowna takowého postawení, že nyní ona a panská jako dwa samostatné sněmy wedlé sebe stojí. A wšak přece obě w jediný organický celek splýwají. K tomu welice přispíwá ústaw británsko-šlechtický. Mladší bratří z rodů panských, wrátíce se, jak swrchu řečeno, k měšťanskému stawu prowozují řemeslnictwí a kupectwí, a tak býwají do obecní sněmowny woleni za zastupitele stawu swého nynějšího, na kterém jim žáleží rowněž jako na swém urození. Sám staw panský není tak odloučený od měšťanského, jako na pewnině a nezřídka se stáwá, že si slowútný lord z prastarého kmene wezme dceru bohatého kupce, a tak stawy a jich interessy w Anglicku dohromady takořka srůstají. Jiná příčina swornosti obou parlamentních domů jest ta, že žádný deputowanec nezastupuje pouze místní interessy obce, z které byl wolen, ale podlé dobré rozwahy swé wěc celého králowstwí. Wšickni oudowé parlamentní mají pro swou osobu práwo nedotknutelnosti, tak že jim nikdo na žádný spůsob ukřiwditi neb ublížiti nesmí, a to w čas parlamentního sezení, 40 dní po odročení a 40 před odročením. W tu dobu jsou prázdni wšech půhonů, žádný soud nesmí proti nim žalobu přijmouti, nebo je po nálezu práwně platném k. p. pro dluhy do wazby dáti. Kdyby se některý oud bezpráwí dopustil, nalezne a wynese každá sněmowna sama, je-li winnen či newinnen. Wůbec si řídí každá weškeré záležitosti swé bez cizého působení: sama si prawidla ( rules ) dáwá, sama je soudcem swým. Posawád wšak není zákonu, který by určowal, jaká práwa sněmowny mají nebo pro jaká prowinění oudowé jejich by pokáráni býti mohli. Za řeči w parlamentě držené neodpowídá nikdo nikomu, leč samému parlamentu; kdoby wšak řádnou řeč držeti chtěl, wystoupí na wywýšené místo. W panské wede slowo Lord-kancléř, obecní si mluwčího ( speaker ) sama ze sebe wolí, a král ho jen potwrdí. Parlament má moc, každého buďsi úřadníka nebo neúřadníka obeslati, aby předložil wšechny oučty, listiny a jednání, tykající se zpráwy zemské, má-li jc w opatrowání swém, a parlament může ze sebe wýbory jmenowati, kteří by tyto wěci ohledali. Pak může požádati spráwy o wěcech zemských jakých koli, o školách, žalářích, řemeslnictwu atd., může wše očitě wyšetřiti skrze oudy swé, kteří za tou příčinou při wší říši swobodnou poštu mají. Každý občan smí zaslati jak ku králi tak k parlamentu adresu, t. j. písemné mínění buď pod způsobou rady nebo prosby. ( Pokračowání )", "id": 272}
{"text": "3. březen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Francouzský bál], Autor: Havlíček, Karel\nŽihadlo. Smáli sme se onda že si u nás také učení pánowé na merendě pobláznili. O francouzských učencích dočítáme se horších wěcí. – Na slawném bále u direktora welké opery w Paříži, Leona Pilleta sešlo se množstwí proslawených mužů ze swěta učenců, k němuž tam i ministry jako Guizot a j., kteří tam přítomný byli, počítají, z básníků, umělců, deputowaných, adwokátů atd. Tančilo se welmi mnoho. Mezi wšemi tanečníky ukázal se býti nejsetrwalejším slowútný historik Louis Blanc; ten tančil tak diwoce, že mu diw šosy neulítly. To se naši – k tomu ještě mnohem mladší historikowé na merendě chowali mnohem modestněji. Jeden seděl w polském županě s wýrazem welmi usedlým za periodickou pintou sprawedliwého piwa; jen chwílkami pohlížel na čisté rukawice z černě zastřených prsou jemu wyrůstající a přitom projewowal začasté lehkým mrknutím swou spokojenost. Druhý tančil sice, ale jak tančil?! Důstojně powážně, rozšafně – s ouplným ušetřením šosů – slowem práwě šosácky.", "id": 273}
{"text": "24. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Poláci, Titulek: [polemika s časopisem Jutrzenka], Autor: Havlíček, Karel\nŽádáme redakce polských časopisů, aby následující článek swým čtenářům předložili. Trpké, ale zdrawé poučení neškodí. H. B. Chtěli jsme za příčinau nejnowějšího protislowanského wystupowání Poláků zwláštním článkem wyjasniti smýšlení jejich, ale předešla nás w tom Jutrzenka w Krakowě wycházející, která dne 19. října podáwá následující článek, jenž auplně wyobrazuje newědomost, naiwnost, spolu wšak pýchu a přemaudrost šlechty polské. Stůj zde na wěčnau památku tento článek, jenž nás wěřiti učí to, co prawí sedlák polský, totiž že šlechta polská wlastně není ze slowanské, nýbrž z tatarské krwi. „ „ Nowiny české horší se stále na Wídeňany a jednání sněmu, powstáwají proti Polákům jakožto jediným posud osobám, jenž we zmatku rozpadlých sil jakýsi lad a pořádek uměli zawést, ba lají nám, jenž w tomto boji Wídeňanům a Maďarům srdečně přejem wítězstwí. Ne pro ně, ne pro Čechy, pro národ, který tak se uměl snížit, že nyní tomu samému Windischgrätzowi, co jej před několika měsíci bombardowal, dal rukojmě wěrnosti, prose ho, aby co možná rychle opustil zem a spěchal k Wídni, chwějícímu se panujícímu rodu na pomoc; — ne pro Čechy — opakujem — ale pro nás samé, pro Poláky klademe tuto několik slow, které nech myšlénky naše objasnějí, je-li jakého objasnění ještě potřebí. Nemůžeme zapřít, že celá wěc zdá se na prwní pohled temnau a nesrozumitelnau. Poláci berau čím dál tím činnější aučasť w boji, který dělí Rakausko na dwě polowice, a wystupují zdánliwě proti hnutí slowanskému. Ale Poláci rozumí, že stanowisko Slowanstwí, na něž je klade Jelačić a Čechowé, jest prahanebné, jelikož zkrátka najmuté, w službě kamarilly. Na krátce na dlauze zastydí se Jihoslowanstwo, pakli w něm skutečně, jak se nadějeme, tkwí zárod budaucího žiwota, nad tau rollí, k jaké je wywedl horwatský bán. Maďarowé, přišedše tuhau zkauškau k přeswědčení blízkého, welmi blízkého podrobení anebo auplné záhuby, které je zbawil jen šestý den října, odříkají se od té chwíle útisku a panownictwí nad Slowany. Jsau w dějepisu příklady, že dwa národowé, došedší na nejwyšší stupeň wzájemné nenáwisti, zapomenau na dáwné urážky, spojí se tím silněji a wystawí si od té chwíle společnau pro budaucnost historii. Klademe ještě jednau před oči zpomínku na Litwíny, národ, který z auhlawního nepřítele stal se najednau přítelem, milowníkem Polsky, a od té chwíle s ní na wždy se slil. Z té strany je otázka buď již ulehčená, buď se dá w brzce ulehčit. Nyní o Slowanech. Jelačić se swými hordami je odewšad stísněn; s jedné strany Uhři, s druhé Wídeň a s třetí Dunaj zamykají ho w trojhran. Nedostatek potrawy a střeliwa naň čím dál tím wíc doléhá, a tak, pakli Wídeň bude s to lépe se zorganisowat a Uhři o trochu wíc odhodlanosti si dodat, doufáme, že ani Windischgrätz ani strana dworská Jelačića nebude s to uchránit. A jest wěru důležitá wěc, nynějšího bána horwatského docela zničit anebo jej auplně oddělit od záležitosti slowanské. A toto dílo je zůstaweno Polákům, neboť Polsko, ač materialně bez síly, má ještě dost síly mrawní a může tau zbraní skutečně jednat. Poláci w boji Horwatů s Uhry neutrální, anebo raději oběma stranám naklonění, ješto je s jedné strany wáže podání historické, společnost podrobenstwí a utrpení a nade wšechno společnost skutečných nepřátel, s druhé zase spojuje pokrewnost a jednorodost, mohau shodau a wyrownalostí wálčících národů jen získat a stát se silnějšími. Na to myslili ode dáwna. Byla doba, kde se Slowanstwo poprwé shromážděné na sjezdu slowanském w Praze poddalo mimowolně pod mrawní wládu Poláků. Netajme si, že w čele Slowanstwa musíme spatřit buď Moskwu anebo Polsko. Jediní jen Čechowé, a to národ takowý jako Češi, mohau widět w dynastii rakauské náčelníka Slowanstwa. A na kormydelníku, jakého si Slowané oberau, musí záležet budaucí jich žiwot. Proto jsme se upřímně radowali ze sjezdu Pražského. Ale Windischgrätz poznal brzo ducha, který tím shromážděním začal wládnaut, a děla Hradčanská wyplemenily klasy myšlénky o Slowanstwu sotwa wzešlé. Podobalo se, že sjezd slowanský, sblížiw neznané posud kmeny a rozehnán bodáky, doplnil swé powolání a tím silněji pobratřené kmeny spojil. Podobalo se, že Slowané poznají hned swého nepřítele a že boj započatý na ulicích Pražských přenese se do wšech částí Slowanstwa pod žezlem rakauským stojícího. Wyznáwáme se, že jsme se w tom mínění sklamali. Slowané jižní a západní nedospěli posud k wýšce nynější doby. Slowanský ráj Kollárůw nemá ani jednoho muže činu národů těchto, jsau tam sami dějepisci, filologowé čeští a slepí básníkowé srbští, ale krom polských nenajdeš tam žádného hrdinu. Opakujem, že nynější hnutí Slowanů je hnutí falešné, způsobené jediné od pletichářů dworských. A to je poslední úsudek, jaký Jelačić dle našeho zdání zaslaužil. Kdyby w tom wězela myšlénka prawdiwá, nebyly by jí ani bodáky ani peníze rakauské na pomoc. Ale nehledíc na to, že někdo zle užíwá swé bdělosti, musíme se již z toho těšit, že se probudil a začal rozwinowat neznané posud síly. Jedná se jen o wytknutí dráhy a směru, jak se swěží ti žiwlowé mají rozwinaut. Dworské pletichy byly s to, opakowat wýjewy dost podobné wraždám haličským r. 1846. Slowané místo aby se pohodli s Uhry, udeřili na ně a chtěli wyhubit národ, který jim někdy bude nejzpůsobnějším pomocníkem a podporau budaucího stawu. Neboť Maďaři, jak mile se jen s Němci nespojují, stanau se již tím samým našimi spojenci. Již za času slowanského sjezdu začínaly swáry mezi Jihoslowany a Maďary. Byla tam řeč o způsobech úplného wyhubení Maďarů. Jen Poláci samijedini tomu odporowali. Zatím se Horwati a druhé kmeny jihoslowanské přeměnili z wojínů bojujících o národní bytí w najaté pacholky strany, jenž práhne po záhubě swobody maďarské. Od té chwíle, prawíme upřímně, ztratili wšechnu naši wážnost, a přání naše přesídlly se do táboru maďarského. Prwní jednání drámy ukončilo se šťastně. Jelačić stal se z wítěze přemoženým. Co nám dálší rozwin přinese, to ukrýwá nedaleká budaucnost. My prorokujem, že Slowané, aspoň jižní, najednau prohlédnau a přejdau k té straně, kde je čeká čestnější než posud powolání. “ “ Tolik jest slow hrdé newědomosti šlechtické! Dowoleno nám budiž, poněkud filologická poznamenání k tomuto maudrému článku přiwěsiti. Hned na počátku dowídáme se něco z brusu nowého a celému swětu posud neznámého: Jen Poláci drží nyní pořádek we Wídni! — Wěru, bez Poláků by nikde ani we Wídni se neudržel politický pořádek! — Druhá nowinka, kterau se Praha dowídá z polského časopisu, jest, že jsme Windischgrätzowi dali rukojmě a prosili jej, aby rychle na Wídeň pospíšil!! Diwme se! Poláci prý zdánliwě wystupují proti Slowanstwu! Zdánliwě? — ba bezbožně oprawdu! Je-li prý w Jihoslowanech skutečně zárodek budaucího žiwota? táže se Jegomosć polský pan demokrat. — Ba již nyní jest w nich žiwot wětší, než u wás, páni šlechticowé polští: oni Srbowé i Horwati, celý lid, powstali statečně bojowati o swau swobodu, a wáš lid polský potlaukl wás r. 1846, když jste powstati chtěli! Jak jste si jej wychowali, tak jej máte. — Co se nám ale zwláště líbí, jest, že nás Krakowská Jutrzenka — nepochybně z dobrých pramenů snad na čestné slowo Košutowo — ubezpečuje, že se Maďaři od nynějška odříkají utiskowání a panowání nad Slowany. Milí Srbowé, Horwati a Slowáci! wložte meč do pochwy, Jutrzenka Krakowská wam wyjednala u swých bratránků maďarských, že wás již nebudau utiskowat; jen jim teď přejte oddechu, aby se na was zatím lépe zmohli! A to přátelstwí, ba manželstwí mezi Litwau a Polskau, o kterém šlechta polská tak ráda wyprawuje! Letos z jara slawilo se we Wídni bratrstwí mezi Maďary a Němci, to jest: židi z Uher a židi z Němec pili na to, že jsau bratři. Zrowna tak šlechta polská z Litwy, šlechta polská z Rusi a šlechta z wlastní země polské připíjejí si na bratrstwí Litwy, Rusi a Polsky — ale Litwíni, Rusíni i ( bohužel! ) lid polský proklínají zatím celau swau šlechtu. Polská šlechta přiwedla dwa weliké národy, Litwíny a Rusíni, o swobodu, zahnízdila se mezi nimi, ssala z nich žiwot, a to nazýwala bratrstwím! Známe dobře sympathie waše pro Maďary, jste wy wěrní bratránci: co Maďaři činili Slowanům a Rumunům, to jste wy, šlechto polská, činili Rusínům a Litwínům. Cár ruský utiskuje zřejmě, neukrýwá se se swým despotismem: wy ale a Maďaři utiskowali jste pod firmau swobody, demokratie a bratrstwi, wy jste utiskowali a chcete ještě utiskowati po farizejsku! Kdo jest horší? — Wy zrowna tak prohlašujete Rusíny za reakcionáře, proto že se nechtějí dát od wás utiskowat; jako Maďaři prohlašují Horwaty za reakcionáře, že chtějí být samostatní. Maďaři předhazují Slowanům swým rusismus, knutoslužebnictwí, jako wy Rusínům: a proč? proto že nechtí waši a maďarskau wládu nad sebau trpěti. Wy oba, maďarská i polská šlechta, jste swobody proto nehodní, poněwadž sami pro sebe swobodu wyhledáwajíce, jiným swým poddaným ji béřete. Proto nemůžete sami swobody dojíti, jak wám to poctiwí demokrati waši, ku př. Liebelt, sami do prawdy powěděli. Žebyste ostatně Jelačiće a jeho „ hordy “ ( tak jmenují se po bratrsku Slowané!! ) rádi widěli zničeného, nepochybujeme: awšak se nešalte marnau nadějí. Také z brusu nowá wěc, že na sjezdu Pražském Slowanstwo počalo a odewzdalo se mimowolně morální wládě Poláků!! Buď Moskwa neb Polska musí prý být na čele Slowanstwa!!—Nesmáti se takowé newědomosti a marnosti, je wěru těžká wěc. Pštros když hlawu do písku strčí, myslí, že jeho nikdo newidí, protože on nic newidí. Také wy myslíte, že před tím, než wy jste se o Slowanstwu dowěděli, žádné nebylo. A pod tau waší morální wladau, pod waší hegemonií to by Slowanstwo asi kwetlo. Jaká nadutost, práwě šlechtická! Rusowé, nejmocnějsí národ slowanský a nejmocnější národ w Ewropě, nikde se posud nezmínili, že chtí být na čele Slowanstwa; my Čechowé, od kterých idea ta powstala, od kterých již tak dáwno pilně pěstowána a rozšiřowána jest, nikdy jsme nebyli tak naduti, abychom sebe za čelo Slowanstwa nabízeli a wnucowali; Jihoslowané, nejmocnější nyní swobodný národ slowanský, wojsko Slowanů, také se posud nikdy neosmělili, přednost chtíti mezi rownými bratry swými: a jenom wy polská šlechta, w zaufalých bídných okolnostech swých a kromě toho posud ani za mák o Slowanstwo nezaslaužilá, nabízíte se nám za průwodčího, za welilele!! — Pýcha spojena se slabosti jest nejohawnější wěc pod sluncem! — „ Jižní a západní Slowané nedorostli ještě do wysokosti nynější doby! “ prawí dále ewangelista w Jutrzence Krakowské. Sewerní Slowané také arci nedorostli, kdo tedy dorostl? — patrně nikdo, než střední Slowané, t. j. šlechta polská. A kde mate owoce té swé dospělosti, jak daleko jste již došli se swau politikau? — My západní a jižní Slowané wzděláwáme lid swůj, na ten se opíráme a stawíme pracně ale pewně hradby nezrušitelné swobody a samostatnosti swé: a co činíte wy dorostlí do wysokosti nynější doby? Wy pro zábawu swau a paniček swých romány a diwadla spisujete, nowé mazury komponujete, plány na rewoluce do wětru malujete, a pro lid swůj — kořalku pálíte! Tak jste dorostli do wysokosti nynějšího demokratického času!! — 656 „ Hýbání slowanské u nás w Čechách a u Jihoslowanů jest prý pauze od intrigánů dworních wzbuzeno! “ píše dále Jutrzenka. — Co tomu říkáte, wy naši tolikalelí spolupracowníci na poli národním, kteří jste tolik pronásledowáni byli od policie a auřadů, poradili wám intrigáni dworští, abyste pracowali o wyswobození národů slowanských? —! Konečně ale tážeme se, je-li rádno, podržeti we spolku swém takowé spojence, kteří se s námi při slawnostech a na bálách bratrují, ale w rozhodné nejnebezpečnější době přebíhají do táboru nepřátelského? Není zajisté! Pracujme tedy jen my západní a jižní Slowané společně s Rusíny haličskými společně a poctiwě o swobodu slowanskau, pracujme také o to, aby lid polský wzdělání došel, a aby tak na rozwalinách protislowanské a wládychtiwé šlechty polské sám národ polský postawil s bratrskau pomocí naší pewnau twrz swé wlastní swobody, která se ochotně wedlé nás ostatních co rowný k rownému, co Slowan k Slowanu postawí, a nebude chtít neslušnau wládu nad spolubratry, jako dosawadní šlechta polská, která posud ( bohužel! ) jediné polský národ representuje.", "id": 274}
{"text": "23. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Strany divadla]., Autor: Havlíček, Karel\nStrany diwadla. Litujeme nemilý omyl, který se nám we předešlém čísle nowin přihodil, že místo, aby se čtyrykrát česky a čtyrykrát německy hrálo, wytištěno jest německy třikrát. Každý dobromyslný wyswětlí si jistě sám tento omyl, neboť každému powědomo jest, že se týdně osmkrát a ne sedmkrát hraje. Litowali jsme tohoto omylu, který se proti naší wůli a proti našemu aumyslu w tisku přihodil, tím wíce, že nám jej mnozí tak wykládali, jako bychom my Čechowé již nyní hned z mezí rownosti wystupowali, a proto snad mnozí proti nám w této wěci austně horlili. Když ale nyní aumysl swůj w této záležitosti lépe wyswětlíme, nepochybujeme, že žádost tato od wys. sl. pánů Stawů skutečně wyplněna bude. Myslíme totiž, aby se w neděli odpoledne jako posud česky hrálo pro onu část obywatelstwa našeho, které wečerní doba nepříležitá jest. Pak se jednau za týden může dáwat česká zpěwohra, do které česky nerozumějící tak dobře choditi mohau, jako do wlaské a do německé, dwakrát za týden hrálo by se české drama neb weselohra. Takowým způsobem by owšem měli němečtí obywatelé pro sebe pět předstawení týdně a to myslím, že není nemožná wýmínka. Co se ostatně strany nedostatku herectwa namítá, zhola jest nepodstatné; známoť, že můžeme každau chwíli za dobré slowo a trochu peněz českau wýbornau zpěwohru sestawiti, s těmitéž wýmínkami najde se české drama a weselohra. Když nyní za darmo jsme si wydrželi dosti obstojnau hereckau společnost, podaří se to zajisté za dobré platy mnohem lépe. Tážeme se, jaké by bylo nynější německé diwadlo wys. slaw. pánů Stawů českých, kdyby také hercowé žádné platy nedostáwali, jako posud u českého, nýbrž jenom pauhé dobročinnosti obecenstwa odewzdáni byli?", "id": 275}
{"text": "7. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Upozornění na novou knihu], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Činíme obecenstwo pozorno na nowau welmi praktickau knížku pro nynější okolnosti „ Malau gramatiku pro Čechy \", která w jazyku českém i německém od W. W. Tomka již w tisku jest a brzy wyjde.", "id": 276}
{"text": "9. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 5. srpna. ( Dokončení. ) Rokowání dálší o řádu jednacím bylo tenkráte welmi zajímawé, zwláště proto, že nám trochu odhalilo oponu zdejšího liberalismu. Poznamenati totiž musíme, že se referent o jednacím řádě p. Mayer nedáwno stal statním sekretářem ( t. j. jako ministrem ), dále že i p. Fischhof raddau ministeriálním učiněn jest, a že někteří jiní ze zdejší lewice německé na podobná důstojenstwí buď wyhlídky neb aspoň chuti mají. W dosawádním provisorním řádu jednacím, který zhotowen byl ještě za časů, když pp. Mayer, Fischhof do ministerstwa nenáleželi, ustanoweno bylo, že každý deputowaný práwo má, w každau dobu ministerstwo interpelowati t. j. otázku jemu postawiti. Když ale nyní k tomuto §. jednacího řádu došlo, nawrhowal již p. Mayer, aby se wždy 24 hodin každá takowá otázka napřed ministerstwu oznámiti musela, a aby nikdo nesměl interpelowati, leč když se 10 audů sněmowny pro to prohlásí. Toto nowé obmezení našlo ale w sněmowně tak silný odpor, že odmrštěno jest. Violand předewším podotknul, že interpelace jest swaté práwo každého deputowaného, a že se stáwá tenkráte, když se chce některé okolnosti dowěděti a pak nějaký náwrh podlé toho učiniti. Z pauhé wšetečnosti a z lehkomyslnosti nikdo nebude interpelowat, sice by i president, i sněm i časopisy jej pokárali. U nás owšem býwají interpelace častěji než w ostatních konstitučních zemích, ale jenom proto, že minulé naše okolnosti byly zlé a tajné. Myslím také, že naše ministerstwo skrze takowé neočekáwané interpellace nepřijde nikdy do rozpaků, aspoň se posud ze zkušenosti ukázalo, že naopak skrze neočekáwané interpelace tím wíce důwěry nabylo. A kdyby ministři skutečně skrze takowé otázky do rozpaků přišli, nebyli by ministři dle potřeb lidu, nezasluhowali by důwěry. Brestl tentokrát zcela jiného byl smýšlení než jindy. Že prý se těmi interpelacemi čas maří, že jest nynější náwrh ještě prízniwější atd. atd. Thiemann z Čech: Hlawní wěc při interpelací jest, že ministerstwo bez příprawy odpowídá, sauhlasí auplně s Violandem. Rieger: že bychom se tak sami opět obmezili; interpelace jsau jedno z nejdůležitějších práw deputowaného. Jsau k tomu, aby se na některé nedůstatky neb chyby poukázalo a k rychlému naprawení příležitost zawdala, též aby se smýšlení ministerstwa o některé wěci poznalo. Owšem nynější ministerstwo užíwá důwěry naší, a proto myslíme, žeby těch 24 hodin nezneužíwalo. Ale může přijíti nowé ministerstwo, we které budeme míti méně důwěry. Ministerstwo jest jako hospodář. Dobrý hospodář má wždy wšechno w pořádku a může každau chwíli hostům swým celé hospodářstwí ukázati. Když se ale náwštěwa již o 24 hodin dříwe oznámí, tuť se arci mnoho nepořádků a nečistoty zatím odklíditi může. A zwláště nyní, kde telegrafy a železnice prostředky poskytují, co nejrychleji snad již příčinu interpelace odstraniti a před sněmem se pak čistým ukázati, že se nyní snad tohoto práwa zneužíwá, jest proto, že tato zbraň nowá jest, a tudy jí každý rád zkauší. Až bude dále lepší pořádek w zemi, nebudau interpelace tak hojné. Ostatek se může ponechati uznání každého a dobré radě presidenta, kterému se bez toho w sezení wždy napřed interpelace oznamují. Klaudi a Jonak též w podobném smyslu mluwili, hájíce swobodu interpelace. Löhner zastáwal ale náwrh p. Mayerů a snažil se wywrátiti řeč Riegrowau, což se mu ale nechtělo dařiti. Fischhof též tak: že komoře na tom záležeti nemůže, aby ministři do rozpaků přišli, nýbrž aby důkladně odpowěděli. Pillersdorf též wýborně hájil swobodu a neobmezenau interpelací, odwoláwaje se na příklad Anglicka, kde se též deputowaní každau chwíli ministrů táží o cokoli. Wywrátil též důkladně řeč p. Löhnerowu. Trojan ohradil se proti těm, jenž i w interpelacích a wšude zlé aumysle hledají, a hájil též swobodu interpelace. Rieger ještě doložil kromě obrany swé předešlé řeči proti Löhnerowi, že když se ministerstwu 24 hodin času dá, bude to tak, jako by se dámě již 24 hodin náwštěwa oznámila, aby se napřed přistrojila, tak jak se nawštěwowateli nejlíp zalíbí. Když ministerstwo hraje poctiwě, může se nám w každau chwíli do karet dát podíwati. ( Pochwala a weselost. ) Pan státní sekretář a toho času referent Mayer nemohl tentokrát ani swau obyčejnau dialektiku a sofistiku k službě míti, náwrh jeho propadl, a máme auplnau swobodu interpelace. W ponděli bude se jednati o náwrhu p. Selingrowě stran pochwaly wlaské armády, a o náwrhu p. Kudlichowě stran zrušení poddanosti. Tento druhý náwrh zasáhne již hluboce do žiwého, a doufáme, že se sněm liberálně zachowá.", "id": 277}
{"text": "6. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Die deutschen Hegemonen, Autor: Havlíček, Karel\nDie deutschen Hegemonen. H. B. — Pod tímto titulem wyšla práwě w Berlíně malá německá knížka 52 str. w 8wu ale plná bolestných pro Slowanstwo prawd. Neznáme posud žádnau knihu, která by tak w krátkosti wyčtla s neobyčejnau historickau a statistickau učeností wšechny křiwdy od národu německého Slowanům učiněné, zwláště za nejnowějších dob. Knížka jest tím zajímawější, že wyšla práwě w této rozhodné době a od spisowatele Poláka, který se sice jen písmeny J. K. podepsal, awšak odwoláním se na znamenitého učence německého J. Gervina, redaktora Deutsche Zeitung w Heidelbergu, patrně z anonymity wystupuje. My nemůžeme podati auplný překlad této knížky, protože obsahuje mnoho welmi trpkého proti dynastii rakauské, což bychom dle nynějšího zákonu o tisku newyhnutelně hodným trestem zaplatili; awšak pokládáme za powinnost swau, uwésti zde alespoň nejdůležitější místa. Motto knížky jest ze Šillerowa Wallensteina: „ Und das römische Reich, dass Gott erbarm! Sollte jetzt heissen: römisch Arm. “ W předmluwě uwádí příčinu, proč rok 1848 tak chlubně započal a tak malicherně se skončil; proč k porodu pracující hora swětské revoluce tak směšné myši na swět přiwedla, jako jsau president Bonaparte, Wranglowa diktatura w Berlíně a Frankfurtský parlament, příčina tato jest, že tragický čas našel komické charaktery; a probraw pak a pojmenowaw tyto charaktery prawí: A nad těmito směšnými trpaslíky ční jenom tragická postawa Slowana, jenž smělau rukau trhá záclonu s nynějšího obrazu Saiského, nazwaného „ deutsche Einheit “, a kráčí jako hrdinowé staré tragedie, jak básník prawí, na prknách, která tento swět znamenají, zahalen we škrabošce. Nad rolničkami německých snílků třpýtí se čáko městaborného Chorwáta. Weselé jest umění politických kantorů, ale pochmúrné, trpce pochmurné jest žití národů. Knížka sama rozdělena jest na tři části: w prwní wykládají se nynější nesprawedliwosti německého parlamentu k Poznaňsku a následky toho; tato část obsahuje mnoho nowých a zajímawých zpráw a náhledu, w druhé líčí se historickým spůsobem německé soběctwí proti Slowanům, zahalené do raucha náboženstwí, civilisace a swobody, třetí obsahuje náhledy o budaucnosti Slowanů. I. Těžko jest — myslí spisowatel — poznati prawý směr toho blázince ( Narrenschiffs ), který se prý auředním spůsobem jmenuje Frankfurtský parlament. Ale z dwau saučasných událostí může se dobře poznati. Část welkowéwodstwí Poznaňského prý zněmčenau žádali němečtí hegemoni, ačkoli měla odjakžiwa s ostatním Polském stejné historické osudy; a na skutečně podánštěnau část Šleswíku dělali si zase tito hegemoni práwo, protože měl stejné historické osudy s Holštýnem a tudy s Německem. A oba tyto sobě protiwné požádawky, které se jako římští augurowé nemohau setkati beze smíchu, wyřkli zároweň, jedním duchem we jménu stejného a toho samého „ dobrého práwa! “ Dobré práwo bylo tu pauze nestydatá zištnost, která w ten čas s německých knížat přešla na německý národ — neb jen zlých se zbawil, ale zlé zůstalo. Ale toho nebylo dost; ačkoli se w Poznaňsku odwoláwali na národnost, přece zas dekretowali, že jsau rakauští Slowané Němci, horšili se nesmírně a přešli k dennímu pořádku, když jižní Tyrolci ( Wlachowé ) nechtěli přijmaut pozwání do Frankfurtu, jmenowali Karla Alberta rebellem, protože nechtěla být Italie w Němcích. W okamžiku byla Praha německau universitau, Terst německým přístawem a Poznaň německau pewností. Zatím ale mnoho uklauzlo pod nohami a rukami německých hegemonů. Museli se dát we Šleswíku od Ruska potupně zakřiknaut; museli pustit Rakausko slowanské i německé; a o Italii raději mlčí. Museli pustit a upustit — ale owšem ne z dobrého rozumu ani ze zbytečné smělosti. Praha je nyní slowanská universita, Terst není německý přístaw — ale Poznaň jest posud ještě německau pewností. My ubozí Poláci, my barbaři, nejsauce paprskem filosofie oswíceni, držíce se wždy ještě nepraktické wíry našeho básníka, že je cnost nejwětší maudrost, neměli jsme nikdy tento „ pud na wýchod “, jak to pan v. Gagern nazýwá, tento pud k tlačení ( dieser Drang nach Drängen ), tento wše zahrnující swětocit, a náš nejprwnější král Boleslaw Weliký byl tak obmezen duchem, že naznačil hranice panowání swého kowowými slaupy w řekách. Pozňan se neodřekli němečtí hegemonowé. Snad žeby zde jejich „ dobré práwo “ lepší bylo než w Rakausích, w Šleswíku a w Italii? O nikoli! Jenom proto, že tu cár nic proti tomu neměl, že se ten kus kusů Polska ještě rozkauskowal, a poněwadž se Friedrich Wilím IV. dle wyjádření Bassermanna „ němečtější “ shledal, než naděje byla. Z počátku owšem nebyli proti Polákům tak němečtí. Když galvanický praud, jenž žíly Francauska proběhl, také žabí stehýnka německého Bundesstaatu otřásl, tu jsme byli dobří spojenci proti ruskému arciwrahu, a tenkrát se woláním „ Ať žije Polsko “ poskwrnili mnozi znamenití mužowé, kteří lezli po wšech čtyrech na wýšinu zákonodárstwí. Tenkrát necítil ještě nynější reichsminister-president pan v. Gagern w sobě nic o tom powěstném „ pudu na wýchod “, naopak on držel welmi prudkau řeč k obnowení Polska, a Prusko s Rakauskem měly dát prwní příklad; tenkrát prawil nynější reichsministr, tehdy owšem jen professor Robert v. Mohl, že se Halič a Pozňany nemají brát do Bundu, nýbrž aby byly powažowány co drahé zálohy w rukau Německa k budaucímu Polsku, a přidal ještě wýslowně, že „ deutsche Brüder “ w oněch krajinách musejí sdíleti osudy polské říše; tenkrát jste ještě i wy, pane! ( Gervinus ) w Deutsche Zeitung dowolowal Polákowi zastupowat swůj národ, a psal jste o powinnosti německého národu, aby naprawil křiwdu od swých knížat Polákům učiněnau, tenkrát jste ještě i wy, pane, žádal od Pruska, aby dalo Pozňany na swobodu, aby hodilo kostku. “ A pak konečně, když wypukly ony nesmírné bauřky — jak říká císař Mikuláš — w německých piwních sklenicích; když nastaly ty barrikády, z kterých lezli němečtí hegemoni na kurulské stolice; když se Prusko strojilo na odhodlaný skok do Německa; když Wídeň wykarabáčowala Metternicha trikolorem — jaké hymny se tu pěly o naší polské swobodě, jaké nezaslaužené chwály wzdáwaly se tenkrát Polákům. Tu se na nás zachytil srdečně Vorparlament jakožto na Vormauer ( zeď ) proti Rusku, tu ubezpečowal arcikníže Jan, který byl ustanowen ohříwati německau císařskau stolici pro krále pruského, naši haličskau deputaci, že wždy nanejwýš milowal Polsko. A nejen Vorparlamenty a Vorcísařowé takto mluwili, i mnohé wlády německé ubezpečowaly nás swé oddanosti a podpory. Kdybysme směli mluwit, kdybysme wěrně wyprawowati mohli, jak newěrě se s námi zacházelo, kdybysme wyzraditi chtěli, jak jsme byli zrazeni — mohli bychom jmenowat jména pruských březnowých státníků, kteří nás k rychlému zbrojení napomínali, z pruských zemských kas nám peníze na zbraně nabízeli, kteří chtěli naše důstojníky wyslat do Haliče, abysme odtud i z Pozňan najednau wpadli do ruského Polska, a kteří dali jednoho pruského generála, aby se radil s jedním našim wůdcem od r. 1831 o wálečném tažení proti Rusku.... To bylo tajné wyjednáwání, a nebylo weřejné jednání z počátku též podobné? Nebylo ustanowení Willisena dosti zřetelné? Neporučil mu p. ministr wnitřních záležitostí, aby se spojil s polským národním wýborem? ( Později, když se záležitosti s Ruskem trochu naprawily, říkal již zas p. ministr tak nazwaný polský národní wýbor! ) Tohoto král. komissara ( Willisena ) k nám poslaného náklonnost k Polákům a zášť proti Rusku jest každému známa. A nebylo to patrné, že se pod nowým zřízením Poznaňska wlastně rozumělo zřízení polské armády? Kdo by byl mohl mysliti, že za několik neděl budeme skrze konvencí odzbrojeni a pak bezbranní pobiti; že německý národ wšechny nám učiněné nesprawedliwosti, wšechny zrády, wšechny ukrutnosti pochwálí — wšechno i ohawné znamenání polských zajatých; kdo by byl mohl mysliti, že se promění hymny w proklínání, spojenci w katy, a že se ukončí obnowení Polsky nowým rozdělením! A jaká byla příčina tak náhlého přewratu? Snad kanibalské ukrutnosti Poláků? O zanechte těchto mizerných aušklebků! Tento blátiwý písek, kterýž jste tenkrát uměli chytře naházet do slabých očí, již se rozprášil, a i slepý widí nyní, kdo byl kanibalem. Swět nyní wí, jak si newěděli mizerní, neswědomití škrabalowé we wašich nowinách rady, když byli wyzwáni, aby jmenowali jména těch „ deutsche Brüder “, kteří prý byli upícháni, dřeni a i za žiwa zakopáni, když měli jmenowat místa, na kterých se tyto wěci staly. Swět nyní wí, že jsme my nedali prwní příklad, a že zawraždění Brackého, Lipského, Chlapowského a Potockého a mnohých jiných stala se dříw než dwa jediní ohawní pádowé z naší strany w Třemešně a Wřešně, které bychom my rádi slzemi a krwí swau umyli. Swět nyní wí, kdo a jak u nás zůřil, že po dobytí Xiaže zapálena jest nemocnice, we které naši ranění leželi a shořeli, že potlačeno jest kolbami, co se ještě hýbalo, a že se střílelo na rolníky za pluhem. Jenom bázliwec je ukrutný, a proto nehledejte mezi Poláky ukrutníky. Mluwte si o wšech mukách swého swědomí, máte-li jaké, ale o našich ukrutnostech nemluwte! Brzy se počalo jinak mluwiti, o ochraně, kterau powinno jest Německo swým „ deutsche Brüder “ w Poznaňsku, o německé wlasti, která jde tak daleko, jak daleko německý jazyk zawzníwá; konečně našli — co Němec wždycky snadno najde — princip, totiž rozdělení podle národnosti, prawili nám po křesťansko-germansku: Dějte německému císaři, což jest německého císaře! My se nechceme ptáti, kdo byli tito deutsche Brüder a kdo je zastupowal. Nechceme na to wzpomínati, že tito deutsche Brüder za onoho času u nás byli hostinsky přijati, když je wlastní otčina wypowěděla, že u nás našli tenkrát swobodu wíry a — co jim podle jejich obyčeje ještě milejší jest — bohatstwí, které doma marně hledali; neboť wděčnost za dobrodiní není podle německého spůsobu, a to jest snad jediné, co zdědili po pohanských republikánech. Nechceme také dokazowat, že jsau w horním Slezsku a w Prusku tak dobře Poláci jako w Poznaňsku Němci, a žeby se tedy rozdělení podle národnosti nesmělo wztahowat pauze na Poznaňsko: neboť ačkoli jest logika německá nesmírně pewná, přece upustí wždy tam, kde by musila být poctiwá. Nechceme poukázat na proti smysl pana reichsministra von Schmerlinga, který prawil, že musí swé „ deutsche Brüder “ w Poznaňsku chránit i proti wůli pruského národního sněmu, a hned potom zas odpowěděl na Eisenmannowu interpellaci strany uherských Němců, že je nesmí chránit, poněwadž jsau již jednau uherskými občany, kteří musí sdílet osudy swé wlasti; neboť bychom se dopustili ukrutné potupy proti německému reichsministru, kdybychom žádali, aby nebyl ustawičně w protismyslech sám se sebau. Nechceme ukazowat na Elsasz, Kurland, Holland, Belgii a Šwýcary Zapomněl ještě na Sew. Ameriku. Red., kde byste ještě wíce a němečtější „ deutsche Brüder “ mohli chrániti, a přece je nechráníte; neboť w té wěci postačuje Falstaffowa odpowěď, že k tomu nic nechybí, než drobet té mizerné srdnatosti, a ačkoli není resignace z pauhé slabosti docela křesťanská, přece je jistě čistě germanská. Nám postačuje jen jedna wěc, a ta jest: že k Německu přibraná část Poznaňska nejen není čistě německá, nýbrž že je w ní, jak se sami přiznati musíte, mnohem wíce Poláků než Němců. „ Že hranice není tažena podle národnosti — prawil wám náš Janiszewski — toho máte nejlepší důkaz we zpráwě sweho wlastního wýboru ( sněmowního ). Wýslowně tam jest udáno, že we welkowýwodstwí Poznaňském 420.500 Němců žije a 800.000 Poláků. Awšak Bundestag již dne 22. dubna 593.000 duší k Německu připojil, a pak ještě 2. máje 273.500 duší, dohromady tedy 866.000. Dejme tomu tedy ( co wšak ani prawda není, protože obě národnosti mezi sebau jsau míchané ), žeby weškeré německé obywatelstwo jen w těchto k Německu nyní připojených částích bydlilo pohromadě, pak bych se přece oněch pánů zeptal: kterak se mohau tyto kraje wíce německými nazýwati, když tam jest i w tomto pádu o 42.000 Poláků wíce než Němců; když se ale powáží, že mnoho z těch Němců ještě bydlí kromě těchto hranic, pak jest tam zajisté o 100.000 Poláků wíce než Němců. To přece se nebude nazýwati wíce německé! “ Sprostnost dítěcí by pochopila tyto počty, ale rozum rozumných je nechápal. ( Pokračowání. )", "id": 278}
{"text": "1. prosinec 1848, Zdroj: Národní nowiny, Část: Titulní strana, Titulek: [Riegrova a Braunerova řeč], Autor: Hawlíček, Karel\n[ tři hwězdičky ] Tuto klademe řeči Riegerwu a Braunerowu dne 27. na sněmu, jak je Občanské Nowiny č. 6. a Kroměřížský Reichstagsblatt č. 1. podáwají. Dle tohoto srownání pozná každý nepředpojatý, jakým duchem Obč. Now. jsau wedeny. Občanské Nowiny: Rieger(nejwíc ironicky ): Já neuznáwám protokoly z oněch dnů, nejsau to protokoly sněmu, protože nebyl w auplné poradě, nebo jsem já scházel.(Na Lewici hrozný křik. ) Předseda: Pánowé, šetřte swobodu mluwení. Rieger, neohlížeje se na křik Lewice: Pak bych byl nesměl swé mínění wyjádřit a musel mandát swůj složit.(Oho! ‒ Bauře. ) Předseda: Swoboda mluwení. Rieger: Ale tomu nechtějí moji woličowé, abych mečem byl nucen k rokowání, anebo může někdo mně to do očí říci, žebych byl mohl po 6. říjnu jako dříwe rytířského Jelačiće zastáwat?(Bauře na Lewici, wolá se, aby Rieger si zanechal swé wyznání wíry. ) Rieger: Takowé mlčení jest uznáwání 6. října. Řekne se, že císař uznal uzawření o daních, prawím, že císař jest nezodpowědný; uznalo ale ministerstwo tuto frakcí říšského sněmu?(Powstane bauře neukrotitelná na Lewici, Rieger zůstane ale pokojným; Goldmark chce, aby se čtly protokoly, Lewice w slowech neslušných hlučí; Brauner mluwí w smyslu Riegrowu. ) Rieger pokračuje: I s menšinau sněmu nesauhlasila wětšina lidu; český národ protestowal proti jeho uzawřením.(Owšem, ale mohly by přijít doby, že protestowat nebude! ) Národowé rakauští byli proti revoluci, přítomní w sněmu pro ní; proto to neštěstí, že bojowníci byli sněmem w revoluci autorizowáni. Pánowé, wždyť jste wypsali nowé wolení, a my přece zde ještě sedíme; wyť jste prohlásili Windischgrätze mimo zákon a musíte jej nyní pos1auchat, widíte, jak jste nedůslední.(Na Prawici: wýborně s posměchem. ) Bezpochyby, pánowé, postawíte padlým w této slawné revoluci nějaké pomníky a zaopatříte wdowy a sirotky. Máte jim ( oprawdowě ) děkowati wydobytnosti 6. října, jichž opanowání mohlo by nás přiwésti před 13. března. Wyť jste za to zodpowědní, nechci seděti jednau na lawici hříšnické; ti, jenž chtějí uznati platnost protokolů, jsau oni, jenž to zodpowídati musí.(Lewice posmíwawě tleská. ) Šuselka: Jest to pod mau důstojností, na to odpowídat, nebojím se hříšnické lawice(Lewice: wýborně ), prawím, že protokoly se musí uznat, a ponecháwám slowo panu Braunerowi, abych slyšel pokračowání Riegrowské hříšnické lawice. Brauner: Ano, připojuju se k náwrhu Riegra a jsem hrdý na ironii poslance Šuselky. Uznání protokolů jest uznání 6. října, powstalého z cizích peněz a wliwů. Dobře prawil jeden polský poslanec: Rewoluce dělají blázni aneb děti; chceme tedy protokoly neuznat, anebo uznat 6. říjen. Řekl jsem. ‒ Kroměřížský Reichstagsblatt podáwá podlé rychlopisných zápisků tytéž řeči takto: Rieger: Liluji, že sezení započalo tak bauřliwým způsobem. Mé přání bylo, aby se takowým bauřliwým debattám bylo wyhýbáno(bravo! ), ale že od poctiwé strany jednau tato otazka je wržena(Lewice: Ne, ne! ), widím se pohnuta, wyslowiti smýšlení swé, a já se wyjádřuji, že co se týče protokolů, přistupuji docela k náhledu řečníka přede mnau, protože to nejsau protokoly sněmu(tak, tak? ), poněwadž nebyly w auplné, w swobodné poradě psány(oho, oho! ); já sám nebyl jsem přítomen, protože jsem přítomen býti nemohl(hlasy: A Poláci? ‒ Prudké pohnutí we sněmu ), protože má osobní jistota byla w nebezpeči. Owšem by se mně mohlo říci: žeby se mi nebylo nic stalo, kdybych byl zůstal, snad tak málo, jako Latourowi? ale byl bych přiweden býwal w postawení takowé, žebych nemohl mínění swé swobodně wyslowit, a to by bylo indirektní složení poslanstwí(k wěci, k wěci! Řečník nesmí být přetrhowán ). Pres.: Musím pány opětně napomenaut, by dali p. poslanci Riegrowi domluwit. Rieger dále: Proti složení mandátu byli by se woličowé moji jednohlasně prohlásili. Já byl poslán, ne abych mečem práwa wlasti mé hájil, nýbrž ústy. Já ale také nepatřím k těm, jenž myslejí, že se může pokojně a swobodně rokowat, když je jednau mysl pozbyta. Nemyslím, že zde někdo bude mít zmužilost dokazowat, že pro mne we Wídni nebylo žádné nebezpečí. Já opustil swé místo ne ze zbabělosti, ale že jsem se obáwal, že nebudu moci mínění swé swobodně říci, že nebudu moci hlasu swého tak swobodně jako dříwe pozdwihowat; či měl-li bych se snad osmělit zastáwat rytířského hrdinu Jelačiće?(Welké hnutí; z Lewé: My nechcem žádný denník slyšet! Z Prawé: Pryč s wýtržkami! zde není Wídeň! ) Ustanowil jsem se tedy čekat, až se sněm sejde na místě, které bude neutrální. Přijmaut protokoly, jest: uznat revolucí od 6. října; pomněte, pánowé, na následky tohoto kroku! Owšem se mi řekne: Wláda uznala sněm a císař podepsal jeho uzawření. Záwidím těmto pánům tyto důkazy a toto powoláwání se na potwrzení císařowo. Powolení daně je skutečnost; císař není odpowědný. Ale ptám se wás, pánowé, chowalo-li se ministerstwo Wessenberg, aneb lépe řečeno jeho zbytek, w této wěci tak, jak se chowat mělo? ‒ Jsem přeswědčen, že sami nechcete toto powoláwání; neboť práwě toto ministerstwo poslalo Windischgrätze do Wídně, a překazilo tím, že sněm anebo raděj jeho zlomek(prudký odpor; k wěci, k wěci! ). Wždyť pak chci dokázat, že ty protokoly nepatřejí k wěci. Jedna strana tedy dala rozkaz, dobýt Wídeň, druhá zas, brániti Wídeň; to mně wěru tak připadá, jako 788 manévry, jaké necháwají w pokoji naši generálowé prowádět. Pres.: Musím pana řečníka prosit, aby se neodchylowal, ale k wěci přistaupil. Rieger: Nechci twrdit, že nebyli jednotliwí, kteří mínění swé swobodně wyslowili, ale wětšina to nečinila; ostatně nebyl welký díl přítomen, na př. wětšina Slowanů a Němců z Čech, skoro celé Tyroly(odpor ), též welká část zastupitelů druhých zemí. Tedy buď ti, jenž opustili sněm, učinili to ze zbabělosti, anebo že byli přeswědčeni, že we Wídni porada swobodná není možná. Mezi swými rodáky platím já za zmužilého, a přec jsem nezůstal we Wídni; a náš lid uznal to a wyjádřil se, že neuznáwá uzawření, které byly přijaty bez nás. Nebyla sice jen menšina přítomna, ale je-li kdy falešná sada prawdiwá, že za menšinau stojí wětšina lidu, tož se dokázalo zde; neboť skoro weškerý lid prohlásil se proti této revoluci. Pozůstalí dali revoluci potrawu; neboť ti, kteří se pro revoluci bili, myslili, že je to prawé, protože bojowali we jménu sněmu. Pomněte na následky swých uzawření; uzawřeloť se, že kdo w desíti dnech se newrátí, bude prohlášen, že pozbyl mandát. Já jsem jeden z nich, jak mne můžete ještě zde trpět? Proč neuzawíráte o wypsání nowých woleb? Tuším také, žeby to sotwa wedlo k jinému wýsledku, ač nebyli wšichni tak šťastni, že obdrželi přípisy důwěry. Sněm uzawřel, že se žádné wojsko nesmí wozit na železnicích do Wídně; sněm prohlásil jednání Windischgrätzowo za nezákonní, jak můžete trpět, že posud we Wídni jest?(Smích. ) Aj, žádejte přec, aby ministerstwo spojilo wojsko, by bojowalo proti tomu odbojci. Windischgrätz nechal Messenhausera, wůdce powstání, zastřelit.(„Messenhauser je mrtew! “ ) On byl muž udatný. Padl-li on pro wěc swobody? ‒ Owšem jednal w rozkazu wýboru sněmu pro bezpečnost. ‒ Tedy je Windischgrätz sprostý wrah? Pak je waše powinnost, na to tlačit, aby byl potrestán.(Smích. ) Pak musíte i pánům do Peště uprchlým wyřknaut dík wlasti, padlým postawit pomník, zaopatřit jejich wdowy a sirotky.(K wěci, k wěci! Netrpěliwost. ) A přec děkujem padlým wymoženosti 6. říj., které, půjde-li to takto dále, nás ještě whodějí před 13. března. Jsau wěci, pánowé, které nestojí w žádném slowníku, ani w Rotteckowu, jsau faktory w politice, které wíc dokazují, než theorie; sic by mohl každý školák platit za státníka. Já ale a wšichni moji přátelé, jenž jsme neměli podíl w těchto uzawřeních, w této sláwyplné revoluci, my odmítáme wšelikau odpowědnost, my nemáme žádný podíl w prolité krwi; my nejsme winni, že lehkowěrná, pro swobodu nadšená mládež zawedena a zneužila byla. Nezhrozte se před saudcem, který wšechno trestá, a jeho moc dále sahá, nežli kn. Windischgrätzowa. Já nechci sedět na lawici hříšníků; nechť sedějí tam ti, kdo chtějí protokoly tyto míti uznány.(Hlučná pochwala. ) Šuselka: Chci se obmezit na odpowěď na slowa p. Höllrieglowa, neboť rekriminacím a obžalowáním p. Riegrowým odpowědít, mám pode swým důstojenstwím; ostatně se neostýchám sednauti w potřebě na lawici hříšníků.(Žiwá pochwala. ) P. Höllrieglowi služ toto k wywrácení jeho slow. Císař odročil owšem dne 22. října sněm, ale tím se neprodlené odročení sněmu newyslowilo, neboť w dotýčné proklamaci JCMti. stojí wýslowně, že sezení mají „ na to “ přestat. Bylo tedy na presidentowi, odložiti sezení, jak by běžné zaměstknání byly odbyty. Na to se při počtu audů ještě k uzawření schopném uzawřela adressa, která byla poslána po deputaci. Tato deputace byla dne 26. října ještě od JCMti. jakožto deputace sněmu přijata a wyslyšena. Tedy se námítky samy wyrownají a sněm se nikdy nepošinul z dráhy zákona. Tímto končím a přenecháwám slowo posl. Braunerowi, abych od něho přijal snad podobné wyjádření jako od řečníka přede mnau. Brauner: Strany jednání sněmu po 6. říjnu wyjádřuji se zcela srozumělým býti s náhledem posl. Riegra. Chci se wšak jen obmezit na protokoly oněch sezení, které byly držány po wysloweném odročení. W oné proklamací stojí, by se sněm ihned odložil. Nechci jednat o práwní powaze odročení, protože mám za nepotřebné, nowé bauřky způsobowat; nad to bylo by to zcela nepraktické, neboť myslím, že se při poznané poctiwosti a dobrotě našeho císaře, budem-li jen wytknutý cíl hledět dosáhnaut, není se co bátí podobného sražení s korunau; a jak je jednau ústawa ustanowena, je práwo odročení pro budaucnost určeno. Já w tom widím skutek nutnosti a myslím, že koruna nejen práwo, ale i powinnost měla, přeložit sněm, by mu mohla dána býti možnost, dowršiti jeho úlohu. Mám ale proto ještě dwa důkazy. Prwní weliký je práwě naše přítomnost na neutrální, zákonnité půdě hanácké; nikdo nás k tomu nenutil: my přišli dobrowolně. Druhý důkaz je w strašných krocích, které proti Wídni učiněny byly, by nám práwě opět byla opatřena možnost swobodné pokojné porady. Uznáme-li ony protokoly, dáwáme sami sobě a císaři našemu dementi, a tím uznáme revoluci Wídeňskau. Jsau revoluce, o nichž by se mohly říci slowa polského jednoho poslance: „ Jen děti a blázni dělají revoluce,jen aby práwě revoluci dělali. “ Ptám se wás, pánowé, jakau revoluci máme před sebau? Wnucenau, cizými žiwly a pletichami způsobenau, která k tomu směřowala, obětowat čest a dobrobyt Rakauska; revoluci, která hanebná jest w pohnútkách swých, nesmyslná w aučelích, neomluwitelná w následcích. Wolte nyní, pánowé, chcete-li dwa protokoly zničit, anebo raději takowau revoluci uznat! ‒ Redakce Občanských Nowin přidala ke swé hoře položené zpráwě tento přímětek: „ Národe český! národe wlasti wěrný! ty taužíš po swobodě, tak tě známe my, ty taužíš po ní a po práwech swých beze wší falše, to také dobře wíme. My ti tuto podali řeč Riegrowu i Braunerowu beze wšech přímětků, suď sám, jak se srownáwají se smýšlením twým? Ač nedíme ničeho o lásce p. Riegra k Windischgrätzowi, již před námi tajil a nyní najednau na jewo dal, poukazujeme jen na to, že známý p. Brauner tobě bláznů a dětí nadal, že jsi se hlásil revolucí březnowau ku swým práwům, ku swobodě swaté. ‒ Suď sám, národe, a sleduj pilně beze wšech předsudků, neodáwaje se důwěře slepé, další kroky poslanců swých. Suď, zdaž se dobrého wýsledku naditi lze od sněmu, jehož poslanci hned na počátku we welké náružiwosti proti sobě wystupují. Tento počátek jest smutné znamení pro Kroměřížský sněm. Aby sobě přáli, aby se jejich srdce pro zdar rakauských národů k sobě klonily, a aby zanechaly zastáwání těch, jenž beztoho nad míru mnoho moci až potud w rukau mají. “ To jest krátkými slowy: Národe český! wyžeň Riegra nebo Braunera ze sněmu říšského a pošli tam redaktora Občanských Nowin.", "id": 279}
{"text": "18. září 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [polemika se stručným přehledem literatury J. Malého], Autor: Havlíček, Karel\n* – * We swém stručném přehledu literatury w Čas. Česk. Mus. V. swazek prawí p. J. Malý, ponaučuje p. Wojáčka, skladatele básně „ Wáclaw “, že se Wáclaw III. za předmět takowé básně nehodí. Na důkaz, jak powážliwý má být kritik we swých slowech, wytáhneme zde z té, jak se zdá, dosti newinné a nepatrné rady, welmi oškliwý resultát. Dokážeme totiž p. J. Malému z této jeho rady, že jednu z dwau knih níže jmenowaných jistě nečetl. Nečetl buď „ Wáclawa “, báseň od W. Wojáčka w Praze 1845 “ neboť se w ní kromě jiných patrných známek Wáclawa IV., také jede na Karlštýn, který se hned w 7mém řádku ze začátku připomíná, z čeho by se již byl mohl dowtípit, že se jednati musí o Wáclawu IV.: a wšak tuto knihu p. Malý jistě četl, neb jak by se směl opowážit posuzowati, haněti to, co nečetl, a ješte i radu dáwati spisowateli, toť by se nesrownáwalo s jeho ( p. J. Malého ) literární zachowalostí, o které se sám we Kwětech pochwalně zmiňuje. Tuto knihu tedy jistě četl, ale následowně nečetl: „ Sprawedliwau kroniku aneb Prostonárodní dějepis země české od J. B. Malého “, neboť by se byl we čtwrté knize na str. 58–59 dočetl, že Karlštýn wystawěl Karel císař, a dále by se byl dočetl, že syn Karlůw Wáclaw IV. hned po otci panowal. Tu to tedy wězí; pročež p. J. Malému radíme, aby si dotčenau „ Sprawedliwau kroniku od J. B. Malého “ kaupil, je za 54 kr. stř. a má hodný odbyt, který dle této naší rady ještě rozmnožen bude: anebo snad i bude dostatečný „ Stručný dějepis český pro mládež od p. Neumanna “, který práwě u p. Pospíšila wyšel za 8 kr., a také tam na 37 str. stojí kdo wystawěl Karlštýn.", "id": 280}
{"text": "7. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Čičikow odešel do pokoje umýwat a oblíkati se. Když pak wešel do jídelny, stálo již tam na stole čájní nádobí s lahwici rumu. W pokoji byly stopy od wčerejšího oběda a wečeře: snad se ani nezametalo. Na podlaze wálely se kůrky chleba a popel z dýmek byl ještě na ubrusu. Domácí pán, který se též brzy dostawil, neměl pod chalátem nic než holá prsa, porostlá něčím podobným wausům. Drže w rukau čibuk a srkaje ze šálku byl welmi příhodný pro malíře, kteří nemohau wystát pány ulízané a zatočené, jako býwají na wýwěskách bradýřů. „ Nu což tedy myslíš “ – prawil Nozdrow po krátkém mlčení – „ nechceš tedy hrát o duše? “ „ Řekl jsem ti již, bratře, že nehraju: kaupit chceš-li, kaupím. “ „ Prodáwat já nechci, to by nebylo po přátelsku. Já nebudu z lecjaké plewy chtít wýdělek. Na bančík – to je něco jiného. Hodíme si alespoň jednau. “ „ Řekl jsem již, že nechci. “ „ A handlowat také nechceš? “ „ Nechci. “ „ Nu wíš co, zahrajeme si dámu; když wyhráš, budau twoje. Já mám mnoho takowých, kteří budau při revisí wymazáni. Hej Porfirij přines sem dámu. “ „ Daremná práce, já nebudu hrát. “ „ Ale wždyť to není bank; tu nemůže být žádná náhoda aneb faleš: wšechno jen umění: ba musím ti napřed říct, že ani neumím hrát, leda bys mi dal něco napřed. “ „ Wem to nešť, “ pomyslil si Čičikow. „ Sehraju s ním dámu. Dámu jsem nehráwal špatně, a šelmowstwí tu nemůže prowádět. “ „ Dobře, buď si tedy, zahraju s tebau dámu. “ „ Duše platí za sto rublů. “ „ Proč pak, dost na tom, když budau platit za padesát. “ „ Ne, což to jest padesát? Raděj ti ještě na sumu přidám nějaké štěně prostřední ceny aneb zlatau pečeť k hodinkám. “ „ Nu tak budiž. “ „ Kolik mi dáš napřed? “ prawil Nozdrow. „ A proč by to bylo? nic nedám. “ „ Alespoň mi dej dwa tahy! “ „ Nechci, ja sám špatně hraju. “ „ Wíme my, jak špatně hraješ, “ prawil Nozdrow šaupajc kámen. „ Dáwno jsem neměl w rukau kámen, “ prawil Čičikow čině též prwní tah. „ Wíme my, jak ty špatně hraješ! “ prawil Nozdrow při druhém tahu. „ Dáwno jsem neměl w rukau kámen, “ prawil Čičikow při druhém tahu. „ Wíme my, jak ti špatně hraješ! “ prawil Nozdrow zase, ale při tom pošaupnul rukáwem ještě jeden jiný kámen. „ Dáwno jsem neměl w rukau... eh!.... což to je přítelínku? dej ho nazpátek! “ prawil Čičikow. „ Koho? “ „ No tenhle kámen! “ prawil Čičikow, a tu zas již widěl skoro před swým nosem druhý, který se již přibližowal k dámě, ale jak se tam wzal, to snad jen sám Bůh wěděl. „ Ne, “ prawil Čičikow wstáwaje od stolu, „ s tebau není možno hrát. Tak se nešaupá po třech kamenech najednau. “ „ Proč pak po třech? To byla mýlka! Jeden se hýbnul nedopatřením, já to postawím nazpátek! “ „ A druhý, odkud pak ten se tu wzal? “ „ Jaký druhý? “ „ No tuhle ten, co již je blízko dámy! “ „ Aj, aj, aj! snad se nepamatuješ! “ „ Ne panečku! já jsem počítal wšechny tahy, a na wšechny se pamatuju; tys ho tam teprwa teď wstrčil. Tuhle je jeho prawé místo. “ „ Jak že? “ prawil Nozdrow začerwenaje se. „ Ty jsi panečku jak widím chytraušek! “ „ Ne panečku! to snad jsi ty chytraušek, ale nepodařilo se. “ „ Zač pak ty mne držíš? “ prawil Nozdrow. „ Snad bych tě podwáděl. “ „ To je mi wšechno jedno, ale od té chwíle nehraju na žádný spůsob. “ „ Ne ty nesmíš přestat, “ prawil Nozdrow rozpálen. „ Hra již jednau počala. “ „ Já mám práwo přestat, proto že ty nehráš tak, jak se sluší na čestného člowěka! “ „ To lžeš, to ty nemůžeš mluwit! “ „ Ne panečku, ty sám lžeš! “ „ Já nehrál falešně, ty nesmíš přestat a musíš ukončit partii. “ „ K tomu ty mne nebudeš nutit, “ prawil Čičikow chladnokrewně, a sáhna na dámu smíchal kameny. Nozdrow se wzchopil a přistaupil k Čičikowu tak blízko, že tento cauwnul dwa kroky nazpět. „ Já tě naučím hrát! To nic neškodí, žes pomíchal kameny, já se pamatuju, jak stály. Postawím je zas jak byli. “ „ Ne panečku, již je po wšem, já s tebau nehraju. “ „ Tak tedy nebudeš hrát? “ „ Ty widíš sám, že s tebau není možná hrát! “ „ Nic to, řekni jen zrowna, ty nechceš hrát, “ prawil Nozdrow postupuje ještě blíže. „ Nechci! “ prawil Čičikow a zdwihl pro každau příhodu obě ruce blíže k obličeji, nebo wěc počala býti nakwašena. Tato opatrnost byla zcela na swém místě, neboť Nozdrow napřáhnul ruku... a lehce by se byla mohla jedna z příjemných a plných twáří našeho hrdiny pokrýti nesmazatelnau ostudu; ale odraziw šťastně ránu, chytil Nozdrowa za obě jeho nepokojné ruce a držel pewně. „ Porfirij, Pawle! “ křičel Nozdrow rozsápán a chtěje se wyrwat. Slyše tato slowa Čičikow, aby neučinil sluhy swědky takowé hanebné scény a zároweň nahlížeje zbytečnost držeti déle Nozdrowa, pustil mu ruce. Tu práwě wstaupili Porfirij a Pawel, chlapík weliký, s kterým se nebylo rádno do něčeho pauštět. „ Jak ty teda nechceš skončit hru? “ prawil Nozdrow. „ Odpowěz mi zrowna. “ „ Hru není možná ukončit, “ prawil Čičikow a wzhledaul skrze okno. Tam widěl stát swau bryčku docela připrawenau a Selifána čekajícího jen na pokynutí, aby podejel ke wratům. Ale z pokoje nebylo možná se dostat, u dwéří stáli ti dwa chlapi. „ Tak že tedy neukončíš hru? “ opakowal Nozdrow s twáří horaucí jako oheň. „ Kdybys hrál, jak se patří na čestného člowěka. Ale nyní nemohu. “ „ A tak ty nemůžeš, darebáku! kdyžs uwiděl, že newyhraješ, tak nemůžeš! Řežte ho! “ křičel rozpáleně obraceje se k Porfiriji a k Pawlowi a sám popadnul do rukau třešňowý traubel. Čičikow zblednul jako plátno. Chtěl cosi říci, ale cítil, že se mu pysky třesau beze zwuku. „ Řežte ho! “ křičel Nozdrow, přiskakuje s traubelem w rukau, celý rozpařený a w potu, jako by dobýwal silnau pewnost. „ Řežte ho! “ křičel s takowým hlasem, jako křičí w čas šturmu na pewnost „ ku předu hoši! “ nějaký zaufanliwý poručík, jehožto nesmírné hrdinstwí již tak jest powěstné, že se musel wydat příkaz, aby ho drželi za ruce w čas bitwy. Ale poručík již ucítil zůřiwost w sobě, wšechno se s ním točí, před sebau widí obraz Suwarowa a hrne se k welikému dílu. „ Ku předu, hoši! “ křičí zapomínaje na to, že tím škodí dobře wymyšlenému plánu, a že za nepřístupnými zděmi tisíce namířených kulí čeká na jeho přístup. Ale jestli byl Nozdrow podoben zaufalému poručíku postupujícímu k pewností: pewnost, na kterau šel, nebyla nikterak podobná nepřístupné. Naopak, pewnost měla takowý strach, že se její duše schowala až k patám. Již mu byla stolice, kterau se chtěl bránit, wyrwána od služebníků, již se zawřenýma očima, ani žiw ani mrtew, očekáwal čerkaský čibuk swého hostitele, a Bůh wí, co by se s ním bylo dálo, ale osudu se zalíbilo, wykaupiti boky, záda a wšechny dobře wychowané audy našeho hrdiny: neočekáwaným spůsobem zawzněly najednau jako z oblaků zwuky zwonce, zahřměly hlasitě kola powozky přijíždějící ke wratům a až do pokoje bylo slyšeti těžké dýchání a chrapot koní zastawiwší se trojky. Wšechno se obrátilo k oknům; kdosi s knírami, w polowojenském kabátě wystupowal z wozu. Projda skrze předpokoj, wstaupil w tu samau dobu, tak že se ani ještě Čičikow nemohl wzpamatowat ze strachu a byl w nejbídnějším stawu, we kterém může býti smrtelník. „ Dowolte, kdo je zde pan Nozdrow? “ prawil neznámý, podíwaje se trochu podiweně na Nozdrowa, jenž stál s čibukem w ruce, a na Čičikowa, který se sotwa počal narownáwat. „ Dowolte, abych se dříwe zeptal, s kým mám čest mluwit? “ prawil Nozdrow přiblížiw se k němu. „ Kapitan-isprawník Spůsob policejních komissarů. Překl.. “ „ A co se líbí? “ „ Přijel jsem wám oznámit zpráwu mně sdělenau, že budete we wězení až do rozhodnutí wašeho processu. “ „ Co za hlaupost! jakého processu? “ prawil Nozdrow. „ Byl jste zapleten do té historie strany osobní urážky poměščika Maksimowa metlau w opilstwí? “ „ Wy lžete, já poměščíka Maksimowa ani neznám. “ „ Milý pane! dowolte, abych wám řekl, že jsem důstojník. To si můžete říci swému služebníku, ne ale mně! “ Tu Čičikow nečekal, jak na to odpowí Nozdrow, honem se chopil čepice a wyklauznul za zády kapitana-isprawníka ke dwéřům, wskočil do bryčky a poručil Selifánu hnáti koně, co jim jen ducha stačí. Kapitola V. Hrdina náš byl wšak notně zastrašen. Ačkoli bryčka hnala co mohla a wes Nozdrowa již dáwno zmizela za polemi, pahorky a rowinami, on přece se ještě ohlížel se strachem zpátky, jako by očekáwal, že se každau chwíli za ním požene pronásledowník. Dech jeho šel ztěžka, a když přiložil ruku k srdci, cítil, že se třepe jako křepelka w kleci. „ Eh! ten mi zprawil lázeň! čertů člowěk! “ Tu se na Nozdrowa sypalo množstwí wšelikých neužitečných a ostrých přání, mezi jiným i nehezká slowa. Jaká pomoc! Rus a k tomu ještě rozzlobený. A k tomu celá wěc nebyla ani žádný žert. „ Darmo mluwit, ale kdyby byl nepřijel zrowna w prawý čas kapitan-isprawník, snad bych byl již ani swětla Božího newiděl! Zmizel bych jak bublina na wodě bez wšelikého sledu, nezanechaw potomstwa, nezaopatřiw budaucím dětím ani pokojný žiwot ani slawné jmění! “ Hrdina náš welmi měl starost o potomstwo swé. „ Jaký swinský pán! “ myslil si zatím Selifan, „ ještě jsem newiděl takowého pána. To jest plywnaut zrowna na něho. Nedej si člowěku jíst, ale koně máš nakrmit, protože kůň rád owes. To je jeho wýslužka: co ku příkladu nám strawa, to je pro něho owes, to jest jeho wýslužka! “ Koně také jak se zdálo nesmýšleli chwalitebně o Nozdrowu: nejenom hnědauš a aktuar, nýbrž i sám straka nebyl w dobrém rozmaru. Ačkoli on obyčejně dostáwal méně owsa a Selifan mu ho nikdy jinak nesypawal do koryta než s přídawkem „ o ty darebáku! “ ale to přece byl wždycky ještě owes a ne jenom seno, on to hryzl s potěšením, a často strkáwal dlauhau tlamu swau do koryta swých saudruhů, podíwati se, jakau oni mají wýslužku, zwláště když Selifan nebýwal w maštali: ale tenkrát jen pauhé seno! hanba! Wšichni byli nespokojeni. Ale brzy byli wšichni nespokojenci náhlým a zcela neočekáwaným spůsobem wytrženi ze swých myšlének. Wšichni, newyjímajíc ani kočího, zpamatowali se, když do nich wrazil kočár se zapřaženými šesti koňmi a skoro nad samými jejich hlawami zazwučely hlasy polekaných paní, nadáwky a wyhrůžky cizího kočího. „ O ty šelmo jakási! wždyť jsem na tebe hlasitě křičel, obrace na prawo! Jsi ožralý? he? “ Selifan cítil swau chybu, poněwadž se ale Rus nerad přizná před jiným, že je winen, hned také počal wyhrožujícím hlasem: „ A proč pak jsi se tak rozsatonil? zastawil jsi snad swé oči w hospodě? he? “ Pak začal cauwat s bryčkau, aby se wyswobodil z cizího spřežení, ale zatím bylo již wšechno pomateno. Straka welmi zwědawě očichowal swé nowé přátele, kteří se octli po obau jeho bocích. Dámy ale sedící w kočáře hleděli na to se strachem. Jedna byla stará, druhá mlaďauninká, šestnáctiletá, bledowlasá. Hezaunký owálek její twáře byl zaokrauhlen jako wajíčko a jako ono se bělil jakausi průzračnau bělotau, když se čerstwé, práwě snešené drží naproti swětlu w opálených rukau zkaumající je hospodyně a proráží skrze ně papršlek sluneční. Přitom uleknutí w pootewřených ústech, w očích slzičky – wšechno to jí slušelo tak hezaunky, že náš hrdina na ni hleděl několik minut, newšímaje si míchanice mezi koňmi a kočími. „ Cauwej ty, Nižegorodský hawrane! “ křičel cizí kočí, Selifan tahal opratě nazpět, cizí kočí taky, koně se trochu zwedli, ale pak se opět srazili překročiwše postraňky. K této mele se hned sebrali sedláci z blízké wsi, která nebyla na štěstí daleko. Poněwadž jest takowé podíwání pro ruského mužíka patrná slasť, zrowna jako pro Němce nowiny nebo panorama, proto se jich brzy okolo wozů nahromadilo množstwí a we wsi zůstaly jen staré báby a malé děti. Postraňky odwázali; několik pěstí strakowy na hubě pohnulo jej wztýčiti se na zadní nohy, zkrátka rozpletli a rozwedli je. Ale buď ze zlosti, kterau dostali koně, že je rozwedli od nowých přátel, aneb jen z hlauposti, zkrátka nehýbali se a stáli jako zarytí, ať si je kočí šwihal co mohl. Účastenstwí mužíků wzrostlo na neobyčejný stupeň. Každý o přetrž hrnul se se swým rozumem. „ Jdi, Andruško, wezmi za uzdu náručního na prawé straně a kmotr Miťaj ať si sedne na prostředního. Sedni si kmotře Miťaji! “ Suchopárný a dlauhanácký kmotr Miťaj se zrzawau bradau wyškrabal se na prostředního koně a stal se podobným wesnické zwonici aneb raději na zawáží, kterým se páčí ze studně woda. Kočí šwihl koně, ale nic na plat, kmotr Miťaj nemohl pomoci. „ Stůj! stůj! “ křičeli mužici, „ sedni si kmotře Miťaji na náručního, a na prostředního ať si sedne kmotr Miňaj! “ Kmotr Miňaj, ramenatý chlapík s černau jako uhel bradau a s břichem podobným tomu obrowskému samowáru, we kterém se waří čáj pro celé schřadlé náměstí, s chutí si sedl na prostředního, který se ním málem až k zemi prohýbal. „ Teď to půjde! “ křičeli zase mužíci. „ Řež ho, řež ho! “ Ale widauce, že to nejde a že nic nepomáhá žádné řezání, sedli si kmotr Miťaj i s kmotrem Miňajem oba na prostředního koně a na náručního posadili Andrušku. Konečně kočí ztratiw trpěliwost wyhnal kmotra Miťaje i s kmotrem Miňajem, a dobře učinil, proto že se z koní již tak kauřilo, jakoby byli bez oddechu projeli celau poštowní stací. Nechal je na chwílku odpočinaut, a pak šli sami. Po celý čas této manipulace hleděl Čičikow bez přestání na neznámau holku. Několikrát by byl již rád začal nějakau rozmluwu, ale nešlo to jaksi. A zatím dámy odjely, hezaunká hlawička s drobaunkými tahy w obličeji a se šwihlým žiwotem skryla se jako nějaké widění, a zase zůstala jen silnice, bryčka, trojka známých již čtenářům koní, Selifan, Čičikow, holota a pustota okolních polí. Wšude, kdekoli w žiwotě, w čerstwých, různo-obrazno nízkých, jakož i jednotwárno-chladných wyšších stawech, wšude aspoň jednau ukáže se člowěku na cestě zjew, nepodobný wšemu tomu, co až posud wídáwal, jenžto alespoň jednau w něm probudí cit nepodobný těm, které mu sauzeno jest cítiti po celý žiwot. Wšude se wedle wšelikých zármutků, ze kterých spleteno jest naše žiwobití, zableskne wesele zářící se radost, tak jako časem skwostný kočár s pozlaceným spřežením, s koňmi jako malowanými, s třpytícím se bleskem skel najednau neočekáwaně projede okolo některé odlehlé bídné wesničky, která posud nic newiděla kromě selskau tělegu ( wůz ), a dlauho mužící stojí s otewřenými hubami, se smeknutými čepicemi, ačkoli již dáwno zajel a zmizel podiwný kočár. Tak také i blondýnka najednau a neočekáwaně se objewila w naší powěsti a zase se zkryla. Dejme tomu, žeby se místo Čičikowa k tomu byl přihodil nějaký dwacetiletý mladík: buď si husar, buď si student aneb jen někdo počawší swůj auřad, a Bože! co by se w něm zbudilo, zatřepetalo a promluwilo w něm! Dlauho by on stál jako socha na jednom místě, s opřenýma jako slaup očima do daleka zapomenuw i na cestu i na wšechny jej očekáwající domluwy a wýčitky za promeškání, zapomenuw i na sebe, i na auřad, i na swět i na wšechno, co jest we swětě. Ale hrdina náš byl již prostředního wěku a opatrně-chladné letory. On se také zamyslil a přemýšlel, ale jeho myšlénky nebyly spletené, nýbrý jisté, ba i z části důkladné. „ Krásné stwořeníčko! “ prawil otwíraje pikslu a šňupnuw si. „ A co je na ni nejhezčího? To že zrowna teď jak se zdá wyšla, z nějakého pensionatu aneb ústawu, že w ní není ještě nic, jak se říká, ženského, totiž toho, co při nich je nepříjemné. Teď je ješťě jako dítě, wšechno jest přímé, řekne, co ji napadne, zasměje se, kdy se jí zachce zasmát. Teď se z ní může wšechno udělat, může z ní býti anděl a také smeť, a bude z ní také smeť. Ať jen teď padne do rukau maminek a tetiček! Za jeden rok jí tak naplní wšelikým babstwím, že jí ani wlastní otec nepozná. Odtud powstane nadutost a nepřirozenost, bude se obracet podle naučených prawidel, bude si lámat hlawu a wymýšlet, s kým a jak a mnoho-li má mluwit, jak se na koho podíwat, každau chwíli se bude bát, aby neřekla wíc, než je zapotřebí; konečně se sama zaplete, a konec bude ten, že bude přetwářená po celý swůj žiwot a bude z ní Bůh wí co. “ Tu trochu pomlčel a pak doložil: „ A rád bych wěděl, čí je! co je její otec? je-li bohatý poměštík aneb jen dobřesmýšlející člowěk s kapitálem zachowaným w auřadě? Wždyť dejme tomu, že má tato holka dwě stě tisíce wěna, mohla by být welmi, welmi chutný kausek. To by mohlo být takřka štěsti řádného člowěka. “ Dwě stě tisíčků tak wábiwě se počalo předstawowat w jeho hlawě, že se již počal sám zlobit na sebe, že w čas toho zapletení powozů se newyptal kočího neb slaužícího, co jsau zač cestující paní. ( Pokrač. )", "id": 281}
{"text": "10. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Hospodářství a průmysl., Titulek: [Změny zřízení průmyslního]., Autor: Havlíček, Karel\nHospodářstwí a Průmysl. Deputowaný p. Helmreich podal sněmu Badenskému welmi znamenitý náwrh o rozličných změnách zřízení průmyslního a o nowém řemeslnickém řádu, který co nejdříwe do rokowání wzat býti má. Poněwadž tento náwrh mnoho powšímnutí hodného obsahuje, tuto jej podáwáme: „ Cechowní zřízení již je přestárlé a řemesla by se mohla úplně swobodnými státi, kdyby žákowé z řemeslnických ( průmyslowých ) škol wystupující řádným theoretickým i praktickým zkauškám byli podrobowáni. Cechowní řemesla trpí utiskowáním Německé průmyslnosti wůbec, a tato opět trpí hlawně tím, že cizozemskému průmyslu w Německu až příliš se přeje. Aby průmysl si získal rozsáhlejší odbyt, aby státní samostatnost byla pojištěna, mrawnost zachowána, je potřebí, by střední ewropejské země se sestauply w obchodní i branný spolek, a sice je tento spolek k dotčenému cíli také tak newyhnutelný, jako k zachowání powšechného míru. Jestli se tento spolek neuskuteční a odepře-li sněm ku porownání cel sešlý neodwratně žádané oprawy a tím i základ prospěšného průmyslního zřízení, nastane Německu stejný osud, w jakém úpí Polsko a Irsko. Prospěšnější průmyslní zřízení přede wším žádá, aby co možná nejwíce bylo zmírněno rozličné zlé wznikající z toho, užíwali se člowěka co pauhého stroje, a aby lidé co nejrychleji byli nawedeni k samostatné, wýtworné práci. Co možná nejwětší wzdělání rozumowých a mrawních sil i ruční umělosti dáwá člowěku také co možná nejwětší užitek z namáhání jeho, a přirozené náklonnosti jej jistě powzbudí, aby požíwal i wýrobků swých spoluobčanů. Nejpřednější prostředky k tomu jsau, aby byly školy zwláště průmyslní rozšířeny, by wzdělání theoretické i praktické bylo úplné; aby byly dány lepší zákony o úwěrku, a práwo směnné, aby bylo wšude společné a stějně platné; daně ze žiwností aby byly zlepšeny, a daň z příjmů ustanowena aby práwa majetnická byla we wšem úplně znáwána, tedy i při dušewních wýrobcích ( t. j. wynálezech ), pročež je potřebí zákonu ku pojištění umělých wynálezů a trestních ustanowení proti bezpráwnímu orýsowání wzorů a nápodobňowání zwláštních známek; konečně aby wšem občanům byla dána stejná práwa k dosažení wšelikých důstojností. “ — Místo dosawadních cechů nawrhuje nyní, aby se rozdělili řemeslníci podle podobnosti řemesel na jisté druhy, kterých mnoho naznačuje. „ Místo dosawadních cechů a pořádků by zaujaly řemeslnické porady sestawené z 20 až 30 řemeslníků w jistém okresu usazených, které by se každého roku shromažďowaly a rokowaly o záležitostech průmyslních, wýroky wydáwaly a fabriční nebo řemeslnický saud wolily, jenž by wšechny dílny prohlížel, zdali jsau w nich zřízení zákonem nařízená k zachowání zdrawí atd., a zpráwu o tom poradě podal, která by pak spolu s weškerým jednáním se uweřejnila. Wedle nich by byly w jistých okresích ustanoweny průmyslní menší raddy. We wětších městech by musilo být w této raddě tolik zkušených, kolik zwláštních řemesel a žiwností w městě stáwá, které by do rady wolily, mimo to stejný počet městských zástupců, a prwní purkmistr by byl přednostau. Ostatní země by byla také w průmyslní okresy rozdělena, a ty by sestawowaly podobně jako města swau průmyslní raddu, jejímž přednostau by byl purkmistr toho města, we kterém by se radda shromažďowala. Konečně by mohli průmyslníci zřizowati třídowé, sborowé, okresní a krajské průmyslní jednoty, a ty by se pak sestaupily we wšeobecnau jednotu pro celau zem. Jednotám by náleželo zřizowati čítárny, pokladnice pro pohřby, nemocné a wdowy, ustanowowati mzdy towaryšůw a jednání při přijímání učedníkůw. O tom by si musily dopisowati, aby wšechno bylo wšude stejně zřízeno. Dále by jednoty určowaly wýmínky při přijímání a propauštění towaryšůw a lhůty k wypowídání z práce, které wšak na obau stranách musí býti stejné; rokowaly by o prostředcích, aby wšechna wyswědčení byla oprawdiwá, o přistupowání towaryšů a úředníků do jednot a o dopisowání s auřady. Přednostau by opět byl wšude místní purkmistr. “ ( Dokončení. )", "id": 282}
{"text": "21. říjen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Z Uher., Autor: Havlíček, Karel\nZ Uher. Uherské nowiny podáwají ustawičně zprávvy o cestách J. C. W. arciknížete Štěpána, z nichžto i pro nás jest zajímawá jedna ze Slowenska. Tam ráčil J.C.W. přenocowati we městě Pakráci, wečír bylo nádherné oswícení. Welkau spokojenost jewil J.C.W. s národními tanci obywatelstwa tamějšího, neboť Horwáti swé kolo, Čechowé ( kolonisté wystěhowanci ) polku a Maďaři čárdáš tancowali. J.C.W. dlauho romlauwal s Čechy po česky, wyptáwaje se, jak jsau spokojeni w nowé wlasti swé. Stěžowali prý si na některé české wrchnosti, že jim při wydáwání pasů weliké těžkosti činí, načež J.C.W. slíbil, že se wěci té ujme a hned si jména těch, jimž pasy wydány nebyly, zaznamenati dal. Podiwný nápad měli Bákowští w Trenčínsku, poctili J.C.W. wítěznau branau, a na chrámě měli nápis a jméno J.C.W. z bochníků chleba ( na znamení aurody letošní ) mistrowsky prý sestawené.", "id": 283}
{"text": "11. duben 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: – Příspěwky na Pražskau wzorní průmyslovau školu, Autor: Havlíček, Karel\nKohožby netěšily zásilky tyto z ciziny od roztraušených tam wšude našich krajanů, a nepochybujeme, že by jich mnohem wíce bylo, kdyby Nowiny naše wšude známy byly. Neboť jest ta zkušenost dobře ztwrzená, že si Čechowé w cizině bydlící jazyka a národu swého wíce wáží nežli doma. We sbírce ze Štýrského Hradce pozorujeme kromě wlasti milowných našinců i některé šlechetné cizince co podporowatele wěci naší národní, kterýmžto zde projewujeme srdečné díky swé. Red.", "id": 284}
{"text": "15. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [podvod ve Mčelích], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. W dnešním swém čísle ( wiz z Boleslawska ) uweřejňujeme některé bližší zpráwy o známém rauhawém podwodu we Mčelích, které nám byly od muže wíry hodného z nejbližšího okolí sděleny. Odkazujeme na tyto zpráwy jakožto na wěc důležitau. Z celého jednání widěti jest, že auřadowé nejhlawnější wěc opomenuli, totiž wypátrání osob, půwodců tohoto podwodu. Jisto jest, kdo powahu lidskau zná nebude nám w tom odpírati, že pauhým auředním zákazem takowé wěci se nikdy nepřetrhnau, nýbrž naopak ještě wíce rozmnoží. Měli jsme již mnoho příkladů že hospodští, kostelníci a t. d. již mnoho podobných zázraků a zázračných wod si wymyslili, jen aby lid powěrčiwý na jistá místa lákali a sobě tím něco peněz nahnali, a že žádné auřední zákazy w stawu nebyli, lid newzdělaný od těchto neprawdiwostí odwrátiti. Chcemeli ale upřímně lidu tak zaslepenému oči otewřít, a wěc jak se říká z kořene wywrátit, tu jen zapotřebí jest, odhaliti před lidem tajný půwod celé wěci, strhnauti s těch několika podwodníků raušku swatau, do které se nepoctiwě zahalowali. Kdyby se něco podobného bylo stalo we Mčelích, kdyby se jmenowitě bylo auředně wyšetřilo, která podwodnice se opowážila předstawowati pannu Marii, a kteří podwodnící jí k tomu swedli, dělíce se s ní nepochybně o ty obětě ( diwná wěc, že se bez peněžitých obětí málo která nábožnost wydaří! ): kdyby se prawím wšechno to náležitě bylo wypátralo a lidu we známost uwedlo, ( což bylo jistě snadná wěc, kdyby se jen bylo chtělo! ) byloby zajisté celé okolí od swé sprosťácké powěrčiwosti wyhojeno. To se wšak bohužel! nestalo. Wůbec se nemůžeme při té příležitosti uwarowati následující úwahy. Ministerstwo naše welmi často ubezpečuje nás o tom, že pewný úmysl má konštituční zásady a swobodu prawau upewniti. Nicméně ale widíme, že se welmi mnoho proti konštituci a swobodě nejen potupně mluwí nýbrž i jedná, a to také od mnohých auředníků. Přece wšak se nepamatujeme na žádný pád, aby byl někdo proto, že w reakcionářském smyslu se proti ústawě prowinil, potrestán, kdežto ale každau chwíli se trestají a pronásledují ti, kteří libowolnější chtějí býlí než jest ústawa, třeba se ani proti ústawě ještě neprowinili. Čím si wyswětlíme showíwawost a dobrotu k jedné a přísnost k druhé straně? Tuším welmi jednoduše. –", "id": 285}
{"text": "8. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Dekret o svobodě učení], Autor: kancelář hraběte Stadiona; Havlíček, Karel (přetisk)\nKonečná odpowěd na žádost Pražského studentstwa zní následowně: Akademický Senáte! Wys. Ministerstwo potwrdilo dekretem práwě ke mně došlým od 31. Března 1848 č. 252 M. J. na náwrh od akademického senátu učiněný a ode mne podporowaný uwedení swobody učení i wyučowání, a wydalo na žádosti od studentstwa zadané následující konečnau odpowěd: 1. Swoboda wyučowání přijímá se w ten spůsob, že we fakultách, jenž udělují diplom doktorský, wšem doktorům od této doby wolno jest wědecké přednášky držeti, oznámí-li se prwé u akademického senátu. — W předmětech technických klade se po učiněném prozatím u direktorátu oznámení zběhlost w tom předmětu za wýminku k přednášení. 2. Wyučowati se může w obojí řeči zemské ( české nebo německé ), jakož i w každém jiném jazyku. 3. Žádná schopná hlawa není za přičinau sic swého náboženského wyznání od učitelských stolic na wyšších školách wylaučena, a nikdo nebude pro to we wzdělání a w dálšim prospěchu powolání swého obmezowán. 4. Aby swoboda učení pojištěna byla, wolno jest od nynějška slyšeti tak řečené powinné předměty pořádkem a časem každému whodným, a způsobilost we státní službě a ku praxi záwisí jediné od přísné státní zkaušky. — Školní wyswědčení posud dobytá budau při úplné platnosti zachowány. 5. Stranu přiwtělení technického studium k universitním fakultám zakročilo se již u českých pánů stawů. 6. Dowoluje se Studentstwu zříditi wlastní tělocwičné ústawy a šermowny, pokud se stát sám o to nepostará. 7. Studentstwu bude od nynějška wolno, spojowati se w jednoty, a k tomu cíli se nařizují za základ statuty o jednotách nejnowěji na universitě mnichowské wydané. 8. Konečně se dowoluje každému studujícím špatně čitelné ( u/a ), podle kontextu spíše u nawštěwowat cizí university stojící pod ochranau wlád. Oznamuji senátu akademickému tento wys. ministerialní dekret s tím wyzwáním, aby jej bez odkladu sdělil fakultám a studentům k tomu cíli, by w něm poznali nowý důkaz, že je wláda nakloněna uděliti každé ulehčení, které k šíření prawé oswěty napomáhá a snažení mládeže, aby se za statné občany konstitučního státu wzdělala, užitek přináší, — konečně které se snáší s ústawami země, w nížto swobodě občanské nejrozsáhlejší wůle jest dána. Od c. k. Českého zemského presidium. W Praze dne 2. Dubna 1848. Hrabě Stadion.", "id": 286}
{"text": "16. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Slováci, Titulek: [otisk dopisu], Autor: Havlíček, Karel\n— Osud Slowenska rozhoduje se nyní we Wídni. Četné deputace lidu slowenského putují tam ku králi, žádajíce aby Slowensku uděleno bylo postawení nezáwislé od Maďarů; hledajíť jmenowitě ubezpečení swého národního žiwota proti žiwlu maďarskému, který nad nimi zpupně již rozwinowal korauhwe osudné swé nadwlády. Ale žiwel maďarský, ačkoli jeho síla nyní podlomena jest, přece na Slowensku aučinnau nalézá podporu práwě w osobách takowých, které jsau powolány, aby pracowaly proti němu. Král. komissaři, duchem konservatiwci maďaronští, jsau hlawní nepřátelé národnosti slowenské. Žaloby na ně musíme slyšet neustále. Píše se nám ze Slowenska na počátku října: My jsme se domníwali, že po wyslowené národní rownopráwnosti dostaneme w čelo weřejných auřadů na našich stranách takowých šlechetných mužů, kteří tuto zásadu našeho milostiwého mocnáře i we skutek uwésti usilowati budau. I instrukce Haynauowy c. k. komissarům předepsané nás kojily blahau nadějí, že již přece i nám jednau switne den sprawedliwosti a zmizí wšecka pochyba o lepší budaucnosti. Owšem takowá byla naděje naše, ale jedno i druhé nás neočekáwaně sklamalo! Kde jsme byli takto rok, tam, ba w horším položení jsme i nyní, nebo tehdáž jsme aspoň s jistau nadějí patřili a kráčeli do rájů radostnějších časů, když pánowití Maďaři přemoženi budau; nyní pak po pokoření odboje ničehož se již nadíti nemůžeme. Co maďarští komissaři činili pod jménem swobododárců, we jménu wlasti Košutem oswobozené, totéž dělají i tito maďaronští komissaři we jménu císaře rakauského; před tím jsme byli w pazaurech liberalistů a zfanatisowaných ultristů maďarských, nyní jsme opět w drápech plesniwých konservatistů maďaronských. A zač ubohý Slowák přinesl tolikero obětí? Zač se dal wěziti, mučiti, wěšeti, zač z drahé swé domowiny wyháněti, jmění odjímati, mordowati, snad za to, aby mu na krk přišli ti, jichž pro jejich nesprawedliwost ani widěti nechce? Slowenstwo se poswětilo, obětowalo se wším, co jen milého, co drahého mělo wěci císařské, a nyní má za krásnau odměnu na čele weřejných auřadů střeštěnce maďaronské. Wšak jsme my chtěli i národu našemu w něčem být na pomoci obětowawostí naší! Ale nyní widíme, že si s námi jako w karty hrají, widíme, že jsme opět a opět jen bídní Slowáci. Než ale co za kausky wywádějí ti páni komissaři? — Slowenčině nejen že práwa její slowem císaře a náwody p. Haynaua ubezpečená we weřejných záležitostech nedáwají, ale ji ještě odtamtud wytiskují, potlačují a místo její nenáwiděnau maďarčinau wyplňují; do stoličných městských obecnych auřadů nikoli muže císaři a národů wěrně oddané, nýbrž starých, zhnusených, zmaďarčených aristokratů, kteří národnosti slowenské, rowně jak i trůnu jsau nebezpečny usazují, ba co wíce, poswěcence naše národní, kteří pro krále a národ w těchto bauřliwých dobách mnohá příkoří utrpěli, kde jen mohau pronásledují a stíhají, do weřejného žiwota míchat se jim zabraňují. Znáte snad p. Ondřeje Hodžu co duchowního w Turčanských Sučanech, hodného to bratra našeho Miloslawa z Liptowa? Na tomto šlechetném, bezúhonném muži slowenském, který pro hájení práw J. Jasnosti a horliwost národní dwakrát od Maďarů w 30týdnowém těžkém žaláři mučen byl, jedenkrát se pak do ciziny wystěhowati musil, nechtěl-li býti za kořist běsnosti odbojců na tomto muži c. k. komissař Forgáč prwní neprawost zpáchal. — Známť, že swobodný p. Jindřich Lewartowski, c. k. major a nadwelitel slowenských dobrowolců, k pokoření odbojné stolice Gemerské w Liptowě w Turci a we Zwoleně hotowost zřídil a ji buď k dobrowolnictwu připojil, buď samotný pod spráwau wýborných mužů účinkowati nechal. I Turčanští powstalci pod welením Lilgowým až do Liptowa wnikli. P. Hodža jako starosta sboru také šel s nimi, poněwadž uspořádání celého powstalstwa jemu swěřeno, ano i peníze na wyplácení mužstwa jemu doručeny byly. A pro tento hřích (! ) c. k. komissař Forgáč Hodžu auřadu stoličného — zapisowatelstwa — které na něho celý lid s důwěrau wznesl — zbawil, a wůbec celé předstawenstwo w Turci zrušil, wězením pak jemu hrozí, bude-li se ještě déle míchati do wěcí občanských. Pěkné wýhledy do budaucnosti pro národ a ty jeho nadějné poswěcence, kteří nyní pod spráwau znamenitého pana Lewartowského w prospěch Rakausku zbroj nosí, když se jednau nawrátí do lůna otčiny a rodiny swé, a budau se ucházeti sprawedliwým práwem o nějaký auřad, tedy pp. komissaři budau jich jako nejwětší winníky odsuzowati a k weřejným záležitostem nejen že je nepřipustí, ale místo jich nastaupí w službě císařské aneb daremní pecauši, aneb práwě ti, kteří pušku na ramenu a meč při boku nosili proti císaři. — To je sprawedliwost c. k. komissarů na Slowensku! We Zwoleně to ještě nejweseleji wypádá, Turec, Liptow, Orawa, Nitra již wzdychá. W Liptowě komissař wsadil za stol. auředníky ty, kteří byli nejčinějšími rebelanty; tak na př. za služnodworského do poledního okresu wywolil jistého Kasanického, který chytal králowské oddance, který wodil sem i tam laupežné guerilly, který w loni pod jeseň dal oběsit jednoho newinného člowěka z Ružombergu! Ale dost o těch mrzkostech. —", "id": 287}
{"text": "27. červen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Daniel O'Connell, Autor: Havlíček, Karel\nDaniel O'Connell. ( Dokončení. ) Prwní náwrh, který učinil O'Connell w parlamentě, bylo zrušení desátků, které musili Irčané dáwati kněžím panující církwe. Známo jest z auředních wýkazů, že jsau w Irsku farní osady, kdežto mezi 3.450 katolíky žije jen 15 protestantů, aneb i mezi 5.393 katolíky 12 protestantů, ba že jsau osady s 1.500 duší, mezi nimiž není ani jednoho protestanta. Přece wšak mají tyto osady faráře anglikánské, kterým wšichni osadníci desátky odwádějí. Rozumí se, že zwláště tato powinnost Irčanům nepříjemná byla, již pro nenáwist, kterau k církwi anglikánské chowali. Již dříwe panowala pro tento desátek mnohá pobauření jednotliwých osad, a wláda nemohla nikterak urownati nepříjemný poměr tento. Když ku konci r. 1830 nastala whigická wláda w Angličanech, která sama se prohlásila, že chce jednati o zrušení těchto desátků, nechtěli již Irčané angl. farářům desátky dáwati a ani pomocí auřadů a ozbrojenců nemohli je tito wymoci. Množstwí wojska musilo se wyslati, aby zajali několik kusů dobytka místo nezapraweného desátku, a pak když se zajatý dobytek weřejně prodáwal, nechtěl jej žádný Irčan kaupiti. Když ale wláda a parlament ustanowili, aby se desátky zplácely wrchnostem, tu se lid nespokojen protiwil. O'Connell wystaupil w tuto dobu se známým ( repealem ) repílem t. j. zwlášťní wládau pro Irsko a s odtržením od Anglicka, a zřidil k tomu aučeli zwlášťní jednotu w Dublíně, aby žádostmi ku parlamentu činěnými rozdělení takowé uskutečnila. Wláda, powažujíc počínání takowé za zrádu zemskau, zakázala spolek ten a pohnala O'Connella i s hlawními pomocníky jeho před saud. Pak ale nahlížejíc sama, že při takowém wšech myslí irských pobauření O'Connell wládě prospěšným býti může, ustála od žaloby a wešla s ním w přátelstwí. Nowé wolení do parlamentu wypadlo we smyslu O'Connellowě a wstaupil tam se 40 jinými deputowanými, kteří we wšem sworně a stejně hlasowali, tak že wždy ona strana w parlamentě, ku které se oněch 40 ( potupně ohonem O'Connellowým zwaných ) přidalo, zwítězila. Takowým spůsobem panowala malá hrstka Irčanů pro swornost swau w parlamentě anglickém a zwláště působením jejich opraweno jest parlamentní zřízení. Tím wzrostla důwěra Irčanů, a poněwadž O'Connell dílem wlastní swé jmění na záležitosti národní wynaložil, dílem ale wýnosné adwokátstwí ( kterým ročně až na 80.000 zl. stř. získáwal ) pro podnikání národní zanedbal, uložili si Irčané pro něho zwlášťní dobrowolnau daň ročních 13 až 180.000 zl. stř., aby wšechny swé síly pauze záležitostem národním obětowati, a úmysle swé ku prospěchu národu těmito penězi prowésti mohl. Když r. 1835 hrabě Mulgrawe ( pozdější marquis Normanby ) se stal wládařem w Irsku, muž národní straně přízniwý, tu teprwa zakusilo Irsko lepších časů. Předešlá dobrá nařízení a zákony, které si strana národní od Angličanů pracně dobyla, nezachowáwaly se, a mocná angl. strana utlačowala 216 nedbajíc na ně, přece kde mohla Irčany, angl. saudcowé drželi wždy stranu swým národowcům proti katolíkům. Mulgrawe pomohl Irčanům do wyšších auřadů, zawedl nestranné saudy, zřizowal školy, wymýtal auřední nespůsoby a držel na uzdě bujné protestanty ( Angličany ), jejichžto spolkowé zákonem 1836 zakázáni jsau. O'Connell docílil tolik, že desátky o polowici zmírněny jsau, že Irčané důstojnosti saudcowské dojíti mohli, a že w řízení obecním měst aučastenstwí dosáhli, kdežto dříwe jen Angličané panowali: to wšak přece bylo příliš málo, zwláště když se wláda změnila. Tím úsilněji hlásati se počal repeal, O'Connell cestowal r. 1842 celau zemí a swoláwal wšude nesmírná shromáždění lidu ( časem až 500.000 ), kterýmžto řečí ohniwau hlásal potřebu oddělení se od Anglicka, napomínaje zároweň k míru a zražeje ode wšelikého násilí, tak aby wšechno, čehož zapotřebí, prowedeno bylo cestau zákonní. Opatrně se wzdalowal ode wšelikého spojení s angl. radikalisty a s franc. demokraty. R. 1843, když se k němu celé kat. duchowenstwo přidalo, získalo hnutí toto nesmírného rozšíření. Kromě 70 menších odbyl již O'Connell 20 welikých shromáždění ( monster-meetings ) w rozličných častích ostrowa a chystal se práwě k nejwětšímu, tu wšak ministerstwo bojíc se welikého rozčilení Irčanů, zamezilo schůzku brannau mocí ( které se Irčané dle rady O'Connellowy dokonce neprotiwili ) a zawedlo proti němu a ostatním hlawám repealu weliký proces, winíc je ze spiknutí a ze zrády zemské, kterážto obwinění dokazowalo wýňatky z řečí jejich k lidu držaných a z rozličných článků z nowin. Odsauzeni jsau zároweň s O'Connellem syn jeho Jan, tři wydawatelowé nowin, jeden kněz katolický, jeden protestant, a sekretář repealu. O'Connellowi přisauzeno jest roční wězení, 20.000 zl. stř. trestu a 50.000 zl. stř. kauce, že se po 5 let tiše zachowá. Napomenuw lid k pokoji ( poněwadž se chtěl pro ten saud bauřiti ), odebral se dne 30. máje 1844 s ostatními saudruhy w Dublíně do wězení. Ale 1. září prohlásil saud peerský onen rozsudek pro rozličné protizákonní nepořádky, kterých se wláda při procesu na ujmu obwiněných dopustila, co neplatný, a wůdcowé repealu wyšli wítězně z wězení. Od té doby řídil O'Connell repeal ještě opatrněji než dříwe a ustawičně budil národ swůj k lepšímu, slastnějšímu žiwotu až do konce wlastního žiwota swého. Prawdiwost a potřebu snažení O'Connellowa nejlépe dokázal jak swětu wůbec, tak wládě angl. zwlásť, letošní neaurodný rok w Irsku. Poněwadž pro špatné tamější zřízení nejwětší časť obywatelů lidé jsau, jak říkáme z ruky do ust žijící, učinil letošní nešťastný rok z celého Irska žebráky, a wláda nestačí peníze a potrawy do země posílati, jen aby se horšímu zlému cesta zamezila, neboť známo, že hlad nezná práwa. Lidé nemající na tomto swětě ničehož, co by ztratiti mohli, kromě swého nuzného nešťastného žiwota, a při tom newzdělaní, zdiwočilí, schopni a nakloněni jsau ustawičně k nepořádkům a wzbauřením, a proto wláda anglická nejlépe sama sobě poslauží, budeli pečowati o lepší wzdělání a o lepší prawa národu irského. Wyprawiti celý žiwot muže tak nesmírně činného, w němžto se sestředilo snažení weškeré národu osmimilionowého, k tomu by nestačilo ani několik knih, nadtoť tyto skrowné listy. O'Connell jako každý muž slaužící horliwě jisté straně a protiwící se jiné wychwálen a ztupen jest co možná nejwíce, skutkowé wšak jeho zůstanau welicí i u přátelů i u nepřátelů. Před koncem žiwota dočkal se ještě té nepříjemnosti, že se mezi Irčany dwě strany utwořily. O'Connell, znaje moc wíry na mysli lidské, držel se přede wším w celém snažení swém wíry národní a proto měl zcela na swé straně duchowenstwo: později ale, když we wěcech náboženských wětší chladnost nastala, wznikla mezi repealisty strana, pečující wíce o národnost wůbec a pustíc mimo sebe rozdíl wíry; mezi nimi bylo hlawně mnoho protestantů, kteří, nemohauce s O'Connellem nesmírně horliwým katolíkem co do wíry sauhlasiti, přece o národnost a politické oprawy lidu irského upřímně dbali. Tato strana nazýwá se Mladé Irsko a na každý pád zeslábla moc Irčanůw tímto rozdwojením.", "id": 288}
{"text": "12. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o počtech žáků v českém/německém vyučování na staroměstském gymnáziu], Autor: Havlíček, Karel\n— Letošní školní rok odstranil mnohé pochybnosti, které s mnohých stran nastaly co do wyučowání w českém jazyku na našich gymnásiích w českých krajinách a okresích. Tyto pochybnosti nastaly proto, poněwadž se myslylo, že je nedostatek českých učitelů, českých školních kněh a žáků, kteří by wůli měli, učiti se předmětům w českém jazyku. Opomíjíce odpowědíti na prwní i druhau pochybnost, poněwadž známé fakta o tom zřejmě swědčí, uwedeme zde jenom počet žáků na zdejším staroměstském akad. gymnasium w tom spůsobu, w jaké řeči předměty přednášeti slyšeli a jim w češtině se učili we wšech 6 třídách: doufajíce, že totéž budeme později moci udati o ostatních gymnasiích. Přednášky české z náboženstwí slyšelo 298, německé 225 žáků; přednášky české ze zeměpisu a dějepisu slyšelo 325, německé 266 žáků ( počítajíc w tom i 68 žáků nekatolického a židowského wyznání ), přednášky české z české mluwnice slyšelo 435, německé 156 žáků, přednášky české z přírodopisu ( pauze we 2 třídách ) slyšelo 118 a německé 89 žáků.", "id": 289}
{"text": "17. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Dowěděw se že jde do saudu strany zákupů, projewil hned Manilow ochotnost doprowoditi jej. Přátelé wzali se pod páží a šli spolu. Při každém malém zwýšení, neb kopečku neb jámce držel Manilow Čičikowa a skoro ho až zdwihal rukau, dodáwaje s příjemným úsměwem, že nepřipustí, aby se Pawel Iwanowič uhodil do nožičky. Čičikow si dělal swědomí, newěda jak poděkowat, nebo cítil, že je trochu přitěžký. Takto we wzájemných zdwořilostech došli až na osamotělé, a jak se u nás říká, hezké náměstí s auřadem welikým bílým jako křída domem, nepochybně wyobrazujícím čistotu duší auřadujících w něm činowníků. Z oken druhého a třetího poschodí wykukowali nepodplatné hlawy kněží Themidy, a hned se zase schowáwaly, nepochybně když wstaupil do pokoje předstawený. Přátelé newyšli, nýbrž wyběhli na schody, protože Čičikow chtěje se wyhnaut zdwořilému naddržowání rukau Manilowých urychlil krok, a Manilow zase též letěl ku předu, nechtěje, aby se Čičikow unawil, a proto byli oba udýcháni, když přišli na síň. Ani na chodbách ani w pokojích neměli se co diwit čistotě. Tenkrát se ještě na ní nedbalo, a co bylo pobláceno, zůstalo pobláceno. Themis tak jaká byla w negligé a w chalátě přijímala hosti. Patřilo by se popsat kanceláře, kterými šli naši hrdinowé, ale autor má welikau úctu ke wšem auředním pokojům. Když i míwal příležitost jíti skrze ně w blyskawém a ušlechtilém spůsobu s lakýrowanými podlahami a stoly, hleděl proběhnaut co možná nejrychleji, se skraušeně skloněnýma k zemi očima, a proto dokonce nic o tom newí, kterak tam wšechno kwete a kyne. Hrdinowé naši widěli mnoho papíru i popelawého i bílého, shrbené hlawy, široké hřbety, fraky, kabáty podle gubernského kroje, aneb jen zrowna jakausi swětle šediwau kamizolu, která s nachýlenau na stranu a skoro docela na papíru ležící hlawau opisowala bystře a s welkými rozháňkami jakýsi protokol o přiwlastňowání si země anebo inventář statku násilně užíwaném od nějakého poměštíka, jenž pokojně žil wěk swůj pod saudem, obohatiw sebe a děti swé pod jeho křídly. Bylo slyšeti krátké chraplawé wýkřiky, jako: „ Račte mi podat, pane Fedoseji Fedosejewiči, proces č. 368. “ – „ Wy wždycky někam musíte zašramotit špunt z císařského kalamáře. “ Někdy zas wíce wznešený hlas, nepochybně některého předstaweného, ozwal se poručnicky: „ Na, opiš to! a jestli ne, zujau se ti boty a budeš sedět šest dní bez jídla. “ Šramot 720 per byl weliký a podobal se tomu, jakoby několik wozů s roštím projíždělo skrze les zasypaný na čtwrt lokte suchým listím. Čičikow a Manilow přistaupili k prwnímu stolu, kdežto seděli dwa auředníci mladistwí, a zeptali se: „ Dowolte otázku, kde pak se zřizují zákupy duší? “ „ A co byste rádi? “ prawíli oba činowníci obrátiwše se. „ Chci podat žádost. “ „ A což pak jste kaupil? “ „ Dříwe bych rád wěděl, kde je křepostný stůl, zde-li aneb někde jinde. “ „ Jen řekněte napřed, co jste kaupil a za jakau cenu, pak wám powíme, kam máte jít, ale jinak se to nemůže wědět. “ Čičikow hned poznal, že činowníci byli jen zwědawí jako wšichni mladí auředníci a chtěli si dát jenom wětší wážnost. „ Rozumíte, moji milí! já welmi dobře wím, že wšechny křepostní záležitosti bez ohledu na cenu w jednom místě se řídí, a proto wás žádám, abyste nám ukázali, u kterého stolu: a newíte-li co se u wás děje, tedy se zeptáme jiných. “ Na to činowníci nic neodpowěděli, jenom jeden ukázal prstem do jednoho kautu, kdežto seděl při stolu nějaký starec, rýpaje se we spisech. Čičikow a Manilow šli mezi stoly zrowna k němu: on ale byl hluboce zabrán. „ Dowolte, “ prawil Čičikow s poklonau, „ zde se sprawují křepostní záležitosti? “ Starý zdwihl oči a prawil odměřeně: „ Zde se nesprawují křepostní záležitosti. “ „ A kde pak? “ „ W křepostní expedici! “ „ A kde pak jest křepostní expedice? “ „ U pana Iwana Antoněwiče! “ „ A kde je Iwan Antoněwič? “ Starý ukázal prstem do druhého kautu pokoje. Čičikow a Manilow šli tedy k Iwanu Antoněwiči, Iwan Antoněwič již byl po nich mrštil okem a prohlídnul si je stranau, ale hned zas se zawrtal ještě pozorněji do psaní. „ Dowolte “ – prawil Čičikow s poklonau – zde je křepostní stůl? “ Iwan Antoněwič tak jakoby dokonce nic neslyšel, byl pohraužen we psaní a neodpowěděl ani slowa. Bylo widět hned, že to již jest člowěk rozumných let a ne nějaký mladý žwatla a wětroplach. „ Dowolte “ – prawil Čičikow – „ je zde křepostní expedice? “ „ Zde, “ odpowěděl Iwan Antoněwič, obrátil trochu obličej, ale začal hned dál psáti. „ Moje záležitost jest tato: kaupil jsem od rozličných pánů w tomto okresu duše na wýwod K přestěhowání na neobydlené statky jinde. Red., zákupní kontrakty mám, ale musejí se zde auředně potwrdit. “ „ A prodawatelé jsau zde také? “ „ Někteří jsau zde, od jiných mám plnomocenstwí. “ „ A žádost písemní máte sseču? “ „ Mám. Jenom bych rád, mám na spěch... nebylo by tedy možná ku příkladu dnes tu wěc ukončit. “ „ A dnes! dnes není možná, “ prawil Iwan Antoněwič. „ Musí se ještě wěc prohlídnaut, nejsau-li práwní překážky. “ „ Ostatně co se toho týče, aby se wěc urychlila, tedy pan Iwan Gregorěwič, předsední, je můj dobrý přítel... “ „ Wšak ale pan Iwan Gregorěwič není jen sám, jsau tu také jiní, “ prawil zostra pan Iwan Antoněwič. Čičikow porozuměl tomuto pokynutí a prawil: „ Jiným se také křiwda nestane, já sám jsem byl w auřadě, rozumím wěcem … “ „ Jděte panu, Iwanu Gregorěwiči, “ prawil p. Iwan Antoněwič trochu laskawějším hlasem, „ aby dal rozkaz, komu se náleží, my pak se přičiníme. “ Čičikow wyndal z kapsy bumažku a položil ji před Iwana Antoněwiče, který si ji ale dokonce newšímnul ale hned ji přikryl knihau. Čičikow mu chtěl o ní powědít, ale Iwan Antoněwič dal kýwnutím hlawau na porozuměnau, že není zapotřebí ukazowat. „ Tuhle on wás dowede do jeho kanceláře! “ prawil lwan Antoněwič, kýwna hlawau a jeden z přítomných, obětowawší tak horliwě Themidě, že mu oba rukáwy popraskali na loktech a již dáwno tudy wylézala podšíwka, za kteréžto zásluhy časem swým bude koležským registratorem, poslaužil našim přátelům tak jako někdy Virgilius Dantemu, a dowedl je do kanceláře hlawního, kde stála jen jedna široká pohowka a w ní před stolem se zrcadlem a dwěma tlustýma knihama seděl jediný předsedník jako slunce. Před tímto místem cítil nowý Virgilius takowau úctu, že se neosmělil wstaupiti do něho, nýbrž obrátil se, ukázaw hřbet wytřený jako rohožka s přilepeným na něm kuřím pérkem. Wejdauce do pokoje zpozorowali, že předsedník nebyl sám; wedle něho seděl Sobakewič zakrytý docela zrcadlem. Příchod hostů byl sprowozen wykřiknutím a wládní pohowka odšaupla se s welikým šramotem. Sobakewič také stal se stolice, Předsedník objal Čičikowa a w auředním kanceláři zazwučelo líbání, zeptali se jeden druhého na zdrawí a ukázalo se, še oba míwají časem lámání w kříži, což se hned také přičtlo mnohému sezení. Předsedník jak se zdálo, již wěděl skrze Sobakewiče o kaupí, a počal mu gratulowat, což na počátku trochu pomátlo našeho hrdinu obzwláště když wěděl, že Sobakewič a Manilow, oba prodawatelé nyní jsau pohromadě. Awšak se poděkowal předsedníkowi a obrátiw se hned k Sobakewiči zeptal se: „ A jak se wy račte? “ „ Sláwa Bohu! nenaříkám si. “ A wěru neměl si nač naříkat: spíše železo mohlo se nastudit a kašlat, než tento dobře sformowaný poměštík. „ Ano wy jste wždycky zdráw “ – prawil předsedník – „ i nebožtík wáš pantáta byl zdrawý pán. “ „ Ano sám o sobě dal se do medwěda, “ odpowěděl Sobakewič. „ Mně se zdá “ – prawil předsedník – „ že wy byste také porazil medwěda, kdybyste chtěl proti němu wyjít. “ „ Ne, neporazím “ – odpowěděl Sobakewič – nebožtík byl silnější než já “ a wzdechna dodal: „ teď již nejsau ti lidé, a také můj žiwot, jaký to žiwot? tak jaksi... “ „ Což pak wám schází? “ prawil předsedník. „ Špatně, špatně! “ prawil Sobakewič kýwaje hlawau. „ Jen si pomyslite Iwane Gregorěwiči, žiju již na padesátý rok a ještě jsem ani jednau nebyl nemocen. Ne to není nic dobrého! časem swým budu za to splácet. “ Tu se Sobskewič pokořil w melancholii. „ I aby tě! pomyslili si zároweň Čičikow i předsedník, nač ten ještě škemrá! “ „ Mám pro wás psaní! “ prawil Čičikow, wyndaje psaní z kapsy. „ Od koho pak? “ prawil předsedník a rozpečetiw křiknul „ a od Pluškina. Ještě posawad se mrazí na tom swětě! Wida osudy! jaký to byl maudrý a bohatý člowěk! a teď.... “ „ Pes “ – dodal Sobakewič – „ taškář, wšechny lidi swé umořil hladem! “ „ Poraučejte, poraučejte “, prawil předsedník, „ s radostí budu plnomocníkem. Kdypak chcete zařídit ty wěci teď aneb později? “ „ Teď, a prosil bych wás, jestli je možná ještě dnes, proto že bych rád zejtra odjel z města: mám s sebau zápisy i žádost. “ „ To je wšechno hezké, ale dělejte si co chcete, my wás tak brzy nepustíme. Křeposti budau dnes hotowy: ale wy přece ještě s námi pobuďte. Já hned dám rozkaz “ a otewřel dwéře do postranního pokoje „ Iwan Antoněwič je zde? “ „ Zde, “ odpowěděl wnitřku hlas. „ Zawolejte ho sem! “ ( Pokrač. )", "id": 290}
{"text": "19. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Naše barvy a náš prápor, Autor: Malisz, K.; Havlíček, Karel (překlad)\nNaše barwy a náš prápor. ( Tato báseň wyšla we Wídní w polském jazyku a zaslána jest nám wčera wečer. Snažili jsme se na kwap přeložiti ji, a žádáme za odpuštění wšelikých bludů we formě našeho překladu. Jednalo se nám přede wším o smysl. H. B. Známo, že mají Polaci bílého orla w čerweném poli, jako my bílého lwa w čerweném poli. ) Ejhle, náš prápor jasný a spanilý Jak se wesele on před námi wznáší, W čerweném poli swítí orel bílý, Co tyto barwy, co ten prápor hlásí? Čerwenost jasná barwa jest plamena, Jenž swětlo rodě swět wyzáblý hřeje; Tak my we swětě širokém, dalekém Šíříme swětlo, swobody naděje. Bělost ta sněžná barwa jest čistosti, Barwa holubí i stříbra ryzého; Tak my upřímně beze wší chytrosti Příměří nesem do swěta celého. Orel w nebesách potápí zřenici Čítaje prawdu w jasných knihách nebe, A dar ten w štědré přináší prawici Swětu celému nedbaje na sebe. Zlato se w prudkém ohni jenom čistí, Kdo z ohně wyšel silný jest a tuhý: Tak ty náš orle w boji s nenáwistí Proletiš wítěz wšechny swěta pruhy: A wšak ne zbraní násilí a moci Abys podmanil swobodné národy: Zbraní to swětla, abysi k půlnoci Rozsíwal zrna práwa i swobody. A wám též, Češi, wéwodí lew bílý, Jenž statně swětlo i swobodu bránil, Spojme se páskau bratrstwa i síly, Zdráw budiž Čechu! Tys wzájemnost chránil! Směle můžeme wztýčit znaky swoje, Ctíti je budau weškeré národy, Za wolnost půjdem oba dwa do boje, Hájiti swětlo, práwa i swobody. Z Polš. K. Malisze.", "id": 291}
{"text": "11. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Otisk manifestu], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] Manifest, který císař při swém odjezdu z Wídně w noci od 6. na 7. ministrowi Krausowi zanechal, aby jej we sněmu prohlásil, zní takto: „ Hleděl jsem wšecka přání národu mého wyplniti. Co panowník proukázati může dobrotiwosti a důwěry národům swým, wšecko to s radostí jsem wykonal, a uděliw konstituci hleděl jsem prospěti k samostatnosti, k síle a ke štěstí. Ačkoliw mne násilí dne 15. kwětna z hradů otců mých zahnalo, neustál jsem přece dáwati i powolowati. Na nejširším základě práwa wolícího swolán byl říšský sněm, aby se mnau jsa we srozumění, učinil náwrh konstituce. Do hlawního města jsem se nawrátil, nežádaje žádné jiné bezpečnosti, kromě citu sprawedlnosti a wděčnosti národů mých. Ale malý počet zawedených lidí hrozí zkázau naději každého wlastence. Anarchie dosáhla swého stupně nejwyššího. Wídeň naplněna jest wraždau a požárem. Ministr můj wojenský, kteréhožto by již bylo mělo šediwé stáří jeho chrániti, skonal pod rukama rot zákeřnických. Důwěřuji w Boha a w mé sprawedliwé práwo, i opauštím hlawní město, abych se ohlédl po prostředcích, jimiž bych porobenému národu swému přinesl pomoc. Kdo Rakausko, kdo swobodu miluješ, shromáždi se okolo swého císaře! “", "id": 292}
{"text": "13. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Článek z Vídeňských novin], Autor: Havlíček, Karel\n‒ Jak welice si ministerstwo swým wystaupením proti sněmu we weřejném mínění uškodilo, widíme krom jiného i z toho, že Wídeňské nowiny Presse obyčejně mírné, ministrům chybu zle wytýkají, řkauce: Z Wídně dne 9. ledna. Zpráwy z Kroměříže wzbuzují w nás hluboké politowání. Jediný chybný krok uwedl wěci w položení takowé, že není nikoli blahé. Ministerstwo je oním volum a spůsobem, jak bylo spůsobeno, mrawně oslabeno. Upřímné prawíme: Ministerstwo má si tuto porážku zcela samo sobě připisowati. Jeho úloha byla a jest welká. Ono má těžkau úlohu lidské společnosti: totiž smíření moci se swobodau rozřešiti; ono má utwořowat, zřizowat. Na občanech tohoto státu leží dwojí nutnost. Řád konstituční má založen být, stará wláda nawždy wzdálena. Strach a snaha naplňují tedy přirozeně mysli. Obnowení společnosti, má-li se díti na cestě pokojné, je možné jen tehdá, když se wláda a občan pewně spojí. Wlády ale kdystehdys dopauštějí se nebezpečného omylu, ony myslí, že wládnau, kdežto pauze sprawují. Společnost powažují tak, jako rolník pole. Oráči koně a pluh dostačují. Půdu takto wzděláwá a země poslauchá. Wláda myslí, že může wystihnauti s těmitéž prostředky; ona má raddy, krajské, kontribuční a wojáky; ona posílá jednately swé po zemi a myslí, že wládne; ona ale pauze spráwu wede, naráží w myslích na odpor, neowládá wšechněch duchy.", "id": 293}
{"text": "5. duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [polemika se článkem v Augsburgských novinách], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Poměr, w jakém stáwaly za minulých Metternichowých časů Augsburgské Nowiny k rakauské wládě, jest každému powědomý: byly to jediné zahraničné nowiny německé, které takřka pro Rakausko wycházely, neboť hlawní část jejich odbíratelů byla w Rakausích. Nowiny samy stály wždy pod jakýmsi poručnictwím naší býwalé absolutní wlády. Jaký poměr jest nyní, netraufáme si udati, myslíme ale, že přece nebude powážliwému pozorowateli na škodu, uslyšeti jeden hlas zcela zwláštní o Rakausku, a poznati, jak naši patrní nepřátelé o nejnowějších událostech saudí. Kolikkráte se mnohem wíce člowěk naučí od swých nepřátelů než od přízniwců. Přede wším chwálí tento Němec naši oktrojowanau ústawu, „ že prý jest až příliš swobodomyslná!! “ „ Swobodné stěhowání se a sestředění wlády ( centralisace ) s tím prý se dají prameny ze skály wykauzlit. Ještě pewnější spojení wšeho nebyly prý posud ( t. j. prozatím ) w Rakausích možné, proto se nechaly provincím zatím jen jména, nejsau ale nic jiného než počet jistý obcí, wzala se jim politická moc a ponechána jim jen společenská ( rozuměj: foršpan ). Ale ministerstwo ještě šlo dále, a tu prý jest konstituce wýborná! Uhry by byly wedle takowých provincí tuze králowské. Odtrhly se tedy Sedmihrady, Chorwátsko, Dalmatsko a Wojwodina. Též Solnohrady, Krajina a Koruš staly se samostatnými provincemi a obmýšlí se Čechy rozděliti na 5 krajů. To jsau welké kroky k departementalnímu zřízení. “ Dále prawí tento Němec: „ Oktrojowaná ústawa zjewně ukazuje, co ministři rozumějí pod rownopráwností národní. Wšechny národy mají se celku podříditi, celek ale jest Rakausko. Ale Slowané dobře widí, že w řížském sněmu němčina bude přewládat. Německý kmen jest počtem nejmocnější, jednotliwé kmeny slowanské jsau jen w příbuznosti etymologické. Německý jazyk bude wždycky w Rakausích panowat, ať si wedle něho běží sebe wíce překladů. “ Dále pozoruje tentýž Němec, „ že prý bude těžko w Rakausích ( takowých totiž, jaké on chce ) udržeti konstituci. Neněmecké země prý nechtí se kořiti před Wídní. Každý sněm říšský přiwede prý ze wšech stran mocnářstwí mnoho foederalistů. A ministerstwo bude muset jeden sněm po druhým rozpustiti, proto že w žádném nenajde wětšinu “ Není to zřetelně mluweno? K wůli Němcům tedy, kteří chtí celé mocnářstwí sobě podmaniti, nesmí být konstituce jen proto, žeby si národowé z dobré wůle němčení nedali líbiti, proto se musí prowest absolutní cestau. O kosmopolito! A pak se ještě nestydí takowí pánowé říkati, že jim jest hlawní wěc swoboda! Než slyšme dále: Mezi jednotliwými sněmy w Rakausích jest německý nejmocnější počtem, mírau a wáhau. Dynastie je německá, Němci utwořili Rakausko a udrželi, Rakausko se jmenuje prwní německau mocí atd., a později takto o nás: doplněny uvozovky podle smyslu textu „ Antiquarská pýcha českého žiwlu jest jako rytíř we zbrojnici. Brnění jest celé, ale kůň jest kožený a wycpaný, rytíř sedí wždy na koni, nikdy neunawen, ale nikdy krok dále nečině, kdežto zatím pawauci w jeho hledí muchy chytají. Co býwalo, pominulo, a centralisace we spojení s Německem aneb sama pro sebe jest newyhnutelná dle nynějších časů! “ Myslím, že dosti powěděl tento Němec, abychom porozuměli. Myslím ale, že ten rytíř na koženém koni — jak nazwal naši wlast — ještě dlauho se bude w žaludku nenasytného Německa ohánět, než si cestu wen skrze břicho proseká, čehož máme pewnau naději.", "id": 294}
{"text": "27. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Jihoslované, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n– Slowanské časopisectwo w Dalmacii jest zase obmezeno na jediný list, totiž na Glasnik Dalmatinski, neboť Zory Dalmatinské, která již delší čas ochábla, wyšlo tyto dni poslední číslo. – Jak jsme již dříwe sdělili, zhotowil dr. Petranović, býwalý poslanec na říšském sněmu, překlad zákonu občanského; nyní jest we Wídni powolaná komisse pod předsednictwím Vuka Stefanović-Karadžiče, která má tento překlad prohlídnauti.", "id": 295}
{"text": "6. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Úvod novinářský, Autor: Havlíček, Karel\nÚwod nowinářský. ( Dokončení. ) Zůstali jsme w pojednání swém — w předešlém čísle nemilau náhodau přerwaném — u té myšlénky státi, že jsau strany politické se způsobem wlád auzce spojeny a jedno bez druhého se dobře mysliti nedá, a již z toho widíme, že jest počet stran politických rowněž tak weliký, jako počet rozličných druhů wlád, neboť má každá strana swůj oblíbený způsob wlády, který za nejlepší drží, a s ostatními protiwně smýšlejícími stranami w nepřátelstwí žije. Jsau tedy rozdílné we welikém nyní zmatku zapletené strany politické, od sebe rozličné. Jest také weliký počet rozličných způsobů wlád, a w nowinách přicházejí zpráwy o sporech a hádkách takowých stran w rozdílných zemích, a widíme brzy ten, brzy onen způsob wlády chwáliti nebo haněti; strany politické si wespolek w nowinách wyčítají, jedna druhau w podezření před ostatním národem uwádějíc, a zlehčujíce se wespolek welmi krutě a nelaskawě. Patrná jest tedy potřeba míti w této dosti zapletené wěci nějaký jasný pohled, bez něhožto nesmírně těžko jest nowinářským zpráwám náležitě rozuměti, a wždy prawý smysl slow rozličně postawených sobě wybrati. Připomeneme napřed, že jméno wěc nedělá, což platí i o wládách i o stranách politických, mnohý se jmenuje Pokorný a je hrdý, a leckterý Swoboda je drábem. Každá wláda a každá politická strana může býti dobrá a také špatná, dílem podle okolností země a národu ( neboť se každý způsob wlády pro každý národ stejně nehodí ) hlawně wšak podle jedné wlastnosti, bez které žádná wláda a žádná politická strana, buď si její jméno sebe krásnější a sebe módnější, k platnosti národu není, a s kteraužto wlastností každá wláda zem swau oblažiti může. Jestit to poctiwost, totiž když wláda nestranně a sprawedliwě wšechno řídí, když wláda přede wším swé wlastní zákony sama také zachowáwá, a sama také wšechno činí, co jiným předpisuje, a nic takowého sama nečiní, co tresce na občanech swých, oprawdu blaho národu a ne jen swůj zisk a swé pohodlí na zřeteli má, když wláda oprawdu uznáwá maudrau onu od mnohých dobrých mocnářů pronešenau zásadu, že jest wláda pro národ, ne ale národ k wůli wládě na swětě, zkrátka, když sebe wláda newymiňuje z mrawních zásad, které i jednotliwcům i společnostem od Boha wěčným zákonem přírody předepsány jsau. Pod každau poctiwau wládau jest dobře žíti, budiž si ona monarchie neb republika, aristokratická nebo demokratická, konstituční nebo i absolutní: ale každá nepoctiwá wláda uwádí zem a národ a konečně sama sebe do neštěstí. Hlediště tedy, na které uwésti chceme čtenářstwo swé, jest w krátce řečeno následující: Nejlepší wláda jest nejpoctiwější, a kdykoli nám bnde rozhodowati mezi dwěma stranama o způsob wlády se neshodujícími řekneme, že jest ona strana nejchwalitenější, která upřímně chce, aby se w její zemi dle oněch zásad poctiwosti wládlo. 6 Při stranách politických a hádkách jejich w nowinách wedených zwláště sluší zásadu naši dobře na zřeteli míti. Neboť w zemích konstitučních, w republikách a těm podobných zřízeních státu mají ty strany politické wždy naději, že ony samy žezlo wlády do rukau dostanau: nesmíme tedy zapomenauti, že se tím časem wíce jedná jen o to, aby moc wlády w rukau jejich byla, než aby se skutečně wláda změnila a oprawila. Práwě proto tupí často wládu k jiné straně politické než jejich jest se přiznáwající, a wytykají jí mnoho chyb a nedostatků, kterých se pak když sama jejich strana k wládě se dostane, we stejné míře dopauštějí. Není tedy wždycky rádno při sporech takowýchto politických stran jenom na jejich jména ohled míti a na tato jména se spoléhati, a to tím wíce, že častokrát jest skutečné snažení těchto stran zcela protiwné jejich jménu, ba že častokrát tato jména w rozličných zemích zcela jiný a někdy protiwný smysl mají ku p. whigowé w Angličanech a w Sw. Americkém Saustátí. W dalších číslech, kdežto staw nynější rozličných stran politických w každé zemi ukážeme, bude příležitost přeswědčiti se o prawdiwosti toho wšeho, neboť podotknauce w krátkosti wšechny hlawní zásady každé strany snadno budeme moci leckde důkazy podati, že mnoha strana zcela naopak jedná než její zásady ukazují. Ještě jedna jest wěc, kterau náležitě uwážiti slušno — nowiny a časopisy, které zwláště w zemích konstitučních, republikách atd. weliké důležitostí mají. Tuto znamenati sluší, že každé každ hlawnější nowiny slauží jisté politické straně wýhradně rozšiřujíce zšiřujíce jenom její smýšlení a protiwíce se wšemožně tomu, co se smýšlením tímto se nesrownáw. Často se tedy stáwá, že zpráwy o stejné události jsau w rozličných nowinách zcela rozličné, a kdo se skutečné prawé prawdy dodělati chce, musí newyhnutelně od zpráwy odraziti wšechno to, co jest jen pauhé přeswědčení té strany, ku které nowiny náleží, neboť často jedny nowiny zrowna to chwálí, co jiné nejwíce tupí a naopak. Wěděti, který časopis, které straně slauží a jaké jest jeho snažení, jeho zásady atd., jest wěc k wyrozumění prawému směru událostí politických newyhnutelná, pročež jsme tomu též zwláštní článek uchystali, we kterém popíšeme w krátkosti wšeliké hlawnější nowiny wšech zemí. Zdáli se ale někomu toto naše mínění ( že jest každý způsob wlády dobrý, když jen poctiwá jest ) newhodné, ohledni se jenom do skutečnosti swětské a shledá prawdiwost toho. Každý druh wlády má swé zwláštní dobré a zlé stránký, swé zwláštní wýhody a škody, a proto jsau a budau tyto rozličné druhy wždy jen forma, kterau si bez duše ( poctiwosti ) ani přáti ani nepřáti hodno není. Oprawdu také kwésti může wšeliké požehnání žižiwota obecního, totiž bezpečnost, pokoj, pokrok, swoboda w dobrém a zabránění zlého, pod každau poctiwau wládau, buď si ona formy jakékoliwěk, jako to skutečnost historická nade wšelikau pochybnost ukazuje. Nacházíme šťastné národy pod wládau monarchickau tak jako w republice, a naopak wzbuzuje staw lidu w republice i w monarchii často naše sprawedliwé politowání: wždy se podle poctiwosti wlády řídí blaho národu. Poctiwá wláda řídí wšechno dle nejlepšího přeswědčení swého, t.j. dle rozumu: neprowádí wšak wždy jen swau wůli bez ohledu k dobrému-li či k zlému. A w nejdemokratičnějších státech často chytrý a mocný jednotliwec wešelikými oškliwými prostředky dowede wůli swé wětšinu hlasů získati a neobmezeně wládnauti, a naopak. Proto se také ani z pauhého jména nic sauditi nedá o wládě. Zbýwá nám tedy ještě budaucně wšeliké způsoby wlád, jaké hlawně mezi wzdělanými národy tohoto swěta w obyčeji jsau, pokud k tomu naše nowiny místa poskytují, krátce ale srozumitelně popsati, a to zcela nestranně, jak toho okolnosti žádají. Neboť jenom aumysl náš při těchto článcích jest, aby naše čtenářstwo, pokud jinde k poučení takowému dobré příležitosti nemá, poznalo hlawní osnowu wšelikého způsobů wlád, bez kteréžto známosti nelze nikterak w čtení nowin onu užitečnau zábawu naleznauti, která jest hlawně naším směrem. Cokoli se děje we swětě politickém, nemůže býti srozumitelno tomu čtenářowi, který o zřízení jednotliwých zemí aspoň powrchní wědomosti nemá. Proto se stáwá, že takowí čtenářowé nowiny čítají tak řka jen proto, aby wěděli něco nowého — že ale přece ačkoli se wšeho dočtau, wlastně newědí, co se stalo.", "id": 296}
{"text": "20. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [zákon o tisku], Autor: Havlíček, Karel\n– Naše ministerstwo nyní s wětší starostí přemýšlí o wydáwání nějakých českých ministerských nowin, které by slaužily wlády za zbraň proti jiným českým nowinám a časopisům. Musíme wyznati, že až posud našlo w našich českých časopisech málo hlasu pro sebe. Jak nyní doslýcháme, hodlá ministerstwo na swoje české „ Pražské Nowiny “ znamenitý náklad wésti a peněz nešetřiti, jen aby se tyto nowiny proti ostatním wzmohly. Pražské nowiny budau od počátku budaucího měsíce každodenně a we welikém formátě wycházeti, a shání se nyní redakce. My sami nyní očekáwáme welmi dychtiwě nowý zákon o tisku; prawí se, že mají být kauce peněžité a kolky opět uwedeny. Kauce ( když jen nejsau nesmírné ) nemohau mnoho překážeti nowinám, kolek ale jest zajisté nesmírně škodliwý, poněwadž nowiny welmi zdražuje a tudy rozšíření wětšího časopisu na ujmu jest. Až dosawad jsau ku př. Národní Nowiny celoročně zde w Praze za 8 zl. stř. Kdyby byl opět kolek po 1 kr. stř. za číslo uweden, musely by být za 14 zl. stř., tedy skoro jednau tak drahé! Posud owšem nic jistého newíme, ale podle ostatních činů tohoto ministerstwa nebylo by diwu, aby opět kolek zawedlo! –", "id": 297}
{"text": "15. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Uhry., Titulek: [Z Pešťanských novin], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] Z Pešti. Pešťanské nowiny od 10. října sdělují prwní auřední akt nowé wlády Košutowy, jejž tuto k wůli poznání powahy její podáwáme: Když z Boží milosti a wítězným postupem našeho udatného wojska swatá záležitost naší wlasti potud již jest pojištěna, že celé Jelačićowo wojsko, již u Bělehradu, silně poražené k Wídni na autěk se dalo, Rott s laupežnickau hordau počtem 10.000 mužů se wšemi náčelníky a důstojníky zajat, a w krátkém čase weškerá moc nepřítele buď dokonce zničena nebo z mezí našich wyhnána bude, rozkazuje se we jménu krále a mocí usnešení sněmowního pod přísnau odpowědností wšem welitelům pewností a položeným w pewnostech wojskům w Uhřích, Sedmihradech, Slavonii a Horwatsku, aby: 1. za 7 dní po oznámení tohoto rozkazu uherské trikolory wywěsili, a 2. zároweň walečnímu wýboru písemné wěrnost swau k Uhrům a spojeným zemím a ochotné swé poslušenstwí wálečného wýboru oswědčili. Kdo by toho neučinil, powažujž se za zrádce wlasti, jenž co takowý wně zákona stojí, a smí jej kdokoli chytit i zastřelit. Zároweň se neodwolalelně ohlašuje, že kdyby kdo jen prodléwal, dostáti těmto powinnostem, jak náhle wítězstwí wlastenské naší wěci, po wyproštění země od buřických laupežnických hord, bude udatností wojska našeho pojištěno, wšichni neposlušní jakožto zrádcowé wlasti bez milosti budau potrestáni. Dáno w Buda-Pešti 8. října 1848. We jménu krále a wlasti podlé usnešení národního sněmu, wýbor pro obranu wlasti. Ludwík Košut, předseda. ‒ Toť jsau wyhlídky, které Košut wšem odpůrcům strojí: oprátka a stínák. Kdo wí wšak, na koho přijde dříwe řada; teď platí owšem: „ Kdo z koho, ten z toho. “ ‒ Sněm uherský se tuším zcela rozešel, neboť w Pešťanských nowinách od 10. o něm ani zmínky již není. ‒ Tytéž nowiny podáwají oswědčení superintendenta Šťáwnického dra. J. Seberiniho, w němž se wztahem na oswědčení Kolárowo ohražuje proti wšelikému domnění, jakoby byl co wěděl o buřických úmyslech panslavistů, dokládaje zároweň, že písmem i slowem bojowal proti Štúrowi a jeho příwržencům z příčiny zawedení obecného nářečí slowanského co písemního jazyka, jakož prý o tom „ Hlasy “ swědčí. Stranu bláznowských jejich záměrů sebe omlauwati že drží pode swau ctí, počítaje se k tomu jádru lidu slowenského, o jehož wěrné, cnost a swobodu, za wšeobecné lidské práwo nade wše cenící smýšlení ono nešťastné pobuřowání nyní se zmařilo i na wěky wěkůw mařeno bude. ‒ My obě oswědčení, Kolárowo i Seberiniho, musíme powažowati za wynucené hrozbami a nástrahami maďarskými. Jak w Pešti i w okolí se Slowáky nakládají, o tom máme saukromé, ale dosti hodnowěrné zpráwy: že každému, kdo se nehlásí za Maďara, hrozí šibenicí. Že tomu oprawdu tak, k poznání toho není zapotřebí nic wíce, nežli přečtení Košutowa rozkazu. ‒ Srbské Pešťanské nowiny myslíme že musely přestat wycházet, ačkoli dost držely za zubami.", "id": 298}
{"text": "22. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: V Praze dne 21. října, Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 21. října. — Co jsme nedáwno o nowé půjčce powídali, začíná se již potwrzowati. Dříw byly wšecky Wídeňské listy plny plesání nad zdařením této půjčky, my jsme wšak hned poukázali na wady a že se lze obáwati neblahých aučinků. Nyní widí již také Presse škodné následky jednání p. ministra. Cizí země nebraly skoro pražádného podílu, a Rakausko samotné sehnalo 71 mil. wšak jen na papíře, a nyní již, kdežto ještě nemusí nikdo platiti, kdo se k tomu podwolil, nyní již padly nowé 41/2 % úpisy, které w kursu 85 s praemií wydány byly, na 84. To jest zlé znamení. Ti občané, kteří z lásky k státu k půjčce se podwolili, ti oželí snadno tuto dosti znamenitau ztrátu. Jsau wšak lidé, kteří ze ziskuchtiwosti k půjčce se podwolili, třebas i neměli peněz, doufali totiž, že nowé dlužní úpisy, dříwe nežli peníze budau muset býti složeny, w ceně přes 85 wystaupí, a že je tedy s prospěchem prodají. Tito lidé se walně zmýlili, státní úpisy klesly, kupců na ně není, proto že je cizozemí nechce ( we Frankfurtě jsau za 80, w Amstrdamě je skoro ani neprodáwají ), nyní se budau na tyto úpisy skládati peníze, a ti, kteří žádných nemají, budau muset prodáwati dej zač dej. Tím se stane, že nowá půjčka ještě lacinější bude. – Dalo by se tomu odpomoci, kdyby lhůta k splácení prodlaužena byla, wšak stát potřebuje peníze, a newí si jich jinak zaopatřiti, leda by wzal swé autočiště k cizím finančním welmožům, a podwolil se jejich wýminkám. – Z toho patrno, že celá operace p. finančního ministra, aby totiž cizí bankéry obešel, se nepodařila. Z toho wšak je také patrný bídný staw našich financí, neb jisto jest, že těch podepsaných 71 milionů doma se nesežene, a že budau muset wypomoci cizí peníze. Wše toto jsau wšak prostředky, které wypomahají na čas, radikálně wšak naše finanční neduhy nezhojí.", "id": 299}
{"text": "8. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Literární oznámení, Titulek: Předplácení., Autor: Havlíček, Karel\nPředplácení na Pražské Nowiny a Českou Wčelu. Cena předplatní jest w naši nowinárně ( w křižownické ulici číslo 86 w prwním poschodí)na Nowiny čtwrtletně 1 zl. – kr. stř. na Wčelu čtwrtletně – 45 „ „ na Nowiny půlletně 2 „ - „ „ na Wčelu půlletně 1 „ 30 „ „ U cís. král. poštowských úřadu předplácí se jenom na Nowiny a Wčelu dohromady půlletně bez obálky 5 zl. — kr. stř. s obalkou 5 „ 24 „ „ čtwrtletně bez obálky 2 „ 30 „ „ s obalkou 2 „ 42 „ „. Kromě toho nákladem Karla Vilíma Medaua i Sp. wyšly, a u něhož w expedicí na Kolowratské střídě naproti prašní wěži dostati se mohou:", "id": 300}
{"text": "18. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [článek], Autor: Havlíček, Karel\n– Náwrh naši wlády w celním spojení Rakauska s Německem nemá za aučel materialní blaho národu, ani rozkwět a prospěch průmyslu, nýbrž wláda jedná takto pauze z politických ohledů. Jeden Němec z Wídně píše o tomto kroku takto: „ Kroky pruské wlády a swolání prusko-německého sněmu do Erfurtu přiměly wládu rakauskau k tomu, že ohlásila swůj náwrh o celní jednotě. Daufá totiž takto některé malé státy německé, které nejsau ještě k Prusku upautány, od Pruska odtáhnauti. Nepráwě se dělá Rakausku předhůzka, že nenabylo zkušenosti německau revolucí, a že na tuto revolucí pražádný ohled nebere. Rakausko se chce Němectwem zachowati. Rakausko se opírá snažně sněmu Erfurtskému, i daufá že nalezne w králi kanoveránském wěrného spojence. Sasko daufá celní jednotau k sobě přilákati, a takto by nezbylo pak Prusko nic nežli malé státy, které již pohltilo. Takto by byl arci spolek tříkrálowý zničen, a nejbližší budaucnost nám již okáže, zdali naše wláda Prusko obelstí. Wšak ani pruská strana nelenoší, i werbuje wšude příwržence pro užší Německo. Tato strana wždy se odwoláwá k tomu, že Rakausko swau ústawau od 4. března se prohlásilo za stát samostatný a neodwislý, a že se nemůže s Německem tak auzce spojiti jak by Němci chtěli; tedy prý bude k obapolnému prospěchu, když Rakausko s Německem uzawře pauze spolek mezinárodní. Tak jsme i my smýšleli, a taktéž, zdálo se nám, že smýšlí wláda rakauská. Za časů ministra Stadiona to častokráte poloauřední nowiny twrdíwaly. Nyní wšak se nám zdá že naše wláda nechce s Německem pauze spolek mezinárodní, nýbrž že chce mnohem užší spojení, které by nám zajisté nebylo ku prospěchu, a i mnozí Němci se tomu spojení nohama i rukama brání. „ Rakausko, prawil jeden řečník w baworské komoře, tak dlauho si newšimalo hrubě záležitostí německých, dokud pokořením Uher nenabylo wolného postawení; nyní wšak se opět již míchá kaziwě w záležitosti německé! “ – Rakausko se chce jenom proto k Německu připojiti, aby obmezilo Němcům i swobodu i jednotu. Jest to zajisté diwný úkaz konstitučního žiwota, – w rakauských státech jest konstituce, národu jest tedy ponechána samospráwa, wšak i w německých státech jest wšude konstituce, a i národu německému jest ponechána samospráwa: jak se to může státi, aby oba národy proti swé wůli a proti wlastnímu prospěchu byly přinuceny k nepřirozenému spojení, pauze jen proto, že se to některým ministrům tak líbí? – Celní spojení s Německem bylo by našemu průmyslu ku škodě, politické spojení s Německem nechceme, celý národ se již takto oswědčil, jak může tedy ministerstwo práwem nyní opět k takowému spojení pracowati. Přáli bychom si, by se naše wláda zřejmě oswědčila, jak jednati chce.", "id": 301}
{"text": "22. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Hlas z Moravy - poznámka., Autor: Havlíček, Karel\nHlas z Morawy proti křiwým úsudkům. Článek tento w čísl. 30 letošní Morawie proto podáwáme čtenářům swým, že časopis ten zwláště letos welmi zlepšeuý, u nás w Čechách zřídka se čítá. Chtěli sme již dříwe na wěc tu we Wídenském časopise Gegenwart sami odpowědíti: tím rádši wšak sme, že i na Morawě národnost naše takowého našla zastawatele. Red.", "id": 302}
{"text": "26. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Církev a národnost, Autor: Havlíček, Karel\nCírkew a národnost. Na tento článek obracíme pozornost jak wel. kněžstwa tak i wšech ostatních. Red. Mezi nejkrásnějši proroctwí starého zákona o Spasiteli zajisté patří také to, že w něm wšickni národowé swěta měli požehnáni býti. Toto požehnání wztahuje se podle slow a ducha písma sw. na wše, co se národů a weškerých poměrů žiwota jich týče, tedy i na řeč národní; i tyto měly požehnány býti. Jak církew toto proroctwí stranu řeči národní wyplniti hleděla, swědčí nám její starý dějepis, a kdo jej upřímně skaumá, nahlídne patrně, že i řečím národním welkého přišlo od církwe požehnání. Po příští Ducha sw., který w spůsobách obniwých jazyků na Apoštoly wstaupil, a tak sílu Boží prawdy křesťanské a poswěcení rozdílných řečí lidského jazyka wypodobnil, obrátili wšickni Apoštolowé a jejich wěrní učedlníci welikau pilnost a péči na řeči národní pro hlásání slowa Božího a zakládání církwe mezi rozličnými národy swěta. Sw. Pawel, tento wším práwem nazwaný Apoštol národů, mezi jiným i tím se honosí, že we wšech tehdá potřebných řečích uměl zwěstowati ewangelium, neb jedno známé slowo w církwi za wíc držel, nežli tisíc neznámých. Kdekoliw hlásáním slowa Božího církew se sestawila, zawedli se i společné služby Boží; audowé církwe založené scházeli se totiž k zpíwání žalmů, k společným modlitbám a k oběti, a to se wše dělo, jak dobře wíme a jináče mysliti se nenechá, w řeči mateřské neb národní. Prawí sw. Pawel, snad nějakau případností k tomu pohnutý, že konání toho w řeči neznámé bylo by bláznowstwí. Jak se tu sílila při takowých službách wíra kázáním zwěstowaná! Jak hluboko se wštípilo učení Kristowo do srdce, když předstawený církwe a wěřící obecné modlitby, plné lásky a ochotnosti k Bohu a bližnímu pospolu říkali a sobě odpowídali w řeči známé, drahé a srdečné, poněwadž mateřské, při čemž krásné národní melodie co nejsprostší ale nejsilnější hudba je doprowázely! Jak milé a drahé musely býti tyto služby církewní, k nimžto se křesťané w noci, we skalách, lesích a kryptách shromáždili, z nichžto wywrženu býti za nejwětší trest pokládali! Jak mocně na srdce a rozum museli aučinkowati, každý s radostí a plesáním k mukám a smrti pro ně kráčel. Tak církew nesla požehnání národům, požehnáním a poswěcením jejich řeči, w nichžto jim nowé zrození, přijmutí na milost dítek Božích, lásku bratrskau a prawau oswětu hlásala, pak swými službami pěstowala a sílila, a to zajisté welmi mnoho prospíwalo k jejímu rozšíření, tak že dle hodnowěrných zpráw brzy i takowé kmeny a země projala, kterých římské wojsko při stoletém namahání dostihnauti nemohlo, poněwadž pánowitý, soběcký a hrdý Říman wšude, kde zwítězil, na učení a podání národní modly římské stawěl, latinu a její zákonodárslwí zawáděl a s obojíma wšemožné otroctwí ku swému prospěchu zakládal, klesna napotom se swým wlastním stawením a pod ním hanebně zahrabán. Jestiť obzwláštní duch a zásluha wíry křesťanské, sjednocowati k welkému cíli, a to we wší lásce a trpěliwosti, bez wšeho podmaňowání a otročení. Nemohlo tedy scházeti, že jednotliwé církwe na počátku bez wšeho zewnitřního swazku postawené brzy i zewnitřně aužeji se spojily, při čemž provinciální politický swazek a nejwíce národnost za základ spojení toho slaužily. Tak již widíme na začátku 3. století provincialní církwe se jejich metropolity a provinciální synody. Na synodách se počala ta národnost, na které jediné církew se zakládala, wíce wzděláwati, w řeči národní a spolu církewní jednalo se tu o důležitých otázkách, domácí obyčeje a mrawy spíše a lehčeji duchem křesťanským se tu projaly. O tomto pořádku žiwobytí církewního swědčí tolik rozličných jmen provincialních církwí w Ewropě, Asii a Africe, wšecky swobodné dcery weliké swobodné matky církwe katolické neb wšeobecné. O tom swědčí tolik rozličných textů neb přeložení písma sw., které se hned do každé řeči přeložilo, jak jen prwní církew jisté národnosti se založila, poněwadž se písmo sw. při církewních službách weřejně čtlo, wykládalo, i také w domácnosti welmi užíwalo. O tom též swědčí tolik rozličných liturgií co rozličných národností, a ještě rozličnějších podle místních potřeb, podle maudrosti a wýtečnosti pastýřů, ačkoliw při wšech zpěw, slowo Boží, obětowání, žehnání chleba a wína, přijímání a díků činění. Řeči církewní nebylo w tom smyslu, w jakém my ji máme; založením církwe každá se kázáním a sw. obřady poswětila a pěstowala, byla církewní a spolu obecní. Tak církew dobře stála a rostla, jsauc wkořeněna do tuku a krwe národu, a podiwu hodné, spolu ale i patrné, že při rozboření římského císařstwí a nesmírném náwalu cizích kmenů obstála, kde wše ostatní klesalo a hynulo. Ano, nejen že obstála, ona získala kmeny a národy, kteří římskau říši na wšech stranách rozbořili a sobě podmanili. Dle příkladu sw. Apoštolů a Učedlníků, který jak pewný obyčej a církewní zásada se zachowáwal, wyskytli se muži nábožní a duchem církwe oswícení, kteří se dušewního i tělesního blaha přišlých kmenů chopili, jejich mrawy a řeči se učili, písmo sw. jim překládali, kázali, služby Boží se wší šetrností a maudrostí zawedli, církew rozšířili a tak k statnému wywinutí prwní základ na wěci národní položili. Tak pokračowala a množila se wěc církewní až do 8. století, ona šla zároweň s blahem a wywinutím národním. – Prawili jsme, že již w 3. století jednotliwé církwe jisté províncie swazkem metropolitánským byly spojeny, čemuž swazek politický a národnost za základ slaužily. 636 Brzy i jednotliwé církwe provinciální na tom samém základě w obzwláštní wešly spojení, totiž patriarchální, které jenom wywinutí jest spojení metropolitánského. W 5. století již 5 jest církewních patriarchů, totiž: Římský, Konstantinopolitánský, Antiochenský, Alexandrinský a Jeruzalémský, wšak ale ještě dost jednotliwých církwí bez wšeho metropolitánského a patriarchálního swazku. Každý z těch 5 patriarchů měl jistá práwa nad metropolity, skoro takowá, jako měl metropolita nad biskupy jednotliwých církwí w jisté provincii založených. Patriarcha byl tedy wíce neb méně mocný podle politického postawení těch provincií, na které se jeho patriarchální moc neb jurisdikce wztahowala, nejslabší a proto poslední byl patriarcha Jeruzalamský, ačkoliw Jeruzalem kresťanstwu pro žiwot a umučení Páně, založení prwní církwe atd. welmi znamenitý; země patriarchy Jeruzalemského byly sešlé a slabé, a protož on poslední; pak docela přestal patriarchát Jeruzalemský. Nejmocnější mezi ostatními kollegy stal se Římský patriarcha. Řím byl tolik století hlawau starého swěta, latinská řeč tak wážená a rozsáhlá jako panující národ, který ji mluwil. Řecky se sice také wšude mluwilo, ale Řekowé byli podrobeni Římanům, tedy i jejich řeč, ačkoli nebylo skoro žádného učení bez řeckého jazyka. Římská církew honosila se wíce než každá jiná apoštolským založením; w ní se obzwláštně ozýwala apoštolská tradice, za starodáwna tak mnoho wážená a od nejwýtečnějších mužů sbíraná a sepisowaná. Co císař Konstantin sídlo císařské do Bizance ( Konstantinopolu ) přenesl, ztrácel se čím dále tím wíce wplyw politický na Italii a jiné latinské krajiny, anto se zatím množil wplyw patriarchy Římského. K tomu přišli rozličné rozbroje, hádky filosofické o náboženstwí, náwal nowých asiatických kmenů, boje a wojny a asiatický luxus u Řeků zawedený, co wše welmi škodliwě působilo na wýchodní a nejwíce řeckau část římského císařstwí. Nadarmo tedy taužili Konstantinopolitánští patriarchowé w čas přenešení sídla císařského do Konstantinopole po prwní hodnosti w církwi, na to se odwoláwajice, že Konstantinopole přenešením sídla císařského Nowým Římem se stala; politická síla čím dál tím wíce slábla, na kterau se spoléhali, a ta wždy při každých hádkách mnoho rozhodla. Co tedy Konstantinopolitánští patriarchowé čím dál tím wíce slábli slábnutím wýchodního císařstwí a mnohé provincie z jejich patriarchatu w ruce nepřátelské klesaly, přiwedli Římští patriarchowé pomalu celau Italii, porýnské krajiny, Gallii, Španii a mnoho afrikánských církwí pod swau patriarchální jurisdikci, k čemu jim mnoho pomohla řeč latinská w těchto zemích panující a wnucená od Řimanů národnost, na kterau církew swé učení a obřady stawěla; a w 8. století již na tak wysokém stupní wážnosti a wplywu stojí Římští patriarchowé, že Pipin, prwní tento Metrnich králowské rodiny Merovingů, a pak jeho synowé do Říma se utikají. Pomocí Hadriana Římského přišel Pipin na trůn Franků, a býwalý Římský biskup, napotom prwní patriarcha již co papež w nowějším smyslu slowa na trůn swětské wlády, kterau pod názwem Dědictwí sw. Petra (!?! ) z wděčnosti Karolingů obdržel. Lew III., papež Římský, dokončil a utwrdil spojení Římské stolice s wládau Franků, posadiw na začátku 9. století Karlowi I., welkému synu Pipina Heristalského, císařskau římskau korunu, a tak powstalo ono diwotworné Sanctum-Romanum Imperium ( Swaté římsko-německé císařstwí ) k rozmnožení wlády swětsko-duchowní papežů Římských a císařů německých. Od těch dob klesá národnost w církwi, s ní též samostatnost a swoboda církewní. Pod záminkau, jakoby se řeči hrubých kmenů, kteří se w staré římské říši usadili, k službám Božím nehodily, uwádí se římsko-latinská liturgie a schwálené přesazení písma sw. w řeči latinské pod jménem Vulgata; národní liturgie, od římské liturgie jak w řeči tak jinými chwalitebnými národními obřady se lišíci wyhánějí se z kostelů sem tam s welikým násilím, jak daleko meč wítězný a wplyw politický Karla Welkého, jeho potomků a nástupců sahá; missionáře wšude doprowází wojsko, které poráží neobrácené a nepodmaněné kmeny, aby se mohli křtíti; zakládají se biskupstwí a kláštery pro římskau oswětu a politiku; wše se má od německých císařů dobýti, Římu a jim podrobiti a slaužiti. ( Pokračowání. )", "id": 303}
{"text": "13. srpen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Dopis z Kroměříže.], Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Pozn. Red. Diwná wěc, že jediné proti gymnasiím welebným Otcům z řádu pobožných škol swěřeným takowé stížnosti se ozíwají, kdežto ostatní gymnasia, třebas w Německých končinách položená w ročních Wýkazech swých swědomitěji českého prawopisu šetří. Tu se naskytují žasnaucímu oku jména skoro až k nepřečtení zohawená. Domníwáme se, že by ti, kteří mládež k wyššímu a dokonalejšímu wzdělání wésti mají, neměli daleko za časem swým zůstáwat, neboť toto každý maudrý doswědčí, že takowá netečnost učitelstwa nejwíce žákům jejich na škodu býwá. Takowé smýšlení bychom owšem o wel. Otcích neradi kojili, o nichž dobře wíme, že we wěcech ostatních welmi opatrně wůli swých swěřenců ostříhati, a o jejich wzdělání upřímně pečowati se snaží.", "id": 304}
{"text": "23. duben 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Z Vídně, Autor: Havlíček, Karel\nZ Wídně. Odpowěď otázkau p. W. w čísle 29. listů těchto wynucená. U wysokém domnění swém táže se p. W. — incredibile lectu — „ Myslíte pánowé, že jste swé „ oprawě “ tím wětší wáhy dali, poněwadž se wás sedm podepsalo? Kdyby se tato wěc wětšinau hlasů rozhodnauti měla a mohla, uhlídalo by se, oč by se waše sedmice rozmnožila. “ Na otázku tuto odpowídáme p. W.: Wýbor Slowanských besed we Wídni sestawen jest z 20 údů a ti besední záležilost tuto hlasowáním mezi sebau následně rozhodli: Sedm údů, od kterých myšlénka o uwedení besed wyšla, „ oprawu “ na omylnau spráwu Waši napsalo, z ostatních třinácti, jedenáct potřebu a prawdu „ oprawy “ oné uznalo, tak že nyní po slawně skončené čtwrté besedě „ oprawě “ oné jen jednu chybu wytýkají: přílišnau totiž mírnost naproti takowým pokleskům Wašim zachowanau. Wlastnoruční podpisy pánů těch, mezi kterými sedm Čechů ( nejsau to teda jen ti „ mo - rawsko-ilirští wýborowé ) každau chwíli u zasílatele řádků těchto nahlídnauti můžete. Ostatně kteří a kolik ze zdejších českých wlastimilů ústně Wám lehkomyslnost dopisowání Wašeho důtkliwými slowy wytýkali, to Wy sám nejsnadněji sčítati a spůsobem tím nejjistěji se dowědíti můžete „ oč se naše sedmice rozmnožila. “ Možnáli Wám nyní p. W. podpisem sedmi wýborů — ba co prawíme sedmi — možnáli Wám jen jedinkým ( kromě Wašich dwau kamarádů ) prawdu spráwy swé potwrditi, dostanete za wyhranau! — Až po tu dobn jste to jen Wy et Comp. co „ sebe samých mámíte a w posměch uwádíte “! — P. B. Bílka jmenem wýbor. besed Slow. we Wídni. Doufáme, že tento nelibý spor těmito slowy jest ukončen. Red.", "id": 305}
{"text": "10. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [reakce na článek v Prager Zeitung ohledně vídeňské politiky], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Každý kdo čte polemický článek w č. 289 Prager Zeitungu proti nám a proti redakci Deutsche Zeitung zároweň mířený, zpozorowal zajisté, že jsme my se swým článkem o německé politice naši wlády wětšího zalíbení našli před očima wládních nowin než p. Dr. Makowička. Zdá se nám ale, že zcela nezaslauženě: neboť pokud jsme w této záležitosti směr Deutsche Zeitungu za času redakce p. Makowičky pozorowali, widíme že se w této wěci úplně srownáwáme. Bude se snad někdo diwit, kterak se Národní Nowiny a Deutsche Zeitung w záležitostech německých srownáwati mohau, a přece jest tomu tak. Deutsche Zeitung ze swého stanowiska nežádá w záležitostech německé jednoty od rakauského ministerstwa přede wším nic jiného, než aby Němcům nerakauským nepřekáželo w samowolném utwoření swého spolku. To samé žádáme i my od ministerstwa ze swého stanowiska: my držíme sice auplnau politickau jednotu wšech Němců w Ewropě za nedostižitelný ideal ( w čem nám snad ani jeden Němec odporowati nebude ), ale přibližowání se k dosažení jednoty, pokud možná jest, musíme Němcům tak schwalowati, jako sami sobě toho přejeme. Sjednotiti skoro wšechny země dosawadního německého Bundu ( wyjmauc rakauské ) w jeden politický celek, w jednu suvrenitu: to nedržíme za nemožné, ba naopak powažowati to musíme za welmi rozumné. Proto se nám zdá, že wládní nowiny špatně porozuměly článku w Deutsche Zeitung. Co se nás samostatných týče, nemůžeme dáti wládním nowinám w tom prawdu, že by rakauští Němci, kdyby se kromě Rakaus jednota německá utwořila, od Rakauska se odtrhli a k ní připojili, w čem totiž widí wládní nowiny nebezpečí hrozící Rakausku. O šwýcarských Němcích ještě jsme nikdy neslyšeli, že by chtěli swůj stát opustiti a k jednotě německé se politicky přiwtěliti, a Šwýcarsko jakožto republika má přece welmi liberální ústawu, tak že by málo co překážeti mohlo tamnějším Němcům wůli swau projewiti a také wyplniti. Nepokládáme tedy za nic přepiatého neb nepraktického, domýšleti se, že by také Němci w Rakausích mohli pro Rakauský stát takowé obliby míti, že by si nežádali politického spojení s ostatním německem, obzwláště kdyby w Rakausích wšeliké jak národní tak politické swobody a slušné samospráwy užíwali, tak jako si toho ku př. i my přejeme. Neboť nelze tajiti, že by politické spojení s ostatními rakauskými národy, ( a zwláště kdyby se náš stát jak si přejeme, na jihu zwětšil ) pro rakauské Němce w materialním ohledu mnohem wýhodnější bylo než spojení s Německem: newidíme tedy rozumných příčin, proč by se z takowého spojení wytrhowati chtěli, které by je w ničem netížilo, jen wýhody poskytowalo? – Owšem že při wšem tom stawíme swé úsudky na tom základě, kdyby se w Rakausích podařilo sprawedliwau swobodu a wýbornau wládu zawésti. Také musíme ještě i to podotknauti, že nám wládní nowiny špatně porozuměly, jakobychom toho byli žádali, aby si hledalo Rakausko slowanské spojence. Toť by nemohl býti nikdo jiný než cár ruský. My jsme prawili, že mělo Rakausko zakládati trwání a jednotu swau na sympathiích slowanských kmenů w Rakausích. Že wláda nemá být služkau weřejného mínění - ( jak píše Prager Zeitung ) jest sada, která by neměla stát w časopise wycházejícím na autraty zemské w státu konštitučním. O této wěci my máme arci jiné zásady než naše ministerstwo: zdá se nám ale, že se swět pořád wíce k naším zásadám kloniti a od ministerských odchylowati bude. Každá prawda časem zwítězí. My sebe owšem nemůžeme wydáwati za weřejné mínění ani w této ani w jiné wěci: doufáme ale, že se na sněmě říšském ukáže, mámeli prawdu my neb wláda. Když již na Kroměřížském sněmu byla wětšina proti spojení s Německem: což bude nyní, kde tolik protiněmeckých žiwlů w Uhřích a we Wlaších do říšského sněmu přistaupí. Na konstituční cestě nebojíme se, že by si naše zásady průchodu nezískali: na cestě ordonanční owšem platí jeden dworní neb nyní ministerský koncipista wíc nežli několik národů.", "id": 306}
{"text": "21. březen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky, Titulek: [Dvě vtipné příhody], Autor: Havlíček, Karel\n* – * Jan Kutajsow přišel co čerkeský otrok do Petrohradu, stal se zde komorníkem císaře Pawla, pak baronem, nejwyšším podkoním a posléz hrabětem. Nawracejícímu se Suwarowu z wlaské wálky do Petrohradu poslal císař kutajsowa wstříc s gratulací. Wtipný Suwarow jej takto oslowil: „ Račte míti wýmluwna, pane hrabě, starce, jehož pamět již slábne, ale skutečně nemohu se upamatowati na půwod Waší slowútné rodiny. Bezpochyby jste se stal hrabětem, dobyw welikého wítězstwí we wálce? “ – „ Nebyl jsem nikdy wojákem, “ odpowěděl býwalý komorník. – „ Tedy wyslancem? “ – „ Nikdy, jasný kníže! “ – „ Ministrem? “ – „ Také ne! “ – „ Jaký tedy důležitý úřad jste ráčil míti, pane hrabě? “ – „ Měl jsem čest, býti komorníkem J. M. Císařské! “ – „ O, welká čest, pane hrabě! “ I zazwoniw Suwarow na swého komorníka, prawil k němu: „ Troško! každým dnem ti opakuji, aby jsi přestal opíjeti se a krásti, nechceš ale uposlechnauti! Hleď tuto pána, byl komorníkem jako ty; že ale nebyl nedopita a zloděj, přiwedl to až na nejwyššího podkoního J. M., má wšechny ruské řády a je říšským hrabětem! Hleď tedy následowati jeho příkladu. “ * – * Tyto dny skonal Würtemberský Abdel-Kader, jenž půl druhého léta byl strachem a hrůzau wšech obywatelů šwábských. Marné byly wšechny autoky a auskoky nejbystřejších střelců, marně se na sněmě o něj radili. Ano strach před ním byl tak welký, že baron Berlichingen jemu k wůli k tajnému sezení radil. Zemské důchody připrawil skoro o 1400 zl., které jen na olej při nočních po něm slíděních padli. Dne 10. t. m. se podařilo konečně spojeným silám obce Kleebornské ze swěta jej sprowoditi. Celé Šwáby slawí toto wítězstwí. Haufně se hrnul jásající lid do Brockenheimu, kde na podíwanau po smrti wywěšen byl, a do Ludwigsbergu a pak do Štutgardu, kamž ho později zawezli. Wáží 74 liber, welký je asi jako řeznický pes, má náramně širokau hlawu a tlustý zawalitý krk. Podle zubů bude asi 6 – nebo 8letý. – Byl to kapitální wlk!", "id": 307}
{"text": "30. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovná kronika., Titulek: [Nesmírný hrdina]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowná kronika. Nesmírný hrdina. We škole w P....ě zdálo se, že při známé modlitbě: Anjele Boží, strážce můj — jeden z chlapců něco jinák wyslowuje. Wywolán zwláště, musil tu modlitbu sám odříkáwati, a tu se shledalo, že on, naučiw se jen dle pauhého sluchu této modlitbě po domácku, místo: „ tělo swět, ďábla přemáhám “ — wždycky říkáwal: „ dewět set ďáblů přemáhám. — Kdo se takowému hrdinowi wyrowná?! Králowna anglická, jsauc w naději, ustanowila prý (? ), že při porodu se dá opojiti chloroformem, a již také prý je wynálezce jeho p. Simon pozwán do Londýna. Proti bezbolestnému léčení pomocí aetheru a chloroformu horlili wždycky přepiatí angličtí a skotští duchowní, řkauce, že má trpěliwě snášeti člowěk bolesti, které na něj Bůh sešle, a wšak horliwěji reptají proti tomuto ustanowení králowninu, nebo prý je to proti biblí, která prawí: „ A w bolestech porodíš swé dítky. “", "id": 308}
{"text": "17. březen 1848, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Bratří!, Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 16. Března. Bratří! Jako we snu neočekáwaně staly se s námi nesmírné změny: wčera jsme byli ještě děcka pod neobmezenau ochranau policie, censury a našich magistrátů, dneska jsme swobodní mužowé: wčera nám ještě onen těžký zámek neobmezené wlády zawíral usta a nemilosrdné péro censorowo zabraňowalo jedním škrtnutím nejužitečnějším myšlénkám našim průchod do swěta, průchod k srdcím našich bratří, nyní ale můžeme swobodné slowo austně i písemně hlásati po weškerých končinách staré matičky wlasti, která po nešťastných dwau stoletích konečně dočkala se blaženějších časů! Stará wláda knížete Metternicha pominula we Wídni, a twrdošijný stařec tento, který zastaralým, tmy milowným systemem swým welikau část Ewropy zdržowal od pokroku a císařstwí Rakauské málem by byl již do propasti nešťastné zawedl, twrdošijný stařec tento widěl wlastníma očima wzbauřenau Wídeň, widěl pohnutí w celé říši a uslyšel z ust dobrotiwého Kdykoli nyní napíšeme nějakau podobnau pochwalu, wěztež, že jest to pochwala swobodného muže, pochwala srdečná, upřímně míněná, ne jako dříwe, kdežto jsme musili častokrát, aby jenom swědomí censorowo upokojeno bylo, a některé užitečné prawdě průchod do swěta se zjednal, pochlebně mnohau wěc chwáliti, která chwály nezasluhowala, jen abychom pod tím pláštíkem ukryli trpkau prawdu. Nyní ale nemusíme chwáliti nic, co chwály nezasluhuje, a kde se nám za whodné neuzdá pohaniti, aspoň pomlčíme. Red. mocnáře našeho slowa: Konstituce! swoboda! slowa kauzelná, před kterými uprchnauti musila stará středowěká wláda knížete Metternicha, slowa dobročinná, s kterými zlomena jest moc bürokratie, slowa blažená, která bezprostředně spojí národ s panowníkem. Aj! ty starý bílý český lwe! powzneseš hrdě hříwu swau, a ty naše wonná lípo slowanská rozložíš swobodně ramena kmenů swých po weškerých wlastech. Mnohý, jemuž wzbauřené zlé swědomí powídá, že usilowal o zrušení sláwy twé, ty náš český lwe! s wyděšenau myslí táže se nyní sám u sebe, co učiníš? Wrhnešli se, když twoje pauta klesly, zuřiwě na wrahy swé staré s mohutným krwežižniwým řwáním? – Bláhowci! špatně znáte ducha lwího! Duch lwí králowský jest a králowská jest jeho mysl i srdce; jednání jeho jest lwí, jest welikomyslné. Wás malicherná zwířatka, která jste, když swázán byl lew, neprokausaly jeho pauta, nýbrž lehkomyslně hryzly a šwihaly králowského pána, hanobíce jej, když se nemohl pomstíti, na wás s opowržením nyní jen hledí swobodný lew, a nedůstojné jest pro něho mstíti se bídným tworům, kteří bez toho již před wolným oswobozeným lwem do děr swých zalezau. Wy sowy a netopýři, jenž jste ochráněni záwojem temné noci nestydatě wrážely do očí našeho lwa hledíce jej oslepiti, jenž jste hleděli kwikotem a haukáním swým odstrašiti jiné blahodějné zwuky, aby se nerozlehaly po wlasti k prospěchu lidu českého, i wás necháme pokojně zalézti do daupat nočních, radujíce se místo wšeliké pomsty jenom z toho, že slunce jasně swítí. Bratří! dalekáť budiž od nás wšeliká pomsta za minulost, daleké budiž nepřátelstwí a nenáwist za to, co nám dříwe ( bohužel trpce! ) ublíženo jest. Minulost padla, nynějšek jest náš a o budaucnost skwělau budiž naše wraucí péče. Když se wšemožně postaráme o wšechen pokrok o zwelebení celé wlasti naší, nezbude nám ani doba časů na malicherné pomsty; mámeť dosti co uháněti, abychom se jen jiným národům wyrownali, a kníže Metternich nám po sobě dosti zanechal práce. Zwláště wzdělání lidu našeho w politických záležitostech – není žádné, a ačkoli redakce Pražských Nowin za hlawní aukol swůj powažuje to wzdělání, Mimochodem budiž zde řečeno, že nám ty poučné články enciklopedické, které jsme w Nowinách pod čárau podáwati slíbili, hned po prwních číslech také censura, která mnoho na swědomí má, zakázala, a to byla příčina, proč jsme přestali, a ještě pokojně museli trpěti, že mnozí wenkowští odbíratelé hrubě nám wytýkali nedržení slowa. Toť byly blahé následky censury. Prawdě i sebe šetrněji pronešené zarazila se cesta, o wěcech pro žiwot užitečných nesměli jsme psáti a lid náš měl jenom o malichernostech, o diwadle atd. w časopisech čísti. Redakce které se nechtěly podrobiti tomuto žalostnému osudu, s ustawičnými žalobami, wýhrůžkami auřadů museli zápasiti, a policejní ministr hrabě Sedlnický wěrný spojenec knížete Metternicha neustále stíhal skrze nástroje swé redakci těchto listů, aby w nás udusil konečně každé wolné hnutí, každau myšlénku. Bratří! radujte se, že dobrotau našeho krále Ferdinanda toto wšechno pominulo! přece k tomu zapotřebí jest mnoho času, než wzdělání to projde po rozličných dlauhých cestách do weškerého národu; do té doby, wy bratří! kterým osud poskytl lepšího poučení, sdělte se swými ostatními méně wzdělanými bratry a spoluobčany o wědomosti swé, wyswětlete lidu wenkowskému wšechno co se stalo, co jest konstituce, co jest prawá swoboda, jakých swobod jsme nabyli a jakých nabudeme, aby zlomyslníkům zamezeno bylo, wzbauřiti lid falešnými zpráwami, aby se zamezily we wlasti naší bauře a krweprolití, které býwají obyčejné následky politických přewratů. My w Praze jsme wšechno bez nepořádku, bez boje, bez kapky krwe wyjednali, jak se z Pražských Nowin budaucně obšírně dowíte, i hleďte, aby celá země rowněž tak šťastna byla. Země naše přestála si we slawných časech mnoho bauřek, mnoho české krwe teklo po končinách našich, a těmi jsme si zaslaužily pokoj a mír. K wám se obracím welebné kněžstwo! k wám wy wšichni ostatní wěrní wůdcowé národu, mluwte, učte wšude, že není swoboda bezuzdnost, rozwázanost, že není libowolné rušení práw, okrádání jiných, lenošení, bauření atd., ať se zamezí wšechen nepořádek, ať se odwrátí wšechno neštěstí. Brzy sejde se w Praze walný sněm zemský, w něm budau swobodně woleni zástupcowé stawu měšťského i selského, wyjedná se rozumně a powážliwě wšechno, čehož wlasti zapotřebí jest. Do té doby ale bratří! pomáhajte wšichni, aby nowé weliké změny wedli k blahu a dobrému celé země, weškerých stawů. Bůh zachowej naši wlast! H. Borowský.", "id": 309}
{"text": "10. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [krátká zpráva o příjezdu poslanců], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Wčera wečer o 10 hodinách přijeli po železnici naši poslancowé: Rieger, Neuberg, Hawelka, Klaudi, Škoda a jiní. Dowěděli jsme se mnoho bližších zpráw a neopomineme wšechno časem čtenářstwu sděliti. Přiznáwáme se, že nás důležitost této doby a neočekáwané wystaupení wlády tak zarazily, že ještě posud jako we snách na wšechno hledíme, co se děje. Ať si se ale děje cokoliw, a byť i sebe horší bylo, my zůstaneme zásadám swým wždy wěrní a neustoupíme od nich, leč by nám to mocí zabráněno bylo.", "id": 310}
{"text": "8. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Gogola vybrané spisy., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 2. M. Gógola Wybrané spisy. Swazek prwní: Taras Bulba, powěst kozácká, přeložením Karla Wl. Zapa. W Praze. Tisk a sklad Jar. Pospíšila. 12. Stran 144. Cena 20 kr. stř. Jest to počátek spisů nejwýtečnějšího a nejpůwodnějšího nyní spisowatele ruského. Taras Bulba bude od K. Zapa a ostatek od H. Borowského přeložen.", "id": 311}
{"text": "13. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 9. srpna. Kaučič rozkládá, jaký půwod robota a desátky wzaly, a končí: Poddaný má jen tenkrát platit, když se dokázat může, že grunt dobrowolně přewzal. Takowých pádů je ale málo. Kdyby obyčejné finance nestačily, musí zwláštních pramenů hledati. Dylewski nawrhuje, by se hned proklamace wydala, že poddanost a wšecka z ní wyplýwající břemena přestanau a přestati musí. Přeje si míti w ní wyjádřeno, že w Haliči se to již stalo. Owšem prý se chtěly při tom zásluhy šlechty zlehčowat, a lidu řečeno, že to wláda učinila. Kdyby tomu bylo tak, musela by se wláda z komunistických šmejdů winit, neb by byla cizé jmění darowala. Ale doufá, že obelstěný lid to nahlídne a swým bratrům ruku podá. Co se náhrady týká, je Halič hotowa i bez náhrady robotu zrušit, přec ale uznáwá potřebu, zásadu náhrady wyslowiti. O náhradě samé ale rozhodowati, bylo by se w poměry jednotliwých provinciích míchati. To se mu zdá býti příliš odwážné. Co se pak regulowání jurisdikce týče, to nemůže říšský sněm před se wzíti, ta musí být bez stranosti konána od sedláků, statkářů s přiwzetím komissarů; pročež žádá, by říšský sněm o tom nerozhodnul, nýbrž prov. sněmům to ponechal. Klaudi: Kudlichůw náwrh poděluje tímto dobrodiním jedině sedláky, my tu ale sedíme také w interessu měšťanů. Jsauť města, která pod ochranau wrchností stojí a za to platit musí. W středowěku, když mocní rytířowé městům záštitau byli, býwalo to w pořádku, nikoliw ale teď, když stát na wšecky občany swau ochranu rozšířil. Nawrhuje tedy by každé jakékoli břemeno, swobodu majetnosti obmezující, odstraněno bylo. By na práwomocnost přišel, nemyslí, že tím co pomoženo, zruší-li se poddanost a ostanau-li patr. auřady, práwomocnost může jen od státu konána být. Zrušení patr. auřadů jest tedy požadawek jak praktického rozumu, tak také práwa. Zawedení jakési rodinné raddy neb Friedensgericht w obci zdá se mu být nejwhodnější a nejsnáze k prowedení. Ostane-li ale práwomocnost tak, jak je, a bude-li jen na autraty státu konaná, tím není pomoženo. Neboť na jméno tu nepřijde, nýbrž na to, jaká nedůwěra proti nynějším auřadům panuje; od tohoto nezáwisí, je-li saudce od wrchnosti neb od zeměpana placen, nýbrž požíwá-li důwěry lidu. Práwě proto, že sedlák a mnohý měšťan nemá potřebné politické wzdělání, cítí potřebu, k důwěrným osobám na radu jíti; pročež osoba a ne jméno změněno býti musí. Ostatně ale nahlíží čeští sedláci, že se tu nejedná o jejich ani o wěc wrchností, nýbrž o wěc osoby třetí. Robota jest objektem zemských desk a weřejných kněh, a mnohý sirotec má swé dědictwí na ní pojištěno; a neberem-li třeba žádný ohled na wrchnost – neboť ta jen naprawuje křiwdu swých dědů – nesmějí tyto třetí osoby býti zkráceny. Nemá-li důwěra, nemá-li kredit zničen být, nesmí se tak s jměním otřásati. Pročež budiž zásada wšeobecně wyslowena a detail zwláštní komissí poukázan, kteráž náwrhy prov. sněmu použí. Haszlwanter chce mít komissí ze třech audů každé provincie, poněwadž to těžko, znáti wšechny rozdílnosti we swé wlasti, tím méně w jiných provinciích. Tato komisse má wypracowat náwrh dle wlastností swé provincie zwlášť, a pak určit zásady, dle nichž by se mělo pokračowat. Sněm pak ať ustanowí, co se prov. sněmu ponechati má. Trojan žádá, by se princip wyslowil a proklamace wypracowat dala komissí. Löhner je proti tomu, proč prý se dlauho rozmýšlet; kdyby to Bůh tak byl dělal při stwoření swěta, žeby až podnes nebyl hotow. A tak se wlékla debatty osnowa, až bylo [ tři čtvrtě ] na 3, audowé se ztráceli, a sezení bylo skončeno, aniž by se bylo k nějakému wýsledku přišlo. Dne 10. srpna. Borrosch četl co písař deputace do Insbruku denník a rozweselil se swým naivním popisowáním malicherností celé shromáždění. Wyprawowal se swáteční twáří, jak deputace zmokla a konečně u slunce se uhostila. Dobré prý to omen pro sněm. Nu wida, Tyroly nejsau prý zem zázraků, pan Borrosch tam jen přišel a stal se hned powěrčiwým. Pak interpellowal Neumann w nepřítomnosti ministra wenkowních ( jestiť churawý ), ministra wnitřních. Není známo, žeby rakauští agenti w Jassy a Bukureštu byli protestowali proti wtrhnutí Russů do Multan. Proč že se to nestalo. Dobblhof ubezpečuje, že wys. fortna toto wtrhnutí schwaluje; Prus wzal swůj protest nazpět, Angličan neprotestowal, a co Francauz tomu řekne, že posud newí. Klaudi se ptá ministra wálky, co již zařídil, by wojsko přísahu složilo, že chce wespolek s národní gardau práwo lidu a trůnu hájit? Jakých prostředků se uchopil, by wojsko při nynějších wítězstwích w Italii ztenčeno bylo w provinciích. Jeť to welké břímě kontribentů. Ministr wálky: Jak bude konstituce wypracowána, bude wojsko na ni přisahati; pokud není wálka skončena, nesmí se příprawy zaraziti. Klaudi: Obležení Prahy je zrušeno, wojsko bivouakiruje na ulici, a nad městem rozstawili místo 6 lib. 12 liberky; jak to přijde? Latour: Obležení je zrušeno; ale při posawádním wření káže to opatrnost. Umlauft: Leo Thun wypsal nekonstitučním způsobem sněm český. Táže se tedy: Myslí-li tento na nekonstituční způsob swolaný sněm dowoliti, než se říšský sněm wyjádří, mají-li se wůbec w provinciích sněmy držeti? Widěti z toho, že býwalý p. censor by rád provincie ze wšech práw wyzul, by jen německá Wídeň nad Slowany panowat mohla. Nepůjde to tak snadno, pane excensore! Mají-li předsewzaté wolby platnost míti, při kterých si komissarowé z Národního Wýboru šmejdů dowolowali? Doblhof nepochopuje, proč by w Čechách neměl sněm držán být; když byl w Štýrech, w Morawě, proč ne w Čechách. O wolbách nemůže nic říci, an posud wypsané nejsau. Nyní se přikročilo k dálšímu rokowání o Kudlichowu náwrhu. Sešlo se k tomuto náwrhu množstwí amendementů, které jeden po druhým odůwodňuje. Doliak: Jen ať se stranně nejedná, nýbrž zásada náhrady wyslowí. Prwní zákon, který sněm dá, nemá nedůwěru a rozbroj mezi občany síti. Hawelka: Kudlichůw náwrh byl přijat s nadšením, jako málo který jiný. Owšem to přirozená wěc, radují se tu mladí manželé nad swým prworozeňátkem. Myslí, žeby měl náwrh takto zníti: „ Robota má přestati, budiž si z jakéhokoliw titule odwozená. “ Dálší trwání roboty jest proti lidskému práwu; či někdo snad dal dědowi práwo, by wnukům a prawnukům swým pro wšecky budaucí časy ruce spautal? Kde wšak, buď abolicí, buď reluicí, buď jinau úmluwau jiná břemena nastaly, mají i tyto přestati, dle zásady: pretium sequitur locum rei. Wždy prý slyší mluwiti o přikázání sprawedlnosti: audiatur et altera pars; ale proto se proti sprawedlnosti neprohřešíme. Neustále se mluwí: My stawíme chrám swobody, ale na to nikdo nepomyslí, že náhrada jest mýto u brány swobody. Mnohý se obáwá, by něco nemilého se neudálo, a pro samé obáwání nemůžem přijít ku cíli. Co dobré jest, to musí konáno býti, pokud na čase. Lepší něco, nežli nic; jednau musí již započato býti. Žeby wrchnosti nechtěly déle práwomocnost wykonáwati? Což ji konali za darmo? Což byly taxy a praxní akcidence? Wím, že při auřadě 2000, při mnohém až 30.000 obnášely. Ostatně není delegat ještě odwolán a taxy jsau slušná náhrada. Praweno, že z nedůwěry proti wrchnostem bezzákonnitost nastane? Ba, ta je už tady, a slepý by musel být, kdo by newiděl ty zmatky, co z ní wyplýwají a blaho země podrýwají. A odkud ta nedůwěra? Prwní příčina, že wrchnost platila auředníka, druhá je to we tmě se plazící jednání auřadů. Weřejnost a řádnau práwomocnost dejte lidu, a nedůwěra zmizí. Owšem to ohromná úloha, nowé auřady zřizowati, ale doufá, že ministr spraw. si za těžké pokládat nebude, brzy náwrh k tomu konci předložiti. Kratochwíl wyslowuje we swém náwrhu přání, by obmezení řemesel též zrušeno bylo, jako činže na mlýnech atd. Heimerl činí pozorna na rozdíl léna a poddanosti, a z obau wyplýwajících poměrů – ostatně míní zrušeni léna ponawrhnauti. Löhner přijde po dlauhém mluwení na to, že sedlák swoboden, jak mile žiwnost prodá. Žiwnost jest ten poddaný. Tím se rozdíl stawů zwěční a s kaupejí takowé žiwnosti se občanská práwa ztenčí. Kontrast mezi tímto shromážděním a takowým rozdílem stawu je neslýchaný. Herkules se skleněnými nohami, swrchowanost národu a pan wrchní s klackem. Zde sedí sedlák co zákonodárce, a přijde-li domů, jest poddaným toho, jemuž zákon přinesl. Ten poměr musí zrušen být. Praweno již několikrát, že se musí princip wyslowit; ale pauhým principem není pomoženo. Příslowí prawí: Cesta do pekla jest plna dobrých předsewzetí.; pročež musí wěc sama přestat. Nesmí se to ponechat prov. sněmu, o kterém se newí, jak sestawen bude. A proč prý tak slawnau úlohu odewzdáwat malému shromáždění? Prov. sněmy wždy bránili swobodu proti zeměpánu, ale ne méně se snažili swobodu lidu ztenčowat; nechce w podezření uwádět, ale myslí, že swoboda se má we welkém kusu dáti, a ne na kabát rozstříhati, w kterém ani sedlák ani měšťan se pohybowat nemůže. Je proti wší náhradě; jíná prý konsequence wěcí, jiná myšlének. Nazýwali to komunismem, tak se to owšem zdá; ale sedlák jinak rozumí poctiwost k sausedu a jinak ke statkáři. * * * Dne 11. srpna. Sněm dnes uzawřel, že zítra se we sněmowně shromáždí a odtud w 1 hodinu odpoledne do Schönbrunu pojede, J. M. císaře pána uwítati.", "id": 312}
{"text": "4. červen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Spis vychovatelský, Autor: Havlíček, Karel\nSpis wychowatelský. Nemilý staw našich národních škol jest wůbec znám, jakož i uznány jsau kromě jiných hlawní dwě bezprostředné příčiny jeho: špatné platy učitelstwa národního a nedostatečné ústawy pro wzdělání mladého učitelstwa. Odstraniti tyto wady dle možnosti jest zajisté powinnost každého oswíceného a národumilowného našince, a úkol ten jest tak weliký, že oprawdu spojených sil celého národu zapotřebí jest ku prowedení jeho. Chcemeli upřímně národ swůj opět postawiti na onen starodáwný stupeň důstojnosti a wážnosti w Ewropě; chcemeli upřímně, aby přestalo ono krčení rameny nad námi, které w obyčej wešlo zwlášť u sausedů našich; chcemeli upřímně, aby pominulo ono bezbožné nepřízniwců našich prohlašowání, jakoby národ náš schopen nebyl wyššího wzdělání, lepšího stawu, a teprwé w jiný národ přetwořen býti musil, aby dosáhl wezdejšího blaha; chcemeli oprawdu sami o sobě něco platiti, ne pak ustawičně jen slabý stín jiných býti: newyhnutelně musíme wšichni, kdož ony potřeby cítí, spojiti působení swé k jednomu cíli, ke wzdělání národu swého. My nemajíce dle postawení swého žádné moci, abychom materialní staw ( příjmy ) učitelstwa našeho zlepšili, umínili jsme si aspoň ke wzdělání mladšího učitelstwa dle schopností swých přispěti. Poněwadž pro učitelstwo národní žádným spůsobem postačiti nemůže ono poučení, kterého se jim w normálkách a w preparandě dostáwá; zapotřebí jest, aby se bedliwější sám z knih dále cwičil, by mohl dostáti těžkému a čestnému powolání wzdělawatele národu. Tu wšak opět pocítíme nedostatek paedagogických spisů, kterých jest w literatuře naší skrowničký počet; cwičiti sebe ale w jazyku jiném, a podáwati pak naučení w českém, jest wěc náramně obtížná a nesnadná. Nejlépe jest w jednom, a to w přirozeném jazyku mysliti, neboť jenom tak si možná získati oné obratnosti w projewowání myšlének swých, která učiteli welice potřebná jest. Proto potřebujeme spisy paedagogické w našem jazyku, a takowý spis hodláme ku konci tohoto roku 1847 wydati. Bude to spis sborowý sestawený z rozličných článků týkajících se pauze záležitostí učitelských a wychowatelských, obsahující jak theorii tak i praxi, kterýžto spis bychom rádi, budauli síly naše a přátel našich postačowati, a budemli dostatečně jinak podporowáni, každoročně wydáwali, aby tak poněkud nahradil zwláštní časopis paedagogický. Aučel celého spisu bude, podati mladému učitelstwu nejen dobré paedagogické náhledy, nýbrž: wůbec 178 dobré náhledy o wšem ostatním ku prawému a auplnému wzdělání wůbec potřebném, bez kteréhož wšeobecného a organického wzdělání žádný wychowatel a učitel býti nemůže. Při tom wšak wytříhati se budeme wšelikých marných a omrzelých řečí a napomínání, jako se snad jinde místo oprawdiwého wzdělání učitelstwu podáwají; budeme sice i my dbáti na auplnau srozumitelnost ( populárnost ) wšech článků, která wšak daleká jest od dětinské tlachawosti a od pauhého slowaření bez zážiwného duchem pohybujícího obsahu. Žádáme tedy wšechny přízniwce národního wzdělání, kteří užitečnost spisu takowého nahlížejíce, též i sami w sobě síly a chuti cítí k aučelu takowému přispěti, aby nám co nejdříwe články swé zaslali ( tisk se počne w Čerwenci ), při čem wšak žádati musíme, aby se nám jenom dobré, oprawdu užitečné wěci zasílaly. Nejde tu pauze o to, aby se psalo, nýbrž aby každé napsané slowo smysl swůj a dobrý prospěch mělo. Ubezpečeni jsme, že spojenými silami mnoho dobrého docíliti lze, zwláště když každý dle jiné zkušenosti swé jiných wěcí si powšimne, jiné nedostatky wytkne a tak ku potřebné rozmanitosti a wšestrannosti díla přispěje. Zásilky rukopisů ( příležitostně neb franko ) do Redakce Pražských nowin. O spůsobu wydání oznámí se co zadotřebí bude později.", "id": 313}
{"text": "30. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: , Titulek: Wolení poslů na sněm zemský. Prostonárodní slowo k lidu wesnickému a městskému od H. Borowského., Autor: Havlíček, Karel\nWolení poslů na sněm zemský. Prostonárodní slowo k lidu wesnickému a městskému od H. Borowského. Nynější sněm, na kterém se rozhodne o celé naší budaucnosti a budaucnosti našich potomků, na němžto si my wšichni sami dobrowolně ustanowíme pořádek, dle kterého se říditi chceme we swé zemi, a kterému se pak každý dobrowolně podrobiti musí, tento sněm jest nejdůležilější wěc, jenž se po 300 let w Čechách přihodila, a na které každému nejwíce záležeti musí. Poněwadž ale, jak patrno jest, nemohau wšichni z celé země se raditi najednau, musí sobě wždy wětší počet wywoliti důwěrníka, plnomocníka, aby na sněmu za ně mluwil, jejich mínění přednášel, o jejich prospěch pečowal, jehožto hlas a mínění potom bude platili za mínění wšech obywatelů celého okrsku. Tito důwěrníci a plnomocníci waši jsau poslowé t. j. deputowaní, které si nyní w každém vikariatu dwa wywoliti máte. Drazí krajané! Nahlížíte důležitost takowých mužů, jimžto kladete do rukau celé swé štěstí, a proto očekáwati musí celá zem, že se při wolení rozumně a opatrně zachowáte. Poněwadž ale tohoto wolení, jakožto wěci posud u nás nebýwalé, žádnau powědomost nemáte, umínil jsem si na několik kusů pozornost waši obrátili. 1. O to dbejte, abyste se ještě před wolením w každém vikariátě dorozuměli, kdo by se pro wás za deputowaného hodil; musíte se wíce obcí dohromady buď austně we schůzkách neb ( a to nejlépe ) aspoň písemně strany toho srozuměli. Toto wám upřímně radím z následující příčiny: Wíte, že ten deputowaným bude, kdo nejwíc hlasů dostane; jestli se ale wíce obcí z vikariátu neb wšechny wespolek nesmluwí, lehce se státi může, že skoro každá obec jiného si woliti bude, a tak žádný w celém vikariátu nebude mít weliký počet hlasů, když se hlasy waše na mnoho stran roztříkají. Předstawte si, jak tu lehce bude někomu wám nepřízniwému sebrati lecjakým způsobem jistý počet hlasů, který bude wětší než počet hlasů wšech wašich wolenců, a ten se pak proti waši wůli stane waším zástupcem! Abyste tomu lépe wyrozuměli, dám wám jedinký příklad: Dejme tomu, že je we vikariátu kodně weliké panstwí, jak snadno tu jest auřadu potají několik hlasů si získati pro swého kandidáta, a jestli každá obec bez ohledu na ostatní woliti bude, prawím wám na jisto, že se stane deputowaným ten, kterého chce auřad, a ne ten, kterého wy chcete, proto že wáš kandidát bude mít míň hlasů ( totiž jen hlasy z jedné obce ) než kandidát wrchnosti. 2. Nehleďte při wolení na žádnau důstojnost a učenost, ale wolte si rozumné zachowalé sausedy, kteří užíwají důwěry waši a jsau lidé samostatní, aby se nemuseli na nikoho ohlížeti. Hleďte na to, aby byli waši wyslancowé mužowé swěta zkušení, neohrožení, kteří dowedau prawdu každému do očí říci, buď si on kdokoliwěk, třeba sám J. M. C. král náš Ferdinand! Newolte 182 nikoho, který již skutkem nedokázal w žiwotě swém, že jest muž neohrožený, jenž od práwa swého neupustí, z mužů učených newolte žádné jiné než takowé, kteří se již powždy co dobří wlastencowé ukazowali, neboť jest také zapotřebí, aby již Čechowé nebyli w poddanosti u jinéno národu, nýbrž aby we swe zemi we wážnosti stáli. 3. Powažte, že se na sněmě bude o wěci weledůležilé, welmi drahocenné rokowati, a že se wšechno wětšinau hlasů rozhodowati bude. Kolikráte se jen o několik hlasů rozcházeti bude, a tito hlasowé budau mnohému nesmírně drahocenné, drahocennější než mnoho tisíc zl. stř. Nesáháme nikomu do swědomí, ale již jest swět takowý, že člowěk ztratí raději 10.000 než 50.000, a že tedy raději těmi 10.000 po těch 50.000 hodí. Krátký smysl dlauhé řeči jest, abyste wolili muže, o kterých přeswědčeni jste, že jsau mužowé swobody milowní a že se od nikoho uplatiti nedají. 4. Nedejte se od nikoho buďsi malý nebo welký žádným způsobem nutiti, abyste tomu neb onomu hlas swůj dali; bez toho odewzdáte cedulky swé potaji a proto se každé mstě neb nenáwisti wyhnete. 5. Nezapomínejte také zwlášť na to, že jak mile deputowaného si wywolíte, již wíce práwa nemáte w něčem mu poraučeti neb zakazowati, nýbrž on sám dle swé wůle za wás mluwiti a jednati smí, tak jak za dobré uzná. Práwě proto musíte o to dbáti, aby muž od wás wywolený tak smýšlel, jako wy smýšlíte. 6. Wíte, že každý na swau cedulku čtyry jména napsati musíte: nemyslete, již dosti na tom, když prwní dwa dokonalí mužowé budau, že na třetím a čtwrtém nic nezáleží, a že tito deputowanými beztoho nebudau, že jen snad pro jméno na cedulce stojí. Tak byste se mohli škaredě podwésti, neboť wězte, že deputowanými budau ti dwa, kteří w celém vikariátu nejwíce hlasů obdrží, a že každý z wašich 4 napsaných jmén stejně platí, a žeby práwě jeden z poslednějších wašich čtyřech nejwíce hlasů míti, deputowaným se státi mohl, kdyby snad wětší část woličů jen z pauhé zdwořilosti neb z pohodlnosti jméno jeho na lístek napsala, spoléhajíce se na to, že beztoho jen prwní dwa deputowanými býti mají. Proto musíte napsat 4, z nichž každý dobře za deputowaného se hodí, a aby wšichni 4 byli stejného s wámi smejšlení. 7. Co se ostatně stawu deputowaných týče, doufám, že již wáš wlastní zdrawý rozum wám powí, jak se zachowati máte. Powažte, že na tomto sněmu bude ještě celý starý sněm, to jest asi 200 šlechticů, kteří práwo měli na sněmy choditi, pak asi 90 deputowaných wětších měst a asi 220 deputowaných ostatního lidu wenkowského. Mnoho se na sněmu jednati bude o porownání poddaných dosawadních s wrchnostemi. ( Neboť poddanstwí přestati musí ). Wywolíte-li si tedy wyslance takowé, kteří wíce o wrchnosti než o poddané pečowati budau, jistě si spatně ustelete. Z toho ohledu bojowali jsme w Národním Wýboru mnoho o to ( jak z nowin wíte ) aby auředníci woleni nebyli, když jsme ale nic nepořídili, zůstala celá wěc jen na wás a waší opatrnosti. Pomozte si sami, koho nechcete wolit, nemusíte. – Nemyslím, abyste se snad auředníka již co ohně warowali, jsau i mezi auřednictwem mužowé, kteří o wás dobře smýšleli a smýšlejí, a wšak wy sami je nejlépe znáti musíte. 8. Též wám wýstrahu dáwám, abyste pokautní písaře a podobné lidi, ačby se wáš prospěch wyhledáwati zdáli, přece za wyslance newolili. Jsauť obyčejně powahy nejisté, a jak lehce se za nějaké slíbené zaopatření neb za jinau dobrau náhradu dají kaupiti, sami nahlídnete. Jak wám za peníze slaužili, budau slaužiti jiným, kteří jim wíce dají.", "id": 314}
{"text": "8. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [upozornění na bezpráví, které se děje v Polsku], Autor: Havlíček, Karel\n— Každý čtenář našich nowin nám zajisté wydá swědectwí, že nejsme nikdy slepí obdiwowatelé Poláků, a že naopak uznáwajíce sprawedliwě šlechetnost tohoto národu slowanského, jeho obětawost, ohniwau lásku k wlasti a jeho nesmírné neštěstí a utrpení, přece při tom nezakrýwáme i wady jeho, jmenowitě nepředloženost, horaucnost a nepraktičnost. Tím wíce tedy najde snad dobré půdy dnešní náš článek, we kterém uwedem docela nestranným spůsobem jen jednu scénu před oči našeho obecenstwa, z které pozná, jaká spráwa se wede w Rakaussku a jak bezpráwní jsme i w konstituční době. Pan Jindřich Jakubowski, Polák rodilý w Haliči, byl r. 1830 wyšším auředníkem polského ministerstwa wnitřních záležitostí a oswěty we Waršawě. Po pádu polském roku 1831 musel s mnohými jinými hledati autočiště w cizině a našel je co emigrant we Francii, kdežto 18 let we wypowězení z wlasti ztráwil. Když byla r. 1848 udělena amnestie, nawrátil se do Haliče a žil tam po celý čas w pokoji. Po bombardowání Lwowa, když měli být wšichni emigranti w Haliči nezrodilí wypowězeni, wykázal se co tamější rodič a dne 28. října 1848 č. 328 dalo mu wojenské welitelstwí Lwowské písemní swědectwí, že jeho pobytu w Haliči nic na záwadě není. Najednau ale zas obdrží dne 16. února 1849 N. 3064 od Lwowské policie písemní rozkaz, aby se hned buď dobrowolně do Francie neb Angličan na swé autraty wystěhowal neb že na autraty wlády bude do Ameriky odwezen. Odhodlal se tedy k prwnímu a odjel do Krakowa, kde mu měl být dle ujištění auřadů wydán pas do Francie. Ale marná naděje! Jak do Krakowa přijel, dai jej hned w noci do wězení, a pod wojenskau stráží zawezli se 24 rodáky zároweň do pewnosti Teresínské. Když přijeli na wozích do Ostrowa, na železnici byli odděleni od swých wěcí, které wůdce wojenské eskorty poručík Ressek od 54. pluku přejal a sobě zaznamenal. W České Třebowé zpozorowal wšak při překládání wěcí p. Jakubowski, že chybí jeho tlumok, we kterém bylo obsaženo skoro celé jeho jmění, které jej mělo w cizině před nejhorši nauzí chrániti, totiž 300 rublů stříbrných, 24 kusů stříbrného stolního nádobí a šatstwo wšeho asi 1500 zl. stř. Hned se stalo náležité oznámení u auředníka železnice a praweno, že bude tlumok, který prý nepochybně omylem na jiné místo šel, za p. Jakubowským poslán. W Praze učinil též písemně potřebné kroky, poněwadž mu nebylo wolno, osobně se o swé wěci postarati, a odwezen jest do Teresina. Od té doby uplynuly již tři neděle a posud ani slychu o wěcech! Nyní má být p. Jakubowski s ostatními rodáky přes Wídeň dále nepochybně do Ameriky odwezen! Není to strašliwé nakládání! Pozbawen swobody, wyhnán z wlasti, má nyní ubohý bezrodec ještě skrze winu wlády ( poněwadž sama skrze swé organy wěci jejich přejala ) snad o celé swé jmění přijíti a tak odwezen býti násilau do wzdálené ciziny! A to jest jen jedna scéna z weliké tragedie polské. Nechceme ani dodáwati, že p. Jakubowski jest mírný zletilý muž, který i w Paříži mezi polskau emigrací wždy mírnější stranu zastupowal a w Haliči zcela bez auhony žil – kdyby i toho wšeho nebylo, dost na tom, že tu widíme auplné bezpráwí, auplnau swéwoli auřadů! Neopomineme ostatně čtenářstwu swému s časem sděliti, jak se dále stalo s p. Jakubowským, a jestli se dowolal u našich wyšších auřadů sprawedlnosti.", "id": 315}
{"text": "5. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Něco pro učitele a o učitelích, Autor: Havlíček, Karel\nNěco pro učitele a o učitelích. ( Pokračowání. ) Wšeobecné jest za našich časů ztěžowání, že je študowaných lidí jako na poušti kobylek, jedna na druhou sedá, a wespolek se požírají, newí se kam s nimi, každý rok aby se wymýšlel nowý kanál, kterým by se tato zátopa učených lidí někam odwáděla. Bůh wí, jakých úřadů by se muselo nawymýšlet, jen aby se wětší čásť podělila. Zdá se wšak, že tato wěc pro wlast, pro wládu a pro wšeobecnost nemá dobrých následků. Práwě mladý člowěk jest we swém úřadu horliwější, neunawený, nezištný, obětowawý: a dopustíli se časem nějaké zbrklosti, wšak to jistě mnohonásobně jinák wynahradí. A při takowé jako je nyní wšude přeplněnosti, nedojde nikdo leč náhodou a wyjímkou w mládi úřadu. Študowaných lidí máme tedy dost, a přece se na dobré swědomí říci nemůže, že by wětší čásť pp. učitelů byli študowaní lidé! A proč by se ti zbytečni wyštudowanci nemohli státi učiteli w triwialních školách? Proto, že triwialní učitel nemá aspoň 200 neb 300 zl. stř. ročního platu. Jen o těch 200 neb 300 zl. se jedná, a mohli by sme býti hned tak daleko, jako byli předkowé naši před 200 lety, totiž míti na malých školách učitele skončiwší běh wysokých škol. W takowém pádu by jistě weliký počet nejschopnějších mladíků, kteří práwě při nynějším stawu wěcí, ani newědí, do kterého stawu se pustiti mají, bez rozmýšlení wolili učitelstwí. Neboť wyučowání jiných, buď si to oustně nebo písemně, pracowání we skwělé říši oswěty, zůstane wždy prwní a nejkrásnější wěcí na swětě, které se také skoro každý jasnější duch welmi rád uchytí, nehledě při tom tuze ouzkostliwě na přiwěšeny obrok. Ubezpečen jsem, že by každý řádnější mladík raději za tento přece jen skrowný plátek o dušewní zwelebení celé obce pracowal, než by se jinde za dobrou mzdu na pouhou mašinu snížil. – Welké oběti, jaké důchowní staw od přiwtělenců swých žádá, zastrašují mnohého, který by jinák k stawu tomu duše wzděláwajícímu nejlepší náklonnost měl: profesůr ale jest w poměru tak malý počet, že jen wždy z několika jeden slušnou naději míti může. Kdo tedy domácím wychowatelem neb spisowatelem býti nechce, nucen jest woliti si staw, ku kterému ani trochu náklonnosti, ba ani potřebné wlastnosti nemá a státi se jen pro zaopatření swé lékařem, neb úředníkem nejwíce obyčejným, a často špatným. A wšechno by bylo jinák, bylo by dobře, kdyby jen učitelé tak prašpatné důchody neměli: tu by se otewřelo takowé množstwí přiměřených míst, že by ani jeden pořádný žák wysokých škol ani chwíli po wyštudowání na úřad, na službu čekati nemusel. Že by pak za několik desítiletí wlast naše jinák wypadala, nepotřebuji ani doložiti. Odkud ale wezmeme těch zázračných 200 neb 300 zl. stř. pro každého učitele? – Milostiwá wláda již před několika léty nařídila školním dozorcům a krajským úřadům, aby se wšemožně důchody učitelstwa zwelebiti starali způsobem, jakým se kde nejlépe hodí, jenom že owšem tak wysoko nebyly naznačeny. Při wší horliwosti pro tuto potřebnou wěc nemají zemské důchody naše tolik peněžité síly, aby tak ohromné wydání, jako by byla tato wětší dotací učitelstwa podniknouti mohly, zdá se wšak jiný snadnější a také přiměřenější spůsob, jakým by se ta wěc poznenáhla ale jistě dokázati mohla. ( Dokončení. )", "id": 316}
{"text": "11. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 10. listopadu. – Newíme jestli si wšichni naši čtenářowé powšimli druhého úwodního článku w č. 264 našich nowin tak bedliwě, jak by toho důležitost jeho žádala, a pročež wracíme se ještě jednau k spisu Pfordtenowu, neb záležitost spojení Rakauska s Německem nabyla w posledním čase opět wětší důležitosti. Naše wláda se totiž zřejmě pro toto spojení wyslowila, i nawrhuje již Němcům celní jednotu a jiné průmyslní a obchodní spojení; jak auzce Rakausko se politicky s Německem spojiti hodlá, newyswítá posud ze žádného kroku wlády. Pozorujme wšak bedliwě, k čemu Pfordten naší wládě radí. Pfordten má při swé radě před očima pauze prospěch Německa, on nehledí na prospěch Bawor, ani na prospěch Rakaus, nýbrž pauze na prospěch welikého německého národu. Odtrhne-li prý se Rakausko od Němec, bude německý žiwel w zemích rakauských od žiwlu slowanskeho potlačen, a druzí Němci uprostřed národů slowanských a románských, totiž mezi welikánskau říší ruskau z jedné a republikau francauskau z druhé strany, nebudau moci swau samostatnost obhájiti, i padnau sausedním národům za kořist. Pfordten předzwídá, že jižní německé státy, zwláště Porýnsko připadne Francauzům a sewerní státy že přijdau do poddanosti ruské. Jako Polska prý bude Německo rozděleno, prawí Pfordten. Aby wšak tento osud Německo nepotkal, musí prý w Rakausku žiwel německý zůstati žiwlem wládnaucím, i stane se to připojením se Rakauska k Německu. Pfordten radí Rakausku k foederaci, aby rozdělením byla zlomena sila slowanských národů w zemích rakauských. Když totiž Uhry s jihoslowanskými zeměmi a pak Halič obdrží samostatnost, zůstanau jen druhé tak zwané německé dědičné province pohromadě, a w těch, jak doufá Pfordten, budau míti Němci auplnau přewahu. S těmito zeměmi ať prý se postawí Rakausko w čelo Německa, a Halič a Uhry ať prý se teprw později k Německu připojí, až budau totiž poněmčeny. Pfordten radí k foederaci, a důwody, kterými swau radu podporuje, mají dosti welikau wáhu, wšak on radí k foederaci ze zcela jiného aumyslu nežli my. Slowané chtějí w Rakausku foederaci, aby bylo rowné práwo wšech národů rakauských w skutek uwedeno; Pfordten radí k foederaci, aby pojistil žiwlu německému wládu nad druhými národnostmi. Pfordten dobře nahlíží, že Slowané wšech zemí rakauských budau míti auplnau přewahu nad druhými národy, a že, sejde-li se sněm národů rakauských, Slowané tauto swau přewahau založí samostatnau říši rakauskau, a že tuto řiši také obhájí, a poněwadž by to nebylo w prospěch Německa, aby Rakausko zůstalo pewné a samostatné, tedy radí k foederaci, která by wšecko spojení slowanských národů w Rakausku zamezila a budaucnost říše rakauské w záwislost od Německa přiwedla. Italii ať prý pustí Rakausko, i ať rozestawí pluky, které byly w Italii, w Čechách a we Voralberku na postrach Pruska, a na potlačení žiwlu slowanského w Čechách. ( Toto Pfordten zřejmě newyslowil, nechal si to za lubem. ) Rakauská wláda nepustila Italii, přece wšak sestředila swé wojsko na radu Pfordtenowu, i střeží takto Německo i swé dědičné province. Tyto dědičné země jsau již dosti německým žiwlem pomíchané, a Pfordten myslí, žeby při spojení s druhým Německem zcela poněmčeny byly, neb hmotný odpor Slowanů překazily by bodáky a ostatní by dokonala německá swoboda. Prozatím by byly druhé rakausko-slowanské země samostatné, až by i na ně řada došla. Pomaličku pomalu uhnízdilo by se i w nich Němectwo, a až by dozrály, byly by pak též k welikému Německu připojeny. Pfordten chce, aby bylo Německo slawné a welké, a proto chce, aby se Rakausko k Německu připojilo. Pfordten nechce, aby slowanští národowé se wymknuli z pazaurů německého orla, a proto radí k foederaci takowé, která by překážela, aby se slowanské národy spojiti nemohly, aby totiž spojenými silami Rakausko neudržely a německau nadwládu nezlomily. –", "id": 317}
{"text": "29. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Pane redaktore.], Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. ( Dokončení. ) My si u nás wlastence zcela jinák předstawujeme: u nás má to slowo ještě pořád wětší kurs než w Praze. Neumím se wšak o tom jak náleží wyjádřit, pročež Wám to, pane redaktore! raději wyswětlím příkladem. – Náš pan děkan je wlastenec. On má 6000 ročních důchodů, z kterých wšak pro swou osobu a wýžiwu jenom 1000 wynakládá: ostatek wšechen obětuje dílem na wzdělání měšťanů, na rozmnožení zdejší kněhowny, na zwelebení škol, dílem na podporu nuznějších obywatelů. Krásné powinnosti swatého stawu swého w kostele 108 we škole a wšude jinde wykonáwá wždy také sám, ačkoli dwa mladší pomocníky má. Newěříte jak mílo jest se na toho ctihodného starce podíwati, když sám we škole naše dítky nejen w náboženstwí, nýbrž i mnohých jiných předmětech wyučuje. On sám často říkáwá, že se proto duchowním jmenuje, aby byl jako duší celého města, aby o wšechno dbal, co se našeho wzdělání a oswěty dotýče. Jsa při tom muž učený a we swětě sběhly, sleduje ustawičně pokrok we wšech zemích a jak mile se o něčem nowém, prospěšném dočte, čeho ještě u nás neznáme, neopomine nám i hned užitečnost wěci předstawiti, a neustane dříwe, až je něco podobného i w našem městě uwedeno. Nemůžete si ani úctu pomyslit, s jakou naň celé město hledí, jeho jediné slowo dowede nejúhlawnější nepřátele smířit, chybujícího ponaprawit; jeho slowo platí u nás jako zákon, jako nařizení, wíme že jen wždy o naše dobré péči má. On žije pro nás, a ne my pro něho; on je prawý zprawce našich duší, on je wlastenec! – Mladší duchowní a učitelowé ( o kterých náš pan děkan říkáwá, že také k duchowenstwu patří, poněwadž hlawní powinnost duchowní to j. wyučowání, konají ) úplně se we wšem dle jeho náwodu a příkladu chowají. A wšak widíme krásný prospěch na dítkách: čemu se jinde ani na wyšších školách nenaučí tomu naše malé dítky dobře rozumějí. Naši učitelowé nejsou učiteli jen od 8–10 a od 2 do 4, nýbrž celý den a celý swůj žiwot. Kdekoli se jim příležitost naskytne poučiti dítě ( aneb i wyrostlého ), neopominou to učiniti. Skrze naše oswícené duchowenstwo a učitelstwo rozšířeno jest w celém našem městě přeswědčení, že kdo psát a číst se naučil, ještě nic neumí, nýbrž teprw příležitosti nabyl něčemu se naučiti. – Swět a žiwot máme we školách poznati, říkáwá náš pan děkan: musíme wědět, kde co dobrého a užitečného we swětě jest, abychom si příklad wzíti, a kde co chybného, škodného, abychom wýstrahu míti mohli. Pokawad neznáme jenom swé, budeme wždy w předsudcích ( kdo newiděl Prahu, myslí že je jeho Kocourkow welké město ) a když o ničem jiném newíme, držíme swé za nejlepší. Newzdělanost je matka powěry. – A myslíte pane redaktore! že je u nás potřeba děti do školy honit, jako leckde jinde. Naše děti se ani té hodiny dočkati nemohou, poněwadž wždy we škole něco nowého, něco krásného slyší, a tedy je tam přirozená zwědawost láká. Kde děti jenom jako špalíkowé wedlé sebe tiše seděti, a jednotwárné slabikowání jiných poslouchati musí, kde často kolik dní ani jednou si jich učitel newšímne: tam je arci úřadem do škol nutiti zapotřebí jest. Wždyť by ani wyrostlí lidé nedowedli tak pokojně jako wěznowé w žaláři seděti! Když jsem se již o úřadech zmínil, musím Wám oznámiti, že práwě tak dobré úředníky máme, jako duchowní a učitele. Náš pan purkmistr jest w jistém ohledu zrowna takowý muž jako pan děkan, jenom že mladší, pružný a wíce ještě při silách. On říkáwá, že jsou úřadowé pro pohodlí a ne k obtížnosti občanů a země, že jest úředník služebníkem zákonů a ne pánem podřízených swých. Horliwě při tom hledí na pořádek, dbá o zwelebení města w každém ohledu, o zwýšení důchodů ale co hlawní wěc také o swědomité wynaložení těch důchodů takowým spůsobem, aby z toho město prawý užitek mělo. Jeho přičiněním zawedeny jsou w našem městě mnohé welmi krásné a prospěšné ústawy, z kterých hlawnější Wám zde uwedu: 1. Wšeobecná dílna městská, weliké stawení tak zřizené, aby tam w zimě w letě weliký počet lidu rozličné práce konati mohl, k čemu se tam také wšelikého způsobu nářadí a příležitost nachází. Usazeno tam jest několik wýtečných mistrů rozličných řemesel, dohlížitelů a dohlížitelkyň, kteří práce rozdělují, na pracující dohlížejí atd. W této dílně wždy každý, kdo pracowati chce, dílo najde, tak že nikdy bez práce a bez wýdělku zůstati nemusí. Obec udržuje tuto dílnu na swé útraty a prodáwá wýrobky tam zhotowené: a každý k práci schopný člowěk, který se o podporu weřejnou totiž o almužnu hlásí, pozwán býwá místo daru do naší dílny. 2. Hospitál městský, w kterém každý k práci neschopný, který se sám ze swého jmění udržeti nemůže, na obecní útraty wýžiwu dostáwá. 3. Nemocnice, w které se obsluha a léčení wšem chudým zdarma dostane, a na žádost i mohowitým, pakli doma takowého ošetření nemají, za slušnou náhradu. 4. Dwě opatrowny malých dítek, w nichž se malým dítkám, které doma z jakýchkoli příčin dohlídky míti nemohou, útočiště, zábawa, poučení a dohlídka wěnuje. 5. Městský pojišťowací ústaw, do kterého každý jenž spoluoudem býti chce měsíčně malý příspěwek wkládá, odkud se pak potkáli někoho nešťastná náhoda škoda utrpená nahrádí. A kromě toho wíce ještě podobných ústawů, které Wám časem swým snad obšírně popíšu. Náš pan purkmistr říkáwá, že proto lidé žijí w obci, aby se wespolek, když toho potřeba jest, podporowali: sice že by i stádo bylo obcí, které pastýř žene! Jeden z nejlepších ústawů je také wýbor měšťanstwa pečující o spůsobnost a dobré mrawy. Wýbor tento sestawený z nejwáženějších a nejúčinliwějších starých měšťanů nemá sice žádné zákonní moci, přece wšak se nikdo neosmělí protiwiti se jeho wýrokům. Wšeobecná potupa byla by následkem. Wýbor tento určuje malé tresty za chyby, které zákonem nejsou zakázany: jako za nepracowitost, za zbytečné šwiháctwí, za pomlouwání, za marnotratstwí, za týrání zwířat ( spolek proti němu nemáme, ale za to spolek proti týrání lidí, a wěřte mně, pane redaktore! že se na swětě lidi posawád přece ještě wíce týrají, než zwířata ), za neuctiwost k řádným lidem atd. Z peněz tak nabytých okrašluje se wšelijak město, a tak oškliwé wlastnosti některých měšťanů přispíwají aspoň k okrase města. Mnoho bych Wám ještě měl co psát, jak zde wšechno dle možnosti dobře zřízeno máme, ale raději nás sám naštíwte, a pak se podíwáte na naší knihownu, na ostatní rozličné sbírky a na celé zřízení. Já se bez toho bojím, že již za to co jsem Wám psal budu muset wýboru měšťanstwa pokutu zaplatit, pro marnost a chloubu, že jsem před celou Českou zemí město naše wychwalowal. Nemohl jsem se wšak zdržet, a jediné co k pojištění swému učiniti mohu jest, že jméno swé nepodepíšu. Wytiskněte to jen bez jména w Nowinách a za odměnu Wám dám ještě ku konci dobrou radu. Waše Nowiny a Wčela ( které zde také čítáme ) mají kromě mnoha jiných menších chyb ( nemyslím zde chyby tisku, kterých tam máte taky dost ) jednu nejhlawnější. Tato nejhlawnější chyba jest, že se tuze mnoho staráte o chybné a mizerné lidí, wíc než o pořádné. Dbejte raděj o to, jak by ste hodné a řádné lidi poučil a potěšil, než o naprawowání hlupáků a prosťáků, kterým se tak rád posmíwáte, satyricky je sbírajíce. Wěřte mně, milý pane redaktore! že je nenaprawíte, nýbrž je pouze na sebe rozlobíte. A nebyloby diwu, aby Wám pak někde po tmě neposwítili. Ostatně ale swět nepředěláte, jíž písmo prawí: „ Bezpečněji jest člowěku potkati se s medwědicí, které pobrali mladé, než s bláznem doufajícím w bláznowstwí swé. “ – Poznamenání. Tu to máme! nepodepsal se, a město, odkud je dopis zaslán, také zapomněl udat, a ještě ke wšemu tomu se ku konci do redakce pustil. Co je tedy dělat? Žádám toliko, uctiwě, aby mi, kdo o tom městě nějakou známost má, jméno udal jen z té příčiny, abych se tam na tohoto nezdwořilého dopisowatele poptati, a jej za tu smělost nějak wyplatiti mohl. H. B.", "id": 318}
{"text": "27. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Dodatek ke zprávě o zřízení gymnázií], Autor: Havlíček, Karel\nK naší zpráwě o zřízení nowých wyšších gymnasií musíme přidati, že i města Chomútow a Most sedmau lycealní třídu již letošního roku míti budau, měli bychom tedy kromě Prahy 16.", "id": 319}
{"text": "13. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [noticka vyjadřující nespokojenost Havlíčka nad surovým jednáním vojáků vůči civilním Pražanům], Autor: Havlíček, Karel\nJiž wíce pádů se nám s jistotau k wědomosti dostalo, kdežto wojsko a ne jen sprostý newzdělaný muž, nýbrž i stábní důstojnici proti osobám jednotliwým na weřejné ulici nejsurowějšího jednání, ano i bití se dopustili. Příčiny k tomu zawdáwají nejnepatrnější maličkosti. My se naschwál zmiňujeme o tom, aby se to nejen zdejšímu panu vicepresidentowi nýbrž i ministerstwu k wědomosti dostalo. Neboť zachowati pořádek w městě ještě není tolik, jako prowozowati janičarstwí, a takowé newlídné, surowé chowání nemůže nikdy způsobiti dobré přátelstwí mezi wojskem a občanstwem. Není owšem diwu, když woják wida, že celé město jest pokojné, a že on přece nepohodlnau službau, jakau staw obležení žádá, trýzněn jest, welice znewrlí a mrzutost swau pak na každém wyleje, kdo mu do cesty přijde. Ale winu toho neneseme my, a máme práwo žádati, aby se netrpělo takowé swéwolné urážení pokojných občanů. Aneb chce wláda mermomocí jen lid proti sobě popuzowati? Chce tak jako ustanowowáním maďarských komissarů na Slowensku, jako dosazowáním neschopných generálů a auřadníků we Wojwodině tyto národy od sebe odwrátila, také wšude jinde systematicky pracowati ke swému zlému? Časy jsau nyní nebezpečné a neobyčejné, kdo wí co nám přinese každá doba. Pročež pamatuj na to každý a předewším wláda.", "id": 320}
{"text": "30. srpen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: [Z Moravských Valach]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. M. Z Morawských Walach. Walaši Morawští jsau horáci na Uhersko-Morawských hranicích žijící, a z wětší části pastwau se zabýwají. Red. Měl jsem za swého zde pobytí příležitost, poznati blíže Morawské Walachy. Jest to lid zajisté dobromyslný, ale nad míru chudobný a i zpustlý, o čemž welké množstwí nemanželských dětí swědectwí wydáwá. Jsauť tu mnohé záwitky, jenž po 3 i 4 dítkách z lože nemanželského mají, a nemohauce je užiwiti, na Morawu, t. j. do Slowenska Tedy žije posud ještě po 1000 letech w podání těchto horanů weliká a slawná naše říše Welko-Morawská! Red. a na Hanau s nimi na žebrotu chodí. Hlawní takowé nezwedenosti příčina jest nedostatek náboženského wychowání; mnohé stawení w rozlehlých zdejších dědinách jest 2 i 2 1/2 hodiny od kostela a školy wzdáleno, děti nemohau w zimě do školy pro sníh, a w letě pro pasení dobytka: bača, walach a jejich pomocníci po 20 neděl w letě chrám Páně nespatří. Snadno tedy pochopiti, když ženich a newěsta při katechismu někdy ani na otázky o nejhlawnějších článcích wíry odpowěděti neumějí. Má-li se lid z takowéto neřesti wywésti, jest w těch hornatých místech přede wším wíce škol zapotřebí, kterýchž ale pro welkau chudobu lidu bez obětí z fondu weřejného zříditi nelze. Byl již skutečně náwrh o založení dwau nowých škol předložen, nedošel ale pro dotknuté prý wýlohy, potwrzení. W pohraničném hornatém Těšínsku nebude to na mnohých místech lépe, powážíme-li, na př. že podle spráwy w Morawii nynější p. biskup Wratislawský od 150 let prwní byl, jenž w Jablůnkowě swátost biřmowání udělowal.", "id": 321}
{"text": "7. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Komentář k charakteru novin, k cenzuře atd.], Autor: Havlíček, Karel\nJsme přeswědčeni, že o stawu nynějším tisku wůbec a nowin zwláště nejrozmanitější mínění po wenkowě kolowati budau, pročež zde o tom w krátkosti powíme. Censura není žádná, t. j. žeby se snad časopisy před wyjitím předkládaly jako za starých časů, kdežto se z nich wšechno swobodnější slowo wytrhowalo, takowá censura není žádná. A wšak hr. L. Thun hned z počátku po nepokojích wšem redaktorům připomenul, aby se s nejwětší mírností chowali, a také jeden po druhém skutečně později napomínán byl. Pokud nám známo, nebyl ale posawad nikdo oprawdu uwězněn neb trestán pro sepsání některého článku. Poněwadž ale wůbec widíme kolem okolo sebe welikau libowolnost auřadů, jakož i zatýkání ustawičné beze wšech zákonních forem, a poněwadž proti takowé sile redaktor se swým pauhým pérem za této doby nic wyříditi nemůže: musíme owšem jenom s nejwětší mírností swobody tisku užíwati a wšeho toho se warowati, co by nám jen poněkud mohlo wyloženo být za bauření lidu. Powinnost naše a swědomí ale žádá, abychom nic proti prawdě nepsali, aniž prawdu tam zamlčeli, kde by z toho celé zemi škoda powstala. To ale jen wždy s nejwětší mírností a zcela chladně učiníme, aby aspoň žádná před poctiwými lidmi slušná příčina nebyla, auředně proti nám wystupowati. Stane-li se lo ale přece, aspoň celá země uwidí, jakau máme swobodu tisku, jakau konstituci, aspoň celá země se tak makawě přeswědčí, jak upřímně se smýšlí s našimi swobodami. Za takowé praktické poučení celé země milerád redaktor Národních Nowin podstaupí wšechno auřední pronásledowání.", "id": 322}
{"text": "13. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Přehled nynějších záležitostí evropejských., Autor: Havlíček, Karel\nPřehled nynějších záležitostí ewropejských. ( Dokončení. ) Řecko posud ještě postonáwá na hluboce zakořenělau chybu swau, na newzdělanost, a při wší swobodě zřízení zemského nepowzneslo se pro ustawičné nepořádky k nějakému patrnějšímu zwelebení. Také jest Řecko snad nejpatrněji ze wšech ostatních zemí ewropejských hřičkau diplomatů welikých mocností, které se tam wždy mezi sebau o moc nad Řeckem potýkají. W Turcích počali poslední dwa panowníci uwáděti způsoby ewropejské, posud ale wždy jenom šlupiny těchto způsobů, jádro zůstalo posud zcela staroturecké, až na tu okolnost, že již křesťané od muhamedánů zjewně a zakonně utiskowáni býti nemají, což wšak jest wíce následkem slabosti turecké říše proti ostatním křesťanským mocnostem Ewropejským, než owoce mrawní a lidské wzdělanosti Turků. W Srbsku, w Multanech, we Walašsku widíme podiwnau míchaninu samostatnosti a odwislosti od sultána; může se říci, že Srbsko jest ze wšech těch nejsamostatnější, následek to zachowalosti a statečné mysli tohoto slowanského kmene. W Srbsku widíme bystrý pokrok a upřímné snažení o dobré ústawy, při wší osobní swobodě národu spatřujeme pořádek; kdežto jest w ostatních dwau blíže k Rusku ležících zemích wíce jen zewnitřního lesku. W Rusích snaží se wláda nejwíce o utužení swé wojenské hmotné síly, o uwádění fabrik, o poznenáhlé ochábnutí wšech ostatních i slowanských národností a tudy pak o jednotwárnost weškeré ohromné říše. Boj s podmaněnými ale po dlauhý čas swau samostatnost a swobodu hájiwšími národy nyní již znamenitě ochábl, a síla jejich již ruskau zbraní skoro úplně zlomena jest. Samowládařstwí císařowo tuží se tam wždy wíce, k čemu i směřuje usilowání wlády o zrušení osobní poroby lidu. We Šwédsku panuje král welmi oblíbený, a pracuje nyní o změnách potřebných we zřízení zemském. W Dánsku způsobily wládě w nejnowějších časech německé krajiny Šleswicko-Holštýnské mnohé nepříjemnosti, protiwíce se stálému spojení s Dánskem, jak si wláda přeje. Po wyhasnutí nynějšího králowského rodu chtí tyto krajiny jenom k německému Spolku náležeti a od Dánska se odtrhnauti. W Německu panowalo za posledních dob hlawně náboženské hnutí, od katolické i od protestanské církwe počaly se mnozí odtrhowati zakládajíce malé církwičky pod rozličnými jmeny. Nejwíce pozornosti na sebe obrátilo Prusko a to hlawně swoláním wšeobecného zemského sněmu, což mnozí nazýwali konstitucí. W celku widíme nyní w jižních zemích w Badensku, we Würtenberku, w Bawořích wětší pokroky než w sewerních. Hlawní snažení wšech wzdělaných w Německu jest, aby Spolek německý wždy aužeji se spojowal, aby přestala dosawadní rozdílnost jednotliwých zemí, a nastala jednota, čím doufají wětší wáhy w politice ewropejské nabýti.", "id": 323}
{"text": "28. červen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Žebráci v Pešti]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné nowinky. - W Pešti se welmi množí páni žebráci. Dámy se skwostným peřím na klobaukách, pánowé s tuhými limci přicházejí s listem prosebním w rukau až do pokojů, že mnohý do hrozných rozpakůw přichází, poněwadž žebrákůw kabát lepší jest než jeho. - Přišel jednau k znamenitému jakémusi lékaři churawě wypadající muž, a ztěžowal si na rozličné nepříjemnosti. Na wšechno se jej jak se patří wyptaw prawil s důležitau twáří: „ Můj zlatý! Waše nemoc není nic než hypochondrie, protož wám radím častější pohybowání, to jest nejhlawnější prostředek. “ „ Ach! “ odwětil churawec, „ jak pak se mohu ještě častěji pohybowat, wždyť jsem mlatcem. “", "id": 324}
{"text": "19. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Štúrovy Slovenské noviny.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. W Štúrowých Slowenských Nowinách ozýwají se nyní častěji hlasy proti „ Hlasům “ wydaným od naší Matice: a snadně se dá pomyslit, kterým p. Štúr dříwe uwěří. Jsau tu s jedné strany hlasy Tomáše Marečka, Eduarda Lička, Pawla Škodáčka, Martina Tomáškowiče, Josefa Pawlikowiče a jiných ještě takowých zkušených, zaslaužilých mužů, hlubokých filologů a po Ewropě proslulých učenců, proti Tablicowi, Palackému, Jungmannowi, Palkowičowi, Tomáškowi, Josefimu, Seberinimu, Kollárowi, Šafaříkowi a jiným takowým študentům a nezkušeným mladíkům!! A pan Štúr, slawná redakce Slowenských Nowin, stojí wždy na práhu pohotowě s traubami a s bubny, a každého hned wítězně uwítá w nezkončených notách s hwězdičkami: „ Sláwa wám hlučná od Dunaja do Torisi! – To je po slowenskí! Sláwa wám, drahí, mladí braťja! – Sláwa wám, Tak je dobre! atd. atd. A w čísle 35 Orla Tatránského konečně p. Štúr sám do boje wystupuje s podiwnau předmluwau. Již sme jednau odkryli chytrost p. Štúrowu, že totiž wšechno, co se wlastně jen mluwí a píše proti jeho osobě, co swůdci a hlawnímu půwodci celého toho neštěstí w našem národě, že wšechno to podskočně a nepoctiwě obracuje w urážku proti Slowensku, aby tak krajany swé omámené za nejšlechetnější cit, za cit občanský uchytil, a tím swau winnau hlawu ochránil. Tu pak owšem kdo jeho jednání ambitiařské neschwaluje, musí býti nepřítelem weškerého Slowenska. Brojení proti jeho zplašenému počínání uměl p. Štúr welmi důwtipně, ba zlodušně, předstawiti co boj záwistiwý Čechů proti Slowákům, národu proti národu, ačkoli protiwníci jeho nejwíce samí Slowáci jsau. „ Styď se, neustupný Kolláre! wezmi si příklad z gymnasiastů Kocúrkowských a Trnawských, a upusť od spisowného jazyka! Boj se Boha a seminaristů Bystřických, a piš jako oni Štúrowinau! “ Takowý jest w krátkosti obsah wšech důwodů p. Štúrowých. Ale není nám déle již do žertu žeru, hodláme ještě několik chladných oprawdiwých slow k panu Štúrowi promluwiti. My přede wším důrazně na tom státi musíme, 232 že w poměru našem k Slowákům nemůže býti řeč o žádné kmenowé neb národní záwisti, aneb o české zištnosti, s kterau bychom snad na Slowensku panowati chtěli literárně. My jsme posud byli jedno tělo, škody a wýhody měli sme společné, Slowáci i Čechowé powažowali wšechno české i slowenské co swé, byli jsme jediný organický celek. W takowém celku každá čásť pro sebe wolná jest a býti musí, ačkoli pro společnau wýhodu s ostatními spojená. Říkáli tedy p. Štúr w Orlu, že on nám pokoj dáwá, nám škodit nechce, nám dobře přeje, že jen swoje chce spořádat atd., wíme owšem, že to jsau sice krásné řeči, ale zlé úmysli a skutky. Počínání Štúrowo škodí nám Čechům, činíc náš národ o 3,000.000 slabším, ale ono i Slowákům rowněž tak, ba wíce záhubné jest, poněwadž z nich místo 9,000.000ého národu utwořiti chce 3,000.000owý, a k tomu bez literatury, bez úřadní řeči, bez ústawů, bez historie, beze wšeho. Pan Štúr owšem prawí, že jenom k wůli swornosti na Slowensku krok tento učinil, poněwadž tamější katolíci bez toho se naší spisowní řeči nedrželi, a jelikož na Slowensku protestanti slabší částka jsau, že tedy rowněž nářečí krajowé přijali za spisownau řeč, aby aspoň na Slowensku jediný celek twořili. – Ale jak neplatný je tento důwod! Katolíci na Slowensku bez toho buď nic aneb welmi málo psali, a protestanti byli tam posawad téměř sami representanti literatury. Nechtěli snad slowenští katolíci čísti spisy protestantů slowenských, a proto musel p. Štúr jejich spůsob nechwalný následowati a nowý jazyk písemní utwořiti? Toť česká literatura byla jednau také hlawně od protestantů pěstowána, ale proto přece my, ačkoli katolíci jsme, k wůli tomu jiný spisowný jazyk newymýšlíme! Myslíli ale p. Štúr oprawdu, že mají Slowáci zwlášťní jazyk, že jsau jiný od nás ostatních rozdílný národ, proč pak tímto jazykem tomuto nowě stwořenému národu swé Nowiny nepíše? Jazyk, kterým posud píše, je wěru náš spisowný, jen že zmrzačený koncowkami a slowy naschwál shledanými a smetenými ze wšech štěrbin Taterských, a prawopisem psaný, rowněž naschwál a neúhledně wymyšleným, jen aby, kde oprawdu malý rozdíl jest, wětší se ukázati mohl. Kdyby pan Štúr oprawdu takowým naším přítelem byl, jak prawí, proč by aspoň nebyl přijal obyčejný náš prawopis; proč by to až posud učiniti nemohl? proč by, kde i českému slowu krajané jeho rozumějí, raději toho neužíwal pro wětší wzájemné srozumění. A pak se p. Štúr nestydí příklad Horwatů na swau stranu uwádět: kdežto přece tito nejwíce a nejsilněji proti němu swědčí. Oni teprw nedáwno přijali dubrownický jazyk co spisowný, ale Slowáci od toho, který již měli dáwno, odstupují! Wůbec p. Štúr zrowna ty důkazy, které se proti němu wedau, „ že se powznésti musíme nad swoje chalupy k wyššímu žiwotu “ atd. na str. 275 Orla na swau stranu uwádí. Ani zjewná popuzowání proti kněžskému stawu evangelickému, který se spisowného jazyka, co swatého, spustiti nechce, nejsau panu Štúrowi špatným prostředkem k dosažení swého cíle. Řekneli wšak p. Štúr, že se potřeba zwlášťního spisowného jazyka na Slowensku tím ukazuje, poněwadž již nyní welkého účastenstwí wzbudila jeho nowá řeč: odpíráme mu toho na prosto. Kdyby byl on a jeho přátelé dříwe tolik působili, co nyní pro swau libůstku konají, bylo by se i na dosawádní cestě rowněž tolik prowedlo. A weliká čásť zásluhy padá i na čas: wždyť i u nás w Čechách národní smýšlení se w několika letech znamenitě rozšířilo, ačkoli sme jiný jazyk newymyslili. Konečně ale ať p. Štúr nemluwí mnoho o wůli národu, o apelací k němu, o weřejném smýšlení atd. Nestydíli se před swými nášlapníky takowé řeči wésti, aspoň by se před námi, kteří jeho jednání dobře prohlížíme, styděti mohl. On sám drží celé toto hnutí, on je wšeho prwní a poslední příčina, on wšechny ty napřed pokřtil, kteří nyní proň apoštolují. Ať se tedy před swětem nepřetwařuje, jako by jen wůli národu wykonáwal: wěříli mu to študenti Trnawští, Bystřičtí a Prešporští, my mu to newěříme. A wšak co platno naše psaní? On sám si to přečte, anebo nepřečte: a jeho následowníci mají wšelikau maudrost swau z jeho Nowin a Orla! My se rmautíme, Maďaři se radují a p. Štúr? – p. Štúr raděj chce být w nejmenší wsi prwním, než w Římě druhým. –", "id": 325}
{"text": "13. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Z Prahy, Autor: Havlíček, Karel\nZ Prahy. * * * Při woleních do sněmu říšského w Praze byl wywolen na Starém městě J. U. Dr. Strobach hlasy 32, na Malé straně kněhkupec Borrosch s 47, na hořením Nowém městě historiograf Palacký s 33 a na dolením J.U.Dr. Rieger s 32. * * * Pauť Swatomarketská bude se příští neděli slawit u Sw. Prokopa. * * * Wčera wečer okolo 9. hodině wrátil jsem se domů z wězení opět na swobodu. Karel Hawlíček.", "id": 326}
{"text": "8. květen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Tři satirické prózy], Autor: Havlíček, Karel\n– Wydawatel „ Růží “ uznáwaje redaktorowy zásluhy spisowatelské darowal mu tabakerku, na níž wšichni odbíratelé časopisu toho w žiwotní welikosti wymalowáni jsou (!! ) – Mladík jeden w Berlíně jeda we fiakru wzpomněl si, že nemá peněz, a pomohl si takto. Wylézaje z wozu, prawil ouzkostliwě wozkowi, že ztratil we woze dwa dukáty, potmě že je nemůže nalézti, aby tedy počkal že přinese swětlo. Honem wběhl do domu, zastawil se ale a za chwílku uslyšel fiakra odjížděti. Wyběhl a wolal za ním, ten ale jako hluchý upalowal pryč. Tak se nepoctiwostí swou sám o mzdu připrawil. – Episody z amerikánské sněmowny. – W sněmowně representantské sedí co zástupce státu „ Ohio “ jakýsi p. Sawyer, swého řemesla kowář, rodem z Cincinati, města wepřobijného. Poctiwý ten zástupce lidu držíwá každodenně w sále sněmowním tabuli mezi jednáním. „ Jak uhodí druhá, opustí místo swé, postawí se we wýklenku u okna na lewé straně za řečníckou stolicí, wytáhne z kapsy umouněný papír s kusem chleba a s jitrnicí. W čerstwosti potrawu tuto do sebe uloží, otře prsty o mastný papír a ten pak wyhodí oknem. Pozůstalým na prstech tukem natře si skoro hlawu a nepotřebuje žádné pomády; aneb oblízne prsty a otře je o rukáwy neb spodky jako o servit. Nožík schowá zas do kapsy, a pak wystoupí a wyplísní notně Whigy, jakožto anglickou stranu a přiwlastňuje Obcím celý Oregon, „ co by bylo zapotřebí k rozšíření civilisace. “ Tak wyobrazil whigský časopis „ New-Yorská Tribuna “ páně Sawyerowo parlamentní krmení, a za odměnu — neodbírá sněmowna representantů časopis ten na žádost tohoto ouda. Tak i americká demokratie ukládá mlčení jako despotie. „ New-York Expres “ jiný whigský časopis kárá hrubé mrawy Washingtonského kongresu, kde to docela w pořádku jest, že oudowé se wespolek lháři, darebáky atd. nazýwají, ano i pěstmi demonstrují. I p. Sawyer prohlásil w sněmowně, neujmeli se jeho sněmowna proti tomu „ chlapu nowinárskému “, a nebudeli potrestán: že on sám se o to postará t. j. notně mu wypráší.", "id": 327}
{"text": "18. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: [Slovenské noviny o schůzce germanistů.], Autor: Havlíček, Karel\nZahraničné zpráwy. W Němcích. Slowenské nowiny podáwajíce spráwu o schůzce germanistů we Frankfurtě dodáwají konečně: Nám tu jenom napadá: Germanisté drží wšeobecnau wědeckau schůzku, a proti tomu se ani duše neozwe; dobře! ale jaký by ťo byl křik po celém germanském swětě, kdyby se učení Slowané sešli někde w Praze, we Wídni, we Waršawě, w Srbském Bělehradě, w Pešti aneb zrowna w Moskwě o slowanském umění a naukách pohowořit. To by snad swobodomyslný Dahlmann wyhlásil za zrádu swobody a oswěty, a wšecky německé učené paruky by se zježily nad tau opowážliwostí slowanských barbarů, kteří by chtěli myslit a mluwit o wěddách, o uměních, a oswětě ducha. “ My činíme redakci Slowenských Nowin na tu okolnost pozornu, že kdyby se oprawdu ruští, rusinští, polští polší, ilirští, srbští, čeští, lužičtí ( zapomněli jsme, slowenští ) učenci někde, kde koli, sešli, na wědecké rokowání, by již nebylo to co jest schůzka germanistů, neboť zapomínati nesluší, že Němci mají jednu literaturu a jsau jeden národ, co Rusowé, Poláci, Rusínowé, Ilirowé, Srbowé, Čechowé, Lužičané a ( abychom zas nezapomněli ) Slowáci nejsau, aspoň w tom smyslu ne jako Němci. Nemyslíme tedy, že by schůzka slowanských učenců na škodu byla ( ačkoli by se při ní nepochybně německy mluwiti muselo ), nemyslíme také, že by se naši páni sausedé Němci na ni tak tuze hněwali při nynějších okolnostech, ale jsme ubezpečeni aspoň o tom, že by se při ní o politice ani slowa promluwiti nemohlo z té příčiny, že slowanští národowé nemají stejnau politiku, stejné interesy jako Němci. Jenom dwa slowanští národowé Český a Ilirský mají stejné interesy.", "id": 328}
{"text": "4. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 3. prosince, Titulek: [úvaha o stavu rakouských státních financí], Autor: Havlíček, Karel\nDoufáme že budau tuty dny ohlášeny aučty národního banku, a též co nejdříw státní příjmy a wydání w druhém půlletí roku 1849, neb rok se blíží ku konci. Aučty pana ministra Krause objasnějí nám mnohau temnau stránku našich finančních poměrů, potěšitelného wšak se nedozwíme nic. Ažio na zlato wystauplo opět na 19 % stříbro na 12 %, nowá půjčka nemůže se udržeti al pari, to neznamená nic dobrého. — Naše státní dluhy wzrostly od března roku 1848 skoro o 200 milionů, wydání na wojsko jest takowé, jako byly dříwe weškeré státní příjmy, i nebude wydání zmenšeno, a nowé daně, ačkoliw jsau dosti weliké, nezaprawí nesmírný deficit. — Stát zaprawuje weškeré swé wydání poukázkami na uherské zemské důchody, t. j. dělá neustále dluhy. Takowý jest staw státních financí. Staw finančních poměrů w zemi wůbec též jest welmi smutný, wysoké ažio to doswědčuje. Domácí kapitály jsau nowau půjčkau stráweny, a z cizozemí se každý štítí k podpoře průmyslu a obchodu swé peníze do Rakaus uložiti, proto že záměry ministerstwa stran průmyslního a celního spojení s Německem každé průmyslní podniknutí činí nejistým. Žádný obezřetný průmyslník a obchodník nepodnikne nic znamenitého, když se jedná o auplný přewrat celní wýsady. Což kdyby najednau ministerstwo oktrojowalo celní wýsadu, tuť by mohl ztratiti nejen zisk, nýbrž i weškerý kapitál. W takowém nejistém stawu se každý hned neodwáží k nějakému podniknutí. Kdož by mohl při takowémto stawu wěcí finančních něco potěšitelného očekáwati? Wšecky zdroje příjmů jsau wyčerpány až na dno, a wydání musí býti zaprawowány nowým dluhem. A ke wšemu tomu zmáhá se nedůwěra den ode dne. Diwná to wěc, weškeré Rakausko jest pokojné, dwě weliké wojska hlídají Německo, jiné nesmírné wojsko hlídá Italii, revoluce wšude pokořená, a přece newzniká nikde důwěra k wládě. Ministerské a reakcionářské žurnály arciť hlásají o důwěře k wládě a ještě o jiných wěcech, wšak netřeba jich udání wywracowati, bursa a finanční poměry mluwí wždy nejčistší prawdu, nezkalenau stranickými předsudky. Staw našich financí jest špatný, neuchopí-li se wšak wláda prostředků k cíli wedaucích, bude-li chtít pořád jen záplatowati, bude tento staw ještě horší, až pak nebude ani pomoc možná. S dychtiwostí očekáwáme státní rozpočet, neb má-li p. ministr jen drobet konstituční swědomitosti, odhalí zajisté, co se až posud w stolech ministerských kancelářů skrýwalo.", "id": 329}
{"text": "10. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Výňatek z dopisu], Autor: Havlíček, Karel\n‒ Z Kroměříže dne 7. ledna. Wyjímáme tuto z důwěrného dopisu jednoho z naších poslanců toto místo: „ Jak se již nyní wí, jest ministerstwo překwapeno příprawami, které se we slowanském klubbu dějí, a dá „ upokojující “ odpowěď. Jeho úmysl nebyl, rozpustiti sněm; byloť by to arci diwné při nynější wálce w Uhřích, diwné uwítání Srbů a druhých po aučastenstwí tohoto sněmu taužících národů; úmysl jeho byl nejspíš jen zkusiti, jak dalece posawádní wětšina jemu powolna bude. Doufáme, že tato událost zdwihne důstojnost sněmu, měwši ji snížiti. “", "id": 330}
{"text": "25. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [polemika s Prager Zeitung], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Wládní naše nowiny, a sice tenkráte německé i české uznaly opět za dobré, wynaložiti na nás něco ze swých otcowských napomenutí a ponaučení. Že Prager Zeitung swého býwalého spolupracowníka a nynějšího ministra hr. Thuna proti nám wšemožně zastáwati musí: o tom není ani zapotřebí pochybowati. My také nemáme proti tomu nic co namítati; čtenářstwu našich nowin jest knížka p. hraběte přístupná, my sami radili jsme we swém článku, aby si každý tuto knížku p. hraběte přečetl, a proto jest swědomí naše zcela upokojeno, neboť každý poznati může, jestli jsme p. hraběti něco nesprawedliwě wytýkali. A pro několik nadáwek, kterých se nám od Prager Zeitungu již beztoho dříwe w úplném důstatku dostalo, nebudeme si zaufat: my přejeme Prager Zeitungu jeho maudrost státnickau, jeho učenost, jeho logiku, jeho populárnost, jeho wětšinu! — tak mu to wšechno přejeme, že ani trochu nezáwidíme! a při tom jsme tak skromní, že sobě ani jednu z wlastností Prager Zeitungu míti nežádáme. K odpowědi pohnuly nás tentokrát jen některé wěci, které se w Prager Zeitungu příliš často opakují, a we kterých se Prager Zeitung odwoláwá wždy na to, že prý weřejně smýšlení jest na jeho straně, že weřejné smýšlení w Praze jest proti městské raddě, ba dokonce ještě prawí, že nepochybuje o tom, že wšichni čtenářowé Národních Nowin smýšlejí tak jako redakce Prager Zeitungu. — Co mají podobné wěci znamenati? My newíme jiné odpowědi na to, nežli to co obyčejně říkáwal onen p. učitel, totiž: Smějte se, hoši! Kdyby smýšlelo čtenářstwo Národních Nowin tak jako redakce Prager Zeitungu, odkud pak by se wzalo toto naše čtenářstwo? Proč pak by wšichni nečtli raději Prager Zeitung aneb jeho českau sestřenici Pražské Nowiny? A jaký hrdina jest p. redaktor Prager Zeitungu, jak on beze wší swětské bázně wyjewuje swé politické nádledy, ukryt jsa pod perutěmi wojenské wlády, a jak hrdinsky nám umí pohrozit! Wěru učiněný Bayard! „ Das Uebrige wird sich auf einem Wege ergeben, auf welchem die Warte der N. N. nicht steht! “ prawí nám p. redaktor Prager Zeitungu, dáwaje nám na srozuměnau, že jsau ještě na swětě wojenské saudy a Stockhaus. Wěru nic není na tomto swětě tak welikolepé, jako politické hrdinstwí wládního redaktora! —", "id": 331}
{"text": "29. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [oznámení Konrada Věžnického], Autor: Havlíček, Karel\nPan Konrad Wěžnický, poslanec Králowédworský, oznámil nám, že též přistupuje k oswědčení poslanců českých w č. 72 Národních Nowin wydanému.", "id": 332}
{"text": "25. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Manilow byl celý rozčílený. Oba přátelé tiskli si dlauho ruce a dlauho si hleděli mlčky do očí, we kterých widěti bylo slze krupné. Manilow nechtěl nikterak pustiti ruku našeho hrdiny, a tisknul ji tak wřele, že ten již ani newěděl kterak ji oswobodit. Konečně wytáhna ji zticha, prawil, že by neškodilo co nejdříwe napsat prodejní úpis, a žeby bylo dobře, kdyby se on sám ráčil wydat do města. Pak wzal klobauk a počal se poraučet. „ Což chcete již odjíždět? “ prawil Manilow, zpamatowaw se najednau a skoro polekaný. W tuto chwíli wešla paní Manilowa do kabinetu. „ Lízinko “ – prawil Manilow s trochu smutným pohledem – „ pan Pawel Iwanowič nás již opauští! “ „ Protože jsme pana Pawla Iwanowiče promrzeli, “ dodala paní Manilowa. „ Milost Paní! tuto, “ prawil Čičikow, „ tuto zde na tom místě “, při čem wložil ruku na srdce, „ ano zde zůstane upomínka na příjemné doby u wás ztráwené, a račte uwěřit, žeby pro mne nebylo wětší blaženosti nežli žít s wámi, když ne w jednom domě, alespoň w nejbližším sausedstwí. “ „ A rozumíte pane Pawle Iwanowiči “ – prawil Manilow, jemužto se zalíbila tato myšlénka – „ jak by to bylo wěru hezké, kdyby jsme tak žili pospolu pod jednau střechau aneb pod stínem nějaké lípy filosofowali o něčem, ponořiti se... “ „ O to by byl rájský žiwot! “ prawil Čičikow powzdechna. „ Poraučím se Milost Paní! “ pokračowal sáhna po ruce paní Manilowy. „ Poraučím se, wážený příteli! Nezapomeňte na mau prosbu. “ „ O buďte ubezpečen, já se s wámi laučím jenom na dwa dni! “ „ S Bohem, milé dítečky! “ prawil Čičikow, wida Alkida i Themistoklusa, kteří měli w práci jakéhosi dřewěného husara, ale již bezrukého a beznosého. „ S Bohem, moje robátka. Odpusťte mi, že jsem wám nic nepřiwezl, protože jsem wěru newěděl ani, že jste na swětě: ale teď až přijedu zas, jistě přiwezu. Tobě šawli; chceš šawli? “ „ Chci, “ odpowěděl Themistoklus. „ A tobě buben; prawda tobě buben? “ pokračowal nakloněn k Alkidowi. „ Pupen, “ odpowěděl šeptem a se sklopenýma očima Alkid. „ Dobře, tedy ti přiwezu buben. Takowý weliký buben, ten bude dělat brbrbr bumbumbum. No s Bohem dušičko. “ Tu ho políbil na hlawu a obrátil se k Manilowu a jeho manželce s lehaunkým úsměwem. „ Ale wěru zůstaňte u nás pane Pawle Iwanowiči “ – prawil Manilow, když wyšli již přede dwéře. „ Podíwejte se na oblaka! “ „ To nebude nic welkého! “ odpowěděl Čičikow. „ Ale wíte-li pak cestu k Sobakewiči? “ „ Na to se wás práwě chci zeptat. “ „ Dowolte, hned to wyswětlím wašemu kočímu. “ Tu Manilow počal s nesmírnau líbezností wšechno wyswětlowat kočímu, ba řekl mu i jednau: wy. Kočí uslyšew, že musí dwě příční cesty minaut a na třetí se dát, řekl: „ Již trefím, Waše Blahorodí! “ a Číčikow odjel prowázen jsa dlauho poklonami a mácháním šátků swých hostitelů. Manilow dlauho stál přede dweřmi, prowázeje očima wzdalující se bričku, a když už ji dokonce nebylo widět, on pořád ještě tak stál, kauře. Konečně wešel do pokoje, sedl na stolici a zamyslil se, raduje se srdečně, že hostu swému učinil malé potěšení. Pak přešly jeho myšlénky na jiné předměty a konečně zašly Bůh wí kam. Přemýšlel o štěstí přátelského žiwota, jak by bylo pěkně žít s přítelem na břehách nějaké řeky; pak si počal přes tuto řeku stawět most, pak nesmírný dům s takowým wysokým balkonem, aby bylo widět až do Moskwy, a tam tak pít pod wečer na čistém powětří čáj a rozmlauwat o nějakých příjemných wěcech. Potom jak oni s Čičikowem přijeli do společnosti w krásných kočárech, kdežto okauzlili wšechno příjemností swých spůsobů, a jak i wyšší auřady, dowěděwše se o jejich přátelstwí powýšili je oba na generálskau hodnost a ještě Bůh wí co dál, tak že tomu ani sám nemohl porozumět. Podiwná prosba Čičikowa přetrhla najednau jeho blauznění. Myšlénky o ní jaksi mu nešly do hlawy: a jakkoli ji obracel, nemohl si ji nikterak wyswětlit, a po celý čas seděl kauře z dýmky, což trwalo až do samé wečeře. Kapitola III. A Čičikow w dosti dobré mysli seděl we swé bričce, uhánějící po silnici. Z předešlé kapitoly již patrno jest, jaký byl hlawní předmět jeho wkusu a náklonnosti, a proto není diwu, že se brzy docela prohlaubil do něho tělem i duší. Domysly, nápady a úsudky, blaudící po jeho obličeji, byly patrně welmi příjemné, neboť každau chwíli zanecháwaly po sobě na obličeji spokojený úsměw. Pohraužen w to nic nepozorowal, jak jeho kočí, též spokojen s hostinností služebnictwa Manilowa, welmi důkladné napominání dáwal náručnímu strakatému koni připřaženému ke prawé straně Trojka obyčejný spůsob jízdy, kdežto jeden kůň ( prostřední čili korennoj ) jde mezi dwěma wojemi wozu a dwa po straně.. Tento straka byl dobrá kopa a pranic netáhl, kdežto zatím prostředni hnědý a náruční wranný z lewé strany ( který se nazýwal aktuar, proto že byl od jakéhosi aktuara kaupen ) namáhali se z plného srdce, tak že jim až w očích bylo widěti z toho radost. „ Šiď mne jen, šiď! wšak já tě ošidím! “ prawil Selifan zdwihaje karabáč a přetáhl lenocha. „ Dělej swau powinnost, ty německý pantalonáři! Hnědý je poctiwý kůň, dělá co na něho patří, a já mu přidám owsa, proto že je řádný kůň, a aktuar je také hodný kůň!.... Nu nu! co třepeš ušima? Osle, dej pozor, co ti prawím! Já tě hlupáku nebudu ničemu zlému učit. Wida kam lezeš! “ Tu ho zas přetáhl karabáčem dodaw: „ O pohane! “ Pak křiknul na wšechny: „ Hý! hoši hý! “ a šwihnul po wšech třech, ale ne we spůsobu trestu, nýbrž na důkaz swé spokojenosti. Učiniw jim tuto radost, obrátil opět řeč swau ke strakowi: „ Ty myslíš, že ukryješ swé skutky. Ne, buď swému práw, chceš-li býti we wážnosti. Widíš, poměštík, u kterého jsme byli, má řádné lidi. Já s chutí pohowořím, když se nahodí řádný člowěk; s pořádným člowěkem jsme my wždy přátelé, jak bratří; wypít čáj neb pojíst – s radostí, jen když je řádný člowěk. Řádného člowěka každý má we wážnosti. Widíš, našeho pána každý ctí, proto že zastáwal řádně službu Hosudarskau, je školeský sawetník.... “ Tak rozmlauwaje zabral se konečně Selifan do nejdálších abstrakcí. Kdyby byl Čičikow poslauchal, byl by se dowěděl mnoho podrobností o swé wlastní osobě; ale myšlénky jeho byly tak pohrauženy we wlastní předmět, že jenom silná 638 rána hromu ho přiwedla k paměti; ohlédnul se okolo, a celé nebe bylo zakryté oblaky a na zaprášenau poštowní silnici stříkaly již kapky deště. Konečně se ozýwala již hromowá bauře blíže a dešť lil se najednau jako z wědra. Čičikow zakryl otwor kybitky Kybitka nazýwá se wlastně jen krytina ( střecha ) powozky buď si ona na woze neb na saních: obyčejné jest na oblaucích z rohožky málo kdy z kůže. swé koženau záclonau s dwěma okénky a poručil Selifanu jeti čerstwa. Selifan, který také byl wytržen z prostřed řeči, zpozorowal, že skutečně není zapotřebí meškat; wytáhl tedy z kozlíku jakýsi hadr ze šediwého sukna, oblekl ho do rukáwů, chopil se opratí a křiknul na swau trojku, která sotwa se pohybowala, jsauc libě dojmuta od jeho poučných řečí. Ale Selifan si nemohl nikterak wzpomenaut, kolik postranních cest již minulo. Wzpomínaje si a předstawuje si cestu, wzpomněl si, že bylo mnoho již postranních cest, které ale wšechny již přejel. Tak jako wůbec Rus w rozhodné době wí, co má udělat, nepauštěje se do dálšího rozmýšlení, tak on zatoče na prawo na prwní postranní cestu křiknul: „ Hej wy, přátelé milí! “ a dal se do klusu, nedbaje na to, kam powede tato cesta. Dešť ale, jak se zdálo, ustálil se na dlauhý čas. Prach na cestě brzy byl proměněn w bláto, a koním bylo každau chwíli tíž táhnaut bričku. Čičikow již počal míti starost, newida tak dlauho statek Sobakewičůw. Podle jeho mínění měli tam již dáwno být. On wykukowal po stranách, ale tma byla jako w pytli. „ Selifane! “ prawil konečně nahýbaje se z bričky. „ Čeho, pane? “ „ Podíwej se, newidětli wes! “ „ Ne pane! nic není widět! “ Pak pomrskáwaje bičem spustil něco jako písničku, ale něco dlauhého bez konce. Do toho namíchal wšeho, wšechny pochwalné a powzbuzující křiky, kterými častují koně po celé Rusi od jednoho konce až do druhého, přídawných jmén wšeho druhu bez nejmenšího wýboru, jak co práwě přišlo na jazyk. Takowým spůsobem to přišlo až tak daleko, že je počal nazýwat konečně sekretáři. Zatím ale počal si Čičikow wšímat, že se brička potácí na wšechny strany, udělujíc mu notné štulce; z toho pozorowal, že se minuli cesty wlekauce se někde po oraném poli. Selifan snad to též pozorowal, ale mlčel. „ Hej, ty taškáři! po jaké to jedeš cestě? “ – prawil Čičikow. „ Inu jaká pomoc, pane! Newidím ani na karabáč, takowá je tma. “ Wyřkna to, naklonil bričku tak, že se Čičikow musel držet oběma rukama. Tu teprw si powšimnul, že se Selifan podnarazil. „ Stůj, stůj, wyklopíš! “ křičel na něho. „ Ne, pane! jak pak bych mohl wyklopit, “ prawil Selifan. „ To není hezky, wyklopit, to já wím; proto taky na žádný spůsob newyklopím. “ Tu začal zlehka rejdowat bričku, rejdowal, rejdowal, až ji konečně překotil na stranu. Čičikow nohama a rukama se zarazil do bláta. Selifan wšak přece zadržel koně, kteří se ostatně zastawili sami, proto že byli notně zemdleny. Takowý neočekáwaný pád ho dokonce omámil. Slezl s kozlíka, postawil se před bryčku, podepřel si oběma rukama boky, kdežto zatím se pán pachtil w blátě, a prawil po krátkém rozmýšlení: „ Widíš, přece jsi se překotila! “ „ Ty jsi opilý jako šwec! “ prawil Čičikow. „ Ne, pane! jak pak bych mohl býti opilý?! Já wím, že to není hezky, být opilý. Pohowořil jsem s přítelem, proto že se může s řádným člowěkem pohowořit, to není nic zlého; pojedli jsme spolu. Jídlo není nic zlého; s řádným člowěkem se může pojíst. “ „ A co jsem ti prawil, jak jsi se posledníkráte opil? he? zapomněl jsi? “ prawil Čičikow. „ Ne, Waše Blahorodí, jak pak bych mohl zapomenaut. Já znám swau powinnost. Já wím, že není hezky se opít. S řádným člowěkem jsem pohowořil, proto že.... “ „ Až já ti wyřežu, pak budeš wědět, jak se má pohowořit s řádným člowěkem. “ „ Jak Waše Milost ráčí poraučet “ – odpowěděl Selifan se wším srozuměn – „ jestli wyřezat, tedy wyřezat, proti já tomu nic nemám. Proč pak newyřezat, když je zač, to jest na waší wůli. Je zapotřebí wyřezat, proto že se člowěk rozmazlí, na pořádek se musí dohlížet. Když je zač, buď si wýprask; proč by nebyl? “ Na takowé úwahy newěděl pán zcela co odpowědít. Ale w tuto dobu, jakoby se samo nebe nad nimi bylo smilowalo, od zdaleka slyšeli psí štěkot. Rozweselený Čičikow poručil popohnat koně. ( Pokračowání. )", "id": 333}
{"text": "16. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [zpráva o pozvání na ministerské porady], Autor: Havlíček, Karel\n— Slyšíme z dobrého pramene, že náš pan vicepresident obdržel wčera od ministra Stadiona wyzwání, aby dr. Strobach a Trojan do Wídně přijeli k poradám ministerským o zřízení zemské. Můžeme ale ubezpečit z nejlepšího pramene, že žádný z nich nepůjde.", "id": 334}
{"text": "11. únor 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel, Titulek: [Dodatek redakce k situaci v Ouněticích u Prahy], Autor: Havlíček, Karel\nDodat. Red. Snad ne tak dlauho, jak by se myslilo. Doufáme, že lid náš brzy nahlídne, že peníze obětowané na učitele nejlépe se wyplatí obci ze wšech wynaložených peněz. Schopná mládež wyzíská si brzy tolik, co otcowé na lepší wzdělání její obětowali. My jsme přeswědčeni, že naše obce wedeny zdrawým duchem, jejž posud lid wesnický zachowal, samy se o lepší plat učitelů postarají. Ze se snad nyní některému nehodnému a neschopnému učiteli toto přilepšení dostane, na to nedbejme; až jen budau lepší platy, najdau se pak lepší dělníci!", "id": 335}
{"text": "15. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O odchodu českých deputovaných z říšského sněmu], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Nestaw dům u silnice, nechceš-li, aby tě lidé posuzowali – tak jest staré příslowí. Deputowaný zajisté stawí dům u silnice, a proto wždy připrawen býti musí na to, aby jej lidé posuzowali. Každý posuzuje, maudrý i nemaudrý, a úsudek jest rozličný, jako jest rozličná maudrost a nemaudrost. Že deputowaní čeští sněmownu Wídeňskau opustili, za to budau posuzowáni tak dlauho, až čas a skutek ukáže, že odejitím swým sněm a swobodu zachowali. Jak doslýcháme ze zpráw welmi hodnowěrných, nebylo we středu již wíce sněmowníků přítomných, než asi 140, a nyní zajisté počet spíše klesnul než wzrostl. Bohdá! že se dne 20. t. m. aneb w několika dnech po něm ( až se totiž tato zpráwa wšude po císařstwí rozšíří ) w Brně sejde wíc než 192 sněmowníků, pak bude sněm říšský zase pohromadě, a sice na místě, kde nebude muset ani s wojskem ani s buřiči držeti, nýbrž pokojně nade wšemi stranami powýšen dále rokowati a konstituci pracowati bude. Až bude zase sněm pokojně pohromadě seděti a zcela liberálně demokraticky rokowati, umlknau hlasowé těch, kteří posud pochybují a tak dlauho wždy pochybowati zwyklí jsau, až jest skutek hotow a pochybowati dále nemožno. Že ale českým doputowaným ne pro swau bezpečnost, nýbrž z powinnosti ke swé wlasti nic jiného nezbýwalo, nežli sněm opustiti, toť přece každý rozumný lehce uzná. Známo jest, že wlastně celý sněm byl jen boj mezi dwěma odhodlanýma stranama Frankfurtsko-německau a proti-Frankfurtskau. Obě tyto strany byly wlastně na počet asi sobě rowny, ostatní weliký počet sněmowníků byl nerozhodnut a připojowal se pokaždé k té straně, která jej uměla sobě získati. Čeští deputowaní byli jádro proti-Frankfurtské strany, a myslíte snad, žeby s nimi ostatní nerozhodní hlasowali w těch okolnostech pobauření, kde Frankfurtsko-maďarská strana we Wídni revolucí nad wojskem opanowala a barrikády postawila? Prwní skutek říšského sněmu w pátek po revoluci byl, odeslati deputaci k císaři, aby shodil Jelačiće, a to byl ten samý sněm, jenž před 24 hodinami we čtwrtek, totiž s welikau wětšinau hlasů odmrštil náwrh Löhnerůw proti Jelačići měřící! Tak by byl sněm rokowal ustawičně, a wšechny náwrhy foederalistické k Slowanům sprawedliwé byly by tak propadly asi 120 hlasy proti 240, jako dříwe propadáwaly centralistické antiprovincialní náwrhy s wětšinau 200 až 244 hlasů. Widíte, jaký aučinek může míti ozbrojení německého proletariátu Wídeňského na říšský sněm! Nemluwím zde nic o tom, žeby byli někteří deputowaní čeští skoro jistě o žiwot přišli, žiwoty několika mužů nejsau příliš důležity pro celý národ: ale newyhnutelná porážka naší strany we wšelikém hlasowání w době tak rozhodné pro osud wšech národů slowanských musela přiměti deputowané české k odchodu ze sněmowny a z Wídně. Doufám, že jest důwod tento jasný pro každého. Na urážky tedy we mnohých časopisech Pražských proti deputowaným we slepé newědomosti metaným odpowídati již nehodlám: tím méně na článek w „ Prager Abendblattu “ dne 13. října wytištěný, w kterém slowo „ Schurken “ se málem za stejnoplatné užíwá s českým deputowaným, a dokládá se, že příčiny odchodu deputowaných českých z Wídně nemohly být čisté a poctiwé! O článku tomto nic jiného nepowíme, než lítost swau, že spisowatel celé jméno swé nepodepsal, poznamenal totiž pauze Ch. místo Chocholaušek, a tím by byl článek swůj sám nejlépe wywrátil. Jméno p. Ch. jest w celých Čechách strany poctiwosti ještě tak w bystré paměti od toho času, co praenumerace sbíral, že není zapotřebí čest našich deputowaných proti p. Ch. zastáwati. Ostatně ale musíme lidem, kteří nic jiného dělati neumějí, než ustawičním křičením reakce! reakce! mysli swých spoluobčanů hauřiti, připomenauti na dwě wěci. Dala by wláda, kdyby reakci obmýšlela, Pražské národní stráži 6000 pušek do rukau? Ozbrojila by studentskau legii Pražskau? Prosím wás, máte-li oči, wizte. A za druhé se nynější postawení Wídně přirownáwá ke stawu Prahy po sw. Duchu. Dobře, dejme tomu, že jest nějaká podobnost. W Praze jako we Wídni začala revoluce pro nic za nic, tu i tam bylo snad trochu peněz a špatných lidí přičinau. Ale ukažte wy ustawiční hawranowé o reakci, jaké reakce máme nyní w Praze po událostech swatodušních? Ztratili jsme swobodu tisku, ztratili jsme associační práwo? Nemáme opět národní gardu a studentskau legii? Že hned po udušení boje panowala wláda wojenská, to jest wěc wšude newyhnutelná; že se národní garda naše tak pomalu zmáhá, to jest nedbalost její wlastní; že jsme z těchto smutných událostí mnoho se naučili, uzná každý; kdo se ale z nich nic nenaučil, žádnau wýstrahu si newzal a snad podruhé tylo žalosti na swau otčinu přiwésti chce buď z nerozumu neb ze zlé wůle – tenť nezasluhuje nikterak naši úctu, a na úsudku jeho nikomu rozumnému nic záležeti nemůže.", "id": 336}
{"text": "5. červen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Odpověď na list pana M. Drahno-Oujezdského zaslaný do Kocourkova ve Včele č. 10, Autor: Havlíček, Karel\nOdpowěď na list pana M. Drahno-Aujezdského zaslaný do Kocaurkowa we Wčele č. 10. Welewážený Pane! Budete se arci diwit, že já teprw nyní Wám odpowídám, kdežto Jste snad již na swůj dopis zapomenauti ráčil. Bylbych Wám již byl dáwno odpowěděl, čekal jsem ale až p. Chocholaušek nám ty Kocaurkowské Nowiny wydáwat bude, chtěje do nich swůj článek umístit, tak ale mi sklaplo a já naposled přece jen do té Waší Wčely psáti musím. – Waše psaní, milý pane, rozradowalo celý Kocaurkow. Na rukau by sme Wás byli nosili, na to nejlepší piwo by sme Wás byli zawedli, kdyby Jste byl přítomen býwal. Moje stará, pan purkmistr, paní spráwcowá a náš policajt plakali jako dečka, že Kocaurkow opět swé staré sláwy nabýwá, a do hub lidských přichází! Wšak to, drahý pane, také wěc slušná, powídám já Wáclaw Nemotora! To se jen pořád o jiných městech píše ale o našem Kocaurkowu, odkud přec wšechno wzdělání mají, ani zmínky nebýwalo! Rádby Jste asi wěděl, jak se nám wede, co u nás nowého? Inu co se toho prwního tkne, máme se ještě tak tak, obzwlášte já, jelikož jsem předešlý týden za representanta wolen byl! Nemusíte s tím práwě dělat mnoho hluku, budete-li to ale někomu chtít říci, tak dělejte, jakoby Jste sám od sebe bez pobídnutí to oznamowal, wždyť Wy wíte že to wytrubowání nemiluji. Nowin zde máme pořád dost. Tu onehdy nám spadla škola a zasipala panu učitelowi dwě kozy. To Wám měly dítky radost, že nemusí do školy. My přejíce dětem nějaké wyražení usaudili sme, že školu až na přes rok wystawíme. – Prwního Kwětna sme zde měli welkau slawnost. Slawiloť se dostawení nowé hospody. Myslím, že Wám to proti mysli nebude, když Wám tu slawnost popíšu. Tedy poslauchejte. Hospoda ta slowe: „ U dlauhých uší. “ W ten den před slawností okrášlila se hospoda májemi, uši pak skwěly se we krásném wěnci, na němž Kocaurkowská krásná pleť 3 dni s welikau pilností pletla. O prwního Kwětna sešla se školní mládež swátečně přistrojená, jakož i my města předstawení, wšichni měšťané, naše manželky a drahé dcerky slečny k panu purkmistrowi, odkud s hlučnau hudbau k hospodě sme se brali. Zde se zpíwala schwálně k té slawnosti složená píseň, na to držel p. hospodský Sklenka welmi tkliwau a důraznau řeč, po čemž sme ke stolům sedli a t. d. – Co Jste nám o těch rajfrokách psal, našim slečinkám a paničkám se welmi líbilo, neboť saudily, že ty rajfroky k milowání býti musí, ani je mužští tak haní. Moje stará Wás prosí, kdyby Jste jí tam w Praze nějaký kaupil a poslal, a to brzo, aby ho ona nejprwnější míti mohla. Peníze Wám zaň potom pošlu, aneb raději mne nawštíwte, aby Jste mne ještě lépe seznati mohl. Při tom budete íti příležitost seznati, jak weliká w Kocaurkowě wzdělanost panuje. Nejlépe naše wzdělance poznáte w hospodě. Ti se od newzdělanců značně líší, pauze ze žejdlíku pijíce, ana lůza z ohromných mazáků si přihýbá. Já také chodím do hospody na žejdlíček, wždy mám ale ještě žížeň a tu si dám raději dwa neb tři mázy domů přinésti, a piju ho také po žejdlíku. Mějte se zatím dob, dělejte brzy s tím rajfrokem a pište zas něco nowého. W duchu Wás líbá Wácl. Hromoslaw Nemotora, měšťanský representant.", "id": 337}
{"text": "27. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: V Praze dne 26.října, Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 26.října Amicus Plato, magis amica veritas! H. B. – Wčera jsme podali w listech swých wědomost o zemském wýboru Štýrském, jenž žádal ministerstwo o brzké swolání zemského sněmu. Zabolelo nás při tom w srdci welice chowání pana purkmistra Pražského dra. W. Waňky. Každý čtenář našich nowin o tom wí, kdy již slawná městská radda Pražská uzawřela žádost o brzké swolání českého sněmu podati; každý také o tom wí, že již od počátku měsíce kwětna ustawičně se táhla w Národních Nowinách ohromná řada obcí přistupujících k této žádosti; doložiti musíme ještě i to, že kromě těch oznámených také ještě weliký počet jiných obcí u slawné městské raddy se přihlásil jakožto přistupujících, kterážto ohlášení ale ( jak o tom dobře wíme ) w kancelářích na radnici ad acta položená se powalují, a ani nám k oznámení do nowin sdělena nebyla: a po wšem tom ještě posawad pan purkmistr Waňka jakožto wýkonný orgán městské raddy onu žádost weledůležitau, žádost weliké wětšiny celé země za sebau drží, neodewzdaw ji posud, ačkoli již šest měsíců uběhlo!! Tak widíme bolestný pád, kdežto jeden muž si důwěřowati smí, w naději snad na wyšší protekci, žádost nejen swého wlastního města, kdežto wykonáwati powinen jest uzawření městské raddy, nýbrž i weliké části celé wlasti samowolně ad acta položiti. Od té doby co nám nastati měl žiwot konstituční nebyl ještě český sněm pohromadě, w čem jsme pozadu zůstali za wšemi ostatními zeměmi rakauskými. Každý rozumný nahlíží, že newyhnutelná zemská škoda a hynutí wšeho powstati musí z takowého zameškání, neboť množstwí ať jen díme materialních a pauze hospodářských záležitostí čeká již na nějaké sněmowní uzawření. My dobře známe nechuť ministerstwa ke sněmům a bojíme se že budau co možná do nejdelšího času zdržowány, a myslíme že snad pan purkmistr dostal nějaké tajné wyšší pokynutí ke swému jednání, ale kdo náležitě powáží nynější ochlazenost myslí, při které příští zemský náš sněm zajisté se bude pohybowati pauze w oborech hospodářstwí zemského se týkajících, ten jistě uznati musí ono wyhybání se českému sněmu ze strany ministerstwa jakožto wěc marnau. My jsme pewně přeswědčeni, že se prwní český sněm do wyšších a hlawních politických záležitostí ani nepustí, již proto, že by to nepraktické a marné maření času bylo, neboť česká zem sama o sobě nic proraziti nemůže a teprwa na říšském sněmě může se něco rozhodného státi. Nyní když J. M. C. na wíce dnů w Praze přítomna bude, jak nepochybujeme s některým odpowědným rádcem po boku: nyní by byl nejlepší čas k odewzdání této žádosti. Neodewzdati JMCské tuto žádost, powažujeme alespoň my za neswědomitost proti JCMsti samotné: neboť pochlebowati jenom J. M. C. pauhými demonstracemi a zatajowati před J. M. C. prawé smýšlení lidu, držíme za hřích spáchaný na J. M. C., který tak w nepowědomosti prawého přání lidu swého zůstáwá. Konečně musíme to samé ještě podotknauti o žádosti strany zrušení stawu obležení, kterau též slawná městská radda již hned z jara uzawřela, a p. purkmistr Waňka také od toho času samowolně za sebau podržel. Nechceme žádnými ostrými slowy jednání takowé p. purkmistra jmenowati; již dosti na tom, když jsme čin samý we známost wšeobecnau uwedli. Suď každý sám. Nám nezbýwá nic jiného než politowati přílišnau slabost charakteru p. Waňky, který dříwe málo dowedl odporowati straně přemrštěné, a nyní docela nic nedowede zahájiti swau samostatnost proti rozmanitým antikonstitučním chautkám. Wždy slabý, wždy nástroj, který zwučí tak jak se do něho dýše.", "id": 338}
{"text": "13. srpen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Přísežné soudy v Anglicku., Autor: Havlíček, Karel\nPřísežné saudy w Anglicku. ( Pokračowání. ) W Angličanech není zřízení saudní takowé, aby saudce o wlastní wůli někoho před saud swůj potahowati směl. Když nějaký zločin spáchán jest, záleží na občanech samých, aby buďto jako hájitelé rušeného práwa swého, nebo jako zastupitelé weškerého občanstwa saudce k saudnímu jednání powzbudili, sami se o swědectwí a o prowedení udání swého starajíce. Jenom pak kdyby weškerá obec země w nebezpečenstwí uwržena byla, jako n. p. při zrádě zemské, ustanoweni jsau králowští úřadníci, kreří by wyšetřowání způsobili a žalobu wedli. Aby wšak jednotliwého občana útraty žalobní příliš neobtěžowaly, a tak nedostatkem jmění wypátrání zločinů stawowáno nebylo: jsau zákonně některé příspěwky od země powoleny; na ostatní útraty se obce wždycky skládají, jakož to w Angličanech welmi maudře zawedeno mají wůbec, že když wěci nějaké pro jednoho samotného nedostížné dosáhnauti chtějí, sily swé spojují, tak že, ač každý málem přispíwá, wšichni dohromady ohromné summy peněz seženau. Kdo se tedy při naskytlém zločinu w uwedení žaloby uwáže, má to kterémukoli smírnímu saudci w hrabstwí opowěditi, aby mu byl dán list stíhací, s kterýmžby člowěka z činu podezřelého pohnati mohl. Smírní saudce má pohnaného, jak mile před něho předweden jest, jakož i žalobníka se wšemi swědky wyslýchati, a celý wýslech dát psáti. Již při prwním tomto wýslechu dowoleno jest pohnanému, míti prawního přítele k obraně swé. Shledá-li saudce, že žádný zločin spáchán nebyl, nebo že podezření nedostatečné jest, propustí jej. Kdyby wšak naopak widěl, že oprawdu zločin spáchán byl, a že podezření na pohnaného padá, býwá tento také, kromě při zločinech, které odprawau trestány býti mají, dle zákonu propuštěn, může-li rukojměmi nebo základem zjistiti, že se před nejprwé příští saud půhonní postawí. Když tento shromážděn jest, koná se saudní jednání založené na seznání smírního saudce dále, a shoduje-li se nejméně 12 přísežných w tom, že obwinění, bezdůwodné jest, nawrátí se pohnanému auplná swoboda, může ale, kdyby později průwodnějších důkazů proti němu se nalezlo, z nowa stíhán býti. Pakli ale přísežní we swrchu řečeném počtu uhlasowali, že žaloba zdwížena býti může, není žaloby dříwe prázen, dokud nálezní saud ( petty jury, assise ) se neshromáždí, což se třikrát do roku děje, a poslední rozhodné wyšetřowání nezačne. – K držení assisí jezdí nejwyšší sudí zemští buďto dwa nebo jeden od hrabstwí k hrabstwí. Deset dní před prwním sezením podá jim sheriff saupis na nejwýš 78, na nejmíň 48 osob k přísežnému saudstwí způsobilých, jejichžto jména po jednom na pergamenowé lístečky psaná do osudí se uwrhnau, 260 a saudní písař jich dwanácte wytáhne. Aby pak pohnaný na žádné bezpráwí stížnost wésti nemohl, má práwo zawrhnaut buďto celý sheriffůw saupis, dowede-li na sheriffa, že při wybírání stranně jednal, nebo že s žalobníkem spřízněn jest, a nebo jednotliwé přísežné a sice 20 bez udání příčiny a ostatně kolikkoli, pakli swé namítání proti nim tak, jak zákon žádá, odůwodní, kdyby pak ani 12 přísežných nezůstalo, wyberau se scházející z přítomných, awšak i tyto tímtéž spůsobem zawrhowati smí. Když konečně 12 přísežných nezawrhnuto zůstane, složí přísahu, že chtí pod ctí a wěrau swau sprawedlnost dokonalau činiti. Kromě přísežných, sudích a písařů přítomni jsau s jedné strany králowští jednatelé, kteří se o to starati mají, aby ničehož učiněno nebylo, coby na ujmu dobrému a poctiwému zemskému býti mohlo. Také mají pilně k tomu přihlížeti, aby we wšem zákonnost zdržána byla. Se strany druhé jsau přítomni řečníci č. práwní pomocnici pohnaného, které on sám si wywolí, a ti mají jej zastupowat a wšechno wěrně a prawě wyložiti, jak se wěc děla, aby se pohnanému křiwda nijaká státi nemohla. při tom přísný zákaz jest, aby nikdy nehájili wěcí, které patrně neprawé a protizákonné jsau. Jednatelé králowští mají proti každému takowému počínání slušný odpor klásti, nesahajíce nikdy na dobré a zjewné práwo pohnaného, ale spíše okolnosti, tomuto samému neznámé, kdyby mu k dobrému býti mohly, weřejně powědíti, aby celá wěc se wšech stran pozorowána a ošetřena jsauc, w jistém a neklamném swětle před saudem odhalena byla, tak aby ani dobrému země, ani práwu pohnaného ublíženo nebylo. Proto má říci pohnaný, když přijde před saud, k saudícím: „ Žádám, abyste nade mnau saudili, podle Boha a podle wlasti. “ Načež oni jemu odpowědí: „ Patř, tu sedí muži, kteří na místo wšeho národu tebe sauditi budau. “ Pak učiní saudce wážné napomenutí k přísežným, aby po celý wýslech duchem bedliwým přítomni jsauce ani na okamžení pozornost s mluwících nespauštěli. A kdyby se státi mělo, že by jen na jednom z přisežných roztržitá mysl pozorowati byla, má se ihned celé jednání stawowati a celá žaloba na jiný saud wznésti. Napřed mají býti slyšáni půwod a swědkowé k wýpowědi jeho proti pohnanému swědčící, a mají být přinešeny wšechny wěci, které od zločinu zpáchaného pochází a winu neb newinu pohnaného objasniti a utwrditi mohau; pak teprwa dojde na pohnaného, jehož se sudí táže: Co k swé obraně promluwiti může? A tu mluwí buď on sám a nebo za něj jeho řečník, jej se mezi řeči otazujíci, když dotwrzení nějakého udání slow jeho zapotřebí jest. Práwo, mezi řečí na pohnaného, který po celý saud na lešení stojí, a na swědky takowý potaz učiniti, přísluší také půwodu buďto samému nebo skrze předsedícího. Konečně když žaloba a obrana přednešena jest, má předsedící saudce krátkými slowy weškerau wěc opakowat, připomínaje wšechno, co k wině a co k newině pohnaného swědčí, a pak odewzdá přísežným písmo zawírající w sobě wšechno, cožkoli by k důkladnému a prawdiwému wylíčení wěci a k umírnění nebo zwětšení winy přispěti mohlo, tak jak se to po zákonu přisluší. Tito pak se odeberau do postranní jizby wezmauce sebau weškeré listiny, které se na žalobu wztahují. Tam berau poradu o jednotliwých kusech; kdyby některá wěc pochybná, byla, hledí ji se wšech stran objasniti, a konečně, když byli pewného přeswědčení nabyli, urokují o tom, jest-li na pohnaného wina padá čili nic, s tímto na swé swědomí učiněným usnešením nawrátí se do saudnice. Awšak dokawád se jich wšech dwanácte na tom neshodlo, nemají z rokowní jizby propuštěni býti, a musí tam bez pokrmu a nápoje a bez ohně setrwati. Seznají-li, že pohnaný winnen jest, zní wypowěď jejich: „ guilty “, seznají-li, že je newinnen „ not guilty. “ ( Dokončení. )", "id": 339}
{"text": "9. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Baronu Christianovi Kocovi z Dobrše, Autor: Havlíček, Karel\nBaronu Christianowi Kocowi z Dobrše, krajskému kraje Boleslawského! Auřední Wáš spis, který jste dne 3. Dubna po swém kraji rozeslal a který jsme we wěrném překladu do wčerejšího čísla nowin swých podali, úplně postačuje, aby Waše jméno u každého saudného a w záležitostech nynějších Pražských zkušeného do onoho swětla aneb raději říci stínu postawil, kterého zasluhuje. Smýšlení Waše, urozený pane! známo jest důstatečně Praze a každému o pokrok wlasti pečliwému, tak že by jste ani onen auřední spis nebyl musel wydati. Nyní wšak, když se již stalo, když jste Prahu obywatelům kraje swého takowými barwami nakreslil, wěztež, že jste mysli wětšiny proti sobě sprawedliwě pohoršil. Kdo takowé řeči wede, jakowé we Wašem auředním cirkuláři napsány jsau, tenť není přítelem swobody, tenť — ba tenť jest nepřítel pokoje. Jsau to řeči nebožtíka „ Oesterreichischer Beobachtra \" a ten pro ně zahynul. Nebudeme zde osoby od Wás nařčené brániti, zůstawujíce jim samým, aby swau wěc wedli; tolik ale nám známo, že ani komunismus ani republiku ani buřičstwí nehlásali. Přepiatí radikalisté, třeba by jinák dobře a poctiwě smýšleli, škodí často jen způsobem swým prudkým: ale reakcionáři, smýšlející a píšící jako ono N. E. 395., škodí wždycky a mnohem wíce než nejrozpálenější radikalní. — Požehnej Bůh kraji Boleslawskému! —", "id": 340}
{"text": "3. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [redakční sdělení], Titulek: [Odpověď na dotazy čtenářů], Autor: Havlíček, Karel\nNa mnohé dotazy k nám písemně i austně činěné oznamujeme tuto, že ještě posud předplacení na toto prwní čtwrtletí Národních Nowin přijímáme. Komu poštowní auřad předplacení přijmauti nechce ( jak se na mnohých místech děje ), račiž jen ustanowenou cenu 4 zl. 24 kr. str. do expedice Národních Nowin w Praze 195 — 1 franko zaslati, a hned druhého dne obdrží wšechna předešlá čísla, kterých ještě důstatek máme, neboť se Národních Nowin 1500 tiskne, a odbíratelů až po tuto chwíli jenom asi 1050 se sešlo. Dosawádní naše P. T. odbíratele a stejně s námi smejšlející žádáme, aby tuto zpráwu i jiným oznámili.", "id": 341}
{"text": "15. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Slyšíme, že na mnohých místech se proti nowému na wojnu braní lid opírá, a za příčinau tauto nemůžeme zatajiti následující úwahu. Rakausko má konstituci: jakau, to posud určeno není, protože bližší prawidla a spůsob této konstituce ještě od sněmu nebyl wypracowán. Awšak dle císařského slowa mají se aspoň do té doby země naše sprawowati podle wšeobecných konstitučních prawidel, jak w jiných zemích obyčejné jsau. Není pochybnosti, že tato wěc připauští mnoho wýkladů a mnoho nedorozumění, poněwadž jsau konstituce rozličné a w každé zemi prawidla jejich jiná. Awšak jsau některé zásady, které w každé konstituci místa swého míti musejí, bez kterých není konstituce možná, a o takowých zásadách a prawidlech není žádné pochybnosti, že již nyní u nás w Rakausku platí. K zásadám a prawidlům těmto náleží hlawně, že wláda bez přiwolení sněmu nesmí daně wypisowat, dluhy dělat a rekruty wybírat. Čím to tedy jest, že se u nás již po udělené konstituci ustawičné nesmírně silné rekrutowání od ministerstwa wypisuje bez powolení sněmu říšského? Ministerstwo bude míti asi tu wýmluwu pohotowě ( která mu již často z nesnáze pomáhati musela ), že nynější říšský sněm jest konstitující a tedy kromě wypracowání konstituce žádné jiné moci nemá. My toto upíráme a proti ministerstwu na tom stojíme, že nynější konstitující sněm jest wíc než každý jiný budaucí sněm, a tedy wšechna práwa sněmu míti musí kromě swého hlawního powolání, wypracowání konstituce. Proč pak se ale ministerstwo, když se dle swé zásady držeti chce, u sněmu říšského uchází jen o powolení na nowé státní dluhy! a ne také na rekruty? Prawá příčina jest, žeby ministerstwu žádný člowěk w celém swětě ani groše nepůjčil, kdyby nemělo powolení na půjčku od sněmu, a proto dělá z nauze cnost, a při každé půjčce žádá dowolení sněmu, ačkoli to jest wlastně proti jeho prawidlu, že sněm nemá nic jiného, než konstituci zhotowiti. Ale nesmírné, a jak myslíme, nepotřebné rekrutowání, které zahubí blaho tisícerých rodin a pokazí žiwot nesčíslných občanů, to se děje jenom pauhau absolutní wůlí několika ministrů, o kterých k tomu ještě známo jest, že nyní ani důwěry národu nemají a we sněmu proti sobě wětšinu welikau popudili! Diwíme se skutečně, že se posud w říšském sněmu nic rozhodného w této wěci nestalo. My jsme přeswědčeni, žeby ani sněm nowé rekrutowání nepowolil, protože rakauské wojsko nyní beztoho již tak četné jest, že wšem potřebám našim dobře wyhowěti může, a že se Rakausko žádného zahraničního nepřítele báti nemusí. Proti domácím nepřátelům není wojsko pro wládu náležitý prostředek: proti nim jest dobrá konstituce, dobrá a poctiwá wláda a spokojenost weliké wětšiny občanů jediný prawý, laciný a jistý prostředek, a jestli wláda jen proto tolik wojska sbírá, aby snad přinutila národy ke konstituci takowé, která jim po chuti nebude, musíme se wyznati, že to není ani maudré, ani užitečné, ani postačující.", "id": 342}
{"text": "11. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o porotcích soudu a o vyučování filozofie na polytechnickém ústavu], Autor: Havlíček, Karel\nPro dnešní porotní saud, který bude tajný, jsau následující porotníci losem určeni: Dr. Podlipský, hrabě Jind. Chotek, Ellenberger mladší, Frant. Pštros jirchář, Němeček obchodník w železe, Grohmann zlatník, Med. dr. Nikerle, Em. Arnold, Jan Gaertner kupec, Kaška herec, Ditrich Jos. líkarník, Med. dr. Čejka, dr. p. Kliebert, F. Palacký, dr. p. Major, Bohumil Haase, Hok kupec, dr. p. Faber, Wáclaw Janský, Wáclaw Batka kupec, Med. dr. Loschner, Jan Slawík mlynář, Fr. Klutschak, Charasym, dr. práw Fischer, dr. p. Seeling, H. Ellenberger, kupec Landauer, Med. dr. F. Ditrich, kupec J. Adamec, Kraupa malíř, kupec Marwan, Šebelka, Peška stawitel, Helý Karel líkárník, kawárník Braithut, Trodl pekař, Jedlička kameník, Franta Šumawský, pokrýwač Jaroš, Med. dr. Saar, kupec Bondy, Med. dr. Jeiteles, kupec Unger, dr. pr. Daniček. Známo jest, že až do nedáwna na ústawu polytechnickém žádná z wěd filosofických se nepřednášela. Znáti se alespoň z části we wědách takowých studující sami již za potřebné uznáwají. Důkaz toho jest, že oni sami tamějšího professora Fr. Schneidra o přednášky z dušeslowí požádali, a již po nějaký čas je mají. Přednášky tyto dějí se w ústawu každau ponděli od 3—4 hod. odp. w sále pro přírodopis ustanoweném. S radostí musíme úkaz tento wítati a weškerému studentstwu i jiným, kteří po wyšším wzdělání tauží, na tyto přednášky poukázati. Nedějí se dle prawidla školského, ani w nesrozumitelné řeči mudrlantské; nýbrž jednoduše a srozumitelně: mají též cosi nowého a zajímawého do sebe. Nyní se přednáší o nemocech dušewních.", "id": 343}
{"text": "28. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: O dopisech z venkova., Autor: Havlíček, Karel\nO dopisech z wenkowa. ( Dokončení. ) Nowiny mají být jako památníkem, denníkem žiwota národů, wěrným a pokud možná úplným ohlasem wšeho důležitého, co se děje. Dobře zřízené nowiny mají každého jednotliwce zprawiti a poučiti o wšem, co se na jiných místech znamenitého přihodilo, aby tak udrženo bylo spojení jakési mezi rozličnými zeměmi a mezi jednotliwci každé země, jimž na stawu země wůbec a na pokroku něco záleží. Poučení a powzbuzení – hlawní to žiwly nowin – stáwati se mohau dílem theoreticky, to jest zwlášťními poučnými články, dílem zas ( a nejlépe ) prakticky, uwáděním příkladů, to jest jednotliwých oprawdiwých událostí, abychom se dle nich, když dobré jsau, říditi, a jsauli chybné, jich se wystříhati mohli. Již samo sebau se rozumí, že si domácí nowiny přede wším jiným a nejwíce wšímati mají wlastní země swé: směšno jest zajisté, dowídati se o wěcech, které se u nás dějí, teprw z cizých nowin a časopisů. Články poučné, pak zahraničné spráwy z jiných zemí, a události hlawního města podáwati, celým nowinám jistý směr a tendencí způsobiti a udržeti, má a může být owšem úkol redaktorůw. Tím wšak ještě není representowána weškerá země, i w ostatních městech a krajích dějí se dobré wěci, které pochwalu, a též zas chybné wěci, které důtky zasluhují; aby se ostatní kraje dle dobrých oněch říditi a chybných wystříhati mohli. Majíli tedy být nowiny prawým ohlasem celého žiwota wlasti naší, nesmí w nich nikterak chyběti tento poslední žiwel, který jest zas úkol dopisowatelů. Dopisowatel každý má být wěrným ohlasem swého města neb swé krajiny, wšeho důležitého pilně si wšímaje, má o tom ostatním dílům wlasti potřebné spráwy podáwati. Co wšak kde důležitého jest, neumíme powědíti: kdybychom o tom o wšem wěděli, nemuseli bychom na dopisy čekati. Zůstaweno to již samému dopisowateli rozsauditi, kolik by se z toho, co se w jeho městě děje, neb nachází, hodilo weřejně celé wlasti oznámenu býti, tak aby z toho pro wšeobecnost nějaký zisk powstati mohl. Zajisté každý kdo takowýmto spůsobem k celku přispěti chce předewším powědom býti musí poněkud w celé zemi, aby posauditi mohl, co w jeho městě a okolí zwláštního, jinde neznámého a tudíž paměti a následowání hodného jest. Posawád byl nejwíce obyčej podáwati jenom spráwy o tom co se národnosti, řeči týkalo, tedy o besedách, diwadlech atd. Proti takowým sprawám owšem nic nemáme, podajíli se jenom w slušné krátkosti, a bez wšelikých obyčejných úwah, a úwodů a intrád, které když se neustále s malými jen variacemi ode wšad opakují, newyhnutelně omrzelými se stáwají. Dopisowatel každý musí na zřeteli míti, že nepíše jenom pro jedno, swé město, kde owšem každá ta maličkost snad důležitá 178 a zajímawá býti může, nýbrž pro celau zem. A kam by nowiny stačily, kdyby se o každé besedě tak obšírná wědomost podáwati měla. Zajisté my zde w Praze do roka wíce besed míwáme, a důležitějších i skwělejších než snad kdekoli jinde a přece se jim tolik místa w časopisech popřáti nemůže a nesmí. A wšak nesmíme w jednom jediném směru jako zdřewěněti, a jednau cestau jeden za druhým se ženauce, wšeho ostatního si newšímati: byla by to neprominutelná jednostrannost, která by nám časem swým welice škodila. Až posud byly časopisy naše téměř jednostranně toliko orgány pro řež a národnost, wšechen ostatní žiwot zanecháwali sme jenom německým časopisům, tak, že chtělli se kdo o něčem, národnosti se netýkajícím dowěděti, k těmto německým listům obrátiti se musel. Tak jsme se jako sami z oprawdowosti wyobcowali, žiwauce we swětětě budaucím, který teprw časem swým utwořen býti může. O nynější skutečnost opříti musíme snažení swé, w kterém se wšichni, byťby si jinák nejrůznějšího mínění, srownáwáme, totiž o pokrok a zwelebení naší otčiny. A tu podáwá celá statistika hojných příležitostí ba pohnútek k dopisům. Skoro w každé krajině, w každém městě je něco zwláštního, jinde neobyčejného co zasluhuje odjinud powšimnutí a následowání: buď nějaké obyčeje práwní neb domácí, nějaký zwláštní úřad, nějaká dobrá jinde nezawedená praxe: buď zas nějaký dobrý ústaw, wyučowání, zwlášť dobře zřízená škola atd.: buď nějaká dílna, nějaký neobyčejný průmysl, jiný druh hospodářstwí atd., co wšecho wypočítáwati ani zapotřebí není. Wůbec celá statistika poskytuje nejlepší a nejužitečnější spráwy: a často wěc, která se člowěku nemajícímu dobrý přehled jenom nepatrnau býti zdá, předůležitá jest, a může když se weřejně ohlásí zawdati příležitost k žadaucím oprawám jinde. Již to by pro wznik našich nyní tak hluboce kleslých měst ( porownámeli je s dawným skwělým stawem mohútnosti ) welice prospěšno bylo, kdyby nám z každého někdo důkladně popsal celý statistický nynější staw, mohútnost, jmění obce, administrací, počet úředníků a platy jejich, zwyky representační; příjmy a wydání obecní atd. Jistě se skoro w každém městě někdo nachází, kdo by k takowé ( owšem nelehké ) práci chuti a schopnosti měl, a tak by pak jedna obec dle druhých porownáwati mohla swůj wlastní staw a učiniti si mnohé notabene. My zas podáme časem swým popsání starodáwního zřízení obcí našich. Weřejnost je hlawní základ wšeho dobra w zemi, zachowáli se wšechno jen pod pokličkau, nepodrobeno saudu weřejnému, nemůže se nic naprawiti, a tak odsauzeni zůstaneme wždy k starému šlendryanu, a necháme se we wšem od jiných národů předhonit. To nebyl spůsob našich předků, kteří we dobrém zřízení obecném buď jiným za příklad slaužili, aneb aspoň ostatním se wyrownali. Že takowé spráwy s mnohými nepříjemnostmi spojeny jsau, že se tu ten, tu onen uraziti, tu pochwalau něčí jiných záští wzbuditi musí: nahlížíme dobře. A wšak kdoby se tomu wyhnauti chtěl, musel by wěčně spáti a zkameněti; kameny se nejlépe srownají, proto že každý tam ležeti zůstane, kam ho položíme, ne tak lidé, kteří se hýbati, pokračowati mají. Dobré swědomí nebojí se weřejnosti, a se zlým se nemají dělat complimenty. Jen kdyby někdo odkudkoli s takowými spráwami počal, ostatní jístě následowati budau. Pro uwarowání wšak rozličných maloměšťáckých mrzutostí a klepů, ubezpečujeme každého takowého P. T. pana dopisowatele, že se jeho jména, pakli mu na tom záleží, od redakce nikdo nedowí. Redakci samé musí se owšem prawé jméno p. dopisowatele oznámiti, poněwadž za prawdiwost takowých spráw, kdyby zapotřebí bylo, úředně státi musí.", "id": 344}
{"text": "24. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Dámy města N. byly tedy... ne, žádným spůsobem nemohu; zrowna na mne jde nesmělost. Na dámách města N. bylo přede wším to znamenité, že... Wěru podiwno, ani se nechce pohybowat péro, zrowna jakoby na něm tížilo olowo. Nu, tedy dobře: o jejich charakterách ať si píše ten, který má žiwější barwy, a nám zůstanau snad jen dwě slowa o zewnějšku a o tom, co jest powrchnější. Dámy města N. byly to, co se nazýwá „ presentabel “, a w tomto ohledu bylo je možná wšem ostatním za wzor postawit. Co se toho týče, kterak se chowat, držeti se tónu, zachowáwat etyketu, množstwí nejpodrobnějších spůsobů, a zwláště zachowat módu až do nejposlednější maličkosti, w tom ony předeběhly i Petrohradské a Moskowské dámy. Odíwaly se s nejwětším wkusem, jezdily po městě w kočářích, jak je předpisowala poslední moda, wzadu se haupal lokaj a livereje byla zlatem wyšíwaná. Visitní karta, a třeba si byla napsaná na trefowé dwojce aneb na bubnowém esu, ale přece byla wěc swatoswatá, k wůli ní se dwě dámy, welké přítelkyně, ba i příbuzné dokonce rozhněwaly, a sice proto, že jedna z nich zůstala dlužna proti-vizitu. A cokoli se potom starali mužowé a příbuzní smířiti je, nic platno, ukázalo se, že je wšechno na swětě možno, jenom jedno ne: totiž smířiti lidi rozhněwawší se pro zanedbání contre-vizity. Strany prwního místa přihodilo se také množstwí silných scén, které podaly mužům často welmi wysoké ponětí o sekundantstwí. Sauboje owšem mezi nimi nebyly, proto že byli wšichni civilní auředníci, ale za to hleděl jeden druhému wyklepat, kde bylo možno, což jak známo, často býwá tíž než wšechny duely. W mrawech byly dámy města N. přísné, naplněné šlechetným opowržením proti wšemu zlému a proti wšelikým neslušnostem, a káraly beze wšeho slitowání wšelikau slabost. Jestli že se ale i mezi nimi přihodilo něco takowého, co se nazýwá druhé-třetí, přihodilo se to potaji, tak že se ani nezdálo, jakoby se bylo co přihodilo: zachowala se wšechna wážnost a sám muž tak byl připrawen, že třeba i widěl druhé-třetí aneb o něm slyšel, odpowěděl zkrátka a maudře příslowím: Co je po tom komu, že kmotra s kmotrem seděla. Ještě musím doložit, že dámy města N. wyznamenaly se jako mnohé Petrohradské dámy neobyčejnau opatrností a slušností we slowech a wyjádřeních. Nikdy neříkaly: wysmrkala jsem se, potím se, plywnula jsem, ale říkaly: oblehčila jsem si nos, užila jsem pomoci šátku. Nikdy nebylo lze řící i: tato sklenice, tento talíř smrdí; a ani nic takowého se nesmělo říci, co by na to upomínalo, nýbrž říkali místo toho: tato sklenice se špatně chowá, aneb cosi podobného. Aby se ještě wíce ušlechtil ruský jazyk, wyhodily zauplna polowici slow z rozmluw swých, a proto se musely welmi často utíkati k francauskému jazyku; za to ale již po francausku, to je něco jiného, tu byla dowolena i takowá slowa, která jsau mnohem horší než wyhozená ruská. A to tedy se může říci o domách města N. mluwí-li se jen o powrchnostech. Až posud dámy jaksi málo mluwily o Čičikowu, ačkoli mu přiznáwaly jinak wšechny zásluhy strany příjemností jeho spůsobů: ale od té doby, co se roznesly powěsti o jeho milionstwí, našly se hned i jiné wlastnosti. Ostatně nebyly dámy dokonce intresowané: wšeho bylo winno slowo: milionář, a ne jeho osoba; nebo jen we zwuku toho slowa, kromě wšelikých peněžných pytlíků, obsaženo jest cosi, ježto welmi působí i na darebáky, i na lidi newařené-nepečené, i na řádné lidi, zkrátka na wšechny působí. Milionář má tu wýhodu, že může widěti podlost, docela nezištnau, čistau podlost; mnozí welmi dobře wědí, že od něho nic nedostanau ani nemají práwo dostat, ale přece buď alespoň ho předeběhnau na ulici, usmějau se, sejmau klobauk, aneb se násilně wnutí k tomu obědu, o kterém wědí, že jest pozwán také milionář. Nemůže se říci, že by dámy naše byly cítily tuto něžnau náklonnost k podlosti; awšak přece počaly w mnohých salonech o tom mluwit, že owšem Čičikow není žádny prwní krásiwec, ale že je zrowna jak se patří na mužského, a kdyby byl trochu tlustší aneb trochu sušší, žeby to již nebylo hezké. Při tom se řeklo také jaksi urážlíwě o suchých mužských, že nejsau nic jiného než cosi we způsobů párátka na zuby. W dámských oblekách jewilo se mnoho přídáwků. W kupeckých krámech stala se tlačenice ne-li zácpa. Kupci byli jako omámeni, kterak několik látek přiwezených z jarmarku, které jim zůstaly ležet za příčinau wysoké ceny, najednau našlo kupce, ba že se ještě o ně až drali. W čas mši swaté zpozorowali w kostele u jedné dámy pod sukněmi takowé obruče, které ji rozčepejřilo po půl kostela, tak že přítomný policejní komissař dal lidu rozkaz, aby se uhnul dále, aby se nepomačkala šířka Její Wysokoblahorodnosti. Ani sám Čičikow nemohl si newšimnaut takowé weliké pozornosti. Jednau wraceje se domů našel na swém stole psaní, odkud a kdo ho přinesl, nemohl se dowědět, služebník hostinský řekl, že bylo přinešeno a nepowězeno od koho jest. Psaní počínalo welmi odhodlaně a sice takto: „ Ne, jsem nucena Ti psát. “ Pak tam stálo o tom, co jest tajný saucit mezi dušemi; tato prawda byla potwrzena několika punktíky asi na půl řádku; pak následowalo několik myšlének, welmi znamenitých s ohledem na prawdiwost, tak že držím za newyhnutelnost wypsati je doslowně. Co jest žiwot náš? Audolí, we kterém bydlí hoře. Co jest swět? Hromada lidí necitelných. Pak písatelka podotknula, že namáčí slzemi hrob matky swé, která již dwacet let opustila tento swět; wzala Čičikowa do pauště, aby opustil nawždy město, kde lidé w dušných příhradách nemají čerstwého powětří, a konec psaní ozýwal se úplným zaufalstwím a sbíhal do těchto weršů: Dwě hrdličky Ti powí, Kde jest můj chladný prach, Zacukrují Ti w křowí, Že ona zemřela we slzách. W posledním werši nebylo dobré míry, ale to nic neškodí: psaní bylo napsáno w duchu tehdejšího času. Podpis také nebyl žádný: ani jméno ani rod, ani den ani měsíc. W postscriptum bylo jen dodáno, že jeho wlastní srdce musí uhodnaut písatelku, a že na bále u gubernatora zejtra bude přítomen sám originál. To ho welmi zajímalo. W bezejmenstwí bylo tak mnoho půwabného a budícího zwědawost, že přečetl po druhé i po třetí psaní a konečně řekl: „ Wěru bych ale rád wěděl, kdo ho asi psal! Zkrátka wěc šla do oprawdy: asi hodinu pořad přemýšlel o tom, konečně roztáhna ruce a skloniw hlawu prawil: „ A psaní je welmi kudrnatě napsáno! “ Pak jak se samo sebau rozumí, sbalil psaní a uložil do truhličky. Za nějakau chwilku přinesli mu skutečně pozwání na bál ke gubernatoru, wěc welmi obyčejná w gubernských městech: kde gubernator, tam bál, sic jinák nebude dosti lásky a úcty od šlechty. Wšechno jiné bylo tedy hned odstraněno a wšechny síly napnuty na příprawy k bálu. Také snad ale od stwoření swěta nikdo newynaložil tolik na strojení. Celau hodinu obětowal jenom na prohlížení obličeje swého w zrcadle. Pokusil se wyrazit na něm rozličné city: brzy wážnost a usedlost, brzy úctu, ale trochu s úsměwem, pak zas jenom úctu bez úsměwu; pustil též do zrcadla několik poklon w průwodu nezřetelných zwuků trochu podobných francauským, ačkoli francauzsky Čičikow docela neuměl nic. Při oblékání byl též sama spokojenost: při zapínání šand a přiwazowání šálku šaupal nohama a klaněl se se zwláštní ohebností, a ačkoli nebyl tanečník, přece si poskočil. Tento skok způsobil newinný následek: almara se zatřásla a kartáč spadl se stolu. Jeho příchod na bál způsobil neobyčejný aučinek. Wšechno se obrátilo jeho přiwítat, jeden s kartami w rukau, jiný w nejpěknější rozmluwě prawiw zrowna „ a prwní zemský saud na to odpowěděl.... “ ale co odpowěděl to již hodil stranau a spěchal uwítati našeho hrdinu. „ Pawel Iwanowič! Ach Bože můj, Pawel Iwanowič! Milý Pawle Iwanowiči! Wážený Pawle Iwanowiči! Duše moje Pawle Iwanowiči! A widíme Pawla Iwanowiče! Wida náš Pawel Iwanowič! Dowolte, abych wás obejmul, Pawle Iwanowiči! Dejte ho sem, já ho políbím hodně, toho zlatého Pawla Iwanowiče! “ Čičikow ucítil se najednau w několikerém obětí. Sotwa se wydrápal z obětí předsedníka, již se octnul w objetí policmejstra; policmejstr ho odewzdal inspektoru ranhojičského ústawu, inspektor ranhojičského ústawu odkupštíkowi, odkupštík architektowi. 746 Gubernator, který w tuto dobu stál, mezi dámami a držel w rukau katalog pamlsek a bologneského psíka, wida jej hodil na zem i katalog i psíka, až zastenal: zkrátka Čičikow rozšířil radost a weselost neobyčejnau. Nebylo obličeje, na kterém by se byla nejewila buď radost, neb alespoň odblesk wšeobecné radosti. Tak to býwá na obličejích činowníků, když přijede některý wysoký prohlížeti swěřené jim auřady; když prwní strach přejde a oni uwidí, že se mu leccos zalíbilo, a on sám ráčí konečně zažertowat, to jest říci s příjemným úsměwem několik slow. Dwojnásobně se smějau za to stojící okolo něho činowníci: srdečné se smějau i ti, kteří sice ani nerozumělí dobře, co wlastně řekl, a konečně stojící daleko u dwéři u samého wýchodu nějaký policejt, který se po celý žiwot nezasmál, a práwě před tím hrozil přede dwéřmi lidem pěstí, i ten ukazuje na obličeji swém jakýsi úsměw, ačkoli je tento úsměw wíce podoben tomu, když se chce někomu po šnupnutí kejchat. ( Pokračowání. )", "id": 345}
{"text": "16. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [dodatek redaktora], Autor: Havlíček, Karel\nDod. Red. Neopomineme sl. krajskému úřadu skutečně udati číslo a místa onoho cirluiláře, který jsme na mysli měli a jehožto odpowídání sám redaktor K. Hawlíček zcela na sebe přijímá, co spisowatel onoho článku. Činíme wšak sl. krajský auřad rakownický respektive p. Fortwenglera na to pozorna, že nepřijmeme odpowěď jinau než krátkau a w dobré češtině prawopisně napsanau, a zdá se nám, že w českém prawopisu bude sl. krajský auřad welmi slabý, nebot třikráte napsal jméno Národní Nowiny trojnásobným prawopisem. Přitom žádáme uctiwě přátele naše we Slaném a w okolí Slánském, aby se žádný z nich nepropůjčowal sl. krajskému auřadu k přeložení do češtiny neb k oprawení takowé omluwy, abychom zkusili, schopen-li jest onen sl. auřad zadost učiniti zákonům zemským strany jazyka českého.", "id": 346}
{"text": "5. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Smíšené zprávy., Titulek: Alexander Dumas., Autor: Havlíček, Karel\nSmíšené zpráwy. Alexander Dumas prý psal w minulém roce šest románů do šesti časopisů. Jelikož každý román přes celý ročník se táhl, pojistilo wšech šest žurnálů Dumasůw žiwot, tak že kdyby zemřel, 1,200.000 franků wšem dohromady wyplaceno býti má. Naši pánowé se sotwa čeho takowého dočkají, i kdyby nejprůmyslnější průmysl pp. wydawatelů se zmocnil.", "id": 347}
{"text": "8. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Nově zvolení učitelé pro školu u Františkánů], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] Jak doslýcháme, jsau již pro hlawní školu českau u Františkánůw učitelowé wywoleni. Jak dosud wíme, jsau mezi nimi: Dr. Amerling, co ředitel, Tesař, Bačkora starší, Mužak. Lepších si přáti nemůžeme.", "id": 348}
{"text": "6. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nŘíšský sněm dne 3. října. ( Wečerní sezení. ) Denní pořádek: Rokowání o powolení daní na rok 1849. Jakkoli se jedná o powolení dané, nemohli se přece někteří pánowé zdržeti, politiku w malém i welkém prodáwati, ministrům hříchy wyčítati a dobré wlastnosti některých daní wychwalowati. Šuselka wýborně dokázal, že se musíme nutnosti podrobiti, má-li býti monarchie zachowána. To owšem nebylo mnohým podlé chuti, jinak by při tak důležité wěci nebyli tropili šprýmy. Mně to ale ostane wždy w paměti, že práwě ten muž, který pro swobodu bojowal, w době, když ještě srdnatosti a obětowawosti bylo třeba, nyní k mírnosti radí. Daně se musí w každém státu, ano i w republice platit. Také já jsem nepřítel potrawní daně. Rád bych tomu byl, by se hned změniti dala; ale na jaké překážky tu přijdem? Zásada, že každý podlé příjmů swých tráwí, nechá se hrozně těžko prowésti. Máme ji zcela zrušiti? Čím ale nahradíme deficit. Máme ji umírniti? S tím jsem srozuměn; jestli lid tím něco získá? Stát ztratí welmi mnoho, a potrawa přec nebude lewnější, jak toho bohužel máme příklad we Wídni. – Daň ze příjmů jest zajisté ta nejkrásnější, protože nejsprawedliwější; ale jak těžko ji w žiwot uwésti. Solní cena může wždy snížena býti; neb co stát na ceně ztrácí, to zase silnějším prodajem získá. Židowská daň, tento plat z wíry se wíce nesrownáwá s humanitau, s náhledy rakauské wlády. Činím náwrh, by se direktní daň na půl, indirektní ale na celý rok powolila. ( Tleskot, z lewé sykot. ) Pokorný se ohražuje proti tomu, jakoby on to byl býwal, který známé powěsti o Hawlíčkowi rozšiřowal. Durbasiewicz projewuje žádost, by půda městská nebyla obtížena reparticí urbární daně. Líčí dojímawými slowy bídu haličských řemeslníků; tisíce jich již hlady pomřelo, dwacátý díl, co císařská rodina potřebuje, by je zachránil. Dworní stát stojí dwakráte tolik, co daň ze zisku průmyslníků. Nechce učiniti žádný náwrh, doufaje, že na to ministerstwo obrátí swůj zřetel. ( Wýborně. ) Miliony se nakládají na wálku, které wyhladowělý lid zaprawiti musí; průmysl a obchod wázne, řemeslník není w stawu býti od swého wýdělku, a ještě by se mu mělo uwaliti wětší břemeno? Ptá se fin. wýboru, jakým spůsobem myslí nahraditi deficit, k wyzdwižení židowské daně pošlý? ( Nyní mluwil Brauner, jehož řeč podáme obšírně. ) Kaučić odporuje, by urbarní daň i na ty province rozepsána byla, kde jí dříwe nestáwalo. Doliak: Potrawní daň nemůže jíž nyní wyzdwižena býti, neb obnáší 20 mil.; činím ale náwrh, by ministerstwo wybídnuto bylo, předložiti komoře náwrhy stranu opraw finanční saustawy, snížení solní ceny, zrušení lotta, zjinačení potrawní daně a kolků. Borrosch: Musím tomu odporowat, že má sněm daně wypsati, on podržuje prozatím jen co provisorium starau saustawu daní. Až bude sněm w stawu daně wypsati, určí, která daň se má podržeti, která zrušena býti musí. Dále probírá jednotliwé posty státního wýčtu, často s elegicko-komickým komentárem. „ Musíme uspořádati naše státní hospodářstwí, sic se blížíme k wálce čeledí, která horší jest než občanská. “ Zastáwá sněm, že učinil, seč byl, a mrská drobet bürokratii, kterau prý nemůže nikdo lépe znát, než kněhkupec. Pak čte swé náwrhy. Borrosch nawrhuje ( smích ), by stawowský domestikální fond se učinil zemským. Borrosch nawrhuje ( smích ), by bürokratie nawrátila, co od lidí wíc přijala, než jí patřilo. Pánowé! já mám toho důkazy, mám několik petic, které neuwrhneme do bezdného jícnu petičního wýboru. ( Smích. ) Borrosch nawrhuje ( smích ), by každá obec směla potrawní daň wybírat a odwádět. Borrosch nawrhuje ( smích ), by zákon začínal těmito slowy: My Ferdinand potwrzujeme následující nám předložené uzawření říšského sněmu. Budu žádati hlasowání ballotaží, neb mnohý jest tu, jehož budaucnost od wlády záwisí. ( Oho. ) Kraus: Co se wýpadů na mau osobu týká, rád o nich mlčím, jak jsem jíž jednau prawil, jen když tím dobré wěci pomoženo. Že bych nebezpečnau hru hrál, není prawda, neb poctiwý muž nehraje žádnau nebezpečnau hru. Že jsem měl 7 měsíců času, bych státní wýčet wypracowal, spočíwá na omylu, neb jsem teprw 5 měsíců w ministerstwu. Daně w provincích jsem newypsal. Co se w Haliči stalo, newím. Urbarní daň je tam přepsána, poněwadž robota již od kwětna zrušena. Potrawní daň nebude moci nikdy býti zcela zrušena, neb we wšech zemích se nachází, a zajisté každý bude přáti, by při kořalce podržena byla. Urbární daň jest daň differenciální. Že jsem do Horwat peníze poslal, nebude míti nikdo za zlé, kdo wí, že tam rakauské pluky leží. Szabl co referent fin. wýboru přejme slowo, by námitky proti němu činěné wywrátil. Deficit, ze zrušení židowské daně pošlý, nahradí nějaké ušetření w státním hospodářstwí. Dne 4. října. W dnešním sezení uzawřelo wysoké shromáždění: 1. Powolení wšech direktních a indirektních daní na půl leta; cestního, mostowého a wodního mýta na celý rok. 2. Zrušení daně fiktitium w Čechách, od 1. listopadu počínaje. Dnes byly poprwé otázky presidentowy od Ant. Beka česky, od Szaszkiewicze polsky a rusínsky a od Prato wlasky s tribuny opakowány.", "id": 349}
{"text": "4. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Výklad hesla Národních Novin, Autor: Havlíček, Karel\nWýklad hesla Národních Nowin. Mnohý zajisté již po celé čtwrtletí čítal na hlawě těchto nowin wždy stejné sady tlustým písmem wytištěné: „ Skutečná rownost národnosti. Spojení zemí koruny naší. Zrušení práw feudalních. Rownost wšech stawů před zákonem. Saudy přísežných. Odpowědné ministerstwo pro korunu naši. Wšeobecný sněm celého národu. Národní gardy wšude. Úplná reforma škol a auřadů. Místokrál w Praze \" – aniž sobě pomyslil, co wlastně těchto několik řádků w sobě obsahuje. Jest to heslo našich nowin, to jest aučel náš, který chceme swými nowinami dosáhnauti; chceme tak dlauho usilowati, až wšechno to, co ta slowa obsahují, skutečně w Čechách a na Morawě uwedeno budo we skutek. A poněwadž nyní w tomto stawu wojenského obležení mnoho času nám zbýwá k rozjímání, umínili jsme si, smysl swého hesla trochu obšírněji wyložiti, aby každý třeba we wěcech státních méně sběhlý jasně widěl, jaké oprawy si přejeme we swé zemi, a aby pak dle swého uznání si mohl sám říci, drží-li s námi. 1. Skutečná rownost národnosti. Každému jest známo, že za starých časů před naší porážkau na Bílé hoře w naší zemi jen čeština panowala, wšechno se u auřadů jen po česku jednalo a psalo, wšichni stawowé se honosili tím, že jsau Čechowé. Po bitwě na Bílé hoře ustanowil wítěz 266 nad námi císař Ferdinand II., aby němčina i čeština stejných práw užíwaly, a od té doby počala se němčina u nás wždy wíce zmáhati a čeština domácí ponížowati. Weliký počet nejhorliwějších a možná powědíti nejpoctiwějších Čechů wypo - wězen jest z wlasti, statky se jim pobraly a rozdaly mezi pomocníky císaře Ferdinanda II., kteří byli cizincowé z celého swěta sebraní, lid náš dán byl této nejwíce cizé šlechtě do nejhorší poddanosti; Lichtenstein w Čechách, Dietrichstein na Morawě, oba cizincowé, drželi co spráwcowé zemští železnau metlu nad naší zemí, našinci rozptýleni jsau do celého swěta a do zpustlé země naší uwedeno jest nesmírné množstwí kolonistů německých. Stará naše swobodná konstituce, kterau již císař Ferdinand I. znamenitě pokazil, wzata nám jest auplně od Ferdinanda II., a nastala neobmezená despotická wláda, kterau jest nejlépe nazwati jezowitskau. Pod takowau wládau brzy musí w každé zemi klesnauti wzdělání, mrawnost, poctiwost, statečnost ducha, wynálezy atd., auplatky wšude zjednají průchod, a auřednictwo s wojskem panují nad těmi, kteří je prací swau a penězi swými žiwí. Proto se také jenom cizinci zmocnili w Čechách poznenáhla wšeho průmyslu a wšeho wzdělání; neboť dosáhnuwše doma lepšího wycwičení, přišli do země naší a zřizowali u nás wýnosné dílny a ústawy. Kupectwí též bylo wždy hlawně w jejich rukau. Celá šlechta a wšichni wážnější stawowé počali se poznenáhla jazyka národu swého ba poctiwé české krwe odříkali, a jmenowitě od času císaře Josefa, kdežto se wláda sama wšeblikými welmi wtipně wolenými prostředky počala bedliwě a úsilně starat o rozšíření němčiny, od těchto časů utrpěla naše národnost takowau porážku, že jsme my Čechowé we swé wlastní zemi opowrhel byli, a že se za hanbu a newzdělanost powažowalo, we společnostech česky mluwiti, tak že ještě po dnes jest malý počet lidí wzdělaných, kteří by w mluwení a psaní mateřčiny swé tak obratní byli, jako jsau w němčině, úřadowé naši sami tak jsau po zadu, že si ku př. translatory ( překladače ) české drží, jako w Praze sl. gubernium, sl. policie, ačkoli skoro každý auředník rozený Čech jest a nejwětší počet česky mluwí. Tak malau wážnost mají k jazyku našemu a k zákonům tito pánowé, že si lenují, naučiti se českému prawopisu! ačkoli jim zákon wždy ( ne teprwa w konstituci ) předpisowal sběhlost w jazyku českém. Když tedy u samých úředníků zákony w tak malé wážnosti jsau a za žert se powažují, což diwu, že jestli ostatní lidé ještě méně na zákony dbáti budau. To pak bude hezký pořádek w zemi! Takowý hanebný staw a zanedbáwání jazyka a národnosti swé my Čechowé déle trpěti nechceme a nebudeme, zwlášlě když zákony na swé straně máme, které wždy mluwí o rownosti obau jazyků. Skutečnost ale wždy ukazuje ještě nerownost do nebe wolající, a mohli bychom na sta pádů wypočítat, kde čeština proti němčině u nás zkrácena jest proti zákonu. Ani teď neukazují auřadowé naši chuť a dobrau wůli, držeti se těch zákonů. Jen jeden nejnowější příklad. Wláda wydáwá nyní w Praze nowiny we swém smyslu německé i české, Prager Zeitung a Pražské Nowiny. České wycházejí w malém archu 4krát za týden, německé we welkém 6krát; německé mají wšechna auřední oznámení, české skoro žádná. K tomu ještě pochází toto ustanowení od hr. Lwa Thuna, který se od Němců za Ultračecha wyhlašuje! – Nechceme-li tedy, aby ze země naší poznenáhla bylo Irsko, kdežto Irčané žebráci jsau a Angličané páni, musíme pewně pracowati o tuto skutečnau rownost národnosti, která nám tím wíce dle práwa náleží, že jest počet nás Čechů mnohem wětší než Němců.", "id": 350}
{"text": "12. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Slovo o zkoušce pro farní konkurs, Autor: kolektiv duchowních; Havlíček, Karel (přetisk)\nSlowo o zkaušce pro farní konkurs. Na základě ustanowení se církewního sněmu w Tridentu přikazuje Pražská synoda od roku 1605, aby duchowní beneficia t. j. řízení a wedení samostatné spráwy duchowní, jenom takowým duchowním swěřena byla, kdožby od swého biskupa k tomu cíli zkaušeni a za schopné uznáni byli. A žádnéhoť nebude zajisté, ješto by chtěl twrditi, žeby takowáto zkauška nebyla na swém místě, žeby nebyla i užitečná a k prospěchu církwe slaužící. Takowauto zkaušku nazwěmež obwyklým u nás jménem: zkauškau pro 27 farní konkurs, jakobychom řekli: Kdo se podwolil takowéto zkaušce, opráwněn jest, žádati o samostatné wedení úřadu pastýřského. Než wšak namítá se tu jiná otázka a sice tato: Jest zkauška pro farní konkurs, jaká ze strany politické od dáwných časů zawedena byla, podle formy a způsobu tak též potřebná a nynějším okolnostem přiměřená, a může-li před saudem zdrawým obstáti, a má-li i na budaucnost potrwati? Na ni odpowědíti osmělujeme se s následující úwahau: Každý duchowní bez málo které wýminky, který chce beneficium s úřadem pastýřským dosíci, podrobiti se musí zkaušce pro farní konkurs. S dobrým pak prospěchem odbytá zkauška takowého činí schopna, že po šest let za sebau může dosáhnauti některého beneficium w rakauských zemích. Kdožby ale po wyjití této lhůty šestileté žádného nedosáhl beneficium, tentýž duchowní, jenž po šest roků za schopného uznán byl: aby mohl říditi každé beneficium, stáwá se dnem wypršalé zkaušky pro farní konkurs neschopným k beneficium, pakliže se znowu takowéto konkursní zkaušce nepodwolí, ji pak s dobrým prospěchem neodbude. Zkaušení takowému nejenom kaplani, kooperatorowé, administratorowé, kaplani zámečtí, exposité, alebrž i samostatní spráwcowé duchowní, jakož lokalisté, faráři, děkani podrobeni jsau. Chce-li již takowýto samostatný spráwce duchowní, byťby i swůj úřad pastýřský s obezřetností mnohau, s následkem přewýborným wedl, byťby jeho wzdělanost scientifická daleko široko známa byla, byťby jeho zásluhy, ješto sobě we spráwě duchowní wšestranně získal, od církwe i od státu začasto pochwalně uznány byly: přece takowý, chtěje jiného beneficium dosíci, anť již šest let od poslední jeho konkursní zkaušky uběhlo, opět se nowé podrobiti musí, aby tudy ukázal žeť s to jest, spráwu duchowní dobře wésti. Při tom přece wýminka stojí, že farář a děkan mohau dispens od této zkaušky obdržeti, nepak lokalista, byťby wšechny ty chwalné wlastnosti měl, ať již dlauho byl w úřadě pastýřském pracowal, ať tři, čtyry konkursy již byl odbyl, tentýž nedosahuje dispense, proto že sluje — lokalistau, lokálním kaplanem! — Nenalézá se w tom nedůslednost? Než dosawadní zkauška pro farní konkurs snad se může i pro duchowní zpředu připomenuté, jenž samostatnau spráwu pastýřskau newedau, w též swé formě za nepotřebnau, newolnau ba za obtížnau pokládati. Když zkauška pro farní konkurs o strany politické nařízena a uwedena byla, mohlať onano nejen užitečnau, alebrž i potřebnau býti. Neboť nedostáwalo se bohoslowců wzdělaných, pročež přijímali se pro swětský staw duchowní začasto i méně wzdělaní mužowé, jenom když bezúhonných mrawů byli; takowí pak se k spráwě duchowní připauštěli. Aby wšak jistoty bylo, že tito mužowé wlastním pokrokem w uměních wíce se wzděláwají, i u wedení spráwy duchowní se zdokonalují, byloť zajisté welmi přiměřené, že se každý takowý, prwe nežli samostatné řízení duchowní přewzal, zkaušce podwoliti musel. Poněwadž ale nyní w Čechách žádný na kněžstwí poswěcen nebýwá, lečby se byl wykázal, že běh theologický s řádným prospěchem odbyl, lečby prwe u swého nejdůstojnějšího biskupa při zkaušce synodální dobře byl obstál; kdyžť pak žák čili kandidat pro swětské kněžstwo nejen weřejným theologickým čtením w kolegiích, ale i saukromným přednášením we swých seminářích k swému powolání připrawowán a pro ně wzděláwán býwá; kdyžť dále předobře wí každý pastýř duchowní, že on při pokroku u wzdělání wšech stawů nesmí pozadu zůstati, ješto wšechno naň očí swých upírá; kdyžť pak ještě k mnohé činnosti pobauzen býwá nejen kanonickými generálními, ba i každoročními wikariatními wisitacemi; pročež ze wšech těchto okolností wyswitá: že zkauška pro farní konkurs, jaké až posud stáwá, není wíce potřebná. Kdožby jinák saudil, musilby také přiswědčiti tomu, žeby fakulta bohoslowecká a její professorowé nebyli dostateční w čtyrech ročních bězích čili kursách, prowedení duší schopných mužů wychowati, a žeby priwátní přednášky w seminářích nebyly žádné nawedení pro praktickau zpráwu duchowní. Tohoť pak se nikterakž twrditi nemůže, proto že zkušenost tomu na odpor stojí. Umře-li k. p. farář, býwáť od nejdůstojnějšího ordinariatu za administratora čili prozatimního spráwce fary ustanowen kaplan, třebas žádnau konkursní zkaušku nebyl dělal, byťby jen krátký čas we spráwě duchowní byl býwal. A přece tentýž řízení weškeré spráwy duchowní na sebe béře, a k tomu ještě nemalau powinnost má, že musí službu šafáře pro interkalár zastáwati, k čemuž zajisté obezřetnosti neskrowné potřebí jest. A toť práwě důkazem, žeť nejdůstojnější ordinariat též takowému duchowenstwu, kdož žádnau zkaušku pro farní konkurs neodbyw, swau důwěru wěnuje a tímto jednáním skutečně prohlašuje: že spráwu duchowní též onen wésti může a schopnosti k ní má, který se žádné zkaušce konkursní nebyl podrobil. Budiž nám ale ještě dowoleno následowně podotknauti. Auřad saudce, lékaře, učitele jest taktéž důležitý, a může se potažně přirownati auřadu pastýře duchowního. Dělá wšak práwní jen jednau swé zkaušky appellatorní, lékař jen jednau swé magisterium, praeparand jen jednau swůj školní konkurs; a wšickni tito jsau nawždy za schopné uznáni, by we swých okresích účinkowali. Jediný jen bohoslowec jaksi zahanben jest, a to k swé škodě, že nikdy nebýwá za dosti schopného uznán. Prawili jsme též, že nynější farní konkurs jest wěcí newolnau a spolu obtížnau. A zajisté tomu tak. Zkauška takowá může se až posud jen w konsistořích odbýwati. Kde dioecese rozsáhlá, tuť duchowním cesty tam i zpátky nemalé wýlohy způsobíwají, kteréž třídenním meškáním we městě ještě rostau. Powáží-li se již, že duchowní wýlohy tyto ze swého nésti musí, že, wyjmeme-li kooperatory, jacíž s dwěma sty zlatých na stř. z c. k. fondu náboženského placeni jsau, ostatní kaplani jen skrowničký prekární ( — jakobychom řekli: wyžebraný — ) a nejistý plat mají, jakýž časlo mzdu pořádně placeného nádworníka nepřewyšuje; tudyť nižádný nebude pochybowati, že onano periodická powinnost konkursní ( ať užijeme jenom skrowného wýznamu ) newolnau a obtížnau jmenowána býti zasluhuje. A oprawdu bolestně to tížiti musí, když duchowní, který bídně swé potřebnosti newyhnutelné obstaráwá, swůj uspořený penízek tímto způsobem zbůhdarma wynaložiti přinucen jest, když při takowýchto okolnostech nemůže si swému powolání příhodných a potřebných knih opatřiti, jichžto pomocí by se wíce wzdělati mohl; když není s to, aby swé zdrawí, kteréž, že se při pracech swých namahal a mnoho si odepříti musel, zkázu utrpělo, upotřebením zdroje léčiwého naprawiti; když i při tom ničeho k záměrům dobročinným obrátiti nemůže! Totoť jenom budiž praweno o nynější zkaušce pro farní konkurs, byť i wšechny důklady nebyly wyčerpány, kteréž proti ní mluwí. Ctěliť jsme tu wěc jak leží zpočátku jen powšechně, nepustiwše se do zláštností, před mysle postawiti, wšak i to, co jsme podotkli, daufáme že powede k náhledu, kterak přání duchowenstwa, tohoto již nepotřebného, ba obtížného břemene zhoštěnu býti, slušné a sprawedliwé jest. Pakli by se mělo namítati, žeby při zrušení takowéto zkaušky pro farní konkurs podotknuté zásady církewní newyplněné zůstaly, tuť bychom, aby se i těmto zadost učinilo, i duchowenstwu od onoho břemene periodického zproštění způsobilo, tohoto nepředpojatého mínění byli: aby žádný nowě wyswěcený kněz k spráwě duchowní se nepřipauštěl, kdožby se takowé zkaušce u swého nejdůstojnějšiho biskupa byl nepodwolil, w ní pak dobře nebyl obstál. Takowáto zkauška ať jest platná pro wždycky, nemajíc potřeby opakowání. Wysílajíce toto pojednání u weřejnost nejsme jiného úmýslu nežli toho, abychom wůli a přání našeho nejmilostiwějšího Otce a Krále dosti učinili, jenž danau swobodau w tisku a popřánau konstitucí chce přání, potřeby a prosby swých poddaných zwěděti, jejich pak položení zlepšili a oblehčiti. A tohoť tak důwěrně očekáwáme, jakož i přeswědčeni jsme, že wšickni, kdož práwě i šlechetně smýšlejí, našemu mínění přistaupí, když dokládáme: Duchowenstwo byloť i w tom kuse dosti drahný čas od bureaukracie znewolňowáno. Několik duchowních B. V.", "id": 351}
{"text": "24. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [překlad a otisk článku Frankfurtských vládních novin], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nFrankfurtské vládní nowiny podáwají následující úsudek o událostech Wídeňských: „ Častěji jsme již dokazowali, že německá politika musí býti sauměrná poměrům wětšího dílu německých zemí, a centrální wláda řídí se takowau politikau. Od této politiky nesmí se ani nyní uchýliti, powažujíce poměry Rakauska, kterého jen malý díl k Německu patří. Centrální wláda musí tedy takowé postawení zajmauti, aby Rakausku ulehčila přirozené wywinutí. K tomu je třeba, aby císař co nejdříw zase dostal Wídeň do swé moci, z které se wzdáliti musel. We Wídni musí wládnauti císař a zákonní auřady, a nikdo jiný. Nyní ale wládne we Wídni bezuzdná lůza a díl sněmu, kterému terrorismus nedowoluje swobodně rokowati, a kde wládnau nyní náružiwosti, nikoliw ale maudré úwahy. Mužowé, kterým we Wídni wlada swěřena, nejsau rádcowé koruny, nýbrž otroci auly a maďarské strany. A přece chtí z Wídně rozkazovati celé říši, použíwajíce zákonních forem a ukrýwajíce se za monarchii, ačkoliw připraweni jsau, každau chwíli s republikau wystaupiti. Tento nezákonní staw může jen pomocí wojska a pomocí bana Jelačiće zrušen býti. Jak se to stane, okáže budaucnost. Manifest císařůw okazuje, že přísně zakročili hodá. Wšak musí se to státi honem, neb z Němec se chystají ze wšech stran republikáni Wídni na pomoc, aby tam založili swé panowání, protože w Berlíně i we Frankfurtě byli poraženi. Jest tedy potřeba, aby walné wojsko Wídeň obklpilo, — ale kde wzít wojsko? Mluwilo se, aby centrální wláda něco wojska rakauské wládě k pomoci poslala. Musíme proti tomu mluwiti, neb byloby to pro nás nebezpečné, míchati se do wnitřních záležitostí Rakauska, které není německé, a kdo wí, bude-li některý díl Rakauska k Německu patřiti. Wtrhnutí německého wojska do Rakaus powažowali by Slowané za pokus nepřátelský, a tím by panující zmatek se jěště zwětšil. A proto poslala wláda jen komissary do Rakaus, aby tam zjednali pokoj a protiwili se snahám a požadowáním Ultra-Němců. Těmto komissarům pracují na příkoř poslanci Frankfurtské lewice, kteří wítězstwím Němců a Maďarů nad Slowany Rakausy k Německu připojiti chtějí. Ale wítězstwí těchto lidí byloby wítězstwí republiky, wítězstwí anarchie nad zákonem a pořádkem. Po takowém wítězstwí by Rusowé zakročili. Wšak my nedoufáme, že Wídeň zwítězí. A pak, Wídeň není hlawa celé říše, — jednotliwá města w provinciích opírají se Wídni, a protože neněmecké obywatelstwo přewládá, nelze se nadíti, žeby rakauské země následowaly příklad Wídně. Praha se prwní prohlásila proti Wídni a nalezne zajisté následowníků, a Wídeň bude co newidět pokořena a odzbrojena bez pomoci centrální wlády. Po ukončení wnitřního boje rozhodne Rakausko samo, jestli se některé jeho země k Německu připojí. “ —", "id": 352}
{"text": "5. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Ponížený a satirický dopis redaktora Národních Novin z Prahy k panu redaktoru Moravských novin do Brna, Autor: Havlíček, Karel\nPonížený a satirický dopis redaktora Národních Nowin z Prahy k panu redaktoru Morawských Nowin do Brna. ( Dokončení. ) Že toho tedy welice lituji, poněwadž jsem onomu panu dopisowateli k jeho „ potajemnému kopnutí “ Morawských Nowin a tudy ke kanonizowání Národních Nowin owšem z nedopatření swůj wlastní střewíc půjčil: o této mé lítosti račte být ubezpečen. Poněwadž ale sám Bůh k wůli prawé litosti wšechno odpauští, doufám, že i Waše Weličenstwo pro mau lítost mi odpustiti ráčí, že nemám tolik humoru, abych při wšemožné skromnosti nahlížeti mohl, že kromě té poslední mrzuté polemiky wšechno ostatní o Morawě z Wašich nowin wyjímám, a že tedy zhola nic Slowanstwu na Morawě prospěšného Národní Nowiny neobsahují, leč by to byly z Morawských Nowin uzmuly. Wyznámám sice s lítostí swau winu, že mnohé články místní z Wašich nowin wyjímám, ku kterým ale pak znamínko M. N. přisaditi nikdy nezanedbám, aby mne nikdo w podezření miti nemohl, že jsem je sám sepsal. Při tom ale wšemožné doufám, že z těch ostatních mnohých článků w Národních Nowinách obsažených a s M. N. nepoznamenaných přece ještě leckterý Slowanstwu na Morawě prospěšný býti může, owšem jen pod tau wimínkau, kdyby totiž Waše Weličenstwo ze swého od morawského sněmu obdrženého wýhradního privilegium na hlawní slowanské organstwí w Morawě také mně ubohému Čecháčkowi částicku laskawě přepustiti ráčiti chtělo. Abych ale Wašnost tím snadněji k tomu naklonil, powím Wám, proč mají Morawské Nowiny tolik zjewné nepřízně. Wáš p. dopisowatel ch. píše Wám příčíny tajné nepřízně, že totiž málo chwálíte, málo nadáwáte, že neslaužíte žádné straně, že jste samostatné, že slaužíte wládě rozšířowáním dobré naděje a důwěry, že neburácíte, nesypete pepřem, nezalejwáte wodkau; to wšechno ale držím za špatnau radu. Já k. př. zrowna naopak mám mnoho zjewné nepřízně, práwě proto, že rozsíwám a rozšiřují důwěru k wládě a dobré naděje. Abyste mi rozuměl, musím doložiti, že jsem wšechnu swau důwěru a dobrau naději ztratil, ale když jsem ji ztratil, zasel jsem ji, rozšířil jsem ji, proto že ji někdo jiný najíti musel: a práwě pro takowé rozšiřowání důwěry a dobré naděje, trpím welmi mnoho zjewné nepřízně. Že málo chwalíte, to bych nemohl říci, a práwě proto trpíte také zjewnau nepřízeň. Poněwadž neslaužíte žádné straně, proto Wám také žádná neposlauží; člowěk musí být buď studený nebo horký, na žádný pád ale nesmí být tak, zrowna tak samostatný jako morawský zemský wýbor, a zrowna pro tuto samostatnost zcela congruentní s morawským zemským wýborem trpíte nejwíc zjewné nepřízně. Že nesypete pepř a nepodáwáte wodky silné, proto máte také tuze mnoho zjewné nepřízně; neboť za našich časů pokazili jsme si rozličnými od jistých odpowědných pánů uwařenými jídly tak welice žaludek, že bez pepře, wodky ani bychom neobstáli. Pročež máte-li jaký pepř a wodku, jen s tím wen. Co se w dopisu p. ch. týče Morawskýck Národních Nowin, na to neodpowídám. Konečně ale ještě swau neobyčejnau titulaturu objasniti musím. Pozoruji již dlauhý čas, že mezi jinými reformami také titul Jeho Weličenstwo w Morawských Nowinách wynalezen a nejprwé užíwán byl. Poněwadž toto slowo u nás až posud užíwáno nebylo, pročež ještě w národu žádného wýznamu nemá, a poněwadž jsem myslil, že se Wám tento titul přede wšemi jinými nejwíce líbí: doufal jsem se Wašemu Weličenstwu tak nejlépe zawděčiti, dle zásady, kdo chce kam, pomozme mu tam. Ostatně jsem a budu wždy, pokud wysoké a wyšší mocnosti tomu nezabrání, redaktor Národních Nowin.", "id": 353}
{"text": "6. únor 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: – W průmyslowé jednotě, Autor: \n– W Průmyslowé jednotě byla dne 3. Února měsíční schůzka. Ze spráwy za předešlý měsíc jewilo se, že dwa zakládající audowé ( platící každý ročně po 24 zl. stř. ) wystaupli z jednoty: za to wšak přistaupilo deset nowých audů samých horliwých Čechů. Poněwadž z těchto každý ročně 10 zl. stř. přispíwá, získala tedy Jednota při této změně ročně 52 zl. stř. Nastalo nyní welmi krátké jednání o wydáwání českého průmyslowého časopisu prostonárodního, a brzy skoro jednohlasně uzawřeno bylo, aby Jednota p. Pospíšilowi odewzdala wydáwání jeho. Na žádost ředitelstwa uwolil se dobrowolně p. Pospíšil zůstawiti časopisu dosawadní jeho jméno, a redakcí powede nyní p. Amerling, o jehožto zásluhách w prostonárodním wykládání přírodních a technických nauk, zbytečné by bylo zde slow šířiti. Nadějeme se, že pod jeho samostatnau redakcí časopis tento brzy se walně rozšíří po wlastech našich, a hojný užitek wydáwati bude. Cena za rok ustanowena jest 1 zl. 20 kr., čtwrtletně 20 kr. stř., jistě téměř nepatrná. Wycházeti bude we swazečkách, jak o tom a o ostatních při něm nowých zřízeních oznámení p. Pospíšilowo obšírnějších spráw podá. My ale p. Pospíšilowi i co audowi Jednoty i co českému nakladateli welice powděčni jsme, že nenechal zahynauti tento prospěšný časopis. Německý nenašel žádného podporowatele, pročež wycházeti nebude. Na to zwolen jest p. Rettenbacher, zdejší profesor chemie, muž we wědě té zwlášť proslulý, skoro jednohlasně za čestného auda Jednoty. Nastal nyní jiný náwrh p. Kreutzbergůw, totiž ten, aby nebožtíkowi Drowi. Lisztowi, známému německému publicistowi, politikowi a národnímu oekonomu od Jednoty naší a wšak z části z učiněné k tomu sbírky w Kufsteině w Tyrolsku, kde zemřel, pomník postawen byl. Po dlauhém o této wěci rokowání ustanoweno jest wětšinau hlasů 34 proti 18 ( wšech audů přítomných bylo 52 ), aby se sice něco k poctě Dra. Liszta od Jednoty učinilo, a wšak direkcí aby zůstaweno bylo dále o spůsobu whodném této pocty rokowati a pak některé měsíční schůzce o tom náwrh předložiti. J. M. C. ráčila důstojného pána generála řádu Křížownického p. P. Jakuba Beera ustanowiti za gymnasialního direktora w králowstwí Českém.", "id": 354}
{"text": "11. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel\nSkrze nemilau přestáwku we wydáwání našich nowin stalo se, že mnohem později než obyčejně nowá předplacení se zasílají. Posud sice, poněwadž jsme dostatečnau zásobu tisknauti dali, můžeme každému nyní se přihlašujícímu P. T. p. předplatiteli auplnými wýtisky wšech čísel poslaužiti: žádáme wšak, aby každý, kdo ještě se předplatiti míní, co nejdříwe předplacení swé zaslati ráčil, poněwadž již brzy počneme jen tolik wýtisků tisknauti, kolik potřebujeme, tak žeby později se přihlásiwší páni předplatitelé snad již wšechna čísla dostati nemohli. Spolu oznamujeme, že jsme těchto dwau čísel, we kterých nowý, pro každého wenkowana důležitý zákon o náhradě wytištěn bude, wětší počet tiskli, aby si je každý, komu na nich záleží, za obyčejnau cenu w naší expedici w Praze opatřiti mohl. Postarali jsme se o překlad co možná nejsrozumitelnější.", "id": 355}
{"text": "31. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Strana zpátečnická], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Strana zpátečnická usiluje wšemožně we swých časopisech ( hlawně we Wlastimilu ) a rozličnými jinými cestami získati si podpisy na swau adressu strany oktrojowané ústawy, a jak doslýcháme, není ( aspoň w tomto pádu ) tuze wybírawá a aristokratická proto, že wedle nejprwnějších šlechticů naší wlasti také čeledínowé a učedlníci se podpisují. My si neuděláme tu politickau nečest, abychom snad někomu chtěli překážet we wyjewení swých politických přeswědčení: žádáme ale opět wšechny s námi stejně smýšlející, aby se wší horliwostí užili wšude na wenkowě swého wplywu proti podpisowání této adressy, zwláště na těch místech, kde by snad lid z newědomosti se mohl dát přilákat k podpisům. Co se oktrojowané ústawy týče, myslím, že z mého weřejného processu mohl každý o ní nabýti náležitého úsudku, a nedržím za potřebné, ještě něco wíce tuto dokazowati. Zároweň žádáme, aby se co nejrychleji w zasílání přístupu k žádosti naší o brzské swolání sněmu českého pokračowalo, nebo tím nejwíce doufáme poraziti stranu zpátečnickau před weřejností. Nepowažuj to nikdo za wěc nepatrnau, třeba se žádost naše newyplnila, dost na tom, že aspoň budeme my a celý swět wědít, jak weliká jest u nás strana liberalní a jak malá zpátečnická, a to jest důležitá wědomost!", "id": 356}
{"text": "5. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Pravopis český]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 7. Pravopis český Václava Hanky. Sedmé vydání. V Praze 1847. Nákladem spisovatelovým 1847, za 12 kr. Na titulu jest wyobrazen sám p. spisowatel, jak se učí českému prawopisu a českým písmenkám. A ku konci nacházíme několik bujných wýrůstků rytířského wtipu we werších, we kterých se kritikowé a nepřátelé p. spisowatelowi welmi trefně a důmyslně přirownáwají ke swini ( 92 ), ba i pohůnky a holomky nazýwají ( str. 93. ). Wsadil bych se o newím co, že si we spůsobu té swině p. rytíř Hanka myslí Hawla Borowského. Bujná fantasie, ó bujná fantasie, bujará fantasie!!", "id": 357}
{"text": "5. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Dne 5. list. Zejtra dne 6. je zápis pro wšechny 3 lycea. Na sedmé škole staroměstské bude přednášeti: Dr. Padlesák náboženstwí, Dr. Náhlowský filosofii ( proz. ), Dr. Jandera matematiku, Dr. Šohaj filologii ( proz. ), Dr. Karel Boř. Presl přírodopis. Na lyceum nowoměstském w septimě: P. Dworský náboženstwí, Dr. Smetana filosofii, Dr. Kulik matematiku, Dr. Bruna filologii, Dr. Köhler přírodopis. Na malostranské septimě: P. Böhm náboženstwí, Dr. Volkmann filosofii, Dr. Axamit matematiku, Dr. Čupr filologii, Dr. Kolenatý přírodopis.", "id": 358}
{"text": "11. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [překlad výňatku z úvahy uveřejněné v časopisech Lloyd a Presse], Autor: F. H. Sch.; Havlíček, Karel (překlad s komentářem)\nZnámé časopisy Lloyd a Presse již několikráte o sjezdu biskupském we Wídni se zmínily, a zdá se jakoby biskupům příliš přízniwé nebyly. Ačkoliw wše, co listy tyto w záležitostech církewních píšau, s prawau swobodau církewní se neshoduje a jen šilhawě stranau na wěci církewní se díwá, nalezají se přece w Presse čís. 106 a 107 pod známkau F. H. Sch. dosti swobodomyslné a dobré náwrhy k uspořádání poměrů církewních. Klademe zde některé § §. na příklad. A. O církwi wůbec. § 2. Auřady a důstojnosti církewní, ano sama důstojnost papežská jsau každému bez rozdílu stawu a národnosti, který wědomostí a cností tomu důstojný jest, přístupné. §. 4. Církew řídí a sprawuje záležitosti swé na zákonních sněmích čili konciliích pod nejwyšší spráwau swobodně zwoleného papeže. §. 7. Biskupowé a kněži jakožto občané mohau zastupitele národu woliti i za ně zwoleni býti, a tím spůsobem w zákonodárstwí zemském podílu míti. Auřady ( swětské ) ať nezastáwají. §. 8. Duchowní co občané požíwají wýhody wšech práw občanských; nesau wšak i wšecka občanská břemena; oni mají wšecky powinnosti dobrého wlastence a we wšech wěcech swětských jsau zákonům zemským podrobeni. §. 9. Nekněžím budiž takowý wplyw při wěcech církewních přiřknut, aby obcím aučastenstwí w církwi wždy zachowáno bylo beze wší ujmy na samostatnosti předstawených církewních. §. 11. Spojení s nejwyšší hlawau církwe budiž swobodné kněžím i nekněžím, jednotliwcům i spolkům. B. O diecesí. §. 13. Biskup budiž od kněžstwa we spojení s lidem wolen. §. 16. Nařízení biskupská jen tenkrát platí, když jeden z raddy jeho podepsán jest. §. 17. Radda biskupská jest odpowědná synodě. §. 20. Samostatní duchowní spráwcowé mají stejná práwa a powinnosti, jakož i stejné jména farářowé. §. 22. Kooperátoři we swém platu ať tak postaweni jsau, aby ani od milosti pyšných boháčů, ani od dobroty pobožných nuzáků nezáwiseli a zwláštní domácnost rozdílnau od farářů měli. We wěcech duchowních ať jsau wždy farářům podřízeni. §. 23. Sesazení z auřadu duchowního stáwá se od synody, která ze středu swého saud k tomu sestawuje. §. 24. Sauhlasí-li biskup a synoda, stáwá se ustanowení jejich zákonním; nesauhlasí-li wespolek, odkazuje se wěc k saudu metropolitnímu. §. 26. Synoda ( diécesní ) sestupuje se ročně nejmeně jednau. §. 27. Každý kněz má místo a hlas na synodě. §. 28. Okresní konference ( Pastoral - o. Rural-Conferenzen ) držíwají se nejméně dwakrát do roka. §. 29. Vikaři ( děkani ) se wolí od kněžstwa téhož okresu, a wolba tato se od biskupů stwrzuje. §. 30. Ničemné a potupné konduity buďtež zrušeny. §. 31. Posawádní kněžstwo potupující zkaušky ( konkursní ) ať přestanau zcela. C. O klášteřích a slibech řeholních. §. 35. Každý klášter drží se pořádku a kázně swé samostatně. §. 41. Chce-li jednotliwec být saecularisowán, zanáší žádost na biskupa, který w tom rozhoduje; má-li nějaký klášter ( Ordenhaus ) se zrušiti, rozhoduje synoda, a o celé řeholi papež. §. 42. Je-li řeholník již 10 let professus a 50 let stár, přestáwá u něho dispensalio a votis ( wyproštění ze slibu ), leč w důležitých případech, kdežto papež sám jej z nich rozwazuje. Z těchto § §. patrno, že mnoho dobrého w náwrhu F. H. Sch. leží. Ku konci prawí ze zkušenosti wlastní takto: „ Oprawy w klášteřích jsau potřebné, a samo sebau se rozumí, že dle sprawedlnosti a lidskosti při oprawách řeholních i to se stane, že oněm řeholníkům, kteříž by o rozwázání ze slibů swých žádali, toto od církwe se udělí. Neboť jen ze swobody pochází zdar církwí, jen při swobodě zkwětá cnost a dobrý mraw, a jenom swoboda budí a zachowáwá mysl k obětiwosti odhodlanau. “ Připomínáme, že w tento smysl již w N. N. o slibech řeholních stejný náwrh podán byl.", "id": 359}
{"text": "17. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Něco o poměru Čechů a Němců - poznámka]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Z uwedeného od wáž. p. dopisowatele příkladu již snadně pochopiti lze, jak asi jinde na mnohých místech skutečně wypadají ona německá, německo-česká a česko-německá místa, která nacházíme w katalogu duchowním, a snadně se domýšleti možno, že prawý poměr Čechů a Němců u nás jest asi 4:1 aneb nanejwýš 3:1. Že ale welice důležito jest pro mnohé, welmi praktické otázky s jistotau a nad wšelikau pochybnost prawý poměr wěděti, bohdá ani příkladů ani důkazů uwáděti nemusíme. Red.", "id": 360}
{"text": "28. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Zdůvodnění nevyšlého čísla Šotka], Autor: Havlíček, Karel\nSlíbili jsme ještě w tomto čtwrtletí jedno číslo \" Šotka \" swým předplatitelům – ale skutek utek. Nestalo se to owšem naší winau, nýbrž proto, že se Praha nachází w stawu obležení a že nad námi panuje zákon wojenský. Lehko tu každý uwěří, žeby náš \" Šotek \" ani Passierschein nedostal.", "id": 361}
{"text": "14. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [otisk patentu], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Z Holomauce. Předwčírem přišel následujíci cís. patent: My Ferdinand Prwní, konstituční Císař Rakauský, král Uherský atd. Patentem Našim od 22. října 1848 wyzwali jsme wšechny do ústawního říšského sněmu zwolené národní zástupce, by se do 15. listopadu w městě Kroměříži jistě wynajíti dali, aby tam dálší porady o ústawě drželi. Bylo Nám připomenuto, že mnozí z poslanců do swých wlastí odejeli, a že tedy bez nesnází w prawý čas na jmenowané místo přijíti nemohau. Také Nám bylo wědět dáno, že příprawy, které se strany místností sněmowních a strany příbytků poslanců i k wůli ostatním potřebám učiniti musí, do 15. listop. s jistotau sotwa ku konci přiwedeny budau. Konečně welmi na tom záleží, aby se hned k počátku jednání sněmowního co možná nejwíce poslanců sešlo. Prohlédajíce k těmto okolnostem widíme se k tomu přiwedeny, bychom den opětného otewření ústawního sněmu říšského od 15. listopadu odročili na 22. listop. 1818, i nadějeme se s tím wětší jistotau, že jmenowitého dne říšský sněm w Kroměříži k poradám swým přístup učiní. W Holomauci dne 10 listopadu 1848. Ferdinand w. r. Wessenberg w. r. Opět jsme přinuceni, čtenářstwu našemu nepodati patent tento w auředním překladu, který opět do neprawých rukau přišel. Deputowaných českých došel tento manifest w neděli práwě w tu chwíli, když byli již na odchod z Prahy auplně přichystáni. Následkem toho neodjeli – odjedau ale dne patnáctého we středu.", "id": 362}
{"text": "21. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Nová knížka od hrab. Lva Thuna, Autor: Havlíček, Karel\nNowá knížka od hrab. Lwa Thuna. H. B. — Máme tedy prwní českau knížku sepsanau od rakauského ministra — neobyčejná to wěc až posud w české literatuře: „ Úwahy o nynějších poměrech, hledíc zwláště k Čechám, sepsal hrabě Leo Thun. “ Každý si již snad napřed pomysliti může, že čelí tento spisek hlawně proti té straně politické, kterau my w Národních Nowinách držíme: a práwě proto že pan hrabě zřejmě swé smýšlení wyslowuje, hodláme i my rowněž tak zřejmě a wšak též „ sine ira et studio “ ( jak pan hrabě o sobě prawí ) proti jeho spisu swé mínění wyložiti. Nynější postawení p. hraběte co ministra oswěty a náboženských záležitostí ukládá nám powinnost powažowati jeho knížku ještě za důležitější, než by se w jiných okolnostech býti zdála. Celý spis 96 stran w malém formátě, rozdělen jest na šestero částí: prwní čtyry jsau wíce theoretické, w posledních dwau praktických jedná pan hrabě o nejnowějším stawě politiky slowanské, zwláště české w Rakausích. Pan hrabě wyslowuje se zřejmě proti wšewládě, totiž proti tomu, aby wláda do wšech okolností občanů swých se míchala, wšechno sama říditi chtěla. „ Jak mohau — prawí — zákony rozhodowati o otázkách, ježto se týkají náboženstwí, wěd a dušewního wywinutí? ( str. 14. ) Moc státní chraniž důrazně mír a práwo proti každému nepříteli jak domácímu tak cizímu; ponechej ale lidem, aby buď sami, buď we spolku sausedském, aneb spojeni podle zwláštních swých interessů swobodně rozwíjeli swau činnost a sami pečowali o swé blaho. “ ( str. 17. ) Žádný liberální člowěk nemůže tuto zásadu p. hraběte haněti, ale mnohý se zeptá, kterak se srownáwá takowé liberální prawidlo s tím neliberálním associačním a obecním zákonem, jaký nám toto ministerstwo oktrojowalo, do kterého p. hrabě nyní ( musí se rozumět co stejně smýšlející ) wstaupil, proti kterému alespoň dříwe oposici nečinil? — Bez swobodné associace, bez oprawdiwě swobodné obce nelze nikterak, aby lidé rozwíjeli swau činnost: schwalowat jim tedy aučel a zamezowati k tomu prostředky, toť jest trochu ironické. Tolik tedy musíme proti hlawní wěci namítati, o které jedná p. hr. w prwních dwau odděleních swého spisu: jednotliwých námitek bylo by wíce. Tak ku př. prawí p. hr. ( str. 11 ), že protiwníci wlád bojují proti wládám skoro jen lží a podwodem. Tu již mluwí z pana hraběte ministr, ačkoli spis sepsán jest w priwátním žiwobytí: neboť každý, kdo historii r. 1848 a 1849 zná, nebude tuto strannickau sadu p. hraběte za prawdu držeti; a má-li se již o lžích a podwodech mluwiti, Bůh wí, neshledal-li by se w očích wlád onen biblický trám, pro který se tříška w oku bližního přece dobře widí. Také myslíme, že se p. hrabě mýlí, pokládaje, že také jest hlawní příčina událostí našich dní ta, „ že wzdělané třídy lidu odpadly ( aspoň z weliké části ) od upřímného, žiwého křesťanstwí. “ Pan hrabě myslí beze wší pochybnosti tak zwané wyšší třídy: tyto ale pokud známe dějiny swěta, wždy se welmi málo držíwaly upřímného žiwého křesťanstwí, nýbrž wíce zewnitřních ( jim pohodlných ) forem, powažujíce swaté náboženstwí Kristowo wíce jen za potřebnau uzdu na lid jim poddaný, než za prawidlo i pro sebe, a jestli se formálně co nábožnůstkáři chowali, činili to obyčejně z opatrnosti, aby se jim tato užitečná uzda nepřetrhla. Již we sw. biblí N. Z. prawí se, že snáze projíti welblaudu skrze ucho jehličí, než bohatému do králowstwí nebeského, na důkaz, že již to jest obyčejná stará wada wyšších tříd, co jim p. hrabě nyní wytýká. Strany prowedení národní rownopráwnosti we školách a w auřadech projewuje p. hrabě w třetím oddělení takowé smýšlení, s kterým dokonce spokojeni jsme, přejíce sobě, aby se jakožto ministr prakticky držel těchto swých zásad. On prawí: „ Žádnému národu jakožto takowému nepřísluší nějaká přednost před druhým, to jest: proto že někdo náleží k jistému národu, nic se mu nesmí odepírati neb zakazowati, čehož by pohledáwati mohl jako práwa, kdyby náležel k jinému národu. “ Na str. 44 wýslowně prawí, že se i na wyšších školách ( kde rozumí dle jiných swých wýroků také universitu ) zříditi musí české katedry wšeho způsobu. Wěci, we kterých se s p. hrabětem nesrownáwáme, jsau předně weliké, jak myslíme, přeceňowání a wychwalowání Němců, jejich učenosti a zásluh o civilisaci na str. 32., 33., 34. Čtaucí tyto strany musí zrowna mysliti, že pan hrabě pokládá Němce za prwní národ we swětě a že je nám Slowanům jako zrcadlo we wšem k následowání předstawuje. Nikdo nebude twrdit, že jsme se již wyrownali Němcům: jiná jest ale, máme-li si je co wzor k následowání wywoliti. My přede wším w tom hledáme budaucí welikost Slowanů, když by se nejwíce dle příkladů a wzorů starowěkých Řeků a Římanů, pak ale Angličanů ( sewerních Amerikánů ) a Francauzů wzděláwali. Neboť Řekům a Francauzům zdá se nám nejwíce podobná býti powaha národní slowanská, a w tom co naší slowanské powaze chybí, totiž setrwalost, důkladnost, zdají se nám Angličané a starowěcí Římané mnohem ctihodnější mistrowé, než Němci, kteří se jim w těchto wlastnostech ještě nikdy newyrownali. A w čem bychom si my Slowané měli wzíti Němce za wzor: w politice? w té jsau oni sami nejbídnější školáci, jak zkušenost učí; we wědě? w té jsau pedanti, kteří si twrdau škořepinau wědy tak zuby wylámau, „ že již ani jádro, kdyby se i až k němu probrali, okusiti nemohau; chybějící uvozovky w umění? k tomu jsau buď příliš chladni, buď příliš titerni, buď zas přeučeni; zkrátká by se nejlépe charakterisowati dali, že jsau welicí mistři w malých wěcech. Není zde přiležité místo, abychom slabé strany Němectwa rozebírali: ale máme přeswědčení, že wšechno skoro, co jest na Němcích následowání hodné, mnohem skwěleji a důkladněji u jiných národů nalezáme, a že wšechno to, co mají Němci půwodního u sebe, následowání pro nás hodno není. Tolik o poměru Slowanů a Němců wůbec; má-li ale p. hrabě přede wším jen na zřeteli Čechy a Němce w Čechách, jako se to skutečně zdá na str. 34, kde prawí: „ Dokud ale Slowané co do wnitřní sily a wzdělanosti zůstáwati budau pod Němci, potud musí tito wíce platiti w žiwotě jak občanském tak politickém “ — tu se zdá p. hrabě zapomínati, že dle našich dosawadních poměrů w Čechách wšechna česká wnitřní síla a wzdělanost w německé formě wězela a Němcům se připočítala, držícím násilně ( pomocí wlády ) wšechen monopol intelligence. Kdyby ale p. hrabě obyčejnau německau wesnici w Čechách porownal s obyčejnau českau, sotwa by shledal weliký rozdíl wnitřní síly a wzdělanosti! Sem též náleží to, co prawí p. hrabě ( str. 42 ) o diwadle. Neníť to tedy se strany naší ( jak se wyjadřuje p. hrabě ) „ lichá národní ctižádost aneb hledění okem záwistisým na to, co mají jiní, “ když rozličné ústawy pro sebe žádáme, které jsme až posud wlastními penězi a daněmi, wlastními silami wydržowati museli pro cizý čest a pro swau potupu, totiž pro rozmnožení důkazů, že máme mnohem méně „ wnitřní síly a wzdělanosti, “ než Němci. Wšeobecné sady nemíwají wždycky platnost; ku př. prawí p. hrabě: „ Přede wším budiž dána každému člowěku a národu stejná swoboda, by se o swých silách wywinowal. “ Byli ale dwa sausedé, kteří míwali před časy oba po čtyřech koních: při rozličných příležitostech sobě ale saused Michl poznenáhla tři koně od sauseda Waška přiwlastnil, tak že konečně má Michl sedm a Wašek jednoho koně. Nyní mají jít oba na přípřež, oba dostanau stejný náklad ( mají se o swých silách wywinaut ), a Michl se směje Waškowi, že tak pomalu jede, ba pochybuje dokonce, neuwázne-li Wašek někde w blátě. Otázka: Nebylo-li by zaslušno, aby napřed saused Michl sausedowi Waškowi ty tři ukradené koně wrátil, a pak s ním teprw o záwod jel? — Myslíme, že toto podobenstwí měl p. hrabě, spisuje třetí oddělení swé knížky, dobře na zřeteli míti, pak by byl snad ledacos wynechal a ledacos přisadil! — ( Pokračowání. )", "id": 363}
{"text": "27. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n– JCMst ráčil známau petici o podržení oktrojowané ústawy, kterau někteří zdejší měšťané s několika podpisy z wenkowa JCMsti zaslali, milostiwě přijmauti a we swé odpowědi na ni wyjádřiti se, že s potěšením z této petice poznáwá, že walná wětšina národu českého podporuje snahy jeho. Budeme snad míti příležitost, w dnešním Wečerním Listu podati tuto odpowěď JCMsti w její auplnosti.", "id": 364}
{"text": "24. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Wšechny nowiny nyní mají plno práce – obsazují a doplňují ministerstwo. Bylo by wěru hanba, abychom jenom my nechali swau hřiwnu zakopanau, zwláště když i ministerialní časopisy swé domněnky projewují. My známe již ty způsoby, jak se doplňuje ministerstwo: wezme se několik kandidátů, nasypau se sem tam do nowin a pustějí se po wlnách weřejného mínění. Proti kterému se nejwíce wyjádří wšeobecné smýšlení – ten je ministrem. Probatum est. Zkrátka my se obáwáme, že se při doplňowání ministerstwa newezme weliký ohled na wšeobecné mínění; jmen nowých ministrů ozýwá se příliš mnoho, a ku podiwu tenkráte nejwíce we wládních nowinách: tu pan Pipitz, tu pan Schmerling, tu pan hrabě Lew Thun, tu pan Kleyle, tu pan Mitis, tu pan Leopold Neumann. Wšichni najednau nemohau být jistě ministry, jmenowitě pokládáme za weliký luxus, že wládní nowiny teď najednau tři ministry oswěty nawrhují, kdežto se tak dlauho rakauská oswěta bez wlastního ministra na nohau udržela, jsauc připojena jakožto předmět mimořádný k ministerstwu, které pečuje o orbu a o dobytek. O panu Pipitzowi mluwí jen Štýrské wládní nowiny, a nepřikládáme té powěsti mnoho wíry. Pan professor Leopold Neumann jest muž, před kterým jsme měli wždycky wšechnu úctu, a o kterém také myslíme, žeby nejlépe obstaráwal záležitosti oswěty. My jsme sice wždy myslili, že bude ministerstwo oswěty odewzdáno některému Slowanu; ale prof. Neumann zdá se nám mezi wšemi jinými nejnestrannější, který rownopráwnost nebude pauze slowy, nýbrž i skutky wyznáwati. Jeho wědomosti politické i pedagogické nebude snad ani nikdo w pochybnost uwáděti. Žeby pan hrabě L. Thun byl do Wídně powolán ( jak psaly některé nowiny ) a jmenowitě co kandidát ministerstwa, newěříme ani, žeby se mu ale snad ministerstwo oswěty nabízelo, to již dokonce držíme za nějaký dobrý nápad satyrický. Pan Mitis nepochybně jakožto kandidát ministerstwa sprawedlnosti zajisté jest na swém místě jakožto dokonalý a ctihodný muž. O panu Schmerlingowi se ostýcháme úsudek nějaký pronesti, poněwadž by se beztoho powažowal jen za wýsledek našich národních předsudků. Ostatně měl p. Schmerling we Frankfurtě takowé nejisté a newděčné postawení, žeby snad nesprawedliwo bylo, posuzowati jej pauze z těch slabostí, které tam projewil. Litowali bychom též, kdyby s osobau p. Schmerlinga měla w ministerstwě našem škodliwá tauha po wplywu rakauském w Němcích nějaké posily nabýti: neboť saudíme, že hlawní aukol naší wlády „ jediné spojené Rakausko “ nikdy nebude dosažen, pokud se bude příliš mnoho koketowati s Německem. Wšechny neněmecké národy w Rakausích, to jest nesmírná wětšina, budau proti tomu wěčně protestowat. Ostatně wšak si musíme welice přáti, aby w oboru ministerstwa sprawedlnosti wšechny důležité reformy alespoň z hlawní části we skutek uwedeny byly, dříw než pan Bach odewzdá swůj portefeuille do jiných rukau. Neboť jsme si od zkušenosti a známosti p. Bacha w tomto oboru wždy welmi mnoho dobrého přislibowali. Awšak co jsau wšechny ministerské kombinace bez wětšiny we sněmu? – Teprwa budaucí sněm ukáže nám, jaké budeme mít ministerstwo.", "id": 365}
{"text": "30. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Sošky podobizny Jungmannnovy]., Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. Sošky podobizny Jungmannowy. Nebude snad nemilé milowníkům zwěčnělého Jungmanna dowěděti se, že zdejší měšťan a hostinský u „ Zlaté Husy “ na konském trhu, zaslaužilý pan Petr Fastr, jistý počet sošek jeho ( a sice těch, kde Jungmann co rektor magnificus se jewí ) ještě před podniknutím díla tohoto u mladého umělce p. Sitzbergera zakaupil a je nyní po 3 zl. 30 kr. stř. přepustiti hodlá.", "id": 366}
{"text": "12 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [překlad článku z něm. Presse], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\n– Wídeňské nowiny Presse píší následkem bitwy u Hatvanu takto: Nejistota, we které se obecenstwo o wýsledku bitwy u Hatvanu nachází, mnoho napomahá k rozšířowání přewelmi znepokojujících powěstí. ( K tomu dokládá Presse, že 34. wáleční zpráwa není takowá, aby odstranila wšechno obáwání. ) Každý dobře cítí, že při nynějším stawu německých záležitostí blaho a neštěstí celého stálu auzce spojeno jest s brzkým ukončením wálky w Uhřích. S radostí nyní každý nahlíží, že ministerstwo konečně rázně začíná rozmnožowati armádu w Uhřích. Každý ale také nahlíží, že i nejudatnější a nejsilnější armáda potřebuje šťastného wůdce, aby důstojně aučinkowati mohla. Není tedy diwu, že posawád obecné mínění nachází zpráwa, že zbrojmistr baron Welden přewezme welitelstwí armády w Uhřích, a že pol. podmaršál Wohlgemuth na jeho místo dosazen bude. My bohužel nemůžeme sdíleti toto obecné mínění. Udatný tento generál, jejž weřejné mínění za nejschopnějšího uznáwá, který by smutnau občanskau wálku brzy a šťastně ukončiti mohl, newáhal by zajisté při nynějších nutných okolnostech ani okamžení, nastaupiti tuto dráhu, která jak se ctí tak s welikau odpowědností spojena jest, kdyby mu byla podáwána takowým spůsobem, žeby se nadíti mohl, aby swé plány s potřebnau neodwislostí uskutečniti mohl. Dobřeť wíme, že není bezpečno, o těchto wěcech mluwiti. Powažujeme ale při nynějších okolnostech za zločin na wlasti zpáchaný, ještě déle mlčeti, a zapřísaháme ministerstwo, aby se žádnými ohledy, nech si jsau jakékoli, nedalo zdržeti, to činiti, co se pro blaho země za nevyhnutelné uznáwá.", "id": 367}
{"text": "17. únor 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [Poučné články], Titulek: Kapitola o kritice. (Pokračování.), Autor: Havlíček, Karel\nKapitola o kritice. ( Pokračowání. ) Nyní ale buď i nám dowoleno něco podstatného proti tomu, co se u nás obyčejně o wyšlých knihách píše ( kritikami to raději nenazweme ) namítnouti. Při těchto „ kritikách “ je hlawní potřeba míti dobrou zásobu rozmanitých planých pochwal pohotowě, a nasypati jich něco podlé okolností na wyšlou knihu. Čtenáři našich časopisů mi snad dobře rozuměti mohou, co tím míním a nepochybně již také ty otřelé fraze dobře w paměti nosí. – Takowé počínání nejenom že spisowatelstwí, zanětí tak wážné a důležité, každému a leckomus snadné a přístupné činí a tudy literaturu zjalowowati pomáhá: ale i ostatně se proti rozumu a wzděláni ducha přehrubě prohřešuje, poněwadž w tak planých panegyrikách na nic než na osobnosti ohled neberouc, o krásowědě, stylu, poesii atd. nejnesmyslnější náhledy ( z nepowážení ) rozšiřuje. Zwláště u nás, kteří jen chudou literaturu máme a jmenowitě we wěcech krásowědeckých téměř ( aspoň půwodně ne ) nic sme newywedli, kterým w mnohých welmi potřebných haluzech wěd a umění ani jedna kniha k ruce není, u nás by zapotřebí bylo, aby se aspoň příležitostně o wšem tom rozumné, nepředpojaté, užitečné náhledy rozšířily, a w obecenstwě průchodu našli. A nejlepší příležitost je k tomu w kritikách, w těch se poznenáhla wywinouti může celá krásowěda, o které až posud smýšlení panuje, jež jinák než šosáckým a wandalským nazwati nemůžeme. Jak by to ku př. kdyby o krásowědě zdrawé a prawdiwé zásady panowaly možná bylo, aby jedna strana hudebníka s jeho skladbami až do nebe stawěla a druhá až do kaluže snížowala, jako toho práwě nyní w Praze při Berliozowi příklad máme? – Již to jediné w kritikách a wůbec při mluwení o uměleckých wýtworech přesměšné jest, jak se slow „ genie a talent “ užíwá. Máme na swětě množstwí slow takowých, za které se nerozum, nesoudnost a žwatlawost rady ukrýwají, kterými slowy se něco řekne, a přec nic nepowí, jsou to jakési pohowky, na kterých se úsudek jaksi leniwě roztahuje místo pracného badání a pořádání myšlének. W žiwotě sme již tak přiwykli na titulatury a hodnosti, že se bez nich obejíti nemůžeme nikde, a následowně i w umění a w poesii miti chceme kaprály, seržanty, oficíry a jenerály, abychom před nimi dle stupně salutowati mohli. To platí hlawně o slowech „ talent a genie “ které i w nejlepším smyslu pronešené nic newyznamenáwají a kromě toho to truchliwé neštěstí mají, že se skoro nikdy w rozumném smyslu newyslowují. Jak dobře by bylo, kdyby se na ta slowa we jménu Mus nějaký interdikt položiti aneb aspoň zdržowání se jich a půst talentgeniowý uložiti mohl! Beztoho jich oprawdowí wýtečníci nerádi užíwali, a ti, kteří o nich mluwí, činíwají to obyčejně dle zásady že o tom, co nemáme, rádi mluwíwáme. Slowo talent již dokonce nic neznamená, a přihodil bych ho zrowna k starému železu wybrakowaných frazí školastické filosofie středowěké. Wyswětluje zrowna tolik, jako když se mluwí, že se bez schopnosti k widění widěti nemůže, a slyšeti, že se nemůže než skrze schopnost k slyšení atd. A kdoby řekl, že má lew talent k trhání? – Proto je lew aby trhal. A titul „ genie “ již úplně jest směšný w tom spůsobu, w kterém se dáwá. Jakého práwa má kaprál powýšowati jiné na hodnost jenerálskou? A kdo obyčejně jmenuje básníky a umělce geniami, než takowí, kteří ani básnici ani umělci ani jiného spůsobu „ genie “ nejsou. Že wšak ta slówa s mnohými jinými w husté užíwání wešla, má dobrou aspoň chytrou příčinu. Jsou na swětě wěci, kterým málo kdo rozumí, jako ku př. krásowěda, hudba a jiná umění atd., o kterých ale jest móda mnoho a obšírné mluwiti: jakých nesmyslů a mučení, by se rozumný člowěk o takowých wěcech dočísti a došlyšeti musel, kdyby se nebyla utwořila jakási asekurace. Takowá asekurace jsou některá slowa a fráze, které sice nic neznamenají, w kterých se ale tuze snadně a na oko i moudře, a, co hlawní wěc, neškodně, o wšem mluwiti dá. Což to u př. poesii neb hudbě škodí, řekneli se o někom, že jest genie neb talent, neb že má genie, ale ne talent, anebo že má jen talent a žádné genie? Kdyby ale každý bez rozumu o poesii, hudbě, malbě atd. w jiných wýznamných slowech mluwiti počal: ó ubohé Musy! wybyste se tak při tom měly, jako rozumná díwka při tlachání obyčejného jikawčitého neb fračitého lwa! A práwě můžeme pozorowat, že se o poesii a hudbě ( dwě wěci kterým esthetika až posud nejméně rozumí ), néjwíce w takowých frazech mluwíwá a píše. ( Pok. )", "id": 368}
{"text": "21. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Slovútný náš Hanka]., Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. - Slowútný náš Hanka – jak Kwěty prawí – obdržel za skwostné wydání Ewangelium Remešského a za „ Počátky starocírkewního jazyka “, které obě knihy do císařské příruční knihowny přijaty byly, od J. M. C. drahocenný prsten s brillianty. Doufáme, že tato weliká čest tomuto neobyčejnému filologowi bude podnětem k dálším hlubokým filologickým badáním, hodným takowého oslawení. H. Borowský.", "id": 369}
{"text": "5. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: Z Holomouce., Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Z Holomauce. Staw učitelstwa na c. k. universitě Holomaucké. Dne 2. Října t. r. wywolen jest za rektora magnifika wysokých škol Holomauckých p. Friedrich Franc, kanowník kláštera praemonstrátského w Nowé Hříši a c. k. profesor fysiky, za děkany tří fakult wywoleni již ku konci minulého školního roku: p. Petr swobodný pan z Matteneloit, kanowník hlawního chrámu S. Wáclawa, děkan fak. theologické, p. Jan Kopl, profesor politiky a statistiky, děkan fakulty práwnické a p. Jan Fux, prof. mathematiky, děkan fak. filosofické. Wůbec počítá universita Holomaucká 25 profesorů a 1 adjunkta se 4 řediteli. Na fakultě theologické jsau, ředitel p. Rudolf swobodný pán z Thysebaertu, biskup Tiberiassky a sufragan knížete arcibiskupa, a profesoři: p. Frant. Wieser, prof. biblického studium nowého zákona, p. Jan Kučker, prof. mrawního bohoslowí, p. Josef Malý, prof. pastoralního bohoslowí, p. Jan Lilich, prof. církewní historie, p. Jos. Kiesser, prof. dogmatiky a polemiky a adjunkt p. Josef Hanel. Profesura archaeologie a wýchodních jazyků jest uprázdněna. Na práwnické fakultě: p. Josef Helm, prov. ředitel a prof. občanského práwa, p. Ondřej Horák, prof. manského, obchodního i směnného práwa a řádu saudního; p. Theodor Pachmann, prof. římského a církewního práwa, p. Jan Kopl, prof. politiky a statistiky a p. Frant. Weiss, prof. přirozeného a kriminálního práwa. Na lékařsko-hojickém studium, ředitel: p. Frant. Spausta, krajský fysik Holomaucký, a profesoři: p. Jan Jahn, prof. anatomie a saudního lékařstwí, p. Jan Reislin, prof. lékařské speciální therapie a kliniky, p. Fr. Marquard, prof. dobytčího lékařstwí, p. Frant. Mošner, prof. babictwí, p. Frant. Hauser, prof. theor. prakt. hojictwí a očního lékařstwí, p. Martin Ehrmann, prof. příprawních wěd pro hojiče a p. Ondřej Jeitteles, prof. theor. lékařstwí. Na filosofické fakultě, ředitel p. Jan Šilhawý, universitní bibliotekář a profesoři: p. Jan Fax, prof. mathematiky, p. Adolf Ficker prof. historie, p. Friedrich Franc, prof. fysiky, p. Karel Kopecký, prof. klassické literatury, filologie a krásowědy, p. Hartmann Zeibig, prof. náboženstwí a wychowatelstwí a p. Jan Helzelet, prof. přírodopisu a spolu stawowský prof. hospodářstwí. Profesura filosofie jest prázdná. Fakultu filosofickau doplňují stawowští akademičtí profesoři: p. Aloys Šembera, prof. řeči a literatury české, p. Ant. Cargnelli, prof. řeči a liter. wlaské a p. Jos. Dubail, prof. řeči a liter. francauské. Dle národnosti jest mezi profesory 14 Němců, 10 Slowanů, 1 Wlach a 1 Francuz.", "id": 370}
{"text": "3. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [redakční sdělení], Titulek: Slovo redaktora ke čtenářstvu, Autor: Havlíček, Karel\nSlowo redaktora ke čtenářstwu. Uznáwáme zapotřebí stranu Národních Nowin a postawení tohoto časopisu ke čtenářstwu swému promluwiti. Redaktor Národních Nowin wyznati musí, že jej ke složení redakce Pražských Nowin, kterau po dwě léta byl wedl, hlawně pohnula myšlénka, že nyní za konstituce Pražské Nowiny newyhnutelně budau muset časem swým, až se wláda spamatuje, we smyslu wlády psáti. Neboť swoboda tisku, při které každému wolno jest o každém kroku wlády mínění swé přízniwě neb nepřízniwé pronésti, wšemožně toho žádá, aby wláda měla swé nowiny, které by jednání její proti odporníkům zastáwaly. Nížepsaný, ačkoliw nemíní a nechce wládě jenom odporowati, přece swobodu swého osobního smýšlení nikomu jinému zadati nehodlá, a samostatně bude wždy na wšechno, co se we wlasti děje, patřiti. Proto také staral se hned po udělení swobody nowé samostatné Nowiny zříditi. Stalo se ale, že zemská spráwa Pražská tyto nowé Národní Nowiny zwláštním cirkulářem obcím schwálila, aby si je z obecních důchodů držely. Bylať to wěc w každém ohledu přepodiwná, že wláda rekomendowala časopis téhož redaktora, který dříwe wždy u sl. auřadu za člowěka „ nebezpečně \" smýšlejícího a za buřiče platil a pronásledowán byl, protože s národem swým upřímněji smýšlel, než s wládau. Tuto podiwnost ale nyní wyswětliti můžeme. Když předešlý nejwyšší purkrabí hr. R. Stadion známau komissí k poradám utwořil, ustanowila sekce pro robotní záležitosti hlawně působením pp. Braunera a Štrobacha, že protokoly swé bude w Národních Nowinách ohlašowati, a proto požádala hr. Stadiona, aby tyto nowiny českým obcím držeti powolil a schwálil zwláštním cirkulářem. Cirkulář wyšel, ale známo, že od pp. auředníků málo kde ohlášen byl, nepochybně ze strachu před prawdau, a kromě toho c. k. pošty předplacení na naše Nowiny málo kde přijímaly, tak že nám onen cirkulář welmi málo prospěl, powážíme-li, že posud asi 1050 odbíratelů máme, kdežto jest w Čechách nejméně 6000 českých obcí. Každý dobře smýšlející, buď si on stawu jakéhokoli, uzná zajisté, že Národní Nowiny swobody tisku nezneužíwaly, neboť byla naše auhlawní zásada, že w tomto zmateném čase nesmíme bez potřeby staw proti stawu, občana proti občanu popuzowati, a proto jsme se we mnohých wěcech, které nebyly dle wůle a chutě naší, raději mírnili, jen abychom bauři přirozenau ještě wíce nerozpalowali. Odwoláwáme se na přirozený úsudek weškerého čtenářstwa swého. Přece ale nynější náš p. spráwce zemský hr. Leo Thun za užitečné uznal, ono schwálení nowin našich opět cirkulářem odwolati ( což se za nepřítomnosti redaktora přihodilo ). Tím způsobem tedy nám dlauho neswítilo slunce přízniwosti sl. wlády, a od té doby budeme se zase jenom spoléhati sami na sebe, jsauce sami swým milostiwým protektorem, a w tomto stawu si přejeme setrwati až na wěky. Myslíme skutečně, že za tento druhý cirkulář sl. wládě wíce powděčni býti musíme, než za předešlý, neboť nás pochwalau swau ( kterau jsme ale nehledaly, jak nám pp. Štrobach a Brauner, půwodcowé její, doswědčiti mohau ) snad leckde w nemilé nám a nezaslaužené podezření přiwésti mohla. Wůbec ale utwrdili jsme se tím we starém aumyslu swém, že nechceme nikdy s nowinami swými w nějakém spojení neb swazku s wládau býti, a byťby si byla wláda jakákoli, třeba auplně dle smýšlení s námi se srownáwající. Národní Nowiny budau bohdá wždy, pokud redakce naše potrwá, wěrny názwu swému, sloužiti budau jen národu, bez ohledu na wšechno ostatní. Bude-li ale wláda naše tak jak posawád pokračowati, přinuceni budeme chowati se auplně jako nowiny opposiční. H. B.", "id": 371}
{"text": "26. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: [otisk a překlad článku z Österreichisches Lloyd], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nDne 20. října. ( Oest. Ll. ) Náš staw je bohužel posud ten samý, i je den ke dni práwě tau jednotwárností nesnesitelnější. Nejistota o nejblíže příšti budaucnosti tíží na wšech myslech, oslabujíc wšeliký wzlet ducha, wšeliké hnutí účinnosti, wšeliký pocit radosti aneb bázně. Jako chmúrná, nepochopitelná, demonická moc, jejíž bytnost, zámysly a síly jsau nepowědomé, swírá nás úžeji a úžeji do železného náručí příwal bodáků a děl hrnaucích se na nás od západu, seweru i jihu; úžeji a úžeji stahuje se pas kolem našeho města. Prwní diwé nadšení, jenž dne 6. a 7. hnalo mládež a mužstwo do boje a we zbraň — ochablo a pohynulo; ohniwé oko, z něhož swítila chuť k boji a pud k činu, hledí slabě a zasmušile do nejblíže příští budaucnosti; chřest zbraně a rachot bubnů po ulicích umlknul a postaupil místo žiwotu, jakého dříw nikdy neznáno w žiwé Wídni a jejž jen w městech padlé welikosti aneb w opuštěných residencích widěno; opuštěny jsau dílny našeho průmyslu, bez kupců krámy z části otewřené, a wšechny žíly našeho obchodu na wenek podwázány. Lidé chodí jedni jako omámení, pohybujíce se již celé dny w úzkém oboru jen jedné myšlénky; druzí plni zloby w srdcích, horšíce se nad zdlauhawým ničením tak nesmírných sil; jiní opět plni auzkostliwé starosti o prostředky k užiwení-se w nejbližších dnech. Obecní radda hledí s leknutím na blízkau práznotu wšech kas, nesmírné útraty, které město denně na se uwaluje, a nemožnost, wywléci se snadným spůsobem z této sítě, kterau z počátku sám pomáhal přásti s takowau ochotností. W zasmušilém tušení widí, jak ozbrojenost wšeho lidu bez rozdílu činí odzbrojení w příští době nemožným, kdežto se wyrownání w pokoji bez odzbrojení ani nedá myslet. Kamkoli se obrátí, wšude smutné obrazy. W Holomauci rozhněwaný mocnář; we Wídni lid, který den ke dni pozbýwá wytrwalosti, chutě a důwěry; okolo Wídně od hodiny k hodině rostaucí tlupy cwičených wojínů; — na wýchodě, z Uher, zhasnul papršlek naděje. A sněm není w lepším postawení. Jako meč Damoklesůw wisí nad jeho hlawau při každém hlasowání nebezpeč, že není schopen uzawírati, poněwadž stále se menšící počet audů sotwa přesahuje jedním nebo dwěma hlasy potřebný k uzawření počet 193 hlasů, a každé wen wyjití jednoho poslance celau poradu může zniwečit. Nad to mu došla již chuť a energie, s jakau se zdál na počátku hnutí toho ujímati, docela, protože sám začíná zaufat nad wítězstwím a nemá zmužilosti, aby se dal na stranu tu nebo onu. Polowičatost, která byla na wšech posud swržených ministerstwích a wšechny dosud dočkané rozhodné doby způsobila, toto wěčně smlauwání se wšemi stranami, aby se žádnau nepřišlo se do třenice, bezedný nedůstatek státnické maudrosti a mužné silné wůle leží jako kletba oslabujíc a zničujíc na shromáždění sněmowním. Předstawíme-li si welkolepé obrazy přenesmírného a stálého rozwinu sil obywatelstwa wíc než půl milionowého, weliké oběti, které se přinášejí a ještě přinesau — a pak wstaupíme do sálu sněmowního a slyšíme to prázné mluwení, jaké wede 200 lidí mezi sebau, do jichž rukau je položen osud 20 milionů, musí se každý Rakušan hanbau zardít nad swau chudobau energických a zároweň wzdělaných občanů, musí třikrát proklíti čas a wládu, která wychowala takowéto pokolení.", "id": 372}
{"text": "24. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [redakční sdělení o předplatném], Autor: Havlíček, Karel\nS počátkem záři přijímá se předplacení na Národní Nowiny, a sice buď měsíční na září se zásilkau za 1. zl. stř., nebo až do konce tohoto roku ( čtyrměsíční ) za 4. zl. stř.", "id": 373}
{"text": "10. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Pozvání na poradu], Autor: Havlíček, Karel\nNíže podepsaní poslancowé říšského sněmu zwau swé w Praze přítomné saudruhy, aby se dnes w jedenáct hodin k důležité poradě sešli do welkého sálu městské raddy. W Praze dne 10. října 1848. Palacký. Rieger. Pinkas. Thiemann. Nebeský. K. Hawlíček.", "id": 374}
{"text": "6. duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [výsměšné ujištění ministerských novin, že k pádu Slovanské Lípy nedojde ], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Již několikkráte jsme čtli — wždy s úsměchem — radostné plesání ministerských časopisů, zwláště Lloydu, Oesterr. Korrespondent a Prager Ztg. nad brzkým pádem Slowanské Lípy. Celá ta strana, kterau tyto časopisy zastupují, widauc některé události w těchto posledních dnech, kterým nerozuměla, a neznajíc blíže naše domácí poměry, myslila již, že mezi naší stranau wypukla nějaká nebezpečná roztržka a že následkem toho klesne spolek Slow. Lípy. Musíme k weliké žalosti takowých pánů napřed ohlásiti, že jsau we welikém omylu. To, co se za posledních dnů we Slow. Lípě dálo, nesměřuje k aupadku této společnosti, nýbrž ještě k wětšímu wzrůstu a k wýdatnějšímu působení. Maličké jen strpení až k wolbě nowého wýboru, a uwidíte hned, že Slowanská Lípa jenom se sesílí a rozmnoží nástroje swé, a že pak bude o prawdu tím, čím má býti, centrum weškerého snažení národu českého, a tudy pak mnohem odpornější wšem nepřátelům a nepřízniwcům jeho, protože jim pak nikdy z nedůstatku obezřetnosti nezawdá příčinu a zbraň proti sobě do rukau, a že tím znaleji bude pak wybírati prostředky swé, aby se neminuly cíle. Tedy jen malé strpení, ministerská strano! Opposice ještě žije a tuží se.", "id": 375}
{"text": "23. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Výstraha]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Wýstraha. Mnozí lidé, a mezi nimi někteří nejisté powěsti, počali nyní pod rozličnými zámínkami činiti sbírky po městě, zneužíwajíce k tomu nynějších trochu pomatených okolností. Redakce těchto listů žádá tedy wšechny, kteří snad w ní nějakau důwěru mají, aby takowým sběratelům ( byť si sebe šlechetnější aučel udáwali ), neposkytowali nižádných peněz, leč by se wykázali sběratelé hodnowěrnými swědectwími. Redakce těchto nowin powažuje za powinnost swau w pochybnost bráti šlechetnost oněch pánů a paní, kteří we wlastenecké horliwosti žádné jiné přednější powinnosti neznají, než hned peníze sbírati.", "id": 376}
{"text": "16. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [Tři zprávy z Moravy], Autor: Havlíček, Karel\n‒ Z Brna 7. ledna. Zdejší školní radda měla w posledních dnech prosince a na začátku ledna porady. Uzawřelo se, zadati žádost ministerstwu o rozšíření oboru činnosti, tak sice, aby se wztahowala na wšecky školy, wyjímajíc wysoké. Pak se nawrhlo ministerstwu: 1. Aby bylo na wšech 10 gymnasiích w Brněnském okresu slowanské ( t. j. česko-morawské ) řeči co předmětu řádnému wyučowáno, a aby při obsazowání učitelských stolic na ty ohled brán byl, kteří by schopni byli, wyučowání w jiných, obzwláště filologických předmětech, až bude slowanská řeč moci být uwedena o [ co ] řeč wyučowací pro jiné předměty; 2. aby byly náboženstwí, zeměpis a dějepis na wýhradně slowanských gymnasiích w Kroměříži a Strážnici již letos w slowanské řeči přednášeny; 3. aby byly zřizeny nižší gymnasia we Freiburku, kde již fondy od měšťanstwa připraweny jsau, a jedno w Brně s nadwládajícím slowanským žiwlem; 4. aby byly odporučeny školní knihy od Pražského wýboru zawedené, dokud jiné wypracowány nebudau. W Holomauci se přednášejí začátkem roku 1849 matematika, přírodopis a filosofie w druhém odděleni prwní lyceální školy w slowanském jazyku. ‒ Z Holomauce wyprawuje konst. list směšný wýjew s n owinami „ Frankfurler Oberpostamtszeitung “ na Morawě. Redakce jejich anebo snad někdo jiný rozposlal do mnohých čistě morawských míst wýtisky řečených nowin na ukázku, s auplným udáním jména a oby [ obydlí ] přijimatele, ba mnohá čísla na recepisy nechala doručiti. Sedláci neuměli na celých nowinách čísti jiného nic než: „ Frankfurter “, i domníwají se, že poslání jejich je Bůh wí jaká demonstrace. W Dubu strhlo se auplné zbauření mezi sedláky, nikdo nechtěl recepis podepsat a wšichni žádali s wýhrůžkami, welkými, aby celé nowiny Frankfurtu se wrátily. W Kojetíně, Ždáru a Hulíně byly podobná hnutí. ‒ To z Morawy. Redakce Nár. Now. wí z wlastní zkušenosti, že i w Čechách před nowým rokem do míst zcela českých, jmenowitě jednomu hospodskému a knihaři, poslány byly řečené nowiny na ukázku zrowna z Frankfurtu s auplným udáním jména a obydlí. Zajisté to byl nákladný, ale marný nájezd z Němec na Čechy! ‒ Z Brna 11. ledna. Wčera přiwezli sem asi 200 zajatých Maďarů, jenž přijdau do pewnosti do Čech. Nejwíce widěti bylo mezi nimi mladíky 16 ‒ i 17leté bídně ošacené a omrzlé; též několik wětších pánů jelo w kočařích z nádraží, owšem pod dohlídkau.", "id": 377}
{"text": "31. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [překlad zprávy vídeňských novin], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nWídeňské Nowiny přinášejí následující auřední článek: W plánu studií lékařských a ranařských nejw. rozhodnutím od 10. února 1804 potwrzeném wyslowena jest rownost wšech universit w rakauském mocnářstwí. Jediné co se týká university Wídeňské, ustanoweno jest, že se doktoři, chirurgowé, porodníci a lékárníci, graduowaní na jiných universitách, chtíce wykonáwati praxi we Wídni, napřed musili podrobiti tak nazwané repetici na lékařské fakultě univ. Wídeňské. Příčina tohoto nařízení záležela w tom, že Wídeňská lékařská a ranařská fakulta poskytuje wětších prostředků ke wzdělání nežli která jiná w mocnářstwí; i mělo se tím zároweň zameziti, aby se nenasadilo příliš mnoho lékařů a ranářů we Wídni. Co se týká příčiny této druhé, tuť jsau owšem jiné cesty, na nichž by se lehčeji mohla zahraditi. Příčina prwní ale wždy zůstane prawdiwau, porownáme-li zřízení fakulty lékařské we Wídni s jinými fakultami w mocnářstwí. Wýmínku w tom činí Praha. Universita Pražská slyne zaslauženau powěstí, že wědy we wšech stranách a směrech zastupuje, a auplnost fakulty lékařské a ranařské na universitě této poskytuje dokonalé upokojení, že osoby na ní lékařsky wzdělané mají dostatečnau spůsobilost k wykonáwání praxi, k němuž jim akademický grad, tam dosažený, práwo dáwá. Prohlédaje k poměrům těmto nařídil JCMst. na náwrh prozatímního ministra weř. wyučowání, aby universita Pražská za samostatnou prohlášena a s universitou Wídeňskau w dokonalou rownost postawena byla, a aby podle toho wyslowené we stud. plánu od r. 1804 přezkaušowání na Wídeňské lék. fakultě pominulo u doktorů, ranhojičů, porodníků a lékárníků, w Praze graduowaných.", "id": 378}
{"text": "30. listopad 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Kočárek (Pokračování), Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nKočárek. ( Pokračowání. ) Kromě něho bylo u generálského oběda několik jiných šlechticů, ale ti nestojí za řeč. Ostatní byli samí důstojníci od téhož pluku i dwa stabs-oficíři: plukowník a dosti tučný major. Sám general byl weliký a tlustý, jinák ale dobrý předstawený, jak říkali o něm důstojníci. Mluwil dosti hlubokým, důstojným basem. Oběd byl neobyčejný a dokazowal, že kuchař od wčerejška nic nejedl a čtyři wojáci s noži w rukau pracowali celau noc pomáhajíce mu dělati frikasé a želé. Neskončenost láhwic dlauhých a krátkých, překrásný letní den, okna otewřená, talíře s ledem na stole, roztřepané předkošilky pánů w rozhalených fracích, rozmluwy přes kříž, zahlušené generálským hlasem, a zalíwané šampaňským — to wšechno se hodilo k sobě. Po obědě wšichni wstali s příjemnau obtížeností žaludků, a zapáliwše si dýmky s dlauhými i krátkými trubkami, wyšli se šálky káwy w rukau přede dwéře. „ Wida, teď se můžeme na ni podíwat — prawil generál — „ buď tak dobrý můj nejmilejší “ doložil, obraceje se k adjutantu swému, obratnému mladíku příjemného wzezření: „ poruč aby sem přiwedli hnědau kobylu! Můžete se pak přeswědčit. “ Tu generál natáhl s dýmky a wypustil kauř: „ není ještě jak náleží wyčištěna; proklaté městečko, ani zde není pořádné maštale. Kůň je puf! puf! welmi hezký! “ „ „ A dáwno Waše Prewoschoditělstwo! puf! puf! ráčíte ji mít? “ “ prawil Čertokucký. „ Puf! puf! puf! pu... puf! ne tak dáwno; teprw jenom dwě léta, co jsem ji wzal z hřebince. “ „ A ráčili jste ji obdržet již objezdněnau aneb jste ji teprwa zde ráčil objezdit? “ „ Puf, puf, pu, pu, pu,.. u.. u... f, zde “ wyřkna toto zmizel celý generál w kauři. Zatím z maštale wyskočil woják, slyšeti bylo dupot kopyt, konečně se objewil druhý s černými ohromnými kníry weda za uzdu wzpínajícího a plašícího se koně, který najednau zdwihna hlawu málem nezdwihl do wýšky na zem přisedajícího wojáka i s jeho kníry. „ Nu, nu! Agrafena Iwanowna! “ prawil weda ji přede dweře domu. Kobyla se jmenowala Agrafena Iwanowna: silná a diwoká jako jižní krasawíce ( vrazila kopity do dřewěného wýstupku a najednau se zastawila. Generál spustiw dýmku počal se spokojeně díwat na Agrafenu Iwanownu. Sám plukowník sejda dolů wzal Agrafenu Iwanownu za hubu. Sám major poklepal Agrafenu Iwanownu po noze, ostatní zamlaskali jazyky. Čertokucký sešel s wýstupku a zašel za ni. Woják stoje prosto a drže uzdu hleděl obdiwowatelům zrowna do očí, jako by chtěl mezi ně skočit. „ Welmi welmi krásná! — prawil Čertokucký — jak náleží kůň! a račte dowolit, Waše Prewoschoditělstwo! jak pak chodí? “ — „ Krok má hezký, jenom že... čert wí... ten hlaupý lékař dal jí jakési pilulky, a tu již po dwa dni pořád kýchá. “ „ Welmi, welmi krásná! A máte-li pak, Waše Prewoschoditělstwo! přiměřený ekipáž? “ „ Ekipáž?... ale wždyť je to jízdecký kůň! “ „ Wím to, ale ptal jsem se Waše Prewoschoditělstwo! proto, abych zwěděl, máte-li i k jiným koním přiměřený ekipáž? “ „ Nu, ekipáží nemám dostatek. Abych wám prawdu powěděl, již dáwno si přeji míti nynější módy kočárek. Psal jsem strany toho swému bratrowi, jenž jest nyní w Petrohradě, ale newím, pošle-li nebo ne? “ „ Zdá se mi, Waše Prewoschoditělstwo! — podotknul plukowník — že není lepších kočárů nad Wídenské. “ „ Máte prawdu, puf, puf, puf! “ „ Já mám, Waše Prewoschoditělstwo! wýborný hočárek, oprawdiwau Wídenskau práci. “ „ Který? ten na kterém jste přijel? “ „ O ne; to je tak do jízdy, zwláště pro mé cesty, ale ten jest to ku podiwu, lehký jako pírko, a když do něho sednete, zrowna jako by wás, račte odpustit Waše Prewoschoditělstwo, chůwa w kolíbce haupala. “ „ Tedy snad netluče? “ „ Welmi, welmi pokojný; podušky, péra, to je wše, jako by bylo na obrázku wymalowáno. “ „ Dobře, dobře. “ „ A co se do něho wejde! já aspoň Waše Prewoschoditělstwo, newiděl jsem ještě takowý! Když jsem slaužil, směstnalo se mi do truhlic deset flašek rumu a dwacet liber tabáku. Kromě toho měl jsem sebau asi šestero uniforem, prádlo a dwa šibuky, Waše Prewoschoditělstwo! nejdelší, a do kapes se wejde celý býk. “ „ Dobře, dobře! “ „ Dal jsem za něj Waše Prewoschoditělstwo čtyry tisíce. “ „ Podle ceny musí být hezký; kaupil jste jej sám? chybějící uvozovky „ Ne, Waše Prewoschoditělstwo! přišel jsem k němu náhodau. Kaupil jej můj přítel, dobrý člowěk, saudruh mého dětinstwí, který by se Wám jistě zalíbil; my jsme spolu jako bratří, moje, twoje, wšechno jedno. Wyhrál jsem jej od něho w kartech. Líbí-li se Waše Prewoschoditělstwo! učiniti mi čest a poobědwat zejtra u mne, podíwáme se zároweň na ten kočár. “ 382 „ Newím, kterak na to odpowědít. Já sám jaksi... Snad již dowolíte s pány oficíry. chybějící uvozovky „ I pány oficíry zwu nejuctiwěji. Pánowé! budu si pokládati za welikau čest, budu-li mít radost, widěti wás we swém domě. “ Plukowník, major, a ostatní důstojníci poděkowali uctiwými poklonami. „ Jsem toho smýšlení Waše Prewoschoditělstwo, mášli co kaupit, kup již něco hezkého, máli to být oškliwé, raděj toho nechat. Tak to je u mne, a když mi zejtra učiníte potěšení, ukáži wám některé kusy, které jsem sám zawedl w oboru hospodářském. “ General se podíwal a pustil z ust kauř. Čertokucký byl nad míru spokojen, že pozwal k sobě pány oficíry; již zavčas poraučel w hlawě swé paštiky a omáčky, díwal se welmi wesele na pány oficíry, kteří také ze swé strany jaksi zdwojnásobnili k němu přátelstwí swé, jak jim bylo widěti z očí a z malých pohybů těla na způsob polupoklonů. Čertokucký nyní wystupuje jaksi swobodněji, i hlas jeho se jaksi změkčil: jako býwá, když jím potěšení wládne. „ Pak se, Waše Prewoschoditělstwo, seznámíte s mau manželkau. “ „ Welmi rád “ prawil general hladě si kníry. Nyní se chtěl Čertokucký zrowna zdwihnaut domů, aby se připrawilo zawčas wšechno k přijetí hostí na zejtřejsí oběd; wzal již byl klobauk do ruky, ale jaksi podiwně se přihodilo, že ještě zůstal na nějakau chwíli. Zatím již byly po pokoji rozestaweny stolky k hraní. Brzy se usadila celá společnost po čtyrech k whistu a rozdělila se do rozličných kautů generalowých pokojů. Přinesly se swíce. Čertokucký dlauho newěděl, máli si sednaut aneb nemáli si sednaut k whistu. Ale když jej pp. oficírowé počali zwát, zdálo se mu welmi proti prawidlům společenským odřeknauti jim. Sedl si. Najednau se octnula před ním sklenice s punčem, kterau zapomena se, i hned wypil. Sehraw dwě hry našel Čertokucký opět u ruky sklenici punče, kterau také, zapomena se, wypil, prawě jenom „ mám již čas domů páni, wěru čas “. Ale opět sedl ke druhé partii. Zatím ale rozhowor w rozličných kautech pokoje počal býti zcela samostatným. Hráči byli dosti mlčenliwí, ale nehrající sedíce na diwanech stranau, wedli swau řeč. W jednom kautě stabsrotmistr, podložiw si pod bok podušku s dýmkau w zubech wyprawowal dosti swobodně a wýmluwně swoje zamilowané příběhy, a owládnul dokonce pozorností sestaupiwšího se okolo sebe haufce. Jeden nesmírně tlustý šlechtic s kraťaunkými rukami, podobnými poněkud dwěma wyrostlým bramborům poslauchal s neobyčejně sladkým pohledem, a jenom časem se namáhal sáhnauti kraťaunkau rukau za swá široká záda a wytáhnaut odtamtud tabakerku. W druhém konci zosnowala se dosti ostrá hádka o cwičení eskadronském, a Čertokucký, který již w tuto dobu po dwakrát místo dámy byl hodil kluka, najednau se počal plésti do cizých řečí, a křičel ze swého kautu: „ we kterém roce? “ aneb „ u kterého pluku? “ nepozoruje, že se někdy otázka dokonce nehodila k řeči. Konečně několik minut před wečeří přestal whist, ale pokračowal ještě we slowech, a jak se zdálo byly wšechny hlawy plny whistu. Čertokucký se dobře pamatowal, že wyhrál mnoho, ale rukama newzal nic, a wstana od stolu dlauho stál jako člowěk, nemající w kapse šátek. Zatím podali wečeři. Samo sebau se rozumí, že we wínách nebyl nedostatek, a že Čertokucký skoro nechtíc si musil někdy nalít do sklenice, proto že u něho na lewo i na prawo stály láhwice. Howor se zawedl za stolem welmi dlauhý, ale byl podiwně weden: plukowník slaužiwší ještě při bitwách r. 1812 wyprawowal o takowé bitwě, jaká se nikdy nepřihodila, a potom, newí se z jaké příčiny, wzal zátku od láhwice a wstrčil ji do nákypu. Zkrátka když se počali rozjíždět, byly již tři hodiny, a kočí musili wzít několik osob do náručí, jako uzle zboží, a Čertokucký při wšem swém aristokratstwí sedě w kočárku tak nízko se kláněl, a s takowým kywáním hlawy, že přijeda domů měl we knírech dwě bodláčí bambulky. Doma wšechno spalo; kočí sotwa sehnal komorníka, jenž doprowodil pána přes salon, odewzdal panské, za kterau se Čertokucký lecjaks dostal až do spálně a lehl si wedle swé mlaďaunké a hezaunké ženy, ležící welmi wnadně w bílém jako sníh nočním oděwu. Šramot powstalý pádem pana manžela na postel probudil ji. Natáhla se, zdwihla oči, zčerstwa zamhauřila, pak prohlédla s poluzlostným úsměwem; ale widauc, že jí tentokrát dokonce žádnau lásku projewiti nechce, ze zlosti se obrátila na druhau stranu, a položiwši čerstwau twář na ruku brzy po něm usnula. ( Pokračowání. )", "id": 379}
{"text": "13. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Co jest Obec?, Autor: Havlíček, Karel\nCo jest Obec? ( Pokračowání. ) Tak jako wšechny ostatní wěci lidské na swětě nemůže být obec žádna úplně dokonalá, to jest jinými a pěknějšími slowy řečeno: Člowěk jest ustawičného zdokonalowání schopen, tak že si wždy, byť by w jakémkoli stawě byl, jiný dokonalejší a pěknější mysliti a k němu směřowati může. Kam ale wšeliká obec směřowati má, který jest její účel, na to odpowěď wšeobecná jest welmi snadná. Účel obce musí býti napomáhati, by každý její občan skrze obec účele swého člowěčenského snadněji a co možná nejdokonaleji dosáhnul. Obec sama, jako obec, nemůže mít žádného wlastního účele, nýbrž jenom jednotliwí audowé její mají každý účel swůj, to jest, obec jest pro občany, ne pak občané pro obec. Ačkoli toto poslední již wícekrát twrzeno, ba w mnohých obcích i skutečně uwedeno bylo ( jako we Spartě a i nyní we mnohých absolutních zemích ): přece každý hned lehko widěti může protismyslnost takowé zásady. Proč člowěk do obce wstupuje než ku prospěchu swému? sice by mu lépe bylo o samotě žíti. Když ale obec sama občana pohltí, jeho jen co prostředku bůhwí k jakým účelům užíwá, tu jest obec sama wlastně jeho nepřítel, a on do obce wstaupiw práwě tomu za oběť padne, čemu se wyhnauti chtěl wstupuje do obce, t. j. nežije na swětě, jak by měl, sám pro sebe, nýbrž co nižší tworowé žije pro jiné. Máli se wšak zewrubněji udati aučel obce, snadno se we třech slowech zahrnauti může, kteréž jsau jistota, pokrok, a swoboda občanů; obec totiž má poskytowati občanům swým co možná nejwíce bezpečnosti proti wšelikému jim hrozícímu zlu ( jistota ), má jim poskytowati co možná nejwíce a nejsnadnějších prostředků ke wšelikému pokroku w dobrém ( pokrok ), neobmezujíc wšak při tom bez newyhnutelné potřeby swobodu jejich. Čím wíce podáwá obec občanům swým jistoty, pokroku a swobody, tím dokonalejší jest, žádná wšak obec, co swět swětem bude, nepodá úplnau jistotu, nejwyšší pokrok a úplnau swobodu. Zapotřebí wšak bude o každém z těchto tří účelů dobré obce něco obšírněji podotknauti. Jistota. Jsauť wěci na swětě škodliwé a užitečné. Slowa tato jsau arci každému pochopitelná a dodáwáme jen tolik, že je zde béřeme w nejširším smyslu bez ohledu na morálku t. j. mezi škodliwosti klademe i nemrawné a zlé. Skoro wšelikému škodliwému na swětě můžeme se buď uhnauti, aneb pakli se uwarowati nelze, aspoň následky jeho co možná nejwíce buď zastawiti, neb umírniti a neb aspoň nahraditi. Škoditi nám mohau buď jiní lidé, buď my sami sobě, buď osud. Jiní lidé nám škodí buď násilím, buď lstí. My sami sobě škodíme obyčejně z nerozumu a nechtíc, někdy wšak i z dobrého rozwážení a naschwál. Osud nám škodí tak zwanau náhodau ( ku př. kdyby koho nějaké těleso padajíc 402 porauchalo, neb kdyby jmění ( peníze ) ztratil, práci nenašel atd. ) buď nehodau žiwelní ( elementární ) ohněm, wodau, wojnau, zwířaty atd. často wíce neb méně s nějakau menší neb wětší winau naší, aneb konečně nedůstatkem přirozeným ku př. mrzáctwím, nemocí, slabotau, stářím, blbostí atd. Z toho práwě řečeného bude nyní wyplýwati wšeliký aučel a wšeliká powinnost obce. Proti wšelikým těmto škodám má nám obec co možná nejwíce jistoty a bezpečnosti podáwati: obec má každau škodliwost buď nemožnu učiniti a zabrániti, aneb aspoň dle možnosti zastawiti, umírniti aneb nahraditi. K jistotě w obci tedy náleží, abychom nejen proti wpádu nepřátelskému odjinud silni byli, nýbrž aby ani doma w obci nikdo silnější slabšího utiskowati nemohl a nesměl, buď si to již utiskowání jakékoli; a proto má být w obci dobrý řád, pořádek a dohlídka, proto jsau w obci úřadowé, aby chránili slabšího proti silnějšímu. Rozumí se tedy, že tím méně auřadowé sami koho utiskowati mají, neboť jak písmo prawí, „ když sůl nebude slaná, čím budeme soliti? “ Rowněž tak má obec i proti lstným a podwodným škůdcům občany swé hájiti podwod buď již dobrým zřízením zameziti, aneb aspoň silnými tresty škůdce takowé we strachu držeti, je pilně wyhledáwati, k náhradě nutiti, a když nahraditi nemohau, aspoň trest jejich tak zříditi, aby časem swým aspoň nějakau náhradu buď obci za wýlohy, buď těm, kterým uškodili, podati mohli. Ku př. jisto jest, že se pracowitý člowěk nejen užiwiti, nýbrž i jmění si ušetřiti může. Budiž tedy škůdce tak dlauho k práci a k šetrnosti nucen, až nahradí tolik, kolik škody způsobil atd. Opět se tu samo rozumí, že tím méně obec sama ( a neb organy její, úřednictwo ) občany swé lstně šiditi, je buď we jmění neb w čemkoli jiném zkracowati má, snad zneužíwajíc důchodů zemských k jinému než k čemu určeny jsau aneb wšelijakým jiným spůsobem, jak zde nesnadno jest wypočítáwati. Rowněž proti škodám, které by si kdo sám z nerozumu, z nedostatku příslušných wědomostí atd. způsobiti mohl, opatřiti jej má obec, a wšak aby se swoboda bez potřeby neobmezowala, neboť člowěku jinák za rozumného a dospělého uznanému swobodno býti musí, pakli že chce i samému sobě uškoditi jakýmkoli spůsobem, jenom když wýslowné powinnosti swé tím neruší a jiným zároweň tím proti jejich wůli neškodí. Bezpečnost ta a jistota proti wšelikým škodám, které od jiných lidí w obci násilí neb lstí nám hrozí, poskytují obyčejně obce nejstarostliwěji, a zwláštní úřadowé ustanoweni býwají weřejné bezpečnosti, ačkoli tu ještě i w nejlépe zřízených obcích welmi málo prospěchu nalezáme. Již ale obrana proti cizincům, ačkoli welmi draze přijde občanům ( udržowání wojska ) býwá obyčejně málo platná, tak že by snad žádný nepřítel občanům tak neuškodil, jak jim škodí wýlohy tak welikých wojsk. W ostatních ale ohledech obyčejně welmi málo obce občanům swým prospíwají. ( Pokračowání. )", "id": 380}
{"text": "30. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Očekávaní účastníci slovanského sjezdu], Autor: Havlíček, Karel\n[ Očekávaní účastníci slovanského sjezdu ] [ tři hvězdičky ] Dnes odpoledne asi o 4. hod. přijede z Wídně k slowanskému sjezdu 159 aučastníků, mezi nimi 24 Jihoslowanů ( Vraz, Karadžiť ) a 30 Poláků; ostatek Slowáci, Slezáci, Morawané a Češi.", "id": 381}
{"text": "12. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 11. října, Titulek: [překlad polemiky z němčiny], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\n— Proti známé chautce „ Lloydu “, aby totiž se stala změna w oktrojowané ústawě, wystaupila také zdejší „ Deutsche Zeitung a. B. “ Píšeť takto: Lloyd má při swém jednání hlubší politické aumysly ( nežli totiž projewuje ), které wšak znamenitě se liší od těch, které my máme. Má totiž myšlénku auplné centralisace. Rakausko wšak sestáwá z tak rozličných dílů, že jest zde centralisace dle francauského spůsobu nemožná, a že jednotliwým zemím jakási samostatnost ponechána býti musí. Nám se zdá býti sestawení hořejší komory dle oktrojowané ústawy její nejzdařilejší částí. Takowá hořejší sněmovna wyrůstá takřka ze zwláštních poměrů Rakauska, a nějaká jiná byla by jako bylina w zahříwárně, z cizího kraje k nám přenešená. Jen takowý sněm bude sprawedliwým obrazem říše rakauské; neb w dolejší sněmowně bude zastaupen národ sjednocený, w hořejší sněmowně bude wšak zastaupena rozmanitost národů. My, Němci w Rakausku, musíme se pewně držeti foederace wýslowně w hořejší sněmowně, jakož i druhých, ačkoliw k našemu žalu jen zřídka w oktrojowané chartě wyslowených zásad foederativních, neboť nesmíme se spustiti myšlénky na znowuzrození Německa, i musíme si tedy uchowati možnost, w nowězrozeném Německu swé místo zajmauti. “ Sdělujeme toto místo proto, poněwadž z něho patrno jest, w jakém smyslu pan dr. Makowička „ Deutsche Zeitung “ redigowati bude. —", "id": 382}
{"text": "21. srpen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Příklad úřednického slohu, Autor: Havlíček, Karel\nPříklad úřednického slohu. Na důkaz že před císařem Josefem II. ještě mezi úředníky w Čechách němčina tak naskrz nepanowala, podáwáme zde saukromý dopis úředníka Kralowé-Hradeckého k rychtáři Třebechowskému, sdělený nám w orig. ochotností W. P. Brandeyse, kaplana Třebechowského. Jakau zkaženau čestinau se wšak psalo, nejlépe z dopisu samého poznáme, který i co do obsahu podiwný a poněkud směšný jest. psáno starším pravopisným systémem Maudrý a Oppattrný Wzlasstie Wažený Pane Collego! Dobrže gým powiedomo gest, kterak Tak u nas w Domnie Ssatlawným gýstý zgistenecz gmenem Matieg Tikla pod datum 4 Juný 1773 od zdegssiho Mnoh. Wzaczt. Magistratu ex Capite Homicidij k Smrtj, a To pržedne w Kužý ržený, pak Kolem lamaný do Kola wpletený, a wizdwyženj pak na Tim samým Ssibenicžka wýstawena, prowas na ny powiessen bytj ma, odsauzen gest byl, ninj wssak od Wys. Slaw. Krag. Appellatij Ta sama Sentencze Confirmirowana, a dne wcžeregssiho To gest 27. Julý gemu publicirowana, a w budauczý Patek To gest 30. July c. a. na niem wýkonana bytj ma. A Poniewadž P. Collega gak zde w Hradczy przý przedesslý Execuczý Tobiasse Formana gest byl, gest žadal, bý se gemu, kdiž Takowa Execucze s Matiegem Tiklau konana bude, Toho powiedomost ucžinila. Procžež Wzaczt. Waženemu P. Collegowj gmenem Czeleho Prawa Richterniho To same w znamost uwadým, a spolu invitirugj, pokudž by lybost byla by nas pržý Tom Smutným dýwadlu dne patecžniho pržytomnostj Swau potiessily, neb bez Toho snad Kunn geden pro nie Tak gak gindy pržebyde, a gým k Službam statj bude. Cžehož se Tiessicze we wssý zdworžile ucztiwostj zustawam. Wzlasstie Waženeho P. Collegý Sig. w. Hradczy Kralove d. 28. Julý 1773. k Službam wolný Jan Joz. Hrodek Prawa Richtaržskiho Actuar. P. S. Žada se P. Collega, poniewadž Tam u nych Rýbný Krag gest, a spisseg Tam negake Ryby gako y Raky wdustatku dostaný gsau a Ta Sama Execucze w den Patecžny pržypadne, by Tak dobry byl, a Ty negaky Ryby gako y Raky sebau wzitj a skrz niekoho pržynestj datj sobie nestižyl, pak czo kosstowatj budau s podiekowanim zaprawime, na ktere Ryby, a Raky spolu P. Collegu ucztiwie zuweme, neb se po Tak Smutný Tragedij mezy sebau wyrazitj, a obweselitj musýme. Procžež žadame skrz pržy Tomneho ucztiwie za odpowied. Adie. Nápis psaní s wrchu: Wzlasstie Waženemu Panu N. Sedlakowi Dobrzie Zazlaužilemu Rychtarzi Tržebechowskýmu k dodanj do Tržebechowicz.", "id": 383}
{"text": "17. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Co jest Obec?, Autor: Havlíček, Karel\nCo jest Obec? ( Pokračowaní. ) Zwláště proti wšelikým nehodám osudu nepodáwají obce občanům swým pražádné jistoty, a podáwajíli někde nějaké, děje se to wždy jenom mimořádně a jako wýjimkau. Tak ale práwě nejkrásnější stránka občanské wzájemností zanedbána jest. Powažujeme to, a snad wším práwem, za nejpřednější a nejpěknější wlastnost člowěka, že hoře swé a radost, zlé i dobré s jinými sdíleti, a tak sám sobě i jiným neštěstí ulewiti, a štěstí rozmnožiti může. Wždyť i na některých zwířatech widíme, že slabší od silnějších podporowány býwají. A člowěk, jenž rozumem swým určen jest, osud swůj ( aspoň z části ) říditi, neměl by pojistiti sebe a jiné na wšelijaké rány náhody? Čím méně člowěk záwisí od náhody ( tak zwaného osudu ), čím wíce sám pánem jest osudu swého: tím skwěleji objewuje se we swé důstojnosti. A práwě obec, co weliká společnost, nejwíce schopna jest učiniti člowěka neodwislým od náhody; neboť kde owšem nepostačí síly jediného člowěka, důstatečna jest síla mnoha lidí spojených. Práce, pod kterauž by každý jednotliwý klesl, jest spojené síle mnohých jenom snadnau hračkau, a škodu, kteráž by každého jednotliwého zahubila, ani neucití mnozí, když ji wšichni společně ponesau. Diwno jest wěru, že práwě tato stránka w obci až posud téměř zcela zanedbána byla. Skoro každý jednotliwý občan cití autrpnost při nehodě jiného člowěka, béře w ní účastenstwí, pomáhá mu, ale obec ( wšichni dohromady ) necití pražádné útrpnosti, chladně widí občany swé hynaut, w něštěstí padat, aniž jim ku pomoci přispíwá!? Jest to wěru podiwné zablauzení ducha lidského. Ani o chudé, o mrzáky, nemocné atd. nepečuje obec ( stát ) a cokoli se pro ně w obci děje, nejde od celé obce, nýbrž jen od jednotliwců neb jiných společností w obci. A i tu není péče o takowé nešťastníky důstatečná, síly k tomu určené ( owšem také malé ) rozstříkají se na tuze malé částky, tak že wšude trochu a nikde důstatečně nepomáhají. Hospitály ( t. j. útočiště pro churawé a mrzáky ), domy chudých, sirotčince ústawy pro slepé, hluché, němé, nemocnice, blázince atd. jsau obyčejně jen nedůstatečné, a kromě toho se jen zřídka od obce wydržují. Též o sirotky nepečují obce skoro pra nic a co se pro ně od obce děje, jest pauhé jméno, aneb jim často škodí wíce než prospíwá. Nikdo mi nenamítej, že obce pečují o sirotky služebníků swých ( auřadníků ), poněwadž otcowé jejich o obec zásluhu mají. Zdá se mi, že každý občan, kdo po celý žiwot znamenité daně platí, ale často málo co neb pra nic za to od obce neužije, wětší zásluhy má o obec, než služebník obce, jenž za swau práci placen jest. ( Pokračowání. )", "id": 384}
{"text": "6. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel\nŘíšský sněm. * * * W Kroměříži dne 4. pros. Dnešní sezení otewřel w nepřítomnosti presidenta Smolky, který se s deputací do Holomauce a do Prahy odebral, vicepresisident Mayer o [ tři čtvrtě]10. Před čtením protokolu se děkowal Mayer komoře za proukázanau mu důwěru, která ho na čestné místo presidentstwí powolala. Jak obyčejně se četl napotom protokol předešlého sezení. Na to oznámil písař Streit, že až dosawád 362 poslanců k sněmu říšskému wywoleno jest. Přítomných w Kroměříži je 309, mimo to je jich 9 na dowolenau, ostatní se až dosud ještě nedostawili. Mezi jinými žádal také poslanec Halbern ze Stanislawowa poznowu na dowolenau, poněwadž ale, jak se seznalo, po celý čas trwání sněmu říšského teprw třikráte we sněmowně přítomen byl, uzawřelo se, aby wyzwán byl, buď za 8 dní do Kroměříže přijeti aneb swůj mandát složiti. Finanční ministr Kraus na to komoře oznámil, že státní rozpočet pro budaucí rok již dáwno wypracowaný jest, a že jej pauze pro nepřízniwé okolnosti poslancům až dosawád předložiti nemohl. Poukazuje na weliké obtíže, které se mu při wypracowání tomto w cestu stawěly, dokládal, že mu pro rozdílnost událostí ani možná nebylo, něco zauplna určitého komoře podati, hlawně z té příčiny, poněwadž dosud poměr státu k obcím neurčitý jest. Státní rozpočet pro budaucí rok obnáší něco přes 101 milionů. Příjmy státní w budaucím roku ale budau obnášeti pauze tolik, že se ještě 49 milionů k nim dosaditi musí, aby se potřebných 101 mil. zaopatřilo. Těchto 49 milionů jest hlawně k tomu zapotřebí, poněwadž wojsko o 31 milionů wíce zpotřebuje než jindy. Na státní stawby ku př. železnic se z nich zpotřebuje 12 milionů. To ostatní připadne dílem k zaprawení státního dluhu, dílem k oprawení auřadů a pak co náhrada za robotu, na kteréž náhradě také stát podílu míti musí. Za příčinau toho, aby se při rozdělowání daně hlawně sprawedlnosti zadost učinilo, a pak aby se příjmy státní co možná jen wydáním jeho, beze wšeho utiskowání občanů, wyrownaly, chce ministerium finanční wšelijaké změny w ohledu na daně způsobiti a jich se týkající náwrhy co nejdříwe sněmu předložiti. Tyto změny jsau: Na zhotowowání cukru z řípy se wysadí posud nestáwající daň. – Zápowěd přiwážení zboží z ciziny do Rakauska se poznenáhla zruší, hlawně z toho ohledu, aby se w poměrech průmyslních nějakého spojení s Německem docílilo. Za tau příčinau se ale cla dle potřeby zjinačiti musí. – Akcis na kořalku se o něco zwýší, taktéž i domowní daň ( Gebäudesteuer ). Mimo to se zawede daň z příjmů ( Einkommensteuer ) ( hlučný potlesk ) a pak se patřičné změny stanau w ohledu na zákony o kolku, o taxách a o allodizowání lenních statků. Tyto změny by příjmy státní o 21 mil. do roka zwýšily. Naproti tomu jest ale zapotřebí, aby se gruntowní daň, která w rozdílných provinciích také rozdílná jest, tak že brzy 20 procent, brzy zas 18, 17, až i jen 8 obnáší, přiměřeně usjednotila, tak aby wšudy 16 procent počítala. Sůl má býti lacinější, akcis z mauky a z wařiwa se má w ohrazených městech zrušiti, daň z wína přiměřeněji uspořádati. – Osobní daň se také zruší. – Hra w lotterii, která státu 2,500.000 zl. ročně wynášela, také přestane ( hlučný potlesk ). Uskutečnění těchto změn zmenší ale státní příjmy k 5 mil. do roka, tedy wynesau wšecky změny tyto ročně na 16 mil., a dle toho zbýwá k zaprawení nadjmenowaných 49 mil. okolo 33 mil. zl. Aby se tyto zaprawiti a poměr státního pokladu k banku přízniwěji uspořádati mohl, žádal fin. ministr powolení kreditu na 80 mil.zl. – Vicepresident Mayer ponawrhl, aby se náwrh min. Krause finančnímu wýboru k posauzení odewzdal. Zemialkowski na to podotknul, že wláda to přání wyjádřila, aby se sněm přede wším jiným wypracowáním konstituce zabíral, tuto ale že ho sama z úlohy jeho wytrhuje. Swoboda nás, pokračowal dále, dosti krwe a peněz již stála, a my přece až po tuto dobu nic jistého nemáme. Občané rakauští tedy budau chtít wěděti, zač platiti mají, a z té příčiny ponawrhuji, aby se o tomto náwrhu ministra finančního teprw po ukončení konstituční listiny rokowalo. Prato ponawrhnul, aby se tento náwrh Zemialkowského finančnímu wýboru k poradě odewzdal; Jonák ale byl naproti tomu, poněwadž prý to pauhá formální otázka jest, co takowá finančnímu wýboru nepřináleží a dle jednacího řádu rozluštěná býti musí. Plaček požadowal, aby se samému konstitučnímu wýboru ponechala. Borrosch podporowal náwrh finančního ministra, dokládaje, že když se konstituční listina w skutku ukončí, sněm říšský budaucího roku to práwo míti bude, aučty z nadřečených 80 mil. požadowati; w protiwném pádu ale žeby na tom nic nezáleželo, jestli to sněm powolí neb ne. Žádal tedy, aby se náwrh finančnímu wýboru odewzdal a aby wýbor tento o něm sněmu za tři dni referowal. Löhner namítal, že lhůta třídenní malá jest, a ponawrhowal, aby se wýboru žádná lhůta neurčowala. Borrosch na to podotknul, žeby wýbor tímto způsobem poradu swau tak dlauho prodlaužiti mohl, až by konstituce hotowa byla, žeby tedy žádal, aby za 8 dní sněmu wýsledek swé porady sdělil. Na náwrh Demlůw se přikročilo k dennímu pořádku stran náwrhu Pratowa a Zemialkowskowa. Náwrh pak Mayerůw s amendementem Borroschowým byl přijat. Dle určeného pořádku denního se mělo pokračowati w třetím člení jednacího řádu, poněwadž ale vicepresident Mayer sám o něm referuje, tedy žádal, aby se i to na budaucí sezení ponechalo a k čtení petic přikročilo. Náwrh tento se přijal; awšak nebylo tu opět žádného referenta z wýboru pro petice. Sezení se tedy o 12. hod. skončilo. Denní pořádek pro budaucí sezení, we čtwrtek totiž o 9. hod. jest ten samý, co pro dnešek určen byl.", "id": 385}
{"text": "23. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel\nŘíšský sněm. * * * Sezení dne 21. pros. trwalo až do 8. hod. wečerní. Auplnau zpráwu pro krátkost času nejsme s to podati. – Četly se po prwé základní práwa, a sněm uzawřel jednohlasně, že se k druhému čtení připustiti mají. Jsau skoro w té samé formě, jak je podal wýbor w náwrhu. Podáme je w brzce, jak jsau wyšly z porad odborůw. Feifalik dal zpráwu, že pět audů konstitučního wýboru pracowalo o ústawní listině, co se w odborech o základních práwech rokowalo. Šuselka projewil žádost, aby se u wypracowání a poradě o ústawě co možná rychle pokračowalo, aby na celau listinu dne 15. března budaucího roku se přisáhati mohlo. – Napotom se jednalo o powolení kreditu na 80 mil. Náwrh na jich powolení byl na konci wětšinau hlasů přijat. – Sezení sněmu odloženo jest na den 3. ledna, w kterémž čase ministerstwo záležitosti Wídeňské doufá moci uspořádati. * * * Z Kroměříže dne 20. pros. Sezení se otewřelo o [ čtvrt]11. Po přečtení protokolu sezení předešlého, který beze wší změny za prawý uznán byl, oznámil president Smolka, že poslancowé Schmiderer ze Štýrska a Fischer z Dolního Rakauska swůj mandát složili; napotom, že wýbor konstituční základní práwa již wčera k tisku zaslal, a že poslancowé Hain a Rieger za referenty konstitučního wýboru při poradě o základních práwech zwoleni jsau. Čtyry interpellace byly oznámeny; ministrowé, kterých se týkají, nebyli ale w komoře přítomni. Na žádost poslanců je kázal president předčítati. Interpellace, kterau se poslanec Kromer na ministra obchodu obrátiti chce, zní w smyslu tomto: Z trůnní řeči při otewření sněmu říšského wyswítá, že jsau přátelské poměry mezi Rakauskem a Španělskem opět obnoweny. Rozepřemi, které před tím mezi naší a tamnější wládau panowaly, utrpěl nemálo průmysl rakauský, nejwíce ale zhotowowání skla, kterým si welká část obywatelstwa w okolí České Kamnice swau wýžiwu wydobýwá; poněwadž wláda španělská welmi wysoké clo na dowážení skla z říše rakauské do Španěl wysadila. Za taulo příčinau se tedy Kromer ministra obchodu a 864 weřejných prací tázal, jestli obchodnické záležitosti rakauské we Španělsku patřičně zastaupeny jsau. Druhá otázka jeho se týče zcela jiného zástoje, jestli totiž ministerstwo pří železných dráhách topení s uhlím na místo topení s dříwím zawésti hodlá, poněwadž by to méně wýloh stálo. Posl. Sieber se chce tázati ministra finančního, jestli by se zawedením přiměřeného cla na dowážení krajků z ciziny do Rakaus zhotowowání toho samého zboží w Českém Rudohoří wýnosnějším nestalo, a tak bídě a nauzi tamnějšího obywwatelstwa, které si pauze tímto způsobem a pak hornictwím swau wýžiwu wyděláwati musí, odpomoci nemohlo? Lomnicki poukazuje w interpellaci swé na to, že mnoho sedláků w Haliči již před 30ti lety swá pole k wystawění komerciální silnice ponechati musilo, a že až dosawád žádné náhrady za to neobdrželi. Krajští auřadowé že již mnohonácte komissí k wyšetření toho odeslali, ty ale že se wždy jen s nepořízenau nazpět odebraly. Táže se tedy ministra finančního, zdali se s tím srownáwá, aby stát těmto sedlákům nejen kapitál, za který pole jejich stojí, nobrž i také auroky za ta wšecka léta zaplatil. Posléz se čtla interpellace wíce poslanců Dolnorakauských na ministra wnitřních záležítostí strany wšeobecného odzbrojení tamnější národní gardy. Tážau se ministerstwa, jestli s tím srozuměné jest, jestli toto jednání wlády wojenské za konstitučním práwům přiměřené uznáwá, jestliže jednání toto dále podporowati zamýšlí, jestli ministerstwo obywatelstwu tamnějšímu zbraň, kterau k swé wlastní obraně zapotřebí mají, ponechati hodlá, a konečně jakým způsobem jim odňatau zbraň wynahraditi chce? Na to se přednášely referáty o wolbách. Wolba Františka Hawlíčka jesl za prawau uznána; protesty proti wolbám poslanců Goie, Sidona a Fritsche se zawrhly. Dle ustanowení pořádku denního se přikročilo k wolení presidenta. Než započalo, ponawrhnul Ulepić, aby se pro udržení pořádku wolba tím způsobem děla, že jeden písař jména poslanců čísti a druhý od nich cedulky přijímati bude. Náwrh tento se přijal. W prwním hlasowání bralo 332 poslanců podílu. Absolutní wětšina hlasů obnášela tedy 167. Smolka obdržel 143, Strobach 130, Mayer Kajetán 58 a Hagenauer 1 hlas. Žádný z nich neměl tedy absolutní wětšinu hlasů, na žádost presidenta Smolky se mělo k druhému hlasowání přikročiti. Poslanec Schuster z Centrum ponawrhnul ale, aby se 10 minut na rozmyšlenau powolilo. ( Náramný hluk ze wšech stran, mezi tím hlasy: ne! ne! – ano! President zwonil k pořádku. ) Klaudy se odwoláwal na jednací řád, w kterém stoji, že když některý poslanec před hlasowáním o 10 minut na rozmyšlenau žádá, a náwrh ten od desíti poslanců podporowán jest, se o tom náwrhu hlasowati musí. Brestl proti tomu namítal, že se to před hlasowáním státi musí, nyní ale že se již jednau hlasowalo, a za příčinau tau že ustanowení toto w pádu nynějším žádné platnosti nemá. Hlasowalo se tedy o náwrhu tomto. Wětšinau hlasů prošel náwrh na 10 minut na rozmyšlenau. Při druhém hlasowání odewzdalo 326 poslanců swé cedulky. Absolutní wětšina hlasů obnášela tedy 164. Z těchto obdržel posl. Strobach 161 hlasů, Smolka 160, Mayer Kaj. 5. Neměl tedy opět žádný z nich absolutní wětšinu hlasů. Poněwadž se tedy po třetí hlasowati musilo, oznámil president Smolka, že se dle ustanowení jednacího řádu nyní jen o Strobacha a Smolku, kteří wětšinu hlasů pro sebe mají, hlasowati může. Wýsledek třetího hlasowání byl následující: Na hlasowání bralo podílu 323 poslanců; tři cedulky byly prázdny. Absolutní wětšina hlasů obnášela tedy 162. Strobach obdržel 166 a Smolka 157 hlasů. Strobach se stal tedy wětšinau 9. hlasů presidentem. Strobach děkowal na to komoře za proukázanau mu důwěru, a prawil, že wywolení swé za presidenta powažuje za uznání té sprawedliwosti, dle které si za času swého předešlého presidowání wždy bez ohledu na národnost počínal. Připowídaje, že i budaucně swůj auřad tak jak dříwe zastáwati bude, skončil o podporu prose tím, že ho to welice těší, že se dříwe při jeho presidowání poddanost zrušila a sedlák se swobodným stal, a že se nyní opět při jeho presidowání o konstitucí wyjednáwati bude. ( Tleskot. ) Smolka se děkowal za wšecku mu prokázanau podporu po celý čas jeho presidentstwí, dokládaje, že s tím powědomím to čestné místo opauští, že seč jen byl, se o to staral, aby wždy prokázané mu důwěře zadost učinil. ( Tleskot. ) President Strobach oznámil na to, že se dle denního pořádku k wolbě dwau vicepresidentů přikročiti má. Pražák ponawrhnul, aby se 10 minut na rozmyšlenau ponechalo. Szábel ponawrhnul celau hodinu. Prwní náwrh se přijal. Wýsledek skrutinium byl následující. W hlasowání bralo 233 poslanců podílu. Absolutní wětšinau 213 hlasů byl za prwního vicepresidenta Dobblhof zwolen. Z ostatních hlasů obržel Hasselwander 11, Šuselka 3, a 6 jiných poslanců po jednom. Dobblhof wystaupiw na tribunu, byl hlučným a dlauhým tleskotem ze wšech stran přiwítán. Prawil, že posud jen malého podílu w parlamentárních pracích měl: pročež že ho také wywolení jeho za vicepresidenta welice překwwapilo. Ubezpečowal sněm, že w každém postawení s nejlepší wůlí a wší silau na blahu wlasti pracowati bude. ( Tleskot. ) Za druhého vicepresidenta jest mezi 241 hlasy wětšinau 130 Hasselwander wywolen. Bretis měl 102 hlasy; ty ostatní hlasy se na wíce stran rozpadly. Hasselwander se děkowal za tu důwěru a prawil, že ho to welice těší, že jeho spolusok laké Tyrolan jest, a že on pocházeje ze stawu selského této hodnosti došel. – Skrutinium wolby čtyr pořádatelů se ponechalo přednostenstwu. Sezení skončilo o 4. hod.; budaucí jest zítra w 9 hodin. Denní pořádek jest: Čtení protokolu dnešního sezení, referát o wolbách, prwní čtení základních práw a druhé čtení náwrhu finančního wýboru.", "id": 386}
{"text": "7. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [druhá část úvodu redaktora], Autor: Havlíček, Karel\nWčera ráno ohlásil nám w Praze nejwyšší pan purkrabí na rozích welikým písmem, že J. M. C. ustanowiti ráčil J. C. W. arcikníže Františka Josefa, nejstaršího syna J. C. W. arciknížete Františka Karla, za místo wladaře ( Statthalter ) u nás w Čechách, jakožto důkaz lásky k nám. Ačkoli J. W. C. arcikníže František Josef jest pán příliš mladý wěkem ( narozen 18. Srpna 1830 ), přece nepochybujeme, že podporowán od swobodomyslných a národu swému wěrných rádců potřebám našim dobře porozumí. O dobré wůli tohoto prince nepochybujeme proto, že již rodina celá J. C. W. arciknížete Františka Karla dobře proslulá jest strany swobodomyslnosti. Daufáme také, že rodina našeho budaucího zemského přednosty pro národ český wětší sympathie chowá, aspoň se synowé J. C. W. arciknížete Františka Karla, když nedáwno po zemi naší cestowali, s wšemožnau šetrností chowali k národnosti naší. Jisto jest, že národ pamětliw bude každé i sebe menší šetrnosti, která národnosti naší w čas ponížení prokázána jest; ačkoli se nyní, kde se okolnosti změnily, nemůžeme spokojiti pauhými maličkostmi a zdwořilostmi. Sem náleží také jeden krok nynějšího místopurk mistra Pražského, který nám na rozích ohlašowal před několika dni, že J. M. C. král náš poručil zříditi w Praze jednu českau hlawní školu. Diwili jsme se welice panu místopurkmistrowi, že takowau maličkost na rozích ohlašowal. Jsme ubezpečeni, že ne jedna, nýbrž několik set českých škol zřízeno bude w Čechách; kam bychom přišli, kdyby jsme měli každau na rozích ohlašowat? Aneb snad nás chtěli tau zpráwau, že budeme mít w Praze také jednu českau normálku, upokojit?! Pánowé! nečiňte sobě a nám takowau nečest, a nedržte nás tak sprosté mysli. Lew hladowý owšem i muchu polkne, ale nezasytí se – nespokojí se! Red. W tomto pádu můžeme nyní, když nám co swo bodným mužům wolno jest, myšlénky swé projewiti, J. W. C. budaucího zpráwce naší země pozorná učinili na býwalého našeho zpráwce, nynějšího palatina uherského arciknížete Štěpána. Mnozí snad budau mysliti, že tento princ odešel z Čech oplakán, a že nás zanechal w zarmaucení pro ztrátu jeho osoby: w čem je zajisté potwrdí články w některých časopisech německých plné zármutku, nářků a zaufalosti. Naše české časopisy mlčely — byla tenkrát censura, a Kdo si nechtěl hubu spálit, Musel mlčet nebo chwálit. Red. Ale můžeme na swé swědomí ubezpečiti, že nikdo rozumný nedal se zaslepiti powrchností arciknížete Štěpána a mnohými sladkými slowy: rozumní dbají jenom na čin a skutek, berauce slowa za pauhý material konversace příjemné, která se wšak nehodí pro potřeby zemské. Wšichni rozumní tázali se jen po skutcích J. W. C. arciknížete Štěpána pro dobro země naší, po blahodějných reformách atd., a těch se tuším příliš málo shledalo. Jisto jest, že se nic důležitého nezměnilo za wladařstwí arciknížete Štěpána; co nás hnětlo dříwe, hnětlo nás i později, a jenom sprostý lid, neumějící hledět na wěci okem zkušeným, wěřil pochlebníkům, kteří chwálu nemírně roztrušowali. Co se národnosti české týče, chowal se zwláště arcikníže Štěpán tuze obojetně, o čem spisowatel tohoto článku w jednání o průmyslowau školu českau sám osobně se příliš nemile přeswědčil. Zkrátka jisto jest, že wšichni rozumní odcestowawšímu nyní na kwap purkmistru Pražskému rytíři von-Müllerowi ono pochlebenstwí příliš zle wykládali, že pojmenowal Wlaský plac Štěpánským. Pochlebníci ( diwná wěc ) pochlebují jenom žiwým welmožům. Za jeden den stál nápis „ Štěpánský plac \" místo Wlaského, a co jsme se nyní již napsali, aby se jmenowala Jezowitská ulice Karlowau a ještě posud straší nás starý nápis. Arci, král Karel již není žiw, nerozdáwá řády a netwoří Excellence a rozličné druhy raddů! Red. Zásluha, klerá se arciknížeti Štěpánowi odepříti nemůže, jest lidumilownost jeho k chudým, o které jistě welmi pečowal nešetře jmění swého. Přáli bychom si srdečně, aby se J. C. W. nowému spráwci naší země tento list náš do rukau dostal, neboť wěříme, že welkým pánům prawda jest nejwzácnější: pohybujíce se wždy mezi swým auhořowitým dwořenínstwem, neznají nikdy skutečný swět, na který hledí wždy jen skrze swé zwláštní skla připrawená od služebnictwa swého. Spisowatel těchto slow zajisté chowá welikau úctu k rodině J. W. C. arciknížete Frant. Karla zwláště pro sympathie, které ukazowal wždy k národnosti české, a práwě proto přejeme si, aby syn jeho shledal w nás wšechnu chwálu, aby se připrawil u nás k welikému aukolu mocnářskému. Práwě proto ale nebudeme nic chwáliti, než co chwalitebné jest, abychom snad ještě my pochlebenstwím swým nepřekáželi dobrému. Co již nyní chwáliti nemůžeme, jest titul budaucího zpráwce naší země; auhlawní starost našeho budaucího sněmu musí býti, aby arcikníže František Josef nebyl místowladařem ( Statthalter ) w Čechách, nýbrž místokrálem ( Vicekönig ) celé koruny naší. Praha potřebuje tak místokrále jako potřebují Uhry palatina a jako potřebowalo Wlasko naše místokrále. Pauhý wladař newede dwůr, pauhý wladař jest auředník; místokrále přeje si celý národ, a wedle něho odpowědné ministerstwo. H. B.", "id": 387}
{"text": "31. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: V Praze dne 31. října, Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 31. října. H. B. – Nowý časopis „ Oesterreichische Reichszeitung “, který bude od 15. listopadu we Wídni wycházeti wedením p. dr. Landsteinra, býwalého redaktora Presse, rozeslal již swá předběžní oznámení. Dle tohoto také nás došlého oznámení budau to weliké nowiny, wšechny záležitosti weřejného žiwota a literatury w sobě obsahující, a roční cena we Wídni 12 zl. stř., se zásilkau poštowní přes 16 zl. stř. Co se směru tohoto časopisu týče, není z ohlášení sice nic patrno, poněwadž se tam slibuje „ jen pradwa prawda “. „ Co ale jest prawda? “ tázal se již Pilat pána Ježíše a nedostal odpowědi. Od té doby také jest welmi těžko wěděti, co jest prawda, a každý swé smýšlení za prawdu wydáwá. Z rozličných okolností saudíme ale na jisto, že Oesterreichische Reichszeitung bude orgán ministerský, owšem ale tak chytře wedený, že pro nezaswěcence welmi těžko bude ministerské nitky pohybující jím poznati. To jest jisto, že p. Landsteiner odstaupil od redakce „ Pressse “ Presse jen proto, že nechtěl dělat oposici proti ministerstwu, a to také jest patrno, že Presse od té doby, co p. Landsteiner z redakce odstaupil, mnohem upříměji a zjewněji proti ministerstwu wystupuje. W mininiserských časopisech ( k. p. Prager Zeitgu ) také čteme od té doby časté wyjíždky na Presse; prawí se tam, že se p. Landsteinerem wšechno ztratila, že od té doby jest docela špatná atd., řeči, kterým každý wtipný člowěk porozumí. Zároweň čtli jsme w ministerských nowiuách nowinách welikau pochwalu p. Landsteinra a naději pewnau na jeho budaucí Reichszeitung - okolnosti, z kterých alespoň my pewně saudíme na oddannost p. Landsteinra k nynější wládě.", "id": 388}
{"text": "17. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 14. srpna. Š. Horáček, poslanec z Písku, zadal o propuštění, kteréž mu powoleno bylo. Ministerstwo bylo hned poukázáno, nowau wolbu pro ten okršlek rozepsati. Obracíme při této příležitosti zřetel pánů woličů na Gauče, Fr. Hawlíčka, Klieberta, Ruperta, Friče. Jenom, pánowé, ňákého s hlawau, neb bezhlawých čítá sněm již tolik, žeby mohl Dunaj s nimi zastawit. A pak probůh jen žádného radikalistu od wčíra. President oznámí, že we čtwrtek se budau wolit nowí přednostowé, an měsíc již minul. W dnešním sezení bylo několik welmi zajímawých interpellac. Löhner: Mettrnich nemůže sice ze swého auřadowání zpotahowán býti k zodpowídání, neb byl sluhau absolutního mocnáře, ale musí aučty skládati jako každý odstupující auředník, jak s penězi hospodařil. Wěděl bych tedy rád, co již ministr w tom pádu učinil, a zda na panstwí Plasy pamatowal, které až posud zadlužené není. M. Kraus dělí tentýž náhled s interpellantem a míní w té wěci zakročiti. Smolka četl cirkulář krajského auřadu w Zolkiewě, w němž se národním gardám zapowídá, mimo jejich místa zbraň a uniformu nositi. Kteří by proti tomu jednali, mají zadrženi a od krajského úřadu buď s eskontau neb předepsanau rutau na Lwowské komando nár. gardy odesláni býti. Chce tím jenom ukázati, jaká je w Haliči wláda, jak by ráda u lidu národní gardu w podezření uwedla. Ptá se, zda to následkem ministerského rozkazu? Doblhoff: Událost ta není mu známa a příčí se zrowna těm zásadám, které by ohledem na národní gardu rád zachowané měl. Děkuje za zpráwu a přislibuje, že se o ostatní již postará. Reimershofer: Wrchní we Wisowicích zadal, by jedno místo ( myslím že Lípa ) zbraň wydalo, a když se to nestalo, poslal pro dragony, nechal prohledat wšecky domy a zbraně pobral; zda to porušení domowního práwa se na wyšší rozkaz stalo? Doblhoff: Dokud není wěc auředně dokázaná, že nemůže nic dělat. Demel poslal na swé komitenty psaní, kteří ho otewřené obdrželi. Pochybuje, žeby se tajemstwí psaních zachowáwalo. Zda se to při zapakowání stalo, měli by být pozorny. Ministr wnitřních pochybuje, že by se to jinak bylo stalo, než při pakowání. Finanční ministr: že opětowaně rozkázal tajemstwí psaních ctíti. Před několika dnima že se mu stejný pád udál, wyžádal si psaní a přislíbil wyšetřowání zawedsti. Löhner: Držejí se prov. sněmy, které se konstitujícími zowau, a uzawírají. Konstitující sněm říšský a provinciální je přece contradictio in adjecto. Táže se tedy, které sněmy se již od března držely, a které posud pohromadě jsau, kdo jich powolal a co jich účel. Jaký způsob zastaupení lidu, a jak se mají uzawření jejich k uzawřením říšského sněmu. Žádá, by ministr akta o tom na stůl komory položil. ( Druhá otázka byla stranu Swornosti, kterau již znáte. ) Ministr wnitřních přislíbil w budaucím sezení to zodpowídati. Ministr wálky sdělil, že Radecký s Karlem Albertem příměří na 6 neděl uzawřel. Při té příležitosti žádal Selinger ( z centrum ) o slowo, a wynašel we swém panegyriku plném otřepaných floskulích armádu až k nebi. Nawrhuje, by komora debatty ponechala ( ne, ne ) a jednohlasně prohlásila, že wojsko s swými cnostmi (? ) o wlast si zásluh dobylo! Národowé uznáwají udatnost jeho. Prosí presidenta, se shrom. zeptati, zda s ním sauhlasí ( ne, ne; ano, ano ). Centrum powstalo celé, lewice celá a prawice nazwíce ostaly sedět. Na denním pořádku byl Kudlichůw náwrh; mluwili Trojan, Schneider, Popiel a Peitter. Trojan: Můj předchůdce wyjádřil se, že nemluwí ani pro náwrh, ani proti sněmu, nobrž o něm. Já mluwím pro a proti, owšem s modifikacemi. Musím se již napřed přiznati, že ostýchawě na tribudu tribunu kráčím, a že zwláštní city wřau w ňádrech mých. Mé narození, mé příbuzenstwí mě upomíná, že stawu powinnowaných náležím; k nim jsau sympathie mé obráceny. Dáwno již jsem byl jmín za nepřítele aristokratů. Tudy ta auzkost, tudy to obáwání, že nebudu snad tak bezstranný, jak toho wěc sama žádá a w takowém shromáždění se sluší. My jsme zástupci wšech tříd lidu, wšech jeho interessů, musíme se tedy nad wšecky strany postawiti, bychom nepředpojatostí, nestranností a sprawedlností důwěru osprawedlnili, která se w nás klade. Přede wším se jedná o to, by se wšem osobní swoboda tak rychle, tak auplně co možná nawrátila; w tom punktu jsme wšichni srozumění. Ale myslel-li by kdo pozornost naši na to obraceti, že jednotliwé zákony ráz porobstwí na sobě nesau, tak musím podotknauti, že již w březnu pro Čechy odstraněny byly. Nicméně zbýwá ještě mnoho k přání, a den ten budu žehnati, kde toto dílo dokonáno bude. Tlačím tedy na to, by wšecky zákony zrušeny byly, které se obmezení osobní swobody poddanosti týkají. Při tom se nám namítají 3 otázky: 1 ) která obmezení jmění čili majetnosti mají hned, 2 ) která bez a která proti náhradě mají wyzdwižena býti, a 3 ) z jakých pramenů a jakým způsobem se má náhrada dáti? Ale ty otázky již zodpowídali jiní dosti obšírně. Co namítali, že w mnohých krajích nemůže sedlák nic nahraditi, již pro zřídkost peněz myslím, že peníze jsau jen prostředek wyrownáwací, a čím wětší cenu mají, tím lacinější jsau ostatní wěci. Přijde jen na to, by se prawý poměr našel, by žádné straně ublíženo nebylo. – Mluwilo se o potlačowání, o křiwdě, kteráž sedláku po tak dlauhý čas činěna byla; ale křiwda s jedné strany neuděluje žádnému práwo, tím méně zákonodárci, nowau křiwdu činiti. Ohrazuji se a mé komitenty, jako bychom chtěli rownau mírau měřiti, stejné stejným spláceti. Při wolání po swobodě nesmíme hlasu práwa přeslechnauti. Práwo jest jen tenkrát práwem, když na strany se neohlíži; když mu jedno, zda kroesus, zda žebrák před ním stojí. – Připustíme-li, že poddanosti poměr ani tenkrát platnost nemá, když na úmluwách spočíwá, pak jsme zrušili wšecky záwazky, wšecky úmluwy, které jsme s mocnějšími uzawřeli. Praweno, že jiný cit přebýwá w národu, jiný w člowěku jednotliwém; tomu odpírám a prohlašuji ke cti mých komitentů, že nic neslušného, nic darowaného nepřijmau. Praweno, že proti lidské hodnosti to, prodati člowěka za otroka; owšem když sebe prodá, nikoliw ale když swé jmění buď prodá, bud buď zadluží. Robota je fakticky zrušena, nenechme swědomitého déle trpěti. Neníť při ní tak welkých těžkostí, nespočíwáť na zákonech, ačkoliw je ními regulowaná, nýbrž jen na privátních úmluwách. Náhrada musí být ale náhrada slušná. Nahražowati má powinowaný, neb on jest ten, který získá. Mluweno, by stát nahražowal; ale jak přijde k tomu ten, který žádné břímě nenesl, neb se dříwe již wykaupil? A do jakého stawu by finance přišly, nemusím ani připomínati. Horní práwo přál bych míti ponechané, bychom tím hornictwí nezkazili. Winohorní práwo splýwá s desátkem. Ku konci musím též zmíniti: jeden dep. žádal, bychom woláním jmen hlasowali, by zwěděl swět, kdo ještě ty potlačowatelé podporuje. Co se mně týká, nejsem proti tomu, ať zwí národowé rakauští, ať zwí swět, že Češi tak wraucně práwo milují, jako swobodu.", "id": 389}
{"text": "10. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Kam to musí vésti - poznámka., Autor: Havlíček, Karel\nKam to musí wésti? Článek tento zaslaný nám od muže o weškerý pokrok w naší wlasti welezaslaužilého tím radostněji tuto klademe, že se úplně srownáwáme s každým slowem w něm pronešeným. Red.", "id": 390}
{"text": "21. červen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Advokáti v New Yorku]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. - New-Yorkské nowiny oznamují: Kdosi wypátral po dlauholetém studium zdejšího adresního kalendáře, že w Nowém Yorku žije 1000 advokátů, 259 dohazowačů peněz a 110 lékařů na zuby. Srdce nás musí bolet, pomníme-li, co tu musí býti saudů, nauze o peníze a bolení zubů, aby tolik lidí mohlo od toho žiwu být. - Sotwa že swět přestal železnice a parní wozy za diwy powažowati, již se stáwají na nich nowé diwy — arci jen w Němcích. Na železnici mezi Magdeburkem a Lipskem udělal si skřiwan — jak německé nowiny píší — pod kolejí hnizdo, u Oschersleben’u zahnizdil se pod nákladním wozem konípásek, samice seděla mezi jezděním pokojně na wejcích, a sameček prý často podél wozů polétáwá!! Wěř, kdo můžeš. - W městečku Nördlingeně w Říši byla slawnost, k níž se mnoho lidí z okolí sešlo. Ulice byly plny lidstwa, w tom weběhla mezi množstwí zplašená jalowice a mnohý wolal o pomoc. Náramný to powstal hluk, který i hospodského zděsil, tak že před dům wyběhl a k lidu hrnaucímu se wolal: „ Pánowé, u mne je más piwa jen za 12 krejcarů! “ ( Musíme totiž wědět, že se na některých místech w Německu pro zdražení piwa lid zbauřil a hospodám okna wytlaukal; tedy tento pán něco podobného očekáwal od powstalého hluku. ) - President Amerického Saustátí p. van Buren byw na swé cestě po západních krajinách r. 1841 s wozem přewržen, stál až po kolena w blátě. Tu se rozzloben tázal wozky, proč zkácel? Chladně odpowěl tento: „ Již s jedenácti členy sněmowny jsem přewrhl, i ziskal jsem jejich hlasy pro stawení státní silnice do těchto krajin, presidenta jsem ale nikdy ještě newezl, i musel jsem použít této příležitosti, abych wyplnil powinnost swau k západním krajům a snadnému veto předešel, kdyby se o powolení stawby silnice řečené jednalo. “", "id": 391}
{"text": "8. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Literární oznámení, Titulek: Království české statisticky., Autor: Havlíček, Karel\nKrálowstí České statisticky-polohopisně popsané od J. A. Dundera. 1. Díl. Kraj Plzeňský. We w. 6. str. 336., krásné wydání. Spisowatel prawí we swé předmluwě: Po tomto kraji má následowat Chrudimský, Prachenský atp. až wšech šestnácte krajů wyjde. — Podal sem, co sem mohl, to také každý widí. — Pomoc w takowéchto důležitostech nesmí se hledat u nuzných, skaupých lidí; ale u nezíštných laskawých wlastenců. Těch ale mnoholi jest?", "id": 392}
{"text": "21. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: O sněmu říšském., Titulek: Předběžní sezení V. dne 18. ráno, Autor: Havlíček, Karel\nPředběžní sezení V. dne 18. ráno. ( Prwní to sezení, kde wystaupilo wíce řečníků z Čech, jako: Borrosch, Hawlíček, Wocel, Rieger, Hauschild, Trojan, Palacký a j. ) Z počátku se jednalo nejwíc o platnosti woleb, jmenowitě poslanců českých. Wolbu Strobachowu uznal odbor za platnau, we sněmu wšak zdvihly se pochybnosti proti ni, poněvadž byla předsewzata v stawu obležení. Po dlauhém rokowání uhlasowal sněm, že je platna. Počet woleb za platné uznaných byl 202. Místostarosta zahájil tedy sněm říšský. Učinil náwrh, aby se přistaupilo k wolbě presidenta. Fischhof chce, aby byla odložena na zejtří. Rieger žádal o delší odročení její. Mnozí jsau při tom, ale také proti tomu, nejwíce poslanci němečtí. Mnozí hlasowali, aby se wolil předseda hned zejtra, zdálo se, že je to wětšina. Při druhé zkaušce ale ukázalo se skoro tolikéž hlasů, aby se zejtra newolilo. Hlasowalo se po druhé: s Ano a Ne. Lewá strana, kde je mnoho Poláků: Ne. Rakauští poslanci selští: Ano. Poláci vedle nich: Ne. Sedláci z Bukowiny: Ano. Terští: Ne. Stadion: Ne. Na Prawé: Poláci: Ne. Pillersdorf: Ano. Rusíni: Ne. Bylo na konci 145 Ne a 135 Ano. Wolení presidenta odročilo se tedy na nejistý čas. Slowané drží, jak je z toho widno, dohromady. Podrobnější zpráwu zejtra.", "id": 393}
{"text": "27. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: [Bez rubriky]., Titulek: [Oznámení obecenstvu]., Autor: Havlíček, Karel\nOznamujeme P. T. obecenstwu, že se předplacení na auplné exempláře Nowin i Wčely posud přijímá jak na c. k. poštách tak w nowinárně a po kněhkupectwích; neboť jsme se odhodlali k wůli hojnějšímu počtu pozdnějších předplatitelů prwní čísla Nowin a Wčely po druhé wytisknauti, tak že wážení pp. předplatitelé před koncem Unora č. 1. 2. 3. 4. 5. Nowin a 1. 2. 3. 4. Wčely obdrží.", "id": 394}
{"text": "23. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Schůzka Matice české., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. – Schůzka Matice české dne 20. Čerwence. W této schůzce slawný sbor Matice české následující tři díla do tisku přijal, která se tedy brzy audům Matice do rukau dostanau: 1. Klácelowu Dobrowědu ( morálku ) do malé encyklopedie. 2. Štěpařstwí od p. P. Pixy. ( Kniha to prwní praktická a populární od Matice wydaná. ) 3. Žiwotopis pana Wiléma Rosenberka od Waclawa Březana, archiváře Třeboňského, ze XVI. století, dle listin Třeboňských sepsaný. Náležeti bude do staročeské bibliotéky. Ostatně oznamujeme, že již p. Smetanowa Wšeobecného dějepisu ( we III dílech ) znamenitá čásť wytištěna jest, a že toto dílo na každý spůsob ještě tohoto roku dotištěno bude. Tisk Jungmannowy rozmnožené Historie literatury již se počal, wydání bude welmi krásné we II. dílech. – Tak se tedy činnost naší Matice, tohoto blahoplodného ústawu, wždy wíce šíří.", "id": 395}
{"text": "27. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) „ Máte to hezkau wesničku, matuško! Kolik pak duší? “ „ Duší bude, milý tatínku, bez mála osmdesát “ – prawila paní – „ ale bída, zlé časy a zrowna w loni byla takowá neauroda. “ „ Přece wšak wypadají sedláci dobře a chalupy jsau řádné. A dowolte, abych se dowěděl waše jméno. Zcela jsem pozapomněl.... přijel jsem tak pozdě.... “ „ Korobočka, koležská sekretářowá. “ „ Děkuji uctiwě. A jméno i otčestwo? “ „ Anastasie Petrowna. “ „ Anastasie Petrowna? Hezké jméno Anastasie i Petrowna. Já mám tetku, sestru matčinu, také Anastasii Petrownu. “ „ A waše jméno? “ – ptala se poměštíce. – Jste nepochybně aktuarem? “ „ Ne, matičko “ – odpowěděl Čičikow s úsměchem. „ Nejsem aktuarem, ale jezdím jen tak we swých záležitostech. “ „ Tedy jste obchodník! Jak lituji, že jsem prodala med kupcům tak lacině, a tuhle byste ho wy, tatínku, jistě kaupil. “ „ Ne, med bych nekaupil. “ „ Což tedy? Snad kmín? Ale kmínu mám teď pomalu, snad wšeho asi půl puda ( 20 liber ). “ „ Ne, matuško, jiného spůsobu zboží: ja řku, umřeli wám sedláci? “ „ O báťuško! osmnáct mužů! “ prawila babička se wzdechem. „ A umřeli sami sic řádní lidé, dobří dělníci. Owšem že se jich také přirodilo, ale co je po nich, slabé drobotiny, a aktuar přijel, abych platila daň podle duší. Lidi umřeli, a musím z nich platit jako z žiwých. Předešlý týden mi shořel kowář, takowý šikowný kowář, že uměl také zámečnictwí. „ Snad u wás hořelo, matuško? “ „ A zachraň Bůh od takowého neštěstí. To by bylo ještě horší; on sám shořel, milý tatínku! Wnitřku se w něm nějak zapálilo, wypil tuze mnoho, jenom modrý plamínek z něho wycházel, celý zetlel, zetlel a počerněl jako uhel, a takowý byl šikowný kowář, a teď nemám na čem wyjet, ani kdo by mi koně okowal. “ „ Wšechno je podle wůle Boží, matuško! “ – prawil Čičikow se wzdechnutím – „ proti maudrosti Boží nesmíme nic namítat.... Přepusťte je mně, paní Anastasie Petrowno! “ „ A koho, tatínku? “ „ Nu ty wšechny, kteří umřeli. “ „ Ale jak pak je mohu přepustit? “ „ Tak zrowna. Aneb chcete-li prodejte mi je. Dám wám za ně peníze. “ „ Ale tomu já wěru nerozumím. Což pak je snad chceš wykopat ze země? “ Čičikow zpozorowal, že babička zajela na stranu a že ji sic musí wyswětlit, oč se tu jedná. W krátkosti jí tedy wyložil, že ustaupení neb kaupě bude wlastně jen na papíře, a že se duše zapíšau, jako by byly ještě na žiwě. „ Ale co s nimi budeš dělat? “ prawila babička s wywalenýma očima. „ To bude moje starost. “ „ A wždyť jsauť mrtwí. “ „ Nu kdož powídá, že jsau žiwí. Proto wám škodí, že jsau mrtwí; wy z nich musíte platit daň, a já wás teď chci wyswobodit od starosti a od platu. Rozumíte? A nejen že wás wyswobodím, nýbrž kromě toho wám dám patnáct rublů. Nu, teď rozumíte? „ Wěru nerozumím, “ řekla stará zamyšlená, „ wždyť jsem mrtwé ještě nikdy neprodáwala. “ „ Bodejť! Wíc by bylo ku podiwu, kdybyste je byla kdy prodala. Což snad myslíte, že skutečně za něco stojí? “ „ Ne, to nemyslím. Zač by mohli stát, nestojí za nic. Já jen proto se diwím, že jsau již mrtwí. “ „ Nu, zdá se být baba twrdohlawá “ – pomyslil si Čičikow. „ Poslauchejte, matuško! a rozwažte si to jen hezky: wždyť se okrádáte. Platíte za něho daň jako za žiwého.... “ „ O milý tatínku! ani mně to nepřipomínej, “ wskočila mu do řeči, „ práwě před třemi nedělmi jsem složila wíce než půl druhého sta, a ještě jsem aktuara podmazala. “ „ No widíte, matuško. A teď si jen pomyslete, že nebudete muset aktuara ani podmazáwat, protože pak budu já z nich platit; já a ne wy, já přejímám na sebe wšechny powinnosti. Já také kontrakt a listiny zákupní na swé autraty wezmu: rozumíte? Stará se zamyslila. Ona widěla, že ta wěc 645 je skutečně užitečná, ale jen že tuze nowá a neobyčejná; a proto se silně obáwala, aby ji nějak neofaukl tento obchodník; wždyť přijel Bůh wí odkud a ještě k tomu w noci. „ Nu jak, matuško! hodláte? “ „ Wěru, milý tatínku! ještě jsem nikdy neměla ten pád, abych prodáwala nebožtíky. – Žiwé jsem přepauštěla – tuhle před třemi roky protopopu dwě děwečky, jednu za sto rublů, a tuze děkowal, byly z nich řádné dělnice: samé servítky tkají. “ „ Ale o žiwých nemluwíme: co je nám po nich. Já chci mrtwé. “ „ Wěru obáwám se tak rychle to udělat, abych si nějak neublížila. Snad že mne, tatínku, chceš nějak podskočit, a oni tento.... snad jsau we wyšší ceně! “ „ Poslauchejte, matuško..... ach to je s wámi dílo! zač pak mohau stát. Jen powažte, wždyť je to prach. Rozumíte, to je jen prach. Wezměte jakaukoli ničemnau nejposlednější wěc, ku příkladu jen hadříček, i ten má cenu; kaupějí ho alespoň do papírny, ale ti se nehodí k ničemu. Řekněte sama, k čemu by se mohli hodit? “ „ To je owšem prawda. Owšem že se k ničemu nehodí; ale já práwě proto se jen diwím, že jsau již mrtwí. “ Ach! to je dubohlawá, pomysil si Čičikow, wycházeje již z trpěliwosti. Jednej s ní! Již mne přiwedla do potu, proklatý babec! Tu wyndaw z kapsy šátek, počal si utírat pot, který mu skutečně na čelo wystupowal. Ostatně se ale Čičikow zbytečně zlobil. Jsau lidé wážení, ba i od auřadů, kteří, když se s nimi co jednati má, jsau také auplně Korobočky. Jak si co zawrtal jednau do hlawy, již ho nikterak nezmůžeš, ať si mu podáš sebe wíce důwodů, patrných jako slunce, wšechno se od něho odráží jako gumielastikowý mič ode zdi. Utřew si pot, umínil si Čičikow pokusiti se, nemohl-li by ji přiwésti na prawau cestu někudy jinady. „ Wy matuško buď nechcete rozumět moji řeči, anebo tak naschwál mluwíte, jen aby se mluwilo.... Dáwám wám peníze: patnáct rublů w bankowkách. Rozumíte? Wždyť jsau to peníze. Na ulici je nenajdete. Nu řekněte, po čem jste prodala med? „ Po 12 rublích pud. “ „ Trošku jste si zahřešila, matuško. Po dwanácti jste ho neprodala. “ „ Na mau wěru prodala! “ „ Nu widíte! Za to ale je to med. Snad jste ho sbírala asi rok starostliwě, pracně, měla jste chození se wčelami, žiwila jste je celau zimu we sklepě, ale mrtwé duše nejsau wěc z tohoto swěta. Tu jste se wy se swé strany nic nenapracowala, to byla wůle Boží, aby zanechaly tento swět, aby tím waše hospodářstwí utrpělo. Tam jste dostala za práci, za starost dwanáct rublů, a tu berete za nic, za darmo a ne jen dwanáct, nýbrž patnáct rublů, a ani ne we stříbře, nýbrž w samých modrých banknotách W Rusích jsau bankonoty trojích barew: pětky jsau modré, desítky čerwené a wšechny wětší bílé. Po takowých silných důwodech již Čičikow ani nepochybowal, že se bába podá. „ Wěru “ – odpowěděla ona – „ já ubohá nezkušená wdowa! Lépe snad, abych trošíčku počkala, snad se nahodí kupci, abych se dowěděla, jak platí. “ „ Hanba, hanba, matuško! zrowna hanba! Co pak to mluwíte; jen pomyslete, kdo pak je bude kupowat? Co pak by s nimi kdo mohl dělat? “ „ A snad jsau přece nějak w hospodářstwí příhodné... “ prawila babička; neukončila wšak ani swau řeč, otewřela ústa a díwala se na něho skoro se strachem, co asi na to odpowí. „ Mrtwí w hospodářstwí! Co wám to napadá! Snad aby plašili w noci wrabce we waší zahradě, co? “ „ Pán Bůh s námi a zlé pryč! Co to mluwíte? “ prawila babička křižujíc se. „ Co by wy jste ale taky ještě s nimi wymýšlela! A ostatně wám kosti a hroby zůstanou, prodáte je jenom na papíře. Nu co tedy? jak? odpowězte alespoň! “ Babička se zamyslila. „ Nač myslíte, paní Anastasie? “ „ Wěru nemohu si usmyslit, co mám dělat. Raději wám prodám kmín. “ „ A co s kmínem? Dowolte, já chci zcela něco jiného, a wy mi strkáte kmín. Ať si zůstane kmín kmínem, až podruhé přijedu, wezmu i kmín. Nu jak tedy, paní Anastasie? “ „ Na mau wěru, takowé podiwné zboží, zcela neobyčejné! “ Tu Čičikow wyšel docela z hranic wší trpěliwosti, w myšlénkách swých praštil již stolicí o zem, a nemohl se udržet prohodit jí čerta. Čerta se poměštíce lekla nesmírně. „ O newzpomínejte na něho, Pán Bůh s námi, “ křiknula celá bledá. „ Práwě před wčerejškem zdálo se mi o něm. Napadlo mi wykládat si karty již po modlitbě, a patrně ho Bůh na mne seslal za trest. Takowý byl ohyzda: rohy delší než býk. “ „ Diwím se, že se wám o desíti nezdá pořád. Měl jsem oumysl podlé křesťanské lásky: widím, že ubohá wdowa má škodu a bídu... ale ať wás kozel i s celou wsí! “ „ Ach! jaké wýčitky mně činíte! “ prawila babička hledíc na něho se strachem. „ Ba jak s wámi jináč mluwit. Wěru zrowna jako ňáký – nemějte mi za zlé – dworní pes, když leží na seně: sám seno nežere a jiným také nedá. Chtěl jsem od wás brát rozličné hospodářské plodiny, proto že já taky dodáwám do císařských magacínů... “ Tu si zaprášil, owšem jen mimochodem a bez jiného oumyslu, ale welmi šťastně. Císařské magacíny welmi působily na Anastasii Petrownu, alespoň prawila již skoro prosehným hlasem: „ Ale proč pak si se tak tuze rozzlobil? Kdybych byla wěděla, že jsi tak zlostný, nebyla bych se byla ani trochu wzpouzela. “ „ Wšak je příčina k zlosti. Celá wěc nestojí ani za wypité wejce, a já se mám proto zlobit. “ „ Nu dobře, tedy ti je nechám za patnáct rublů w bankowkách; jen ale, tatínku milý! strany těch magacínů: nahodí-li se potřeba mauky žitné neb prosa, nebo krup aneb dobytka, tak již buď tak dobrý a nezapomeň na mne. “ „ Ne matuško, nezapomenu, “ prawil a utíral si zatím pot, který mu tekl we tří pramenech s obličeje. Ptal se ji, nemá-li we městě nějakého důwěrníka, neb známého, kterého by mohla zplnomocnit na podepsání prodejného listu a wšeho co se náleží. „ Ano, protopopa, otce Kyryla, syn slouží u soudu! “ prawila paní Korobočka. Čičikow požádal ji, aby mu napsala důwěrní list, a aby ji zbawil zbytečné práce, umínil si ho sám napsat. Dobře by bylo, pomyslila si zatím paní Korobočka, kdyby u mne bral pro aerar mauku a dobytek, musím ho udobřit. Těsta ode wčíra ještě zůstalo, půjdu tedy říci Fetině, aby napekla líwanců; nebude také škodit zatáčený piroh bez kwasnic s wejcemi, to Fetina dobře umí a jde to zčerstwa. Paní wyšla we skutek uwésti myšlénku swau strany zatáčeného pirohu a zwelebila ji ještě wýrobky domácí kuchyně: a Čičikow šel do hostinského pokoje, kde spal, aby wyndal potřebné papíry ze swé skřínky. Tam bylo již dáwno uklizeno, peřiny byly wynešeny a před diwanem stál stůl přikrytý. Postawiw naň skříni, odpočinul si trochu, neboť cítil, že byl celý upocen, wšechno co měl na sobě, bylo mokré. „ Ta mne umořila, proklatý babec, “ prawil utíraje skřínku. Sotwa oprawil péro a počal psát, tu wstaupila domácí paní. „ Máš hezkau skřínku, tatinku, “ prawila přisednauc k němu. „ Jistě si ji kaupil w Moskwě? “ „ W Moskwě, “ prawil Čičikow, pokračuje we psaní. „ To jsem hned wěděla: tam umějí wšechno pěkně udělat. Před třemi lety sestra moje přiwezla odtamtud zimní střewíčky pro děti: takowá důkladná práce, posud ještě trwají. O je! co tu máš kolkowaného papíru! Kdybys mi alespoň aršík darowal! Mně práwě schází, a trefí se k auřadu podat žádost, není na čem. “ Čičikow ji wyswětlil, že není k tomu, že tento jest jenom na kontrakty a ne na žádosti. Ostatně ji přece jeden dal rublowý, aby ji učinil po wůli. Pak ji dal podepsat to psaní, a žádal ji, aby mu dala jména těch umrlých sedláků. Ukázalo se, že ona newede žádné písemní rejstříky, ale wěděla wšechny nazpamět: nechal si je tedy diktirowat. Někteří poddaní měli podiwná jména a ještě podiwnější přewzdíwky, tak že se při každém takowém zastawil a teprwa za chwílku počal psát. Obzwláště ho zarazil jakýsi Petr Sawelew-Newyhnisekorytu, tak že se nemohl udržet říci: „ To je dlauhý. “ Druhý měl při jménu přidělanau: Krawskau cihlu, jiný zas byl zrowna: Náprawa Iwan. Ukončiw psaní, popotáhl trochu wzduchu do nosu a ucítil wůni wábiwau čehosi teplého a másla. „ Prosím, račte trochu pojíst, “ prawila babička. Čičikow se ohlídnul a widěl, že již na stole stály nakládané hauby, pirožky, skorodumky, šanišky, práhle, líwance, lepešky a jiného druhu pečiwo: koláče s cibulkau, koláče s mákem, koláče s twarohem a Bůh sám wí co ještě wšechno. „ Nekwašený piroh s wejci! “ prawila paní. Čičikow chopil se nekwašeného pirohu s wejci, snědl hned asi polowic a pochwálil ho. A skutečně byl piroh chutný a po wšech těch trampotách a naháňkách s bábau připadal mu ještě chutnější. „ A líwanečky! “ prawila babička. Místo odpowědi na to stočil Čičikow tři líwance dohromady a namočiw je do rozehřátého másla, odstěhowal je do huby, a pysky i ruce si utřel se serwítem. Opakowaw to asi třikrát, požádal paní, aby mu poručila zapřáhnaut jeho bričku. Paní Anastasie hned poslala Fetini a poručila ještě přinést teplé líwanečky. „ Máte, matuško, welmi chutné líwanečky, “ prawil Čičikew, chápaje se těch nowě přinešených. „ Moje holky je dobře umějí pect, ale to je zle, špatná auroda, mauka málo nabýwá... Nu tatínku! a proč tak spěcháte? “ doložila, widauc, že již béře Čičikow do ruky čepici, „ wždyť není ještě zapřaženo. “ „ Wšak se zapřáhne, zapřáhne: můj kočí zapřahá zčerstwa. “ „ Tak tedy, prosím wás, nezapomeňte strany těch magacínů. “ „ Nezapomenu, nezapomenu, “ prawil Čičikow wycházeje do síně. „ Wepřowé máslo nekupujete? “ prawila paní, jdauc za ním. „ Proč bych nekupowal? Kupuju, jen později. “ „ O swátcích budu mít i wepřowého sádla. “ „ Kaupím, kaupím, wšechno kaupím, i wepřowé sádlo kaupím. “ „ Snad také by se přihodilo peří kupowat. W čas Filipowky budu mít i peří. “ „ Dobře, dobře, “ prawil Čičikow. „ Nu widíš, tatínku! do bryčky ještě není zapřaženo, “ prawila babička, když wyšli přede dwéře. „ Wšak bude hned. Jenom mně powězte, kudy přijdu na silnici. „ Jak pak bychom to udělali. Powědít to je těžko, je mnoho postranních cest; ale počkej, dám ti děwče, aby ti ukázalo cestu. Snad máš místo na kozlíku, aby si přisedla. “ „ Rozumí se. “ „ Tedy ti jí dám; ona wí dobře cestu, ale to ti powídám, neodwez mně jí, jednu již mi kupci odwezli. “ Čičikow ubezpečil, že neodweze, a paní Korobočka upokojena počala již prohlížet dwůr, wšímla si kuchařky nesaucí z komory škopek s medem, pak mužíka, jenž se ukázal mezi wraty, a pomalu zas byla we swém hospodářstwí. Ale nač se tak dlauho zabýwat s paní Korobočkau? Korobočka nebo Manilowá, hospodářský žiwot nebo nehospodářský – co je po tom. Není-li pak ten swět podiwně zřízen, weselé obrátí se we smutné, zůstaneme-li jen dlauho při něm stát. Snad si také někdo pomyslí: Nu což, proč pak by paní Korobočka stála tak welmi hluboce we stupních lidské dokonalosti? Což je to skutečně tak weliká propast, která ji dělí od sestry její, nedostižitelně obražené stěnami aristokratického domu, s woňawými kobercowitými wzchody, magahonowým dřewem a čalauny, která zíwá při nepřečtěné kníze, očekáwajíc wtipně-swětáckau náwštěwu, kdežto se jí budau odříkáwat myšlénky nazpamět naučené, myšlénky, které se podle zákonu mody po celý týden líbí w celém městě, myšlénky ne o tom, co se děje w její domě neb na jejích panstwích, zanedbaných a nepořádných, nýbrž o tom, jaký politický přewrat nastane we Francauzích, neb jaký směr má nyní moderní katolictwí. Ale stranau! nač o tom mluwit. „ A tu je bryčka, tu je bryčka, “ křikl Čičikow. „ Což jsi se ty klacku tak dlauho škrábal. Bezpochyby se ti wčerejší opice ještě newykauřila? “ Selifan na to nic neodpowěděl. „ S Bohem, matuško! A kde pak je tedy to děwče? “ „ Hej, Pelagejo! “ prawila poměštíce asi 11leté holce, stojící u dweří, oblečené do šatů doma barwených a s bosýma nohama, které wšak od daleka možná bylo držeti za boty, jak byly zamazané čerstwým blátem. „ Ukaž tuhle pánowi cestu! “ Selifan pomohl děwčeti wlézt na kozlík wedle sebe. Koně se hnuli. „ Tak tedy s Bohem, matuško! “ Selifan nebyl po celau cestu k žertu, ale při tom welmi pozorliw, což býwalo wždycky, když něco wywedl neb se opil. Koně byli welmi krásně wyčištěni. Na celé cestě byl welmi mlčeliw, popraskáwaje jenom bičem a nedržel žádné poučné řeči, ačkoli by byl straka welmi rád slyšel něco mrawokárného. Ale z urputných úst jeho nebylo nic slyšeti, než jednotwarné křiky: „ No! no! wráno! co zíwáš! “ a wíc nic. Sám hnědý a aktuar byli nespokojeni, poněwadž neslyšeli ani jednau „ milí braši, wážení druhowé “. Straka cítil welmi nepříjemné rány po swých masitých a širokých audech. „ I což s tebau čert šije, “ pomyslil si asi, pomrskuje ušima. „ Jak on wí, kam udeřit! Nešwihne zrowna na hřbet, ale wybírá si místo, kde jde do žiwého, do uší nebo pod břicho šwihá! “ „ Což na prawo? “ s takowau suchau otázkau obrátil se Selifan k holce, ukazuje bičem na černau cestu mezi polemi. „ Ne, ne, wšak já ukážu, “ odpowěděla holka. „ No, tak kam, “ prawil Selifan, když přijeli již blíže. „ Tuhle tedy, “ odpowěděla holka ukazujíc prstem. „ O ty hlaupá! “ prawil Selifan. „ Wždyť je to na prawo: newí ani, co je prawo a co lewo. “ Ačkoli byl den welmi hezký, přece zůstalo ještě po wčerejšku na tučné zemi tolik bláta, že se neprobrali z polních postranních cest až k polednímu. Bez děwčete by ani tam nebyli přišli, protože se cesty rozlézaly na wšechny strany jako raci, když je wysypame ze saku. Brzy ukázala holka rukau na tmawé stawení, řkauc „ wida silnice. “ „ A to stawení? “ „ Hostinec! “ prawila holka. „ Nu teď my sami již trefíme, jdi si domů, “ prawil Selifan. Zastawil a pomohl jí slézti, mumlaje skrze zuby: „ O ty černonožko! “ Čičikow jí dal měděný dwaukopejník, a ona se pleskala domů, ráda, že se swezla na kozlíku. ( Pokračowání. )", "id": 396}
{"text": "5. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [O politické situaci na Moravě a hlavně v Olomouci], Autor: Havlíček, Karel\nZ Morawy. H. B. ( Dokončení. ) Než jsem do Brna přijel, rozeslali již poslancowé říšského sněmu, meškající nyní w Brně, pozwání na wšeobecný sjezd do Holomauce, porady Brňenské Brněnské byly tedy jenom předběžní, a wšichni odebrali jsme se do Holomauce, wšichni po železnici, 700 jen já po poště přes Litowli s neobyčejnau tauhau po osudu swého palaše. Po celau noc měl jsem na cestě příležitost přemýšleti o nynějším postawení Morawy k Čechům. Morawa nyní asi w národním ohledu tak stojí, jako Čechy stály 1834. Každý wzdělanec wypadá jako Němec, Slowanstwo a sprostota jest tam jedno, kdo pečuje o wzdělání národního jazyka, powažuje se za diwause, za pošetilce aneb dokonce zu za buřiče, který prý lid popuzuje proti bohatým. Neboť tito Němci a poněmčilci, kteří až posud aristokratsky prwní slowo wedli w Čechách i na Morawě, nemohau se posud nikterak powznésti k té myšlénce, že my Slowané jim rowni jsme, wždy nás ještě za nižší třídu powažují. Když tedy w Čechách hned w březnu wyslowena jest žádost naše strany spojení Morawy a Čech, powstala proti tomu na Morawě nesmírná opposice. Jen malinká strana národní porozuměla bratrskému aumyslu našemu, že chceme, aby Morawa a Čechy spojeny wětší moc a wáhu měly před swětem. Druhá weliká strana na Morawě, strana netečná, protiwila se tomu jen z hrdosti špatně rozuměné; jim nezáleželo na welikosti národa, nýbrž jen na provinciální morawské pýše. Třetí strana Frankfurtistů protiwila se nejzůřiwěji, ona dobře wyrozuměla, že se Čechowé jen proto s Morawau aužeji spojiti chtějí, aby společně tím wíce wzdorowati mohli Frankfurtu. Rozumí se samo sebau, že strana protičeská byla desetkráte silnější než národní, a tu wšelikau mocí se snažila, Morawu od Čech ještě dále odciziti. Nejen že starau poctiwau a welebnau barwu naši čerweno-bílau, kterau jsme ještě od starých slawných časů společně zdědili, zneuctili a za ní žluto-čerwenau přijali, a hned se snažili, wšechny swé staré čerweno-bilé čerweno-bílé orlice zažlutiti: i na sněmu weřejně ustanowili, že se Morawa s Čechy nikdy nespojí. Člowěk ale míní, Pán Bůh mění, myslel jsem, a tím ustanowením, že bůdaucně na 10.000 duší w sněmu morawském jeden zástupce seděti bude, bez rozdílu měst a wenkowa, tím ustanowením wyřknuto jest spojení Morawy s námi. Počkejte jen, až lid zachowalý morawský, až naši Hanáci, Slowáci w Morawě poznají dějiny národu swého, až poznají, že nebyl nikdy rozdíl mezi Morawanem a Čechem we zlém ani w dobrém Brno a Holomouc posud se weřejně nazýwají králowská hlawní města, rád bych wěděl, jakého králowstwí!? –, až poznají, že spisowní jazyk w Čechách užíwaný jest wlastně čistá morawština, až tento lid wyrozumí, jak těžko jest Morawě a Čechům každému zwláště brániti se proti autokům wašim: pak najednau oni zástupcowé na sněmu morawském wyřknau to, co již Bůh dáwno wyřknul, totiž že Morawa a Čechy jsau jedno. S takowými myšlénkami přijel jsem do Holomauce, kdežto mi sauzeno bylo, shledati se opět s palašem swým a s mnohými jinými známými. Shledání mé s palašem bylo následující: Kdyby se některému z jistých lidí něco podobného s palašem bylo přihodilo, nebyl by opominul, nesmírný křik o reakci, o kamarille, o wojenské libowládě způsobiti: já ale wzal jsem tu wěc pauze z komického stanowiska. Kdybych já s někým wojnu wedl, také bych každému, kdo na tu stranu míří, wzal nejen palaš, nýbrž i pistole, které mi c. k. pan setník zapomněl wzíti. Že ale c. k. setník tak se zmýliti mohl, že redaktora Nár. Nowin w podezření měl, jakoby Wídni na pomoc spěchal: to arci jest nedorozumění wětší, než bude celá budaucí německá říše. Než dosti o tom: jak mile jsem se w Holomauci přihlásil, žádali mne co nejzdwořileji možná za odpuštění strany toho nedorozumění a prawili mi welmi ochotně, že palaš můj hned odewzdán byl k sl. krajskému auřadu, aby ho za mnau do Brna poslal. Člowěk nezkušený byl by se z této zpráwy zarmautil, že palaš do Brna poslali: já ale, jsa dobrý znatel wšech c. k. krajských auřadů, byl jsem přeswědčen, že se c. k. kraj. auřad nepřežene, a že palaš jistě nejen nyní, nýbrž ještě po dwě neděle w Holomauci zůstane a že ho snad teprwa po mé smrti do Brna odešlau. Naděje mne nesklamala, palaš byl posud w krajském auřadě a odewzdán mi jest s welikau ochotností. – – Byl bych wšak ještě jeden palaš s radostí poželel, kdyby byla celá deputace z Prahy nepřitáhla Wídni ku pomoci! – Holomauc je pewnost, we které žije wíce wojska než lidí. To jest nejznamenitější, co se o ní powědíti může. Wšechny kawárny a hostince wykládány jsau rozličnými wýložky. O dworu, který tam nyní sídlí, nebylo by nic pozorowat, kdyby nepřicházely ustawičné deputace. Wěru, deputace nejsau moje zamilowaná wěc, a jak mile uzřím deputaci, wzpomenu si hned: „ Ba kdybych měl ty peníze, které se protráwily na deputace od počátku konstituce rakauské až do nynějška! “ Wěru, duch lidský jest sama podiwnost: dříwe si lidé pořád ztěžowali na drahé porta za psaní, a teď, když jde psaní za 6 kr. stř. až na konec swěta, teď zas posílají místo šestikrejcarowého psaní deputaci mnoha osob, která obyčejně pořídí zrowna tolik jako šestikrejcarowé psaní! Ještě nejlépe ze wšech těch deputací líbily se mi deputace Hanáků. Ti we swé sláwě, čerwených spodkách přitáhli wždy wšichni na koních s hudbau, s čerweno-bílými Skutečně podiwno, že mezi lidem na Morawě posud wždy jen čerwenobílá barwa platí, nowá žlutočerwená žádné wážnosti nenalezá. Ani jedna hanácká deputace neměla žlutočerwenau korauhew!, slowanskými a císařskými korauhwemi ( co by se jindy nikdo nesměl před Holomauckými měšťáky opowážiti ), táhli tak přes celé město pro žluč wšem Frankfurtistům, a za nimi na malém kočáříku několik matek s košíky wajec, drůbeře, koláčů atd. pro císaře. Tato wšechna sláwá sláwa i s wějci wejci a drůbeří wzdána jest J. M. C., ale – ruku na to, že bude držet konstitucí! Císař podal ruku. – Ba jedna opatrná deputace hanácká chtěla dokonce, aby jim tento slib pro lepší bezpečnost císař písemně a na „ štemflu “ podal. Takowý jest praktický smysl Hanáků: oni myslí: „ Me jsme mé “, nepřijdau císaři wyhrožowat, ale přijdau zdwořile, přijedau s korauhwemi, s hudbau, s wejci, ale ne podlízawě, ne otrocky, nýbrž s tím wědomím, že bez konstituce není císaře! Jsem přeswědčen, že tito prostí ale rozumní Hanáci u císaře a dworu mnohem wíce úcty ku konstituci wzbudili, než mnohé málomocné wýhrůžky, které wždy jen směšné jsau, když za nimi nestojí weliká ozbrojená síla. Ostatně si Holomaučtí Němci často ztěžují na nynější staw, že utištěni jsau od wojska, že se ani hýbat nemohau atd. Já jsem si při tom wždy wzpomenul na to, jak tito swobodymilowní Holomaučané zamezili wydáwání morawského časopisu, který tam prof. Helcelet pro lid slowanský wydáwati počal; hned po třetím čísle musel přestati a radowati se, že jej samého z města newyhnali! – Není nad swobodu, zwláště když si člowěk nejen německé, nýbrž i slowanské swobody wážiti umí. Kdybych byl žurnalista israelský neb turista jako p. Kohl, neopominul bych zde ještě w důwěrnosti podati wšechny řeči, které jsem měl s důležitými osobami, státníky, co se jednalo mezi deputowanými atd. Ale wždy jest lépe jídlo již uwařené jsti, než se na waření díwati.", "id": 397}
{"text": "5. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Dodatek., Autor: Havlíček, Karel\nDodatek. Podiwné bude naše wyznání po tomto článku, wyznání totiž, že jsme píšíce ony řádky do Wčely „ o 2: 168 hodinách týdně \" ani školy na mysli neměli, a tedy onomu přehorliwému wel. p. we Kwětech zcela žádnau sprawedliwau příčinu nedali k takowé obšírné a poněkud wášniwé polemice. Mínili jsme těmito dwěma hodinama týdně — kázaní, a proto jsme prawili, že welebné duchowenstwo posawad tak málo času wyučowání lidu, nejpřednějšímu úkolu swému wěnowalo. Mínili jsme wyučowání lidu, ne ale wyučowání mládeže, které se owšem děje we školách. Strany tohoto wyučowání lidu představujeme si my, to jest já H. B. prawé postawení a úkol kněze w osadě zcela jinák než se obyčejně béře, a jak rád připustím, snad mnohem idealněji než tento swět žádá. Já myslím, že má býti kněz wůdce národu ke wšemu dobrému, a s tímto smýšlením přidružil jsem se w mladické rozčilenosti pod korauhew církwe. Ne pro pecen, čehož m bohu díky potřebu neměl, ale co odhodlaný bojowník išel jsem: ale semeniště Pražské ochladilo tenkrát znanitě můj zápal, wychowáwaloť ono za těch časů ne národu, nýbrž wládce kropáče! Wyznati mohu nyní směle, že tehdejší wedení semeniště Pražského udusilo we mně welikau čásť prawých náboženských citů, a teprwa za několik let po náwratu do zdrawého božího swěta podařilo se mi po mnohých bauřliwých dobách najiti opět prawau cestu a prawé weslo. H. B.", "id": 398}
{"text": "4. leden 1848, Zdroj: Česká včela, Část: Slovanské zprávy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n* Pokroky časopisectwa polského w Haliči 1848. Lwowský časopis: Dziennik Mód Paryskich, jenž posud auhledností swau wynikal, chystá se od Nowého Roku k wětší činnosti na poli čistě literárním. Hlawní spolupracowníkowé budau pp. Bielowski, Dobrzaúski, Leszek Borkowski, Szajnocha, Przylecki, Dzierzkowski. – Těší nás srdečně, že časopisectwo Haličské od r. 1848 se powznese na wyšší stupeň, bylť již swrchowaný čas. Hlawní dwě střediště jsau Krakow a Lwow. We Lwowě kromě polských nowin ( Gazeta Lwowska ) třikrát za týden wycházejících, a přílohy zábawné k nim Rozmaitości, která týdně po archu wychází, bude Dennik Mód týdně též po archu s rytinami a wýkresy módními wydáwán, pak Bibliotéka naukowego Zakladu imienia Ossoliúskich, měsíčník podobného směru s naším Musejníkem. W Krakowě wycházejí nowiny polské Gazeta Krakowská šestkrát týdně, a od Nowého Roku bude tam též wycházeti pod redakcí pp. Lepkowského a Czernieckého nowý týdenník polský: Rozmaitóści Krakowskie. Se wšemi těmito časopisy Lwowskými iž jsme a s Krakowskými nepochybně též budeme od r. 1848 we spojení, a tak wždy udržíme sebe a čtenářstwo swé w toku událostí Haličských.", "id": 399}
{"text": "6. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o straně sedmašedesátníků a o rozkazu justičního ministerstva], Autor: Havlíček, Karel\nO wzniku powěstné adressy sedmašedesátnické strany podržení oktrojírky dowídáme se z Ost-Deutsche Post tolik, že we schůzce, w které byla uzawřena, byli přítomni někdejší guvernér hr. Lew Thun, hr. Nostic, kníže Salm a asi 50 nejzámožnějších měšťanů. Státní prokurátor dostal od ministerstwa justičního rozkaz, aby upustil od žaloby, zdwižené proti pp. Chocholauškowi, Wáwrowi a j. z příčiny wytištěného w jich nowinách Turinského prowolání ke Slowanům.", "id": 400}
{"text": "9. září 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Z Polny., Autor: Havlíček, Karel\nTyto Polenské „ Zábawy děje - a zeměpisné \" jsau šťastné podniknutí, wýborná to myšlénka, jížto si wel. p. Kunz nejen o Polnu nýbrž o celau zem wůbec dobrých zásluh získal, neboť jsme té pewné naděje, že se naše wel. duchowenstwo i učitelstwo té wěci horliwě uchopí. Leckde jinde se též země - a dějepisu wyučuje, poněwadž se ale jenom co předmět wedlejší zkratku při wšeobecné zkaušce odbýwá, tedy jen pro forma několik otázek děti dostanau. W Polné wšak se zwláštního dne drží zkauška jenom z děje - a zeměpisu a poněwadž se za několik hodin hezká část celého předmětu projíti může, získá se tím tolik, že se wyrostlí, kteří by jinak o wlastenských dějinách a zeměpisných poměrech ničeho nezwěděli, poslauchajíce děti lecčemu přiučí, aspoň na lecco připomenuti býwají. Připojené zpěwy dodají wěci užitečné stránku zábawy, a kdož z rodičů neb příbuzných neslyší rád děti wzdáwati aučet ze swého užitečného zaměstnání? – Přejeme, abychom odjinud brzy zpráwu dostali, že i tam dle příkladu horliwé Polny uwedeny jsau podobné zábawy. Mládež jest naděje wlasti! Red.", "id": 401}
{"text": "21. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O názorech na revoluci ve Vídni a Polácích], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. We Wídni a w Pešti rozhodne se nyní snad již brzy osud Rakauska, osud Slowanů w Rakausku, ne w pokojné raddě, jak se posud myslelo, nýbrž mečem a střelbau. My Slowané, znajíce dobře sprawedliwost swé wěci, chtěli jsme jen pokojně na říšském sněmu rozhodnauti o tom, w jakých poměrech máme nyní we swobodném Rakausku podlé sausedních národů žíti: ale odporníci naši Maďarowé i Frankfurtisté jak mile pozorowali, že se sprawedlnost díti a neslušné panowání jejich přestati má, chopili se ještě naposledy meče, podaří-li se jim snad hmotnau mocí zwítěziti nad wětšinau we sněmu. Každému bylo známo, že revoluce Wídeňská od 6. října byla protislowanská, frankfurtsko-maďarská, wšichni Maďaři a wšichni Němci To můžeme pozorowati z „ Deutsche Zeitung aus Böhmen “, z chowání Liberce atd. tomu dobře porozuměli: čím to jest, že jen Slowané, jenom našinci buď hned wěci neporozuměli nebo posawad ještě porozuměti nemohli a nechtěli. Ohlédněme se mezi Slowany rakauskými, jak se kteří po událostech Wídeňských zachowali. Jihoslowané, i kteří nyní wšichni we statečném boji jsau o práwo swé, nejrázněji se obořili proti Wídni, w nowinách a w časopisech jejich nenacházíme ani hlasu, který by se snažil osprawedlniti nejnowější revolucí Wídeňskau, nebo ji nazýwati bojem o swobodu. Jihoslowané jakožto národ bodrý, zdrawý neočekáwají, aby jim někdo jiný swobodu wydobýwal, oni důwěřují sami w sebe a jenom sami o swau swobodu bojují. Mezi Slowáky a Rusíny též ani jediného hlasu neslyšíme ku prospěchu Wídeňanů, tito kmenowé slowanští dobré tušení mají o tom, že swoboda pro Slowany pocházeti nemůže a nebude od Maďarů ani od Němců. Bolest a žal swírá wšak srdce slowanské, když wzpomene na Poláky. Tento nešťastný, odštěpený, zpanštilý kmen slowanský nesdílí s námi ostatními nikdy ani radost ani žalost, on wždy o samotě opodál stojí, hrdě, bez naší pomoci chtěje dosáhnauti swého blaha, ba on se raduje, když my kwílíme, a kwílí, když my se radujeme. Poláci sebe nikdy upřímně za spolubratry naše nepowažují, a byl-li čas, kdežto Slowanstwo u nich w módě bylo, přece nikdy newešlo do krwe; přišla bauře, a Poláci přestali býti Slowané a začali být zase jen Poláky. – S Maďary, auhlawnímí škůdci Slowanstwa, bratrují se wždy, ba i s Frankfurtisty, kteří jim přece nedáwno oddekretowali půlku Poznaně k německé říši, i s těmito chtějí raději se bratrowati, než s námi. We sněmu Wídeňském od 6. října hrají Poláci skoro nejznamenitější rolli. Polská šlechta A to jest wlastně až posud národ polský, neboť rolník w Polště posud nedospěl ke wzdělání, a měšťanstwo jest židowstwo. od roztržení Polska nemyslí na nic, než na revoluci; revoluce, ustawičná revoluce jest žiwot těchto obyčejně málo neb nic nepracujících šlechticů, a kde jest revoluce, tu je Polák, a kde je Polák, tu je rovoluce. Jak mile nastala revoluce we Wídni, byli Poláci hned we swém žiwlu, nedbajíce na aučel revoluce, chopili se hned pilně anarchistického díla. Polák, pamětliw příliš starých urážek, nenáwidí Rakausko z celé duše swé, a pomsta jest mu tak sladká, že ji třeba ke swé nejwětší škodě wyhledáwá. Časopisy polské jsau nyní naplněny jásáním nad 6tým říjnem a urážkami českých deputowaných za to, že ze sněmu odešli. Jaký aučinek měli události Wídeňské u nás, wí beztoho každý. Také u nás w Praze počali se ozýwati hlasowé přízniwí revoluci Wídeňské, nyní ale skoro wšichni umlkli, až na jeden neb dwa malé časopisy Pražské, jejichžto křiklawost ale tak dobře známa jest, že na jejich hlas žádný maudrý nic nedá. Ostatní wšichni, ačkoli dříwe mnozí proti poslancům českým a ku prospěchu Wídeňanů se prohlásili, přece nyní po lepším poznání wěci úsudek swůj změnili. Duch lidský příliš podroben jest moci zwyku a welmi nesnadno se wprawí do jiných okolností. Za býwalých časů měli jsme wládu despotickau zlau, a proto byla ta wláda i se wším, co od ní pocházelo a co s ní we spojení bylo, we sprawedliwé nenáwisti. Nyní se wláda změnila ( nejposlednější ministerstwo zajisté bylo w celosti swobodomyslné a řádné ), ale tito lidé se nezměnili, oni se wždy ještě drží starých slow, byť by i smysl nyní byl celý jiný, oni wždy ještě ochotně se přidrží každého, kdo proti wládě stojí a proti wládě žůří. Tak ku př. jsau nyní záležitosti dworu císařského a záležitosti Slowanů rakauských auzce spojeny; my musíme držeti Rakausko, abychom zůstali we spojení s ostatními Slowany a společně se podporowati mohli; dwůr musí držeti Rakausko proto, že jest koruna jeho. Ale najdau se lidé, kteří raději budau držeti s Frankfurtisty ke swé wlastní škodě, než se dworem ke swému prospěchu, a proč? – protože si již zwykli powažowati to za liberální! – lnu, komu není s hůry dáno, w apatyce nekaupí! – Ale to jest jisté, že ten, kdo ještě neumí hleděti na smysl, nýbrž jen na slowa, by neměl se míchati do politiky, neboť uškodí swau dobrau wůlí ale malým rozumem wíc než zjewný nepřítel. Jak nyní wěci stojí, nemáme se co obáwati. Sněm říšský bude jistě a w nejkratším čase od JMC. na jiné místo přeložen – na které, se posud s jistotau udati nemůže. Weliká síla wojenská, která se brzy okolo Peště a Wídně sestawí, brzy zajisté pokoří stranu maďarskau a frankfurtskau, pak ale uwidíme, bude-li dwůr císařský pamětliw toho, kterak jsme se my Slowané zachowali w době nebezpečné. Říká se, že welcí pánowé rádi zapomínají na dobrodiní, ale na wýchodě jest opět příslowi, že dobrau službu král nikdy nezapomene. Nadějeme se, že se dwůr náš říditi bude wždy podlé tohoto posledního příslowí, a byla by to skutečně swatá jeho powinnost, aby nám Slowanům wždy odstrčeným při kwase, ale wždy newyhnutelným při práci, konečně upřímně a beze wšech těch kliček i welkopanských pomáhal k dosazení skutěčné rownopráwnosti. Wíc nežádáme, a pokud maudří zůstaneme, žádati nebudeme. Ostatně ale musíme se přiznati, že poučeni trpkau zkušeností, na nikoho jiného se nespoleháme, než sami na sebe, a kdyby se celý swět proti nám postawil, musíme opřeni na swé dobré práwo, swau wlastní prací a přičinliwostí dosáhnauti toho, co nám před Bohem a před swětem patří.", "id": 402}
{"text": "26. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk dvou dopisů], Autor: Havlíček, Karel\nMěstská radda poslala nám následující swůj dopis k uweřejnění: Nro. 840. Wysoce slawné zemské Präsidium! W zachowáni wysokého poručeni od 20ho Srpna 1849 Čislo 8099 wzdáwa njže podepsaná městská radda z ohledu ustanoweni w přičině, oswětleni radniho domu následující spráwu: Již we schromáždeni městské raddy na den 6ho Srpna 1849 přednesl purkmister weškerým audům raddy, že, když dnem narozeni Gejich cys. král. majestatnosti na wažný spusob oslawenu byti ma, uzawřel, na místo običejnebo oswetleni, wyzwani, k podpoře onich městanu, kterych obchod w nasledku udalosti roku 1848 a 1849 utrpěl a w zastáwu přišel, na weškere městanslwo a obiwatele hlawnjho města Prahy učiniti, w nasledku čehož a dobročinny ustanoweni den narozeni Gejich cys. kral. Majestatnosti wažne oslawen bude. Toto purkmistra ustanoweni, jak i take one w nasledku teto slawnosti wydane weřejne oznámeni sig. bylo dle protokollu od weskere městske raddy jednohlasně schwalene a s tim doloženim prjimute, že žadne wyzwani k oswetleni města na den narozeni gejich cys. kral. Majestatnosti wydane byti nema, a že take oswětleni města nastrojene byt nesmi. W schromaždeni na den 13ho Srpna 1849 oznamil purkmister rozkaz wysokeho ministerstwa wnitřnich zaležitosti od 6ho Srpna 1849 Čis. 5833 jak i take onen w patentu nadřečeneho rozkazu zhotoweni nowy nawrh oznámeni sig [ tři lomeno tři ] ddto. 13ho Srpna 1849, při ktere přiležitosti se při jednom ustanowenu widel, onou žádost najeměe ustawu pro plinu Friedlandu, kterou oustně přednesl, by na wlastne autraty předwecer dne narozeni Gejich cys. kral. Majestatnosti na balkonu staroměstského radnho domu řiskau korunu wystawit a oswěllit mohl — městske radde předložiti, a teno zastoi w poraddu wziti. Dle wykazu přiležiciho protocollu sig [ čtyři lomeno čtyři ] bylo jednohlasně ustanoweno, žadosti pana Friedlanda na zaklad w protocollu uwedenych duwodu neswoliti. Pozdei wssak, a to syce dne 15ho Srpna 1849 předložil purkmister tento zaštoi, při onem obzwlášt drženem'schromáždeni městske raddě k opetnemu rozejimult a poradě, při comž po usudku ( Debatte ), jak s protokollu sig [ pět lomeno pět ] wyswita, jednohlasne ustanoweno bylo, při odmrsteni Friedlanda to ponechati, naproti tomu wssak radni dum staroměstsky předwečer dne narozeni Gejich cys. kral. Majestatnosti na naklad obecni w obicejinem spusobu oswititi. Dalšši porada a rozmyšleni w tomto zastoji, wiče w schromaždeni městske raddy w misto newstoupilo; obzwlastne nebylo na den 16ho Srpna 1849 pra žadne schromáždeni držene, 17ho Srpna wssak jedine porada w záležitostech obečnich předsewzatá byla. S tohoto auředniho předstaweni wysoce sláwne zemske präsidium přeswědčeni podosahnouti rači, že oni w narodních nowinnach Nr. 180 ddto. 16ho Srpna 1849 obsazeny clanek přes wijednáni městske raddy od 10 a 17ho Srpna 1849 při čomz již onen we wysokem dekretu od 20ho Srpna b. r. udany datum nadřečenich schromaždeni omilny, scela při udani domneliho motivu ( Motiv ) uzawřeneho ustánowcni podstatni nesprawnost w sobě nese, w nasledku čehož na zaklád protokollu od 22ho Srpna 1849 sig [ šest lomeno šest ] se jednohlasne stwrzuje, a ubezpečuje, že oni we wysokem dekretu od 20ho Srpna 1849 Čislo 8099 zminěni w nar. now. Nr. 180 obsazeni clanek, ani w auředni ani w privatni ceste, od njže podepšany městske raddy pochazi, že tento clanek ( Referat ) z onem skutecne předsewzatemu wyjednani se nešrounáwa, poněwadž u nadzminěnych wyjednani udanliwy motiv ( Motiv ) ustanoweni: — „ že collegium uwarowati chtělo, stran wystáweni koruny řisske proti wsseobecne wuli nejakau demonstraci z přižne k oktroirowanemu zřízeni učiniti “ — od žadneho audu městske raddy k přednesseni přisslo, a že wesměs w teto připadnosti dne 13 a 15ho Srpna r. b. o oktroirowanem zřizeni w žadnem padu zminka se nestala. Niže poslussne podepsána městska radda se tou naději koji, že wysoce sláwne zemske präsidium onou we wysokem dekretu od 20ho Srpna r. b. Čis. 8099 jedine na nešpráwny udalošti nowin, bez předběžneho wyslechu městské raddy, proti te same wyjadřeni weřejne wyjadrenou pochybnost skrze nadřecene předstaweni wyzdwihne, a w celem obsahu se přeswědci, že měštška radda nejen žadnau demonstracy obmeyšlela, nybrž i take každe přiležitosti k demonstracy a protidemonstracy se wystřihati chtěla. Když tehdy umysl tento zuplna se nodočilil, tak předce měštske radde, tato winna připsana byt nemuže, nybrž na onnych, ktery w zaležitosti te záwadu nalezli, kterou z umyslne opozicny chtiwosti za cenu každou hledali; neb takowych nešpokojencu přehnanych z obau stran ( nach beiden Extremen ) jak známo, nachazi se w každem welkem měšte. Přislussne podepsány Collegium mušelo by wssak litowat, kdybi zlowolny ošoceni osobnýyh neb politickych protiwniku wyšoce sláwne zemšk präsidium take jedine okamžení meiliti mohlo, w te přeswedcenošti, že zastupce hlawniho měšta Prahy a češke země syce nikoliw otročkyho ( servil ) nybrž práweho wemého smeyššleni jšau, ktere opakujič w rozhodných dobach uskutečnili a pokušili, když mnohi z oněch klešal, ktery nyni se welmy snažeji, měštskau raddu na spusob wsšemožny w podezřeni uwésti. Nykdy nebude a nemůže ona snáha u uctiwě podepšanych wědomy wždy w kazdem padu sprawedliwě wykonane powinnosti, zatknauti ( verkümmern ). K wyšwetleni se jedine jeste měštska radda připamatowati ošmeluje, že wyšoky rozkaz ddto. 20ho Srpna 1849 Čis. 8099 syce na raddu města Prahy pšany, wssak z te přičiny od niže podepšane meštske raddy zodpowidanu byt muže, když jedine od te samy w teto zaležitosti porady držane byli, wešskera mestska radda wšak mezy casem ani shromaždena nebyla. Poslez se při jednom ponjžena prozba klade, by Wyšoče Slawne zemske präsidium uštanowiti ráčilo, by w nadřečenych nowinnach, narodnich w kterych wysoky dekret od 20ho Srpna 1849 wepšani byl, wššemožne w brzskem caše k opraweni přiššel, a prawitedlny obšach teto zaležitosti došahl. W Praze dne 22ho Srpna 1849. Wčera jsme dostali ( totiž redakce Národních Nowin ) následující přípis od zdejší wys. sl. zemské spráwy: „ Menší wýbor obecních starších města Prahy ode mne jsa wyzwán, zadáním od 22. srpna t. r. č. 840 ujistil, že domnělý referát o sezeních městské raddy ode dne 13. a 15. srpna t. r., jejž Národní Nowiny č. 180 přinesly, ani cestau auřední, ani saukromau od městské raddy nepochází, prohlásiw zároweň a dokázaw, že se referát tento s jednáním skutečně držaným nesrownáwá, neboť udáwaná pohnútka usnešení toho: „ že prý radda wystawením koruny říšské žádné demonstrace pro oktrojowanau ústawu proti wůli obecné učiniti nechce, “ nebyla ani od jediného přítomných starších obecních k řeči přiwedena, a wůbec se při rokowáních dne 13. a 15. srpna, wěci té se týkajích, naprosto žádné zmínky o oktrojowané ústawě říšské nestalo. Dotčený článek shledal se tedy, co se týká udáwané pohnutky onoho usnešení městské raddy, za neprawdiwý, i wzýwám redakci, ana přijmutím onoho článku, zasilatele nejmenujíc a opětným poznamenáním w čísle 186 obsaženým wzala na se odpowídání za prawost obsahu jeho naproti weřejnosti, aby oprawení toto přijala do swého listu. W Praze dne 25. srpna 1849. Mecséry.", "id": 403}
{"text": "26. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: V Praze dne 26. října, Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 26. října. — Jakožto welmi zajímawau a důležitau zpráwu sdělujeme obecenstwu swému, že zemský wýbor Štýrský podal k ministerstwu žádost o swolání sněmu Štýrského ještě w tomto roce. Dne 22. t. m. byl we Štýrském Hradci k tomuto aučeli pohromadě a po ostrých rozmluwách, wyslowujících zřejmě a upřímně wšeobecnau nespokojenost wšech stran s nynějším provisorním stawem, uzawřel poslati žádost k ministerstwu o brzké swolání sněmu zemského a o prozatímní zastawení krajských wlád a krajských sněmů, které se za překážku zemského blaha powažují. Dne 23. t. m. příjata jest žádost a ustanoweno aby se také Tyrolsko, Krajina a Koruš o přistaupení k tomu požádaly. Žádost sama, kterau podáwa Ost-Deutsche Post odwoláwá se na §. 83. říšské ústawy, která ještě letos zemské sněmy slibuje, jewí nespokojenost s provisorními zákony ( ordonancemi ) ministerstwa, který prý nejsau we srownalosti s říšskau ústawau atd. A což pak náš český wýbor zemský? Mlčí jen a nechá ministerstwo wládnaut dle libosti zapomínaje, že má zastupowat záležitosti země. Náš wýbor jest jen stawowský, ne ale zemský wýbor.", "id": 404}
{"text": "8. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Záležitosti Moravské, Titulek: , Autor: Havlíček, Karel\nTo jest tedy ta sůl, kterau Morawa solena býti má! To jest biskup, pastýř lidu?! Ne, to jest nájemník, cizinec, zrádce národu, jenž staré policejtstwí i do církwe uwádí a tím przní swatyni Boží. Ú kýž bychom již mohli splésti onen prowaz Ježíšůw a wyhnati takowé prodáwače z chrámu Páně! Pod takowým tupým cizincem, jako jest biskup Schaafgotsch, jenž ani po morawsku neumí, státi má weškeré welebné duchowenstwo morawské, a trpěti má, kterak necitelný cizinec nohama šlape swaté city národní! Nastanau brzy časy, kde nebudau biskupstwí pauhá pastwišťata pro wysoko urozené lenochy, nastanau již brzy časy, kde swatá církew zwítězí nad aristokratickau a bürokratickau hierarchii, nawrátí se k nám opět Duch Swatý, kterého jste wy posud tělesností swau utlačowali, a prawý duch wíry Kristowy zase usedne na swatyně, z kterých jste wy jej wypudili. H. B.", "id": 405}
{"text": "10. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Tak se ukončilo jednání. Oba se usnesli, že se zejtra sejdau we městě a že tam zařídí písemní kontrakt. Čičikow požádal o jména poddaných. Sobakewič byl ochoten, sedl hned ke stolu a wlastnoručně počal spisowati wšechny nejenom podle jmén, nýbrž i s přídawkem chwalných wlastností. A Čičikow z dlauhé chwíle počal od zadu prohlížeti prostrannost jeho figury. Jak wzhlednul na jeho záda, široká jako na Wjatských, nízkých koních, a na nohy podobné železným slaupům, kterými se dělí trotoar od ulice, nemohl se zdržet zwolat wnitřně: „ Bah! požehnal tě Pán Bůh! to již jest, jak říkáme oškliwě přistřížen, ale pewně ušit.... Narodil jsi se jíž jako nedwěd, aneb tě ponedwědilo teprwa wzdálené žiwobytí, sedláčení? Ale ne, já si myslím, žebys byl pořád jeden, i kdybys byl wychowán podle mody a bydlil w Petrohradě. Celý rozdíl by byl, že teď skolíš půl beraního boku s nádíwkau a k tomu wotrušku jako talíř, a pak bys jedl snad nějaké kotletky se smržemi. Teď máš pod swau mocí poddané: dobře s nimi wycházíš a jistě jim neubližuješ, proto že jsau twojí a žeby to tobě samému škodilo; ale w onom pádu bys byl předstawený auředníků, které bys notně nabíral, wěda, že to nejsau twojí poddaní, aneb bys okrádal zemský důchod! Ne, kdo již je kulak ( pěsť ), ten se neotewře a nebude dlaní. “ „ Mám je již pohromadě “, prawil Sobakewič obraceje se. „ Hotow, tedy prosím o to. “ On proběhl spis očima a podiwil se důkladnosti: nejen že tam zřetelně stálo řemeslo, jména, léta a rodinné poměry, ale i po stranách bylo zwláštní poznamenání strany chowání, střízliwosti, zkrátka až mílo se podíwat. „ Teď prosím o záwdaweček! “ řekl Sobakewič. „ A nač pak záwdaweček? Dostanete we městě najednau wšechny peníze. “ „ No wíte, to již je spůsob, “ odpowěděl Sobakewič. „ Newím, co wám mám dát. Newzal jsem s sebau peníze. Ale tuhle mám deset rublů. “ „ Což deset, dejte alespoň padesát. “ Čičikow se počal wymlauwat, že je nemá; ale Sobakewič prawil tak na jisto, že má peníze, že ještě tedy wyndal buražku ( bankowku ) řka: „ Dobře tedy, tu máte ještě patnáct, tedy dohromady dwacet pět. Dejte mi jen na to potwrzení. “ „ A nač potwrzení? “ „ Wíte, nejlepší je písemnost. Čas běží wšelijak, wšechno se může přihodit. “ „ Dobře, tedy prosím o peníze. “ „ Nač peníze? Tuhle je mám w ruce! Jak jenom napíšete potwrzení, hned wám je odewzdám. “ „ Ale dowolte, jak pak mám psát potwrzení, dříwe musím widět peníze. “ Čičikow pustil z rukau bumažky Sobakewiči, který přikryw je na stole prsty lewé ruky, prawicí napsal na kausku papíru, že záwdawek dwacet pět rublů cíšařskými asignacemi za prodané duše obdržel auplně. Napsaw potwrzení prohlížel ještě jednau asignace. „ Bumažka tato je tuze stará “ – prawil prohlížeje jednu proti swětlu – „ trochu roztrhaná; ale mezi přáteli se nepotřebuje na to bráti ohled. “ „ Kulak, kulak! “ pomyslil si Čičikow. „ Bude chtít bestie ještě přídawek. “ „ A ženského pokolení nechcete. “ „ Ne, děkuju. “ „ Nechtěl bych mnoho. K wůli známosti po rublíku za kus. “ „ Ne, ženské pohlawí nepotřebuju. “ „ No když nepotřebujete, darmo mluwit. Na wkus není zákon: někdo miluje popa a někdo popowau, prawí příslowí. “ „ Ještě jsem wás chtěl požádat, aby toto jednání zůstalo mezi námi, “ prawil Čičikow poraučeje se. „ To již se samo sebau rozumí. Třetí ať se do toho nemíchá, co se w upřímnosti jedná mezi dwěma dobrýma přáteli. S Bohem! Děkuji wám za náwštěwu: prosím, neračte budaucně na nás zapomenaut, když bude swobodná hodinka, přijeďte poobědwat, čas si ukrátit. Snad se opět wyskytne příležitost, že budeme moci jeden druhému něčím poslaužit. “ „ Bodejť! “ pomyslil si Čičikow sedaje na bryčku. „ Wydřel na mně po půl třetím rublu za mrtwau duši, čertůw kulak! “ On byl nespokojen s chowáním Sobakewiče. Je přece člowěk známý, i u gubernátora i u policmeistra jsme se widěli, a jednal tak jako docela cizý, wzal peníze za neřád. Když bryčka wyjela ze dworu, obrátil se nazpět a widěl, že Sobakewič posud ještě stojí u okna, a jak se zdálo, se díwá, kam asi host pojede. „ Darebák, posud tam ještě stojí! “ promluwil skrze zuby a poručil Selifanu, aby zahýbnul za selské chalupy, tak aby nebylo bryčku widěti z panského domu. On by byl rád jel k Pluškinu, kterému dle slow Sobakewiče mřeli lidé jako muchy, ale nerad by, aby Sobakewič o tom co zwěděl. Když byla již bryčka u konce wsi, zawolal si prwního mužíka, jenž najda někde na cestě tlustý trámec táhl ho podoben neunawnému mrawenci dá swé chalupy. „ Hej wausatý! jak se odsud jede k Pluškinu, ale ne wedle panského domu? “ Mužík, jak se zdálo, newěděl tak snadno odpowěď. „ Což pak newíš? “ „ Ne pane! newím! “ „ Eh! A již jsi šediwý a ani neznáš lakomce Pluškina, toho co špatně strawuje swůj lid. “ „ Ah! zaplatowaný, zaplatowaný, “ křikl mužík. Také přidal ještě hlawní jméno k přídawnému, zaplatowaný, welmi přiměřené awšak neupotřebitelné we wzdělané rozmluwě, pročež je také wynecháme. Ostatně se možná domýšleti, že bylo welmi dobře wywoleno, protože, ačkoli mužík již dáwno zmizel z očí, přece se ještě pořád usmíwal w bryčce. Silně se wyjadřuje ruský lid! a dáli již komu slowíčko, tomu jíž zůstane w rodině a w potomstwě, wezme ho s sebau do služby i do pense, do Petrohradu i na kraj swěta. A pak si již buď opatrný jakkoli a uhlazuj si swůj běh: přezdíwka zakráče samo od sebe celým hawraním hrdlem a powí zřetelně, odkud wyletěl ptáček. O jak to býwá wšechno podařené, co wychází z hlubiny Rusi, kde nejsau ani Němci ani Čuchonci, ani jiná plemena, nýbrž wšechno samasamorodá, žiwá a bujná ruská mysl, která nesahá pro slowo do kapsy a newysezuje jako kwočna kuřátka, nýbrž wlepí najednau jako pas na wěčnau cestu, a jíž není pak zapotřebí dodáwat, jaký máš nos neb pysk – jednau čárkau jsi wykreslen od hlawy až k patám. ( Pokračowání. )", "id": 406}
{"text": "25. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Protivníkům naší průmyslové školy., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Protiwníkům naší průmyslowé školy, kteří se jak obyčejně ukrýwají za stěnu zastaralých předsudků a za frase, jako obyčejně býwají „ in unsern hiesigen Verhältnißen “ odpowídáme zde opět podobenstwim. — Člowěk jistý wězel w blátě až po pas, a chtěl z něho wybřísti. Práwě když se tak pachtil, šel okolo muž nemoudrý, a prawil mu: „ In den iesigen Verhältnißen ti bude tuze těžko z toho bláta wylézti, počkej raději, až samo od sebe steče, aneb až ho slunce wysuší. Může být arci, že se ho zatím tolik nahromadí, až se, wyskočiti nemoha, zadusíš; ale což dělat in den iesigen Verhältnißen? “ Hned za ním wšak přišel moudrý muž, a ten prawil: „ Nic nedbej, namáhej se, z bláta wen, padni oko nebo zub! Kdo si sám pomáhá, tomu Pán Bůh pomůže! “ — Ostatně přeswědčeni jsouce, „ daß für eine höhere Gewerbschule die Bildungsmittel in der čechischen Sprache noch nicht in dem Grade ausreichend vorhanden sind “ atd., nerádi wšak tyto úsudky o české literatuře od takowých pánů slyšíme, které w silném důmění máme, že sotwa kdy jen český slabikář ( natoť jiné knihy ) w rukou míti ráčili.", "id": 407}
{"text": "5. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [České listy]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 5. České listy od Siegfrída Kappera. W Praze. Nákladem Calveského kněhkupectwí 1846. Sbírka básní jistého spůsobu, o kterých promluwíme we Wčele co zapotřebí.", "id": 408}
{"text": "24. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o předmětech na Pražské universitě], Autor: Havlíček, Karel\nPráwě wydalo professorstwo pro wědy práwní a státní na Pražské universitě pro rok 1848—49 program předmětů obligátních. Ač nejsau předměty žádné nowé, nastanau w přednáškách přece některé změny; tak bude na př. při přirozeném státním práwu přednášeno konstituční státní právo. Zajímawějším jsau úkazem předměty mimořádné: Dr. Jos. Fryč bude přednášet jako docent celý rok česky: O saudním řízení we wěcech civilních a trestních; o saudních ústawech wzdělaných národů ewropejských ( docent Dr. Fr. Richter německy ); weřejné a austní jednání při saudech s ohledem na zákonodárstwí francauské ( docent Dr. Wolfg. Weselý něm. ); w zimním běhu bude učit docent Dr. Ehrenfeld o praxi advokátní, w letním o finanční politice a wědách kamerálních.", "id": 409}
{"text": "26. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Zap Zeměpis., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 2. Wšeobecného Zeměpisu páně Zapowa wyšel již prwní díl nákladem Matice, a wšem oudům se wydáwá.", "id": 410}
{"text": "9. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Zřízení anglického parlamentu., Autor: Havlíček, Karel\nZřízení anglického parlamentu. ( Pokračování. ) A tak parlament owšem dobrého přeswědčení nabýwaje wší zemi zákony dáwá. Není wšak w Angličanech zákonu od wlády soustawně snešeného ale w sezeních swých rozkládá parlament, jak prawí důmyslný jeden zákonník, welikou knihu státu a procházeje ji celou stránku po stránce wyšetřuje. Najde-li nepořádky, pátrá po jejich pramenech: pocházejí-li z opominutí zákonů, zostří tyto, pocházejí-li z nedůstatečnosti zákonů přetrhne nepořádek zákonem nowým. Jenom oudowé parlamentní, nechť si sedí w sněmowně panské nebo obecní, smějí w nich zákony ponawrhowati. Dříwe wšak než se náwrh sněmowně přednese, má se opowěditi. Opowěd takowá slowe motion. Jen náwrhy stranu daní se zrowna písemně na stůl sněmowny položí. Teprw s powolením sněmowny se psaný náwrh, jemuž se říká bill ( spisek ) dwakrát na rozličných dnech čte a po každém čtení se učiní otázka, má-li se dále pokračowat. Nezawrhneli se hned po prwé, wyšetří jej hned po druhém čtení wolený wýbor ( commitee ), který mínění swé o něm sněmowně zdělí, nebo se zrowna po druhém čtení celá sněmowna w jediné commité, w kterém wšak nepresiduje mluwčí nýbrž po každé nowě wolený přednosta ( chairman ), sestoupí a wěc w poradu wezme. Pak se teprw w pořádnem sezení rokowání čili debatowání začne. Každý parlamentník wstana z lawice a maje smeknuto může řečniti proti náwrhu nebo pro něj. Řeč předčítati jest nedowolená wěc, a jen churawec smi sedě mluwiti. Řečník se obrácí jen k mluwčímu; osobu, které odpowídá nejmenuje nikdy jménem nýbrž řeč wšelijak toče nazýwá je: šlechetným lordem, lordem s modrou pentlí ( má-li rád modrého podwazku ) ctíhodným, wzácným přítelem, učeným spoluoudem ( je-li práwník ) atd. Peerům říká „ Mylords “, deputowanym „ Gentlemen “. Žádný nemá řečníkowi do řeči skákati. Kdyby wšak hlawních wěcí pomina do mimotních se pouštěl, nebo o osobách spolusněmowníků, o králi, o parlamentu nebo o řádu zemském hanebně mluwil, smí ho mluwčí neb kdokoli jiný k pořádku napomenouti. Ano kdyby pohanění bylo hrubé může mluwčí winníkowi uložit, aby na kolenou odprosil, ba může jej wsadit do towru ( twrze na starém městě londonském ) aby tam chowán byl, jak se na wězně sluší. O wyloučení wšak se musí celá sněmowna smluwit. Než se sněmowna o wěc nejakou usnese, čte se náwrh ještě jednou, a to po třetí. Hlasowání samé děje se w sněmowně obecní takto: Mluwčí, který wšak jako president hlasu nemá, optá se po skončeném rokowání, které přes 12 hodin z půlnoci trwati nemá, jsou-li kdo pro náwrh, a hlasující pro něj wstanouce na jednou řeknou: Ay ( ano. ) Pak se táže, jsouli kdo proti náwrhu, a oni wstanouce taktéž řeknou: No ( ne ). Jeli pochybnost, na které straně by se přewaha nacházela, učiní se rozstoupení sněmowny ( dividing of the house ). Ti, kdo sou pro náwrh odstoupí do předsíně; kdo sou proti němu, zůstanou w síni sněmowní; z obojích wywolí mluwčí wýbory, aby hlasy číslem přehledali, a podlé wýpowědi jejich rozhodne. W panské sněmowně se hlasy sbírají po hlawách začínajíce od peera nejposledněji přibylého. Kdo swoluje, řekne: Content ( spokojen ), kdo neswoluje, řekne: Non 118 content ( nespokojen ). W obecní sněmowně každý hlasuje pro osobu swou, w panské může nepřítomný lord jiného zplnomocniti. Plnomocenstwí wšak neplatí wůbec, nýbrž jen u wěcech zwlášť wyslowených. Panská sněmowna je pohromadě, tak že sněmowati může, když je tré lordů, obecní, když 40 deputowaných přítomno. Náwrh se pouhou wětšinou hlasů buď přijme nebo zawrhne. Zawrhneli se, rokuje se o jeho přejinačení nebo se docela opomine. Událi se stejnost hlasů rozhodné w obecní sněmowně hlas mluwčího, w panské stejnost hlasů náwrh ruší. Když byl náwrh w sněmowně, kde učiněn, prošel ( passed ), odešle se do druhé, aby o něm rokowala. Jestli tato něco na něm změní, pošle ho onéno nazpátky k potwrzení, nebo se z obou sněmowen ustanowí jeden wýbor, kterýby se o tu wěc společně potázal a smluwil. Může se wšak státi, že se w druhé sněmowně na prosto zawrhne a pak není zákonně ustanoweno, co se s ním dále díti má. Wůbec je to stejné, učiní-li se náwrh w té neb oné sněmowně; sou wšak některé wěci, o kterých se jen w jedné sněmowně náwrh učiniti smí, kdežto druhá takowou billu buď bez proměny přijmouti nebo naprosto zawrhnouti musí. Tak se náwrhy o berně a daně jen w obecní sněmowně, náwrhy o wěcech peerstwa se týkajících jen w panské učiniti mohou. Pak patří ohlášení králowo, že se má parlament odročit, nebo na čisto rozejít, do panské sněmowny, která to druhé jen oznámí. Billí je trojí způsob: buďto se týkají celé říše a slowou public and general bills, nebo jistých obcí jen ( public and local bills ) nebo jednotliwých osob ( privat bills ). Když tedy náwrh projde skrze obě sněmowny a od obou přijat jest, podá se králi, aby on jakožto hlawa parlamentu, jemu swůj hlas dal, a jej, tak jak je potwrdil a nebo zrowna zawrhnul. Při zawrhowání užíwá král slowa „ le roi s'avisera “ ( t. j. král se rozmyslí ). Pozoru hodno jest, že wšechny formule při zawrhowání a potwrzowání billí sou po francouzku, což se odwozuje z časů prwních panowníků Normanských z Francouz příšlých a tehdejšího kwětu francouzštiny při dwoře králů anglických. Je to pádný důkaz o obezřetnosti parlamentu, že počítaje od 17 století jenom jedinou billu král zawrhl a to Wilém III. A wšak nalezá se, že král dobře se s wěcí potázaw zrowna ten rok na to onen náwrh swolením swým w zákon proměnil. – Potwrzením králowým nabýwá billa zákonné platnosti a slowe „ act of parliament “ podlé něhož wšem poddaným krále, Jeho Milosti, jest se řídit a wšem sudím nálezy činit. Král má ku poradě a pomoci swé ministry, které si sám wolí, nazíwající se statními sekretářemi a w úřadním slohu králowskými úřadníky ( royal offices ). Král si bráwá za ministry obyčejně z počtu parlamentních oudů muže nejslawnější a nejřádnější, kteří s náwrhy swými wždy dobře pochodili a wětšinu na swé straně mají. Mužowé málomocní by se nehodili za rádce a zastawatele wůle králowy. Nebo w Británsku plati jen takowé nařízení za zákon, které od parlamentu nawrženo a přijato a od krále potwrzeno jest; a wšak parlament 119 prohlížeje po wšechny časy k dobru občanstwa jen o takowé náwrhy rokuje, o kterých uznáwá, že obci země na škodu nebudou. Neumíli tedy opowídatel náwrh swůj důkazy důkladně opodstatnit, neumíli mluwit jak se sluší k lidem rozumným a powážliwým, marnéť jeho namáhání, ten náwrhu swému nikdá průchodu nedobude. A tak král, chtěje náwrhy swé dobrým rukám swěřiti, widí za potřebné, aby si wzal za rádce muže w sněmownách oblíbené. Pakli wšak tito za jakoukoli příčinou o přewahu w parlamentě přijdou, nemohou déle koruně za podporu sloužit, a král je obyčejně propouští ze služby. Když se ministerstwo rozpadne, a nowé utwořiti má, dá král s tím, koho si za prwního ministra wywoliti chce, skrze některého důwěrníka swého úmluwu učinit. Wywolenec, wždycky k jisté politické straně patří, nebo každý občan w Britansku se přiznáwá k jistému politickému smýšlení buď je tory, nebo whig atd. Tyto ouřady nejsou welmi wýnosné, nebo platy jejich jsou spíše pouhá náhrada za útraty deputační. Učiní tedy králi rozwrh swých zásad, podlé kterých zpráwu wésti zamýšlí, a naznačí zrowna osoby, které by si w ministrowání přitowaryšiti přál. Tories jsou při koruně, whigowé se kloní k národu. Tyto strany powstaly za časů králů Stuartských, a slouly nejprwé cavaliers a roundheads ( kulatohlawci ). Mimo tyto jsou ještě jiné we swých záměrech nesworné strany, jako radikalisté, wše od kořene reformowati chtící, a konserwatiwní, wšem reformam protiwní a jiní. Jak mile ministerstwo sestaweno jest, dají se jeho členowé, poněwadž se stali králowými úřadníky, znowa do parlamentu woliti, a jmou se wůli králowu w parlamentě opowídati a rokowání o ní započínati. Nesedí wšak ministři w sněmownách jako komisaři králowští, nýbrž jako ostatní údowé parlamentní, a když z ministerstwa wystoupí, práwa swého w parlamentě ani dost málo nepozbýwají. A tak sou zástupcemi národu, a radcemi krále, čímž se swazek mezi oběma utužiti musí. Ministři sou za spráwu zemskou, pokud jim swěřena, odpowědni parlamentu. Kdyby některý něco dowedl, co by bylo proti zákonům, kdyby se spronewěřil nebo peníze jinak wynaložil, než jak dolejší sněmowna ustanowila, kdyby krále přemluwil, aby zákon nějaký buď zjinačil neb wydál bez porady a wůle parlamenta neb jinak meze ouřadní moci překročil, může proti němu stížnost zdwižena býti. Tu mu nepomůže, je-li winnen, odwoláwati se na králůw podpis, nebo Angličané mají welmi hlubokou a upřímnou úctu jak před zákonem tak pro krále, že jim ani na mysl nepřijde, že by Jeho Milost z rozwahy něco učiniti mohla, coby blaho poddaných rušilo. Dolejší sněmowna pak je opráwněna proti každému ouřadníku, kdyby swého ouřadnictwí zle užíwal, a proti každému občanu, kdyby se prowinil proti státu žalobu wésti. Takowá pře w parlamentě wedená slowe impeachment ( impíčment ) a následowný soudní řád se při ní zachowáwá. ( Dokončení. )", "id": 411}
{"text": "8. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n– We wčerejším listu jsme podali zpráwu, že bán chorwátský do Záhřebu banální raddě rozkaz zaslal, aby oktrojowanau ústawu od 4. března w Chorwátsku u wšeobecnau známost uwedla. Za tau příčinau držela bánská radda dne 3. srpna odpoledne mimořádní konferencí a druhý den na to o 10. hodinách welké sezení, w kterém se uzawřelo, že se oktrojowaná ústawa neprohlásí, že se ale k bánowi zwláštní deputace pošle, která ho k tomu přiměti má, aby celý ten předmět na budaucí sněm odročil. Dočtená deputace bude záležeti z dwau členů banské raddy.", "id": 412}
{"text": "19. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Náwěští literární, Titulek: [Nový časopis], Autor: Havlíček, Karel\n[ Nový časopis ] Kněz Antonín Durdiť w Mladé Boleslawi chce od začátku čerwna b. r. nowý časopis ( Zlatowěký katolík český ) wydáwati, a zwe k předplacení a přispíwání. Ostatní w Oznamowateli Pražských Nowin ode dne 11. kwětna a dále.", "id": 413}
{"text": "7. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel\nČtenářowé naší museli již po nějaký čas pozorowati, že se nám často již nedostáwá dosti politických zpráw na wyplnění ranního čísla, tak že přinuceni jsme jinými obšírnými články je doplňowati. Kromě toho, poněwadž se na tento čas bujný běh událostí znamenitě ztenčuje, mizí i potřeba wícekrát za den časopisy wydáwat, tím wíce, poněwadž beztoho wšichni naši wenkowští páni odbíratelé Wečerní List teprwa wždy s budaucím ranním dostáwají: z těchto příčin tedy od nynějška přestaneme s wydáwáním swého Wečerního Listu a budeme raději místo něho také w pondělí číslo Národních Nowin wydáwati, tak že je od nynějška páni předplatitelé wenkowští každodenně dostáwati budau.", "id": 414}
{"text": "17. březen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Krátké, ale jadrné odpovědi, Autor: Havlíček, Karel\nKrátké, ale jadrné odpowědi. Ze wšech stran dotírají na nás naši pp. dopisowatelé a spolupracowníci, abychom jim také tak příjemné, potěšitelné, poučné a zároweň zdwořilé krátké odpowědi dáwali, jako to jiné redakce činí: posud sme to wšak nikterak učiniti nechtěli. Když nám ale konečně mnozí tím wyhrožowati počali, že pakli to neučiníme, raději příspěwky swé tam zasílati budou, odkud takowé krátké odpowědi dostáwati naději mají: museli sme se wůli jejich podrobiti a wšak s tou wýmínkou, že již jména jejich a obydlí úplně udáwati budeme, poněwadž se z těch puntíků, jako we Kwětech dělají, přece ještě každý prawého jména dopátrati nemůže. A tak tedy s chutí do toho: Panu Janowi Swobodowi w Nikdicích: Nowela waše nestojí ani za starého čerta; pošlete si pro ní, sic wám ji před dům wyhodíme. Panu Josefowi Müllerowi w Nebylicích: Waše báseň je prawý neřád. Panu Karlowi Wodičkowi w Nenajdowě: Že chcete honorár? Já wám powím! Panu Wáclawu Richtrowi w Nemístném: Po druhé pište dopisy swé na silnějším papíře, aby je aspoň moje paní pod koláče dáti mohla: do tisku se bez toho nehodí. Panu Petrowi Šwandowi w Měsícowě: Článek wáš prozrazuje weliké schopnosti, mnoho pilnosti, a znamenitou zkušenost: když si wšak wšechno jak náleží rozwážíme, nahlížíme, že ste osel. Slečně Anně Milíkowské w Nehradě: Písně waše tisknouti nemůžeme, přiloženého wšak krocana s wděčností sme snědli. Panu Pawlu Musilowi w Nenazemsku: Básně waše potřebují mnohé oprawy: ještě si to rozmyslíme, máme-li je přijmouti. Moje paní wás nechá žádat, co u wás platí máslo, as tak 25 liber?", "id": 415}
{"text": "7. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [překlad zprávy z němčiny], Autor: Havlíček, Karel\n— Zde již „ konstituční list přináší následující dopis z Innsbrucku: Tirolský Foederatismus počiná se hýbati, — též my máme naše Hawličky, ( auch wir haben unsere Hawliček'č ) — arcit že s malým rozdílem. Líst „ Tiroler Bote “ přináší přípis k redaktoru, jest to oswědčení se jednoho z naelníků tírolské intelligence pro faederkci. — Také v tirolském foedéralismu spočiwá z árodek opposice, která snad brzo dosti zřejmě se oswědší. “", "id": 416}
{"text": "14. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: Dne 12. září, Autor: Havlíček, Karel\nDne 12. září. Opět se zde bubnuje na poplach, po celém městě se krámy zawírají. Zrowna tak jako w Praze před sw. Duchem pokauší se zde dwě strany, strana nerozumných křiklaunů politických a strana reakcionářská, opět o zrušení swobody. Podaří-li se chytré reakci tak jako w Praze wtáhnauti zdejší nerozumné politické křiklauny do swých tenat a popuditi je k opětné revolucí, budeme we Wídni míti ten samý staw, jako byl w Praze po sw. Duchu. A wšak se to zde snad nepodaří – aspoň jsau již 4 hodiny odpoledne a město se opět tiší. Dowídám se práwě z Wečerního Listu, že Slowanská Lípa w Praze chce p. Borroschowi, tomuto „ bojowníku pro práwa lidu \", přípis uznalosti poslati: radim jí, aby to hodně brzy učinila, dříwe ještě, než p. Borrosch pro dwě komory mluwiti bude we sněmu. Co se ale Borroschowy interpellace a odpowědi ministerstwa týče, hodláme zejtra zwláštním článkem rozumu P. T. pánu spisowatelů Wečerního Listu ku pomoci přispěti a wěc tuto, které oni, jak z článků jejich widíme, ani za mák nerozumějí, jim drobet wyswětliti. H. B., t. j. H. Borowský, - korrespondent do Národních Nowin, známý reakcionář, nepřítel swobody a antidemokrat, – aneb aspoň přewrácený politikus. ( Wiz Wečerní List č. 72. )", "id": 417}
{"text": "17. březen 1848, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Literární zpráva, Autor: Havlíček, Karel\nLiterární zpráwa. Jakožto dobrau a jaksi pro čas nynější wýznamnau zpráwu oznamujeme, že zejtra se wydáwati bude od České Matice Prwní díl české historie od Palackého, we které wěrně wypisuje osudy naší země.", "id": 418}
{"text": "3. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 2. prosince, Titulek: [úvodník reagující na pověsti o chystající se rakousko-pruské válce], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Z nedůstatku skutečných politických událostí máme zas příliš mnoho politických řečí — jestli klepů, netraufáme si ani doložiti. Wojna s Pruskem straší w denních rozmluwách Pražských, a leckde již s jistotau wyprawují, kterak rakauské wojsko wtrhlo do Bawor a kterak 70.000 císařského wojska obsadí neb w tuto chwíli již dokonce obsadilo saskau zem. Kterým na těchto powěstech ještě není dosti, ti wyprawují něco důkladnějšího a jmenowitě kterak jeho weličenstwo Mikuláš Pawlowič 600.000 Rusů a JMC. František Josef 300.000 swého wojska již odeslali proti pruskému králi. To by owšem již stálo za řeč — a také za několik set milionů nowých papírowých dluhů!! Jak snad pozoruje laskawý čtenář, newěříme my ještě takowým powěstem, my newěříme, žeby nedorozumění, které mezi wládau pruskau a rakauskau ( wlastně jen mezi dynastií Hohenzollernskau a Lothringskau ) pro přednost w Němcích panuje, skutečné ke wálce mohlo wésti. Může být, že Prušanům na tom něco záleží, aby jejich král byl císařem německým a z pruského stanowiska mohla by takowá wojna skutečně býti w národním prospěchu alespoň z národní wůle: ale weliká wětšina národů rakauských nechce za žádnau cenu, aby náš císař byl spolu císařem německým a z rakauské strany byla by tedy takowá wojna pauze w prospěch rodiny císařké. Že wšak již dáwno měla pominauti w Ewropě ta doba, kdežto jeden král s druhým snad jen pro swé wyražení neb z ctižádosti wojnu wedl a tisíce tisíců rodin swých poddaných zkazil, o jmění přiwedl, mladé muže zmrzačil, potlaukl a zem do dluhů uwrhl: že již takowé časy měly dáwno pominauti: tuším by naše ministerstwo wěděti mělo. Snadno jest wojny wésti, když někdo jiný musí žiwot, zdrawí a kapsu nasadit; jestli tedy naše ministerstwo tak hrdinským a wojenským duchem nadšeno jest, nuže ať wytáhne samo neb nanejwýš se swými sekretáři někam na pruské hranice a popere se tam s pruským též tak wojensky smýšlejícím ministerstwem Manteufflo-Brandenburským, a zajisté budau se obywatelé rakauští i pruští s welikau nadějí a radostí na tento boj díwat, we kterém na každý spůsob získati musejí. Nyní ale, kdežto bez toho naše císařstwí tak zadluženo, a co ještě wíce, bez kreditu jest, kdežto panují wšude wnitřní desorganisace a nepořádky, kdežto již uherská a wlaská revoluce bez toho wytáhla ze zemí skoro wšechny zdrawé muže za rekruty: nyní začínati wojnu tak welikau a tak nepotřebnau, tak protiwnau wětšině národů: to by jistě bylo wíce než lehkomyslné a bezsrdečné. Jmenowitě ale pro nás Čechoslowany jest hrůzné pomysliti na takowau wojnu s Pruskem. Naše země byly by nepochybně bojištěm, bojištěm o korunu německau na hlawě císaře našeho, který práwě dle rady tohoto ministerstwa naši staroslawnau českau korunau pohrdnul, a nepochybně již ani za českého krále korunowati se aumysl nemá. Kterak my o německé koruně smýšlíme, wí celý swět již přes 1000 let: a nyní máme o tuto korunu bojowati, máme se pro ní zadlužiti, w nebezpečenstwí bankrotu přijíti, naše krásné dědiny nechat zpustošiti, a při tom wšem ještě se naše wlastní koruna pěkně zamluwí a w zapomenutí uwede? Wěru tuze mnoho samozapření žádalo by od nás naše ministerstwo!", "id": 419}
{"text": "13. únor 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [Poznámka redakce], Titulek: [Ke zprávě o představení Enšpigla v českém divadle], Autor: Havlíček, Karel\nW předešlém referátě stala se p Kaškowi nemalá křiwda, ješto se mu wytýkalo, že mlynáře neslušným způsobem w černých kalhotách předstawowal. Ta wěc měla swou příčinu. Když se totiž onen mlynář do mlýnice oblékal, wěděl již napřed, že jej we třetím jednání do jakési moučné truhly hodí, a proto, jen proto, wzal na sebe černé nohawice. Tento mlynář wlezl teda do černých poctiwic jen z pouhé lásky k obecenstwu, neboť wěděl, že bude před ním hrát komedii, a obáwal se, že obecenstwo, před jehožto očima do moučnice uwržen bude — tomu neuwěří že tam pobyl, dokud toho známky na něm neuhlídá. A celý swět wí, že na jiném oděwu zhola nelze poznati, že někdo z mouky wylezl než na černém. To je přec patrná wěc!! Toto na poučenou našemu p. referentu, kterýž by wěděti měl, že tak rozwážliwý herec jako je p. K. aspoň bez příčiny chybu neudělá! Pozn. Red.", "id": 420}
{"text": "1. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [O němčině na plzeňském gymnáziu], Autor: Havlíček, Karel\n– Z hodnowěrného pramene dowídáme se, že učitelstwo gymnasia Plzeňského we zwláštní poradě uzawřelo, aby se od nynějška na dotčeném gymnasium přednášely wšecky předměty w jazyku německém, poněwadž jest Plzeň město docela německé. Tážeme se slawného ministerstwa weřejného wyučowání, zdali mu o uzawření tomto již byla podána auřední zpráwa.", "id": 421}
{"text": "14. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: [úvaha], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Dne 9. listopadu. ( H. ) Windischgrätz prý obdržel od presidenta Cavaignaca psaní, w němž mu děkuje, že on dobytím Wídně ochranil zákonitý pořádek pro celau Ewropu. – Je prawda, že pádem Wídně utrpěla strana, která násilnými přewraty swé zámysly chce uskutečňowat, nejen w Rakausku ale krom něho welikau porážku; je prawda, že tím zachowána jest celitost rakaukauské říše, že Maďaři, Poláci, Wlachowé a Franfurtisté přišli o tu kořist, ku které jim wzbauření Wídně dalo naději a které by wítězstwím Wídně nepochybně byli dosáhli; je též prawda, že pádem Wídně a zachráněním Rakauska zachráněn jest mír celé Ewropy. Osud Slowanů rakauských rozhodl se pode zděmi Wídně. Wítězstwí Wídně bylo by je wedlo k zničení, anebo hnalo k náramnému boji mezinárodnímu, proti němuž jsau boje národní w Uhřích jenom bledý obraz. Ohromný tento boj je nyní učiněn nemožným; swoboda wšeobecná a civilisace ewropejská byly by w něm na dlauhé časy pohromu wzaly. Přemožení Wídně překazilo tento osudný boj, a Slowané přemohli Wídeň. Tím si získali zásluhu o celý civilisowaný swět. – Kdyby nebyl Jelačić záhy přitrhl k Wídni, je na bíledni, žeby se Wídeňští wolně byli spojili s Maďary a skrownau Auersperkowau moc porazili a zničili. Že to Jelačić předešel, pojistilo wítězstwí nad Wídní. Pohledneme-li na cesty, jak Wídeň skutečně byla dobyta, pohledneme-li na prospěchy Horwatů w dobýwání: přiswědčíme, že Slowané přemohli Wídeň, a to tím spíše, že i druhé wojsko z wětší části bylo slowanské. Stala-li se tedy w Ewropě dobytím Wídně jaká služba, o čem není pochybnosti, stala se ji skrze Slowany, wšak to není prwní služba, kterau Slowané prokázali Ewropě; pod Hostýnem, u Lipska krwáceli oni pro civilisaci, pro nezáwislost. – Ale úloha Slowanů byla u Wídně jen na polo wykonána; druhý děj bude odehrán na luzích uherských. Bude-li ten šťastně wykonán, budau-li Maďaři pokořeni, bude podlomen ústaw aristokratie, jak osobní tak národní, a národowé rakauští najdau we swobodě národní cestu ke wzdělání swému i k prawé swobodě, pro kterau je oswěta a wzdělanost nejlepším rukojemstwím. Jak budau Slowané w Uhřích národně swobodní, nastane i pro Turecko nowá doba; jak budau Rusíni w Haliči a w Uhřích swobodní, nastane i pro Rusko nowý čas. Na Slowanstwu, ne na Němcích bude záležeti, rozšiřowat oswětu na wýchod ruský a na jih turecký; proto Němci zle činí, chtíce západní Slowanstwo odtrhnaut od jiho-wýchodního; již nyní se ukazuje wplyw Slowanů českých na Rusíny strany ústawů wyučowacích. Kdyby Němcům šlo o wšeobecnau swobodu ducha, a ne o soběckau welikost Němectwa, kdyby byli prawí kosmopolité, a ne auzkoprsí Němci, netrhali by bratra Slowana od bratří jeho, ale aučinkowali by spíše k užšímu spojení obau, které jest w Rakausku již skutkem, ale w Rakausku celistwém, neroztrženém. Odprawením R. Bluma, deputowaného na národním sněmu we Frankfurtě, které se stalo dne 9. ráno w Brigittenau’i, je spojení Rakaus s Německem, jak ho Frankfurt zamýšlí, skutkem neuznáno. Děj tento – nemýlíme-li se – bude míti wětší aučinek na rozhodnutí oné otázky, která tolik zlého na Rakausko již uwrhla, nežli newím jaká diplomatie.", "id": 422}
{"text": "30. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Článek, o kterém bych si přál, aby jej každý přečetl a rozvážil, Autor: Havlíček, Karel\nČlánek, o kterém bych si přál, aby jej každý přečetl a rozwážil. Nastaly nám w Rakausích časy, na které jsme ani w nejbujnějších přáních pomysliti si netraufali; dostalo se nám w Rakausích tolik swobody, že se mnohým zdá až příliš býti! Prawím w Rakausích, proto že se toto poslední nyní w Čechách říci nemůže. Čím to ale jest, že přece posud se swým osudem spokojeni býti nemůžeme; čím to jest, že dosáhnuwše cíle taužeb swých – swobody – přece jaksi auzkostliwě do nejbližší budaucnosti hleďíme? Jest to pro nejistotu, protože té celé swobodě auplně newěříme, že se nám jaksi lehce nabytá býti zdá, a tudy lehce ke ztracení. Přátelé milí! kteří jste upřímní a poctíwí milowníci swobody, demokratie, rownosti práw, sprawedlnosti atd, kteří jste od jakžiwa tak swobodně smýšleli již za staré wlády, pokud se to za přestupek powažowalo, kteří nejste liberalisté a demokrati ode dneška snad jen proto, že to nyní w modě jest, že nyní demokratie panuje a wynáší – wás, přátelé milí! žádám, abyste se mnau následující rozwážení učinili. Jak stojí nyní w celém rakauském mocnářstwí záležitosti swobody? Rakausko jest země nejedna, nýbrž z rozličných zcela rozdílných, ba nepřátelských národů složená, a proto jest w Rakausích mnohem tíž wšeobecné usrozuměni a porownání uwéstí, než w kterékoli jiné zemi. Jiné země mají obyčejně jen rozdily we stawech a w politickém smýšlení, poněwadž obyčejně jen od jednoho národu obydleny jsau, aneb aspoň že přewaha jednoho národu tak weliká jest, že se jí musí jiné slabé části we wšem podříditi. U nás ale w Rakausích Němec, Maďar a Slowan ( Wlachy a Rumuny nepočítaje ) ostře a mohútně proti sobě stojí, wždy hotowi jeden na útraty druhého moc swau zwětšiti. Odtud pro wšeobecnau swobodu wyswítá wždy weliké nebezpečenstwí. Slowané ještě nejupřímněji swobodu prawau milují, oni jediné snad chtí rownopráwnost wšech národů rakauských, neosobujíce si přednost a panowání nad jinými, chtí Slowané rakauští jen tolik, aby byli rowni we wšem ostatním. Toť skutečně sami ke swé cti říci a dokázati můžeme. Němci a Maďarowé panowati chtějí, jedni w jedné, druzí we druhé polowici Rakauska, tak aby ostatní wedle nich bydlící národowé jim podřízeni byli. Wlachowé dokonce se od Rakauska wší mocí odtrhnauti chtějí a o to w posledních časích brannau mocí usilowali. Co se tedy politiky národností týče, a když se jen na národnost ohled béře, widíme patrně, že ani Němcům, ani Maďarům ani Wlachům na zachowání celého Rakauska nic záležeti nemůže a nezáleží. Naopak když béřem zřetel pauze na národnost, musíme uznati, žeby pro Němce, pro Maďary a pro Wlachy wlastně lépe bylo, kdyby Rakausko pominulo a se rozpadlo. Němci rakauští by se k německé říši připojili a tak spojeni auzce s ostatními saukmenowci swými jeden weliký a mocný stát utwořili; Maďaři by samostatné weliké Uhersko měli, po které samostatnosti již dáwno baží ctižádost jejich, a we kterém mocnářstwí by oni Maďaři jediným panujícím národem byli, zwětšujíce se poznenáhlým zmaďařením wšech ostatních mezi nimi bytujících národů; a Wlachowé by se k ostatní Italii přiwtělili. Sami Rumunowé ( Walachowé ) rakauští by w takowém pádu Rakauska ke swým ostatním spolurodákům w Multanech a we Walachii se připojili, třeba pod tureckau neb ruskau ochranau, kdyby se nemohli samostatně udržeti. Jenom Slowané rakauští nemají takowých wyhlídek. Kdyby bylo Rusko země swobodná, konstituční, mohli by Slowané rkauští rakauští tak jako Němci, Maďaři a Wlachowé bažiti po spojení s rodáky swými, aby jakožto jeden weliký národ, jakožto saustátí slowanské čestné a snad nejpřenější podle kontextu: nejpřednější místo zajímali mezi ostatními národy tohoto swěta. Ale Rusko jest země despotická, a my ostatní swobodní Slowané musíme se, bohužel! tohoto wlastního bratra swého co nejhoršího nepřítele warowati. Každý kmen z nás rakauských Slowanů jest sám pro sebe slabý, aby wedle jinonárodních mocných sausedů čestné, samostatné místo zaujímal. Odolá naše české králowstwí, kdyby i skutečně mocnau a brannau rukau od ostatního Rakauska se odtrhnauti mohlo ( o čem nyní pochybuji ), odolá pak wojskům celého Německa, které by jistě rádo takowé příležitosti použilo k podmanění Čechů? Odolají Poláci přemoci cárské, aby se opět wšichni w jeden politický stát spojiti mohli? Má Hatsko dosti moci proti Maďarům, Turkům i Němcům? – Dobře tedy, proč se wespolek wšichni nespojíme, abychom této potřebné síly a mohútnosti nabyli? Odpowěď na tuto otázku jest následující: My Slowané rakauští předně nejsme pohromadě, nesausedíme zrowna wedle sebe, nýbrž odděleni jsme od sebe jinými národy, a proto se sami spojiti nemůžeme, nýbrž musili bychom do spolku i tyto mezi námi položené národy přijmauti. Za druhé ale tam, kde skutečně pohromadě jsme, na seweru: Pozňany, Slezsko, Lužice, Čechy, Morawa, Slowáci, Haličstí Poláci a Rusíni, zase naše národní uwědomění, naše národní odhodlanost, náš cit jednoty není posud tak wzdělaný a wywinutý, jakoby si toho přáti bylo. Morawan nedůwěřuje Čechowi, Slowák Morawanu i Čechowi, Polák Rusínowi, Rusín Polákowi, rolník haličský šlechticowi, a ještě mnoho času uplyne, ještě mnoho pracowati a lid swůj poučowati musíme, než docílíme, aby tauha po jednotě slowanské byla mezi námi wšeobecná. A kdyby skutečně mezi námi wšemi sewero-západními wolnými Slowany, kterých jest dohromady asi 14 milionů, panowalo tolik sympathie a dorozumění, bychom samostatné swobodné spojené státy utwořiti mohli, jest weliká otázka, wystačila-li by naše moc beze wšech prostředků jak peněžitých, tak prawidelného wojska, pak w nepořádku, w jakém bychom jistě nějaký čas se nacházeli, odporowati wojskům rakauským, pruským a německým, kterážto by jistě našemu nowězrozenému státu za kmotry se nepostawila? – nic nemluwíce ani o Rusku, o němžto wždy wěřiti musíme, že bude držeti s legitimností a s dynastiemi. – Jakkoli tedy my Slowané západní po spojení bažíme, musíme přece sami uznati, že naše nynější síly a postawení nedáwá nám žádné naděje na uskutečnění swých přání. Lépe než my sami postarala se o nás náhoda a historie; ejhle! w rakauském mocnářstwí skutečně wšichni pohromadě jsme, rakauské mocnářstwí jest ten swazek, který weliký počet našeho národu dohromady wáže, držme se tedy tohoto spojení, wažme si této náhody nám welice prospěšné, to jest jinými slowy a krátce řečeno: My rakauští Slowané máme nejwětší potřebu a užitek z toho, když se Rakausko pohromadě udrží, poněwadž se tak i my Slowané pohromadě udržíme: přičiňme se tedy o to celau silau swau! – Toto zde práwě řečené zdá se mi nejlepší důkaz býti o tom, že Slowané rakauští skutečně upřímně o Rakausko smýšlejí; majíť z toho prospěch, a to se mi w tomto swětě trwanliwější a bezpečnější pohnútka býti zdá, než wšechny řeči o wěrné oddanosti atd. atd. Doufám, že jsem dosti zřetelně a ku přeswědčení prowedl a dokázal, že nám Slowanům rakauským welice na tom záležeti musí, aby se Rakausko zachowalo. To tedy chceme a chtítí musíme; ale jakých prostředků se nyní w těchto okolnostech k dosažení tohoto cíle uchopiti máme? O tom tedy budiž dálší naše rozjímání. Komu kromě nás ještě také záleží na zachowání Rakauska, abychom síly swoje s jeho silami spojiti mohli? – Zajisté nikomu wíce než naší rodině císařské ( dynastii ) Habsburské, což ani dokazowati zapotřebí nebude. Přiznejme se ale, že naše rodina císařská pro nás důležitý, totiž mocný jest spojenec; onať má weliká, sobě zcela oddaná wojska, a kromě toho weliký počet obywatelů celého mocnářstwí ze starého zwyku ( weliká to moc mezi lidmi! ), na této staré dynastii wěrně lpí a jí se wždy přidržowati bude, dynastie naše má také pro sebe starau legitimnost a historické práwo, ona má také jinde za hranicemi mocné přátele. Nám Slowanům záleží na zachowání Rakauska, dynastii Habsburské též záleží na zachowání Rakauska, držme se tedy dynastie, držme se monarchického principu. Ale na jedno nezapomínejme: ačkoli nám i dynastii záleží na zachowání Rakauska, jest w tomto ohledu mezi námi a dynastií weliký rozdíl, na který weliký ohled míti musíme. Nám národům slowanským záleží a záležeti musí na zachowání swobodného, demokratického Rakauska: dynastii nemusí záležeti na swobodě a na demokratii, jí záleží hlawně jen na Rakausku, a chceme-li hledati rady w historii, můžeme se domýšleti s welkau jistotau, že dynastii naší záleží wíce na aristokratii a na absolutismu, aspoň se od jakžiwa wždy těchto přidržowala a proti swobodě a demokratii opírala. – – Dálší myšlénky, které z této okolnosti wyplýwají, snadno si každý sám w duchu předstawí. – Postupujme dále we swém rozwažowání! Jisto jest, že dynastie sama swými prostředky a swau mocí aristokratické a neswobodné ( absolutistické ) Rakausko udržeti nemůže, neb wlastně již nemohla, neboť toho jsau letošní jarní události patrným důkazem. Jisto jest za druhé, žeby dynastie sama swými prostředky a swau mocí ani demokratické a swobodné Rakausko pohromadě udržeti nemohla, kdyby jí w tom wětší část národů odporowala. Pochybno jest, jestliby dynastie naše despotické a aristokratické Rakausko pohromadě udržela, třeba bychom my wšichni Slowané ji w tom podporowali, totiž jinými slowy řečeno: Kdybychom se my Slowané bez ohledu na swobodu s dynastií k tomu aučelu spojili, abychom ostatní národy neslowanské w Rakausích sobě podmanili a je poslowanštili: není jisto, že zwítězíme a aučel swůj dosáhneme. Jisto ale jest nade wšechnu pochybnost, že my rakauští Slowané we spojení s dynastií swobodné 468 a demokratické Rakausko pohromadě udržíme, třeba se i ostatní národowé, jmenowitě Němci a Maďarowé, o zničení a rozpadnutí jeho pokaušeli. To jest jinými slowy řečeno: Když my rakauští Slowané spojeni s dynastií swobodu a demokratii zachowáme, wzdržíme rakauské Němce od centralisace Frankfurtské a přinutíme Maďary, aby zanechawše swého osobowání a oddělowání, pod těmi samými wýmínkami jako my ostatní s Rakauskem spojeni zůstali, a tak swého cíle dojdeme. Zapotřebí k tomu ale, jak již praweno, trojího: předně abychom se my Slowané demokratie a swobody wěrně drželi, za druhé abychom s dynastií spojeni byli, a za třetí aby též dynastie při swobodě a demokratii pewně stála. Že my Slowané rádi a pewně se demokratie a swobody přidržíme, o tom nepochybuji: od dynastie odtrhowati se nemáme žádnau rozumnau příčinu, držeti se jí ale mnohé; o to třetí ale hlawně jde, aby se dynastie také pewně a wěrně swobody a demokratie přidržela. Pokud to záleží od pauhé dobré wůle a od pauhého smýšlení naší císařské rodiny, musíme naději míti, že sama swůj prospěch dobře rozwážiwši, s upřímnými rádci swými se poradiwši, od swobody a demokratie neodstaupí. Jsauť ale kromě toho w naší moci prostředky, kterými k tomu působiti můžeme, aby dynastie naše swobody a demokratie se přidržela. Prostředky tyto jsau dwa: sprawedliwost naše w národním ohledu, a mírnost naše w politickém. Sprawedliwostí swau w národním ohledu můžeme se my Slowané rakauští wždy nad ostatní národy wyznamenati. Mnozí této sprawedliwosti, totiž prawé swobodě nikterak rozuměti nechtějí, oni přejí si swobodu, ale jen pro sebe, jiným nedowolují toho, co sami pro sebe žádají. My ale Slowané rakauští, kteří jsme posud wždy byli proti ostatním we křiwdě, zaujímajíce wšude jen druhé neb poslední místo, dowedeme se nyní nejlépe sprawedliwě a snášeliwě s ostatními porownati, zwláště když nic jiného, nic wíce žádati nebudeme než rownost, neosobujíce si přednost. Takowým způsobem získáme si pro sebe mnoho myslí také mezi sprawedliwými a snášeliwými Němci, Maďary a Wlachy rakauskými, kteřížto důwěřujíce se we sprawedliwost a snášeliwost naši, rádi s námi w jednom státním foederálním spojení zůstanau: a tím i sobě i dynastii znamenitě usnadníme zachowání Rakauska. Co jest mírnost w politickém ohledu, o tom jakožto wěci pro nás w tomto okamžení nejdůležitější, a pro zwláštnost tohoto času welmi chaulostiwé, mnohem obšírněji promluwiti musíme, wezmauce při tom ohled na rozličné stawy občanů rakauských, jak nyní k sobě stojí, a na nynější říšský sněm we Wídni. Strany politického smýšlení slyšíme a čteme posawad množstwí jmen rozličných stran, slyšíme o radikalistech, demokratech, aristokratech, konservativních, absolutistech, moderadech, progresistech, reakcionářech atd. atd. Která strana jest nejlepší? které se máme přidržeti? – Widíme a slyšíme, že jedna druhau dle možnosti zlehčuje, a že každá jen sama sebe za rozumnau, za dobře smýšlející pokládá; což tu dělati, jak tu swědomí swému se zachowati? Podáme k tomu následující klíč. Stojím na tom, že není wíce hlawních rozdílů we wšelikém politickém smýšlení než dwa, totiž jedna strana poctiwých a rozumných, druhá nepoctiwých a nerozumných lidí. Poctiwí jsau, kteří se wěrně drží té zásady, kterau jsme se od nejpřednějšího liberalisty tohoto swěta naučili: co nechceš sám trpěti, nečiň jinému; nad tuto zásadu není nic liberálnějšího na tomto swětě. Aby byli poctiwí lidé rozumní, žádáme proto, poněwadž nerozumí lidé často z nerozumu proti swému nejlepšímu mínění a přeswědčení jednají a dobré wěci škodí. Každý poctiwý a spolu rozumný člowěk jest liberální, jest demokrat, třeba se ani sám za liberálního a za demokrata newydáwal; mnohý dobře smýšlející, ale přitom nerozumný člowěk, ačkoli se domníwá býti liberální a demokrat, přece z nerozumu často demokratii a liberalismu newědomky škodí a překáží; lidé chytří sice, ale nepoctiwí, ačkoli se sami za liberální a za demokraty wydáwají, nemohau nimi ani býti. Schwalně se tu o slowech: radikální, konservativní, moderado ( mírný ) ani nezmiňujeme, poněwadž to jsau pauhé formy, nehodící se nikterak k dobrému označení politických stran. Neboť býti a nazýwati se radikálním, jest zrowna takowý nerozum, jako býti a nazýwati se konservatívním neb moderadem. A proč? Proto že rozumný a poctiwý demokrat u liberalisty musí být radikální, konservativní i moderados zároweň. On totiž musí wšechno, co jest prospěšno liberalismu a demokratii, wšechno, co jest rozumné, poctiwé a demokratické, zachowati a udržeti ( conservowati ), a w tom jest conservativní; wšechno, co jest aristokratické, neliberální, nepoctiwé, nerozumné, musí hledět wyplemeniti a wyhubiti, a w tom jest buď radikální neb moderado, jak toho kdy potřeba žádá. Neboť nemáme wždy dostatečných sil k tomu, co bychom učiniti za dobré uznali, a člowěk, jenž hlawau zeď proraziti chce, může být sice nejpoctiwější, ale je jistě – nerozumný. Poctiwý a rozumný demokrat tedy jest tenkrát radikální, když widí, že jeho síly dostačí wykořeniti něco aristokratického, nepoctiwého a neliberálního; kde ale toto jemu protíwné w tak hrubé moci se jewí, že nemožno jest, najednau a auplně tuto moc zničiti, tam jest mírný ( moderados ), to jest on se nepodrobuje této moci, ale hledí ji poznenáhla seslabiti a konečně nad ní zwítěziti. Užijme těchto zásad w příkladu z našeho wlastního žiwota! Co by nám ku př. před půl rokem byl pomohl radikalismus proti tehdejšímu absolutismu a aristokratii? Nic, než žebychom byli seděli na Spielberku neb někde jinde w tuhé wazbě, a žeby naše slabá síla auplně wyhubena byla. Co bychom byli prospěli dobré wěci? – Řádný demokrat a liberalista nemůže se jinak spokojiti, než auplnau demokratií a swobodau; on tedy nemůže jen na polowici neb některé části přestati; ale on nemusí wšechno chtíti najednau, když to možná není, nýbrž wždy jen tolik, co možná dostati a proraziti, a o ostatek opět dále se přičiňuje: kdežto přepiatci najednau wšechno žádajíce, přeceňujíce sil swých často wšechno ztratí a nic z toho nedosáhnau, co si žádali. – Takowým způsobem musíme hleděti na politické snažení našich časů. W Rakausích až do března panowal absolutismus, aristokratie, wojsko, bürokratie a hierarchie, zajisté pět welikých sil. Najednau klesla jejich moc ne naší silou, nýbrž nejwíce následkem událostí zahraničných, welmi kwapně, že jsme se ani nenadáli. Tážu se wšech rozumných: Zničen jest u nás absolutismus, zničena jest aristokratie, bürokratie, hierarchie? zlomena jest jejich síla tak, že se jich není zcela co obáwati? – O, nešalme se sami, přiznejme se, že posud ani síly swé s našimi neměřili, nemysleme, že již nám auplně odstaupili wítězstwí. Nikoli, ubezpečuji wás, že jen čekají na příhodnau dobu, aby se ještě o wládu nad námi pokusili. Jejich moc jest we wojsku, oni mají weliké jmění, jim slauží mnoho okolností, které my ani neznáme, oni mají spojení dobré mezi sebau a za hranicemi. A naše síla proti nim kde jest? kde stojí naše wojsko, kde jsau naše miliony? – nikde. Jediná naše moc byla posud weřejné mínění; udrží-li se ale anarchie a nepořádek jako nyní ještě nějaký čas, jisto jest že i weliká část weřejného mínění proti nám se obrátí, neboť bohužel! že wětšině pokoj jest wíce milý než swoboda, a ještě wíce bohužel! že weliký počet našich spoluobčanů tak málo wzdělaný jest, že powažuje ten staw přechodu od otroctwí ke swobodě, w němžto se nyní nacházíme a který newyhnutelně nepořádků jest plný, že tento nepořádek již za tu očekáwanau swobodu powažuje! Což tedy diwu, že se mnohým takowá domnělá swoboda nelíbí! A čím dále tento staw přechodu, tato nejistota trwati bude, tím wíce získá ona strana příwrženců, která pak bez ohledu na swobodu opět pořádek zawede, ale pořádek takowý, že bude u nás opět tak ticho, jako bylo až do letošního roku, ticho hrobowé. Powinnost nejwětší wšech oprawdiwých a nezištných přátel swobody jest tedy, wšemožně o to se starati, abychom opět pod zákonem žili, aby se místo starého zbořeného stawení wlády naší nowé, času přiměřené wystawělo, a tu jsme u říšského sněmu a u ministerstwa. Říšský sněm nynější i ministerstwo powstalo w revoluci, sněm wywolen jest na nejširším základu zcela bez censusu w nejauplnější swobodě, a může se tedy wším práwem powažowati za wyslowenou wůli wšech národů; ministerstwo jest skoro celé wzato z národu a smýšlení jeho jest skutečně liberální. Ale ministerstwo nynější nemá posud tolik moci, jak bychom si přáti měli, mnohé silné záwady stojí mu w cestě, když by swé dobré záměry we skutek uwésti chtělo. Celá aristokratie nenáwidí toto demokratické ministerstwo, a wojsko jenom s nechutí se podrobuje. We sněmu owšem užíwá ministerstwo důwěru weliké wětšiny, ale práwě proto zas strana přepiatě německá, strana Frankfurtistů nyní s nejwětší zůřiwostí proti ministerstwu wystupuje. Tato strana we sněmu přeje si patrně záhubu rakauského mocnářstwí, poněwadž jen w tomto pádu doufá na wyplnění nejwřelejší tauhy swé, totíž aby tak nazwané německé province ( mezi nimi owšem Čechy a Morawa ) k Německu připadly. Od té doby, co tato strana pozoruje slabost swau we sněmu, od té doby co pozoruje, že ministerstwo od Frankfurtu odstaupilo a fœderalisticky smýšlí, od té doby zůří tato strana we sněmu a její časopisy Der Radicale, Constitution, Grad aus atd. s nejwětší wzteklostí proti ministerstwu, proti wětšině sněmu a jmenowitě proti deputowaným českým, poněwadž nás za půwodce wšeho toho powažuje. Wšechny nadáwky, jaké nyní w modě jsau, totiž reakcionář, antidemokrat, terrorista, absolutista, aristokrat atd. sypau nyní tito poražení Frankfurtisté na nás, mluwí zjewně o nowé revoluci, ano w časopisu „ Constitution “ stálo nedáwno proraženým písmem: „ Jsme opět před 13. březnem, nazýwá-li se tyran náš Metternich aneb říšský sněm, to jest jedno “ atd.!!! Takowá řeč prawí jinými slowy: Wšechno, co se mně nelíbí, jest tyranstwí, a ona důkladně označuje celau tu podobně smýšlející část Wídeňského zkaženého časopisectwa. Že ale deputowaní čeští s lidmi podobného smýšlení, kteří w rozmíškách, w nepokojích a w nepořádcích užitek swůj mají a hledají, sauhlasowati nemůže, jest wěc patrná: cesty naše nejsau cesty jejich a aučel náš zcela protiwný jest aučelu těchto anarchistů. Wšichni poctiwí a upřímní přátelé swobody snaží se nyní srozumění mezi rozličnými národnostmi rakauskými usnadniti a uskutečniti, jenom tito ale sobečtí Němcowé chtí pro zisk swého němectwa wšechno ostatní obětowati: ale duch sprawedliwosti zahladí jejich hanebné aumysle a dobré dílo podaří se proti wšem jejich piklům a hanebným auskokům. H. Borowský.", "id": 423}
{"text": "5. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Zvony]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 3. Zwony. Noworoční powídka. Z anglického od Boza ( Karla Dickensa ) zčeštil M. Fialka. W Praze u Jar. Pospíšila l847. Cena 14 kr. stř. Panu spisowateli, jehožto překlady z anglického welmi zdařilé jsau, musíme opět za tento nowý dárek díky wzdáti.", "id": 424}
{"text": "3. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [překlad výňatku článku], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\n– Wídeňské nowiny „ Lloyd “ objasňují we zwláštním článku diplomatické o mír wyjednáwání mezi Rakauskem a Sardinskem, z kterého zde některá místa klademe: Wýmínky, které Radecký a Bruck w Miláně wyjednawatelům sardinským postawili, jsau následující: 1. Aby hranice zemí byly tytéž, jaké byly před wálkau. Sardinsko k tomu swolilo bez odporu. Není tedy prawda, žeby o Parmě a Modeně nic nebylo ustanoweno, a žeby to bylo ponecháno wyjednáwání dalšímu, neboť bylo wýslowně wyřknuto, že auzemní poměry wlašských zemí musejí zůstati tytéž, jaké byly we Wídeňské smlauwě určeny. Též není prawda, že rakauská wláda žádala od wlády sardinské, aby ústawa sardinská byla změněna. 2. Aby Sardinsko zaplatilo Rakausku na wojenské autraty 200 milionů franků, jak se o to Radecký a král Viktor Emanuel již byli smluwili. K tomu wšak sardinští wyslanci neswolili, udáwajíce, že Sardinsko není s to, tak welikau sumu zaplatiti, i podáwali 30 milionů. Radecký ohlásil, že Rakausko slewí, chtěl wšak wíc nežli 30 milionů. – Sardinští wyslanci wšak wáhali i wyjednáwali potají s Francauskem a Anglickem, to wšak nechtěl Radecký trpěti, pročež nařídil, aby rakauské wojsko pewnost Alessandrii obsadilo, což se i 24. dubna stalo. Den před tím odjeli sardinští wyslanci z Milána. Na to odešel z Turina do Paříže hrabě Gallina, i wyjednáwal s wládau francauskau i anglickau, aby přiměly Rakausko k tomu, by se spokojilo s 30 miliony. Rakauská wláda přeswědčila wšak wládu anglickau i francauskau, že se Viktor Emanuel swým slowem zawázal, wšecky wojenské autraty nahraditi, i ač nebyla suma určena, dokázalo Rakausko, že autraty obnášely wíce nežli 200 milionů. Proti tomu namítaly wlády francauská a anglická jen tolik, že Sardinsko není s to, by tolik peněz sehnalo, a Sardinsko dokazowalo, že se nemůže wíc wypůjčiti nežli 30 milionů. Poněwadž ale wšem stranám mnoho na tom záleželo, aby mír co nejdříw ustanowen byl, slewilo Rakausko na domluwu Anglicka a Francauska 100 milionů, a Sardinsko přidalo 30. Rakausko tedy chtělo 100 milionů, a Sardinsko podáwalo 60. – Nyní nawrhowalo Francausko, aby rakauská wláda slewila ještě 20 milionů, a sardinská aby 20 milionů přidala, i aby tedy zaplatila Rakausku 80 milionů franků. Rakausko, aby dokázalo, že oprawdu chce mír uzawříti, slewilo 25 mil. i žádalo jen 75 milionů, a Sardinsko powolilo 70, – jedná se tedy nyní pauze o 5 milionů, a snad se obě wlády již brzo smluwí. – Dříwe wšak, nežli se opět wyjednáwati započalo, žádala wláda sardinská, aby wojsko rakauské Alessandrii opustilo, k čemu také Radecký swolil. Nyní tedy lze se nadíti, že mír co nejdříw uzawřen bude.", "id": 425}
{"text": "20. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Zprávy o volbách], Autor: Havlíček, Karel\n‒ Z Bydžowa 18. ledna. Wolba Bydžowská jest se zdarem ukončena. Mezi 101 woliči dostal hr. Wojtěch Deym hlasů 93. Jeden hlas padl na Antonína Deyma, pod kterým jménem wšak taktéž Wojtěch míněn jest. Tři hlasy obdržel Konrád Paul, statkář z Puchlowic, a čtyry hlasy měl Frant. Laufberger z Jilemnice. ‒ Z Humpolce 17. ledna. Wolba w okresu Humpoleckém wypadla takto: 67 hlasů p. Ant. Komrs, hospodářský radda hr. Thuna; 46 hlasů p. Frant. Smrčka; 20 hlasů p. dr. Fryč. Dle dopisu nám zároweň zaslaného děly se při wolbě mnohé neslušnosti, které wšak posud uweřejniti nechceme, až lépe zpraweni budeme.", "id": 426}
{"text": "11. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Praha jest opět v stavu obležení!, Autor: Havlíček, Karel\nPraha jest opět w stawu obležení! H. B. — W Praze dne 10. kwětna. Tak se tedy přece dodělala nesmyslná strana toho, z čeho jsme ji tolikrát warowali, ale nadarmo: Praha jest opět we stawu obležení, konstitučních swobod jsme zase na čas zbaweni, a to jen pro zlomyslnost několika lidí a pro zbrklost zawedené mládeže. Poštěstilo se nám ještě we wčerejším čísle nejhlawnější zpráwy podati, poněwadž se totiž prwní a čtwrtá strana našich nowin obyčejně teprwa okolo 9 hod. ráno do rychlolisu dáwá, použili jsme času a w krátkosti jsme nejhlawnější zpráwy ještě do zadu položili, jen proto, aby snad powěst, která obyčejně zwětšuje, neuwedla celau zem do strachu a nepokoje. Práwě když se dnes 10ho mezi 9. a 10. hod. ráno počaly naše nowiny w Praze wydáwati, objewilo se též auřední ohlášení na rozích, kterým se prohlašuje staw obležení na Prahu. Zní takto: Oznámení. Sauhlasnými zpráwami a wyšetřenými událostmi ujištěno jest, že zločinný spolek příprawy činí, aby pokoj tohoto města a této země zrušil. Ze sausední země odbojnická strana rozšiřuje prohlášení, která weřejně k revolucí wyzýwají, — pokusilo se o to, naše wojsko k odpadnutí swésti. Tyto okolnosti pohnuly předstawené nejwyšších auřadů civilních a wojenských k docílení wšeobecného pokoje a bezpečností a k ochraně každého wěrného občana, proti náwalům zločinné strany, hlawní město a twrz Prahu s předměstí, pak místa Rusín, Nebušice, Šárky, Selce, Bohnice, Smržow, Kobylis, Prosik, Hlaubětín, Malešice, Nowé Strašice, Záběhlice, Chodow, Kundratice, Modřany, Welhé Chuchle, Sliwenec, Stodůlky, Řep, a wšechna jiá w tomto wyznačeném okresu ležící místa, ode dne tohoto oznámení w staw wálečný prohlásiti. Následkem toho se nařizuje: 1. Wšechny auřady civilní w okresu, we staw wálečný položeném, které ostatně we swém auřadowání neomyleny zůstanau, jsau wojenskému auřadu podřízeny. 2. Národní obrana a ozbrojené městské sbory proukázaly w posledních dnech takowau horliwost a wěrnomyslnost, že se jejich napomáhání pro zachowání pokoje a pořádku s důwěrau očekáwá. Zůstanau tedy národní obrana a městské sbory starého a nowého města pod welením prov. welitele pana Ondřeje Haase we swé činnosti. Než z wojenských ohledů musí národní obrana a městské sbory malostranské na čas wyzdwiženy zůstati. 3. Wšeobecné odzbrojení staniž se we 48 hodinách. Wyjmuti jsau mimo národní obrany starého a nowého města, a ozbrojených městských sborů jmenowaných městských oddělení, c. k. auředníci, k nošení pobočné zbraně upráwnění, a též finanční stráž. W městě a w předměstích zbraň náležitě poznamenaná odwede se w c. k. zbrojárně, který odwod se listem oswědčí. W ostatních místech zwláštní komissí budau zbraně přijímati. 4. Práwo associační buď na čas wyzdwiženo. 5. Wydáwání časopisů záwisí od powolení wojenského auřadu. 6. Bez powolení auřadu wojenského se nesmí ničehož tisknauti a uweřejniti. 7. Wšickni cizí, to jest osoby, které do Prahy domowem nenáležejí, mají w 48 hodinách wykázati cestowním listem při c. k. městském hejtmanstwí účel swého přebýwání. Tento auřad we srozuměni s c. k. městským komandem jim udělí buď listy k delšímu přebýwání, buď visum ( powolení ) k dalšímu cestowání. W posledním pádu musí Prahu hned opustiti a nastaupiti cestu jim poukázanau. Náhlému saudu propadne: 1. Kdo by se zbraní auřadu neb stráži se protiwil. 2. Kdo slowem, písmem neb skutkem k odporu proti auřadu wzbuzowati se snaží. 3. Kdo c. k. wojsko k zrušení wíry a swých powinností swésti se snaží. S ostatními, kteří dle těch swrchu oznámených nařízení sprawowati se nebudau, nakládáno bude dle wojenských zákonů. Též wojenskému saudu propadne: 1. Kdo bez zbraně se protiwí auřadu wojenskému neb civilnímu. 2. Kdo by si dowolil útok na žiwobytí, na osobní bezpečnost nebo jmění jakékoliw osoby. 3. Kdo by při srocení na rozkaz auřadu civilního neb wojenského, by odešel, neposlechl. W Praze, dne 10. kwětna 1849. Mecséry, zemský spráwce, Khevenhüller, prozatímní komandant. Rozumí se owšem, že množstwí lidu se hrnulo čísti. My wšak přečetše hned jsme porozuměli, že se hlawně jedná o swobodu tisku, a musel se tedy redaktor hned odebrati ke komandujícímu generálowi panu hrab. Khevenhüllerowi na hrad. Zrowna wycházel z jeho komnaty pan prokurátor dr. Ambros, a když jsem swau žádost přednesl, smějí-li totiž Národní Nowiny dále wycházeti, odpowěděl pan komandující generál, že mohau, zejtra ale, totiž 11ho ráno že dá wšechny redaktory politických nowin swolati, aby jim oznámil, kterak se sprawowati mají. Zejtra tedy ulyšíme teprwa, jak dalece se nad námi obměkčí srdce wojenských auřadů. Ostatně ale se ještě posud ne jen my, nýbrž celá Praha diwí tomu „ stawu obležení “, který na nás we snu padl, tím wíce, že skutečně na celé Praze není nic jiného widěti, než nejwětší pokoj. Žádnau změnu není pozorowati na městě. Prawý základ celé události netroufáme si ještě ani powídati, mluwí se příliš mnoho, a lehce tu mezi prawdu i neprawda se wtrausí. Jisto jest posud jen tolik: Wláda má důkazy w rukau, že jistá pošetilá strana w Praze popuzowána jsauc k tomu od cizinců, tyto dni chtěla powstání w Praze způsobiti a aby se tomu překazilo, dala dnes w noci mnohé osoby zatknauti ( kromě p. Sladkowského, Fryče mladého, Gauče, jsau i p. J. Řehoř a p. Wagner, zlatník, zatknuti, p. Emanuel Arnold uprchl ale, ačkoli ještě wčera w Praze byl ) a prohlásila celau Prahu do stawu wálečního. Městská radda učinila hned náležité kroky u auřadů, a wydala následkem toho toto oznámení: Prowolání. Praha a nejblížší wůkolí nachází se opět w trudném stawu obležení. Wojenská moc přewzala zde hlawní wládu s přiwolením zemského presidium. Ačkoli se to stalo bez wědomí purkmistra i městské raddy, wyzýwáme přece wšecky spoluobčany k mírnosti a k maudré, wšemožné opatrnosti, aby se nepodalo nižádné příležitosti k dálšímu, wětšímu ještě obmezowání obchodu a swobody obecní, nobrž aby spíše odstranění wšelikých nynějších překážek bylo možné, o což wěrně starati se zwolení zástupcowé tohoto hlawního města neopominau. Neboť wymohli jsme prozatím aspoň tolik — wíce nebylo pro okamžité okolnosti k dosažení — že we wšech branách ( snad mimo Wyšehrad ) a po wšech ulicích we wšech částích města, jako wždy jindy, wolný býti má průchod, pokud se nestane žádný nepořádek, ano že se také obyčejný pořádek nawrátí, jak pomine doba nebezpečenstwí, o němž připowěděno jest, že se co nejdříwe podá weřejná zpráwa. Ostatně slíbilo c. kr. zemské presidium, že o tom zároweň i wenkow poučí, aby snad přepiaté powěsti a zbytečné obáwání neuškodily ani zdejším trhům ani Swatojanské pauti. Z raddy králowského hlawního města Prahy dne 10. kwětna 1849. Waňka m. p., purkmistr.", "id": 427}
{"text": "23. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Polemika s Lloydem o krajanu Riegrovi], Autor: Havlíček, Karel\nZáležitost našeho dra. Riegra posud ještě prowozuje mnoho hluku w rozličných nowinách. My jsme již dříwe wzali slowo za nepřítomného swého přítele a wěrného aučastníka politického smýšlení, hotowi jsauce wždy weřejně oswědčiti, že s ním auplně se srownáwáme we wšelikých politických zásadách. Již toto oswědčení z naší strany musí w každém wzbuditi předtuchu, z jakého stanowiska hledíme my na powěstnau pletichu s knížetem Czartoryjským a maďarskými diplomaty. My jsme přeswědčeni, že tato celá wěc nemá jiný aučel než škoditi Riegrowi na wážnošti u takowých lidí, kteří neznajíce dokonale wšeliké politické pletky bez zkušenosti wšemu wěří, co tištěno jest, nepowažujíce, že se tisku tak jako wšeho jiného zrádně i poctiwě užíwati může. Již z toho, že práwě Lloyd, časopis wydáwaný nejwíce nákladem šlechty, nejhanebnějším způsobem na Riegra si wyjíždí, může každý sauditi odkud wítr wěje, a jak rádi by se ti pánowé, kteří si Lloyd za swůj nástroj wywolíli, zbawili tak nebezpečného protiwníka na sněmích, jako jest Rieger. Poněwadž naše obecenstwo welmi málo reakcionářské nowiny Lloyd zná, musíme zde podati něco na ukázku z toho co o Riegrowi píší. Již w několika číslech po sobě nacházíme w Lloydu nejpotměšilejší autržky proti němu. W čísle swém od 20. září píše Lloyd mezi jiným takto: „ Panu Riegrowi se hlawně za winu pokládá, že stál w Paříži we spojení s úhlawními nepřátely Rakauska; mimotní wšak wěc jest, spiknul-li se s nimi proti Rakausku dne 18. kwětna anebo jiného dne, a stalo-li se to w domě pana Czartoryjského anebo kdes jinde. Dle tonu, w němž sepsáno jest osprawedlnění pana Riegra, dá se snadno mysliti, že snad směřuje proti datum, jenž přichází na uweřejněné listině, anebo proti jiné též tak nepatrné části obsahu. Pan Rieger jest dostatečně wzdělán, a proto musí wěděti, jaké osprawedlnění by ho před swětem očistiti mohlo od podezření naň uwaleného. On se měl weřejně prohlásiti, že ani s Czartoryjským, ani s Telekim, ani se Szarvadym ani s Pulským w žádném spojení nestojí ani nestál. Wěru kdyby byl p. dr. Rieger šestileté dítě a Lloyd jeho wychowatel nemohl by přiměřeněji mluwiti. Tedy snad proto, že kníže Czartoryjski, hrabě Teleki atd. jsau protiwníci rakauského císaře, tedy snad proto již s nimi mluwiti w Paříži jest zločin pro rakauského občana, a což dím občana, uznaného politického wůdce? Lloyd owšem by ani s knížetem Czartoryjským ani s hrabětem Telekim nemluwil, a také by je nenawštíwil již pauze z té příčiny, že by mu to sotwa dowolil portier. Také si mohl ušetřiti Lloyd tu wtipnau myšlénku, že prý wina p. Riegrowa také padá na celau naši stranu, a že by čeští audowé býwalé Prawice honem prý se měli očistiti z podezření, že s Riegrem we spojení nebyli od té doby, co do Paříže odejel! Ubohý Lloyde! předně na nás nepadá žádná wina proto že na p. Riegrowi žádná není, a za druhé můžeme podotknauti, že nejen podezření, nýbrž patrná jistota jest, že jsme s Riegrem až do poslední chwíle byli we spojení, že jednotliwým dopisowal z Paříže atd. a že se ani Lloyda nebojímě býti s Riegrem ještě posud w nejpřátelštějším spojení. A jak mohl loyalní občan rakauský, jak mohl pan Rieger, chce-li za takowého platili, sejíti se s těmito muži w oné zwláštní době. Rodina Czartoryjského a Riegrowa nejsau dle našeho wědomí sešwagřeny. Ani příbuzenstwí ani cos jiného newázalo Pražského měšťana k polskému magnátu. Je snad palác tohoto starého knížete znám tím, že se tam scházejí loyalní Rakušané? Nemá každý rakauský občan se ho warowati? Nestáli Teleki a Pulski we službě strany swatozrádné, jejížto snahau bylo, aby Rakausko přišlo k rozdrobení. Mohl pan Rieger anebo jiný rakauský politik s nimi státi we spojení a neuwaliti na sebe podezření nepřátelských a swatozrádných aumyslů. “ Lloyd se též obáwá, že weřejné mínění odsaudí Riegra: my myslíme, že ho budau ctíti a milowati ti, kteří ho dříwe ctili a mlowali, a že ho budau nenáwiděti ti, kteří ho dříwe nenáwiděli a kterým w cestě stojí. Tak ale to má každý člowěk na swětě. W čísle swém od 22. září pokračuje Lloyd k wětší jestě nestydatosti a twrdí, že schůzka u knížete Czartoryjského byla umluwena, a dodáwá doslowně toto: „ Nepochybuji, že wše, což w protokolu nalezeném u Czaplického stojí, prawdiwé jest, ale jsem přeswědčen, že Rieger nic o tom newěděl, že jeho slowa se w protokol kladau, jakož že i sotwa wěděl, byl-li protokol napsán, dokud ho Wídeňskými nowinami známost o tom nedošla. - Czartoryjski měl u sebe buď tajemníka, který za stěnau psal, anebo wložil po ukončené konferenci wše, o čem rokowáno bylo, do protokolu, a napálil tak neprozřetelného českého poslance, který se starému magnátowi newyrownal w schytralosti a podskočnosti. Czaplickému pak byl dodán protokol jakožto základ, na který dále w Čechách stawěti měl; tím měla jistá strana nabýti přeswědčení, že pro ni wše již je w Paříži zawedeno a wyjednáno. “ Takowá nestydatost, twrditi něco, co ani se wědět nemůže, takowá prawím nestydatost sluší jen Lloydu. On wí tak dobře o celé schůzce, jako by sám byl tím za stěnau schowaným sekretářem býwal; po chwíli bude také Lloyd wědět, kterak u stolu seděli a kolik šálků čaje při tom který wypil s rumem aneb bez rumu, neboť wíme, že tato schůzka nebyla wlastně nic jiného než pozwání na čáj, tedy tak nazwaný politický čáj. A wšak dosti již o Lloydu: takowé nowiny jako Lloyd, které po známém excessu w Miláně radily, aby se wzala králowstwí Lombardsko-Benátskému konstituce, o takowých nowinách čerweno-absolutních není hodno mnoho slow šířiti, a příhodno pamatowati na naše příslowí, že pes štěká marně proti měsíci.", "id": 428}
{"text": "18. červen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Do Karlína a tak dále.], Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Do Karlína, a tak dále. Podána jest nám dosti obšírná spráwa o swěcení nowého obrazu w kapličce tamější, kterau wšak přijmauti nemůžeme. Ať wážení páni dopisowatelé powáží, jak ohromné by naše Nowiny býti musely, kdyby se o podobných, ostatně wšude stejných, událostech w Nowinách psáti mělo. „ Co nechceš, aby tobě jiní činili, nečiň i jim. “ — O besedě dne 1. Čerwna tamtéž držané, ani z dopisu wyrozuměti nemůžeme, k jakémn cíli wýnos obrácen jest, co přec nejhlawnější wěcí celé takowé spráwy býti musí. Neboť že lidé tancují a se bawí, není wěc ani důležitá, ani nowá: ale že při radowánkách swých něco podstatnějšího, něco užitečného, ušlechťujícího na zřeteli mají, to se každému líbiti musí, to se hodí pro wšeobecnost, to se může oznámiti. Redakce.", "id": 429}
{"text": "22. duben 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: – Příspěwky na Pražskau wzorní průmyslowau školu., Autor: Havlíček, Karel\nDiwno nám poněkud bylo, že posawad žádné gymnasium mezi spoluzakladateli naší školy nestálo: kdežto přec obyčejně wzdělaný jinému milerád wzdělání přeje. Tím wíce nás potěšila ta okolnost, že práwě z onoho gymnasium, kterémuž redaktor těchto listů šestileté pěstowání wděčně powinen jest, prwní zásilka přišla. Ostatní gymnasia jistě pozadu nezůstanau. Red.", "id": 430}
{"text": "8. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: [Královská akademie v Belgii.], Autor: Havlíček, Karel\nZahraničné zpráwy. W Belgii. Králowská akademie dostala nyní jiné zřízení, tak že tam již i národní jazyk a záležitosti flémské zastoupeny býti mají, kdežto dříwe celou zaujímala francouzština. Posud byl jediný Willems z flémské strany w akademii, nyní wšak jich wíce přijato bude. Mají se také wydáwat staré poklady flémské literatury. Tyto zpráwy potěšily nad míru wšechny národně smýšlející, a zarmoutily wšechny libující si starého cizozemského šlendriánu. Nejwětší nepřítel flémské národnosti jest p. Dumortier, který Flamingům nemůže odpustit, že nechtějí být mrtwí, a předhazuje wšem národně smýšlejícím, že proti wládě belgické jsou, a holandské se přidržují. — Z toho widíme, že je celý swět stejný, i o nás Češích, když jsme řeč swou wzděláwati počali, mnozí nepřátelé naší národnosti, kteří by rádi na naše útraty národ swůj a moc rozmnožli, chytře a podwodnicky prohlašowali, jako bychom Bůh wí jak hanebné a buřické úmysle měli proti wládě: kdežto my tak wěrní a bohdá i wěrnější poddaní 11 swého Císaře Pána jsme, než mnohý jiný podpalowač, a jenom swé si hájíme, co nám před Bohem patří. -", "id": 431}
{"text": "28. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Havlíčkovo oznámení o vystoupení ze Slovanské Lípy], Autor: Havlíček, Karel\nMáme mnohé příčiny, následující přípis tuto uweřejniti: Slawnému Wýboru Slowanské Lípy! Poněwadž we schůzce dne 26. t. m. uzawřeno jest, aby Slowanská Lípa politickým spolkem zůstala, kterémužto uzawření jsem já, jak powědomo, z mnohých příčin w nowém zákonu associačním obsažených odporowal, přislibuje sobě mnohem lepšího prospěchu pro národ z dalšího trwání Slowanské Lípy jako nepolitického spolku, widím se nucena, ze spolku Slowanské Lípy ( resp. z wýboru ) od dnešního dne wystaupiti a dle swého wlastního přeswědčení dále působiti. W Praze dne 27. března 1849. K. Hawlíček, redaktor Národních Nowin.", "id": 432}
{"text": "1. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Dvě zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n– Dowídáme se z pramene welmi bezpečného, že co nejdříwe ( prawí se asi za týden ) wyjde auplné nařízení strany wyměření náhrady za powinnosti poddanstwa. Tato práce byla swěřena ministrům wnitřních záležitostí, financí a sprawedlnosti, nyní tedy jenom pánům ministrům Bachowi a Krausowi. Jak wyjde toto ustanowení, hned se rozejdau rozličné komisse po zemích, aby to we skutek uwáděly. – Slyšíme také, že prý se wýměr těch náhrad nebude w celosti počítati o mnoho wýše než w Morawě sněm ustanowil, což by zajisté wšeobecnau spokojenost wzbudilo. A wšak nechceme posud ničemu wěřiti, až uwidíme na swé wlastní oči.", "id": 433}
{"text": "22. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O právu honby], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Máme čest obecenstwu we známost uwésti, že podali do redakce naší weškeří zajícowé králowstwí českého žádost strany nátisků a welikých pronásledowání, která se ale pro komický obsah swůj wíce do Šotka než do Národních Nowin hodí, a proto také co nejdříwe w Šotku wytištěna bude. Zatím ale uznáwáme potřebu, o této wěci bez žertu několik dobře míněných slow tuto položiti. Až do nejnowějších dob užíwala šlechta ( a s ní také majitelowé panstwí měšťanského rodu ) mnoho práw na ujmu a škodu ostatních občanů, a mezi nimi bylo práwo honby. Zwěř žiwena obilím a pastwau býwalých poddaných patřila wrchnosti, a na pytláctwí byly ustanoweny weliké a hrubé tresty. Nyní přestaly wšechny privilegie wrchností, wrchnost jest rowna swým býwalým poddaným, hospodář jako hospodář, buď si malý nebo welký. Sněm říšský zrušil nyní wrchnostem toto práwo honby, neustanowil ale posud w této wěci žádný pořádek. Již dříwe ale a zwláště nyní nastaly po wenkowě hrozné matenice, každý stříli, kdo jen kausek pole má, a mnoho se stalo již neštěstí, jak odewšad slyšíme. Morawský sněm jakýsi provisorní ( prozatím ) pořádek uwedl, ale ustanowení jeho se nám dokonce nelíbí, poněwadž jest aristokratické. Ustanowil totiž, aby jen ten honiti směl, kdo jistý weliký wýměr ( tuším, jestli se dobře pamatuji, 200 jiter ) polností pohromadě má. Tuť owšem skoro jenom wrchnosti budau míti práwo honit, neboť kdož jiný má tolik země pohromadě? Naše mínění, o kterém myslíme, že i na sněmu říšském přijato bude, jest ale takowé: aby nikdo, má-li mnoho neb málo země, je-li šlechtic neb nešlechtic, neměl práwo honiti, a to ani na swé wlastní půdě. Práwo honby má jenom obci náležeti, a tato je wždy ke swému prospěchu propachtuj w licitaci. Takowým způsobem nabude obec pro swé potřeby ne nepatrného důchodu, neboť mnohý bohatý milowník honby milerád si toto práwo za dosti weliký plat propachtuje, a spolu se tím předejde nesčíslným mrzutostem mezi občany samými. Kdyby měl každý na swé půdě práwo honiti, jak lehce nepatrný zajíc přeskočením z pole na pole zawdá příčinu k různicím a k neštěstí! A s druhé strany musí také každý uznati, že honba pro malého hospodáře jest pauze příležitost k zanedbáwání swých zaměstnání atd. Mohl by nám ale mnohý, jenž weliké kusy země pohromadě má, namítati, jak on k tomu přijde, aby zwěř na jeho wlastní půdě žiwena ne jemu, nýbrž obci náležela, a aby on za to, že ji stříleti smí, obci páchl platil? – Tomu odpowídáme, že žádný i sebe wětší majitel gruntů ani kníže Šwarcenberg dokázati nemůže, že zwěř jen na jeho polích a ne na polích jiných chudších jeho spolusausedů se nežiwila. A proto stojíme na tom, že práwo honby jenom obci náležeti má, a chce-li šlechtic honiti, ať si to práwo u obce zpachtuje. Myslíme, žeby již nyní mnohé maudré obce, nečekajíce na rozkaz, takowý pacht dobrowolně si zříditi mohly. Dbejte wšemožně o to, aby obce měly dobré důchody, budete jich potřebowat; obce budau swobodné, budau si se swým jměním a se swými důchody dle libosti nakládat. Přijdau časy, kde si každá obec libowati bude, že má dobré důchody, z kterých se pak mnohé potřeby zaprawí, aniž to občané a jejich kapsy ucítí.", "id": 434}
{"text": "30. březen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Oprava zprávy o 3. slovanské besedě ve Vídni, Autor: Havlíček, Karel\nOprawa spráwy o 3. slowanské besedě we Wídni Úwaha, kterau p. W. swé spráwě o 3. slowanské besedě předeslal, wynucuje obranu, již k uwarowání wšelijakého snad nedorozumění a křiwého posauzení společenských poměrů zdejších Slowanů čtenářům těchto listů předložiti za powinnost sobě klademe, k čemuž se nyní tím wíce zawázány cítíme, čím wřelejší účastenstwí w nadějném wywinowání pospolitého slowanského žiwota we Wídni nejen u mnohočetnýoh údů rozličných kmenů mezi námi, nobrž i we weškerých slowanských wlastích rakauského mocnářstwí s nemalau radostí jest nám pozorowati. Hluboký wýznam tohoto srdečného podílu dobře uznáwajíce, ubezpečujeme, že „ swornost, statné toto jméno ženského pohlawí nikoli “, jak p. W. prawí, „ jen w slowníku se nachází, “ nýbrž že i w činný žiwot Slowanů den ode dne wíce wstupuje, a zwláště že Wídeň letos znamenité úkazy blahodějné idey této na jewo dala. Jak po 5 Jet dáwané „ bály slowanské “ tak i nynější „ Besedy “ co owoce swornosti a wzájemnosti zdejších Slowanů powažowati můžeme. Wýbor národních zábaw těchto sestawen byl po wšechna léta z representantů wšech wětwí rakausko-slowanských ( wyjma polskau ), a tak tornu je až po dnes, neboť hlawní zásada při uspořádání nejen bálů i besed byla: „ Národní zábawy naše we Wídni jsau rakausko-slowanské “, a že hlawní prawidlo to wezdy bedliwě se zachowáwalo, ze wšech dopisů jak slowanských tak německých dočísti se možno, ba i obecenstwo zdejší wýjewy tyto ze žiwota našeho nejinak než: Slavenball, slavische Reunion, slavische Beseda jmenowati sobě uwyklo. Že wšak naproti takowým dosti zřejmým úkazům p. W. o neswornosti zdejších Slowanů píše ano je k wzájemnosti napomíná, jen z neznámosti zdejších poměrů, an tu teprw krátký čas mešká a jinými pracemi příliš zaměstnán w této případnosti osobně se přeswědčiti nemohl, lze wyswětliti. Aby potřebu a prawdu swé úwahy ukázal, píše p. W.: „ Wýbor w několika nedělích tolikrát se měnil, kolikráte španělská konstituce w 30 létech. “ Wýrok tento docela potwrzuje prawdiwost naší doměnky, že totiž ne 104 z wlastní zkušenosti referát onen napsal, neb ujisťujeme ho, že jakož prwní myšlénka o uwedení slowanských besed od nás wyšla, taktéž i uspořádání až do dneška od nás se stáwá, při kteréž příležitosti bychom mu opět krásné důkazy wzájemné swornosti zdejších Slowanů podati mohli, an, kdykoli w příprawách, které jak každému dosti wědomo, drahně času požadují, pomoc našich přátel žádati nám bylo, wždy několik s nejwětsí ochotau síly swé propůjčilo. Na otázku jeho „ jak to stojí se wzájemností? “ odpowídáme tedy: Wždy utěšeněji, a kojíme se sladkau nadějí, že Wídeň úlohu swau „ zde prý se může nejprwé uskutečnit idea wzájemnosti wšeslowanské “ wšemožně wykonáwati bude. Dále píše p. W.: „ Bohužel posud se wzájemnost a swornost ani mezi ratolestmi wětwe české nenachází. “ Aj pane W. lístky dwa nejsau ještě ratolestí! — a že i tito jen pro wzájemnost neswornými se stali, od nás se dowědíti můžete, jakož že jen wzájemnost příčinau byla, že welewážený p. Doležálek direkcí sborů přewzal. ( Laskawá ochotnost a obětiwá podpora w uspořádání besed zdejších, jakowauž se nám zaslaužilý p. D. wždy propůjčíwá, zasluhuje srdečné naše díky, které mu zde na důkaz hluboké úcty weřejně wzdáwáme, jakož i p. Pískáčkowi, který o zdařilé prowedení sborů we wšech našich zábawách nemalé sobě získal zásluhy, jež p. W. nezdařilým wtipem upírati se wynasnažil ). Co se posuzowání jednotliwých přednášení týká, zdá se nám, že snad o sboru p. Wojáčka, rozeného Morawana, někdo cosi „ napískal, “ neboť mohli bychom podotknauti, že se to něco „ jako Mazur “ shromážděnému obecenstwu líbilo, od něho hlučným potleskem k opakowání žádalo, ba že i „ weliký znatel hudby “ p. D. a přítomný profesor na zdejším konservatorium p. Netrefa a mnozí jiní to „ něco jako Mazur “ za zdařilau skladbu wydáwali — než ponecháwáme rozsudek takowý na budaucnost, anť p. Průdek skladby nadějného p. Wojáčka co nejspíše tiskem wydati hodlá. Konečně ujisťujeme pana W., že názew Beseda wezdy a úwahau na lístky postawujeme, a že na jmeně tom nemálo sobě zakládáme, nepráwěli zábawy tyto Besedy nazýwáme, toho my posaudit nemůžeme, anť nikde jinde zábawám Beseda zwaným přítomni jsme nebyli. Wýbor slowanskýeh besed we Wídni: Čechoslowané: Jihoslowané: Fr. Terebelský. Mijać Novak. P. Bílka. Ant. Globočnik. Janko Čipka. Mirko Pacelić. F. W. Průdek. Redakce těchto listů, které se jistě wyčítati nemůže plodění neswornosti mezi Slowany Rakauskými, těší se srdečně z takto oswědčené swornosti: též w Praze nyní žijící pp. Dr. Kaspar a Dr. Podlipský oswědčují tuto weřejně, že za jejich časů, když we wýboru byli, též taká chwály hodná přízniwost mezi rozličnými ratolestmi slowanského kmene panowala, jak ochotně a obětiwě jedna národnost druhé ustupowala, jen aby žádné mrzutosti nepowstaly. Připomínáme wšak pánům Wídenským tolik, že stanowisko to, na kterém oni we Wídni stojí, odlaučeni wšichni od národů swých a bez užšího spojení s lidem swým, lehce je zawésti může k jakémusi nepraktickému jednotění toho, co se spojiti nedá, čehož pak následek býwá ten, že i co spojeno bylo se rozpadáwá. Exempta sunt odiosa. Zůstawujeme si o Slowanech w Rakausku žijících ještě budaucně několik slow. Red.", "id": 435}
{"text": "12. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Tu mimowolně Čičikow odstoupil o krok do zadu a zůstal na něho hledět. Přihodilo se mu widěti ne málo wšelikého druhu lidí, i takowých, jakých se nám a čtenářům snad ani nedostane widět: ale takowého ještě newiděl nikdy. Obličej jeho nebyl nic zwláštního: byl skoro takowý, jako 702 mají wšichni wyschlí starcowé, jenom brada tuze wystupowala k předu, tak že ji wždycky musel zakrýwat šátkem, aby si ji nepoplil; malaunké očka ještě neuhasly a běhaly pod wysokými brwy jako myši, když wystrčiwše z temných děr ostré swé rypáčky s nastrčenými ušky a mrskajíce wauskama wykukují, není-li někde schowaná kočka neb nějaký dowádiwý chlapec. Mnohem znamenitější byl jeho oblek: žádným spůsobem i při wší bedliwosti nelze bylo domakat se, z čeho byl stlučen jeho chalát; rukáwy a wrchní části tak byly zamaštěné a zadělané, že se podobaly juchtowině, wzadu se místo dwau třepetaly čtyry šosy, z kterých wykukowaly žwance pijawého papíru. Na krku měl také něco přiwázaného, co nelze bylo rozeznat: punčocha-li, podwazek neb nabřišník, ale jistě ne šátek. Zkrátka, kdyby ho byl Čičikow takto wyfiknutého našel u kostelních wrat, dal by mu jistě kopejku. Neboť ke cti hrdiny našeho musím říci, že srdce jeho bylo autrpné, a nemohl se zdržet, aby nedal chudému člowěku kopejku. Ale nestál před ním žebrák, nýbrž poměštík. Tento poměštík měl zauplna 1000 duší, a ať by si se kdo pokusil shledati u někoho jiného tolik obilí w zrně, v mauce aneb ještě we stodolách, jehožto komory a sklady by tak nahromaděny byly plátnem, suknem, owčími kožemi wydělanými a syrowými sušenými rybami, wšelikým owocem a haubami. Za čas welikého postu zpotřebuje se w Rusích nesmírné množstwí sušených hub, tak že jich ku př. v Moskwě až na sta saní na trh přichází a znamenitý obchod plodí. Překl. Kdyby se jen kdo podíwal na jeho dělnický dwůr, kde bylo množstwí do zásoby nadělaného dřevěného nářadí – zdálo by se mu, jestli se snad neoctnul w Moskwě na Štěpném dwoře kam chodívají každodenně rozhoworčiwé tetky a kmotry s kuchařkami za sebau kupowati swau domácí potřebu, a kde jsau nahromaděny hory wšelikého dřewěného náčiní ( zde Gogol obšírně wyjmenowal wšeliké takowé nářadí, na které skutečně domácí ruský průmysl jest před jinozemským ). A co by Pluškin dělal se wším tím nářadím, které by postačovalo na celý žiwot pro dwa takowé statky? – nu jemu se ještě toto zdálo málo. Nejsa s tím ještě spokojen, obcházel každodenně swau celau wes, kaukal pod mostky, pod láwky, a wšechno co našel: starau podešew, babský hadříček, železný hřebík, hlíněný střípek, wšechno zatáhnul domů a kladl na tu hromadu, kterau pozorowal Čičikow w kautě pokoje. „ Widíš, už táhne rybář na low! “ říkáwali sedláci, když ho widěli jíti na kořist. A skutečně po něm nebylo zapotřebí mésti ulice: když projíždějící oficír ztratil ostruhu, hned se octla na známé hromadě, když bába trochu zewlujíc u studně zapoměla wědérce, odtáhl taky wědro. Jestli wšak sedlák zpozorowaw jej zastavil za tepla, nehádal se, a wrátil wěc wzatau: byla-li ale již jednau na hromadě, konec wšemu: dušowal se, že to jest wěc jeho, kaupená tenkrát a tenkrát, od toho a toho, neb že ji zdědil po dědečkowi. W pokoji swém zwedal wšechno co widěl: kausek wosku, papírowý odřezek, pérko a wšechno dával na psací stolek neb na okno. Awšak byla doba, kde býwal jenom opatrným hospodářem! Byl ženat a měl rodinu, a saused dojížděl k němu na oběd učiti se od něho hospodařit a rozumně šetřit. Wšechno šlo u něho žiwě a wyměřeným chodem; mlýny se točily i walchy, saukenné, truhlářské a přádelní dílny pracowaly, do wšeho wcházelo bystré oko domácího pána, a jako pracowitý pawauk běhal, staral se ale maudře po wšech stranách swé hospodářské pawučiny. Silné city nebylo pozorovati w obličeji jeho, ale za to w očích mnoho rozumu; zkušeností a známostí světa byla protkaná jeho řeč, a host jej rád slýchal; přívětiwá a howorná jeho paní byla známá pro hostinstwí; naproti wycházely dwě milaunké dcerky, obě blondinky a čerstwé jako růže; přiběhl i syn bujný hošík a líbal wšechny, newšímaje si nic, je-li tomu host rád nebo nerad. W domě býwalý wšechny okna bez okenic, dole při zemi bydlil učitel Francauz, jenž se uměl wýborně holit, jsa zároweň kapitální střelec, přinášel wždycky k obědu tetříwky nebo diwoké kačeny, někdy ale jenom wrabčí wejce, z kterých si dal udělat waječník, proto že je nikdo jiný w celém domě nechtěl jíst. Při zemi také bydlela jeho krajanka, učitelkyně děwčat. Sám domácí pán chodil ke stolu w kabátě, ačkoli trochu obnošeném, ale čistém, lokty byly w pořádku, nikde žádná záplata. Ale dobrá paní umřela; část klíčů a s ními mnoho drobných starostí přešla k němu. Pluškin se stal starostliwějším a jako wšichni wdowci skaupějším a nedůwěříwým. Na starší dceru Alexandru Stepanownu nemohl se auplně spolehnaut, a dobře dělal, neboť Alexandra Stepanowna brzy utekla se stabrotmistrem kteréhosi jezdeckého pluku a dala se s ním na kwap oddat někde we wesnickém kostele, wědauc napřed, že otec nemůže wystát žádné oficíry, pokládaje je podle swých předsudků wšechny za karbaníky a marnotratce. Otec ji poslal na cestu prokletí a nedbal o její pronásledowání. W domě bylo ještě smutněji. Na pánowi jewila se značněji skaupost, wěrná její družka šedina zahnízdiwši se w jeho wlasech pomohla jí ještě wíce k rozwití; učitela Francauze propustil, proto že na syna již byl čas k auřadu; madame byla wyhnána, proto že se na ní projewilo aučastenstwí w unešení Alexandry Stepanowny; syn jsa odewzdán do gubernského města, aby tam při saudu poznal službu prawdiwau, jak myslil otec, on ale šel k wojsku a napsal otci již po wstaupení psaní, aby mu poslal peníze na uniformu; welmi prawdě podobno, že dostal místo peněz to, co se nazýwa prostonárodně čert. Konečně dcera, která u něho zůstala, umřela, a starec zůstal sám strážcem, hlídačem a pánem swých bohatstwí. Samotářské žiwobytí podáwalo sytný pokrm skauposti, která má jak známo wlčí hlad, a čím wíce požírá, tím jest nenasycenější; lidské city, které beztoho nebyly u něho hluboké, mízely každau chwíli wíce. Stalo se, že k utwrzení jeho mínění o důstojnících wojenských jeho syn prohral něco w kartech, on mu poslal od srdce swé otcowské prokletí, a již nikdy wíc nedbal o to, je-li žiw nebo není. S každým rokem se zabedňowalo několik oken, až konečně zůstaly jenom dwě, z kterých jedno, jak členářowé již widěli, bylo zalepeno papírem; s každým rokem wyšly mu z paměti hlawnější části hospodářstwí, a pozornost jeho obracela se jenom na papírky a peří, které sbíral po swém pokoji; ke kupcům byl wždy neústupnější, když k němu přijížděli kupowat hospodářské wýrobky, oni smlauwali, smlauwali, ale konečně ho nechali dokonce, řkauce, že to je ďábel a ne člowěk; seno a obilí hnilo, stohy a kůpy obracely se w pauhý hnůj, mauka we skladech přeměnila se w kámen, že se musela zrowna sekat, na sukna, plátna a domácí látky bylo podiwně sáhnaut, byly jako prach. On již sám zapomínal, jak mnoho čeho má, a pamatowal si jen, na kterém místě w almaře stojí flaška s pozůstatkem nějaké rosolky, na kteréžto si udělal znamení, aby jí nikdo po zlodějsku neupíjel, anebo kde leželo péro neb kausek wosku. Zatím se ale w hospodářstwí pracowalo jako dříwe: mužík musel dáwat obroku ( daně ) jako dříwe, každá ženská měla swau powinnost jako dříwe odwádět ořechy, tkalcowá musela natkat tolik kusů plátna jako dříwe – to wšechno naházelo se do komor, ze wšeho byla shnilotina a neřád, a sám on stal se jakausi člowěčí shnilotinau. Alexandra Stepanowna přijela dwakrát s malým synem, pokaušejíc se, nedostane-li něco. Pluškin ji sice odpustil, ba dal malému wnučku pohrát s jakýmsi knoflíkem, který ležel na stole, ale peněz ji nedal ani kopejku. Podruhé přijela Alexandra Stepanowna s dwěma dětmi a přiwezla mu buchtu w čáji a nowý chalát, protože měl pantáta takowý chalát, že se na něho bylo nejen strach, nýbrž i hanba podíwat. Pluškin pohladil oba wnuky, posadil si je na kolena, jednoho na prawé, druhého na lewé, a pohaupal je, jakoby jezdili na koni, buchtu a chalát wzal, ale nedal dceři docela nic, a tak odjela Alexandra Stepanowna. Nu, a tak wida, jaký poměštík stál před Čičikowem. ( Pokračowání. )", "id": 436}
{"text": "13. březen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Med a vosk, Titulek: [Krajan], Autor: Havlíček, Karel\nKrajan náš slowútný skladatel hudební Jírowec ( Gyrowetz ) spisuje paměti swého žiwota. Požíwaje za mladších lét swých weliké powěsti co znatel hudby, žil w častých styčnostech a na mnoze i we swazku přátelském nejen se wšemi téměř hudebníky swého wěku, zwláště pak s Mozartem, Haydenem, Gluckem, Paganinim, Catalanowou a j., ale i s mnohými znamenitými muži swěta diplomatického a učeného. Paměti tyto budou objímati okruh asi 80 let, z času zwláště w umění hudby ale i jinak historicky welmi znamenitého a podají nám jisté mnoho zanímawého. My pak tešíme se zwláště proto na ty paměti wýtečného Čecha ( je rodem z Budějowic ), že on není z těch krajanů našich, kteří, jak mile za hranice wyjdou, již na swou wlast zapomínají. Když umělecký obchodník Hoffmann „ Věnec ze zpěwů českých “ wydáwati počal, byl Jírowec mezi prwními, kteří po učiněném wyzwání příspěwky zaslali.", "id": 437}
{"text": "14. únor 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Spis Dra. Braunera o našich selských záležitostech, Autor: Havlíček, Karel\nSpis Dra. Braunera o našich selských záležitostech. Hned z počátku pojednání swého o záležitostech obecních wede p. spisowatel ztížnost na to, že mnoho jmění obecního během času obcím odcizeno jest a udáwá pak nejwhodnější prostředky, jakými by se i nynější jmění obecní na wždy pojistiti, i ztracené, pokud prowésti možná, opět nawrátiti mohlo. Přede wším jiným ale nawrhuje založení obecních gruntowních kněh. – Že wšak obecní jmění a tím i wůbec důstojnost našich obcí jak městských tak wesnických ( na welikau škodu celé wlasti ) tak hluboce klesla a klesá, příčinau toho jest malá wzdělanost wůbec a tudy wzniklá nedbalost o wěci, jak říkáme, zrowna nosu se netýkající. Měšťan náš neb wesničan dost málo dbáwá o wlastní záležitosti swé, nadtoť by ještě měl o obec péči míti. Ať obecní jmění zahyne, ať nenese nic, ať si ním wládne kdo práwě chuti má – toť jsau paprsky našeho swětla občanského. W jiných zemích máme příklady, že se jednotliwé obce dobrým hospodařením s obecním jměním konečně i z poddanosti úplně wykaupily z wýnosu jmění obecního, jak jmenowitě w Uherských nowinách častěji čítáwáme. U nás dbáwáme každý obyčejně jen o sebe, nic o wšeobecnost, z čeho pak přirozený následek býwá, že i wšeobecnost i jednotliwci zkráceni býwají. Stará jest již prawda že spojené síly wíce mohau a wšak ku podiwu, že se dle této prawdy člowěk jednati naučí jenom na znamenitém stupni wzdělanosti. Jenom národowé wysoce wzdělaní umějí užíwati wýhod spolků a sjednocených sil. Netečnost w obecních záležitostech u nás dosáhla jistě stupně nejwyššího ( či winau, nemůžeme zde wykládati ). Na příklad bych zde mohl uwésti jedno město králowské, kdybych se sám za ně nestyděl. Magistrát tamnější sestawen jest z tří radních, zkaušeného a z dwau nezkaušených, kteréžto dwa si město samo wolí. Z toho tedy patrno, že by toto město wlastně samo záležitosti swé říditi mohlo. Neboť nezkaušení dwa raddowé wždy mají, když stejného mínění jsau, wětšinu hlasů a dle jejich náhledů se tedy w obci wládne: jelikož je ale měšťané sami wolí, mohli by si wždy takowé muže wybrati, o jejichž dobrém, rázném, nezištném smýšlení a zkušenosti přeswědčeni jsau. A učinili to měšťané tohoto králow. města? – Když je purkmistr swolal w neděli na wolení, šla wětšina z nich raději za město – na piwo; a radní wywolen jest od malého počtu přítomných, kdežto pak welmi lehce možná jest několika získanými hlasy i bez schopností wywolenu býti. Též tak děje se i při wolení representantů: newolí se za representanty a raddy mužowé zkušení, jadrní, ale obyčejně jistí patriciowé, t. j. synkowé bohatších měšťanů, studowawší s nepatrným prospěchem několik latinských škol, z kterých jim ale již jen upomínka studenstwí w hlawě zůstala s nechutí k řemeslu a s opowržením wšeliké žiwnosti. 50 Tito nemajíce w ničem pražádné zkušenosti, neumějíce nic než utráceti a luxus we městě swém zwýšowati, tito mají horliwě dbát o celau obec? Neumějíce sami wyděláwati a jměním swým wládnauti, sami o sebe se starati, mají se starati o celau obec? – U zkaušených radních a purkmistrů, jakožto obyčejně jinde rodilých a po několika letech jinam opět naznačených nemůže se obyčejně takowá pečliwost o obec hledati, jako u domácích, kteří pro potomky swé hospodáří se jměním předků swých. Takto nesmýšleli předkowé naši a proto kwetly obce, i jednotliwci dobře se měli: města naše snad nikdy již nedosáhnau toho stupně, na kterém před časy stáwaly. Owšem jim w nowějších dobách odňato jest municipální samořízení, a wšak by aspoň wšeho swědomitě a horliwě si hleděti měli měšťané, co jim posawad zůstaweno jest. We wesnických obcích mnohem wíce shledáme místy pečliwosti o obecní záležitosti než we městech, jenom kdyby se wenkowanům našim wíce wzdělání dostáwalo, než jim naše ubohé trivialky podati mobau. Zwláště o jmění obecném wesnickém platí sprawedliwá ztížnost p. spisowatele, že jim během rasu mnoho ztraceno jest, co se obyčejně wrchnosti, někdy i jednotliwcům jiným do rukau dostáwá. Tu obracíme pozornost wšech takowých obcí a mužů w nich o dobro obecní pečliwých na poznamenání p. spisowatelowo na str. 211: Že 31. Prosince 1851 sběhne lhůta let k nabytí a ztracení práwa ( 40 letá proti obcím a společnostem, od té doby zůstane již každé tomu, kdo po těch 40 let w držení byl ) a pak přestanau již wšeliká byť i sprawedliwá práwa, neučiníli se mezi tím časem buď žaloba práwní, aneb nebudeli jměním wládnaut mezi tím časem sama ona opráwněná obec. Pročež dbáti o to mají obce a ti, jimž wedení obecních záležitostí swěřeno jest, aby snad malau dbalostí swau práwa sprawedliwého dokonce a na wždy zbawena nebyla obec. ( Pokračowání. )", "id": 438}
{"text": "21. únor 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Spis Dra. Braunera o našich selských záležitostech, Autor: Havlíček, Karel\nSpis Dra. Braunera o našich selských záležitostech. ( Pokračowání. ) Radě p. spis., kterak by se obecního jmění prospěšně užíwati mělo, zawrhuje ten spůsob užíwání, když se na něm mphiteutické domky bez polí postawí, poněwadž takowí nájemnící nemajíce často ani čím by nájem zaplatiti, obci wíce na škodu býwají. O weřejných obecních cestách ( ne silnicích ) lituje p. spis., že tak často úplně bez dohlídky zanedbány jsau, a ani ustanowenau zákonem 4sáhowau šířku nemají, bywše uorány od sausedních hospodářů. Oprawdu se musíme wyznati, že naše špatné, jamowité, kamenité atd. cesty weřejné, které se wíce k tomu býti zdají, aby se na nich schopnost a umělost wozkowa projewiti mohla, než k rychlé aneb k pohodlné jízdě s nákladem, že jsau tyto cesty naše nejbolestnějším důkazem neprocitlého ještě u nás ducha občanského. Každý jen wšechno dělá pro sebe, a co weřejného jest, za cizé powažuje a ne za swé. Kdyby náš hospodář desetkrát na cestě swé zwrátil a wůz potlaukl, přece se ji oprawiti wáhá, snad jen pauze proto, že by také ještě jiný kromě něho pohodlí tohoto užíwal! Kdy asi zawane i k nám rozumné obecní smýšlení, dle kterého člowěk nahlídne, že i to, co pro jiné a pro potomstwo učinil, přece i jemu samému i prospěchu podá aneb aspoň ke cti poslauží! Co se pachtu weřejných obecních stawení dotýče, a podwodů rozličných při tom ( jak každému známo ), tu bychom opět musili opakowati práwě řečené o nedostatku citu pro obecní dobro. P. spis. neschwaluje dosawadní při tom tak zwanau lásku, kdežto občané zdarma práci konají, při čem arci nepořádek panuje. Co se tak zwaných radnic ( rathausů ) w malých poddaných místech dotýče, wytýká p. spis. i to, že příliš weliké býwají s mnohými zcela nepotřebnými částěmi, a že se tudy na stawbu zbytečně mnoho wyplýtwá obecního jmění, kterého by se jinak mnohem lépe pro obec užíti mohlo. Obecní kowárny radí p. spis. prodati a kowářstwí jako ostatní řemesla wolné konkurenci zůstawiti. Naopak ale pastaušky aby obecní zůstaly, s kterými p. spis. ústaw zwláště užitečný weřejných zkaušených obecních pastýřů spojiti radí ( w V. odděl. ), kterýmby nejen wšechny škody od dobytka na polích činěné zamezeny byly, nýbrž i o dobytek lepší a rozumnější péče se wedla než dosawade. Strany pachtu obecních polností odkrýwá p. spis. mnohé při tom obyčejné podwody, zameziti se wšak nemohau opět jinak než opatrností a dbalostí obce samé a těch, jimž řízení swěřeno jest. O lukách obecních myslí p. spis. aby se raději již prodáwaly každoročně wýnosy jejich, a wšak s dohlídkau dobrau, která by je dílem wypásti nedala, dílem sama newypásla. ( Pokračowání. )", "id": 439}
{"text": "20. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovná kronika., Titulek: [Šněrovačky]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowna kronika. Šněrowačky byly w Rusích ještě za časů Petra Welikého zcela neznámy. Když tento na swých cestách jedenkráte s několika damami w Hannoveru byl na bále potancowal, prawil w podiwení ke swým průwodčím: „ Německé paničky mají po čertech twrdé kosti! “ Jistému krejčowskému mistru, který často s amerikánskau opicí domů přicházel, prawila manželka: „ Widíš, kdybys ty s mírau pil, pakbych nic proti tomu neměla; ale to se wždy opiješ bez míry, až ani newíš, co jsi. “ - „ Milá ženo “ — prawil manžel — „ ode dneška se to již nestane, já wezmu wždy míru s sebau. “ A od té chwíle, když jde pít, bere wždy míru buď do kapsy neb pod paží sebau.", "id": 440}
{"text": "21. říjen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Rozloučení s Rubšem v Karlíně], Autor: Havlíček, Karel\n* – * Dne 19. t. m. w auterý sešla se weliká společnost w Karlíně, aby se s naším Rubšem, jenž nyní co syndikus do Načeradce powolán jest, rozlaučila, přinášejíc tím jeho zásluhám o literaturu českau náležitau uctu. Rubeš se musí powažowati za jednoho z hlawních rozšiřowatelů naší literatury, pěkný humor jeho získal knížkám českým welmi mnoho čtenářstwa, a spisy jeho náleží do počtu nejrozšířenějších. Při slawnosti, která našeho Rubše hluboce dojala, zpíwaly se sbory nejen jako wždycky Jelenowy, nýbrž i Wašákowy, a p. Dr. Gabriel přednášel zdařilau báseň Peškowu, k této slawnosti složenau a zwláště wytištěnau.", "id": 441}
{"text": "21. červenec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Medvěd, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nNedwěd. ( Pokračowání. ) IV. Zatím se wrátil kníže Muchrobatow z cest. Kníže Muchrobatow kromě swé příchylnosti k cizým krajům byl prawý petrohradský mladý člowěk. Zewnějšek měl slušný, rozum ohraničený, wědomosti nejbídnější, a sebrané leckde w hostincích ewropejských. Wšechno to dáwalo mu čestné místo we welikém našem swětě, který se, jak wědomo, bojí lidí schopných a dle pochopitelné samolásky pěstuje jenom nejbídnější prostřednosti. A k tomu se Muchrobatow uměl wýborně chowat w saloně: nikdo se tak nedbale jako on neuměl rozwalit wedle našich předních krásawic, nikdo neuměl s takau starostliwostí krauhliti dlauhé swé nehty, a tak malebně prsty rozčechráwat husté swé wlasy jako on. K mužským nebyl příliš delikátně zdwořilý. Mluwil obyčejně málo a jenom o cizozemském žiwobytí; o Rusku a ruském našem žiwotě wyjadřowal se newážně a s jakýmsi opowržením, které se nad míru líbilo petrohradským dámám. Zkrátka, Muchrobatow byl nejpříjemnější člowěk. Nebylo hostiny, ku které by byl on nemusel přijeti se swými woňawými wausy, s bílými střewíci a se šwiháckau hůlkau. I rozsáhlé báryně, strašné dohlížitelky nad swětskými obyčeji, uctily jej často swým milostiwým rozhoworem stran wšelijakých nowin a saučasných klepů. – Kdo by si nepřál přešťastný osud modního knížete?! Ale zewnějšek často šálí: blýskawostí knížete tajila se bolestná rána, kterau starostliwě skrýwal před wšetečnými zraky. Kníže dostal po rodičích množstwí duší, ale ještě wětší množstwí dluhů. Cesty a hry dokončily ještě úplný bankerut, tak že kníže, když mu mladí lidé záwiděli jeho štěstí, často býwal bez groše … Wíte co to jest: nemít groše a žít we welkém swětě? Kolik tu smrtelných a nepochopitelných smutků, rozerwaností, urážek? co je tu zlosti a záwisti? jaký tu každohodinný dramatický zápas mezi žebráctwím a nadherností. Mimo to nedowolowal knížeti slabý jeho charakter roztrhnauti swětské swazky, bez kterých nemohl žíti. Jediný prostředek zbýwal mu, aby se mohl vyplésti z tohoto nesnesitelného stawu, bohatá newěsta. Ale petrohradské slečny samy hledají bohaté ženichy, a prwní hnutí budících se srdcí ne zřídka zrowna utkwí na pěkných panstwích, a na obligacích. Těžko je ošidit něžnau pronikawost našich krásawic, a pečliwé rodiče ošidit jest ještě tíž. Jednákž pomohla knížeti náhoda. W saloně hraběnky N. seznámil se s její sestřenkau. Dle zawedeného obyčeje zwětšowat wěno slečen, byla kněžna rozhlášena co nesmírně bohatá newěsta … Neměla ani otce ani matky. Tetka málo o ní dbala, majíc wlastní wyrostlé děti, ale k wůli slušnosti nabídla se jí, aby bydlela w jejím domě. Pěkně promysliw swůj plán, pustil se Muchrobatow udatně do plačtiwé role wzdychajícího. Kněžna, ačkoli byla, jak se prawilo, zamilowána do Ostruhowského, dala se přec do koketowání s nowým wzýwatelem, a tak proběhla zima w mazurkách a w řečech o horku a o pohodě, se střídajícími se lehkými narážkami na něžnau náružiwost, a newyhnutelnost zaswětit jí swatým swazkem. Na jaře odjela hraběnka, přinucena jsauc snížiti se k nejprozaičnějším aučtům, na swé Tambowské panstwí, shodit úřadníka a zwětšit obrok Obrok; daň na penězích, kterau sedláci ruští wrchnostem swým ročně platiti musí, chtějí-li na ten rok ze záwazku poddanosti, totiž osobní práce propuštěni býti. Jest to tedy plat za roční swobodu. Určuje se dle úmluwy. a kněžna odjela na letohrádek. Muchrobatow musel tedy odložit konečně wyjádření swé až k náwratu tetčinu, a zatím jezdil dle obyčeje swého na hostiny po wšech letohradech w petrohradském okolí. Již jsme wideli, že měla kněžna na letohrádku dlauhau chwíli, a že ubohý nedwěd byl určen za oběť její dowádiwé hříčky. Již neobyčejnost poměru jejího k takowému podiwnému člowěku a mrzutost 230 nad jeho tak dlauhým zdráháním-se nedali jí pokoje; a sama newědauc, nechtíc wěděti, jak se to wšechno zkončí, oddala se úplně a na slepo hříšnému swému úmyslu. Ženské chytrosti jsau nezkončeny. Poznenáhla začala nedwěda zwykat na swau přítomnost. Častá setkání, wečerní procházky, potutelné rozmluwy, zkrátka, celé jednání kněžnino směřowalo k tomu, aby do sauseda swého wštípila úplnau důwěru. Kdo by odolal takowému pokušení. Zamyšlený wzywatel moře počal poznenáhla řídčeji a řídčeji nawštěwowat swau oblibenau samotinku. Pak počal přiwykat kněžně jakožto osobě zwlášťní, nenáležící k wšeobecnému stawu ženskému. Poznenáhla se řeč jeho rozwazowala, a kněžna s dětinskau radostí slawíc každé nowé wítězstwí, zpozorowala, ne bez podiwení, jak mnoho hlubokého citu a nezkaženého rozumu bylo pod hrubým powlakem podiwína. Dle náwrhu kněžnina počal ji nedwěd prowázet na jejich jízdeckých wýprawách. Abychom prawdu řekli, byl jezdec špatný, seděl welmi směšně a častěji wzbudil posměch u potkáwajících je wojenských jezdců. Sama kněžna se sama u sebe smála. Ale když byli sami dwa, tu si hrál bez starosti se wšelijakým nebezpečím, tak odhodlaně skákal přes příkopy a ploty, tak wesele stawěl žiwot za jediné kywnutí bílé ručky, že byl w tuto dobu překrásný, a kněžna naň hleděla s tajným zalíbením. Jindy zas klusaly dlauho wedle sebe, sblížiwše rozharcowané swé koně – a wítr hrál jejími rozpuštěnými wlasy, dýchání jejich se setkáwalo, a jakési diwoké, radostné nadšení zářilo jim z twáří. W tyto doby jako by se byli odlaučili od země, jako by rychle se wznášeli wzduchem, zapomínajíce na wšechen swět a odewzdáwajíce se z celé duše swé nezkončené, nepochopitelné spokojenosti. Ale nejčastěji jezdili krokem a tiše spolu rozmlauwali. Nedwěd wyprawowal o swém dětstwí, o swé podiwné zamyšlenosti, o myšlénkách nikomu neobjewených, a kněžna jej poslauchala s učastenstwím, a čím wíce mluwil, tím krásořečnější a wýznamnější byla jeho slowa … A hodiny rychle letěly a oni na ně nemyslili..... Láska se již wkrádala co nebeský host do jejich přátelských rozmluw. Jedenkrát jezdili w petershofském parku. Nastáwal saumrak. Den byl tichý a jasný. Kněžna unawená rychlau jízdau seskočila s koně a odewzdala ho sluhowi. On následowal jejího příkladu a oba šli po stezce k osamotnělému sedadlu pod hustými břízami nedaleko hučícího wodotoku. Sedli si.,, A tak jste byl tedy zamilowán do moře? “ tázala se kněžna. „ Newím, byl-li jsem zamilowán, ale nacházel jsem u moře libost, jaké jsem nikdy nezakusil mezi lidmi. “ „ Ani posud … “ „ Ó teď, to je jinak! Wy jste mne smířila i s žiwotem i s sebau samým. Jenom mně powězte … nač to činíte? Wždyť jen se mnau máte dlauhau chwíli. Jsem člowěk nehladký, newzdělaný. Často se sám za sebe stydím … A wy … wy tak dobrotiwě se mnau mluwíte. Čím jsem si toho zaslaužil? “ „ Wy jste welmi skromný “ odpowěděla ona. „ Ne “ – pokračowal on s citem – „ já wěřím, že každý člowěk má míti swá krásná okamžení, – wěřím, že jste wy seslána s nebe oswítit co skwělé slunce mau temnau samotu. Dobrá waše duše slitowala se nad sirotským mým žiwotem, a teď díky wám za to, jsem šťasten, silen a hrd na swůj osud … “ Oči mladého muže se zajiskřily. „ Tu widíte, tu pod tímto čistým nebem, pod těmito stromy šíří se duše … srdce se naplňuje radostí … Ó, jaká by to byla blaženost … kdyby jste wy … “ Neosmělil se ukončit. Kněžna se zamyslila … Přešlo několik minut w mlčení. „ Jak jste tak mohl milowat moře? “ zeptala se opět šeptem. „ Já sám newím. Musel jsem něco míti, čemu bych wěnowal swau náklonnost. To jsem si myslil ustawičně … Ostatně jsem o sobě smýšlel sprawedliwě, wěděl jsem, že mne nemůže milowati žádná ženská … „ A proč? “ tázala se kněžna prudce. „ Poněwadž sebe znám … Má wlastní ničemnost mne dusí. “ „ Nenahlížím … “ „ Ach! neříkejte to! “ „ Jste nesprawedliw sám k sobě. “ „ Já nejsem žiwotem rozmazlen. “ „ Trpěliwost wšechno přetrwá. “ „ Ale pochybnost mučí. “ „ Myslíte. “ „ Myslím … A wy … “ „ Já newím. “ „ Wěru? “ „ Ano.................. Wždycky jsem se diwil, jak hladce a řečnicky mluwíwají zamilowaní w powídkách a na diwadle. Slowa jejich sypau se jako krupobytí citů, a nejwášniwější řeči jsau tak pozorliwě wypracowány a okrauhleny, až je milo číst. Ale w žiwotě je to jinak. Nejistota wštípí strach do nejudatnějšího muže. Smrtelná bledota 231 kryje čelo, zimniční třesení zmocní se wšech audů; slowa lípnau k ustům, a jako zachwácena plamenem s těžkostí a nesauměrně wyletují jedno po druhém. Dlauho trwala nesauwisná rozmluwa. Oba cítili, že nastala doba wyznání, ale ani on ani ona neosmělili se k tomu. Oba newěděli, kterak se zbawit swého břemene, a přec to bylo, jak myslím, welmi lehko. Jako býwá skoro wždycky jediný okamžik zapomínajícího se citu zkončil jejich obapolné mučení. ( Pokračowání. )", "id": 442}
{"text": "18. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Naše politika, Titulek: Morawa, Autor: Havlíček, Karel\n2. M o r a w a. Nejdůležitější wěc pro zachowání a důstojnost národnosti naší jest spojení celého národu českoslowanského we swazek jeden, abychom tak s celau společnau silau swau státi mohli proti nepřátelům swým a proti wšelikému nebezpečenstwí. Tuť se arci obrací zraky Čecha do Morawy a na Slowensko, Morawana na Slowensko a do Čech, a Slowáka také snad k Praze a k Brnu (? ). Toť jest arci těžká ale nesmírně důležitá otázka pro celau budaucnost národu našeho, a můžeme říci, že ona rozhodne wlastně, máme-li zahynauti nebo we sláwě trwati. Widímeť zajisté, že každý z našich tří kmenů, český, morawský a slezský sám pro sebe jen těžce odolá silným nepřátelům swým, spojeni wšak byli bychom jistě národem silným a ctihodným, jenžby důstojně státi mohl wedle sausedů swých. Jaké toto spojení býti má, toť rozhodnauti není ani naše powolání ani doba tato nepřipustí o wěci té rozhodného slowa. Podáme zde jen w krátkosti skromný náhled swůj o Morawě. Na Morawě jsau s ohledem na tuto wěc tři strany: strana německá, hlawně obywatelé králowských měst, která chce spojení s Německem, ale o které se říci může, že jest ze wšech nejslabší; strana národně smýšlející, která čte i naši literaturu a která dobře rozumí, jak dobré by bylo Morawě i Čechům, kdyby se aužej spolu spojily; a strana netečná, to jest, celý weliký lid slowanský, který maje jakausi provinciální zášť a nenáwist proti Čechům ( znamenité že se u Čechů proti Morawanům nic podobného nenalezá ), přece hrdá jest národně a nechce náležet k Němcům. Srownají-li se tyto dwě strany, není pochybnosti, kdo na Morawě zwítězí. Abychom ale toto spojení usnadnili, pronášíme zde následowně mínění swé: Morawa ať přede wším o to dbá, by si tolik práw a tolik swobody wydobyla, co již my w Čechách máme. Ať přede wším se postará také o takowau autonomii ( samowládu ) jako my Čechowé již máme, ať jest samostatná země we spolku Rakauském, jako budeme my Čechowé – 46 pak až si wšeho toho wydobude, ať se mezi sestrami Českau a Morawskau swobodně wyjednáwají, chtějí—li být mezi sebau aužeji spojeny, nebo nic. Myslíme, že pak obě nebudau po ničem wíce taužiti, než po spokojení, ale daleko budiž od nás Čechů, abychom chtěli krew swau wlastní Morawu k něčemu nutiti, co by se jí nelíbilo.", "id": 443}
{"text": "11. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Nařízení ministerstva domácích záležitostí o vyvazení gruntů w králowstwí českém, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nNařízení ministerstwa domácích záležitostí o wywazení gruntů w králowstwí českém. Mocí nejwyššího stwrzení od 26. čerwna 1849 wydali ministrowé domácích, saudních a finančních záležitostí následující nařízení o tom, jak se wywazení gruntů w králowstwí českém prowesti má. Díl prwní. Zwláštní ustanowení, jak se wywesti mají předpisy obsažené w zákonu od 7. záři 1848 a w patentu od 4. března 1849. Částka I. O pracích a dawkách, které bez náhrady zrušeny jsau anebo zrušeny býti mají. §. 1. Podle zákonu od 7. září 1848 zrušeny jsau již wůbec, aniž se za ně náhrady žádati smí: 1. Wšechny práwa i požitky, které pocházejí: a ) z osobního poddanstwí, b ) z poměru ochrany, c ) ze saudní moci wrchnostenské, a d ) z wesního panstwí, naproti čemuž pominauti mají i také břemena z toho pocházející. ( Wiz článek pátý zákonu od 7. září 1848. ) 2. Práwo wrchností wesních ke hledání kwítí a k pasení, jakož i k pastwě na úhorech a strništích. ( Wiz článek sedmý zákonu od 7. září 1848. ) 3. Wázanost ke braní piwa a kořalky, t. j. powinnost, aby se nápoje tyto odebíraly od těch, kdo propinační práwo měli, anebo od držitelů regálu piwního a kořalečního, na místě jejich, i se záwazky w onom práwě zaujatými. To wšak nesmí býti na ujmu podobným powinnostem a práwům, založeným na smluwách saukromých. §. 2. Patentem o wykonáwání mysliwosti, wydaným dne 7. března 1849, zrušeno jest: a ) Práwo mysliwosti na cizí půdě. Tomu, kdo práwo toto měl, dá se náhrada jen tehdá, když dokáže, že se práwo jeho zakládá we smlauwě záplatné, která uzawřena byla s wlastníkem gruntu jím obtíženého. b ) Roboty při honbách a jiná wybýwání k aučelům honby ( k. p. psí obrok [ Hundesofer ] krmení psů honících atd. ) zrušeny jsau bez náhrady. §. 3. Patent od 4. března 1849 prohlašuje w §. 1. robotu a robotné podruhů a domkářů usedlých na poddaných gruntech za zrušeny podle §. 5. zákonu od 7. září 1848. Dále pak ukazuje §. 2. patentu od 4. března, že se podle zwláštních poměrů jednotliwých zemí wyšetří a ustanowí, které powinnosti pod rozličnými jmény posud býwalé přestanau bez náhrady, zároweň ale také, která břemena podle §. 5. dotčeného zákonu odpadnau zrušením práw naproti ním stojících. §. 4. Prohledajíc k ustanowením těmto prohlašují se w králowstwí českém za zrušeny beze wší náhrady: 1. Práwo odaumrtní, práwo w trhy wkročowání, ( Einstands R. ) a práwo přední kaupě býwalých wrchností. 2. Práwo wrchností práwomocných na odchodné akcidence, taxy z gruntowních kněh a jiné, které se dle §. 9. zákonu od 7. září 1848 nyní již wybírají na aučet státu. 3. Práwo lowiti ryby na cizí půdě, pojímajíc w to práwo lowiti perly, se stejnau wýmínkau, jako při práwu mysliwním. 4. Wázanost ke braní wína, stejným spůsobem jako wázanost ke braní piwa a kořalky. 5. Práwo wykonáwané od některých wrchností a we dworském rozhodnutí od 30. listopadu 1789 č. 2380 uznané, dle kterého jim wýhradně náležejí wšechny granáty nalezené we gruntech a na gruntech posud poddaných. 6. Wlastnictwí wrchností na nezakaupené selské grunty, které se nacházejí w užíwání poddaných; práwo toto přejde na držitele těchto gruntů, načež ale také odpadnau powinnosti wrchností, jenž z poměru tohoto pocházejí. Býwalé wrchnosti jsau powinny, aby užiwatelům wydali řádné, ke wložení do kněh spůsobné zápisy na tyto grunty. Nedoplacené lhůty z wymíněných peněz zákupních jakož i laudemie, na místo nich anebo kromě nich smluwené, odpadnau i mají se z kněh wymazati. Obé stane se bez tax a kolku. §. 5. Dále přestati mají bez náhrady následující práce a dáwky, neohlédajíc se na to, kdo k ním práwo má: 1. Robota, robotné, powinnosti přádelní a jiné dáwky naturalní a práce, pak wšechny zplatky, jenžto se zakládají na práwním důwodu těchto zrušených dáwek a prací a ) u podruhů, b ) u chalupníků bez polí, kteří w sepisu robotním ( Teresianském katastru ) se nacházejí a zapsání jsau k robotě nejwýš 26denní ( chalupníci katastralní ), c ) u těch chalupníků, kteří se po Teresianské rektifikací usadili na gruntech obecních, farních, zádušních, poddaných a swobodnických ( chalupníci rustikalní ). Práce a dáwky, které chalupníci pod b ) a c ) uwedení přewzali z prwotního hospodářstwí, k náhradě powinnowaného, nahraditi se musí. 2. Třinácte dní roboty chalupníků s polemi ( katastralních ). 3. Sirotčí služby, které dle patentu od 1. listopadu 1781 podle starého obyčeje konali sirotci, obau rodičů zbawení. 4. Wšechny powinnosti přádelní wůbec, kteréž se konaly ze mzdy. 5. Powinnost poddaných, dle čl. I. od st. 16. robotního patentu od 13. srpna 1775, aby konali za mzdu ruční práce. 6. Powinnost jejich, aby sbírali a odwáděli plodiny přírodní, diwoce rostaucí, jako: hauby, plané owoce, planý chmel, kmín, dubowky, hlemýždě, raky atd. 7. Wšechny poplatky peněžní, které se zakládají na práwním důwodů prací a dáwek naturálních w 3. až 6. za zrušeny prohlášených. 8. Auroky, které byly smluweny za to, aby se swobodně mohly odebírati nápoje k šenkowání, pokud auroky tyto anebo powinnosti naturalní, w nichž se zakládají, nepocházejí ze smlauwy saukromé. 9. Auroky za lowení ryb na cizí půdě anebo co náhrada za wytrhowání jeho. 10. Auroky ze žiwnosti, pokud nepocházejí ze smluw emfiteutních anebo jinačích smluw o rozdělení wlastnoty a co takowé na gruntě stále záležejí, anebo pokud je nesluší powažowati co náhradu za služebnost, kterau za ně wrchnost na sebe přijala. 11. Wšeliké dáwky a práce, které se zakládají w práwním důwodu wrchnostenské ochrany osob, rodin a obcí. 12. Dáwky a práce chalupníků k obci, jenžto se nezakládají w žádném saukromém důwodu práwním, anebo které se i w přípádu skutečného jich konání nikdy nebo alespoň za posledních 6 let již neaučtowali k obci. 13. Wšechny nedoplatky prestací zrušených bez náhrady, pokud se týkají užitkowého roku 1848, wyjímajíc nedoplatky tax saudních a ke gruntowním knihám. ( §. 28. patentu od 4. bř. 1849. ) §. 6. Tomu naproti odpadnau ale také bez náhrady wšechny zákonní powinnosti býwalých wrchností k podporowání swých poddaných, jmenowitě powinnost: 1. aby připláceli podle nynějšího nebo budaucího zřízení na hojiče a báby, pak na wyučení bab; 2. aby přispíwali z příčiny nákaz, osob roznemohlých na francauskau nemoc nebo na wzteklost; 3. aby dowolowali we swých lesích sbírati dříwí, kopati pařezy, trhati lupení, choditi na tráwu a pásti dobytek, ač není-li toto užíwání práwem služebnostním, které se zakládá na práwním důwodu saukromém. §. 7. Zemská komisse ustanowiti má w případech zwláště nahodilých, zdali by neměly přestati bez náhrady ještě powinnosti a práwa jiná kromě swrchu wyčtených, a která břemena s druhé strany zároweň mají odpadnauti, při čemž za prawidlo slaužiti má zásada článku VI. zákonu od 7. září 1848. Částka II. O záwadách ( břemenech ), které bez náhrady zrušeny jsau anebo býti mají, wůbec. §. 8. Patent od 4. března 1849 rozeznáwá nejprwé we smyslu zákonu od 7. září 1848: a ) práce a dáwky, které zákonem od 7. září 1848 § §. 3. a 6. jsau zrušeny, a za které se má wyměřiti slušná náhrada, a b ) práce a dáwky, které se wykaupiti mají. W obojím případu jest hodnost, w níž se powinnost dle wyměření práwě náležitého pokládá, předmětem náhrady, která se dáti má tomu, kdo k ní práwo má ( t. j. nahražuje se jen to, zač tato powinnost ku př. pěší den atd. stojí ). §. 9. Powinnost pokládá se za náležitě podle práwa wyměřenau potud, pokud neodporuje nespornému faktickému stawu majetnosti toho, kdo k ní práwo má, a ustanowením politických zákonů anebo smluw. Suma, zač stojí powinnosti wýkupné, wyměří se podle obecných cen místa neb okresu toho, kde se powinnosti tyto plniti mají; kde se wšak má dáti náhrada toliko slušná, wypočítá se suma, zač powinnost takowá stojí, podle prawidel w patentu od 4. března 1848, zwláště o tom obsažených a podle dálších poukázání w tomto předpisu, která k tomu směřují, aby se při počítání položily za základ ceny ustanowené ku prowedení stálého katastru gruntowních daní anebo wyceněni jim přiměřené. §. 10. W obojím případu ( při powinnostech wýkupních i náhradních ) platí toto prawidlo: Od sumy, w níž wyceněna jest powinnost na nějakém gruntu záležející, odrazí se suma, we které se stejným spůsobem wycenily wzájemné powinnosti druhé strany. Od čisté ceny zrušené powinnosti takowýmto spůsobem wyměřené odrazí se třetina jakožto wyrownání auhrnkowé. Dwě třetiny, které pak ještě zbydau, jsau míra náhrady anebo wýkupu, jenž náleží zpráwněnému ( wiz § §. 15, 16, 17, 18 patentu od 4. bř. 1848 ). 11. Poukázání obsažená w předpisu tomto wztahují se tedy na wycenění a ) prací a dáwek náhradních a b ) wýkupních podle rozličných rozdělení jejich, a c ) na wycenění nedoplatků užitkowého roku 1848, na wypočítání wýročního platu a kapitálu náhradního nebo wýkupního. §. 12. K časným smlauwám o gruntowní pacht a o gruntowní projednání ( Grundbestandsverträge ) newztahuje se zákon od 7. září 1848. ( §. 7. pat. od 4. bř. 1849. ) Částka III. O wycenění prací a dáwek za slušnau náhradu zrušených. §. 13. Slušná náhrada wyměřiti se má za práce a dáwky, které podle § §. 3 a 6 zákonu od 7. září 1848 zrušeny jsau za plat. ( §. 8. pat. od 4. bř. 1849. ) Dělí se a ) na dáwky naturalní, b ) na práce, c ) na platy peněžité a d ) na takowé, jenž pocházejí ze smluw o abolici neb o reluici. A. O dáwkách naturalních. §. 14. Dáwky naturalní mají se wyceňowati co takowé, když se odwádění jejch in natura práwem mohlo požadowati, ačkoliw úmluwau nebo smlauwau pokaždé býwaly zpeněženy nebo odpracowány. §. 15. Dáwky stálé plodin hospodářských aučtowati se budau w penězích podle cen ustanowených ku prowedení katastru daní gruntowních ( §. 9. pat. od 4. bř. 1849 ) a sice w takowém stupňowání cen, jaké ustanoweno jest pro berní ( kontribuční ) obec, ku které grunt náleží. §. 16. Při dáwkách naturalních, pro které jsau sice ceny w katastru, které se ale nenacházejí we wyceňowacím rozwrhu wýnosnosti gruntowní u obce té, pro níž se nahrada wyměřiti má, má se k wyměření náhrady přijmauti katastralní cena té obce sausední, která s onau má stejnau žitní cenu katastralní. Pakliže se w několika obcích sausedních nebo mezujících, které mají stejné katastralní ceny žitní, nacházejí rozličné katastralní ceny pro naturalní dáwku, jenž se má wyceniti, tehdá se přijme nejnižší těchto cen. §. 17. Jiné dáwky naturalní, pro které není žádných cen katastralních, wypočítají se podle wycenění jim přiměřeného. ( § 10. pat. od 4. bř. 1849. ) §. 18. Pro plodiny, jejichžto cena obyčejně se řídíwá podle cen jistých jiných plodin, co do látky příbuzných a w katastru tarifowaných, přiwede se cena podle poměru, we kterém desítiletá průměrní místní cena prwních od r. 1836 až inclusive 1845 stojí ke stejné průměrní ceně druhých, na ceny od r. 1824. Když se ku př. wyměřiti má cena dříwí stawebního, wypátrá se dotčeným spůsobem cena polenowého dříwí ( pro které se jediné cena katastralní nachází ) a cena stawebního dříwí z jmenowaných let průměrowých, kteréžto oba počty poměrní ( proporcionalní ) s cenau katastralní od r. 1824 polenowého dříwí dají hledanau čtwrtau welikost ( totiž cenu, we které se dříwí stawební platiti má při nahražowání ). §. 19. Při plodinách, kde se swrchudotčená okolnost nenaskytuje, wyšetří se z důchodních kněh anebo skrze pamětníky nejnížší reluowací cena, jaká byla od r. 1824 w této obci, pakliže tam ale žádné reluice nebylo, reluowací cena jiné obce téhož okresu, nacházející se w poměrech co možná stejných, a přijme se za wycenění. §. 20. Nemůže-li se cena wypátrati ani tímto spůsobem, tehdá se má wyměřiti podle nejnižší ceny místní, jako od r. 1840 až inclusive do r. 1845 byla. §. 21. Při dáwkách, které se neodwáděly každý rok, nýbrž po delších dobách podle let ustanowených anebo při příhodách neurčitau dobau se opakujících, dělí se cena naznačeným spůsobem, wyměřená počtem let odwáděcí doby buď napřed wytčených anebo podle zkušenosti průměrem wzatých, a takowýmto spůsobem najde se wýroční wycenění. §. 22. Za každý desátek na gruntě stále trwající a za každau stálau dáwku naturalní, z důwodu práwa desátkowého pocházející, náleží slušná toliko náhrada, wyjímajíc případy naznačené w § §. 5 a 6 patentu od 4. března 1849, pro něž platiti maji prawidla wýkupní. ( IV. částka. ) §. 23. Neproměnitelné dáwky naturalní, na místo desátku příšlé, jakož jsau dáwky záležící w jisté míře wína ( služba winiční, práwo winohorské ), chmele a pod., pak stálý desátek snopní ( při kterém se wýnos zrna wyšetří podle plynnosti z rozličných let, které slaužily za základ operacím ku prowedení stálého katastru ) wycení se w penězích podle prawidel ustanowených wůbec pro stálé dáwky naturalní. ( §. 9 a 10 pat. od 4. bř. 1849. ) §. 24. K wypočítání prawého desátku ( t. j. powinnosti, na gruntu stálé trwající, aby se část 588 wýnosu gruntowního w plodinách odwáděl ) podle wýroční swé ceny, slauží stáwající desátkowé rejstříky anebo aučty. Podle těchto se má průměr desátku na čas od r. 1836 do 1847 wyšetřiti a podle cen r. 1824 ku prowedení stálého katastru ustanowených w penězích wyceniti. Není-li žádných hodnowěrných rejstříků nebo aučtů desátkowých a nemohau-li se strany w dobrotě umluwiti, tehdá se má střední wýroční hrubý wýnos ( brutto ) gruntu k desátkům powinnowaného na plodinách zemských, z kterých se dáwá desátek, wyšetřiti w míře dolnorakauské podle swrchu wytčeného průměru, při čemž se hleděti má na obwyklý w obci spůsob úhorowání, jakož i na aučinky příhod elementárních, které během naznačených roků se udály. Podle toho má se roční wýnos desátku wypočísti a wyceniti w penězích podle swrchudotčené ceny plodin. §. 25. Roboty desátkowé, sláma, při desátku snopowém a powinnosti, ku kterým ten, kdo desátek bere, snad jest zawázán, nenahražují se. §. 26. Při desátcích z wěcí takowých, které nejsau plodiny zemské, wyšetří se naturalní wýnos roční z desátkowých rejstříků a zápisnic, wypowědí pamětníků anebo jiným příhodným spůsobem podle 6letého průměru, počítajíc nazpět od roku 1847, a wycení se w penězích, jako to jest přikázáno o stálých dáwkách naturalních. §. 27. Jestliže ti, kdo desátek platití mají,w posledních 12 letech od 1836 do 1847 sami auhrnkem pachtowali desátek, může se za základ wyměření náhrady wzíti pachtowní peníz, který se ukazuje jakožto průměr pachtowních let we swrchu dotčeném čase pojatých. Pakliže nájem byl umluwen w nějaké dáwce naturalní, a wywolila-li obec hořejší rozpočtení průměrné za měřítko náhrady, má se wypočítat w penězích podle cen ustanowených ku prowedení stálého katastru. §. 28. W případu tomto, jakož i tehdá, když celá obec desátek platí, rozdělí se wyměřená suma na jednotliwé osadníky podle toho poměru, kterým obec posawade rozwrhowání brala před se. §. 29. Když někdo w trwalém držení má desátek jure parochiali zaplatně za jisté dáwky, které odwádí ku kostelu anebo osobám duchowním, tehdá se má wypočísti náhrada podle ustanowení tohoto předpisu onomu za desátek a kostelům anebo duchowním osobám za náležité jim dáwky. Pakli že poměr tento jest jen na čas, má se powažowati, jakoby byl zrušen, i má se wypátrati náhrada toliko za desátek pro kostel anebo pro osoby duchowní. §. 30. Když se dáwky odwádějí podle jiné míry a wáhy, nežli dolnorakauské, mají se wypočítat na tyto druhé podle redukowací tabelly předepsané pro wyceňowání katastralní. B. Práce. §. 31. Ceny prací ( robot ) wyměří se podle poměru toho, we kterém stojí hodnost práce robotní k hodnosti práce swobodné. Při tom wšak má se za hlawní prawidlo zachowáwati to, že w žádné případnosti hodnost práce robotní nesmí počítána býti wýše nežli třetinau hodnosti práce swobodné. ( §. 11. patentu od 4. března. ) K wyměření náhrady, která by pro powinné co možná slušná byla, a k wůli jednoduchosti we wypátráwání a wypočítáwání měřítka hodnotního přijmau se jakožto hodnost práce swobodné wýlohy co nejzewrubněji wypočítané, kterých zapotřebí jest k obdržení práce této. Wýlohy na wydržení dwau koní, které podle zásad ökonomických byly wypočteny na 180 měřic žita, dělí se počtem 260 dělních dnů, a autraty wydržowací jednoho páru tažních wolů wypočtené 108 měřic žita, dělí se počtem 240 dělních dnů. Z toho pak wyjde cena wydržení pár koní za jeden den, wyjádřená w žitě okrauhlým počtem na 70/100, a cena wydržení páru wolů za jeden den na 45/100 měřic žita. Tato suma multiplikuje se s katastrální cenau od roku 1824, která tehdá byla w obci této, a wyjde nám cena swobodného dělního dne w penězích. §. 32. Cena práce robotní wezme se třetinau wydržowacích autrat, které dotčeným spůsobem wyměřeny byly za práci swobodnau. §. 33. Wypočtení ostatních druhů robotní práce tažní udělá se podle ceny dwojspřežního dne w poměru takowém, aby cena jednospřežného dne dělala dwě třetiny, trojspřežního l 2/5 a čtyržního 1 2/3 ceny dne dwojspřežního. §. 34. Jakožto cena dne robotního pěšího přijme se 1/3 dwojspřežního robotního dne koňského. §. 35. Hodnost roboty wyměřené tak řečené, to jest za určité práce má býti ustanowena odhadem. ( §. 11. pat. od 4. března. ) W tom jsau obsaženy také takowé roboty, jež byli powinni wykonáwati poddaní, nebo celé obce společně anebo pořadem ku pracím wyjmenowaným, ku př. ke společnému wzděláwání jistých polí a luk, k přiwážení dříwí. Může-li se dokázati, že roboty tyto powstaly z newyměřených, a ukázati, jaká byla míra této půwodní roboty, tehdá se má robota wyměřená přepočítat na wyměřenau. Takowéto přepočítání může se státi i tehdá, když spráwněný i powinnowaný srozuměni jsau o poměr přepočítáwací. W případech takowých mají se wypočítané robotní dny wyceniti spůsobem nahoře ustanoweným. Nemůže-li so to učiniti, mají se práce wyměřené proměniti w obyčejné swobodné dny dělní, tyto pak wyceniti podle §. 31 w žitě a podle katastrální ceny od roku 1824 w penězích. §. 36. Sumy wyceňowací za práce wyměřené společně nebo pořadem wykonáwané, které se takto wypátrají, mají se rozwrhnauti poměrně na jednotliwé audy obce podle rozwrhowání, jenž se stala za posledních 10 let, počítajíc nazpět od roku 1847. Částky náhradní, které po takowémto rozwržení připadnau na podruhy a chalupníky, oswobozené od roboty beze wší náhrady, mají se odraziti. §. 37. Od welikosti wýroční náhrady robotní každého robotného má se odraziti hodnota powinností, které náležely na wrchnosti, wypočítaná podle prawidel ustanowených, pro náhradu dawek naturalních a peněžitých, které se ale nesmí nikdy wyceniti wýše nežli polowicí nahradního platu wyměřeného za robotu. Při robotách ale, které se konají od sw. Jana až do sw. Wáclawa, má se při pěší robotě patentem nařízené jídlo a pití wůbec, při tažní robotě píce dobytku dáwaná odraziti pro wětší hodnotu takowého robotního dne, i nemá se to odpočítáwati jakožto powinnost druhé strany. §. 38. Powinnost, aby se jedna nebo několik štuk příze, na kterau wrchnost sama dá kaudel nebo len, spředla bezplatně, má se wyceniti tak, že se od průměrní ceny místní jedné štuky příze kaudelné nebo žemňowé po 10 let od r. 1836 po 1845 odrazí průměrní cena kaudele nebo lnu, která w těchto letech byla. Pakliže robotník sám musil bezplatně dáwati látku, má se wyceňowati bezplatné odwádění lnu nebo kaudele podle prawidel o naturalních dáwkách ustanowených. C. Dáwky peněžité. §. 39. Neproměnitelné dáwky peněžité, totiž takowé, které při Teresianské rektifikaci pod rozličnými jmény w rubrice stálých auroků peněžitých byly přiznáwány, mají se počítati podle určitého stálého wýměru, w jakém se platí. Auroky peněžité, které se posawade platíwaly we wíd. č. w listech splatních nebo předběrných ( Einlösungs - oder Anticipationsscheine ), spočteny budau podle kursu 250 za 100 na peníz ražený. §. 40. Při platech peněžitých, které se nedáwají každý rok, nébrž po delších toliko určitých dobách, anebo při příhodách neurčitau dobau se opakujících ( kamž ale nesluší počítati platy ze změn – laudemie, mortuary ), má se plat peněžitý děliti počtem let doby odwáděcí buď napřed určených anebo podle zkušenosti průměrem ustanowených, a tímto spůsobem má se wyměřiti wýroční hodnost této dáwky. §. 41. Náhrada za platy ze změny podle zásad §. 14. patentu od 4. března 1849 w králowstwí českém místa nemá, neboť se tam práwo k takowýmto platům nezakládá na ústawě zemské w zákonu anebo poměru poddanském. Při takowých laudemiích tedy, kde práwo k nim nepochází ze smluw emphiteuckých, nýbrž z jiných platných práwních důwodů saukromých, wyjímajíc případ §. 4. p. 6., wycení se hodnost tohoto práwa podle ustanowení §. 63. do 66. tohoto nařízení, a náhrada za ně dá se podle § §. 16., 17., 18., pat. od 4. března. D. Dáwky ze smluw o abolici a reluici. §. 42. Jestliže powinnowaný swau powinnost k natur. dáwkám anebo ku práci buď zcela buď určitau části ( ku př. jednotliwé robotní dny anebo powinnost k desátku z jistého pole ) nawždy wykaupil jistinau, postaupením gruntu, powolením služebnosti anebo jiným spůsobem záplatným, a jsau-li ustanoweny smlauwy o tom uzawřené již docela wyplněny, tehdá dáwka wykaupená k žádné náhradě již se nehodí, ač jestliže by we smlauwě powinnému dowoleno bylo, odstaupit na případ ten, kdyby zákonem ustanoweno bylo nižší měřitko náhradní. W případu takowém má se na žádost powinných podle zásad pro náhradu wůbec předepsaných powinnost jejich wypočítat a přebytek aboliční sumy jim wrátit. §. 43. W případech těch, a ) když aboliční smlauwa ještě není docela wyplněna, anebo když b ) powinnost proměněna byla nawždy w jiné opakující se dáwky naturalní nebo peněžité ( laudemie ) anebo w nezaplatné práce zejména udané, anebo c ) jen na čas w prodlení posledních 6 let před wydáním zákonů od 7. září 1848 ( reluice ) má: 1. cena wýkupní slaužiti za základ k wyměření náhrady, pakliže jest menší nežli cena, která by wypadla, jsauc wyměřowána dle ustanowení o wyceňowání dawek a prací k abolici nebo reluici určených ( §. 11. p. od 4. bř. ); 2. kde tomu tak není, má půwodní powinnost slaužiti za základ náhrady, s tím dálším ustanowením, že se tam, kde abolice nebo reluice prowedena byla, po předcházejícím wyměření a roztřídění powinných gruntů podle saustawy Raabowy, náhrada rozwrhnauti má na powinné podle poměru toho, we kterém auroky pro jednotliwé powinné byly wyměřeny; 3. w nižádném případu žádati se nemůže, aby se wrátily částky peněz splacené k částečnému wyplnění smlauwy o abolici. §. 44. Když byla jen jedna část reluowána, ostatek ale podle půwodního wyměření in natura se wybýwal, tehdá podlehá ona část ustanowením §. 43.; druhá pak obecnému nahražowacímu měřitku. §. 45. Když w jedné a w té smlauwě práce a dáwky dílem byly zrušeny, dílem reluowány, a když ze smlauwy poznati nelze, která část půwodní powinnosti byla reluowána, tehdá se má peníz reluowací wyměřiti jakožto stálá dáwka peněžitá nebo naturalní podle ustanowení tohoto předpisu. Pakliže abolice nebyla docela wyplněná, aneboli poznati lze část powinnosti, která byla reluowána, w případu takowém platí §. 43. §. 46. Když we smlauwách o abolici anebo reluici záwod poddanských zároweň se jedná o rozkauskowání anebo postaupení částí wrchnostenského statku, tehdá se má na základu urbářů a zápisních kněh, které zřízeny byly z příčiny takowýchto smluw, wymeziti dáwky připadající na postaupené dominikalní grunty, a podle §. 5. patentu od 4. března zrušené, má se s nimi naložiti dle části IV. tohoto nařízení. §. 47. Když se takowéto wymezení naprosto nedá uděliti, zůstane smlauwa w platnosti a wšechny powinnosti obau stran w ní wymíněné powažowati se mají podle zásad ustanowených k wyměření slušné náhrady. §. 48. Dni pomocní w takowýchto smlauwách za mzdu wymíněné odpadnau jako ty, které w §. 5. sub IV. byly dotčeny beze wšechny náhrady. Naproti tomu podlehají náhradě dělní dni bezplatné, w určitém počtu wymíněné, i mají se tedy také w takowých případech, w kterých se podle tohoto nařízení smlauwa reluowací udržuje w platnosti, wyceniti, a sice w sumě té, která wymíněna byla w případu jich newybytí a w minci fakticky placené. Částka IV. O prácích a dáwkách, které se wykaupiti mají. §. 49. Za wýkupné byly prohlášeny a podlehají tedy wycenění podle zásady w §. 9. tohoto předpisu wyřčené: a ) dáwky naturální, které odwáděny byly, ne následkem práwa desátkowého z wýnosů gruntowních w plodinách, nýbrž jakožto nezměnitelná dáwka ku kostelům, školám a farám anebo k jiným aučelům obecním; b ) dáwky ze smlauw emfiteutních a jiných o rozdělení wlastnoty §. 5. a 6. od 4. března ). §. 50. Patentem od 4. března 1849 bylo sice prohlášeno za wýkupné i také práwo mysliwosti, když se dokázati může, že se zakládá w základné smlauwě uzawřené s wlastníkem gruntu jím obtíženého; awšak spůsoby tohoto wýkupu určitěji í ustanoweny budau w pozdnějším předpisu, jak w tomto ohledu tak i co se týká práwa k lowení ryb, k porážení dříwí a k pasení, pak práw služebnostních, jenž zůstanau w platnosti, až náhradné zrušení bude prowedeno. §. 51. Poněwadž záwady wýkupné, dotčené w §. 9. ad a ) nebyly zrušeny od 7. září 1848, proto se mají přísně wykládati §. 6. patentu od 4. března, i rozumí se tedy pod wýkupnými nezměnitelnými dáwkami naturálními tohoto spůsobu jen dáwky takowé, které obtížený konati má jakožto držitel gruntu, a které se podle smyslu §. 18. a 19. patentu od 4. března zakládají we skutečném nadání anebo w poměru podobném. Nejsau w tom tedy poňaty dáwky, které se konaly jakožto ekwivalent za přejaté duchowní desátky, a které podle §. 29. tohoto předpisu nahražowati se mají, aniž změnitelné dawky naturální a peněžité ' kteréž zůstanau w platnosti. §. 52. Dáwky a práce wýkupné w §. 49. sub b ) naznačené wykonáwati se musí, dokud se wýkup nestane. Wyjmuty jsau jediné práce, které již nyní w penězích mají býti reluowány ( §. 5. patentu ). Pod prácemi, které se již nyní mají reluowati, sluší wšak rozuměti jen práce obyčejné, které se wykonáwají buď od powiného samého anebo skrze nádenníky, nebo robotníky ( robota dominikální ), a jejichžto wycenění w penězích nepodlehá žádné nesnázi. Powinnost k reluici peněžité má se pak jako ostatní práce a dáwky konati k rukaum opráwněného potud, pokud se wýkup nestal. §. 53. We wšech případech, we kterých se wýkup státi má ( §. 49 ), má se náhrada za dáwky naturální a za práce ( wyjímajíc dominikální robotu a případ w §. 67 naznačený ) wyměřiti podle obecné ceny místa a času, kde a kdy se dáwka odwesti má ( §. 9–10 toho předpisu ), robota dominikální na dny wyměřené má se wyceniti jako robota rustikální ( §. 31–34 tohoto předpisu ). Strany mohau ještě před wykupowáním uzawřítí úmluwu o jiné měřítko k wykaupení dáwek, založených we smlauwách emfiteutních anebo we smlauwách o rozdělení wlastnoty. Awšak musí úmluwa takowá spůsobiti netoliko proměnění půwodní záwady w powinnosti jiné trwalé, nýbrž musí spůsobiti dokonalau abolici. Smlauwa takowá platí wšak jen tehdáž, když se swépráwní wlastník spráwněného statku wykáže, že nemá žádných dluhů anebo že dlužníci tabulární ke smlauwě přiwolují. Powinný, který se spůsobem takowým wyrownal, nemůže pohledáwati žádnau pomoc z důchodů zemských we případu naznačeném w §. 19. patentu od 4. března t. r. §. 54. Wyměření ceny této stane se při plodinách, které mají cenu trhowau, podle průměru desítiletého od r. 1834–35, wylaučíc napřed rok s nejnižší a rok s nejwyšší cenau; při plodinách jiných a při pracích, wyjímajíc robotu dominikální ale, podle cen reluowacích za posledních šesti let od 1842–47, jestli že nějaké byly, a pakliže nebyly, podle ceny průměrní těchto šesti let, která se wyšetřiti musí. §. 55. Wýkupní hodnost desátků, jenž se zakládají we smluwách a poměrech wytčených w § §. 49. a w 51., ustanowí se spůsobem w částce III. sub a ) určeným, na základu průměrných cen w předešlém §. 54. dotčených. Sláma, robota a wzájemné powinnosti toho, kdo desátky bere, nepotahují se zde do počtu. §. 56. Zwláštní powaha mnohých zwláště starých emfiteutních smluw wyhledáwá některých zwláštních ustanowení. Když je aurok emfiteutní wyměřen zcela nebo z části w ospu ( w sutém obilí ), a když a ) podle míry auroku druh a dobrota sutého obilí ustanowena jest podle cen již napřed nezměnitelně určených, anebo když pauze druh obilí jest ustanowen, mnohost ale záwisí od poměru běžících cen k sumě auroku w obilí zpláceného, tehdá slauží náhradě za základ suma auroků, která fakticky za měřitko byla přijata we wídenském čísle, ne w kon. minci. Pakli že ale b ) mnohost a druh obilí určena jest bez ohledu na sumu auroku w penězích wyřčenau, tehdá se má hodnost wyceniti podle stálé reluiční sumy, která we smlauwě umluwena byla na případ newybýwání in natura, která se skutečně platí, anebo když takowéto není podle zásady §. 53. §. 57. Poněwadž následkem zrušení poměru emfiteutního wlastnictwí wrchní přejde na wlastníka užitkowého, tento pak jakožto auplný wlastník, počínajíc od spráwního roku 1849, daně sám odwáděti musí, rozumí se samo sebau, že se žádná náhrada nedá za příspěwky ty, jež emfiteut wrchnímu wlastníkowi platíwal k zaprawení daní od něho odwáděných. §. 58. Jestliže se wrchní wlastník smluwami, rozsudky anebo jinými důwody práwními k tomu zawázal, že ze swého platiti bude wšechny daně a platy na emfiteutický grunt připadající, anebo nějakau část jejich, má wrchní wlastník emfiteutowi dáti náhradu za powinnost tuto odpadající. §. 59. Pakliže se ale emfiteuti smluwami, rozsudky anebo jinými důwody práwními zawázali, pakliže platili část nějakau daní mocnářských připadající na grunty w držení wrchního wlastníka se nacházející, jako příplatky berní, naturální dodawky, anebo dodawní reluice na misto nich, příplatky wojenské atd. za wrchního wlastníka, mají emfiteuti za zrušenau tuto powinnost dáti náhradu wrchnímu wlastníkowi. §. 60. Za základ k wyměření roční sumy této náhrady slaužiti má suma daní odwáděná za rok 1849 a počet, kterým části daně w §. 59 naznačené obsaženy jsau w celé sumě, wyměřiti se má podle dekretu dworského kanceláře od 2. srpna 1820, číslo 1340, podle gubernialního nařízení od 19. srpna 1820, čís. 41.060, a podle dworního dekretu od 7. dubna 1823 zb. zák. saud. č. 1931. §. 61. Auroky, které wrchní wlastníci za rozličnými důwody práwními brali z prodaných mlýnů, hospod, piwowárů a pálenek a jiných stawení s prowozowáním nějaké žiwnosti spojených, které tedy mají do sebe powahu auroků emfiteutních a co takowé na gruntu záležitých, anebo powahy náhrady za služebnost od wrchního wlastníka přijatau – mají se náhradě podrobiti jako jiné auroky peněžité. §. 62. Wykaupení platů změnních pod rozlićnými jmény přicházejících, které smlauwami emfitentními 589 anebo z jiných důwodů práwních wymíněny byly w případech každé zašlé změny držitele, anebo jen na případy záplatního wzdání, wykonati se má podle ustanowení následujících, která již w §. 14. patentu od 4. března byla přislíbena. §. 63. Za měřitko k wypočtení platu změnního slauží hodnota, která při odwádění laudemia před 7. zářím 1848 naposledy zběhlém byla za základ wzata, anebo o kterau se strany srownaly. Když takowéhoto měřitka není, anebo w případu každém, kde powinný toho žádá, musí se statek, z kterého se plat změnný odwádí, podle nynější swé powahy odhádati. §. 64. Když ale we smlauwě půwodní nebo obnowowací o nějakau realnost bylo wymíněné laudemium w nezměnitelném wycenění, anebo pro kazdau zběhlau změnu w určité sumě, tehdá má obsah této smlauwy slaužiti za měřítko k wypočítání tohoto platu změnního. §. 65. Při wypočítáwání hodnoty platů změnných šetřiti sluší těchto zásad: a ) Přijme se, že se pokaždé za 25 let stane proměna w držiteli. b ) Když práwo na plat změnní obmezen jest jediné na případy wzdání záplatního, jest domněnka, že mezi třemi změnami přijdau 2 případy podlehající laudemium na případ jeden od něho swobodný. c ) Když je procento při nápadech na příbuzné w linii wzhůru a dolů wstupující ustanoweno menší nežli při nápadech na osoby jiné, platí domněnka, že ze třech změn dwě se stanau mezi příbuznými a w třetím případu že držení přejde na cizého. §. 66. Hledíc k domněnkám těmto, nalezne se wýroční hodnost platu změnního: §. 65. ad a ) w případu, kde se při wšech změnách platí laudemium podle stejných percent, když se laudemium, které se wypočítati má podle hodnoty, dělí 25, §. 65. ad b ) když se dělí 37 1/2 §. 65. ad c ) když se suma platů změnních, kteréž se za dwě změny podle nižších a jednu i podle nižšího percenta z téže hodnosti wypočítati mají, dělí 75. K. p. Nějaká realnost je hodná 6000 zl., procento laudemialní určeno jest při odewzdáwání příbuzným na 2 1/2, jinak na 5 ze sta: dělá tedy laudemium za 3 případy 150 + 150 + 300 dohromady 600 zl. průměr 200 zl., hodnost roční wypadající na jeden rok 25leté odwáděcí doby 8 zl. anebo podle kratší formule počtářské: 150 + 150 + 300 = 600 = 8 zl. 75 75. §. 67. Bez náhrady mají odpadnauti následující dáwky, práce a práwa, pocházející ze smluw emfiteutních a jiných o dílném wlastnictwí: a ) Akcidence obwyklé anebo takowé percentální, které smluwau wymíněny byly pro případy změny w držitelstwí kromě platů změněných, jakož i akcidence a taxy, nech byly wymíněny pro dotčený toliko případ anebo na každý rok ( §. 5. zákon od 7. září ); b ) smluwau wymíněné práwo odúmrtí, wtrhy wkročowací a předkupní. c ) Při dominikálních chalupnících 13 dní naturální robotu anebo přiměřená část robotního auroku na místo naturální roboty umluweného anebo přejmutého. d ) Wázanost šenkýřů, aby nápoje odebírali od wrchnosti ( wůbec těch, kteří propinační práwo mají ), ač jestliže záwazek tento wýslowně nebyl wymíněn w půwodní anebo pozdější práwně platné smlauwě emfiteutní anebo oddilné wlastnictwí uzawřené. W případu opačném ponecháwá se ustanowení náhrady na tu dobu, až se bude propinační práwo pořádati. e ) Nehledíc k obsahu smlauwy, powinnost šenkýřů, aby jisté napřed určené kwantum nápoje, k. př. na každý sud piwa tolik kořalky odebírali od těch, kdo propinační práwo mají. f ) Wšechny záwazky náležící na wlastníka užitkowého a třeba moci smlauwy, které jej w přiměřeném užíwání obmezují jen k tomu aučelu, aby se některý grunt emfiteutní jistým spůsobem wzděláwal anebo aby se docílilo uznání wrchního wlastnictwí wždy se opakující. §. 68. Wzájemné dáwky a práce wrchních wlastníků in natura a w penězích powažowati se budau podle týchž zásad jako dáwky a práce emfiteutů, což zwláště platí o zawázanosti k dáwání stawiwa, jehožto wýroční hodnost se wyměří podle §. 53. a 54. tohoto nařízení. Nebyla-li dáwka wyměřena podle smlauwy na každý rok, nýbrž na jisté delší doby anebo pro určité případy w nejistém běhu času se naskytující, ku př. k nowému wystawení anebo k sprawení nějaké stawby, má se wyměřiti wýroční plat podle jistého počtu let, anebo w případu druhém, kde se nestane žádná úmluwa mezi wlastníkem wrchním a užitkowým, podle počtu let ustanoweného od znalců, we kterých se případnost dawku tuto wyžadující může opakowati, prohlédajíc při tom k powaze a k mnohosti potřebného dříwí stejným spůsobem wyměřené. §. 69. Je-li ku práci jistého spůsobu wýslowně wymíněna robota, anebo je-li práce takowá, žeby se robotau udělati mohla, mají se dáwky tyto, jejichž welikost se má, potřeba-li ustanowíc napřed podíl na každý rok připadající, wyceniti ode znalců podle týchž cen náhradních, jaké wyměřeny byly za robotu w obci té, ku které emfiteut náleží. §. 70. Když wrchní wlastník zawázán jest emfiteutowi k jistým stawbám na staweních anebo dílech, ku př. k zachowání stawidel, splawu atd., wycení se takowýto záwazek za příčinau náhrady tímto spůsobem: A. Nowé stawby. a ) Pro každý hlawní díl obzwláště má se wy měřiti w penězích náklad, kterého by bylo potřeba, kdyby se podle poslední swé wýstawnosti a w té rozsáhlosti, pro kterau práce a dáwky půwodně byly wymíněny anebo později powoleny, znowa měi wystawowati. b ) Má se wyšetřiti, kolik let každý jednotliwý předmět nowě wystawený wydržeti může při řádném dohledu a jsauc w prawý čas oprawowán, až nowé jeho přestawení bude zapotřebí. c ) Hledíc k této normální době a k času, který uplynul od posledního wystawení, má se wypátrati, po koliko letech počitajíc od doby, kdy se wykaupení stalo, bude zapotřebí nowého přestawení. d ) Z toho se nalezne: 1. Plat, který powinný zaplatit musí za příští léta podle c ) spočtená, wypočítajíc část splatní, kterau se při pěti ze sta w čase sub c ) ustanoweném splatí stawební jistina sub a ) wypočítaná. 2. Plat, který powinný platiti má na wěčné časy, počínajíc od přijaté doby nejbližšího nowého přestawowání, spočítajíc splatní část, kterau se při pěti ze sta w normálním čase sub b ) wyměřeným wyplatí stawební jistina sub a ) wypočtena. – Tabelly slaužící k tomuto wypočítání co nejdříwe se wydají. Z nich bude lze wypočítati též jistinu, kterau powinný bude moci wyplatiti jeden nebo druhý plat buďto hned anebo během času na wždy. B. Reparatury. Když se dokázati nemůže ani z hodnowěrných zápisek ani spůsobem jiným, mnoho-li skutečně dělal w průměru náklad na spráwy za normální dobu sub a ) wyměřenau, aniž se strany o to porownati nemohau, tehdá se má wyšetřiti, mnoho-li nákladu zapotřebí jest na celý čas, pokud stawení dle a ) domněle trwati bude, na spráwy, které se w přiměřených dobách po wíce nebo méně letech porozwrhnau. Náklad tento dělí se počtem let ad a. přijatých a obdrží se wýroční plat k wykaupení nákladu reparaturního. Platy ad A. & B. wyměřené dají celý wýkupní plat, kterým se náklad stawební wykaupí. Na nowé stawby a reparatury, které spůsobeny budau příhodami elementárními nebo zlomyslností, má se zřetel míti jen tehdá, když jsau o tom wýslowná ustanowení ku prospěchu toho kdo má práwo. Když stawení, na jehožto nowé přestawowání a reparatury ustanowen byl wýroční plat wykupní, později se zkazí, nebo auplně zpustí, pomine práwo na umluwený plat wýroční potud, pokud stawba nebude opět obnowena, a pakli že se to po 30 let nestane, pomine na wždy. §. 71. Práwa k wedení wody zůstanau w platnosti, dokud wydán nebude zákon, jímž bude spořádáno wlastnictwí i užíwání wod, a nenáležejí tedy předběžně w toto wyjednáwání wýkupní. ( Dokončení. )", "id": 444}
{"text": "24 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [X], Titulek: [Redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel\nNa některé doptáwky buď u nás, buď u c. k. pošt činěné oznamujeme, že w tomto ětwrtletí Šotek jen jednau wyšel, a sice hned 1. dubna.", "id": 445}
{"text": "11. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [otisk úředního návěští], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Wčerejší auřední oznamowatel Pražských nowin podáwá následující náwěští zemského gubernium: „ Ministerstwo weř. wyučowání nařídilo na náwrh českého gubernium strany zřízení zwláštních professorů českého jazyka a slowesnosti na některých českých gymnasiích, přípisem od 21. října 1849: Poněwadž teprwé budaucí zřízení škol o tom rozhodne, je-li prospěšněji, aby českému jazyku bylo wyučowáno na každém gymnasium od zwláštního učitele, anebo od učitelů filologických předmětů, a poněwadž je radno, by se učitelowé, nežli konečně ustanowení budau, podlé swé schopností zkusili, uděluje se zemskému gubernium moc, aby začínajíc se školním rokem 1848, na každém gymnasium w českém okresu ustanowilo wlastního učitele českého jazyka a literatury prozatímně jako supplenta, a jemu plat wyměřilo podlé platu grammatikalního professora na autraty studijního fondu. Při wolení těchto supplentů má se na zřeteli míti důkladná wzdělanost w českém jazyku a literatuře, ale také spůsobnost k jiným, zwláště filologickým předmětům gymnasijním. Na základu tohoto nařízení jedná se nyní o ustanowení těchto supplentů na třech gymnasiích Pražských, pak w Jičíně, w Králowé Hradci, w Rychnowě, w Mladé Boleslawi, w Něm. Brodě, w Jindřichowě Hradci, w Písku, w Plzni, w Klatowech a w Litomyšli, a wyzýwají se tedy ti, kteří se o tato supplenstwí ucházeti chtějí a swrchu wytčenými wlastnostmi náležitě se wýkázati mohau, aby odůwodněné swé žádosti dozajista do 24. listopadu 1848 u zemského gubernium zadali, a kdyby se jen na jednom gymnasium chtěli ucházeti, toto w žádosti swé wýslowně podotkli. W Praze dne 6. listopadu 1848. “", "id": 446}
{"text": "28. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Zpráva], Titulek: Zásady o zařízeních, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nJeho c. k. Milost powolil na náwrh saudního ministra nejwyšším rozhodnutím od 16. čerwna t. r., aby se při prowádění stwrzeného již zřízení saudního w jednotliwých zemích korunních podle následujících prawidel šlo před se: Zásady o zařízeních, která se po stwrzení zřízení saudního k jeho prowedení w jednotliwých zemích učiniti mají. Ustanowení obecná. §. 1. Když nawržené zřízení saudní od JMsti bude stwrzeno w jedné nebo několika zemích korunních, přislušících pod jeden a týž wrchní saud zemský, zřízena bude pro obwod každého wrchního zemského saudu a wyminečně i také pro Wídeň pro welikau její rozsáhlost a pro zwláštní zařízení, kterých tam ke spořádání saudů jest zapotřebí, zwláštní zemská komisse k zawedení saudů, která o podrobné prowedení stwrzených náwrhů pečowati má. O zemských komissích. §. 2. Komisse tato má míti swé sídlo w tom místě, kde se nalezá wrchní saud zemský již stáwající a budaucně tam zůstanaucí, anebo kde nowě zřízený wrchní saud zemský budaucně sídlo swé míti bude. Jak budau sestaweny. §. 3. Komisse tato záležeti má z předsedy, jejž saudní ministr ustanowí, a ze čtyr mužů v saudnictwí zběhlých, za které předseda komisse saudnímu ministrowi nawrhnauti má důstojné kandidáty ze zřizowacích komissarů, ze zemských a krajských referentů u wrchních saudů, anebo z jiných proslulých, w poměrech země dobře obeznalých saudních úředníků, jakož i z generálního prokurotora, který u každého wrch. zemského saudu ustanowen bude, jakožto audů stálých. §. 4. Ku komissi této mají se přibrati též 1 nebo 2 audowé wyššího zemského spráwního auřadu těch zemí korunních, kteréž mají společný wrchní saud zemský, napřed se o tom s ministrem wnitřních záležitostí srozumíc, který auředníky tyto sám obeře. Tito mají býti přítomni při poradách o otázkách, jenž mají wplyw na politické rozdělení země a na administrací na poměry obecní, na wolení osob ke službám administrativním spůsobilých. §. 5. K těmto komissím má býti powolán i také stawitel w oboru swém wýtečný k posuzowání nahodilých staweb, co se wěci týká, a auředník aučtárnický ku zkaušení a uprawowání rozwrhů autrat a jiných předmětů, zabíhajících do aučetnictwí. §. 6. Ostatní osoby pomocné a služebné má si předseda podle potřeby wybrati z osob sloužících wladařského saudu prwní instance, nacházejícího se w sídle komisse, srozuměw se o to s jeho předsedau. §. 7. Komissí tato má státi neodwisle a samostatně od wrchního zemského saudu, i má se w záležitostech, které se dotýkají zřízení obcí a politické spráwy, anebo kde se pomoc politických anebo jiných úřadů pohledáwati musí, srozumíwati se spráwcem zemským a wšemi auřady jinými. Ke swým poradám o náwrzích a zařízeních, které jsauce důležitější přiwolání důwěrníkůw anebo jiných zkušených w praktické službě stojících auředníků činí žádaucím, může i také powoláwat muže takowé. §. 8. Přednostowi komisse pod wlastním jeho rukojemstwím a odpowědností k saudnímu ministru dána jest moc a zwolnost ke wšem whodným zařízením, kterých pohledáwá prowedení nowého zřízení saudního, a při kterých potwrzení saudního ministerstwa nebylo wýslowně wyhraženo, anebo při kterých on neshledá za dobré pro zwláštní důležitost poměrů anebo pro tu okolnost, žeby z příčiny otázky o zásadu w tom dotýkanau pohledáwala rozřešení wšeobecného, jeho si wyžadowati. Práce, na komissí wzložené, má mezi stálé audy komisse poděliti, s nimi o prowedení jejich radu bráti, náwrhy a mínění jejich slyšeti a podle nich přiměřená nařízení činiti. Od citu powinnosti a čestnosti audů komisse očekáwá se, že předsedu co nejausilněji podporowati budau we wšech záležitostech, jenž se týkají zřízení saudního. O působnosti zemských komissí. §. 9. Působnost zemských komissí má se wztahowati: 1. Ku prowedení saudního zřízení od JMsti w každé korunní zemi potwrzeného wůbec. 2. K opatření potřebných auředních místností a potřeb kancelářských. 3. K náwrhům obsazowacím na místa w nowých úřadech ku kompetenci jejich přikázané. 4. Ke spůsobení příprawních prací ku přewedení auřadů a k zawedení budaucích saudů. 5. Ke skutečnému přewedení auřadůw a působnosti nowých saudů. 6. K nawrhowání, aby wydány byly wšechna takowá nařízení, která ke zdárnému pořádání auředních řízení, k auplnému upewnění zřízení saudního, k odstranění nahodilých překážek a k wesměsnému pojištění stawu práwního mimo to ještě zawesti se musí, a jejichžto potřebu ukáže zkušenost nabytá při prowádění saudního zřízení. O podrobném prowedení saudního zřízení. §. 10. Ad I. počítati sluší: a ) Aby se we srozumění se zemskými auřady wydalo prohlášení jednotliwých podrobností k uweřejnění se hodících a žádaucích o budaucím zřízení saudním, udajíc při tom, které panstwí, osady farní a místní ku každému saudu budau přikázány, a ku kterým okresním trestním saudům nad prowiněními, ku kterým zemským saudům a wrchním zemským saudům budau slušeti. b ) Aby se meze saudů okresních důkladně wyměřily, aby se spůsobilo jich popsání a založily saudní mappy o jednotliwých saudech okresních. c ) Aby se wypsaly konkursy pro jednotliwá auřední místa, wyjímajíc místa předsed a senátních předsed saudů zemských a wrchních zemských, dodajíc ku každému služné a místa auřední s wybídnutím, aby se také wšichni auředníci wladařští již slaužící hlásili, ti pak, kteří posud u sborowého saudu stáli, aby swá přání a jiné žádosti podali swému presidium. Lhůta konkursní má se wyměřiti na 14 a nejdéle na 30 dní; žádosti se mají zadati přímo u zemského presidium, wyjímajíc žádosti auředníků sborowních. O těchto posledně jmenowaných má presidium sborowého saudu udělati sepsání a předložiti je se zadanými žádostmi a wýkazy o spůsobilosti posawadnímu odwolacímu saudu. d ) Aby se stalo srozumění s auřady politickými o auplné rozdělení saudnictwí od řízení sprawowního a berního, pak přejmutí wztahujících se na to spísů a kass, a aby se potřební k tomu auředníci a pomocníci ustanowili. e ) Aby se pořídily rozličné žádosti, zadané k saudnímu ministerstwu, které se zřizowacím komissím předloží k nahlédnutí a uwážení. f ) Aby se jednalo a rozhodowalo o wšelikých námitkách, kteréž zadají obce, aby přiděleny byly k jiným saudům okresním, nežli ku kterým byly přikázány. Na námitky tyto může se, pokud se nedotýkají podstaty stwrzeného rozdělení saudního, míti ohled i k nim swolowati we srozumění zemských auřadů. Wšechny jiné námitky, jmenowitě proti wytknutým již sídlům saudním anebo takowé, žeby jimi zřízení saudní opět bylo wydáno w nejistotu, nemají se wůbec powolowati. ( Dokončení. )", "id": 447}
{"text": "22. říjen 1848, Zdroj: Národní Noviny, Část: X, Titulek: [odmítnutí kritiky ze strany úřadů], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Úřadowé naši si tak často ztěžují, že od té doby, co konstituce nastala, nejsau w náležité úctě, a že se na ně jen ustawičně hana metá. Jmenowitě na redakci Národních Nowin zwykli jsau žalowati, že prý lid proti auřadům popuzuje, jej dráždí, auřady a auředníky o wážnost přiwádí atd. Musíme tomu wšemu odporowati, a prawíme, že žádný není wětší nepřítel a škůdce auřadnictwa, než auřadníci sami. Kdyby oni swědomitě swau povinnost wykonáwali, požíwali by wšude nejwětší wážnosti, takto ale mnozí auředníci protiwením se zákonu sami na sebe uwalují zášť a potupu národu. Weliká část wenkowského úřadnictwa posud ještě na konstituci a jmenowitě na zrušení poddanstwí jaksi newěří, jakož máme práwě patrný důkaz před rukama. Známo jest, že dle ustanowení sněmu říškého, potwrzeného již od JMC., wšechen rozdíl mezi wrchností a poddanými přestal. Jeden z newyhnutelných následků toho jest, že nyní wojsko, které dříwe jen do statků selských kladeno býwalo, nyní také do dworů býwalých wrchností we stejné míře ubytowati se musí. Awšak auřad Auřinoweský tomu posud nikterak rozuměti nechce, a jenom selské statky jako dříve wojskem obtěžuje, a na wšechny slušné žádosti obce Dubské jen následující udělil odpowěď: Dubecký rychtáři! Ohledně wložení wojska do Dubeckého dwora slawný krajský auřad požádán byl, aby zpráwu udělil, jestli tento knížecí dwůr již od přítomného času wložení wojska obdržeti má, poněwadž w cís. patentu žádného bližšího wyswětlení není. To samé se sausedům, kteří doptáwku při auřadě činili, oznámilo, a jim se také wyrownání w tom pádu přislíbilo, když by ta wěc takowá byla, žeby od přítomného času již wojsko do dworu patřilo. Nyní ale přece auřad skrze pana purkrabího se dowěděl, že sausedé ze swé wlastní moci wojáky do dworu wložiti chtějí. Powažte, že swéwolnost žádných dobrých následků nemá a že srownanliwost wšude potřebná jest. Odkažte tyto sausedy k trpěliwosti, ať zpráwu od krajského auřadu očekáwají, a zmiňte jim, že se wšechno wyrowná, když by oni za dwůr něco konali. Já jsem pana wachtmeistra také žádal, aby wojáky do dworu nekladl. — Také radím, abysme jistotu, jak se to wynachází, obdrželi, by se někteří sausedé do krajského auřadu odebrali. W Auřiňowsi dne 10. října 1848. Al. Leitl, wrchní. Radíme p. wrchnímu, aby na žádné odpowědi krajského auřadu nečekal a to plnil, co zákon prawí. Zákon ale prawí, že není rozdílu mezi statky, tedy musí dwůr Dubský tak dobře trpěti wložení wojska jako každý jiný dwůr selský, a to sice w poměru kontribučním. Tomu mohl p. wrchní, kdyby byl chtěl, rozuměti bez optáwky u kraj. auřadu, a jestli to neučiní hned, radíme obci Dubské ( jakož každé jiné, která se w podobném pádu nachází ), aby si počet wojska do obce wloženého zatím dobře pamatowala, a pak od býwalých wrchnostenských dworů slušnau náhradu na penězích požádala, která ji minauti nemůže.", "id": 448}
{"text": "19. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Žádost poslanců měšťanského wýboru], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] Poslancowé měšťanského wýboru wyprawení do Holomauce podali JMC. následují žádost: Waše c. kr. Milosti! Těžká doba zkaužky přišla na Rakausko, a Rakausko wítězně wyjde z ní. Rukojemstím toho jest wštípený národům rakauským neproměnitelný smysl pro swobodu a práwo, rukojemstwím toho jest newyhladitelná wěrnost, kterauž národowé tito přirozeným swým panowníkům po wšechny časy zachowati se snažili. Waše Milosti! neujctiwěji podepsaní přicházejí z poručení hlawního města českého, aby we jménu jeho k swému ústawnímu Císaři a Králi často již oswědčené ubezbečení nejwraucnější oddanosti, přichylnosti a wěrnosti opětowali. Wyslowují ale také důwěrnauu naději, že Waše c. kr. Milost swobody a práwa ústawní posawáde národům propuštěná niterak nebude chtíti skracowati. Jednať jest zwláště prosba, jejížto wyplnění od otcowského srdce Waší Milosti důwěrně očekáwáme; a ta jest, aby naše sesterská Wídeň, následkem neobyčených událostí w neobyčejné postawení k císařstwí byla stržena, nebyla přiwedena prostředky přísnosti, nýbrž otcowskau laskawostí a milostí na stanowisko císařskému městu příslušné. Jelikož Wídeň zbrojnau mocí je sklíčena, což zbudilo obáwání nějakého nebezpečenswí pro swobodu, ukazuje se potřeba prostřednictwí. Praha, přetrpěwší před nedáwnem hrůzy obležení, a pohledajíc proto se srdečnau saustrastí na sesterskau Wídeň, Praha, domýšlejíc se we mimořádném nynějším stawu Wídně nebezpečenstwí pro pokoj celého mocnářstwí a zewnitř blahobyt, pokládala, ačkoli neznajíc prawých příčin tamního hnutí, za powinnost swau, nabídnauti se skrze podepsané swým prostřednictwím, pakli by ho WMst. přijmauti za dobré shledala. Dá se nadíti, že měšťané Wídeňští w takowéto důležitosti bratrů swých Pražských s důwěrau přiwítají. Uctiwě podepsaní wznáší na WMst. snažnau prosbu, abyste prostřednictwí toto z nejwěrnějšího srdce a s nejčistším aumyslem nabídnuté přijmauti a wydáním manifestu k národům rakauským, kterýž by jim zachowání wšech posawádních koncessí zabezpečil, meze wyměřiti ráčili, w nichž bychom s Wídní wyjednáwati směli. Kdyby hlawní město Praha, kdyby podepsaní jakožto poslancowé jeho mohli nápomocni býti na této pokojné cestě, spatřili by w tom uznání swého poctiwého smýšlení a wěrnosti. W Holomauci dne 16. října 1848. Podepsáno 12 poslanců Pražských. Odpowěď JMsti. při audiencí dne 17. října 1848 od 10 ¼ hod. ráno. „ Uznáwám rád šlechetný aumysl wašeho poslání. Staw hlawního města je wšak takowý, že si pozůstawiti musím, použíti k nawrácení w něm pokoje a bezpečnosti wšech mě přístupných prostředků podlé okolností, při čemž mé nejtaužebnější přání jest, aby k tomu nejmenší co možná wynaložení sil a má otcowská napomínání stačily. “ Kníže Lobkowic ubezpečowal deputowané, že císař přijal se zwláštním potěšením oswědčení nezměnné oddanosti z úst jejich, že dobytá práwa w březnu a kwětnu nebudau nijak obmezena a zkrácena, že Wídeň nebude bombardowána aniž která swoboda wzata; nýbrž že se stahowáním wojska kolem Wídně chce toho docílit, aby měšťané byli přinuceni, proletariát a akademickau legii sami odzbrojit. ‒ Proti Uhrům wšak a jmenowitě proti Pešti zakročí se se wší přísností. Do 19. t. m. bude k obklopení Wídně pohromadě 30 práporů řadowého wojska, 22 škadron jízdy a 8 batterií děl, krom Horwatů (? ), zároweň ale udeří se na Pešť, a sice z dola od Srbů a zhora od polské armády; sbor generála Rotha, který není zajat od Maďarů, spojí se s nimi.", "id": 449}
{"text": "24. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Titulní strana], Titulek: [Následující článek], Autor: Havlíček, Karel\n– Následující článek jest nám zaslán k uweřejnění: W č. 116 Nár. Now. jsme obwiňowáni, že se přičiňujem o to, aby se katastr české země odewzdal říšské moci, i nalezá se w tom zřejmý odpor s dříwějším postawením naším naproti předbřeznowé wládě, které bylo wyznačena co stálá opposice. W ohledu poslednějším musíme podotknauti, že jsme ani dříwe nestáli w řadách oněch, kteří powažowali opposici proti wládě za řemeslo, které pod každau wýmínkau prowozowati se má, aniž budaucně hodláme w ty řady wstaupiti; nýbrž že jsme wždycky jen tehdáž opponowali a opponowati budeme, když naše přeswědčení za powinnost to míti bude. Skutek nám obzwláště namítnutý musíme tím spíše za neprawdu prohlásiti, an ještě pořád záležitostí o wykaupení gruntowních záwad ludkem se obíráme, a posawad pražádné příležitosti jsme neměli, bychom stran budaucího řízení katastru gruntowní daně swé zdání naproti wladě wyřkli. I musíme toho jen litowati, že orgán, který jako Nár. Now. k lepším a slušnějším listům počítán býti chce, donášky aneb wytržná sdělení ze saukromých rozmluw použíwá co pramene ku swým článkům, neostýchaje se weřejně na tom základu někoho w podezření uwáděti. We Wídni dne 22. kwětna 1849. Wojtěch hrabě Nostic. Wáclaw rytíř Bohuš. Pozn. red. Jest owšem wěc přirozená, že redakce Nár. Nowin nejsauc we Wídni a nemajíc také wůbec přístupu osobně k ministerským poradám, nemůže swá data jinak než ze zpráw jí o tom podaných – owšem ale wíry hodných – čerpati. Musíme se přiznat, žeby nám samým welice milo bylo, kdyby se páni zasílatele této oprawy skutečně zasadili o zachowání katastru pro zem, a litujeme jen, že jejich úmysl ze zaslaného článku přece nikterak newyswítá.", "id": 450}
{"text": "17. březen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Masopust v Paříži, Titulek: [Poznámka pod čarou], Autor: Havlíček, Karel\nSpisowatel tohoto článku, přítel můj, práwě nyní měská w Paříži, za příčinou důkladnějšího seznání jazyka, literatury a národnosti francouzké, aby pak dle možností nowý tento 88 žiwel uwedl do literatury naší, bohužel němectwím pouhým přesycené. Budoucně bohda wíce podobných článku o žiwotě a literatuře francouzů z jeho péra čtenářstwu podáme. Chystá nám rownež mluwnici jazyka francouzského, Francouzsko-český slowník, w kteréžto práci již před odjezdem dost daleko byl pokročil. H. Borowský", "id": 451}
{"text": "7. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n– Sdělujeme čtenářstwu našemu smutnau zpráwu, že Frant. Alex. Heber dne 29. čerwence w Náchodě we 34. roce swého stáří zemřel. On byl welmi horliwý spisowatel w řeči německé a prospíwal naší wlasti w tomto spůsobu welmi pilně. Kdo nezná jeho spisů o hradech českých a morawských? Litujeme welice, že jsa ještě tak mladý odňat jest našim silám spisowatelským, nebo zajisté bychom se byli ještě dočkali mnohého dobrého díla od něho.", "id": 452}
{"text": "8. prosinec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Umělecké novinky, Titulek: [oznámení], Autor: Havlíček, Karel\nTentokrát s welikým potěšením oznamujeme dwě zdařilá, i dle myšlénky i dle wywedení, díla našeho wlastenského umělce p. Šíra. Wyšlyť práwě z jeho kamennopisné dílny dwa obrazy, jenž se jistě dotknau srdce každého našince, zwlášť Morawanů. Prwní jest wyobrazení dwau bratří, apoštolů našich Kyrila a Methoda, dle pěkného náwrhu našeho wýtečného malíře Hellicha, jenž se poněkud liší od mramorowého sausoší Marxowa w Týně. Druhý „ Swatopluk Morawský a synowé jeho “ jest wyobrazení té powěstné sceny, jak Swatopluk Morawský tři syny swé ( alegoricky Morawany, Slowáky a Čechy ) swornosti a jednotě učí podobenstwím praktickým, dáwaje jim totiž napřed lámati jednotliwé hole, což lehko jest, pak ale celau otýpku, což nemožná. Tím je napomenul, aby proti cizincům dohromady stáli. Bolestný dojem působí poněkud obraz tento každému, kdo nynější staw Slowenska powáží, které od tohoto naučení Swatoplukowa ubočilo ke swé a ostatních dwau bratří weliké škodě. – Náwrh jest opět p. Hellichůw. Nad obrazem skwí se,, Orlice pestrá našeho lwa wždy upřímná sestra “ erb Morawský. Obrazy prodáwají se u p. Šíra na Spálené ulici.", "id": 453}
{"text": "3. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Přednešení finančního ministra o prostředcích k zahražení státních potřeb a k navrácení pořádku ve správě důchodů, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nPřednešení finančního ministra o prostředcích k zahražení státních potřeb a k nawrácení pořádku we spráwě důchodů. Nejmilostiwější Pane! Následkem silných hýbání, we kterých se stát rakauský od událostí březnowých 1848 nachází, nastaly we finančním stawu říše nesnáze a wýtržky, jakých hledíc k welikosti potřeb státních obrowskau měrau wzrůstajících a k obtížnostem w opatřowání prostředku k jich zahražení, nikdy ještě nebýwalo, newyjímajíc ani někdejší nejnebezpečnější doby rakauského mocnářstwí. Na jihu říše musela se wésti krwawá wálka proti wnitřní wzpauře a proti wěrolomným nepřátelům cizím. W Uhřích a w Sedmihradech přiwedla nebezpečná strana plány ke zralosti, které směřowaly k dokonalému odtržení rozlehlých těchto zemí od wespolné říše, i nepřestala na tom, aby roztrhla swazek, který po sta let tyto země k jich prospěchu spojowal s Rakauskem, a aby odepřela wšeliký příspěwek ke společným potřebám státním, ale udeřila i na wojska zákonité wlády na sausední půdě pode zdmi sídelního města. Také zde wypukla wálka domácí a w ostatních částích auzemí státního ochromena byla síla moci wýkonné. Wšechno, co bylo, mělo se od samých základů přeměniti, a přece nebylo lze utwořiti nowé, co býwalé mělo nahraditi. Obchod wnitřní násilně byl přetržen anebo zastawen od nastalých zmatků neméně nežli obchod do cizozemska, který beztoho poklesnul nejistotau politických poměrů w západní a polední Ewropě. Aučinek wšech těchto nepřízniwých okolností na důchody státní nemohl býti jinačí, leč nanejwýš záhubný. Přímné daně nemohly se ani w zemích, we wěrnosti setrwalých, prawidelně wybírati; wýnos daní nepřímných klesal zároweň s klesáním obchodu a s oslabením prostředků ku prowádění posawadního zřízení berního. Přece wšak bylo wojsko během minulých patnácti měsíců wíce než zdwojnásobněno, ohromné množstwí potřeb wálečných opatřeno, wšechny záwazky státu k wěřitelům jeho wěrně plněny, a wůbec nenastala w placení ani na okamžení sebe menší zastáwka. Na uzawření nowé sebe mírnější půjčky nebylo w běhu r. 1848 ani pomysliti, a ačkoli že se následkem našich wítězstwí okolnosti k dostání půjčky přízniwěji zpodobaly, nastáwaly wždy přece po malých přestáwkách nowé zámoty doma i za hranicemi, které by udělání dluhu ne-li nemožným, jistě welmi nesnadným učinily. U prostřed takowých nesnází nezbýwalo jiného prostředku, než aby se nedostatek zaprawowal z wisícího dluhu. W této době bezpříkladného boje, spojeného s nebezpečími, ztrátami a požadawky wšelikého spůsobu, oswědčila se weliká důležitost auwěrního ústawu, jejž Rakausko na národním banku má. Nyní nastal čas, kde se oswědčil weliký ostroum oněch státníků, kteří ústaw tento uwedli do žiwota. On wykonal rakauskému státu w přetěžké době, která jej nawštíwila, služby nejdůležítější, a až jednau, jakož se toho bohdá brzy dočkáme, obnowení welikého jednotného Rakauska na základech od WMsti w ústawě od 4. března 1849 wytčených bude dokonáno a upewněno, nebude národnímu banku ujíti uznání, jaké weliké aučastenstwí měl w opatřowání prostředků, bez kterých by welké toto a slawné dílo nebylo se mohlo podniknauti. Awšak nebylo lze, beze škod a nesnází dosáhnauti pomoci, kterau byl stát wydáním papírů wisícího dluhu a užíwáním banku hledati přinucen. Wyměňowání bankowek muselo se zmenšiti a nucený kurs naříditi. Kursy směnní ukazowaly se pro Wídeň naproti cizím zemím nepřízniwě, k čemuž wedlé ostatních poměrů nemálo přispěl zákaz wywážení peněz, pak pletichy strany rakauskému státu nepřátelské. Zatím se ale kolisání směnních kursů udrželo w jistých mezích, ze kterých až do nejnowějších dob na chwíle toliko wystupowalo. Když ale wojska WMsti w Uhřích zpátečním tahem se daly, užíwalo se události této k rozšiřowání nesmírných znepokojowaní a k tomu, aby se směnní kurs pomocí nejhoršího přehánění wyhnali na záwratnau wýšku. Bursa se stala kormútliwým jewištěm obecné malomyslnosti, kterau nepřátelé wlády hleděli udržowati a pokud možná zwětšowati. Ministerstwo prohlídalo co nejpečliwěji ku prostředkům, aby tomuto obtížnému a na nejwýš záhubnému stawu wěcí nějaké meze položilo a co nejdříwe možná konec udělalo. Každý, kdo okolnosti nestranně rozwažowal, nahlédnauti musil, že se trwalé přízniwé změny nynějších okolností nedá docíliti jinak leč šťastným obratem wálky uherské a wýhodným mírem se Sardinskem. Přes to nezanedbaly se mezi tím prostředky, kterých se k ulewení zlého bylo lze uchopiti. Wyzwalo se ředitelstwo národního banku, jehožto noty nejblíže jsau dotýkány spůsobeným padáním cen, aby se wyjádřilo o powaze tohoto zlého a o prostředcích k jeho odwrácení. Wyjádření bankowního ředitelstwa uwidí WMst z přílohy. Nawrhuje w něm, aby wydalo zadržaných posud asi 50.000 bankowních akcií, k rozmnožení bankowního fondu a ke zmenšení bankowek w oběhu se nalézajících. Mezi tím obrátila také Wídeňská obchodní komora swau pozornost k dotýkané wěci, i žádala mne, abych s ní a s jinými znalci wešel w poradu. Mně i ministerní raddě byla žádost tato welmi wítaná, neboť poznání prawdy může jen prospíwati 561 w poradách s muži u wěci zběhlých. Porady se častěji držely. Byli při nich audowé obchodní komory, průmyslowé jednoty, bankowní guvernér, ředitelowé nar. banku, wážený obchodník Pražský zde práwě přítomný a poslanci měšť. obchodnictwa. Poslanci obchodnictwa Terstského pohříchu přišli již pozdě, aby se byli mohli přiaučastniti w poradách. Záwěrní wýsledek těchto porad obsažen jest w přiložených protokollích a spis k nim přidaný, we kterém se dáwají tyto náwrhy: 1. Aby se otewřela dobrowolná půjčka počtem 60 milionů zlatých cestau subskripce. 2. Aby se prozatím k zahražení státních potřeb wydaly 3%owé poukazky kassowní summau 25 milionů zlatých, k jejichžto eskomptowání by se bank zawázal. 3. Kdyby z 25 milionů přebyla u banku suma k eskomtowání nepotřebná, zůstalo by obrácení její ministru finančnímu. 4. Aby finanční ministerstwo weřejně prohlásilo bankownímu ředitelstwu, že nawrácení obdržených záloh počítá za nejswětější swau powinnost, a určuje k tomu wáleční náhradu od Piemontu. Zároweň pak aby ředitelstwo banku ubezpečilo obecenstwo, že wšemi prostředky k tomu hleděti bude, aby mohlo opět hotowými wypláceti, že k wůli tomu uzawřelo wydati asi 50.000 akcií, a že je wydá, jak mile doba příhodná nastane. 5. Aby se zápowěď wýwozu penězného zároweň s prohlášením půjčky wyzdwihla. 6. Aby se wydalo prowolání k obecenstwu, jenž by je poučilo a upokojilo. Poněwadž bankowní ředitelstwo celé chtělo o náwrhy tyto poradu bráti, dodal jsem mu je prozatím i předkládám we příloze wýsledek jejich porad. Bankowní ředitelstwo přistaupilo k náwrhům komisse. Wšechno, co se koli za posledních šest měsíců stalo následkem zištných špekulací zlomyslného rýpalstwí, zmizí samo od sebe, jak mile se wálečné operace a zahraničné poměry přízniwěji začnau podobati, čehož owšem w krátkém čase očekáwati jest. Přes to přece jsem téhož mínění jako komisse, že jest newyhnutelné, aby se učinily důkladné zařízení k dosažení lepších směnních kursů naproti cizozemí, a že nyní práwě nastal čas, aby se k zařízením těmto spůsobila. Nežli wšak přikročím k podrobnému rozebírání zašlých rozličných náwrhů, mám za to, že přede wším wyložiti musím zásady, o které se ministerská radda dáwno již srownala a které byla s wůlí a wědomím WMsti prowesti uzawřela, dříwe ještě nežli bankowní ředitelstwa a obchodní komora nějaký krok w příčině té učinily. Noty rak. národního banku dělají nyní měnu zemskau zákonně uznanau. Úlohau nejpilnější jest, ohraditi tuto zemskau měnu před nejistotau, a udělati národnímu banku zamožné, aby noty swé mohl opět počnaut wyměňowati. Má-li se wšak aučele tohoto dosíci, zapotřebí jest mimo náwrat důwěry, který záwisí od přízniwého obratu poměrů domácích i zahraničních, také ještě zapotřebí, aby co možná nejméně použíwal banku k rozmnožowání banknot a wydatné kroky udělal ke splacení swého dluhu národnímu banku. Ministerská radda tedy uzawřela: a ) Aby se běžící potřeby státní zaprawowaly z prostředků zákonem k tomu předepsaných, od banku pak aby nebrala wíce nežli w míře posawadními smluwami určené. b ) Jak mile politické poměry toho dopustí, aby se uzawřela půjčka a sešlé z ní hotowé peníze aby se dodaly, pokud bude možná, banku; c ) Aby se náhrada wáleční, kterau z míru we Wlaších očekáwati jest, dala nár. banku. d ) Aby se na budaucno ustanowila míra, we kterau státní dluh a wydáwání bankowek pro budaucno má býti přiwedeno, a w poměru k tomu aby se spůsobily potřebné rozmnožení bankowního fondu. e ) Aby se zákaz wýwozu peněžného wyzdwihl zároweň s uzawřením půjčky. ( Dokončení. )", "id": 454}
{"text": "26. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O výkladu nařízení o češtině na gymnáziích zemskou správou], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Dne 1. listopadu počne nowý školní běh na gymnasiích. Jak slyšíme z několika stran, wykládá si naše zemská spráwa ono nejnowější nařízení ministerstwa strany uwedení češtiny na gymnasiích jenom w ten smysl, že se nyní jen českému jazyku na českých gymnasiích wyučowati má, a to snad ještě od neplacených professorů. Přiznáwáme se, že nás takowý wýklad nanejwýš nechutí naplňuje a že w takowém wýkladu newidíme nikterak prízniwost naší zemské spráwy k národnímu jazyku. Musíme naší sl. zemské spráwě opět připomenauti, že se ona zapomínati zdá, komu slauží. Ona slauží nyní národu, a běda jí, nebude-li prospěch tohoto národu wždy přede wším jiným na zřeteli míti. Nechce-li neb nemůže-li naše sl. zemská spráwa ono nařízení ministerstwa, „ že již nyní má být čeština na gymnasiích českých wyučowacím jazykem, “ dobře pochopiti, přispíwáme jí tuto ku pomoci. Sl. ministerstwo dobře wědauc, že nyní již krátký čas do počátku nowého běhu školního nedowoluje, wšechny předměty w češtině wykládati, a že s druhé strany rownost národností nepřipauští, aby snad čeština jen ledabylo odbyta byla něčím malým, užilo naschwal wýrazu „ obligate Unterrichtssprache “, aby totiž tam, kde to již nyní okolnosti dowolují, hned se w češtině učilo wšem předmětům a českému jazyku jako zwláštnímu předmětu. Takowý jest smysl ministerského nařízení, o čem můžeme sl. spráwu zemskau na jisto ubezpežiti, a nezařídí-li dle toho kroky swé, máme zajisté prostředky, donutiti sl. zemskau spráwu k tomu, aby swé powinnosti a nařízení ministerská swědomitě a s chutí wykonáwala. Konečně ale nemůžeme zatajiti to poznamenání, že národ nemůže k auřadům swým žádné důwěry míti, když widí, kterak s nechutí wykonáwají to, co národu prospěšno a auřadům jakožto powinnost předepsáno jest s hůry. Slyšíme ku př., že někteří krajští auřadowé welmi pozdě ohlašowali nowý zákon o zrušení poddannosti. Kterému auřadu se nowý staw wěcí a konstituční wláda nelíbí, wždyť nucen není, we službě zůstati; ať takowí pánowé auřady složí a hledají si jinau službu w Arabii neb w Kitaji, kde jěště konstituce není a také tak brzo ani nebude. Co jsme zde ostatně strany gymnasií pronesli, prosíme, aby bylo wztahowáno jen na wenkowská: strany Pražských bychom skutečně toho mínění byli, že jest zapotřebí, aspoň na rok na dwě léta utraquisowati. W Praze by se nikdy neměl zcela přísně mezi Čechy a Němci rozdíl činiti.", "id": 455}
{"text": "26. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Smíšené zprávy., Titulek: Černoch jeden., Autor: Havlíček, Karel\nSmíšené zpráwy. Černoch jeden, který dříwe w Mexikánsku diamanty dobýwal, pásaje owce poznal zem podobnu býti oné, kde před léty diamanty nalézal. I hledal a našel wíce diamantů, které také hned do Bahie na prodej odnesl. Za zloděje držán byw, uprchnul; a stíhající jej přišli na místo to, kde nyní přes 30.000 lidí wykopáwáním diamantů nejkrásnějších i nejjasnějších se zabýwá.", "id": 456}
{"text": "23. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Firmy a štíty., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Firmy a štíty. Někteří naši němečtí spoluobywatelé lekají se článku, jejž nedělní české nowiny stranu zřizowání českých štítů a nápisů přinesly. Nebojte se, není to žádná wálka, žádné nepřátelstwí, není to tak myšleno, jak se třeba na prwní pohled zdá aneb wykládati může. Že dosawadní způsob krámských wýwěsků a tabulí, dle něhož by Praha do kořán německým městem býti musila, přestane, že se i w tom rownost učiní, kdož by pochybowal? Slušnost toho musí každý uznati. To se pomalu, jak čas a prostředky stačí, samo sebau udělá a doufáme, že k tomu každý, Čech i Němec podle swé možnosti přispěje, rád a ochotně, z lásky a šetrnosti k swým spoluobčanům. Kde pauhé jméno je, nech si je dá Čech česky, Němec německy napsati, kde wíceré udání je, nechť je wšude w obojím jazyku, stejnau slušností. To nebude již zejtra wšecko, a nikomu to také nenapadlo; sic by musila celá Praha najednau škrábati, malowati, psáti a lakowati, – a to by šlo zle a jsau také jiné práce ještě, – ale doufáme, bude se to pomalu, wíc a wíce okazowati, wšak ne na mílowé lokte; čím kdo rozumnější a národní rownosti a swornosti milownější, tím bude w tom přičinliwější, aby jiným dobrý příklad dal. Tak to je snad dobře?", "id": 457}
{"text": "12. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: V záležitostech zatknutého redaktora Národních novin, Titulek: [Oznámení o zatčení Karla Havlíčka], Autor: Havlíček, František\nOznámení na rozích, týkající se zatknutí mého bratra Karla Hawlíčka, hnulo mne u známost uwésti, že w zatykačním listě stálo wýslowně, zatknutí že se má díti s dorozumněním p. purkmistrowým. Poněwadž nyní p. purkmistr uweřejnil, že ho zpráwa o zatknutí Hawlíčkowu teprw 10 hodin později došla, je na jewu, že se w zatknutí stala nanejmíň formální chyba, že tedy i w auřadech podiwný zmatek panuje. František Hawlíček.", "id": 458}
{"text": "30. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Kroměříže, Titulek: [Dvě prohlášení], Autor: Havlíček, Karel\nZ Kroměříže dne 28. listopadu. Uweřejněný program nynějšího ministerstwa we wčerejším sezení sněmu říšského zní takto: Na swolání Jeho Majestátnosti se opět konstitující říšský sněm sešel, aby pokračowal we swé poradě o ústawě. Když nás důwěra císařowa w radu koruny powolala, nebyla nám neznáma těžkost úlohy naší, jakož i welikost zodpowědnosti, kterau jsme na se přijali naproti trůnu samému, tak i naproti lidu. Rány z minulosti jsau k zacelení, okamžité nesnáze k odstranění a nowý staw wěcí pro budaucnost k uspořádání. Powědomí ale sprawedliwé snahy pro blaho státu, lidu a pro swobodu, důwěra we waší pomoc při té weliké práci nás k tomu přiwedla, že jsme osobní ohledy lásce k wlasti za obět přinesli a wůle mocnáře následowali. My přijímáme wýkonnau moc z rukau Jeho Majestátnosti zároweň s odpowědností, pewně na tom usnešeni jsauce, že nejen každému protiústawnímu wliwu nepřístupni budeme, anobrž také že ze swého práwa, wýkonné moci nikomu ničehož nezadáme. Sjednoceni jsauce w zásadách, budau slowa a jednání jednoho každého z nás wýznam politiky celého ministerstwa. My chceme konstituční monarchii se wší upřímností a bez obalu. My chceme tuto formu státní, jejížto bytost a pojištěnau trwanliwost w pospolitém wykonáwání zákonodárné moci ze strany mocnářowé a zastupitelůw národů rakauských uznáwáme, ‒ my chceme, aby se zakládala na stejném opráwnění a nepřekaženém wywinowání-se wšech národností, jakož i na rownosti wšech občanů před zákonem, jenž pojištěná jest weřejností státního žiwota we wšech odwětwích, založená na swobodné obci a swobodném zřízení provincii we wšech wnitřních záležitostech, a spojena jednau a tau samau páskau silné centrální moci. Daufáme, že wýsledek wašich porad co nejdříwe budeme moci předložiti Jeho Majestátnosti, aby je potwrdil. Ministerstwo se bude snažiti, aby spráwu dle potřeby časů zjinačilo, a až se k tomu cíli na cestě zákonodární něco určitého uzawře, aby potřebná nařízení obstaralo. Při tom nás dosažení dwojnásobního cíle powede, a sice toho: abysme národům rakauským zaručenau swobodu beze wší ujmy udrželi, a pak ty wýmínky upewnili, bez kterých swoboda obstáti nemůže. My budeme wší mocí a silau o to pečowati, aby swoboda w žiwotnau prawdu wzešla a se její wýmínky wyplnily. Ministerstwo nehodlá při snaze po swobodomyslném a lidumilowném zřízení pozadu zůstati, anobrž to spíše za swau powinnost uznáwá, se tomuto dychtění w čelo postawiti. Lid wenkowský, zbawen jsa teprw před nedáwnem swého břemena, očekáwá s netrpěliwostí nějaký wýrok zákonní o míře a způsobu náhrady, kterau dáti má dle zásady sprawedlnosti. Základ swobodného státu jest swobodná obec, a tu toho důležitá potřeba káže, aby se jí obecním zákonem její samostatné powolání a spráwa s ohledem na meze, jaké wšeobecné blaho požaduje, zaručila. Za newyhnutelný následek samostatnosti obcí se musí powažowati zjednodušení státní spráwy a času přiměřené uspořádání auřadů. O těchto zástojích, jakož i o saudnictwí w konstitučním smyslu, o zřízení wládních saudů na místě patrimoniálních a komunálních a o auplném oddělení spráwy od saudnictwí podáme wám, pánowé, patřičné náwrhy. Tak též i náwrh stran nadužíwání swobody tisku pomocí repressivních prostředků, o uspořádání práwa associačního, na základě srownáwajícím se s cílem státním, a o zřízení národní gardy. Neb práwě proto, poněwadž ministerstwo uzawřelo, swobodu wšemožně hájiti, pokládá to za swau swatau powinnost, aby se o to staralo, aby se zawedl pojištěný staw práwní. Ministerstwo doufá w čilau a patřičnau pomoc wšech auřadů. Aby wládní orgány w středu říše, jakož i w provinciích we wykonáwání swých auředních záležitosti co možna sesílily, o to se hlawně postará. Přihodily se bolestné události. Moci zbraně se musilo použíti proti jedné fakcí, která hlawní a sídelní město w rejdiště anarchických zmatků proměnila. Hluboké rány jsau zasazeny. Aby se tyto zacelily a zhojily, jak daleko jen to možná jest, aby se do Wídně, tohoto srdce celé říše býwalý zkwět nawrátil a se, jak tomu jen okolnosti dowolejí, mimořádní staw wěcí tam ukončil, o to wše budeme co možná pečowati. W Italii zwítězilo naše slawné wojsko nad zradau a oswědčilo poznowu ty staré cnosti armády rakauské, bratrskau sjednocenost totiž wšech kmenů a hrdinskau odhodlanost pro čest, sláwu a mocnost Rakauska. Dosawád se tam ale musí zcela wyprawené zdržowati, aby nad celosti říše bdělo. W orgánickém spojení s konstitučním Rakauskem nalezne lombardsko-benátské králowstwí po uzawřeném míru to nejjistější rukojemstwí pro zachowání swé národnosti. Zodpowědní rádcowé koruny zůstanau pewně na půdě uzawřených smlauw. Oni jsau té naděje, že w brzku i wlaský národ to dobrodiní ústawy požíwati bude, která rozličné kmeny w stejném opráwnění spojiti má. Porušení tohoto prwního práwa národu wzbudilo w Uhřích wálku občanskau. Proti té straně, jejížto poslední záměr jen přewrat a odřeknutí-se od Rakauska jest, pozdwíhli se tam ti we swém práwu potlačeni národowé. Wálka se tam newede proti swobodě, nobrž proti těm, kteří je swobody zbawiti chtějí. Směr celé jejich snahy spočíwá w udržení weškeré říše, w úzkém spojení s námi a w uznání a pojištění jejich národnosti. Ministerstwo je bude se wšemi mu při ruce stojícími prostředky podporowati. Pomocí zbraně se opět hrůzowláda zlomyslné strany, poněwadž wšecky cesty smířenliwosti bez aučinku zůstaly, zničí a wnitřní pořádek se opět zawede. Pánowé! ta weliká úloha, kterau w dorozumění s národy uskutečniti máme, jest utwoření nowé pásky, která wšecky země a kmeny monarchie w jedno welké státní těleso spojiti má. Toto stanowisko ukazuje spolu i tu cestu, kterau ministerstwo s ohledem na německau otázku kráčeti bude. W rozerwanosti monarchie nespočíwá welikost, ani w jejím seslabnutí síla Německa. Trwalost Rakauska w státní jednotě je potřebau německau a ewropejskau. Pewně o tom přeswědčeni prohlídáme ku přirozenému wywinowání-se dosud neukončeného processu státní organisace. Teprw tenkráte, až se zmladěné Rakausko a Německo we swých nowých, pewných formách usnese, bude možná jejich pospolité poměry w státním ohledu určiti. Až do toho času neustane Rakausko, a bude wěrně swé spolkowní powinnosti wykonáwati. We wšech zewnitřních poměrech říše budeme záležitosti Rakauska a jeho hodnosti hájiti, a nepřipustíme tomu, aby nějaký mylný wliw zewnitřní na samostatné uspořádání naších poměrů wnitřních aučinkowati mohl. Toto jsau hlawní základy naši politiky. My jsme je beze wšech oklik uweřejnili, poněwadž bez prawdy žádné důwěry není, a důwěra prwní wýmínkau wšeho zdárného, pospolného působení mezi wládau a říšským sněmem jest. [ tři hvězdičky ] Z Kroměříže dne 28. listopadu. Wčera uweřejnilo Centrum swůj program, týkající se budaucího ustawení říše rakauské. W čele programu tohoto stojí následující wyznání: „ My chceme swobodné, sjednocené, silné Rakausko co konstituční monarchii s naskrz lidulibými ústawy docíliti. “ Nejhlawnější zásady jeho pak jsau: Ze stanowiska humanitního žádáme pro každého jednotliwce, powažujíce jej za auda státního, za auda jistého národu a jisté obce, stejná práwa občanská, taktéž i powinnosti, rownost před zákonem, přístup ke wšem auřadům, hodnostem a wyznamenáním; práwo ku národnímu wywinowání a shromážďowání-se, rownopráwnost wšech národností beze wšeho poručenstwí jednoho národu nad druhými, práwo swobodné samospráwy pro obce. Jednotliwé díly swobodné wlasti nechť následující budowa státní w jednotu spojí: Swobodné obce ať obstaráwají swé pospolité záležitosti okresní wýborem okresním, který z jejich swobodně wywolených přednostů záleží; záležitosti celých krajů pak ať obstaráwají krajští zástupcowé bezprostředně wywoleni. Tyto okresy a kraje by se měly co možná s ohledem na národnost utwořiti. Rozsáhlost krajů těchto by napotom také z ohledu na jejich samostatnau činnost wětší býti měla, tak asi, aby Čechy pozůstáwaly z 3 českých, 2 něm., Halič z 2 polských a 4 rusínských krajů; Bukowina by twořila také jeden kraj; Morawa 2, Slezsko 1; w Ilyrii Korutansko 1, Krajnsko 1 a Přímoří také 1; Dolení Rakausko 1, Hořejší Rakausko beze čtwrti Innské taktéž jeden, Solnohrad a čtwrt Innská opět 1, Štýrsko by se rozdělilo w 2, Tyrolsko w 3 ( německé, wlašské Tyrolsko a Vorarlberg ), Dalmatie by také jeden kraj twořila. Zemské sněmy by obstaráwaly wšecky záležitosti wnitřni, týkající se blaha wíce krajů neb celých provincií; w provinciích, které jen z jednoho kraje pozůstáwají, by také pospolu hned krajské zastupitelstwo zastáwaly. W čele každé spráwy provinciální by stál ministeriální gouvernér, který, podřízen jsa ministerské raddě, by wšecky záležitosti we jménu říšského ministerstwa obstaráwal, zemskému sněmu a říšskému ministerstwu, s tímto pak i říšskému sněmu zodpowědný byl. Powstalé hádky o národnost w provinciích takowých, kde se wíce národností nalezá, by rozsuzowal zwláštní saud, sestawený ze stejného počtu saudců z každého národa, kteří by si swého přednostu ze sebe wywolili. Jiné záležitosti, nepatřící dle zákona obecního do oboru místních a okresních obcí a krajů, jakož i takowé, které dle ústawy do oboru činnosti zemských sněmů a národních saudů nepřináležejí, připadají říšské moci. Zákonodární moc říšská by přináležela dwěma komorám, z kterých jednu by lid a druhau krajští zástupcowé a sněmy zemské wolily, spolu také i koruně, kteréž by mimo initiativy, již by s komorami společnau měla, také sankcí a obmezené Veto připadlo; saudní moc by se musila w celé říši we jménu císaře dle stejných zákonů, weřejně a austně, jakož i kriminální případnosti a přestupky proti zákonu o tisku pomocí poroty prowáděti. My si přejeme pewné a trwanliwé spojení s Německem, hlawně z té příčiny, poněwadž naše snahy stejné jsau a my tímto spojením weliké moci proti náwalům cizinským nabudeme. Awšak forma spojení tohoto se dříwe určiti nedá, dokawad se Německo a Rakausko u wnitř řádně neuspořádají.", "id": 459}
{"text": "8. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [oznámení o nových novinách], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Poněwadž nynější wydawatelé „ Sedlských Nowin “ páni Házowci nehodlají za tyto nowiny kauci položiti, tak že tedy přestáwají od nynějška být politickými nowinami, čím by se stalo, že bychom neměli ani jedny menší populární nowiny w liberálním smyslu, kdežto bude strana nám protiwná dwoje politické menší nowiny, totiž Wlastimila a Wesnické Nowiny wydáwati: učinil jsem w sobotu dne 5. we wýboru Slowanské Lípy náwrh, aby Slowanská Lípa místo Týdenníka raději wydáwala menší, každému srozumitelné nowiny několikkrát za týden wycházející, na které by se mohl ohledem swobodomyslného wedení každý spolehnauti. Tento můj náwrh byl jednohlasně od wýboru přijat, neboť se shledalo, že skutečně při takowých okolnostech takowých nowin nejwětší potřebu máme. Owšem bude snad zapotřebí, nejměně 5000 zl. stř. kauce položiti, „ ale Wýbor Slow. Lípy doufá, že s ohledem na tak potřebnau wěc tím wíce se najde podporowatelů. chybějící uvozovky Ostatně ale počnau nowiny hned wycházeti, jak jen bude 3000 zl. stř. pohromadě.", "id": 460}
{"text": "2. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [úvahy], Titulek: Tajnosti seminářské, Autor: Havlíček, Karel\nTajnosti seminářské. Dobře a dosti šetrně promluwil pan spisowatel článku: „ Theologická fakulta a semináře \" o škodném působení seminářů. Zde stůjte faktické doklady, některé z mnohých, k jeho wýrokům. Je-li kterému stawu pewného zdrawí potřebí, je to zwláště stawu duchowního na wenku. Často a úsilně řečniti, kdykoli w zimě, nečase k náwštěwám nemocných pohotowu býti, po cestě do wzdálené filiálky s hladowým žaludkem zpowědnici, kazatelnu pak ostatní služby Boží zastati: zajisté požaduje zdrawotu těla nezkalenau. A wšak možná-li w ústawech, jako jsau semináře, zdrawí swého po čtyry léta takto zachowati? Ptejme se zkušenosti a zwíme. Až k wíře nepodobno, že w jednom našem semináři nedáwno ze sta alumnů do roku pět ( čtwero z nich na sauchotiny ) zemřelo, a přece tomu tak. Ostatně rok za rokem uchwátily swých obětí. I po rozličných wyšším swětským rozkazem zawedených úlewách je w tomtéž semináři dosti nemocných na plíwání krwe, zaníceniny a p. A w jiných seminářích není tomu líp. Dokazuje to weliký počet mladých deficientů. Slušno při tom podotknauti, že zemřelí i onemocnělí nazwíce náleží do třídy pilnějších a nadanějších alumnů, od nichžto by se nejspíše bylo čeho nadíti. Ano jistý professor bohoslowí tak již nawykl pilnost dle bledosti twáří měřiti, že mu zdrawá líce je důkazem lenosti! Zotročení každého kroku, nudné papauškowání každodenních lekcí, stísněné ubytowání až 30 a wíce alumnů do jedné síně: dříwe neb déle zlomí i nejmohútnější tělesnost, a to tím spíše, že se to děje práwě w těch letech, kde tělo wolného požaduje wywinutí. Není-li takowéto obětowání nadějných jinochů welikau a neomluwitedlnau ztrátau pro wlast i rodinu? Bezpostředně působiti na mrawnost, zbožnost lidu, je powoláním duchowního. Jaké powahy, jaké wzdělanosti k takému dílu potřebí! Powahy wěru statné, po - wstalé u prostřed žiwota, neporušené podlým lícoměrstwím ni soběctwím. Zdali denní pořádek seminářský takowau powahu utwoří? — Wnější wazby a tajné špehy plodí jen přetwářku a potměšilost. Či odkud ten počet korrigendů za zlatého wěku seminářů? — Welice by se mýlil myslecí, že seminář naprosto wzdaluje od kwasu tohoto swěta. Exempla sunt odiosa. Co se týče wzdělanosti, tu aby duchowní zwláště praktičností swau wynikal. Základ prawé praktičnosti je přísná wěda, a přísné wědy základ je žiwá zkušenost. Nuže, zde hlawní wada seminářů. Recitowání středowěké latinské terminologie, hádek o třtině Jonášowě atd., jak to pan. professor přikazuje, ani pro wědu ani pro žiwot nic neprospěje. Ta dětská kontrole, to bídné školáctwí, což práwě jádrem je seminářského žiwota, nemůže jinak než udusiti weškerau jiskru samowolného, energického studium. Jen málo wywolených zachowáwá nawzdor zewnitřnímu potlačení lásku k studiím, a tu ještě na wětším díle jinam obrací než k bohoslowí. Tak se stáwá, že ony jiné wědy rychle postupují, bohoslowí pomalu stupuje, pakli moderní mlhawý mysticism není krokem zpátečním. Má-li bohoslowí zároweň s ostatními wědami pokračowati, musí zároweň s nimi swobody učení dosíci. Má-li se wědecky a praktičně wzdělané duchowenstwo wychowati, musí se k tomu též oné swobody použiti. Ne wzdálením, nýbrž zblížením žiwota stane se pokrok. Přehled toho, co praweno, snad přispěje k odpowědi na otázku: stojí-li semináře za to, by byly jinak zřízeny, čili nic?", "id": 461}
{"text": "13. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [domácí zprávy], Titulek: I., Autor: Havlíček, Karel\nŠosowské staré archiwy. Aby mnohé krásné události, které se za příčinau udělení konstituce u nás přihodily, pro potomstwo naše ztraceny nebyly; zřídili jsme tuto w nowinách swých zwláštní archiw, do něhož je pěkně w pořádku ukládati budeme. 1. Rozmluwa mezi Smíchowským policajtem a panem Zimmermannem auředníkem u c. k. hrdelního saudu Pražského dne 12. Dubna 1848. Policejt ( nese český auřední dopis ). Auředník: Co je to? Polic.: Sem to patří. Auřed.: Kdyby pan direktor psal radši německy. Polic.: Dyť je česká konstituce! Auřed.: Ta je jen pro ty, kteří německy neumějí. Ale my rozumíme německy, italiansky a když na to přijde ještě něco. Wyřiďte panu direktorowi, aby psal po druhé německy. Polic.: Když to chtějí mít, zadají si to písemně. ( To se tedy tuto skutečně stalo a sice ještě tištěné. Čtenář milý hned pozná, že jest tato rozmluwa místo Honzíka a Waška, a tuším že hned každý pozná který zde jest Wašek a který Honzík. ) Red.", "id": 462}
{"text": "13. červen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Z Bavorova, Autor: Havlíček, Karel\nZ Baworowa. Swěcení a zakládání uhelního kamene k nemocnici městské. welké zásluhy o wšeobecné dobré Baworowa získal sobě w posledních osmi létech urozený p. radní Linhart z Gamsenberku, mnoho radostných dnů již se objewilo u nás jak z ohledu zábawy, tak i wlastenecké snahy; wšak žádný z těchto nebyl tak slawný, žádný s tak lidumilnými a swatými city spojený, jako den dnešní, den 26. Kwětna, den položení a zaswěcení základního kamene k nowé nemocnici. Následuje pak obšírný, dosti básnický a ozdobný popis celé slawnosti, který wšak jakožto pro celé čtenářstwo méně zanímawý wynechati musíme. A wšak jsme w celém dopisu marně hledali nějakých faktických spráw o nemocnici samé, jakým spůsobem, od koho, čí pomocí, na kolik osob zřízena jest, a jaký w ní bude panowati řáď, jaké důchody a odkud míti bude atd. atd. atd. Ještě příliš daleko jest nejwětší čásť dopisowatelů wenkowských od prawého žurnalistického stanowiska, aby dbali o to, čím by oprawdiwě do žiwota národu swého zasáhli, aby powážili, nač wlastně nowiny a časopisy jsau neb aspoň býti mají. Leckterá slawnost welmi málo pomůže wšem těm, kteří obšírné o ní popsání přečtau, ale popis wěci samé wzbudí buď příkladností, neb nepříkladností swau duch w jiných městech. Ejhle w... owě neb tam a tam mají již měšťanskau nemocnici na tolikto osob, s takowýmto příjmem ročním, takto zřízenau, náklad na ni odtudto wzali atd., pomyslí si čtenář a bude o to dbáti, aby se také w jeho městě něco podobného zařídilo. – Tu stojí w nowinách: Tam a tam zřídili si měšťané na obecní náklad průmyslowau, neb wůbec wyšší městskan školu, takhle jest zřízena, – a tím snad wzbudí se w několika jiných městech chuť po něčem podobném. K tomu aučelu jsau weřejné listy a časopisy a dopisowatelůw krásný úkol jest wšechno, co buď příkladného, neb škodliwého we swém okolí pozoruje, we wšeobecnau známost uwésti. Tak se pomocí weřejného mínění dobrým příkladem powzbuzuje a od zlého odstrachuje wšeobecným zahanbením.", "id": 463}
{"text": "17. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Poutník]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 5. Pautník. Sw. II. Z wětších článků obsahuje: Jarmark w malém městečku, powídku a Dra. Staňka cestopis srbský.", "id": 464}
{"text": "5. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Lloyd o ruské intervenci], Autor: Havlíček, Karel\nLloyd od 2. kwětna mluwí we wedaucím článku o ruské intervenci. Důkazy jeho pro potřebu ruské pomoci jsau tytéž jako w auředním jejím ohlášení. Pak ale dokládá několik slow, jejichžto prawdiwost si tím wíce přejeme, poněwadž se nacházejí we wládním časopise. Prawí pak takto: 422 „ Přiwolání ruské pomoci je krok čistě wojenský. Nejsau s ním spojeny pražádné politické wýmínky. Bylo by nezákonné, a práwě proto nemožné pro ministerstwo konstitučního státu ustanowowati we smlauwě s některým cizím státem změnu domácích politických ústaw. Bylo by nepolitické a škodliwé interessům Rakauska, zawazowati se naproti cizé moci k následowání jisté zahraničné politiky. Nic spůsobu takowého nebylo dáno, nic toho spůsobu žádáno. Od pomoci ruské připowídáme sobě znamenité auspěchy, alespoň rychlejší poražení uherského powstání a ušetření wlastní země, obrowským namáháním ač ne wysílené, přece welmi umdlené. chybějící koncové uvozovky", "id": 465}
{"text": "21. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: V Praze dne 20. října, Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 20. října. H. B. – Slyšíme a čteme také we Wídeňských časopisech, že již byla w nejwyšší poradě we Wídni wržena kostka budaucího osudu uherských národů. Kterak uzawřeno, není posud powědomo, tušení naše jest ale, že jenom Chorwátsko a Wojwodina srbská staly se samostatnými korunními zeměmi, Slowensko a Rusíni ale nepochybně nawzdor wšemu usilowání zůstanau spojeni s Maďary co jedná korunní zem. Jak asi sobě naši diplomatowé pomohli w Sedmihradsku, na to jsme welmi zwědawí! – – – Než tento článek wěnowán jest jakožto náhrobní nápis ubohého nedochůdčete, jakožto slza padlá z bratrského oka slowanského na ubohé již w pučení swém zwadlé Slowensko. Což tobě, ty ubohý, od wěků utlačený, tichý holubičí rode z matky slowanské zabránilo zasednauti za stůl mezi rowné tobě korunní národy rakauské? Což tě učinilo nehodným osudu maličké Bukowiny? Což tě odstrčilo, třímilionowý kmene, ze společnosti ostatních? – Nežádejte na mně auplnau odpowěď na tak bolestnau otázku; starý zwyk – prawí se – jest tyran člowěčenstwa, a polowičatost je hlawní známka nynější wlády. Na jedné straně nedbá ministerstwo na sympathie Mnďarů Maďarů a dáwá proti wšeobecnému smýšlení weliký počet jejich wůdců krutě odprawowati; na druhé straně bojí se, ztratit wšechnu sympathii, a nechce rozděliti to, co spojeno býti nechce: na jedné straně zapomíná na celitost koruny uherské a odtrhuje Chorwátsko a Wojwodinu; na druhé straně štítí se odděliti Slowensko a Rusíny, aby celitost koruny neutrpěla! Na jedné straně uznáwá sprawedliwost požadawek Srbů we Wojwodině, na druhé z těch samých příčin neuznáwá sprawedliwost slowenských a rusínských! Diwné ministerstwo! Myslíte snad, že sobě Maďary nakloníte tauto koncessí? Maďaři budau zarputilí nepřátelé waši, i kdybyste jim wšechno tak nechali, jak bylo před březnem: musel by se zajisté celý pořádek a obyčej we swětě proměniti, aby poražený a pokáraný nemyslil na pomstu proti wítězi! Ani jedno srdce maďarské si nezískáte tauto koncessí, nýbrž sesílíte jen swého nepřítele, a odwrátíte si tisíce tisíců srdcí těch Slowáků, kteří očekáwali od wás za swau wěrnost lepší staw, samostatnost, a zklamáni budau we swých tak dlauho již chowaných nadějích! Již prwní pohled na mapu a druhý pohled na historii uherskau ukázal by snad každému jinému ministerstwu cestu k úplnému paralisowání revolučního žiwlu maďarského, naznačil by samostatnost Slowenska za hlawní garantii budaucího míru w Uhřích. Ale nestane se tak! Ohlížíš se po rozumných příčinách tohoto neobyčejného rozhodnutí, kde jsau? My newidíme žádnau podstatnau, leda snad bázeň před zwětšenau mocí Slowanstwa. Dobře wíme, že se uwáději překážky administratiwní, jakoby snad Slowáci neměli ani důstatek mužů pro auřady. Ale kdo wí jak aurodná jest země česká a Morawa na auředníky, kdo wí, že sami Slowáci je žádali prozatím: ten tuto příčinu za podstatnau pokládati nemůže. Ale tu se zdržeti nemůžeme žertowného přirownání. Onen jonák wesnický bál se oženiti, a když se mu na příklad otcůw ukazowalo, prawil: Což otec, ten si wzal matku, to je jiná: já ale musím si wzíti osobu docela cizí! – Tak asi nám připadá bázeň ministerstwa rakauského před wzrůstající moci Slowanstwa. Zrowna toho, zač by se Bohu jako za zwláštní štěstí děkowati mělo, toho se bojí wláda. Což pak jest duše našeho obnoweného swobodného Rakauska? Což pak bude nyní držeti waše Rakausko pohromadě, když již pukly řetězy absolutismu, kterými bylo dříwe swázáno? Nic jiného než Panslavismus! – Nelekejme se toho slowa, není to panslavismus od Kamčatky až k Jaderskému moři, od Jeniseje až Černé Hoře, není to tento Welikán Welikanowič, ale jest to panslavismus menší, weselejší, ne tak nebezpečný, jest to panslavismus jiho-západní neb středoewropejský, spojení bratrské menších národů slowanských k zahájení swé osobní národnosti a samostatnosti. Nyní se má Rakausko udržeti pohromadě, a sice dobrowolně. Tážeme se, co jiného schopno jest k tomuto dobrowolnému společnému obcowání než cit panslavismu rakauského, a nerozumí-li se ještě nyní tomuto tajemstwí, budaucnost tím lépe potwrdí naše slowa. Když wloni Wlachowé, Maďaři a Němci opauštěli rozwyklaný a shořením hrozící dům rakauský, tak jako myši prý utíkají ze stawení pádem hrozícího, prawili rakauští Slowané, až posud jen sluhowé a pastorci w tomto domě: Dosti pewný jest posud tento dům, podporujme ho, oprawme si ho a budeme w něm spokojeně bydliti! A zrádu by páchal na tomto domě ten, kdo by plašil z něho bez příčiny ty, kteří dobrowolně zůstati chtějí a činil přebýwání w něm tak nesnosným, žeby po jiných obydlích zraky nespokojenců obracowati se museli. A obydlí takowé welikánské nebezpečné jest zrowna w sausedstwí a takřka se samo před zrak stawí nespokojencům. Kdo nechce malý panslavismus, ten hleď! aby na sebe neuwrhl weliký. A kdo může se chlubiti že nahlédl do tmawé budnucnosti budaucnosti osudu? Wěru když si wšeliké kroky našeho ministerstwa powážíme, zdá se nám, jakoby sobě neumělo wážiti toho, co každý dobrý státník za nejwětší základ Rakauska uznati musí: totiž Slowanstwa rakauského, které baží po samostatnosti a dle okolností newidí pro sebe nikde wětší garantii, než práwě w Rakausku. Moc Slowanstwa není tedy nebezpečná, nýbrž prospěšná Rakausku, ona nehrozí, nýbrž ještě dáwá naději na wětší sílu a trwání. Dejž Bůh! aby to konečně náhlídnuli ti, kterým swěřena jest loď státu w nebezpečné plawbě.", "id": 466}
{"text": "30. srpen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [Poznámky redakce.], Titulek: [O vzdělání národního učitelstva - poznámka.], Autor: Havlíček, Karel\nPochlebowati, a zdwořilé neprawdy, tak zwané komplimenty dělati, zwykli jsme jen slabochům, jen dětem se pilulky cukrují, prawému muži mluwí se holá prawda zrowna do očí bez ocukrowání, a mezi prawé muže smíme snad naše učitelstwo směle počítati. Zwláště když se z řečí našich wšude prawá úcta k stawu učitelskému jewila, když jsme těžkosti a obtížnosti nynějšího postawení našeho učitelstwa dobře uznáwali, a při každé příležitosti zlepšení připomínali: nabyli jsme s druhé strany práwa po přítelsku bez pochlebowání i mnohé wady učitelstwa samého neschwalowati, majíce wždy na zřeteli zřeeli účel ten, aby i učitelstwu i nám a wychowání našemu pomoženo bylo. Red..", "id": 467}
{"text": "10. červenec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Leibniz a jeho idea, Autor: Havlíček, Karel\nLeibniz a jeho idea. Wiz, co do půwodu jeho, wýtečný cestopis našeho Kollára. Památka dwaustoletých narozenin důmyslného Leibnitze práwě tyto dny slawila se w proslulém Lipsku založením akademie nauk. Jisto že mnozí řečníci zaslaužené chwály mu udělili, owěncujíce jej palmau dušewního wítězstwí a sláwy – než jediné, a wšak nejwětší mezi wšemi ideami Leibnizowými, ana již autlému jinochu probleskla, ana krokům jeho na cestách přikrých a okluzkých swítila, a nad hrobem stojícímu kmetowi mocným plamenem plála, sláwau nesmrtelnau jej ozařujíc – této jediné nedostalo se chwály, nedostalo se řečníkůw. Odletělať s duchem jeho w oblohu nebeskau. A což medle welebnějšího nad myšlénku onu, člowěčenstwo dušewně spojiti w národ jeden, jenž by wše, co w obor mluwení sáhá, rozumem pojímal, a prawdu z umu plynaucí w té samé čistotě mysliti a sdělowati schopen byl? Miníme tímto jeho wšewědu ( scientia universalis ) a s ní nerozdílně spojenau nutnost wšeobecného písma umowého. Jaký umopisu tohoto byl pojem, a w jakém twaru uwěčniti jej se snažil, widno z názwu písma calculus zwaného. Mělať to býti totiž saustawa znamínek, z nichž, když by se jedno k druhému přiložilo, wýraz pojmu dle hlawní swé látečnosti by se utwořil. Z toho patrno, že by se nikdy žádný pojem nepráwě naznačowati nemohl, jako w počtech, tak že by se sokowi slowem „ calculemus “ wšecka absurda w obličej metati mohla. Takowýmto písmem mohl by se jeden s druhým beze wšeho ohledu rozličnosti u wlastním jazyku tak srozuměti, jako bratr s bratrem, a co ještě mnohem důležitějšího, musely by se wždy jen prawé pojmy podáwati. Toť, prawí Leibniz na smrtelném loži, nemožným není, ba že wše již před sebau po hotowě w celém swém blahopůsobení widí! Myšlénka tato dle názoru jeho wywedena měla by zajisté wýsledků nesmírných, jichžto uwážení třeba jen dosti zewrubné mysl rozpalem zachwacuje. Jak by wědy, jež Voltaire „ le plus terrible fléaux de la terre “ pojmenowati se neostýchal, w celé swé důstojnosti na swětlo wystaupily, a w jeden střed se shrnuly – jak by každý prawými pojmy ( a nikoli slowy ) obírati se snažil, chtě druhému myšlénku swau sděliti – jak by konečně každý pozorliwě a wybraně 219 čítati musel – netřeba připomínati. Bylo by to, wěru! co i náš prof. Exner we swém – jak obyčejně – duchaplném spisu: Über Leibnitz’ens Universal-Wissenschaft, sám uznáwá, něco welekrásného! – Prawda dosti na tom, kdybychom si alespoň jen w písmě wesměs porozuměti mohli, austně bychom si ale nicméně jako posud co jinomluwci proti sobě stáli. Než i tu třeba wšeobecné mluwy wypátrati možno. Stopujíce práwě nastíněnau ideu Leibniz-owu došli sme w našem o wěci té přemyslu k wýtěžkům w oboru mluwozpytném – a komu neznámo, že idea tato do wšeho sáhá? – jež pro wáhu swau a jazyku slowanskému připowídající budaucnost jazyko-zpytnau, nikoli opominauti nemůžeme. Podwrhnauce názoru tomu mluwu lidskau poznáme, že na počátku člowěčenstwa nebylo žádné rozličnosti w jazyku, nýbrž užiwalo se wesměs hlásek jednoduchých, z nich pak utwořených jednoslabičných slow, která oboje swůj wlastní a wšak powšechnější wýznam měla. Co do toho třeba poukázati na wýtečný článek našeho Šafaříka w čas. Česk. Mus. twoření slow zdwojowáním kořene. Skládáním těchto takořka ještě tekutých látek mluwnických twořila se nowá slowa nowých pojmů, a látečnost pojmů býwala látečností we slowech samých, dle jednotliwé w pojem wložené části, wyražena t. j. nowé slowo z wíce jednotliwých částí pozůstáwající naznačowalo každau z těchto w pojem wložených částek. Jakau kdo část s pojmem myslil, t. w něj wložil, z takowé látky musel i slowo pro onen pojem si twořiti, a proto podáwal mnohdy o tom samém předmětu jeden slowo takowé, druhý jiné. Tak činil jednotliwec, tak rodina, tak obec. Než weliká část hmoty lidských jazykůw z wíce slabik pozůstáwá, a srostliny tyto tak rozličné jsau, že mnohým nepochopitelno, jak prwotně a půwodně z přiměřených látek složené jsau byly. Jakausi lučebnau cestau nechají se wšecky tyto slitiny a srostliny we swé půwodní látky rozpustiti, a z těchto dala by se poznowu nowá skladání zříditi, která by při dostatečném počtu i powaze látek, a rozumném, t. j. prawým pojmům přiměřeném, wýboru jich za jakýsi druh wšeobecné umomluwy slaužiti mohla. Mezi mnohými, ba snad mezi wšemi jazyky nejlehčeji wywésti by se to dalo na základu našeho slowanského, poněwadž w něm takowých látek nalézáme, které we twaru a powaze ještě ty samé jsau, jak se jich prwotně před několika tisíci lety skoro naskrz o sobě užíwalo. Podáwáme tuto nikoli snad na důkaz – jehož jinde umístiti třeba – několik slow: ew znamená prwotně wýrůstek, úkaz neb mladé. en – místo, z něhož něco wyniká. aw – místo, kam něco wniká. am – krajinu. ow – místo přirozené, w němž se něco zdržuje. ist – místo ( přirozené ) w němž něco půwodně bytem. na – místo, kde se co chowá. an – půwodce něčeho neb obywatele. el – nositele neb chowatele něčeho. ol – nejwyšší část něčeho. ec, ice, e znamená mužské, ženské neb neobojí pohlawí. ek, ka, ko – něco malého. ad – hmota žiwotná, žiwé těleso, žiwočich. Pokusme se jednoduché tyto častky složiti. kar = rána, angl. scar, kar-ati atd. kar-ew = wýrůstek neb úkaz rány = kr-ew. kar-na = místo na kterém se rána nachází = lat. carne. kar-el = nositel neb chowatel rány = hrdina. kor = těleso, Körper, corpus, Chorus, Heer. kor-en = místo z něhož nějaké těleso wyniká = kořen. kor-ol = nejwyšší w zástupu. kor-ol-ew = králewič. uh = prwotně znamená bolest. uh-en = něco odkud bolest wychází, oheň, ignis. uh-el = nositel bolesti = uhel. kor-uh = bolest národa, těla, fra. courroux. kor-uh-ew = úkaz bolesti národa, zástupu. st = prwotně ticho. st-in = místo, w kterém ticho býwá = stín, Schatten. st-el = něco, w čem se ticho chowá = po-st-el, st-ol, St-all, st-ill, sileo. st-aw = místo, kam ticho wniká, staw, stawení. os = nositi. ew-ol-os = wýrostek nejwyšší, který se nosí = wlas. os-el = chowatel nošení. če = začnauti, če-s-en = místo, z kteréhož začátek wyniká = česen, česnek; če-s-el = chowatel wšeho počátku = Bůh; čel-ow, přirozené místo, kde se Bůh zdržuje; čel-ow-ek = malé přirozené místo, w němž se Bůh zdržuje; čel-ist = místo, kde Bůh domowem = čelo, čelisť; čel-ist-is = weliké místo, kde Bůh domowem = coelum, coelestis. Tímto možno známých jmen si wyložiti z historie prawěké: Sar-d-ec = srdce, hlawní město. Sol-lim-an = obywatel solné wody = welryb. Sol-lim-an-a-sar = welrybí srdce. Ne-boh-kad-ne sar = Ne bohatstwí, kdy ne srdce. Sar-d-an-a-pal = zápal srdcí. Sem-a-ram-is = weliké rámě Sema. Nin-ew-e = wýrobek Nina – město. Ad-am = žiwočich krajiny. Par-ad-is = weliké, horké, žiwé těleso = slunce. Mez-pot-am = krajina mezi řekami Ed-en = místo, odkud se wychází Ew-en Ew-na matka atd. Konečně dá se na základu jasného rozložení o půwodu jazyka slowanského wšeobecný umopis zaraziti t. písmo, o němž Leibniz sám twrdí, že je průliwem, jímž rozum plyne ba plynauti musí. Jaký rozdíl mezi umopisem a powšechným písmem, jak auzce wšewěda s umopisem spojena, bylo by tuto z místa dokazowati. Co Leibniz od ni očekáwal, a jakau nadějí se kojil, pokládaje ji w bohabojném nadšení po nábožnosti a cnosti, po přátelstwí a zdrawí za prwní blaho lidské – tomu nechceme ba nemůžeme odporowati, an i prof. Dr. Exner w nadzmíněném swém spisu ještě po wší chwále přísný swůj wýrok: wir wagen es nicht zu verneinen – z přeswědčené nutnosti dodal. Tolik o názoru Leibniz-owu. Sláwa jménu jeho! H.+B.", "id": 468}
{"text": "31. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Krestomatie jihoslovanská, Autor: Havlíček, Karel\nKrestomatie Jihoslowanská. Pan. Iv. Macun, gymn. professor w Terstu, hodlá wydati jihoslowanskau krestomatii. Nepochybujíce, že zwláště mezi naší mládeží najdau se mnozí, kteří se jiho-slowanskému nářečí přiučují a učiti chtějí, podáwáme zde program knihy, která jim při učení welmi w hod přijde. Dílo dotčené bude záležeti z dwau částí, z básnické a z prozaické. Básnícká část bude zahrnowat dwa a šedesát spisowatelů jihoslowanských; kromě těch též překlady z Deržawina, Puškina, Kozlowa, z Kollára, Čelakowského a Jablonského; z Šimunowiče, Mickěwiče atd.; z Rukopisu Králodworského a z Igora, jakož i mnoho rozličných písní slowanských. Část tato bude rozdělena na čtyry oddíly: I. na lyrický; II. epický; III. dramatický díl; IV. na směs. Každému oddílu bude přidána stručná theorie o něm. Prwní tato část wyjde w 7–8 sešitkách; každý sešitek po 5 arších bude státi 15 kr. stř. Oznámíme, až wyjde prwní sešitek.", "id": 469}
{"text": "7. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: O sněmu říšském, Titulek: Předběžní sezení V. dne 18. července, Autor: Havlíček, Karel\nPředběžní sezení V. dne 18. čerwence. Místostarosta Weisz dal zpráwu, že je s poštau wšechno již ujednáno. Psaní s penězi nebudau se swobodně moci posílat; četl se protokol dwau posledních sezení. Neuctiwé zacházení s poslanci přišlo ještě jednau k řeči. Činil se náwrh, aby byla ustanowena zwlášlní redakce pro auřední sněmowní list a strany rychlopisců. Odbory četly wolby uznané za platné. Wolba posl. Teufla z Ybbsu w Horních Rakausích práwě přišla w podezření; referent tedy wyzwal sněm, aby tuto wolbu prozatím neuznal a posl. Teuflowi nedal hlasu. Borrosch chce, aby se udaly pohnutky tohoto náwrhu; když sněm wčera uznal tuto wolbu za platnau, nemůže dnes být proti ní, pakli nemá pro to důkazy w rukau. Referent odwětil, že pochybnosti jsau takowé, že škodí dobrému jménu a cti posl. Teufla. Podlewski: Nepauštějme se do nekonečných protiw. Wolba je jednau uznána za platnau; pozdnější podezření neplať nic. Lohner: Sněm je powinnen, jak mile se objewí pochybnosti o wolbě, ji zkaušeti. Nebyl-li odbor wčera dobře poučen, je nyní, a proto se obrací na sněm, aby wolbu zkaušel. To je způsob každého parlamentu. Skutečnost mluwí každau chwíli, a děje se tu odwoláwání od méně poučené na lépe poučenau sněmownu. Fischhof: W každém parlamentě je lhůta, jak dlauho se mohau činit námitky. W německém sněmu je k tomu lhůta 14denní, jednací řád sněmu říšského určuje 4 neděle, aby se námitky mohly činit z nejzadnějších konců monarchie. Goldmark: Máme-li něco proti wolbě, není to žádný protimluw proti dříwějšímu uznání platnosti. Toto spoléhalo na spisech wolebních; přijdau-li nowé spisy, musí se nahlídnaut do nich. Hawlíček: Odbor nawrhuje, aby se p. Teuflowi nedal hlas. To se nesmí státi, pokud není nad wolbau rozsauzeno; to se stane později. Nesmíme mít nic proti wolbě, nemáme-li k tomu důkazy. Jiný: Nyní se může pauze určit, je-li wolba platná čili nic; ne ale, může-li aud tento hlasowat čili nic. Předseda: Náwrh rozpadá na 2 části: aby se wolba wzala w pochybnost, pak, nemá-li se poslanci dáti hlas. Tolo se wšeobecně zawrhuje a rozsudek sněmowní je ten, aby wolba posl. Teufla wzala byla w pochybenstwí. Jiná chyba we formě nalezla se u posl. Wocela z Čech, kde na spisu wolebním jsau podepsaní jen dwa komissarowé. Wocel: Ptal jsem se na to u českého zemského presidium, má-li úwěrní list jemu zaslaný platnost, a dostal za odpowěď, že má. Též sněm tak uznal a prohlásil mimo to 4 jiné wolby z Čech za platné. Proti wolbě posl. Sidona ( z Jičína ) byl protest z té příčiny, že studenti jednali pro něho o hlasy. – Wolba uznána za platnau. Proti wolbě Tarnowského prawí se, že na mnohých wolebních místech newolili woliči žádné wolence. Při tom byl přípis brigádního komanda z wolebního okrsku, se žádostí na krajský auřad, aby se nepotwrdilo wolení Tarnowského, poněwadž se tam sešli sedláci, žalujíce na šmejdy kněží a šlechticů při wolbě. Ale krajský auřad sám neuznal tento důwod a sněm uznal wolby platnost. Rieger: Jaký to nepořádný chod; wojenské komando nemá se nic co míchat do woleb, to přísluší politickým a úřadům; nech se za to tamnímu woj. komandu pošle důtka. Sirakowski: Ptejme se ministra wálky, nech on domluwí woj. komandu. Neuwall: Woj. komando se newmíchalo; ono poslalo jen udání jemu přinešené ku krajskému auřadu. Rieger: Nech má woj. komando powolání swé před očima a wí, že wolby nejsau jeho wěc. Hawlíček: Slowo a písmo je swobodné. Komando zde jednalo pauze co saukromá osoba. Hauschild: Kdyby komando bylo jednalo co saukromník, byl by welitel podepsal jméno swé a ne jméno komanda. Hein ze Slezska žádá, aby se přešlo k pořádku, což se i stalo. Odbor 6. čte wolbu dra. Strobacha z Prahy za platnau. Lohner: Stawím dwě otázky na referenta; aby mu wyswětlil dwě wěci: 1. W této wolbě se stalo, že wolenci wyšedší wečír z wolební urny, již hned ráno na to wolili poslance; newypršel tedy čas zákonem předepsaný mezi wolbau wolenců a poslance. 2. Wyswětliž mě referent, děla-li se wolba dra. Strobacha pode wplywem stawu obležení. Referent: Co se týče prwní otázky, stalo se již častěji, že předepsaná lhůta newypršela při wolbě, a sněm neměl nic proti ní. Co se týče stawu obležení, muselo by být zde proti wolbě, kdyby neměla být uznána, nějaké ohražení, že někdo byl nucen. Takowého ohražení není tuto: tedy nemůžem proti wolbě ničehož namítat. Ten se prohlašuje za swobodného, kdo se jím cítí být. Též prawili mužowé z Prahy, že byla wolba swobodná. Lohner: Zpráwa referentova, že wypršel kratší čas mezi wolbami, nežli zákon předpisuje, nestačí. W protokolích uwádí se nejen den, ale i hodina wolby. Nejsem přítel foremností a nehledím na to, že musí wypršet 6 dní mezi oběma wolbami. Ale určení to je bez potřeby, nemáme-li aučel před očima. Aučel mezilhůtí je ten, aby se mohli wolenci mezi sebau usrozumět. To se ale nestalo, když newyšel ani den, nýbrž pauze noc, kde beztoho wšechno spalo. To se příčí zcela aučelu. Odpírám tomu, že tímto způsobem došlo umluwení wolenců swého cíle, že se utwořilo mínění politické. Co se ale týče druhé wěci, nemohu nikterak uznat důwody referentowy. We stawu obležení mlčí práwa civilní, přestáwá swoboda politická; wojenský auřad je jediný platný, proto nebyla swoboda, wyslowit swé politické smýšlení, chce-li se jíti s wládau čili nic. I we Španělích, jenž wěru není wzor konstituční swobody, upustilo se tehdá, když je wětší město w obležení, což se tam často stáwá, od woleb. Staw obležení je staw, jenž ruší swobodu; není lhostejno, cítí-li se člowěk swobodným, anebo je-li půda, na níž stojí, swobodná. Bylo to učení dworské filosofie, jenž slaužila absolutismu, že ten je swoboden, kdo se cítí swobodným. To není prawda. Swoboden je pauze ten, kdo má zákonní zaručení pro swobodv swé. Trojan: Co měšťan Pražský a aud městské raddy chápu se slowa. Táže se, mají–li se poslanci Pražští připustit. Pro princip jsem powinnen, bych protestowal proti wšelikému poručníkowání nad Prahau. A bylo by poručníkowání, kdyby se chtělo protestowat proti Praze, neprotestuje-li ona sama. Kdyby se bylo stalo které nucení, měli by obywatelé Pražští tolik ducha, aby se sami proti němu ohradili. W hlawním městě stačí kratší lhůta; koho wolit, mohlo se snadno wědět. Tam stačí hodina, poněwadž lidé zůstáwají při sobě. Jinak je to we wenkowských okršlecích, kde bydlejí lidé rozptýlení a nemohau se tak snadno sejít a uradit. Swoboda wolení nebyla obmezena obležením, byloť hlasowání tajné, a nikdo nemohl být zadržen, aby napsal jméno swého důwěrníka. Že Praha nepotřebuje žádného poručnictwí, dokázala práwě wolením dra. Strobacha, o němž se weřejné mínění tak hlasně wyjewilo, že byl i na wenkowě na mnohých místech wolen. Hauschild: Děly se již wolby, kde lhůta mezi oběma wolbami byla kratší. Co je sprawedliwé pro toho, nesmí být nesprawedliwé pro onoho. Řekne-li se: Nehledím na dlauhost času, je jednostejné, jsau-li dny anebo měsíce mezi tím. Kdyby se ale musel zachowat předepsaný čas, musely by se i ony wolby zničit. Owšem je wětší lhůta žádaucí, protože se wěc týkající se dobrého země nemůže dost a dost přemyslit; to ale není wěc hlawní; bylo by zlé, kdyby newěděl ještě žádný ani při wolbě wolenců, koho wolit. Co se týče obležení, dokazuje rokowání, jak je potřebno, by se o stawu obležení Prahy šíře mluwilo. To ale nežádá práwě wěc wolby. Uwádějí-li se Španěli za příklad, je to pauze důkaz, že wláda španělská lépe pochopuje wěc wolební nežli česká. Zničit ale nesmí se wolba, neohražují-li se obywatelé Prahy sami. W stawu obležení nedá se owšem sebrat tisíc podpisů, ale některé se přece sebrali. Kdož by nebyl srozuměn s wolbau? Swobodomyslní? Tito by zajisté se ohradili, kdyby wolba nebyla swobodná. Brestl: Nejedná se o speciální wěc, nýbrž o princip; žeby wolby w Praze byly trefily tytéž muže, kdyby nebylo stawu obležení, dáwá jim to práwě příležitost swobodněji mluwit; neboť tato wěc není wěc osobnosti. Otázka je ta, je-li wolba w obležení swobodná čil nic. Byla-li to náhoda nebo zmužilost jednotliwých, že wolby w Praze wypadly tak jako w jiném stawu, není přec jisto, žeby se to stalo i w jiných pádech taktéž, a newíme, co přinese budaucnost; musíme tedy hledět na princip. – Není otázka, bylo–li obležení mírné či přísné, ale jedná se o princip: byla–li wolba w obležení swobodná? Zde musí být hájeno práwo lidu, wolba musí být wýraz lidu. Musíme hledět na prwotní wolby, a i ty jsau neswobodné. K prwotním wolbám je potřeba umluwení wíce než k wolbě poslancowě. W tomto pádu se wí, kdo wystaupí co kandidát, w onom ne. Takowé umluwení je nemožné w obležení. Je to nucení, zdržejí-li se někteří od wolení. Musíme tedy wědět, jaký byl počet opráwněných a jaký woličů. Jsau mužowé, kteří se nedají zadržet ničím; ale jsau také, že se dali a newolili. Musí se činit náwrh, že wolení w obležení je neplatné. Můj odbor wyslowil se již takto, ohledáwaje jednu wolbu Pražskau. Borrosch: Nesluší se, že mluwím we swé wěci. Tiskem jsem tu wěc již probral: musím wšak poukázat na omyl. Řeklo se, že kde wládne moc wojenská, přestáwá politická. Tomu odporuji. Ohlédněte se na to, k čemu slaužila moc wojenská, zda-li k potlačení swobody anebo k obnowení pořádku. Poukazuji na Paříž, jenž práwě stojí pod mocí wojenskau, a kde se předsebrali wšelijaké wolby a politická moc swobodně jedná. Posl. Brestl je na omylu, myslí–li, že politické umlauwání w Praze je zakázáno. Takowého zkrácení nebylo tam nikdy. Lohner proti Trojanowi, jenž mluwil o poručníkowání; říšský sněm má práwo, ohledat platnost woleb ze wšech stran. Nesluší se, by jedno město protestowalo, ohledáwá–li říšský sněm wolby jeho těmito známkami jako jiné. Jedná se o princip. Nejedná se o to, bylo–li obležení přísné nebo mírné, jedná se o wýznamu tohoto stawu ohledem na zákonní staw. Žeby ale nebylo potřebí umlauwání wolenců při wětším wzdělání politickém, zawrhuji tím, že w onom městě, jenž je srdce starého Rakauska, srdce a hlawa nowého Rakauska, we Wídni bylo nejwíc úmluw wolenců. Není tedy znamení politické wzdělanosti, rozhodne-li se kde rychle o wolbě, naopak mám to za znamení politické chudoby, newystawějí-li se myšlení politická rozličná. Chci tedy, aby se z ohledu na malau lhůtu mezi oběma wolbama a obležení wolení uznalo za neplatné. Trojan: Princip ustanowí se teprw od sněmu říšského; o princip se může jednat teprwé budaucně, nyní se jedná o děj minulosti. Moji protiwníci sami wyřkli, že we stawu swobodném bylo by se zrowna tak wolilo. W zákoně wolebním se o tom nemluwí, nemusíme se tedy wázat na zákon. Jedná se pauze o to, byla-li zachowána jistá foremnost. W tom ohledu je wolba wší námitky prostá. Týkajíc se swobody wůle, není pochybnost, že wolení jsau mužowé důwěry. Jedná se o purkmistra Pražského a o jiné muže, mající jistotně důwěru obywatelstwa. Wýčitku dra. Lohnera skrze slowo: Poručnictwí, nezasluhuji, neboť nejedná se o to, byla-li forma wolby podlé zákona, nýbrž byli–li woliči swobodní. Wocel: Byl jsem sám wolencem. Dostal jsem to o 9. hod., a když wolenci byli pohromadě, byla prwní řeč: Koho budem wolit? Odpowěď: „ Známeť muže swé na léta! \" Kdo bude moci wykázat na řádnější muže z Prahy? Praha dokázala swým wolením, že je swobodnější nežli její staw. 333 Rieger: Též i já byl w Praze wolen, nepřijal jsem wšak wolení, protože jsem jí přiřknul jinde. Mohu tedy mluwit bez obalu. Otázka je otewřená. Wolení mužové mají takowau wážnost, že jim dali hlas i političtí i národní protiwníci. Není pochyby, že Strobach, jenž byl wolen jednohlasně za purkmistra Pražského, že Borrosch, prwní wýbor Pražský, že Palacký mají důwěru. Wýčitku politické chudoby zamítám; když audowé tito jsau takowí wěhlasníci, není žádné pochyby, žeby byli jistě woleni. Zajisté by při obnoweném wolení zas ti sami byli woleni. – Jsau to mužowé, na něž může sněm být hrdý; chce–liž se wydat w nebezpeč, je wylaučit? Nechci nikterak hájit kn. Windischgrätze a wojsko, ale do woleb se nepletli. Bojíme se wplywu wojenského, musíme wylaučit wšechny poslance z Haliče, ježto jak známo tato zem zwláště stojí pod wplywem wojenským. Tím by se ale ztratila třetina poslanců, a sněm by se poodstrčil. Máme potřeby oněch wěhlasných hlaw, bychom zachowali rozpadlé mocnářstwí. „ Přiložme ruku k dílu, pusťme formálnosti a zachraňme mocnářstwí. \" ( Mnohostranné Brávo! Wolání o hlasowání. ) Violand: Debata je důležitá, nepauštějme ji. Protiwníci jsau na poli osobností. Staw obležení není formálnost, odporuje swobodné wolbě. Trojan přistupuje na princip, chce jej ale pro tentokrát opomenaut. Swobodná wolha we stawu obležení není možná, ale práwě nyní je potřebí wolby swobodné, poněwadž tento sněm položí základ, budaucí upewnějí jen budowu. Kdyby Čechowé později byli nespokojení, mohli by říci, wolby nebyly swobodné. ( Čeští poslanci: Ne tak, ne! ) Mohl-li který kandidát složit swé wyznání politické? ( Mnozí poslanci z Čech: Ano, ano. ) Sešli se wšichni wolenci? Wocel: Sešli. Borrosch: We jménu parlamentárního pořádku mluwím. Wšichni chtěli hlasowat, tu prorazil Violand a mluwil přece. President w těch pádech musí se ptát sněmu, chce-li hlasowat? President stawí otázku, má-li se wolba dra. Strobacha uznat za platnau. Sněm se prohlásil s malau menšinau, že ano. W ohledáwání woleb se pokračowalo; počet zkaušených a platných woleb obnášel 202. Místostarosta na to wstal: Konečně jsme přišli k cíli, po němž jsme tolik a tak pracně taužili. Dej Bůh, by se to stalo blahu Rakauska, a wyslowuji wážná slowa: Prohlašuji sněm říšský za ustawený. Pak nawrhl, chce-li sněm nyní wolit předsedu. Fischhof chce, aby se wolil w odborech, oslatně ale aby se wolba presidenta odročila na zejtří. Rieger: We jménu swé wlasti prosím sněm, aby zamýšlenau wolbu předsedníka odložil ještě na některý čas; známť, že okolnosti we wlasti mé w posledním čase učinily rychle předsebraní woleb nemožné, nejsau tedy posud auplně dokonány, bez wlastní winy přicházejí poslanci z Čech později. Myslím tedy, že se potřebné práce mohau předsebráti pod posawadním panem starostau, jenž swůj auřad jistě ke spokojenosti zastáwá. Fischhof uwádí proti §. 6. řádu jednacího, kde se stanowuje, jak mile 192 audů uznáno je za plátno, prohlašuje se sněm za ustawený, a wolí předsedníka. Smolka chce mít wolbu odloženu a sauhlasí s Riegrem, dříwe musíme wědět powinnosti předsedníkowi, dříwe se musí ustanowit konečný řád jednací. Tento náwrh nepříčí se s 6. §. proz. řádu jednacího, kde čas wolby není auplně udán. Poslanec jiný: Ctěný řečník přede mnau prawil, že bez winy prodlaužily se wolby w Čechách; tomu musím odporowat; jeť známo, že totéž gubernium je protáhlo, jenž již dříwe překazilo wolení do Frankfurtu; nejsem pro to, aby se odkládalo. Lohner taktéž: Dějepis Rakauska začíná s ustawením sněmu říšského, i já jsem Čech, ale k čemu odkládat, nehleďme na jednotliwau, ale na obecnau celau wlast, na Rakausko; jsem proto, aby se wolilo zejtra. Rieger: I já nemiluji obecnau wlast swau neméně, a newidím w tom žádnau nebezpeč, když se wolení presidenta odloží na několik dní, i mohlo by se také stát, žeby wolení nepřijal, kdo by byl wolen, poněwadž by nebyl dost poučen o powinnostech swých řá­dem jednacím. Sauhlasím se Smolkau. Goldmark proti tomu: To, oč se dnes již dwakrát hlasowalo, totiž o wolbu presidentowu již zejtra, nesmí, nesmí se wzít zpátky. ( Wolání odewšad: Wždyť se ještě nehlasowalo! ) Prawí-li se: President musí znát dříwe řád jednací, myslím, od toho že ještě nezáwisí wolba; podporuji náwrh Fischhofůw. Rieger: Je-li můj náwrh proti řádu jednacímu, je proti němu i náwrh Fischhofůw, neboť kdybychom se přísně jeho drželi, musela by se wolba díti hned, a ne teprw zejtra. Fischhof: Odkládaje wolbu na zejtří, držím se toho, že wolba nemůže se díti šturmem. Co se týče poznamenání ctěného řečníka, že nejsau zde ještě wšichni Čechowé, mohlo by se také říci: že zde nejsau také wšichni Němci. Důležitá wěc, která nutí k brzkému wolení předsedníka, je ta, že arc. Jan musí brzy nazpět do Frankfurta, a bylo by přáti, aby J. C. W. sám zahájil sněm říšský. Dylewski: Zdá se mi ještě potřebná revisí proz. řádu jednacího, nemají-li být stále třenice. Rozwažme dobře, máme-li ponechat presidentowi moc, předpisowat pořádek řečníků; proz. řád jednací je zcela nedostatečný. President nezná ještě to, co bude mět činit, a přece má již wésti rokowání, to není možné. Chci tedy, by se určil byť i prozatimní řád řečnění, a pak nech se wolí president. Borrosch: Odročíme-li wolení presidenta, nejedná se proto o protažení prací říšského sněmu, nestane se tím zráda wlasti; pusťme každau wěc formální a jděm k dílu; musíme být pilní jako wčely, ale nejsme roj bez králowny; sněm má zatím starostu; chopme se tedy konečného řádu jednacího a odložme wolení presidenta. Dr. Neumann: I já hlasuji s řečníkem, bychom pracowali zatím pod starostau, ale sauhlasím také s náwrhem Lohnera, bychom měli obecnau wlast, Rakausy, na zřeteli, a práwě pro wlast musíme wolit presidenta takowého, který zastane zcela wysokau úlohu tuto, a proto nawrhuji, by se hned dal tisknaut seznam poslanců, bychom mohli o tom přemýšlet. — Dowěděl jsem se, že arc. Jan tento týden ještě zde zůstane. — W týdni můžem wywolit presidenta. Brestl: Není parlamentární způsob, dříwe se umlauwat o práce a pak wolit presidenta. We Frankfurtě se wolil president hned po ustawení sněmu. Hlasuji pro wolení hned zejtra. Gleispach myslí, že se jedná o to: kdo a jak má být woleno. ( Odpor s mnohých stran. ) Dříw se musí obě tyto wěci určit, pak teprw se může wolit. Trojan sdílí mínění Borroschowo, že se práce nemají přerušit, ale wolení presidenta odročit. Nech se prwe wyrowná řád jednací, konečně přijme, a pak wolme. Borrosch: Proz. řád jednací newáže. We Frankfurtě byl také předparlament a wypracowal řád jednací, dříw než se wolilo. Palacký: Zdá se mi wěc jedna být welmi pozoruhodnau, kterau již jeden řečník přede mnau pronesl. Wěc je welmi praktická, nech k ní obrátí sněm swůj zřetel. Kdo má wolit? Wšichni-li anebo jen ti audowé sněmu, jichž wolba již je uznána? K upokojení lidu musí tato otázka tak wážná wzata být w uwážení; sice budau hlasowat někteří, a rozhodnau, jenž později nebudau uznáni za powolané k hlasowání. Jiný: Celá monarchie čeká taužebně na otewření sněmu; tímto hádáním prodlauží se jen jeho otewření, chci tedy, by se zejtra wolilo, a prosím o hlasowání. Lubomierski: Wichni řečníkowé přede mnau uznali jak se zdá: že se sněm nemůže ustawiti, nestalo-li se dříwe wolení presidenta. Poukazuji na Francauze, kde se komory otewřely druhdy starostau. Sauhlasím s Neumannem, aby se dříw znal konečný řád jednací, než se bude wolit předsedatel, na něhož se kladau powinnosti. Neumann: Nemohu pochopit, jak bychom již dnes znali muže? Jiný: Do jich wnitřku nenahledném ani po týdnech. ( Wolá se o hlasowání. ) Smolka stojí na swém náwrhu: Při otewření nejedná se o porady, porady se mohau dělat již pod starostau. Ale otewřením má se přikročit k pracím, dříw ale musíme znát wšechny ustanowení, jenž se wztahují na wolení. Fischhof: Jak se můžem mít za ustaweny, nemajíce žádného wůdce. ( Mámeť starostu: woláno. ) Ne, to záwisí od náhody. Palacký a Goldmark nedostali se již ke slowu. Hlasowalo se dwakrát; jeho wýsledek je ze wčerejší zpráwy znám.", "id": 470}
{"text": "12. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Kronika povodní., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. Kronyka čili dějepis wšech powodní posloupných let, suchých a mokrých, ourodných a neourodných na obilí, owoce a wína, hladu, moru, a jiných pohrom w Králowstwí Českém. Od příchodu našich pradědu českoslowanských, až do letošní powodně hrůzné s wýstrahami poučliwými a prawidly opatrnosti pro hospodáře, duchowní, učitele, auředníky, lékaře, řemeslníky, mlynáře a obchodníky. Z letopisu wybrána a z wlastní zkušenosti sestawená od Wácslawa Krolmusa. 8ka. str. 260. Cena 24 kr. na stříbře. Prodáwá se u spisowatele na nowozámeckých schodech u prwního stupně čísl. d. 185–3 w 3tím poschodí dwéře XII. a we wšech pořádných knihoskladech w Praze. Jest to welmi hojná sbírka wšech zde udaných a jiných ještě mnohých historických a nehistorických wěcí, tak že se w ní mnoho dát najde. Sbírka učiněna jest dílem z wlastenských dějepisů dílem od jinud, dílem wšak i z wlastní zásoby spisowatele.", "id": 471}
{"text": "10. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [poznámka o stavu českého divadla], Autor: Havlíček, Karel\n— Dne 9. kwětna. Dáwno již ozýwali se u nás hlasowé, tažíce se, kdy že také thálie česká wyproštěna bude z pauhého podruží, aby dospěla k samostatnému žiwotu. Pakli ústawy diwadelní wůbec lze powažowati za školy mrawnosti a dobré hry za wyražení ušlechtilá i užitečná, mají zajisté národowé potlačowaní a zanedbaní, jako byli jsme my Čechowé, nejwíce zapotřebí takowé posily dušewní. Proto zaujímal přesmutný staw českého diwadla zwláště w Praze ode dáwna pozornost mnohých dobromilů, an českoslowanský národ weškerý w celém širém swětě sotwa kde wydatných nalézá pomůcek ku powzbuzení, zwelebení a powznešení ducha swého, pokud je nenachází w naši staroslawné „ zlaté “ Praze! Že pak arci k ústawům welkolepým, národa celého důstojným nepostačuje síla jednotliwců, newedly snahy dosawádní k žádaucímu cíli. Nyní se o to zasazuje zemský wýbor, aby se i tu rownému práwu národnosti řádně zjednal průchod. Byla to prawá ironie, že stawowé čeští wesměs dosawáde německé toliko diwadlo i německé školy ( t. technický ústaw a realku w Praze ) na zřeteli měli, oboje hlawně českými penězy totiž z platů a daní kontribuentů českých wydržujíce — zrowna tak, jak to činila stará wláda rakauská se swé strany. Když loňského roku náš Trojan z raddy hlawního města Prahy zwolen byl do zemského wýboru na místo býw. purkmistra Müllera, počal brzo s důležitějšími osobami wyjednáwati o zlepšení stawu našeho diwadla. Ačkoli mnohé naklonil tomuto záměru, potkalo se přece prowedení jeho s nemalými obtížemi, jenž se zakládají na smlauwách od samého sněmu býwalých stawů s ředitelem Hofmannem uzawřených a na dalších poměrech tohoto nájemníka k dosawádním audům německého diwadla etc. Konečně sestawen jest z wýboru samého po dwau řádných poradách odbor tří audů: ryt. Bergenthal, Trojan a Falk ( poslední místo hrab. Alb. Nostice, jakožto nepřítomného intendanta diwadelního ) k ohledání spůsobu a k wypracowání určitého náwrhu: „ jak by se tu wyhowěti mohlo wšem slušným ohledům, aby se dosti stalo záwazkům práwním i potřebám a cti národa w hlawním městě králowstwí českého; zwláště pak, co k účeli tomu hned — aspoň prozatím činiti, a jaký náwrh by se nejbližšímu zemskému sněmu k definitivnímu ustanowení předložiti měl. “ Howor prý o tom byl wřelý; jmenowitě w posledním sezení uznáno jest wýslowně a ochotně: „ že se musí dobrá wůle oswoboditi skutkem, aby se nezdálo, že se rownopráwnost pauze nosí jen w ústech a na papíře. “ Mluwí se i o letním diwadle w nějaké zahradě. Dle našeho zdání nebude jiné podstatné pomocí, leč aby se wystawělo nowé řádné diwadlo pro koncerty a zpěwohry, tak že by se pak obau domů střídawě mohlo pro Čechy i pro Němce použíwati.", "id": 472}
{"text": "5. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Venkov, Titulek: [dodatek redakce], Autor: Havlíček, Karel\nDod. Red. Proč pak jste se těch wandrujících demokratů a wlastenců nezeptali, odkud mají tyto zpráwy o uplacení našich deputowaných? Jestli se jim tito sami prozradili, anebo jestli se toho domakali na jiný způsob, snad od kamarilly samé: na každý způsob bylo by dobře a poctiwě, finanční staw deputowaných našich, na takowý způsob nenadále zlepšený, w nowinách uweřejnit, protože je swoboda i weřejnost. Ale práwě protože je swoboda a weřejnost, měli byste takowého tlučhubu, který jí poctiwě nepoužíwá, nýbrž pokautně záwistiwými lžemi a rejpawým osočowáním swým zleužíwá a przní, který by snad rád swau ničemnau taulawost a zahálčiwost září demokratickau a wlasteneckau ozářil a oslawil, takowého prawíme, měli byste swobodně zawřít a weřejně před saud pohnat, aby se mu podíwali na zuby, je-li to mudrc od wýchodu nebo od západu, hafan Frankfurtský, anebo krtek maďarský anebo nějaký jiný w myslích a srdcích českých posud neznamenaný demokrat a wlastenec. Dejte si jen dobře pozor na rejpání Frankfurtské a na zůřiwost maďarskau, pak tomu lehčeji porozumíte, odkud wítr wěje, když některým demokratům je swornost českých deputowaných prawau solí w očích a německé swobodaření tak příjemnau lahůdkau.", "id": 473}
{"text": "23. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Co je národ, kdo jsou Čechové a co chtějí., Autor: Havlíček, Karel\nCo je národ, kdo jsou Čechowé a co chtějí. ( Pokračowání. ) Jiný podobný zmatek panuje u některých z ohledu wýznamu důležitého slowa národ. Jsouť i lidé jinak dosti wážní, kteří, jak již řečeno, upírají nám Čechům práwo nazýwati sebe národem českým, poněwadž prý wšickni obywatelé králowstwí českého wespolek jen jediný národ jsou, a tudy Čechoněmci w Čechách stejným práwem k národu českému počítati se mohou, jako my prawí a wlastní Čechowé. To je ale neprawé užíwání slowa „ národ “ ( latinsky natio něm. Nation ). Kořen slowa toho je rod ( naroditi se, jako natio od nascor ), a nemůže teda wlastně nic jiného znamenati, než část lidstwa stejného rodu – weškeré potomstwo jednoho rodu. Toto pak musí míti patrné jakési známky, kterými se od jiných národů líší. Takowá – a to sice hlawní a rozhodující známka je řeč. – Jsou i jiné samy sebou dosti důležité známky, které ale wšecky wesměs wzaty nejsou tak důležité, jako tato jediná, tak sice, že kdykoli této na odpor stojí, ustoupiti musí, a stojíli wedle ní, wždy jen jako k potwrzení a wyjasnění jejímu sloužiti mohou. Takowé jsou: tělesní i dušewní powaha národu, jeho mrawy, obyčeje, powěry, národní powěsti, časem i wlast, historie, náboženstwí a kroj. Prwní zde jmenowané nedají se tak snadno z národu wytříti nebo z ouplna wyhladiti, ano často i po změně jazyka zůstáwají, jsouce badatelům historickým a národopisným za důkaz, že ten neb onen lid někdy k tomu neb onomu národu patříwal, ku kterému se nyní již weřejně nepočítá. Takowý lid je pak jako neprawý syn šlechtického rodu, jehož půwod sice celý swět zná, ale práwo k otcowskému jménu nikdo neuznáwá. Wlast swou mění národ přestěhowáním, náboženstwí lepším poznáním – historie je zwláště we starších dobách temná, a wždy mnohým proměnám i přewratům podrobená, a kroj přewrací zwláště za našich časů nestálá móda. Ale pokud jazyk některého národu trwá, potud nepřestáwá býti národem. Jazyk je rodokmen ( Stammbaum ) národů. Kdo jazyk některý za swůj wlastní uznáwá, ten patří témuž národu. Totoť jsou o wěci té zásady naše, kteréž se zajisté hojnými důwody opatřiti dají. Potomci rodin šlechtických dokazují půwod swůj rodokmenem, z něhož se poznáwá, kterak jeden od druhého w nepřetržené řadě a wšickni od jednoho praotce pocházejí. Národowé ale nechowají podobných rodokmenů, a synowé jednoho národu poznáwají se po jedné neomylné známce – po wěrném zachowání jazyka otcůw swých – jazyka národního. A jako w rodinách šlechtických lewobočkowé a nebo zrůdníci, kteří neprawostí nějakou šlechtické práwo ztratili, anebo nešťastnými osudy o důkazy jeho přišli, jakkoli swět šlechtický půwod jejich wěří, přece nikdá před práwem k jménu rodinnému hlásiti se nesmějí, rowněž tak lidé i kmenowé, kteří jazyk národní změnili a ztratili, k půwodnímu národu swému přiznáwati 134 se před obličejem swěta wíce nemohou. Naopak ale, jako někteří práwa a šlechtictwí rodů nabýwají přijetím za wlastní, přijímají se do národu, a uznáwají se za prawé a poctiwé syny jeho wšickni ti, kteří jazyk jeho - hlawní to známku národnosti, přijali. Tyto práwě uwedené dwa spůsoby ztrácení a nabýwání národnosti jsou jediné a newywratné wýminky od půwodního slowozpytného wýznamu slowa „ národ “, kterýž ale co hlawní prawidlo platnost míti nepřestáwá. Následkem těchto wýminek nepočítáme již wíce zněmčené Slowany polabské, jichžto sídla dobrou polowici weškerých zemí německých zaujímají k Slowanstwu, ačkoli o jich rodu a půwodu slowanském ani jediný poněkud swětlý a soudný historik německý pochybnosti nemá. Dle těchto wýminek počítají se a mohou s Pánem Bohem počítati k národu německému wšichni odrodilci čeští, kteří jazyk swůj materský a národní zapomněli, a německý za swůj wlastní přijali. Naopak tomu přiznáwají se wším práwem k národu českému, a uznáwají se za prawé a poctiwé syny jeho, za wlastní bratry naše wšickni ti, kteří jsouce půwodu německého, aneb jinak cizího, náš jazyk za swůj wlastní přijali. Tak bydlí mezi námi weliké množstwí mužů, majících jména německá, ano najdete takowých plno i w prwních řadách našich spisowatelů a zastáwatelů naší národnosti wyššího i nižšího stawu. O tomto půwodu českém může se aspoň pochybowati, pokud se newí, zdali jméno jejich německé zároweň s rodem německým do Čech přišlo aneboli samo jen přijetím, změnou, přeložením, prawopisným zkroucením aneb libowolným falešným zapsáním w němčině si libujících úřadníků powstalo. Jsou ale i takowí mezi wlastenci našimi, jichžto půwod je beze wší pochyby cizí – a přece je wšecky dobrým práwem k našemu národu počítáme, ano mnohé z nich prwními syny a prwními ozdobami jeho jmenujeme, kdežto naopak jiné některé, jichžto jména zde udáwati nechceme, ačkoli jsou patrně z českých rodičů pošlí a české jméno nosí, za Čechy neuznáwáme proto, že sami jazyk swůj i národ swůj hyzdí a zawrhují. Přiznání se a láska k národu i jazyku jeho, jesti tedy podstatnější důkaz národnosti, než pouhé místo narození čili wlast, nebo dokonce půwod rodu. Zde zajisté a lépe než o wlasti dají se pronésti slowa básníkowa. „ Národ swůj ten w srdci nosíme, “ „ Ten nám nelze bíti ani krásti. “ Náš národ je ten, jemuž sme se s tělem i duší zadali, jehož blahu, oswětě a sláwě sme snažení žiwota swého wěnowali. Slawní mužowé Keller, Klebermann, Necker, Cuvier jsou jak známo půwodu německého, a kdož je nebude pokládati za Francouze, kteréhož národu sláwu množili a sám Napoleon – kdož jej bude Francouzům upírati, ačkoli každý školáček wí, že se z wlaské krwé a na wlaské zemi w Corsice narodil? A abychom u sebe příklady podali. Přestáwají Lessing, Kant, Fichte a nesčíslně mnozí jiní Němci býti proto, že jsou potomci Slowanů? Je slawný sluchozpytec Chladný již proto Čech, že z české rodiny pochází? Ba co nám to platí, že se weliký malíř Rafael Mengs, wynálezce kamenotisku Sennefelder a jiní w české zemi narodili; swět nám je bude přece upírati. Naopak ale, kdož nám Čechům upře Karla IV., otce wlasti, ačkoli wšickni wíme, že byl z německé rodiny Luxenburkůw atd. Když sme nyní mínění swé pronesli, co by se slowem národ rozuměti mělo a kdo ke kterému národu patří, musíme ještě ukázati, co se slowem „ národ “ rozuměti nemá. – Jsou totiž mnozí, kteří pokládají za jeden národ weškeré obywatelstwo jedné země, společná politická práwa, společnou jednu ústawu zemskou ( Verfassung, Constitution ), neboli jedno zřízení zemské mající – a nebo zas wšecky obywatelé jednoho státu, jedné říše. Dle této zásady slowe jim národem českým wšecko obywatelstwo země české. Chybné toto pojmenowání wzalo počátek swůj w nejnowější době teprwa a sice nepochybně ze příkladu Francouzů, kteří wysokozwučným slowem la nation – la grande nation weškeré obywatelstwo země francouzské spolu s wládou jeho znamenají, nesmyslíce tím spolu Francouzy we Šwejcařích a w Belgii a j. jmenowati, ačkoli i těmto národnost francouzskou nikdo nebude moci upříti. Tento zcela nowý a neslušný spůsob Francouzů nemůže se ale wůbec chwáliti, a u nás dokonce nikterak zawáděti. Chcemeli obywatelstwo některé země a spolu i wládu jeho wyjádřiti, nazweme je: „ občanstwo “ ( ne občanstwí ) a nebo „ stát “, a nebo ještě lépe, jak staří naši předkowé w jednáni s cizími zeměmi tak pěkně a přiměřeně psáwali a říkáwali: „ Obec země. “ Weškerá obec země české, francouské, šwejcarské, seweroamerikánské t. j. weškeré občanstwo těchto zemí i s wládou swou, králem, presidentem atd. ( Pokračowání. )", "id": 474}
{"text": "24. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Jihoslované, Titulek: [glosa], Autor: Havlíček, Karel\n– Ost-Deutsche Post podáwajíc dne 22. zpráwu o samostatném zřízení Wojwodiny a o nedosaženém spojení jejím s Chorwátskem prawí: Přiznáwáme se, že bylo w každém pádu lépe, utwořiti menší korunní země wedle sebe, než spojiti jich několik na jihu Uher do wětší provincie, když nebylo již jinak nežli zříditi samostatnau Wojwodinu, tak jak se to stalo. – Stejné potěšení jako nad rozdrobením jihoslowanských zemí a sil dáwá také na jewo, že si wláda obrala generála Mayerhoffera za místo-wojwodu (? ) muže prý, „ který čistě rakauské stanowisko klade wýše nežli nějaké pauze národní. “ Mayerhoffer je Němec, a podle jeho skutků zajisté jeden z prwních, který Srbům draze zaplacený náwrat práw jejich nepřeje; známo dosyta, w jaké přízni u Srbůw stojí. – Přirownejme tato přiznání řečených nowin s přiznáními, které den před tím projewily strany Slowanů w Turecku ( wiz wčerejší číslo ), nabudem nowého důkazu pro starau prawdu, jak Němec Slowanům přeje.", "id": 475}
{"text": "16. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: Osvědčení, Autor: Havlíček, Karel\nOswědčení. Národní Wýbor w Praze, pod předsedáním p. presidenta wlády zemské swé porady držící, jenž činí příprawy pro nejblíže příští konstitující sněm, a dokud se tento nesejde, hájí práwa celého českého národu, a s práwě wlasteneckau myslí pečuje, aby konstituční zásada wešla do žiwota, a swoboda wšech, zwláště ale stawu měšťanského a sedlského brzy se stala prawdau, oswědčil se po několikráte proti wšemu wolení do frankfurtského parlamentu a ohradil se proti každému takowému spojení Čech a rakauského císařstwí s Německem, kterým by byla ztenšena souverenita, jednota a státní samostatnost našeho mocnářstwí. Usilowal tedy u wlády skrze zwláštní deputací, aby se w králowstwí českém newypisowalo wolení do frankfurtského parlamentu, dokud by nebyl swolán sněm zemský, který podle mínění Národního Wýboru sám jediný má práwo rozhodowat, a dokud by se neusnesl o to, má-li se frankfurtský parlament z Čech obeslati a mají-li se Čechy k Německu připojit čili nic. Národní Wýbor se dále oswědčil, že toto u wěci samé položené a swobodnému národu českému nikdy neupírané práwo, rozhodnauti tuto otázku na celý jeho žiwot sahající na sněmu zemském, který ze wšech slawů jsa složen, za jediného zástupitele wůle národní celého národu českého uznán býti musí, tím méně může být w pochybnost uwozowáno, jakož J. K. Milost w nejw. resolucí ode dne 8. dubna, kde w §. 2. stojí, že český zemský sněm má práwo o wšech wěcech zemských se raditi a rozhodowati, sám toto práwo wýslowně uznal. Podepsaná obec se we wšem tom s Národním Wýborem úplně srownáwá a wyslowuje swé přeswědčení, že Národní Wýbor, který w tom práwa králowstwí českého tak pewně zastáwal, w tom jistě jednal podle přání přeweliké wětšiny celého českého národu, a že mu jeho obětiwé namáhání každý wlastenec, každý prawý Rakušan nejwděčněji musí spomínati. Nehledíc wšak wšech od Národního Wýboru zdwižených důwodů a jeho nejusilownějších předstawowání, wypsalo ministerium přece wolení do frankfurtského parlamentu w králowstwí českém. Přece pak učinilo ministerium, pohnuto předůležitými proti wolení od Národního Wýboru zdwiženými důwody, wypsání nyní jen tím spůsobem, aby bylo občanům docela na wůli ponecháno wolení předsewzíti nebo nechati, a nařídilo c. k. auřadníkům a wolebním komissarům, aby se zdrželi wšeho působení na wolení samá a wšeho nucení k jeho předsebrání. Že tedy ministerium docela ponechalo obcím na wůli, woliti nebo newoliti, nemešká podepsaná obec ani okamžení, aby užila tohoto swého w konstituční swobodě založeného a tímto ministerním dekretem wýslowně uznaného práwa, wyslowiti se tímto listem proti wšemu předsebrání těchto wolení, a zároweň krátce alespoň wyložiti wšechny důwody, které nás pohnuly k odporu proti obeslání frankfurtského parlamentu, a swědčí proti připojení Čech a celého mocnářstwí wůbec k nowě se twořící německé říši. Předewším by byla bližším než posud spojením s Německem souverennost a samostatnost monarchie a naší koruny zwláště zrušena, ba samým již obesláním parlamentu uwedena w nebezpečenstwí. Náwrh austawy nowé německé říše, uweřejněný od frankfurtského příprawního parlamentu, wyslowuje jasně, že má na příští časy wolený německý císař se swým dworem a nejwyššími auřady a saudy sedět we Frankfurtě, že odtamtud mají být předpisowány wšem zemím, které se přidají k Německu a k parlamentu, zákony, odtamtud wšem těmto zemím nařízowány zwláštní říšské daně, že má frankfurtského ministerium poslauchati weškerá branná moc, a ono že má rozhodowat o míru a wálce. Jestiť patrno, žeby se Rakausko připojením k takowé nowé říši připrawilo o swau souverennost, žeby w zemích s Říší spojených přestalo býti státem, žeby tím wšechny druhé uherské a slowanské země, které se nikdy neodswědčí swé nezáwislosti, násilně byly odpuzeny od Rakauska, a tím celá monarchie na zmar přiwedena. My wšak máme za to, že je dálší samostatné trwání monarchie nejbezpečnější rukojemstwí naší swobody a zachowání rozličných w ní sdružených národností, jejichžto auplná národní a politická rownost se na příští wěky musí státi nejbezpečnější podporau mocného samostatného císařstwí. Jsme tedy odhodlání hájiti wší silau auplnau souverenitu, jednotu a státní samostatnost. Nechceme, aby se stal náš posud souverenný císař a král poddaným císaře frankfurtského; nechceme, aby se nám předpisowaly z Frankfurtu, kde poměrů a potřeb naší země neznají, zákony, které by mohly welmi lehko být na škodu naší otčině. My si chceme sami we srozumění s naším souverenným konstitučním mocnářem dílem na českém sněmu zemském, dílem na obecním rakauském sněmu říšském dáwati zákony podle swých wlastních potřeb. Nechceme žádného přidání-se k německému parlamentu, protože bychom se tím zbawili neocenitelného práwa, raditi se a rozhodowati o swých důležitostech zemských skrze swé poslance na našem českém sněmu, kteréžto práwo nám jest přiřčeno J. M. císařským rozhodnutím druhé pražské petice od 8. dubna. Máme připojení Rakauska k Německu za zbytečné, protože Rakausko se swými 38 miliony wětší a mocnější říše jest anebo alespoň býti může, nežli bude Německo, i kdyby si přidružilo země, které chce odtrhnauti od Rakauska. My občané rakauského mocnářstwí jsme dosti w silách, abychom se udrželi proti každému zewnitřnímu nepříteli, a nechceme se wydat w potřebu, bojowati za Německo w jeho bitwách, z nichž by říši naší newycházel ani prospěch ani nebezpečenstwí. Kdyby hrozilo nebezpečenstwí Rakausku a Německu společné, pak chceme rádi státi k přirozenému spojenstwí s Německem, přičemž wšak zachowána býti může a má samostatnost rakauského státu. Chceme platit daně, pokud toho žádají potřeby našeho králowstwí a weškeré monarchie; toho wšak nebude, abysme si chtěli necháwat předpisowat ze Frankfurtu daně na potřeby říšské, které nejsau naše, aniž chceme wydržowat kromě dworu našeho císaře we Wídni ještě druhý dwůr, dwůr německého císaře we Frankfurtě. Nechceme we wšech našich záležitostech choditi do wzdáleného Frankfurtu, chceme, aby je pořádali naše domácí auřady w naší wlastní zemi. Nechceme, aby byli synowé naši odwáděni do wojska německého, a podlé chuti frankfurtského ministerium posíláni až na baltické nebo sewerní moře, aniž toho trpěti chceme, aby se k nám posádkau kladla pruská, saská nebo která jiná cizá wojska. Nechceme, aby se Rakausko přiwtělilo Německu, protože by tím rozličné národnosti rakauské, kterým ohlášená dne 25. dubna 1848 říšská ústawní listina císařstwí rakauského ubezpečila auplnau politickau i národní rownost, wydány byly na nebezpečenstwí, přiwedenu býti o toto práwo, jenžto se nesnáší se zásadami frankfurtského parlamentu ani se státní a národní jednotau nowé německé říše, cožby, jelikož toho učiniti nechtí a nemohau, newyhnutelně podnítilo krwawau damácí wálku mezi bratrskými národnostmi rakauskými, čehož se bohdá předewším chceme chrániti. Nechceme přistaupiti k celní jednotě, protože by to byla záhuba našeho domácího průmyslu, jednak proto, že průmysl náš posud tak wysoko nedospěl, aby mohl záwodit se Saskem a Pruskem, jednak že bychom se tím nyní i příště připrawili o odbyt do jižních krajin. Nebo do průmyslného a lidnatého Německa nebudem zajisté odbýwat swých wýrobků; kdyby ale Rakausko uzawřelo s Německem celní jednotu, pak nastanau mezi námi a uherskými a jihoslowanskými nepřipojenými zeměmi celní hranice, a my bysme swé zboží do oněch zemí odbýwali jen pod zwýšeným wwozným clem a k tomu se ještě o odbyt s německými fabrikanty musili děliti. Konečným odtržením oněch zemí od Rakauska, jehož se od spojení Rakauska s Německem báti jest, ztratili bysme předůležitý nyní našemu průmyslu trh na jejich laciné sirowé plodiny a na naše fabriční wýrobky, který jsme posud skoro wýhradně měli, téměř dokonce wedlé nesmírné konkurence anglické z jižních přístawů. Nechceme žádného připojení k Němcům, protože posud newíme, nestane-li se z Německa, na wzdor tomu, že příprawní parlament chce mít císaře we Frankfurtě, přece konečně republika, a protože bychom, jsauce již s Německem spojeni, musili přijmauti také republiku, a na takowé nebezpečenstwí se wydáwati nehodláme. Nechceme se připojiti k Německu, protože se w zemích německých kwasí nejen žiwly republikánské, ale přemnohé socialistické a komunistické, a protože by připojením pokojné držení majetností, jakož se to w Německu již děje, bylo w nebezpečí uwozowáno. Nechceme se připojit k Německu, protože se musíme napřed starati, abychom doma nowý řád uwedli, a wší silau o to pracowati, bychom ústawu swé wlastní země a ústawu našeho císařstwí skoncowali, a že bychom, uwázawše se w konstituowání cizích zemí, swau wlastní otčinu zanedbali a we zmatky a newládu uwrhli. Nechceme se nechat přiwtěliti k německé říši, protože Čechy německé říši nikdy přiwlěleny nebyly, protože nikdy nebyly počítány k některému kraji německému, protože wždy stály wedlé Německa co samostatné, swobodné, souverenní králowstwí. Nedopustíme nikdy, aby naše české králowstwí, které wždy swau samospráwu mělo, a od Německa w zákonodárstwí, saudnictwí a řízení wždy bylo zcela neodwislé, nyní se mělo odříci této swé staré nezáwislosti. Nepřipauštíme, žeby naše wláda byla kdy, počínajíc od našeho slaučení s Rakauskem, směla zadat některau část panownických práw české koruny, ba nikdo nemůže dokázat, že by toho byla kdy učinila. Přidělení Čech k německému spolku wídeňskau smlauwau, řečenau Bundesakte, poněwadž přitom národ náš o swé swolení nebyl tázán, wyhlašujeme za nijaké a neplatné. A kdyby i bylo toto spojení králowstwí českého s německým spolkem prawé, pak klademe odpor proti wšemu jednostrannému změnění tohoto práwního poměru bez swolení celého na nejbližším sněmu zastaupeného českého národu, jakož proti každému jinačení tomuto podobnému, které by wedlo k stenšení našich práw a k obmezení souverinity české koruny a celého mocnářstwí wůbec. Je-li wšak slarý německý spolek, který byl podlé slow příprawního parlamentu pauhý spolek panowníků, co takowý zrušen, a má-li wstaupit na jeho místo spolek swobodných národů, pak nemohau býti Čechy ani k tomu přidržowány, aniž může kdo míti práwo, posílati poslance do Frankfurtu, dokud newyslowil celý národ český na swém zemském sněmu, že chce přistaupiti k tomuto nowému spolku národů. Domníwá-Ii se Německo, že se připojením stane Čechům dobrodiní, pak se přece napřed ptej, zdali je přijmauti chceme, a newnucuj nám swé domnělé dobrodiní, aby se nám nezhnusilo na wšechny příští wěky. Na nejméně by nám ale, ač nemají-li jiných důwodů, měli wyhrožowat, že nás k připojení přinutí násilím. Násilí zaženeme násilím, a my nejsme bohdá w Čechách žádné baby, a přece tuším aspoň rowněž tak udatní, jako ti páni w Sasích a Prusích. Prawí, že nám dopřejí stejných práw. Děkujem pěkně pánům Frankfurtským. My od nich nepotřebujem žádných milostí, my si dowedem w Rakausku sami wzít, čeho potřebujem. Oni by míwali na swých sněmích wždy wlastní potřeby a prospěchy na zřeteli, bez ohledu na naše škody, nás tam ale bude wždy menšina, a takž budeme wždy zkracowáni. My w Rakausku jich nepotřebujeme, aniž jsme jich kdy potřebowali, ale ať oni popatří, jak dowedau být bez nás. Jaké pak se můžeme nadáti sprawedliwosti od parlamentu, který tak nestydatě ze wšech práw si posměch dělá, že weřejně uwítá s potleskem wyjádření, aby se měl ke spolku swobodných národů ostřím meče donutit swobodný konstituční národ český. Zdaž se ještě někdo tomu diwí, že panům Frankfurtským newěříme? Ba nechceme wyprawit poslance na sněm, který neuznáwá žádného práwa, žádné sprawedliwosti. Nechceme wyprawit poslance do Frankfurtu, proto že bysme si tím na sebe uwalili powinnost jim platit a tudy nowau daň. Nechceme wyprawit poslance do Frankfurtu, proto že potřebujem statných mužů doma pro swůj wlastní zemský sněm a pro rakauský říšský sněm ‒ proto že jich potřebujem, abychom přiwedli w pokoj a pořádek swé wlastní záležitosti k obražení a upewnění domácí swobody. Ačkoliw si wláda wymínila potwrzení usnešení frankfurtského parlamentu, máme přec obeslání jeho za nebezpečné, protože by se tím zawdala frankfurtskému parlamentu příležitost k osobowání, aby se později mohl odwoláwat na wšeobecně přijaté parlamentární prawidlo, že se menšina musí wždy podrobit wětšině, což by zajisté přiwedlo swár a nedorozumění. Nechceme poslati na frankfurtský parlament, proto že se wyjádřila wláda rakauská, že pranic neupustí od swé souverenity, což owšem nemožné činí připojení k k nowé německé říši. Nebo má-Ii zůstati Rakausko podle wůle našeho císaře a podle oswědčení jeho wlády co souverenní samostatný stát, ač w přátelském sausedstwí wedlé Německa, pak držíme poslání na frankfurtský parlament proti wší politické zwyklosti zrowna za směšné; wždyť nikde na celém swětě dwa swobodné sausedící státy, třeba by nepřátelstější spojení spolu měly, newyjednáwají jeden se druhým wzájemným wyprawowáním poslů na swé sněmy, alebrž jediné skrze swé wyslance ‒ a takowým spůsobem mohau přijímat též wšechny zřízení a zákony, ač jestli jich saučasné a saudobné přijmutí připowídá jim wýhody. Nechceme podporowat takowý parlament, klerý zjewně se wyjadřuje, že je odhodlán, také takowa wolení, která by od menšiny w obci, tedy také ta, která by od jednotliwců byla předsewzata, uznati za platné, to jest za wýjew wůle wětšiny, tedy celého wolitelstwa ‒ a dále též celého národu, a to jen za tau příčinau, že chce mít nějakau příčinu nebo alespoň záminku, jak se zřejmě wyznati neostýchá, aby mohli konat násilí swobodnému národu českému a aby ho mohlo nutit k připojení k nowé německé říši. My ale Wám prawíme ‒ my nucení netrpíme ‒ a ten není prawý Čech, kdo snese nucení, maje práwo na swé straně. Konečně nechceme do frankfurtského parlamentu proto wolit, že nám wláda naše ponecháwá na wůli, chceme-li podle swého nejlepšího wědomí a swědomí wolit nebo newolit, a proto že myslíme, že se nesnáší s naší láskau k wlasti, s naší láskau ke swému souverennímu konstitučnímu panowníku a k celé obci zemí rakauských, rozmnožowat wyprawením poslanců wplyw parlamentu, který beze wšeho tajení k tomu pracuje, aby zbawil naši staroslawnau českau korunu a naši monarchii samostatnosti a souverennosti, a tak je rozštěpil a rozrušil. Toto naše oswědčení, že nechceme wolit do frankfurtského parlamentu a že klademe odpor proti wšelikému připojení k Německu, kterýmž w nejmenším bylo na ujmu souverenitě české koruny a státní samostatnosti Rakauska, potwrzujeme swými podpisy. [ ruka ] Oswědčením tímto se ohradila měšťanská beseda pražská proti wolení do Frankfurtu. Podáwame je tuto s tím aumyslem, aby ho použili mohli obce w podobné případnosti. Ostatně se rozeslalo po obcích w obzwláštních wýtíscích. ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒", "id": 476}
{"text": "5. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Sněm říšský, Titulek: Sezení XII. dne 3. srpna, Autor: Havlíček, Karel\nSezení XII. dne 3. srpna. H. B. Dnešní sněmowní jednání nepodalo nám mnoho znamenitého. Hlawní předměty byly wolby, z nichž weliký počet uznán byl bez wady, pak rokowání dálší o řádu jednacím, který již brzy ukončen bude. Nemyslíme čtenářstwo swé zbytečně zdržowati podáním celého obšírného jednání o této wěci a wšech řečí pří té příležitosti mluwených. Bohužel trpí posawad náš prwní říšský sněm nedůstatky každého počátku weřejného austního jednání: weliký počet sněmowníků posawád se nabažiti nemohl do sytosti toho blaha, aby mluwili, a proto se bohužel tuze mnoho mluwí jen proto, aby se mluwilo a aby se snad nezdálo, že některý pan deputowaný němý jest. Při nejwětším počtu řečí nedá se skutečně žádná jiná příčina mysliti, proč by držány byly. Doufáme tedy, že po nějakém čase mnohem méně zbytečného slyšeti budeme, což jmenowitě platí o rozličných diwadelních affektech a kudrlinkách, kterými někteří řečníci ( a hlawně p. Borrosch ) galleriemi hýbati usilují. Čím pokojnější se zdá býti powrchnost parlamentu, tím wětší pohybliwost jewí se we weřejném žiwotě. Nedá se upříti, že, jak nyní wěci stojí, něčeho welikého a předůležilého se dočkati můžeme, až deputace z Innsbruku od JMC. se nawrátí. Odpowěď JMC. na dopis sněmu zawdá jistě příčinu k něčemu welikému, o čemž se posawad traufati nemůžeme ustanowiti, bude-li to zlé neb dobré. Bojíme se welice, aby se nějakým způsobem skrze přenáhlení dwau stran ( totiž aristokratické a přepiaté ) naší nowé swobodě nezahrála umrlčí píseň. S oprawdiwau bolestí musíme zde we Wídni pozorowati, kterak jedna zdejší strana a sice přepiatě německá nemírností a bauřliwostí swau záležitosti celého Rakauska žene na nebezpečná místa. Tito pánowé, jejichž aučelem owšem newyřknutým jest, zničiti Rakausko, aby se rozwaliny tím lépe upotřebiti mohli k wystawení welikého Německa, ustawičně a zřejmě k tomu pracují, aby se jenom okolnosti naše tím wíce pomíchaly a zapletly do uzle, který se jenom proseknauti může. A od koho, sami ani newědí! Dá-li JMC. nedůstatečnau odpowěď, musí na každý pád sněm říšský nějaký rozhodný krok učiniti; mluwí se o provisorní wládě, o regentství, a snad se bude křičeti i o republice. Co skutečně nastane, o tom nyní jen tajné moci wědí, a nikdo si netraufá raušku odhalili. Že čeští deputowaní přede wším w nejhorším postawení jsau, nahlídne každý sám: neboť wěc německá, byťby se jí poštěstily wšechny plány, není wěc naše, a my wždycky zůstaneme mezi dwěma kameny jako obilí we mlýně. Nechme wšak prozatím těchto smutných upomínek a wzpomeňme něco o dnešních interpellacích. Kudlich tázal se ministra prací, co se posud stalo k ulehčení weliké nauze po celé zemi. Ministr: Zřízen jest zvláštní auřad, jenž sestawen jest z auřednictwa ode wšech ostatních ministerií, a který pauze o to pečowati bude, aby chudý lid w celé zemi práce a wýdělku naleznul. Tento auřad wydá w krátkém čase přehlední listy, jmenovitě we Wídni, z kterých uvidíme, jak znamenitý proletariát nám wzrostl zwláště nerozumným počínáním w posledních časech. Neboť se pečowalo jen o to, aby dělníci wýdělek měli, bez ohledu na to, pracují-li skutečně, tak sice, že za kubíkowý sáh kopání země asi 80 zl. stř. se platilo, kdežto jindy 2 neb 3 zl. stř. stojí!! Tak se dělníci k zahálce wychowávali. Jiný deputowaný tázal se ministra wojny, co učinilo ministerstwo strany nařízení z Frankfurtu, aby totiž wšechna wojska z provinci k německému bundu náležejících německé kokardy nosila. Nastalo wšeobecné napnutí celé komory. Latour, ministr wojny: Rakauské wojsko zajisté dokázalo wždy swými činy před celým swětem nejwětší oddanost Německu a mnohými službami svými na bojištích zapečetilo tuto jednotu s Německem. Kdyby ale nyní hned ony kokardy uvedeny býti měly, powstati by mohlo rozdwojení we wojsku rakauském, a proto ministerstwo si tak důležitou wěc do welikého rozwážení wzíti chce. Hubicki z Haliče ministry na to pozorny učinil, že se tam daň židowská nejsurowějším způsobem wybírá, o kterých přece se domýšleti můžeme, že brzy přestanau. Ministr Kraus: že brzy ministerstvo k sněmu učiní náwrh o tom, mají-li se ještě znowu wypsati tyto daně, aneb mají-li přestati. Ostatně ale i on i ministr Dobblhof slíbili, že se co nejšetrněji we wěci té zatím jednati bude. Sierakowski z Haliče odwoláwaje se na plakát we Lwowě tištěný, táže se opět, jakým práwem tamější wojenský komandant Hammerstein spolu se podepisuje místogubernátorem, což prawidelně býti nemá. Ministr Dobblhof: že to bylo jen provisorní. ( W Praze ale také jest takowé provisorium. )", "id": 477}
{"text": "28. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [překlad dvou císařských rozhodnutí], Autor: Havlíček, Karel\n– Wiener Zeijung přináší we swém čísle od 25. list, který jako odpowěď na známau petici některých obywatelů w Čechách o podržení oktrojowané ústawy ráčil JCMst zaslati k prozat. ministru domácích záležitostí p. Alex. Bachowi: Milý ministře Bachu! S welkým potěšením shledal jsem w adresse o podržení říšské ústawy z Čech Mě podané konstituční a loyalní smýšlení četných podpisowatelů této žádosti. Wyslowil jsem opětně swůj úmysl, že nezwratně při říšské ústawě setrwám, i jest Mě útěchau, že se w této snaze důwěrau přewládající wětšiny národu podporowána widím. Nařizuji Wám, abyste to uwedl we známost těm, ježto podanau Mě adressu podepsali, a ubezpečil je o Mé zwláštní přízni a uznalosti jejich počestného smýšlení. W Schönnbruně dne 15. čerwence 1849. František Josef w. r. Kníže Schwarzenberg w. r. Poněwadž mnohým čtenářům těchto nowin je milo, míti w nich co možná auplnau sbírku důležitých listin, donášíme, poněwadž tehdá nowiny tyto byly zakázány, při této příležitosti onu listinu, kterau JMst ráčila skrze p. českého vicepresidenta Mecséryho dáti deputaci četných obcí z Boleslawska a Kauřímska o wzetí oktrojowané ústawy nazpět, o wzdálení nynějšího ministerstwa a j. Milý swobodný pane Mecséry! Udělujíc říšskau ústawu wyjewil jsem wýslowně úmysl Swůj, aby z revoluci wzniklému stawu nejistoty meze položil, Swým národům požíwání ústawní swobody ubezpečil, občanský pořádek a panowání zákonu opět zawedl. Rolníkowi bylo dobrodiní, které wyplýwá z oswobození poddanstwí a z wyproštění záwad gruntowních slušným, na poměry jeho zwláštní zřetel beraucím náhradním zákonem pojištěno. Přewládající wětšina národu uznala tento Můj úmysl, přijawši drahocenný dar ústawy wděčně a s důwěrau. Wzpomění přestálých utrpení a wážné položení říše přiwedly wšecky dobré občany k poznání, že jest swornost potřebí, a že totéž jediné z ustálených, ústawě přiměřených poměrů wzniknauti může. W odporu weřejného tohoto smýšlení snaží se osoby w Čechách, jakož můžete z připojené žádosti nahlédnauti, ještě pořád mezi wenkowským lidem nespokojenost s říšskau ústawau a nedůwěru k Mojí wládě rozšiřowati. Aby se tedy takowýmto snahám nepodařilo, dříwější nejistotu, zmatek a spojená s tím weřejná stísnění ještě jednau spůsobiti, nařizuji Wám, aby ste w české korunní zemi pewný úmysl můj oznámil, že při ústawě říšské wěrně a nezwratně setrwám, abych takto důstojnost Mé koruny, jakož i pojištěné práwa a swobody národu proti wšelikému přechwatu weškerau swau císařskau wážností chránil. Jako jest upřímnau Mojí wlády snahau, pojistiti zawedením weřejného řádu říšským občanům prawidelné a nezkrácené požíwání politických práw: takť jsau s druhé strany instituce, ústawau pojištěné, jedinau práwní půdau, na níž se politická činnost dowoluje. Moje wláda nesmí k tomu přiwoliti, aby se od této půdy uchýlilo a na cestě protiústawní základní říše zákon rušil. Nařizuji Wám, abyste proti takowýmto snahám moci wlády a wážnosti zákona použil. W Schönbrunně 5. čerwna 1849. František Josef, w. r. Kn. Schwarzenberg, w. r. F. M. L. Nejwyšší rozhodnutí toto, které se stalo za příčinau swrchu dotčené petice, uwádím tímto u wšeobecnau známost. Od c. k. zemského presidium. W Praze dne 10. čerwna 1849. Mecséry, c. k. gub. místo-president.", "id": 478}
{"text": "1. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Slovan a Čech, Autor: Havlíček, Karel\nSlowan a Čech. ( Pokračowání. ) Nejnešťastnější ze wšech Slowanských národů byl Ilirský. Nejen že skoro wždy w hrubé poddanosti wzdychal u Turků a Wlachů, že na mnoho malých nepatrných dílců rozdělen byl a jest, kteří mezi sebou žádného neměli spojení, nejen že ode wšech stran rozličné národnosti: maďarská, německá, turecká, řecká, wlaská škodný wplyw naň měli a z části jej pomaďařili, poněmčili, poturčili, pořečtili, powlaštili; ale potkalo tento národ ještě podiwnější a hroznější neštěstí w náboženstwí. Wyznáwají náboženstwí katolické, řecké, unitské, mohamedánské a protestantské! Hodná rána proti jednotě w národu za našich časů, kde se lidé ještě w stawu jsou pro náboženstwí zabijeti a z lásky křesťanské jeden druhého trhati a – jísti! Co wšak již nejnesnesitelnější jest, i ta mizerná abeceda dělí je na dwě strany, cyrilskou a latinskou, ba dříwe i glagolitika pomáhala wšemu dobrému do třetice. A k tomu ještě rozděluje cyrilika a latinka w literatuře a w žiwotě národ mluwící jedním nářečím, neboť mezi srbštinou a ilirštinou ( jakou w Záhřebě a w Dalmatsku píší ) dokonce žádného není rozdílu, wyjímaje nepatrné provincialismy! Za našich časů, kde se wšechno sbližuje, sestředuje, spojuje, k politowání jest owšem takowá malicherná rozdělenost k wůli abecedě, a pokawad se nějakým způsobem neodstraní, nebude národ ilirský we swětě zaujímati takowou důležitost, jakou by dle položení, počtu a jarosti swé míti mohl. Slowanstwo a Slowanská wzájemnost učinily w tom ohledu Ilirům nejdůležitější pomoc; skrze ní naučili se jížní Slowané powažowati za jeden národ; Srbowé, Bosňáci, Hercegowci, Černohorci, Dalmatinci, Chorwaté, Hraničáři, Štyrští i Krajinští Slowenci otewřeli oči a nahlídli, že si podobnější jsou, než posud myslili; pochopili že w ničemnosti zahynou a w boji s welikými silnými národnostmi utonou, pakli ještě déle pěstowati budou množstwí malých literaturek, každou s jiným, podiwným a nemotorným prawopisem. I podařilo se w Záhřebě, kde wlastně nejwíce národnímu žiwlu místo přízniwé bylo, utwořiti střediště jižního Slowanstwa neřecké wíry; wzdělaný již dosti jazyk starých Dubrownických spisowatelů a náš český prawopis přijati jsou co blahoslawené spojidlo weškerého dolního Slowanstwa. Proti jménu Ilir wedla se sice ještě oposice, a wšak nenahlížíme, proč by se přijmouti nemohlo; na jménu zajisté málo záleží, jaké jest, ale nějaké společné jméno míti newyhnutelně zapotřebi k udržení pewného swazku a jednoty. A proto myslíme že by tu wšechny učené důkazy a domněnky přestati, a jenom blaho celku, budoucí welikost národu před očima býti měla, která, ač se to třeba nezdá, přece welmi od jména společného záwisí. Každému národu přejeme, aby se co možna k nejwětšímu štěstí dopracowal, a jižním Slowanům kromě toho zwlášť ještě máme příčiny wšechno dobré přáti a jim dle možností pomáhati, 72 proto že mezi námi a nimi weliká analogie jest, kterou každý, kdo wěci rozumí, sám nahlížeti musí. Ceši a Iliři mohou býti pobratimci, oni mohou ukázati swětu řídký, ba neznámý posud příklad přátelstwí dwou národů. Wšechny příčiny toho a důwody nedají se zde tak pojednou uwésti: budeme wšak ještě častěji budoucně o tak důležité wěci mluwiti, která pro oba národy welmi důležitá a užitečná jest a teprw bude. Oprawdiwé tři nářečí jazyka ilirského spojily se již w jednu literaturu a spojení toto wždy upewňowati a šířiti se bude. Tím wíce wšak litowati musíme, že když se tato těžší wěc podařila, přece k wůli pouhé liteře, k wůli pouhé nekřesťanské náboženské zášti celý národ, celá síla jeho na dwé rozpoltěna býti má; neboť řeč, jakou w Záhřebě a w Dalmatsku píší, úplně jest takowá, jako se w Srbsku mluwí! A není naděje, aby kdy toto rozdwojení tak statečného národu přestalo, leč že by se w Srbsku latinská litera přijala we swětských spisech a jenom pro náboženské cyrilica podržela. Tim by ( o kýž by se to někdy podařilo bystrým hlawám proraziti! ) nejen Srbowé sami welice získali přiwtělením-se k ostatním oswícenějším literaturám Ewropejským, tím by se emancipowali od záhubného pro samostatnost swou wplywu ruštiny, který až posud tak weliký jest, že snad ku př. nowinám Bělohradským Rusowé lépe rozuměti mohou, než sami Srbowé; tím by se teprw jak naleží zwedla literatura ilirská, když by celý národ každý spis čísti mohl; a kdož wypočte wšechny jiné blahodějné následky přijatí latinského písma! Wíme dobře, že se tomu kněžstwo srbské protiwí, ale práwě tím by získalo náboženstwí, kdyby se cyrilicy jenom jakožto swatého ctihodného písma w náboženských spisech užíwalo! – Latinští Ilirowé nemohou žádným způsobem cyrilicu přijmouti, máli se tu tedy něco pro spojení celého národu stát, záwisí wěc jenom od Srbů. I zde doložiti musíme, aby, když se celé Slowanstwo w jeden národ, w jednu literaturu spojiti nedá, aspoň to, co se státi může, zanedbáno nebylo – spojení ilirské literatury a ilirského národu, aby i zde ustoupila marnost jednotliwých prospěchu wšeobecnému. Bulharowé posawad ještě osamělí stojí, a určiti se nedá, budouli sami pro sebe, neboli se z nich stanou Rusowé, či Ilirowé. Rusowé se o ně sice dost opatrně starají, jako o tom sám osobní zkušenost mám: doufám wšak pewně, že se přece z wnuknutí anjelů strážců konečně k Srbům přidají, z čeho jediné by pro ně prawé blaho wykwésti mohlo. – Jazyk ilirský wyniká nad jiné slowanské bohatostí kořenů a blahozwučnosti swou, to jakož i mnohé krásné staroslowanské zwyky, které se w jihu zachowaly, a ráznost, zmužilost, prawá swobodomyslnost ( nejen šlechtická, jako w Polsku ) mohou se wšichni ostatní Slowané od Ilirů přiučiti. Zwlaště náší české poesii, která až posud mnoho blahozwučnosti newyplodila, nemohlo by důkladné studium jazyka národní poesie ilirské na ujmu býti; jakož by oběma nám, Čechům i Ilirům, dobře bylo, wzájemně wlastnosti swé trochu si wyměniti: my od nich statečnost, poctiwost, nezkaženost národní, a oni od nás zas trochu industrie, a toho Ernst‘u w žiwotě, kterému sme se drobet již od Němců naučili, pro kterýž ale posud ještě ani my, ani žádný jiný jazyk slowanský slowička nemá. Upříti se nemůže, že Ilirowé ze wšech ostatních Slowanů nejdále w umění, wědách a wůbec we wzdělání pozadu zůstali: a tu práwě mohou použíti příležitosti a od ostatních Slowanů, což jim welmi snadno, i z literatury, i z praktického žiwota, i z jazyků ( totiž nowější slowa kultury, která posud jazyk jejich nemá ), co možná nejwíce kořistiti. Jedna wěc přislibuje zwláště národu Ilirskému časem swým welikost a znamenitost w řadě národů Ewropejských: myslím rozmanitost částek, z kterých sestáwá a wplywů, pod kterými stojí. Ještě wždy se pozorowati mohlo, že se we swětě rozmanitost, pakli w jeden celek souměrně spojena byla, neminula s welikými následky, a dobré položení a rozličné nestejné sousedstwo jižního Slowanstwa ručí nám za budoucí znamenitost literatury i žiwota tohoto národu. Pozorna zde činím čtenáře na to, že w Ilirech celé ostatní Slowanstwo w malém jako representowáno jest: Slowenci Korutánští a Štýrští jsou jako ilirští Čechowé, poněmčilí, s přísadou protestanstwí, nejwycwičenější w řemeslech; Chorwáti jsou ilirští Poláci, buřiči na sněmích, horliwí katolíci, šlechta wšechno a sedlák nic; Srbowé jsou ilirští rští Rusowé, kupci, řecké wíry s cyrilicou; Bosna je hluchá chá, nečinná, w otroctwí kleslá ilirská Bělorus; a Černohorci jsou ilirští Kozáci. Oprawdu jsou tyto analogie ( ačkoli omnis similitudo claudicat ) welmi nápadné již jen proto, že také zrowna w tom pořádku za sebou tyto země leží. ( Pokračowání. )", "id": 479}
{"text": "5. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Z Vídně], Titulek: [Zpráva o stavu], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] H. B. Z Wídně 3. října. Z Uher nemáme zde dnes žádných určitých wědomostí. Prodáwají se zároweň zpráwy tištěné, že Horwaté wyhráli a že poraženi jsau. Tolik ale se zdá welice prawdě podobno, že lewé křídlo Jelačićowo malau porážku utrpělo, při které příležitosti ale centrum a prawé křídlo Jelačićowo maďarské wojsko obešlo a notně porazilo. Píše se, že se Maďarowé w Pešti brániti hodlají. Poslání Lambergowo do Uher bylo ostatně na ujmu Slowanů, a přepiat strana maďarská, která jej zabila, pomohla tím Slowanům, ne sobě. Mluwí se zde o tom, žeby arcikníže Štěpán opět do Čech přijíti měl, proti čemu bychom se museli ostře opříti, kdyby již pro nic, aspoň proto, že nedůstojno jest, aby ten, který se za palatina uherského nehodí, dost dobrý býti měl na místokrálowstwí české. Že ostatně princ Štěpán wždy byl chladný, ba nepřízniwý Slowanům, známo jest.", "id": 480}
{"text": "5. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Co jest Obec?, Autor: Havlíček, Karel\nCo jest Obec? Kdyby tak člowěk jen po naší milé wlasti cestowal a wšeliká místa a místečka nawštíwil, a pak odpowědíti měl na tuto otázku, musel by asi říci: „ Obec jest místo plotem ohražené, nad každými dweřmi jest numero, w jednom domě bydlí rychtář, w jednom servus, w jednom slauha a w prostředku je lauže. “ Nic wíc? – Nic. – A proč tedy jsau ty domy a chalupy pohromadě? – Newím wěru, leda snad proto, aby, když jedna chytne, i ostatní lehce shořeti mohly. – To by byl owšem malý prospěch obce, ale jinak není. Lidé jsau pohromadě, bydlí jeden wedle druhého, w jedné obci, w jedné společnosti, ale nepomyslí a newědí proč a nač. Nezpácháme křiwdu, řeknemeli že snad z tisíce jednomu z našich krajanů nenapadlo, proč tak asi wedle sebe we společnosti, w obci žijeme, proč nesedí každý člowěk a každá rodina sama o samotě od ostatních wzdálena a oddělena. Wěru bychom museli pochybowati o důstojnosti lidské, kdybychom náležitě a přísně wšechno wypočítáwati a powažowati chtěli, co člowěk buď dělá neb s sebau dělati nechá, newěda proč a zač. Pauhé pohromadě bytí, wedle sebe bytí beze wšelikého wědomí, bez wzájemnosti není ještě obec a nejlepší příklad takowé společnosti widíme při stádě, které hnáno jsauc kamkoli od pastýře swého, ačkoli oprawdu we společnosti žíje, přece žádných wýhod z toho neužíwá, ba naopak ještě škodu trpí, jelikož jedno druhému jen pastwy užírá a překáží. Nemůže se tedy stádo nazwati obcí, proto že jeden úd druhému nepomáhá, proto že nemají společného účele swého. Tak též by se obcí nazýwati neměla wesnice neb městečko, kde lidé pauze wedle sebe bydlí, toliko sobě překážejíce a škodíce, aneb aspoň žádného šlechetného wyššího společného účele nemajíce. Proto jest obec, jest společnost, aby co jednotliwý sám dowésti nemůže, spojené síly dokázaly: pásti se ale může každé zwíře samo, k tomu nepotřebí stáda. Stádo jest jenom pro pohodlí pro zisk pastýře, ale obec má býti pro pohodlí, pro zisk wšech. Dobré příklady obce widíme jen při tworech, které nerozumnými jmenujeme, bezpochyby proto, že my jim sami nerozumíme: při mrawencích a wčelách. Tu nejlépe poznati můžeme užitek prawé obce, prawé společnosti, když widíme, jak weliká díla prowedau tak maličcí tworowé společně. Ba ještě wíce tworowé tito by bez obecného společenského zřízení ani obstáti nemohli, tak welice již do jejich přirozenosti wložen jest pud obecenský, společenský. W tom ohledu tedy i samého člowěka přewyšují, který často dokonce osamotněle žije, neznaje ani dobrodiní společenských swazků. A kde i člowěk oprawdu ze jména w obci žije, jak častokráte jej widíme zanedbáwati buď úmyslně neb znátečnosti wšeliké powinnosti a wýhody občanské, jak často ještě ostatním spoluobčanům swým na zkázu a na překážku býwá? ( Pokračowání. )", "id": 481}
{"text": "15. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Láska a hřích., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. „ Láska a hřich “ powídka; „ Fraška w Nowele a Nowela we Frašce “, weselý obraz se smutnými nástiny, od Jaroslawa Křičenského, w Praze 1846. Tiskem K. Vetterla. Cena 24 kr. stř. Je to prwní o sobě wyšlý plod literární mladého spisowatele, jehož práce w Časopisech našich zalíbení došly. Wydání je dosti ouhledné. Korrektorowi by se ale měly oči protřít.", "id": 482}
{"text": "9. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk dopisu], Autor: Havlíček, Karel\n– Z Kroměříže píše nám také jeden s našich poslanců dne 5. ledna. Naši poslancowé jsau naskrz welmi rozhořčeni strany wčerejšího wyjádření ministerstwa. Wčera se již o tom w klubbu slow. debattowalo. Pinkas ponawrhnul, aby se ministerstwu notné Misstrauensvotum zadalo, při čemž to také pezpochyby zůstane. Hawelka žádal, aby se spolu také na císaře adressa poslala a se žádalo, aby ministerstwo odstaupilo. Wěžnický chtěl, aby se ten prwní §. wynechal, aby se ale Prawice s Lewicí spojila a ty ostatní § §. základních práw jedním rázem přijala. Dnes wečer se o tom dále rokowati bude. Kudlich složil swůj mandát a odjel již do Němec, to jest jisté; to samé se powídá o Goldmarkowi. – Dne 6. wečer. Lewice spojila se s Prawicí w opposicí proti ministerstwu, celá podepsala se na náwrhu nutnosti od Pinkasa psaném. Strobach jakožto aučastník w opposicí odstaupí se stolice presidentowy k aučelu debattě opposiční, a Dobblhof powede rokowání.", "id": 483}
{"text": "1. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník, Titulek: Pan Kosowski, Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. Pan Kosowski. Slawný tento violončelista polský, mezi jehož hlawní zásluhy náleží také neřídká při umělci wlastnost, že se čistě národního ducha slowanského přidržuje, a srdečné zwuky národu swého uměním swým wyluzuje: nawštíwil, jak již známo, naší Prahu, a bude w Sobotu 3. Ledna dáwati koncert. Jest to prwní umělec, který k nám přichází, co k Čechům pobratřencům swým, ostatní i sami krajané naši nás až posud tak řka ignorowali. Kosowski učinil i ohlášení swá w jazyku českém, a co hlawní wěc, že Praha ponejprw příležitost míti bude slyšeti umčlce oprawdu Slowanského. Přeswědčeni jsme, že každého, zwlášt polské národní zwuky jeho violončela okouzlí. Nadějeme se také, že obecenstwo naše hojnou náwštěwou nahradí onu pozornost Kosowského k národnosti naší. — Ostatni wšecko oznámí nám listy na rozích.", "id": 484}
{"text": "4. listopad 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: – Ze Záhřebu., Autor: Havlíček, Karel\n– Ze Záhřebu. Německé Záhřebské nowiny píší o powýšení národního jazyka do wšech auřadů skrze sněm zemský: „ Třiadwacátý den měsíce Října t. r., předůležitý to den památní w dějinách chorwátských a na wěky přeradostný budaucím pokolením, byl zde, w hlawním městě králowstwí Chorwátského, jako prawá národní slawnost oslawen. Nadšení bywši w sále zemského sněmu o polednách rozníceno rychle se rozšířilo celým městem a zářilo z obličejů wšech wlastenců. Nowý swíží žiwot prochwíwal srdce wšech, komukoliw není lhostejná čest a zwelebení wlastního národu, a kdokoliw tuší weliké následky, jaké míti bude powznešení řeči národní k důstojnosti, jí příslušící, pro příští doby naší nowě se prozbuzující wlasti. Žalost těch, kteří jsauce odchowanci starého zwyku a předsudku, se zasmušilými zraky poslauchali umíráček, wěkem sešlé latině i w tomto posledním autočišťi jejím odzwáněný, brzy byla zapuzena powšechným jásáním a weselostí, jež rozedmulo skutečné toto znowu zrození našeho národního genia a které wšem bezděčně wdechnuto bylo, kteří jen poněkud pečují o blaho swé wlasti a swého národu. – Aby oslawlli slawný tento den, kdy zástupcowé země naší weřejně prohlásili zwelebení naší řeči národní, prowozowali wečír naši wůbec ctěni a umělí wlastenci a wlastenky prwní ilirskau národní zpěwohru „ Ljubav i zloba. \" Diwadlo slawně oswětlené bylo na wšech místech přeplněno plesajícími lidmi, shromážděnými w chrámě Thálie sauhlasným pocitem nowě zbuzené národní hrdosti a společné radosti. – I wlastenecká mládež hleděla překypující city swé přiměřené wyjewiti a táhla městem po zpěwohře předlauhým průwodem s pochodněmi a s hudbau, s níž se střídaly nejoblibenější národní písně z kolika set ust znějící. Dobře spořádaný a welebný tento průwod táhl nejprwé k sídlu J. Exc. nejdůstojnějšího Pána biskupa a banowa náměstka Jiřího Haulíka, kde daleko se rozléhající „ Živio! \" prowoláwáno a národní hymna hrána byla; odtud šel průwod hlawními ulicemi do hořejšího města s hudbau a zpěwem, stále se střídajícími, a před každým obydlím deputowaných, národnímu jazyku a záležitostem přejících ozýwalo se bauřné „ Živio! \" Toto prowoláwání zwláště se rozmáhalo u obydlí J. Exc. barona Ludwíka Bedekowiće, wyslauž. dworního místokancléře; když oslawený tento muž, který tak w brzce si získal srdce nejen wlastenecké mládeže, nýbrž i weškerých wlastenců, s okna průwod byl 364 pozdrawil, promluwil k J. Exc. mladý Ilir we jménu weškerého mladictwa krátkau řečí, wyjádřuje mu wděčnost a úctu mladictwa za jeho wřelé hájení našich politických a národních snah, jaké byl J. Exc. na přítomném sněmu tak statečné ukázal, zacež J. Exc. upřímnými a srdečními slowy w ilirském jazyku poděkowal. Průwod hlučná prowoláwaje \" Živio! \" ale w pořádku nejpřísnějším se pak wrátil do Národního domu. – Tak se skončil den, s našimi nejswětějšími národními snahami nejúžeji spojený, jehož welice wýznamné oslawení wšem, kteří jej slawili, zwláště wsak mladictwu, zástupcům nowého, jarého národního žiwotu, – hluboce a nezhubitelné w paměti setrwá. \"", "id": 485}
{"text": "25 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Titulní strana], Titulek: [Upozornění], Autor: Havlíček, Karel\n– Poněwadž podle nowého zákonu associačního nowý wýbor SI. Lípy do oprawdiwé činnosti wstaupiti nesmí až 28. dubna, wede nyní spráwu nowin SIow. Lípy komisse od předešlého wýboru k tomu ustanowená, majíc auplné plnomocenstwí. Tato ustanowila, aby přestaly wycházet nowiny SIow. Lípy w dosawadním swém spůsobu, totiž co denní a weliké nowiny, a uzawřela, aby od nynějška wycházel na autraty a we jménu slowanské literatury jiný časopis politický, jakého posud w naší literatuře nemáme, a jaký spůsob časopisů, zwláště w Anglicku weliké obliby nachází a silně prospíwá. Jest to přehlední časopis ( revue ), jenž newycházeje každodenně liší se od jiných nowin tím, že podáwá jenom články důležitější, mající do sebe cenu wnitřní, a ne pauze časowau, které se i později mohau s prospěchem čítati. Denní události podáwá takowá revue též, awšak we formě již zážiwnější, totiž uspořádané a w přehledě snadnějším. Revue, kterau bude wydáwat SIow. Lípa, bude wycházet týdně, a bude tedy kromě důležitých wšeobecně zajímawých článků podáwat pokaždé krátký přehled událostí politických za minulý týden, a kromě toho i přehled wšeho důležitého, wůbec co se za tento týden w celém swětě přihodilo. Cena posud owšem není určena, bude wšak jistě welmi mírná mezi 2 – 4 zl. stř. celoročně, tak že na čtwrtletí malá část wypadne. Časopis bude wycházet w takowé formě ( osmerce ), aby se pak ku konci roku dobře dal w auhlednau knihu swázati, která pak bude jako roční politická encyklopedie. Pohnútky k tomuto kroku byly, že wydáwání takowého časopisu s menším nákladem spojeno jest, a že tedy spolek sil swých peněžitých k jiným rowněž důležitým potřebám bude moci obraceti. Neboť weliké každodenní nowiny newyhnutelně asi 2000 odbíratelů potřebují, aby se udržely, jinak zapotřebí jest nedůstatek z wlastního nákladu doložiti, což může býti roční wýloha až 4 – 6000 zl. stř. Zkušenost ale ukazuje, že naše literatura posud ještě nemá 4000 odbíratelů na weliké politické nowiny, ačkoli snad za nějaký čas se počet našeho čtenářstwa rozšíří na ten stupeň aneb i mnohem wíce, jak toho máme příklady u jiných w politickém wzdělání dospělejších národů. Awšak i wydáwání takowého přehledního časopisu spojeno jest při nynějších okolnostech s patrným peněžitým nákladem, jmenowitě zapotřebí jest 3000 zl. stř. na kauci. Patrno jest, že nynější naše wláda proto určila tak weliké kauce a spolu jim přiměřené weliké tresty, aby tak zastrašila stranu opposiční; neboť jest jisto, že každému není lehko, tak weliké sumy pro swé přeswědčení oželeti, a že tedy mnohý, kdo chwáliti nechce bojí se haněti a raději mlčí. Z druhé strany ale jest rowněž tak jisto, že tyto nesnáze znamenitě se zmenší, když mnozí stejně smýšlející se spojí a menšími peněžitými částkami na kaucí se složí, tak že jim jest snadno, byťby se i nejhorší, totiž propadnutí weliké části kauce, přihodilo, nepatrný swůj příspěwek oželeti. Proto wyzwala komisse SI. Lípy wlastence z naší strany, aby dle možnosti nějakými částkami k složení této kauce přispíwali, a my též opakujeme tuto žádost we jménu dobré wěci, očekáwajíce, že wšichni mohowitější liberální wlastenci něčím k tomuto aučelu pomohau. Menší částka než 10 zl. stř. powažuje se za dar, 10 zl. a wíce ale za půjčku, owšem ale jen za půjčku z horliwosti pro dobro obecní, která se, když by k tomuto aučelu ( ke kauci ) již potřebná býti neměla, buď pánu půjčujícímu nawrátí aneb k nějakému jinému wlasteneckému aučelu obrátiti může. Doufáme, že se tato potřebná suma brzy sejde ( do 4. máje musí se kauce složiti ), a jsme přeswědčení není jisté, zda ” přesvědčeni ”, nebo ” přesvědčení ”, že příspěwku swého nikdo litowati nebude, poněwadž časopis takowý ( o jehožto řádný směr a dobré wedení se wýbor postará ) bude mnoho dobrého působiti. symbol ruky Peníze zasílají se SIow. Lípě Pražské k rukaum p. pokladníka.", "id": 486}
{"text": "5. prosinec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník, Titulek: Diwadlo Pražské, Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. Diwadlo Pražské. Obecenstwu českému podáwá se nyní pohautka za pochautkau, nowinka jedna za druhau, dnes bude se we prospěch našeho wytečného, oblíbeného herce pana Kašky ponejprw prowozowati: Poswícení w Krkonošských horách, čili: Poslední prázdniny. Weselohra we 3. dějstwí od W. Klicpery. Wíme již napřed, že bude dům přeplněn, a jinák by se ani neslušelo. Pan Kaška dělá po celý rok nám zábawu: učiňme my ji jemu aspoň jednau za rok. H. B. Smíchowská beseda dne 28. Listopadu. Jest to wěru úkaz neobyčejný ale milý, jak naše předměstí Pražská „ Smichow a Karlín \" wzmáhajíce se o záwod horlí we wšem, co se wznešenějších úloh našeho žiwota dotýká. Tato beseda uspořádána jsauc ku prospěchu knihowny tamější ( čistý wýnos byl 26 zl. 30 kr. we stř. ) podala nám toho zase krásný důkaz, tím wítanější nám, že jsme se jím jaksi pochlubiti mohli milomu hostu swému, p. Ohéralowi z Brna, jenž w záležitostech budaucího časopisu „ Týdenníka \" práwě do Prahy zawítal, a srdečně se těšil z tohoto důkazu, jak se smýšlení národní wšech tříd obecenstwa našeho ujímá, w jaké swornosti rozliční stawowé tuto w jediném nám nyní potřebném se shodují – zkrátka jak Čechowé počínají být zase prawými Čechy. Podnikatelé byli wlastně členowé společnosti čtenářské, ale mezi hostmi byla celá Praha i s Karlínem dobře zastaupena, mnozí audowé besedy měšťanské, weliká část literatorů a hojnost mládeže Pražské naplnili hromě Smíchowských prostoru welikého sálu w Eggenbergu, k této příležitosti národním způsobem ozdobeného. Ohéralowi a w jeho osobě bratřím Morawským wolala se hlučná „ Sláwa \" od celé společnosti doprowázena jsauc hřmotnau slawnostní hudbau. — Ostatně střídaly se deklamace dobře wolené i přednášené, s hudbau a zpěwem, k jehožto ožiwení hlawně přispíwali co hosté pp. Strakatý a Meyer, a p. Jakub Derdelinx odewzdal we jménu pořádku sklenářského našemu Karlu Strakatému ctí a darem pěkný skleněný pokal s obrazem Karla IV. za utěšené chwíle a za mnohé nadšení, které již tento náš wlastenský zpěwec hlasem swým mužným we společnostech našich způsobil. Nikdo neopustil besedu bez srdečného poděkowání pp. pořadatelům za tuto srdečnau prawo-českau zábawu. Kýž by duch takowý po celé wlasti se šiřil! H. B.", "id": 487}
{"text": "28 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [Otisk dopisu], Autor: Havlíček, Karel\n– Z Morawy píše se takto k redaktoru těchto nowin: Waše zastáwání před saudem porotním zde welké aučastenstwí zbudilo. Z porotního wyřknutí nemluwil jen duch národu českého, nýbrž i národu morawského, ba i snad celé rakauské říše, a tomu se wláda se swým příwěskem chce na odpor stawěti? – Kýž by již jednau oči otewřela a nahlídla, že to co dělá, se dlauho držeti nemůže! We zdejším okolí na daleko panuje mezi sprostým lidem ta směšná powěst, že Košut jest syn milowaného císaře Josefa, a že ustanowen jest, lid od poroby, we kterau jej wrchnosti uwedly, oswoboditi, protož přijímá lid wše, co se děje, lhostejně. – –", "id": 488}
{"text": "21. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: Slovan a Čech., Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Slowan a Čech. Odpowěď panu Jakubu Malému. ( Dokončení. ) O swých chybách gramatických a jiných tak dobře wím jako kdo jiný: přeswědčen jsem, že ještě dost dlauho trwati bude, než si sloh zcela čistý nawyknu obzwlášť při žurnalistské čerstwosti, kde se wěci tak dlauho rozwažowat a přehlížet nemohau. Wůbec jsau čeští spisowatelé z ohledu čistého jazyku nejwíce podobni oněm římským augurům, a jeden druhému smáti se musí, když se potkají. Odkud se ale já mám něčemu lepšímu naučit, když sám p. Malý tak špatnau gramatiku wydal, a když on sám, který tolik let již spisowatelstwí prowozuje, ještě hůř než já chybuje proti řeči. Neb chyby mé dějí se z čerstwosti, on ale po dobrém rozwážení mně swým sic za chyby pokládá co dobré jest. A jelikož on, pan Jakub Malý „ w dušewním smyslu “ redaktorem Kwětů jest, radím i jemu kolegiálně, aby w tom ohledu před swými wraty metl, abych se já z Kwětů aspoň dobré češtině tedy něčemu přec naučiti mohl. Totéž platí o dobrém naučení o důstojnosti časopisů, o jejich wážnosti, swatosti ( palladium ) atd, které mi p. Jakub Malý dáwá. Ať si jen milostiwě připomene, jak se co redaktor Kwětů ( w dušewním smyslu ) chowal, když wyšla Tomkowa kritika na jeho Sprawedliwau kroniku, jak sám pod jiným jmenem sebe zastáwal, a ještě celau kritiku potutelně za žert přátelský wyhlásil, dobře wěda že tomu přec někdo uwěří, jak se i stalo, ať si připomene tu krásnau deklamowánku od Trnobranského w letošních Kwětech, a některé bujné wýrůstky „ rytířského wtipu “ proti mně w čísl. 36., pak páně Chocholauškowu nowelu „ kdo s koho ten toho “ atd. atd. atd., a pak ať si wzpomene na důležitost časopisů, tohoto palladium atd. Důležitost časopisů znám já také, a proto jsem časem Kwěty k činnosti popichowal, abych ale proti některému z Wašnost pánů celau nowelu složil, nezdál se mi nikdo tak důležitý. Absurda a chyby, do kterých w polemice swé proti mně upadl, jsau owšem jenom následkem rozhorčenosti jeho, jakožto redaktora ( w dušewním smyslu ) Kwětů proti mně za rozličné, proti Kwětům a jejich krátkým odpowěděm atd. w Nowinách a we Wčele wystřelené šipky. Nepsalť p. Jakub Malý proti „ Slowanu a Čechu “ nýbrž jen proti H. Borowskému.", "id": 489}
{"text": "6. listopad 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Jobova žena, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nJobowa žena. Waša čet: „ Bůh Jobowi co wzal, To mu pozděj dwojnásobně dal. “ Dobře, prawí, že též ženu neztratil, Že mu Bůh dwě místo jedné newrátil. Logau.", "id": 490}
{"text": "8. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [překlad výňatku z německého článku o česko-německých vztazích], Autor: Havlíček, Karel\n– Nowiny Kurandowy Ostdeutsche Post, které Čechům nejsau hrubě přízniwy, nechají si z Prahy psát mezi jiným takto: „ Němci w Čechách mají podle nawržené ústawy zůstat spojení s Čechy, aspoň mají míti společný sněm. Dokládá se při tom, že kraje budau podle národnosti rozděleny, ale w Čechách jenom pro sewerní Němce zwláštní kraje utwořeny. – O Praze a jejich žiwlech německých nečiní se ani zmínky. – Nech se nikdo nediwí, že se w Čechách nemyslí na ausečné rozdělení národností w té míře, w jaké se to děje w tak zwané srbské části Uher, neboť w Čechách nejde nepřátelstwí obau kmenů na smrt, aniž jsau zde upomínky w krwi a w ukrutnosti smáčené. – Kdo zná společenské spojení w Čechách, přizná, že mají Čechowé wíce pohnútek a příčin, učiti se německy nežli Němci česky. Nicméně nenalezáme obtížností pro Němce přiučiti se jazyku českému, zwláště kdyby se to hned z mládí stáwalo; a jenom w známosti obau jazyků zemských, aspoň ze strany auředníků, duchowních, učitelů, saudců a porotců, je klíč k zamezení mnohých welkých nesnází a k uskutečnění rownopráwnosti w takowém smyslu, jak si přeje každý prawý člowěk. – Zdejší německý spolek nemůže býti podnes powažowán za wýraz zdejších Němců. “", "id": 491}
{"text": "20. květen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky, Titulek: [Tři vtpiné příhody], Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. * – * W Hullu w Angličanech oddáwal kněz mladé zasnaubence. Při swatební řeči usnula newěsta a ženich se tím tak rozzlobil, že hned z kostela odešel a – ze sňatku nebylo nic. * – * Nedáwno přišel w Pešti čistě ošacený člowěk do jistého domu táže se, nejsauli tam také obtížní obywatelé, kteří nájmu neplatí a obyčejně šwáby se zowau, a nabízel se, že je za malý plat wyhubí. Paní jeho náwrh přijala a druhého dne přišel se swau wodičkau, která tak oškliwau wuni rozšířila, že paní hbitě kuchyň opustila a do pokoje odešla zawřewši při tom pewně dweře, aby wůně ta dále se nedostala. Když se za chwíli šla podíwat, zdali se pokus podařil, uzřela, že se zdařil pokus docela jiného spůsobu: wůně tam byla a za to scházely lžice stříbrné, nože a podobné wěci. * – * W Londýnské kawárně seděl německý kupec u krbu, a blízko jeho přišediwělý Angličan, kauře cigáru a čta Times. Popel z cigáry upadl Angličanu na westu; dobrosrdečný Němec wida to, prawil mu: „ Pane, popel z cigáry Wám padá na westu! “ Žádná odpowěď. Popel upadl na náprsník a opět prawil Němec: „ Pane, popel Wám padá na náprsník a pošpiní Wám jej! “ Zamračeně pohlédl naň Angličan ani nepromluwě. Od cigáry chytal již šátek Angličanůw, a Němec nemoha se udržet zwolal: „ Pane! Wáš šátek dautná! “ Zdlauha powstal Angličan a prawil mrzutě: „ Pane, newím, proč se o mne tak staráte. Wáš swrchník hoří již čtwrt hodiny od kamen, a já jsem se kozla o wás staral. Dejte i wy mi swatý pokoj! “", "id": 492}
{"text": "4. červen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Ukradená kráva]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. - Kdesi byla Zahradníkowi ukradena kráwa a nawzdor pilnému pátrání nebylo možná wyslíditi zloděje. Druhý den přiběhla kráwa do wesnice k swé stáji a měla na krku opasek se 40 tolary; dárce jich ale se má podnes přihlásiti. - W jednom americkém diwadle předstawowal se po páté nowý kus, w kterém hlawa welikého zbojníka odpraweného se ukazuje, při čemž jak se rozumí, majitel hlawy pod stolem seděl. W rozhodném okamžíku wrhl kdosi hezké množstwí silného tabáku šňupawého na jewiště, tak že se po něm po celém rozprášil. Nebohý odprawený začal kýchat a opona musela u wšeobecném smíchu spadnaut. - W Pešti bylo na rozích oznámeno welikými literami, že Liszt bude tam dáwat koncert dne 31. Dubna. Ten musí míti práce, že k wůli němu nowý den nebe seslalo!", "id": 493}
{"text": "7. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: Ve věcech slovanského sněmu v Praze, Autor: Havlíček, Karel\nWe wěcech slowanského sněmu w Praze. Podepisujíce prowolání k slowanským bratřím našim w říši rakauské, aby dne 31. máje t. r. shromáždili se w Praze ku poradě o společných záležitostech našich, i majíce přitom také zření k powinnostem, ježto máme k neslowanským našim krajanům, widíme se tím býti pohnuti, o úmyslech a zásadách, ježto nás k tomu wedly, zřetelně i neukrytě tímto se pronésti: 1 ) Prohlašujeme se zjewně a swatoswatě, že jsme pewně i nepodwratně odhodláni, k dědičnému našemu podle zásad konstitučních nad námi panujícímu domu Habšpursko-Lotharinskému zdržeti bez porušení starau wěrnost i hájiti zachowání celosti a samostatnosti císarské říše rakauské wšemi nám možnými prostředky. A protož wšecka od lidí zlomyslných snad na nás uwalowaná podezření nějakého separatismu, panslawismu, rusismu, a jakkoli ta hesla jinak ještě znějí, již napřed od sebe odwracujeme tam, odkudž přicházejí, totiž do říše lží a utrhačstwí. 2 ) Prohlašujeme se taktéž swatoswatě, že nikdy nebyl úmysl náš ani kdy bude, abychom některé neslowanské národnosti ubližowali aneb ji potlačowali; ale snažení naše odjakžiwa směřowalo jediné k tomu, aby se zásadě auplného stejného práwa wšech národností w říši rakauské zjednalo náležité uznání i praktická platnost. 3 ) Konečně prohlašujeme se, že jsme odhodláni práw, ježto nám podle této nyní wyslowené zásady w žiwotě národním i státním náležejí, w auplném jich obsahu pohledáwati, je sobě zachowati i před každým autokem, přijď odkud přijď, hájiti, a že proto shromáždění slowanské, ježto zamýšlíme, nemá w sobě žádné jiné příčiny, nežli žádost, abychom přátelským srozuměním-se rozdělených od sebe kmenů dosáhli tohoto nám swatého cíle spolu nejjistějším i nejpokojnějším způsobem. Poněwadž tedy národní samostatnost i sjednocení naše spolu záleží na dalším zachowání celosti a samostatnosti císařské říše rakauské, protož jest patrné, že celé toto naše podniknutí we swé podstatě jest powahy zachowání a že w něm není žádné příčiny, pročby sprawedliwí a swobodomyslní naši spoluobčané kmene neslowanského mohli se i dosti málo nepokojiti. W Praze dne 5. máje 1848. Josef Matiáš hrabě z Thunu. – Jan rytíř z Neuberku. – Wojtěch hrabě Deym. – Hanuš hrabě Kolowrat-Krakowský. – Karel Maria swob. pán Villani. – Bedřich hrabě Rummerskirch. – Wáclaw Hanka. – Robert swob. pán Hildprandt. – J. Erazim Wocel. – J. Franta Šumawský. – Mat. Fr. Klácel. – Wáclaw Štulc. – Wáclaw Staněk. – Karel Jaromír Erben. – Frant. Palacký. – W.W. Tomek. – Wáclaw Nebeský. – Med. dr. Fanta. – Dr. Fr. Ladislaw Rieger. – Karel Wladislaw Zap. K pozwání na slowanský sjezd do Prahy w předwčerejším čísle obsaženém dodáwáme ještě podpisy: Stefan Aranitski. – Dr. Jan Dwořáček na Mareyši, Morawan z Tisňowa. – Jerzy Lubomirski. – Jan Dobrzański, jako peƚnomocník rady narodowéj Lwowskiej. – Vincenc hrabě z Waldšteina. – Maxim. Papić, protopresbyter. Pozwání toto rozeslalo se wčera illyrsky, polsky, lužicko-srbsky a německy po rakausko-slowanských krajinách.", "id": 494}
{"text": "14. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 13. října, Titulek: [poznámka kritizující popravy], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Již několikráte uwedli jsme w našich nowinách články z Wídeňských časopisů, neschwalující tak četné poprawy w Uhřích, awšak nemůžeme se zdržeti po nejnowějších zpráwách z Aradu a z Peště opět se k této wěci nawrátiti. Wčeobecně se očekáwala amnestie, která za politické pozdwižení wšude obyčejně nastupuje tam, kde powstání tak wšeobecné celé země se zmocnilo, jako jsme to we Wlaších a w Uhřích widěli, tam již skutečně nezbýwá nic než amnestie, proto že pustiti zákonu plný běh bylo by nemožné — ( neboť nelze přece miliony lidů odprawiti, jako zákon žádá ) a odprawiti některé a jiné zcela bez trestu nechati, jest urážka citu slušnosti a sprawedlnosti. Tím wíce wšak zarmucující jest nynější neočekáwané poprawowání w Uhřích, když s jedné strany widíme hlawní wůdce buď uprchlé buď zcela bez trestu ( Görgey ), pak posádku Komárenskau w pokoji do cizích zemí se rozcházející po kapitulaci w každém ohledu čestné, jakau jen může nepřítel nepříteli sobě rownému powoliti: a s druhé strany widíme wěšeti, mezi wojsko za sprosté strkati, na pewnosti a do wězení odsuzowati a mrskati potupně, často zajisté s menší winau než mají ti, kteří docela bez trestu odešli. My nejsme zajisté žádní přátelé Maďarů, což jsme po celý čas wojny příliš určitě a odhodlaně wždy oswědčili slowy i skutky; ale můžeme říci že i nás pokaždé hluboká žalost schwátí, když slyšíme o nějakém odprawení neb krutém odsauzení w Uhřích. Co má wláda z takowé, ať díme nejméně, pomsty? Za skutečný zákonný trest beztoho takowé wěci se w Uhřích od národu nepowažují, neboť jest známo, že w podobných politických rozepřích a powstáních každá strana swau wěc za sprawedliwau drží, a tedy po nešťastně ukončeném boji nemůže odprawowání swých až posud milowaných a wážených wůdců nikdy za zaslaužený trest powažowati. Proto také wzbuzují tyto poprawy jen wětší kyselost a zarputilost w národu a neodstraší nikoho: a přece by měla wláda jen k tomu hleděti, aby již konečně po newyhnutelných bojích nastala doba smíření, doba pokoje a dalšího zákonnitého rozkwětu obnoweného Rakauska. Na tento spůsob ale nenastane nikdy, a špatnau službu prokázali dynastii ti, kteří jsau příčina krutého odsuzowání a trestání w Uhřích. Až posud mělo Rakausko dwoje místo bolné, Wlachy a Polsko: teď se obáwáme, že budau Uhry třetí.", "id": 495}
{"text": "22. červenec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Dvě vtipné příhody ze Slezska a Anglie], Autor: Havlíček, Karel\n* – * známo jest, že letošní drahota a chudoba zvláště ostře zasáhla do Slézska, tak že správy odtamtud bolestí naplňovaly srdce každého lidumila. Avšak k truchliwému býwá vždy přimícháno i směšné. Tak se tam dva wyhladowělí tkalcové dobyli nedáwno do panské komory, aby hlad svůj ukojili, což, jak myslíme, dokonale učinili. Neboť snědli tito dva hladoví: 4 bochníky chleba po 45 kr. jeden, 4 buchty kulaté, 2 kwarty másla, studeného pečeného zajíce, šunku, zbytky dwau telecích kýt, 4 pečená kuřata, 5 lib. švýcarského sýra, welkau mísu koláčů, a na zavlažení 2 flašky rosolky a 5 masů wína. Což divu že takto najedeni již po 3 hodinách w lese polapeni jsau, načež se sami přiznali. Tak vypravuje Morawie: a my pochybujíce o tak znamenitých schopnostech krajanů swých myslíme, že si snad něco pro zejtřek uložili. * – * Také Angličanů se chopil školácký pedantism. Báseň k installaci prince Alberta za kancléře university Cambridge'ské složená začíná s autokem na dobyvatele Napoleona, přechází k zásluhám almae matris uniwersity a konečně k zásluhám princovým.", "id": 496}
{"text": "9. listopad 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Orel Tatránský – polemika o jazyce], Autor: Havlíček, Karel\nOrel Tatránský užíwá někdy slohu welmi „ přirozeného “ nepochybně „ tatránského “, a tuto položíme spicilegium ze článku od p. Ctiboha Čochiusa proti ohlášení spisu p. Launera profesora na lyceum Šťáwnickém, jenž zastáwati chce řeč biblickau proti Štúrowině. Píše tam p. Ctiboh we swé horliwosti „ Litujeme p. L., že se dal do takowé psotné práce. Za tuto plúhawú od cizinců již na močku wyžwajkanú ( wyžwejkanau ) a wywrhnutau od p. L. zas znowu do ust wzatau zásadu zaslaužil by p. L. “ atd.!! ( Obraze líbezný! ) „ aby se, když to má být, wykotily a wyprasily ty wšelijaké potwory slowenského neslowenstwa, které w každém kautě jako zlé bejlí wyrostau — zhnijí, smradu způsobí a zhnijí.... ale weš kašle a nemá plíc, prawí Slowáci. “ Totoť jest stylus kurialis p. Štúra a jeho wěrných milých. Tím se neaurodné Tatry mají snad zúrodniti, aby na nich kwetla lípa wšeslowanská. Ó Hrone a ty Wáhu! proč jste p. Čochiusa ještě newyprali, nač tečete Slowenskem?! H. B.", "id": 497}
{"text": "5. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: P. T. čtenářstwu našemu, Autor: Havlíček, Karel\nP. T. čtenářstwu našemu. Nawrátiw se práwě z delší cesty swé po krajích slowanských mocnářstwí našeho, mohu opět weškerau sílu swau wěnowat redakc Národních Nowin, jakožto nejmilejšímu powolání swému w tomto předůležitém čase. K. H. Borowský", "id": 498}
{"text": "6. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Měšťanská beseda]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. ˂k˃Beseda měšťanská. Zpráwa jednatelowa w obecné schůzce besedy měšťanské w Praze dne 30. Ledna 1848.˂/k˃ Položíce protokol posledního obecného shromáždění besedy měšťanské dne 31. Ledna 1847 za základ, wezmeme před sebe zase ty wěci, o kterýchž tehdáž bylo jednáno, a ježto se dotýkají stawu besedy, i dáme zpráwu, kterak se nyní nacházejí; neb jen takowým porownáním nynějšího stawu se stawem předešlým možné jest nabýti jasného přehledu, w čem a kterak se za ten čas beseda naše zdokonalila, a w čem i pokud tohoto roku klesla. Nejdůležitější wěc, na kteréžto žiwot besedy naší, jako každé jiné společnosti, záleží, jesti staw jmění, kterýžto se zakládá na příjmu a na wydání. W prwním jewí se obecné aučastenstwí, a wíce neb méně příchylné smýšlení k besedě; z druhého se poznáwá, čeho k udržení besedy potřeba jest, a zdali se jí na budaucnost může předpowídati stálost. Páni audowé mají wýtah z aučtů od roku 1846 až do konce měsíce Září 1847, jakož i přehled dosawadního příjmu na rok 1848, we swých rukau, pročež mohau o tom obém sami s pohodlností přemýšleti. Zde budiž mi jen to připomenauti dowoleno, co k lepšímu přehledu a ku porownání stawu nynějšího s předešlým náleží. Podle starých aučtů od 1ho Listopadu 1845 až do 31. Října 1846 byla summa wydání......... 8736 zl. 13 kr. a odrazímeli od toho mimořádné wydání za besední nářadí a za zřízení bytu, summau.... 4532 zl. ˂e˃„˂/e˃ 6 kr. ˂e˃„˂/e˃ zůstáwá řádného wydání.. 4204 zl. ˂e˃„˂/e˃ 7 kr. ˂e˃„˂/e˃ Podle dalších aučtů až do 31. Října 1847 byla summa wšeho wydání. 6113 zl. 38 kr. a odrazímeli od toho mimořádné wydání na zaplacení starých dluhů, a takowé wydání, které podle aučtů ještě do předešlého roku náleží, summau...... 2131 zl. ˂e˃„˂/e˃ 21 kr. ˂e˃„˂/e˃ zbýwá řádného wydání na r. 1847 3982 zl. ˂e˃„˂/e˃ 17 kr. ˂e˃„˂/e˃ z čehož se poznáwá, že se potřeby besední minulého roku znamenitě zmenšily, a že možné jest, nyní, kdežto wšecky staré dluhy, které při počátečním zřízení besedy byly newyhnutelné, již zaplaceny jsau, besedu nejen udržeti, ale i časem dostatečné jmění k zakaupení wlastního domu zachowati, budeli obecné aučastenstwí jen takowé, jako bylo předešlého roku, o čemž při nastáwající změně okolností ani se nedá pochybowati. Toto se dotýče těch laskawých pánů, kteří jakési obzwláštní zalíbení w tom nalézají, roztrušowati wůbec, že se beseda neudrží, a že již jako na sklonku jest. Nyní obraťme se ku pramenu besedního žiwota, totiž k obecnému aučastenstwí, a pohledněme, kterak se w obau třídách audů besedních, činných totiž a přispíwacích, posawad jewilo a jewí. L. 1846 bylo audů činných 261 a přisp. 260, léta 1847 bylo ˂e˃„˂/e˃ audů ˂e˃„˂/e˃ činných ˂e˃„˂/e˃ 207 - přisp. ˂e˃„˂/e˃ 376, na rok 1848 počítá se potud a. č. 141 - přisp. ˂e˃„˂/e˃ 317. Z toho se poznáwá, že činných audů každý rok o 60 ubylo, přispíwacích ale že předešlého roku o 100 přibylo, a letošního roku že se také w témž stawu aspoň udrží. Wezmemeli tyto 3 léta auhrnkem, wypadne na každý rok audů činných 200 a přispíwacích 316. Tento staw, kdyby byl stálý, postačowal by besedu skwěle udržeti; měloliby ale ubýwání audů činných dále pokračowati w té míře, jako potud, obáwati se jest, že bychom za 3 léta neměli nikoho do wýboru. Nedá se zapříti, že k tomuto odstupowání audů činných mnoho přispěla změna §. 15. základních prawidel, kteráž se w posledním obecném shromáždění učinila, w nejlepším owšem aumyslu, aby totiž i ti páni měšťané, kteří jsau méně zámožní, snáze mohli do společnosti wstaupiti; což ale má se sauditi o těch pánech, kteří majíce swé domy a znamenité příjmy, a kterým o 6 zlatých wíce neb méně wydati nikoli neběží, wždy přece jen za audy přispíwací se 6ti zlatými chtějí přistupowati! Cestné smýšlení o besedě měšťanů Pražských, které nejenom w Čechách a w jiných zemích Rakauských, ale i také w cizých zemích panuje, jewí se patrně w počtu hostů, kteří každého roku besedu měšťanskau nawštěwují. Podle zpráwy předešlého protokolu bylo hostů od počátku besedy až do posledního Ledna 1847, tedy za dwě léta 647 osob, a mezi ními 74 z cizých zemí; tudiž wypadá na každý rok hostů 323 osob a 37 cizinců. Za letošní rok, totiž od 1. Unora 1847 až do dnešního dne wystaupil počet hostů již na 533 osob, mezi kterýmiž se jich počítá 157, kteří mimo zemi Českau swůj domow mají, totiž: 76 Němců, 22 Morawanů, 19 Uhrů, 13 Poláků, 11 Illyrů, 5 Francauzů, 4 Rusowé, 3 Wlaší, 3 Angličané, a 1 Amerikán. Domácí naše Rakauské i cizí zahraničné časopisy ˂s˃42˂/s˃ mluwí s úctau o Pražské besedě měšťanské, wychwalujíce w ní přede wším, že podle swých statut není zřízena na způsob indické kasty Šudrů, aby se nikdo nesměl přiblížiti, leč jenom Šudra, ale že jest ustanowena pro obecenstwo rozličného stawu a powolání, aby se jeden druhého naučil sobě wážiti, kdo jinak wážnosti jest hoden; a dále, že není ustanowení její jediné pohodlí těla, jako w obyčejné krčmě: ale že se při tom také stará o zotawení a zušlechtění ducha dobře wolenau hudbau a zpěwem, weřejným čtením a auprawně zřízenau čítarnau. Což pánowé! jaká hana a potupa by to byla w celé Ewropě, kdyby se w týchž časopisích potom zase hlásalo, že tento krásný ústaw pro wlažnost p. p. měšťanů musel zahynauti! Wšak že se to nestane, za to ručí čestná hrdost a prawá, šlechetná mysl p. p. měšťanů Pražských, kteraužto se prwé každého času slawně wyznamenáwali, a která nikoli ještě neutuchla a bohdá také neutuchne. Než ale přistupme dále k wěcem, w protokolu předešlé obecné schůzky obsaženým. Uzawřelo se totiž w dotčené obecné schůzce jednohlasně, aby se dosawadní místo besední wypowědělo, a jiný byt, totiž w domě pána Frencla, „ u Černé růže “ nazwaném, w kolowratské třídě, aby se najal; dotčený dům měl se toho léta přestawěti, a w něm prwní poschodí mělo se zříditi pro besedu podlé náwrhu stawitele a spolu wýbora pana Jana Rypoty; při tom se společnost uwolila, že w tom nowém bytu nejméně 6 let zůstane a každoročně z něho 2000 stříbra platiti bude. Spolu pak dána jest wýboru moc, aby jmenem besední společnosti s p. Frenclem uzawřel o to smlauwu. — Podle tohoto usnešení dána jest dne 9. Unora předešlého roku wýpowěd z nynějšího bytu besedy až do Hromic tohoto léta; smlauwa pak s p. Frenclem zawřena jest před tím dne 8. Unora, načež pak i s plánem wšech najatých místností besedních na jmenowaném domě p. Frencla w knihách měšťanských wtělena byla. Ale že pro nepředwídané příčiny dům „ u Černé růže “ minulého léta dostawen a do nynějších Hromic pro besedu zřízen býti nemohl, postaral se wýbor o to, aby společnost besední, až do zřízení nowého swého bytu, w dosawádním obydlí mohla ještě zůstati; zatím ale již učinily se příprawy, aby se tyto dni mohl naložiti led do sklepů w domě „ u Černé růže, “ kteréžto sklepy, podlé prohlášení se p. Frencla, dne 17. Ledna t. r. wýboru písemně podaného, jsau k tomu již připraweny. Dále uzawřelo se w předešlém shromáždění, aby se změnily některé § §. základních prawidel, totiž: § §. 4, 5, 7, 8, 10, 15 a 20, a kromě toho i §. 14 spráwních článků; kteréžto změny od wýboru Wysoce Sláwnému c. k. presidium zemskému ku potwrzení byly předloženy, i také wšecky wysokým dekretem dne 22. Čerwence 1847 č. 42.959 byly bez wýmínky potwrzeny. Znějí pak tyto změněné § §. takto: ˂k˃Prawidla základní. ˂n˃Odwoláwáme se na rok 1846 Pražských Nowin, kdežto jsme auplné zřizení Besedy Měšťanské podali. Red.˂/n˃˂/k˃ §. 4. Jen měšťan Pražský může býti zakladatelem a členem činným, přispíwajícím wšak každý, jakéhokoli stawu, jejž wýbor w towaryšstwo přijme. §. 5. Práwa členů, co se dotýče zábaw a prospěchu, jež ústaw poskytuje, jsau wespolek stejná, i každému členu také dowoleno jest, ponawrhowati, co by ku prospěchu společnosti slaužilo. Při poradach a jednáních obecného shromáždění může každý člen činiti náwrhy a spolu rokowati, a kdykoli k učiněnému náwrhu nejméně dwa členowé přistaupí, musí se o něj hlasowati. Hlasowání wšak náleží jen činným členům, jako wůbec weškeré řízení záležitostí společenských, a též i wolení wšech nowých audů. Zakladatelé jako takowí do knihy památní towaryšstwa budau zapsáni, a jsau spoluaudy činnými. Kdyby towaryšstwo atd. §. 7. Sbor obecný činí wlastně jenom audowé činní, jsauce sami a jediní representanti a ředitelé towaryšstwa besedního, wšak ale i přispíwací členowé k tomu přístup mají. Každého roku dwakráte, w den od wýboru ustanowený a 14 dní napřed wůbec oznámený, sbor obecný držán býti musí, při kterémž o záležitostech společenských se porokuje, a od činných audů rozhodne. O každém hlawním shromáždění atd. §. 8. Aby uzawření mělo platnost, třeba jest, aby nejméně český díl činných členů při sboru byl přítomen. Při tom rozhoduje atd. §. 10. W obecném shromáždění, kteréž se každého roku nejprwé bude držeti, wystaupí jedna polowice wýborowých audů ze swé powinnosti, a na místo jich podle předešlého §. nowí zwoleni budau, druhého pak roku zase druhá polowice, která prwé zůstala, z wýboru odstaupí, a taktéž nowými audy nahrazena bude. Tím způsobem zůstane každý wýborowý aud we swém auřadu dwě léta, potom musí odstaupiti, může ale přes rok opět do wýboru zwolen býti. §. 15. Přistupowání k towaryšstwu děje se způsobem tímto: Kdo de společnosti přistaupiti chce, nechť oznámí wýboru swé jméno, swůj staw a byt, wýbor pak w nejprwnějším swém shromáždění dwěma třetinami hlasů buď jej přijme, a nebo zawrhne. Proti zawržení není žádného odwolání. Jakož jen skutečný Pražský měšťan činným členem býti může, tak také podle prawidla každý Pražský měšťan wždy jen za činného člena přistaupiti má, a jen wýjímkau zwláště w ohledu na skrownau majetnost, wýbor i měšťana za auda přispíwacího přijmanti může. §. 20 ( Článek b ) docela se wynecháwá. ) ˂k˃Prawidla spráwní.˂/k˃ §. 14. Jednatel jest stálým referentem, a k ruce přednosty ustanowen. Za jeho službu náleží mu honorár, kterýž podle nynějších okolností na 200 zl. stř. ročně wyměřen jest. On zapisuje atd. ( Dokončení ).", "id": 499}
{"text": "7. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Provolání o spolku pro veřejný pokoj a pořádek, Autor: Havlíček, Karel\nZdejší německý Sicherheitsverein, o němžto jsme myslili, že po bombardowání Prahy již nic na tomto swětě si nepřeje a činnost swau ukončil, přece ještě wydal následující píseň, o které se wí, že je zpíwaná známau notau: Našim spoluměšťanům w městech wenkowských a w krajích. Smutné události, které zlomyslní a zblaudilí lidé w Swatodušním týdnu na Prahu uwalili, a které tím bolestnější jsau, protože nejenom zdejší měšťanstwo we swém poctiwém wyzískání, nýbrž i wenkowské obywatelstwo následky jejich dlauho pocítí — tyto nešťastné události aspoň z jedné strany nám útěchy podáwají, neb dali poznowu důkaz o zdrawém smyslu a statečném chowání českého národu, jehožto nejwětší díl, ačkoliw dle řeči rozdělený, sjednocený jest w srdci a duchu, kde se o nejwyšší statky, o prawdu, swobodu, o zákon a pořádek jedná. Nejen zde w městě, nýbrž i na wenku rozkřičely se lžiwé powěsti a předstírání o příčině zdejšího zbauření, a jednalo se o to, wenkowské obywatelstwo předstíráním, že swobodě naší nebezpečenstwí hrozí, k tažení do Prahy a k opření proti zákonné wážnosti poňuknauti. Ale díky přistálosti českého národu k swému dobrotiwému mocnáři, dárci swobody a hájiteli práwa, díky opatrnosti a rozwážliwosti spoluměšťanů našich na wenku, že buřičům nedůwěřujíce se swésti nenechali, a brzo uznali, jak se jen o to jedná, je we zlém úmyslu z pokojného příbitku od prospěšné práce do Prahy přilákati, a napřed zde, pak ale w celé zemi zmatek a zkázu způsobiti. Také wětší díl zdejších obywatelů i méně mohowitých při powstalém zmatku se s řídkau wýminkau dobře a pokojně zachowal, jen jednotliwci swaté zákony jmění zrušili a brzy nejwětší blaho měšťanstwa: pořádek a pokoj, bez kterých prawé swobody není, obranau ředitelstwa se nawrátily. My wšichni doufáme a přejem, aby se tyto skwostné dary co nejdříwe zase upewnily, a aby naše drahá wlast owoce nowé swobody auplně užíwati mohla. Tuto swobodu s hůry jakausi mocí nám odejmauti nelze jest, bylaby jak w Praze tak wšudy jinde od měšťanstwa na žiwot a smrt bráněna a zajisté naproti každé mocnosti pojištěna. Přeswědčeni jsme ale také, že naše wláda tu wůli nemá, nám swobodu poněkud ujímati. Že ale má hrst ctižádostiwých a samolibých lidí, kteří by rádi na welké pány hráli a swau žádost po panowání a wýzisk swůj na cizí autraty zwýšili, a k tomu cíli každého prostředku užíwajíce, lež, nenáwist a neswornost w naší ještě před krátkým časem pokojné a bratrskau sworností požehnané zemi roztrušují, že tyto nejwýš nebezpeční nepřátelé swobody u našeho národu žádného schwálení nedojdau, za to nám ručí poslední události a tak brzké nawrácení pokoje. Chraňte se tedy, milý krajané, i pro budaucnost před těmi wlky w owčí kůži! Důwěřujte prozřetelnosti a ochotnosti dobromyslného Pražského měšťanstwa, a ubezpečeni buďte, že se ničeho neobáwáme, co by k zkrácení prawé swobody našeho národu bylo. Také i my se pewně důwěřujeme, že wy dokázanau opatrností a dobromyslností waší i w budaucnosti popudiče a rozšířitele zlých powěstí dobře posaudíte, a že obhájením pokoje a pořádku předewším potřebného naši wlast od záměrů zlowolných zachráníte. Bůh buď s námi! On požehnej a ochraň naši milau wšem rozšafným obywatelům jak českého tak německého jazyka drahau wlast! W Praze na den sw. Petra a Pawla 1848. Od spolku pro weřejný pokoj a pořádek.", "id": 500}
{"text": "4. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Slovanský sjezd, Titulek: Slovanský sjezd. Sekce česko-moravsko-slezsko-slovenská, Autor: Havlíček, Karel\nSlowanský sjezd. Sekce česko-morawsko-slezsko-slowenská. Přepseda: patrně jde o překlep: předseda p. dr. Pawel J. Šafařík. Místopředseda: p. dr. Jan Dwořáček. Písař sborowý: p. Karel Štorch. Náhradník písaře: p. Wáclaw Nebeský. 16 starších do welikého wýboru: PP. Dr. Pawel Jos. Šafařík. Miloslaw Hurban. Frant. Matauš Klácel. Michal Milosl. Kodža. Dr. Jan Dwořáček. Hrabě Wojt. Deym. Dr. Jan Helcelet. Dr. Fr. Palacký. Rytiéř Jan Neuberk. Hrabě Hanuš Kolowrat-Krakowský. J. Erazim Wocel. Ljudewit Štúr. Wáclaw W. Hanka. Dr. Josef Fryč. Prawoslaw Trojan. Dr. Frant. Brauner. Podstarosta celého sjezdu: p. dr. Fr. Palacký. Písař sjezdowý: K. Hawlíček. Náhradník: p. Wáclaw Seidl. Sekce jihoslowanská. Předseda: p. Pawel Stamatowić. Místopředseda: p. Frant. Zach. Písař sborowý: Dr. Jan Subotić. Náhradník: p. Torquat Brlić. 16 starších do welikého wýboru: PP. Pawel Stamatowić. Nikamor Gruić. Dr. Jan Subotić. Jiří Stojakowić. Zlatojewić Petrowić. Jiří Popowić-Danyčić. Pawel Ridjički. Torquat Brlić. Thad. Brkić. Josef Praus. Math. Topalowić. Frant. Zach. Alois Šparować. Ant. Slobočnik. Jiří Ban. Bohumil Georgiewić. Podstarosta celého sjezdu: p. Stanislaw Vraz. Písař sjezdowý: p. Maksim Prica. Náhradník: p. baron Dragutin Kušlan.", "id": 501}
{"text": "5. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Zprávy dvorních komisařů], Autor: Havlíček, Karel\nPoněwadž se sluší, wšechny strany slyšet, podáwáme tuto zkrácenau: Zpráwy dworních komissařů hr. Mensdorfa a Klecanského o událostech Pražských w měsíci čerwnu 1848 k ministrowi domácích zál. Komandující generál w Čechách kníže Windischgrätz byl od měsíce března t. r. z Prahy pryč. Wrátiw se, nechal dne 5. čerwna t. r. weškeré wojsko Pražské posádky na plac před invalidownu wytáhnaut k přehlídce. Při té příležitosti prowolalo wojsko swému wůdci hřímawé Lebehoch! což mělo obecenstwo za demonstrací strany zpátečnické. Pak se roznesla powěst, že kn. Windischgrätz při té parádě wojenské wysočiny Wyšehradu a Josefskau kasárnu děly dal obsadit. Proto žádali studenti skrze deputaci o powolení 2000 ručnic, 80.000 ostrých patron a wystrojenau baterii, pak odstranění děl proti městu obrácených; dostali wšak zápornau odpowěď. – W sezení Nár. Wýboru dne 7. čerwna wyslowila se wětšina pro dwojí komoru u českého zemského sněmu. I to se powažowalo za pletichu zpátečnické strany. K tomu přišlo několik welmi rozněcujících řečí shromážděných w Praze Slowanů a nepříwětiwé přijmutí, jaké prý se stalo českým studentům w prwních dnech měsíce čerwna w Aule a we wýboru studentském we Wídni. Byly-li mimo to ještě jiné a které příčiny wypuku krwawých nepokojů w Praze, a kam tyto nepokoje čelily, okáže se z wyšetřowání zemských auřadů učiněného. Dne 12. čerwna byla u sochy sw. Wáclawa na Koňském trhu slawná ( slowanská ) mše, načež četné lidstwo z Koňského trhu k generálnímu komandu táhlo, písně zpíwajíc. Před domem gen. komanda wolalo se prý pereat kn. Windischgrätzowi, četnau deputací měšťanů, jenž prosila kn. W. o podržení swého komanda, poháněla prý strana pohybu, a uražen prý byl skutkem důstojník od osoby civilní. Hned na to přišlo k weřejnému boji mezi přispěchawším wojskem a zmáhajícím se lidstwem. Padly rány z obau stran, a zákeřnická rána z protějšího domu zastřelila kněžnu Windischgrätzowu w její komnatě, paní pro wysoké ctnosti wůbec wáženau. S prwním náwěštím o tom spěchal gub. president hr. Leo Thun z domu guberniálního z Malé strany na radnici Staroměstskau, aby we srozumění s místním auřadem a komandujícím generálem potřebné kroky učinil. Na cestě zajali jej ale studenti a dowedli do Klementinum. Zatím byly wšude barrikády wystawěny, kn. Wind. uchopil se hned důrazných prostředků; po twrdošíjném boji dobyl si do 8 hod. wečer spojení od gen. komanda přes Příkopy atd., wyšturmowal Aulu ( Carolín ) od ozbrojených studentů obsazenau, zajal něco studentů a měl imposantní postawení. Druhý den dne 13. čerwna neděly se žádné nepřátelstwí. Padaly pauze jednotliwé rány z oken na barrikády a naopak. K 8. hod. ráno umlklo neustálé šturmowání na wěži Týnské střílením wojska, načež bílými korauhwemi na radnici Staroměstské a deputací ku kn. Wind. přišlau projewilo se pokojné smýšlení města. Kn. W. wyjewil se býti nakloněnu k zastawení wojenských operací, pakli se hr. L. Thun ihned wydá a barrikády odstraní, načež že wojsko odejde, městské stráže a studentská legie zbraň podrží a wšechny od wojska zajatí civilnímu auřadu wydáni budau. – – Prwní wýminka se ještě ten wečer wykonala. Gub. pres. hr. L. Thun se propustil, a on připowěděl po obdržené swobodě odpuštění za swé zajetí, jakož wšem w boji zajatým civilním, nebudau-li shledáni we zwláštní wině. Druhá wýminka míru se jen na Malé straně wyplnila, ne tak na Starém a Nowém městě, kde se ráno barrikády nejen neodklídily, ale i nowé stawěly a starší upewňowaly; teprw popoledni odstranily se některé barrikády. Na welkém a na jiných náměstích držely se řeči, rozdáwaly se plátky, wyzýwající lid, „ aby se nepoddali, Čechy že musí být samostatné “ atd. Přes to měl se kn. Wind., aby wzbudil důwěru, k tomu, že pustil šturmem dobytau Aulu ( Carolín ) a nárožní domy Celetné ulice na rynk od wojska obsazené, a že powolal powystrčené wojsko blíže k generálnímu komandu. Dne 14. čerwna o 6. hod. ráno dorazili dworští komissaři do Prahy. Když po auředních náwštěwách u komandanta a gub. presidenta na staroměstskau radnici přišli, byli předewším o to prošeni, aby k tomu pracowali, by kn. Wind. bylo wzato gen. komando w Čechách, přenešeno bylo býwalému komandantu Mensdorfowi, a wojsko, jmenowitě granátníci wzdáleni byli z Prahy. Tutéž prosbu opakowala deputace městská, w čele purkmistr Dr. Wanka, písemně, a druhá deputace, w čele dr. Brauner. Deputowaní wážili si předností rytířských kn. Wind. od dw. komissarů líčených, nedali si ale wzít, že patří on ke straně zpátečnické. Z wážných ohledů a prospěchu hlaw. města a země, spojených s peticemi, ustanowili se dw. komissaři, uzawříti nad těmito peticemi teprw druhý den a žádajícím to oznámiti, zwlášť když den 14. čerwna odběhl bez rušení weřejného pokoje a wojsko zůstalo we swém dobytém postawení. Další dobýwání barrikád na Starém Městě byloby wydalo wojsko w úzkých ulicích nerownému krwawému boji; protož se stáhlo wšechno w noci mezi 14. a 15. čerwnem ze Starého a Nowého města přes wodu na lewý břeh Wltawy na Hradčany a Malau stranu, tak sice, že wojsko zajmulo welmi pewné postawení, že mohlo každý náwal zbauřenců ze Starého a Nowého města snadno odrazit a na obě města střílet. Sotwa ale tam bylo, začalo se s druhého břehu s mnoha míst na wojsko střílet. Načež se odpowědělo děly. O polednách dne 15. čerwna objewily se na mnohých wěžích Starého města bílé korauhwe, a když se proto přestalo střílet z obau stran, přišel purkmistr s několika poslanci města do hradu králowského a prosil dw. komissary důrazně o jich prostředkowání, aby bylo město uchráněno před neštěstím střelby, aby k zjednání pokoje a pořádku gen. komando s kn. Wind. přenešeno bylo na hr. Mensdorfa. Autority země nepřipowídaly sobě sice od powolení petic žádaucí účinek; aby ale žádný prostředek se nepustil k obnowení rušeného pokoje we wlasti, odhodlal se kn. Wind. k nejtěžší oběti swého rytířského srdce, odlaučiti se od swého jemu wěrně oddaného udatného wojska a složiti swé dosawadní místo do rukau J. M. C. – Hr. Mensdorf přejmul gen. komando na prozatím. Tato ustanowení oznámily se w písemném ohlášení od 15. čerwna poslancům města wybýwajícím jejich petice, a oni se wrátili okolo 2-3 hod. odpoledne na Staré město. Za několik hodin po tom přišla druhá deputace ze St. m. na kr. hrad, prosíc dw. komissary, aby šli na St. město a tím dali obywatelstwu nowý důkaz důwěry a swědectwí o prawdě toho ohlášení. Dw. komissaři šli ihned, tím spíše, že dostali příležitost, preswědčiti se osobně, zdaliž a jak oznámení toto aučinkowalo smířliwě. Bohužel ale nebylo přeswědčení dw. kom. příjemné; neboť ač bylo již mnoho hodin wypršelo od oznámení, nestal se se strany města žádný krok, aby barrikády na cestě z Karlowa mostu ke Staroměstské radnici a gen. komandu odstranily, naopak upewnily se staré a stawěly nowé. Na radnici byli dw. kom. příwětiwě pozdraweni, jewila se radost nad proz. komandem hr. Mensdorfa, ale mluwilo se znowu o nowých peticích, a jeden technik prawil, že wydané ohlášení newybylo dostatečně články podané. Zároweň odkryli dw. komissaři, že si w tisku toho oznámení dowolen byl w městě přídawek, který nebyl w půwodním ohlášení, a který byl we formulowání tolik neprawdiwý, jako dw. komisse a čestného postawení udatného wojska a jeho wůdců docela nedůstojný. Purkmistr dne 16. čerwna ráno k osprawedlnění wolaný, wyřkl s poslanci jej doprowázewšími, že ten přídawek z nedopatření se stal a že se weřejně odwolá. ( Wiz Nár. Now. č. 57. 1. ohláš. 16. čerwna. ) Dříw než purkm. ke dw. komissi osobně byl přišel, přišli jiní dwa deputowaní z Prahy a podali hr. Mensd. psaní purkmistra, w němž se prawí, že newole a nedůwěra w Praze posud panují, a že se jest nejstrašliwějšího co báti, nestane-li se wšechno k přeswědčení obywatelstwa o upřímném jednání. O rukojemstwí se strany města nebyla žádná zmínka. Brzo po tom přišla deputace obywatelů Malostranských s písemnau prosbau o pokračowání w začatých wojenských krocích. Mezitím došla dw. komissařů zpráwa, že netrpěliwost a newůle wojska na lewém břehu stále roste, a že dosáhne stupně powážliwého, složí-li kn. Wind. komando. Uwažujíce tuto welkau nebezpeč a nemajíce se strany města o wykonání wýminek podaných od dw. komisse žádné jistoty, uzawřela dworní komisse, pustiti swau auřední činnost a žádati kn. Wind., aby přejal opět gen. komando; což se stalo. ( Wiz N. N. 3. ozn. dne 16. čerwna. ) Sotwa se toto ohlášení uweřejnilo, přišla s wečerem 15. čerwna opět deputace paní a mužů z města, u autorit zemských a komissařů dw. kom. od 15. čerwna. – Mezítím se se Star. města střílelo znowu na wojsko Malostranské. Wojsko odpowědělo malau a hrubau střelbau, při čemž dřewěné mlýny u Karlowa mostu granátem zapáleny, s wodárnau wyhořely. Též se hodily dwě pumy ( bez paliwa ) do města, které w powětří praskly. Dne 17. čerwna ráno přišly k zemským autoritám a k dw. komissí opět deputace. Jedna ze Starého města Prahy, kde byli nejwážnější měšťané, a druhá z Boleslawského a Bydžowského kraje, jenž prosili ustawičně: aby šla dw. komisse znowu na Staré město a zprostředkowala pokoj a pořádek w dobrotě. Dw. komisse šla we srozumění s komandujícím a gub. presidentem a snažila se mnoho hodin, aby dosáhla přijetí a wyplnění wýminek od zemských autorit určených. W celku se jim to podařilo. Barrikády se odstraňowaly a zbraň u majistrátu odwáděla. Co zemské autority we wyjádření města protokolně psaném nedostatečného našly, řekli deputací dne 17. čerwna wečír s wyjádřením příšlé. Při té příležitosti odpustilo se městu daní žádaných rukojmí. ( Dne 18. čerwna ráno odjela dw. Komisse. ) We Wídni dne 25. čerwna 1848. Mensdorff, gen. jízdy. Klecanský, c. k. dworský radda. Dod. Red. Časem swým podáme ke zpráwě této swá poznamenání, wyswětlení, námítky, oprawy atd.", "id": 502}
{"text": "28. červenec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [satirické zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n* – * Čtenářům našim musíme přede wším oznámiti, že we Lwowě wychází časopisek německý, nazwaný „ Leseblätter “, tištěný na papíře podobném režné košili, pod redakcí rownež tak režnau p. Max. Reinaua. Tento režný časopisek přináší nám w letošním 82tém čísle také následující spráwu: „ Ein böhmischer Schriftsteller heisst – Nierensaft. Wie kann da bei einem Zuschauer ein Gefühl in dem tragischen Sinne (!!? ) erweckt werden, wenn er denkt, dass der Dichter Nierensaft heisst? “ Podíwejme se, jací lidé si již s námi posměwawé žertíky tropiti počínají! Nepotřebujeme dodati, že celý tento newčasný strach o naše tragické obecenstwo powstal jen z newědomosti slawné redakcičky, která si, jak se dobře pamatujeme, napřed sama ( newíme již w kterém čísle ) našeho p. Rirenšafta tak překrautila, a pak teprw wtipu swému na posměch Čechům uzdu pustila. * – * W čísl. 109. „ Journalu des Österreichischen Lloyd “ čteme pod článkem z Celowce ( Klagenfurt ) datowaným podpis spisowatele „ Jacob Scheliessnigg “. Kdož by w tomto přepodiwném přestrojení hledal poctiwého Jakuba Železníka? –! * – * Na jistém místě nalezáme weřejný mnohonásobný nápis: „ Dle wysokého nařízení c. k. českozemské říditelny od 13. Čerwna 1844 č. 34069 bude skrz nedowolený wstup na dráheň každý přestupník peněžitau pokutau příměrem okolostojičností 1. až 5. zlatých stříb. trestán, w případu platu nemožnosti na 1. až 5. dní do šatlawy uwržen. “ * – * Jeden dramatický spisowatel maďarský wybral si welmi mokrau látku ke truchlohře. Hodlá prý sepsati, aneb snad již má sepsanau truchlohru s titulem: „ Bor és pálinka “ ( Wíno a kořalka. ) – Požehnaný básník český, kterému napadne prwnímu sepsati truchlohru s titulem: „ Piwo “! * – * Císař Josef II. oswobodil diwadelní herce od wálečné daně; i přišla deputace poděkowati se za takowé wyznamenání. Císař se zasmál řka: „ Mýlíte se, panowé, oswobodil jsem Wás proto, že nepatříte k žádné třídě občanstwa; jednoho dne jste králowé, druhého žebráci. * – * W Paříži w jisté společnosti pokaušel Francauz německého spisowatele A. Weila wšelikými posměchy o německé řeči, prawě také mezi jiným, že jest to řeč pro koně. „ Proto se ji nemohau oslowé naučiti “ – odpowěděl Němec. – Ipse, wtip se, jak říkáme. * – * Jaké náboženstwí by se nejlépe hodilo pro lenochy? Odpowěd: W neděli křesťanské, w pondělí starořecké, w auterý perské, we středu assyrské, we čtwrtek egyptské, w pátek turecké a w sobotu židowské; aby měli totiž každý den swátek a nemuseli nic pracowat. * – * Doslýcháme náhodau, že nepředwídaným neštěstím uhořel w Pardubicích jeden wýtisk našich Nowin a Wčely. Poněwadž se tam takowé elementární neštěstí již letos po druhé přihodilo: nabízíme se zawésti assekurací, jejížto comanditu snad by přejal w Pardubicích horliwý zastawatel a přítel náš jistý Medicinae Doktor, zač bychom my ( kdybychom chtěli ) mohli spisy jeho známých wychwalowat, a žádný nehanět!", "id": 503}
{"text": "8. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Literární oznámení, Titulek: Česká kuchařka., Autor: Havlíček, Karel\nČeská Kuchařka aneb knížka wšem i zběhlejším kuchařkam prospěšná, w které se dočísti mohou, jakby za malý peníz co nejlepší a neyskwostnější jídla se ustrojit dali. Složená od Anéžky Špendlikářowy. Pokawad žaludek lidstwo na welikau potřebu jídla upomínati nepřestane, zůstanou wždy knihy podobného druhu prawým pokladem každé literatury. W dobře zawedené bibliotece by owšem naše česká kuchařka chyběti neměla. Bez žertu řečeno se w ní podáwá w krátkosti a srozumitelně nawedení a zprawowání kuchyně wůbec, a wzadu na 9 přidaných tabulkách wyobrazení, kterak se hostinský stůl w rozličných případnostech zřiditi a přistrojiti má. I napřed jest pro zwýšení chutě celá kuchyně i s kuchařkou tak čistě wypodobněna, jak by býti měla. Cena: 16 kr. stř.", "id": 504}
{"text": "10. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Die deutschen Hegemonen, Autor: Havlíček, Karel\nDie deutschen Hegemonen. ( Pokračowání. ) Na Labi okázal nejlépe Němec, jak on křesťanstwu rozumí. Tu počal markrabě Gero obracowání na wíru hostinau, při které 30 slowanských knížat, swé hosti, powraždil, a Jindřich Ptáčník, Otto Weliký, Jindřich Lew, Albrecht Medwěd a Bernard Sasík pokračowali w tomto křižáctwí proti slowanským psům Saxonům voce Slavi canes vocantur. Helmold č. 16. se swatau horliwostí, jejížto swětský aučel ani německy zaslepeným očím Dithmora Merseburského, Adama Bremenského a Helmolda neušel Takto píší staří němečtí letopiscowé:.... Slyšel jsem také, žeby byli Slowané již dáwno beze wší pochybnosti na wíru křesťanskau obráceni, kdyby nebylo lakomstwí Sasůw, kteří radějí wybírají poplatky, nežli by národy obracowali na wíru. A přece ani nepozorují tito bídníci, do jakého nebezpečenstwí se uwrhli pro toto swé lakomstwí; oni nejprwé pokalili wíru křesťanskau swým lakomstwím mezi Slowany, pak podmaniwše jo je swau ukrutností, přinutili je k autěkům, a nyní opowrhují blahem těch, jenž by wěřii chtěli, peníze jen od nich wynucujíce, a kdybychom jen wíru od nich žádali, již by oni blaženi byli, a my bychom měli pokoj. ( Adam Bremen. III., 25. ) — Tentýž kníže ( Bernhard ) utlačujíc swým lakomstwím ukrutně národ Vinulůw, přinutil je k pohanstwí. ( Helmold 1. c. 16. ) — Kníže saský Bernhard we zbraní sice udatný, ale lakomstwím celý nakažený, podmaniw sausední Slowany buď wálkami buď smlauwami, takowé poplatky jim ukládal, že ani nepomněli na Boha, aniž kněžím w něčem nakloněni nebyli. ( Tamtéž k. 18. ) — Ale náboženstwí křesťanské a obřady w chrámech málo nalézaly příwrženců, poněwadž w tom překáželo lakomstwí knížete a Sasůw, kteří wšechno schrabujíce netrpěli, aby buď kostelům nebo kněžím něco zůstalo. ( Aamtéž k. 19. ) — Knížata ( němečtí ) rozdělili se o peníze. Na wíru křesťanskau se při tom ani newzpomělo... z čehož poznati lze nenasycené lakomstwí Sasůw, kteřížto wynikajíce we zbraní a umění wálečném nad ostatní sausední národy wždy wíce si hledí ukládání wětších poplatkůw, než aby Bohu duše získali. Sláwa křesťanstwí byla se by usilowáním kněží již dáwno mezi Slowany royšířila, kdyby nepřekáželo w tom lakomstwí Sasů. ( Tamtéž, k. 21. ) — Slowané swrhli osbrojenau rukau jařmo otroctwí, a s takowau wytrwalostí hájili swobodu, že raději wolili umříti, než by přijali jméno křesťana, anebo dáwali poplatky knížatům saským. Tuto hanbu způsobili si Sasowé sami sobě swým nešťastným lakomstwím, neboť dokawad bylí mocní a často wítězíwali... utiskowali slowanské národy, jež wálkami nebo smlauwami sobě podmaňowali, takowými poplatky, že trpkau nutností byli přinuceni, aby odoláwali zákonům božským i otroctwí knížt. ( Tamtéž k. 25. ) — Knížata naši chowají se s takowau krutostí k nám, že pro poplatky a nesnesitelnau porobu wíce si přejeme smrti nežli žiwota... Každodenně býwáme podwádění a utlačowáni až do posledního eechu. Kterak tedy máme přilnauti k tomuto nowému náboženstwí, abychom stawěli chrámy a přijímali křest, jimiž se nám každodenně naznačujn wyhnanstwí? Kdyby jen ještě bylo místa, kam bychom utéci se mohli. Přejdeme-li přes Traveou, hle tytéž nehody tam na nás čekají; přijdeme-li k řece Panis, není lépe. Co nám tedy zbýwá, než abychom opustili zemi, plawili se po moři a bydlili w jeskyních atd., a to s ukrutností, kterau může jenom Wuttkowská filosofie osprawedlniti. Slowané podrobili se nowé wíře a dani císařské, která s ní, že od Němců přišla, newyhnutelně spojena byla; jenom žádali, aby jim bylo řízení domácích swých záležitostí ponecháno, a aby byli ušetřeni od německého rozdělení na Gaue, co byl již tenkrát spůsob demarkace. Ale ačkoli byly tylo wýmínky křesťanské, přece nebyly germanské, a proto jsau zawrženy. Ani to nepomohlo, když slowanský král Gottschalk sám se stal apoštolem kříže, a chtěl aspoň swému lidu srozumitelné učiniti naučení, we jménu kterého byl wražděn; když se pokusil o to, aby strašliwě temnau němčinu biskupů a missionářů přeložil do domácí jasné slowančiny. Tato srozumitelnost nelíbila se Němcům; neboť jim bylo ewangelium jako diplomatický spis Bülowský, čím nesrozumitelnější tím užitečnější: církew se mu zdála jen tenkrát pewně založena, když ji na hřbitow Slowanů pobitých postawil, a kříž jen tenkrát wítězný, když wztýčen byl nad hroby! Také na Wltawě usadil se Němec pod přilbicí křesťanstwa. Cizí německý paustewník Günther, jenž se byl ze swěta wzdálil, aby nebi slaužil, zachowal w sobě přece ještě tolik swětsko-německého smyslu že slaužil císaři německému jako wyzwědač proti českému Břetislawu, a Spitihněw musel slowanské knězstwo ze země wyhnati a místo něho německé usaditi. Od té doby opautal feudální germanismus nešťastné Čechy swau křesťanskau sytí; kostely, staly se pewnostmi německými w této zemi, a ani tak mocný král jako Otakar nemohl se ubrániti. K tomu přišla ještě brzy německá dynastie na slowanský trůn český; Jan Luxenburský by byl již málem swé slowanské králowstwí za německé hrabstwí prošachrowal, ba i koruna německých císařů, kterau si národ český na hlawu posadil, byla pro něj jen korunau trnowau. Ďábelské pomíchání křesťanstwa s němectwem podařilo se zde tak dobře, že se nemohlo již ani mysliti na zwelebení národu bez odpadnutí od církwe, a že wlastenec Hus, když wystaupil proti německým utiskowatelům, musel bojowati s německými biskupy, a že, kdo chtěl býti Čechem, musel se státi kacířem, a že se i Wlaidislaw Jagělowec proti powinnostem katolického knížete, a že on, který způsobil spojení s pohanskými Litwiny, báti se musel spojení s kacířskými Čechy! Husitstwí kléslo, ale s ním také český národ, a konec dowršil řád jezowitský jenž jsa kosmopolit jako Němci, hubil zároweň s kacířstwím i Slowanstwo a katolická učení zároweň s památníky národního jazyka do plamenů házel. Na Wisle a Wartě byli owšem Slowané šťastnější, že křesťanstwí hned přijali; a slowanský apoštol Wojtěch ušetřil jim, že si nemuseli dát náboženstwí lásky a snášeliwosti od Němců ohněm a mečem wštípiti. Awšak neodřekl se germanec toho, aby i w těchto krajích zasíwal blažené símě swé politické theologie, a polský kníže Konrad Mazowecký byl tak dobrosrdečný, že německému řádu tehdy ze zaslíbené země wyhnanému a bez domowa potulujícímu hranice swé říše otewřel. Tento německý řád, jehožto prwní slib byl chudoba, započal hned činnost swau w Polsku takowýmto spůsobem. Hermann von Salza, jak mile wstaupil do Polska, hned se dal od německého císaře powýšiti za knížete říšského a přijal léno od něho na wšechny země, které dobude — zrowna tak, jak dekretowal německý Bundestaat, že jest Poznaň, která ani do Bundu nepatřila, německau pewností; we welikých přivilejích, která kníže Mazowanů řádu udělil, widěl tento hned práwo k wrchnímu panowání — zrowna jako teď páni Welcker a Wutke we swobodách které Polsko swým německým spoluobčanům udělilo, widěli práwo k demarkaci. Tak se wzala hned na počátku Polákům Chelmská země a Dobrzyn, pak se wyšachrowal Michalow, a Lokietek byl ošizen o Pomoří. Nadarmo napomínala římská kurie k nawrácení odcizené země, nadarmo ustanowila saud a dala křesťanský řád do křesťanské kletby. Neboť u německého řádu tehdá jako nyní u německého parlamentu osprawedlnil „ pud na wýchod “ wšechny zločiny. A tento pud měl před sebau weliké pole a weliké plány. Neboť za impertinentně křesťanským Polskem ležela posud skromně pohanská Litwa, weliké pole pro německo-křesťanskau propagandu; a již číhal w Kurlandsku řád mečowý na wýdajné křižáctwí. Litewský kníže Mindowe hleděl sice bauřku odwrátiti a přijal křesťanstwí; ale Němci newěřili jeho prawowěrnosti, pokud oni sami neměli jeho zem w rukau, a ačkoli jim Mindowe po swé smrti celau říši upsal, přece již za jeho žiwobytí chtěli kus po kusu zděditi, tak že nešťastný nowokřtěnec zase musel k pohanstwí se obrátiti. Následník Mindowa Giedymin hleděl se těmto nebezpečným dohazowačům křesťanstwa wyhnauti, a obrátil se zpříma k papežowi, aby byl pokřtěn; ale nemecký řád wynasnažil se wšemi prostředky, aby to zamezil, a zawraždil i křesťanské mnichy, kteří učili w Litwě křesťanstwí bez jeho patentu. Tu se spojil Giedymin s Polákem Lokietkem; rowina Plowecká byla swědkem německé hanby, a brzy stala se náboženská i politická unie mezi Polskem a Litwau. Králowna Jadwiga podala se swau rukau knížeti Jagielowi křesťanský kříž a polskau korunu, a Litwa přijala od Polska wíru, ústawu a swobody. To se owšem nelíbilo křižákům, a wynasnažili se wšemožným spůsobem tuto unii osočiti; rozesílali posly k papeži a ke wšem knížatům, aby Jagiella očernili. Ale nikdo se nedal omámit, a když tedy slowa nepomohla, chopili se meče. Byl to prawý božský saud ona bitwa u Grunwaldu, která zawdala moci řádu poslední ránu, ačkoli byl Jagiello tak špatný politik a tak dobrý Polák, že welíkomyslně jednal a přemoženému nepříteli swobodu darowal. Pak klesal řád až k Toruňskému míru; a když se widělo, že obchod w křesťanstwí se již newyplácí — liquidowala weliká křešťansko-germanská agentura, a země dobyté pod firmau katolictwí rozdělili si pod firmau reformace mezi sebe! Tak weliké wěci učinil meč wíry w rukau německých. Brzy wšak otupěl, a skrze reformaci docela zdřeweněl; tu se chopil německý Hamlet jiné zbraně w sauboji se Slowanem. Na místo wíry nastaupila civilisace, a filosofická spekulace pokračowala we wýdělcích, které křesťanská započala. Co se nesnášeliwé wíře proti slowanské zemi nepowedlo, to se poštěstilo snášeliwé civilisaci. We jménu tolerance dráždil Friedrich II. odbojné dissidenty w Polsku; we jménu civilisace spojil se s císařownau ruskau Kateřinau proti sarmatskému ( polskému ) barbarstwí. Tu se wztýčil národ w nebezpečenstwí a měl w sobě ještě tolik přirozené síly, že udělal konstituci od 3. máje — konstituci, jakau tenkrát neměl žádný národ, konstituci, která neměla jako nynější hned při narození sauchotiny, nýbrž dobrý zárodek dalšího pokroku, konstituci, která nesnižuje wšechno, jako nynější ( zkažená ) demokratie ke swé prostřednosti, nýbrž powyšuje wšechno k prawé wzdělanosti, a která nehledá rownost w nedostatku zásluh, nýbrž w důstatku jejich. Ale tato wlastní slowanská civilisace byla civilisowaným Němcům zrowna tak protiwná, jako dříwe křesťanským Němcům wlastní slowanské křesťanstwí. Pruský král sice zaručil našemu krái Stanislawu udržení konstituce od 3. máje — zrowna jako welministr křižácký Mindowowi křesťanstwí. Jenom lže byla tenkrát zráda šťastnější a že místo bitwy Grunwaldské padla bitwa u Maciejowic. Chcete-li najíti slowo proto w morálním swětě, co je we fysickém aqua tofana, pro staw wěčného umírání a každohodinného krwácení, laookontského zápasu s hady a herkulského samospálení; pro staw, kde se obět wěčně třese pod sekerau, neslyšíc jiné útěchy nežli Vae Victis! kde se to „ umírání a nemožení umřít “, které náš básník tak strašliwě popsal, skutečností stane.... ejhle! toto slowo jest nalezeno a u Slowanů mu říkají: německá civilisace. Podwázali Slowanu poslední žilu a odňali mu samému chuť k žiwotu; nožíkem rozlízawé kritiky roztrhali nerwy jeho národních a náboženských pozůstatků; lžiwau a alexandrinským hlaubalstwím pokaženau historii pokazili jeho minulost wěčným poručnictwím, oněmili jej a olowněnými cizými zwuky ochromili mu dokonce jazyk; zrádně wypočteným wychowáním učili již malé dítky bez pomyšlení slabikowati, prokletí na swé otce, a filosofii, která wšechno osprawedlniti dowede, naučili je wymluwiti si bezpráwí jim učiněné; ustawičným pronásledowáním přiwedli jej tak daleko, že mohl jen woliti mezi tělesnau a dušewní samowraždau; skrze kolonie civilisující wyhnali i wlastní otců jeho swaté kosti, a skwělau industrií wyhladowili jej poznenáhla a ožebráčili; newiditelnými nitkami opletli jej tak, že newidí swého nepřítele a proti wlastní swé krwi brojí; skrze české bürokraty w Haliči a skrze haličské w Čechách, skrze chorwátské w Ilyrsku a ilirské w Chorwátech, skrze welkopolské w Horním Slezsku a hornoslezské we Welkopolsku naučili kmeny, aby se obapolně nenáwiděli; skrze zwláštní systém patriarchálního panstwí rozdwojili syny jedné matky, bratry ozbrojili proti bratřím, a pak se ujali z dworního kanceláře we jménu wůle národu a souverenity jeho palice Szely.... To bylo usilowání a působení německé civilisace we slowanských zemích! Péro Tacitowo by se zhrozilo psáti tajnau kistorii této civilisace, oko Thukydida zblaudilo by w pátrání po tomto krtkowým podzemním podrýwání, které pozorujeme nad zemí jenom z ruin. Německá civilisace nadělala dušewních a fysických proletářů z celého národu w Čechách, w Haliči, we Welkopolsku, wMazowsku a w Horním Slezsku a wrchol jejich sprawedliwosti jest onen wýrok pruského státníka, „ žeby se proti typhusu w Horním Slezsku nadarmo hledaly prostředky, poněwadž toto plemeno patrně k wyhynutí jest určeno! “ ( Pokračowání. )", "id": 505}
{"text": "22. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [polemika], Autor: Havlíček, Karel\n— Prager Zeitung je w čísle swém 275 od 21. list. welice nespokojena s naším dopisowatelem z Dalmatska we Feuilletonu, a wypočítáwajíc wšechno to, co wláda rakauská pro Dalmatsko učinila, shrnuje wšechnu winu nepodaření na obywatelstwo slowanské. Náš dopisowatel jest daleko, a Bůh wí, přijde-li mu Prager Zeitung před oči, proto powažujeme za powinnost swau zastati se o něho alespoň na krátce. My wycházíme w politických záležitostech wždy od té zásady, že se schopnost a zásluha wlády nesmí měřiti dle dobré wůle a pokusů, nýbrž dle skutečného podaření. Podíwejme se na Dalmatsko: jestli je skutečně w tak špatném stawu, jak se to popisuje w našem Feuilletonu a jak to též ani neupírá p. spisowatel článku onoho we wládních nowinách, co to platno wypočítáwati wšechny dobré aumysle a pokusy wlády? Skutečnost ukazuje, že se tyto pokusy nepodařily, a z toho zas wyswítá, že nebyly okolnostem přiměřené a praktické. W politice se wšechno měří jenom podle zdaru, a co se nepodaří, je špatně uděláno! Když jest zem we špatném stawu, jest to wždy hlawní wina wlády: či má ještě kdo jiný za to odpowídati? Již dosti dlauho jest Dalmatsko pod berlau rakauskau, a ještě se jeho staw téměř w ničem nezlepšil: patrno tedy, že se wláda neuchopila přiměřených k tomu prostředků. Owšem pauhé uniformowání province, zawedení ústawů protiwných národnímu duchu, ignorowání hlawního národu atd. — to nejsau nikdy cesty ke zwelebení země.", "id": 506}
{"text": "5. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Beseda měšťanská]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. – Beseda měšťanská. Naše beseda měšťanská počíná s tímto měsícem druhý rok swého působení. Za příští tuto zimu musí se rozhodnauti, zdali naše weliké naděje a očekáwání o tomto krásném ústawu sanguinické byly aneb prawdiwé. Dosawad jenom ( nechceme ani sobě ani jiným pochlebowati ) w dušewním smyslu vegetowala, byla dobrá restaurace s dwěma paradními pokoji, t. j. conversačním a čítárnau. W čítárně ale by se mnohem wíce a rozmanitěji čísti, a w conversačním pokoji mnohem wíce a mnohem, mnohem wážněji conversowati mohlo než posawade. Jak doslýcháme z dobrých pramenů, nastanau s tímto nowým ročníkem i mnohé oprawy, na které se srdečně těšíme. Neméně potěšitelná jest ona okolnost, že mnoho nowých audů již přistaupilo, a jak slyšet, ještě přistaupiti míní. Na každý spůsob ale může naše Pražské statečné měšťanstwo, budeli jen chtíti, ústaw ten powznésti na onen stupeň dokonalosti a sláwy, jak jest dostojno naší staré Prahy. Zde jest již wšechno zůstaweno naší wlastní příčinliwosti, a pakli že se nepowede, nemůžeme si na jiného stěžowati než sami na sebe. Patřme jen na jiné ústawy podobného spůsobu buď w cizozemsku neb i w Rakauských zemích, a uzříme jistě dobrý příklad. Tak ku př. držela se dne 5. Října roční weřejná schůzka w Nowosadské srbské čítárně ( na spůsob naší besedy ) w Uhřích. Dopisowatel o ní mluwí we Slowenských nowinách s welikým nadšením, kterak wšelicí stawowé o její prospěch a zwelebení starostliwau péči wedau. Sám J. Excell. metropolita ( arcibiskup srbský ) Rajačić byl přítomen, a krásnau řečí napomínal společnost k lásce a swornosti we záměru společném t. j. oswícení a wzdělání národu swého, jako též aby se wšelikého politického podezření warowali. Pak se jednalo o dosawadní činnosti její, o překážkách, které se až posawad do cesty kladly, o bídném stawu wzdělání lidu Srbského, o nedůstatečném wychowání atd., samé wážné i předůležité wěci, o kterých by se i u nás mnoho mluwiti dalo. Účastenstwí obecenstwa Srbského bylo weliké, neboť kromě 16 časopisů nakaupilo se za ten rok minulý mnoho knih a uhospodařila se znamenitá suma peněz k základní jistině.", "id": 507}
{"text": "28. červenec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Medvěd, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nNedwěd. ( Pokračowaní. ) Když kněžna wešla do sálu, zawál na ní aromatický blahowzduch swětského, swátečního žiwobytí. Udušený cit swětskosti probudil se w ní opět w býwalé sile; příwětiwě se usmála na důstojníky a šwiháky hrnaucí se ji přiwítat, a nestačila ani odpowídat na jejich otázky, prosby a wýkřiky. Kněžno! Ach kněžno!... Jaké překwapení! Jaké štěstí! Jak dáwno neměli jsme štěstí wás widět! Prwní walčík! A mně druhý walčík! – A mně mazurku! – Ach kněžno, nedoufali jsme, že wás zde najdeme. Toť je prawá slawnost! – Kněžno! Mně kadrilu, třeba osmau, nemůžete? – Tedy třeba extraturu we walčíku. A wšichni ti oficíři byli tak hezky staženi we swých uniformách, a šwiháci tak důwtipně wymyslili swůj letohradní oblek, náprsníky jejich tak skwěle se blyštěly, fraky měly tak zaufalý kroj, na šátkách skwěly se takowé fantastické kwěty, že bylo až milo hledět. A najednau se kněžna ohlídla... W kautku, shrbený u zdi, tiše stál nedwěd. Široký černý frak jeho byl, jak se zdálo, šit podle nějaké starottatické pohowky. Široké rukawičky přetwořily jeho ruce w nespůsobilé nedwědí pracky, a k doplnění wšeho neštěstí bílý naškrobený krawatek, s mašličkau w spůsobě motýla, nemilosrdně jej dusil na krku, ukazuje na sobě w týlu ohromnau ocelowau přesku. Kněžna se ulekla a zčerstwa se obrátila. Zlobila a styděla se. Kníže Muchrobatow neopustil ji ani na krok. „ Wíte, kněžno “, prawil, „ w Gasteině je dlauhá chwíle, w Franzensbruně je dlauhé chwíle, w Hanawě je dlauhá chwíle; ale tak dlauhá chwíle jako zde jsem ještě nikdy nezakusil. Žádná swornost w společnosti, žádná jednota. Zde jsau lidé žiwi, jako by je wšechny hlawa bolela. Budete se mnau tančit mazurku? „ Račte “, prawila kněžna. „ Řekněte mně, prosím wás, jaký je to kukuč tamhle w kautě? – Zdá se mi, že jsem jej kdesi widěl... “ Kněžna se začerwenala. „ Pomyslete si, držel jsem tu figuru za slaužícího, přišel jsem k němu a řekl: „ nařiď, hochu, mému kočáru, aby jel domů. “ On na mne wywalil oči a tak se na mne díwal, jako by mne chtěl polknaut. Musí být zlostný! “ W tuto chwíli sestawowala se francauská kadrila, a jeden skwěly pár neměl žádný protějšek. Domácí pán, dohlížející na řádný běh swé slawnosti, šel hledat potřebný pár; ale wšichni tančící byli již zadáni. W kautku jen smutná seděla přezralá již slečna, kterau již od nepamětných dob wždycky o bále bolíwala noha, a za ní tiše stál nedwěd. W okamžik popadl je oba domácí pán za ruce, wstrčil je naproti čekajícímu páru, a promluwiw několik zdwořilých slow odešel, nedaje nic na wzdorowání a wýmluwy. Nebylo žádné pomoci. Nedwěd počal se ohlížeti zaufalým okem. Zralá slečna příwětiwě se na něho usmíwala. Zdálo se mu, že by ji byl s to zaškrtit. Orkestr zahrál překrásnau kadrilu. „ A což, na mau wěru “, pomyslil si nedwěd, „ oč pak jsem horší než wšichni ostatní? A což by to tak těžko bylo, tak se krautit, jak oni se krautí? A ona tomu ještě tak chce?... Ať se jí stane po wůli! “ „ My začínáme “ řekla odkwetlá krásawice. Ó, je! Nedwěd se dal se zaufalau odhodlaností do skoku, a dupal s tak podiwnými posuňky, s tak úplnau nepowědomostí w taktu a we figurách kadrilních, že jeho dáma, ačkoli tolik let netancowawši, stawila se uraženau, a kolem nich mezi tancujícími nastal smích a šeptání. „ Podíwejte se pro Boha! Co je to? kdo je to? A to by člowěk smíchem umřel! – Podíwejte se mu jen na ruce. Jak sem jen takowého člowěka 238 mohli pustit? Toť je podiwný nápad! – Podíwejte se, jaký skok!... a ještě... Wida, teď se docela zmátl, a balansuje s pánem wedlejšího páru... Hlasitý smích počal se šířit po celém sálu, tak že ku konci kadrily nebylo se wšech stran slyšet nic než wtipy a posměšky. Ubohý nedwěd utřel si šátkem pot z čela, a wzhlednul na kněžnu, ona se rychle a mrzutě od něho odwrátila. „ Powězte mi, prosím wás “, zeptal se jí domácí pán, „ proč jste si přála pozwání takowého podiwného tanečníka. “,, Odpusťte “, – odpowěděla kněžna, „ on jest můj saused w letohradech, a prosil mne welmi, abych mu opatřila čest, míti přístupu we wašem domě. Nikterak jsem si nepomyslila... Wěru mrzí mne welmi... “,, Ó! nic neškodí... mne wždy welmi teší... Počala mazurka. Kněžna tancowala s Muchrobatowem a byla welmi líbezná. Bál ještě dlauho trwal; ale ona nezůstala do konce. Zawolala guwernantku a odjela. – Co si myslila w kočáře, newím; ale druhý den byla bledá a zamyšlená. Po obědě wyjela jízdecky, ale jen se slaužícím. Z mrzutosti počala šwihat koně. Kůň nezwyklý na takowé rány, zahryzl do uzdy a wznesl se jak wítr. Kněžna křikla, chytila se strachem hříwy, a již měla spadnaut; nebezpečí bylo weliké, ještě krok, ještě minuta a skoro jistá smrt. Ale po cestě běžel mladý člowěk a wrhnul se proti rozháranému koni. Kůň se w okamžení zastawil.... kněžna poznala nedwěda, a podala mu ruku. „ Wy jste můj ochránce! Wy jste mně žiwot zachowal! “ „ Neulekla jste se? “ ptal se pečliwě nedwěd. „ Wy jste sám žiwot swůj nasadil! “ „ Jaké štěstí, že jsem se zde nahodil. “ „ Jak mne milujete! “ pokračowala zamyšlená kněžna. „ Dowolila jste mně wás milowat. “ „ Ano... ano.... Jenom, wíte... prosím wás... netancujte nikdy francauskau kadrilu. IV. „ Slyšela jste? “ – „ Ne, a co pak, powídejte prosím. “ „ Ale wždyt se o tom wšude mluwí; kněžna, příbuzná známé hraběnky... “ „ Ó prosím powídejte. No což pak? “ „ Pomyslete si, zachází Bůh wí s jakým člowěkem, jezdí s ním weřejně jízdecky, a přiwedla jej na bál k Štětinowskému. “ – „ Ach ma cher, wždyť je to strašidlo! “ – „ Strašidlo, owšem, strašidlo, ale přece nebezpečný člowěk. Není úředníkem, nehledá nikde protekce. Jistě nějaký žid, taškář, – což pořádného bude, podskočný hráč, wyzwědač, aud nějaké tajné společnosti, něco takowého. Ubohá teta! Dobrá hraběnka! Jak se bude trápit! Jaká rána pro její aristokratickau wážnost! Ostatně musí se i w tom prawda powědít, že to na ni patřilo. Tak je naplněna hrdostí, že je ji směšno a mrzuto poslauchat. A nač se může pyšnit?... Oč je lepší než wšechny, než já?... Blázniwá stařena, oškliwá ženská! – A takowé jsau teď holky... “ Tak se mluwilo a roznášelo w kwětinowých baudách na petrshofské silnici. „ A to je žert “, říkaly nejhodnější. „ Jaký žert? “ odpowídaly záwistiwé, „ tak nemají žertowat holky! “ Mladí lidé se smáli. Stařeny krčely rameny, zapomenuwše na swau mladost. Zkrátka, pomocí kněžny našel se konečně pro mladé letní wyhnance předmět rokowání, tak že po obyčejných úsudcích o powětrnosti, bylo jenom slyšet komentáry a úwahy o staré tetce, o nesmírně hlaupé guwernantce, o nepowážliwé holce, a o mladém chytráku. Ale to je málo. S petrshofské silnice donesly se tyto řeči rychlostí blesku do Petrohradu, přeletěly wšechny ostrowy, donesly se po železné dráze do Cárského-sela, do Pawlowska, a podiwný žiwot kněžny s nekřtěným židem, trestaným již pro zlodějstwí, stal se předmětem wšech rozmluw. Sama kněžna nic o tom newěděla. Obětí jsauc wlastní dowádiwosti nemohla si sama wyswětliti swé city. W náružiwosti její bylo tolik oprawdiwé síly, a zároweň tolik newázané diwokosti, že jí často býwalo auzko, strašno a těžko u srdce, tu zas weselo w mysli. – Ona také milowala, a wšak stydíc se jaksi před swětem a před sebau samau: ale jeho láska byla nezkončená. Nejen že byl wždy hotow dáti za ni žiwot swůj, ale počal také již pečliwě předěláwat celau swau bytost. Na jediné slowo kněžnino najednau se změnil w šwiháka, oblekl se dle nejnowější módy, udělal několik visit, byl také na dwau bálech, na kterých wšak netancowal, – a nikdo nemohl pochopit, jak těžko mu to přicházelo. A wšak při wší pečliwosti swé byl přece směšný we swém nowém spůsobě, mladí swětáci pronásledowali jej swými úsměšky, a ubohá kněžna styděla se před swětem za swého milence, ana přec o samotě byla hrdá na jeho lásku a šťastná. Ale jaká pomoc? Swět hledí na zewnějšek, a zewnějšek nedwěda w saloně byl k pláči. K doplnění neštěstí swého to sám citil, a srdce se mu zaléwalo krwí, když pozorowal, že kněžna žertowala s módnými šwiháky, a pečliwě se wyhýbala jeho smutnému pohledu. Owšem, když byli sami dwa, byli opě šťastni; ale tyto doby šťastné byly jenom pro něho beze mraku. U kněžny již se wkrádal jakýsi obtížný cit nedůwěry a neupřímnosti. Počala mluwit o spůsobech, o překážkách, o okolnostech, na které on ani nepomyslil. Tak prošel měsíc... Kněžna byla jeden den wesela, druhý smutná, tu měla naději, 239 tu zas litost: ale nejwíce ji mučila nejistota, kterak se zkončí její romantická láska – a zkončila se welmi obyčejně. Hraběnka se nawrátila. Jako kawky sletěly se k ní se wšech stran známé a příbuzné, a každá pod rauškau účastenstwí wyprawowala jí podiwnau powěst o známosti její sestřenice. Hraběnka wyslechla wšechno s úsměwem, prawila, že o wšem wí z psaní sestřenice ( která jí ani řádku nepsala ), že to wšechno je hlaupost, že nestojí za powšimnutí, wymyslila si celau powídku, které jak obyčejně žádný newěřil, wyjewila dosti urážliwými slowy wděčnost swau za takau pozornost, zůstala dlauho o samotě s knížetem Muchrobatowem, a poslala zwlášťního posla ku knežně. ( Pokračowání. )", "id": 508}
{"text": "19. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Z Kostelce u Náchodu - poznámka]., Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Tuto spráwu, ač místní jest, podáwáme přece čtenářstwu, snášejíce se úplně s míněním p. dopisowatele, že jest dobře takowými slawnostmi w lidu wzbuzowati nějaké wyšší myšlénky a historické upomínky, aby duch z obyčejné wšednosti poněkud powýšen byl, a proto myslíme, že welice záslužno jest, použíti každé whodné příležitosti k podobné nějaké slawnosti. Red.", "id": 509}
{"text": "8. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: [Šlesvík Holštýn.], Autor: Havlíček, Karel\nZahraničné zpráwy. W Němcích. Šleswík-Holštýn a Holštýn-Šleswík, Eduard und Kunigunde, Kunigunde und Eduard – pořád ještě straší w německých nowinách. Nebylo toho dosti, že srdnatí mužowé ze wšech kautů Německa poslali adresy k Šleswicko-Holštýnským, dodáwajíce jim smělosti proti králi Dánskému – nastaly krutější časy, i ženské chopily se 364 – ne meče ale per a papírä a napsaly adresu. Hamburské hrdinky totiž napsaly ženám hrdinů Šleswicko-Holštýnských statečný dopis, w kterém jim za projewené již hrdinstwí jejich mužů slušnau pochwalu a uznalost projewují, napomínajíce je, aby i o budaucí statečnost pánů manželů swých péči měly. – Jaké štěstí, že jest práwě wynalezena střelní bawlna! Tu budau moci německé dámy, až wojna s Dány nastane, ze wšech swých zbytečných šatů munice nadělati, a powážímeli, jak mnoho dámy zbytečných šatů míwají, musíme nahlídnauti, že w německé říši nebude nedostatek munice!", "id": 510}
{"text": "31. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský deník, Titulek: [Zpráva o besedě, která proběhla 27. ledna], Autor: Havlíček, Karel\nHavlíčkovo autorství je nejisté – Beseda držána dne 27. Ledna w obnoweném konviktském sále, kterážto s družkau swau druhau Unorowau dohromady má býti náhrada za letošní český bál, překwapila nás zajisté pěknau ústrojností a hlučnau náwštěwau. Powážímeli, že téhož dne byly také na Smíchowě a w Karlíně české bály, budeme se wěru diwiti, odkud se již tolik horliwých tanečníků a tanečnic nabralo. Wýbor postaral se o wšechno, čeho zapotřebí jest, jak náleží dobře: nejwíce se nám ale zawděčil několika milostnými zpěwy slečny Gaučowé, které celau společnost k hlučnému potlesku powzbudily, tak že na wšeobecnau žádost ještě jednu národní píseň ( Ach! není tu není ) připojila, welmi dojemně přednešenau. Společnost zůstala asi do 2. hodiny pohromadě. Hlawní přednost besed takowých před bály jest ta, že se nepřichází w tak skwostném oděwu, což zwláště o damách platí. Nám se ale ty příliš skwostné bály práwě z té příčiny nijak líbiti nechtějí. Pro pohodlí našinců podáwáme zde spráwu, že kancelář besed, kde wstupní lístky se dostanau, jest u p. Šumawského w č. 127–2 wedle Zlatého saudku, w druhé Hawířské ulici.", "id": 511}
{"text": "29. prosinec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [Poučné články], Titulek: Kapitola o kritice. (Pokračování a Dokončení.), Autor: Havlíček, Karel\nKapitola o kritice. ( Pokračowání a Dokončení. ) Každé umění nese na sobě jakýsi znak nepochopitelnosti, jakési arkanum: ne snad že by oprawdu umělci mezi sebau nějakých cechowních tajností ukrýwali před obecným lidem, nýbrž jen proto, že umění wšeliké wyznačeno jest jistau neobmezeností, nezpautanosti, swobodau. Tato swoboda nmění welice již byla zle užíwána od lidí neschopných, kteří zwyklí jsau si swobodu předstawowati co staw nějaký bez wšelikých prawidel, beze wšech úwazků; kdežto přec wlastně zcela naopak swoboda w umění práwě nic jiného není, než weliké nezkončené množstwí rozličných prawidel, z kterých si práwě proto, že jich welmi mnoho jest, wybírati může umělec. A tak se tedy umění jen zdá býti bez prawidel, práwě proto, že jich tuze mnoho jest, která se tedy nedají do některé instrukce neb náwodu wtěsnati. Toto stanowisko jest předůležité při posuzowání uměleckých wýtworů. Wšeobecná stížnost umělců býwá 414 na pedantstwí, auzkoprsost, jednostrannost, školáctwí atd. swých kritiků, a musíme přiznati, že wěru sprawedliwá jest. Wyswětluje se dobře z wýše. Takowý kritik znaje sám jen několik prawidélek pokládá tuto swau zásobku za úplný codex, a nemaje tušení o nezkončenosti umění hotow jest wšude kacéřowati, kde se umělec dle jeho ( kritikowých ) prawidel neřídil. Prowedeme toto zdání swé prakticky, při čem se wšak pauze na poesii, jakožto nejwšeobecněji známé umění, obmezíme, dokládajíce jen tolik, že jest staw kritiky ostatních umění jako: hudby, malby, divadelního herectwí atd. mnohem bidnější ještě a temnější než poetické kritiky, ačkoli i ta ubohá jest z wětšího dílu. Obyčejně se říká, že jest umění samo w sobě ukončené, že má za účel jen twoření, že nemusí mít žádnau tendencí atd. To wšak jsau jak se zdá jen plané řeči, asi tak jako když státy jeden od druhého neodwislé jsau a samostatné, a wšak jen tak dlauho pokud jeden druhý nepřemůže. Totéž platí i o tendencí poesie. Snad mohau být poetické krásy, třeba by ani lidí na swětě nebylo: po takowých ale krásách také lidem nic není a býti nemůže. Mnohem praktičnější zdá se býti ta sada; že jest poesie proto na swětě, aby se lidem líbila. A to jest zrowna také nejlepší odpowěď na wšechno, co se kdy o tendenční poesii řeklo a říci může. Něco w lidské přirozenosti wěčně se opakuje a wždy stejné zůstáwá, něco se mění: něco se tedy wždy líbi, a něco jen časem. Na každý spůsob jest ale tendenční poesie lepší než netendenční, proto že jest wíc: jest totiž předně poesie, a pak ještě o něco wíc. Rozumí se wšak, že musí být přede wším oprawdu poesie, neboť špatná poesie s nejlepší tendencí přece nebude nikdy tendenční poesie. Že wšak jest smýšlení jakési, směr, zkrátka smysl w poesii něco jiného, než tendence, rozumí se samo sebau. Poesie jakož každý jiný čin rozumného člowěka zajisté musí míti nějaký smysl, nějaký směr: to wšak ještě není tendencí. Neníť wšechno co se o kterém básnickém díle napíše také kritika: ba ani každé posauzení nemůže se ještě kritikau nazwati. Kritikau jen tenkráte se posauzení nazwati má, když důkladně probéře dílo z umělecké sitránky Jsauť wšak skoro při každém básnickém díle jiné a snad časem důležitější stránky, které se posauditi mohau. Zmíníme se zde také příležitostně o jedné ne sice důležité, a wšak u nás w Čechách hojné stránce uměleckých díl. Každé umělecké dílo má tu newyhnutelnau Wlastnost, že od někoho sepsáno jest. Tento zas obyčejně má několik přátel, z nichžto jednoho požádá, aby někam do časopisu napsal něco o jeho knize; neboť každá kniha musí si jak na swět přijde některý časopis wzíti za kmotra, chceli šťastně žiwotem kráčet. Takowý tedy o posauzení požádaný přítel již před čtením wěda, jak asi o knize psáti má, newyhnutelně se pak namáhati musí aby něco napsal: což obyčejně nemíwá weliké ceny zwlášť w kritickém ohledu. Takowé „ kritiky “ mohly by se w krámích hotowé prodáwati na wybrání, a čtenář po takowém posudku méně wí o knize, než před ním wěděl. Též takowý následek mají jiného spůsobu „ kritiky “, které bychom nejraději šwiháckými nazwali. Jsauť to kritiky kde kritik wlastně w úmyslu nemá předstawiti nám onen spis kritikowaný jak jest objektiwně, kde na zřeteli nemá spisowatele knihy oné, nýbrž sebe samého. On koketuje w kritice sám, chce psát zanímawě, snáží se nejlepší nápady a wtipy swé wywěsiti do ní, a tak se stane, že napíše často spis dosti zábawný, ano i dobrý, leč ne kritiku. Objektiwnost jest wůbec na kritice auhlawní cnost: z prawé kritiky chceme poznat dílo samé a spisowatele jeho, chceme odtamtud nabýti odůwodněného saudu o schopnostech spisowatele a o ceně jeho plodu. A proto opět jest zwlášť za našich časů druhá auhlawní ctnost kritikowa weliká bibliografická známost, aby mu aspoň w jeho odwětwí wšechny poněkud wýtečnější plody wšech literatur známy byly, a tak půwodní dílo a opsané rozeznati mohl. Ačkoli sice dílu samému wýtečnost zůstane wždy swá, přece jest z ohledu na spisowatelowy zásluhy znamenitý rozdíl, jeli dílo jeho neb jiného. Za našich časů při tak nezkončeném počtu díl uměleckých básnických we wšech literaturách jest zajisté wěc nesnadná, stopowati literárního pytláka, když opatrný a při tom poněkud schopný jest. Zde by arci přede wším záslužno bylo, určiti hranice mezi půwodností a nápodobněním, kdyby ta wěc tak lehká a tak krátka byla, že by se wtěsnati mohla do tak newelkého pojednání. „ Nic není nowého pod sluncem “ slyšíme s jedné strany, a s druhé prawí se nám: „ Neníť jediná wěc na swětě, jenž by jiné rowna byla we wšem. “ Mezi těmito dwěma sadami leží naše prawda. Co umíme naučili jsme se od někoho, a udati hranici mezi napodobňowáním a půwodním twořením zůstane wěčně nemožno. Nejznamenitější umělci často užili patrně cizých myšlének, aniž jim to na ujmu wzato býti může. W praktickém žiwotě welmi dobře se rozeznáwá prawá zásluha literární od pauhé kopie, a zdá se welmi jisté měřitko býti na literární půwodnost samo společenské žiwobytí. Člowěk se nedokáže wždy přetwářiti, aspoň se nemůže w společenském žiwotě stawěti maudřejším než jest, a skoro wždycky se může wážnost, jakau kdo we společnosti požíwá, pokládati za nejwěrnější měřitko jeho literárních oprawdiwých zásluh.", "id": 512}
{"text": "8. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Pánům přednostům úřadů a magistrátů N. E. 395, Autor: Koc, Christian; Havlíček, Karel (překlad)\n( Z německého přeloženo. ) Pánům přednostům úřadů a magistrátů N. E. 395. Emisáři wyskytli se w Boleslawském kraji, aby prowoláwali republiku a rozšiřowali anarchii. Nesmyslné počínání lidí w Praze, kteří se swým spáleným mozkem a potměšilým duchem wšechno překotiti chtějí, aby we wšeobecném zmatku se obohatili a moci nabyli, spolehajíce se na lehkowěrnau luzu, wyjewuje se w posledních dnech wždy patrněji. Wíme, že w Praze rota těchto zlosynů zbraní, jim k udržení pořádku a jistoty dle konstituční swobody udělených, opowážliwě k tomu užíwá, aby podpisy wynutila a tak wládu strachu započla. Wšeobecným opowržením, kterýmž tyto lidi každý prawý konstituční občan pronásleduje, propadli tito rauhači kletbě, třesau se před zákony a pomstau lidu a jeden po druhém opauští potají Prahu, aby we swé otčině pozár rozdechnul. Tito lidé daufají, že jejich řeči a pamflety pozornost zbudí, že sedláka a řemeslníka od práce odlaudí a četné nádeníky a dělníky we fabrikách šalbau a sliby do swých tenat přiwábí; oni myslí, že se wenkowani k tomu připrawují, aby stráže sestawowali s wýhlídkau na laupež a drancowání. Wím, že swého cíle nedosáhnau, poněwadž w celém kraji wážnost před zákonem a lásku k pořádku předpokládám a teprwa před několika dni příjemným způsobem se přeswědčil, že rychlé sestawení stráže pro ochranu pokoje a jistoty w okolí Semilském a Smržowském dostačilo, aby w této některými pamflety zbauřené krajině počínající spolčowání luzy po jmění swých spoluobčanů chtiwé přetrhlo. Stateční měšťané špatně čitelné t/ť Brandejsa nad Labem obořili se rozhorleně wčera odpoledne na dwa takowé buřiče, a poněwadž se k Boleslawskému krají ubírali a také z jiných stran emisáři a pamfleti do kraje přicházejí, činíme wšechny pány přednosty úřadů a magistrátů na to pozorny, aby bděli nad přísným zachowáním zákonů proti nakwašowání poddaných, proti spiknutí, zbauření, powstání a zemězradě, a jsem jist, že wšechny ozbrojené sbory měštanů, wšechny stráže pro zachowání jistoty a wšickni řádní lidé k tomu cíli aučinkowati budau, aby rolnictwí a průmysl chránili a pokoj zachowali, který je pro zachowání jistoty osoby a jmění newyhnutelně potřebný. W Mladé Boleslawi dne 3. Dubna 1848. Christian swob. pan Koc, c. k. krajský hejtman", "id": 513}
{"text": "23. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Vévoda z Palmelly]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. * – * W jaké lásce asi wéwoda z Palmelly u nowých swých přátel politických je, zkusila nedáwno jeho manželka. Wyjela si po městě, ale blízko kostela jednoho zastawil hauf lidu její wůz, a musela wystaupit, poněwadž prý jsau wéwodkyně ženské jako jiné ženské, o nic lepší, ať tedy chodí také pěšky. Před tauto potupau utekla se wéwodkyně do kostela, a zůstala tam až do pauhé noci. * – * P. Orr, jenž nedáwno w Angličanech zemřel, zanechal podiwnau poslední wůli, mezi jiným odkázal 800 lib. stř. ( 8000 zl. stř. ), z kterých auroky na čtyry díly rozděleny býti mají. Prwní čtwrtinu má wždycky na nowý rok dostat nejwětší a druhau nejmenší paní, třetí ta paní, která nejstarší a čtwrtau, která nejmladší při wdawkách swých byla. * – * W hostinci Valencienském položil při obědě společném jeden z hostí, který po železnici sewerní byl přijel, na stolici wedle sebe swůj tlumok; při placení ale žádal hospodský dwojí plat dokládaje diwícímu se hostu, že jeho tlumok jedno místo zaujal, které se zaplatiti musí. Host zaplatil; druhého dne ale přijda zpátky do téhož hostince opět tlumok wedle sebe položil, a z každé mísy hodný díl wezma do něho jej uložil. Hospodskému pak proti tomu powstawšímu odpowěděl chladně: „ Wčera nebyl můj tlumok hladowý a nejedl, dnes si musím škodu wynahraditi. “ U wšeobecném smíchu ostatních hostí, kterým pak wčerejší příhodu wyprawowal, ukládal pilně ode wšeho do tlumoku, a nebohý hospodský musel i kromě bolesti nad tím ještě neustálé úsměšky snášeti. * – * Rabín K...sky oznámil modlitbu o dešť, zakázal wšak obchodníkům obilním, přijíti na ten den do chrámu.", "id": 514}
{"text": "19. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Prohlášení ústavnosti.], Autor: Havlíček, Karel\nWšichni wěrní Čechowé jak w Praze tak na wenkowě se tuto napomínají, aby ke cti nowé konstituce swoje německé firmy, štíty a wýwěsky zrušili a české si wiwěsili, aby se tak s námi wnitřně i zewnitřně stala důstojná změna. Wšichni prawí wlastencowé zwláště w Praze dbejte o to, aby také ti spoluměšťané, kterým snad tyto listy do rukau nepřijdau, o tomto napomenutí se dowěděli a brzy dle něho učinili; dokažme swětu, že Čechowé sice dwě stě let spali ale – newyhynuli! Předešlé číslo nowin bylo jen z části bez censury wydáno a toto jest prwní, které z cela swobodně dle swého srdce píšeme a wydawáme. Přátelé drazí! dobrodiní tohoto dostalo se nám jako we snu, kterak budeme užíwati swobody, zwyklí jsauce na uzdu censurní? Celá Ewropa hledí nyní na nás, ukažemeli se hodní swobody, nebudemli užíwati swobody nerozumně ke zlému. Dokažme, že jsme byli již dáwno pro dušewní samostatnost dozráli, držme se wážně, zmužile, aby snad zlomyslní nepřátelé swobody, kterých jest jistě weliký počet, neukazowali s ausměchem zlostným na nás, že nejsme hodni swobody. Mluwme a pišme zmužile prawdu, pokud k prospěchu jest národu, každý dle swého nejlepšího přeswědčení, co můžeme zodpowídat před Bohem, před dobrými lidmi a před swým swědomím, mluwme a pišme srdnatě, ale bojme se čestného úsudku rozumných a poctiwých lidí. Tak obstojíme beze wšech trestních zákonů a swobodný tisk poslauží nám k zwelebení wlasti, ne pak k roztržkám a ku potupě, jak by nepřátelé pokroku rádi měli.", "id": 515}
{"text": "4. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Venkov, Titulek: [Pro Boha, krále a vlast], Autor: Havlíček, Karel\nZ Boleslawska dne 30. září. Wypadl čas, kde se našeho krajského města národní obrana ustanovila nechati poswětit praporce; protože dnešní den poslaužil k tomuto cíli. Na náměstí k wystawenému oltáři wyšla ozbrojená obrana s dawem díwajících, kdežto národní obrana Hradištská s českým welením přišla Mladoboleslawské wstříc. Teď se konala obět mše swatá. Brzy na to zawlál prápor po jedné straně w černožluté obrubě rakauským orlem, po druhé pak se dwauma lwy, jeden w modrém, druhý w čerweném poli s okrauhlým nápisem w čerweno-bílé obrubě: 1848. Pro Boha, krále a wlast! Jest to překlad známého pruského Treubundu: „ Für Gott, König, und Vaterland! “ hodící se wšak welmi špatně za nápis konstituční. W slowě „ wlast “ obsažen jest i král, který jest též audem wlasti, a proto má wždy dle zdrawého rozumu „ wlast “ předcházeti. Red. Ku konci slawnosti nastaly obyčejné radowánky.", "id": 516}
{"text": "14 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Josef Jelačić, bán Trojjedinoho králowstwí Chorwátska, Slavonie a Dalmatska, Autor: Havlíček, Karel\nJosef Jelačić, bán Trojjednoho králowstwí Chorwátska, Slavonie a Dalmatska. ( Dokončení. ) W takowémto spůsobu sešel se Jelačić s císařem dne 19. čerwna. Deputace wstaupla před shromážděný dwůr, a bán měl k nim řeč, w níž ohniwými slowy líčí wšechnu nadšenost swého až k smrti wěrného národu. Celá císařská rodina slz wyléwala; nyní welikodušnost, ušlechtilomyslnost a důležitost muže ještě před málo dny za zrádce prohlášeného poznal dwůr wůčihledě. Dwůr teď pochopil, w jakých pautách ležel spůsob jednání císařůw; porozuměl, jak nenáležito jest, wěrné služebníky pokořowati a jedním tahem péra národy obětowati, ježto práwě u paty trůnu swé snažné prosby byli předložili, aby s weškerau monarchií ještě úžeji a nerozlučitelněji byli spojeni. Chorvátsko je zdwihadlo hnutí k wůli dynastie, a Jelačić jest duše jeho a wojenská Hranice wlastní čídlo jeho. Nebo tyto prostraniny zemské třicátý pátý díl monarchie činící, podáwají třetinu weškeré rakauské infanterie, jsauce w stawu ještě jednau tolik mužstwa postawiti. Wýsledek slawné audience bánowy a chorwátské deputace byl ten, že narownání se stane, a wznešeno jest na arciknížete Jana, aby wnitřní roztržky w uherské říši w dobrotě sprostředkowal. Králowský manifest z ohledu swržení bána nebyl sice hned skutečné zrušen: ale on zůstal w skutku na swém místě a pokračowal dále, blahoplodněji než kdy jindy působiti w auřadu swém. Že pak nikdo na oprawdowé swržení tohoto hrdiny newěřil, doswědčila již ruční biletka arciwéwody Jana. „ An meinen lieben Banus. \" Jedenkaždý byl toho přeswědčení, že císař toliko na příhodné okamžení čeká, by mohl ono wynucené slowo swé králowské nazpět wzíti, kteréž ještě nikdy ze srdce jeho newyšlo. Po slyšení u císaře byla celá deputace co nejpříwětiwěji přijata od arciwéwody Františka Karla a od arciwéwodkyně, načež i kníže Esterházy náwštěwu od bána očekáwati se zdál; to když se nestalo, odebral se kníže Esterházy sám do obydlí bánowa, by s ním porozpráwěl. Po hodině asi wystaupil ten diplomat patrně pohnut z komnaty bánowy a projewil se k několika w předsíni stojícím chorwátským pánům takto: „ O jaký to muž! půjdu sám do Pešti, ta wěc musí jináč wypadnauti. \" Zpáteční cesta bánowa podobala se také neustawičné slawnosti. Teprw w malém místě Lienči dostaly se mu náhodau do rukau nowiny s manifestem o jeho swržení, o nichž, jak podotknuto, nebylo mu w Innsbrucku ani zmínky učiněno. Nebyla w tom manifestu contrasignatura od žádného ministra, a to zaumyslně, aby nebyl platen. ( Wiener Zeitung vom 19. Juni 1848 ) Jakau rozhorčeností tento manifest w chorwátských, slawonských a hraničárských krajinách se četl, oznámily nowiny, nic o hluboké bolesti bánowě nepronášejíce. Bolestně bylo jeho wěrné srdce tímto manifestem dotknuto, jakkoli se laskawým u císaře přijmutím a i tím, že za swého pobytí w Innsbrucku o jeho swržení řeči nebylo, jako i jmenowáním arciwéwody Jana za prostředníka mezi stranami důstatečně přeswědčiti mohl, jakže onen manifest nižádné platnosti nemůže míti. Na to pak následující předstawení chorwátsko-slawonského sněmu k císaři učiněné oswědčilo mocnými slowy, kterakau láskau a úctau tento národ oddán jest bánowi, jak se jej bolestně dotklo, že – mezi tím co we wšech zemích Rakauska swětlo swobody, rownosti a bratrstwa wzešlo – pro ně toliko má ponechán býti útisk cizopanstwí. Tato representace oswědčila dále, jak Chorwáti a Slawonci onýmto manifestem we swých nejmilejších interessech byli uhněteny, awšak přec ještě ne tak hluboce, aby we swé oddanosti k weškeré monarchii mohli zwykláni býti. Wšude náklonnost k bánowi se jewila, a rozhorčenost nad manifestem pošlá zdwojnásobila se proti uherskému ministerstwu. Ohlas nejhorší bolesti rozléhal se tu po chorwátských hranicích. Když wěci tak stály, odepřel bán králowskému manifestu poslušnosti, neb w přeswědčení žil, že jej osprawedlní budaucnost. W Záhřebu se octnuw, kde jeho náwrat nejwětší roznícenosti slawen byl, zdwojnásobil swau píli a swé přičinění, aby záležitosti zemské w pořádek uwedl a maudře a opatrně národnost swé wlasti powznesl, její lásky a důwěry wíce a wíce zasluhowal. Dnem i nocí se snažil o to; jeho silný duch a weliké jeho srdce byly mu w tom podporau. Ani manifesty králowi, ani tehdáž pro něj nepřízniwé rakauské i německé nowinářstwí, ani ty šípy, kteréž z maďarské zbrojárny naň se řítily, ani mstau nabobtilé hrozby s Pešťanské stolice řečnické naň metané, nebyly s to, mysl jeho podwrátiti a úmyslu jeho zjinačiti. Sotwa se domů nawrátil, spěl opět do Wídně, kamž powolán byl za příčinau wyrownání se s uherským ministr-presidentem Bathyanyem. Urownání to se ale nestalo, ježto Jelačić pewně stál na spojení rakauského i uherského ministerstwa financí a wojny ( což owšem pro nowý, odlaučený stát maďarský žiwotní bylo otázkau ). Awšak přec objew jeho we Wídni přewýborného měl aučinku pro wěc chorwátskau. W Badenském nádraží, dwě hodiny cesty od sídelního města očekáwal jej weliký zástup lidstwa. „ Kde jest Jelačić? \" zawznělo odewšech stran, a když on při woláni: „ zde jest! \" z kočáru slezl a skwělau twáři milým swým Wídeňanům ruku podáwal, pozdrawilo jej hřmící, dlauho trwající jásání. Po celý čas jeho nebytnosti we Wídni bylo jeho obydlí w Krajinské ulici množstwím lidu obklíčeno, jenž neobojetných důkazů swé k němu náklonnosti dalo, jak mile se jim ukázal. Generálstwo Wídeňské, sbor důstojnický garnisony a deputace wšech stawů chwátali úctu swau přinesti bánowi, a dne 25. čerwence byla z wečera ke jeho cti hudba a pochodňowá sláwa připrawena. Ačkoli uherská strana proti demonstraci působiti měla w aumyslu, přeč poražena jest zdrawým smyslem Wídeňského obywatelstwa a důrazností pořádek zachowáwající gardy národní. Tehdáž držel Jelačić krátkau řeč z okna swého obydlí, na kterauž následowalo nesčíslné Vivat a Živio wolání, a kteráž skončila slowy těmito: „ Wěc má jest wěc cti, pročež neštítím se weřejně swé smýšlení pronášeti. Nejsemť nepřítel počestného uherského národu, ale jsem protiwník wšech těch, kteří soběctwím neb záměry k odtržení dohnáni, Uhersko chtí od Rakauska odděliti a tak Rakausko seslabiti. Já, bratři moji, chci widěti weliké, mocné, swobodné Rakausko. Ať žije naše krásná wlast! ať žije Rakausko! “ Na to když se z Wídně wrátil, nabyl bán toho přeswědčení, že rozmíšky s Maďary nemohau w dobrém srozumění porownány býti; i usilowal tedy zwýšenau horliwostí o příprawy wojenské. Prošel celau Hranici wojenskau, kteráž se zapřisáhla tělem a žiwotem státi pro něj a wěc obecnau. Ačkoli již dwa bataliony byly, kteříž z každého těchto hraničárských pluků byly již w Italii we Wlaších stály, přec každý ještě dwa bataliony k nastáwajícímu boji postawil a w průměru 4 – 5000 dobrowolníků z každého okresu. „ S Bohem a buďte hrdiny! “ jest w zemi té obyčejné laučení a žehnání starého hraničára, když císař jeho syny do boje woláwá. „ S Bohem a buďte hrdiny! \" wolali nyní toliko wěkem sešlí kmetowé, ženy a děti, neb co jen koli zbraň unesti mohlo, bylo na wolání milowaného bána následowalo. „ Naše ženy a chlapci, “ wolali se odebírající, „ ať zatím Hranici proti Turkům chránějí. “ Chorwátsko a Slawonie samy sobě uložily náramné daně a břemena a dobrowolné dary; awšak i w tom ušlechtilé hraničárstwo nechtělo pozadu zůstati, nýbrž kladlo znamenitých obětí, jmenowitě mnoho obilí a potraw na otář sic, má být: oltář wlasti. Pak Křížewacký a Dorděwacký regiment sami přes 1200 korců žita dali. Takowauto pomocí, takowým aučiným přispíwáním roznícených spoluobčanů powedlo se podnikawému bánowi w krátkém čase tak jako zčista jasna zaopatřiti přípřež na děla, munici a magacíny. Zdali Wídeňské ministerstwo wojny něco wíce než pauhé sympathie, totiž i peněz pro chorwátskau záležitost míti smělo, nemůžeme udati, že ale celé rakauské wojsko bánowi w upřímnosti oddáno jest, smíme w bezpečnosti wyslowiti. Mnohé pluky pronesly se weřejně a slawně, že nikdy proti šlechetným hraničárům, jichžto bratři ku cti a sláwě obecné korauhwe tak udatně w Italii bojowali, bojowati nechtějí. W nowinách se mnohé četné hlasy ozwaly pro Chorwátsko, a ani jediný uherský pluk nenajdau Maďarowé, kterýžby aučině proti bánowi se byl zasadil. Tato úwaha psána jest již wloni. Čtenáři nowin znají pozdější běh událostí a nynější těžké postawení Jelačićowo. Prawda ze se zatím w okolnostech a záměrech našich mnoho změnilo, a že letos úkol jiný a těžší na Jelačiću spočíwá, nežli loni. K tomu ale požíwá také posud důwěry swého národu, který wýroční slawnost jeho slawně odbýval – a wšech, kteří ho dobře znají a přeswědčení mají, že generál w poli stojící nemůže každodenně swau politiku měniti jako politisující pohodlně při sklence piwa. Pozn. Red. Jelačić jest sotwa prostřední welikosti, ale swalitý a složitý. Wýznamné jest jeho wysoké jasné čelo, černé, bystré, často jiskřící oko, přísný i příjemný obličej s tahem zádumčiwým okolo úst. Dobrota a wlídnost wyswítá z celé jeho powahy, on je wždy hotow k radě neb skutku, wždy w stejném rozmaru a wšem dostupný, jeho dwéře i jeho srdce w každau hodinu otewřeny jsau prosícím a stíženým. Jakkoli přísné práce miluje, ješto duchowní činnost jeho wlastní žiwot činí, přec býwá rád wesel a pro swůj wtip a howor býwá okamžitě středem wší společnosti. Jest přítel mužných weselí, jmenowitě jízdy a honby, a při wší swé uspůsobilosti státní a spisowatelské, jest přece jen wýhradně tělem a duší woják. Ušlechtilý w powaze a spůsobech, pln rytířské dohrosrdečnosti, welikodušný, swobodomyslný, proniknutý čistau, zralau k wlasti láskau, jest on jeden z mužů našeho wěku, kteříž ještě před sebau welkau mají budaucnost. Wiz spis: Die Gegenwart, 8. swazek. J. D.", "id": 517}
{"text": "4. červenec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: Ostrow helgoland, Autor: Havlíček, Karel\nOstrow Helgoland Poněwadž ostrow tento nepatrný brzy nabude wětší politické wážnosti, podáwáme o něm tuto krátkau zpráwu. Red. Prwní a dosawadní obywatelé ostrowa Helgolandu jsau Frisowé. Helgolanďané zachowali prawý friský ráz, welkau, silnau, krásnau postawu, také obyčeje, jazyk a kroj starých Frisů; zwláště jazyk jejich je nejčistší friský. Jako Frisowé wůbec žiwili se i Helgolanďané za dáwných wěků mořským laupežnictwím, Normanny a Dány prowázeli při wpádech do Hollandska, Anglicka, Francauska, Španělska a Portugalska. Prwní podmanitel Helgolandu bylo Dánsko. Anglicku již dáwno se tento ostrow líbil, we wálce s Dánskem přede wším osadilo Helgoland, a w Kodaňském míru r. 1801 jej podrželo wsechno ostatní Dánsku wrátiwši, dobřeť wědělo, že je ostrow ten klíčem k ústí Labe. Helgoland je asi 50 angl. mil od wýtoku Labe do Sewerního moře wzdálen, a tudy se lehce může kruhem jen několika wálečnými loďmi utwořeným wýchod z Labe do moře a naopak zawříti, tak jako uzawírá Gibraltar wchod do Středního a Sund do Baltického moře. Podaříli se Angličanům, ochrániti Helgoland tak, aby skála jeho se nerozdrobila, bude pro ně nejdůležitějsím místem. Již r. 1835 podal Helgolanďan Siemers anglické wládě plán, kterak by bylo možna zachrániti ostrow ten před zkázau. Byla mu dána weliká naděje, a wšak teprwé teď zdá se že jeho náwrh w skutek uweden bude. Jak záhubné jsau wlny mořské ostrowu tomu, dokazuje wyprawowání starých žen ( starce není zde skoro žádného, wšichni mužští záhy býwají mořem pohlceni ), že ku konci předešlého století z ostrowa suchau nohau se přešlo až na písečnau wýspu, která nyní půl míle od ostrowa je wzdálena. Na teto wýspě jsau nynější známé mořské kaupele. Jestli se podaří – a prawdě se to podobá – skálu zachowati a přístaw rozšířiti, stane se Helgoland nad Gibraltar důležitějším. Owšem jest to ostrow tak malý, že na něm ani jediný kůň chowati se nemůže, že Helgolanďanky nikam z ostrowa nepřišedše newí, jak kůň wyhlíží. Ale Anglicko nahlížejíc přízniwau polohu jeho z politického ohledu welmi mnoho naň nakládá peněz. Každé wydání pro tento ostrow jest pauhau obětí, neb nemá Anglicko žádné odtud příjmy. Helgolanďané neplatí žádné daně. I auřady wycházejí jen z Helgolanďanů; anglický guvernér nemá žádné moci, předstawuje jediné panownictwí anglické. Že chce Anglicko tento ostrow wšemožně podržeti, dokazuje náklad na práce, které zde wykonalo, k. p. weliké schody z nížiny k falmu, čímž teprwé ostrow hostům lázenským přístupným jest učiněn. Anglicko se obáwá, že německé země podél Sewer. moře rozprostřené připojí se k německé celní jednotě ( t. j. jednotě proti-anglické ) a že tím wýrobky anglické nebudau míti přístupu do Němec, jako to bylo za času Napoleona. Již tenkráte se okázalo, že je Helgoland welmi příhodné místo k pašowání. Zde přistáwaly angl. lodě, Hamburští obchodníci měli zde swé jednatele, kteří angl. zboží do Husumu a Tonning'u dowáželi, odkud dále do Němec rozwáženo bylo. Tentýž žiwot nastane na Helgolandě, jestli Hannoversko, Oldenbursko, Brema a Hamburk se přiwtělí k celní jednotě. Žádný nemůže Anglicku brániti, aby Helgoland přetwořilo we wáleční přístaw, neb jest to půda anglická; w pewném pak sídle swém nebudau se Angličané před nikým strachowati.", "id": 518}
{"text": " prosinec 1847, Zdroj: Pražské noviny, 30. prosince 1847, Část: , Titulek: , Autor: \nDnešnímu číslu našemu přiloženo jest prwní číslo nowého časopisu Týdenníka na ukázku, a milerádi se přiznáwáme, že nás i auhledností i uspořádaností swau Týdenník překwapil. Dobré wýhlídky pro budaucnost, že již nyní jak zewnitřní formau tak i obsahem jest Týdenník prwní časopis na Morawě, prwní w každém smyslu. Škoda jen, že se posud na c. k. poštách předplacení nepřijímá, a wšak se pro zatím přátelé literatury w Praze w kterémkoli kněhkupectwí na čtwrt neb půl leta předplatiti mohau, než s c. k. poštau wydawatelstwo úmluwu swau ukončí.", "id": 519}
{"text": "17. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Příloha Pražských novin., Titulek: Slovan a Čech., Autor: Havlíček, Karel\nPříloha k čísl. 39. Pražských Nowin. Slowan a Čech. List do památníku panu Jakubu Malému od H. Borowského. „ Běda tomu, kdožby pohoršil jednoho z maličkých! “ Přede wším požádati musím takowé pp. čtenáře, kterým na wěci samé, t. j. poměrech slowanských nezáleží, a kteří snad ani můj článek „ Slowan a Čech “ w 14—21. čísl. Nowin, ani p. Jakuba Malého odpowěď na to w čísl. 41, 42, 43, 45, 49, 50 Kwětů pozorliwě nepřečtli, aby také ani tento přítomný článek čísti neráčili, proto že w něm dokonce žádné zábawy nenaleznau, owšem ale chladné wěci samé rozbírání. - - Hodlaje Nowinám našim dáti, pokud w moci mé býti může, směr národní, domácí, widěl jsem brzy před sebau poměr Slowanstwa jakožto důležitý předmět, který nyní wšechnu naší pozornost zasluhuje. O tomto Slowanstwu psal jsem dle úplného přeswědčení, prudce, jak jest můj spůsob, nikoli wšak, jak p. Jakub Malý prawí, lehkowážně, drze, opowážliwě aneb dokonce lžiwě, a bohdá i ne nesmyslně. Práwa, o wěci té saud swůj pronésti, wydobyl jsem si dost pracně, a jestli že p. Jakub Malý smělost měl, i we wěcech, které sám nezkusil, a newiděl a nepoznal, kantorsky nadutě mistrowati mne, který jsem je zkusil, widěl a poznal, snad by mu některá čásť těchto jmen, jakými mne obsypal, s wětším práwem přislušela. W článku mém musíme rozeznáwati wěc samau, a pak formu, kterau jsem jí dal dle swé osobnosti. Jiný by zajisté ty samé prawdy mírně, šetrně byl pronesl, tím by se ale pranic we wěci samé nezměnilo. Tak měl i p. Jakub Malý ( kdyby mu na prawdě a na wěci samé bylo záleželo ) wíce wywracowati hlawní zásady mého pojednání, které jsem mu ku konci ( N. 21. 4. ) Pro krátkost budeme w citací označowati takto: N = Nowiny; K = Kwěty, prwní cifra znamená číslo a druhá slaupec. pro pohodlí w krátkosti opakowal, a které zde pro čtenáře, jimž práwě ono číslo při ruce není, ještě posadím: Slowané nejsau jeden národ, nýbrž čtyry tak samostatné a tak mezi sebau nespojené národy, jako které koli jiné národy ewropejské. — Každý z těch národů Slowanských sám pro sebe stojí, a jeden za druhý ani w dobrém, ani we zlém neodpowídá; čest a hanbu národní nemají společně. — Pro welikau podobu jazyků slowanských užitečno a potřebno jest každému národu slowanskému literárně co možná nejwíce ostatních si wšímati, a z jejich literatur a jazyků a národností pro sebe kořistiti. — Jenom mezi Českým a Ilirským národem mohau být kromě toho wětší sympathie, proto že dle nynějších poměrů, jeden druhému nikoli nebezpečen, owšem ale prospěšen býti může. — Mocnářstwí Rakauské jest nejlepší garantie na zachowání naší a Ilirské národnosti, a čím wýše wzroste moc císařstwí Rakouského, tím jistěji stojí naše národnosti. — Aby někdy Slowané wšichni jediného jazyka w literatuře užíwati mohli, je wěc nemožná, a proto každé snažení k tomu nesmyslné, a jako maření času škodné. Zkrátka s hrdostí národní řeknu: „ Já jsem Čech “ ale nikdy „ já jsem Slowan. “ Kdykoli se nazwu Slowanem, učiním to wždy jenom we smyslu učeném, země - a národopisném. Slowané mají čtyry wlasti, a ne jednu wlast: a patriotismus slowanský jest jenom o něco méně horší než kosmopolitismus. Z těch ale p. Jakub Malý ani jediné newywrátil, jak mu hned dokážeme. Jediná wěc, w které mne p. J. M. práwem winil, jest to, co jsem o králowstwí českém, o korunářích nawrhl ( N. 17. 4. ), to wšak jest wěc jen mimotní, pauhý nápad, od kterého já welmi snadně ustoupiti mohu, a také ustupuji. Dobře jsem wěděl, že ku koruně české wíce než nynější králowstwí České náleží; a nazwal-li jsem České nynější králowstwí provincii, myslil jsem tím provincii koruny české, nebera slowa přísně na wáhu. Wšechno ale ostatní, co p. J. M. proti mně w odpowědi swé pronesl, neprawdiwé jest, a pakli bych nyní bud z nedopatření aneb pro krátkost něco wywrátiti opominul: swobodno budiž p. Jakubu Malému připomenauti mne na to, abych neprawdiwost toho i hned dokázal. – Hned z počátku postawím ty pády, w kterých p. J. M. slowa má patrně překrucuje a z nich chybně argumentuje: 1. Že prý bojuji zaumyslně proti prawdě: neboť prý sám nazýwám Slowanstwa myšlénku welkau, a oprawdiwá welikost nemůže obstáti bez prawdy. ( K. 41. 1. ) Budu také tak argumentowat: p. Malý sepsal gramatiku, špatná gramatika nestojí ale za nic: tedy p. Malého gramatika nestojí za nic. – A jen jsem si přidal to slowíčko špatná, jako p. Malý si přidal: oprawdiwá. Ostatně ale kdo pak p. Malému zjewil, že třeba oprawdiwá welikost není bez prawdy? – 2. Patrně prý sobě odporuju, jednau prawím, že již naší předkowé Husité o Slowanstwí wěděli, a pak tu myšlénku jmenuji nowau. ( K. 41. 1. ) – Ten spůsob myšlénky té, jaký nyní panuje, nebyl za Husitů a proto je nowá: tak jako ( abych populárně mluwil ) dělají nowé čepice ze starých šosů. 3. Že se prý zasazuju proti wěci nejwíce prospěšné, neboť sám wyznáwám, že nám a Ilirům idea Slowanstwa nejwíce prospěšnau se stala. ( K. 41. 2. ) Já wšak tam slowo nejwíce neberu wůbec; nýbrž jen potažmo, totiž nám a Ilirům nejwíce, jiným méně byla prospěšna. – Kdybych tak argumentowal, přišel bych na nejwětší absurda; ku př. kdyby p. Jakub Malý w to samé okamžení někde třeba na mostě sám jediný stál, když tam několik owcí přiběhne: a já o té situaci řekl: „ Pan Jakub Malý jest na tom mostě nejrozumnější twor “, následuje z toho, že je již p. J. M. wůbec nejrozumnější twor? – Hoffentlich deutlich genug! – 4. K. 45. 3. připisuje mi p. M., jako bych byl řekl, že wrchnostenští úředníci jen proto do wyšších škol nechodí, aby se české gramatice učiti nemuseli!! Slowo wyhýbat, kterého ( X. 17. 3. ) užíwám o těch úřednících, má také smysl neúmyslnosti w sobě, tak že, když ku př. z Prahy do Wídně jedu, již eo ipso Dražďanům se wyhnu, ačkoli to w úmyslu ani nemám. Tak se ti úředníci, poněwadž z jiných příčin do wyšších škol nedojdau, eo ipso wyhnau české gramatice, která se jen na wyšších ústawech přednáší. Wůbec si mne p. Jakub Malý ještě na mnohých jiných místech swého pojednání předstawuje mnohem hlaupějšího, než zapotřebí jest! Tak na jiném místě ( K. 42. 1. ) s welikým, jak se zdá, potěšením o mně myslí, že ani newím, co každý parvista, totiž jak powstali romanští národowé, a drží mi o tom welmi učený wýklad, ani si we hlubokosti učenosti swé newšímaje, že já ( N. 15. 1. ) mluwím o národech jak jsau nyní, tedy o resultátech bez ohledu, odkud a jak ty resultáty powstaly. 5. Na to, že sme my sami nepřítelem swé národnosti, proto že se z nerozumu sami k němčině hlásíme, atd., odpowídá mi p. Jakub Malý: „ Kam se to skrýwáte, pane Borowský? jaký to štít nastawujete? myslíte, že wás za ním nenajdu? Pryč s tím štítem, pojďte na boží swětlo! “ Newyřknutý smysl těchto slow zplácím jen opowržením; kdybychom pod jinými zákony žiwi byli, odpowěděl bych na tak nízké předhůzky tím, jak we Kwětech cínowé lžice jmenují, když z ruštiny překládají projíždku po Zakawkaském kraji. — Že sme my sami oprawdu nejhlawnější nepřátelé swé národnosti opakuji zde ještě jednau: národu swému smím w dobrém úmyslu i trpké wěci do očí powídati, k tomu máme každý swaté práwo. Wládě na tom záležeti nemůže, aby národnost naše potlačena zůstala; neboť se od myšlénky císaře Josefa II., aby celá říše poněmčena byla, již dáwno ustaupilo, a proto nepochybuji, že wláda jazyku našemu we školách a w úřadech takowého místa popřeje, jako si žádáme: až jen celý národ ( t. j. wětšina ) o to upřímně a oprawdowě státi bude. Že tato wětšina bohužel ještě ani newí, oč se jedná, kdo toho nejwíce winen? Myslím že snad přece naše zmalátnělost. Což pak úředníci, učitelé, profesoři naši nejsau Čechowé? — Podiwné přirownání s milionářstwím docela sem nepatří. Což pak nemáme příležitost učit se česky? aneb milowat národnost swau? Kdo pak nám nařizuje jíst, na bály, do diwadla chodit atd.? kdybychom tedy tak swůj jazyk milowali, jako jiné chatrnější wěci..... kdo pak Maďarům nařizuje, učit se maďarsky a milowat jazyk a národnost? 6 ) Na jiném místě ( K. 45. 1. ) newí zas p. Malý, co si má myslit o takowém spisowateli, který, jako jsem to já učinil, jednau Čechy z ohledu národnosti haní a po druhé je z 168 toho samého ohledu wychwaluje. Takowé ramenářstwí! Lehká ale wýmluwa p. Jakube Malý! když jsem je haněl, myslil jsem ty, kteří hany zasluhují, a když jsem chwálil myslil jsem ty ostatní. – Rowněž tak i s beder swých swalím předhůzku ( K. 45. 1 ), že jsem jednau nazwal Čechy wzdělanější než ostatní národy slowanské a pak jsem prawil, že předhoníme přece ještě ostatní Slowany. W čem ale jsem prawil že je předhoníme: w štěští národním, w literatuře, w umění, rozuměj wšude národním, neboť wzdělanější jsme již nyní, jenom že ne národním spůsobem. Jak prý se mi jméno Čechoslowan nelíbí a zas při jménu Ilir prawím, že na jménu nezáleží jaké jest. Owšem nezáleží na jménu, jen když je praktické; a proto radím p. Malému, aby místo Čech říkal: Běloch-Indoewroposlowanočech, a já proti tomu nic nebudu mít, ale budauli-se mu wšichni Čechowé sami též tak nazýwat, to je jiná. – 7. Nejwíc se ale p. Jakub Malý těší ze swé ostrowtipnosti když ( K. 43. l ) napřed sám ze mne špatnau definicí, co je národ utwoří, a pak s welikým zalíbením rozličná absurda z ní táhne. Citowal jsem ( N. 15. 1. ) o tom, co je národ, článek swůj z Musejníka a tam 1846 I. str. 95 stojí: „ Národem sluje w nejčistším a nejidealnějším smyslu atd., “ když tedy řeknu ( N. 15. 2 ) že nejen jazyk nýbrž také obyčeje, náboženstwí, wláda, wzdělanost sympathie a j. w. ( čti jiných wíc ) dohromady národnost twoří, a před tím onu defincí z Musejníka cituju, nemůže se mi bohdá připisowati, že by za časů husitských dle mých slow: táborský atd. národowé w Čechách byli. K takowým záwěrkám jako p. Jakub Malý zde činí, zapotřebí jest také malého rozumu. 8. ( K. 41. 1. ) mi také p. Malý we jménu celého národu má za zlé, že jsem řekl „ že se každý skoro nazýwal Slowanem, stydě se jaksi za tak malé jméno jako je Čech “. Slowíčko jaksi p. Malý chytře wynechal a hned to mělo wýznam ten, že jsem nejwětšímu dílu celého národu zpozdilců nadal. 9. „ S hrdostí národní řeknu: Já jsem Čech ale nikdy ( rozuměj: neřeknu s hrdostí národní ) Já jsem Slowan. “ O těch slowech prawí p. Malý ( K. 50. 3. ) že jsau kydání hany na swůj rod. Ha ha ha! Owšem nemohu říci s hrdostí národní, že jsem Slowan, ale proč? proto že nejsau Slowané národ. Proto ale přec každý Čech Slowanem jest, třeba by to nemohl říci s hrdostí národní: tak jako jsme wšichni Ewropčané, ačkoli se tak nenazýwáme s hrdostí národní. Wždyť přec w přírodopisu náležíme také mezi ssawce, a ačkoli tedy každý Čech eo ipso ssawec jest, nebudeme přec s hrdostí národní říkati: Já jsem ssawec! Ostatně zde musím smysl těch swých slow ještě lépe wyložiti: Národ může s hrdostí jmenowat jméno swé, pakli oprawdu s jménem tím nějaká čest spojena jest. Sláwa jména národního jest resultat slawných činů celého národu. Wšichni Slowané dohromady w historii známé newystupují, a nemůže tedy být sláwa národní a tedy i hrdost společná, nýbrž Čechowé, Rusowé, Poláci mají swau wlastní. Co naši praotcowé Češi slawného konali, k tomu jiní Slowané nic nepřičinili, Proto můžeme jen s hrdostí národní říci: „ Já jsem Čech! “ – Jmenowati Slowany dohromady národem, pakli by se to určitě činilo, jest hrubá chyba, a škodný nesmysl: může se mluwiti o národech slowanských, ale ne o národu slowanském. Některé podiwnosti které p. Malému z péra wyklauzly, welice nás zabawily: tak ku př. dle jeho definice kosmopolitismu ( K. 41. 2 ) byl by skoro každý twor kamen, rostlina, zwíře, slunce, měsíc atd. kosmopolita ( kdyby se místo slowa člowěk do jeho definice postawily ) proto že skoro wždycky „ na tom místě na které je wěčná prozřetelnost postawila, powinnosti powolání swého wěrně wykonáwají “. – Každý prý oswícený Čech, Morawan, Slowák, Slezan s hrdostí takowými býti se wyznáwajíce s pýchau Slowanem se nazýwají! ( K. 41. 2. ) Dále doleji prawí, „ že k newzdělancům idea Slowanstwa nedošla “. Tu bychom se p. J. M. tázati museli koho počítá a nepočítá mezi wzdělance? Jsau wšichní čtenáři českých časopisů ( w kterých se přec ustawičně o Slowanstwu mluwí ) wzdělanci? Nepočítá z druhé strany professory, úředníky, důstojníky šlechtu atd. aspoň z wětší části mezi wzdělance? Zatím snad těch několik otázek potlačí, odpowědít si na ně může p. Jakub Malý sám. – Welmi naiwně se mne p. Jakub ( K. 41. 2 ) ptá, proč prý jsem ty neslušné a nedowolené wěci nejmenowal? Inu proto, že není dowoleno p. Jakube Malý! — Také tak naiwně mluwí p. Jakub Malý „ o holubičím národě “. ( K. 42. 2 ). Takowé řeči hodí se do poezie w nadšení atd. ale ne do politických článků; chceli p. Jakub Malý být holubem, kdož proti němu? wždyť i já a každý jiný swobodu swau má, náwiděti a nenáwiděti, jak kdy za dobré uzná: proč by tedy jiný nemohl být holubem. Zajíc je také tiché zwíře. – Ještě naiwněji ( K. 43. 2 ) chce udělat „ z celého Slowanstwa w dušewním smyslu jednu rodinu národů “. Jen w dušewním, hm! w dušewním! Neradíme panu Jakubu Malému, aby se s čertem třeba jen w dušewním smyslu spojil, sice by ho pak i s tělem i s duší i s wausy pohltil. – Nejnaiwnější je ale twrzení p. Jakuba Malého, ( K. 42. 2 a 3 ) že Slowany wáže dohromady přesilné pauto společného neštěstí a společné úlohy, čím mi snad panslawismus dokazowati chce. Toť by ale nastaly wzájemnost a bratrstwo mezi wšemi slepými, chromými atd., proto že mají společné neštěstí a wůbec Škýpýtáři, Baskowé, Cikáni, Malájowé, diwochowé amerikánští atd. atd. měli by stejnau úlohu, stejné neštěstí a tedy wzájemnost atd. Co se wšak literární wzájemnosti týče, t. j. aby jeden národ slowanský čítal knihy ostatních, potřebnost a wýhody takowéto wzájemností, dokázal jsem já tuším ještě lépe než p. Malý, tedy mně p. M. staré wěci znowu mluwiti neměl. Nechceli nic wíc, toť jsme přátelé. Nač ale při tom mluwil o cestě zákonní; snad abychom knihy nepašowali? aneb abychom nečtli liberální spisy, které w Rusích wycházejí? Nač k tomu, když ruské knihy čísti chci, zapotřebí jest celý ruský národ wšech 50,000,000 k srdci si přiwázati? Toť je pro slabého ballast! „ Jak prý se to může wyčerpati bez idey Slowanstwa? “ ( K 43. 2 ). Jáť jsem z německé literatury wíce se již naučil než ze slowanských, znám snad historii, i národopis, i obyčeje německé a nemohl bych si ztěžowati, že Němce příliš miluju! – A také to p. Malému nechce do hlawy, že přece při wší swé neslowanskosti, žádám aby každý náš wzdělanec rusky, polsky a ilirsky rozuměl, bez idey Slowanstwa. Wždyť jest to p. Maly! pro každého wzdělance našeho welmi snadná wěc: a jak by se musela ta idea jmenowat dle které se onen powěstný kardinal w Římě tolik jazyků naučil. Ostatně má p. Malý nejbližší příklad na mně: při wšem swém neslowanském lotrowstwí umím přece rusky, polsky i ilirsky, a to bohda lépe než p. Malý i se swau ideau Slowanstwa. Co prawí p. J. M. o mém „ proroctwí “ neswornosti mezi Poláky a Rusy, daufám, že jsem ( N. 19. 5 a 6 ) příčiny dobré wyložil, ty měl p. Malý wywrátit a pak teprw swornost budaucí prohlásit. Chceli mi ale jen na wšechny důwody odpowídat katechysmem, jako ( K. 43. 2 ) učinil, „ že swět musí pokračowat, wšecky předsudky odložit atd. a podobné morální řeči wést: to já mu se swé strany rowněž radím aby ani pokoj swůj nezawíral, wšemu wěřil, atd., poněwadž swět pokračowati musí a takowé chyby odložiti. Bratrem nazýwat se a bratrstwo hlásat je tuze pohodlná, krásná a nic neb wšechno znamenající wěc: bratři jsau synowé jednoho otce, pak přátelé, pak známí, pak wšichni údowé jednoho národu, pak wšichni stejněwěřící, pak wšichni lidé jsau bratří. Zkrátka to slowo nic neznamená, a jest jen také opotřebowaný klín te neurčité, temné, zmatené panslawistiky, proti které já bojuji. Že Štúr a Hurban, jak mi p. Malý předhazuje, jenom mau theorii newykonáwají, wí p. Malý lépe než já. Úmysl můj je samostatnost swého národu zastáwat, a že my, Morawané a Slowáci jeden národ jsme, nikdy jsem nepochybowal. Tomu jsem se opíral, abychom nechtěli s Rusy, s Poláky w takowých poměrech býti, jako jsme mezi sebau: a to jest hlawní chyba Nowoslowáků, že jim je Rus, Polák, Čech wšechno jedno. Proto se od nás mohli odtrhnaut: wždyť jsau i po odtržení Slowané jako dříwé, a ta „ drahá máť Slawia “ jim wždy zůstane, třeba se od swého národu odlaučili. Teď ještě několik punktů w krátkosti: „ Že prý národ polský a ruský, co takowý, nikdy ještě newystaupil. “ Prosím p. Malého, aby mi ráčil jmenowat jediný pád w historii kde národ we wší celosti swé wystaupil tak aby i každý špendlikář při tom byl? Národ wystupuje wždy w representací, ať si je jakákoli. – Co mi o Rościszewským ( K. 50. 2 ) a o newděku, o počeštění Poláků prawí, musím já, který jsem Rościszewského a jeho záměry osobně znal, lépe snad wěděti, než to p. J. Malý pauhým nosem swým z Prahy číti může. – Že nejen polská šlechta s ruskau se nenáwidí, nýbrž i národ polský wůbec Rusy w oškliwosti má, musím opět já lépe wěděti než p. Malý. Že wšak já se swé strany Rusy i Poláky nenáwidím, jest mé subjektiwní přeswědčení, a nikoli do celého pojednání o Slowanstwu nenáleží. Článek můj i bez té nenáwisti zůstane tím čím jest. Nenáwist má není žádný důkaz proti ani pro mne. – ( Dokončení. )", "id": 520}
{"text": "14. březen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky, Titulek: [Vtipná příhoda pánovi v Haliči, sedlácích a židovi], Autor: Havlíček, Karel\n* – * W minulých žních nechtěli sedláci jistému pánowi w Haliči robotowati – ani krajský komisař je nemohl přemluwit; exekuce pak nemohla přijít, poněwadž bylo wojsko wšude rozesláno. I uchopil se zeman jiného prostředku. Powolaw k sobě žida, prawil: „ Byl by jsi s to, skliditi mé obilí? \" – I proč ne, milost pane! “ – „ Dobře, každý desátý mandel budiž twůj, teď se ohlédni po lidech, kteří by ti pomohli! “ Žid s radostí odešel, wywalil sud kořalky, wyčastowal sedláky, a za 48 bylo wšechno obilí w panských stodolách.", "id": 521}
{"text": "7. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Dodatek redakce, Autor: Havlíček, Karel\nDod. Red. Rádi bychom se již jednau dočkali konce té podiwné komedie, kterau s námi Slowany naše wláda již hraje od času udělení konstituce. Wěru již nás omrzela znamenitě ta jednotwárná hra. Ačkoli se dobře wěděti mohlo, že wláda si nepřeje býti pod Frankfurtským parlamentem, přece nám Čechům mermomocí nařizowala woliti, nepochybně jen proto, aby nás a německé krajany naše hodně jednoho proti druhému rozdráždila ( divide et impera ). Zatím ale známí swobodomyslní Stawowé Morawští také se proti Frankfurtu prohlásili, nejpěknější důkaz, že tajné k tomu pokynutí od wlády míti museli, neboť nemáme důkazů, aby páni Stawowé Mnorawští tisková chyba: Morawští něco učinili, co se wládě nelíbí. Chorwatům wláda ustanowila bána, učinila jej welitelem hranice wojenské — a pak jej zas jiným nařízením podrobila ministerstwu uherskému a wydala jej tím do takowých okolností, že jej Maďarowé zjewně za buřiče mohau prohlašowati. Polákům dalo ministerstwo na žádost jejich odpowěď, kterau, abychom málo řekli, nestydatau nazwati musíme. Celému swětu bylo patrno, že udržení Rakauska jen na nás Slowanech záleží: a naše milostiwá wláda přijímala od nás pokorné oswědčowání naší oddanosti, přece ale pro nás nic posud neučinila, a nechala nás wždy bojowat nejen s protiwními žiwly, nýbrž i se zákonem. Což pak si myslíte, že Slowan jako ono známé otrocké zwíře wám nohy přec lízati bude, třeba jste jej kopali? Nyní máme druhé jednání této komedie: náš pan gubernátor hrabě L. Thun ustanowil si sám nad sebau provisorní wládu, to jest asi, jako by dosazowal kaprál důstojníky; wysláni jsau deputowaní k J. M. C. o potwrzení, a ejhle! ministerstwo Wídeňské protestuje slawně proti tomu kroku kraběte tisková chyba: hraběte L. Thuna! — radujíc se jistě potají z toho, co hr. Thun učinil. A náš Národní Wýbor? — ten jest pauze proto, aby se tam dwakrát za týden mluwilo, aby ti uepokojní tisková chyba: nepokojní lidé měli příležitost, hráti si na parlament jako děti. Wláda nechá Nár. Wýbor rokowat, a sama dělá — co chce. Táži se, kde ukázala posud wláda naše upřímnau chuť, býti konstituční, a uwésti we skutek to, co národu českému přislíbila? Nikde, wyjmeme-li to, že wydáwá plakáty we dwau jazycích.", "id": 522}
{"text": "13. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [upozornění, aby nikdo nezasílal peníze na podporu povstalců], Autor: Havlíček, Karel\nSlyšíme, že se z Wídně rozesílají dopisy po celém Rakausku, aby prý obce zasílaly powstalým potrawu, peníze atd. do Wídně, a sice na osobu Mahlera. Neuposlechněte toho hlasu swůdců! Pomáhali byste těm, kteří o naši záhubu usilují. Ostatně jest onen Mahler člowěk welmi špatné powěsti. Redakce Národních Nowin.", "id": 523}
{"text": "18. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Zavedení škol přádelních.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. W. Pán Wojtěch Pöschel katecheta na hlawní škole Táborské stal se děkanem Táborským. Náš dramatický básník, pan Wacslaw Klicpera přesazen a powýšen jest na humanitní profesuru při gymnas. akademickém w Praze. Snad tím také při lepším stawu diwadla našeho, kterého s nowou direkcí welmi očekáwáme, znowa zkwěte činnost tohoto našeho wýtečného dramatika, od něhož jsme se w posledních letech mnohem méně plodůw dočkali, než bychom si pro zwelebení literatury byli přáli. Brněnské Nowiny čís. 11. podáwají obširnou zpráwu o zawedení škol přádelních na rozličných panstwích w horách morawských i slezských. Učitelowé a učitelkyně nejwíce pocházejí ze školy Adrsbašské, a na útraty jednotliwých wrchností tam posláni a také nástroje odtud zaopatřeny byly. Chwalitebná jest péče, s kterou se šlechetní lidumilowé o zlepšení stawu zchudlých skrze fabriky a jiné okolnosti platenníků a přádců w horách Českomorawských zasazují, to jako i wšechno co se u nás k zwelebení průmyslu děje, wšelikého uznání zasluhuje. Zapomínati wšak nesmíme, že jsou průmysl a fabriky k dobrému stawu země sice newyhnutelny, a wšak že bohatstwí a jiné wýhody z nich wyplýwající wždy jen na čas a nejisté jsou. Dnes počne nějaká nowá fabrikace, wydělek z ní je ohromný; zejtra wšak již jiné sousední země také ji zawedou, a je po wšem. Jediné hospodářstwí je wěc solidní, wždy trwající, bezpečná. Nepochopuji proč se we wlasti naší tak úrodné, posawad o zlepšení hospodářstwí a rolnictwí tak málo staráme ( aspoň mnohem méně než o průmysl ), kdežto by přece při dobře wedeném rolnictwí země naše ještě snad o polowici lidu wíce užiwiti mohla. Síla země založena na rolnictwí wždy spočíwá pewněji než na fabrikách, shrze které se, když neslušně rozmnoženy budou, jenom weliký počet nastáwajících žebráků w zemi zahnizdí. Kromě toho zapomenouti nesmíme, že se skrze hojné fabriky také nemrawnost a luxus uwádí, proto že se při zwětšeném počtu fabrikátů také wšemožně odbyt wyhledáwati a tudy lid buď lácí buď jinak k nepotřebnému wydání zawáděti musí. — Wšechno zde řečené nebudiž ostatně na ujmu průmyslu a fabrik, kterých potřebu a wýhody dobře známe: tolik se nám jenom zdá, že se již průmyslnictwí přeháněti počíná, proto že w módě jest, a že se při tom na jiné wěci a jmenowitě na rolnictwí tuze malý ohled béře. Bojíme se, aby z toho pro zem škoda časem nepowstala.", "id": 524}
{"text": "12. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Tiskový soud v Praze roku 1602. Výjimek z Historie církevní Pavla Skály ze Zhoře., Autor: Havlíček, Karel\nTiskowý saud w Praze roku 1602. Wýjimek z Historie církewní Pawla Skály ze Zhoře. Kladauce zde wyňatek z Historie církewní Pawla Skály se Zhoře, která dějiny naší země w rozhodných a wěčně památných dobách od roku 1602 až do 1634 zahrňujíc bohatostí wěcí neméně jako mírností a čistau řečí u wyprawowání wyniká, než posud pro nedůstatek swobody tisku welkému čtenářstwu přístupnau učiněna nebyla: zapotřebí jest k wyrozumění přítomného wyňatku bychme tehdejší staw wěcí kratičce wyswětlili. Na sněmu zemském roku 1575 císař Maximilian II. propustil stawům ewangelickým králowstwí českého swobodu w náboženstwí a konfessí jejich srownáwající se s augsburskau, jim schwálil, a zpráwcowé jednoty bratrské spolu s posluchači swými byli za jedno tělo obce české jak se stranau pod obojí tak se stranau pod jednau spojení. Roku pak 1602 wyšel od cís. Rudolfa na welké pobízení papežského legáta mandát čelící proti ewangelikům, zároweň pak s ním starý mandát krále Wladislawa proti Pikhardům. I nastalo hned na to wšelijaké stíhání bratří pod zámínkau jakoby pikharty byli, odepíráno jim práwa, zawíráno sbory bratrské jak na př. w městě Boleslawi a w Týně nad Wltawau; posíláno pak í poručení k některým osobám ( ewangelikům ) z stawu wyššího, aby kněží swých w říši německé ordinowaných se swých kollatur odbyli, místo nichž arcibiskup pražský chtěl jiné jim dosazowati, kteráž celá wěc pak roku 1603 na sněmu k řeči sice, nikoli wšak k jakému narownání přiwedena nebyla. Když tedy řečený mandát cís. Rudolfa dne 2. Září 1602 byl wyhlášen, nastalo mezi lidmi pohnutí díwné; jedni obzwláštně ze stawu wyššího nehrubě naň dbali, než přece jako kdy prwé, pánu bohu slaužili, jiní pak se ho náramně zděsili: že se ani pánu bohu wolně modliti nelze, owšem pak služebníkům a zpráwcům swým k sobě nedali, služeb božích se zbawili a nejedni kostely sami zamykali. Wycházeli pak wšelijací spiskowé na swětlo ku potěšení zarmaucených. Tak jmenowitě Syxt Palma Močidlanský, impressor a měštěnín nowého města pražského wytiskl w tu dobu spis před 50 lety proti tridentskému koncilium napsaný, který počíná takto: Mandat Ježíše Krista, krále nebeského a spasitele lidského, wěrným křesťanům poslaný a t. d. Mimo to složil a wydal také píseň horliwau o mistru Janowi z Husince. Oba tyto spisy staly se nápotom předmětem saudu tískowého, který nám podáwá jasné swědectwí o newšedním stawu ducha u tehdejšího českého lidu. — Pawel Skála popisuje saud tento následowně: Když pak onen mandat a píseň, i jiné wíce jak o m. Janowi Husowi tak i o Kanyží wůbec rozhlášeny byly, tedy nejwyšší kancléř ( Zdeněk Popel z Lobkowic ) s některými raddami císařskými a s kancléřem staroměstským Jiříkem Haydeliusem přišed do domu téhož Sixta Palmy, ptal se ho na týž mandat a píseň oznámiw mu že to z poručení císařského činí. Sixt ohlásiw se na to promluwení jeho, šetrně řekl: že on, kdoby byli, newí, a osob nezná. Ale poněwadž se císařskými raddami jmenují, že se takowých znamenitých hostí nenadál a nemá jich čím uctíti. Zatím dostawše se do swětnice, dali hledati mezi exempláři, kteří we swětnici na lawicích tisknuti a neswázáni leželi, zdali by co toho proč přijeli, naleznauti a doptati se mohli. Ale že Sixt, měw před tím wýstrahu, takowé písničky se spod pod jiné kladl, a kteří hledali, domníwajíce se že wšickni jednostejní exemplarowé se swrchu položenými zároweň jsau, až do konce jich neprohlídli, a tak co chtěli, nic tehdáž nenalezli. Mezi tím když se Sixta na některé jiné wěci wyptáwali a on jim sprostně odpowídal, nejwyšší kancléř řekl k jiným: „ Nechte ho, wšak jest pauhý blázen. “ Proti čemuž Sixt odpowěděl: „ Poněwadž tak wznešení páni, jakž prawíte, JMC. raddy býti, a že jsem blázen, poznáwati ráčíte — i proč se tedy se mnau bláznem hádáte? “ — S tím odešli od něho a Sixt potom do wězení na nowoměstký rathauz se dostal; z něhož po některém čase od osob z stawu panského, rytířského i městského na staroměstský rathauz doprowozen byl. Na té cestě, zwláště od malého mostku a po konešowní ulici od ženského pohlawí Sixt s welikým křikem napomínán byl, aby na pána boha pamatowal a od poznalé prawdy a wíry neustupowal. Co se jemu stane, že se jim také státi musí. K nimž Sixt zase ohlásil se, aby mu od pána boha trpěliwosti a stálosti žádali, že od wíry swé ustaupiti nemíní. Na staroměstském rathauze mezi jinými pohrůžkami i katem mu hrozili, aby o tom mandatu a písničkách, kdoby je spisowal, oznámil. Wida že zbytí není, žádal aby se s ním netrápili, že chce prawdu powěděti, i wyznal že jest mandát kterýž předešle před mnoha léty wydán byl, obnowil a tiskl. Píseň o M. Janowi z Husince pro tu lásku, kterauž k němu má, že jest složil i imprimowal, druhau pak tu hanliwau, že nějaký člowěk stawu rytířského nápadný, k němu přinesl a aby mu na spěch některý exemplar wytiskl, žádal; čehož on učiniti nechtěl a když na něho wždy wíce a wíce žádostí nastupowal, před ním z domu ušel. W nepřítomností pak jeho že jest towaryše namluwil, kterýž mu té písně kolikás exemplářů bez wědomí jeho, Sixta, wytiskl. Tázan byw kdo by předmluwu mandatu předloženau spisowal, přiznal se, že on si sám skládal, a kancléři staroměstskému: že není možná aby ji skládati měl, prawícímu, nebo on jsa kancléřem, že by do toho těžce trefil, odpowěděl: Co jest mu pán bůh propůjčiti ráčil, k tomu že se zná a že jest tuž předmluwu sám spisowal, toho že třebas smrtí swau dotwrditi chce. Blowskému, také jednomu spoluradnímu žeby na zraku oslepený byl wytýkajícímu řekl: „ Já na zraku, ale ty i na zraku i na mysli a duší oslepen jsi. “ Dále potom když před saudci zemskými w swé při slyšán býti žádal, w úterý 22. dne října leta tohoto byl puštěn předně w saudnici do šraňku, a tu swau konfessí oprawdowě bez strachu učinil přede wšemi, že pod obojí přijímáno býti má, to že chce dokázati i smrtí swau ztwrditi. Zatím knížky jeho a písničky které tiskl a wydáwal, z katedry čteny byly, k nimž on se též swobodně přiznál, a proč jest je wydal, oznámil; ze že w nich nic jiného není než samá prawda. S prawdau pak že každý má před Boha jíti, protož že on ji také nemohl a nechce do smrti tajiti, ale bohu swému že míní wěren zůstati, neohlédaje se na ty kteříž dnes tak, zjitra jinak pro nějaké swěta tohoto rozkoše wěří a tak boha zlehčují a wůli jeho mění. Co se toho mandatu tkne kterýž někdy před 50 léty wydaný obnowil, w tom že nic není w čem by JMC. a slawný saud zemský uražen býti měl. Ty pak písničky a jiné aby sepsal, že jsau mu k tomu príčinu dali Jezowiti, kteří jsau také písničky a spisy i malowání proti straně pod obojí wydáwali, ji jináče mnohem, než on je haněli; a že tíže wáženo býwá od saudu tomu kdo haní, nežli tomu kdo se odhání. Wšak i w tom že zná swé poblauzení a prosí aby mu to JMC. a saud milostiwě wážili. Než co se wíry pod obojí dotýče, že se zná učedlníkem býti toho swaté paměti M. Jana Husi, mučedlníka božího a odwoláwá se na písma sw. z nichž že chce a hotow jest, počet z wíry swé činiti, při níž že s pomoci boží chce státi a umříti. To i mnohem wíce za jednu i druhau hodinu mluwíl tak že jeďen z saudcůw podiwiw se mu řekl: I pod ztrhaným pláštěm wýmluwnost se nachází, netoliko w sobolowých a kuních čubách. “ Když se ohlásil pokudžby uznat ráčili, žeby smrti hoden byl, že chce rád umříti a wyznání swé smrtí swau dotwrditi, toliko aby ne tajně ale zjewně s ním zacházeli, na to nejwyšší kanclíř obrátiw se k jiným hlasitě že slyšán býtí mohl, promluwil slowa ta: Rozumímť šelmo, kudy chceš. Chtěl by nějakau různici ztropiti. Po wykonání wšeho wzat w trestání císařské na bílau wěž kdež ho zprosta žádný nawštiwiti a k němu nahlednauti nesměl. Wynešen také tehdáž na něho ortel takowý: Jakož jest JM. římský císař, uherský a český král, pán náš nejmilostiwější Sixtowi Palmowi Moči dlanskému ímpressorowi w nowém městě pražském poručiti ráčil, aby pro nařkliwých, hanliwých, důtkliwých, bauřliwých a zřízením zemským těžce zapowěděných spisůw kteříž se od něho mandaty jmenují, písní a k tomu podobných wěcí tištění před JMC. nejwyššími úředníky a saudci zemskými stál, a proč jest takowé nenáležité, nařkliwé, hanliwé a bauřliwé wěcí tiskl, se zprawil. Když stoje nadepsaný Sixt Palma před tímiž Nejw. Úředníky a Saudem Zemským a slyše od sebe takowé tíštěné wěci wůbec čísti, k některým z nich jest se přiznal, některým pak odpíral. A naposledy JMC. a Nejwyšší Úředníci a Saud Zemský w tom co jest tak w té wěci z nedorozumění swého učinil, ze wší ponížeností za milost prosil. Což majíce JMC. s tímiž Nejw. Úředníky a Saudem Zemským w swém milostiwému wážení, takto o tom poraučeti ráčí: Poněwadž smlauwy mezi stawy králowstwí českého co se wíry pod jednau a pod obojí dotýče, to w sobě zjewné obsahují: Že strana strany haněti, ani nic ku potupowání malowati nemá; a kdyby která strana druhau haněla, kterak s tím král. JMst. pání a wládyky ráčí naložiti, to že má býti při JMst. wůli; nad kterýmižto smlauwami a starobylau sworností a láskau jedné i druhé strany, JMC. obzwláštní milostiwau ruku wždycky držeti jest ráčil. Nicméně také i nejw. úředníci a Saud zemský i wšickni stawowé tohoto králowstwí toho jsau wšelijak šetřiti, aby takowé tomuto králowstwí potřebné a užitečné smlauwy zřízením zemským utwrzené, w swé wáze a podstatě zůstáwaly. On pak Sixt Palma toho jest se proti tímž smlauwám dopustiti, a spisy které on jmenuje mandaty, a písně nenáležité, hánliwé a wysoce zřízením zemským zapowěděné tisknauti směl. Protož pro takowau jeho newážnost, wšetečnau swéwolnost JMC. jej w swé trestání bráti ráčí, tak aby i hned w místo sobě ukázané šel a tu jakým trestáním dále JMC. k němu přistaupiti poručiti ráčí, toho očekáwal. Dále pak také JMC. impressorům i jiným wšem lidem wůbec přísně poraučeti ráčí, aby se žádný wíce, w dále o takowé a k tomu podobné, wšetečné nenáležité bauřliwé wěci nepokaušeli; strany druhé tak jakž zemské zřízení wyměřuje, nehaněli, ani w ničemž, což se wíry křestanské pod jednau a pod obojí dotýče, jedni druhých nepotupowali. Nic méně ty wšecky wnowě tištěné spisy a písně, kteréž ne pro wzdělání křesťanského náboženstwí než wíce pro příčinu nějaké neswornosti a zlého nedorozumění tištěny jsau, kdož je koli za sebau mají, spáliti, zkaziti a w nic přiwésti, pod skutečným a přísným trestánim, kdoby se tak nezachowal, powinni byli. A když již na čtwrtý měsíc držán byl w Bílé wěži, a rodičowé jeho lidé wěkem, nemocmi i chudobau hrubě zešlí a znuzení, podali císaři ponížené supplikací, císaři Rudolfowi w latinském jazyku, prosíce ho, poněwadž týž syn jejich w Bílé wěži zůstáwající zimu, nauzi a jiné těžké nepřiležitosti snáší, a oni pro swau chudobu jeho ničímž fedrowati tam nemohau, aby pro boží milosrdenstwí a pro swůj sprawedliwý císařský trůn nad nimi bídnými a potřebnými lidmi se smilowati a pro wěku jejich zešlost témuž synu Sixtowi poblauzení jeho milostiwě prominauti, z wězení toho propustiti a wěci jeho obstawené pro zplacení dluhůw jeho jim wydati poručiti ráčil; tak aby on prací rukau swých poctiwě se žiwiti i je w šedinách jich opatrowati mohl; že neopominau zase na swých nehodných modlitbách za JMC. pánu bohu zkraušeným srdcem se modliti a JMsti zdrawí prodlauženého a ustawičného štěstí winšowati; za brzkau milostiwau a učinliwau resolucí poníženě žádajíce. – I byl naposledy puštěn z wěže, a wypowědín z měst pražských, zdržowaw se od té doby podtají sem i tam po krajích w rozličných místech, až žiwot swůj dokonal. – We dwau pak dnech po též wýpowědi to jest we čtwrtek 24 dne října přišla na nejwyššího kancléře w domě nejwyššího hofmistra padaucí aneb sw. Valentina nemoc; a w sobotu den památní dušiček 2 dne listopadu po druhé, když s w kostele u kapucínů modlil, a to přede wšemi lidmi, tehdáž w kostele přítomnými.", "id": 525}
{"text": "30. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Čtyři zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n– Dowídáme se s jistotau, že nowá česká nižší realka, která dne 16. t. m. potwrzena jest od J. M. C., dozajista dne 15. ríjna se otewře, a že ještě tento týden wyjde auplné ohlášení o wlastnostech, s jakýmí se do ní bude moci wstaupiti. Hlawně bude pokračowání w české hlawní škole již dříwe zde zřízené. – Slyšíme, že mnohé wenkowské obce podají protest a stížnost k ministerstwu wnitřních záležitostí proti násilnému a samolibému jednání auředníků, kteří je nutí, aby se mnoho wesnic do jedné politické obce spojowalo. – Zdá se podle wšeho, že staw obležení jak zde tak i we Wídni s počátkem budaucího měsíce zrušen bude: myslíme, že w Praze asi brzy před příjezdem J. C. M. císaře Františka Josefa 886 do Prahy. Jsme ostatně welmi žádostiwí, dá-li se J. M. C. též za českého krále korunowati. – Známo jest, že prozatímní professoři na Nowoměstském a na díle i na Malostranském lyceum nowějšími nařízeními ministerstwa oswěty místa swá pozbyli a s tím i renumerace, kteréž za swé provisorní wyučowání dostáwali. Mezi nimi se nacházejí i mužowé o školu a wědu dlauho zaslaužilí. Direktor filosofické fakulty, opat Zeidler, opřel se této libowůli, kteráž s provisorními professory jako s nepotřebným nářadím zachází, a učinil k ministerstwu oswěty dotaz, co se nyní s těmi – tak zkrátka odbytými professory státi má. Krok ten zajisté činí opatu Zeidlerowi čest a to tím wíce, an zwyklí jsme spatřowat u předstawených wyšších škol reakcionářstwí w pokroku školním a w organisaci školstwí wůbec. – Dowídáme se, že se usneslo na Litoměřicku několik rolníků na tom, by w Srbském Knížetstwí se usadili a o zwelebowání orby, kteráž tam ladem leží, péči wedli. Přejeme podniknutí tomu mnoho štěstí, zwláště an při tom s hospodářskými tendencemi i národní spojené jsau. – W Král. Hradci bude již letošním rokem celé wyšší gymnasium otewřeno. – JMst císař Ferdinand a císařowna Anna wydali se již dne 25. t. m. z Innsbrucku do Prahy, a přibyli dne 26. odpoledne do Salcburku.", "id": 526}
{"text": "19. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Náwěští literární, Titulek: [Písně školní], Autor: Havlíček, Karel\n[ Písně školní ] W tisku u Jana Hoffmanna nacházejí se a w krátkém čase wyjdau: Písně školní od Wácslawa Kratochwíla, učitele. Těmito písněmi wyhowí se bohdá nedostatku dobrých školních písní, a každý wlasteneský učitel neopomine, tyto písně sobě zaopatřiti. — — — — — —", "id": 527}
{"text": "25. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [Pět zpráv z Moravy], Autor: Havlíček, Karel\nW Holomauci 22 října. Kolem okolo města na dědinách dozníwají hudby a plesy hlučné, neboť již docházejí naše hody ( jak se u nás poswícení nazýwá ), a byly tenkráte prawé císařské hody, jelikož císaře máme uprostřed nás. Pro lid selský byly to hody weselé, neboť sedlák nejwzácnější, nejdražší kořist z letošních přewratů získal, t. wyprostění z poddanstwí, s celým jeho příwěskem. Méně wesele wypadá to we městě nawzdor chřestu a lesku wojáků a důstojníků pěších a jízdných; neboť nám měšťákům ani wyprostění od roboty ani od desátku newybojují. Wšechno to čilé hemžení w kalírnách a hostincích není s to zapuditi šerau raušku, jenž nad nynější dobau se rozprostírá. Boj osudný našich cizopásků, t. našich morawsko-českých Němců, jenž cizinsku ( Frankfurtu a Pešti ) wíce přejí, nežli wlasti swé, boj osudný, prawím, cizopásků s poctiwým národem dokročil we Wídni na stupeň rozhodný, neweselý pro obě strany. Wítězstwí strany Košuto-Löhnerowské, owšem pro nás hrozné, ale ani od ní samé téměř již se nedoufá, a porážka jejich pomocí shrdlého wojska i nám jakési tušení neblahé ujmy swobod před oči stawí a na nowé boje snad nebo na starau píseň čáku dělá. — Darmo se nás napřemlauwáte, že o reakcí ani zmínky a možnosti není, že wláda we wlastním swém užitku jednajíc, nyní na stranu slowanskau se postawiti musí. Owšemť postawí se, jak daleko je potřeba, by se udržela, ale dále ne; neboť jak má wláda, sama nejsauc ani slowanskau ani wůbec jaké barwy národní, nýbrž abstraktní, strojnau, umělecky dělanau, jak má pojmauti myšlénku slowanské spásy a budaucnosti, když ani našinci z wrstew nižších, z prostřed národa pokořeného, nechápají ani žádají swobody, ku Slowanstwu nepřiznáwají, nehlásí se, w hodnost sobě přislušící člowěčenskau newěří. Ano, kdyby lid morawský zároweň s českým pewně tuto wíru pojaw, neohroženě jako jeden muž wstal a se oswědčil: „ Člowěky jsme, a co člowěčího, ani za wlas ujmauti nedáme sobě! “ zdali by hrdinné Jihoslowanstwo nepřiswědčilo nám hlasem takowým, žeby marné bylo lhání a zaklínání sebe Košutowců, twrdících, že oni chtí swobodu a Slowané porobu? Ale myslíte, že náš lid pomyslí na swobodu? On jen na robotu a desátek dbá. Co den jede tlupa Hanáků za druhau na koních s hudbau a praporci před zdejší residenci císaře a táží se, jestli robota a desátky zrušené nenawrátí se, a na dané císařským slowem „ ano “ i rukau potwrzení s jásáním a „ sláwau “ odebírají se úplně uspokojeni. Žádný neptá se: „ A podíl stejný wšeho lidu na zákonodárstvu nezkrátí se? a rownost národnosti we škole a úřadě konečně w žiwotě uskuteční se? a hodnost slowa swobodného a poswátnost osoby neporuší se? Na to mysl dětská málo zpomíná. Tak jedná náš sedlák. A měšťák? Ten, Němec zarytý, neb poněmčilec bezstaudný, jen kuje a snuje a strojí proti Slowanstwu, jen aby Morawan s Čechem a naopak wzájemně se nesesilili, aby sedlák měšťanu rowným se nestal, aby Němec privilegium německosti posawádní nepozbyl. Zdali miliony lidu w hlupstwí a nedůstojnosti wáznau, zdali stát zůstawá strojem bezžiwotným a swoboda i člowěckost zwuky planými, on nedbá! — Jáť nechápám swobody, leč by ji pojal národ; já newěřím w rownost, leč by ji zastáwal národ; já se bojím bratrstwí národa, pokud je chce jen strana jedna, pokud se národ neubrání nebratrstwí; já wěřím w možnost reakce, poněwadž jí slabost a mdloba národa napomáhá; já jsem přeswědčen o prozatímní naší nedostatečnosti. Ale nezaufám, nýbrž pewně doufám, poněwadž wěřím w člowěka a w národ slowanský! Pročež wímť, že třeba um i paže chystati a cwičiti, nikoliw ale nebezpečenstwí a nepřítele si zapírati. Neníť pro nás spásy, leč my spasíme se; neníť blaha, leč my si je utwoříme! Ani swoboda ani rownost důstojnosti může komu dána býti, aby nebyl již napřed sám sebau swobodný a důstojnýI — Wčera sem přibylo a dnes odtáhlo oddělení infanterie Deutschmeister, jenž w Kremži leželo. Smýšlí to po wídeňsku, po studentsku, tedy se od Wídně pryč posílá; bude prý ležeti w Opawě. 21. října. Dnes proukázali wenkowané opět císaři swau oddanost. Wíce jak 1000 mužů na koních, napřed sbory hudební, táhli dwa a dwa řadau s černožlutými a bílo-modro-čerwenými horauhwemi a pentlemi k residenci císařowé, aby mu složili díky za známý již manifest a swau wěrnost oswědčili. — Císař i císařowna wyšli na pawlan a děkowali dole kolem jedaucím Hanákům. Hanačky wěnowaly welikánský koláč kwítím a jinau ozdobau okrášlený — na statné syny Hany bylo krásné a důstojné podiwání. Černo-žluté a bílo-modro-čerwené barwy neokázaly se ještě nikdy w Holomauci tak směle a pyšně, jako dnes. — Wídeňská deputace nebyla ještě k J. M. C. připuštěna; i myslíme, že i dokud bude wýmínky klást, nedojde slyšení. Nepochopujeme, co chce tímto přepychem docíliti? Province jsau dotud tuze slabě zaujaty pro 6. říjen. — Císař se wyjádřil, že neobmezí w ničem naše wymoženosti — nač jest tedy odpor Wídně? Práwě teď přišla zpráwa telegrafická, že se říšský sněm prohlásil za neauplný. Powídá se, že bylo toho přičinau zamýšlená šturmpetice, aby se sněm přinutil prowolati Maďary na pomoc. Pochybuji ale tuze o tom, aby sněm teprwé nyní chtěl přiznat swau neauplnost. Z Holomauce dne 22. října. ( C. B. ) Deputace Wídeňských gardistů a Iegionistů odjela wčera skutečně s nepořízenau odsud. Messenhauser nebyl s ní, jak se omylně myslilo. — Mezi studenty a wojáky nedějí se žádné třenice. Dnes tu jde powěst, že Feuchtersleben, který posud wedl ministerstwo učení, zmizel z Wídně, poněwadž mu hrozili ranhojičowé Wídeňští ( snad ze msty za jeho rozkazy o budaucím postawení ranhojičů. Red. ). Jeho místo zastupuje Dr. Brestl. Z Brna. Sprostředkowáním místního komandanta dostali gardisté, jimž se w Břeclawi odňala zbraň, ji zase i některé wěci jim odňaté, spolu se připowědělo wyšetřowání onoho případu.", "id": 528}
{"text": "29. květen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Nově zřízené a velmi laciné osvětlení měst, Autor: Havlíček, Karel\nNowě zřízené a welmi laciné oswětlení měst, které se lehko zawésti může, když se dodáwání oleje bez licitace přenechá některému representantowi aneb wůbec někomu, komu je pan purkmistr za kmotra. Recept na ni, jak se zaříditi má, podáwáme z horliwosti o wšeobecné dobro zdarma. – Otec: Ale hochu, proč pak se neučíš a wždy jen špatné klasy dostáwáš? Syn: Dobře tak na tebe, tatínku; proč nepošleš nikdy nic panu učiteli k nowému roku? – Učený ale neobyčejně suchý doktor w Londýně byl při potkání od přítele takto pozdrawen: „ Nu, doktore, což dělá waše duše? “ – Udiwen otázal se jej: „ Jak pak se mé duši stala čest, že se na ni tážete – „ Jak? “ – zněla odpowěd – „ wždyť waše tělo nestojí ani za poptání! “", "id": 529}
{"text": "1. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Slováci, Titulek: [otisk opravy], Autor: Havlíček, Karel\n– Byla nám z wážených rukau zaslána tato Oprawa. Pan E. Zlatiborský podáwá od některého času ne nezajímawé zpráwy o slowenských dobrowolnících pod p. baronem Lewartowským. W posledním dopisu swém ode dne 21. čerwence wyslowuje ohniwé přání wypuditi maďarské guerillery ze Slowenska, prawě: … a od těchto newolaných hostí očistiti domow náš, má být nejpřednější úlohau a prací dobrowolných bojowníků slowenských. Nechceme totiž, aby to i nyní tak wypadlo, jako s předešlau naší wýprawau pod Blaudkem. Tak když jsme my wen z otčiny naší stáli w poli proti Maďarům, nepřátelé naši wtrhli bezodporně do slabého, bez pomoci zanechaného Slowenska. A když Blaudek sbor swůj rozpustil, naši newolní Lipťáci a Turčané nesměli se pro Maďary do domowa swého wrátiti, ale se museli taulati po horách, aby lapeni a mučeni nebyli. “ Ctěný dopisowatel obwiňuje tuto patrně býwalého welitele slowenského národního wojska, p. Blaudka, z kolika hrubých pochybení. Mnohý bude podle toho snad mysliti, že národní slowenské wojsko pod Blaudkowým welením bywší bojowalo mimo Slowensko, že on Slowensko bez ochrany a pomoci nechal, a tím že Maďarům tak lehce opět do rukau padlo, pak 2. že Blaudek nechal řečené hotowosti wolně se rozejíti, aniž by se byl o dobrowolníky domů se wracející postaral. Kdyby byl p. Zlatiborský býwal aučastníkem wýprawy pod Blaudkem, zajisté by žádné takowé nesprawedlnosti nepronesl. K oprawení stůjtež zde tato podotknutí: 1. Slowenské nár. wojsko, kterému welel Blaudek, náleželo z počátku k mobilní koloně plukowníka v. Frischeisena, později ke brigádě v. Götzowě, konečně k divisí Ramberkowě. Pokawad se boj wedl na Slowensku, stálo toto wojsko neustále w předwoji. Zatím se celé Slowensko nepřítele zbawilo a zůstalo wojskem obsazeno. Nikde nebylo ani stopy po maďarských guerilleřích w zadu. Neboť již tuhá zima činila přebýwání podobných zástupů w Karpatech nemožným. Když pak stolice Trenčanská, Turčanská, Orawská, Liptowská, Těkowská, Zwoleňská, Špišská a Saryšská docela již čisty byly a wojsko až na nejzazší hranici Slowenska do Košic pokročilo, zdálo se, že úloha slowenského národního wojska je prowedena, a p. Blaudek sám činil podmaršálowi Ramberkowi předstawení proti užití téhož wojska kromě Slowenska; předstawení toto bylo poznáno za sprawedliwé. Nár. wojsko zůstalo tedy w Šaryšsku zpátky, co zatím podmaršál Ramberk dále k Miškowci se ubíral. Není zde na místě, by se učinila zmínka o rozsáhlých a welmi důležitých písemních zplnomocněních, jimiž pan Blaudek tehdá byl poctěn. Dost na tom, že nár. wojsko pod Blaudkem k wyproštění Slowenska bojowalo spolu, a že toto od c. kr. wojska obsazeno zůstalo. Toto národní wojsko nebojowalo tedy nikdy kromě Slowenska, zůstalo na jihowýchodní hranici jeho, totiž na tu stranu proti nepříteli státi, a krylo od oné strany od Prešowa k Lewoči Slowensko, co zatím místa Sw. Mikuláš, Rožmberk, Kubin, Sw. Martin, Mošowec, Baňská Bystřice, Žilína a Čáča od cís. wojska obsazena byla. Teprw po bitwě u Kápolny obrátily se wěci; Maďaři přešli en masse přes Tisu, porazili u Wácowa šlechetného Götze, wybawili Komárno a přinutili cís. wojsko, by se sestředilo u Prešpurku. Bylo by wíc jak nesprawedliwé, požadowati za událostí takowého rozsahu od slowenských dobrowolníků, jichž sotwy 1500 mužů bylo, aby se sami drželi proti wojsku přes 50.000 m. sílnému, a zachránili Slowensko, kdežto celé Uhry byly ztraceny. Přejeme si, aby slowenskému ještě posud u Prešpurku stojícímu dobrowolnickému sboru hojně často naskytla se příležitost k boji za otčinu, a by nad prwní wýprawu pod Blaudkem u welkých a krásných činech předčil; do té doby ale mělo by wšeliké zmenšowání prwnějších příběhů přestati, a to tím wíce, poněwadž příběhy tyto ne snad jen náhodau se dály, nýbrž prowedení operačního plánu ještě w Schönbrunně přijatého byly. Ad 2. Nechceme blíže ohledáwati příčiny, které mužstwo slowenského nár. wojska tehdá přiměly k náwratu domů. Skutečné jest to, že se započetím jara přání toto wšeobecným a welmi žiwým se stalo. Pan Blaudek činil seč byl, aby mužstwo aspoň tak dlauho w Prešowě zdržel, až by posicí tuto cís. wojsku přenechati a národní wojsko se ctí z bojiště odwesti mohl, což se mu také podařilo. Teprw dne 19. kwětna nastaupena byla cesta zpátky. W Liptowě, kde přišla prwní zpráwa o nešťastném obratu uherské wálky, zůstaly setniny w okolí tomto. Taktéž w Orawě. U Malatiny oddělila se jedna část Turčanů proti wůli welitele Blaudka. Chtěli totiž rychle přes hory dostati se domů. Marné bylo wšechno warowání. – W podhradní Orawě odštěpila se opět část Turčanů a tři důstojníci, kteří zasluhují zejména býti uweřejněni, odhodlali se, že spoludruhy swé i w jejich zablauzení nenechají bez wedení; byli to p. kapitán Lilge a pp. poručíci Lilge a Kluk. Druhé Turčany, Trenčany a Nitrany wedl Blaudek do Haliče a odtamtud do Jablunkowa. Turčané wšak, kteří se w podhradní Orawě odtrhli, našli cestu do swé stolice u Parnice již od Maďarů obsazenau, a přeswědčili se sami, že rada jejich wetitele byla prawá; ten den nazejtří spojili se opět s kolonau od Blaudka wedenau a táhli od té chwíle společně do Jablunkowa. Odtamtud odešli Trenčané a Nitrané do stolic swých, a p. Blaudek složil komando nad nár. wojskem slowenským, jehož zbytek přiwtělen byl ke sboru p. majora v. Trenka. Podle toho nebyl p. Blaudek ten, kdo nár. wojsko rozpustil, byla to událost, kterau on překaziti nemohl, on je musel nechat jíti, což wšak neučinil než wynaložiw wšechno možné zrazowání a warowání. Chtíti teď uwalowati naň odpowědnost za rozejítí nár. wojska, je tedy nesprawedliwé.", "id": 530}
{"text": "24. červen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Daniel O'Connell, Autor: Havlíček, Karel\nDaniel O'Connell. ( Pokračowání. ) O'Connell protiwil se tomuto spojení parlamentů, w kterém dobře widěl úplné klesnutí samostatnosti a národnosti irské a 13. ledna 1800 držel w shromáždění wlastenců irských w hlawním městě Dublíně prwní swau řeč proti tomuto spojení, které wšak shromáždění tenkráte brannau mocí rozehnáno jest, tak že sám on s těžkostí ušel zatknutí. O'Connell pocházel ze staré rodiny irské a wšak jeho otec ( kupec ) nebyl zwláště majetný ( rok jeho narození udáwá se 1774 a 1775 ). Daniel byl nejstarší w rodině a ustanowen jsa ke stawu kněžskému dostal od kat. kněze prwní wychowání, a dále se wzdělal na pewnině u dominikánů a jezowitů, kdežto mu jeho předstawený předpowídal znamenitau budaucnost. Opustiw ale theologii wložil se w Londýně s neobyčejnau pilností na studia práwnická a stal se 1798 adwokátem w hlawním městě otčiny swé. Neobyčejná sběhlost w práwích, wýmluwnost a obratnost myšlének a řeči získaly mu brzy jméno slowútného adwokáta. Smělost wlastenecká a horliwost pro národní wěci dobyly mu brzy náklonnost a důwěru krajanů. Každého potlačeného Irčana zastal se před saudem, a proti každému nesprawedliwému nátisku auřednictwa wedl žalobu práwní. Zwláště před každau jury ( saudem přísežných ) zwítězil wždycky, uměje humorem swým wždy nakloniti saudce na swau stranu a protiwníky w posměch uwésti. Prwní hlawní zásluhy o národ swůj získal si při obnowení katolického spolku. Když totiž slíbená od ministra Pitta emancipace Irčanů ( katolíků ), t. j. úplná rownopráwnost jejich s Angličany we skutek newešla, nastalo weliké rozhorčení mezi Irčany a 1802 zřízen jest w Dublíně weliký spolek wlastenecký pod jménem katolického spolku. Aučelem spolčení bylo oswoboditi národnost irskau od wšelikého nesprawedliwého nátisku, a wšak cestau dowolenau, ne powstáním, nýbrž welikými žádostmi a žalobami. Tento spolek byl po mnoha let středištěm irských národních záležitostí a O'Connell nejhorliwějším spoluaudem. Čím wětší si ale spolek ten získal wážnost a moc mezi Irčany, tím wíce se proti němu rotila strana anglická, zřizujíc sobě zas jiné spolky. Zwláště r. 1811 nastalo proti straně irské nowé utiskowání od wlády, staré nezrušené zákony trestní uwáděly se w platnost, parlament wydáwal nowé proti nepokojným Irčanům, znamenitější wůdcowé jejich ustawičně stíháni jsau saudy králowskými ( kdežto ale O'Connell bráně je co wýtečný adwokát se wyznamenáwal ) a nowiny irské pronásledowali auřadowé angličtí ustawičnými saudy a tresty 212 Poněwadž w Anglické říši nepanuje censura, může každý tisknauti, co mu libo, a wláda teprwe pohnati může před saud pro wěci protizákonné, shledalyli by se takowé někde w nowinách. Nesaudí wšak auřadníci, nýbrž občané sami stejného stawu s obžalowaným, čím libowolnost auřednická obmezena jest. 211 a O'Connellowa nejznamenitější řeč jest ta, kterau držel před saudem k obraně obžalowaného redaktora Dublínských nowin. Jakkoli wšak auřadowé pronásledowali spolek katolický, O'Connell twrdil, že pokawad jest práwo žádosti ( že každý občan k parlamentu žádost podati smí ), wždy si trauwá nějakým zákonně dowoleným spůsobem pokračowati we snažení národním. Tenkráte pracowal 212 neunaweně a bez přestání, heslem jeho bylo Byronowo: „ Dědiční otrokowé! newíte, že kdo swoboden býti chce, sám začíti musí! “ Mezi nejznamenitější nepřátele O'Connellowy náležela Dublínská ( angl. smýšlející ) městská radda, kterau ustawičně we weřejných schůzkách nesmírně tupil. Proto wyzwán jest od jednoho z ní na sauboj a dne 31. ledna 1815 zastřelil O'Connell w sauboji swého nepřítele. Nicméně wšak O'Connell i po této strašné události dle starého obyčeje tupil swé politické protiwníky, a wyzwán jest opět po několika měsících na sauboj od p. Peela ( tehdejšího sekretáře u lorda místodržícího w Irsku, býwalého prwního ministra ), který sauboj auřadowé zamezili w Irsku, a když se Peel do Angličan odebral a O'Connell jej následowal, podařilo se policii Londýnské i tam sauboj překaziti. Tak zachowán jest žiwot jednoho z dwau mužů, kteří později sláwau swau každý wlast ozdobili. Hlawní činnost O'Connellowa w celé této době bylo ustawičné shromažďowání ( které tam zákon nezakazuje ) národu irského, schůzka stíhala schůzku, a tak wzrůstalo uwědomění potřeb swých i síly, po rozličných městech wlasti swé zakládal w národním duchu wedené nowiny a časopisy, aby působily na mínění lidu a připrawowaly jej lepším wzděláním ku politické dospělosti. Podněcuje řečí i skutkem lid, aby dbal o samostatnost swau a lepší práwa, uměl jej zároweň wzdržowati od wšelikého násilného powstání, ačkoli utiskowání od angl. wlády k němu popuzowala. O'Connell jenom silau wšeobecného mínění působil proti angl. wládě a nesprawedliwým, škodným zákonům. Dobře znaje neodolatelnau moc, kterau má spojená pewná wůle weškerého národu, hleděl jen celý národ o potřebnosti a prospěšnosti nawrhowaných opraw přeswědčiti, wěda dobře, že pak již newyhnutelně wláda oprawy takowé zawésti a od nesprawedlnosti dosawadní pro národnosti irské upustiti musí. Konečně změnil zřízení ( statuta ) „ Katolické Jednoty “, ustanowiw místo dosawadního ročního platu auda 50 zl. stř., který chudým Irčanům zamezowal přistaupení, jenom skrowničký měsíční plat, tak že následkem této změny skoro wšichni Irčané do ní přistaupili a Jednota sama takowé moci dosáhla přičinliwostí O'Connellowau, že ji ministerstwo 1825 zwlášťním zákonem zakázalo. O'Connell podrobil se zákonu, zrušil „ Jednotu “, zřídil ji ale hned zas pod jiným jménem a na jiný spůsob. Když r. 1828 nastalo nowé, Irčanům nepřízniwé ministerstwo, chtěl již národ násilně powstati a jenom O'Connellowi podařilo se zameziti toto wzbauření. Téhož roku ale pokusila se strana národní o něco nowého. O'Connell zwolen jest naschwál za deputowaného do parlamentu Žádný katolík ( Irčan ) nesměl býti w parlamentě. a hned se odebral do Londýna. Nechtěl wšak složiti předepsanau přísahu strany panující církwe, a proto připuštěn nebyl. Nyní ale nastalo w Irsku nowé namáhání wlastenecké jednoty, wšichni Irčané platili dobrowolnau daň, aby těmito penězi mohly být prowedeny záležitosti národní, a počalo se takowé hnutí lidu a takowé pobauření myslí, že ministerstwo uleknuto smo samo r. 1829 počalo jednati o emancipaci katolíků ( Irčanů ) a rownopráwnost jejich s Angličany. Nyní bylo po 20letém působení wykonáno hlawní dílo O'Connellowo a od této doby sedě on s jinými deputowanými strany národní ustawičně w parlamentě, a tak mohli aspoň we weřejné sněmowně přednášeti žádosti swé o potřebných jiných oprawách w Irsku. ( Dokončení. )", "id": 531}
{"text": "27. únor 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Dobrá rada, Autor: Havlíček, Karel\nDobrá rada. Kde se s blížním soudí, Třebas jenom o kabát: Neboť jen; Seje len; Plátno bére adwokát. H.", "id": 532}
{"text": "31. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: V Praze dne 30. října. Slovo o zavádění zřízení soudního v Čechách, Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 30. října. Slowo o zawáděni zřízení saudního w Čechách. S welikau netrpěliwostí se očekáwá doba, kdy nowé saudní zřízení do žiwota wstaupí. Netrpěliwost tuto pochopí každý, kdo jen poněkud nahlédnul w mysterie starých auřadů wrchnostenských, které se nyní nowými nahraditi mají. Spráwa saudní je zajisté wěc welmi důležitá, přání tedy, aby se nám co nejdříwe dostalo lepší spráwy saudní, je nanejwýš slušné. Awšak práwě pro důležitost této wěci musíme si přáti, aby se nestalo žádné přenáhlení, aby se nám nepodalo brzy sice ale takowé zřízení saudní, které by množstwí hlasů proti sobě prowolajíc, jenom co prozatímnost jakási státi a po krátkém čase nowému konečnému zřízení saudnímu ustaupiti by musilo. Z tohoto stanowiska nemůžeme sdíleti mínění těch, kteří rychlost u wywedení nowého rozdělení saudního Čech za hlawní ohled pokládají. Wůbec nemůžeme nyní déle zatajowati, že se celá ta wěc a zawádění nowého zřízení saudního chybně nawlíkla. Chyba ta ale leží w tom, že se nebral hned na začátku slušný ohled na přání a potřeby obywatelstwa – že se celé to rozdělení nowé oktrojowalo. Následky toho ihned wstaupí na jewo, jak brzy nowé rozdělení saudní se uskuteční. Nyní owšem není widět, jak se jednotliwé obce proti nawrženému rozdělení cestau zákonní ohražují; není to widět, jak se jich reklamace do kanceláře komisse pro zawedení saudů hrnau, aby tam ad acta kladena byla. Nebo co si má počít komisse uprostřed té směsice různorodých přání, naproti oktrojowanému rozdělení se obořujících? Na komissi se doléhá ze wšech stran, aby dokonala práce swé a w žiwot uwedla nowé saudy. W takowýchto rozpacích si komisse pomůže tím, že ledabylé, t. j. zhůry nařízené rozdělení nezměnné podrží a jako na zkaušku w žiwot uwede. Takowýto pochod ale w organisowání upomíná na stawitelského mistra, který neznaje žádné rozwrhy dělat na papíře, wždy dům si wystawěl a co se mu nelíbilo opět sbořil. Takowýmto systémem stojíme na začátku nekonečných zmatků, které k zwěčnění naší prozatímnosti hojně přispějau. Z celého spůsobu zawádění nowých saudů mohlo by se s nemalau prawdopodobností saudit, že wláda naše u wěci této nechtěla šetřit hlasů a potřeb obecných. Nebo rozwrh saudního rozdělení wyšel hned se stwrzením císařowým – před wyjitím jeho byly obce, které snad potřebné kroky k hájení swého práwo činiti chtěly, odkazowány až na wyjití rozwrhu, a když tento skutečně wyšel s potwrzením císařowým, byla již brána weškerých změn takřka zawřena. Tento chod se nám widí býti spíše libowolným nežli konstitučním, a jednání takowé zbytečné puzení nespokojenosti obcí, kterýmž na práwích ukřiwděno. Skutečnost nám podáwá příkladů, že sídla, na která žádný nepomyslil, dostáwají na ujmu jiných wšechny důwody k ruce swé majících a proti wšemu přirozenému chodu okresní auřady – za wplywem osob! A co wydá hlas ukřiwděných, když se w mrtwém písmenu reklamace ústem pana referenta k uchu sedící komisse donese? Již jsme powěděli, že takowé množstwí těchto reklamací je, že komisse, chce-li wůbec dolehacím na ni hlasům o brzké uskutečnění saudů nowých zadost učiniti, nemůže než je položiti ad acta. Boleslaw, Litoměřice wážily cestu až k císaři, by se sluchu popřálo důwodům od nich pronášeným, awšak co na plat? Marné wolání! A tak bychom mohli welmi mnoho pádů zde uwádět, kde práwo na straně odmrštěných wůčihledné jest, a uznání jeho by ani tolik nepotřebowalo kolků! Zřízení saudní a na něm se zakládající politické je wěc skrz na skrz do žiwota sahající a lidu bezpostředně se týkající. Měly tedy být ohledány a řádně uwáženy potřeby wětšiny obywatelstwa, než se překročilo k rozdělení saudů a k twoření okresů. Prospěch obecný, který se snad přece jedenkráte za hlawní prawidlo kroků wládních uzná, mohl jen tenkráte šetřen býti, kdyby se byl dříwe rozwrh saudního zřízení uweřejnil a lhůta byla popřála k sprawedliwým námitkám, i co se sídel okresních dotýče. To se wšak nestalo. Následkem toho dostaneme zřízení saudní a politické a priori utwořené, které až se za čas dosti krátký ukáže býti nepraktickým, ustaupiti musí nowému na základě obecných potřeb sosnowanému. Wýhody takowýchto pokusů pro lid i pokladnici státní jsau na bíledni.", "id": 533}
{"text": "18. červen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Pražský posel]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 3. Pražský Posel. Sbírka užitečného i kratochwilného čtení pro lid jazyka Českého. Díl I. Sw. 2. Obsah: Odplata šlechetné mysli. S poctiwostí nezahyneš, powídky. Obrazy krajin domácích i cizích. Kaupíme si nějaké obrazy? ( čast. I. ) Huano. Listy z rozličných kronik. Zrníčka. Něco pro dům. Co se u nás děje. Str. 96. Opět welmi zanímawý swazek, který zajisté čtenáři každému mnohau libost spůsobí.", "id": 534}
{"text": "7. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [otisk a komentář textu, který zaslali redaktoři novin ministru Bachovi ohledně nekonstitučního poměru tisku v Praze], Autor: Havlíček, Karel\nPodali jsme již dříwe zpráwu o tom, že redaktoři Deutsche Zeitung, Const. Blatt aus Böhmen a Národních Nowin podali panu ministru Bachowi promemoria o nekonstitučním poměru tisku w Praze. Zněloť toto promemoria následowně: Pane ministře! Staw obležení není nikde w žiwotě břemenem tak těžkým, jako pro časopisectwo. Nechť byl jakkoliwěk mírný, přece tisk naproti wojenské moci jest bez práwa a bez ochrany a podlehá její milosti neb nemilosti. Redaktoři nejuctiwěji podepsaní musejí sice, doswědčujíce prawdu, wyznati, že J. Exc. pan polní zbrojmistr hrabě Khevenhüller, wykonawatel stawu oblehlosti w Praze, staw tento wýmíneční wůbec wykonáwá mírně; co se ale zwláště poměrů Pražských časopisů týče, měli jsme často příležitost seznati, že Pražské časopisectwo nalézá se w mnohem twrdších poměrech nežli Wídeňské, což jest důkazem, jak welice záwisí tisk od milosti wojenského wladaře. Nejuctiwěji podepsaní nechtí nižádným způsobem nadbíhati maudrému rozhodnutí slawného ministerstwa, zda-li — poněwadž se pan ministr wlastníma očima přesvědčil o smýšlení w Praze panujícím — staw obležení zruší, anebo za potřebné uzná, aby dále potrwal. Poněwadž ale hlawně tisk trpí pod břemenem oblehlosti, dowolují sobě podepsaní nejuctiwěji předložiti, zdaliž by nebylo dle zásad sprawedlnosti a slušnosti přiměřeněji, aby časopisectwo bylo od stawu obležení emancipowáno, a nařízeno, by wšechny přestupky tiskowé, pauze od řádných auřadů posuzowány a sauzeny byli. Podepsaní daufají tím bezpečněji, že pan ministr na toto nejuctiwější předstawení ohled wezme, poněwadž staw obležení i w jiných konstitučních státech, na př. w Anglicku proslulém pro přísnost, u wykonáwání zákonů, pauze na práwo shromažďowací a na práwo domowní se wztahuje, nikdy wšak na tisk, a to wším práwem, neboť samo sebau wyswítá, že když je práwo shromaždowací staweno, tisk sám o sobě nemůže způsobiti žádného rušení pokoje. Také dowolují sobě podepsaní, poukázati na dosawadní chowání Pražského časopisectwa, které i tenkráte, když mu staw obležení nepřekážel, nikdy aneb w poměru welmi zřídka dalo wládě příležitost, by užíti musila prostředků repressivních. Proti wšelikému zlému užíwání tisku má konstituční wláda dosti opor w nařízeních zákonu o tisku od 13. března 1849 a w nejnowějším zřízení porotníkůw. W Praze dne atd. Podpisy: Makowička, Hawlíček, Klučák. Audience u p. ministra trwala asi hodinu, písemní odpowěď ale nepřišla posud ještě žádná.", "id": 535}
{"text": "25. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Oznámení], Titulek: [Oznámení o předplacení], Autor: Havlíček, Karel\nOznamujeme wáženému obecenstwu, že dle ustanowení sl. poštowního auřadu přijímá se nyní na naše Národní Nowiny při rozesílce po poštách jenom půlletní předplacení, a sice: půlletně po poště 7 zl. 54 kr. stř. bez obálky. Jak s obálkau bude, posud oznámiti nemůžeme, radíme jen weškerým P. T. odbíratelům, aby se jenom bez obálky předplatili, poněwadž nyní nowiny i bez obálky rozesílány budau c. kr. poštám. Každá c. kr. pošta přijímá předplacení, a nowinárna naše, pakli by komu libo bylo, naznačený swrchu peníz 7 zl. 54 kr. stříbra jí franko zaslati, obstará též zásilku po poště. W naší nowinárně w Praze 195–I. w Králowské lázni přijímá se pro každého, kdo sobě nowiny sám wybírati bude, předplacení čtwrtletní, a sice 3 zl. 30 kr. stř. Co se zameškaných čísel skrze powstání Pražské týče, litujeme welice, že je již w tomto tak krátkém čtwrtletí nemůžeme nahraditi docela pro překážky w tiskárně, která není příliš weliká; w budaucím půlletí ale nejen tolik, nýbrž i wíce swým P. T. odbíratelům nahradíme; a poněwadž té naděje jsme, že naši dosawádní předplatitelé i na budaucí půlletí našími předplatiteli zůstanau, nestane se nikomu křiwda. Ostatně zůstanau naše Národní Nowiny, co se obsahu a smýšlení týče, wždy při tom, co jsme w čísle 53. jakožto swé zásady postawili. Poněwadž ale nyní nepochybně mnozí protiwně smýšlející Národní Nowiny leckde zrazowati a jiná protiwenstwí jim w cestu klásti budau: žádáme zas s druhé strany wšechny s námi stejně smýšlející a přátele swé, aby k rozšíření našich nowin tam, kde ještě známy nejsau, wšemožně se přičinili. Jen tak smýšlení naše zwítězí nad protiwnau stranau. Jednání sněmu budeme podáwati co nejrychleji. Ostatně budeme od čerwence také přijímati pode jménem „ Hlasatel “ rozličná auřední neb privátní ohlášení, jakož i články netýkající se potřeb wšeobecných a jen jednotliwým k libosti, za která se ale inseratní plat, a sice za nejmenší ohlášení 20 kr. stř., pak ale dle welikosti místa, které by ohlášení w nowinách zajalo, 40 kr. — 1 zl. — 1 zl. 20 kr. — 1 zl. 40 kr. — 2 zl. stř. atd. odwáděti musí. Kdo by jedno ohlášení několikrát po sobě opakowati chtěl, zaplatí za každýkrát polowici platu prwního ohlášení. Také budeme od půlleta podáwati w Národních Nowinách obilní ceny, jiné hospodářské zpráwy a auřední oznámení buď celá neb z méně důležitých aspoň smysl krátký.", "id": 536}
{"text": "18. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Obžaloba Havlíčkova], Autor: Havlíček, Karel\n– Wčera jsme obdrželi následující auřední přípis: Od c. k. zemského práwa co saudu we wěcech tisku. Pánu K. Hawlíčkowi redaktorowi národních nowin. N. E. 129 we w. t. Pánu K. Hawlíčkowi, redaktorowi národních nowin, se na základ § u 7. prozatímního nařízení proti zlému užíwaní tisku nařizuje, aby od c. k. pána prokuratora zemštího zanešenau žalobu stranu do těch nowin číslo 62 wtištěného wýkladu oktrojowané ústawy od 4. března w těchto nowinách náležitě oznámil. Roskoschny. Od c. k. zemského práwa co saudu we wěcech tisku. W Praze dne 16. března 1849. Anger. Z jiného nám též zároweň doručeného – a podle rownopráwnosti bohužel německého dopisu se dowídáme, že s ohledem na §. 12 prozatímního zákonu o tisku přijata jest od saudu žaloba. Paragraf tento zní: „ §. 12. Kdoby w tištěném spisu, buď tupením neb jinačím neprawým neb aušklebným wypisowáním hleděl ústawu rakauského císařstwí uwésti w opowržení, aneb proti ní popuditi, dopustí se prowinění, které má trestáno býti prostým neb tuhým wězením ( arrestem ) na čtrnáct dní až tři měsíce, a při welmi stížných okolnostech až na jeden rok. “ Žádostiwi jsme, kterak asi císařský pan prokurátor dokáže, že jsme se článkem tím ( wýklad oktrojowané konstituce č. 62 ) proti tomuto 12. §. prohřešili. Ostatně sepsán jest tento článek od samého redaktora, který též odpowědnost na sobě má.", "id": 537}
{"text": "5. prosinec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: Diwadlo Pražské., Autor: Havlíček, Karel\nDiwadlo Pražské. Obecenstwu českému podáwá se nyní pohautka za pochautkau, nowinka jedna za druhau, dnes bude se we prospěch našeho wytečného, oblíbeného herce pana Kašky ponejprw prowozowati: Poswícení w Krkonošských horách, čili: Poslední prázdniny. Weselohra we 3. dějstwí od W. Klicpery. Wímne již napřed, že bude dům přeplněn, a jinak by se ani neslušelo. Pan Kaška dělá po celý rok nám zábawu: učiňme my ji jemu aspoň jednau za rok. H. B.", "id": 538}
{"text": "12. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Naše politika, Titulek: I., Autor: Havlíček, Karel\nI. Nastala nám nyní šťastná doba samowlády, můžeme nyní sami osudy swé zaříditi, sami se o sebe postarati. Dojdeme-li k moci a sláwě, bude zásluha naše, zůstaneme-li opět w ponížení aneb w polowičatosti, bude hanba naše. Nyní se již nesmíme wymlauwati na wládu, nesmíme již co děti neb nedospělci od wlády čekati, aby se o nás starala. Máme swobodné slowo, swobodný tisk, máme parlament nejliberalnějším způsobem sestawený: starejme se tedy sami o sebe. Proto tedy musíme přede wším znáti aučel swůj, musíme wěděti, co chceme, kam směřujeme, abychom se uchopiti mohli náležitých prostředků k dosažení swého cíle. Mnoho nás chybí, newíme skutečně, čeho se dříwe uchopiti, proto zapotřebí jest ujednati se strany kroků našich, jakým pořádkem přistaupiti hodláme k nowozrození swému. Prwní a nejhlawnější péče naše musí být o národnost, o jazyk. Bratří milí! nedejte se swésti neupřímnými hlasy, kteří říkají, že to jen forma jest, jen wěc postranní, že pro jazyk a národnost nesmíme zapomenaut na důležitější wěci. Toť jsau hlasowé neupřímných skrytých nepřátel národu našeho. Nejwětší swoboda bez národnosti není nic, protože jest to swoboda jen pro cizé, pro utlačowatele a pány naše, ne pak pro nás. Což pomohla posud Irčanům swoboda anglická, což pomohla našim Slowákům swoboda uherská? Odpowězte na tuto otázku wy wšichni zlomyslní mluwkowé, kteří byste nás nyní rádi na neprawau cestu swedli! Což prospíwá černochům, otrokům w jižních zemích sew. amerického Saustátí, nejswobodnější zřízení těchto zemí. Tolik jim prospíwá, že jsau po dobytku prwní přechod ke koním, neboť i koně snad za wyšší twor se tam pokládají. Kdekoli nepanuje waše řeč, waše národnost jste utlačenci i w nejswobodnějších zemích. Wždyť pak jest swoboda slowa, swoboda tisku prwní základ weškeré ostatní swobody. Kde ale wáš jazyk z auřadů a škol jest wylaučen, tam odňata jest wám, to jest národu našemu wíce swoboda tato, než skrze policii a censuru. Censuře a policii wyhnete se přece, wytisknete spisy za hranicemi, mluwíte tak, aby dlauhé ucho policie k ustům wašim nezasáhlo: ale kde řeč waše národní wymezena jest z auřadů a ze škol, tam zawřen jest tuhým zámkem jazyk lidu, tam panuje několik privilegowaných cizým jazykem a prodáwá lid we wlastní zemi jeho. Powstane wás několik přátel národu, podiwnau náhodau zpamatowali jste se wycwičeni bywše co služebníci jiného národu, že máte powinnost pečowati o lid swůj, chcete k němu mluwiti, abyste jej powznesli a powzbudili. Ale lid wáš nerozumí wám, i protože jeho jazyk jsa ustawičně jen w kuchyni a chléwě, nemá ani slow pro wěci wyšší, ostatní nerozumní a zlomyslní posmíwají se wám, sami ti, o které se staráte, i newidí toho potřebu a neuznáwají waše zásluhy. Takowý byl staw náš až do nejnowějších dnů, chcete w něm zůstati i po této revoluci? Chcete aby při zrušení škodliwých privilegií, kterých někleří na škodu 26 ostatních užíwali, jenom nejškodliwější, nejstrašliwější privilegium jazyka zůstalo. Chcete aby na wašeho starého otce, který německy neumí, každý potlukač již co na nižšího twora dolů hleděl s opowržením aneb snad s autrpností. Ctěte se sami a budau wás ostatní ctíti.", "id": 539}
{"text": "9. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Práce dramaturgů a překlady], Autor: Havlíček, Karel\nNediwme se již tomu, že naši dramaturgowé (? ) místo půwodních, času a místu přiměřenějších prací jen samými překlady, ačkoli někdy lecjakéhos chamradí od krásocitných lačností nám pomáhají. Neleží jim totiž jen přítomnost na zřeteli, nýbrž budoucnost předewším před očima mají. Jen si pomysleme, jak hrozný by to musel býti našich dramaturgických potomků osud, kdyby na poli dramatickém nezůstalo pro ně nic, krom od stáda utlapané strniště, a wyzobané od ptactwa bodláci! Patrný příklad máme nyní na Francouzích. Ubozí tito, nemajíce již charakterů lidských do swých dramatických wýrobků, uhnuli se nyní na přírodu bezžiwotnou, a berou charaktery swé odtud. Tak si ondyno udělali frašku z nemocných bramborů. Hlawní předmět, neb ( bychom mu ještě pietatis gratia staré jméno ponechali ) hlawní osoba jest „ Král Brambor I. To se rozumí, že ostatní osoby jsou také brambory: brambořice, brambůrčata, bramborátka, bramborowic, prabrambor atd. Není to hrozné, když se duše lidská tím krmí, co ani žaludek zwířecí tráwiti nechce? Coby bylo z wlasti naši, kdyby to tak daleko s námi přijíti mělo? Pročež nechme ty pány dělatí a překládati co se jim libí, oni sami nejlépe wědí proč to dělají — že ne?", "id": 540}
{"text": "29. říjen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Z jedné vody na čisto, Autor: Havlíček, Karel\nZ jedné wody na čisto Pan Čupr na moje důwody we Kwětech č. 126 místo chladné a podstatné odpowědi jen odčuprowal w. č. 128. O wěci samé se nyní dále hádati s takowým „ swětomudrcem “ jako se ukázal p. Č. we swých odpowěděch, za slušné a užitečné neuznáwám. Tak ku př. we swé nejnowější odpowědi we Kw. čísl. 128 dokázal p. Č., že „ na díla w celku ohled nemíti “ jest tolik jako: žádná citáta z nich neuwáděti: dokázal také, že jest hlaupost chtíti ukázati ze „ knih o sedmi wstupních “ ( z překladu ) stanowiště Štítného we filosofii, w čem se s ním dokonce srownáwáme, nejwíc proto, že sám p. Čupr ( Č. M. str. 251 we swém článku ) oprawdu to učiniti slíbil, owšem tenkrát netuše, že sám brzy na to swůj wlastní aumysl za hlaupost prohlásí. Wíce ještě než mne urazil ale p. Č. poslední swau odpowědí swého purkmistra Agricolu, za kterého se nyní, když jsme mu ukázali, že to nebyl onen humanista Rudolf, sám stydí ( ó newděčnosti filosofů ) a jej zapírá. Newděčníku! třeba jste nyní sehnal wšechny Agricoly z celého swěta, nezabijete tím mého starého Rudolfa Agricolu 348 znak křížku pro „ zemřel “ 1485 znamenitého humanistu, a wšichni waši třeba dosti ( jak p. Č. prawí naivně ) znamenití Agricolowé, purkmistři, kostelníci, hawíři, konduktéři, minéři, sapéři, i pontonéři nedokáží, že wystaupil humanismus w druhé polowici XVI. wěku. — „ Ó já nešťastný doktor swobodného umění! nic mi k wůli učiniti nechtějí: Štítného wěk neuznáwají za klassický ( Táboři protestují ), reformaci mi nechtějí dowolit odložiti za druhau polowici XVI. století, a ještě mne za to jmenují powrchním spisowatelem! Ale počkej česká literaturo!, wšak já se ti za to pomstím, že mne nechceš učiniti swým leib-filosofem! — Vale! — Konec wšemu —! Sein oder Nicht Sein? “ — — — — 347 Že ještě nyní na krátko pozornosti čtenářstwa zneužíwám, děje se jen na obhájení mé osobní cti. Místo co by byl měl p. Č. jako muž a doktor na pauhé důwody mé hleděti, prawdali neb neprawda co mu wytýkám: uznal za dobré jako dítě a ubohá wdowa o autrpnost čtenářstwa 348 se ucházeti, udáwaje we Kwět., že se na něho zlobím, že jsem se již na něho strojil, že jsem si na něm jen zlost wylíti chtěl, že to jest osobní zášť atd., jaké jsau u maminek wýmluwy studentů na mstiwost profesorů, když špatné klasy dostáwají. Newšímal jsem si toho, necháwaje p. Č—rowi tuto berlu jeho dušewní slabosti, a zůstal jsem wždy při wěci objectiwně. Poněwadž ale p. Č. opět we Kw. 128 mluwí o mé osobní zlomyslnosti, a tak ustawičně literární hádku na pole osobnosti přenáší: powinen jsem swé cti okolnosti sem náležející weřejně oznámiti. W minulém roce hodlali jsme s Drem. W. Gáblerem sestawiti jistý tendenční spis paedagogický, a seznámiwše se tehdy s p. Č. wyzwali jsme jej, neznajíce tehdá ještě dostatečně schopnosti jeho, k spolupracownictwí, což i hned přijal a obšírnau dle našeho náwrhu a umluweného plánu kritiku sepsati slíbil na Přítele Mládeže. Na podzim 1846 p. Čupr do Prahy se nawrátiw četl kritiku swau we wětší přátelské literární schůzce. Wšeobecně se uznala nedospělost p. Č. práce, a radilo se, aby ji newydáwal wůbec; že jsme my ( t. j. Dr. Gábler a já ) k swému aučelu spis takowý potřebowati nemohli, rozumí se. Pan Č. ale nic nedbaje na to wydal přece lehkowážně swau slabau práci owšem předělanau a wšak s nedostatky předešlými we Kwětech ( Listy k učitelům českým ). Rozmrzen pro tuto literární lehkowážnost p. Č., řekl jsem a sice také zrowna redaktorowi Kwětů p. J. Malému ( a sice jak se mi zdá w Besedě Měšťanské ), že hodlám tyto „ Listy “ ( tedy ne jeden řádek ) p. Č. zkritikowati, až jen p. Č. je ukončí a jméno swé podepíše. P. Č. swé jméno nepodepsal — newím z jaké příčiny. — Skoro we stejnau dobu ( t. j. též neznaje p. Č. literární schopnosti ) žádal jsem jej o kritiku na „ Člowěka w podobenstwí “ půjče mu k tomu swůj wlastní exemplář. P. Č. napsal a odewzdal mi kritiku. Nemoha ji wšak pro nejapnost dokonce potřebowati, wrátil jsem ji p. Č. s upřímným wyjewením příčin. P Č. wytiskl ji pak we Kwětech, a jaké z toho powstaly hádky, každému powědomo. Tenkráte jsem w poznamenáních k odpowědi wel. pp. spisowatelů také po prwé proti p. Č. wystaupil, a později dle přeswědčení swého w hádkách filosofských aučastenstwí měl, při kterých německau filosofii lituji welice, že takowé rytíře má. Že jsem na p. Č., jak on prawí, nečíhal, dokazuje nejlépe ta okolnost, že jsem si jeho článku ( O počátcích řecké filosofie w Čas. Česk. Mus. ) ani newšímnul, kterýto článek wšeobecně uznán jest za welmi školáckau a powrchní práci, holé opsání explikac, načež i p. Štorch we Kw. poukázal. Co se ostatně článku o Štítném týče, ať p. Č. nemyslí, že jsem mu wšechny nedostatky wypočetl; nejhlawnější wady, totiž strašliwé kulhawosti porownání s Herbartem ani jsem se nedotekl. To jsau wšechny dosawadní poměry moje s p. Č. a každý widí, že jsau to záležitosti pauze literární. Netajím, že se mi p. Č. literární činnost welmi protiwí, ale příčiny toho jsau tištěny. Wíli p. Čupr některé jiné osobní neliterární příčiny záští mého na sebe, aneb mé osobní zlomyslnosti, wyzýwám jej, aby je weřejně tiskem ohlásil, a tak mne před obecenstwem zahanbil. Zawazuji se i do Wčely takowé wyjádření jeho přijmauti, s tau jedinau wýmínkau, že musí být srozumitelné, a obsahowati skutečná facta. Neučiníli to p. Č., budeme i já i obecenstwo přeswědčeni, že žádné newěděl. H. B.", "id": 541}
{"text": "26. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Titulní strana], Titulek: [Předplatné], Autor: Havlíček, Karel\nNa měsíc čerwen přijímáme opět zwláštní měsíční předplacení, a sice w Praze 55 kr. stř., se zásilkau po poště 1 zl. 10 kr. stř. Dnešní Wečerni List wyjde jak obyčejně; na Boží hod newyjde ani ranní ani wečerní číslo, a w pondělí jen Wečerní List.", "id": 542}
{"text": "8. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Literární oznámení, Titulek: Předplácení., Autor: Havlíček, Karel\nPředplácení na Pražské Nowiny a Českou Wčelu.", "id": 543}
{"text": "3. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [O deputaci v Olomouci], Autor: Havlíček, Karel\nZ Prahy. * * * H. B. O deputaci z Prahy k císaři do Holomauce poslané rozšiřují se zde w Praze nemilé powěsti. Zwláště Deutsche Zeitung podala článek popisující, jak špatně přijata byla. My, pokud určitých a jistých zpráw o celé wěci nenabudeme, neproneseme žádný úsudek we wěci tak důležité, a to tím wíce, poněwadž podlé wšech okolností, jak jsme je w Holomauci očitě seznali, nemůžeme wěřiti, žeby se u dwora aumyslně newážně jednalo s deputací hlawního města českého. Tuto jenom krátká wědomost. Deputace byla powolána na druhý den ráno o 9 ¾ hod. – předpuštěna ale ke slyšení teprw o 12 ½ hod. Císař, s císařownau po boku, odpowěděl na slowa purkmistrowa stran aučelu deputace tata psaná slowa: „ Komandující generál, jemuž uloženo jest řízení wojenských postupů proti Wídni, neopomenul ničeho, aby se wyhnul upotřebení smutných nutících prostředků. Teprw po opětném prodléwání přikročeno k poslednímu, a já doufám, že mimořádní staw, do něhož Wídeň wstaupila, přejde, a obawy, které wycházejí od obywatelstwa Pražského, brzo auplně budau odstraněny. Nejsem w stawu, bych již nyní o tom wydal určitý wýrok. “ S tauto odpowědí se deputace prý spokojiti nemohla a činí dálší kroky. Tak alespoň píše dopisowatel do Constit. Blattu. –", "id": 544}
{"text": "8. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: Kdo posud svobodně a veřejně pověděl, čehož v církvi opraviti zapotřebí?, Autor: Havlíček, Karel\nKdo posud swobodně a weřejně powěděl, čehož w církwi oprawiti zapotřebí? Mnoho, přemnoho jest, co w církwi na oprawu čeká. Wěci samy mluwí, jen hlasů lidských wydatných posud málo. Kdo beze wší wášně, upřímně a weřejně o oprawách církewních promluwí, nemaje při tom žádného jiného intressu, leč pomoci wěci dobré, již wěci této pomáhá. A kdož posawad nejswobodněji a nejrázněji powznesl hlasu swého, aby se něco stalo ‒ alespoň připrawowalo ‒ k oprawám církewním? Učinil to muž maudrostí i mírností nadaný, co člowěk i co kněz ctihodný, předstawený wend. semináře w Praze w. p. F. Náhlowský I on po dnech swatodušních mnohé nátisky utrpěl. Čest a sláwa jemu!. Tento dle swé swobodomyslnosti známý muž a w prawdě katolický kněz swolal w záležitostech církewních několik ( 35 ) kněží na poradu. Učiněn zde náwrh: O čem a jak w záležitostech církewních by se mluwiti mělo. Ze stanowiska církewního wše se nawrhowalo; a wšecky podstatné myšlénky welkau wětšinau shromážděných schwálily se. Hlawní myšlénka jest, by se wšemožně k synodám příprawy dělaly. K tomu zase náwrh ten, aby se o wěcech církewních swobodně, weřejně, wážně a rázně mluwilo; neb potřeba to káže a skutek toho možný. O čem by se takto mluwiti mělo a mohlo, jest dle náwrhu udaného w následujících kusech obsaženo: 1. Aby kněžstwo zcela poznalo powolání swého, nesmí pauze na zewnitřní wážnost swau hleděti. Toto ať samo pozná a wyslowí. 2. Aby se w náboženstwí a jmenowitě o katolicismu zdrawě a jasně wyučowalo, čímž by wážnost a láska k wíře se opět získati dala. 3. Aby se weřejně a wolně mluwilo o jednotliwých učeních, ustanoweních a obřadech církewních, a to proto, aby podstatní wěci od nepodstatných dobře se rozeznáwaly. 4. Aby církewní knihy, jakž liturgické ( t. missály, pontifikály, agendy, breviáře a j. ), takž k učení ustanowené ( t. katechismy, sbírka ewangelií a j. ) dobře se přehlížely a při oprawách na potřeby času a na národnost ohledy wzaty byly. 5. Aby jměním církewním na základě slušnosti, sprawedlnosti a wšestrannosti naloženo bylo. 6. Aby nižší duchowenstwo lépe opatřeno, kostelní potřeby lépe obstaráwány, okresy farní i biskupské rozmnoženy byly. Aby jeden kardinál z korunních zemí česko-morawských w Římě w raddě papežské byl. 7. Aby staré práwo metropolity Pražského a Holomauckého obnoweno bylo. Farářowé, biskupowé, metropolita i kardinál ať se kanonicky t. swobodnau wolbau ustanowují. 8. O školách, seminářích a klášteřích, a posléze 9. o církewní kázni. Ku konci se nawrhnuty tři spůsoby, dle kterých by o wšech wěcech těch obšírněji porokowáno býti mohlo; t. buď a ) w časopisech, aneb b ) w konferencích ( poradách ) aneb c ) w kongregacích ( sborech ). Odůwodnění těchto důležitostí církewních nalezne každý w brožuře: „ Versammlung von Geistlichen, gehalten zu Prag am 18. und 22. Mai 1848. “ Kdo jen přehled w ní obsažených wěcí zde widí, musí již z toho důležitost její poznati. Wětšina kněží i nekněží by dojista s náhledy w ní projewenými w podstatných myšlénkách sauhlasila. Činí se tedy obecenstwo pozorno, by brožury této si powšímnulo, a majíc zde takřka program k oprawám církewním, i weřejně o jednotliwých kusech mínění swé projewilo, a w čem ještě wíce opraw zapotřebí, doplnilo. Nejwíce by owšem kněžstwu přináleželo, aby, co pozná a cítí, weřejně a neohroženě powědělo. Učinil-li to jeden, a sauhlasilo-li s ním již přes 30 jiných, proč by i tito i ostatní weřejnosti se ostýchali. Bez boje nic slawného, bez tříbení nic ryzého. Wíra, církew tím jen získají.", "id": 545}
{"text": "26. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Venkov, Titulek: [Z Lipnice], Autor: Havlíček, Karel\n[ Z Lipnice ] Z Lipnice a wůkolnich dědin. Sympathie wenkowského našeho lidu pro žiwel německý, kteraužto naši Češata laskominy na Frankfurt mající tak welice roztrubují, ukazuje se napořád, škoda jenom že negativně. Dobrý díl oných „ “, které dle zpráwy statkáře p. Křiwánka & Comp. pro Frankfurt byjí, které taužebně čekají chwíli, až pojme a ‒ ztráwí je Německo, dobrý díl prawím učinil wyjádření, nad kterým těmto pánům, sebe za wšechny powažowati ještě neobwykliwším, oči přecházeti buda u. Jest to 20 obcí na panstwí Lipnickém, opřewších se statečně proti spojení s Německem. Z protestace této kladu toliko některá místa. K spojení s Německem nuceni býti nemůžeme, nesmíme, ale my se s ním spojit také nemůžem. Škodilo by to nám i Němcům. Celé naše srdce zaujato jest láskau k matce wlasti a ku králi dobrotiwému, neníť zde wíc místa pro cizince Němce. Jaké ale spojení, které neupewnila láska wzájemná? ‒ My jsme swobodni, proč medle nás nutíte? My nechceme, nemůžeme. Díte, že král náš to chce? Dobrý náš Ferdinand by to ani chtíti nemohl. Ku kroku wypsati wolení pro Němce Frankobrodské byl takořka přinucen od buřičů nestydatých. Oni moří, sužují ho; ať jde k nám náš pán, a stawět se budem okolo něho jako zdě, jako děti okolo otce. Tak mluwí náš český lid. Prostá to řeč, řeč ale srdečná. Též pewně se ohradili proti wýlohám, pošlým z obeslání německého sněmu. Podobně se wyjádřily osady na panstwí Okrauhlickém, Swětelském a Škotském. Ba i Německý Brod upustil od swé německé mánie. Udělají prý p. dr. Pankrázowi poděkow ání. ‒ Taužebně zde čekáme na náš sněm; dobře lid wí, co od wýsledku sněmu tohoto záwisí. Bylo by k přání, aby stručné poučení wydáno bylo, jak se wolení zawésti má, stručnější než ono o zawedení woleb pro Frankfurt. Pak aby ohled brán byl obzwláště na lid wenkowský; by poučen byl, jaké zastupitele woliti má. Jest to prwní wolení, a báti se musíme, by nedal lid náš se klamati. Až posud není zlomen wplyw oné částí lidu, kterým lid swěřen jest, kteří o blaho jeho pečowati mají, kteří ale bohužel postawení swého zneužíwajíce, lid mučí a trýzní. Míním ‒ auřednictwo Neplatí to wůbec. Znám mnoho p. auředníků, kteří přilnuwše k lidu, co otcowé ruku nad ním drží. Pohříchu jenom že jich málo. Lásku u lidu nemají, lid ale se jich bojí ‒ řekl jsem wšechno. Jos. Havlíček. — — — — — —", "id": 546}
{"text": "29. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O dr. Braunerovi], Autor: Havlíček, Karel\n— Slyšíme zde opět mluwiti o ustanowení dr. Braunera za wládního komissaře na Slowensku. Již Slowáci sami pronesli se chwalně o tomto úmyslu, a my též jsme měli příležitost, přání swé s nimi spojiti. Úmysl dr. Braunera w této tak nedůtkliwé wěci není nám sice powědomý, doufáme ale, žeby ministerstwo snad nežádalo od něho žádnau s jeho politickými zásadami odpornau činnost, a jsme také přeswědčeni, žeby ani dr. Brauner takowau přijmauti nemohl. Práwě proto ale myslíme, žeby ustanowení dr. Braunera na Slowensku samém i w jiných slowanských krajech dobře přijato bylo, poněwadž by již samo sebau bylo garantií upřímného zahájení rownopráwnosti Slowáků, která by pod maďaronskými komissary nikdy se nestala prawdau.", "id": 547}
{"text": "6. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Česká průmyslová škola]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. - Mezi nejdůležitější pokroky naše klademe též hlawně českau průmyslowau wzorní školu, kteráž od Jednoty Průmyslowé založena býti má, a to owšem nejwíce pro následky, jaké si od ní přislibujeme, powažujíce ji za prwní krok w reformě weškerého našeho - posud bohužel jen cizojazyčného - weřejného wyššího wychowání. Bude to prwní zoře na obloze českého školního wzděláwání, budeť to prwní článek pewného řetěze, nímž my Čechowé k nowému wzdělání, nowému žiwotu ewropejskému se připneme, zbaweni jsauce od hrozící nám smrti národní. Důležitost kroku tohoto nahlížíme i my, i naši nepřízniwci, a proto se již o tuto školu mnohé hádky wedly w časopisech, až konečně naše prawda zwítězila. Wšechno, cokoli posud o této záležitosti psáno a mluweno jest, dělo se jenom s dwau stran a s dwau ohledů, pocházeloť to buď od nepřízniwců národnosti naší, buď od přátel jejích. Potřebnost škol národních, škol wěcných jest za našich časů wěc wšeobecně uznána, a kdybychom zde zas wšeliké důkazy na to opětowati měli, lehko bychom již čtenářstwo swé rozmrzeli. I sami nepřízniwci naši neosmělili se proti tak uznané prawdě zřejmě brojiti, a proto přiznáwajíce sami potřebnost a welikau užitečnost takowé průmyslowé školy, hleděli ji jenom po straně a indirekte překaziti, a proto napřed dokazowali, že zříditi školu takowau ( ač jinak welmi užitečnau ) jest kromě účelu Jednoty Průmyslowé, a když přece Jednota wětšinau hlasů ji založiti uzawřela, hleděli ji opět co možná nejméně dobře zaříditi. Z toho ohledu chtěli ji jenom pro učedníky založiti, a tak aby, jen kdy komu napadne, přijíti mohl, žádné zkaušky nedělal, hodiny školní aby byly hodně pozdě na wečír atd., wůbec aby to byly jenom přednášky mimořádní, ne pak řádná škola, jakau my potřebujeme, mámeli se jen poněkud Němcům, pro které u nás normálky a realky založeny jsau, w průmyslowém wzdělání wyrownati. Pročež wýbor sekce pro wšeobecné průmyslné wzdělání, jenž nyní z mužů o národnost naší pečliwých sestawen jest, proti takowému úmyslu pewně se wyjádřil, usiluje o to, aby se při zřizowání školy té 394 hlawně na takowé žáky ohled měl, kteří nemajíce posud žádnéko jiného zaměstnání, školu řádně nawštěwowati, zkaušky dělati a oprawdiwý dobrý prospěch přislibowati budau, wíce než učedníci, kteří bez toho celý den se klopotí, a tudy pak k učení weliké chuti nemíwají, kromě toho jen zřídka školu nawštěwowati mohau. Mimo to má tato škola, jak Jednota dne 2. Pros. 1845 určila, i ke wzdělání učitelů na budaucí wenkowské průmyslowé školy poslaužiti. Tento náwrh přijat jest, jak jsme již oznámili, wětšinau hlasů, a námítky, že by na takowau řádnau průmyslowau wzorní školu Jednota dosti nákladu neměla, wywráceny jsau hotowými penězi. Nahlížeje totiž oprawdiwau peněžitau slabost Jednoty ( která jen 2000 zl. stř. ročně na tu školu obětowati může ), počal náš Trojan s pomocí p. Riegra dobrowolné příspěwky na budaucí školu mezi přátely našimi w Praze sbírati, aby národu našeho důstojně zařízena býti mohla, a poštěstilo se již sebrati, jak následuje, při čem jen dodáwáme, že wětší čásť wykázaných doleji peněz již oprawdu složena jest: Na základ složili: P. T. p. Kazda, wrchní inžinýr železnic Uherských 200 zl. stř. P. T. „ p. „ Veith, pán na Liběchowě 200 zl. stř. - P. T. „ p. „ Nejmenowaný 200 zl. stř. - P. T. „ p. „ Čerwinka J. U. D., pán na Ostředku 100 zl. stř. - P. T. „ p. „ šlechtic z Laemelů 50 zl. stř. - P. T. „ p. „ Caspar, doktor w lékařstwí 20 zl. stř. - P. T. „ p. „ Nejmenowaný 20 zl. stř. - P. T. „ p. „ Nejmenowaný 20 zl. stř. - P. T. „ p. „ Trojan Prawoslaw 10 zl. stř. - P. T. „ p. „ Schnirch, c. k. inžinýr při železnici 10 zl. stř. - P. T. „ slečna Hlawsowa A. Milina 10 zl. stř. - P. T. „ p. Krbec, rektor u Sw. Jiří w Praze 10 zl. stř. - P. T. „ p. „ Barychar, c. k. inžinýr 5 zl. stř. - P. T. „ p. „ Schneider, c. k. inžinýr 5 zl. stř. - P. T. „ p. „ Arnold, pens. farář w Praze 5 zl. stř. - P. T. „ p. „ Nejmenowaný 5 zl. stř. - P. T. „ p. „ Langer, c. k. assistent při železnici 4 zl. stř. - P. T. „ p. „ Pštros, měšťan a koželuh Pražský 3 zl. stř. - P. T. „ p. „ Doležal, c. k. assistent při železnici 3 zl. stř. - P. T. „ p. „ Hecht, c.k. „ assisten „ při „ železnici „ 3 zl. stř. - P. T. „ p. „ Ad1er, c.k. „ assisten „ při „ železnici „ 2 zl. stř. - P. T. „ p. „ Riedl, c.k. „ assisten „ při „ železnici „ 2 zl. stř. - Na prwní založení posud podáno 887 zl. stř. Na budaucí školu uwolili se ročně přispíwati: P. T. p. hrabě Hanuš Kolowrat-Krakowský 100 zl. stř. P. T. „ p. „ Dundáček, přewor u Sw. Jakuba w Praze 20 zl. stř. - P. T. „ p. „ Lanna Wojtěch, obchodník 20 zl. stř. - P. T. „ p. „ Brabec Martin Karel, měšťan a obchodník w Praze 20 zl. stř. - P. T. „ p. „ Pštrosz Frant., měšťan Pražský a representant 20 zl. stř. - P. T. „ p. „ Šmidinger, kněz církewní ( složí kapital 200 zl. stř. ) 10 zl. stř. - P. T. „ p. „ Čerwinka J. U. D., pán na Ostředku 10 zl. stř. - P. T. „ p. „ Arbeiter Jan Dobromil, líkárník, měšťan Pražský 10 zl. stř. - P. T. „ p. „ Presl J. Swat., profesor 10 zl. stř. - P. T. „ p. „ Richter Jan, měšťan a klenotník 10 zl. stř. - P. T. „ p. „ Palacký Frant., staw. histor. 10 zl. stř. - P. T. „ p. „ Veith, pán na Kolíně 10 zl. stř. - P. T. „ p. „ Boulogně, měšťan a fabr. rukawiček 10 zl. stř. - P. T. „ p. „ Schnirch, c. k. inžinýr 10 zl. stř. - P. T. „ p. „ Rypota, měšťan a stawitel 10 zl. stř. - P. T. „ p. „ Merz, obchodník 10 zl. stř. - P. T. „ p. „ Jedlička František, měšťan a kamenník 10 zl. stř. - P. T. „ p. „ Slawík Jan, měšťan a mlynář Pražský 8 zl. stř. - P. T. „ p. „ Trojan Prawoslaw, práwník 6 zl. stř. - P. T. „ p. „ Mňauček, měšťan a nákladník 6 zl. stř. - P. T. p. Rieger J. U. C. 6 zl. stř. P. T. „ p. „ Wrťátko Ph. C., wychowatel 6 zl. stř. - P. T. „ slečna Hlawsowa A. Milina 6 zl. stř. - P. T. „ p. Štrobach J. U. D. 6 zl. stř. - P. T. „ p. „ Škoda Jan Karel, kaplan Teynský 5 zl. stř. - P. T. „ p. „ Linda Wácl., farář w káznici 5 zl. stř. - P. T. „ p. „ Eichmann Julius, fabrik. papíru 5 zl. stř. - P. T. „ p. „ Barychar, c. k. inžinýr 5 zl. stř. - P. T. „ p. „ Caspar, M. D. w Praze 5 zl. stř. - P. T. „ p. „ Růžička Augustin, císař. radda, adjunkt komor. prokur. 5 zl. stř. - P. T. „ p. „ Petera Frant., farář w Bělohradě 5 zl. stř. - P. T. „ p. „ Batka J. B., materialista 5 zl. stř. - P. T. „ p. „ Marek Ant., děkan Libuňský 5 zl. stř. - P. T. „ p. „ Lebeda A. W., měšťan a zbrojowník 5 zl. stř. - P. T. „ p. „ Dietrich, měšťan a obchodník 5 zl. stř. - P. T. „ p. „ Daneš Frant., farář Perucký 4 zl. stř. - P. T. „ p. „ Wondra Wácl., kněz církewní w Peruci 2 zl. stř. - P. T. „ p. „ Kalkbrenner, měšťan a klobaučník 2 zl. stř. - P. T. „ p. „ Faster Peter, měšťan a hostinský 2 zl. stř. - P. T. „ p. „ Wiesner, kaplan w káznici 2 zl. stř. - P. T. „ p. „ Krákora Jan 2 zl. stř. - Počestný pořádek pánů mlynářů Pražských 50 zl. stř. - Počestný - pořádek - pánů - sládků Pražských - 50 zl. stř. - Počestný - pořádek - pánů - knihařů Pražských - 10 až 20 zl. stř. - Tedy již na každý rok máme pro tuto školu: 533 zl. stř. Z podaného zde wýkazu patrno jest, že pro prwní rok máme již 1420 zl. stř. ujištěných peněz, a na každý budaucí 533 zl. stř. A tu powážiti musíme, že tyto peníze jen saukromě, w rychlosti sebrány jsau, a nepochybujeme, že nyní, když se weřejná sbírka učiní, mnohem znamenitější suma se sejde, neboť školy, dobré školy jsau hlawní přání národu našeho a účastenstwím při zakládání této průmyslowé školy dokáže se nejlépe prawé weřejné smýšlení. Na každý pád musí se budaucí škola důstojně zaříditi, aby hodna byla jména wzorní průmyslowé školy. Dosawáde jsme si wždy ztěžowali na to, že nám w cizém jazyku wychowání a wzdělání podáwají, a tudy nás od lepších a rychlejších pokroků zdržují: nyní bude na nás dokázati skutkem ( a ne již slowy ), že jsme prawdu mluwili, že žaloby naše sprawedliwé byly. Nepodaříli se tedy tato škola, bude opět národnímu jazyku do wyšších škol brána mnohem tužeji zawřena. ( Dokončení budaucně. )", "id": 548}
{"text": "25. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 21. srpna. ( Dokončení. ) Neuwall: Jedná se tu o to, 20 mil. sehnati, ale finanční operace nelze dle wědy, nobrž s ohledem na nynější poměry zawésti. W Prusích, kde je mnohem menší dluh ( 140 mil. ), zařídila se po swobodné wypůjče nucená, a wýsledek byl welekrásný. Nawrhuje, by se dobrowolná wypůjčka jistého kursu wypsala, a zda-li se w určitý čas nesejde, tedy nucená. Hein nawrhuje ukončení debatty. Rieger: Rozwrh tento je náwrh k nowému zákonu, musí tedy dle jednacího řádu třikráte čten a o něm w sekcích se raděno býti. Fin. min. Kraus: Již před 14. dny jsem ho předložil, a myslím, že tolik času bylo popřáno, by se mohl každý s ním seznámiti. Náwrh tento není docela žádný náwrh zákonu, já žádal jen o votum důwěry, a litowal již tenkrát, že mi možné není pro krátkost času wšecko podrobně wypracowané předložiti. Nebude-li možná ku konci měsíce wšecky dotace na jednotliwé kassy zaslati, bude wšecko úřadowání wáznauti, a přece bych nerad nekonstitučním způsobem jednal. Musím tedy swau žádost opětowati, by se k brzkému rozhodnutí zakročilo. Borrosch přeje si do náwrhu finančního wýboru wplésti náwrh swůj, který by auplnau zkázu průmyslu zabránil. Dne 21. srpna. ( Sezení wečerní. ) Löhner: Před wypracowáním příštího budgetu ( rozwrhu příjmu a wydání státních na rok ) žádá auplný wýkaz břemen Rakauska. Bude-li přijímání kassowních poukázek pauze od dobré wůle obecenstwa záwiset, neočekáwá přízniwý wýsledek. Míní, by tedy nucený kurs měli, aneb by se určilo, že polowička daní se w těchto papírech platit musí. Wrátí se owšem díl papírů takto do rukau státu, ale zde se jedná jen o okamžitau pomoc, a účel papíru je, se brzy wrátit. Zápowěď, peníze wywážet, má za welmi škodnau; podobá se to prý premii za pašowání. Co se našich wlašských bratří týče, jmenuji je bratry, neb státní našinci de jure ( po práwu ) nejsau ( oho! ) – nerad bych jim mimořádní daně ukládati widěl; nicméně to držím za podiwné, proč by dowoleno býti nemělo, tamnějších peněz na hotowosti použíti. Přijdau-li tyto province nazpátek, jsau ony wypůjčkau, když ne, náhradau. Smolka: Kdybych přeswědčen byl, že toho zapotřebí, powolil bych ne 20, nýbrž 40 mil.; to přeswědčení ale nemám, poněwadž jednotliwé rubriky státního wydání předložené nejsau. Brestl prawil, že nesmíme státní dluh tak auhrnkem uznat; zda Uhry a Italie ho část přewezmau, newí se, a byla by to nesprawedlnost, na ostatní province ho uwalit. To samé myslím o aurocích, snad by se i ty zmenšit daly? Rád bych znal, w jakém poměru italské province k nám stojí. Wěc tato je z dwojího stanowiska důležitá, z materiálního a principiálního. Přede wším se musí wýkaz předložit, mnoho-li wálka stála a nač wynaložené byly daně, které se z ostatních provincí sešly. Principiálně je to ještě důležitější, neb powstane ta otázka, kdo platit má? Gobbi welmi horliwě zastáwal, že wlašské province k zaprawení wálečných autrat wýhradně přidrženy býti nesmějí. Ale není zapotřebí wšecku winu na Karla Alberta uwalowat. Po takowých událostech, jako byly ony 18. kwětna w Miláně, byli by Lombardowé museli být wíce neb méně lidé, by na takowé sceny, na takowé krweprolití se s božskau laskawostí neb se zwířecí bezcitností byli díwati mohli. Pozorujme jen náturu člowěka, a uhlídáme, jak protiwné to, býti cizé národnosti poddánu. Ale ani s tím nejsem srozuměn, by ostatní italské mocnosti platily. Snad, že swým bratřím k pomoci přispěli? ( Oho! Wýborně. ) Pánowé, domníwáte se snad, že pod jiným práporem jste do Šleswík-Holštýnu táhli? Budete-li tuto podobnost ( analogii ) sledowat, jistě wypadne pro Wlachy přízniwě. ( Jistá strana zakřikuje řečníka. ) Borrosch: Žádnému se nesmí brát swoboda řeči. Smolka: Proč se připodobnění báti? Či jsau snad italští národowé méně, by nesměli státi na tom samém stanowisku co jiní? A jak ty peníze sehnati? snad wálkau? To jistě wíc wydáme, než přijmem. – Depositní peníze se dlužiti, není nic jiného, než nucená wypůjčka, a zbuzuje, zwláště w Haliči, nespokojenost, míním tedy, by se depositní peníze wrátily. Lasser zastáwá fin. wýb. proti Šuselkowi. Cokoliw učinil, byl k tomu okolnostmi přinucen. Borrosch: By nikoho do nesnází neuwedl, ponecháwá nawrhowání. Že wšecko stříbro ze země šlo, toho wina je uměle udržený kurs státních papírů, které wen šly, ale zase nazpátek, a za to jsme museli praemii platit. Národní bank porownáwá s bankrotowaným kupcem, který se w kočáře wozí, a wěřitel jeho pěšky za ním kluše. Zápowěď, stříbro wywážet, uškodila kupci mnoho. Že obchod wázne, toho winu připisuje nedostatku drobných peněz. Proč se nebijau též [ polovina ] kr., proč jen krejcary? Tím se zdražuje potrawa. Proč necháwá stát dělat papíry u nár. banku? Zda fond pro uplácení dluhů již wšecko zaprawil, že mu nic nezbýwá, by wládě wypomohl? Dylewski míní, by se snížily cla, tím se zwětší konsumce a příjmy; by se zmenšil počet auřednictwa, obzwláště ale finanční stráže, kteří nejsau wíce Verzehrungssteuerbeamte, nýbrž Steuerverzehrungsbeamte. W policejním státu byli auřadníci stát a lid byl inventář; to musí přestat. Dokawad jsau lidé, kteří nedowedau ničím jiným být, než auředníky, nemůže panowat swoboda. Hypothekární poukázky chce mít zrušeny a depositní peníze nawráceny. Szabel nalezá we zpráwě fin. wýb. to nowé, že jsau wšechny rukojemstwí ( garancie ) wynechány. Státní a zádušní statky nemají se nikdy co zásoba powažowati. Operace s Gmundskými solnicemi proto se nepodařila, 450 poněwadž od ministerstwa a ne od sněmu wycházela. Finanční ministr děkuje sněmu a fin. wýboru. Geniální myšlénka owšem není žádná w mém náwrhu, neb se tu nejedná o nějaký nowý plán, nýbrž jen o zaprawení potřeb. Geniálnost finanční operace pozůstáwá w tom, by každý nahlížel, že co platí, sprawedliwě platí. Hypotheky při wypůjčowání jsau užitečné, jak to haličské fantowní listy dokazují. Ostatně nejsau při nynějších událostech w Italii hypotheky zapotřebí. By Wlaši weškeré autraty wálečné platili, nebyl nikdy jeho aumysl, a sám Radecký w Miláně daně umírnil. Proti nucenému kursu kassowních poukázek se ohražuje; snadno by se mohlo myslet, že ty nowé papíry s auroky jsau jen lákadlo. Dobrowolnau wypůjčku s wyhrožowáním nucené nemá za wčasnau. Při depositách není žádná nucenost. Kdo chce swé peníze jinam uložit, obdrží swé depositum hned nazpátek. Fond pro zaplacení dluhů wynáší ročně 9 mil. Umenšení wládních wydajů zamýšlí též, ale tu opatrností potřebí, a úplně wywésti se to dá, až samowláda započne. Pro budaucí rok je náklad pro finanční stráž o 1 mil. umenšen. Pillersdorf: Hypotheka uráží stejnost státních dlužníků, a co se Italie týče, myslel fin. wýb. co zástupce ostatních provincií w práwu býti, když náhradu žádal. Dne 22. srpna. Sezení dnešní se opět po obyčejném přečtení protokolu několika interpellacemi započalo, a sice wystaupil nejprwé Jonak, lituje toho, že ministr zahraničných záležitostí dosud zde přítomen není, a to tím wíce, poněwadž se otázky jeho na zewní politiku wztahujau, stran které by zahodné bylo, se něčeho jistého dozwěděti. Interpellant poukázal na některá dáta žurnálů francauských w ohledu záležitostí wlašských, kde se brzy o pokojné, brzy zas o ozbrojené intervencí mluwí; bera při tom hlawního ohledu na „ National “, kterýžto časopis co polooficielní orgán wlády také o branné intervencí píše, a wěru podiwné wěci z toho uzawírá. Naproti branné intervencí my ale lhostejni zůstati nemůžeme, jedině w tom pádu, když se tu o pauhé zprostředkowání těch wěcí jedná. Prawí se, mluwil řečník dále, že si Francausko a Anglicko při této otázce w stejném záměru počínají, to ale nám jen tenkráte whod býti může, když to to rozumné Anglicko jest, které Rakausko podporuje, ne wšak, kdyby snad Anglicko tu samau politiku zde jako w Sicilii a w Helgolandu pronásledowati chtělo. Taktéž podotknul, že se i we Frankfurtském parlamentě ta otázka ponawrhla, jaké stanowisko centrální moc w ohledu na wlašské poměry zajmauti hodlá, načež že ale říšský ministr Heckscher zcela neurčitě odpowěděl. Tázal se tedy ministerstwa: 1. Jestli Francausko a Anglicko wůbec nějakau intervencí zamýšlí; jestli tato intervencí ministerstwu již oznámená jest, a na jaký způsob by se to stalo? 2. Jak welkého podílu zástupcowé nadzmíněných národů na wyjednáwáních w Miláně berau? 3. W jakém poměru centrální moc Německa k této intervencí stojí; a pak 4. jestli a jakého podílu německý parlament na tom má, neb jestli jakého na tom bráti zamýšlí? Kterau cestu náš kabinet w ohledu na zewní politiku nastaupiti chce, na to, uzawíraje řečník interpellací swau, se ani tázati nechci, důwěru maje w řeč trůní a ujištění ministrowo, že wojsko naše jen pauze co oswoboditel Italie wystaupí, a pak by při nynějším nejistém wyjednáwání takowá otázka ani na patřícím místě nebyla. Dobblhof oznámil přede wším, že ministr zahraničných záležitostí Wessenberg práwě wčera do Wídně přijel, a že swým časem obšírné zpráwy podá. Co se prwní otázky dotýká, odpowěděl, že anglický a francauský wyslanec při dworu sardinském od swých wlád ten rozkaz obdrželi, aby tam náwrhy stran wyrownání zadali, o čemž se ale u nás obšírnější zpráwa teprw očekáwá. Stran druhé otázky že mu dosawad jen to jest powědomo, že se jen náwrhy ku příměří podaly. Stran třetí a čtwrté otázky ale že wláda sama až dosud žádných officielních zpráw nemá, a že mu toliko z austních zpráw známo jest, že centrální moc jednoho wyslance do hlawního bytu Radeckého wyprawila, jehožto instrukcí bezpochyby jest, aby se o stawu wěcí tamnějších přeswědčil; jestli ale diplomatičtí agenti také do Londýna a Paříže z Frankfurtu posláni byli, o tom že ani toho nejmenšího newí. Jonak spokojiw se odpowědí tauto, podotknul, že co nejdříwe ministra zewnitřních záležitostí o to požádá, aby swůj náhled nejenom stran otázky wlašské, anobrž také stran knížetstwí dunajských wyřkl. ( Dokončení. )", "id": 549}
{"text": "5. říjen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Kritika. Časopis českého Museum. 1847. Díl II., Autor: Havlíček, Karel\nKritika. Časopis českého Museum. 1847. Díl II. sv. 3. Literatura naše jest tak malá, tak všeobecně známa swému čtenářstwu, že se nám nezdá newyhnutelné, aby jeden časopis druhý oznamowal. Proto jsme ani Časopis Musejní ani Pautníka nesledowali měsíčně, a ani bychom při tomto swazku wýmínku nečinili, kdybychom jakausi powinnost necítili oprawiti některé bludy obsažené w lehkowážném oznámení we Kwětech č. 116. Již po druhém článku okázal p. referent ve Kwětech znamenitau nezběhlost a newědomost w literatuře české, prawě: „ Dle našeho wědomí jest to první tištěná ukázka z tohoto starého spisowatele “ ( Pawla Skály ze Zhoře ). Takowé „ naše wědomí “ jest owšem slabé, když newíme, že již w tom samém Musejníku r. 1831 str. 408 jeho charakteristiky Alžběty a Jindřicha IV., pak tamtéž r. 1834 str. 257. Obležení Malty tištěny byly. A wšak jest toto neškodný omyl, kterého se jen mimochodem dotýkáme: hlawně nám jde toliko o následující wýrok p. referenta Kwětů: „ Tómy ze Štítného wýznam we filosofii od Dra. Čupra. Bez odporu nejzajímawější článek celého swazku, w kterém spisowatel jeho nowě oswědčil se wýtečným na poli filosofickém a zwýšenau nadějí nás naplnil atd. “ Nejsauli tato slowa pauhá ironie, musíme se newyhnutelně o p. referentu domýšleti, že článek p. Čuprůw buďto ani nečetl, aneb že tak málo wí o Štítném, jako o filosofii, a o historii atd. Jestli p. Čupr článkem swým wůbec něco ukázal, neníť nic jiného, než že ani sám, napsaw tento článek, dobrého a prawého ponětí o Štítném nemá, a wšak ani o historii ani o filosofii, a jeho článek jest práce we wšelikém ohledu nedospělá. Jest tu mnoho z rozličných stran sebrané učenosti, nezažité, a proto také tak nejasně přednesené, že spíš zatemňuje než wyswětluje. K wyložení, w jakém poměru stál Štítný k filosofické literatuře swého a předešlých i potomních wěků, zwláště k rozeznání, co jeho jest, a co odjinud čerpal potřeba jest i jeho spisy i ostatních dobře znáti, čehož obého p. spisowatel malé důkazy dáwá. Čtenářowé Musejníka sotwa mu budau wěřiti, že se úkolu w honosném nadpisu článku obsaženému dostáti může jakýms takýms rozebráním některých wýjimků ze Štítného spisů, totiž obsažených v I. dílu Wýboru z literatury české; jistě, že jiná příčina jest, proč se p. spis. jen těchto držel, a na díla w celku ( ovšem ještě tiskem nevydaná ) neměl žádného ohledu. W nich by zajisté takowých původností, jaké z wětšího dílu jsau ty, jež na odiw vystavuje, ( wyjmauc totiž Štítného výklad o kráse ) mnohem, mnohem wíce byl nalezl. Jak se p. spis. w historii wzdělanosti ewropejské wůbec a české zwláště umí orientowati, slaužiž za příklad passus hned w prwní sadě článku pronešený, kterak w druhé polowici šestnáctého století ( sic ) tak nazwané studium humanistické jako nějaká jiskra elektrická duchem celé Ewropy zatřáslo. Kdy pak žiwi byli Reuchlin, Erasmus, náš Bohuslaw Hasišteinský atd. nemluwíce nic o tom, že Italie w oněch studiích mnohem ranněji znamenité pokroky činila než wlasti těchto můžů? Ještě do pozdější doby než humanismus klade na str. 257. počátek reformace církewní!! a to ještě se zwláštním wztahem na Čechy, kteréž přece to, co se w Němcích reformací církewní nazýwalo, o sto let dříwe znaly než Němci. Ale p. Čupr zdá se o tom newědíti, prawí toliko, že „ hned po časech Štítného počala skolastika swé staré rejdy prowozowati, a to nejprudčeji na universitě Pražské “, atd. — Zdá se wůbec, že p. Čupr jen filosofuje, poněwadž slyšel, že jiní filosofowali a filosofují, a poněwadž si sám umínil filosofowati. A wšak zapomíná na to, že nemůž býti ten platným myslitelem, kdo sám potřebu necítí něco wyskaumati, někam přijíti, něčeho docíliti myšlením swým. Takowý badatel nespokojí se ovšem motaninami, pauhými slowy bez pewného smyslu, a ( dáli Bůh ) i nesmysly, jako toho w článku p. Č. dosti nalézáme. Jakau to dáwá str. 250 difinici filologie! Jistě wybral nejnerozumnější w celé Ewropě. Co pořád chce se swau národní filosofii? se swým „ národním “ rozumem? A jaký to jest nápad str. 252 „ mnohý půwodní a proto národní pokus we filosofii “? ( což je wše národní, co jest půwodní? ó třibiči pojmů! ) A jakých znamenitých půwodností, jakých z brusu nowých, dříwe newídaných myšlének našel p. Čupr we Štítném: 1 ) že jest Bůh nad každau mysl, wždy wýbornější než kdo může pomysliti neb powědíti, kteraužto nowinu se z Mojžiše, z Joba, z Dawida atd. také pěkně dowídáme; též takowá nowá myšlénka Štítného jest 2 ) že Bůh w duchowním blesku jakéhosi wnitřního swětla bydlí, a 3 ) že nám jest we stwoření ukázána maudrost boží!! Nejkrásnější ale důkaz zamotanosti myšlének swých podal nám p. Čupr, pokládaje to na str. 268 za nejwětší půwodnost, že Štítný se hnul k Platowým ideím!! Pan Čupr jest školák w každém ohledu, a co takowý hází okolo sebe slowy, kterým se naučil, nedbaje majíli smysl. Tak ku př. na str. 252 dowídáme se od něho, že učené hádky a rozmíšky následují po klasickém wěku, z čeho widíme, že wždy jest klasický wěk, neboť jsau pořád učené hádky a rozmíšky! Též newíme, jak by se p. doktor Čupr při zkaušce w principii ( kde se česká historii po prwé přednáší ) zodpowídal z toho, že udělal učeností swau na str. 252 z našich předků Taboritů ochablé, dušewně vysílené lidi a pohodlné skeptiky. Byliť to podiwní skeptikové — s cepy! P. Čupr wí, že nepřejeme školským filosofům: a to proto, že o wšem píší a přemýšlejí, třeba by o tom nic newěděli. Tím nastáwá jen wětší newědomost a pomatenost myslí, jak z p. Č. bolestnau wýstrahu máme. On snad ani sám si nerozwážil co znamená jeho chlaubné: „ Tómy ze Štítného wýznam we filosofii “? To znamená: Já Doktor Čupr přečetl jsem wšechny spisy Štítného, znám zewrubně a dokonale celé smýšlení jeho, také znám smýšlení wšech filosofů před ním a po něm, a proto chci wám čtenářowé ukázati 1 ) co Štítný od jiných wzal a co nowého wymyslil, 2 ) co myslitelé po Štítném od něho wzali. — To by byl wýznam Štítného we filosofii! A smí si p. Č. tyto vědomosti beze strachu připisovati? Nepochybujeme že nám někdo časem swým podá pěkný a podařený literární obraz naší bystré, maudré a swobodomyslné hlawy Tomáše Štítného, jímžto se dobře pyšniti můžeme; ale tento někdo musí zajisté spisy jeho pilně přečísti a také celau starau literaturu a historii znáti. Wůbec se tím spůsobem, jakým p. Čupr si pokračowati oblíbil, wědomost lidská nikterak nezwelebí. Kdo upřímně o wědu smýšlí, pracuje rozwážliwě a skromně, jda od známého k neznámému wždy dál a dále: kdo ale jen sem tam kusy trhá, na hromadu hází, sám newěda co kde utrhl a kam to hodil, ten wědě neposlauží. A při naší teprwa wznikající literatuře musíme zwláště na to dbát, abychom se hned z počátku nedopauštěli šarlatánstwí. H. B.", "id": 550}
{"text": "18. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Hirschrovy návrhy o zvelebení církve, Autor: Havlíček, Karel\nHirschrowy náwrhy o zwelebení církwe. II. Což pak má k weřejnému porokowání na synody patřiti? Jak se má církew ( biskup, kněžstwo, lid ) w činnosti swé objewiti? Na to odpowídá p. Hirscher na str. 32. ….. a maje zření ku potřebám času, wykazuje nejprwé spráwu zewnitřní a pak záležitosti wnitřní, a sice: Synody mají 1. wůbec přihlížeti ( kontrolu míti ), aby spráwa diécesní dobře se wedla, k čemuž jmenowitě při zwláštních, drobnějších wěcech očitých swědků zapotřebí. 2. Starati se o dobré wychowáwání kněžstwa. 3. Dosazowati na auřady duchowní. Biskup, kněžstwo i lid ať přitom patřícího podílu mají. 4. Saudy duchowní zříditi. Odwolání odsauzeného by se na ni dělo. 5. Kárati zpauru proti zákonům církewním, jmenowitě při kněžích. 6. Ustanowiti spůsob, jak by přestupky mrawnosti, nepořádky aneb urážky osobám duchowním činěné atd. trestány, aneb zamezeny býti mohly. 7. Ustanowiti, jak by mládež na cwičení přidržowána býti mohla. 8. Sprawowati jmění církewní atd. Pro wše toto uznáwá H. wšeobecnau poradu a k prowedení učiněných ustanowení wšestranné usnešení. Z toho spolu dowozuje, že jen takowá synoda wšecko to dowésti může, na kteréž kněžstwo i lid podstatného práwa při spráwě osady swé mají. Na str. 43 přistupuje H. ku záležitostem spráwy wnitřní a táže se, jak by církew při swé zewnitřní swobodě zde úlohu swau wykonati mohla, tak aby ohled majíc na potřebu dob nynějších w prawdě křesťanský žiwot w ní se zmáhal? a ) Prwní jmenuje: wychowání mládeže, k čemuž aby kněžstwo wíce nežli dříwe se přičinilo a schopnější činilo, a učitelstwo majíc přiměřenau wzdělanost a schopnost s kněžstwem sauhlasilo, má za newyhnutelné. H. dobře powažuje učitele za spolupracowníky duchowních, a proto myslí, aby církew z jmění swého je odměňowala, tak že jměním církwe jistě dle wůle dárců a zakladatelů naloženo bude. Mnišské školy z mnohých důwodů zawrhuje. – Při wychowáwání má se ohled bráti 1. na chudé, sirotky a mrawně zpustlé a opuštěné dítky; 2. na děwčata, a pak 3. na odrostlejší již mládež, na př. na gymnasiích, na lycealkách a na jiných wyšších školách, při čemž následowně dokládá: „ Že w městských a wyšších stawech u mnohých málo wíry a lásky k církwi se nalézá, má hlawní příčinu w tom, že oni we swé mladosti jen katechismem mučeni, nikdy ale k poznání křesťanstwí a církwe wedeni nebyli; nikdy onu w ní spočíwající maudrost, sílu a útěchu nepoznali ani nepocítili; že oni sice w mládí do kostela wedeni býwali, w něm ale nikdy powzbuzeni, nikdy patřičně zaneprázdněni, nikdy powzbuzowáni nebyli, nýbrž dlauhau chwíli míwali. Proto tedy že nikdy učení Kristowo a církew nepoznali a zalíbení a lásku ku Kristu neměli, stáwají se lehce kořistí posměwačů jejich mělké maudrosti. Nebo powrchnost stejně lapá po šprýmech a lahodných průpowědích jako smyslnost. “ Neméně i na rodiny zřetel bráti za potřebné H. uznáwá. b ) Druhá wěc jest: Ohled míti na ty, kteří jen zewně dle jména k církwi a ku křesťanstwí se hlásí, a těch, prawí H., jest ( w Německu ) mnoho ( str. 52 ). Co zde swobodomyslný a rowně katolický jako národně smýšlející učenec tento prawí, jest důležité. Ač, dí on, odpadnutím jejich weškerá církew welké škody neutrpí, utrpí tím přece církew národní, národ sám, a protož za neprozřetelné, ano za nekřesťanské pokládá, mimo se pauštěti a newšímati si těch, kteříž by, nemajíce wíry, jen zewně při církwi byli. Aby se získali, prawí: „ My potřebujem oprawdowé, wážné bádání po prawdě. Howory wěcech náboženských jsau nám potřebau. Newědomosti w náboženstwí mnohem wíce se nalezá, nežli sobě pomysliti můžeme. Při rozmluwách mohau mnozí wíru nabýti, protože skrze ně prawé pojmy o wěci dostanau. Jiný, ač z něho prawowěrný nebude, stane se snad křesťansko-wěrným, a nebude-li tímto, bude přece o náboženstwí mysliti; a již toto jest užitek … Mnozí owšem myslí, že na tom dost, aby biskupowé jen hodně dohromady drželi, kněžstwo a skrze toto lid na sebe připautali, pak že welká síla stojí, která ani hejno newěrců nepotřebuje, ani žádného rýpání se nebojí. Awšak připomínám ještě jednau nebezpečenstwí, které při nynějším postawení církwi hrozí, a poukazuji we wěci té na Francausko ku konci předešlého století: Jenom se nespolehat na sílu takowau. … … A pak byťby i síla lidu wěrná zůstala a rýpalowé nam nic uškoditi nemohli, bylo by to křesťanské, abychom ty, kteří zewně jsau, opustili? Aneb když obecný lid pro nás bude, co jsme welkého získali? Pak by stálo kněžstwo ( jak až podnes někde we Francauzích ) wíce neb méně mimo národ. … … církew by byla w takowém postawení, které sobě nikdy přáti nemůžeme. We Francauzích a w Belgii jsau owšem biskupowé welcí páni a kněžstwo bez samostatnosti a sprostý lid pro obřady horliwý. Zdá se, že i u nás chce se to zawáděti. My ale chceme církew takowau, která celý národ w sobě zahrňuje a wšecky třídy lidu žiwotem křesťanským pronikuje. “ Tak mluwí H. pro swůj národ německý. Poohledniž se každý z nás wůkol sebe a po celém národě w Čechách, na Morawě a na Slowensku, poznejž, jakž wšude potřebno usilowati o zachowání, o sestředění sil národních i církewních, a suď sám, co doba nynější požaduje, a co se posud bohužel opáčného dělo, a co se díti mělo a – nedělo. Shromážďowati a ne rozptylowati, národ w církwi sjednocowati a nikoliw jej od stromu žiwého odštěpowati, aby nechřadnul, neusechl a ohněm wášní se neupálil. Toť úloha času našeho. Pejcha, soběcké strannictwí, neswornost rozdíraji a kácejí národy i církwe.", "id": 551}
{"text": "19. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Polemika s Ost-Deutsche Post], Autor: Havlíček, Karel\nCo jsme několikráte již powěděli o lidech, jenž „ politickau swobodu “ neustále na jazyku měli, a nám předhůzky činili, že příliš k národnosti hledíme, jen aby nás ukonejšili, když jsme jejím ne příliš loyalním chautkám po wůli býti nechtěli, toho máme před očima nowé důkazy. „ Ost-Deutsche Post “, časopis opposiční we Wídni, časem nejliberálnější, je hned co nejwětší reakcionář po ruce, když se jedná o naši ujmu neb aspoň o možné ostauzení zaslaužilých mužů národa našeho a Slowanů wůbec. Tak wyjela si, jakož arci předwídati bylo, také „ Ost-Deutsche Post “ na lonskau naši deputaci pro powěstný aučet, a sice we smyslu takowém, že zdejší časopis „ Wage “ newáhal, článek ten beze wší změny otisknauti. Z toho, že „ Wage “ článek ten upotřebowala, může již každý snadno posauditi, jaký asi byl. My bychom byli o té wěci pomlčeli, jsauce toho přeswědčení, že národ český podobné hrubé urážky, kterými „ Wage “, „ Ost - Deutsche Post “ a podobné kmotřičky muže pro něj zaslaužilé welmi dobře oceniti zná, a se swého wlastního přeswědčení neodřekne: poněwadž by se ale „ Ost-Deutsche Post “ a spolu s ní také její kamarádka „ Wage “ domníwati mohly, že nám Bůh wí jak žílu zaťaly, klademe tuto několik slow k objasnění powěstné „ deutsche Biederkeit “, kterau se Němci tak rádi honosíwají. Dosti známo jest, že p. Jos. Krug, zámožný kupec a Němec, maršálem cestowním při dotčené deputaci byl a její tělesné potřeby objednáwal, pročež také za wšecko wydání před jinými odpowídati má. O tom se ale žádný nezmíňuje, na p. Krugowi se ničeho newyhledáwá, a třeba neméně powědomo i poznowu powědíno jest, že p. Trojan toliko s dušewními a politickými záležitostmi dotčeného poselstwí co činiti měl, nikoli ale s penězy a s aučtami, brojí německé časopisy a lidé druhu jistého přece neustále jen proti našincům a jmenowitě proti p. Trojanowi. Krásný to důkaz sprawedliwosti a chlubné bodrosti! „ Ost-Deutsche Post “ zabíhá až do sněmu a snaží se drzým spůsobem snížiti zásluhy p. Trojana. Widíme, odkud wítr wěje! „ Ost-Deutsche Post “ nezapoměla, že p. Trojan w ledačems její straně překážel, a jmenowitě že náležel mezi hlawní protiwníky Frankfurtského parlamentu i maďarské wlády. Než tu netřeba mnoho dokazowati. Poctiwé jméno a snažení Prawoslawa Trojana je od wíce let již po celé naši wlasti welmi dobře známo, mnohem dříwe než ještě stáwalo časopisu „ Ost-Deutsche Post “; Trojana tedy neobjewil teprw rok lonský, anobrž naopak on sám nemálo přispěl k utwoření a k řádnému wywinutí poměrů nowých, to wědí nepřátelé pokroku, a práwě proto jej také nenáwidí. Náš Trojan učinil pro wlast již desetkráte wíce, než kdy asi „ Ost-Deutsche Post “ učiniti dowede, schopnosti a zásluhy jeho uznala wlast i wláda w nemálo případnostech, uznalo je hlawní město králowstwí českého při wšech wolbách atd., a co zatím mnohý náhodau lonských událostí byw powznešen, we Wídni a jinde opět zmizel, podržel náš Trojan rozsáhlau platnost swau w rozličných poměrech, a podrží ji, doufáme, ku prospěchu národa českého a wůbec slowanského, když ani „ Ost-Deutsche Post “ wíce nebude. Co se poctiwosti a nezištnosti Trojanowy w každém ohledu týče, tu nám každý, kdo jendost málo p. Trojana seznal, přiswědčiti musí, že jen zlomyslný čest Trojanowu pokáliti může. Že pak také na říšském sněmu nebyl Trojan tak nepatrným, jak by to „ Ost-Deutsche Post “ ráda měla, wíme z wlastního přeswědčení, o tom swědčí protokoly weškerého sněmu i wšelikých odborů, za to ručí spolu také již sama w sobě ta okolnost, že straně odporné tak dlauho w žaludku leží. Nepatrných lidí si žádný mnoho newšímá, rowněž jako to nebýwá owoce špatné, do něhož se dáwají wosy a sršně. Konečně můžeme „ Ost-Deutsche Post “ ze swrchu dotčených příčin wší jistotau o tom ubezpečiti, že se jí nepoštěstí, kdyby i stokráte tolik sil na to wynaložila, p. Trojana u lidu českého w podezření uwesti. Co se ale Němců týče, doufáme, že se nám s jich strany snad přece jednau sprawedlnosti dostane.", "id": 552}
{"text": "8. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: Z Ivančic na Moravě - poznámka., Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Tyto zábawy klademe zde spolu co potěšitelný důkaz, jaký dobrý, rozumný duch mezi studujícími na Morawě panuje, kteří snažíce se po umění i do swých zábaw neopominau wýznamné a užitečné wěci přimísiti. Red..", "id": 553}
{"text": "14. září 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: Slovanské zprávy, Titulek: [proti návrhu vyučovat v maďarštině ve slovenských obecných školách], Autor: Havlíček, Karel\nSlowenské Nár. Now. píší takto: Jistý M. Podhorání podáwá w maďarských nowinách zpráwu o školní zkaušce, kterau Piaristé Rožmberští drželi. Že tak učinil, nic proti tomu nemáme; musíme se ale ozwati proti tomu punktu, kde P. napadlo říci, že kdyby se maďarské řeči i w druhých začátečních wesnických školách tak pilně učilo, jako tu, potom by se maďarština i w slowenských obcích wesměs rozšířila, a tak by samo sebau přestalo ono w horních stolicích rozšířené, nenáwiděné panslawistické namáhání. „ Hoho, pane Podhorání! Wy jste we swých dýmowých tužbách již na sebe zapomněl, a zdá se Wám jako Turkowi opijem opilému o blahoslawenstwí sedmého nebe! Kdyby se mládež naše i w druhých slowenských obcích tak pilně w maďarské řeči wyučowala, wěru by brzy a snadno — se zahubila. Či newíte, že w elementárních školách musí se wšude naukám učiti w řeči mateřské? či newíte, že w sněmowním náwodu o školním wyučowání w začátečních školách se nechala řeč mateřská? Nebo chcete ještě wíce nežli sněm? A nebo je cíl wyučowání we wesnických školách ten, aby slowenské dítky maďarsky breptaly? Chwálíte školy a newíte, co je určení škol, píšete o wyučowání a nerozumíte mu! A proč jste o tom nenáwiděném a okolo wás rozšířeném „ panslawismu “ něco jistého nenašel? Takowau hudbu jsme již aspoň stokráte slyšeli, ale nikdo nám nemohl ukázat ani hauslí ani hudce. Bez pochyby Wám něco z té muziky w uchu zawrčelo. I mně něco nyní tak hraje w uchu, že to waše jméno není nějaké „ törzsökös “, a že by mu i dítě we wesnických školách rozumělo, které se i neučilo maďarsky, tam pod horami! A jaké je to wystřelení z motyky: „ třeba pilnosti a pewné wůle, aby jeden národ, jako je maďarský, z různo-jazykowých národůw složený, byl silný. “ — No wy byste skoro ulil medwěda, kdyby národowé byli ruda, wlast naše pec, konstituce dřewo a Wy — topičem — ale — —.", "id": 554}
{"text": "25. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Zpráva], Titulek: Z Prahy, Autor: Havlíček, Karel\nZ Prahy. Našemu českému nowinářstwí nastanau nyní od čerwence důležité změny. Pokrok, jenž čtyrykrát wyšel, přestal nyní auplně, a wláda si nyní učinila z dosawadních Pražských Nowin swůj časopis. Od čerwence budau se tisknauti Pražské Nowiny u Házowců a p. Sabina redakcí jejich složí. Koho wláda redaktorem těchto nowin učiní, posud powědomo není. K. W. Medau bude ale, jak doslýcháme, také zas jiné české nowiny wydáwati nepochybně pod redakcí p. Sabinowau.", "id": 555}
{"text": "26. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Kocourkov v Holštýně]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. * – * I w Holštýně jest Kocaurkow. Jde powěst o měšťanech Büsumských, že se jich šlo jedenkráte dewět do moře kaupat. Wracející se napadl strach, aby se snad některý z nich nebyl utopil, i začal jeden počítati. Že wšak sám sebe nepočítal, napočet jich jen osm, a tak se wedlo i ostatním wšem při čítání, z čehož tedy saudili jednohlasně, že jeden z nich se jistě utopil. Nadarmo jej wšude hledali, nikde jej newiděli. Tu šel cestau cizinec, kterému příhodu swau wyprawili a jej poprosili, aby jim řekl, jak by se měli dopočítat; oni že myslí, že je jich jen osm a přec newědí, kdo by chyběl. I poradil jim cizinec, aby si wšichni lehli na břeh, nosy swé w písku wytlačili, a pak známky nosů spočítali, tak že se dobře dopočtau. * – * Advokátu setkawšímu se we společnosti s děkanem Drem. Swiftem napadlo, důwtipného Swifta trochu pošpičkowati. Mezi jiným otázal se jej: „ Dejme tomu, pane doktore, že by duchowenstwo s ďáblem saud wedlo, která strana by asi wyhrála? co ráčíte myslit? “ – „ Ďábel, to se rozumí “, odpowěděl Swift, „ tenť má wšechny advokáty na swé straně! “", "id": 556}
{"text": "22. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [oděv Svornosti], Autor: Havlíček, Karel\n— W dnešním swém čísle ( z Prahy ) přinášíme zápowěd auřední, nositi oděw býwalé Swornosti, kterážto zápowěd neočekáwaně se objewila na rozích w Praze. Jest to owšem maličkost, zakládati si něco na takowé neb onaké čepici, na takowém neb jiném kabátě: ale práwě proto, že to je nepatrnost, diwíme se, kde naše slawné auřady při nynějších pomatených a těžkých časech tolik času nabýwají, aby do péči swé otcowské i swornostské čepice zahrnauti mohly? Smýšlení swornostské může obstáti i bez swornostských čepic, a tolik moci nemá přece žádná wláda ( díky za to Bohu! ), aby mohla zakazowati smýšlení. Ostatně ale ( quoad formalia ) pochybujeme, aby zrušením sboru Swornosti již eo ipso zákaz, nositi „ poděbradku \" neb šňůrowaný kabát se rozuměl, tím wíce, že tyto poděbradky jsau o mnohé století starší než „ Swornost \", a připomínáme sl. auřadům, že Bůh hledí na srdce, ne pak na čepici, a aby tedy i oni příkladu Božího následowali.", "id": 557}
{"text": "10. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O nepokojích, Jelačićovi a Bachovi], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Nynější staw záležitostí Rakauska naplňuje mysli a srdce naše newýslowným nepokojem. Jsau to doby, jakých se swět již po druhé nedočká, zmatky, kterých nepamatuje historie a kterých konce ještě odnikud newidíme. Zapotřebí jest nyní nejwětší obezřetnosti, aby ze wšech těch zmatků naše slowanská wěc co wítěz wywázla, a aby přinuceni byli ti, kteří nad jinými panowati chtí, k rownosti, jaká nám wšem patří. Ale netajme sobě, že cesta naše ještě jest daleká, než učiníme z býwalého absolutistického německo-maďarského Rakauska konstituční foederální země, abych tak řekl, chrám rownosti wšech národů! Látky k této naší stawbě leží nyní co strašliwé zbořeniště okolo nás: w Čechách weliká ještě netečnost mezi námi a rozdrobenost, u německých krajanů našich zášt k nám a tauha po cizozemských swazcích, na Morawě ještě spaní našich, ale nesmírná činnost protiwníků, w Haliči odpor zaslepených Poláků, který zrowna nyní k nepotřebnému bombardowání Lwowa přiwedl, a u Rusínů ještě slabé síly, w německých středních zemích rakauských příchylnost k Frankfurtu a weliká posud přewaha nad Slowenci, Wlachowé jenom wojenskau mocí přidrženi k Rakausku, a w Uhřích!! tam se nyní hemží národowé jako před nowým stwořením swěta! A práwě w těchto těžkých časech máme wládu nejslabší, nerozhodnau, prodléwající, beze wší energie, mohlo by se říci beze wšeho plánu – ba mohlo by se také říci, že nemáme žádnau wládu! Nerozhodnost, polowičatost naší wlády jewí se zwláště w záležitostech uherských. Celý swět křičel, že wláda Jelačiće podporuje, a Wídeňští Frankfurtisté zabili Latoura nejwíce proto, že prý Jelačiće podporowal – a ubohý Latour umřel hanebnau smrtí pro wěc, kterau neučinil. Kdyby byl Jelačiće jak náleží podporowal, kdyby ho jmenowitě náležitými děly byl opatřil, jak Jelačić ustawičné ustawičně žádal, stály by nyní wěci uherské trochu jinák. Takto ale musel Jelačić, maje jenom lehká trojliberní děla, proti Maďarům těžkými děly opatřeným jen defensiwně wystupowati, nemohl se na Pešť odwážiti atd. Celý swět špinil za to wládu naši, že drží s Jelačićem, a ona – s ním přece upřímně nedržela. Práwě w nejrozhodnější době poslala Lamberga do Pešti, člowěka, který by byl sice ostatním národům uherským trochu swobody ponechal, ale přece hlawní moc Maďarům wymohl. A kdyby Maďaři sami, snad z dopuštění na ně trestu Božího, nebyli Lamberga zawraždili, byla by záležitost Slowanů w Uhřích opět na dlauhý čas zkažena. Konečně poštěstilo se přece ( awšak s welikým úsilím, o kterém by se mnoho psáti dalo ) Jelačići způsobiti takowé postawení, jakého mu zapotřebí, awšak některé potají účinkující mocnosti pokusily se opět ustanowením kníž. Windischgrätze za nejwyššího welitele wšech wojsk ( kromě wlaských ) moc Jelačićowu obmeziti. Jelačić jest nejwyšší welitel wšech wojsk w Uhřích a král. plnomocník. Žádostiwi jsme zwěděti, kterak se tyto dwě hodnosti Jelačiće a Windischgrätze wedle sebe wyrownají! Bude-li muset Jelačić opět ustaupiti moc swau jinému, pak již diplomatickau faleš její celému swětu hlásati musíme. Awšak slyšíme z dobrých pramenů, že se kníže Windischgrätz sám w ten smysl wyslowil, že on jenom co dobrowolník do Uher potáhne, a také w jedné swé proklamaci patrný rozdíl činí mezi swým wojskem a wojskem pod bánem stojícím. Wěřme tedy zatím, co lepší jest, a čekejme času. Ten způsob ale jakým, wláda wede wojnu s Maďary, nemůže nikdo chwáliti. Ze wšech stran wysílá malé síly, a Maďaři wrhnau se se wší mocí swau wždy na jednu a přemohau ji. Tak se stalo s gen. Rothem, tak se Šimunićem, tak we Slawonsku, tak w Sedmihradech, tak w jihu u Srbů. Práwě slyšíme ( čemu ale wěřiti nechceme ), že Maďaři u Prešpurku zajali 7 bataillonů z wojsk bánowých, kteří napřed poslány jsau. Toť značí zrowna jako posílati proti Maďarům celau sílu po malých drobtech, aby nad nimi zwítěziti mohli! A Maďaři zatím ustawičně se zbrojí, ducha a síly nabýwají, krajiny slowanské hrůzau w poddanosti swé drží, swé protiwníky, wěrné našince wěší atd. Zpráwa, že Bach do ministerstwa wstaupiti nechce, naplňuje nás opět obáwáním. Bach jest nejschopnější muž z předešlého ministerstwa, o němž dobře wíme, že nechce wstaupiti do nowého ministerstwa leč pod tau wýmínkau, aby bylo pewné, stálé, důwěru požíwající a schopné udržeti mocnářstwí, jmenowitě ale tak zwané koaliční t. j. ze wšech národností sestawené. Jestli tedy Bach wstaupiti nechce, musíme se strachowati, že nowé ministerstwo nebude míti takowých wlastností, čehož newyhnutelný následek musí býti brzký pád tohoto ministerstwa, poněwadž nebude mít důwěru wětšiny we sněmu. A časté změny ministerstwa jsau hlawní záhubau pro zem!! Awšak se již opona brzy wyhrne, dne 15. počne sněm, a do té doby jistě bude ohlášeno nowé ministerstwo.", "id": 558}
{"text": "20. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\nTento týden začne pan dr. Vend. Grünwald swá česká čtení o knize obecných zákonů občanských. Za základ čtení swých použije, jak se dowídáme, alespoň w předních hlawách, překladu tohoto zákonu, na kterém nyní saukromá společnost českých práwníků pracuje. Starší překlad ( od Weselého pracowaný a od Nejedlého oprawený ) jest, jak wůbec známo, práce welmi nespráwná a nesrownáwající se s nynějšími pokroky našeho jazyka na poli práwních wěd. Přáti jest, aby p. doktorowi wykázány byly jiné hodiny, než we kterých přednáší o témž zákonu prof. Weselý německy. Myslíme, že se tím wyplní obecné přání pp. posluchačů práw, jenž obojí wýklad slyšeti si žádají. Připomínáme ještě, že náwštěwní wyswědčení p. dra. Grünwalda budau míti stejnau weřejnau platnost jako wyswědčení řádného professora.", "id": 559}
{"text": "21. říjen 1848, Zdroj: Národní Noviny, Část: X, Titulek: [úvaha o situaci národů], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. We Wídni a w Pešti rozhodne se nyní snad již brzy osud Rakauska, osud Slowanů w Rakausku, ne w pokojné raddě, jak se posud myslelo, nýbrž mečem a střelbau. My Slowané, znajíce dobře sprawedliwost swé wěci, chtěli jsme jen pokojně na říšském sněmu rozhodnauti o tom, w jakých poměrech máme nyní we swobodném Rakausku podlé sausedních národů žíti: ale odporníci naši Maďarowé i Frankfurtisté jak mile pozorowali, že se sprawedlnost díti a neslušné panowání jejich přestati má, chopili se ještě naposledy meče, podaří-li se jim snad hmotnau mocí zwítěziti nad wětšinau we sněmu. Každému bylo známo, že revoluce Wídeňská od 6. října byla protislowanská, frankfurtsko-maďarská, wšichni Maďaři a wšichni Němci To můžeme pozorowati z „ Deutsche Zeitung aus Böhmen “, z chowání Liberce atd. tomu dobře porozuměli: čím to jest, že jen Slowané, jenom našinci buď hned wěci neporozuměli nebo posawad ještě porozuměti nemohli a nechtěli. Ohlédněme se mezi Slowany rakauskými, jak se kteří po událostech Wídeňských zachowali. Jihoslowané, kteří nyní wšichni we statečném boji jsau o práwo swé, nejrázněji se obořili proti Wídni, w nowinách a w časopisech jejich nenacházíme ani hlasu, který by se snažil osprawedlniti nejnowější revolucí Wídeňskau, nebo ji nazýwati bojem o swobodu. Jihoslowané jakožto národ bodrý, zdrawý neočekáwají, aby jim někdo jiný swobodu wydobýwal, oni důwěřují sami w sebe a jenom sami o swau swobodu bojují. Mezi Slowáky a Rusíny též ani jediného hlasu neslyšíme ku prospěchu Wídeňanů, tito kmenowé slowanští dobré tušení mají o tom, že swoboda pro Slowany pocházeti nemůže a nebude od Maďarů ani od Němců. Bolest a žal swírá wšak srdce slowanské, když wzpomene na Poláky. Tento nešťastný, odštěpený, zpanštilý kmen slowanský nesdílí s námi ostatními nikdy ani radost ani žalost, on wždy o samotě opodál stojí, hrdě, bez naší pomoci chtěje dosáhnauti swého blaha, ba on se raduje, když my kwílíme, a kwílí, když my se radujeme. Poláci sebe nikdy upřímně za spolubratry naše nepowažují, a byl-li čas, kdežto Slowanstwo u nich w módě bylo, přece nikdy newešlo do krwe; přišla bauře, a Poláci přestali býti Slowané a začali být zase jen Poláky. — S Maďary, auhlawnímí škůdci Slowanstwa, bratrují se wždy, ba i s Frankfurtisty, kteří jim přece nedáwno oddekretowali půlku Poznaně k německé říši, i s těmito chtějí raději se bratrowati, než s námi. We sněmu Wídeňském od 6. října hrají Poláci skoro nejznamenitější rolli. Polská šlechta A to jest wlastně až posud národ polský, neboť rolník w Polště posud nedospěl ke wzdělání, a měšťanstwo jest židowstwo. od roztržení Polska nemyslí na nic, než na revoluci; revoluce, ustawičná revoluce jest žiwot těchto obyčejně málo neb nic nepracujících šlechticů, a kde jest revoluce, tu je Polák, a kde je Polák, tu je revoluce. Jak mile nastala revoluce we Wídni, byli Poláci hned we swém žiwlu, nedbajíce na aučel revoluce, chopili se hned pilně anarchistického díla. Polák, pamětliw příliš starých urážek, nenáwidí Rakausko z celé duše swé, a pomsta jest mu tak sladká, že ji třeba ke swé nejwětší škodě wyhledáwá. Časopisy polské jsau nyní naplněny jásáním nad 6tým říjnem a urážkami českých deputowaných za to, že ze sněmu odešli. Jaký aučinek měli události Wídeňské u nás, wí beztoho každý. Také u nás w Praze počali se ozýwati hlasowé přízniwí revoluci Wídeňské, nyní ale skoro wšichni umlkli, až na jeden neb dwa malé časopisy Pražské, jejichžto křiklawost ale tak dobře známa jest, že na jejich hlas žádný maudrý nic nedá. Ostatní wšichni, ačkoli dříwe mnozí proti poslancům českým a ku prospěchu Wídeňanů se prohlásili, přece nyní po lepším poznání wěci úsudek swůj změnili. Duch lidský příliš podroben jest moci zwyku a welmi nesnadno se wprawí do jiných okolností. Za býwalých časů měli jsme wládu despotickau zlau, a proto byla ta wláda i se wším, co od ní pocházelo a co s ní we spojení bylo, we sprawedliwé nenáwisti. Nyní se wláda změnila ( nejposlednejší ministerstwo zajisté bylo w celosti swobodomyslné a řádné ), ale tito lidé se nezměnili, oni se wždy ještě drží starých slow, byť by i smysl nyní byl celý jiný, oni wždy ještě ochotně se přidrží každého, kdo proti wládě stojí a proti wládě žůří. Tak ku př. jsau nyní záležitosti dworu císařského a záležitosti Slowanů rakauských auzce spojeny; my musíme držeti Rakausko, abychom zůstali we spojení s ostatními Slowany a společně se podporowati mohli; dwůr musí držeti Rakausko proto, že jest koruna jeho. Ale najdau se lidé, kteří raději budau držeti s Frankfurtisty ke swé wlastní škodě, než se dworem ke swému prospěchu, a proč? — protože si již zwykli powažowati to za liberální! — lnu, komu není s hůry dáno, w apatyce nekaupí! — Ale to jest jisté, že ten, kdo ještě neumí hleděti na smysl, nýbrž jen na slowa, by neměl se míchati do politiky, neboť uškodí swau dobrau wůlí ale malým rozumem wíc než zjewný nepřítel. Jak nyní wěci stojí, nemáme se co obáwati. Sněm říšský bude jistě a w nejkratším čase od JMC. na jiné místo přeložen — na které, se posud s jistotau udati nemůže. Weliká síla wojenská, která se brzy okolo Peště a Wídně sestawí, brzy zajisté pokoří stranu maďarskau a frankfurtskau, pak ale uwidíme, bude-li dwůr císařský pamětliw toho, kterak jsme se my Slowané zachowali w době nebezpečné. Říká se, že welcí pánowé rádi zapomínají na dobrodiní, ale na wýchodě jest opět příslowí, že dobrau službu král nikdy nezapomene. Nadějeme se, že se dwůr náš říditi bude wždy podlé tohoto posledního příslowí, a byla by to i skutečně swatá jeho powinnost, aby nám Slowanům wždy odstrčeným při kwase, ale wždy newyhnutelným při práci, konečně upřímně a beze wšech těch kliček i welkopanských pomáhal k dosazení skutěčné rownopráwnosti. Wíc nežádáme, a pokud maudří zůstaneme, žádati nebudeme. Ostatně ale musíme se přiznati, že poučeni trpkau zkušeností, na nikoho jiného se nespoleháme, než sami na sebe, a kdyby se celý swět proti nám postawil, musíme opřeni na swé dobré práwo, swau wlastní prací a přičinliwostí dosáhnauti toho, co nám před Bohem a před swětem patří.", "id": 560}
{"text": "14. prosinec 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: Deník všeobecný, Titulek: [tinktura na holení], Autor: Havlíček, Karel\nRadujme se, weselme se, kdo má wausy! neboť wynalezena jest w Hradci Štyrském za 20 kr. stř. flaštička: Schnellrasir-Tinktur to jest po česku: ajznpón-mejdlo, kterým wausy, když se před holením namaží, tak omámeny jsau, že samy potom břitwě do cesty lezau, jako by křičely: Pojď jsem a wezmi mne s sebau. Zkrátka kdo se tauto tinkturau při holení maže, má po holení obličej hladký jako štiku, a když je břitwa ostrá, nic ho to nebolí. H. B.", "id": 561}
{"text": "3. září 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: 6ertovné novinky, Titulek: [Podivín v Bruseli]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. * – * W Brušeli zemřel nedáwno podiwín umělecký, šlechtic pan N., který celé swé znamenité jmění ( 40.000 fr. ročních důchodů ) wynaložil na kupowání obrazů flémských wýtečných malířů, až sebraw nejkrásnější sbírku na žebrotu se přiwedl. Přece wšak, trpě nejhorší nedostatek, nemohl se nikterak odhodlati, aby některý ze swých obrazů prodal, raději by byl hlady umřel. Konečně žiwil se s jedním starým služebníkem, který mu i bez platu wěrně we službě zůstal, ze zpropitného, co cizinci nawštěwující jeho wýtečnau obrazárnu tomuto dáwali. A když konečně wěrný služebník umřel, zastáwal pan N. sám jeho místo. Když cizinci na obrazárnu se podíwati přijeli, oblekl na se livereji, a oznámiw jim, že pán doma není, prowáděl je po celé obrazárně, při čem wýbornau známost we wěcech uměleckých jewil. Přišla-li řeč na pána, prawil sám o sobě: „ Pán jest podiwín, blázen! Škoda, že nemá příbuzné, dali by jej pod poručenstwí úřední “, a když se prohlídka zkončila, postawil se filosofský u dweří s nataženau na zpropitné rukau. – * – * Nedáwno nalezl kupec w Edinburghu na ulici sáček se znamenitau sumau peněz. Domýšlel se, že jej ztratila paní mu neznámá, kterau práwě před sebau po ulici jíti widěl. Aby wšak úplně jistau cestau kráčel, wymyslil si následující zkaušku. Přiblížil se k oné paní se smeknutým klobaukem, a co chudý řemeslník žádal ji o almužnu. Napřed jej sice paní odbýwala konečně ale na jeho neustupné prosby sáhla po sáčku – ale welmi uleknuta zpozorowala, že sáček nemá. Dle tohoto uleknutí poznal kupec, že oprawdiwá majitelka sáčku nalezeného jest, který jí hned se zdwořilau poklonau odewzdal, dodaje napomenutí, aby budaucně k chudým byla štědřejší. * – * Wůl sám sebe sežral z newzdělanosti. Časopis Ost und West podáwá nám směšnau anekdotu o wolu a o bankonotách. Jistý hospodář totiž prodal za 40 zl. stř. wola swého, kterého se již dáwno zprostiti chtěl. Radostí, že se mu jeho dáwná žádost tak dobře poštěstila, pustil se s prodaným wolem do důwěrné rozmluwy: „ Widíš chlapíku “ – prawil strkaje mu 4 bankonotowé desítky pod nos – „ widíš, co jsem za tě dostal. “ Tu wšak wůl, neznaje důležitost bankonot, a co hrubý materialista maje myšlenky swé wždy jen blízko sena, mrskl po bankonotách jazykem, a pohltil je w okamžení, k nemalé mrzutosti swého býwalého pána.", "id": 562}
{"text": "1. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Redakční sdělení], Titulek: Strany předplácení, Autor: Havlíček, Karel\nStrany předplácení. Odbíratelům swým wenkowským dáwáme tímto zpráwu, že dle nejnowějšího wyjednáwání našeho s c. k. poštau půlletní předplacení s obálkau na c. k. poštách stojí 8 zl. stř., bez obálky ale předplácí se jenom 7 zl. 48 kr. stř. ( omylem nám dříwe udáno bylo 54 kr. ) Kdo bez obá1ky předplatiti chce, nejlépe učiní, zaplatí-li u té c. k. pošty, která mu nejbližší jest a kde swé nowiny odbírati hodlá. Také oznamujeme, že nyní ne jako posud sama nowinárna, nýbrž jen c. k. pošta obálky dáwati bude, a tedy chyby atd. ne od nás, nýbrž jen od c. k. pošty pocházeti budau. Také za rozesílku jen c. k. pošty stojí, a tam se každý přihlásiti rač, stanau-li se nějaké nepořádky.", "id": 563}
{"text": "28. březen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Český učedník we Wídni., Autor: Havlíček, Karel\nW tomto ohledu radíme horliwým našincům we Wídni, aby se strany těchto záležitostí k wys. welebné konsistoři Wídenské a na jiná místa kde zapotřebí jest s dobře sepsanými a odůwodněnými žádostmi obrátili, které žádosti když od mužů usedlých a wážných podepsány budau, s dobrým prospěchem nikterak se neminau. Neslušno zajisté jest ( jak každý nahlíží ), aby se úřadowé z časopisů o potřebách lidu dowídali; časopisy rozšiřují známosti takowé jen w obecenstwu, aby se tak snadněji našli mužowé, kteříby pak wěcí těchto se ujmauti a u auřadů je wyjednati si neobtěžowali. Red.", "id": 564}
{"text": "2. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Polemika s Lloydem], Autor: Havlíček, Karel\n– Když oktrojowaná ústawa od 4. března prohlášena byla, tuť neměla wětšího chwálořečníka nad Lloyda. „ Naše očekáwání jest wyplněno, píše Lloyd od 7. března. Nestojíme již na půdě revoluční, nýbrž na půdě ústawní. Máme již práwa i powinnosti, i známe je. Ze tmy a zmatků wybředli jsme již na swětlo, k prawdě. Péro nowináře nepotřebujeť chwáliti raddy koruny za takowý skutek; neb skutek tento náleží do dějepisu, a dějepisci dowedau ho oceniti. – Měsíc březen r. 1848 přinesl nám swobodu, wšak měsíc březen letošního roku přinesl nám již zralé owoce. “ – Neuplynulo ještě mnoho času od oné doby, a Lloyd není již spokojen s ústawau od 4. března, ano on ji haní a prohlašuje její w skutek uwedení za nemožné, proto že mají zemské sněmy woliti poslance do hořejší sněmowny. „ Nejwětší politická chyba, píše Lloyd, která se při sestawowání ústawy od 4. března stala, jest, že bylo zemským sněmům ponecháno, aby poslance do hořejší sněmowny wolily. Tím se stane, že wolební okres pro hořejší komoru jest wždy tak weliký, jako korunní zem sama, a za druhé, že budau wždy mužowé té samé politické strany od wětšiny sněmu do hořejší komory zwoleni, třebas to bylo z tak weliké země, jako jsau Čechy neb Uhry. “ – Teď již widíme, kam to bije. Lloyd dostáwá strach, že na domácích sněmích bude liberální strana míti přewahu, a že tedy následowně zwolí příwržence swé strany do hořejší komory, neb jak Lloyd prawí, muže té samé politické strany, což prawdě welmi podobné jest. Wšak Lloyd nechce, aby se to stalo, a protož wychwálená ústawa jest najednau chybná, i musí býti přejinačena, aby jen w žiwot uwedena býti mohla. O napraktičnosti nadřečeného spůsobu wolby argumentuje Lloyd takto: Byl prý by weliký nerozum, učiniti z celé korunní země jedinký wolební okres, který by dohromady wolil wšecky poslance do dolejší sněmowny, neb by ta politická strana, která by měla přewahu, zwolila wšecky swé kandidáty a druhé menší strany by podlehly. Když by to byl wšak nerozum při wolbách do dolejší sněmowny, zůstane to též nerozumem, když se to stane při wolbách do hořejší sněmowny. Lloyd prý by takto zwoleným mužům neswěřil moc po 10 let na sněmu rokowati, wšak pauze jen z té příčiny, žeby tito zwolení nebyli příwrženci jeho strany. – Wšak Lloyd má ještě jiný důwod, proč chce, aby ústawa od 4. března změněna byla. – Dříwe prý, než může říšský sněm swolán býti, musejí býti pohromadě sněmy zemské, i musejí zwoliti poslance do hořejší sněmowny. Wšak wšecky zemské sněmy nemohau nyní swolány býti pro nepřemožitelné obtíže. Národ ale musí míti říšský sněm za každau cenu, třebas i přitom ústawa od 4. března změněna býti musela. W Uhřích nemůže sněm zemský ani za rok swolán býti; když tedy nemůže poslance do hořejší komory woliti uherský sněm, ať je wolí uherský národ. Aby wšak spůsob wolby byl w celé rakauské říši ten samý, ať tedy we wšech korunních zemích newolí poslance do hořejší sněmowny sněmy zemské, nýbrž ať je wolí národ dle wolebního řádu. “ Tento autok strany reakcionářské na ústawu od 4. března není nám pranic podiwný, neboť wíme beztoho, že nepoctiwí lidé jen tak dlauho se drží nějakého zákonu i hájí jen dotud jeho platnost, dokud jim jest tento zákon prospěšný. Jak mile ale poznají, že tente zákon též jest w něčem prospěšný straně odporné, zawrhují sami prwní jeho platnost i tlačí na jeho změnu. Lloyd, který ústawu od 4. března jako wzor dokonalosti až do nebe wynášel, poznal nyní, že není tato ústawa přece tak osnowána, aby wšecky snahy liberální strany udusiti mohla, že ponecháwá liberální straně přece ještě wyhlídku na přewahu, a pročež radí nyní k tomu samému, což dříwe jinému za nejwětší hřích pokládala, totiž k změně oktrojowané ústawy od 4. března. Pomoz co pomoz, jen když wyhrajem, myslí si Lloyd.", "id": 565}
{"text": "3. červenec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [satirické zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n– Znamenitému žurnalistowi francauskému Jul. Janin’owi uřízli prý při slawnosti otewření železné dráhy w Lille turecký řád Nišan Iftichar ( s drahými kameny s kabátu. Daufáme že mu ho zase turecký sultán nahradí: byloť by wěru diwno, aby sprostý zloděj francauský člowěka o čest přiwésti mohl, která se mu od tureckého sultana stala. – Nedáwno se udala we Wídni scéna welmi pohnutliwá. Jeden šwihák ( wostříž ), který před půl druhým rokem swůj frak do zastawárny dal a jej wíce newyplatil, poznal jej nyní – na tarmarku. – Na universitě Kilské ( Kiel ) jsau jen 200 studujících a 52 profesoři, na jednoho profesora přijdau studenti 4 11/13. U jednoho takowého profesora byl na náwštěwě cizinec, tu najednau se hrne celá rodina k oknu wolajíc: „ Tamhle jde! Tamhle jde! “,, Kdo pak? “ tázal se cizinec užasnut.,, Náš študent! “ zněla hrdá odpowěd. – P. profesor totiž měl tohoto jedinkého posluchače. – Proč nazýwáme sbírku zákonů,, Corpus juris? “ tázal se profesor žáka. „ Bezpochyby proto, poněwadž duch z nich wywanul a jenom tělo nám zůstalo “, odpowěděl tento.", "id": 566}
{"text": "19. listopad 1846, Zdroj: Pražské nowiny, Část: [titulní strana], Titulek: Co jest Obec?, Autor: Hawlíček, Karel\nCo jest Obec? ( Pokračowání. ) Nebylo by dobře rozkládati a posuzowati zde rozličné aučele obce bez ohledu na naši skutečnost, neboť jsme již dáwno přeswědčeni, že se má při každém přemýšlení a rozjímání wyjíti od něčeho skutečného, ne pak we wětru ideas honiti, jak prawí náš Komenský welmi trefně w Labyrintu swěta. – Přede wším zde musíme pozornost na jednu sice nahodilau, ale předůležitau okolnost obrátiti, a sice na tu, že jsme do obce, we které žijeme, dobrowolně a po dobrém rozwážení newstaupili, nýbrž se w ní zrodili, a tak nechtíc se audy obce stali. Když člowěk sám a dobrowolně k obci přistaupí, skoro wždycky celé zřízení její napřed zná, a práwě proto přistupuje, že se mu toto zřízení a tyto ústawy zalíbily, že sauhlasí s jeho smýšlením. Takowý pak aud obce, znaje zákony a účele obce a řídě se dle nich, jest wždy užitečný. Naopak ale občané nepřistaupiwší dobrowolně k obci, a žijíce w ní jen proto, že se tam narodili, neznají obyčejně ( nemyslíme, že by tak wždy býti muselo ) ani aučele obce swé, ani zřízení ( zákony ) její, a takowé občany neměli bychom ani občany nazýwati, nýbrž wlastně nábytkem obce. Neboť zrowna tak, jako almara postawená k pohodlí mému w mém pokoji nemůž býti nazwána obýwatelem mého pokoje, proto že tam stojí newědomky, a ne k swému nýbrž pauze k mému prospěchu: zrowna tak obywatel obce, neznající účele a zřízení její, a nepůsobící wědomě a samowolně k tomuto účeli nezasluhuje jméno občana, a není také aud, nýbrž nábytek obce. Toto podobenstwí dále wyswětlowati nemůžeme: každý wšak sám nejlépe to učiniti dowede. Občan neznající účele a zřízení ( zákony ) obce swé, newědaucíc co se w ní děje, jak se řídí, nechápající celé ústrojí její, nemůže také ani dobře znáti swé powinnosti, tak jako ani swých práw nezná. Takowá newědomost a slepota občanů jest wšak k nejwětší škodě celé obce ( owšem i wšech občanů jednotliwých ). Každému z nás budau následky té newědomosti známy ze zkušenosti. Jak často widíme muže jinák w privatním žiwotě swědomité, kteří by žádným spůsobem nikoho ze sausedů swých ani o nejmenší wěc neošidili, proti státu jednali lstiwě a welmi ošemetně. Patřme na weřejné stawby, na silnice, železnice, na pachty, odwody k weřejným zemským potřebám a wůbec na wšechno, co obec na swé útraty koná, jaké se tu často dějí podwody! Tu pašowáním, tu podwodnickým wyhybáním-se dani předepsané, tu uplácením, tu zas přijímáním úplatků, tu špatnau prací atd. atd., nejeden dle swého spůsobu šidí obec. Ba tak dalece jest w tom ohledu cit klesly, otupělý ( neb wlastně neprobuzený ), že takowé podwody obce ani we weřejném mínění hanebné nejsau. Kdož by se ku př. styděl říci, že kauří pašowaný tabák? ( Pokračowání. )", "id": 567}
{"text": "26 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Titulní strana], Titulek: [Redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel\n[ ruka ] ] Poněwadž nyní expedice nowin w našich rukau jest, můžeme w každé době přijímati předplacení měsíční, i se zášilkau poštowní w obálce, a sice měsíčně za 1 zl. stř. Na máj i čerwen dohromady stojí předplacení 1 zl. 50 kr. stř. Peníze zasílají se expedici Národních Nowin w Praze, a přijímají se na wšech c. k. poštách bezplatně, když jenom na obálce stojí: Předplatní peníze.", "id": 568}
{"text": "12. leden 1850, Zdroj: Národní noviny, Část: Morava, Titulek: [komentář k článku Moravských novin], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Morawské nowiny od 10. ledna přinášejí článek proti dopisowatelům z Morawy do N. N. s následujícím naivním začátkem: „ Z Kunstátu 6. ledna. Dnes bych měl Wám dosti co psát. Umínil jsem si wšak jen o jedné wěci se zmínit, ostatek sobě ponechám na budaucnost. Než wšak započnu, musím se ohradit proti každé i té nejmenší pochybnosti jako bych snad nebyl skutečným dopisowatelem Waším. “ Nyní následuje filipika proti našim dopisowatelům z Morawy, o kterých se prawí, že swé dopisy w kawárnách neb we sklepě při piwě fabrikují, že wšechno tupí co jest morawské, že jsau škrabálkowé, a že to dowede každý chlapec na pastwisku atd. Jaký jest to ale dopisowatel do Mor. Now. který sám prawí, že by měl dost co psát, ale přece nic nepíše, nýbrž jen zbytečné tupení ( beze wšech totiž důwodů ) proti jiným dopisowatelům zašle, zapomínaje, že on sám práwě to činí, co jim wystawuje, totiž že tupí jiné a k tomu welmi hrubě a sprostě!? Takowý dopis jako on z Kunstátu datowal, může se napsat práwě w každé kawárně, we sklepě ano třeba i w kurníku, proto že w něm o Kunstátu ani zmínky není, což sám p. dopisowatel dobře cítil, a proto se hned na počátku dušowal, že skutečně dopisowatelem jest, aby totiž nikdo nemyslil, že snad některý příliš horliwý praktikant w redakci Mor. Now. jest otcem toho Kunstátského křiklawého noworozeňátka. Co se ostatně našich dopisů z Morawy týče, může se mezi rozumnými lidmi jen o to jednat, jsauli důtky w nich obsažené prawdiwé aneb wymyšlené. Jsauli nepra wdiwé ať wystaupí tedy onen rytíř Kunstátský a zahanbí naše do pisowatele, jsauli ale prawdiwé ať ‒ mlčí. My owšem nemáme ten spůsob záwiděti některým nowinám úwodní články o tom, jak se jeden zamilowal do holky s 24.000 zl. stř., aneb dopisy, we kterých páni dopisowatele oznamují slowútné redakci a pánům abonentům jak se wyspali, aneb kolik bylo hostů při visitací a jiné podobné důležité pro obecenstwo wědomosti, a jestli naše dopisy jsau jiné, žádáme aby také nám byla swoboda w tom ponechána. Nám záleží alespoň tak mnoho na pokroku Slowanstwa na Morawě jako komu jinému, a že swé dopisy z Morawy nepřijímáme z nepřátelských aumyslů, to nám snad obecenstwo morawské i české na pauhé slowo wěřiti bude, aniž na to zapotřebí jest swědectwí z Kunstátu. Konečně ale každý, kdo naše dosawadní chowání k redakci Moraw. Nowin pozorowal, musí uznati, že bylo wždy šetrné a že jsme se po celý čas warowali nějakých rozbrojů, ku kterým pak Morawské Nowiny samy počátek a příčinu podaly. Také dopis w čísle 314 N. N. který snad hlawně popudil pana z Kunstátu, zmínil se welmi šetrně o Morawských Nowinách. Jsme ale nyní přinuceni podotknauti, že nemáme žádné potřeby otcowského ponaučení od Mor. Now. dostáwati a přijímati, ať si jest z Brna, z Wídně aneb z Kunstátu datowané.", "id": 569}
{"text": "27. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Rozmanitosti, Titulek: [polemika s Olomouckými vládními novinami], Autor: Havlíček, Karel\nWládní nowiny Holomaucké: Öster. Korrespondent píší dne 24. března: „ Prudkost jihoslowanských a českých nowin roste každým dnem, a důkaz, že tak řečené smýšlení národů nejsau než náhledy jednotliwých nespokojenců, leží na jewu. Došlé dnes nowiny: Südslavische Zeitung podněcují oheň opět, protože list pro říšské zákony w německých zemích má obsahowati po boku text německý. Z toho chce odwoditi zkrácení zásady rownopráwnosti národů! Nowiny české sekundují podobně jihoslowanským a namluwí lidu wěci a dráždí ho, místo aby šlechetnau řečí, a má-Ii to být opposice, důstojnau opposicí pracowaly na zřízení společného Rakauska. “ My musíme dodati, že se lid owšem dráždí, ale kdo jej dráždí? Jenom ministerstwo! Amen.", "id": 570}
{"text": "17. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Sněm českých stavů.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Dne 11. Kwětna byl započat letošní sněm weřejně a slawně, jak obyčejně. O hodině 10. sjeli jsau se Pání Čeští wšech 4 stawů, totiž stawu duchowního, panského, rytířského a městského, jakožto zákonní předstawowatelé weškeré země, na hradě Pražském, aby poslechli postuláty čili požadowání J. Milosti krále našeho strany daní na rok 1847. Když i králowští páni komisaři w průwodu několik wyslanců ze shromážděných pp. stawů přijeli a s těmito místa swá we sněmowně zaujali, otewřely se dwéře wedlejší weliké síně, aby též lid obecný wstaupil, načež dotčené králowské postuláty weřejně přečteny byly — napřed w řádné Češtině a nápotom němčinau. Než poslednější ( německý ) čtenář dokončil, sestaupil onen ( český ) s trybuny a podal králowský rozkaz s přiwěšenau welikau pečetí Jeho Excel. panu hraběti Salmowi, jakožto náměstníku nejwyššího purkrabstwí a přednostowi pp. Stawů, kterýžto wzaw králowský list, rozestřel a pozwedl jej, a wšem přítomným tak ho poukázaw, pronesl w uctiwosti zatimní odpowěd swau we jménu wšech pp. Stawů opět jádrnau Češtinau asi w ten smysl: „ jak předobře porozuměli stawowé králowské wůli, a že požadowání takowé w důkladné uwážení wezmau. “ Tak oswědčují Stawowé Čeští každoročně, že nepřestali býti prawými Čechy! Cítili sme se zas jednau práwě jako doma. Tak tu řečí obau w zemi obwyklých – materské totiž i německé – slušně šetříno. Kéž by to bylo tak wždy a wšady! Co Maďarowé w Uhrách nedáwno teprw pracně dosáhli, aby se totiž záležitosti zemské w jejich řeči wyjednáwaly, to nám zachowáno od stara přes doby nejsmutnější až po ten čas národnosti naší opět přízniwější. Jak někdy pauhý zwyk dobré wěci poslouží! nebo ním hlawně udržána byla ctihodná tato památka slawných otcůw k uwědomění potomstwa! Ostatně je wůbec známo, že nejdůstojnější prelátowé předstawují staw duchowní, wyšší šlechtu knížata, hrabata a baroni staw panský, rytířowé staw rytířský, a zástupcowé některých měst zwláštními wýsadami opatřených — staw městský w Čechách. Posledních ( takowýchto měst ) počítá se posud jen 4 zde a 3 krom Prahy.", "id": 571}
{"text": "28. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Hlavní vada a následky našeho veřejného vychování, Autor: Havlíček, Karel\nHlawní wada a následky našeho weřejného wychowání. Práwě když jsme chtěli w obšírnějším článku, ku kterémuž nám spis Dra. Braunera příležitost podal, pokračowati, zaslán jest nám přítomný spis co příspěwek. Poněwadž práwě při wychowání jsme zůstali w předešlém čísle, může welmi whodně článek tento co wstawka následowati. Wychowání, školy atd. jsau, jak již čtenářstwo naše pozorowati mohlo, naší oblíbenau stránkau. Uznáwáme owšem, že jest ještě mnoho jiných rowněž důležitých wěcí, na které pozornost swau obraceti máme, ale školy zdají se nám býti začátek wšeho ostatního. Pečujme jen o dobré školy, ostatek nám bude přidáno. Redakce. W této době nejen industriálních nýbrž i pædagogických interessů, kde se jak o zwelebení rozmanitých wětwí průmyslu, tak o wychowáwání rozličných tříd národa na základech přírody a prawé maudrosti upřímně a bez přetwáření jedná, nutno jest, wšecky temné stránky a wady našeho posawadního wyučowání odhaliti, aby jasná, byť i smutná prawda oči wšech oswítila a každé šlechetné srdce pro změny roznítila, jakéž by netoliko našemu národu, nýbrž i naší Wládě w každém ohledu prospěšny a spasitelny byly. K podotknutým wadám náleží bez odporu také wychowáwání našeho českého duchowenstwa. Nebylli náš dcuhowní tak šťastný ( aspoň šťastnější než jiní ), aby se byl narodil we wesnici aneb w malém městečku, kam nepřiměřené wyučowání w neznámém jazyku swými ducha i srdce zachwacujícími rameny ještě nezasáhlo, nenalezá pak po celý dlauhý běh swých pracných studií nikde příležitosti, kde by té důležité řeči, w které pak lid i mladá jeho pokolení po celý žiwot swůj wyučowati, těšiti a napomínati má, aspoň obstojně, neřkuli dokonale, naučiti se mohl. Prawímť: nikde, neboť žeby se mohl w tom kratičkém čase, we kterém se mu za studií theologických, a k tomu ještě mimořádně, příležitost k tomu poskytuje, w řeči, které se nikdy prawidělně neučil a na kterau pro sama němčinu, latinu, řečtinu, hebrejštinu atd. ani mysliti nemohl, dobře naučiti – tomu snad nebude nikdo oprawdu wěřiti! A umíli mluwnici, kde pak jest copia verborum? K tomu se ještě w některých klášteřích na důkladnější známost českého jazyka tak přísně nehledí; novicowé učí se franštině a wlaštině, klerikowé přednášky řeči a literatury české na wysokých školách nenawštěwují, a nemohauce se wykázati wyswědčením z nich, odbýwaji swé kazatelské probatiky, jak jim to pohodlněji, po německu – a pak – pak přijdau do českých osad za wychowatele a wzdělatele českého lidu a české mládeže! – 30 Tak se zaopatřuje jádro a síla národu! – Jaké to následky míwá, každodenní zkušenost ukazuje. Takowý mladý duchowní umí pak wšecko, jenom ne to, čeho nejwíce potřebuje. W řeči jest mu s nesmírnými těžkostmi zápasiti; mnohé z toho, co k lidu a mládeži mluwí, jest směšné, mnohé nesrozumitelné, nebo často užíwá neznámých, někde pochybných slow, we zcela jiném smyslu, často se zas dopauští hrubých germanismů. jejichžto smysl jen ten uhodne, kdo dobře německy umí. Coby měl akožto wzdělaný člowěk i řeč lidu a mládeže wzděláwati, ještě ji kazí. On učí dítky znáti „ Apoštolowé \" Páně, on jkárá „ hříšníci, \" a zwláště „ marnotratníky, a cizoložníky \" jsau mu protiwní. Jsa na konci swých dlauhých studií, musí se teprwa wynasnažiti, aby mnohé nepotřebné wěci zapomněl a mnohým potřebným se přiučil. Skončiw u ž musí teprw u a začíti. Přede wším musí se owšem učiti tomu, co dítky jeho již umějí, totiž – českému katechismu. Českému katechismu! Nastojte! kdo by tomu uwěřil? wyštudowalý český duchowní musí se učiti českému katechismu! A přece jest tomu tak! přec jest to bohužel prawda, ať jest to psáno neb není. Kde pak měl ubohý příležitost, jemu se naučiti? nepřáloli mu nebe naroditi se u pluhu anebo w dílně maloměstského řemeslníka; a staloli se to, jistě od těch dob již mnoho zapomněl! – S jakau chutí má potom takowý duchowní školu nawštěwowati? s jakau chutí má na kazatelnu wstupowati aneb křesťanské cwičení držeti? Wšude nachází těžkosti, wšude mu potřebí welikého namáhání. On neumí w řeči národa swého ani mysliti, nebo mu byl swými studiemi odcizen. Předstawme si tu wěc jen hezky žiwě před oči, a pomysleme si, jak by bylo as rozenému Němci, kdyby swá studia od nejautlejšího mládí po česku odbýwal, a pak – nanejwýš w několika dnech w roce německau mluwnici proběhna – najednau co německý řečník, německý katecheta wystaupiti měl. Tak býwá w těchto případnostech rozenému Čechu. Ona copia verborum, kterau snad z otcowského domu sebau byl přinesl, dílem se dlauhým neužíwáním ztenšila, dílem u wěcech, o nichžto we swém úřadě mluwiti má, nepostačuje. On wí ku př., jak se to a to – o čem newyhnutelně mluwiti musí – w morálce, dogmatice, pastorálce, liturgice, práwu církewním atd., po latinsku aneb i po německu jmenuje, ale po česku, jak by to práwě nejwíce potřebowal, neslyšel to ani na nižších ani na wyšších školách, co žiw jest, jmenowati. To samé platí o textech z písma sw., o citátech ze sw. Otců atd. – Chtčlli značení odlišné hranice slov a tiskové chyby č místo ě by snad ještě něco ze zeměpisu, přírodopisu atd. přednášeti, – wšude se mu nedostáwá potřebných českých terminů. K čemu se tedy mnohým wěcem učil, proč jim wšecky duchowní síly swé, ba ještě wíce obětowal, když se jim nyní sám w jiné řeči poznowu učiti musí? Pro úřad weřejný musí se privátně wzděláwati, nechceli jej jinak jen leda bylo zastáwati. A kolik jest asi těch, kteří to skutečně učiní? Jsau to jen někteří zaswěcenci, kterým blaho lidu a mládeže skutečně na srdci leží, kteří, nelibujíce si w obyčejném šlendrianu a nejsauce příwrženci té školy, jejížto zásada jest: „ Sua facere taliter qualiter et sinere mundum vadere sicut vadit, \" pewně w srdcích swých přeswědčeni jsau, žeby to nebylo pro žádného z nás dobře, kdyby jedna část člowěčenstwa ustawičně dále kráčela, druhá wšak, a to silnější, w každém národě ustawičně we swé hrubosti, newědomosti a neumělosti zůstáwala. ( Budaucně dále. )", "id": 572}
{"text": "30. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n– Před delším časem již podali práwníci zdejší na wládu žádost, aby wyswědčení dra. Fryče, přednášejícího w jazyku českém řízení saudní, stejnau měla platnost s wyswědčeními řádných professorů. Tyto dny byl w této wěci zaslán následující přípis od zemské spráwy k práwnickému direktorátu: „ Na prosbu některých posluchačů práwnictwí university Pražské, se zpráwau dne 22. listopadu 1848 č. 28 ke wládě zemské předloženau, oznámilo ministerstwo obecného wyučowání dotčené wládě zemské wys. přípisem dne 24. prosince 1848 č. 8119, že wyswědčením o wykonaných zkauškách i o pilnosti w nawštěwowání přednášek, ježto dr. Frič, jakožto mimořádný docent řízení saudního w jazyku českém na universitě Pražské práwo má dáwati, táž práwní platnost we wšech poměrech a protož i také u přihlašowání se k budaucí zkaušce státní se přikládá, jakož ji mají wyswědčení od řádného professora předmětu tohoto wydáwané. “", "id": 573}
{"text": "13. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Co sedlák?, Autor: X; Havlíček, Karel (přetisk)\nCo sedlák? Nowý žiwot nastáwá w celé wlasti naší. Brzy bude i w malé chatrči wyprawowat matka a otec dcerám a synům swým, že jim lepší časy nastanau. Šediwý stařec připomíná sobě doby slawné paměti císaře Josefa II. a wyprawuje wnukům swým, jak se již tenkráte jasnila twáře každého rolníka — w Čechách, na Morawě i w Slezsku; wšickni wzpomínají na dobrého císaře a krále swého, kterýž nakloniw srdce i k nejsprostějšímu stawu počal snímati břímě s otlačených beder jejich, chtě dáti lepší wznik žiwnostem selským. Wšak nad ony doby radostnější ještě jsau nynější časy pro wás, drazí rolníci, milí krajané! i na wás po dlauhém čekání došlo — w Čechách, na Morawě, w Slezsku a po celém mocnářstwí swém císař a král náš Ferdinand ( téhož jména V. ) učinil sobě mezi wámi památku požehnanau. I na wás nejwětší díl požehnání jeho připadnauti má. Diwíte se asi, milí krajané, co se to s wámi děje a díti se má, i potomci waši diwiti se budau čtauce a slyšíce o časech wašich. Dobře, bratří rolníci! diwte se jenom, jest to skutečně podiwu hodno, co se wšemi námi se děje — diwte se a oči otewřete; nebo pomněte, co jste posud byli a co od nynčka býti máte. — Byli jste posud, co jste býti neměli — a máte býti, co ještě nejste. Diwně to arci zní, ale přece tomu tak. — Což jste tedy posud byli a býti neměli? Býwaloť owšem někdy po wlastech našich lépe, nežli w posledních dwau stoletích; awšak sedlákům ani tenkráte blaze nebylo; mračna se pořáde nad nimi wznášela a stahowala, a když se nějaký papršlek swětla blahého pro ně ukázal, hned nowé chmúry jej zapudily; nebylo jim možno widěti kam a jakby se k lepšímu probrati měli; ano některým se ani nezazdálo, žeby kdy i na ně nebe usmáti se mohlo zde na zemi. S bolestí musí každý rolník wzpomínati se na staw swůj, nésti potupu, kterau mu newděčníci po tak dlauhá léta načinili. Ano Sedlák cítil dlauho, že snad proto sedlákem jest, aby jiný jej osedlal, na něm jezdil a rejdy swé prowodil; on cítil, že na něm nejwětší břemeno leží a pořád naň se ukládá; nejmenších práw ale že mu popřáno, on cítil a s bolestí nesl, jak častokráte nelidsky s ním nakládáno — poddanost podobná i otroctwí byla mu trpká a jen uwykna tejrání a 31 otužen jsa w trpěliwosti, dowedl snášeti opowrženost swau; nésti břímě co newolník. A což hůře ještě? Nepřálo se chuďasu ani lepší wzdělanosti pro duši jeho, aby snad prohledna nepoznal křiwých cest, po kterých posawád choditi musel! nepřálo se mu bohatstwí, aby snad w šatu Za časů Josefowých, když na císařských panstwích robota wyzdwižena byla a auředníkům se nelíbilo, že sedlák se zmáhal, a lépe nežli robotník se strojil, hrozíwali jemu, že zase halenu nosit musí; wšak se jim to nepowedlo. rownati se nemohl jinému; nepřálo se mu ani jazyka wlastního, aby oněměl a omámen byl hlaholem nerozumným; nepřálo se mu mrawnosti, aby tato nedokázala mocnost swau; nepřálo se mu wůdců upřímných, aby takowýto nekazili zámysly tajné. Byltě sedlák dojista stwoření opuštěné, we wlastní zemi měl býti cizincem — neměl míti domow swůj, kde by mu wolno bylo. Z toho pošlo, že neměl důwěru k žádnému — ani k sobě samému, znamenaje dobře opuštěnost, zmalátnělost swau. Jediná Církew uznala ho za syna swého, jedině w té poznal, že ceny wší docela zbawen není, jedině ta ho k sobě winula; owšem newždy i on s upřímností k ní se nachylowal; — neb i zde ne bez příčiny cit nemilý se ozýwal w prsau jeho; častokráte i zde nedůwěře srdce jeho se otwíralo; protož ani těšením se s wlastí nadpozemskau nemíwal potěchy takowé, kterážby blažila jej co občana pozemského; odtuď u něho tolik netečnosti, odporného smýšlení w záležitostech domácích; odtud i při něm ne walná útulnost k Církwí. — Tak to bylo s chuďasem sedlákem a s lidem celým, který wlastně národem byl, a že ním jest nepoznáwal, poznati nemohl — nesměl. — Ach! ubohý lide můj! co jsi prowinil, žes tak dlauho snášeti musel křiwdu tak welikau! či snad ponížení swé hluboce necítíš? Dost možná, neboť pauhým nástrojem býwals w rukau jiných, neměls míti ani rozumu, ani wůle swé; nebem jsi se jen měl těšiti, když se ti peklo zde strojilo. Takť wěř, lide selský, bylo s tebau a tak že býti nemělo nyní uznáwej — díky Bohu! žes ještě ani w Čechách, ani na Morawě, ani w Slezsku ani rozumu ani wůle swé nepozbyl. — Nebe se počíná i wám, rolníci, zde na zemi strojiti, otewřel wám jej dobrý král náš Ferdinand. Pomněte tedy dále, co býti máte; dobře ale znamenejte, že to posud nejste. — Wíte bezpochyby wšickni, že máte práwa nabýti, kteráž wám w národu přísluší a patří, máte býti uwolněni w majetnosti, na těle i na duši, wy sestaupíte do řady s ostatními stawy, pod nimiž jste hluboce stáwali. O wašich záležitostech a potřebách bude se weřejně jednati, wy sami budete potřeby a žádosti swé wolně přednášeti; zwolíte sobě sami zástupce swé, kteří by we jménu wašem w poradu wešli s jinými stawy na sněmu zemském. Wrchnosti waše samy uznáwají práwa waše, ony se samy prohlašují weřejně, že upřímně to s wámi míní, wší roboty a obtížné poddanosti chtí wás lehkým způsobem zbawiti. Staw wáš nebude wíce w potupě a w opowržení, on bude dle potřeb a záležitostí wašich rowným práwem ostatními podařen. — Hospodářstwí waše se zwelebí, ku wzdělání duchownímu budau wám rozličné cesty otewřeny, jazyk wáš, za který jste se před ledakýms styděti měli, bude mít wolného průchodu we školách i w úřadech nejwyšších; waše prosby budau slyšány w jazyku mateřském, auředníci budau k wám wlídnější Na jistém panstwí, kde úřadník častokráte poctiwého starce jako otroka peskowáwal, stala se ta znamenitá proměna, že wšem poddaným skrze rychtáře oznámeno bylo, že „ poníženě ručičku líbám “ a přílišné nepatřičné tytule na auřadě přestati mají. Celé panstwí poznáwá w tom welikau úlewu a čeká ještě na důležitější proměny., důwěra k ním nastane, neb oni ne z milosti, ale z powinnosti wás slyšeti budau muset; wojna wás nebude lekati, ani syny ani matky waše před ní se budau třásti; wojsko nebude wás celé zimy, co jste w některých krajinách přetěžce nesli, obtěžowati. Wězte, že tak a ještě lépe s wámi bude — budete prawí občané, jsauce w prawdě domowem we wlasti swé. — Ale než toto wšecko bude, musíte milí krajané! trochu počkati; co máte býti ještě zcela nejste, a bez wlastního snažení wašeho sotwa se wám toho w auplné míře dostane. Jsme wšickni owšem jako noworozeňátka, musíme wšak mužně sobě počínati. Milostiwý král náš postaupil nám část swých práw, abychom s nim o blaho swé pospolu se starali — co si z milosti této králowské uděláme, to budeme míti. Dle toho znamenejte čeští, morawští i slezští rolníci! jestli že chcete, aby se wám i potomkům wašim dobře wedlo a mozoly waše staré swlečeny byly, nesmíte wáhati a jen jako neteční diwáci na Prahu hleděti. K ní co matičce swé se nachylte a k přátelům swým w ni srdce swé nakloňte, s nimi bratrsky mocné ruce si podejte a jadrnau silau swau k blahu celého národu přispějte. Semeno ( jádro ) již zaseto, to jest konstituce, déšť a slunce jemu též popřáno, to jest swoboda tisku, pěstowati, před zkázau neb pohromau jej ochraňowati, owoce dobré z něho klíditi — wše to má býti práce, snažení naše. Jasný král nám toho přeje a Bůh nám wše požehná, abychom jsauce zdární synowé wlasti i Církwe ními se stali. Jenom nyní wíce bystrého rozumu — wíce jadrné wůle — odhodlanosti — wytrwalosti — swornosti; neboť ještě mnoho nepřátel máme; držme se jen toho, co nám král dal. Přítel lidu.", "id": 574}
{"text": "3. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk soudního výměru], Autor: Havlíček, Karel\n– Podlé prozatímního zákonu o tisku powinni jsme následující auřední akt uweřejniti, což činíme w tom spůsobu, jak nám zaslán byl, se wšemi chybami w jazyku, dowolujíce sobě to poznamenání, žeby záslužno bylo, písatele jeho ne sice pro přestupek tisku, ale pro přestupek písma ( proti rownopráwnosti jazyku ) žalowati. Od c. k. zemského práwa co soudu stranu tjsku Pánu Redaktorowi národnjch nowin K: Hawličkowi ( k wlastnj ruce ) Prs: 5. prosince 1848 Č: 87. Wisoce slawné c: k: zemské práwo jakožto prov: práwo tjsku w Praze! Karl Dwořak, Ján Feigel, a Alois Bonty z Wisokiho Myta w Chrudimsku, opakujou a doplňujou swou stižnost ad N. 73. w práwa tjsku proti zatajenim widáwatelum w članku národnjch nowin od 1ho Listopadu 1848. č. 174. wišlich spráw z Wisokiho Myta a žádaj o přisne wišetřenj a potrestánj poslednějšich skrze na prvnejšich spáchane weřejne utrhánj na cti a klamu, s dálši žádosti. Tato zaloba, jak dalece se ta samá pána Aloise Bontyho tyka, se přijímá a předsewzetj wyšetřowánj předběžného proti Redaktorowi národnjch nowin pánu K. Hawličkowi se c: k: Auscultantowi zemského práwa pánu Proskowcowi nařizuje, spolu se take dle žádosti jmenowanj pán redaktor na základ §. 7. nařizenj proti zlému užiwánj tjsku poukazuje, aby tuto od Aloise Bontyho zanešenou a od soudu přijatou žalobu w národnjch nowinach hned oznamil. Co se wšak p: Karla Dwořaka a p: Jána Feigla tyka tak stranu gjch žádná přičina ku práwnjmu stihanj udaného přestupku se nenalezá proto že wyjadřenj w udanym članku národnjch nowin gjch se tykajicy za přestupek proti nařizenj stranu tjsku powažowane byti nemuže. Od c: k: zemského práwa co soudu stranu tjsku. W Praze dne 6. prosince 1848. Anger.", "id": 575}
{"text": "25. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O vídeňských událostech], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Jisto jest, že o posledních událostech Wídeňských není ani možná dosti zřetelně a obšírně psáti: tak jsau ony zapleteny. Předewzali jsme si objasniti je ještě z jedné strany. Každý wí, že Čeští poslancowé byli na sněmu hlawní zástupcowé rakauského Slowanstwa a co takowí obrátili na sebe zášť frankfurtsko-maďarské strany. Pochopitelno také jest, proč tato strana wždy jen k násilné revoluci pracowala a ještě dlauho pracowati bude, a proč zase my Slowané rakauští proti revoluci jsme. My rakauští Slowané dosáhli jsme toho, čeho nám zapotřebí, totiž rownopráwnosti s ostatními; my nyní již wíme, že na pokojné cestě we sněmu skrze přewahu hlasů wšechno, co nám k prospěchu jest, si dobýti můžeme: proto také nechceme nyní již nic slyšeti o revoluci, jakožto nebezpečné hře, we které se sice wšechno wyhráti, ale také zas jedním rázem wšechno prohráti může. Takowau zaufalau hru hrají nyní w Rakausku jenom Maďarowé, Wlachowé, šlechta polská a Frankfurtisté. Žádný z těchto není spokojen s Rakauskem: Maďaři nechtí wedlé ostatních národů co rowný wedlé rowného státi, nýbrž jakožto neodwislé králowstwí nad ostatními w Uhřích bydlícími národy panowati; Wlachowé chtějí se k ostatní Italii připojiti; polská šlechta zrowna jako Maďaři chce starau Polsku opět obnowiti, kdežto Poláci nad Rusíny a Litwíny a šlechta nad celým národem králowati má, a Frankfurtisté by rádi celé tak nazwané německé province Rakauska a mezi nimi Čechy, Morawu, Slezko, Slowence we Štýrsku a w Krajině, pak Wlachy w Pomoří a w Tyrolsku pod wládu Frankfurtskau přiwedli. Rozumí se samo sebau, že se takowá jejich přání nemohau jinak než násilně, mocí meče skrze revoluci uskutečniti, a takowau revoluci widíme nyní we Wídni. Že my Slowané nemůžeme takowau revoluci sami proti sobě a k prospěchu swých auhlawních nepřátelů s nimi společně tropiti, toť jest nade wšechnu pochybnost, a když oni nás tím wytýkáním, že jsme málo swobodomyslní, že držíme s dworem a s wládau atd., chytrácky do swého pytle dostati chtějí, musíme si wzpomenaut na bájku o lišce a o hawranu, když liška tak dlauho chwálila wýborný zpěw a hlas hawranůw, až tento z hlaupé marnosti zpíwati počal a sýr ze zobáku pustil, který liška snědla. Maďaři a Frankfurtisté by rádi byli liškami, ale my nechceme být Hawrany, a to je rmautí. Že držíme nyní s dworem a wládau, nečiníme k wůli nim, ale k wůli sobě, proto že to jest nyní náš nejwětší prospěch. Frankfurtisté a Maďaři myslili si, že skrze revoluci dne 6. října we Wídni již wšechno wyhráli; oni myslili, že se tak lehkým způsobem zbawili předešlé wětšiny sněmu jim protiwné; oni myslili, že když se několika jim práwě nejwíce protiwných poslanců českých zbawí, ostatní pak zastrašeni tak hlasowati budau, jak by Maďarům a Frankfurtu k duhu šlo. Ale welice se zmýlili we swém chytrém aučtě: čeští wyslancowé porozuměli dobře tomu, oč se hraje, a diwno nad míru! že ušli z Wídně nejen ti čeští deputowaní, kterým se smrtí hrozilo, nýbrž i ti, kterým se ministerstwa slibowala. Tak si wystawěli Frankfurtisté palác na písku, a místo českých poslanců, jejichžto hlas na sněmu se Frankfurtistům tak tuze nelíbil, přišel kníže Windischgrätz hlasowati, ale jeho hlas se snad Frankfurtistům ještě méně líbiti bude, než hlasy českých poslanců. Co se ostatně rokowání sněmu ( wlastně části sněmu ) od těch dob týče, jsau a musí být neplatná, a mezi nimi i to nějnovější nejnowější ustanowení, we kterém se poslancům, kteří se we 14 dnech newrátí, wyhrožuje wypsáním nowých woleb. Od toho času, co pozůstalí we Wídni sněmowníci wíce o Wídeň než o Rakausko pečují, od té doby, co sněm spustil z očí powolání swé, totiž ústawu pro Rakausko pracowati, od té doby, co sněm téměř zřejmě s powstalými Wídeňany se spolčil a revolučně jednal: přiwedl sám sebe o wážnost, která náleží nejwyššímu spolku celých Rakaus. Jedna wěc naplňowala nás wždy podiwením. Dle řádu jednacího nemá žádné usnešení sněmu platností není-li aspoň nejméně 192 audů přítomných. Diwili jsme se, že pořád tolik audů we sněmu jest, ale diwení naše proměnilo se we skutečné opowržení, když jsme jistotu nabyli, že osoby jiné, cizé ( ne poslancowé ) pomáhají počet sněmowníků až do 192 doplňowati. Nemluwíme zde lehkomyslné nařknutí, nýbrž můžeme některé takowé osoby zrowna zejména jmenowati, které w těchto časech na místě deputowaných w říšském sněmu seděli. Že jest takowá wěc možná, wí každý, kdo znám jest s okolnostmi: poslanců jest asi 380, tedy žádný nezná wšechny swé saudruhy, a při welikosti sálu sněmowního jest tím snadněji držeti cizího za deputowaného – obzwlášť když se ani nechce dobře widěti. Ostatně se čitají čítají jenom osoby bez wolání jmen. - - Slyšíme, že panuje mezi sněmowníky samými málo odwahy. P. Borrosch, hrdina, jenž se nebál 80.000 Sworností, bojí prý se nyní tím wíce wojska, protože prý jest mezi wojskem rozšířena powěst, že p. Borrosch welikau winu má z neštěstí Latourowo. Pan Löhner neukazuje se we sněmě a z malomyslnosti prý si ohromný meč na bok přiwěsil, aby sám od sebe zahnal strach. Weliká část popuzowačů opustila již Wídeň, jako wždy tito panáčkowé umí pod políwku nadrobiti, ale pak se odstranit.", "id": 576}
{"text": "27. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: H. B. 24. srpna, Autor: Havlíček, Karel\n* * * H. B. 24. srpna. Záležitosti naše stojí nyní opět w době rozhodné, rozhodné prawím, ne snad w tom smyslu jako obyčejně, jako by obě strany proti sobě stojící stejné wyhlídky měly na wýhru. Ministerstwo jewí se poprwé w upřímném odporu proti wšem těm žiwlům, kteří posawád zde panowali. Dnes ministr Dobblhoff oznámil w komoře, jak stojí záležitosti s dělníky: bohužel! padlo wčera 6 mrtwých a přes 50 raněných obětí weřejného pořádku. Sicherheitsausschuss rozešel se a ministerstwo potwrdilo jeho zrušení – toť jest konec Sicherheitsausschussu, jenž prwé ministry shazowal a ustanowowal a jakožto nějaký senát nad celým mocnářstwím wládu si osobowal. Sněm přijal odhodlané a statečné chowání ministerstwa s pochwalau. Ministři sami w této době přejímají místní spráwu we Wídni, a národní garda jenom jejich rozkazům bezprostředně podrobena jest. Setrwá-li ministerstwo w takowé pewné odhodlanosti, nepochybujeme, že dobrá wěc, totiž zákonní swoboda a pořádek zwítězí, aspoň weliká wětšina zdejšího měšťanstwa ministerstwo srdečně podporowati bude, neboť jest mezi nimi tauha po konečném pokoji a prawidelném dálším wywinowání konstituce wšeobecná. Interpellace dra. Violanda, jednoho z německých ultraradikálů, která měla aumysl, ministerstwo do nesnází přiwésti, nepotkala se s dobrým aučinkem. Dobblhof v předchozím případě psáno s dvěma f se dobře ze wšech předhůzek zodpowídal. Dnes zde máme dešť, o němžto si přislibujeme, že ochladí trochu bujnost zdejších dělníků ( wlastně nedělníků, neb kdyby rádi pracowali, přijali by práci na akord a nechtěli by za lenošení wěčnau mzdu od státu ) a Frankfurtských republikánů, kteří těchto dělníků za nástroj swůj užíwají. W komoře bylo by také trochu deště zapotřebí; předně již proto, aby zůřiwost některých pánů, jmenowitě některých česko-německých deputowaných, ochlazena byla. Neboť dnes, když dr. Helfert něco jim nepříjemného mluwil, tak se zapomněli nad swobodau mínění a slowa, že mu s welikým křikem pěstěma hroziti počali. Byla to zábawná scéna – zrowna jako okamžení před bitwau. We Frankfurtě se již páni repræsentanti souverenního lidu skutečně poprali mezi sebau; jsme žádostiwi, budau-li we Wídnl také w tomto pádu Frankfurt následowati.", "id": 577}
{"text": "19. listopad 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: Literatura, Titulek: Obraz země České. Od Ř. J. T. Polehradského, Autor: Havlíček, Karel\nObraz země České. Od Ř. J. T. Polehradského. Kdo dobrau knihu sepíše, zásluhu si zjedná: kdo wšak dobrau knihu pro lid neb pro mládež sestawí, tenť zasluhuje dwojnásobnau wděčnost a díky. S nemalým potěšením uznáwáme, že tauto knihau znamenitě obohacen jest skrowničký počet spisů pro wyučowání školní. Ač několik zeměpisků již 371 wydáno, nebyl přece žádný z dosawadních sestawen dle takowých rozumných zásad, s tak dobře prowedeným plánem a se wšelikými ohledy paedagogickými, jako tento spisek p. Polehradského. Neníť dosti sepsati dle jiných kněh zase knížku jako powrchní spisowatelé takowýchto kratších spisků obyčej míwají: ale zapotřebí zwláštní ohled míti na ty, pro které spis sepsán jest, na jejich neobyčejné zwláštní potřeby, jako učinil spisowatel Obrazu Země České, t. j. zeměpisu Českého. Pan Polehradský Duchowní zpráwce w ústawu slepých w Praze wel p. P. Řezáč. ustanowil tuto knížku hlawně a přede wším co rukowěť zeměpisu pro českau školní mládež, tak jako p. P. Neumann podal Dějepis, a w sestawení spisu počínal sobě p. P. zcela půwodně jak naše potřeby žádaly. Předeslal w úwodu na 26 stranách w nejwětší krátkosti zeměpis celého swěta pak zwláště Ewropy, národů jejich, z nichžto slowanskému zwláštní wěnuje pozornost, tak aby dítě napřed o celé zemi, jejížto malau částkau naše wlast je, ponětí dostalo. Nyní následuje wlastní zeměpis Čech, jak náleží obšírný a sestawený pilně ne dle pauhých knih, nýbrž nejwíce z wlastního wědění, což hned jiného rázu podáwá. Čím se tento zeměpis p. P. nad jiné takowé spisy wznáší, jest, že wšude čelí ku praktické potřebě saméo lidu, aby oprawdu wlast swau znal, že p. spisowatel wšude, kde možno, dobrá ponaučení wplítá, jakož i wůbec při celém dílku na to dbal, aby oprawdu zeměpis jeho prospěl k oswícení mládeže a lidu, že wšude naráží na powzbuzení prawého ducha občanského ( mezi jiným přiwedl nejznamenitější události celé naší historie do rozličných whodných míst swého zeměpisu ). Zkrátka můžeme říci, že nyní p. učitelowé naši A wšak komu cest, tomu cest — a dobře jest známo, že naše wel. duchowenstwo welmi casto se samo i nad swau powinnost obírá takowýmto wyucowáním mládeže w zeměpisu a dějepisu, nedržíc se pauhé litery auřadu swého, nýbrž starajíc se w duchu oprawdiwého katolictwí wšemožně o ušlechtění a poučení lidu sobě swěřeného. Red. v předloze nelze v této poznámce na mnoha místech rozlišit „ c “ a „ č “ hodlajíce mládež jak zapotřebí jest, cwičiti, budau míti k tomu knížku zcela způsobilau, a přejeme si, aby se užitečný spisek co nejwíce možná rozšířil, oč se také hlawně postaral p. Jar. Pospíšil, ustanowiw cenu neobyčejně mírnau, 10 kr. stř. ( 177 str. s malowanau mapkau Čech ), čím si wěru nemalau zásluhu získá o rozšíření dobrých wědomostí. Wydání jest welmi hezké, tisk latinkau a papír bílý. Jedinau wadu musíme p. spis. wytknauti, a sice že také aspoň w krátkosti Morawu nepřipojil, což jeho dílu welice na ujmu jest. Doufáme ale, že naprawí při druhém wydání, kterého se spis co nejdříwe jistě dočká. Ostatně ale wěru by některý z našich w čas pomyslit měl na sestawení podobného Země a Dějepisku Morawského dle wzoru těchto dílek pp. Polehradského a Neumanna, aby se do škol morawských uwésti mohl. Nic neplatí wolati „ hyneme! hyneme “! ale slušíť podati ruky tonaucímu. Nebudeli se ale podobným způsobem we školách morawských na naši mládež působiti, newyhnutelně musí čím dál tím wíce zněmčowání na Morawě pokračowati. Dílko takowé pro Morawu t. j. Dějepis, Zeměpis Morawy s malau mapkau Morawy a Čech a se slušným ohledem na celau naši wlast českoslowanskau nepotřebowalo by co do rozsáhlosti a ceny přesahowati tento „ Obraz Země České “, a nesmírný by wydalo užitek we školách morawských. H. B.", "id": 578}
{"text": "29. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Mistr Loukotský]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. Mistr Loukotský a jeho towaryšowé. Powídka z řemeslnického žiwota. Dle Fr. Bertrama od Pečírky. W Znojmě. Nákladem Fourniera. Tisk arcibisk. knihtiskárny. Zábawná knížka šwabachem a skladným prawopisem tištěná a illustracemi ozdobená.", "id": 579}
{"text": "29. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [článek], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Z Kroměříže dne 25. listopadu. Nedrží se sice žádné sezení sněmu, přece ale jest nyní činnost poslanců neobyčejně weliká. Činí se takřka nowý pořádek a začátek zcela jiného žiwota. Strany twoří se skoro znowa, a každá strana přičiňuje se dle možnosti sesíliti sebe a seslabiti ostatní. Jmenowitě se twoří nyní weliká nowá strana slowanská a zwláštní wýbor, do kterého Čechowé, Morawané, Rusíni a Jihoslowané po třech audech wywolili, rokuje o urownání záležitostí wšech rakauských Slowanů a o utwoření programu politiky slowanské strany sněmu. Diwte se – ale newěřte ještě tak, jako my posud se wěřiti neosmělujeme – p. Löhner a s ním wětší díl býwalé Lewice odřekli se zauplna Frankfurtu!! a wyznáwají auplnau foederací národů rakauských. Může se wěru říci, že w celém sněmu, snad wyjma p. Zimmera a několik jiných nemluwňátek německých, nikdo již na Frankfurt nemyslí! – Lewice wydala náwrh swůj budaucí konstituce, který se skoro srownáwá s těmi zásadami, které jsme my wždycky za swoje pokládali! Není nemožné, že se slowanská strana s býwalau Lewicí srozumí a s ní společně wětšinu twořiti bude. Tak dále wyléčena jest Lewice od swých předešlých zásad, upustila od swé urputné centralisace a drží se foederace. Náwrh Lewice, který jsme w kamenotisku do rukau dostali ( sepsán jest prý od p. Brestla ), jest asi hlawně následující: Rakausko Prozatím mluwí se jen o té části, která na sněmu zastaupena jest. budiž foederativní stát se silnau střední mocí, sestawený z pěti národních států, a sice: polský ( Halič, Krakow, Bukowina ) s auřední řečí polskau a rusínskau, český ( slowanské kraje české a morawské ) s auřední řečí českau, slovinský ( Krajinsko, jižní Štýrsko atd. ) s auřední řečí slovinskau, wlaský ( jižní Tyrolsko, Istrie, Dalmatsko!! ) s auřední řečí wlaskau, německý ( Rakausy, Štýrsko, Koruš, Tyrolsko, německé části Čech a Morawy ) s auřední řečí německau. Každý z těchto pěti států řídí doma sněmem swým záležitosti domácí, a ke střední moci we Wídni náleží jenom zahraničné záležitosti, wojna, důchody říš., obchod atd. Owšem pozorowati jest z toho náwrhu, že hlawně od Němců, Poláků a Wlachů půwod má, kteří na sebe dobře pamatowali, awšak jest přece weliký krok nám wstříc učiněný, a doufati můžeme, že se srozumíme. Budaucně obšírněji celý náwrh jak náš tak Lewice wyložíme se wšemi podrobnostmi, we kterých se jeden od druhého liší. Zdá se wůbec, že nyní budeme míti wětší šarwátky parlamentární s býwalým centrum. Toto se též zcela znowa twoří, a jmenowitě pod wůdcowstwím p. Kaj. Mayera ( býwalého státního sekretáře, jenž měl býti také ministrem wnitřních záležitostí ) powstane snad strana nám nejodpornější, totiž německých, bürokratických a moderatistských centralistů. O jejich plánech posud nic bližšího wěděti nelze, ale že pro nás nebudau prospěšné, možná předkládati. Strana tato ale není čestná posud, a mohlo by se říci, že záleží jen ze samých liboministrů, to jest z takowých deputowaných, kteří se sami za welmi schopné pro ministerstwa powažují. Ostatně se také ještě twoří zwláštní strana pod jménem německé, o které naděje jest, že se s námi srozumí we společných zásadách. I mezi Poláky počíná jedna malá strana s námi se shodowati, čemuž tuze powděčni jsme, ačkoli napřed wíme, že wětšina polských poslanců wždy bude proti slowanské politice. Tito pánowé nemohau nikdy zapomenaut, že někdy panowali nad Rusíny a Litwíny, a ustawičně sny mají o býwalém aristokratickém dwadcítimilionowém Polsku, které nikdy již možné není. Mnoho času uplyne, než si zwyknau Poláci, powažowati jen tu zem za swoji, která od Poláků obydlena jest. O nowém ministerstwě posud nic zřetelného newíme, přijelo sice již in corpore do Kroměříže, awšak newystaupilo ještě na swět se swau politikau. Zdá se ale, že hotowo jest, podrobiti se těm zásadám, které wětšina sněmu za dobré uzná; jmenowitě saudíme z mnohých okolností, že w Uhřích bude pokračowati podlé našeho smyslu. Deputace srbské wojwodowiny jest zde w Kroměříži, a p. Subotić ( známý w Praze ze slowanského sjezdu ) podal we jménu národu srbského ministerstwu žádosti o potwrzení patriarcha Rajačiće a wojwody Šuplikce, pak o samostatnost srbské wojwodowiny we spojení s Chorwátskem. Srbowé wyslowují swé mínění w ten smysl, aby Uhersko na pět částí rozděleno bylo podlé národností: slowensko-rusínskau, maďarskau, srbsko-chorwátskau, rumunskau a německau, každá se zwláštním sněmem, a aby se záležitosti uherské wyrownaly na národním kongressu, do kterého každá z těchto pěti částí stejný počet plnomocníků odeslati má. Wyslowují též Srbowé žádost swau, aužeji se spojiti s ostatním Rakauskem. Jak slyšíme, dalo také ministerstwo nynější Srbům podlé jejich žádosti 6000 pušek, z čeho by se sauditi mohlo, že také ostatní žádosti jejich wyslyšány budau. Zítra má dostati p. Sobotić určitau odpowěď od hr. Stadiona, na kterau welice napnuto jest očekáwání naše. Nedá se ostatně upříti, že poslední události Wídeňské slowanské straně sněmu způsobily dobré následky. Značný počet poslanců slowanských krajů z Krajinska, z Pomoří a z Morawy přistaupil nyní zcela odhodlaně na slowanskau stranu, a mezi nimi mnozí, kteří posud co Šawlowé proti wlastnímu prospěchu s Lewicí drželi. Lid slovinský wystaupil proti některým z nich tak rázně, že nejen oni, nýbrž i mnozí jiní wýstrahu sobě berauce předešlau přewrácenau politiku swau opustili a ke slowanské korauhwi se přidružili. Také město Kroměříž bude mít mnohau památku z říšského sněmu, a již nyní zawání zde wšechno morawštinau, co posud němčinau čpělo. Na auterý chystá dokonce zdejší národní obrana ples, kterým chce swé pokroky we slowanském smýšlení na jewo dáti. Že p. hr. Leo Thun w Budějowicích třináct hlasů dostal, tomu se zde diwíme již několik dní a wynadiwiti se nemůžeme. O Budějowice! Budějowice! Škoda, že bombardowali – jen Prahu! – –", "id": 580}
{"text": "5. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk žádosti k císaři], Autor: Havlíček, Karel\nTuto podáwáme půwodní text žádosti, kterau podá Pražská městská radda k JMC. strany swolání českého sněmu. My jsme již smýšlení swé o této wěci jasně wyslowili a wznášíme tedy ke wšem našim obcím žádost, aby co nejdříwe k této žádosti přistaupily, totiž aby buď sami tuto neb podobnau podaly, neb swůj přístup k Pražské obci ohlásily. Awšak nejwětší rychlost byla by welice zapotřebí. Žádost jest následující: Waše c. k. Milosti! Jakožto zástupcowé měšťanstwa Pražského máme na sobě netoliko práwo, ale rowněž také powinnost, abychom ke sprawedliwým žádostem měšťanstwa zdejšího měli zřetel a jich wěrně wážili. I důwěřujíce se pewně, že toto jest wýslowná wůle země české, a jsauce poslušní hlasu swědomí swého a powinnosti swé, wzkládáme prospěch země české i hlawního města jejího we Waší Milosti cís. péči; obzwláště ale obracujíce WMsti císařské pozornost k tomu, že země česká od té chwíle, co nowý, mnoho slibující wěk nad námi wzešel, wždy ještě k tomu nepřišla, aby mohla skrze swé národní zastupitelstwo zemské spočísti weškeré wady, nedostatky a potřeby zemské, a je Waší c. k. Msti předložíc, prositi za pomoc a za wyplnění snažných žádostí, jako toho newyhnutelně zapotřebí jest, má-li země česká we swých obzwláštních poměrech skutečně aučastna býti blahého owoce doby nowé. Téměř wšechny země mocnářstwí rak., nemajíce ještě řádného sice, k času přiměřeně způsobeného zastupitelstwa zemského, wolily l. 1848 do swých starostawowských sněmů zemských aspoň z části také zastupitele lidu, a takto sněmy dotčené sesíliwše, činili skrze ně o potřebných oprawách a náwrzích swá snesení, aby raddowé korunní we swých prozatímních opatřeních měli, dle čeho by se řídili; jen země česká, toto nejdůležitější králowstwí we spolku států rak., pohřešuje po tu dobu těžce wšelikého zwláštního zastaupení zemského, čehož následek jest, že ministerská WMsti radda, wydáwajíc w pilné potřebě času swá prozatímní nařízení, přitom použíwati nemůže žádných jiných přípraw a náwrhů, leč takowých, které pocházejí od auředníků we službě státní zawázaných, od auředníků, kteří nejwětším dílem ještě náležejí do časů minulých, a kterých proto zwláště podle nynějších zásad konstitučních uznáwati nelze za prawé prostředníky a zwěstowatele potřeb i žádostí národních. Konstituční wědomí národa probudilo se, kořeny jeho silně se zatknuly, i dospěloť a wzrostlo wysoce w mocný kmen dobau uplynulého roku naděje a sprawedliwého očekáwání. Potřeba nowého konstitučního zřízení we wšech poměrech, potřeba zákonů, kteréž by wycházely z náwrhů zastupitelů národních a národnosti dáwaly bezpečnost, tato potřeba den ode dne, ano hodinu od hodiny jest pilnější a hlasitější, — aby se jí wyhowělo, toto jest poswátný obsah nynějších žádostí našich. Čím wíce zatemňuje se obzor politický wůkol nás, čím wíce wzrůstají oběti, ježto nowé zřízení říše rak. na nás wyhledáwá, tím méně lze odolati potřebě národa, aby mužowé od něho zwolení, důwěrníci jeho, radili se wespolek, ustanowujíce, co činiti jest, i aby s wládau, jakowáž by měla důwěru lidu, w dobrém byli srozumění, obé strany k jednomu cíli pospolu kráčejíce, jedna druhé pomáhajíce; tím powážliwější jest ale také wěc, když by wláda w tom snad setrwati chtěla, aby národ, jsa toho sobě dobře již powědom, že má spolu práwa konstituční, aby týž národ w nynějších těžkých časech napořád wětších dáwal obětí, den ke dni wíce sobě utrhowal, a to na žádném jiném základě, leč na prozatímních nařízeních wlády samojediné. Jakožto zastupitelé hlawního města Pražského máme co mužowé prawého zákonního smýšlení za swau swatau powinnost, bychom s těžkau bolestí ukázali na to, že země česká ode dne, kterého se říše rakauská znowu zrodila, wždy jen samými nadějemi se kojí, ale že nic toho, čeho se nadála, posud ještě se newyplnilo. Jeho Milost císař Ferdinand I. majestáty císařskými dne 24. března a 8. dubna 1848 sice powolil, aby swolán byl konstitující sněm zemský spůsobem wolby národní; wolby se w skutku wykonaly a sněm rozepsán jest: tu wšak pletky politické zamezily i nedopustily toho, aby se sešel, působení swé počal a pracím již napřed sobě připraweným dodal žiwota. Zatím sešel se konstitující sněm říšský, od Jeho Milosti císaře Ferdinanda I. swolaný a slowem císařským zjištěný, i wzmužily se důwěrně naděje země české, weškeré doufání i očekáwání obracelo se k tomuto sněmu říšskému; — awšak ani jemu popřáno nebylo, by úlohu swau zauplna wykonal. Tak nalézá se země česká nyní, po tolikerých auzkostech a nadějích a po tolikerých obětech, zase na témž místě, kdež byla před rokem, že totiž přinucena jest, sprawedliwé žádosti národu swého Waší c. kr. Milosti k nejwyššímu uwážení předkládati jen spůsobem petice, a nikoli skrze swé k času přiměřené zastupitelstwo zemské. Ačkoli pak i ústawa říše rakauské oktrojowaná, kterauž toliko radda korunní Waší c. kr. Milosti předložila, w paragrafu swém 123. sama oprawu na základě národním připowídá a potřebu sněmů zemských uznáwá, spolu přislibujíc, že se ještě roku tohoto 1849 sejdau a dokonale zřídí; pokročil wšak r. 1849 již walně, a po tu dobu ještě nenařídilo odpowědné ministerstwo žádných přípraw, jichž newyhnutelně potřeba jest, má-li se český sněm zemský skutečně sejíti. A protož, aby se konstitučnímu wědomí národa učinilo zadost, aby w nesnázích a těžkostech času k bezpečnému přemožení jich mohlo se pomáhati, — aby osudy národů řídilo skutečně zastupitelstwí zemské takowé, ježto by wyšlo z obecné důwěry, zároweň a we spojení s wládau, kteráž by se taktéž w důwěře obecné zakládala — poslušní jsauce hlasu přísné powinnosti občanské, a důwěřujíce we Waší c. k. Milosti wladařskau sprawedlnost, předkládáme nejpokornější prosbu swau: Aby Waše c. k. Milost zákon wolební swobodomyslný wydati a spolu přikázati ráčila, ostatní nutné práce příprawné, jakož jich žádá wolba w duchu národním, wšeliký žiwel nowého třidnictwí zapuzujícím; aby pak Waše c. kr. Milost sprawedliwě a dobrotiwě uwážíc pilné potřeby zemské, jakož i nynější nebezpečné poměry ewropské wůbec, také co možná nejdříwe swolati ráčila český sněm zemský, kterýž by ihned působení swé počal. W Praze dne 2. kwětna 1849.", "id": 581}
{"text": "6. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [překlad výňatku článku], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\n– Wečerní list Wíd. N. od 4. čerwence přináší auřední článek o narownání selských záležitostí, z něhož wyjímáme tato dáta: K podrobnému wypracowání toho, jaká náhrada se má wrchnostem za posawadní poddanské roboty a dawky dáti, swolalo ministerstwo důwěrníky z jednotliwých zemí, w poměrech gruntowních swých wlastí dobře powědomé. Tito mužowé jali se pod bezpostředným řízením ministrů o úloze této pracowati, a sjednawše se napřed we společných poradách o wedaucí zásady, rozdělili se na wýbory podlé jednotliwých zemí korunních, a pracowali takto pro každau zwlášť o náwrzích k wywazení gruntů. Náwrhy, po několikráte zewrubně probrané a od ministerské raddy we zralau úwahu wzaté, předložily se JMsti císaři k potwrzení. Až doposud obdržely nejwyšší potwrzení náwrhy pro Čechy a Morawu. I budau bez odkladu prohlášeny a zwláštním komissím ministerským ku prowedení odewzdány. Náwrhy pro Slezko a Tyroly jsau již hotowy a budau JCMsti neprodleně k potwrzení podány. Náwrhy pro Salcburk, Horní Rakausy, Štýrsko a Krajinu též se budau moci co nejdříwe předložiti. Strany Korutan, Gorice a Istrie musely se powolati osoby we zwláštních poměrech těchto zemí obeznalé, které již úsilně do práce se pustily, i budau asi s koncem čerwence hotowy. W Dolních Rakausích je likwidowání náhrad obtížnější pro zwláštní poměry majetnické. Ku prowedení patentu od 17. dubna 1848 a zákonu 7. září m. r. je w Haliči zřízena zwláštní komisse. O tom, pokud se tento zákon prowesti dá w Dalmacii, sbírají se již látky a připrawuje se náwrh k zákonu, jenž by se předložiti mohl tamnímu zemskému sněmu, nejblíže příštímu.", "id": 582}
{"text": "2. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Divadlo v Praze, Titulek: [Nová opera od Flotova], Autor: Havlíček, Karel\nNowá opera od Flotowa „ Alessandro Stradella \" je jako homéopatický prášek, jehož síla i w té nejmenší částicí celá jest obsažena. Zpěwecký sbor dáwal 28. Prosince ku swému prospěchu jenom prwní jednání, a diwadlo bylo wšudy slušně naplněno; ba zdá se nám, že by dům nebyl prázný, kdyby se třeba jen ty papírowé lucerny rozswítily. Že takowouto přítažlivost dotčené opeře přičítám, stáwá se z pouhé úcty k Českému obecenstwu, o němž si myslit nemohu, že by k wůli Štěpánkowě práci: „ Čech a Němec “ do diwadla chodilo. Náramný smích diwáků mohl by mě arci z bludu wywésti, ale já nechci mermomocí ani slyšet ani widět. Již od té doby, co jsem na wídenských diwadlech widěl Čecha sloužit za onucí, pozbyly pro mne podobné předměty wšech komických momentů, i wyznáwám se beze wší afektace, že se mi „ Čech a Němec “ zdá býti wíce smutno - než weselohrou. Kdo to nestranně uwáží neohlížeje se na některé situace, přizná barwu mou, ba samo rozweselené obecenstwo bylo při kaprálské sceně se Židem ticho, a nemělo se k smíchu. Časy se změnily, poměr Čecha k Němci, Slowana k Židu musí se zakládati na lidštějších a wlídnějsích názorech, než se to w oné době dálo, kde Štěpánek w literatuře notowal, a podobné kusy před oswícenými osobami Českou charakteristiku zobrazowati měly. Pln trpkosti w srdci swém pozorowal jsem, že se dobře hrálo. Panu Kolárowi radíme s důrazem, aby se jistých wlasteneckých apostrof wšemožně warowal, poněwadž w tom pražádná komika neleží, a p. Šmilera žádáme, aby neříkal „ klídy “ místo „ oudy “. Paní Skalná a Thoméowá, p. Feistmantel zastáwali úlohy swé co hosté. Úkoly ostatních osob jsou známy. Regie by měla na to hleděti, aby se s plným pytlem nezacházelo tak, jako by w něm byla načechraná bawlna. Po této pařezowé komedii, které bych byl ušel, kdybych ceduli pořádně byl přečetl, následowal prwní akt z „ Alessandro Stradella \", w němž se sbor wyznamenal, maje k tomu dosti příležitosti. Pa. Grosserowá přijala part Leonory, a naučila se cizím slowům s ochotou. O panu Petákowi ( Stradella ) podáwám zpráwu, že se jak náleží líbil, s oprawdowým potěšením. Ačkoliw úlohu w několika málo dnech uměti musel, zpíwal přece jistě, citelně a wřele. Hlas jeho wystačil práwě na čas, a nepozbyl swé příjemné jasnoty. Kdyby měl w celé opeře zpíwati, musel by s počátku hospodařit. Byl wolán. Pan Strakatý zpíwal Bassiho. W orchestru wyznamenal se p. Písařowic, což sám sobě k wůli rád píši a opakuji. Český překlad byl od W. L. Swobody a pokud jsem rozuměti mohl, plynný a zpěwný.", "id": 583}
{"text": "3. březen 1848, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: dodatek redakce, Autor: Havlíček, Karel\n* Dodat. Red. Tento obrázek podáwá nám nejlepší důkaz, jak hluboko zakořeněny jsau zásady a poměry aristokratické do celého swěta. Wylíčen nám tu poměr wesnických majorátních pánů – usedlých sausedů – a jiného nižšího obywatelstwa wesnického. Doufáme, že dobré ponaučení i odtud wyplýwá – totiž potřeba newyhnutelná škol – w nichž by si lidé něčemu skutečně pro žiwot naučili, aby si wydělati mohli na potřeby swé. Neboť každému poctiwému žiwotu člowěk potřebuje buď jmění aneb umění, kterým si ke jmění pomoci může. Ostatní způsoby žiwota jsau buď nepoctiwé buď nejisté.", "id": 584}
{"text": "30. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Slovo redaktora ke čtenářstvu., Autor: Havlíček, Karel\nSlowo redaktora ke čtenářstwu. Uznáwáme zapotřebí stranu Národních Nowin a postawení tohoto časopisu ke čtenářstwu swému promluwiti. Redaktor Národních Nowin wyznati musí, že jej ke složení redakce Pražských Nowin, kterau po dwě léta byl wedl, hlawně pohnula myšlénka, že nyní za konstituce Pražské Nowiny newyhnutelně budau muset časem swým, až se wláda spamatuje, we smyslu wlády psáti. Neboť swoboda tisku, při které každému wolno jest o každém kroku wlády mínění swé přízniwě neb nepřízniwé pronésti, wšemožně toho žádá, aby wláda měla swé nowiny, které by jednání její proti odporníkům zastáwaly. Nížepsaný, ačkoliw nemíní a nechce wládě jenom odporowati, přece swobodu swého osobního smýšlení nikomu jinému zadati nehodlá, a samostatně bude wždy na wšechno, co se we wlasti děje, patřiti. Proto také staral se hned po udělení swobody nowé samostatné Nowiny zříditi. Stalo se ale, že zemská spráwa Pražská tyto nowé Národní Nowiny zwláštním cirkulářem obcím schwálila, aby si je z obecních důchodů držely. Bylať to wěc w každém ohledu přepodiwná, že wláda rekomendowala časopis téhož redaktora, který dříwe wždy w sl. auřadu za člowěka „ nebezpečně “ smýšlejícího a za buřiče platil a pronásledowán byl, protože s národem swým upřimněji smýšlel, než s wládau. Tuto podiwnost ale nyní wyswětliti můžeme. Když předešlý nejwyšší purkrabí hr. R. Stadion známau komissí k poradám utwořil, ustanowila sekce pro robotní záležitosti hlawně působením pp. Braunera a Štrobacha, že protokoly swé bude w Národních Nowinách ohlašowati, a proto požádala hr. Stadiona, aby tyto nowiny českým obcím držeti powolil a schwálil zwláštním cirkulářem. Cirkulář wyšel, ale známo, že od pp. auředníků málo kde ohlášen byl, nepochybně ze strachu před prawdau, a kromě toho c. k. pošty předplacení na naše Nowiny málo kde přijímaly, tak že nám onen cirkulář welmi málo prospěl, powážíme-li, že posud asi 1050 odbíratelů máme, kdežto jest w Čechách nejméně 6000 českých obcí. Každý dobře smýšlející, buď si on stawu jakéhokoli, uzná zajisté, že Národní Nowiny swobody tisku nezneužíwaly, neboť byla naše auhlawní zásada, že w tomto zmateném čase nesmíme bez potřeby staw proti stawu, občana proti občanu popuzowati, a proto jsme se we mnohých wěcech, které nebyly dle wůle a chutě naší, raději mírnili, jen abychom bauři přirozenau ještě wíce nerozpalowali. Odwoláwáme se na přirozený úsudek weškerého čtenářstwa swého. Přece ale nynější náš p. spráwce zemský hr. Leo Thun za užitečné uznal, ono schwálení nowin našich opět cirkulářem odwolati ( což se za nepřítomnosti redaktora přihodilo ). Tím způsobem tedy nám dlauho neswítilo slunce přízniwosti sl. wlády, a od té doby budeme se zase jenom spoléhati sami na sebe, jsauce sami swým milostiwým protektorem, a w tomto stawu si přejeme setrwati až na wěky. Myslíme skutečně, že za tenlo druhý cirkulář sl. wládě wíce powděčni býti musíme, než za předešlý, neboť nás pochwalau swau ( kterau jsme ale nehledaly, jak nám pp. Štrobach a Brauner, půwodcowé její, doswědčiti mohau ) snad leckde w nemilé nám a nezaslaužené podezření přiwésti mohla. Wůbec ale utwrdili jsme se tím we starém aumyslu swém, že nechceme nikdy s nowinami swými w nějakém spojení neb swazku s wládau býti, a byťby si byla wláda jakákoli, třeba auplně dle smýšlení s námi se srownáwající. Národní Nowiny budau bohdá wždy, pokud redakce naše potrwá, wěrny názwu swému, sloužiti budau jen národu, bez ohledu na wšechno ostatní. Bude-li ale wláda naše tak jak posawád pokračowati, přinuceni budeme chowati se auplně jako nowiny opposiční. H. B. — — — — — —", "id": 585}
{"text": "4. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Slovensko, Titulek: [reprodukce polemiky týkající se slovenských vojenských dobrovolníků, původně otištěné v Presburger Zeitung], Autor: Havlíček, Karel\nPrešpurské nowiny ujímají se slowenských dobrowolníků, proti nimž nedáwno we Wandereru psáno bylo, že newystaupili na dějiště, aby bojowali proti odbojníkům, ale aby dostali dobrý žold, aby wedli lehký žiwot a mnoho kořistí si wydobyli. Po rozejití swém taulají prý se po krajinách a probíjejí prý 4 zl. stř., co po složení zbraně dostali, w pití a w radowánkách. Tyto wýtky wywracují Prešpurské nowiny tím, že se nemohl dobrowolníkům přislibowati dobrý žold, poněwadž jich wůdce Hurban sám skoro nic neměl. Žeby byli ničeho nedokázali, na to prý může odpowědíti Hurban pauhými fakty a snad i Lewartowský sám o swém tažení wydá zpráwu. Na wyčitku, že se slow. dobrowolníci nemohau přijmauti w řady cís. wojska, poněwadž by si nezwykli na wojenskau kázeň, odpowídá Pres. Ztg. tím, že když honvédští důstojníci co sprostí do wojska se přijímají, tím spíše by slow. dobrowolníci, wycwičení od Lewartowského, do řad wojska wstaupiti mohli beze strachu, že se prohřeší proti wojenské kázni, ta důwěra se w ně skládá nebo důstojníkům tohoto sboru jest od generalmajora Alemanna auředně powoleno, podržeti swé šawle a jinau domácí zbraň. Opět nowý důkaz, jak Němec Slowanu přeje. Slowáci wystaupili weřejně proti Maďarům sáhajícím na jich práwa, proto byli wěšeni, zawíráni a jinak trýzněni, a nyní se tato jich odhodlanost a obětownost líčí co pauhé bažení po lehkém žiwobytí!", "id": 586}
{"text": "22. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [O českých Turcích.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti O českých Turcích. Na otázku, kde w Čechách Turci žijí, odpowídáme, že skoro wšude, a by je každý poznati mohl, popíšeme je dle jejich wlastností. Turci neznajíce důležitost starých památek, surowě a barbarsky se wším nakládali a nakládají, co jim předkowé jejich w zemi, spanilomyslní Řekowé, znamenitého zanechali, skwělé památky starobylých uměleckých staweb baurají, sochy tlukau atd. Turci čeští jsau od Turků tureckých jen w tom rozdílní, že tito hubí krásné památky cizého přemoženého národu, Řeků, onino wšak čeští Turci kazí památky swých wlastních otců! Newzdělanost jest obau stejná, w necitelnosti jsau čeští Turci wýtečnější. K českému Turectwu náleží lidé wšech stawů od nejnižšího wesničana, jenž staré nalezené peníze židowi za maličkost prodá, z nalezené staré zbraně neb jiného kowowého nářadí motyku si udělati dá, a nejdůležitějším starým spisem a listinau si roztlučené okno zalepí, až k auředníku, jenž mezi wzdělance národu se počítaje, staré wěže a stawby baurá, a z kamení chléwy stawí, aneb nejdůležitější wěci ze staré registratury kupcům na obálky a na sýr prodáwá. Tiť wšichni jsau čeští Turci. Z mnohých stran dostáwáme wěru bolestné a pohoršliwé spráwy o takowém lehkomyslném hubení starých památek. Kolikrát se již o té wěci důtkliwě psalo, ale wšechno bez prospěchu. Kýž by se již konečně každý našinec nahlížeti naučil, a kýž by wzdělanější ostatní, kterým se tyto listy do rukau nedostanau, poučili, jak snad zhubením dosti nepatrného ( na pohled ) listu často jediná a poslední památka nejdůležitějšího činu našich předků zahynula, která snad celému našemu národu byla ke cti a na obranu, kterak často dosti nepatrný pozůstatek, jako peníz, zbroj, nástroj atd. z minulých časů mnohé důležité wěci, činy a obyčeje našich předků nám wyswětliti může! 378 Wůbec by si přáti bylo, aby každý takowé starožitné wěci k našemu wlasteneckému Museum bez prodlení odewzdal, kdežto každá i sama sebau méně důležitá wěc we spojení s ostatními wážnosti nabude, a celá sbírka našemu národu u nawštěwujících cizinců ke cti poslauží.", "id": 587}
{"text": "28. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Z Vídně a do Vídně, Autor: Havlíček, Karel\nHavlíčkovo autorství je nejisté – Z Wídně a do Wídně. Wšeobecné býwají stížnosti, že Čechowé, jak do ciziny přijdau, národnosti swé dokonce se odříkají a za Němce platí. Zwláště we Wídni děje se tak nejwíce, a můžeme směle říci, že Čechowé nikde w tak malé wážnosti nejsau ( we společenském žwotě ) jako we Wídni. Poněwadž s druhé strany weliký počet krajanů našich za wýžiwau swau do Wídně se stěhuje, nesmí nám nikterak lhostejno býti, zachowajíli tito Wídenští Čechowé národnost swau, čili se poněmčí. Záslužno tedy bude, žádné příležitosti neopominauti, kde by se nějak k zachowání národnosti české i w cizině přispěti mohlo. Jedna takowá příležitost naskytuje se nyní ne sice tak znamenitá sama sebau, a wšak z jiného ještě čistě lidského ohledu aučastenstwí našeho welice hodná. Jedná se totiž o to, aby se we wšeobecné Wídenské nemocnici přiměřená česká kněhowna zařídila, aby nemocní tam Čechowé buď zábawným neb wůbec přiměřeným stawu swému čtením bawiti a powyraziti se mohli. Německá knihowna již tam zawedena jest. Prosíme tedy we jménu tohoto dobrého podniknutí, aby dle možnosti každý k tomuto aučeli nějakau přiměřenau knížkau neb jiným spůsobem přispěl; hlawní ohled musí se owšem bráti na zábawné, obweselující a lehké čtení, a dle okolností též hlawně pro střídu méně sběhlau w literatuře. Knížky přijímají se w Redakci těchto listů, kdež se na žádost i za obdržené kwituje. Kdyby se některá kniha náhodau we wíce exemplářích několikráte darowala, wymění se za jiné nedarowané. Prosíme též našince naše we Wídni žijící, aby dobrau wěc tuto podporowali, a nám o spůsobu, jak to učiniti hodlají, usnesše se, písemně spráwu podali. Široce snad záměr tento šlechetný odůwodňowati a wychwalowati zapotřebí není.", "id": 588}
{"text": "31. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Slovo ke čtenářstvu, Autor: Havlíček, Karel\nSlowo ke čtenářstwu. Národní Nowiny, počawše wycházeti s prwním úswitem naší politické swobody, připrawují se nyní na druhý swůj roční běh. Uznáwáme za powinnost swau, zřejmě obecenstwu našemu sděliti úmysle swé strany dalšího wydáwání těchto nowin a předstawiti též wšechny přízniwé i nepřízniwé okolnosti našeho časopisectwa wůbec a Národních Nowin zwláště. Přede wším musíme wážené čtenářstwo naše strany dosawádních nedůstatků o showění dobrotiwé žádati. Kdo jen poněkud wšeliké nesnáze zná, s kterými se při wydáwání nowin zápasiti musí, tenť aspoň přičinění naše uzná, zwláště když porowná rozsáhlost nynějších našich nowin s předešlými. Není tak snadno, weliké nowiny za krátký čas a takowým kwapem, jako to u nás letošní bauřliwý rok s sebau přinesl, dokonale zaříditi, zwláště také když jiná též důležitá zaměstnání redaktora po tak dlauhý čas we wzdálenosti od Prahy udržowala. Doufáme ale, že wždy dále s časem pokračujíce, ustawičně časopis tento zdokonalowati budeme, až se konečné wyrowná mnohým jiným, zwlášť zahraničním nowinám, wycházejícím u národu w konstitučním žiwotě již dáwno zdomácnělým. To alespoň známo jest, že účel wydáwání Národních Nowin jak se strany wydawatele tak i redakce není jiný, než poslaužiti wšemožně k prospěchu naší wlasti a Slowanstwa. Jeden z nejwětších nedůstatků, který jsme posud nikterak odstraniti nemohli, jest ten, že jsme nemohli tak rychlé zpráwy podáwati, jako některé zdejší německé nowiny. Winu toho neneseme my sami, nýbrž okolnosti. Weliká část těchto zpráw přichází do Prahy w cizých jazykách, z kterýchžto se wšechny teprwa do češtiny překládati musí, kdežto německé nowiny tu znamenitau wýhodu před námi mají, že nejwětši část, ba skoro wšechno již zrowna w němčině dostáwají. Když tedy tyto zpráwy, často nesmírně obšírné, teprwa pozdě na wečer do Prahy přicházejí, nemůžeme častokrát časem wystačiti, abychom je wšechny již druhý den ráno w nowinách podali, zwláště kdwž nemajíce sami swau tiskárnu, také nemůžeme celau noc k sazbě a k tisku wynaložiti. Awšak jsme se již o odstranění této překážky wšemožně starali, a pan nakladatel zwláštní tiskárnu pro Národní Nowiny zříditi si umínil, kterážto, nebudau-li auřední překážky a zdržowání, již hned do žiwota wstaupí, tak že se pak i w tom ohledu wšem jiným wyrownati moci budeme. Ostatně se ale wyznati musíme, že není aučel našich Národních Nowin ten, abychom, jako holičowé obyčej míwají, jen nowé události, klepy a powěsti pro zábawu snášeli: účel náš jest wyšší, tendenční – my chceme poučiti, swobodě cestu rownati, o zwelebení národu českého se přičiňowati, a proto jsau články úwodní, poučné, zwláště ale wedení politiky slowanské hlawní naše péče. W tomto ohledu nemůže nám nikdo upírati, že se jewí w každém článku našich nowin jeden a stejný směr, který také zachowáme wždycky, pokud Národní Nowiny wycházeti budau, nedadauce se ani hrozícími bodáky wlády, ani s druhé strany marným a nedospělým křiklaunstwím zastrašiti. My směřujeme wždy k swobodě a k sláwě Slowanstwa, a domníwáme se také, že bohdá! wíme, která cesta tam wede. Známe také nepřátele swobody a Slowanstwa a dowedeme jim wždy statečně odporowati, ne pauhým hlukem a slepau střelbau, nýbrž dle dobře rozmyšleného plánu a ostrými ranami. Není nás tajno, že zwláště od toho času, kdežto jsme, widauce, jak mnozí zbrklostí swau zrowna reakci do rukau pracují, těmto se protiwili a jim škodliwost jejich jednání před oči důtkliwě kladli, mnozí rozličným způsobem nás pomlauwali, dílem snad také jen ze záwisti osočowali, jak to již na tomto swětě býwá. Ani tím se ale od swé cesty odwrátiti nedáme, přeswědčeni jsauce, že prawda našich slow přece se konečně ukáže, jako již mnohdykrát se až posud ukázala, a raději bychom welikau část předplatitelů ztratili neb dokonce nowiny wydáwati přestali, než abychom proti swému přeswědčení howěli nezralým chautkám mnohých nedouků a sami pak bolestné wědomí míti museli, že jsme i my dobré wěci a blahu národa uškodili. Pány dopisowatele naše na wenkowě žádáme, aby nám jako posud podáwáním wšech důležitějších zpráw pomáhali, slibujíce jim, že dopisy jejich nyní, kdežto wíce místa nabudeme, welmi rychle tištěny budau. Též hodláme nyní kromě politických článků i nepolitické a zábawné, časem i powídku, awšak wždy jen něco wybranějšího a důstojného we Feuilletonu podáwati, nezawazujíce se owšem s Feuilletonem tímto na každý den, poněwadž nyní literatura naše obrácena jsauc k politice, málo podobných článků poskytuje. We článcích o sněmu říšském bude redaktor sám od nowého roku pilně pokračowati, a brzy též zwláštní wyobrazení říšského sněmu k nowinám připojíme s udáním zewrubným, které místo kdo zajímá. Formát Národních Nowin bude od nowého roku tak zwětšen, že na tří stranách zrowna tolik obsahowati budau, jako posawád na wšech čtyřech, což jsme dílem pro rozmnožení samých nowin učinili, dílem wšak též, aby jedna část tohoto nadbýwajícího místa Oznamowateli se wěnowala, tak aby Oznamowatel dle způsobu francauských a anglických nowin w samém čísle umístěn byl. Tím doufáme wáženému obecenstwu se zawděčiti, které našich nowin k rozšíření swých privátních wědomostí užíti chce, neboť se mnohým nelíbilo, že oznámení jejich často welmi dlauho na přílohu čekati muselo a že také na zwláštních přílohách lehce se pohodí a pozornost 888 na sobe tak neobrací, jako w hlawním listě. Do Oznamowatele přijímají se auřední neb saukromé ohlášení o prodajích, kaupích, nájmech atd. atd., rozličná nabídnutí aneb wůbec takowé články, které pro celé obecenstwo zajímawosti nemajíce, wíce z osobní libosti zasílatelů do tisku se dáwají. Žádáme ale, aby se nám nezasílaly do Oznamowatele články lžiwé, utrhačné, zlomyslné atd., poněwadž nemůžeme takowé za žádný, třeba nejwětší plat přijímati, neboť nechceme Národní Nowiny snižowati za nástroj wášní a nepoctiwostí, majíce na zřeteli wyšší úkol časopisectwa. Konečně musíme ještě zmínku učiniti o tom, že někteří P. T. páni předplatitelé, kteří se letos na poslední půlletí předplatili, trpce to nesau, že jsme po odpadnutí kolku w posledním čtwrtletí pro nowé předplatitele hned cenu nowin na 2 zl. 40 kr. snížili, kdežto jim ještě na 4 zl. přišly. Těm wšak připomínáme, že na poštách až do konce tohoto roku bylo čtwrtletní předplacení 4 zl. stř. a že jsme jen w naší nowinárně jako wýmínkau lewnější cenu brali, a žádáme je, aby těm, kteří již dříwe lewněji Národní Nowiny dostali, nezáwiděli, pamětliwi jsauce toho příběhu z písma, kde také ti, kteří teprwa po jedenácté hodině pracowati začali, takowau mzdu dostali jako ti, jenž celý den w práci byli. Ostatně račtež jen přirownati welikost a cenu Národních Nowin s welikostí a cenau jakéhokoli jiného časopisu, a musíte uznati, že jistě Národní Nowiny pro zisk newycházejí. ŠOTEK, satyrická a žertowná příloha, bude každý týden w sobotu ( dle možnosti s žertownými wyobrazeními ) wycházeti, tak aby w neděli k wyražení pilných čtenářů Národních Nowin poslaužil, pročež se také každému odbírateli Národních Nowin zdarma přidá. W Praze w naší nowinárně přijímá se také na Šotka samého zwláštní předplacení, a sice celoročně 1 zl. 40 kr. stř., půlletně 50 kr. stř. Jednotliwá čísla budau se prodáwati za 6 kr. w. č. Sám o sobě nebude se ale po poštách rozesílati, leda co příloha k Národním Nowinám.", "id": 589}
{"text": "13. srpen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Lidé pobláznění po loterii]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. * – * We Würtemberku jsau lidé tak po lotrii poblázněni, že jedna žena swého muže za bílého dne k spaní donutila, aby se mu numera zdály. * – * W loni oslawowali Mnichowané nálezce brambor welmi podiwným spůsobem. Sestawili totiž z brambor weliké figury k. př. pana i paní Lejarsowé atd. Také bramborowau nemoc wypodobili sochami z brambor. * – * W jednom německém městě uhodil hrom do káznice, rozrazil pauta ukowaného tam wězně, který prý této hromské zdwořilosti použiw upláchl. * – * Prwní spolek střídmosti byl ku konci patnáctého wěku založen od landkraběte Morice Hessenského. Každý aud se zawázal, nikdy se neopít, a denně sedmi číšemi wína u jidla se spokojít; aby se wšak zkaušce, která by sily jejich přesahowala, nemuseli podrobiti, bylo jim dowoleno dwakrát za 24 hodin stolowati, tak že 14 číší wína na den přišlo. Piwa a jiných nápojů směli při tom podle chuti wypít.", "id": 590}
{"text": "27. duben 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Blahozvěst, nový časopis, Autor: Havlíček, Karel\nBlahozwěst, nowý časopis. Počet časopisů jest za našich dob sprawedliwým měřítkem procitlosti a samostatnosti národů. W tomto smyslu ale platiti mohau za časopisy jen takowé, které hojně aspoň jednau neb wícekrát za měsíc wycházejí, neboť takowé přede wším hýbají duchem národu. W takowém smyslu máme jenom čtyry časopisy Tím neprawíme nic na ujmu časopisu učených. Kwěty, Pautníka, Nowiny a Wčelu, měli bychom 6, kdyby Slowenské newycházely w nářečí. Blahozwěsta wítáme tedy jako časopis wůbec, ale zwláště ještě co časopis církewní. Známo bude každému, že naše duchowenstwo w nedůstatku českého církewního časopisu ( časopis pro katolické duchowenstwo wycházel jen 4krát za rok a podáwal spráwy welmi pozdě ) nejwíce Baworské německé časopisy čítalo, z nichž některé, jako Sion atd. wíce k záhubě než k užitku církwe slauží přemrštěností swau. Nyní aspoň budeme míti domácí organ církewní. P. Wáclaw Štulc, w literatuře naší již dáwno chwalně známý a dobře zaslaužilý nebude ale co redaktor Blahozwěstu snadnau míti úlohu; wěk náš za příčinau dlauhých pokojů w dušewním žiwotě daleko pokročil častým přemíláním wěcí dušewního žiwota se týkajících wznikla rozličná mínění, spory, 136 nedorozumění a nepřátelstwí, dále jsme se naučili, seznawše wíce různost swěta, snášeti wěci u nás neobwyklé, a neodsuzowati hned, co by se nám zdálo neprawdiwé, každý člowěk má swaté práwo na rozum swůj od Boha mu udělený, jakožto wůdce w žiwotě. Hlawní ale zásluhau wel. p. wydawatele bude — čehož se od něho wším práwem nadíti můžeme — opříti se krajnostem ( radikalismu ) s obau stran, totiž s jedné strany tak zwanému ultramontanstwí, s druhé úplnému beznáboženstwí, jakož se i nadějeme, že při redakcí swého časopisu na to hlawně a pečliwě bude dbáti, aby se nestal Blahozwěst organem jistého jen stawu a zároweň jako protiwníkem wšech ostatních, nýbrž aby byl organem náboženstwí Zwelebení wlasti naší a národu jest wšeobecným aukolem naším, Blahozwěst tedy bude wyhledáwati dobro toto na stanowisku náboženském. My ctíce upřímné mínění a preswědčení každého, nadějeme se, že přátelsky wedle sebe budau státi časopisy naše, ačkoli nemáme úkoly náboženské: a wšak celý musí býti člowěk, aby žádná stránka se nezanedbáwala, neboť wšeliká jednostrannost škodí. Blahozwěst bude wycházeti jednau za týden arch, pěkného tisku a papíru za 2 zl. stř. ročně aneb 1 zl. půlletně. W Praze jest w komisi u Schulzowé wdowy, w Holomauci u Ed. Hölzla. Pokud dle wydané ukázky sauditi můžeme, bude obsah rozmanitý a zcela tak uspořádaný, jak si jen žádati možná. H B.", "id": 591}
{"text": "1. srpen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Staw dobytka w Čechách., Autor: Havlíček, Karel\nStaw dobytka w Čechách. Podle úředních spráw bylo u nás w Čechách koní w roce 1846: 158.319 dohromady, a sice 16933 hříbat, 1353 hřebců, 86.265 klisen a 53.768 walachů. Léta 1840 bylo u nás 150.660, léta 1833 pak 144.882 koní. Zwětšil se tedy počet jejich od l. 1834 až do léta 1840 o 5778, we dwanácti létech od 1834 až do 1846 o 13.437 a nebo w průměru ročně o 1120. Howězího dobytka bylo 1846: 1,059.692 kusů, a sice 12.282 býků, 258.465 wolů a 788.949 kraw; l. 1840 bylo 1,023.415 kusů a l. 1834 1,011.559 kusů howězího dobytka. Rozmnožen jest tedy od roku 1834 až do 1840 o 11.856 kusů, we dwanácti létech od 1834 až do 1846 o 48.133, a neb ročně w průměru o 404 kusů. Wyjma Chebsko, Krkonoše a některá panstwí jest howězí dobytek u nás wůbec malý, špatně krmený; skoro wšude se užíwá za powoz, o krmení pak a mlékařstwí přemálo se dbá. W zhotowowání sýra a másla jsme až tuze po zadu. Stáje jsau zwláště w českých krajích tuze auzké a ne mnoho čistoty, které je zwlástě zapotřebí ke zdaru howězího dobytka. Píce je w poměru drahá a ještě ne tuze dobrá, jelikož se o luka posud nedbalo. Teprwé w nejnowějších dobách počalo se na některých panstwích o luka wíce dbáti. Proto také se nesmíme diwiti, že je u nás málo a to ještě špatného dobytka howězího ku porážce a že takowé množstwí z Polska, Uher a Bawor přiwážeti se musí. Wýstawy dobytka w Praze ještě málo působily na zlepšení chowání howězího dobytka, jelikož jen z okolí Pražského mohli k nim hospodáři přijíti. Budaucně začnau prý také tyto wýstawy na panstwí Chotowínském, a pak se rozšíří ještě dále. Dále bylo u nás w roce 1846 1,409.856 owcí, 74.562 koz a 235.032 kusů černého dobytka, w roce 1834 pak 1,357.566 owcí, 49.268 koz a 303.870 kusů černého dobytka. Přibylo tedy we dwanácti létech 82.290 koz, nebo w průměru ročně 4.357 owcí a 2.108 koz, černého dobytka ubylo wůbec o 68.838 nebo ročně w průměru o 5.736 kusů. Owce se wůbec welmi pečliwě chowají a užitek z nich není také malý, na proti tomu i w horách w průměru málo koz se chowá. Černého dobytka ubylo w posledních létech pro nedostatek zemčat a luštin. Welikau část dosawadní nezpráwnosti w hospodářstwí našem, jmenowitě co se howězího dobytka a pěstowání luk týče, padá na naši Pražskau hospodářskau společnost, které se co do nečinnosti sotwa která jiná we swětě wyrowná.", "id": 592}
{"text": "26. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Šosovské staré archivy, Autor: Havlíček, Karel\nŠosowské staré archiwy. Selská národní stráž a Italie. „ Rychtáři! hleďte získat brzo waše sausedy pro tu národní stráž, jak se nyní wšude zřizuje. “ „ „ Prosím, naší sausedi tomu nechtějí hrubě wěřit; myslejí si, že by nás po chwíli, až bychme byli hodně we zbrani wycwičeni, chtěli poslat na tu Netáliji – a do té nám nic není. – Když si to tam uwařili, ať si to sami snědí. “ “", "id": 593}
{"text": "10. duben 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Srbská připomínka, Titulek: [Poznámka redakce], Autor: Havlíček, Karel\nPozn. Redakce. Dobře wědauce, že národ jihoslowanský pro abecedu až posud na dwě hlawní literatury cyrilskau a latinskau rozdělen jest, jmenujeme wšechny Jihoslowany dohromady Iliry, a když o latinsky píšících zwláště mluwíme i ty Iliry nazýwáme.", "id": 594}
{"text": "28. duben 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Želva], Autor: Havlíček, Karel\n– Želwa může, jak z přírodopisu wíme, tři neděle žíti bez mozku. – Pan W. W. T. skladatel trefných deklamowánek se prý tomu nediwí. H. B.", "id": 595}
{"text": "5. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [polemika s anonymním pisatelem, který kritizuje komisi k zavádění soudního řízení], Autor: Havlíček, Karel\nH—h. — Co přísný ctitel prawdy se cítím powinna, opět omylné udání prwního článečku w číslu 288. Národních Nowin obsaženého oprawiti, anož by snadno obecenstwu příčinu zawdati mohlo, jednání a činnost komisse k zawádění nowého saudního řízení omylně posuzowati. Neznámý pan dopisowatel tohoto článečku prý se s jistotau dowěděl, že teprwa tyto dni se počalo jednati o zaopatření potřebného nábytku pro saudní a auřední místnosti s tím doložením, aby k nowému roku wšechno hotowo bylo; a že se na mnoho jiných maličkostí též newyhnutelných, ku př. kancelářské potřebnosti posud ještě ani newzpomenulo. Neznámý pan dopisowatel se obáwá, že se w těchto okolnostech sotwa kde řádní řemeslníci uwolí, nářadí w čas dostawiti, leč by snad aerar nějakým syrowým a hned za nowa špatným za wděk wzíti chtěl, a nazýwá to diwnau wěcí, že po ten celý čas nezbylo chwílečky pomysliti na tuto sice jen postranní awšak nicméně přece newyhnutelnau wěc, a že se teprwa na poslední chwíli ponechala. Kdyby tomu tak oprawdu bylo, jak to neznámý pan dopisowatel jistí, zasluhowala by komisse k zawádění nowého saudního řízení wěru nejpřísnějšího posuzowání, zdá se wšak, že jistota, s kterau se pan dopisowatel podotknuté zpráwy, jak twrdí, dowěděl, za mnoho nestojí, neboť my naopak můžeme za příčinau nejjistější wědomosti twrditi a kdykoliw i naproti komu koliw zastáwati, že wěc tato docela jinak stojí. Komisse k zawádění nowého saudního řízení teprwa ku konci měsíce srpna úplně byla zřízena, a hned toho času na začátku swé činnosti jakož pak i w měsíci září a říjnu se co nejpečliwěji starala netoliko o wypátrání a příprawení náležitých místností, nýbrž obzwláště také o zaopatření weškerého pro ně potřebného nábytku a wšech jiných newyhnutelných tak nazwaných maličkostí ( kancelářských potřebností ). Smlauwy zawazující k pořádnému odwádění tohoto nábytku a potřebností nejrozličnějšího druhu a w příliš welikém počtu jsauť již dosti dlauho uzawřeny s wšelikými řemeslníky w Praze i na wenku na základě weřejných písemních podání, a není docela žádné pochybnosti, že wšechen tento nábytek a jiné potřebnosti w prawý čas a w dokonalém stawu budau odwedeny. Wše to by neznámý pan dopisowatel mohl wěděti, kdyby četl také wládní nowiny, w kterých již dáwno bylo obsaženo wyzwání řemeslníků a obchodníků, kteří by potřebné wěci chtěli zaopatřiti, k zadání swých k tomu se obětowání. Nejhlawnější překážka zawedení nowých okresních saudů w čas od ministerstwa určený nepozůstáwá nikoli w zaopatření nábytku a jiných potřebností pro wypátrané místnosti, alebrž jedině w důstatečném připrawení místností samých, což se na mnohých místech pro welkau a obšírnau stawitelskau práci a nepřízniwost zimního času nedalo posawáde dokonale uskutečnit a také k nowému roku uskutečniti nedá; a kdyby to také možno bylo, nemohlo by se s ohledem na nebezpečí zdrawí auředníků hrozící na tom pozůstáwati, aby se do newyschlých auředních swětnic k auřadowání hned přestěhowali. Prawda jest, že se odewzdáwání a přijímání auřadů — jak neznámý pan dopisowatel dále s obáwáním udáwá — w celé zemi najednau díti má; to se ale díti musí, nemá-li w auřadowání wůbec nejwětší zmatek a nepořádek powstali, poněwadž sauwislost celého organismu starého jakož i organismu nowého saudního řízení, pak rozwržení nowých saudů, jenžto se od starého docela liší, a nutnost nejwětší část nowých auředníků z počtu předešlých zkušených a horliwých auředníků wzíti, newyhnutelně káže, aby ten samý den w celých Čechách wšechny staré auřady přestaly a hned příští na to den wšechny nowé počaly, což se owšem dobře prowésti dá, poněwadž prawda není, a pan dopisowatel toliko omylně se domníwá, že množstwí nowých přijímacích auředníků zároweň na jiném místě odewzdáwati musí auřady, neboť odewzdání auřadů nebude nikde powinností za nowa ustanowených auředníků, nýbrž wšude powinností odstupujícího majitele saudu, jenžto auřad buď sám aneb k tomu ustanoweným plnomocníken má odewzdati. Konečně můžeme jistiti, že si komisse k zawádění saudů sama za nejswětější powinnost uložila, o to pečowati, aby se uwedení nowých auřadů se wšemožným pořádkem a s náležitým uwážením wšeho potřebného dělo, a že tato snaha nepowstala teprw s přáním páně dopisowatelowým; než také můžeme jistiti, že bude-li již napřed důwěra lidu k nowým ústawům a nowým mužům pokažena, čehož se nelze obáwati, to nebude winau ani ministerstwa ani komisse, nýbrž takowých časopisců, kteří neznajíce staw wěcí a je posuzujíce lid o důwěru přiwésti se wynasnažují. Dod. Red. Přijímajíce ochotně tuto odpowěď na článek w č. 288 obsažený, musíme doložiti, že owšem na welmi wíry hodném základě podán byl, a můžeme jmenowati ono místo na kterém teprwa w posledních dnech skutečně smlauwa se řemeslníky byla učiněna. Čí winau se to stalo; nemůžeme my dle postawení swého ani wěděti. Ostatní ponecháwáme praktickým mužům k posauzení.", "id": 596}
{"text": "20. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [sdělení o Košutově instrukci k bránění země, kterou opsal], Autor: Havlíček, Karel\nJakožto welmi znamenitau charakteristiku Košuta můžeme obecenstwu sděliti, že poslední instrukce strany bránění země, kterau dne 20. čerwna 1849 wydal Košut generálům maďarským w jedenácti punktech, a která wytištěná jest w Presse dne 17. srpna a w Const. Blatt aus Böhmen dne 19. srpna ( my jsme ji nechtěli již překládati ), doslovně wypsána jest z knihy: Sammlung der Actenstücke über die spanische Thronveränderung. II. Abtheilung. Germanien 1808. str. 218. 17. Allgemeine Vorschriftsmassregeln ( Prevenciones ) für die spanischen Armeen und Landwehren, welche in den verschiedenen Provinzen Spaniens beobachtet werden müssen atd. Tu máme tedy důkaz, že nic není půwodního pod sluncem.", "id": 597}
{"text": "29. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Zákon o národní gardě], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Slyšíme, že již ministerstwo wydalo nowý prozatímní zákon o národní gardě. Slyšíme ale také, že jest – špatný. Až jej do rukau dostaneme, sdělíme jej i se swým úsudkem čtenářstwu.", "id": 598}
{"text": "26. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Ruský wozka má dobrý čich místo očí, a proto se stáwá, že zamhauře oči často jede ze síly, a wždycky někam přijede. Selifan newida ani krok před sebe, obrátil koně tak přímo ke wsi, že se zastawil teprwa, když bryčka wrazila wojí do plotu a když již skutečně dále nemohl. Čičikow pozorowal jen skrze hustý dešť cosi podobného střeše. Poslal Selifana hledat wrata, co by bylo jistě dlauho trwalo, kdyby na Rusi nebyli místo portierů pekelní psi, kteří zwěstowali jeho příchod tak hlasitě, že musel strčit prsty do uší. Swětlo se mihnulo w jednom okně a zasáhlo mrákowitě až k plotu, we kterém se ukázaly našim cestujícím wrata. Selifan počal na ně tlauci, a brzy skrze otewřenau branku wylezla jakási postawa zahalena w armjaku, a pán se sluhau uslyšel křaplawý ženský hlas: „ Kdo to tluče? kdo tu chodí? “ „ Cestující, matko, nech nás zde přes noc, “ prawil Čičikow. „ Widíme, jaký ostronohý “ – prawila bába – „ přijel w takowau dobu. Zde není žádná hospoda, zde bydlí poměštice! “ „ Co dělat, matko, když jsme zablaudili. Nemůžeme přece w takowém nečasu nocowat na stěpi. “ „ Ano je tma, oškliwá nepohoda, “ dodal Selifan. „ Mlč osle! “ prawil Čičikow. „ A kdo pak jste? “ ptala se bába. „ Šlechtic, matičko. “ Slowo šlechtic obměkčilo poněkud bábu. „ Počkejte, já řeknu paní “ a za dwě minuty již se wrátila s lucernau w ruce. Wrata se otewřela a swětlo se zatřpytilo i w druhém okně. Bryčka wjela na dwůr a zůstala stát wedle malého domu, který nelze bylo pro temnotu prohlédnaut. Jenom polowice byla oswětlena, na kteréžto se třpytila lauže. Dešť tlaukl hlasně na střechu a srčel do podstaweného sudu. Zatím se psi wynasnažowali wšemi možnými hlasy: jeden se zdwihnutau do wýšky hlawau pachtil se s nesmírnau pečliwostí tak průtažným štěkotem, jako by za to měl Bůh wí jaký plat, druhý pohafowal zostra, mezi nimi zwučel jako poštowní zwonec W Rusích každý poštowní wůz má při wozích zwonec na znamení. nekonečný diskant jakéhosi mladého štěněte, a wšechno konečně twrdil bas, snad nějakého wyslaužilce naděleného welkau psí podstatau, neboť chraptěl jako zpěwácký kontrabas, když je koncert w auplném rozběhu a tenory se stawí na špičky, chtějíce wytáhnaut nejwyšší notu, a wšechno ostatní skáče do wrchu a jenom on sám se zawrtanau do šátku bradau shýbá se a spauští až skoro na podlahu a odtud wypauští swůj hlas, kterýžto otřásá a hrčí okny. Již z pauhého psího štěkotu, sestaweného z takowých muzikantů, možná bylo saudit, že jest wesnička obstojná, ale zmoklý a wykřehlý náš hrdina nemyslil na nic než na postel. Sotwa se jen bryčka zastawila, již wyskočil ke dwéřům a zawráworal. Přede dwéře wyšla zase ženská mladší než předešlá, ale podobná této. – Čičikow hodil okem skrz okno: pokoj byl zawěšen starými strakatými čalauny, obrázky s jakýmisi ptáky mezi okny, starobylá malá zrcadla s tmawými rámci, za kterými bylo buď psaní, neb staré karty, nebo punčocha, na stěně hodiny s kwětnatým cifrákem.... jiného nemohl nic zpozorowat. On cítil, že mu oči lpí, jako by je někdo byl wymazal medem. Asi za minutku přišla domácí paní, ženština obstarožní w jakémsi nočním čepci, rychle oblečeném, s flanelem na krku, takowá matička z drobné šlechty, které naříkají na špatné aurody, na ztráty a nosíwají hlawu drobátko na stranu, zatím ale nasýpají po troškách penízků do strakatých pytlíčků, rozestawených leckde w šuplatech, do jednoho pytlíku sbírají samé ruble, do druhého půlrublíky, do třetího čtwrtáčky, ačkoli se na pohled zdá, že w šuplíku není nic než prádlo. Čičikow omlauwal se, že wytrhuje neočekáwaným příjezdem. „ Co škodí, co škodí! “ prawila paní. „ W jaký to nečas wás Pán Bůh přinesl! Toť je plískanice a bauře! po cestě by jste měli něčeho pojíst, ale je tuze pozdě a nemůže se již nic přistrojit. “ Řeč domácí paní byla přetržena neobyčejným syčením, tak že se host uleknul; zdálo se, jako by plný pokoj byl hadů, ale zdwihna oči wzhůru upokojil se, neb zpozorowal, že hodinám napadlo být. Za syčením následowal hned chřipot a konečně napnauce wšechnu sílu odbily dwě hodiny takowým zwukem, jakoby někdo tlaukl holí do roztlučeného hrnce, po čemž perpendikl opět počal tiše chodit na lewo a na prawo. Čičikow poděkowal paní, řka, že nic nepotřebuje, aby si nedělala žádné obtížnosti, že kromě postele ničeho nežádá, a zeptal se jenom, kam to přijel, a daleko-li odtud k poměštíku Sobakewiči, načež stařenka odpowěděla, že jak žiwa neslyšela takowé jméno a že takowý poměštik ani není nikde. „ Snad alespoň znáte Manilowa? “ prawil Čičikow. „ A kdo je to Manilow? “ „ Poměštík, matuško. “ „ Ne, newím o něm, takowý zde není! “ „ Kteří pak tu tedy jsau? “ „ Bobrow, Swinin, Kanapatěw, Charpanin, Trepakin, Plešakow. “ „ Jsau bohatí nebo nejsau? “ „ Ne, tatínku, bohati tuze nejsau. Některý má dwacet duší, některý třicet, a sto nemá žádný. “ Čičikow pozorowal, že zajel do pořádného zákautí. „ Jak daleko tedy jest alespoň do města? “ „ Bude asi 60 werst ( asi 9 mil ). Jak mi líto, že wám nemám co dát jíst; nechcete-li tatínku alespoň čáj? “ „ Děkuji matuško! Nic nežádám než postel. “ „ Owšem po takowé cestě jest zapotřebí odpočinaut si. Tuhle se uložte, tatínku, na tom diwaně. Hej Fetino! přines peřiny, podušky a plachty. Jaký to nečas na nás Bůh seslal: takowé hřmění.... měla jsem celau noc hořet swíčku před obrazem. Ach! milý strauškau, wždyť máš celá záda i boky pobláceny! kdež pak si se tak ráčil zadělat? “ „ Ještě chwála Bohu, že jsem se jen zadělal, musím za to děkowat, že jsem se celý nepotlaukl. “ „ Bože! jaké nehody! Nebylo by snad potřeba, něčím namazat záda? “ „ Děkuji, děkuji! Nečiňte si nepohodlí a nařiďte jen děwečce, aby mi usušila a wyčistila šaty! “ „ Slyšíš Fetino! wezmi tuhle jejich kaflan i se spodním, a napřed je prosuš u ohně, jako se děláwalo nebožtíku pánowi, a je wytři a wyklep hezaunko! “ „ Ano, sudaryňo! “ „ Nu tu máš postel hotowau “ – prawila paní. „ S Bohem, tatínku, přeju ti dobrau noc. Ale nepotřebuješ-li ještě něco? Snad jsi zwyklý, aby ti někdo na noc poškrábal patky. Můj nebožtík jinak nikdy neusnul. “ Ale host poděkowal se i za poškrábání na patách. Paní odešla a on hned spěchal swlékati se, odewzdáwaje Fetině swé mokré brnění jak swrchní tak i spodní, a Fetina přejíc též sama dobrau noc odnesla tento mokrý statek. Jsa již sám, pohleděl ne bez potěšení na swau postel, dosahující skoro až ke stropu, do které se ihned spustil, proboře se až na dno, při čem se peří po celém pokojí rozlítalo. Shasna swíčku, přikryl se a stočený jako preclík usnul hned. Probudil se ráno dosti pozdě. Slunce skrze okno mu swítilo zrowna do očí, a muchy, které wčera spaly pokojně na stěnách a na stropě, obrátily se nyní wšechny k němu, jedna mu sedla na ucho, druhá na pysk, třetí jakoby byla chtěla wlézt zrowna do oka, tu ale, která z neopatrnosti si sedla blízko k nosowé, dírce wtáhnul on chrápaje zrowna do nosu, pročež také kýchnul – okolnost, která jej probudila. Ohlídna se nyní po pokoji zpozorowal, že na obrázkách nebyli jen samí ptáci, mezi nimi wysela též podobizna Kutuzowa a jakýsi olejowými barwami wymalowaný stařeček s čerwenými wýložky na uniformě, jako se nosili za Pawla Petrowiče. Hodiny opět začaly wrčet a odbily deset; do dwéří pohleděl ženský obličej, ale zmizel hned, nebot Čičikow chtěje si lépe pohowit, docela wšechno se sebe byl složil. Obličej ten zdál se Čičikowu trochu powědomý. Počal si wzpomínat, kdo by to mohl být, a konečně se mu zdálo, že sama domácí paní. Oblekl si tedy košili: šaty již wysušené a wyčištěné ležely wedle něho. Oblečen již přistaupil k zrcadlu a kýchnul zase tak hlasitě, že krocan přiblížiwší se k oknu ( okno bylo welmi nízko při zemi ) zahudrowal mu honem cosi we swém podiwném jazyku, nepochybně „ ať slauží ke zdrawí “, načež mu Čičikow nadal oslů. Postawiw se u okna, počal si prohlížet wýhlídku: okno šlo skoro zrowna do kurníka, alespoň byl auzký dworek před ním welmi naplněn drůbeří a wšelikým domácím tworstwem. Morky a slepice byly bez počtu, mezi nimi procházel se kohaut rozměřenými kroky; swině i s rodinau též nechyběla, a rozhrabujíc hromadu smětí sežrala mimochodem kůře, a nepozorujíc to ani pokračowala dále chraupat kůru z turků. Tento malý dworek čili kurník ohražowal plot dřewěný a za ním se prostíraly obšírné zahrady se zelím, cibulí, brambory, mrkwí a ostatním hospodářským owocem. Na zahradě stály sem tam jabloně a jiné stromy, pokryté sítěmi proti strakám a wrabcům, kteřížto poslednější jako oblaka snášeli se semo tamo. Proto také stálo tam několik strašáků s roztaženými rukami; jeden měl na sobě čepec naší wlastní domácí paní. Za zahradami následowaly selské chalupy, wystawené jen neprawidelně, totiž beze wšech prawidelných ulic, ale dle pozorowání Čičikowa projewowaly dobrý staw obywatelů, neboť byly wšechny pořádné, střechy wšude nowé, žádné wrata nekácely se, a we kůlnách selských k němu obrácených spozorowal leckde nowý do zásoby wůz, někde i dwa. „ Ba má řádný statek, “ prawil a umínil si hned pohowořit s domácí paní a seznámiti se blíže. Prohlednul skrze škwiru těch dweří, kterými se kaukala, a widěl ji seděti za čájným stolkem, wstaupil tedy k ní s weselým a zdwořilým pohledem. „ Dobrý den, tatínku! No jak jste spali? “ prawila paní, pozdwihnauc se ze stolice. Byla oblečena lépe než wčera w tmawých šatech, a neměla také již noční čepec, ale na krku měla přece něco otočeno. „ Dobře! dobře! “ prawil Čičikow sedaje. „ A wy matuško? “ „ Špatně, tatínku. “ „ A proč? “ „ Nemám spaní. Celý kříž mne bolí a noha od kotníku až na horu mně píchá. “ „ To přejde, matuško. Na to se nesmí dbát? “ „ Dej Bože, aby přešlo. Mazala jsem se sádlem wepřowým a také terpetínem. A co poručíte k čájku? Tuhle flašce je rosolka! “ „ Nebude škodit, matuško, zawdáme si ji. “ Čtenář jak myslím již zpozorowal, že Čičikow mluwil s wětší swobodau než u Manilowa a že nedělal žádné okolky. Musí se říci, že u nás na Rusi, kdyby třeba w ničem nebyli ještě dohonili cizozemce, přece je daleko předhonili w umění zacházeti s lidmi. Ani nelze wypočísti wšechny tyto druhy a zwláštnosti. Francauz neb Němec se wěčně nedowtípí a nepochopí wšechny ty zwláštnosti a rozdíly; on bude skoro stejným hlasem a tím samým jazykem mluwit s milionářem a s překupníkem tabáku, ačkoli o wšem uwnitř dobře cítí jejich rozdíl. Ale u nás je jinak: n nás jsau mudrcowé, kteří budau s poměštíkem, majícím dwě stě duší ( poddaných ) zcela jinak mluwit, nežli s tím, který jich má tři sta; a s tím, který má tři sta, zase nebudau tak mluwit, jako s tím, který má pět set a s tím, který jich pět set má, ne tak, jako s tím, který má osm set, zkrátka, kdyby to šlo až do milionu, přece najdau wždy jiné spůsoby. Pomysleme si ku příkladu, žeby byl kancelář, ne u nás, nýbrž w třidewátém hosudárstwě, a w tom kanceláři pomysleme si že jest ředitel kanceláře. Prosím, račte se na něho podíwat, když on sedí u prostřed mezi swými podřízenými – wěru strachem se neosmělíte ani promluwit! hrdost a wznešenost a co wšechno ještě wyjadřuje jeho twář? zrowna jen wzít štětec a malowat: Prometheus, zrowna Prometheus! Hledí jak orel, chodí wážně, statečně. A ten samý orel, jak jen wyjde z pokoje a přibližuje se ke kabinetu swého předstaweného, pospíchá jako koroptwička s papíry pod paží, že bys ho ani nepoznal. We společnosti, kde jsau wšichni malého činu, zůstane Prometheus Prometheusem; jak mile se ale objewí někdo wyšší než on, stane se s ním přewrat takowý, jakowý by ani sám Ovid newymyslil: mucha, a ještě míň než mucha, zničil se jako zrnko písku. Wždyť to není pan Petr Iwanowič, řekl bys. Petr Iwanowič je wětší, a tento je nizaučký a suchý, tam ten mluwí hlasitě a nikdy se nesměje, a tento u wšech wšudy píská jako ptáče a ustawičně se směje. Přijdeš ale blíže, podíwáš se a wěru je to přece jen Petr Iwanowič. Aha! pomyslíš si... Awšak obraťme se k jednajícím osobám. Čičikow, jak jsme již widěli, umínil si nedělat žádné okolky, a proto wzal do ruky šálek čáje, nalil tam páleného a počal následující rozmluwu. ( Pokrač. )", "id": 599}
{"text": "24. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Také něco o svornosti!], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Také něco o swornosti! Přijde to wěru tak daleko – nedáme-li si pozor dobrý – že se budeme muset pro samau swornost ze starodáwného domowa swého, z Čech wystěhowat, a že budeme muset mocného cára ruského poprositi o kus země někde na Kawkáze, abychom tam české autočiště našli před pronásledující nás sworností w Čechách. „ Kdypak již přece bude někde we školách zaweden náš jazyk? \" tážeme se w holubičí snášeliwosti, opírajíce se na stéblo c. kr. rownopráwnosti wšech národů. – \" \" Swornost, braši – odpowí se nám – nedělejte pro takowé maličkosti různice! \" \" – My se spokojíme, stydíme se a mlčíme. „ Kdypak ale u šlaka přece budau oprawdu umět auředníci napsat poctiwých několik řádků w češtině? – powzdechneme si po nějakém čase, zapomenuwše již, že nás poprwé tak lehce odbyli. \" \" Swornost, jen swornost! Kdyby nebylo toho štwaní, byli by blažené časy w zemi. Což pak nemáte nic důležitějšího w tomto welikém čase, než pořád to abecedárstwí? \" – odpowí se nám trochu zhurta. – My se lekneme, opět se stydíme a mlčíme zase. „ Kdypak ale již u wšech wšudy šklaků přece alespoň ty Pražské Nowiny budau rowny německým, aby se již déle neděl ten nesmysl, že se ubohým ani slowo německy nerozumějícím lidem ještě k tomu za jejich wlastní peníze auředně tisknau ohlášení, kterým ani oni ani jejich sausedé nerozumějí? \" osmělujeme se po uplynutí roku c. kr. rownopráwnosti opět si postěžowati. \" \" Zase již plodíte neswornost, zase již štwete národnost proti národnosti \" \" odpowí se nám zhurta, a my se již zase musíme polekati a oněměti. „ Kdypak nás přece pustíte do toho našeho diwadla w Praze, které my ze swých peněz wydržujeme pro waši sláwu a pohodlí; již je skoro 1 1/2 léta od zawedení c. k. rownopráwnosti a my posawad ještě čekáme s klobaukem w ruce přede dweřmi, až nás tam ti páni pustí. \" – \" \" Swornost, mlčte; budete-li zticha, tedy wám za odměnu wystawíme prkenné diwadlo – za branau, abyste dělali komocí pro zdrawí. \" \" Tak to chodí ustawičně a my pořád posloucháme s pauhými laskominami, ale a prázdným žaludkem. Němečtí sedmašedesátníci prawí, abychom nedělali wládě nesnáze swými „ přepiatými “ žádostmi; němečtí radikalisté prawí, abychom byli sworni proti wládám; w tom ale se bratrsky srownáwají radikalisté i sedmašedesátnící, že nám ani o wlas uhnauti nechtějí, ačkoli jen žádáme, co nám náleží. W tomto ohledu jest wěru welmi zajímawé powšimnauti si chytrého spůsobu Němců i Maďarů, kterým oni nás Slowany umějí sobě we služebnosti udržowati. Podobá se to welmi onomu dwojnásobnému mlýnu we známé naší národní hře. S jedné strany stojí Košut a we jménu republiky, we jménu swobody wolá nás k sobě, abychom se k Maďarům přidali; wšechny Slowany, kteří s ním nedrží, nazýwá jen reakcionáře a služebníky kamarilly; slibuje při tom hory doly a wyhraje-li, budeme se dělit o to, co se wybojowalo: oni Maďaři jádro, nám Slowanům šlupky. S druhé strany zas starokonservativní Maďaři z wysoké šlechty sedí okolo knížete Windischgrätze, který proti Košutowi bojuje, a umějí si wěc tak nawlíknauti, že kdyby Košut prohrál, přece zas jen Maďaři z toho zisk míti budau, owšem we jménu swé oddanosti k císaři. – Blahoslawený člowěk, který umí z jedné huby studeně i teple dýchat! Zkrátka, oni si to zařídili tak, že když wyhraje Košut, budau panowat Maďaři, a když wyhrají Slowané, budau přece taky panowat Maďaři. To je ta wznešená politika. Němci zas s jedné strany jakožto sedmašedesátnici drží s wladau a pracují o to, aby wšechno po starodáwnu, to jest německé zůstalo; s druhé strany ale, jakožto republikáni a radikalisté lákaji nás těšínskými jablkami, jak dobře bychom se u nich mohli mít, kdyby jsme jim wytáhli kaštany z ohně, a dokazují nám, že není pro nás jiné spásy, než we spojení s německým radikalismem. Ať si pak to wypadne tak nebo tak, ať si wyhrají radikalisté neb wlády, o nás se již postarali, my na každý spůsob budeme jejich, buď we jménu swatého pokoje a zákonnitého pořádku, neb we jménu republiky německé. To jsem již kolikráte s bolestí na mysli rozwažowal, jak na nás wšude tenata nastrojena jsau, ať si jdeme w lewo neb w prawo – a není diwu, že se časem mimo wůle zmocní duše těžkomyslnost, když před očima jest onen nestejný boj, který náš ubohý národ již od sta - a od tisíceletí bojuje dílem s absolutními wladaři, dílem se záwistiwými nezasycenými sausedy. Jak to jde těžko, než se dostaneme o krok dále! O každau maličkost musíme několikrát bojowati, než jí dosáhneme, každau píď swé wlastní půdy musíme jako w ustawičné wálce wydobýwat. Weliké wěci nám nedají proto, že prý to nemůže být najednau, a malé nám nedají proto, že prý to ani za to nestojí! – Summa summarum, že nebudeme mít nic! Ať si tedy swými rozličnými manéwry obelstí kohokoli, my se nedáme nikdy mýliti, naše srdce zatwrzeno jest již proti jejich lstím, neboť již mnoho a dlauho je pozorujeme. Prawda a práwo musí míti konečně průchod, at si se schowáwají zač chtějí, wšak již je děrawý a průhledný ten jejich opotřebowaný štít „ swornosti \"; my za ním widíme dobře a zřetelně jejich zištnost, nesprawedliwost a neustupnost. Swornost a mír je krásná wěc, přece ale prawí sám Ježíš Matth. X. 34: „ Nolite arbitrari quia pacem venerim mittere in terram; non veni pacem mittere sed gladium. \"", "id": 600}
{"text": "21. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky, Titulek: [Dvě anekdoty], Autor: Havlíček, Karel\nHavlíčkovo autorství je nejisté * – * Pokrok w Němcích. W Solothurnsku we Šwýcařích bylo we dwau wesnicích brzy po sobě pět koní poraženo, k nasolení, t. j. k jídlu. * – * Synáček: „ Nadělíš mi, tatínku, něco hezkého k swátku? “ Otec: „ Ano, milý synu! poněwadž jsi byl tak hodný, udělám ti také nějakau radost. \" Syn: „ A! pěkně prosím, jakau? \" Otec: „ Dám ti wytrhnaut wyžraný zub, který tě tak často bolíwá. \"", "id": 601}
{"text": "4. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [poznámka], Autor: Havlíček, Karel\nTakto nám píše pan J. K. Koderle z Líšné a nawrhuje konečně zřízení zwláštního časopisu, jenž by takowé počínání nehodné jednotliwců odhalowal a zwláště proti takowým spisům a časopisům wystupoval, kteří swobody tisku k hanebnostem a přepiatostem zneužíwají. My, shodujíce se hlawně s panem dopisowatelem, myslíme přece, že takowého zwláštního časopisu zapotřebí není. Čas sám nejlépe wyhubí podobné soběctwí a přemrštěnosti, a po malé době lid sám ze zkušenosti pozná, co oprawdu užitečné a co jest pauhý blesk. Přepiatosti ale samy sebe pohltí, tak že ani není zapotřebí, proti nim zwláště do boje táhnauti.", "id": 602}
{"text": "19. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [poznámka], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Jest známo, že se audowé studentského wýboru w auplném sezení před nedáwným časem na tom usnesli, obrátiti se na ministerstwo oswěty za příčinau toho, že akadem. senát a učitelstwo Pražských wysokých škol a techniky nechce rozuměti zásadě rownopráwnosti, wydáwajíc wšechny swé ohlášení w jazyku pauze německém. 616 Následkem toho obdržel akad. senát od ministerstwa rozkaz, by celau tuto záležitost blíže wypátral a o ni se wyjádřil. Pan rektor wys. škol předwolal p. L. Aulla, auda stud. wýboru, který tuto žádost wypracowal, aby se s ním stranu té žádosti zawedl protokol. P. Aull se odwolal na ony § §. oktrojowané ústawy a základních práw, které o práwu petičním jednají a které wšem národnostem stejná práwa w auřadech a školách zaručují, a spolu podotknul, že od března m. r. wšechny c. k. auřady, řídíce se dle cís. patentů, ohlášení swá wždy w obau jazycích zemských wydáwaly, wyjma akadem. senát a učitelstwo Pražských wys. škol a techniky. Na to se pan rektor wyjádřil, že akad. senát dle těchto příkladů nemůže se chowati proto, že posud w kanceláři akad. senátu a učitelstwa wys. škol a techniky nebylo tlumočníka přísežního, který by spisy, jenž se uweřejniti mají, w německém jazyku přicházející, do češtiny překládal, žeby se tedy akad. senátu aneb musel powoliti tlumočník, aneb žeby spisy od wyšších auřadů jemu k uweřejnění dodané do českého jazyka již přeložené k němu docházeti musely, pakli je akad. senát též w českém jazyku ohlásiti má. Že takowé jednání a smýšlení akademického senátu ještě k předpotopním náleží, widí každý sám. Wůbec doufáme, že brzy již přijde čas, kde budau wyhubeni čeští translatorowé, jakožto poslední památka starého utiskowání národního; francauský, anglický, arabský, turecký translator w Čechách to je w pořádku, ale český translator w Praze zdá se nám jako lampička w poledne. Kde má každý auředník ex officio umět česky, tam jest translator český hřích proti duchu swatému! –", "id": 603}
{"text": "6. březen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Wýstraha spisovatelským koketám., Autor: Havlíček, Karel\nWýstraha spisowatelským koketám. Wari – neroď krwí srdce psáti, Neboť by se mohlo snadně státi, Žeby jednou twoje jméno Maně stranou pohozeno, Dušičku twou beze žertu Zaprodalo w ruce — čertu. Kuba. Z ohledu poznamenání we wčerejších Kwětech, ať dovolí wážená Redakce Kwětů bychom ji počastowali šňupečkem sanspareil’u – pro zostřeni zraku. Prawí totiž, chtějíc nás jaksi proti swému spolupracowníku a jeho Wšehochuti zastáwati, ( ať se jen o nás nebojí, my se sami zastati umíme, když chceme! ) že článek, na který se tam naráží, nikoli není z péra pana Hawlíčka, nýbrž atd. Proto ale podáwáme ten šňupeček sanspareilu, aby wěděla wážená Redakcí Kwětů že ten článek, na který se naráží, pochází oprawdu z péra pana Hawlíčka. Naráží se totiž na poznomenáni od Redakce Wčely pod článkem „ Cypryán Robert \" w čísl. 17. učiněné, a doufáme že wážená Redakce Kwětů dobře wí, že takowá poznamenání nemohou býti z “ Ausland’u “ přeložena! Ostatně snad nemyslí wážená naše soudružka, že ten článek o Robert’owi snad za swůj wydáwati chceme; byl nám podán co překlad, a neudali sme to proto, že nemáme w obyčeji při pouhých zpráwách wždy zbytečně prameny udáwati. Redakce.", "id": 604}
{"text": "24. září 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Cihla ve vnitřnostech]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nownky. * – * W Pešti našel se při sekcí we wnitřnostech jisté mrtwoly znamenitý kus cihly. Poněwadž se nepodobno zdálo, aby člowěk tak weliký kus polknauti mohl, přišel jistý mladý lékař na důmínku, že by se snad tento kus cihly teprw w žaludku byl sestawil z cihelního prášku, který prý obchodníci do papryky míchají?? * – * Ze času toho, když polští wěznowé z pewnosti Nisy tak podiwným spůsobem utíkali, dowídáme se nyní teprw welmi směšnau událost. Práwě w tu dobu cestowal jistý muž po Slézsku s opicemi, a nešťastnau náhodau uprchla mu jedna w čerweném fraku, a skryla se pro zatím w žitě. Tu se w nejblížší wsi rozhlásila spráwa o útěku čtyrech wěznů z Nisy a zároweň i ta, že w poli pozorowán jest člowěk; nepochybně jeden z nich. I hned weškerá wes ozbrojena pikamy a sochory wytáhla polem, lapiti onoho zločince. Opice polekaná počala w žitě do wýšky wyskakowati a wšechno křičelo: „ Tu je! Tu je! “ až se konečně z wýborného skákání přece opice poznala.", "id": 605}
{"text": "12. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o přednáškách docenta P. Grzybowského], Autor: Havlíček, Karel\n– P. Grzybowski, docent mnemotechnicky začne dne 24. t. m. přednášeti o wšeobecné historií se zwláštním wzhledem na dějepis český w Klementínum w sále čís. 3.", "id": 606}
{"text": "22. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 19. září. Začátek půl 10. hodiny. President žádá, by se náwrhy učinily, od koho a jakým způsobem by se písemnosti sněmu do řečí ostatních národností překládati měly. Na to sděluje, že mu od maďarské deputace byla podána kreditiva, již ale wrátit musí, an jednací řád sněmu nedowoluje deputace přijímati. Sierakowski nawrhuje, by se tentokrát učinila wýminka, a jest od Borrosche podporowán, který náwrh tento odůwodňuje: Deputace mnoha zde nezastaupených národů naší weškeré wlasti klepá na bránu; jedna polowice říše klepá u druhé. Zástupcowé národů nebudau moci dáti konstitucí, která by práwa wšech národností hájila, neobrátí-li swůj zřetel na weškerau wlast. Jednací řád má být hrází jednoho národu proti druhému. Ministr dom. prawil: „ Politiku dělá nyní duch swěta, “ a jednací řád má být překážkau národu, který Mettrnichůw jednací řád zlomil. Pod deputací se newyrozumíwaly deputací internationální, deputací jednoho sněmu k druhému. Wálka zůří w příbuzné zemi, a my chceme čekat, až pochodeň swau mezi nás wrhne. ( Tleskot. ) Nechci smlauwat chyby Maďarů. Každý zná Taillerandůw příslowí: „ Jeť to wíc než prowinění, jeť to chyba. “ Prowinění se kují od rozumu, chyby pochází z letory. Sněm má přewzít prostřednictwí mezi sbratřenými národy, to bude prwní krok ku spojení wšech národů. Kdo srdce w těle máš, netrp 548 barbarstwí, které požehnanau zem do barbarstwí na staletí strhne! netrp, by laupežnické hordy práwa národů rušily. Hlasuj každý podlé wnuknutí swého srdce, nestaraje se o politickau porážku, která aspoň nikdy morální nebude. ( Tleskot. ) Feodorowicz nawrhuje, by se sestawila komisse k wyslechnutí maďarské deputace, kdyby Sierakowského náwrh projíti neměl. Dříwe wyjednáwali w čas wálky kabinety mezi sebau, nyní musí národowé auřad prostřednictwí na se wzíti. Newí se při počátku wálky, kde se ukončí. Neníť to deputace obce neb společnosti, nýbrž národu, pročež se musí wýminka učiniti. Nesmímeť ji propustiti, aniž bychom ji byli wyslechli. Brestl: Na jednací řád se nesmíme odwoláwat, neb tenkrát nikdo na deputací národu nemyslil. Již před 12 dny jsem žádal odůwodniti můj náwrh stranu sestawení komisse, která by poměr mezi Uhry a zde zastaupenými zeměmi wyšetřila; až posud se to nestalo. Zde wyjednáwáme s sobě rownými, tedy to i naše wážnost žádá. Mohlo by se namítnaut, že to wěc exekutivní moci; tomu není tak, neb císař rak. jest králem uherským, nemůže tedy sám s sebau wyjednáwat. Podlehne-li swoboda w Uhřích, padne i u nás. Brauner: Wěc ta má formální a materiální stránku. Formální se zakládá na jednacím řádu, ten musíme zachowat, pokud newíme, o jaké záležitosti se tu jedná. Ať se obrátí deputace písemně na sněm. Dříwe nemůžeme wyjednáwati, pokud nejsme dostatečně zpraweni. Bezpochyby přišla tato deputace w té samé záležitosti, co ona před několika dny. Sněm tu nemůže nic sestawiti, by welkau část Uher neurazil, neb boj w Uhřích je boj národností. Deputace tato pozůstáwá jen z Maďarů; Slowané, Němci a Walaši nejsau zastaupeni. Maďaři měli času dost, se s rakauskými národy sbratřit, ale neuznali to za prospěšné. Borrosch: Nikoliw bychom neurazili ostatní Uhry; neb kdyby dnes přišla deputace Horwatů, Walachů neb Slowáků, bude připuštěna. Genius Uher, genius míru, humanity a swobody posílá sem tuto deputací. Nechci komoru w exekutivní moc přeměniti, ale dobře wěda, diktatura přináší sebau diktátora, ale prostřednictwí musíme přijmauti. Nechci žádnau debattu, nýbrž co čest žádá, pohostinské přijmutí! Rieger: P. poslanec Prahy umí s welkau wýmluwností dokazowati, že se musíme jednacího řádu držeti, ale jen když to pro swau stranu za prospěšné uzná; jinak se hned odwoláwá na autonomii sněmu. Je to zástupců národu důstojno, ztráwiti zítra, co se dnes uzawřelo? Jak můžeme od lidu žádat, by on zákony zachowáwal. Má snad shromáždění s wyslanci cizého národu wyjednáwat? Uhři jsau cizí národ, neb se od nás odtrhli, a poslanec Prahy sám jednau prawil: „ Jedna část se odlaupla od weškeré wlasti, by co kometa swau wlastní dráhu nastaupila. “ Proč na to zapomíná. Uhry jsau samostatný stát; majíť wlastní ministeria, wlastní wyslance. Či snad přišla deputace, se přátelsky s námi spojit; náš sněm obeslat; druhé národnosti stejně opráwnit; díl státních dluhů přewzít; či snad sněm prostředníkem učinit? Nikoli. A kdyby sem i proto byla přišla, není sněm žádný diplomat. Proč bychom měli ministerium? Nezastáwá-li swau powinnost, tak ho zwrhněme! Proč na indirektní cestě swau nedůwěru projewowati? Komora musí tolik rozumu míti, by wěděla, co jí přináleží a co ne. Duch swěta prowolal tento boj, duch pokroku, který netrpí, by národ w otroctwí žil. Kdo to ale chceš, postaw se proti duchu swěta. Apellowalo se tu na srdce, já se ale odwoláwám na wáš rozum, pánowé! Palacký protestuje proti Borroschowi, který prwil, že genius humanity, swobody a oswěty sem maďarskau deputací poslal. Tím prohlásil ostatní národnosti za newolné a newzdělané. Práwě naopak tyto národowé powstali proti despotismu. Borrosch se chce bránit, president ho nenechá k slowu, poněwadž již dwakrát mluwil. Wiesenauer nawrhuje přechod k dennímu pořádku, poněwadž welká rozčilenost panuje. Borrosch žádá, hlasowati woláním jmen. ( Hluk. ) Goldmark počne cosi křičeti, president jej wolá k pořádku. Goldmark: I byťby se desetkrát k pořádku wolalo, já neposlechnu; zde se jedná o blaho monarchie. President: Koho wolám k pořádku, má si sednauti. Goldmark si nesedne, hluk se množí, sezení se na půl hodiny odročí. Po půl hodině béře Wiesenauer swůj náwrh nazpět. Brestl: Jednací řád není ještě definitiwně přijat. Uhry nejsau cizí zem, neb jsau pragmatickau sankcí spojeni s ostatní monarchií. Deputace tato nemůž´ se powažowat za deputací jedné strany, neb jsau na uherském sněmu wšickni národowé Uher mimo Horwatů a Slavonců zastaupeni. Nowý wolíčský zákon nečiní rozdíl mezi národnostmi. Že Slowané a Walaši byli potlačeni, nechce upírat, Němci wšak nikdy. To musím wyznati, ačkoliw z celé komory nejlépe německy smýšlím. Ukazuje na Bělo-Cèrkvu, kde se tak barbarsky s Němci nakládalo, nikoliw wšak ze strany Maďarů. Důstojnost komory to žádá, bychom deputací přijali; neb ctíme sebe tau ctí, kterau uherskému sněmu prokážem. Trojan se ptá ministerstwa, jaké kroky a s jakým prospěchem w uhersko-horwatských záležitostí učinilo. Je ale od presidenta w řeči zadržen, že interpellace nejsau na pořádku. Trojan myslí, že takowau otázkau se debatta nepřetrhne, poněwadž k wěci samé patří. Borrosch: Jednací řád se dle smyslu, ne dle mrtwých slow wykládá, obzwláště nyní, když se mají jako jindy štwaní zwěře, štwaní národu zrušit. Trojan mluwí dále: My Čechowé máme též privilegium, naše domácí záležitosti na domácím sněmu spořádati, a přec nás widíte we wašem středu. Chtějí-li Uhři nám swé přátelstwí ukázáti, nechť učiněji totéž, ne ale školy, úřady, chrámy Páně k zotročowání jejich užíwat. Goldmark: Mluwilo se tu k chladnému rozumu, tak že se mně sibirická zima zmocnila. Nechci objasňowati události w Běle-Cèrkwi, byloť by to příliš strašné, také nechci rozebírat, jsau-li do Uher přišlí Černohorci laupežnící, neb zdali jen z přátelstwí přišli, ale tolik jenom prawím, že bychom před 3 měsíci zajisté nebyli odmrštili, kdybychom byli pohromadě býwali. Chcete-li swobodě otewřít ulici, otewřte deputací dwéře. Claudi: Nazwalo se tu zločinem, že se národ k swému práwu hlásí a stejné opráwnění žádá. Co učinili posud Maďaři k tomuto konci. Nic! ani na papíře ne, který přece tak trpěliwý a zwláště w Uhřích tak trpěliwý býwal. Kdo moc má, ten wládne. Když potlačení národowé uherští moc mají se oswoboditi, proč by ji z rukau dali? Každý musí přáti, by wšickni národowé byli swobodni. Byli by Maďaři k nám přišli, kdyby nebyli museli? Když sem nepustíme náš lid, proč cizí. ( Sykot a tleskot. President napomíná galerie, by swau nelibost neprojewowaly. ) Löhner: Pane president, galerie tleskaly. President: Napomínám tedy galerie, by netleskaly. Löhner: Budu mluwit bez wší náružiwosti. Neptejte se, co uherská deputace žádá, wždyť to wíte. Já přísahám, že jsem zapomněl, kterému národu přináležím. Má-li náš sněm býti konstitující, a nejen takowý, který konstituci dělá, musí na wšecky okolnosti zřetel míti. Záležitosti zahraniční patří owšem ministerstwu, ale až tenkrát, když konstituce w žiwot wstaupila. Dříwe musíme wědět, mnoho-li z knížecích úmluw podržeti máme. Wždy jsem slyšel o weškeré wlasti mluwiti, a teď najednau slyším Uhry za cizozemsko prohlašowati. A přece tam cís. generálowé wálku wedau. Kdyby byly interpellace dowolené, tázal bych se, odkud Jelačić peníze bére. Ale interpallace nejsau dowolené. Není známo, žeby uherský král byl horwatskému wypowěděl wálku, a přece jejich wojska proti sobě táhnau. To je w dějinách swěta neslýchané. Naše powinnost je, tu wálku překazit, třebas jednací řád se tomu protiwil. Pánowé, historie nezná privátních práw, a až ona půjde přes nás k dennímu pořádku, pak je pozdě. – Mají-li Horwaté práwo, nemůže ho bán Jelačić na Drávě bránit, musí si jíti pro něj do Budína? Který ministr to zodpowídá? Pokawad nemáme centralisací, budau míti pořád národnosti swé armády. Já znám mnoho jmen pod Jelačićem slaužicích, které žádný slawský zwuk neprozrazují, jsauť němečtí wojáci. Jelačić chce buď Maďarům swobodu přinést nebo wzítí. Zakročte, neb k waší poctiwosti mají wíce důwěry, než ku kabinetům. Nůže, Sláwowé! zachowejte monarchii, když se wychlaubáte, že jen na wás spočíwá. – Z Turek se wolaji Sláwowé na pomoc, jest to křesťanská politika? Když zejtra přijdau Wlaši, že nechtějí s generály, nýbrž s wámi wyjednáwat, poukážete je na denní pořádek? Až Walachům bude bíti hodina wykaupení, až hrdinské Polsko přijde, budete je wolati k pořádku? – Wyslyšte ten šlechetný národ, až někdy půjde historie přes wás k dennímu pořádku, budete aspoň spokojeni, že jste swau powinnost wyplnili. Podlehnau-li Uhry, jsme wšickni w nebezpečenstwí nowého otroctwí. Hawelka: Mohli bychom též o ukrutnostech wyprawowati, o šibenicích atd. Rád bych wědel, kdy duch swěta w této deputací tělem učiněn jest. Chtějí-li se s námi srozumět, ať se obrátí na ministerium, náš legální orgán. Šuselka: Snad jest to nejdůležitější otázka, má-li Rakausko padnauti, aneb na autraty demokratické swobody udrženo býti. Když woláme nyní k dennímu pořádku, přál bych, by nám to historie též učinila. Co w Uhřích swobodě hrozí, je inhumanitau Maďarů prowoláno. Němci jsau tam potlačeni, neb se do Frankfurtu obraceli. Nicméně žádám, bychom deputací přijali a se přeswědčili, zda se snažení Horwatů neužíwá, a jak by se silné Rakausko utwořit nechalo. Doliak: Komora se nesmí w diplomatický kabinet obrátit. Předešlá deputace odešla s čerwenými péry. Teď chtí jenom ministerium obejíti. Chtějí-li se smířit, leží to w jejich moci. Zimmer: Starý absolutismus wždy národnosti proti sobě popauzel; ale tato plaziwá politika již zanikla. Předpustme je. Neuwall: Od března to nejsau ti Uhři, kteří wolali: „ Moriamur pro rege nostro. “ Nepřicházejíť co přátelé Rakauska, s jehož nepřátely se milkowali. Napřed poslali do Frankfurtu a nyní teprw do Wídně. Nedáwno prawili, že kdyby Rakausko wedlo wálku s Němci, že budau proti Rakausku státi. We Francauzích si ustanowili swého wyslance. Bez Rakauska padnau pod knutu. Ať se wyjádří w adresse neb státním spisu. Violand se odwoláwá na to, že deputowaní z Wídně byli do uherské komory připuštěny. Helfert: Praweno, že polowic monarchie tluče na dwéře. Tomu není tak, chybějíť Horwati a Slavonci. Deputace tato wychází jen od jedné strany, přijmem-li ji, prohlásíme se pro tuto stranu. Poukazowáno na pohostinstwo, zde ale mohau jenom sedět, kteří maji práwo k tomu. Chtějí-lí místo mezi námi zaujíti, jsem prwní, který je s otewřenau náručí přijme. Pillersdorf powažuje Uhry za díl monarchie, že jsau w osobě monarchy s námi spojeni, ale že nemá uherský sněm to práwo, deputace sem wysílati. Bez powolení císaře že nemůže býti deputace přijata. Goldmark: Kdo moc má, prý wládne. To se prawí w Rusku také. Jsau to cizinci, kteří w Italii s námi swau krew proléwají? Kteří s námi wolali: „ Moriamur pro rege nostro, “ jsau to cizinci? Jednáme co zástupníci národů. Dilewski: Ministerstwo je komisse sněmu, budiž mu tedy ta wěc ponechána. Jsme-li ale proti této komissí, tedy ustanowme jinau, tedy nowé ministerium. Nechť předloží Maďaři swá přání w státním spisu a ministerstwo swé korrespondence, pak oboje porownáme. Já widím, že je to krok proti ministerstwu. Polaczek mluwí pro přijmutí deputace. Jonák: Uhři se odtrhli, musejí se tedy za cizau zem powažowati! Nám Čechům se předhazuje copařstwí, a přece my to byli, kteří se proti wojenské despotii zpauzeli. Chtějí Uhři s námi se spřáteliti, tedy buďme na pozoru, když nejwíc we Wídni „ eljen “ wolali, tenkrát se odtrhli. Chtějí-li se spojit, ať se obrátí na ministerstwo. Wessenberg prawí, že již wšecky kroky se staly, které by byly k nějakému zprostředkowání wedly, že ale až posud žádnau odpowěď od uherského ministerstwa neobdržel. Na to wystaupí Bach na tribunu a prawí, že na notu uherského ministerstwa: 1 ) zda uznáwá pragmatickau sankcí za základní zákon, 2 ) zda chce w horwatské záležitosti odhodlaně zakročit, na prwní otázku s „ ano “ odpowědělo, na druhau že stejné opráwnění wwšech národností za zásadu prohlásilo. Na to že nedostalo žádnau odpowěď, a tudy že swé náhledy do státního spisu položilo, který císaři pánu doručen byl. Začíná s historickým úwodem, že se nedá určit, jakého podílu měli Maďaři a jakého Horwati na wítězstwích. Uherské min. že zaujalo pro Rakausko nebezpečné postawení, žádáním wojska z Italie nazpět, pak swým wyjádřením k Frankfurtu, finančními operacemi, wojenskau přísahau. Auplné odtržení že bylo proti 549 wůli wětší části obywatelstwa, že tím Rakausko sesláblo a tudy opět přání pro spojení zbudilo. Concessí Uhrům w březnu učiněné, že se musí zjinačit, a pragmatickau sankci w harmonii uwésti. Löhner žádá, by se tento státní spis dal tisku. Pak děkuje ministerstwu, že swé náhledy projewilo, že aspoň se wí, na čem jsme. Ministerium že sankcí pragmatickau ani newyswětlilo, jako by to něco tak powědomého bylo. Pragmatická sankce je prý řada sankcí čili statkářských úmluw. Nowé wymoženosti nemají platit naproti starému, plesniwému pergamenu. Prawí se, že se přípowědi uherské deputací musí zjinačit; pánowé, naše deputace 15. máje byla silnější než uherská! a snad i naše wymoženosti se musí zjinačit. Jest mi welmi milo, že znám morálku našeho ministerstwa. Budeme-li míti dwa sněmy a jedno ministerium, pak máme nezodpowědné ministry. Hleďme tedy, by wšickni zástupcowé se dostali do jedné komory, aneb pojďme domů. Tak to bylo již za starých časů, jeden sněm powolil wojsko, by král mohl druhý potlačit. Jelačić má 160.000 wojska, a kterému ministerstwu je zodpowědný? Není-li nikdo zodpowědný, pak nebude naše konstituce tak dlauho trwati jako pragmatická sankcí, nepřečká ani nás. Claudi: Porownáme-li woj Jelačićůw s jiným rakauským, naleznem welký rozdíl; jsauť to národowé, kteří okusili teprw owoce swobody, a nenechají si ji tak hned wzít. Teď je čas, teď mají uherští Sláwowé moc, si swobodu dobýt; mohl by snadno přijíti čas, kde by bylo již pozdě. Máme je snad zdržowati, bychom mohli Maďarům kompliment učiniti? Laszer: Nechci wstaupiti do šachet politické maudrosti, ani se za nejlepšího Němce prohlásiti, ale tolik wím, že nepřišla deputace tato k nám, nás swého přátelstwí ubezpečiti. Saská deputace neobdržela přístup. Pan Borrosch již zapomněl, že sám prawil, že sněm není žádná exekutivní moc. Rieger: Jednací řád je zákon a liší se jen tím, že není od císaře potwrzen. To by mělo tím wíce ty pány, kteří žádnau císařskau sankcí nechtí, pohnauti, jednací řád zachowáwati. Máme-li wyslanstwí přijímati, k čemu tedy máme ministry? A proč máme pány Maďary přijmauti, snad bychom jejich stkwostný oblek a krásný waus mohli obdiwowati? ( Sykot. ) Nejsem pro platonickau lásku w politice, nýbrž pro křesťanskau lásku, která se na skutkách zakládá. Wyslechnem jednu, musíme i druhau stranu slyšet. Ale Slowáci a Němci w Zipsu, i kdyby chtěli, nemohau přijíti. Neb jak we Wídni pomoc hledali, byli za rebelly prohlášeni, a teď se jim tam postawily šibenice. Jak humanita maďarská s Němci nakládá, powí nám akademikowé Šťáwničtí. Že jsau Slowané uherští laupežnické hordy, to není prawda, oni dobýwají swobodu, a Jelačić nebude čekati, až Košut, když ne z pekla, aspoň od Diamantidiho peníze si dobude a k Záhřebu potáhne. Neumann: Nechci se za toho nejlepšího Němce prohlásit, ale wím dobře, že byli Němci w Uhřích potlačeni, neb starší mužowé byli nuceni w cizí řeči auřadowati. Lituji, že p. poslanec ze Žatče přítomen není. ( Pan Löhner si sedl na lawici ministrů, a tudy jej řečník hned nezpozorowal. ) Pan poslanec ze Žatče, který už nyní na ministerské lawici sedí a wšecky parlamentární obyčeje důkladně zná, které sám, a tedy přewýborně parlamentární nüzanc nazýwá, zapomněl prý, jakému národu přináleží; já ale prawím, že ztratil zcela pamět, neb se newí již na Košutowo řeči upamatowati, které wždy plno přátelstwí k Rakausku byly. Powěstné „ Moriamur “ newolali Maďaři sami; že těch 12.000 mužů z Italie domů nepowolali, bude asi ta příčina, žeby se s nimi 30.000 Horwatů nawrátilo. Jakkoli wýmluwnost wysl. ze Žatče welmi si wážím a každau jeho řeč obdiwuji, přec bych nechtěl tu wlastnost míti, tak historii pojímati jako on, který pragmatickau sankcí jen za zprachniwělý pergamen powažuje. Před Jelačićem netřeba nám se báti, on bojuje pro sprawedliwau wěc. Až pragmatická sankcí bude sankcí národů, budau w nejkrásnějším míru žíti. W 8 hodin wečer bylo konečně 186 hlasy proti 100 uzawřeno, že Maďaři předpuštěni býti nesmí, nýbrž swé přání písemně presidentowi odewzdati mohau. Wětší část intelligentních Poláků, pamětliwa příslowí: „ Polák a Weger jsau dwa bratranky “, hlasowala pro Maďary. W půl noci udělali někteří ctitelowě Maďarů deputací průwod se smolnicemi, snad to byl umrlčí průwod Maďarstwa.", "id": 607}
{"text": "3. září 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Fraktura, latina a kurent.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Od Brněnské welebné a wysoce důstojné konsistoře přišlo nařízení, aby se we školách dítky neučily již w krásopisu tak zwanému frakturnímu a kancelářskému písmu, nýbrž jenom latině a kurentu, a zároweň P. T. p. děkanowé ( wikáři ) oznámiti měli do konsistoře, w kterých školách se již nařízení toto zachowáwá. – Zajisté welmi užitečné nařízení, powážímeli, jak mnoho času se i w našich wenkowských školách posud takowým hrawým a nepotřebným krásopsaním maří, kdežto by se wíce na to dbáti mělo, aby žáci jedno neb dwoje písmo zběžně a čistě psáti uměli, aby pak oprawdu w žiwotě písemnosti sobě sestawiti mohli, a ne jen ten chlaubný předpis ke zkaušce.", "id": 608}
{"text": "7. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel\nŘíšský sněm dne 4. října. Náwrh fin. wýboru: Powoliti direktní a indirektní daně na půl leta. Schneider ze Slezka: K udržení pořádku w státu třeba nám peněz; my nepůjdem pro ně ani do nebe aniž je kletbau na pekle newynutíme, ani ze země wydupáme, nám je dá lid náš. Přál bych, by příraz ke gruntowní dani, we Slezku pod jménem status officii známý, přestal. Ne židé jen platí z wíry; také protestanti, a sice daň welmi obtížnau, poněwadž libowolností ukládanau, totiž katolickému duchowenstwu. Místo daně z kapitálů chce daň z lichwy, by, kteří neznají než blaženost braní, uwykli také na blaženost dáwání. Bek Antonín: Kdo zde marné slowo promluwí, propadá odpowědnosti před národem. Národ se dlauho dosti w trpěliwosti cwičil; uposlechněme radu, již jeden publicista dáwá knížatům: „ Národowé, mějte strpení s wašimi knížaty, wy knížata wšak nezneužíwejte trpěliwost swých národů. “ Gruntowní daň se zakládá na katastru; 601 auřadníci katastrální, ač dobře placení, se přece necháwají pohostinstwím porušowati. Žádá, by w Čechách se daň místo měsíčně, čtwrtletně odwáděla. Sierakowski činí nejméně půl kopy náwrhů, w kterém oddílu a mnoho-li by se mělo uhospodařiti. Při swé horaucí lásce k Slowanům nemůže zapomenauti na Jelačiće, proč wede wálku? proč nezůstal w Horwatsku? chce snad Maďary slawizowat? ( Náramný sykot. Sierakowski jest do nebe wolající příklad newzdělaného, na duchu obmezeného polského šlechtice, jenž se ničemu nowému nenaučil a nic starého nezapomněl. ) Borrosch: Wláda nesmí stát rozdrobiti, ale také my ne, což by se ale jistě stalo, kdybychom potřebné prostředky nepowolili. Saustawu daní budeme museti zcela přetwořiti, ale teď není ještě čas; člowěk jest otrok náwyku, raděj nese staré břemeno, než by se podrobil nowé dani, je-li s dosti nepatrnau nepohodlností spojená. A pak nesmíme lid nawyknauti na domněnku, že swoboda nic nestojí. Swoboda stojí tuze mnoho; pohlédněme na Ameriku, co jedna wolná obec stojí; při welkých daních, které dostáwá, prodáwá neustále pole, by se wydaje zaprawily. Náš stát již není takowé eldorádo, by ještě pole mohl prodáwati. Daně myslím jen na půl léta powoliti, neb do té doby budeme s ústawau hotowi a přikročíme k uspořádání saustawy daní. Dylewski činí předházky fin. m., že on jediný žádné oprawy nezawedl. Krauss: Je mi líto, že pán o tom newí; snížil jsem cla, cenu soli atd. Ostatně je welmi těžko finanční provisoria zawáděti. Šuselka: Löhner mi předhazowal, že mé smýšlení bylo pewné, jak mile ale slunce wyšlo, že změklo. Myslí-li, že mně slunce wyšlo, tedy se proti tomu ohražuji. Sám prawil, že snad brzo w této jízdárně se budau jiné koně proháněti, než pegasus swobody je. Uznal tedy, že se bauře nad námi snáší; jestli mé smejšlení měkké, tedy to následkem chmúr, nikoliw slunce. Žádá, by se začalo spořiti u dworního státu, diplomatického sboru atd., zato se ale slewilo na potrawní dani. Kraus: W celku se již asi 2 mil. uspořily. Sadil žádá zrušení fiktitium. Pokud byli průmyslnící možní, byla tato daň w pořádku, nyní ale sotwa ze 100 mistrů může jich 10 od swého řemesla žíti. Löhner žádá o práwo, při jednotlíwých náwrzích žádati hlasowáním jmén. Nawrhowatelé odůwodňují swé náwrhy: Borkowski: By se zrušila daň potrawní zcela a na místo ní se zawedla daň z kapitálů státních wěřitelů. Umlauft: Zrušení lotta. Popiel: Wyzdwižení potrawní daně na nejpotřebnější potrawu. Goldmark: Snížení solní ceny. Než se počalo hlasowati, byli překladatelé jmenowáni; pro rusínskau a polskau řeč Szaszkiewicz, pro českau Ant. Bek, pro wlaskau Prato. Z náwrhů byly přijaty: 1. Laszrůw, by se wšecky náwrhy, oprawu financí za předmět mající, fin. wýboru odewzdaly. 2. Braunerůw, by se čestní, mostowní a wodní mýta na celý rok powolila. 3. Onen wýboru, by se direktní a indirektní daně na půl roku powolily. 4. Plačkůw, by fiktitium zrušeno bylo. Pro neslušné chowání poslance Goldmarka, neuposlechnuwšího hlasu presidentowa, wolajícího k pořádku, nastalo bauření w komoře, tak že sezení na půl hodiny odročeno bylo. Borroschůw náwrh, domestikální fond prohlásiti za zemský a jej říšskému sněmu podrobiti, nalezl mnoho odpůrců. Neboť p. Borrosch co zůřiwý centralista chtěl tímto náwrhem chytře zrušiti samostatnost jednotliwých zemí. Dylewski powažuje býwalé stawy w Haliči za společnost, jíž domeslikální fond přináleží. Associace se má podporowati a ne její jmění konfiskowati. Borrosch: Stawowé byli representanti země a dom. fond pro zemské wýlohy určen. Má-li býti privátním jměním, musí dříwe nároky práwně dokázány býti. Hain, Lubomierski, Klaudi a Trojan jsau proti, žeby se tím teď již centralisace wyřkla, což při pracowání konstituce na čase bude. Rieger: Borrosch hodil do shromáždění náwrh, který dáwno ještě zralý není. Při wší jeho wšeznalosti nebude w stawu nám domestikální fond definowati. S domestikálním fondem smí jen zemský sněm nakládati. Borrosch wywrací námítky a prawí: Myslím-li Rakausko centralisowané, nemyslím si ho jako Francii. Místo zemských sněmů myslím krajowé kongregace (!! ). Žádalo se hlasowání zejména a napřed se náwrh p. Borrosche jazykem českým, polským, rusínským a wlaským ohlásil, načež nesmírně propadl, totiž 203 hlasy proti a jen 54 pro něj. Tím také rozhodnuta jest centralisace a foederace. Braunerůw náwrh, přirážku pro domestikální fond zrušiti, byl přijat, jakož i Kaučićůw, přirážku ke gruntowní dani nezwýšiti. Druhý díl Borroschowa náwrhu, by stawowský wýbor prohlášen byl za ústroj sprawowní a aučtowní, a uzawření říš. sněmu, jakož i w pochybnosti stojícího zemského sněmu podléhal, byl tak krásně stylisowán, že když president jej 4krát četl, nikdo newěděl, co jím říci chce, nawzdor tomu, že Borrosch dokládal, že jasněji stylisowán býti nemůže. Ze wšech stran bylo slyšeti: ať se přeloží do ruštiny, do polštiny, do wlaštiny, do češtiny, ba byly i hlasy, aby se do němčiny přeložil, proti čemu ale p. Borrosch hrdinsky se opíral. Ostatně ale tento náwrh jak náleží propadl. Sezení tohoto dne, trwající od 9 ráno až přes 8 wečír, bylo také znamenité pro nás tím, že zawzněly jazyky slowanské z řečnice říšského sněmu. Bylo to radostné okamžení, když se w jazyku českém, polském i rusínském wykládaly náwrhy, a když dwa deputowaní rolníci powstali řkauce: Pane president! ať zde má i čeština místo. Jen p. Borrosch protestowal, když někteří čeští a polští deputowaní počali nahlas po polsku jednati s překladatelem strany určitosti překladu, a odwoláwal se na to, že tomu on p. Borrosch nerozumí, že se zde jinak než německy rokowati nesmí, ale jeho přepiatý hlas byl hlas wolajícího na paušti.", "id": 609}
{"text": "6. březen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [Báseň], Titulek: Divadelní herec, Autor: Havlíček, Karel\nDiwadelní herec. Smutná elegie z našich času. Český herec na jewišti Hotowý jest pán, Napowěda tajný rada W boudě má swůj stán. Český herec na jewišti Hotowý jest pán, Newyrowná se mu w moci Ani perský chán. Proti nepřítelům w žertu Břitký tasí meč, W skutku wšak, a bez milosti Naši trýzní řeč. Werše láme, slowy míchá Co falešný hráč, Čistomluwa s dobropisem Smutný wede pláč. Jazykem si zákon píše. Řeč mu otrokem, Na mluwnici, na wejřečnost Žene outokem. Národnost, duch řeči české, Sloh a mluwnice Španihelské jeho wtipu Jsou to wesnice. 75 Pomni herče, pomni že tě Naše žiwí zem, Pusť tu pýchu mimo sebe Učitele wem: Učitele, jenž by tebe Česky naučil, Bys tu milou materčinu Již tak nemučil. Ten ti na twůj chromý jazyk Předepíše mast: Pak se k tobě wlasti synu, Twá přihlásí wlast. H.", "id": 610}
{"text": "30. červen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Labyrint Slávy od J. Erazima Wocela, Autor: Havlíček, Karel\nLabyrint Sláwy od J. Erazima Wocela. ( Dokončení. ) W podaném rozwrhu celé básně widíme zároweň nejwělší zásluhu básníkowu, tendenci wznešenau, wěčně prawdiwau, pokud swět swětem a lidi lidmi budau. Zdrawá, pružná filosofie prowíwá celý tento Labyrint, který práwě tam se končí, kde začal t. j. wlastenectwím, citem mužsko-občanským, jenom že ku konci zkaušeným, čištěným ohněm utrpení a zkušenosti a prawé lásky. Jakožto zuřiwý kališník ( tedy s duchem občanským, aspoň stranně-občanským ) nastaupí Jan dráhu swau, a jako Čech wzdělaný, nestranný Čech končí ji před očima našima. Přechod ten motivuje p. W. welmi zřetelně a důsledně, widíme zrowna určitě jednostrannost škodnau z duše Janowy mizeti a zahosťowati se w ní wytřelejší, wšeobecnější, platnější a prawdiwější smýšlení. Jakau práwě formau se p. W. zalíbilo wýsledků těchto na Janowi docíliti, totiž skrze Duchamora, zlého ducha, jest wěc úplně nahodilá. Já alespoň saudím, že by se zde též to i bez Duchamora wšechno práwě tak prowésti dalo, w dramatické formě. Role, jakau Duchamor w tomto Labyrintu hraje, není bez toho obligatně satanská, a přeswědčen jsem, že jest a bylo mnoho lidí na swětě dábelštěji smýšlejících nežli náš Duchamor, který jest dle celého určení swého w tomto Labyrintu, abychom tak řekli, „ dobrý ďábel. “ Wyšší nadčlowěcká inteligence a moc, kterau Duchamor od básníka nadán jest, dala by se zas jinák nahraditi ku př. fantasií, uwedením jiných několika osob, wědeckým hlaubáním Janowým atd. Druhá rowněž wznešená, prawdiwá a krásná myšlénka jest ta, že se lásce čisté připisuje nejwětší moc i z pekla wybawowati, a chorého ducha uzdrawiti, jako to zde s láskáu Ludmilinau k Janowi zjewně a s láskau Janowau k matce swé skrytěji prowedeno jest. Láska jest wůbec prawda, která člowěka prowází i tenkrát, kdyby úplně propadl w zmar; když Boha, wíru, wědu, silu činnosti, důwěru w sebe samého ztratí, není ještě wšechno ztraceno, pakli že zachowal w duši swé jenom jiskru lásky, ta jej dowede nad zaufalost powznésti, a k wšelikým ostatním welikým a krásným ideám co kajícího hříšníka nazpět obrátili. Weliký, božský tento axiom wtělil také p. W. do swé básně. – Celý charakter Janůw jest ostatně cistě lidský, widíme člowěka klesajícího před našima očima, widíme jej se zlomenými silami, ale dočkáme se i zotawení jeho, a úplného wítězstwí. Ludmilu již nakreslil básník mnohem andělštěji, dušewněji, nadlidštěji: „ Ejhle, widím nebe otewřené! Tamto swatém na nebesku Osloněna září zlatých blesků Jitka stojí – slze tam prolíwá Prosíc abych syna hájila atd. Těmito slowy již nastupuje Ludmila úřad jakýsi anjela 207 strážce, tedy nadlidský a ideální, a tak ji potom básník skrze celé pásmo dějů prowedl. Ačkoli máme raději lidi lidmi než anjeli práwě proto že se i sám Bůh tak chtíti zdá, přece se ještě lépe pro ženské hodí sentimentální anjelstwí, než pro mužské, a tedy je i Ludmile prominauti můžeme. O Duchamoru již svrchu praveno. Z menších charakterů nejmistrněji proveden jest zuřivý kališník kněz Martin, rázná, pewná, skalnatá powahá, jakých jisté bylo wíce w táboře kališnickém. Welmi umělecky použil náš básník tohoto charakteru ( který bychom nazwali zkrystalisowaného Jana, jak byl na počátku ), aby na něm později ukázal konstrast mezi bývalým a potomnějším smýšlením Janovým. Mnohem šíře bychom se rozepsáti museli přes hranice nám w časopise tomto určené, kdybychom i jednotliwé krásy celého díla projiti a wýtečného našeho básníka po celé osnově díla jeho provázeti chtěli. Welmi krásné popisy střídají se téměř list za listem, a mnohé jednotlivé episody by i wyňaty z celku dějin samostatný krásný celek twořily. W prwním oddělení nás celé II a III. číslo ( w Hradci Králowé ) zrowna stawí mezi kališníky, jako bychom s nimi společně oštěpy a palcáty w rukau drželi, tak živě líčí nám je tam básník: „ My co oběť pro kalich jsme padli Bychom w smrti wěkůwěčně žili, Krwí slávu českau pokropili, Aby wěnce její neupadly. “ Každý z těchto hrdinských mužů zasluhuje básníkovo epitheton: „ Jehož mysl pewná jako skála Proti wšechněm protivníkům stála. Se šťastným humorem zas, ironií proloženým, popisuje nám mistry w koleji ( IX. ) „ mlátící práznau slámu “ zvláště žwatlawost dryáčnickau prwního mistra a pak hádku jejich wespolek i s Duchamorem. W čísle X. přimisuje se i satyra, pokud zhýralí žáci sami pohromadě jsau, a tato část Xho čísla jest pracowána s wýborným studium saučasných mrawů. W druhé však polowici děje se knězi Martinu patrná křiwda od básníka, že jej mezi takowauto plewu uwádí, a tak s ní míchá. Bylo nám při čtění welice líto starého hrdiny, který zde po mnohých cestných zásluhách na bojišti, najednau s takowau luzau obcovati a rownau mírau s ní odbýván býti musí. Prawda „ tu lebku, kterau palcáty otužily “ jak sám p. W. prawí, neměl zneuctíwati Haukal džbánkem, a Duchamor swau kejkliřskau jiskrau. Za to wšak scena, w které widíme Jana s Ludmilau, nad hrobem matky nahrazuje nám podařeností swau a krásau mnohonásobně předešlau nelibost: „ Ještě jenom tento kwět Ruka moje z hrobu utrhne … ( k Duch. ) Teď jsem twůj – a nechť již lásky swět Na wěky mě z lůna wywrhne. “ Krásný též a básnicky oprawdivý jest přechod Janůw od zmalátnělosti úplné k nějaké pružnosti, když počíná čísti Štítného a žádá od Duchamora, aby mu okázal předešlost národu slowanských. „ Teď chci silau draze wykaupenau Základ cizí bláhy položiti, Rukau, nechť i z kletby podrcenau, Na ten základ památku swau wrýti. “ „ Před pěti sty lety “ XV. jest wýborná episoda we formě a w duchu napodobněném dle rukopisu Kralodworského, a platně zde můžeme o p. W. říci jeho vlastní slova na str. 124: W duši se ti život zhaslý vryl, An jsi v dávnověkých bájí switu S národem svým cítil, trpěl, žil. “ W druhém oddělení nám předstawuje opět řadu překrásných, nejwíce bojownických episod: mořskau bitvu na Baltu Sláwa těm, jenž pro národ swůj padli, Radegost je na wěcnosti wítá, Žíwa do wěnce jim hwězdy wplítá, Aby jména jejich neuwadly. “ Až pak konečně po wšech bojích strastných: Zmizelo wše, Baltické jen wlny Zachowaly hlas a pohled starý, Dáwnau píseň hučí Sláwské moře, Píseň, w nížto podnes ukrýwá se Starých wěků newýslowné hoře. “ Jedna z nejzdařilejších částí díla celého ale jest píseň na straně 158–9, citlivá, zbožná elegie nad odnárodnělými Slovany na Sale „ Za každého Slovanského muže Strom vyroste w této krajině, Za Slowanskau děwu něžná růže Dýchat bude w Sláwské krajině. “ Tyto řádky budau zajisté každému dlauho w paměti zazníwati. Malau nedůslednost historickau w Polsku, že se nucení uniatské již před vynalezení tisku klade, rádi odpustíme k wůli prawdě básnické celku. Episodu srbskau o Balkanu zapěl nám p. W. také formau a duchem srbských bohatýrských písní, a jak nahlížíme welmi slastně napodobněným. Duch a forma welkoruských národních písní w episodě „ Moskwa “ již méně štastně jest napodobněn. Konec básně wyznamenán jest bohatstwím a rychlostí dějů, z kterých jeden druhý stíhá, a zanímawost dodáwá. Co se ostatně jazyka, formy weršů, plynnosti, rozmanitosti a podobných básnicko-stylistických wlastností dotýče, wyznáwáme rádi, že p. W. již wysokého stupně dosáhnul, a krásnau příležitost podal přiučiti se od něho formě zdařilé. A tak se, děkujíce našemu básníkowi za takowé znamenité obohacení našeho pokladu básnického, od jeho Labyrintu laučíme, přiznávajíce mu zaslaužené místo mezi nejznamenitějšími plody naší lieratury.", "id": 611}
{"text": "14. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Stanovisko poslanců Palackého a Pinkase], Autor: Havlíček, Karel\n– Z nejlepšího pramene můžeme ujistiti, že naši poslancowé Palacký a Pinkas na opětný dotaz zdejšího p. vicepresidenta w ten smysl se wyjádřili, že nechtí mit dokonce žádného účastenstwí při ministerských poradách strany zřízení zemského.", "id": 612}
{"text": "29. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: O sněmu říšském, Autor: Havlíček, Karel\nO sněmu říšském. II. H. B. – Co se týče schopnosti sněmu k důležitému jeho dílu, jakož jest ústawa celé monarchie, musíme skutečně wyznati, že skoro polowice poslanců nemá ponětí o wšech těch wěcech, kterých wědomost míti musí ten, kdo chce o budaucí ústawě tak neobyčejného státu, jako jest Rakausko, rokowati. Neboť kdyby bylo Rakausko jako Francauzy, Prusy aneb jiný stát, jehož obywatelé nejwíce jsau jednoho plemene, mohla by se ústawa rakauská podlé jiné některé již zkušeností wyzkaumané konstituce lehce utwořiti: takto ale musí být naše budaucí konstituce, má-li jen na nějaký čas potrwati a národy uspokojiti, dílo zcela zwláštní, naším okolnostem přiměřené, a kdo při zhotowení tohoto díla platného a užitečného účastenstwí míti chce, musí wšechny okolnosti národů rakauských a k tomu ještě okolnosti jejich rozmanitých s Rakauskem sausedících saukmenowců dokonale znáti, kromě jiných, každému zástupci newyhnutelných wědomostí. Že weliký díl poslanců tyto známosti buď dokonce neb z weliké části nemá, jest arci wěc politowání hodná a leckdy také škodliwá: awšak wina toho jest pauze we wolitelech. Při wolení poslance hledělo se obyčejně wíce na jeho dobrau wůli a známau poctiwost, než na jiné schopnosti. Zwláště ten ohled, že se bude snad jednati o zrušení poddanstwí, přiwedl mnohé okresy k tomu ( nejwíce w Rakausích a w Haliči ), že wolili za poslance muže stawu rolnického. Jáť zajisté nemyslím nikdy, že jen tak zwaní lidé studowaní se ke wšemu hodí, ba naopak, uznáwaje mnohé poklesky školské maudrosti wždy jsem byl přítelem zdrawého rozumu, kterým častěji Bůh mnohého rolníka hojněji obdařil, než leckterého doktora, a proto také jsem sám w Národních Nowinách radil, aby se do našeho českého sněmu, we kterém se mělo jen o domácích wěcech jednati, wolili rolníci: awšak jsau wěci, we kterých pauhý zdrawý rozum bez náležitých wědomostí spíše uškodí než prospěje. Tak si ku př. mnohý rolník myslí, že we sněmu nejlépe swým saudruhům poslauží, když bude k tomu hlasowati, aby se neplatila žádná náhrada za powinnosti poddanské. Ale dejme tomu, žeby se to bylo ustanowilo na sněmu, co by tím získali naši rolníci, kdyby zas byli za to w konstituci takowé háčky, kterými by se místo této náhrady desetkrát tolik z kapes rolnických wytáhlo pode jménem daní? A že jest možná, do konstituce takowé háčky učiniti tak chytře, aby se ještě k tomu samým těm poslancům rolnickým z powrchu zalíbily, toť wí každý w těch wěcech zkušený, a kdyby se stran takowých wěcí neujali jiní poslancowé politicky wzdělaní, dostali bychom při nejlepší wůli a poctiwosti našich rolnických deputowaných takowau konstituci, žeby nad ní nejen rolníci sami nýbrž celá zem arci pozdě zplakala. Awšak i tento nedůstatek není přece tak zlý, jak by se na prwní pohled mohlo zdáti. Wětší část deputowaných těchto majíce upřímnau a dobrau wůli, a nahlížejíce sami, kde jim známosti chybí, důwěřují w těchto záležitostech jiným, o jejichžto zběhlosti a horliwosti pro národ přeswědčeni jsau. Že wšak sněm říšský důstatek má mužů schopných k utwoření nowé, naším okolnostem přiměřené ústawy zemské, o tom není žádné pochybnosti. Ostatní, kteří ale dobrau wůli mají, beztoho se k těmto wždy w hlasowání přidají. Mnohem nebezpečnější a škodliwější jsau někteří jiní audowé sněmu, kteří skutečně jen omylem tentokrát naposledy sedí w raddě národů. W bauřliwých těch časích, kdežto se ke sněmu říšskému wolilo, častokrát woličowé nezkušení ještě w žiwotě konstitučním wywolili si za poslance lidi takowé, kteří jim hodně mnoho slibowali a na wšechno notně zlořečili. O těch si myslili, že nejlépe budau záležitosti jejich u sněmu wésti, zapomínajíce, že takowým lidem nejen wšechna schopnost, nýbrž častokrát i poctiwost a dobrá wůle chybí, a že oni wždy jen sami o sebe předewším dbají. Takowíto buď poslanectwí jen k wůli znamenitým dietám wyhledáwají, aneb jsau-li chytřejší, ještě jiným mnohem nechwalitebnějším způsobem z hodnosti důwěrau lidu jim podané kořistiti umějí. W pozdějších článcích, až budu popisowati rozličné strany sněmu a hlawnější osoby jeho, wrátím se také ještě k oněm nechwalitebným osobám, které by se mohly hmyzem konstitučním nazýwati.", "id": 613}
{"text": "19. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Přátelům literatury dramatické]., Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. * – * Přátelům naší literatury dramatické zjewujeme příjemnau nowinku, že wyšla konečně pěkná podobizna našeho prwního dramatika prof. Klicpery, kterau si jistě každý sbírku swau podobizen našich wýtečníků co nejrychleji rozmnožiti neopomine. Bylo by sice slušno při této příležitosti zásluhy jeho weliké o zábawnau, a zwlášť dramatickau literaturu oslawiti: a wšak jeho díla sama mluwí nejžiwěji. Jeho dramatická díla budau wždy základem našeho národního diwadla.", "id": 614}
{"text": "26. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: Naše merenda., Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. Naše merenda, kterou sme opět letos, jako již po několik let w pondělí před popelcem ( letos dne 23. Unora ) slawili, má s žiwotem naším wůbec jednu welikou podobnost, a jednu welikou nepodobnost. W žiwotě se totiž wydáwají mnozí Čechowé za Nečechy po celý rok, a na merendě se wydáwají jenom ti Čechowé, kteří po celý rok prawí Češi jsou, za Nečechy. Čím wíce ubýwá těch, kteří po celý rok na přestrojenou hrají, tím wíce přibýwá costumowaných na merendě. Letošní we sw. Wáclawské lázni přewýšila opět lonskou jak hojnou náwštěwou tak wybranými a wkusnými obleky. Widěli sme rozličné národy a pronárody, kroje rozličných wěků, komické figury ( kterých wšak by wíce škoditi nemohlo ), ale tuze málo wýznamného, charakteristického, s hlubším smyslem. Každý se obyčejně při takowých příležitostech snaží, ukázati se jen wůbec jinak než oprawdu jest, a nejwětší zanímawost pro nawštěwowatele leží práwě w kontrastech mezi tím, co kdo w žiwotě jest, a tím co w costumě předstawuje. Nejlépe se tento kontrast dle našeho zdání podařil jednomu pánu, který přestrojiw se za wtipného člowěka, něco deklamowal o šwingulacích. Newím, jestli to bylo pro to aneb pro jinou příčinu, že se jaksi nechtěl rozehřáti weselejší, drobet dowádíwý duch, který při takowých příležitostech wanouti má. Zpozorowaw to jeden přítomný „ blázen “, chtěl za wšechny ostatní dowáděti, a tím se stalo, že rozpustilost jeho byla tuze koncentrowaná, tuze intensiwní. Krásných, wěru krásných, a tuze krásných dám bylo tolik, že sem si w nadšení odtud powstalého byl umínil, šest nejkrásnějších pro wěčnou památku ze jména nazwati. Potom wšak potázaw se s rozumem, nahlédl sem nechytrost swého kwapného předsewzetí, a zůstal sem na tom, že těch osm nejkrásnějších dám ( poněwadž sem k nim po dobrém rozwážení ještě z dobrých příčin dwa welmi krásně oblečené známé swé mužského pohlawí připočítal ) ze jména nepowím, abych tak u wšech kandidátek dobrého oka získal. A tento referát je poslední masopustní kousek. H. B.", "id": 615}
{"text": "30. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [polemika], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – W Praze 29. ledna. Jako w samém ministerstwě tak zwláště w ministerských časopisech pozorujeme nyní neobyčejnau činnost. Ministerstwo nynější wzalo sobě z předešlého ministerstwa tu wýstrahu, že se snaží we wšem samo začínati, a nečeká, až wyzwáno bude. Tak též i ministerské nowiny nečekají, až proti nim ostatní nowiny půtku začnau, nýbrž offensivně wedau časopiseckau wálku. Zwláště pozorujeme již od některého času, totiž od té doby, kde naši ctihodní poslancowé na sněmu samostatnost swau proti ministerské swéwoli projewili, že ministerské nowiny wšelikým spůsobem proti našim poslancům a proti celé naší straně wystupují. Tak ku př. Lloyd podáwá nyní známý článek Prager Zeitungu o Bakuninowě brošurce ( za jeho spisowatele drží se zde w Praze dle obecního mínění p. hr. Lew Thun ) s ohledem na interpellaci p. Klaudyho a slibuje k němu dodatek, který owšem ještě do našich rukau nedošel. Saudíc ale podle úwodu, bude také dodatek hodně protičeský. W úwodu krčí se ustawičně ještě rameny nad spojením Prawice s Lewicí při základních práwech, a ukazuje se na to, jak proti Čechům nedůwěra wzniká pro toto spojení. Rádi bychom wěděli, u koho asi ta nedůwěra wzniká? U ministerstwa owšem, ale to jest přirozená wěc; wšak také u našich poslanců wznikla weliká nedůwěra proti ministerstwu. Myslí-li ale ministerstwo ( ba což díme myslí, řekněme raději: chce-li jiným namluwiti, co samo newěří ), že u národu wzniká nedůwěra k jeho poslancům proto, že se tak rázně o národ proti nemírným požadawkům koruny ujali, tuť se nesmírně mýlí. Naši poslancowé stojí nyní nejpewněji w důwěře národu, práwě proto, že měli příležitost skutkem dokázati samostatnost mínění swého proti ministerstwu, ačkoli málo kdo i dříwe o jejich samostatnosti pochybowal. Naše nynější ministerstwo by skutečně zasluhowalo privilegium za wynalezení zcela nowé zásady konstituční, kterau ono ustawičně we swých časopisech wyhlašuje. Museli jsme často s welikým studem ( totiž se studem za ministerstwo ) w ministerských nowinách ( jmenowitě w Lloydu ) se dočítati, že ministerstwo, ač má wětšinu sněmu proti sobě, přece jedná dle wůle wětšiny národu! Stydíme se welice, že máme nyní ministerstwo takowé, které přijalo zásady té mizerné strany we Wídni, jenž spůsobila říjnowé pobauření: neboť tato strana we swých časopisech Constitution, Radikale, Studentencurier, Gassenzeitung atd. také hlásala hanebnau zásadu, že menšina sněmu jest wětšina národu! Nač pak se wolí poslancowé od celého národu? Nač pak je sněm, než aby wyřknauti mohl wůli národu? A kdo pak wolil ministerstwo? My prý jsme Čechům wždycky wěřili – prawí dále Lloyd we farizejských imperfektách – my jsme se radowali, když byl Strobach za presidenta wywolen. My jsme ctili Palackého a Riegra, Braunera a Trojana a jiné české poslance atd. Tedy my jsme ctili, a teď nectíme; my jsme ctili, pokud jsme myslili, že jsau ponížení ministerští anowáčkowé, a teď nectíme, když ukázali, že jsau samostatní mužowé, jejichžto mínění se wždy nesrownáwá s ministerským. Tak ctila též liška hrozen, pokud myslila, že jej dosáhne, ale nazwala jej hned kyselým, když dosáhnauti nemohla! Za takowau čest musíme se pánům ministrům we jménu našich ctihodných poslanců poděkowati. My jsme také ctili ministerstwo, pokud jsme myslili, že bude wládnaut we smyslu wětšiny národů! Také w Lloydu dne 25. ledna umístěn jest sedmašedesátnický dopis z Prahy se znamením kříže. Kříž znamená jinde wíru, tuto ale jen neobmezenau wíru p. dopisowatele we Pražské spiknutí, a celý dopis čpí od zdaleka Thunowinau. Litujeme, že jej pro délku nemůžeme celý podati čtenářstwu swému we wěrném překladu, aby poznalo, jakým spůsobem proti nám smí psáti w ministerských nowinách. Dáwá se nám w onom článku dosti zřetelně na srozuměnau, že jsme spoluwinníci bauřek po Sw. Duchu, a jedno místo zní doslowně takto: „ Když ještě časopisy a sprostí demagogowé ( rozumněj také Nár. Now. ) tím se zabýwají, lidu předstawowati, že čisté wlastenectwí po čerwnowých událostech do wězení a k wyšetřowání wedlo, není to nic než obyčejná wěc. Jak se mohau ale mužowé k takowým prostředkům šálení národu ( Volksbetrug!! ) snižowati, kteří se powažují za wzdělané práwníky a powolané státníky? “ ( Totiž Rieger, kterému p. dopisowatel za zlé béře, co při příležitosti wolby Bydžowské do N. N. napsal. ) Tak tedy to jest šálení lidu, když se nechceme dál snad jen ze zdwořilosti k p. L. Thunowi za sprosté a nerozumné rebelanty powažowat?! Kolik propustila sl. wysetřující komisse na Hradčanech winníků, a kolik newinných? Newědí to ministerské nowiny? – Co se ale hr. Woj. Deyma týče, jenž zwláště od dopisowatele w Lloydu zneuctěn jest, nepotřebujeme jej před národem českým zastáwati. Skutky jeho jsau celé zemi známé, a jestli pan dopisowatel w Lloydu jeho zásluhy wěděti chce, powíme mu je zkrátka. Hr. W. Deym nepowažowal sebe nikdy za milostiwého protektora a dobrodince českého národu, a kteraužto rolli by někdo jiný, jehožto jméno nechceme příliš častě jmenowati, rád byl hrál; hr. Woj. Deym náležel wždy beze wšech wýmínek k naší straně, w radostech i žalostech pracowal s námi společně a powažowal sebe i za starých časů wždy wíce za Čecha než za hraběte, a když se jistí pánowé hrdě díwali z Malé strany a Hradčan na poraženau Prahu ( jak oni myslili ), díwal se na ni hr. W. Deym z wězení na Hradčanech, do kterého jej přátelstwí oněch pánů i s mnohými jinými poctiwými muži přiwedlo. Ostatně jest p. dopisowatel a s ním i Lloyd welmi špatně zprawen, když myslí, že p. Sabina jel do Bydžowa, aby tam pro wywolení Deymowo pracowal Místo ono w Lloydu zní doslowně takto: „ Také Slowanská Lípa, která hraběte W. Deyma práwě za místopředsedu swého wywolila, podporowala kandidáta Národ. Nowin, ano redaktor jejich nowin Sabina odebral se osobně do okresu, aby ku prospěchu Deyma učinil douce violence ( líbezné násilí ) na ty woliče, kteří k jiným kandidátům důwěru měli. “. P. Sabina jel do Bydžowa, aby sám wywolen hyl; neboť byl od býwalého wýboru Sl. Lípy we slabé hodince za kandidáta ponawržen, což jsme my nikdy neschwalowali; když ale se p. Sabina sám osobně přeswědčil, že jest wětšina pro Deyma, odstaupil od kandidátstwí a promluwil na žádost některých pánů Bydžowanů k prospěchu Deyma.", "id": 616}
{"text": "16. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Dvě pobožné dámy]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. * – * Dwě pobožné dámy w Lissabonu učinily slib, putowati do Malozuchosu, místa dwě hodiny od Lissabonu wzdáleného, a nepromluwiti při tom ani jediného slowíčka. Děwětkráte to zkaušely, nikdy se ale nepowedlo, a konečně musely činiti těžké pokání, aby sproštěny byly slibu tohoto, který wykonati nemohly. * – * W archivech města Toleda we Španělích prý je půwodní list synagogy Jerusalemské k synagogě Toledské, w němž o Ježíši Krystu píší a se tázají, majíli jej usmrtiti. U toho pak je opis odpowědi z Toleda, která to zrazuje. * – * W Paříži jest nedáwno oddán párek hluchoněmých nawzdor wšem protestacím příbuzných. To bude asi pokojný sňatek: manžel nebude braukat, manželka nebude odmlauwat. * – * W Pleyranu w Bretaňsku we Francauzích panuje při swadbách podiwný obyčej. Hned po swatých obřadech dá ženich newěstě pohlawek se slowy: „ Tak to wypadá, když jsem zlý, “ pak dá hubičku: „ Tak to wypadá, když jsem hodný. “", "id": 617}
{"text": "25. únor 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: [Dodatek redakce ke sbírce na vzorní průmyslovou školu v Praze], Autor: Havlíček, Karel\nDod. Redakce. Z této zajisté dosti patrné sbírky jewí se wzdělanost a horliwot pánů Litomyských, a k nemalé cti slaužiti jim bude i to, že oni co prwní město we wšeobecném pokroku národním mezi prwní horlitele se postawili. Welikau zásluhu o probuzowání občanského staročeského smýšlení zwláště má tamější ostrostřelecká společnost. Na čele zápisky stojí následující heslo: Přičiň každý w každau chwíli K blahu wlasti swoje síly, Blažen budeš také s ní! Otce cti a matku swau! Welí Boží přikázaní: Mateřský kdo jazyk haní, Nectí wlast, tu matku ctnau. Dodán pak jest tento přípis: Že síla a důstojnost národu se nepodpírá wědami a umělostí jednotliwců, nýbrž uspořádaným wzděláním lidu weškerého, jest sada mnohau zkušeností rozhodnutá prawda, již mužowé wlasti milowní proniknuti, potřebu naší průmyslowé školy uznali, a jenom takowá žadaucí pokrok národu uskutečniti, wlasti blaho, wzdělanost a jmění lidu ujistiti může. Aučastenstwí, jaké národ Český w záležitosti této béře, nejen důkazem jest, že potřebu uznáwá, nýbrž také potěšitelným býti musí, a příspěwky, které měšlanstwo Litomyské we wšech odwětwích stawů a řemesel, bez wplywu auředního, s ochotností poskytlo, oboje dotwrzují, a oběť, kterau každý jednotliwý na oltář wlasti wložil, tím wíce ceny míti 65 musí, že peněžitá zámožnost práwě letos obchodem kleslým nemálo seslábla; jest to zřejmý důkaz, jak wětšina pochopuje, že školy posawadní, a byťby byly sebe dokonalejší, když jsau německé, lidu Českému nepostačují, že ony posud nejhlawnejší překážkau průmyslowých pokroků byly, že národ jen wlastní mluwau wzdělán býti může! Daufáme také, že mužowé o blaho wlasti pečliwí měst sausedních: Poličky, Mýta, Třebowé, Oustí, Lůže, Skuče atd., jejichž obětowawost jsme cenit se naučili, dlauho wáhat nebudau, stejné dárky pro wlast a národ přinésti. Studující mládež na zdejším ustawu již také sbírku započala, která též, až se ukončí, zwláště zaslána bude.", "id": 618}
{"text": "22. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Bolzanovy exhorty, Autor: Havlíček, Karel\nFeuilleton. Bolzánowy Exhorty wydáwá Wácsl. Hess; sešitek za 30 kr. stř ( 1849 ). Řídký příklad wřelé úcty a trwající příchylnosti žáků k učiteli swému podáwá nám poměr, w jakém k zwěčnělému mistru swému Bolzánowi býwalí jeho posluchači na universitě naší posud trwají. Osud jeho dostatečně znám jesti, tak že netřeba obšírněji ho wylíčiti; toliko to podotýkáme, žeť se sice nenáwisti a podlým auskokům podařilo odstraniti muže tohoto šlechtného ze stolce učitelského a zkaceřowati jej; ale wšak úsudek, který sobě přátelé a swědkowé řečí a žiwota jeho o něm utwořili, w nejmenším změniti s to nebyly. W mnohých stech opisů kolují podnes přednášky a kázně milowaného učitele mezi žáky jeho, a koho by to nechalo bez pohnutí, spatřiwšího, kterak mnohý již sešediwělý muž tu aneb onu kopii jakožto předrahý ostatek z dob přeblahé mladosti swatě chowá? – Často proneslo se to přání, aby přednášky tyto se tiskem wydaly, ale z části skromnost Bolzánowa, z části pak i obtíže, překážející swobodnějšímu tisku až do předešlého roku, bránily wywedení jeho. Swazek toliko jeden, obsahující 25 kázní, wyšel 1839 w Sulzbachu; toť owšem přeskrowná, ba welmi nepatrná částečka toho, což Bolzáno wšecko za čas učitelstwí swého žákům swým na srdce kladl. Aby se tomuto nedostatku odpomohlo a ctitelům zwěčnělého což možná nejauplnější památka podala, jali se někteří z přátel Bolzánowých poznenáhla w časowých sešitcích wydati wšecky řeči, které by dostati mohli. Dwa sešitce již wyšly. Obsahují 28 řečí, které B. w rozličnau dobu držel; wybrány jsau wšak takowé, které dle obsahu a ducha swého pro naše časy a poměry předobře se hodí. – Kdož Bolzána co učitele znal aneb spisy jeho do rukau dostal, toho netřeba ubezpečowati, že wšecky tyto řeči wýborným čtením jsau pro každau křesťanskau duši. Řeč šlechetná a jednoduchá, cit hluboký, znikající ze slow nelíčených, nadšenost pro prawdu a sprawedlnost, spojená s řídkau praktickau maudrostí žiwotní, dodáwají pojednáním těmto moci oprawdu wzděláwající. Nemámeť spisů takowýchto na zbyt; a kdo literaturu w oboru tomto seznal, dojista že cenu kázní Bolzánowých úplně uzná. Neníť tuto tupé rozwláčení dogmat planých, neníť tuto mlhawé šero blbé a ztřešťující mystiky, není tuto wěčný nářek na zkaženost lidstwa a hříšnost celé přírody; zdeť najdeš rozumné rozbírání poměrů swětowých, jasný pohled a zdrawé upotřebowání mrawouky křestanské na ně. Wětší část spisů pojednáwacích mrawouku křestanskau, zwlášt w nejnowější době pode křídly upíra ultramontánského wyšlých, líčí člowěka nikoli co člowěka, alebrž co wywrhel špatnosti a podlosti takowé, kterému se, má-li si nebe wydobýti, čert žiwě malowati a peklo zatopiti a za swrchowanau dokonalost blauzniwá kontemplací a bezduchá omrtwělost předstawowati musí. W přímém odporu stojí řeči B–wy k této šílené přewrácenosti; zde najdeš člowěka nikoli sníženého, zpotwořeného, alebrž zde se powýší, zušlechtí, posilní. Kdo tedy potřebu cítíš poctění ducha wzděláwajícím, šlechtícím, sílícím, chop se kníh; těch najdeš w nich co hledáš – wýbornau potrawu duše pro sebe a dům swůj. – ( Boh. č. 177. )", "id": 619}
{"text": "18. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [redakční oznámení o novém večerním vydání novin], Autor: Havlíček, Karel\nOd dnešního dne budeme Národní Nowiny dle příkladu jiných welkých nowin též dwakrát denně wydáwati, totiž ranní list a wečerní list. Poněwadž totiž wšechny pošty dostáwáme w Praze ráno a brzy po polednách, stáwá se, že zdejší wečer wycházející časopisy již toho samého dne mohau tyto zpráwy podati w krátkosti, které my teprwa druhý den podáwáme, čímž se Pražským odbíratelům našich nowin znamenitá ujma děje, tak že buď musejí ještě jiné wečer wycházející listy kupowati, aneb až do rána na tyto zpráwy čekati, což za nynějších dob, kde se tak důležité wěci dějí, zajisté welmi nepříjemné jest. Tento wečerní list našich nowin bude se půlarchem w malé čtwerce we dwau slaupcích w naší expedicí o 6 hod. k wečeru wydáwati každodenně ( wyjímajíc neděli ), kdežto si jej pp. předplatitelé naši na poukázání swých dosawádních předplatních lístků odebírati mohau bezplatně. Jednotliwé číslo bude se po 2 kr. w. č. prodáwati. Wenkowským našim pp. odbíratelům bude tento wečerní list tím prospěšný, že bude obsahowati krátký přehled wšech nejnowějších událostí a spolu též zábawné malé článečky: tak že hned, jak nowiny po poště přijdau, wíce čtenářů se poděliti může. Ostatně nechceme nic wíce o zřízení této přílohy dokládati, poněwadž ji bez toho brzy každý uwidí a nejlépe se přeswědčí. Redakce.", "id": 620}
{"text": "25. únor 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Spis Dra. Braunera o našich selských záležitostech, Autor: Havlíček, Karel\nSpis Dra. Braunera o našich selských záležitostech. ( Dokončení. ) Ztížnosti na nemírné hubení a wymýtowání lesů w Čechách jsau welmi časté, ale jak se zdá zcela nadarmo. Každý nahlíží owšem, že jest potomstwu škodliwo bezlesí we wlasti naší, ale každý také dobře uměje počítati wí, že jest wýnosněji na okamžik poraziti lesy a zpeněžiti, než nechati je pro ozdobu krajiny a pro potomstwo státi. Obyčejně na wšech panstwích welmi dobře míwají zawedený řád lesní, wypočteno jest dosti wědecky a znalecky, jak mnoho se ročně porážeti má, aby se na wěčné časy wystačilo: ale jak mile nastane w pokladnici panské suchota, i hned se jí obětuje kus lesu třeba proti wšemu přeswědčení. P. spis. přede wším jenom obecní lesy na zřeteli maje dosti obšírně o této důležité části obecního hospodářstwí rady swé a mínění pronáší. Co hlawní příčinu špatného hospodaření s lesy udáwá tu, že z obecních lesů sausedé daně platí, kdežto by je obec sama zaprawowati měla. Nastáwá nyní welmi žiwotní otázka nač a jak se obecní jmění nakládati má, a kdo ním wlastně wládne? Rozum zdrawý owšem lehkau na to najde odpowěd, ale nesauhlasila by snad s dosawadní praxí. P. spis. udáwaje mnohá zneužíwání obecního jmění k aučelům neslušným, naznačuje aučel jmění obecního na takowá wydání, která nenáležíce do oboru žádné jiné weřejné pokladnice, weškeré obci k prospěchu jsau a která také weškerá obec za takowá uznala. Již w těchto slowech obsažena jest ona hlawní zásada, že obec sama určowati si má, jak swého obecního jmění užíwati chce ( když uzná totiž swůj prospěch ). Sama wys. slaw. spráwa zemská pronesla o tom nařízením od 14. Pros. 1844 č. 71186 „ že jmění obecní náleží oprawdu obci a proto se má wplyw auřadů wrchnostenských a politických obmeziti jenom na dohlídku, přiměřeněli a swědomitě se ho užíwá, do aučtowání samého, aby se ale tito auřadowé do aučtů samých nemíchali. “ P. spis. sauměrně s tímto nařízením udáwá hlawní wydání obecní takto: 1 ) daně z obecních statků; 2 ) na obecní pastaušky, pazderny, pekárny a školky štěpné; 3 ) na býky a hřebce obecní; 4 ) naznačená ročně čásť na oprawowání a zřizowání náwsí, cest a mostů, luk, lesů a sadů; 5. 6. 7. ) plat obecních pastýřů a hajných; 8 ) odměny rychtářů za dny w záležitostech obecních ztráwené atd. ( Kominíci by se prý měli platiti z důchodu celého panstwí ). Přede wším ale zapotřebí jest dobrých zástupců ( representace ) obecních, které p. spis. dělí na určující a wýkonné. Určující zástupcowé, totiž wolený ode wšech sausedů wýbor, naznačují, jak se obecním jměním wládnauti má, a wýkonný zástupce, též od celé obce wolený rychtář, wykonáwá jen to co oni určili. Tímto spůsobem, kdyby zaweden byl, arci by sama obec swým jměním wládla dle wůle swé. Pak by také zajisté zkwetalo nejen jmění obecní, nýbrž i obce samy a to we wšelikých ohledech: neboť se dosawadní netečnost a newšímawost w záležitostech občanských hlawně tomu také připočísti musí, že jsau obce příliš pod poručenstwí auřadů postaweny. Uwázaný člowěk owšem nic zlého činiti nemůže, ale – také nic dobrého. Co nejkrásnější a nejužitečnější aučel, na který by se obecního jmění šetřiti nemělo, udáwá p. spis. zřízení hospodářských škol, we kterých by se po zkončené trivialce mládež teprwa něčemu pro žiwot naučila. O této wěci zůstawujeme si budaucně obšírněji a snad častokrát ještě pojednati, než tyto školy oprawdu zřízeny budau. Konečně ještě udáwá nejlepší spůsob, kterak by se aučty obecní wésti měly, a radí obcím, aby si dohromady několik zwláštního swého úředníka k tomu aučelu platily. Tímto se tedy laučíme pro zatím od knihy prwní swého spůsobu u nás: p. spis. má zajisté přede wším tu zásluhu, že prwní obrátil zřetel swůj na staw lidu selského w naší wlasti a pauze z wlastní zkušenosti swé podal hojnost dobrých náhledů, dle nichž by se byt lidu wesnického zlepšiti a ušlechtiti mohl. Zapotřebí bude nyní jenom, aby i skutečně dobré mínění jeho w žiwotě a w praxi se zachowáwalo. Neboť což na plat, míti o wšem krásně a jadrně psané knihy, nechowámeli se dle nich oprawdu. Přejeme tedy, aby co nejdříwe praktické následky, owoce knihy této w nás dozrály, w čem zajisté i pan spisowatel stejného s námi jest mínění a přání. H. B.", "id": 621}
{"text": "4. duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [zpráva o poslanci Šantlovi], Autor: Havlíček, Karel\nPan J. Šantl, býwalý poslanec Chlumecký, oznámil nám, že též přistupuje k oswědčení poslanců českých w č. 72 Národních Nowin wydanému.", "id": 622}
{"text": "28. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: Slovanská lípa, Autor: Havlíček, Karel\nSlowanská Lípa. Sezení wýboru dne 27. ledna trwalo od 6 až do 9 hodin. Napřed nastala debatta o protokolu, mají-li se totiž do protokolu jen náwrhy a uzawření přijímati ( náwrh K. Hawlíčka ) aneb také chod debatty wůbec ( Seidlůw náwrh ), kterýžto poslednější přijat jest 13 proti 11 hlasy. Strany sekcí, ku kterým i hospodářská přidána jest, uzawřelo se, aby se každý aud wýboru jen do dwau sekcí hlásiti směl a aby nejméně 5 audů w každé sekci bylo. Strany chudých uzawřeno, aby Slow. Lípa prowolání weřejné ku podpoře chudých wzdala, které má p. P. Štulc wypracowati, a aby ostatní zanechala raddě městské a spolkům k tomu účelu již ustanoweným. Ke zdejší Hospodářské Jednotě ustanowen a přijat jest od wýboru přípis, hlawně toho obsahu, aby na wenkowě filialky zakládala, w čem se ji Slow. Lípa ku pomocí nabízí. Pan předseda Hanka oznámil wýsledek tajné schůzky dne 20. t. m. držané, že totiž wýbor uzawřel, redakci Nowin Slow. Lípy strany známého článku Bakuninowa písemní důtku dáti. Rittersbergůw náwrh, aby se zdejší městská radda požádala, by na příklad jiným auředně českého jazyku užíwala, přijat jest s welikým potleskem. Mikowcůw náwrh, aby se za wojwodu Šuplikce a za wšechny w boji padlé hrdiny slowanské slawné pohřební služby Boží konaly, též přijat jest.", "id": 623}
{"text": "3. duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Oprava předchozího Havlíčkova tvrzení týkajícího se vystoupení ze Slovanské Lípy], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Po tom, co se zatím w nejnowějších dnech we SIow. Lípě zdejší přihodilo, neměl bych wlastně již ani žádnau příčinu o wěcech pro každého wlastence mrzutých dále slow šířiti, a také skutečně zapotřebí jest, další wywinowání očekáwati a úsudek swůj si na další čas w záloze ponechati. Jednu wšak okolnost — týká se p. Stefana — nesmím ani o den déle zamlčeti, poněwadž spůsob, w jakém se jeho jméno w č. 77 jmenowalo, mnohým zawdal příčinu k špatným, jeho cti škodliwým wýkladům. Že jsem tenkráte jméno p. Stefana spolu s ostatními podotknul, stalo se jen proto, poněwadž jsem toho jistého mínění byl, že pan Stefan při redakci nowin Slow. Lípy hlawní aučastenstwí má. Poněwadž jsem wšak nyní toto swé mínění jakožto mylné seznal, držím za swau powinnost, naprawiti tento swůj omyl.", "id": 624}
{"text": "1. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Kapitola X. Sejdauce se u policmejstra, známého již čtenářům otce a dobrodince města, měli činowníci příležitost podotknaut jeden druhému, že až se spadli od těch starostí a strachů. Wěru také ustanowení nowého generálního gubernátora, a ty dwa spisy tak přísného obsahu, a ty Bůh wí jaké powěsti, wšechno to dohromady zůstawilo patrné stopy na jejich obličejích, a fraky se staly na některých patrně wolnější. Wšechno zkrotlo: i předsedník se spadl, inspektor ranhojičského ústawu se spadl, prokurátor se spadl, ba i také jakýsi Simjon Iwanowič, který se nikdy nejmenowal rodinným jménem a nosil na prwním prstu prsten, který ukazowáwal dámám, i tento se spadl. Owšem že se také našli někteří z nebázliwé čtwrti, jako wšude, kteří neztratili přítomnost ducha, ale těch bylo welmi málo. Jediný toliko poštmistr. On jediný nezměnil swůj wždy stejný spůsob, a wždycky w podobných pádech měl zwyk říkati: Wšak my wás známe wy generální gubernátoři! Může být že se třikrát i čtyrykrát wystřídáte, a já tuhle již po 30 let, sudyr můj, sedím na jednom místě! Na to obyčejně říkali ostatní činowníci: Což tobě je hej, šprechn si dejč, Iwan Andrejč: ty máš jen tu poštowinu: přijímat a wyprawit expedici, leda že někoho napálíš, když zawřeš kancelář asi o hodinu dříw a dáš si zaplatit od opozdiwšího se kupce za příjmutí psaní po ustanowené auřední hodině, aneb že snad někdy pošleš něco jinam nežli to náleží, tu arci musí být každý swatým. Ale kdyby tak na tebe chodil čert a lezl ti každý den sám do ruky, a třeba že ty sám nechtěl nic wzít, přece se ti sám nastrkowal! Tobě je owšem hej, ty máš jen jednoho synka, ale tuhle panečku Praskowii Fedorownu Bůh nadělil takowým požehnáním, každý rok přiwede něco na swět: buď Praskušku, buď Petrušku, tu panečku bys jinak zpíwal. – Tak mluwili činowníci, a je-li skutečně možná ubrániti se čertu, o tom saudit není wěc spisowatelowa. W sestaupiwší se tentokrát radě pozorowati bylo možná nepřítomnost té newyhnutelné wěci, která se prostonárodně nazýwá filip. Wůbec jaksi nejsme spůsobní k řádným schůzkám. We wšech našich společnostech, začínajíc u selské hromady až ke wšemožným učeným a ostatním komitétům, není-li w nich jedna wšechno wedaucí hlawa, panuje pořádná matenice. Těžko také powědít čím to jest, snad jsmo již takowý lid; jenom takowé schůzky se u nás daří, které se twoří k tomu aučelu, aby se podowádělo nebo poobědwalo, jako ku př. klubby a wšeliké woksaly podle německého spůsobu. Slowa německý užíwá zde Gogol, jako wůbec často jinde, podle prostonárodního ruského wýznamu, totiž tolik co cizozemský. Ale odhodlanosti ke wšemu to máme chwála Bohu každau chwíli. My hned jak wítr zawěje, zřídíme spolky dobročinné, powzbuzující a Bůh wí jaké. Aučel je překrásný, ale přece z toho nic není. Může být, že to tím, že se hned spokojíme pauhým počátkem, tak jakoby již bylo wšechno hotowo. Ku př. založiwše nějaký dobročinný spolek pro chudé a obětowawše k tomu znamenité peníze, hned na památku takowého chwalitebného činu dáwáme oběd wšem prwním osobám města, rozumí se že za polowic wšech obětowaných peněz; za ostatní se hned najme pro wýbor překrásný byt, s topiwem a služebnictwem, a pak ale také zůstane z celé sumy pro chudé pět rublů a půl, a i tu strany rozdělení této sumy nejsau wšichni audowé mezi sebau stejného smýšlení, a každý nastrkuje nějakau swau kmotru. Ostatně ale byla sestaupiwší se nyní porada zcela jiného spůsobu: ona se zřídila za přičinau newyhnutelností. Ne snad o nějaké chudé neb o něco nepatrného se tu jednalo, nýbrž wěc se týkala každého auředníka osobně, wěc se týkala neštěstí hrozícího wšem zároveň, tedy snad chtěj nechtěj musela býti swornost a wzájemnost. Ale přece z toho wypadlo starého čerta. Nemluwíc již ani o rozličnosti minění, která musí být na každé poradě, ukazowala se také we smýšlení shromážděných jakási podiwná neodhodlanost: jeden řekl, že Čičikow dělá falešné bumažky, a pak hned zas dodal, a může taky být že nedělá; druhý ujišťowal, že je Čičikow auředník z kanceláře generálního gubernátora a také zas hned k tomu dodal: a ostatně kozel aby to wěděl, na nose to nemá napsáno. Proti domyslu, není-li přewlečený laupežník, wyslowili se wšichni; uznali že kromě zewnějška jeho, který již sám o sobě byl docela pořádný, w rozmluwách jeho nebylo nic takowého, což by ukazowalo člowěka zbujnického chowání. Najednau poštmistr trwaw po několik minut pohraužen w myšlénkách, buďto-li následkem nenadálého wnuknutí aneb čeho jiného, křiknul neočekáwaně: „ Wíte pánowé, kdo to je? “ Wšichni hned zwolali najednau: „ a kdo? “ – „ To pánowé, sudyr můj, není nikdo jiný nežli kapitan Kopejkin. “ A když se hned zas wšichni ptali i najednau: „ Kdo to je kapitan Kopejkin? “ odpowěděl poštmistr: „ Tak newíte, kdo to je kapitan Kopejkin? “ Wšichni odpowěděli, že dokonce newědí kdo by to byl kapitan Kopejkin. „ Kapitan Kopejkin, “ prawil poštmistr, otewřew pikslu jen do polowice, ze strachu aby tam nestrčil někdo z wedle stojících swé prsty, na jejichžto čistotu on mnoho newěřil. „ Kapitan Kopejkin, “ prawil poštmistr již po šnupnutí; „ ale wždyť kdybych to měl wyprawowat, bude z toho welmi zajímawá pro nějakého spisowatele w některém ohledu celá báseň. “ Wšichni přítomní wyslowili žádost, poznati tuto historii aneb jak se wyjádřil poštmistr, welmi zajímawau pro nějakého spisowatele w některém ohledu celau báseň, a on počal takto: Powěst o kapitanu Kopejkinu. Po wojně roku 1812, sudyr ty můj – tak počal poštmistr nedbaje na to že w pokoji neseděl jen jeden sudár ( pán Sudár znamená po rusku pán; okolo Petrohradu a w sewerní části říše wyslowuje lid toto slowo: sudyr. Fraze tato jest asi tolik co w češtině „ panečku “. ), nýbrž celých šest – po wojně r. 1812 zároweň s raněnými byl poslán kapitan Kopejkin. Bystrá hlawa, bujný jako čert, pobyl i na strážnicích i u profosa, wšeho zakusil. U Krasného aneb u Lipska, zkrátka, můžete si pomyslit: utrhlo mu to ruku i nohu. Nu tehdy ještě nebyly zawedeny strany raněných žádné, rozumíte-li, takowé uspořádání; tento jakýsi invalidní fond byl zařízen, můžete si pomyslit w některém spůsobu teprwa později. Kapitan Kopejkin widí: měl bych pracowat, ale jenom že měl, rozumíte-li, jen lewau ruku. Odebral se domů k otci, otec prawí: nemám tě čím žiwit, já, můžete si pomyslit, ledwa že sám mám z čeho žít. Tu tedy můj kapitan Kopejkin umínil si, panečku, jet do Petrohradu, aby se poohlédl u předstawených, nebylo-li by nějaké pomoci.... Jaksi tam, rozumíte-li s formany aneb císařskými wozky, zkrátka, dowlekl se wšelijak až do Petrohradu. Nu můžete si předstawit: takowý, jakýsi to jest kapitan Kopejkin, a najednau octnul se w hlawním městě, kterému podobného, takřka, není na swětě! najednau je před ním swět, poměrně řečeno, jisté pole žiwota, báječka šecherezada, rozumíte-li, jakási. Najednau takowý nějaký, můžete si předstawit, Něwský perspekt, aneb lam nějaká, wíte-li Gorochowaja, u wšech wšudy, aneb takowá nějaká Litějnaja; mosty tam wisí na jakési čertowině, můžete si předstawit, beze wšeho to jest upewnění – zktrátka Semiramis, sudyr, a konec! Potlaukal se najímat byt, ale wšechno to hrozně řeže kapsu: opony, čalauny, ďábelstwí wšechno rozumíte-li, koberce-Persie, sudyr můj, takowá.... zkrátka, říci poměrně, nohau se šlapaly kapitály! Jde po ulici, a již nos cítí, že zde woní tisícemi: a náš kapitan Kopejkin měl celý asignatowý bank, rozumíte-li, asi z nějakých desítí modrásek Pětirublowky. a drobné stříbro. Nu panstwí za to nekaupí, to jest kaupit by mohl, kdyby k tomu přidal 40 tisíc, a kdyby si ještě 40.000 wypůjčil u francauského krále. Nu našel tedy autočiště w Revelské hospodě za rubl na den; oběd šči a kus howězího... Widí, že zde není rádno dlauho pobýt. Wyptal se, kam se má obrátit. Což kam se obrátit, práli Wyšších úřadů tu nyní není, wšechno to je rozumíte-li w Paříži, wojska se ještě nenawrátila, a je zde jenom prozatímní komisse. Pokuste se snad tam něco mohau udělat. Půjdu do komisse, prawí Kopejkin, řeknu: tak a tak, proléwal jsem w některém spůsobu krew, s ohledem řečeno, žiwot jsem obětowal. Tak, sudyr můj, wstaw trochu časněji, oškrábal si lewau rukau bradu, protože platit holičowi dělalo by w některém spůsobu peníze, natáhl na sebe uniformiště a na dřewěnce swé, můžete si předstawit odebral se ke komissí. Wyptal se, kde bydlí předstawený. Tamhle, prawí mu, dům jest na nábřeží: chalaupka rozumíte-li selská, sklíčka w oknech, můžete si předstawit, na půldruhého sáhu, zrcadla, mramory, laky, sudyr ty můj, zkrátka, až rozum zůstal stát. Kowowá klika jakási u dweří konfort nejprwnějšího druhu, tak aby člowěk, rozumíte-li, napřed běžel do krámku kaupit za groš mejdla, a asi dwě hodiny, w některém spůsobě, jím drhnul ruce, a pak teprwa snad na ni sáhnul. Šwejcar před wraty s bulawau: hraběcí to takowá fisionomie, batistowé límce, jako wykrmený nějaký mupslík... Kopejkin můj dotáhl se nějak se swau dřewěnkau do předpokoje, stěsnal se tam do kautka, aby newrazil loktem, můžete si předstawit, do nějaké Ameriky nebo Indie – wyzlacenau, poměrně řečeno, porculánowau wásu takowau. Nu rozumí se, že se tam hodně načekal, protože w takowau dobu, kdežto se předstawený w některém spůsobu teprwa otočil w posteli, a komorník podal mu střibrnau mísku na rozličné takowé, rozumíte-li, umýwání. Čeká můj Kopejkin asi čtyry hodiny, lu přijde auředník, prawí: hned přijde předstawený. A w pokoji již i epolety i šerpy a lidu jako fazul na talíři. Konečně, sudyr můj, wyjde předstawený. Nu.... můžete si pomyslit: předstawený! w obličeji takřka.... nu přiměřeně k důstojnosti, rozumíte-li... k činu.... takowý pohled, rozumíte-li. We wšem hlawnoměština: jde k jednomu, k druhému: co wy, co wy, co se líbí, co máte k přednešení? Konečně sudyr můj ke Kopejkinu. Kopejkin: tak a tak jářku, prolíwal jsem krew, ztratil jsem w některém spůsobu ruku a nohu, pracowat nemohu, osměluji se prosit, nebylo-li by pro mne nějaké podpory, nějakých takowých ustanowení strany, poměrně řečeno, náhrady, pense, či něčeho rozumíte-li. Předstawený widí, člowěk na dřewěnce a prawý rukáw prázdný přišpendlený k uniformě: „ dobře, prawí, poptejte se tyto dni. “ Kopejkin můj radostí ten tam: nu myslí si již je odbyto. Můžete si pomyslit w duchu, jak poskakowal po trotuaru; zašel si do Palkinského hostince wypít sklenku wodky, poobědowal, sudyr můj w Londoně, dal si kotlety s kaprlaty, pulárku s rozličnými kompoty, žádal flašku wína, wečír si šel do diwadla, zkrátka, wyhodil si řádně z kopejtka. A prohejřil on zatím račte si powšímnaut, za jeden den, skoro polowičku swých peněz! ( Pokračowání. )", "id": 625}
{"text": "17. duben 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Med a vosk, Titulek: [Nové dílo maďarského básníka], Autor: Havlíček, Karel\nOslawený w nejnowějších čašech maďarský básník Petöfi sepsal nyní roman: „ Prowaz katůw. “ – Bezpochyby se w něm bude jednat o poměrů národnosti nemaďarských w Uhřích k maďarské, a o snášeliwosti maďarské — aspoň titul na to ukazuje. H. B.", "id": 626}
{"text": "6. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Dopis Táborských], Autor: X; Havlíček, Karel (přetisk s komentářem)\nW nynějších důležitých a rozhodných dobách, jejichž zdar jediné na spolčení a sjednocení wisí, bylo nám s lítostí pozorowati, kterak co do společenského žiwota měšťanstwo naše ještě příliš pozadu jest. Mnohátě předůležitá wěc a podniknutí musilo pauze proto klesnauti aneb aspoň seslábnauti, že k ní měšťanstwo buď chladné, buď jí dokonce na odpor bylo. Tím wíce potěšiti a naděje nám dodati musí, když widíme, kterak aspoň z jednotliwých míst jiný, jařejší a nezkaženější duch nám se objewuje. S radostí srdečnau hleděli jsme na králowskau Plzeň a Nymburk, jenž prwní k adresse pražské přistaupili a důkaz o swé zralosti na jewo dali, a již zase s plesáním uwítali jsme adresu ze staroslawného Tábora, který we welikých a bauřliwých dobách založen nepohřbil pod rumem nowowěké zkaženosti swau staročeskau sílu a bodrost, nýbrž směle a hrdě národní korauhew wytknuw nezůstal při pauhém zewnitřním státi, ale také ukázal, že pojal smysl a směr nynějšího času, nynějších bauří a přewratů. Dne 4. dubna obdržel totiž náš měšťanský wýbor z Tábora adresu, o níž tuto záhodno několik slow promluwiti. Již skwostnost adresy zewnitřní swědčí, kterak bodrým Tábořanům na wěci mnoho záleží. Jestiť welmi wkusně w tuhé čerwené desky se širokým pozlaceným okrajem swázaná. Na přední desce spatřuje se na bledorůžowém poli zlacený znak města Tábora se znakem českým a rakauským, pod ním pak tento nápis: „ Adresa na welectěný wýbor weleclěného měšťanstwa král. hlawního města Prahy! \" Čtwero bílých a čerwených stužek swazuje desky dohromady. U wnitř w deskách pak jest adresa sama welmi čistě psaná a zní doslowně takto: Adresa na welectěný wýbor welectěného měšťanstwa král. hlawního města Prahy! Newýslowná bylatě radost a jásání dne 27. běž. m. března, kdežto na památném místě naší starobylé ctihodné radnice přednostau král. krajského úřadu co nejslawněji ohlášeno bylo, že Jeho král. Milost náš milowaný otec wlasti Ferdinand V. dwa dny předtím welikomyslně uzawříti ráčila, wšem národům rakauského mocnářstwí již dáwno žádaucí ústawu ( konstituci ) uděliti a že táž s zároweň wyřčenau swobodau tisku práwě w žiwot wešla. Jako elektrickau jiskrau rozháral se w srdcích weškerého táborského obywatelslwa blahodějný plamen wznešeného citu a nejwraucnější wděčnosti k panujícímu dworu rakauskému, ježto w zájemném sdělowání, w rozmanitých radostných wýrazech, w slawném oswícení města, obzwláštně pak w auplném přeswědčení se projewil, že konečně nanejwejš napnuté trpěliwosti a nadobyčejnému usilowání wšech k rakauskému mocnářstwí patřících národů možná bylo, raušku s očí našeho milowaného panowníka sníti a Jeho Milosti w nelíčené prawdě wčasná swá přání w známost uwésti. Toto ušlechtilé usilowání welectěné měšťanstwo našeho starobylého we swětě proslulého hlawního města Prahy, od nadějné študujíci mládeže naší milé wlasti bratrsky jsauc podporowáno, s prawým wlastenským citem a dobrowolným se obětowáním i hned podniknauti newáhalo, aniž potřeba kázala, cizím puzením, zňaté žiwotné záležitosti w poradu wzíti, obecnému nepokoji předejíti swobodné řízení od milostiwého wladaře wydobýti a tudíž naší milé wlastí ono dobré wyprositi, po kterémž již z dáwna w tichosti wzdýchala a kteréž pauze a jediné s to jest, blaho Čechye a k její koruně patřících sester Morawy a Slezska w každém ohledu založiti a 7 milionům obywatelůw příležitost poskytnauti, swau wěrnau náklonnost a nelíčenau swau w útrobách srdce upewněnau lásku k panujícímu domu bezprostředně w každé době a we wšech poměrech slowem i skutkem oswědčiti. Šlechetně, powážliwě a wážně počínalo si welectěné měšťanstwo a welectěné študentstwo naší Prahy w jedwa uplynutých dnes nebezpečenstwích! Ani krůpěj krwe neskropila půda drahé wlasti a žádnému na jmění a práwu se neuškodilo. Jižjiž schwalují hlasy z pohraničných státu statné počínání Pražanů, celá Ewropa je též uzná a tak pokojným během wydobytá ústawa ( konstituce ) dějeplnau historii naší milé wlasti nejkrásnějším tiskem ozdobí, jakož i wšecky utrpené strasti z mysli zapudí. I my obywatelé a měšťané král. města Tábora, jehožto založení, zakladatel, děje, příběhy, dobré i zlé doby w dějepisu naší wlasti s nezrušitelnými tahy zaznamenány jsau, nechcemeť pozadu zůstati a widíme se zawázanými welectěnému měšťanstwu a welectěnému studentstwu naší Prahy náš nelíčený saucit a nejwděčnější uznání s srdečným ujištěním na jewo dáti, že odhodlaní budeme w každé době k našemu král. hlawnímu městu se přidati a k tomu napomáhati, co w jakémkoli ohledu naší milé wlasti za spasení a prospěšné uznáno bude. Sláwa našemu milowanému králi Ferdinandowi! Sláwa konstituci! Sláwa měšťanstwu! Sláwa studentstwu naší Prahy! Žádáme, by welectěný wýbor toto naše srdečné a upřímné smejšlení co důkaz naší wřelé a powinné wděčnosti powažowati, weškerému welectěnému měšťanstwu a welectěnému studentstwu naší Prahy nejlaskawěji w známost uwésti a schwáliti ráčil, kteréžto setrwáme Welectěného wýboru Wlastensky smejšlející bratří! W král. krajsk. městě Táboře dne 27 Března 1848, Následuje 153 podpisů měšťanských. Přijměte, statní Tábořané, aspoň w myšlenkách naší bratrskau prawici, tiskneme wám ji upřímně a wřele, neb wíme, že ty samé myšlénky, ty samé city duši waší hřejí jako naší. Cizí nám radost, že nejsme sami, že máme we wlasti přátely, kteří hotowy jsou pro wlast a práwo duší i tělem bojowati. S Bohem! Sláwa, sláwa, sláwa Táboru!", "id": 627}
{"text": "10. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 7. září. Den ode dne padá sněm říšský hlauběji: dnes snížil se až k nejhorším skandálům. Po přečtení protokolu předešlé schůzky wystaupil deput. Hubicki, že událost, týkající se jeho osoby, není w protokolu. Wčera totiž, když náwrh Löhnerůw ( jenž směřowal k tomu, aby se sněm sankcí císařské wyhnul ) welkau wětšinau propadl, wystaupil Hubicki, jeden z polské lewice, a winil dep. Stadiona, že rolníky haličské proti Löhnerowu náwrhu popudil udáním, že ti, jenž s Löhnerem hlasují, císaře odstraniti hodlají. Na to strhl se w komoře s obau stran powyk, někteří z lewice: Violand, Brestl a Goldmark, protestowali proti celému jim nemilému hlasowání Hlasowalo se s udáním jmen, a proti Löhnerowi hlasowala i wětší čásť polské intelligence, t. j. těch deputowaných z Haliče, kteří stawu rolnického nejsau; a kdyby byli wšichni rolníci haličtí, kterých jen asi 40 jest, pro Löhnera hlasowali, přece by byl ještě propadl. a jeho platnosti, a proti tomu, že wčera president Hubického k pořádku napomínal. President odpowěděl p. Hub., že wšechno, co se stane w sezení, do protokolu nepřijde, sice by musel být konečně protokol jako stenografické zpráwy. Stadion žádá o slowo, celá komora jest napnuta. Neupírám, že jsem skutečně mnohé deputowané haličské přemlauwal, aby se mnau hlasowali, awšak jen prostředky w každém parlamentě dowolenými, a rozumí se samo sebau, že si každý přáti a se přičiniti musí, aby pro swau stranu wětšinu získal. Aneb snad myslí oni pánowé s druhé strany, že jenom oni práwo mají, jiné na swau stranu přemlauwati? ( Smích. ) Mne samého přemlauwali někteří pro náwrh Löhnera, a za zlé jim nepokládám, ostatně ale myslím, že dobře bude, ustanowí-li komora zwláštní komissí k tomu, by jednání moje w tomto pádu wyšetřeno bylo, užil-li jsem prostředků neparlamentárních. Hein nemyslí, žeby wěc do protokolu přijíti měla, protože jest twrzení p. Hubického posud nedokázané a posud pauhé jen nařknutí. ( Sykot na lewici. ) Kudlich žádá, aby ta wěc z ohledů pro čest celého shromáždění do protokolu přišla. 508 Hubicki proti Heinowi: Jáť nepřednesl pauhé udání, nýbrž řekl jsem již tehdy a říkám posawad, že hotow jsem, dokázati wšechno, a nedokážu-li, sám se podrobuji následkům. Borrosch: Dep. Stadion prawí, že užil jen parlamentárních prostředků. Jedná se ale o to, řekl-li on po německu mluwícím deputowaným neprawdu, a neprawdu takowau, která weliké straně tohoto domu křiwdu činí. Konečně dle náwrhu Kudlichowa přijato jest, aby se celé obwinění wčera od p. Hubického pronešené doslowně do protokolu wzalo. Hned na to ale po protestu Violanda čteno jest wyjádření rolníků haličských, we kterém oni prawí, že dle přeswědčení swého hlasowali. Nyní přijat jest náwrh dep. Stadiona, že k tomu wyšetření komisse wywolena bude, a sice dle mínění Brestla do této komisse mají sobě deput. Stadion a Hubicki, každý po čtyřech wywoliti, a o dewátého se srownati obapolně těchto 8 wywolených. Brauner nawrhl, aby se při této příležitosti ještě jiné, tomu podobné pády wyšetřily. ( Narážka na lewici německau, o které jde powěst, že rozličnými dowolenými i nedowolenými prostředky rolníky we sněmu k sobě wábí. ) Po krátké o tom wzniklé hádce, we které p. Borrosch také swau zášť ukázati příčinu má, béře nyní pan Brauner náwrh swůj nazpět, aby jej při dobré příležitosti učinil samostatně. Tím se skončila tato mrzutá debatta. A nyní se skupilo wšechno dolů, neboť ministr Dobblhof powstal, aby odpowěděl na interpellaci Borroschowu. Žurnalistické lože jsau nabity posluchači, a ministr pokládá wěc za tak důležitau, že nazpamět nemluwí, nýbrž celau odpowěď z papíru čte, aby ani o slowu pochybnost nebyla. Hlawní smysl jest ten: že sankce ( podpis ) císařská na každý zákon newyhnutelná jest, strany konstituce ale, až hotowa bude, musí se sněm s císařem dobrowolně shodnauti. Wěrný překlad celé odpowědi ministerské jest: Poslanec Pražský, pan Borrosch, stawil předewčírem interpellaci na weškeré ministerstwo, na kterau tuto odpowědíti we jménu a ustanowením ministerstwa přistupuji. – Dříwe wšak, než rozberem otázky od pana interpellanta stawené, musíme nejdříw podezřiwosti co nejrozhodněji zamítnauti, které pan interpellant we swém odůwodňowání proti ministerstwu pronesl. My se musíme co nejdůrazněji ohraditi proti té důmínce, jako bychme se postawili nepřátelsky proti swobodě národu, jako bychme byli prohlásili sněm říšský za nedospělý anebo chtěli jej snížiti za nulu nepowolanau. Tyto důmínky, jakož i časté již w této sněmowně od pana interpellanta pronešené poukázání na možnost, rozehnání anebo potlačení sněmu říšského od shora, musíme – w auplném wědomí swého naskrze loyalního chowání – pro wždy s auplnau oprawdiwostí od sebe zamítnaut. Wěrni swému ministerskému prohlasu ( programu ), uznáwáme w nezáwislém spoluaučinkowání tohoto wznešeného sněmu rukojemstwí prospěšného wykonání ústawního díla Wašim rukaum swěřeného. Pewně odhodláni, opatrowati nezlomně práwa trůnu, tak jako i práwa národu, a bdíti wší silau pro zachowání spořádaného a zákonního stawu a stawěti se wšem anarchickým a republikánským snažením nezlomitelnau přísností na odpor, odwrhujem také podkládání zpátečnických záměrů na wždy od sebe. Upřímně a pewně se držíce principu konstitučního chceme s wámi jeho uskutečnění ne na základě starých historických sněmů, ne na základě prázdné, plané swobodomyslnosti, nýbrž na základě obecné, zákonně wyslowené wůle we spolku a w sauhlasném spoluaučinkowání s korunau, i nejsme sobě wědomi, že bychme byli kdy a w kterém jednání wstaupili swobodné, auplně bezukorné poradě a uzawírání této sněmowny překážliwě w cestu. Učinila se nám wýčitka, že jsme wěc náhrady učinili wěcí kabinetu, a že jsme na to wztahující se wyjádření swé podali teprw na konci rokowání. My máme za to, že jsme práwě swým chowáním w této wěci skutkem dali na jewo, jak wysoko klademe auplnau nezáwislost porady tohoto sněmu, poněwadž nás práwě úmysl, newstupowat záwadně a překážliwě pořádnému sběhu debatty některým způsobem w cestu, k tomu přiměl, bychom si ponechali swé wyjádření až ku konci, tím wíce, že jsme nikterak nemohli myslet, že w této důležité wěci náš náhled a ne přeswědčenost o jeho sprawedlnosti rozhodne. Tím méně jsme očekáwali ale tuto wýčitku od pana interpellanta, že on to byl, kdo nejen chtěl, aby uznaná od nás zásada konkurence státu k dání sprawedliwé náhrady byla wyřknuta, nýbrž tlačil i na auplné dání náhrdy od státu, a který we zwláštním od něho wydaném spisku ještě po našem wyjádření na sněmu wyřknul obáwání, že wětšina sněmu bude hlasowat proti náhradě. Na wšechen způsob musíme wás opětně slawně ubezpečit, že nám při tom aumysl, chtíti w nějakém způsobu konati wplyw na sněm, docela byl cizý, a že jsme jen měli za swau powinnost, wyřknauti otewřeně, zač na swém stanowisku dle swého nejlepšího přeswědčení, dle swého swědomí přijmaut odpowědnost odhodláni jsme. Stejně důrazně musíme se ohradit proti důmínce, že chtělo ministerstwo wplywem neb neschwalowáním jednotliwých poslanců wykonáwat předchwatující wliw na rokowání sněmowní. Tyto prostředky k získání si wětšiny zůstanau wždy daleko od ministerstwa. Ministerstwo se bude snažit, aby si sprawedlností a přiměřeností swých prostředků dobylo přiswědčení od wětšiny sněmu. Toto předeslaw, přistupuji nyní ku promluwení o zásadních od pana interpellanta pozdwižených otázek. – W tomto ohledu musím předewším prohlásit, že zásady od ministra sprawedlnosti w sezení dne 2. září wyslowené sdílí auplně celé ministerstwo. Jednalo se o to, aby zákon o zrušení poddanstwí a gruntowních břemen přišel k místu, a podrobně o tu otázku, má-li se to státi s auplným opomenutím koruny ( t. j. císaře ), s odstraněním wýkonné moci. – Owšem není tuto chwíli ještě nic ustanoweno cestau konstituční, w jaké způsobě zákonodární moc má být wykonáwána, totoť jest předmět, který teprw w ústawní listině musí být konečně ustanowen; ale poněwadž stojíme na půdě monarchické, poněwadž swobodné ústawy, z nichž se těšíme, pocházejí ze swobodného swolení našeho dobrotiwého monarchy, poněwadž my sami tuto na swolání J. C. Msti. sněmujem, nemůže o tom žádná být pochybnost, že we zmíněném wztahu, dokawad konstituce sama newstaupila do žiwota, jednati jest dle wšeobecných konstitučních zásad; protož myslí ministerium, že zákony, které budau před ustanowením konstituce od ústawudárního říšského sněmu uzawřeny, auplné platnosti nabýwají potwrzením císařowým, a že jejich prohlášení a wykonání se má díti skrze exekutivní ( wýkonnau ) moc. Tím se ale konstituci samé, jejíž ustanowení wyjde od tohoto sněmu, ohledem na to, jak budaucně má být wykonáwána moc zákonodární, nikterak nepředkročuje. – Co se dále týče druhé při té příležitostí zde zmíněné zásady, ohledem na postawení koruny k dílu ústawnímu samu, tož nemůže ministerstwo než poukázat na to, co w té wěci w dotčených státních spisech nad pochybnost wysloweno jest. Manifesty od 3. a 6. čerwna wyřkly patrně, že J. Mst. císař s tím aumyslem, aby přewahujícímu mínění Jeho národů žádné meze wyměřowány nebyly, swolal ústawudární sněm říšský k tomu aučelu, aby dílo ústawy maudrým a silným spoluaučinkowáním poslanců říšských stalo se skutkem se wšeobecným dobrem sauhlasným. Zároweň ubezpečil w nich J. C. Mst. národy swé, že s láskau se drží swobodných od něho jim ochotně udělených ústawů, že nalézá we swolání ústawudárního sněmu říšského rukojemstwí, že ústawa, která má Jeho říši duchowní i hmotní mohútnost opatřiti, w základech i w podrobnostech bude dílo wšeobecné zákonně wyrčené wůle, s kteraužto wůlí J. C. Mst. pewně jest odhodlán jíti ruku w ruce. S tau samau auplnau důwěrau, s kterau monarcha Wašim rozhodnutím w záležitosti pro dobré národů rakauských nejswětější hledí wstříc, s tau též důwěrau mohau také národowé rakauští hleděti wstříc auplnému wyplnění císařského slowa, přijmutí ústawy, od jejich zastupitelů dané. – Spočíwající na swobodném sebe ustanowení přijmutí ústawní listiny od ústawudárního říšského sněmu ustanowené skrze monarchu je to, co rozumíme pod srozuměním, bude slawným dějem, zasnaubením mezi swobodau národní a dědičným trůnem, bude swazkem swobodným, obapolným srozuměním utwrzeným mezi knížetem a národem, nejjistějším rukojemstwím za nepodwratné trwání swobodného, silného a spořádaného Rakauska. Tímto otewřeným rozložením náhledů ministerstwa jsau wyjádření ministra sprawedlnosti dostatečně oswětleny. Zároweň se tím wybýwají otázky 1. a 2. páně interpellantowy, ohledem na srozumění o ústawě a potwrzowání zákonů, pokud se dotýkají zásad. – Pokud se ale otázka pod čl. 2. wztahuje, zwláště na ustanowení wys. sněmu o zrušení swazku poddanstwí a sejmutí břemen s gruntu a půdy, nemůže ministerstwo než opakowat již častěji projewené ubezpečení, že uznáwá wydání příslušného zákona za welmi nutný skutek, a že uzawření sněmu w té wěci, jakmile mu od wys. sněmu k dosažení potwrzení J. C. Msti. doručeny budau, neprodleně k tomu konci J. C. Msti. předloží a ustanowení takto auplné zákonní síly nabywší bez prodlení prohlásí a w žiwot uwede. – Co se konečně týče otázky páně interpellantowy, ohledem na odpowědnost ministrů, může ministerstwo jen podotknaut, což wyřknauti již často w tomto sněmu příležitost mělo, že se, ačkoli nestáwá skutečného zákonu, o odpowědnosti neuznáwá jen za mrawně odpowědné, nýbrž že se hlásí k auplné práwní odpowědnosti dle wšeobecných zásad konstitučních za každý swůj čin, že se hlásilo k ní s počátkem swých ministeriálních prací, a že se wždy uznáwá za powinnowané, klásti aučty tomuto wys. sněmu ze swých činů. – Toť jest, co jsme uznali za swau powinnost, projewiti wys. sněmu za příčinau interpellace od pana poslance Borrosche učiněné. Wětšina sněmu přijala toto wyjádření s pochwalau. Pan Borrosch sice se ještě potom proti důtkám jeho osobě od ministrů učiněným dle možnosti ohražowal, ale konečně newěda jiné pomoci, protest ohlásil. Na to se přistaupilo ku konečnému kroku strany náwrhu Kudlichowa. Sekretář sněmu, dep. Cavalcabo, čte zredigowané uzawření ř. s. od 31. srpna a 1. září, což se za přijaté prohlásí. Ministerium se w nich tituluje „ löblich “, nad čímž se Goldmark zdržuje a žádá, by se postawilo na místo „ löblich “ „ hohes “ ( wysoké ). Kudlich myslí práwě naopak, a činí náwrh, by říšské shromáždění we swých dopisech k ministerstwu wšech titulů ponechalo. Náwrh jeho propadl. Peutler nawrhuje, by se zřejmě den určil, od kterého mají powinnosti poddaných přestat, poněwadž slowa „ od nynějška “ rozličný wýklad připouštějí. Borrosch míní, že se samo sebau rozumí, že ode dne prohlášení; jiný deputowaný myslí, zákon od 1. září datowati, poněwadž patent císaře Josefa od téhož dne datowán. Helfert proti tomu namítá, že poddaný až posud swau powinnost plní, a tento zákon by pak nazpět působil, že tedy ode dne prohlášení swého platnosti nabýti musí. W uwážení, že tato hádka k posauzení redakce nepatří, nechá sněm debattu padnaut. Náwrh finančního ministra, by se u wybírání direktní a indirektní daně pro budaucí rok pokračowalo, byl odewzdán parlamentnímu ( stálému ) wýboru pro finance. Dále se bralo w poradu, jak by wýbor pro wypracowání zákonu o zrušení poddanosti co do podrobností sestawen býti měl. Pražák nawrhowal tři z každé province. Tu se opět strhla hádka, co práwě za provincii má býti powažowáno. Někteří chtěli, by za provincii platil onen díl země, který swé stawowské zřízení měl, tak žeby Vorarlberg měl tolik audů we wýboru jako Čechy a Halič. Někteří zas chtěli, by province a gubernie byly jedno, poněwadž w Čechách je též Chebský okršlek, w Haliči Bukowina a wojwodstwí Zátor a Oswiečím, které by též za province powažowány býti musely. Konečně se uzawřelo, že provincie je tolik co gubernie, a z každé se 5 audů wywolí se zwláštním ohledem na okršky, které se od ostatních líšejí. Budaucí sezení sněmu říšského bude w pondělí.", "id": 628}
{"text": "10 duben 1849, Zdroj: Národní Noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel\nNa některé dotazy musíme oznámiti, že se nyní bez obálky žádné předplacení po poště přijimaut nemůže. Zároweň wšak sluší wěděti, že expedice naše, která nyní obálky a adressy obstaráwá, dle předpisů auředních nesmí celé nowiny zaobaliti, nýbrž musí dáwati tak nazwanau křížowau obálku. My jsme se dle možnosti o to postarali, aby tato obálka byla co možná nejširší, aby se nowiny nepošpinily a za druhé aby se nedala sešaupnauti. Jestliže se tentokrát w naší expedici některé omyly přihodily, což při takowém počtu jistě se snadno přihodí i při wší obezřetnosti, žádáme ty P. T. pány, které tyto omyly práwě zasáhly, za showění. W celku zajisté dostal tentokrát každý swoje nowiny welmi rychle. Strany těch P. T. pánů, kteří na půlletí předplaceni byli, podotkli jsme již, že ještě se jejich nowiny na poště zaobalují, a ne w naší expedici, račtež se tedy w pádech potřebných tam obrátit! Konečně musíme připomenaut, že někteří pánowé, když jim náhodau jedno číslo nedojde, hned druhý den nám to nefrankowamými do - pisy oznamují. Sluší jistě wěděti, že se rozličnými případnostmi státi může, že některé číslo nowin omylem na jiné místo jde, odkud se pak wrátí a teprwa později na prawé místo, na které adressa zní, zasílá. Ostatně dokládáme, že s důstatečným počtem wýtisků nowin posud opatřeny jsme a nowým předplatitelům auplné wýtisky wždy zaslati můžeme.", "id": 629}
{"text": "10. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel\nŘíšský sněm dne 5. října Urbární a desátkowá daň má od 1. listopadu přestati a gruntowní daň stejně rozepsati. Thinfeld ukazuje welmi nestejnost ukládání daně jak u jednotliwců tak u provincií. Gruntowní daň nemá nic jiného býti, než daň z příjmů, a tedy dle užitku se říditi. Borrosch: Národu nemůž ' jinak než auplnau reformau daní poslauženo býti. Kus po kusu trhati a taktéž stawěti, newede k cíli. Kněhkupec platí tu nejnesprawedliwější daň, která co celní censura zawedena byla; ač tato již pochowána, trwá daň posud. Já mlčím o ní, wěda, že ještě wíce nesprawedlných daňí. – Z auhorů daň neplatit, jak Borkowski míní, nelze dowoliti. Bohdá že co nejdříwe každé polnosti co nejlépe použito bude. Dy1ewski: Urbární daň je zcela jiná než gruntowní. Mluwím o Haliči. Někde obnášela wíce, než wýnos gruntu, a přec byla ještě wedlé ní gruntowní daň. Myslím, by se zrušila a deficit spořením nahradil. Státní statky nechť se propachtují, fabrikace tabáku pustí, neb z wýroku pana ministra wyswítá, že fabriky držeti není státu prospěšno. Tajná policie stála Halič ročně 700.000 zl. Swobodný národ nepotřebuje policajtů. Praweno: Lépe daně uložiti, než úroky platiti; já ale prawím: Lépe úroky dáti, než průmyslu poslední groš odebrati. Příklady w jiných zemí učí, že min. fin. tenkráte nejlépe hospodaří, když se mu prameny důchodů zacpau. Učiňme to tedy. Haselwander žádá, by w Tyrolech gruntowní daň se dle katastrální ceny statků ukládala. Beutler nawrhuje, by se opráwněnému, co urbární daň obnáší, od náhrady odtáhlo. Prato přednáší Ivičevíćůw náwrh. W Dalmatech je daň desátků, která se na místo gruntowní daně platí, žádám, by se to we wlaském překladu lidu wyswětlilo, jelikož by se domníwal, že tato daň zrušena. Löhner přednáší amendement Radmiliho, by desátkowá daň, jak dalece není gruntowní daň, w Dalmatech přestala. W Raguse prý posud trwá daň, naší desátkowé podobná. Lubomierski: Co jedné provinci slauží k prospěchu, je druhé na škodu. Říšský sněm je takřka congressem národů. Z tohoto stanowiska musíme wycházeti. Já znám jen dwě strany mezi lidmi. Prwní strana pozůstáwá opět ze dwau. Jedni z nich chtějí mocí wšecko zrušit, druzí mocí wšecko udržeti. W tom se srownáwají, že chtějí jen mocí wládnauti. To je strana kosmopolitů. Druhá strana snaží se skrz pořádek ku swobodě; k této straně náležím já. – Nezřídíme-li w této zemi žádnau wládu, tak je mé wlasti špatně poslauženo; pak nemáme i mi žádnau, leda wojenskau wládu. Pro Halič daň urbární zcela zrušiti, by neobnášelo mnoho, ale pro wšecky province to býti nemůže. Daň musí býti podlé prawidel rownosti a sprawedlnosti rozepsána. Kaučić: Řečník přede mnau ukázal, že to těžké, province podlé wšeobecných zákonů sprawowati. To je dwojsmyslné, neb to může platit jen o minulosti, nikoliw wšak o budaucnosti. Překážky musíme odsraniti. Hein: Urbární daň nesmí déle trwati, neb zmizel objekt této daně. Náhrada wypadne skrowně. Deficit musí powinowání dosaditi. Mayer: Wyzdwižením poddanosti zmizel rozdíl mezi dominikální a rustikální půdau, tedy odpadne urbariální daň sama sebau. Činím tedy náwrh: Urbární daň budiž zrušena a gruntowní stejně rozwržena. ( Wýborně. ) Krauss: Mnozí neznali powahu této daně, tak že se domejšleli, že je zcela něco jiného než gruntowní. Tomu není tak. W Haliči již od kwětna přestala, a gruntowní daň je stejně rozwržena. Sněm to jen potwrdí. Policie nestojí 700.000 zl., jak jeden dep. prawil, nýbrž jen 49.000 zl. Náwrhy Mayerůw a Radmiliho byly přijaty. We 3 hodiny bylo sezení uzawřeno. [ čvrt]7 hod. Židowská daň má 1. listopadem pominauti; resty ale se mají zaprawiti. Borrosch: Židowstwo jest hlíza lidské společnosti, která jen na wýsluní swobody se zahojiti nechá. Interesse wolnosti národů žádá zrušení této daně. Nikdy nezůstal potlačitel bez trestu, wždy jej Nemesis zasáhla. Každý potlačitel jest otrok náružiwosti. Zákon wyřknul rownost; tím není ještě sjednocenost s křesťanem wyslowena. Židu musí býti možno, se wlastencem cítiti. Nazwána tato daň daňí z wíry; tomu není tak, sic by byla ní též u cikána. – Žida stíhá nejsmutnější osud mezi wšemi národy; jiný podržel aspoň národnost, on jen wíru. Žid je w Němcích Němcem, a přec opowržen. – Jeden statečný krajan žádal náhradu, porownáwaje židů poměr s poddaností. Tomu nemůž ' býti tak. Weškerost národu může oswobodit, když jen chce. Nemám příbuzných ni wěřitelů mezi židy, jsem tedy nestranný. Je mezi nimi proletariát, daleko horší než mezi námi; je mezi nimi aristokratie, ne wšak rytířstwa – hanebného mamonu. Uskutečněmež zásady křesťanstwa. Fedorowicz líčí trefnými slowy bídu haličských židů. Není prawda, že méně platí daní; má-li pole, platí daň gruntowní; má-li dům, domowní; prowozuje-li řemeslo, wýdělkowau. Obnáší-li tato daň méně, neníť to jeho, nýbrž auřadníkowa chyba. Zadarmo se owšem nestane. Wojska ubytowání líhne na něm tížeji, než na kom jiným, neb u nás leží nazwíce jízdectwo, které marštale jeho bídné krčmy, jeho jediné žiwnosti, užíwá. Role nesmí kupowati; po wesnicích se zdržowati zákon zapowídá. Bída, jaká w Slezku panuje, je nic proti bídě mezi židy. Z masa mají platit, ku kterému sotwa přičíchnau; ze swětel platit, které nemohau kaupit. Zwána tato daň daňí z příjmů; oni nemaji žádných příjmů. Často mají propinační práwa w pachtu a obáwají se, že jsau zrušena; wyslowme, že tomu není tak. Roku 1846 očekáwali odměnu od wlády za swau wěrnost, a byli zklamáni; dokažme, že národ šlechetněji smýšlí. Deficit se nahradí zrušením finanční stráže, která jen podlondníctwí na hranicích jen napomahá. Huener činí náwrh, židowskau daň podržeti a její wýnos na ulehčení potrawní daně wynaložiti. Borrosch nawrhuje, zrušiti poplatek, který za zdržowání se we Wídni platiti musí. Füster: Historie židů je historie utrpení. Wychowání podáwá důkazy, že potlačowání cti wede k zločinům. – Národ židowský slauží prý mamonu, neslauží jiní též? – Mnohému křesťanu slauží žid za hromoswod jeho pýchy: tato daň jest toho důkazem. – Universita již uznala rownost, lid posud ne. Kdo otroky jímá, není hoden swobody. Tato daň jest daň z otroctwí; jest aspoň ní w očích národu. Na předsudky lidu nesmí se ohled bráti; kdo předsudků poslauchá, jest otrokem. Činím náwrh, by se i resty odpustily, neb nesprawedliwá daň zůstane wždy nesprawedliwau. Kristus učil, že bratři jsme, a my jeho ctitelowé jsme je ukowali w pauta poroby. Ukončme již putowání wěčného žida, uweďme ho do stánku míru. ( Tleskot. ) Sierakowski opakuje opět swé náwrhy, které nic menšího docíliti nechtějí, než polowičku budgetu přeškrtnauti. Židowská daň jest jistý druh akcísu, jen že se místo z wolů ze židů platí. – Dylewski: Předstaweným židů se stane ten, kdo nejwíce swětel rozswěcuje, z kterých z každého 5 kr. platí. Zásluha wede k auřadu. Křesťan jí w pátek maso a sprawí se s Pánem Bohem; žid ale musí platit pokutu, nedrží-li půst. Je-li žid w podezření, že přestaupil zákon, musí přísahati, že tomu není tak; 608 křesťan se jen hájí. Máme se zrušením čekat, až ministr něco uspoří? ( Tleskot. ) Já skončím s bájkau. Bauře domlauwala pautníkowi, by plášt odhodil; čím wíce ale na něj doléhala, tím wíce se do něj zabalowal. Přešla bauře: slunce wyšlo. Pautník wida, že pláště nepotřebuje, odhodil jej. Plášt židowa jsau jeho hanebnosti; žádáme-li, by je swrhl, následujme slunce, ne wšak bauři. ( Hřmotný tleskot ze wšech stran. ) Šuselka: Deficit z této dani snadno oželíme, neb beztoho chceme wšecky daně zmenšiti. Daň tato jest daň z wíry, neb přestáwá s křestem; jest pozůstatek středowěkého barbarstwí křesťanstwa, které židy tím způsobem chtělo pro křesťanstwí získat. Žid byl potupen, a tato potupa byla prohlášená za kletbu Boží. Nyní když wíra ochabla, stydí se mnozí, je co jinowěrci nenáwiděti, prohlašují tedy židy za cizince. Žid je w Němcích Němec. We wšech oddílech umění máme od nich wýtečná díla, která za naše uznáwáme, jejich půwodce za cizince prohlašujíce. – Že lid se bude zpauzeti? možná; bohužel, již prápor swobody je poškwrněn pronásledowáním židů. To nás ale nesmí zastrašiti, jednau se to musí státi. Kdo jest proti emancipací židů, jest tyran a zelot. Brauner: W Čechách jsau předsudky proti židům silné; owšem to smutná wěc, přec ale doufám, že tak rázně newystaupí. Doufám, že se ními zastrašiti nedáme. Pro upokojení měšťanstwa ale myslím ponawrhnauti, by se uzawřelo, že lhůty, které již na zrušení židowské daně w Čechách jsau napřed zaplaceny, aeraru propadly, a wšickni židé k náhradě přispěli. Mannheimer: Ne proto, že to peněžitá, nýbrž že to žiwotní otázka, chápu se slowa. Že to není daň z wíry? Odewzdá-li se faráři, jest jeho jmění jiné? Není. Jest on jiný? Není. Jest jeho wíra jiná? Ani to není. Zabije-li kuře, z kterého již akcís placen, musí platit znowu, protože žije w tom předsudku, že musí býti košer. Jiný, který se nad tento předsudek wznese, neplatí nic. Není to daň z wíry? Císař Josef zrušil tělesné clo, a přec ho we Wídni musí žid platit, protože tu dýchá powětří. Já jsem mluwil krátce, pánowé, jednejte wy rychle. ( Tleskot. ) Böse: Židowská daň tlačí žida, ale křesťana taky tak mnoho břemeno tlačí. Chorobnému židu wezmau často podušku pod hlawau; křesťanu by ji wzali, kdyby ji měl. Daň tato jest nesprawedliwá, ale není jich wíce? Zrušíme-li tuto daň, řekne křesťan: Mě jste dali slib a židowi wěc. Činí náwrh, by tato daň trwala tak dlauho, až nowá saustawa daní do žiwota wstaupí. Borrosch nahlíží, že pohoršení z toho pojíti může, ale zde není žádná pomoc. Slibuje učiniti náwrh, wšecky pachty zapowědíti, poněwadž jsau škodliwé. Krauss: Nikde není lépe widěti zlé této daně, jako w Haliči, z 900.000 připadne 700.000 na tuto zem. Tato daň se nesrowná s institucemi, jakých zawésti hodláme. Základní práwa mluwí o rownosti; nuže! dokažme w praxi, že to oprawdu zamýšlíme. Daň ta nebyla proto uložena na žida, že židem byl, nýbrž proto, že se snadno od něj peníze dostaly. Tlačit mohau i jiné daně, ale ne již w principu. Nejobtížnější jest ona ze swětel. Kdybych w skutku nebyl pro zrušení té daně, nebyl bych nikdy ten náwrh učinil. ( Tleskot. ) President nechá hlasowati o Bösůw náwrhu, který 243 hlasy proti 20 propadne. Daň tedy židowská zrušena jest; taktéž i plat, který za zdržowání-se we Wídni od židů placen. Braunerůw náwrh odkázán na wýdor finanční. Ještě leží mnoho náwrhů na stole, mezi nimi Löhnerůw, by tyto powolené daně se wynaložily jen w zemích zde zastaupených, a kdyby se mír we Wlaších neuzawřel, na wedení wálky s powolením sněmu. Rieger činí náwrh, jíti přes tyto náwrhy k dennímu pořádku. Sierakowski nawrhuje, jíti přes Riegrůw náwrh k dennímu pořádku. ( Tleskot z lewé, sykot, bauře. ) Löhner: Myslíte, když Jelačić dnes we Wídni obědwal, že již nesmí nikdo mluwit. ( Hluk, k pořádku. ) Riegrůw náwrh přijat. Borroschůw náwrh: Zákon má počínati těmito slowy: My Ferdinand atd. potwrzujem následující od našich zodpowědných ministrů nám předložené uzawření říšského sněmu. ( Přijat. )", "id": 630}
{"text": "17. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [zpráva o počtu odběratelů Národních novin], Autor: Havlíček, Karel\n– Mnohým bude snad zajímawé dowěděti se některé bližší statistické zpráwy o počtu odbíratelů Národních Nowin. W tomto čtwrtletí ( Říjen, Listopad, Prosinec 1849 ) odebírá se w celku našich nowin asi 2030 ex., z nichžto 1623 po poště se rozesílá, a asi 400 w naší expedici Pražské se odebírá. Že někteří páni odbíratelé po poště na swých adresách wyšší čísla mají, děje se z té příčiny, poněwadž nemohauce na počátku wědět počet odbíratelů w Praze, odrážíme wždy 500 jakožto nejwyšší možný počet na odbíratele w expedici, tak že odbíratelé po poště s číslem 500 počínají: aby totiž každý P. T. odbíratel swé zwlášťní číslo míti mohl. Z wýtisků po poště rozesílaných jde 174 na Morawu, 31 do Haliče, 23 do Slowenska, 32 do Jihoslowan, 39 do Wídně ( města ), 11 do ostatních rakauských zemí, 10 do cizozemska, a ostatek 1303 do Čech samotných. Z těchto 1303 wýtisků w Čechách odebírá knežstwo kat. 244, učitelstwo 56, evang. kněžstwo 13, auřednictwo 153, auřady jako korporace 21, spolky rozličné 52, obce 50, rolníci 65, obchodníci 57, mlynáři 46, sládci 28, šlechta 16, lékaři 22, odbíratelé z wesnic bez udání stawu 176, odbíratelé z měst bez udání stawu 299. – Počty tyto sestawili jsme owšem jen dle adresů jak nám byly udány, we skutečnosti bude asi tento poměr z cela jinaký, proto že obyčejně wíce osob rozličných stawů dohromady se předplatí, a nám jenom ten powědom býti může, na jehožto jméno nowiny se zasílají. Powšimnutí hodný jest nepatrný počet odbíratelů naších na Morawě. Morawa má polowici obywatelstwa proti Čechům a poměr Slowanů k Němcům jet tam wětší než w Čechách: poněwadž ale na Čechy připadá 1700 odbíratelů, mělo by jich na Morawě též asi polowice totiž 850 býti. Že jich ale tak málo jest, nebylo by nám diwno, kdyby Morawské Nowiny nějaký wýdatný počet odbíratelů měly. Pokud ale slyšíme, jest počet odbíratelů Morawských Nowin také příliš skrowný, a na žádný způsob není přiměřený počtu obywatelstwa slowanského. Patrný tedy důkaz, že se na Morawě buď málo čte, buď že není slowanské smýšlení mezi wzdělanějšími třídami tak rozšířené jako w Čechách. Při této příležitosti též sdělujeme počet odbíratelů Národních Nowin hned od počátku jejich: bylo pak odbíratelů: tisklo se: 1848 I. Duben, Máj, Čerwen: 1147. 1500. II. Čerwencc, Srpen, Září: 1436. 1600. III. Říjen, Listop. Prosin.: 1858. 2000. 1849. I. Leden, Únor, Březen: 2412. 2500. II. Duben, Máj, Čerwen: 2526. 2600. III. Čerwenec, Srp. Září: 2160. 2200. IV. Říjen, List. Prosinec: 2023. 2100. Udání, kolik se tisklo, rozuměti se musí ku konci čtwrtletí, když byl již počet odbíratelů ustálen. Z tohoto přehledu widí každý následek libowolnosti, neboť od 9 až do 26 čerwna 1849. tedy zrowna ku konci čtwrtletí byly naše nowiny zapowězeny a od té doby klesl hned počet našich odbíratelů skoro o 400, a není také diwu, že se leckdo rozmyslí na nowiny předplatiti, když se musí obáwati, že budau zapowězeny a že zůstane celý ten čas bez nowin. Z toho si též můžeme wyswětlit, proč zapowězena jest „ Presse “ zrowna ku konci čtwrtletí před nowau praenumerací. Ostatně wšak i konec uherské wálky a wšech wálek wůbec, jest z části příčinau zmenšeného počtu odbíratelů wšech nowin, jakož o mnohých s určitostí wíme. Že ale tento w posledních dwau čtwrtletích zmenšený počet odbíratelů není žádným důkazem přewratu w politickém smýšlení, jak by to snad nepřátelé naši rádi widěli, o tom nejlépe swědčí ta okolnost, že práwě po rozpuštění sněmu, kdežto jsme nejwětší oposici wedli proti wládě, to jest w druhém čtwrtletí ( Duben, Máj, Čerwen ) 1849, počet našich odbíratelů byl nejwětší.", "id": 631}
{"text": "23. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: H, Autor: Havlíček, Karel\n* * * Z Holomauce 20. list. ( Ö. C. ) Wčera odejel kníže Schwarzenberg a dr. Bach do Wídně; bezpochyby jest s tímto posláním spojeno zmírnění nakládání s Wídní. Spolu s nimi odejeli do Wídně audowé Frankfurtského shromáždění Plözl a Pauer. O jejich poslání neproslýchá nic jistého; wztahuje se ale bezpochyby na odprawení Bluma a uznání nedotknutelnosti německých sněmowníků. Psalo se nám z Wídně o maďarské deputaci s min. Meszárošem w čele; dosawad jsme ji ale nespatřili; i pochybujeme také, že se uherské zmatky dají pokojnou cestau urownat. * * * Z Holomauce 20. list. Dnes sem přijel prápor pěšího pluku welkoknížete Michala ze Lwowa, kde ležel po 30 let; byl slawně přiwítan, neboť nawzdor wšelikému pokaušení emissarů a peněz maďarských zůstal wěrný swé přísaze a swému císaři. – Důstojnici tohoto práporů byli častowáni w sále u nádraží barwami wšech zemí rakauských ozdobeném. – W Kroměříží jest již dostatečný počet poslanců. Protest několika woličů malostranských w Praze proti Borroschowi způsobil Lewici náramné sklíčení. Ruský, francauský a belgický wyslanec objednali si w Kroměříži příbytky. – Prwní bitwa parlamentární w Kroměříži swede se asi při wolení presidenta: Lewice ukládá wšem 222 poslancům dne 16. října w sněmu přítomným za čestnau úlohu, hlasowati pro posledního presidenta Smolku. Naši čeští poslancowé nedají se ale mýliti i mají naději, že wypadne welká wětšina hlasů pro dra. Strobacha z Prahy. Oni míwají denně porady i uzawřeli, hned po wolbě presidenta předložiti sněmu ústawní náwrh od Palackého wypracowaný.", "id": 632}
{"text": "20 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [Poznámka pod čarou], Autor: Havlíček, Karel\nJsauť i jiní nadějní, mladí Morawané, jenžto se přírodními wědami a uměním technickým po slowansku obírají, doufajíce dojiti míst učitelských na budaucí realce a technice w Brně a s sebau přispíwati k dosažení účelů společnosti rolnické. Red.", "id": 633}
{"text": "3. únor 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [Články žertovné a satirické], Titulek: Psaní z Prahy do Kocourkova, Autor: Havlíček, Karel\nPsaní z Prahy do Kocourkowa. Milý pane Nemotoro! Wy ani nevíte, že sme v Praze již dávno z módy přišli. Na moje dotazowání, proč o Kocourkowu žádná zmínka se nečiní, zněla odpowěď wždycky stejná: „ Teď máme důležitější wěci na starosti. “ A wěru w časopisech, w nichž jindy w každém čísle nowinka Kocourkowská blýskat se musela, hemží se samí dopisowé z wenkowa: že se wšude tancuje, pije a zpíwá „ Wše jen ku chwále wlasti a krále, “ pak „ My čeští manowé \" a j. w. Kde je wíce chytřejších pohromadě, tam hrajou také diwadlo, jinde zas deklamují „ Já jsem Čech! \" „ Horymírůw skok \" a také „ Piwo, piwo, piwečko \" atd. střídawě se zpěwem rozmanitých písní národních. Zkrátka weselí jest wšude, a že by jim při tom do pláče bylo, toho se nedočteme. A což naše staroslawná zlatá Praha! Newím ani kde mám začít; wyprawowat wám o činnosti národního museum a matice České, o učené, o hospodářské a množstwí jiných společností, o promyslowé jednotě a průmyslné škole, o měšťanské besedě a nowě zřízeném měštanském sboru, o stenografii, mnemotechnice a gymnastice! To wšechno Wy milý p. Nemotoro ještě nepochopíte; než troufám si Wás ( to se rozumí že nejen Wás, nýbrž celý Kocourkow ) swými dopisy w krátkém čase tak wycepowat, že budem w stawu ty rozmazlené Pražáčky také jak se říká trošku papírkowat. Pak ale bude Waší nejpřednější powinnosti, předplatit se aspoň na Pražské Nowiny, Českou Wčelu a na Kwěty. Jak mile to učiníte, roztroubím to we wšech nowinách. To bude hluku we swětě, to bude diwění! – I cože? w Kocourkowě?! — Ale jděte, — No což, čtěte sám — I na mou duši! — Hleďte, hleďte, to bych byl nemyslil! Jen kdyby to již raději bylo. Co Wám ta prožluklá štajfrokowá móda našich krásotinek nastala, jdou Pražané patrně na mizinu, neboť jde škrob hrozně do wýšky. Pro zamezení tak welkého nebezpečenstwí se wšak ponawrhlo, kdyby se začaly brambory kazit jako w Němcích a jinde, aby se z nich bez prodlení škrobu nadělalo. Než co naplat, když jedna učená dáma hned proti tomu wystoupila, a nám lučebně dokázala, že po na-nejwýš-desíti-hodinném tanci se štaifrokem bramborowou šlichtou škrobeném, o škrobu nemůže být ani čoud! Kredit šlichty byl ten tam a s ním také poslední naděje Pražanů. Se štajfrokem by to přec ještě ušlo, jen kdyby toho zpropadeného rajfroku nebylo. Co to je nemohl jsem sám dlouho pochopit, až jsem ho leckdes nad krámy wiseti widěl. Dlouhý čas měl jsem ho za nějaký nowě wynalezený patent-lustr, ale rád jsem teď, že jsem se s tím žádnému nepochlubil! Měl by ste widět p. Nemotoro, když slečinka w raifroku se šwihákem uhání, jak se po každém kroku šwihákowě ta obruč prawidelně do půl kola, a zase zpátky odráží, až radost, jen že při tom nohawice hrozně trpí. Také musíte wědět, že máme weliké množstwí takowých pánů, kteří již z pouhého hospodářstwí ruce tak daleko od těla nosí, aby sobě pod paží kabátu neotřeli; pak takowých, jenž z toho samého ohledu úhlavní nepřátelé kartáče jsou. A pak mají ti ubozí co prozatimní figuranti mnohé slečinky tak dlouho prowáděti, až si něco hezčího wyhlédnou? Ty wšickni wám wedou jeden nářek na obruče. Já jim učinil náwrh, aby se poradili s dobrou teletinou a sobě aspoň prawou nohawici kůží pošít dali. To se jim líbilo, ale námitka byla jednohlasná: I jděte, w Praze nowou módu začít, wždyť by se nám celý swět wysmál! — Neboť šwiháci nejen že znají módu nýbrž i znají její literaturu, jako to, že od Karla Welkého žádný předrýnský národ ještě nowou módu newymyslil. A tak se mi ta šwanda nepowedla. Líbám Wás nastokrát a pozdrawujte swého pana strýčka rychtáře Topolowského, aby nás brzy do Prahy nawštíwil, že se kritika již zase zdwíhá. Wáš atd. Matěj Drahno-oujezdský.", "id": 634}
{"text": "1. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Rakousko, Titulek: [O soudu novin „Ost-Deutsche Post“ a „Wanderer“], Autor: Havlíček, Karel\n– „ Ost-Deutsche Post “ a „ Wanderer “ jsau pohnány před saud w zátežitostech záležitostech tisku a sice obě pro článek uweřejněný dne 11. října, týkající se wyšetřowání býwalého poslance na sněmě říšském dr. Fischhofa na základě §. 29. provisorního zákonu o tisku od dne 13. března 1849. Dotčený §. zní: „ Oznamowání z trestních wyšetřowání posud wisících, pokud uweřejňowáni zakázáno jest zákony, jakož i uweřejňowání hlasowání saudců a porotců trestány budau wězením do 3 měsíců, pokud w tom není přestupek jiný těžším trestem stížený. Při tištěných spisech periodických má nad to usauzeno býti propadnutí kauce do 300 zl. stř. Předběžné wyšetřowání w záležitosti této je již zawedeno. „ Wanderer “ oznamuje tento swůj proces doložil, že článek sporný wyňat byl z „ Deutsche Zeitung aus Böhmen. “ Nám je při této události jen to welice diwné, že we Wídni, kdežto přece obleženost panuje, a činnost civilních saudních auřadů wojenskými saudy zastawena jest, takowýto proces zaweden býti může. Wždyť byla a je také dosawad jak se domníwáme wšecka moc nad nowinami tamnímu civilnímu a wojenskému guwernéru pzm. Weldenowi ponechána, kterému tedy wšecky přestupky w záležitostech tisku trestati sluší, což také skutkem wícekráte již dokázáno bylo. Před několika dny ještě zapowěděl pzm. Welden časopis „ Der Wiener Telegraf “ neptaje se saudu tiskowého zdali s nim w tom sauhlasí čili nic. Nyní opět objewuje saud tiskowý swau moc nad nowinami, newšímaje si toho, že we Wídni obleženost, t. j. moc wojenská nade wším panuje. Civilní a wojenské auřady nejsau přece totožní, w obyčejném stawu podléhá w každé konstituční říši wojenská moc auřadům civilním, we wýminěčném stawu je to ale naopak, civilní auřady podléhají moci wojenské. Saud tiskowý we Wídni by tedy dle toho wojenské moci podřízen býti musil. Jak to přijde, že si wojenské moci newšímá a samostatně jedná nepochopujeme. Bylo by to kapitální, aby nyní pzm. Welden saud tiskowý před wojenský saud pohnal, poněwadž se do jeho moci wtírá.", "id": 635}
{"text": "7. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Upozornění, Titulek: Moravský sněm, Autor: Havlíček, Karel\nMorawský sněm. Brzy budeme moci čtenářstwu swému podáwati řádné zpráwy o jednání sněmu morawského, neboť se jeden z našich stálých spolupracowníku zřejmě zkrácena koncovka: spolupracovníků k tomu cíli zwláště do Brna odebral, aby tam co očitý swědek pro naše Nowiny psal referáty, a to sice we smyslu liberálním. Budemeť takowým způsobem kontrolowati bedliwě wšeliké reakcionářské pokusy jisté strany na Morawě.", "id": 636}
{"text": "30. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 26. srpna. Mezi protokolem četl se protest pp. Umlaufta a Goldmarka proti tomu, že wčera sněm zastawil p. Umlaufta w interpellaci tím poznamenáním, že již hodina minula ( dle řádu jednacího ). Mezi referáty wýboru zkaušejícího pochybné wolby slyšeli jsme také protest 7 woličů ( německých ) okrsku Humpoleckého proti dep. K. Hawlíčkowi, kterýžto protest ale pro nepodstatnost swau zawržen jest od sněmu. Straszer z Tyrol interpelluje ministra zahraničných záležitostí strany Multan a Walachie, že tam wypukly revoluce, zahnáni jsau knížata a ustanoweny provisorní wlády; že ale wojsko turecké do Walachie, ruské do Multan wtrhlo, poněwadž ale důležitost těchto krajin pro Rakausko a Německo uznána jest, a poněwadž Rakausko jakožto nyní liberální země také zahraničnau politiku swau změniti musí, táže se tedy 1. co wí ministerstwo o způsobu té revoluce Rumunů; 2. jak se chowalo od té doby k těmto krajinám a k chránícím mocnostem ( Rusku a Turkům ); 3. slyšeti jest, že poslali Rumunowé deputací do Wídně o pomoc diplomatickau, jak ji ministerstwo přijalo; 4. bude-li ministerstwo chránit statky a osoby swých občanůw w těchto krajích w pádu wojny; a 5. prawda-li to, že jistý diplom. agent rakauský w Jasách tak špatně se ujímá rakauských občanů, jak o tom píší nowiny? Wessenberg, ministr zahr., odpowěděl w krátkosti, že nyní w Turcích nastalo welmi liberální ministerstwo a naděje jest, že se žádostem Rumunů auplně wyhowí; 469 deputace že do Wídně nepřišla, a o agentowi w Jasách též welmi upokojitelnau zpráwu podal. Kummer, rolník rakauský, tazal se ještě na záležitosti rozdělení daní w horním Rakausku, a pak wystaupil Kudlich, aby posední slowo promluwil o swém náwrhu. Pan Kudlich nemluwil wlastně o wěci samé, nýbrž činil wíce narážky a wtipy proti řečníkům, kteří jeho náwrh ze zbytečné a škodné kwapnosti winili. Ačkoli prý ale již 14 dní o té wěci slyšíme, jsme přece jen tolik maudří jako dříwe, a nemohauce wíc než wšeobecné prawidlo rozhodnauti, musíme ostatek komissí odewzdati. P. Borrosch sice rowná mně s mým náwrhem k lokomotivu, jenž do propasti spěchá; já ale propast newidím, nýbrž krásnau zahradu, kterau bude naše země, až uskutečníme oswobození stawu rolnického. P. Borrosch mohl lokomotiv zastawiti, ale zabawení nemělo být wětší než byl lokomotiv. Hlawní rozdíl mezi mnau a jinými jest, že oni náhradu za prawidlo powažují, já jenom za wýmínku. Helfert se odwoláwá na desky zemské a na gruntowní knihy, ale přál bych si jen, aby w těchto gruntowních knihách také stály zákony proti lichwě a zákony o lidském práwu rolníků, a aby tyto gruntowní knihy šly až ku Karlu Welikému. Já nepowažuji robotu a powinnosti selské za dluh na statcích rolnických, já myslím, že to jest boj kasty proti kastě, zrowna to, co byl staw Turků proti Řekům, to jest staw šlechty proti rolníkům. Když se ostatně někteří na gruntowní knihy odwoláwají, odwoláwám se i já na gruntowní knihy, které sepsali Tacitus, Rotteck atd. až na Palackého, a we kterých zapsali swobodu národů a rownost jednotliwců mezi sebau. Owšem sobě byli napřed wšichni rowni, pak ale někteří doma při prácech zůstáwali a jiní za ně wojny wedli, a konečně tito ozbrojenci zmocnili se wlády nad ostatními pokojnými a ustawičně wětší břemena na ně ukládali, což nám býti má wýstrahau, abychom se zbraně nikdy neodřekli, chceme-li swobodu si zachowati. Nawrhuje, aby se odpoledne držela schůzka a aby se o této wěci hlasowalo. Po krátkých osobních hádkách mezi Borroschem, Helfertem a Kudlichem wstupuje Bach, ministr sprawedlnosti, na tribunu. Kudlich nechce napřed, aby ministrowi powoleno bylo mluwiti; když ale poukázán byl na řád jednací, dle kterého ministři wždycky, kdykoli chtějí mluwiti, smí, táže se, mluwí-li p. Bach co ministr neb co deputowaný? Bach: Co ministr. ( Smích. ) Bach ministr drží následující řeč, jenž způsobila weliký dojem na sněmownu: Snad se sněm dowěděti žádá, jak stojí ministerstwo k této záležitosti. Jest to wěc sáhající hluboko do žiwota celého mocnářstwí, ona způsobí auplný přewrat we wšelikém zřízení obcí, politických auřadů i justičních: musí se proto zcela chladně s maudrým rozwážením prowésti. Mohlo by se ministerstwu předhazowati, proč ono samo již w té wěci žádný krok neučinilo? – Pánowé! ministerstwo nynější teprwa před několika nedělmi wládu přejalo, nenašlo žádných příprawních prací a čekalo, až by se na zemských sněmích něco učinilo. Také již nyní máme od některých sněmů auplné práce o té wěci, přece ale ještě ani potřebná statistická data pohromadě nejsau. Jisto jest již nyní, že se přece auplné prowedení musí zanechati sněmům provinciálním, až budau auplně konstitučně zawedeny, a proto také ministerstwo jen do hlawních zásad wejíti může. To, co obmýšlí p. Kudlich, není owšem ani žádný zákon, nýbrž jenom dwě weliké zásady: podrobnosti a zákony z toho wyplýwající chce p. Kudlich sám zanechati komissí k tomu od sněmu ustanowené, we které budau audowé ze wšech gubernií. Ministerstwo samo také si přeje, aby brzy byly wyřknuty ty dwě zásady: 1. zrušení poddanstwí a wšech jeho následků; 2. oswobození země. Ministerstwo ale rowněž tak se drží třetí zásady a přeje si, aby hned nyní poctiwě a upřímně wyřknuta byla, totiž zásady náhrady, kteraužto žádá práwo, sprawedliwost, politická opatrnost a čest národní. Ministerstwo se této třetí zásady pewně drží a s ní chce stát neb padnaut. ( Pohnutí w komoře. ) Lituji welice, že se z této wěci stala politická otázka mezi rozličnými stranami, a že se také náležitý rozdíl nečinil mezi osobní poddaností, za kterau ani halíř náhrady nenáleží, a mezi poddaností wěcní, která na gruntě wězí a s ním kaupena jest. Co se této druhé týče, nesmí se místo práwa užíwati zásad humanity. Tato poddanost země ( břemena ) wšude powažuje se za jmění, w čem nám jsau příkladem wšichni národowé a jmenowitě w nejnowějším čase Německo. Frankfurtský parlament i Berlínský jsau pro náhradu, a jmenowitě komisse parlamentu Frankfurtského to wyřkla, ačkoli w ní jsau audowé nejkrajnější lewice i republikánského smýšlení, přece nepodal žádný votum separatum. Také sprawedliwost žádá náhradu; powažte, pánowé, že to zrušiti chceme, jest dohromady 11 mil. zl. stř. ročních důchodů; powažte, pánowé! že asi 500,000.000 zl. stř. ( pět set milionů ) ze spořitelnice, sirotčích peněz, depositů, kaucí, dobročinných ústawů atd. buď na panstwích uloženo jest, buď za ně panstwí kaupena jsau. Zrušíme-li wšechny bez náhrady, jak mnoho tu lidí do neštěstí přijde, takowých, kteří dokonce nikoho neutiskowali, a kteří nyní buď zcela, buď z části o swé poctiwé jmění přijdau, ztratiwše hypotheky. ( Hnutí w komoře. ) Ministr Bach radí konečně, aby se rozličné náwrhy o tom, kterých asi 70 jest, zwláštní komissi spořádati daly. ( Řeč ministra finančního Krause budaucně. )", "id": 637}
{"text": "9. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Z přátelského dopisu z Vídně, Autor: dva studenti; Havlíček, Karel (přetisk)\nZ přátelského dopisu z Wídně ( 5. dubna píše jeden z nawrátiwších se studentů Wídenských. ) — To již wíte, že na Štěpánské wěži wěje trojbarewný prapor německý, že není po městě widěti nežli samé německé kokardy a ničeho slyšeti nežli píseň: Wo ist des Deutsches Vaterland. — Universita zdejší wolí wýbor ke sněmu we Frankfurtě, mezi wywolenými jsau Jiskra, Schneider, Kuranda, Šuselka atd. — Newěříš ani, jak to we mně wšechny wášně zbudilo, widěti Slowany rodilé a známé nejwíce Čechy odrodilce německé kokardy nosit! O té zaslepenosti bastardních národowců! — Hanebně se zde mluwí, tak byl wčera plakát na rozích přilepen: Aufruf an Deutschland. Newím zdali se Wám do rukau dostane, a nemoha jej dostati, wyjímám z něho smysl slow, jak ho asi z paměti opakowati dowedu: Soll Deutschland noch länger warten, ist's etwa jetzt noch nicht die Zeit zur Vereinigung? Wir sind jetzt nich Preußen, nicht Baiern, nicht Sachsen, nicht Österreicher: wir sind Deutsche! Es lebe hoch die deutsche Gesinnung unseres konstitutionellen Raisers. Hoch! hoch! hoch! atd. Podepsán jest jakýsi Dominicus. To wšechno na nás znamenitě působilo při náwratu z Prahy, a probudilo naši stranu, i hned si každý také připnul českau kokardu, a já jsem si dal jednu dělat jako mísu welikau. Dělá Ti to hroznau sensací, Němci proti tomu brodí, kde widí slowanskau kokardu, na ni se ošklebnau, a jmenují nás blázny. Jdu s jedním Ilirem po ulici, oba máme swé slowanské kokardy, potkají nás dwa Němci s německým trikolorem, ošklebnau se na nás a minuwše nás jeden prawí: Da sind auch zwei von die Narren. — To máme k očekáwání od swobodomyslného Němce, tak on nám odpowí, když my kážeme mírnost, rownost, když my mu ruku bratrskau podáwáme. Odporem je celé Slowanstwo Wídenské rozkwašeno. Teď my podobně mluwíme: Což není ted prawý čas, abychom se my Slowané spojili? — A tak se stalo již. Hned w neděli byla wšeslowanská schůzka u Šperla u přítomnosti wšech deputac slowanských: české, polské, ilirské. Wystaupiliť řečnici znamenití, jako Štúr, Kurelac, Podulák a jiní a řečněno bylo o spojení se Slowanů, o swazku wšeslowanském w Rakausích, jímžto jedině můžeme německému a maďarskému žiwlu odolati a záhubnému utiskowání, které by zláště nás Čechy při spojení Rakauska s Německem neminulo, na odpor se postawiti. Nejwíce se wyznamenal Štúr, který českau deputaci wyzwal, aby se nawrátila domů s žádostí na swé bratry, aby se spojili s bratry Slowáky proti wrahům jejich. Taktéž wyzýwal Poláky. — Podobná schůzka byla w pondělí ( 4. d. ), tu nawrhl jeden Ilir, aby weškeré deputace slowanské udělaly takowé adressy, že to žádost wšech slowanských národů, aby se císař nespojil s Němci, aby císařstwí německé nepřijal. Pak se wywolilo také komité ze wšech národů slowanských, které by se wynasnažilo uskutečniti wzájemnost a spojení Slowan rakauských dopisem a jiným prostředkem. Jak jsme tak pohromadě seděli, přijde jeden Ilir s tau nowinau, že w Petrohradě wypukla rewoluce. Jaké jásání to mezi námi způsobilo, nemůžeš si ani pomysliti. Kyžby to bylo prawda, a bližší zpráwy nás o tom potwrdily! Polákům Poznaňským a Waršawským i zde se werbuje swobodný sbor na pomoc. — Také snad již budete wědět, že Horwati odmrštěni jsau u dwora a odkázáni na maďarský sněm; jsauť náramně rozhorleni na to a nawrátějí se tak domů, i bude jim co newidět s Maďary bojowati, také Banat powstal proti těmto a chce být spojen s Horwatskem. — Z deputace naší jsau skoro wšickní příliš mírní, nic radikalního. Ostatně to stojí dobře. Ministr Pillersdorf odpowěděl, že když nebyli spokojeni s prwnější odpowědí, aby si ji udělali sami, on jim ji podpíše, a na tom je dosti. Také již je celý plán repraesentace zemské hotow. — W pátek odjede deputace odtud a zastawí se w Olomauci, a toho je weliká potřeba; my jsme tam pobyli přes celau neděli při swem náwratu z Prahy a přeswědčili jsme se o smutném stawu university; studenti mluwí hlawně: Wir sind stolz darauf, Deutsche zu sein atd. Wšecko tam nosí německé kokardy, dříwe začali s tím nežli we Wídni. Ti, kteří jsau upřímně s námi stejného smejšlení, nemají tu smělost wystaupiti. A časopis Neue Zeit od Hanuše chtěli spálit, proto že tam mluwí proti spojení Morawy s Němci. Nowý Preßgesetz se očekáwá každau chwíli, starý se spálil na universitě. My jsme zde jako na skok připraweni při nejmenší příležitosti se nawrátít; na polytechnice se na to podepsalo asi 300 Čechů. Wojtěch Ti bude psát co nejdříwe, zatím pozor na naše císařstwí! Hellich zde zhotowil obrazy českého kroje, my si zde dáme hned podle toho šat dělat, učiňte také tak. Twůj Fr. Adressat odpowídá tuto zkrátka. Milý drahý, a wšickni co jste na Dunaji bratři naši! Že si Němci we Wídni se swým tricolorem wystaupili, není nám diwno, aniž proto na ně řewníme, wždyť to činí we swé wlasti a arciwéwodstwí rakauské může co německá země směle k spolku německému se hlásiti, leží-li w tom její prospěch; to co platí o arciwéwodstwí rakauském, to wšak neplatí o celém mocnářstwi, a tak je s Wídní, hlawním městem Wnitro-Rakauska a celé konstituční Monarchie Jsme-li my wšickni Rakušané w politickém smyslu, přece nejsme Rakušáci we smyslu národním.. Protož buďme dobré mysle a nedělejme si darmo zlých wrtochů! Jestli ale Wídeňáci myslili předcházeti dobrým příkladem ostatním hlawním městům k. p. naší staroslawné Praze — to by se byli kapitálně přepočetli! Praha nešla nikdy za takowými příklady a její nowější žiwot má zláště wíce půwodnosti a samostatnosti, nežli statistiky posud okazowaly, a následowání Wídně nebude její cností nikdy, pokud bude míti swých wlastních potřeb. Wsadit bych se chtěl, že s tebau, milý Fr.! zároweň několik set Maďarů a Italianů zubami skřípalo při hluku německého wlastenectwí we Wídni, a těm bych rowněž tak rád jako tobě řekl, aby raděj bez křiku setrwali pewně při tom, co jejich snahau jest. Smutné zpráwy jdau nám owšem z Morawy, t. z poněmčilého Holomauce. Co si jen Týdenník nastěžowal! Ti pání myslili ze začátku, že doslali konstituci a swobodu jen pro sebe, a k utištění těch, co jim tak dlauho podléhali! Na Morawě dělí se dwě města o přednost hlawního střediště, a proto ji nemá ani Holomauc, ani Brno, a proto také je maloměšťáctwí jejich hroznější než kdekoliw jinde, kde je žiwot probuzenějši a soustředěný. Já si myslím, že jsau potentáti w Kocaurkowě, w Šosowicích a w Copanech ještě mnohem mocnější a strašliwějsí, nežli byl Meternich, Sedlnický a Muth. A české kokardy — pro pět ran! — jak by ty se směly nosit w takowém místě, dokud nebyly dříwe w kolkowaném protokolu zanešeny a Nr. Exhibiti... na to napsáno! Milí drazí! My se nemusíme takowého kocaurkowstwí báti, jako spíše smáti se mu, neboť otuženi bojem tolikalelým stojíme pewně proti takowýmhle odbojům: ale cizinstwu postawiti se je těžší úloha pro nás a zde nás spasí jedině idea wšeslawosti. Přítelí sic, bratře! w duchu tě obejímám za tu prwní zpráwu, kterau mi posíláš o prwním kroku k uskutečnění této idei! Ty jsi blahowěst náš, hlásaje nám wzešlé swětlo hwězdy této, genia slowanského a ne přeludu jeho! Mezi tím, co jsme zde jenotliwci sobě powídali, jak by nyní třeba bylo poslati wywolenců swých jedni k druhým, mezi námi Čechoslowany, Iliry a Poláky, mezi tím, co očekáwáme deputací polskau a chystáme se na jinau, — ejhle, we Wídni pronikla myšlénka tato wyslance naše a spojila je s wyslanci kmenů pobratřených! Sláwa dni tomuto a horliwým záslupilelům idei wzájemnosti Slowanské! Wěř mi, milý Fr.! že bude u nás weliké jásání nad tímto pro náš budaucí žiwot tak důležitým udajem, radostný ohlas w srdcích wšech proniklých po našich wlastech. Ale radost naše nebude jednohlasná, nezkalená; neboť není u nás we wšem jedna wůle. Budauť se zajisté Němci pohraniční, kteří již před tím bez příčiny tolik daremných křiků činili, teď najednau strachowati, a newím, čím je utišíme, snad ani, když složíme na to přísahu, co jsme w 1. článku wyřkli: stejné opráwnění obau národností! Že bude jásání naše w prwním pokřiku již paralysowáno, obáwám se tak jako jsem přeswědčen, že nám potom, až ozbrojení naše pomine a fysický boj přestane, teprwa tuhý zápas dušewní nastane. Kýž by jenom naši sausedé němečti a spoluobywatelé w Čechách odložili swé posunky a rámusy, které u nás musejí zbuditi důmínku, jakoby ze zlého swědomí pocházely! Slowan nebyl nikdy a nikde wýbojný. Šetřte našeho práwa a bude se Wám mezi námi tak dobře wésti, jako wás o tom ubezpečowali Němci w Poznaňsku, když byli Poláci oswobozeni. — Buďte zdráwi a piš nám pilně. Wilém Dušan.", "id": 638}
{"text": "1. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: K.J.Erben., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Pan Karel Jaromír Erben stal se assistentem při archivu našeho wlasteneckého Museum.", "id": 639}
{"text": "28. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O Sidonovi], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Pánům woličům okresu Jičínského. Poslanec okresu Jičínského, Pater Sidon, opět uweřejnil článek w jedněch zdejších nowinách německých, Allg. Const. Zeitg. dne 27. prosince, we kterém opět na Národní Nowiny co možná smetí snáší. My jsme již mínění swé o tomto pánu příliš zřetelně wyslowili a nemáme žádných příčin litowati toho. Ať si nemyslí pan Sidon, že tak důležitý muž jest, aby s ním redakce Národních Nowin dlauhé hádky wedla: kdyby nám na něm záleželo, byli bysme jistě již dáwno pánům woličům jeho okresu oznámili, jak se chowal jejich p. poslanec ku příkladu při posledním wolení presidenta. On, totiž p. Sidon, některým poslancům stawu selského z Haliče, jmenowitě Rusínům, kteří wždy wěrně s námi Čechy držejí, awšak čísti neumějí, strkal do rukau cedulky wolící se jménem p. Smolky, kandidáta Lewice, chtěje je tak omámiti, aby snad, poněwadž p. Sidon také Čech jest, tito Rusíni myslili, že na cedulce Strobach napsán jest. Tak nás chtěl o několik hlasů připrawiti a wolbu Strobacha pokaziti, což owšem by se mu snad lehce bylo powedlo, když jsme jen několika hlasy zwítězili. Awšak rolníci rusínští měli wíce rozumu než p. Sidon a cedulky od něho wzaté, jak se od nich obrátil, buď roztrhali a zahodili, neb jiným ukázali, a pak si od nás cedulky se jménem Strobacha napsati dali. Newím, jestli p. Sidon se takowým falešným jednáním okresu swému zawděčil, a myslím, že se podlé této jediné maličkosti může poznati celý pan Sidon. Dixi.", "id": 640}
{"text": "19. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Schůzka společnosti Českého národního museum]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Mezi znamenitější dni naše musíme počítati den 16. Dubna 1846, kterého byla generální schůzka společnosti Českého Národního Museum ponejprw w nowě nabytém domě na Kolowratské střídě. Tímto přesídlením našeho Museum se wzdálených a pro časté potřeby nepřístupných Hradčan dolů do středu města stane se jistě znamenitý pokrok w národním wzdělání našem, a předwídaje to každý jistě se wznešenějším citem wstoupil po prwé do tohoto domu naděje. W sále pro schůzku wykázaném wystaweny byly na odiw některé znamenitější wěci nabyté od Museum w nowějším čase, jakož i úplný plán wnitřního budoucího zřízení Museum. Předewším přednášel jednatel pan Palacky spráwu o činnosti wlastenského Museum za poslední dwouletí, neboť wloni žádná generální schůzka držána nebyla: co se nikoli netečnosti, nýbrž jenom běhu okolností připočítati musí. Pan jednatel wzdáwal díky Pánům Stawům králowstwí Českého za štědrost jejich, skrze kterou Museum naše nyní schopno bude, působiti na wzdělání národu tak, jak se na takowý ústaw sluší. Wysoce slawní Stawowé již w schůzce swé dne 4. Října 1844 projewili ochotnost swou podporowati národní Museum, a když jim společnost žádost swou jmenowitě o lepší místnost byla přednesla, usnesli se w schůzce 10. Dubna 1845 koupiti tento dům od hraběte Jana Nostice, a odewzdati ho národnímu Museum zdarma k užíwání, a kromě toho ještě 25.000 zl. stř. wykázali na přiměřené přestawení a zřízení domu tohoto pro potřebu Museum. Hlawní wýmínky mezi Pány Stawy s jedné a společností Českého Národního Museum s druhé strany s ohledem na tento dům jsou takowé: Dům tento jak stojí se wším, se wšemi užitky a powinnostmi odewzdán jest Českému Museum na tak dlouho, pokud ústaw ten trwati bude. Wýbor společnosti může si nyní a budoucně wždycky dům tento jak pro potřebu swou za dobré uzná, zříditi a přestawowati, a wšak swým nákladem, a nemaje práwa od Pánů Stawů nějakých náhrad požadowati. Kdyby někdy Národní Museum přestati mělo, má být dům w dobrém stawu Pánům Stawům odweden, při čem wšak ani společnost od Pánů Stawů za zlepšení, ani Páni Stawowé od společnosti za zjinačení náhrad požadowati práwa nemají. Od 1. Listopadu 1845 úplně nastoupilo České Museum užíwání toho domu, a od té doby béře nájem. Dluhy, které posud na domě jsou, zaplatí Páni Stawowé, jakož i úroky z nich. Společnost Českého Museum asekuraci ze swého platiti má. Proměny potřebné w tomto domě dle plánu od subst. městského spráwce staweb p. Jana Schöbla zhotoweného, nastanou: střecha se nowá klásti bude, při čem se druhé 128 poschodí zwýší, na prawém křídle w obou poschodích zřídí se welké swětlé sály, na lewém křídle přistawí se druhé poschodí atd. Na to owšem wykázaných 25.000 stř. wypadne, na přestěhowání a postawení sbírek společnost raději wynaloží wlastní jmění, ustřádané za posledních dob, poněwadž jí wlastně na tom záležeti musí, aby dům w dobrém a trwanliwém stawu byl. W Máji se stawby počnou, a na podzim již wšechno zřízeno bude, aby již w zimě Museum pro nawštěwowatele otewřeno býti mohlo. Za příčinou přestěhowání zapotřebí bude w letě tomto Museum zawříti, aby se sbírky jak náleží uložiti mohly. Na to přešel p. jednatel k osobním změnám, které se w tomto dwouletí w společnosti byly přihodily, a nejznamenitější ta, že president společnosti hrabě Josef Nostic nemoha pro domácí okolnosti ustawičně w Praze bydleti, úřad tento dne 19. Unora letos složil. Pan jednatel zmínil se s welkou pochwalou o welikých zásluhách páně presidentowých, jaké si byl za čas swého uřadowání byl wydobil, a které se wždy s wděčností w paměti zachowají. Na to čteny jsou údowé zemřelí, wystoupiwší a znowu přistoupiwší, jakož i zwolení, kterých jména zde pro obmezenost místa neudáwáme. Ze sbírek nejwětší wznik měla za nowějších dob sbírka listin, koupí zwláště z pozůstalosti po morawském historiku Edmundu Horkém. Sbírka kopií ještě wíce zbohatla a ) usnešením Pánů Stawů, že wšechny na jejich útraty od r. 1838 pánem Palackým učiněné práce a sbírky k wšeobecnému diplomatáři českému odewzdati se mají w majetnost národnímu Museum. Tímto spůsobem nabylo 2500 listin a mezi nimi wšechny, které p. Palacký 1837 we vatikánském archiwě w Římě byl wyhledal. b ) Pánowé čeští: knížata Karel a Vincenc Auersberg, hrabě Eduard Clam, kníže František Colloredo, hrabě Bedřich Deym, hrabě František Harrach, kníže Gustaw Lamberg, knížata Jan a Josef Lobkowic, hrabě Rudolf Morzin, kníže Karel Schwarzenberg a hrabě Kristyan Waldštein dobrowolně spůsobili mezi sebou subskripcí k podpoře wlastenského dějepisu, a jejich nákladem již asi 3000 listin, psaní a kronyk od XIV. do XVII. století opsáno jest. c ) Konečně Museum samo swým nákladem mnoho opsati dalo, zwlášť staročeských stawowských sněmů od 1492 do 1541. Aby se w těchto bohatých sbírkách lepší pořádek zawedl a udržel, ustanowen jest náš literát p. Karel Jar. Erben archiwářem Národního Museum. Sbírka rytin rozmnožena jest též znamenitě, nejwíce koupí w Drážďanech z pozůstalosti hraběte Františka Sternberga. Jmenowitě jest mezi nimi weliký plán Prahy od r. 1606 na 9 realfolio-listech od Jiljího Sadelera, a weliký welmi řidký obraz bitwy na Bílé hoře na 8 welikých listech. Do kněhowny sešlo se za to dwouletí darem 755 dílů, a koupeno jest z pozůstalosti po prof. Mikanowi 275 dílů tištěných knih a 17 rukopisů. Penízů sešlo se 2 zlaté, 302 stříbrné, 221 měděných a 8 z jiných kowů. Sbírka nerostů znamenitě rozmnožena jest. Péči o starožitnosti přewzalo archaeologické comité a bude o působení swém wydáwat zwláštní roční spráwy. Hrabě Eugen Černin uwolil se kromě swého příspěwku k Museum ještě po šest let 100 zl. zwláště pro archaeologickou sekcí přispíwati, a wýbor musejní při této příležitosti zplnomocnil archaeologické comité, aby dobrowolné příspěwky peněžité sbíralo, co se poněkud již stalo a ještě bohdá budoucně s wětším prospěchem 129 díti bude. Spis o starožitnostech od sekretáře téhož comité p. Wocela „ Grundzüge der böhm. Alterthumskunde “ doma i za hranicí chwalně přijatý, wyšel nákladem kurátora téhož comité rytíře z Neubergu. Sbírka starožitností posud sice ještě malá a wšak již důležitě rozmnožena jest mnohými dary. Nejwětšího ale zniku dosáhla „ Matice Česká “, zřízená r. 1831, tak že wšeliké očekáwání daleko přewýšila. Roku 1842 počítala již 1513 zakladatelů. Nowých wkladů bylo r. 1844: 6132 zl. 47 1/2 kr. a r. 1845 9916 zl. 50 kr. stř., a wydajných peněz počítalo se r. 1844: 7629 zl. 1 kr. a 1845: 9817 zl. 50 1/4 kr. stř. Wydalo se při Matici České r. 1844: 4857 zl. 33 kr. a r. 1845: 6561 zl. 6 kr. stř. Matice Česká wypsala též pocty spisowatelům za nejwýtečnější spis w každém roku wyšlý, a prwní z nich dostal za r. 1844 pan Josef Kajetán Týl za swůj román „ Poslední Čech “ a za swé sebrané spisy. Jmění společnosti wlastenského Museum stojí takto: Od roku 1843 zbylo 59117 zl. 28 3/5 kr. stř. Příjmy r. 1844 1845 systemisowaných jistin 200 zl. příspěwky činných oudů 2956 zl. 2891 zl. kr. stř. přispíwacích 531 – 14 kr. 540 – 10 – – ouroků 2601 – 25 – 2607 – 41 ½ – – za knihy strženo 332 – 58 – – – – – – mimořádních příjmů 1469 – 58 – 100 – – – – dohromady 8091 zl. 35 kr. 6138 zl. 51 kr. stř. Tedy wšeho příjmu za obě léta i se zbytkem od r. 1843 dohromady: 73347 zl. 55 kr. stř. Wydání zas 1844 1845 Nájem a daně 480 zl. 8 kr. 519 zl. 49 1/2 kr. stř. platy úředníkům 2402 – 36 – 2377 – 36 – – na sbírky 1416 – 35 1/2 − 2330 – 45 – – náklad na tisk knih 65 – 22 – 163 – 33 – – stawba a zřízení 315 – 17 1/2 – 92 – 38 1/2 – – topení a potřeby kancelářské 168 – 17 1/2 – 141 – 24 – – zaprawené dluhy 100 – – – 105 – 54 – – mimořádní wýlohy 220 – 2 – 2 – – – – dohromady 5168 – 51 – 5733 – 40 – – Zbýwá tedy jmění wšeho 62445 zl. 24 kr. stř. a sice w státních papírech 8958 – 20 – – uložených jistin 48381 – 42 – – u spoluoudů nedoplatků 245 – – – – předplatků 584 – 14 – – w kase na hotowosti 3939 – 29 – – Ku konci promluwil p. jednatel několik horliwých slow asi w tento smysl: Nejnowějšími událostmi stal se náš ústaw prawým Českým Národním Museum w tom smyslu totiž, že přede wšemi jinými powolání má, zastáwat národ a zem Českou we wšech poměrách k wědám, a we wšem, na čem mu záleženo. Nám uložena jest starost, aby se to stalo přiměřeně k důstojnosti naší země a našeho národu, a ku zwelebení wšeobecného dobra. Kdokoli wně Čech požíwáš ochrany zákonů, komu slowo otčina není pouhým slowem, kdo čest kmene swého w srdci nosíš, komu spomínka na slawné předky a praotce swatá jest, jakož i péče o blaho a požehnání naších potomkůw: přistup sem a přilož ruku k společnému dílu, měj podílu w práci i w zásluze. Co prawě české jest, od toho se žádný Čech neoddaluj. Čím wíce se k Museum podá, tím wíce prowésti může a powinno 130 bude; tyto wšak činy nebudou jednotliwců a malých společností sláwou: nýbrž budou základem cti a kwětu otčiny naší, ku které se s oprawdiwou chloubou hlásiti můžeme. Těmito slowy, po nichž společnost shromážděná zalíbení a souhlasnost swou hlasně projewila, skončila se spráwa páně jednatelowa. Na to počalo wolení presidenta a skoro jednohlasně wywolen jest hrabě Josef Mathyáš Thun, který úřad na sebe přijal a díky společnosti za její důwěru projewil, a se swé strany wšeliké upřímné snažení oswědčil. Zároweň pronesl přání swé, aby jednání společnosti wětšího žiwota, wíce účastenstwí nyní nabýwalo, o čem nepochybujeme, jak mile Museum samo wíce do žiwota národního sáhati bude. Wywolením hraběte za presidenta uprázněno jest jeho místo we wýboru, pročež se i hned wolení nowého wýborowého ouda započalo. Rowněž skoro jednohlasně zwolen jest pan Šafařík do wýboru na místo hraběte Josefa Mathyáše Thuna. – Na to se dle statut dwa údowé wýboru ( byla řada na panu Palackém a panu kanowníku Pešinowi ) poděkowali, a wšak oba znowu woleni jsou, tak že místa swá opět zaujali. Ku konci přednesl ještě hrabě Bedřich Deym, že by některé změny w statutách na nejwýš potřebny byly, a tázal se, zdali wýbor w tom ohledu něco již učinil neb učinit zamýšlí. Pan president na to odpowěděl, že owšem takowé proměny žádoucí jsou, dříwe wšak že se Museum přestěhowati a dole otewříti musí, aby se pak, když wšechno w toku swém bude, úplně poznalo, kde se čeho nedostáwá, a čeho by si přáti bylo. Pak že se na potřebné proměny statut jistě pomyslí. Tím se hrabě Bedřich Deym upokojil. – – S žehnáním a s nadějí opustili sme schůzku a dům, který od nynějška pro otčinu naší takowé důležitosti míti bude, z kterého má býti prawé střediště národního žiwota českého.", "id": 641}
{"text": "5. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Venkov, Titulek: [otisk dopisu a poznámka], Autor: Havlíček, Karel\n– Klademe tuto dopis z wenkowa, týkající se rozwržení letošních daní. Doswědčujeme ostatně, že se udání w č. 212 lonského ročníku N. N. srownáwá se státním rozwrhem na r. 1849 od ministerstwa finančního říšského sněmu předloženým, tedy s pramenem nejbezpečnějším má nésti. Co se zwláště gruntowní daně týče, dodáwá onen wýkaz ministerský: „ Náwrhy u hrubého wýnosu zakládají se, wyjímajíc Tyroly a Dalmatsko, na rozwrh daní od r. 1848. W Čechách přirazilo se k rozwržní sumě ještě 25.894 zl. k zaprawení wýloh na kriminální saudy od r. 1847 přirostlé. “ Nemajíce před rukama rozwrh daní na rok 1848 podlé provincií spořádaný nemůžeme říci, w jakém poměru letošní daně gruntowní w králowstwí českém stojí k loňským; budeme wšak hleděti, abychom w tom občanům Stanowským co nejdříwe wyhowěli. W Stanowém dne 2. ledna. W čísle 212 N. N. ode dne 15. prosince 1848 nalézajícím se rozpočtení státních příjmů a wydání na rok 1849 udaná jest gruntowní daň w Čechách roku 1848 wybíraná na 5,533.496 zl. stř., a přitom podotknuto, že se ta samá daň z příčin welkých wýloh pro rok 1849 o 25.894 zl. stř. zwýší. Práwě co to čteme, obdržíme wýpis gruntowní daně pro naší obec ( obec Stanowskau ), a sice pro prwní půlrok 1849 s 125 zl. 38[polovina ] kr., následowně pro celý rok s 251 zl. 17 kr., ješto jsme r. 1848 jen 223 zl. 30 kr. platili; tedy s přirážkau 27 zl. 47 kr. stř. proti roku minulému. Hned na prwní pohled byla nám tato přirážka proti swrchu podotknuté w N. N. obsažené příliš nápadná, než abychme se do zewrubního přirownání obau byli nepustili; a berauce za základ, že se takowé přirážky wždy stejně dle částky platu býwalého rozwrhují, nalezli jsme, že přirážka určená dle swrchu uwedeného čísla Nár. Nowin 28[třetina ] kr. na 100 zl., naše nám od našeho kontribučenského auřadu wytknutá wšak 12 zl. 25[čtyři pětiny ] kr. ( rozdíl nepatrný zlomek ) na 100 zl. obnáší. Skoro sedmadwadcetkrát tolik! I počítáme dále a nalézáme, že dle naší skutečné přirážky, stejně prowedené po celé zemi, ta samá místo 25.894 zl., jak N. N. udáwají, ohromnau částku 687.870 zl. 5 kr. we stříbře obnáší! Ptáme se tedy ctěné redakci N. N., je-li její swrchu uwedené udání z tak jistých pramenů wážené, že bychme se naň odwolati mohli, poněwadž bychme se w pádu přiswědčení proti naší nepřiměřené přirážce opříti a weleslawnau zemskau spráwu o příčinu nepřiměřeného rozdělení té samé prosebně tázati, a pokudž bychme uspokojujícího wyswětlení nedosáhli, weškerau tuto daň, kterau jsme powždy pořádně a ochotně odbýwali a i budaucně beze wšeho odporu odbýwati chceme, za sebau zadržeti přinuceni byli, spolehajíce se na to, že jen tolik daně gruntowní platiti powinni jsme, co určeno jest od naší wysoké finanční spráwy s přiwolením swrchowaného sněmu říšského. Přitom se i na jiné české obce s tau prosbau obracíme, aby sobě k wůli wlastnímu prospěchu neobtěžowaly, přirážky daně gruntowní jim na rok 1849 předepsané srownáwati, jestli s naší neb přirážkau Nár. Nowinami udanau sauhlasí. Občané Stanowští.", "id": 642}
{"text": "3. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Ruská intervencí, Autor: Havlíček, Karel\nRuská intervenci. Čeho jsme se dáwno obáwali, co nás dlauho jako z daleka hrozící příšera strašilo, stalo se: wláda wolá Rusy ku pomoci proti Maďarům. Záminka, kterau ministerialní Lloyd předstírá, jest, že Rakausko samo w sobě slabé jest ku potlačení wzpaury maďarské, a že w takowé případnosti nejpřirozenější prostředek jest, zawolati ku pomoci nejbližšího sauseda, aby pomohl hasiti oheň, který i jeho dům w brzce zachwátiti hrozí. Tomu na odpor saudí jiný ministerialní orgán, die Presse, že owšem Rakausko samo w sobě ještě dosti síly má, by měšťanskau wálku, která útroby jeho sežírá, k šťastnému konci přiwedlo, kdyby se jen chtělo na swé národy obrátiti. Toho mínění jsme i my, a w tom smyslu prowádíme podobenstwí Lloydowo dále, tážíce se, koná-li dobře hospodář, který, když jeho dóm požárem jest zachwácen, pomina wlastní čeleď zawolá ku pomoci sauseda, který od dáwna tajný jeho sok jest a nad to w powěsti nehrubé poctiwosti! Takowý saused wolá se jen tenkráte, když wšecky jiné prostředky marnými se prokázaly: takowá pomoc jest nejposlednější, poněwadž w šanc dáwá wlastní samobyt. Tak daleko to ale ještě nepřišlo s Rakauskem, není ještě zkušeno wšech prostředků k zachowání státu, ještě tu stojí národowé, kteří lonského teprw roku tak wřele se oswědčili pro sjednocené, mocné Rakausko. Obětownost národů těchto jest známa w dějepisu mocnářstwí, které oni nejednau zachowali před náwalem cizích nepřátel, ačkoliw z toho wždy malý wděk měli; obětownost ta skwěle oswědčila se i w poslední době. Medle proč tedy wáhá wláda, wzíti autočiště swé k těmto pewným slaupům státu? Ona ostýchá se wyslowiti prawau příčinu, nuže my ji wyslowíme sami: wláda nemá důwěry w národy. Příčina nedůwěry k někomu může býti jenom dwojí: buď newěříme druhé straně, poněwadž máme příklady její neupřímnosti, anebo jsme sobě sami powědomi nějaké nepoctiwosti, tak že se obáwati musíme, aby se nám stejně nesplácelo. Co se prwní případnosti týče, není příkladu w historii, žeby který národ byl zklamal důwěrů od wládců jeho w něj wloženau, národowé byli bohužel wždy až příliš poctiwí; naopak ale sotwa jest jednoho listu w dějepisu člowěčenstwa, který by nehlásal o zrádách wlád, nad národy swými w soběckém interessu páchaných. Příčina tedy nedůwěry wlády k národům nikoli nemůže hledána býti w těchto, nýbrž we wládě samé, we zlém swědomí jejím, které jí nedowoluje, s upřímným slowem předstaupiti před národy, poněwadž nemůže se nadíti wíry, o kteréž dobře cítí, že jí nezasluhuje. Wláda, která nemá důwěry w národ, tím samým wlastní winu wyznáwá. Jaké to ale hospodářstwí we státu, kde nepožíwá wláda důwěry národu? Může-liž wláda takowá míti jaké stálosti? Owšem dokud nehrozí státu zjewné nebezpečenstwí, může nepřirozený takowý staw nějaký čas se wléci; jak mile wšak o to se jedná, aby hrozící nebezpečenstwí spojenými silami se odstranilo, tu jest na wládě, podati nejdříwe ruku národu. Důwěra získá se jen zase důwěrau; aby wšak ztracená jednau důwěra se opět nawrátila, k tomu potřebí jest, aby ta strana, na které wina jest, podala důkaz upřímného smýšlení swého. W takowém stawu nachází se w tuto dobu wláda rakauská naproti swým národům. Jsme přeswědčeni, že kdyby wláda naše nějakým rázným skutkem na jewo dala, že chybu, kterau učinila násilným rozehnáním říšského sněmu a hanebným zrušením císařského slowa udělením oktrojírky, uznáwá a upřímně naprawiti hodlá, wšickni rakauští národowé, zapomenauce na utrpěné pohanění, wěrně by k ní přilnuli a žádných obětí nešetřili, jakých bez potřeby bylo k zachowání státu w přítomných nebezpečných okolnostech. Ale wláda rakauská nic takowého nečiní; ona nechce býti ničím powinowána swým národům, aby nepotřebowala býti za to wděčna; ona nechce zpět získati ztracenau důwěru národů, poněwadž by za ni zase něco dáti musela; ona raději pozwe cizince do domu swého, aby násilím učinil pořádek mezi nespokojenau čeledí, nežli by sama této w stížnostech jejích wyhowěla a tak dobrau wůli w rodině zachowala. Z toho až příliš jest patrno, jaký smysl má ona intervencí ruská: nečelíť ona pauze proti powstalcům maďarským, nýbrž proti wšem národům rakauským w stejně míře. Rakauská wláda netoliko že nedůwěřuje we swé národy, ona ani nehledá jejich důwěry, ona jí opowrhuje a raději moc swau zakládá na cizí bodáky. Ona hraje hru odwážnau, neboť podkopáwá sama pilíře swé státní budowy a samowražedlnau rukau wráží si meč we wlastní prsa. Než pohlédněme něco blíže na onoho sauseda a dobrého přítele, který má rakauské mocnářstwí ochrániti od zkázy, abychom posauditi mohli, co máme od něho očekáwati a jak mnoho nás asi ta jeho pomoc státi bude. Dostatečně známo jest, že jediná tauha Rusů jde k jihu, po krajinách poddunajských, jichžto se zmocniti, jest hlawní úlohau wší ruské politiky. Pohlédneme-li wšak na mapu mocnářstwí rakauského, spatříme, že zewnitřní politice rakauské wykázán jest ten samý směr. Dunaj jest prawá žiwotní žíla našeho mocnářstwí, a přirozený směr šíření se Rakauska nemůže býti jiný, nežli k ústí jeho, které, kdyby pro nás dokona bylo ztraceno, nebylo by jináče, než jakoby žílu onu podwázal. Wyhledáwání panstwí w Itálii jako dříwe císařům německým tak později Rakausku wždy jenom ke škodě a zkáze býwalo; tato politika stála nesmírných obětí beze wšeho prospěchu. Dobřeť uznáwal Napoleon prawý Rakauska i swůj wlastní prospěch, když po wítězné bitwě Slawkowské obmýšlel, dáti Rakausku Bosnu co náhradu za ztracenau Itálii; tím by nejenom bylo Rakausku přinuceno bylo, nastaupit jedině prawau politiku zahraniční, upustíc od posawadní přewrácené, ale i ostatní Ewropa byla by měla w něm silnau hradbu proti Rusům, k jihu se tlačícím. A ne nadarmo potwrzowal w loni cár Mikuláš wládu rakauskau w aumyslu jejim, neupauštěti od Wlach, nabízeje se i s pomocí swau w čas potřeby; dobřeť on wěděl, kdyby Rakausko o Wlachy přišlo, žeby se ohlíželo po náhradě za ztracené kraje, a tu by nenalezlo nikde jinde, nežli w podunajských provinciích, kde loňského roku tolik sympathií pro Rakausko se jewilo, že nelze odpustiti tehdejší wládě naší, že nepoužilo tak dobré příležitosi k rozšíření se na tu stranu. Ale pan Mikuláš potřebuje ty krajiny sam pro sebe, a naše wlády byla tuze zdwořilá, než aby tak dobrému sausedu byla w cestu wkročila. Daufali jsme wšak, že dříwe neb později wláda rakauská okolnostmi přinucena bude, nastaupiti w záležitostech zahraničních onu politiku, která jejim národům prospěch přináší, kdežto naopak posawadní politika rakauská pauze interessům dynastickým slaužila, ale wkročením Rusů widíme naději tu docela zmařenau. Předzwídáme již w duchu, i kdyby ruská intervencí pražádných jiných zlých následků pro nás neměla, kterak i budaucně na dlauhý čas krwáceti bude Rakausko z otewřené swé rány. Z Wlach, která nejlepší síly jeho bude pohlcowati, an na druhé straně docela odlaučeno bude od Černého moře a tak zatarasena mu přirozená cesta skwělého obchodu. Následek bude poznenáhlé chřadnutí, a konec jak obyčejný w takowých okolnostech. Jest pak ještě jiná strana, s které popatřiti musíme na tuto ruskau pomoc. Wloni nabídli se, jak známo, slowanští národowé Rakauska k zachowání mocnářstwí; wláda si s nimi trochu zakoketowala, ale po pokoření Wídně odstrčila je na stranu a spolehla se na wlastní sílu. Wyčítalo se tu wládě z mnohých stran, že tak učinila ze zakořenělé nenáwisti k Slowanům, ze starého předsudku proti tomuto kmenu; nyní ale smýšlení wlády naopak se ukázalo, neboť koho wolá ku pomoci w auzkostech swých? Slowany ruské. Mylně bychom tady přičítali wládě nenáwisti Slowanstwa; příčina, proč powrhla pomocí swých Slowanů a zawolala Slowany cizí, není jiná, než ta, že Slowané rakauští nabízeli se wládě s pomocí swau co národowé swobodní, kdežto Slowané ruští přijdau jí na pomoc co newolní otrokowé neobmezeného welitele. Ne Slowané rakauští tedy, ale swoboda jejich byla odporná wládě, to nám ukazuje zjewně intervencí ruská, i bude nám to bohdá dobrým naučením. Jakož pak s jedné strany nesmíme hledati u wlády naší nenáwist Slowanů co národu, tak i s druhé strany bychom jí křiwdu činili, kdybychom ji měli w podezření přílišné náklonnosti k Němcům. Prawda, že wláda naše wždy užíwala a užíwá žiwlu německého co klíhu k udržowání pohromadě ostatních swých národů, z čehož newyhnutelně powstala jakási supremace Němců, ale pauhá náhoda jest, že žiwel, jenž twoří tenlo klíh, jest žiwel německý — každý jiný zastal by ten samý úkol — onu pak supremacii, která owšem se nesrownáwá s wyslowenau rownopráwností národů, wláda i w tom aumyslu naschwál ještě pořád udržuje, aby Němce, panowáním nad jinými národy je nawnadíc, od tauhy po prawé swobodě odwrátila. Wláda rakauská welmi chytře dělí národy swé na dwí: na panující a na podrobené, a tím samým oběma w stejné míře odcizuje swobodu. „ Kdo w pauta jímá otroky, sám je otrok. “ Widěli jsme to wloni dostatečně, kterak panující národowé w Rakausku, Němci a Maďaři rozuměli pod swobodau swé privilegie; widěli jsme, kterak jmenowitě u nás w Čechách z nejradikálnějších před tím Němců stali se zpátečníci, když se jednalo o rownopráwnost národní, a kterak zase ti samí byli we Wídni zůřiwí revolucionáři, když Němci a Maďaři powstali proti Slowanům. Že to wláda s tau supremacií, kterau jedněm národům nad druhé necháwá, tak upřímně pro onyno nemyslí, snadno každý pochopí; jest to spíše lest, kterau je připrawiti chce o prawau swobodomyslnost, činíc je utiskowateli swých bližních. Který Němec jmenowitě by ještě w tom pochybowal, nechť stopuje pozorně chowání se Rakauska k sjednocenému Německu. Protož přede wším potřebí jest, aby wšickni národowé rakauští, jak panující tak podřízení, jimž stejně záleženo býti musí na prawé swobodě, totiž skutečné rownosti wšech, sobě wespolek porozuměli, položená sobě osidla poznali a jednosworně zasadili se o swatá swá práwa, která spolu i s celým mocnářstwím w nebezpečenstwí uwedena jsau zawoláním pomoci ruské. Wláda nemá důwěry w národy, ona ani nestojí o ni; jí milejší jest cizí najatec, nežli domácí pomocník z ochoty.", "id": 643}
{"text": "24. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Předplatitelům], Autor: Havlíček, Karel\nPosud dostáwá redakce a expedice Národních Nowin skoro každý den některý dopis, w němžto se na nepořádné zasílání Národních Nowin stížnost wede; někteří P. T. předplatitelé, kteří hned na počátku tohoto půlletí předplatili, posud nic neobdrželi. Jest to nedbalost a nespráwnost bezpříkladná, která wšak dokonce winau redakce neb expedice se neděje, nýbrž jen od sl. c. k. pošt pochází, ku kterým se též páni předplatitelé wždy obrátiti mají. Jmenowitě kdo bez obálky předplatil, musí si na swau poštu sám pro nowiny posílati. Zároweň ale uznáwáme potřebu, opětně pp. předplatitelům wyswětliti, jak to s předplacením a zasíláním nowin po poště wypadá. Z expedice naší zasílá se každý den ráno na Pražskau hlawní poštu malostranskau tolik čísel, kolik odbíratelů jest; cís. král.pošta tyto nowiny pro každého odbíralele do obálky dáwá neb bez obálky zasílá, při čemž se owšem ustawičné nepořádky stáwají. Že w těchto P. T. p. předplatitelům welmi nemilých nepořádcích ani redakce ani expedice winy nemá, jest patrno: neboť každý widí, že nám samotným tyto nepořádky nejwíce škodí, poněwadž se mnohý proto od dalšího předplacení zastraší. Bohužel! že redakci Národních Nowin pošta Pražská zrowna to samé činí, co našim odbíratelům: zahraničné nowiny, které my držíme, dostáwáme zrowna tak nepořádně, jako naši odbíratele Národní Nowiny; tak ku př. na jedny Frankfurtské nowiny jsme se w čerwnu předplatili, a posud je nemáme!! Nechceme těmito wlastními nehodami předplatitele swé těšiti: ale můžeme jim tu zpráwu podati, že od nowého roku budeme sami obálky Národních Nowin obstaráwati, a pak se jistě prawidelně a wždy druhý den po wyjití P. T. p. předplatitelům do rukau dostanau.", "id": 644}
{"text": "16. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [polemika o činnosti ministerstva], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — W Praze dne 15. března. Dnešního dne powznesly proti nám najednau dwoje zdejší nejwětší německé nowiny hlasu swého: ministerské Prager Zeitung a druhé Constitut. Blatt, které si netraufáme nikterak nazwati, protože jsau každau chwíli jiné. „ Prager Zeitung “, které skutečně mezi wšemi ministerskými pokládáme za nejlepší, wystupují proti našemu článku w č. 61. – Přede wším musíme w odporu na Prg. Ztg. ubezpečiti, že myslíme a se důwěřujeme, že smýšlení naše jest smýšlení wětšiny národu; dokázati se owšem tato wěc nedá, sic by se musel swolat celý národ: awšak doufáme, že čas prawdiwost našeho wýroku dokáže. Hlawní smysl toho, co nám Prager Ztg. wytýká, jest asi následující: Že jsme opowážliwě nazwali zrušení sněmu zrádau, zrušením slowa, že má mocnář práwo, zrušiti sněm i konstitující, poněwadž on swoláním sněmu nemůže ani zadati swá mocnářská práwa atd. My chceme tenkrát upřímně a bez wšelikého polemického šperku odpowídati na tyto wýčitky ministerských nowin. Každý nahlíží, že strany těchto záležitostí, kterých wětší část půwod má w loňském neprawidelném revolučním roku, není ani možno, ani rádno, držeti se holého, suchého, slowíčkowitého práwa. Kdybychom chtěli s takowau začíti, mohli bychom přede wším p. redaktoru Prager Zeitungu dokázati, že wlastně ani císař Ferdinand práwo neměl, konstituci uděliti, protože neobmezená wláda byla práwo jeho dědiců, kterým ji zachowati měl. Tak by se ale dokázalo příliš mnoho. Se suchým práwem nedojdeme na revoluční půdě daleko, se suchým práwem by se nedalo ani otroctwí, ani manstwí, ani poddanost zrušiti; se suchým práwem nezawedeme žádnau konstituci. W našich okolnostech musíme se držeti slušnosti a poctiwosti. Z takowého stanowiska posuzujeme my poslední krok našeho ministerstwa, a posud jej nazýwáme ještě tak, jak jsme jej dříwe nazwali. Když císař Ferdinand swolal konstitující sněm, bralo se to wšude a wšeobecně w ten smysl, že císař bez proměny přijme tu konstituci, kterau sněm wypracuje na monarchickém základě. To nám zajisté doswědčí wšechny tehdejší okolnosti. Později se časy měnily, záležitostí lidu zmocnili se nejapní křiklaunowé a lidé bez zkušenosti a přiwedli je na mizinu. A koruna wykládala poznenáhla to slowo konstitující wždy wíce pro sebe a méně pro lid. Přišlo to po událostech Wídeňských až tam, že císař wýslowně mluwil o sankci na konstituci, kterému slowu se koruna dříwe wždy wyhýbala. Samo slowo sankce jest rozmanitého obsahu, a prawý wýznam jeho záwisí od moci mocnáře a od moci lidu. Lid ale pořád až do poslední chwíle očekáwal, že císař w konstituci od sněmu wypracowané nanejwýš to měniti bude, co se jeho wlastních práw týče. Ministři až do poslední chwíle obcují se sněmem, práwě odpowídají na mnoho interpellac; ministr Kraus chwálí w rozmluwách s poslanci nawrženau od nich ústawu, sněm říšský může již, kdyby zapotřebí bylo, za 14 dní neb za měsíc s ústawau hotow býti: najednau ale beze wšeho oznámení obsadí se sněmowna časně ráno wojskem, poslanci se tam již nepauštějí, a na wratech je přibit rozkaz ministerský o rozpuštěni sněmu. Tážeme se každého: je to poctiwé jednání? – není to zráda? Ale jest to i rušení slowa, a zůstane rušení slowa, byť i koruna práwo měla, konstitující sněm rozpustiti. Slowo císařské měli jsme, že konstitující sněm má wypracowat ústawu – ne tedy, že jí smí wypracowat několik ministrů. Nanejwýš tedy mohla wláda ( a kdyby to i prawda bylo, co myslí Prager Zeitung ) rozpustiti sněm a powolati jiný, ale – na těch samých základech, dle toho samého wolebního zákonu. Není na tom dosti, že se budaucímu sněmu práwo ponecháwá, oktrojowanau konstituci změniti, když nám již oktrojowáním nowého wolebního zákonu přistřížena jest swoboda, a postaráno je o to, aby sněm nezměnil to, co by si národ jinak přál. Tedy oktrojowání nowého wolebního zákonu jest rušení slowa, jest skracowání našich swobod. Ať nám tedy ministerské nowiny tyto důwody wywrátí! Co se ostatně wydání zákonu o náhradě za powinností poddanosti týče, o tom se naschwál nezmiňujeme, ačkoli bychom mohli i tu pěkně wyložiti domněnku swau, proč nebyl od sněmu wypracowán.", "id": 645}
{"text": "2. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Š. P. Knićanin, Autor: Havlíček, Karel\nŠ. P. Knićanin. Srbský generál Knićanin pochází z Gruzy w knížetstwí srbském. Gruzani jsau proslulí swými wysokými a silnými postawami, jakož neméně swau mužnau a rozhodnau powahau. Knićaninůw otec byl jeden z nejwážnějších obchodníků w okresu. Zdatný kupec w Srbsku býwá prawidelně mužem welikého wliwu národu, jmenowitě je-li obchodníkem w dobytku. Ozbrojen cestuje takowý obchodník od wesnice k wesnici a uzawírá ústně smlauwy. Wěrnost a wíra platí tam ještě wíce nežli u nás směnky. Z počátku se mladý Štěpán Petrović nechtěl jaksi s chutí oddati zaměstnání otcowu; nejsa sobě wědom ještě síly swé rejdil asi s 20–30 druhy, jichž wůdcem byl, po lesích na lowu, až se mu konečně toto rejdění znechutilo, načež se do swé otčiny nawrátil. Knićanin se narodil w r. 1809 we wesnici Kniči, odkudž pak jméno Knićanin přijal. Konečně stal se obchodníkem jako otec a dosáhl znamenitého wliwu. Jeho mužnost, síla jeho ramene a bystrost jeho oka byly wůbec známy. Žádný se s ním nemohl pustiti o záwod w běhu, jezdění aneb w zápasení; a i w tom se mu nemohl žádný wyrownati, kde se jednalo promluwiti maudré a mužné slowo. Toto wšak učinilo jej podezřelým knížeti Miloši Obrenoviči. Miloš se bál Knićanina pro jeho ráznost a populárnost. Neepřátelům Knićanina podařilo se tedy welmi snadno u Miloše jej osočiti. W r. 1832 dal jej Miloš zpautaného k sobě přiwésti a kázal jej uwězniti w naději, že žalářem zkrotí. Po 15 dnech dal jej kníže opět před se přiwésti, awšak Knićaninowa mužnost nebyla oblomena. Otewřeně mluwil k swému knížeti, neboť nebyl si žádného prowinění powědom. Důwtipný Miloš poznal rychle wysokau cenu tohoto muže, i snažil se, aby si jej získal a přijal jej mezi swé nejbližší důwěrníky. W r. 1835 učinil jej okresním kapitanem w Jasenici a w r. 1839 wojenským náčelníkem w Semendrii. Miloš wšak w tom čase ztratil již wšecku lásku u swého národu a nemohl od jednotliwců žádné spásy wíce očekáwati. Z mužného tohoto muže stal se nedůwěřliwý despot. Též Kničanin a wšickni šlechetní odtrhli se od něho a přidali se k synowi, který ještě mladý byl a w něhož národ naději swau zakládal; a wšak zlí rádcowé připrawili i tohoto jinocha o trůn; jich wliwem stalo se jediné, že mužowé jako Knićanin osočeni a do wyhnanstwí byli posláni. Dwě léta od r. 1840–1842 ztráwil Knićanin w turecké pewnosti Widinu, kamž uprchl a kde nalezl útočiště. Kníže Alexandr ale wážil si Knićanina a učinil jej senátotem. Co senátor táhl Knićanin do boje a bojowal z wděčnosti za Rakausko, které někdy jeho bratřím útočiště a ochranu proti Turkům poskytlo. Milerád opustil ženu a děti a spěchal stísněným bratřím na pomoc. Co w čele swých krajanů wykonal, jak mužně a hrdinsky bojowal, je swětu známo. Swými činy dobyl si čestného místa w dějinách Rakauska.", "id": 646}
{"text": "24. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Čtyři zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n- Z welmi dobrého pramene můžeme sděliti obecenstwu našemu příčinu, proč Knićanín Prahu nenawštíwil. Když totiž z Wídně odjížděl, poslal k němu jeden ministr ( mohli bychom jmenowat který ) a wzkázal mu, že si toho wláda JMC. nepřeje, aby do Prahy jezdil. Ostatně si každý wyswětlí ještě mnohem lépe tuto wěc, až zejtra obšírněji o tom promluwíme, co se w Praze strany příjezdu Knićanína přihodilo. - Wčerejší Prager Zeitung přináší auřední oznámení, že dr. Frant. A. Brauner co jmenowaný zemský advokát w Praze přísahu při saudu appellačním složil. Dr. Brauner tedy auřad advokátský již nastoupil a má swůj byt i kancelář w Nowých alejích č. 115 w 1. poschodí. - Wel. p. Jarosl. Holowacký, známý u nás spisowatel rusínský a professor jazyka maloruského na wysokých školách Wídeňských přijel wčera do Prahy na několik dní na náwštěwu. - Máme z jistého pramene, že již tyto dni uslyšíme o potwrzení nižší reálky české, na které se přednášky započnau též 15. října. Slaužiž to k vědomosti jmenowitě oněm pánům, kteří se hodlají hlásiti za kandidáty k professurám.", "id": 647}
{"text": "1. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: V Praze dne 31. října, Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 31. října. H. B. – Dnešní německé wládní nowiny ( Prager Zeitung ) přinášejí pod názwem „ Unsere Lage “ dle našeho mínění welmi důležitý článek Wídně, jehožto auřední půwod jest dle obsahu příliš patrný, ačkoli w části neauřední stojí. Uznáwáme za powinnost swau i k wládě i k obecenstwu, abychom nenechali tento článek bez poznamenání, z kteréhožto ohledu také dříwe klademe jeho wěrný překlad: „ Z Wídně 29. října. Pozorujeme-li pilně tón a spůsob psaní mnohých zde wycházejících nowin, jsme na rozpacích, jak bychom jich obáwání, které buď zřejmě na jewo dáwají, aneb umělým spůsobem zahalují, pojmenowati mohli. Myslejí to oprawdu, anebo se jen tak stawí? Myslejí oprawdu, že ministerstwo zamýšlí ústawu podkopáwati, a upsané a swaté sliby zrušiti? Čili čelí jich jednání pauze k tomu, by swětu to namluwili? Nechceme to hlauběji rozbírati, jisto jest wšak, že naše časopisectwo není prosté wášní a newědomosti. Neb jsau publicisté, kterým „ organický zákon “ jest takowý, „ který se pauze potahuje na auřady, t. j. na administrativní ustanowení “, kteří, neohlížejíce se na neunawenau činnost wlády, pořád k nowé činnosti ji wyzýwají, a bez wšech ohledů i bez předložení wždy nerozhodnuté a nowé úlohy jí předkládají, bylo by tedy marné jím ho rozkládati. „ Ost-Deutsche Post “ se obáwá, že hrozí swobodě tisku nebezpečí, a že wšecky konstituční naděje utonau. Kdyby to w skutku prawda bylo, mohla ano směla by se opowážiti, to wyslowiti? Ost-Deutsche Post to napsala, i wychází posud. „ Presse “ se odwoláwá k císaři proti ministrům, i snaží se swobodu tisku, o kterau se Ost-Deutsche Post bojí, štítem císařskéko slowa ochrániti, při tom wšak twrdí, že zemské ústawy newstaupí již w žiwot dle slow ústawy od 4. března. „ Presse “ twrdí swá slowa s určitosti, a pročež musí býti dána na tato opowážliwá a znepokojující slowa, která mnohého lekají, určitá odpowěď. Dokuď nám známo, panuje potěšitelné srozumění mezi mocnářem a mezi ministry, mezi raddau a mezi korunau. Wšickni znají aučel, který mají dosáhnauti. A tento aučel jest, aby swoboda na dlauho byla organisowána, aby železnau wytrwalostí wšecky demagogické, separatistické a federalistické snahy byly potlačeny, aby byla zřízená čerstwá, intelligentní a sprawedliwá zeměspráwa, i aby pořádek a blaho byly pojištěny a zachráněny. Nezměnitelnau zásadau wšeho počínání wlády zůstane ústawa od 4. března. Bude sprawedliwě ano do slowa wyplněna. Wšecky zemské ústawy, ano i ústawa lombardsko-benátská, která jest bez odporu nejobtížnější, budau ještě tohoto roku zákonně prohlášeny. To jest odpowěď na tyto žaloby. “ – Již to, že tento článek, ačkoli hlawně čelí proti Ost-Deutsche-Post a Presse, nowinám we Wídní wycházejícím, přece wytištěn jest w Prager Zeitungu a ne w některém Wídeňském listě, zdá se nám býti zjewným důkazem, že se za prospěšné aneb potřebné uznalo, zwláště na obecenstwo w Čechách jím působiti. Článek tento w auředních nowinách pronešený podáwá nám tedy smělosti, užíti zase jednau té swobody tisku, o jejížto skutečnosti nás tento článek nawzdor zkušenosti a wojenským saudům ubezpečuje. W Rakausích jest pro prawau swobodu tisku příliš nepřízniwá půda a sice pro jistau zcela zwláštní okolnost. W Rakausích padá se snadno pronešením jistých prawd do podezření aneb jíž zrowna do obwinění z welezrády. W jiných zemích ( ku př. we Francauzích ) jest o každé straně politické jisto, že chce udržeti a zwelebiti wlast swau, w Rakausích ale jsau strany, o nichž to nade wšechnu pochybnost jisto jest, že Rakausko chtějí zničiti. W takowém pádu jest ale již dílem proto nebezpečeno se wší upřímnosti o prawém stawu wěcí promluwiti, dílem ale zas wláda sama užíwá proti některým jí osobně nemilým prawdám toho prostředku, že je za welezrádné prohlašuje, třeba byly nejlépe míněné. W takowém pádu je ku př. sama naše strana. W nejnebezpečnějších dobách říše rakauské oswědčila strana naše skutky swau upřímnau wůli zachowati Rakausko, a jak dalece tyto skutky naší slowanské strany oprawdu k zachowání Rakauska přispěly, o tom necháme pozdější nepředpojatý dějepis rozhodnauti: neboť strana ta, která se s nynější naší wládau za stejně smýšlející wydáwá, ráda twrdí, že jenom armáda rakauská zachowala Rakausko, zapomínajíc již na powolání rusko-slowanského wojska. Připomínajíce tyto slowanské zásluhy, nechceme se tím snad chlubiti, nýbrž předhoditi jen nynější wládě její nesprawedliwost, s kterau počala se hned naši stranu za rewoluční a destruktivní protirakauskau prohlašowati, když podle swého smýšlení samostatného přinucena byla oposičně wystupowati. To samé myslím, že se říci může o našich nowinách, ba byly doby, we kterých naše nowiny wíce patriotismu projewily než wláda sama, byly doby we kterých se naše nowiny proti destruktiwní wládě rakauské ku prospěchu Rakausku samého opírati musely ( ku př. Pillersdorf, Frankfurt ). Že jsme ale w každé době odhodlanosti měli proti přemrštěným a destruktiwním snahám wystupowati a sice s dobrým prospěchem, w tom se můžeme odwolati wždy směle na předešlé swoje listy. Přece wšak jsme byli od wlády od té doby, co sněm říšský rozpuštěn jest, ustawičně pronásledowáni, dříwe cestau konstituční, pak ale, když tato wládě neslaužila, wojenskau mimozákonní; neboť každý wí, že obležení Prahy není wlastně nic jiného než zrušení swobody tisku w Čechách. Snažili jsme se sice i we stawu obležení swau předešlau tendencí zachowati – ale ustawičné stíhání a wyslýchání u saudu wojenského, zákaz nowin našich, wězení, wýhružky wypowězení z Čech atd. to byly nástroje, kterými jsme z weliké části odstrašeni od wolného užíwání swobody tisku, a kterými také zastawena jest weškerá skoro politická činnost naší strany. Těmito skutky wlády nabyly jsme my praktického přeswědčení, že se w Praze nejedná o potlačení destruktiwních aneb rewolučních žiwlů, nýbrž že ani liberální strana, je-li oposiční, nesmi swobody tisku užíwati. Zawede-li se ale censura auředně aneb musí-li redaktor sám censorský auřad u swých nowin zastáwati Dejme tomu, žeby se i sám redaktor osobně trestů neštítil, ale což jemu wšechno platno, když mohau být nowiny jeho docela zapowězeny, a jeho strana třeba na dlauhý čas wšelikého weřejného organu zbawena, tak že přinucen jest z dwau zlých menší si wywoliti, a sám si censuru ukládati!, w tom sice jest ještě nějaký rozdíl, swobodau tisku ale se to jmenowati nesmí. Třeba byl sebe přísnější zákon o tisku, přece se swoboda tisku i w tom obmezení udrží, jen když wím jak daleko se mohu dle wýměru zákonu pustiti: ale když se u wojenského saudu pauhým mnohosmyslným slowem „ aufreitzendes “ wšeliké články dle osobního náhledu některého pána aneb některých pánů zatracují a trestu podrobují, tam již přestalo práwo a nastala libowůle, člowěk není trestán za přestupek, nýbrž jen za swé mínění, které může býti tak dobré a státu prospěšné jako mínění wojenského saudu, jen že se s tímto nesrownáwá. Myslíme tedy, že by toto zde řečené zatím mohlo wladě poslaužiti pro wyswětlení té nedůwěry, s kterau mnozí k ní hledí; kdybychom se nemuseli obáwáti zapowězení swých nowin, mohli bychom snad docela důkladně tuto nedůwěru osprawedlniti. Caeterum autem censeo obsidionem esse tollendam.", "id": 648}
{"text": "6. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [polemika s Prager Zeitung], Autor: Havlíček, Karel\nJsme opět s wládními nowinami w rozepři stran rakauského wplywu w Němcích. Prager Zeitung we wčerejsím čísle wywracuje náš článek sepsaný proti domnělé wojně s Pruskem, a prawí nám, že Rakausko nejen k wůli prospěchu rodiny císařské, nýbrž ze státních ohledů musí udržeti wplyw swůj w Německu; že totiž Rakausko o to dbáti musí, aby nebylo jakožto středoewropejská moc degradowáno, aby se moc středoewropejská nenaklonila k jedné straně, ( rozuměj k Prusku ) odkudby pro budaucnost Rakausko seslabeno bylo, poněwadž by se na Prusko wždy wíce nasadilo. Jmenowitě nám dáwá Prager Zeitung na srozuměnou, že by německé krajiny z Rakauska potom taužily po spojení s Německem, nebo což jedno jest s Pruskem, a že by to práwě nám Slowanům na ujmu bylo. Přiznáwáme se, že nemůžeme uznati prawdiwost těchto důwodů w Prager Zeitungu pronesených, a že jmenowitě nemůžeme nikterak widět w Prusku nějaké nebezpečí pro Rakausko. Dejme tomu, žeby w nejlepším pádu ( který wšak skoro za nemožný pokládáme ) wšechny ostatní země bývalého německého Bundu kromě Rakauských k Prusku se připojily, jaké jest w tom nebezpečenstwí pro Rakausko? Není Rakausko samo pro sebe důstatečně weliká mocnost? neni ještě přece wětší mocnost než celé ostatní Německo dohromady? Chceme tuto swé smýšlení projewiti bez obalu, w té naději, že nám nebude na zlau stranu wykládáno. My totiž myslíme, že wláda rakauská jenom proto si wplyw w Německu udržeti a zwětšiti hledí, poněwadž skrze tento wplyw chce udržeti rakauské německé národy pohromadě. Odjakžiwa panowala dříwe u wlády rakauské zásada, že se Rakausko, z tak rozmanitých národů sestawené jinak než mocí pohromadě udržeti nedá. Když se ale wláda rakauská přece ubrániti nemohla swobodě konštituční, a když hned s prwním rozkwětem této swobody wypukla u některých národů rakauských tauha po auplné politické samostatnosti a tudy po odtržení se od Rakauska: což diwu že se snad rakauská wláda počala ohlížeti po nějakém spojidlu bezpečném. My myslíme, že toto přirozené spojidlo Rakauska jest wzájemnost kmenů slowanských, onen od nás již dáwno objasněný malý panslavismus; rakauská nynější wláda ale myslí, že toto spojidlo nemůže býti žádné jiné, než němectwí, z čehož pak owšem u wšech německých národů w Rakausích powstati musí obáwáni před systematickým, wolně, ale jistě pokračujícím zněmčením celé říše, které nám bez toho mnohé německé orgány méně neb wíce zřejmě ohlašují a ku kterému také we mnohých krokách wlády patrný směr pozorujeme. Proto owšem nejen slowanské národy nýbrž i Wlachowé, Maďaři a Rumuni budau wždy pro samostatnost Rakauskau a proti wšelikému swazku politickému s Německem, poněwadž w tomto swazku widí pro swau národnost nebezpečenstwí. Těší nás, že alespoň u Slowanů rakauských sama Prager Zeitung uznáwá tuto nechuť ke wšelikým spolkům s Německem: to ale pochopiti nemůžeme, kterak potom ze státních ohledů potřebuje Rakausko wplyw w Němcích. Státní ohledy nemohau býti než takowé, které si přejí národowé, co si ale wětšina národů nepřeje, kterak to může být státním ohledem? Aneb se snad powažuje naše nynější ministerstwo za poručníka nezletilých národů rakauských, kterýžto poručník lépe než schowanec jeho má wěděti, co jest prawý prospěch schowanců? Zdá se podle wšeho, jakoby ministři naši skutečně takto smýšleli, že oni lépe musí znát prawý náš prospěch než my sami: w takowém pádu by ale naše wláda spíše patriarchální než konstituční nazýwati se měla. Kdykoli poukazujeme na wzájemnost národů slowanských jakožto na pewný swazek jednoty konštitučního Rakauska, wždycky protiwníci naši, ku kterým owšem bohužel i wládu samotnau počítati musíme, wykládají naše slowa tak jakoby jsme žádali poslowanštění Rakauska nebo alespoň naší nadwládu. Zdá se nám ale, že nikdo upřimý nám takowau předhůzku ani dělati nemůže, hlawně proto, poněwadž jsau Slowané rakauští již na wíce kmenů a literatur rozděleny, a tudy ani moci nemají jiným s nimi w Rakausích spojeným národům křiwdu činiti. Práwě proto, že nad jinými panowati nechtí Slowané, práwě proto žádají sobě foederační spojení, a brání se proti centralisaci, z které patrně hegemonie ( přednost ) německá následowati musí. Dejme ale tomu, aby ještě Rakausko hegemonii w Němcích si dobylo, pak teprwa jest nadwláda žiwlu německého w Rakausích ztwrzena a zpečetěna, a ostatním německým národům přestane býti Rakausko milým domowem. Z této příčiny přejí si také hegemonii rakauskau w Německu wšichni lakotiwí a zůřiwí Němci, kteří ustawičně o Dunají a Černém moři, o pudu německém na wýchod, o podmanění Čechů, o zněmčení celého Rakauska a t. d. mluwí a píší: oni totiž myslí, že skrze tuto hegemonii Rakauska w Němcích stanau se Němci páni w Rakausku. — Poctiwější strana w Německu která umí také šetřiti práwa jiných národů, přeje si hegemonii pruskau: neboť skrze pruskau hegemonií docílí se alespoň jednota wšech Němců wyjmauc Němce w Rakausích, kteří by ale skrze foederativní ústawu w Rakausích nabyli úplné národní samostatnosti. Tato sprawedliwější německá strana ( nazwaná maloněmeckau ) owšem si také přeje jednotu politickau wšech Němců, poněwadž ale patrně widí, že se k wůli tomu Rakausko rozpadnauti nemůže, že s druhé strany wětšina neněmeckých národů w Rakausích k politickému swazku, s Německem nikdy neswolí: spokojuje se jen tak nazwaným Malým Německem pod pruskau hegemonii. My nemůžeme nikterak widěti nebezpečí a ujmu Rakauska w tom, kdyby třeba i celé Německo k Prusku náleželo, což jest owšem pád, když wšeckny okolnosti rozwážíme, prozatím zcela nemožný. Až posud byly hlawní mocnosti ewropejské Anglicko, Rusko, Francousko, Rakausko a Prusko: tento poměr zůstane opět takowý a jenom na Rakausku bude záležet, aby časem swým moc swau rozmnožilo na té straně, kde se rozmnožiti dá, w Turecku, aby šťastnau, každému národu milau ústawau lákalo k sobě národy turecké. To jest cesta na delší čas, ale jistá, kdežto hegemonii rakauskau w Německu, skrze kterou by owšem Rakousko se státi mohlo prwní welmocí swěta, za wěc nebezpečnou, za hazardní hru powažowati musíme. Na papíře owšem wypadá takowá moc asi s 60 milliony obywatelů, we středu Ewropy s obau stran moře, s hlawními řekami a t. d. welmi krásně: když ale powážíme ty kausky, z kterých by byla násilně sešita; když powážíme nechuť a zarytost skoro polowičky neněmeckých národů, násilně připoutaných, proti tomuto swazku; když powážíme hojnost wnitřních nepřátel a nejrozmanitějších stran rakouskou hegemonii uražených a zkrácených; když powážíme kolem do kola samé nepřátelské sousedy a některé nich mocné mající množstwí tajných přiwrženců mezi bezděčnými občany této weliké středoewropejské, německé říše; když prawím wšechno toto powážíme, nemůžeme wěru ani nejhoršímu nepříteli swému přáti, korunu této nowé říše, která zajistě ani dost malý wěk nepřežije, kdyby se podařilo třeba zbudowati ji. Zdánliwé sláwy a to jen na čas, by nabylo Rakausko skrze hegemonii w Němcích, ale wnitřní sílu by pozbylo. Což nejsau poměry naše domácí dost pomatené, že ještě do cizích pletek se míchati máme? Což není celé obezřetnosti zapotřebí k uspořádaní Nowo-Rakauska, že nám ještě času a sil zbýwá cizí hospodářstwí zřízowati? My jsme přeswědčeni a snad i ministerstwo naše, že rakauský řišský sněm nikdy nepotwrdí takowé spojení Rakauska s Německem: powažujeli wšak naže nynější ministerstwo tuto wěc za nějaký důwod, netraufáme si ani wyslowiti. Že by ale konštituční ministerstwo na míněni sněmu ohled míti mělo, zdá se nám zcela slušné alespoň nebuřičské mínění.", "id": 649}
{"text": "8. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Komentář k úřední zprávě od hr. Thuna], Autor: Havlíček, Karel\nS newýslowným podiwením a můžeme říci s úžasem čtli jsme dneska we Wídeňských nowinách auřední zpráwu od hr. L. Thuna dne prwního čerwence z Prahy k ministerstwu zaslanau, že prý zde w Praze auplná swoboda tisku panuje a jen známým ministeriálním provisorním zákonem obmezena jest. Nám ale od J. Ex. samého hraběte L. Thuna oznámeno bylo, že po čas obležení onen provisorní zákon o tisku neplatí, a hroženo nám jest „ nepříjemnostmi \". Od té doby dnes jest už sedmý čerwenec, nám redaktorům nic jiného oznámeno nebylo! Jak si to máme wyswětliti? Jest to opět Missverständniss? Očekáwáme, že nám naše wládní nowiny o této okolnosti nějakého wyswětlení podají. K. Hawlíček. redaktor Národních Nowin.", "id": 650}
{"text": "12. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Školy opakovní - poznámka., Autor: Havlíček, Karel\nŠkoly opakowní Toto pojednání přednesl důstojný děkan a vikář Náchodský pan Josef Regner, učitelstwu swému při schůzce konferenční. Spěcháme důležitá slowa muže tohoto, o každý dobrý pokrok we wlasti naší horliwě pečliwého, uweřejniti, poněwadž hodna jsau, aby je wážené učitelstwo naše nejen w jedné krajině, nýbrž w celé zemi bedliwě uwážilo na mysli, a dle nich se řídilo, čehož se také aspoň od wzdělanějších pánů učitelů pewně nadějeme. ( Redakce ).", "id": 651}
{"text": "30. červen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [dvě satirické zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n– Dwa němečtí misionáři PP. Leipoldt a Zahn nalezli w Africe u prostřed kolonie angl. na předhoří dobré naděje, daleko od hlawního i jiného města, pekařského towaryše z Němec, který tam u sedláků učitelstwí zastáwaje dítky jejich cwičí. Zastali jej práwě učícího dwa chlapce selské, od nichž od každého měsíčně 19 prusk. tolarů dostáwá; má tedy ročně od obau sedláků dohromady 456 tolarů pruských s bytem a prádlem. – Z toho následuje, že w Africe učitelé wděčněji placeni jsau než w Ewropě, a já bych se warowal našim triviálním p. učitelům wěc tuto powědíti, aby nám pak po chwíli wšichni ze země newytáhli. Čtyry sta, padesát, šest tolarů na rok! a jen od dwau sedláků! – A u nás? – Inu za málo peněz špatná muzika! – – Nejznamenitější wynález z ohledů literárních jest zásluhau jistého anglického chemika. Tento wynalezl totiž spůsob, potištěný papír zase obrátiti w čistý, na kterým se opět z nowa něco jiného tisknauti může. Jak wěci za našich časů stojí, zdá se mi wynález ten důležitější než Gutenbergůw. Tak se alespoň mnozí spisowatelé hříšníci a hříšné jejich knihy opět očistiti mohau od černoty hříchů swých, a budau bílí jako beránci. Jaká útěcha, že ku př. skwostné welínowé wydání bídných básní bohatého usurpatora básníka aspoň zas wymazáno a něčím maudřejším potištěno býti může! O šťasten každý, kdo se zaslíbeného wěku toho dočkal. – Teď jen kdyby někdo ještě proti kobylkám a koncertistům nějaký prášek wynašel!", "id": 652}
{"text": "15. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [poznámka k oznámení o jiném moravském názvosloví u státní správy], Autor: Havlíček, Karel\nPoznamenání. Litujeme welice, že se Morawa nedrží stejného názwoslowí s námi. Nač dělat různice w písmě? K čemu se má Bezirksgericht w Čechách jmenowati okresní saud a na Morawě županstwo; prokurátor u nás zástupce a tam náměstník? Musíme pomysliti, že nám jde o auřední sloh a stálé auřední wýznamy, ne ale abysme ukázali bohatstwí naší řeči.", "id": 653}
{"text": "20. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Zůstal-li sněm říšský při §§. 14 a 15 na půdě církevní?, Autor: Havlíček, Karel\nZůstal-li sněm říšský při § §. 14 a 15 na půdě církewní? Sněm Frankfurtský nic důležitého newyřkl o wěcech náboženských. Wíce učinil sněm náš říšský. W Kroměříži, widauce zástupcowé národů, žeby při absolutisticko-aristokraticko-feudalistické spráwě církewní prawá swoboda obstáti nemohla, řádně a neohroženě čehož swobodné obci strany církwe zapotřebí jest, powěděli a w § §. 14. 15. ustanowili. Nebylo jich tajno, že weškerá aristokratie kněžská majíc mocné přízniwce w ministerstwu na ně hledí a rokowání o nadzmíněných § §. dočkati se nemohla, aby jižjiž sněm se rozcházeti widěla. Pod záštitau posud mocných hierarchů i jiní zlobiwě na sněm pohlíželi a nemile to nesli, že swětáci! do swatyně se díwají a trusy wěků starých z ní wymítají. Poslanci wšak učinili, jak za dobré uznali; učinili tak, protože wětšina kněží i nekněží s wýrokem jejich se snáší, ano že ku wzdaru církwe a státu poměry obau těchto w § §. ustanowiti zapotřebí jest. A kdož by jsa ducha přímého a čistě církewního toto sám nepoznáwal? Neníť láska wýkwět křesťanstwí a nepochází z ní rownopráwnost, a nezamítá se tudíž wšeliké násilí swědomí a nucení k bohulibým činům ( §. 14 )? Aneb má jinak státi církew we státu nežli jako společnost, kterážto wždy pod zákonem, ochranau státní býwá? Aneb nepřináleží církwi předstawené swé samostatně woliti a spráwu nad jměním swým wésti ( §. 15 )? A proto snad, že takto ustanowil, sněm není wýrok jeho dobře církewní? Jeden ( ze sněmu bohužel ), který nejen tajnosti psaných ale i litých kanónů zná, obwinil celý sněm z kacírstwí, jakoby nowé náboženstwí byl dělal. Diwno, že takto swobodomyslný duch jeho ústa jemu přikřiwil, a w nejwětší servilnosti se ukázal! Podle § §. 14. 15, by se owšem nowé kanonikům ( zákony církewní ) psáti a učiti muselo, ale náboženstwí by zůstalo, jakým po wšecky wěky při wšech zewnějších proměnách býwalo, t. Kristowo. Jenom biskupowé měli o sobě a o lidu jinak smýšleti, jinak měla se hodnost duchowenská ceniti, jinak jměním církewním mělo se nakládati; při wšem ale měla církew t. duchowní blaho wšech wěřících získati, práwa její měla býti obnowena a pojištěna, synody — ty měly se nawrátiti a w nich ne jednotliwci, nýbrž celá církew we wšech swých záležitostech zastaupena a tím spůsobem, nemálo již chřadnaucí církwi k žiwotu napomoženo býti. Wše tedy, co w § §. 14. 15. wysloweno, sauhlasí se zásadami učení Kristowa, dle čehož i církew w dobré spojení se státem se stawí a — proto wětšinu mínění pro sebe má a míti bude. Má-li se církwi pomoci, musí se jí celé a auplně pomoci, — in capite et membris ( we hlawě a w audech ) musí se w ní obnowa státi. Na to nalehal sněm a nakreslil k tomu cestu přímau w § §. 14 a 15, a hinc illa lacrimae — tím se stal urážkau pro ty, kteří přímé cesty nemilují. Kdo by ale sněm z urážky proti náboženstwí, proti církwi winiti chtěl, že takto w § §. 14, a 15 žákladních práw obce swobodné we wěcech náboženských ustanowil, prozrazowal by, že jemu o wěc dobrau — ani o zdar církwe, ani o zlepšení státu dle prawdy a swobody nejde; aneb že newí co princip učení Kristowa, čistého katolicismu. Sněmu říšskému i w této záležitosti zůstane w paměti lidské newywratná památka, a co poslanec dr. Rieger práwě z hlediska katolického, jakožto slowa posledního zápasu se lží a otroctwím celému swětu powěděl, byť i ihned skutkem nebylo, časem swým jistě se prowede. Kámen, kterýž zawržen byl od stawitelů, bude kamenem uhelním w budaucí budowě obnowené. Nebylo posud nikde sněmu, kde by národowé w záležitostech církewních tak zastupowáni byli, jako w Kroměříži, w malém sice ale Bethlemu podobném městě. Wděčná zůstane sněmu našemu památka we srdcích wšech prawdy a swobody milowných wlastenců i katolíků. Co pro občanskau, co pro církewní swobodu učinil, neučinil nadarmo.", "id": 654}
{"text": "13. únor 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [Poučné články], Titulek: Kapitola o kritice. (Pokračování.), Autor: Havlíček, Karel\nKapitola o kritice. ( Pokračowání. ) Mnozí lidé a kromě toho také Topolowský drží kritiku za zcela zbytečnou, aneb za škodnou wěc, a aspoň nejméně za maření času. Hanět a posuzowat to prý že dowede každý, ale sám napsat, to prý je těžká wěc! Proti tomu se dáwelmi mnoho a rozmanitě namíati podle kontextu: namítati. Předně že nedowede každý hanět ani posuzowat, aby totiž, nerozumíli wěci, tou hanou a posouzením sám sebe wíce nezhanobil. Neboť pouhá hana, pouhý úsudek nemůže w kritice žádného místa míti, a máli oprawdu nějaké platnosti, nemůže to jinák býti než podepsáním známého uznaného jména, kterému k wůli se ten úsudek důwěrně bez důwodů přijímá. Takowý ale úsudek pouhý bez důwodů byť by si od nejslawnějšíhospisowatele pocházel není kritika. Za druhé není kritika, jak již obyčejně lidi tomu slowu rozuměti chtějí, jenom pouhá hana. nýbrž posouzení, a při posouzení může se chwáliti i hanět. Za třetí není zapotřebí aby kritik to, co posuzuje sám lépe napsati dowedl. Již Lessing, jistě kritik a spisowatel z nejznamenitějších jeden, takto soudil; ba ještě i kritikům radil, aby pronášejíce úsudky swé o wadách spisů, nikdy neudáwalispůsoby, jak by se nedůstatkyoprawiti mohly, to prý že již není ani powinnost ani potřeba. Zdáloby se že tato wěc tak patrna a pochopitelna jest, žeby ani nikomu napadnouti nemohlo, žádati, aby wždyposuzowatelwšechno co dobře posouditi dowede i také tak učiniti aneb dokonce naprawiti w stawu byl: a přece welmi často w takowém smyslu mluwiti slyšíme ba i čisti musíme. Což pak mám, když řeknu, že déšť tomu neb onomu škodí také i hned ten déšť zastawiti uměl? Aneb když řeknu, že mokro obuwi škodí, již takowouobuwzhotowiti, které by mokro neškodilo? Aneb nesmím dříwe říci, že jsou w některém domě malá okna, až se wyučímweškerémustawitelstwí a sám několik domů wystawím? –? – Doufám že tyto příklady dosti patrně na mou stranu mluwí, a obracejíce je k wěcem literárním uznati musíme, že ku př. člowěk který sám ani weršukowatinedowede a také neukul, přece welmi dobře w stawu jest, cítiti drsnatost, nemotornost w hotowýchwerších. Byli zajisté mužowé, kteří kromě kritik pranic jiného nesepsali a přece w dějinách literatury welmi důležité a čestné místo zaujímají. Za čtwrté ještě dodati musím, že jest napsati dobrou kritiku mnohem těžší a obtížnější práce, než mnohý jiný literární článek, jako již kromě jiných důwodů sama Matice Česká uznáwá, poněwadž kritiky w Časopise Českého Museum dwojnásobněhonorowati bude. ( To byla owšem rána do srdce mnohých, nenáwidících kritiku tak, jako netopýři swětla se štítí. ) Na zastaralou již námítku, že se kritikou odstrašují mnozí, kteří by jinák spisky swé na oltář wlasti položili atd. již mnohonáctekrát stejná odpowěd dána jest. My zde jenom přiostříme tolik, že o takowéchoulostiwéwlastence, kteří se jen proto k literatuře české připojili, že snad lehčeji chwály dojíti mohou než jinde, že o takowéprawím, není co státi. Ostatně se člowěk, kterému již spisowatelstwí w krwi leží, a kterému se trochu jasnosti w hlawě blyští, ničím na swětě, ani zákazem, ani strachem o wýžiwu, a následowně ani kritikou odstrašiti nedá. Na jinou ale námítku chytráků, že totiž kritika proto zbytečná jest, poněwadž dobrá kniha i bez ní průchodu najde, a špatná i tak zapomenuta bude: činíme ale opět swůjnáwrh; totiž, aby tito pánowé tedy ani spisy swé sami newychwalowali, ani od swých přátel wychwalowatinenecháwali, ba aby se i wychwalných mnoho přislibujících. a mámiwých titulů na knihách swýchzdržowali. Pokawádale to neučiní, musí se s druhé strany i prawda nemilá o spisech jejich pronésti, aby se nikdo – nenapálil. Samo sebou se již rozumí, že pod prawou kritiku ani kritik jméno swé podepsati nemusí, proto že na tom nic nezáleží, od koho úsudek pochází, když důstatečněodůwodněn jest. Tenkrát ručí onen úsudek sám za sebe a nepotřebuje garantii známého welikého jména. Namítá-li se něco proti kritice, máto být wždy jen proti tomu co w ní psáno stojí, o osobě sepsawšího ji nikde zmínky činiti potřeba není: ze samé kritiky dá se již poznati jeho zkušenost, a schopnost w té wěci. Zkušenost wšak a wyzralost úsudku není následkem pouhého stáří, sice by byl dubowý špalek nejlepším kritikem i spisowatelem. Tolik námítek zdálo se nám zapotřebí podotknouti, než se k jádru wěci samé dostaneme. Owšem že se tyto námítky jenom proti hanliwé kritice činíwají, poněwadžchwálu i nezaslouženou každý rád do kapsy wstrčí ale hana i nejzaslouženější jest wždy pro pohaněného neberný peníz. ( Pokračowání. )", "id": 655}
{"text": "16. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o nové polské mluvnici, o odmítnutí funkce prof. Trojanem, o osvětlení staroměstské radnice v den císařových narozenin], Autor: Havlíček, Karel\n— S radostí podáwáme z bezpečného pramene čerpanau zpráwu, že co nejdříwe wyjde tiskem: „ Polská mluwnice “ od p. prof. Praw. Kaubka. Cítili jsme welice potřebu takowé mluwnice, neboť mluwnice polské, které máme, jsau z wětší části nedostatečné ( mluwnice p. Hankowa jest wíce pro filologa ), a od p. professora Kaubka dá se něco wýborného očekáwati. Takto tedy bude naše literatura w nejkratším čase obohacena dwěma důležitými spisy od p. prof. Kaubka, jejž wšickni literatury české pěstitelé a přátelé mají za spisowatele bohatě nadaného, w čem že se nemýlí, zajisté dokáží řečené dwa spisy, jeden totiž w oboru wědeckém: „ Polská mluwnice “, a druhý w oboru básnickém: „ Jiříkowo widění “. O tomto posledním spisu musíme k zamezení wšelikých neprawdiwých powěstí a marných nadějí podotknauti, že toto „ Jiříkowo widění “ jest „ Cesta básníkowa do pekla “, tedy tatéž báseň s dwěma názwy, což budiž obzwláště k poučení těm řečeno, kteří čtauce zpráwu w čís. 54 Nár. N. Weč. L., že p. prof. Kaubek wydá báseň: „ Jiříkowo widění “, myslili, že snad wyjdau obě básně „ Jiříkowo widění “ i „ Cesta básníkowa do pekla “ najednau anebo po sobě. — W sobotu dne 18. t. m. bude w letním diwadle: Cisař Josef se slawní předehrau ku poctě J. C. Msti Františka Josefa. — Jak wůbec známo, wydal purkmistr Pražský p. dr. Waňka oswědčení, že nechce nabízeti k nižádnému hlučnému neboli skwostnému slawení narozenin J. Mstí panujícího císaře Fr. Josefa ke dni 18. b. m., anobrž že wyzýwá toliko k dobročinnosti zwláště o prospěch spoluměšťanů schudlých; bylo to patrné omluwení, proč nebude oswětlení města, aneb že se aspoň radda k tomu nepřičiní. Tu wyskytl se z nenadání — nawzdor onomu oznámení ne-li práwě za příčinau jeho — p. Friedland, ředitel zdejší plynárny, nabízeje se, že na pawlánu radnice dne 17. wečer tisícem rozličných plamínků a sice na swé wlastní autraty postawí „ korunu říšskau “. Radda užší ( měšťanský wýbor 24 audů i s 12 náhradníky ) zamítla jednohlasně podání učiněné, jednak že dosawad ani nestáwá žádné koruny říšské, kromě koruny německé, kteráž u nás bohdá nikdy nebude oslawowána, jednak ale, kdyby snad i cís. koruna domácí za korunu celé rak. říše powažowati se chtěla, žeby to snadno mimo jiné ohledy proti wůli obecní wykládáno býti mohlo ku prospěchu oktrojírky; pak také že nechtěla se obec hlawního města w králowstwí českém dokonce zdobiti péřím cizým, an beztoho w časopisech již hlásáno jest, že celá úprawa náleží p. Friedlandowi. Aby wsak usnešení takowé nebylo chybně wykládáno, uzawřel týž wýbor opět jednohlasně, že sám ke dni 18. t. m. radnici staroměstskau na wlastní autraty obce spůsobem obyčejným oswětliti dá, nikoli pak jiné obecní domy, aby se nezdálo, jakoby tím přece donucowati chtěl k následowání. Musíme doložiti, že si radda městská wýborně pomohla we swém chaulostiwém postawení: oswědčí tak za celé hlawní město řádné konstituční smýšlení: úctu i příchylnost k osobě J. Msti císaře a krále, třeba se neshodowaly náhledy její s nynější wládau, aniž sobě co zadala w ohledu poslednějším.", "id": 656}
{"text": "16. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Rekviem za Jungmanna - poznámka]., Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Dod. Red. Známo totiž, že pro requiem za J. C. M. zesnulan Parmenskau wéwodkyni, které se w tomtéž chrámě konaly, musely být služby boží za J. Jungmanna odloženy.", "id": 657}
{"text": "16. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: O zákonech obilních v Anglicku., Autor: Havlíček, Karel\nZahraničné zprávy. O zákonech obilních w Anglicku. ( Dokončení. ) Dolejší sněmowna ustanowila častokráte wýbory k wyšetřowání ustawičných stížností, které k ní na smutný staw rolnictwa docházely – ale wše to nic neprospělo. Je to arci jistá prawda, že na obilí, nemělo-li panstwo na hospodářských užitkách skráceno býti, tak přirážet muselo, aby quartr pořád za 70 – 80 sh. byl; ale tím se děla k wůli několiku boháčům, nesprawedliwost wětšině národu. Nebo Angličanům kwete štěstí na wětším díle zahraničným obchodem; a wšak při nynější wywinutosti průmyslu na pewnině nemůže se odbyt anglického zboží leda patrnou laciností proti jinozemskému zboží udržeti; láce pak we zboží jen lacinějším žiwobytím obstojí. Lid to hořce cítil a již r. 1822 začalo se kwašení, které ministra Huskissona pohnulo, mezi protiwnými stranami o smír se pokusit. Huskisson wynalezl měnící-se škálu, dle které by se clo takowou měrou zwětšowalo, jakou by cena obilní se menšila. Canning se uwázal w její wywedení a prowedl roku 1828 w obecní sněmowně náwrh, který od Wellingtona w lordské we spůsob ochranného systemu ( který w tom hlawně záleží, že na cizí zboží weliká cla ukládají, aby se domácí průmysl před cizou konkurrencí ochránil ) a později od Sira R. Peela r. 1842 a 1846 přejinačen býl. Měnícím-se clem se nepomohlo, a domácí obchod jen utrpěl. Nebo dowážení z ciziny začalo na jaře, když se osení špatně ukazowalo, a když lepší powětří a naděje na dobré žně nastala, pospíšili si cizí obilníci, aby ještě za nízkého cla wyprodali, a tak se na škodu domácím hospodářům zásoby množili, a když se obilí neurodilo, nastala bez potřeby drahota. Z jiné strany trpěl obchod domácí tím, že se za cizí obilí penězmi, ne pak průmyslowými wýrobky platit muselo, čímž ouwěrek w zemi welice utrpěl, kdykoli w čas neourody tolik peněz ze země šlo. A přece se pořád myslelo, že wěci jen w neúrodných letech, tak nepřízniwě wypadají, w ourodných že zem swým obilím wystačí. Že to pouhý klam, dokázala r. 1833 od obecní sněmowny ustanowena komise, která nalezla, že zem w průřízu méně obilí plodí, než potřebuje, že se tomu nedostatku dowozem z Ir newyhowí, a tedy že při obstojných ourodách spojená králowstwí bez cizého obilí být nemohou. A nejnowější statistické spráwy tomu naswědčují, nebo od padesáti let je poměr dobrých a obstojných žní k špatným jako 11:14. Při takém stawu wěci nemohou se obilní zákony udržet. Weliký spolek proti nim zřízený ( anticornlawleague ) přiwedl weřejnost k dobrému toho wšeho poznání a weřejné smýšlení stojí o zrušení. Minister Peel zasadiw se o přewrhnutí zastaralé, občanstwu škodliwé politiky, slouží weřejnému smýšlení, bída w Irsku jen za zámínku se bera. Náwrh Peelůw jest: tři léta má být wybíráno stálé clo čtyr sh. z quartru, dokudby nebyl quarter za míň než 54 sh. Kdyby mělo na obilí ještě wíc opadnout, přirazí se na cle wždy jeden sh., kolikrát obilí o 1 sh. zlaciní. Po třech letech se clo zruší. Prowedením Peelowa náwrhu, o čemž již nelze pochybowati, nastane nowý pořádek wěcí w Anglicku i w občanském i w obchodním ohledu. Nebo když panstwo zrušením obilních zákonů přinuceno bude nájemníkům slewiti, aby mohli s jinozemci záwoditi a orba hrubě neklesla, zlacinějí panské statky, a zadluženým statkářům bude odehráno. A když lordowé k zwelebení orby lepší wýhody – délší nájmy totiž, nájemníkům powolí, stanou se tito neodwislejšími, a působení panské zwláště na parlamentní wolení se znamenitě podetne. Co ale pak bude, až oslabená šlechta demokratstwu ustoupí, nelze předwídati. Za to ale nastanou kupectwu a hospodářstwu stálé a dobré časy. Anglický hospodář neztratí s obilními zákony ničehož, nebo co dříwe získal, to bylo pánowo. Zbawen welikých nájmů, a moha při trwalejším sezení na jednom gruntě role základněji zwelebowat, bude moci s cizími obilníky prospěšně záwodit, opanuje trhy obilní, a na cenu si nebude muset také stýskat. Anglické obilí owšem nikdy tak laciné nebude, jako na baltickém pomoří, proto že w Anglicku podnebí wlhké, wýsluní nečasté, půda mokrá je, a wysušení do welikých peněz jde. Ale při tom se nesmí přehlédnouti, že ouroky z kapitálů na anglickou půdu wynaložených, obilí sice zdraží, a wšak na cizím obilí že se skrze příwoz hodně přirážet bude, a tak na anglického hospodáře žádna ujma, ba spíše prospěchy čekají. A za neurodných let nebude obecnost také zbytečně drahotou trpět. Ewropejcům a Seweroamerikánům se otewrou nowé trhy pro plodiny jejich, a tím získá mezinárodní obchod rowněž jako kupectwí a následowně řemeslnictwí anglické. L-ow.", "id": 658}
{"text": "29. červenec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné Novinky., Titulek: Dvě vtipné příhody z Anglie a Ameriky, Autor: Havlíček, Karel\n* – * W jistých nowinách bylo následující oznámení: „ Střídmost. Rodina na wenku žijící se nabízí, že majetného opilce do bytu a ztrawy přijme. Wynasnaží se, aby mu žiwobytí co možná nejpříjemnější učinila, a necnosti jeho po malu jej odnaučila. “ * – * Amerikánské nowiny wyprawují: „ Jistý statkář napadl na swé půdě dwanácte mužských se powalujících, i slíbil nejlínějšímu dolar. Hned jich wyskočilo jedenáct, každý se wydáwaje za nejlínějšího a žádaje slíbenau odměnu. Statkář ale dal dolar dwanáctému, který docela pohodlně ležeti zůstal, a dárce peníz podáwajícího žádal, aby mu jej do kapsy wstrčil. “", "id": 659}
{"text": "29. červenec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Dobrá rada., Autor: Havlíček, Karel\n– Dobrá rada. Anglické nowiny Daily News nawrhují, aby se na stráních powstalých prokopami pro železnice wšude wysázelo wíno. Powážímeli, jak mnoho se nyní železnic wšude stawí, a jak často se w zemi pahrbkowité prokopawati musí, čímž pak po obau stranách železnice powstanau hezké stráně, až posud obyčejně jen bujnau tráwau porostlé: nahlížíme již důležitost a platnost onoho náwrhu. Zwláště u nás ( jmenowitě ale na Morawě ) měli by si hospodářowé této dobré rady powšimnauti a ji we skutečnost uwésti.", "id": 660}
{"text": "18. leden 1848, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Žádost redakce, Autor: Havlíček, Karel\nŽádost redakce. Poněwadž nížepsaná redakce, majíc we swé spráwě dwa časopisy, newyhnutelně o to pečowati musí, aby každý swým zwláštním směrem šel, ustanowili jsme se na tom ( jak již P. T. obecenstwu oznámeno ), aby Pražské Nowiny kromě zahraničných politických zpráw obsahowaly wšechno, co se našeho národního pokroku a wůbec žiwota praktického týče, Wčela wšak aby k zábawě hlawně slaužila, wšímajíc si při tom také umění a literatury jak domácí tak cizé. Práwě proto, že směr a obsah obau těchto časopisů je zcela rozličný, postarali jsme se o to, aby od r. 1848 také na c. k. poštách na každý zwláště se předplácení přijímalo pro pohodlí P. T. obecenstwa, tak aby se každý dle lepší náklonnosti swé na jeden neb na druhý a nebo na oba předplatiti mohl. Stáwá se nyní často, že mnozí páni dopisowatelé při zasílání zpráw swých časopis si wymiňují, do kterého by je rádi wtěleny měli, což se ale welmi často našemu plánu protiwí. Pokud w Pražských Nowinách jenom zahraničné politické zpráwy panowaly, tuť owšem wšechen wlastenecký žiwot míwal místo we Wčele. Nyní jest wěc jiná, Pražské Nowiny jsau z dobré polowice wlasteneckým a jiným záležitostem našeho wlastního žiwota wěnowány, a proto welmi nerádi dopisy o pokroku národnosti atd. do Wčely klademe, neboť se tím pořádek obau časopisů ruší. Wčela snaží se jen při zábawě, w žertech atd. roztrušowati semeno smýšlení národního – nemůž každý býti wším najednau, a časopisům se nejlépe daří, když má každý swůj zwláštní ráz a charakter. Nowiny naše jsau organ žiwota obecního, dbající hlawně o užitečné – Wčela jest zábawník, ale český zábawník s českau hlawau, s českým srdcem, s českými nápady. Žádáme P. T. pány dopisowatele, aby k našemu i ke swému prospěchu rozdíl tento na zřeteli měli.", "id": 661}
{"text": "26. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [dodatek redakce], Autor: Havlíček, Karel\nDod. Red. Poněwadž bohužel hospodští naši a jiní pánowé, o kterých zde řeč, časopisy české nečítají, žádáme wšechny, kterým se tyto řádky do rukau dostanau, aby austně napomenutí toto co možná nejwíce rozšířili. Wždyť známo, že jsau páni hospodští k hostům swým zwláště zdwořilí, a tudy jim žádnau takowau žádost neodepřau. Zároweň přimlauwáme se i o české časopisy w hostincích, neboť tu panuje nejwětší nerownost. Kdežto jsau německé časopisy po wšech i sebe nejnepatrnějších hospůdkách jakožto wěc newyhnutelná, setkáwáme se s českými posud jen w některých znamenitějších.", "id": 662}
{"text": "22. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [čtyři zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n– Dr. Rieger, který tyto dni do Holomouce se odebral, aby tam s deputací slowanskau pohowořil, nawrátil se wčera opět do Prahy. Deutsche Zeitung rozšířila zpráwu, že bude dr. Rieger we weřejném processu redaktora Národních Nowin proti prokurátoru císařskému zastupowati. Ačkoli tato zpráwa tenkrát, když ji německé nowiny rozšířily, ani ještě prawdau nebyla, přece musíme nyní ohlásiti, že dr. Rieger skutečně redaktora těchto nowin před saudem brániti bude. – Z bezpečných pramenů se dowídáme, že se w redakci Pražských auředních nowin uwáže pan Prausek, auředník u zemského presidium, awšak jen prozatímně, pokud by se někdo jiný nenašel. – Wčera přijel do Prahy dr. Berlié, wraceje se z Paříže na jih. – Milowníkům žertowného čtení schwalujeme nowý časopis „ Brejle “, který zde w Praze nedáwno wycházeti počal. Wychází týdně dwakrát w malém quartu s obrázky.", "id": 663}
{"text": "6. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Dobře míněná slova - poznámka]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Doufáme, že nikomu nebyla naše dobře míněná slowa na urážku, neboť si dobře powědomi jsme, že bychom neradi Morawě cosi na potupu pronášeli. Red.", "id": 664}
{"text": "2. červen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Lipští novelistové, Autor: Havlíček, Karel\nLipští novellistowé. K Parnasu cesta nová, lehká; kdoby pěšky nerád šel, W Lipsku stát oslů najdete kůpy čilých. – Študent jeden na kterési universitě prawil při potkání p. pedelowi, že práwě přišel Rektor magnifikus. „ Já wím, já wím! \" odpověděl tento. „ Nevěděl bych to, ale on mi uďál compliment. “ Zpomínka ze škol. – Čtvrtého dne na začátku roku prawil p. učitel ( nejstarší z druhých ): „ Zítra přinesu rákosku! Páni kolegowé mne ujišťují, že we škole bez metly nic se newywede; metla ale patří na usmrkance, pro Wás je rákoska noblejší. “ Pátého dne přišel s rukávem lewým jaksi nadmutým: „ Mám zde něco, hádejte co! Kauše to, nemá to zuby, swíjí se to, není to had – co je to? \" – „ Rákoska! “ šeptali sme, jen co by nás bylo slyšet. Tento p. učitelůw slaupek aučinkowal lépe, než Voltůw slaup; komu se těžko do hlawy učení wlíwalo, neb čí prsty špatně pérem neb křídau wládly, elektrisowal mu ruce zázračným prautkem a šlo to. Neochabowal w tom léčení, aniž byl lakom, a nežádal nic než poděkowání – od žáka, od rodičů newím. Ku konci roku prowolal, kdo prý neokusil za celý rok rákosky, aby se hlásil. Byli sme tři, a dostali sme také rákosového sádla, „ aby nám slzička neukápla. “ Praktikant.", "id": 665}
{"text": "12. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Die kirchlichen Zustände der Gegenwart, Autor: Havlíček, Karel\nDie kirchlichen Zustände der Gegenwart. Von J. B. Hirscher ( Tübigen 1849. ) W důležitostech církevních již mnoho tyto časy w Německu od bohoslowců se psalo; žádný wšak tolik swobodomyslných a praktických prawd nenapsal, jako zde dr. J. B. Hirscher. Spisowatel, znamenitý učenec a spolu děkan kapitolní a professor bohoslowí na wyssokých školách Freiburgských ručí wšem čtenářům za dobré katolické smýšlení swé. On dowozuje potřebu tu, aby synody netoliko z biskupů a z několika od nich powolaných, nýbrž z kněží ( wůbec ) i z nekněží ( laiků ) sestaweny byly; pak paukazuje na oprawy při mnohých wěcech w církwi a udáwá určitě, kde a jak takowéto oprawy státi se mají. Činíme tedy wel. důchowenstwo a každého, komu dobré uspořádání záležitostí církewních důležité jest, na spisek tento pozorna; tím wíce, poněwadž i u nás podobné hlasy o oprawách po wlasti naší walně se rozlehají a nutnau potřebu toho oswědčují. Myslí-li i naši biskupowé na synody, mohau i oni dobrau radu zde čísti. Kdo ještě nad rozum a potřebu wěci samé we wěcech těchto nedotkliwých autoritu hledá, má ji dojista na dr. u. J. B. Hirscherowi, kterýžto jsa w radě politické i církewní ze wšeho dobrau zkušenost má. Připomínáme spolu, že náwrhy a rady p. spisowatele s hlawními náwrhy a radami p. F. Náhlowského w brožuře: „ Versammlung von Geistlichen zu Prag “ se shodují. – Spisek má 85 stran w 8., a cena 8 Ng. Hodláme úplný wýtach této důležité knížky co nejdříwe podati w těchto nowinách.", "id": 666}
{"text": "30. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Z Kroměříže dne 27. list. Prwní weliká parlamentární bitwa jest swedena a wítězstwí zůstalo na straně naší. Lewice nepochybně pyšná na wítězstwí swé při wolbě presidenta, lehkomyslně wyzwala Prawici k odporu, která si umínila, o wšech předešlých událostech mlčeti. Známo, že jedna část sněmu ještě po tom dni, kdežto již JMC. sněm byl ( na žádost českých poslanců ) odročil a přeložil, sezení držela a dnes jmenowitě chtěla čísti dát protokoly těchto posledních dnů. Prawice, wěrná předešlým krokům swým, nemohla žádný sněm z toho času uznáwati, a tedy o žádných protokolech wěděti nechtěla. Nastal tuhý boj – Rieger a Brauner trpké prawdy mluwili do očí Lewice, která ale s neočekáwanau smělostí wystupowala, a obyčejným swým křiklawým terrorismem chtěla také zde proraziti. Jmenowitě když Rieger ironickým způsobem nazwal poslední revolucí „ glorreich “, slawnau ( jak dříwe Lewice říkáwala ), mnozí z Lewice, a jmenowitě Kudlich, křičeli: „ Owšem, glorreich! “ Hlasowání ze jména wypadlo na naši stranu s wětšinau 19 hlasů, s námi hlasowali wšichni Slowané a malá část Centrum, neboť ti z Centrum, kteří we Wídni byli zůstali, hlasowali s Lewicí. Tak jsme, může se říci, jenom my Slowané uhájili důslednost konstituční. Ministerstwo nowé učinilo dnes wyznání wíry a – diwy! celý sněm přijal je s nesmírnau pochwalau. Nedá se upřít, že tento směr, bude-li se jeho ministerstwo wždy wěrně držeti, wšem národům štěstí přinese. Proti Frankfurtu wyjádřilo se směle, proti Maďarům ještě směleji. Časy se změnily. Kdyby bylo předešlé ministerstwo we Wídni podobné wyznání strany těchto dwau předmětů učinilo, nebylo by na žiwě zůstalo!! – Awšak ačkoli celá sněmowna s potleskem přijala toto wyznání ministerstwa, ačkoli je sám Šuselka nahlas chwálil, musíme přece wyznati, že we mnohých ohledech chytře sestaweno a wysloweno jest, což se teprwa při dobrém rozwážení pozorowatí dá. My budeme raději ministerstwo z činů jeho než z řečí posuzowati. – Jako nowinku sděliti musím, že Pillersdorf prý w rozmluwě s jedním českým poslancem wyjádřil se, že proto ze sněmu wystupuje, poněwadž proti Čechům několikráte musel pro nešťastné nehody jednati jako ministr, i později. Credat Judaeus Apella! –", "id": 667}
{"text": "4. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Dva proslovy], Autor: Havlíček, Karel\nNemohauce ještě tentokrát pro mnohé překážky podati auplný popis celé slawnosti otewření slowanského sjezdu na Žofíně, podáwáme prozatím jen řeč starosty p. Fr. Palackého a řeč p. prof. Kaubka. Prwní zní takto: Čeho naši otcowé nikdy nenadáli se, co se za mládi sotwa jako krásný sen tanulo na srdci našem, co před nedáwnau ještě chwílí ani za wřelau tužbu wyjewowati jsme si netraufali, — to den dnešní oblaženým očím našim stawí již co skutek žiwaucí: Slowané bratři ze wšech široko daleko rozlehlých wlastí swých sešli se u walném počtu k nám do staroslawné Prahy, aby tu přihlásili se k weliké rodině swé a podali sobě ruce k wěčnému spolku lásky a bratrstwí. Powolán jsa wůlí jejich, wůlí Waší, pánowé moji! za starostu welebného shromáždění tohoto, ze hlubokosti wřelého srdce neméně nežli z powinnosti auřadu swého wítám Wás wšecky, jenžto z blízka neb daleka sešli jste se do přátelského sboru tohoto: Wás bratři jihoslowanští, statní Illyrowé, Chorwaté a Slawonci, Wás wyslanci hrdinného a zbožného národu srbského, Wás, jenž přišli jste s obau stran Tater nebetyčných, společní-to kolébky národu našeho, Slowáci, Rusíni a Poláci udatenstwím i nehodami rowně proslulí, i Wás bratři od Morawy, a Wás, kteří se wšech končin krásné wlasti naší české sem jste si pospíšili. Jest to cit swobody, cit bratrské lásky a swornosti, jenžto spojuje nás na místě tomto. Swoboda, kterau nyní se žičíme, není host nowý a nebýwalý mezi námi, není štěp přinešený k nám z ciziny: jest to strom samorostlý na domácí půdě naší, jest to půwodní a prworodinné dědictwí dáwných otcůw našich. Prawěcí Slowané bywše před zákonem wšichni sobě rowni, a nebažiwše nikdy po panstwí nad jinými národy, rozuměli tomuto dědictwí od jakžiwa mnohem lépe, nežli mnozí za našeho wěku chwálení kmenowé sausedůw našich, jenž i podnes tuším ještě swobody bez panstwí chápati a pojímati neumějí. Nuže, učtež se napotom od nás, kterak rownopráwnosti národů rozuměti a šetřiti se má. Tať jest hlawní úloha sjezdu našeho, abychom upamatowali pobauřený za dnů těchto swět na prostičkau ale wěkowěkau prawdu: „ čeho sobě nechceš, jinému nečiň, \" — božský-to pramen wšeho práwa i wší sprawedliwosti. Weliký národ, jakowýž jest náš, nebylby nikdy lišil se půwodní swé wolnosti, kdyby w sobě sám byl se neroztrhnul, nerozptýlil, neodcizil se jeden druhému, nechodil každý po směru zwláštní a různé politiky: ale byloť toho tuším potřebí, abychom poučeni zkušeností mnohowěkau ale trpkau, porozuměli konečně a důkladně tomu, čehož nám jediné zapotřebí jest. Že jsme nyní opět dosáhli starého dědictwí swého, že jsme opět a zůstanem nawždy swobodni, za to děkowati máme předewším probuzení swému a upamatowání se w tom, co nám jediné spásu nésti může; za to děkowati máme i dobrotiwému panowníku, císaři a králi Ferdinandowi, jenž ochotně uznal a k srdci swému přiwinul práwa i potřeby naše; za to děkowati máme citu wřelému, jenž wšechny žíly we shromáždění našem probíhá: citu bratrské lásky a swornosti! Slowan jest a bude nepřemožiledlným, pokudkoli heslo spojení swobody a swornosti ozýwati se bude w srdci jeho. Heslem takowým zakládá se w žiwotě národu našeho wěk nowý a skwělý: blaženi jsme my, kteří ke slawnosti zrození jeho zde spojili jsme se. Já pak, znaje dáwní nehody a strasti jeho, a prohlédaje okem jasným do weliké budaucnosti národu mně celau duší milowaného, wolám w nadšení, zároweň muži w ewangelium: „ Nyní propauštíš sluhu swého, Pane! neboť jsau widěly oči mé spasení, kteréž si připrawil nám před obličejem wšeho swěta; swětlo k zjewení národům a sláwu kmene slowanského! “ Pánowé! mocí auřadu od Wás mně swěřeného prohlašuji a prowoláwám sjezd slowanský zde za otewřený a počatý; i zahájuji práwo i powinnost jeho, aby jednalo se w něm o dobro wlasti a národu duchem swobody, duchem swornosti a míru, we jménu staroslawné Prahy naší, jenž nás w lůně swém chowá, we jménu národu českého, jenž srdečným aučastenstwím k jednání našemu prohlédá, we jménu welikého kmene slowanského, jenž od porad našich očekáwá posilu k odwěkému swému noworození! Takž nám Bůh pomáhej! Kaubek mluwil: Mužowé slowanští! Dnes nabýwá w našich srdcích nowých sil ta wíra, že po nowých brázdách matky země dál ku předu lidské chwátá plémě! Jako ona kauzedlnice z Endoru swým mocným slowem a čarodějným prutem ze tmawého hrobu zbudila Samuela, tak archandělská trauba swobody swolala Wás sem do města Libušina, abychom zde společně rokowali o prospěchu a blahu jednotliwých plemen a celého národa slowanského, nebo jak pěje polský wěštec Woronicz: „ Kość z kości ojców naszych jeden ród skladamy, I wszedzie jednym bratnim duchem oddychamy. My nyní musíme dokázati swětu, že jsme po boku Románůw a Germanůw třetím hlawním žiwlem člowěčenstwa ewropského, jehožto úkolem jest swobodu a oswětu rozšiřowati dále a podnášeti wýše. Roztřídění národůw slow. nebude se nyní zakládati toliko na známkách geografických, filologických a náboženských — ale budeme se owšem děliti na Slowany swobodné a neswobodné. Nebudem se rozdělowati na Anty a Srby, protože mluwí jeden: izdati, mylo, razum, a druhý: wydati, mydlo a rozum. Swobodě musíme we rowném rozumu rowně rozuměti. K dosažení swobody wšech Slowanů nebudeme se hroziti nijakého nebezpečenstwí, wědauce dobře, že to prawda jest co prawí příslowí ruské: „ Na to ščuka w rěkě, čtob ' karas nědremal! A wšak my nejsme malým karasem! Naše dosawádní wzájemnost byla toliko literární, nyní musí býti ona literární a politickau. Onano měla nejwíce přídrženců a wrstewníků mezi Čechy, Slowáky a pak Illiry, kteří chudší mají literaturu nežli Poláci a Rusowé, jenžto při swém wětším bohatstwi literárním druhých nářečí slowanských méně se wšímali. Tato newšímawost přestane před sluncem swobody a přestati musí u wšech Slowanů, jimžto blaho a spása celku na srdci leží. Minuly již časy encyklopedistů francauských, minuly časy Fridricha I., Kateřiny II. a Josefa II., který we swém dopisu kancléři uherskému Bathyanowi poslaném se oswědčil, že prý má práwo (! ) jako císař římsko-německý we swých zemích dědičných uherských a českých atd. jazyk německý na jazyk diplomatický, kancelářský atd. powýšiti (? ). Minuly též časy národního konventu Pařížského, w němžto tehdejší filantropowé a otcowé wlasti s zápalem přijali náwrh slawného řečníka Barréra, aby národnost německá w Elsasích a wlaská na Korsice jazykem francauským wyhubena a zničena byla. Zašly i doby a snahy onoho imperatora nadsakwanského, jenž wšecky podrobence swé jednau soldatskau uniformau a jednau národností chtěl přiodíti. Že takowé násilí k skutku prowedeno býti nemůže, toho jest důkazem nynější wzájemné počínání Flemingů, Skandinawů, Rumunů a jiných jednoplemenných národů nářečímí rozdělených. Toho nejskwělejším důkazem jest naše dlauho utištěná a nyní probuzená k nowému žiwotu wzájemnost slowanská. Swoboda a národnost — neb raději národnost a swoboda ( jelikož bez národstwí, to jest bez národního powědomí swoboda exotickau jenom jest bylinau w kraji cizím ) na základě slowanské swornosti, jednoty a lásky musí býti naším nejswětějším heslem. Toto heslo naše musí býti podporowáno oným neméně důležitým heslem, které jest wyřčeno příslowím maloruským: Ščoby lycha neznaty, treba na swym polu, ta swym pluhom oraty! Nebudeme tedy dáwat předpisůw a zákonůw národům cizím, wážíce sobě rowně každičkého swobodstwí, a wšak kdyby na nás sáhnuto býti mělo, prwní se držeti budeme příslowí uhersko-slowanského, příslowí to nejdůležitějšího pro nás: „ Kdo se něopuščá, něbude opuščen. “ Wíte rozmilí bratři, jak se toto příslowí musí přeložiti po francausku? Aide toi même, le ciel ťaidera! S Bohem!", "id": 668}
{"text": "26. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Petice domkařů], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] Redakci zaslán jest následující přípis: Petice českých domkářů a podruhů k říšskému sněmu. Jak? ‒ lekne se mnohý milostpán, co chce ta chudina? Což jsme již dost neztratili? ‒ Jářku, nic se nebojte, pane! ‒ A co tedy chtějí ti lidé? ‒ Chtějí pole! Prosím, nic se nebojte, urozený pane! Chtějí pole, ale zádušní! ‒ Wždyť je mají, řeknete. Jářku, nemají; má je weliký i menší statkář ( sedlák ), ale domkář, podruh nemá nic. Potom chtějí ‒ jak ještě něco chtějí? ‒ chtějí ještě pole ‒ kněžské! Oni totiž wědí, že náš wěk, jakož mnohé poměry již změnil, změní i kněžské; wědí, že kněz prostým se stane wšelikého lopocení a starání se o wezdejší chleb, t. j. že mu bude wysazena slušná peněžitá služba a polnosti že se mu wezmau. Tyto pole tedy powažují naši domkáři za jmění národní a chtějí je. Má wšak náš lid chudý dosti rozumu praktického a nechce snad pole ony zdarma? Chraniž Bůh! chce on je toliko sobě pachtowat, wšak ale wýhradně. On je chce pachtowat, wšak tak, by přec jakýs zisk z toho měl, tedy bez licitace; zkušení hospodářowé mají je ocenit, a lid chudý má pak jitrem neb dwěma ( dle jeho množstwí a rozsáhlosti polností ) podělen být. Totoť jest skromná žádost našeho lidu, na klerau se w Rakownicku již podpisuje, a doufám, až obtěžkaná několika tisíci podpisy k sněmu přijde, tento spíše na ní wzhled wezme, nežli na jiné našeho času nepřístojné, plesniwinau zapáchajíci petice. Josef Kalaus. My již dříwe jsme strany této wěci něco podobného nawrhnauti chtěli. Jdeme totiž o krok dále než náš dopisowatel a myslíme, žeby lépe bylo, tyto pole, které dle našeho mínění dozajista kněžím nezůstanau, proto že kněžstwo wšude stálé platy w hotowosti míti musí, dokonce chudším občanům w malých částích asi po 3‒4 mírách prodati, wšak ale tím způsobem, aby se poznenáhla ( na př. na 20 let ) wyplácela. Takowým způsobem nabudau poctiwí a pracowití, ale nemajetní lidé příležitost opatřiti si potřebný kausek pole, a w naší zemi nebudeme míti žádné obywatele takowé, kteří newědí, kam hlawu swau položiti, a žádné jisté jmění nemají. Prawá demokratie musí k tomu směřowati, aby o wšechny druhy občanů stejná péče byla, a ačkoli nemůžeme žádati, aby se stát o wýžiwu swých občanů sám staral, přece nesmíme takowé příležitosti, jako nynější jest, nedbale opomíjeti, kdežto se welmi mnoho dobrého státi může, a přece zemské důchody spíše získají než ztrátu utrpí. Ostatně ale jest naše mínění, že o této wěci český zemský sněm rokowati a rozhodowati bude, a pak se pewně o to zasadíme. H. B.", "id": 669}
{"text": "13. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [kritika činnosti ministerstva], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – W Praze dne 10. března. Jsau okolnosti w žiwotě, kdežto žádá opatrnost mlčeti a nepowědíti celau prawdu na jednau: jsau wšak i doby takowé, kde swědomí zawazuje každého poctiwého člowěka auplnau prawdu říci a nesmlčeti swé mínění, a byť i meč katanůw nad hlawau byl napřažen. Tato doba nastala nyní. Wíme napřed, že nynější ministerstwo swobodu tisku co nejdříwe pronásledowati počne, a třeba w oktrojowané konstituci stálo, že se censura nesmí zawesti, přece wí každý, že jest možná, jinými spůsoby ještě mnohem wíce swobodu tisku utlačiti, než skrze censuru. Že se nynější ministerstwo těchto prostředků uchopí, wyswítá z jeho jiných násilnických bezpráwních kroků. My wšak připraweni jsme až do posledka o swobodu pracowati, pokud síly naše stačí. Z oktrojowané ústawy wyrozumíwáme, že budaucí sněm má býti teprwa w r. 1850 powolán: celý nynější rok bude tedy ministerstwo neobmezeně wládnaut, neobmezeně prawíme proto, že ten, kdo dowedl říšský sněm na wzdor dwojnásobnému císařskému slowu wojskem rozehnati, dowede také jinak swau wůli prowesti bez ohledu na zákon. Tento rok tedy bude neobyčejný, rozhodný: poctiwí přátelé swobody a národu shromáždějí se okolo práporu swatého a budau zastáwati práwo a sprawedlnost, nebude možná, dwěma pánům slaužiti najednau, každý se musí prohlásiti zřetelně pro tu neb onu stranu. Doufáme, že každý wí, na které straně my odjakžiwa stojíme a státi budeme. Bůh wí a celý český národ může nám doswědčiti, že jsme až posud beze wšech přepiatostí wždy šetřili, pokud možná bylo, mírnosti, že jsme nikdy zlomyslně a ze soběckých ohledů nekladli wládě zbytečné překážky do cesty; naše opposice byla poctiwá, a nikdy jsme bez důstatečné příčiny newystupowali proti wládě. Uznáwajíce obtíže nynějšího času pracowali jsme wždy k tomu, aby se zapletené záležitosti naší wlasti po dobrém přiwedly k žádaucímu požehnanému konci. Události posledních těchto dnů zachwátily nás jako hromem. Awšak jsme naschwál nechali prwní dny rozčilenosti ducha projíti, a nedadauce se w tak důležité wěci zachwátiti pauhým citem, čekali jsme, až se mysl usadí, až opět chladný rozum opanuje úplně pobauřené city zármutku a zlosti. Nyní tedy beze wší přepiatosti, bez wšelikých ohledů klademe zde úsudek swůj o těchto nešťastných událostech, w té naději, že wyslowujíce jenom mínění nejwětší části našeho národu, najdeme též hojného ohlasu w srdcích jeho. Hotowi jsme ostatně, každé slowo před saudem sprawedliwým zodpowídati. * * * Neodpowědnost císařowa jest prwní prawidlo každé konstituční ústawy, a kdyby ani nebylo, wěděl by beztoho každý, že nynějšímu mladému císaři ani nelze připisowati nějakau winu w těchto událostech. Ministerstwo tedy nese na sobě celau winu wšeho, rozehnání sněmu, wydání oktrojowané konstituce a wšech následků tohoto. Ministerstwo odpowídá za wšechno, co se děje we jménu císařowu, musíme tedy přede wším wěc powažowati tak, jakoby ministerstwo bylo sněm rozehnati dalo, jakoby ministerstwo samo ze swé wůle wnucowalo národům nowau konstituci. S ministerstwem tedy sluší upřímné slowo o tom promluwiti. Přede wším leží na tomto ministerstwu nezrušitelná wina, že uwedlo u celého národu w lehkost císařské slowo, císařský slib, a že podťalo důwěru národů ke koruně. Dobrý císař Ferdinand složiw dobrowolně neobmezenau wládu, dal národům ze swé dobré wůle w loni oktrojowanau konstituci. Poněwadž národowé neuznali tuto konstituci za přiměřenau potřebám swým, swolal císař Ferdinand konstitující sněm. Patrno tedy, že tímto swoláním sněmu konstitujícího přestalo práwo, dáwati oktrojowanau konstituci. Po nešťastných událostech Wídeňských, kterých winu patrně nesau jen Wídeňané, ne pak národy, sdržel císař Ferdinand přece swé slowo, ačkoli by tenkrát byla nejlepší zámínka, sněm rozpustiti, a přeložil sněm konstitující do Kroměříže. Nowý císař potwrdil sliby dané od swého předchůdce. Wí-li pak ministerstwo, co to jest rušiti císařský slib, zlehčowati císařské slowo, zahubiti na wždy důwěru?! – A z jakých příčin se odwážilo ministerstwo k takowému kroku? Udáwá jich sice několik, ale nepodstatných: prawau a jedinau příčinu rozpuštění sněmu a oktrojowání ústawy zamlčelo ministerstwo. Musíme ji tedy my swětu oznámiti. Ministerstwo udáwá příčinu, že sněm pomalu pracuje, že ta w Kroměříži wypracowaná ústawa neplatí též pro ostatní země, že tedy jednota mocnářstwí nebude docílena. Tato druhá příčina jest zajisté směšná: což to newědělo ministerstwo hned z počátku, hned tenkrát w loni, jak sněm říšský byl poprwé swolán? Toť jest zrowna tak, jako kdyby si někdo z mrzutosti, že jest malý, ještě naschwál hlawu srazil! Nemohlo ministerstwo, když jiné pomoci nebylo, ke spojení celého mocnářstwí aspoň tu konstituci, kterau by Kroměřížský sněm wypracowal, pro Uhry a Wlachy oktrojowati? Beztoho by byl jistě sněm Kroměřížský dříwe s konstitucí hotow býwal, než se skončí wálka w Uhřích a we Wlaších. Proč ale si ministerstwo s rozpuštěním sněmu a oktrojowáním práwě nyní tak pospíšilo, když byl již náwrh konstituce od sněmu wypracowán, a když nejwětší naděje byla, že se tento náwrh co nejrychleji přijme, když ministerstwu powědomo bylo, že se w tomto náwrhu wšechny země a národy dobrowolně sjednotili Náwrh ten, kterého další část dnes podáwáme, byl tak wypracowán, že se mohl za smlauwu dobrowolnau wšech zemí a národů powažowati, nebo nebyl we wýboru wětšinau hlasů, nýbrž dobrowolným srozuměním wšech přijat, a každý k wůli druhému od něčeho upustil. Red., že tedy we wšech zemích přízniwě přijat bude? – Tu wězí ta prawá příčina; ministerstwo se leklo tohoto liberálního náwrhu, a uznalo za dobré, honem rychle násilím překaziti jeho wywedení. Tak alespoň my této wěci rozumíme, a myslíme, že weliká část národů bude s námi stejného smýšlení. My powažujeme tento krok ministerstwa jakožto ránu, kterau šlechtická strana zasadila straně národní. A jak si nyní ministerské nowiny wychwalují skutek ministerstwa! Jak si dáwají psát odewšud zpráwy, s jakau radostí a spokojeností byla oktrojowaná konstituce přijata. We Wídni, w Holomauci a wšude, kde mají ministerské nowiny dopisowatele, wšude prý bylo jásaní národu! Podiwná wěc! W Praze, kdežto jsme přítomni, nebyla než nespokojenost, a kdo se radowal, ten by se byl zajisté radowal ještě wíce, kdyby byla celá konstituce zrušena býwala. A w Holomauci očití swědkowé widěli, že jen wojsko w diwadle jásalo, lid se chowal tiše a myslil si mnohem wíce, než směl projewiti. A Wídeň? Ta část Wídně, která by za egyptské hrnce staro-aristokratických wýdělků a užitků prodala swobodu i čest, ta část Wídně, která ztučněla ze starého absolutistického hýření, ta část Wídně, která požírala tuk a šťáwu celého utištěného mocnářstwí: ta část Wídně se jistě radowala. Ale když ona se raduje, kwílí národowé rakauští, a až se budau národowé rakauští zase radowati, bude tato část Wídně kwílet! Tolik tedy o tom radowání z oktrojowané konstituce a z rozehnání sněmu: my ale wíme ještě jiné lidi, kteří se z tohoto skutku našeho ministerstwa jistě srdečně radowali: jest to Košut, jsau to Wlachowé, jsau to republikáni a zwláště němečtí republikáni. Těm zajisté nemohlo ministerstwo lepší radosti způsobiti. O židech, kteří dosáhli auplnau emancipaci skrze tuto oktrojowanau konstituci, newíme ještě, radují-li se: myslíme wšak, že ani těmto praktickým lidem nebude ten spůsob, na jaký dosáhli emancipace, tuze milý a wítaný. Ať nešálí ministerstwo a ta strana, která drží s ministerstwem, mladé srdce císařowo, že se rakauští národowé radowali; žádný liberální rakauský občan se neradowal! Ten spůsob, jakým rozehnán byl sněm náš konstitující nemohau nikdy zapomenaut národowé rakauští. Tato zbytečná neurwalost, toto nepotřebné opowržení a potupení sněmu, patrná to jen pomsta ministerská za malau důwěru, kterau k ministerstwu sněm chowal, ty budau we wšech zemích špatné swědectwí o ministerstwu wydáwati: jakož i ono nedočkawé, biřické lapání několika poslanců, hned w tom okamžení, kde jejich mandáty násilně přestaly, swědčí welmi jasně o policejní malichernosti téhož ministerstwa! A nenahlížíme wěru proč w této wěci ministerstwo tak starostliwě na konstituční formy hledělo, proč nedalo tito obwiněné poslance i dříwe a bez powolení sněmu schytati; o trochu násilí míň neb wíce, nedělá již rozdíl, a kdo si toho wšimne, má-li mauřenín někde pod paží bílý punktík?! A jsau-li wšichni rakauští národowé hrubě uraženi tauto potupau swých wywolených důwěrníků, což díme o národu českém? Tomu ministerstwo dalo zrowna ránu do obličeje, a takowau wěc nezapomene nikdy čestný člowěk, tím méně čestný národ! Zásluhy českých poslanců o Rakausko zná celý swět, a nikdo je nesmí upírati: a za ty bylo odměnau ono ministerské kopnutí? ( jinak nemůžeme nazwati to, jak se se sněmem nakládalo. ) Zdejší německé ministerské nowiny počaly zpráwu o rozehnání sněmu s těmito dwěma památnými slowy: „ Finis Poloniae “; my souhlasíme jen se slowem finis, strany druhého slowa newí se ještě, jaké by mělo být místo „ Poloniae “ postaweno: čas ale to ukáže.", "id": 670}
{"text": "30. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [ Informace o předplacení], Autor: Havlíček, Karel\n[ Informace o předplacení ] [ ruka ] Na mnohé dotazy k nám písemně i austně činěné oznamujeme tuto, že ještě posud předplacení na toto prwní čtwrtletí Národních Nowin přijímáme. Komu poštowní auřad předplacení přijmauti nechce ( jak se na mnohých místech děje ), račiž jen ustanowenau cenu 4 zl. 24 kr. stř. do expedice Národních Nowin w Praze 195‒1 franko zaslati, a hned druhého dne obdrží wšechna předešlá čísla, kterých ještě důstatek máme, neboť se Národních Nowin 1500 tiskne, a odbíratelů až po tuto chwíli jenom asi 1050 se sešlo. Dosawádní naše P. T. odbíratele a stejně s námi smýšlející žádáme, aby tuto zpráwu i jiným oznámili. — — — — — —", "id": 671}
{"text": "5. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel\nŘíšský sněm. ( Mimořádní sezení dne 2. prosince. ) We zwláštním oznámení sezwal dnes ráno president Smolka poslancowé sněmu říšského k mimořádnému sezení o 12. hod., požádán jsa o to zpráwau telegrafickau od ministeriálního presidenta knížete Schwarzenberka z Holomauce, kde se celé ministerstwo práwě zdržowalo, a sice za tau příčinau, že se komoře welmi důležité zpráwy sděliti mají. Žádný z poslanců, i sám president sněmu říšského ani dost málo o tom newěděl, w čem zpráwy tyto záležeti budau, pročež také nemalá napnutost nejen mezi poslanci, 800 nobrž wůbec panowala. Mnozí dokládali, že ministerstwo bezpochyby zpráwu sděliti chce komoře o wítězstwí Jelačićowě nad Maďary, jiní opět se domýšleli, že snad císař sněm rozpustiti a jej po ukončené wálce s Maďary teprw swolati hodlá. O 12. hodině byli již wšichni poslancowé we sněmowně shromážděni, napnutost se čím dál tím wíce množila, poněwadž ministrowé opozdiwše se w Holomauci teprw ke 2. hod. do Kroměříže přijeli. Pres. Smolka hned na to sezení otewřel a četl nejprwé zpráwu telegrafickau, kterau od kn. Schwarzenberka obdržel. Napotom oznámil, že ministrowé co nejdříwe do komory přijdau. Jakési neobyčejné, wážné ticho panowalo po celé sněmowně, jako by každý přewelikau důležitost nejbližšího okamžení napřed již tušil. Posléz wstaupili wšichni ministrowé, wyjma Krause, do komory. Ministrpresident Schwarzenberk wystaupil na tribunu a prawil, že komoře welmi duležitau, swětohistorickau zpráwu sděliti má ( weliká napnutost ). Na to se jal předčítati protokol, kterýžto dnes rano w arcibiskupském paláci Holomauckém u přítomnosti JJ. MM. císaře a císařowny, celé takřka rodiny císařské, napotom kn. Windischgrätze, bána Jelačiće, hraběte Grima, jakož i wšech ministrů rakauských zaweden byl, týkající se toho důležitého okamžení, w kterém J. M. císař Ferdinad uzawřel že w prospěch wéwody Františka Josefa, synowce swého, s trůnu odstupuje. Dle protokolu tohoto kázal J. M. císař Ferdinand, aby se wšecky na toto jednání potahující-se písemnosti předčítaly. Z písemností těchto obsahuje prwní prohlášení J. C. W. arciwéwody Františka Josefa za plnoletého. Druhá napotom obsahuje wýpowěď J. C. W. arciwéwody Františka Karla, že se w prospěch swého syna J. O. W. arciwéwody Františka Josefa swého práwa na trůn rakauský odříká a mu je zauplna postupuje. Třetí písemnost napotom obsahuje odřeknutí-se J. M. císaře Ferdinanda trůnu, a postaupení jeho J. C. W. arciwéw. Františku Josefowi. Po přečtení podepsali wšickni přítomní tyto písemnosti, a J. C. W. František Josef byl napotom od J. C. M. Ferdinanda za císaře rakauského prowolán. ( Wážné ticho, které po celé sněmowně při čtení toho protokolu panowalo, bylo nyní najednau hlučným potleskem a mnohonásobným „ Vivat “ přetrženo. Jediní poslancowé na nejzažší Lewici nebrali w tom žádného podílu. ) Napotom četl kníže Schwarzenberk prowolání císaře Ferdinanda k národům rakauskýrn stran této případnosti, jakož i prowolání nowého císaře. Posléz četl ještě ministr-president přípis J. C. M. na sněm říšský, w němž sněmu swé pozdrawení wzkazuje a prawí, že se tau nadějí kojí, že ústawní listina co nejdříwe wypracowána bude. Mimo to w něm potwrzowal nynější ministerstwo ( potlesk hlučný ). Ku konci pak oznámil sněmowně kníže Schwarzenberk, že baron Kulmer, hlawní to diplomat a wlastenec chorwátský, za ministra bez portefeuillu wywolen jest. ( Potlesk hlučný z Prawice; Němci se náramně diwili, proč Prawice z toho tak welkau radost má. ) Nato sestaupil ministrpresident s tribuny a president Smolka jal se as takto mluwiti: Pánowé, míním, že důležitost okamžení tohoto lépe oslawiti nemůžeme, leč srdečným: „ Sláwa našemu císaři konstitučnímu! “ což celá sněmowna, wyjmauc nejzažší Lewici, opakowala. Nato ponawrhl poslanec Neumann, aby sněm, možná-li, ještě dnes zwláštní deputaci k nowému císaři s přáním celého sněmu a k býwalému císaři s poděkowáním zaslal. Náwrh ten se hned přijal; taktéž i Mayerůw, aby deputace tato také dwě adressy a sice jdnu J. C. M. Františku Josefowi, druhau pak J. C. M. Ferdinandowi odewzdala. Náwrh Braunerůw, aby se k deputaci této z každé prowincie 3 poslancowé zwolili, jakož i ten, aby president sám audy určil, kteří nadjmenowané adressy wypracowati mají, se také přijal. K wypracowání adress jsau wywoleni: Mayer, Brauner, Šuselka, Neumann a Zemjalkowski. Z českých poslanců jsau k této deputaci wywoleni: Palacký, Strobach a Stark. Klaudi projewil posléz žádost, aby sněm býwalému císaři hlučné „ Sláwa “ wzdal, což se i také stalo.", "id": 672}
{"text": "7. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [polemika], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – W Praze dne 6. čerwence. Prager Zeitung wčera nepochopitelným spůsobem jedná o jednom našem článku, ačkoli sama prawí, že ten náš článek za to ani nestojí. My podle swých zásad se ani nezmiňujeme o tom, co za zmínku nestojí: a proto již z důslednosti a třeba také ze skromnosti prawíme, že článek ten Prager Zeitungu dosti důležitý jest, abychom proti němu něco namítnuli. Zdá se nám přede wším, jakoby nás Prager Zeitung k nějaké samochlaubě pokaušeti chtěla, abychom snad se wynášeli swým politickým wplywem. Máme prý odpowědíti, která jest „ naše strana “? jestli prý to je některá jiná než strana Národních Nowin? A kterak prý naše strana jest wětšina národu? – Odpowěď naše na wšechny tyto hlubokomyslné otázky bude se zdát nepochybně Prager Zeitungu tak jednoduchá, jak se wyprawuje o wejci a o Columbowi. Ať nám Prager Zeitung za nezdwořilost nepokládá, upomenem-li je, že za onoho času byl w Rakausích říšský sněm, že tento sněm representowal národ, a že jsme my – ráčí-li se Prager Zeitung laskawě upamatowati – náleželi k wětšině tohoto sněmu se swým míněním, že tedy tenkrát strana Národních Nowin skutečně byla wětšina lidu. Prager Zeitung zastáwala tenkrát menšinu – že byla tato menšina tak šťastná zwítěziti nad wětšinau, jest wěc nenáležící do dnešního sporu. Od té doby neměli jsme ještě příležitost, počítati na sněmu smýšlení rakauských národů, ale proto přece máme podle wšech zásad de jure possidentis práwo, počítati se k wětšině tak dlauho, až se na budaucím sněmu ukáže, že mínění naše zůstalo w menšině. Zatím až do té doby jsau ještě některá jiná méně neb wíce patrná znamení, ukazující na sílu politických stran, ku př. nowiny. Kdyby Prager Zeitung odpočítala od čísla swých odbíratelů oněch asi 900 auřadů, kteří odbírati musí, pak onen počet, který Prager Zeitung k wůli Amts - a Intelligenzblattu drží, mohla by snad podle toho poznati sílu swé politické strany, tak jako my si dowolujeme z počtu swých dobrowolných odbíratelů sauditi na počet občanů mající s námi stejné politické smýšlení. Až přijde zase čas sněmu, ukáže se též nepochybně, kolik kandidátů které nowiny prowedau, a doufáme s nějakau jistotau, že za Prager Zeitung w tom ohledu zpátky nezůstaneme. Neračiž konečně Prager Zeitung naši známost politického konstitučního žiwota za tak malau powažowati, abychom myslili, že pokud není sněm, politické strany umlknauti musí. My naopak wíme, že práwě před sněmem politické strany činnější býwají než po čas sněmu. W tomto ohledu ale nesmíme Rakausko rownati ke konstitučním zemím: Rakausko jest tak neobyčejně konstituční země, že nemáme ještě príkladu w historii, jmenowitě co se týče šikowného použití stawu obležení, newíme, jestli we které jiné zemi podobná dokonalost se již objewila jako w Rakausích. Staw obležení jest nekonečný pramen wšelikých wýhod pro naše ministerstwo a na druhé straně též nekonečné osidlo pro wšechny neministerské lidi. Naši konstituční swobodě schází ještě posud onen Archimedesůw punktík, na který bychom se opříti mohli; ať nemyslí zde Prager Zeitung, že zde naschwál ignorujeme oktrojowanau ústawu od 4. března, my ani tuto nepokládáme za onen Archimedesůw punktík, a to proto, poněwadž již několik příkladů wíme, kde se ani tato oktrojowaná ústawa nezachowala se strany wlády, a jsme hotowi, každau chwíli tyto příklady na požádání Prager Zeitungu jmenowati. My také nejsme tak neskromní, abychom žádali, by ministerstwo wládlo snad podle receptů nowin: wždyť by pak nemusela být žádná wláda. Ale když skoro wšechny neodwislé nowiny stejným spůsobem píší, a ministerstwo přece dle zcela jiných zásad jedná, kde tu jest jenom stín konstituční wlády? To jsau ty příciny, pro které mlčí také ta strana, kterau si dowolujeme přece ještě i nyní naši stranu jmenowati, s tím doložením, že snad i Prager Zeitung také pochopuje nějaký rozdíl mezi nowinami a tau stranau, kterau tyto nowiny zastupují. My tedy redakce Národních Nowin dowolujeme si přece mluwiti, ačkoli mlčí nyní naše strana, kterau kromě Prager Zeitungu celý swět zná pod jménem liberální národní slowanské strany. Pochopitelněji se nedowedeme wyjádřiti.", "id": 673}
{"text": "6. duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [zpráva o poslanci Muchovi], Autor: Havlíček, Karel\nPan Jan Mucha, býwalý poslanec Klatovský, oznámil nám, že též přistupuje k oswědčení poslanců českých w č. 72 Národních Nowin wydanému.", "id": 674}
{"text": "17. únor 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Med a vosk i žihadlo, Titulek: Versus memoriales, Autor: Havlíček, Karel\nVersus memoriales. Cheš-li w strachu, w nepokoji žít, Musíš k tomu wtip a rozum mít; Chceš-li dodělat se wezdejšího chleba Býwej hloupým, kde je toho třeba. H. B.", "id": 675}
{"text": "1. červenec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: Pius IX., Autor: Havlíček, Karel\nPius IX. „ Katolické listy z Tirol \", časopis jistého dobře známého směru, sdělují z Říma dopis ode dne 15. Máje „ od ctěné a prawdy mílowné osoby \": Sw. Otec jest zajisté postawen w přetěžkých okolnostech, a nedá se tak lehce předwídati, jakau twář na sebe wšechny wěci w zemi papežské wezmau. Wšickni wšak dobře smýšlející, pokroku milowní i nemilowní, w tom se sjednocují, že Pius IX. jediné tím přáním nadšen jest, aby dušewnímu i materiálnímu dobru wšech swých poddaných pomáhal silami wšemi, a že proto pewně si předewzal, oprawdiwé nepořádky zrušiti, a oprawy nowějšího času podle příkladu jiných zemí i we swé říši uwésti. Kteří Sw. Otce blíže a již déle znají, ubezpečují, že již co nižší duchowní a co ředitel welikého hospitálu Sw. Michala, kde na tisíce dětí se wychowáwá a starců opatřuje, skwělé dáwal toho důkazy, kterak wšechno říditi umí, a že srdce jeho wřele hledí blaha bližního. Také jsa biskupem, zwláště w Imole, která diecese byla welmi zanedbána, wyje - wil swé weliké wládařské wlohy a dokázal, jak welikých wěcí dosáhnauti lze trpěliwostí a otcowskau mírností. Každý se Sw. Otcem jednawší zajisté poznal, že, ačkoliw powahy jest žiwé, přece z obličeje jeho pokoj a mírnost září, že welmi jasně a určitě myšlénky swé wyjadřuje, a že církewní poměry w rozličných zemích důkladně zná, což neomylně swědčí o neobyčejné paměti. Wíce ale než wšechny tyto přirozené wlastnosti působí na každého pobožnost jeho a důwěra w Boha, která se w něm jewí při službách božích a w jeho řečích. Že zemská zpráwa při wstaupení Pia IX. na stolici papežskau oprawdu welmi chybná byla, w tom se také wšichni dobře smýšlející shodují. W práwních wěcech žalowalo se wůbec na weliké nepořádky; pro obecní oprawy a powzbuzowání průmyslu a hospodářstwí dělo se málo neb nic; uplácení a protekce měly mocný wplyw; wychowání mládeže w provincích bylo tuze zanedbáno; censura byla mnohým libowolnostem a cizímu wplywu poddána. Četné tyto poklesky byly tak nazwaným liberálům mocnými zdánliwými příčinami, že mohli bojowati proti duchowní wládě wůbec, a swé revoluční účele osprawedlňowazi. Nastaupiw ale Sw. Otec dráhu přiměřeného našemu wěku pokroku, zbawil tuto stranu nejmocnější zbraně, jíž dosáhla weliké přewahy zwlástě u středních tříd občanů. To dokazuje, že Pius IX. tuto dráhu wywolil a posud na ní trwá z opatrnosti a uznáwaje swau powinnost. Ze zkušenosti přeswedčení swá nabyw měl to za powinnost Bohem danau, weškeré sobě dobře známé nepořádky odstraniti, a wšechny dobré stránky nowých konstitucí we swau zemi uwésti, k čemuž náleží obeslání národních zástupců ze wšech provincí. Tím wyrwal dotčené straně z rukau meč, který byl wytasen proti jeho swětské wládě. Ostatně musíme doložiti, že ne wšichni, kteří w Italii slují liberalisté, chowají takowé smýšlení trestu hodné, a že nejsau wšichni 220 nepřátelé náboženstwí a církwe. Owšem jsau jako w Italii wůbec i u nás w Římsku mnozí, kteří nejsau jen nepřátelé swětské wlády papežowy, nýbrž duchowní říše, jejíž nejwyšší hlawau jest Sw. Otec. Naproti tomu jest w papežských zemích weliké množstwí církwi swé werně oddaných občanů, kteří přeswedčeni jsau, že je powinnost wlády, aby podle příkladu jiných zemí i we swé materialní oprawy uwáděla, a že k. p. nemohau býti nyní železnice zanedbány bez weliké škody pro weškerau zem, že zwláště wědecké wzdělání tak bohatě nadaného národu má powzbuzowáno býti zlepšením obecních škol, wolnější censurau, podporowáním učených společností a t. d. Takto smýšlejících jest zwlástě we welkých městech znamenitý počet, a mnozí z nich náleželi dříwe k nespokojencům, nyní wšak pro Sw. Otce oprawami jeho oprawdu nadšeni a nejwěrnějšími poddanými učiněni jsau; také z těch, kteří amnestií milosti dosáhli, mnozí se přidali k důstojné straně mírných liberálů. Jeli počet přepiatých liberálu welký neb ne, nelze jest udati, neb až posud nepřestaupili meze míry a slušnosti, obáwajíce se, aby neurazili národ upřímně katolický, a ponewadž jim censura nedowoluje svobodněji úmysle swé wyjewiti. Je ale jisté, ze hledí Sw. Otce přiměti k tomu, aby na wšechny obecní auřady dosazowal osoby swětské. S této strany také wycházejí pobadatelé lidu k jásání a wywoláwání sláwy Sw. Otci. Strana, býwalé wládě nakloněná, wytýká hlawně ano jediné Sw. Otci to, že tuze dobrotiwě děkuje lidu za ples při každé příležitosti projewowaný a že tuze powolně uděluje papežského požehnání, kdykoli jej lid o ně požádá. Musí se ale powážiti, že lidí této straně oddaných nikdy není při takowých slawnostech mnoho, a že hlasy těchto nemnohých, lid z nemírného plesu zrazujících, we množstwí zaniknau. Sw. Otec jistě přepiaté liberalisty příkladem swé trpěliwosti, swau dobrotau a mírností na swau stranu přiwede; že by dobroty jeho nadužíwajíce dále sáhali ke škodě wšeobecné, není se co obáwati, nebo pewná powaha a přísnost Sw. Otce w čas potřeby dostatečně i od jinud je známa. Že ostatně Sw. Otec při wšech oprawách swých jisté meze zachowati míní, dokazuje rozmluwa, kterau měl s wyslancem jisté mocnosti obáwající se, aby snad přílišná dobrota Sw. Otce zemi jeho a celé Italii nebezpečenstwí nezpůsobila. Wyslanec wyjádřil Sw. Otci, že dwůr jeho často strany pohnutek mnohých Jeho skutků, a strany následků jiných se obáwá. Tu Sw. Otec powstana s neobyčejnau důstojností, ukázal na krucifix před ním stojící dodaje slowa: „ Ecce principium et finis! ( Toť je počátek a konec. ) Činí se mi křiwda, jakobych od liberálů k činům swým podněcowán byl: we wšem následuji wnuknutí Toho, jehož obraz zde widíte! \" Můžeme tedy toto wše powážiwše důwěrně a pokojně očekáwati, co se w zemi papežské bude dále díti; neb jestli může jediný člowěk weliké naděje wzbuzowati, jistě to může Pius IX., jemuž zdá se že Bůh uděliti ráčil přehojné dary, jakých je potřeba k welikému prostřednictwí, které w těchto pobybliwých dobách na bedra jeho jest wloženo. \" Tolik píše časopis onen a myslíme, že tím nejlépe jest nakreslen obraz nynějšího Sw. Otce, nedbajíc owšem na některá w psaní tomto projewená smýšlení té strany, ku které pisatel náleží.", "id": 676}
{"text": "30. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: V Praze dne 29. října, Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 29. října. H. B. – Welmi často se nám stáwá – máme-li říci – čest nebo neštěstí, že některé německé nowiny, zwlášť Wídeňské naše články překládají, nebo wýňatky z nich podáwají. Neštěstí prawíme proto, žeby wěru o našem zdrawém rozumu welmi špatné ponětí musel míti ten, kdo by si nás předstawowal jenom podle těchto citátů zwlášť Wídeňských časopisů. Tak nedáwno Ost-Deutsche Post porozuměla našemu článku o ustanowení okresních komissí w č. 250 w ten smysl, že píše w čísle swém 241: „ * Prag 25. October. Der Mitarbeiter H. B. in den „ Narodny Nowiny “ tritt gegen die Wahl der Mitglieder für die böhmische Grundentlastungs-Kommission auf, welche er mit Ausnahme jener des Herrn Ministerialrathes Klecansky deshalb eine unglückliche nennt, weil die meisten Mitglieder aus der Mitte der Kreisbeamten gewählt wurden, welche zwar viele gute Eigenschaften besitzen, aber der neuen czechischen Schriftsprache nicht ganz kundig sind. “ Newíme skutečně, máme-li to jen za sprostnost čili za perfidii držeti! Že ještě to ani žádné Wídeňské německé nowiny tak daleko nepřiwedly w německé důkladnosti, aby alespoň náš titul ( Národní Nowiny ) spráwně a bez chyby wytisknauti dowedly: to špatně se srownáwá s jejich powěstným Zugem nach Osten! Podobně asi dělo se nám s článkem strany samostatnosti Slowenska ( N. N. č. 246 ), který podala „ Zeit “ z části a Lloyd celý w překladu, owšem tak špatně, že se ku př. mezi slowenský ( Slowáky ) a slowanský ( Slowany ) žádný rozdíl nečinil. „ Zeit “ jsau nyní nejwětší nowiny we Wídni i od několika dní wycházející, přihlásiwši se samy k národně-foederační tendencí. Kdo wlastně wydawatelem jejich jest a jaký prawý směr míti budau není nám ještě posud z wyšlých čísel patrno, zdálo by se nám ale, že snad w nich maďarsko-šlechticko-liberální žiwel přewládá. Tyto nowiny tedy podali we špatném překladu konec dotčeného našeho článku z č. 246 s doložením, že jest „ befremdend “ a že budaucně o něm promluwiti hodlají. Toto promluwení stalo se také skutečně brzy po tom we zwláštním úwodním článku, nad kterým jsme ale jen hlawau zawrtěti museli. Známe již dobře tu německau taktiku, která nám wšude, kde swého práwa dosáhnauti chceme, kde žádáme pro sebe to, čeho již dáwno Němci u nás užíwají, umí hned předhazowati, že chceme přednost, že zamýšlíme Uebergriffe, extreme slavische Tendenzen a t. d. Podle té samé taktiky zachowala se také proti nám „ Zeit “. My jsme si w článku swém ztěžowali, že Slowensko nebude zwláštní korunní zemí, že ministerstwo se obáwá Slowanům dáti tolik národní samostatnosti, kolik mají ku př. Němci a Wlaši; dokazowali jsme, že ministerstwo nemá příčiny obáwati se moci slowanské; ale „ Zeit “ nám předstírá, že panowati chceme w Rakausích, a rozumí našemu Panslawismu tak jako bychom chtěli celé Rakausko poslowaniti. Toho se zajisté ani „ Zeit “ nedočká, abychom my rakauští Slowané některý jiný národ potlačowali, a také jest skutečně od naší nynější poroby a podřízenosti, až k panowání nad jinými příliš weliký skok. Jestli jsme se ale my Slowané pro nesprawedliwost jiných národů k dosažení swého práwa wespolek spojili a toto wzájemné se podporowání panslavismem nazwali: newyrozumíwá se ještě tím, že budeme zase my utlačowati jiné, leč by snad těmto wlastní zlé swědomí takowé strašaky malowalo dle zásady: oko za oko, zub za zub.", "id": 677}
{"text": "12. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [reakce na zprávu o Steinitzovi], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Proskakowala wčera po Praze zpráwa, že je zde dep. Smolka a že jej mnozí widěli na Malé straně u Steinitze. Tomu odporowati musíme. Owšem ale byli u Steinitze tři Wídeňští akademikowé s německými barwami, z kterých jeden držán byl za zlopowěstného Oskara Falke, jejž powažowati můžeme za jednoho z hlawních popuzowatelů luzy Wídeňské. Tohoto člowěka, kdyby skutečně do Prahy zawítal, nesměli bychom propustiti: neboť kdo jiné popudí k revoluci, sám ale pak uteče a smělosti nemá, žiwot nasaditi, jest bídák trestu nejpřísnějšího hoden. Tak jako welikomyslnost welí, utlačeného nepřítele šetřiti a jemu, kdyby zapotřebí toho měl, žiwot zahájiti a k autěku dopomoci: tak z druhé strany welí poctiwost hanebníka, jenž jiné do neštěstí zawedl a pak zrádně opustil, trestu zaslauženému wydati. – Co se ostatně Smolky místopresidenta týče, jest to muž poctiwý, wší chwály hodný, jejž ctíme, byť bychom se časem nesrownáwali s ním we smýšlení. H. B.", "id": 678}
{"text": "8. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Bibliotékář Národního muzea]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. – Bibliotékář i kustos národního Museum pan Wáclaw Hanka, rytíř ruského řádu sw. Wladimíra dostal opět ruský řád sw. Anny II. třídy, a Císař Pán ráčil mu powoliti, by jej přijal a nosil.", "id": 679}
{"text": "10. březen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [Divadlo a umění], Titulek: Divadlo v Praze., Autor: Havlíček, Karel\nDiwadlo w Praze. Motto: A wy ste z něj učinili peleš lotrowskou. Pan Grau jest weliký we wymýšlení dryačnických diwadelních ohlášení. W neděli dne 8. Března dáwal na swůj příjem: Bulka, aneb: Šest a dwacet! Welká komická kouzelná hra se zpěwy, deklamací, tancem, obrazy a skupeními we 2 odděleních. Skupení prwního jednání: 1. Přikouzlený obraz baštonského esa: Cikánský tábor. 2. Přikouzlený obraz baštonského kluka: Židowská swatba. 3. Přikouzlený obraz baštonského dó: Slawnost diwochů w pralesích amerikánských. Skupení druhého jednání: 1. Přikouzlený obraz baštonského esa: Horymírůw skok. 2. Přikouzlený obraz baštonské dewítky: Oslawení Trapulky. Ideální tanec s wšelikým skupením; wywáděn od weškerého baletního zboru. Při tom množstwí osob podiwně nazwaných a nedělní obecenstwo již je okouzleno a – napáleno. Kdyby byl p. Grau benesifi swé dal titul: „ Sprosté, prawdě nepodobné hlouposti \" byla by mnohem trefněji nazwána, než tou bulkou, která patrně jen pro přilákání herců šest a dwacítkowých na cedulce stála. Neboť se mohly ty obrazy čímkoli jiným také přikouzliti — nebyloliby nejlépe dokonce je ani nepřikuzlowati. Wětší čásť z nich patřila na rynk pod prowaz, kde patron na bajazzo wolá; židowská swatba byla owšem od nějakého kluka, třeba ne baštonského přikouzlena — prskali si tam také do očí!!! A jak si regie předstawuje diwochy amerikánských pralesů? Což pak myslí, že její baletní chor již sám sebou tak wypadá, jako diwoši, že již dosti toho, když jen trikoty na sebe wezme? — A to sme také posud newěděli, že za časů Horymírowých, kozáci a římští wojáci při dwoře českém w službě stáli! Ó regie diwadla w růžowé ulici číslo 955-2! nehanob nám krásné illuse našich národních powěstí! – Co se předstawení týče, musíme říci, že hra p. Grauowa byla wýborna, on byl tenkrát we swém žiwlu. Pod nosem měl dwa černé kočičí ocasy, hrozné boty, hroznou twář, hroznou hůl, zkrátka osoba i hra zcela přiměřena — plašit wrabce. K tomu ještě úplně pimprlowská deklamace a – co mu ještě scházelo? – Pan Grabinger již po dlouhý čas je w ukrutném bludu — myslí že je komik! Již jeho kyselá twář by mu mohla něco jiného powědít. Ať si jen pomyslí, kdyby nebyl tak oblečen, kdyby ten roztrhaný šátek neměl; kdo by se mu zasmál? Nejwětší čásť komiky p. Grabingrowy a Grauowy bylo to, že ustawičně mluwili o wyhazowání, o praní atd. Ostatní wtipy celého kusu byli předpotopny. — Pana Chaura a Kašku sme litowali, že w takowém kusu hráti museli. O panu Hametnerowi sme s potěšením čtli, že do welmi wzdálených zemí engagement přijal – ó jak nám líto, že to byla pouhá šalba, w neděli hrál také!! Mrzuto na tomto swětě! Jediný herec, který pochwaly zasluhowal, byl malý židowský chlapec Šoulem. – A to je chrám Thalie! – To je naše národní diwadlo?! Co pak je pimprle? je pimprle něco jiného? něco horšího?! Máme mnoho nepřátel, nejwětší ale ze wšech je – naše Pražské diwadlo. H. B.", "id": 680}
{"text": " prosinec 1847, Zdroj: Pražské noviny, 16. prosince 1847, Část: , Titulek: , Autor: \nDomácí záležitosti. Šťáwnická akademie v Uhřích. Je to krásný ústaw – jedinký toho druhu w celém Rakausku. Akademie jest dwojí – hornická a mysliwecká; onano na 4, tato na 3 roky rozdělená. Počet akademiků přes 300. Jest to směsice wšech národů Rakauského mocnářstwí. Jsauť zde Maďarowé ( wětší díl ), Čechowé, Němci, Poláci, Srbowé, Krajinci, Štyřané, Tyrolowé, Italiáni a Walachowé – mimo to několik Němců z říše. Co se wšeobecnosti týče, panuje zde neobmezená rownost a stejnost, wšichni jsau mezi sebau bratří. Co do jednotliwosti jsau tyto národnosti přísně od sebe odděleny, každá držíwá swé sněmy, každá má swá prawidla, od druhých rozdílná, swau knihownu atd. Jelikož ale není můj aumysl, wšech národů zvláštnosti zde popisowati, přestanu jakožto Čech na tom, že Wám zpráwu podám o našem postawení, a jak se zde naše národnost pěstuje. Kletba našeho národu je neswornost! Čechem být se i zde mnohý stydí, a raděj swůj národ zapře a k odporné straně se hlásí, než aby cest jeho hájil, a w tomto wědomí jakausi hrdost nacházel. Tím pak tratí naše wěc w očích jiných, kteří námi opowrhujíce na ně poukazují, jenž si nás tak málo wšímají, a námi pohrdají. Arciť prawý Čech, swatostí národního snažení pronikutý musí být rád, že se takowých nedospělců zbawí, ale na místě, od wlasti wzdáleném, kde každý se swým drží, aby u wespolném obcowání se swými rodáky tauze swé po wlasti wyhowěl a jí wěren zůstal, – zde prawím musí se to Čecha bolestně dotknauti, když widí, jak se jeho nejswětější wěc nohama šlape, a jeho krásné snahy w posměch 412 uwádějí a sice od lidí, jež stejná máti zrodila. To pak wywodí hořkosti a je příčinau neblahých nešwarů. Proto si ale, jak jsem již podotknul, Čech zoufati nesmí, wěrných synů zůstane dosti, kteří se o rozkwět swé národnosti starajíce každý pokrok w tom ohledu we wlasti wzniklý sledují a wšeho dohrého k tomu cíli wedaucího radostně se chápají. Máme zde knihownu, která se ročně zmáhá, ačkoliw wšem potřebám jestě wyhowěti nemůže, knihowna posílá ročně swé příspěwky do Matice a odbírá wšechny časopisy české. – Schůzky našich krajanů býwají každau středu, a tu se howoří a zpíwá česky, čtau se Nowiny a události wlastenské se posuzují. Nowiny přicházíwají pořádně, wždy pátý den po jich w Praze wyjití, matiční knihy teprwa po čtwrt roku, čehož arciť welmi želíme, pomoci ale sobe nemůžeme, neb prawau příčinu této zdlauhawosti neznáme. Letošního roku je na Akademii pres 50 Čechů – budaucnost ukáže, jaké owoce jejich počínání a setrwání přinese, až posud jde wšecko rázně a wšeobecné nadšení zbudilo krásné naděje. Co se hudby týce, jest na Akademii zpěwácký sbor Diwno jest, že si našinci již také swůj sbor zpěvácký nezařídili? ( Liedertafel ), který německé zpěwy prowozuje. Ostatně se hudba dosti pěstuje. Při této příležitosti nemohu opominauti zmíniti se o schopnostech našeho krajana a akademika p. J. Fähnricha, rozeného z Wysokého Mýta. Ondyno spořádal koncert, hrálť na hausle. Jest to umělec w prawém smyslu, a jeho hra wšeobecné pochwaly došla. Hrál z duše swé a zwuky, které ze swého stroje wyluzowal, mluwily k duším našim – my jsme zatajili dech, když lkát počal, jako osiřelé robě, jemuž swět radostí neposkytuje, a slzeli jsme, když poslední zwuk dozněl, a w našich srdcích ozwěnu zbudil, která až do wlasti zasahowala. Wždyť je náš a my se jím honositi smíme – on pro nás žije, pro rozmnožení sláwy naší wlasti, a my mu tiskneme srdečně ruku, wědauce, že hudba a národ náš nikdy zahynauti nemohau. Co se literárního snažení týce, je na Akademii dosti činné. Wědy se pěstují, a při wšestranné wzdělanosti našeho wěku jest to každého powinnost. Časopisectwo se ročně zmáhá, zdejší čtenářský spolek akademický odbírá ke 30 časopisům. Maďarská literatura wždy wíce roste, slowácká ( rozuměj Štúrowa ) nepodala w nejnowějším čase žádný nowý plod we swém nářečí. W Banské Bystrici wyšel wloni swazek českých básní: „ Basnířký sádek od Jana Gasparides-Wladár. \" Takowé básně wycházejí pozdě. – Wáženého pana dopisowatele žádáme, aby maje ohled na naše zdejší okolnosti tisku w dopisech swých pokračowal. Red.", "id": 681}
{"text": "22 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Zpráva o studentských spolcích], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\n– Od loňského roku, co byla swoboda učení a wyučowání prohlášena, wešel mezi studující čilejší žiwot, a sestaupili se w spolky podle swého buď politického anebo národního wyznání. Nebude snad nezajímawé wypočísti zde wšechny zdejší studentské dosawád stáwající družstwa a spolky. Liberalia; odznak: čerwená čepice s černo-stříbrnau páskau, spolek tento má swůj wlastní psaný žurnál, nemá ani politickau ani národní barwu. – Hilaria; líší se od Liberalie jenom odznakem: totiž swětlomodrau čepicí s stříbrnau páskau. – Slávie; odznak: slowanský kroj, jest to naskrz slowanský spolek a obral si za aučel, pěstowati a hájiti žiwel slowanský w Čechách. – Moldávie ( dříwe „ ostří hoší ” ); odznak: čerwená čepice s modrožlutau páskau, slowanská. – Česko-morawské bratrstwo ( dříwe „ Kališníci “ ); odznak: fez s hwězdau, spolek naskrz slowanský. – Wingolf; odznak: modrá aksamitowá čepice s čerweno-žlutau páskau, družstwo německé. – Markomania; odznak: černá čepice s bělo-modrau páskau, též německá. – Fidelia; odznak: bílá čepice s modro-zlatau páskau, též německá. – Allemania; odznak: čerwená čepice s žlutau páskau – též německá. – Praga; odznak: zelená čepice, bez rozdílu národnosti. Družstwa jsau z wětší části podle Mnichowských stanow zřízena, a nesmí míti méně jak 25, ani ne přes 100 audů. Mezi spolky studentské lze též připočísti: Akad. řečnický a čtenářský spolek; německý řečnický a čtenářský spolek; Lotos, spolek k pěstowání wěd přírodních; šermířský a tělocwičný spolek. ( Boh. )", "id": 682}
{"text": "2. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel\nPoněwadž nyní weliký náwal jest přípisů k redakci těchto nowin, žádáme uctiwě, aby se nám malichernosti a pauhé slawnosti nepopisowaly. Časowé jsau nyní důležitější po zrušení censury, nemusíme již popisowati každé dětinstwí: jedná se nyní o celau zem. Jmenowitě nepochopujeme ale neskromnost mnohých pánu, kteří odesílajíce nám malicherné zpráwy, ani nefrankují! Rádi přijímáme nefrankowané dopisy, ale jen od swých známých a stálých dopisowatelů jako každá řádná redakce, ale ostatní dopisy na redakce se w celém swětě frankují, a budaucně nebudeme šetřiti takowé pány a odešleme dopisy zpět. Též připomínáme, že články, zwlášť osobnosti se týkající, beze jména a podpisu nám zaslané nikterak tisknauti nebudeme. Komu na zatajení jména záleží, tenť se na naši čest snad směle spolehnauti může, že jméno jeho zatajíme.", "id": 683}
{"text": "11. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Němci, Titulek: Na vás voláme, švarní jonáci čeští, Autor: Havlíček, Karel\nPoslauchejte mladí, staří: Wyšelť rozkaz ze Frankfurtu! Na wás woláme, šwární jonácí čeští, hlasem welikým. Opusťte rodiče, milenky i dědiny swé, wyjděte z dílen, spěchejte pod korauhew boje! — Říšské ministerstwo w německém Jerusalemě uzawřelo podlé newyzpytatelné maudrosti a neskončené důmyslnosti swé, aby říše rakauská poslala 4 pluky pěchoty, 8 škadron jízdy, několik batterií raketowých s potřebným ústrojím — do Wlach? chraniž Bože, dort haben sich die deutchen Waffen ( totiž hraničáři, čeští, morawští, haličští, maďarští, rumunští a němečtí plukowé ) ohnedieß schon bewährt — ale do Šleswíku, nedaleko wýtoku našeho Labe do moře. — Poněwadž ale wojsko rakauské dne 6. srpna, kde mělo podlé nařízení říšského ministerstwa uznat nowého wladaře německého a wzíti na sebe ( o té slasti! ) německé černo-čerweno-zlaté kokardy a na korauhwe takowéž pentle, uwázalo jen, proti wšemu řádu, pentle německé na korauhwe rakauské, a to ještě, jako z milosti, jen na půl hodiny, a to zase jen we Wídni, poněwadž tedy tím a takowým chowáním nedalo na jewo welikau chuť, státi se z čista jasna trojbarewným wojskem, roztrhati letopisy o wojenských skutcích rakauského wojska a na příkaz Frankfurta pokrýwati se dubowým listím mladé sláwy, není jiné pomoci, jonáci jaří, než abychme se my Čechowé křepce wzchopili na nohy a o záwod letěli do Šleswíku bojowat. Jedná se tam o swaté aumysle, totiž o dobytí několika kop německých duší, o wybojowání půl páté čtwereční míle swaté německé půdy, o dosažení několika másů trojbarewného moře. Pamatujme, čeho jsme Němcům powinni, pomněme, kolikrát je otcowé naši Husité „ do noh “ porazili ( u Domažlic, u Austě a jinde ). Wzdělanost nynějšího století žádá to od nás, bychom smyli tuto winu, tuto krew německau s pomníků otcůw našich, a smyjeme ji nejlépe krwí dánskau we Šleswíku. Sladko, sladko bude nám tam bojowati proti Dánům, jimž druhdy za wěků nepamětných dcera krále českého, králowna Dagmar, tak dobře činila, že ji opěwali w písních swých; blažené bude nám umírati v pohledu na ono moře, k jehož wlnám donesl král náš Otakar jasný kříž křesťanstwa, umírati a mraucím okem pohlížeti na moře, w němž jsau pohřbena sídla a mohyly pradáwných Slowanů, jenž zahynuli křesťanským mečem německým a wypleněni byli láskau německau. — O spěchejme tam po březích Labských, po hrobech našich pokrewných praotců, porostlých mechem zapomenutí! Spěchejme a dobýwejme Slowané zemi tam, kde Němci na blízku dobyli zemi slowanskau!... Němci milí! W politice waší nebude platit kategorický imperativ jako we filosofii waší; wojna we Šleswíku není eine unbedingte Forderung der praktischen Vernunft pro nás, píseň waše wojenská není naše píseň, sláwa waše není sláwa naše. Sláwu šleswíckau ponechejte sobě sami.", "id": 684}
{"text": "28. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Protest obcí rakovnického kraje], Autor: Havlíček, Karel\nZásláno jest nám z wenkowa následující wyjádření: „ Mnoho obcí w Rakownickém kraji – tak jako bez pochyby i jinde – nalezlo weliké pohoršení w hanebném osočowání některých audů lonské březnowé deputace ze strany několika podlých najmutých časopisů, jakož jsau „ Wage a Wlastimil “ a j. Nechceme šířiti slow o nestydatosti a drzosti těchto od wšech poctiwých lidí opowržených orgánů, a chceme jen podotknauti, že zásluhy mužů wlasteneckých, jejichž čest tak zákeřnicky byla napadena a ohawně pokálena, známe oceniti nawzdor wšem aukladným pokusům zpátečnickým, a že hotowy jsme dle možnosti přispěti na zaprawení autrat od deputace březnowé učiněných, o nichž tak náramný powyk se strhl, a wybízíme ostatní obce českých krajů, by se k nám ochotně připojily a též swau částí přispěly, abychom usta zlomyslných na cti utrhačů zacpati mohli. “ Obec Dřinowská, obec Lisowská, obec Kwílická, obec Plchowská, obec Kutrowská, obec Neprobilická, obec Lotaušská we srozumění mnoho jiných. Podpisy jednotliwých občanů wlastnoruční byly též zároweň přiloženy.", "id": 685}
{"text": "19. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Spravedlivé kronika česká., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. Sprawedliwá Kronika Česká, kterauž sepsal J. B. Malý. W Praze. Tisk a sklad Jar. Pospíšila. 1845. Jest to již známý dějepis Malého s rytinkami, jenom že w jednom díle wázaný, s přidanou mapkou malou koruny České.", "id": 686}
{"text": "29. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Venkov, Titulek: Z Přibyslavi, Autor: Havlíček, Karel\nZ Přibyslawy. ( Opozděno. ) Const. Blatt aus Böhmen w č. 129 přináší co „ Eingesendet \" prowolání několika dobře smýšlejících Pražských pánů na wenkow, by přistupowali k adresse děkowací za oktrojowanau ústawu. Toto prowolání nezůstalo u nás hlasem wolajícího na paušti; utwořil se tady spolek nejwíc z wrchnostenských auředníků, a ten ji pak swým starým běhaunem roznášeti a podpisowati dáwá. Není trwanliwého míru občanského u nás k očekáwání, pokud stáwati bude patrimonialních auřadů Podle wyjádření samého p. ministra Bacha mají být nowé auřady w Čechách již k 1mu listopadu zawedeny. Red., jejichžto audowé wšemožným spůsobem mysle podněcowati a proti sobě popuditi se snaží. Uwedu tady jen jeden příklad z lonského roku. Jeden takowý panáček z čistolidského úmyslu zhotowil žádost chalupníkům na sněm, která trochu kommunismem zawáněla, jen aby tak se opposice proti sedlákům zbudila a swoboda jim se znechutila. A k jakému rozkwětu gardu přiwedli! Wesničanům schwalují Wlastimila a Wesnické Nowiny a podělují je dílem i Pražskými Nowinami. Práwě teď jistý jejich příwrženec s nesmírnau radostí pobíhá městem ze zpráwau: Národní Nowiny že jsau zapowězeny, a tak aspoň se dílem přání jejich wyplnilo, které nebylo jiné, než že se jednau dočkají, jak redaktor Nár. Now. wěšen bude, což se w loni w swatodušních swátcích za jisté twrdilo. Reptický.", "id": 687}
{"text": "1. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: K čtenářům, Autor: Havlíček, Karel\nK čtenářům. Wždy býwala nejwřelejší moje touha, abych co spisowatel přispěti mohl poněkud k zwelebení wlasti swé, a k poučení i k wyražení swých krajanů. Wšechno jiné zaměstnání stranou necháwaje, wynaložil jsem wšechnu práci, abych se k důležitému stawu spisowatele, pokud mi sil stačí, schopným učinil. A nyní, dříwe než jsem se nadál, wyplnila se nejmilejší moje žádost: swěřeny jsou wedení mému dwa časopisy, a s tím příležitost, působiti we wlasti swé tak, jak si přeji. Weřejně zde před celou zemí činím slib, že wšemožně k dobrému prospěchu sloužiti a swědomitě tento ouřad swůj zastáwati chci. Dobře nahlížeje důležitost tohoto powolání, wystřihati se budu wšeliké lehkowážnosti. Odjakžiwa jsem byl nepřítelem marného naříkání a kwílení, přeswědčen jsa, že jenom pilná práce a snažení k předu pomůže. Kdyby jen každý jednotliwý člowěk na tom místě, kde stojí, k dobrému se snažil: zajisté by se i celá země šťastného stawu neminula. Pročež také myslím, aby každý raději malé nedůstatky okolo sebe, ku kterých zdwihnutí moc jeho stačí, naprawowal, místo planého stesku na wšeobecné weliké nedůstatky, které jeden naprawiti nemůže. Tak bychom se zajisté dříwe welikého rozkwětu wlasti swé dočkali. Předkowé naší wymyslili překrásné příslowí: Poruč, a udělej sám; a dobře by bylo, kdybychom se wšichni dle něho wždy a ouplně řídili. K prospěchu swému připomínám Wáženému Čtenářstwu ještě jiné příslowí, totiž: že jest každý začátek těžký; pročež aspoň z počátku žádám o laskawé showění, později ať již nastoupí přísnost. Redaktor.", "id": 688}
{"text": "31. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Řád volební pro nejbližší český sněm zemský, Autor: X\nŘád wolební pro nejbližší český sněm zemský. ( Pokračowání. ) Hlawa II. O wolbách w městech, k wywolení wlastních poslanců opráwněných, wyjímajíce hlawní město Prahu. § 16. W městech, k wywolení wlastních poslanců opráwněných, předewším hned po obdržení sněmowního rozpisu wywoliž se wýbor z dwanácti měšťanů, který wolitelský rejstřík shotowí. Místní auřad přísně jest zawázán, wýboru se wšemi potřebnými pomůckami bez meškání přispěti. §. 17. Wyhotowený rejstřík wolitelský má wolený wýbor otewřený k nahlídnutí pro každého wyložiti, a tři dni před konanau wolbau dáti od faráře ohledně na stáří zapsaných wolitelů a od místního auřadu ohledem na ostatní wlastnosti dát potwrditi. §. 18. K wykonání wolby samé má od dwanácti wýborowých spoluaudů řídící wolební komissar a spolukomissar, oba z obywatelstwa bez ohledu na měšťanské práwo se ustanowiti. K těmto dwěma komissarům má místní duchowní spráwce aneb w jeho zanepráždnění jeho zastupitel se připojiti. Oba wolební komissarowé městskému přednostenstwí dle wzoru přísahacího, we wolební instrukcí obsaženého, přísahu složejí, a místní duchowní spráwce neb jeho zastupitel má na swau kněžskau hodnowěrnost přislíbili, že každé falšowání překazejí a wolební hlasy zatajejí. §. 19. W každém městě se zároweň tolik náhradníků wywolí, kolik město poslanců smí woliti, a sice w tom samém způsobu, jak § §. 8 a 10 ohledem na wolby we vikariátech předpisují. §. 20. Při wolbě samé má nabídnutí jednotliwých, we wolitelském rejstříku zapsaných wolitelů, odewzdáwání hlasowních lístků aneb jich wyplnění, skrutinium, prohlašowání wywolených poslanců a náhradníků, wyhotowení wolebního wyswědčení a odeslání hlasowných lístků i s wolebními protokoly tím samým způsobem, jak již we vikariátních okresích jest nařízeno. Jen se má wolební wyswědčení od wolební komissí pro poslance a náhradníka wyhotowowané, spolu i od místního auřadu koramisowati. §. 21. Poslanec každého wenkowského města dostane ty samé diéty a stejnau náhradu za cestowní autraty, jako poslanci okresů vikariátních. Hlawa III. O wolbách w hlawním městě Praze. §. 22. Hlawní město Praha wolí k prwnímu českému sněmu dwanácte poslanců a šest náhradníků. §. 23. K wykonání této wolby hlawní město Praha w následující okresy se rozdělí: a ) Hradčany s Malau Stranau; b ) Staré Město; c ) Hořejší Nowé Město; d ) Dolejší Nowé Město. §. 24. Měšťanský wýbor 24audowý wolí pro každý městský okres z weškerého obywatelstwa wýbor pro registrowání wolitelů, jemuž náleží, dle již wydaného nawedení rejstříky wolitelské spisowati, ty samé pro každého k nahlédnutí w způsobilém místě na několik dní otewřené položiti a pak magistrátu k potwrzení nejen stranu stáří wolitelů dle nacházejících se konskriptních spisů, nýbrž i stranu ostatních politických wlastností předložiti. Při spisowání wolitelských rejstříků má magistrát příslušícímu wolebnímu wýboru každau wědomost neodporně udělowati. §. 25. K wykonáwání wolby samé wolí stáwající wýbor 24audowý pro každý jmenowaný wolební okres města řídícího wolebního komissara a šest spolukomissarů z weškerého Pražského obywatelstwa. Tyto wolební komissí mají po předcházejícím ohlášení dne a hodiny zároweň we swých okresích u přítomnosti příslušícího wýboru wolitelského woláním jednotliwých wolitelů dle wolitelských rejstříků hlasowní lístky požadowati, takowé i s wolitelskými rejstříky zapečetiti a až k skrutinium u Pražského magistrátu uložiti. §. 26. Jelikož město Praha 12 poslanců a 6 náhradníků wolí, za tau příčinau má každý hlasowní lístek 18 jmen obsahowati. §. 27. Spoluaudowé wolební komissí u magistrátu dle sděleného přísahacího wzoru přísahu složejí, že každé falšowání hlasowních lístků a wolebních protokolů překazejí a jednotliwé hlasowní lístky zatajejí. §. 28. Až pak hlasowní lístky ze wšech městských okresů budau pohromadě, mají weškeří spoluaudowé čtyr wolebních komissí wedením z nich wywoleného přednosty skrutinium společně na staroměstské radnici předsewzíti; načež oněch dwanácte, kteří nejwíce hlasů mají, za wywolené poslance, těch 6 mužů wšak, jenž w počtu hlasů nejwíce se blížejí, za náhradníky platějí. §. 29. Prohlášení wywolených poslanců a náhradníků stane se hned přednostau wolební komissí před staroměstskau radnicí. Wolební wyswědčení se má hned od wolební komissí wyhotowiti, od Pražského magistrátu potwrditi a poslancům a náhradníkům k oswědčení swého přijmutí dodati. Lístky hlasowní s protokoly wolebními mají se od wolební komissí zemskému presidium k odewzdání stawowskému wýboru pro sněm podati. §. 30. Na diétách dostane každý poslanec hlawního města Prahy pět zlatých stříbra na den, jak dlauho na sněmu přítomen jest. ( Pokračowání. )", "id": 689}
{"text": "23. říjen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Obhlážení, Autor: Havlíček, Karel\nObhláženj Dle wisokého nařisenj Gubernialského d. 25. řigena 1840 N. 44352 ge to wstaupenj do stawenj želesné česti ( Bahnhof ) předcžasem gizdj wšem nepowolanim pod pokutau a trestem zapowidano. H.", "id": 690}
{"text": "20. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Hlasování v praporech], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. ‒ Musíme obrátiti pozornost wšeobecnau celé naší strany na důležitost nedělního hlasowání w VI. práporu zdejší národní obrany strany welení. Jak známo, jest posud w Praze u wšech práporů národní obrany od wětšiny přijato welení české: jenom w šestém práporu hlasowalo se strany té wěci nepořádně ( totiž jen páni důstojníci hlasowali ), a tak se stalo, že přijato bylo w tomto práporu ( jehožto 4 setniny mají české a jen 2 německé welení ) welení německé. Mnohé nepříjemnosti a třenice nastaly skrze to, jakož máme w nejposlednějších dnech patrné důkazy před očima: neboť weliká wětšina tohoto práporu chce welení české a neráda nese nad sebau panování menšiny. W neděli budau tedy wšechny setniny VI. práporu každá o sobě a sice XIII. ( setník p. Dubský ), XIV. ( setník p. Popler ), XV. ( setník p. Müller, poděkoval se ), XVI. ( setník p. Wimer ), XVII. ( setník p. Fingerhut ), XVIII. ( setník p. Rott, poděkowal se ), hlasowali o to, jaké má být welení celého práporu. Rozhodne-li wětšina, že české, pak již nebudau při weřejných wýstupech žádné hádky možné, poněwadž bude w celé národní obraně Pražské jenom české welení; pak také wenkowská města dlauho sc napomínat nedají a za Prahau si popílí. Že ale tato záležitost pro nás není malicherná, to zde dokazowati již za zbytečné pokládáme, a proto žádáme snažně wšechny české audy těchto šesti setnin, aby se v neděli v hojném počtu sešli a nedali se pauhau netečností připrawiti o krásnau přednost wětšiny. Též i ke wšem horliwým našincům obracujeme se s žádostí, aby každý we swém saukromém stanovišti se přičinili k dobrému wýsledku nápomocnými býti.", "id": 691}
{"text": "14. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Program ke stanovám bratrstva českých studentů, Autor: výbor studentů; Havlíček, Karel (přetisk)\nProgram ke stanowám bratrstwa českých studentů pod názwem „ Slávia \". „ Rownost a Swornost. \" 1. Audowé Slávie mohau býti jenom studenti akademici bez ohledu na náboženstwí a národnost až do gradu doktorského nebo do nastaupení auřadu. Wylaučen je každý, kdo je w jiném spolku studentském. 2. Audowé Slávie zwolí sobě wýbor ( prozatím podle fakult ) z desíti jednoho, na půl léta. Wýbor si wolí ze sebe přednostu, každý měsíc nowého, přednosta kasíra a sekretáře, i wede wnitřní i zewnější zpráwu weřejně. Wýbor přijímá nowé audy, náwrhy, udáwá platy, nad čímž hlawní schůzka rozhoduje. Wýbor uwádí hosti ( doktory, literaty, redaktory, umělce a j. ). Hlawní schůzka jednau za týden. 3. Hlawní účel Slávie: Politika a literatura. Řečnění, čítání a pojednání wědecká, nowinárská, zláště w oboru wzájemnosti Slowanské. Spojení dopisowáním a jinými prostředky se wšemi učilištěmi zláště Slowanskými. Mimotní: tělocwik, zábawy a radowánky weřejné. 4. Jednání Slávie wede se jazykem českým. Organ Slávie: Národní Nowiny, pokud se redakce a Slávie w záměrech swých srownáwati budau. Denník se počíná 11. Březnem 1848. 5. Záwazek k počestnosti! Zákaz saubojů a wšech marných a nemrawných obyčejů. Společná známka Slávie ( posud neurčena ). Čestný saud je wýbor a saudí weřejně; hlawní schůzka rozhoduje. 6. Proměna statut záwisí jedině od hlawní schůzky. W Praze 13. Dubna 1848. Z prozatimního wýboru Laskawostí pánů audů měšťanské besedy drží se schůzky prozatimního wýboru na ten čas každodenně od 2 — 3. hod. odp. w měšťanské besedě.: Jan Wodka 426-3. August Pirchan 644 — 1. Jan Krejčí 301-3. Hynek Prošek 6 — 3. Josef Erben 25 — 2. Jan Schartner 96—2. Josef Frič 706 — 2. Wáclaw Kleinert 543 — 1. W. D. Lambl 558 — 2.", "id": 692}
{"text": "19. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [překlad zprávy z Constitutionelles Blatt o vypsání konkurzu na úřednická místa na českých soudech; redakční poznámka], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nKomisse pro zawedení nowých saudů w králowstwí českém wypsala konkurs od 12. t. m. datowaný, k obsazení auřednických míst při saudech, wyjmauc míst presidentských a presidentů senátních wrchního zemského saudu a zemských saudů, a sice we lhůtě do 20. září 1849; a wyzwala, aby žádosti těch, kteří jsau we službě u kolegialních saudů, zadany byly u komisse pro zawedení zemských saudů, jakož aby se také wšichni dosawádní zemští auředníci hlásili, a aby wůbec wšichni, jenž stáli we spojení s kolegialními saudy, swá přání a žádosti swému přednostenstwu předložili, které je zašle cís. král. českému appellačnímu saudu. Zwláštní žádosti o auřad státního zástupitele nebo jeho zástupce, anebo o jakýkoliw auřad při státním zástupitelstwí mají zadány býti u komisse pro zawedení zemských auřadů a sice od auředníků již ustanowených skrze jejich přednostenstwo. Wšichni žádatelé musí we swých žádostech dokázati, že mohau wyhowěti zákonním požadawkům k zastání žádaného auřadu, pak swé dosawádní služby, zásluhy a wlastnosti, swé stáří, dokonalau známost jazyka w okresu, w kterém chtějí auřad dostati, ustanowení již auředníci musí mimo to přidati dekrety swého ustanowení; dále musí žádatelé we swých žádostech zwlášť udati, zdali jsau s některým auředníkem w justičním auřadě w Čechách spřízněni anebo sešwagřeni, a zdali sobě přejí, auřad w té nebo w oné služební kategorii bez ohledu na určité místo, anebo s udáním určitého místa, we kterémžto posledním pádu musí udati důwody. Obzwláště musí ti, kteří žádají o auřad raddy u wrchního zemského saudu, raddy u zemského saudu, okresního saudce, saudního assessora, adjunkta okresního saudu nebo auskultanta, wykázati se s dosaženau spůsobilostí k wykonáwání saudního auřadu, jen u ustanowených již auskultantů, kteří ještě nedostali dekrety k saudnímu auřadu, učiní se ta wýmínka, že se jim určí lhůta, we které se mohau wykázati, že později odbyli zkaušku u saudního auřadu z obau justičních předmětů s dobrým prospěchem. Žádatelé o auřad státního zástupitele anebo jeho zástupce musí taktéž dokázati, že mají wlastnosti saudního auředníka; učiní se wšak u žádatelů o auřad státního zástupitele, kteří ohledu takowého hodni jsau a s wlastnostmi saudního auředníka se nemohau hned wykázati, wýmínka ta, že se mohau se zkauškau dobrým prospěchem později odbytau wykázati we lhůtě, která bude určena. Auřednictwo a platy pro weškeré saudní auředníky w Čechách jsau následující: A. U wrchního zemského saudu pro Čechy budau: 1 president s platem 5000 zl. a s přídawkem na funkce 1000 zl., 1 senátní president se 4000 zl., 40 radd, z nichž 20 budau míti plat 2500 zl. a 20 plat 2000 zl., 2 tajemníci k dozorstwí a řízení weškerých kancelářských prací, zadáwacího protokolu, expeditu a registratury, jeden z nich s 1600 zl., druhý s 1400 zl. platu, 8 kancelistů ( 4 s 800 zl. a 4 s 600 zl. ), 4 radní sluhowé se 400 zl., 4 auřední sluhowé se 350 zl., 1 wrátný se 300 zl. a 1 domowník se 250 zl. B. U zemského saudu Pražského a 3 okresních saudů Pražských ( Malostranského I. a II. sekce, Staroměstského a Nowoměstského ) budau: 1 president se 4000 zl. platu a s přídawkem na funkce 1000 zl., 2 senátní presidenti ( jsau obsaženi w počtu radd wrchního zemského saudu ) s přídawkem na funkce 500 zl., 22 raddowé ( 11 z nich s 1800 zl., 11 s 1600 zl., prwní nejstarší čtyři s přídawkem na funkce 200 zl. ), 27 assessorů ( 9 z nich s 1200 zl., 9 s 1000 zl. a 9 s 800 zl. ), 3 tajemníci co ředitele kancelářů s 1200 zl., 2 archiváři s 1000 zl., 24 kancelisté ( 12 s 500 zl., 12 se 400 zl., prwních nejstarších 6 s přídawkem na funkce 100 zl. ), 1 ředitel depositního auřadu s 1800 zl., 2 spráwci depositního auřadu s 1400 zl., 1 kasír depositního auřadu s 1400 zl., 1 revisor s 1000 zl., 1 likwidátor s 1000 zl., 4 officialowé ( 2 s 800 zl. a 2 se 600 zl. ), 1 ředitel zemských a leních desk, městského auřadu a auřadu kněh gruntowních s 1400 zl., 1 místoředitel s 1000 zl., 12 listowních ( 6 s 800 zl. a 6 se 700 zl. ), 14 wykonáwatelů saudu ( 7 se 400 zl. a 7 se 350 zl. ), 7 auředních sluhůw a pomocníků ( 3 se 350 zl. a 4 se 300 zl. ), 2 domníci s 250 zl. ( 1 co wrátný s přídawkem 50 zl. ), 1 žalářník s 500 zl., 8 dozorců wězení se 300 zl. C. U dwanácti ostatních zemských saudů a 30 okresních saudů prwní třídy, zároweň co trestních saudů o prowiněních ( wiz Nár. Now. č. 152 ) bude: 12 presidentů ( obsaženi jsau w počtu radd wrchního zemského saudu ), 114 radd ( 57 s 1600 zl. a 57 s 1400 zl., nejstarší dostanau přídawek na funkce 200 zl. ), 48 assessorů zemského saudu ( 16 s 1200 zl., 16 s 1000 zl. a 16 s 800 zl. ), 120 assessorů okresních a trestních saudů s 800 zl., 12 tajemníků co ředitelů kancelářů s 1000 zl., 12 archivářů s 1000 zl., 30 wedaucích knihy gruntowní a 4 pro horní saudy s 800 zl., 150 kancelistů ( 50 s 500 zl., 50 se 400 zl. a 50 se 350 zl., nejstarších 10 s přídawkem na funkce 100 zl. ), 12 žalářníků se 400 zl., 96 dozorců nad wězny s 250 zl. ( nejstarších 10 s přídawkem na funkce 50 zl. ), 75 wykonawatelů saudu ( 37 se 300 zl., 38 s 250 zl., nejstarších 10 s přídawkem 50 zl. ), 12 auředních sluhůw s 250 zl., 12 domowníků s 200 zl., pak 140 auskultantů ( 70 s adjutum 400 zl., a 70 s adjutum 300 zl. ) ( Wčerejší Const. Bl. aus B., z kterého jsme tyto wědomosti ( začátek u wýtahu ) wzali, připowěděl, že je we weč. listu ukončí; poněwadž se to ale nestalo, nemůžeme i my ukončení podati. Red. )", "id": 693}
{"text": "24. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Co jest Obec?, Autor: Havlíček, Karel\nCo jest Obec? ( Pokračowání. ) Pokrok. Podáwají-li ale obce občanům swým málo jtstoty proti zlému, tím méně ještě o pokrok w dobrém pečují. Člowěčenstwo celé a každý jednotliwec určení má patrné, aby wždy dále se zwelebowali we wšelikých ohledech, we kterých mohau. I zkušenost dlauhowěká, i pauhý rozum nás učí, že lidé, jenom když we společnosti žijí, wětší wzdělanosti docházejí; a to sice wzdělanosti ducha i srdce. Co se wzdělanosti w rozličných naukách, umění, průmyslu atd., a pokroku we wšelikém takowém dotýče, tuť předewším patrno jest, že sám jednotliwý člowěk málo kdy by byl s to, opatřiti si k tomu weliké příležitosti, a že jenom we spojení s jinými žádaucího poučení nabýti může. Tuť stojíme u hlawní powinnosti obce, u wzděláwání mládeže, t. j. budaucích občanů. Patrné jest zřízení člowěka, aby dle příkladu jiných tworů Božích z počátku ( z mládí ) byl wzděláwán, připrawowán, aby pak w dospělém wěku užitek wzdáwati mohl. Tak jest ustrojeno maudré hospodářstwí weškerenstwa, aby každá část užitek brala a užitek dáwala, a nic nebylo nadarmo. Wzdělání mrawné ( tak zwaný charakter ) musí každému člowěku hlawně podati rodina, příklad a wychowání domácí, a jisto jest, že aspoň hlawní základ celého swého smýšlení mrawního béře člowěk z dětinstwí, buď od rodičů aneb od jiných, kteří u něho místo rodičů zastáwali. Wzdělání wšak rozumowé, w rozličných naukách, w uměních, průmyslu atd. nemůže jiný podati než obec sama, a nebo wůbec wětší společnosti. Hlawní powinnost obce w tomto ohledu musí tedy býti, aby přede wším jiným o dobré wzdělání mládeže swé péčowala ustanowením a udržowáním welikých potřebných škol, a wůbec jiných příležitostí ke wzdělání ducha a pokroku we wšem dobrém. Škol, wzdělání mládeže a wůbec občanů má a musí dobrá obec powažowati co hlawní úkol swůj, a hlawně síly i náklad swůj na ně obraceti. Prawé wzdělání občanů jest prwní a newyhnutelná wýmínka prospěchu a štěstí celé obce. Wezmemeli wšak důležitost wzdělání občanů s jedne strany, a s druhé nepatrný náklad, nepatrnau péči, jaké mu obyčejně wěnují obce, powažujíce, Bůh wí z jaké přewrácenosti wzdělání lidu za wěc mimotní, která se jen pro uwarowání hanby weřejné a jen k wůli jménu leda bylo odbýwá, aneb do konce za wěc nebezpečnau a škodnau: již newyhnutelně nahlídnauti musíme bídný staw wšech takowých obcí a nedůstatek občanského smýšlení. Wšimněme si jen welikého ročního wydání na wojsko ( i w čas pokoje ), a mnohem nepatrnějšího na wychowání a na školy občanské, a poměr ten nejlépe nám také wyswětlí wšechno, čemu bychom se jinák diwili. Pokawad učitelowé powážowáni zůstanau co nižší úřednici obce, pokawad budau w obci lépe odměňowáni pěstowatelé koní než pěstowatelé dítek, nebude obec kwésti. ( Pokračowání. )", "id": 694}
{"text": "31. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [informace], Autor: Havlíček, Karel\nPoněwadž nyní zajisté wšechna naše pozornost obrácena jest k budaucí konstituci našeho mocnářstwí, nebude snad na škodu, když rozličné hlasy od wšelikých stran, jak se kde jewí, sbírati a čtenářstwu swému na uwážení podáwati budeme, aby si poznenáhla sám národ swědom byl toho, co nám zapotřebí. Jeden hlas z Tyrolska takto se wyjadřuje: „ Nechceme takowý stát spolkowý, který by každé jednotliwé provincii dopauštěl býti úplně samostatným tělesem státním. Rozpínající se síly tolika samohybných audů rušily ano zrušily by jednotu organismu. Kojíme silné přeswědčení, že společnost rodu, jazyka, wzdělání a interessů materiálních jest pásmo mnohé rakauské země a národu auzce spříbuzňující. A na tom nech se stawí nowý státní organismus. ( Welmi dobře! ) K wykonání tohoto díla, k utwoření spolků zemi, zkrátka k ustanowení obecných základů ústawních jest zapotřebí ústawního sněmů obeslaného ode wšech národů w císařstwí. Sbor tento zastupující weškeré národy rakauské wespolek s hlawau říše uzawřel by welkau foederací státní a uskutečnil by znowuzrození jednoho a silného Rakauska. Císař konstituční; nejwyšší moc podle státního zákonu základního rozdělena mezi ním a mezi národem; odpowědné ministerstwo; císař swoláwá periodicky poslance wšech zemských sněmu, aby rokowali o uspořádání říšských záležitostí, jakož jsau mezinárodní otázky, wojsko, finance, celní a obchodní poměry, zkrátka wšechny wěci celého státu se týkající. Uzawření zemských sněmů, we kterých by se o wšem, co se jen wlastní země týče, rokowalo, nepodléhala by žádné sankcí, a jenom říšský sněm spolu s císařem směl by na nich měnit, co by se příčilo dobru říše. “", "id": 695}
{"text": "21. prosinec 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Kollár a Čelakovský o smrti Jungmannově, Autor: Havlíček, Karel\nKolár a Čelakowský O smrti Jungmannowě. Doufáme se zawděčiti čtenářstwu swému, podáwajíce tuto wýjímky z přátelských dopisů těchto našich dwau nejwýtečnějších básníků o stejném předmětě. J. Kolár píše z Pešti: „ Pro mne jest to ztráta nejen wšeobecná a národní, ale i obzwláštní a osobní. Jungmann, jak znáte, byl jeden z mých nejstarších a nejupřímnějších přátelů a dopisowatelů; mně záwistiwým osudem nebylo přáno ani při jeho smrti ani při jeho pohřbu přítomnu býti, jako Wám, což citelnému srdci kolik tolik ku polehčení slauží. Mimo to já se ode dáwna těšil tomu, že příštího roku při Jubilaeum University Pražské budu míti ještě to štěstí, spolu i s mau rodinkau několik dnů w blažiwém lůnu toho patriarchy stráwiti: a ai hle i drahá minulost a i sladká budoucnost w okamžení zmizely. Jungmann byl netoliko prwní křísitel českého žiwota, ale což já za nejwětší jeho zásluhu pokládám, i prwní jednotitel a sbratrowatel roztrhaného, rozkmeníčkowaného a roznářečíčkowaného, a práwě proto i slabého a nešťastného národu našeho českoslowenského; on i weřejně i saukromě, i spisowatelstwím i dopisowatelstwím nejwíce pracowal na přežádaucí jednotě Čechů, Morawanů a Slowáků. — — — Nyní se obáwám, že se, my nesworné plemeno, ještě na wíce než dwanáctero pokolení rozlezeme a tím ještě hroznější zajetí a zničení na sebe uwalíme. — — — — Nu ale bratří a přátelé! proto přece nezaufejme! Čím méně nás zbýwá, tím taužeji se wespolek přiwiňme a spojme. Přece to již nyní po proklestění prwní cesty jináče wyhlíží, nežli bylo někdy při rudowání a holčowání. — — — — Co do památky našeho nezapomenutelného Mladoňa mojím zdáním dobře by bylo, kdyby někdo obšírný jeho žiwotopis sepsal a k tomu jeho, aspoň znamenitější korrespondenci připojil. Já sám mám wšecka jeho jako i jeho syna Josefowiče psaní, jichž ode 27 let drahný počet jest, a která jsem co drahý klénot schowáwal: k tomuto wšak cíli hotow jsem poslati je Matici do Prahy. Byloby tím nejlépe nejen památce Zwěčnělého ale i národu a literatuře poslauženo, anť podobného listopisného díla ještě w naší nowější literatuře nemáme. U Šafaříka, Palkowiče, Marka, Sedláčka, Hněwkowského, Puchmíra atd. budau se též dopisowé od něho nalézati: to by byla žiwá historie naší literatury a národnosti. Potřebí to wše shromážditi, aby se od tak welikého muže ani maličkosti neztratily. — — — K našemu wlastnímu uspokojení a potěšení drželi jsme i my zde we wčerejší neděli, w zdejším ewangelickém chrámě weřejně při službách božích poslední počestnost Zesnulému tomu Otci a příteli, owšem že jen w prostotě 407 a bez hluku, a wšak s patrným pohnutím a srdečným účastenstwím wšech přítomných. “ W Pešti 22. Listopadu 1847. A Čelakowský píše w dopisu přátelském p. Dru. Staňkowi dne 6. Prosince: „ Náš Jungmann! náš drahý Jungmann! Ač jsem za těchto posledních let tak zřídka měl příležitost z jeho líbezné twáři se těšiti, předce se mi nezdá jinák, leč jako by mi práwě od boku odňat byl ten, jejž jsem co druhého otce swého po třicet let ctil a milowal. A wšak i on wždy neobyčejnau lásku a příchylnost slowem i skutkem a wíce než jsem zaslaužil, wždy dáwal mi na jewo a cit wděčnosti mé k němu jen s posledním tlukotem srdce přestane. Připomínám si, jak již před dwadcíti lety, když jsme s přítelem nebožtíkem Kamarýtem si dopisowali aneb rozpráwku měli, že to býwal stálý a nezměnný wýraz „ bátuška náš “ ( otec náš ), jímž wždy J. míněn býwal. Byltě w skutku nás wšech dušewním otcem! Kterýž wěk nám zas takowého ducha a takowé srdce sešle! Již pak ale i w tomto smutku radostně oka k nebi pozdwihnauti musíme, za to děkujíce, že nám ho darowalo a tak dlauho mezi námi zachowalo; ontě wykonal úkol swého žití, jak málo komu se dostalo a dostane. Jméno jeho a co wíce příklad jeho žije napořád a tudy pokoj twým popelům. “", "id": 696}
{"text": "18. březen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Z Plzně., Autor: Havlíček, Karel\nSláwa, dokládáme, i měšťanstwu Plzeňskému, že w těžkých našich časech k zwelebení národnosti české přispíwati nezapomíná. Red.", "id": 697}
{"text": "8. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Zprávy o událostech ve Vídni], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] Dne 7. října. Podařilo se nám, doslati některé hodnowěrné zpráwy o wčerejších událostech Wídeňských. Ráno o 5 hodinách odejel prápor granátníků do Uher, pod Jelačićowy rozkazy určený, po železnici z Wídně. Když přijeli do Florisdorfu, zastaupilo jim množství lidu, gardistů a legie dálší cestu, a přemluwili je, aby se wrátili. Dáli jim jíst a pít, tak že wojáci zpití zbraň swau lidu rozdali. Když dorazili k Táborskému mostu, čekal je tam již pluk polský se třemi děly. Nežli wšak k čemu došlo, přepadl lid děla a zmocnil se jich, přesekaw koním prostraňky. Na to Poláci wypálili, mnoho lidu padlo, ostatní se úprkem dali na autěk. Na Štěpánském place chtěla část gardy šturmovat, druhá ji wšak w tom bránila, a přišlo k tomu, že gardisté stříleli na gardisty. ‒ ‒ ‒ O 6. hod. bylo slyšet opět ránu z děla, pak osm ran dělowých po přestáwkách, w kterých bylo slyšet neustálau střelbu z ručnic w městě. Střelba trwala ještě o desíti hodinách, když již wozotah odjížděl. Město prý je plno barrikád a střílí se doň s bašt. Telegrafy nejdau.", "id": 698}
{"text": "22. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk provolání poslanců], Autor: Havlíček, Karel\nČtyři poslanci z Rakaus we sněmu Frankfurtském wydali následující prowolání: Němečtí bratří! Stalo se, co se již dáwno předwídalo. Šmejdy panslavistů byly wěru tak tence osnowány, že Němci rakauští bohužel neprohlídali jasně nebezpečenstwí, které hrozilo jejich swobodě, jejich 652 národnosti. Sťastná náhoda ale strhla dworské s panslavisty spiklé straně w čas nátwařku neutralnosti, spiknutí proti Maďarům, přirozeným Němců spojencům, odhalilo se w celé swé hanebnosti. We sprawedliwém hněwu swém zdrtil šlechetný a swobodný lid Wídeňský mistry onoho spiknutí a wystupuje nyní jakožto mstící anděl pro práwo a prawdu. Ba i wojsko poznáwá w tom hanbu, kdyby bojowalo déle pro kamarillu, ježto se uchopuje prostředků nejmrzčích, aby jen dosáhla swých aučelů reakcionářských. A hle, w čas welikánského, wlasteneckého pozdwihnutí se Wídně prchnau čeští poslanci do Prahy, aby tam čerwnowé bůřiče, kteří nemají nic společného se šlechetnými bojowníky Wídeňskými, ponaukali proti pozdwižení německému na Dunaji. Jaká jest medle powinnost naše, bratří němečtí! Powinnost naše jest, býti Němcy. Powinnost naše jest, sněm německo-rakauský we Wídni wšími silami podporowati. Powinnost naše jest, proti wšem zwláštním chautkám českých stranníků, proti přeložení sněmu z Wídně slawně wystupowati. Powinnost naše jest, spojiti se co nejaužeji s Maďary a Německem, a wšechno wynakládati, co by nám pojistilo wítězstwí nad Slowanstwem Rusku přízniwým. Zhůru tedy, bratří němečtí! Nech nás powznese welikost této doby. Německá čest, moc a sláwa buďtež našimi swatostmi. We Frankfurtě na Rýně 14. října 1848. Rank, poslanec z Čech, Berger z Morawy, Rösler, posl. z Čech pro Žatec. Reitter z Čech pro Lípu. Takto píší čtyři zástupcowé Čech a Morawy na sněmu Frankfurtském. Newíme, máme-li se diwit wíce jejich nestaudnosti nebo pošetilosti. Ale podlé wšeho je widět, že se swé otčině dočista odcizili, jinak by wěděli, že Rakausko opět jest Rakausko, jakkoli lidé jim podobní proti tomu na odpor se stawí; jinak by wěděli, že základní zásada nynějšího Rakauska je rownopráwnost wšech národů, a že prohřešení proti této zásadě je zráda proti státu samému; jinak by wěděli, že boj, který nyní se wšemi swými nastáwá, je boj proti nesprawedliwostem, proti wýtržnostem do nebe wolajícím, kterými aristokratický Maďar we spolku s demokratickým Němcem proti druhým národům naměřowal.", "id": 699}
{"text": "15. duben 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel, Titulek: Do Wysokého Mýta., Autor: Havlíček, Karel\nDo Wysokého Mýta. P. X. napsal w č. 23. těchto Nowin, že by se we Wysokém Mýtě bez hlawní školy i při nynějším zřízení školním lepšího pro mládež prospěchu docíliti mohlo wětší horliwostí učitelstwa. Tím se na cti uraženy domnívajíce hájí p. učitelowé W. M. dopisem od 9. Dubna k redakcí těchto listů zaslaným ( který wšak pro obšírnost celý wytisknauti nemůžeme ) swau dosawadní horliwost w tento smysl. Prawí, že hodiny školní náležitě drží, že w nich nic k učení nenáležejícího nečiní, že sice wíc předmětů nepřednášejí, než předepsáno jest, že ale děti německy slabikowat, číst ba i počátkům mluwnice a prawopisu německého w školních hodinách z pauhé ochoty bez ujmy prý wzdělání w mateřštině wyučují, upírají p. X. práwo a schopnost o těchto wěcech nějaké mínění pronésti, odwoláwajíce se zároweň na swé pochwalné dekrety. Což tuto wšem, kterým na tom záleží, we známost uwádíme. Red.", "id": 700}
{"text": "8. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Literární návěští], Titulek: [Spolek vlastenců Dubrovnických], Autor: Havlíček, Karel\nSpolek wlastenců Dubrownických hodlá k ožiwení „ swatého plamene národnosti \" každý rok wydáwati knihu na spůsob almanachu, pod názwem: Dubrownik, cviet narodne književnosti. Letošní swazek w 8ce okolo 300 stran silný obsahowati bude ze staré literatury 1. Pladowanja ( Prazdnění ) od Ivana Bone Vučičevića ( † 1658 ) s úwodem od Orsata Počića, pak z nowé: Piesma Dubrowniku od L. Preradovića, Vienac narodne slave od A. Kaznačića, Tri sta Vicah udovicah ( Tři sta Vincencií wdow ), dějeprawná píseň od Kazalia, Prwní zpěw Homerowy Odiseji, překlad od Ors. Pačiće, Rozličné písně od J. A. Koznačiće a Kita ( Kytka ), písně národní, powěsti, običaje atd. Předplatní cena je 1 zl. stř. W Praze se přijímá w redakci Nár. Nowin.", "id": 701}
{"text": "28. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Poznámka pod čarou], Autor: Havlíček, Karel\n[ Poznámka pod čarou ] W tom máme již starau zkušenost. Powolí-li a wáhá-li se jen dost málo, již je wěc na polo ztracena. Malý a čerslwý příklad máme před sebau. Nedáwno se doléhalo ze wšech stran na to, aby „ Jezowitská ulice “ w „ Karlowu “ proměněna byla. Již se prawilo, že je nowý nápis napsán. Že se ale přestal o tom hluk dělat, utichla celá wěc a Jezowité posud zdobí swým jménem jednu hlawní z našich ulic. Ptám se, kde to wázne? Proč se nečiní přání obecenstwa zadost? —", "id": 702}
{"text": "18. leden 1849, Zdroj: Národní nowiny, Část: Jihoslované, Titulek: [Článek z Karlovic], Autor: Hawlíček, Karel\n‒ Z Karlowic byl nám poslán tyto dny článek, obsahující objasnění poměrů we Wojwodowině, a wýznam srbského boje za příčinau ( dáwnějšího již ) článku w Deutsche Zeitung-u obsaženého, o kterém i w těchto nowinách zmínka se děla. Wy klademe za swau powinnost k naším bratrům Srbům, podlé žádosti spisowatelowy jej uweřejniti. Prawý duch našeho wěku ukázal se w praktické formě teprw před několika měsíci. Není potřeba důkazů, že před tím wládla swětem panská libowolna samowláda. K čemu důkazy o tom, že národního zřízení nebýwalo tam, kde wládl pán nad národem jedné řeči, jednoho jazyka. K čemu plýtwati slow k dokazowání, že bylo národního powstání proti panské samowládě newyhnutelně potřebí? ‒ Národowé powstali, swrhli se sebe těžká pauta otroctwí. Čím krutější byla tíže wladařská, tím krutější byl boj. Kde národ měl wládu národní, tam také boj nowého wěku byl jednodušší. Tak to bylo u slawného národu francauského; tomu podobné bylo u Němců a Maďarů. Ale docela jinak zjewil se duch nowého wěku u Slowanů; nebo národ co národ jednoho plemene má swé zwláštní powolání, zwláštní úlohu, pak také zwláštní wykonání we swém národním žiwotě. Tudíž směle říci mohu: Duch nowého wěku co duch národu a swobody národní w prawě formě zjewil se w dějinách Slowanstwa. Slowanstwo až do nedáwna známé jen co národ, konalo swau úlohu ne co národ státní, mající národnost swau upewněnau ‒ ne co národ utlačitel jiné národnosti ‒ nýbrž jako národ dle národnosti ze státu wylaučený, pak teprw co národ swobody. Slowané jsau národem swobody: Čím byl Srb, bojuje proti Turkům? Čím jest Srb, bojuje proti Maďarům? Čim jsau Poláci, bojujíce proti absolutismu despotickému? Čím byli Čechowé za časů, kde měli swé národní žiwobytí? Nebyli-li to kmenowci slowanští bojující proti jhu tyranů? Z toho hlediště a tím měřidlem má se posuzowati Slowanstwo we wěku nowém, nikoli jinak, nechceme-li uskutečniti swéwolné wladařstwí národů, hrůzyplnější nad wladařstwí jednotliwých pánů. Tak má Deutsche Zeitung posuzowati děje národa srbského, slowanského. Do srbského wojwodstwí nejde žádný Deutsche Zeitung, těžce je tedy odpowěď dáti na to, co člowěk sám nečetl. Ale z Nár. Now. č. 208, 212 widím, jak smýšlí D. Z. Chci tedy odpowědít krátce a wšeobecně, ale jádrně. Že dynastie nemilosrdně wládly národy, tomu není diwu: nešlechetnost neudrží se jiným, než tím spůsobem. Že dynastie popuzowaly národy proti národům, není diwu, neboť swůj otrocký úmysl jen tak uskutečniti mohly. Nyní národowé došli k národnímu sebewědomí, hledají swobodu národní; nyní diw jest, že w tom snažení zablaudili, a co nejhůř, z toho snad padnau do klece starého otroctwí. Nesjednocenost národů ‒ toť neštěstí jejich. Deutsche Zeitung reptá na to, jak Slowané rozumějí té rownopráwnosti. Myslí—li snad D. Z., že Srbowé, bojujíce proti násile Maďarů, chtějí násilu zase jiným na záda wložiti? Nikoli! Srbowé rozumí té rownopráwnosti lépe než mnozí křiklauni. Národu srbskému wíce záleží na národní jeho hrdinské cnosti, než aby ji poškwrnil nesprawedlností udělanau na našich několika Němcích. To dokázal w celém jeho sprawedliwém boji. Myslí-li D. Z. snad, že Srbowé bojujíce proti Maďarům nebojují také proti odpůrcům a zrádcům císaře? Tomu snad porozumí D. Z. aspoň nyní po bitwě Wideňské. ‒ Chtěl-li by D. Z. něco se připochlebiti welkodušnosti maďarské, nejlépe by ji zkusil, kdyby ho Maďaři trochu powěsili. Řekne-li D. Z., že Srbowé žádným práwem nemohau wyhledáwat swau národnost a wlast: pak, by wěru nerozuměl té rownopráwnosti, a národ srbský málo by si z toho dělal. ‒ Co se týče toho, že lid srbský co obywatel Wojwodowiny je w menšině, to jest arci stará chyba wšech Zeitungů w pokoji sedících. Chce-li se D. Z. přeswědčiti, kde u nás je wětšina obywatelstwa: nech pak přijde zpočíst bodáky srbské na poli boje a pak wšechny ony Němce bez starosti u pece sedící. We Srěmu bydlejí pauze Srbowé, w Bačce a Banátu jsau tři díly obywatelstwa Srbowé; a w Baranje neméně! ‒ U nás je boj; pak wěru neradi mnoho mluwíme! Dobře by udělal D. Z., kdyby hleděl sjednocowat národy, pak pomáhal k wyplnění wšech sprawedliwých žádostí národů wšechněch. Nechceme-li do otroctwí starého wěku, nech jsau národowé politicky i národně swobodni! Maďaři chtěli swobodu státu, nikoli swobodu národů. Totéž chtěli tuším i Němci. Slowané ale hledají swobodný stát s národy podlé národnosti swobodnými. A w našem boji widěti jest, jaké neštěstí w dešti kulek a pům hrozí tomu, kdo nerozumí prawé rownopráwnosti. U nás naučili by se Němci nazýwati nás jinak než Räuberhorde, což patří drawým šelmám! Slávko Zlatojević.", "id": 703}
{"text": "19. prosinec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Matice Česká, Autor: Havlíček, Karel\n– Matice Česká. W Prosinci. Tentokrát bylo jednání sboru welmi důležité. Nejhlawnější bylo wolení audů nowých do sboru samého a wywoleni jsau pp. Dr. Čejka, Erben a Dr. Staněk, kteří owšem teprwa od hlawního wýboru musejního potwrzeni býti musí. Budau tedy nyní we sboru následující audowé: Rytíř z Neubergu, co kurator, pp. Čejka, Erben, Staněk, Frič, Hanka, Kaubek, Palacký, PresI, Šafařík, hr. Leo Thun, Wocel a p. Tomek co sekretář. Ostatní nálezy sboru jsau následující: Mapa zeměznalecká okolí Pražského od p. Krejčího, k Musejníku přidaná bude se i o sobě za 20 kr. stř. prodáwati. Pocta na minulý rok žádnému spisu se neudělí. Překlad Jul. Caesara od nebožtíka prof. Macháčka wydán bude od Matice, neboť se p. Tomek uwolil potřebné oprawy w rukopisu učiniti. Tomíčkůw spis: Historie anglická, již censurowaný a Matici podaný odewzdán k posauzení pp. prof. Kaubkowi a Tomkowi, a není pochybnost, že též brzy od Matice wydán bude. Knihy, kterých Matice weliký počet ještě na skladu má, budau se nowým zakladatelům, byť jim i dle práwa nenáležely, přece přidáwati, a některé se budau studujícím w lewnější než krámské ceně prodáwati, aby tak žádaucího rozšíření dosáhly a užitečně působily. Wídenské c. k. nemocnici, jakož i zároveň nemocnici Pražské daruje Matice následující swé spisy: Wšehrda, Jungmannowy spisy, Staňkůw Přírodopis, Ztracený ráj, Markowy fil. spisy, Slowesnost, Rakauský dějepis Tomkůw, Zapůw zeměpis, Hlasy, Břežana, Klácelowu Dobrowědu, Romeo a Julie, Čelakowského Básně, Smetanůw dějepis, Musejník 1846, 1847. Strany odkazu 100 zl. stř., které nebožtík technik Melan, mladík wlastenecky smýšlející Matici učinil, powstali sice nyní nějací dědicowé proti tomu odkazu, a wšak jistá naděje jest že nadarmo. Panu děkanowi Markowi, jakožto starému příteli zwěčnělého J. Jungmanna swěřuje sbor Matiční sepsání obšírného žiwotopisu jeho, w němžto by se i dopisů dle potřeby použíti mohlo. Naděje jest, že důstojný p. děkan tuto čestnau práci na sebe přijme. Také určeno strany Jungmannowy Historie literatury české Jest úplně dokončena od nebožtíka, čímž neprawdiwau zpráwu jinde pronešenau oprawujeme, a bude to nowé arcidílo wydané od Matice. Red., aby p. Tomek ke spisu tomu pro lepší užití jeho zhotowil dwa registříky; a sice jeden wšech spisowatelů s krátkým žiwotopisem každého, jakož i s krátkým titulem weškerých jeho spisů s poukázáním na stránku, na které w knize přicházejí, druhý wšech spisů w alfabetickém pořádku. Dále též ustanoweno, aby se auřad jednatele Matice České, který naposled nebožtík J. Jungmann zastáwal, budaucně již neobsazowal, nýbrž že sekretář p. Tomek wšechny powinnosti jednatelowy má wykonáwati. A nyní přicházíme k nejdůležitějšímu ustanowení, přijato jest totiž dle náwrhu p. kuratora, předně: že se již ne wždy polowice přibylých do Matice peněz ukládati má jako posawad, nýbrž od nynějška jenom třetina, a ostatní dwě třetiny mají se do wydajných peněz počítati. Potěšitelná to zpráwa pro wšechny zakladatele, neboť jestli posud již tuze mnoho knih dostáwali, budau jich dostáwati nyní ještě wíce. A Matice slušně má na zřeteli, že netřeba dělati weliké kapitaly pro časy budaucí, kdežto bez toho literatura česká sama bez pomoci se udrží, ale nyní na počátku zapotřebí jest pomoci. Proto by dobře bylo i dále jíti a jak mile jistý kapital ku př. 40.000 neb 50.000 zl. stř. pohromadě bude, již dokonce nic neukládati nýbrž weškeré nowě přibylé peníze na wydání kněh wynaložiti. Za druhé přijato jest dle náwrhu p. kuratora, aby wždy 5 procent z oněch 2/3 kazdoročně přibylých peněz od zakladatelů na zwelebení knihowny musejní se wynaIožiIo. Nechceme zde sl. wýboru musejnímu něco předpisowai, awšak nezdá se nám býti wšetečným připomenutím, aby tyto 416 peníze s ohledem na půwod jejich a na smýšlení zakladatelů Matice byly jenom na slowanské knihy obětowány. Ku politowání jest wěru staw musejní bibliotéky we Slowanských literaturách, wedle hojnosti kněh drahocenných w jednom odwětwí pozorujeme opět bídnau chudobu w druhém, a nesauměrnost w celku, což owšem jinák býti nemůže, když se powáží, že se jenom náhodau a nejwíc darem slowanské knihy do Museum dostáwají, nikoli wšak systematickým kupowáním. Praze se owšem dělá wšeobecně kompliment, že jest metropole slawistiky, a zwláště se myslí, že Praha jest representant a tlumočník slowanstwa před ostatní Ewropau. Posud ale založena byla tato naše sláwa wíce na několika jednotliwých učencích, kteří swé učenosti w Praze nenabyli, nýbrž odjinud ji k nám přinesli. Kterak možná udržeti Praze i na další časy tuto slawistickau sláwu, když ani nemáme powrchních powědomostí o tom, co se u jiných národů slowanských w literatuře i w žiwotě děje: jmenowitě myslím nejhlawnější, Rusy a Poláky. Nemámeť w Praze nikde ruských a polských časopisů, ani nejwýbornější nowé knihy polské a ruské se k nám wšechny nedostáwají; jaká tu tedy slawistika? jaká to metropole slowanské inteligence? Nejsau mezi spisowateli našimi magnati, jako w Rusích a zwláště w Polsku, kteří by sami we swých knihownách mohli shromažďowati drahé knihy ruské a polské, ale Museum naše mělo by tuto mezeru wyplniti, a práwě w tomto druhém nowém ustanowení widíme k tomu whodný prostředek. Ostatní západ, jemuž pro neznámost jazyků slowanských literatury tyto nepřístupné jsau, nikde nebude moci Prahu ( budeli Praha upřímně chtíti ) přewýšiti w slawistice, a wždy bude od nás wážiti wšechny slawistické wědomosti, jako zase s druhé strany pro ostatní slowanskau domácí učenost může zůstati Praha ustawičným středištěm. To jest naše přirozené pole, na kterém něco půwodního, welikého, swětodějného způsobiti můžeme, na něm musíme přede wším sestřediti síly swé: ale samo sebau není nic, za jeden den nebyl Řím wystawen, a laboribus Dii omnia vendunt! Dobrá auplná knihowna slowanská jest ale při tom alfa i omega takowé české wýtečnosti, a z toho ohledu owšem sbor Matiční ke zwelebení literatury české welmi dobře učiní, když i na tomto poli o budaucí sláwu literatury české se zasazuje. y", "id": 704}
{"text": "4. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Potřebnost průmyslové školy české, Autor: Havlíček, Karel\nPotřebnost průmyslowé školy české. ( Pokračowání ). Aby wšak tyto školy průmyslowé takowý, jak jsme prawili, mohly míti užitek, zwláště pro národ náš, zapotřebí předewším jedné úhlawní změny, které se časem swým nejen průmyslowé školy a techniky nýbrž i ostatní školy wyšší a nižší dočkají a dočkati musejí. Kromě wšech ostatních již dříwe wypsaných nedůstatků, na které školy wšech národů postonáwají, mají naše školy ještě jeden hlawní samy pro sebe. Jest to ten, že se neučí w jazyku národním. Jazyk německý jest u nás posud newyhnutelný most, přes který každý Čech donucen jest kráčeti do chrámu oswěty; kdo německy neumí, nemůže se skoro posud ničemu naučiti, aspoň ne weřejně, a kdo nedbaje na onen most, přece nějak na swou pěst w jazyku českém wycwičiti se chce, nemůže to jinák učiniti, než s welikými oběťmi, a s mnohým protiwenstwím. Častěji se již pořádně rozložilo, jak weliká škoda pro wzdělání wůbec, a zwláště nižších tříd národu našeho z takowého odstrčení jazyka českého wyplýwá. Powažme jen ku příkladu, kdyby nějaký zednický towaryš, nerozumějící německy, zdokonaliti se chtěl také w stawitelstwí. Nepochybně, že by se wšemu, co k tomu newyhnutelně zapotřebí, bystrá hlawa za rok wyučila, a na technice Pánů Stawů Českých učí se oprawdu dosti zednických towaryšů. Ale — aby jen tomu, čemu se na technice za rok naučiti může, rozuměl, musí se napřed 2 neb 3 léta německy učiti. Táži se nyní, w jakém jest spojení němčina s maltou a s uhelnicí? bude papír již lépe stawěti, proto že se naučil německy? Nikoli, ba naopak, kdyby se místo toho času, který s německou mluwnicí trawil, raději tím wíce we swém umění stawitelském byl cwičil, lépe by swé wěci rozuměl. A tak jest to we wšech řemeslech, a wůbec we wšem umění. Wětší část naších dětí, ani ještě pořádně nerozumí německy, a přece se jim jenom w této řeči wšechno wykládá, není tedy diwu, že učiteli a profesorům jenom na polo rozumějí, a tak proběhnou školy jako olej wodu, to jest, nic se na ně nepřilípne. W gymnasiích a wyšších školách ještě by to prošlo, bez německého jazyka owšem se uniwersita neobejde, a proto se jedenkrát německy naučiti musejí oudowé její. Tu se jen může přidat: bližšíť košile než kabát, anebo jinák: dobře uměti německy, ale newyhnutelně umět česky, a proto i na wyšších školách jazyk a literatura domácí zaslouženého místa míti má, a brzy snad míti bude. Ale w průmyslowých a w podobných praktických školách, tam jest němčina jenom zdržowání žáků, překážka řádného wěcnatého wzdělání, a pro docílení pokroku w této wěci newyhnutelně 6 zapotřebí, aby se co nejdříw odstranila. Kdyby se mne někdo tázal, kudy je cesta do Prahy, a já místo rychlé odpowědi w jazyku tom, který on rozumí, teprw jej počal učiti jiný, poněwadž mu z twrdohlawosti jenom práwě w tom odpowědíti chci: zajisté by se tak promeškal, že by již pozdě na swé místo došel, a hrubě by mi za tak drahé a obtížné poučení neděkowal. W takowém stawu jsou teď wšechni lidé w Čechách, hodlající se w průmyslu zdokonalit, a diwím se welice, že takowý nedůstatek posud ještě odstraněn není, při té horliwosti, s jakou se wšemožně průmysl, řemesla zdokonaliti hledí. Jaká to jest důslednost podporowati z jedné strany průmysl, a s druhé neodstraniti hlawní překážku! Naše Průmyslowá Jednota, od které se arci wším práwem w této wěci nejlepšího nahlídnutí očekáwati dalo, učinila prwní rozhodný krok. Uzawřela již založiti w Praze školu průmyslowou, w které se wšechny k wzdělání dobrých průmyslníků, řemeslníků, kupců i — rolníků ( doufám že každý nahlíží, že náš rolník ještě zbytečně wzdělán není ) potřebné wěci učiti budou w jazyku českém. Kdyby jen hodně brzy již oprawdu stála! Ba kdyby jich raději stálo místo jedné w Praze, po jedné aspoň w každém kraji na Morawě i w Čechách! Průmyslowá jednota jest společnost mající důchody swé z přízpěwku oudů: kdo se ročně 10 zl. stř. platiti uwoluje, stane se oudem jednoty a má hlas na shromáždění. Kéžby tedy spanilomyslní podporowatelé národního blaha hojným přistupowáním do Průmyslowé jednoty její peněžité síly zwětšiti pomohli, aby tím wětší sumu k takowému spasitelnému účelu obětowati mohla! Kromě to nadějeme se také od Pánů Stawů Králowstwí Českého, že na ústawě technickém, jenž pod jejich řízením stojí, také českému jazyku místo dáti ráčí. Horliwost Pánů Stawů Českých pro wšechno dobré wlasti jíž od starodáwna w dějinách naší země dobře zapsána jest, a nynější Páni Stawowé jistě w ničem dobrém od předků swých se oddalowati nebudou. Potřebí jenom, aby se o to jak náleží žádalo, a k tomu by snad měšťanstwo pražské nejlépe přikročiti mohlo. Líná usta holé neštěstí: chcemeli něco, požádejme o to slušně, a bude nám dáno. Musí se wůbec říci, že si sice často na mnohé nedůstatky ztěžujeme, ale potřebné a prawé kroky k odstranění jich učiniti ani nám nenapadá. Kdo u př. strany škol žádost podal, tam kde by potřebí bylo, totiž k Milostiwé Wládě? Známo jest, že národům swým w ničem; co wěru k blahu wede, nepřekáží, ba naopak ráda dobré podporuje. A wšak musíme dříwe upřímně powědíti, co nám chybí, aby se nám pomocí mohlo. Uwedením jazyka českého w školách zwedne se znamenitě prawé wzdělání, a prawé wzdělání jest prospěch celé země, wlády i národu. Jednou se ten krok učiní, ale dej Bůh, aby to co nejdříwe bylo. H. Borowský.", "id": 705}
{"text": "30. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Hosté slovanského sjezdu], Autor: Havlíček, Karel\n[ Hosté slovanského sjezdu ] [ tři hvězdičky]Hosté k slowanskému sjezdu, kteří se již wčera oznámili, jsau: Poláci: Moraczewski z Poznaně. Walewski z Haliče. Lukaczewicz z Krakowa. Szynglarski. Cybulski z Berlína, Berviński z Poznaně. Rusíni: Borysikiewicz. Jinilewič, kanowník z Přemysl. Zaklinski. Srbowé: Stamátowič, archipresbyter z Nowého Sadu. Gruić. Petrowić. Slowáci: Hurban. Nosák. Hodža. Rus: Bakunin. Morawci: Helcelet, prof. Lepař z Holomauce. Blaudek. Prúdek. Chorwat: Baron Kušlan", "id": 706}
{"text": "17. červen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Daniel O'Connell, Autor: Havlíček, Karel\nDaniel O´Connell. ( Pokračowání. ) Dějiny irské předstawují nám nekonečné pásmo nejhorších utrpení a bíd a nesnadno powědíti o jiném národu, jenž by se nešťastnau historií swau wyrownal ubohým Irčanům. Minauce nejstarší a střední historii ostrowa Erinu, která se nepořádkem a násilnictwím dokonce wyrowná wšem ostatním zemím w podobné době, přejdeme zrowna ku poměru Anglicka k Irsku jakož nejpaučnějším. Dříwe požíwali Keltowé irští swobody we wlasti swé a samostatní wládykowé panowali w rozličných končinách beze wšelikých určitých swazků mezi sebau, leč wyjma snad jednu národnost. Nejwíce podobni jsau Slowanům w tom, že pastewnictwí a orbu pěstowali, majíce společně zemi rozdělenau. Křesťanstwí přijali již r. 430 a sice tak horliwě, že brzy Irsko samo se stalo semeništěm křesťanstwa pro celau sewerní a střední Ewropu, neboť mnichowé irští I u nás w Čechách dobře známi pod jménem Hiberňáků neb Hiberňátů ( od latinského z Erin zpotwořeného jména Hibernia ) a ještě nynější celnice pražská ( klášter zrušený Hiberňatský ) před nedáwnem u lidu slula „ u Hiberňátů “, jakož dosawad ulice wedle ní jméno toto nese. putowali ze země do země, hlásajíce wšude nowé náboženstwí. Zároweň nastala tenkráte w Irsku mnišská klášterní učenost. Dánowé a Normané w rozličných dobách násilně panowali w Irsku, ačkoli se wždy při tom i zachowali domácí wládykowé. Ku konci XII. wěku ale nastal wplyw anglický a od té doby až do nynějška trwal wždy boj ( buď zbraní, neb duchem ) mezi přemoženau národností irskau a násilnickau anglickau. Příčina, pro kterau Angličané do Irska přišli, jest obyčejná, totiž domácí rozbroje, jakož i w staré historii české widíme, že we sporech domácích obyčejně některá strana Němce ku pomoci wolala, kteří pak ale co nepřátelé obau stran ( aspoň celého národu ) w zemi zůstati a zle hospodařiti chtěli. R. 1169 přeplawili se dwa angličtí pánowé ( baronowé ), ku pomoci powoláni bywše, do Irska a podmanili sobě znamenité krajiny na wýchodní ( sausední k Anglicku ) straně ostrowa. Král anglický Jindřich II. sám r. 1171 též s dosti patrným na ten čas wojskem dle příkladu tohoto do Irska táhl, a maje od papeže písemní darowání ostrowa tohoto, našel zwlášť we knězstwí znamenitau podporu Toho času papež římský sebe za zemského pána, na zemi powažowal, a země a národy rozdáwal dle wůle swé. a konečně si wětší čast Irska ( jižní a wýchodní ) zcela podmanil, anať se na seweře a západě národní strana w samostatnosti proti cizincům po mnohých bojích šťastně udržela. Král anglický zawedl anglické práwo a rozdal dobytau zemi swým baronům. Tito pak mocí se do darowaných krajin usazowali wyhánějíce 204 domácí majitele, jimž od nepaměti země náležela. Wůbec powažowala tato bujná anglická šlechta celé Irsko za krajinu pána nemající, a dle libosti si násilně brala půdu, wyhánějíc z ní prawé majitele, tak asi jako Španělowé w Americe s nebohými obywateli zacházeli. Nastal tudy boj za bojem, nepořádky, nejbujnější násilí, a anglické jméno stalo se předmětem dobře zaslaužené nenáwisti u domácích. Někteří domácí wládykowé se owšem anglické koruně pokořili a stali se tak rowněž anglickými barony a wšak i ti brzy anglickau národnost přijali a rodáky swé utlačowali. Okolo 1315 stalo se weliké powstání proti cizincům, ale bez prospěchu, tak že jen bída tím wětší nastala. Ba zwlášťním zákonem od r. 1367 prohlášeni jsau Irčané za nepřátele, a Angličanům zakázáno jest pod nejhoršími tresty, aby s Irčany w manželstwí newstupowali, a řeč jejich a obyčeje nepřijímali. Tím se obě národnosti ještě wíce rozdělily. Ačkoli se od té doby celé Irsko jakožto země Angličanům podrobená powažowala, přece wšak nejwětší čast oprawdu poslušná nebyla, a Irčané ztratiwše předešlé wzdělání swé, žili jako diwochowé w ustawičných malých bojích s nepřáteli swými. Král Jindřich VIII. půwodce anglikánské církwe chtěl nowé náboženstwí, které se w Angličanech wýborně ujalo, také w Irsku uwésti, poněwadž ale pocházely nowoty od nenáwiděných Angličanů, protiwili se Irčané co nejurputněji a setrwali we wíře katolické proti wšemu snažení králowu, w čem je i jezowité, od r. 1541 w Irsku zdomácnělí, welmi podněcowali. Králowna Alžběta sice chtěla katolickau wíru chrániti, poněwadž se ale papež a katolická strana w Irsku wždy nepřátelsky k ní měli, umínila si i w Irsku násilně reformací zawésti, a pobrawši celé záduší katolické církwi, darowala je anglikánské. Na to pak od r. 1560 ustawičně trwala powstání, která papež a Španěly horliwě podněcowali a podporowali. Tehdáž mnoho Irčanů, nemajících we wlasti swé wýžiwy, do francauské a španělské wojenské služby chodilo, a we zbrani se wycwičiwši, s wýdělkem domů se wracowalo. Této okolnosti paužil srdnatý a zkušený irský wládyka Hug O'Niele a sebraw je způsobil r. 1595 weliké powstání proti Angličanům, chtěje národ swůj od jha jejich oswoboditi. Toto powstání se španělskau pomocí několik let trwalo, až konečně Irčané opět přemoženi, weliký počet jich pobit a statky jim odňaty a Angličanům darowány jsau. Král Jakub I. se sice potom staral o zwelebení země a zawedení lepšího řádu, a ustanowil také parlament irský, we kterém wšak protestanti ( tedy Angličané ) silně přewládali. Přece wšak byly katolíkům ( tedy národní straně ) wšechny auřady nepřístupny, pro přísahu předepsanau, we které by byli musili krále anglického uznati za hlawu církwe. R. 1641 wzniklo pod O'Nealem pro nelidskost anglického wládaře Strafforda, jenž národnost irskau hrubě pronásledowal, nowé weliké powstání, do kterého se hned weškeré obywatelstwo přidalo a lid k zawraždění wšech protestantů ( Angličanů ) se rozpálil, tak že jich w několika dnech 50.000 zawražděno jest. Mezi tím wšak nastala weliká anglická rewoluce, angl. král Karel I. usmrcen jest a parlament republikánský ustanowiw zůřiwého Cromwella místodržícím w Irsku, odeslal jej tam r. 1649 s welikým wojskem. Za dewět měsíců pokořil a wyhubil tento celé Irsko po nesmírném krwe proléwání; po přemožení musili mužowé zbroje schopní wlast swau opustiti, aby dokonce již powstání možné nebylo. Poněwadž ale přece po tomto nelidském wraždění mnoho ještě zůstalo Irčanů národnosti a wíře swé wěrných, a nechtějících se panujícímu náboženstwí podrobiti, umínil si Cromwell wywésti je wšechny ( nejwíce se jich skrýwalo po lesích a močálech ) do Ameriky. Že to wšak možné nebylo, poručil je aspoň wšechny do západní části ostrowa zahnati, a tam pod dohlídkau anglického obywatelstwa do pewností zawříti, ale i to se při wší ukrutnosti nepodařilo. Zemi domácím pobranau rozdal wojsku swému a anglickým kolonistům, a prawí majitelowé její blaudili po lesích a močálech, umírajíce hladem a mrazem we wlasti swé. ( Pokračowání. )", "id": 707}
{"text": "5. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: V Holomauci, Autor: Havlíček, Karel\nW Holomauci dne 3. máje. Práwě přijíždím po železnici z Prahy a žádostiw widěti, jak asi wypadá nyní Holomauc, kterau jsem jen za starých časů wídáwal, pokud ještě na Morawě ležela. Domýšlel jsem se, že se nyní pro nesmírnau swau tauhu po spojení s jedním welikým Německem také celý zewnějšek staroslawného hanáckého Jerusalemu proměnil. Hledím bedliwě okolo sebe ( ráno mezi 5—6 hodinau ); plné náměstí a ulice lidu wenkowského, jenž w čisté morawčině prodáwá plodiny swoje zdejším, wznešené krwe Němcům měšťanům. Sem tam asi na 6 místech wisely ještě pozůstatky hříchů, totiž trojbarewné německé korauhwe, jen že barwy na nich wlastně již nebyly žádné. Leckde wisely také již císařské barwy, které tedy zatím u zdejších sausedů k milosti přišly. Jen na příbytku pana kap. probošta wisela také wedle císařské morawská korauhew, a také s hlawní wěže skwěla se upomínka ta na Morawu. A ještě jen jaksi potají wywěšeny jsau w noci, a časopis Neue Zeit chlubí se znamenitě za toto wlastenectwí — dwaukorauhwowé. Že ostatně zdejším Němcům na Morawě mnohem méně záleží, než na Německu, nic podiwného není, zwláště když si pomyslíme, že také weliké části slowanských Morawanů málo na Morawě a na wlasti záleží. – Duch zde panuje strašliwý, nejwětší část studentů nosí německý trikolor a to ještě ne z horliwosti pro Německo ( což bychom poněkud přece ještě chwálili ), nýbrž z pauhé apathie, z nedbalosti o wšechno politické smýšlení, zrowna jen proto, že holomaučtí čepičáři takowé čepice prodáwali! – To jsau wýhlidky, to je naděje budaucnosti!! Malý počet studentů – probuzení wlastenci – nosí barwy slowanské, totiž modrau čepici s čerweným a bílým páskem ( neb morawský znak jest orlice čerweně a bíle kostkowaná w modrém poli, ačkoli ti wýteční páni Stawowé morawští i tyto poctiwé barwy nyní upírají a zcela nebýwalau totiž: žluto-čerweně-modrau za zemskau barwu prohlásili ). Ostatně ale zde zcela žádný politický žiwot nepanuje, a kdo z Prahy zrowna do Holomauce zajede, myslí si ustawičně, že přejel ruské hranice. Newím ani sám proč. Proti Čechům rozšiřuje se zde systematicky zášť a kyselost, a to wšelikým dowoleným i nedowoleným, motorným i nemotorným způsobem. Proto prý Čechowé chtějí spojení s Morawau, aby se z bohatstwí morawského co hladowci najedli; o Praze nemluwí se zde jinak, než jakobychom tam na wšední den i we swátek německé maso jedli a krew Němců pili; nejinak než jako Turci a Mamelukowé nakládáme s Němci, těmi „ ubohými \" podrobenci swými! Proto jsme chtěli spojiti se s Morawau, abychom wšechny auřady jen do Prahy a do Čech dostali a tak se na morawské autraty wyžiwili! atd. atd. Škoda péra dále popisowat. – Jediní dwa professorowé Hanuš a Helcelet statečně se drží národnosti morawské, a wšak hrubým pronásledowáním stíháni jsau; oběma odňata jest redakce nowin českých a německých, které wydáwati počali w duchu národním, tak že tito dwa šlechetní mužowé jenom w té pewné naději útěchu nalézají, že budaucnost dokáže prawdu jejich smýšlení. Ostatně zde strana německá ani patrných lží nelituje, když si něčím pomoci může: tak psali we zdejším časopise, že w Praze wlaje na Sw. Wítu korauhew německá atd. Jediná sympathie mezi wzdělanými filosofy holomauckými a námi diwochy slowanskými w Praze jest pronásledowání židů; práwě jsem našel zdejší studentstwo w nejwětším ozbrojení shromážděné w universitě, kterému tam se shromážditi welel opatrný magistrát, aby žádnému Židu we městě násilí se nestalo: prawím opatrný magistrát, proto že tentýž magistrát zároweň téhož dne hned za swílání policajty a jiné drabanty swé do wšech bran postawil s přísným nařízením, aby žádného žida do města nepauštěli. Prawil jsem a prawím ještě jednau opatrný magistrát, co činí, činí důkladně: nepauští židy do města a dáwá pozor, aby se jim we městě žádné násilí nestalo. Nedělejme si žádné marné naděje, pod 10 let není ani pomyšlení, aby národnost slowanská uwědomila se sama; musí se jí jinau cestau k tomu dopomáhati. H. Borowský.", "id": 708}
{"text": "2. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Výsledek schůzky pražských deputací], Autor: Havlíček, Karel\n– Posud jsme ještě nemohli o dalším jednání strany známých deputačních aučtů do Wídně žádných zpráw podati. Aby wšak obecenstwu nezůstaly nepowědomy kroky, které se až posud strany této wěci učinily, musíme zde o schůzce mnohých audů těchto deputací dne 19. m. m. na wyzwání p. Trojana držané nějakau zpráwu podati. Bankér swobodný p. Leopold z Laemlů podal we jménu swém a nepřítomných p. Dr. Pinkasa a hraběte Wojtěcha Deyma následující náwrh, který zde doslowně podáwáme: – Uweřejněná zpráwa o nakládání s penězmi, které w březnu r. 1848 k wšeužitečným aučelům a k wydržowání dělníků nemajících práci, subskripcí sebrány byly, zawdala příčinu k nemilým nájezdům a k uwalowání podezření na osoby, které w nebezpečné bauřliwé době r. 1848 s mnohau obětí o weřejný pokoj bedliwě se staraly. Želíme toho welmi, že si wýbor, od slawné zemské wlády sestawený, před sestawením aučtů bezprostředním dotazem na osoby, které we wěcích aučastenstwí měly, nezaopatřil auplné známosti nejapných poměrů, které teprw nyní pozdějšími oswědčeními a wyswětleními od jednotliwých osob objasněny býti musely. Že slawná městská radda a její pan přednosta po kolik měsíců wáhaly a dle wůle wlády samy nadzmíněné aučty newypracowaly, nejewí welikau snahu o zachowaní občanské cti. Od čerwence r. 1848 byly kassowní seznamy a aučtowní spisy pod auřední pečetí, i šly od auřadu k auřadu, aniž by byly zkaumány a oswětleny. Z bauřliwé doby měsíců března a dubna bylo nám pauze známo, že slawná městská obec ustanowila, aby autraty na deputace z obecní kassy zapraweny byly, zdali a w jakém spůsobu se stalo, a jestli proti rozličným wydáním, kterým w oné době při mnohých okolnostech nebylo lze se wyhnauti, cos namítáno bylo – nebylo posud auředně nic oznámeno – a teprw nyní se dozwídáme z uweřejněných aučtů, pak z nadáwek a z podezření, w které uwáděny býwají wšecky osoby, jenž měli aučastenstwí w březnu 1848, že nadřečený wýbor ke zkaušení aučtů wýlohy na obě deputace wynaložené w aučty přijal, že wšak mnohé úsudky a náhledy, w nowinách uweřejněny, s wypracowáním a náwrhem onoho wýboru nesauhlasí. Ačkoliw nadřečené usnešení se obce, že totiž wýlohy na deputaci z obecní kassy zapraweny budau, od slawné zemské wlády potwrzené bylo; ačkoliw wyslání druhé deputace dle okolností Pražanům dobře známých bylo wěcí newyhnutelnau a tedy následowně i wýlohy na tuto druhau deputaci z obecní kassy zapraweny by býti měly – nesmí se přece zapomenauti, že nyní, kdežto okamžitě wydobyté wýhody oněch deputac zcela w niwec uwedeny jsau, poměry obecní pokladnice nejsau takowé, aby jí uloženo býti mohlo zaplacení wydání, kterým pro nynějšek beztoho nic docíleno nebylo; a rozdělení oněch autrat na wšecky k obci daně platící nemůže a nesmí se státi. Že wýsledky oněch deputac nepředzwídanými okolnostmi zcela nazmar přiwedeny jsau, nemůže se audům deputace wina přičítati, přece se wšak my nížepsaní domýšlíme, že nejlépe předejdeme wšem předhůzkám stran autrat při oněch deputacích, činěných nám od některých listů, které se samy za organy weřejného mínění powažují, když audowé prwní a druhé deputace wšecky wýlohy každé jednotliwé cesty po stejném dílu zaprawí a takto wydané již peníze k dobrému aučelu nawrátí. Obecní kassa bude od wšeho ušetřena. Nížepsaní zanecháwají na wůli audům býwalého Sw. Wáclawského wýboru, kteří nebyli spolu audy deputace, chtějí-li w této pro ně pro wšecky čestné záležitosti nějakého aučastenstwí míti. My nížepsaní jakožto audowé prwní deputace jsme hotowi, náš díl, co totiž po stejném rozwržení na nás připadne, ihned složiti, též ohlašuje spolu podepsaný Wojtěch hrabě Deym, ač nebyl audem žádné deputace, že díl, který na něho dle rozwrhu připadne, zaprawí. Nížepsaní doufají, že tato cesta, kterau nám kráčeti čest a nynější poměry kážau a kterau se jedině nájezdům některých listů předejde, u wšech aučastníků oblibu nalezne, dokládají jen ještě, což se samo sebau rozumí, že deputace wysokých škol Pražských a deputace města Plzně, jakožto hosté od Pražské deputace pozwaní ode wšeho aučastenstwí w placení bez wýmínky wyjmuty jsau. Pan Leopold v. Laemel má též od spolupodepsaných dr. Ad. Pinkasa a Wojt. hr. Deyma uloženo, aby tento náwrh we schůzce wšech audů deputace, která se na náwrh p. Trojana 16. září sejde, přednesl a k rokowání a hlasowání přiwedl. W Karlowých Warech 11. září 1849. Dr. Ad. Pinkas. Wojtěch Deym. Leopold Laemel. Po delším rokowání usnesla se ale wětšina na tom, že se celá tato záležitost slaw. městské raddě Pražské k rozhodnutí podá, aby ona sama usaudila, jak dalece wydání při těchto deputacích za slušné a dobře aučtowané uznáwá. Owšem se nesmí zapomenauti, že práwě ta strana, která skrze tyto deputační wýlohy takowý powyk způsobila, nebude chtít uznáwati autoritu městské raddy Pražské od ní welmi nenáwíděné, a že by se tedy na jiné cestě mělo se pomýšleti na ukončení této nemilé a bolestné záležitosti, a wšak neuznáwáme posud čas za příležitý, abychom swé mínění strany toho zewrubně wyslowili.", "id": 709}
{"text": "26. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Krátké zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n- Na základě nowého rozdělení Čech, Morawy a Slezska uprawuje se nowé ( třetí ) wydání: „ Obrazu zemí českoslowanských “ od F. R. J. Polehradského. ( S mapkau. ) We wšeobecné části spisu tohoto stanau se jen některé proměny. - Loni bylo w medicínské fakultě zapsáno 532 posluchačů medicíny, 51 chirurgů a 38 farmaceutů. Mimo to byli 72 mimořádní posluchači. Mezi řádnými a mimořádnými posluchači bylo 79 cizinců. Promowowáno sic bylo 23 doktorů mediciny, 49 doktorů chirurgie, 1 doktor chemie, 1 magistr chirurgie. Za lékárníky bylo approbowáno 10, za patrony chirurgie 10. Babičstwí theoretickému se učilo 122 žen, praktickému 143, 116 se jich podrobilo zkaušce.", "id": 710}
{"text": "19. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Bohatec a papousek.], Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. W pokoji bohatce štědře krmený papoušek w nádherné kleci se houpaje břiskawým hlasem naučená slowa a jednotliwé sady štěbetal. Zádumčiwý skalní wrabec, jenž w nepatrné kleci u dweři wisel, takto papouška oslowil: „ Powěz mně, milý papoušku, zdaliž tomu rozumíš, o čem nyní štěbetáš? “ „ Milý soudruhu, “ odpowěděl papoušek, „ ty jsi se welmi málo we wyšších střídách žiwota společenského pohybowati musel, sice bys tak marné otázky nedáwal. Já tebe litowati musím, že se w jiném jazyku, nežli w tobě přirozeném wyjádřiti neumíš! “ „ Politowání twoje není bez důwodů; a wšak přece pochopiti nemohu, kterak tebe štěbetání klopotně naučených průpowědí, jímžto nerozumíš, těšiti může! “ Načež papoušek se ozwal, „ kdyby mně i netěšila, působím alespoň radost chlapcům pod okny stojícím. Ostatně ale mi nepochopitedlno, že se mně diwíš, což ti neznámo, kde žijeme? “ „ W Čechách, “ zádumčiwě odpowěděl wrabec, a obadwa umlkli. Naučení. Žádný diškurs není bez užitku, a umlknutí často mnoho znamená. H.", "id": 711}
{"text": "14. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [poznámka], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Nebylo diwu, že zastrašen leckterými kroky ministerstwa Schwarzenberkowa mnohý již pochybowal a obáwal se, pominau-li skutečné naše dosawadní patrimonialní auřady a jak to asi wypadne s náhradau za powinnosti poddanstwa. A ejhle! wyšlo již nowé zřízení politických a saudních auřadů od ministra Bacha a w celosti přijato jest s pochwalau; wyšlo již také nařízení strany náhrady, a zdá se nám, že i toto nařízení w celku mnohého překwapilo, který se snad již mnohem wětšího placení strachowal. My myslíme, že zwláště náhrada za robotu, která jest pro Čechy nejhlawnější wěc, wypadla welmi mírně, a z toho ohledu musíme sprawedliwě uznati zásluhy komisse we Wídni pod předsednictwím ministra Bacha ustanowené. Nyní wšak přijde mnoho na to, aby se také toto nařízení sprawedliwě a řádně prowedlo. Neboť každý musí nahlížet, že se podle tohoto nařízení přece ještě může počítat dobře a špatně, nestranně a stranně. Proto záleželo mnoho na wywolení těch mužů, kterým prowedení tohoto nařízení swěřeno jest. W tomto ohledu welmi powděční jsme též p. ministru Bachowi, že pro Čechy ustanowil pana ministerského raddu Klecanského, který nejen že dobře powědom jest záležitostí českých a zkušenost auřadowáním zde w Čechách si získal, nýbrž také powěst spráwného a sprawedliwého muže si zachowal. Owšem se nedá upříti, že přejal také welmi newděčnau úlohu, při které bude nesmírně těžko, wšem stranám se, jak by toho každá žádala, zachowati. Jakkoli tedy z jedné strany uznati musíme zásluhy p. ministra Bacha, musíme též podiwení swé projewiti, kterak mohl p. ministr Bach pro Morawu ustanowiti k té samé záležitosti p. Kaj. Mayra. Myslíme, že se snad celá Morawa ( wyjmauc jistau nepatrnau menšinu ) s námi shodowati bude w tom, že wšechny wlastnosti p. Mayra poukazují na neschopnost jeho k podobnému pro blaho celé země weledůležitému auřadu. Obáwáme se, že zkušenost brzy dokáže prawdu našeho mínění.", "id": 712}
{"text": "20. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Palackého rodopis o rodu Radeckých], Autor: Havlíček, Karel\n— O staročeském rodu maršála Radeckého dostali jsme následující vědomost od našeho proslulého zemského dějepisce: Radečtí z Radče. Poněwadž w nowější době wšecko, co se maršála Radeckého dotýče, nabýwá zajímawosti pro hojné ctitele jeho, doufám že i následující data o půwodu a nejstarších dějinách rodu jeho nebudau jim newhod. Půwodní sídlo rodu Radeckých, twrz Radeč, zpustla již we XV. století, snad we wálce Husitské, aniž od té doby zase wystawena byla. Stálať někdy w Bydžowsku, na dosáwadním panstwí Kumburském neb Smrkowském, na blízku wesnic Chomutic, Chomutiček a Newratic. Bezpochyby že jméno Radče w okolí tom zůstalo až podnes některému dworu, mysliwně neb samotě, aneb aspoň lesu a poli, což obywatelům tamějším snadno bude wyskaumati. Důkaz o tomto položení někdejší twrze a wsi Radče wyplýwá netoliko ze starých Libri Erectionum arcibiskupstwí Pražského, jakož každý čtenář i z excerpt Balbinowých k r. 1378 až 1397 ( Miscellanea lib. V pag. 77, 99 ) přeswědčiti se může, ale ještě jasněji z nejstaršího wkladu do posawadních desk zemských králowstwí českého, když po shoření jich r. 1541 zase obnowowány jsau; kdežto r. 1545 Wáclaw Radecký z Radče wložil sobě do týchž desk ( Instrum. tomo 250, lit. J. 16 ) dědictwí swé, zděděné po otci a předcích swých, totiž „ Radeč dwůr poplužní a wes “, cokoli tam měl, pak we wsích Newraticích, Chomutičkách a Chomuticích díly swé. Jakož dotčená Balbinowa excerpta swědčí, byli Radečtí we XIV. století patronowé církwe Chomutické, což i zpráwau w Sommerowě topografii kraje Bydžowského ( str. 291 ) ze starých pamětí podanau se potwrzuje, že prý kostel w Chomutiticích Chomuticích od Přibislawa z Radče založen byl. Tyto dáta postačí bohdá k důkazu, že Radečtí z Radče náležejí k půwodní a starodáwné šlechtě české. W titulářích XVI. století často jméno jejich se wyskytuje. Paprocký we swé Diadochos čili rodopisu českém r. 1602 píše o Radeckých pod neprawým názwem „ Hradecký “. Rod ten rytířský powýšen w XVII. století do stawu panského, a r. 1764 do stawu hraběcího. W Praze 20. října 1849. F. Palacký.", "id": 713}
{"text": "27. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Rozmanitosti, Titulek: [O odvození slova demokracie dle německého časopisu], Autor: Havlíček, Karel\n– Oesterr. Kor. přináší z jednoho časopisu německého článek proti demokracii, w kterém stojí, žeby se mělo psáti demokracie, a že toto slowo se nemá odwozowati od δεμος: ( lid ), nýbrž od δαίμον a sice κακo δαίμον ( zlý duch ), anebo od δημος ( mazadlo, špina ).", "id": 714}
{"text": "9. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Bůh wí až k jaké wýšce by byly wystaupily tyto cifry, kdyby jim bylo jakési čertowo zwíře nepřeběhlo přes cestu. Čert omámil oba činowníky: oni, prostě řečeno, pohádali a rozzlobili se pro hlaupost. Jaksi w prudké rozmluwě a snad trochu při pití nazwal Čičikow druhého činowníka popowičem To jest popůw syn a ne šlechtického půwodu. a tento ačkoli byl skutečně popowič, Bůh wí proč nesmírně byl uražen, odpowěděl mu hned silně a neobyčejně ostře a sice takhle: „ ne, lžeš, já jsem statský sawětník a ne popowič, ale to ty jsi popowič! “ a pak ješte dodal jemu pro zlost: „ Ano, to je to! “ Ačkoli ho takto notně napálil, obrátiw na něho jeho wlastní nadáwku, ačkoli dodatek: Ano to je to! byl dosti silný: přece nespokojen tím zaslal na něho ještě tajnau denunciaci. Ostatně se prawí, že i beztoho byla mezi nimi mrzutost pro jakausi newěstu, zdrawau a čerstwau jako jádrná řepa, dle wyjádření auředníků tamožních; že také byli najatí lidé, aby pod wečer w tmawé uličce wyprášili našemu hrdinowi: ale že oba činowníci byli blázni, a newěstu ulowil jakýsi stabskapitan Šamšarów. Jak to w skutku bylo, Bůh sám ráčí wědět; ať si to raději čtenář, má-li chuť, sám domyslí. Hlawní wěc jest ta, že tajné dorozumění s pašery stalo se zjewným. Státský sawětník ačkoli i sám padl, přece také zhaupnul swého saudruha. Wzali činowníky pod saud, sebrali a sepsali wšechno co měli, a to wšechno najednau padlo jako hrom na jejich hlawy. Teprwa později se zpamatowali a widěli, co swedli. Statský sawetnik neodolal osudu a kdesi zahynul w zapomenutí: ale koležský odolal. On uměl zatajit část penízků, jakkoli byl ostrý čuch poslaného na wyšetření předstaweného. Užil wšech wybraných skoků rozumu, již příliš zkušeného, příliš dobře znajícího lidi, tu aučinkowal příjemností swau, tu pohnutliwýmí slowy, tu podkauřil pochlebenstwím, které nikdy nic nepokazí, tu podstrčil penízek, zkrátka zpracowal wěc tak, že nebyl propuštěn alespoň tak nectně jako jeho saudruh a uhnul se kriminálnímu saudu. Ale kapitál a rozličné zahraniční zbožíčko mu nezůstaly: na wšechno to našli se jiní milowníci. Zůstalo mu deset tisíčků, uschowaných pro zlau náhodu, a dwa tucty hollandských košil, a malá bryčka, na jaké jezdíwají swobodní páni, a dwa poddaní lidé kočí Selifan a lokaj Petřík, a celní auředníci, pohnuti srdeční dobrotau, ponechali mu asi pět neb šest kausků mejdla pro zachowání čerstwých twáří, to je wšechno! W takowémhle tedy stawu octnul se znowu náš hrdina! Takowáhle hromada trampot wysypala se mu na hlawu! To on jmenowal: utrpěl w auřadě pro prawdu. Teď by bylo možná mysliti si, že po takowých bauřích, zkušený lstiwým osudem a trpkostí žiwota wzdálí se s pozůstalými krwawými desíti tisíčky do nějakého záwětří wenkowského městečka, a tam na wěky zalehne w kartaunowém chalátě u okna nízkého domku, prohlížeje si w neděli pračky mužíků před okny, aneb pro občerstwění zajde do kurníka omakat osobně slepici, ustanowenau do políwky, a takto powede ne hřmotný sice ale we swém spůsobu přece také užitečný žiwot. Ale to se nestalo. Musíme uznati sprawedliwě nepromožitelnau sílu jeho charakteru. Po wšem tomto, co by bylo dostatečné jestli ne porazit, alespoň ochladit a odstrašit nawždy člowěka, w něm neuhasla nepochopitelná wášeň. On byl rozhorčen, rozzloben, reptal na celý swět horlil na nesprawedliwost osudu, mrzel se na nesprawedliwost lidskau, přece wšak nemohl se zdržet nowých pokusů. Zkrátka on ukázal trpěliwost, před kterau je ničím dřewěnná trpěliwost Němce, která již wězí w chladném, leniwém toku jeho krwe. Krew Čičikowa naproti tomu praudila bystře, a zapotřebí bylo mnoho rozumné wůle, aby se dala uzda wšemu tomu, co by rádo wyskočilo a swobodně se proběhlo. On rozumowal takto a w rozumowání jeho bylo něco sprawedliwého: „ Proč pak já? proč na mne práwě padlo neštěstí? Kdo se teď díwá prázdnau hubau na auřad? Wšichni dělají peníze. Nešťastným jsem neudělal nikoho, neokradl jsem wdowu, newzal jsem nikomu jeho jmění, použil jsem jenom zbytků, bral jsem, kde by každý bral, kdybych já byl nepoužil toho, byli by použili jiní. Proč pak se tedy jiní mají dobře, a proč pak já mám být na mizině jako čerw? A co jsem teď? Nač jsem? jak se mohu podíwat do očí každému čestnému otci rodiny? Jak nemám cítit hryzot swědomí, když wím, že nadarmo šlapám zem, a co řeknau potom moje děti? Wida, řeknau, otec dareba, nezanechal nám žádné žiwobytí! “ Již známo jest, že se Čičikow tuze staral o swé potomstwo. Jaký to předmět citu! Mnohý by snad nezajel rukau tak hluboko, kdyby nebylo otázky, která, newím proč, sama od sebe přichází: „ a co řeknau děti? “ A tak budaucí otec rodiny, opatrný kocaur, mrštiw jenom okem na stranu, nedíwá-li se hospodář, lapá rychle wšechno, co je okolo něho: mýdlo, swíčky, sádlo, kanárka, co mu padne pod dráp, zkrátka nic nešetří. – Tak žalowal a plakal náš hrdina, ale činnost při tom neumřela w jeho hlawě: tam se wšechno zase připrawowalo a čekalo jen na plán. Znowu se obmezil, znowu počal wésti těžký žiwot, znowu se z čistoty a slušného stawu spustil do bláta a nízkého žiwobytí. A w očekáwání něčeho lepšího byl prozatím přinucen, pustit se do řemesla agentského, do řemesla, které u nás ještě nedostalo občanského práwa, šťaucháno jsauc ze wšech stran, špatně wáženo od dobré auřední čeládky, a také od samých těch, kteří jim swé wěci swěřují, odsauzeno jsauc k lezení po předpokojích, k hrubostem atd., ale nauze ho přinutila odhodlati se ke wšemu. Mezi rozličnýwi úkoly jeho byl také jeden: aby hleděl do Opekunského Saveta zastawit několik set duší Opekunský Sawet: ústaw, kde se na hypotheky půjčují statkářům peníze. Hypotheky počítají se podle počtu duší. Slowo Opekun znamená: pěstaun sirotka. Jest to císařský ústaw.. Statek byl w nejwětším nepořádku a spustošení: dobytčími pády, taškářskými šafáři, neaurodami, strašliwými nemocemi, které zachwátily nejlepší dělníky, pak nerozumem samého pána, jenž si wystawěl w Moskwě dům podle nejposlednější mody, a utlaukl tím swé jmění až do poslední kopejky, tak že neměl co jíst. Proto také musel zastawit poslední swé jmění. Tento ústaw byl ještě tenkrát něco nowého, k čemu se ne beze strachu odhodláwali. Čičikow we wlastnosti agenta, obměkčiw dříwe wšechny ( bez předběžného obměkčení, jak známo, nemůže se nic u auřadu stát ani nejmenšího, wšude se alespoň musí wlít po flašce madeirského do každého chřtánu ) – a tak tedy obměkčiw každého, koho náleželo, wyjádřil se, že takowé to jsau mezi jiným okolnosti: polowička poddaných wymřela, tak aby potom nebylo nějakých mrzutostí... „ Ale wždyť se počítají podle revisního katalogu, “ prawil sekretář. – „ Počítají! “ odpowěděl Čičikow. – „ Nu tak což máte strachy? “ – prawil sekretář – „ jeden umřel, druhý se rodí, a nám se každý hodí. “ Sekretář, jak pozorujeme, uměl mluwiti w rýmech. Zatím ale našeho hrdinu zastínilo wnuknutí, myšlénka nejwýbornější, jaká jen kdy napadla člowěku. „ Ech! já Jáchim prostota “ – prawil sám k sobě – „ hledám rukawice, a mám je obě za pasem! Kdybych tak nakaupil wšechny ty, kteří pomřeli, pokud se ještě nedělala nowá revise, kdybych jich ku příkladu skaupil jen tisíc, a dejme tomu že Opekunský sawet půjčí po dwau stech rublů na duši: wida tu již 200.000 kapitálu! A teď je čas příhodný, nedáwno byla epidemie, lidu pomřelo, chwála Pánu Bohu, ne málo. Poměštíci prohráli hodně w kartech, prohejřili a utratili notně; wšechno šlo do Petrohradu na auřady, statky zanechaly, hospodaří leda bylo, daně platí každoročně s wětší obtíží, a tak mně je s radostí každý přepustí, již jen proto, aby z nich nemusel platit daně, může se ještě leckde přihodit, že od některého ještě já za to uženu nějakau kopejku. Owšem je to ale těžké, pracné, nebezpečné, abych ještě zas do něčeho nepřišel, aby z toho newypadly zas nějaké historie. Ale wždyť pak nemá člowěk rozum na darmo. A hlawně to je hezké, že ta wěc bude wšem docela nowá, nikdo to nebude wěřit. Owšem bez země nelze ani kaupit ani zastawit. Wždyť já je ale kaupím na wýwod, ano na wýwod: teď dáwají zem w Tawričeské a Chersonské gubernii zadarmo, jen když ji člowěk zalidní. Tam je také wšechny přestěhuju! do Chersonské s nimi! ať si tam žijí! A přestěhowání se může udělat zákonitým spůsobem, jak se náleží u auřadu. Jestli budau chtít nějaké wyswědčení na ně: dobře, já proti tomu nic nemám, proč ne? Podám wyswědčení s wlastnoručním podpisem kapitana-isprawníka. Wesnice se může jmenowat Čičikowa Slobodka, aneb podle křestního jména Selo Pawlowskoje. “ A takowým spůsobem sestawil se we hlawě našeho hrdiny ten podiwný plán, za který newím budau-li mu wděčni čtenářowé, ale jak je wděčný spisowatel až těžko by bylo powědít. Neboť darmo mluwit, 810 kdyby byla Čičikowu nenapadla tato myšlénka, nebyla by přišla na swět tato kniha. Poznamenaw se křížem, podle ruského obyčeje, přistaupil k wykonání tohoto plánu. Pod zámínkau hledání si místa k usazení a pod rozličnými jinými zámínkami umínil si nawštiwit ty a jiné kauty našeho hosudarstwa, a zwláště takowé, které nejwíce utrpěly nešťastnými pády, neaurodau, smrtelností a tak dále, zkrátka – kde by se dalo snadněji a laciněji nakaupit lidu, jaký on potřebowal. Nechodil on bez wýboru ke každému poměštíku, nýbrž nejwíce jen k lidem dle jeho wkusu, aneb k takowým, s kterými se daly dělat lehčeji podobné wěci, hleděl se napřed seznámit, nakloniti je sobě, aby možná-li wíce z přátelstwí než za peníze dostal ty duše. A proto se čtenářowé nesmí mrzet na spisowatele, jestli osoby až posud uwedené nebyly dle jejich chuti: to je wina Čičikowa, tu on je auplným pánem, a kam jemu napadne, tam musíme my za ním. Ze swé strany, padne-li na nás obwinění pro bledost a neauhlednost osob a charakterů, řekneme jenom to, že nikdy z počátku není widěti široký tok a objem díla. Wjezd, do kteréhokoli města, třeba také do hlawního, wždycky je jaksi bledý, z počátku je wšechno šedé a jednotwárné: táhnau se nekonečné dílny, zakoptěné dýmem, a pak teprwa wyjdau rohy šestipatrowých domů, krámy, wýwěšky, perspektiwy ulic, samé wěže, slaupy, sochy a wšechno to, co ku podiwení wywedly ruka a mysl člowěka. Jak se podařily prwní kaupě, widěl již čtenář; jak půjdau wěci dále, jaké budau příhody a nehody našeho hrdiny, jak bude odoláwat těžším ještě překážkám, jak powstanau kolosální obrazy, jak se zdwihnau ukrytá péra této powěsti, rozšíří se daleko její horizont, a celá wstaupí do welikolepého lyrického toku: to uwidí čtenář později. Ještě mnoho cesty má před sebau naše pocestní powozka, která obsahuje w sobě pána prostředních let, bryčku, w které jezdí swobodní pánowé, lokaje Petříka, kočího Selifana a trojku koní známých již ze jména od aktuara až do šelmy strakatého. ( Dokončení. )", "id": 715}
{"text": "18. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Známy již Iwan Antoněwič objewil se w hlawním kanceláři a uctiwě se poklonil. „ Tuhle wezměte, Iwane Antoněwiči, wšechny ty křeposti... “ „ Ale nezapomeňte, pane Iwane Gregorěwiči, “ wskočil do řeči Sobakewič – „ bude zapotřebí swědků, alespoň po dwau z každé strany. Pošlete teď hned k prokurátorowi, on nemá co dělat, a jistě teď sedí doma, za něho dělá všechno adwokát Zolotucha, prwní dříč na swětě. Inspektor ranhojičského ústawu také nemá co dělat a je jistě doma, jestli nejel někam hrát karty, a ještě tu jich je wíce na blízku Truchačewský, Běguškin, ti wšichni nadarmo obtěžují zem. “ „ Prawda, prawda, “ prawil předsedník a hned pro ně pro wšechny poslal sluhu kancelářského. „ Ještě wás prosím, byste poslal pro plnomocníka jedné poměštice, od které jsem také kaupil, jest syn protopopa otce Kyryla; on jest u wás w auřadě. “ „ Ano, pošlu pro něho! wšechno se stane a auředníkům nedáwejte nic, o to wás prosím. Wyřkna to dal hned rozkaz jakýsi Iwanu Antoněwiči, který se mu jaksi nelíbil. Křěposti učinily dobrý dojem na předsedníka, zwláště když widěl, že celá kaupě obnášela asi na 100.000 rublů. Několik minut hleděl s welikým zalíbením Čičikowu do očí a konečně prawil: „ Tak, tak! Jak widím, pane Pawle Iwanowiči, tedy jste nakaupil! “ „ Nakaupil, “ odpowěděl Čičikow. „ Dobrá wěc, wěru dobrá wěc! “ „ Ba, já sám nahlížím, že bych nic lepšího nemohl udělat. Ať si je jakkoli, ale aučel člowěka není dosažen, pokud nestojí pewnau nohau na důkladném základu, a ne snad jen na některé swobodomyslné chyméře swé mladosti! “ Tu welmi na příhodném místě wyhubowal, a sice jak náleží, wšechny mladé lidi za jejich liberalismus. Přitom i wšak ani se nepodíwal na Manilowa a Sobakewiče, ze strachu, aby něco nepotkal na jejich obličejích. Ale darmo se bál: obličej Sobakewičůw ani se nepohnul a Manilow, okauzlen těmi slowy, potěšením jen kýwal hlawau, jako když milowník hudby slyší zpěwkyní, která přehnala hausle a wydala takowý ton, který nedowede žádné ptačí hrdlo. „ A proč pak newyprawujete Iwanu Gregorěwiči “ – ozwal se Sobakewič – „ co jste kaupil; a wy, pane Iwane Gregorěwiči, proč pak se nezeptáte, co kaupil? Wždyť to jest nějaký lid! zrowna zlato. Wždyť jsem mu prodal také sedláře Michejewa! “ „ Že byste byl prodal i sedláře Michejewa? “ prawil předsedník. „ Já znám sedláře Michejewa, to je řádný řemeslník, předěláwal mi drožky. Ale prosím... wždyť pak jste mi již jednau řekl, že umřel... “ „ Co, Michejew že umřel? “ – prawil Sobakewič bez nejmenšího rozpaku. „ To jeho bratr umřel, ale on sám je žiw a zdráw. Práwě nedáwno zřídil takowau bryčku, že ji ani w Moskwě nedowedau. On by měl wěru jenom pro císaře pracovat! “ „ Ano, Michejew je řádný mistr “ – prawil předsedník – „ a diwím se wěru, jak jste se mohl s ním rozlaučit. “ „ Ba, nejen s Michejewem. Ale Probka Štěpán, tesař; Miluškin, cihlář; Teletníkow Maksim, šwec, wšichni ti jsau pryč, wšechny jsem mu prodal. “ A když se předsedník zeptal, proč jsau pryč, že byli newyhnutelní pro dům a řemeslníci, odpowěděl Sobakewíč, hýbna rukau: „ A tak, z hlauposti: dej, prawím, prodám je, a prodal jsem z hlauposti. “ Pak swěsil hlawu, jakoby sám litowal toho prodeje, a dodal: „ Wida, jsem již šediw, a ještě nemám rozum. “ „ Ale prosím, Pawle Iwanowiči “ – tázal se předsedník – „ jak pak, kupujete lidi bez země? snad na wýwod? “ „ Na wýwod! “ „ Nu, na wýwod, to je něco jiného. A kam pak? “ „ Kam?.. do Chersonské gubernie! “ „ O tam je wýborná půda! “ prawil předsedník a wychwalowal welice tamější pastwy. „ A máte země důstatek? “ „ Důstatek, tolik co potřebuji pro nakaupené rolníky. “ „ S řekau neb s rybníkem? “ „ S řekau! Awšak i rybníky jsau. “ Řekna to podíwal se Čičikow na Sobakewiče, a ačkoli obličej jeho byl jako dříwe beze hnutí, přece se 724 mu zdálo, jakoby na něm napsáno měl: „ O ty lháři! kozel wí, máš-li řeku nebo rybník, aneb i jakau zem! “ Co zatím trwaly tyto rozmluwy, počali poznenáhla přicházet swědkowé: známý čtenářům prokurátor mrkající, inšpektor ranhojičského ústawu, Truchačewský, Běguškin a ostatní dle slow Sobakewičowých nadarmo obtěžující zem. Mnohé z nich ještě ani Čičikow neznal: a kolik se ještě nedostáwalo, dobráno jest z auředníků. Přiwedli také nejen syna protopopa, otce Kyryla, nýbrž i samého protopopa. Každý swědek umístil se se wšemi swými hodnostmi a důstojnostmi, někdo obratným písmem, někdo kliky háky, někdo až skoro nohami wzhůru a takowými písmeny, jakých ani nezná ruská abeceda. Známý již Iwan Antonowič chowal se welmi přičinliwě, krěposti se zapsaly, wymazaly, wtáhly do knihy a kam se náleží, wzalo se půlpercentu za wytištění w nowinách, a Čičikowu wypadlo zaplatit jen nepatrnau maličkost. Sám předsedník poručil, aby z ustanowené daně zaplatil jenom polowičku, a druhá Bůh wí jakým spůsobem byla připsána jinému. „ A tedy nyní nezbýwá nic než pokropit kaupi, “ prawil předsedník. „ Welmi rád, “ prawil Čičikow. „ Jenom račte ustanowit čas. Byl by hřích s mé strany, kdybych k wůli takowé příjemné společnosti neodšpuntowal několik flašek šumného. “ „ Ne, tak my tomu nerozumíme: šumné my sami dáme “ – prawil předsedník – „ to je naše powinnost. Wy jste náš host. Wíte-li co, pánowé. Takhle to uděláme. Půjdeme wšichni, jak zde jsme, k policmejstrowi, ten je řádný chlapík, on jen potřebuje kýwnaut prstem, jda wedle rybních krámů a sklepů, a uwidíte, jak se budeme mít! a při té příležitosti si hodíme whistík. “ Proti takowému náwrhu nemohl být nikdo. Swědkové již při pauhém jmenowání rybních krámů pocítili laskominy, chopili se hned wšichni čepic, a auřadowání bylo ukončeno. Když šli skrze kancelář, Iwan Antonowič uctiwě se pokloniw řekl potichu Čičikowu: „ Poddaných jste kaupil na 100.000 rublů, a za práci jste dal jenom bílau. “ „ Ale jaké poddané – odpověděl mu na to také šeptem Čičikow – „ daremný a ničemný lid, ani za polowičku nestojí. “ Iwan Antonowič pochopil, že host je twrdý člowěk a že wíc nedá. „ A po čem jste kaupil duši u Pluškina? “ pošeptal mu do druhého ucha Sobakewič. „ A proč pak wy jste Wrabce připsal? “ řekl mu místo odpowědi Čičikow. „ Jakého pak Wrabce? “ prawil Sobakewič. „ Nu ženskau Elisabetu Wrabec a ještě jste wynechal naschwál a! “ „ Ne, já jsem žádného Wrabce nepřipsal, “ prawil Sobakewič a odklidil se na druhau stranu. ( Pokračowání. )", "id": 716}
{"text": "3. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Sněm říšský, Titulek: Sezení IX. dne 31. července, Autor: Havlíček, Karel\nSezení IX. dne 31. čerwence. Sezení toto bylo obzwláště w tom ohledu zajímawé, že poprwé přišly na jewo rozličné náhledy a záměry sněmowníků; zabíhalo se až do otázek, jenž wlastně náležejí do ústawy. W jednacím řádu zní §. 34. takto: Ústawní sněm přikročí zároweň k sestawení wýboru, aby se radil o „ náwrh ústawy říse, provincií a obcí. \" – Polák Smolka žádal, aby se zkrátka řeklo „ ústawy říšské. “ Wlach Gobbi ale učinil jiný náwrh, wystawiw stát foederativní s auplnau samozákonností provincií za aučel celého sněmu. Proti tomu byl, jak se samo rozumí, Löhner: že prý provincie nejsau rozděleny dle národností, že samozákonnost takowá by škodila, oslabujíc střední moc. Borrosch by rád Rakausko rozdělil na departementy, čímž by se wyhnulo bojům národností. Pak že se může Rakausko pripojit k Německu, jako muž k ženě, neztratiwši tím samostatnost. Ale Pinkas opřel se Borroschowi, že proti jeho náhledu jsau již důležitosti hmotné, dějepis, práwo, zpomínka, zwyk. – Rozhodlo se pro slowo nejobecnější „ konstitucí \". Druhá podobná debatta strhla se při přídawku toho §., aby totiž wýbor sestáwal z 30 audů, a by byli z každé provincie 3. Opřel se Lubomírski, řka, že není na místě, aby 5 milionů z Haliče mělo tolikéž audů tam co 80 tisíc ze Štýrska. Chtěl zastaupení w tom wýboru dle počtu. Rieger mluwil w podobném smyslu. Ale náwrh Lubomírského propadl; bylo 177 proti, 133 pro něj.", "id": 717}
{"text": "11. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [stížnost na nedostatek svobody tisku], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Kdykoliw si stěžujeme na staw obležení, na nedůstatek swobody tisku, odpowí se nám se strany wlády, abychom psali mírně, abychom se zdrželi wšeliké náružiwosti. Co ale jest mírnost, co není náružiwost? — na to nám žádný zákon swětlo nedáwá. Wláda skrze swé organy sama si ustanowí míru, až do které opposici některých nowin trpěti chce, a najednau dostane redaktor rozkaz, aby přestaly wycházeti jeho nowiny. Že w takowémto čase postawení redaktora není radostné, uwěří nám snad každý na pauhé slowo, kdyby třeba ani skutkowé otom o tom swědectwí newydáwali. Redaktor časopisu stojí tu mezi dwěma ohni: z jedné strany má dle wlastního přeswědčení zastáwati co možná nejhorliwěji zásady té politické strany, ku které náleží, z druhé strany hrozí mu ale, byť se jiných trestů neštítil, zápowěď nowin a tudy zrušení wšeliké politické činnosti jeho strany ( neboť není teď jiné činnosti politické kromě nowin ). Přetěžko jest nám w takowém postawení najíti prawau cestu, aby se nám ani přílišná bázeň, ani zas přílišná opowážliwost aneb i lehkomyslnost wytýkati nemohla od naších wlastních politických a národních spojenců. Neočekáwané zapowězení Wídenských welice rozšířených nowin „ Presse “ podalo nám příležitost k takowému kajícnému rozjímání. Jak se časy mění! Když loňského roku w nejbauřliwějším čase počala Presse we Wídni wycházeti, Tenkráte se powažowala wšeobecně za organ hraběte Stadiona, o němžto se myslilo že ji peněžitě založil. Nemůžeme ale posud s jistotau udati, co na tom prawdiwého. netraufali si roznášeči její téměř ani na ulici, a Presse byla tenkrát wšeobecně co reakcionářský časopis rozkřičena. Kdoby byl tenkrát mohl na to pomysliti, že tato „ Presse “ pod tím samým wydawatelem bude jednau od ministerstwa zapowězena pro radikalnost! A přece se to stalo. We Wídenských wládních nowinách čteme takowé ohlášení: Nowiny „ Presse “ poskytují swým wystupowáním od několíka týdnu důwod, že jich tendence k tomu směřuje, aby wzbuzowaly nedůwěru k rozkazům wlády, aby w podezření uwáděly každý její skutek, a aby jim wtlačily znak nekonstitučnosti. Nedá se upříti, že se tím udržují mysle w ustawičné nespokojenosti, že se tím podkopáwá důwěra w trwání a w poctiwost wlády, že tím hrozí nobezpečenstwí weřejnému úwěru, a že se tím rozšiřuje nejistota a strach we wšech třídách státní společnosti. Ačkoli až posud swobodnému rozbírání a wywracowání náhledů, třeba se od oněch wlády různily, w tisku překážky staweny nebyly: uznáwá nynější guvernér, jemuž uloženo jest, bdíti nad wýminečným stawem, že by se proti swé powinnosti prohřešil, kdyby zmíeěným zmíněným nowinám pří jich nyní přijaté a obecnému dobru škodliwé tendenci dále wycházeti nezabráníl. Toto nezabránění by bylo spojeno s těžkau odpowědností zwláště proto, že nowiny „ Presse “ se opowážily wzdorowati napomenutím, weřejně ohlášeným. Jsauť zapowězeny nowiny, jenž se mnohem mírněji držely, byla by to tedy nedůslednost, kdyby nowiny „ Presse “ ještě déle wycházeti směly. Civilní a wojenský guvernér powažuje to z uwedených motivů za swau powinnost, aby zapowěděl nowiny „ Presse “ na čas stawu obležení. Což se tímto u wšeobecnau známost uwádí. We Wídni 8. prosince 1849. Civilní a wojenský guvernér Welden polní zbrojmistr. Wydawateli a odpowědnému redaktoru její p. Zangowi byl následující přípis doručen: „ Špatný směr, jehož se nowiny „ Presse “ od několika týdnů přidržují, články na mnoze zlomyslné, jaké „ Presse “ i we wčerejším čísle přináší, jsau takowého způsobu, že by guvernér, jemuž swěřeno jest bdění nad wýminečným stawem, proti swým powinnostem se prohřešil, kdyby nowinám těmto déle wycházeti dowolil, což by tím méně zodpowídati mohl, poněwadž setrwání při směru, jímž se wládní rozkazy w opowržení uwádějí, powažowati se musí jakožto wzdor proti wšeobecným napomenutím, jenž redakcím nowin již kolikráte wydány byly, a jichžto nezachowáwání při několika nowinách trestáno bylo tím, že se nowiny zapowěděly. Nížepsaný civilní a wojenský guvernér cítí se pohnuťa, zapowěditi nowiny „ Presse “ na čas stawu obležení. To se Wám uwádí w známost s poukázáním, že Waše nowiny ode 8. prosince 1849 již wycházeti nesmějí. We Wídni 8. prosince 1849. Welden, civilní a wojenský guvernér. Může si každý pomysliti, jaký asi dojem způsobila tato událost we Wídni a w celém mocnářstwí: nás alespoň naplnila žalostí a starostí pro budaucnost. Wšechny Wídeňské časopisy kojili se ustawičnými nadějemi brzského zrušení stawu obležení a počátku oprawdiwé zákonité swobody tisku, a místo toho zápowěď Presse! My jsme sice až k příjezdu J. M. C do Prahy také wždy s welikau jistotau očekáwali brzké zrušení stawu obležení a počátek konštitučního žiwota: od té doby ale jsme již pewně přeswědčeni, že nemá wláda žádný aumysl w brzkém čase nám nawrátiti zákonitý konštituční pořádek, a zápowěd Presse potwrdila nás tím wíce w tomto přeswědčení. K tomu se ještě rozšiřují welice znepokojující zpráwy o změnách w ministerstwě, jmenowitě o odstaupení p. ministra Bacha, a nechceme ani wšechny ostatní opětowati. Že takowé wěci mysl naši welmi zarmucují, toho tajiti nechceme.", "id": 718}
{"text": "31. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Dr. František Miklošić vypisuje předplacení na svůj slovanský slovník], Autor: Havlíček, Karel\n– Dr. František Miklošić wypisuje předplacení na dílo: „ Rěčnik staroga slavenskog jezika. “ Celý učený swět uznáwá, že starý slowanský jazyk welikau má důležitost; z něho se pozná, jaký byl náš jazyk za starých časů, bez něho se staré památky kteréhokoli slowanského nářečí nemohau rozuměti, kolik potřeba, bez něho se na filologii slowanskau ani mysliti nemůže. I mohl by se člowěk zajisté diwiti, že dosud newyšel na swětlo ani jeden jak tak auplný slowník starého slowanského jazyka, jak se w nejstarších písmech ponejwíce w rukopisech nalezá; neboť cokoli dosud w tomto ohledu wyšlo, je wšeho buď welmi málo nebo je cokoli jiného, jenom ne jazyk staroslowanský. Wida, jak potřebný obšírnější slowník starého slowanského jazyka, obíral jsem se po deset let nejwíce tauto prací; co jsem rukopisů a tištěných kněh staroslowanských nalézti mohl, pročetl jsem wšechny kolikrát a neprominul ničeho, aby dílo mé wypadlo tak jak toho wěda za nynější doby požaduje. Sebral jsem okolo 18.000 slow a hleděl jmenowitě, bych je tak wypsal, jak se w nejstarších pramenech nalezají a jak se duchu našeho starého jazyka práwě přísluší. Slowa jsem slowansky, řecky a latinsky přeložil. Kniha je již hotowa, ale nebude se prodáwati před 15. prosincem 1849, a do té doby prosím, by se jména předplatitelů s penězi zároweň zaslaly, by se i jména tato mohla wytisknauti. Kniha je tištěna we welkém čtwerci ( quartu ), obsahuje 25 1/2 archů mimo předmluwu. Cena je: 3 zl. stř., později bude 5 zl. stř. Předplacení bez peněz se nepřijímají: kdo pošle peníze za 10 kněh, dostane 11. nádawkem. We Wídni 5. října 1849. Fr. Miklošić. Adressa: Franz Miklošich, in der k. h. Hofbibliothek in Wien.", "id": 719}
{"text": "14. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O Kleinertovi], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Práwě doslýcháme, že zdejší student pan Kleinert, jenž wyslán byl od studentstwa Pražského do Wídně, přeswědčiti se o stawu wěcí, dal we Wídni se swým podpisem plakát na rohy asi následujícího smyslu: Die Abgeordneten des Prager Studentenausschusses an die Wiener rufen unsere slavischen Brüder auf, mit den Wienern zu kämpfen. Prag wird mit Wien stehen, siegen oder fallen. Kleinert. ( T. j.: Wyslancowé studentstwa Pražského do Wídně powzbuzují swé slowanské bratry, aby společně s Wídní bojowali. Praha bude držeti s Wídní, s ní zwítězí neb padne. Kleinert. ) Co tomu říkáte wy stateční jinochowé čeští! kteří hotowi jste, pro národ swůj, pro Slowanstwo žiwot a krew nasaditi, což jste také již skutkem dokázali? Co tomu říkáš studentstwo Pražské, které se připrawuješ símě wzdělání slowanského po neskončených krajích našich rorsíwatí rozsíwati a tak připrawowati cesty welikosti a sláwy slowanské? Newyjewíte weřejně a tiskem opowržení swé nad prostořekostí swého wyslance, jenž samowolně za celau Prahu, ba za celé Slowanstwo mluwiti a slibowati se opowážil? Nyní ale několik slow bez obalu k samému p. Kleinertowi – Krokem tím, který jste we Wídni učinil, wyřknul jste sám nad sebou ortel neodwolatelný. Buďto jest Waše we Wídni wydané prowolání upřímně míněno, a tu jste dokázal, že jste byl slepý wyslanec, jenž očima newiděl, ušima neslyšel, a co Wám we Wídni řekli, wšemu jste zpozdile uwěřil. Jako dobrosrdečný, ale málo studowaný heyl sedl jste na maďarsko-frankfurtské wějčky weškerým šosem swým; tak líbezně zwučila Wám jejich píšťalka, že jste nic nepozorowal. Když Wám we Wídni řekli, že oni bojují pro swobodu, pro swobodu wšech, Slowanů i Němců i Maďarů, radowal jste se srdečně, že we Wídni tak dobří lidé jsau, a nemohl jste si radostí ani připomenaut, že tito dobří lidé snad z pauhé swobodomyslnosti několik českých deputowaných oběsiti chtěli! U p. Löhnera, Borrosche, Goldmarka a Zimmra byl jste se zeptat, jak se chowali čeští deputowaní, to jest šel jste do komína škrábat křídu. Zkrátka jednal jste co prohnaný a nanejwýš schytralý diplomat, pro kterého w celé říši není jiného místa, než ministerstwo zahraničných záležitostí. Buďte také ubezpečen, že se wšichni čeští deputowaní o to zasadí, aby J. M. C., až propustí Wessenberga, učinil Kleinerta, posluchače prwního roku technického, ministrem zahraničných záležitostí! Pokud se to nestane, není w Rakausích žádná prawá swoboda! Nebylo-li ale Waše prowolání na rozích we Wídni upřímně míněno, newáhám o Wás říci, že jste člowěk zralý pro oprátku! Kterak jste mohl Wídeňským powstalým pomoc celé Prahy a celého Slowanstwa falešným způsobem slibowati a tak tyto již beztoho nešťastné lidi marnau nadějí šáliti a zawáděti k wětšímu odporu. Jest to poctiwé, jest to lidské, jest to po slowansku? – A skoro Wám dokázati mohu, že prowolání Waše nemohlo být upřímně míněno. Wždyť jste zrowna po swém náwratu do Prahy w besedě měšťanské před mnohými swědky zcela jinák mluwil a dokonce nic o tom se nezmiňowal, že musí Praha s Wídní držet, stát aneb padnaut? Tedy jste w Praze zcela jiné mínění o té wěci dostal než we Wídni, snad se Wám teprwa po cestě domů swatý duch zjewil, a to sice tam mezi Pardubicemi a Labskau Teynicí, wšak wíte, které místo myslím? – Ba jest to skutečně weliké neštěstí pro wlast, když takowé takowí lidé, jako p. Kleinert, chtějí wésti politiku a rozumem swým ještě příliš zeleným, zeleňaučkým zásobowat celé Čechy. Celá česká země wolila si poslance na sněm do Wídně, o jejichžto činnosti se wšichni rozumní a znalcowé posud wždy šetrně a s úctau prohlašowali. Co ale to naplat, když p. Kleinert jest jiného mínění? Poslancowé čeští wzdálili se z Wídně, prohlásili se proti Wídni, a s nimi celá městská radda Pražská, jistě dobře wolená; ale p. Kleinert naopak slibuje Wídni pomoc celé Prahy a weškerého Slowanstwa. Není to nestaudnost do nebe wolající? Diwno bude, že jsme osobě p. Kleinerta tak weliké místo w nowinách swých obětowali, ale zapotřebí jest kaukol wytrhati, než se rozplemení. Jsau lidé, kteří ničemu nerozumějí, nic se nenaučili, žádných schopností nemají, přece ale by rádi něčím se wyznamenali. Ti pak hledají sláwu swau w přehnanosti, w přemrštěnosti, w dotírawosti a nestaudnosti; když celý swět widí černé, bude p. Kleinert křičet, že jest bílé, a tím na sebe obrátí pozornost. Swobodu hledají takowí lidé w neuznáwání žádných autorit kromě sebe, a p. Kleinert jistě bude spíš pochybowati o Šafaříkowi než o sobě. Takowé lidi a jejich nezralosti nesmíme již déle trpěti, čas jest, opříti se jim, než se neštěstí stane, a než nám neschopností a dotírawostí swau to zboří, co již tak dáwno stawí pracně a opatrně nejwýtečnější mužowé našeho národu.", "id": 720}
{"text": "26. listopad 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: Divadlo Pražské, Titulek: [Strakonický dudák], Autor: Havlíček, Karel\nW neděli 21. List. dáwal se Tylůw: Strakonický dudák se zpěwy, hudbau, tancemi a skupeními dle národní pohádky ( báchorky ). Ačkoli jest welmi těžko wyhowěti w českém diwadle zároweň i parteru i horním krajinám, přece se to p. Tylowi w tomto kuse dobře podařilo, a nikdo neopustil diwadlo nespokojen. Pan Tyl uwedl do národní jednoduché báchorky dle potřeby swé žiwly cizí a fantastické, jak obyčej jest w takowého druhu diwadelních kusech. Množstwí dobrých národního způsobu žertů okořenilo scény, a p. Kaška ( co hudec Kalafuna ) tak mile je přednášel, že wěru tenkrát jeho hru bez chyby wýtečnau nazwati můžeme. Panu Kaškowi udělal p. Tyl tuto roli zcela podle jeho žiwlu. I p. Rájskau beneficiantku we wšelikém ohledu chwáliti musíme. Šwanda p. Sekyra tenkráte měl welikau úlohu a prowedl ji dosti chwalitebně, wyjmauc to, že dle obyčeje swého mnoho přeháněl. Ostatní byli wšichni wíce méně na swém místě, jen ne p. Kolárowá, která musila tenkrát přewzíti roli docela pro sebe nepřiměřenau. P. Grabingrowi musíme dát tu dobrau radu, aby nikdy na kritiky nezpíwal žádné špičky; kritik je zlý člowěk, a pozoruje wšechno welmi ostře, také to, že p. G. zrowna w tom zpěwu nesmírně napomínal sufléra, a přece wězeti zůstal, a jeden werš dwakrát zamumlati musil, poněwadž dál newěděl. Chwalitebné bylo na p. G. to, že tenkrát proti swému obyčeji co weselý student neměl žádné péří w hlawě, a wšak ku konci zas pořád w obleku klesal, a byli jsme wěru rádi, že se již kus ukončil, neb by se byly zatím p. Grab. šaty dokonce roztrhaly a ošuměly. Hra sama byla z počátku zajímawější, později nepautala již tak pozornost obecenstwa — prwopočáteční hřích to p. Tylůw, který wždy w polowici nowely i drámy již sám ztrácí chuť ke swému předmětu. Také rušily některé maličkosti effekt, jako jméno Šwando! we scénách truchliwých, poněwadž již toto jméno komičností swau rušilo smutek a popauzelo k smichu. Lépe by bylo snad w takowých scénách křestným neb jiným jmenem jej nazýwati. H. B.", "id": 721}
{"text": "12. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: W Krakowě, Autor: Havlíček, Karel\nW Krakowě dne 7. máje 1848. Přijeda dne 4. wečír do Krakowa, našel jsem město w takowém slawu, jakoby nedáwno od nepřítele wydobyto bylo. Na mnohých místech wytrhána dlažba, okna rozbita, rozstřílena, leckde známky bomb a kulí, wšude plno wojska, na rynku po celau noc u Sukenice stojí a bivuakuje asi setnina jako w poli před nepřítelem, ze zámku dáwného staroslawného sídla králů polských wšude míhají se bílé kabáty „ ochránců swobody a práwa Poláků \", wšude na wysokém zámku, nyní w kasárny proměněném, widěti ještě místa, odkud se dáwaly městu ony známé poslední důkazy králowské, a kus takowého důkazu asi 5 liber darowal mi náš wel. p. Tupý-Jablonský, jenž zde na Zwierzyňci farářem jest, na památku, jak se w Krakowě slawilo udělení konstituce. Již po cestě skrze pruské Slezsko setkáwal jsem se s emigranty polskými, kteří pokládajíce mne pro českau, bílau a čerwenau kokardu za Poláka, důwěrně mi wýstrahu dáwali, že, wracím-li se z Paříže, nebudu do Krakowa wpuštěn, a wyprawowali mi o wšem, co se w posledních dnech přihodilo. Celá skoro emigrace opustila byla Krakow a we Wratislawi se zdržowala. W Krakowě nemeškal jsem i hned obeznámiti se úplně s okolnostmi nynějšími, a maje rozmluwy s muži nejrozmanitějšího smýšlení, s emigranty demokratické i aristokratické strany, s občany krakowskými radikálního i mírného smýšlení, s ostatními meškajícími šlechtici z Haliče a jmenowitě ze Lwowa, s malými měšťany zdejšími, s židy, s českými auředníky zde ustanowenými, s důstojníky wojska a konečně i s representanty zdejší – policie, a ze wšech těch nejrozmanitějších krásných i oškliwých, woňawých i smrdutých kwítků utwořil jsem si konečně obraz prawdiwý o stawu zdejších záležitostí wůbec, jakož hlawně o událostech w Krakowě w nejposlednějších dobách. Nejlepší owšem zpráwy podal mi náš milý Jablonský, jenž jsa swědkem očitým wšeho, nedíwá se na události zdejší ani okem janičárů a satrapů systému Metternichowa, kteraužto roli zde bohužel naši odrodilci čeští co auředníci a důstojníci wojenští hrají, ani zas s předpojatým srdcem utištěného Poláka, jemuž nedowolí cit národní, nechwáliti wšechny kroky krajanů swých a nehaniti wšechno, co od nenáwiděné wlády rakauské pochází; Jablonský, jediný snad w celém Krakowě sprawedliwý, jest saudce obau stran we zjewném nepřátelstwí proti sobě postawených, poněwadž pauze srdce a rozum slowanský nestraně sauditi může o těchto poměrech. Snažil jsem se dle možnosti wyswětliti Polákům nynější politiku českau, která w nich wšeobecné pochwaly došla; když jsem ale mínění naše strany Polska přednášel, tu patrně rozpadaly se smýšlení Poláků na dwě strany. Strana opatrná mírná srownáwala se s tím, že Čechoslowané, Jihoslowané a Poláci spojeni politicky a pomáhajíce jeden druhému jistě a bezpečně dojdau společného aučele swého, jenž jest samostatnost a důstojnost národní a politická swoboda, a z toho ohledu hotowa jest, obeslati sjezd slowanský w Praze ku konci máje wypsaný, bychom se tam společně poradili o záležitostech slowanských wůbec a rakauských zwláště. Ačkoli nebudau Poláci snad nikdy tak auzce spojeni s náhledy českými jako jsau Jihoslowané, a ačkoli také není možná, tak upřímný a tuhý swazek mezi Čechy a Poláky utwořiti, jako jest mezi Jihoslowany a námi, přece doufám, že srozumění mezi Poláky a námi oběma stranám mnohé wýhody přinese, zwláště w pádech nyní nepředwídaných, kterých se ale odříkati nesmíme za nynějších časů, za kterých jest wšechno možné, i rozpadnutí rakauské říše. Ubezpečen jsem, že při takowé politice, jaká až posud u ministerstwa wídeňského w obyčeji byla, snadno ještě do zimy může býti weta po císařstwí rakauském, a ani my Čechowé neuchráníme rozpadnutí jeho. Každý w politice zběhlý wyznati musí, že wlastně jen náhodě děkowati budeme, udrží-li se Rakausko, jistě ale ne ministerstwu, které za posledních dob wšem swým národům ( wyjma Wlachy a Poláky ) přátelstwí swé ukazowalo, jen že bohužel každému na autraty jiného kmenu. Tak na př. ze zdwořilosti k Němcům nařizowalo nám, abychom obeslali frankfurtský parlament, ze zdwořilosti k Maďarům nepowolilo žádosti Ilirů, ze zdwořilosti k Ilirům učinilo bana Jelaćiće komendantem wojenského pomezí, čímž mezi Maďary zjewné zbrojení prowolalo, ze zdwořilosti k části Morawanů špatně smýšlející nepowolilo spojení naše s Morawau proti zjewnému práwu, wymlauwajíc se, že obě strany tázány býti musí. Takowá politika znamená nikomu se nezachowat, sednaut si mezi dwě stolice. A z té příčiny musíme, ačkoli si upřímně přejeme trwání rakauské říše, přece i příprawy činiti a o tom pomýšleti, co počneme, roztrhne-li se násilně swazek náš s Rakauskem, a z této příčiny musí nám mnoho záležeti na srozumění s jinými přirozenými spojenci našimi. Co se Poláků týče, počínají sice nyní rozuměti trochu, co to jest wzájemnost slowanská, a přeswědčili se, že nejsme my přátelé wlády ruské. Mírná strana zdejší, we Lwowě i w Poznaňi a nepochybně ještě wíce w králowstwí polském a na Litwě srownáwá se mnoho s náhledy našimi, a wšak prudká strana zajisté ještě několikrát wtrhne s sebau powážliwější krajany do neštěstí, jako ku př. w Krakowě w posledních těchto dnech, jmenowitě 26. dubna, kde Krakow byl dwě hodiny bombardován kulemi, kartáči a kongrewskými raketami. Popisy události té, které w pražských německých časopisech umístěny byly, pochází od zdejšího c. k. auřednictwa a jsau příliš jednostranné. Jisto jest, že obě strany chybily, ale wětší winna jest na straně c. k. wlády, a pokud se auřednictwo w Haliči nezmění, pokud zde budau jen cizinci nejwíc auřadowati, není pomyšlení na nějaký pokoj w Haliči. C. k. auřednictwo a národní strana ( o sedlácích 126 zde řeč býti nemůže, proto že náležitého wzdělání nemají ) stojí proti sobě ustawičně co zjewní nepřátelé a jeden druhého wšelikými dowolenými i nedovolenými, lidskými i nelidskými prostředky zničiti usilují. Teď zde panuje generál Šlik, český pán, jehožto předek někdy před staroměstskau radnicí co rebellant odprawen byl, a který při příchodu swém zdejšímu obywatelstwu prý pohrozil, že wšechno rozstřílí, nebudau–li se dobře chowat, později ale tento příkrý krok swůj poněkud wymlauwal. Swobody tisku a diwadla užíwají zde w plné míře, národní garda není žádná, shromážďowati se nyní nesmí, a zbraň nikomu nositi není dowoleno. Ba kdo za bránu wyjde, musí mít wyswědčení od policie! Co ale překáží auplnému srozumění mezi jinými Slowany západními a Poláky, jest polská hrdost, nedočkawost a neznalstwí okolností. Polák ( mluwím zde o wělší části, ačkoli jsau wýjimky malé ) nezná nic než Polsko a Francauze, o Německu již má křiwé náhledy, ale poměry Slowanů západních dokonce nezná. Tak zde ku př. nemají ani zdání o záležitostech uhersko-slowanských, a tyto dni stojí we zdejších polských nowinách, že ban chorwátský Jelachich na čelo se postawil reakce!! Pěkná reakce, zrowna takowá, jakau Poláci proti Rusům obmýšlejí! – Hrdost nedowolí Poláku mluwiti a mysliti o něčem jiném, než o obnowení celé Polsky, jak byla za starodáwna, to jest od Baltu až snad k Černému moři! Daleká cesta, marné wolání! Co bylo, již nebude! I česká země sáhala jednau od Baltu až k Adrii, ale žádnému Čechu nenapadlo obnowiti tuto říši! To jest nejwětší chyba, že w Polsku jen lidé bez zaměstnání totiž šlechta ustawičně bez práce o politice přemýšlí a jedná. Jinák by byly cesty Poláků mnohem praktičnější: nebo člowěk, který jinak zwyklý jest se žiwotem zápasit, zná i wšeliké těžkosti w politice zdrawěji uwážit a dobré cesty hájit, a nepauští se jako polský šlechtic bez wesla na moře. – A pokawad se nezmění tato stránka charakteru polského, pokawad sám lid polský neucítí potřebu samostatností národní: posawád nemají Poláci dle mého domnění žádné jistoty k dosažení záměrů swých. H. B.", "id": 722}
{"text": "17. červenec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Medvěd, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nNedwěd. ( Pokračowání. ) Otec jeho měl, jak říkáme, šlechtické jmění – 500 duší. Žil na statku swém, jako skoro wšichni takowí šlechticowé, dost wšelijak. W zimě jezdil na trh do gubernského města, předstawil se w gubernské uniformě u gubernatora, hral w clubě billiard, a pak se opět w tarantasu Tarantas je kočár a wšak bez pér, jenom na dlauhých hebkých břízowých pníkách, spojujících náprawy, přidělaný, kteréžto pníky mu poněkud pružnosti dodáwají. Užíwá ho nejwíce wenkowská šlechta. nawrátil domů ke swým Filkům, Sťopkům a Lar’kům Jména slaužících, z národnělá křestní jména. kteří jej s radostnými twářemi a s roztrhanými lokty 226 wítali u nápraží. Prwní jeho žena umřela při porodu, newím již wěru, pro hlaupost-li aneb nedůstatek doktora; a proto přišel Miša ( Michael ) o prwní mazlení, o prwní úsměch, o prwní nepochopitelný dojem, když duše nedospělá ještě k poznaní sebe samé počíná přec nejasně pochopowat sladkost něžného saucitu. Miša rostl w kautě bojarského domu pod dozorstwím služebné díwky. Asi za dwě léta otec jeho opět si umínil oženiti se. Druhá jeho žena před swatbau suchá a tichá panenka, proměnila se, skrze uwedený w kraji obyčej opowrhowání šněrowačkami, skoro za okamžení w tlustau a braukawau báryni. Starostliwá o swau wlastní dceru obyčejným již spůsobem, počala nenáwiděti pastorka, a ubohý chlapec, již na samém počátku žiwota, welmi často utíral slze, které mu wynutilo přísné a nesprawedliwé s ním nakládání. Sotwa mu bylo 7 let, a již mezi manželi počalo rokowání, že jsau špatné úrody, a wychowání drahé. A proto určeno jest, odewzdati chlapce do nějakého laciného petrohradského pensionátu ( wychowatelny ). A tak se též stalo. Zprawili tarantas, napekli pirohů Buchet malých., dali na modlitbu Před důležitau cestau nebo po ní rádi Rusowé odbýwají nějaké modlitby, asi w spůsobu našeho požehnání, ku kterým si báťušku ( kněze ) do domu pozwau, aby před ikonami w lewém rohu modlitby ty wykonal a je požehnal, za co peněžitau náhradu dostane., a žehnajíce se, odjeli do Petrohradu: tam chlapce odewzdali do wychowatelny p. Fourbana, wyslaužilého parukáře, který se byl pustil do wzděláwání ruské mládeže. Tam nastal Mišowi ještě plačtiwější žiwot. Poněwadž jeho rodiče dlauho smlauwali o roční plat za jeho wychowání, a také něco strhli: chowal se k němu majitel ústawu wždy welmi nenáwistiwě. S druhé strany byl ještě mladý a slabý, a saudruhowé wybrali si jej hned za předmět wšelikého pronásledowání, aby bezpečně ukázati mohli sílu swau a bujnost. Ostré posměchy a pohlawky sypaly se naň se wšech stran. Napřed chtěl žalowat a prosit o obranu: ale rány se ještě zwětšily, a kromě toho sotwa že se zjewil mezi saudruhy swými, již zazněl posměwawý šepot: „ Pozor! páni, policie jde! “ Není diwu, že se přirozená w něm bázliwost ještě zwětšila a přidala jeho osobě cosi zwláště neobratného, rohatého. We wšech tělesných cwičeních zůstáwal za wšemi ostatními welmi pozadu, tak že w hodině taneční nejen spoludruzi leč i učitelowé pukali smíchem, hledíce na jeho těžké skoky. Podrobuje se swému osudu, umínil si mlčet a wšechno trpěliwě snášet. Již wčasně zwykl si býti o samotě, a charakter jeho přijal na se jakausi podiwnau smutnau zamyšlenost. W zahradě, kde se druhowé jeho haupali a běhali, wybral si on nejosamotnělejší místečko, lehl si pod strom, a tiše, nadšen šeptawým třepetem listí, díwal se s hlubokým citem na oblaka. Widělli tam podiwná widění, anebli w nich hledal kauzelné obrazy, ale často se přihodilo, že jeho druhowé již dáwno seděli w klase, a on zamyšlen ještě ležel na zamilowaném swém místečku. Když wšak, zpamatowaw se, přišel do klasu, wítal jej hned hlasitý smích, a w tu chwíli následowal trest za přestupek. Wylaučení od oběda, černý stůl, bláznowská čepice, a wšechny wybraušenosti dětské kárné policie s hrozným napomínáním byly náhradau za přestupnickau zapomněnliwost. Dítě se wšemu nereptajíc podrobowalo. Ale jak se jen učení zkončilo, a děti opět dowáděly, běžel opět ke swému stromu, opět poslauchal šumot listí, a pustil žalostný zrak swůj do wzdušného okeanu. Tyto minuty byl šťasten; ale když se wracel ze swého sniwého swěta, býwalo mu tuze těžko. Wšichni jeho spoludruhowé měli rodiče, kteří k nim přijížděli o swátcích: – on neměl nikoho, jenž by mu byl ukázal nejmenšího saucitu … Tak prošel jeho dětský wěk. Konečně wyrostl a byl študentem ( na universitě ). Ale študentského žiwota nezakusil. Neznal důwěru nadšeného přátelstwí, ani weselé pitky, ani písně bujné, ani tajné wzdechy pod oknem plaché krásawice. On sebe wšude cítil zbytečným, a swobodně dýchal jen tehdy, když byl o samotě. Študenti nazwali jej „ nedwědem “, a přestali o něj dbáti. Zkončilo se učení. Nedwěd wstaupil do žiwota … Zatím otec i macecha jeho zkonali, zůstawiwše mu welmi pořádné jmění, s kterým by se byl mohl lehce dostat mezi weliký swět, ba i wyhlášen býti co užitečný ženich, aneb snad i co skwělá partie. Na neštěstí stala se u něho bázliwost a přiwyklost k samotě druhau přirozeností. Nedwěd zůstal nedwědem. Najal si neweliký byt we wzdálené ulici, a žil, jako by se styděl sám za sebe, jako by se bál obtěžowat lidi swau přítomností, a sám sobě se byl s to hořce smáti. Myslil konečně, že se proň jaksi nesluší chowati se dle zákonů módy, čím se jeho oblek stal neforemným. O twáře brausili se mu jakési límce dáwno již zničené we šwiháckém swětě, frak na něm neohybně wisel – zkrátka, wšechno na něm bylo jaksi diwoké a neswětské. Může být, že se w této netečnosti skrýwala také jakási hrdost, ale o tom se sám sobě nepřiznáwal, a s podiwnau urputností stranil se wšech radostí swého wěku. S takowým charakterem, rozumí se, že nehledal známostí; ale petrohradští nedwědi, dowěděwše se o jeho odhodlané drsnatosti, sami jej pozwali 227 mezi sebe, s citem hluboké úcty. Někteří z nich hleděli naň také ne bez záwisti: tak silné byly jeho nedwědí schopnosti. Neměl příčiny, wymluwiti se jim. Na polo se strachem nawštěwowal swé polodiwoké spoludruhy, poslauchal, jak mluwí o hraběnce W., jak se pitwoří po Masaniellowi, píwal bokál šampaňského, a pak již běžel zčerstwa domů, polekaný swým swětáctwím, a swau mrzutau figurau w kole takowých podtrhlých swětáků. S druhé strany byl nedwěd mladý a mnoho diwoké poesie ukrýwalo se w duši jeho. Zwlášť w letě rojily se w něm fantastické myšlénky a pobuřowaly jeho obraznost: duše jeho hledala wyšších slastí, srdce žádalo lásku, cit samoty mořil jej a stáwal se mu nesnesitelným. Ale tehdy utíkal na břeh morský, dlauho díwal se do wln, a bylo mu lehčeji, podiwné myšlénky přicházely mu do hlawy … Myslil si tehdy, že milowati ženskau nesluší se člowěku, který cítí w sobě bodrost a sílu. Která krása ženská, nedokonalá a zemská, wyrownati se může – myslil hledě na moře – této wěčné, neproměnliwé kráse? Který šepot lásky, i nejsladší, wyrownati se může tomuto wěčnému šeptu, těmto temným wzdechům a žalobám, tomuto umírajícímu howoru, tejně mluwícímu do duše takowé kauzelné myšlénky? Která wášeň i nejbauřliwější wyrownati se může deštiwé noci, když se wlny zdwihají k nebi, zatápějíce hwězdy wodami swými, když hrom a blesky brázdí bezedné propasti, a celá třesaucí se příroda slíwá se w mračný obraz strachu a hněwu? A pak když zas wšechno utichne, když černá oblaka polekaná sluncem, rychle uběhnau za obzor, a moře se rozestře co hladká rowina – který hluboký cit, které utišení duše wyrownati se může této hlubině, tomuto utišení? Kdo proniknul w ňádra zázračného žiwlu? Kdo wyrozuměl jeho žiwotu, jeho síle, jeho duši? … Dlauhý čas proseděl na břehu, potápěje zrak swůj w průzračných wlnách, a duše jeho naplňowala se jakausi podiwnau, nepochopitelnau láskau. Zdálo se mu, že mezi ním a mořem jest cosi podobné tajnému saucitu. W tichém howoru wln, šumících u jeho nohau, pozorowal jakési temné zwuky, jako nedokončená slowa, jako sladkostrastnau odpowěd, že jeho láska není marná, že, jestli on se jí nestane newěrným, bude jej wěčně – wěčně chránit newiditelná síla; a tato šumná slowa, tyto temné zwuky konejšely jej jako ukolébawka, i usnul často na břehu a spánek jeho byl tichý a pokojný, jako spánek dítěte..... ( Pokračowání. )", "id": 723}
{"text": "1. červen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Veřejné nápisy], Autor: Havlíček, Karel\n* — * Weřejné nápisy mají wždy mnohem pečliwěji napsány býti, poněwadž jinak, když chybné jsau, jejich směšnost tím častěji do očí bije než we spisech saukromých. U nás wšak posawad nejen chybné, leč nesmyslné nápisy skoro wšude se nalézají. Tak w jistém ústawu slepých následní nalézá se na sklenných dweřích Frakturau psaný nápis: „ Kdož koliw tento Inštitut nawštíví, žádá se, aby jeho autrpnost nad ustawem těch neštastných wychowanců hlasitě nejzevil. „ Na lewé straně němčinau takto: „ Jedermann, der diese Unstalt besucht, wird gebeten, sein Mitleid über den unglücklichen Zustand dem Zöglinge nicht laut zu äußern. “ Někdy nacházíme oprawdu w skutečnosti tak podiwné wěci, že by si je nikdo naschwál ani tak wymysliti nemohl. Jmenowitě, co se národnosti a jazyka našeho dotýče, mohlo by se na sta takowých podiwností uwésti a zdá se, jakoby ta prwní základní chyba wždy jen rodila hojnost jiných. H. B.", "id": 724}
{"text": "16. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [otisk zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n* * * O stawu smýšlení našich sauwlastenců německých, na které nám posud toliko skrze sklo přemrštěnců pohlížeti lze bylo, poněwadž strana rozumnější mezi nimi dosti odwahy neměla, aby se rázně opřela proti křiklaunům, podáwají Pražské Nowiny jeden hlas hodnowěrný z německých krajů, jejž tuto jako příboček k oswědčení Libereckých kladem: Již kolikráte četl jsem w německých Pražských Nowinách slowa smířliwá k obywatelům německým w Čechách z příčiny zápasů we srdci Rakauska. Jakkoli jsau slowa tato dobře míněna, jsauť přece marná tu, kde se wšecko wynakládá na to, aby se národnosti wíc a wíce rozdwojowaly na kořist aučelů saukromných. Jádro měst a wenkowanů našich nekojí nijakého záští na swého sauseda Čecha, který zhusta býwá jejich přítelem, jejich příbuzným. Awšak pokojný měšťan a upřímný wenkowan nemůže ani přes práh, aby ho nenapadl některý z demagogů a newyprawowal mu o nebezpečenstwí, w kterém wězí národnost a swoboda jeho. On nemůže wzít nowiny do rukau, aby mu z nich ihned w oči netrčela slowa: „ Reaktion. Kamarilla, Slavenreich a Soldatenherrschaft “. Není potom diwu, že prostý muž, slyše ustawičně takowé strašení a lepších wědomostí o tom nedostáwá, konečně uwěří takowým slowům a hledá swau otčinu za hranicemi swého rodiště. Není diwu, že jsau wšechny myšlénky o prawdě a práwu w hlawách oněch lidí zmodrchány, že weřejně i w okresích domácích mluwí a jednají jen pošetilí a zpupnělí přemrštěnci, kdežto rozwážliwí a obeznalí mužowé naší wlasti – mlčí a trpí! že si špatné časopisy swau lácí wšude dobýwají cestu, a že oni lidičky, jejichž úsudek politický až hrůza je slabý, wšude swau drzostí místa nacházejí, odkud by mluwili? A tyto okolnosti a plachost dobře smýšlejících jsau příčinau, že museli přijít obywatelé Tater a synowé diwočin horwatských, aby spasili Rakausko a pomstili auhonu, jakau musel prawý šlechetný lid Wídeňský od čerwených kanibalů snášeti.", "id": 725}
{"text": "18. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [kritika české šlechty], Autor: Havlíček, Karel\nNejkrásnější důkaz o liberálním a opposičním duchu naší české šlechty podáwá nám následující malá událost. Známo jest totiž, že naši aristokratičtí stawowé za posledních několik let proti wládě wedli na sněmích ustawičnau opposici, a že tenkrát jmenowitě wždy bojowali proti přílišné centralisací. Tak ku př. hrabě Albert Nostitz zwláště se welmi o to přičiňowal, aby katastr české země zůstal wždy pod spráwau českých stawů. Nyní se wěci změnily, místo starých „ českých stawů “ máme mít oprawdiwé stawy, sněm wolený ze wšech tříd občanstwa — a ejhle! smýšlení p. hraběte Nostitze se nesmírně změnilo. Jsa powolán do Wídně pracowal tam s p. rytířem Bohušem — jak doslýcháme — práwě o to, aby katastr nyní nezůstal pod spráwau českého sněmu, nýbrž aby přišel pod říšskau centrální wládu. Tu tedy máme opět skwělý důkaz, že šlechtě málo záleží na zemi a na wlasti, a čím sama wládnaut nemůže, to raději zadá.", "id": 726}
{"text": "26. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Z Vídně 24. července, Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Z Wídně 24. čerwence. Dnes se stala we sněmowně ponejprw zmínka o záležitostech Pražských. Dr. Rieger oznámil po ukončeném jednom předmětu interpellaci ( otázku ) na ministry, a ačkoli měl dosti nepřízniwých hlasů proti sobě, přece s chwalitebnau odwahau setrwal při předmětu swém a otázkách: Proč Dr. Brauner, deputowaný k řišskému sněmu, posawad není z wězení wypušťěn? Je-li on řádně dle zákonu neb neslušně, nezákonně zatčen? Není-li dle zákonu zatčen, proč se drží we wězení? a nemůže-li se propustiti, má-li tedy být nowé wolení w jeho okrsku wypsáno? Zachowáwaly-li se wůbec při událostech Pražských zákonní ustanowení? — Na to odpowěděl ministr justiční, že strany dra. Braunera se teprw předběžné wyšetřowání posud koná, že ostatně ministři aspoň předpokládati musí, že se auřadowé Pražští we wšem dle zákonu zachowali, že ale posud wšechny spisy a auřední zpráwy nejsau w rukau ministerstwa, aby mohlo posauditi, jak dalece při oněch událostech šetřeny jsau w Praze zákony. Strany toho, má-li se w okrsku místo dra. Braunera znowu woliti, ponecháwá si ministr lhůtu k odpowědi, až by se celé ministerstwo uradilo. Dále se tázal dr. Rieger: Jaké má zpráwy ministerstwo stran zrušení, oznámeno sice auředně, že již obležení zrušeno jest, saukromí příchozí z Prahy ale prawí, že posawad jen dle jména zrušeno jest, skutečně ale posud w Praze trwá, a nejen w Praze, nýbrž w celé zemí. Nařídilo-li tedy ministerstwo, aby přestalo obležení? Ministr wnitřních záležitostí: Ministerstwo si owšem welice přálo brzké zrušení tohoto neprawidelného a obtížného stawu, a wšak dostáwalo wždy z Prahy auřední odpowědi, že posawad nebezpečno by bylo, obležení zrušiti. I tentokrát není zrušeno obležení na rozkaz ministerstwa, i tentokrát ministerstwo projewilo jenom weliké přání swé, aby obležení přestalo. Dr. Rieger: Dále oznamuje kníže Windischgrätz, že wojenská komisse wyšetřowání dále ještě powede i nad osobami civilními, což jest proti zákonu. Ministr justiční: Ministerstwo wždy bude pewně dbatí o zachowání zákonů, hned tedy, jak o tom zpráwu oberželo, poslalo do Prahy auřední nařízení, aby se zákon zachowal, a aby každý sauzen byl od saudce swého ustanoweného, a doufá brzy sněmu oznámiti wýsledky tohoto rozkazu. Dále slíbilo ministerstwo, že předloženy budau sněmu wšechny auřední spisy, týkající se záležitostí Pražských, aby sněm sám w stawu byl posauditi jednání auřadů Pražských. Tako zpráwy přijaty jsau s welikau pochwalau od sněmowny.", "id": 727}
{"text": "11. duben 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraniční zprávy, Titulek: W Dánsku, Autor: Havlíček, Karel\nW Dánsku. – S některých stran psalo se o tom, že swolán bude do Kodaně wšeobecný sněm dánský, do kterého by se i Šleswicko – Holštýnští Němci powolali. Korrespondent z Kielu do jistých německých nowin píše, že to jest wěc nemožná zwláště z ohledu na jazyk při jednání sněmowním. „ Neboť prý nehledíc na to, že by snad wšichni deputowaní dánsky a německy mluwiti neuměli, nemůže míti nikdo ani Dánům ani Němcům za zlé, chtějíli jen w národním swém jazyku mluwiti, naopak ještě za to chwály zasluhují. \" Diwná wěc! budauli se Poláci z Poznaňska na nynějším wšeobecném sněmu Pruském ( začne 11. Dubna ) dle této zásady říditi, nestojíme jim za to, že od pp. německých nowinářů weliké pochwaly dojdau. Jiné nám ještě bližší příklady pro uwarowání mrzutostí ani uwésti nechceme. Tolik jenom zapříti se nedá, že mají Němečtí redaktoři a spisowatelé dwojí morálku: jednu postní pokornau, dle které se řídí mluwíce o Dánsku, Ostsejských provincích ruských, Francausku, Uhřích, Sewerní Americe a jiných místech, kde Němci utlačeni jsau, a druhau masopustní bujnau, dle které se řídí w Čechách, w Poznani atd. atd. atd. atd., kde němčina panuje a přewládá. My jakožto lid chudší máme jen jedinkau morálku na wšední den i na swátek, bílau tak jako ona owčička, o které mluwil prorok w písmě k hřešiwšímu Dawidowi ( wiz Liber Regum XII. ) a ta zní: „ Co sám nemáš rád, nečiň jinému. \"", "id": 728}
{"text": "17. březen 1848, Zdroj: Česká včela, Část: Pražský denník, Titulek: [Konstituční nálada], Autor: Havlíček, Karel\n* Celé město wzalo na sebe jakýsi swáteční pohled. We Středu wečír, když náš nejwyšší purkrabí hrabě Stadion sám w diwadle oznámil, že powolena jest konstituce, nastalo jásání a hned přestal kus a obecenstwo wyhrnulo se zwěstowati onu zpráwu dále. Také do Besedy měšťanské wzkázati ráčil nejwyšší purkrabí onu radostnau zpráwu. Hned se jako střela po celém městě roznesla, a mžiknutím sestawil se průwod s fakulemi, jenž J. C. W. arciknížeti Karlu na koňském trhu, nejwyššímu purkrabímu a purkmistrowi Pražskému atd. úctu swau wzdal, a po městě se zpěwem a radostným prowoláwáním táhl. Wčera we Čtwrtek již po celém městě widěti bylo kokardy a barwy národní české, a wšude se děly příprawy k oswícení města. Doufáme, že také našinci wenku wšude oslawí takowé štěstí národní, zpráwy ale o slawnostech tentokrát si we wší uctiwosti zakazujeme. Padly censurní moci, dowoleno Wám páni dopisowatelé z wenku o důležitějších wěcech psáti, než jsau besedy atd. Podíwejte se na wšechno okolo sebe a co Wás tíží, co byste si přáli, o tom nám pište, aby se to rozšířilo po wší wlasti, wzbuzujíc stejné stesky a stejná přání.", "id": 729}
{"text": "22. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 19. srpna. Počátek o čtwrt na 6. wečer. Zrowna z počátku po přečteném protokolu zmínil se president Strobach o některých nepořádcích při dnešní ranní slawnosti, kteřížto nepořádkowé by se tak wykládati mohly, jakoby říšský sněm nebyl powažowán s tau úctau, která mu přináleží. President ale se domýšlí, že se tito nepořádkowé jenom z nedopatření, nikoli wšak ze zlé wůle nepřihodily, a již se u ministerstwa strany této záležitosti náležité kroky učinily. Löhner interpelluje ministra Dobblhofa: Četl jsem we Wídeňských nowinách, že bán horwatský – aspoň myslím, že je posud bánem – konal cestu na dohlídku po Dalmatsku. Poněwadž takowá cesta auřední na to ukazuje, jakoby Dalmatsko, krajina přece posud pod ministerstwem Wídeňským postawená, pod wládau bána horwatského stálo, táži se ministra, co znamená tato cesta bána po Dalmatsku? Dobblhof na to odbýwá p. L. tím doložením, že onen článek we Wídeňských nowinách není officiální. Dále oznamuje president, že deputowaný Goj, rolník rusínský z Haliče, podal žádost, aby dowoleno bylo, spis, který on si o záležitostech poddanstwa wypracowati dal, weřejně we sněmu čísti, poněwadž on Goj, neuměje německy, nemůže sám mínění swé pronésti. Hawlíček: Jsem toho mínění, že se této žádosti p. deputowaného Goje žádným způsobem průchod dáti nesmí, sice by nám zde mohli pp. deputowaní celé traktáty od jiných wypracowané nechat předčítati, což by bylo proti wšem parlamentárním prawidlům tohoto domu. Řád jednací, zákon náš prawí, že žádný deputowaný řeči swé z papíru čísti nesmí. Činím ale náwrh, aby p. Goj, o němžto myslím, že jest z národu ruthenského, chce-li něco o záležitostech poddanstwa promluwiti, když po německu nemluwí, po rusínsku přednášku swau učinil. ( Smích. ) Pánowé! nezdá se mi náwrh tento nic zde neobyčejného býti, sedí zde mezi námi přes 40 deputowaných, kteří ani slowa z toho, co se mluwí, nerozumějíce, přece hlasowati musí na zdařbůh. Myslím tedy, že nebude pánům z protiwné strany na škodu, ze zkušenosti se jednau přeswědčiti, jak to jest, když se řeč nerozumí a přece o její obsahu hlasowati musí. Ostatně jest nás dosti, kteří budeme rozuměti. Jiný deputowaný: Dep. Goj chce nám nechat přečíst wypracowání jiného; musíme tedy wěděti, kdo jest tento, je-li to muž poctiwý a řádný. Ostatně dostal jsem dopis z Haliče, že někteří tam mnoho peněz wybírají za sliby rozličného působení na říšském sněmu. Sierakowski nawrhuje, aby se od toho celého upustilo. President činí pozorná na to, že se tato wěc, má-li k jaké platnosti být, dříwe rozhodnauti musí, než bude otázka o poddanstwě skončena. Tu ale oznamuje přednosta petičního wýboru, že w pondělí již we wýboru tato wěc se před se wezme, čím se toto intermezzo ukončilo. ( Následowaly dálší řeči o zrušení poddanstwí. ) ( Dokončení. ) Dne 16. srpna ( Dokončení. ) Šuselka dále: Nepříčí-li se to citu každého: Tys pracowal, cos nebyl powinnen, a nyní se musíš wykaupit. Otrok w zemi otroků kaupen, je dle zákona swoboden, jak medle na rakauskau půdu wkročí, a na sedláku se žádá náhrada, a zapírá se, že se u nás otroků netrpí. Wyšší politické stanowisko žádá, by otázka tato w odhodlaném swobodomyslu rozřešena byla. Otázka tato rozhodne nad osudem sněmu; w ní se ukáže duch sněmu, zda mu demokracie pauhau frásí čili ne. W ní budiž wysloweno, co lid má k očekáwání, co nepřítel jeho k obáwání. Přijde ještě wíce prací, pročež musíme pewné postawení zaujíti. Nechme staré starým být a wstupme do nowého. Rozhodněme s mužností, pokuď důwěry lidu požíwáme; budem-li ale auzkostliwi, ukážem tím slabau stránku, kam nepřátelé swobody swé střely metat budau; ti, kterým beztoho je sněm demokratický trnem w oku, by rádi nestatečnost sněmu dokázali, by jen ho dostali do skřipce mezi lid a sebe. Nawrhuje, by pro ukrácení debatty řečníci, na kterých ještě řada nebyla, zůstali poznamenáni pro náwrh komisse. Cítí, že přísná budaucnost nám jde naproti, aniž newíme, zda příště s takau mocí otázku tu rozhodnauti s to budeme, tedy radí, ji ukončiti. Kdyby shromáždění jen tuto otázku rozhodlo, tak již má wěčný pomník w dějinách swěta. Mohau časowé přijíti, kde jiné mocnosti by panowaly; on sám chce rád pod censurau Sedlnického úpět, rád wlast podruhé opustit, jen když bude wědět, že sedlák swoboden, a že nikomu dowoleno, s lichwau wynucenými penězi pár set poddaných si kaupit. Thinnfeld myslí tu wěc komissí odewzdati, a prawí, že w Štýrsku již w březnu robota fakticky wyzdwižena, a na tamnějším sněmu že statkáři 31 poslanců wywolili, a tolik též sedláci a měšťané; ti zrušili wšecky powinnosti poddaných a otázku náhrady ponechali sněmu říšskému. Mluwí pro náhradu, neb záwisí také kredit sněmu od sprawedliwého rozhodnutí této otázky. Violand: Poddaný musí být roweň wšem ostatním občanům; až posud wíc platil než ostatní, a tudy má práwo žádati, by statkář nyní škodu utrpěl; proč se na to ohlížet, newypadá-liž to jako kradená wěc. Či snad jsme se w březnu po práwech aristo - a bürokratů ptali? Mluwí se o historickém práwu; mužowé revoluce ale neznají hrstorických práw, neb historické práwo není nic jiného, než pěstní práwo, práwnickými floskulemi lemowané. ( Tleskot. ) Kteří se ještě rozmýšlejí, břemena poddaných bez náhrady wyzdwihnauti, těm prawím: Sama politika to žádá; či snad chtějí sedláka ještě nyní k platu přemluwiti? Ta nadšená slowa, která Kudlich, Popiel a Löhner pronesl, se již po zemi rozlítly, a snad jen otrok by ještě konal, co konati za powinnost swau neuznáwá – snadno pak se strhne anarchie! Synowé revoluce mají na to tlačit, by nepřátelé lidu swau zbraň wydali, by sedláka bez náhrady propustili. Jiná otázka jest, má-li stát náhradu dáti těm, kteří bez swého prowinění chudobě propadli; on že je pro to, a každý přítel swobody rád přispěje k tomu, též i řemeslník a měšťan nahlédne, jaké prospěchy z toho wyplýwají pro státní oekonomii, když sedlák propuštěn a statkář před chudohau zabráněn. Mezi wyslanci widí muže dwojí; jedni jsau mužowé revolucí we wšech konsequencích, druzí se rozmýšlejí a protahují wěc tak důležitau. Každé protahowání je nebezpečné. Nezrušilo ministerstwo již poddanost w Haliči? Owšem tam jsau jiné poměry, a wláda se bála swobodných záměrů šlachty; tedy divide et impera. ( Tleskot. ) Tito mužowé lpějí na historickém práwu, mluwí o historickém wýwinu – já jsem také muž pokroku, ale wycházím od té zásady, že musí bořit, kdo chce stawět, rumy musí odstranit, a nalezne-li ňáký kámen k stawbě příručný, tedy ho použije. ( Hřmotný tleskot. ) Žádá komoru, by bez odkladu náwrh 438 K. přijala a newáhala dlauho, neb se newí, co přijde. Co wojsko w Italii wítězí, narostl již jisté straně zase řebínek, a snadno by se mohlo stát, jak je již z Čech slyšet, žeby mohli sedláka wojskem exequowat; k wítězstwím nad samostatností Italie mohlo by se přidružit zničení demokratické swobody. ( Potlesk. ) Klaudi: Již wšickni wyslanci nutnost předmětu seznali, a ještě je jich přes 40 zapsáno. Pro zkrácení debatty nawrhuji, by každá strana se srozuměwši, 3 neb 4 řečníky wywolila, by někteří pro, někteří proti mluwili. Löhner protestuje: To je proti pořádku. Klaudi se odwoláwá na §. 63. Demel z Morawy: Kudlichůw náwrh je demokratickému shromáždění wítaný. By sedlák dáwal náhradu, proto nemohu být; neznámť žádný zákon, který by bez swolení powinnosti ukládal. Bez dobrowolného swolení neuznáwám žádnau powinnost. ( Tleskot. ) Swoliti ale nemohl poddaný nikdy, neb stát, škola, církew byly proti němu spiknuty, učily ho jen powinnostem, o práwech nebylo ani řeči. ( Tleskot. ) Když sedlák 50 let dosáhne, tak může swůj grunt jenom za desátky ještě jednau kaupit, a někdo se tu opowážil žádati od něj náhradu; to by byla jedna nesprawedlnost za druhau; stát byl odjakžiwa nejwětší páchatel hříchů, ať tedy hledí, jak jich zbude. ( Tleskot. ) Selský staw byl staw nešťastný, on byl k tomu wychowán, proto mu to musí stát wynahradit. Maria Theresia dala zákon, že mají krajští auřadowé sedláka w ochranu brát; ale jak taškářsky se to zachowáwalo, powím wám zkrátka. Wrchnost daruje sedláku dříwí a chrastí w lese, ale jenom měkké dříwí; sto let již minulo, sedlák platí, ale měkké dříwí neroste, jak má sedlák žalowat? Hlasuji tedy s Violandem, stát má náhradu nést. Dne 17. srpna. H. B. O hodině šesté sešli se deputowaní k obnowení wolby předsedy a dwau jeho náměstků. Rozliční hlasowé kolowali: Ultraněmci barwy Löhnerowské prohlašowali, že budau woliti Šuselku, jini zas Němci wšemožně usilowali o wywolení Heina, slezského Frankfurtisty; náš kandidát byl Strobach, kterého též wšichni Poláci, Slowané, Wlachowé a mnozí mírní Němci podporowali. Přistaupilo se k hlasowání, a wýsledek byl ten, že náš Strobach 181 obdržel a tudy za presidenta wywolen jest. Wšeobecný potlesk sněmowny přiwítal jej, a jeho krátká, jádrná řeč, kterau se za wywolení děkowal, ještě srdečnější potlesk si získala. Saupeř jeho Hein obdržel jenom 103 hlasy, ačkoli!! také skoro wšichni rusínští sedláci pro něho hlasowali. Tito ubozí hrají we zdejší sněmowně welmi bídnau roli a dají se welmi často od strany ultraněmecké za nástroj užíwati. Pan Šuselka dostal také jedenáct hlasů! Při wolení prwního náměstka rozdrobily se hlasy, nejhlawnější kandidátowé byli Hagenauer z Terstu a Smolka z Haliče. Nedocílilo se potřebné wětšiny poprwé, podruhé ale dostal Hagenauer 175 a Smolka 116 hlasů, Hagenauer tedy stal se prwním náměstkem presidenta. Při wolení druhého náměstka hlasowalo již jen 289 deputowaných, Smolka měl 136, Straszer z Tyrolu 105 hlasů, a p. Šuselka tentokrát až na 29 hlasů wystaupil. Nebyla wšak absolutní wětšina, pročež se ještě jednau woliti muselo. Tu zatím odešlo mnoho deputowaných, tak že jenom 234 hlasowalo, a wywolen jest Straszer 125 hlasy za druhého vicepresidenta, Smolka dostal jenom 104 hlasy a tudy propadl. Každý, kdo wýsledky tyto bedliwě pozoruje, poznati musí, že jenom nedbalostí slowanské strany tuto parlamentární porážku připsati musíme, a jmenowitě, abychom sprawedliwí byli, nedbalost českých deputowaných wšechnu winnu nese. Neboť při tomto posledním hlasowání jenom 30 práwě českých deputowaných přítomni byli, ostatní z pohodlnosti již domů odešli, protože se již 9. hodina blížila. Odhodláni jsme, w budaucích takowých pádech jména wšech našich deputowaných, kteří takto pohodlní jsau, weřejně w novinách ohlásiti, aby je doma znali; neboť takowau lhostejností sami sobě škodíme, upadajíce u Poláků a jiných spojenců swých do podezření, že o jejich prospěch málo pečujeme. Pokračowalo se w řečnění o záležitostech poddanských, a přede wšemi wystaupil rolník Kapusczak z Haliče. „ Sprawedlnost, “ wece, „ žádá, by, kdo proti swé wůli něco ztrácí, náhradu dostal, a kdo nesprawedliwě užíwá, by náhradu dal. “ Sedláci w Haliči robotowali místo 100 300 dní, statkář počítal 3 dní za 1, ptá se tedy, má sedlák náhradu dát, či statkář? Se sedlákem bylo mírně nakládáno! Celý týden se dřel a w neděli byl do chléwa dán a klacky k práci powzbuzowán, a prosil-li za swau slabau ženu, dána mu odpowěď: Zapřáhni se sám. Wrchnosti prohlásily, že robotu darowaly! Když to dar, k čemu náhradu? Ani děkowat nemůže sedlák za takowý dar, neb dostal ho již před lety? Nikoliw! až 17. dubna, když naši němečtí bratři se našich práw ujali. Pročež díky jim a dobrotiwému císaři! ( Centrum tleská, lewá syčí. ) My sedláci byli za otroky powažowáni, 300 kroků jsme museli před jeho domem stát, a chtěli-li jsme u něj pořídit, žida jsme museli poslat, neb jen ten u něj platil. ( Tleskot w centrum. ) Do domu nesměl sedlák wejít, neb se říkalo: „ Sedlák smrdí! a mohl by něco zamazat, “ a my bychom měli za to náhradu dát? Po něm mluwil p. Umlauft, a sice we smyslu zcela radikálním. Poněwadž ale tentýž p. U. dříwe byl censorem a auředníkem w kanceláři nejhanebnějšího policejního ministra a utlačowatele lidu hraběte Sedlnického, a tudíž dobrowolným pomocníkem utiskowatelů, odpustiž nám čtenářstwo, že nemůžeme pro oškliwost jeho křiky zde opakowati. Zdá se nám wždy, když takowého člowěka tolik křičeti slyšíme, jakoby to byla nejwětší potupa swobody, kdyby takowé lidi musela míti mezi swými bojowníky. Jsme ostatně přeswědčeni, že sněm říšský beztoho nejliberálnějším způsobem poddanstwí zničí, a to jmenowitě robotu beze wší náhrady. Dylewski: Již tolik bylo o tomto předmětu rokowáno, že budu míti co dělat, bych se do opakowání nepustil, a když již wčera nowiny prawily, že jsem mluwil, nůže tedy! chci to zkusit. Ale nebudu s takowým enthusiasmem mluwit, jako se to dříwe dělo; neboť myslím, kde se o zákony jedná, tam nemůže střízliwost škodit. Kapusczak dříwe tolik mluwil o potlačowání sedláků, ale zapomněl to dokázat; až wšecko pád po pádu dokáže, tenkráte teprw mu tleskejte, pánowé! neb tenkrát možná sprawedliwě saudit, když se obě strany wyslechnau. Uznáwám, že se semotam hanebnosti páchaly, ale jak to wyhlíželo s tau famosní ochranau krajských auřadů, s kterau se tak často wychlaubají? Pánowé, chcete-li wědět, jak se w Haliči hospodařilo, přečtěte si cirkulář hraběte Stadiona, který je w 19. čísle Sonntagsblätter otisknut, a jistě že bylo hr. Stadionowi později líto, že se takowých auřadníků zastati musel. Já řku: práwě ochrana krajských auřadů to bylo, která zawdala příčinu k těm nejhroznějším nešwárům a zášti mezi sedláky a statkáři. Když řečník přede mnau nám předhazowal, že jsme teprw až 17. dubna robotu pustili, musím podotknauti, že jsme s wládau jako o záwod se o wplyw ucházeli. My widěli, že to jmění naše není žádné jmění, tedy k čertu s nim. ( Tleskot. ) Když prawí, že na 300 kroků sedlák klobauk sundal, odpowídám, že toho jedině práwomocnost winna. Ostatně není diwu, že pan řečník tolik o poslušnosti a pokornosti wyprawowat umí, wždyť je na statku hr. Stadiona zwolen. Tolik amendent bylo učiněno, tolik jich na takowý spůsob motiwowáno, že každý přemýšlející státník musí být pln starostliwosti; neb se rozdělili na protiwníky a zástupce majetnosti. Ale zkušenost nás učí, že kdykoliw byl princip poswátnosti majitku šlapán, nikdy to k prospěchu člowěčenstwa nebylo. – Jedná se tu o zrušení dědičné práwomocnosti a osobní poddanosti; já jsem bez wší wýminky pro wyzdwižení práwomocnosti, neb tím přestane to nešťastné: divide et impera. Z wyzdwižení jednoho wyplýwá i wyzdwižení druhého; ale ještě je tu třetí princip, nímž se třásti nesmí – jest to ochrana majetnosti; na tom musíme držeti, nechcem-li do wěčných rozbrojů se zaplésti. Čerpáme-li naše naučení z revoluce, uwažme také ono pokynutí šlechetných dělníků, kteří nejen kabát na těle, nobrž i symbolicky majitek ctili. Kdo jakau majetnost má, musí ji také wědět dokázat, a zajistě by mnohý z nás do nesnází se zapletl, kdybychom po půwodu našeho jmění se ptali. Bylo tu také řečeno o přírodním a historickém práwu, ale ono bylo jen práwo silnějšího, a z potřebnosti ochrany pošla státní úmluwa; toto pozůstáwá w ohledu jednotliwců, w dokumentech jejich majetností. Tedy musíme majetnost ctít, a to tím wíce, an tolik hypotek na ní spočíwá, jedině w důwěře, že se jí patřičné ochrany dostane. Zde kollidují dwě zásady, robota totiž co powinnost a co práwo; prwní musí padnaut bez wýminky, druhá jen proti náhradě. – Pánowé powažte, že účel prostředky neomlauwá, a ostatně mohli bychom se tázat, zdali účel dobrý? Neb ještě zbyde tolik domkářů, kteří by s radostí ty grunty se wšemi břemeny přewzali. Naše úloha jest, nejen selskému lidu ulehčiti, nýbrž také na městský lid ohled wzíti; či snad by se neměl na Wídeň bráti ohled, která nám swobodu wydobyla a ji ustawičně hájí? Celé obywatelstwo čeká s napnutostí, brzo-li naším přičiněním obchod znowu zkwete a kredit se nawrátí. Ale stane-lí pak se to, když zem w dwa nepřátelské tábory rozdělíme? Nebudau šlechetní dělníci ještě bídněji na tom, když nejistotu majetnosti swými wýroky sankcionujem? Owšem panowal we Francii leta 1789 enthusiasm, a nezapomeňme, že se tam radili majetníci; w tom pádu nechám enthusiasm platit. A wšak, pánowé, spomeňte na následky toho; aristokrati táhli do Koblence a strhli wálku nad Francií, a po restaurací musel jim stát platit 1000 milionů náhrady. Ostatně nebylo, co já wím, odstranění náhrady, buďsi jakékoliw, nikde žádáno. W Tylořích neznají toho potřebu, w Štýrsku se již wyrownali, ustanowení morawského sněmu wšude s enthusiasmem uwítali; proč tedy wrhat bez potřeby pochodeň rozbroje mezi lid? Pánowé, dole je anarchie, nahoře reakce se co báti; tím wíce starostliwí musíme býti, bychom žádnau chybu neudělali; naše síla spočíwá jen w našich zásadách, uspokojí-li wšech očekáwání, pak se nemáme ni šlachty, ni reakce, ni anarchie co báti, neb práwo a prawda budau na naši straně. Owšem by se mohla na mně ta otázka říditi, proč, když sem bez wýmínky se pro poswátnost jmění wyslowil, také bez wýmínky robotu chci zrušenu míti? To musí se státi následkem železné nutnosti, následkem faktického stawu; zákony jsau beztoho jen následek jeho, a revoluce se nedělají z pauhého rozmaru; nahromaděné chyby konečně přetrhnau trpěliwost, a což diwu, že člowěk konečně i ta pauta strhá, w která se sám uwázal. Pánowé! máme-li swěřenau loď státu štastně do přístawu doplawiti, musíme w čas bauře leccos wywrhnauti, ale nikdy to práwě dobré. Že welcí statkáři s námi neplují, není to wěru naše winna; ale i oni jsau lid, aneb aspoň díl jeho, a jejich škoda je škoda lidu. O wykaupení tu není žádná řeč, neb tenkrát by utrpěl sedlák škodu. Někteří se radowali, že stát, který tolik hříchů zpáchal, nyní toho pykat musí; kdo je ten stát? My wšickni swobodní mužowé twoříme jej, a museli bychom si sami daně ukládat. Ostatně zwykejme již na ňákau náhradu, jáť nechci žádnau auplnau, jenom když mírná bude; a statkáři se swé strany nechť uwáží, že aud, jenž má být amputowán, již chorý je, a operace že také není zadarmo. ( Tleskot. ) Pročež wyslowme náhradu, a buďsi sebe menší, jen abychom zásadu uchránili; lépe zachrániti car poctiwosti, než se na moře bezzásadnosti odwážiti. ( Dílem tleskot, dílem sykot ). Vacano nalézá w náwrhu zápor; positivně wyřknut by zněl: Rakauský občan jest jen státu doddaný, jen státu je daně powinnowán. A přece práwě jádro obywatelstwa platilo až posud třikrát tolik jisté kastě, než státu. Tak nemůže žádný stát obstát, to jest příčina našich špatných financí, na wzdor bohatosti našich hor, na wzdor welkým daním. Sněm musí práwo ukládání daně státu nawrátit. Má být dána náhrada, kdo má ale nahražowat? Sedlák, ten je jen třeti osoba; neb ty dwě osoby, jichž se to týká, jsau dynast a stát. Owšem získá sedlák stejným ukládáním daní; ale předešlé dwojnásobní placení daní byla křiwda, nesmí tedy být pohnůtkau, sedláku náhradu uložiti. W náwrhu nalézá ty slowíčka „ zda “ a „ jak “; to je zcela w pořádku, neb ponecháwá tím náhradu komissí a uspokojuje obě strany, tak že každá doufat může, že se na ni ohled béře. Proti tomu, by stát nahražowal, může se namítati, že k tomu není powinnen, an si jen po swém práwu sahá. Ostatně ale mnoho břemen se beztoho musí bez náhrady zrušit, jako na př. robota, kterau wrchnost k wzdělání půdy nepotřebowala, a m. j. Dne 18. srpna. H. B. Šuselka slawil tohoto dne weliký triumf i zároweň s bratříčkem swým Kurandau. Hned na počátku oznámil předseda, že bude Šuselka interpellowati justičního ministra; celá komora byla napnuta w očekáwání; nebylo by diwu, aby p. Šuselka u justičního ministra žalowal na důchodního sněmowního, že jemu p. Šuselkowi, tak radikálnímu deputowanému, 439 nechce zaplatiti dwakrát neb třikrát cestu z Frankfurtu do Wídně! Ticho nesmírné rozhostilo se po sněmowně, wšechny tužky stenografů a referentů byly w křečowitém napnutí, tu se zachwěla dlauhá, wausatá brada proroka Šuselky a zawzněl hlas jeho a porozena byla – myš. Myš tato byla owšem weliká, totiž Kuranda a kocowina Jeho Msti. w Kolíně učiněná. Šuselka počal hlasem wážným w nesmírně dlauhé a kwětnaté řeči wykládati, kterak se zběhla w Čechách welice smutná událost zhola na příkoř všemu bratrstwí, o kterém wčera p. president Strobach po swém wywolení tak pěkně a citliwě mluwil. Počal dále historickým způsobem wyprawowati, kterak p. Ignác Kuranda ( tu jej náležitě wychwálil ) cestowal do Kolína, aby tam slawil swatbu s přemilau swau newěstau. Popis této slawnosti idylické, který musel přeslechnauti souverenní sněm říšský, odpauštíme čtenářstwu swému, poněwadž sněm již beztoho representuje národ, a tedy sněm jakožto dobrý zástupce tuto muku za celý národ přestál. Tolik ale přiložiti musíme, že se kopulace děla w hostinci na nádraží Kolínském, poněwadž prý p. Kuranda z mnohých příčin do města wkročiti se obáwal. Ejhle! ale nastal u nádraží nesmírný shon, křik, pískání, zpíwání známých písní posměwačních atd., wůbec samé symptomy patrné kocowiny. ( Pan Šuselka arci tohoto blasphemického slowa ani z úst newypustil, aby tím majestátnost deputowaného Frankfurtského neutrpěla. ) Pan Šuselka jakožto wýtečný novelista popsal s dobrau fantasií komoře celau tuto tragickau scénu žiwými barwami, aby pohnul srdcemi i hrudím deputowaných. Ale zatwrzelá srdce a hrudí deputowaných nehýbala se, ba kamenná srdce a hrudí prawice obsazené českými deputowanými dowolila si ještě smíchem zplatiti tragickau exposici. Řečník a kazatel Šuselka ale obrátil najednau celý běh wýmluwnosti swé takto: Že se znamenitému Kurandowi w čas swatby jeho, w nejdelikatnějších okamženích žiwota manželského kočičina udělala, to jest barbarstwí, o kterém saudí swět: ale Kuranda je deputowaný we Frankfurtě, w jeho osobě uražena jest majestátnost národu německého, to žádá přísnost... atd. atd. Očekáwali jsme, že bude proto p. Šuselka žádati od ministra wojny, aby dal bezbožný Kolín několik dní bombardowati a wypáliti za tu neprawost, že se nedal p. Kurandowi bez kocowiny oženiti. Zatím ale spokojil se p. Š. tenkrát s málem, a žádal jen, aby ministerstwo udělalo zákon proti kocowinám a jiným urážkám Frankfurtských deputowaných. Ministr justiční p. Bach, muž zdwořilý, wyslowil lítost swau z této kočičiny a kondolenci upřímnau s tím doložením, aby tak, jako sněm Wídeňský učiní zákon pro bezpečnost svých deputowaných, sněm Frankfurtský o bezpečnost swých audů také se postaral, že on nepowažuje skutek ten za mínění celých Čech, a tudy za neslušné drží, wšeobecně o tom něco ustanowiti; že dá celý pád auředně wyšetřit. Šuselka nemůže se spokojiti s tauto odpovědí p. ministra. On také owšem uznáwá, že prý mínění w Kolíně wyslowené tau kocowinau není mínění celých Čech. Ale když se we Wídni pro rakauské deputowané tolik péče má, jak pád s p. Riegrem ukázal, proč by se o deputowané we Frankfurtě nemělo rowněž dbáti? K tomu ještě jest wůbec známo, že w Čechách nechtěli do Frankfurta woliti, protože onen sněm neuznáwají, tudy by také ani tento zákon Frankfurtský stranu bezpečnosti deputowaných neuznali, musí se tedy takowý zákon we Wídni učiniti. Ministr Bach: Musím se wyslowiti o zásadech, dle kterých ministerstwo onen zákon k bezpečnosti deputowaných nawrhnulo. Myslili jsme, aby a ) deputowaný nebyl odpowědný za mínění swé na sněmu pronešené, b ) aby po čas sněmu nemohl z jiných příčin o swau osobní swobodu přijíti. Aby ale deputowaní snad nad jinými spoluobčany privilegií užíwali a proti wšem privátním urážkám atd. bezpečnost měli, to jsme nemohli a nechtěli obmýšleti. To by bylo nadpráwí proti wšeobecné rownosti a swobodě, a w takowých pádech nechrání deputowané nic jiného, než wšeobecný zákon. ( Tato slowa přijata jsau s mnohým potleskem. ) Šuselka zdwihá se opět, komora netrpěliwě na něho bručí, a tedy jen w rychlosti oznamuje, že w této záležitosti učiní sněmu zwláštní náwrh. Hubicki z Haliče táže se ministrů strany národní gardy a ozbrojení jejího. Latour odpowídá, že se něco staré zbraně odewzdalo gardě, ale nowé ručnice že potřebné byly pro wojsko, že se ostatně tato wěc týká ministra wnitřních záležitostí. Dobblhof: že posud zákonem není nic strany toho ustanoweno, bude-li stát nebo jednotliwé obce národní gardu ozbrojowati. Také se ještě p. Hubicki tázal, má-li ministerstwo nějaký přehled celého počtu těch, kteří dle zákonu w celém mocnářstwí k národní gardě náleží, a hodlá-li se postarati o zásobu potřebné zbraně, načež ministři odpowěděli, že takowé wýkazy, celé gardy zhotowiti, jest wěc nesmírně obtížná a nesnadná, a že se se wším posečkati musí, pokawad sněm sám skutečný zákon o národní gardě neučiní. Nyní nastalo další řečnění o záležitostech poddanstwa. Již tolik se o tom nařečnilo, že téměř do zaufalstwí komora přiwedena jest, poněwadž se ustawičně opakují známé wěci. Dnes alespoň přihodila se ta zábawa, že ani sami řečníci, kteří se zapsati dali, když wolání jsau na tribunu, přítomni nebyli, nemohauce již déle w komoře wydržeti. Hawelka: Již jsem swé náhledy při motiwowání mého amendementu dosti jasně wyjádřil; nemíním tedy o předmětu široce jednati, nobrž jenom wěc samau k swé půwodní jednoduchosti přiwésti. Wšickni jsme srozuměni, že jakási ledowá kůra musí protlačena, že rána musí bystrau silau, ale také s střízliwostí může zasazena být; neb nestojíme na barrikádách a nechcem žádné barrikády. Každému známo, jak welké mé sympathie jsau pro Kudlichůw náwrh. Ale winna, že se to tak dlauho táhne, padá jen na samého nawrhowatele, proč cizé žiwly do něj přijal. Wždyť bylo jen wyslowiti, že swoboda wšecky lidé objímá, wyslowiti, že Adam žádné pády a poddané, nobrž bratry zplodil. Přede wším se tu jedná o to, w čem poddanost záleží, ne w powinnosti úroky platit, ne w powinnosti pacht odwáděti, neb to wšecko musí i swobodný muž; záleží ale w podmanění osobnosti. Upomínám jen na onen powěstný týden swatodušní w Čechách, kde při každé ráně z děla, která w Praze padla, každému pacholkowi hlawa o několik palců rostla; proto sem prosil sl. shromáždění, těmi náwrhy se propracowati, a sedláku, když ne wšecko, aspoň raději něco než pra nic dáti. – Tážu se, jak vrchnost a jak poddanost powstala? Jeden spůsob emphyteusis je římského půwodu, a není posud rozhodnuto, není-li to ňáká služebnost; druhý spůsob powstal w philantropické době Josefa II.; tenkrát se grunty na kusy dělily, a kdo nemohl peníze hned složit, platil zatím jenom auroky. To není žádné poddanstwí, to záwazek mezi swobodnými muži. – Myslím, že nucenost, piwo odbírati, též zrušena bude? Sedlák, lopotiw se 6 dní, chce si dobrý den udělati, a za dobré peníze podá se mu chlast, prawý to jed – nawzdor twrzeni wšech reagujících felčarů a farmacentů. Sedlák nedostane nejen špatný, nýbrž také drahý nápoj; zde nemůže žádná auřední, žádná policejní dohlídka, nýbrž swobodná konkurence odpomoci. Podiwným spůsobem se mi předhazowal jesuitismus, ale já přicházím ze země husitismu, kde demokracie posud w starém rauchu přebýwá; a čím jsem tuto wýčitku zaslaužil? Snad že jsem již jednau prawdiwost uwedené sady Nathana maudrého zapřel? Já ji zapírám posud, a zda to jesuitism, tak se rád k němu přiznáwám. Druhý díl náwrhu jedná o náhradě. Co se úmluw týká, jsem proto, by se bez dálšího splatily, neb dwojstranná práwa podmiňují dwojstranné powinnosti. Ale náhradu nemůže žádný otrok dát, odkud pak ji má wzíti? Prohlašujeť náš zákon každého otroka, jak na půdu rakauskau wkročí, za swobodného bez wšeliké náhrady; nemělo by se to podobně také u našich otroků státi? Proti jisté kastě, zapáchájící protidemokratickým smýšlením, panuje owšem zlost; ale neniť důstojno šlechetného muže, w rozdrážděnosti saupeře napadati. Kéžby možná bylo, wšecky strany pod ratolestí míru spojiti; jen w mírnosti spočíwá maudrost. Ingram: Owšem se tu jedná o to, by se práwu neublížilo. A zda komora je nakloněná tomu, by se princip náhrady wyřknul, prohlašuje se, by se to hned stalo; a to „ kde “ a „ jak “ by se komissi ponechalo. Nenechejmež strany déle w nejistotě, ať wědí, na čem jsau. Čím déle budeme s tauto otázkau otáleti, tím těžší bude prowedení. Je pro princip náhrady, ale wyjímá ty powinnosti, které osobní jsau a které z neužíwání powstaly. Wždy ostane to těžko dokázati, zda majitek je od počátku hned sprawedliwý či nesprawedliwý. To je nebezpečná zásada, nenechati platit práwa majitku. Brzy by mohl někdo přijít a ptáti se mně, jakým práwem tento kabát nosím, aniž bych mohl jiný důwod uwedsti, než že ho mám. Chce-li kdo stopowati půwod statků, tak mu nezbýwá nic, než až do časů pěstního práwa se zabrati, a tam najde, že byly země mocí brannau dobyté a mezi nejmocnější rozdělené. Jen málo se jich zakládá na práwu. Má-li se konsequence prowedsti, musí zákon tak dlauho platit, pokud není jiným wyzdwižen. Žádný zákon nemůž nazpátek působit, a musíme wyznat, že jistá práwa wyrostau tomu, kdo wěc dlauho w držení má; tudíž má být princip náhrady wyslowen. Na otázku, má-li stát náhradu dát, myslí, že jen subsidiaricky; neb nezdá se být radno, k 1000 mil. dluhů ještě pár set jich přidělati. Tedy jen subsidiaricky, jen co dodatek k náhradě; ale ohražuje se pro ty province, kde poddanost fakticky nikdy nebyla. Tam by to byla nesprawedlnost, na ně břemeno nahražowání w stejné míře uwaliti. Tam se jedná jen o privátní práwa, kterých stát šetřit musí. Také ty musí pominaut, ale až budau prostředky k tomu, a musí rozdíl činiti mezi nimi a těmi, jenž z poddanosti wyplýwají. Náhrada musí w provinciích určena být, by se wší nesprawedlnosti uhnulo. Doliak: Pronešeno tu mnoho planých frásí, ale také mnoho zásad politiky a práwa. Mnoho jich mluwilo k srdci a získali si tím pochwaly, mnozí mluwili jen k rozumu. Nawzdor wšemu tomu budu mluwit jen k rozumu a nestarat se o přízeň sedláků. ( Tleskot w centrum. ) Stejné opráwnění wšech občanů má být základem státu; není proti náwrhu K. co do wyzdwižení, ale co do nahražowání. „ Žeby se neměla náhrada dát, “ je mi welmi líto, že takowá zásada si tu platnost získala. Obraziwostí unešeni opustili jsme půdu práwa. Od dwojí zásady se musí wycházet, od té odstranění břemen, pak od oné náhrady. Stranu prwní jsau wšickni srozuměni, druhá patří před komissí. Nemáme dnes wíce půwodně opráwněné a powinnowané před sebau; mohly by se pády udáti, že před krátkým časem panstwí a selské žiwnosti kaupeny byly. Zajistě nebyly za prawau cenu kaupeny. Prowede-li komora zásadu nenahradění, tak neučinila nic jiného, než dala jedněm, co druhým wzala. Prawí se, že sedlák nemůže platit, to dokazuje, že se má na něj ohled wzít, nikoliw ale že statkář nemá náhradu dostat. Mluwí se, že sedlák nebude platit, na tom musím pochybowat. Zdrawý mysl a cit pro práwo se až posud u sedláka nachází, to dokázal i tenkrát, když pod starými zákony žil. Jen demagogowé se snaží sedláku to přeswědčení wnutiti. ( Sykot a potlesk. ) Nejsau také wšickni sedláci pro wyzdwižení břemen bez náhrady; také já zastupuji sedláky, a nikdy bych nebyl mandát přijal, kdybych nucen byl, pro nenahražowání hlasowati. Či budau snad sedláci si swobody méně wážiti, když sprawedliwým způsobem swých břemen zbudau? či se ty třídy, které naším zákonem nebudau oswobozeny, nýbrž okradeny, s reakcí nespojí? – Wšickni si přejeme demokratickau wládu; a tudy taká rownost a stejné práwo pro wšecky. Osobní obmezení budiž bez náhrady zrušeno; ale nad wěcním obmezení nesmíme jen tak zkrátka hůl zlomit. Poměry provincií jsau rozdílné, a princip swobody a sprawedlností žádá, na wšecky rozdílnosti ohled bráti. ( Dokončení. )", "id": 730}
{"text": "9. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Zřejmý list studentstva pražského, Autor: pražské studentstvo; Havlíček, Karel (komentář k přetisku)\nZřejmý list studentstwa pražského dwojíctihodnému panu děkanu jístého králowského wěnného města w Čechách. Důstojný Pane! Dopisowatelem Pražských konstitučných nowin ode 2ho Dubna z Jaroměře čís. 53 oznámeno, — že jste naše Wídenské bratry, kteřížto pro swatau swobodu statečně bojowawše, padli, ničemníky jmenowal. Toto sprosté wyjádření, nejšlechetnějších citů urážliwě se dotýkající, samo sebe již dostatečně odsuzuje, — a mlčením opowrhujícím nejlépe bychom je kárali; než weřejně ste se tak hanebnými slowy wyjádřil, pročež úsudek Wáš, kterýmžto netoliko Wy, alebrž též i mnozí w tomto ohledu Wám rowní, pojati se býti zdají, weřejně a dle zásluhy kárán budiž!! — Kdo se z nowého zrození wlasti swé netěší, hoden není by Čechem slul! Kdo jitřenku naší mladé swobody nepřiwítá jásáním a nadšením, hoden není býti knězem náboženstwí onoho, jehožto heslem jesti: Wolnost, Rownost, Bratrnost! — Slowy těmi ztratil ste důwěru swé obce, lásku pak a wážnost weškerých šlechetně smýšlejících; — neboť bratří naší krwáceli za wšecky syny rozsáhlé naší otčiny, oni wšickni účastní jsau welkého dušewního wywinutí času nynějšího, jim wšem opět jsau nawrácena swatá a nezrušitelná práwa člowěčenstwa. — Zawrhujtež jen Wy a s Wámi tisíce jiných zatemělců a odrodilců onoho ducha, jenžto teď weškerými národy Ewropejskými wládne; — nikdy nepodaří se Wám, tu starau dobrau dobu pošmaurnosti a zakrnělosti nazpět přilákati. — My wšak budeme wěčně pamětliwi příkladu spanilého, Wídenskými bratry nám zanechaného a nikdy swaté powinnosti nezabudeme bojowati s národem a pro národ, pro swobodu, práwo a prawdu!!! — W Praze dne 8. Dubna 1848. Studentstwo Pražské. Pozn. red. My podáwajíce tento článek weřejnosti, ohražujeme se hned napřed proti wšem, kteří zwykli jsau wšechno, co se o jedné osobě jistého stawu prawí, také za potupu celého stawu powažowati. Nyní bude často zapotřebí o mnohých osobách rozličných stawů mnohé neslušnosti na swětlo přiwáděti, aby se tak poznenáhla zawedl nowý pořádek: to wšak nebudiž na ujmu cti celého stawu, jmenowitě pak zde o kuěžském, o němžto ze wšech stran nejchwalitebnější zpráwy přicházejí, jak pečliw jest, lidu wyswětliti nowý pořádek a nowau swobodu.", "id": 731}
{"text": "27. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Slované, Rumuni a Řekové, Autor: Havlíček, Karel\nSlowané, Rumuni a Řekowé. Dr. Neigebaur, býwalý generální konsul pruský we Walachii a Multanech, wyslowuje se we swém popsání těchto zemí o swrchu jmenowaných národech w tento smysl: Slowané turečtí liší se od ostatních národů Turkům poddaných hlawně tím, že nemají šlechty. U nich přewládá demokratický žiwel, a jmenowitě w Srbsku každý sedlák osobuje si stejný podíl w státních řízeních. Naopak mezi Rumuny žije bohatá šlechta mezi bídným lidem. We slowanských zemích není tolik bohatstwí we městech a při jednotliwcích, jako we Walaších a w Multanech, ale též není žádné chudoby. Rumunský bojár objedná si francauské učitele, anebo dá děti swé w Paříži neb we Šwýcarech wychowati, ale pro obecný lid není žádných škol, a ti, jenž neumějí ani číst ani psát, musejí pracowat a se dřít, aby několik mladých bojárů umělo rozpráwět po rusku a francausku. W méně bohatém Srbsku jest dostatek národních škol, ano může se říci, že se zanedbáwají wyšší wědomosti, jen aby se hodně rozšířily w lidu prospěšné známosti. Bohatý Slowan žije s lidem a mezi lidem, a nosí též jeho národní kroj, rumunský bojár šatí se podle francauského modního žurnálu a obklopuje se weškerým ewropejským přepychem uprostřed polonahého swého služebnictwa. Několik set boháčů nečiní ještě národ, aniž může se nazýwati národ wzdělaným, když w něm několik set lidí mluwí francausky a nosí hladké rukawičky z Paříže. Jako Rumun posmíwá se Srbowi, že nezná spůsobů wyššího swěta, rowněž powrhuje Srb rozmařilého bojára. Ukážete-li bojáru na bídu sprostého lidu, odpowí wám, že tomu není jinak zwyklý a že jest při tom šťasten; ukážete-li mu na hadry, jakými se odíwá, řekne wám, že to jest jeho národní kroj, od něhož by pro wšecko na swětě neupustil. Docela jiní jsau turečtí Slowané, ani nedají se zaslepiti leskem powrchní wzdělanosti, za to ale hledí sobě přiwlastniti poznenáhlu wšecky wědomosti, jakých nabyla Ewropa. U Slowanů jest možná, aby wzdělanost pronikla skrze wšecky třídy lidu; ne tak u Rumunů, kdežto jsau pauze páni a pacholci, ale žádný národ. Protož tito poslední wždycky podobně k Polákům snadno podlehnau cizí moci, poněwadž soběckost šlechty wšude widí naději, získati sobě wplyw, kdežto celý národ wlastenectwím nadšený pewněji pohromadě drží. Mezi Slowany a Řeky panuje národní nenáwist, tito přezdíwají oněm hondrokefalvi, t. j. twrdohlawci. Hlawní rozdíl w powaze obau národů záleží w tom, že Slowan jest poctiwější, Řek zchytralejší. Boj Srbů s Turky byl prawidelný, aniž poškwrněn zradau, jako bylo při Řecích a Rumunech, anebo měšťanskau wálkau, skrze kterau by Řecko bylo hnedle zase wšecko ztratilo, kdyby se ewropejské mocnosti nebyly w to wložily. Srbowé stáli samotni we swém boji o samostatnost, neboť oni byli zapomenuti w Ewropě, historie jejich neměla klassičnosti a žádné moře nespojowalo je s cizími národy. Po swém oswobození zůstali Srbowé wěrní swé národnosti, an Řekowé wíce se přiblížili w mrawech swých k ostatním Ewropanům. Wady Řeků wyswětlují mnozí staletau potlačeností jejich, ale Srbowé a Bulhaři byli ještě wíce potlačeni a nemají těch chyb, kdežto Rumuni, kteří wždycky zachowali wíce samostatnosti, nežli oba napřed jmenowaní národowé, w mrawním ohledu nejníže stojí. W Srbsku jest adwokátů málo, w Řecku je jich síla, a mezi Rumuny zas je každý sám advokátem. Ptáte-li se, proč w Bukureštu anebo w Jasech není žádných weřejně ustanowených advokátů, ačkoliw tam každý, kdo jen dost malé jmění má, w ustawičné saudy jest zapleten, tedy wám odpowědí, že není bezpečno, aby někdo swěřowal záležitosti swé jinému. Ze wšech těchto národů zadali toliko kmenowci Slowanů Turkům bolestné rány, a Slowanů se také Turci mnohem wíce bojí nežli Řeků, ačkoliw nenáwist jejich proti těmto jest daleko silnější. Z ostatních ewropejských národů požíwají w Turcích nejmenší wážnosti Němci, poněwadž podunajské krajiny zaplaweny jsau německými wandrowními, kteří jsau zde obyčejně poběhlíci a ochlastowé. Ba ani o německém zboží nechtějí Turci ničeho slyšeti, má-li se odbýti, musí se prodáwati pod jménem francauského aneb anglického.", "id": 732}
{"text": "18. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Říšský sněm], Titulek: [Ospravedlnění], Autor: Havlíček, Karel\n‒ Powažujeme za slušné, uweřejniti zde osprawedlnění zaslané nám od jednoho p. českého poslance, které zní: W čísl. 8. Nár. Now. čtu, že jsem já sám nepodepsal náwrh p. Pinkasůw, a jako bych se byl dal k tomu od jiného přemluwiti. Jsem přinucen, této zpráwě odpírati. Wím sice, že každému dopisowateli do weřejných listů, tehdy i také p. dopisowateli – ka, jejž, mimochodem řečeno, ctím a sobě wážím, za těžko jest, w nynějších dobách prawdy se dowěděti, jelikož nowina nowinu stíhá; ale proto přece mi p. dopisowatel nezazlí, že oprawiti musím udání toto, jemu bezpochyby z nejisté ruky došlé. Náwrh p. Pinkasůw, s nímž i já se srownáwám, nepodepsali mnozí wyslancowé z Čech a z Morawy, nikdo z wyslanců rusínských a nikdo z wyslanců jihoslowanských. Mohl bych jména udati, uznáwám to wšak posud za zbytečné, nebo wěc ta sama mluwí a nedá se upříti. Mám za to, že není třeba, spolu nawrhowati to, co již jiný nawrhnul, ale u každém náwrhu že se jedná nejwíce o hlasowání, aby byl přijat. S jakau majoritau náwrh p. Pinkasůw přijat byl, jest známo, jenom lituji, že se hlasowalo kuličkami. Proto ale přece doufám, že ti, jenž náwrh nepodepsali, ani wěc nezawrhli, ani swé důstojnosti nic nezadali. Ostatně jednám wždy dle wlastního náhledu, třeba ne wždy dobrého, ale chyba wládne každým z nás. W Kroměříži dne 13. ledna 1849. Lhota.", "id": 733}
{"text": "24. červen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: Socha Otakara II., Autor: Havlíček, Karel\nSocha Otakara II. Přátelům umění oznamujeme tuto, že ze soch ustanowených do Slawína prwní, král Otakar II. ( práce Schwanthalerowa ), tyto dni do Prahy přiwezena jest. Každý znatel přiznati jí musí auplně mistrowské prowedení a můžeme se nyní těšiti, že takowý pomník postawený národu našemu jako bude páně Veithůw Slawín, rozmnoží počet nejwýtečnějších znamenitostí země naší. Socha tato bude, než odwezena bude na ustanowené místo swé, weřejně wystawena w domě spanilomyslného a wlastensky smýšlejícího pana majitele ( wedle general. commanda na Owocním trhu ) a sice od zejtřka wždy od 9-12 a 3-6 hodin. Lístky wstupní wydáwají se w Měšťanské besedě ( w Uršulinské ulici ).", "id": 734}
{"text": "10. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: Veřejné prohlášení, Autor: Havlíček, Karel\n* * * Požádáni jsme byli, následující wyjádření pp. měšťanů Libereckých do Národních Nowin přijmauti, o kterémž nám nic podotknauti nezbýwá, než že si přejeme, aby páni Liberečtí také w tomto duchu jindy psali a jednali: Weřejné prohlášení. S nejwětší rozhorleností musíme odewšad slyšet, jaké utrhačné lži se o našem městě roztrušují, jak se lidé zrowna dle plánu namáhají, nás za nesnášeliwé, za německé fanatiky w podezření uwésti, aby nejen naše české krajany proti nám štwali, ale i naše co občanůw pořádku milowného města jméno zkrátili. Widíme se tedy nuceny, swé upřímné a wšeobecné smýšlení weřejně pronésti, bychom se před celým swětem proti lžiwým, hanebným powěstem ohradili. – Liberec je skrznaskrz fabriční město, ono nemá wíc auředníků ani duchowních, jako je potřebí pro obyčejný staw každého města, a docela žádné wojsko. Má tedy jen jednu welkau stranu, která wýhradně náleží k obchodu a k fabrikaci, aneb od těchto neprostředně záwisí. Obchodník jakož i fabrikant nezná žádné nadwládající národnosti, nedáwá přednost žádnému wyznání wíry, poněwadž swým žiwotem uwykl mezi wšemi národy, u nejrozmanitějších wír wyznawačů wždy sprawedliwé, hodné a spráwné lidi widěti, kteréžto wážiti a ctíti se naučil. Ustawičným obcowáním, ustawičným obchodem s rozmanitými národy nám k snášeliwosti zwyklým nemůže ani napadnaut, bychme se se swými tolik sbratřenými krajany česky mluwícími rozdwojili, a spory w městě našem způsobili, které co pauhé fabriční město jen w pokoji, pořádku a míru w státě může míti zdar; krom toho je obchodník i fabrikant u nás pewně přeswědčen, že naše rakauská říše jen pewným spoludržením wšech rowně opráwněných národností může dosíci onoho posilí, oné welikosti a moci, pod jejichžto štítem obchod a fabrikace ochráněny a podporowány mohau kwésti a wšem lidem možnost poskytnauti, by se práwně a poctiwě žiwili. Protož podáwáme našim českým krajanům přátelskau a bratrskau ruku, a prosíme je, by naše přátelské a bratrské smýšlení uznali za ryzé a prawdiwé, a se w tomto uznání nižádnými jakkoli znějícími powěstmi nedali másti. My jim podáwáme ruku nejen z ohledů obchodních, nejen že jsme spolu od jakžiwa w přátelstwí a swornosti žiwi byli, nýbrž i že kojíme přeswědčení, že wespolné osočowání národní ruší úlohu našeho welikého wěku; že wespolné národní osočowání oddaluje cíl nejwyšší lidský, jenž záleží w tom, by se s každým člowěkem, buď on Slowan nebo Němec, bud on žid nebo křesťan, w lásce a swornosti žiwo bylo. W Liberci dne 6. listopadu 1848. Mnoho set podpisů měšťanů Libereckých.", "id": 735}
{"text": "22. duben 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovná novinka., Titulek: [Vtipná příhoda z pařížského divadla], Autor: Havlíček, Karel\n– W Pařížském diwadle des Variétés nowým způsobem oznámena byla důležitá rodinná záležitost. Mezi jednáním wystaupil oblíbený komik, a obecenstwo čekajíc spráwu o churawosti některého herce s úžasem poslauchalo řkaucího: „ Wážení pani! práwě porodila paní R—owá zdrawého, tlustého hoška; jeli manžel její zde, račiž spěšně odejíti domů. \" Šťastný otec bez prodlení opustil loži swau k manželce spěchaje.", "id": 736}
{"text": "27. květen 1847, Zdroj: Pražsné noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Dvě vtipné příhody], Autor: Havlíček, Karel\n* – * Swobodomyslnost a prawdomluwnost arabská. Arabský kalif Mansur řečnil w Damasku k shromážděnému lidu napomínaje ho, aby Bohu děkowal, že za jeho ( Mansurowy ) wlády nenawštíwil zemi jich mor. Arab jeden powstal řka: „ Bůh jest přemilostiwý a nechce tedy na nás najednau seslati tebe i mor! “ * – * W Heilbronnu w Němcích kupowal nedáwno hladowý chudý u pekaře pobožnůstkáře chleb a platě za jeden wstrčil také druhý do kapsy. Pekař uchopiw jej šel s ním na policii. Potkaje je žid, žádal pekaře, aby chuďasa pustil, že ho zná, že se toho dopustil jenom z welikého hladu; že on ( žid ) uzmutý chleb i wíce zaplatí. „ Ne, neprawost musí býti potrestána! “ prawil pobožnůstkář, weda winníka dále. Žid šel nyní ku krámu onoho pekaře, kaupil bochník chleba, zwážil ho, a scházelo mnoho, přemnoho na prawau wáhu. Pekař pobožnůstkář chtěl mu dát za něj těžší. „ Ne! “ prawil žid, „ neprawost musí býti potrestána! “ Donesl chleb ua policii a pobožnůstkář musil zaplatiti osm zlatých pokuty.", "id": 737}
{"text": "1. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Titulní strana], Titulek: O sněmu říšském, Autor: Havlíček, Karel\nO sněmu říšském. Sotwa wolení do sněmu zemského ukončeny jsau, nastáwají nám wolby do sněmu [ [ ríšského ] ] do Wídně. Nejsau sice posud u nás wypsány, ale příprawní práce konají se již se strany zemského presidium. Způsob těchto nowých woleb bude w mnohých wěcech jinačí, nežli byl způsob wolby do sněmu našeho w Praze. Wolení toto bylo z části jen, wolení do Wídně je zcela založeno na počtu obywatelůw. Wolby po vikariátech totiž spoléhali na počtu lidu ( ne tak w městech králowských, kde se wolilo podle dáwnějšího opráwnění ), ale některý vikariát měl málo, jiný mnoho obywatelůw. Zde se ale bude wolit z určitého počtu obywatelůw, nehledíc na rozdíl měst, šlechty neboli vikariátů. Měšťan, sedlák, šlechtic budau wolit společně, aniž bude mít ten neb onen nějakého nadpráwí přede druhým. A budau wolit ne jako do sněmu zemského, kde každý opráwněný k wolbě osobně za sebe dal hlas deputowanému, tedy bezprostředně, nýbrž dříwe budau nyní wšichni opráwnění wolit wolence, t. j. osoby, které budau jako zplnomocněni od prwotních oprawněných, aby oni wolili deputowaného, ne snad ze swého prostředka jenom, nikoli: mohau wolit ze swého prostředka osobu některau, ale nemusejí; mohau wolit také někoho jiného, který není wolencem tímto. Jak si opráwnění k wolbě tyto muže wywolí, přenesau tím samým na ně práwo swé k wolbě. – Opráwněnost k wolení tomuto jak aktivní tak passivní je šírší, než byla ke sněmu našemu. Wolen může býti každý 24letý pod jistými malými wýminkami. Sněm tento říšský, jenž podlé přípowědi J. M. C. od 9. čerwna teprw po odbytí našeho zemského má zahájen býti, bude mít hlawně na starosti, učiniti obecnau konstitucí celého Rakauska. Naše domácí poměry odbudau se na sněmu českém. Z toho wyplýwá, jací mužowé mají být woleni. Žádaucí wěc bude, aby byli znalí zemí rakauských a jich wzájemných poměrů a politiky wzdělaní, s druhé ale strany aby také byli mužowé wlasti a řeči swé milowní a horliwí jich hájitelé. W Haliči bylo wywoleno mnoho řádných sedlákůw. Netajme si, že tento sněm bude spojen s welikými obtížemi – pomněme jen na řeč, ta pak bude pod ochranau Wídeňanů, kteří z wětšiny pro Německo hoří a Slowanům ze wší síly budau odporowat.", "id": 738}
{"text": "3. září 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: Ze Slovenska, Titulek: [Schůze Tatrínu v Čachticích], Autor: Havlíček, Karel\nNejhlawnějším článkem čísl. 212 Slow. nár. now. jest zpráwa o schůzce Tatrínské Tatrín jako Matice jest ústaw založený ke wzniku nowě wynalezeného jazyka spisowního na slowensku, který jinák nazwati neumíme, než Štúrovina. Red. w Čachticích blíž Nowého města držané. Zdá se že schůzka nebyla příliš četná: referent neudal sice zewrubně počet, ale z té okolnosti, že držána jest w příbytku p. faráře, který i celé shromáždění po celý čas hostil, saudíme dosti platně na skrowný počet. Nicméně se ale welmi mnoho uzawřelo ( ne wykonalo ještě! ) a wywoleno jest asi 6 rozličných wýborů a plánů uděláno jest tolik, že by je málo kdo wšechny wywésti mohl. Referent se chlubí, že tam byli i dwa hospodářští auřadníci a lituje: „ Škoda jen, že tam nebylo Čecho-Slowáků aneb i půwodních Čechů, aby se byli přeswědčili, že wěru jejich nežiwotné a mechanické praktiky oprawdiwý žiwel Tatránský Dále níže podáme zas na ukázku jednu praktiku toho opravdiwého žiwla Tatránského totiž dopis z w Orlu Tatránském, aby našinci widěli, jací jsau ti bujní wýrůstkové, kteří přerostli již dáwno naše nežiwotné a mechanické praktiky. Red. už dáwno přerostl, a že Dunaj žiwota slowenského pobral ten náplaw, který mu do cesty položili předešlé wěky čecho-slowenské, a zanesa je až do Černého moře historické minulosti “!! Mnoho slow, welká huba, welké tropy, ale ‒ ‒ málo wlny. Škoda, že p. korrespondent zapomněl udat, mnoholi peněz se sešlo do Tatrína za tento rok, a mnoholi nyní má Tatrín uloženo na hotowosti neb w akciích neb na hypothece aneb snad nekaupil-li si za swé peníze nějaké panstwí. Ten swět je již tak materialní, že se wždy jen na peníze ptá, a „ Tatry “ „ Dunaj “ „ Křiwaň “ atd., nemají welký kurs na Londýnské burse. Naše českoslowenská Matice ( také ústaw z té „ historické minulosti česko-slowenské! “ ) Naše Matice jest tak ústaw Slowáků jako Morawanů a Čechů, jest ústaw našeho biblického spisowního jazyka. Red. míwá teď asi 25.000 w. č. ročních důchodů, a na jiný ústaw sebrali jsme zde letos asi 30.000 zl. w. č.; ale jak se nám zdá, že ti dwa kasírowé, které si w loni Tatrín wywolil, snadně mohau pro lepší bezpečnost při sobě w kapse nosit celé jmění Tatrína a to sice w měděných dwaugrošácích! Ustanoweno tedy jest a ostře nařízeno, aby se 1 ) založila kněhkupectwí pro knihy, které odštěpenci slowenští 284 budaucně wydáwati hodlají. ( Opatrní panowé! napřed kněhkupectwí a pak teprwa knihy, neboť co posud wydali kněh, ty se níže psaný wšechny za den přečísti uwoluje a pohodlně! ) 2 ) aby se wydáwal časopis pro lid ( z čeho sauditi musíme, že jsau dosawadní Národ. Nowiny a Orel pro jiné žiwočichy ), 3 ) aby se wywolil wýbor, který by plán k takowému časopisu wypracowal a dowolení wyšší wymohl, 4 ) aby se prostonárodní památky a starožitnosti sbíraly, 5 ) aby se národní powěsti Rímawského zwláštnímu wýboru k posauzení a ke spořádání daly a pak je Tatrín wydal, 6 ) aby se prawopis zanechal wěkům budaucím ( wznikla totiž i o prawopis hádka mezi Trojány ), 7 ) aby stálý wýbor ustanowen byl na wypracowání školních kněh pro elementárky co nejrychleji. A wšak dosti těch žertů, promluwíme ještě několik slow wážnějších. Kdyby nebyli tito Nowoslowáci z wětšího počtu jen studenti, snad by sami nahlíželi, kam jejich cesta wede, snad by wěřili slowům Kollarowým, jehož horliwost pro národ nad wšelikau pochybnost wysoce jest wznešena, snad by i wěřili Šafáříkowi, též rodilému z jejich krajin, mužům po celé Ewropě známým. Ale Bůh sám wí, jaká zaslepenost Nowoslowáky uchwátila, neboť je ani to nepřiwádí k rozumu, že Maďaři jejich počínání patrně schwalují a podporují. Maďaři by jistě také rádi widěli, kdyby Sasowé w Sedmihradsku místo dosawadního něm. spisowního jazyka swým nářečím psáti počali! Nepochybujeme, že bude nynější nářečí, we kterém Štúr Nowiny a Orla wydáwá, i do elementárek přijato místo dosawadní biblické řeči, ale k čímu prospěchu k maďarskémuli nebo slowenskému, to si každý rozumný sám pomysliti dowede! H. B.", "id": 739}
{"text": "10. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Měšťanská beseda]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Beseda měšťanská. Zpráwa jednatelowa w obecné schůzce besedy měšťanské w Praze dne 30. ledna 1848. ( Dokončení. ) Netřeba toho připomínati, že těmito změnami statuta besední wrchu dokonalosti swé ještě nikoli nedosáhly, a že ještě mnohý §. bude se muset měniti; neb není možné člowěku, aby wšecky případnosti, které se budaucně wyskytnau, swým okem najednau neb na dwakráte mohl přehlednauti. S potřebau toho již i hned níže se potkáme. Podle změny §. 10. základních prawidel má nyní při tomto obecném shromáždění 6 audů wýborowých z auřadu swého wystaupiti, a to ti, kteří již dwakráte po sobě do wýboru byli zwoleni, a na místo jich má jiných 6 audů zwoleno byti z audů činných; ostatních pak pět audů wýborowých mají we swém auřadě zůstati. Nyní wšak přihodilo se, že z těchto pěti, podle zadaného prohlášení se dne 27. Ledna t. r., tři sami dobrowolně z wýboru wystupují. Nastáwá tedy otázka, mají-li tito tři nahrazeni býti audy nowými, kteří toho roku ještě we wýboru nebyli, a nebo mají-li býti dosazeni třemi audy z dosawadního wýboru, kteří nyní práwě odstupují? W jedné i w druhé případnosti musí se proti prawidlu §. 10. jednati: w prwní, že podle předpisu již polowice starých audů we wýboru nebude, tudíž že bude wýbor proti prawidlu zřízený; w druhé, že tři audowé starého wýboru, po třetí zwoleni jsauce, též proti prawidlu we wýboru zůstanau. Wážené shromáždění rozhodne, co z toho obého nyní má nastaupiti, neb jiného třetího nenalézá se nic. Mně wšak dowoleno budiž, instruktivní mínění swé w té wěci, nikomu ale na ujmu dobrého mínění jeho, podle powinnosti auřadu, kterýž dotud zastáwám, napřed nyní přednésti. Otázka, které prawidlo z obau přiwedených důležitější jest, a má se zachowati, a které jest méně důležité, aby se od něho upustilo, tato otázka rozhodne se snáze, powážíme-li příčiny, proč jedno i druhé prawidlo bylo wydáno. Příčina prawidla, že členowé wýborowí jenom dwakráte po sobě woleni býti mohau, sotwa jest která jiná, nežli aby se nezdálo, že sobě někteří audowé wýborů jakausi stálau wládu nad společností přiosobují, a tudíž aby se zamezila wšeliká nedůwěra a nedorozumění, kteréžby z toho mohlo powstati mezi besedními audy a wýborem. Příčina pak druhého prawidla, kteréžto přikazuje, aby wždy jedna polowice starých audů we wýboru zůstáwala, jest to, aby se wždy zachowal pořádek, a žádné zmatky w běžícím řízení a we sprawowání společného jmění aby nemohly powstati, kteréby newyhnutelně z toho přijíti musily, kdyby nastaupil buď docela nowý, aneb z nejwětší části jiný wýbor, kterýžby o předešlém řízení a pořádku nic newěděl, aneb i swéwolně od toho chtěl odstaupiti. Tato příčina jest prawá a skutečně podstatná, zakládající se krom toho na §. 9. základních prawidel, kterýž nařizuje, že má wýbor obstaráwati běžící řízení i řádné sprawowání společného jmění, příčina pak onoho prwního prawidla jest jenom zdánliwá a námatná, i na žádném §. statut se nezakládá. Tato jest newyhnutelně potřebná, ona ale jen libowolná. Z toho wážená společnost již sama poznáwá, od kterého prawidla má se upustiti, a které se zachowati musí. Co se pak onoho zdání dotýče, žeby sobě někteří audowé z wýboru mohli snad nějaké práwo we společnosti přiosobowati, tomu se snadně předejíti dá, když se zachowá prawidlo §. 10., že totiž každý aud wýboru po dwau letech auřadowání swého musí wystaupiti, byť se i zawrhlo ono další prawidlo ( kteréž se ostatně u žádné jiné společnosti nenalézá ), že žádný aud potřetí do wýboru wolen býti nemůže; neb toto záleží potom docela w rukau společnosti, chce-li jej zase woliti, anebo newoliti. Pro uwarowání pak budaucích podobných zmatků při wolení wýboru, widí se býti potřeba, i druhau polowici starého textu §. 10. zawrhnauti, 46 kterážto zní: „ Členowé wýborowí mohau jen dwakráte po sobě zwoleni býti “, a w tom samém smyslu i konec nowého textu téhož §. 10. takto oprawiti: „ Tím spůsobem zůstane každý wýborowý aud we swém auřadu dwě léta, potom musí odstaupiti; může ale hned opět do wýboru zwolen býti; “ ku kteréžto změně pak owšem bude zase potřeba wysokého powolení. Co se wšak dnešního wolení dotýče, musili by podle tohoto prawidla dwa páni audowe wýboru, kteří teprw jednau woleni byli, we wýboru zůstati, a k nim wolili by se ještě tři z nynějšího wýboru; konečně pak bude podle pořádku šest nowých audů do wýboru woleno. Dále také připomíná se ku protokolu předešlého obecného shromáždění dne 31. Ledna 1847, že pan Prokop Richter, kterýž tehdáž byl za pokladníka besedy zwolen, a potom dále w posezení wýboru dne 6. Unora př. r. přednostau učiněn jest — k obecné spokojenosti celé společnosti besední, kteráž jeho zásluhy a neunawené přičinění o wšecko, co besedě bylo ku prospěchu, wděčně uznáwá — že auřad pokladníka, jemu swěřený, z té příčiny podržeti nemohl, poněwadž §. 14. základních prawidel nařizuje, že žádný aud wýboru spolu pokladníkem býti nemůže. A protož uzawřeno jest od wýboru w dotčeném posezení dne 7. Unora, aby jemu k ruce jeden z činných pánů audů za pokladníka byl ustanowen, kterýžby pod jeho dohlídkau auřad tento zastáwal i podle předpisu prawidel aučty kladl. Tím způsobem za pokladníka besedy jednohlasným usnešením wýboru zwolen jest pan Lambert Popelka, kterýž tuto zajisté obtížnau práci s welikomyslným obětowáním skrowného času swého až do této doby s příkladnau spráwností wykonáwal, začež jemu také společnost srdečnými díkami powinna jest. Nastáwá tedy potřeba, aby se w dnešním obecném shromáždění buď dosawadní pan náměstní pokladník za skutečného potwrdil, aneb aby se někdo jiný z činných pp. audu na jeho místo wywolil. Konečně také mi dowoleno buď, i za sebe slowo promluwiti. Mnohé a newyhnutelné jiné práce mne nutí, z auřadu swého, jakožto besední jednatel, ač nerad to činím, a rád bych wážené společnosti i dále ještě slaužil, nyní wystaupiti. Ona wzácná důwěra welectěných pp. měšťanů Pražských, kteráž mne k tomuto auřadu powolala, zůstane na wždycky mojí chlaubau; a této důwěry abych i budaucně hoden zůstal, bude každého času jediné snažení mé. Nastáwá tedy také dnes wolení nowého jednatele. K. Jaromír Erben, odstupující jednatel. Po zpráwě jednatelowě přistaupeno jest k rokowání a wolení nowého wýboru; wywoleni jsau p. p. Rypota, Veith Antonín, P. Richter, Slawík, Kinzlberger, Engelmeyer, Ant. Nowotný, Wyskočil, Urfus, a pp. Loos a Šťastný zůstali z předešlého wýboru. Pokladníkem jest nyní p. Lambert Popelka, a jednatelem p. Trojan. Později wywolen jest p. Antonín Veith, pán na Libichowě za přednostu a pp. Loos a P. Richter za náměstky jeho; domácí pořádek powedau pp. Slawík a Kinzlberger.", "id": 740}
{"text": "18. srpen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Rakouské mocnářství., Titulek: [Poslanci čeští]., Autor: Havlíček, Karel\nRakauské mocnářstwí. - Z Prahy. Poslanci čeští we Wídni slyšíce powěst, že purkmistr Pražský, Dr. W. Waňka, chce odstaupit, poslali mu tento přípis: Králowský pane Purkmistr! Welewážený pane! Wědauce dobře, kterak jste zanešen přemnohými prácemi o štěstí a zdar naší milé Prahy, nechtěli jsme Wst. drahý čas ujímati popisowáním toho, čeho se dočtete snadno we wšech nowinách. Buďte ubezpečen, že wedlé péče o celau říši, zwláště naši milau wlast českau a naši milau matičku, staroslawnau Prahu, na mysli míti nepřestáwáme. Nyní ale přistaupil podnět, kterýž nás pohnul, zwláštním dopisem k Wašnosti se obrátiti. Za dnů swátků swatodušních a potom poznali jsme téměř wšichni očitě Waše obětawé wlastenectwí, Waši lidmilownost, statečnost a setrwalost, kterýmiž jste wlasti swé a městu rodinnému, w neštěstí upadlému tak neunaweně slaužil. Srdce mužné, mocně planaucí láskau ke spoluobčanům, dalo Wám wítězně wyjíti z boje, w němž bylo tak snadno klesnauti i muži sebe wětšímu, ze zkaušky, jakéž sotwa který purkmistr před Wámi přestáti musil. Zde wšak nebyl konec šlechetného snažení Wašeho. Z úst spoluměšťanů našich Pražských dowídáme se, že i nyní na spanilém wykonáwání těchto krásných cností swých netoliko neustáwáte, ale možná-li, ještě wětší horliwostí pracujete o zwelebení města Wám swěřeného, o obžiwení obchodu, odstranění wšelikých zlých následků posledních příhod, o polepšení stawu lidu chudého a obhájení práw konstitučních i občanských měšťanstwa Pražského. Slyšíme, kterak Pražané k Wám co prawému příteli lidu, co jedinému, co nejšlechetnějšímu ochranci sprawedlnosti a práwa swého hleděti již uwykli! Tolikeré přeswědčení a swědectwí o šlechetenstwí Wašem nedá nám déle, city lásky, wděčnosti a úctu k Wašnosti již dáwno w prsau chowané před Wámi a před swětem tajiti. Přijmete srdečné, společné díky naše co wýjew těchto citů nelíčených a spolu ubezpečení, že čímkoli Wám a milé naší Praze budeme moci poslaužiti, s potěšením to učiniti neopomineme. Bůh Wám dopřej síly, abyste i dále tak statečně a šlechetně jako posud o dobro obywatelstwa Pražského pečowati a wšecka ta protiwenstwí, kteráž smutný čas nynější na Wás w úřadě tomto tak důležitém uwaluje, mužnau myslí snášeti mohl. Přijmete ještě jednau oswědčení zwláštní úcty poslanců českých na sněmě říšském. Dáno we Wídni dne 14. srpna 1848. Dr. Frant. Lad. Rieger. František Palacký. Dr. Fr. A. Brauner. Adolf Pinkas. Prawoslaw Trojan. W. Wladiwoj Tomek. Jan Otakar Riegl. JUD. Karel Tomíček. K. Hawlíček. J. Erasim Wocel. Max. Berger. Matyáš Hawelka. Dr. Carl Leop. Klaudi. Wáclaw Frost. Wáclaw Nebeský. Alois Borrosch, d. Z. 1. Stadtverordneter in Prag. Dr. Jos. Hammerník. Plaček. Jos. Kaj. Tyl. Jan Sw. Presl. Dr. Wáclaw Staněk. J. D. Antonín Beck. Jiří Reichert. Jos. Loos. Leopold Šediwý. Jan Nep. Lhota. Wáclaw Půlpán. Conrad Wiežnický. Antonín Mokrý. Karel Winařický.", "id": 741}
{"text": "14. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [oznámení], Autor: Havlíček, Karel\nPoněwadž se sněm říšský nade wšeliké nadání nesmírně prodlužuje a posud žádného ukončení aspoň na dlauhý čas předwídati nelze: uznáwám za dobré, abych před koncem roku tohoto složil mandát swůj poslance na sněmu říšském, a ke swému obyčejnému powolání, k redakci Národních Nowin opět se do Prahy nawrátil. Umím sobě sice dokonale wážiti weliké důstojnosti zástupce národu při sněmu říšském, a proto také dosti nerad místo swoje we sněmowně Kroměřížské opauštím: poněwadž ale pewné přeswědčení mám, že mohu w nynějších okolnostech wlasti swé wíce prospěti co redaktor nežli co deputowaný, držím tento krok za swau powinnost. Od počátku nowého roku obrátím se tedy opět jako dříwe k redakci Národních Nowin a celau swau sílu jí wěnowati chci. Wzrůstající počet odbíratelstwa podáwá nám možnost, Národní Nowiny při welmi lewné ceně od nowého roku znamenitě zwětšiti, w kteréžto asi o třetinu zwětšené podobě budau šestkráte za týden wycházeti. Zároweň jsme také pro lepší pohodlí wenkowských P. T. p. odbíratelů u sl. c. kr. pošty wyjednali, že se bude nyní na c. kr. poštách také čtwrtletní předplacení přijímati. Cena jest w Praze w nowinárně naší ( na Nowém městě naproti Uršulinkám ): měsíčně........ 45 kr. stř., čtwrtletně....... 2 zl., se zásilkau poštowní čtwrtletně bez obálky 2 zl. 24 kr., s obálkau....... 2 zl. 36 kr. Kdo by se na c. kr. poštách raději půlletně předplatiti chtěl, zaplatí bez obálky....... 4 zl. 48 kr., s obálkau....... 5 zl. 12 kr. Činím P. T. pány odbíratelé po poště na to pozorny, aby předplacení swá co možná nejrychleji učinili, chtějí-li, aby prawidelně a hned po nowém roce nowiny dostáwali. Směr Národních Nowin bude sobě wždy rowný, demokratický a slowanský, we formě slušné. Co se ostatně wnitřního zřízení nowin na budaucí rok týče, hodláme o tom we zwláštním článku promluwiti. ŠOTEK, žertowná a satyrická příloha, bude od nowého roku jednau za týden wycházeti a odbíratelům Národních Nowin zdarma se přidá. Že již letos, jak jsem ohlásil, newycházela, toho byla příčinau nepřítomnost moje w Praze, což zajisté každý za slušnau a platnau omluwu uzná.", "id": 742}
{"text": "16. srpen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Přísežné soudy v Anglicku., Autor: Havlíček, Karel\nPřísežné saudy w Anglicku. ( Dokončení. ) Nežádá se od přísežných, aby se na jisté spůsoby důkazů drželi, ale jen tolik, aby podle zdrawého rozumu a se slušnau rozwahau z předložených jim swědectwí a důwodů seznali, jestli pohnaný winnen jest čili nic. Jediné w přích skrze zrádu zemskau mají dwa docela hodnowěrní swědkowé o wině swědectwí dáti, jinak pohnaný odsauzen býti nemůže. Sudímu pak přísluší nalézti, jakým trestem má být wina, kterau přísežní shledali, podle zákonů kárána. Odsauzený býwá podle welkosti winy swé buďto odprawen nebo do žaláře uwržen, w posledním případu wšak nemusí ihned do wězení jíti, jestli dostatečné rukojemstwí wzdá, že po nějaké lhůtě do žaláře se odebéře. Konečně o saudech těchto připomenauti sluší, že ku každému wýslechu pohnaného wšemu lidu přístup má býti, což zajisté na saudící welice působí, aby nade cti a wěrau se nezapomenauce nikdy newynesli nález, který by byl křiwý a proti práwu. Zároweň jest lidu příležitost dána, aby poznal důkladněji zákony, tak že je wěrněji plniti a při nahodilé příležitosti snadněji neprawostí chrániti se může, což owšem dobré zemské zwelebuje, a sílu národní proti mocnostem cizým tuží a rozmnožuje. Awšak, ač na saudech přísežných mužowé zdrawého jádra a neporušené počestnosti sedí, nedá se přece zapříti, že se jim k řádnému posauzení mnohých wěcí nedostáwají dokonalejší wědomosti a náhledy. Tomu ale předešli whodnými ustanoweními Angličané. Přísežní mají na wšechen spůsob rozhodnauti, jestli pohnaný zločinu, skrze který před saud pohoněn je, winnen čili newinnen, a tak se někdy stane, že přísežní w některých kusech auplně winu jeho poznáwají, w jiných ji ale s dobrým swědomím zastáwati nemohau. W takowých pádech mají wynésti jen pozwláštní nález č. ( special verdict ), nimžto seznáwají, že zločin spáchán byl, seznání o wině králowským sudím necháwajíce. Aby sudí nemusel odsuzowat k trestu člowěka, o kterém wí že winnen není, nebo aspoň w té míře ne, jak přísežní wypowěděli, uděleno jest mu práwo, wšechno posawádní jednání zrušiti a wyšetření z nowa jinému saudu přísežnímu odewzdati. Awšak ani sudí nemá w uznáwání trestů plnau wůli míti, neboť přísežným wolno jest, proti nálezu jeho powstati, a nález na jiného sudího wznésti. Kdyby se nějaké nedopatření, ať schwálně nebo náhodně do nálezu wlaudilo, aneb kdyby při jednání některá důležitá práwní forma zachowána nebyla, má se wyšetřowání obnowiti. Odsauzenému samému otewřeny jsau wšechny cesty k nahlédnutí w nález a celé jednání, dokud písemné jest, což arci na mnoze není, proto že se wšechno ústně odbýwá. Pak smí i k saudům wyšším w Londýně a naposled k panské sněmowně odwolání učiniti. Pohnaný, jehož newina od assisi nebo od čtwrtletního sezení smírních saudců shledána byla, nemá wícekrát pro tu samau wěc potahowán býti. Po každé assise mají wšechny pře ukončeny býti, pročež se wůbec w Anglicku pře tak čerstwě odbýwají, že málo kdy trwá některá přes čtwrt léta.", "id": 743}
{"text": "16. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [článek nabádající Chorvaty k umírněné reakci na novou ústavu], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Wídeňské časopisy jsau skoro wšechny buď ministerialní neb alespoň by rády byly, kdyby jen mohly. Dočítáme se tedy w posledních číslech Lloydu a Presse nejhrubších urážek proti Chorwátům za příčinau oktrojowané ústawy od 4. března. Házení okolo sebe samými Partikullar-seperatistische Tendenze, provinzieller Winkelpatriotismus to jsau wěci, které od takowých pánů každý utrží, kdo nechce být poníženým služebníkem Němců. Tak daleko jdau tyto časopisy, že přirownáwají poslední zemský sněm trojjediného králowstwí Wídeňskému Sicherheitsausschuszu, a Presse se zrowna wyjadřuje, že chorwátský sněm zemský nemá jiné práwo „ než oktrojowanau ústawu si zapsati a podle ní se říditi. “ Tak daleko to přiwádí německé soběctwí a servilnost, že konečně upírají hlawní zásadu wšeho konstitučního žiwota! Neb práwě to jest hlawní známka absolutní wlády, že národ jiná práwa nemá, „ než wůli panowníka si zapsati a podle ní se říditi. “ My díwajíce se na wěci nyní pauze z praktického stanowiska, nemůžeme sobě owšem taky přáti, aby národ chorwátský we swé jinak zcela sprawedliwé oposici proti oktrojowané ústawě dále šel neb snad dokonce k nějakému násilnému odporu se zawábiti dal. Což by mohlo býti společným nepřátelům naší swobody a národnosti wítanější, než aby jeden národ pěkně po druhém k jejich wětšímu pohodlí se poraziti a pak potrestati dal. Nyní proti Chorwátům není ani za mák práwní příčiny, a dostanau-li horší ústawu než měli dříwe, bude to před celým swětem pěkné znamení wděčnosti za jejich krwawé hájení mocnářstwí rakauského: a takowé jmění třeba hned nyní newyplácelo hotowými, přece ponese zatím dobré auroky a časem swým se jak náleží wyplatí. Kdyby ale nyní třeba jen jedna strana ( nedočkawější ) w Chorwátech násilný odpor a revoluci zdwihla, wíme již napřed, na čí straně bude wítězstwí, neboť jsau síly práwě w tuto chwíli příliš nestejné; a pak by se wšem Chorwátům s radostí napsala do registříku ta wina některých a našla by se wítaná zamínka nedržeti jim w ničem slowo. Hlawní námitku Chorwátů proti oktrojowané ústawě jest její přílišná centralisace. Ale w tomto ohledu by jistě nemaudré bylo, aby Chorwáti sami o samotě proti ni se brániti, při čem jejich síly wystačiti nemohau, kdežto s druhé strany jisto jest, že wšichni ostatní národowé ( wyjmauc snad něco nejurputnějších Němců ) tu samau námitku proti této ústawě činí, tak že podle našeho mínění oktrojowaná ústawa ani jeden říšský sněm přečkati nemůže. Ať tedy Chorwaté swé síly i swau nechuť proti oktrojowané ústawě zachowají až k té příležitosti, kde také my wšichni rowněž tak nespokojení jako oni budeme moci swé síly s nimi spojiti proti oktrojowané ústawě. Tato příležitost bude na prwním říšském sněmu. Uwidíme pak, kolikráte se bude asi moci opakowat ten experiment rozpauštění říšských sněmů! Ohlídněme se jenom okolo sebe, ani jeden národ ( wyjmauc jednu čásť soběckých Němců ) není spokojen s tau centralisací, kterau oktrojowaná ústawa předpisuje: Slowané, Rumuni, Wlachowé to již wšichni oswědčili, a o Maďařích ani pochybnosti není, že jim též nebude dosti té zdánliwé autonomie, kterau jednotliwým zemím tato ústawa ponecháwá, tedy skoro wšichni w tomto ohledu stejně smýšlíme: proč bychom tedy jeden po druhém se swým odporem wystupowali, dadauce se přemoci, proč maříme sil swých w této neswornosti bez spojení, proč bychom raději wšichni pohromadě w úplných silách nepozdwihli swých hlasů? — Prwní říšský sněm může teprwa platně rozhodnaut o budaucí twanliwé ústawě rakauské a že tato bude foederativní, nepochybujeme nikterak.", "id": 744}
{"text": "3. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Šosovské staré archivy, Autor: Havlíček, Karel\nŠosowské staré archiwy. Selský ráj. Jistý pan krajský hejtman welmi rád silnice stawěl a rozličné podobné práce důrazně podnikal, ale wšecko gratis t. j. mozolemi poddaných. Když jednoho dne u prostřed shromážděného lidstwa na wenkowu opět nowý náwrh stranu okrášlení weřejných míst zwěstowal, wyjádřil se, že musí naše wlast pro Jeho Cís. M. býti časem jako ráj. Ano wzácný pane, doložil jeden mladý sedlák, to bude prawý ráj, až my w něm jako Adam a Ewa nazí chodit budem. Raudnická národní stráž a německé komando. W Raudnici mají taky národní stráž a hezkau stráž, jenom že si zwolili neb zwolit nechali za welitele a důstojníky pauhé Němce. Jeden z těchto pánů držel nedáwno – to se rozumí w českém městě německy – takowau pěknau řeč o konstitucí, až prej wšecko plakalo. Ale nebylo asi tak zle s tím pláčem, poněwadž se ten řwaucí lid, když bylo po wšem, upřímně ptal: Co je to na česko? Swoboda tisku, zrušení censury. Jistý pisálek, jehož plané a prázdné zpráwy, respective tlachy, páni redaktoři do swých listů nepřijawše, wždy nazpět odesílali, byl tázán od několika wenkowanů, co je to swoboda tisku a wyzdwižení censury. „ Rozumíte, to je tak “, prawil, „ že ničko ti páni redaktoři wšecko wytisknaut musí, co se jim odewzdá psaného: moje spisy ( sic ) tedy ničko wšechny do nowin přijít musí. “ Na štěstí tomu nadřečení posluchači neweřili.", "id": 745}
{"text": "24. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: V Praze dne 23. října, Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 23. října. – Nedáwno jsme čtli we Wídeňském satyrickém časopise „ Punch “ narážku na pana ministra oswěty hr. Thuna. Byl wyobrazen člowěk tancující a pod ním podepsáno: „ Kandidat gymnasialní professury cwičí se w Polce. Poněwadž je nyní již čeština obligatním předmětem na gymnasiích, newí se nebude-li také tancowání Polky. “ Doufáme že každý i bez wyswětlení tomuto wtipu porozumí w ten smysl, že se p. ministrowi přílišné nadsazowání češtiny předhazuje. A co my tomu říci máme, my w Praze, kteří widíme jak hubeně letošního roku na našich Pražských gymnasiích naše mateřština dopadla? Pan ministr zajisté snad neměl aumysl, aby se jeho provisornímu gymnas. plánu s ohledem na češtinu rozumělo tak, jak se tomu porozumělo w Praze od pánů professorů Malostranského a Nowoměstského gymnasium, kteří naši mateřštinu s radostí zase wymezili. Se zwláštní horliwostí učinil to p. předstawený Malostranského gymnasium Janda který se wůbec brojením proti swému wlastnímu národu rád wyznamenáwá. Jen kdybychom to w rownopráwnosti tak daleko přiwésti mohli, aby auředníci se několika praktickými pády přeswědčili, že si brojením proti české národnosti a tupením našeho rodu nezískají lásku swých předstawených: již to bychom powažowali za weliké wítězstwí! Jen na staroměstském gymnasium zůstalo ještě něco z lonské rownopráwnosti wězeti, jak mnoho o tom se každý a zwláště pan ministr přeswědčiti může z následujícího článku. Si in viridi, quid in arrido?", "id": 746}
{"text": "16. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Časopis českého museum]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 1. Časopis českého Museum 1846. IV. Dle obsahu důležitý zwláště článek Šafáříkůw, Wocelůw a Čuprůw. P. Tylůw kritický obraz již z předešlého swazku je známý. Jediné wěci se diwíme, kterak se do Časopisu Českého Museum, který má být příklad w čistotě jazyka, článek tak špatnau češtinau psaný wzíti mohl, jako jest překlad pana rytíře Wáceslawa Wáceslawiče Hanky „ O starobylé české malbě “ od A. Popowa obětowaný též Wáceslawu Wáceslawiči Hance ( čti: Hankowi. ) My nejen že nechceme nyní ruskau abecedau psát, nobrž také ani latinskau a ruská slowa.", "id": 747}
{"text": "6. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [polemika o rozporu mezi biskupem Haulikem a chorvatskou stranou národní], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. W nejnowějších časích wystupuje Záhřebský biskup p. J. Haulik welmi neblaze proti ostatním wlastencům chorvátským. Poměr tohoto biskupa k té straně, která se může nejmocnější a národní nazýwati, jest owšem welmi pozoruhodný. Známo jest, že wlastenci Záhřebští a chorwátští až do března m. r. wždy byli we spojení s tak nazwanau konservativní stranau w Uhersku, a sice proto, poněwadž tato strana odporowala Košutowské straně w jejich plánech, a tudy pomáhala spolu Chorwátům a jiným nemaď. národům, kterým strana Košutowa chtěla uložiti jho maďarské. Owšem byly pohnútky konservativní strany maď. a pohnútky nemaď. národů s ní spojených zcela rozličné: nemaď. národy a mezi nimi tenkrát prwní Chorwáté bojowali pro swau samostatnost, konservativní maď. strana bojowala proti Košutowi nejwíce jen ze servilnosti k wládě. Biskup Záhřebský Haulik náležel owšem wždy k této servilní straně: což diwu tedy, že po březnu m. r., když se cesty maďarských konservativních a cesty nemaď. národů od sebe děliti počaly, byl také tento p. biskup w nemilém postawení doma w Záhřebu. Až po tu dobu mohl w přátelstwí býti se stranau národní; nyní ale by se byl musel odhodlaně pro ní wyjádřiti aneb proti ní jednati. On zmizel na dlauhý čas z dějiště w Záhřebě. Nyní již po nějaký čas wede s nim národní strana spory rozličné: biskup dle starého feudálního zwyku nazýwá se nyní w nepřítomnosti Jelačiće náměstkem bánským, kterým wšak skutečně jest p. Lentulay, a proto již po nějaký čas bylo nedorozumnění. W nejnowější době wyznamenal se biskup také tím, že za nebožtíka wojwodu srbského Šuplikce na žádost bánské raddy nechtěl dowolit čísti úmrtní mše – poněwadž byl Šuplikac řecko-katolické wíry. Chorwátsko jest latinsko-katolické, Srbowé jsau řecko-katoličtí Celý rozdíl mezi těmito dwěma wírami jest tento: dle latinsko-katolické wíry pochází Duch Sw. od Boha Otce a od Boha Syna. Dle řecko-katolické ale jen od Boha Otce. Když ale powážíme, že jsau Bůh Otec, Syn i Duch Sw. jedna osoba, widíme patrně, že tento rozdíl není wlastně žádný rozdíl. Red., a zůřiwá strana neoswícených latinských kněží w Chorwátsku snaží se dle možnosti popuzowati tyto dwa kmeny jednorodé proti sobě pro welmi nepatrný rozdíl we wíře. Práwě čteme w ilyrských Záhřebských nowinách od 1. března článek sepsaný od některého ze strany biskupské, a ejhle! zde na ukázku kausek oswícenosti těchto pánů: „ Ona žádost sl. bánské raddy ( aby totiž za woj. Šuplikce slawena byla úmrtní mše ) je takowá, že ji církew katolická žádným spůsobem wyplniti nemůže, a ji wýslowně to zapowězeno jest, je takowá, že ji ani wyznáwačowé nesjednocené řecké církwe schwalowati nemohau, chtí-li wěrni zůstati swé wíře. A wys. důst. p. J. Haulik, pokud chce býti biskupem církwe katolické, za wyznáwače řecké-nesjednocené církwe ani sám úmrtní mši slawiti ani dopustiti, nemůže aby ji jiní kněži w jeho biskupstwí drželi. Co se u wšech theologů jasně wyřknuté čísti může, to zde není zapotřebí obšírně dokazowati atd. Co se wšak strany toho stalo w Holomauci a w Praze ( prawí-li nowiny prawdu ), to se dobře nestalo a nemůže se schwalowati; neboť jsau zrádcowé wíry, jako jsau zrádcowé národu a wlasti, jako i sw. Jeroným prawil: Nejsau wšichni biskupowé biskupy; myslíš-li Petra, pomysli i na Jidáše! “ Další wýtahy nechceme činiti, každý má dosti k poznání ducha středowěkého, jaký ještě lomcuje hierarchií Záhřebskau. Musíme tedy přede wším p. bisk. Záhřebského ubezpečiti, že může wěřit zpráwám časopisů o těchto pohřebních slawnostech w Praze a w Holomauci; za druhé ale doložiti, že důst. p. kapitolní děkan Pražský a jmenowaný arcibiskup Lwowský Wáclawíček zajisté wšude znám jest spíše jakožto rigorosní, než jako liberální prelát, aby tedy wěděl p. biskup Záhřebský, koho nazwati dal zrádcem wíry a Jidášem. Bylo by si owšem přáti, aby p. Haulik, který w nynějších okolnostech na stolici biskupské w Záhřebě důstojně seděti nedowede, odstraněn byl na nějaké pro něho příslušnější místo, a doufáme také, že wláda chorwátská nějaké přiměřené kroky k tomu brzy učiní.", "id": 748}
{"text": "16. květen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: – W záležitostech průmyslowé školy., Autor: Havlíček, Karel\n– W záležitostech průmyslowé školy. Tyto dni odewzdána jest ke zpráwě zemské od hlawního ředitelstwa Jednoty Průmyslowé žádost o powolení nawržené české průmyslowé školy, spolu i s krátkým plánem, dle něhož zřízena býti má. Podotknauti musíme ještě i to, že zpráwa zemská r. 1841 takowau školu již při Jednotě powolila, že se ale tenkrát pro nedostatek peněz onoho powolení použíti nemohlo.", "id": 749}
{"text": "29. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Truchlivá událost.], Autor: Havlíček, Karel\nŽertovné novinky. Pro wýstrahu zde uwedeme truchliwou událost, která se nedáwno na choře w jednom kostele Pražském s basou přihodila: a která nám patrně ukazuje, jak záhubné následky následk obruče na ženských míwají, zwlášť pro basy. Ubohá basa w tichosti a skromnosti dle srdečné swé dobroty u stěny stála, na nic zlého nemyslíc. Tu se s šustěním a rachotem naškrobených sukní poznenáhla walí blíž a blíže obrowský rozsáhlý rajfrok, s obručemi z Heidelberského sudu. Nebezpečí se blíží k base, a tato ubohá, bezelstná netuší tajného, pod sukněmi skrytého nepřítele. Rozhodný krok! — hrdá obruč se neuhne, basa se uhnouti nemůže — bác! a již tu basa leží, teplá krew za dušicú teče za otletlú, roztříštěna je basa na tisíce kusů, a jenom poslední žalostný zwuk nesl se po klenutí, jako poslední labutí píseň starého německého básníka. H. Borowský.", "id": 750}
{"text": "2. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 1. prosince, Titulek: [poznámka o demokratizaci úřadů], Autor: Havlíček, Karel\nUjišťowalo se, že k nowému roku nowé auřední a saudní řízení již počnauti má, a nepochybujeme, že také byla takowá upřímná wůle p. ministra Bacha. Hledíce ale na wšeliké okolnosti nemůžeme naději míti, žeby možno aneb i radno bylo, aby od nowého roku již stalo se naše auřední znowuzrození. Tak ku př. dowěděli jsme se s jistotau, že teprwa tyto dni se počalo jednati o zaopatření potřebného nábytku pro saudní a auřední místnosti s tím doložením, aby k nowému roku wšechno hotowo bylo. Pod tauto wýmínkau ale se sotwa kde řádní řemeslníci uwoliti mohau nářadí dostawiti, leč by snad nějakým syrowým a hned za nowa špatným aerar za wděk wzíti chtěl. Diwná wěc, že po ten celý čas nezbylo chwilečky pomysliti na tuto sice jen postranní a wšak nicméně přece newyhnutelnau wěc, a že se teprwa na poslední chwíli ponechala. Slyšíme také, že posud ještě na mnoho jiných maličkostí též newyhnutelných, ku př. kancelářské potřebnosti ani se newzpomenulo. Slyšíme též, že se odewzdáwání a přijímání auřadů w celé zemi najednau díti má, čemuž wšak wěřiti nemůžeme již proto, poněwadž množstwí auředníků zároweň odewzdáwati i přijímati musí, kterak by se tedy dalo oběmu na dwau místech na jednau wyhowěti? Wůbec by bylo naše nejwětší přání, aby se uwedení nowých auřadů se wšemožným pořádkem a s náležitým uwážením wšeho potřebného dělo, aby již napřed důwěra lidu k nowým ústawům a nowým mužům pokažena nebyla.", "id": 751}
{"text": "19. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Slovan a Čech, Autor: Havlíček, Karel\nSlowan a Čech. ( Pokračowání. ) Přede wším, abych jak se říká, i s dweřmi do domu wpadl, wyslowují pewné a newýwratné přeswědčení swé, že Slowané, totiž Rusowé, Poláci, Češi, Ilirowé atd. nejsou jedním národem. – Tato slowa jsou jako wýpowěď wojny, a tak rozhodná, že obšírného wyswětlení potřebowati budou. Nechtěje zde wšechno opakowati, co sem na jiném městě ( Cizozemci w Rusích w Čas. Česk. Mus. ) k určení toho, co národ jest již powěděl: uchopím se zde raději přirownání. Komu kdy napadlo mluwiti o národu romanském neb germanském? Komu napadlo jmenowati Wlacha bratrem Španěle a Francouze aneb Angličana s Němcem do stejného národu počítati? A zrowna tak jako Španělé, Portugézi, Francouzowé, Wlaši dohromady jsou Romanští národowé; a Němci, Dáni, Šwédi, Norwezi, Hollandčané Germanskými národy slowou: zrowna tak jsme my, Poláci, Iliři, Rusowé atd. Slowanskými národy a jméno Slowan jest a zůstati má wždy jen jménem zeměpisným a wědeckým, nikoli wšak jménem srdečným, jménem sympathie, s jakou každý národ jméno swé wyslowuje. Tak jako nemá být člowěk pořádný kosmopolitou ( kdo prawí, že každého miluje, nemiluje žádného ), tak jako by směšno bylo, cítiti patriotismus indoewropejský a dělati werše o něm w nadšení; zrowna tak, jenom owšem w menší míře, neprawdiwé jest wlastenectwí wšeslowanské. Namítneli někdo, že snad mezi národy slowanskými není tak weliká rozdílnost, jako mezi romanskými a germanskými: musíme tomu naprosto odporowati. Třeba by u př. mezi jazyky rozličných Slowanských národů ani tak weliký rozdíl nebyl jako mezi jednotliwými germanskými a romanskými ( ačkoli u příkladu jazyk holandský blíže jest německému než ruský českému, a mezi frančtinou a wlaštinou není wětšího rozdílu než mezi ruštinou a češtinou ) nesmíme přece zapomínat, že nejen jazyk, nýbrž také obyčeje, náboženstwí, wláda, wzdělanost, sympathie a j. w. dohromady národnost a tedy i rozdíly mezi rozličnými národy twoří, a béřeli se při slowanských národech na wšechno to náležitý ohled, nesmíme již twrditi, že by si ku př. Rusowé a Češi, Poláci a Rusowé, Iliři a Poláci blíže stáli, než kteří koli dwa národowé germánští neb románští. Čas a okolnosti rozdělily weliké množstwí lidu Slowanského půwodu jíž od dáwna na čtyry podstatně od sebe rozdílné národy, z kterých každý ( wyjímaje Iliry ) již od dáwna jedním národem samostatným jest, a wšechno buď měl neb má, co zapotřebí jest, máli se o národu mluwiti. Upírati nebudeme, že jest to welké štěstí, býti člénem welikého, rozšiřeného národu, tak jako si mnohý malý člowěk přeje být welkým, tak jako by snad nikdo dobré wlastnosti, moc, jmění atd., kdyby je míti mohl od sebe neodstrkowal: s druhé strany ale slušně se od rozumného člowěka očekáwá, aby s osudem swým spokojen byl, a s tím co má se spokojiw, nežádal toho, co míti nemůže. Šlechetná mysl Kollárowa rozhřála nás we Sláwy Dceři, 60 nejwíce k jakémusi neurčitému přátelstwí a bratrstwí se wšemi slowanskými národy: zapotřebí bylo tak silné, žiwé a nowé páky, aby se duše naše tak dlouhou nečinností zmalátnělé a zwšednělé opět k nějakému žiwotu probraly, a také sme oprawdu z této myšlénky welmi mnoho dobrého pro sebe nakořistili, o čem ještě později zmínku učinime. S druhé strany se ale práwě tímto básnickým a welmi neurčitým přátelstwím a bratrstwem, které se ustawičně mezi pouhou literární wzájemností ( jižto ale wlastně se wšemi národy míti máme a můžeme, byť by si ostatně naši nejúhlawnější nepřátelé byli ) a ostatními wyřknutými a newyřknutými požadawky panslawistickými kolíbalo, konečně tak hlawy pomátly, zwláště lidem w zeměpisu a historii jakož i slowanském národopisu méně cwičeným, že již sami newěděli kudy wen a kudy tam s tím Slowanstwem. Následky pak z takowé pomatenosti myšlének, a z neurčitosti pojmů býwají wždy podiwné a nejwíce škodné. Práwě toho máme teď rázný příklad na Slowensku. Komu jen trochu powědomy jsou tamější poměry, wěděti bude, jak tam panslawismus králowal, jak nadšeně se mnozí Slowáci w myšlénce kochali, že jednou wšichni Slowanští národowé jednu literaturu a Bůh wí co ještě dohromady míti budou, jeden již wydal gramatiku wšeslowanskou, t. j. utwořiti chtěl wšeobecnou slowanskou řeč: zkrátka, každý wí, že mezi Slowáky nejwíce panowalo domnění, že by se oprawdu ještě časem swým ze wšech národů slowanských jediný utwořiti mohl. Roku 1848 přeswědčil sem se sám na cestě swé po Slowensku o wšem práwě řečeném, ačkoli již z toho, co příchozí do Prahy Slowáci ( a mezi nimi sám p. L. Štúr ) mluwili, dost wyswítalo. A kdo by si byl pomyslil, že se 1845 p. Hurbanowi a Štúrowi, dwěma marným, wíce o sláwu swou spisowatelskou než o blaho národu swého starostliwým ostatně dosti nepatrným lidem ( přirownámeli je k slawným a zasloužilým Slowákům předešlé doby ) podaří místo welikého spojení wšech Slowanů odtrhnouti Slowensko ještě od nás ostatních, s kterými oprawdu již w literatuře a w národnosti pewně spojeno bylo!! Nepodobáli se to nejtrpčí ironii? Uwěřilli by to kdo na pouhé slowo?! Se zwlášťní chytrostí hledí tito pánowé Hurban a Štúr, to co se jenom proti jejich osobnímu mrzkému a škodnému počínání píše, jako hanu na celé Slowensko potáhnouti, aby tak rozhořčení mezi námi a Slowáky, kteří wždy našimi milými a wáženými bratry jsou a i po Hurbansko-Štúrském apoštolstwí zůstanou, tím wíce wzrůstalo, a jejich soběcký, marný záměr utwořiti ze sebe malinkých člowíčků, patriarchy, tím snadněji se podařil. Z toho ohledu prosíme snažně každého wlastimilowného Slowáka, který naše listy čítá, aby dle možnosti wšechno to, co proti Hurbano-Štúrowským nowotám píšeme, mezi swými krajany rozšířil a rozhlásil, tak aby se Slowáci z čistého pramene o našem mínění dowěděli, nikoli ale z pokaleného pramene Orla neb Nowin Štúrowých. Doufáme ale, že každý rozumný, o poměrech Slowenska k Maďarům atd. dobře zprawený Slowák, prawdiwost našich slow uzná, a počínání Hurbano-Štúrské, z kterého pro celý náš národ jenom škoda wyplynouti může, tak jako slawný a zasloužilý náš Kollár a my wšichni zatratí. ( Pokračowání. )", "id": 752}
{"text": "15. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Časopis „die Geissel“, Autor: Havlíček, Karel\nČasopis „ die Geissel “ wyšel dnes „ in rosenfarbnem Humor “ na růžowém papíře. Měl by se práwě jmenowat „ Schwarz gelb, “ neb pod tímto názwiskem wyrozumíwá Wídeň hlawní reakcionáře, bezbožné Gutgesint-y. Tento časopis nazýwá w dnešním čísle Radeckého, Windischgrätze a Jelačiče trojicí, která i demokratický klubb naučí modlit se.", "id": 753}
{"text": "28. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Orbis pictus]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 3. Komenského Orbis pictus wyšel u Jarosl. Pospíšila w nowém wydání s textem českým, německým, latinským a francauským a wšak se starými obrázky. Ku konci přidána jest: Krátká známost národů ewropských, česky a německy s malau národopisní mapkau. W. 8 za 1 zl. stř.", "id": 754}
{"text": "9. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Čičikow počal jaksi welmi ze zdaleka, dotknul se wšeobecně celého ruského hosudárstwa, wyjádřil se s welikau pochwalau o jeho welikosti, prawil, že ani staré římské císařstwí nebylo tak weliké a že se cizozemci wším práwem diwí.... Sobakewič poslauchal wšechno s nakloněnau hlawau. A že podle skutečných práw tohoto hosudarstwa, jehožto sláwě se jiné newyrowná, revisské duše, ukončiwší již běh žiwota, přece se počítají do daní při každoročním odwodu tak jako žiwé, ačkoli se místo nich nowě narození nekladau do zákonních rejstříků, aby se tak nezwětšowala obtíže auřadů množstwím drobných a nepotřebných zpráw, a aby se neobtížil shod i tak již dosti obtíženého zemského mechanismu.... Sobakewič poslauchal wšechno s nakloněnau hlawau – a že přece při wší sprawedliwosti tohoto rozměru, přece to býwá obtížné mnohým statkářům, kteří musí platit daň tak jako za žiwau osobu, a že on cítě k němu osobnau úctu, hotow jest, přijmauti z části na sebe tuto zajisté obtížnau powinnost. Strany hlawní wěci se wyjádřil Čičikow welmi opatrně: on nenazwal nikdy duše umrlými, nýbrž jen nežijícími. Sobakewič poslauchal wšechno jako dříwe s nakloněnau hlawau a na jeho obličeji neukázalo se nic wýznamu podobného. Zdálo se, že w jeho těle dokonce žádná duše není, aneb jestli jest, že i je zcela jinde než kde se náleží. „ A tedy? “ prawil Čičikow očekáwaje ne bez napnutí odpowěď. „ Wy potřebujete mrtwé duše? “ zeptal se Sobakewič welmi jednoduše, bez nejmenšího podiwení, jako by se jednalo o obilí. „ Ano, “ odpowěděl Čičikow a opět zmírnil wýznám dodaw: „ nežijící. “ „ Shledají se, proč by nebyly.... řekl Sobakewič. „ A jsau-li jaké, bude wám, jak myslím.... příjemno zbawiti se jich. “ „ Poraučejte, rád je prodám, “ prawil Sobakewič, a již trochu pozwednul hlawu pozoruje, že kupowatel při tom musí mít nějaký prospěch. „ Čert aby to, “ pomyslil si Čičikow, „ ten již prodáwá dříwe, než jsem se zmínil, “ a dodal na hlas: „ A zač ku příkladu.... ačkoli to jest ostatně takowá wěc..... že o ceně jest až diwno.... “ „ No, abych na wás mnoho nežádal, po sto rublů za kus, “ prawil Sobakewič. „ Po sto! “ křikl Čičikow, otewřel ústa a podíwal se mu zrowna do očí, newěda, jestli sám špatně slyšel, aneb-li jazyk Sobakewičůw podle swé těžkosti drknuw wyslowil jiné slowo místo prawého. „ Nu snad se wám to zdá draho? “ řekl Sobakewič, a pak doložil: „ A což by wy jste tak myslil. “ „ Já? Wy jste se jistě nějak zmýlil, aneb si nerozumíme. Já myslím ze swé strany ( klada ruku na srdce ) po osmi hriwnách za duši, to je tuze krásná cena. “ Rubl má deset hriwen, hriwna deset kopejek. „ A co wám napadá, po osmi hriwenkách! “ „ Což, podle mého úsudku, jak já myslím, wíce není možná. “ „ Ale wždyť neprodáwám hadry! “ „ Awšak pomyslíte sám, že to nejsau také lidé! “ „ To wy myslíte, ale najděte si takowého osla, který by wám prodal za dwacetník revisskau duši. “ „ Ale dowolte: proč pak je nazýwáte revisskými, wždyť duše samy již dáwno umřely, zůstalo z nich jenom jméno. Ostatně abychom se o této wěci dále nepauštěli do řeči, po půldruhém rublu wám dám, wíce nemohu. “ „ Styďte se mluwit o takowé ceně! kupujte, řekněte, co skutečně míníte dát? “ „ Nemohu, pane Michaile Semjonowiči! wěřte mi na swědomí, že nemohu: co nemůže být, to nemůž býti, “ prawil Čičikow, přece wšak ještě po půl rublu přidal. „ A což tak lakomíte? wěru to není draho. Jiný šelma wás ošidí, prodá wám nějaký neřád a ne duše; ale moje jsau jako ořechowé jádro, wšechny wybrané; buď mistr řemeslník aneb alespoň nějaký zdrawý mužík. Jen si powšimněte: ku příkladu sedlář Michejew! wždyť dělal jen samé kočáry na perách. A ne jako býwá Moskewská práce, na hodinku, nýbrž důkladnost samá, sám je pobíjel a lakem obarwil. “ Čičikow otewřel ústa, aby mu podotknul, že ale Michejew již dáwno není na swětě: ale Sobakewič přišel již, jak se říká, do toku řeči a tudy padl na obrazy a dar wýmluwnosti. „ A Probka Štěpán tesař? hlawu wsázím, najdete-li kde takowého mužíka. Tenměl nějakau sílu! Kdyby byl chtěl slaužit w gardě císařské, byli by mu dali Bůh wí co, tři aršíny a palec byl wysoký! “ Čičikow chtěl opět podotknaut, že Probka není na swětě: ale Sobakewič již byl rozběhnut a potoky řeči se jen lily, tak že se muselo jenom poslauchat. „ Miluškin cihlář! mohl wystawět kamna w každém domě. Maksim Teletníkow, šwec, jak pichl šídlem, byla bota a každá bota zaplať Pán Bůh, a chmelného nic newzal do huby. A Jeremej Strakoplašík! tento mužík stál sám za wšechny ostatní, w Moskwě wedl odchod, jenom obroku dáwal po pěti stech rublů! Wida jaký to lid. To není co wám snad prodá ňáký Pluškin. “ „ Ale dowolte! “ prawil konečně Čičikow, podiwen takowým tokem řeči, kterému ani konce nebylo, „ proč pak wypočítáwáte wšechny jejich wlastnosti, wždyť již nejsau k ničemu, wždyť to jsau již wšechno mrtwí lidé. Mrtwým tělem ani plot nepodepřeš! prawí příslowí. „ Owšem že mrtwí, “ prawil Sobakewič, jako by se byl zpamatowal, že jsau skutečně již mrtwí, a pak dodal: „ Ostatně se musí i to pomyslit: co je po těch lidech, kteří nyní jsau na swětě? jací jsau to lidé? muchy a ne lidé! “ „ Ale přece alespoň žijau a oni jsau jen myšlénka. “ „ A ne myšlénka! Já wám powím, jaký byl Michejew, a takowé lidi nenajdete: chlap takowý, že by se do tohoto pokoje newešel: ne, to není myšlénka! A w ramenech měl takowau silu, jakau nemá ani kůň: rád bych wěděl, kde byste jinde našel takowau myšlénku! “ Ne, wíc než dwa ruble nemohu dát. “ „ Račte tedy, abyste mi newyčítal, že wysoko cením a nechci wám nic udělat po wůli: po pět a sedmdesáti rublech za duši, ale jenom w bankonotách a jen pro známost. “ „ Což on kýho šlaka “ – pomyslil si Čičikow „ drží-li pak mne za hlupáka! “ a dodal pak hlasitě: „ Diwno mi wěru: jak se zdá, prowozujeme nějaké diwadelní předstawení aneb komedii, jinak si to nemohu wyswětlit... Snad jste přece muž dosti chytrý a máte oswícený rozum. Wždyť je to wěc zrowna: fuk, fuk, zač stojí, kdo je potřebuje? “ „ Ale wida, wy je kupujete, nač tedy? “ Tu Čičikow zakausl pysky a neměl co odpowědít. On počal mluwit o jakýchsi poměrech rodinných, ale Sobakewič odpověděl zrowna: „ Já nepotřebuju wědět waše okolnosti: já se do rodinných záležitostí nemíchám, to je waše wěc. Wy potřebujete duše, já wám je prodáwám, a budete litowat, že jste nekaupil. “ „ Dwa rublíky, “ prawil Čičikow. „ Eh! wěru, jak jste se jednau zawrtal do dwau, již z nich nechcete sjet. Podejte přece něco slušného. “ Nu wezmi ho již čert, pomyslil si pro sebe Čičikow, ještě po půlrublu mu přidám, psowi na ořechy! „ Tak tedy po poltině přidám! “ „ No, tak tedy i já wám powím swé poslední slowo: „ padesát rublů! wěru, mám sám škodu, lacinější nekaupíte nikde takowý řádný lid. “ „ To je kulak Slowo „ kulak “ ( pěsť ) nedá se whodným wýznamem přetlumočiti. Ono znamená zwláštní druh překupníků neb wlastně dohazowačů na trzích w Rusku, kteří ani kopejky nemajíce zboží za tisíce kupují a w tu samau dobu zase se ziskem prodáwají. Bylo by jistě w psychologickém ohledu zajímawé něco obšírnějšího o nich promluwiti. Překl.! “ řekl w duchu Čičikow a pak pokračowal na hlas trochu mrzutě: „ Ale což u wšech wšudy.... wy děláte skoro jako oprawdu; wždyť já je jinde zadarmo dostanu. Ještě mně je odewzdá každý s radostí, aby se jich jenom zbawil. Musel by být blázen, kdo by je držel a platil z nich daně. “ „ Ale wíte-li pak, že kaupě takowého spůsobu, prawím to mezi námi z přátelstwí, nejsau wždy dowolené, a kdybych já aneb někdo jiný se o tom zmínil, nebude žádná důwěra strany kontraktů aneb jiných kterých koliwěk peněžitých poměrech. “ „ Wida kam míří, darebák! “ pomyslil si Čičikow a hned řekl, s nejchladnokrewnějším obličejem: „ Jak chcete já je nekupuju snad pro nějakau potřebu, jak wy snad myslíte, nýbrž proto, že mi to tak práwě napadlo. Dwa a půl nechcete? tedy s Bohem! “ „ Toho nepřepřu, je twrdohubý! “ pomyslil si Sobakewič. „ No wzal to již nešť, dejte po třiceti a wezměte si je. “ „ Ne, já widím, že nechcete prodat. S Bohem! “ „ Dowolte, dowolte, “ prawil Sobakewič drže ho za ruku a staupna mu na nohu, neboť hrdina náš zapomněl chrániti se, a trestem za to musel zawzdechnaut a skákat po jedné noze. „ Prosím za odpuštění! snad jsem wás, jak se zdá, obtížil. Račte si semhle sednaut! Prosím! “ Tu ho posadil do pohowky s jakausi obratností, jako takowý nedwěd, který již skrotnul a umí již dělati kotrmelec a jiné kausky na otázky: Ukaž nám Míšo, jak chodějí baby do lázně? Jak pak Míšo malé děti chodí na hrách? “ „ Wěru nadarmo mařím čas, mám na spěch. “ „ Poseďte jenom minutečku, hned wám powím příjemné pro wás slowíčko. “ Tu si sedl Sobakewič k němu blíže a řekl mu tiše do ucha jako tajemstwí: „ Chcete roh? “ „ To jest pět a dwacet rublů? ne, ne, ne! ani čtwrt rohu nedám, ani kopejku nepřidám! “ Sobakewič mlčel, Čičikow taky. Dwě minuty táhlo se mlčení. Bagration s orlím nosem díwal se se stěny welmi pozorně na tento prodej. „ Což pak tedy chcete oprawdu dát? “ prawil konečně Sobakewič. „ Dwa a půl! “ „ Wěru wám je člowěčí duše jako pařená řepa. Aspoň dejte již ty tři ruble! “ „ Nemohu! “ „ Nu což s wámi mám dělat. Wezměte si je. Škodu mám, ale již takowý psí spůsob: nemohu se zdržet, abych bližnímu neučinil potěšení. Snad teď bude i zapotřebí smlauwu písemní učinit, aby bylo wšechno w pořádku! “ „ Rozumí se! “ „ A to ještě k tomu budu muset do města! “ ( Pokračowání. )", "id": 755}
{"text": "6. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [otištěné zprávy], Titulek: Šosovské staré archivy, Autor: Havlíček, Karel\nŠosowské staré archiwy. W městě Plzni hlasowali gardisté stran welení. Wystaupil kdosi a prawil: „ Pánowé, kteří jste pro české welení, odstaupněte na tu stranu, a kteří jste pro německé \" – – „ My nejsme sedláci, abysme měli české komando, “ přetrhli skoro wšickni řeč mluwícího, a národní obrana má – – německé welení. Nšl.", "id": 756}
{"text": "29. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Konec besed podzimních]., Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. – Konec besed podzimních! Wšechno marné na tom swětě i ty besedy, práwě když byly nejkrásnější, pominuly atd.! běduje snad mnohý tanečník wlastenec i newlastenec. Prawda jest, že druhá ( dne 11. Listop. ) i třetí ( dne 25. ) beseda uspokojiti mohla každého dobrau společností a wšelikau půwabností takowýchto zábaw, obecenstwu nechtělo se ze Žofína. Můžeme říci, že si wýbor uspořádawší je, nemalau zásluhu získal o uwedení české řeči do skwělého sálu, a každý kdo wšeliké obtíže takowých podniknutí zná, dowede zásluhu oceniti. My zde za obecenstwo naše projewujeme wýboru uznalost za jeho ochotnau péči. Každý s námi přiznati se musí, že tyto besedy byly posud nejskwělejší. Do zewrubního popisowání se zde pauštěti nemíníme, ráz zábaw těch již bez toho dobře powědomý jest, a počínají se dle našeho příkladu i w jiných slowanských zemích w podobném směru uwáděti.", "id": 757}
{"text": "13. červen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Daniel O'Connell, Autor: Havlíček, Karel\nDaniel O'Connell. Od H. Borowského. Dříwe než žiwot a skutky tohoto znamenitého muže wyprawowati počneme, postawíme zde prawdu, na nížto celý jeho žiwot jakožto na pewném základu zpočíwal, z nížto wšechny jeho welikolépe skutky jako pramenowé wody žiwé prýštily. Jest to ona prawda: že národ, ztratiw národnost swau, klesá wždy wíce w bídu a opowržení. Tuto welikau prawdu hlásá nám dějepis a jmenowitě při národu irském widíme ji welmi patrně a příkladně. Buď si pak příčina ztracené národnosti jakákoli ( nejobyčenější jest násilná poroba, kdežto wítěz přemoženému mocí wnucuje jazyk swůj a národnost ), wždy ale táhne za sebau stejné následky. Cizá panující národnost brzy se zmocní wšelikých cest k lepšímu žiwotu, usadí se we wýnosné auřady, přitrhne k sobě obchod a průmysl a wůbec wšechno snadnější a wýnosnější zaměstnání, a držíc w rukau swých ( pomocí jazyka swého ) wšeliké prostředky k wědomostem a k lepšímu wzdělání, zanecháwá domácí přemožené národnosti jenom nádennické klopotění, těžkau, málo wýnosnau ruční práci. Owšem též mnohý opustiw národnost swau a přichytě se panující zjedná sobě tak přístupu k snadnějšímu a nádhernějšímu žiwotu, poněwadž ale takto cesta owšem ostatním, kteří národnost swau zachowali, zawřena jest, stáwá se poznenáhla, že domácí národnost jen w nižších méně wzdělaných stawech přítulku nalezá, ana cizí mezi wšemi wyššími panuje a delším zwykem přejde pak malá wážnost, we které ( bohužel! ) nižší stawowé u wyšších bywáwají, i na národnost jejich, na jazyk domácí tak že se konečně každý přijáw na sebe cizí panující národnost, za swau přirozenau weřejně stydí. Čím wíce se rozmáhá opowržení wlastní domácí národnosti, tím wíce se rozmáhá chudoba a ničemnost mezi wšemi přidržujícími se jí, a chudoba množí pak opět opowržení. Takowé jest ono osudné kolo, a welmi nesnadné jest z něho wywáznutí, obyčejně se národnost uhnětený po dlauhém a těžkém utrpení dokonce wytratí, a jako nehodný slunce Božího twor s hanbau a potupau klesne do hrobu zapomenutí. – – W poměrech Anglicka a Irska máme nejpatrnější wšeho toho příklad, widíme obrowské zápasení o národnost klesající, ba kleslau, a w žiwotě Daniela O'Connella spatříme nejbystřejší a nejnadějnější tok tohoto šlechetného, ale přetěžkého namáhání. Dříwe wšak než o O'Connellowi samém co powíme, zapotřebí bude, milowanau wlast jeho, neštastnými osudy stíhaný Erin ( tak nazýwají Irčané sami wlast swau, ostrow Irsko ) w duchu nawštíwiti, a jak nynější tak i minulý staw a osudy jeho w krátkosti před oči sobě postawiti, bez čeho by těžko bylo snažení O'Connellowo dobře a platně oceniti. Irsko počítá mnoho přes 8.000.000 obywatelů, z nichžto 200 nejwětší čásť welmi chudá jest; 20.000.000 jiter země drží duchowenstwo ( anglikánské ) a šlechta ( statkáři ) a jen asi půl druhého millionu jiter lid sám, a sice asi 20.000 hospodářů se 100 zl. stř. ročních příjmů, 10.000 asi s 200 zl. a 20000 asi s 500 zl. stř. Jaký to malý počet! Ostatní wšichni jsau jen nejbídnější nájemníci a sice nájemníci u nájemníků, neboť statkáři ( mezi kterými owšem nejwíce duchowenstwa jest ) dáwají statky swé po wětších oddílech do nájmu, a jejich nájemníci je teprwa na malinké částečky rozdělí a chudému lidu do nájmu pustí. Když pak se s wětšími nájemníky změna stane, musejí wšichni podnájemníci pole swá opustiti. Takowým spůsobem nikdo o zwelebení polnosti nepečuje, poněwadž jistoty nemá. Země sama jest dosti plodná a rodí wšechny plodiny mírného ( asi našeho ) podnebí. Zima není nikdy krutá, tak že po celý rok země se zelená, od čeho i zelený Erin sluje. Rowin jest welmi mnoho a také mnoho nižin bařinatých, zmenšujících wýnos celé země. ( w nowějších časech myslilo se mnoho o tom, aby wysušeny byly. ) w zimě mnoho prší, mrazy a sníh zřídka býwají. Ryb a jiných wodních žiwočichů weliký důstatek. Nejwíce se seje owes, který s bramborami jest skoro nejhlawnější wýžiwa wětší části Irčanů, len se též mnoho wysíwá, wýtěžek ale z dobytka ( jako máslo, sýr, maso a. t. d. ) wywáží se do Angličan, neboť Irčané tak hluboko klesli do chudoby že si ani těchto plodin země swé popřáti nemohau a podmanitelům swým je prodáwati musejí. Ba Irčan ( jak mnozí wíry hodní swědkowé twrdí ) malá prasátka swá na prodej mlékem krmí, kterého sám obě dopřáti nemůže. Wůbec wywáží Irsko do Angličan kože, maso, dobytek, máslo, líhy, sůl a přízi. Lid irský náleží k národu keltickému ( gálskému ) a mluwí zwlášťní nářečí řeči gálské, we wyšších stawech, we školách a w auřadech ale wšude panuje angličina. Irčané na sobě mají wšechny dobré wlastnosti bodrého a wšechny ohyby podmaněného národu. Od Angličanů se líší dokonce, a poměr národního karakteru irského k anglickému jest asi takowý jako slowanského k německému wůbec. Irčan jest udatný, dobrosrdečný, weselý, hostinný, milowník starých otcowských obyčejů a wšak i lehkomyslný a wůbec wíce poctiwého ducha, kdežto Angličan chladně počítá a dobře hospodaří. Potměšilost, mstiwost, powěrečnost, náklonnost k wraždě a žhářstwí, kterými se Irčan často bohaté anglické šlechtě a nenáwiděnému anglikánskému duchowenstwu mstí, tyto wlastnosti wypěstowala u Irčanů poroba, neboť jsau wšude její plody. Irčané jsau malého, silného wzrůstu, mají černé wlasy ( Angličané jsau welicí s bledými wlasy ), wáží si národnosti swé a dějin wlasti, milují hudbu a zpěw. we wšem se wůbec od Angličanů nesmírně líší, tak jako Angličané zcela oddáni jsau církwi swé protestantsko-anglikánské a nenáwidí katolickau, tak zas Irčané horliwí katolíci za žádnau cenu od katolictwa k anglikánské ( panující ) církwi nepřestaupí, a kněžstwo katolické, ačkoli welmi chudé a také málo wzdělané jest pro nedostatek přiměřených škol, přece u národu irského weliké požíwá moci a wážnosti, owšem hlawně proto, že národní a s národem samým zároweň utlačena jest, neboť jinák národ irský pro nesmírnau newzdělanost a powěrčiwost swau ( též následky poroby ) neumí náboženstwí swé náležitě oceniti. Katolíků jsau 3/4 weškerého obywatelstwa, k anglikánské církwi přiznáwá se jen asi 500,000 duší, přece wšak jsau 4 arcibiskowé, 18 biskupů a asi 1700 kněží anglikánských s 15,000.000 zl. stř. ročních důchodů. Katolíci mají jen jednoho arcibiskupa a několik biskupů a kněží tolik asi, co anglikánští. Anglikánským duchowním musejí katolíci desátky a jiné platy dáwati, a kromě toho swé kněžstwo sami zcela si platiti. ( Pokračowání. )", "id": 758}
{"text": "10. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Rusíni, Titulek: [otisk zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n* * * O deputací Rusínů w Holomauci píší wládní nowiny Holomaucké ( Oester. Korr. ) dne 7. list. následující zprávu: W našem městě meškají od několika dnů důwěrníci rusínského národa, k nimž se přidalo ještě několik říšských poslanců z Haliče. Hlawní jejich aumysl byl, podati císaři oswědčení oddanosti; zároweň ale chtějí upozornit wládu na staw wěcí we swé otčině a žádati o pomoc we welmi podstatných stížnostech. Jednáni Poláků, kteří národu rusínskému Nemýliž se nikdo tím, že se w dopisu wčerejším ze Lwowa wěci Rusínů se týkající nazýwají ruské. Rusíni swau zemi nazýwají Rusi, a co jim náleží, ruským; co se týče Rusů, tomu říkají: rossyjský. Tak též Poláci Rusíny nazýwají Rusy a cárské Rusy nazýwají Moskaly. jen s nechutí přiznáwají rowné práwo, způsobuje co den wětší newůli u Rusínů, a jen welmi mírnému a důwěrnému chowání Rusínů jest děkowati, že pokoj nebyl posud zrušen a národní spor w auplnau wálku nepřešel. Ministerstwo musí co nejrychleji wystaupiti rozhodně a přípowědi o konstitučních swobodách a rownopráwnosti národů též i pro tento národ we skutek uwésti.", "id": 759}
{"text": "24. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) „ Wy wždycky tráwíte čas na panstwí? “ – učinil konečně Čičikow ze swé strany otázku. „ Nejwíce na wenkowě, “ odpowěděl Manilow. „ Časem owšem jezdíme do města, awšak jen proto, abychom se sešli se wzdělanými lidmi. Člowěk rozumíte zdiwočí, kdyby pořád seděl za plotem. “ „ Prawda, prawda, “ řekl Čičikow. „ Owšem “ – pokračowal Manilow – „ něco jiného by bylo, kdybych měl příjemné sausedstwo, ku př. takowého člowěka, s kterým by se dalo poněkud promluwit o příjemnostech, o dobrých spůsobech, nebo pátrat w nějakém takowém umění, aby to, jak se říká, rozhaupalo duši a nějak rozehřálo mysl. “... Tu chtěl ještě něco wyjádřit, ale zpozorowaw, že se trochu zapletl, máchnul jen rukau do powětří a pokračowal: „ w tom pádu by owšem wenkow a samota měly welmi mnoho příjemného. Ale není zde ani člowěka … Wšeho wšudy že si někdy trochu čtu Syna Otěčestwa “ Časopis před časy welmi rozšířený.. Čičikow w tom auplně sauhlasil, dodaw jen, že není nic příjemnějšího, než žíti w samotě, poradowat se někdy z pozorowání přírody a čísti časem nějakau knížku... „ Wíte ale “ – dodal Manilow – „ když ale člowěk nemá přítele, jemužto by se mohl sdílet... “ „ O owšem, w tom máte prawdu, auplnau prawdu! “ – wskočil mu Čičikow do řeči – jest jediný poklad na swětě. Ať si člowěk nemá peněz, jen když může se řádnými lidmi obcowat, prawil jeden mudřec. “ „ Wíte ale, pane Pawle Iwanowiči! “ – prawil Manilow s twáří nejen sladkau, nýbrž i přeslazenau jako mixtura, kterau módní doktor až nemilosrdně osladil, aby tím obweselil swého patienta, „ tu člowěk cítí jakési w jistém spůsobě dušewní wyražení... Jako ku př. nyní, když mi náhoda popřála štěstí, mohu říci wzorné, že mohu s wámi pohowořit a těšiti se waší přijemnau rozmluwau.... “ „ Prosím, prosím, jaká pak příjemná rozmluwa! Bídný člowěk a nic jiného “ – odpowěděl Čičikow. „ O! pane Pawle Iwanowiči! dowolte, abych byl upřímný: dal bych za to s radostí polowičku swého jmění, abych měl jen část těch wlastností, které wy máte!.. “ „ Naopak, já bych si ze swé strany pokládal za nejwětší.... “ Bůh wí, kam by přišlo wzájemné wyléwání přítelů obau citů, kdyby sluha, wejda do pokoje, neoznámil, že je oběd hotow. „ Prosím uctiwě “ – prawil Manilow. „ Odpustíte, že u nás nebude takowý oběd, jako na parketách a w hlawním městě, u nás jest jenom podle ruského obyčeje políwka, ale z čistého srdce. Prosím, račte! “ Tu se ještě nějaký čas hádali, kdo má napřed wstaupit, až konečně Čičikow wešel bokem do jídelny. Tam již stáli dwa chlapci, synowé Manilowa, w těch letech, kdežto již sedají děti při stole, ale na wysokých stolicích. U nich stál učitel klaněje se uctiwě a s úsměwem. Paní si sedla ke swému políwkowému šálku, hosta posadili mezi paní a pána domácího, a sluha zawázal dětem serwítky okolo krků. „ Jaké milaučké dítky “ – prawil Čičikow, podíwaje se na ně – „ do kolikátého pak roku? “ „ Starší osm a menšímu wčera práwě minulo šest, “ prawila paní Manilowa. „ Themistokluse! “ – prawil Manilow obraceje se k staršímu, který se pachtil wydobyt si bradu zawázanau od sluhy do serwítku. Čičikow pozwednul trochu oči, slyše takowé trochu řecké slowo, klerému dal Manilow Bůh wí proč koncowku us, ale hleděl zas hned obličej swůj přiwésti do obyčejného stawu. „ Themistokluse, powěz mi, které jest nejhezčí město we Francii? “ Tu učitel obrátil celau pozornost na Themistoklusa, jakoby mu chtěl skočit mezi oči, ale brzy se upokojil a ponukowal hlawau, když řekl Themistoklus, „ Paříž. “ „ A u nás které jest nejhezčí město? “ tázal se opět Manilow. Učitel opět pozorowal. „ Petěrburk, “ odpowěděl Themistoklus. „ A jaké ještě? “ „ Moskwa, “ odpowěděl Themistoklus. „ Šikowný hošík! “ prawil Čičikow. „ Ku podiwu... “ pokračowal obrátiw se s jakýmsi podiwením k manželům. „ Musím říci, že toto dítě má weliké schopnosti. “ „ O wy jste ještě málo slyšel, “ odpowěděl Manilow – „ ale on má nesmírně mnoho ostrowtipu. Tuhle menší Alkid, ten není tak bystrý, ale ten hned jak něco uhlídá, braučka, mušku, hned po ní pustí očičky, hned za ní běží a obrátí na ni pozornost. Já ho strojím k diplomatii. Themistokluse! “ pokračowal obrátiw se k němu, „ chceš být poslancem? “ „ Chci, “ odpowěděl Themistoklus a žmaulil chleb kýwaje hlawau ze strany na stranu. W tuto dobu lokaj, stojící wzadu, utřel panu poslancowi nos, a welmi dobře udělal, sice by byla překořeněna políwka. Rozmluwa počala za stolem o příjemnostech pokojného žiwobytí, kterau wšak přetrhowala domácí paní dodatky o městském diwadle a o hercích. Učitel welmi pozorně hleděl na rozmlauwající, a jak mile zpozorowal, že se budau usmíwat, již hned otewřel ústa a smál se nemilosrdně. Jistě že byl wděčný člowěk a chtěl se tak odměnit domácímu pánu za jeho uctiwé nakládání. Jednau wšak přece dostal jeho obličej zůřiwý pohled a přísně zaťukal na stůl, opíraje oči na děti, sedící naproti němu. To wšak bylo na swém místě, nebo Themistoklus kausnul Alkida do ucha, a Alkid zamhauřiw oči a roztáhna hubu chtěl se práwě dát do nejhořčejšího pláče, ale wzpomena si, žeby se tím snadno mohl připrawit o jídlo, uwedl ústa swá do obyčejného stawu a počal se slzemi kausat skopowau kost, od které se obě jeho twáře blyštěly tukem. Domácí paní welmi často se obracela k hostu se slowy: „ Wy welmi málo jíte, ráčil jste si tuze málo wzíti. “ Na to ale Čičikow wždycky odpowěděl: „ Uctiwě děkuji, jsem nasycen: příjemný rozhowor jde nade wšechno jídlo. “ Již wstali od oběda. Manilow byl welmi spokojen, a drže ruku za zády swého hosta, chtěl jej tak doprowodit do hostinského pokoje: tu wšak host oznámil s welmi důležitau twáři, žeby s ním rád promluwil o jisté welmi nutné záležitosti. „ W tomto pádu račte býti tak laskaw a wstaupiti do mého kabinetu, “ odpowěděl Manilow a dowedl jej do newelkého pokojíka obráceného okem na černý les. „ Tu je můj kauteček! “ „ Příjemný pokoj “ – prawil Čičikow přeměřiw ho očima. Pokoj byl skutečně příjemný: stěny byly malowány jakausi modrau barwinkau we spůsobu šediwé, čtyry stolice, sedadlo, stůl, na kterém ležela kniha se základkau, o které jsme měli příležitost již dříwe zmínku učinit, trochu popsaných papírů, nejwíce ale tabáku. Ten byl w rozličných spůsobech, we škatulkách, w pytlíku a konečně zrowna na stole wysypán. Na obau oknách byly také hrnečky s popelem z dýmek rozestawené welmi starostliwě do řadů. Bylo pozorowat, že si tím časem domácí pán ukracowal chwíli. „ Račte prosím býti tak dobrotiw a sednauti si do tohoto sedadla. Zde budete lépe sedět, “ prawil Manilow. „ Dowolte, abych sednul jen na stolici. “ „ Dowolte, abych wám to nedowolil, “ prawil Manilow s úsměwem. „ Toto sedadlo již mám ustanoweno pro hosty: líbí-li se nebo ne, sednaut si musíte! “ Čičikow si sednul. „ Dowolte, abych wám podal dýmečku. “ „ Ne, nekauřím, “ odpowěděl Čičikow uctiwě a jako litostně. „ A proč? “ prawil Manilow také uctiwě a lítostně. „ Nejsem zwyklý, bojím se; říkají, že tabák tuze wysušuje. “ „ Dowolte, abych podotknul, že to jest předsudek. Ba já mám za to, že kauření jest mnohem zdrawější než šňupání. W našem pluku byl poručík wýborný a wzdělaný člowíček, který nedal dýmku z úst ani za stolem ani s dowolením na wšech ostatních místech. A nyní mu je již 40 let, a chwála Bohu posud je tak zdráw, že nelze být lépe. “ „ Čičikow podotknul, že to může být, že w přírodě jest mnoho pádů, které si ani nejwětší rozum wyswětliti nedowede. „ Ale dowolte přede wším jednu otázku “... prawil hlasem, we kterém bylo cosi podiwného aneb alespoň skoro podiwného, a hned se newím proč ohlédnul za sebe. Manilow se také newím proč ohlédnul. „ Jak dáwno tomu již, co jste podal wýkaz k revisi? “ Poněwadž se welikost jmění statkáře hlawně dle čísla jeho poddaných ( duší ) poznáwá, a podle toho též daně rozwrženy a cena hypothekární statku wyměřená býwá: konají se wždy po jistém počtu let revise, to jest počítání těchto poddaných. Od jedné revise až do druhé platí pak ten samý počet. 634 „ O již dáwno, ale abych mohl říci kdy, nepamatuji se. “ „ Jak mnoho wám od té doby umřelo sedláků? “ „ To newím skutečně, na to bych myslil bude zapotřebí zeptati se příkažtíka. „ Hej! slyšíš, zawolej prikažtíka, on zde dnes musí být. “ Příkažtík přišel. Byl to člowěk ne zcela 40letý, s oholenau bradau, w kabátě, a jak se zdálo wedaucí welmi pokojný žiwot, neboť obličej jeho byl tak plnoměsíční, a zažlautlá barwa pleti i malinké oči dokazowaly, že je welmi dobrý známý podušky a peřiny. Bylo na něm hned widěti, že již došel swého cíle, jako wšichni panští příkažtíci; napřed byl w domě panském jakožto zapisowač, pak si wzal nějakau klíčnici Agašku, miláčka panina, stal se sám klíčníkem a potom již příkažlíkem. A když byl příkažtíkem, chowal se owšem jako wšichni příkažtíci, zacházel a kmotřil se s těmi, kteří byli bohatší we wsi, přitěžowal těm, kteří byli chudší, a probudiw se ráno o 9 hodinách, čekal na samowar a pil čáj. „ Poslauchej! kolik pak nám umřelo sedláků od té doby, co jsme podali revisí? “ „ A kolik? Mnoho jich umřelo od té doby! “ prawil příkažtík, při čemž jiknul, zakryw si zlehka rukau ústa jako štítkem. „ Ano, ano, já jsem sám myslil, že jmenowitě jich mnoho umřelo “ – prawil Manilow. – Tu se obrátil k Čičikowi a dodal ještě: „ Ano, skutečně welmi mnoho. “ „ A kolik tedy ku příkladu? “ ptal se Čičikow. „ Ano, kolik? “ doložil Manilow. „ Ano, kolik? Ale wždyť se newí, kolik jich umřelo, nikdo je nepočítal. “ „ Ano, jmenowitě “ – prawil Manilow obraceje se k Čičikowu – „ já taky myslil, že byla weliká smrtelnost; dokonce se newí, kolik jich umřelo. “ „ Buď tak dobrý a spočítej je “ – prawil Čičikow – „ a udělej na wšechny podrobný registřík podle jména. “ „ Ano, wšech podle jména “ – prawil Manilow. Příkažtík prawil: „ Hned, “ a odešel. „ A proč to potřebujete wědět? “ zeptal se Manilow, když odešel příkažtík. Tato otázka, jak se zdá, byla hostu nepříjemná, a na jeho obličeji objewila se nějaká nucenost, tak že se až začerwenal. A skutečně uslyšel Manilow brzy takowé podiwné a neobyčejné wěci, jakých ještě nikdy neslýchaly lidské uši. „ Wy se tážete proč? Powím wám hned: rád bych kaupil poddané.... “, prawil Čičikow, zarazil se a neukončil swau řeč. „ Ale dowolte mi otázku “ – prawil Manilow – „ jakpak chcete kaupit poddané: se zemí aneb jen na wýwod, to jest bez zemi? “ Za císaře Alexandra wyšel sice rozkaz, že se poddaní bez země prodáwati nesmí, aby se tak překazil zjewný trh na lidi, jaký šlechta prowozowala. Tento zákon se wsak nyní rozličným spůsobem obchází, tak že se přece s rozmanitými práwními kličkami poddaní i bez země prodáwají. „ Ne, ne tak, já nechci práwě poddané, já chci jen míti mrtwé! “ „ Kterakže? račte odpustit..... zalehá mi trochu w uše, slyšel jsem jakési přepodiwné slowo.... “ „ Já si chci opatřit mrtwé poddané, awšak takowé, aby ještě se počítali w revisí jako žiwí, “ prawil Čičikow. Manilow upustil čibuk s dýmkau z úst na zem, a jak otewřel ústa, tak zůstal s otewřenými ústy asi několik minut. Oba přátelé, kteří rozmlauwali dříwe tak mnoho o příjemnostech přátelského žiwobytí, zůstali bez pohnutí s wywalenýma na sebe očima, jako ty podobizny, které wěšíwali za starých časů naproti sobě wedle zrcadla. Konečně zdwihl Manilow dýmku s čibukem a podíwal se mu od spodu do obličeje, hledě wypátrati, není-li widět na pyskách něco usměwačného, jestli to není jen žert, ale newiděl nic, ba obličej zdál se ještě wážnější než kdy jindy; pak si pomyslil, newymknul-li se snad náhodau jeho host z cesty zdrawého rozumu, a w auzkosti se na něho uporně díwal, ale oči jeho byly zcela jasné, nebylo w nich diwoké nepokojné jiskry, jako poskakuje w očích zbláznilého člowěka, wšechno bylo slušné a w pořádku. Jakkoli se rozmýšlel Manilow, co je dělat, kterak by se měl chowat, awšak mu nenapadlo nic jiného, než že wybafnul kauř welmi tenaunkým praménkem. „ A tedy bych rád wěděl, můžete-li mně takowé ne žiwé sice we skutečnosti, ale žiwé s ohledem na zákonní formu prodat, přepustit aneb jak sám za lepší uznáte. “ Ale Manilow byl posud ještě tak pomaten, že se na něho jen díwal.... „ Zdá se mi, že nemáte aumysl? “.... podotknul Čičikow. „ Já.... o to ne, “ prawil Manilow, „ ale nemohu pochopit.... odpusťte.... nemohl jsem owšem nabýt takowého skwělého wychowání, jaké widěti jest takřka w každém wašem pohnutí; já nemám tak znamenité schopnosti wyjádřiti se... Snad práwě nyní.... w tomto wašem nyní wysloweném wyjádření jest skryto něco jiného.... Snad jste se tak jenom ráčili wyjádřit k wůli kráse slohu? – “ „ Ne, ne, myslím wěc tu, jaká jest, totiž ty duše, které již skutečně umřely. “ Manilow byl zcela pryč. On cítil, že musí něco učinit, předložit nějakau otázku, ale jakau – čert sám wí. Zůstal tedy na tom, že wyfauknul opět kauř, jen že ne zas ústy, nýbrž tenkrát nosem. „ A tedy nejsau-li překážky, mohli bychom s Boží pomocí přistaupit k wyhotowení prodejního úpisu, “ prawil Čičikow. „ Jak, na mrtwé duše prodejní úpis? “ „ O ne! “ prawil Čičikow, „ Napíšeme, že jsau žiwé, tak jako to skutečně stojí w revisním rejstříku. Já mám již obyčej, neuchylowat se w ničem od občanských zákonů, ačkoli jsem proto mnoho wystál we službě, ale již račte odpustit: powinnost je pro mne swatá wěc, zákon – před zákonem wšechnu úctu. “ Poslední slowa se zalíbili Manilowu, ale oč se wlastně jedná, přece ještě nechápal, místo odpowědi počal táhnaut skrze trubku swau tak silně, že wrčela konečně jako fagot. Zdálo se, jakoby z ní chtěl wytáhnaut nějaký úsudek strany takowé neslýchané okolnosti: ale čibuk wrčel a konec. „ Snad račte mít nějaké pochybnosti. “ „ O prosím nikoliw. Já nemluwím strany toho, jako bych o wás nějaký kritický předsudek dělat chtěl. Ale dowolte, nebude snad tento aumysl, aneb abych se ještě lépe takřka wyjádřil, tato negociace nějak překážeti občanským ustanowením a dálším krokům Ruska? “ Tu Manilow pozdwihna trochu hlawu, pohleděl welmi wýznamně Čičikowi do obličeje, jewě we wšech tazích líce swého a we stažených pyskách takowý hluboký wýraz, jaký málo kdy jest widěti na lidském obličeji, wyjmauc snad některého příliš schopného ministra a to ještě jen w čas nejhlawolomnější práce. Ale Čičikow řekl zrowna, že takowý aumysl neb negociace nebude nikterak překážet občanským ustanowením a dalším krokům Ruska, a po minutce doložil, že kazna ( aerar ) bude mít ještě užitek, neboť dostane zákonité taxy. „ Tedy myslíte?.... “ „ Já myslím, že to bude dobře. “ „ Bude-li to dobře, to je něco jiného: já proti tomu nejsem, “ prawil Manilow a upokojil se auplně. „ Nyní nám již zbýwá smluwiti se strany ceny.... “ „ Co strany ceny? “ prawil opět Manilow a pozastawil se. „ Snad nemyslíte, abych wzal peníze za duše, které již w jistém spůsobu ukončily swé bytí. Máte-li již takowau tak říci fanatastickau wůli, tedy wám je odewzdám ze swé strany nezištně a o listinu se postarám. “ Spisowatel těchto událostí byl by welmi twrdohlawý člowěk, kdyby opominul doložiti, že radost přemohla hosta po těchto slowech wyřknulých od Manilowa. Ačkoli byl wážné a maudré powahy, ale tuto by byl málem poskočil jako kozel, co se přihodí jak známo jen w nejsilnějších chwatech radosti. On se tak silně hýbnul w sedadle, až praskla wlačná látka na podušce; sám Manilow na něho patřil s jakýmsi podiwením. Hnut jsa wděčností, namluwil nyní tolik zdwořilostí a díků, že se tento celý pomatl a začerwenal, a jenom hlawau záporně kýwaje konečně se wyjádřil, že to není nic, žeby si přál, aby něčím jiným mohl dokázat swau srdečnau příchylnost, magnetismus duše, ale umrlé duše že jsau w jistém spůsobu holý neřád. „ O prosím, nejsau neřád, “ prawil Čičikow tiskna mu ruku. Tu wypustil welmi hluboké wzdechnutí; ne bez citu pronesl konečně tato slowa: „ Kdybyste wěděl, jakau dobrotu jste prokázal mně na pohled mizernému člowěku bez plemena a rodu! Ano skutečně co jsem já wšechno ztratil! jako loďka nějaká u prostřed diwokých wln! Jakých pronásledowání jsem přetrpěl, jakého hoře jsem zakusil, za to, že jsem měl čisté swědomí, že jsem pomáhal wdowám opuštěným a ubohým sirotkům! “.... Tu si utřel šátkem slze. ( Pokračowání. )", "id": 760}
{"text": "22. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Kapitola II. Již byl Čičikow wíce než týden we městě, jezdě na wečery a na obědy, a tak tráwil, jak se prawí, welmi příjemně čas. Konečně si umínil pokročiti we swých visitách za město a nawštíwiti poměščíky Manilowa a Sobakewiče, kterým dal slowo. – Může býti, že ho k tomu pobádala ještě jiná důležitější příčina, jednání oprawdiwé bližší jeho srdci … Awšak o tom wšem dowí se čtenář po pořádku a w prawý čas, bude-li míti jen trpěliwost ke přečtení této celé powěsti, welmi dlauhé, která se wšak později ještě rozšíří podle té míry, jak se bude přibližowat ku konci. Kočí Selifan dostal rozkaz, aby ráno zapřáhl koně do známé již bričky; Petřík dostal poručení, aby zůstal doma a hlídal pokoj a wěci. Nebude zbytečno pro čtenáře, seznámiti se s těmi dwěma lidmi, náležejícími našemu hrdinowi. Ačkoli oni owšem nejsau osoby welmi důležité, nýbrž jak se říká druhé třídy, ba i třetí třídy, ačkoli hlawní pružiny a struny této powěsti nejsau na nich zawěšeny, nýbrž se jich jen leckde z lehka dotýkají a o ně zawazují – ale spisowatel drží welice na důkladnost we wšem, a tudy i w tom ohledu, ačkoli je Rus, chce přece být důkladný jako Němec. Ostatně to nezajme mnoho času a místa, protože není zapotřebí, mnoho dodáwati k tomu, co již čtenáři je powědomo, totiž že Petřík chodil w trochu širokém hřebičkowém kabátě, po pánowi zděděném, a měl podle obyčeje lidí swého stawu weliký nos a pysky. Charakter měl wíce mlčenliwý než rozhoworný, měl také šlechetný pud ke wzdělanosti, t. j. ke čtení knih, o jejichžto obsah ale málo dbal: jemu bylo dokonce wšechno jedno, buď nějaké osudy zamilowaného hrdiny, neb slabikář, neb modlitební kniha – on wšechno čítal se stejnau pozorností, a kdyby mu byli podstrčili chemii, ani proti tomu by nic nenamítal. Jemu se nelíbilo to, o čem četl, ale pauze samé čtení, neb lépe říci, ten proces při čtení, že wždycky z písmen se wylaupne nějaké slowo, které wšak někdy šlak wí co znamená. Toto čtení on prowozowal nejwíce leže w předpokoji na posteli a na podušce, které byly od toho zcela sleženy jako placky. Kromě této náružiwosti ke čtení měl ještě dwa obyčeje zwláštní jakožto dwa hlawní rysy swého charakteru: spat oblečen, tak jak byl w tom samém kabátě, a nosit s sebau wždy jakýsi swůj zwláštní wzduch, swé zwláštní wůně, asi tak podobné zasmraděnému pokoji, tak že postačowalo, aby on kdesi rozchystal swau postel, třeba w pokoji posud neobýwaném, a aby tam jen přitáhl swůj plášť a swých pět šwestek, a již se zdálo, jakoby w tom pokoji po deset let bydleli lidé. Čičikow jsa welmi chaulostiw a w některých ohledech i wybíračný, táhna do sebe wzduch ráno před šňupáním, ošíwal se a kýwaje hlawau říkal: „ Ty chlapíku, kozel wí, snad se tuze potíš. Proč pak nejdeš alespoň do lázně. “ Na to Petřík nic neodpowídal, ale odstranil se někam po práci, aneb obrátil se s kartáčem k powěšenému pánowu fraku, aneb se w něčem hrabal. Co si myslil mlče – snad prawil sám u sebe: „ Ty se mi také líbíš; nepromrzel jsi se, říkat již asi 40krát pořád jednu wěc! “ – Bůh wí a těžko wědět, co si asi myslí domácí poddaný sluha, když mu pán dáwá poučení. A tak tedy widíme, co se dá na prwníkrát říci o Petříkowi. – Kočí Selifan byl zcela jiný člowěk.... Awšak spisowatel si dělá weliké swědomí, že tak dlauho bawí čtenáře lidmi tak nízkého stawu, wěda ze zkušenosti, jak neřádi si wšímají nižších tříd. Tak již je Rusowa nátura: baží welmi po tom, aby se seznámil s tím, který jest alespoň o jeden čin ( důstojnost ) wyšší než on, a když může před hrabětem neb knížetem smeknaut, cení si to nade wšechny upřímné přátelské známosti. Spisowatel se skoro bojí o swého hrdinu, který je jenom koležský sawetník. Dworní sawetníci snad si ho ještě wšimnau, ale ti, kteří již došli k činům generálským, tito snad hodí po něm jeden z těch opowržliwých wzhledů, jakými hrdě člowěk se díwá na wšechno, co se plazí u jeho nohau, a opominau jej smrtelným pro spisowatele newšímnutím. Awšak jakkoli jest jedno i druhé mrzuté, přece se musím wrátiti k swému hrdinowi. Tak tedy učiniw potřebné rozkazy hned na wečer, probudiw se ráno welmi časně, umyl se, wytřel se od hlawy až k patě mokrau haubau, co se jindy dálo jenom wždycky w neděli, oholiw se tak, že byly twáře jako skutečný aksamit 629 s ohledem na hladkost a lesk, oděw se do fraku lesknaucího přičerwenalé barwy a do pláště podšitého nedwědinau, sešel se schodů, jsa držen pod pažím buď z té neb z druhé strany od sluhy hostinského, a sedl do bričky. Hřmotně wyjela brička ze wrat hostince na ulici. Pop okolojdaucí smeknul klobauk, několik kluků w zamazaných košilích natahowali ruce křičíce: „ Panáčku, dejte sirotkowi! “ Kočí zpozorowaw, že jeden z nich se rád přiwěšuje na hříčky, šwihnul ho bičem, a brička počala poskakowat po dlažbě. Ne bez radosti bylo od daleka widěti malowaný trám před městskau branau na znamení, že dlažba jako wšeliká jiná muka na tomto swětě bude mít brzy konec; a pan Čičikow po několika ještě notných štulcích octnul se na měkké půdě. Sotwa že jen město přestalo, počala se již malebně po obau stranách dle ruského obyčeje diwočina; křowí wšelikého spůsobu, obhořelé pařezy welkých stromů a podobné hlauposti. Leckde se naskytly jako na šňůře nawlečené wesnice, stawbau swau welmi podobné starým wyrownaným trámům, pokrytým šediwými střechami a pod nimi wyřezáwané dřewěné ozdoby we spůsobu wywěšených ručníků, wyšíwaných hrubými kwěty. Několik sedláků podle zwyku zíwalo, sedíce na lawkách před wraty w owčích kožichách. Ženské s tlustými twářemi a přewázanými ňadry kaukaly z hořejších oken, z dolejších wykukowalo telátko neb čauhal slepý rypák swině. Zkrátka pohledy známé. Když přejeli patnácte werst, wzpomněl si Čičikow, že zde musí být dle slow Manilowých jeho wesnice, ale i šestnáctá wersta minula, a o wsi nebylo ani čichu, a kdyby se nenahodili dwa sedláci potkawší je, kdo wí, jestli by byli mohli trefit dále. Na otázku, daleko-li je do wsi Zamanilowky, smekli sedláci klobauky, a jeden z nich, čipernější a maje wausy do klínu přistřižené, odpowěděl: „ Snad Manilowku myslíte, a ne Zamanilowku? “ „ Nu ano, Manilowku. “ „ Manilowka! a jak přejedeš ještějednu werstu, tak tam bude, to jest zrowna na prawo. “ „ Na prawo? “ – ozwal se kočí. „ Na prawo “ – prawil sedlák – „ tak musíš jet do Manilowky; ale Zamanilowka žádná není. Ona se tak jmenuje, to jest její jméno Manilowka, ale Zamanilowka zde pražádná není. Tam zrowna na wršku uwidíš dům kamenný, na dwě patra panský dům, we kterém to jest bydlí sám pán. Tak to máš tu Manilowku, ale Zamanilowka zde dokonce žádná není, a také nebyla. “ Jeli tedy hledat Manilowku. Přejeli dwě wersty a našli poboční polní cestu, awšak již dwě, tři a čtyry wersty ujeli, ale kamenný dům na dwě poschodí pořád ještě newiděli. Tu si Čičikow wzpomněl, že když přítel zwe do wsi swé patnáct werst wzdálené, to znamená, že je do ní plných třidcet. Wes Manilowka nemohla nikoho omámit swau polohau. Dům panský stál sám a sám na wršku, přístupný wšem wětrům, jakým by jen se chtělo zawát; wršek sám, na kterém stál byl pokryt přikoseným drnem. Na něm byly rozházeny po anglicku dwa tři záhonky s křowím bezowým a žlutých akáců, pět šest bříz sem tam pohromadě powznášely swé řídkolisté wršky. Pode dwěma z nich bylo widěti besídku s ploskau zelenau stříškau o dřewěných, modrých slaupcích s nápisem „ chrám osamotněného rozmýšlení “, dole níže rybník, pokryt zelenau trawau, co wšak není neobyčejné w anglických parkách ruských poměščíků. U tohoto pahorku powalowaly se osmahlé dřewěné chalupy, kteréžto náš hrdina, newí se proč, počal ihned čítat a načítal wíce než dwě stě; nikde mezi nimi nebyl strom neb nějaká rostlina, wšude jen bylo widět trámy. Pohledu tomu dodáwaly žiwota dwě ženské, které s wykasanými malebně sukněmi brodily se po kolena w rybníce, wlekauce na dwau dřewěných tyčkách sítě roztrhané, w nichžto wězeli dwa raci a jedna bělice; ženské, jak bylo widět, hádaly se a pro něco si nadáwaly. Opodál stranau černal se jaksi smutně do modra borowý les. Ba i sama pohoda přišla whod; den nebyl ani tuze jasný ani příliš mračný, ale jaksi swětle popelawý, jako býwají staré kabáty garnisonských wojáků. Pro doplnění obrazu nechyběl kohaut, zwěstowatel změny počasí, který, ačkoli měl hlawu až do mozku proklobanau od jiných kohautů pro známé žárliwosti, přece kokrhal welmi hlasitě a sekal též křídly, otrhanými jako stará rohožka. Dojížděje k domu, zpozorowal Čičikow na na wýstupku samého pána, jenž tam stál w zeleném kabátě, drže dlaň nad očima místo slunečníka, aby widěl lépe přijíždějící powoz. W té míře, jak dojížděla brička k domu, weselily se jeho oči a úsměch se rozšířowal wíce. „ Pane Pawle Iwanowiči, “ křiknul konečně, když Čičikow wystupowal z bričky. „ Konečně jste si přece wzpomněl! “ Oba přátelé se silně políbili a Manilow uwedl hosta swého do pokoje. Ačkoli je doba, we které projdau skrze síň, předpokoj a jídelnu trochu kratičká, ale pokusíme se přece, nestačíme-li zatím něco říci o domácím pánu. Ale tu se musí spisowatel přiznat, že je takowá wěc nesmírně těžká. Mnohem lehčeji jest wyobraziti charaktery wětší míry: tu se jen házejí barwy plnau rukau na plátno, černé žhawé oči, wisuté obočí, čelo zamračené, přes rameno černý neb čerwený jako oheň plášť, a podobizna je hotowa: ale tuhle takowé pány, kterých je mnoho na swětě, kteří jsau na pohled welmi podobni, ale zatím, když si lépe wšímneme, plní nedostížitelných zwláštností – takowé pány je nesmírně těžko wyobrazit. Tu se musí silně zostřit pozornost, až před nás wystaupí wšechny ty zwláštní, skoro newiditelné tahy, a wůbec se musí welice whlaubit do nich zrak zkušený již w nauce skaumawé. Jediný Bůh by snad mohl powědít, jaký byl charakter Manilowa. Jest druh lidí známý pod jménem: lidé tak a tak, ani slaní ani mastní, ani w městě Bogdanowé, ani we wsi Selifanowé, jak prawí příslowí. Zdá se, že k nim patří připočítat Manilowa. Na pohled byl člowěk auhledný, tahy obličeje jeho nebyly bez příjemnosti, ale do této příjemností bylo snad tuze mnoho cukru přimícháno, we spůsobech jeho bylo cosi hledaného a tuze s každým přátelského. Usmíwal se wždy lahodně, byl bělowlasý a modrooký. W prwní minutě, když se s ním sejdeš, musíš si pomyslit: jaký příjemný a dobrý člowěk! W následující minutě neřekneš nic, ale po třetí minutě řekneš: „ I aby tě čert wzal! “ a odejdeš dále, a neodejdeš-li, pocítíš smrtelné trápení. Od něho neuslysíš ani jednoho žiwého aneb jen alespoň zážiwného slowa, jakých můžeš slyšet od každého, když se jen dotkneš jeho wlastních záležitostí. Každý má swého koníčka: jeden w honících psech; druhému se zdá, že jest nesmírný milowník hudby a že nesmírně cítí wšechny hluboké myšlénky skladatelů; třetí dowede sníst i nejšpatnější oběd; čtwrtý hraje rád alespoň o caul wyšší rolli, než mu je sauzeno; pátý w přání swém wíce obmezený we dne w noci jen na to myslí, kterak by mohl jíti na procházku s císařským adjutantem a ukázati se tak swým přátelům známým, ba i neznámým; šestý má zas takowau ruku, která má wždy nepřirozenau chuť, poznamenat si nějak bubnowého tauše nebo dwojku, kdežto zatím ruka sedmého se ustawičně nabízí, udělat někde pořádek, přiblížiti se někde k twářnosti poštowního expeditora neb jemštíka. – Zkrátka každý má něco pro sebe, ale Manilow neměl nic. Doma mluwil welmi málo, ale wíce zkaumal a rozmýšlel, ale o čem on rozmýšlel, to snad jen samému Bohu bylo powědomo. Žeby se byl ujímal hospodářstwí, nelze říci, on ani nikdy si newšímnul pole, hospodářstwí šlo samo sebau. Když prikažtík ( šafář ) řekl: „ dobře by bylo, pane, tak a tak “ – „ ano, prawdu máš, “ odpowídal obyčejně, kauře z dýmky, což si zwyknul, ještě když slaužil we wojsku, kdežto platil za welmi skromného, delikátného a wzdělaného důstojníka, „ ano wěru, máš prawdu, “ opakowáwal ještě. Když k němu přišel poddaný a zaškrabaw se rukau w týle, prawil: „ Pane, dowol, abych odešel na práci, wydělati si na daně. “ – „ Jdi si, “ odpowěděl kauře z dýmky, a ani mu nenapadlo, že jde ten chlapík jen někde na chlast. Někdy když se díwal z okna na dwůr a na rybník, mluwíwal o tom, jak by bylo pěkné, kdyby se od domu prowedla podzemní chodba aneb wystawěl kamenný most přes rybník, na němžto by byly po obau stranách krámy, a aby w nich seděli kupci a prodáwali rozličné drobné zboží potřebné sedlákům. – Přitom byly jeho oči patrně jako cukr a na obličeji jewila se nejwětší spokojenost: ostatně ale wšechny tyto náwrhy končily se jen w pauhých slowech. W jeho pokoji ležela wždycky nějaká knížka, založená na 14. straně papírkem, kteraužto bez přestání četl již po dwě léta. W jeho domě se wždycky něčeho nedostáwalo: w hostinském sále stál překrásný nábytek, potažený obzwláštní hedbáwnau látkau, jistě welmi drahau: ale na dwě stolice se jí nedostalo, a tyto tam stály potaženy zrowna rohožkau; ostatně ale domácí pán již po několik let swé hosti činil pozorny pokaždé těmito slowy: „ Neračte sedat na tyto stolice, nejsau ještě hotowy. “ W jiném pokoji nebyl zcela žádný nábytek, ačkoli se mluwilo hned prwní dni po swatbě: „ Dušinko, musíme hned zejtra na to pomyslit, aby se do toho pokoje postawil nějaký nábytek. “ Na wečer stawil se na stůl welmi obzwláštní swícen z temného bronce s třemi antickými graciemi s překrásným štítem z perlowé matky, ale wedle něho do řadu jakýsi měděný invalida, chromý, ohnutý na stranu a plný loje, což wšak nepozorowali ani pán ani paní ani sluhowé. Žena jeho... ostatně ale byli jeden s druhým auplně skopojen. Ačkoli již minulo wíce než osm let jejich manželstwí, přece ještě každau chwíli jeden druhému přinesl buď kausek jablíčka, buď cukrowého, neb oříšek, a prawil welmi pohnutliwým laskawým hlasem: „ Otewři, dušičko, hubičku, já ti tam dám tento kausíček. “ Samo sebau se rozumí, že se hubička otwírala welmi graciosně. K narozeninám připrawowalo se wždy nějaké překwapení: nějaké perlowé držadliště na párátko pro zuby. A welmi často, když seděli spolu na diwaně, najednau, a to beze wší známé příčiny, on nechal swé dýmky a ona swé práce ( držela-li práwě jakau w ruce ) a wtiskli si tak wraucné a dlauhé políbení, žeby se byla mohla w čas trwání jeho welmi snadně wykauřit malá slaměná cigara. Zkrátka byli jak se říká šťastní. Owšem by se mohlo podotknaut, že jest doma mnoho jiných zaměstnání kromě dlauhých políbení a překwapujících dárků, a mohlo by se na leccos tázat. Proč ku příkladu se hlaupě a k ničemu waří w kuchyni? proč je prázdná komora? proč hospodyně krade? proč jsau služebníci nečistí a opilcowé? proč wšichni služební spí nemilosrdně a přece ještě lenoší celý ostatní čas? Ale wšechno to jsau wěci nízké a paní Manilowa je dobře wychowána. A dobré wychowání jak známo nabýwá se w pensionátech ( ústawech ). W pensionátech, jak známo, twoří tři hlawní předměty osnowu cností lidských: francauský jazyk, newyhnutelný k šťastnému manželskému žiwotu, fortepiano, pro potěšení pana manžele, a konečně wlastní hospodářstwí, to jest pletení sáčků na peníze a jiných dárků. Ostatně ale jsau ještě rozličné pokroky w tom a rozdíly w methodě, zwláště za našich časů; to wše záleží hlawně na důwtipu a schopnosti držitelek takowých ústawů. W některých ústawech jest to tak zřízeno, že je napřed fortepiano, pak francauský jazyk a pak teprwa hospodářstwí. Jinde zas je napřed hospodářstwí, to jest pletení sáčků, potom francauský jazyk a konečně fortepiano. Methoda je owšem rozličná. Nebude na škodu doložiti ještě, že paní Manilowá.... ale přiznáwám se, že se welmi bojím mluwit o paních, a kromě toho jest již čas, nawrátiti se k naším hrdinům, kteří již dlauhý čas stáli přede dweřmi hostinského pokoje, prosíce wzájemně jeden druhého, aby wešel napřed. „ Prosím, neračte se o mne tak příliš starat, já budu následowat, “ prawil Čičikow. „ Ne, ne! pane Pawle Iwanowiči, wy jste host, “ prawil Manilow, ukazuje rukau na dwéře. „ Neračte se obtěžowat; prosím, nečiňte si nepohodlí, račte jen jíti, “ prawil Čičikow. „ Ne, ne! račte odpustit, k tomu nepřipustím, aby tak wážený, wzdělaný host šel za mnau. “ „ Proč práwě wzdělaný? prosím, račte jen. “ „ Jen račte jíti sám? “ „ Ale proč pak? “ „ Nu, proto tak! “ prawil s příjemným úsměwem Manilow. Konečně oba přátelé wešli do dwéří po straně a trochu jeden druhého přitiskli. „ Dowolte, abych wám předstawil swau ženu “ – prawil Manilow. „ Dušičko, pan Pawel Iwanowič! “ Čičikow skutečně uwiděl paní, kterau nepozorowal, klaněje se u dweří s Manilowem. Byla dosti hezká a wkusně oděna. Ona se powznesla šikowně z diwanu, a Čičikow podešel jí políbit ruku. Paní Manilowa prohodila něco, že je welmi obradowal příjezdem swým, že muž její každý den o něm se zmiňowal. „ Ano, “ přidal Manilow, „ již se mne pořád tázáwala: Tak proč pak twůj přítel nejede? Počkej, dušičko, wšak přijde. A konečně jste nás poctil swým wáženým přijetím. Wěru, takowé potěšení jste nám spůsobil, zrowna kwětnowý den, jmenowiny srdce “... Čičikow slyše, že již došlo až ke jmenowinám srdce, až se drobátko zarmautil a odpowěděl skromně, že jeho jméno není příliš zwučné a že nemá ani znamenité důstojnosti. „ Wy máte wšechno, “ wskočil mu Manilow do řeči s tím samým příjemným úsměwem, „ wšechno máte, ba ještě wíc. “ „ Jak se wám zalíbilo naše město? “ doložila paní Manilowá. „ Užil jste tam příjemně času? “ „ Welmi krásné město, hezaunké město, “ odpowěděl Čičikow, „ a ztráwil jsem tam příjemné doby; společnost je přewýborná! “,, A jak se wám líbí náš gubernátor? “ prawila paní. „ Není-li to nejčestnější a nejmilejší muž? “ – doložil Manilow. „ Auplná prawda, “ řekl Čičikow, „ nejčestnější muž. A jak on rozumí swému auřadu, jak do něho wniknul. Musíme si wíce takowých mužů přáti. “ „ Kterak jenom může, rozumíte-li, každého na sebe uwázat a takowau delikatnost mít we každém kroku? “ přiložil ještě Manilow s úsměwem a radostí skoro docela zamhauřil oči jako kocaur, když ho někdo lehce za ušima poškrabuje. „ Welmi družný a příjemný muž, “ pokračowal Čičikow, „ a jaký umělec! ani bych si to byl nemohl pomysliti. Jak pěkně wyšíwá rozličné domácí práce. Ukazowal mi sáček jeden swé wlastní dílo: ale málo která paní dowede tak pěkně wyšíwat. “ „ A místogubernátor, není-li to také milý člowěk? “ prawil Manilow opět trochu se zamhauřenýma očima. „ Welmi, welmi důstojný muž! “ odpowěděl Čičikow. „ Nu a dowolte, jak se wám líbí policmejster? Není-li to také welmi příjemný člowěk? “ „ Neobyčejně příjemný, a jak schopný, jak sečtený muž! My jsme u něho hráli whist s prokurátorem a předsedníkem saudů až do rána; welmi, welmi řádný muž! “ „ A jak pak se wám zdá paní policmejstrowa? “ dodala paní Manilowá. „ Není-li pak to líbezná paní? “ „ O to je jedna z nejwáženějších paní, které jen znám! “ odpowěděl Čičikow. Potom prošli předsedníka a poštmistra, a rowněž tak probrali skoro wšechny auředníky, kteří se wšichni shledali jakožto ctihodní mužowé. ( Pokračowání. )", "id": 761}
{"text": "27. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Upřímné slovo strany říšského sněmu ve Vídni, Autor: Havlíček, Karel\nUpřímné slowo strany říšského sněmu we Wídni. Budete se asi diwiti, odkud se najednau tolik sněmů a tolik wolení nabralo. Dříwe nebylo o žádném sněme, o žádném wolení ani zmínky, nyní ale již tři po sobě jdau, neboť brzy po nepodařeném Frankfurtu wolilo se na náš český sněm, což i šťastně ukončeno jest, a nyní již zase wypsáno bude wolení pro říšský sněm we Wídni. K tomu jest ještě způsob wolení po každé jiný, tak že se ještě tím poplete lid. Zapotřebí jest tedy, abychom jak náleží wěděli, jak jsme na tom s těmito sněmy a kterak se zachowati máme. Co se českého našeho sněmu týče, ráčil jej již J. M. C. král náš wypsati na tento měsíc čerwen, a kyby se ty trůchliwé události Pražské nebyli přihodily, již by seděl sněm náš pohromadě, již by se snad rkowalo o welice potřebných změnách w zemi naší, kterých si wšichni bez rozdílu co nejwíce žádáme. Co se ale již stalo, nedá se nazpět wzíti, a náš zeměspráwce hrabě Lew Thun, miluje-li upřímně wlast swau, postarati se musí o to, aby co nejdříwe sněm pohromadě byl. Na tom našem sněmu rokowalo by se o wěcech, které se nás Čechů nejblíže týkají. Jsmeť ale my Čechowé čásť welikého císařstwí rakauského, a tu se také o to jednati musí, aby celé císařstwí dle nowého způsobu konstitučně opraweno bylo, k čemu jest ustanowen sněm říšský we Wídni. Na tom sněmě bude hlawně rokowáno o tom, w jakém spolku mají býti rozliční národowé a země rakauského mocnářstwí, a tu zapotřebí jest, aby každý deputowaný, kterého naše země česká do Wídně wyšle, dobré powědomosti měl o těchto ostatních národech a zemích rakauských, aby tito naši deputowaní byli mužowé w každém ohledu dobře učení a obratní, by naší zemi přede wšemi ostatními ke cti poslaužili a wšechno jednání dobře k našemu prospěchu obrátili. Jako jsme wám radili, abyste na český náš sněm domácí nejhlawněji rolníky a takowé muže wolili za deputowané, kteří od wrchnosti odwislí nejsau ( a tak se i stalo, že wywoleno jest nejwíce rolníků ), tak wám zas na Wídeňský sněm upřímně radíme, abyste wolili muže schopní k wyššímu politickému jednání a učené w každém ohledu. Nestane-li se to, uwidíte, že mi Čechowé mezi těmi ostatními národy we Wídni málo pořídíme. Brzy podáme w těchto nowinách počet mužů, o které jsme se zde w Praze uradili, žeby schopni byli za deputowané na říšský sněm do Wídně, a z těchto pak, chcete-li naší upřímné radě wíru dáti, sobě wyberte, který se wám nejlépe líbí, až bude wolení wypsáno. H. Borowský.", "id": 762}
{"text": "30. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Sezení Národního Wýboru dne 28. dubna, Autor: Havlíček, Karel\nSezení Národního Wýboru dne 28. dubna. Nejprwé předpuštěna byla deputací poddaných z panstwí křivoklátského, kteráž přednesla stížnost swau, že poddaní toho panstwí zawázáni jsau místo roboty poplatkem ročním, který dwakrát wíc obnáší nežli robota, žádajíc o zastání národního wýboru w té i jiných některých wěcech, pro obce jejich důležitých. We jménu přednosty Národního Wýboru oznámil jim p. Riegr, aby žádost swau písemně přinesli, že odewzdána bude té sekcí, jíž wěci toho druhu přísluší, a od ní Nár. Wýb. s náwrhem přednešena; ostatně že Nár. Wýb. owšem nic konečného uzawříti nemůže, než pauze připrawuje pro budaucí zřizující sněm. Deputací se tauto odpowědí spokojila. P. Plaček četl potom we jménu prwní sekce náwrh instrukcí pro wolící wýbory ke zhotowení rejstřiku woličů a nakládání s ním s přiloženým formulářem takowého rejstříku pro vikariatní okresy. Každý aud Nár. Wýb. dostal dle zawedeného obyčeje lithografowaný opis této instrukcí do ruky k bedliwému powážení. Poněwadž wšak lithografowané opisy ještě nebyly celé zhotoweny, musilo se čtení při §. 5. této instrukcí přetrhnauti. P. Krolmus žádal, aby se to, co se práwě čtlo německy, také česky předneslo. P. Riegr žádal we jménu sekce za omluwu, že český text není ještě zhotowen; neb poněwadž w sekcí jest několik osob, kteří česky neumějí, musí se ku pospíšení s tauto důležitau wěcí napřed zhotowowati text německý, a čas nepostačowal při nejswědomitější pilnosti sekce, aby český překlad zhotowila. Přednosta ( nejwyšší pan purkrabí ) ohlásil jména nowě zwolených dwau sekretářů Nár. Wýb. místo pánů Hartmanna a Schwarce a tří náhradníků. Za sekretáři zwolení byli pp. Wels a Hauschild, za náhradníky pp. Šebek, Wenzig a Gabler. P. Riegr přednesl, žeby již čas byl přistaupiti k wolení ostatních sekcí, a sice napřed několika, kterých je nejwíce potřeba. P. Reisich proti tomu se ozwal, že nejswrchowanější čas jest, aby Nár. W. předloženo bylo wypracowání prawidel jednání ( Geschäftsreglement ). PP. Riegr a Horn oznámili, že prawidla jednání jsau již wyhotowena, a toliko z příčiny odjetí obau jich z Prahy na několik dní ( kdež jeden o druhém newěděl, že odjíždějí ) stalo se, že tento elaborat není ještě lithografowán, pročež by o něm nemohlo pohodlně býti rokowáno. Než zejtra ( 29. dub. ) dopoledne že bude lithografowání opatřeno, a každému audowi wolno, w knihkupectwí Ehrlicha na Malém náměstí opis sobě wyzdwihnauti, aby ku příští schůzce mohl náležitě o wěci pomysliti. Žádali za omluwu tohoto prodlení. P. Worel nawrhnul, aby předně zwolena byla sekcí VI. pro rownost práw českého a německého jazyka we školách a úřadech. P. Riegr k tomu také sekcí IV. pro zřízení škol. P. hr. Albert Nostic drží za nutně potřebnau sekcí II. k nawržení základů budaucí české austawy ( konstitucí ) a konečného wolícího zákonu. P. Riegr namítá, že tato sekcí má wlastně práci pauze literární, které dříw potřeba nebude než při sejití sněmu, jemuž bude předložena; jiné sekce naproti tomu mají práce běžící, které potřebují hned opatření swým časem, pročež radí, aby pro dnešek jen ony dwě sekce: nahoře jmenowané byly osazeny. K tomuto nawrhu Wýbor přistaupil, i jednalo se o počet audů každé z těchto dwau sekcí. P. Gabler nawrhnul pro sekcí o zřízení škol 9 audů. P. Wocel namítal, že jsau školy rozličné, wyšší a nižší atd., někdo má wětší známost neb zkušenost o jedněch, někdo o jiných, pročež potřeba jest, mužů rozličných známostí a tedy wětšího počtu. P. Maier podporowal p. Wocela, a nawrhnul 21 audů, p. Piska 24. P. Hawlíček k tak welkému počtu neradil, poněwadž při welkém počtu audů každé sekce mnozí audowé Nár. Wýb. musí býti audy několika sekcí, což stěžuje schůzky, tak že se zrowna pak žádná sekcí dost auplně nesejde. P. Piska namítal důležitost práwě této sekcí. P. Plaček proti tomu, žeť může každá sekcí práce swé ulehčiti, poněwadž práwo má, i jiné muže wzíti k poradě, kteří k Nár. W. nepatří. P. Ebert: žeť se také nejedná o prowedení wěci docela podrobně, než wíce o ustanowení hlawnějších zásad. P. Rupert promluwil proti náwrhu, který se mezi rokowáním tímto proslechl, aby tato sekcí rozdělena byla na několik podsekcí, tak totiž, aby pro zřízení každého druhu škol několik osob určeno bylo. Tento náwrh by k ničemu newedl; neb musí od nižších škol býti začato, wyšší musí se na nich zakládati, při wšech pak jeden cíl wždy držán býti na zřeteli. Při takowémto pak postupowání také potřeba příliš welkého počtu audů odpadá. P. Riegr nawrhnul tedy 15 audů. Wělšina hlasů k tomulo počtu přistaupila. P. Riegr tázal se nyní, kolik by mělo býti audů pro sekcí VI. o rownosti obau jazyků, a projewil zdání swé, žeby welkého počtu z té příčiny potřeba nebylo, poněwadž w záležitosti této již znamenité příprawné práce po ruce jsau, zhotowené od předešlého wýboru zřízeného od nejw. p. purkrabího. Wíce hlasů ozwalo se, aby bylo 9 audů této sekcí, načemž se přestalo. Aby se hlasowání státi mohlo, doslal každý aud cedulku, a čtena jsau od p. Riegra jména wšech kandidátů pro tyto dwě sekce již prwé sepsaných i také, kteří se ještě w této schůzce přihlásili. Každý aud napsal sobě čtená jména na swau cedulku, aby z nich 15 pro sekcí IV. a 9 pro sekcí VI. nechal státi, a ostatní přetrhnul. Dříw než se wolení cedulkami začalo, ponawrhnul p. Riegr, aby studenti deputowaní od fakult za audy Nár. W. k sekcí IV. o školách bez wolení byli přijati. P. Štulc podporowal tenlo náwrh, a sice na ten způsob, aby pp. deputowaní fakult ku 15 audám zwoleným pro tento počet byli přidáni. Náwrh tenlo wětšinau hlasů přijat jest. P. Ebert projewil přání swé, aby každý aud při hlasowání o sekcí VI. pro rownost obau jazyků ohled na to měl, aby do té sekcí přijato bylo asi polowice Čechů a polowice Němců; což se wůbec schwálilo. P. Trojan nawrhnul, aby deputowaní fakult i k léto sekcí krom 9 audů wolených byli připojeni. P. Štulc tento náwrh podporowal; i přistaupeno k němu wětšinau hlasů. Poněwadž mezi sbíráním hlasů k wolení těchto dwau sekcí zatím přinešen byl konec lithografowané instrukcí pro wolící wýbory a wšem audům dán do rukau, četl pan Plaček ostatní paragrafy této instrukcí, kteráž jest i bez proměny přijata. K záwěrce čtení žádal p. Plaček opět za omluwu, že český text nemohl zároweň býti předložen. Přednosta dal skrze pana Riegra čísti dopis od měšťanského wýboru města Turnowa od 25. dubna. Měšťanský wýbor oznamuje, že obdržel dopis od centrálního wýboru wídeňského k zawedení wolení pro německý sněm we Frankfurtě, jímž wyzwán jest, aby deputowaného do Frankfurta zwolil; načež dal odpowěď, že uznáwá Nár. W. pražský, který posud wěci wlasti české zastáwal, i napotom za swého zástupce, pročež žádného deputowaného woliti nebude, pokudby napřed Nár. Wýb., potom pak zřizující sněm králowstwí českého toho učiniti neuzawřel. P. Kliebert četl zpráwu sekcí X. o tom, co posud wyjednáno jest z strany podporowání nuzných obywatelů Rudohoří a Krkonošů. Desátá sekcí wyžádala sobě zpráwu od k. zemského presidium o tom, co se od r. 1843 pro Rudohoří učinilo, z níž wyswítá, že pro obywatelé Rudohoří ze sbírek tehdáž učiněných 21.575 zl. we spořitelně leží, jimiž by se hned ku pomoci jim hnauti mohlo, pročež nawrhuje sekcí, aby bylo k. presidium zemské žádáno, aby tyto peníze hned ze spořitelny dalo wyzdwihnauti, a je skrze loketský krajský auřad odewzdati dalo Pomocnímu Wýboru w Karlowých Wařích, který se tam r. 1843 zřídil, a podporowání obywatelů rudohorských ze sbírek pro ně učiněných až potud sprawowal a obecnau důwěru w tom ohledu sobě získal; wšak aby se tyto peníze nerozdáwaly pauze, nýbrž aby se obrátili na zřízení nějaké stawby neb jiné práce, jíž by se mohli chudí obžiwiti. P. Riedl podporowal náwrh sekcí s doložením, aby krajskému úřadu loketskému hned lhůta asi tří dní jmenowána byla, aby peníze rychle na místo swé došly. P. Trojan též podporowal náwrh, zwlášť aby spůsob naložení s těmi penězi karlowarskému Pomocnímu Wýboru byl zůstawen, který tu wěc lépe dowede opatřiti, nežby snad Nár. W. bezprostředně mohl. P. Růžička žádal, aby byl ohled wzat také na obywatelé Krkonošů, kteří w tak bídném stawu postawení jsau, jako Rudohorští. PP. Trojan a Riegr namítli proti tomu, že ony peníze již mají swé určení pro Rudohorské; že se nesmí jináč jednati, než dle wyslowené wůle dárců. P. Wocel nawrhnul, aby se Nár. W. z strany Krkonošských obrátil na nynější wýbor zdejší, který sbírá pro Rudohorské i Krkonošské, aby ten měl na to ohled. PP. Plaček, Riegr, Trojan též k tomu radili. P. Riedl zmínil o tom, že ku podpoře Krkonošských nařízeno jest stawení tam císařské silnice. P. Riegr odpowěděl, že se wšak tuze pomalu stawí. P. Trojan ponawrhnul spůsob žádosti, s kterauby se Nár. W. měl obrátiti na wýbor sbírající, aby totiž při podporowání chudých horanů na Krkonošské, jakožto jiné pomoci posud nemající, možný ohled wzat byl. PP. Bärenreuter a Štulc podporowali náwrh. P. Wáwra žádal nicméně, aby i z oněch 21.575 zl. něco obráceno bylo pro Krkonošské. PP. Trojan a Riegr wywrátil to předešlým spůsobem. Pana Trojana náwrh přijat byl jednohlasně. Přednosta, nejwyšší p. purkrabí, oznámil na to, že jakožto zemský president učinil také již náwrh wládě, aby k stawění oné silnice za tento rok místo ustanowených 30.000 dwojnásobní summa 60.000 určena byla. N. Wýbor i posluchačstwo wyslowili nejw. p. purkrabímu díky swé hlasitým „ Wýborně \". P. Riedl učinil zmínku o zásobě krajek, která obywatelům Rudohoří darowána kyla, ale posud prodána není, nýbrž u jednoho obchodního domu w Hamburce se chowá ku prodeji, i ponawrhnul, aby aspoň polowice jich z Hamburka poslána byla do Ameriky, do Nowého Yorka, aby se začkoli prodala; neb že se w Americe nyní lepšího wýtěžku nadíti jest než w Hamburce. Schwáleno to od shromáždění. P. Panset žádal, aby také pro obywatele některých krajin Čáslawska bylo něco učiněno, kdež se lidé jedině zhotowowáním granátů obžiwují, na které nyní nemají žádného odbytu. P. Riegr odpowěděl, že je nauze nyní wšude weliká, ale w horách nejwětší, tak že w krajinách blízkých nejwětší strach panuje, aby konečně dělníci fabričtí, kterých se mnoho propauští, okolí laupiti nepočali. P. Trojan promluwil w týž smysl, že tam jest nejpředněji potřeba pomoc obrátiti; prozatím aby p. Panset nějaký náwrh předložil pro sekcí wnitřních záležitostí.", "id": 763}
{"text": "12. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Šosovské staré archivy, Titulek: [Trh], Autor: Havlíček, Karel\n[ Trh ] W městě M. wywolili sobě měšťané místo dosawádního jednoho dohlížitele w trhu čtyry tržní. Tomu wolení zprotiwili se pekaři, předstírajíce, že teď musí chléb i hausky tím menší dělat, kdž čtyrem pomazanky budau muset dáwat.", "id": 764}
{"text": "28. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [doporučení voličům berounského okresu], Autor: Havlíček, Karel\nPoslanec Beraunský složil swé poslanstwí, a woličowé okresu Beraunského musí opět, po třetí již, přistaupiti k nowému wolení. Klademe sobě za powinnost, obrátiti zřetel pp. woličů Beraunských na důležitost tohoto opětného wykonáwání wolitelského práwa. Nyní přistaupí sněm, proweden trpkými zkušenostmi, ke swé hlawní a powýtečné úloze, k poradám o ústawě říšské. Netajíme si, že, jestli strana naše, jestli poslanstwo naše české potřebowalo až do posud mužů odhodlaných, poměrů říšských i zemských znalých a rázně slowansky smýšlejících, nyní, když po těžké přestáwce konečně přistupuje k dílu tomu, na kterém se příští blaho naše i spojených s námi we swazku rakauském národů osnowati má, našinci wšechny swé síly sebrati musí. Wy máte nyní woliti nowého společníka a aučastníka w těchto pracích a usilowáních. Waše powinnost je, abyste zwolili muže, který by na sněmu a we wěcech sněmowních tak říkaje byl již jako doma, aby pozdním příchodem nezůstáwal opozdilým, ale aby hned k činným silám, jimiž sněm náš není přemožen, přidal sílu nowau a wýdatnau. Po pilném rozwážení a ohlédání máme za to, žebysme Wám nemohli nikoho s lepším swědomím schwáliti nad p. Jana ryt. z Neuberka, kuratora Matice České atd. Necítíme toho potřebu, abysme Wám wychwalowali jméno po wlastech našich wděčně zpomínané, tolik jen Wám podotýkáme, že p. ryt. z Neuberka z celé české šlechty byl jediný, kterýž za dnů swatodušních ujímal se Prahy, cti národu našeho a Slowanstwa, a že wládcům tehdejším mluwil hořkau prawdu do očí, kde se druzí pauhau myšlénkau odporu před přemocí chwěli.", "id": 765}
{"text": "4. leden 1848, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Literární zpráva, Autor: Havlíček, Karel\nLiterární zpráwa. Na tento článek obracujeme zwláště pozornost čtenařstwa swého. Red. Pan Doktor Legis-Glückselig, nepřestáwá w tomtéž časopise ( „ Oesterreichische Blätter, “ Redaktor Schmidl ) ještě posud obětowati pozornost swau naší literatuře a záležitostem českým. W č. 309 podáwá článek o Dědictwí Sw. Janském, w mnohých ohledech welmi powšímnutí hodný, pročež z něho zde čtenářstwu swému doslowně přeložené wýňatky podáwáme: „ Dwanácte let již w Čechách činný jest literární spolek, zasluhující, aby byl wíce než posud we swé hluboké národní důležitosti pojat a uznán, o jehožto nynějších pokrocích, jakož i o wyšším budaucnosti zůstaweném rozwití zde několik slow whodně a w čas umístíme. Jako podzemní zdroj, který zdaleka hučeti slyšíme, newidauce jej: přiwádí tento chwalitebný ústaw bez pyšné firmy, bez chwály časopisecké, bez roznášečů nad 100.000 swazků a swazečků nejdůmyslnějších ( sinnigsten ) poučných spisů w českém národním jazyku, a opatřuje nesčíslným wnímawým čtenářům prostředních a nižších stawů čtení ducha i srdce zúrodňující. Daří se w tichosti, a nic nemá podobného hrdému ( anspruchsvollen ) wystupowání jiných wlasteneckých ústawů, které k. p. průmyslní aneb filologické aneb jiné aučele na zřeteli mají. Již jeho heslo prozrazuje, kterak si Dědictwí libuje, že jméno ctěného sw. patrona nese, skwělostí jeho pěti hwězd se žiwí, a nejpotřebnějšímu w literatuře stawu slauží za nástroj ke wzdělání a k powzbuzení. “ „ Mezi nábožnými fundacemi a ústawy, které baurawý ( destruktiv ) duch času w minulém století zrušiti za dobré uznal, byla také fundace od r. 1670 na tisk českých knih, která jméno „ Dědictwí sw. Wáclawa “ nesla, a kolleji Jezowitské u sw. Ignace na Nowém Městě Pražském k zprawowání, pěstowání a rozmnožowání odewzdána byla. “ Nyní wyprawuje p. Legis-Glückselig dále osudy tohoto ústawu: „ Roku 1773 zrušeno jest sice zároweň s řádem Jezowitským toto Dědictwí, a jeho jmění k jiným aučelům odewzdáno jest, “ načež wyprawuje p. L. G., kterak exjezowita P. A. Hanikýř tento ústaw obnowil pod jménem nynějším, a jaký měl ústaw osud, jaké jest jeho zřízení, načež píše opět takto: „ Čím wíce se mezi bujnými wýrobky české časopisní literatury ( Tagespresse ) jistá, již dosti káraná náboženská lhostejnost ( Indifferentismus ) objewuje, čím wíce se tam wyšší mrawní aučel spisowatelstwí – zwlaště prostonárodního – zanedbáwá: ( tak píše pan Glückselig! ) tím wíce zapotřebí jest knih, zasazujících se o swatau mrawnost, “ – píše dále pan Glückselig – „ a powzbuzujících wýčetnější třídu národu, která samostatně newolí čtení swé, k šlechetným citům, záměrům a skutkům. – Podezřelé swětlo padá na Prahu jinak wždy příkladnau, jakož i na mnohau krajinu země České, že přewýšeny jsau poměrem od prowincí Morawské a Slézské we přistupowání k Dědictwí Sw. Janskému. “ Po wypočtení wšech od tohoto ústawu wydaných spisů končí p. Legis Glückselig těmito slowy: „ O duchu wanaucím w knihách Dědictwí Sw. Janského nemusíme se – wědauce, kdo weslo ústawu řídí – ani zmíniti; jest to naskrze duch lásky, lidskosti, prawé křesťanské wíry, “ atd.", "id": 766}
{"text": "22. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [dodatek redakce], Autor: Havlíček, Karel\nDod. red. Podpisy zde uwedené jsau z wětšího dílu podpisy důstojníků tamější národní obrany a zaslány jsau nám s tím podotknutím, že by celé město milerádo podepsalo. Páni Litomyšlští! Přátelé wěrní milí! Celá wlast děkuje wám za smýšlení zde projewené rowněž tak statečné jak rozumné. Owšemť, pokud w nás krůpěj krwe, nesmíme dopustiti, aby wlast naše prodána byla Frankfurtským, kdežto Šuselka, Kuranda, Makowička zastupowati chtí dobro národu českého!!! Rozumíte? Wlci chtí bránit beránka – protože nyní na střeše stojí, kde mu ublížiti nemohau, a proto srdečně wolají naň: pojď dolů, pojď k nám bratře! – aby jej potom, až sleze, pohltili. Bratří rodáci čeští! Národ německý nesmýšlí tak jako tito zkažení filosofowé! Národ německý ctí naši národnost tak jako polskau, onť zná z historie dobrý zwuk českého jména. Národ německý není tak nesprawedliw jako jsau Wutkowé, Šuselkowé atd. Národ německý nestojí na spojení s námi. Obzwláště ale Němci w Čechách o této záležitosti welmi poctiwě smýšlí a pewně se drží země české, nynější wlasti swé. Wěřte tomu, že naši Němci w Čechách mnohem wíce milují wlast naši, než weliký počet odrodilých Češat, kteří by pro kus chleba prodali celau korunu. Němci naši budau s námi wěrně státi. Jen někteří zlomyslní emisaři z Wídně bauří německý lid proti nám lžiwými řečmi, že jim chceme češtinu do wšech škol a auřadů wnucowat, že chceme německé učitele a auředníky z krajin jejich wyhnat atd. Nesmyslníci, prawda se ukáže! My nebudem krajany německé nikdy potlačowati, oni sami zajisté se tak rádi budau učiti k wůli nám česky, jako my k wůli nim německy, a wěřte bratří! že w tom ohledu naši němečtí krajané sprawedliwější jsau než weliká část našich odrodilců, kterým za těžko jest, naučiti se českému prawopisu.", "id": 767}
{"text": "19. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Korouhev naše., Autor: Havlíček, Karel\nKorauhew naše. W Praze dne 17. Března 1848. Jedna událost stíhá druhau, děj se hrne za dějem, nikdo newí, co nám přinese budaucí doba. Zapotřebí jest ale, abychom nedajíce se unésti walem nowých wěcí, pokojně a zmužile rozwážili staw swůj nynější, abychom se již dřiwe a w čas ohlédli po cestě, kterau kráčeti máme. W nynější době newíme nic, než že máme swobodu tisku a dostaneme konstituci. Swoboda tisku jest sama w sobě dokonalé práwo, neboť jest nejlepší prostředek ke wšemu, každý může smýšlení a přeswědčení swé weřejně pronésti a dobrá wěc získá si průchod. Musíme wždy s dobrým a upřímným wědomím to na mysli míti, že každá sprawedliwá a poctiwá wláda w konstituční zemi tak jednati musí, jak tomu chce národ, a poněwadž jest málo kdy auplná swornost w národu, tedy aspoň musí wláda jednati tak, jak tomu chce wětší díl národu. Kdo tedy pro mínění swé swobodným tiskem do weškerých končin wlasti w nowinách a jinými spisy roznešené wětší čásť národu získá: ten prowede aumysl swůj. Práwě proto jsme nazwali swobodu tisku prostředkem ke wšemu ostatnímu. Konstituce jest ale kulaté slowo, které samo w sobě ještě neznamená nic dobrého. Francauzowé měli také za krále Ludwíka Filipa konstituci od r. 1830 až do 1848, a přece konečně museli r. 1848 krále swého i s celau wládau ze země wyhnati. Neboť jim chytrý král Ludwík Filip jenom zewnitřní formy swobody necháwal, zatím ale wšechno tak uplatiti dowedl, že Francauzům málo prospíwala swoboda jejich konstituční. U nás ale doufati musíme a také přeswědčeni býti můžeme, že J.M.C. král náš Ferdinand, jenž jest pán dobrotiwý a poctiwý muž, nám wěrným obywatelům koruny české skutečně a upřímně obmýšlí dáti konstituční swobody a žádaucí oprawy. A wšak i při nejlepší wůli mocnářowě není wždy jisto, že dobrá wěc průchodu najde, a jmenowitě u nás we Wídni, kdežto ještě ze státního stroje mnohé kolečko, od býwalé zrušené wlády zastrčené, wyňato býti musí, než stroj dobře půjde, zwláště u nás we Wídni báti se musíme, že snad osoby mnohé, které od předešlých ředitelů země ustanoweny jsau a posud místa swá drží, dle wšeliké možnosti swé k tomu směřowati budau, aby se ze starého kwasu co možná nejwíc zachowalo. Proto musí být naše hlawní starost, abychom se mezi sebau o wšechno sjednotili, čehož nám k oprawdiwému národnímu štěstí a k obnowení staré české sláwy zapotřebí jest, a pak dbáti musíme, abychom w bratrské swornosti mezi sebau také skutečně tak dlauho usilowali a se poctiwě snažili, až si wšechno wydobudeme, čehož nám zapotřebí. Až posud dokázali jsme skutečně chwalitebnau swornost a proto se nám i při wšech obtížnostech nepřízniwé wlády, we wšech národních záměrech dosti dobře wedlo, tak že jsme wždy poznenáhla ku předu kráčeli, když nám okolnosti nedowolowaly, rychle letět. Owšem jest wěc přirozená, že nyní mezi námi nastanau mnohé strany a roztržky pro smýšlení, čemuž se při swobodě wyhnauti nelze: ale prosím wás, bratří milí! pro wšechno a we jménu wlasti naší, abyste aspoň tak dlauho se zapřením wlastních osobních náhledů wšeobecnau swornost zachowali, až budeme mít wšechno to pojištěno, co nyní zde ( owšem jen w krátkosti ) wypočtu a co powažuju za newyhnutelné požadawky pro blaho našeho národu a naší země. 1. Odtržení koruny české, totiž, Čech, Morawy a Slézska od Německého spolku. Spolek německý bez toho nyní dostane zcela jiné zřízení a nebudeme powinni k nowému spolku se připojiti. Zwláště nyní, když celé Německo w nesmírném kwašení se nachází, nejpřiměřenější doba jest pro nás, abychom se politického spolku zbawili, který nám nikdy k užitku nebyl a býti nemůže. Náš spolek jest ale Rakausko: tu jsme se swými slowanskými bratry, s Iliry a Poláky pohromadě, a zde budeme míti wždy přirozenau přewahu, kdežto bychom we Spolku Německém jenom malinký příwěsek byli, určený k zahynutí, k zaplawení od němectwa. Rakausko budiž zcela samostatné, zcela neodwislé, mocné císařstwí: w něm dojdeme my Slowané konečně sláwy; w titule císaře našeho jest sedm králowstwí slowanských! a kromě toho Uhry, we kterých jsau Slowanů 2/3! Samostatnost auplná byla by pro nás Čechy za nynějších časů, kde samé nesmírné říše w Ewropě powstaly, jenom holé neštěstí, bylibychom předně wždy jen mocnářstwí slabaunké od jiných odwislé, a k tomu naše národnost wždy w nejwětší nebezpečnosti. Takto ale we spojení s jinými Slowany w Rakausích můžeme požíwati co zwláštní koruna česká wšeliké samostatnosti, a zároweň wšelikých wýhod a užitků welikého našeho státu. Tedy upřímně a srdečně dbejte o wznik Rakauského císařstwí! Posud owšem nemělo slowo „ Rakausy “ pro nás žádného milého zwuku, žádné sympathie; ba spíše nenáwist a mrzutost w nás působilo: ale toho byla winna stará špatná wláda, která naše národnosti utiskowala ne sice zjewně ale tajně, která nás w tuhé, nízké, důstojnosti wzdělanců nehodné poddanosti a kázni držela, nepřejíc nám žádných slastí dobře zřízeného státu. Nyní když nám swoboda nastala, bohdá brzy nabudeme wíce přítulnosti k císařstwí swému, o kterém bychom si ale k jeho wlastnímu prospěchu přáli, aby jiné jméno přijalo, na dosawadním lpí rozličné 200leté hříchy. ( Jméno Rakauského císařstwí bez toho jest z Napoleonských časů ). 2. Zároweň ale o to se pewně ujmauti musíme, aby koruna naše ( Čechy, Morawa, 90 Slézsko ) w císařstwí Rakauském auplné administratiwní samostatnosti užíwala, a swau zwláštní konstituci, swůj zwláštní sněm měla. Bez toho není možná celému císařstwí jednu konstituci dáti, a proto naději máme, že Čechowé, Poláci, Ilirowé, Uhrowé, Wlachowé, Němci a každý národ swau zwláštní konstituci dostane, aby užíwati mohl při sněmích swého národního jazyka, kterak by se při wšeobecném sněmě wšech těchto národů jednalo? Jistě jsme přeswědčeni, že by žádný z nich cizího jazyka rád neužíwal! A proto bude nejlépe, když každý doma swým pánem zůstane, tak jedině udrží se potřebná swornost a wzájemná náklonnost. We wyšší zpráwě zemské owšem musí být wšechny země nějak sestředěny: jakým způsobem se to státi má, zanecháme rozhodnutí zkušeným diplomatům. Co se rownosti obau jazyků českého i německého w auřadech i we školách týče, nesmíme tomu tak rozuměti, jakobychom chtěli jen rownost nějakau z milosti: bez rownosti důstojné nesmíme se nyní spokojiti. Bratří! nezapomínejme, že také posud byla auplná rownost obau jazyků před zákonem – na papíře, jak jsme se ale my Čechowé při tom měli, wíme každý dobře. Redakce těchto listů má mnohé trpké zkušenosti, že nám články, we kterých jsme na rownosti té stáli, censura wytrhowala! To byla rownost! – A proto nyní, pokud železo horaucí jest, kowejme: každý Čech jest nyní w této době zrádce swého národu, který pewně nestojí na swém jazyku wšude; nepřijímejte nic od auřadů německého ( zwláště také od krajských ), aby se ti pánowé pohodlní, kteří posud času neměli zákonům w tomto ohledu wyhowěti, mermomocí museli naučit prawopis jazyka swého materského, který až po tu chwíli za pecen chleba zrádně prodali. Hanba Čechu! který není wsude Čechem! Neužíwejte nyní w této době přechodu nikdy a nikde jazyka německého, kde toho není newyhnutelná potřeba, sice se dostane naší ubohé materštině, až pomine doba tato, opět nízké a opowržené stanowiště předešlé! Šlechto česká! nyní jest poslední ještě doba, we které dokázati můžeš, jsili přítel nebo nepřítel národu swého! Posawad jste se pánowé naši! nikdy neukázali přízniwi národu swému a jeho národnosti, drželi jste s potlačowateli swé wlastní krwe, zapomínali jste, že jest aukol welikého rytíře držeti s utlačeným a proto netlaukly naše srdce pro wás, proto jste byli slabí, proto jste byli utlačeni od bürokratie. Přede wším očekáwá od wás národ, abyste auřadníkům swým na českých panstwích hned nyní nařídili, by wšechno po česku wedli, abyste wšude, kam wplyw wáš sáhá, dbali o důstojnost a welebnost jazyka českého, hodni jsauce swých slowutných předků. Oznamujeme tuto zároweň, že se tyto dni bude w Praze podpisowat žádost k wys. slaw. Pánům Stawům králowstwí českého, aby hned nyní na swém diwadle čtyrykrát za týden česky a třikrát německy hráti poručili. To mohau páni Stawowé hned sami učiniti, na důkaz swé lásky k národnosti, jsauť neobmezení majetníci swého diwadla, a nabudau zároweň pro sebe nejlepší příležitost cwičiti se příjemným způsobem w jazyku národním. Rownost w auřadech rozumí se také tak, aby wšechna ohlášení, wšechny weřejné nápisy také české byly, aby se wšechno w nowinách také po česku oznamowalo atd. Žádáme také, aby nyní, kdežto nepochybně weliká sháňka po wyswědčeních z češtiny nastane, přísně se při tom od wšech profesorů pokračowalo; neboť nám jest dobře známo, že posawad mnohý dostal z pauhé zdwořilosti wyswědčení, který nic neuměl. Páni profesorowé! máte nyní welikau moc a weliké odpowídání, a zároweň máme čest oznámiti, že my wěrně budeme práwa swého užíwati a pády takowé ohlašowati, když někdo nezaslaužené wyswědčení dostane. Neračte zapomínati, že jest w tomto pádu welmi lehko dokázati, že nezaslaužené jest wyswědčení. Rownost we školách nesmíme také rozuměti w ten smysl, aby snad jen české gramatice se wyučowalo: nýbrž přede wším wyřknuta budiž zásada, že nikdo do wyšších škol ( do gymnasií ) přístupu nemá, kdo neumí česky i německy, a na gymnasiích i we wyšších školách může se pak česky i německy přednášeti. Proto ale se musí založiti w krajinách německých české normálky, aby našim krajanům německým příležitost dána byla učiti se česky. 4. Co se sněmu zemského týče, newíme arci nyní, jakau obmýšlejí učiniti změnu, ale přeswědčeni jsme, že ta středowěká stawowská representace přestati musí. Majíli být skuteční stawowé, ať jsau ze wšech stawů a nejen šlechta, kněžstwo a měšťanstwo. My myslíme, že při poradách o wšeobecném dobru zemském lidé wšelikých stawů přítomni býti mají, aby každý sám přednesl, co mu zapotřebí, čemu každý sám arci rozuměti musí. Zwláště šlechta nemůže míti na budaucím sněmu, máli být konstituce dobrá, wětší wáhy a wětšího hlasu, než jest přiměřeno welikosti nemowitého jejího jmění, a ostatní stawowé musí k ní též w podobném poměru státi. ( Pokračowání. )", "id": 768}
{"text": "26. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Vyzvání.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Wyzwání. Přáli-bychom, aby Čechoslowané, kteří dílem za příčinau dříwějších okolností, dílem proto, že odnárodnícímu cizému žiwlu ustaupiti musili, w cizině se zdržují, wlast swau nawštíwili aneb nawždy se wrátili, neb nastane brzo doba, we kteréžto wýtečně hlawy swé otčině k nejwětšímu užitku budau. Prawých a k úřadům schopných Čechoslowanů nemáme posud nazbyt, ačkoliw se nyní welký počet k češtině hrne, aby si na kwap k newyhnutelné potřebě pro budaucnost jakau-takau známost českého jazyka opatřili a tím w úřadech zůstati mohli. Jsme přeswědčeni, že mnohý w cizině bydlící Čech schopnější jest, aby úřady, školy a ústawy české sprawowal, než někteří z těchto nowě utwořenych Čechů. Pročež myslíme, že by mnohý Čech do wlasti se nawrátiti mohl, aby buď co učitel české řeči, buď co spisowatel český aneb učitel neb úřadník českým spolubratrům w změněných okolnostech prospěti mohl. Staré špatné časy přestaly a my musíme o to dbáti, aby se wíce nenawrátily.", "id": 769}
{"text": "8. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Češi jsou lid nevzdělaný]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. * – * Češi jsau lid newzdělaný. Jistý úředník w Čechách hubowal, jak jest obyčej, na newzdělanost lidu českého. „ Wsadil bych se – prawil ukazuje prstem na stojicího blízko něho sedláka, „ že tento ani newí, kolik je Pánů Bohů! “ – „ Dejž Bůh! aby nebylo wíce úředníků než je Pánů Bohů! “ odpowěděl sedlák, sáhna si za ucho dle obyčeje českého. * – * W Norwichu jest jeden žák, který je swým wlastním dědem. Jedna totiž wdowa se swau pastorkau a jeden mužský se synem zůstáwali pohromadě. Wdowa se wdala za syna, dcera za otce. Wdowa se tedy stala matkau otce swého manžele, tedy babičkau swého manžele; toto dwé dostalo syna, jehož matka spolu jest prababičkau jeho. * – * Přihodilo jest se jednomu fiakrowi, že se mu zplašil kůň, jinak ne tuze bujný. Fiakr na to nedbal a také koně nezadržowal, ale paní we woze sedící wolala auzkosti plna: „ Pro Boha! pusťte mne wen! “ – „ Račte jen s pokojem seděti “, odpowěděl chladně wozka, „ známť já lépe swého koně, to se jen tak přetwařuje! “ * – * Jistý úřad chtěl míti od rychtáře spráwu, zdali pes za wzteklého držený a zastřelený, někoho nepokausal? Rychtář pak oznámil, že onen pes kromě šewcowky jiné domácí zwíře nepokausal, to že se již ale dáwno bylo stalo. * – * Oznámení hostince. Nížepsaný zřídil na silnici z A. do B. hostinec. Pro woly, prasata a owce jsau zde dobré stáje, pro hosti nižšího druhu se také nějaké místo obstarati může.", "id": 770}
{"text": "29. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Něco pro učitele a o učitelích, Autor: Havlíček, Karel\nNěco pro učitele a o učitelích. Od H. Borowského. Často se u nás naskytne člowěku příležitost, mluwiti o bídném stawu wenkowských wesnických učitelů, a což dím wesnických, řekneme zrowna šmahem wšech učitelů triwialních i farních škol. Tu má některý chuďas 100 zl. w. č. na rok, a za těch 100 zl. má mít wíce rozumu, než celá wes dohromady; mnohý musí s třakařem do lesa na dříwí jezdit, a rozumí se, že kdyby tu nějakou nějou souši za darmo a pro Boha nedostal, přinucen by byl ohříwati ohwati se jenom takowým teplem, které mu Bůh již do krwe wložil. Jisto jest, že mnohý obecní pastýř lepší službu má, než někteří ubozí učitelowé, ačkoli tito dítky a onino jenom dobytek opatrují. Při takowém stawu jsem si již kolikrát pomyslil, že by snad mnohý takowý žebráckou službou nadaný učitel lépe udělal, aby obci swé aneb patronu již dokonce tu chatrnou službu odpustil, a raděj ji za darmo zastáwal: aspoň si tak úplné zásluhy získá pro onen swět, a na tomto swětě bez toho již se mu mnohem hůř wésti nemůže. Diwme se pak tomu, že si wšelijakým, někdy dosti nečistým spůsobem k nějakému žiwobytíčku dopomoci hledí! Hlad je těžká wěc! Wšechno až posud řečené byla zajistě woda na mlýn wšech pánů učitelů, teď ale pustíme také trochu wody na mlýny pánů patronů a obcí. Takowé dowolené chytrosti již dáwno užíwáme, že se každému, komu něco nemilého říci chceme, napřed něco přijemného pod wousy powí, aby tak tu hořkou pilulku w sladkosti obalenou polknul a dobře zažil. Po přečtení tohoto začátku jistě řekl každý pan učitel „ Ten má prawdu! “ a teď, když tu prwní přijemnou prawdu uznal, nesmí se druhé nepřijemné tak urputně protiwiti. A ta nepřijemná prawda, s kterou tak dlouho na swětlo wyjíti nechci, není jiná, než že wětší čásť triwialních učitelů dle schopností swých žádný lepší plat nezasluhuje. To je prawda, ostrá jako papryka, a peprnější než horčice, nic méně wšak přeswědčen jsem, že mi každý prawý učitel, který takowé čestné jméno wším práwem zasluhuje, a swatou powinost swého stawu swědomitě wykonáwati chce a dowede, jistě přiswědčí. Wšeobecně jsou ty dwě nemilé prawdy u nás uznány, že jsou platy učitelstwa triwialního tuze chatrné, a že wzdělání a schopnosti téhož učitelstwa ještě nestojí na tom stupni, aby se z nich prawého blaha pro zem naší očekáwati dalo. Oba tyto bolestné nedůstatky naší wlasti jsou w těsném spojení, jeden zwětšuje druhý. Nerádno, ba na prosto zlé by bylo, jenom jeden z nich wyzdwihnouti, poněwadž by se tak celá wěc spíš zhoršila než naprawila. Kdyby se platy učitelů při nynějším stawu jejich wzdělání znamenitě zwýšili, mělo by to ten následek, že by tím hůř službu swou zastáwali, poněwadž člowěk newzdělaný, čím lépe se mu wede, tím wíce zlenoší a zbujní. A kdyby se zas naopak, co nejwíce o wzdělání a wycwičení wycwiení učitelů triwialních péče wedla, kdož by se odwážil po welkém namáhání a po pracných příprawách takowou bídu snášeti, jako posawád nejwětší čásť učitelstwa našeho trpí? Schopnosti dobré a wzdělání otewřelo by mu wšude jinde cestu k lepšímu štěstí než je učitelstwí. Musí se tedy zároweň i platy učitelů zlepšowati a o lepší wycwičení a příprawu k takowému pro celou zem nejdůležitějšímu stawu péče wésti. ( Pokračowání. )", "id": 771}
{"text": "30. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Uhry, Titulek: [Tři zprávy z Uher], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hwězdičky ] W Pešti dne 25. září. We wčerejším sezení zástupců oznámil Košut, že se odebere do dolejších krajin, že bude powzbuzowat lid k obraně wlasti a powede jej na nepřítele. Wyzýwal k tomu též jiné. Ministrpreident to schwálil a chtěl jen, aby zůstalo přece tolik zástupců, co je jich w sněmowně zapotřebí. ‒ Strany známé již rak. státní listiny zapowědělo se ministerstwu, aby newcházelo w žádné smlauwy, kterými by se samostatnost Uher a jejich zákony urážely, a wůbec dokawád stojí nepřítel na uherské půdě. ‒ Dne 21. září obnowený autok na St. Tomáš zase se nepodařil, ačkoliw jej řídil sám uherský ministr wálky Mészáros. [ tři hvězdičky ] Petčah ( Fünfkirchen ) obsadily 4000 m. horw. wojska, které tam přešlo pes [ přes ] Dunaj. [ tři hvězdičky ] Na Slowensku strojí se ohromný wzruch slowanský, píše Pesther Zeitung. Slowáci wesničané sestupuji se w zástupech 4‒5000 m. silných; po wšech audolích tatranských projewuje se náramné rozkwašení. S hor sestupují tisíce lidu a wšechno hrne se k Hurbanowi jakoby k nějakému orakulu. Dobrowolnický sbor Hurbanůw pustí se dříwe podlé Wáhy do sewerních krajů a audolí, kde emissaři již působějí.", "id": 772}
{"text": "13. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [autentický překlad návrhu konstituce, pokračování], Autor: Havlíček, Karel\nNáwrh ústawní listiny, od wýboru býw. sněmu říšského. ( Dálší část. ) B. Sněmy zemské. §. 110. Každá země říšská má práwo, držeti swůj wlastní zemský sněm. §. 111. Ústawy zemské, kteréž od ústawodárných sněmů zemských ustanoweny budau, teprwé pak moci dosáhnau, až je zákonodární moc říšská potwrdí. Totéž platí o přehlednutí ústawy, jenž by se později před se wzíti mělo; sněm říšský wšak nesmí odepříti potwrzení toto, když se ustanowení její nepříčí zásadám w ústawě říšské wysloweným. §. 112. W ústawách zemských mají zachowány býti následující zákonní ustanowení: 1. Poslanci mají přímně wolení býti podle počtu lidu, wyhražujíc w tom ustanowení o zwláštním zastupowání wětších osad; 2. mimo jednoroční řádné přebýwání w každé zemi říšské nesmí ustanowena býti žádná jiná anebo wětší obmezení práwa wolebního i woličského, nežli jakowé zákon nařizuje pro wolby do komory lidu; 3. wolební okresy mají utwořeny býti, šetříc při tom co možné nejwíce národnosti; 4. jednání jsau weřejná i uznáwá se w nich rowné práwo národností zemských; 5. moci zemské nesmí překročowati okres swého zákonného působení, tauto ústawau jim přiřčený. §. 113. Říšským zemím míchané národnosti pozůstawuje se, by přijaly do ústawy zemské zřízení nějaké, skrze kteréž záležitosti čistě národní na spůsob smluwčího saudu rozhodowány budau. §. 114. K samostatné zákonodární moci sněmů zemských náleží: 1. Důchody zemské: a ) nakládáni zemskými fondy i zemskými statky, b ) daně zemské k zaprawowání zemských wýloh, c ) zemské dluhy, d ) ustanowení ročního zemského rozwrhu, e ) braní, skaumání a wyřizowání zemských aučtů. 2. Politické záležitosti zemské: a ) zwelebowání umění a wěd, b ) dohledání k pobožným nadáním, c ) záležitosti chudinské, nemocnice a jiné humanitní ústawy, d ) řády čelední, hasební a stawební. 3. Záležitosti státního hospodářstwí: a ) zwelebení zemědělstwí, průmyslu a obchodu uwnitř země, b ) zřízení spořitelen, ústawy zápůjčních a hypotečních banků, c ) záležitosti spojení obchodního w zemi silnicemi a průplawy, pak splawňowání řek a jiné stawby wodní; d ) weřejné stawby k účelům zemským. §. 115. Sněmu zemskému přísluší dále, w mezích zákony říšskými wytčených říditi: 1. Záležitosti wyučowání a wychowání národního. 2. Záležitosti kultu a církwe. 3. Policie zemská, we wšech odwětwích w §. 114 newytčených. §. 116. Sněmu zemskému přísluší dále, říditi wšechny ty záležitosti wnitřní, které se mu zákony říšskými wykážau. §. 117. Uzawření sněmů zemských dosáhnau teprwé sankcí císařowau platnost záwazných zákonu zemských. §. 118. Zemský sněm má práwo, požadowati ode wlády zpráwy o wšech wětwích zemské spráwy, petice přijímati a w poradu bráti, nařizowati 242 wyšetřující komisse, wznášeti adressy na císaře a říšský sněm, jakož i dopisowati si se zemskými sněmy jiných zemí říšských. §. 119. Říšské sněmy swoláwá císař wůbec každého roku ke dni 15. listopadu do sídla zemské wlády, a spráwce země je obšírným poselstwím zahajuje. Sněmy zemské nesmí sezení swá míti w jeden čas se sněmem říšským. §. 120. Doba zákonodárná každého sněmu ustanowuje se na tři léta. Císaři přísluší práwo, by zemský sněm rozpustil, wypsaw ale zároweň nowá wolení. §. 121. Rozpuštěním komory zemí na sněmu říšském rozpauštějí se weškeré sněmy zemské. §. 122. Ustanowení § §. 75, 76, 77, 78, 79, 81, 82, 83, 84, 85 a 90 mají co do podstaty platiti i také pro sněmy zemské. C. Sněmy krajské a obce. §. 123. Krajské sněmy záležeti budau z poslanců každého kraje, kteří jedním časem s poslanci zemskými na týž spůsob a čas w dwojném počtu wolení budau. Kdyby podle ustanowení tohoto počet poslanců krajských byl wětší, nežli počet weškerých poslanců na zemském sněmu této země, zůstati má při počtu jednoduchém. §. 124. Sněmy krajské swoláwá zemský spráwce k prawidelnému ročnímu zasednutí dne 15. října do sídla wlády krajské. Sezení mimořádná wypisuje spráwce krajský podle swého uzdání anebo k žádosti třetiny poslanců krajských. §. 125. Do oboru působení sněmů krajských náleží: 1. Záležitosti obecní, a sice: a ) aby nawrhowaly řád obecní, držíce se w tom obecního zákonu říšského, pak aby potwrzowaly stanowy jednotliwých obcí; b ) aby dohlédaly k obcím, jak se základní swau mohowitostí wládnau; c ) aby rozhodowaly o wšech rozepřích mezi obcemi neb audy obcí a předstawenými w cestě odwolací podle ustanowení zákonu obecního; d ) aby rozhodowaly o práwu domowém a o odepřeném přijmutí do swazku obecního. Proti rozhodnutí krajskému w záležitostech obecních není žádného dálšího odwolání. 2. Krajské silnice a jiné obchodní spojowací prostředky; 3. Zřizowání spořitelen a ústawů zápůjčních. 4. Péče o wšechny záležitosti, kteréž se dotýkají jen obce krajské nebo několika jejich okresů. §. 126. Ostatně se ponecháwají sněmu krajskému, ač uzná-li to k wůli dobrému kraje zapotřebí, w mezích zákony říšskými a zemskými wytčených řízení a sprawowání a ) Záležitosti obecného wychowání a wyučowání s práwem ustanowowati jazyk wyučowací a předměty jazykowé, prohledajíc při tom sprawedliwau měrau k jazykům w kraji obwyklým; b ) záležitostí chudinských; c ) nemocnic a ústawů humanitních; d ) místních pobožných nadání; e ) ústawů pro zwelebení rolnictwí. §. 127. Krajské sněmy mají práwo, wybírati daně krajské k zaprawowání potřeb krajských. §. 128. W zemích říšských, které dělají jeden jen kraj říšský, má sněm zemský zároweň úlohy sněmu krajského. §. 129. Spráwce zemský má práwo, by sněm krajský, nejsaucí zároweň sněmem zemským, rozpustil a nowé wolby wypsal. §. 130. Obcím pojištěno jest samostatné určowání we wšech záležitostech, kteréž se týkají wýhradně prospěchu obce a jich samostatné sprawowání w mezích říšským obecním zákonem a obecními řády wytknutých. §. 131. Zákon obecní pojistiti musí každé obci jakožto práwa nezcizitelná: a ) aby si sama wolila předstawené a zastupitely swé; b ) aby do swazku obecního přijímala nowé audy; c ) aby samostatně sprawowala záležitosti swé a konala místní policii; d ) aby uweřejňowala důchodenské řízení swé a wůbec weřejně wyjednáwala. Obmezení práwa, odepírati přijmutí do swazku obecního, a práwa, zcizowati nebo zadlužowati statek obecní anebo základní mohowitosti obce, obsahuje zákon obecní. IV. Moc saudní. §. 132. Moc saudní wykonáwá se samostatně skrze saudy od státu zřízené. Saudy kabinetní a ministerní místa nemají. Wrchnostenských saudů býti nesmí. §. 133. Zřízení saudů, ustanowení platu audůw stawu saudcowského, ustanowení oněch wyšších saudstwí, která mocnář podle list kandidátů napřed uweřejněných obsazuje, a spůsob, jakým kandidátní tyto listy dělány býti mají, spořádá se organickým zákonem. §. 134. Zwláštními zákony ustanoweno bude zřízení a okres působení saudů wojenských, obchodních, směnečních, pomorských a hornických. §. 135. Saudcowé ustanowují se dožiwotně. Jediné nálezem nejwyššího saudu říšského mohau býti auřadu swého ssazeni nebo w důstojnosti a we platu skráceni, na čas auřadu zbaweni, a jen s wůlí swau na jiné místo přesazowáni. §. 136. Žádný saudce nesmí wedle auřadu swého přijímati jiného placeného místa od wlády. §. 137. Saudnictwí a spráwa mají od sebe býti odděleny a nezáwislé. Auřadu bezpečnímu nepřináleží žádné práwomocenstwí. W rozepřích o příslušnost mezi saudy a auřady spráwními rozhoduje saud zákonem k tomu ustanowený. §. 138. Kdyby někomu we práwích občanských w ústawě ustanowených ublíženo bylo od služebníka státního, auřední swau moc wykonáwajícího muže stížený žalobau civilní žaloba nezamezuje stíhání winníka trestním saudem. §. 139. W sídle austřední wlády nalézá se nejwyšší saud, saud říšský; předsedícího a polowíci radd ustanowuje císař; místopředsedícího a druhau polowicí radd wolí komora zemí. Tento říšský saud nesmí řídíti w několika senátech. §. 140. Nejwyšší říšský saud wykonáwati má auřad saudcowský jakožto jediná instance: 1. když se žaluje o naprawení za ublížení práwům ústawním skrze auřední skutky služebníků státních ( §. 138 ); 2. když se jedná o ssazení, o časné odstranění neb o přesazení saudce některého; 3. we wšech rozepřích zemí říšských mezi sebau a w rozepřích o příslušnost wládních mocí austředních a zemských; 4. když jsau před saud pohnáni ministři, zemští spráwcowé anebo náměstničtí raddowé; 5. při spiknutích anebo attentátech proti osobě panowníkowě, proti sněmu říšskému anebo proti sněmům zemským. ( Dokončení. )", "id": 773}
{"text": "4. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [glosa o návrhu rozdělit kraje podle národností], Autor: Havlíček, Karel\nDeutsche Zeitung podáwá swé úwahy o rozdělení naší wlasti na kraje, a nawrhuje také zwláštní rozdělení totiž na 9 krajů, a sice 3 české 2 německé a 4 míchané. Jisto jest, že w tom Němci welmi přeceňují swůj počet, hlawně ale žádného ohledu neberau na poměr země, kterau obýwají Němci a kterau Češi, což hlawně platí o Čáslawsku a Táborsku. Brzy budeme w stawu podati nejen počet obywatelstwa německého a českého w jednotliwých krajích, nýbrž i počet čtwerečních mil obywaných od Němců a Čechů. A tak se bohdá wšem pochybnostem konec udělá. Přáli bychom si, aby také někdo na Morawě ( k čemu by p. professor Šembera nejlépe wyhowěl ) podobnau owšem newděčnau práci na sebe wzal a za wčasu podobná dáta uweřejnil, než ještě se nowé rozdělení stane.", "id": 774}
{"text": "9. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Shromáždění Národního Výboru dne 7. června 1848, Autor: Havlíček, Karel\nShromáždění Národního Wýboru dne 7. čerwna 1848. Podařilo se konečně Národní Wýbor tak poznenáhla „ šikowným způsobem \" zničiti, že jenom pauhé jméno zůstalo. Podíwejme se ku příkladu jenom na program dne 7. čerwna, který od p. presidenta hrab. Thuna wydán jest; obsahowal 7 punktů: 1. Wolení 4 audů, aby se Stawowským Wýborem dohromady dělali řád jednání pro budaucí sněm zemský. ( Tu tedy nastalo wolání wšech přítomných spoluaudů jednoho po druhém, aby cedulky swé odewzdali; ztráta času čtwrt hodiny. ) 2. Oznámení wolby sekce nowé pro záležitosti církewní. 3. Wolení několika nowých audů do Národního Wýboru, a to hned hezký počet najednau. A pro každého zwláště musí být celé shromáždění jeden po druhém ze jména wywoláwáno, 218 tak že se toto dáwání bílých a černých kuliček přes tři čtwrtě hodiny zdrželo, a ještě déle by bylo trwalo, kdyby wětší část spoluaudů zatím nebyla sál opustila, čím se celá wěc znamenitě urychlila. Tážeme se: nač toto nowé wolení do N. W. zrowna několik dní před sněmem? ne-li proto, aby jen N. W. k žádnému pořádnému rokowání nepřišel, aby se tak ten Boží čas až do sněmu promarnil, a aby se aspoň až do poslední chwíle mohlo panowati samowladařsky! Nedíme tu nic proti ctihodným osobám nawržených – ale jen proti wěci samé. 4. Bylo opět twoření nowé sekce, a teprwa 5 a 6 obsahowalo nějaké skutečné rokowání. Hned z počátku oznámil hrabě L. Thun, že se den, kdy sněm český započat býti má, nikterak určiti nedá, a že se čeká na odpowěď od J. M. krále našeho; den 12. a 13. jsau k wolení we vikariátech ustanoweny, komissaře již naznačilo zemské presidium. Pak se odewzdaly cedulky na wywolení 4 audů, aby zároweň se Stawowským Wýborem učinili náwrh řádu pro budaucí sněm zemský. Pak wystaupil p. Trojan prawě: Roznáší se po městě neprawá powěst, jakoby dosawadní Stawowský Wýbor též sám o sobě wedle Národ. Wýboru nějaké příprawy činil k sněmu. Já, jenž důwěrau města Prahy zwolen, též jsem audem tohoto wýboru, mohu zde oswědčiti, že teprwa na mé powzbuzení počalo se jednati o připrawowání místnosti pro sněm, a jmenowitě we Wladislawském sále. Palacký: Litujeme, že se španělský sál k tomu newywolil. Trojan: Wladislawský shledán jest w každém ohledu za příhodnější, jmenowitě co se slyšitelnosti týče. Na to oznámen jest wýsledek wolení do sekce pro náboženské záležitosti, a zwoleni jsau: pp. Wiesner, Růžička, Štulc, Košut. Čteny jsau nyní dopisy pp. Stawů Morawských a Slezkých, we kterých za příčinau odjezdu J. M. C. z Wídně swé dobré známé smýšlení oswědčují. Nyní teprwa nastalo rokowání skutečné o wěcech důležitých, ale času již tolik uteklo, že wětší část jak spoluaudů tak posluchačstwa zatím sál opauštěla, tak že okolo 10. hod. ku konci rokowání již jen málo osob přítomných bylo, ačkoli se rokowalo o wěcech nejdůležitějších, totiž o budaucí konstituci, o práwu woličském, o jedné neb dwau komorách atd. Sekce astanowena pro nawržení budaucí konstituce české přednášela zásady swé: 1. Z 20.000 duší má se posílati jeden deputowaný na sněm; města, která 6000 obywatelů mají, pošlau též jednoha, která 10.000 mají, aby dwa posílala, a Praha 12. Heller táže se, proč městům dána jest přednost před zemí? Palacký: že jest we městech wíce intelligence, průmyslu a bohatstwí, a proto wětší wáhu míti musí. Heller nenahlíží přece ještě tu potřebu; a když by se již rozdíl mezi obywatelstwem měst a ostatní zemí dělali měl, proč se wšem městům dohromady nedá jistý počet hlasů, proč jen některým? Wocel: žeby města jinák neměla zastaupení we swých zwláštních záležitostech. Swoboda: Proč se nezůstalo při 4000? Palacký zastáwá náwrh sekce. K. Hawlíček proti náwrhu: Když se mezi jednotliwci žádný rozdíl nečiní, a wšichni daně direktní platící stejné práwo mají, proč mají města nějakého privilegium užíwati, a to jest jistě privilegium a nesprawedliwost, když 6000 tolik práwa mají jako 20.000. Ostatně ani to nestojí za tuto nesprawedliwost, proto že beztoho těch několik deputowaných z měst rozhodujícího hlasu míti nebudau, a tudy nemohau ani zastupowati záležitosti měst. Trojan: že zapotřebí jest, aby aspoň na sněmě byli mužowé, kteří by we wěcech průmyslních mohli wyswětlení podati, a proto zapotřebí zwláštní representace měst. Brauner: Jsem přítel swobody a rownosti, ale často něco wypadá jen jako swoboda, a we skutku není. Privilegia měst jsau owšem středowěká, ale práwě w těchto středowěkých twrzích proti násilí a tyranstwu zachowala se wzdělanost, zachowaly se průmysl a kwět země. Proto jsem toho mínění, aby se na to ohled bral, aby se aspoň na čas, pokud wětšího politického wzdělání nedosáhnem, ponechala městům tato přednost. K. Hawlíček: Proti tomu, co p. Trojan twrdil, musím namítati, že není zapotřebí k wůli wyswětlení průmyslných záležitostí zwláštní representace měst; a když bez toho ani politický staw mnohem důležitější u nás žádnau zwláštní representaci nemá míti, nač průmysl měst? ( Námitky od audů sekce: „ že jest representowáno rolnictwí. \" ) Prawím, že není, proto že mezi woliči na wenkowě nemají skuteční sedláci a rolníci wětšinu hlasů, což se i ukáže na letošním sněmu. Marek: Nemá se dělati rozdíl mezí stawy, a kdyby se i dělal, musíme říci, že jen wětší města takowá, která 20.000 obywatelů mají, jsau wlastně průmyslní, a takowá by beztoho měla swého deputowaného. Heller: že beztoho každý deputowaný musí zastupowati záležitosti celého okrsku, tedy i záležitosti města w okrsku jeho ležícího. Šebek: žeby různice powstaly mezi měsly a krajem, kdyby města zwlášť newolila, proto žeby města wšude od wenkowanů přehlasowána byla. Hamerník: Práwě naopak tím potvstanau wětší různice, když náwrh sekce projde, proto že se pak wšechna města, která 6000 obywatelů nemají, mrzeti budau, a těch je wětší počet. Fasler: Že Praha zastaupí interessy průmyslu, a mají-li i ostatní města zastupowat, ať se zůstane při 4000. Palacký: Nesmíme jedním skokem wšechnu minulost zatříti a jako tabulam rasam učiniti, a že jest přece zapotřebí šetřiti poněkud města. K. Hawlíček: Upírám, žeby města u nás representowala industrii, a zdá se mi, že sekce jen nápodobňowati chtěla jiná země. O městech ku př. anglických owšem se může říci, že representují průmysl, ale ne o našich. Co jest průmysl? Fabriky a řemesla. A tu kromě Prahy a Liberce nemáme průmyslowých měst. Fabriky práwě nejdůležitější jsau w kraji, a řemeslníků je též w okrsku 20.000 obywatelů wíc, než we městě 6000 obywatelů. Wocel: že se městům musí ale pomáhat, aby se zwedala. Strobach: že se nemá na čísla počítat, ale wážit důležitost, a tu že owšem města 6000 tolik wáhy mají jako okrsek 20.000; již to, že 6000 obyvv. mají, jest důkazem průmyslu, neb rolníků nikde tolik prohromadě žiti nemůže. Kliebert: že sekce městům proto onu přednost určila, poněwadž má být representowána i intelligence ( rozum, wzdělanost ). ( Trojan odwracuje od sebe wýčitku od dra. Štrobacha nepráwě mu učiněnau, jako by myslil, že města jen votum informativum míti budau. ) Hawlíček: Dr. Kliebertowi musím namítnauti, že sekce welmi otčimsky o intelligenci se postarala, myslila-li, že 14 deputowaných má zastupowat intelligenci. Intelligence dowede sama proklestiti si cestu na sněm, a jsem přeswědčen, že si alespoň na druhý sněm wšechny okrsky intelligentní lidi za zástupce wywolí, a ti pak i průmysl dowedau zastaupiti. Prawím tedy ještě jednau, že tato přednost měst jest zbytečná nesprawedliwost, proto že beztoho městům nic platna být nemůže pro malý počet jejich deputowaných. ( Dokončení. )", "id": 775}
{"text": "28. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Sněm říšský, Titulek: Sezení I. dne 25. července, Autor: Havlíček, Karel\nSezení I. dne 25. čerwence. ( Dálší zpráwa. ) Sněm přišel k dennímu pořádku. Rieger: Wznešené shromáždění říšské! Mám otázku na ministerstwo; sněm říšský je otewřen, wyslancowé přišli skoro wšichni. Můžem přikročit k welkému dílu; jen z Čech nedostawili se ještě posud někteří poslanci, přijdau tento týden; jen stran jednoho jsem w pochybnostech, totiž stran dra. Braunera, a proto se ptám ministerstwa: Jak to stojí s wyšetřowáním Braunerowým, zatknutým w Praze? Ptám se ministra, jaká přišla odpowěď na otázku telegrafem danau? – Jeden okršlek Čech nesmí zůstat nezastaupen, musí se rozhodnaut, stalo-li se zatknutí Braunerowo podlé řádu anebo není-li nesprawedliwé. Brauner je muž důwěry, byl wywolen w 6 okrscích ke sněmu českému, a zatknut již po wywolení, tedy není jeho zatčení podlé práwa. Poslanec jeden chce, aby se přešlo k dennímu pořádku. To že není žádná interpellací; otázka jde tuze daleko. Rieger: Ptám se ministerstwa, přišla-li odpowěď strany Braunera. Já mám za to, že jeho zatknutí není podlé práwa. Mayer: Řád jednací dowoluje jen jednu otázku. Rieger: Ptám se tedy, je-li Brauner shledán we winně čili nic? Je-li uznán za newinného, zdaliž je na swobodě? Je-li uznán za winného, zdaliž se pro okršlek Přeštický, kde byl wolen, wypsalo nowé wolení. Dále se ptám, zůstane-li wyšetřowací jednání s obwiněnými pořád tajné? Ministr Bach: Jsau tu otázky dwě: prwní se wztahuje na děj skutečný, druhá na jednání. Prwní chci hned zodpowídat, odpowěď na druhau musím odložit na druhé sezení. Rieger: Ptám se tedy, bylo-li zatknutí Braunerowo podlé práwa? ( Ticho, ticho! ) Opakuji otázku swau. Ministr: Wýsledek wyšetřowání proti Braunerowi není ještě na jewu. On je posud w předběžném wyšetřowání. Podobnější wyšetření posud nezapočalo. Nemůže se tedy říci, je-li Brauner winnen neboli newinnen. Že ale zatknutí se dělo podlé práwa, musím jako ministr uznat, protože musím myslet, že auřady jednají dle práwa. Až přijdau zpráwy, nahlédnu blíže do toho. Jsem, jak známo, teprw několik dní ministrem, a mohu uznat jen faktum. Jak budu mít podrobnosti před sebau, předložím celý staw wěcí auplně a nestranně. 354 Rieger: Ptám se, smí-li se k předběžnému wyšetření kdo zatknaut, když nebyl dopaden in flagrantibus. Ministr: Otázka je ta, jednalo-li se při zatknutí dle zákona čili nic. Řád jednací mě dáwá na wůli, chci-li hned odpowědít čili nic. Stojím na swém práwu, jež mi dáwá řád, bych odpowěď odložil na den, jejž určí sněm. Rieger: Co se tedy bude dít s okrskem Přeštickým? Bude-li nezastaupen, až se rozhodne trest Braunerůw, či bude proň wypsána nowá wolba? Ministr: I na tuto otázku nemohu hned odpowědít. Rieger: Mám ještě jednu otázku. ( Wolání: K pořádku. ) Mám-li otázku neboli nemám? ( Ano, ano! s mnoha stran. ) Staw obležení je w Praze dle nowin zrušen; slyším ale, že w skutku posud trwá. Ptám se tedy, kdo zrušil obležení, zdali ministr nebo kníže Windischgrätz, a je-li obležení skutkem či jen jménem zrušeno? Myslím, že obležení trwá posud nejen w Praze, ale i w celé zemi. ( Pochwala w sále a na galeriích. ) Ministr dom. zál. Dobblhof ( mluwí welmi tence, že mu sotwa rozumět ): že Praha byla w obležení, že se snažil co možná pořádný staw opět obnowit, hr. Thun ale a kn. Windischgrätz že se odwoláwali pořád na okolnosti, prawíce, že zrušení obležení pro tu chwíli není možné. Auplný obraz Pražských událostí není posud možná dáti, leda až dospěje wyšetřowání k tomu, kde se bude moci dáti řádné wyswětlení o příčinách zbauření a o silách při něm účinkowawších. Chce-li sněm ale, že podá historický přehled událostí, pokud je má z písemností. Rieger: Prosím tedy p. ministra, aby složil tyto písemnosti na stůl sněmowny, bychom do nich nahlédli a se přeswědčili, zdaliž kníže Windischgrätz a druzí mocníci nedowolili sobě samowolností. Myslím, že těchto je dost. Z toho musíme wzít základ žaloby; jsem toho powinnen důležitosti a cti wlasti swé. ( Dlauhotrwající potlesk. ) Dále mám tu otázku, zdaliž obležení w Praze skutečně přestalo, anebo zdali skutkem posud trwá. Dále, proč se wyšetření posud wede od komisse wojenské? Zdaliž posud stáwá komisse této, anebo dostane-li se konečně pak občan ku swému práwu. Ministr práwa: Tištěným prowoláním dowědělo se ministerstwo o nynějším stawu Prahy; ministerstwo se o něm ihned radilo, a poněwadž s obležením odpadáwá také důwod mimořádného saudního jednání, do Prahy poslalo depeši toho obsahu, aby wojenská komisse hnedle se zrušila; aby tato komisse přenechala wyšetření příslušným auřadům a byla zaslána auplná zpráwa o wýpadcích wyšetření k ministerstwu. Mininisterstwo bude wždy pewně při zákoně státi a nedopustí žádných wýminek na občany. Ministerstwo ukládá si tu powinnost, nahlédnaut na dno wěci a netrpěti prostředky, které nejsau sprawedliwé. ( Obecná pochwala. ) Rieger děkuje ministerstwu. Herzig z Liberce: Musím Riegrowi odpírati. Staw obležení neměl místa w zemi celé, ona byla swobodná; hleděli sice lid wenkowský rozbauřiti, ale málokdo poslauchal toho hlasu. ( Nelibost, wolání k pořádku ). President: Též poslanec Trecieski má otázku. Trecieski: Slyšel jsem, že někteří polští wystěhowanci, wrátiwší se z Francauz do Haliče, wydáni byli Rusku. Min. dom. zál.: Dostal jsem o tom teprw nyní zpráwu a ubezpečuji, že nejen domácí, ale ani cizí, příchozí co hosté do země, nebudau wydáwáni. ( Wšeobecná pochwala. ) Na otázku, co se bude díti s wydanými již, prawil ministr, že se nic takowého w skutku nestalo. Trecieski prosí ministra, aby dal o tom wědomost, by se to wíc nestalo. Ministr: Již se stalo. President: Poslanec Strasser má otázku. Strasser: Čím to je, že nowiny, jenž obsahují polititické zpráwy a úwahy, krom úředních Wídeňských nowin nemají kolek? Zdaliž zákon, že mají politické listy být kolkowány, je zrušen? Důwod, že se ptám, je to, že se pramenům financí tím škodí; že tyto trpí denně ujmu 500 zl. stř. Ministr financí Kraus: Nyní se zabýwají wšechny listy politikau, ale nejwíce s úwahami; wyprawowání událostí je wěc zadnější. Nemohau tedy brány býti do počtu těch listů, jenž patří pod zákon kolku. Slowa zákona se beztoho nedá upotřebit. Je tuze wysoké. Kolek na nowinách je owšem pramen financí, ale je pochybno, je-li nynějším okolnostem přiměřeno, z něho činit pramen takowý. Je otázka, zdali zákon o kolku w celku se wůbec zachowáwá? Posud se nedalo ministerstwu dělat, aby wystaupili ostře proti politickým nowinám. Nyní záleží na sněmu, chce-li ministerstwo w tom podporowat čili nic. Pak se rokowalo o řádu jednacím. Dále se ohledáwaly wolby, jsau-li platné čili nic. Füster žádá, aby se zawedlo wyšetření na toho, kdo w „ Prager Zeitung \" udal auřední tajemstwí 9. odboru, a wyřkla důtka, by se to budaucně nestalo. Trojan: Nemusíme se weřejnosti štítit, nejsem pro tento náwrh. Poslanec jeden: Je to zneužití, podají-li se jednání auřední dříwe weřejnosti než příslušnému místu, to jest sněmu. Fischhof: Nech wyřkne sněm swau nelibost w takowých případech. Umlauft: Dříw než wyřkne sněm swau nelibost, musíme se usjednotit o principu; ohražuji se předkem již proti uznání nějakých tajností úředních. Hawlíček: Tímto rokowáním přijdem zas do nelibých poměrů; na konci by poslanci odborů nemohli ani mezi sebau mluwit o záležitostech denních; nawrhuji, aby se přešlo k dennímu pořádku ( což podporowáno a přijato bylo ). Opět se přešlo na řád jednací. Strobach: aby se nerokowalo po pořádku, nýbrž dříw o nejpotřebnějších článcích. Mayer: aby po pořádku, což se i přijalo. Rokowalo se o prwních článcích. Sezení II. dne 25. čerwence. ( Krátká zpráwa. ) Od 25 deputowaných z krajů německých w Čechách byl zadán protest proti řeči Riegrowě, že byla zem celá w stawu obležení. ( Jména těch deputowaných: Poláček, Uchazi, Watzel, Löhner, Nadler, Herzig, Dotzauer, Schneider, Pokorný, Fleischer, Stradal, Zimmer, Umlauft, Sieber, Reisz, Bauer, Pustel a j. ) Borrosch udělal nelibému debattowání o tom konec dojímawau řečí. Sierakowski žádá wyšetření pro province, kde anarchie panuje. Podporowáno a dáno odborům. Pillersdorf se wyjádřil, že bude odpowídati za wšechny swé kroky. Sierakowski oznámil, že naň wznese žalobu. Selinger žádá uznání pro statnau armádu rakauskau we Wlaších. Náwrh byl přijat. Fischer žádá wýkazy o hospodářstwí zemském. Umlauft: Jaké se učinili kroky, by se císař wrátil. Dobblhof: Že poslední kurýr snad je již w Insbruku. Mahalski: Kdo je nyní guvernérem w Haliči? Dobblhof: Že newí, je-li nyní jaký guvernér w Haliči. Zejtra že dá zpráwu bližší. Klaudi: Že se newydáwá zbraň, a studenti odwádějí. Dobblhof: Že studenti Pražští jsau wyrownáni Wídeňským. Bach: Že ministerstwo neuznáwá nynější wyšetřující komissi, že powolalo přednostu civilního osobně sem ( dra. Taška ), že se ruší dálší trwání mimořádního saudu na hradě Pražském, že se žádalo o auplnau zpráwu. Process w Praze že bude weřejný a s přísežnými.", "id": 776}
{"text": "26. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Povstání Slováků], Autor: Havlíček, Karel\nSlowáci již také powstali se zbraní. W Myjawě zřízena jest Rada Národowa slowenská k prozatímnímu wedení powstání: audowé této prozatímní wlády jsau: Hurban, Štúr, Hodža atd. Shromáždění lidu odřeklo se poslušenstwí maďarského; něco přes 500 dobře ozbrojených a opatřených dobrowolníků wtrhlo přes Morawu do Slowenská Slowákům na pomoc. To jsau zpráwy z welmi dobrých pramenů; redakce Národních Nowin doufá, že nic proti úmyslům P. T. přispíwatelů neučiní, když část peněz, které se jí pro Jihoslowany zaslaly a posud welmi hojně zasílají, bratrům Slowákům odešle. Jde to proti stejnému nepříteli, bratr jako bratr: slaré nedorozumění, které mezi námi a Slowáky bylo, ustaupiž nyní, když pomoci naší potřebují, daleko od nás, pomáhejme rychle!", "id": 777}
{"text": "22. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Nedůstatek etiketní]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. Nad míru znamenitá událost strojí se pobouřiti Prahu Čechy, Ewropu a Weškeren Swět. Na nedáwno držaném práwnickém bále našel se na jistém pánu nedůstatek etiketní: wýborowé osmělili se, o jeho oděwu, který on za frak wydáwal, zwednouti pochybnost, zdali oprawdu frakem jest, a usnesli se konečně na tom jednosworně, že ten domnělý frak toho jistého pána, nikoli není frak nýbrž „ jikawec “ ( kwékr ). Po tom usnešení napomenuli onoho pána zdwořile, aby z šetrnosti k ostatním hostům domu se nawrátiw, „ jikawce “ swlekl, a we fraku opět do bálu přijel. — Z toho hrozí nyní weliké rozepře, hádky, kyselosti, nedorozumění, puotky a různice: ten pán zastáwá sprawedliwou frakowitost swého fraku a páni wýborowé drží ho urputně za „ jikawce “. Tato událost zawdala příčinu zdwihnutí dáwno již bolestně nešeného nedůstatku, totiž dokonalého určení mezí mezi frakem a jikawcem. Bude prý swolán weliký kongres krejčowský z celé Ewropy a Ameriky, ještě se newí kam, a poněwadž onen frak-jikawec, o který ta hádka wznikla w Paříži swětlo swěta uzřel, bude presidowat Paříž. — Očekáwáme dychtiwě jaký to konec wezme.", "id": 778}
{"text": "21. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy., Titulek: [Nařízení], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. ‒ Tyto dni střeleno jest na stráž blíž řetězowého mostu na Malé Straně, a znamenité jest, že wojákowi ustřelen jest jeden prst. Následkem toho nařídilo zdejší welitelstwí, aby wšichni wojáci na stráže s ostře nabitými ručnicemi wycházeli a na každého, kdo by se neozwal na jejich wolání, wystřelili. Patrno jest, žeby takowým spůsobem snad mnohý poctiwý člowěk zastřelen býti mohl a žeby téměř žiwoty Pražanů záwisely od milosti maďarských pěchotářů. Prawí se, že pan purkmistr welmi rozwážně strany té wěci k wládě se ozwal, a očekáwáme dobrý wýsledek. Nemůžeme též zatajiti, že se po městě také mluwí, že na wojáka nikdo nestřelil, nýbrž že on sám, aby se z wojny dostal, prst sobě ustřelil. Bez náležitého wyšetření nemůže se wůbec nic jistého o tom twrditi. Musíme ale s bolestí pozorowati, kterak se opět staw obležení k nám blíží, a prosíme wšechny upřímné a rozumné přátele swobody, aby se wšemožně o to postarali, aby se z naší strany žádná ani zdánliwá príčina k tomu nezawdáwala. Kdyby se pak přece stalo násilí, aspoň máme wšeobecné mínění a práwo na swé straně.", "id": 779}
{"text": "25. červenec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Ilirské museum., Autor: Havlíček, Karel\nIlirské museum. W nowinách ilirských č. 55 píše p. Ljud. Vukotinowić: „ Daleko se již roznesli hlasowé o našem Záhřebském museji. Mnoho jest lidí, kteří o tento národní ústaw dbají, mnoho přinášejíce k jeho rozmnožení. Kdo počátky a wzrůst tohoto našeho malinkého museje pozorně sleduje, jistě se přeswědčil, že jest w našem národě welmi mnoho lásky k umění, mnoho citu národní hrdosti a dostatek mrawní síly, neboť wšechny tyto sbírky darowány jsau od mužů a paní ne příliš bohatých a ne příliš wysoce postawených. ( Tu se owšem musí činiti rozdíl mezi národním domem, dworanau ( besedau ) a musejem. ) Tento musej aneb lépe říci počátek museje powstal pod ochranau horwatsko-slawonské hospodářské společnosti, která nadchnuta jsauc láskau wlasteneckau, starostliwě pečuje o wšechny darowané drahocennosti, ba i autraty nese dalšího zwelebení, ačkoli to není přísně spojeno s aučeli hospodářské společnosti. Jaké by si tu mohli wzíti krásné naučení jistí audowé jisté Jednoty w Čechách, opakující ustawičně, že nenáleží mezi aučele jednoty to, co tam úhlawně a dokonce náleží! Red. Wznešený president této společnosti získal sobě w tomto ohledu mnoho zásluh, on w tichosti působí, ale wlastenci wědí o této jeho skryté činnosti, a zjewně mu za ni čest a chwálu wzdáwají. Žádný jiný we swětě musej newzrostl s 248 takowau bystrostí jako náš w Záhřebě, kdo po 2 léta w Záhřebě nebyl, diwí se a diwí se i ten, kdo častěji přichází... Pan Karel Rakowac jest chranitelem těchto sbírek a zároweň i prosebník, jenž tichau, ale neunawitelnau přičinliwoslí swau mnoho set zl. sebral, kterými jsau zaplaceny krásné skříně této nynější sbírky. A kdyby nebylo p. Rakowce, kdyby byl tak nepůsobil, kdeby byl náš musej? – Wšechno by bylo nepochybně přestalo. Tak bylo posawad, ale pro budaucnost buďme pečliwější než posud. Jedná se o slušnau místnost – nynější je malá, a pak o peníze na udržení. Náš musej nemá ani krejcaru na wydání ( náš český má také welmi málo na roční wydání, ačkoli nyní wlastenecká mysl wys. slaw. pp. Stawů dosti nádherně a pohodlně jej zřídila ), ale protlauká se jako nejbídnější žebrák. Zaplať Bůh oněm wlastencům, kteří posud peníze dáwali, jinak by ležely sbírky bez pořádku a bezpečnosti. Ale takowé dobrowolné dary nemohau býti základem žádného ústawu, tím méně národního. Ustawičně se musí škemrati a prositi, w každé společnosti, w každé schůzce tak, že již nejwětší wlastenec promrzeti se musí jinému i nejwětšímu wlastenci, tak že se lidé již zdaleka bojí widíce znamenitého wlastence přicházeti. Komuž by tu nenapadly podobnosti u nás: jak se lidé za zakladatele Matice sprošowati musili: a teď – teď jest přistaupení do Matice spekulace, žádný nemůže 50 zl. stř. s takowými auroky jinde uložiti jako w Matici české. To ale wsechno dělá weliký počet, jímž wěci nabýwají mohútnosti. Red. Takowý byl potřebný a dobrý začátek, ale nyní nemůže obstáti, musíme mužně a pewně jednati. Ukažme činem, že jsme hodni, aby nás swět „ národem “ jmenowal. Zapotřebí jest jistiny, a sice nejméně 50.000 zl. stř. Myslím, že by se mělo na zemském sněmě našem určiti, aby každý, šlechtic nešlechtic dal jistý příspěwek podle zámožnosti swé. Toho jest tím wíce zapotřebí, poněwadž welmi málo máme pánů a šlechty, kteří k národním podniknutím něčím přispěli, wynáší každoročně tisíce tisíců z wlasti naší, a nic neodewzdáwají na její powznešení, prospěch a rozkwět “. Takto dále pokračuje p. Vukotinowić připomínaje Ilirúm příklad Čechů a Maďarů pečliwých o museum, a powzbuzuje k následowání. Redakce učinila w poznamenání k tomu počet, že, kdyby každá duše z 1,700.000 obyw. ( Horwatsko, Slawonsko, Hranice a Přímoří ) dala 2 kr., bylo by již asi 60000 zl. stř.", "id": 780}
{"text": "1. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Stručný dějepis český]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 2. Stručný dějepis český s krátkým přehledem zeměpisu českého i morawského pro mládež a pěstauny od P. Neumanna. 12ka str. 107. ( Dějepisu 77, zeměpisu ostatek. ) Cena 8 kr. stř. Sklad J. Pospíšila. Tuto w sličném rauše wydanau a lacinau knihu schwalujeme wšem pánům učitelům a wychowatelům wůbec, by ji co rukowět žákům swým podali. Pan spisowatel podal w ní předmět swůj opatrně wybraný a co možná stručný, t. j. w málo slowech úplný. Owšem ale zapotřebí bude, by učitel některé obšírnější dílo o těchto předmětech dříwe sám přečetl, a pak we wyprawowání žákům wšecko w této knížce jen krátce napowěděné řádně wyswětlil a obžiwil w obraznosti.", "id": 781}
{"text": "22. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [nové francouzské noviny], Autor: Havlíček, Karel\n– Práwě nás došlo z Paříže prwní číslo od 15. března nowého časopisu w jazyku francauském: „ La Tribune des Peuples “ ( Tribuna národů ). Jsau to nowiny dle formátu asi jako Národní, každodenně wycházející, s cenau roční 40 franků. Při redakci zdá se míti nejhlawnějšího aučastenstwí p. Ed. Chojecki, jenž wydal spis důležitý polský o Čechách a delší čas w Praze s námi obcowal. Aučel nowin těchto jest, w republikánském směru zastáwati záležitosti rozličných národů ewropejských proti směrům mocnářů, a zdá se, že tyto nowiny budau prwní a jediné w Paříži, které budau redigowány s nějakými dobrými powědomostmi o stawu rozličných ewropejských národů. W programu swém slibují, že budau jednati o záležitoslech wlaských, polských, německých, dánských, španělských, slowanských, maďarských a rumunských.", "id": 782}
{"text": "24. srpen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Maďarský spolek zpěvácký, Autor: Havlíček, Karel\nMaďarský spolek zpěwácký. Mezi neobyčejné hosti naše náleží také maďarský spolek zpěwácký, jenž cestuje swětem hodlaje rozšířiti oblibu madarské národnosti a jako se s ní jiným národům pochlubiti. Kdož by z Čechů kdy přišel k takowé myšlénce: my se za swau národnost skoro doma hanbíme, nad toť bychom se swětu s ní chlubili! — Ředitelé tohoto spolku — samých mladých mužů — jsau p. p. M. Havy a J. Szabó, a dáwali we stawowském diwadle s pochwalau dwě akademie, we kterých se střídal zpěw maďarský s tancem národním. We druhé akademii slyšeli jsme část původní maďarské opery: Hunyadi László ( Ladislaw Huňad ) a obdiwowali jsme krásný maďarský kroj, jakož i nadšení a scwičenost zpěwáků. O hudbě samé musíme owšem říci „ že nesluší nositi sowy do Athenů. “ Mezi písněmi domněle maďarskými pozorowali jsme s nemalým potěšením nápěwy rázu slowanského ba jeden zrowna český „ Já jsem z Kutné Hory kaudelníkůw syn “, která se nám arci prodáwala za maďarskau. Wčera wečír dáwána jest pomocí tohoto zpěwáckého spolku weliká hudební zábawa ( alespoň cedule oznamující nebyly kratší než dokonalá wrata, a pomocí řebříku lepeny jsau na rohy našich ulic, nezwyklé takowých obrowských cedulí ), we které i čeština našla slušného místa, zpíwalať se píseň „ Kde domow můj. “ Musíme se wyznati, že se nám nad míru líbí takowé podniknutí maďarské, a s newýslownau bolestí myslíme na wlastní netečnost ba nedbalost swau. Co jsau maďarské národní písně proti našemu milému, různobarewnému, prostomilému zpěwu národnímu, a jak by swět naplnil se pochwalau naší, kdybychom se i my Čechowé podobným způsobem šli ukázati jiným národům? Což se u nás nenajdau hlawy podnikawé k takowému činu? Wšichni národowé rozšiřují sláwu swau, a jenom ty Wašku! budeš ustawičně seděti pod swau lípau a zpíwati jen za humny swoje rozkošné písně spokojen swým wlastním wědomím, a drže se ustawičně bezbožného příslowí: Wšecka krása, wšecka sláwa — polní tráwa!, které již twůj milý Čelakowský tak rázně uwedl w Růži stolisté?! Jich nebeské: „ Wšecka sláwa Wšecka krása — polní tráwa! “ Syny, málo chybělo, K čertu že neodpělo. Růže stol. 88 str. 48. We wůkolních zemích zwláště německých má každé město a městečko swůj zpěwácký spolek, a newýslowné jest působení zpěwu na srdce lidské a těchto zpěwáckých spolků na národní cit. Piewce dobra miluiú bozi — — ký slovy i pieniém bieše pohýbal Vyšehrad i wše wlasti. H. B.", "id": 783}
{"text": "5. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Angličané a Sv. americké soustátí., Autor: Havlíček, Karel\nAngličané a Sw. Americké Saustátí w nynějších poměrech wojenských. Wojna mezi dwěma mohutnýma státy, mezi Anglickem a S. Amer. Saustátím ustawičně ještě hrozí, a nedá se wěru napřed určiti jen s nějakau jistotau, wypukneli aneb se wšechna jejich nedorozumění w pokoji wyrownají. Máli mezi dwěma stranama wojna powstati, jest k tomu newyhnutelně zapotřebí, aby obě strany každá pro sebe z wojny té zisk očekáwaly, aby jedna nad druhau zwítěziti naději měla, jinak by pošetile wojnu začínala. Přehlédneme zde w krátkosti, jak w tom ohledu nyní oba sokowé Anglicko i S. Amer. Saustátí proti sobě stojí. Přede wším se rozumí, že by se wojna hlawně jen w Sew. Americe a na zemi wésti mohla, poněwadž loďstwo Amerikánů daleko jest slabší než anglické, a tedy se s ním do bitwy odwážiti nemůže. Pakli že ale nastane wojna na zemi w Sew. Americe, má tam každá strana jednu swau slabau stránku, Angličané Canadu a ostatní swé kolonie Sw. Americké, a S. Am. Saustátí swé jižní republiky, w kterých otroctwí zawedeno jest. W čas revoluce S. Americké, když se nynější Sw. Amer. Saustátí od Anglicka odtrhlo, zůstala Canada při Anglicku hlawně jen proto, že wětší čásť jejich obywatelů Francauzowé jsau, kteří proti ostatním S. Američanům zanewřeli. Nyní wšak zmizela již tato zášť, naopak Canadčané naučili si wážiti republikánskau swobodu Sw. Amer. Saustátí, a přejí si ji tak jako wšechny okolní krajiny, poněwadž S. A. Saustátí tu hlawní cnost do sebe má, že se wnitřně každá jednotliwá krajina sama dle potřeb swých řídí bez ohledu na ostatní, s kterými jen proto spojena jest w jedno Saustátí, aby se proti cizímu mocnému nepříteli we swé swobodě zachowati, a jeden druhého brániti mohli. Zrušení cel a obilních zákonů odwrátilo Canadu dokonce od Anglicka, neb tím i poslední užitek zmizel, který ze spojení swého s Anglickem měla, totiž přednost w přiwážení swého zboží do Anglicka, a jmenowitě swého obílí. Jisto tedy jest, že by Anglicko w pádu wojny newyhnutelně o Canadu a ostatní swé S. Am. kolonie přišlo, které by proti jejích wlastní wůli nemohlo ubránit před Sw. Amer. Saustátím. S druhé strany wšak jsau jižní státy slabá stránka Sw. Amerikánů proti Angličanům. Známo totiž, že w nich otroctwí černochů panuje, které se w sewerních státech netrpí. Kdyby tedy Angličané tam wpád učinili, a otrokům wšem wolnost slíbili, jistě by lehce zůstala celá jižní čásť Saustátí, w které tolik otroků žije, w jejich rukau. A práwě tam by Angličané 216 nejlépe wojnu wésti mohli, dílem swým wojskem antillským, dílem wšak z wýchodní Indie přiweženým, kde bez toho zbyteční žoldnérowé přemožených nyní welmožů jenom nebezpečni jsau anglické wládě, tak že kdyby se za peníze najali, i Angličanům i samým těm žoldnéřům by spomoženo bylo. Jiným ewropejským wojskem by tam w S. Americe Angličané málo pořídili, poněwadž by silně k Amerikánům přebíhalo, lákáno jsauc swobodau sew. amerikánskau. Třeba by pak Angličané dobyté státy w rukau swých nepodrželi, a nadělali z nich jen černošské wolné obce neb mocnářstwí, přece by tím znamenitě zaužili S. A. Saustátí, ba odtlačili by je od cesty, na které se nyní k jihu daleko rozšířiti zamýšlí dobytím Mechika. Hlawní ale wýhoda, která by z takowé wojny pro Anglicko wypadla, jest zrušení otroctwí wůbec. Angličané již jednau zrušili otroctwí we wšech swých koloniích, a hlawně jim nyní na tom, co fabrikantům a obchodníkům záleženo být musí, aby též wšude jinde otroctwí zrušeno bylo. Neboť patrno jest, že wšude, kde otroctwí panuje, aspoň na okamžení práce lacinější jest, a tedy pak wýrobky hospodářské i fabriční lacinější než jinde, kde dělník požíwá sám odměnu pracowitosti swé. Tím by tedy Angličané obzwláště nyní, kde wolnost obchodu zawedli, a téměř wšechna zboží bez cel do swé země wpauštějí, aspoň na čas we welikau škodu upadnauti mohli. A kdyby jen w S. A. Saustátí otroctwí přestalo, již by mu pak w Brasilii a na Kubě lehce učinili Angličané konec. Nezdá se wšak, že by toho Angličané na Sw. Am. Saustátí jinak než násilím to jest wojnau wymoci mohli; neboť co posud w tom ohledu činili, totiž že prohlížením korábů překáželi obchodu černošskému z Afriky do Ameriky, tím aspoň na S. Am. Saustátí pranic působiti nemohli. Neboť tam bez toho přiwážení otroků černých z Afriky zákonem zakázáno jest, a tak přísně se tresce jako morské laupežnictwo: který zákon již dříwe tam uweden byl, než Angličané otroctwí zrušili. Wšichni tedy otroci, kteří w státech S. A. unie jsau, rodí se doma a tam se rozmnožují. Tak tedy stojí tito dwa bratrští sokowé proti sobě.", "id": 784}
{"text": "6. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Proti shromáždění biskupů rakouských. I., Autor: Havlíček, Karel\nProti shromáždění biskupů rakauských. I. Motto: Wiz Psalm. David XXI. 13. H. B. – Šťastnau náhodau mohli jsme w č. 141. N. N. zwědawému obecenstwu ještě záhy podati celý spis biskupů we Wídni shromážděných, kterýmžto oslowují po ukončených poradách swé wěřící duše. My jsme již kolikráte měli příležitost se wyjádřiti, že nic dobrého a užitečného neočekáwáme od těchto porad, a nynější jejich pastýřský list dokazuje již zcela zjewně, že se nadarmo we Wídni shromáždili, a jestli ne nadarmo, ještě na škodu náboženstwí. Mohlo se přece očekáwati, že náš neobyčejný čas i na biskupech nějakau změnu způsobil, že i oni budau trochu upřímněji a skutkem ( ne pauhým kázáním a slowy ) wyhledáwati králowstwí Božího, jehožto dobrotu nám ostatním tak wýmluwně wychwalují: ale nic podobného jsme w jejich listu neshledali. My na tentokrát chceme k tomuto pastýřskému listu jen některá poznamenání učiniti, a objasniti mnohá neprawá nekatolická mínění w něm pronešená. Již počátek nadutostí swětskau hrubě zawání, wzdálen jsa prawé křesťanské pokory: páni biskupowé nám wyřizují pozdrawení a požehnání od Boha Otce a Ježíše Krista. Měli snad nějaké zwláštní zjewení aneb obcowali we Wídni s Bohem žiwým jako Mojžíš? – Wůbec každý čta spis biskupů, musí w něm pohřešiti upřímnost, prostosrdečnost a s nelíbosti widí tuto hledanau wylíčenost, ono našemu wěku a našim poměrům zcela nepřiměřené prohazowání starých míst z apoštolů, podle kterých jest patrně tento spis jako stylistická imitace dělaný. Takowá slowa slušela owšem dobře statečným apoštolům, kteří také swé skutky podle slow swých řídili; ale welmi se nehodí na naše čerwené, prelatské knížata - a hrabata-biskupy, objewující se wěřícím swým jen w páwím raušě, čtyřmi koňmi na visitacích při tučných hostinách! Z úst takowých biskupů zní apoštolská slowa jen jako pauhá swrchowaná satyra! Tak ku př. ona litowání, „ že prý jsme hody swatodušní a Božího těla tentokrát s Wámi slawiti nemohli, “ jak to w pastýřském listu napsáno stojí, jest welmi hledaná a citliwá zdwořilost, když se powáží, že mnozí biskupowé a arcibiskupowé některým swým wěřícím ani za deset let jednau se neukazují a we swém wlastním sídelním městě obyčejně jen několikráte do roku se widěti dáwají w kostele, ačkoli nic jiného na starosti nemají, když se powáží, že málokterý biskup a arcibiskup skutečně kdy k lidu promluwí, ačkoli jest wrchním pastýřem wšech duší! Pět a třidcet biskupů, jak sami prawí, a k tomu „ w namáhawých “ každodenních sezeních ( jak též sami prawí ) bylo tak dlauho we Wídni pohromadě a nemohli jiný než práwě tento pastýřský list sestawiti, a kdo wí, jestli by byli bez pana Kučkra z Holomauce a bez pana Pančába z Brna i takowý sestawiti mohli! Bože Duchu Swatý! jak jsi opustil pomazané swé! Zlé časy prý se přihrnuly na swět, nádoba hněwu Božího wylita jest prý na nás, wšudy jest prý mnoho zlého a záhubného, hrůzné temno prý jest na swětě, hrůzný boj a wzpaura proti Bohu a jeho Pomazanému! Takto nám malují páni biskupowé náš nynější wěk! A proč? Wždyť byly jindy wálky mnohem wětší než nyní, newěra mnohem horší než nyní. Proč tedy práwě nynější doba tak welice reznítila swatý hněw našich pánů biskupů? – Owšem až dosawad zabraňowala w Rakausích censura i nejsprawedliwější prawdy o wadách hierarchie pronášeti, nyní ale, kde podle swobody tisku možno jest také biskupům hlásati slowo Boží a upomínati je na učení Kristowo, na jejich prawé powinnosti, na které z wětší části pro panský žiwot swůj pozapomněli, nyní teprwa prý nastalo temno, neštěstí a wzpaura proti Bohu!! Bůh a biskup ale zdá se přece býti něco rozličného, ačkoli mnohý myslí a wydáwá se rád za plnomocníka a sekretáře Božího na tomto swětě. A k tomu ještě zdá se, jakoby onen pastýřský list tak zběžná práce byl, že se po několika řádcích zapomnělo na to, co napsáno jest o něco dříwe. Tak ku příkladu na jednom místě stojí, „ že takowá wzpaura proti Bohu nebyla ještě w dějepisu slyšána “ a hned na to zas stojí: „ Jestiť to pauze staré bláznowstwí! “ Oboje ale, jak patrno jest, nemůže být prawda, nýbrž jen jedno. Nanejwýš nedůstojné jest ale, biskupů patrné bludy rozšiřowati, jako se to w tomto pastýřském listě skutečně děje. Prawí se tam ku př., že jest nemoc hřícha pokutau. Zač tedy jest trestán ten, kdo se již nedužiwým neb mrzákem narodí, aneb kdo pro těžké práce swé, jímiž sebe a rodinu swau poctiwě žiwí, ochurawí? Owšem jsau některé nemoce hříchu pokutau, ku př. jest podagra obyčejný následek mnohého pití a leniwosti: proto ale přece nikdo rozumný twrditi nebude, že jsau nemoce pokutau hříchu. Dále se také rozšiřuje w onom pastýřském listu patrný blud, že jest různost jazyků následek hříchu, což tím wíce jest směšné, poněwadž zrowna před tím páni biskupowé sami prawí, „ že jest rozdělení na národy dílo Boží! Hřích ale nemůže být dílo Boží! Owšem že se toto bludné mínění o wěži Babylonské wyprawuje we starém zákoně; ale toť je známá wěc, že se w katolické církwi celý starý zákon nikdy nepowažowal a powažowati nemohl za zjewení Boží, neboť obsahuje wedle mnoha dobrého též i patrné hanebnosti, jak samým pánům biskupům snad powědomo bude, a takowé Bůh lidem nezjewuje. Co se jmenowitě tohoto podání o zmatení jazyků týče, není nic jiného než stará domněnka a bájka wýchodních národů, kterau žádný zdrawý rozum wedle jiných analogií za prawdu powažowati nemůže. Rozličnost jazyků powstala tak dobře a tau samau cestau jako powstaly dle wůle a plánu Božího wšeliké jiné rozmanitosti na swětě; rozličnost jazyků jest tak dobře chlauba Boží jako rozmanitost kwítí polního a jiného stwoření. Co dále prawí páni biskupowé o bratrstwí mezi wšemi narody a že má křesťan plniti powinnosti ke wšem, že se má láska jeho rozšiřowati od rodiny na obec, na národ, stát a člowěčenstwo, a že jsau boje mezi národy hanau člowěčenstwa a ohawností před Bohem, to wšechno jest tak krásné a tak prawdiwé, že si přáti musíme, aby se swět wždycky podle toho řídil. Ale jak se má podle toho říditi swět, když sami biskupowé ustawičně proti tomu jednají; známe jednoho biskupa, jehožto láska ( ponewadž owšem rodinu nemá ) nemůže se nikterak rozšířiti, ani na obec a na národ; neboť se z lásky k obci a k národu za několik let, po která již biskupem jest, ani po česku Otčenáš nemohl naučiti, ačkoli by ho nejen láska nýbrž powinnost a swědomí k tomu doháněti mělo, neboť béře znamenitý roční plat za swé biskupowání. Rowněž tak bylo by zapotřebí, aby s ohledem na toto wšeobecné bratrstwí weškerého člowěčenstwa páni biskupowé nezatracowali wšechny, kteří s nimi stejně newěří, a nepronásledowali je. Wíme dobře, že je za starých časů i o žiwot přiwáděli ( z bratrské lásky ), a žeby to i nyní snad zase rádi činili, kdyby jim w tom newadilo brachium saeculare. I to co prawí páni biskupowé o poměru školy a církwe, kdežto školu k tělu, zemi a dítkám, církew k duši, nebi a Kristu rownají, neschwalujeme nikterak, newyjmauc ani sady, žeby musel být na jejich hrdlo osličí žernow powěšen. Též my myslíme, že musí být církew a škola spojena, má-li zůstati církew prawau církwí a škola prawau školau, a nenáležíme tedy do počtu lstiwých nepřátel křesťanstwí. – Awšak my myslíme, že jak škola tak církew obě potřebuje welikých časných opraw a pak budau k libosti Boží spojeny. – Nikdy bychom ale tak dětinským spůsobem o tomto poměru nemluwili, jako se to děje w tomto listu pastýřském. Známost historie nezdá se býti též welice potřebná k důstojnosti biskupské, sice by nestálo w pastýřském listu, že církew 1800 let nesla nejbolestnější jho nesprawedliwého a ukrutného násilí! – Přečtete si jen historii středowěku a uwidíte, že nesl někdo jho, ale uwidíte také, že to byl někdo jiný. „ Sama sobě prý církew násilím ku práwu nepomáhala, “ owšem, poněwadž místo církwe to činili Jezuiti a jim podobní lidé, a dali půwod k bojům nesmírným o náboženstwí, proti kterým ale církew nic nenamítala. Páni biskupowé mají owšem welmi pohodlné a rozličné definice církwe pohotowě: někdy jest církew také 35 biskupů we Wídni shromážděných, někdy zas ani polowička wšech wěřících není ještě církew. Welmi nekatolické jest ale užíwání písma, jak se děje od pánů biskupů. Katolická církew má – dle našeho domnění – před ewangelickými také tu přednost, že se nedrží pauze bible, nýbrž připauští wedle biblí rozumný wýklad. Neboť w bibli mnoho jest zdánliwých a patrných odporů, které se bez rozumného wýkladu nedají wyrownati. Kterak se ale páni biskupowé práwě nejbludnějšího a nejnerozumějšího wýkladu a pauhé písmeny zákona ( která zabijí, jak maudré ono písmo samo prawí ) držeti mohau, nepochopujeme dokonce. A to pozorujeme w onom pastýřském listě na mnohých místech. „ Wšechna mocnost ( t. j. wláda ) pochází od Boha, protož kdo se prowiní mocnosti, Božímu zřízení se protiwí! “ Jaký to nerozum, kdyby se tato wěc dle písmeny wykládati měla. Wždyť by byli Ježíš, Apoštolowé, Swatí Otcowé, Mučedlníci atd. nejwětší hříšníci! Jim totiž zakazowaly tehdejší wlády kázati křesťanstwí, a oni přece kázali, tedy se protiwili mocnosti, tedy se protiwili zřízení Božímu!! – Bídné pochlebenstwí, na jaké cesty přicházíš?! Welební Otcowé biskupowé! kdyby byl ke mně přišel satanáš swětské podlízawosti a byl mne chtěl pokaušeti tauto sadau, že wšechna mocnost pochází od Boha, byl bych řekl: „ Odstup ode mne duchu podlízawý, jenž zoweš arcipochlebníkem! neboť stojí zase jinde psáno: Wíce budeš poslauchati Boha nežli lidí! “ Že se prawá swoboda jenom z lůna církwe narodila – jak též páni biskupowé prawí – jest wěc odporující celé historii. Církew má dosti sprawedliwých, welikých a prawdiwých zásluh, a nedůstojné jest, připisowati jí jiné a cizí. A jak by konečně mohla prawá swoboda powstati od těch, kteří učí, že wšeliká moc, tedy i moc laupežnického tyrana, pochází od Boha, a že se jí musíme podrobiti? ( Dokončení. )", "id": 785}
{"text": "11. květen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Zemljovid carevine Austriarske i južne Niemačke zatim Šwajcarske, Talianske, europejske Turske i Gérčke. Predielan od Dragutina Seljana w Beču, Autor: Havlíček, Karel\nZemljovid carevine Austriarske i južne Niemačke zatim Šwajcarske, Talianske, europejske Turske i Gérčke. Predielan od Dragutina Seljana w Beču 1847. Jest to překrásná weliká ilirská mapa w nowě wynalezeném spůsobě Raffelspergrowě, typografická s barewným tiskem asi 3 [ stopy ] 6 [ palců ] šířky 2 [ stopy ] 6 [ palců ] délky ze čtyr dílů složená na nížto jsau kromě celého mocnářstwí Rakauského i celé Wlachy, celé ewropejské Turecko, Řecko, jižní Německo, Šwýcary, díl Francauz, i Afriky a znamenitá část jižního ewropejského Ruska a pobřeží malé Asie. Dodati musíme to, že jest celý spůsob této mapy takowý, že jako nějaký obraz schopna jest zdobiti každý pokoj, a přejeme si, aby se i nám brzy dostalo podobné mapy. Prozatím ale i tato dobře wyhowí i českým potřebám, a kdoby o wšech nadzmíněných zemích pěkný přehled míti chtěl, může si tuto Seljanowu opatřiti. Zwláště podotknauti sluší i to, že na této mapě pohromadě jsau wšechny kmeny národu ilirského s přesnými národními jmény měst, řek, hor atd., a poněwadž užíwáno prawopisu nowoilirského, to jest českého, tím přístupnější jest mapa i pro našince. S druhé strany zapotřebí jest dílo tak nákladné podporowati, zwláště ohledem na auzkau pobratřenost naši s Iliry. Doufáme tedy, že i u nás hojného odbytu najde. Cena jest s ohledem na krásu, welikost a nákladnost díla příliš lewná: 2 zl. stř. U redaktora těchto listů možná mapu samu widěti i kaupiti.", "id": 786}
{"text": "19. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Dopis krajského a reakce sedláků], Autor: Fortwängler, Kasimir; Havlíček, Karel (přetisk s komentářem)\nSl. auřad krajský we Slaném tázal se nás auředně, jaký jeho spis jsme na zřeteli měli, haníce jej zároweň s baronem Kocem: ejhle wčera práwě zaslán jest nám následující kus: Následující list rozeslal Rakownický pan krajský Fortwängler mezi obywatele téhož kraje. Milí obywatelé kraje! Po 15 let jsem předstaweným w kraji Wašem! Jakož jsem za tento dlauhý čas mnohé krásné důkazy Waší lásky, důwěry, poslušnosti k zákonům, a zwláště Waší obětowné, dětinné oddanosti k dobrotiwému zeměpánu a mocnáři Wašemu nabyl: tak i Wy Jste se za tolik let přeswědčiti mohli o upřímné náklonnosti mé, o mé horliwé pečliwosti o blaho Waše, o mém stálém snažení učiniti wšecko, k čemu síla má postačowala, bych powinnosti dobrého ředitele kraje z ohledu Wás zewrubně plnil. Mám tedy také za to, že mi láskau a důwěrau oddáni Jste, a že nyní bedliwě uwažowati budete dobře míněnau radu, kterau já upřímný otec Wám mně swěřeným ditkám uděliti míním. Známotě Wám, že náš dobrotiwý císař nám wšem a také Wám připowěděl konstituci, která w brzkém čase wyjde. An o wýznamu slowa „ konstituce \" již poučeni Jste, chci Wám ještě říci, co Wám učiniti náleží, abyste se toho welikého dobrodiní dobrého císaře brzy zauplna aučastnými stali. Přede wším musíte zákony a nařízení posud trwající co dobří, poslušní poddaní wěrně a ochotně zachowáwati, musíte swým auřadům a předstawenému krajskému auřadu powinnowanau poslušnost prokazowati, a wšecky swé powinnosti ochotně plniti, musíte se zwláště před těmi lidmi na pozoru míti, kteří by Wás snad k neposlušnosti, k zprotiwení se auřadům Waším, k odpírání powinností Waších zawésti chtěli; neb zajistě sami dobře pozorujete, že každý občan zákony zachowáwati musí, a že z neposlušnosti k zákonům jen weliké neštěstí powstati, a zwláště bezpečnost žiwota a jmění w nebezpečenstwí přijítí musí; neb toho, jenž zákon nezachowáwá, zákon také chrániti nemůže, takowé zlomyslné lidi musíte tedy za swé nepřátely powažowati, a je jakož i zlé náwrhy jejich auřadům udati. Když se pokojně a poslušně chowati budete, můžete zejména také brzké lewné wykaupení se z Waší robotní powinnosti očekáwati, o čemž co nejdříwe zwláštní patent wyjde. Nedopauštějte také, aby Wám někdo strach a hrůzu před nynějším časem aneb před zahraničními nepřáteli nahnal, ale důwěřujte se we wšem w auřady swé a w krajský auřad; oni nad pokojem a bezpečností Waší bdíti a o dobré pečowati budau. Když se takto zachowáwati budete, přeswědčíte se brzy, že to jen k Wašemu prawému dobrému slauží, mně ale tím podáte nowý důkaz swé lásky a oddanosti, a budu na to hrdý, jestli že budu moci říci, že poddaní rakownického kraje do počtu nejhodnějších, nejrozumnějších a zeměpánu nejwěrnějších w celém králowstwí náležejí. Kasimir Fortwängler, skutečný c. k. gubernialní radda a krajský hejtman. Nemůžeme-li pak šťastnými se nazýwati, že nám dopřáno bylo, po 15letém siroctwí nalézti otce, který k swým dítkám tak laskawě, tak upřímně mluwiti — chce, ale nemůže, poněwadž tu řeč nemluwí, kterau jeho děti rozumějí. Při čtení slow „ když se pokojně a poslušně chowati budete “ očekáwali jsme „ tak Wám přinesu, z pauti cukrowí a perník. “ Tak mohau mluwit rodiče k nedospělým dětem, když jim něco dobrého přislibují; nikoli ale páni krajští k usedlým dospělým občanům. Nejsauce zwyklí s našim p. krajským w mateřské řeči mluwiti, neočekáwali jsme také w nynější době nějaký dopis od něho, nic méně wšak, když úřední poslowé nadstojící list nám přinesli, mysleli jsme přece, že se w tom nějaké příjemné nás týkající se zpráwy o nynějších záležitostech národu, nějakého upřímného ponaučení dočteme. Nedowěděli jsme se wšak ani ono ani to, spíše se opět přeswědčili, že si p. krajský to mocné slowo jen „ Já, Já \" ještě posud neodwykl, k čemuž nyní nejwyšší čas. Nabízíť nás w tom, aby jsme se jen we krajský úřad důwěřowali, on prý nad pokojem a bezpečností naší bdí, on prý o naše dobré pečowat bude. Newíme je-li tomu tak, zdá se nám ale, že jestli my usedlí občané w domácnosti pokoj neudržíme, sotwa to naši úřadowé aneb docela krajský úřad dokáže; neb komu záleží nejwíce na tom, aby se pokoj uchowal? jistě usedlým občanům; wíme dobře že by se při jakémsi zbauření luza jen na gruntowníky wrhla, wíme že saused jen a jeho jmění pak w nejwětším nebezpečí by byly, wíme tedy také, že obzwláště my sausedé o to péči míti musíme, aby domácí pokoj w našich obcích se zachowal, a Bohu díky nelze také co obáwati se, že by onen u nás se zrušil. Jak se w nynějším čase chowati máme, ponaučili jsme se buď sami, buď ze spisů hned w počátku přítomného národního si-počínání z Prahy k nám došlých, jakož i z onoho tak wážného p. Dr. Braunera; dotčený list p. krajského jsme ale před týdnem obdrželi, tedy již pozdě. Proto také nenalezl onen list u nás takowého powšimnutí, na jakowé snad čítal p. krajský. Sámť úřední jeden posel, doručujíc sedlákowi w Z. tento list, prawil: „ Tuhle Wám nesu psaní od p. krajského, chceteli tomu wěřit tak wám ho dám, ale musíte tomu wěřit, jestli ne tak si ho nechám, je leckdy kus papíru zapotřebí. \" Prozatím dost. Několík sedláků z okolí Slánského.", "id": 787}
{"text": "30. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Slováci, Titulek: [upozornění na nové politické noviny Slovenský Pozorník], Autor: Havlíček, Karel\nJak jsme již před nedáwnem w krátce podotkli, budau na Slowensku wycházeti nowiny politické: Slovenský Pozorník. Je to důkaz jařejšího samostatného politického žiwota našich blízkých saukmenowců; doufáme, že w žádné čítárně w Čechách chyběti nebudau nowiny tyto. Obracujem pozornost na jich ohlášení w tomto čísle.", "id": 788}
{"text": "28. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: V Praze dne 27. října, Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 27. října H.B. – Oboje Pražské ministerské nowiny německé i české přinesly dnes pod titulem „ Foederalismus w Rakausku “ následující nepochybně z Wídně zaslaný článek, který zde doslowně klademe, aby také čtenářstwo nemající obyčej čítat wládní nowiny seznalo spůsob a ducha smýšlení ministerského. „ Kdo by se domníwal, že weliký boj našeho času jest bojem demokracie s absolutismem, ten by mu špatně rozuměl; neboť kdyby tomu tak bylo, tuď by nemohlo stáwati we Francausku, kdež již dospěli k mezím demokratických experimentů, nižádných stran, které politicky dále taužejí. Prawý boj, jenž se arci wšude jinak objewuje, roznítil se mezi přiznáwači zásady centralisace a föderace. A jmenowitě u nás stalo se rozerwání wodících ideí tak zřejmým, žeť je nemůže nepředpojaté oko přehlédnauti. A wšak zdá se, že i wítězstwí není pochybné; zákonní pořádek jest wšude w Ewropě zaweden. Byl to pauze mechanický tisk bodáků, jenž spůsobil tak welikolepý wýsledek? – Nikoli! Ewropa porozuměla, žeť foederativní idey, neuwedau-li se jinak na skromnau míru, jejím potřebám newyhowějí. Föderativní zřízení stojí každým spůsobem na podřízeném politickém stupni wywinutí, a příklad nedospělých, amerikanských swobodných států nemůže nikterak stran našeho stawu upotřeben býti. Důwod, jehož rakauští föderalisté se zwláštním zalíbením užíwají, a který, pokud nám známo, nejwíce platnosti požíwa, záleží w tom, že má dle rozličnosti mrawů, obyčejů, dle stawu wzdělanosti jednoho každého kmene, též každému z nich ponecháno býti, aby se organicky sám ze sebe wywinowal. Že tato theorie práwě pro rozličnost, která za základ položena jest, postupem času nejrozličnější odporující sobě formy wywinutí spůsobiti by musila, jest na bíledni. Welmoci rakauské nemohlo by déle stáwati, a cizí zakročení učinily by tomuto föderativnímu státu, jenž se bez účele kolotá, rychlý konec. Provinční interessy přišly by s národnostmi w rozepři; nedospělost politická, jenž z wětší části ještě panuje, učinila by zmatek, jakéhož ještě nestáwalo, co swět swětem stojí. Odkud asi to pochází, že takowáto nepodstatná theorie ještě pořád nalézá zástupců? Myslíme, že jest toho příčinau dwojí wěc. Není nás předně tajno, že se utwořila w Rakausku až do března l. r. weliká, hluboká nedůwěra, jejížto působení ještě posawád se cítí. A wšak my připočítáme mnoho z toho, co se děje we směru föderalisticko-opposičním, působení newědomých a neswědomitých stranických lidí, ježto by rádi při swém bažení po föderativních státech swé skrowné wlohy we platnost uwedli. Majíce genia Caesarowa, přece chtějí býti prwními we wsi! Nechť jen wláda pokračuje, jak začala, pásku sjednocení okolo hlawy provincí a národu obtáčeti, četně wystupující protiwy co možná urownáwati, swobodu w Rakausku trwanliwě organisowati, a přede wším brániti, aby se jinak milowání hodná idea rownopráwnosti nezměnila we swůj opak – w roztržení a separatismus. Wětšina národu stojí s důwěrau jí po boku. “ Takowá slowa „ že wětšina národu s ministerstwem stejně smýšlí a jemu důwěřuje, “ mají wůbec wládní nowiny wždycky na jazyku. Ale – musí každému mimo chuť napadnauti – proč pak drží tedy toto důwěru wětšiny požíwající ministerstwo tuto důwěřující a s ním stejně smýšlející wětšinu wšude w obležení? Čím to jest, že nechce ministerstwo sněmy powolati, aby tak dokázalo wšem takowým rýpalům ( jako jsme my ) newěřícím we wětšinu ministerskau, že skutečně ministerstwu důwěřující wětšina bude wolit také wětšinu w ministerstwo důwěřujících poslanců? Nač potřebuje ministerstwo důwěru wětšiny požíwající takowá ohromná wojska po wšech i pokojných ( jako Čechy ) zemích rozkládati? Nač potřebuje ministersterstwo, s nímžto wětšina národu stejně smýšlí, po celém skoro mocnářstwí rušiti swobodu tisku? To jsau tak některé naše osobní pochybnosti o té důwěře. Co se wšak foederalismu týče, myslíme, že se tak weliká a důležitá wěc nedá podobným neslaným a nemastným článkem zkrátka odbýti. Diwíme se jen tomu nowému wynálezu, že w Ewropě prý není boj demokracie s despotismem, nýbrž jen foederace s centralisací! Škoda jen, že tak ještě nestojí wlastně boj republiky s monarchii, neboť dobře wíme, že lidé foederaci nepřízniwí obyčejně wšechny foederalisty za tajné republikány prohlašují! My náležíme také k zjewným foederalistům, ale náš hlawní důwod pro potřebu foederace w Rakausích jest zcela jiný než se w tomto článku udáwá. Náš hlawní důwod, který jsme wšak již mnohdykráte uwedli, jest ten, že každý národ ustawičně po politické samostatnosti tauží z přirozeného pudu. Tento přirozený pud rakauských národů musil by newyhnutelně k rozpadnutí říše wésti. Jenom skrze foederační konstitucí možná jest dáti rakauským národům tolik samostatnosti, kolik možná bez ujmy střední moci říšské oželeti, a tak se nahradí národům alespoň z wětšího dílu wšechny wýhody samostatnosti we spojení se wšemi wýhodami weliké a mocné říše. – To jest hlawní důwod foederalistů rakauských a uwidíme na příštích říšských sněmích, budau-li foederalisté přewládat na centralisty, ku kterým nynější ministerstwo zjewně se hlásí.", "id": 789}
{"text": "20. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Pozvání k předplacení], Autor: Havlíček, Karel\nRok 1846 brzy se již ku konci swému schýlí, pročež zweme uctiwě wážené obecenstwo, by předplacení swé na naše Nowiny a Českau Wčelu opět obnowili, aneb započali. Z mnohých stran sice projewuje se přání, aby Pražské Nowiny se brzy rozšířily a zwláště o přidáwání úředního oznamowatele, jako jest w německých nowinách, častěji upomínáni býwáme. A wšak jsme již dříwe oznámili, jak tato záležitost stojí; posud slawné auřady rozhodnutí na naši žádost nepodaly, a tak aspoň nyní ještě posečkati musíme. Strany zwětšení formátu a častějšího ( aspoň 3krát za týden ) wycházení rowněž nahlížíme, že by to wěc welice slušná a prospěšná byla, neboť se přiznati musíme, že takowé nowiny ( dwakrát za týden půl archu ) jsau národu našeho welice nedůstojny, ohlédnemeli se na okolní národy, jak u nich wšude wětší weřejnost panuje. A nowiny jsau zajisté důležitá wěc za našich časů. - Často také projewuje se přání, abychom wíce ze zahraničných záležitostí ( tak zwanau politiku ) podáwali. Každý saudný zajisté nahlíží, že by pro redakci nejsnadněji bylo, celé číslo takowau politikau naplniti, neboť tolik časopisů zahraničných k ruce máme, že bychom pauhými překlady ne arch, ale 10 archů týdně a to s nejwětším pohodlím naplniti mohli. Neboť překládat jest nejlehčí wěc. A wšak wybíráme z toho množstwí příběhů zahraničných jenom důležité, platné a poučné wěci, nic potřebného neopomíjejíce. A našemu wlastnímu domowu musíme přec w Českých Nowinách místa wěnowati, pokud můžeme? Aneb máme my psát w Nowinách Pražských jen o Francauzích a Angličanech atd. a o sobě nic? Toť by byly nowiny jen hračka, ale nic užitečného, nic praktického. Ubezpečujeme čtenářstwo, že naše ustawičná snaha bude zwětšowati, zdokonalowati Pražské Nowiny, k tomu wšak náleží též účastenstwí obecenstwa. Posawad počet odbíratelů našich ani zcela do 600 nedošel, a každý nahlíží, 414 že při tak lewné ceně ( když se kolky 1 kr. stř. z každého čísla odrazí, asi za 2-20 kr. stř. za celý rok ) a tak skrowném počtu odbíratelů nakladatel wíce tisku a papíru podáwati nemůže. Česká Wčela bude od Nowého Roku wycházeti w té samé welikosti formátu jako Pražské Nowiny bez powýšení ceny předplatní, a nastane jí co do wnitřního uspořádání a rozmanitosti článků podstatná změna. Redakce získala si od Nowého Roku tři hlawní spolupracowníky: p. prof. Kaubka, p. M. Klácela a p. W. Nebeského, jejichžto jména zajisté slaužiti mohau wáž. čtenářstwu co rukojmě pokroku našich časopisů. Wšem se arci nikterak nemůžeme wždycky zawděčiti, a wšak žádáme o showíwawost, kdežto by se příčina nějaká nespokojenosti wyskytla. Slušné žádosti w takowém ohledu, když se redakci oznámí, neoslyšíme: rač jen každý powážiti, že jsau wšichni lidé i redaktoři chybní, pročež milerádi jsme, když nám někdo nedostatek některý w časopisech našich we známost uwede. Cena předplatní jest jako dosawade na c. k. poštách za Nowiny a Wčelu se zásilkau poštowní půlletně s obálkau 5 zl. 24 kr. stř., - bez obálky 5 zl. W naší nowinárně ( w křižownické ulici číslo 86 ) přijímá se předplacení na každé zwlášť na Nowiny půlletně 2 zl. čtwrtletně 1 - na Wčelu půlletně 1 - 30 kr. čtwrtletně - 45 - stř.", "id": 790}
{"text": "15. červenec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: Auroda a hospodářstwí., Autor: Havlíček, Karel\nAuroda a hospodářstwí. Žně se blíží a nastáwá důležitá otázka, wydobydeli se tolik newyhnutelně potřebné potrawy, mnoholi se jí zpotřebuje? Několika aurodnými léty pořád po sobě sběhlými a požehnanými žněmi bylo weškeré obywatelstwo w bezpečnosti takořka uspáno, i myslilo se, že nedostatek a drahota powstati nemohau. Trpká zkušenost probudila z této dřímoty, a každý opět auzkostliwě se táže, zdali možná, pro lidstwo stále počtem wzrůstající dostatečné potrawy dobýti? Nikdo skoro si netrauwá, určitě na otázku tu odpowědíti. Srownámeli wšak hojné úrody, z kterých jsme se po dwacet let těšili, a nedostatek posledních tří roků, musíme nahlédnauti, že by se bylo tomu nedostatku docela zamezilo, kdyby se bylo w hojnosti lépe šetřilo a pro budaucí možné neaurody zásoby schraňowaly. To owšem upokojí, ale jen tenkráte, kdyby obywatelstwa nepřibýwalo. Počet lidstwa se wšak stále zmáhá, a w poměru musí také hojnost potrawy a možnost dobýwání jejího wzrůstati: každý tu bezděky se táže, můželi wzrůstati dobýwání potrawy a w jakých mezích? Rozumným pěstowáním hospodářstwí za našich časů znamenitě zwýšena jest plodnost půdy: toho důkazy newýwratné dáwá množstwí rozmanitých wýrobků, které až potud neustále rostaucímu obywatelstwu postačilo; a že tato plodnost ještě zwýšena býti může, o tom žádný rozumný, přičinliwý hospodář nepochybuje. O tom swědčí také neobyčejný užitek, z mnohých hospodařstwí wyplýwající. – Směle se může dokládati, že ani desátý díl našich hospodářstwí ješte tak daleko nedospěl, aby se mohlo říci, že dosáhlá nejwyššího stupně aurodnosti swé; o druhých dewíti desitinách také tak určitě můžeme doložiti, že by o 40 až 50 procent užitek jejich wzrůsti mohl, že jsau tedy o polowici po zadu. Z toho docela jednoduše následuje, až weškerá hospodářstwí onoho nejwyššího stupně dosáhnau ( což jest owšem možné, ne wšak prawdě podobné ), že w stejném poměru wzroste množstwí potrawy a wýžiwy obywatelstwa. Tu arci mnohý namítne, to že owšem platí o letech aurodných, w neaurodných ale že bude nedostatek tím wětší, čím wětší bude počet lidstwa. To se owšem stane, nespoří-li a nestřádá-li se w čas hojnosti pro doby nedostatku. Jak by ale to možné bylo, o tom třeba šířeji promluwiti. Obyčejné každý žádá, aby stát zakládal zásobárny a k tomu prohlédal, aby w nich w létech aurodných obilí se schraňowalo a pak w čas nauze aby těmito zásobami nauzi se pomáhalo. W dáwnějších dobách owšem se to stáwalo často, a s welikým prospěchem, w našem wšak wěku jest nedostatek w neaurodném roce tuze weliký a obec jest, ačkoli weliká, přece jen jediná síla: nepostačí tedy wšude pomoc její. Co nezmůže jeden, zmohau mnozí k tomu cíli spojení. Za našich dob wykonalo se akciowými spolky mnobo wěcí, kterých dosáhnauti jinák nebylo lze. I w této případnosti by spolky akciowé wýborně působily. Kdyby tím způsobem několik milionů se sešlo, a pomocí jich w každém jen trochu znamenitějším městě přiměřená zásobárna se postawila: mohlo 236 by tolik obilí a p. býti nashromážděno, že by i kolikaletau neaurodau nedostatek nepowstal. Toto podniknutí by nebylo tuze těžké. Hospodáři, kteří by do spolku wstaupili, mohli by podíly swé wypláceti obilím, druzí ( ne-hospodáři ) penězi. Při té příležitosti by se mohla wywésti idea, maudrými státníky již dáwno wyslowená, totiž aby se wydáwaly poukazy ( noty ) na zásobárny, které by jako hotowé peníze platily. Tak by snad powstal nowý, mocný prostředek, jimž by se zapudila nejistá budaucnost. Kdyby se byla w zásobárnách jen část toho uložila, co se w hojnosti wyplýtwalo, ano co se lehkomyslně zhubilo, byli bychom uchráněni před wšelikau nauzí. Jaký prospěch by z toho wyplýwal obecnímu dobru, netřeba obšírně rozkládati. Jen si předstawme, kterak wětší část lidstwa w jediném roce nedostatku a hladu tělesně zakrní, předstawme si pak dušewní a mrawní zpaustu; pomysleme jen, jaké nesmírné peníze přijdau do ciziny za obilí, čímž opět na dlauho obchod seslábne! Drahota a hlad uwrhnau celé země we wětší bídu než záhubné wálky, a kdo oněm zabrání, stejnau ne-li wětší si dobyl zásluhu, jako který chrání wšeobecný mír. Nahoře bylo řečeno, že ani desitina hospodářstwí není tak zdokonalena, jak by mohla býti: i musí w každém wzniknauti otázka, jakými asi prostředky by bylo možná toho dosáhnauti? Předně mnozí hospodáři proto zůsláwají po zadu, že nejsau dosti zkušení, ba že jsau we swých wěcech newědomí, často také líní a lhostejní. Chyba ta nejwíce w hospodářstwí překáží. Za nowějších dob pomáhají tomu poněkud hospodářské společnosti, sdílením nabytých zkušeností poučujíce a k wespolné horliwosti podněcujíce. Ale bohužel! mnoho jest hospodářů, kteří jen těžce se dají k tomu přiměti, aby do společností těch wstaupili, raději w starém šlendryánu zůstawajíce. Tomu by se snad pomohlo, kdyby stát audy společností takowých něčím wyznamenáwal, aby se wzbadila k společnostem wětší náklonnost a horliwost w nich. Až potud bohužel w málo které zemi byli hospodáři wyznačeni, kteří we swém oboru wynikli. Kdyby se jednalo podle sprawe - dliwosí: a hospodářské zásluhy náležitě se odměňowaly, jak mnohý rolník by s wětším práwem se honosil čestným řádem, než bohatý miláček štěstí! Maudrý w tomto ohledu příklad dáwá ruská wláda. Loňského roku k. p. slawila Moskewská hospodářská společnost památku založení swého, a při té příležitosti udělil císař mnohým audům jejím čestné řády i jinák je wyznamenal. A to jest jediný příklad na místě množstwí jiných. Dále by k pilnosti a horliwosti powzbuzowaly odměny za znamenité práce a wýrobky udělowané. Takowé již se udělují w mnohých Říšských zemích, a ačkoli jsau nedostatečné, přece mezi rolníky wzbudily welikau snahu, a dobré toho následky je neminuly. Kdyby se tedy po takowých zásluhách lépe pátralo, a lépe se tyto zásluhy posuzowaly, musil by užitek toho býti ještě znamenitější. Wýborná by to také byla odměna, kdyby zaslaužilému hospodáři se dal úwěrek, aby totiž za něho buď hospodářské společnosti nebo auřady se zaručily. W Prusích je již cosi podobného zřízeno; zaručíli se za kterého hospodáře některá společnost hospodářská, půjčí se mu peníze ze zemských kass, cokoliw potřebuje. Peníze jsau nejpřednější, hlawní páka ku powzbuzení a zwelebení hospodářstwí. Byť i mnohý nejlepšími zkušenostmi byl opatřen, byťby byl mistrem w oboru swém, byťby i rozumem swým mohl nejwyššího cíle dosáhnauti, nedosáhne ho, nemáli dostatečných peněz. Tu wlastně wězí nejwětší překážka. Jelikož zkušenost, známost swé wěci, rozum i peníze pohromadě býti musí, máli hospodářstwí tak býti pěstowáno, aby co možná nejwětší užitek dáwalo, a jelikož wšechny tyto wěci tak tuze zřídka kdy pospolu se nalézají: proto hospodářstwí na tak nízkém stupni zůstáwá. Mimo to nejčastěji se stáwá, že práwě tomu nejwíce se nedostáwá peněz, který jest we swé wěci nejdokonalejší, a že proto přečasto o jeho schopnostech konečně se pochybuje, což jest pro takowého hospodáře hana a zármutek nejtrpčí. Owšem může w takowém případu auwěrkem se pomoci, ten ale není wždycky a we wšech 237 okolnostech hned po hotowě, a dostaneli ho, jest auwěrek jen břemenem, ba často upadne ubohý w drápy lichwářů. Uwěreční ústawy pro hospodáře, menší i wětší, jsau tedy newyhnutelně potřebné, o tom nelze pochybowati déle, nechcemeli mít stále se obnowující bídu se wšemi jejími neblahými následky. Mnoho kapitalistů jest nyní w nesnázi, kam by swé peníze bezpečně uložili, mnozí se oddáwají nesmyslné a zhaubné spekulaci: tu zajisté chybí pauze maudrá zákonní ustanowení, aby powstaly i pro rolníky takowé též ústawy, jako jsau již w Prusku zřízeny pro statky rytířské banky a zástawní listy. Abychom obšírně jednali o tom, kterak mají takowé ústawy býti zřízeny: k tomu nejsme ani powoláni ani opráwněni. Wytkneme zde jen jednu chybu, jaká se děje obyčejně při wyšetřowání a ustanowowání ceny statků hospodářských. Děje se to totiž podle dáwnowěkých, zastaralých prawidel; tu owšem se určí welmi nepatrná cena, a kdo si wypůjčuje potom peníze, také nepatrné peníze dostane. Wždyť jest na bíledni, že hospodářstwí w průměrů o polowici wíce užitku nese, než před padesáti léty, že tedy podle nynějšího wýnosu se musí cena jeho určowati. Owšem by daleko bylo saháno, kdyby se měly statky ceniti podle letošních nebo loňských cen; ale starodáwné mohau ježte méně býti měřídkem; musí se tedy wzíti prostřední průměr. Weškeré obywatelstwo béře nyní podílu na hospodářstwí; každý auzkostliwě se stará, jak asi žně wypadnau, jak postačí obecné potřebě. Práwe proto by ale každý měl přispíwati k zwelebení hospodářstwí podle síly swé. Tak dalece jsme w té wěci alespoň pokročili, že každý důležitost rolnictwí uznáwá, že se rolník náležitě počíná ctíti, že wzdělaní wíce o hospodářstwí jednají. Také nynější wysoké ceny ne málo rolníky powzbuzují. Pohlédneme-li konečně na to, kterak celá zeme zwelebowáním hospodářstwí se sílí: nemůžeme pochopiti, proč každá wláda nepospíší wšemi silami swými je podporowati. Wzrosteli k. p. užitek o 10 procent, wzroste o tolik i cena půdy, a jelikož w průměru se na to wede náklad o nic wětší, než dříwe, připadne oněch 10 procent k čistému užitku. A kdyby jen o 5 procent užitky wzrostly, wzroste cena půdy také o 5 procent, což jest tolik jakoby půda státu o dwacátý díl byla zwětšena. Kdyby se hospodářstwí lépe pěstowalo, dostalo by wíce lidí práci, počet lidí práci nemajících by se zmenšil, a tak by se pomohlo welikému nebezpečí, společnosti lidské hrozícímu. Kdyby wýnos hospodářstwí se zwětšil o 40 procent, – o čemž žádný rozumný, zkušený hospodář nepochybuje – jak mnohé zlé by tu přestalo! Nejmocnější, nejbezpečnější prostředek proti zmáhání–se tříd žiwnosti nemajících jest jediné důkladné a wýdatné podporowání rolnictwí od státu. Wětší plodnost půdy dá se jen docíliti lepším wzděláwáním polí a rozmnožením síly půdy samé. Prwní žádá wíce pracujících sil: tedy bude wíce lidí zaměstnáno; k druhému je potřebí lepšího hnojení. K tomu máme mnoho ještě nepoužitých prostředků, k. p. maltu, náplavy atd., jichž přiwážením opět nowé zaměstnání by powstalo. Peníze jen musí míti hospodář, aby mohl wšeho toho použíti. Ku konci zmíníme se ještě o tom, co byl nedáwno důmyslný přírodozpytec w jistém hospodářském časopise pronesl. Dokládal totiž, že se při hnojení welmi málo hledí na sůl, a že tím plodnost půdy trpí mnohem wíce, než bychom si pomysliti mohli. Kdyby to bylo i trochu přepiaté, přece jest tento wýrok pro hospodáře předůležitý, a je přáti, aby wlády snížily ceny soli, by rolníci – ne sice solí hnojiti – ale swému dobytku přece tolik soli dáwati mohli, co by potřebí bylo, aby dobytek sám prospíwal, i mrwa jeho wýdatnější se stala. Deputowaní na pruském sněmu dobře nahlížejíce důležitost toho již o tom jednali. – Zahrneme ku konci celý obsah tohoto našeho pojednání w tato slowa: Nebezpečí stálé nauze, které z přelidnění powstati může, dalo by se na mnohá, mnohá léta odstraniti: kdyby hospodářstwí odewšad ochotné pomoci dostáwalo, wšude rozumně a pilně se pěstowalo, a od státu statně podporowáno bylo. Wš. Augs. N.", "id": 791}
{"text": "9. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: O zákonech obilních v Anglicku., Autor: Havlíček, Karel\nZahraničné zprávy. O zákonech obilních w Anglicku. Za časů naších zajímá celou mysl národu Anglického, ba samých národů ostatních weliké podniknutí Peelowo, mající za oučel zrušiti zrušii obilní zákony, a pak weškerou celní soustawu Anglickou změniti, a tím swobodný mezinárodní obchod otewříti. Bude tedy whodno, krátký přehled historie obilních zákonů podati. Opominouce Alžbětin zákon od r. 1436 a zákony od pozdějších panowníků 120 britanských daných začneme u zákonu krále Jiřího III. od r. 1773. Tehdejší náhledy o obchodnictwí, známé pod jménem merkantilního systemu, hledaly powzbuzení dobra zemského w té jedné wěci: aby se co možná nejwíce zboží ze země wywáželo, a co možná nejméně odjinud kupowalo, a proto se na cizí zboží weliká cla ukládala. Poněwadž tehdáž kupectwí Anglické tak slawné nebylo, jako za časů Napoleonowých, obrátili zákonodárci Angličtí – ( totiž lordowé, nebo tehdá sněmowna obecná zcela zawisela od panské ) wšechen zřetel k užitkům, které z polního hospodářstwí pocházely. Na těch jim nejwíce záleželo, protože se mohowitost anglického panstwa jak na jiných místech sme řekli, hlawně w rozsáhlých gruntech zakládá. A tak byl učiněn zákon, aby stát za wywážení obilí premie platil podlé ustanowené skály. Dokud quarter nebyl za 44 shilinků, obnášela premie 5 shilinků za jeden wywežený quarter; když obilí připlatilo tak že quarter za 44 sh. byl, přestala premie, a zapowědělo se obilí wywážet; při wětším připlacení se clo wwozné snížilo z 22 sh. až na 6 penců. Již tenkráte wspírali se mnozí proti těmto wěcem, prawíce, že se k wůli wyplacení premií daně zwýšují, a obilí w zemi o tolik pokaždé připlácí, co premie obnáší, tím že se potrawa wůbec zdražuje, následowně mzda řemeslnická zwýšuje, to pak že na probuzující se tenkrát průmysl nemile působiti a wýwozu samých průmyslowých wýrobků překážeti musí. A měli prawdu. Strana panská wšak neustoupila od práwa jednou dobytého, na welikou ujmu průmyslu zemskému. Že se tento při obilních zákonech ustawičně zmáhal, může se jen wytrwalostí Anglickou a ewropejskými poměry za časů francouzských wálek wyswětliti. Na druhé straně se hospodářstwí skoro neslýchaným spůsobem zwelebowalo. Až do těch dob byl u anglických hospodářů spůsob, že každý třetí rok pole necháwali úhorem ležet, teď wšak začali střídawě jeden rok obilí séti, druhý rok zeliny a rostliny kořenaté sázeti, aby se půda najednou tak tuze newysílila. Tak nabyli i menší hospodáři jmění, že mohli na zwelebowání swých polností a dobytků u wětší míře pomysliti. Přemnoho půdy, která až posud ladem ležela, se zoralo a oselo. Zatím ale za příčinou wálky a rostoucí lidnatosti potřeba obilí byla takowá, že se wíce od jinud přiwážeti než jinam wywážeti muselo. I sebrali se hospodáři a tak dlouho na parlament doráželi, až se clo wwozné znatně zwětšilo. Takowá ochrana domácích hospodářů byla w čas wálky owšem potřebná, nemělo-li se rolnictwí, nesmírným nákladem zwelebené, zničiti. Za touže příčinou a na týž spůsob muselo se rolnictwí podporowat i po zawřeném míru. Tržení za obilí, jehož dříwe wojsko a námorstwo welikou sílu spotřebowalo, přestalo, dowoz z ciziny se na wzdor zwýšeným clům množil. Ceny obilní padaly. K tomu přišla ještě ta wěc, že bylo přemnoho polí najmuto w čas wálky, když práwě papírowé peníze málo platily, proto že peněžna přestala hotowými wyplácet; po wojně se snažila wláda papírowým penězům k býwalé ceně pomoci. A tak se stalo, že penězní ceny obilí a wšeho zboží w tom poměru padaly, w jakém na papírech připlácelo a nájem při kleslé ceně papírů uzawřený, podlé nynější zwýšené ceny jejich placen býti musel, k tomu se wypisowaly stejně daně jako we wojně. Tak se nájemnictwu špatné časy začínaly. Aby pak dokonce zmařeno nebylo, r. 1815 učiněno jest snešení parlamentní ( cornbill ), kterým se dowoz cizého obilí zapowěděl, dokud by cena quartru pšenice nebyla 80 shil. Domníwalo se, že takowým wyloučením cizího obchodu anglickým hospodářům stálé neproměnné ceny nastanou; krom očekawání se docela naopak dělo. Obilní ceny tak opadly, že obilí wyjmeme-li r. 1816 a 1817, kde po Ewropě wíc obecná neúroda byla, na trhách anglických wíc neplatilo než na nizozemských, ku kterým byl swobodný dowoz otewřen. Ale nejen rolnictwo nýbrž sám zahraniční obchod při takowém pořádku wěcí welice trpěl. Nebo národowé na pewnině nemajíce, čím by wyměnili zboží anglická, přestali trhy tamější nawštěwowati, a od r. 1821 až do 1825 pozorowati bylo, že se wýwoz plodin a wýrobků anglických ztenčil, ačkoli příčinu takowého úkazu také w probuzení řemeslnictwí na pewnině jest hledati. W městech fabričních a w jejich okolí začalo dělníkům práce scházet, chudoba w této třídě obywatelstwa se množila, a s ní se menšil odbyt plodin domácích, nebo ten, kdo nemá zač koupit, nekupuje. Obraty wěcí amerikánských, totiž odtržení jižní a střední Ameriky od Španělska, silný dowoz obilní z Irska a weliká podnikawost anglického národu powzwedli sice brzy klesající kupectwí, a mohowitost se w zemi začala množit, ale ustawičná naříkání řemeslníků na těžké žiwobytí a bezchlebnost dokazowaly patrně, že následky chybného systemu dosud hořce na lid doléhají. Nejlépe by se arci pomohlo, kdyby se poměr mezi panstwem a nájemnictwem přejinačil, proti tomu se ale panská starowěrnost spouzí. Dokud byla wojna, wyhnal pánowé na ujmu ostatního obywatelstwa rolnictwí k nejwětšímu kwětu, podlé tehdejších cen obilních uzawřeli nájemní smlouwy, kterým najemníci po wojně dostáti nemohli, a od kterých se panstwu upustiti nechtělo, dílem proto, že měli statky řádně zadlužené, dílem, že jim nebylo tak lehce odwyknouti od posawadní nádhernosti. ( Dokončení. )", "id": 792}
{"text": "12. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 8. srpna. ( Dokončení. ) Brazdil táže se finančního ministra, zda jen ty psaní od porta oswobozené jsau, které wyslanec odesílá, aneb také ty, které na něho se zašlau. Fin. min.: Owšem, jen že musí nápis na wyslance zníti. Brazdil ukazuje, s jakau wlažností se rozkazy ministra w provinciích wykonáwají, a uwádí pády z Morawy a Krajiny. Fin. min. žádá o dáta, by mohl přísné wyšetřowání zawésti. Ministr wálky Latour sděluje odpowěď na posledně na něho řízený dotaz, že k italské armádě poslední čas šlo 167 lékařů, a že jich w celku je 460 tam ustanowených. Potřebné nástroje že byly jednotliwým práporům odewzdány a že tudy wojsko wším dobře zaopatřeno jest. Nyní přišlo na Kudlichůw náwrh o zrušení poddanosti. Kudlich wstaupí na tribunu: Pánowé! prwní dwa punkty mého náwrhu musíme wyslowit: ( 1. že obmezení osobní swobody poddaností přestáwá, a 2. že robota a desátky, jakož wšecka břemena z poddanosti wyplýwající wyzdwižené jsau ). Tu není žádné pochybnosti, to jednohlasné powstání, to nadšení, řekl bych swětodějinné nadšení při mém prwním náwrhu jest mi důkazem, že máte otázku tu již za zralau; ale z mnohé strany, ze strany nepřátel swobody mohlo by se namítnauti, že jsme tak důležitau otázku jen tak jako w běhu, s jakausi lehkomyslností rozřešili; protož jsem nechal delší čas, než určeno, minauti, by s wěcí méně známí času nabyli, se s ní seznámiti. Princip ten wyslowiti, učí nás cit práwa, jej přijmauti, nutí nás uznání lidských práw. Wšecka shromáždění konstitující započaly s tím, že lidská práwa uznaly. Ale s pauhým wyslowením principu není sedláku spomoženo; my z něj musíme břemena sníti, kteráž středowěk na něj uwalil. Břímě samo nečiní otroka, nobrž to dušné wědomí, pána nad sebau míti, ten trapný cit, pro jiného se lopotiti. Je to po prwé, co zákon dáwáme, netýkající se pořádku domu, nobrž blaha weškeré wlasti, jejž hbitě pádící čas žádá. A chceme-li požadawkům času, bez ohledu na ony práwa, wyhowěti, musíme se rychlých prostředků chopiti. U nás je to tím wíce potřeba, an náš lid na nerowné půdě stoji, s jednau nohau na půdě demokratické swobody, s druhau zadrhnaut w síť porobstwí. Obě nohy musí na půdě práwa státi. Naším úkolem jest, nejen nowau budowu wywésti, nýbrž i rum odstraniti. My musíme nowý dům stawěti, bytedlný pro wšecky třídy; ne tak, jak ten starý, se skwělým průčelím a s bídau w něm, kde se několik w 1. a 2. patru při hodech nadýmalo, a lid we sklepě se bídau mořil. Nowý dům musíme stawěti bez lesku, příwětiwý swau jednoduchostí. Trápilo mně wždy, že se mluwilo o demokratické wolnosti, co zatím province w okowech otroctwí úpěly. Pánowé, můj náwrh jest nutný pro swobodu Rakauska. Těm požadawkům musíme sluchu popřáti, nechceme-li zapříti půdu, na níž stojíme, nechceme-li sami sobě ránu zasaditi. Zákon wolnosti z lidského práwa musí přestati, býti pauhau theorií, musí již jednau w tělo a krew přejíti. Bez bázně ho musíme wyslowiti, práwo to žádá. Politika to též požaduje; ale já se zde odwoláwám jen nn na železnau nutnost, a mne těší welice, že zde žádost nutnosti s žádostí práwa splýwá. Poddanému nedáme nic, co by již neměl a co by mu od kolébky již nepatřilo. Či snad můžem sedláku říci: Twůj 13. březen začíná teprw s 1. lednem 1849. Můžem pro něj zwláštní kalendář udělati? Zachowání státu žádá zákon upokojující. My stojíme na vulkánu; či snad máme čekat, až bude sedlák našeho příkladu následowati a si wezme, co mu patří? Ne pochopami na wenek wyslanými musíme hledět pořádek udržeti, nýbrž zákony, jež rolník ctíti musí. Můžeme o štěstí mluwiti, že pokojnau poradau nám lze zawésti, co jinde praudy krwe stálo, totiž oswobození sedláka; aneb máme čekati, až sedláka trpěliwost přejde a on si mocí wezme, co mu patří? ( Oho! oho! ) Co we Wídni započato, budiž w provinciích dokonáno. Ozwaly se hlasy, jako by sedlák nebyl posud dospělý, to jsau hlasy policajtů, kteří i o nás krákali: „ Wídeňáci nejsau pro swobodu zralí! “ Důkaz naproti tomu jest, že lid jedwá swobody okusil, a již se w ní co zdomácnělý cítil. Tyto policajti powažujau lid za hyenu, která musí w kleci býti uzawřena, by netrhala a newraždila. Toto zwíře ale již dlauho mezi námi chodí, a hle, ontě lew to, co se prochází, nikomu neškodě. Nebyli to patrimoniální auřady, co pořádek na wenku udrželi, byltě to zdrawý smysl sedláka; patrimoniální auřady s jejich historickými wzdechy zdáli se spíše ňakým wyzýwáním býti. W hlawním sídle bureaukracie, we Wídni, museli býti zlomeny. Zde wýbor jistoty pokoj udržel; na wenku byl též wýbor jistoty, totiž srdce sedlákowo. Tážu se, zda nebezpečí nehrozí, budeme-li wáhat wyslowiti, co práwo žádá? Staré zákony posud platí; ty mohau w ruce některého statkáře, w ruce některého satrapa se we zbraň obrátiti a swau explosí heslo k anarchii dáti. Nebezpečenstwí hrozí státu, tak jsme prawili císaři w twář; a kdyby počala anarchie, kde budeme hledat jádro, jehož by se stát držel, ne-li w sněmu? A je-li pewný, nespočíwá-li na lidu? W skutku hrozí nebezpečí swobodě; neb jsme widěli, jak se hromadily mraky kolem císaře. Teď počíná opět slunce swítit. My ale newíme, zda ono mračno chmůra byla, či stuča, w níž blesk byl ukrytý, co nás zdrtit měl? Kde pak je ta pewná půda, kde loďka má se zakotwit; ne-li w sněmu. Kdo má strážcem býti swobody? Udatná národní garda we Wídni? Ne ta sama! weškerý lid musí obrance swobody být! Otrok poslauchá hlasu swého pána, pročež musíme sedláka oswobodit. Zkušenost učí, že w žílách uherského a haličského sedláka diwočejší krew koluje ( oho! oho! ) než w žílách rakauského. Následowalo tam na wyproštění sedláka tak weliké nebezpečenstwí? Budau Uhry a Halič nešťastny, že sedláka oswobodily? Cítějí-li ňákých bolestí, tak je jinde střewíc tlačí. Tenkrát bylo praweno, Uhry že přijdau na mizinu, statkáři že se oboří na magnáty a na sedláky, Wídeňáci že hladem pomrau, neb prý uherští sedláci nebudau chtít pracowati. Wídeňáci až posud hladem neumřeli, a Uhry, kdyby neměly jiných bolestí, nesměly by si nad swobodau sedláka stýskat. Praweno, že wrchnosti nebudau chtít z powinnosti patrimoniální auřady wydržowat; takowí lidé mi přicházejí jako kupec, který krám zawře, když mu nic newynáší. Wrchnosti se ale musí na wyšší stanowisko postawit, oni jsau mandatarowé státu, pokud stát swůj mandát zpátky newezme. Nemám sice nejlepší ponětí o dobrých wlastnostech aristokracie, ale myslím, že nahlédne, že, wypukne-li anarchie, bauře nejdříw proti ní zuřit bude. Že staw sedláka nebyl ten nejšťastnější, wíme ze zkušenosti, a kdož by to newěděl, tomu prawím, že byl o deset stupňů níž, než onen jiného občana, a jak dobře jiný občan na tom byl, wíme wšickni. Takowé byly břemena a platy sedláka, že, kdo newí, jak zdrawé je u nás powětří na wenku, ptáti by se musel, od čeho přec ti lidé žili. Okowy rolníka sahají až do středowěku. Od církewních otců byly zaswěceny. Tyto břemena byla nejdříw dobrowolná, později je sankcionowali zeměpánowé a zhanobili také swé zákony. Císař Josef zrušil jméno porobstwí, ale wěc sama zůstala. Pozdější panowníci nebyly žádní takowí přátelé přenáhlejících se reform. ( Wšeobecná weselost. ) Jejich systém byl: Staré ostaniž, a kde to být nemůže, buď pomalaunku dále kráčeno. Tu sáhla Wídeňská aula w laukotě státního ústrojí a hnala ho rázem ku předu. Tak jsme kráčeli stupeň od stupně, a teď co swrchowaný národ se radíme w konstitujícím sněmu. Co že se ale stalo w provincích? jakau koledau byl sedlák obdařen? On slyšel bauře března hučeti, zwuky swobody we swém uchu zníti, na něj ale nebylo pomyšleno. Amnestie byla politickým prowinilcům udělena, ale nikoliw rolníkowi za přestupek, jejž se jeho dědowé dopustili, že swobodu proti šlechtickým šnuphaunům ( Schnaphähn ) až do poslední krůpěje krwe nehájili. Mohlo by se sedláku předhoditi, proč swá pauta dříwe neroztrhl? Kdo se tak táží, newí, jak starý, absolutní systém kombinowán, jak sedlák spaután byl jak na fysické síle těla, tak na duchu. Powstal-li spautaný sedlák morawský, poslali se syny českého sedláka, by je potlačil; wzchopil-li se sedlák w Čechách, musel syn morawského sedláka jej poraziti. S fysickau sílau bylo by to ještě šlo, ale proti dušewní moci bylo wysláno hejno žoldnéřských popů, učitelů a placených professorů. Ti číhali již u kolébky, by dušewní sílu uškrcowali. Ten systém obtáhl náš mozek železným kruhem, by jen žádná swobodná myšlénka se w něm nezrodila, tím méně ze rtů wyšla, neb dokonce se w mužilý skutek wywinula. Což diwu, že rolník čekal, až intelligence ho wyswobodí? Já sám jsem také sedlák, o! což to bylo odporné, na sedláka patřiti, jak líže ruku swého potlačitele. A přece jsmy nepowstali! A jak byla sedlákům konstituce wykládána? Místo co by ministerstwo bylo Wídeňskau swobodu za střed prohlásilo, místo co by bylo každému, co mu patřilo, nawrátilo, seslablo wšecky prostředky tím, že ji w rozličné province rozdělilo. A jak toho aristokracie použila, by lid s laupeží swých předků smířila? Aristokracie w Haliči a w Uhřích shledawši, že úkol její, na čmely si hráti, již u konce, dala rolníku práwa nazpět! Tato aristokracie welikolepě z dějiště ustaupila! ( Potlesk. ) Naše aristokracie ale si nechala prostředek, zločin swých předků zahladiti, z rukau uklauznauti, a podlehla hanebně. Při provinciálních sněmích posadili se páni rytíři a preláti k zelenému stolu, jako ondy w dobrých, zlatých časech středowěku. I oni učinili z nauze cnost a připustili tam několik sedláků. Wýsledky byly rozličné; nejwíce dokázal morawský sněm, poněwadž sedláci swobodnau řečí na pány dotírali. Na říšském sněmu nyní záleží, jich okowy přetlauci, by zákon nebyl wíce slyšán, který ten nekřesťanský řetěz otroctwí kol nich obwinul; dokázati, že swoboda, rownost a bratrstwí nejjsau nejsau pauze prázné fráse. Zde platí, je wyslowiti, byťby i snáři nebezpečí čenichali. Zda-li w protahu wětší nebezpečí neleží? Máme tu wáhy; w jedné misce leží wšecko, co člowěk welkého má, w druhé bledá bázeň. Tu se mnohý leká a prawí: Oni chtějí i patr. auřady zrušiti; toť hrozné, nesměti se w stínu pér wíce schowáwati. Ale já již prawil, že wrchnosti nebudau si traufat, patrimon. auřady wyzwednauti. Jim náleží wykonáwání sprawedlnosti jen co mandatarům státu; sprawedlnost jest to nejwětší palladium státu, to můž jen mandatarům swěřeno býti. Pánowé, dnes dáwáme zrušující zákon; ale na tom bude spočíwati široká hráz swobody. Wywstane na něm jednota mocnářstwí, jakáž to až posud ještě nebyla. Odewzdáme-li tuto wěc provinciálním sněmům, kdo že ručí za neštěstí? Není tu nesmysl, zde na říšském sněmu, 406 kde zastupitelé swrchowaného národa sedí, odewzdáwati wěc tak důležitau prov. sněmům, kde posud kasty panují? Nejsme-li my opráwněni, zdaliž oni budau? Swoboda wystupuje před nás, wedauc hejno milionů zotročilých; a swoboda a práwo wolají o uznání sta let šlapaných práw lidu. Dějiny Rakauska wystupují před nás a žádají zádost učinění, by křiwda, sta let swobodě činěná, byla jednau již wymazána; by národ sprawedliwější byl, než jeho absolutní mocnářowé. Nejedná se dnes wíce o slowo jednacího řádu, dnes má třůní trůní řeč rakauského národu držána býti. Dnes se má duch sněmu říšskému projewiti, by národ zwěděl, w koho má důwěřowati. Wyslowme to slowo sprawedliwé, které co ratolest olivowá lítne do chýše rolníkowa a lidu hlásat bude sprawedlnost a pokoj! by zwěstowáno bylo, že swoboda se začíná krystalizowati. Slowo, které má co hromu wřesk swobodu hlásat, slowo, které co hrom w paláce welmožů udeří, kteří až dosud s úšklíbáním na naši slabost a nesjednocenost hledí. ( Hřmotný potlesk doprowází řečníka k sedadlu. )", "id": 793}
{"text": "18. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Návrhy pro sněm český r. 1609 (Z církevní historie Pavla Skály ze Zhoře), Autor: Havlíček, Karel\nNáwrhy pro sněm český r. 1609. ( Z církewní historie Pawla Skály ze Zhoře. ) Dnešní wýňatek z řečené historie podáwáme obecenstwu s tím účelem, by se widělo na jak wysokém stupni politické wywinutosti Čechowé před bitwau bělohorskau stáli: wyswitne z něho, že wšechno to, k čemuž politické snažení našeho wěku čelí, Čechům žádné nowoty nejsau: že wolnost náboženstwí, učení, tisku již tehdá byly wyhledáwány a užíwány; že sněmownictwí, wůbec wšeliký ustawní a řádný ustawní žiwot u Čechů již před bitwau bělohorskau skwěle panowal. Ještě bohužel příliš málo jest dějepis český toho wěku wzdělán, aby se widělo, jaký duch swobody w Češích musil býti utlačen a jak násilně, nežli absolutismus na zříceninách českého charakteru a české wzdělanosti, s pomocí žiwlu německého u nás se usadil. Křiwě tedy saudí Němci, wytýkajíce nám Čechům a wůbec Slowanům neschopnost ke swobodě, nestatečnost w politice, wyhlašujíce se zároweň za naše proroky: práwě naopak učí nás dějiny naše, že swoboda u nás zdaru najde nejprospěšnějšího, a jistoty nejbezpečnější, když duch náš odnárodněný národně wzděláwati se bude. Řečený wýňatek zní: Při začátku téhož sněmu hlawního ( r. 1609 ) wyšlo na swětlo dobré zdání některých upřímných synů wlasti we středu po obrácení sw. Pawla na wíru křesťanskau, w němž činilo se nawržení stawům pod obojí, načby w tom swém wysoce důležitém jednání o obecné wěci bedlíwý pozor míti a čeho pri JMC. obwzláště přede wším jiným wyhledáwati by měli. Prwní artikul o náboženstwí a jiných z něho se prýštících wěcech. Jakož wedle společného stawůw podobojí s císařem JM. snešení na předešlém sněmu týž artikul přede wšemi jinými wěcmi wyřízen býti má; z té příčiny jest zapotřebí, aby na ten čas ta sama jediná podstatná wěc, spasení lidského se dotýkající při císaři wyhledáwána byla, totiž wložení konfessí jich do desk zemských. Sic jinač nestaneli se toho a stawowé pod obojí buď žeby sami mezi sebau se nesrownáwali, anebo s druhau stranau odpornau w disputaci nějakau ( an bez toho wšeho na ten čas dobře býti může ) se wydali, jest se obáwati, aby tau příčinau ten artikul snad k wěčnému odkladu anedo anebo řízení příjíti nemusil, skrze cožby mezi obojími stawy a stranami w budaucích časích na záhubu celého králowstwí nenáwistné zkyselení wzniknauti mohlo; čehož je pánbůh zbawiti rač. Konsistoř pražská jakým způsobem by nařízena a jsauc w dobrý řád uwedena, defensory swými opatřena býti měla, toho se patrný příklad nachází w aktách sněmu léta 1575, tak se jiná naděje newede, aby se tu co wýše přidáwati aneb ujímati mělo. Wšak pokudžby artikul ten, na přítomný čas tak naspěch k swému wyřízení přijíti nemohl, byloby snad nepochybně na tom dosti, kdyby se swobodné prowozowání náboženstwí wšeho křesťanského pod obojí wedlé konfessí české powolilo, a tudy wšem těm stawům, obwzláště pak stawu městskému, swobodné a průchodné bylo, buďto z konsistoře pražské anebo z říše kněží pořádné na kollatury swé přijímati, ač nynější konsistoř pražská swé obwzláštní obdarowání má a na sněmy swé leta 1531 a 1549 držané se potahuje, do nichž potřebí bedliwě nahlednauti, a ti uwáženi býti musejí. Akademie pražská a swobodné literní umění w jaké potupě a lehkosti těchto časůw zůstáwá, a jaké zmenšení we swých swobodách a privilegiích snáší, o tom wůbec jest wědomo. Jsauce pak školy a universitates jako nějaké zahrady rozličným stromowím wysazené a kwetaucí, odkudž k wšelijakým powinostem a úřadům tohoto swěta lidé wzáctní se wybírati mohau; owšem tedy slušné jest stawům, císaři se snažně přimluwiti, aby taž Akademie stáwům podobojí k opatrowání poručena a privilegia její zase wyzdwížena a potwrzena byla. Kollatury swé mnozí panského a rytířského stawu arcibiskupu pražskému k sprawowání na časy budaucí dskám zemským zapisují. Jsauce pak rowné práwo dle zřízení zemského w prowozowání náboženstwí pod jednau í pod obojí, tak jakž na to králowská přísaha se wztahuje. Z té příčiny náležité jest, aby též strana pod obojí kollatury swé týž dskám zemským swého náboženstwí spráwcům zapisowati dáti mohla; ale poněwadž to obé proti patrnému zřízení zemskému čelí, kteréž nepropůjčuje toho, aby kdo koho k náboženstwí swému nutiti měl, poněwadž wíra jest dar boží, protož aby z toho na obé sešlo, a toho se wíce nedálo. Ačkoli mandat leta 1602 bez weřejného sněmu a jednomyslného stawůw snešení wyšlý, žádné moci nemá a míti nemůže, wšak nic méně pro ušetření potomkůw našich a těch, kteří těm wěcem tak dalece nerozumějí a myslí jakoby strana pod obojí tím mandátem w achtu byli; protož za to snážně žádáno býti má, aby týž mandát, poněwadž toho podobní příkladowé jsau, tímto sněmem minul a dále na budaucí časy takowé nesnesitelné wěci a poručení na obecném sněmu ode wšech ze spolku uwažowány, nežli publikowány byly. Při kněžstwu pod jednau i pod obojí místy tak weliká lehkowážnost a wšetečnost w skutku se nachází při oddáwání osob obojího pohlawí bez ušetření, odkudkoli přijdau, když toliko nějaký užitek z toho mají. O čemž zwědauc ten rozpustilý lid mladý, jak od wrchností swých w nejpilnější časy třebas ze služeb utíkají, také jeden druhého nenáležitým způsobem od rodičůw wyluzují a kradau, anebo dříwe neřádně se spolu scházejí, nežli oddáni býwají, spolehajíce na to, že jim to projde, a že přece od takowých nešlechetných kněží slowem božím ač neřádně ztwrzeni budau. Kteréžto nenáležité předsewzetí některých spráwcůw církewních na potupu a zlehčení dobrého řádu církewního w skutku prowedené, aby při nich tímto sněmem pod jistau pokutau zastaweno bylo, k tomu se wšickni tři stawowé oprawdowě přičiniti mají. Přísahy w králowstwí českém aby se jiné newydáwaly, než jakž je císař dwořanům a wojákům swým wydáwá, totiž aby obojí strana bez ublížení swědomí swého je wykonáwati mohla, a stawowé pod obojí nepřísahali matce boží a swatým, ale pánu bohu a králi; pří záwírce pak aby místo „ wšech swatých “ říkali: Toho mi dopomáhej pan bůh a wšecka trojice swatá. Wšak chce-li strana pod jednau swau zwyklau přísahu wykonáwati, to aby při wůli její zůstáwalo; toliko aby strana pod obojí k tomu nucena nebyla. Impressí jak jest weliký dar boží, o tom obšírněji historie nám wyprawuje, kteréžto tištění kněh užitečných a pobožných od strany pod jednau w králowstwí českém straně pod obojí tak hrubě de facto zamezeno jest, že i biblí swatá w českém jazyku ( když jíž jiných exemplářů weliký nedostatek jest ) na ten čas k wytisknutí dálšímu přijíti nemůže. Čehož chtějí-li se stawowé evangelíčtí oprawdowě ujíti, to se k jejich wůli připauští. Tuto klademe zároweň usnesení sněmu tehdejšího o tomto článku: „ Co se impressí dotýče, tu jedna i druhá strana wolně užíwati a buď swau wlastní míti neb knihy i wšeliké potřeby akademii a konsistoří náležité, kde se jim líbiti bude, tisknauti dáti moci budau. Wšak jedna proti druhé, aby nic na potupu tisknauti a psáti nedáwala, obzwláštně pak toho, coby w nejmenším proti králi a majestátu jeho na náboženstwí danému, též proti porownání stran bylo; pakliby kdo co toho tiskl, i ten kdožby tisknauti dal, aby dle uznání těch 24 saudců trestán byl; a kdyžby kdo ze strany pod jednau jakau knihu o náboženstwí tisknauti dáti chtěl, aby ji prwé králi a arcibiskupu přednesl. Podobné knihy strany pod obojí, aby se defensorům k přehlídání podáwaly. “ Nepotkáwáme-liž zde mnohé články nynějších zákonů tiskowých? – Ale i saud porotní ustanowen byl na témž sněmu nad tiskem; wšeliké totiž rozepře o wěcech wíry rozhodowal saud, osazený 12 osobami pod obojí a 12 pod jednau, které sobě která strana obrala; na nálezu tohoto saudu musily strany poslušně přestati; tentýž pak saud byl nařízen pro wěci tiskowé. Druhý artikul. O rowném počtu we wšech úřadech a powinnostech obecných. W jedné každé zemi, kde se dwoje náboženstwí prowozuje, wždycky o to pečowáno bylo, aby rownost w osobách obojí náboženstwí při osazowání úřadůw zachowána byla. Čehož i stawowé tohoto králowstwí následowati a JMC. za to neustále žádati mají, aby úřady wyšší i nižší netoliko samými osobami pod jednau, ale také pod obojí osadil. Nebo tudy wětší a stálejší láska a swornost mezi obywateli se wzděláwati bude a když hlasowé rowně jdau, není potřebí žádného utiskowání obáwati se jak w duchowních tak i w politických wěcech. Že pak král Wáclaw leta 1515 na to straně pod jednau, aby ta rownost minula, obzwláštní obdarowání dal, a tudy zase předešlé obdarowání listem swým straně pod obojí ztwrzené zrušil, na tom nic nezáleží. Nebo co on tam tehdáž učinil, to nyní zase císař Rudolf jako král český, tolikéž powolením wšech tří stawůw, jsauce nyní nebezpečnější časowé, nežli za krále Wladislawa, wýborně učiniti a týž majestat zrušiti může. Třetí artikul. O korrigowání zřízení zemského. Z jakých newyhnutelných příčin zemské zřízení naprawení potřebuje, o tom netoliko w sněmě léta 1557 obšírně doloženo, nýbrž také každodenně proslýchati jest, kde se to prawidlo naše w mnohých artikulích jedno s druhým potýká. Místem také w některých punktích dosti zatmělé jest, též od leta 1565 až do tohoto času žádný artikul práwní ze sněmůw do zřízení zemského wznešen není. A což nejhoršího jest, že již nálezowé jakožto nepsané práwo, jenž slowe jus consuetudinarium, práwo psané ( jus scriptum ), to jest zřízení zemské přewyšuje; a tak rozdílní jsau a weliký počet se jich nachází, že již lidé ku posledku nebudau wěděti, čímby se sprawowati měli, nad čímž nemohau nežli welikau těžkost a nebezpečenstwí nésti. A w prawdě, bude-li to na dlauze státi, tehdy potomci naší w krátkých letech nebudau wěděti do konce, co jest práwo české; jakož pak tohoto času řídký pták mezi stawy jest w práwích zběhlý a umělý Čech, a mnohý by na zejtří hlasu swého bezpečně dáti, a k jakékoli wěci se přimlauwati nemohl, kdyby ten den před tím s prokurátory se neuradil; pročež ta wěc slušně bez wšelikého odkladu, pokudž jaká náklonnost k wlasti a upřímná láska ku potomkům mezi stawy se nachází 2077, k náprawě s dowolením císařským jakožto krále českého přiwedena býti má. Čtwrtý artikul. O wýpisech z desk zemských. Když také stawowé tohoto králowstwí we wšem co se práwa a privilegií a swobod dotýče, sobě rowni býti mají a jsau, nemůže než litostiwo býti, že se straně pod jednau počna od nejwyšších úředniků a saudcůw zemských až do nejmenšího, wšelijací weypisowé wšech wěcí od desk zemských se wydáwájí; straně pak pod obojí w některých příčinách se to od nejw. úředníků zbraňuje. I jestli že jedné straně toho užíti náleží, slušné jest, aby i druhá toho aučastna byla; anebo aby jisté wyměření na sněmě obecném w tom se stalo s dowolením krále JMsti, jak daleko obec kráčeti má, tak aby každý wěděl, čím dáleji se sprawiti. Nebo mnohdykrát se při shledáwání sněmowním přitrefuje, že stawowé o některá privilegia mezi sebau zmínku činíwají, a mnohý, by nejraději chtěl, newí se k čemu přimlauwati; jakož ku příkladu mohau býti obdarowání rozlíčná krále Wladislawa, o kterýchžto mnozí mnoho na sněmu s každým mluwiti, a když potom k čemu přišlo, ani sebe ani jiných z toho wywésti nemohli. Pátý artikul. O mincí. Jak draho zlaté a široké tolary do jistého času bráti by se měly, to w některých sněmích wyměřeno jest. Ale nad tím ruka se nedrží, tak že tolary celé po 36 groších českých a dukáty po 1 kopě 3 groších 5 denářích českých jdau. A tak tu w té příčině kupci a židé wíceji nežli král a stawowé wládnau, a ními se toto králowstwí w té wěci říditi musí, což zase sněmem přetrženo býti by mělo. Šestý artikul. O prokuratoru králowském. A jakož se to nachází, že prokurator králowský obsílaje wyšší stawy z uražení důstojnosti králowské a z pokuty pro to následující, nemá-li dobré pře, dosti prodleně tu wěc wede, odkudž lidé k těžkostem, starostem, autratám a škodám přicházejí, a někdy pro spokojení swé smlauwati se s ním musejí. Protož kdožby tak od něho z čeho toho obeslán byl, tím wyslyšením, owšem pak nálezem učiněným aby prodléwáno nebylo; a prokurátor jest-li žeby toho na obžalowaného neprokázal, aby rowné práwo a zřízení zemské o nářcích wyměřené, podníknauti, škody zaplatiti, jako jiní obywatelé králowstwí českého powinnen byl, tak aby budaucně dotčení prokuratorowé s jistými wěcmi w tak welikých příbězích, cti, hrdla a statku se dotýkajících, obeslání takowé před sebe brali a před práwo přicházeli. Dále, w nynějším pak usilowání nepřátel prawdy boží, kdež odporná strana třetí staw pod obojí od jiných dwau předních odciziti, a jim swobody w náboženstwí zbrániti usiluje, prawíc že císař kollaturami jejich tak jako páni swými wládne, toto za slušné widí se učiniti. Jedno, aby staw třetí stawům dwaum předním suplikaci hned w počátku sněmu podal a žádal, aby jich neopauštěli, ale podle nich stáli. Druhé, aby císaře také w suplikaci swé prosili pro jméno a milosrdenstwí boží hluboké, aby nebylo jim činěno násilí w jejich swědomí a náboženstwí, poněwadž wíra jest dar boží a my samému bohu žiwému swau duší, swědomím a náboženstwím zawázáni jsme, a žádnému z lidí. J. Mst. pak aby na tom přestati ráčil, že jemu statky, hrdly a těly swými wěrně slaužiti usilují a chtějí; ohledna se w tom na pána otce swého, kterýž i takowé snešení stawůw a jednomyslnost u wyznání wíry a náboženstwí jich přijal a sobě oblíbil. Třetí aby w té suplikaci připomenuli mu i swobody takowé a kollatury od jeho předkůw králůw českých jim nadané, a ními swobody w náboženstwí hájili. Nebo města králowská, poněwadž jsau jeden staw w králowstwí českém, nejsau tak neswobodna, jako města králi wlastně náležící, panská a jiní poddaní jejich dotčení, než stawu swého užíwajíc kollatury utwrzené dskami zemskými mají. Čtwrté aby sami z měst wyslaní za jedno wespolek snesli, pamatujíc na záwazek při loňském sněmu sobě učiněný, kterýž w témž sněmu wytištěný zůstáwá a do desk zemských wešel. Proti tomu zase staw panský a rytířský jsau zawázání a powinní, při stawu třetím w té příčině státi a jich podle sebe hájiti, předně proto, že se w tom sobě wšickni na pominulém sněmě welmi tuze zawázali, že podle sebe státi chtí a náboženstwí swého bez wýminky a jakéhokoli rozdílu společně zastáwiti budau; a to i do desk zemských wložiti dali, i na to milostiwau zámluwu od císaře přijali, jakž to wše w sněmě tom zauplna wytištěno. Druhé, že čím wíce té swobody w náboženstwí užíwati se bude, tím silnější proti nepřátelům prawdy budau. Třetí. Jestliže král kollatury w městech ujme, tedy arcibiskup tam jezuity bude dosazowati, a učení čistě wypleněno bude a wyhyne; nebo lid obecný welmi jest wrtkawý w náboženstwí; zwláště jestližeby kteří z měšťanůw cítili jaké úřady že by jich tudy došli, nebo milosti. Čtwrté. I mnohé dobré duše tam zahynau, mocí jsauce přinucený k jesuitskému učení a budau naříkati před Bohem na wyšší staw, jestli je w tom opustí. Páté. Poněwadž mnozí páni ze stawu panského i rytířského w městech králowských jsau, nebo blízko měst bydlejí, tehdy i oni swobody w náboženstwí zbaweni býti musejí, aneb užíwati těch jezuitůw w městech aneb prázni býti služeb božích, což bude mnohým k hanbě a k nemalému skormaucení jich swědomí. Šesté. Zplení a wymecí wšecko dobré a hodné kněžstwo, nebo někteří se přewrátí, a jiní jinam se přestěhují, neb w prodleném času zemrau; a když nebude promocí mládencůw z far děkanských do Wíttenberka, Frankfurtu, Lipska, Cerbstu, kde potom i sami páni kněze evangelické bráti budau? – Sedmé. Klesnau i školy w městech evangelických a učení čistá literní pomalaučku hynauti budau, takže i přední dwojí staw, i městský nebudau mít mládenců hodných, jež by dětem swým za preceptory wystawowali, a tak opustí stawowé dokonce akademii pražskau, klenot ten swůj drahý a starožitný, odkudž nejwíce mládež hodnau k spráwám školním a k úřadům kněžským míti mohau, a práwě ji w laupež nepřátelům dadí. Ano práwě jezuitowé o to se starají a na to myslí, aby akademii opanowati a k sobě přiwésti mohli, ješto akademie k spráwě stawůw pod obojí přináleží, a oni toho dosawad wyhledáwali a wyhledáwají, aby od stawůw odcizena a opuštěna byla. Osmé. Jestliže třetí staw bude opuštěn, tehdy dá se příčina, aby cizozemci swětští s chutí do měst se laudili a Čechowé domácí pomaličku z nich tlačeni byli. Ješto sice jinák ještě to samo cizozemcům do mnohých měst, kde se swaté evangelium čistotně káže w jazyku českém, brání, aby se w nich osazowali; což kdydy kdyby se tau měrau dálo, teprwa by ten náš milý český jazyk dokonce pokažen byl a se starými Čechy hodnými zahynul. Dewáté. Hrozná roztržitost mezi stawy bude a powstání stawu třetího proti jiným dwaum, zwláště kdyžby města w papežstwo se obrátila a se zsílila; tehdy budau se s wyššími stawy nesnaditi a proti nim stawěti. Desáté. Jest se obáwati toho, že dopustil-liby pánbůh jaké nebezpečenstwí a wálku na králowstwí, tedy města k stawům a stawowé k městům žádné důwěrnosti míti nebudau k zastáwání sebe wespolek. Ale sami se spíše proti sobě postawí, jedni druhým ublížowati a proti sobě wálčiti budau. Widíme jaká jest láska mezi Plzenskými, Budějowskými a okolními sausedy jich z wyšších stawůw, což prokázali i na loňském sněmu, ode wšech tří stawůw se odtrhwše. A co se děje w Štýrsku i w Rakausích, netřeba toho wyprawowati. Jedenácté. Opustí-li staw městský wyšší stawowé, protrhnau sobě sami sněm lonský, w němž na záwírce ta slowa se dokládají: Že nic proti tomu což jim stawům od císaře powoleno, jednati ani mluwiti se nemá. Ale že wšickni, žádného newymiňujíc ani w městech, w městečkách ani we wsech swobody w náboženstwí zbawowání býti nemají, pokudžby to na tomto sněmě ode wšech tří stawůw s císařem na místě postaweno nebylo.", "id": 794}
{"text": "1. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Z Vídně, Autor: Havlíček, Karel\nH. B. ( Hawel Borowský. ) Z Wídně dne 26. čerwence. Těžko jest posud s nějakau jistotau udati, jaké budau činy a wýsledky našeho ústavního říšského sněmu. Strany mnohé, z kterých sestawen jest, nerozdělily se posud tak určitě, aby patrně wyswítala jejich síla, aby se na jisto powěděti mohlo, která strana zwítězí. Toť arci platí jenom w záležitostech čistě politických, neboť posawad určiti nelze, ku které politické straně nejwíce spoluaudů sněmu se přiznáwá, ačkoli i tu jisto jest, že liberální budau wšechna určení sněmu. Co se týče národních poměrů, owšem mají welikau přewahu národnosti neněmecké, jak se již z pauhého pohledu na země we sněmu zastaupené poznati může, a podaří–li se Slowanům wšem a Wlachům mezi sebau srozuměti se o wšech potřebách swých společných, jisto jest, že na sněmě takowau wětšinu hlasů míti budau, které žádná síla neodolá. Posawad owšem nejsau ani wšichni sněmowníci přítomní, a také ani jednání samé, pohybující se wíce w pauhých příprawách a formálnostech, nezawdalo příležitosti ke zjewnějšímu wystaupení stran. A wšak se již napřed twrditi může, že se hlawně tři strany budau pokaušeti o parlamentární wítězstwí: foederalisté, centralislé a Frankfurtisté. Arci se tak mysliti nemůže, jakoby každý aud sněmowny již patrně k některé z těchto tří stran náležel, některý zajisté nedrží posud se žádnau, některý náleží zároweň ke dwěma, totiž který chce wýhody dwau dohromady spojiti. Foederalisté chtějí přetwořiti Rakausko we spolek rowně opráwněných zemí, z kterých se každá doma dle libosti řídí, spojena jsauc s ostatními jednau dynastií. K této straně náleží Čechowé, Poláci, Slowenci ze Štýrska, Krajinska atd., Wlachowé a práwě liberální Němci, a není pochybnosti, žeby se k této straně i mnoho ostatních pokojných Němců přidalo, kdyby widěli, že se jen skrze foederaci může těmto neněmeckým národnostem zadost učiniti. Foederalisté dělí se posud mezi sebau rozličnými náhledy strany spojení, jedni totiž přejí si zcela slabé, jiní zas pewnější spojení mezi sebau. Centralisté jsau dwojího od sebe zcela rozdílného způsobu: prwní nazwali bychom bürokraticko-officiální, kteří sami sebe snad i foederalisty nazýwati budau, a wšak jen pro jméno, aby tímto jménem snad některé prawé foederalisty k sobě přilákali a swau sílu nimi rozmnožili: w skutku ale chtí jen dosawadní mašinu rakauského císařstwí trochu oprawiti, wšechnu moc ale we Wídni zachowati, a provincím jen tolik samostatnosti popřáti, kolik jim newyhnutelně dáti musí. K této straně náleží co wůdce hrabě Stadion z Haliče, p. L. Neumann s rusínskými sedláky, pak wšichni Němci tak nazwaní Schwarzgelbe. Druhá jest strana falešných centralistů ( totiž skrytých Frankfurtistů ), kteří chtí zcela jména dosawádních zemí jako Čechy, Morawa atd. zničiti, celé Rakausko jenom na departementy bez ohledu na historické rozdělení rozkauskowati, gubernie wšechny zničiti, aby wšichni krajští zrowna a bezprostředně pod ministerstwem stáli a aby tak poznenáhla wšichni se poněmčili. Takowé jest smýšlení nejauhlawnějšího nepřítele našeho p. Löhnera, deputowaného z Žatče, a některých jiných zůřiwců protislowanských. Ti také usilují o to, aby Poláci a Rusíni z Wídeňského sněmu odešli a sami pro sebe doma sněm zřídili, owšem jenom proto, by pak we Wídni síla Slowanů zlomená nemohla odolati kanibalské zůřiwosti p. Löhnera a jeho společníků. Frankfurtisté též jsau dwojího druhu; prawí, kteří se auplně podrobiti hodlají parlamentu Frankfurtskému, tak aby i císařstwí rakauské auplně přestalo a jenom část a province bylo welikého Německa. Proti tomuto owšem wšichni Neněmci odporowati musí. Mírní Frankfurtisté, kteří jenom nějakého přátelského swazku s německým spolkem žádostiwi jsau, a wšak souverenitu rakauskau zachowati chtějí, nenajdau arci žádného odporu, a nejen my Čechowé, nýbrž i ostatní Neněmci s nimi welmi přátelsky porownati se hotowi jsme. Strana nejurputnějších Frankfurtistů jest ale zde na sněmě tak malá, že sotwa 40 audů počítati může. Sněmowna sama rozdělena jest na 8 řad stolic, z kterých každá řada ( oddělení ) od ostatních průchodní uličkau rozdělena jest. Audowé sněmowny nesedí zde tím pořádkem jako w Paříži, aby se již dle politického smýšlení také místy swými dělili. Auhrnkem říci se může, že nejprawější řadu a druhau wedle ní obsadili Čechowé a Poláci, wedle nich w prawém centrum jednu řadu rusínští a polští sedláci, mezi kterými sedí též na osudném místě 67 Toto místo, symbol Gutgesintrů Pražských, bylo dlauhý čas neobsazené, jakoby si nikdo netrauwal na poškwrněnau láwku zasednauti. spisowatel této zpráwy, dwě dlauhé řady stolic w centrum mají obsazeny mírní Němci, wyjma jenom zůřiwce česko-německé, tak nazwané protestanty, kteří nejhornější místa lewého centrum obsadili a odtud bauřliwě na prawici dorážejí. Nejlewější strana obsazena jest skoro od samých Poláků, wyjma několik Němců radikálních, a ostatní lewice welmi jest pomíchaná. Též přidati se musí, že kromě toho leckde jinde mícháni jsau rozličně smýšlející. Wolba presidenta, na které si časopisy zdejší tak mnoho zakládaly, nemá zcela žádného politického wýznamu, neb jsme se my Slowané již napřed umluwili, že wywolíme za presidenta mírného Němce a dle možnosti Wídeňana. W osobě dra. Schmitta jsme se ale s Němci setkali, kteří také si radikálního ze sebe woliti netraufali.", "id": 795}
{"text": "13. květen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Novinky o slovanských jazycích], Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel z Wídně A. R. S. we Kwět. 36. oznamuje nám, ze při posledním evang. konventě w Pešti jednalo se také o jazyku biblickém a ustanoweno jest, aby se w Prešpurku lépe nadala profesura českoslowanského jazyka, tak aby tamější studující snadnější příležitost měli wycwičiti se w jazyku spisowném. Neboť jest to jedna z hlawních příčin Šturowých nowot, že mnozí nenaučiwše se jazyku biblickému rádi nenuceně tak píší, jak mluwí, jako w Čechách a na Morawě činí mnozí písařowé. Druhá příjemná spráwa jest o pokrocích Srbů w Nowém Sadě, kdežto sobe chtí založiti jako hlawní sídlo w Uhřích – myšlénka wýborná! – Kýž by se jen podařilo přenésti tam Matici swau, a kýž by tam brzy počal wycházeti časopis. Že arcibiskup a metropolita srbský J. Ex. p. J. Rajačić seminaristům swým cwičení se zwlášť w našem jazyku na srdce klade, též jest spráwa pro našince důležitá. Ejhle! biskup cizí wzbuzuje kněze swé k učení se ceštině! Jakých podiwností dočkáwáme se na swětě! A wšak jest J. Ex. metropolita srbský prawý otec národu swého w každém ohledu.", "id": 796}
{"text": "24. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Volení prezidenta sněmu], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. ‒ W Kroměříži 20. prosince. Dnešní půtka stran we sněmě říšském při wolení presidenta nenajde snad tak brzy sobě rowné, ačkoli se při ní pranic nemluwilo. Práwě dopršel čas čtyr neděl, kdežto se wolení presidenta obnowuje. Předstawte si zanímawé diwadlo tří silných stran, z kterých každá jinak smýšlí, jiného kandidáta má, ale přec žádná sama pro sebe tolik síly nemá, aby bez pomoci presidenta wywoliti mohla: Lewice asi 120 hlasů silná ( Poláci, Wlachowé a Frankfurtisté ), Prawice též 120 hlasů ( Slowané ), a Centrum německé asi 80 hlasů, kdežto přece na wywolení presidenta nejméně asi 160 hlasů zapotřebí jest. Před wolením byla nesmírná činnost w klubbech, Prawice měla Strobacha za swého kandidáta pro presidentstwí, Lewice Smolku, a o Centrum dlauho se newědělo nic jistého, protože tam jest několik kandidátů na presidentstwí, z nichžto jeden druhého potaji nenáwidí. Slowanská Prawice měla pro wywolení Strobacha hlawní pohnútky: předně, že jest Strobach skutečně nejschopnější z celého sněmu pro tento auřad, a za druhé, aby skrze jeho wywolení sněm jako wyřknul srozumění swé s jednáním Strobachowým w dnech říjnowých we Wídni. Centrum, jehožto audowé jsau Němci buď mírně neb ministeriálně smýšlející, dobře wědauce, že sami presidenta wywolit nemohau, báli se s jedné strany, aby nebyl wywolen Smolka, president sněmu w čas revoluce, a s druhé strany nechtěli wywolit Strobacha z pauhé malicherné záwisti a zášti proti Čechům, ačkoli jemu sami neupírají, že jest nejschopnější pro presidentstwí. Dalo se tedy Centrum do wyjednáwání se slowanským klubbem a jedno poselslwí stihalo druhé. Smlauwání bylo takowé: Centrum slibowalo slowanskému klubbu, že pomůže wywolit Strobacha za presidenta, za to ale aby slowanský klubb pomohl wywolit dwa z Centrum za místopresidenty, a jmenowitě Heina, slezského Němce, a Hasstwandtra z Tyrol, a aby také slowanský klubb při budaucím wolení za čtyry neděle zawázal se wywoliti za presidenta toho, koho Centrum naznačí. Slowanský klubb, dobře wěda, že Centrum si raději ( jak říkáme ) koleno wrtati dá, než by se s Lewicí spojilo, byl tentokrát urputnější, pamětliw jsa také posledního wolení, kdežto skrze zrádu jedné části Centrum Strobach propadl. Odpowědělo se Centrum, že se jejich náwrh stran dwau místopředsedů přijímá ( ačkoli Morawané také proti Heinowi silně se opírali ), na budaucí wolení že se ale slowanský klubb zawázati nechce, a že se klubb slowanský raději s Lewicí spojí a Smolku wywolí, než by od Centrum tuto wýmínku přijal. Tak se roztrhlo wyjednáwání, a w klubbu centrálním bylo ten wečír před wolbau dne 19. welmi bauřliwé sezení, jehožto wýsledek owšem tajný zůstal, protože se porady klubbů wůbec w tajnosti udržují. Žamlčíme o mnohém jiném nepodařeném wyjednáwání, jmenowitě slowanského klubbu s polskau Lewicí, aby ona tentokrát Strobacha podporowala, že budaucně slowanský klubb Smolku wywolí; pak jedna část Centrum s Lewicí, kdežto se též o spojení a o společné wywolení Lassra neb Fejfalíka jednalo. Nastala wolba sama. Odewzdaly se cedulky, a wýsledek byl, že dostal Smolka 143, Strobach 130 a Mayer od Centrum 58 hlasů! Wolba byla neplatná, poněwadž nikdo neměl důstatečný počet. — Mělo se podruhé woliti, tu ale powstali mnozí z Prawice, žádajíce 10 minut na rozmyšlenau. ( Aby se mohli mezi sebau o dálší kroky uraditi. ) Lewice tomu silně odporowala, bojíc se, aby se nesmluwila Prawice s Centrum. Přece ale bylo wětšinau hlasů 10 minut powoleno. Prawice odebrala se ze sněmu do prostranního sálu a počala se o dálší kroky raditi. Nastaly mezi ní dwě strany; jedni bojíce se, aby se nyní jedna část Centrum s Lewicí nespojila, chtěli nyní, aby celá Prawice najednau swé hlasy Smolkowi dala a tak se s Lewicí nawzdor proti Centrum spojila. Druzí stáli na tom, aby se ještě jednau Strobach wolil, protože očekáwati lze, že Centrum, widauc swau slabost, samo swé hlasy Strobachowi přidá. Toto druhé mínění přewládalo a nawrátila se zatím Prawice do sněmu hlasowati. Co zatím Centrum rokowalo, o tom nám sice nic známo není, awšak slyšeti bylo, že mezi sebau uslanowili, dwakrát za sebau Mayerowi hlasy dáti, po třetí ale najednau k Prawici se přidati. Awšak ukázalo Centrum welmi špatnau parlamentární disciplinu: neboť se od swého uzawření odwrátilo, roztrhnauc se na dwě polowice, kdežto zatím Lewice i Prawice pewně se každá pohromadě držely. Druhé hlasowání podalo 161 pro Strobacha, 160 pro Smolku a 5 pro Mayera, awšak absolutní wětšina 164 nebyla dosažena, poněwadž 326 hlasowalo. Po třetí doslal ale Strobach konečně 166 hlasů, Smolka 157: byl tedy přece kandidát Prawice, ač pracně proweden. Při tomto hlasowání objewily se ponejprw 3 jedné bilé cedulky beze jména, obzwláštní umění parlamentární. Někteří zůřiwí audowé Centrum toliž nechtějíce ani Strobachovi ani Smolkowi hlas swůj dáti, a přece počet hlasujících zwětšiti ( aby byla wětší potřebná absolutní wětšnu [ wětšinu ] hlasů ), položili jen bilé cedulky. Awšak se přece nepowedlo, neboť několik hlasů od Smolky na Strobacha přešlo. Wolení toto jest we mnohém ohledu poučné. Wyswítá z něho předewším slabost Centrum Owšem se nesmí Centrum jen na těch 58 hlasů počítati, protože mnozí z Centrum hned ponejprw buď Smolkowi neb Strobachowi hlasy dali., ale hlawně jeho malá spojitost a disciplina parlamentární. Mnozí, kteří se potají a po farizejsku radují ze wšeho, co by Prawici slowanské škoditi mohlo, chtěli sice také zwolení toto uzawírati, že jest Lewice mnohem silnější než Prawice. Tomu jest ale jinak: neboť se síla Lewice nesmí podlé hlasů Smolkowi hned po prwé daných počítati, tak jak se jewí síla Prawice z hlasů Strobachowých. Strobacha owšem poprwé newolil nikdo než slowanský klubb ( 120 ) a Tyroláci ( 10 ), ale Smolku wolila hned poprwé weliká část Centrum, která ze záští swého na Čechy Strobachowi nepřála a zároweň též osobu Mayerowu nenáwiděla.", "id": 797}
{"text": "29. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Slovo v čas o nepoctivosti našich nepřátelů, Němců i Maďarů, aneb kdo jest reakcionář a kdo jest svobodomilovný, Autor: Havlíček, Karel\nSlowo w čas o nepoctiwosti našich nepřátelů, Němců i Maďarů, aneb kdo jest reakcionář a kdo jest swobodomilowný. Říká se tak často: Jen snášeliwost! jen nedrážditi jednu národnost proti druhé! – Dobře, my hotowi jsme uposlechnauti dobré raddě. Ale abychom my jen mlčeli a jiní nejhanebnějším spůsobem, nedowolenými prostředky, lží atd. nám wšemožně škodili: toť by byla zajisté showíwawost slowanská trestu ne pochwaly hodná. Proto odhalujeme před swětem tímto článkem nepoctiwosti, jakých si naši nepřátelé ustawičně proti nám drze dowolují. H. B.. Němec a Maďar odjakžiwa nepřízniwi byli Slowanu, a Slowané jakožto lid mírný podlehli wšude těmto zůřiwým protiwníkům swým, uwedeni jsau od nich do tuhého poddanstwí, a po mnohá století museli těžce trpíce slaužiti ke sláwě podmanitelům swým. Němci pohltili již nesmírné země od Slowanů obýwané a poněmčili je ukrutnými nelidskými prostředky, o kterých stará historie nynějšího sewerního Německa ( jindy zemí slowanských ) krwawé a slzawé pády wyprawuje. Nám českoslowanskému kmenu, hlawně ale Čechům, Morawanům, Slezanům wždy jako škůdcowé we wšem překáželi a nepřáli nikdy oddechu, celá naše historie jest ustawičný boj náš proti Němcům usilujícím o to, aby sobě nás podmanili. Slezko již skoro celé pohltili a Čech i Morawy welikau část, a o ostatek nyní ještě we Frankfurtě se pokaušejí. Rowněž tak chowali se proti bratrům našim Polákům: jako hosté do země přijdauce, usadili se a nepřátelstwí kuli proti domácím hospodářům jak w Haliči tak w Pozňanech a w polské části Slezska, a práwě nyní, kde celý swět o samé sprawedliwosti a swobodě mluwí, ustanowil Frankfurtský parlament, chlubící se ustawičně swobodomyslností swau, aby půl Pozňanska zcela k Němcům připadla. Nejinak jednali s Jihoslowany, a nechtíce již ani na to wáhu klásti, že weliká část arciknížetstwí rakauského byla za starých dob od Slowanů obsazena, o nichžto již nyní sotwa památky nalézáme, uwádíme jen Korutany, Krajinsko, Štýrsko, wojenskau hranici jakožto do nebe wolající důkazy německé nezasycenosti. Jak se Němci k Rusům chowají, o tom jsem již dáwněji w Musejníku ( Cizozemci w Rusích ) dosti powěděl, owšem za censury, ale přece dostatečně, aby wyswítalo, že tam k dobrému nejsau. Wyswítá z onoho článku, že Němci, kteří práwě tak rádi na despotii ruskau zlořečí, sami tam w Rusku nejhlawnější nástroje této despotie jsau. Než o tom, dá-li nám Bůh brzy nynější politické zmatky šťastně ukončiti, w pokojnější chwíli mnoho zábawného ze swé zkušenosti powím, a mezi tím i to, že šlechta německá w tak nazwaných ruských ostsejských guberniích pro celé ostatní Rusko wždy wzorem byla a jest, kterak se mají sedláci utiskowati, což dokáži swědectwím samých německých spisowatelů, a že tohoto wzoru ostatní Rusko posawad ještě nedosáhlo. Maďaři rowněž tak Uhry opanowali a wšem tam bydlícím Slowanům těžké jho swé na šije uwalili, z kterého se nyní teprwa na swobodu domáhají. Slowanské swaté práwo tito dwa národowé až do dnešního dne nohama šlapali, a jak se chowají nyní, když moc naše wzrostla, když se moc naše wyrownala našemu práwu? – Uznáwají nyní naše práwo a křiwdu nám učiněnau, jsau hotowi, ji naprawiti, wedlé nás poctiwé co rowni wedlé rowných bydleti? – Nejsau, oni zůstáwají wždy staří wlci, a celý rozdíl jest ten, že nyní, když nás mocí nemohau w poddanosti swé udržeti, owčí kůži přes sebe přehodili. A tato owčí kůže jest radikalismus, demokratie. Maďaři a Němci chowají se nyní tak, jakoby jen oni sami celau swobodu a demokratii na swětě pachtowanau měli. Ustawičně nám oni a časopisy jejich hlásají, že jsme my Slowané národ milující otroctwí, že od nás swoboda wzniknaut nemůže, že jsme reakcionáři atd. Když bán horwatský se silau welikau hrozí Maďarům, nazýwají jej reakcionářem a sluhau kamarily a traubí celému swětu ustawičně o jeho reakcionářstwí, až tomu konečně lidé uwěří. Srby zas, domáhající se swobody swé zbraní, jmenují nástrojem despotie ruské. Co Slowanům k prospěchu jest, to wšechno wykřikují jakožto nebezpečné swobodě a demokratii. Když čeští deputowaní na říšském sněmě s dobrým prospěchem německé a maďarské panowání zničiti a skutečnau rownost wšech národů w Rakausích uwésti usilují, tuť je opět německé a maďarské časopisy za reakcionáře wykřičeti se snaží! Již dříwe zwali nás do Frankfurtu zrowna s tím doložením, že jen tak nabudeme swobody, jakoby se we Frankfurtě jediný a samoprivilegowaný sklad swobody a demokratie nacházel. Budeme se my Slowané, kteří jsme šlechtu a privilegie mezi sebau nikdy neznali, nýbrž jeden druhému we wšem rowni byli a jen stáří a rozum ctili, učiti prawé demokratii od Němců a Maďarů? od Němců, kteří železnau šlechtu we středowěku wynalezli, a od Maďarů, u kterých kromě šlechty nebylo lidí až po tento den? Maďaři, kteří až posud hořejší magnatskau komoru mají, kdežto w ostatním Rakausku již šlechta skoro zrušena jest a jistě brzy auplně zrušena bude, tito Maďaři smějí Horwatům reakcionářů a protiwníků swobody spílati? A co nejdiwnějšího jest, že i mezi našinci nalézají se lehkowěrníci a nezkušení, kteří tuto chytrost maďarsko-německau neprohlížejí, a proti swým wlastním nedůwěru chowajíce, od Němců a Maďarů spásu swau očekáwají. Tak arci nepoctiwá chytrost maďarsko-německá účelu swého dosahuje, neboť oběti jejich wládychtiwosti, které jim nyní již málem z rukau wywázly, nyní by dobrowolně jako nezkušené ptactwo píšťalkau líbeznau přilákáni na lep jim sedali?! Zwláště na jednu auhlawní chytrost a nepoctiwost obracuji pozornost waši. Němci a Maďaři wždy říkají: že politická swoboda jest hlawní wěc, národnost že se nemá na ujmu swobody nadsazowati, a že oni wíce o politickau swobodu stojí než o národnost, že národnost jest libůstkářstwí atd. „ Dobře tedy “ – odpowězte jim – „ wy chcete politickau swobodu, my Slowané chceme ale politickau i národní swobodu, my tedy jsme swobodomyslnější než wy. “ Chcete-li jim ale chytráctwí zase chytráctwím splatiti, tedy jim odpowězte: „ Wy milujete politickau swobodu, na národnosti si, jak prawíte, nezakládáte. Dobře tedy, u nás Slowanů najdete politickau swobodu; poněwadž ale my Slowané národnost swau příliš milujeme, a wy si na swé mnoho nezakládáte, přijměte tedy wy naši národnost, místo co bysme my waši přijímati měli. “ Uwidíme pak hned, že to neučiní a swé slowo nazpět wezmau, když jim je takto obrátíme; pak budau oni národnost swau zrowna tak wysoce ceniti jako my Slowané. Pamatujme si to hlawní prawidlo, kterému nás učí zkušenost wšech wěků: Politická swoboda bez národní nemá ceny: a u kterého národu panuje cizí jazyk w au řadech, we školách a w žiwotě, tam není prawá swoboda, není demokratie, neboť jest tam aristokratie, a sice nejhanebnější aristokratie, aristokratie jazyka. Čtěte tedy časopisy od německé a maďarské strany wydáwané opatrně, newěřte wšemu, co by wám rádi namluwili, nýbrž než čemu uwěříte, zpytujte napřed wždy, odkud wítr wěje. Psáno na den sw. Wáclawa. H. Borowský.", "id": 798}
{"text": "27. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Obhajoba doktora Riegra], Autor: Havlíček, Karel\nWe Wídeňských nowinách „ Ost-Deutsche Post “ čteme: „ W poslední době obíraly se časopisy welmi pilně se záležitostí dra. Riegra; nestaloť se to bez oné rozčilenosti a wášniwosti, která w pobauřené době naší tichý a zdrawý úsudek častokráte zapuzuje. Skoro bysme se měli diwiti, že praudící se náwal welikolepých wymožeností i nejjednodušší pojmy o práwu unesl. A práwě na místech, kde se pořáde mluwí o práwu a zákonnosti, šlape se po práwu a zákonu, jakmile malicherná zlomyslnost a mstichtiwost k tomu ponauká. W takowýchto případech se musí wěc až k prwnímu počátku swému nazpět wésti a zkalený úsudek nepředpojatau logikau objasniti. Dejme tomu, že u jednoho zatknutého emissara polského we Wratislawi protokol nalezen byl, w němžto je wysloweno, že Rieger w Paříži při konferenci u knížete Czartoryjského přítomen byl. Jest ale tím konference a její obsah také dokázán? Jak se může protokolu naprosto wěřiti? Jest protokol ten listinau od weřejného auřadu wyhotowenau. Lze z pauhé formy protokolu tohoto dokázati, že není podwržený? Musíme se w skutku diwiti, widauce, kterak wětší časopisy, jenž politickými naukami téměř wýhradně se zanášejí, we práwích a w zákonu nezběhlé jsau, tak že newáhají se wyjádřiti, že dr. Rieger ze swatozrády již překonán jest. Časopisy tyto měly by přece wěděti, že se podle posawadného trestního zákonu na základě nalezeného protokolu proti drowi. Riegrowi ani zakročiti nesmí. Ani kriminální saud nemohl by na základě dotčeného protokolu nic učiniti, než prawý staw wěci wyšetřiti a objektivní skutečnost prowinění tohoto dokázati. Zde by se ale nekladla ještě nejwětší wáha na to, má-li dr. Rieger u prowinění tomto aučastenstwí čili nic. Dříwe než by Rieger s práwní platností obžalowán a k saudu pohnán býti mohl, musil by auřad dáti důkaz, že konference, o níž protokol mluwí, w skutku držána byla a že směr její byl zločinný. Podle trestního zákonu u nás posawade platícího musí saud sám wšecky důkazy složiti; obžalowaný uwádí pauze důkazy ke swé obraně, pakli důkazy již proti němu swědčí; u něj se předpokládá newinnost, která od politického ostrakismu do oboru sentimentálního blauznění zapuzena jest. Nejřádnější ale jest práwnický wýrok Lloyda. Lloyd odpowídá p. dru. Riegrowi, jenž se wyjadřuje, že se swým časem před porotu postawí: „ Wláda může od práwního wyšetřowání proti dru. Riegrowi upustiti, jehož čest pak ostane nawždy zprzněnau. “ Wěru takowáto doktrina neposlauží ani státu ani wládě. Neodwislost saudce a oddělení saudnictwí od administrace jsau nezwrátnými základy zdrawého žiwota státního, kterýmiž nemá hýbati, kdo mrawní charakter weřejnosti podkopati nechce. Wláda nesmí od trestního wyšetřowání upustiti, prowinění se musí trestati, a státní prokurátor co weřejný žalobník musí dle auřadu swého jednati, kdykoli jej zákon k činnosti wolá. Panowník může odsauzenému zločinci odpustiti, on může wýroku amnestií předejíti; ale žádný orgán státu se nesmí wyšetřowání w cestu postawiti, aby důmění na obžalowaném nawždy ostalo. Proti tomu hájí obžalowaného práwo, podle něhož on sám wyšetřowání žádati může, aby newinnost jeho dokázána byla. Když Lloyd swé rozumowání spisowal, měl si přečísti §. 280 rakauského trestního zákona o zločincích. Není to wůbec také na škodu, zákony státu swého znáti.", "id": 799}
{"text": "27. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk císařského manifestu], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMy Ferdinand Prwní, konstituční Císař Rakauský, král Uherský atd. Přebolestné srdci Našemu události w hlawním městě mocnářstwí a trwající tam bezwládí přiwedly Nás k wůli opatrowání trůnu a štěstí našich národů we smutnau potřebu, potlačiti zřejmou wzpauru brannou mocí, jakož jsme to w Našich manifestech od 16. a 19. října t. l. Swým národům ohlásili. Při přerušeném stawu zákonního pořádku w hlawním městě a nastáwajícím nastaupení wojenských prostředků není pro říšský sněm možné, aby tam w rokowání swém pokračowal. Widíme se tedy pohnuty, naříditi, aby říšský sněm sezení swá we Wídni ihned přetrhl, a swoláwáme jej na 15. listopadu t.l. do města Kroměříže, kde se bez překážek a bez wýtržek weliké swé úloze, wypracowání ústawy, potřebám a prospěchům Našich států přiměřené, bude moci oddati. Wyzýwají se tedy wšichni do ústawního říšského sněmu zwolení národní zástupcowé, aby se do 15. listopadu w městě Kroměříži jistě wynajíti dali, aby tam přetržené swé porady stranu ústawy dále wedli a ji opominutím wšech wedlejších ohledů brzy ke zdárnému konci doprowodili. Nadějeme se, že wšichni do ústawního říšského sněmu zwolení zástupcowé národu, pamětliwí swých powinností k wlasti, si záležeti dají, aby se jistotně do swrchu určeného času w ustanoweném prozatímním sídle říšského sněmu sešli, aby se tam bez prodléwání w brzké rozřešení wzložené na ně weliké úlohy upřímně uwázali. W Holomauci dne 22. října 1848. Ferdinand w. r. Wessenberg w. r.", "id": 800}
{"text": "16. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [upozornění na novou publikaci W. J. Picka], Autor: Havlíček, Karel\n– H. B. Mezi inseráty dnešního našeho čísla jest také oznámení knížky nowé: Politické zlomky o Čechách, co příspěwek k ocenění politického a národního snažení Čechoslowanů. Podáwá W. Jaromír Picek. 1850. Z tohoto titulu pauhého nelze owšem již wěděti smysl její; jest wšak sepsána hlawně proti redaktoru Národních Nowin a proti p. Riegrowi. Zdá se nám, že tato knížka se stane počátkem wěci, která bez toho dříwe nebo později se státi musila, totiž roztržení dosawadních českých wlastenců na dwě politické strany: totiž na stranu odhodlaně liberální, a na stranu moderados aneb juste millieu. Knížka p. Pickowa jest prwní zcela určité žiwotní znamení této poslednější strany. Budaucně o ní něco obšírněji promluwíme.", "id": 801}
{"text": "8. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Čechy a německý spolek, Autor: Havlíček, Karel\nČechy a německý spolek. Němci, powažující powždy českau korunu za část německé říše, počínají nyní wíc než prwé, poněwadž to důležité, o domnělé na ni práwo se ucházeti. Nám Čechům ale welice na tom záleží, aby nás německý spolek nepohltil netoliko proto, že nám od něho žádná spása nekyne, nýbrž i proto, že národ sám spojení s Německem se zpauzí a že nikdo we swětě nemá práwa, nás k německému spolku připojowati. Co jsme tuto wyřkli, to i dokážeme. Kdo zná dějepis Němců a starý zeměpis, wí zajisté, že a ) býwal král český německým kurfirstem, a b ) že králowstwí české a korunní země Morawa, Slezko a Lužice nepatřily k německé říši. Z toho widno, že král owšem německým kurfirstem byl, že ale proto česká země k říši německé nepatřila. ( Wiz Bischings grosse Erdbeschreibung 1779. ) Císařowé a králowé němečtí neměli w Čechách nikdy žádné ani saudní ani wýkonné moci, nesměli nikdy lid do pole swoláwati, aniž měli odtud jaké příjmy, zkrátka: česká země o swou neodwislost a samostatnost ani nikdy nepřišla, ani se jí sama neodřekla. Byl-li tedy jaký poměr zde, byl jen mezi panowníky, nikoli ale mezi národy; kurfirstwí byla pauze osobní, saukromná wěc králů českých, jakž se o tom králowé sami we wšech sněmowních listinách wyjadřowali; a národ si toho newšímal. Kdo se o tom přeswědčiti chceš, projdi weškeré zdroje starodáwního wnitřního zákonodárstwí českého a wšecka jednání sněmowní a uzawření. Že se poměru tomu wždy, ano již w nejstarších časech tak rozumělo, widíme z události r. 1458. Když totiž král Wladislaw I. do Wlach císaři proti Milánu na pomoc táhnauti chtěl, chtěli pánowé čeští králowy rádce, kteří mu to schwálili, za zrádce zemské wyhlásiti, a nebyl dříwe pokoj, dokud král neoznámil, že záležitost ta je pauze osobní králowa, nikoli ale záležitost zemská. Za Karla IV. owšem nabyla ta wěc jiné twářnosti, neb Karel byl netoliko králem českým, ale i také spolu císařem německým, a snažil se dle příkladu francauzského německau říši učiniti dědičnou monarchií a z Prahy hlawní město celé říše udělati. Snaha jeho ale byla daremná a r. 1400 sesazením Wáclawa IV. přestalo skutečně politické spojení Čech s Německem, a co tenkrát začato, to wálka husitská dokonala. Jak známo, wzdělala německá říše pozdější wnitřní organisaci swau zwláště říšskými matrikami naproti Husitům: přirozeno bylo, že nepřijala českau zem we swůj organismus, neb čelil organismus tento zrowna proti Čechům. Takž by byla naše zem ještě dříwe než Šwýcary i dle jména ze spojení říšského wystaupila, kdyby byli čeští králowé w udržení toho spojení zisk swůj newiděli. Neb zwláštní neprawidelností se stalo, že užíwali co kurfiršti jistých práw, ačkoli žádných powinností k říši neměli. Měliť při wolení nejwětšího počtu císařů přewládající wplyw, aniž spolu břemena říšská nésti nuceni jsau; neb malý příspěwek na penězích neb ozbrojencích, když císař do Říma ke korunowání jel, přestal sám, jak mile, jízdy tyto pominuly. Německá říšská knížata obraceli owšem na tuto neprawidelnost zřetel, a pokaušeli se již r. 1486 při wolení cís. Maxmiliána I. o to, aby král český woliti nesměl: když ale Wladislaw II. a Matyáš Corvinus, který se dle smlauwy též králem českým nazýwal, hanu tuto na Němcích wálkau mstíti chtěli, w které i Polsko podílu bráti hotowo bylo, wymlauwali se kurfiršti a slíbili, že se to již nestane. Německý říšský sněm pokaušel se na to opětně o to, jakby se Čechům daň uložila, tato ustanowení zůstala ale wždy jen na papíře, na něž ani králowé ani stawowé nedbali. Prwní takowý pokus stal se na welkém říšském sněme w Augsburku r. 1548, ale císař Ferdinand, pro něhož náwrh tento byl učiněn, odporowal tomu co král český a stěžowal si na to, jak w aktách w Lordorpowi psáno stojí, „ že u matrikulu we Wormsu 1521 sepsaném na králowstwí české 400 jízdných a 600 mužů pěchoty uloženo bylo, kdežto přece stawowé koruny české o pražádných uložených daních newědí, že ani toto Wormské ani jiné starší uložení daně s wědomostí a wůlí J. M. císařowých předků se nestalo, že pro takowé ani nikdy posláno, ani jaká pomoc dána byla, aniž wůbec jakau dáwati Čechy powinny byly; i také proto, že daně w říši nejwíce stawům w 10 krajích uloženy jsau, koruna česká ale nikdy k žádnému okresu říšskému nepatřila, z čehož wyplýwá, že táž koruna nikdy spolu s říší w minulosti daní neplatila a že tedy nyní nepráwí jest, jí říšskau daň ukládati. \" Pokus tento zůstal owšem jako wšechny předešlé bez dalších následků, a zdá se, že nebyl wíce opakowán. Takž králowé čeští po celé XV., XVI., XVII. století, jen když wolení nowého císaře nastalo, na swé kurfirstwí se upamatowali, a o jednání w říši německé jen tolik wěděli, co powěst k sluchu přinesla. Neb i změna českého řízení w absolutní monarchii ( 1627 ) ničeho, co se tohoto poměru týkalo, přece nezměnila. Teprw r. 1708, když přijmutím domu Brunšwického do kurfirstského sboru corpus evangelicorum na říšském sněme wětší moci nabyl, dal se císař Josef I. k dobrému katolického náboženstwí co kurfirst český do sboru uwésti, a teprw od toho času seděl také wyslanec český w Řezně, až swazek Rýnský říši německau zničil. Stawům českým dána jest o změně této ledwa úřední zpráwa, a nebylo jim takowé ani zapotřebí, neboť uwedením Čech do sboru kurfirstů neutrpěla práwa stawowská a jich poměry nižádné změny. Na jaký způsob císař František I. po zřízení německého spolku s částí říše swé k spolku témuž přistaupil, známo každému. Krátký smysl wšech slow jest, že rozpadala-li se jednota říše w samém Německu čím dál tím wíce w pauhý spolek knížat, zajisté newýwratné jest, že swazek, který někdy Čechy s Německem pautal, wždy wýhradně jen knížat nikoli ale národů se dotýkal, aneb jinák řečeno, že owšem král český mezi německé kurfirsty patří, národ český ale k německému národu nikdy počítati se nemohl a nemůže. Z toho následuje zjewně, že, máli nyní německý spolek přestati býti pauhým spolkem knížat, jenž až posud byl, a máli nyní jeho místo spolek německého národu zajmauti, nižádným způsobem, dle žádných historických práw, očekáwati se nesmí, žeby národ český tohoto nowého spolku účastným býti, tudy k německému národnímu spolku přistaupiti, k nowému Frankfurtskénárodnímu sněmu wyslance poslati atd. měl. Jest to z brusu nowá domněnka, která se posawádními historickými poměry obau národů osprawedlniti nedá, a která by se nejwejš politickými důwody pro budaucnost schwáliti mohla.", "id": 802}
{"text": "3. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – W Praze dne 3. března. Minul již málem rok celý, který jsme přežili w nejauplnější anarchii, w ustawičných nepořádcích, we strachu o budaucnost. Měli jsme po celý tento rok konstitucí – slíbenau na papíře, awšak w skutku jen ustawičný boj, ustawičné hádky o spůsob této konstituce. W tom se nyní srownáwají wšechna mínění, že potřebujeme skutečnou, napsanou a jistau konstituci, abychom již jednau wěděli, na čem jsme. Bázliwější lidé prawí: Jen konstituci honem, ať si je jakákoli, jen když je nějaká. Lépe něco než nic! A my skutečně i s těmito bázliwějšími nyní sauhlasíme, zwláště když pohledneme na staw nynější Ewropy, a když si wzpomeneme na historii, onu učitelkyni žiwota. Nic nowého není na swětě – prawí Šalamaun: a oprawdu se může pro každý pád wyhledati w minulosti něco podobného, poučujícího. Wzpomeňme si na welikau francauskau revoluci w minulém století. Počátek její nebyl skoro jiný než nyní u nás, a mohlo se mysliti, že wšechno dobře wypadne. A co se stalo? Poněwadž zůstaly wěci dlauho nerozhodnuty, nastalo hanebé rozkwašení, wraždění, wšichni rozumní a dobře s wlastí smýšlející mužowé byli odstrčeni od prázdných křiklaunů, kteří se přemrštěností swau uměli u wětšiny málo wzdělaného lidu do důwěry usaditi. Tak se wlekla některý čas nejmizernější hrůzowláda, která we jménu swobody páchala mnohem oškliwější wěci než starý despotismus, a po ní nastala, když byl již národ umdlen, wláda wojska, wláda Napoleonowa. A kam se octly sny swobody? Na dlauhý čas zůstaly snem, a musely se ještě dwě nowé revoluce učiniti, a ještě nyní po nich není we Francii swoboda dobře zakotwena. To jest prwní poučení. Druhé poučení wezmeme z Německa. Když nastala francauská revoluce, byla weliká část Německa pro Francausko. Konečně se ale přece poštěstilo německým knížatům, za dobré sliby a s použitím národního záští skoro celé Německo proti Francauzům do boje postawiti. Wšem německým zemím slíbeny jsau tenkrát konstituce, ale knížata swé slowo, swé sliby w auzkosti učiněné hanebně a zrádně zrušili, když wywázli z nebezpečenstwí. W tom samém pádu jsme nyní opět. Wlády přišly skrze nowau revoluci we Francauzích opět do nebezpečenstwí, slíbily nám konstituce, ale posud je nemáme. Dejme tedy pozor, abychom měli něco jistého, něco neodwolatelného, dříwe než nebezpečí pomine. Pohledněme nyní na Rakausko zwláště. Bylo nyní slyšeti z mnohých stran, jakoby sněm náš říšský zamýšlel, celau konstituci od wýboru konstitučního wypracowanau per acclamationem přijmauti a bez odkladu ji wládě k potwrzení předložiti. Newíme, na čem se tato powěst zakládá, a nemáme ji také z Kroměříže, ačkoli jsme wždy w dobrém spojení s tímto místem a wšechno důležitější se odtamtud z nejjistějšího pramene dowídáme. Tolik ale jest jisto, že se tato powěst zde wšude tuze dobře ujímá a wšeobecné mínění pro sebe má. Každý by raději přijal konstituci třeba méně prospěšnau pro naše zwláštní poměry, jen kdyby nabyl za to jistotu, že aspoň tato konstituce nám zůstane, která by se pak mohla w pokojnější a méně nebezpečné době oprawiti. Můžeme říci, že také my sami a to po dobrém rozwážení wšech okolností stejného jsme smýšlení. Powažme jen, jak wěci stojí. S bolestí musíme wyznati, že nemůžeme w nynější naší wládu, w její upřímnost k národu pewnau důwěru míti. Ona sice nyní počíná opět obraceti poněkud a wíce pamětliwa býti našich potřeb; ale proč? snad z oprawdiwé swědomitosti? Pohledněte do Wlach, pohledněte do Uher, pohledněte na rozkwašenost w Německu: a uwidíte prawé příčiny, které naši wládu upomínají na powinnosti k národu. Naše nynější ministerstwo prozradilo se nám we swém prawém smýšlení některými nyní již neodwolatelnými kroky, jako jsau: nawržení tak špatného řádu obecního, spůsob wystaupení proti §. 1 základních práw, neslušné se chowání ke sněmu a pohrdání národem tam zastoupeným, nowým prov. zákonem odwodním, podezřelým a ramenářským jednáním w Uhřích, ustawičným brojením proti foederaci atd. Nemůže nám tedy nyní toto ministerstwo za zlé pokládati, když mu newěříme, když chceme nynější doby a jeho sklíčenosti použiti a swoje wěci ubezpečiti. Neboť není nic přirozenějšího než myšlénka, že ministerstwo, jak mile tyto nynější těsnosti přestanau, také zas obrátí a bude pokračowati w tom smyslu, w jakém jednalo až do této doby. Proto držíme za newyhnutelnau opatrnost honem použiti této doby. Kdyby sněm per acclamationem celau konstituci přijal a ji ještě do 15. března aneb co možná nejdříw wládě k potwrzení předložil, pokud wlaské a uherské záležitosti nejsau ukončeny, mohli bychom s welikau jistotau potwrzení wlády nabýti: kdežto snad později až by nebezpečí pominulo, skoro jisto jest, že wláda mnoho swobodomyslného w této konstituci podle swé chutě přikrojí. Očekáwáme tedy s welikým napnutím bližší zpráwy z Kroměříže, jak dalece by skutečně tyto naděje naše se uskutečnily.", "id": 803}
{"text": "22. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o zrušení voleb], Autor: Havlíček, Karel\nWywolení porotců pro saud nad tiskem je, jak známo, zrušeno. Za příčiny jsau udány, jednak že wolitelé nemohli jednati zcela podlé wůle swé, poněwadž we wolení obmezeni byli na osoby we wlastním okresu bydlící, jednak že byli wywoleni professoři a jiné osoby podlé zákonu z wolitelnosti wylaučeni. Rozepsáno jest tedy wolení nowé, s tau proměnau, aby každý mohl bez obmezení na určitý okres každého wolitelného, ku komu důwěru má, woliti. Dne 2. listopadu bude wolení. 1848 říjen 22. Národní Noviny Z Prahy [ zpráva o příjezdu prof. Čelakovského do Prahy ] Havlíček, Karel 654 Předewčírem přijel prof. Čelakowský z Wratislawi na několik dní do Prahy jakožto wyslanec tamní university ke zdejší universitní slawnosti.", "id": 804}
{"text": "20. říjen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Svědectví, Autor: Havlíček, Karel\nSwědectwí. Panu Josefu Železnému na jeho žádost tuto doswědčujeme, že článek w Žihadle čísl. 80. letošní Wčely, nazwaný „ Balon w Habrowé “ od něho nepochází, nýbrž sepsán jsa od zcela jiného, nikoli se na poměry w jeho rodinném městě wztahowati nemůže. Což tuto stůj na obranu jeho proti některým maloměstským klepům a proti některým nesaudným lidem. Neboť každý rozumný pozná, že mezi „ Balonem w Habrowé “ a mezi tím tím co se w Č... dělo, pražádné podobnosti není, leč že se tu i tam balon pauští. Wůbec se musíme poznenáhla emancipowati od duchu šosáckého, jenž každau maličkost hned na někoho wztahuje, a klepy a mrzutosti plodí. Redakce.", "id": 805}
{"text": "11. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [vybídnutí voličů k podepsání osvědčení], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Wybízím wšechny s námi stejně smýšlející P. T. woliče Malostranské, které p. Borrosch na sněmě říšském zastupuje, aby podepsali následující Oswědčení. My nížepsaní woličowé z okresu Malostranského w Praze doswědčujeme tímto, že p. Borrosch, kněhkupec Pražský, jenž w říšském sněmu okršek náš co poslanec zastupuje, důwěru naši dokonce ztratil. Žádáme horliwé wlastence, aby podpisy na toto oswědčení na Malé straně sbírali a do redakce Národních Nowin co nejrychleji možná odewzdali, která pak další kroky sama učiní. Neračtež si obtěžowat těchto několik řádků w jazyku českém i německém na zwláštní listy napsati a o hojné podpisy se postarati; shledá-li se wětšina wšech woličů Malostranských, není pochybnost, že p. Borrosch ctí swau zawázán bude; sněm opustiti a jinému o Čechy dbalejšímu místo uprázdniti. H. Borowský.", "id": 806}
{"text": "27. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o smrti Bernharda Gutta a o novém spolupracovníkovi Pražských novin], Autor: Havlíček, Karel\n– Dne 26. března. Wčera zemřel we wšeobecné nemocnici německý spisowatel Bernhard Gutt. – Doslýcháme, že Pražské Nowiny nyní nowého spolupracowníka nabyly, a sice hraběte Lwa Thuna; chce prý do nich jmenovité úwodní články psát.", "id": 807}
{"text": "13. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel\nŘíšský sněm. * * * Z Kroměříže dne 11. prosince. Začátek sezení o půl desáté hod. Čtau se protokoly sezení sněmowních od 2. a 7. prosince. – Smolka čte známau již odpowěď, kterau dal císař deputaci sněmu říšského. Dále oznamuje komoře, že porady o základních práwech w 7 odborech již skončeny jsau, a že ostatní dwa odbory zejtra ráno swé porady ukončejí, za tau příčinau wyzýwá tedy wýbor konstituční, aby se zejtra odpoledne ku poradě sešel. – Wýbor pro petice se sejde zejtra ráno. – Do wýboru finančního jest zwolen Petrowić, a posl. Kowář do wýboru pro zkaušení aučet sněmowních. – Býwalý posl. Čuperkowič, který již před měsícem swůj mandát složil, žádal písemně říšský sněm, aby ho opět za poslance uznal; jeho žádost se ale odmrštila, poněwadž již nowá wolba pro obsazení místa jeho wypsána jest. – Tarnowský posl. složil swůj mandát. – Písař Ulepič oznamuje, že je nyní 366 poslanců wywoleno; 8 je jich na dowolenau a 4 nemocní. Posl. Pawel žádal o 4 dni na dowolenau, což se mu také powolilo. – Wolba posl. Janeše z Korutanska uznala se za platnau, taktéž i wolba Čeličinského, proti kteréž několik mandantů protest zadalo. – Několik interpellac je oznámeno, nemůže se k nim ale pro nepřítomnost ministrů zakročiti, pokračuje se tedy w třetím čtení jednacího řádu. Posl. Wildner ponawrhuje, aby jednotliwé odbory a wýbory ku konci každého týdnu krátký referát o swé činnosti presidentstwu zadaly, který se napotom i komoře sděliti má, a dokládá, že toho hlawně z té příčiny zapotřebí jest, aby tímto způsobem také nějaká zpráwa o činosti jednotliwých odborů a wýborů do weřejnosti přišla. Mayer je proti tomuto náwrhu, dokládaje, že se weřejná zpráwa o tom podati musí, co se na sněmu uzawřelo, ne ale o tom, jak se o uzawřeních sněmowních w odborech rokowalo. Náwrh Wildnerůw jest wětšinau hlasů zawržen. Referent Mayer ponawrhuje, aby sněm budaucně wždy bez debatty rozhodnul, jestli se některému náwrhu pro jeho důležitost přednost před jinými dáti má. Náwrh tento se přijal co zwláštní §. Mimo to ponawrhla komisse ještě jiný nowý §., který w tom smyslu zní, aby každý podnáwrh ( Nebenantrag ), 828 pakli s hlawním náwrhem w patřičném spojení není, wýrokem sněmu říšského bez wší debatty odstraněn byl, taktéž aby se náwrhy nepřipauštěly, které hlawní náwrh a podnáwrh zcela zrušujau. Náwrh tento se také přijal. K §. 57. ponawrhla komisse dodatek, který zní, aby se každý od sněmu odstraněný náwrh wícekráte předložití nemohl. Proti tomu powstal Paul, namítaje, že se praktičnost a potřeba některého náwrhu později teprw, když od komory již zawržen byl, wyswětliti může, tímto způsobem ale žeby se cesta zamezila, na které se dá potřebě wyhowěti. Goldmark činil pozorna na důležitost tohoto celého §. a ponawrhnul 10 minut času na rozmyšlenau. ( Přijato. ) Po uplynulých 10 minutách žádal referent Mayer, aby se tento §. komissi pro jednací řád ještě jednau k poradě odewzdal, než se o něm weřejně rokowati bude. Mezi jednáním přišli zatím ministrowé do komory, čtení jednacího řádu se tedy přetrhlo a nastaly interpellace. Posl. Fischer činil ministra finančního pozorna na welké rozepře, které již po tak dlauhý čas na panstwích montanistických w Solnohradsku mezi sedláky a auředníky stran lesních služebních práw ( Waldservitutsrechte ) panují, a prawil, že jest se co obáwati, aby si posléz sedláci sami násilím ku swému práwu, které jim patrně přináleží, dopomoci nechtěli. Tázal se tedy ministra finančního, nechtěl-li by k uspořádání rozepří těchto zwláštní komissi do Solnohradska odeslati. Ministr Kraus na to odpowěděl, že w příštím sezení dá odpowěď. Napotom předčítal písař Streit z wlašského na německo přeloženau interpellaci čtyr poslanců dalmatinských na celé ministerstwo, jejížto wýtah takto zní: Z weřejných listů se dowídáme, že se stal Jelačić-bán wojenským a civilním guvernérem Dalmatska. Ne snad že bychom proti osobě jeho něco namítati chtěli, my uznáwáme spíše wolbu tuto za čestnau, upozorňujeme ale spolu také na to, že Dalmatie po wšechen čas, i tenkráte, když pod Benátky a později pod francauskau wládu patřila, wždy za samostatnau provincii powažowána byla a swého wlastního guvernéra měla, že i dwůr rakauský sám k tomu nepřiwolil, aby přináležela ku koruně uherské, jak to Maďaři míti chtěli. Jelačić, bán chorwátský a slavonský, byl až dosawád jen čestně báném Dalmatie zwán, nyní jím má býti w skulečnosti. Při těchto okolnostech žádáme tedy ministerstwo, aby se wyjádřilo, má-li jmenowání Jelačiće za guvernéra Dalmatie nějaký wliw míti na samostatnost provincie této, čili nic? – Ministr Stadion přislíbil odpowěď na to w budaucím sezení. Na to se pokračowalo opět w čtení jednacího řádu. Přijaly se tří nowé § §., a sice beze wší debatty, tak jak je komisse ponawrhla, znějí takto: Jestli se na den sezení sněmu říšského tolik poslanců nesejde, aby se o něčem uzawírati mohlo, drží se budaucího dne nejbližší sezení. – Nemohau-li pro nepředwídané události president a oba dwa vicepresidenti do sezení přijíti, určí sněm říšský pod předsednictwím starosty, kdy se nejbližší sezení držeti má, neb si wywolí prozatímního presidenta. – Přednostenstwo sněmu říšského má práwo, mimořádní sezení wypsati, ku kterémuž napotom president poslance dopisem neb jiným příhodným způsobem sezwati má. Mimo to ponawrhla komisse následující tři nowé paragrafy: Každý poslanec, který o nějakém určitém předmětu řečniti chce, může se teprw toho dne, na kterém předmět tento do porady přijde, a sice půl hodiny před tím časem, kdy se sezení započíti má, ohlásiti. Ohlášení toto se musí osobně a austně u těch písařů státi, kteří na lewé straně u presidenta sedí. Jméno zapsaných řečníků musí napotom president před započatau poradau tak předčítati, aby si je každý zaznamenati mohl. – Řečníkowé wystupují w pořádku tom, w kterém se zapsali, s ohledem na to, že nejprwé řečník wystaupí, který proti náwrhu mluwiti chce, a že se napotom, pokud možná, wždy jeden řečník, který pro náwrh mluwí, s jiným, který proti němu jest, střídá. Každý řečník může, když na něj slowo dojde, swé práwo s některým jiným řečníkem, který jest později zapsán, změniti. Kdo ku slowu powolán, přítomen není, tratí je. – Usnese-li se wětšina na tom, aby se debatta skončila, tedy nesmí nikdo již, než referent, neb když se bez referenta jednalo, než ten mluwiti, který náwrh činil. O těchto paragrafech se dlauho debattowalo. Proti prwnímu z nich wystaupil hláwně Borrosch předstíraje, že není zapotřebí, aby se každý řečník osobně a austně a u těch písařů práwě, kteří na lewé straně u presidenta sedí, ohlásiti musil, dokládaje, že k tomu protokol, na který se každý řečnik podepsati může, dostatečný jest. Nicméně se náwrh komisse beze wší změny přijal. Ku druhému z těchto paragrafů se přijal dodatek Gleisbachůw, že každý řečník swé slowo jinému odstaupiti může, a pak dodatek Szaszkiewičůw, že žádný z poslanců swé slowo tomu přepustiti nemůže, který již jedenkráte o tom samém předmětu mluwil. Náwrh Borkowského stran §. posledního, aby totiž každému, kdo jedenkráte o předmětu mluwil, i po druhé wolno bylo mluwiti, když se i uzawřelo, že debatta skončena jest, byl zawržen. On bude písemně proti tomu třetímu §. protestowati. Ostatní paragrafy od 49. až do 65. se beze wší důležité změny opět přijaly. Mezi debattau ponawrhnul Strobach, aby wšecky změny, které se při třetím čtení w řádu jednacím staly, již nyní platnosti nabyly. Náwrh tento se přijal. Za tau přičinau oznámil také president Smolka, aby se wšickni poslancowé, kteří za času trwání sněmu říšského nějaký auřad státní přijali, u přednostenstwa ohlásili, aby se nowé wolby na jejich místo wypsati mohly. Sezení se skončilo o půl 3. Budaucí je we čtwrtek w 9 hod. ráno.", "id": 808}
{"text": "6. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Otištěné dopisy], Titulek: Pánu krajskému Rakovnickému a 4 pp. setníkům národní gardy Slanské, Autor: Havlíček, Karel\nPánu krajskému Rakownickému a 4 pp. setníkům národní gardy Slanské. Dnes jsme doslali následující dopis: Na slavnau redakci národních novin! Níže psaný krajský Fortwängler spolu s národní stráží mněsta Slaného jsou v národních novinách od 1. čerwna b. r. v článku, s J. T. podepsaném na straně 192 velmi na cti uražený, a smeišlejí jejích právo proti zaslanci tohoto článku dáleji hledati, k čemuž slavnou redakci žádaji, jím jméno zaslance tohoto článku, jak možno neydříve oznámiti. V Slaném dne 2ho Června zřejmě tisková chyba: čerwna 1848. Wilim Nedwěd K. Fortwängler. Setnik narodnj Gardi. Adolf Halzl Setnik narodnj Gardi Jozef Horliwý setnik narodnj gardi Jozef Prinzl setnik narodnj Gardi. Odpowěď redakce. Wíme owšem, kdo nám onen zde nadzmíněný článek podal: wíme ale také, že nejsme powinni, leč před saudem jméno spisovatele jmenowati, neboť nedopauští tomu čest naše, abychom swé dopisowatelé zrádně wydáwali na privátní pomstu. Žalowati nás před saudem může každý, jiná otázka jest, budeme-li odsauzeni. Jinák ale jsme toho mínění, že komu se w novinách křiwda stane neprawdiwým udáním, nejlépe učiní, podá-li w těch samých nowinách odůwodněné wywrácení neprawdy této.", "id": 809}
{"text": "1. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Čech a Francouz]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné nowinky. * – * Čech a Francauz přišli do jednoho hostince. Čech si sedl ke stolu a poručil si džbánek piwa. Francauz dle swého domácího zwyku sedl si blízko něho a též si dal nalít. Že wšak Čech francausky a Francauz česky neuměl, byla rozpráwka welmi tichá. Najednau si Francauz wzdychne a řekne: „ J'ai mal au pied “, t. j. mám bolcst na noze. Čech wšak rozuměje že se mu wysmíwá ( žé mal o pie ), dal si z nowa nalít a taktéž ještě jednau, když Francauz swau propowěd opakowal, a byl by se s ním do hádky dal, kdyby mu Francauz nebyl na swé wlastní noze očitý důkaz dal: J'ai mal au pied. * – * Rychtáře w X. prosil woják, který na dowolenau wyšed w této wsi se rozstonal, o swědectwí, že je oprawdu nemocen, aby se ním u swých předstawených wykázati mohl. I napsal rychtář: „ Já podepsaný doswědčuji, že se N. N. po čas swé nemoci w naší obci churaw nalézal; pan městský fysik, který k němu docházel, wí to nejlépe. “ Brzy na to umřel woják a pan rychtář psal ko plukownímu welitelstwu: „ Poněwadž odewzdatel tohoto listu, býwalý woják N., na nemoc, ku které jej byl pan městský fysik kurirowal, smrtí sešel, proto se nemůže k swému regmentu wrátit, a musí tedy o prodlaužení swého dowolení poníženě prosit. “", "id": 810}
{"text": "7 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n— Pan J. K. Tyl, býwalý poslanec Unhoštský, oznámil nám, že též přistupuje k oswědčení poslanců českých w č. 72 Národních Nowin wydanému.", "id": 811}
{"text": "16. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: Konec řeči Riegrovy, Autor: Havlíček, Karel\n[ ruka ] Obracujeme pozornost wáženého čtenářstwa na řeč posl. našeho Riegra o poměrech národu k mocnářowi, které jsme jednu polowici podali již w nedělním čísle a druhau dneska podáwáme. Tato řeč obsahuje w sobě welmi pochopitelným a jadrným spůsobem celý základ rozumně zřízeného swobodného státu, pročež se také wýborně hodí pro poučení o tomto důležitém poměru, a přáli bychom si, aby wšichni obywatelé naší wlasti opatrně rozwážili wšechny důležité prawdy w ní obsažené. Konec řeči Riegrowy, držené w sezení říšského sněmu dne 10. ledna. Přihlédajíce ku pramenu státní moci, shledáme, že tomu i také historicky tak jest. Berte to jak berte, wěc zůstane wždy tatéž, panstwí powstalo ze swolení swobodných lidí, z přenešení. Když staří Němci na plecech swých wyzdwihowali knížata swá, když staří Slowané na sebraném sněmu národním radostným prowoláním muže důwěry swé powolali na stolec knížecí, nebylo-liž to přenešení se strany lidu, nebyla-liž lo smlauwa, že wywolený takto kníže wládnauti má podlé starých práwních zwyklosti národu, podle práw národu? Wždy a wždy byla základem smlauwa. Nepožaduje každá smlauwa písemné listiny, charty. I bez ní neméně práwně platnost má. Prawdu ona, jakkoli se proti ní odpor klade, zůstane přece wždy nezwratnau: Moci státní powstaly z wůle lidu, ony jsau jen k jeho prospěchu, ony trwají jedin [ ě/é ] skrze lid. Wšechny theorie, které bojowaly proti prawdě tělo, nebyly s to, aby ji odrozumowaly. Pánowé, prawda tato stojí tak skwěle na obloze rozumu, tak swětle a třpytiwě, jako slunce, a oswědčení ministerské nezahalí tak lehce slunce toto, jako se měsíc na staré kulise zalepiti může kusem papíru. S prawdau tauto se wede tak jako s onau starau prawdau, že se země točí kolem slunce. I prawda tato byla upírána od opatrných wrchností duchowních i swětských, Galilei byl pro ní prohlášen za blázna, wržen do wězení, ba musel prawdu tuto odpřísahnauti. Přijmeme-li onu zásadu do konstituce, budau ji moci z ní wytrhnauti, my ale řeknem s Galileim: E pur si muowel! A přece se točí. ( Smích. ) Pánowé, prawda tato není žádná školská theorie; prawda tato je plná wýznamu a následků pro žiwot praktický. Často a zle byla sice tupena od knížat, nohami tlapali knížata práwo národůw; odwoláwajíce se na swé legitimní dědiční práwo, osobowali si panowati swéwolně nad národy, wyzýwali národy, aby jim dokázali prawdu tuto, a těžce toho káti musili! Pánowé! když se celý národ jednomyslně zdwihne w celé welebnosti hněwu swého, který smrtelník smí pak wyslaupiti a říci: Já jsem rozený pán, tys narozen k poslušenstwí! ( Potlesk. ) Hněw národu jest wichřice mocná, od dechu jejího káceji se trůny, koruny padají s hlaw pomazaných, a jako ohromná bauře prastarý dub, tak uchwáti hněw lidu prastarý kmen panownický, wytrhne jej ze žiwota u zawane jej do širé dálky jako lehký wrbí prautek! A od tohoto dne prautek tento nazýwá se pretendentem! Pánowé, kdož by při úkazech tak neodolatelně přeswědčujících chtěl ještě dokazowati, že moc nepochází z lidu? ( Potlesk. ) Přiwedli další důwody pro náhled tento; prawili, zásada tato že odporuje dějům posledních dnů; mocnář, jsa do té doby neobmezený, w plném držení wšech panowničích práw, postaupil prý částku jich dobrowolně lidu, lid že moc swau obdržel od mocnáře. Ano, pánowé, dalek jsem toho, abych spauštěl s oka powinnost wděčnosti k dobrotiwému mocnáři, wím předobře, že císař Ferdinand dobrowolně rozdělil plnost moci swé se swými národy, ba že to učinil, aniž byl k tomu donucen přemocí nějakau. Proto přece ale newěřím, žebychom k tomu nebyli míwali práwa. Nebo myslili byste snad oprawdu, že jsme nikdy neměli práwa, požadowati swobodu tisku a spolkowní práwo? že jsme nikdy neměli práwa požadowati aučastenstwí moci zákonodárné? Widíte, pánowé, že co nám dáno bylo, nebylo pauhý dar. Bylo to toliko uznání nepopíraných práw lidu. Postawili se na půdu historickau a odtud namáhali se, wywoditi práwo swrchowanosti koruny. ‒ Nuže! i já se postawím na půdu historickau. Historie Rakauska není ještě tak stará, počítá se teprwé od roku čtwrtého, ba, wezmeme-li to přísně, neměli jsme posud jednotného Rakauska, wždyť má býti teprwé utwořeno. Chtíce tedy mluwiti o dějinách Rakauska, musíme obrátiti oko na dějiny jednotliwých jeho národů, jednotliwých jeho zemí. Tu nám padají do oka předewším dwa weliké saujemy zemí. Jest to saujem zemí koruny uherské a zemí koruny české. Pánowé, mám za to, a nebude zde, kdo by pochybowal, že swrchowanost w Uhřích nebyla u wýhradném držení panowníkowě, že se panowník o ní dělil se sněmem říšským, a wíte wšichni, že králowé uherští na poli rákošském dostali korunu swau z rukau národu. Wíte dobře, že i také země české, Čechy, Morawa, Slezsko byly dříwe říší wolební. Národ český powolal prwniho swého knížete, praotce králowské rodiny Přemyslowců, která w domě Habsburském po přeslici ještě kwěte, od pluhu na stolec knížecí. Císařowé Ferdinand I. i Ferdinand II. práwo swé ku koruně české děkowali wolbě. ‒ Přistupme k Haliči. Na jakém základu práwa drží Rakausko zemi tuto? Pánowé! když se wládcowé rakauští uwázali w Halič, učinili to na základu nároku koruny uherské na starau Čerwenau Rus. W západní čásť uwázali se, odwoláwajíce se na nárok koruny české, na manská její wéwodstwí, Oswětim a Zátor. Nechci zde bráti na potaz průwodnost nároků těchto, beru je tak jak jsau; uwázalo-li se Rakausko w Halič na základu nároků swých na ně jakožto na příslušenstwí ku koruně české a uherské, nemohlo zajisté nabýti swrchowanosti w nich ze žádného jiného pramene, než z toho, odkud jí nabylo w Čechách a w Uhřích. Powažujem-li wšak Halič jakožto část staré Polsky, nebude též pramen swrchowanosti národní najíti jinde, leč we wůli národu. Wíte, pánowé, že w králowstwí polském za starých časů rozmařile užíwali swrchowanosti národu; tamť neuznáwali toliko swrchowanost celého národu, nýbrž i také swrchowanost každého šlechtice přiznaným jemu Niepozwalam. A dle řádu tohoto není tuším pochybowati, že i w Polsku byla swrchowanost u národu. Nepotřebuji připomínati, že Sedmihradsko w témž poměru stojí k mocnáři jako Uhersko. Nepotřebuji dokládati, že národ srbský na základě swých pacta conventa s domem rakauským uwázal se w zemi swau, wyhradě si swézákonnost na půdě, které by sobě wydobyl. Nepotřebuji uwáděti, že se králowstwí chorwátské, slavonské a dalmatské připojilo ku koruně uherské z usnešení swobodného. Známo wám bude, že Terst s okružím swým a Přímoří dobrowolně se podrobilo dynastii rakauské, a když, pánowé, w Korutanech při nastaupení na stolec knížete sedlák přistaupí a knížete udeří, jest to bohdá důkaz dost jasný, že plnost moci knížecí i také tam wzešla prwotně z lidu. Pánowé, důkaz tento historický dal by se dolíčiti we wšech téměř zemích rakauských, newyjímajíc ani zemí starorakauských. Připomínám Wám, že též i Rakušané podáwali korunu wéwodskau swé země králi českému Otakarowi a později Rudolfowi Habsburskému. Odkud tedy pochází swrchowanost dědičního práwa pro dynastii w Rakausku? ‒ Nedosti na tom; tato swrchowanost koruny nebyla ani za staré absolutní wlády auplně neobmezená. Důkazem toho jest práwo, powolowati daně, které stawowé wšech téměř zemí w mocnářstwí měli. Jmenowitě nebyla swrchowanost na mocnáře nikdy bez wýminky wzložena w zemích českých a uherských, nýbrž jen wýminečně, pokud dynastie newymře. Neboť takowé jest práwo těchto národů, základním zákonem jim wyhražené, ode knížat zpřísahané, aby sobě po wymření dynastie panowníky swé wolili sami. Snad se mi, pánowé, bude namítati, že wšechno toto není než prawda historická a takowá že nenáleží do práw základních. Owšem, ale prawda historická, prawda, která má welmi důležité praktické následky, prawda, kterau wyslowiti pokládali jsme za nutné! Pánowé, powažte dobře: wyřknutím této zásady upewníme teprw wlastně monarchii konstituční. Tím teprwé dáwáme swrchowanosti dědičné monarchie rozumnau, platnau příčinu práwní. Opřete se o „ Boží milost “, a opírati se budete o powěru; opřete se o práwo dědičné a postawili jste se na něco, co není lepší nežli stawení na písku. Neboť, pánowé, práwo dědičné nedá se odůwodniti ani w přirozeném, saukromém práwě, musí tedy teprw založeno býti zákony positivními. Kterakž by se mohlo z práwa rozumowého dokázati, že někdo má práwo ze swého narození, panowati s neobmezenau mocností nad národem i také proti jeho wůli? ( Pochwala. ) Prohlásíme-li se ale, že konstituční monarchie, swrchowanost mocnářowa má swůj půwod we swobodné wůli a sebeurčení jeho národů, pak jsme jí dali rozumnau práwní půdu. ( Pochwala. ) Na druhý důwod, proč potřebné a důležité jest, aby tato zásada se wyřkla, ukázal již posl. Žatecký. Přijmeme-li, že wšechny moci půwodně byly u lidu a od lidu teprw na mocnáře byly wznešeny, nemůže mocnář wíce práwa míti, než kolik mu listina ústawní wytknula. W pochybnosti wzniklé o tom, komu moc některá přisluší, přijmauti se musí, že zůstala u lidu, ač nemůže-li se dokázati, že na někoho byla přenešena. Totoť jsau nejdůležitější důwody, z kterých wyplýwá nutně, aby zásada tato byla wyřčena wýslowně. Pánowé, poukázáno bylo na to, že náhled, který je w tomto §. wyslowen, není náhled koruny. Pánowé, zdá se, že se náhled koruny welice mění. Připomínám Wám, pánowé, že na interpellace p. posl. Borroše w plném shromáždění říšském byla podána wyswětlení, klerá uznáwají zásadu tuto; připomínám Wám, že dříwější ministerstwo a sice ústy nynějšího ministra Bacha opětně wyřklo, že koruna uznáwá demokralickau, konstituční monarchii, že uznáwá majestátnost lidu na stejném stupni s majestátnosti trůnu. ( Dlauhý, bauřliwý pollesk. ) Což může slowo toto o monarchii demokratické znamenati jiného, nežli že mocnář chce mocnost swau uznati za mocnost od lidu pocházející, že jen skrz lid a pro lid panowati chce. Nebylo-li to náhled ministerstwa, pak je wýrok tento, ať dím mírně, pauhý eufemismus, a oni při těchto slowech kojili u sebe mínění, že 38 millionů občanů rakauských nemá míti jiného práwa, nežli aby majestátnost lidu sbírala drobty, které by spadly s bohatě opatřeného stolu dědičné swrchowanosti. ( Pochwala. ) Pánowé, náhled ministerstwa nynějšího nemůže pro nás býti rozhodný. Nejblíže příští ministerstwo bude snad miti jiný. Mínění ministerstwa nynějšího nám dále newadí, aby se wyřklo prawé přeswědčení ústawodárného říšského sněmu. Pánowé, císařským manifestem od 16. kwětna bylo práwo k ustawení Rakauska přenešeno na národy rakauské; k tomu konci byli důwěrníci národu těchto powoláni do ústawodárného říšského sněmu, aby podlé náhledu a podlé nejlepšího přeswědčení swého ústawu dali. Jeho Milost prohlásil pozdějším manifestem, že přewahujícímu mínění národů swých waditi nechce, jako to činí nynější ministerstwo! ( Welká pochwala. ) Ba my máme wyjádření koruny, které nám ústy ministra Dobblhofa bylo sděleno, že J. Milost chce howěti přáním národů swých, a že ústawa má býti utwořena od sněmu říšského. Mandát tento, zplnomocnění toto nikdy a nijak nazpět wzato nebylo, ono po práwu trwá ještě posud! My máme práwo a powinnost, přeswědčení swého netajiti, nýbrž wyslowiti je tak jaké jest. Nemohu nijak wěřiti, žeby přeswědčení, které wyslowuje celá koruna, mohlo se příčiti eminentní wětšině sněmu. I wyslowujíc tuto důwěru swau, dokládám se opětné daným císařským slowem, oným wyjádřením koruny, které dáno bylo skrze ministerstwo Dobblhofowo; a kdyby se to přece stalo, tedy w tom, že se koruna o půwodu swé mocnosti nachází w omylu, neleží ještě žádný důwod pro nás, swobodné zastupitele lidu, abychom jí následowali w tomto omylu. ( Pochwala. ) Nám, pánowé, uložili národowé naši, abysme utwořili ústawu, nehledíc na přiwolení nebo nepřiwolení jakéhokoli ministerstwa; kdybychom k němu hleděli, pronewěřili bysme se mandátům swým zrowna. Pánowé, dalek jsem toho, abych chtěl žádat co nemožné anebo utopické jest; půdu, na které stojíme, dobře poznáwám. Wím předobře, že nesahá dále mandát náš než tam, abychom utwořili monarchii ústawní, ale wím také, že zásada w §. 1. wyslowená tomuto mandátu neodporuje, že se sada tato welmi dobře spojiti dá se zásadau monarchie ústawní. Ano wím a dokázal jsem tuším, že práwě tato zásada teprw poskytuje prawý důwod pro skutečně swobodné zřízení, pro prawdiwau ústawu. Pánowé, koruna wzala darowanau ústawu nazpět, aby dána byla nowá, jakau si národowé přejí. Kdyby ale ministerstwo nyní působením na poslance přiwedla sněm k tomu, aby dal ústawu jen podlé wůle ministerské, pak by koruna nedůstojným způsobem hrála na schowanau s lidem, jemuž přece připowěděla, že mu přenechá ustawení monarchie skrze zastupitele jeho, kdežto by mu nyní wnutilo náhled swůj. My pak bychom se připrawili o důwěru wysílatelů swých, kdybychom nekráčeli podlé swého swobodného přeswědčení, nýbrž podlé náhledu ministerstwa. Wždyť pak jsme neobdrželi mandátů swých, abychme opisowali ordonance ministerské! Kdybychom to učinili, nestála by důstojnost naše wěru o nic wýše nežli důstojnost drába u slawného magistrátu, který uzawření, jež opatrná radda w tajných sezeních učinila, lidu prohlašuje. ( Pochwala. ) Nemám pánowé aumysl, odepírati wáhu politickým událostem posledního času. Wím předobře, že za námi leží den 8. října se wšemi swými smutnými následky. Ale wím také, že tím ani o wlas ztenčeno nebylo práwo naše; wím, žc my přes to wšechno pořád ještě jsme sněm ústawodárný. Ještě o jednom důwodu musím učiniti zmínku, jenž usudek mnoha poslanců určowati se zdá, bohužel musím říci, že se určowati zdá; jesti to důwod ten, že by uzawření, kdyby učiněno bylo takowé, jak je nawrhuje ustawní wýbor, nejen nedostalo sankcí, ale jak se powěst roznáší, žeby i sněm byl rozpuštěn. Tomu pánowé newěřím, žeby se wzali nazpět slawně opětně dané připowědi; prawím bez obalu a ohledu, byla by to wěrolomnost, kleré korunu naši nedržím za schopnau. ( Welká pochwala. ) 50 Kdyby se to ale přece stalo, pak owšem nemáme hodákůw k ochraně swé, my ustoupíme, protože ustoupíti budem muset! My se nepřitulíme auzkostliwě k sedadlům těmto, opustíme je s jasnau myslí, ale poneseme s sebau wědomí, že jsme podle sil konali powinnosti swé, že jsme ničeho nezadali práwům swrchowanosti lidu. ( Bauřliwý potlesk. ) Nebudem-li ale s to, bychom zůstali prawými, swobodnými zastupitely lidu, pak budem klásti pod swau důstojnost, slaužiti ministrům pod škrabuškau za marionety. Proč nemáme, pánowé milí, proč nechceme wyslowiti prawdu, kterau wšichni nosíme w srdcích, o které zajisté skoro wšichni jsme přeswědčeni? Jestli jí newyslowíme, jsme pokrytcowé, neboť nemluwíme prawdu. Jestli ji wyslowíme a koruna ji nepotwrdí, nuž pánowé, prawda zůstane přec pořád prawdau, a naše powinnost jest, wyslowiti ji. Jestli toto neučiníme, budeme my winni wzpaurau proti ústawě, jenž neobsahuje, co naše přeswědčení žádalo; my pak budem revoluci stále a stále nositi w srdcích swých. ( Pochwala. ) Máme-liž zamlčeti prawdu tuto, máme-liž jednati proti přeswědčení swému, máme-liž utwořiti ústawu zotročilau? ‒ Což se nám, pánowé, po rozpuštění může přihoditi horšího, než žebychme dostali ústawu neswobodomyslnau, ‒ weřejně darowanau na místo tajně darowané! Wěc si zůstane stejná! My neučiníme jako onen málomyslný, který jen ze strachu, žeby možná mohl být zastřelen, sám si žiwot wzal! ( Weselost. ) Máme-li dostati ústawu neswobodomyslnau, máme-li doslati ústawu takowau, která nesauhlasí s našim přeswědčením, má-li koruna to w úmyslu ‒ pak nech i koruna a ministerstwo z toho odpowídá samo před národy rakauskými. ( Pochwala. ) My ale cizým peřím zdobiti se nechcem, ale ani jména swá propůjčiti cizé slátanině. ( Pochwala. ) Je-li nám tak sauzeno, nuže, nech nás ten osud potká! ‒ Nemá-li sněm říšský prawé přeswědčení swé swobodně moci wyslowowati, lépe jest mu, aby byl rozpuštěn, lépe aby byl zabit před swětem celým a weřejně do hrobu položen, než aby porušením a wpliwem kreditu swého byl zbawen a podplacenými nowinami otráwen. ( Weliký, dlauhý potlek na Prawici a Lewici i w části Centrum. ) Já wšak, pánowé, ještě jednau opakuji, že tomu newěřím, by sněm byl rozpuštěn; koruna naše je poctiwá. Dané císařské slowo nezlomí! Neodwoláwej se nikdo na jiné země, nenamítej se mi, že se to stalo také w jiné zemi. Pánowé, w této jiné zemi byla hned po wálce proti Napoleonowi dána přípowěď, že se mu dá ústawní zřízení; neučinilo se to, a proto se slowo králowské stalo předmětem posměchu w celé Ewropě. Doufám, že ministerstwo naše k tomu raditi nebude a nepřipustí, aby i císařské slowo rakauské w Ewropč uwedeno bylo w posměch. ( Pochwala. ) Pánowé, dům Habsburský udržel se w bauřliwých dobách, on mnoho ztratil, ‒ ale jeden statek zachowal neporušený, ten jest jméno poctiwosti, a toto i nyní nezlomi, zlomiti nesmí. ( Weliký potlesk. ) Já řku dále, sněm že nebude rozpuštěn, neboť koruna je dobrá, ona tuze dobře wí, tím že by pozbyla důwěry národů, a sice důwěry národů těch, kteří zde zastoupeni nejsau, mnohem wíc nežli těch, kteří nás sem byli wyslali. ( Dlauhý potlesk. ) Pánowé, národowé tito, kteří si statkem swým i krwí swau dobyli swobodu, národowé, kteří ústawu, podíl we swrchowanosti již od století měli ‒ o národech těco [ těchto ] nemůže se říci, že se jim jedna část moci daruje z milosti císařské. Pánowé, wyženau-li zastupitele lidu z tohoto sálu, těžko bude sezwati zastupitele oněch národu k druhému wšeobecnému říšskému sněmu, pak ale také marná bude práce, pánowé, ustawiti sjednocené silné Rakausko. ( Weliká pochwala na Lewici i na Prawici. ) Konečně ještě jedno řeknu: K tomuto kroku nemají žádného práwa! Koruna přenesla práwo, ustawiti monarchii na zastupitele lidu; wezme-li práwo toto nazpět, bude to wzpaura proti základu ústawy říše, jaká již nyní jest, a sice po práwu! ‒ A takowáto wzpaura proti ústawě po práwu již stáwající, byla by, pánowé, nebezpečný krok; krokem tímto opustila by koruna sama lehkomyslně půdu práwa, wstoupila by na půdu násily, a půda toto jest půda revoluce. ( Pochwala. ) Protož, pánowé, wolám tuto k rádcům koruny: Videant consules, ne quid detrimenti respublica capiat! Hleďež, wládcowé, aby wlast nepřišla ke zkáze. ) ( Stálý, náramně bauřliwý potlesk. )", "id": 812}
{"text": "14. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Česká průmyslová škola., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Ostré hádky se u nás wedou w německých časopisech o českou průmyslowou školu. Nám se zdá celá ta wěc tuze jednoduchou býti, a litujeme ubohého papíru, který se tímto hádáním marně popsal a ještě popíše. Dle statut §. 4. jest rozšířowání wědomostí a umění průmyslowých účelem této jednoty; jednota sama we swé schůzce zřízení školy uzawřela za swé peníze: nač si tedy ještě ti páni protiwníci pera skřípají? — Nediwíme se owšem, že pan Makowicźka, co rozený Angličan, žádné sympathie s národem českým nemá, a proto mu školu záwidí: a pan Kranner, čemu připodobnime jej a jeho spis w čísl. 7 „ Prager Zeitung-u? “ Ničemu jinému než cisterně na poušti w starém zákonu, z které pokolení Izraelské, totiž Ruben a bratři jeho i se swou čeledí kalnou wodu wáží. — Nechme je psát; wšelijak radit dowede leckdo, a jeli ta škola užitečna, o to se zatím nehádejme; powinnost každého řádného našince jest starati se dle možnosti, aby nowých oudů do jednoty přibýwalo, a tudy tím lépe w stawu byla, dokonalou školu udržeti.", "id": 813}
{"text": "19. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: [Veřejný ústav v Královci.], Autor: Havlíček, Karel\nZahraničné zpráwy. W Němcích. W Králowci w Prusích otewřen jest nowý weřejný ústaw k cwičení tělesnému ( Turnanstalt ). Byla hlawní síň čistě ozdobena, a na jedné straně wisel obraz statečného německého wlastence Jahna. Nad ním wlály tři korauhwe s nápisy: „ Swětlá hlawa – Smělé srdce – Silné rámě. “ – Takowá tělesná cwičení by zwláště naše weleb. duchowenstwo a učitelstwo wenku w mládeži uwáděti mělo, aby majíce užitečnau a newinnau zábawu, jiných škodných nehledala a tělesně nezakrněla. A wšak, bohužel! w tomto ohledu mnozí naši p. paedagogowé ještě tak dalece pozadu jsau, že by dítě, kdyby si poskočilo neb někde na strom lezlo, ještě pro skotáctwí potrestali! tak že děti, když hrajíce si, pana učitele z daleka přicházeti widí, rychle se rozutíkají. Takowý učitel jest pak místo wůdce, strašidlo mládeže.", "id": 814}
{"text": "27. únor 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [O odrodilství], Autor: Havlíček, Karel\nNěkomu, jenž po dostawníku cestowal, chtěl mladík, jenž se práwě w odrodilém českém městě kupectwí doučil, mermomocí we špatné němčině dokazowat, že je Němec, z té příčiny, poněwadž se w Strakonicích narodil. Škoda, že p. Laube a Šuselka toho člowíčka neslyšeli, ty by byli měli asi radost, ale ještě wětší škoda, že není již Šwanda, strakonický dudák, žiw, ten by mu byl asi zadudal! — Holofernes.", "id": 815}
{"text": "19 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Překlad návrhu zákona z chorvatštiny], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\n– Wýbor sněmu chorwátsko-slawonského wydal u weřejnost náwrh zákonu o poměrech trojjednoho králowstwí ke společné monarchii rakauské. Zásady w náwrhu tomto wyslowené jsau tytéž, které zastáwali Chorwáté na loňském swém sněmu, a které oswědčili w manifestech s podpisem bánowým naproti wnitřním nepřátelům jednoty a celistwosti rakauské, za které se chrabří jejich wojíni zdwihli na Maďara, táhli na Wídeň i na Pešť. S radostí jsme tehdá uwítali zdrawé praktické náhledy jejich, a přidružiwše se k ním prowolali jsme na prwním sjezdu slowanském heslo jejich: Swobodu, rownost a bratrstwí wšech národů! za zásadu, pod kterau Slowané rakauští chtí hájiti říši rakauskau před bauřemi, jenž ji tehdá rozwrátiti hrozily. I také nyní, kde zásady tehdá s jinošským ohněm zastáwané mají přejiti we zralý skutek mužůw, obracíme oči a mysli na jednání jejich a hledíme k tomu, aby se národ náš seznámil s náhledy a aumysly bratří jihoslowanských. Dotčený náwrh zní takto: I. Auzemí. §. 1. Trojjedno králowstwí dělá jednotný nerozlučný a nerozdílný celek, wládnutý společným zákonem i austawau. §. 2. Jménem trojjednoho králowstwí rozumí se a ) králowstwí chorwátské a sice ne toliko provinciale, nýbrž i wojenská Hranice jeho i s přímořím chorwátským, s Mezimuřím, se swobodným městem a přístawem Rěkau a okresem jejím; b ) králowstwí slavonské, pojímajíc w to provinciale i wojenskau Hranici jeho; c ) králowstwí dalmatské s ostrowy k němu náležitými i s ostrowy guarnerskými, kteréžto druhé nyní u wěcech spráwních podřízeny jsau gubernium Terstskému. §. 3. Králowstwí dalmatské bude ke trojjednomu králowstwí w tom poměru, který ustanowí zástupcowé jeho společně se sněmem trojjednoho králowstwí. §. 4. Poměry k Wojwodině Srbské, jakož i wzájemné poměry auzemní spořádány budau obapolnau úmluwau, která ihned práwní moci dosáhne, jak mile od císaře bude potwrzena. §. 5. Trojjedno králowstwí může na základu wzájemné úmluwy wejíti w užší politický swazek i také s jinými sausedními slowanskými zeměmi rakauského mocnářstwí. Toto přirozené práwo spolčowání nesmí se pod žádnau zámínkau odepírati a zbraňowati ani trojjednomu králowstwí ani oněm slowanským zemím rakauským, které se s ním z příčiny stejné nebo příbuzné národnosti spolčiti chtějí. §. 6. Trojjedno králowstwí nebylo nikdy zemí německau aniž se chce celé nebo z části státi audem německé říše; a proto nemůže trojjedno králowstwí, jako se již smlauwy Wídeňského sjezdu od r. 1815, jimiž některé země rakauské připojeny byly k německému spolku, nikdy a nikterak na ně newztahowaly, i také na budaucno bez wýslowného swolení wtahowáno býti do žádného spolku, w nějž by Rakausko s Německem nyní nebo budaucně wejíti chtělo. Swolení trojjednoho králowstwí, we smyslu tohoto paragrafu potřebné, může zákonně a s práwní platností wysloweno býti jen na sněmu tohoto králowstwí uzawřením dwau třetin zákonních sněmowních hlasů. II. Král a wláda. §. 7. Král trojjednoho králowstwí jest we smyslu pragmatické sankcí pokaždé císař rakauský. §. 8. Wláda trojjednoho králowstwí jest dwojí, totiž wláda zemská pode jménem: Státní radda trojjednoho králowstwí, a obecná austřední wláda rakauská. §. 9. Jakožto prostředník mezi trojjedním králowstwím a Jeho Mstí králem bude pro wšechny záležitosti, které we smyslu tohoto zákonu nepřisluší do oboru austřední wlády, nýbrž do oboru státní raddy tohoto králowstwí, u JMilosti ustanowen ministr, který, jsa opatřen náležitým auřednictwem, wšechna rozhodnutí a nařízení JMsti, jenž se wztahují na dotčené záležitosti státní spráwy, bude podpisowati a z nich sněmu tohoto králowstwí odpowídati. §. 10. Wšechny řízení, které tento zákon wýslowně nepřikazuje ke státní spráwě, powažují se tak, jakoby wyhraženy byly wládě zemské. §. 11. Trojjedno králowstwí uznáwá wrchnosti rakauské austřední wlády a podkládá se jí w těchto wětwích státní spráwy: a ) w záležitostech zahraničních s wýjímkau obsaženau w §. 6.; b ) we spráwě finanční, pokud toto wyhledáwá jednota a celistwost weškerého státu; c ) w záležitostech wálečních a wojenských, pokud se týkají řadowého wojska, slaužícího k obraně weškerého mocnářstwí; d ) w záležitostech obchodních. Obor, we kterém záležitosti, w tomto §. wyjmenowané, řízeny býti mají od wlády austřední, blíže ustanowen bude w následujících § §. §. 12. Záležitosti w předešlém §. wyjmenowané a w následujících § §. blíže určené sprawowány budau od společné austřední wlády rakauské tímto spůsobem: a ) pod odpowědností ke společnému rakauskému sněmu říšskému we smyslu austawy pro weškeré mocnářstwí ustanowené; b ) při obsazowání auřadů austředních má se, hledíc k poměrům lidnatosti a potřebným spůsobilostem, míti také zřetel k synům trojjednoho králowstwí; c ) wláda austřední nemá we wšech nařízeních, rozhodnutích a jmenowáních týkajících se těchto králowstwí, pod žádnau zámínkau a w žádném případu užíwati jiného leč národního auředního jazyka w těchto králowstwích panujícího; d ) pro každé spráwní odwětwí záležitostí w §. 11. pod b ) c ) d ) wytčených má se zříditi zwláštní spráwní odbor, podřízený wládě austřední pro tyto králowstwí, který s podobnými odbory státní raddy těchto králowstwí má býti w auzkém spojení, a který we wšech takowých austředních záležitotstech odpowědný bude austřední wládě. Wláda austřední nemá moc, aby ke sprawowání záležitostí austředních zřizowala na auzemí trojjednoho králowstwí auřady, které by stály nad státní raddau anebo w stejné kategorii s ní, které by zcela odděleně od ní a samostatně auřadowaly, anebo konečně stojíce w nižší kategorii, nezáwisly byly od státní raddy. ( Dokončení. )", "id": 816}
{"text": "13. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Průmyslová jednota]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Průmyslowá Jednota. Dne 13. t. m. we čtwrtek bude se woliti nowý wýbor sekce pro mechaniku. Wywolí se do wýboru 7, kteří pak sami ze sebe wywolí přednostu a sekretáře, z nichžto wždy jeden w gen. ředitelstwí sedí a hlasuje. Gen. ředitelstwí, které wšelikau wýkonnau moc Jednoty Průmyslowé w rukau má, sestaweno jest z 15. osob trojího způsobu: 6 wolí se od walného wýročního shromáždění, a hodnost jejich trwá po 6 let ( z nichž nyní již 4 léta wypršely ); jsau to: president ( nyní neobsazeno ), jednatel ( hr. Deym, jenž posud presidentstwí sám zastáwá ) a čtyři zpráwcowé: pro wědeckau činnost ( prof. Balling ), pro písemnictwí ( p. Pomsel ), pro ökonomickau zpráwu ( p. Halla ), pro pokladnici ( p. Riedl ). Ostatní wolí se každoročně, pocházejíť z representac a z wýborů. Representace každá záleží pauze z dwau osob, totiž z representanta a sekretáře, a jsau čtyry representace w Jednotě: řemesel ( rep. p. Wyskočil ), fabrik ( rep. p. Batka ), obchodu ( rep. p. Zdekauer ), hornictwí ( rep. p. Zippe ). Wýborů jest pět, počet audů každého wýboru ustanowí se wždy dle potřeby, a není w každém wýboru stejný počet audů; jsauť pak wýborowé: pro chemii ( přednosta p. prof. Köhler, již na nowo wolený ), pro mechaniku ( p. prof. Wersin ), pro wšeobecné průmyslowé wzdělání ( sekr. p. Trojan, za přednostu p. inžinýra Šnircha, jenž mezi rokem we swém powolání z Prahy se odstěhowati musil ), pro umění ( předn. hrabě Fr. Thun ), pro statistiku ( prof. Mühlwenzel ). Tyto čtyry poslední wýbory budau se ještě nyní před walným celoročním shromážděním z nowu woliti, a sice každý čtwrtek jeden wýbor. Wýsledek každého wolení oznámíme co nejdříwe, nahlížejíce, že nyní, kde Jednota průmyslowá wždy wíce se národnosti naší ujímá, pro každého našince důležito jest zwěděti, kterým mužům odewzdáno jest wětšinau hlasů řízení Jednoty. Také wšak očekáwáme, že naše obecenstwo hojným přistupowáním k Jednotě Průmyslowé přispěje se swé strany k tomu, aby Jednota wětší činnost počíti a mnohého se ujímati mohla, co posud zanedbáno býwalo. Dobré wůle nyní Jednotě nechybí — ale peněžitých prostředků. Jsme ubezpečeni, že mnoho jest po zemích koruny České mužů, jejichžto okolnosti snadně dowolují, nepatrný roční příspěwek 10 zl. stř. ( co plat přispíwacího auda ) wlasti a Jednotě Průmyslowé obětowati, a jejichžto wlastenecké smýšlení také milerádo se k oběti takowé podwolí. Zajisté sobě jenom posawad nikdy nepowšímli tohoto ústawu, jenž až k nejnowějším časům příliš jednostranně o powzbuzení průmyslu pečowal. Aby ale nyní tím wíce Jednota Průmyslowá obecenstwu našemu jako na očích a w paměti byla, budeme od této doby prawidelně oznamowati přistupující a wystupující audy w Pražských Nowinách s tau pewnau nadějí, že se mezi přistupujícími wyskytne mnoho jmen we wlasti již jinák dobře powědomých. Neboť sluší wěděti, že zwláště pro wyjednáwání o Pražskau wzorní průmyslowau školu mnohé 14 mrzutosti powstaly w Jednotě Průmyslowé, a mnoho audů práwě proto z Jednoty wystaupilo, a ačkoli se, jak jsme již dříwe oznámili, nowými přístupy zase počet dostatečně nahradil, přece byli přistupující posawad nejwíce jenom Pražané; z wenkowských wlastenců nacházíme posud málo mezi spoluaudy. Co se ostatně nowých týdenních schůzek týče, ustanowených w poslední měsíční schůzce přijmutím náwrhu p. ap. raddy Šmída, obracíme pozornost na to, že do nich mají také neaudowé rowněž tak přístupu jako do měsíčních schůzek: ať jenom tedy průmyslníci naši hojně je nawštěwují, mohly by se časem swým na tomto základu utwořiti nejlepší mistrowské porady.", "id": 817}
{"text": "18 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [překlad článku z němčiny], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\n– W Praze dne 15. dubna. Aby našinci také poznali drobet ducha té strany, která sebe ráda nazýwala lewicí Slow. Lípy, podáwáme tuto wěrný a doslowný překlad jednoho článku, který zaslal některý z nich do Drážďanských německých nowin a kde skutečně wytištěn byl. Dresdner Zeitung den 8. April, číslo 84. Poněwadž každý nyní wšechny tyto okolnosti dobře zná, myslíme že není z naší strany ani jedinkého slowa proti tomu zapotřebí a že tento článek sám nejlépe wydáwá swědectwí o duchu některých z těchto pánů: G. – W Praze 3. dubna. Dowolte mi, abych wám zkrátka wypsal, co tropí a páše česká strana; budeť dobře, když pozná německé nowinářstwo osoby a nynější položení wěcí, dílem že pak jasný dobudete úsudek, a potom také, že naši demokracii budete moci podporowati. Následkem Stadionského zákonu spolkowního, jehož paragrafy swobodu umrtwující dobře znáte, také Slowanská Lípa počala se raditi o tom, co si má počíti. Tato příležitost byla wítána pro tu rotu ( klique ), která posud w Čechách weliké slowo wedla a nás na kraj záhuby uwedla, totiž stranu jezuitských aristokratů a professorů, a Karel Hawlíček, panoš Palackého, obdržel k tomu náležitý rozkaz. Na jeho radu měla se Lípa, aby déle a bezpečněji potrwala, obrátiti we spolek čtenářský, w kassino, jak již německý spolek z přirozeného pudu byl učinil. To se ale nepodařilo; ačkoliw není čistě demokratická Lípa a mnohé nejasné hlawy w sobě chowá, přece uzawřela, politický ráz swůj podržeti, a tak byl odmrštěn prwní náwal té roty. – Powahu její nemohu wám kratčeji naznačiti, nežli tím, že jsau to němečtí professoři, kteří náhodau – česky mluwí. Ta sama nadutá práznota, ta samá komůrková a katedrowá maudrost co we Frankfurtě také u nich předseduje. Sem náleží onino bídní fušaři w politice, kteří s liberálními průpowídkami na jazyku ke wšem reakcionářským krokům ministerstwa přiswědčowali, kteří na říšském sněmu kantorowali a pletichy dělali, a když theorie swobody prawdau měla býti, bojácně a zrádně utekli – jako Palacký, Strobach, Brauner, Trojan atd. Nyní, když skutečnost wšechny pestré bubliny české welebnosti bez swobody rozfaukla, kterými mládež mámili, když Holomaucký kabinet tyto citrony do poslední kapky wymačkané zahazuje a pohrdě lidu je odewzdáwá, nyní se namahají, aby politickau platnost swau podrželi a zachowali. Naproti hněwu swého lidu chápají se systému trpného odporu ( passiven Widerstandes ), a lid má dobře, že je za zrádce powažuje, a zřejmě wyslowuje, že poslanci jeho Kroměřížští jen po řádech a důstojnostech se hnali a říšský sněm za dojnau kráwu powažowali, od nás měsíčně 200 zl. wynutili. Tato rota ale, znajíc moc a působení Lípy Slowanské co spolku politického, jelikož ale we swé nahotě stojíc, žádného wplywu na Lípu nemá, ráda by ji w pauhé kassino obrátila, w kterém by její kreatury předsedowaly. Jim naproti stojí totiž účinliwá demokratická strana pod Arnoldem, Sabinau a w nejnowějším čase Frant. Hawlíčkem. Prwní z nich mladými nowinami swými ( Občanské Nowiny ) a swým otewřeným a jasným wyslowením o práwech lidu letmo wšechny sympathie na se přitáhl, a lid ho již powažuje za swého přirozeného wůdce, za prwního bojowníka pro swé záležitosti. S ním stejně působí Sabina, který se nyní také na nowé stanowisko wyšwihnul, totiž k sociální demokracii, w kterémžto směru co redaktor Slowanské Lípy welmi horliwě a přičinliwě pracowal. Konečně se k nim přidružil František Hawlíček, dříwe řečenému jmenowci zcela nepodobný, jehož údalosti w monarchii bezpochyby k prawému poznání nynějšího položení Čech přiwedly. Náramná jest rozhořčenost na tyto muže a strach před nimi u professorské a státnické roty, zwláště Arnold je jim břewno w mase, které by wšemožně rádi wytáhli. To jde tak tak daleko, že se weliký Palacký již wyjádřil, má-li být zde pokoj, že musí Arnold – býti zawřen; zdá se ale, jakoby tenkrát wláda stejného mínění byla s lidem o počestnosti muže tohoto – aneb že se hlasu lidu bojí. Zatím je Palacký chytrý dost, že zůstáwá za kulisemi, a že tam odtud swé lautky řídí; totéž by také Rieger rád učinil, jsa mezi nejšpatnějšími ještě ten nejlepší, liberální, konstitutionalní, bez charakteru a samostatnosti, ale pln náružiwosti, komediant na okamžení, swým darem řečnickým sice nebezpečný, ostatně ale neškodný, jak mile se řeč jeho skritisuje a průpowídky časowé od zpráchniwělého jádra odlaupnau. Také nemá žádný wliw na lid, neboť lid žádá obětawost, a pan Rieger ze swého welikého jmění pro wěc lidu posud ani krejcar neobětowal. K lautkám této strany patří ještě předewším Karel Hawlíček, redaktor Národních Nowin, který po swé nešťastné radě z Lípy napolo wystaupil, napolo s smíchy byl wyšlápnut, Lambei, Fingerhut a konsorti. S tím Lamblein máme hlawně co dělat, s tím bezduchým podlízawým, služebníkem ( Liebediener ), jistým to druhem dr. Gáblera, kterému by teď rádi na wšechen spůsob dále pomáhali ( poussiren ), ačkoliw jim slauží jen za nástroj. Jedná se totiž o to, redakci Lípy Slowanské dostati pod redakcí Karla Hawlíčka, rownau cestau to ale nejde, a tak se zatím nastrkuje Lambl, který by pak za nějaký čas odstaupil. K tomu konci pustili se do hlaubné intrigy; slabá menšina sesadila posawádního redaktora Sabinu a oznámila tento krok ihned w nowinách. Toť se rozumí, že to spůsobilo sprawedliwau hořkost, a w dnešním sezení Slowanské Lípy strhne se bauřka, o které wám budaucně budu psáti. Sabina, myslí se, nemohl by kaucí 10.000 zl. položili, jak náš drahocenný zákon o tisku žádá, pro Lambla by ji ale ta strana professorská sehnala, aby pak K. Hawlíček mohl tyto tak důstojným spůsobem zaujaté nowiny we wětším formátě nechat wycházeti. O něm se můžeme bezpečit, že swolí k tomuto plánu, protože přišel podobným spůsobem k redakci Národních Nowin; wždyt sobě nyní před uzawřením čtwrtletí hraje na liberálního a podal několik článků w tomto smyslu, aby se Arnoldowi mohl wyrownati. Owšem že při tom nezapíral swau a swých nowin prawau powahu donášečckau ( denunciantskau ), protože se do nenáwiděného a strašliwého Sabiny tak podle a sprostě pustil, že studenti to číslo nowin weřejně spálili. A to jsau ti lidé, kteří se w hrdé swédomělosti opowažují swobodomyslnau mládež chtít woditi. S Palackým a těmi wůdci jsme již hotowi, že ale mladí lidé jako Lambl atd., které u nás loňského roku naděje wzbuzowali, za aristokratské peníze se dáwají zaprodati ku zrádě wlasti a demokracie – neboť je pro nás jen jedno – zajisté jest bolestné, a rána tato jěště krwácí. Nyní znáte wnitřní powahu našich stran, nyní sobě budete moci jednání jejich podle mých budaucích zpráw wyswětlowati. G. – W Praze 4. dubna. W sezení wýboru Lípy Slowanské mluwil wůdce slowenských dobrowolníků Zach o materialním postawení slowanských národů, a Gauč ohlašowal, že má sice 100 zl. na podporu slowenských dobrowolníků, že je ale zejtra nawrátí do spolkowní kassy. Tedy se nebudau wíce peníze proti Maďarům posílat. Wětšinau hlasů uzawírá se, že nowiny SIow. Lípy zajdau, Lambl a Fingerhut blamují se náramně, zwláště tento poslední, a krásné naděje K. Hawlíčka se tedy rozkotaly. Sabina a Wáwra obdrželi nad to ještě zbytečné poděkowání za posawádní dobré wedení redakce.", "id": 818}
{"text": "20. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 19. listopadu. – We wčerejším čísle přinesli jsme zpráwu, že ministr obchodu neswolá sjezd průmyslníků, že wšak wzniklé obáwání průmyslníků auřední cestau upokojí. – Wídeňské auřední nowiny přinášejí nyní přislíbený auřední článek, který w překladu sdělujeme: „ Roznesly se wšelijaké powěsti o změně celní wýsady, které, ačkoliw jsau zcela neprawdiwé, přece mnohé mysle znepokojily, a kterých k pobauření průmyslníků staw wěcí neznajících použito bylo. Tyto powěsti potahují se na saustawu, dle které prý wýsada wypracowána bude, a též kdy a jak nowá celní wýsada platnosti nabude. Prawí se totiž, že celní komisse změnu wýsady tak uspořádá, aby cla státní pokladnici wíce wynesly, bez ohledu na wše jiné, a pak že bude nowá wýsada w platnost uwedena, aniž by dříwe weřejnosti k posauzení předložena byla. Jest nám uloženo, bychom tyto powěsti za zcela neprawdiwé prohlásili. W ohledu na prwní powěst poukazujeme na zásady, dle kterých se komisse říditi bude ( sdělili jsme tyto zásady w našich nowinách ), které zajisté směřují k ochraně průmyslu. Ano ozwaly se již hlasy w časopisech, že jsau tuze prohibitivní, a že se tuze liší od swobodomyslné wýsady celní jednoty. Náwrh bude míti za základ dostačitelnau ochranu domácí práce, a s tím sauhlásí wšickni průmyslníci, i wýslowně jest řečeno, že bude ustanoweno welké ochranní clo; i wyhowí zajisté tento náwrh wšem potřebám průmyslu, neb při ustanowení každého cla bude brán ohled na radu mužů, kterým poměry téhož průmyslu neb obchodu známé jsau. A mimo to nezamýšlí ministerstwo nic jiného, nežli aby komisse wypracowala náwrh nowé celní wýsady. Důwody, proč pořádně sestawená komisse se lépe hodí k wypracowání organicky rozděleného a wědecky sestaweného důsledného náwrhu celní saustawy, spůsob, jak tato komisse pracuje, a důwody proč swolání sjezdu průmyslníků není na čase a že by ani oprawě celní wýsady tento sjezd neprospěl, – to wše již bylo w nowinách „ Austria “ důkladně wyswětleno. Ministerstwo se neprohlásilo proti swolání sjezdu průmyslníků proto, že se nechce starati o prospěch průmyslu a práce, nýbrž proto, že se chce oprawdu o něj starati, a že chce státní hospodářstwí od rychlých přechodů a od zmatků zachowati. Neb takowý sjezd by nebyl w stawu, pořádnau wýsadu sestawiti; a pořádný náwrh musí býti dříwe sestawen, nežli nowá celní saustawa weřejnému úsudku předložena bude. Až bude náwrh wýsady zcela neb w hlawních oddílech hotow, bude se komisse o druhých záležitostech raditi. Můžeme wšak již nyní ujistiti, že ministerstwo celý náwrh celní wýsady, jakož i důwody a rozdělení obecnému mínění k posauzení předloží. “", "id": 819}
{"text": "13. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Slovo k Moravanům, Autor: vyslanci pražských měšťanů; Havlíček, Karel (přetisk)\nSlowo k Morawanům. Bratří Morawané! Wyslancowé měšťanstwa Pražského, wracejíce se ze sídelního města Wídně, ode trůnu nejmilostiwějšího Císaře a Krále, otce našeho, posílají wám swé wraucné pozdrawení, sdělují wám laskawau odpowěď dobrotiwého Císaře a krále našeho Ferdinanda na opětní prosbu obywatelůw země české a zowau wás ku přiučastnění se jejich radosti. Čtěte a wizte, čeho Čechowé dosáhli! — Bratří Morawané! Dech Hospodinůw wane po strništi: národowé slawí swé z mrtwých wstání. Mezizdí, jež násilí a lest mezi národy wystawěli, boří se a padají w prach jako noční stíny při wanutí jítra; předsudky a nedůwěra, jenž rozumy lidské zaslepily a srdce bratří bratrům odcizily, rozplýwají se a mizejí jako pára a dým při wýchodu slunce. Co Bůh a příroda spojili a lidské bludy i chytrosti rozdwojily, hledá a nachází swého střediště w jednom citu, w jedné myšlénce, w citu lásky, w myšlénce swornosti. Národowé welicí i malí mění se w oprawdowé bratry; panowníci stáwají se oprawdowí otcowé národůw. — I kosti otcůw našich, jakž to wáš a náš nesmrtedlný učitel Morawan Komenský předpowěděl, pozdwihují se z hrobůw po dwěstěletém twrdém spaní, odíwají se nowým masem, plní se nowým tukem, bujaří nowau krwí. Bratří Morawané! Co Bůh a příroda spojily, člowěk nerozlučuj! Jsmeť oba synowé jedné matky, jejížto nejswětější dědictwí nám oběma společný jazyk: wlasti naše jsau dwě rodné sestry. Čechy a Morawa byly a jsau země jedné a též koruny, a to koruny slawné; Čech w Morawě a Morawan w Čechách nebyl nikdy cizincem, osudowé obau byli wždy stejní. Blahobyt náš, sláwa a štěstí naše, slowem wšecka budaucnost naše na jednom základu spočíwá: wšecky naše swětské i dušewné prospěchy požadují co nejužšího spojení. Česká země wám otwírá swé náručí a zowe wás důwěrně k wěčnému sjednocení. We spojení síla naše i waše; w rozdwojení slabost obau nás — ale ztráta waše wětší! Bratří Morawané! Zahyň wšeliká žárliwost a nedůwěra; Čechy a Morawa buďtež napotom dwě rowné sestry, mezi nimiž spor o přednost nemějž místa. Sprawujmež swé společné záležitosti na společném sněmě: domácí, jako posawád, každý we swé wlasti, toliko w nejwyšších auřadech při wládě samé mějmež společné zastaupení co pojištění národní naší jednoty. Pozdwihnětež důwěrně a rázně hlasu swého o užší spojení waše s námi ke trůnu nejmilostiwějšího Císaře a Krále našeho: onť dobrotiw, onť wás neoslyší. Národowé welikého mocnářstwí našeho, waší bratří, upírají na wás swé zraky: waše budaucnost, blaho neb strasť, we wašich rukau spočíwá. Nerozpakujte se! Dělejte, pokud den jest! We Wídni, dne 9. Dubna 1848. Wyslancowé Čeští: Petr Faster,měšťan Pražský a Pardubický. Prawoslaw Aloys Trojan, měšťan Pražský a Pardubický a konc. úřadník zástupitelstwi král. koruny České. Jan Rypota, měšťan Pražský. František Jaroš, měšťan Pražský. Ambrož Gabriel, doklor weškerých práw a statkář. Dr. Jan Kliebert, adwokát. Antonín Šulc, měšťan Pražský. Pawel J. Šafařík, strážce král. knihowny a professor slowanských jazkůw na universitě Pražské. Dr. Jan. Dworáček, Morawan z Tišňowa, dworní i saudní, jakož i dworní wojenské rady adwokát, majitel panského statku na Morawě. Fr. Ladislaw Riegr, doktor práw a mlynář ze Semil w Čechách. Dr. František Terebelský, Morawan z Kyjowa, Vinc. Furch, Morawan z Telče. P. Bilka, Morawan z Boskowic. Ludewit Štúr, Slowák, wydawatel slowenských nowin. Jos. Miloslaw Hurban Slowák, kněz a. w.", "id": 820}
{"text": "17. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 14. září. Ráno o 10. sešel se opět sněm. Rokowalo se o 2 milionech, které se mají půjčowati schudlým řemeslníkům Wídeňským. Rokowání trwalo welmi dlauho a nebylo zajímawé. Ministr financí podotknul we swé řeči, že jen co neobyčejná wýminka toto platiti musí, jinák ale že se důchod zemský nikdy nesmí pauštěti do podporowání průmyslu. Průmyslu nepomůže se nikterak leda maudrými zákony, pak si průmysl sám pomůže a kwésti bude. Borrosch, který se bohužel do wšeho plete, i tuto nawrhowal, aby se ještě dwa jiné miliony powolili na pomoc průmyslníkům w celé zemi, což se ale ke komissí odewzdalo. Jednání o to trwalo welmi dlauho. Pak ale ministr wojny Latour wystaupiw na tribunu zmínil se o wčerejších událostech, a podotknul, že jestli wčerejší uzawření sněmu, aby wojsko nazpět komandowáno bylo, prozrazuje nedůwěru sněmu k ministrům, že ministrowé i hned se poděkují. Wolání: Ne, ne! Latour: Projewila se tu žádost, aby do formule přísahy wojenské zmínka o konstituci přišla, musím tedy sněmu pro upokojení přečísti nynější formuli. Čte ji, a stojí tam, že se wojsko zawazuje ústawu ( Verfassung ) zachowáwati a hájiti. Asi mezi 3. a 4. hodinau wzchopí se p. Löhner a žádá o slowo k celému shromáždění a o interpellaci k ministrům strany wčerejšího dne. President Strobach nechce to powoliti, protože se dnes jen dwě wěci konati mají, totiž rokowání o 2 milionech a wolba presidentů. Také centrum bauřliwě wolá, aby se interpellace nedowolowala. Strana Löhnerowa opět naopak křičí a p. Löhner skoro we wzteku dokazuje swaté swé práwo k interpellacím. Konečně wolá president, aby se wětšinau hlasů rozhodlo, propuštěna-li je interpellace. Žádá se hlasowání zejména a 10 minut na rozmyšlenau. Zatím ale po uplynutí těch 10 minut wystaupil Dobblhof a oznámil, že ministerstwo hotowo jest odpowědíti na wšechny otázky, že wšak nikterak nechce uzawření sněmu tímto rušiti. – Na toto wyjádření nehlasowalo se a dowoleno interpellowati. Borrosch není spokojen s tau formulí přísahy, kterau Latour četl, ústawa by se prý mohla rozuměti stará, a proč tam nestojí w titulu císaře: konstituční císař? Latour: Tato formule jest od 25. dubna, nemůže se tedy stará ústawa rozuměti, a jestli to k upokojení slauží, přidám hned slowo: konstituční. ( Borrosch je spokojen. ) Šuselka táže se, odkud dostal ministr wčera to psaní bez podpisu, že studenti zamýšlejí ministerstwo swrhnaut a sněm rozehnat, to že jest na cti utrhání studentstwu. Latour: Neprawil jsem, že to studenti zamýšlejí, nýbrž že se o tom powídá, a ministerstwo musí opatrně i na powěsti pozor míti. Ostatně mne tak jako každého jiného těsí, že to prawda není. Löhner dlauhau a bauřliwau interpellaci činí ke wšem mínistrům: proč nazwali nošení těch cedulek na klobaucích revolučním; proč neprawými zpráwami, že se barrikády dělají atd., neswědomitě znepokojili sněm; proč ještě nepředložili sněmu ty písemnosti, které rozličným interpellantům již dáwno slíbili atd. Ministr Bach powstal a wýbornau řečí dokonce porazil p. Löhnera. Wyswětlil sněmu, že pohnutí wčerejší nebylo tak newinné, jak by mnozí páni, když se jim nepodařilo, nyní rádi udáwali. Kdyby se nebylo celau mocí wystaupilo, byla by wěc jinák wypadla. Ministr dal wtipně Frankfurtské lewici na srozuměnau, že ona sama podílu měla w těchto pletichách a že to jen byl nedowolený nekonstituční pokus minority proti majoritě. Potlesk weliký, Löhnerowci si ani sičeti netraufají. Také ostatní ministři jeden po druhém tepali p. Löhnera. Ministerstwo dostalo tohoto dne nesmírnau posilu. Tylo interpellace byly oprawdiwé: Parturiunt montes etc. K dowršení přišla zábawná scena, totiž Hawlíček interpellowal presidenta sněmu takto: Pan Löhner diwí se, že ministerstwo wčera sněmu oznámilo neprawé zpráwy, jmenowitě že se dělají barrikády; tážu se tedy presidenta, pamatuje-li se ještě, že práwě p. Löhner sám tuto zpráwu do sněmu přinesl. ( Nesmírný hlasitý posměch. ) President odpowídá, že owšem. Pan Löhner se wymlauwá, že to jen presidentowi do ucha powěděl. ( Ještě wětší posměch. ) Nyní se mělo jednati o obžalowání presidenta od p. Löhnera, který žádal, aby sněm nad presidentem Strobachem pohanu wyřknul, proto že dříwe nechtěl p. Löhnerowi interpellaci powoliti. Místo toho se ale přikročilo k wolení presidenta: Strobach dostal tím nejlepší pochwalu, že nesmírnau wětšinau opět wywolen byl. Druhý president 221 hlasy wolený je Smolka, Polák. Patrná reakce, oba Slowané! Wolba třetího se neuskutečnila, neboť Laszrowi ze Solnohradska 3 hlasy chyběly do určeného počtu. Dne 13. září. ( Dokončení. ) Ministerstwo dalo dnes na Goldmarkowu strany Wlach interpellací následující odpowěď: 1. Ministerstwo chce hájit čest a důstojnost rakauského mocnářstwí a přijalo prostředkowání Francie a Angličan. 2. Chce wše nasaditi, by wálku zamezilo. 3. Sicilianské záležitosti nesáhají do jeho oboru. 4. Schwarzenberk jest zplnomocněn w této záležitosti. 5. Modena má podlé starých traktátů sprawedliwé nároky na ochranu rakauskau. Goldmark, nejsa uspokojen s tauto odpowědí, táže se dále: 1. Zamýšlí ministerstwo udržeti spolek ochranný a wzdorný, od Mettrnicha uzawřený? 2. Žádám, by se předložily instrukce Schwarzenberka a Radeckého, jak dalece to možná, a pak akta stranu wyšetřowání od 17. kwětna. Strany interpellace Haimrlowy o Lužici odpowěděl ministr Wessenberg: že owšem jest Lužice manstwí koruny české, že ale ta část, která po Napoleonských wojnách ke Prusku připadla, již dle tehdejších úmluw nikdy nazpět k české koruně přijíti nemůže. Lužice saská ale, kdyby wymřela dynastie tamější, owšem dle práwa k Čechům připadnauti má, ačkoli se strany toho posawad ještě wláda naše s wládau saskau pře. Podiwná scena strhla se potom mezi Potockým z Krakowa a Löhnerem; oba totiž najednau wstali a chtěli interpellowat a jeden druhému nikterak ustaupiti nechtěl přednost. Komora, widauc jejich urputnost, ustanowila, aby se dnes přestalo interpellowat. Kdo newěděl, oč se jedná, nemohl pochopiti těchto dwau deputowaných; ale prawí se ( což wíme z dobrých pramenů ), že Löhner chtěl ministerstwo strany horwatských záležitostí do nějaké nesnáze přiwésti, o čem maje Potocki wědomost, zamýšlel zas swau interpellací již napřed effekt Löhnerowy oslabiti. Strany náwrhu Seelingro-Straszrowa o wojsku následowal po Borkowském Violand, též z lewice, a mluwil pro náwrh. Violandowy řeči hlawní smysl byl: že on wojsko we Wlaších jakožto korporací pochwáliti musí, a proto hlasuje pro náwrh, že ale musí některá uwážení přidati ke swé pochwale. Odjakžiwa se prorokowalo, že wlaské province Rakausku jenom zkázu přinesau, což se i wyplnilo, že pro Rakausko přirozená cesta jest Dunaj. W těch stranách ať hledá mohutnost swau. Také nemůže chwáliti ukrutnosti, které dle zpráw aspoň některé části wojska we Wlaších páchaly, a konečně radí, aby Rakausko pustilo Wlachy, aby s nimi jenom dobré úmluwy strany obchodu uzawřelo. Mezi řečí jeho a již dříwe bylo pozorowati časté wycházení a přicházení ministrů, že něco důležitého mezi sebau mají. Ministr Latour žádá sněm, aby jen zkrátka jednal o zásluhách wojska w této wojně a aby jiná politická rozwažowání na jinau příležitější dobu zanechal. Füster proti náwrhu: Pochwala sněmu jest nejwětší wěc w konstitučních zemích, a proto musí být zásluha, za kterau se tato pochwala stáwa, docela bezwadná. Také já nikterak nepochybuji o hrdinstwí naší armády we Wlaších, které se nikterak upříti nedá, mám ale přece mnohé pochybnosti: předně, zdá se mi, že naše wojsko nyní jen naprawilo nehody, které dříwe utrpělo od Wlachů: za druhé, zpáchalo ukrutnosti, které owšem we wojnách skoro newyhnutelny jsau; za třetí, slyšíme, že wětší část wojska proti naši konstituci nepřízniwá jest, hlawně ale myslím, že nyní naše smýšlení jest demokratické, tak jako bylo smýšlení Wlachů, s tím toliko rozdílem, že my jsme šťastnější. Proto tedy padáme s tau pochwalau wojska do rozpaků; rád bych chwálil hrdinstwí wojska, kdyby se tím jaksi newyřkla zároweň pohana na snažení Wlachů a na jejich swobodomyslnost. Musíme být na každý pád k jedné neb druhé straně nesprawedliwy. Borrosch mluwil o této záležitosti nejdůkladněji. Wojsko naše by mohlo práwem říci: Bože! chraň mne před přáteli mými, nepřítele se nebojím. ( Narážka na p. Straszra, který skutečně welmi nejapně zastáwal swůj náwrh. ) O hrdinstwí wojska není žádná pochybnost, sněm sám s pochwalau přijal jednotliwé zpráwy o wítězstwí wojska, tenkrát panowal cit. Nyní ale, když se o uznání celého sněmu jedná, jest to wěc chladného rozumu a rozwážení, při kterém se wěc ze wšech stran objasniti musí. Padne-li při tom třeba mnohé slowo wojsku nemilé, ať si i wojsko zwyká na konstitučni žiwot, ať není příliš citliwé a snáší swobodu slowa a mínění, jako my wšichni ji snášeti musíme. Každý z nás má cit pro weliká utrpení wojska našeho w této wojně, ale když se jedná o pochwalnau adressu, musíme rozwážiti dobře, aby se snad toto uznání zásluh wojska nepowažowalo za indirektní pochwalu wšech kroků, které naše wláda we Wlaších učinila, aby snad naše pochwala nebyla spolu urážkau pro celý národ lombardsko-benátský, jenž snad nyní s námi opět do spolku wstaupí ( in Form eines Bundesstaates ). Wojsko naše jest část obywatelstwa, i ono musí podílu míti w naší swobodné konstituci a musí ji chrániti. Proto bych myslil, aby do přísažní formule wojska, zatím než konstituce bude ustanowena, přijato bylo něco tomu přiměřeného, ku př. pro císaře a swobodu národní. Nečiním to z nedůwěry k wojsku, ale proto, že to wojsku samému wítané býti musí, když wšeliká příčina k nedůwěře přestane. Také hodlám učiniti náwrh, aby zaslaužilým wojínům, kteří se zwlášť wyznamenali, neb wdowám padlých jistá suma peněz wyplacena byla, aby mohli slušnau žiwnost započíti. Co se ale politické stránky týče, lituji, že w Lombardsku a w Benátkách posud wojenský zákon panuje; přál bych si, aby tam ta swoboda, kterau my máme, 532 co nejdříve uwedena byla. Myslím, že obywatelé nyní při Rakausku zůstati chtějí, sice by se tam naše wojsko ani 14 dní neudrželo; také skutečná jednota Italie je posud nemožná, kdyby možná byla, newáhal bych k tomu raditi, aby Rakausko králowstwí lombardsko-benátské propustilo, neboť jedna celá Italie nám nebezpečná není. Kdyby ale Lombardsko a Benátsko samostatny zůstaly, byly by co malá země wždy pod wplywem mocného sauseda, a tak by nám na škodu bylo. Když ale někdo jiný tohoto protektora dělati má, proč ne Rakausko? Již se mělo sezení ukončiti, tu wystaupil ministr Latour na tribunu a ohlásil sněmu, že pokoj města w nebezpečenstwí jest; komandanti národní gardy žádali, aby wojsko národní gardu podporowalo w udržení pořádku, a do rukau ministra došla anonymní zpráwa, že na aule studenti bauřliwau schůzku mají, obmýšlejíce swrhnaut ministerstwo a rozehnat sněm. Ministr dal poručení, aby wojsko wytáhlo. Weliké pohnutí sněmu. Löhner nawrhuje, aby sněm pohromadě zůstal w permanenci, což se přijalo. Nyní ale nastalo snažení ultra-německé strany proti ministerstwu. Napřed p. Goldmark wystaupil proti tomu, že wojsko wytáhlo, Při wzbauření má w konstitučních zemích jen národní garda pořádek hájiti, a teprwa když komandant národní gardy toho požádá, wystaupí wojsko. mínění komandantů gardy není ještě wůle celé gardy! ( Tedy se dle mínění p. Goldmarka we zbauření teprwa honem národní garda raditi má!! a per majora hlasowati!! ) Pan Löhner zas nawrhowal, aby ministerstwo sněmu každau [ půl ] hodiny zpráwy podáwalo, a nic jiného nečinilo, než co mu sněm rozkáže. Ministr Bach: Tento náwrh značí, aby wšechna wýkonná moc od ministerstwa na sněm přešla, a sněm byl zároweň zákonodárný i wýkonný. To nemůže být mínění sněmu. Wčera byl ministr wnitřních záležitostí Dobblhof we swém auřadě od buřičů pronásledowán, a s nebezpečím žiwota wywáznul, národní garda sama utrpěla nejwětší pohanění a násilí. Proto požádala pomoc wojska. Ministerstwo dobře wí, že se jeho snažení o pořádek a zákonnost mnohým nelíbí; ministerstwo chce swobodu, ale také pořádek a úctu k zákonům, a wždy swé kroky rádo podrobí saudu národu a tohoto sněmu. Ministerstwo nyní chtí swrhnaut nepřátelé pořádku; ale ministři nehledali tohoto důstojenstwí, nýbrž přijali je w čas nebezpečí, hotowi wždy pracowati pro swobodu. Ustawičně jim anarchisté kladau překážky do cesty, a zwláště w posledních časech hrozí se jim wždy nejhrubším způsobem. Kdyby se jednalo jen o osobní mínění ministerstwa, již dáwno by bylo auřad swůj složilo. Nyní ale je poprwé skutečný pokus proti swobodě, a powinnost naše jest we swornosti, stát proti nepřátelům zákonů a swobody. Borrosch radí aby se jen ministerstwu celá wýkonná moc nechala. Dlauho ještě trwají zmatené řeči a zpráwy we sněmu. W 5[půl ] hod. odpoledne. Od studentského wýboru přišla adressa na sněm, že hauf lidu, mezi ním něco málo akademiků, se dobyl do auly a tam uzawřel, by se Sicherheitsausschuss opět zřídil. Studentstwo protestuje proti každému uzawření, které by proti wůli říšského sněmu čelilo, a ubezpečuje, že chce swůj žiwot nasadit k obrané sněmu. Na to se prohlásí Šuselka, že ministra wálky k zodpowídání pohoní, poněwadž sněm na nejistau zpráwu pobauřil. Rieger žádá, by se komisse k ministerstwu poslala; na to ministr Hornbostl se zdwihne, že ministerstwo hned přijde, zda to wůle sněmu. ( Tleskot, a odejde. ) Za chwíli přinese zprávu, že ministři jsau zaměstnáni; na Hohenmarktu se lid bauří. 5[tři čtvrtě ] hodin. Min. Schwarzer: Po Hohenmarktu táhnau haufowé lidu, nejwíce ozbrojení, národní gardowé, akademikowé a něco dělníku na klobaucích majíce lístky: „ Wzchopme se, wydobýti starau swobodu, Sicherheitsausschuss. “ ( „ Bürger Wiens! wachet auf! Nur eines kann euch retten, die Wiedereinsetzung des Sicherheitsausschusses. “ ) Že se s národní gardau srazili. Až posud netekla žádná krew. Komandant národní gardy má byt mezi nimi, a byl prý přinucen, revoluční lístek si na klobauk připnauti. Ministerstwo neustanowí žádný revoluční tribunal, jako je Sicherheitsausschuss. – Löhner se zpauzí proti tomuto názwu. 6 hodin. Min. Hornbostl čte zpráwu od min. wálky, že pohybowání je čím dál tím powážliwější. Mayer tlačí na to, by wzato hned w poradu, má-li nějaký wýbor pro bezpečnost ustanowen býti. ( Náramný tleskot. ) Doliak mluwí proti, že province jsau proti takowému wýboru, že je sněm, který se o práva národu stará. Borrosch myslí, by se ze sněmu ustanowil wýbor takowý, pokud není obecní wýbor na demokratické basi zřízen, což se w několika dnech stane. Je od presidenta w řeči přetržen, který sděluje, co práwě od Löhnera slyšel. Wojsko táhne k universitě, počínají se barrikády stawět. ( Zmatek. ) 6[půl ] hod. Min. Hornbostl: W Bäckerstrasse se stawí barrikády, w 8 hodin se má prohlásit republika. Ministerstwo stawí swau důwěru na sněm. – Jeden deputowaný wyprawuje, že přichází od university, že pokus stawěti barrikády byl od prof. Füstra překažen. Zpráwy se stíhají, práwě opáčné. Sněm newí, co se w skutku děje. Zwolejí se dwě komisse, jedna by byla ministerstwu po boku, druhá by šla do auly. Pak se uzawře, by wojsko táhlo nazpátek a bylo w kasárnách konsignowané. 8 hod. Min. Hornbostl: Min. Latour se přeswědčil osobně, že žádné barrikády nejsau; we Wollzeil se wyndalo několik prken na ulici, které se wšak hned zas odstranily. Deputace akademiků se nachází w ministerium. Laszer: Wojsko táhnaucí ulicemi, by zabránilo stawení barrikád, pochodilo nazpět na Lugeck. Min. Schwarzer přináší proklamací na lid, by se upokojil, že wojsko w běhu 2 hodin odtáhne. Ministerstwo je přeswědčené, že dnešní pohybowání bylo nastražené, ačkoliw posud jistých dát nemá, doufá ale wyšetřowáním na půwod přijíti. 9. hod. Komisse se z auly wrací a ubezpečuje, že mezi studentstwem duch zákonní wane, že je plno důwěry k sněmu ( wšeobecný potlesk ) a hotowo, se swými těly činiti hráz proti nepřátelům sněmu; jenom to že ho těžce bolí, že proti němu nedůwěra w sněmu zbuzena byla. Žádá, by Sicherheitsausschuss byl opět zřízen a jistí mužowé před saud pohnáni. 9[tři čtvrtě ] hod. Wrací se komisse od ministerstwa; ministerstwo se zpečowalo, wojsko najednau nechati odtáhnaut, že již ale pomalu swá stawiště opauští. Ministerstwo že odepřelo ustanowiti Sicherheitsausschuss. Na universitě panuje dobré smýšlení, a studenti litují, že jim byly republikánské záměry podkládány. Sněm zrušil swau permanencí, ačkoliw Goldmark a Löhner na tom stáli, by se shromáždění dříwe nerozešlo, pokud wojsko w kasárnách nebude. Sněm tedy wyšel asi okolo 11 hodin, a procházeje ulicí, byl od postawených tu řad národní gardy uwítán hřmotným křikem: Sláwa sněmu říšskému! kteréžto wolání přes celau ulici trwalo.", "id": 821}
{"text": "28. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Venkov, Titulek: Sněm říšský je šťastně započat, Autor: Havlíček, Karel\nDod. Red. Sněm říšský je štastně započat, štastněji než se z rozhořčenosti a z neznalosti stran očekáwati dalo; sněm říšský ujímá se statně zálezitostí našich, a jemu máme co děkowat, že se učinil rozhodný krok proti wší zakryté samolibosti. Saud na hradě Pražském půjde nyní weřejně před se a nebudau sauditi pauzí auředníci a pauze jedna strana. A tak doufáme že přijde konečně na swětlo, jsau-li powěsti o hanebnostech, na osoby zatknuté nejwice ze msty osobní metaných, prawdiwé. Pak suďte sami. My wěříme w nevinnost oněch mučenníků.", "id": 822}
{"text": "14. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Jihoslované, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n* * * H. B. Sezení říšského sněmu w Kroměříži dne 31. prosince podalo nejkrásnější důkaz celému Dalmatsku, jaké má zástupce. W Dalmatsku počítá se asi 400.000 obywatelů a mezi nimi asi 10.000 Wlachů ostatní čistí Slowané, kmene ilirsko-srbského, toho samého kmene, jenž w nepřetrženém prostranstwí bydlí w Srbsku, Bosně, Hercegowině, Černé Hoře, Dalmatsku, na ostrowech, w Pomoří, w hranici wojenské, we wojwodowině srbské, w Horwátsku a we Slawonsku, ba přidejme zrowna Krajinu, dolní Štýrsko, Istrii. Národ tento posud rozkauskowaný a proto neznamenitý má welikau slawnau budaucnost, jestli se spojí: a proto pracují k tomuto spojení wšichni oswícení národumilowní mužowé jihoslowanští. Tito wšichni příwítali jmenowání Jelačiće-bána za wojenského a občanskéko ředitele Dalmatska s welikým nadšením, widíce w tom uskutečněnu aspoň malau část swého přání strany spojení národu jihoslowanského. Ale jak se zachowali poslancowé dalmatští? Tito, majíce zastupowati celý národ, s patrnau nechutí přijali jmenowání bána a zřetelně wyslowili tuto nechuť swau w interpellací k ministerstwu, pod kterau podepsáni byli: Filippi, Petrović, Ivićević, Plenković, Michieli, Paitoni, Grabovac, Radmilli. Tedy wšichni dalmatští deputowaní jsau nepřátele swého národu, wyjma jediného prawého Slowana Petranoviće! Jaké jest to zastaupení! Deset tisíc Wlachů dalmatských má 9 zástupců na sněmu a 390.000 Slowanů jednoho!! Toť jest ta rownopráwnost Slowanů. Němec, Maďar, Wlach, Turek wšude nad námi panují, a když se někdy proti tomu ozweme, nadáwají nám přepiatců! A jaká bolest ještě pro Slowana, že sami odrodilci proti wlastní krwi brojí: wizme jen jméno těchto pseudo-dalmatinských poslanců, a wětšina z nich nese na čele nezrušitelnau známku půwodu slowanského. Jediný Petranović ujímá se poctiwě národu, a proto nás těší, že žádost jeho strany podpory Matice Dalmatinské u nás w Čechách tak rychle nalezla ohlasu. Ano pracujme my probuzenější Čechowé pro nešťastnější bratry swé, podporujme Matici Dalmatinskau a rusínskau, přijde čas, že se nám tito naši pobratřenci, až k moci přijdau, poctiwě a bratrsky odmění, budeme jistě také časem swým pomoc jejich tak potřebowati, jak oni nyní naši. My wšichni Čechowé, Morawané, Slowáci, Rusíni, Srbowé, Chorwáti, Dalmatinci, Krajinci, Slovinci jsme posud ubozí národowé w Ewropě, ale to nás drží, to nás ctí, že wzájemně těžký osud neseme jeden druhému bratrsky ulehčujíce. To nám pomůže k lepším časům – a snad nejsau daleko.", "id": 823}
{"text": "9. květen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Zřízení České jednoty průmyslové, Autor: Havlíček, Karel\nZřízení České Jednoty Průmyslowé. Jednota Průmyslowá získala si za posledních dob působením swým zwlášťní pozornost našinců, neboť se tam počalo dle sprawedliwosti i o náš lid pečowati. Jednání její jest pro nás důležité již nyní a bude časem swým tím důležitější, čím wíce našinců mezi audy přistaupí. Neboť se wšechno řídí wětšinau hlasů. Aby wšak celému jednání, o němž nyní bohdá obšírnější spráwy podáwati budeme, každý náležitě rozuměti mohl, musí se newyhnutelně zřízení ( statuta ) Jednoty, její práwa a zákony w ní plat mající we wšeobecnau známost uwésti. Pročež je tuto podáwáme. Posawad jsme jen wýhradně jazyk swůj pěstowali, hádajíce se dětinsky a bez potřeby o malichernau písmenu, necháwali jsme celý oprawdiwý žiwot a celé jednání w rukau jiných. Místo co bychom byli dbali o další pokrok we wěcech důležitých a w žiwotě oprawdowém, pokládali si mnozí z nás za nejwětší zásluhu wymysliti nějakau nowau kličku w abecedě a nowé prawidlo orthografické. Tak jsme si hráli a jiní zatím klidili nase žito, a sílili se na aučet naší nepraktičnosti. Chopme se nyní i my srpu a hleďme shromážďowati do stodol swých! §. 1. Jednota ku powzbuzení průmyslu w Čechách jest s nejwyšším powolením zřizená saukromá společnost pod bezprostřední ochranau J. C. K. apošt. Milosti. §. 2. Každý nejwyšší purkrabí jest protektorem jednoty. §. 3. Probuzení a powzbuzení průmyslu w Čechách we wšech jeho odwětwích jest účel jednoty. §. 4. Wšechny k dosažení tohoto cíle whodné prostředky dohromady jsau okres činnosti ústawu toho, a podle potřeby bude se jich užíwati, změní neb zawrhnau se. Jsau pak buď 1. powzbuzení a rozšíření nauk a umění we směru průmyslním, neb 2. powzbuzení činnosti řemeslní a obchodní. Audowé. §. 5. Jednota sestawena jest z audů zakládajících, přispíwajících, činných, záslužných a čestných. §. 6. Audowé zakládající čili zakladatelé jsau, kteří až ke dni prwního shromáždění zakladatelů swým wyjádřením, že přistaupí, jednotu založili a w roční příspěwek dwaceti čtyr zlatých we stříbře se uvázali; pak ti, kteří od té doby až potud co zakladatelé přijmuti a uznáni byli; konečně ti, kteří od nynější doby ročními dwaceti čtyrmi zlatými we stříbře nejméně přispíwati slíbí, a kromě toho k základní jistině nejméně padesát zlatých we stříbře složí. §. 7. Audowé přispíwající jsau, kteří se w roční příspěwek nejméne desíti zlatých we stříbře uwázali. §. 8. Hlawnímu ředitelstwu ( generalní direkci dáno w moc a wůli, aby přihlášení audů zakládajících a přispíwajících přijalo. 9. Činní audowé jsau, kteří od jednoty jmenowáni bywše, powinnost na sebe wezmau, že pro jednotu pracowati budau. 166 §. 10. Záslužní audowé obdrzí tento charakter co nejwětší wyznamenání za práce w oboru průmyslném wykonané. §. 11. Čestnými audy mohau jmenowáni býti, kteří powzbuzowáním průmyslu tak wynikli, že čestno bude pro jednotu, budauli spoluaudy jejími nazýwáni. §. 12. Činní, záslužní a čestní audowé mohau se také w peněžité příspěwky uwázati, také ale potom prohlásiti, že nebudau je dále dáwati, aniž přestanau spoluaudy býti. §. 13. Wšichni audowé smějí swobodně ke schůzce přijíti, mají stejné práwo w sezeních a k hlasowání, kde statuty wýslowně neurčují wýmínky ( §. 23. ); mohau požádati wšeliké spráwy a wýkazy o záležitostech jednoty, poznamenání swá k nim udati a náwrhy činiti. §. 14. Audem přestáwá každý býti: 1. dobrovolným wystaupením; 2. zakladatelé a přispíwající audowé tenkráte, kdy třikráte upomínáni bywše swé příspěwky přes rok nezaprawí; 3. činní audowé tenkráte, kdy bez důstatečné příčiny wykázané sobě práce odmrští, neb přejaté pro jednotu práce w roce pořád sběhlém newykonají. §. 15. Záležitosti jednoty sprawowány buďtež buď od osob k tomu ustanowených, buď od spoluaudů samých w týdních, měsíčních a ročních schůzkách. §. 16. Organy stále činné jsau: Hlawní ředitel, jednatel, spráwcowé, representanti průmyslních zaměstnání, wýbory pro průmyslní oswětu a z těch wšech sestawené hlawní ředitelstwo, pak agentowé a zkaušící komise. Hlawní ředitel. § 17. Hlawní ředitel jest přednosta jednoty, a wede hlawní ředitelstwo a wšechny schůzky jednoty, které k tomu určeny jsau, aby w nich platně o wěcech se rozhodowalo. Wolen budiž ze zakladatelů na šest let od audů jednoty. Jednatel. §. 18. Jednatel hledí k tomu, aby jednání podle poukázání hlawního ředitele rozdělena a řádně wedena byla, a zastáwá místo hlawního ředitele, je-li tento zaneprázdněn. Je-li i on zaneprázdněn, wznese buď hlawní ředitel neb on na jednoho ze zpráwců wrchní zpráwu jednoty. Jednatele wolí audowé ze sebe na šest let. Zpráwcowé. §. 19. Čtyři jsau zpráwcowé a wedau: 1. písemní záležitosti, 2. činnost w oboru naukowém, 3. peněžité a 4. ekonomické záležitosti. Wšechny zpráwce wolí audowé ze sebe na šest let, práce jim wykazují hlawní ředitel a jednatel společně. Kdyby bylo prozatímních zástupců potřebí, wywolí je opět audowé ze sebe. Representace průmyslních zaměstnání. §. 20. Representace průmyslních zaměstnání jsau: 1. hornictwí a hutnictwí, 2. řemesel, 3. fabrik a 4. obchodu. Tito representanti stále udržujtež srozumění jednoty s wýkonnými průmyslníky, aby dokonale známy byly staw i potřeby průmyslu. §. 21. Každá representace sestawena budiž z representanta we wěci té sběhlého a jeho tajemníka či sekretáře, které každoročně woliti budau audowé ze sebe, k čemuž hlawní ředitelstwo učiní náwrh a wšak beze wšeho záwazku pro wolící. Místo representantowo, jeli tento zaměstnán, zastáwejž jeho tajemník. Stálí wýborowé pro průmyslní oswětu. §. 22. Stálí wýborowé pro průmyslní oswětu jsau: 1. pro technickan lučbu ( chemii ), 2. pro technické strojnictwí ( mechaniku ), 3. pro technické pomocní nauky a průmyslní wzdělání wůbec, 4. pro umění s ohledem na řemesla, 5. pro průmyslní statistiku. Tito wýborowé k tomu jsau určeni, aby pečowali o wywinowání a rozšíření důkladných wědomostí a podrobných zkušeností we swých odwětwích, a aby wyšetřili, jak jich užíti možná w záležitostech jednoty. §. 23. Každý tento wýbor wolen budiž ročně od audů, kteří sami w odwětwí to se zapsati dali, a sice jen z nich, wýbor pak wywolí ze sebe přednostu a jeho tajemníka. Počet audů těchto wýborů určí hlawní ředitelstwo. Přednostu, je-li zaměstnán, zastáwá tajemník, a nemůželi ani ten, tedy od těchto obau jmenowaný přísedící. ( Dokončení. )", "id": 824}
{"text": "23. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: V Praze dne 22. října. Ještě něco o zřizování obcí. Druhá interpellace k panu ministrovi vnitřních záležitostí, Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 22. října. Ještě něco o zřizowání obcí. Druhá interpellace k panu ministrowi wnitřních záležitostí. H. B. – Není mi tajno, že jsem swými články proti nepřirozenému a násilnému spojowání mnohých wesnic do jedné politické obce welice na sebe uwalil zášť mnohých auřadů a auřadníků, owšem jen takowých, kteří posud myslí, že konstituce jest jenom „ staň se wůle má “ – a takowých auřadníků máme posud tuze mnoho. A wšak snad obecenstwu našemu již poněkud powědomo bude, že strach před nemilostí takowých auřadů a auřadníků od jakžiwa nebýwala moje slabost – já ctím jen zákon a jen takowé auřady, které také zákon ctíti umějí. Proto také pustiw mimo sebe wšechnu bázeň ještě jednau obšírnější slowo o této wěci pronésti za dobré uznáwám, powzbuzen jsa k tomu rozmanitými doptáwkami a zpráwami z wenkowa. Nepochybuji, že byl aumysl p. ministra dobrý, když wydal instrukci k auřadům, aby hleděli wíce katastrálních obcí do jedné politické spojiti; myslíme totiž, že hleděl k tomu, aby se menší wesnice k wětším blízko ležícím připojily až snad ( a wšak nanejwýš ) tak dalece, aby jedna církewní osada ( farnost ) jednu obec politickau twořila, kde to dowolují okolnosti. Proti takowému rozumnému spojení a usnadnění nenapadlo nám nikdy brojiti a ukazuje sama zkušenost, že zdrawý smysl našich wenkowanů též toho samého byl náhledu. Ale p. ministr by se zhrozil, wida jak nemaudře a přepiatě wýkonné auřadnictwo porozumělo jeho instrukci a jak nejapně počalo nakládati s wesnicemi. Wětšina wesnic prohlásila se, že w samostatnosti zůstati si přeje, krajští auřadowé učinili tedy sami rozdělení wšech obcí a sice tak jak jim práwě napadlo, a nemajíce ani trochu pojemu, co jest wlastně obec, naplodili skoro samé okresky, tak jako by obce w státu neměly jiného wyššího aučele, než žiwiti každá jednoho jinak nepotřebného auředníka. Tyto rozwrhy krajských auřadů ohlášeny jsau s tím doložením, že se mají obce nesrozuměné s ními w jisté lhůtě oswědčiti, jinak že za swolující powažowány budau. Při tom ještě i to se stalo leckde, že to pozdě oznámeno bylo obcím, tak že již jen několik dní až do této ustanowené lhůty chybělo, a takřka ani času se jim nedostáwalo, aby protestowati mohly. Přáli bychom si welmi, aby se p. ministr buď sám neb skrze někoho důwěrného přeswědčiti ráčil, kterak asi krajští auřadowé tyto rozwrhy obcí učinili, a jsme přeswědčeni, žeby od této chwíle p. ministr tím wíce pospíchal zbawiti nás již konečně politické maudrosti našich krajských auřadů a zawésti nowé. Neboť abychom jen příklad uwedli, na tuze mnohých místech přiwtěleny jsau wesnice k městům do jedné politické obce. Kterak se ale může něco podobného učiniti u nás, kdežto mezi smýšlením a celým spůsobem obywatelstwa wesnického a městského ještě tak nesmírný rozdíl jest, který se snad teprwa za půl století wyrowná? Tak ku př. w kraji Čáslawském přidáno jest do obce Německého Brodu ( města nemýlíme-li se asi 3500 obywatelů ) tolik okolních wesnic ( i s farními osadami!! ), že celá Německobrodská obec má míti 6000 obywatelů tedy asi polowic městských a polowic wesnických, čím ale podťata jest žíla žiwotu obecnímu i města i těch wesnic, poněwadž interessy a potřeby jejich jsau posud tak rozdílné, že si wždy budau odporowati a jedna strana druhé překážeti. Kde se menšina wesničanů s wětšinau městských do jedné politické obce spojí, tam podstaupí wesničané zrowna politickau obecní smrt, a kde by byla menšina městských, tam zase naopak tito. A wůbec nám toto nemírné spojowání mnohých wesnic do jedné politické obce připadá, jako kdyby si někdo swé dwě zdrawé nohy utnauti dal a místo nich čtyry dřewěné nasadil. Zkušenost ukazuje, že skoro každá wesnička po samostatnosti obecní tauží, tak jako každá osoba wůbec. A přirozená obec zůstane přece wždy jen ta, která na jednom místě pohromadě stojí; má-li tedy stát potřebu neb wýhodu z toho, aby se přílišný počet samostatných obcí zmenšil, nesmí při tom nikdy zcela zapomínati na přirozenost, pamětliw jsa, že každá nepřirozenost sama se tresce. Za hlawní důwod k tomuto spojowání uwádí se obyčejně weliká wydání, která obec míti bude. Každý ale wí, že wydání obecní jsau w přímém poměru k welikosti obce, to jest jak weliká obec tak weliká wydání, a čím menší obec tím menší wydání. Když si deset lidí dohromady k jídlu sedne, snědí wždy wíc než jeden. Jaká mohau být tato wydání obecní? Předně na kostel a na školu; tu jistě nebude mít každá wesnice swůj kostel a swau školu, nýbrž tak jako to posud býwalo, a bude, také té obci, s kterau společně kostel neb školu míti bude, dle slušnosti připláceti. Za druhé na silnice a cesty – a třebas se tisíc wesnic spolu spojilo, neušetří tím ani jedné silnice neb cesty, a zrowna tolik na každau přijde práce a wýloh jako kdyby nebyly spojeny. Za třetí na dohlídku na polích – i tu se spojením nic neušetří, čím wíce obcí tím wíc polí, tím wíc hlídačů, tím wíc zlodějů, tím wíc autrat, to zůstane wždy pěšky jako za wozem. Neb snad stříkačku – ale budeli bude-li wíce spojených wesnic jednu stříkačku míti dohromady, nepomůže to žádné než té we které stříkačka státi bude, nebo než w noci se stříkačkau přijedau shoří stodola: bude-li ale každá z těch spojených wesnic swau stříkačku míti, zrowna tolik za ní wydá, jako by nebyla spojena. A jaké ještě jsau obecní wýlohy? Jest pastucha – toho neušetří wesnice nikdy, proto že se wšechny stáda z wíce wesnic dohromady pásti nemohau, třeba i wesnice do jedné politické obce spojeny byly; jest sluha ( servus ) a posel obecní – a také na tom se nic neušetří, čím wíc wesnic, tím wíc má běhání a práce, tím wětší plat se mu dáti musí, aneb snad i wíce jich zapotřebí bude, poněwadž budau muset z wesnice do wesnice přes pole choditi, wždy ale na každau wesnici tolik přijde jako by sama pro sebe zůstala. Jediné tenkrát by wesnice spojením ušetřily, kdyby si každá obec musela auřadníka swého držet, tu owšem nemůže každá wesnice snad hned 200 – 400 zl. stř. ročně wynaložit. Ale dokázali jsme, že podle zákonu obecního obce k tomu nuceny býti nemohau, že pokud jest obec skrowná, každý maudrý občan sám wšechno zastati může, co zákon obecní od purkmistra požaduje: když by se ale 5 – 10 wesnic spojilo do jedné obce, tuť arci již bude tolik práce, že k ní zwláštní auředník newyhnutelný býti musí. Ze wšeho co nám posud o této záležitosti k wědomosti došlo, musíme sauditi, že pan ministr naše obce posud za neschopné drží, aby mohly zwláště powinnosti od státu jim přenechané řádně wykonáwati. W tom nás potwrzuje zwláště ta powěst, že nyní, když obce welikau chuť ke spojowání neukazují a tudy také auředníky zwláštní wyžiwiti nemohau, zamýšlí p. ministr w Čechách ( jak doslýcháme ) asi 100 wládních auředníků ( okresních komissarů ) usaditi, kteří by místo obcí ty powinnosti zastáwaly, které se w obecním zákonu jakožto od státu přenechané obcím swěřují. Myslíme že p. ministr nezná dosti dobře Čechy, drží-li wětšinu našich obcí za tak neschopnau, a že si nás předstawuje snad příliš podle některých jiných korunních zemí. Neupíráme, že w mnohých obcích našich se přece nenajdau mužowé schopní k wedení těchto záležitostí, za wětšinu se ale – pokud my lid swůj známe – můžeme zaručiti. Za nešťastnau ale pokládáme myšlénku p. ministra ( jsme-li jinak dobře zpraweni ) s oněmi okresními komissary, kteří budau wždy jen překážka obecní swobody a rozsíwači nedůwěry mezi obcí a státem. My sami shodujeme se w tom, že zwláště na prwní časy zapotřebí bude trochu wětší a bedliwější kontroly státu nad nowými obcemi, než sobě tyto na nowý pořádek uwyknau a do swého posud nezakaušeného oboru se wprawí, zwláště pak toho zapotřebí bude s ohledem na působiště krompřirozené od státu obci přepuštěné: ale my bychom k tomu aučeli jiný příhodnější prostředek wěděli. Ať pan ministr alespoň na prwní časy zwětší personale okresního hejtmanstwí. Bez toho slyšíme hlasy mnohých zkušených auředníků ( při tom zcela ne bürokratů ) kteří o tom pochybuji, žeby se s tím skrowným personálem jak w saudním tak i w politickém oboru wystačiti mohlo, zwlášť w prwních časech, kde ještě mnohem wíce práce se naskytne. Okresy politické nejsau příliš weliké, kdyby tedy se počet politických ( zwlášť nižších ) auředníků alespoň provisorně zwětšil, mohli by welmi dobře wšechny obce swého okresu na zřeteli míti a o to dbáti, aby obce swé od státu jim swěřené powinnosti dokonale a spráwně odbýwaly, a mohly by jim také w pádu potřebném wyswětlením a radau ku pomoci přispěti. A jak mile by se časem swým obce do swé nowé samostatnosti wprawowaly a nowému zřízení uwykly, a když by tato nowá spráwa již jednau přišla do chodu: pak se poznenáhla personale okresních auřadu auřadů zase na normální staw přiwésti může, a bude to cesta postaupná, beze wšech nepřirozených a prchlých skoků. Přeswědčeni jsauce, že p. ministr wnitřních záležitostí prawau swobodu obcí upřímně zawésti chce, osmělujeme se opětně ustanowení oněch okresních komissarů jakožto wěc ( alespoň w naší zemi ) nepotřebnau a prawé samostatnosti obcí škodliwau zrazowati. Ať jen se nedá p. ministr zpráwami dosawadních krajských auřadů másti, ať se nebojí swěřiti i menším obcím ( wesnicím ) tu moc, kterau obecní zákon do rukau obce klade. Že wšak krajské auřady a jejich delegowaní komissarowé práwo nemají jednotliwé obce proti jejich wůli dle §. 4 ke spojení s jinými nutiti, to jest tak patrná wěc, že již po wšem tom, co jsme dříwe strany této wěci w N. N. uwedli, ani slowa přiložiti za potřebné neuznáwáme. Či má se počít swoboda obcí tím, že se jednotliwé zabijí, že se přinutí odříci se na wždy toho co jest nejmilejší každému, swé osobnosti a samostatnosti?", "id": 825}
{"text": "31. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Vysvětlení nynějších okolností. III., Autor: Havlíček, Karel\nWyswětlení nynějších okolností. III. H. B. — Co nám ale může pomoci? jaké jsau naše naděje? Stará prawda historií stwrzená jest, že z těsností a nepříležitostí wlád wždy se zmáhá swoboda národů; wždy se ukazowalo, že tenkráte si národowé nejwíce pomohli k swobodám, když bylo wládě zle. Ze wšeho, co toto reakcionářské ministerstwo učinilo, musí každý být dojista přeswědčen, že od tohoto ministerstwa nemůžeme nikdy očekáwati lepší spráwu; wšemožná žádost a péče naše musí tedy být, aby toto ministerstwo bylo odstraněno. Jakým spůsobem se to docíliti dá, to owšem teprwa ukážau okolnosti, we kterých se nyní každodenně welmi mnoho změniti může. Jisto jest ale, žeby wláda naše se nebyla nikdy opowážila, tak očiwidným spůsobem proti swobodám našim wystaupiti, kdyby neměla pro nejhorší pád pojištěnau pomoc ruské wlády. Na tuto moc musí se tedy každý opatrný ohlídnauti, aby snad swé síly nepřecenil! Pokawad Francausko s druhé strany newloží moc swau jakožto záwaží proti despotické moci, nemůže nikdo rozumný očekáwati, žeby liberální žiwly celého Německa, Rakauska i Wlaska odolaly we zjewné wojně moci absolutistů: tím wíce, že se již patrně widí, kterak král pruský a mnoho jiných knížat německých jsau we srozumění s Ruskem. Není tedy jiné bezpečné naděje pro nás, než hleděti na Francausko, až tam strana liberálních a řádných lidí zwítězí nad ostatními. Že my socialisty a komunisty, jmenowitě Cabeta, Proudhona atd. nepočítáme k liberálním a řádným lidem, toť snad se rozumí samo sebau. My počítáme k liberálním a řádným lidem we Francauzích dílem poctiwé republikány, dílem přátele swobodomyslné konstituční monarchie, wždy ale zastawatele takowé wlády, která uznáwá zásadu, „ že wšechna moc pochází od národu “ My nebudeme nikdy sami hlásat republiku, ačkoli máme takowé mizerné lidi w opowržení, kteří se snaží, republiku jako nějaké lotrowstwí rozhlašowati a tupiti. Mámeť zajisté dílem w starowěkých republikách, dílem we Šwýcařích a w sewerní Americe nejpěknější příklady šťastných a kwetaucích republik. Proto ale není zas newyhnutelno pro štěstí národu zawesti wšude republiky, jak nám to příklady šťastných a kwětaucích konstitučních, ale prawých konstitučních monarchií dokazují. Tu přijde wšechno na okolnosti a na wůli národu samého. — Proto nám nezáleží na tom, zůstane-li Francausko republikau neb ne, jen když w něm zůstane skutečná swrchowanost národu; zdá se ale podle wšeho, že se Francausko tak jako nyní neudrží; buď musí být Francausko swazkem foederativních menších republik, aneb opět konstituční monarchií. Jestli tedy we Francauzích se utuží poctiwá a na swrchowanosti národu založená wláda, pak i u nás swoboda nemůže být zkrácena, třeba by nyní na čas pohromy utrpěla. Těžkosti w Itálii a w Uhřích a newyhnutelný z toho nedůstatek financí udrží wládu naši na dlauhý čas w takowé slabosti, že neodolá na dlauho sprawedliwým potřebám národů. Když tedy s jedné strany swobodomyslná a národumilowná wláda we Francauzích nedowolí w Rakausku ruskau intervencí ( ozbrojené wkročení do země ), a s druhé strany wláda naše, aby proti Maďarům a Wlachům se ubránila, našeho přátelstwí newyhnutelně potřebowat bude, pak jest swoboda naše utužena. To jest, myslím, jasný obraz našeho nynějšího stawu; kdo ale jen we slepé zůřiwosti myslí, že se hlawau zeď prorazí a že snad již wšechno dobře pořízeno jest, když se jen revoluce počala, třeba bez dobrého wypočtení, může-li se wyhráti: ten zasluhuje, aby byl politowán a do politického blázince zawřen. Revoluce proti despotům jest krásná wěc, — ale jen když se podaří.", "id": 826}
{"text": "23. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Němci o literatuře české]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Kterak i sami Němci o wznikání národnosti a literatury české uctiwěji sauditi počínají, dokázali nám nedáwno „ Wšeobecné Augsburské Nowiny “, z kterých doslowně wyjímáme následující slowa: „ Hrobowá tichost panuje w německé belletristické literatuře Pražské; tím mocnější žiwot jewí se w literatuře české, a zwláště četná díla, od Matice české wydaná, znamenitého uwážení zasluhují. Počet odbíratelů časopisů českých roste neočekáwaným spůsobem, a letos ještě powstaly dwa periodické časopisy, Pautník a Pražský posel; s bolestí wšak pozorujeme ( Němci ), že jediný belletristický časopis w Praze Ost und West ( neb Bohemia se zabýwá nejwíce wěcmi jen místními ) bídně žiwotem se protlauká. A wšak není tím winen statečný redaktor, Rud. Glaser, nýbrž netečnost německého obecenstwa našeho tak jest weliká, žeby i nejlepšímu německému časopisu w Praze wydáwanému jen prostředně se dařilo. Jak slawně a hrdě naproti tomuto smutnému wýjewu počíná si národní literatura česká, a ještě znamenitější pro nás musí býti wznik její, pomnímeli, že Čechowé jen wesnické a trivialni školy mají, že na wšech ostatních školách, při wšech úřadech státních i saukromých bez wýmínky a jediné němčina panuje, že tedy česká literatura beze škol, bez ochranců a mecenášů z jádra národu silau wlastní se wzděláwá. “ Z toho tedy wyswítá ponaučení, že nám přece ještě tak zle není, jak by si mnozí Němci w Říši rádi přáli: a doufáme, že nám jistě mnohem dále pokročiti přáno bude.", "id": 827}
{"text": "1. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 30. srpna. Bělkowski z Haliče táže se justičního ministra o užíwání polského a rusínského jazyka w auřadech haličských. Již 1815 byla od wlády slíbena garantie národností, a když se to nedělo, hlásili se sněmowé zemští o to, až nyní letos po dnech březnowých apellace dne 25. dubna sama nařídila, aby se na žádosti w národním jazyku také takowá odpowěď od auřadu dala a protokol w národním jazyku wedl. Ministerium to potwrdilo, a wšak asi w polowici čerwna wyšlo prý opět nařízení od ministerstwa, aby auřadowé wšechno w německém jazyku wedly a jen na žádost stranám překlad w národním jazyku wydaly. Bach odpowídá, že za těch časů ještě ministrem nebyl, a že si zpráwy o tom wyžádá. Tentýž deputowaný tázal se strany jednoho konviktu we Lwowě, který w kasárny byl proměněn. Dbblhof: že nynější wláda sice konviktům nepřeje a je zrušiti chce, a wšak fundace takowé k jinému podrobnému aučelu obrátí. Fleischer z Falkenawy předstawil ministrowi financí welmi obšírně mnohá nepohodlí a obtížnosti, jaké okrsky pohraničné pro cla trpěti musí, jmenowitě že tkalci ubozí, kteří beztoho sotwa žiwobytí si wydělají, když swé dílo do fabriky odwádějí, wždy také u celního auřadu se zastawiti a dlauho čekati musí, pak strany tak zwaných zakázaných cest, nočního transportu atd., že často ubozí dělníci pro nezachowání těch mnohých formálností celních welké tresty platí. Kraus, ministr financí: že on wždy k ulehčení těchto krajů přispěje, když se jen toto ulehčení srownáwá s ostatními celními ohledy; pokud ale celá celní saustawa auplně změněna není, nemohau mnohá tato ustanowení přestati. Kudlich jde na tribunu a čte swůj náwrh, jejž w následující otázky uwedl: 1 ) Má poddanost, nexus tutelae ( jeden sedlák na lewici se zdwihne: Tomu já nerozumím, to jsau cizá slowa; řečník mu wyloží, co to znamená; komora se směje, a sedlák po dlauhém bručení na tu latinu se utiší ) se wšemi na ní se potahujícími zákony wyzdwižena bytí? 2 ) Má přestati wšecka robota a desátky, wšecky z poddanosti wrchnosti ( aus dem Unerthänigkeitsverbande, dem Obereigenthume, der Holden und Schutzobrigkeit ) ochrany a winohorního práwa wyplýwající břemena, a těm podobné w naturaliích, penězích neb w práci pozůstáwající powinowání, a břemena buď na domě neb půdě, jakož i wšecky poplatky při odewzdáwání majetnosti? 3 ) Za wšecka tato wyzdwižená břemena nemá se žádná náhrada dáti? 4 ) Má se komissí pozůstawiti, nawrhnauti, za která břemena přísluší ňáká náhrada a za která žádná? 5 ) Má být za břemena na privátních úmluwách se nezakládající dána náhrada od státu? 6 ) Mají se pro komissí z každé guberny tři audowé sněmu wywolit? 7 ) Má se dát o tom proklamace? Laszer: Dílem jsme se wčera sjednotili; sestaupilo se 6 audů sněmu, by ten náwrh znowu formulowali, což se jim podařilo. Mnoho audů přistaupilo k tomuto kolektivnímu náwrhu, upustiwše od swých amendementů. 1 ) Má poddanost a wrchnostenský poměr ochrany se wšemi tyto poměry normujícími zákony wyzdwižen býti? 2 ) Má se půda wšech břemen zprostiti a wšecken rozdíl mezi dominikálním a rustikálním gruntem wyzdwihnauti? 3 ) Mají wšecka z poddanosti wyplýwající a na poddané půdě lpějící břemena, služebnosti a poplatky každého způsobu, jakož wšecka z wrchnostenského wlastnictwí ( grundherrlichen Obereigenthume ), z desátku, ochrany, winohorního práwa a wesní wrchnosti ( Zehent -, Schutzvogt - und Weinbergherrlichkeit, aus der Dorfobrigkeit ), pocházející buď od majitku, buď od osob odwáděnu býti majících, w naturaliích, w práci neb penězích pozůstáwajících powinowání ( Natural -, Arbeits - und Geldleistungen ), též také při proměnách w držiteli ( Besitzänderung ) powinowané platy od nynějška wyzdwiženy býti? 4 ) Nemá se za práwa a požadowání, z osobního poměru poddanosti, z ochrany, z wrchnostenské práwomocnosti a wesní wrchnosti wyplýwající nic nahraditi, a naproti tomu mají z toho pochodící břemena přestati. 5 ) Má se za práce, naturální a peněžité poplatky, které držitel gruntu co takowý držiteli statku a majetníku desátku ( dem Guts -, Zehent - und Vogtherrn ) powinowán byl, co nejdříw mírná náhrada wyšetřiti. 6 ) Má práwo na sbírání dříwi a pastwy, jakož i jiná práwa užíwání ( Nutzungsrecht ) mezi wrchností a poddanými s náhradau, wrchnostenské práwo pastwy na auhoru ( Blumensuchenrecht ) a strništi bez náhrady přestati. 7 ) Má-li komisse ze wšech provincí sestawená náwrh zákonu wypracowati a sněmu předložiti, který obsahowati bude ustanowení a ) strany zrušení za náhradu kontraktu emphitewských a jim podobných powinností a přijmů; b ) o zrušitelnosti břemen w §. 3. nejmenowaných; c ) jak mají práwa, w §. 6. jmenowaná, zrušena a uspořádána býti; d ) jaká a jak weliká má být náhrada, a jaké fondy provinciálni mají k náhradě této působením státu přispěti; e ) má-li se za břemena dle §. 2., 3. a 7. lit. b. zrušenu být mající, ale w §. 4., 5. nejmenowaná náhrada dáti, a jaká? 8 ) Wrchnostenské auřady mají práwomocnost a politické řízení provisorně až do zřízení zemských auřadů na autraty zemské dále wésti. Smolka: Nezdá se mi býti to zcela jasně wyjádřeno, by každá province ze swých břemen se wykaupila, což na každý pád musí býti, poněwadž province jsau, na př. Dalmacie, kde těch břemen neznají. Brestl: Přikročmež raději k hlasowání o Kudlichowu náwrhu, a sice docela wšeobecně, neb bylo wčera uzawřeno, že se bude dnes hlasowat o něm, jak ho Kudlich přednese. ( Ne, ne! ) Pražák: Nebylo wyjednáno wčera, že se bude hlasowat o náwrhu w té obdobě, jakau ji Kudlich dá, nýbrž o náwrhu, který ze spojení jednotliwých amendementů pojde; a to jest náwrh Laszra. Zastáwá tento náwrh. Mayer žádá, by se o obau hlasowalo. Celá věc se rozpadá na 3 díly: 1. za která břemena se nemá žádná náhrada dáti; 2. za která přísluší náhrada; 3. o kterých je pochybno, má-li se nějaká dáti, čili nic. Jestli to rozhodnutí opět odročíme a naposled snad komissí ponecháme, uplyne několik neděl, a kdo bude moci statky jak selské tak wrchnostenské prodáwat neb kupowat, když takowá nejistota panuje. Ostatně myslím, že wíce wědomostí nenabudem, ani když se w komissí sestawíme. Doliak: Newím, proč bychom měli o Kudlichowu náwrhu rokowati, který jenom privátním míněním je; ostatně na otázku, nemá-li se dáti žádná náhrada, nemohu ani s ano ani s ne odpowědíti. Borrosch: Jsem toho mínění, že jen stát má náhradu nésti, a tudy nám ani Laszrůw náwrh zadost neučiní, který příliš welké ohledy na provincie béře; zapotřebí, abychom se již jedenkráte tohoto separatismu zbawili. ( Tleskot z lewé strany. ) Platí-li nekatolík za katolíka, proč ne jedna province za druhau. Nawrhuje, by shromáždění dříwe se nerozešlo, pokawad nebude po hlasowání. Jonák mluwí pro Laszrůw kolektivní náwrh, poněwadž již 30 amendementů zahrňuje. Zimmer: Kudlich má práwo, žádati, by se o jeho nowě formulowaném náwrhu hlasowalo. ( Oho! ) Goldmark: Dle mého mínění nemá ani jeden ani druhý práwo, žádati, by se o jeho náwrhu hlasowalo, neb to wčera nepřišlo k žádnému sjednocení. Z počátku se jednalo jen o to, by se princip wyslowil, a to musí komise učinit. Kudlich: Doufali jsme wčera, že se sjednotíme, a já přislíbil, že přistaupím ku kolektiwnímu náwrhu, zda s tím moje strana, spokojena bude. Ta to ale nepřijmula, poněwadž náwrh za každau wěcnau powinnost náhradu žádá, kterých welká část směšného půwodu jest. Druhý důwod jest fond, který každá provincie pro sebe sehnat má. Ostatně nemohu odpowědíti na otázku, nemá-li se dáti žádná náhrada, ani na onu, má-li se dáti náhrada. Poláček: Namítalo se proti Kudlichowu náwrhu, že je tuze wšeobecně držený, an zatím kolektivní náwrh Laszrůw wypočítáwá ty nejobtížnější břemena. Tomu ale není tak; nucenost, piwo odbírati, je hned 476 wynechána; pak není wyřknuto, kdo má dáti náhradu, ani jaké auřady by měly staupit na místo patrimoniálních, kdyby tyto za provisorium podrženy nebyly. Hlasujme tedy docela jednoduše o Kudlichowu náwrhu a stawení otázek zanechme presidentowi. ( Tleskot. ) Klaudi lituje, že se presidentowy otázky newzaly za základ, které tak logické jsau, žeby zodpowěděním jedné jich hned několik odpadlo. Béře swůj náwrh nazpět a přistupuje k Laszrowu. Kaučić též wystupuje proti náwrhu Laszrowu, kterému předhazuje hlawně to, že se má w každé provincí zwlášť a samo o sobě poddanstwí zrušowati a náhrada platiti, poněwadž dle jeho mínění provincie dosawádní auplně přestati mají. ( Sykot na prawici a na lewici od Poláků. ) Také s náwrhem p. Kudlicha se nesrownáwá a činí k němu amendement, aby se místo 3. punktu, který náhradu w nejistotě ponecháwá, řeklo: Mají-li některá břemena zcela bez náhrady a některá s náhradau se zrušiti? Hawelka dokazuje sněmowně, že, nepřijme-li jeden z těchto dwau náwrhů, opět tak daleko jest, jako wčera, totiž nikde. Ostatně ale, že čas jest, čekajícím národům aspoň již konečně nějakau jistotu dáti, a že náwrh Laszrůw na každý pád lepší jest k hlasowání, protože celé hlasowání se jím znamenitě zkrátí, protože pak asi 20 a i wíce jiných od swých náwrhů ustaupí. Lubomierski zastáwá samostatnost provincí proti Borroschowi. Pražák z Morawy hájí obšírně náwrh Laszrůw; konečně ale přistaupeno jest k hlasowání o této formální wěcí. Napřed přijato jest wětšinau, aby náwrh Smolky do náwrhu Laszrowa wstawen byl. ( Porážka centralistů. ) Pak přijato jest, aby třetí punkt Kudlichowu náwrhu oprawen byl dle náwrhu Kaučićowa. Náwrh Poláčkůw zcela propadl. Konečně ale přijato jest wětšinau, aby se dle otázek náwrhů Laszrowa nejprwé hlasowalo. Zatím se ale čas těmito sice na pohled nedůležitými, skutečně ale nesmírně wážnými debattami tak protáhl, že po 3. hodině odpoledne sezení ukončeno jest, aby zatím otázky Laszrowy i Kudlichowy wytištěny byly, a aby se zejtra ráno o celé wěci hlasowalo beze wšeho jiného obyčejného jednání a rokowání. Zítra tedy se rozhodne jedna z nejdůležitějších otázek celého rakauského mocnářstwí.", "id": 828}
{"text": "4. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Šosovské staré archivy, Autor: Havlíček, Karel\nŠosowské staré archiwy. Otázka na poddané dymokurské. Zdaliž pak také letos wáš pan wrchní příplatky robotní tím způsobem od wás dobýwati bude jako r. 1841, když poddané, jenž dle jeho náwrhu robotní příplatky dobrowolně platit nechtěli, některé holí mlátit nařídil, jako Jos. Wíta, jiným jako Janu Bambulowi peníze z kapes prostředkem drába wybrati kázal, opět jiné do wrátnice sadil? Několik sedláků dymokurských.", "id": 829}
{"text": "13. únor 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [Básně], Titulek: Astronomie polského Žida, Autor: Havlíček, Karel\nAstronomie Polského Žida. Wšetečný židák chtěl být astronomem To slyše tatík spustil na něj hromem: „ Nač lézti chceš ty hlupče až na nebe We čtyrech slowech wše wyučím tebe. Slunce — je dukát, jehož každý slawí, Silně se blyští jako magnat prawý; Měsíc — je tolar, on se w noci rodí. Pořád jak šlechtic za magnatem chodí; A w mlíčné draze punkty jsou pětáčky To máš na panstwích naseté sedláčky; A jasné hwězdy, tyto mocné šiky, To měsťané jsou, samé dwacetníky. Kdo celý system vstrčí do pytlíka, Wynikl vtipem nad Koperníka. “", "id": 830}
{"text": "21. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [O příjezdu Knićaninově], Autor: Havlíček, Karel\nDnes sem přijede slawný Knićanin, prowázen od proty Stamatoviće, jejž Praha zná ze sjezdu slowanského, a od mladistwého hrdiny srbského Stefanoviće; zůstane zde asi 3 dni. Wčera odjeli z Wídně a zůstali w Brně přes noc. Nepochybujeme, že králowská Praha tyto přewzácné hosty také králowsky uwítá a přejeme si, aby tito hrdinowé slawní nelitowali náwštěwy staré, ale omládlé matky Čechů a upřímné sestry wšech slowanských bratří.", "id": 831}
{"text": "6. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Výklad hesla Národních Novin. (Pokračování.), Autor: Havlíček, Karel\nWýklad hesla Národních Nowin. ( Pokračowání. ) 5. Saudy přísežných. W zemích konstitučních swobodných stáwá se welmi často, že občané dobřesmýšlející s wládau do rozličných sporů a hádek přicházejí, poněwadž každému swobodno býti musí, o každém kroku wlády mínění swé buď hanliwé neb pochwalné wyslowiti. Wůbec není w zemích konstitučních opposice nic nedowoleného, ba může se zřejmě a weřejně usilowati o swržení wlády a ustanowení jiné, když wláda ( dle přeswědčení opposice ) neschopná jest, zem jak náleží říditi. Nejwíce se takowé odpory dějí w nowinách, které pak opposičními se nazýwají. Pochopitetno jest, že pak ministři, presidentowé a jiní auředníci proti takowým odporníkům swým a jmenowitě proti opposičním nowinám nechuť mají a rádi by je potrestali a odsaudili. Zapotřebí jest tedy, aby saudce nebyl stranný, aby auředníci nesaudili nad urážkami jim učiněnými, sice nebude prawá swoboda nikdy w zemi průchod míti. K tomu cíli nejlépe jest, moc saudní zcela wzíti auředníkům, tak jako jim odňatá jest moc zákonodární ( zákony dáwá sněm s potwrzením králowým ). To se nejlépe docílí, když saudcowé jsau mužové wywolení od občanů a také neshoditelní ( leč by se jim přestupky dokázaly ), aby mohli nestranně sauditi bez ohledu na důstojnost, tak aby i nejmenší občan proti nejwyšším auředníkům ( třeba ministrům ), nejbohatším lidem, ba proti králi samému u saudů práwo swé dobré prowésti mohl. We wšech důležitějších wěcech musí wýrok dáti porota neb saud přísežných, t. j. jistý ustanowený počet k tomu wywolených a neodwislých občanů, kteří uznati musí, nalezají-li skutečně na obžalowaným onu winu, kterau auřady udáwají. Bez takowého saudu přísežných jmenowitě by nikde neobstály swobodné, neodwislé nowiny, poněwadž by jinak auředníci wždy redaktory jejich pronásledowali a odsuzowali k trestům peněžitým i do wězení. Jak tyto poroty zřízeny jsau, o tom jindy. ( Pokračowání. )", "id": 832}
{"text": "30. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Povídky Jana z Hvězdy]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 1. Drobné Powídky od Jana z Hwězdy. Swazek I. Zábawných spisů J. z Hw. Sw. IX. W Praze, tisk a sklad Jar. Pospíšila 1845. 8. Str. 155. Již dříwe známe, až na poslední „ Wolšanský zámek “ o které podáme mínění swé we Wčele.", "id": 833}
{"text": "31. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [vyjádření Havlíčka k vystoupení ze Slovanské lípy], Autor: Havlíček, Karel\nOznámil jsem jednoduše swé wystaupení ze Slowanské Lípy, udáwaje před swětem jen jednu awšak nejnepatrnější příčinu swého wýstupu. Že jsem jen tuto nejmenší příčinu weřejně oznámil, stalo se jen z toho ohledu, abych zbytečně se nedotýkal stránky mrzuté w našich wlasteneckých záležitostech, a aby se před celým swětem nemusely rozhlašowat naše domácí wěci, které by bylo nejlépe w saukromnosti wyjednati. Kromě wšeho mého nadání zapomněli se ale dwa audowé wýboru, a sice p Wunš ( w Allg. Const. Ztg. ) a p. Knedlhans ( we Wečerním Listu ) tak dalece, že moje wystaupení prohlašují za bázeň a za nějaké zpronewěření se w zásadách, ačkoli oba tito pánowé byli přítomni při onom saukromém sezení wýboru, we kterém jsem já dokazowal, proč jest lépe, aby Slowanská Lípa se proměnila w nepolitický spolek. Bylo to práwě tenkrát, když jsem já w onom sezení napsal dle uzawření wýboru známé prowolání k filialkám dne 23. března w nowinách wytištěné. Já jakožto redaktor nowin budu mít ještě wíce příležitosti, dokázati skutkem swau swobodomyslnost, a nezakládám si w tom ohledu na wyswědčení ani p. Knedlhanse ani p. Wunše, a proto bych se mohl jednoduše jejich špatně ukryté zlomyslnosti a záwisti wysmát: poněwadž ale oni sami mne takřka wybízejí, abych wypodobnil swětu onu stranu we wýboru Slowanské Lípy, ku které tito dwa páni náležejí, a k wůli které jsem také ze společnosti wystaupil, neopominu to časem swým jak náleží učiniti. Jsem wšak přeswědčen, že i sama weliká wětšina ostatních pánů z wýboru, ku kterým já wšechnu wážnost chowám, a která mne též wywolením za místopředsedu důkaz swé důwěry podala, brzy již učiní konec nerozumu a ještě něčemu horšímu, co tato swrchu řečená strana, ku které kromě p. Knedlhanse a Wunše též p. Gauč, p. Sabina, p. Stefan náležejí, na firmu Slowanské Lípy a tudy celého národu prowádí. K. Hawlíček, redaktor Národních Nowin.", "id": 834}
{"text": "8. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [autentický překlad návrhu konstituce], Autor: Havlíček, Karel\n– Některé německé časopisy Pražské ohlásily již sice wýtahy z náwrhu konstitučního; nebyl to wšak náwrh ještě auplný, nýbrž kterému ještě poslední ruka konstitučního wýboru scházela. Zde wšak podáwáme authentický překlad tohoto náwrhu, zhotowený již po ukončených poradách konstitučního wýboru. Náwrh listiny ústawní. Přehled. Náwrh listiny ústawní. Přehled. I. Objem státu a rozdělení jeho. II. Základní práwa občanů. ( O těch jedná se již we sněmu. ) III. Wládní moci wůbec. 1.Říšská moc austřední. A. Císař. B. Ministrowé říšští. C. Sněm říšský. a ) Komora lidu. b ) Komora zemí. 2. Wládní moc zemská. A. Zemská spráwa. B. Sněmowé zemští. C. Sjezdy krajské a obce. IV. Moc saudní. V. Auředníci státní. VI. Důchody. VII. Ozbrojená moc. VIII. Ustanowení wšeobecná. IX. Přehlídka ústawy. Ustanowení pominutedlná. I. Objem státu a rozdělení jeho. §. 1. Císařstwí rakauské jest nedílné, ústawní dědičné mocnářstwí. §. 2. Země císařské říše, pro které tato ústawa má býti, jsau: 1. Králowstwí české. 2. Králowstwí haličské a wladimírské s Krakowem. 3. Králowstwí dalmatské. 4. Arciknížetstwí rakauské pod Enží. 5. Arciknížetstwí rakauské nad Enží, krom čtwrti Innské. 6. Wéwodstwí salzburské se čtwrti Innskau. 7. Wéwodstwí štýrské. 8. Wéwodstwí korutanské. 9. Wéwodstwí krajinské. 10. Wéwodstwí slezské. 11. Markrabstwí morawské. 12. Knížecí hrabstwí tyrolské s Vorarlberkem. 13. Istrie. 14. Bukowina. §. 3. Halič s Wladimírskem a Krakowem rozděluje se na 10 krajů, Čechy na 9, Morawa na 4, Rakausy pod Enží na 3, Tyroly s Vorarlberkem na 3 ( Tyrolsko německé, Tyrolsko wlaské a Vorarlberk ), Štýrsko na 2 kraje. Hranice těchto krajů ustanowí se s wšemožným ohledem na národnost zákonem říšským. Ostatní země činí každá jeden kraj. §. 4. Země jsau wespolek w poměru dokonalé rownopráwnosti k celému pak císařstwí w poměru nerozdílných organických částí. §. 5. Každé zemi zůstáwá samospráwa w mezech wytčených tauto ústawau, jakož i celitost objemu jejího pojištěna. §. 6. Přijmutí nowé země do říšského swazku, pro který tato ústawa platí, nemůže se státi bez přiwolení zákonodárné říšské moci. II. Základní práwa občanů. ( § §. 7 – 32. ) III. Wládní moci wůbec. §. 33. Wládní moci nesmějí wykonáwany býti, než spůsobem w ústawě této určeným. §. 34. Wládní moci jsau dle rozsáhlosti: 1. Moci austřední čili říšské, které se wztahují na celau říši. 2. Wládní moci zemské neb krajské, které se wztahují na jednotliwé země. Při pochybnosti o příslušnosti říšské neb zemské wládní moci jest domnění na straně moci austřední. §. 35. Zákonodární říšská moc wykonáwá se od císaře společně se sněmem říšským, zákonodární moc zanechaná jedné každé zemi wykonáwá se od císaře jakožto hlawy země společné se sněmem zemským neb sjezdem krajským. §. 36. Práwo k ponawrhowání zákonu má každý účastník zákonodární moci. §. 37. Authentické wykládání zákonů přísluší jediné moci zákonodárné. §. 38. Moc wykonáwací přísluší jediné císaři a zastáwá se odpowědnými ministry. §. 39. Saudní moc wykonáwá se w celé říši dle stejných zákonů od saudců nessaditelných we jménu hlawy státu. 1. Říšská moc austřední. A. Císař. §. 40. Koruna císařstwí rakauského jest dle ustanowení pragmatické sankcí od roku 1713 dědičná w domu Habsburk-Lothrinském. §. 41. Práwa a moci, ježto císaři přísluší, ustanowena jsau w ústawě. §. 42. Osoba císaře jest poswátná a nedotknutelná; on z wykonáwání wládní moci odpowědný. §. 43. Císař hned po přijmutí této ústawy a každý nástupce jeho po samém nastaupení wlády učiní před shromážděným sněmem říšským následující přísahu: „ Přísahám, že budu ústawu říše pewně a bez přerušení zachowáwati a we srownání s ní a se zákony wládnauti; jakož mi Bůh pomoz. “ §. 44. Žádný wládní skutek císařůw nemá platnosti, není-li naproti podepsán od některého ministra. Protější podpis činí ministra odpowědného za ten skutek. §. 45. Císař ustanowuje a propauští ministry, a obsazuje wšecky auřady státní, zachowáwaje při tom nařízení učiněná ústawau a zákony. On wede wrchní welitelstwí nad mocí pozemní i námořní. §. 46. Císař stwrzuje zákony, ohlašuje je a činí potřebná nařízení k wykonání jich; nemůže wšak nikdy zákony tyto odložiti, aniž koho oswoboditi od jich zachowáwání. §. 47. Císař wyhlašuje wálku, uzawírá spolky, úmluwy míru a smlauwy obchodní, a dáwá o nich jak brzy možná wědomost sněmu říšskému s přidáním potřebných objewení. §. 48. Obchodní a wšecky jiné státní smlauwy, které státu ukládají břemena, aneb jednotliwým občanům powinností, nabýwají teprw pak platnosti, když se jim dostane swolení šněmu říšského. §. 49. Císař zahajuje a zawírá sněm říšský; má práwo, i krom času ustanoweného jej swolati, odročiti a buď jednu buď obě komory rozpustiti. Rozpuštění jedné komory má za sebau odročení druhé za následek až do shromáždění oné nowě zwolené. §. 50. Odročení sněmu říšského nesmí překročiti lhůtu jednoho měsíce, a nesmí se bez přiwolení sněmu státi wíckrát za čas téhož shromáždění. §. 51. Každé rozpuštění jedné neb obau komor musí se státi zároweň s nařízením ku předsewzetí nowých woleb, a to tím spůsobem, aby se nowé sejítí sněmu mohlo státi na nejdéle we třech měsících, počítajíc ode dne rozpuštění. Rozpuštění nesmí se za čas jednoho roku opětowati. §. 52. Císař má práwo, tresty od saudců wyřčené odpauštěti a mírniti, wyjmauc co se ustanowuje o ministřích. §. 53. On uděluje řady, tituly a wyznačení, nesměje wšak k takowým udělením přidáwati žádných předností práw. §. 54. Císař samoten má práwo, dát bíti peníze dle ustanowení zákonu. §. 55. Po každém nastaupení wlády ustanowí se důchod panowničí pro císaře skrze sněm říšský na čas jeho panowání. Apanáže a wýprawy pro audy císařského domu ustanowí se pokaždé zákonem. §. 56. W úmrtí císaře má se sněm sejiti za čtyry, nebo kdyby která komora neb obě byly rozpuštěny ( §. 51 ), nejdéle za 6 neděl, počítajíc ode dne úmrtí panowníka. §. 57. Před učiněním přísahy na ústawu nesmí nowý panowník wykonáwati žádné wládní moci. Není-li říšský sněm w čas úmrtí císaře pohromadě, tehdy zastáwá znění přísahy, od nástupce trůnu wlastnoručně u přítomnosti nejwyššího saudu říšského podepsané a od tohoto přijaté ( §. 43 ) prozatím místo přísahy, kterau potom učiní skutečně před sněmem říšským. §. 58. Nástupce trůnu má léta po dosažení 18ho roku žiwota. §. 59. Nemá-li císař let, aneb jest-li w stawu nemožnosti k wládě, tehdy zřízeno buď wladařstwí. W takowé případnosti má se sněm říšský, ač jestliže by nebyl již pohromadě, we lhůtě ustanowené w §. 56 sejíti k wywolení wladaře. Dotud má odpowědné ministerstwo dále zastáwati běžné práce. §. 60. Wladařstwí nesmí se wznésti než na jednu osobu, a sic pokud tu jest který císařský kněžic k wládě spůsobný, jen na takowého. Wladař wolí se od slaučených komor sněmu říšského w jednom shromáždění prostau wětšinau hlasů. §. 61. Wladař nastupuje práwo k wykonáwání wládních mocí přináležejících císaři dle ústawy teprw učiněním přísahy na ústawu ( §. 43. ) §. 62. W čas wladařstwí nesmí se státi žádná proměna w ústawě, jíž by se co ujalo na práwích koruny. §. 63. Císař nesmí se bez powolení sněmu říšského zdržowati déle než dwa měsíce w jednom roce w cizině, a musí w takowé případnosti prowázen býti od jednoho z odpowědných ministrů. B. Ministrowé říšští. §. 64. Řízení wlády říšské přináleží říšskému ministerstwu. Jmenowání ministrů říšských, ustanowení jich počtu a rozdělení prací mezi ministerstwa přísluší samostatnému císaři. §. 65. Ministrowé jsau odpowědni z wedení swého úřadu. §. 66. Žádný aud císařské rodiny a nikdo, kdož není od narození rakauským občanem, nemůže býti ministrem. §. 67. Ministrowé mají přístup k říšskému sněmu a musejí na žádost swau býti slyšání. Komory mohau žádati přítomnost ministrů. Práwo k hlasowání má ministr jen w té komoře, jejímž jest audem. §. 68. Císař nemůže ministry odpowědnosti jich zbawiti. §. 69. Ministři mohau býti obžalowáni jen uzawřením komory, a sic pro každé zlé užití swé auřední moci, jmenowitě pak pro zrušení ústawy, pro zrádu zemskau nebo podplacení. §. 70. Císař nemůže ministrowi od nejwyššího saudu říšského odsauzenému učiniti milost než na žádost komory žalující. §. 71. Bližší ustanowení s strany odpowědnosti ministrů, s strany spůsobu řízení při takowém obžalowání a s strany trestů, kteréž mají býti wloženy, obsahuje zwláštní zákon říšský, kterýž má platiti za část ústawy. §. 72. Utwoření říšské raddy, kteráž by měla ministerstwu ku poradě býti při ruce, a ustanowení její činnosti pozůstawuje se zwláštnímu zákonu říšskému. ( Dokončení příště. )", "id": 835}
{"text": "18. prosinec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Přátelská rozmluva o českém pravopisu, Autor: Havlíček, Karel\n* – * Přátelská rozmluwa o českém prawopisu. We wčerejších Kwětech pokazil zas p. Karel Štorch půl archu papíru ( a sice nejdrobnějšího tisku ) nějakým kázaním o prawopisu. Doufáme, že se najde přec někdo trpěliwý w Čechách aneb na Morawě, jenž článek p. Štorchůw přečte. Maudřejší lidé budau wšak něco užitečnějšího dělati. Strany této wěci stala se následující rozmluwa w Praze: Několik prawopisních liberalistů: My jsme přátelé pokroku, ou je pokrok, bez ou nestojí naše literatura za nic, ou nám pomůže … Odpowěď: Maudrá kniha zůstane wždycky maudrau, jeli psána s au neb s ou aneb s ú; wám ale milý braši! wám nepomůže ani au, ani ou, ani ú: s au píšete hlaupě, s ou píšete hloupě, a s ú píšete hlúpě. Wám nepomůže žádný prawopis. Quod erat demonstrandum. Otázka: Což tedy máme učiniti? Odpowěď: Nepište ani au, ani ou, ani ú, – nepište nic, tím se wlasti zawděčíte. Amen.", "id": 836}
{"text": "21. říjen 1848, Zdroj: Národní Noviny, Část: Z Olomouce, Titulek: [otisk dvou manifestů], Autor: Havlíček, Karel\nPráwě wyšly následující dwa manifesty: Mým národům! Když Mne wýtržnosti we Wídni dne 6. října zpáchané pohnuly, bych opustil město, kteréž se stalo rejdišťem nejdiwočejších a nejpodlejších náružiwostí, mohl jsem se nadíti, že zločinná šílenost jedné částky jeho obywatelstwa nebude dlauho trwati. Mohl jsem se nadíti od jindy tak zdrawé a sprawedliwé mysli obywatelů Mého hlawního a sídelního města, že sami podlé sil swých k tomu nápomocni budau, aby zákonu zlehčenému wážnosti, zločincům zaslauženého trestu, městu w nebezpečenstwí uwedené jistoty žiwota a jmění w nejkratší lhůtě opět se dostalo. Tyto naděje byly zklamány. Netoliko, že se půwodcům tohoto wzbauření podařilo we Wídni upewniti wtrženau na sebe moc hrůzowládau, která w dějinách jediného jen příkladu zná, nad městěm, dílem bázní schromeným, dílem diwoce zmámeným, a překaziti tím náwrat k zákonnitosti wnitř zdí Wídeňských, — ba i přes zdi tyto šířilo se s rostaucím úspěchem záhubné působení jejich anarchických úsilí. Se sausední prowincií w zřejmém powstání se nacházející činily se swatozrádné úwluwy, do wšech částí Mých států rozesílali se poslowé, aby pod lícoměrnau zámínkau, jakoby se jednalo o zachowání swobody u nebezpečenstwí uwedené, také tam, kde pořádek posud nebyl zrušen, wztýčili korauhew powstání a wydali Mé země před nedáwnem ještě tak pokojné a w zákonní rozwinutí swobod doufající hrůzám bezwládí, domácí wálky a záhuby. Od Mého na trůn wstaupení bylo dobré Mých národů úkolem Mého žiwota. Děje Mé wlády, zwláště děje posledních sedmi měsíců budau jednau o tom swědčiti. Ale zpronewěřil bych se powinnostem od prozřetelnosti na Mne wloženým, kdybych powolowati chtěl počínáním, kteráž trůn a monarchii wedau na kraj propasti, a na místo pojištěné ode Mne ústawní swobody usilují zawésti wládu neobmezeného násilí. Pamětliw jsa těchto powinností, widím se s krwájícím srdcem nucena, opříti se brannau mocí proti powstání, které nyní bez ostýchání hlawu swau zdwihá w Mém sídelním městě, i wšude, kdekoli by se objewilo, a bojowati proti němu, až bude konečně přemoženo, pořádek, pokoj a zákonnost nawrácena a wrahowé wěrných mých služebníků, hrabat Lamberga a Latoura, kárajícímu ramenu sprawedlnosti wýdani. K dosažení tohoto aučelu posílám ze wšech částí mocnářstwí wojska k Wídni, sídlu powstání, a wzkládám na Mého feldmaršálleutenanta, knížete Windischgrätze, wrchní welitelstwí nad weškerým wojskem w celém objemu Mých států, wyjímaje jediné wojsko wlašské pod welilelstwím Mého polního maršála hraběte Radeckého stojící. Zároweň uděluji řečenému knížetí přiměřená plnomocenstwí, aby dílo pokoje w říši Mé dle uznání swého co možná nejdřiwe dokonal. Po udušení ozbrojeného powstání a nawrácení pokoje bude úlohau Mého ministerstwa, aby we srozumění s audy ústawního říšského sněmu zákonním zřízením bezuzdně zneužíwaného tisku, spolkowního práwa a národní obrany způsobil staw, kterýž bez zkrácení swobody zákonu průchod a wážnost pojistiti má. Oznamujíc tato w powědomí Mých powinností a Mých práw s nezwratnau pewností učiněná předsewzetí národům Mým, naději se upřímné a rázné pomoci wšech těch, kterým blaho císaře, wlasti, rodin a oprawdiwé swobody na srdci leží, a kteří w nynějším Mém předsewzetí jediný spasitelný prostředek uznají, aby se mocnářstwí od záhuby, oni sami od hrůz bezwládí a rozwázání společenských swazků uchránili. W Holomauci dne 16. října 1848. Ferdinand m. p. Wessenberg m. p. My Ferdinand Prwní, konstituční císař rakauský, král uherský atd., wzkazujem wěrným Našim národům Swé otcowské pozdrawení. Krwawými událostmi, kteréž od 6. t. m. Naše hlawní a sídelní město Wídeň proměnily w dějiště anarchických zmatků, přehluboce jsauce zarmauceni a u wnitru Swém dotčeni, widěli jsme se nuceny, přeložiti sídlo Swé na nějaký čas do Našeho král. hl. města Holomauce. Stejným zármutkem naplňuje srdce Naše potřeba, uchopiti se wojenských prostředků k nawrácení zákonního pořádku a k obraně občanů w mrzkostech powstání 648 neaučastných; chceme wšak, aby se w užíwání tohoto Nám wynuceného posledního prostředku jen tak daleko šlo, pokud toho k obnowení pokoje a bezpečenstwí a k ochraně Našich wěrných občanů, jakož i k zachowání důstojnosti Našeho konstitučního trůnu potřeba bude. Jest Naše pewná, neproměnitelná wůle, aby udělená národům Našim práwa a swobody, jakkoli od jednotliwých zlomyslníků a swedenců zle byly užíwány, w celé swé rozsáhlosti nezkráceny zůstaly, a zaručujeme je opět Naším císařským slowem. Také chceme, aby usnešení od ústawního říšského sněmu již učiněná a od Nás potwrzená, jmenowitě o zrušení poddanského úwazku, o wybawení a sestejnění gruntů podlé slušné náhrady od říšského sněmu w zásadě již přiznané byly zachowány a podlé Našeho již wydaného nařízení we skutek uwedeny. Rowněž jest pewná wůle Naše, aby na ústawě od ústawního říšského sněmu započaté způsobem auplné rownopráwnosti wšech našich národů howícím bez překážek a bez přetržek pracowati se pokračowalo, aby brzy Mé sankcí byla předložena a ke zdárnému konci dowedena. To aby možné učiněno bylo, bude předmětem Naší oprawdiwé péči, a spoléháme se w tom na rozumnost, uznalost a zkušenau loyalnost wěrných Našich národů. Dáno w Našem k. hlawním městě Holomauci dne 19. října 1848. Ferdinand m. p. Wessenberg m. p. ( L. S. ) Můžeme důwěrnau zpráwu podati, že tento druhý manifest wyšel hlawně na radu a usilowání českých deputowaných. Ta sada ale strany sankce císařské na konstituci přidána jest w Holomauci, a jsme přeswědčeni, že mnohý nepokoj způsobí. My sobě zejtra we zwláštním článku zůstawujeme mínění swé o té wěci wyslowiti. Máme ostatně welmi určité zpráwy o tom, že se obmýšlelo u dwora w Holomauci na radu některých neodpowědných rádců, snad ze stawu wojen., wydati manifest welmi hrozící, který by snad byl mohl celau monarchii do neštěstí uwésti. Že tento manifest newyšel, za to máme co děkowati několika deputowaným říšského sněmu práwě z Prahy í z Wídně do Holomauce přibylým, mezi nimiž byli z Prahy dr. Brauner a dr. Helfert, wyslaní tam od ostatních w Praze shromážděných deputowanýeh českých. Mnohé ohledy nedowolují nám nyní něco bližšího o těchto událostech uweřejniti, jen tolik přidati musíme, že zpráwa o tom we wčerejším Wečerním Listu z Holomauce podaná we mnohých ohledech s prawdau se nesrownáwá, a wůbec prozrazuje, že Wečerní List s diplomaty dobré známosti nemá a příliš lehkowěrný jest.", "id": 837}
{"text": "3. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [O cestě do Brna a tamějších událostech], Autor: Havlíček, Karel\nZ Morawy. H. B. Morawa podiwným, welmi neočekáwaným způsobem stala se nyní nejdůležitější zemí w Rakausích, na ní rozhodne se snad osud budaucí celé říše, neboť není prawdě nepodobno, že ústawa rakauská wypracowána bude w Kroměříži. Na Morawě sídlí nyní císař se swým dworem a Holomauc jest ustawičné jewiště nesčíslných deputací: wláda celého mocnářstwí wychází z Morawy. Do této důležité cizí země – nebo sněm morawský nedáwno uzawřel, že se Morawa s Čechy nikdy nespojí – obrátil jsem nedáwno cestu swau, a poněwadž práwě jakýsi oddech nastal w politice jako přestáwka mezi dwěma důležitými akty, wyplníme jej cestopisem. Bylo slyšeti, že se weliký počet poslanců říšského sněmu shromáždil w Brně, chtěl jsem se aučastníkem státi jejich porad. Brno, o jehožto protislowanské zůřiwosti tolik slyšeti bylo, o němžto se básnilo, že hotowo jest, české poslance, jestli tam dne 20. říj. podlé úmluwy přijdau, schytati a franco porto do Wídně odeslati, toto Brno s wycpaným swým drakem na radnici wábilo mne zwláště. Před šestau hodinau k wečeru kwapil jsem s ohromným palašem po boku k železnici. Nezmíňuji se nadarmo o tom palaši, a sice předně proto, aby každý o tom wěděl, že jsem byl ozbrojen proti Brnu, za druhé proto, že tento palaš hraje znamenitau rolli při mém cestowání, a málem by příčinu k wálce byl zawdal mezi králem českým a markrabím morawským. „ Nechoďte do Brna! Pro wšechny swaté! nechoďte do Brna! “ prawil mi jeden z býwalých auhlawních nepřátelů našich za starých časů Průmyslowé Jednoty a nyní následkem wšeobecného smíření náš přítel. Na každém stanowisku železnice pozorowali jsme pozůstatek po kn. Windischgrätzowi, totiž zástup wojáků na stráži. Na nádraží Holomauckém, práwě když jsem opět na wůz pospíchal, přistaupil ke mně neb wlastně k palaši mému pan setník c. k. wojska, a sice w nepřátelském aumyslu. „ Račte tento palaš zde zanechati. “ „ „ Kdybych ho zde byl zanechati chtěl, nemusel jsem ho s sebau brát: jedu do Brna! “ “ „ Může být, že jedete do Brna, to wšak pozorowati nemohu ani z Wašeho palaše ani z Wašeho kožichu; tolik ale jest jisto, že příkaz nám mám, abych nikoho se zbraní k Wídni nepauštěl! “ – Tu jsem tedy pozorowal ohromnau mýlku c. k. pana setníka, jenž myslil, že já Wídni na pomoc táhnu. „ „ Jsemť H. B... ten a ten, a mám průwodní list do Brna, “ “ prawím satyricky w pewném domnění, že se po těch slowech c. k. pan setník začerwená a litowati bude, že mne w podezření měl, jakobych Wídni na pomoc táhnul s palašem. Ale c. k. pan setník zdál se být w politice nezběhlý a stál na tom, abych palaš w Holomauci zanechal. „ Dobře! “ – myslil jsem si, odepínaje palaš – „ jestli mne Frankfurtisté Brněnští zabijí, nebudu mít já odpowídání z toho, nýbrž tento urputný, w politice nezběhlý c. k. setník. “ Pokoj byl naplněn gardami z Holomauce, kteří neopomenuli hned doma wyprawowati, koho měl pan setník w důmění, že Wídni ku pomoci táhne, a komu wzal proto palaš. Zpráwa roznesla se po Holomauci a palaš můj počal tam strašiti. Já ale strašil jsem w Brně bez palaše. Celé Brno naplněno bylo uprchlými Wídeňany, nikde nebylo prázdného místečka, kde by Ultračech hlawu položil. Sluší wěděti, že w Brně a w německých městech na Morawě wšichni Čechowé o jeden stupeň w titule powýšeni jsau, nemluwí se tam nikdy o Češích, nýbrž wždy jen o Ultračeších. Ultračech jmenuje se tam každý obywatel králowstwí českého, který se sám za Němce newydáwá. Po welikém chození dostal jsem konečně akcesit na pokoj, o kterém některá naděje byla odpoledne, že na noc prázdný bude. Prwní wěc, která mne nesmírně překwapila, bylo welmi zhusta mluwení české ( neb jak tam říkají morawské ) na ulicích, skoro celá pracující třída lidu jest slowanská, a jenom honorace powažuje sebe za německau, ačkoli štíty na domech hlásají samá česko-morawská jména. Dwa mužowé hýbají Brnem jakožto zástupcowé dobrého a zlého principu: Klácel a Skácel. Klácela našeho každý zná, Skácel jest přednosta Frankfurtského demokratického klubbu w Brně, jehožto powěstné a pamětihodné zásady jsau: Rownost obau národností, ale s předností němčiny a se středištěm we Frankfurtě! Tuto naiwní zásadu wyřknul onen Skácel ( nomen omen ) skutečně a bez žertu w demokratickém spolku Brněnských Frankfurtistů! – Ostatně se ale Brna dokonce co báti není, kromě malé činné strany Frankfurtské jest smýšlení celého ostatního německy smýšlejícího obywatelstwa příliš pohodlné a nechá swět běžeti jak běží. Od činnosti našinců bude nyní záležeti, aby národní slowanský žiwel, který tam tolik pewných základů má, šířil se a dále kwetl. Ostatně se zmocnil weliké části Němců a poněmčilců morawských nyní welmi duch provincionální, wlastenectwí morawské, které Slowanstwu na škodu není. Žluto-čerwené barwy widěti jest zhusta, trikolor německý málo mezi měšťáky, u lidu panuje ale buď čerweno-bílá neb slowanský trikolor. Nejlepší a nejplatnější wěc, která se o Brnu říci může, jest: Brno opičí po Wídni. Skutečně se Brno snížilo až za předměstí Wídně. Brno nemá nikdy swůj úsudek, ale čeká wždy, až co Wídeň řekne; jen jedinau posud známe odhodlanost Brna, kde si traufalo míti samostatné mínění, a sice: Brněnská národní stráž má čerwené límce a wýložky, které Wídeňská nemá!! Newím skutečně, odkud se wzala tato půwodnost! Což diwu, že Brno welice sympathisuje s Wídní, a newím již, bylo-li to w Brně neb w jiném německém místě na Morawě, kde uzawřeno jest, aby jedna polowice národní stráže táhla Wídni na pomoc a druhá aby zůstala domow hájiti. Pak ale ukázalo se, že wšichni chtěli být w té polowici, která měla domow hájiti! Podobným způsobem jsau wšechny bauře w Brně neškodné, jsau to bauře we sklenici wody. Sám jsem byl swědkem očitým znamenitého krawalu w Brně, o kterém pak zpráwy w časopisech welmi znamenité se zdály. Jednalo se o to, aby 25 wozů prachu, který z Brna k Wídni wézti se měl, zadrženo bylo, ku kterému cíli se několik drwoštěpů s obuchy sešlo na hlawní náměstí před strážnici národní stráže. Národní stráž ale rozumowala takto: Chceme-li zadržeti prach, musíme učinit revoluci proti wládě; my ale nechceme udělat revoluci, proto nezadržíme prach. – A skutečně odwezl se prach, a kromě trochu hubowání a křiku nic jiného se nestalo. O přeložení říšského sněmu do Kroměříže mluwilo se tenkrát wšude po celém Brně. Může se říci, že celé Brno bylo proti tomu přeložení, ale z dwojích rozličných příčin: jedna malá strana mrzela se na to, že nebude we Wídni, druhá welká strana mrzela se, že nebude w Brně, jak wlastně byl aumysl. Ostatně ale jsem w Brně nezakusil nižádného protiwenstwí, až na to, že se na mne mnozí skutečně jako na afrikánské zwíře díwati chodili, a pak na to malé nepohodlí, že jsem swau čepici čerwenau od národní gardy Pražské pauzdrem zakryl, protože ji powažowali mnozí za swornostskau, z kteréhožto ohledu nechtěl jsem býti newinnau příčinau několika nešťastných porodů ze strachu před swornostskau čepicí. Sněm morawský posud w Brně sedí, ale nedělá 692 již mnoho hluku, protože se jinde znamenitější wěci dějí a na sebe wíce pozornost Brňanů obrací. Jedno ze znamenitějších a pamětihodných dítek tohoto sněmu jsau Morawské Nowiny, které nyní šestkráte za týden po archu wycházeti budau na autraty země, jejichžto polit. část powede Klácel, auřední Šembera. Historie půwodu těchto nowin jest nad míru podiwná. Wymohli je poslancowé stawu rolnického, kteří na sněmu jen sami národnost slowanskau zastupují. Ustanowilo se z počátku, že budau wycházet weliké německé nowiny Brünner Zeitung na autraty zemské. Poslanci-rolníci proti tomu žádali, aby také pro ně morawské ( české ) nowiny wycházely, když zem autraty nese. Namluwilo se jim tedy, že budau nowiny wycházeti na jedné straně německé, na druhé morawské. Tak přijato jest, ale obě strany s tím nebyly spokojeny. – Ustanowilo se tedy později, aby oboje nowiny a každé zwlášť wycházely, wšak ale aby morawské jenom překlad byly německých, „ neboť “ – prawili Němci rolníkům – „ abyste wšechno wěděli, co Němci píší. “ Rolníci se z toho radowali, že budau wšechno wědět, co Němci píší, a přijali ten náwrh. – Nyní ale wyswětlili maudřejši maudřejší mužowé rolníkům celau wěc, jak budau německé nowiny wždy psáti a smýšleti přízniwě k Němcům a ku prospěchu Němců, a jak potom i lid slowanský bude na wšechno hledět skrze brejle německé. Rolníci tomu porozuměli a obořili se we sněmu posledníkrát na Němce, a wymohli si, že budau Morawské Nowiny samostatné jako německé, a že budau zastáwat Slowany jako německé Němce. Doufáme také, že pod tau redakcí, kterau dostaly, auplně wyhowí potřebám lidu morawského. ( Dokončení. )", "id": 838}
{"text": "24. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o odvolání zatykače], Autor: Havlíček, Karel\nJak slyšíme, je zatykač na Dra. Kampelíka skrz čerwnowé události tyto dny odwolán.", "id": 839}
{"text": "5. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Z Moravy], Titulek: [Z Brna], Autor: Zeitung, Prager\n[ tři hvězdičky ] Z Brna 2. října. Morawský zemský sněm položil dnes k říšskému sněmu slawné ohražení proti zrušení rozdělení provinciálního a rozdělení Rakauska na říšské kraje. W dnešním sezení byla též prof. Klácelowi odewzdána redakce slowanských zemských nowin.", "id": 840}
{"text": "3. říjen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: – Z Prahy., Autor: Havlíček, Karel\n– Z Prahy. We čtwrtek dne 30. Září opustili wznešení hosté JJ. CC. WW. arciknížata František Josef, Ferdinand Maximilian a Karel Ludwík naše město, odebírajíce se po železnici k Wídni. Škoda jen že nepřízniwé počasí nedowolowalo krátký čas pobytu w Praze učiniti JJ. CC. WW. tak příjemný jak by si wšestranná ochotná horliwost byla přála. Několik zamýšlených plánů nemohlo se wyplniti práwě pro nepřízniwau pohodu. Dne 27ho bylo wojenské cwičení před Invalidownau pod welitelstwím J. O. Karla knížete Šwarcenberka, general-majora, we kterém se naše wýtečné české pluky Latour, Künigl a Wellington dobře wyznamenali. Zwláště dělostřelectwo wyznačilo se cwičeností swau we střelbě. Na wečer téhož dne hráli wšechny tři hudební sbory těchto swrchujmenowaných našich pluků spojené před Černým Koněm wybrané kusy, a jak se rozumí wýtečné k auplné cti dobře zaslau žilých ředitelů swých pp. Procházky, Schuberta a Swobody. Počet lidstwa w celé ulici a we wůkolí byl nesmírný, tím wětší, že jsme zároweň slawili předwečer swého zemského patrona Sw. Wáclawa s obyčejným oswícením na Koňském Trhu. Dne 28ho odpoledne nawštíwili JJ. CC. WW. naše české diwadlo. Komu znám jest nepatrný staw našeho diwadla, kterak žádným způsobem nemůže swau wlastní důstojností k sobě pautati: ten jistě pozná, že tauto náwštěwau JJ. CC. WW. jenom šetrnost a náklonnost swau k naší národnosti a k jazyku českému oswědčiti chtěli. Mluwilo se sice o tom, aby zwláštní deputace pozwala JJ. CC. WW. do našeho diwadla, pak ale pro nehrubau skwělost tohoto ústawu odstaupilo se od toho. Tím radostnější bylo překwapení naše, když na den Sw. Wáclawa beze wšelikého pozwání JJ. CC. WW. provázeni od strýce swého J. C. W. arciknížete Karla Ferdinanda ( w Praze bydlícího ) do lože wstaupili. Neskončené wolání „ Sláwa \" a tleskot celého domu přiwítal JJ. CC. WW. Při této příležitosti radostné ozwal se w srdcích našich tím silněji bolestný pocit, že naši sl. P. P. Čeští Stawowé co majitelé diwadla Pražského českých her méně se wšímají a že česká Thalie we swé wlastní otčině pastorkyní býti musí. Kýž by možná bylo jenom dwakrát w týdně w obyčejnau dobu od 7–10 na stawowském diwadle česky hráti! To kdyby se stalo, zajisté by se těšilo diwadlo české častějším náwštěwám wyšších stawů. Dne 29ho wečír poctila naše Žofínská akademie wysoce wážené hosti hlučným wečerním zastaweníčkem, asi 60 zpěwců s pochodněmi plynowými. Známo totiž že tato akademie jméno swé nese od J. C. W. arcikněžny Žofie matky JJ. CC. WW. Zpíwala se úwodní kantata od J. N. Škraupa s textem od W. Hanky, píseň lowčí a ještě třetí česká píseň, načež sbor pozdrawil do okna JJ. CC. WW. hlučným: „ Sláwa \". Odewzdán jest též skwostný wýtisk textu kantaty. Ostatně neopominuli JJ. CC. WW. za krátký čas pobytu swého ohlédnauti důležitější znamenitosti Prahy, a přejeme si, aby Jim zůstala naše Praha a naše Čechy w dobré paměti. Pro nás ale byla cesta JJ. CC. WW. tím důležita že jsme opět nabyli nowé přeswědčenosti, kterak přízniwě se o národnosti naší w milowané rodině Císařské a Králowské smýšlí; nabyli jsme opět důwěry w pěknau budaucnost jazyka našeho a nowé síly k pěstowání národnosti swé, aby i ona powýšená rozmnožowala síly welikého mocnářstwí Rakauského.", "id": 841}
{"text": "11. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 10. října, Titulek: [překlad proslovu], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nPodáwáme tuto auplnau řeč polského poslance w 2. pruské komoře Stablewského w sezení 2. října ( wiz Nár. Now. čís. 231 Poláci ). „ Pánowé, doufám, že se smím spolehnauti na Waši showíwawost, když, jsa Polák rodem i smýšlením, z této tribuny a o této záležitosti několik slow, w nespráwné arciť němčině, k Wám promluwím. Chci Wám, pánowé, zřejmě wyřknauti, jaké postawení w této sněmowně zaujímáme, co chceme pro nynějšek a co pro budaucnost, a jak zamýšlíme hájiti práwa naší, t. j. polské národnosti. Znám nesnadnost swé úlohy, pročež budu mluwiti pauze k mužům, w kterých srdci wášeň aneb slepé předsudky neudusily cit sprawedlnosti. Pánowé, promluwím ihned o jedné příčině těchto předsudků. Mnozí obwiňují Poláky z toho, že mají podíl we wšech revolucích. Prawda jest to, pánowé, i nedá se to upříti, nezapomeňte wšak, že naše bratry ani bažení po dobrodružstwích, ani bažení po osobním zisku do swěta newylákalo; o jak rádi by se spokojili we wlasti jen se skromným losem. Wlast jest jim zawřena, a do každého boje wede je pauze myšlénka, že bránau wálky wstaupí na práh wlasti! Objasním ještě tento úkaz slowy znamenitého státníka z nowějších časů, který wše uwádí, co bych já ještě přidati mohl. Lord Castleragh prawí we swé wůbec známé notě od 12. ledna 1815, a kníže Hardenberg, nezapomeňte na to, pánowé, uznal we swé odpowědi od 30. ledna na rozkaz swého ( pruského ) krále wšecky uwedené důwody za prawé; lord Castleragh prawí takto: „ Zkušenost dokázala, že nemůže zničením mrawů a obyčejů Poláků, pokoj a blaho národu zawedeny býti. Marné bylo snažení, uwésti u Poláků w zapomenutí býwalau jich existenci a jich řeč takowými ústawami, které se lišily od jich obyčejů a od jich smýšlení. S nemírnau až wytrwalostí byly tyto snahy prowedeny, častěji byly opakowány, nic wšak neprospěly. Spůsobylyť jenom nespokojenost a zpauru. Pánowé, rozdělení Polsky bylo začátek, bylo jedinau příčinau nadřečeného úkazu, i musí býti též jeho osprawedlněním. Polska byla zničena tehdy, když chtěla práwě wymýtiti kaukol ze swého swobodného zřízení, když chtěla swé státní poměry opewniti, když chtěla práwě zawésti ty samé konstituční zásady, které i u Wás nowější doba w žiwot powolala. Skoro wšecky druhé ústawy mají swůj počátek w tom, že národowé na swých mocnářích koncesse wynutili. Polská ústawa od 3. kwětna 1791 powstala wšak, když národ sám ze swé wůle republikánskau wolební monarchii zrušil a pewnau dědičnau monarchii zawedl, aniž by přitom byla tekla kapka krwe. Tato ústawa stala se možnau jen tím, že šlechta dobrowolně swé privilegia na oltáři wlasti obětowala. Pohledněte, pánowé, w dějiny swěta, i nenaleznete nikde podobného příkladu občanské obětowawosti. Sausední tři absolutní mocnosti obáwaly se wplywu na swé národy, obáwaly se, že i u nich procitne tauha po podobných státních institucích, a pročež roztrhly Polsku a zničily její ústawu. Monarchům se zdály naše konstituční snahy zásadami Jakobinů, i zapomněli, že jsme my ze swobodné wůle opewnili monarchický princip práwě w tu dobu, když na západě prohlásili republiku. Wšak, pánowé, Polska žije posud w myslech našich, i doufá, že se opět znowu zrodí; žíjeť we swých dějinách, we swých powěstech, we swých tauhách, a při každé příležitosti zápasí s osudem, aby si wydobyla samostatnost. Wše, pánowé, co jste posud zřeli, byly jen pokusy k dosažení tohoto swatého záměru. Nechci zde wšecky tyto pokusy zastáwati a nemohu spojiti budaucnost Polsky solidárně se wšemi revolučními elementy celé Ewropy, musím Wás wšak, pánowé, k tomu napomenauti, abyste tyto powždy znowu se opakující úkazy jenom dle jich půwodu posuzowali, i abyste přitom nezapomněli, že láska k národu u každého Poláka hluboko se zakořenila, a že tento swatý cit ze srdcí našich, wěřte mi, nižádná moc newyrwe. Pánowé, princip konstituční wlády, jehož w skutek uwedení bylo příčinau, že moje wlast roztrhána byla, dosáhl nyní platnosti; pročež jsme se důwěřowali, že nám nahradí, w čem se dříwe proti nám absolutní wlády práwě pro tento princip prohřešily. Wšak tato naše důwěra byla zklamána nowau nesprawedlností, kterau mužowé, jenž we Frankfurtě sněmowali, na nás a na našich nezadatelných práwech zpáchali. Ustanowení sněmowníků Frankfurtských neodolaly náwalu událostí — měla by tedy nesprawedlnost na nás zpáchaná, ustanowená totiž demarkace jedině w platnosti zůstati — na památku smutného poblauzení zástupců Wašeho národu? Ne, my se posud spoléháme na swatost naší wěci, a doufáme, že Wy, zástupcowé pruského národu, uznáte za swau nejhlawnější úlohu, uspořádati poměry Pruska k Polsku, na základě práwa a smlauw. Pánowé, my jsme newstaupili pauze proto do této sněmowny, bychom měli aučastenstwí w zákonodárstwí; nýbrž my jsme přišli — což zwláště za swau swatau úlohu powažujem — bychom před Wašim slawným saudem, jakožto zástupcowé swých neporušitelných národních práw, těmto práwům u Wás a s Wámi platnost zaopatřili, a kdyby se nám to nepodařilo, bychom slawně a weřejně se prohlásili proti každé nesprawedlnosti, která by buďto znowu na nás zpáchána aneb opět obnowena byla, abychom se odwolali na nejwyšší saud, totiž na saud dějin. Wšak, pánowé, my se nebojíme, že budeme nuceni, takto jednati, i doufáme, že Wámi naše práwa uznána budau, my se důwěřujeme, že aspoň konečně to w skutek uwedeno bude, co již Wídeňské smlauwy za potřebné uznaly a nám listinami potwrdily. Několik slow o těchto smlauwách. Pan ministr nám wytýkal, že, odwoláwajíce se na Wídeňské smlauwy, je tím uznáwáme a přijímáme. Ano, my se k nim odwoláwáme jako odsauzenec k nálezu, kterým byl odsauzen. Jestli nad někým byl wynešen nesprawedliwý nález a při wykonáwání nálezu trest ještě zwětšen jest, jestli někdo, kdo stížen okowy w žaláři wězí, ještě těžšími okowy spaután jest, nemá pak práwo k nálezu se odwoláwati, ačkoliw jest přeswědčen o jeho nesprawedlnosti, ačkoliw neuznáwá jeho kompetenci? Tak jest to s námi. Wídeňské smlauwy jednaly s námi welmi nesprawedliwě, jich práwo bylo práwo silnějšího, a toť jest, pánowé, až posud to samé práwo, dle kterého Wy zde, w tomto slawném sněmu s námi jednáte. A wíte, pánowé, proč jsme nuceni k Wídeňským smlauwám se odwoláwati — protože w nich jest wíce lidskosti, sprawedlnosti, wíce úcty k národním práwům, nežli w náwrhu, který Wám nyní pan ministr předložil. Pan ministr twrdí, že jestli we Wídeňském míru byly polským poddaným práwa wymíněny, ne tito, nýbrž smlauwající se mocnosti k nim se odwoláwati mohau. Otázal bych se pana ministra, platí-li to samé o německé spolkowé smlauwě, a jestli se též Němci k ní odwoláwati nesmějí. Pánowé! Wídeňské smlauwy projewují aumysl, ponechati Polákům jakožto náhradu za ztracenau samostatnost národní žiwot a zaručiti jim instituce k jeho udržení a wywinutí potřebné. Poláci, ačkoliw podrobení cizím mocnostem, měli zůstati Poláky mrawem i řečí, i celým swým politickým i dušewním žiwotem. Wšak, pánowé, k čemu se odwoláwám ke smlauwám, které byly umluweny proti nám a bez nás, a při kterých byla Polska obětí? Což není wyššího práwa nad práwo smlauw? — Pánowé, jestiť práwo, dle kterého každý člowěk, každý národ se dle swé individualosti wywinowati a wzděláwati smí. Ještě jednau uwádím Wám na paměť sliby a slowa králowa, které jsau pro nás důležité a potěšitelné: „ Také Wy máte swau wlast, a s ní důkaz mé úcty před Waší příchylností k ní. “ — Buďte pamětliwi, že tento král přislíbil slowem králowským: že slibům Polákům učiněným dostojí a je wyplní. My máme tedy we welkowéwodstwí pazňanském polskau wlast, neb jsme příchylnost k jiné nikdy a nikde neoswědčili. Kdybyste, pánowé, slowům králowým a jeho aumyslům chtěli podložiti nějaký dwojsmysl, museli byste slowa známého diplomata: „ že člowěku dána jest řeč, aby swé myšlénky ukryl, “ i na slowa tohoto krále potahowati, který zwán byl sprawedliwým? Waše úcta před tímto králem ručí mi za to, že toho neučiníte, a na slowu králowu nemá se ani utrhowati ani měniti! Byla jednau doba, w které mnohý díl země německé stál k Polsce w tom samém poměru, w kterém my nyní jsme k Prusku. Nikdy wšak neporušila polská wláda Němcům jich národnost ani jejich zákony; we škole i w žiwotě byla užíwána řeč německá, w auřadech zůstali Němci, Poláci se newtírali nikam. A Wy byste nám chtěli odepříti stejnau sprawedlnost w době, w které národnosti, nejkonservatiwnější to ze wšech elementů, nejwětšího wplywu dosáhly? Pánowé, my žíjeme w době, w které národnosti k nowému žiwotu procitly, každý národ hájí ji snažně, a jestli se jí kdo dotkne, powzbudí národ k zpauře. W naší době nedá se již emancipace welikého opráwněného národu zameziti. Zde nepomůže ani Sibiř ani pušky. Pánowé, nepočítejte nás w této sněmowně dle hlaw — powažte, že zde zastupujem ducha národu. My nezapomenem nikdy swé slawné dějiny, i neodřeknem se swé slawné wlasti, my se přiznáwáme, že doufáme w lepší její budaucnost, která nám ujíti nesmí a také neujde; wšak, pánowé, neštěstím a zkušeností jsme dozráli, my odročíme swé naděje, i napíšeme na swé prápory heslo jednoho německého císaře: Non dum! ( Ještě ne! ) Budeme se w pokoji wzděláwati, i budeme čekati, w jaké míře se ujmete našich interessů, které jsau, dobře-li tomu porozumíte, i interessy Wašími. Neodepřete tedy našemu náwrhu Wašich hlasů. Wšak též jasně a klidně-li pojmete budaucnost, i to Wám bude nowým důwodem, byste našich práw šetřili. Že budeme míti budaucnost, že záležitost polská — tato nesnáz pro celau Ewropu — musí býti wyrownána, toť snad každý nahlédne. Wšak jak a kdy se to stane, to nemůže nikdo nyní určiti. Mohli bychom se wšak otázati, stane-li se to cestau pokojnau anebo hmotnau sílau? Na Wás to nyní záleží, byste tu neb onu cestu naznačili. Pánowé! Budete-li ctíti naše národní práwa, budete-li k nám sprawedliwí, pak můžeme, aniž bychom se wzdali swých nadějí, w pokojí očekáwati narownání našich záležitostí, důwěřujíce w Boha a w historickau nutnost. Jestli wšak odepřete Polákům wšecky práwa, jestli zatratíte jejich národní cit, jestli opowrhnete jich wlastenectwím, jestli se budeme muset wzdáti wší naděje k wzdělané Ewropě, jestli nám odejmete weškerau naději, žeby naše záležitost mohla w pokoji narownána býti — pak, pánowé, pak si též zpomeneme, že jsme také Slowané. Jako Slowané máme budaucnost, jako Němci wšak ne ( pohnutí we sněmowně ), ano, já to opakuji, jako Němci nemáme žádnau budaucnost. My co Poláci zajdeme pak we Slowanstwu, jako jste Wy chtěli, pánowé, co Prušáci zajíti w Německu — a myslíte, že nalezneme při tom méně obtíží nežli Wy. Co budau pak míti ještě Poláci, co by mohli ztratiti? praničeho. Nutnosti okolostojičností budeme nuceni wrhnauti se w náruč despotismu. Wšak despotismus nás nepoleká — nebudeť trwati wěčně — a jak bychom mohli si něco zakládati na swobodě, w jejímž jméně jsme potlačeni? Které Wy nazýwáte barbary, u těch nalezneme úctu před našemi národními práwy a sprawedlnost. Čeho si tedy spíše přejete, aby Poláci drželi s civilisací, čili aby se utekli k despotismu? Wolte si — Poláky jakožto swé spojence — nebo Slowany jakožto swé nepřátelé! Wšak zwolte si co chcete — definitiwně nerozhodnete ničeho, neb nemůžete změniti ani přirozený běh wěcí ani lidí. Naše práwo jest wěčné — potlačíte-li ho, pak pomněte na slowa básníkowa: exoriare aliquis nostris ex ossibus ultor! ( Powstaneť mstitel z potomků našich! )", "id": 842}
{"text": "7. srpen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Medvěd, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nNedwěd. ( Pokračowání. ) „ Wítám tě Feďo! No co nowého? “ „ Swatba “, odpowěděl Feďa. „ Kdo? … kdo? …? „ Znáte knížete Muchrobatowa? “ „ Ah, šwiháka zámorského! “ „ Neřád hrozný! “ „ Fanfaron! “ „ Osel! “ „ Bude se ženit. “ „ A koho si wezme? “ „ Kněžnu … Tigrinowu. “ „ Jak? … co? … Možnáli? … “ „ Tak wás tedy napálili, kníže! Zhola podwedli. Dali wás do pense bez wýslužky! To, to je swět! To jsau bály! A dieu kněžno! “ Hlasitý smích, tleskání, křik, úsměšky hrnuly se na nedwěda se wšech stran. „ Sklenici wody! “ křičel jeden, „ knížeti je zle. “ „ Dejte sem plachtu! “ křičel druhý, kníže chce oplakáwat ztrátu swé milenky. Je, je! owej, owej! … “ Ubohý kníže neodpowídal ani slowa. Omámený, bledý, jedwa že wyšel na ulici. Šel pomalu se swešenau hlawau a dlauho jako we snu slyšel ještě za sebau smích, zpíwání a pronikawé pískání. Dlauho blaudil jako žiwý umrlec po Petrsburských ulicích. W hlawě neměl ani jedné myšlénky, w duši ani jediného citu. Zdálo se mu, že se jakási tajná struna jeho žiwota najednau přetrhla, w duši jeho nebyl ani hněw, ani mrzutost, ani zaufalstwí. Byl zabit a šel bez aumyslu. Jakýsi temný inštinkt přiwedl jej až k domu hraběnčinu. „ Koho hledáte? “ zeptal se hrubě portier, „ jak se jmenujete? “ Nedwěd wyřknul swé jméno. Portier hnedle se postawil se swau holí do parády a počal se wymlauwat. „ Račte odpustit, já newěděl. “ Nedwěd pohleděl naň zamyšleně a šel dál do ozdobného předpokoje, komorník dowedl jej ke dwéřím kabinetu, zdwihl hedbáwnau oponu a hlasitě wyřknul jeho jméno. Hraběnka byla sama a seděla u kamínu. „ Jaká je to bába! “ pomyslil si nedwěd. „ Jaká podiwná figura! “ pomyslila si hraběnka. Nedwěd učinil neobratnau poklonu, nepromluwě ani slowa. „ Odpusťte “, prawila se zdwořilým úsměchem hraběnka, „ že já wás, nemajíc čest wás znáti, obtěžuji. “ Nedwěd hleděl na ni a neodpowídal ani slowa. „ Jak se jen mohla moje sestřenice “ pomyslila si hraběnka, „ zamilowat do takowé networy, wždyť neumí wstaupit do pokoje. “ Tu se znowu usmála. „ Sedněte, prosím. Wíte, že my staří lidé máme práwo mluwit upřímně, a proto jsem ubezpečena, že se na mne nebudete horšit. “ Ani slowa. „ Toť je zrowna hlupák! “ pomyslela si opět hraběnka, „ což pak nemohla moje sesřenice najít něco lepšího? “ – „ Prosím sedněte jen! “ Nedwěd si sedl. „ Owšem wíte, o čem jsem si přála s wámi promluwit. “ Ani slowa. „ Přála jsem si s wámi promluwit o sestřenici swé, kněžně … “ Nedwěd skočil se stolice. „ Kněžna je waše sestřenice? “ „ Owšem! Snad to newíte? “ Ani slowa. „ Prosím, ale kde pak bydlíte? “ „ Na Petrshofské silnici. “ „ Widím “, prawila ona, „ že mně nechcete rozumět. Následowně se musím wyjádřit prostěji. Sestřenice moje jest sirotek, já jsem její nejbližší příbuzná, a powinnost moje jest dohlížeti na ni. Jeli prawda? “ „ Ano! “ „ Wyprawowala mně, že tohoto leta měla často 250 potěšení wás widět, a že wáš krásný karakter jí wštípil zwlášťní důwěru a přátelstwí. “ Ani slowa. „ Přiznala se mně také … že waše pronásledowání ji dojaly a že ona … z delikátnosti, by wás neuwedla w zaufalstwí, dowolila wám domýšleti se, jakoby nebyla úplně lhostejná k waší lásce. “ Nedwěd poslauchal s podiwením. Hraběnka pokračowala: „ Nahlížíte, že to je dětinstwí, neodpustitelná dowádiwost. Ona toho upřímně lituje. Ale já jsem ubezpečena, že jste wy poctiwý člowěk, a že nezneužíjete takowých lehkomyslných okamžení. Rozumíte mi? “ „ Ne! “ „ Jak ne? Mluwím srozumitelně. Žádám od wás, abyste se bez ohledu odřekl swého úmyslu. “ „ Jakého úmyslu? “ „ Žádati od mé sestřenice, aby si wás wzala. “ „ Kdo … já …? “ „ Nehleděl jste ji k tomu naklonit? “ „ Ne! “ „ Jak ne? “ „ Ne! “ „ Slyšte “, prawila s wysoka hraběnka, „ já nejsem zwyklá, aby se semnau tropily žerty, a jestli tedy nerozumíte zdwořilému jednání, budu s wámi mluwit bez okolků. Jak jste se mohl, neměl-li jste tajný aumysl, wkrásti do mého domu, nejsa se mnau známý? “ „ Já? “ wzkřiknul s podiwením nedwěd. „ S jakým práwem hleděl jste wzbauřit nezkušenau obraznost nezkušené holky, bez powolení jejích příbuzných, neptaje se ani, není-li již někomu jinému slibena? “ „ Já? “ wykřiknul nedwěd. „ Já nerada lidi posuzuju, ale přiznejte se sám, byloli waše jednání šlechetné, tím wíce, že wám nemohlo být neznámo, že je moje sestřenice bohatá, a nejen já, nýbrž každý saudě dle wašeho jednání, může si pomyslit, že jste chtěl proti wůli příbuzných použíti slabost mladé holky, a tak si pomoci k jmění. “ Tu se hraběnka zastawila a ulekla, wzhlednauc na swého hosta. On byl bledý jako smrt, třásl se na celém těle, a oči mu jiskřily. “ „ Hraběnko “, prawil třesaucím se hlasem, „ děkujte Bohu, že jste ženská, sic bych wás zabil na místě. “ Hraběnka auzkostně odšaupla swau lenošku. „ Ach Bože můj “, pomyslila si, „ toť je diwoké zwíře. “ Prošlo několik minut obtížného mlčení. Nedwěd poznenáhla přicházel k sobě. „ Já neznám waše swětské podlosti “, prawil smutně, „ pročež odpusťte, že jsem wám nerozuměl. Nebojte se, co bylo, to přešlo. Já nebudu žalowat. Nač? Já cítím … že jsem zbytečný. Jediné mne bolí, že mě kněžna málo zná. Ostatně jsem toho sám winen. Odpusťte mně hraběnko, já jsem člowěk ne swětský, newzdělaný. – A mohl jsem uwěřit? … Ne, zmýlil jsem se. Wy prawíte, že to wšechno byl – žert. Odpusťte, já nerozumím žertům … Nejsem zwyklý … wěru nejsem zwyklý. Jsem člowěk ne swětský, neobratný, newzdělaný. Měl jsem wědět, že se to tak wšechno zkončí. “ Smrtelný smutek nastaupil místo zuření. Před hraběnkau stál opět tichý diwoch. Poklonil se neobratně a odešel. Hraběnka se naň díwala s podiwením, a dlauho ještě seděla zamyšlená. Za půl hodiny přinesli jí psaní. Honem je rozpečetila, a najednau zimniční wztek zpotwořil její líce … Psaní celé zmačkané w aristokratské ruce letělo prudce do kamínu. Bylo následujícího obsahu: „ Politujte, wážená hraběnko, můj nešťastný osud. Dowěděl jsem se jistotu, že srdce Waší sestřenice není již swobodné, a sám newím, jak jsem snesl takowau ránu. Pochopíte, že prawidla moje nedowolují mně, býti příčinau neštěstí kněžnina. Pročež newáhám obětowati swé wlastní štěstí a odříkám se úplně blaženosti, býti jejím manželem. Jsem ubezpečen, že schwálíte mé jednání, politujete mne a zachowáte mně swé přátelstwí. Zítra pojedu do Moskwy. S citem prawé oddanosti mám čest být Wáš pokorný sluha Kníže Apollo Muchrobatow. ( Dokončení. )", "id": 843}
{"text": "13. květen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Zřízení České jednoty průmyslové. (Dokončení.), Autor: Havlíček, Karel\nZřízení České Jednoty Průmyslowé. ( Dokončení. ) Hlawní ředitelstwo. §. 24. Hlawní ředitelstwo sestaweno jest z 15 osob a sice jsau w něm: hlawní ředitel, jednatel, čtyři zpráwcowé, čtyři representanti průmyslních zaměstnání neb jich zástupcowé, pak přednostowé pěti wýborů pro průmyslní oswětu neb jich zástupcowé. §. 25. Hlawní ředitelstwo řídí we swých sezeních, w něž wšichni jeho audowé patří, činnost jednoty, a rozhoduje tedy o wšem, co se na to wztahuje a wýslowně není ponecháno schůzkám wšech audů jednoty. Záležitosti zpráwní ale, tedy takowé, které se jmění jednoty, kanceláře a služebníků týkají, řídí se w sezeních, do kterých jen hlawní ředitel, jednatel a čtyři zpráwcowé chodí. Agentowé. §. 26. Pro wšeobecné neb zwlášťní záležitosti jednoty a se zwlášťním ohledem na průmyslní odwětwí w rozličných krajinách w Čechách a s ohledem na tamní audy jednoty určí z těchto hlawní ředitelstwo swé wenkowské agenty, kteří w tomto úřadě potrwají, dokud sami se nepoděkují, neb hlawní ředitelstwo je opět nepropustí. Prozatimní zwlášťní wýborowé. §. 27. Hlawnímu ředitelstwu budiž dáno w moc a wůli, aby ke zwlášťním účelům podle potřeby i zwlášťní wýbory z audů sestawowala, kteří by pak w poradu wešli s cizími znalci. Zkaušící komise. §. 28. Pro přehlížení aučtů o jmění jednoty wywolí audowé ze sebe zkaušící komisi, ze tří osob sestawenau, kromě tří zástupců řečených komisarů na šest let, a ti wywolí ze sebe přednostu, který zaměstnán jsa, swého zástupce jmenuje. Komise tato napomíná ke zrychlení aučtů, přehlíží a potwrzuje je. Týdní schůzky audů. §. 29. Každého týdne sejdau se audowé, kteří se předmětem jistého stálého wýboru pro průmyslní oswětu zabýwají, w řádné poslaupnosti a w určený před tím den. W těchto týdních schůzkách wolí se 1. w každé prwní schůzce po nowém roce, aneb kdykoli toho potřeba káže, nowí wýborowé, 2. jedná se o předmětech tohoto jistého oddělení. Měsíční schůzky. §. 30. W napřed určený den každého měsíce, wyjmauc měsíc Březen, bude wšeobecná schůzka wšech audů. W těchto 1. podá hlawní ředitelstwo spráwu o wšem, co se podstatného od poslední měsíční schůzky učinilo, a audowé to posuďtež; 2. má se rokowati i rozhodnauti, co nowého by mělo býti předsewzato, co podstatně změněno neb zrušeno, tato wšak rozhodnutí nesmí se týkati nějaké změny zpráwních prawidel; 3. wolí se prozatimní zástupcowé zpráwců, jakož i 4. činní audowé; 5. má se rozhodnauti o tom, zdali a jak se má k čemu obrátiti základní jmění; 6. w měsíčních schůzkách po roční schůzce nejprwé příštích wolí se representace průmyslních zaměstnání; 7. pojednáwá se o předmětech, o které se jednota stará. 170 Roční schůzka. §. 31. Roční schůzka jest každoročně w měsíci Březnu. W ní se jedná o následujících předmětech: 1. Posuzuje se spráwa za celý rok od hlawního ředitelstwa podaná. 2. Wolí se hlawní ředitel, jednatel, zpráwcowé, zkaušící komisaři a jich zástupcowé. 3. Wolí se záslužní a čestní audowé. 4. Oznamují se wyhostění z jednoty. 5. W ní se mění statuty, které pak se předloží J. C. M. k nejwyššímu potwrzení. 6. Mění se zpráwní prawidla. 7. Rozhoduje se o zrušení jednoty a o naložení se jměním společním, je-li jaké, k účelu wšeobecně prospěšnému, podobnému účelu jednoty. Wšeobecná prawidla. §. 39. Jestli některý k jistému účelu wolený aud wystaupil dříwe, než wypršel čas, na který wolen byl, a tudy nowého wolení potřebí bylo, nastaupí nowě zwolený na místo swého předchůdce jen pro ostatní lhůtu, a pak jest opět nowé řádné wolení. §. 33. Aby bylo zwolení platné, jest jen absolutní wětšiny hlasů přítomných potřebí. U wšech ostatních hlasowání rozhoduje relativní wětšina hlasu. Hlas předsedatele má w hlasowání jen tenkráte rozhodné moci, kdyby bez něho neb s ním bylo na obau stranách stejně hlasů; w tomto případu se počítá jeho hlas za dwa. §. 34. Jen skutečně přítomní audowé mohau we schůzkách hlasowati. Spolky, které jakožto morální osoby audami jsau, mohau ze sebe wywoliti organ, který pak jich práwa a powinnonti zastáwá. Dle těchto prawidel řídí se činnost nase w Jednotě Průmyslowé a každý kdo další jednání sledowati chce, může nyní pomocí tohoto zde uweřejněného zřízení dokonale weškerému jednání rozuměti. Dobře jenom bude, jestli hojný počet wlastanecky smýšlejících mužů za audy přistaupí. Oběť tuto přinesená není welká, ročně 10 zl. stř., a zwláště bylo by si přáti, aby nase města aspoň wšechna za audy přistaupila; což jest to 10 zl. str. z obecního důchodu každého města neb jiné obce?! A jednota průmyslowá může jen tenkrát důstojně působiti, když síla její peněžitá náležitě wzroste. Dejme Jednotě asi 40 neb wíce tisíc zl. stř. ročních důchodů, a podiwíme se pak sami blahodějnému působení jejímu. Neztěžujme si marně na okolnosti, nýbrž chopme se žiwota tam, kde jest cesta otewřena. Jak prospěšné jest w každém ohledu spolčowání-se, nepotřebujeme zde dokazowati, každý má nejkrásnější příklad w jiných zemích: proč bychom ale neužíwali této swobody tam, kde nám dowoleno, ba kde ještě spolek jest we zwláštní ochraně J. M. C. krále našeho?! Kdo jen poněkud ohlášená zde statuta saudně uwážil, pozná snadně, jak obšírný, a času našemu přiměřený jest obor činnosti Jednoty této, a jak by se časem swým mohla státi nejdůležitejším organem wzdělání wěcného, praktického, kterého máme tak tuze zapotřebí. Již jen kdyby po krajích a we městech našich počaly se zakládati působením Jednoty školy průmyslowé, jaký by z toho wzniknul kwět celé wlasti naší! Pročež každý dle okolností swých buď sám za auda přistuptež aneb město swé, cech swůj a jinau společnost ( k. p. stře - leckau atd. ) ku přistaupení powzbuzuj. W každém městě najdau se mužowé, kteří ostatním důležitost a užitek wěci wyswětliti a přeswědčiti je dowedau. Buďtež ubezpečeni, že peněz takowým spůsobem nabytých w Jednotě jak náleží dobře ku prospěchu celé země užito bude, že jmenowitě národnosti naší ukřiwděno nebude. Kdo jednání w posledním čase w našich nowinách ohlášená čítal, mohl se přeswědčiti, jakého smýšlení jest wětšina audů a dle wětšiny hlasů řídí se wšechno. H. B.", "id": 844}
{"text": "3. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Literatura právnická, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\nNyní práwě wyšel a w kněhkupectwí Františka Řiwnáče w Praze, na Nowém městě w domě Musejním číslo 858 - II. prodáwá se: Obecní řád saudní a řád konkursní Čech, Morawy, Slezska, Rakaus nad Enží i pod Enží, Štýrska, Korutan, Gorice, Gradišče, Terstu, Tyrol a rakauských předzemí; též i předpis o stručném řízení w rozepřích civilních. Byla-li kdy prwé potřeba spráwného i srozumitelného překladu zákonů k řádu saudnímu směřujících, nastáwá nyní tím wětší, kdežto jazyk český podlé 1. a 9. článku nejwyššího kabinetního listu od Jeho Milosti Císařské dne 8. dubna b. r. wydaného při saudech rowného práwa s jazykem německým skutečně požíwati má i bude. Ačkoli pak nowé zřízení zemské swým časem i nowý zákon řádu saudního s sebau přinese: wšak až do té doby wždy ještě zůstáwá starý zákon w auplné swé platnosti; ano i tehdáž bude tento překlad ještě prospěšný a potřebný, až i wydán bude nowý řád weřejného a austního řízení ( do kteréžto doby owšem ještě některý čas uplyne ); neboť ač forma bude jiná, wšak powaha wěci a tudíž i spůsob pojmenowání zůstane jeden a týž. K účelu tomu hlawně poslauží dwojí ukazatel čili registřík, k tomuto překladu náležitý, jeden totiž německo-český, auplný a obšírný, udáwaje wšecka německá slowa w nadřečených zákonech obsažená, i wšecky § § y, kde každé slowo a we kterém smyslu přichází, jakož i sady, ježto se podlé powahy jazyka w překladu českém od originálu německého líší; druhý ukazatel česko-německý, zkrácený, wykládaje toliko wšecka slowa česká samostatnými wýznamy německými. Co wšak se dotýče prawidla, jímžto se překladatelé w práci swé řídili, o tom tito sami w předmluwě takto mluwí: „ Za hlawní aukol položili jsme sobě srozumitelnost, aby tohoto překladu bez welkých nesnází i ten mohl použiti, kdo méně w češtině zběhlý jest, neb jen tímto způsobem mohli jsme skutečně prospěti. Z té příčiny podrželi jsme staročeských názwů saudních jen tolik, co se jich buď ještě při saudech užíwá, aneb se ještě snad bez ujmy srozumitelnosti wůbec uwésti dá; wšak ale wždy pilně hleděwše k tomu, aby se starý názew we slowu i skutku s nynějším řádem dokonale srownáwal. Některé také názwy přijaty jsau z obecného užíwání lidu, pokud jsme je uznali za dobré, a jen welmi skrowná částka wýznamů od nás samých po bedliwém a wšestranném uwážení forem analogických jest utwořena. Co se dotýče latinských wýznamů, w německém originálu přicházejících, pokud se smysl jich obecný srownáwá s wěcí, zdálo se nám raději na ten čas ještě je podržeti, nežli je starými, zatmělými neb méně whodnými, aneb dokonce nowými nesrozumitelnými slowy nahrazowati. “ Jakožto překladatelé podepsáni jsau: Dr. Josef Frič. Dr. Antonín Štrobach. Karel J. Erben. Karel Hawlík. Jan Neubauer. Cena celého díla, totiž textu i se slowníky jest 2 zl. střbra. Pro okamžitau potřebu wydán jest nyní nejprwé text; slowníky pak, ježto se ještě nacházejí w tisku, budau jakožto zwláštní sešitek následowati, jehožto wyjití potom oznámí se w nowinách i w časopisech, aby se pp. odběratelé wěděli kdy o to w nadřečeném kněhkupectwí přihlásiti.", "id": 845}
{"text": "19. září 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Z Králowé Dworu., Autor: Havlíček, Karel\nZ Králowé Dworu. Prowolání. Dne 22 Září bude zde slawena 30letá památka nalezení Kralodworského Rukopisu, k čemuž se ke wšem ctitelům Kralodworského Rukopisu uctiwé pozwání činí.", "id": 846}
{"text": "21. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Rozmanitosti., Titulek: [spolek v Turíně], Autor: Havlíček, Karel\n– W Turíně zaražen jest spolek: Societa per l ' alleanza Italo-Slava ( spolek pro spojení Wlachů a Slowanů ), který si obral za aučel, podněcowati bratrskau lásku mezi těmito dwěma národy, aby důrazně we spojení s Maďary mohli bojowati pro swau nezáwislost.", "id": 847}
{"text": "15. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [X], Titulek: [otisk vyjádření poslanců říšského sněmu], Autor: Havlíček, Karel\n– Uweřejňujeme zde wyjádření mnohých poslanců sněmu říšského strany rozpuštění sněmu s tím podotknutím, že mnozí naši pošlancowé proto nejsau podepsáni, poněwadž oni jiné wyjádření připrawují, které též wytiskneme, až jen náležitými podpisy opatřeno bude, což owšem nyní jest s mnohau ztrátau času spojeno, poněwadž poslancowé pohromadě nejsau. Když rozwrácení wšech swazků důwěry a rozwolnění wšech poměrů společenských, kteréž se již dáwno ohlasowalo we wšech částích mocnářstwí, za březnowých dnů loňských na jewo wyrazilo, a sprawedliwý mocnář nahlížeje, jak weliké jest nebezpečenstwí a jak neodkladná pomoc, uznal, že, má-li se neodbytným požadawkům zadost učiniti, jiné zákonní pomoci není, nežli aby swolán byl ústawodárný sněm říšský: tehdá wšechna očekáwání a pohledáwání, jež národowé na sněm kládli, směřowala k tomu, aby upewnil rozwrácenau důwěru, aby swazek, spojující rozličné národy, utužil swobodným wywinowáním jich národnosti, i aby wládě poskytnul sílu a prostředky, by zewnějším i wnitřním nepřátelům státu rozhodně odolati mohla. Říšský sněm musil si taktéž jasně upowědomiti powinnost tuto i cesty, na které mu bylo uhoditi, aby jí zadost učinil. Úloha jeho obsažena byla w tom, aby w pokojnau a zralau rozwahu wzal organické zákony, kteréž swau sankcí i swůj základ měly nalezti w ústawě a poskytowati w ní neklamné ohrady swobodě a národním potřebám národůw, aby u wšech národů wzbudil a upewnil přeswědčení, že prospěch a zdar jejich jediné pewným připojením pospolité říši může wzrůstu dojíti, konečně aby wládě neodepíral žádných prostředků, kterýchž k odwrácení wnitřních i zewnějších nebezpečenstwí newyhnutelně potřebuje. Mohl-liž se prwní sněm rakauský domáhati cíle tohoto chodem tak jistým a rychlým, jakým sborowé zákonodární, od pokolení dáwných na dráze této spowědomělí, po ní choditi dowedau? Mohl-liž k cíli tomuto kráčeti neodwratně w dobách, kde neměl po boku swém žádného wůdce, žádné podpory, kde wzbauření a wálka domácí několikráte zatlaukla na jeho wrata, a ruka moci wýkonné tu moci zbawena klesala, tu spautaná wojenskému diktatorstwí podléhala? Říšský sněm se neodtahowal od žádné této úlohy, nezdráhal se plniti žádné této powinnosti; s přísnau swědomostí hleděl wždy wyhowěti očekáwáním těch, kteří mu zastání swé swěřili, národowé rakauští se s ním sbližowali, a zastupitelé jejich dokázali pokaždé, že jsau hotowi ke wšem obětěm, kterých weškerá wlast požaduje. Říšský sněm předložil oběti tyto wládě, aby jich co nejrozsáhleji užíwala, kdykoli se jednalo o to, aby oswědčila sílu a ukázala se mohútnau naproti protiwníkům swým. A kdyby byl sněm říšský nic jiného neučinil, než že několik milionů potlačeného lidu selského wybawil z těžkých okowů, a že jich pozdwihl k důstojenstwí swobodných občanů, již za tento jediný skutek měl by hojné požehnání, a mohl by se kojiti wědomím, že tím wlasti pojistil pokoj, mír a swornost, lásku a wděčnost nejlepších jejich synů. Awšak i ústawa byla w náwrhu dokonána, wstaupila již do druhého stadium zkaušení, a u wšech, kteří we zkaušení tom aučastenstwí míti měli, přewládal mocný počet, že musejí podržeti na zřeteli aučel, že musejí hleděti k celku, neobracujíce pozornost na jednotliwosti, že se ústawa rychle, třebas i s některými wadami, dodělati musí. Nesnadnější cesta byla již odbyta, základní práwa byla wětším dílem uzawřena, i neměli se rozebírati již žádné hluboko zasahující otázky o zásadách, při kterých pole theorie nemůže a nesmí zůstati nedotčeno; jednaloť se již jen o to, aby se wytčeným zásadám pojistilo důsledné prowedení, a w tomto aby se ustanowil organický, auzce spojitý celek. Tu zastihl ústawodárný sněm osud rozpuštění manifestem ústawního mocnáře, prohlašujícím darowanau ústawu. Úloha říšského sněmu se tím ukončila, audům jeho wšak zůstáwá powinnost, aby w těch, kteří jim úlohu tuto swěřili, utužili přeswědčení, že úloze swé dobře rozuměli, že w ní ničeho neobmeškali, že wládě neodepřeli žádného prostředku k dosažení aučelů jejích. Ústawa mohla, ba musela při smýšlení, které celým shromážděním zawládalo, za několik neděl předložena býti k potwrzení mocnářowu. Kdyby wykonáwací moc byla brala aučastenstwí w rokowání o ní, kdyby důwěra a přímost, tyto základní wýmínky wšeho společného jednání ke společným cílům, wždy byla naznačowala postawení moci wykonáwací k zákonodárnímu shromáždění, kdyby se slowa ministerního programu byla kdy stala prawdau, byla by se zajisté doba tato, jako si wšichni přáli, i také w prowedení swém silně byla sblížila. Program ministerstwa od 27. listopadu m. r. připowídal, že sněmu předloženy budau náwrhy o náhradě za zrušené poddanské powinnosti, o spořádání záležitostí obecních, o přetwoření a zřízení saudů, o ustanowení práwa tiskowého a spolkowního, o národní gardě a mnohých jiných weřejného hospodářstwí a prospěch lidu blíže se dotýkajících záležitostech. Awšak ani jeden z těchto náwrhů nebyl sněmu podán. Ponechán sám sobě, a čtyry teprw měsíce od onoho stanowiska wzdálen, z něhož wyšší wzdělání, wědaucnost a průmysl we wšech odwětwích činnosti čilější žiwot rozwíjí, mohl sněm wládnauti jen silami swými. Měla-li wláda w úmyslu, spojiti wšechny části mocnářstwí společnau páskau a utužiti ji w ústawě k blahodárnému nerozwázanému swazku, byl by sněm říšský úmysl takowý s radostí uwítal. On wšak, až manifest byl prohlášen, neznal ani aumysl wlády, ani cesty na kteréž uhodila. Když sídelní město ještě z hlubokých ran krwácí, když rány tyto žalostně působí na wšechny úkony žiwotní srdce i weškerých ústrojů weliké říše, nesl říšský sněm bolestně, že mu byly odňaty wšechny prostředky k léčení a úlewě; on cítil, že nejwyšší prospěchy mocnářstwí i dynastie požadují, aby se s pomocí neodkládalo, aby wýsledek její nemořil hořkostí a záhubnau zaslepeností. Awšak audowé sněmu mají pokojné přeswědčení, že neodwraceli očí swých ani od těchto welikých důležitostí, a důwěru, že wysilatelé jejich je sprostí wyčitky, jakoby w oprawdowém a důstojném pojmutí jejich něčeho byli opominuli anebo zameškali. Přímá řeč jest powinnost muže swobodného, jest nejswětější powinnost zastupitelů národních, ona jest zároweň podstata a duše žiwota konstitučního. I mylné pojímání kroků wlády a zakládající se na něm křiwé nedůwodné obwiňowání moci wýkonné, wždy budau wládu spíše síliti, důwodné pak žaloby rychle wésti ku pomožení. Audowé rozpuštěného říšského sněmu, skládajíce w oswědčení tomto wýraz nejwraucnějšího swého přeswědčení a neodolatelného citu powinností, ač i plnomocenstwí swého zbaweni, neustanau přimlauwati spoluobčanům swým k pokoji, míru a zákonnitosti, tak jako i posud co aučastníci zákonodárstwí k dosažení těchto aučelů wšemi silami pracowali. Dokážau tak skutkem, že welikodušná wláda jiné cesty má na wybrání, než aby zákonité smýšlení prznila skwrnau nezaslauženého důmnění, a že nebylo zapotřebí násilí wojenského, aby byl zjednán průchod uzawřením mocnářowým. Bohdej by cesta, na kterau wláda uhodila, wedla ku spáse wlasti! Teodor Hornbostl, býw. poslanec Liberecký. Dr. František Ladislaw Rieger, býw. poslanec Železnobrodský w Čechách. Dr. Aug. Stradal, býw. poslanec Hodkowický w Čechách. Dr. Frant. Schmitt, býw. poslanec okresu Landstrasse we Wídni. Matauš Hawelka, býw. poslanec Čáslawský w Čechách. Wojtěch Deym, býw. poslanec Nowobydžowský w Čechách. Dr. Eberhard Jonák, býw. poslanec Brandejský w Čechách. Dr. Josef Halter, býw. poslanec města Solnohradu. Adolf Pinkas, býw. poslanec III. okresu města Prahy. František Palacký, býw. poslanec II. okresu města Prahy. B. Szábel, poslanec Holomaucký. Dr. Norbert Pfretschner, poslanec Hopfgartenský. Dr. Max. Mathis, poslanec Hermagorský w Koroši. Jan Daniel Rozsypal, poslanec Wimberský w Čechách. Dr. Karel Wiser, býw. poslanec Linecký w Hořeních Rakausích. Dr. Antonín Strobach, býw. poslanec I. okresu hlawního města Prahy. Dr. Karel Leopold Klaudy, býw. poslanec Kutno-Horský w Čechách. Pillersdorf, býw. poslanec z Mostu na Litawě. Dr. Škoda, býw. poslanec z Plzně w Čechách. Antonín Kučera, býw. poslanec z Čech. Prof. Kaubek, býw. poslanec z Čech. Dr. Flora, býw. poslanec z Naudersu w Tyrolích. Ant. Černe, býw. poslanec z okresu Tržeckého w Přímoří. Frant. Hawlíček, býw. poslanec z okresu Nowo-Kdyňského w Čechách. Dr. Alois Pražák, poslanec z okresu Uh. Hradišťského na Morawě. Victor Brázdil, býw. poslanec pro okres Holešowský na Morawě. J. Ohéral, býw. poslanec okresu Kroměřížského. J. Reymershoffer, býw. poslanec okresu Wisowického. Josef Kučera, poslanec okresu W. Mezříčského. Dominik Kowář pro okres Kúřimský na Morawě. V. Honig, býw. poslanec z Aussee. D. Ignác Pawek pro okres Landškronský w Čechách. Leop. Šediwý, býw. poslanec pro okres Řičanský w Čechách. Jan Eraz. Wocel, býw. poslanec Policský w Čechách.", "id": 848}
{"text": "29. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Tam w tomto pokoji známém již členářstwu s dweřmi zastawenými almarau a s wykukujícími sem tam w kautech šwábami byla mysl jeho též tak nepokojná a rozwrzaná jako stolice, na nížto seděl. Nepříjemně, smutno mu bylo okolo srdce. „ Aby wás čert wzal, kteří jste wymyslili tyto bály! Z čeho se mají blázni co radowat? W gubernii je neauroda, drahota, a oni se dají do bálu! To jsau wěci! nafikli se do babských hadrů! A aby wás... některá na sebe nastrčila tisíc rublů! A to wšechno z mozolů swých poddaných, aneb co jest ještě hůř, na swědomí auřednické. Wždyť se wí, proč se dá uplatit a zahubí swau duši: jen proto, aby žena měla na shwaly a na rozličné robrony, aneb čert sám wí jak se to jmenuje. Křičí „ bál, bál, weselost! “ a bál je k ničemu, není ani w ruském duchu, není podle ruské nátury, čert sám wí, k čemu to je: dospělý, plnoletý člowěk wyskočí najednau celý černý a potažený jako čertík – a pác! mele nohama! Jiný zas stoje w páru a rozmlauwaje o wážných wěcech, najednau začne jako kozlík sekat nohama!... Wšechno z opičáctwí, wšechno z opičáctwí! Protože je Francauz w 40. roku zrowna takowé dítě jako byl w 15., tedy jen do toho – také my to musíme dělat! Ne, wěru po každém balu bylo mi, jako bych byl hřešil, ani si na to nechci wzpomínat. Nu a kdyby ku př. nějakému spisowateli napadlo, popsati tuto scénu tak jak je? Nu, byla by w knize zrowna tak ničemná, jako w přirozenosti. Co je? mrawná, nebo nemrawná? zrowna aby čert wěděl, co by to bylo. Wypliwnul bych, a hned bych zawřel knihu. “ Tak nepřízniwě wyjadřowal se Čičikow o bálech wůbec: ale zdá se, že se tu přimíchala jiná příčina mrzutosti. Hlawní zlost neměl on na bál, ale na to, co se mu přihodilo při bále, že se najednau ukázal přede wšemi Bůh wí w jakém swětle, že hrál jakausi podiwnau dwausmyslnau rolli. Owšem když si wšechno dobře powáží, widěl, že to jsau samé hlauposti, že hlaupé slowo nic neplatí, zwláště nyní, když jest již hlawní wěc jak náleží ukončena. Ale podiwný jest člowěk: mrzela ho silně newážnost u těch, o kterých se práwě sám potupně wyjádřil a které neměl we wážnosti. Tím wíc ho to ale mrzelo, poněwadž promýšleje celau wěc widěl, že on sám byl toho poněkud přičinau. Na sebe se ale přece nerozhněwal a w tom měl prawdu. My wšichni máme tu malinkau slabost, že sebe rádi šetříme, a hledíme raději wypátrat některého bližního, na kterým bychom si wymstili swau zlost, ku příkladu na služebníku, na podřízeném auředníku, na ženě aneb konečně na stolici, která letí Bůh wí kam až ke dweřím, tak že až uletí lenoch a několik noh, aby wěděl o tom, co je zlost. Tak i Čičikov našel brzy tohoto bližního, který odnesl celau jeho zlost na hřbetě, a ten byl Nozdrow. Darmo mluwit, toho zpracowal tak ze wšech stran a boků, jako snad zpracuje některého podomka nebo jemštíka ( postiliona ) některý projíždějící zkušený kapitán aneb i generál, jenž kromě mnohých nadáwek již zklasičnělých přidá mnoho ještě neznámých, jejichžto wynalezení jest jeho wlastní zásluha. Celý rodoslow Nozdrowůw byl probrán a mnozí členowé jeho rodiny w poslaupnosti wzhůru utrpěli silně. Narážka na ruský spůsob nadáwek, kdežto se otec a matka atd. nenáwiděné osoby zlehčuje. Co zatím takto seděl před dohárající swíčkau, dálo se na druhém konci města něco, mohoucí ještě mnohem zwětšit nepříjemnost našeho hrdiny. W postranních ulicích města wrčela podiwná powozka, které by bylo welice těžko dát nějaké jméno. Nebyla podobná ani tarantasu, ani kočáru, ani bryčce, ale spíše tlustému, wypuklému melaunu, postawenému na kola. Twáře tohoto melaunu, totiž dwířka, mající na sobě památku žluté barwy, zawíraly se tuze špatně za přičinau schromlých držališť a zámků a byly přiwázány prowazem. Melaun byl naplněn kanafasowými poduškami, byl nacpán pytlíky s rozličnau potrawau. Wzadu stala osoba lokajského půwodu w domácí kamizole s neholenau bradau. Šramot a hwizd železných skobek a šraubů wzbudil budočníka ( policejta ) na druhém konci města, jenž zdwihna swau helebardu zwolal poloospale: „ Kdo jde? “ a wida že nikdo nejde, nýbrž slyše jen z daleka wrzání, postawil opět swau helebardu do kauta a usnul dle prawidel swého rytířstwa. Powoz po několika zatáčkách zastawil se wedlo malé farní cerkwy Nikoly na Nedotyčkách, a sice u domu protopopa. Z bryčky wylezla děwečka s šátkem na hlawě w tělehřejce ( kazabajce ) a začala oběma pěstěma tlauci do wrat líp než mužský ( chlapíka w kamizole stáhli potom za nohy, nebo spal jako umrlec ). Psi zaštěkali, a wrata otewřewše se pohltily konečně, ačkoli s welkau prací, tenlo neforemný pocestní wýrobek. Powoz wjel na auzký dwůr a wylezla z něho paní, a tato paní byla poměštice koležská sekretářka Korobočka. Babička tato brzy po odjezdu našeho hrdiny přišla do takowého nepokoje, žeby se byl mohl přihodit z jeho strany nějaký podwod, že nepřespawši ani tři noci, umínila si jeti do města, ačkoli koně nebyli podkowány, aby se tam dowěděla, po čem jsau nyní mrtwé duše, a jestli se neošidila. Bože nedopauštěj! prodawši je snad za třetinu. Jaké následky měl její příjezd, poznati může čtenář z rozmluwy, která se přihodila jenom mezi dwěma dámama. Tato rozmluwa... ale ať si zůstane raději pro následující kapitolu. ( Pokračowání. )", "id": 849}
{"text": "9. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Domácí zprávy, Titulek: [poznámka o ministru Bachovi], Autor: Havlíček, Karel\nK welikému swému zármutku přeswědčujeme se wždy pewněji, že se we smýšlení pana ministra Bacha od nějakého času tuze znamenité — kýž bychom říci mohli potěšitelne! — změny staly. Pan ministr wystupuje proti Slowákům, a slyšíme s welikau jistotau twrditi, že některé jim welmi nepřízniwé články w Lloydu neb w Ost-Deutsche Post od p. Bacha pocházejí. Co jest asi příčinau tak nenadálého přewratu?", "id": 850}
{"text": "29. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Quousque tandem abutere, o Breier! patientia nostra?, Autor: Havlíček, Karel\nQuousque tandem abutere, o Breier! patientia nostra? Jak dlauho se bude ještě wláda naše trpěliwě díwati na tohoto člowěka, jenž jest redaktorem auředních nowin Prager Zeitung a nejhanebnějším způsobem wystupuje proti národu, proti cti a proti slušnosti? Jest to aumysl wlády, aby se w auředních nowinách bilo do obličeje celému českému národu? Jak dlauho budete ještě trpěti, Pražané! mezi sebau cizince, který zapomínaje se nestydaté proti hostitelům swým, na nás we wlastní zemi wšeliké různice a ostudy snáší? Caeterum autem censeo, Breierum esse expellendum!", "id": 851}
{"text": "5. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [V Praze 4. června], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – W Praze 4. čerwna. Dáwno již nezakusil jsem w sobě tolik opowržení a žalosti, jako dnes při čtení 263 č. Lloydu, kde stojí následující wýňatek z Preszburger Zeitung: W Skalici jsau nyní 4 setniny Szirmayských a w Holiči také tolik Hurbanowých dobrowolníků. Szirmayowi jsau pěkně ošaceni a nejlepší zbraní opatřeni a zjednají si wšude skrze swau dobrau disciplinu a dobrý duch, jaký mezi nimi šlechetní wůdcowé pěstují, nejwětší úctu. Důstojníci jeho jsau nejwíce pensionowaní, we zbrani dobře cwičení wojínowé a z wětšího dílu rození Uhři, kteří nebojují tak pro Slowanstwo ze wšech stran podezřelé, jako pro swého císaře a krále. “ Těchto několik slow má pro každého, kdo jim dobře rozumí, welmi hluboký wýznam, a můžeme říci, že projedau jako okřídlený meč každé slowanské srdce. Z těchto několika slow poznáwáme nejlépe, s jakým stohlawým drakem Slowanstwo bojowati musí, kterýžto wždy nowau hlawu nastrčí, když mu jedna byla uťata. Kdokoli opatrně sleduje wšechny rakauské záležitosti, musí wšude pozorowati chytře pletenau aristokratickau síť, do které nás poznenáhla šlechta zatáčí, aby opět mohla na nějaký čas w Rakausích panowati. Nejpatrněji na uherských wěcech pozorujeme, že se nyní pokauší šlechta o wládu w celých Rakausích, jejížto korauhew jest náš prwní ministr kníže Schwarzenberg. Maďaři wedau wojnu s rakauským císařem, ale přece proto panuje nejwětší bratrstwí mezi maďarskau a rakauskau šlechtau, a ať si wypadne tato wojna w Uhřích tak nebo jinak, wždycky wypadne dobře pro maďarskau šlechtu. Wy farizeowé! když ruská síla připadla do wáh rakauských, když se již napřed wěděti může, že Košut, třeba to ještě rok neb wíce let trwalo, přece konečně udušen bude tauto welikau silau; wy bídní, wysoce urožení farizeowé! nyní přicházíte obětowati swau wěrnost swému císaři a králi, o kteréžto wěrnosti po celý rok, co již wálka trwá, žádný nic neslyšel a nepozorowal, a abyste swůj liščí ocas ukryli, neumíte jinak než osočowáním Slowanů hledati sobě té lásky u trůnu, kterau nezasluhujete. Wy nás nazýwáte „ ze wšech stran podezřelými “, abyste tím ukryli ne podezření na wás lpící, ale dokázanou winu swau. My Slowané stydíme se toho farizejstwí, abysme se přetwařowali a říkali o sobě, že bojujeme jen pro swého císaře a krále: my prawíme šlechetně a poctiwě, že bojujeme pro swau swobodu a rownopráwnost, které očekáwáme od sprawedliwosti císaře swého, opírajíce se na jeho poctiwě nám dané slowo; neboť farizeus je ten, kdo se stawí, jakoby myslil, že jsau národowé stwořeni jen pro krále. Král je k tomu, aby řídil sprawedliwě národ a pečowal o jeho dobro, král je pro národ, ne ale národ pro krále; to jest swatá prawda, kterau neupře žádný šlechtický fariseismus, jenž proto nadsazuje důstojnost králowskau, aby sám sebe we jménu krále zwelebil a jeho mocí nad ostatními wládu prowozowal. Od počátku bauřek rakauských stojí Slowané wěrně při Rakausku, ne slowy hladkými, nýbrž krwawými, mozolowitými činy; naše korauhew byla wždy swobodné, neodwislé, spojené Rakausko, kteraužto jsme hájili proti Němcům i Maďarům, a pro swé přeswědčení nasadili jsme wšechnu swau silu, krew i čest. Poněwadž ale chceme swobodné, ne ale šlechtické Rakausko, intrikowalo se proti nám nejhanebnějším spůsobem, jak w Praze, tak we Wídni, tak w Záhřebě, tak we Wojwodině, tak w celých Uhřích w táboře knížete Windischgrätze pod císařskými korauhwemi! A když nemůžete pod dynastií Košutowau, tedy chcete alespoň pod Habsburskau zase nad námi panstwí swé prowozowat? Proto nás nazýwáte ze wšech stran podezřelýmí, wy staří a zjewní zrádcowé, nyní když dosti pozdě sami pokání děláte?! My Slowané smýšleli jsme nejpoctiwěji s císařem, ačkoli jsme mu nepochlebowali; my jsme wždy chtěli zachowat jeho řiši, ne z otrocké mysli, ale z dobrého přeswědčení, poněwadž jsme pro národy slowanské nejspíše mohli očekáwat rownopráwnost a swobodu w tomto Rakausku. Wám ale, ačkoli máte wždy na jazyku swého Císaře a Pána, wám na Rakausku nic nezáleží, wám záleží jen na šlechtě a na její panowání, a hned se spojíte s každým, kdo by wám waše privilegie pojistil, třeba se desetkrát Rakausko rozpadlo. A nyní držíte dwůr císařský obklíčený, osočujete tam Slowanstwo a zamezujete tam prawé prawdě přístupu! Proč pak se nepowí zjewně a poctiwě národům uherským, čeho mají po ukončené wálce očekáwati? zajisté by wědauce proč bojují, jinak wystupowali proti maďarskému wojsku, které dobře wí, proč bojuje. Takto ale nemůže se nikdy očekáwati, že ze strany císařské s takowym nadšením bojowáno bude, jako bojují Maďaři. Ale šlechta maďarská, která má nyní welikého wplywu u knížete Schwarzenberga, brání tomu nepochybně, poněwadž přece ještě od swých plánů neupustila. Co se ale nás Slowanů týče, my máme swé přeswědčení, pro které pracujeme a od kterého se nemůžeme nikterak odwrátiti; že se s námi od wlády špatně – mohli bychom říci nepoctiwě – nakládalo, to wí každý, a kdo to před swětem upírá, jistě si sám we swém swědomí jinak mysliti musí. Naše křiwda je zjewná. Těm, kteří patrně bojowali proti Rakausku, wěřilo se wíce než nám, a oni dostali místo nás tu náhradu, kterau jsme my zaslaužili. Awšak ani to nás nemůže zwrátiti od naší dobře rozmyšlené a od samé přírody i od historie naznačené cesty, Že i mezi Slowany někteří jinak smýšlí a wíce podle citu ( třebu sprawedliwého ) než podle chladného rozumu politiku swau řídí, to je obyčejná wěc: neboť wšechny hlawy nejdau nikdy pod jeden klobauk! a třeba nyní wláda w zaslepenosti swé sama sobě i nám škodila, my přece konečně dojdeme swého cíle, poněwadž jinak býti nemůže. Rakausko musí být takowé, jako my radíme – sice přestane. To je prawda, kterau nám hlásá každá mapa, každá statistika. Chcete se jen ustawičně ukrýwati za bajonety? Pomněte, že wojsko waše jsme my sami, a třeba ještě letos wšechno wojsko naše slowanské necítilo w sobě důstojnost slowanskau – wšak ji bude cítiti za rok, za několik let; čas nyní silně běží; myšlénky naše, které s námi před dwěma lety jen snad několik tisíc lidí sdílelo, tyto myšlénky mají s námi již nyní sta tisíců, a za několik let budeme se počítati na miliony. Nemyslite, že nás wšelikými křiwdami nyní rozdráždíte, abyste nás pak na wždy udusiti mohli: my budeme tak dlauho trpět, až budeme mít moc a sílu přestat trpěti a poručiti si, a to bude tenkrát, až bude těch našich 18 milionů duší tak dobře wěděti, kdo je náš nepřítel, jako to nyní wíme my. Pak nebudeme potřebowat ani revoluce, proto že potom wy sami, wysoce urození pánowé! budete k nám sprawedliwi – neboť budete muset!", "id": 852}
{"text": "8. červenec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Wojsko české we wlaském Miláně., Autor: Havlíček, Karel\nWojsko české we wlaském Miláně. Mnohau zkušeností potwrzeno jest, že krajané naši, kdvž do cizých zemí se dostanau, wíce si swého domowa a jazyka wáží, než doma, a každý, kdož k tomu příležitost měl, přeswědčil se jistě, že lidé, kteří si w Čechách za ponížení pokládali, řečí českau weřejně mluwiti, jinde zas s jakausi hrdostí werejně se k Čechům přiznáwali. Podobného přeswědčení nabyli jsme opět z welewítané spráwy wel. p. Mensingra we Kwětech. Dowídáme se otamtud, že důst. p. kanowník Waclaw Pěšina znamenitý počet ( 187 sw. ) dobře wolených českých knížek darem poslal českému 18. pluku pěchoty w Miláně posádkau ležícímu, aby tito naši krajané we swobodných chwílech příjemným a užitečným spůsobem bawiti se mohli w cizině. Přede wším ale těšiti musí každého ona horliwost, s jakau wojínowé onoho daru užhvají, neboť prý se často 20—30 denně o knížky hlásí. Radostné prý jest podíwání na tyto pilné čtenáře we wojárnách, na strážích, u bran městských, na procházkách atd. Přáti by si jen bylo, aby se i ostatním českým plukům w otčině i jiných zemích podobného dobrodiní způsobilo; kýž by jen každý, kdo w té wěci nějakého wplywu má, nemedlil použíti příležitosti. Podpora w tak chwalitebném počínání nikoho nemine.", "id": 853}
{"text": "24. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Poštovní změny], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. ‒ W Praze dne 21. ledna. Dowídáme se z jistého pramene, že ministr obchodu von-Bruck, jenž nyní také řízení wšech pošt přejal, důležité, a pokud se nám zdá, welmi dobré obnowy w tomto auřadě ustanowil. Předně jest zrušen Wídeňský Oberpostverwaltung, který jenom na překážku byl a dlauhau bürokratickau cestu prodlužowal. Wšechny zemské wrchní spráwy pošt budau nyní bezprostředně pod ministerstwem obchodu, a tarify nowin atd. nebudau wycházet we Wídni pro celé mocnářstwí, nýbrž každá zemská poštowní spráwa wydá si swůj tarif a sdělí jej ostatním zemským spráwám, we kterémžto nařízení pozorujeme s libostí nějaké přibližowání k foederativní samospráwě zemské a čelení proti záhubnému centralismu. 78 Také budau od nynějška zemští spráwcowé pošt sami obsazowati wšechna místa až do 300 až 400 zl. stř. roční služby. Doufáme, že také při poštowní expedicí nowin a časopisů mnohé newyhnutelné oprawy nastanau, nemají-li odbíratele celý prwní měsíc každého čtwrtletí bez časopisů se w trpěliwosti cwičiti. My alespoň sami hodláme k ministerstwu obchodu strany této wěci přiměřenau žádost podati.", "id": 854}
{"text": "14. září 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Hlasové Němců o německé filosofii, Autor: Havlíček, Karel\nHlasowé Němců o německé filosofii. Klada tuto několik wýpisků o německém mudrctwí zde onde sebraných doufám, že pokus ten i zásobu jiných bedliwějších této wěci pozorowatelů přiwábí. Jakažto úwod zde stuj wyňatek z předmluwy, kterau p. Dr. M. W. Drobisch, řádný profesor počtárstwí a mudrctwí na universitě Lipské na začátku swé knihy: „ Zkušebné dušeslowí dle náwodu přírodoskumného ( 1842 ) klade: „ Kniha ta ať se pokusí, činem dokázati, že se jiná, a doufám přirozenější a zdrawější než posud ještě panující úwaha o zjewech a jistotných událostech dušewního žiwota wytěžiti dá bez metafisiky a filosofie wůbec, a bez upotřebení mathematiky pauze zdrawým pozorowáním, rozbíráním, porownáwáním a spojowáním dějů naší wnitřní zkušenosti dle hlawních nákresů. Když se dušeslowí wždy ještě zpět obrácené snaží brzo na starý wyschlý pařez aristotelských dušewních sil nowé štěpy raubiti; brzo se w přírodomudrckých platonizujících snech zmítá, které příliš nejestotné jsau, aby se jich zkušenost domysliti a jimi wládnauti mohla — tedy se musí konečně jako wšecky jiné přírodoskumné wědy odhodlati, dějepisu swého se odříci, který přece jen o málo wíce, nežli o řadě nedokonalých aneb překažených snah wyprawuje “ uvozovka navíc... Nikoliw o minulosti — jen o žiwé přítomnosti musí dušeslowí blaho očekáwati. Ani w zásobárnách zkušebného dušeslowí, tím méně w podiwných powěstech měsíčníkůw a na duši chorých není to obsaženo, čeho dušeslowí přede wším potřebuje — totiž známost wšeobecných dušewních wýjewů; nýbrž wlastního skaumání nanejwýš zapotřebí jest, které dle wyšetřených wědeckých prawidel náwodně řízeno býti má. “ Prawí pak dále, že kniha jeho co počátek takowého skaumání powažowána býti má; že přede wším dušelslowních zwláštních spisů o jednotliwých skupeních wýjewů dušewních potřeba jest, aby totiž dušeslowí co přírodoskumná wěda na základě pewném stálo; že přehled celého dušewního žiwota potwrzuje učení Herbartowo, dokazujíc při tom nepodstatnost wšech dřewějších a pozdějších domněnek; že konečně dušeslowí skumné ( které ale proto ještě prý nemusí býti na prosto wýmysliwé ) naproti zkušebnému nanejwýš mathematiky požaduje, w čem Herbart ještě mnoho práce zanechal. Zdá se nám posud ještě nejlepší taktikau býti filosofůw, když slowy a důkazy jednoho systému druhý systém a ostatní w pochybnost a w opowržení uwádějí. Neboť mají filosofowé tu zwláštní a jistě welmi chwalitebnau wlastnost, že jeden o druhém welmi potupně saudí, čehož w žádné jiné wědě nenalezáme. W každé jiné opravdivé wědě uznáwá pozdější pracowník zásluhy předešlých, stawě na nich a dále je wzděláwaje; tím wzrůstá lidská wědomost. Mnozí filosofowé ale, posuzujíce obyčejně se zavázanýma očima weškeren swět, pohrdají jeden druhým. Red. Mimo jiné wěci tolik z uwedeného místa a z knihy samé wyswítá, že dušeslowí wlastně a půwodně přírodoskumná wěda jest, a že se pro dušeslowí práwě nyní dušewním přírodoskumem nowá dráha klestí. Domysliti se z toho wyznání lze, že až posud dušeslowí dílem bez základu bylo ze zkušenosti wzatého a dostatečného, poněwadž se nyní přírodoskumem dušewním základy stawěti mají. Ze wšeho ale uzawíráme, že i našim skaumatelům wolno jest, se mužně do práce pustiti a opomenutím wšeho blauznění jadrným ne pauze přeloženým dušeslowím národ náš obdařiti. Obratiwše se dále poznáwáme též mudrlanstwí z jiného welmi utěšeného spisu, o kterém se p. Dr. Drobiš na str. 335 zmiňuje, a který také r. 1842 a sice w Praze wyšel. Jestiť to: „ Dušeslowí Hegelské školy, “ posauzené od p. Dr. F. Exnera řád. prof. filosofie na univ. Pražské. W tomto spisu se p. spisowatel welmi důmyslně a spolu wtipně o saustawě Heglowě wyjadřuje. Jsau pak knihy, které pan Dr. Exner posuzuje následowní: „ Dušeslowí K. Rosenkrance, řád. prof. filosofie w Králowci ( 1831 ); Anthropologie a dušeslowí Dr. K. L. Micheleta mimořád. prof. na universitě Berlinské ( 1840 ); a základ dušeslowí Dr. J. Ed. Erdmanna řád. prof. na universitě Halle-Wittenburgské ( w Lipsku 1840 ) co nejhlawnějších příwrženců Heglowých. “ Na straně 109té prawí mnoho wážený pan spisowatel: „ Smělá hra s prázdnými pojmy, která zde onde žwástáním se stáwá, jestiť zewrubní rázní známkau wšech přítomných děl. “ Utěšený příklad učení Hegla stojí na straně 37té: „ Pozorností zprostředkowané rozeznání obsahu prwotně w citu jsaucího sluje ( dle Heglianů ) názor. Jaký dušewní kon toto rozeznání jest, zůstáwá zde jak dříwe bez wýkladu. Tážeme-li se dále jak to míněno, tedy čteme odpowěď takto: Obrátiw se na sebe samého popadnu swůj cit a wymrštím jej w prostor a čas. “ „ Tázajíce se dále s podiwením, jak takowé wymrštnutí možné jest, dowíme se, „ že se to pružností neskončenau našeho jástwí stáwá. “ Spisowatel se přiznáwá, že ho stud polil čtaucího to. Na str. 110: „ Dušeslowí Hegelskau školau kleslo. Hegelská škola hrdá na swůj náwod posmíwá se zkušenosti a upírá zákony ( dušewní činnosti ); tím pak podkopala základy swé wědy. Ona nebéře ohled na nowá welmi znamenitá podníkání... “ A na stránce 112 a 113 čteme tato paměti hodná slowa: „ Wíce nežli klesnutím podotknutým by škodilo Hegelské dušeslowí ano celé mudrctwí Hegelské tím, kdyby se mu poštěstilo na místo důtkliwého pozorowání a rozwážliwého myšlení swau zwolnau hru s pojmy, swé opowržení a swau neznalost zkušenosti ještě do mnohých hlaw wprawiti. Již zawinilo wětším dílem, že filosofie u množstwí těch, kteří we zkušebných ( praktických ) wědách pracují a dílem u nejznamenitějších z nich w powržení přišla. chybí uvozovky na konec citace; pravděpodobně na tomto místě Nedáwno jsme musili w tom ohledu slowa čísti, která se nemohau na lehkau wáhu wzíti. Wztahují se nejblížeji na onu dobu německé filosofie, která powstala slawným předchůdcem Hegla, který též jeho následowníkem nyní býti má. Po odbytí těch filosofů, nemajících žádného ponětí o zkušenosti ale při tom tím hrdějších na swá prázdná wymyšlowání, prawí se tamže takto: „ Jsau to obzwláštní a prawí zhlupitelowé toho wěku. Já sám jsem díl mých studií na jedné universitě ztráwil, na které nejwětší mudrc a metafisikus ( skaumatel nadpřírody ) toho wěku studující mládež k obdiwení a k následowání uchwátil; kdo by se byl tenkráte od nákazy zachránil? Také já jsem přežil tuto dobu bohatau slowy a pojmy, chudičkau ale w prawém wědění a důkladném učení; připrawila mne o dwě drahocenná léta mého žiwota. Nemohu wylíčiti leknutí a hrůzu, když jsem z toho opojení k wědomí procitnul. Kolik jinochů walně nadaných a nejwýtečnějších uzřel jsem, zahynuwších w této záwrati, kolik žalob jsem musil později zaslechnauti na žiwot zcela ztracený. “ A konec zní takto: „ Nadsazowání sebe samého, hrdost, marnost a osobení, chromá ctižádost dáwajíc sobě samému přehojné uznání, které swět odepříti musí, tyto wlastnosti wycházejí z poslucháren těchto filosofů. “ Tak prawí Liebig, muž k německým ozdobám přičten, kterému ducha k pochopení prawého filosofowání o přírodě odepříti nelze, a který příležitost měl, co popisowal, seznati. Se zármutkem jsme tato slowa čtli, neb obsahují přísnau hanu: tím wětší byl zármutek náš, poněwadž hana wětšího dílu sprawedliwá jest. Že jsme je zde znowa otisknauti dali, nestalo se na křiwdu našich saudruhů; rána welká wšak se nezhojí, když ji zakrýwáme, nýbrž když ji přede wším na swětle ohledáme. Mudrowání 296 Hegla o přírodě není w ničem lepší než předchůdcowo a Hegelské dušewní mudrctwí též. “.... O učení Herbarta prawí pan spisowatel: „ Tento mudrc wystawěl na základě welmi jednoduchém, na pojmu totiž o jednosti duše a na sadě, že jednoduché pocity w jistých okolnostech za síly powažowány býti mohau, užíwaje při tom počtů, saustawu dušeslowí, která netušenau predností powstání nejdůležitějších dušewních okolností a jich přawidla dokazuje. Prwotní, samostatné wšeobecné dušewní síly, které celau dráhu k poznání zastawily, staly se tím jednotliwými stawy wýwinu, kterých počátek a wzájemnost jasně před očima leží. K základům poskytuje metafisika wšeobecné důkazy, a wšak mohau se také co domněnky powažowati, a konají pak při dušeslowí to samé co domněnka strunění aneb wýliwu při zjewech swětelních. Dušeslowí ačkoliw ještě w powstání zdá se tím prwnikráte do řady wěd powýšeno býti. Jak nowé toho wywedení, tak stará jestiť potřeba a řekl bych tušení jeho “... ( Dokončení. ) 299 Hlasowé Němců o německé filosofii. ( Dokončení ) Oprawa: w předešlém čísle na stránce 296 I. slaupci, řádku sedmém má státi: která netušenau přesností powstání nejdůležitějších dušewních stawů atd. Na obweselení stůj zde satyrický článek wyňatý již w roce 1843 z jednoho zahraničného časopisu; poněwadž ale nepřeložitelný jest, musíme ho w půwodním rauše zděliti. Sluje pak takto: „ System der deutschen Philosophie. Das Subjekt des Prinzips in der Exzentrizität der Hypothese, erschaffen aus der Totalität des Seins, und verflüchtigt in den Indifferenzpunkt des Momentes der Abstrakzion liegt in der Persönlichkeit der intelektuellen Anschauung als der Implus des logischen Begriffs durch die Fikzion der Hypostasirung des reinen Seins in dem Abstractum des Concreten mit dem unendlichen Subjekt. Objekt, d. h. dem absoluten Objekt inmittelst der Potenz der subjektiven Subjektivität, die sich im Prinzip objektivirt, und wird so mit Hilfe der Metaphysik des logisch künstlichen Prozesses im Idealen die concrete Begreiflichkeit des Begriffs im Ich der Negativität von der intelektuellen Anschauung des Absoluten der göttlichen Offenbarung begleitet. Das Erkenntnissprinzip des bewusstlos bewussten Selbstbewusstseins tritt aus der Immanenz des Göttlichen durch die Transcendenz des Nihilismus in die Existenz des Nichtnichtdenkens und absorbirt im Monismus des Gedankens die Reflexion der Absolutheit durch die Sphäre des Ueberseienden fixirt auf das Fühlen - und Erkennen - Wollen des Realabsoluten in die Nullität der Homogenie durch den Hinblick auf das durch das Nichtich erkannte Moment des begreiflich — begrifflos — unbegreiflichen Objekt-Subjekts “.... Redakce pak téhož časopisu dodáwá: „ Neznechutí-li se mým čtenářům malá práce, tuto saustawu nazpamět se naučiti; mohau se směle po boku nejslawnějších mudrců postawiti. “ Že satyra ta mnoho prawdiwého do sebe má, budiž následujícím místem učení Heglianů, které p. Dr. Exner we swé knize na str. 27 a 28 sděluje, potwrzeno. Wyprawuje takto: „ Wir lesen weiter: Indem das verständige Bewusstsein zur Einsicht gekommen, das Objektive sei das Subjektive, weiss es, dass es, die Objekte vorstellend, sich selbst vorstellt; das Bewusstsein ist Selbstbewusstsein geworden. Denn das Objekt des Selbstbewusstseins ist das Ich und dies ist die Identität vom Subjekt und Objekt. Weil aber das Objekt als Nicht-Ich die ganze Objektivität ist, so sinkt das Selbstbewusstsein wieder zum Bewusstsein herab, und es entsteht der Widerspruch der einfachen Identität und der mannigfachen äussern Objektivität. Dieser Widerspruch erzeugt den Trieb, Objektives und Subjektives auszugleichen und hieraus entsteht zunächst die Begierde. Sie ist der Trieb der Objektivität aufzuheben. Das Objekt ist Negation des Subjektes, der Genuss als Befriedigung der Begierde ist Negation dieser Negation, also Rückkehr des Selbstbewusstseins in sich. Das Subjekt als lebendiges, selbstbewusstes hat überdies die Gwissheit, dass das Objekt seine Negation nicht verhindern kann. “ Toť jest uzel nesmyslu, dokládá wysoce wážený pan posuzowatel a čtenář si bezděky na ono Šalomaunské příslowí wzpomíná: Jazyk maudrých ozdobuje umění, ale usta bláznů wyléwají bláznowstwí.... Zase w jiné knize 1842 wyšlé a w Němcích welmi proslulé čteme o té samé wěci na str. 21 doslowně takto: „ Ideální filosofie, která twrdila, že myšlénkami wšecko wšudy zploditi může ( na př. myslím zewnitřní swět [ wýsobu ] a tím powstáwá; myslím Boha a tím se stane Bůh ), ubíhá při rostaucím wzdělání našich saučasníkůw co zlopowěstné umění we swůj zaslaužený trest opowrženosti. Tážeme se teď, jak to možná bylo, mudrctwí tomu takowau důstojnost přikládati, které zdrawému rozumu wíru wnutiti chtělo, že smyslné a dušewní bytosti k. př. slunce, Bůh atd. mimo nás w prawdě nejsau, nýbrž jen plody našeho rozumu. Ale temná řeč těch mudrců omámila wšecky ty, kteří s to nebyli ji w slowa zřejmá přeložiti, a tím učený nesmysl pochopiti. “ Litrow konečně, znamenitý, již bohužel zemřelý hwězdář, který na mudrlantstwí nemálo zanewřel we swé knize: „ Diwy nebe “ několikráte na to rozkošně naráží. Tak píše na str. 146té: „ Saustawa epicyklická patří bez pochybnosti mezi nejdůmyslnější, ale také mezi nejstrojenější a nejzamotanější, které lidský duch kdy wymyslil; jestiť to osnowa zchytralosti a zaslepenosti, která kdy jen w metafisice od jednoho našich nowějších překrucowawých přírodomudrců ( Naturphilosophen ) wymyšlena byla a za kterau by se hwězdoslowci jinak tak střízliwí wlastně styděti měli. “ A na str. 388: „ Kdoby nám medle zazlíti chtěl, když bychme dobra již dáwno od země z nádoby Pandořiny uprchlá na wýsosti hledali; totiž wěčný mír, po kterém již tak dlauho wzdycháme; zlatý wěk, který jen w našich básních žije: newinnost mrawu, která wšecka dle líbezné básně Ariostowy i se ztraceným zdrawým rozumem našich mudrců a reků tam na hoře pod dohlídkau zwláštního genia w různých lahwičkách uschowána jsau a proto zde dole jen tak zřídka již se nalézají.... “ Z těchto několika důkazů již tuším patrno jest, že mudrctwí w Němcích tak swatoswaté není, aby wšickni národowé zapomenuwše na wlastní jazyk, sláwu i blaženost, jen jemu se kořili, jen jím se napájeli, jen jemu k wůli se němčili; naopak wyplní a dílem se již wyplnilo prosté ale krásné slowo: Za pýchau přichází zahanbení, ale při pokorných jest maudrost. 1.", "id": 855}
{"text": "9. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Slowo k občanům českým, Autor: X; Havlíček, Karel (přetisk)\nSlowo k občanům českým. Milí Bratří! Radujme se! nowý den nám swítá. Dobrotiwý náš král udělil nám konstituci; on pojistil swobodné projewení swého mínění, i dáwá nám do rukau zbraň, abychom si hájili drahé tyto poklady a weřejný řád udržowali. — Nyní jest důstojnost národu uznána, nyní práwa jako na pewných základech položena, nyní jsme swobodní mužowé. Než bude se mnohý ptáti: co jest to konstituce? Poslyšte: konstituce jest latinské slowo i znamená po česku tolik, co ústaw neboli zřízení, a toť arciť swobodné zřízení zemské. Takowéto zřízení nalezá se už ode dáwných let u Angličanů, u Francauzů, u našich sausedů Sasů a mnohých jiných národů, kteří proto welmi prospěli i nad nás a jiné wynikli. Při takowém zřízení jest to zwláštní i hlawní, že král nemůže wšechno dělat, co sám chce, jenom dle swé libosti, nýbrž týká-li se to národu, že se musí prwé národu zeptati, je-li s tím také srozuměn. Waši synowé museli před lety slaužiti na wojně 14 let a nyní 8 let. Hleďte, to by se bylo nestalo, kdybychom už dříwe takowého swobodného zřízení byli míwali. Národ by byl už tenkrát řekl, co nyní prawí: My to tak nechceme, tím jest toliko chudý stížen, bohatý se wyplatí neb podplatí. Bude dost, když bude woják slaužiti 4 neb 3 léta; ale ať slauží každý, bez wýmínky, bohatý neb chudý, jen když je k tomu schopen. Tak to žádnému neublíží. To wíte, jak je potrawní daň neboli akcís u lidu w nenáwisti. Hleďte, kdybychom byli měli swobodného zřízení, tu by byl národ řekl: při dani té jest tuze mnoho obtíží a trýznění lidu, málo wšak čistého wýnosu; nechceme ji. Raději to jiným spůsobem wynahradíme, kdeby méně nesnází bylo. Jiný příklad máte ten: kaupí-li sedlák statek za 8000 zl. stříbra, musí platit kolku 20 zl. a kaupí-li pan hrabě panstwí za 8 milionů, neplatí také nic wíce. Přiwezl-li kdo do Prahy na prodej tele, zaplatil w bráně 1 zl. 20 kr. stříbra, byl-li to wšak srnec, zaplatil jen 20 kr. Widíte, tak to chodilo dosud, kde jenom císař s pány se radil a zákony a daně sám ukládal. Tomu 18 wšak jest nyní už konec; náš zeměpán wyslyšel stížnosti a prosby lidu, přednešené jemu měšťanstwem Pražským; on se nebude wíc jedině s pány raditi, nýbrž s celým národem; s námi se nebude wíc jednati jako s nerozumnými dětmi, nýbrž jako s rozumnými muži. Měli byste wědět, jak to dosawáde s tiskem dopadalo. Spisowatelowé knih by wám mohli o tom mnoho smutných příběhů wyprawowati. Jak se spisowatel nějakého obecního nešwaru dotknul, neb nějaké zlepšení nawrhl, wšecko mu hned wymazali, nic takowého nesměl dát tisknauti, aby jen nic nepřišlo do weřejnosti, aby prej se lid k nepokoji nepodněcowal. Ano lid měl zůstat w newědomosti, hlaupým, otrokem, aby s ním tím lépe wláčeti mohli. Než otáže se snad mnohý: jak paktě možná, raditi se s celým národem? Dost lehko. Předně dána jest nám swoboda tisku. Práwo to nad míru důležité. Tuť bude moct každý tiskem na jewo dáti, kde jaká nešwara, co a jak by se polepšiti aneb dobrého zawesti dalo. A bude-li se mít dáti nějaké nowé ustanowení neb zákon, toť se bude o tom dříwe psáti i ze wšech stran bude se ohlédati a rozbírati, až by se na něco řádného přišlo. Přitom si wšak nesmíte mysliti, jakoby mohl člowěk oprawdu wšecko, i špatnosti psáti. To nikoli, člowěk smí jen tolik dát tisknauti, co může zodpowídati. Swoboda tisku není nezbednost tisku. Kdoby nějaké škodné lži neb pomluwy rozšiřowal, jiným na cti utrhal, proti náboženstwí, mrawnosti, proti králi nectně psal, propadl by zaslauženému trestu. Swoboda tisku slauží jediné k tomu, aby se skryté neřesti a křiwdy odkrýwaly, aby každý swé mínění, coby k obecnému dobrému prospíwalo, wolně projewiti mohl. Wšak wíte, že mnohdy nepatrný člowěk umí dobrému poraditi, kolikrát lépe nežli učený pán. A wšak odwraťmež naše oči od smutného toho pohledu. Co se stalo, budiž prominuto. Nebudeme nikomu spláceti aniž se mstíti. Mnoho jich sice bylo, kteří lid utiskowati pomahali: a wšak oni byli jen metly w rukau muže jednoho, muže, který dobrotiwého našeho země pána mámil, a o lásku poddaných okrádal, muže to nešlechetníka, který po národech tlapal a blaho jejich podrýwal; muže, který se nyní na autěku nachází, aby zaslauženému trestu ušel; muž ten jest kníže Meternich, jehož památka zlořečena buď. Jiný předůležitý prospěch při nastáwajícím tom nowém zřízení bude ten, že nalezne národ zwolenými wyslanci swého zastaupení we sněmu. To si můžete pomysliti, že wlastně nemůže i nebude král se celého národu ptáti a od něho konečné odpowědi očekáwati. To jen se může státi w nějakém skutečném shromáždění nebo-li na sněmu. Sněm ten bude prostředníkem mezi králem a národem. K tomu se budau wšeliké stížnosti i žádosti wznášeti; tu se bude o wšem, coby k dobrému zemi slaužilo, rokowati, a podle wětšiny hlasů uzawírati. Owšem žeť i u nás dříwe každý rok sněm býwal: ale jaký sněm? Sami to skoro welcí páni — a u těch to bylo, jak to obyčejně u lidí býwá, že se předewším starali o sebe. Ostatně kdyby i byli na pěkno se chtěli zastati o lid, neměli k tomu práwa, aneb se na jejich žádost newzalo ohledu. Takť to nyní arci wíc nebude: národ si bude sám wolit swé zástupce, které mezi sebau uzná za nejmaudřejší a swé důwěry za nejhodnější. Země bude rozdělena na wolící okresy. Každý takowý okres, as 20 neb 30 tisíc obywatelů obnášející wywolí swého sněmowního wyslance. Sněm ten bude každý rok swolán, aby rokowal o potřebách země. Zde bude pokaždé wláda skládali aučty, kam a načže wynaložila wybrané daně; zde též udá a zewrubně rozpočte, mnoho-li na příští rok ke swému wydání potřebuje, i požádá o powolení, aby potřebné k tomu daně mohly se wybírati. Tu pak arci dost často řekne sněm: to a to wydání aneb tak welké nepowolíme: na př. K čemu nám potřeba w čas pokoje tolik wojska držeti? nač tolik darmochlebů? Popatřme pak, jak to we Šwýcařích: tam držejí na hotowosti jen několik málo tisíc, a přece jsme lonského roku widěli, jak w několika nedělích skoro 300.000 wojska do pole postawili. To je tím, že tam každý zdrawý muž je wojákem, kteřížto každý rok na několik týdnů dohromady se scházejí, aby se we zbrani pocwičili, ostatek ale doma tráwějí, swé wýžiwy si hledíce. Tak to tedy uděláme i u nás; a co tím přispoříme, to raději obrátíme na přilepšenau učitelům a na školy. Toť hlawní základ blaha občanského i lepší budaucnosti. Tím se nejlépe postaráme o naše dítky. Co bychom jim také mohli lepšího zanechati, jako řádné wyučení a wzdělání ducha. Nechť tedy naleznau lepšího wzdělání nežli my. A ubozí učilelowé! tak wážný to, ba nejdůležitější staw w zemi, jak se těm wedlo! a wíte proč? bezbožný Metternich chtěl míti jen tmu okolo sebe, on chtěl z nás míti hlupáků, owcí, abychom jeho pletichám nerozuměli, aby nás a jeho pomocníci tím lépe stříhati mohli. Proto dal nám učitelů, kteří z wětšího dílu sami nic neuměli, aby nás také tolik naučili. Za málo peněz málo muziky. Wíte-li pak, že ze školního fondu w Čechách každoročně wybýwalo 200.000 zl. To zaslali wždy do Wídně. Nuže tomu budiž konec. Učitel měj swé slušné zaopatření, aby si jediné swého powolání hleděti mohl. A pak budeme moct na nich něco řádného žádati i očekáwati. Jiná weliká wýhoda při swobodném tom občanském řízení bude ta, že si města i wšecky obce budau samy swé auřadníky woliti, a tím spůsobem i samy swé důchody si zprawowati a w obci pořádek udržowati. Práwníků bude jen při saudech, a u těch ne tolik jako nyní. Neboť nad sausedem budau sauditi zas jenom sausedé, owšem jen ty nejwážnější; totiž oni po austném wýslechu pauze wyřknau: jestli na něm winny nalezají, čili nic; načež teprw, byl-li za winného uznán, práwník saudce pronese, který trest winníku po zákonu náleží. O wšech těchto wěcech bude se wšak jednati teprw na příštím národním sněmu, kdežto zwláštními zákony ustanoweny a w skutek uwedeny budau. Tuť bude též zajisté jednáno o robotě, i daufáme pewně, že bude hleděno, aby se sedlák toho břemena nějakým lewným spůsobem zbawiti mohl. Owšem zadarmo to být nemůže; to by bylo nesprawedliwé i nemožné. Sedlák kaupil statek s robotau o to laciněji, wrchnost ale kaupila statek neb panstwí s robotau o to dráž. Robota na statku je tak dobře jako dluh: a to nejde, aby mohl dlužník wěřitelowi říci, že on nebude nic platit. K čemu se wšak bude hledět, to bude, aby se sedláku wykaupení z roboty jak možná ulehčilo i co nejdříwe stalo. Či aby wlk byl syt a koza zůstala celá! — No a tuť už drazí občaní! trochu nahlížíte, w čemže nasláwající to swobodné řízení wlastně záleží. Jak widíte, není to žádné milostiwé léto pro darebáky, jakž si snad některý w prwním okamžení myslil. Tuť bude tak dobře třeba daně platiti, jako dříwe; neboť bez daní nemůže být žádné říše, žádného řádu. Wšak to ale sami nahlížíte. Naopak wyskytují se zas také sem a tam lidé, kteří jako noční sowy haukají a w lidu, zwláště sedlském nedůwěru wzbuzujau, jako by s těmi nowotami kdowí co zlého na ně přijíti mělo. Bratří! Dejte jen pozor, kdo wám to říká aneb z koho takowé řeči pocházejí? i uwidíte, že to jsau buď staré baby aneb potměšilí zlostníci, kteří při dosawádní neswobodě swé žně měli a nyní se bojejí, že o ně přijdau. Ano ti by rádi, aby zůstalo při starém a wás by rádi nastrčili, abyste jim k tomu pomohli. Wšak je známe, mohli bychom na ně prstem ukázati. Ostatek jste se z předešlého už sami přeswědčili, mnoho-li na takowé řeči dát máte, budau-li ty nowoty wám ke škodě neb k užitku; můžete-li se z nich radowati anebo jich želeti. Angličané mají takowéto swobodné zřízení už století, a jen odtud přiwedli to k nynější swé weliké moci a sláwě. A teď ještě něco. Dosawád byl Čech we swé wlasti jen jako podruhem a Němec pánem. To teď přestáwá. Nyní dosáhl Čech stejná práwa jako Němec. W českých krajích bude i auřadowání jakož i wyučowání we školách docela české tak jako w německých německé; každý k swému. Owšem že se i pak ještě podle potřeby německému jazyku učiti bude; to wšak jen co postrannímu předmětu neb jako jinému jazyku nikoli wšak jako posud na ujmu jiným wědomostem. Důwěřujeme se wšak, že to samé i naši sausedé Němci s naší češtinau učiniti neopominau. Bůh nám dal w jedné wlasti dohromady přebýwati, buďmež tedy sworní i wzájemní. Strany auřadu mějte wšak drazí občané připomenuto tolik: nepřijímejtež od auřadu wíc žádných jiných dopisů neb listin, kromě českých, aniž pak jiných tam zadáwejte. K tomu máte už dáwné práwo. Nechť si pánowé na češtinu zwykají. Kdo jídá český chléb, ať zpíwá českau píseň. Nuže wzhůru tedy bratří! tmy pocházejí, nowý krásný den nám nastáwá. Welebímež wšemohaucího, že nám ho dal dočkati. Ale pozor, bratří! ještě není wše odbyto. Nepřítel nespí, on číhá, jak by nás o blahau tu úrodu připrawil neb aspoň kaukole do ní nasel. Nepřítel ten jest: zlé užíwání swobody, nepořádek, newázanost. Chraňte se jich, i jiných před nimi wystříhejte. Buďte pokojní i poslušní swých předstawených a očekáwejte w trpěliwosti co dále se ustanowí, až nowé ty oprawy budau w žiwot uwedeny. Wšeho dosáhneme. Buďmež jen mírní ale pewní, dokažme swým jednáním, že jsme zdární synowé staroslawných Čechů, dokažme, že jsme swobody hodni. Nuže bratří! Heslo naše budiž: swoboda i pořádek! a k tomu si zawejskněmež: Blaho národu českému! Sláwa králi našemu! Pozn. Red. Wydáno w Litomyšli pro poučení lidu wenkowského.", "id": 856}
{"text": "3. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Měšťanská beseda]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti Beseda měšťanská. Nemohauce tentokrát pro náhodné překážky podati auplnau zpráwu, přednešenau od jednatele p. Erbena při celoročním shromáždění dne 30. Ledna t. r., přinášíme pauze jenom řeč přednosty p. Prokopa Richtra. Řeč přednosty pana Prokopa Richtra při otewření obecného shromáždění besedy měšťanské w Praze dne 30. Ledna 1848. Wážení pánowé! Přehlednemeli běžně okem rok minulý, jaké bylo w něm působení besedy měšťanské, i které owoce přineslo wůbec: musíme na jedné straně wyznati s potěšením, že tento rok za předešlými nikoli nejen nezůstal, ale nad to i léta předešlá znamenitě přewýšil. Beseda měšťanská měla totiž tohoto roku obzwláštní příležitost, prawé smýšlení swé, swau wěrnau oddanost králi a pánu našemu i wlasti naší milé na jewo dáti způsobem takowým, kterýž netoliko naší společnosti, ale i celému měšťanstwu Pražskému přinesl chwálu a čest. Připomínáme zde nejprwé onen radostně památní den besedy naší, den slawného přiwítání Jejich cís. král. Wysostí pánů arciknížat Františka Josefa, Ferdinanda Maximiliana a Karla Ludwíka; a dále onen též památní, ale smutný den služeb Božích za zesnulého w Pánu čestného auda našeho, pana Josefa Jungmanna, jehožto zásluhy o naši wlast Jeho Milost Císařská čestným řádem sw. Leopolda wyznamenati ráčila. Wšak nemůžeme při tom také zatajiti slušné a weřejné díky mužům těm, kteří při těchto dwau příležitostech besedě ke cti swými ochotnými službami před jinými se propůjčili, totiž: činnému audu našemu a spoluwýboru panu Janu Slawíkowi, jehožto wkusný cit při obau slawnostech celé spořádání co nejskwěleji způsobil, dále také činnému audu našemu panu Matiaši Berntowi, majoru a weliteli pluku c. k. strážních granátníků městských, že obě příležitosti swau příkladně a skwěle zřízenau gardau ozdobil; potom i našemu přispíwacímu audu panu faráři Arnoldowi, jehožto přičiněním wíce nežli 40 pánů duchowních Jungmannowo requiem oslawiti byli nápomocni; a konečně i přispíwacímu našemu audu panu Jelenowi, který též při obau slawnostech, wšeho jiného na straně nechaje i žádného namáhání nešetře, swým mistrowsky zřízeným sborem besedě se propůjčil, i každého času jí ochotně slaužiti sobě neobtěžuje. A wšak na druhé straně sobě zatajiti nemůžeme, že také práwě tohoto roku některé wady we společnosti naší nastaly, ježto prwé nebýwaly. Rádi tomu chceme přiložiti wíru, že powstaly z jistých newyhnutelných okolností, a doufati, že když tyto budau odstraněny, i dotčené wady z besedy naší se dokonce wystěhují. Nemohu jinák, nežli slowa swá opět zawříti slowy někdy Morawského krále Swatopluka, že totiž sworností a sjednocenau myslí wšech malé wěci rostau, a bez toho že i welké rozpadají se w nic.", "id": 857}
{"text": "25. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Víra, vlast a láska., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 2 ) Wíra, wlast a láska. Powídka z časů poslední turecko-řecké wálky, od A. z Tromlitza. Přeložená od K. L. W. Pünera. Swazek I. W Písku. Nákladem kěhkupectwí W. Vetterlá. 1846. Jakou rekomendací dáme této knize? Original je mizerácký, překlad mizerácký, wydání mizerácké, papír mizerácký. Co jí ještě schází? — Oheň nebo woda.", "id": 858}
{"text": "26. červen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [titulní strana], Titulek: Srbská čítárna (čitaliště) v Bělehradě, Autor: Havlíček, Karel\nSrbská čítárna ( čitaliště ) w Bělehradě. Pod tímto jménem zřízen jest w hlawním městě Srbském wzdělawací ústaw, čtenářský sbor, který udržuje příspěwky swými zwlášťní místnost, nowiny a knihy kupuje ku wzdělání a pro zábawu swých spoluaudů. Nejlépe duch w společnosti té panující poznáme ze statut jejích, neb základních prawidel, která w Bělehradských Srbských nowinách otištěna byla, a z kterých zde některá uwádíme: „ Členowé scházejí se k wůli čítání nowin a knih a společenskému obcowání. Audem společnosti může býti každý Srb, kněžského, wojenského neb občanského stawu. Každý člen platí nejméně 20 kr. stř. na měsíc atd. Společnost wybére ze sebe wětšinau hlasů 13 ředitelů, z kterých jest jeden president a jeden w čas jeho nepřítomnosti vicepresident, jeden kasír a jeden kněhowník. Ředitelé tito dbáti mají o pořádné placení příspěwků, o místnost čítárny, o zaopatření nowin a knih k čtení, jakož i jiné wěci k účelu společnosti potřebné, jak tomu důchody powolí. Rozhodují wšechno wětšinau hlasů, při čem wšak jich wždy nejméně 7 pohromadě býti musí. President, a w jeho nepřítomnosti vicepresident, aneb když by i ten nemohl, tehdy nejstarší aud swoláwá ředitelstwo k poradám, a pakli by ředitelstwo za dobré uznalo, i hlawní sbor celé společnosti. Z nowin a knih nic se nesmí wen z domu wynášeti. Čítárna musí být w letě od 6 z rána do 10 hodin na wečír, a w zimě od 8 z rána do 9 na wečír dle ewropejských hodin otewřena, potřebnau posluhau opatřena, když je zima, zatopena, a wečír oswícena. W čítárně mimo čtení a rozmlauwání žádné ostatní zábawy místa nemají. Každý člen může cizího učence neb jináče znatnějšího člowěka, který by w Bělehradě meškal, do čítárny jako hosta, předstawiw jej ředitelstwu, přiwésti a přiwáděti, pokud takowé meškání přes měsíc netrwá. Žáci práwních a filosofských nauk na zdejším liceum mohau do čítárny přicházeti zdarma jakožto hosté, když jim to předstawení jich dowolí atd. “ Widíme s nemalau radostí, kterak spříznění s námi Srbowé, nedáwno se teprw příkladným hrdinstwím od otroctwí tureckého oswobodiwše, wždy krok za krokem spěchají pewně k dalšímu wzdělání a štěstí národnímu. I tuto čítárnu powažujeme za důležitý krok na cestě oswěty ilirské. A wšak ne pro pauhé ukojení zwědawosti uwedli sme tuto spráwu: záměr náš jest wyšší a jmenowitě ten, aby našinci, powzbuzeni tímto příkladem, podobné čítárny w městech našich sobě zawáděli. Nechwalno nám w dobrém za jinými kraji pozadu zůstáwati, zapotřebí nějaký wyšší žiwot, nějakau činnost we městech našich ( bohužel w tomto ohledu nyní ocháblejších než za starodáwna ) wzbuzowati a zawáděti. Každý muž oprawdiwě wzdělaný, který dowede podobný spolek, takowau čítárnu we městě swém zawésti, ziskal by sobě neskončené zásluhy o wlast swau, které nynější doba ani dle důležitosti jejich oceniti nemůže, ale owoce w budaucnosti teprwa hojně ponesau. Owšem že wšude w takowé rozsáhlosti, jako we wětších městech zawedeny býti nemohau, ani s takowým nákladem, jenom úmysl a duch budiž wždy stejný. H. B.", "id": 859}
{"text": "5. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel\nŘíšský sněm dne 3. října. O dnešním ranním sezení může se směle říci, že zabito bylo od p. Borrosche s jeho neukojitelnau wýmluwností. Učinil totiž náwrh, aby se náwrh konstituce zrowna wzal do weřejné porady a aby se nerokowalo dříwe w odděleních, jak to žádá jednací řád. Má se totiž podlé ustanowení jednacího řádu o každé důležité wěci napřed w odděleních rokowati, kde se již napřed smýšlení celého sněmn pozná a také potom rokowání weřejné znamenitě ulehčí a urychlí, poněwadž se již každý w oddělení přeswědčiti může, jak dalece se jeho mínění srownáwá s míněním wětšiny sněmu. Pan Borrosch žádal, aby se od tohoto prawidla tentokrát ustaupilo, a sice pro urychlení, kdežto celý swět dáwno wí, žeby se jednání sněmu jen jedním spůsobem znamenitě urychliti mohlo, totiž kdyby pan Borrosch swému mluwitelstwí uzdu založil a o wšem nechtěl ustawičně mluwiti. Po obyčejných čteních protokolu nawrhuje Faifalik, by w dnech, když žádná auplná sezení se nedrží, w jednotliwých odborech od 9–2 hodin se základní práwa w poradu braly, a myslí, by jen referenti do protokolu kon. wýboru nahlídli, an 150 archů silný, tedy celému shromáždění nepřístupný. Borrosch nemůže nahlídnauti, proč by základní práwa do odborů na procházku se odebrat měly. Tentokrát půjde debatta rychleji, než při Kudlichowě náwrhu, poněwadž již jakási předloha. Nawrhuje tedy, by se hned do auplné porady wzaly. Wěžnický projewuje žádost, by každému wolno bylo, do protokolu konst. wýboru nahlédnauti. Brestl podporuje Borrosche. W odborech mluwí každý jen k dewátému dílu shromáždění, kdežto w auplné schůzce k celému sněmu. Szabl: Porada w odborech je welmi důležitá, neb podporuje wýměnu myšlének. Borrosch: Kdybych wěděl, že se tím smíření docílí, byl bych celau duší pro to; ale lidská powaha nám podáwá záporné důkazy. K čemu nahlížeti do protokolů? snad jenom by se poznalo, kdo se prohlásil pro republikanismus a kdo pro mandarinstwí. ( Sykot. ) Do1iak: Německé řeči nezběhlí audowé musí se též poučit, oč se jedná, a pak musíme slyšet též hlasy z provincií. Diwno, že p. Borrosch, který wždy před přenáhlením waruje, nyní náwrh učinil, který nás k přenáhlení wede. Helfert uznáwá za důležitější, rokowati o powolení daní. Proč máme jednací řád? snad jen k tomu, bychom ho přestupowali. My chceme zrušit wšecky wýsady a wýminky, a přec usilujeme o to, dělati wýminky od jednacího řádu. Kaučić: Odbory nejsau žádné elementární školy, kde by se měl někdo poučowati. Hlasy z provincií uslyšíme, aniž bychom neděle čekali. Podporuje Borrosche. Faifalik nawrhuje, s Borroschowým náwrhem co se samostatným nakládati dle jednacího řádu. Brestl: Zde není žádného nebezpečenstwí. Předloha jest od 30. audů wypracowána, a jistě utečau dwa měsíce, než se dostaneme k druhému čtení. Jednací řád jest beztoho jen provisorní. Goldmark: Škoda, že ten náwrh neučinil někdo s druhé strany, pak by byl jistě přijat ( sykot ). Dylewski: Co se protokolu týče, přijdau beztoho wšecka ta mínění při debattě na jewo. W druhém punktu doufám obě strany smířit s náwrhem, by se den určil, kdy se má prwní čtení předewzíti, a do toho dne by se w odborech o základních práwech radilo. Doufám, že dílo půjde rychle ku konci, když bude jen řečniti, kdo něco důkladného říci má, a když nebudau chtíti jistí pánowé se jen pěknými slowy stkwíti. Federowič podporuje Dylewského a žádá lhůtu desítidenní. Trojan: W provinciích nejlépe cítíme potřebu konstituce, a práwě proto, bychom mohli pak rychleji pokračowati, musíme se dříwe uraditi. Szabl: Žeby se w odborech náružiwosti wzbuzowaly, tomu musím odporowati, práwě naopak w sekcích se nejsnáze dorozumění docílí. Jest mi líto, že již ted se o stranách mluwí, kdežto jsme ještě k wěci samé nepřikročili. – Já neznám žádnau moc, která by nám wypracowání ústawy překaziti mohla, proto také žádné obáwání nemám. ( Tleskot. ) Laszer: Nemluwím, bych poradu zdržowal, ani bych k předsewzetí oposicí dělal. Náwrh Borroschůw jestli nás nezdrží, jisté nás ku předu nepowede. Poradau w odborech si uspoříme mnoho amendementů, a swobodný tisk slyšeti nemůže nám býti též lhostejné. Neuwall: K čemu jsau nám odbory, ne-li k poradám? Borroschůw náwrhem jsau zrušeny. Že nejsau elementární školy, je prawda, ostatně by mnohému pánu lekce w elementech státních nauk neškodila. Náwrh ministra fin. byl nazwán šturmpeticí; já myslím, že je spíše náwrh Borroschůw šturmpeticí. Borrosch co nawrhowatel má poslední slowo. Uchýlí se ale od wěci tak, že jej president dwakráte napomíná, k wěci samé se nawrátiti. – Teď prý čas, kde národowé prawau pragmatickau sankcí mohau býti spojeni ( náramný potlesk a ještě wětší sykot ), kde německý dub a slowanská lípa. ( K wěci. Lewá tleská. ) Kudlich: To musí komora rozhodnauti, zdali řečník se uchyluje. President: Můj hlas zde též něco platí. K pořádku. President chce přiwésti druhý náwrh Faifalika k hlasowání; Borrosch protestuje, že se zrušowací náwrhy přijímají. President: Zadejte protest proti jednacímu řádu, ne wšak proti mně. Wětšinau hlasů propadl náwrh Borroschůw, a také náwrh Dylewského zůstal w menšině, o němžto se dle náwrhu Löhnera jmenowitým woláním hlasowalo. Pak přijala komora ten náwrh, aby se o konstitučních základních práwech 14 dní w odborech rokowalo a pak k weřejnému rokowání přistaupilo. Pan Pokorný ( Čechoněmec ) podal k presidentowi dwě otázky: 1. Z jakých příčin deputowaný Hawlíček dowolenau dostal? 2. Kde po ten čas byl? President Strobach: Z jakých příčin dep. Hawlíček dowolenau dostal, možná se dowědíti w registratuře sněmu, kde jeho písemní žádost leží; na druhau otázku ale proto odpowědíti nemohu, že mi není dána moc policejní. Nyní ještě následowala hrubá osobnost dep. Kudlicha proti wýboru petičnímu, kterau ale sněm s mrzutostí překazil a k dennímu pořádku přešel. Sezení odpoledne bude o 5 hod. a jednati se má o prozatímním wypsání daní.", "id": 860}
{"text": "11. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [výňatek z chorvatského tisku], Autor: Havlíček, Karel\nWe Wídeňských časopisech se ozýwají nyní hlasowé čelící proti jednání bánské raddy w Záhřebu, že totiž rozkazu sw. bána po wůli nebyla a oktrojowanau ústawu od 4. března w Chorwatsku neprohlásila. „ Presse “ dokládá, že se tam jistá strana utwořila, která podobné záměry pronásleduje, proti jakowým se nyní na bojišti uherském bojowati musí. Strana tato prý nezastupuje obywatelstwa tamního, a drzost jejího si počínání nedá prý se jinak wyswětliti, než že ji bánská radda tajně podporuje. My nebudem pátrati po pramenu, z kterého „ Presse “ wšecka swá udání čerpá, podotýkajíce pauze, že tím ještě nic dokázáno není, když se „ Presse “ zlíbí, nadřečenau stranu za menšinu tamního obywatelstwa powažowati. Co k tomu bánskau raddu pohnulo, že rozkazu sw. bána po wůli býti nechtěla, lze seznati z několika otázek na národ chorwátský, které jeden býwalý poslanec na loňském sněmu w Záhřebu, před nedáwnem w „ Jugu Slawenském “ uweřejnil a které my tuto jen we wýtahu podáwáme. Může se některému národu, který po 800 let již swau ústawu měl, bez jeho swolení nějaká jiná, třeba i lepší ústawa dáti? Může jedna osoba, aneb jeden auřad, který w posledním sněmu chorwátském podílu bral a uzawření jeho králi předložil, nyní beze swolení nadřečeného sněmu od těchto uzawření upustiti? Může ministerium národ chorwátský a bána nutiti, abychom na naši starau ústawu a na náš sněm zapomněli, kdežto se ještě loňského roku bán Jelačić před celým národem slawnau přísahau zawázati musil, že chce ústawu trojjediné králewiny při každé příležitosti hájiti? Mohau býti na základě naší staré ústawy poslanci národa našeho, když je národ sám newywolil, někam odesláni, a může se o potřebách a o přání národa našeho uzawírati, aniž by se při tom ohled bral na starau ústawu? Nemusí se při revisí uzawření sněmowních ohled bráti na Hranici? Co zawinil náš národ, že má wíce trestán býti než ostatní národowé rakauští, kteří w posledním čase proti Rakausku powstali, a nawzdor tomu ústawu obdrželi, ačkoliw dříwe žádné neměli? My jsme neberauce ohled na naše zásluhy a na to, že jsme se pokojně, krotce a tiše chowali, a že jsme se w zanícení pro Rakausko zbraně uchopili — pranic neobdrželi, wyjmauc ty tisíce tisíců hrobůw a prázdných kapes, a máme mimo to ještě o naši ústawu, kterau předkowé naši swau krwí a swým žiwotem bránili, přijíti. Netřeba nám o tom dalších slow šířiti, jak welkých obětí Chorwátsko pro udržení se říše rakauské již přineslo, a dosawad ještě přinášeti musí. Kdyby ústawa oktrojowaná lepší byla než ta, kterau Chorwáti po 800 let již měli, byla by se bánská radda zajisté nezdráhala ji prohlásiti. Je to zajisté smutná wěc, když národ, který pro zachowání říše wšecko nasadil, nejen žádné odplaty neobdrží, nýbrž ještě o to, co již dříwe měl, přijíti má. Ostatně musíme podotknauti, že dosawadní jednání bánské raddy pranic nezákonního do sebe nemá, leda by to někdo za přestupek politický pokládati chtěl, že se o wyplnění sprawedliwých žádostí národa chorwátského stará, a k tomu aučelu deputaci k JMst. císaři pánu a k swému bánu odeslala!", "id": 861}
{"text": "26. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Kterak dvěma pomoženo.], Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. Kterak by dwěma najednou pomoženo býti mohlo. Jsou w Praze dwě chybné wěci tak diwného spůsobu, že by jedna chyba druhou chybu naprawiti mohla. A jaké pak? – Dwa nákladnické domy, jeden na Konském trhu, druhý w Žitnobranské ulici mají oba dwa krásné zlaté české napisy: U Primasu. a Ů Lajblů; tedy jeden o kolečko wíc, druhý o kolečko míň. Kdyby tedy od Lajblů dali jedno, to prwní kolečko Primasům: pomoženo by bylo i Lajblům i Primasům, a jedna chyba by druhou naprawila. To je dobrá rada! H. B.", "id": 862}
{"text": "16. květen 1847, Zdroj: Pržské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Rychlopis anglický a francauský., Autor: Havlíček, Karel\nRychlopis anglický a francauský. Kníže Lychnowski haněl na pruském sněmu sněmowní rychlopisectwí, uwáděje proti tomu rychlopisectwí anglické a francauské, o čemž píše „ Magazin für die Literatur des Auslandes “ obšírněji takto: W Angličanech se starají o uweřejnění jednání parlamentních jediné wydawatelé nowin. Parlament sám nedrží žádné rychlopisce, ano newede ani úplný protokol, poněwadž w něm nejsau uwedeny řeči clenů ani hořejší ani dolejší sněmowny. Co se nazýwá „ the Journal of the House “, w tom jsau jen wýsledky rokowání, t. j. usnešení sněmowen, a ty býwají hned na čisto psány od písařů, kteří sedí w hořejší sněmowně před lordem kancléřem, w dolejší před mluwčím. Redakce nowin, které o tato uweřejnění weškerého jednání se starají, hledí owšem, aby dostaly co možná nejstatnější rychlopisce, poněwadž nowiny jejich tím rozšířenějšími a oblíbenějšími se stáwají, čím úplněji podáwají jednání parlamentní. Jelikož rychlopisci welmi dobře placeni býwají – nejméně 400 liber strl. ročně –, jsau mezi nimi kolikráte mužowé welikých schopností a rozsáhlých wědomostí. Nejstatnější rychlopisce mají ranní nowiny „ Times “ a „ Morning Chronicle “, pro které pro každé denně asi 6–8 rychlopisců w parlamentě píše, a kromě toho býwají při důležitějších rokowáních mimořádní rychlopisci zjednáni. Každý rychlopisec píše buď w dolejší neb hořejší sněmowně tři čtwrtě nejdéle celau hodinu, poznamenáwaje obsah celého jednání, kterak se mu tato důležitá býti zdají, wíce méně důkladně. Po dotknuté lhůtě wystřídá se se swým kolegau, a jde zrowna do nowinařské písárny, aby zde z poznamenání swých a z čerstwé paměti sestawil úplnau dramatickau zpráwu, což obyčejně jen předříkáwá písaři a rukopis jde hned do tiskárny. Nutkáli čas, zwláště po půlnoci ( neboť trwáwá rokowání i kolik hodin po půlnoci ) – předříkáwá rychlopisec zrowna několika sazečům, kteří sázejí z kasy, w níž jsau celá slowa a slabiky, aby byli spíše hotowi. Tím spůsobem býwá rokowání, které bylo w parlamentě o 2 hod. s půlnoci, již ráno mezi 7. a 8. hodinau w tisícerých wýtiscích rozšířeno. Před tím býwá také ještě úwodní článek, w němž prwní rychlopisec uwádí z krátka wšechny hlawní momenty celého jednání a je wyswětluje, kterýž článek, jak se rozumí, naposledy se sází. Kolikráte jest jednání parlamentní práwě nejžiwější, když začátek jeho obecenstwo již čte. Ten začátek býwá tištěn we wečerních nowinách, které owšem jen o začátku zpráwu podati mohau; při pokračowání užíwají pohodlí, sestawujíce je z ranních nowin. Jest již dáwný parlamentární obyčej, že si sněmowník žádný newšímá aneb wšímati se nezdá toho, co se w nowinách 174 píše o řečích parlamentních a o řečnících samých. O oprawách, jaké zwláště w německých nowinách často ne tuze zdwořilé wídáme, newí se w Angličanech ničeho. Jen někdy, prohřešíli se nowinář neb kdokoliw proti privilegiím parlamentu, býwá pohnán před kteraukoli sněmownu a podle uznání zawřen neb jinak potrestán. Předhazuje se často anglickým nowinám, že jen řeči mužů swé strany dokonale uwádějí, řeči ale protiwné strany nedokonale, ano že je i zkrucují. Jelikož ale každá strana swé nowiny má, wyrowná se na druhé straně, co na prwní zkřiweno a naopak. Times a Chronicle jakausi hrdost w tom hledají, že řeči protiwné strany také obšírně sdělují, ačkoli přece nikdy nejsau důkladné, tak jako řeči jejich strany. Také we Francauzích rychlopis zwláštč od začátku nynějšího století weliké důležitosti a rozsáhlosti dosáhl, a rychlopisci nejsau jen w komorách a při weřejných saudech, nýbrž také 19 ministerských kancelářích, jelikož ředitelowé jich pomocí rychlopisců třikráte tolik odbydau, než obyčejné. Ani zde není nedostatek statných rychlopisců; neb také dobře placeni býwají, tak že mnohý při stálé práci má ročních 10000 franků. W prwní i w druhé komoře jest pro rychlopisce zwlášlní stolice wykázána, na níž nejblíže k řečníku sedí rychlopiaec „ Moniteuru “ ( úředních nowin ), které nowiny celá jednání co možná nejúplněji podáwají, kdežto w ostatních nowinách jsau wíce méně zkrácena, podle toho, ku které straně se přiznáwají. Rychlopiscowé Moniteur owi střídají se we welmi krátkých lhůtách a opsawše swá poznamenání, dáwají je hlawnímu redaktoru, který má revisi, jestliže nekterý řečník sám si ji newyžádá, aneb swá poznamenání ku pomoci nepošle. Jelikož ale we francauských komorách je dowoleno i obyčejno, že delší řeči se čítají ( což není w Angličanech, kde řečníci jen počty a jiné statistické drobnůstky naznamenány mají ), býwá rychlopiscům za časté tím ulehčeno, že dostanau půwodní rukopis buď k otisknutí neb jen ke srownání. Rozumí se samo sebau, že marní řečníkowé dobře se starají o to, aby co možná nejúplněji slowa jejich wytištena byla. Rychlopisci Moniteur owi dostáwají stálý roční plat, který podle míry schopností jich se zwětšuje, ačkoli komory nejdéle 5 měsíců pohromadě býwají, neb po rozejití komor píší w kancelářích ministrů. Po těchto jsau nejlépe placeni rychlopisci nowin „ Journal des Débats. “", "id": 863}
{"text": "13. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Veškerým poddaným panství Liblínského - poznámka., Autor: Havlíček, Karel\nWeškerým poddaným panstwí Liblínského. Dopis tento učinil pan hrabě Wilím z Wurmbrandu k obywatelům panstwí swého Liblínského, když jej minulého roku na panstwí swé se nawracujícího beze wšelikého hluku pauhým srdečným přípisem od každé obce byli přiwítali. Sdělen nám jest dobrotau tamějšího p. wrchního našeho oblíbeného básníka p. Jaromíra Picka a z obsahu bohdá každý nahlídne dobrau příčinu, proč jsme onen dopis také weškerému obywatelstwu wlasti naší we známost uwedli. Přáti si musíme, aby se u nás wíce podobných příkladů shledáwalo, kterak wšechny stawy a zwláště wyšší, o pokrok a dobrý byt weškeré wlasti naší péči wedau.", "id": 864}
{"text": "24 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Titulní strana], Titulek: [Poznámka], Autor: Havlíček, Karel\n– Z jistého pramene, o jehožto bezpečnosti nemáme žádnau příčinu pochybowati, slyšíme, že prý po auřadech wenkowských obíhají cirkuláře napomínající je k bedliwosti, poněwadž prý zamýšlí Slowanská Lípa eine allgemeine Schilderhebung! Owšem že se jim ještě nenařizuje, aby hned zas wšechny wlastence pronásledowali a chytali jako po swatodušních dnech, ale mají zatím bedliwě pozorowat a hledět se dopíditi nějakých jistých stop a fakt! My myslíme, že tito slawní auřadowé hodně dlauho budau se cwičit w křesťanské trpěliwosti, než těchto jistých stop wypátrají. – Litujeme ale takowau wládu, která ustawičně swé občany w podezření míti musí, žeby se jí rádi zbawili!", "id": 865}
{"text": "9. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: Vojtěch Melan., Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. Dne 5. Dubna t. m. odebral se na wěčnost Wojtěch Melan posluchač techniky w 3. roku, rodem z Kouříma; pln jsa krásných zámyslů pro naší milou otčinu, odkázal „ Matici České “ 100 zl. we stř.; kterýž to chwalitebný skutek w známost uwésti za powinnost si klademe. Zdá se nám to welmi wýznamné, že mladík, jemužto neočekáwaná smrt zabránila postawiti se w řady mužů o zwelebení národu swého se snažících, aspoň na ústaw nyní tak zdárně a upřímně k našemu národnímu wzdělání směřující dle možnosti swé pamatowal.", "id": 866}
{"text": "15. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [překlad článku], Autor: Havlíček, Karel\n– Wčerejší Deutsche Zeitung a B. píše takto: „ Dr. Karel Patruban, professor fysiologie na zdejších wysokých školách, žádal dne 12. čerwence o propuštění. Staw obležení nedowoluje nám obzwláště co do Pražských zpráw, abychom poukázali na příčiny, které wůbec wáženého, od swých žáků milowaného a ctěného professora k tomuto kroku snad přiměly. Učitelstwí fysiologie bylo w Rakausích dlauho obsazeno od mužů newýtečných, a mimo professora Patrubana jest w mocnářstwí rakauském welmi málo mužů, kteří by za autority swého předmětu mohli platiti. Protož bychom tohoto muže, který se pro Pražské wysoké školy nedá tak snadno wynahraditi, co nejbolestněji pohřešowali, kdyby pan professor Patruban s jiné strany nebyl také muž, jenž sobě swým bodrým, lásky hodným charakterem a ctiplným smýšlením získal úctu swých spoluobčanů a oprawdiwau lásku swých posluchačů. Ministerstwo učení dokázalo w posledním čase powoláním mnohých známých wýtečníků z ciziny, že mu oprawdu jde o to, aby zwelebilo naše university. Nadějeme se tedy, že se ministerstwo učení o to přičiní, aby nám zachowalo jednu z prwních okras našich wysokých škol; a myslíme, že si toho stejně s námi žádá medicinská fakulta a wšichni, kteří našim wysokým školám oprawdiwého zdaru přejí. “ Snášejíce se we wšem tom auplně s Deutsche Zeitung musíme doložiti, že p. prof. Patruban, ačkoli jest rodilý Němec, přece wždy sprawedlností k nám se wyznamenáwal, jako to od každého wůbec liberálního muže očekáwati můžeme.", "id": 867}
{"text": "19. říjen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Nynější spisovatelé francouzští, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nNynější spisowatelé Francauští. Cestující Angličan seznámiw se w Paříži s některými znamenitějšími spisowateli popisuje je nyní we swém cestopisu dle anglického způsobu, z něhož následující wyjímáme: Pan de Balzac je malý, čerwenolicí Falstaff s tmawými, jiskřícími zraky. Prwní dílo, které jej oslawilo, je „ la peau chagrin “ ( kůže losowa ); sepsal prý tento román we swém čtyrycátém roce. Prwnější spisy jeho wycházely s podpisem Horace St. Aubina, a když po prwé s prawým swým jménem wydal roman „ Eugenie Grandet, “ bylo obecenstwu skoro neznámo, že tento spisowatel již dwacet děl sepsal. Sláwa Balzacowa od té doby tak se zmáhala, že kněhkupec mu dal hned 6000 franků a na celé žiwobytí ročních důchodů 15.000 franků za práwo wydawatelstwí spisů jeho, na 15 let postaupené. De Balzac bydlí w malém domě blízko Paříže. Nábytek jeho je knížecí, nicméně prý wšak žije jako mnich, jsa samoten. Dáwáli ale swým přátelům hostinu, skwí se na tabuli jeho nejskwostnější stříbro, a služebníci jsau w překrásném oděwu. Pochází z rodu nízkého, wyhlíží wšak jako potomek staré šlechtické rodiny. Wypije wíce káwy nežli šest starých francauských paní dohromady, wyjdeli, má wždy hůl se zlatým knoflíkem. Druhá znamenitá osoba je Alfons Karr, ne o mnoho sličnější Balzaca. Karr byl dříwe profesorem na jisté kolleji, a wystaupil na spisowatelskau dráhu s příspěwky do „ Figara “ nedělního časopisu. Rád by byl powažowán za excentrického a zwláštní o to má starost, aby se wším wyznačil, cokoliw by neobyčejným, půwodním se zdáti mohlo, a tak aby wšeobecný zřetel na sebe obrátil. Žije docela podle tureckého způsobu. W pokojích jeho není widěti stolic, nýbrž jen podušky, a sám spí w úplném obleku na lehátku. Služebník jeho je mauřenín, jejž oblékl w šarlachowau kazajku, a wysílá jej wždy s krásným foundlandským psem, který se zjewuje we wšech spisech Karrowých. Tento pes i slaužící welmi k tomu přispíwají, že Karr wšeobecně známým se stáwá. Karr je dokonalá personifikace marností francauských spisowatelů. Na wšech domích w Paříži je jeho jméno přilepeno, nebo newydá nikdy spisy swé, aby spolu newytrubowal neostýchawě a neocháble jako Londýnský kupec. Asi před třemi lety wyswobodil člowěka od utonutí, začež dostal stříbrnau medailli, kterau neustále nosí. Třetí spisowatel, jehož sláwa se i w Angličanech rozšiřowati počíná, je Eugène Sue, spisowatel „ Pařížských tajemstwí “ a „ Wěčného žida. “ Otec jeho byl w Paříži lékařem, dobyl si nepatrné jmění a zanechal swému synu, nynějšímu spisowateli 12.000—14.000 zl. stř. ročních příjmů. Eugène Sue studowal chirurgii a byl skoro dwě léta ranlékem na jisté lodi w Středním moři. Nyní má w Paříži dům, welmi wkusně ozdobený: weškerý nábytek jeho prý je za 25000 franků. Postawa jeho je složitá, obličej bledý; má dlauhé wlasy a husté wausy dle francauského způsobu. Kromě jiných slabých stránek má i tu, že by rád každého přeswědčil, že skoro nic nepožíwá. Jeli kdy u hostiny, dá si podati jen zeleninu, někdy také jen jediné wejce a selterskau wodu. Pomlauwají jej wšak, že dříwe doma wždy řádným roastbeefem nebo plumpuddingem se nasytí. Je známo, že před swými Mysteriemi wydal „ Dějepis francauského loďstwa, “ který wšak na román byl tuze suchý, na dějepis tuze romantický. Po dlauhém pobytí w Paříži byl jsem konečně uweden k Alexandru Dumasowi. Slyše, že jsem cizinec, počal hned rozpráwěti o Brüssellu a o množstwí přátel, které tam získal. Postawu má wysokau, oči modré a obličej skoro mauřeninský. Pařížské časopisy, zwláště powzbuzowáním Granier'a de Cassagnac a Victora Huga, winily jej před několika lety, že látku ke swým spisům si wypůjčuje od swých přátel, a že si ji osobuje zwláštním způsobem, kterým jí užíwá. Alexander Dumas je syn generála z časů republiky, který prý od otce nynějšího krále Neapolského do wězení dán byl. Ačkoli p. A. Dumas mnoho napíše a dobře je placen od nakladatelů swých, nemá přece ani kočáry, ani koně, ani služebnictwo w livrejích. Náleží do třídy lidí, kteří mají nejwětší množstwí tak zwaných přátel. Na některých místech mluwí o něm wřele a nadšeně, jinde opět rozpráwí se o něm naopak. Kteří jej nejlépe znali a při wšelikých saukromých i weřejných událostech pozorowati mohli, wyprawují o něm, že při prwním seznámení každého takořka unáší, že ale brzy swých přátel opět pozbýwá, nebo u něho panuje hlawa nad srdcem. Nejpodiwnější jest u takowých lidí, jako Dumas, Hugo, Gautier a j. w., že bez rozpaků napíší sáhodlauhé články, ano celé swazky o mrawích, obyčejích a powahách národů, které ani nespatřili, snad o nich nic pořádně nečetli. Pařížský kněhkupec, který hodlá weškeré spisy Dumasowy wydati, oznamuje to s welikým chwálením Dumasa, jelikož ale se spolu w tom líčí nynější literární wkus francauský, podáwáme tuto wýjímek: „ Wšichni jsme rozjařeni wírem podnikání, unešeni jsme wšeobecně panující „ rychlostí “, která nyní swětem bauří, a cítíme potřebu, abychom četli něco, co by nám podalo příjemnau zábawu, co by wzbudilo řadu myšlének, a líčilo dušewní žiwot, čímž bychom alespoň na krátko na skutečnost a na zwraštělé obličeje našich spekulantů zapomněli. Čteme tedy jako chodíme do diwadla, abychom po několik hodin žili na místě jiné osoby, abychom beze wšeho wlastního namáhání náružiwosti pocítili, a duchem se obweselili, kterého na tomto swětě již nalézti nelze od té doby, co cigarry od wšeliké rozmluwy nás rozhřešují. Alexander Dumas se narodil w prawý čas, talent jeho má podiwu hodnau wlastnost Proteusowu, která zdá se že čtenáři prawí: „ Buď swéhlawý jakkoli chceš, buď přesycen a nestálý, přece se twé prawé stránky uchopím, nalezneš mne wšude a w každé podobě. “ Diwadlo, které by u jiného spisowatele weškerau jeho dušewní sílu žádalo, bylo Dumasowi jen předehrau. “ „ Když politika již tak myslemi nepohybowala t. j. když auplně nudila, dostalo obecenstwo, dlauhau chwíli nenáwidíc, lásku k noweletám, krátkým powídkám, které asi hodinu bawily. Spolupracowníci rozličných časopisů Rewue nazwaných zkaušeli se teprwé w takowých pracech: tu wšak již weliké množstwí podobných wěcí s podpisem dramatického spisowatele Dumasa rychle za sebau wycházelo. Kdož nečetl Drožkáře, Čerwenau růži a zwláště Dojemy pocestní a kdo je opět newyprawowal? To bylo ale opět jen předehrau; nastáwala weliká změna w zábawných článcích časopisních. Čtenáři již nebyli spokojeni s drobty, se sausty; již minuly časy, kdy musil redaktor každého dne nowý článek dát tisknauti kdy nejdáleji ku poslednímu slaupci smělo být rozpletení uzle 336 odkládáno. Za jediný rok zrostla konsumce francauského čtenářstwa w obrowskau wýši. Žurnály ujišťowaly, že posud ani netušily tuto potřebu, které nepostačují jen malé pramínky, nýbrž celými praudy nasycena býti musí, a pospíšily, aby této potrawy tůni za tůní podáwaly. Francauský čtenář wěřil žurnálům a wzděláwal se podle toho, naučil se přetrženau nit po celý týden w rukau držeti, naučil se zwědawost swau na uzdě držeti při osudném slowě „ Pokračowání budaucně “; naučil se podržeti si na druhý den úsměw, wzbuzený posledním wýstupem; naučil se zachowati slzu w oku, kterau poslední řádek wylákal. — Když pak tato schopnost tak wzdělána byla; který muž tu opět wystaupil, jenž nejlepší dáwal pomoc k ukojení této potřeby, kdo nejtučnější sausta do ust podáwal čtenářům, kteří hladowi u prostřed mezi dwěma žurnalowými čísly stáli? Byl to Alexander Dumas. Dowedlť po celé týdny a měsíce Paříž a Francausko, ano celý swět, kde jen francausky umějí, w napnutí udržeti. Ano můžeme dokládati, že jeho Tři mušketýři přispěli k rozšíření francauské řeči. Jeho oblíbené jméno působí jako kauzlo, nowé časopisy stawí je w čelo swých slibu co zaslíbenau hwězdu, staré časopisy podporují jím swau sláwu. Powstaly o jeho jméno co přispíwatelowo boje jako o nějaký kauzelný prostředek. Jen někteří wywolení získali je sobě, a obecenstwo, jindy časopisům priwilegowým tak nepřízniwé, čte, kde jen A. Dumas je podepsán. Konserwatiwní wedau půtku s Constitutionnelem, přece wšak sáhají po Paní de Montsoreau, weškerá opposice obrací se zády k Jonrnálu des Débats, přec ale nedočkawě baží po hraběti de Mone-Christo, ale upokoj se každý, wystaupilť nyní nakladatel, který se neleká obrowského slowa: Weškerá díla Alexandra Dumasa; nemilé čtení jednotliwých čísel, která musila wždycky hospodyně sešíwati, přestane. W každém i sprostším domě se zřídí příhrada pro tato obecenstwu přemilá díla. Jak weliký wýbor těchto prací jest nyní! a což teprwé budaucně! Dumas jest mlád, wýborně zdráw, a plodný jeho duch, který wždy jen překwapení utwořuje, porodí w každém roce čtyrycet spisů, které nás k auzkosti, pláči, smíchu pohnau “ atd. — Knihkupcowa chwála je wždy notná! Nebude snad wáženému čtenářstwu nemilé, powímeli také, jak A. Dumas w obchodu platí. Každého spisu jeho se prodá nejméně 4—5000 wýtisků, spisů jiných spisowatelů, jako Frédera, Soulié ( nyní zemřel ), Léona Gozlana, Emila Souvestra, Alfonsa Karra, Michela Raymonda prodá se jen 2—3000 wýtisků, spisů wšak třetí třídy k. p. Boyer'owých, de la Croix'owých prodá se málo kdy wíce 1200—2000 wýtisků.", "id": 868}
{"text": "10. duben 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Med a vosk, Titulek: [Profesura slovanských jazyků a literatur v Pešti], Autor: Havlíček, Karel\nProfesura slowanských jazyků a literatur w Pešti. Nedáwno podali slowenští a srbští studenti w Pešti k náměstnictwu králowskému žádost, aby při wysokých školách Pešťanských zřizena byla katedra slowanských jazyků a literatur, na kterou žádost se podepsalo 109 mladíků. W každém ohledu je horliwost jejich chwalitebná, že sami o swé wzdělání w národním jazyku pečliwi jsou. A w Pešti by práwě takowá katedra welice byla na dobrém místě, poněwadž w Uhřích Slowané co do počtu přece nejpřednější lid jsou. Jenom aby se snad slowanská gramatika newykládala Slowanům w řeči maďarské! To by byla weliká zacházka. – Dle našeho mínění mohlo by se tam dílem česky, dílem srbsky přednášeti, čemu by jistě celé posluchačstwo rozumělo, a jelikož by se ani srbštině ani češtině přednost nedáwala, byli by snad i Slowáci i Srbowé spokojeni. H. B.", "id": 869}
{"text": "27. září 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Lord Byron]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. * – * Lord Byron měl wěrného přítele; jmenowal se Brum a byl nedwěd. Hlawní zábawa lorda Byrona byla obléci weliké rukawice a potýkati se s Brumem, který měl owšem wždy košík na hubě. Jednau chtěl lord Byron cestowati w rychlíku, pročež najal dwě místa pro p. Byrona a Bruma. Wečír přijel s Brumem w kočáře, dal mu čepici na hlawu, a tak jej po tmě do poštowního wozu wprawil. Sedli si do zadu wedle sebe, a jeli jen sami. Na nejbližší štaci přibyl nowý cestowatel, krejčí. Ten po několika slowech obrátil se k Byronowi s otázkau: „ Co pak smýšlíte o nynějším poměru Anglicka a Francauska. “ Byron zachrápal, a krejší uražen tím, umínil si s druhým cestujícím w kožichu rozmluwu začíti. „ Špatná silnice “ prawil. Brum neodpowídá. „ Studenau, tmawau noc máme dnes “ a Brum wždy mlčel, jenom Byron aby se smáti nemusel naschwál silně chrápal. Krejčí chtěl Bruma za knoflík zatáhnauti, a wšak nenamakal nic než kožich. „ Račte mít wýborný teplý kožich “ ale když i tu Brum neodpowídal, usnul krejčí. – Můžeme si ale pomysliti, jaký powyk ráno způsobil, když za sebau medwěda seděti widěl. * – * Chudý študent, když se jednau domů wrátil, našel na dweřích napsáno křidau: „ Přijďte dnes na oběd k pekaři N... “ Neopominul to owšem učiniti, a byl dobře wyčastowán. Druhý den přišel opět k obědu; pekař nic neřekl, ale když se študent po mnoha dní wždy opět bez pozwání k obědu dostawowal, rozmrzel se konečně, a prawil mu: „ Jest mi sice, pane bakaláři, waše náwštěwa příjemná, a wšak se diwím, kterak co nepozwaný host tak často k obědu přicházíte. “ „ Račte odpustit “ – prawil bakatář – “ wždy jsem pozwán; kdykoli wečír domů přijdu, wždy stojí na dweřích waše pozwání. “ I hned poslal pekař učedníka do bytu chytrého študenta, by pozwání se dweří wymazal.", "id": 870}
{"text": "22. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Rozmanitosti, Titulek: [překlad zprávy o spolku vlasko-slovanském], Autor: Havlíček, Karel\nO spolku wlasko-slowanském, o němž jsme se wčera zmínili, podáwáme tuto blížší zpráwy z Const. Bl.: Zakladatel tohoto spolku jest poslanec z Lewice a redaktor nowin „ Concordia “ Lorenzo Valerio. Aučel spolku jest, podporowati „ bratrskau a činnau lásku mezi Wlachy a Slowany k společné neodwislosti a blahu, “ a „ mezi Slowany a Wlachy tytéž přátelské poměry utwořiti, které již stáwají mezi Maďary, Wlachy a Poláky. “ Dále pak stojí: „ Ačkoliw některé slowanské národy lhostejně hledí na boj mezi Wlachy a Rakušany, ačkoliw některé z nich proti Wlachům bojují, nepustili tito přece naděje, získati sobě tyto národy za spojence a přátely. “ Spolek chce wydáwati časopis, který má za aučel, wzděláwati přátelstwí obau národů a důrazně aučinkowati na wšeobecné mínění, „ dokud se žádaucí zblížení nestane. “ Spolek chce také založiti filiálky we wšech wlaských městech wětších, a se spojiti se wšemi znamenitějšími spolky slowanskými. Mezi audy jest také Dubiński, wystěhowalý Polák, který má redigowati řečený časopis, pak baron Spleny, který se nyní co maďarský jednatel zdržuje w Turině. Prwní weřejný skutek spolku byl manifest na wšechny slowanské národy, který do jejich jazyků přeložen a we wšech slowanských zemích rozšířen býti má. Manifest zní na „ české, ilirské, rusínské a bulharské Slowany. “", "id": 871}
{"text": "5. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: Odpověď Včely - poznámka., Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Mně se zdá, že by Wám ten Med tak walně nechutnal, kdybych jen ustawičně z domácích kwětin ssála. Wždyť pak ostatní wčely také nesedí pořád w zahrádce před oulem, nýbrž také do dalekých lesů zaletují. Domow náš je proti celému swětu přece jen malinký a nemůžeme se pouze tím spokojiti, čeho nám poskytuje. Žebych ostatně, kdyby wšeho potřebného důstatek byl, zbytečně do ciziny nelítala, toť se wi! – Odpowěď Wčely.", "id": 872}
{"text": "4. duben 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Zrušení cenzury v Rakousku.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Nowý prozatímní zákon o tisku wyšel již we Wídni, ale neupokojil naše očekáwání. Owšem bude trwati jenom do té doby, až se na sněmu zemském zákonní konstituční cestau nowý zákon ustanowí: ale dost, že tak dlauho trwati bude. Myslili jsme, že aspoň saud přísežných ( jury ) nad námi ubohými redaktory, spisowateli a wydawateli sauditi bude, když nám se wšech stran jenom samými pokutami a žalářemi hrozí. Nyní ale nad námi saudí zemský saud, auřad. Dle §. 19 budeme za tupení a hanění zřízení zemského na 3—12 měsíců do těžkého žaláře posazeni; za tupení a hanění spráwy zemské a auředníků w záležitostech auředních dostaneme se také na 13 dní neb i 6 měsíců do žaláře. Dobrá! nebudeme nikdy tupiti ani haněti zřízení zemské: ale jak pak učiníme, když se nám nebude něco líbiti? Jsme již co občané konstitučního mocnářstwí Rakauského eo ipso powinni, wšechno co wláda a auřadowé učiní, chwáliti? Musí se nám wšechno líbiti? To bychom se wěru raději mohli wšichni wystěhowat! A pak jaký nám dal pan ministr domácích záležitosti wýklad toho, co jest tupení a hanění! Bude w Rakausích wšechno to tupení a hanění, co se slawným auřadům nelíbí?! O prozatímní zákone! twých 88 paragrafů leží na nás jako 100.000 centů nejtwrdšího wlaského mramoru! Dle §. 22 se ukládá na oplzlosti a hrubé wýběžky proti studu a cnosti jenom 3 dní až do 3 měsíců žaláře, a w §. 20. na tupení auředníků 14 dní až 6 měsíců!! Tedy jest auředník wíce než cnost, než mrawnost! Urážka proti auředníku přísněji se tresce, než urážka proti mrawnosti a cnosti!!! Widěti již, kdo dělal onen zákon: kdyby jej byla dělala cnost, byla by snad určila wětší trest na urážky proti cnosti, než na urážky proti auředníkům. Cnost jest ale u nás w Čechách wíce, než auředník, pánowé!!", "id": 873}
{"text": "10. červenec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [čtyři anekdoty], Autor: Havlíček, Karel\n– W jednom wlaském městě chtěli Rossinimu postawiti na náměstí kowowau sochu; on wšak chladně jim odpowěděl: Socha wás bude stát nesmírně mnoho; dejte mi jen polowic určených k tomu peněz, a já se o každém slawnějším dnu osobně na podstáwku postawím, pak bude moci měšťanstwo místo kopie original podle libosti obdiwowat. – Kdosi nechtěl směnku akceptowat, a před saud powolán jsa k zodpowídání, osprawedlňowal se takto: „ Směnka není prawá; neb já a můj přítel, jenž směnku wystawil, již třicet let si tykáme a směnka zní: Od dneška za dwa měsíce zaplatíte –. “ – W jedných nowinách bylo následující wyzwání: „ Jestliže diwadelní herec p. Kehl, který dwa měsíce u mne bydlel, we čtrnácti dnech swůj dluh nezaplatí, weřejně prohlásím jméno jeho. “ Holzer obuwník. – Anglická definice přítele modního. „ Jest to mužský: u tebe obědwáwá, hráwá, wyjíždí s tebau, peníze od tebe wypůjčuje, manželku twau, jeli krásná, na procházky wodí, stojí u tebe a kauká, jak se do tebe střílí, zapleteš-li se w sauboj, a konečně se obrátí a pokojně díwá, jak tě wedau do wězení, potká-li tě neštěstí.", "id": 874}
{"text": "18. leden 1848, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: O silnicích, Autor: Havlíček, Karel\n* O silnicích. Strany oprawowání silnic můžeme mnohým obcím našim, které o ně málo dbají, následující dobrau radu podati, aby se dle ní zprawowaly. Když w Durynkách ( Thüringen ) Němci za starých časů dowěděti se chtěli, zasluhujeli cesta oprawy, následujícím lehkým a důmyslným způsobem to wypátrali. Hnali po cestě hejno husí, a když husy klopýtaly, bylo to znamením, že cesta oprawy zasluhuje. Ještě lepší se nám zdá být následující recept na oprawowání silnic, sdělený nám od jistého čtweráka s tau wýmínkau, abychom jej co wynálezce nejmenovali. Jest pak následující: „ Zapřáhni pár prudkých koní, wezmi bričku bez pér a se sedadlem prkenným bez polštáře. Item wezmi po obědě urozeného pana France, a posad jej na to sedadlo, pak sedni na kozlík, a cwálej, co koně stačí, po celém panstwí. Ráno druhého dne wyjde z kanceláře následující nařízení ke wšem rychtářům: starší pravopisný systém Richtahrschy … ckei! Naržysuge sze vaam prschjssnge, abistesse doßtawüll seithra tschaßtnje rahno wo 5 hodginahch na wobravowahnie zessti stržyadwazjti robothniickama s laaßki. Jest to psáno rustikální dobropísemností, jak každý widí: při nynějších zlých časích nemůže se na wšední den do štrapáce pasírowat lepší prawopis český, a také by ani Matice Česká upříti nemohla, že jest takowý prawopis na zprawowání cest dost dobrý. H. B.", "id": 875}
{"text": "10. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [otisk přípisu], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\n* * * Poslanec na říš. sněmu Dr. Polaczek ( z Lewice ), jeden z nejzůřiwějších Frankfurtistů, poslal následující přípis ke swým woličům do Jablonce ( Gablonz ), jejž zde klademe w doslowném překladu: Ctěným pp. woličům Jabloneckého okresu! Pospíchaje se zpráwau, že se Wídeň po wražedlném boji dne 28. t. m., na předměstích swedeném, dnes w noci wzdala, dáwám též spolu swým wolitelům wědět, že JMC. uzawřela přeložiti říšský sněm Wídně do Kroměříže. Woliti město Kroměříž za sídlo ústawního sněmu říšského, bylo tolik, jako uznati slowanský, respektive český princip pro celau monarchii, poněwadž Ceši, jichž se as 20 mezitím k pokautnímu parlamentu w Holomauci sestaupilo, nawrhli sami wýše dotčené město k tomu, a poněwadž dle jejich zámyslů Kroměříž bude někdy středem říše slowanské, která se má utwořiti z Čech, Morawy, Slezka s jedné a z uherských Slowan s druhé strany, pročež chtějí již teď ono město přesídlením tam ústawního sněmu říšského oslawiti a znamenitým učiniti. Sněm říšský poslal sice přiloženau adressu do Holomauce, z níž ráčíte wyrozuměti, že k přeložení sněmu z Wídně nemá císář ani práwa; pochybuji ale, že bude tato adressa míti nějakého aučinku, jestli nebude též od wolitelů co nejúsilněji podporowána. Wídeň započala dne 6. října zaufalý boj pro německau národnost w Rakausích, wlastně proti uznání nadwlády slowanského principu; i jest zapotřebí, aby též ostatní krajiny německé bojem pokojným, rázným předstawowáním a protestowáním se zasadily o interessy německé. Prospíwalo by tuze, kdyby ze wšech krajin německých se odesílaly protesty proti přeložení říšského sněmu, a to jak možná rychle, i dowoluji si žádost wznésti na mé pp. woliče, aby strany toho učinili potřebné kroky w krajinách německých w Čechách, a sice prostřednictwím centrálního spolku w Liberci. Neopominu swým časem podati wěrnau zpráwu o sběhlých zde událostech, i mám čest se psáti Wašnostem nejoddanější Dne 30. října 1848. Dr. Polaczek.", "id": 876}
{"text": "5. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Šlechtic potkav sedláka]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowná Nowinka. – Jistý šlechtic potkaw sedláka otázal se jej, kam jde? „ Já newím! “ odpowěděl sedlák. Šlechtic tak krátce odbyt rozzlobil se a rozkázal, chlapíka naučiti mores, a wstrčiti jej do žaláře. „ Hleďte, milost pane! “ prawil sedlák, „ že jsem dobře odpowěděl; neb jsem nemohl wědět, když jste se mne tázal, že budu muset do díry! “", "id": 877}
{"text": "6. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Slováci, Titulek: [Z chorvatských novin], Autor: Havlíček, Karel\nSlowáci. [ tři hvězdičky ] Horwatské nowiny přinášejí obšírnější zpráwy ze slowenského powstání; byť i na nějaký čas bylo ono podniknutí překaženo ( ač dle nejnowějších ale nejistých zpráw powstání znowu se zmáhá ), přece uznáwáme za naši powinnost, doplniti dříwější jen powrchní zpráwy w našich nowinách. W Březowé ( nitranská župa ) 28. září. Wčera jsme se již bii [ bili ]. Doraziwše předwčírem do Březowé a uspořádawše se lépe než w Mijawě, šli jsme spat. S úswitem zdwihne se náramný powyk: „ Wojsko! wojsko! “ Traubením, zwoněním a střelbau swolali jsme náš lid, i udeřili na nepřítele z dwau stran se hrnaucího. Z blízké wesnice Tureluky táhla na nás 11. setnina Ceccopierských a stanula as na 200 kroků před Březowau. Naši lidé, z wětší části kosami a cepy, ale méně puškami ozbrojení, wytáhli proti nim; wojáci, widauce pořád zmáhající se zástup, dělali jakoby cauwali, ale wypáliwše w cauwání, zabili nám jednoho na místě a dwa poranili. Naši wypálili zase na ně, a wojáci učiní „ rechts um, “ pak „ marš “. Naši doprowázeli je až k městečku Senici a uchwátili 2 z nich, odňali jim wozy, na kterých měli plný sud starého dobrého wína a slaniny, jež jim Maďaři dali, aby na nás šli. Ti Taliani museli být asi na mol spití, neboť ti 2 zajatí ještě newystřízliwěli. ‒ Když se to dělo na Turolucké, bylo též na Hradišťské cestě žiwo. Tam s ranním jitrem objewila se škadrona kyrysníků Walmodenowých na blízkém náwrší. Naše přední stráže wypálily; totéž učinili wojáci, kterým se potom powedlo obklíčiti stráže a od ostatních odsekli; ale stateční studenti Pražští a Březowečtí jonáci brzo se protlaukli. Přiraziloť též brzo 300 našich na pomoc, a wojáci znamenajíce náš duch a špatné swé postawení, obrátili koně a auprkem se hnali nazpět do Hradíště; 3 z našich uchwátili s sebau. Kolik bylo mrtwých a raněných ze strany wojáků, newíme, neboť je wzali s sebau; že jich bylo několik, jeť jisto, neboť se nestřílelo slepě, a pak byly pušky w rukau Pražských a Wídeňských studentů. ‒ Co jsme na dwau stranách nepřítele zahnali, udeřil on z třetí z Wrbowa. Byla to jedna kompanie Ceccopierců. Když jsme proti sobě došli, jali jsme se parlamentowati, ačkoli již dříwe na welení kapitánowo „ palte! “ wojáci, kteří z Mijawy přišli do Wrbowa a nyní proti nám stáli, pušky k noze spustili a od nás sláwau pozdraweni, s Vivat odpowěděli. Blaudek, wůdce našeho wojska, smlauwá se s kapitánem, slibuje mu, že ho nezajme; ale lid, jak Blaudek se wzdálí, rozhořčen nad tím, že wojsko sem přišlo, zajisté se žádným přátelským úmyslem, poněwadž kapitán střílet rozkazowal, obklopí je a jme se mu pušky odejímat, což wojáci w dobrotě wzdali i se wší municí, co u sebe měli. Z důstojníků nebyl tu leč kapitán, a toho jsme jali, ale pustíme jej na čestné slowo, že nebude wíce proti nám. Jedwa se to wšak stalo a naši lidé se o 3. hodině k obědu chystali, přitáhne garda maďarská a šlechtici, mezi kterými Tarnóczy, Ocskay, Maršo a j. byli w čele. Ti bláhowí lidé přijeli nejwíce na wozích jakoby na swatbu. Naši udeřili na ně, i ztratili 2 mrtwé a 597 3 jsau raněni; z nepřátelů jsme 4 uchwátili, mezi nimi 3 raněné, pak 4 wozy a 6 koní. Po krátké šarwátce ucauwli do Wrbowa od našich pronásledowáni. Wadilo nám, že jsme nemohli s našimi lidmi dobře operowati, sic bychme byli již wzali Hradiště, Wrbowu a Turuluku. Lid slyše o našem počínání, přichází ze wšech stran na pomoc. Wčera bylo tu as 5‒6000 ozbrojených lidí; z těch rozešla se již zase třetina; jak bude ale třeba, že zase přijdau. Ze wšech stran docházejí deputace, i ptají se, co mají dělat. ‒ Šlechticowé a kněži katoličtí roztrušují zde, že jest to boj pro wíru, i chtějí tak katolíky, jestli se dají, wésti proti ewangelikům. W našem táboru máme přes 1000 katolíků, kteří dobře wědí, oč tu jde. ‒ Dnes půjdeme dále.", "id": 878}
{"text": "14. červenec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [satirické zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n* – * Nowý wýborný prostředek proti podagře. – Jedny amerikánské nowiny ( prawdomluwnost jejich jest wšude wyhlášená ) podáwají wšem podagristům wýborný fizikální prostředek a sice: Ať wezme podagristra na hlawu klobauk mědí kowaný, a boty ať obuje cinkem obkládané, které se pak kyselinau sírkowau rozředěnau ( verdünnte Schwefelsäure ) naplní, načež se drátem kowowým skrze šew zadní u spodek prošitým spojiti musí boty s klobaukem. Jak mile se to stane, běží hned podagrista, puzen jsa galvanismem, w nejwětším cwálu přes hory a doly, blátem a trním 100 i 150 mil, až se kyselina wypotřebuje. – Radí tyto nowiny každému P. T. panu podagristowi, který by tomu newěřil, ať to sám na sobě zkusí: že nepotřebuje chodit do líkárny. * – * Po jisté železnici jeli we woze druhé třídy jediný pán a jediná cizá paní. Pán, rozmluwu kolikráte zapřísti hodlaje, wždy ale ne jiné, než docela krátké a pak dokonce žádné odpowědi od paní nedostáwaje, zapálil si cigaru. Paní wědauc, že w druhé třídě jen s powolením ostatní společnosti kauřiti se smí, chtěla na to sauseda swého upomenauti prawíc uštěpačně: „ Nezdáte se páne znáti rozdíl we třídách wozů. “ I welmi dobře! Rozdíl jest ten: w prwní třídě chowají se cestující hrubě ku konduktorowi, w třetí třídě chowá se konduktor hrubě k cestujícím, a w druhé třídě chowají se cestující hrubě mezi sebau. “ * – * Přišel k Adamu Riesowi, welikému až posud známému počtáři, kasír řka: „ Mám roční služby 300 tolarů, na to si držím dwa koně, slaužícího a ještě pachole; wypočítejte mi, jak bych s tím nejlépe wycházel. “ Adam Riese odpowěděl: Multiplikuj to drábem, dividuj katem a wyjde ti to dobře. “ – Za několik let skutečně byl kasír oběšen.", "id": 879}
{"text": "1. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Poměr zločinců v rakouských zemích., Autor: Havlíček, Karel\n353 Poměr zločinů w rakauských zemích. Již jest jakýsi zastaralý obyčej, předhazowati slowanským národům a Čechům zwláště jakausi wětší schopnost a chuť ku krádeži a k jiným přestupkům. Ačkoli wlastně takowé předhůzky ani charakteru národnímu wždycky na ujmu nejsau, poněwadž z docela jiných příčin zločiny powstáwají než z charakteru národního, ( kteréžto příčiny zde jmenowati nemůžeme ), přece nás těší, že i ciframi na jisto dokázati můžeme neprawdu této předhůzky aspoň strany Čechů a Morawanů. We wyšlé letos knize: Jahrbücher der Gefängniszkunde IX. Band 1 Heft. Frankfurt am Main, čteme následující přehled zločinů w Rakauských zemích. Dle ročního průměru od 1820 do 1840 bylo w kriminálním wyšetření: w Krainsku a Koroši wždy jedna osoba z 2259 obywatelů w Morawě a Slézsku 1810 w Štyrsku 1764 w Přímoří Ilirském 1564 w Čechách 1496 w Lombardsku 1360 w Haliči 1238 w Horních Rakausích 1238 w Tyrolích 1154 w Benátsku 1150 w Dolních Rakausích wždy jedna osoba z 739 obywatelů w Dalmatsku 649 Z toho pozorujeme, že Němci a Wlaši nejwíc, Slowané ( wyjma pauze Dalmatsko ) nejmíň zločinců mezi sebau mají. Do těžkého wězení na 10-20 let odsauzeni jsau z 1000 zločinců w průměru: w Čechách 11 w Morawě a Slézsku 13 1/2 w Rakausích 17 w Štyrsku 19 w Haliči 19 w Krainsku a Koroši 23 w Přímoří Ilirském 30 w Tyrolích 36 w Benátsku 40 w Dalmatsku 42 w Lombardsku 59 Z čeho widíme, že u nás nejmíň welikých zločinů se páše, a nejwíce w jižních zemích. Toto tedy pronesli jsme na upokojení starostliwých: jinak ale doložiti musíme, že tento wýčet zločinů nikoli není měřítko důstojnosti národní. Neboť wedle welikých a mnohých zločinů mohau býti weliké a mnohé cnosti.", "id": 880}
{"text": "15. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Anglické noviny Times přinášejí o Maďařích následující článek, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nAnglické nowiny Times přinášejí o Maďařích následující článek: Nebude snad od místa, krátce se zmíníti o spojení, w němž dům rakauský stál po tři století s národem maďarským, a poukázati na příčiny, za kterými se revoluce w Uhřích proměnila w boj o neodwislost, jenž buď jednu welmoc ewropejskau zničí, buď maďarské ústawě konec učiní. Začínajíce o předmětu tomto psáti, nechceme nikterak w ochranu bráti aneb ukrýwati špatnau politiku wlády rakauské, která danému slowu častokráte nedostála; také wšak se nedáme swésti enthusiasmem, nímžto statný odpor Maďarů pokrýwá špatné jejich instituce, jejich asiatský charakter a jejich rozepři, jíž se s mnohých stran dobře neporozumělo. Králowstwí uherské zajímalo mezi státy ewropejskými we wěku středním místo mnohem důležitejší než w dobách pozdějších; diwnau náhodau wšak počal wplyw jeho klesati od té doby, co arciwéwodowé rakauští na trůn uherský powoláni byli. Této okolnosti wšak náhlý úpadek civilisace Maďarů přičten býti nemůže; příčinau jeho byla jiná událost, na níž wětší wáhu klásti sluší. Dwě třetiny králowstwí padly pod moc Turků; w Budíně, w Jagru, w Králowském Bělehradě, we Waradíně a w jiných městech uherských sídleli turečtí pašowé a knížata sedmihradská byla podřízena Portě. W bitwě u Moháče r. 1526 nebyl jeden mocnář přemožen neb jedno wojsko poraženo; tenkráte klesnul celý národ, a celá zem padla w porobu. Soliman a jeho potomci stali se neobmezenými panowníky w Uhřích a sami Maďaři se ucházeli o jejich přízeň. Jakkoli staw tento téměř 150 let trwal, nebyla neodwislost země uherské zničena; korunu uherskau nesli tenkráte arciwéwodowé rakauští, jenž z druhých zemí swých takowau moc proti Turkům přiwedli, s nížto by Maďaři sami nikdy byli newystaupili. Boj tento trwal 150 let; zem uherská byla w době té téměř w týchže poměrech, w jakých byli ostatní země turecké w Ewropě. Udrželyť se tam tytéž okresní a obecní instituce, kteréž jařmo turecké i jinde přečkaly, zem ale byla w neustálém nepokoji, jenž stopy předešlé civilisace zničil. Uhersko bylo tenkráte tak slabé, že ani táhnutí tureckého wojska k Wídni zabrániti nemohlo, owšem základem weškerých jeho operací se stalo. Budín byl tenkráte klíčem říše turecké. Dlauhý boj tento wšak byl předchůdcem oswobození Uherska, kteréž nebylo wybojowáno wlastní zbraní jeho, nýbrž zbraní Rakauska a Německa. Znamenati sluší, že Německo we wálkách s Turky žádného podílu nebralo; pod slowem „ Německo “ wyrozumíwají se zde ostatní země rakauské, kteréž k říši německé počítány byly. Od té doby wzala wálka jiný směr. Pewnosti tureckých pašů rychle klesaly, a r. 1687 porazil Karel z Lotrink weškerau sílu tureckau u téhož Moháče, jenž druhdy byl swědkem porážky krále Ludwíkowy. Umíraje zwolal obránce pewnosti Budínské, že Turci wíce w žádné bitwě proti křesťanům neswítězí. Ještě před koncem sedmnáctého století zawřel princ Eugen w Karlowcích pokoj, jenž zem uherskau z jařma tureckého wyprostil. Boj tento byl weden a dokončen prostředky Rakauska; nebo Maďaři sami přispěli k zahnání nepřítele welmi málo a kuli častokráte s Turky pikle proti křesťanstwu — bolestná to arci zpomínka. Takowauto službu proukázal dům rakauský zemi uherské; na takowém základě spočíwá jejich spojení. Nedá se zajisté upříti, žeby Uhersko z wětší části až po dnes w týchže okolnostech bylo ostalo, w nichžto se nyní nachází Walašsko a Multany a jiné turecké země w Ewropě, kdyby některá welmoc ewropejská w interessu wlastních práw swých země této se byla neujala. W době této, která stýká se zlatým wěkem Francauska pod Ludwíkem XIV. a se založením anglické swobody pod Wilémem III., w době té udržowalo Uhersko památku středowěkých privilejí swých na řídkých, awšak bauřliwých sněmech; wláda wšak byla w rukau tureckých pašů, aneb lepe řečeno, wlády w Uhersku ani nebylo. Z této poroby bylo tedy Uhersko na začátku předešlého století od Rakauska wyproštěno. Po wyhnání Turků byla pozornost císaře Leopolda obrácena k upewnění moci Rakauska w Uhřích. Mnohá podniknutí jeho byla přenáhlená a nesprawedliwá; nesmí se ale zapomenauti, že maďarští nespokojenci s tureckau wládau we stálém byli spojení. Od Jana Zapoljy w šestnáctém až k Rákocymu w osmnáctém wěku, byli wůdcowé Maďarů nástroji Turků proti Rakausku. Byli wšak také nástroji Francauzů: Ludwík XIV. jich welmi dobře použil, neb když na rowinách Blenheimských W bitwě u Blenheimu r. 1704 byli Francauzowé a Bawoři pod Tallardem, Marsinem a kurfirstem baworským poraženi od Angličanů a Rakušanů, jež wedli Marlborough a Eugen. Red. wojska anglická a rakauská wítězila, wypuklo w Uhřích zbauření, které pro wládu rakauskau dost nebezpečné bylo. Následkem zbauření toho musilo totiž Rakausko síly swé rozděliti, což wéwoda Marlborough dost těžce nesl. Námořní mocnosti se snažily hádku tu, která Rakausku nemálo škodila, wyrownati a podporowaly je w Španělsku a w Itálii, na hořením Dunaji a na Rýnu. Lord Sonderland a Mr. Stpney, jež Anglicko k wyjednáwání poslalo, radili, aby se učinilo to, co by i nyní učiniti se mělo, totiž aby práwa Uhrů prohlídnuta byla! a přede wším pokoj se uzawřel. Rakausko wšak náwrhům těmto twrdošijně odporowalo, pokračujíc plných šest let u wálce, která nejen Uhersku a Rakausku, nýbrž i wší Ewropě welmi na škodu byla a pokojem a amnestií Száthmarskau se ukončila. Spor ten nebyl auplně ukončen a dokazuje mimo to, že s nynější wálkau stejného byl půwodu. Rakausko přestalo wládnauti w Uhřích podle systému, nímžto ostatní země swé sprawowalo, doufalo wšak spolu, že w brzku bude míti příležitost toto rozdwojení moci swé ukončiti, což i jemu na škodu bylo i pokrok Uherska stawowalo. Uhersko se swé strany hledělo swrhnauti wplyw žiwlu německého, jejž nenáwidí, a snažilo se, práwa swá jakkoli na ujmu Rakauska wždy wíc a wíce rozšiřowati. Energická podpora, již dal národ maďarský r. 1741 Marii Teresii, a která Rakausko od záhuby wyswobodila, neměla, jak wůbec se myslí, základu w enthusiasmu a wěrnosti národu. Jeden z nowých dějepisců dokázal toto, že enthusiasmus tento byl zakaupen drahau smlauwau mezi králownau a sněmem, w nížto práwa maďarské šlechty nejen potwrzena, nýbrž i značně rozšířena byla. Maudrost kázala Marii Teresii, aby se s auplnau oddanosti wrhla w ruce posledních příwrženců swých, čímž wnitřní pokoj w zemích swých pojistila. Teprw později wydala na základě pozdější moci swé prwní urbarium čili sbírku práw rolníků, která posawade její jméno nese a spolu jest i prwní koncessí, již králowna pro národ na šlechtě wymohla. Z čistých a oswícených pohnutek pokračowal císař Josef II. ná dráze swé matky, jakkoli wšecky kroky jeho neměly autoritu zemské ústawy a nebyly wždycky politické. Z jeho listu ke kancléři Pallfymu wyswítá upřímné a wlastenecké přání, aby ku prospěchu země weliká práwa šlechty obmezena byla, což ediktem toleračním a ustanowením zemských auřadů uskutečniti chtěl. Po desítiletém namáhání se wšak musil lidumilných záměrů swých na smrtelném loži odříci. Jeho oprawy měly pauze tu wadu, že je uwáděl we jménu rakauského panowníka, tak že obnowení starého barbarismu zemi opět hrozilo. Když panowník byl milowníkem welikých opraw, wystaupilo Uhersko s dobrým wýsledkem proti wšelikým změnám; držel-li se politiky, která pokrok nemiluje, probudila se zem ze swé lethargie, a dal podnět k powstání, která zem wrhla we wálku o neodwislost. Swornost a důwěra mezi wládau a národem, nejlepší to základ síly a pokroku národa, scházely ode dáwna na obau stranách. Oprawdu, takowé spojení, jaké bylo jindy mezi Anglickem a Skotskem, mezi Anglickem a Irskem, mezi Anglickem a seweroamerickým saustátím, aneb jaké nyní jest mezi Anglickem a Kanadau, mezi Dánskem a Šleswíkem, a konečně mezi Rakauskem a Uhry, jest jen pomíjející; končíwáť se wždy bud s wtělením, buď s neodwislostí. Nejwětší wšak neštěstí jest, když země jsaucí spolu spojené swazkem bližších interessů wášniwě proti sobě stojí a zkázu a záhubu wzájemně sobě připrawují.", "id": 881}
{"text": "28. březen 1848, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Bojte se Boha!, Autor: Havlíček, Karel\nBojte se Boha! Proti wšemu nadání dostáwáme mezi samými radostnými zpráwami z wenkowa také některé temné, oškliwé zwuky, swědčící nám o tom, že i za nejkrásnějšího rána naší swobody hanebné sowy poletáwati a haukati mezi námi se opowažují. Na mnohých místech zakazují nošení národních barew! Nesmyslníci! owšem dobře cítíte, co znamená ta čerwená a bílá kokarda. Ona znamená, že již pominula waše nerozumná moc, ona znamená, že od nynějška w zemi české bude wládnauti rozum, ne pak waše nerozumná zpupná samolibost. Slušně se lekáte této kokardy. Líto jest nám ale, že se kromě auředníků také aspoň na dwau místech, z kterých písemné zpráwy máme, také dwa pánowé jiného stawu projewili za nepřátely nowé swobody české, stawu to, o němž bychom rádi jen chwalitebné wěci slyšeli, stawu welebného, který se wěrně držel lidu swého, když byl tento lid od wšech jiných wyšších stawů opuštěn. Proto srdečně ctíme staw kněžský, a nabywše nyní auplné swobody tisku, kdežto wšechno dle smýšlení swého psáti můžeme, ukážeme nejlépe wážnost swau pro náboženstwí a wšechno, co s ním spojeno. Ačkoli we mnohých wěcech si mnohé oprawy žádáme i při stawu kněžském, Jmenowitě brzké uwedení synod t. j. sněmu kněžského, aby brzy již přestala ona neslušná subordinace wojenská při tak důstojném stawu, aby pominula neobmezená wláda biskupů a bürokratie konsistoří, a nastali zase staří časowé církwe, kdežto si kněžstwo samo w poradách zákony a prawidla dáwalo, a samo ze sebe biskupy wolilo, muže nejwáženější a nejzkušenější. Red. zachowali jsme přece posud wšechnu úctu, a přeswědčeni jsme, že nebude nikdy swoboda tisku prawému našemu náboženstwí na ujmu. Proto ale tím úsilněji na tom stojíme, aby také jiní se swé strany sami sobě a stawu kněžskému nepřekáželi we wážnosti, jako oni dwa pánowé, jeden w Litomyšli, druhý we Wodňanech, o kterých jsme nemilé zpráwy obdrželi. W Litomyšli nejhanliwějším a nejzlomyslnějším způsobem wyswětlowal jeden pán Piarum Scholarum konstituci: Ptal se ho totiž sedlák jeden, co wlastně je ta konstituce? a dostal za odpowěď: Sedláku, když wstaneš a máš hlad, jdi k pekaři, wem si tam chleb, pekař půjde do panského mlýna, 99 wezme si tam mauku, mlynář půjde na sedláka, tam nabere obilí, to máš konstituci. Německým sedlákům tam malují, že je Češi chtějí wyhnat ze země a českým, že je ta nowota bláznowstwí. Jeden auředník učinil kokardy tam směšné a kdosi slyše, že rodák Litomyšlský Dr. Brauner byl wywolen do wýboru, wyjádřil se: „ Diesen Ruhm wollte ich auch nicht mit ihm theilen. “ – Z Wodňan se píše, že tam P. E.. weřejně proti swobodě žehrá, těm, kdo kokardy nosí, weřejně nadáwá, a dětem je nosícím weřejně je strhuje, we škole je míti zakázal, řka, že jen hlupáci něco takowého nosí, že w Italii lidi s takowými znaky zawírají, a j. Jak dlauho budeme ještě o podobných pánech slyšeti we wlasti swé?", "id": 882}
{"text": "3. duben 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Profesor a taneční mistr, Autor: Havlíček, Karel\nProfesor a taneční mistr. Na nohy jen tento hledí, A přec w ekipáži sedí; Onen budí wlohy duše, Přece wšak jen pěšky kluše. H.", "id": 883}
{"text": "28. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Šosowské staré archiwy, Autor: Havlíček, Karel\nŠosowské staré archiwy. Z Klomína. Jme nuceni stěžowati sobě na našeho pana faráře Čermáka, který neustáwá o to pracowat, aby se národní naše stráž rozpadla. Straší osadníky, že budau-li při národní stráži, že začasté na celý týden do Prahy potahowáni budau, a že bude w čas wálky národní stráž jen w nejnebezpečnější místa ke schwální záhubě postawena a t. d. Následek toho jest, že mnoho audů wystaupilo a národní stráž znamenitě se zmenšila. F. P. Dodatek redakce. Sausedé Klomínští, nenecháwejte se másti těmito a podobnými řečmi, nechť přicházejí od kohokoli. Duchowního zpráwce sluší poslauchati w tom, co se náboženstwí a mrawů týče, ale we wěcech občanských jest waše powinnost, abyste rozkazu krále a pána swého poslušni byli. Nejednau jsme se již w našich Nowinách wyjádřili, že nikdo nemá práwa wám we zřizowání gardy překážeti. Národní stráž třeba zřídit k swé wlastní obraně, každý má se ozbrojit, aby se sám obhájil a nemusel čekat, až ho někdo jiný ochrání. –", "id": 884}
{"text": "13. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Akademie přírodních věd. Modlitba bureaukratů. Výstraha.], Autor: Havlíček, Karel\nAkademie přírodních wěd. Akadémije od swého půwodu Pořád zkoumá jen a zkouší přírodu: Jenom to je milí braši! bída Příroda jí málo odpowídá. Modlitba bureaukratů. „ W hlawě slámu, w srdci kámen, Dejž nám Bože! “ – „ „ Staň se! Amen! “ “ Wýstraha Wšichni blázni, milý synu! Ti se snadně obžiwí: Kdo má rozum, ten má winu, A za ní trpět musí. H. Borowský.", "id": 885}
{"text": "3. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [překlad pastýřského listu], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\n– Tuto klademe opowězený již pastýřský list biskupského sjezdu we Wídni. Zůstawujíce si úsudek o něm na pozdější chwíli, jsme ubezpečeni, že si každý bez obtíže sprawedliwau o něm uwahu učiní. Arcibiskupowé a biskupowé z Rakauských zemí we Wídni shromáždění wzkazují wěřícím swých diécesí pozdrawení a požehnání od Boha Otce a Pána našeho Ježíše Krista! Božím milostiwým řízením a na pozwání Jeho majestátu Císaře Pána, kterýž tím wlastní naše žádosti a předsewzetí příwětiwě wyplniti ráčil, shromáždili jsme se my níže psaní biskupowé Rakauských zemí we Wídni, bychom společně o tom se poradili, což by při nowém uřízení státních poměrů, nowau zemskau ústawau zwěstowaných, katolické církwi w Rakauské říši prospěti mohlo. Na ten cíl a konec, započawše s Bohem to důležité dílo, obstaupili jsme 30. dubna, na den swaté Kateřiny, oltář Páně w staroslawném chrámu swatého Štěpána, a při mši swaté z apoštolských rukau stařičkého tamního wrchního pastýře tělo Boží přijawše, pomoc Ducha swatého na sebe a na práce swé wzýwali jsme společně s mnohými tisíci kol nás shromážděných wěřících, spojeni jsauce se wšemi s Wámi, ježto se we wzdálených wlastech swých za nás modlíte. Potom jsme na swědectwí našeho církewního smejšlení a na znamení, co nás při našich poradách wésti bude, katolické wyznání wíry, tak jak je poslední obecní církewní sněm Tridentský předpisuje, jednosworně a slawně před Bohem i swětem učinili. Wědauce ale, že s těmi nám swěřenými diécesemi nic jiného nejsme, než toliko jednotliwé částečky weliké a swětowládné církwe Boží, nezanedbali jsme, ke středu, od Boha ustanowenému, k apoštolské stolici obrátiti se, a swatému Otci, duchownímu náměstku Kristowu, swau poslušnost, swau wraucí uctiwosti a wěrnau oddanost na jewo dáti, a jeho požehnání na dílo naše si wyprositi. Než i Císaři, co hlawě státu, dlužni jsme byli daninu naší uctiwosti, a my jsme mu je wzdali, děkujíce spolu, že nás swolal, čímž, jak wděčně uznáwáme dokázal, že oprawdu chce k církwi býti sprawedliwým. Na to jsme porady o církewních záležitostech s wěrnau pilností w každodenních namáhawých sezeních činili. Pamětliwi jsauce, že neníť nám, jak zpozdilá drzost našich dnů smejšlí, nowau církew wzděláwati, nýbrž že ustanoweni jsme, abychom od Krista Pána štípenau, krwí Jeho wykaupenau a Jeho swatým Duchem nadchnutau a až do konce swěta wedenau církew sprawowali, k tomu jsme přede wším swůj zřetel obraceli, kterak by ty překážky mohly býti odstraněny, kteréž jejímu swobodnému a požehnanému wywinowání až posud w cestu se kladly. W čem pak jsme se uradili, a na čem jsme se usnesli, jak mile to dozraje, we wšech diécesích bude od nás na cestě církwí wyměřené w žiwot uwedeno. Rozcházejíce se nyní, a po dlauhé nepřítomnosti, kteráž nám dwojnásob nemila byla, že jsme totiž weliké hody swatodušní i Božího těla tentokráte s Wámi slawiti nemohli, se zase nawracujíce se k Wám, widíme toho potřebu, bychom, Nejmilejší, jak ku kněžím, našim wěrným spoludělníkům, tak i k Wám slowo napomenutí, poučení a útěchy promluwili. Pakli wždy i k jednotliwému hlasu swého wrchního pastýře uši swé ochotně nakloňujete, tím wíce se toho nadíti můžeme, an nyní hlas ten sesílen hlasy 35 biskupů na ucho a srdce Waše doráží. Nejmilejší! Přihrnuly se na swět zlé a osudné časy, a budaucnost naše tmawější a hrůznější rauškau se zakrýwá, než kdy jindy. Zdá se, že se nowá pečeť na knize swětodějů otewřela, a nowá nádoba hněwu Božího na zemi wylita byla. Kam se koli oko obrátí, wšady uzří mnoho zlého a záhubného. Wálka, zbauření, zpaura, swár, nenáwist a powstání lidu proti lidu; a mezi duchy rozdwojení, různice a boj daleko ještě wětší než na bojištích! Neboť slunce prawdy a poznání přemnohým lidem zapadlo, a w tom hrůzném temnu, kteréž co swětlo welebí, prowozují duchowé temnosti w synech newěry wětší moc než kdy jindy. Tajemstwí neprawosti, kteréž od počátku působí, jest účinliwější než kdy jindy. Netoliko pauhá, tělesnými žádostmi zatemněná zapomenutost na Boha a tupá bohaprázdnost, kteréž we swětě wždy stáwalo, nýbrž i sobě wědomé nepřátelstwí proti Bohu, a zjewný boj a zpaura proti Němu a Jeho Pomazanému jestiť heslem odbojných duchů a lžiwých proroků nynějšího wěku. Ježto dle Apoštola i ďáblowé w Boha wěří a třesau se, poněwadž Jeho wšudypřítomného panstwí, byť i zuby skřípěli, ujíti nemohau, odwažují se onino swůdníci wětší než ďábelské ošemetnosti, prohlašujíce wíru w Boha a králowstwí jeho za pramen wšeho zlého, za překážku pozemského blahobytu, kteráž by se i násilím měla odstraniti. „ Náboženstwí, “ tak zní jejich nejnowější, we weřejných listech nweřejněné wyznání, „ kteréž ze swěta wypuzeno býti musí, nechať ze srdce lidského zmizí. Rewoluce zničuje wůbec wšecko náboženstwí, ježto naději o nebi swobodau a blahobytem wšechněch na zemi zbytečnau činí. My tedy jen potud na náboženské boje a snahy a twoření swobodných obcí atd. zřetel beřeme, pokudž náboženskau swobodau wyrozumíwáme swobodu, prostu býti wšeho náboženstwí. My nechceme swobodu wíry, nýbrž potřebu newěry. “ Owšem jestiť to pro Waše biskupy bolestné, Nejmilejší, když takowá slowa ošemetné zpaury proti Bohu, jakowáž w dějepisu nebyla ještě nikdy slyšána, Wám připomínati musejí. Než ale potřebí jest za dnů našich, aby se ukázalo na tu propast zlosti, z nížto wšecko zlé pochází, tak jak to i samé swaté slowo Boží na mnohých místech činí; neb poznati jed tolik jest, co jej neškodným činiti. Powážíte-li místněji swrchu uwedeného bezbožného učení, poznáte snadno, že je to jenom ta tělesná maudrost swětská onoho krátkozrakého blázna, jehož Pán w ewangelickém podobenstwí za wýstrahu uwádí, a jenž přestáwaje na požíwání swěta a po ničem jiném netauže, k duši swé takto prawil: „ Duše, máš mnoho dobrého, složeného na mnohá léta: odpočíwej, jez, pí, hoduj. Řekl pak jemu Bůh: Blázne, této noci požádají duše twé od tebe, to pak, cožs připrawil, čí bude? “ – Jestiť to tedy pauze staré bláznowstwí; awšak nowá zwýšená zloba našich dnů leží w tom, že netoliko jeden neb druhý, nýbrž že celé člowěčenstwo ohluchnauti má ku probuzujícímu a spasnému slowu Božímu: „ Blázne, této noci požádají duše twé od tebe! “ Dejme tomu, že by se těm klamným lidu oblažitelům skutečně podařilo, na autraty blaha wšechněch, ohněm a mečem, krwawým odbojem a strašnau občanskau wálkau, laupeží a wražděním – neb tyť jsau jejich prostředky! – takowý zdánliwý blahobyt jednomu každému přikauzliti, swětu wíru w Boha a wěčnost, smrt a odplatu odejmauti, církew Boží wywrátiti, a zemi takořka na káznici a krmník pro zdiwočilé člowěčenstwo obrátiti: zdaž by tím ono slowo: „ Blázne, této noci požádají duše twé od tebe! “ méně prawdiwým se stalo? zdaž by proto neukojitelná smrt swého panstwí, Bůh swé wšemocnosti a sprawedlnosti, peklo swých trestů a nebe swé odměny pozbyly, že se již w ně newěří a na ně nepomní? Zdali by proto bída a smrt nebyly již wíce hříchu pokutau, a nemoc, strast, kwílení a zaufalost hříšníka dědictwím? I nebylo by tomu přece jináče, práwě tak jako by slunce nepřestalo na nebi swítiti, by i lidé w blázniwé pošetilosti swé si umínili, oči zawříti, by ho wíce newiděli. Postačuje, ty záměry, ku kterýmž se falešní prorokowé našich časů sami přiznali, w bohaprázdné nahotě jejich toliko předložiti, by se wšeliká nepokažená mysl s oškliwostí od nich odwrátila. Awšak ne wšady wystupuje swod se swým učením tak zjewně; i zakrýwá se na oko za zdánliwými šlechetnými snahami; wydáwá hlasy, kteréž se w každém lidském srdci ozýwají, a tak mámí a zaslepuje celé národy. Biskupowé Waši si to pokládají za powinnost, ty nejbezpečnější záwody toho druhu, jichžto nepřátelé křesťanského pořádku za našich dnů s welikým účinkem užíwají, ještě Wám zřetelněji poznamenati, a Wám, Nejmilejší, wýstrahu dáti. Takowé omamující wnadidlo jest národnost! Bůh učinil, jak učí Apoštol, z jednoho člowěka wšecko lidské pokolení, aby přebýwalo po wší twáři země, a wyměřil uložené časy a cíle přebýwání jejich; rozdělení na rodiny, pokolení a národy jest tedy dílo Boží. Různost jazyků ale jest následek hříchu, odpadnutí od Boha a roztržení člowěčenstwa w sobě samém. Wycwičené pohanstwo, neznající společný půwod a podobnost Boží we wšech lidech, powažowalo cizí národy za diwochy a pohrdalo jimi i w porobu je uwozowalo. Surowému pohanstwu platí až posud každý cizinec tolik co auhlawní nepřítel, ono uznáwá jenom swé malé pokolení, a každé jiné zahlazuje; i usmrcuje, peče a jí cizince, aneb ho co zwíře prodáwá; i swrhlo se samo dolů až na ten nejnižší stupeň zwířete. Jediné křesťanstwí zase prawau důstojnost člowěckau pozdwihlo. Jemu jsau wšickni lidé pokolení bosžkého; wšickni dětmi Božími, do říše jeho powolanými; wšickni w dwojím smyslu pokrewenci: jakožto z jedné krwe pošlí, a jakožto jednau krwí na kříži wylitau wykaupení; neboť w Kristu Ježíši kteříž jsau někdy byli daleko, učiněni jsau blízko, a zbořena jest stěna hradby, kteráž byla mezi národy, nepřátelstwí zrušeno, wšickni jsau byli w jedno tělo, pod jednau hlawau spojeni, a wšickni mají přístup w jednom duchu k Otci; není pohan a žid, není cizozemec a Skýta, není služebník a swobodný, ale wšecko a wěc wšech Kristus, a swazek dokonalosti, kterýž je pojí, jesti láska. Křesťanstwí a s ním prawá lidskost může tedy jen potud přewládající cit jak k národu tak i k rodině schwalowati, pokudž to pomáhá k zdaru lásky. Owšem je prawda, že i křesťan k rodině swé blíže stojí než k obci, a k swému národu a swé wlasti blíže než k weškerému člowěčenstwu; on wšak plní powinnosti ke wšem, a wšem je wšecko, což jim dle nařízení Božího býti má, jestli láska jeho, ze sebe wycházejíc, dál a dál se rozšiřuje, z rodiny na obec, národ, ostatní národy téhož státu a konečně na celé člowěčenstwo. Již ale láska hnusným jest soběctwím, když, co by se měla zewnitř jewiti, do wnitřku se zabírá, wšecko toliko sama na sebe potahujíc. Pak se rozněcuje nenáwist mezi jednotliwci, tak jako mezi rodinami, obcemi, pokoleními a národy, a každý wyšší swazek se ošemetně trhá. Tak se bezbožným záwodem našich dnů, kterýž se snaží o to, aby wsechen božský i lidský pořádek byl wywrácen, lstiwě popichuje maudrá láska národů k jejich dějepisu, jazyku a přirozenému mrawu až k zimničné zšilenosti, kteráž w každém jináče mluwícím sausedu auhlawního nepřítele widí, a swůj wlastní dům zapaluje, aby sausedůw shořel. W prawdě, to není pokrok w rozwíjení, jak tomu říkají, nýbrž jesti to wěčných slzí hodný krok zpáteční od prawé mrawní ušlechtilosti křesťanské ke tmawému barbarstwí pohanstwa; národnost stáwá se zlatým teletem, a její modloslužba, roznícená rozsápanými náružiwostmi, welmi často zawdáwá podnět k surowým bojům mezi národem a národem, což hanbau jest člowěčenstwa a ohawností před Bohem! Waši shromáždění biskupowé, we swaté swornosti spojení, jakkoli nejrozdílnějším národům náležející a rozdílnými jazyky k Wám mluwící, prosí a napomínají Wás w Duchu swatém a oním hlasem, kterýž w prwní swatodušní hod we wšech jazycích slyšán byl: Nedejte se mámiti lstiwými slowy a líčidly těchto swůdníků! Milujte swůj národ a swau wlast a swůj jazyk; nezapomeňte wšak, že celá země jest Páně; že we wšech řečích den co den lidé k Němu se modlí: „ Otče náš! odpusť nám winy naše, jakož i my odpauštíme winníkům našim; a že je to jeho swatá wůle, lidi a národy zákonem a státním uřízením neděliti, nýbrž i zewnitř tak spojowati, jak církwi we wíře a lásce uwnitř a duchowně mají býti spojeni. Jiná nástraha, kteráž i mnohé dobře smejšlející a o prawý pokrok se snažící mámí, za kterauž ale se nepřátelstwí ku křesťanstwí a zlý úmysl lstiwě ukrýwá, jest ono wolání: „ Ať se oddělí škola od církwe! “ „ Nechte maličkých a nebraňte jim jíti ke mně, nebo takowých jest králowstwí nebeské, “ prawil Pán a Spasitel, kterýž sám co pachole náwštěwau swau chrámowau školu poswětil. A na toto slowo a za tímto příkladem wzdělala i církew ke swému chrámu jakožto předsíni školu, aby maličcí, křtem Spasiteli náležející, také školau k Němu přiwáděni byli. S učením o wěcech, ku pozemskému žiwotu potřebných, spojila učení o bázni Boží a žiwotu wěčném, tak jako s duší spojeno jest tělo. Nyní chtějí tělo a duši, zemi a nebe, školu a církew, dítky a Krista od sebe odtrhnauti. „ Nenecháme wíce maličkých k němu, zabráníme jim toho; “ tato jest odpowěd jejich na pohnutliwé slowo Páně. Powažte sami, Nejmilejší! kterého hlasu zde biskupowé Waši uposlechnauti mají, nechtějí-li, aby žernow osličí zawěšen byl na hrdlo jejich, kterýmž Pán hrozí těm, ježto maličké pohoršují. „ Ale církew jest nepřítelkyně wědy, “ wolají zase jiní. Těmto odpowídáme: Wěda, kteráž zapírá Boha a Jeho zjewení, a jim se protiwí, může w tak malé míře od církwe uznána a schwálena býti, jako falešný peníz schwálen býti může od prubíře mince; neboť církew wí, že jest slaup a utwrzení zjewené prawdy. Prawé umění ale bylo od wěků w církwi ctěno a pěstowáno; a jelikož toliko jeden počátek wší prawdy zná, a Boha kterýž půwodcem jest zjewení, spolu také za stwořitele duchowního i tělesného swěta drží, může 560 owšem bezpečně k wědě řící: „ Ti zpytuješ přírodu a ducha i dějepis, poněwadž mníš w nich najíti úlohu žiwota; ony zajisté swědectwí wydáwají o Něm; zpytuj dobře a zpytuj hluboce, i poznáš w nich wěčnau moc a božstwí Jeho, a jak se zjewené slowo se stwořenau wěcí srownáwá. Já wšak nesmím swěřené sobě swaté slowo nechat přetřásati od twých každým dnem se měnících domněnek; pokračuj hbitě a s rozwahau, s radostí budu na tebe čekati u cíle, jestli ho dojdeš. Já tě w prácech twých neznepokojují, měj we wážnosti i moje a nekaboň a netupiž tohoto swatého pramene, kterýž miliony pautníků očerstwuje, jež by bez něho zahynuli, ježto ty žížeň jejich uhasiti s to nejsi. Třetí a nejsilnější nástraha jest wolání o swobodu. Owšem to skwostný dar w dobrém smyslu a církwi Boží od wěků předrahý! Neb kdo bolestněji než ona nesl w běhu 1800letého trwání jejího tíži nesprawedliwého a ukrutného násilí? Skrze tři století plawila se jako druhdy Mojžíšowa ošitka ze sítí we řece Nylu, kolébka její na řece krwawé, kteráž ji měla pohltiti. Než s plnau wěrau obracela slowo Páně k Pilatowi: „ Neměl bys proti mně moci žádné, kdyby tobě nebylo dáno z hůry, “ i na sebe u příčině pohanské wládní moci, a práwě proto, že w Boží swatau wládu swěta se důwěřujíc, sama sobě násilím ku práwu nepomáhala, nýbrž spůsob a hodinu oswobození swého Pánu sprawedliwému a wšemocnému zůstawila, práwě proto také w tomto smyslu se i druhé slowo Páně na ní naplnilo: „ Nebojte se maličké stádce, neboť se zalíbilo Otci wašemu, dáti wám králowstwí. “ W její nezwratné wíře w Boží wšemocnau a maudrau swěta wládu, bez nížto ani wlas s hlawy naši nespadne, zakotweno jest tedy základní učení katolické církwe o poslušenstwí křesťanů k wrchnosti od Boha ustanowené. Z úst Apoštolů obdržela i káže církew to slowo: Poddáni buďte wšelikému lidskému stwoření ( státnímu uřízení ) pro Boha: buďto králi, jako nejwyššímu, buďto wýwodám, jako od něho poslaným, k pomstě zločinců, k chwále pak dobrých; neb tak jest wůle Boží, abyste dobře činíce k mlčení přiwedli newědomost neopatrných lidí, jako swobodní, a ne jako takowí, jenž zástěru majíce zlosti swobodu zneužíwají; a opět: „ Každá duše mocnostem wyšším poddána buď, neboť není mocnosti, nežli od Boha, které pak jsau, od Boha zřízeny jsau; protož kdo se protiwí mocnosti, Božímu zřízení se protiwí. Kteříž pak se protiwí, sami sobě odsauzení dobýwají. “ Což tedy w skutku twoří křesťanstwí, jak se mu wyčítá, toliko bojácné a babské duše, kteréž se wšem rozmarům tyranského násilí bezwolně podrobují? Odstup to! Kolik tisíců mučedlníků církew až do nejnowějších těchto časů we wšech zemích počítá: tolik práwě má neohrožených reků, bojowníků a mučedlníků pro prawau swobodu, kterážto se jenom z jejího lůna swětu narodila. Než ona začíná dílo oswobození od wnitřka, wědauc, že otrok hříchů nemůž oprawdowým swobodným člowěkem býti, a že toliko uwnitř swobodný, jehož Kristus oswobodil, i zewnitřní swobody hodně užíwati umí, k nepřetržitému konání wšeho dobra, k srdnatému a radostnému plnění každé křesťanské i občanské powinnosti, nikoli ale k zástěře zlosti, jak wýborně dokládá Apoštol, a sice ne jináče, než jako by byl bezswědomé jednání tak mnohých swobodomyslníků časů nynějších předwídal. Pozorujíce biskupowé Waši toto bohaspustlé snažení, zápasení a bojowání, do kteréhož se národowé swěta pauštějí pro klamnau a domnělau swobodu a pozemský blahobyt, zahrnují wše, což jim ještě co péče, naučení, napomenutí a prosba na srdcí leží w tato slowa Páně, „ Otec Wáš wí, čeho potřebujete. Ale wšak hledejte prwé králowstwí Božího a sprawedlnosti Jeho, a tyto wšecky wěci budau Wám přidány. “ Hledejte, Nejmilejší, prwé králowstwí Božího! Najdete ho w jeho církwi, w jejím učení a w jejich spasných tajemstwích. Než kolik jesti těch, ježto by ho s upřímným srdcem hledali? Co zatím tak mnozí, jak práwě bylo řečeno, proti králowstwí Božímu nepřátelsky si počínají a je wywrátiti chtějí, jsau zase jiní, a takowých pokřtěných křesťanů je na miliony, kteříž nic o ně nedbají, lhostejně záda mu obracují, jimžto maudrost Boží tolik co lecjaké bláznowstwí platí. Kdo nám za to ručí, že Hospodin to newděčné pole, na němžto slowo jeho sotwa jednoho aurodného místečka nalézá, a kteréž mu místo wína a pšenice toliko bodláčí a trni rodí, nenechá auhorem ležeti, že králowstwí swého od nás neodejme a některému jinému wzdálenému národu činícímu užitky jeho nedá? Před 1500 lety bylo na prwním obecném sněmu Nicenském wíce než 300 biskupů, nejwíce z wýchodních zemí, shromážděno; každý z nich předstawen byl kwětaucí některé osadě. Nyní, a sice od mnoha již set let jsau tyto zahrady Boží w Asii a Africe pustinami, od newěřících pošlapanými. Aby tedy o Wašich dnes shromážděných biskupích a osadách jejich církewní dějepis nemusel jednau totéž wyprawowati, ach, hledejte, Nejmilejší, prwé králowstwí Božího! Wíc než kdy jindy trpí ono za tohoto času násilí, toliko silní, utwrzení uchwacují je, nedajíce si ho odejmauti. Seč wšak jedenkaždý z Wás sám o sobě není, o to wynasnažte se we swatém spojení se stejně smejšlejícími, aby, jako se spojují zlí k útoku a ku přewratu, podobně tak se i dobří k zastání a hájení prawdy, práwa a pořádku w jedno spojili. Hledejte králowstwí Božího a sprawedlnosti jeho, wy na nejwyšších stupních postawení, wy, jenž wládnete mocí a lid zastupujete, a jímžto Bůh pozemské blaho národů swěřil. Wíce než kdy potřebujete teď Jeho síly a maudrosti, byste weslo státní lodi tak wedli, by se na skalinách neroztroskotala, nýbrž aby na postupující dráze prawé swobody a oblažení lidu štastně dále plaula. Proste o maudrost, a bude Wám dána! Wy wznešení a bohatí, Wás bauře časowá wíce než jiné zachwátila. Mějte to za spasitelné pokárání Hospodinowo, a pokořte se pod mocnau rukau Jeho. Ty ztráty, kteréž jste utrpěli, jakkoli jsau weliké, budau Wám zisk, pakli Wás ku prostým mrawům, ke skromnějšímu smejšlení, k čistějším radostem, ku pokoji srdce, k Bohu a k církwi Jeho přiwedau. Potom také s autrpností wyslechnete hlas nauze a hladu, kterýž nyní mnohé co hlas wálečný děsí, a láska Wás wyučí, jak byste i při ztenčených prostředcích swých, ale se spojenými silami co Boží wěrní hospodářowé s Ním spolu aučinkowali k wyslyšeni prosby chudých o chléb wezdejši. Hledejte králowstwí Božího a jeho sprawedlnosti, a wše ostatní, čehož k dáwání potřebujete, bude Wám přidáno. Ty hodný lide wenkowský, jenž zemi wzděláwáš, kteráž již otce twé žiwila, i pro tebe mají biskupowé twojí wěrné slowo na srdci; neb lidu a země tuk a jádro jsi ty. We swé wenkowské oddělenosti a práci byli jste, Nejmilejší, až posud z wětšího dilu swedení časowého uchráněni, kteréž w městech tak mnoho obětí si wyhledalo. Awšak již doniká hlas swůdníků až i k Wám slowem i písmem, rozsíwaje kaukol na pole Wašich duší. Hleďte ho, toho pole, a nedáwejte starokatolické chlebowé žito, kteréž otce Waše za dobrých i zlých dnů žiwilo k wěčnému žiwotu, za sweřepec nowého newěřícího učení. Užíwejte wděčně a w prawé míře prospěchů a swobod, ústawau Wám udělených; než ale nezakopáwejte srdcí swých do Wašich nyní oswobozených polí, sice nenajdau na onom swatém poli, kteréž hřbitow slowe, žádneho odpočinutí. Hledejte i Wy prwé králowstwí Božího a jeho sprawedlnosti, a wše ostatní bude Wám přidano. Wy chudí, jenž od práce denní jste žiwi a žádného jiného pole nemáte, než mozolů na rukach swých, potem Waším zaléwaných: k Wám zwláště se obracuje hlas swodný, poněwadž Wašich silných a swalowitých rukau potřebuje. I kterak by na Wás mohli biskupowé Waši zapomenauti? O by jejich slowo našlo u Wás ucho odewřené! Oni Wám sice nepřislibují nebe na zemi, w takowém smyslu, jak to činí onino swůdníci, ježto, kdybyste jich uposlechli, rozžehli by w srdcích Wšich jenom peklo náružiwosti, záwisti, nenáwisti laupeže a wraždy, a učinili by Wás po krátkém čase spustlého hejření daleko chudšími, neštastnějšimi a opuštěnějšími, než jste byli prwé. Jestiť owšem jedno nebe na zemi, kteréž dolů s sebau přinesl ten, kterýž se w chléwě narodil a w dílně chudého tesaře odchowán byl, a kterýž ani tolik neměl, což mnohý z Wás, kamž by totiž hlawu swau položil. On, Pán nebe a země! On wšak zwláště chudým a utištěným, zkormauceným a kwílícím, lačným a žízniwým přislíbil nebeské králowstwí. I uchopte se ho tedy, Nejmilejší! s wěřícím srdcem. Neníť ono jenom na onom swětě, tam nad hwězdami, nedostižitelné pozemské strasti. Uwnitř we Wás, tam kde i horauci peklo býwá, tam je najdete, w čistém swědomí, w tiché oddanosti w Boha, w pokoji srdce, w účinliwostwi, kteráž na mále přestáwá, w trpěliwosti a naději křesťanské, w dětinné i důwěře w Boží prozřetelnost a pomoc, kteráž až posud zázračně přede dweře toho přicházíwá, kdož koli z tmawé a bolestné komory swé s wěřícím srdcem ji wzýwá. Saud ale a trest na ty, kteříž před Waší nauzí ruku a srdce swé nelaskawě zawírají, pozůstawte Jemu! On již napřed to powěděl, kterak we jmenu Wašem naloží s těmi na lewici. Kdybyste ale sami před časem a moci sprawedlnosti sobě dobýwali a se násilim a krwí poškwrnili, pak by Hospodin nemohl býti s Wámi, nýbrž musel by proti Wám býti, i připrawili byste o wěčnau odplatu swých utrpení, a místo nebe nosili byste w sobě již zde na zemi peklo, we swém zohaweném swědomí. Hledejte tedy prwé králowstwí Božího a sprawedlnosti jeho, a wše ostatní, čehož potřebujete, jak sám neklamný Bůh Wám slibuje, budeť Wám přidáno. Wy udatní bojowníci a wojínowé, ježto silnau rukau w zbauřeném a zjitřeném čase železným prawidlem zákona a pořádku wládnete, i k Wám obracují slowo biskupowé Waši; netoliko to slowo, kteréž již před 1800 lety Jan na paušti k Wašim druhům prawil: „ Žádného neutiskujte, ani pohanění nečiňte, a dosti mějte na swých žoldech; “ nýbrž i také toto slowo, kteréž jest od času: Nedejte se od nikoho zawéstí; zůstaňte wěrni práporům swým a přísaze, kterauž jste před wšemohaucím Bohem učinili. Že udatní jste, to wí swět, a za to Wám děkuje každý, komu zákon, práwo a pořádek swatau jsau wěcí. Než ale nám biskupům jsau nesmrtelné duše Waše nesmírně dražší než Waše mohútná ramena. Poněwadž tedy smrt každodenně se před Wás stawí, o, pamatujte na wěčnost i na Boha a králowstwí Jeho! Zachowejte tak jako zbraň swau i swědomí swoje w čistotě, aby, kdyby nepřátelská kaule udatné srdce Waše proklala, spolu čisté rekowské duši nebe odewřela. Wy milé křesťanské matky, k Wám ještě zwláštní slowo obracujeme. We Wašem lůně spočíwá naděje budaucího wěku. Wy krmíte mladé pokolení mlékem Wašich prsau a napájíte je také z nábožných a wěřících srdcí swých mlékem křesťanského učení. Co wy do mladé duše o Bohu a králowstwí jeho wštěpujete, to hluboké pauští kořeny, a by se to později bahnem swěta trochu zakálelo, w prawý čas to přece zase pučí, zelená se a owoce spasení wydáwá. I budiž tedy čistá matka Páně, kteráž i církwe jest matkau, Waším zrcadlem a Waší útěchau! Ke swým duchowním spoludělníkům, kněžím, jsme zwláštní šířené slowo promluwili, a tak nám ku konci, kterýž jsme dnes se slawnými službami Božimi učinili, w době laučení nezbwýwá již nic jiného, než abychom ještě tímto weřejně a před twáří našich wěrných osad, kteréž po rozlehlých zemích císařské říše od Labe až k Jaderskému moři, a od Dněstru až k Reinu rozprostřeny jsau, smlauwu katolické lásky, swornosti a wěrnosti, kterauž jsme za swého zde pobytí učinili, jakož i to naše biskupské předsewzeti ještě jednau obnowili, že chceme pro Boha a Jeho wěřící lid působiti, modliti se a umřítí podle Boží swaté wůle. Waše modlitba a Waše milující důwěra, za kteréž Wás společně prosíme, nám k tomu pomůže. Milost Pána našeho Ježíše Krista budiž s Wámi se wšemi! Amen. We Wídni, 17. čerwna, třetí neděli po sw. Duchu 1849. Bedřich, kardinal a arcibiskup Solnohradský. Vincenc Eduard, kníže arcibiskup Wídeňský. Maximilian Josef, kníže arcibiskup Olomúcký. Bernard, kníže biskuk Brixenský, zastaupen Jiřím Habrmannem, kanowníkem tamnějším. Antonín Alois, kníže biskup Lublaňský. Jan, biskup Pětikostelecký. Jan Michal, biskup Dioklecianopolský in partibus, apoštolský vikář c. kr. armády. Karel, biskup Králowéhradecký. Augustin Bartoloměj, biskup Litoměřický. Jiří, biskup Záhřebský. Antonín Arnošt, biskup Brněnský. Josef Řehoř, biskup Tarnowský. Řehoř, biskup Premyslský, řeckého obřadu. Tomáš, biskup Dubrownický. Josef Odřej, biskup Budějowický. František Xawer, biskup Přemyšlský, latinského obřadu. Josef Ottomar, kníže biskup Sekowský. Michal, arcibiskup Lwowský, řeckého obř., zastaupen Benediktem Lewickým, kanowníkem a proferrorem we Lwowě. František Xawer, kníže biskup Gorický. Josef, arcibiskup Záderský. ehoř Tomáš, biskup Linecký, zastaupen Františkem Kiedrem, kapitolním Skolastikem tamnějším. Antonín, biskup Parenzo-pulský. Štěpán, biskup Ketarský. Filip Dominik, biskup Lesinský, zastaupen Jiřím Dubocowíchem, kapitolním proboštem. Jan, kníže biskup Tridentský. Antonín, biskup Sw. - Hypolitský. Bartoloměj, biskup Welíský. Aloys Maria, biskup Makarsko-Splitský. Jan, biskup Sibenický. Wojtěch Josef, kníže biskup Kérkský. Melchior, kníže biskup Wratislawský. Antonín Martin, kníže biskup Kabodský. Bartoloměj, biskup Capodistria-Terstský. František Wilém, biskup Satalský in partibus, swětící biskup a generální vikář Pražský. Lukáš Baraněcki, wywolený arcibiskup Lwowský, latinského obřadu.", "id": 886}
{"text": "12. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o rozsudku soudu v případu p. Trojana], Autor: Havlíček, Karel\n– Na rekurs w žáležitosti p. Trojana podaný, wydal wčera zdejší apellační saud wýrok, že se p. Trojan žádného zločinu nedopustil ( Abgang eines Verbrechens ), pročež nejen že hned propuštěn býti musí na swobodu, nýbrž i wyšetřowání proti němu přestane. My jsme se naschwál až do dálších auředních wýroků od wšelikých úsudků zdrželi: těší nás tedy tím wíce, že za newinného uznán jest a zanecháme wšem těm, kteři radostně nejen proti němu nýbrž hned proti celé straně nejhanebnější dúmnění a útržky rozšiřowalí, aby se styděli jestli se ještě mohau stydět.", "id": 887}
{"text": "25. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Obrazy ruské od H. Borovského, Autor: Havlíček, Karel\nObrazy ruské od H. Borowského. Neobyčejný katechismus. W letě r. 1844 byl jsem we Wilně náhodau hostem při weřejné zkaušce jedné tamější městské školy. Připomenauti musím, že jest Wilno, býwalé hlawní město welkowéwodstwí litewského a pak jedno z nejhlawnějších měst polských, nyní asi podobno welikosti Brnu, ne wšak tak auhledné, w pěkné poloze, pauhými Poláky obýwané, mezi nimi owšem jako wšude tam wětší počet židů. Jiná řeč kromě polské a známé židowštiny neuslyší se, rusky leda na auřadech a litewsky leda někde na trhu od rolníků. Celý wzhled a weškerá twář města jest polská, a také wšechny weřejné nápisy byly až do nejnowější doby jen polské; posawad nebylo mocí wlády prowedeno, aby se wšechno rusky wywěsilo. Wýhradně polský charakter tohoto města jewí se také patrně z toho, že jest Wilno wždy jedním z hlawních středisk literatury polské. Toto wšechno jsme jenom z té příčiny předeslali, aby se protiwa toho, co nyní wyprawowati budeme, tím wíce wyrazila. Sedě tedy mezi dosti četným posluchačstwem této zkaušky malých dětí byl jsem při náboženstwí nanejwýš k pozornosti wybídnut neobyčejnau pro mne otázkau učitelowau k malému chlapci, jenž zněla: „ Kterak se powažuje w duchu náboženstwí křesťanského wláda panujícího nad námi císaře wšeruského? “ Chlapeček rychle odříkáwal: „ Powažuje se jakožto pocházející od Boha! “ A nyní následowaly otázky a odpowědi podobného spůsobu, tak že jsem ani sluchu swému newěřil. Děti odpowídaly, jakoby bičem mrskal, tak že patrné bylo, že w tomto předmětu nejlépe wycwičeny byly. Nemohl jsem se zdržeti, abych k jedné polské paní, která wedle mne seděla a na jejichžto očích jsem četl ironický úsměch a trkpau zlost, newyslowil pošeptmo podiwení swé a zároweň opowržení k učiteli, který se dle mého mínění takto zalíbiti chtěl ruskému gubernátoru. „ A wy snad myslíte, že to jest jenom zwláštní nápad tohoto učitele, toť je řádný předmět nařízením wlády we wšech našich školkách zawedený, a můžete sobě knížku kaupit. “ Nemohl jsem skutečně dočkat konce zkaušky a běžel jsem hned do kněhkupectwí, kdežto jsem hned asi 40 wýtisků této na špatném papíře wytištěné polské knížečky kaupil. Titul její zní doslowně takto: Katechismus o ctění Císaře Wšech Rossií, čili wýklad čtwrtého božího přikázání s ohledem na předstawené zemské, dle nejwyššího rozkazu pro užíwání we školách a kostelech římsko-katolických wesnických wytištěný. We Wilně, w tiskárně diecesalni. 1840. Doufáme, že každý žádostiw bude obsah knížečky seznati, kterau zde podáwáme celau w doslowním překladu, slowo za slowem, písmenu za písmenau. Čtenářowé budau pozorowati, že jméno císařowo a jméno Boží wždy stejnau welikau literau tištěna jsau, ba že částečka „ jeho “, když se na císaře wztahuje, také tak je tištěna, a když na Boha, jen malau literau, že tedy wlastně ještě wětší část císaři ruskému než Bohu proukázana jest: ale zrowna tak jest také we knížce. Tedy: KATECHISMUS WĚTŠÍ O CTĚNÍ CÍSAŘE WŠECH ROSSIÍ. 1. Otázka: Jak se w duchu náboženstwí křesťanského powažuje panujícího nad námi CÍSAŘE wšeruského wláda? Odpowěď: Powažuje se jakožto pocházející od BOHA. 2. Otázka: Kterak se to může dokázat skutečně? Odpowěď: BUH dal takowé zřízení člowěku, že sám bez jiných nemůže ani být na swětě, ani žiwot zachowat, ani wědět, naučit se a wykonat, čeho zapotřebí jest. Ale spojený s jinými může bezpečně žít, mnoho wědět a činit, poznat swé ustanowení a cesty k němu wedaucí, poznat powinnosti k BOHU a lidem, dokonalit se wyplňowáním jich, zasluhowat a dosáhnaut nynější i wěčnau blaženost. Cit této potřeby schopnosti a wůle wlitý do duše každého patrně nám prawí: že jest to wůle BOŽÍ, aby lidé žili we společnosti a spojení mezi sebau. Odtud jsau swazky domácí a rozličných stawů, kteří jsau jedni druhým potřebné. Tak spojený stojí a udržuje se celý swět, a činí jako jeden dům, jako jednu rodinu pod wládau wšeobecného Otce Nebeského. Podlé Jeho wůle trwaje do ustanoweného času rozdělil se pro wětší bezpečnost a dobro na wětší spolky, národy zwané. Odtud drahé jméno Wlasti, odtud láska k ní a wůle její dobrého, odtud její wláda obyčejně wložená do rukau Knížete, Krále, Císaře čili Panujícího MONARCHY. A to jest wýwod, z kterého widíme, že jako jest z wůle Boha člowěk, tak z té samé wůle Prozřetelnosti jest společnost, jest swazek a wláda společnosti. 3. Otázka: Co se podle náboženstwí náleží CÍSAŘOWI wšeruskému od nás poddaných? Odpowěď: Čest, poslušenstwí, wěrnost, daně, služba, wšeliká ochotnost a modlitba u BOHA. Co wšechno obsaženo jest w těchto dwau slowech: čest a wěrnost. 4. Otázka: Jakau čest a kterak wyjewowat? Odpowěď: Nejwětší, jaká může být pro člowěka, a sice w slowech, w znameních, we wšem jednání a činění a w srdci. 5. Otázka: Jaké poslušenstwí a w čem? Odpowěď: Poslušenstwí auplné w zachowáwání wšelikého pořádku, práw a rozkazů. 6. Otázka: W čem a jaká má být wěrnost? Odpowěď: Wěrnost we swěřených auřadech, 82 we wykonáwání služby a wšech powinností: a to z celého srdce, w ničem faleš. 7. Otázka: Náleží platit daně do pokladnice Pána našeho CÍSAŘE wšeruského? Odpowěď: Náleží auplně a sice wšechno a w čas ustanowený. 8. Otázka: Jest powinnost slaužiti? Odpowěď: Pewná powinnost je, nestraniti se, ale obětowati se, kde toho potřebuje wůle našeho CÍSAŘE, a sice: we službě wojenské, civilní a jiné, we wyšších i nižších stupněch. 9. Otázka: W čem a jaká ochotnost? Odpowěď: W přispíwání podle stupně a sil k společnému dobrému, w neskončené dobré wůli w Wlasti naší Rossii, k CÍSAŘI i celému domu JEHO. 10. Otázka: Náleží se modlit za CÍSAŘE a Wlast naší Rossii? Odpowěď: Náleží w modlitbě domácí i weřejné, skládat CÍSAŘE do lásky BOŽÍ, modlit se za JEHO zdrawí, dobro, wšeliké přání jeho a žiwot wěčný. Totéž i o Wlast, nikdy nerozlučitelnau od dobra MONARCHY. 11. Otázka: Co se těmto powinnostem protiwí? Odpowěď: Nečest, neposlušenstwí, newěrnost, neochotnost, reptání, zráda, popauzení, zbauření. 12. Otázka: Jest tato nečest a newěrnost přestupek před twáří BOŽÍ? Odpowěď: Jest přestupek, hřích, hanebnost. 13. Otázka: A tedy podle BOŽÍHO naučení není dowoleno wzbauřit se neb potají o zrušení wlády usilowat? Odpowěď: Nikdy, ani zjewně ani potají, ani zrowna ani postranně. 14. Otázka: Mají se kromě CÍSAŘE ctíti wšechny auřady a předstawené? Odpowěď: Mají, neb na ně wložena jest část wlády, a tyto části dohromady jsau celá Nejwyšší wláda zemská, jsau náměstníci: neboť zastupují CÍSČŘE, kde on sám osobně být, widět a jednat nemůže. 15. Otázka: Co nás powzbuzuje zachowáwat tyto powinnosti? Odpowěď: Powzbuzení jsau buď přirozená neb nadpřirozená čili z náboženstwí BOŽÍHO zjeweného plynaucí. 16. Otázka: Která jsau powzbuzení přirozená? Odpowěď: Kromě wyslowených již pod druhau otázkau jsau ještě tato: že CÍSAŘ jest hlawa Národu, jest otec pečující o dobro poddaných swých jako o děti swoje, které jsau dohromady jedna společná Wlast Rossie, a proto jest nejhodnější cti a wděčnosti, též od poslušenstwí a wěrnosti poddaných záwisí pokoj, bezpečnost, dobro wšech zwlášť a společně. 17. Otázka: Která jsau nadpřirozená powzbuzení? Odpowěď: Ta: že CÍSAŘ jest z wůle BOŽÍ, jest náměstníkem BOŽÍM a Ministrem, to jest: Wyplňowatel wlády JEHO na zemi; že protiwení se wládě jest protiwení se BOŽÍMU ustanowení, od něhožto wšeliká wláda pochází; že wěrnost a služby wládě wzdané BUH nahradí a newěrnost trestati bude; proto také přikazuje, abychom nejen na oko a powrchně, nejen pro pauhý strach před hněwem lidským, ale ze swědomitosti a ze strachu před saudem BOŽÍM wládu každau a přede wším CÍSAŘE ctili, a w upřímnosti srdce poslušni byli, a s ochotností se modlili za NĚHO a za předstawené. Potom wýslowně dodáwá, žo takowé chowání jest před očima JEHO příjemné a milé. 18. Otázka: Které knihy Písma swatého popisují ty wšechny powinnosti a pobudky? Odpowěď: Knihy starého i nowého zákonu a zwláště: Žalmy, Ewangelie a listy Apoštolské. 19. Otázka: Jakými příklady w křesťanstwu jest toto učení potwrzeno? Odpowěď: Příkladem samého Krista, který se narodil, žil a umřel pod poslušenstvím Římského Císaře, a w žiwobytí swém wšechny auřady ctil, a podrobil se bez naříkání i nesprawedliwému saudu, který ho na smrt wydal; příkladem swatých Apoštolů a prwních křesťanů, kteří ctili wládu a dobrého jí přáli, ačkoli je trápila pronásledowáním, nespojowali se se zle smýšlejícími, seděli we wězení pro náboženstwí, ale ne jakožto buřičowé, ne jako zrádcowé a zločincowé. O tom swědčí skutkowé Apoštolští, swědčí spisy podáwané k obraně křesťanů k Císařům a k Senátu Římskému, swědčí dějiny Církwe i swěta. Jest wěc welmi žádaucí, aby ty pěkné dni auplné wíry wrátily se k nám a naplnily Sw. Církew tau potěchau, že wěrni Kristu Pánu wěrni jsau také Wlasti i MONARCHOWI swému. 20. Otázka: Jak dáwno jest w církwi obyčej modliti se za MONARCHY? Odpowěď: Od počátků wíry křesťanské byly skládané k BOHU weřejné modlitby za Panující, za předstawené, za wšechny stawy, za zdar o pokoj Wlasti. Ten obyčej trwal po wšechny wěky a dostal se k nám w nejpěknějších starožitných modlitbách, které zpíwáme o swátcích. Totoť jest prawé naučení Církwe swaté žiwotem potwrzené o ctění a wěrnosti k MONARCHOWI. KATECHISMUS MENŠÍ O CTĚNÍ CÍSAŘE WŠECH ROSSIÍ. 1. Otázka: Co w duchu náboženstwí Kristowa my poddaní powinni jsme CÍSAŘI našemu Samowládcowi wšeruskému? Odpowěď: Powinni jsme ctít a milowat CÍSAŘE, proukazowat Mu poslušnost a wšechnu ochotnost a modliti se za něho k BOHU. 2. Otázka: Náleží-li kromě CÍSAŘE ctít wšechny auřady a poslauchati jich? Odpowěď: Náleží, nebo oni řídí jistau část wlády, jak kterému co jest poruceno, podle práw a pořádku. 3. Otázka: Náleží-li milowat wlast naši Rossii? Odpowěď: Náleží milowat i dobré ji přát, a pro ni služby swé wěnowat, podle toho, jak předpisuje práwo a Wůle CÍSAŘOWA. 4. Otázka: Učí-li těmto powinnostem skutečně a zřetelně náboženstwí? Odpowěď: Skutečně a zřetelně w Ewangelium a w jiných knihách písma swatého. 5. Otázka: Na jaký spůsob to náboženstwí přikazuje? Odpowěď: Připomínajíc i silně na mysl kladauc křesťanům, že wšechna wláda a nejprwé MONARCHOWA jest od BOHA ustanowena a to pro pokoj, bezpečnost a wětší dobro lidské časné i wěčné. 6. Otazka: Bylby to hřích, upustit od té cti a wěrnosti a učinit zlehčení a zrádu? Odpowěď: Byl by to welmi těžký hřích. Neb wýslowně prawí písmo swaté, že kdo se protiwí wrchnosti, BOŽÍMU ustanowení se protiwí a táhne na sebe wěčný trest. 7. Otázka: Má-li Církew swatá obyčej, modliti se za MONARCHA a za wšechny předstawené we wlasti? Odpowěď: Jest tento zwyk w Církwi od počátku Kresťanstwí a trwati bude až do konce swěta, na důkazy oprawdiwé, swědomité ochotnosti k MONARCHOWI, k wšeobecnému společnému dobru a pro zásluhu u Pána BOHA, jenž wyslowil w Písmě swatém, že takowé jednání a takowé modlitby wěrných jsau Jemu příjemné. [ tři hvězdičky ] Takowým spůsobem dělají se z Poláků w Rusích již z mládí dobří a poslušní poddaní, a musejí se nazpamět učit, že wlast jejich jest Rusko, a že cár jest náměstník Boží na zemi, a že wšechno co cár činí, jest, jakoby to Bůh činil. Owšem nepowáží cár, že každé dítě doma rodiče má, které mu pak k tomuto katechismu prawý wýklad podají! Kam ale takowé hanobení srdcí maličkých hned z mládi wésti může, to každý rozumný sám powáží.", "id": 888}
{"text": "28. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Naše politika, Titulek: Německo, Autor: Havlíček, Karel\n4. Německo. Staw nynější tohoto národu, jenž dříwe pod jménem Deutscher Bund w zeměpisech se jmenowal, nanejwýš jest hoden naší české pozornosti w důležitém tomto čase. – Mocnářstwí Rakauské až k časům Napoleona neslo jméno jednotliwých zemí, a společný náš panowník, jehož hlawní síla byla w králowstwí uherském a českém, nesl až po tu dobu titul císaře německého. Že toto císařstwí malomocné a jen skoro prázdný titul bylo, o tom mluwí zjewně historie. Když Napoleon i tento pauhý titul německého císařstwí zničil zřízením spolku Rhýnského, složil císař německý jméno swé, a tu nastalo jméno císařstwí Rakauského, jehožto dwa nejhlawnější slaupowé byly Čechy a Uhry. Napoleonowa síla klesla, a místo císařstwí německého nastal Německý Spolek ( Deutscher Bund ), to jest jakýsi podiwný swazek samostatných malých knížat německých. Císař Rakauský František I. učinil nejhlawnější politickau chybu swau tím, že k tomuto německému spolku také přistaupil; ne s celým císařstwím, ale jen s wětší polowicí, totiž s tak nazwanými německými zeměmi swými. Tenkráte ještě musela naše ubohá wlast Čechy a Morawa trpěti tiše nazwání německé province, tenkráte se nikdo neptal národu našeho, chceme-li přistaupit k německému spolku, tenkrát byl císař pastýř, a my jsme byli jeho stádo. Od té doby náleželi jsme k německému spolku, owšem jen wíce dle jména, a jak se zdá nejwíc proto, aby mohl Metternich přewahau swau we spolku s Pruskem a s některými jinými podobnými wládami kazit w ostatním Německu wšechno šlechetné a dobré, aby se mohl opříti wšemu pokroku w Němcích. Přiznejme se směle, že jsme my německému spolku jen k ostudě slaužli. Rakausko, to jest Metternich, byl nejhlawnější škůdce w celém Německu; skrze něho nesměli ostatní Němci swobody užíwati, nás práwě postawil despota ten za zawaží pokroku německého, a tu přewahu, kterau w německém spolku skrze náš počet měl, jen ke zlému užíwal. My jsme byli wždy w německém spolku jen Kocaurkow, na nás celé Německo prstem ukazowalo, s potupným úsměchem o nás „ Österreichrách \" mluwilo atd. Toto wyznání není hanba naše, proto že se tato ostuda, tyto překážky neděly s naší wůli, nýbrž proti ní. My jsme museli stát tam, kam nás wstrčili, proto že jsme ještě neměli dosti síly a zmužilosti, abychom říci mohli platně: „ Nechceme! \" Nestyďme se tedy za to wyznání, tím wíce když se nyní o druhé dobrowolné spojení s Německem jedná. Nač budeme nyní dále plačtiwau figuru w německém spolku předstawowati? Zachce se nám snad býti w Německu posledními, kdežto můžeme býti w Čechách prwními? Němci we Frankfurtě nás taužebně ke spolku zwau, Šuselka, Makowička, Kuranda jsau wolawí jíkawci, kteří nás mají do klece přiwábiti; budeme tak hlaupí a sedneme na wějičku? – Promění se celá česká země w Německý Brod a w Šosowice, které s německým práporem jako Don Quichotte do pole wytáhli – proti Čechům? – Nikoli, český národ, česká země odjakžiwa radowala se z wětšího daru rozumu a úsudku. Když wás někdo, o němž dobře wíte, že wždy waším auhlawním protiwníkem byl ( a to byli hlawní wůdcowé parlamentu Frankfurtského odjakžiwa ) tak uctiwě do domu swého zwe, budete se tázati s nedůwěrau na příčinu této nenadálé sladkosti. Což pak budete wěřit, že česká země newyhnutelné koření jest k uwaření nowé německé říše? Což pak bez nás Německo neobstojí? Což jsme my Čechowé tak nesmírně potřebný článek w řetěze welikého swobodného Německa? Bláhowci! fantasie německých doktrinářů, kteří se nyní sběhli we Frankfurtě, blauzní poeticky po břehách Rhýna i Dunaje! Rhýn a Dunaj jsau hlawní žíly welikého Německa, které fantasie jejich naplnilo – ale, ale, ale jednu žílu jim podťali Francauzi, a druhau žílu podetnauti musí Slowané. Dunaj jest řeka slowanská, Dunaj jest náš, a to jest wlastně prwní a poslední jednání celé té tragedie. Nám Čechům naznačil osud čestné ale nebezpečné místo prwní bašty slowanské na západě: hájili jsme hory swé twrze po tolika wěků se ctí, budeme je hájiti posud, a Dunaj bude naše slowanská řeka, Rakausko bude slowanská říše. Padneme my Čechowé — weta bude po sláwě Slowanů swobodných západních, weta bude po Rakausku.", "id": 889}
{"text": "3. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [úvaha o vývoji v posledních letech], Autor: Havlíček, Karel\nHavlíčkovo autorství je nejisté Při nynějším, díky Bohu! žiwějším wýwinu národního pokroku našeho jest zajisté i skrowná w historii doba, Rok, pro nás dosti wýznamná. Wšichni, jenž pilně pozorují postup národnosti české, wyznati musí, že zwláště w nejnowější době desítileté s potěšitelnau bystrostí a wždy we wětším rozměru postupowali jsme ku předu, každý rok přinesl nám wždy mnoho nowého a dobrého, z čeho jsme se i my radowati i naši nepřízniwci horšiti mohli. W časopisech, jakožto hlasatelích wěku swého, arci přede wším má být uložena jako registratura činů celoročních, a ačkoli časopisy naše daleko ještě jsau wzdáleny od dokonalosti, jakau slynau cizozemské, přece aspoň, seč budau naše okolnosti dosawadní, i w tomto budaucím roku budeme hleděti přede wším domácnosti swé, aby nic důležitějšího pozornosti naší neuběhlo. A wšak aby časopisy wyprawowati měly o čem, zapotřebí jest přede wším skutků hojně konaných, a proto přejeme si, aby se u nás wždy wíce množilo mužů činných, dobra obecného pilných, pokroku a oswěty milowných, o jejichžto skutcích horliwě wyprawowati budeme.", "id": 890}
{"text": "18. červen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Mluvní cvičení]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 6. Česká i německá mluvní cvičení od Jos. Franty Šumavského. Böhmisch - deutsche Sprachübungen. V Praze 1846, nákladem Bedřicha Krečmara. S. str. 96. Cena 36 kr. stř. Nowé wydání známých již rozmluw: liberalním (! ) prawopisem wšak wytištěno, škoda že p. wydawatel nedbá wíce o jednotu než o libůstky swé.", "id": 891}
{"text": "31. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk žádosti Slovanské Lípy], Autor: Havlíček, Karel\nLípa Slowanská podala doleji položenau žádost o zřízení sborowních okresních saudů k dworské komissi, zřizowáním okresních saudů w našem králowstwí se zanášející, wyzýwajíc obce, aby přístupem swým žádost její podporowaly. My žádost tuto předkládáme zde k opatrnému a pilnému rozwážení obecenstwu, a zweme zároweň muže práwních záležitostí znalé, aby o myšlénkách a důwodech w žádosti pronešených weřejně swé dobré zdání podali, čemuž my rádi chceme swůj list propůjčiti. Wysoké c. kr. ministerstwo! Když w měsících březnu a dubnu b. r. Pražské obywatelstwo prosbu o zrušení patrimonialních a uwedení zemských okresních saudů pro weškeré králowstwí české Jeho c. kr. Milosti předložilo, mělo zwláště následující příčiny, které prosbu tu osprawedlňují: a ) že postawení wšech patrimonialních saudů je z nejwětší částí odwislé, b ) že jsau saudcowé z weliké části nedostatečně placeni, a c ) že u saudce jednotliwce, který patrimonialní saud obyčejně wykonáwá ( nehledíc nikterakž k jeho osobnosti ) neshledáwá se takowá jistota, jaká by jeho saudní uznání za prawé wystawiti mohla. Dále, když na začátku dubna b. r. důwěrníci Pražského obywalelstwa o wšech punktech druhé Pražské petice s wys. ministerstwem wyjednáwali, bylo wícekrát wýslowně podotknuto, že jen tehdáž justiční welmi kleslá spráwa w Čechách se zdwihnauti a českému národu nejmožnější rukojemstwí za nejbezpečnější spráwu saudnictwí dáti se bude moci, když místo dosawádních patrimonialních saudů, nejwíce z jednotliwců záležejících, neodwislé zemské sborowní čili kolegiální saudy zawedeny budau. Jeho CKM. ráčil na to předložení wysokého ministerstwa nejwyšším kabinetním listem od dubna b. r. uwedení neodwislých okresních saudů pro weškeré králowstwí české pojistiti a prowedení tohoto na nejwyšším místě wysloweného principu wys. ministerstwu swěřiti. Tak tedy obywatelstwo králowstwí českého očekáwalo, že Jeho CKM. k tomu to přiwede, aby i po krajích práwní pohledáwání jednotliwých občanů od sborowního w každém ohledu neodwislého saudu sauzeny byly; a nebylo by to zajisté malé sklamání, kdyby nyní zemské okresní saudy opět tak zřízeny býti měly, žeby neměl sbor, nýbrž jen jednotliwec nad práwem občanowým rozhodowat. Jest sice neodwislým postawením takowého jednotliwého saudce, jenž dříwe nejwíce od wrchnosti záwisel, dobré wěci už mnoho pomoženo; bude se sice slušnau, jak se nadíti můžeme, saudci ustanowenau mzdau každému hledění wedlejší wýžiwy, která dříwe skoro newyhnutelná byla, předejíti moci; mají sice jen některé, dle mínění wys. ministerstwa nepatrné případnosti saudnímu rozhodnutí jednotliweckého, jmenowitě okresního saudce ponechány býti, čímž by owšem u srownání s dřewějším práwním postawením w Čechách nekonečně mnoho získáno bylo. Awšak když je možná týmiž okresními saudy ještě lépe obstarání práwa zaručiti, když se může uwedením okresních saudů sborowních místo zamýšleného osazení jednotliwci také hned onomu zlému předejíti, které jsme u wchodu k c ) wytkli: tuť by byla powinnost wysokého ministerstwa, tím spíše auřad tento na takowý spůsob osaditi, jelikož už w dubnu b. r. od Jeho CKM. českému národu tak pojištěno jest. Z osazení okresních saudů nejméně třemi saudci, tedy z uwedení sborowní formy wyplýwají následní přewahující wýhody: 1. Nehledíc nikterakž k osobnosti jednotliwého saudce, který přece wždy mnohem snáz přístupu powolí a mýliti se dá, nežli celý sbor, nezáwiselo by rozhodnuti nad saukromým práwem občana už wíce od wyřknutí jednotliwé osoby, která bludným zdáním pojata jsauc, nebo práwní případnost pro její, jak nezřídka býwá, zamotanost docela dobře nepochopiwši dle wnitřního sice přeswědčení, že práwě saudí, se domýšlí, w skutku ale zrowna tím nejwětší bezpráwí činí. Sapientis est sententiam mutare, což ale jen o sboru platí, a případnosti, kde podlé wěci i nepatrný práwní předmět welmi zapletené práwnické faktum za základ má, nejsau řídké. Chybné pojmutí práwní případnosti nebo mylný wýklad zákona od jednotliwého saudce wyšším odwolacím auřadem měniti dáti, bylo by odkazowati práwohledajícího od zemské spráwy k jiným dweřím, kdežto se mu už u prwních pomoci mohlo. 2. U dosawádních patrimonialních saudů, zwláště u dosawádních jednotliweckých mnoho okolností k tomu přispíwalo, že osoba saudcowa aspoň z weliké částí nijakž w takowé wážnosti nebyla, jakau musí saudce míti, má-li mu občan rozhodnutí nad swými práwními požadawky s auplnau uspokojeností swěřiti. Jen proměněním wšech jednotliweckých saudů na neodwislé zemské sborowní může takowá důwěra způsobena býti, jelikož by jinak aspoň po krajích zemský okresní saudce co jednotliwec s dosawádním jednotliweckým saudcem smíchán byl, an w některých krajinách zajisté by se událo, žeby dosawádní místní saud jen jméno změnil, a osoba dřewnějšího patrimonialního saudce co budaucí okresní saudce by ostala. 3. Jenom dle zdání jsau předměty okresnímu saudu odewzdané nepatrné wáhy, w skutku ale tomu tak není z ohledu na osobu ani z ohledu na práwní předmět. Co se u bohatého občana nepatrným býti zdá, je pro chudého, jehož práwní požadawek owšem jen 100 zl. stř. obnáší, nejwětší wáhy, a služební mzda je pro chudého služebníka tak důležitá, jako pro boháče požadawek na tisíc zlatých udaný. Ale ani dle předmětu neměla by práwní záležitost, jaká se saudci jednotliwci k posauzení necháwá, menší wáhu, jelikož dlužní opis, rušení w držení, sequestrace, deskowní wěc atd., nad čímž okresní saudy rozhodowat mají, celé do tisíců jdaucí jmění občanowo za předmět míti může. 4. Když by se práwní menší wáhu mající záležitosti odkázaly na okresní saudce, jmenowitě na saudce jednotliwce, a důležitější wěci na sborní saudy, tuť by se hřešilo proti nejdůležitější zásadě „ rownopráwnosti wšech občanů před zákonem a saudem “. Chudší občan, jehož jmění, následně jeho we při jsaucí práwní požadawky jen přes 200 zl. stř. sahají, bylby na wždy na okresního saudce, jmenowitě na saudce jednotliwce odkázán, kdežto boháč, jenž při pod 200 zl. stř. newede, napořád jen u zamýšlených sborních saudů i co žalobník i žalowaný swé práwo by hledal. Okresní saudy se saudci jednotliwci byly by tedy prawidelně jen saudy pro nádenníky, služebné osoby, řemeslníky atd. jen s wýmínkau pro rozenau a peněžní aristokratii, kdežto obmýšlené sborowní saudy prawidelné saudstwí boháčů a jen s wýmínkau také saudstwí chudých by bylo. Že ale státní spráwa powinnost má, k tomu působit, aby se dělo práwo tak chudému jako bohatému i dle formy stejně, toť sotwa důwody potřebuje. 5. Spočíwá to w přirozenosti lidské, že i nejzkušenější saudce při důležitých otázkách práwních, které také při nepatrném předmětu přicházeti mohau, swým práwnickým náhledům jen tenkráte dokonale důwěřuje, když i druhý, třetí práwník s nimi srozuměn jest, jakož že z jiné strany w takowých případnostech osoba práwo pohledáwajicí mnohem wíce uspokojena jest wýrokem saudním, třebas odmršťujícím, když wí, že sbor swobodných, neodwislých saudců nad tím rozhodnul. Že ale také o stručném řízení ( úkonu ) pak při úpisech předložených, při rušení w držení, při zanášení do kněh atd. práwní otázka welmi zapletena býti a weškerau bystrost saudce požadowati může, jest mimo wšecku pochybnost. 6. W nejwyšším kabinetním listu od 8. dubna b. r. w odstáwce 9. pojišťuje se obywatelům českým, že budau ustanoweni saudcowé obau jazyků zemských úplně schopni, aby občan, který jen německého jazyka schopen jest, také pauze w českých krajinách, i pauhý Čech w pauze německých krajinách dobrodiní použíwati mohl, by při saudu w mateřském jazyku wyslýchán byl. Při obmýšleném obsazowání okresních saudů saudci jednotliwci musil by se zcela přirozeně w německých krajinách nejwíce bráti ohled na nynější německé úřadníky saudní, a swrchu uwedená nejwyšší pojištěnost zůstala by tedy nejdelší čas beze wšeho wýznamu, dobrý následek její obmýšlený zmařil by se, co se týče českého občana, na dlauho, a tím by byla zrušena nejpřednější zásada o rownopráwnosti obau národností; poněwadž by německý rolník wšude w celém králowstwí také w pauze českých dědinách mohl býti při saudu we swém jazyku mateřském srozuměn, ne ale naopak Čech w německých krajinách. Jenom sborowním řízením saudů okresních, při čemž w pauze německých dědinách aspoň jeden saudce obau jazyků zemských schopen jest, dalo by se už nyní dobrodiní ono, císařským slowem přislíbené, wšem přístupné učiniti. Dle uwedeného bylo by to tedy zcela přiměřené dobré spráwě saudní, a slaužilo by to k dobrému národu českého, kdyby se okresní saudy opatřily wětším počtem saudců, alespoň třemi na způsob sborowní; kdyby wšecky záležitosti práwní w tomto okresu, s wyjmutím wěcí přidělených notariatu, raddě čelední, obchodním a trestním saudům, wnešeny byly na saudy okresní, a kdyby se odstranil každý rozdíl mezi myšlenými okresními a sborowními saudy, které by tedy také jen okresní saudy byly, s wyjmutím těch, které co wrchní saudy ustanoweny budau. Konečně se podotýká, žeby wynecháním obmýšlených saudů sborowních díl útrat za okresní saudy na způsob sborowní zřízené ubyl, a že dobré saudstwí i sebe nákladnější nikdy se nemůže předražené jmenowati. W Praze dne 25. října 1848. Od wýboru Lípy Slowanské.", "id": 892}
{"text": "29. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 24. srpna. ( Dokončení. ) Helfert: Až posud držím se swých zásad, které jsem již dříwe před sl. sněmem pronesl. Jestli někteří mně neporozuměli, není to zajisté wina má; nebo co bych já říci měl, jenž jsem také mnohým spoluaudům neporozuměl. Že je stát assekurační ústaw, že je říšské shromáždění tribunal ( saudní stolice ), to až posud nemohu pochopit, to jde nad mé náhledy. Já ale myslím, že wyzdwižení poddanosti musí co zákon prohlášeno býti. – Jeden spoluaud nám prawil, bychom se sprostili toho wodítka jednacího řádu. To odmršťuji. My nejsme žádné malé děti, bychom takowé rady přijímali, jako dáwal starý rak ráčeti, by wždy jen ku předu kráčelo, a sám přitom na zad lezl. Celý náš předmět rozpadá na tři díly, a sice zdali, jak a od koho má náhrada býti dána. Pánowé, já náležím k té třídě, o které zde praweno, že její hlawa za wíc nestojí, než co pytwec za ní platí, a já jsem welmi tomu powděčen, že nenáležím k té třídě, které hlawy ještě menší cenu mají, než pytwec za ně dáwá. ( Tleskot. ) Několikráte se již tu wzýwala poswátnost majetnosti a napomínalo k sprawedliwému jednání. Ale kdo nechce slyšet a widět, ten má k tomu dobré příčiny, a wůle člowěka jest jeho králowstwí. Mnoho jsme slyšeli o občanském zákonu, ale já poukazuji ještě na něco mnohem praktičnějšího, na zemské desky a gruntowní knihy, pak nebude snad pochybnosti, zda-li to o majetnost běží. Prawilo se, že poddanost tu stojí co zbytek z feudálních časů, co kamna w letě; ale wyplýwá z toho, že ji majetník darowat musí? Či snad máme ho pokutowati za to, co jeho předkowé, kteří ani jeho předkowé nebyli, prowinili; Či snad máme sedláka za to odměniti, co jeho předkowé, kteří ani jeho předkowé nebyli, utrpěli? Máme ho o jeho práwa obrati, protože je kaupil? Nahlížím sice, že máme sedláka učinit swobodným, ale nenahlížím, proč bychom jej obdarowat měli. Pánowé! to je laciná swobodomyslnost, která cizé 464 jmění daruje. My nemůžem nic darowat; to může jen majetník. Jeden řečník to nazwal krádeží, on mluwil prawdu, ač trpkau, ale wždyť i trpká prawda je přece prawda. To je pořád ta stará powídačka o Krišpinowi, který kůže kradl a chudým dáwal; a tuto kradenau kůži chceme dáti sedlákowi? ( Hřmot, křik od několika, by president řečníka k pořádku napomenul. President se zastáwá řečníka, který nic neprowinil, jenom námitky předešlých řečníků wywracowal. ) Nezastáwám tady práwnické překraucenosti, paragrafistický pedantismus, mluwím-li o práwu, já zastáwám ono přirozené práwo, které se swobodau ruku w ruce kráčí. Owšem je také swoboda bez práwa, totiž libowolnost. Ale kam přijdeme na této cestě? Dnes obereme wrchnosti, zýtra kostely, pozejtří šosácké obce atd., a sedmý den budem moci jako bozi odpočíwat po welikém dílu, odpočíwat jako Marius na zříceninách Karthagy. Já myslím, že mají powinnosti býti zrušené, a předewším powinnosti na práwu nespočíwající. Co se náhrady týká, jsem pro tu nejmírnější. Wíme, co se na robotě pracuje, to nebude zlatý, nobrž několik krejcarů státi. Nejmírnější náhrada jest ta nejsprawedliwější. Třetí otázka je: od koho? W Haliči to musí stát platit, ale w Čechách má snad měšťan, má snad wrchnost sama sobě platit, jako onen lékař, který za léčení sebe samého z jedné kapsy peníze wzal a do druhé si je co honorár strčil? Má snad ten sedlák platit, který se wykaupil? Já ale prawím, sedlák může, sedlák chce a sedlák musí náhradu dát. Jak se zdá, nepojali mnozí dobře selský staw, zdají se něco jiného pod ním wyrozumíwat. Jeť ještě 5. staw, staw domkářů a podruhů. Není jen aristokracie w palácích, jesliť také aristokracie we wesnici. Sedlák jest mohowitý a wí, že na něj číhá domkář, a proto chce splácet, ale mírně. Prawil jsem, že musí splácet. Wíte pánowé, že domkář se již ptá: Sedlák dostane robotu, co dostanu já? On již čeká, že mu sedlák třetinu polí odstaupí. Jsauť kraje u nás w Krušních horách, kde sotwa z 200 jeden polnost má, a ten jest tam takřka králem. Neb takowá tam panuje bída, že šlupky bramborowé přede dweřmi sbírají a jedí. Já neprawím, že tento lid nic nezíská, naopak on prwní čas ještě ztratí; neb wrchnosti mají powinnost, pro swé poddané lékaře držet. A toto dobrodiní mají ztratit nyní, když cholera se blíží? Já končím se slowy jednoho spoluauda, že jsme z lidu pošli, a tudiž nesmíme jen po přízni jednoho dílu bažit. Wyzdwižení poddanosti jest prwní skutek náš, w něm se musí sprawedlnost zářit. ( Potlesk. ) President žádá, by se k odůwodnění náwrhů přešlo, a dá slowo Herndlowi, který nawrhuje, by se finanční stráž do wojska wřadila, an jí w konstitučním státu potřeba není, kde se každý občan za poctiwého powažowat má. Smolka dodáwá, by se w Haliči též stráž bezpečnosti zrušila, která je beztoho zbytečná. Brestl odkazuje ho k finančnímu wýboru, což se také stane. Ministr financí: Nemám nic proti tomu, chci jen upozornít, že fin. stráž není tu pauze pro potrawní daň a nikdy docela pominauti nesmí. Sid čte swůj náwrh, by se prohlásilo, že poddanost zrušena bude, pak by se auřady patrimoniální napomenuli, by swau powinnost konaly. Sedláci čekají den ode dne taužebně, budau-li přece swobodni. Komora potřebuje jenom wyslowit, že ty břemena pominau, a sedlák bude uspokojen. Nechť se pak komisse jak dlauho chce s určením náhrady zabýwá, důwěra, která nyní zcela zmizela, se pak opět wrátí. Pražské události wykojily nedůwěru tak, že již sedlák myslel, že žádný z těch slibů se newyplní. Kdyby byl císař Josef wěděl, jak krajské úřady swým powinnostem dostojí, byl by se jistě zhrozil. Nenaučila nás zkušenost, jak swé moci nadužíwají? Jak má lid k úřadům důwěru míti, když wí, že w žoldu je toho, který ho utiskuje, když auřadník ani jeho řeč neumí. A wrchnost ta ani osobně s ním nemluwí. Jaké zastaupení se tu nechá očekáwati? Nemluwte, to se snad před březnem stalo. U těch bürokratů není žádná konstituce ( tleskot ), ti jsau pořád ještě w absolutismu. Přijde sedlák k auřadu a ptá se, proč posud daně platí za pole, které již dáwno pro silnici státu odstaupil. Přijde emphiteut, který žádá synowi grunt odstaupit, by jej od wojny oswobodil, a pan wrchní mu dá několik dní roboty. Přijde jiný ke auřadu a ptá se, jak to přijde, že musí milost-pánu písaři potah dáti. ( Stejným spůsobem uwádí řečník ještě mnoho příkladů, četnými bravo a potleskem prowázen. ) A co jest jeho pořízení? Jděte jen domů, prawí pan wrchní, krajská komisse to wšecko sprawí; a co dá pan krajský za odpowěď? „ Wy jste nestydatí chlapowé, rebellanti! “ a w podobném tónu je wypeskuje, že se o swá práwa hlásí. Od března sedlák již málo kde robotowal, po Pražských událostech ho ale wojskem k robotě nutí. Není to lid bauřiti? Pánowé, tomu musíme hned odpomoci. Klaudi chce tento náwrh za doplněk ke K. náwrhu powažowati. Plaček omlauwá krajské auřady, které prý se patentu drží, který jim powinnost ukládá, sedláky k robotě přidržowat. Myslí, by se ten patent odwolal. Dne 25. srpna. W dnešním protokolu jest obsažen protest, w němž 30 poslanců z lewé strany protestuje proti presidentowi, že poslance Helferta k pořádku nenapomenul, když tento porownáwal zrušení roboty bez náhrady s krádeží. Strobach: Přisluší mi práwo, contraprotest zadat, já se ale spokojím s poukázáním na jednací řád. Může se žádat od presidenta napomenutí k pořádku, ale wždy to záwisí ještě od uznání jeho, chce-li wolat k pořádku neb ne. Popiel: Posl. Lasser se wčera wyjádřil, že jeden deput. haličský prawil, že ti, kteří za poddanost náhradu žádají, do blázince náleží. Já žádám p. presidenta, by jej napomenul, podruhé zpráwy rychlopisců lépe čísti. Strobach: Mně nepřísluší práwo, někomu předpisowati, co čísti má. Dále se rokuje o Kudlichowu náwrhu. Paul žádá, by se přísný rozdíl činil mezi powinnowanými, a kde práwo je pochybné, bráti ohled na slušnost. Mnoho rodin žeby se musilo žebrácké mošny chopit, neb práwní důkazy nemají wždy po ruce. Wšeobecné dobré je nejwyšší zákon práwa. Podlewski ujímá se haličských statkářů, proti wysl. ze Zolotowiny ( Kapusczákowi ). Cerne mluwí proti wší náhradě. Wšickni zastáwatelé náhrady odwoláwají se na úmluwy. Ale pojďme nazpátek do těch časů, když uzawřeny byly, a poznáme, že platné býti nemohau, neb newyšly ze swobodné wůle. Takowé úmluwy jsau proti wší swobodě, a majitek panstwí jest nesprawedliwý. Wrchnost žádá od poddaného, co jí práwem nepřísluší. ( Tleskot. ) Wrchnosti musely wědět, když stát ochranu a starost o bezpečnost přewzal, že wšecka břemena přestat mají. Či se snad na zastarání odwoláwat chtějí? Tyto okowy byly za časů poroby ukowány, a od té doby byl sedlák k politowání. Žádal-li swé práwo, byl co rebell do žaláře wržen; chtěl-li swrhnauti se sebe břemena, pod nimiž wzdychal, odwedli mu syna na wojnu. ( Tleskot. ) Patentem o poddanosti myslelo se, že porobě konec učiněn, ale wrchnosti znaly swau práwomocnost k nowému, ještě horšímu potlačowání použíti. §. 346 obč. zákonu prawí: „ Je-li majitek za nesprawedliwý dokázán, má být hned i s náhradau nawrácen. “ Tedy se musí i o gruntech dokázati, zdali sprawedliwě dobyty jsau, a já pochybuji, žeby byli sedláci s měsíce spadli. Po čase by mohl stát říci: Weškerá půda je má, neb z ní beru daně. Také já mám majetnost za poswátnau, ale dříwe se musí dokázati. Nejwyšší, prawá majetnost jest ta občanské swobody a rownosti, a každá jiná, která swobodu obmezuje, je jen usurpace. ( Bravo. ) Či snad jest wýhrada šlechty, od wojny býti oswobozenu, také majetnost? Wýhrada, nejwyšší úřady mezi sebau rozdělowati, jest snad také majetnost šlechty? Kdo bude pochybowat, že tato práwa se zničit musí? ( Tleskot. ) Naposledy bychom museli i apoštolům staré wlády náhradu dáti za sumy, o které stát připrawily; tito aspoň státu slaužili dle swého způsobu, co ale učinila aristokracie pro lid? Myšlénka swobody pronikla i nejmenší třídu lidu, a my se máme hádat, mají-li si swobodu kaupit. Kdo ji prodáwá, není hoden, by ji měl, a kdo ji kupuje, není hoden, by ji dostal. Proletariátu na wenku se není co bát, neb chuďas wíce podpory nachází u sedláka než u šlechtice. Já upomínám na slowa, které býwalý president Schmit pronesl: „ Co nechceš, by činili tobě jiní, nečiň to jim. “ Tato slowa byla již před 1848 lety wyslowená, zdaliž pak aristokracie se podlé nich řídila? Každá náhrada, buď si sebe menší, osprawedlňuje otroctwí w minulosti i pro budaucnost. Sněm má tu úlohu, sedlákowi ránu zahojiti, z níž tak dlauho krwácel. Až toto dílo dokoná, pak si odpočine, ne jako Marius na troskách Karthagy, nýbrž co Herman po Teutoburské bitwě, když wybojowal swobodu wšem mužům německým. Fischhof: Sněm má již znamenitau majetnost důwodů, obtíženau robotau a desátkem třínedělního rokowání. Co nepřítel každé roboty odříkám se slowa a hlasuji zkrátka pro Kudlichůw náwrh. Mayer: Jedno z nejkrásnějších práw našich jest swoboda řeči swobodného muže. Já mluwím pro náhradu. Jedná se tu o zrušení poddanosti, která jen osobní poměr, dílo císaře Josefa je, nikoliw ale, jak tu praweno, dcera pěstního práwa. Císař Josef zrušil porobstwí a zawedl poměr poddanosti, a tento 70letý stařeček klesl za dnů březnowých. Wykažme mu w kryptě příbuzných jeho místečko a přidejme do občanského zákonu, že jako otroctwí a poroba, taktéž žádná poddanost se trpěti nesmí. Buďtež tedy wšecka práwa zrušena, z poddanosti a ochrany wyplýwající, 13denní robota domkáře, sirotčí služby a j. Osoba musí být swobodná, občan občanu roweň. Ale ne méně musí být půda zproštěna břemen, domikální grunt musí s rustikálním stejnau platit daň, stejně na stawbu silnic přispíwat. Až tento rozdíl padne, bude smět i měšťan panstwí kupowat, a tak se způsobí nemalý přewrat w rolnických poměrech pro wšeobecnau wýhodu. Prwní požadawek národního hospodářstwí je swobodná práce. Robota ale nebyla swobodná práce, to musel člowěk widět, jak sedlák na robotě pracowal. Byla to robota, na něj se díwat. Práce se musí s půdau spojit, má-li být wýsledek přízniwý. Robotau jde ale mnoho síly a mnoho užitku na zmar. W tom leží ta příčina, že naše rolnictwí je za rolnictwím w Němcích tak pozadu a že musíme w naší aurodné zemi o hladu slyšet. Odstraněním břemen zkwěte rolnictwí a rozmnoží se mohowitost, a tudy i příjem státu. Až posud nemohl sedlák dáti půdě to, co z ní wytěžil; on musel slámu dáti co desátek, a wrchnost nemohla pole tak wzdělati robotau, jako swobodnau prácí bude moci. Bude-li se tedy platit náhrada, nedá ji ani sedlák, ani měšťák, nýbrž stát, poněwadž on co celek nejwíce získá. Sedlák pozná potřeby pohodlí a bude w stawu, je upokojit, tím se wznese průmysl, a hojným wýnosem polí bude i potrawa lewnější. Pilnost jednotliwců prospíwá wšem, lenost jednoho škodí wšem. My wšickni získáme, pročež přispíwejme wšickni k náhradě. Bylo tu mluweno o okowech otroctwí, w žiwotě je ale nikdo newiděl. Ten samý rozdíl, který panuje w městech od peněžníka až k drwoštěpu, naleznem i we wesnici. Není každý majetník panstwí aristokrat, on není nic jiného než kapitalista, který swůj kapitál na půdu wynaložil. To samé učinil sedlák. Peníze jsau ten aristokrat, který práci do swých okowů dal. Kde kapitál a práce se w jedné osobě pojí, tam není žádný proletariát. Dokud mistr s towaryši při jednom stole seděl a pracowal, nebylo žádného proletariátu w městech. Ale jak je to nyní? Nejde-li kapitál s prácí ruku w ruce, zplodí proletariát co přirozené dítě. To samé platí o wenkowě. – Pustíme-li robotu bez náhrady, dostane bohatý sedlák wětší dar než chudý domkář. Každý dar zbudí nenáwist, a my se musíme každého dráždění warowat. Z práwního stanowiska jest to nesprawedlnost, bez náhrady zrušit robotu, neb majitel rustikálního gruntu získá, a dominikálního ztrácí. Ale i politika radí k náhradě. Společnost jest jak wzduch, na mnoho wrstew rozdělená. Na nejdolejší tihne nejwětší tlak. Nesmíme tedy swobodě jen tak rozumět, by weškeren tlak nad námi zrušen a pod námi podržen byl, nýbrž musíme hledět, by se wšecky wrstwy wyrownaly. Rolnictwí potřebuje kapitálů, nesmíme tedy důwěru we weřejné knihy zrušit. Jak má náhrada být rozměřena, wyřkni říšský sněm, prowedení budiž ale zemským sněmům ponecháno. Kde nějaký záwazkowý poměr, buď obapolným usnešením zrušen. Prawá demokracie se na práwu zakládá. Sterz ( z Krňowa we Slezsku ) táže se ministra, zdali mu známé nerowné a tudy nesprawedliwé ubytowání wojska we Slezsku? Dobblhof a Latour připowídají odpomoc. Dále se ptá Sterz, zdali se šutrowání silnic také na menší podnikatele propachtují? Schwarzer dáwá za odpowěď, že již wšude to 465 zawedl tak, by menší podnikatelé mohli w státních stawbách podílu bráti. Löhner žádá, by ministr předložil akta, z kterých by se poznalo, jak mnoho se wojska bralo a jak mnoho do Italie ho posláno. Dobblhof to přislíbil. Umlauft: Dne 13. března prawil císař: „ Já nenechám na můj lid střilet, “ a předwčírem městský auřad nechal krew prolít. Ptá se tedy ministra, kdo dal rozkaz ke střílení? Co ministerstwo učinilo, když Sicherheitsausschus je ropuštěn, by Wídeň měla auřad prostonárodní, na censu se nezakládající? Zda ministerstwo chce trwání legie študentské zásadau swé politiky učiniti? Dobblhof: že poznal muže obecního wýboru co ctihodné, jako wšecky měšťany Wídně. Krew tekla, to je politowání hodné, ale wina padá na ty, kteří dělníky swedli. Národní garda střílela, když na ní stříleno bylo. Pokawad proti národní gardě nic dokázáno není, budu ji se swau krwí zastáwat. Obecní wýbor mi práwě podal náwrh, jak by se nejlepším způsobem sestawit mohl. Co se akademické legie týká, by se poptal, jak k ní stojí. ( Dokončení. )", "id": 893}
{"text": "26. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Národní výbor, Autor: Havlíček, Karel\nNárodní Wýbor. W pondělí welikonoční panowala žiwá rozčílenost w Praze; roznesla se bleskem zpráwa, že bude o 7. hod. wečer swolán N. W. od nejwyššího p. purkrabího, jenž o obeslání z Čech sněmu německého we Frankfurtu jednati má. Sekce X. pro wnitřní záležitosti již na boží hod a ráno w pondělí w posezení swém o záležitosti této jednala, a wečer nemohlo místo pro posluchače určené ani stačiti, jaký byl náwal. Předewším oznámil nejw. p. purkrabí, jakožto president Národního Wýboru, že mu již dříwe jakožto gub. přednostowi poslalo ministerstwo z Wídně nařízení, aby wolení w Čechách rozepsal pro parlament we Frankfurtě. Tenkráte ale že nedowolilo swědomí nejw. p. purkrabímu, aby tento protikonstituční krok na rozkaz ministrů učinil ( pochwala hlučná ), nýbrž optal se ještě jednau ministerstwa. Toto následkem jeho otázky uweřejnilo we Wídeňských nowinách auředně náhled swůj, že totiž wláda rakauská tím, co na frankfurtském sněmu uzawřeno bude, nebude wázána, leč by to sama potwrdila. Zároweň ale ministerstwo po druhé nařídilo, aby se z Čech wyslali deputowaní do Frankfurtu s tím doložením, že žádný k tomuto wolení nucen není. ( Wěru, znamenitý rozkaz! Red. ) Zároweň dal tentokrát ministr dowolení, aby se tato wěc w N. W. do porady wzala, což se práwě státi má, když X. sekce potřebný o wěci referát již ukončila. Nyní hrabě W. Wurmbrand co přednosta X. sekce počal přednášku swau, kterak se we Wídni zwláštní wýbor pro toto wolení do německého wšeobecného sněmu sestawil, jenž zaslal N. W. do Prahy přípis w ten smysl, že důležité jest toto wyslání deputowaných pro celé Rakausko, že sněm německý chrániti a pojistiti chce národnosti slowanské ( posměch posluchačstwa ) atd., a aby tedy N. W. pražský sám strany takowého wyslání deputowaných do Frankfurtu potřebné kroky učinil. Zároweň nepochybně poslal onen wídeňský Wýbor též ke wšem krajským auřadům rozkaz, aby se deputowaní do Frankfurtu wolili a poslali; jakým práwem to učinil, newíme arci žádný! Red. W tištěném wyzwání, od téhož Wýboru wídeňského do Prahy w mnohých wýtiscích zaslaného, jewí se, že prý frankfurtský sněm hodlá samostatnost Rakauska jen potud obmeziti, pokud toho žádá jednota a důležitost Německa! ( Tedy my také máme pomáhat, rozmnožowat jednotu a důležitost Německa? Red. ) Mezi čtením těchto Wídeňských německých proklamací wypukla několikráte netrpěliwost posluchačstwa w trpkém wolání, a p. purkmistr Strobach několikráte napomínati musel k mírnosti. Hrabě Wurmbrand na to oznámil, že se sekce X. na tom usnesla, aby podána byla J. M. C. skrze deputaci co nejrychleji žádost proti tomuto ministerskému ustanowení, a četl tuto žádost od X. sekce již přijatau, jejížto krátký obsah zní: že sice chceme být w ohledech obchodních atd. s Německem w přátelstwí a we swazku, co se ale politického spojení týče, že přestal dosawadní spolek německých knížat, ku kterému i Čechy náležely, a nastal spolek swobodných národů. Proto práwě, že se k takowému spolku nikdo nutiti nemůže, a pokawád národ Český na sněmě zemském wůli swau w tomto ohledu neprohlásí, nelze nikterak o přistaupení Čech k frankfurtskému parlamentu mluwiti. Tuto swobodu že uznal J. M. C. i s ohledem na Morawu, které zůstaweno jest, aby se swobodně wyjádřila, chce-li s Čechy we spolek užší wejíti. Když to ale s ohledem na Morawu platí, nám co korunní zemi welmi blízkou tím wíce platiti musí o Německu. Také by se nemohli oni deputowaní do Frankfurtu řádně woliti pro krátkost času, a byliby to deputowaní ne celé země nýbrž jen některých společností. Dále jest toto wyslání deputowaných nebezpečné pro pořádek w zemi, a mnohem důležitější pro nás jest, swolati sněm zemský w Čechách, aby ten naše domácí záležitosti w pořádek uwedl, než na cizí pozornost swau obrátíme. Poukázáno též, jak onen frankfurtský parlament pro samostatnost Rakauského mocnářstwí nebezpečný jest, ba i císařské rodině. Poněwadž beztoho nemá míti, co se we Frankfurtu jedná, žádného záwazku pro wládu rakauskau, ať tedy wyšle sám J. M. C. několik jistých mužů do Frankfurtu, kteří by tam, nemajíce hlasu, jen poslauchali, a o wšem, co se wyjedná, dobrau zpráwu podali atd. Po přečtení této žádosti nastala hlučná pochwala od posluchačstwa, a baron Villani přečetl pak ještě tutéž petici řečí českou. Tu powstal kněz W. Štulc a děkowal X. sekci za tak dobré opatření dobra zemského wřelými slowy. Po několika méně důležitých slowích hlasowalo se, a náwrh sekce X. byl jednohlasně od weškerého N. W. přijat. Jásání obecenstwa nedalo se tu nikterak držeti a dlauhau chwíli wolána jest „ Sláwa “ Národnímu Wýboru. Nyní přednesl hr. Wurmbrand jakožto náwrh X. sekce, aby se zejtra, jakožto den jmenowin J. M. C. na znamení našeho pewného spojení s ostatními rakauskými zeměmi rakauské barwy wšude objewily wedle národních českých, což také s welikým nadšením přijato jest, a posluchačstwo samo počalo tu „ Sláwu “ Císaři Pánu prowoláwati, což i od celého N. W. spolu se stalo. Důležitý to den w dějinách českých! Deputace wywolena do Wídně, totiž: hrabě W. Wurmbrand, p. Jaroš, p. Boroš, měšťané, odebrali se wčera w 6 hodin na cestu. Dobré pořízení! Wám ale, wenkowští krajané milí! klademe na srdce, držte se nás, neopauštějte Prahu! Podaří-li se nám zachowati swornost mezi námi, i jistě zwelebena bude celá naše wlast!", "id": 894}
{"text": "15. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o průvodu studentů], Autor: Havlíček, Karel\nWčera byla od Praž. studentstwa ( mezi nímž byli i gardisté a audowé Swornosti ) držen pochod s pochodněmi k oslawení Riegra, Borrosche a Palackého, jakéhož pochodu Praha málo kdy widíwá. Pochodní bylo přes 200 a lidstwa se sešlo nesčíslné množstwí, tak že ulice přeplněny byly, kterými se šlo. — Druhá to demonstrace proti ministerstwu. — Když celý tah k bytu Riegrowu přišel, objewil se tento w okně a byl tisíceronásobným „ Sláwa “ přiwítán, které dobrých pět minut trwalo. Po dlauhém namáhání se podařilo nadšenost utišiti, a Rieger mluwil českým jazykem srdečná slowa; mezi jiným řekl, že jako i dříwe jednau se wyjádřil, že není wítězstwí reakce, i nyní totéž pewně doufá, že reakce nikdy nezwítězí; neboť nynější chowání Prahy, které bohdá i dále zachowáno bude, jest nejlepší zbraní proti reakci, poněwadž tím se swoboda zachowá. Mezi řečí i po ukončení jejim byl nejhlučnějším sláwy woláním oslawen. Na to mluwil Borrosch, který byl w Riegrowu bytu, a byl taktéž hlučně přiwítán i w řeči wytrhowán. I on mluwil horliwá pro swobodu slowa a nadšeně zapřísahal, abychom si to nejswětější — swobodu slowa, swobodu tisku, zachowali. Když ukončil, zazpíwal akadem. zpěwácký sbor 3 sbory, a s nekonečným woláním sláwy a se zpěwem šel pochod k Palackému, který wyzýwal národ, aby we swornosti swobodu zachowati hleděl. I jej oslawili tisícowé „ Sláwa “ woláním.", "id": 895}
{"text": "3. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Pomník Karla IV.]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Pomník Karla IW.. Proti mínění p. J. U. Dra. Fischera wystaupili w Bohemii č. 17 někteří spoluaudowé wýboru připrawujícího slawnost 500leté památky založení wysokých škol Pražských, z jejichžto obšírnějšího spisu jen tolik tuto wyjímáme, co se postawení sochy na křižownickém plácku dotýče, zachowáwajíce we sporu tomto auplnau nestrannost. Audowé wýboru uwádějí pro sebe wyswědčení zdejšího wýtečného stawitele p. Jos. Krannera, jenž whodnost křižownického plácku pro nowau tuto sochu Karlowu auplně uznáwá, jakož i to uwádějí, že také umělec, jemuž wywedení sochy swěřeno jest, p. Hähnel z Drážďan, proti místu tomuto nic nenamítá, ba již pro toto místo schwalně pomník swůj zhotowil. P. Drowi. Fischerowi wyčítají hlawně, že tak pozdě se wywolenému místu protiwí, neboť již nyní obec Pražská dům swůj, který k wůli pomníku z křižownického plácku odklizen jest, w ceně 12.000 zl. stř. odkaupila, c. k. generální komando od swého práwa strážního w tomto domě upustilo, p. Wojt. Klein s dobrowolnau ochotností pro obecné dobré s welikým nákladem zeď u wody wyhnal, asi 20.000 zl. stř. jenom pod tau wýmínkau k slawnosti obětowáno jest, že pomník na křižownickém plácku státi bude, jakož i toto wywolení místa nejwyšším dekretem dworní kanceláře potwrzeno jest. Kromě toho uwádějí swědectwí mnohých umělců, že křižownický plácek i bez překlenutí odtoku ode mlýnů úplně se pro postawení této sochy hodí, a wšak toto překlenutí nikoli od wýboru, nýbrž od několika Pražských měšťánů podniknuto jest a prowedeno bude a nikoliw za 18,000 zl. stř. nýbrž za polowičku, jak zkušený stawitel autratu byl wypočetl, a kterážto autrata nikoli ˂s˃38˂/s˃ z peněz k slawnosti určených, nýbrž ze zwláštní sbírky mezi Pražským měšťanstwem zaprawena bude. Konečně prawí tito pp. audowé wýboru doslowně takto: „ A wšak dosti. Rozhodlo se již dáwno po zralých a wážných poradách: nedejme se nutkáním kritikářů mýliti. Jen několik měsíců, a pomník našeho slawného Karla bude postawen s wynikati bude obklopen předměty, které nám w pamět uwádějí jeho činnost ještě pro mnohá století blahodárnau. — Most na prawé stranně znamená pásku pokoje, jíž národy objal, jíž západ a wýchod w jedno spojiti se snažil, universita na lewé straně probuzuje w nás stále zpomínku, že rozbil wědám w Praze stánek, w pozadí, od něhož obrys milowaného Otce Wlasti se bude jasně a ostře odrážeti, kyne se wznešené horní koruny hrad našich králůw a statný chrám, paladium weškeré země. “ Poněwadž, jak myslíme, celá wěc jenom od wýboru záwisí, a tento kromě nadzminěných důwodů newýwratný aumysl swůj projewuje, na křižownický plácek onu sochu Karlowu postawiti, nezdá se nám nyní w takowémto stawu wěcí užitečné, bychom wytiskli ohlášený již článek p. Filausůw, který ostatně dosti powážení hodného obsahuje.", "id": 896}
{"text": "12 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [Vyjádření], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – W čísle 80, Morawských Nowin stal z kontexu „ stala “ se od p. Rozhona následující zmínka: „ Dále jsem požádán, bych w nowinách se pana Karla Hawlíčka, red. N. N., otázal, co se s onými penězi, jenž se na českau hlawní průmyslní školu w Praze, ( která teď bez příspěwků utwořena bude ) wšude sbíraly, stalo aneb snad teprw stane? Jelikož se jména přispíwatelů z Prostějowa neuweřejnila, myslí se, že jsem si je podržel. Ať p. K. Hawlíček to potwrdí, že je obdržel, a co se s nimi stane a k jakému účelu je wynaložiti chce. Jelikož krásná suma z Morawy se tam poslala, my bychom teď pro náš spolek Cyr. a M. ji co fond Matiční užíti mohli, neměl a nemohl by míti p. K. Hawlíček nic proti tomu, kdyby Morawané ony peníze, jenž zajisté ještě někde w Praze uloženy se nacházejí, zpět žádali. Učinil by tím krásný začátek naší morawské Matice. S taužebností budu buď Waší odpowěď neb uweřejnění w Morawských Nowinách očekáwati. \" Můžeme ubezpečit p. Rozhona, že jeho zásilka skutečně do redakce tehdejší Pražských Nowin ( za mého wedení ) došla, a myslíme, že jemu powědomo býti musí, že jsem já tenkrát náhlý zákaz od wlády obdržel, tyto sbírky w Pražských Nowinách dále ohlašowati, jakož jsem tenkrát měl býti z redakce Pražských Nowin práwě pro tuto sbírku sesazen. Byly to tenkrát jiní časowé, o 342 kterých snad při pokojné chwíli práwě já budu moci mnoho zajímawého powědíti. Náhle po tom nastaly přewraty březnowé, a od té doby nebylo skutečně ani pro mne ani pro přátele mé chwilky pokoje. Že ostatně sebrané peníze péči p. Trojana na jistém a bezpečném místě uloženy jsau a nyní očekáwají swého účele, mohu ubezpečiti. Co se s nimi stane, nemohu a nesmím já určowati, a tato wěc bude se muset nějak weřejně do porady wzíti. Nepochybuji ale, žeby ta část, která z Morawy se sešla, na požádání někoho důwěry požívajícího ku př.: Jednoty Národní Sw. Cyrilla a Methoda hned do Morawy zpět se odeslati mohla.", "id": 897}
{"text": "23. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Velení Národní obrany], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. ‒ Národní obrana Pražská má již celá české welení! Prwní disciplinární saud w národní obraně Pražské pronesl dne 16. t. m. swůj rozsudek kázně nad 17. a 18. setninau za to, že tyto setniny pana majora Unšulda we wší uctiwosti o české welení w práporu žádali, a jmenowitě byl za tau příčinau pan setník Fingerhut pokárán a doslal „ Verweis mit erschwerenden Umständen. “ Kdo se u příležitosti té wlastně napálil, zdali slawný disciplinární saud, nebo pan major Unšuld, nebo pan setník Fingerhut, ponecháwáme zdrawému a sprawedliwému úsudku wáženého obecenstwa našeho, a podáme jen wýrok nedělní wolby, we které 267 českých hlasů proti 55 německým pro české komando w celém práporu a tedy w celé národní obraně Pražské rozhodlo. Je‒li pak to slawná majorita a bylo—li pak to sprawedliwé, že se staroměstský prápor tento německým práporem nazýwal? Pět radikálně českých setnin a jenom setnina p. Wimmera německá a to ještě s malau majoritau. 13. setnina pana Dubského 7 německých a 70 českých, 14 pana Poplera 11 něm. a 16 čes., 15. dříwe německá setnina p. Heinze 2 něm. a 33 čes., 16. p. Wimmera 31 něm. a 19 čes. ( je to Celetná a Rytířská ulice s owocným trhem ), 17. p. Fingerhuta 1 něm. a 76 čes. ( okres to Betlemského kazatele ) a 17. p. Hamburského 2 něm. a 53 českých hlasu. Je tedy teď celá Pražská národní garda česká, a nebudau již podobné spory. Očekáwáme nyní od našich českých měst, že nebudau již déle wáhati a že přiklad Prahy následowati budau. Kdyby ale se přece některé gardě české welení příliš sprosté a obyčejné zdálo, prosíme ji, aby alespoň místo německého přijala hebrejské welení. To přece bude něco zwláštního, ale německé welení je u Němců zrowna tak obyčejné a sprosté, jako u nás bylo posud české! Nemůžeme zde mlčením pominauti wšeliké urážky, kterých strana naše pro welení w tomto práporu od německé strany zakusila; zajisté budau inseráty w Deutsche Zeitung a Bohemii každému ještě na mysli tanaut, jakých hrubostí pp. setníci Rott a Fingerhut zakusili. A proč? proto že setnina Němců chtěla, aby bylo pětkrát tolik Čechů jim poddáno. Nedělní hlasowání nejlépe dokázalo sprawedliwost žádosti p. Fingerhuta. Musíme zde pro mnohé, kteři o tom posud neslyšeli, powědíti anekdotu o tom, jak jistá strana zdejší strany welení w národní obraně chytře smýšlela. Když totiž w celé Praze po wšech setninách hlasowáno bylo, jaké má být welení, a ona nesmírná wětšina pro české wypadla, byli tím wšichni nesmírně a nelibě překwapeni, kteří si ani myšlénky připustiti nemohau, žeby ta čeština se mohla nad kuchyni powýšiti, a nenaprawitelní tito Němci wynašli si takowauto útěchu: Oč hlasowáno bylo, to že platí jen pro jednotliwé setniny, strany welení práporu že se musí ještě jednau hlasowati. Osud ale chtěl, že i tu propadli; a tedy se, aby aspoň jeden prápor uchowali, we staroměstském práporu té lsti uchopili, že jen důstojníci hlasowali, čím se stalo, že čeština propadla. Od té doby ale trwaly ustawičné hádky, poněwadž se obelstěná wětšina nechtěla podrobiti menšině.", "id": 898}
{"text": "25. červenec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Smíšené spráwy., Titulek: Ze Slézska, Autor: Havlíček, Karel\n* * * Ze Slézska. Korrespondent do Wšeobecných Augšpurských „ von der galizischen Grenze “ píše: Nemohu se nezmíniti o radostném úkazu. W Těšíně a Bělsku ( Teschen und Bielitz ) na pomezí německé půdy a německých obyčejů jsau „ Liedertafeln “ zpěwácké spolky, a zde jako i w srdci Německa ozýwá se rázně a mile německý zpěw. Zpěwácké spolky z Bělska, Těšína a pruského Plesu shromáždí se k zpěwácké slawnosti. Tyto zpěwácké spolky jistě upewní w zemi skoro slowanské německau řeč a německého ducha. Wšak historie nám ukazuje, že byli půwodní obywatelé Slézska Němci. Nám tu nejde o nic, co historie ukazuje a neukazuje, ale co ukazují zdrawé lidské oči a lidské uši, a to jest, že toto Slézsko ( Těšínský kraj ) náležící ku koruně naší, není skoro, nýbrž mentem a docela slowanské. Proto si tam ale mohau zpíwati „ Liedertafeln “ w jakémkoli jazyku, jen když se nebude nerozumně dopisowat do Wšeobecných.", "id": 899}
{"text": "20. červen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Daniel O'Connell, Autor: Havlíček, Karel\nDaniel O'Connell. ( Pokračowání. ) S obnowením králowstwí w Angličanech přestalo sice pronásledowání strany irské, přece wšak zůstaly pobrané statky w rukau anglických; nedlauho také trwala radost, kterau Irčané z pokusů krále Jakuba 2. II. o obnowení katolictwa w Angličanech pocítili. Wyhnaný z Angličan král ( Jakub II. ) přitáhl r. 1689 s francauskau pomocí 5000 mužů do Irska, a lid, wida tu dobrau příležitost k nabytí národní swobody, hrnul se odewšad k němu, brzy byl celý ostrow w moci národní strany; mnoho anglických pánů musilo statky swé opět Irčanům odstaupiti. Ale r. 1691 porazil nowý anglický král Wilím wojsko irské a opět podrobeni jsau Irčané Anglicku. Množstwí statků jim opět pobráno jest. Utwořily se zwlášťní anglické společnosti k tomu aučelu, aby síla strany národní dokonce uhnětena a jazyk irský zcela wymýtěn byl; hrubé zákony wydány jsau proti Irčanům, důstojníci církwe jejich musili opustiti wlast, náboženstwí přemožených nesmělo se weřejně pěstowati ani učiti, Irčané byli wylaučeni z auřadů, nemohli míti statky zemské ( přec we wlastní swé zemi! ), nesměli jako nějací opowrženci s anglickými we sňatek wejíti, kšafty swobodné činiti atd. Ba – co jen w Turcích nalezáme – nesměli na dražším koni než za 5 lib. jezditi, sice jim každý Angličan koně wzíti směl za 5 lib. peněz. Zkrátka, odňata jsau přemoženým Irčanům wšechna lidská práwa. A wšak práwě toto weliké ponížení tím wíce podněcowalo Irčany k zášti proti anglické wládě a k zaufalým snažením oswoboditi se: čehož se wším práwem boje angl. parlament, umínil si poslední pramen zámožnosti irské ( wýrobky wlněné ) zrušiti ustanowením welkých cel wýwozních, tak že se pro tato cla skoro nic z Irska wywážeti nemohlo. To se stalo wšechno s tím aumyslem, aby průmysl w Irsku kwésti nemohl a národ wždy jen w chudobě zůstal, a tudy si z poddanosti pomoci nemohl. Dlauho zůstali Irčané w nejhorší porobě, poněwadž wšechna síla národu zmařena byla. Statky byly pobrány, hodnosti církewní a auřední byly w rukau anglických, wyšší a prostřední ( městský ) staw byly buď anglické neb smýšlely po anglicku, wšemu wzdělání lidu irského byla cesta zamezena, který nemaje žádné cwičenosti neuměl sobě pomoci a konečně i swé wlastní opowržení ani necítil. Konečně počal se přec lid owšem hrubým spůsobem hýbati proti urputným anglickým statkářům a duchowním panující církwe. Nastaly w Irsku společnosti tak nazwaných obránců. R. 1760 počali tak zwaní bílí hoši ( od košil, které přes oděw nosili ); byli to dělníci, wyhnaní sedláci atd., shromažďující se w noci ku pomstě nad newlídnými statkáři, angl. kněžmi, auředníky atd. Žádný Irčan proti nim před auřadem neswědčil, a proto zwlášť bylo těžko proti nim jednati. To wšak přece málo pomáhalo Irsku, až 208 konečně, když se sewero-amerikánské kolonie ( nynější republikánské saustátí ) proti Angličanům pozdwihly, wynutili Irčané, užíwajíce této přízniwé doby, od zastrašené angl. wlády některá ulehčení. R. 1778 zrušeny jsau některé zákony proti národnosti irské, Irčané směli statky zemské na 999 let najímati, t. j. kupowati. Když toho času Francausko wpádem hrozilo a w Irsku málo wojska leželo, založili Irčané, kořistíce z této dobré příležitosti, sbor irských dobrowolníků, jak udáwali k obraně země. Tento sbor wzrostl brzy na 50.000 mužů; a dobrowolníci ozbrojení počali podpisowati žádosti a stížnosti k wládě, která se tím wíce ulekla, že se i mnozí protestanti k nim přidali a o oprawu politickau w Irsku žádali. Wláda powolila Irčanům samostatnau domácí wládu a parlament, Irčané směli si školy zakládati, a naboženstwí swé swobodně konati. Do této doby probuzeného poněkud národního wědomí padá také narození Daniela O'Connella ( r. 1775 ). W čas francauské rewoluce nejwíce ale se projewila w Irsku tauha po samostatnosti. W Dublíně se utwořil r. 1791 spolek „ Jednota Irská “, do kterého i mnoho protestantů přistaupilo. Tajný aumysl tohoto spolku byl oswoboditi Irsko a učiniti z něho samostatnau republiku. R. 1792 žádali od wlády, aby Irčané ( katolíci ) we wšem byli před zákonem rowni Angličanům ( protestantům ). Wláda dowolila, aby směli Irčané adwokátské hodnosti dojíti a s Angličany we sňatky wstupowati. R. 1793 zrušeny jsau tresty, do kterých dříwe katolík upadl, nebyl-li w neděli w protestanském kostele, směli woliti do parlamentu ( ale sami tam přístupu neměli ) a k nižším auřadům připuštěni jsau. Tato wšak ustanowení neuspokojila stranu národní, nýbrž powzbudila jen ke smělejšímu počínání. Wláda zrušila „ Jednotu irskau \", wložila silné posádky do měst a později, když se Francauzowé pokaušeli o wpád do Irska, dala celý ostrow pod wojenské práwo. R. 1797 obnowila se Jednota irská potaji, a dala si dobré wojenské zřízení, zprawowána jsauc od pěti direktorůw, jejichžto jména nikomu známa nebyla. Již počítala Jednota 500.000 spoluaudů, tu se wláda skrze zrádu r. 1798 o wšem dowěděla. Přece ale wypuklo w máji weřejné powstání na mnohých místech, které ale wláda po silném krweprolití přemohla. Od této doby umínila si wláda spojiti irský parlament s anglickým, poněwadž zwlášťní sněmy wždy udržowaly jakausi samostatnost w Irsku a mohly snadně nowému powstání dáti jakausi stránku práwa. Náwrh ale, w tomto ohledu irskému parlamentu učiněný, odmrštěn jest. Tu wláda užila peněz a podplacení; zakaupila hlasy w irském parlamentě ( za jeden platila až 200.000 zl. stř. a w celosti asi 16.000.000 zl. stř. ). Takowým spůsobem docílila angl. wláda, že parlament irský dne 26. máje 1800 wětšinau hlasů přijal spojení irského parlamentu s anglickým, a odtud nastáwá pro Irsko nowá doba. ( Pokračowání. )", "id": 900}
{"text": "5. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Kocourkov]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 6. Kocaurkow atd. od Prokopa Chocholauška. Sw. 1. W Praze u Jar. Pospíšila 1847. 16ka 71 str. německý tisk. Tato knižečka jest znamenitá, ne sice obsahem, leč osudem swým. Ostatně je to dílo welmi jarmareční, a titul jest nejlepší z celého spisu. Pan spisowatel ze sebe komiku násilně mačká.", "id": 901}
{"text": "22. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: Vojenská paráda, Autor: Havlíček, Karel\n* * * Z Wídně 19. srpna. Dnes byla Wídeň aučastna weliké wojenské parády. J. M. C držel welikau přehlídku národní gardy i wojska na welikém prostranstwí mezi městem a předměstími. Také celý říšský sněm byl na pozwání J. M. C. u této slawnosti přítomen. O hodině 9. sešli se sněmowníci, a wedeni od předsedů táhli w dlauhém tahu na wykázané místo. Takowé weřejné wystaupení říšského sněmu má pro nowost swau cosi zwláště zajímawého do sebe. Stráže národní gardy a wojska wystupují wšude do zbraně, stojí wzdáwajíce úctu, a buben strážní tak dlauho zní, až celý sněm okolo strážnice přejde. Zwláštní weliký stán byl pro říšský sněm připrawen za malým stanem pro císařskou rodinu, kdežto slyšány byly polní služby Boží. Kapely wojskowé a národní gardy hrály při tom jemné náboženské písně. Po 440 skončených službách Božích počalo wojsko a národní garda okolo J. M. C. a celého sněmu defilowati s hudbau. Byloť to podíwání newšední, tolik ozbrojeného mužstwa rozličných druhů ( jen národní gardy kladau na 40.000 ) widěti w takowém pořádku. Táhnauce okolo J. M. C. napřed a pak okolo sněmu, prowoláwalo každé oddělení gardy hlučné „ sláwa \"; jenom studentská legie učinila wýmínku nechwalitebnau, wolajíc sláwu toliko sněmu s opomenutím J. M. C., kteraužto přepiatost rozumný nikdo chwáliti nemůže, již proto, že toto opomenutí J. M. C., jakožto muži jistě dobrosrdečnému hořké býti muselo. Národní garda Wídeňská wywinula tohoto dne wšelikau mohútnost swau, též šest baterií dělostřelectwa swého ukázala swětu, jakožto hrdau známku odhodlanosti swé pro hájení swobody. Wzpomínali jsme si srdečně na Prahu a na – Swornost, jmenowitě když mezi národní gardau také se objewila některá oddělení wenkowské gardy w národním kroji rakauských rolníků. Byloť to radostné podíwání na tyto zdrawé postawy we wysokých botech až přes kolena, we kazajkách černých a w rakauských klobaucích. Oděw zdejší Wídeňské gardy jest beze wšeho charakteru, a doufáme, že Pražská garda při swé reorganisaci také na to pomyslí, aby se do kroje národního oblékla podlé příkladu Swornosti. Ostatně je zde we Wídni nyní ta nowina, že zde zakládají Rongiani nowau církew, hádajíce se na rozích s ostatními. Wčera w noci byla welíká schůzka jejich w Odeonu, kdežto se ale takowá matenice strhla, že shromáždění okny wyskákalo, porauchawše sebe i nářadí. Toť jsau prwní owoce tohoto spasení. Zdá se nám wůbec, že Ronge nyní již zde we Wídni a w Rakausích mnoho newywede; dříwe w čas neswobody owšem měla wíra jeho pro politické příčiny wíce důležitosti, teď je ale již swět praktičnější. Každý dle možnosti hledí zůstati při swé staré wíře, poněwadž nikomu w blaženosti nepřekáží. H. B.", "id": 902}
{"text": "19. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Náš pokrok v roku 1848, Autor: Havlíček, Karel\nNáš pokrok w roku 1848. Postawení redaktora Pražských Nowin bylo až posud příliš obtížné a newděčné. Abychom se ani o jinych mrzutých okolnostech nezmiňowali, které před obecenstwo dílem nenáleží, dílem z jiných příčin do wědomosti wšeobecné nepřicházejí, podotkneme tuto jen jedinau ale nejwětší obtížnost, která wězí w rozmanitosti a nerownosti čtenářstwa našeho. Kdežto jinde u tak četného, jako jsme my, národu několikeré nowiny rozličných způsobů wycházejí, tak že každé tyto nowiny pro jistau třídu čtenářstwa zwláště zřízeny a uspořádány jsau a tudy se lépe každému zachowati mohau: máme my posawad jenom jedinké nowiny Pražské pro wšelikeré obecenstwo rozmanitého stawu, wzdělání a smýšlení, a to ještě byly co do místa příliš malé a obmezené. Což tedy diwu, že mnohý čtenář w některém čísle zhola nic neb málo pro sebe nalezl, a nespokojeně nowiny odložil?! Nebylať wždy wina redaktorowa; račtež powážiti, že jest naše čtenářstwo sestaweno hlawně ze dwau tříd: a ) nečtaucí kromě našich žádné jiné politické nowiny – pro které bychom tedy co možná nejwíce zahraničných zpráw ze wšech dílů swěta podáwati měli, aby wždy weškeré události před očima míti mohli; b ) čtenářowé, kteří kromě našich nowin i mnoho jiných domácích neb zahraničných nowin čítají, a proto častokrát celé naše zahraničné zpráwy wynechají, ačkoli by to činiti neměli, neboť to wědomí máme, že se naše krátké sestawení zahraničných zpráw i pro takowé často dobře hodí, kteří jiné obšírnější německé nowiny čítají. Pro tuto druhau třídu čtenářstwa jsau jen Domácí záležitosti, dopisy a ostatní naše půwodní zpráwy, týkající se wěcí národních a domácích: Jedni tedy žádají, abychom podáwali wíce wěcí domácích, jiní zase zahraničných; jedni wíce o poučení, jiní o zábawu stojí; tu nás ku předu ženau, tu nazpátek trhají; čtenář nestudowaný přál by si leckde wýklad, jiný zas mrzí se, že wěci jemu dobře známé teprwa wykládáme; nakladatel zas pro přílišnau láci nowin také nemohl se swé strany wíce pro ně učiniti bez wlastní weliké škody – zkrátka máme kříž, a jediná útěcha naše byla ta, že posud nikdo dobře smýšlející aspoň směr náš nehaněl. Aby wšak i ostatní sprawedliwé příčiny nespokojenosti přestaly, a aby wůbec nowiny naše národ český před swětem slušně zastupowaly, zapotřebí bylo přede wším pole a tudy i činnost rozšířiti, což se nám nyní skutečně podařilo. S rokem 1848 počnau naše nowiny wycházeti we formátu dosawadních Wídenských Nowin německých, dwakrát za týden arch weliký, na čistém bílém papíře, we třech slaupcích. Tímto rozšířením Nowin ( cena bude w Praze 1 zl. 30 kr. stř. čtwrtletně ) bude redakce w příjemném stawu, že rozmanitým žádostem rozmanitého čtenářstwa swého jak náleží wyhowí. Hlawní aučel náš bude jako posud, wšelikým nám možným způsobem ke zwelebení wlasti dle sil našich přispíwati, a Nowiny Pražské budau ( w čem nám posud skrownost místa tuze wadila ) wěrný denník národu českého, do něhož zapisowati budau wěrní synowé jeho wšeliké potřeby lidu swého. Českým okem bude hleděti redakce na wšechno, co se jinde we swětě děje, a ze wšeho jak z dobrého tak ze zlého bude jen wyhledáwati prospěch celého národu našeho. Kromě záležitostí domácích, dopisů z wenkowa, Pražských zpráw atd., o něž dbáti chceme, zwláště pokud jiné w naší moci neležící okolnosti dowolí, budeme nyní zahraničným politickým zpráwám moci obětowat tolik místa, že nowiny naše pro každého wzdělance auplně postačí. Z toho ohledu, že u nás se zwláště Wšeobecné Augspurské nowiny zhusta čítají, budeme o to dbáti, abychom zwláště takowé zpráwy politické přinášely, které w Augsburských buď dokonce nepřicházejí, neb aspoň je z části dříwe podáme. Také si nyní hospodářstwí, průmyslu a praktického žiwota wůbec wíce wšímati, jakož i menších zábawných článečků pod rozličnými rubrikami w hojnosti w každém čísle Nowin přinášeti budeme. Auřední zpráwy, jako powýšení w auřadech atd. budeme nyní pokud se naší země týkají, od r. 1848 prawidelně podáwati, pak ceny obilní Pražské a České wždycky, zahraniční časem, a jiné menší wědomosti takowého způsobu. Články poučné, jako jsme ( zwláště r. 1846 ) pod čárau míwali, které jsme ale nyní po dlauhý čas pro 417 rozličné okolnosti wynecháwati musili, budeme od r. 1848 opět stále a prawidelně podáwati, wěnujíce jim obzwláštní pilnost a zakládajíce na nich zwláště důležitost časopisu swého. Na čem si ale hlawně zakládáme, jest, že s rokem 1848 hodláme nowiny swé lidu našemu wůbec přístupnějšími učiniti. Poněwadž se ale we wenkowských školách našich zeměpisu a dějepisu wšeobecnému a jiným podobným užitečným a wěcným naukám wšude newyučuje, těžko jest pro obyčejného nestudowaného čtenáře, nowinám jak náleží a zapotřebí jest rozuměti, a prawý užitek z nich wážiti; též i těžko, aby lid weškerý a zwláště městský a rolnický w nowinách onu prospěšnau zábawu nalezal, newěda ( abychom se prostonárodně wyjádřili ) odkud wlastně wítr jde a kam wěje. Z toho ohledu bude redaktor sám po celý r. 1848 pod čárau podáwati wšeliké wědomosti, které k obyčejnému politickému wzdělání každého stawu čtenáře potřebné jsau, jmenowitě w krátkosti celau historii, zeměpis a statistiku swěta, popsání rozmanitých politických ústawů u rozličných národů, o státním hospodářstwí, zkráka s dobře promyšleným sauměrným plánem bude se starati encyklopedicky o to, aby každý jinák nestudowaný pilný čtenář z 1848-ročníku Pražských Nowin wedle zábawy si poznenáhla za tento rok wšechny ty wědomosti zjednal, které k auplnému wyrozumění politice newyhnutelné jsau. A wšak budau tyto články tak zřízeny, že i ostatní čtenářstwo je bez prospěchu a bez zábawy čísti nebude. Proto ale se obracíme ke wšem přízniwcům wzděIání a pokroku národnosti české, aby nám nápomocni byli zwláště r. 1848, rozšiřujíce naše Nowiny tam, kde posud známy nebyly, aby počet odbíratelů wýše wzrostl, čehož i k dalšímu rozkwětu Nowin, i jimi rozšiřowaného smýšlení newyhnutelně zapotřebí jest. Budauť naše Nowiny r. 1848 jistým způsobem jako počátek dalšího wywinutí národu našeho, a proto si přejeme, aby co možná nejwětšího rozšíření dosáhly. Nepřízniwci této redakce dosti nám posud škoditi usilowali, nestydíce se i wýslowně od odbírání Nowin a Wčely zrazowati; račtež tedy i přátelé naši ( důwěřujeme se, že jich máme také ) s druhé strany nám ku pomoci přispěti, aby dobrá wěc, o nížto se dle upřímného přeswědčení swého ujímáme, škodu neutrpěla. Wčela bude wycházeti we způsobu tom, jako posawad, jenom že slaupce trochu rozšíříme a wíce textu dáwati budeme. Tu bude hlawním aučelem naším zábawa, a abychom se něčím nowým odbíratelům zawděčili, budeme we Wčele často podáwati karikatury a rozličná komicko-satyrická wyobrazení. Že se někdy někdo na naše Žihadlo rozmrzí, to napřed wíme, ale ať každý powáží, že se skoro každý smích děje na něčí autraty, a bylo by tedy nesprawedliwo, aby se také někdy na swé wlastní autraty člowěk nezasmál. Ostatně se každá špička zapomene: prawdu si mluwme, dobří spolu buďme, a když někdo na redakcí Wčely dobré Žihadlo zašle, přeswědčí se, že se umíme sami řídit dle swých slow. Ostatně bude se nyní i na c. k. poštách na Wčelu zwláště předplacení přijímati, tak že si každý dle libosti buď Nowiny i Wčelu, bud jen Nowiny aneb jen Wčelu po c. k. poštách držeti může. Nyní se bude od r. 1848 každé zwláště rozesílati, tak že odbíratel Nowin i Wčely čtyrykrát za týden je dostáwati bude. Cena předplatní w Praze w naší nowinárně bude od r. 1848: čtwrtletně na Nowiny 1 zl. 30 kr. stř. na Wčelu – 45 kr. – Poněwadž ale sl. c. k. ředitelstwo pošt we Wídni ještě w té wěci se nerozhodlo, nemůžeme prozatím nic jistého udati, co se na c. k. poštách předpláceti bude ( myslíme tak asi půlletně bez obálky za oboje 6 zl. 30 kr. stř., za Nowiny samotné půlletně 4 zl. 30, a za Wčelu samotnau 2 zl. stř. ); račiž zatím wážené obecenstwo s předplacením na poštách posečkati, až bližší zpráwy oznámíme. Aby tentokrát i pozdnější předplatitel auplné wýtisky dostal, o to se postaráme wětším počtem wýtisků, neboť se jistě pro tyto zmatky w předplacení mnohý opozdí. We čtwrtek přidáme také k Nowinám jeden list budaucích Nowin, na ukázku welikosti a tisku. Redakce. 416", "id": 903}
{"text": "11. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Schůzka Tatrína., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. – Schůzka Tatrína we Sw. Mikuláši na Slowensku. Marně se páni Štúr a Hurban snažili a snaží, dokazowati swému obecenstwu, že snad my Čechowé a zwláště redakce těchto listů o Slowensku nepřátelsky smýšlíme, aneb Slowáky tupíme: kdežto my naopak ze wšeho srdečně se radujeme, čím se žiwot na Slowensku budí, a Slowákům tak jako sobě samým wšechno dobré přejeme, haníce jenom půwodce odtržení. Hádky naše jsau jen o princip, na tom toliko stojíme, že w zachowání starého spolku literatury česko-morawsko-slowenské i naše i jejich wýhoda spočíwá, že od starodáwna jeden národ jsme a tedy i nyní w nebezpečných pro naši národnost časech zůstati musíme. Ačkoli tedy uwedení místního nářečí za spisowní jazyk, a wydáwání Slowáků za zwlášťní národ zcela proti naší mysli, proti našim zásadám jest, ačkoli půwodce těchto nowot co swé úhlawní nepřátele powažujeme, nejsme přec tak dalece oslepeni, bychom i to dobré wděčně a s radostí neuznáwali, které pro powzbuzení kleslé národnosti slowenské podnikají. Pročež neopomineme nikdy o znamenitějších slowenských krokách ku předu, o nowě wyšlých užitečných knihách čtenářstwu swému spráwu podati, neupírajíce zásluh nikomu. Tak se držela dne 16. Září we Sw. Mikuláši wšeobecná schůzka Tatrína, jenž jest literární ústaw slowenský na spůsob naší Matice, a wšak se šíršími mezemi, ústaw to ještě mladý. Presidentem této letošní 330 schůzky byl chwalně známý p. Michael Hodža, jenž přednesl důraznau a chwalně přijatau wstupní řeč. Schůzka byla četná. Zřízení a řád Tatrína, co literární společnosti, zaslán jest již dříwe do Wídně s prosbau o potwrzení, a w této schůzce se určilo, by zwláštní deputace k J. M. C. poslána byla, wyjednati této prosbě při J. M. C. tím snadnějšího dowolení. Pak nastala rokowání gramatická a prawopisná, strany uwedení některých nowých písmen a strany užíwání l, a určilo se, by Tatrín spisy přijímal do wydání bez ohledu na rozličná w tom ohledu mínění spisowatelů. Na to se čítaly náwrhy rozličných o nowo-slowenskau literaturu pečujících mužů, strany činnosti a prawidel Tatrína. Uznalo se za dobré, aby wydáwal nákladem swým nějaký prostonárodní časopis, asi prý na spůsob „ Prjatela ludu “, kterého p. Kadawý w Pešti wydáwá. Přijalo se také, aby kdo 80 zl. stř. na jednau neb na dwakrát we dwau letech složí, stal se na „ večnje časi “ stálcem Tatrína, čemuž dokonale nerozumíme, zdali to oprawdu wěčné časy aneb jen až do smrti znamená. Dále určeno jest, aby p. Mich. Hodža proti straně „ čechistickej “ ( t. j. těm, kteří posud w literatuře a w národnosti s Morawany a s námi drží ) wydal spis zwlášťní, jenž by se k národu slowenskému ozwal, čisté a sprawedliwé úmysly Tatrína mu wyložil. Spis ten brzy wyjde nákladem Tatrína. Z ohledu účtowání ustanoweno jest, aby se účty každoročně tiskly a okolo nowého roku wydáwaly, za účtowníky a pokladníky ustanoweni jsau tři pánowé. Budaucně držeti se bude schůzka tato w Nowém Městě nad Wáhem, a sice buď w Srpnu neb Září. Po ukončené wšeobecné schůzce držel ještě wýbor rokowání, a naznačil schopným Slowenským mladíkům na budaucí rok podporu z Tatrína. Knihy Tatrínu k wydáwání podané ( sešlo se jich 6 ) odewzdány jsau každá zwlášťnímu wýboru, k posauzení. Která přijmuta bude, teprw se swým časem oznámí. Konečně ustanowilo se také we wýboru, aby wydán byl zwlášťní ohlas, powzbuzující wšechny milowníky slowenské národnosti, aby památky slowenské wšude sbírali.", "id": 904}
{"text": "24. březen 1848, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Nápis na sochu Karla IV. k pětistileté památce založení vysokých škol pražských, Autor: Havlíček, Karel\n* Nápis na sochu Karla IV. k pětistileté památce založení wysokých škol Pražských. W školách Karlem řád uweden: Němcům tři a nám hlas jeden. Zdálo se nám málo být, Chtěli jsme je wšechny mít; Za to nyní pláčem w hořkém času: „ Otče Karle! kýž je kausek hlasu! W Moskwě 23. Unora 1844.", "id": 905}
{"text": "4. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Zpráva o Matici v posledním čtvrtletí roku 1845., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Zpráwa o Matici w posledním čtwrtletí roku 1845. W posledním čtwrtletí sešlo se do Matice 5761 zl. stř. Časopisu Musejního, který jak známo, wycházeti bude w určitých dobách každé dwa měsíce, tiskne se 2500 exemplárů; Jungmannowy slowesnosti, jížto se pro welký počet nowých oudů a rychlé jich přibýwání ani wšem oudům nedostalo, objedná se nowý otisk 1500 wýtisků, čímž se milowníkům knihy té, kteří by si ji zaopatřit chtěli, náležité wyhowí. Preslowy botaniky sází se 85. arch, obrazy jsou již hotowy, a jest doufati, že co nejdříwe dohotowena bude; tuším že už oznámeno bylo, že dílo to ještě na rok 1845 připadá, tak že zakladatelé od roku 1846 jím poděleni býti nemohou. Úwod k též botanice, powažowán za dílo samostatné, dodán již k tisku do arcibiskupské knihtiskárny. Cena Musejníku, o jehožto zdokonalení sl. Sbor wší mocí se zasazuje, určena za šest swazků ročně 2 zl. 40 kr. stř. Opis „ Žiwota Wiléma z Rožemberka “ předložen jest, a co nejdříwe k tisku podán bude, w řadě staročeské bibliotéky. Pro nastalé překážky muselo se překládání dobrých jinonárodních historiků na ten čas odložiti; Sbor obrátil pozornost swou tedy ku klassické sbírce cestopisů, a jest se co nadíti, že ne za dlouho popsání cest rozmanitých obecenstwu podáno bude. Také projeweno jest přání, abychom co nejdříwe cestu Marka Pola we sbírce Staročeské bibliotéky spatřili. Zapowa Zeměpisu, jehož se tisknou 3000 exemplárů, dokončen jest 15. arch, a Merklas pokračuje w rytí slušného k tomu atlasu. Tomíčkowa díla historického o prwotním člowěčenstwu tiskne se 5. arch, a náklad jest weden na 2250 exemplárů. W rokowání o jakémsi prawidlu při honorowání spisů Matici podaných uznáno za dobré, aby se každá důkladná práce odměnila dwanácti zlatými na stř. za arch; aby ale zwýšení neb snížení této střední ceny zůstaweno bylo w jednotliwých připadech uwáženi shromážděného Sboru. Za wzor položen jest formát i tisk archu Časopisu Musejního, na jehožto články se usnešení to zwláště wztahuje, tak že časopis ten na rok 1846 spisowatelům za půwodní práci bude platit 12 zl. stř. za překlady 6 zl. stř. Ku konci obrácen pozor na kritiku w literatuře české. Rokowáno o tom a uzawřeno, aby Časopis Musejní podáwal stálé a pořádné kritiky, a wysazen honorár 24 zl. stř. za arch, s tím doložením, že se nad obyčej wýtečné kritiky také i wýše odměňowati budou.", "id": 906}
{"text": "5. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: [kritika], Autor: Havlíček, Karel\n– Již jsme se zmínili o knížce: „ Ludwig Kossuth, geweissagt in der Offenbarung Johannis “, w Holomauci z tiskárny Skarniclowy nedáwno wyšlé a mezi lid morawský rozšiřowané. Připowěděli jsme we Feuilletonu něco z tohoto w jezowitském duchu psaného dílka sděliti. Ze zde položených wýjímků pozná každý snadno jednu z hanebných zbraní, kterými reakce bojuje nejen proti swobodě, ale wůbec proti oswětě lidu. Na stránce 6 stojí psáno: Nápadné je porownání mezi nejnowějšími událostmi a XIII. kapitolau zjewení sw. Jana, které tuto rozwláčně podáwáme. Werš 1. Z moře t. j. z plnosti národůw wzejde zwíře se 7 hlawami, 10 rohy a 10 korunami na nich, a jména hanliwá stojí psána na hlawách těchto. Zwiře toto je rewoluce, která se w osudném r. 1848 skoro w jeden den we wšech národech a kmenech zároweň zdwihla. Její sedm hlaw značí sedm smrtelných hříchů, zároweň sedm hlawních nepřátel církwe, totiž pohany, židy, Turky, kacíře, rozkolníky, deisty a neznabohy, i společné sedm od ní zachwácených hlawních národů: Maďary, Poláky, Němce, Jihoslowany, Francauze, Wlachy a Rakušany. Swými 10 rohy wráží ona na celé desatero Boží, a již deset korun dílem docela rozwyklala, dílem se hlaw jejich majitelů strhla, totiž we Francauzích, Bawořích, Würtembersku, Badenu, w Rakausích, w Uhřích, w Lombardii, w Sardinii, w Sicilii a w Římě, čímž wladařowé dílem prchnauti museli, dílem skutečně swrženi byli, dílem korunu dobrowolně složili. Werš 2. Zwíře to je podobné pardelowi; se stejnau zůřiwostí a ohebností wrhá se revoluce w prwních okamženích swého wzniku na wšechno, co prawdiwého, dobrého a swatého. Medwědí nohy ukazují na zewnitřní neohrabanost a hrubost její zastupitelů a služebníků, lwí tlama na její strašný, wšechny země pronikající hlas, kterým nejhnusnějši, nejhrůznější rauhalstwí proti Bohu w nowinách, písních a shromážděních do swěta wychrluje; a drak, odpůrce hned od počátku, poskytuje tomu zwířeti swau moc. Werš 3. Jedna hlawa toho zwířete je smrtelně raněna a opět zahojena, čemuž se wšechen swět diwí. To se může rozuměti o revelucí francauské, která se swými následky wálkau r. 1813, jak se podobalo, zničena byla; ještě ostřeji ale ukazuje to na rewolucí polskau 1831, která od Rusů byla potlačena a 1846 w Krakowě, Haliči a Pozňanech opět wypukla. Werš 4. Lidé se klaní drakowi, který lidem dáwá moc swau, a zwířeti, jehož moc mnějí za nepřemožitelnau. Tak se nyní koří lid jen ďáblowi, duchu zápornému, pod jménem swobody, které obětují swé tělesní i dušewní blaho a wynášejí „ slawnau rewolucí s jejími wymoženostmi “ nade wšechno, co je na nebi a na zemi. Werš 11. Jiné zwíře přichází ze země; jednotliwý člowěk jako jiný. Má růžky jako beránek, mluwí ale jako drak. Zwíře toto jest Košut. Nesčíslnými emissary rozšiřuje swau moc we wšech zemích a shání sobě příwržencůw, kteří na něho slepě wěří. Ačkoli sám jsa protestant, wystawil před nedáwnem korunu sw. Štěpána, aby wábil lid; prohlašuje wojnu proti Rusům za wojnu náboženskau, a modlí se – Bůh wí jak a co – we wšech kostelích katolických, jako Julian, ač sám pohan, chtěl chrám Jerusalemský roku 363 wystawěti znowu; on mluwí ale jako drak, nepropauštěje žádnau cestu, aby národy pobauřil, ano i ozbrojil proti jejich prawnému mocnářowi. Werš 18. „ Zde jest maudrost. Kdo rozum má, nech wypočte číslo zwířete; neboť je to počet člowěka a jeho počet je šest set šedesát šest. “ Těmi slowy pozýwá swatý wěštec sám, aby wýznam tohoto jednoho obrazu jeho proroctwí byl wypátrán. Mnozí theologowé chtějí tomu, že se zde mluwí o zwířeti prwním se sedmi hlawami; ale slowa apoštolowa: „ Je to počet člowěka “, ukazují mnohem ostřeji na zwíře druhé, jenž „ přichází ze země “. Strany starého wěku našli jsme tento počet již w příjmění Julianowu; za našich dnů ale známe jej taktéž w Košutowě jměně: L V D o V I C V s 50. 5. 500. 5. 1. 100. 5. 666. Z těchto míst leží jedowatý duch toho spisku dosyta na jewu, než abychme dálšími wýjímky čtenáře horšili.", "id": 907}
{"text": "3. duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [zpráva o poslanci Kratochvílovi], Autor: Havlíček, Karel\nPan Jan Kratochwíle, býw. posl. Březnický, oznámil nám, že též přistupuje k oswědčení poslanců českých w č. 72 Národních Nowin wydanému.", "id": 908}
{"text": "25 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Titulní strana], Titulek: [Poznámka], Autor: Havlíček, Karel\n– Zřetel celé země české obrácen jest nyní k Praze, a k české zemi zas hledí jiné krajiny. Každý cítí, že se nyní musí stát w politice nějaký rozhodný krok, ale časy jsau tak nejisté, každý den mohau se okolnosti přewrátit, tak že jest nesmírně těžko ustanowiti se na nějakém určitém směru politické činnosti. My sami netraufali jsme si posud žádnau důležitější wěc předsewziti, obáwajíce se, abychom snad, kdyby se kromě našeho nadání najednau běh událostí uherských a ewropejských wůbec zwrátil, sami swé wěci neuškodili. Nyní se nám ale zdá, že již brzy nastane nowý směr praktické politické činnosti, zejtra neb pozejtřku wezme Pražská městská radda do porady, má-li se od města Prahy učiniti žádost k J. M. C. o brzké swolání našeho českého sněmu. Doufáme, že to bude w městské raddě jednohlasně uzawřeno, a pak bude zapotřebí, aby we weliké rychlosti wšechny wenkowské obce příklad Prahy následowaly, abychom alespoň w čerwnu, ne-li dříwe, spatřili prwní swůj wlastní sněm w Praze.", "id": 909}
{"text": "18. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [polemika se stavovským výborem ohledně divadla], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Dáwno již pracuje se o to, aby měl národ náš, co má každý wzdělaný národ — swé diwadlo. Owšem že česká zem wydržowala wždy mnohým nákladem w Praze diwadlo na swé autraty, ale ne pro nás a k naší cti, nýbrž k našemu potupení. W neděli odpoledne na krátkau dobu, kde beztoho nikdo do diwadla nejde, hráwají se pro český národ mizerně kusy, a to jen z horliwosti, poněwadž se hercům nic neplatí, kdežto němečtí hercowé wýborně placení jsau. Nyní se owšem dosawadní stawowský ( nyní zemský ) wýbor za takowau rownopráwnost stydí — ale přece ne tak dalece, aby ji jak náleží odstranil. Tomu prý wšechno překáží, není to možná! ( Kdyby se jednalo o něco naopak, kde bychom mohli být ze swého odstrčení, jsem přeswědčen, žeby nebyly žádné překážky dosti weliké, aby jim horliwost těchto pánů neodolala! ) Nyní tedy žádá p. Hoffmann, ředitel diwadla, 9000 zl. stř. od zemského wýboru, že prý za ně wystawí za branau arenu, a to snad bude ta rownopráwnost. Protestujeme ale již napřed proti té rownopráwnosti ( a doufáme, že wětšina budaucího sněmu protest náš také wyslowí ), podle které bychom my w Praze za branau měli diwadelní baudu, kde se budau kusy sprosté k pokažení wkusu prowáděti na zesprosťačení obecenstwa! Wěru, newí-li stawowský wýbor žádný lepší prostředek, musíme jej prositi, aby si nedělal obtíže a starosti a posečkal, až se sejde prwní český sněm. Ten ať si bude wolen spůsobem tím neb oním, přece neurazí nikdy národ podobným — snižujícím — náwrhem.", "id": 910}
{"text": "24. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: [Zpráva o založení školy pro tovaryše v Mikulově], Autor: Havlíček, Karel\nHavlíčkovo autorství je nejisté – W Mikulowě na Morawě zřídili tamní důstojný p. probošt Winc. Weintridt a p. purkmistr Ryšánek nedělní wečerní školu pro towaryše, která již nyní na počátku hojného aučastenstwí nalezá. Aučel její jest, towaryše tam w díle jsaucí a opakowní škole odrostlé winaře we wšem wzdělati, čeho by pro swau žiwnost zapotřebí měli. Důst. p. probošt uwázal se sám u wyučowání. Aby w učení wětší zajímawost wešla, učí se tam zároweň zpěwu, při čemž tamní seminaristé předzpěwují. Někteří šlechetní měšťané uwolili se k příspěwkům na swětlo a jiné potřebné wěci. Redakce Moravie, odkud tato spráwa wzata jest, přidáwá k ní tato slowa: Mikulow dal wlasti naší prwní příklad u wěci, která na mrawnost a wzdělání dělnictwa důležitý wplyw míti bude. Arci že mělo Brno, jakožto hlawní sídlo fabrik morawských, prwní s podobným ústawem wystaupiti, zatím ale slušno jest, aby dobrého příkladu následowati dlauho nemeškalo. Každý, domácí i cizinec, se tomu diwí, že bohatí naši fabrikanti posud nic pro mrawní a rozumowé wzdělání swých dělníků neučinili, ač jim samým k zwelebení fabrik a zboží na tom nejwíce záleží. Jsauť přece mezi našimi fabrikanty mužowé oswícení, řádní a wlídní, kteří pro swau rozsáhlau wzdělanost a bystrý náhled w potřeby časowé rowněž wáženi jsau, jako pro swau dobrotu srdce. Odkud tedy pochází, že se tyto stížnosti ustawičně opakují? Wečerní škola pro towaryše, asi takowá, jako Mikulowská, dala by se w Brně bez prodlení zříditi. Jistě že by se nalezli mužowé schopní a ochotní, kteří by potřebné učení náboženstwí, zpěwu a druhým wěcem na se wzali, a mohowití řemeslníci a fabrikanti by se jen na nepatrný náklad na místo, topení, swětlo, zakaupení potřebných nástrojů a wzorů atd. složili. Auřadowé by tomuto podniknutí jisté přízniwi byli, a nesluší poslauchati déle zpozdilce, kteří zarostlí do swých zastaralých předsudků od nekřesťanského náhledu neupauštějí, že se nižší třídy lidu w temnosti a newědomosti udržowati musejí. Za nynějších časů nelze nikomu, ač 27 nedosáhl-li jistého stupně wzdělanosti, chleba si dobýti a wzdělanost ta, která nyní wšeobecně potřebnau jest, je wětší, než za wšech předešlých časů. Oněm starowěrným temnomilům by bylo nejlépe uložiti, aby ty chlebem zaopatřili, které by rádi w newědomosti udrželi.", "id": 911}
{"text": "30. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [sdělení o zatčení p. Trojana], Autor: Havlíček, Karel\nWeliké podiwení a spolu zármutek spůsobila následující událost mezi našinci w Praze: předewčírem byl p. Trojan od zdejšího hrdelního saudu zatknut a do wyšetření wzat, ne z politických, nýbrž z privátních příčin. Wšechny okolnosti nejsau nám posud s náležitau jistotau powědomy, dowídáme se wšak z dobrého pramene, že se jedná o kridu jeho šwakra jistého p. Turka, kupce we Slaném ( r. 1847 ), při které příležitosti sestra p. Trojana, manželka tohoto kupce, jednu bednu zboží w Praze u jednoho kupce zabawenau wyplatila a pak, ačkoli již konkurs wypsán byl, k zachránění swého přínosu prodala, a tak z massy wěřitelům náležící odstranila, což dle zákonu jest podwod wěřitelů. Prawí se, že hrdelní saud p. Trojana za podezřelého uznal, že w tomto kroku swé sestry aučastenstwí měl. Až posud ctili jsme wždy p. Trojana jakožto nejpoctiwějšího a nejobětiwějšího muže, který tyto wlastnosti swé mnohými skutky dokázal, obcowali jsme s ním jakožto s nejbližším přítelem: proto jest nám těžko na nějakau nepoctiwost z jeho strany uwěřiti, a očekáwáme, že se celá wěc brzy jinak wyjasní. On podal hned při zatknutí rekurs k appellačnímu saudu.", "id": 912}
{"text": "8. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Ve věcech sněmu zemského, Autor: Havlíček, Karel\nWe wěcech sněmu zemského. Dne 7. čerwna. Stran sněmu zemského wěru se diwiti musíme nepořádkům, s jakými wláda naše k tomuto prwnímu důležitému kroku obnowení wlasti naší přistupuje. Dne 15. má být wšude wolení ukončeno, a jistě wíme, že posud ani instrukce wšude rozdány nejsau; komissaři ještě z Prahy neodjeli, a slyšíme, že již leckde woleno jest. Mezi lidem roztrušují se buď zlomyslně neb z nerozumu podiwné zpráwy, že nemůže být nikdo deputowaným, kdo 6 škol nestudowal, kdo německy neumí atd. Rozliční pánowé obcházejí si lid drobný, jenž také práwo má woliti, a sbírají mezi ním pro sebe neb swé známé hlasy. Usedlí sausedé, kteří nejwětší čásť obtíží země nesau, bojí se, že wšude přehlasowáni budau we vikariátech od domkářů a jiných polnosti nemajících, a že pak w záležitostech swých nenajdau na sněmě zastání! Wy, pánowé! kteří snad rozličnými pletichami při wolení na swau stranu werbowati zamýšlíte, pamatujte na to, co se stane, podaří–li se wám sestawiti sněm reakcionářský, který by snad jednal proti národu! Pamatujte, w jakém čase žijeme, a že takowý sněm newyhnutelně powede k revoluci a k bauřkám a záhubě země. Ani wy swého cíle nedojdete, a přece na celau zem uwádíte weliké neštěstí. Starejte se raději sami o to, aby byl sněm swobodomyslný, rozumně smýšlející, a ačkoli mnoho ustanowí, co se wám snad líbiti nebude, přece bude pro wás lépe, než swedete-li w zemi občanskau wálku a různice. Ty zajisté přede wším na waši hlawu se walí! – Ostatně jsme již strany sněmu dosti podotkli, co by mohlo poslaužiti k poučení; kdo Nowiny nečte, nedá se poučiti, a kdo nechce být poučen, toho ani Nowiny ani nic jiného nepřiwede na jiné smýšlení. My se sněmu nebojíme: ať si je jakýkoli, proti swobodě a práwu nesmí nic ustanowiti, neboť národ ještě příliš dobře pamětliw jest sobě swé síly.", "id": 913}
{"text": "18. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 14. srpna. ( Dálší rokowání o poddanosti. ) Schneider: Pánowé! nechci wás unawiti pauhými deklamacemi, chci jen papršlek swětla wnésti do noci té záležitosti, o které jednáme. Mluwím-li pro náwrh Kudlichůw, nutí mně k tomu pauhá lidskost, sprawedlnost a nutnost předmětu. Má naše ústawa národní být? Dobře, pak nesmí žádný staw zaujímati důležitějšího místa, než staw statečných sedláků. Přeju, by sedlák co občan občanská práwa w plné míře požíwal. Postawení sedláka je w rozličných krajich rozličné, že ale častokráte žaluplné jesti, to těžce nesu. Tolik stížnosti, totiž žádostí leží na stole domu, že diw pod nimi nepraskne. Nemůžem-li již při pauhém čtení názwů těch platů a robot k dechu přijíti, jakž bude možná pojmauti, co wšechno jej tíží? Sedláku nepřipadl nejkrásnější los, wyslanci sedl. stawu mohl by leccos powídat, jak welmi stísněn jest. Již jeden řečník z tirolských alpů obrátil zřetel shromáždění na obywatele Sudetů, na krajinu bídy – na Slezsko. Není to zem, kde med teče a mléko, nekrášli ji bujné lučiny a nezrají tam zlaté hrozny pod mírným sluncem. Jest to skrblá půda, jen neunawená pilnost wynucuje jí skrowný wýnos. Malá zem, welká wšak bída. Nářek nauze rozlítl se do sausedních krajin. I Wídeň ho slyšela, a šlechetní obywatelé měli autrpnost. Nemohu jinak, než z tohoto wznešeného místa šlechetným lidomilům prowolati: „ Zaplať Bůh! “ ( Silný potlesk ). Přísná zkauška nás nawštíwila a manna slezské země, brambory se neudařily. Wyhladowělé postawy se shromáždowaly po silnicích a obléháwaly příbytky. Žeň byla skrowná, za to měla ale smrt tím bohatší žeň. Hrůzau trnu, maje wyslowiti smrt hladomoru. Co nebe pošle, to zas odwrátí; ale když člowěk člowěku ublíží, to se těžce naprawí, to se hůř nese. ( Tleskot. ) Těžce nese Slezák robotu, on se práce neštítí, ale nechce ji konat jako otrok, nucený bičem swého potlačowatele. Dobře mu známý je hlas z nebe: „ W potu twáři budeš jísti chléb swůj! “ Ale on nechce jenom potem swým mrwiti půdu, on chce ji zwáti majetností swau, chce swobodný býti! On chce „ císaři dáti, co jest císařowo, “ chce ale také býti prost wšeho potlačowání, prost býti jha wrchnostenského. Doba swobody zbudila i w jeho ňádrech cit práwa, a on se táže: Proč se to jiných týká, a ne také mě? Proč jen já mám být wywolen, cesty dělat a silnice stawět? Proč jen na mně se wolá: „ Sedláče zapřáhej, “ má-li přípřež býti dána, co mezi tím potah wrchnosti na stání. Powinosti? Kde jsau powinosti jim odpowídající? – Jen okamžik patřte na ten lid! pohlédněte na ty slezské hory, tam jsau chalaupky roztraušené, mizerný lid je obýwá, který neseje ni pšenici ni žito; owes jest jeho jedinká žeň. Nepožíwá koláčů, ni černého chleba; owesní chléb jest jeho jediný pokrm. Jeho majetnost, několik owcí, z jejichž hrubé wlny si oděw hotowí. Něco pastwišťat a dost! – to jsau korálowé hory našich Slezanů. A ještě tato píď země je jim zaužena! Také tam jsau žaloby, ukazující, jak wrchnosti úmluwy plní. Tam musí posud platit činži a daň, tam líhne posud robota na domkářích, ač již w bohatší Morawě odstraněná. Tam se staly pády, že laudemium třikrát po sobě bylo žádáno. Netážu se wás, zda tam pomoci třeba. Waše srdce tu otázku již rozhodlo. Já mluwil, co mi srdce welelo. Já nechci wšecko na rub obrátit, nejsem žádný přítel překwapenosti; já chci jen porownat, smířit, bychom přišli na pole rownosti – demokracie ( hřmotný tleskot ), kde si wšichni ruce podáwají, by slowo wyplněno bylo: „ Láska a mír se budau líbati. “ Já nemeškám ni okamžik, podepsati sadu, již jeden pán z Prahy pronesl: Jmění jest poswátné. – Mohl-li dělník w rozjitření se přemoci, jak můžeme myslit, že wenkowan pozadu zůstane. Neprošel sice žádná studia, nicméně chowá w srdci swém corpus juris a přirozené pandekty, které mu zblaudit nadají nedají. Ubohý lide, my se tě chceme ujímat! Komora nesmí ustaupit žádnému terrorismu, ani terrorismu bodáků, ani onomu klacků, ale musí také uwážit: der Schrecklichste der Schrecken ist der Mensch in seinem Wahne, a že zaufalstwí nastáwá, když hwězda naděje bledne. Popiel z Haliče jde na tribunu a drží řeč ducha plnau w lámané řeči. Škoda, že nebylo wšecko rozuměti. Častokrát se prowádí hra se slowem swatého práwa. Historické práwo zastáwá wěci, jak jsau, přirozené, jak by měly býti. Dle prwního bychom se příliš odwážili dokládati, že powinnost je proto sprawedliwá, že Německo bylo půwodně jen od baronů, swobodných pánů a hrabat obydleno, jakož země slowanská od starostů a wojwodů, to dokládati bylo by přílišné. ( Rozjařenost. ) Dobře bylo sice podotknauti, že patřila dříwe půda sedlákowa pánowi, a že pod wýmínkau prodána byla, ale tážu se, může-li kdo wíce práwa prodat, nežli mu kdy přináleželo? Myslí-li to některý pán, ať appelluje na duchy swých dědů. ( Hřmotný tleskot. ) Historické práwo není od wčíra, to nás nemůže wázat, prawé historické práwo žádá zrušení poddanosti. A dle přírodního práwa měl by urozený pán snad wíce práwa než kdo jiný? ( Tleskot. ) To také nemůže být. – Tyto dny se odwoláwalo na potwrzení roboty od císařů a knížat, necháme-li ale wšecky plesniwé zákony platit ještě dnes – jsme zrádcowé, jak jsme tu wšickni. ( Hřmotný potlesk. ) Přirozené práwo žádá zrušení roboty bez wýmínky. Mluwilo se o náhradě? Owšem, že má práwo, žádati náhradu, kdo již staletí potlačen byl: nikoliw ale ten, co potlačowal. ( Tleskot. ) A kdo má dáti náhradu, snad sedlák? Pak dostal břemeno za břemeno. Či snad stát? Pak musí také měšťan wrchnostem platit. Ostatně neradím wrchnostem, w nynějších okolnostech k robotě nutit. Zruší-li se robota bez wýmínky, bude prý to jako komunismus wypadat – ale není-li to mnohem wětší komunismus, když musí tisíc ruk pro jednoho pracowat, by ten to pak promrhal? To je prawý komunismus. Ctěný spoluaud z Prahy ( obrácí se k Borroschowi ) uwedl nám příklad pracující třídy, že na dwéře mohowitých napsali: „ Poswátné jest jmění. “ Zajisté příklad to powzbuzující! Napišme tedy na wrata sedláka: „ Jmění jest swaté. “ Na dwéře statkáře napišme totéž, totiž na jeho skutečnau majetnost, ale práwa feudalismu nejsau jeho prawá práwa. ( Tleskot bez konce. ) Při odstranění roboty se nikde nemluwí o náhradě pro sedláka. Ostatně i šlechta mnoho uspoří; nebude potřebowat rejstříky robotní wésti, swým rytířským synům kadetské příspěwky měsíčně zasílat, neb rozdíl důstojenstwí bude dle zásluhy; také nebude jí wíc třeba, w zlatém hawu we skwostném woze z powinnosti se ukazowat, co zemský staw wšecky břemena státní budau stejně rozwrhnuta. Diwným způsobem se kdosi obáwal, že zrušením roboty powstane strašný proletariát. Jen w politickém wzletu se může něco takowého zdát; či snad myslí, že wrchnosti se stanau proletářemi, zruší-li se robota? Ten nejchudší z nich bude ještě bohatší než nejbohatší poddaný. Poddaný ale bude swá práwa hájit, a zklame-li ho naděje, pak nastane anarchie, zrušením roboty ale přijdem teprw do pořádku. Ti, co proti tomu mluwí, pošleme tam, kam patří – do blázince. Kdo zastáwá poddanost, jewí swé mínění, že to krásné, nechat cizé ruce za sebe pracowat, a přece být prwním, kdo tak myslí, tomu darmo kázat. ( Tleskot na wšech sedadlech. ) Zdali se má za užíwání pastwišťat atd. něco platit, to patří na jinau stránku. Mluwím tedy tak dalece proti náwrhu Kudlicha, jak dalece tam wyřknuto není, že má být poddanost se wšemi břemeny swými zrušena bez náhrady. Dne 16. srpna. Dnešního dne počal se sněm wěcí na pohled jistě málo důležitau, která wšak po lepším uwážení weliké wáhy nabýwá. Pan předseda Šmit tázal se totiž komory, mohau-li ti pánowé deputowaní, kteří we Wídni bydlí, a wšak jinde w okrsku některém wywoleni jsau, žádati o náhradu za cestu z tohoto okrsku až do Wídně a opět nazpátek? – Pozdwihli se arci hlasowé, že se o tom ani zmínky činiti nemá, poněwadž zákon i zdrawý rozum již rozhoduje. Deputowaným se totiž nahrazuje za cestu z místa swého až do Wídně a opět nazpátek po 2 zl. stř. za každau míli; kdo ale we Wídni bydlí, nemůže owšem, je-li člowěk swědomitý, náhradu za cestu žádati, kterau nekonal. Takowý swědomitý občan a liberalista je ale mezi jinými jeden náš krajan ze sewerní části Čech, jenž we Wídni bydlí a chce, aby mu země, to jest ti občané, které on tak liberálně a radikálně proti wšem útiskům zastáwá, zaplatili z daní swých cestu ze Žatče až do Wídně a nazpátek! Diwme se těmto liberalistům a křiklounům, kteří proti jiným utiskowatelům a šidičům zemským wystupují jen proto, aby sami místo nich zem utiskowati a šiditi mohli! Takowých jest za našich časů weliký počet; ale to jediné dobré jest, že se brzy dle prawých úmyslů swých prozdradí prozradí a soběckost swau swětu ukáží. Tak ku př. pan Šuselka, též náš krajan a přítel, jenž také we Frankfurtu deputowaným byl, a nyní bezpochyby welmi opatrně Frankfurt opustil, žádá nyní náhradu za cestu z Frankfurtu do Wídně, ačkoli již dříwe co deputowaný do Frankfurtu dostal náhradu za cestu tam i nazpět. Byl jsem náhodau swědkem chowání páně Šuselkowa w přednostenské kanceláři sněmu říšského dne 14. srpna asi o půl 7. na wečer, když tento ctihodný muž nejhrubším způsobem na auředníky této kanceláře, ba i na samého druhého předsedu sněmowního p. Strobacha dotíral, nazýwaje jejich swědomitost Že mu nechtěli za cestu z Frankfurtu do Wídně 2 - neb 3krát náhradu opatřiti. starým bürokratickým šlendriánem, a jenom mstau za to, že do Frankfurtu za doputowaného šel. Když ale p. Strobach s welikau wážností p. Šuselkowi nawrhowal a jej wybízel, aby on sám weřejně we sněmu o swau záležitost se ujal, popošaupnul p. Šuselka nezdwořilost swau až na ten stupeň, že w kanceláři sněmu před mnohými deputowanými a auředníky co statečný demokrat klobauk na hlawu posadil, a po pokoji ostrým krokem chodě dále – „ resonírowal. “ Dnes ale se opatrně warowal, weřejně na sněmu zmínku učiniti, neboť mají tito poctiwí radikalisté aspoň tolik taktu, že swé špinawé kausky po straně prowozují a weřejně jen pro celý národ hoří a oběti obětují. – Pan Zimmer, jemuž se předešlá interpellace ministra wojny tak nešťastně wydařila, chtěl se dnes o nějakau lepší pokusiti, ale bohužel nebyl tentokrát p. hr. Latour přítomen. Tu se ale pozdwihl ministr Doblhoff a oznámil, že hodlá nyní odpowědíti na otázky páně Löhnerowy strany sněmů zemských. Z odpowědi ministrowy wyrozuměli jsme, že ministerstwo skutečně již o to se přičiňowalo, aby se provinciální sněmy tam, kde posawad se drží, rozešli, poněwadž říšský sněm nyní rokuje. Také jsme ale z odpowědi ministra s welikým podiwením 426 wyrozuměli, „ že prý tito provinciální sněmowé jenom materialie mají shromážďowati pro sněm říšský, “ co by tolik znamenalo, jako že nejsau nic, pranic ( neboť zrowna tak může každý jednotliwec sbírati materialie pro koho chce, třeba i pro sněm říšský!! ). Poněwadž wšechno to také na swůj sněm český wztahowati musíme, a tudy bychom se panu ministrowi co nejzdwořileji za to poděkowali, kdyby sněm náš český, sněm konstitující neměl nic jiného než „ materialie sbírati “, tuť bychom se owšem we jménu celého národu našeho poděkowati museli za tolik lásky. My Čechowé hotowi jsme auplně státi na wšem, co již pro králowstwí naše od J. M. C. dříwe powoleno jest, a od čeho ani nejmenší částky upustiti aumysl nemáme, přeswědčeni jsauce, žeby celý národ náš za zrádce powažowal takowé wyslance, kteří by powolili, místo starého despotického jarma, bürokracie a aristokracie zase nowau despotii cizího říšského sněmu na zemi českau uwaliti. Mohau Němci, Wlachowé atd. usuzowati, čeho Čechům zapotřebí jest? Jest to swoboda, když nám opět wětšina cizí bude předpisowati, tak jako nám dříwe předpisowal absolutismus? – H. Borowský.", "id": 914}
{"text": "22. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Časopis Českého Museum., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 1. Časopis Českého Museum 1846. Swazek 1. str. 148. Letošního roku má Časopis úhlednější zewnějšek. Jak powědomo bude wycházet nyní 6krát do roka. Obsah toho swazku jest 1. M. Marka Bydžowského z Florentina: „ Rudolphus rex Bohemiae. ” Od Wácsl. Wladiwoje Tomka. Příspěwek k historii literatury naší. 1—5 str. 2. O sw. Kyrille i Methodiu. Z Moskwiťanína na rok 1843. N. 6 str. 405 wytaženo a přeloženo. Od W. Hanky. Jsou to důležité zpráwy o těchto apoštolích našich k Cirylu a Methodowi wážené z slowanského pramene. 5—33 str. 3. Prawlast slowanského zpěwu. Od Ludwíka Rittera z Rittersberku. Pan R. pracuje o zpěwu slowanském weliké a důležité dílo. Přeswědčen jsa, že místnost weliký wplyw na poesii má, popisuje nám zde hlawní weliké sídlo Slowanů, země - a národopisně. Str. 33—44. 4. Pomněnky z Neapole. Sepsal Dr. M. Kawka. Popsání charakterů národního Neapolitanů. Str. 45—54. 5. Ohlídka we staročeském místopisu, zwláště krajů již poněmčilých. Od Fr. Palackého. — Jest to kus přetěžkého místopisu staročeského, který p. P. pracuje, a který nám zřejmě dokáže, že naše wlast od starodáwna jenom od Čechů obydlena byla, a nynější Němci že jsou příchozí. W tomto článku uwádějí se stará jména poněmčilých míst w kraji Žateckém a Litoměřickém, s rázným úwodem, a zakončením. Str. 55—84. 6. Článek o netečnosti. Od Fr. D. Morální pojednání o některých našich nynějších nedůstatcích národních. Str. 84—96. 7. Cizozemci w Rusích od H. Borowského. Wyličuje se wplyw ( nejwíce zlý ), který rozliční cizozemci jindy a nyní na národ Ruský měli a mají. St. 95—133. 8. Zpráwy musejní, mezi nimiž také na 11 stranách jména přispíwatelů do Matice za poslední čtwrtletí.", "id": 915}
{"text": "15. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [výtah spisku o návrhu k ústavě], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Podáwáme tuto wýtah z důležitého spisku o náwrhu k ústawě rakauského mocnářstwí podlé zásady konstituční swobody, národní rownopráwnosti a konfoederace. Spisek tento horwatského spisowatele i wojenského důstojníka Og. Ostrožinského wyšel nejprwe we Slowenském Jugu na swětlo i zasluhuje naše powšímnutí. W úwodu prawí spisowatel, že aučel letošní revoluce francauské t. emancipace osoby dosažen jest, protože we Francii jiné neswobody nebylo nežli osobní. U nás je sice swoboda osobní březnowau revolucí také dobyta, ale jiná zbýwá ještě k wydobytí, a to je swoboda národní, wykaupení se od aristokratie národní Němců a Maďarů, která je na tom, udržeti u nás tak smutný staw, jako se w Irsku Anglicko chowá, tak že i nesprawedliwě O’Briena odsauditi mohla anglická národowá aristokratie. Awšak w Rakausích je nejtěžší úloha ta, spojiti politické i národní záležitosti a zájmy tak, aby obojí swoboda w dobrém stála sauhlasu k celku státnímu. Politická emancipace je prwní oddíl revoluce, a druhá polowice má za aučel národní swobodu, kterau nyní wšichní národowé, ač každý pro sebe a soběcky wyhledáwá. Národowé ale musejí wesměs co wyšší osoby ( osoby we wyšším stupni ) swobodnými se státi, a přewaha, nadwládání jednoho nad druhým musí i w tomto národním smyslu tak zrušeno býti, jako bylo zrušeno panstwo we smyslu občanském. Deset národů, co jich je w Rakausku: Němci, Čechowé a Morawané, Slowáci, Srbo-Horwati, Poláci, Rusíni, Slovinci, Maďaři, Rumuni a Italiani – wšickni tito činí pro sebe národní swobodné osoby. Wětšina jedněch nebo druhých ustanowuje, ku které zemi w prostorowém rozšíření náležeti mají, podlé čehož by i nowé politické rozdělení záhodné bylo. Na roztraušené osady nemohlo by se při tom žádný ohled bráti. Wšickni národowé obětují w poměru tolik swé wnitřní síly celku, mnoho-li bude od nich třeba k udržení tohoto i k dosažení aučele státního, který jest lidskost w nejširším smyslu. Tak by mohl dobře obstáti státní celek, který se newáže na národní ohledy, a jmenowitě w Rakausku křižují se materialní důležitiny tak, že národnost w tom pranic neustanowuje. Národopisním rozwržením bylyby také již okresy určeny pro spráwu celého státu. Wšecko co se týče celého státního swazku, pojednáwalo by se na wšeobecném národním sjezdu, wnitřní spráwu by si každý národ wedl sám. Ústřední ( centrální ) zákonodárstwí pak mělo by předewším aučel státní na očích, a tak by se utwořily spojené obce, při nichž by se Rakausko nejenom nerozpadlo, nýbrž naopak tak pewně spojeno bylo, jak je žádná absolutní wláda wíce pohromadě udržeti nemůže. Ba co wíce: sausední státy, jmenowitě slowanské, by se pak přirozeným swazkem národním již nyní na sebe poukázáni, ještě wíce k sobě přibližowali. Tento hlas náš o potřebě spojowání se obcí swobodných nechtěli ani w březnu wyslyšeti, ani později od slowanského sjezdu w Praze přijmauti – až nyní pozůstatek sněmu říšského we Wídni we swé nesnázi, ač nepráwě we wětšině se octnuw, sám diw diwaucí spáchal a we swé adresse na císaře o mezinárodní poradu žádal, ačkoliw nic jiného nezamýšlel, nežli jakausi pacifikaci, o kterau jsme se již několik měsíců pomocí „ obau ministerií “ nadarmo pokaušeli. Náš náhled o tom je ten, aby se utwořil rakauský mezinárodní kongress ze stejného počtu poslanců wšech národností podlé našeho udání, a ten by byl zákonodární orgán pro mezinárodní wěci; awšak wšeobecnau konstitucí spojených států rakauských, tělo zákonodární pro wšeobecné, politické poměry byl by austřední sněm říšský, sestawený bez ohledu na národnost podlé počtu obywatelstwa. Tak by byla rownowáha zawedena, žádná národní minorita neměla by se co báti, Slowané střásli by jarmo německé a maďarské, a toto by se opět neděsilo bubáků slowanských. W takowém národně i politicky swobodném Rakausku mohl by býti pokoj na delší časy; připojení k Německu k obapolné ochraně, ba i jednota německá při privátním práwě národním rakauských Němců byla by takto možná, jakož i spojení slowanských zemí se sausedními slowanskými. Tohleť je tedy náš program: I. Konfæderace. §. 1. Konfæderací činí tito swobodní uwnitř státních hranic císařstwí rakauského se nalézající národowé a sice: 1. Němci, 2. Čechowé, Morawané, 3. Slowáci, 4. Srbowé a Horwati, 5. Slovinci, 6. Poláci w Haliči a Slezku, 7. Rusíni, 8. Maďaři, 9. Rumuni, 10. Wlachowé. §. 2. Národopisní rozdělení bydlišťat těchto národů ustanoweno buď w národním kongressu. II. Aučel státu. Pojištění uwnitř i zewnitř jak duchowního, mrawního, tak hmotného wýwinu, tedy nejauplnější rukojemstwí swobody wšech tento stát twořících národů s konečným aučelem ušlechtění lidu. III. Zásada státu. Swoboda, rownost, bratrstwí mezi jednotliwými lidmi a mezi národy. §. 1. Auplná rownopráwnost wšech národností, co se týče zákonodárstwí a národního wywinowání. §. 2. Auplná rownopráwnost wšech státních občanů, co se týče weškerých ze zákona plynaucích práw. §. 3. Poměrné rozdělení weškerých břemen a powinností jak na národy tak na státní občany. IV. Forma státu. Demokraticko-ústawní spolkowá monarchie s dědičným trůnem. V. Hlawa státu. Císař Ferdinand z Habsburg-Lothringen s poslaupností dle pragmatické sankce. VI. Státní moc. §. I. Moc zákonodárná. a ) Centrální: 1. Kongress národní, který nech záleží ze stejného počtu zastupitelů, které národní sněmy samy ze sebe wywolí a jimž budau odpowědní; on buď orgán národního-spolkowého zákonodárstwí na základě rownopráwnosti národu. 2. Sněm centrální se zastupitely taktéž z národních sněmu od těchto wolenými a jim odpowědnými, jakožto orgán politicko-společnostenského zákonodárstwí na základě rownopráwnosti občanů. b ) Národní. Národní sněm každého národu, do něhož z počtu lidu na 30.000 woleno buď swobodně po jednom poslanci, jest orgán domácího zákonodárstwí. Pro mezinárodní zákonodárstwí k ustanowení poměrů mezi národy a k budaucímu wyrownání wšech sporů je pauze kongress národní powolán, který buď jen w potřebě swolán. Politicko-společnostenské zákonodárstwí, jako: o financích, obchodu, kommunikací s cizozemskem a w provinciích, o wojenstwu a zewnitřních záležitostech, pak listina ústawy přisluší centrálnímu říšskému sněmu. – Wšechny druhé, wšeobecnosti se netýkající wětwe zákonodárstwí patřejí na národní sněm. – Wšechny tyto zákonodárné korporace jsau w jejich oborech wzájemně úplně nezáwislé. – Potwrzení uzawření pohledáwej každá nezáwisle o sobě od hlawy státu. – Tyto zákonodárné korporace a sice národní sněmy u wšech národů nech se w stejný čas w prwní pondělí měsíce kwětna, centrální sněm w prwní pondělí měsíce čerwence a národní kongress w potřebě w prwní pondělí měsíce září každoročně sestaupí. Národní kongress a centrální sněm nech se sestaupí na místě co možná neutrálním, ale nikdy na silně obydleném, a to nedaleko od toho místa, kde hlawa státu přebýwá; národní sněm ale dle wlastního uznání we wlastní zemi. Zákony, jimž císař na dwau národních kongressech, říšských nebo zemských, po sobě odepře potwrzení, obdržejí po třetí, pakli znowu se přijmau, i bez potwrzení ( sankce ) auplnau práwní platnost. §. 2. Moc wýkonná. a ) Centrální. We wšech záležitostech obau centrálních zákonodarstw má říšské těmto oběma w jich oboru odpowědné ministerstwo wýkonnau moc. b ) Národní. We wšech záležitostech centrálního a národního zákonodárstwa, z ohledu na prwní záwisně od říšského ministerium, obstaráwá wykonání u každého národa národní od národa wywolený, od císaře potwrzený president co náčelník wykonné moci, maje po boku národního od presidenta nawrženého, od císaře potwrzeného raddu, kterýžto je národnímu sněmu odpowědný, tedy wšechna nařízení má podpisowati. Nařízení říšského ministerstwa wykonáwají národní presidentowé, která wšak pro kontrolu, že pocházejí zákonním způsobem od wyšších míst, musejí být podepsána od národního raddy. Nařízení zákonodárné i wýkonné moci zawazují jen pak, když jsau sepsány jazykem národním a podepsány od ministra nebo odpowědného národního raddy, jak je nařízení centrální nebo národní. – W celé wládě platí saustawa odpowědnosti.", "id": 916}
{"text": " prosinec 1847, Zdroj: Pražské noviny, 23. prosince 1847, Část: , Titulek: , Autor: \nDomácí záležitosti. – Pomník Karla IV. W nynější době, kdežto již slawnost jubilaeum wysokých škol téměř přede dweřmi máme, obracuje na sebe zwláště pozornost pomník Otce Wlasti, Karla IV., wlastně Karla I., a ještě wlastněji Wáclawa Welikého Jest podiwno, že tohoto našeho krále obyčejně jmenujeme jmenem, kterého co císař německý užíwal Karel IV, kdežto přece swětu powědomo, že co císař německý neužíwá ani té sláwy ani té oblíbenosti, kterau mu my co Čechowé jakožto swému králi powinni jsme a rádi wěnujeme. Co náš král byl ale Karel I. a wlastně se jmenowal Wáclaw. Red., pro kterýžto wýbor k řízení celé slawnosti ustanowený zwláštní místo u Kamenného mostu na Starém Městě uchystal po zboření malého domku, zde u mostu wyhlídce na Malau Stranu brániwšího. Nastaly sice některé námitky proti tomuto místu, ale wýbor nedáwno w Bohemii oznámil, že posud w dorozumění se zahraničným umělcem, jemuž wywedení sochy swěřeno jest, ono již dříwe ustanowené místo za příhodné pro sochu uznáwá. Jest oprawdu jisto, že zwláště dobře na ráně bude u samého mostu maje blízko sebe weliké dílo swé, a část wysokých škol owšem již ne od Karla samého, nýbrž od Ferdinanda I. wystawenau a zřízenau. Při této příležitosti nemůžeme zde nepodotknauti, kterak wěru diwno, že se žádné náměstí, žádná znamenitá ulice Pražská nejmenuje ke cti tohoto krále našeho, od něhož Praha takřka wystawena jest, a doufáme, že při přesroční slawnosti tato nešetrnost ku králi tak znamenitému nahražena bude, obzwlástě když widíme, že sl. magistrát skutečně ke cti zaslaužilým o Českau zemi osobám Pražské ulice a náměstí nazýwá ku př. Štěpánský plac, Kolowratská třída. Dle našeho mínění hodila by se k tomuto aučelu nejlépe dosawadní Jezuitská ulice, jakožto jedna z hlawních ulic Pražských a wedaucí zároweň na most a ku pomníku Karla samého. Za starých časů jmenowala se Nožířská a teprwa co w ní wystawena byla weliká Klementinská kollej, sluje Jezowitskau, kteréžto jméno již nyní bez toho omylně nese. Proč by se tedy nemohla nyní ke cti té slawnosti překřtíti w Karlowu ulici, kteréžto jméno by se zajisté welmi rychle ujalo.", "id": 917}
{"text": "6. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [otisk zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n– Wčerejší auřední oznamowatel Pražských Nowin přináší ministerské nařízení strany tisku od 20. prosince č. 362, kteréž jsme w č. 2. N. N. podali w té spůsobě, jak bylo prohlášeno we Wídni. Naše zemské presidium je wšak prohlašuje s úwodem následujícím: Aby se přítrž učinila nepříslušnostem, které se na mnoha místech dějí w zewnějším spůsobu uweřejňowání wýrobků tiskowých, a aby úřadům možné učiněno bylo, opatřiti průchod posawádním prozatímním ustanowením proti zlému užíwá tisku, uzawřel c. k. pan ministr wnitřních záležitostí příkazem od 20. t. m. atd. učiniti následující nařízení: ( Nyní následuje wšech 5 kusů, jak jsme je w č. 2. podali. ) Ku konci stojí: Že se ministerní toto nařízení prohlašuje s tím doložením, že pro Prahu ustanowen jest magistrát za auřad, kterému se podlé 4. odstáwky tohoto nařízení mají odewzdáwati jednotliwé lísty a sešity nowin a spisů periodických.", "id": 918}
{"text": "3. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Jihoslované, Titulek: Chorvati. Ze Záhřebu, Autor: Havlíček, Karel\nChorwati. Ze Záhřebu. Skupština župy záhřebské dne 22. kwětna rozeslala tento oběžní list na wšechny obce uherské: Bratři milí! Dewatenácté století je wěk swobody, rownosti a bratrstwí. To wolá celá Ewropa, to se ozýwá w srdcích našich, a to nosí neustále w ústech wůdcowé uherští, kteří w poslední čas nejwyšší hodnosti zaujali. Ale žel Bohu den ode dne se přeswědčujem, že těm wůdcům swatá tato slowa pauze na ústech zůstáwají a do srdce proniknauti nemohau, jich činy jasně dokazují, že jich srdce newí nic o swobodě, rownosti a bratrstwí, a wí-li, je u nich tato swatá trojice: Swoboda, rownost a bratrstwí, založena na welmi soběckém základě, neb ji wyhledáwají jen pro sebe. O této náružiwé soběckosti, o níž nejjasněji swědčí nelidské kroky proti nám Chorwatům a Slavoncům, nebyli bychom se zmínili, neboť je s jedné strany wšemu swětu známá, a s druhé budem wědět, jak se proti ní již předkem ohradit a střežit: ale nutí nás k tomu žalostné, jisté zpráwy, které nás z rozličných obcí docházejí, wkládající na nás powinnost, abychom nedopustili nohama šlapat lidskost a celé Uhersko očerniti a nařknauti před swětem jako potlačitele prawé swobody a rownosti. Tyto žalostné zpráwy jsau: že jsau páni Král, Kurelac a jiní zatčeni a w žalářích proto, že co wěrní swého rodu synowé swůj slowanský národ o swaté národnosti učili a napomínali, by zůstal wěren swému zákonitému králi a sobě, to jest swé národnosti. Jako jest Maďarům, Francauzům a j. takowé učení swaté, jako u wšech národů lidé ti, jenž národ o takowých swatých wěcech poučují a k jarému stání napomínají, zasluhují odměnu a pochwalu: kterakým práwem mohau se řečená učení we swobodném konstitučním Uhersku proti Slowancům za takowý klásti hřích, žeby se musel trestat žalářem?! Ai, je-li to swoboda, rownost, bratrstwí?! — Ne, bratři, to je potlačení, despotism, tyranstwí! Bratři, takowá a těm podobná násilí nezplodily nikdy owoce dobré, a nebudau, jak je Bůh! nikdy plodit; žel Bohu jen, že pak, když se winy národu trestají i newinní trpět musejí. — Proto Wy bratři kmene maďarského nechtějte trpět, by pro několik samomocných osob nařknutí o tyranstwí na Wás a rod Wáš padlo, a Wy druzí bratří Slowáci, Walaši a Němci nedopauštejte toho, by se Waši konstituční bratři newinní násilně zabawowali a wrhali do žalářů; pomyslete: Co se stane dnes Slowáku, může se zejtra Němci, pozejtří Walachowi, popozejtří Maďarowi státi; ale wzájemným srozuměním snažte se, by se p. Král, Kurelac i druzí, které takowý osud by byl postihnul, co nejdříw pustili na swobodu; nebo wězte, nesplní-li se tato naše bratrská a lidomilná žádost brzy, jak toho žádá lidskost a práwomilenstwí, žeby to mohlo zlých následků mít, nebo by to w tuto bauřliwau dobu národ náš snad tak rozpáliti mohlo, že bychme nebyli s to, aby se možně i na newinných jinozemcích stala pomsta. Ostatně přijmete srdečnau a upřímnau úctu naši. — Čechowé, buďme hrdí, že naši bratři jsau ti, jenž takto mluwí! ( Red. )", "id": 919}
{"text": "6. srpen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Policejní soud]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné nowinky. * – * Na policejní saud Carmarthenský w Angličanech byl nedáwno diwný pád wznešen. Wrchní policejní ředitel, hejtman Scott, šel s jedním lékařem po lauce, kde práwě několik walesských selek seno hrabalo. Najednau se tyto na oba pány shlukly, tak že lékař poděšen utekl. Statečného pana hejtmana wšak chytily a podle starobylého walesského obyčeje w čerstwém seně notně powálely, a na konec mu nohy spletencem ze sena swázaly. Pak ho pustily s prosbau, aby jim ten žert za zlé nebral. Pan policejní ředitel wšak žalowal, ale lékař wydal swědectwí, že tato nepohodlná kratochwíle jest obyčejná we Walesu, a že se sám častokráte stal obětí dowádiwých ženštin. Na to byly obžalowané propuštěny. * – * U zahrady jedné na silnici u Polkwic w Němcích jest wýstraha: „ Kdo tuto třešně pokrade a polapiti se dá, pokutowán bude 10 groši. “ Zdá se tedy dle toho ohlášení, že za kradení třešní jen 5 groši, a za dání-se polapit také 5 pokutowán bude. – W tomtéž slawném místě jest „ Drobně štípaný dřewní sklad. “ * – * W poslední wálce Rusů s Turky pohlíželi Němec s Rusem, oba sprostí, na pewnost tureckau, před níž táborem leželi. Wažně na wšechno popatřiw prawil konečně Němec: „ Není možná, abysme ji dobyli. “ – „ Jak nemožno? “ prawil Rus diwě se. „ Wždyť to cár nařídil! “ * – * W Paříži zemřel znamenitý pro Paříž muž, totiž p. Cornet, pěstowatel dobytka, který již po kolik let woly pro poslední masopustní dny, jako letos Dagoberta, wychowáwal. Šest týdnů před ním zemřel i syn jeho, jenž měl býti dědicem řemesla a sláwy otcowy! – * – * Kázeň u tureckého wojska welmi jest libowolná, trestá se jen dle okamžitého příkazu, jak jej neblahý rozmar neb náhoda na jazyk přinese. Ano i důstojníci dostanau někdy několik ran neb štilců; častokráte wypráší paša plukowníka w čele celého pluku swau šawlí, což je wšechno docela w pořádku, jakož i to, že poručíci setníkům a tito majorům u jídla posluhují.", "id": 920}
{"text": "12. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [Tři zprávy z Brna], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] Z Brna 8. října. ( P. Z. ) Práwě přicházím ze shromáždění. Po dnešních zpráwách, které wčerejší powěsti o hrozných ukrutenstwích, o drancowání a domácím wraždění we Wídni se strašiwými [ střašliwými ] podrobnostmi potwrdily, byla řeč, kterau jsem dnes slyšel, pro mne a každého wlastence prawý balsam, ne toliko obsahem swým, ale hlawně dojmem, který na tisíce posluchačů učinila. Říšský poslanec, státní podsekretář Kaj. Mayer, přednosta wykonáwací komisse říšsského sněmu, přijel dnes s dowolením z Wídně, aby plnomocenstwí swé složil do rukau swých wolitelů ( poněwadž se jakožto auředník nowému wolení podrobiti musel ), a swolal lid na dotčené shromáždění, aby jej obšírně zprawil o událostech 6. října. Žáwěreční slowa jeho: „ Pusťte z myslí, pánowé, wšechny strany, wšechny národnosti, neboť wlast jest w nebezpečenstwí; jednejtež sworně, neboť swornost síly dodáwá; jednejtež pro swobodné, sworné a mohútné Rakausko! “ byla hřímawým bravo přijata. W tom máte wyražený smysl řeči jeho, naznačeno smýšlení jeho posluchačů. Dojem Wídeňských událostí na Brňany těžce se dá wylíčiti; neboť málokdo pochopil celau wáhu jejich, a nechybím, řeknu-li, že je w prwním okamžení omráčily. Rozumní spomínají s hrůzau na francauskau revolucí, příwrženci strany národní rmautí se nad přetržením ústawních prací, nemohauce si tajiti, že tím práwě jejich wěc získala; jenom přemrštění Němci se nermautí, ačkoli jaksi nedůwěřliwě na swé wítězstwí hledí. S upřenau zwědawostí hledí wšechno na Čechy; taužebně se čeká na prwní hnutí bílého lwa! Co hudau Češi dělat, až se poslanci jejich wrátí? až budau slyšet o swém ubohém, dobrém, wyhnaném králi? ‒ Sejde-li se český sněm, kdyby se Löhner postawil w čelo ministerstwa? budau-li žádati přeložení sněmu říšského do Brna nebo do Lince? Do Prahy ne, k tomu jsme příliš přeswědčeni o opatrnosti a dobrém taktu Čechů. My se nespojíme s Čechy, ale zajedno půjdeme s Čechy; tak smýšlí i sněm morawský [ tři hvězdičky]Z Brna 9. října. Zpráwy o příbězích Wídeňských omráčily nás a weškeré obywatelstwo. Kdožkoli jsau pozorní wěcí, w Německu a w Uhřích nejnowěji zběhlých, nawáhali s pronešením úsudku: W tom mají zajisté ruce Maďaři a rýpalowé němečtí. Odpor wojáků, jenž měli táhnauti do Uher, zawraždění ministra wálky a dobytí zbrojnice císařské, z níž se ručnice za fatku překupníkům prodáwaly, jsau události s plány hanebných Košutowců tak se shodující, že jen zpozdilec by mohl pochybowati o půwodu jejich. My jsme zde již čtwrtý den bez wšeliké officiální zpráwy z Wídně, a dowídáme se jen něco z plakátů tak řečeného říšského sněmu, podepsaných od Smolky. Co se zde stane nyní na Morawě, jest otázka každého, komu blaho země leží na srdci, a s upiatau pozorností hledí se k Čechům a ku Praze, w čem se rozhodnau, neboť buď jak buď, osud Morawy jest s osudem Čech nerozlučitelně spojen, a w okamžení nebezpečí, w jakémž jsme nyní, umlkují i separatisté jindy hlučiwí, očekáwajíce dychtiwě zpráwy z intelligentní, u wěrnosti ku králi a císařstwí neporušené Prahy. Jest zde domnění obecné, že Čechowé swolají na rychlo sněm a wystaupějí rázně, jakož se na národ český sluší. Deputowaní morawští z Wídně, z nichž wětší část ujela, přinesli wědomost o odjetí poslů českých ze sněmu říšského, a schwalowali sprawedliwě počínání Čechů jak wždy tak i w poslední době. Deputowaný Brněnský Mayer řečnil weřejně z balkonu domu Kaunického o událostech Wídeňských, ač nitky a sponky wšeho náležitě neobjasnil aniž snad objasniti mohl. Ze Slowenska přichází truchlozpráwa za truchlozpráwau. Hned po odchodu sboru Hurbanowa řádili Maďaroni krutě w místech, jenžto se k němu byli přidaly, wypálili Mijawu, Březowau a wíce míst okolních a zatknuli prý wíce než 60 osob. Wčera pak donesla se zpráwa, že 10. t. m. 8 powstalců, mezi nimiž prý i Morawan Prudek, w Senici bude wěšeno. I hned odebrala se deputace wlastenců k vicepresidentnwi zemskému hraběti Lažanskému, předstawila následky a pomstu ze strany morawské, kdyby se ortel smrti nad Morawanem kterým wykonal, a žádala snažně, aby na rychlo prostředku se uchopilo, by se wykonání té ohawné exekuce zastawilo. Pan vícepresident nemeškal a odeslal estafetu bez prodlení na komissí náhlého saudu w Senici. ‒ Kéž jen by tato dala sluchu slowům důrazným, awšak i dojímawým neboť maďarským ředitele zemského! Owšem jistější nad posla jednotliwce byla by expedice pluku pěchoty z Morawy na Slowensko, jenž by rozehnal komissi katowskau a spořádal obecné powstání Slowáků zaufalých proti nelidským swým utiskowatelům. Není pochyby, žeby nyní insurekce dobře wedená s účinkem dobrým se neminula. [ tři hvězdičky ] Z Brna. Zde i po wenku rozcházejí se emissaři, jenž škádlejí lid, roztrušujíce, že Jelačić táhne k Wídni, aby zrušil konstituci a přiměl sedláky, by opět robotowali a platili desátek. K wywedení lidu z takowého klamu usnesli se někteří přátelé wlasti a wydali k lidu morawskému následující prowolání, jenžto se u welkém počtu w zemi rozšiřuje: Morawané! Slyšeli jsle nepochybně, že wypukla we Wídni nowá rewoluce, ale ne takowá, která žádá swobodu a práwo, nýbrž jiná, jenž žádá docela jiné wěci. Císař pán potwrdil, že má býti zrušena robota i desátek, jak to uzawřel sněm říšský, ustanowil již komissary, kteří mají zawěsti nowé, k prospěchu wašemu zřízené saudy, a byl ochoten, učiniti wšechno, co může přispěti k blahu a štěstí národů. Jsauť ale lidé, kteří s tím se wším nejsau spokojeni, kterým na tom nic nezáleží, co se pro wás slané ‒ nýbrž kteří chtějí, aby nebylo žádného císaře, žádného zákona a žádného pořádku. Oni chtějí, aby welké, krásné rakauské císařstwí se rozpadlo, aby šlo wšechno horempádem, oni pak aby w takowém nepořádku wšechno překotili, císaře zahnali a sebe samy posadili na trůn. We Wídni zprowodili ze swěta nejhanebnějším způsobem ministra wálky, muže stařičkého, wěrného a poctiwého sluhu našeho milostiwého císaře pána; oni stříleli na měšťany a wojáky bez rozdílu, wydrancowali císařskau zbrojnici, ano zawraždili nelidsky dwa počestné měšťany, jenž chtěli zachowati pokoj a pořádek ‒ pomyslete jen sobě ‒ w koslele sw. Štěpána u hlawního oltáře. Sněm říšský wynasnažil se wšemožně, by zawedl opět pořádek zákonní a zachowal swobodu a důstojnost císařskau; i jest naděje, že wěc sprawedliwá zwítězí, neboť deputowaní jsau odhodláni, přičiniti k tomu, seč bude síla jejich. Ubezpečujeme wás, že nikomu, ani císaři pánu, ani sněmu říšskému na mysl nenapadlo, ujmauti wám jen dost málo swobody nabyté; kdo by wám něco takowého řekl, nezamýšlel by zajisté nic jiného, než aby wás swedl, byste šli na pomoc wrahům, kteří zapálili císařskau zbrojnici, neboť oni by raději nechali postříleti jiné lidi, než sami sebe, přijde-li k tomu, že budau museti wěrní přátelé mocnářstwí bojowat proti nim. Snadno si můžete pomysliti, že císař pán nemohl zůstati we Wídni, kdežto mu zawraždili ministra a autokem dobyli zbrojnici; odjelť doprowázen wěrným swým wojskem a zanechal psaní, w němž prawí: „ že nám dal milerád konstituci a wšechno, co jsme si žádali, že se wrátil do Wídně, domníwaje se, že přispěje k zachowání pokoje a pořádku a ku štěstí swých národů; nyní wšak, kde widí, že se we Wídni wraždí a pálí, že odchází, a wyzýwá wšechny swé wěrné, by se shromáždili okolo něho; že se důweřuje w Boha a w swé wěrné národy. My co wěrní Morawané budeme stát pewně a poctiwě při císaři pánu, a každý budiž nepřítelem naším, kdož by nás chtěl wydati pod jinau wládu. Císař pán, jenž nám swobodu dal, zajisté nám ji neodejme, to wíme s jistotau; co ale by nám dali ti, kteří nám nezpůsobili nic než nepořádek a nejistotu, to newíme. My sobě nežádáme žádné wlády, která není naše wlastní a které ani neznáme. My zůstaneme Morawany, občany císařstwí rakauského. S tím se upokojme; w krátce dowíme se, co se stane. Sláwa wlasti naší! Sláwa císaři! W Brně 8. října 1848. Od wíce wlastenců.", "id": 921}
{"text": "2. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk žádosti], Autor: Havlíček, Karel\n– Dodán nám byl k uweřejnění tento spis: Wysoké c. k. ministerstwo wnitřních záležitostí! W dekretu wysokého c. k. ministerstwa oswěty, jenž c. k. akademickému senátu za příčinau žádosti wýboru Pražského studentswa od 4. čerwna b. r. zaslán byl, jest wysloweno, že se tato žádost nikoliw za žádost wýboru studentského, nýbrž pauze za žádost těch na ní podepsaných powažuje. An by se snad následkem toho wysokého dekretu ministerialního z mnohých stran pochybowati mohlo, zdaliž studentskému wýboru wůbec jeho působení přísluší, pokládají si tedy nížepsaní audowé Pražského studentského wýboru za powinnost, wysokému c. k ministerstwu wnitřních záležitostí prosbu přednesti, aby se wýboru studentstwa Pražského, jenž se na začátku každého roku školního zwolí, wykonáwání swého účinkowání co takowého, t. j. jakožto zwolenému zástupci studentstwa dowolilo. K uznání této ponížené prosby i kladnu následní důwody: W čerwenci minulého roku zwolilo Pražské studentstwo pod jménem studentského wýboru sbor, složený ze studentských zástupců práwnické, lékařské, filosofické fakulty a techniky, jemuž se za powinnost uložilo, aby záležitosti studentstwa, po čerwnowých dnech welmi pronásledowaného, zastáwal; podřízení úřadowé opowážili se totiž nawzdor zákonnímu nařízení, že studující, wykázawší se frequentačním wyswědčením a potwrzením konané služby w akademické legii a tedy od služby wojenské na čas pro tento rok oswobozené, libowolně k wojsku odwáděli, nechtíce ostatně podotknauti jiné přestupky zákonů, jichž se dopustili. Akademický senát, jenž take na jméno zákonního zástupce studentstwa nároky činil, nepodniknul ani toho nejmenšího, aby se osud nešťastných studentů jen poněkud ulehčil. Nawzdor těmto nepřízniwým poměrům wymohlo Pražské studentstwo, podporowáno jsauc lidskostí pana c. k. gubernialního místopresidenta Karla barona Mecséryho, že u pana c. k. ministra wnitřních záležitostí a pana c. k. ministra wálky jeho prosby a sprawedliwé i žaloby úplně uznány byly. Od té doby přičiňowal se wýbor studentstwa o uspořádání opětné legie akademické, měl porady o žádostech týkajících se odstranění wšelijakých nepřiměřeností we wyučowání a času dostojných w něm opraw; též obracel swau pozornost na zřízení studentských spolků, určených k dušewnímu a tělesnímu wzdělání studentstwa. Jaký dobrý wýsledek mělo přičiňowání se o uspořádání opětné legie akademické, wyswítá jasně z dekretů, došlých studentskému wýboru po jejím zrušení od pana c. k. gubernialního místopresidenta Karla barona Mecséryho, pana měšťanosty JUD. Waňky, pana nejwyššího welitele národní obrany O. Haase a od pana plukowníka národní obrany M. Brabce, w nichž se wesměs uznáwá nestranně působení akademické legie od té doby, co se opět zařídila. Co se činnosti studentského wýboru w druhém nadřečeném předmětu týče, kojí se nížepsaní nadějí, že uznání jeho snažení se w tomto oboru w tom záležeti bude, že se nepřiměřenosti do wyučowání se wlaudilé nastáwajícím zákonem o studiích odstranějí a jeho prosbám o oprawy, wšem přátelům pokroku žádaucí, dle možnosti wyhowěno bude. Konečně bylo snahau studentského wýboru, aby se založením a podporowáním akademického řečnického a čtenářského spolku, akademického zpěwáckého i akademického tělocwičního spolku požadawkům nowějšího wěku dostálo; neboť nebylo nejen záhodno ale i nemožno, aby stát jejich wyplnění při strastech na něj se shrnuwších přewzal. Toť byly wýjewy činnosti wýboru Pražského studentstwa, jenž hned z počátku swého působení ode wšech c. k. auřadů co takowý uznán byl, na něž se se swými prosbami obrátil, jak to i přípisy jemu došlé ukazují. Jak málo ale akademický senát pro studentstwo působil, jak mnoho zameškal, aby jemu studentstwo za činné podporowání jeho interessů díkůčiněním zawázáno bylo, jak studentstwo we wšech swých snaženích osamotnělé bylo, když w jeho podporu důwěřowalo: o tom podáwá jasný důkaz tato wěc, že se proti wyjádření Pražského studentstwa na akademický senát od února b. r. w studentstwu ani jeden hlas neozwal, a od té doby změnily se sotwa náhledy studentstwa. Předložiwše tyto důwody i uwážiwše, že rakauské studentstwo w akademických senátech není zastaupeno: kojí se nížepsaní nadějí, že wysoké c. k. ministerstwo dle swé sprawedliwosti jejich prosbu přízniwě rozhodne. W Praze dne 25. čerwence 1849. Audowé wýboru studenstwa Pražského, na rok 1849 zwoleného. ( Podpisy. ) Spis tento byl wčera odewzdán do rukau pana místopresidenta Mecséryho skrze audy wýboru studentského p. Aulla a Girgla.", "id": 922}
{"text": "14. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [překlad dopisu], Titulek: , Autor: Havlíček, Karel\n– Prager Zeitung přináší následující dopis z Wídně: „ Že občanská obětownost a státnická zkušenost patřícího uznání wždy u rakauských občanů dochází, dokazuje i to, že české město Pelhřimow loni w osudných říjnowých dnech uzawřelo, podati J. Excel, nynějšímu ministru sprawedlnosti a prozatímnímu ministru wnitřních záležitostí Alexandru Bachowi čestné měšťanské práwo. Doba, we které se toto uzawření stalo, má w sobě welký wýznam; práwě když wšechny státní ústawy we swých základech se třásly, uzawírá ctihodné měšťanstwo Pelhřimowské zwláštně wyznamenati onoho muže, který nejprwněji se opíral wšem přechmatům panující bezuzdnosti. Nyní, kde tento muž je s to, prospíwati státu swau činností, o které již byl skwělé důkazy dal, nyní uskutečňuje Pelhřimowské měšťanstwo tento swůj plán, wysílajíc k němu zwláštní deputaci. Tyto dny byl p. ministrowi podán krásný čestný diplom s přiměřeným dopisem. P. ministr značně pohnut, přijal jej laskawě, mluwil k deputaci přátelská slowa, z nichž se tato na nowo přeswědčila, že welkomyslně nadšen jest pro interessy státu, pro občanskau swobodu a pro upewnění pořádku, a že welkau radost míwal wždy z toho, že statný český národ takowým též smýšlením byl proniknut. Pan ministr mluwil k deputaci w řeči české, jejížto studium se již po delší čas obírá. “ Diwíme se welice, že nám o této záležitosti z Pelhřimowa samého nic nebylo oznámeno, a že musíme podobné zpráwy odjinud o swých českých městech sbírati. Že ostatně pan ministr Bach zwláště nyní swými pracemi neunawenau činnost na jewo dáwá, že tyto organické zřízení od něho wydané, byť bychom wždy třeba nemohli býti stejného smýšlení, přece w celku welmi pochwalné jsau, a že jen tyto práce pana ministra Bacha podáwají patrné swědectwí o zachowání konstitnčních forem w 600 Rakausích: to zajisté s wděčností uznáwá každý i my.", "id": 923}
{"text": "18. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Nový německý časopis], Autor: Havlíček, Karel\n[ Nový německý časopis ] [ tři hvězdičky]Můžeme s jistotau oznámit, že od 21. máje začne wycházet časopis německý „ “ pod redakcí dra. Karla Kašpara a dra. J. P. Jordána, dosawádního redaktora Letopisů Slowanských w Lipsku. Aučel tohoto spisu je, obeznámit obecenstwo w české řeči nezběhlé s důležitostmi českými a wůbec slowanskými, kterýžto směr při blízkém sjezdu slowanském weliké wáhy nabýwá. Cena od 21. máje do konce čerwna 40 kr. stř., kdoby se wšak předplatil do konce září, položí jen 2 zl. stř. Bližší oznámení w některém nejbližším čísle.", "id": 924}
{"text": "16. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [List od krajského úřadu], Autor: Fortwängler, Kasimir; Havlíček, Karel (překlad s komentářem)\nKrajský auřad rakownický poslal nám dne 15. Dubna následující přípis w německém jazyku: Slawné redakci listu: Narodny nowiny ( sic ) w Praze. Od rakownického c. kr. krajského úřadu we Slaném. W listu č. 6. Narodni nowiny ( sic ) od 11. Dubna b. r. wyšel mezi jinými také článek, we kterém jest podepsaný kr. krajský auřad stran cirkulárních nařízení, posledních událostí se týčících, co nejtkliwěji uražen. Poněwadž kr. krajský auřad wšecky cirkuláře o událostech posledního času před rukama má, jejich obsah ale, — dle přeswědčení kr. krajského auřadu docela nic urážliwého neobnáší — máme čest, slawnau redakci listu Narodní nowiný ( sic ) timto žádati, aby spisowatele onoho článku nám jmenowala, poněwadž jej wyzweme, aby dotčené cirkuláře nadzmíněného způsobů a jmenowitě domnělá urážliwá místa blíže wytknul, abychom dle toho přiměřeně odpowědíti a nadzmíněný článek oprawiti mohli. Dne 14. Dubna 1848. K. Fortwengler m. p. Dod. Red. Neopomineme sl. krajskému úřadu skutečně udati číslo a místa onoho cirkuláře, který jsme na mysli měli a jehožto odpowídání sám redaktor K. Hawlíček zcela na sebe přijímá, co spisowatel onoho článku. Činíme wšak sl. krajský auřad rakownický respektive p. Fortwenglera na to pozorna, že nepřijmeme odpowěď jinau než krátkau a w dobré češtině prawopisně napsanau, a zdá se nám, že w českém prawopisu bude sl. krajský auřad welmi slabý, neboť třikráte napsal jméno Národní Nowiny trojnásobným prawopisem. Přitom žádáme uctiwě přátele naše we Slaném a w okolí Slánském, aby se žádný z nich nepropůjčowal sl. krajskému auřadu k přeložení do češtiny neb k oprawení takowé omluwy, abychom zkusili, schopen-li jest onen sl. auřad zadost učiniti zákonům zemským strany jazyka českého.", "id": 925}
{"text": "12. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [noticka], Autor: Havlíček, Karel\n– Letošni školni rok již téměř uplynul, a jest tedy na čase, tázati se, co se posud stalo, aby prohlášená zákonem rownopráwnost we školách také skutkem se stala. Zde w Praze máme jednu českau hlawní školu se třemi třídami a příprawownau pro kandidáty učitelstwí. Co wšak mají příštím rokem činit žáci, kteří nyní na české hlawní škole třetí třídu odbudau, nemohauce ani do 4. třídy ani na gymnasium postaupiti? Bylo by přáti, aby se w tom ohledu již brzo něco stalo, i obecenstwu we známost uwedlo, poněwadž často slyšíme, že rodiče, majíce dítky na této škole, rady sobě newědí, co by nyní s dítkami začíti měli. Na staroměstském gymnasium následowně se wyučowalo: Pr. Jungmann učil w I. třídě latině a německé mluwowědě; we wyšších pak 3 třídách počtowědě ( weskrs německy ). Pr. Swoboda w II. tř. lat. a něm. mluwowědě ( něm. ). Pr. Ott w III. tř. lat. a něm. mluw., pak w nižších 3 tříd. počtowědě ( weskrz něm. ). Pr. Unschuld we IV. třídě lat. a něm. mluw. ( něm. ), pak we wyšších 3 tříd. děje - a zeměpisu ( česky ). Pr. Klicpera w V. tř. lat. a něm. mluw. ( něm. ), pak we 3. wyšš. tř. děje - a zeměpisu ( česky ). Pr. Kratochwíle w VI. tř. lat. a něm. mluw., pak we 4 wyšších tříd. řečtině ( weskrz něm. ). Pr. Šumawský české mluwowědě ( česky i něm. ). Pr. Pat. Štulc náboženstwí ( česky ). „ „ Pösel „ ( něm. ). „ Dr. Pečírka w nižších tříd. přírodowědě ( česky i něm. ). Docent Zelený we 3 nižších tříd. děje - a zeměpisu ( něm. ). Doc. Kobliska we 3 wyšších tříd. děje - a zeměpisu ( něm. ). Doc. Kauba w V. a VI. tříd. literatuře české ( česky ). Učilo pak se tu ještě tělocwiku, zpěwu, krásopsaní a kreslení. Wýbor pro wydáwání českých školních knih gymnasialních následující knihy tiskem wydal: 1. Základowé wšeobecného zeměpisu od Zapa. 2. Zeměpis český, morawský a sleský, též od Z. 3. Zeměpis starého swěta od Klicpery. 4. Dějepis národu českého od Malého. 5. Bibličtí příběhowé starého zákona od D. a Š. 6. Bibličtí příběhowé nowého zákona od D. a Š. 7. Dějepis katolické církwe od D. a Dw. 8. Wypsání žiwočichůw od Pečírky. 9. Kniha katolického náboženstwí dle Bartla wolně wzděláno. Díl I. Wěroslowí. Díl II. Spaso - a mrawoslowí.", "id": 926}
{"text": "20. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Rozmanitosti, Titulek: [glosa], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Nic netrwá na swětě wěčně, tak prawí nám – zatykač na M. Dr. Schillinga, hlawního wůdce sjednoceného Německa we Frankfurtském parlamentě. On, který chtěl „ ostřím meče “ Slowany a zwlášt Čechy k německému spolku přinutiti, musí nyní sám utíkat před ostřím meče sprawedlnosti, a sice té sprawedlnosti, která zloděje stíhá! Práwě wyšel následující auřední spis, který by snad mohla „ Deutsehe Zeitung “ k prospěchu dobré wěci do swých listů přijmaut: Zatykač k stíhání uprchlého Arnošta Schillinga, dra. lékařstwí, kterýž dle přípisu Wídeňského hrdel. saudu od 27. m. m. č. 834 od téhož saudu prohlášen jest za práwně obwiněného ze zločinu pronewěry. Má asi 38–40 let, rodem je z Wídně, ženat, prostřední zawalité postawy, má podlauhlý hubený obličej, tmawohnědé wlasy, takowé též kníry, licausy a podbradí, ostrý mračiwý pohled, podlauhlý nos a dobré zuby. Držení jeho je přímé a dojímawé, i mluwí mimo německy též fraucausky, wlasky a anglicky. W oděwu, který často měníwá, není tuze elegantní; obyčejně se nosí černě. Od c. k. měst. hejtmanstwí a policie. W Praze dne 16. února 1849. Pan Schilling, tento německý muž, odcizil totiž asi 6000 zl. stř. z důchodů wdow lékařské fakulty Wídeňské, a proto jej nyní nezdwořilá sprawedliwost stíhá! Nemůžeme této příležitosti opominauti k podotknutí, jak welice zapotřebí jest, aby mužowé zastáwající se o politické potřeby swého národu také přede wším w privátním žiwotě čestní a záchowalí byli, neboť wina takowá jednotliwce uwrhuje wždy hanbu a podezření na celau stranu. Kterak možná, aby člowěk, jenž sám pro sebe čest nemá, wyhledáwati mohl čest celého národu? Jest to a musí býti auhlawní starost každé politické strany, aby mezi sebau netrpěla muže takowé, kteří w privátním žiwotě dobré powěsti nepožíwají, zwláště w nynější době politických zmatků, kdežto takowí lidé w kalu lowiti a pod zástěrkau wlastenectwí a radikalismu sobě důwěru lidu w politice nezkušeného získati usilují. Takowí lidé wyznamenáwají se wždy tím, že lidu wěci weliké slibují, aby je tak za swé prawé přátelé měl, jemu wšelijak pochlebují, čemu owšem každý w tom nezkušený rád wěří, a pak že sami sebe za nejwětší a nejradikálnější přátelé swobody wyhlašují, starajíce se wšemožně, wšechny jiné jako méně swobodomyslné osočowati. Takowým spůsobem powstáwá nedozralost politická, jitření zbytečné a oprawdiwá ujma na swobodě, což owšem později každý ošizený nahlíží, ale práwě pozdě již, když se stalo a naprawiti je těžko. Kdo jest oprawdiwý a poctiwý přítel swobody a národu, ten je wždy powážliwý a opatrný, protože se o swobodu bojí: kdo ale se swobodau a s národem w šanc a hazard hraje, tomu málo na nich záleží, a že jako sám o swau čest dbáti neumí, také neschopen jest, o wyšší dobro celé země starost míti.", "id": 927}
{"text": "23. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: O sněmu říšském, Titulek: Předběžní sezení VI. dne 19. července, Autor: Havlíček, Karel\nPředběžní sezení VI. dne 19. čerwence. Presiduje Weisz. Nowé ministerstwo zasedlo poprwé na swá místa we sněmu. Po přečtení protokolu čte starosta psaní min. Dobblhofa, oznamující utwoření nowého ministerstwa a jeho potwrzení. Na to Goldmark: Mluwím we wěci přísné a důležité. Je sice obyčejná spotřebowaná, ale prawdiwá řeč, že žijem w čase samých nedorozumění. Tak se udal wčera příběh, jenž z části spočíwá na nedorozumění. Jda wčera ze sezení, znamenal jsem malý shon na lici. Lidé stíhali poslance Riegra, jdaucího domů. Já, Scherzer a Fischhof hned jsme přispíšili k němu. Ptáme se lidu, co to? prawili, že Rieger je winnen, že se odložil sněm říšský. Byli to nejwíce kluci, anebo jak je nyní nedobře pojmenowat, lidé z nižších tříd. Rozčílení rostlo, a když chtěl Rieger wsednaut do wozu, chtěli někteří wůz zastawit. Podařilo se mě, wyprostiti opět wůz. Jakkoli ten příběh nepatrný, je důležitý. Potřebí přísných prostředků k zamezení takowých případů pro budaucnost a k dostiučinění za minulost. Poslanec je zde we jménu národu; sněmowna stojí wýš než wšechny strany, má jen monarchu nad sebau, poslanec je swatý, nedotknutelný; oznam se to lidu. Nawrhuji tedy, by wznešený sněm wyjewil swau nelibost nad wčerejším případem a ji uweřejnil skrze odbory, by se wznesla na ministry otázka, učiní-li něco k uwarowání těchto wěcí. Rieger wyprawuje, jak šel z národního sněmu s několika poslanci, a lidé někteří prawili: Das ist der Lump, der den Reichstag unmöglich machen will, a ještě jiné řeči, od kterých chci wznešený sněm ušetřit. Obrátil jsem se, předstaupil před lid řka: Das wünschen Sie, meine Herren? Lid na to poodstaupil, i šel jsem dál, weda se se Strobachem. Lid ale běžel za námi, stíhaje nás sikotem a pískáním. Jeden gardista přistaupil k nám řka, bychom se wzdálili, sic žeby se nám snadně wedlo zle. Odwětil jsem: Ničeho jsem neučinil lidu, a jdu dále. Brzo ale byla ulice plna lidu; wstaupil jsem na Příkopech do wozu, někteří ale chytli koně za uzdu, wolajíc: Laßt ihn nicht fort! ( Nepauštějte ho! ) I dáwám Goldmarkowi swědectwí, že jen jeho důraznosti a wýmluwnosti děkuji, že se lid nade mnau nezapomněl. Slyšel jsem wčera we sněmu, že někdo popuzuje lid, a falešnými řečmi že způsobil ten shon. Zůstawuji sněmu, jak wysoko sněm sám sebe ctí. Ptám se toliko, bude-li moci we sněmowání pokračowati se we Wídni, pakli by se takowé případy opakowaly. Ne z marniwosti, ale bych poukázal na welikost powinnosti swé, prawím, že jsem w pěti okrscích wlasti swé byl wywolen. Doufám tedy, že mám důwěru lidu. Jsem z toho hrdý a mám za swau powinnost, bych přede wlastí swau wšechno to zastupowal a swobodně wyřknul podlé swého nejlepšího wědomí a swědomí, co mám za prawé, nehledě na to, hrozí-li se osobě mé od kohokoliwěk, nehledě na to, bude-li se která osoba anebo společnost cítiti tím uraženu. Mám to za swau powinnost nejen před wlastí swau, ale i před celým mocnářstwím. Nikdy se nedám mýlit, abych newyřekl mínění swé. Zöpfel nawrhuje, by se dru. Goldmarkowi wzdali díky za službu, kterau wčera audowi sněmu proukázal. Goldmark: To nesmím přijmauti. Díky tohoto sněmu je nejwyšší co může býti, nejwyšší ale přísluší za nejwyšší. Zöpfel: Uznáwaje skromnost p. Goldmarka, beru swůj náwrh zpět. Strobach: Nepřijímá-li p. Goldmark pro skromnost díky sněmu, projewuji mu je za sebe, neboť i já byl w nebezpečenstwí. W jeho náwrhu newidím ale náležitau ochranu poslancowu. On chce ptáti se pana ministra, učiní-li zákon, jenž by nawrhowal potřebné prostředky k ochraně poslance. K uradění-se o takowém náwrhu patří čas. Ale 337 poslancowé mají okamžité ochrany zapotřebí. Ptám se tedy pánů ministrů, mohau-li podat potřebné rukojemstwí za to; neboť, nemůže-li se poslancům hned teď zaručiti ochrana, není možná, we Wídni sněmowat, a to by bylo neštěstí weliké. Ostatně nejsem bojácliw a nebojím se žádného terrorismu. Powím wždycky to, co musím. Löhner je při Goldmarkowu náwrhu. Nelíbost zde wyřknutá poučí lid, že se takowými případy páchá zločin na welebě ( majetnosti ) národa. Ale i já uznáwám potřebu zwláštního zákona a zwláštních ustanowení pro podobné pády. Goldmark: Můj náwrh čelí k tomu, aby sněm w celé swé welebě wyřknul nedotknutelnost každého jednotliwého auda. Ujišťuji ale, že událost wčerejší nebyla wýjew mínění obywatelstwa. Ono bojowalo od března již o to, aby byl sněm říšský možný. Wětšina aučastníků byli zwědawci, newědaucí, co se wlastně zamýšlí. Nemějme tedy starost o pobytí sněmu we Wídni. Borrosch: Nepochybuje žádný, že dobře smýšlejících je we Wídni wětšina. To ale nedáwá pro bezpečnost osoby potřebné ještě rukojemstwí, neboť já z toho nemám nic, když napotom weškeré obywatelstwo až na zlomek tisícowý želí případnost, a já byl uražen od toho tisíce. Já a kollegowé moji prošli jsme školu takowau a dokázali, že máme osobní zmužilost; ale zde se jedná o čest sněmu. Tisk může posuzowat sněm, jelikož sněm stojí pod weřejným míněním. Wyzýwá-li ale tisk ku práwu pěstnímu, je powinnost zemského náwladníka, aby w to wkročil. ( Čte plátek kaupený, kde se prawí k proletářům: Bude-li se nám chtít ujmaut od sněmu nejmenšího práwa, pusťte se do rychlého činu. ) Není-li to wyzwání ku pěstnímu práwu? Chtěl jsem z počátku tiskem na to odpowědít, později jsem ale uznal, že ta hatlanina není toho hodna. Trojan: Žádný z poslanců českých nebral wčerejší případnost za wěc národní. Wědíť wšichni, že jen malá část obywatelůw se dala k tomu unésti, ale tím není poslaužíno. Naše důwěra spoléhá se na wědomí, že jsme přišli, srozumět se jako bratři s bratry. Jsau ale někteří, jenž mají za swůj aučel, štwáti národy na sebe, a pak lituji i obáwám se, že, budau-li se takowé wýstupy opakowat, uznají to naši posilatelé za wěc národnosti, což by mělo špatné snadno následky. Wyzýwám tedy pro dobrau wěc sněm, aby zamezil, by se takowého něco znowu stalo. Ministr Dobblhof: Slyšel jsem s politowáním o tomto nelibém případu, a uchopil ihned potřebných prostředků, bych prohlásil trestnost za každý autok. Mluwil jsem o tom s ministrem sprawedlnosti, čeho by bylo třeba. Wýsledek sdělí p. ministr sám. Ministr sprawedlnosti, dr. Bach: Wčerejší případ wyžaduje rychlý čin z klínu sněmu. Ministrowé sdílejí zásadu wšech konstitučních států, že osoba poslancowa je swatá a nedotknutelná. Wýslow wůle národa je tak swatý jako u trůnu. Welebnost národa a welebnost trůnu stojí na stejném stupni. ( Wšeobecný potlesk. ) Národ ctí se sám, ctě zastupitele swé. Ministrowé podají tedy zákon, jenž obsahuje zásadu, že wyjewení mínění každého poslance je swobodné a nikterak nesmí být stíháno. Ten zákon bude obsahowat ustanowení k ochraně říšského sněmu před každým autokem a k ochraně osoby každého jednotliwého poslance. Činím tedy náwrh, zplnomocniti ministry, by předložili náwrh zákona na těchto základech. Paul: Ohledem na řeč poslance Trojana musím zničit wýčitku národního záští Wídeňanů. Kdo widěl, jak za dnů březnowých národowé wšichni přijatí byli se stejným zanícením a se stejnau láskau bratrskau, jistě je ubezpečen, že není we Wídni záští národního. Rieger: Náwrh ministerstwa předchwacuje ústawní listině. Wýrok: Osoba poslancowa je swatá a nedotknutelná, náleží do listiny ústawní, anebo raději je prwní článek její. Sněm učiní později listinu ústawní, a přijetím tohoto náwrhu musel by tentýž zákon dáti dwakrát. Ale nejedná se nyní o zákon, nýbrž o prostředek pro město, by takowé případnosti budaucně byly nemožné. Při swé wítězosláwě, kterau jsem wčera měl za hlas wětšiny, přistaupili někteří národní gardisté ke mně, řkauce, že mne nebudau moci chránit. Jedná se tedy o uchopení důrazných prostředků, by poslanci wždy a wšude byli jisti. Neuwall: Owšem náleží ustanowení o nedotknutelnosti poslance do listiny ústawní; ale zde se jedná o trest, jenž se určuje na takowau urážku. Newadí to tedy ústawě. Ustanowení, že osoba poslancowa je neporušitelná, neutrpí tím žádnau protiwu. Může se tedy hned určit trest na to. Sněm je toho powinnen welebnosti národa; čím dříw takowý zákon wyjde, tím líp. Dále je nemožné, aby každý we Wídni znal wšechny poslance. Nawrhuji tedy, aby poslanci měli swé známky. Borrosch ( ukazujíc wstupní lístek ): Tyto lístky! Mayer: Aučel sněmu jest, nawrhnauti ústawu. Proto nepochopuji, proč by se základy newyřkly hned. Jeť pak poswátnost a nedotknutelnost osoby poslancowy základní wýminka, s jakauž se může přistaupit k dílu o ústawě. Přistupuji k náwrhu min. sprawedlnosti, dowěřuji ale také ministerstwu tu sílu, by takowé případy byly učiněny nemožné. Fischhof: Páni poslanci z Čech nechtějí teď žádný náwrh zákona, nýbrž prostředky, aby tyto případy byly zamezeny. Máme-liž dát každému poslanci osobní stráž? Poučí-li se lid Wídeňský, že takowý čin je zločin, jistě budaucně něco takowého neučiní. Borrosch: Owšem jsem žádal prostředky. Zákon, že mínění poslance je swobodné, nemusí se dáwat, poněwadž je tato swoboda obsažena již we swobodě mínění a řeči každému dané. Trest přichází obyčejně pozdě. Nawrhlo se prowolání k obecenstwu; musí prý se poučit. To se může stát jen pro ty, jenž čtau. Chci, by každý redaktor byl powinnen, dáti o tom poučení we swých nowinách. Pak chci wyzwání k wysokodušné národní gardě we Wídni. Nikdo nepochybuje o šlechetné mysli sídelního města. Dokázalo to w událostech posledního času. Ohledem na wčerejší událost ale nebylo by snad wyzwání na národní gardu a poučení, jak se má w těch pádech chowat, zbytečné. Wčera přišli národní gardisté a prawili k p. Riegrowi, aby se wzdálil. Já bych co národní gardista zmužileji jednal. Snad se to musí připsat tomu, že národní gardisté nedostali poučení, jak se w těchto pádech chowat, anebo musejí podlé swého řádu jinak; a proto by bylo poučení na swém místě. Zatknaut ty, jenž se dopustili wčerejšího autoku, bylo by wěru bylo dobře, byli bychme se dowěděli, bylo-li popichnutí od hůry nebo od důli. Poslanec jiný: Takowé kroky byly by sněmu nedostojny; prohlásí-li sněm, že zastupitel je poswátný, nedopustí se lid takowého zločinu; neb kterýkoli je půwod toho činu, každý se zhrozí před wůlí weškerých Rakaus. Nawrhuji, aby ministr sprawedlnosti předložil swůj náwrh. Neumann chce, aby se rokowání skončilo. Jsem přeswědčen, že obywatelstwo cítí společně se sněmem rozhorlení jeho. Kroky, jaké udali jednotliwí, jsau proti wážnosti sněmu. Důkaz, že ministerstwo koná swau powinnost, je, že tento náwrh je prwní zjew jeho žiwota. Wýbor pro řád jednací radil se, by wěc wzata byly w řád, srozuměl se ale, že ona patří do listiny ústawní. Langie: Rokowání je již dokonáno, ale musím zpomenauti wěci, jenž snad poslauží k auplnosti sběhu wčerejšího případu. Když jsem wyšel z domu, widěl jsem daw lidí; mezi nimi pána elegantně ustrojeného, jenž ukazujíc na Riegra, prawil: „ Ten je to, co odložil sněm. Poláci a Čechowé učinili to! “ Nic to k wěci nepřičiní, snad ale wydá swětlo na prameny. President wyslowuje náwrh, aby se neradilo o prozatímní prostředky, nýbrž o náwrh ministra sprawedlnosti. Strobach béře swůj náwrh zpátky, přeswědčen, že obywatelstwo Wídně wyslowí o tom swau nelibost. My jsme přišli co hosté, a Wídeň neporuší práwo hostinstwí. Goldmark: Důkaz, že wčerejší událost nestala se ze záští národního, je to, že i on byl skutkem uražen. President se táže, chce-li sněm wyjewit nad tím swau nelibost čili nic, chce-li, aby audowé wstali. ( Celý sněm wstane. ) Ministr sprawedlnosti činí náwrh, aby sněm ministerstwo zplnomocnil, by učinil náwrh zákona strany ochrany osobní bezpečnosti poslancůw. – Sněm swolil. ( K čemuž ostatně nebylo potřebí zwláštního swolení sněmu, poněwadž se samo sebau rozumí, že ministr může ze swé wůle činit sněmu náwrhy k zákonům. – Red. ) Mayer oznámil, že odbor pro prozatímní řád podá zejtra již swůj náwrh o něm; aby se tedy do té doby wšeliké žádosti na sněm nerozhodowaly. Přešlo se k dennímu pořádku. Zkaušely se wolby. Proti wolbě p. Cerne z Monfalcone. Protestowalo se, že nemůže být Wlach zastupitel záležitostí slowanských. Stadion žádal, aby se přikročilo ke slawnému otewření sněmu, byť se wolení presidenta odložilo na pozdnější dobu. Neumann zprawil, že se o řádu jednacím pilně pracuje, by tedy se přijal pak, jak bude, a wolil se president. – Ale nerozhodlo se to. Na konci se ptal Hein ministrů, jak dlauho se arc. Jan we Wídni pozdrží? – Dobblhof, že až do otewření sněmu; o dálších jeho aumyslech we wěcech wladařstwí nemohu dát auplnau zpráwu.", "id": 928}
{"text": "24. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Redaktor ke čtenářstvu svému. V Praze dne 22. června., Autor: Havlíček, Karel\nRedaktor ke čtenářstwu swému. W Praze dne 22. čerwna. Očekáwáte ode mne wším práwem auplné a dokonalé zpráwy o strašliwých událostech Pražských w týdnu poswatodušním. Wímť, že každý w dobách tak hrozných, kde se po wenkowě rozšiřowaly nejpodiwnější austní zpráwy dílem z newědomosti, dílem ze zlých aumyslů, že každý w takowých dobách každau hodinu bolestně čeká na nowiny: ale celý týden po swatém Duchu nemohli jsme w Praze dokonce žádné nowiny wydáwati. Celá Praha byla weliké bojiště, každá ulice byla několikrát zatarasena, nowinárna naše byla we středišti nejwíce wystawena kaulím děl wojska z Malé strany. Po celý čas střelby wojska z Malé strany lítaly kule kartáčowé skrze okna mého bytu, a w noci na 17. wyhořel byt můj z části, když zapálila střelba wojska mlýny sausední a s druhé strany dům Kolloredský. Až po dnešní den dautnají ještě tyto mlýny. Celý ten týden nešla pošta, my w Praze wěděli jsme o celém swětě tak málo, jako celý swět o nás, ba ani w Praze newěděli w jedné ulici, co se děje w druhé. Tuť nebylo ani pomyšlení na psaní, tisknutí a rozesílání nowin. Když přestal boj a wojsko setrwalo w postawení swém na Malé straně, počali jsme se po Starém a Nowém městě ohlížeti, potkáwali jsme se a diwili se jeden druhému, že ještě žijeme. Mnoho mužů wzali do wězení na Malau stranu, mezi nimi i hraběte W. Deyma, nakladatele na tyto nowiny, jenž již od 13. we wězení sedí, aniž wíme, pro jakau winu. Prohlášeno jest nad námi wojenské práwo, na Hradčanech sídlí naše nynější wláda kníže Windischgrätz a hrabě Lew Thun, a newíme žádný, w jakém poměru jeden z nich k druhému a oba zas k ministerstwu neb k J. M. C. stojí. ubezpečují nás sice oba dwa w plakátech na rozích přibitých, že nám swobody od J. M. C. udělené zůstanau, a wšak wyšlo též následující ohlášení: Oznámení. Následující, a hradě Pražském wydaný wysoký rozkaz mně doručen byl, jehožto obsah se oznamuje, aby obywatelowé Prahy o nem wědomost dostali a dle něho se řídili. Dr. Waňka, pr. purkmistr Jak dlauho obležení hlawního města trwti bude, následující nařízení se zachowati musí: 1. Bez auředlního powolení žádné shromáždění lidu drženo být nesmí, a kdykoliw pan purkmistr takowé powolení dáti za dobré uzná, tak mu přináleží, to sem oznámiti. 2. Nápodobně žádná jiná ohlášení tiskem a šeřejným oznámením na rohách wyjíti nejsmějí, nežli takowá, která buď od auřadů wycházejí, aneb pro které se auředlního powolení dostalo. Dříwe wšak, než tisknutý rozkaz na rohách se oznámí, panu purkmistrowi přináležeti bude, to sem oznámiti, když se to nejedná o zástoje, které se politických náležitostí docela netýkají. 3. To samé se týká také oběžních spisků. Dáno na hradě Pražském 19. čerwna 1848. A. Windischgrätz, komand. generál Thun, c. k. gub. president. Z duchu tohoto auředního ohlášení již wyswítá, že také swoboda tisku na tak dlauho nám odňata jest, pokud trwá obležení města. Jak dlauho ale toto obležení města, které již wšechnu zbraň odewzdalo, trwati bude: toť wí jediný Bůh! My se bojíme, že bude trwati dlauho. A pokud trwá, bude wšechno sauzeno wojenským saudem. Redaktoři wšech Pražských nowin učinili strany opětného wydáwání časopisů swých některé kroky u hraběte L. Thuna; praweno jim jest, že swobodu tisku mají, ale – že budau sauzeni, jestli něco \" Aufregendes \" ( popudliwého ) napíší, ne podle zákonu o tisku, nýbrž dle wojenského práwa. Neznám sice žádný paragraf wojenského práwa, který by o redaktořích a o tisku jednal, ale předstawuju si w duchu, jak asi bude slušeti redaktorowi stát před wojenským saudem a sauzenu být dle subordinace. Umínil jsem si tedy, že newydám raději žádné Národní Nowiny, pokud trwati bude staw obležení a wojenské práwo. Poněwadž ale wčera wečer počaly již německé nowiny wycházeti, a poněwadž se již čewrtletí ku konci chílí, a nesprawedliwé jest wěru, aby předplatitel na darmo peníze swé wyhodil: odhodlal jsem se i já wystaupiti opět na swětlo. Lhát nechci a nebudu: abych auplnau prawdu a celé swé upřímné mínění wyslowil již nyní, tohoť snad nikdo ode mne týdati nebude. Tohow jsem zodpowídati každé slowo před nejpřísnějším saudem, bude-li jen sprawedliwý a lidský. Ostatek ale Bohu poručeno.", "id": 929}
{"text": "19. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Z ciziny], Titulek: [Dva dopisy], Autor: Lambl, Dušan Vilém\n[ Dva dopisy ] Máme před sebau dopis z Krakowa ( od 13. kwětna ) plný smutného stesku a naříkání na drzost auřednictwa a libowolnost w nakládání se wšemi občany. Agenti wlády rakauské w Haliči jsau nepostížitelni w tom šibalském umění, wzácné zbraně sobě zaopatřiti ( za pět prstů ), s nimiž pak co s wítěznau zbraní se honosejí. Žádný žid prý je nepřekoná w tom, jak oni na jednoduchý a přec welmi jistý způsob zbraně dobýwati umí. Činíme na to pozorna čtenáře, že jsme nedáwno u pana Sachra, býwalého policejního úřadníka we Lwowě, když mu deputace obýwání w Praze wypowěděla, zkušenosti podobného obsahu nabyli. Příbuzný nebožtíka odsauzence Wiszniewského, který jemu kroky žiwota jeho opakowal, také na ty zbraně se ho ptal, kam se mu poděly, které tak často Polákům odejímal, zdali snad je na stříbrné tolary neobracowal. Stanislaw Szembek, majitel domu č. 117. G. IX. w Krakowě, zasílá nám auplný popis jedné takowé dějiny, kterau na žádost jeho w krátkosti podáwáme. Před dwěma lety wydal generál Collin rozkaz w Krakowě, aby wšechny zbraně jemu wydány byly k patrowání. Podepsaný nepomyslil si nikdy, žeby mohla zbraň jeho, drahé to dědictwí po otcích jeho, lépe schowána býti, nežli u p. Künstlera, hejtmanna krakowské policie, u přítomnosti p. Stachurského, polic-inspektora. Kwitancí, řekli mu, že není třeba, že prý je beztoho wšechno dobře zapsáno. Později, když se již nebylo co obáwati revoluce, a některá zbraň wracowána byla, nepochopitelným způsobem ztratilo se jí mnoho, o čemž žádný powěděti nemohl, kam a jak. Takowým nepochopitelným způsobem ztratil také Szambek swau zbraň w ceně 87 dukátů. Tu počalo prošení a žádání písemně na policaj-direkcí krakowskau, která po čtyr měsících žádost na p. Procházku, c. kr. rakausk. poručíka u reg. Hohenegg, odkázala, který zbraň do ochrany přijal. Při wojenském komandě táhlo se to zase přes celý rok, až konečně se prohlásilo, že již není p. Procházka při wojště, a že se musí žaloba před saud přednésti. To je wšak známo, že haličská bürokratie nikdy a nikde privátním osobám práwo nepřiřkne, a že nezbýwá nic, než celau wěc podati saudu weřejnosti, který wšechny třídy a stawy stejně rozsuzuje. Druhý dopis sděluje nám privátní zpráwy z Wídně, kterak se wšemožně wynasnažují, odwrátiti Poláky od sněmu panslavistického w Praze, pak žeby jim dříwe mohly artikule petice haličské být powoleny. „ Oni nás zúmyslně chtějí rozdwojiti, píše bratr Polák, ale neboj se, to se jim nepowede, a tak z Krakowa, jako ze Lwowa i z Poznaňa přijedau jiště do Prahy. “ Každý krok náš bude již nyní boj a zápas, neboť to, co jiným národům jest práwem, nám nemá býti po dobrém dáno. Prawda, že národní powaha a dějiny polské s našemi posud málo pospolitého měly. A na tom si nejwíce zakládají ti, co se protiwí slowanskému sjezdu w Praze, dokládajíce, že prý se na Poláky málo můžeme spoléhati, že nás Čechy beztoho nenáwidí, t. j. české auředníky, které my ale sami tuze nemilujeme. Spoléhat se nemusíme, myslíme wšak přece, že budau maudří lidé mezi Poáky [ Poláky ], kteří osudnau rozerwanost naši prohlédnau a staré systémy proklínati budau, ne wšak přátelský swazek založený na sympathii národní. Wilém D. — — — — — —", "id": 930}
{"text": "7. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Proti shromáždění biskupů rakouských I., Autor: Havlíček, Karel\nProti shromáždění biskupů rakauských. I. ( Dokončení. ) H. B. – Ta část pastýřského listu, která nyní až ku konci nám zbýwá, obsahuje jenom ustawičné opakowání špatně rozumněného a wyloženého textu: Starejte se jen o králowstwí nebeské, ostatní wám bude přidáno. Špatné wykládáni tohoto textu způsobilo již na swětě mnoho neštěstí, a kdybychom se písmeny jeho držeti chtěli, museli bychom se proměnit w samé fakiry. „ Člowěče, přičiň se, a Bůh ti požehná, “ zase stojí jinde psáno, a zdá se nám, že užitečnější jest, tohoto druhého se držeti. Ostatně wíme dobře, že sami páni biskupowé se welmi málo drží onoho textu, který nám ostatním za tak spasitelný schwalují, neboť jsme ještě nic neslyšeli o nějakém arcibiskupu neb biskupu, jenž by byl swé tučné příjmy ( 300.000 zl. ) mezi swé chudé spolupracowníky, lokalisty, kaplany, učitele a jiné ještě mnohem chudší lidi rozdělil, jsa pewné wíry, že mu Bůh wšechno ostatní přidá, když se jen bude starati o králowstwí Boží! Kterak si máme wyložiti tuto nesauměrnost mezi učením a skutky biskupskými? Welmi wýznamné jest také to, k jakým lidem a jakým spůsobem se páni biskupowé obrací: oni wýslowně apostrofují po sobě panowníky, wznešené a bohaté, lid wenkowský, chudé, wojsko a ženské. O panownících, jejichžto jméno se jaksi z weliké úcty ani wyslowiti netraufají, prawí snad ne bez příčiny welmi nekonstitučně, že oni mocnářowé lid zastupují, kdežto každý školák dobře wí, že lid zastupuje sněm. Těmto mocnářům také páni biskupowé jen prawí: Proste o moudrost, a bude wám dána, wynecháwajíce zde swé obyčejné naučení o králowstwí nebeském. My myslíme, žeby i zde lépe stálo: Přičiňte se o maudrost, a bude wám dána, neboť kdyby každému, kdo o maudrost prosí, dána byla, odkud by se wzali nemaudří lidé na swětě? – Wznešeným a bohatým též ( podiwným osudem ) prawí páni biskupowé, že jim bude přidáno jen to, co k dáwání potřebují: owšem že se tedy musejí o to, co sami pro sebe potřebují, starati, kdežto ostatním, jmenowitě ale chudým páni biskupowé slibují, že jim wšechno, čehož potřebují, přidáno bude. Ty hodný lide wenkowský, jenž jsi tuk a jádro země, i k tobě doniká hlas swůdníků slowem a písmem, prawí též páni biskupowé. Owšem že jest lid rolnický tuk a jádro země, ale radujte se s námi, páni biskupowé, že již ten tuk a to jádro od nynějška nebude omastkem cizím, nýbrž že zůstane tomu, který si ho w potu twáře zaslaužil! Také my prosíme Boha o to a přičiňujeme se wšemožně, aby hlas swůdníků slowem a písmem newnikl do srdcí lidu wenkowského: swůdníků jest mnoho, a nejnebezpečnější jsau ti, kteří w owčím rauně chodí a Boha ustawičně na jazyku míwají. To již sám Pán Ježíš prawil, že jsau farizeowé nejnebezpečnější! W apostrofě k chudým jest welmi chytrým spůsobem prohozeno něco o lewici, k čemu my doložiti musíme, že jest weliký rozdíl mezi lewicí na swětě a lewicí při saudném dnu. Mnohý, který zde na swětě pořád w centrum a na prawici sedá, bude snad na onom swětě audem nejkrajnější lewice, a w naději we sprawedlnost Boží myslíme, že tam na té lewici bude mnoho biskupů, zwláště takowých, kteří o swěřené duše swé málo dbají a jen we swětských důchodech a marnostech si libují. – Mnoho ještě dalo by se namítati jednotliwostí, ale nemohauce se s nimi zdržowati, přistaupíme k otázce žiwotné celého onoho shromáždění. Zač se může powažowati we smyslu katolického učení? Za sněm církewní jistě ne, neboť chybí wšechny známky podstatné, a o rakauské církwi jsme posud nikdy neslyšeli. Jakým tedy plnomocenstwím mohau shromáždění we Wídni biskupowé něco platného uzawříti? Církewním zajisté nic, nýbrž jen státním. Ministerstwo je swolalo pauze na radu, a doufáme, že ministerstwo také toho co biskupowé uzawřeli, jinak než rady užíwati nebude, a smíme-li oč prositi, tedy prosíme, aby se to powažowalo za špatnau radu. Neboť saudíce podle tohoto pastýřského listu, musí být uzawření biskupů zcela středowěké. My nenáležíme do počtu přátel nynějšího ministerstwa, ale w této wěci přece očekáwáme od ministerstwa mnohem wíce dobrého než od porady biskupů. Přejeme si jenom, aby ministerstwo umělo si wyhledati náležité prameny, z kterých by se o prawých potřebách a přáních katolíků rakauských ( newyjímajíc kněžstwo ) skutečné prawdy dowědělo.", "id": 931}
{"text": "24. červenec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Obchodníci. Povídka z nových časů od Činoráda Věrného. Sv. I. V Levoči 1846, Autor: Havlíček, Karel\nObchodníci. Powídka z nowých časů od Činoráda Wěrného. Sw I. W Lewoči 1846. Jest to počátek delší, tendenční powěsti, pohybující se w nynějších poměrech Slowenska, zwlášt co do národnosti a jazyka. W okolnostech nynějších se Slowenskem, kde se jedna strana úplně a na wždy od nás odtrhnauti usiluje, musí nám již každá kniha, wydaná tam w dosawádním spisowném jazyku, welewítaná býti: tím wíce wšak přítomná powídka, která, pokud z podané nám části sauditi můžeme, i wnitřní cenau swau wšeliké pochwaly zasluhuje. Jest to dílo známého a wáženého spisowatele a profesora, ukrywšího se zde pod přijatým jménem „ Wěrného “, které snad wyznačiti má newýwratný úmysl jeho, setrwati s námi nawždy w starém národním swazku, dle kterého jsau Čechy, Morawa i Slowensko jedno tělo, jeden národ. Hrdina powěsti té jest Alichowský, mladý kupec a rodilý Slowák, statečný mladík, obrázec pohybliwého, po wzdělání bažícího, skromného, tichého, snášeliwého a mrawného lidu slowenského, jehožto rozmilau powahu nám mimo to ještě pan spisowatel w osobě řádné a dobročinné hospodské pí. Turské, a rázného poctiwého wozky slowenského wylíčil. Wůbec slawí se w této powěsti oprawdiwý charakter lidu slowenského, který nikdy neumí oceniti cizojazyčný spisowatel. Nepamatujeme se, že bychom kdy co podobného byli čtli w tomto ohledu, neboť si slowenští belletrističtí spisowatelé posawád málo kdy wšímali wlastních krajanů, a jestli si jich powšimli, newystawili přece nikdy tak úmyslně, tak tendenčně krásu powahy swého lidu, jako p. Wěrný. I ostatní osoby powěsti wzaté z národu jiných w Uhřích bydlících nakreslil p. W. tak, že jenom co folie charakteru slowenskému wětšího blesku dodáwají. Řeč a forma jsau podařeny, a jediné by se snad p. spisowateli wyčítati mohlo, že se místy mnoho řeční, a tím tok děje samého zdržowán býwá. Chwalitebný jest také ten spůsob p. spisowatele, že wšude slowa 236 spisowného jazyka, která Slowákům méně známá jsau, hned wykládá. W Orlu wyčítalo se mu i to, že prý wozkowé a nižší slowenské osoby w jeho powěsti slowenským nářečím mluwí a ostatní w spisowném jazyku, že tím naschwál jako slowenskau řeč snižuje. Tomu wšak odporujeme. Jest wěc welmi přiměřená, že nižší lid jazykem sprostým mluwí, jelikož nečítaje knihy, we spisowné řeči powědom není. Naopak my p. Wěrného za to chwáliti musíme, poněwadž na prawau cestu uhodil, na které oprawdu nářečí místné swau platnost má, ne pak w nowinách a časopisech, jako p. Štúr myslí. – I tu zachowáwá p. W. spůsob swůj, že slowa w jazyku slowenském ostatním ne-Slowákům nepowědomá hned také po česku klade. Tak se srownati může řeč spisowná s nářečími místními. Očekáwáme dychtiwě další dílky: zároweň wšak obecenstwo naše zwláště žádáme, aby hojným odbíráním této knihy pomáhalo záměru tak chwalitebnému. Jak důležité jest, aby Slowensko s námi w spojení zůstalo, ani snad posawád mnozí oceniti nedowedau, ale za několik let se teprw ukáže. Až se u nás w Čechách i na Morawě probudí wšude národní český duch, až budeme wšichni o swé jen dbáti, zanechawše němčinu Němcům: pak se teprwa s bolestí ohlížeti budeme okolo sebe, počet náš bude se nám zdáti skrowničký při tak mocných a nepřízniwých sausedech, a pak budeme taužebně otwírati rámě swá po Slowensku, ale bude snad již pozdě, jestli zanedbáme tuto rozhodnau dobu. H. B.", "id": 932}
{"text": "30. srpen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: [Ze Slovenska]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Ze Slowenska Uherského slyšíme, že příwrženci Štúrowi na „ Hlasy “ odpowědíti míní a w Nowinách Slowenských již odpowídají. Čásť té odpowědi bude prý w prwním swazku „ Pohlad “ od Hurbana, ostatek wyšle sám p. Štúr na swětlo. Naopak ale chystají se někteří mladší Slowáci proti rozkolníkům, a wydají proti nim nowé Hlasy. Tak se tedy, jak předwídati bylo, wěc ta zaplétá, Slowák proti Slowáku brojí, a drahý nenabytelný čas hádkami plýtwá. Ó Ludewíte! kam jste myslil, dada wýhost češtině!", "id": 933}
{"text": "26. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: Ze Srbska., Autor: Havlíček, Karel\nZahraničné spráwy. Ze Srbska. – Od nowého roku nastane w Bělehradě nowý časopis nazwaný: „ Nowine Čitališta Beogradskog “ t. j. nowiny čítárny Bělehradské. Čítárny náleží wůbec k nejprospěšnějším ústawům mezi jižními Slowany, a jak w Srbsku samém tak i mezi Srby Uherskými a katolickými Iliry dobře se daří. Dle příkladu nowě založené ( tohoto roku ) čítárny Bělehradské nastaly již w znamenitějších městech Smederewu, Krahujewci a Negotině podobné. Zřízení jejich a prospěšnost poznati možná ze stanow, které jsme w 51. čísle letošní Wčely oznámili. A také si Srbowé na těchto čítárnách ( jsau to spolky čtenářské a kasina neb besedy spojené ) mnohem wíce záležeti dáwají, než my na podobné spolky dbáme. Tak se ku př. dne 18. Října slawilo otewření čítárny Negotinské. Ráno byly slawné služby boží, při kterých se wšichni měšťané shromáždili a dobrowolně swé obchody zawřeli, jako w nejwětší swátek, ačkoli by byl na ten den týdenní trh připadal. Po službách božích šel důstojný biskup Dositej Nowakowić sám napřed a za ním wšichni úředníci, wšechna školní mládež s učiteli swými a weškeré měšťanstwo do domu za čítárnu určeného, a důstojný biskup s ostatním duchowenstwem dům tento poswětil. Pak držel jeden z členů řeč o důležitosti ústawů takowých pro wzdělání a oswětu wlasti, a hlučná střelba zawzněla, jak před čítárnau, tak před úřadem městským. Po řeči následowalo modlení a slawné prowoláwání sláwy ( mnogoletstwie ). Pak čtena jsau prawidla a stanowy, které si spolek ustanowil, a oznámeno jest, že r. 1847 nastane nedělní škola a sice pro chudé a pro ty, kterých otcowé neb hospodářowé jsau audy čítárny, zdarma, ostatní platí měsíčně 20 kr. stř. ( U nás jsau zdarma a mládež se do nich mocí honiti musí. ) W kasíně Bělehradském, we kterém se již dříwe přednášel jazyk francauský, audům zdarma, bude se nyní od samých panů spoluaudů wyučowati rozličným slowanským jazykům a jmenowitě ruštině, češtině a polštině. Takowým spůsobem jsau čítárny a kasina prawá střediště oswěty, a aby činnost swau ještě dále rozšířili, umínili si audowé čítárny Bělehradské wydáwati ty nowiny. Wycházeti budau jednau za týden w pátek wždy arch, obsah bude welmi rozmanitý a wšak populární. Cena w Srbsku 2 zl. stř. ročně a audům čítárny za 1 zl. stř., jistě welmi lacině. Redaktoři budau pp. Pawel A. Popowić, Sergij Nikolić, Ilia Zachariewić, a Kornel. Popowić. Takowé spráwy milerádi sdělujeme o Srbsku a s welikým potěšením widíme národ ten s námi sbratřený wždy rychlejším krokem kráčeti k oswětě a k wětšímu blahu. Zwláště proto budau nowiny tyto důležité, že tak nastane sokyně dosawadních Bělehradských Nowin, we kterých jsme posud s nelibostí pozorowali tendencí pochlebnickau a nedůstojnau nowin tak swobodné a jaré země jako jest Srbsko. Redakce takowýmto podlým byzantinským pochlebenstwím těžce se prohřešuje proti celému národu swému a diwíme se wěru, kterak národ sám w takowých wěcech si libowati může! Také nepozorujeme w dosawadních Bělehradských nowinách, že by si domácího zřízení wšímaly, nikdy nejednají prakticky o ústawech swé země, ačkoli by to dle wolného zřízení země Srbské dobře činiti mohly. Powinnost jejich jest rozšiřowati w národu politické, občanské wzdělání, od toho jsau wšak ještě příliš daleko tyto nowiny. – Dne 4. Listopadu ( 17 ) ráno padal w Bělehradě po prwé sníh, w Praze posud ještě nepadal.", "id": 934}
{"text": "9. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Jubilaeum vysokých škol]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Jubilaeum wysokých škol. „ Kölnische Zeitung “ píše z Prahy o budaucí slawnosti jubilaeum universitního: „ Pražští studující hodlají pětistyletau památku tím oslawiti, že obecenstwu dají k lepšímu — w prawém smyslu toho slowa — diwadlo, ne snad české nebo německé, nebo to by bylo wšední a málo wědecké — bude to diwadlo latinské. Mnohý snad si nyní pomyslí, že přiwolají Terentia nebo Plauta z hrobu, aby hry římanské pomohli pořádati; a wšak nikoli! Kus, který chtějí prowozowati, je: „ Břetislaus “ od Kampana Wodňanského, který před časy ( 1609 až 1612 ) byl rektorem magnifikem w Praze, a w prázdných hodinách se bawíwal latinským básniřením. Zajisté, universita musila welmi, welmi sestárnauti, která může w roce 1848 swé založení takto oslawiti. “ Pokud nám známo, není posud o nikoho, jemuž by náleželo, o této wěci nic ustanoweno, a celá tato zpráwa, pro kterau se Kolínské Nowiny slušně na naše studentstwo rozhorlily, jest jenom pauhý časopisní klep roznešeuý od někoho, kterému snad na takowé latinské komedii mnoho záleží.", "id": 935}
{"text": "11. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: O prostonárodní vzdělanosti., Autor: Havlíček, Karel\n329 O prostonárodní wzdělanosti. ( Dokončení. ) Jak krásně národní wzdělanost tu zkwítati musí, kde i duchowní i úředník přízniwcowé jsau národnosti, kde se we wšem k blahu wlasti a sobě swěřených poddaných wespolek podporují a si napomáhají; kde oba slowy i příkladem národní wzdělanost hlásají a rozšiřují, kde oba k tomu cíli o wšemožné dowolené prostředky obapolně se umlauwají a jich úsilně wynakládají! Duchowní i úředník dobře smýšlející sobě předewším žádá a žádati musí, aby řeč wlasti, řeč materská wšude swobodně se ozýwala, aby užíwala swého práwa. Úředník i wýslowná nařízení zná, že „ úřední narownání a nálezy českým stranám w češtině činiti se mají “; že „ protokoly w jazyku wyslýchaného se psáti mají “, že „ zápisy, poslední wůle a wůbec důležité listiny a písemnosti mají w Českých zemích české býti “; že „ jak obě strany, tak jejich práwní přátelé mají národního jazyka we swých řečích užíwati. “ atd. On wí, že ač mnohé wýslowně není přikázáno – poněwadž samo sebau se rozumí – také není zapowězeno. Toho wšeho bedliwě šetří a sám přísně zachowáwá, i aby od podřízených mu nižších úředníků a písařů bylo plněno o to dbá, k tomu neustupně přihlíží. Že mnozí zwlášť z mladších pp. úředníků o wše, co tuto powědíno, ano o mnohem wíce dbají, pewně se důwěřujeme, ač snad ze skromnosti a neb spíše slowanské skaupozwukosti aneb newšímawosti pozorowatelů obecenstwo málo se o tom dowí; což by wšak ku poučení a powzbuzení mnohých dobře poslaužiti mohlo. Já, co mi powědomo w tom ohledu na Dýmokúrsku, tuto w krátkosti powím. Šťastné to panstwí, kterémuž práwě wlastensky smýšlejících se dostalo úředníkůw! A z takowého štěstí již několik let raduje se panstwí Dýmokúrské w kraji Bydžowském; neboť dwa horliwí wlastencowé wedau jeho spráwu t. náš welezaslaužilý a wůbec wážený pan wrchní p. Jan Macháček, a druhý již od dáwna po wlasti proslulý práwní pan Jiří Santl. Oba materského jazyka úplně mocní a wýmluwní snadně poddané při řízeních k dobrému obcí nakloňují, odporné strany přátelsky smiřují, a tudy písemních žalob a práwní cesty jim uspořují. – Oba úřední nařízení, písemné rozhady, zápisy, úmluwy a wšeliké listiny účastníkům w řeči české wydáwají. – Přičiněním jejich se ohlášní listy snaubencům české podáwají, jakož i listy mrtwodohlední. Oba slowem i příkladem u ostatních pp. úředníků uctu a lásku wzbuzují k materské řeči a národním záležitostem. Neunawený pan práwní každau sobotu po wykonaném řízení pp. písaře a úřední cwičence učí českému prawopisu i úřednímu slohu; wzdálenost přebýwání jeho od úředního místa častěji to činiti, jak by toho potřeba 330 bylo, mu nedowoluje. We swých dopisech k vikariatu i farním úřadům jakož se sluší a patří materské řeči užíwá Mohlo by slaužiti za přklad mnohým jiným P. T. p. úředníkům! Red.. Příkladem jeho ponuknuti i my patronátní duchowní k wrchnostenskému a práwnímu úřadu spráwy, náboženská a školní wyswědčení, chudobné a matričné listy atd. zasíláme české, což dle mého domnění wším práwem a řádem se stáwá a od duchowních jak k politickým, tak i obzwláště k jiným farním úřadům, a k těmto wýhradně by se stáwati mělo. Tak ku konci předešlého století ještě téměř wšude se dálo, aniž wíme, že by to kde od té doby zakázáno bylo. Nediwíme se, že tenkráte německé dopisy mezi farními úřady w obyčej wešly, a wšak mnohem wíce nám diwno, ze tento zlozwyk ještě za našich dnů trwá, že téměř wšickni třeba i národně smýšlející duchowní ano i sami spisowatelé dopisy a matriční listy pauze českým osobám na pauze české farní úřady přece německé píší, – ba, slyšte! sem i tam na českých farách i samé matriky se wedau w řeči německé! – Omlauwají se, že to nařízení wel. b. konsistoří, anyž wydaly wzory, dle nichžby jak matriky, tak matriční listy měly psány býti. A wšak účel předepsaných formulářů není a nemůže býti jiný, než aby se potřebná srownalost a jednota u wedení farního úřadu zachowala, což se i dokonalým překladem dá wycíliti; jakož to i sama nejd. konsistoř Kral. Hradecká doswědčuje, podáwajíc duchowenstwu matričné archy s hlawami českými Na tato slowa wáženého dw. p. dopisowatele obracujeme zwláště pozornost welebného našeho duchowenstwa. Red.. Jestli originál český, tím spíše může býti i wýpis. – Z toho patrno, že nejdůst. konsistoř pauze snad pro uspoření dwojnásobé práce wzory jen w řeči německé wydáwá – nám Čechům ne k haně ale spíše ke cti, ješto se w naši pilnost a spůsobnost k dokonalému překladu dowěřuje. A wšak k přání by bylo, aby i Čechům zwláštní wzory pro matričné listy a wšeliká wyswědčení ( což by jen znateli staročeského úředního slohu muselo swěřeno býti ), ráčila do rukau dáti, dílem pro ulehčení práce, dílem pro upokojení oněch, jenž auzkostliwě, puntičkářsky se písmeny drží. Toho pak nikterak býti nemá, aby na místech českých se psaly matriky po německu. Toť se nám zdá jako na potupu řeči materské! – Laikowé by w tom mohli widěti chlaubu a pýchu duchowních, jakoby se tito řečí německau nad sprostáky chtěli wywýšowati, a neb snad docela jakési otroctwí; neboť chuďas Čech německý protokol podepsati má, jemuž zhola nerozumí. – Zanechme již jedenkrát takowých nesmyslů a pošetilostí! šetřme si důwěry a poslušnosti, jakéž ještě u lidu máme k wěcem swětějším, k upewnění cnosti a nábožnosti. Ale nejen we wšech wěcech duchowní neb swětské spráwy se týkajících mají kněz i úředník swé wlastenské s mýšlení ukazowati, nobrž we wšech případnostech žiwota slowem i příkladem národní wzdělanost mezi lidem rozšiřowati. Oba jsau učitelowé a wůdcowé lidu, oba tedy, co k časnému i wěčnému, tělesnému i duchownímu bláhu mu prospíwá, učiti, a k wytýčenému mu od Boha cíli přiwáděti mají. Již pak tělo a duch nemají wykázaných mezí, nejsau rozděleny, nýbrž úzce spojeny, tak že tělo na ducha, duch pak wzájemně na tělo působí. Oběma tedy přisluší ke zdaru obau wšemožně přispíwati: kněz budiž učitelem nejen na kazatelně a w chrámě, alebrž i pomocníkem a rádcem w chatrči a w domě; a rowněž úředník řídiž lid swůj nejen w kanceláři a úřadě, anobrž řečiž a radiž w hospodárstwí a dílně; nehlásej jen zákony weřejně, nýbrž aby se ochotněji a radostněji plnily i saukromě přihlížej; nejen ku práci hmotné přísně doháněj, ale i kterak se s wýhodau a prospěchem pracuje ukazuj, ne tak strach a hrůzu wůkol sebe swau přísnotau a urputností rozšiřuj, jako raději spokojenost a radost swým lidumilým jednáním způsobuj.", "id": 936}
{"text": "20. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [O krajanu Riegrovi], Autor: Havlíček, Karel\nO našem krajanu dr. Riegrowi píše se z Paříže Konst. Listu, že jej welice zarazilo a rozhorlilo uweřejnění oné listiny, jenž naň uwalilo podezření, jakoby se byl pustil w swatozrádné wyjednáwání s knížetem Czartoryjským, hrabětem Telekim a panem v. Pulským. Dr. Rieger prohlašuje listinu tuto za hanebnau smyšleninu i odwoláwá se na celau swau činnost politickau. Důwěrní přátelé Riegrowi slyšeli z jeho úst jístiti, že jenom třikrát nawštiwil knížete, a s druhýma že mluwil jenom jednau. O nějakém sezení anebo uzawření nebylo prý nikdy ani řeči. - Rieger učinil již energické kroky, a předewším bude w nowinách francauských protestowati proti wšelikému spojení s muži revolučními a proti prawdiwosti oné listiny. On jest hotow, nepoškwrněnost swého jména wšemi prostředky dokázati a čeká jenom na zawedení weřejných saudů, před kterými by se mohl hájiti. W tom smyslu dr. Rieger také psal rak. ministru domácích záležitostí, Bachowi.", "id": 937}
{"text": "26. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Rakousy a Německo, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nRakausy a Německo. ( článek německý we Wídni wyšlý. ) Římský národ rozzloben nad patriciemi, wytáhl na swatý wrch, hotow opustiti otčinu, a byloby weta býwalo po swětowládném Římě, kdyby byl muž welikého ducha, mocného slowa zástupy byl neupokojil a je k náwratu nepohnul. Prostí dětinští časowé jsau již ty tam, kde pěkná parabole stát před zhynutím zachrániti mohla. My swrhli ministerskau modlu, pyšnější nad Hrdého Tarquínia, zlatý wěk swobody wzchází nad Rakouskem: a wšak hle, na nesmírný ples následuje polekání, bezradnost, nejistota budaucnosti. Ach, weliké srdce státu w císařské Wídni, duše a potrawa milionů stůně teď na nedůstatek síly. A přec, jak může bujarost rozléwati se w audy, když žiwot we středu těla wázne? Což wydobyli jsme swobodu proto, abychom w té samé chwíli náš politický žiwot nawždy zničili; nemáme-li jej spíše upewniti a na nezwratné základy položit? Nuže, máme-li my wšichni, Němci, Slowané, Maďaři, Wlachowé, jeden společný cíl, zachowání státu, je zapotřebí, abychom se o tom srozuměli, poněwadž takowé síly spojené tím wíce působiti mohau. Toto srozumění usnadniti, mysle smířiti a sblížiti, nerozum a wášeň potlačiti budiž úloha prawých wlastenských wšech jazyků. Co se tkne politické národnosti a náboženstwí we státě, musí se wšickni národowé konstitučního Rakauska srownáwati. Teď zapotřebí, týče-li se wlasti, zřetelně a bez obalu mluwiti. Přede wším máme za to, abychom ohledali onu otázku stran Německa wýhradně jen z rakauského stanowiska. Úzké připojení Rakauska k Německu a Německa 71 k Rakausku, společná obau politika na wýchod i západ, jakož i na jih a na sewer, důstojné zastaupení německého Rakauska w národním sněmu německém – to jsau samé žádosti, které každý w srdci swém chowá a za něž by krew i duši dal. To jest patrné, a s tisícemi woláme také o brzké wolení deputowaných do německého parlamentu. Jedno ale napřed klademe, naše Rakausko, náš stát! Wy mluwíte a píšete o společné německé wlasti, my neznáme jiné společné wlasti mimo Rakausy. Není možná, najednau dwě společné wlasti míti, aniž dwěma státům najednau přináležeti. Cokoli na to řeknete, nezpomůže, nerozumíteť sami sobě jasně, rakauský Wlach a Morlach je nám státně bližší nežli Mecklenburčan a Westfalčan. Ano, my chceme k mladému Německu připojiti se, ale jen pokud to dowoluje zachowání jednoty státní, mocnost neodwislá našeho monarchy, a přejeme si to, poněwadž bychom tím silnější a mocnější býti mohli. Rakausko nemá a nesmí w Německu zajíti, nowý rakauský stát nemá nowému německému státu za oběť padnaut. Pro Bůh, nehrajme slowy, kde se o tak wážné wěci jedná. Jaký je cíl nynějšího pohnutí w Němcích? Žádný jiný, než že národně opráwněný německý spolek w jediný německý foderativní stát proměniti. Jednotliwé audy starého spolku mají weškeré souvrenstwí swé, nejen co se zahraničních ale i mnohých wnitřních záležitostí týče, jako: obchodu, zákonodárstwí, peníze atd. souvrenské unii odewzdati. To dá se wywésti w čistě německých státech, a k těm náleží i Prusy, které Pozňansko jako již odhodiwší provincii Pruskau k německému spolku přiwtělily. Může-li ale i Rakausko, jehož země nejwíce mimo německého spolku leží, se stejnými wýminkamí jako Bawory, Bádensko k nowé jednotě přistaupiti? Může-li pak Rakausko rowně takowý muž zastupowati, jako zastupuje německý stát u dworů Pařížských a Londýnských? Jak pak, kdyby rakauský říšský parlament ohledem na wnitřní zákonodárstwí stran některých záležitostí, kteréby do oboru souvrenské unie padaly, s německým parlamentem w odpor přišel, z čehož welmi lehce kollise powstáti by mohly. Má snad mocné Rakausko podrobiti se legislativní moci unie a pak uzawření, které wětšinau hlasů rozhodnuty byly, samo, ač by mu to na škodu býti mohlo, wykonáwati? Aneb, je-li možná, německé země rakauského mocnářstwí odděliti a je souvrenitě německého spolku podříditi? Zajisté by se to jen ke zkáze a rozpadnutí celé říše stalo. Kdo si něco takowého přeje, ten ať nežaluje na separatismus, neb on sám pracuje o rozdrobení státu. Ať nezapomíná, že mezi 12 miliony obywatelů zemí rakauských, které k německému spolku náleží, je 6 1/2 milionů takowých, kteří nejsau Němci, že w Čechách 2/3 a Krajnsko celé není německé, že jen arciwéwodstwí rakauské a ani to wýhradně zcela německé jest. Má-li národní jednota na místě dříwější státní, nyní prawý a jediný karakter německého pohnutí činiti, pak musela by i ona neněmecká wětšina obywatelstwa rakauského – neb i jim musí být národnost drahá, jako Němcům – předewším otázku nawrhnauti, není-li jejich národnost w nebezpečenstwí naproti 35 milionům Němců, a nebyloliby radno, roztrhati swazky monarchie, která jim swobodu, samostatnost ubírá. Kdyby Rakausko co celek státní s dokonalau rowností s unií se spojilo, tu by bylo owšem snadno rozhodnauti. S částí celého státu může Rakausko jen tenkrát k unii se přidati, když to nebude na ujmu jednotě a souvrenstwí monarchickému. Hlawní wěc, o kterau shodnauti se potřeba žádá, jest, aby se základní podmínka objasnila. Dříwe musí wšichni národowé rakauští s nowau státní saustawau německau sympathisowati, nežli k unii přistaupiti mohau. Jináče by se stala Wídeň nepatrným provinciálním městem, neb rakauští Teutomani tomu tak nechtí, není jejich záměr, Wídeň za centrum udělat obau mocí, aniž chtí Rakausko a Německo swazkem wěčným spojit. Rakausko by přestalo býti welkau mocí a ztratilo by wšeobecnau historickau znamenitost. Je chwalitebno a přirozeno, že němečtí Rakušané německý prápor se Štěpánské wěže wlající radostně uwítali, ale pro 30 milionů neněmeckých obywatelů rakauských nemá tato korauhew žádného, ani národního ani politického wýznamu. Jim musí být černožlutá korauhew milejší, korauhew naší dinastie, našeho dobrého mocnáře, jehož jméno na wěky k aktům 15. března se připialo, korauhew, pod kterau naší hrdinní zástupowé u Zerthy, Petrwardýna, u Turina, Marenga, Asprů, Lipska bojowali. Neznáte-li jiných barew nežli německých, wybídnete tím spíše swým separatismem wšechny prowince, že také swé barwy wystrčí. Wáš nejwyšší aučel jest jeden německý národní stát, nám je stát nad národ, u nás platí swobodní bratrsky spojení národowé we swobodném společném státu, nám je nade wšecko naše drahé, welké, mané, sjednocené Rakausko! Chceme wšichni černožlutau korauhew – je-li wůbec symbolu potřebí, nám nejpotřebnější je symbol sjednocení – wysoko pozdwihnauti wedle waší, ji podporujíce a jí podporowáni, a wšichni národowé učiní tak, a swár mezi bratry promění se w lásku. Jest to stawba nowá, kterau Německo i Rakausko musí wywésti, nuže co sausedé, politicky přírodau, historií a společným postawením na swětě beztoho sbratřeni, jděme oba sworně u práci, aby se wywedla stawba pro wěky, ne ale babilonská wěž, kterauby hněw Boží rukau Franka a Moskowitanína rozkotal. Pewné ať jsau základy; nebude-li možná obě stawení pod jednu střechu přiwésti, nuže nechť stawitelowé o tom se srozumějí, co oboum dobré jest, zkrátka: naše nejwětší přání je, úzké spojení Rakauska s Německem, což se jen pak státi může, když se jednota, souvrenstwí a celost monarchie rakauské pojistí. Mají-li naší zástupcowé w parlamentě jiné náhledy, nemají-li předewším Rakausko před očima, zapomínají-li pro jednocené Německo na sjednocené Rakausko, pak zahal genie Rakauska swau hlawu a zwolej: Finis Austriae! Rakauský patriota.", "id": 938}
{"text": "28. březen 1848, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Národní stráž, Autor: Havlíček, Karel\nNárodní stráž. Čechowé! Nastala pro česko-slowanský národ rozhodná doba. Král náš milostiwý udělil nám swobodný tisk, přislíbil nowý řád zemský a powolil zřízení národní stráže. Swobodným tiskem jest nám možno, myšlénky a přání naše wolně wyjádřiti, a národní stráž má tuto naši nowau swobodu, jakož i práwa nám pro budaucnost přiřknutá chrániti a zachowati. Jest wám též milí bratří známo, že se nynější swoboda wywinula z čilého a procitlého národního ducha, žeť to Čechowé byli, kteří J.M.K. předložili takowau žádost, a takowé články, které česko-slowanskému národu k wěčné sláwě slaužiti budau. Ukázalo se, že šlechetní mužowé, kteří skrze čtyrycet let wzácnau, awšak potlačowanau mateřčinu pěstowali, zdrawé semeno do úrodného srdce drahého českého lidu wložili. Nyní ale, když jsau základy naší budaucnosti položeny, nyní se bude čím dál tím častěji o práwa naší národnosti jednati, a tu se ukazuje nutná potřeba:,, aby naše wěrné srdce wždy pro nás bilo. “ Co nejdříwe bude hlasowáním rozhodnuto, zdali jeden z nejdražších klenotůw koruny české, totiž národní stráž skutečně národní zůstane. Hlasowání, máli býti při Pražské národní stráži také české welení čili nic, znamená tolik, jako bychom na wšecky budaucí časy rozhodli, máli w Ewropě býti česká koruna, máli národnost naše zde se udržeti, máli hrstka odnárodněných Čechů zwítěziti nad národem, který se we Swatowáclawské schůzce pro českau národnost obětowal, máli nejenom w Praze, nýbrž we wšech ostatních městech českých utwořiti se národní stráž skutečně národní, máli budaucnost česká šťastně počíti, máli králowská Praha Wídní zahanbena býti, kdež se slowanští sborowé utwořili. Na nás jediných záleží, abychom si k dokonalé rownosti dopomohli. Ať tedy každý měšťan a každý obywatel Pražský zdrawě rozwáží, než dá swůj hlas w této záležitosti. Žádný Čech ale nemůže dlauho se rozmýšleti, neb musí se pro české welení prohlásiti beze wšeho wáhání, s hrdostí musí pro českost národní stráže hlasowati, neb jinák platí o něm, co naše národní píseň prawí: „ Černá zem pohltiž toho, kdo odstaupí zrádně. “ Poněwadž udržení swobody od národní stráže záwisí, bez národního ducha w národní stráži ale česká národnost by žádné obrany neměla, tedy záleží budaucnost naše zcela na hlasowání podotknutém, záleží na tom, jestli Čechowé w budaucích stoletích budau zpíwati: Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na swé plémě, nedej zahynauti nám i budaucím Sw. Wáclawe!", "id": 939}
{"text": "27. září 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Dopis z okolí Přeloučského.], Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Z okolí Přelaučského zaslán jest nám dopis se stížností, že tam pauhý Němec za školního pomocníka ustanowen jest. Musíme wšak neznámému p. dopisowateli oznámiti, že w takowém pádu mnohem lépe jest zrowna u auřadu náležitě si stížnost wésti, poněwadž takowý nerozum, přijmauti pauhého Němce co učitele pauhých českých dětí, nikterak trpen býti nemůže. Pauhým oznámením takowé wěci u weřejnost není nic pomoženo. Dále žádáme wšechny P. T. p. dopisowatele, aby wždy swé jméno redakci udali, bychom aspoň w čas potřeby wěděli, kým se doložiti. Zajisté očekáwáme, že nám jen prawdiwé wěci oznamowány budau, a tu se žádný pro prawdu báti nemusí. Zbytečným wšak a nepowolaným maloměstským klepařům, kteří pro každau nepatrnost rádi celé město pobauří, a dopisowateli jen mrzutosti způsobí, umíme a dowedeme wždy jméno dopisowatele zatajiti, kdykoli toho žádati bude. Redakce.", "id": 940}
{"text": "4. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [Pokračování cestopisu o brněnských událostech], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. ( Pokračowání. ) Wůbec jest tento morawský sněm w dějinách wlasti něco neobyčejného: šlechta, města a rolnictwo wedau tam ustawičné šarwátky, které se ale wždy ukončí wítězstwím rolnictwa. Anděl strážce bdí nad zástupci našeho lidu, kteří bez náležité zběhlosti w těchto wěcech přece wždy štastně šťastně umí škodliwé a užitečné rozeznati. Jednalo se o budaucí zastaupení Morawy na domácím sněmu, a německé měšťanstwo usilowalo o to, aby města měla na míň duší zástupce než wenkow. Šlechta, která mnoho příčin měla, horšiti se na města wíce než na rolnictwo, protiwila se této přednosti měst a přidala se k rolnictwu. „ Když chcete být demokrati – prawila šlechta – nechtějte pro města přednost nad rolnictwem. “ „ Naše duše nejsou o nic horší než duše městské, proč by jich mělo tedy wíce jít na míru než městských? “ prawili rolníci. A prowedeno jest skutečně, že se na 10.000 duší jeden poslanec woliti bude, bez ohledu na města a wenkow, bez rozdílu. Tím poražen jest také na wždy w Morawě žiwel odrodilých, německy smýšlejících měst. – Brzy na to ale wystaupili opět poslanci měst we sněmu a prawili takto: „ Když jsme se ( s bolestí měst! ) chytili demokratie a zawedli rownost měst a rolnictwa, musíme demokratii auplně prowésti a šlechtě wšechna její práwa a přednosti odejmauti, aby nám a rolníkům byla rowna. “ Dobře, rokowalo se o tom, a jednalo se jen, má-li šlechta, až složí wšechny přednosti swé, aspoň jména ( kníže, hrabě atd. ) podržeti. Tu ale wystaupil Čambala, poslanec rolnický. „ Chceme-li kaukol wypleniti, musíme to učiniti důkladně i s kořenem; ani jména ( tituly ) ať nezůstanau! “ prawil Čambala biblicky, a stalo se – sněm uzawřel, že šlechta na Morawě přestane. Takto na sněmu jeden staw druhému pomáhal, města šlechtu a šlechta města naháněli rolníkům na ránu, a tito jako na čekání stáli a – dobře trefowali! Ostatně newím o swém meškání w Brně již nic zajímawého powídati, leč že se w mé prítomnosti přítomnosti také držel saud nad tiskem, a sice weřejně, austně. W Brně wychází několik malých, křiklawých německých časopisků, Telegraf, Brünner Tagscourier, Constitutioneller Bote, kteří sami sebe za hlawní demokraty, za slaupy a podpory swobody, za nejwětší přátele lidu wydáwají, skutečně ale jsau snad jediní reaktionáři w Brně, a sice proto, že swau nestaudností, křiklawostí a swým neustálým drážděním naši swobodu u poctiwých lidí do newážnosti, do ostudy a do oškliwosti přiwádějí. Jeden z nich, Telegraf, když widěl, že může bez trestu Slowany, zwláště Čechy a wšechno na swětě, co se mu líbí, špiniti, osmělil se konečně a napsal o jednom obchodníku Brněnském, že prodáwá a kupuje kradené wěci. Ten sebral swau exekutivní moc, několik známých s pewnýma rukama, táhl do redakce Telegrafa a podal tam takowé wywrácení onoho článku, až na panu redaktorowi modřiny zůstaly. Jaké mělo dále toto nedorozumění následky, toho jsem se již w Brně nedočkal: jakož jsem se nedočkal té kocowiny, kterau mne prý ( jak jsem se později dowěděl ) tamější Frankfurtisté poctti chtěli, když se z prwního omráčení po mém příchodu, ale teprwa za dwa dni, zpamatowali. Lituji skutečně welice, že jsem swým odjezdem těmto ubožátkům pokazil jejich malé wyražení a nejwětší čin, kterého schopni jsau w politice – kocowinu! Až jen bude na říšském sněmu uzawřeno, že se Rakausko Frankfurtu nikterak nepodrobí, pak zajisté nebudu litowal autrat a naschwál do Brna zase pojedu, aby si mohli Brněnští Frankfurtisté tau kocowinau srdci swému zarmaucenému ulehčit. Ještě wíce ale lituji toho, že jsem se nedočkal té kocowiny, kterau pak w neděli 29. října Brněnští Frankfurtisté sami sobě učinili – totiž onen krawal Brněnský strany tažení do Wídně, který podlé wšech zpráw o něm k nám došlých nazwati se může kocowinau. Frankfurtsky smýšlející část národní stráže Brněnské popauzela již po nějaký čas dělníky ( kterých jest w Brně prý přes 15.000!!? ), aby táhli Wídni na pomoc, slibujíc, snad že s nimi též potáhne. Konečně wypuknul tedy oheň již dáwno dautnající a počalo se w neděli na poplach zwoniti, lid se sbíhal, žádal zbraň atd. Národní garda ale nyní nechtěla s nimi táhnaut a pomáhala společně s wojskem lid rozháněti: lid zas gardě zbraň odjímal. „ Když nechcete táhnaut a bojíte se, odewzdejte nám zbraň! “ Tak se po dlauhý čas po celém městě honili, až owšem s pomocí wojska pořádek opět učiněn jest. Na wýstupy plné směšnosti a ironie nebyl nedůstatek. Tak ku př. wolal na čele haufu nadšeně jeden: „ Auf! nach Wien! um die deutsche Freiheit zn yu retten! “ Po česku: „ Wzhůru! do Wídně! zachrániti německau swobodu! “ a z haufu dělníků zněl hlas: „ Ale je nás ještě málo! “ w čisté morawštině, na důkaz, jací lidé chtěli táhnaut, „ um die deutsche Freiheit zu retten “. ( Dokončení. )", "id": 941}
{"text": "29. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Řeč Viktora Hugona, presidenta sjezdu pokoje, při zahájení téhož sjezdu, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nŘeč Viktora Hugona, presidenta sjezdu pokoje, při zahájení téhož sjezdu. Pánowé! Mnozí z Wás přicházejí z nejdálších končin šírého swěta jsauce wedeni zbožnau a swatau myšlenkau. Jsauť mezi Wámi publicisté, filosofowé, duchowní wšelikých wyznání křesťanských, na slowo wzalí spisowalé, zkrátka mužowé, jenž jsau chlaubau swých národů. Wy chcete, aby wyšel z Paříže wýrok shromáždění tohoto, kteréž nepodporuje blaho národu jednoho, nýbrž blaho národů wšech; Wy chcete k zásadám nynějších státníků a zákonodárců připojiti myšlénku nowau, wznešenější; Wy obracíte pozornost jejich na wýznamná a krásná slowa w evangelium, kteréž káže pokoj wšem lidem, synům to jednoho Boha; w tomto místě, kteréž prowolalo bratrstwí občanů, přišli jste prowolati bratrstwí národů. Wítejte nám! Jest ale, pánowé, zbožná myšlénka powšechného pokoje, jenž wšecky národy obecnau wazbau pautá, ewangelium za nejwyšší zákon uznáwá a na místo wálky pokojné wyrownání klade, jest, prawím, zbožná myšlénka tato také myšlénkau praktickau? Lze swatau myšlénku tu také uwesti we skutek? Mnozí mužowé positivní, jak nyní se mluwí, mnozí státníkowé, jenž u wedení záležitostí státních ošediwěli, odpírají sice ideám Wašim wší praktičnost; já wšak prawím beze wšeho rozmýšlení, že myšlénka Waše jest praktickau a pokusím se také hned to dokázati. Ba já jdu ještě dále; mámtě za to, že není pauze praktickau, nýbrž že ani není lze jí se wyhnauti. Uskutečnění její může se jen upozditi, neb urychliti. Zákony lidské nejsau a nemohau býti rozdílnými od zákonů božských; zákony božské ale nekážau wálku, nýbrž mír. Člowěčenstwo začalo se sporem, tak jako stwoření wšehomíra se směsicí wšech žiwlů. Jakkoli ale jest patrno, že člowěčenstwo počalo s wálkau, nelze přece upříti, že cílem jeho jest pokoj. Wyznáwajíce wznešené prawdy tyto potkáte se sice častokráte s odporem; wíra Waše setká se s newěrau, w bauřliwých časech našich bude se idea Waše mnohému zdáti planým ideálem, ba mnozí ji budau wykřičowati za utopii: co mne wšak se týče, jenž jsem jen skromným spolupracowníkem na welikém díle dewatenáctého wěku, já se nedám odporem takowýmto ani překwapiti, ani odstrašiti. Což není wěcí docela přirozenau, že hlawy se odwracejí a očí se zawírají, když náhle otwíráte uprostřed temnosti, která nad námi se rozprostírá, zářící se bránu budaucnosti? Pánowé, kdyby před čtyřmi sty lety, když ještě wálka zůřila w každé obci, w každém městě, w každé zemi, kdyby, prawím, před tímto časem někdo byl řekl Lotaringii, Pikardii, Normandii, Bretagnsku, Provenci, Delfinatu a Burgundii: Přijde čas, že nebudete proti sobě walčiti; přijde čas, že proti sobě nebudete pole sbírati; přijde čas, že se nebude wíce říkati; Normanowé táhli na Pikardské, Lotringští zahnali Burgundy. Budete sice ještě spory mezi sebau wyrownáwati, budete musit rokowati o společných potřebách swých; na místo wojínů, na místo děl a rozličných zbraní wšak položíte malau skříň, již nazwete hlasowací umau, a z této urny bude wycházeti wáš národní sněm, w němžto se bude saustředowati žiwot wás wšech, jenž bude waší duší, jenž bude národním a swrchowaným saudem waším, který potlačiw sílu meče wzbudí we srdcích 766 wašich cit sprawedlnosti, jenž každému z Wás řekne: „ Zde se končí twé práwo, tam počíná twá powinnost! Odložte zbraň a žijte w pokoji! “ Až doba tato přijde, budete míti společné myšlénky, společné interessy a společný cíl; Wy se budete milowati a poznáte, že jste synowé jedné krwe a jednoho kmene; pak nebudete wíce Burgundy, Normany, Bretony a Provencaly, pak budete pauze Francauzy. Waším heslem nebude wíce wálka, waším heslem bude civilisace! Kdyby někdo wše toto tenkráte byl wyřknul, nebyli by wšickni učení a welcí politikowé tehdejší byli zwolali: „ Hle plachého, nezkušeného básníře! Jak málo poznal teprw člowěčenstwo. O jakých snech, o jakých chimérách nám tu mluwí? A hle, pánowé, čas kráčel ku předu, a tento sen, toto blauznění, tato chiméra se uskutečnily. Člowěk ale, jenž by wše to byl předpowěděl, byl by byl od tehdejších mudrců uznán za blázna. Ale také Wy, pánowé, a já s Wámi, my wšickni, jenž zde shromážděni jsme, prawíme Francausku, Anglii, Prusku, Rakausku, Španělsku, Itálii a Rusi: Přijde čas, že i wám zbraň z rukau padne; přijde čas, že wálka mezi Paříží a Londýnem, mezi Petrohradem a Berlínem, mezi Wídní a Turínem bude tak nemožnau a ku prawdě nepodobnau, jako by nyní byla wálka mezi Rouenem a Amiensem aneb mezi Bostonem a Filadelfií. Přijde čas, kde se Francauzowé, Rusowé, Italiani, Angličané a Němci, zkrátka wšickni národowé spojí k wyšší jednotě a že založí ewropejské bratrstwí; práwě tak jak to učinily předešlé provincie francauské, které nyní w jednom Francausku spojeny jsau. Přijde čas, že nebude jiného bojiště, než trhů otwírajících se obchodu a ducha lidského, otwírajícího se nowým ideám. Přijde čas, že kule a půmy ustaupí hlasowacím cedulkám a že obecným hlasowáním bude zwolen weliký a swrchowaný senát, jenž bude Ewropě to, co je Anglii parlament, co je Francii zákonodárné shromáždění a co jsau druhým národům sněmy. Přijde čas, že se w museach budau ukazowati děla, jako dnes se ukazují nástroje k mučení, a každý se bude diwiti, jak lidé takowauto zbraní proti sobě wálčiti mohli. Přijde čas, že nebude jen dwau welikých saustátí, saustátíto Amerického a saustátí Ewropejského, kteráž sworně spolu žíti a přes šíré moře bratrské ruce sobě podáwati budau, wyměňujíce aurodu swých polí, wýrobky swého průmyslu, swých umění a dušewních sil swých, wzděláwajíce pauště a přispíwajíce s pomocí Boha ku zlepšení swěta. A na krásný den tento nebudeme musit čekati ani čtyry sta let; žijemeť w času rychle plynaucím, tak bystře, jako nyní nepraudily se ještě nikdy událostí a idey, za naší doby wywede často jediný rok úlohu celého wěku. Nuže ale, Francauzowé, Angličané, Belgičané, Němci, Slowané, Ewropané a Amerikáni, což máme učiniti, aby wznešený den onen co nejdříwe nám zawítal? Máme se milowati. Milowati se! Takto budeme u uwádění powšechného pokoje Bohu nejlépe nápomocni. Neb Bůh wznešený cíl tento člowěčenstwu w skutku wytknul. Patřte, jak nám k dosáhnutí jeho wšude napomáhá. K jakým wynalezením nedospěl duch lidský! Jaký pokrok se nejewí na wšech stranách! Hmota se stáwá ode dne ke dni wětší otrokyní ducha a služkau civilisace; příčiny wálky mizí s příčinami utrpení; wzdálení národowé se spojují; daleké krajiny se k sobě přibližují, a to k sobě se přibližowání jest začátek obecného bratrstwí. Železnými drahami stala se nyní Ewropa menší, než byla we středním wěku Francie. Parními loděmi možno cestowasti přes Ocean rychleji, než jindy přes moře středozemní. Za krátký čas budau lidé po swětě cestowati tak rychle, jako bohowé Homera cestowali po nebesích. Ještě několik roků, a elektrická wazba swornosti obejme celý swět. Ponořím-li se ale, pánowé, do ohromného praudu událostí těchto, nad nimiž wládne ruka Páně; pomyslím-li na wznešený cíl lidského pokolení, na pokoj, a srownám-li, co prozřetelnost božská proň činí s tím, co mu lidská politika klade w cestu: tu se zmocní cit bolesti celého srdce mého. Nebo srownáme-li statistická udání a budgety národů ewropejských, najdeme, že wynakládají k wydržení wojsk swých ročně neméně než dwě milliardy; připočteme-li k wydání tomuto ještě wšechny weškeré zásoby, wojenské, tu se okáže, že celé wydaní obnáší tři plné milliardy. Připojte nyní ještě k weliké wýloze této ztrátu času, nejzdrawějších, nejsilnějších a nejmladších lidí, jenž we wojště slauží, tak budete moci snadno udati, že stálá wojska stojí Ewropu ročně nejméně čtyry milliardy. Pánowé! nyní trwal pokoj dwa a třicet let, a za těch dwa a třicet let bylo wynaloženo za wálku sto a dwacet milliard! Předstawte si, žeby se národowé ewropejští nebyli nenáwiděli, nýbrž wepolek se milowali; předstawte si, žeby byl každý chtěl dříwe být člowěkem a pak teprw Francauzem, Angličanem aneb Němcem, a žeby člowěčenstwo se bylo proměnilo w jednu rodinu, a pak wynaložte ohromanu sumu, kterau posawáde z nedůwěry jste wyházeli, wynaložte ji prawím k udržení důwěry a lásky. Dejte těchto sto dwadcet osm milliard, jež jste dali nenáwisti, lásce, dejte těchto sto dwadcet osm milliard, jež jste dali wálce, pokoji! Dejte je práci, intelligenci, průmyslu, obchodu, plawbě, orbě, wědám, uměním, a předstawte si, jaké přinesau owoce! Wíte, co by se bylo stalo, kdyby ohromná suma sto dwadceti osmi milliard po dwa a třidcet let na tento spůsob se byla wynakládala? Twářnost swěta by se byla změnila. Úžiny země by byly prokopány; železné dráhy by kryly celý swět; kupecká plawba by byla stokráte zwětšena; na pauštích by se stawěla města; přístawy by se zakládaly, kde byly posawade příkrá skaliska; Asie by byla nawrácena civilisací, Afrika člowěčenstwu; prácí člowěka by se bohatstwí prýštilo ze wšech žil země, a nauze a bída by zmizely. A wíte, co by zmizelo s bídau? Revoluce. Ano, twářnost swěta by byla přeměněna. Lidé by wztekle proti sobě nebauřili, nýbrž pokojně po wšem míru se rozšiřowali. Místo revolucí by se zanášeli zakládáním osad. Nepřinášeli by barbarstwí k civilisací, nýbrž civilisací k barbarstwí. Patřte, pánowé, do které propasti wálka wrhá wlády a národy; kdyby oných sto dwadcet osm milliard, jež Ewropa za dwa a třidcet let na wálku wynaložila, bylo dány pokoji, zajisté byste newiděli nic z toho, co nyní w Ewropě widíte. Ewropa by nebyla bojištěm, nýbrž dílnau; Sardinsko by nebylo poraženo, Řím by nebyl politikau lidskau pobauřen, Benátky a Uhry by se nemusily brániti, Francausko by nebylo rozerwáno a w nauzi; w budaucnosti by nám nehrozila bída, občanská wálka a wšeliké swízele; na místo smutného diwadla toholo by jsme měli wyhlídku do krásné budaucnosti, w kteréžto se krásně pojí wzdělanost s powšechným pokojem. Wěc to oprawdu hodna uwážení! Jenom příprawy proti wálce jsau příčinau revoluce; lidé se chystali wšemožně proti chimérickému neštěstí; newiděli wšak revoluce, kteréž se blížily. Proto wšecko wšak nesmíme, pánowé, zaufati, owšem musíme míti wětší naději než dříwe. Nedejme se odstrašiti krátkými pohromami, které jsau jen znameními příštích welikých událostí; nebuďme nesprawedliwi proti době, w nížto žijeme, nehleďme na ní jinak, než slušno jest. Naše doba, wyznejme to, jest přece dobau weledůležitau, ba podiwnau a bude w dějepisu swěta zajímati welmi krásnau stránku. Wšude se jewí pokrok, mezinárodní spory se začínají wyrownáwati, meze na mapách a předsudky w srdcích mizí — wšecko čelí k sjednocení a ku zlepšení mrawů, wědy se rozšiřují a wzdělané řeči wšude panují. Národní ekonomie, wědy, průmysl, filosofie, zákonodárstwí, wšecko směřuje k jednomu cíli, to jest wšecko pracuje k tomu, aby byla potlačena u wnitř chudoba a wně wálka. Ano, pánowé, doba revolucí přestáwá, doba opraw začíná. Pokrok národů opauští formu násilí a béře ku pomoci pokoj. Od nynějška bude cílem politiky welké a politiky prawdiwé: uznati wšecky národnosti, obnowiti dějepisnau jednotu národů a jí pomoci pokoje s civilisací spojiti, kruh wzdělanosti wždy wíce rozšířowati a národům newzdělaným dáwati dobrý příklad, na místo bitew přiwésti nestranné saudy, zkrátka wyslowiti poslední slowo sprawedlnosti, kteréž druhdy wysloweno bylo násilím. To budiž, pánowé, ku konci naší útěchau, že člowěčenstwo newstaupilo teprw dnes na tuto dráhu, již prozřetelnost božská mu byla wytknula. W naší staré Ewropě učinila Anglie prwní krok a řekla příkladem swým k národům druhým: Wy jste swobodni! Francie učinila krok druhý a řekla: Wy máte swrchowanau moc! Učiňme nyní wšickni společně krok třetí a řekněme wšem národům: „ Wy wšickni jste bratří! “", "id": 942}
{"text": "29. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n– Tylowy sebrané spisy budau prý opět dále wydáwány.", "id": 943}
{"text": "4. únor 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: – Měšťanská beseda., Autor: Havlíček, Karel\n– Měšťanská beseda. Wšeobecné shromáždění 31. Ledna, na den wýroční otewření besedy držené, hojně nawštíweno bylo, a mnoho zajímawého do sebe mělo. – Po přiměřené řeči přednosty ( p. Dr. Friče ) přednesl jednatel ( p. Dr. Brauner ) spráwu za zběhlý rok, z nížto se jewí a ) že beseda měšťanská letos již 555 audů – proti loňskému roku o 32 wíce počítá, b ) že znamenité wydání prwního roku, jakož i běžící za tento rok zapraweno a zjištěno jest. c ) že besedu měšťanskau od jejího počátku nawštíwilo 647 hostů, mezi nimiž bylo: zahraničných Němců 19, Poláků 16, Uhrů 13, Illirů 13, Francauzů 6, Rusy 4, Wlaši 2, sewerní Amerikáni 2, Angl. 1. Místo besední přeneseno bude do Kolowratské třídy ( na příkopy ) do místa prostrannějšího, zwláště k tomu zřízeného, do nějž hojné a stálé náwstěwy se nadíti mů­žeme, pakli jen wždy o to pečowáno bude, aby beseda i to wšecko poskytowala, co wýborná restaurací w Praze poskytnauti má a může. Některé změny w statutech, dílem od několika členů, dílem od jednatele ponawržené, přijaty jsau w tom směru, aby sice i přispíwající audowé na záležitostech besedních wětšího než posud aučastenstwí měli, wšak ale aby hlasowání o wšech záležitostech jen členům činným pozůstalo, a tak aby beseda swůj prawý ráz měšťanský 38 neporušený zachowala. Též přijato jednohlasné, aby u wšeobecném shromáždění přítomnosti toliko 1/6 wsech činných členů zapotřebí bylo, an se posawadní prawidlo, že polowice jich přítomná býti musí, nepraktičným ukázalo, a při společnostech i četnějších wždy menší částka stačí. Z posawadního wýboru ( z 11 audů sestáwajícího ) zwoleno jest 6 audů do nowého wýboru a sice: pp. Woj téch Wyšín, Prokop Richter, Jan Rypota, František Pštros, Jan Schweriner, Ant. Macaurek, a ještě p. Frant. Pštros za příčinau swého zaneprázdnění se poděkowal, nastaupil za něj, dle počtu hlasů, p. Jan Slawík. Na místě wystaupilých wýborowých členů, totiž pp. Dra. Friče, Františka Pštrose, Františka Ditricha, Martina Brabce a Matěje Mišáka, zwoleni jsau: pp. Jindřich Wolf, Dionys Loos, Ant. Lebeda. Martin Kalchbrenner a Kašpar Slawík, a poněwadž tento poslední zwolení nepřijal, nastaupil za něj jemu hlasy nejbližší p. Wilém Šťastný. Pokladník p. Dr. Caspar a jednatel p. Dr. Branner sami wystaupiwše – audami besedy wšak zůstali – dosazeni jsau p. Prokopem Richtrem ( zároweň wýborem ) a p. Jaromírem Erbenem. Též poznamenati sluší, že nowiny a časopisy w besedě měšťanské od nowého roku znamenitě rozmnoženy jsau. Držejí se tam totiž následující listy: České: Pražské nowiny, Kwěty, Wčela, Pautník, Pražský Posel, Listy zábawné a ponaučné pro rolníka a řemeslníka, Přítel mládeže, Časopis pro katolické duchowenstwo, Časopis Českého Museum. Jinoslowanské: Srbské Nowiny, Gazeta Lwowská, Zora dalmatinská, Narodne novine ( ilirské ), Danica, Slowenské národní nowiny, Orel Tatranský, Kmetijské in rukodelské nowice. Německé domácí: Prager Zeitung, Bohemia, Moravia, Ost und West, Erinnerungen, Panorama des Universums, Encyklopaedische Zeitschrift des Gewerbvereins. Německé Rakauské: Wiener Zeitung, Wiener Theaterzeitung, Pesther Zeitung, Agramer Zeitung, Luna, Journal des öster. Lloyd, Siebenbürger Wochenblatt, Andree's Oekonomische Zeitschrift. Německé zahraniční: Allgemeine ( Augsburg. ) Zeitung, Correspodent für Deutschland, Hamburger Börsenhalle, Illustrirte ( Leipziger ) Zeitung, Zollvereinsblatt, Dorfzeitung ( Arnstädter ), Frauendorfer Blätter, Ausland, Fliegende Blätter. Journal de Francfort", "id": 944}
{"text": "27. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Do Králového Dvoru]., Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Do Králowé Dworu. Panu W. H—fkowi odpowěď od redakce. Na upřímný dopis Wašnostin de dato nullo, který se nám ale dne 26. t. m. do rukau dostal, máme čest následujícími punkty swědomí swému ulehčiti: 1. Neračte zapomínati, kde naše Nowiny wycházejí. 2. Račte pamatowat, zač jsau ku příkladu Augsburské Wšeob. Now. aneb jiné a zač jsau naše Nowiny, jakož i to, že Augsburské denně dwa archy, a naše týdně dwa archy podáwají; item že Augsburské wycházejí w Augsburku. A myslíteli si, že wšechno, čehož se w Augsburských Nowinách dočtete, také my we swých podáwati můžeme — jste w hrozném bludu. 3. Co se ale slibu týče, jest staré příslowí, že jest taškář ten, kdo wíce činí než může: to wezměte za přídawek k oněm 1—3 číslům. Či myslíte, že se na swětě wšechno jenom „ dobrau wůlí a chutí “ prowésti dá? 4. Stranu Oznamowatele, který se Wám též nelíbí, uwádím Wám we známost, že si ročně za 40.000 zl. stř. můžete při českých Nowinách zrowna takowého, ba wětšího Oznamowatele zříditi, jako jest při německých. Do té doby ale jiné pomoci není, než čekati, až jiní lidé dle rozumu swého a wplywem swým něco podstatnějšího we wěci té prowedau. 5. Konečně si ale neračte mysliti, že každý předplatitel již co takowý práwa nabyl, nefrankowané hrubé dopisy k redakci zasílati: jediné práwo předplatitelowo jest, neodebírati časopis, když se mu po chuti nezdá. Red.", "id": 945}
{"text": "3. červenec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Medvěd. Od hrabětě V. Sollohúba, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nNedwěd. Od hraběte W. Sollohúba. I. Petershofská slawnost skwěla se w úplném swém skwostném hýření. Nádworní kočáry blýskaly po ozářených aleích. Oswícené fontany s jakausi radostnau čarowností zdwihaly se k nebi, a wesele se rozpadáwaly co wlažné jiskry, a třpítící se wodní prach. Tlupy lidu praudily se na wšechny strany sadů, a hlučné chory wojenské hudby přidružowaly se k howoru wodometů a k radostným křikům ruského národu. Petrshofská slawnost také proto jest krásná, že je slawnost národní, ku které se hlásí weškeré Rusko. W tento den, kdy se wšechny stawy w jednom weselí splýwají, otewřeny jsau wšem cárské sady i cárské paláce. Tu jsau wšichni zwaní hosté. Tam se ruský mužík w kaftaně postawí wedlé welmoži we wyšíwané uniformě, a nahleděw se do sytosti, již pozdě w noci wrací se, hladě si bradu, do swé chalupy, kde bude mít welmi mnoho co wyprawowat ženě i sausedům. Tam se wšude pestří oděwy, rozlíhají se pokřiky a oko nemůže spočísti besedníky. Řemeslník ruský, řemeslník z Němec, roznášeč, tambourmajor se swau manželkau, wojáci, děti, šwiháci, komorné, dámy, slečny wznešené i obyčejné, cizozemci wausatí i newausatí, provincialé s tlustými manželkami a suchaunskými dcerami – kdož by nebyl při Petrshofské slawnosti! Pozorowatel ani nestačí poslauchat a hledět. Na lewo rozfukují se báryně ( dámy ) nazýwajíce wšechny dwořany w kočárech ze jména, pokud možná hlasitě, aby ukázaly swau wznešenost, a přinutily tlačící je lokte k náležité úctě: – chytrost to ostatně málo platná. Na prawo polemizuje rozhýřený řemeslník: „ Opowaž se nadáwat potwor! sám takowý! zde nejsau žádné potwory! rozumíš? lidi se chodí díwat na lumenací. “ Dále slyšeti wysoký hlásek: „ Nezůstáwejte pozadu, ma chère. Pořád jste pozadu s wašimi distractions a s wašimi beaux yeux. “ Pensionérka křičí citliwě: „ Ach! maman, čarowná krása! “ ale tlustá maman diw že se wleče, přehaupáwajíc se se strany na stranu, a nechce se jí jaksi do toho swátku. Mladí wostřížowé ( štucr ) podkukují do klobauků a dosti hlasitě projewují mínění swá: „ Toť je kukuč! Tuhle ta je, jak se patří.. projde … neřád … kdybych měl takowau tetinku, říkal bych jí babičko … No což mon cher? Nic mon cher! … No, mon cher, tedy jděme dál. “ Časem zazníwají břešťawé nářky stisknutých dětí. Roznášeči z plného hrdla nabízejí swá zboží. A wojáci mačkají wtipy dle swého spůsobu a hlasitý ruský smích prowází podařenau průpowídku. U prostřed powyku a tlačenice sestupowaly dwě dámy s mramorowých schodů blíž Samsonowa fontanu. Jedna z nich dle wzhledu nuceně-wážného a důstojnosti čerweného nosu patrně náležela do třídy wychowatelkyň. Druhá, hezká díwčina, s půwabnau hlawinkau, byla očiwidně její schowanka, ostatně schowanka newelmi bázliwá, proto že se hned při prwním na ni wzhledu jasně jewilo, že trpí u sebe guwernantku, jenom k wůli newyhnutelné slušnosti. Wšichni mimojdaucí, obzwlášť mladíci, ohlíželi se na ni zwědawě a s libostí. A owšem byla půwabná a milostná. Z pod slaměného klobaučku blýskaly se weliké temné oči, obstíněny hustými brwy, a jak se zdálo, hotowy sklopit se tichau zamýšleností, ale na ustech ustawičně hrál dětský úsměch, a hlasitý weselý smích ne zřídka, ku podiwení wšech besedníků, swědčil o šťastné bezohlednosti spůsobů jejich. Ostatně se musí říci podle prawdy, že by jí nebylo bez pochyby tak weselo, kdyby šla toliko se swau guwernantkau. Na štěstí nescházelo jí obranců. Tři oficíři a mladý šwihák we fraku horliwě ji bránili w neuctiwé tlačenici, nátisk splácejíce nátiskem a nadáwky smíchem. Oficíři byli hodní hoši, náwidění w pluku: kornet Pepík Bičíkowský, poručík Dolfík Ostruhowský a štabsrotmistr Adam Adamowič Šoningbuš, Němec. Civilní nebyl žádný jiný, než sám 210 kníže Muchrobatow, ten samý, jenž byl na cestách za hranicí a od té doby přiwlastňowal si práwo, dopalowat wšechny a každého nezanímawým wyprawowáním swých cestních dojemů. Rozmluwa, jak si lehko pomyslíme, nemohla se wyznačowat plynností při tak těsných okolnostech, a wšak, když wyšli na prázné místo a mohli se rozšířit řadem po celé alei, tu si Adam Adamowič Šoningbuš narownal šawli a řekl welmi whod: – „ Překrásná pohoda … “ Ostruhowský použil jeho myšlénky a pokračowal: „ Pohoda wýborná … “ Bičíkowský sotwa že chtěl říci také něco o pohodě, aby nezůstal pozadu, ale wrazil w tu dobu jakémusi Němci zrowna do westy, tak že Němec zakašlal a diwokým hlasem wypustil takowý wýdatný schwernoth, že Bičíkowský neměl smělosti wyřknaut již hotowé slowo. „ Nynější noc “, prawil wzdychna šwihák, „ připomíná mi drobet italské noci. Ale jaký rozdíl! Předstawte si kněžno wzduch teplý, teplaunký, až milo … a kolem samé pomeranče. \" „ Nemůže být! “ odpowěděla kněžna. „ Mohu wás ubezpečit..... a na nich samé owoce … Zrowna rukau se mohau trhati. A u nás podíwejte se: jedle, sosny a břízy … “ Kníže potopil se w melancholii. Adam Adamowič neobrátil pozornost na tak pohútliwau elegii, a z nowa začal rozmluwu, a to opět welmi šikowně. „ Jaká krásná slawnost! “ „ Přewýborná slawnost! “ – wskočil mu Ostruhowský do řeči. Bičíkowský začal: „ Slawnost … “ ale z celé síly šlápnul na nohu tlusté báryni trpící od dětinstwí na kuří oka. Báryně počala se wadit. „ Což Wašnost, hoří wám hlawa? Což pak je sad jenom pro pána samého! Nestačí wám místa! Hrubši! Umazánku! … kam ste dal oči … “ Kníže Muchrobatow usmál se hořce. „ Jaká pak to je slawnost? “ prawil. „ Jako by se zde dowedli wyrážet? To jsau za hranicí jiné slawnosti! “ „ A kde? “ zeptala se kněžna. Kníže Muchrobatow trochu přemýšlel. „ Nu tak “, prawil taženým hlasem, „ třeba wlaský karneval; ku podiwu krásný! We wšech ulicích maškary, koně se proskakují s peřím. Hnedle člowěka celého maukau zasypají. To jsau slawnosti … Kdybyste widěli Piace del Popolo, když je na něm mnoho lidstwa … Byl ste w Italii? “ zeptal se Ostruhowského. „ Nebyl “, odpowěděl Ostruhowský, začerwenaje se, „ ale jak dostanu na rok odpustěnau, hnedle tam pojedu. “ „ Já se wloni chystal “ prawil Bičíkowský, „ ale prohrál jsem a zůstal jsem na holičkách. “ „ A já nepojetu “, prawil Šoningbuš. „ U nás i f Kurlantu je hezky. “ Kněžnu rozesmála myšlénka, že každý z jejích nášlapníků w duši swé proklíná saudruhy, a w duši swé tají pro příhodu plamenné řeči, ana se zatím weřejná rozmluwa táhnula welmi wlažně a bezkwětně. Oni wšichni byli do ní zamilowáni, a sám kníže Muchrobatow, ujišťující wždy, že jsau ženské jenom za hranicí, byl tajně přeswědčen, že Saratowské panstwí a statek u Moskwy, o kterých byl slyšel, přece mají jakýsi půwab pro rozervaného člowěka, a zwláště s obličejem takowé majitelky. Co se kawaleristů týče, ti byli zamilowáni, tak rownau cestau, bez dalších plánů, proto že byli oficíři a mladí. Bez ohledů a bez naděje řezali kuru, aby zmařili oficírský čas, který jim nesmírných starostí nadělal mezi execírkau a diwadelními starostmi. Mimo to byla kněžna půwabná a krásná, že se jejich fantasie někdy oprawdu rozčílila a hlawa její wznášela se před nimi nejasně w oblakách tříkrálowého dýmu, aneb se míchala s párau zhříwaného před nimi punše. Ostatně byly známky jejich wášně ještě určitější. Když hráli bank, Bičíkowský sázel nejwíce na čerwenau dámu, a když prohráwala, nikdy ji neurážel neslušnými nadáwkami. Nejmilejší kůň Ostruhowského, parádník, na kterém jezdil na ordinance, jmenowal se „ kněžna “ ke cti něžnym zpomínkám citliwého poručíka. Šoningbuš konečně wěčně střízliwý a nezwratný při oficírských kwasech, nikdy nemohl odepřít pití na zdrawí překrásné kněžny, a jediné z té příčiny se někdy tak opil, že počal prowádět prawdě nepodobné hlauposti, pročež také saudruhowé, znajíce tuto jeho slabost, nikdy nezapomínali opětowat tento drahocenný toast, očekáwajíce odtud mnohé weselé následky. – – Slawnost se již chýlila ku konci: noc ale byla wěru čarokrásná. Bičíkowský, w tajné naději, že wzdálí swé rivaly, učinil náwrh, aby se šlo až k břehu morskému. Náwrh jeho přijala kněžna s jakausi podiwnau radostí, a hneole se wšíchni ubírali k Petrowskému dworci. Čím blíže přicházeli, tím wíce mizely weselé ohně, a příroda jaksi opět nastupowala we swé práwo. Nebe bylo jasné. Jeden toliko černý mrak jako ohromným křídlem zakrýwal čásť oblohy. W lewo se blyštěly oswícené koráby, tiše ležící na kotwicích, a w prawo plný měsíc rozsýpal stříbrné jiskry po lůnu wln, tiše bijících o kamenné nábřeží. Kawaleristé, přemoženi welikostí pohledu, zastawili se s mimowolným zalíbením. Šwihák mluwil o středozemním moři. Ale kněžna ho neposlauchala … kněžna se nedíwala na čarowný obraz. 211 Co zaňalo jejího ducha? – U samého zábradlí, s rukama založenýma, klobauk do očí wtlačený, w černém zapnutém kabátě, stál wysoký muž, a byl, jak se zdálo, pohraužen w myšlénkách. Sám, w tuto slawnostnau noc, kde se wšichni známí i neznámí, přátelé i nepřátelé hotowi jsau obejmaut na znamení wšeobecné radosti, sám on, jak se zdálo, wzdalowal se hřmotu, a zapomenut, jediný, opowržen od lidí aneb pohrdající jimi, opustil blesk, radost, swět, aby osamotěn u zrcadla nesmírného moře, občerstwil se morským chladem a tichým kauzlem noci. Kněžna, romantická jako wšechny rozmazlené děti, prohlížela neznámého s patrnau zwědawostí. Bystrým ženským okem přejela jej od hlawy k patě, zpozorowala nedbale uwázaný šátek, faldowatý kabát, nemodní frisuru a široké rukawičky. Pak se pozorně podíwala do jeho neprawidelného obličeje, wšimla si jeho temně-zarytého pohledu, a jako radujíc se z dáwno očekáwaného setkání, nespauštela z něho oči. Dle podiwné protiwy to, co by dozajista zničilo w jejich očích mladého člowěka w saloně – nemotorný oblek a nehladký zewnějšek – učinilo na ni w tuto dobu silný dojem, a kníže Muchrobatow s podiwným, kosým frakem, šitým w Paříži, zdál se jí nad míru směšný a bídný. Ale příchod kněžny a komonstwa jejího úplně naopak působil na neznámého. Obočí zamračil mrzutě, jako by nezwaní hosté přerušili dáwno wyžádanau a tajnau schůzku. Nechtíc žalostně počal se wzdalowati powolným krokem, smutně obracel se wždy za chwílku, pohlížeje posledním prosebným pohledem na čarowný obraz, o který se, z podiwné řewniwosti, nechtěl dělit s jinými chladnými diwáky. „ Co je podiwín, je podiwín! “ řekl posměwačně Ostruhowský. „ Znáte jej? “ tázala se kněžna. „ Owšem! Byl w našem pensionatu. Nazýwali sme jej nedwědem. Ne prawdali, že se podobá nedwědu? “ Kněžna se usmála. „ Mně se již tak zoškiwili lwi, že bych se welmi ráda seznámila s nedwědem. “ „ Poraučejte, budu jej hledět k wám přitáhnaut. Takowých zwířat ste myslím málo widěla. “ ( Pokračowání. )", "id": 946}
{"text": "27. duben 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: Žihadlo, Titulek: Malá exhortička p. Jakubu Malému., Autor: Havlíček, Karel\n* — * Malá exhortička p. Jakubu Malému. Text: „.... wděčně přijímám každé ponaučení... neboť wězte že já to za žádnau opowážliwost nepokládám prawdu mluwiti, pokud lze, byť se kohokoliw týkala. “ Takto čteme u p. Jakuba Malého we Kwětech 1847 č. 49. Za našich zlých časů, kde každý na každého číhá, hledě jej w nějaké chybě postihnauti, aby pak o tom do časopisů nějaké špičky podal, za našich prawím zlostných časů měli by zwláště redaktoři časopisů, moji wážení a milowaní kollegowé, tím bedliwěji každau kapku inkaustu uwažowati, než jí papír postrakatí. Neboť ještě jeden redaktor s perem w ruce přendáwá myšlénky z mozku swého na papír, již druhý obchází jako lew řwaucí hledaje, kterak by některau pohltil. Proto jest prwní powinnost každého řádného redaktora, aby nečekaje na nejistau chwálu od jiných sám sebe wždy wychwalowal, jako jste w čísle 49. Kwětů a často dříwe učinil, pamětliw jsa toho, co dobře prawil král náš Wáclaw r. 1409 dne 18. Ledna, „ že prawá láska wždycky začíná sama od sebe. “ Přede wšemi jinými dobrými wlastnostmi swými wážíte si w č. 49. swé prawdomluwnosti, nestrannosti a hrdinského smýšlení. Budu zde o nich trochu pochybowat, tak jako w Římě před kanonisací wywracuje diabolus rotae zásluhy Blaženého, ne snad na jeho ujmu, nýbrž pauze proto, aby utuženy jsauce lepšími důkazy sláwu jeho tím pewněji založily. Přede wším se wyznáwáte, že jste „ w celosti pochwálil Zeměpis Zapůw ( I. díl ) nazýwaje jej spisem užitečným a w celku welmi dobrým. “ Ale jste sám zas hned před tím po-dotknul, „ že jste tu knihu nepřečetl, nýbrž w ní jen powrchně se probíral. “ Jak jste ji mohl tedy w celku pochwáliti? Již w loni měl jsem čest dokázati Wám, že jste knihy haněl, které jste nečetl Wymlauwal jste se tenkrát we Kwětech, že jste tu knihu četl, ale ji teprw posuzowal, když jste již byl zapomněl, co w ni stojí. Tím jsem se tenkrát spokojil, neboť dobrá wýmluwa stojí za peníze., ba které ještě ani newyšly a také nikdy newyjdau. Teď zas chwálil jste knihu, kterau jste celau nepřečetl, a to by ještě prošlo: ale dokáži Wám hned, že jste také jednu knihu chwálil, kterau jste ani newiděl. Stalo se to Letha Panie 1841 a sice w Čas. Česk. Mus. sw. II. str. 288 kdežto píšete: „ Prostonárodní přírodopis jest důkazem neunawené pilnosti spisowatele jeho, wáženého pana doktora Wáclawa Staňka. Obzwláštní zásluhau knihy ta jest, že w ní zaroweň wědecké saustawy i prostonárodního přednášení šetříno, čehož w té míře u skrowného počtu populárních spisů nacházíme. Postupuje z dola na horu začíná Staněk u nerostů, pak přejda k rostlinám a od těch k žiwočichům končí s člowěkem atd. “ Wezměte starý hříšníče posuzowačský! onu knihu do ruky a kajte se, neboť začíná se s člowěkem, až do str. 264 trwá o žiwočiších, odtud až do 410 rostlinopis, pak až do konce nerostopis, tedy z cela naopak. Nechoďte mi s tau wýmluwau, že snad jako hebrejský národ knihy od zadu čítáte! — A tyto wšechny posudky nepřečtených, nečtených a newyšlých knih podal jste w Musejníku, „ bylo to sepsáno s tau pílí a bedliwostí, jaká na spis wědecký sluší, na spis wydaný pod takowau záštitau jako jest Matice česká? “ ( jak sám prawíte o p. Zapowi ), kterak pak obstojí hrdinské Waše smýšlení strany Matice? Prawíte, že se jí nebojíte, že byste se hned do ní pustil, kdybyste příčiny měl. To wěřím, ale budte zatím rád, že se Matice do Wás již dáwno nepustila, který jste jí prodáwal takowé lži za hotowé peníze. To wšak jsau wšechno jen mé osobní náhledy a námitky, které si wywrátiti můžete, jak dowedete. H. B.", "id": 947}
{"text": "3. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel\nŘíšský sněm dne 30. září. Welmi zajímawé bylo pro nás Slowany dnešní sezení swými interpellacemi. Smolka interpelluje weškeré ministerstwo: Již po několik dní se roznáší powěst po městě, že ministr wnitřních swůj auřad do rukau císaře pána složil. Úžas, s jakým tato powěst se poslauchá, jest důkazem uznání rozšafnosti pana ministra. ( Potlesk. ) Musím wyznati, že i nás haličských deputowaných se jakési obáwání zmocňuje, neb dobře nám známo jeho snažení, aby i w Haliči konstituční žiwot zawedl. Táži se tedy wysoké ministerium, zdali pan Dobblhof z ministerstwa wystaupil? Wessenberg: Newystaupil ( celá komora tleská ), ale choroba mu nedowoluje přítomnu býti. Borrosch interpelluje ministerstwo, uslyší-li již dnes dostatečnau odpowěď na swé 3 otázky, aby komora wěděla, je-li swrchowaným shromážděním, nebo je-li jí toliko powoleno, oktrojowanau konstitucí w poradu bráti? Bach: Ministerstwo se již 7. září wyjádřilo, a je-li swobodno, jak se má interpellowati, musí býti též wolno, jak se má odpowídatí. Borrosch: Tedy platí protest můj posud. Bach: Jak komora sama uznáwá, nemůž býti protest předmětem diskuse. Borrosch: Jaké wýsledky podalo wyšetřowání od 13. září? Bach: Hrdelní saud tyto události wyšetřuje, jak bude wyšetřowání skončeno, nebudu meškat wýsledky předložiti. Facchinetti čte dwa dekrety od Weldena a Radeckého, w nichž se každému, kdo by wojáka urazil, smrtí wyhrožuje, kalabreské klobauky a kokardy zapowídají, a wojsku nařizuje, jak wíc než tři osoby pohromadě stojí, do nich pálit. Upomíná na trůní reč, že w ní wysloweno, naše wojsko tam táhne co oswoboditel, a stawí následující otázky: 1. Zná ministerstwo tyto dekrety? 2. Má se uražení wojáka smrtí trestati? 3. Má se do lidí jen proto stříleti, že pohromadě jsau? 4. Srownáwá se toto jednání s wyjádřením Rakauska? Latour: To snad bude z piemontských nowin wzato; prosím mi wše podrobně wyprawowati, a já se Radeckého na jednotliwá dáta zeptám. Borrosch: Události 13. září se wyšetřují; komandant národní gardy by měl tedy swau hodnost prozatím složit, než wyšetřowání bude u konce; já podáwám panu ministrowi důkazy od 50 poctiwých mužů. Latour: Komandant národní gardy tenkrát prawil w přítomnosti pánů ministrů, že onen powěstný lístek za klobaukem neměl, ale ze přinucen byl, jej w ruce držeti. Borrosch: Má dáta nejsau z piemontských, nobrž z uhersko-německých nowin. ( Jak pan Löhner slowo uhersko-německých zaslechl, letěl, radostí ozářen, že opět mohau Slowanům jednu zasadit, k Borroschowi s dobrau radau: Lesen. ) Uposlechna wáženého poslance ze Žatče čte wyjímky ze psaních bána Jelačiće, které se Maďarům do rukau dostaly. W jednom na Latoura žádá Jelačić o 600.000 zl., w druhém na barona Františka Kulmera prawí, že se mu dělala naděje, že jeho wojsko, jak mile do Uher přijde, do řádného aerárního zaopatření wstaupí, a že bude morální silau podporowán, a že doufal ještě w čas Brückenequipage a 12 lib. batterii dostati. Ptá se ministra, co na to může odpowědíti? Latour: Na psaní, které jsem neobdržel, nejsem powinnen odpowědíti. ( Sykot a tleskot. ) Ostatně ale wyznáwám, že baron Jelačić několikráte mě o dělostřelectwo a peníze žádal, já ale nikdy pohnútky neměl, mu něco takowého poslati. Když ale uherské ministerium se zdráhalo slawonské wojsko platiti, nemohl jsem císařské důstojníky bez gáže a wojsko bez lenunku nechati, a poslal jsem mu 280.000. ( Hřmotný potlesk na prawé a centrům. ) Ostatně jsem mu ty peníze nedal, nýbrž jen předestřel. Omráčen tauto neočekáwánau odpowědí sedl si interpellant, ale hned se zase schopil: Tážu se dále, wida, že tato záležitost se stala otázkau stran, kdy ministerium ubohé zemi této pokoj zjedná a ji weškeré wlasti nawrátí? Wessenberg ( zlobiwě a poprwé nahlas, co je ministrem ): My neopominem mír zjednati, ale jen na základě rownosti wšech národností. ( Wýborně a tleskot bez konce. ) President: Nemáte již žádnau interpellací? Borrosch: A ještě několik pro příští sezení. Wessenberg dal odpowěď na interpellací 26. t. m. na něj učiněnau: že obchod na Dunaji až posud nelze chrániti, neb nepokoje w Uhřích ještě nepřestaly; konsuláty w podunajských knížetstwích budau co nejlépe obsazeny, a Rakausko nejen w Cárhradě nýbrž i w ostatních zemích důstojně zastaupeno; dříwe ale třeba, by Rakausko wnitřním uspořádáním si wážnost ewropejských států získalo. Na denním pořádku: Powolení daní na rok 1849. Potocki: Kdybychom byli konstituowaný sněm, newím, zdali by jeden hlas se našel, který by z této otázky učinil wěc důwěry; neb prowolání daní jest nejdůležitější otázkau wšech sněmů, jediná garantie swobody. Šuselka nás napomínal, bychom nejednali tak příliš provinciálně. Jsme tady snad k ustawení monarchie? Já myslým, že k oblažení národů. Dokawad nás stejné interessy spojují, budem držeti pohromadě. A když se rozpadnem, bude to nějaké neštěstí? Hlasuje pro náwrh wýboru. Strasser žádá, by se potrawní daň w Tyrolech newybírala obwyklým způsobem, jen chudému k obtíži padajíc, nýbrž aby quantum, které na Tyroly wypadá, od auřadů rozepsáno bylo. Trummer nawrhuje, powoliti daň pro celý rok. Purtscher: Jsme pokladníci národu, nesmíme nakládání s jeho penězi ponechati odpowědnosti ministrů; mohlo by se snadno státi, žeby ministr, jako Schäfern w Badensku plnil rozkazy komory a knížete najednau, a jsa k zodpowídání pohnán, odpowěděl: „ Nechť kníže za swé rozkazy odpowídá. “ Kárá ministerstwo, že již w Štýrech a Haliči rozepsalo daně, o kterých newí, budau-li powoleny, čili nic. Umlauft a Bilinski mluwí proti náwrhu. Hein powažuje powolení daní za newyhnutelnau potřebu. Finanční saustawa se nedá jedním dnem zbořit, jako předešlé policajtstwí a censura. Ulepič je pro powolení. Goldmark metá filipiku proti ministerstwu a počítá mezi nejhlawnější jeho chyby napodobňowání. Demokraty napodobňuje se swými šturmpeticemi, nejdříw o 20 míl., nyní zase o nepowědomau sumu. Šuselka nám prawil, že musíme daně powolit, chceme-li monarchii udržeti. Dobře tak! k udržení monarchie není wíce zapotřebí, než daně powolit a ultra-radikální buřiče wyhnat. Löhner: Přiznáwám, že jsem dnes trochu ostýchawý ( smích ). My jsme mladý parlament, já sám jsem ještě nowáček; rád bych mluwil o štwanicích národů, ale obáwám se, bych nebyl k pořádku wolán, ačkoliw se to jiným promine, když mluwí o hezkých wausech. Naráží na Riegra, který prawil, že newí, proč by Maďarů deputace měla býti předpuštěna, snad bychom její krásný waus obdiwowali. Naše minislerstwo wládné jednau rukau konstitučně a druhau nekonstitučně, a my – dáwáme oběma peníze. Kárá ministry ze slabosti a komoru z mlčení. Císař jest we Wídni konstituční, w Haliči absolutní. Slyším, že se má uzawříti aliance s Prušáky a Rusy: snad jen k obraně swobody. – Dále se uchýlí řečník od wěci samé a wede polemiku welmi sarkastickým tónem. – Musím prawdu mluwiti, by co cherub, obklopená hromy, s nebe sestoupila. Budaucí sezení w auterý.", "id": 948}
{"text": "6. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Zatknuté osoby], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Kupecká beseda ustanowila se na tom, že se w Praze nikdo za deputowaného woliti nesmí, kdo byl audem Národního Wýboru!!! * * * Dworní komisse z Wídně wčera již přijela do Prahy. * * * Radda městská se počíná ucházeti o zrušení obtížného stawu obležení Prahy. Bohužel, že jsau mnozí z obywatelů tak bez powahy, že prý sobě setrwání w stawu tom ještě žádají – pro samý strach, jakoby nápotom nebyli dost bezpečni. Lidé takowí trestají se sami neustálým strachem. A wšak ať se přestěhují na hradby Marianské a tam si ustelau třeba zrowna pod děla, když se nemohau s nimi rozlaučiti. My tu newidíme žádné auklady ani jaké nebezpečenstwí; wšecko je w pokoji a tauží jen po prawém pořádku. A. T. * * * Jak známo, panowala u wojska proti národním barwám, co znaku dobyté swobody, ještě po strhání barrikád náramná rozhorlenost. Pisateli toho se přihodilo, že byl, jda na Malau stranu, na mostě tyto dny od mysliwce k udeření na prsa napřaženau ručnicí nazpět hnán, protože měl bílý klobauk s čerwenobílau stužkau. Předwčírem se to samé přihodilo dwěma gardistům, jimž mysliwec na stráži stužku s klobauku strhl a do wody hodil se slowy: Jetzt ist keine Constitution! německá věta zapsána starším způsobem ( Teď není žádná konstituce! ) nač si tito u důstojníka strážního stížnost wedli. Tento obdržel od wojáka na dotázku, kdo by mu byl takowé počínání přikázal, za odpowěď, že jeho zawáděč na stráž. Uražení gardisté dostali na to od důstojníka ubezpečení, že zawáděč trestu swému neujde. My nechceme takowé počínání jednotliwců za wýraz obecného smýšlení wojska našeho a za protiwnictwí jeho proti nabyté swobodě občana powažowati, přeswědčeni jsauce, že wzdělaná část jeho w srdci swém lidu wšecky wydobytky jeho přeje. Nemůžeme wšak přece zamlčeti, že wýjewy podobné za následky špatného ponaučení sprostého wojáka o událostech a požadawcích nynější doby máme. Dobrého ponaučení jest w skutku welmi zapotřebí; neb není diwu, že takowými wýjewy wojsko w podezření upadá, že jest podporau strany swobodě lidu nepřátelské, a že někdejší doby despotičnosti a poroby opět zawésti zamýšlí. W. L. * * * Nebyli bychom wěřili, že je u nás ještě tak mnoho lidu lehkowěrného, jako se teď ukazuje; toť jakoby mnozí byli ztratili hlawy neb aspoň rozum. 1. Každému, kdo w Praze byl, je powědomo, že na kamenném mostě socha skoro žádná nestojí rowně; tak též stojí socha sw. Jana tělem obrácena wíce na Malau stranu, obličejem ale spíše k Starému městu, tak že hledí aspoň zrowna před sebe na most a lid okolojdaucí. Nikomu to nebylo nic diwného, až si kdosi usmyslil žertík, zůstal tam státi a pohlížel na sw. Jana. Hned se postawili k němu jiní, i brzo byl most diwáků plný, jak je široký; druhý widěl již to, co twrdil prwní, a třetí si to nenechal wíce ani wywrátit. Jakýsi čtwerák wypátral ale konečně i příčinu, proč že se odwrátil sw. Jan? Nechtěl prý se díwati na jednoho ze swatých swých sausedůw, kterému ( na čtwrtém pilíři od wypálených Staroměstských mlýnů ) kaule onehdy urazila hlawu. 2. Kdosi mluwil tuty dny málomyslně o nejnowějších báchorkách: mnoho-li tu mělo býti zabito Němců atd. I musil se sám přiznati, že nepochopuje, jak by se mohlo tolik tisíc lidí ( až na 70.000 ) na jednau odprawit. Maje jej k lepšímu, powěděl mu jeden z přítomných, že je zde takowý stroj, který když se pustí, sám po městě jezdí, osoby zaznamenané wyhledá a pobije. Uwěřil a na druhém místě to již wyprawowal za pauhau, jistau prawdu! – Jinému zas powěsili bulíka na nos, že se měl podkopat wrch Petřín a prachem swrhnauti na Prahu! –! Nejznámější osoby zatknuté jsau: hrabě Buquoi, hr. Wojtěch Deym, bar. Villani, Dr. Brauner, Dr. Amerling, Karel Sabina, P. Krolmus, P. Wiesner, Faster, Šlesinger, farář Arnold, Ruppert, klobaučník Pešina.", "id": 949}
{"text": "3. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 31. srpna Dnes byl přijat celý náwrh Laszrůw, jak wčera učiněn byl, i se změnau od Smolky nawrženau. Sezení trwalo od 9 ráno až do 5 odpoledne, a bylo tak bauřliwé, že podobného nepamatujeme, tak že se president Dr. Strobach již z presidentstwí poděkowal, a wšak přece opět hned na to jednohlasně skrze aklamací wywolen jest. Při otázce, má-li se náhrada dáti, hlasowalo se woláním jmen, a 174 byli pro náhradu, 144 proti ní, 36 nehlasowalo ani ano ani ne. Při otázce, má-li každá province sama pro sebe tyto wěci wypořádati, hlasowalo se též tak: 224 byli pro to, jen 125 proti tomu ( celá síla centralistů, kteří chtějí, aby province přestaly ). Když se hlasowalo o náwrh Kudlichůw, přijat byl napřed náwrh jednotliwý, „ aby stát náhradau zaplatil, “ 168 hlasy, proti 120, poněwadž mnozí dokonce hlasowat nechtěli. Pak ale, když se o celý náwrh Kudlicha dohromady hlasowalo, propadl celý, tedy i to ustanowení, že stát náhradu dáti má. Mám-li podati jen trochu prawdě podobný a pochopitelný obraz tohoto znamenitého dne, newím skutečně, dá-li se to slowy docíliti. Na každý pád má ten, komu přáno bylo, co očitý swědek díwati se na tyto podiwné skoky mladého, neobratného parlamentu rakauského, mnoho zkušenosti, která se nedá z pauhého čtení nabýti. Wčera sice ustanoweno bylo, že hned beze wšech řečí bude hlasowáno o Laszrowu náwrhu, který již znám jest ( č. 116 Nár. Now. ). Přece se ale strhla hned z počátku debatta o mnohých pochybnostech náwrhu Laszrowa, konečně se ale přistaupilo přece k hlasowaní. Prwní paragraf: aby wšechno poddanstwí se wšemi na ně se wztahujícími zákony přestalo, přijat jest jednohlasně. Též tak druhý, aby přestaly wšechny rozdíly mezi dominikálními a rustikálními statky. Též třetí §., jenž zejména jmenuje wšechna ta poddanská břemena, která od nynějška přestati maji, přijat byl jednohlasně. Pokaždé následowal hřmotný potlesk celého sněmu i na galeriích, na které se tu oko presidentowo zamhauřilo. Když ale bylo po těch, wystaupili páni řečníci lewé strany, jmenowitě Umlauft, že oni dále podlé swědomí swého hlasowati nemohau, že oni se netraufají o jednotliwých wěcech rozhodowati, aby to celé bylo odewzdáno komissí. Tato Frankfurtská strana totiž, cítíc swau slabotu we sněmě, chce naschwál otázku o robotě a o poddanstwí hodně dlauho nerozhodnutau nechati, totiž má-li jaká náhrada daná býti neb snad zcela žádná, aby zatím po celý sněm mohla wládnauti deputowanými selskými ( jmenowitě z Rakaus a z Haliče ) slibujíc jim wždy, že zcela žádnau náhradu platiti nebudau. Konečně by owšem přece na náhradu přišlo, zatím by ale tito pánowé aučele swého auplně dosáhli. Oni dobře wědí: wypadne-li uzawření sněmu docela proti náhradě, jak my slibujeme, poděkuje se ministerstwo, a sněm bude buď rozpuštěn, neb aspoň toto uzawření jeho od císaře potwrzeno nebude. Wypadne-li ale uzawření sněmu, že se za něco mírná náhrada ustanowí, tu opět my u těch, jimž jsme wšechno zadarmo a bez náhrady slibowali, důwěru ztratíme na budaucnost. Proto tedy wšemožně usilowali, aby se nic jistého neustanowilo, nýbrž celá wěc komissí odewzdána byla. Peitler: Nemá-li být hlawní bitwa ztracena, tedy nawrhuje, by se o jednotliwých náwrzích hlasowalo. ( Bauřliwý potlesk. ) President připomíná, že to proti wčerejšímu uzawření. Peitler: Žádám tedy, by se sezení na 10 minut odročilo. Je podporowán. W těch 10 minutách se wytratí welká část Lewé a wšickni sedláci. Chtěli totiž, aby dále rokowáno být nemohlo, kdyby totiž 192 audů we sněmowně nebylo, jak předpisuje řád jednací. President je přinucen, nechat počítat, zda-li dostatečný počet audů komory pohromadě. Je jich přes 200, tedy se přikročí k dalšímu jednání. Poznenáhla se nawracují wen wyšlí, widauce, že jejich lest se nepodařila. Wětšina se potutelně směje. Löhner mluwí smířliwá slowa. Šuselka myslí obě strany tím spojit, že nawrhuje, by se hlasowalo o náwrzích, které zcela proti náhradě jsau. President: To je proti wčerejšímu uzawření. Borrosch prosí we jménu swobody a sprawedlnosti, by se obě strany smířily, což se státi může skrze zjinačení §. 5., o kterém se nedá hlasowat ani s „ ano, “ ani s „ ne. “ Borkowski myslí, by se stranu náhrady hlasowalo hned, ostatní ale přenechalo komissí. Dylewski: Celá zem je w napnutí, brzy ji bude následowat mrákota, jestli wěc tu hned neukončíme; odkazowat wšecko komissí, prozrazuje bázliwost. Umlauft: My nejsme bázliwí, ale swědomí nám nedowoluje tak auhrňkem hlasowat; zejména musí být každá powinowanost udána, neb tolik je jich tu ( ukazuje na sedláky ), kteří ani newědí, co se pod kterým pojmenowáním wyrozumíwá. ( Celau řečí tleská jeho strana, tak že málo co rozumět. ) Hawelka: Wčera jsme to sotwa tak daleko přiwedli, že jsme se sjednotili, oč budeme hlasowat, a dnes již zwrhujeme naše uzawření. Kdo teď po třínedělních řečích ještě nerozumí, jak má hlasowati, toho tomu ani komisse nenaučí. Co si budau naši komitenti myslit? – Aby udělali to, co my, a zwrhli také naše uzawření. Smolka činí doplňující náwrh k §. 5., by se co nejdříw wyšetřila náhrada ze státních prostředků, a zda by tento náwrh neprošel, činí druhý, by se jen pro Halič ustanowila náhrada ze státních prostředků. Lubomierski by rád mluwil, ale pro powyk není w stawu. Violand nawrhuje, by se jen o princip hlasowalo, totiž že jen za něco náhrada dána bude, a prowedení komissí zůstawilo. Neboť je zapotřebí sedláku říci, že je poddanost wyzdwižená; ale dříw než hlasujem, musíme wědět, zač máme náhradu powolit. Jinak nemůžem ' s dobrým swědomím k hlasowání přikročit. Borrosch nawrhuje, před §. 4. Laszrowa náwrhu přiwésti doplňující náwrh Kaučice k hlasowání. – Totiž: Za některá zrušená břemena se nedá žádná náhrada, za některá se dá. Jonák: Tolikrát se tu již mluwilo o servitutech, a když posud lidé jsau, kteří tomu nechtějí rozumět, tak to není naše wina. Odhodlanost a mužnost se tu dříwe kázala, tedy přiweďme dílo naše w srpnu ke konci, bychom swobodný září měli. Helfort nawrhuje, má-li se ostati při wčerejších uzawření, „ že se má o celém náwrhu Laszrowu hlasowati, “ a které dnes opět potwrzeno bylo, čili ne? Doliak: Buď o celém náwrhu hlasowat, neb zcela nic. Já sám jsem proti mnohému §., ale proto bude komisse zwolena, by doplnila, w čem pochybeno. Ostatně to ale jmenuji nepoctiwostí, zrušení wšech břemen wyřknaut a pak nechtít dál hlasowat. To, co ti pánowé dnes mluwí, mohli wčera říci, než se uzawřelo, že bude o celém náwrhu Laszra hlasowáno, ne ale nyní, když prwní tři § §. přijaty jsau. Goldmark: Náš zámysl je dwojí: 1. poddanost zrušit; 2. za některá břemena dáti náhradu, a za některá nic. Již dříwe bylo uzawřeno, by se detail ponechal komissí. ( Tleskot. ) Držme se tedy toho. President chce Helfertůw náwrh přiwésti k hlasowání, poněwadž jeho přijmutím ostatní odpadnau; na Szablowu námitku ale, že Helferlůw náwrh i po přijmutí Borroschowa náwrhu, swau platnost podrží, prohlásí se shromáždění pro prioritu Borroschowa náwrhu. Oba náwrhy jsau přijaty. Mayer to nachází směšné: hlasowati wůbec o tomto náwrhu. Řeknu-li „ ano “, prohlásil jsem se pro prwní díl a druhým jsem opomítnul; řeknu-li „ ne “, opomítnul sem prwním dílem a přijal druhý. Szabel: Zde se nejedná, přijmauti prwní neb druhý díl, nýbrž prohlásiti se pro princip, který w celku obsažen. President nechá hlasowati, a skoro jednohlasně jest Kaučičůw náwrh přijatý. ( Hřmotný tleskot. ) Tím jest princip náhrady wyřknut, skoro celé shromáždění se raduje, ministrů twáře se září radostí, kteří takřka w zimničné napnutosti rohodnutí této otázky očekáwali. S ní se rozhodlo „ být či nebýt “ ministrů. Palacký žádá nowé formulowání tohoto uzawření, a sice následující: „ Za některá z těchto wyzdwižených břemen má se náhrada dáti, za některá nic. “ Tato formulace se přijala. Tu ale wystaupí opět nowá bauře. Ambrož z Krajinska s welikým křikem mluwí obšírně asi w tento smysl: Činím náwrh, by se porada o následujících punktech komissí ponechala. ( Hluk. ) Až potud a ne dále šla Strobachowa trpěliwost. Strobach, který dnešního dne swau obezřetnost, trpěliwost a bystrost ducha w nejkrásnějším swětle ukázal, widěl, že wšecky moci se spikly, by jeho trpěliwost zlomily. Jeden náwrh po druhém usilowal předešlá uzawření komory zwrhnauti; to nemohl déle snésti a poděkowal se z presidentstwí, wyzýwaje vicepresidenta, by jeho místo zaujal. Celý dům wolal: „ Ne, ne, ostaň. “ Strana uzawření komory odporující byla takměř omráčena, a Strobach per acclamationem opět za presidenta zwolen. Strobach se chopí slowa pod náramným tleskotem: Jen pod tau wýminkau to přijímám, zdali se Ambrožůw náwrh nazpět wezme. Borrosch: Jest beztoho neplatný, neb byl proti uzawření komory. President: Přikročíme tedy k hlasowání o punktu. Totiž aby přestala wšechna z osobní poddanosti pocházející břemena, která na gruntech nelpí, nýbrž na osobě bez náhrady. Přijmut skoro jednohlasně. ( Silný tleskot. ) Před pátým §. náwrhu Laszerowa, jenž zní: „ aby za takowé práce, naturální a peněžité odwody, které majitel statku poddaného wrchnosti platil, byla ustanowena brzy mírná náhrada, “ wystaupil dep. Rieger: Nemohu pro tento §. s upokojením hlasowati, pokawad určitě sněm se newyjádří, že i tu budau jisté powinnosti, kterých bezpráwnost komisse uzná, bez náhrady odpuštěny. ( Mnozí ze sněmu: Owšem! Owšem! ) Thinfeld: To se již dle předešlých ustanowení samo rozumí; neboť jest tento §. jenom prawidlo, wýmínky potom ustanowíme a wšeobecnost jeho obmezíme. Rieger: Stalo se wšak přece kolikrát, že se to 484 co ustanoweno jest, později jinak wykládalo; tento pád jest ale příliš důležitý, a žádám, aby se sněm wýslowně a určitě o tom wyjádřil. Jednalo se totiž p. Riegrowi o to, aby se pak později dle smyslu řeči dra. Braunera takowé powinnosti, které nepráwě a nesprawedliwě powstaly, odtud wylaučiti a bez náhrady odpustiti mohly. ( To se stalo. ) Nastaupilo hlasowání, a sice zejména, a 174 hlasy bylo ano, 144 ne, 36 se nechtělo wyjádřiti. Ostatní punkty náwrhu Laszrowa přijaty jsau již pokojně, až se přišlo k amendementu p. Smolky, jenž zní: že má komisse ze sněmu wywolená ustanowiti míru a welikost náhrady a kasu takowau w každé provinci, z které se jedině pro tuto provinci náhrady wypláceti budau prostředkowáním státu, a který byl zcela proti mysli centralistům jak Frankfurtským tak i bürokratickým, neboť tito by rádi každau památku provincí wyhubili. Zwláště p. Borrosch z Prahy wyznamenal se we swé centralistické zůřiwosti, we které on p. Löhnera přewyšuje. Žádali konečně i tu jmenowité hlasowání, a bylo 224 hl. pro Smolku, jen 125 hlasů proti němu. W této otázce hlasowali dohromady Čechowé, Morawané, wšichni Haličané, Tyrolští, Dalmatinci a Štýrowé, proti nim byli jen Němci, jmenowitě wšichni rakauští sedláci, protože oni welké powinnosti mají a rádi by, aby ostatní province za ně za boháče část zaplatily, a pak nejwětší část Krajinců, protože jest jejich země příliš chudá. Nyní oznámil president, že se bude hlasowat o náwrhu Kudlichowu ( již dříwe w Nár. Now. podaném ). Kudlich: Poněwadž již tím, že náwrh Laszrůw přijat jest, weliká část mého náwrhu také odbyta byla, beru jej nyní nazpět, a žádám, aby se jen o těch punktech hlasowalo, které nejsau w Laszrowě náwrhu. Löhner ( zlobiwě ): Když p. Kudlich swůj náwrh nazpět béře, činím já jej swým náwrhem a žádám, aby se o celém hlasowalo. Nastala nyní hádka mezi pp. Peitlerem, Klaudim, Dylewským, Goldmarkem, Löhnerem, Jonákem, Trojanem o této wěci, až konečně ustanoweno jest od sněmu, že prwní čtyry punkty náwrhu Kudlichowa již přijitím Laszrowa náwrhu odbyty byly, a že se jen o poslední tři hlasowati bude, totiž o §. 5., 6., 7. O §. 5., jenž obsahuje, aby celý stát náhradu zaplatil za wšechno, co není pauze z privátního kontraktu, bylo hlasowáno woláním jmen; 168 hlasů bylo pro, 120 proti němu, weliká část ( asi 60 ) nechtěla býti ani proti, ani pro něj, protože toho aumyslu jest, aby se něco z weřejných kas dalo, jednu část ale aby si sedláci sami zaplatili; neboť nechtí, aby nyní schudlý měšťan, pak ubohý lid, konečně i ten sedlák, který se dříwe již draze wykaupil, musel nyní platiti náhradu za sedláka, což by ale se stalo, kdyby celý stát náhradu přejal. Druhé dwa § §., totiž 6tý a 7mý rowněž byly přijaty. Jest obyčej nařízený w řádu jednacím, aby wšechny náwrhy, které z wíce punktů neb § §. pozůstáwají, napřed jeden §. po druhém, pak ale ještě jednau w celosti přijaty byly. A to proto, že někdo ku př. jeden neb druhý punkt neb několik punktů rád přijme, proti jiným ale hlasuje; když ale tyto, proti kterým hlasowal, přece přijaty byly, raději celé zawrhne, i ty punkty, které napřed přijal, jen aby ty, proti kterým hlasowal, také spolu padly. Tak se i stalo tuto, když o celém Kudlichowě náwrhu hlasowáno bylo, propadl celý. Totiž wšechny ty tři paragrafy. Wětšina ale nebyla welká, tak že museli sekretáři celau sněmownu počítati, což asi čtwrt hodiny trwalo, a ukázalo se, že 152 jsau proti, 148 pro něho. Nastalo nesmírné bauření rolníků rakauských Tito myslí totiž dokonce, že stát jest něco takowého, po čem jim nic není, a že, když stát náhradu platiti bude, oni dokonce nic nedají. Proto si také ubozí libowali tolik w tomto náwrhu, který nyní propadl., skoro celá strana, která proti tomu byla hlasowala, opustila nyní ( we [ tři čtvrtě ] na 5 ) sněmownu, kdežto ale mnohé trpké slowo padlo, až konečně sekretářowé ještě oznámili, že wětšina zcela nepochybná jest, poněwadž oni asi sebe sami nepočítali ( jest jich 6 ), kdežto wšichni proti náwrhu hlasowali, a tedy wlastně wětšina byla 158 proti 148. – Dne 1. září. Dnešní sezení nepřineslo téměř žádného owoce. Hádka ustawičně se točila okolo samých formálností, jako to obyčejně býwá w našem sněmu. Jediné, co uzawřeno jest: že přestati má wšechno nucené odbírání piwa a kořalky. Interpellace ale byly důležité. Brauner tázal se justičního ministra strany wyšetřující komisse w Praze. Po událostech březnowých ustanowen jest wojenský saud beze wšeho potwrzení neb dowolení ministerstwa. Nejlibowolnější zatýkání dělo se zrowna jen podlé obyčeje neb podlé čepice a kabátu neobyčejného. Nyní odewzdáno bylo wšechno kompetentnímu saudu. Jestli ale již dříwe každý ze zatknutých měl práwo tak dlauho na swobodě zůstati, až mu skutečně dokázáno bude, že jest podezřelý z přestupku, tím wíce potom, když řádný saud wěc přejal, nadíti se bylo, že se brzy dle sprawedliwosti stane. Nyní ale již pět neděl od té doby prošlo, a ještě posud zatknutí asi 41 w počtu, mezi nimi hlawy rodin, kterým z tohoto zatknutí nejwětší škoda powstane, we wazbě sedí, čekajíce na rozhodnutí, budau-li jen za podezřelé uznáni. W Paříži bylo po posledních událostech 3000 těžce obwiněných za 8 dní wyslechnuto, táži se tedy ministra sprawedlnosti, proč tak dlauho ono wyšetřowání trwá? Bach: že již dáwno do Prahy přísný rozkaz podal, aby co nejrychleji ono wyšetření ukončeno bylo. Wčera dostal telegrafickau zpráwu, že z těch 27 neb 28 osob, které posud ještě we wězení jsau, ještě w tomto týdnu několik na swobodu přijde, a také zpráwa o celé záležitosti ještě w tomto týdnu bude předložena kriminálnímu saudu. Ujišťuje, že ministerstwo aumysl nemá, z wěci této tendenční proces učiniti. Herzig nemůže nikterak ztráwiti to, co posud w komoře mluweno bylo o sněmích provinciálních, a táže se tedy ministrů, jestli snad oni, nečekajíce na rozhodnutí říšského sněmu, nějaké kroky učiní k prospěchu těchto provinciálních sněmů. Dobblhof: že ministerstwo nikterak nechce před uzawřením sněmu říšského něco we wěci té učiniti.", "id": 950}
{"text": "12. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Hádka v hostinci]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. * – * W jistém hostinci w Praze byla hádka mezi Rakušanem a Čechem o přednostech jazyků. Mezi jiným wyčítal Rakušan Čechowi, že jazyk náš nemá slow pro důležité wěci, pro které Němci krásná pojmenowání mají. „ Jak mi ku př. přeložíte na česky: generalmajor? “ prawil konečně Němec. Čech chwílku přemýšlel, a pak usmíwaje se odpowěděl: „ Až mi wy řeknete, jak se generalmajor po německu jmenuje, powím wám hned také jak se po jmenuje česku. „ Co, že generalmajor není německé slowo? “ – „ Owšem, že není, “ – Rakušan se pozastawil, a rozmýšleje se chwíli prawil konečně: „ Máte prawdu, generalmajor není německé slowo, ale to mi aspoň nebudete upírat, že je přece wíc německé, než české. “ * – * Jistý statkář w Cellech chtěl nemocné swé šwegruši do Berlína po železnici poslati oslici franko; pánowé u železnice neměli pro takowý náklad žadné taxy, a chtěli aby oslice jen nefrankowaná se poslala, w Berlíně že si sami plat určí. Ale i tam newěděli, co by měla oslice platit, až jim udělil radu nosič, který k dowedení oslice na místo powolán jsa, rokowání wysleche: „ I, ať platí jako z prwní třídy, wždyť se bez toho říká: že je osel, kdo w prwní třídě jede. “ * – * Průmyslnost anglická. Za swého pobytí w Birminghamu byl Ibrahim Paša zwědawostí sweden, podíwati se na kostru welrybí, kterau tam práwě asi za groš ukazowali. Wešel se swým komonstwem do baudy, a dal se od majitele kolem woditi; když ale opět wen se dostati chtěl, zmizel najednau průwodčí. Použil totiž příležitého okamžení k uklauznutí, a ze wšech sil swoláwal wenku lid: „ Nyní, pánowé a paní, jest čas wstaupiti! Ibrahim, král egyptský, a wšichni jeho důstojníci jsau we welrybím břiše, a nemohau beze mne wen. “ Nawzdor hned zdwojnásobněnému wstupnému byla bauda přeplněna, a Ibrahim byl rád, že konečně malým otworem wywáznul z tohoto labyrintu. * – * Jakýsi p. Eduard Ludewig, kněhkupec w Hradci Štyrském ohlašuje w tamějších nowinách, že prodáwá za 8 kr. stř. malého kauzelníka ( knížku ), který prý majiteli swému wždy udá, kolik peněz kdokoli w kapse má, a sice na halíř. Toť musí být welmi užitečná knížka zwláště pro hospodské atd.", "id": 951}
{"text": "7. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [první část úvodu redaktora], Autor: Havlíček, Karel\nČasopis Wídenský „ Oesterreichische Zeitung \", jenž se powažuje a jest ozwěna smýšlení u wlády Wídenské panujícího, podáwá hned w prwním čísle pod nowau redakci swau článek weledůležitý, kteréhožto hlawní smysl zde kladauce, snažně žádáme, aby obecenstwo naše pozornost swau na tato slowa obrátilo. Píšeť takto: „ Národowé Rakauští jsau rodem duchem mezi sebau rozdílní: na rakauské půdě stéká se wíce welikých národů Ewropejských, i národů, jenž dáwnau wlastní historii mají, zwláštní swá zřízení měli, a jež politika Josefa II. nejen že neslila wespolně, ale k uwědomění sebe wzbudila a k rozkwětu národnosti z prachu sebezapomenutí wyzdwihla. Nyní, w boji národu o nejswětější práwa swá, wyjewily se národnosti w Rakausích u welikosti swé tím rozhodněji tam, kde odpor aneb utlačení bylo. Swoboda bez národnosti je tělo bez ducha. — Rakauský stát je sbor národů, jakého na swétě jinde newidět, a práwě proto nebyl nikdy w takowém nebezpečí jako nyní. Potřeby každého jsau zwláštní, na něž w druhém třebas ani pomyšlení není. Dlauho byly nuceny pod klobauk tétéž wlády; jedna a táž wláda nesjednotila je, za ní připrawowaly se k těmto dnům, hleděly a pílily k prostředu, sobě jen obecnému, a se starau wládau klesly spony, jenž prwé národy rakauské wespolek swíraly. Co se nyní s mocnářstwím bude díti? Rozpadne-li se? Co mnohá století stawěla, zwrtne-li se dobau? A rozpadne-li se, jaký bude osud jednotliwých zemí? – Kterak se chowat w obecném skutečném tomto hýbání? — Nechte odlaučit se, co se nedá držet. Pusťte, co nechce s námi býti z celého srdce, a co přirozeným způsobem s sebau sauwisí. — Odděltež se národnosti, nechtež se jim jich wůle, neboť není možná w posawadním spojení je udržet. Žádná moc wojenská není sto, žádná kasa státní prostředky ktomu nezjedná. — Proto ale nemusí být po monarchii weta. Staň se srozumění s národy jednotliwými o základech těchto: 1. Každý národ sprawuj se sám, zřiď se podlé potřeb swých we wšelikém ohledu spráwy. 2. Každý přejmi poměrnau částku zemského dluhu na sebe. 3. Každý wydržuj poměrnau moc wojenskau pro potřebu obecnau. 4. Na dwůr a slřední auřady plať každá země něco, podlé jistého klíče. – Jinak není možná, spojení národů rakauských ani na okamžení udržet. Neustupnost w tom ohledu byla by zkáza, byla by zrada. Země rakauské sestuptež se we spolek státní. Tento spolek záležel by ze státu německého, českého, polského, wlaského, magyarského a ilirského. Tento spolek neměl by nic společného ani podobného s posáwadním německým, jenž jest rozličných wlád spolčení; národ je jeden: zde naopak. Awšak každý národ takto zřízený — se zwláštním sněmem a pod společnau hlawau — mohl by se připojit k jiným zase zemím, s nimiž je národnost a řeč přirozeně wíže. Jako jsau nyní země tak nazwané německé část spolku německého, tak by mohla pak — bez proměny panowníka — země polská spojiti se ke spolku státnímu s druhými polskými zeměmi, wlaská s druhými wlaskými, uherská se Sedmihradskem, jižní Slowané s tureckými Slowany, arciknížetstwí Rakauské, Tiroly aj. s německým spolkem. \" Jasně widíme tedy, že již we Wídni zcela jinák se smýšlí o naší budaucnosti, a daufáme, že tato zpráwa pro mnohého bázliwce z našich bude welmi spasitelná, kterýž se posud odwážiti nemohl na myšlénku, abychom w Praze měli swau wládu, swůj parlament, swé wojsko atd. Proto zůstaneme přece w císařstwí Rakauském, ale přede wším budeme w králowstwí českém. Co se uwedených zde punktů týče, jsme w celosti stejného mínění s Oesterreichische Zeitung a jen dokládáme tolik, že přede wším naše potřeby žádají, abychom se swau korunau odstaupili od Spolku německého. Budeli toho pro bezpečnost naší národnosti zapotřebí, na každý pád dowedeme se spojiti we wěrné allianci s bratry swými Poláky a Iliry. Dowolíli okolnosti, dowedeme si též wzpomenauti, že Slezsko jenom bezpráwím od naší koruny odtrženo jest, a že k nám i Lužice náleží, jestli k nám chtí náležeti se zwláštní municipální neodwislostí, asi tak jako Chorwatsko k Uhrám. To se wšechno podle času ukáže. Přede wším ale musíme stát nyní na tom, abychom přestali býti částí německého „ Bundu \", w čem nám owšem sami Němci nejlépe cestu usnadní. Neboť až si jedno císařstwí německé neb snad jednu republiku německau utwoří, rozumí se samo sebau, že nebudeme čásť tohoto nowého státu, leda by nás mocí podmanil, čehož se ale tuším nebojíme. W takowém pádu, bratří! nenajdemeli nikde jiného zastání, pomůžeme si sami: učiníme opět apellací na staroslawné cepy české, které we spojení bratrském se slawnými kosami polskými zajisté dokáží ubránit naši samostatnost. Němce w Čechách utiskowati nebudeme nikdy, ale kdybychom se k německé říši připojili, byli bychom co slabá čásť jistě utištěni.", "id": 952}
{"text": "21. listopad 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: [Speciální události], Titulek: Pohřeb Jungmannůw., Autor: Havlíček, Karel\nPohřeb Jungmannůw. Čtenářstwu našemu – bohdá – jest známo, že nepřejeme pauhým newýznamným slawnostem a pompě, kterýchžto popisu bychom mohli dosti podáwati čtenářstwu swému, kdybychom se schwalně newarowali prázdných řečí dráždících toliko planau zwědawost bez wšelikého užitku a bez powzbuzení. Jestli tedy tentokrát wýjímku činíme, neděje se z jiné příčiny, než že se potěšiti chceme i se wšemi našinci stejně smýšlejícími, kterak wěc naše w osobách hlawních wůdců našich od weliké části národu ctěna a wážena jest, což se při pohřbu J. opět nejskwěleji dokázalo. Neníť w Praze pamětníka, aby kdy pohřeb osoby, w státní důstojnosti ne wysoce postawené, tak hlučně, w tak četném mnoha tisíc lidi průwodu, s takowým aučastenstwím weškerého obywatelstwa Pražského se odbýwal jako Jungmannůw. Skwělá, nejwýbornějsí odměna jeho swatého, nezištného snažení o nowý rozkwět národu našeho, které když od něho s hrstkau stejné smýšlejících přátel počato jest, co nějaká nepraktická, přeučená chautka několika přehnaných učených powažowáno bylo, nyní wšak při skončení žiwota jeho již tak do žiwota a do krwe weškerého národu wstaupilo, že i u protiwníků úcty nalézá. Krásný důkaz, že nežil náš Jungmann žiwot swůj nadarmo! Když na počátku nowozrození českého Jungmann s několika saudruhy swými radíce se o záležitosti wlastenecké w jednom pokoji pohromadě byli, podotknul jeden z nich položertowně, polosmutně: „ Což by se stalo s národností naší, kdyby strop na nás dolů spadnul? \" a nyní – nyní náš počet již tak wzrostl wšude, že by již celé nebe na nás dolu spadnauti musilo, kdyby se měla myšlénka národnosti naší úplně zničiti a udusiti! Truchlíce o starostu našeho, těšme se zároweň blahými wýsledky jeho aučinliwého, nám wšem wěnowaného žiwota! – Pohřeb byl ustanowen na 17. Listopad o 1/2 4 hodiny, a wšak již před třetí hodinau počaly se ulice okolo obydlí jeho jmenowitě Široká, Nowé aleje, Františkánský plácek, a Příkopí lidstwem plniti a nedbajíce na nepohodlné počasí, shrnuli se ctitelowé jeho w tak hojném počtu, že o 1/2 4 již těžko bylo do obydlí jeho se protlačili a jen s tíží se sbor ozbrojený pěchoty měsťanstwa Pražského, jenž zwěčnělému poslední čest proukázati ustanowil, před domem do řad sešikowati mohl. W domě samém se zatím byli shromáždili bližší přátelé, z nichžto někteří, jako jeden z našich veteránů, pan děkan Marek z daleka byli přijeli, četné duchowenstwo a počet těch, kteří ještě naposledy pozůstatkům jeho úctu swau proukázati chtěli, byl tak weliký, že prostory nestačily a weliká část se na snažné prosby pořádajících opět dolů obrátiti musila. Swaté obřady nad rakwí w domě samém konal a průwod až k bráně wedl prwní prelát králowstwí Českého, infulowaný kapitulní probošt u Sw. Wíta p. Fr. de Paula Pöllner, jenž jsa stejného dne s Jungmannem narozen, též jeho předstawený co direktor studií gymnas. a též zároweň s ním rytíř řádu Leopoldowa, ač práwě churaw, přece z lůžka wstana sám ochotně se k této poslední službě přátelské propůjčil. Bylo se wěru w čas průwodu i bolestně i s úctau podíwati na tohoto ctihodného starce, jak w těžkém obřadním oděwu a po zlé cestě časem od ostatního kněžstwa podporowán býti musil, aby neklesnul. Díky mu za tuto přátelskau horliwost. Zpěw w obydlí přejala Žofínská akademie pod ředitelstwím p. Škraupa, a mezi zpěwem se dole před domem rozdáwala báseň od p. Pešky k této příležitosti složená. Ke 4té hodině hnul se průwod z domu, jejž počalo oddělení sboru pěchoty měšťanské, po něm následowala mládež školní a gymnasiální. Těžko wsak bylo rozeznati prawý průwod, neboť wšechny ulice, kudy průwod šel, totiž Široká, Owocní, Příkopí, Hyberňátská atd., byly ( ač jsau nejšiřsí ) tak naplněny lidstwem, že se průwod sotwa protlačil. Za hudebním sborem pěchoty měsťanstwa Pražského, jenž pochody smutkowé wýborně hrál, šli zpěwáci, po nich následowalo již welebné duchowenstwo na počet 24. neboť se mnozí wel. p. farářowé Pražští w pluwialech k průwodu přiwtělili, jakož i důstojný p. kanowník Pešina. Rakew ozdobena byla jednoduše ale wkusně znaky hodnosti doktorské, zlatými řetězi doktorským a rektorským a řádem Leopoldowým, kterýžto, jak J. M. C. král náš sám w diplomě zjewně prawí, udělen jest Jungmannowi za jeho zásluhy literární, zwlášť za dokončení welikého slowníku a zásluhy o českau řeč a literaturu, a newezla se jako obyčejně na pohřebním woze, nýbrž nesena jest střídawě od 32 spisowatelů, doktorů a měšťanů, obklopena jsauc 24 pochodněmi. Za rakwí šlo wšech 5 pedelů wysokých škol Pražských w oděwu slawnostním, nesauce znaky fakult a university. Pak následowal wlastní pěší 386 čestný průwod, napřed krewní příbuzní zesnulého a pak ostatní přátelé a ctitelowé jeho wšech stawů a důstojností. Bylať tu šlechta, auřednictwo wšelikých stupňů, profesorové ode wšech fakult wysokých škol, gymnasií, duchowenstwo, měšťané, důstojníci gard měšťanských w uniformách, audowé besedy měšťanské, jejímžto čestným audem byl J., spisovatelé, doktoři, studující, alumnowé, a kdožby wypočetl všechna důstojenstwí jak církewní tak občanská zde we welikém dawu shromážděná, pro kterýžto daw nebylo možná jednotliwé osoby pozorowati. Pokud jsme rozhlednauti mohli, byli w pěším průwodu J. Exc. hrabě Matyáš Thun, hrabě Wojtěch Deym, pan purkmistr Pražský rytíř Jos. Müller, náš Šafařík a Palacký atd. Zvláště každého těšiti musilo, widěti mezi průwodem také četné uniformy důstojnictva c. k. wojsk, od pěchoty i dělostřelectwa. Druhé oddělení měšťanského sboru pěchoty za těmito táhlo, a pak následowal lid wšelikých stawů w nesčíslném množstwí. Za ním jel wůz černý pohřební, obwěšený znaky zemřelého a po něm táhla se nepřehlednuteluá řada jiných ekipáží s arcibiskupskau v čele. Mezi těmito wozy, jichž počet někteří až blíže ke stu kladau ( přes osmdesát bylo jistě ), byl nejwětší počet privátních poslaných z nejwáženějších domů Pražských. Průwod samotný po ulicích Pražských můžeme dobře položiti na 10–15.000 osob, a kudy se šlo, wšude byla okna obsazena a na hradbách městských čekaly zástupy hlava w hlavě, ramena v ramenau. U nové brány zastawil se průwod, konány jsau sw. obřady, garda měšťanská sešikowawši se presentujíc učinila zvěčnělému poslední úctu, a rakew wložena jest do pohřebního wozu. Ustanoweno bylo sice, že až na Sw. Pole bude nešen w Pánu zesnulý, a jistě by byl w tomto pádu celý průwod následowal: poněwadž ale powětrnost byla příliš nepřízniwá a také již wecer silně se přiblížil, upustilo se na radu zkušenějších. Nicméně weliký počet ctitelů dílem ve wozích, dílem pokud se směstnati nemohli pěšky následowali do Wolšan, nedbajíce nic na weliké nepříjemnosti cesty a počasí, a tam se shromáždili auzce se sestaupiwše u připraweného hrobu. Sw. obřady konal zde náš slowútný wlastenec a spisowatel, důstojný pan kanowník, Wáclaw Čechorod Pešina, a zpěw řídil náš Jelen. Byloť to okamžení welebné nad wšeliký popis. Temná noc wůkol, jenom časem prokmitnul měsíc mezi oblaky, a okolo nowě vykopaného hrobu při černé rakvi stáli jsme těsně pohromadě ozářeni swětlem pochodní, a w prostředku mezi námi na wywýšeném místě skwěl se welebný, infulowaný stařec we skwostném rauchu církewním a promluwil od srdce k srdci následujícími wznešenými slowy: „ Slowútní a vzácní přátelé w Pánu zesnulého a wážení wlastenci! Jestli která doba pro wlast naši, vzhledem na literaturu, žalostnau byla a bolestnau: jistě doba nynější jest nejžalostnější a nejbolestnější, an stojíme u rakwe muže wznešeného, který jako slunce swítil na obloze wlasti naší, který byl naším vzorem a naším wůdcem, který wšecky swé síly a schopnosti obětowal, aby ustydlau a téměř wyhynulau lásku k mateřskému jazyku našemu w srdcích našich zbudil a roznítil, aby naši literaturu uwedl do nowého žiwota a tím aby přispěl k sláwě celého národu. Jungmann, patriarcha náš, muž we wšelikém ohledu přewýborný, jehož ztrátu celá wlast po dlauhý čas hořce a bolestně bude želeti, a po místě jím uprázdněném my dlauho se ohlížeti budeme, opustil pozemské sídlo, by – zde dosáhna stupně wšemožné dokonalosti ducha, w nadhwězdném swětě se pozdwihl k řadám nejoswícenějších duchů, by odtud i dále a mocně působil na nás, bychom na dráze, kterau nám w dobách nejnepřízniwějších otewřenau zachowal, jeho wěrně následowali a tak památek jeho přewzácných, nám w slawné dědictwí zůstawených hodnými se stali. – Tu stojíme se sewřenými prsy nad otewřeným hrobem jeho kwílíce, že nám twář učitele welectěného, spisowatele vysoce oswíceného, wlastence přehorliwého, přítele na nejwýš milowaného a dobrodince srdečného, jehož památka po celých Čechách w požehnání zůstáwá, twář přewelebná na vždy odňata býti má. – Čím jsme jej v drahém živobytí jeho vřele a šetrně předcházeli, to odesíláme nyní za ním na věčnost, – přání naše a prosby, by jemu dobře bylo, věčně dobře bylo jemu na nebesích, dobře jemu bylo wěčným utěšením, že se osiřelá rodina jeho z ochrany Boží těší, a dobře bylo jemu tím vědomím, že na jeho místo mnoho jiných, duchem jeho nadšených vlastenců nastaupí. Nemíním slowy těmito truchlořeč zde přednášeti, krátkost času a mdloba wěku mého překážely mně, abych wzdělal řeč, kteráby wznešenýeh jeho zásluh důstojná byla; – míním toliko jeden přidati kwítek na wěnec, kterým jej zde ozdobil mocnář sprawedliwý a král milostiwý, kterým jej ozdobí wlast wděčná, a který jemu splítá každý z Wás přítomných w srdci swém a přeje, aby se jemu proměnil tam na wěčnosti u wěnec hwězd nebeských, wěčně zářících. To wysoce doufáme, nebo nám přeslawný pohřeb jeho osvědčuje, jak nebeský Pán jeho přewelikau pokoru a skromnost ducha tak slawně odměnil. Není ale zde wíce možná bawiti se jím jakožto ještě žiwaucím; ale krátkost času bolestně již kněze církwe nutí, dokonati obřad církewní a sebrati mysl a srdce zde žalem překonaných přemnohých ctitelů a přátel jeho, a spojiti je ku křesťanské přímluwě, by, když duch jeho opustil zemi, nebe jej přijalo, když duch jeho opustil zde nás, přijali jej nebeští přálelé Boží, a když zmizel duch jeho z očí našich zde: my jej oslaweného a přeblaženého uzřeli zase tam, kde wywinutí přewelebných duchowních wloh a sil jeho nám jej co Cheruba spatřiti dá. – To mu zde přejme, to mu od wěčné lásky žádejme, to mu od Boha wyprosme, by doba našeho wezdejšího rozlaučení zwýšila a rozmnožila jemu oslawení, nám pak přinesla ukojení, že není doba tato poslední, w které s ním obcujeme. Pozdvihněme již myslí swých k nebesům, a horliwau modlitbau prosme Pána žiwota a smrti, aby mu ráčil milostiwým býti, a tak se s ním rozlučme \". Wyznati musíme, že již dáwno snad nezawzněla takowá slowa, jaká jsau tato našeho wysoce důstojného pana kanowníka Pešiny, jimižto celé shromáždění we swaté nadšení přiwedeno jest, a mnohá slza ronila se za těmito slowy. Rowněž tak pohnutliwá byla modlitba, kterau tentýž důstojník církewní zwláště k tomuto pádu byl složil, kterau wšak zde pro skrownost místa již bohužel! auplně uwésti nemůžeme. Přece wšak si odepříti nemůžeme následující slowa z této modlitby sděliti k wůli mnohým, jimž přáno nebylo slyšeti je z ust samého řečníka na swatém místě: „ Když se nyní hrob jeho chladný před námi nad ním zawírá a my tmawé lože jeho opauštíme, pozorujeme odjitím jeho uprázdněné mezi námi sjawné místo jeho. – O Hospodine! jenž jsi sám stvořil člověku jazyk a sám jsi jej učil, řečí tebau danau slaužiti Tobě, wzděláwati sebe a prospěti bližnímu: ustrň se a wyplň uprázdněné místo jeho po celé wlasti přeslawné jinými oswícenými, a příkladnými pěstiteli a horliteli o blaho jazyka i wlasti; by takowau silau mocně se rozmáhal kwět wšeho dobra, prospěch obecenstwa a sláwa wlasti, a my wšickni w potěšení kráčeli před twáří Twau. \" Konec krásné modlitby uzawřen jest nelíčenými srdečnými slowy: „ Již zawři se hrobe! Příteli s Pánem Bohem! \" načež všichni přítomní žehnajíce se naposledy s tělem zwěčnělého hrnuli syrau zem za rakwí. Duch jeho žiwý w knihách uložený bude mezi námi wěčně přebýwati, pokud nepomine celý národ náš, čehož nás uchowati ráčiž ó Bože! Okolo jeho hrobu a při slawném průwodu učinili jsme swatý slib, že budeme dle jeho příkladu pěstowati blaho rozkvět národu swého, a mnohý mladík wida jak skwěle, jak vznešeně odměňuje národ služby jemu w oběť přinešené z čistého srdce, zaswětil sebe též k službě drahé wlasti naší!", "id": 953}
{"text": "5. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Písně]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 1. Písně. Složil W. Jaromír Picek. W Praze u Jar. Pospíšila 1847. Str. 85. Spůsob básnění pana spisowatele jest již dostatečně známý, a mnohé jeho písně již kolují po naší wlasti.", "id": 954}
{"text": "15. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Rusíni, Titulek: [redakční poznámka], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Adressa Rusínů w Haliči k ministerstwu wnitřních wěcí we Wídni o rozdělení Haliče na dwě province. – Wys. ministerstwo. Hlawní sbor Rusínů wznesl již na JMC., na wys. ministerstwo i na wys. sněm říšský opětně prosbu, aby Halič dle přewládajících národů na dwě provincie, totiž na rusínskau a mazurskau rozdělena byla. Hlawní sbor Rusínů oswětlil a odůwodnil w těchto zadáních newyhnutelnau nutnost tohoto rozdělení z hlediště národního, politického a wládního, že na jiné cestě není možná w Haliči docílit auplného pokoje. Stotisíce podpisů, předložených sněmu, dokazují dostatečně, že tohoto rozdělení si přejí nejen Rusíni, ale i wšichni dobře smýšlející w zemi wšeobecně. – Dejme tomu, ale nepřipusťme, že w zemi Rusínů Poláci skutečně národ twoří, neměli by Rusíni, držíce se zásady rownopráwnosti wšech národností, nic proti tomu, kdyby i Poláci národnost swau wywinowali, jen aby si nedowolowali přechwatů do pole národností druhých. Rusíni by jim jistě nebyli w tom w cestě. Žijíť w zemi Rusínů i jiní národowé: Němci, Armenowé, Židé a Karaité; nikdy ale nepřišlo Rusínům na mysl, wstupowat překážliwě wýwinu národností těchto národů do cesty, anebo myslet o Poláku a Židu, by přestal být Polákem aneb Židem. Národa polského w zemi Rusínů wlastně ani není. Historické bytí Poláků w Haliči počítá se od času, kde Halič, býwalé králowstwí Čerwená Rus, pod polskau wládu přišla. Tehdá přišli oni do země rusínské a přiwedli s sebau i jinau nešwaru, totiž Židy. Ale Poláci žijí w Haliči jednotliwě, tu i tam co býwalí gruntowní pánowé anebo gruntowní nájemníci na wsech rozptýleni. We swých dwořích a w pewných hradech jen na swé rodiny a čeleď obmezeni, nestojí w žádném bližším spojení s wlastním lidem, totiž s Rusíny. Ne wětší je jejich počet na městech, kde wedle welmi máločetných polských obywatelů jen ještě auředníci wystupují co representanti národnosti polské. Jen we Lwowě má strana polská pewnějších kořenů; neboť zde co w hlawním městě země sestředila se celá strana býwalých mocníků. We Lwowě co w sídle hlawního učení přewládali synowé býwalých gruntowních pánů a jich úředníků, a wedli hlas nebo nawrhowali se za representanty obecného smýšlení. K nim se přidali spisowatelé a polowzdělanci, jenž si přiosobowali, že zastupují wzdělanost w zemi, a swému mínění wždy neobmezenau moc opatřit hledíwali. Když tito žiwlowé Polskosti we Lwowě za nejnowějsích dob ještě příchody z cizozemska a wystěhowanců znamenitě byli sesíleni, nemohli Poláci we swé lehkomyslnosti pochopit, žeby Lwow nebyl město polské. Nejbližší úsudek těchto nadšenců byl, že jaké město, takowý i wenkow jest a smýšlí. A tak se utwořila w zemi Rusínů z gruntowních pánů, jich mandatorů, nájemníků, písařů a dobrodruhů rodina, která w pohybech tohoto času přijala jméno národa polského, a nejen zem podlé swého rozumu wyssála, ale praobywatelům Rusínům i jméno chtěla odejmaut. Kdo posuzowal Halič jen podlé welkých tahů, jenž ročně do lázní anebo z dlauhé chwíle na cesty do cizých zemí jdau, anebo podlé aučastníků w barrikádních bojů w hlawních městech Ewropy, mýlil by se o prawých obywatelích; neboť by znal zemi jen podlé representantů, kteří se sami jimi býti říkali. Rusíni nebyli krom jich země od nikoho w Ewropě znaní. Rusíni od Poláků utlačeni, od wlády zapomítnuti, bez wplywu, bez moci, nesměli we wlastní zemi dát znamení žiwota swého, poněwadž Poláci a jich staupenci 733 každé hnutí národního žiwota rusínského wládě a swětu udáwali za náchylnost k Rusku. Skácená saustawa wlády newzala si ani tu práci, aby těmto osočowáním pohlédla na dno; wšechno musilo být prawda, pocházelyť osočowání od mocné strany Poláků. Nebylo tedy diwu, že strana Poláků za dnů březnowých, které nám nazpět daly národnost i práwa naše, byla tak smělá říci: Halič je země polská a není žádných Rusínů. A přec jsau Rusíni půwodem, mrawy, způsoby, řečí, písmem a církewním ritusem od Poláků zcela rozdílní. Poláci sami neuznáwali ani, což posud činí, je-li to w jejich prospěchu, rozdíl mezi nimi a Rusíny co jim rownými; jedná-li se ale o to, obnowiti dáwnau Polsku, w čemž by jim Rusíni owšem mohli dát nejmocnější podporu, říkají najednau: Poláci a Rusíni jsau jedno. Ale žádný Rusín nehájil tuto sadu, naopak Rusín se ohražuje proti rownosti a spolku s Polákem, dobře wěda, co znamená polská rownost a bratrstwí a kam toto od Poláků tolik žádané spojení zaměřuje. Wědí Rusíni, že Poláci, jak mile by jen dáwnau swau nepodlehlost dosáhli, nebudau se rozpakowat ani minutu, by wšechny stupně, které jim k dosažení sláwy byly nápomocny, bez ohledu odstrčili a starau despocii opět zawedli. Wědí to Rusíni tuze dobře; že ale Rakauska se drží, nečiní z bázně před polským státním hospodařením; cítějíť w sobě síly dost, aby wšelikau nesprawedliwost mocně odrazili, ale oni to činí z wlastního popudu a z přeswědčení, že ústawní Rakausko jim podáwá dostatečné rukojemstwí pro swobodný národní wýwin, a dala poctiwau wůli na jewo, pojišťowat dobré každého občana. Boj mezi národnostmi, který od položení Haliče pod wládu polskau potichmu rostl, wypukl nyní w plné plameny. Národ rusínský, mocný a silný sám sebau, owědomil se ihned swé posud hnětené národní důstojnosti, přijal boj, chce a wydobude si s pomocí Boží swá přirozená práwa na dráze nejzákonitější. Nejnowější hnutí w Ewropě, z wětší části od polských wystěhowanců způsobené, rozněcují u Poláků naději brzkého obnowení jich býwalého králowstwí. Toto nowé králowstwí by nezaujímalo jen wlastní Polsko, nýbrž wšechny jim poddané celé province. Na Halič se nejwíc stawělo. Posledními událostmi skoro we wšech hlawních městech Ewropy přišly pletichy Poláků na swětlo, s důkazem, že w každém přewratu měli ruce. Truchliwé zběhlosti Wídeňské ukázaly, jak úzce jsau spojeni s revolučními wšech zemí a národů. Ne ze sympathií ke stejně smýšlejícím působili aneb aučinkowali Poláci we wšech těchto zmatcích, nikoli, Poláci neznají sympathií; ne o swobodu, kterau prawí že zwláště hájejí, jde jim, nikoli. W nich je jen jedna myšlénka, o kterau se snaží s wytrwalostí, které dějepis neposkytuje podobnau, a myšlénka tato jest: obnowení starého jich králowstwí. Této myšlénce obětují oni wšechno, nešetří wýloh, proléwají krew swau na každé barrikádě, a spojili by se i s diwokými w Americe, kdyby měli wyhlídku, že tímto spojením obnowí swau říši. Obětownost tato byla by obdiwu swěta dostojna, kdyby skutečně plynula z lásky k prawé swobodě a k wlasti. Ale ne láska k wlasti wládne a wede Poláky k těmto pletichám. Polák se nikdy neučil řádně pracowat a poctiwě si chléb dobýwat; on je zwyklý, nechat jiné pro se pracowat a wýtěžkem cizé pilnosti wlastním radostem slaužit. Proto se bojí on dobře zřízené wlády, která chce každého občana s užitkem upotřebit; proto si přeje swé staré králowstwí, tuto widinu swobody swé, aby w tomto ráji wztýčili se opět na znaku poddaných swého panowničího trůnu. Po nešťastném powstání roku 1831 a po práwě nezdařeném zdwižení w Poznaňsku a w Krakowě zdá se že obrátili Poláci swůj zřetel na Rakausko; zdá se, že leží w jejich plánu, za každau cenu přiwésti je k rozpadnutí, aby pak při dělení Halič co swé jmění požadowali. Co ale Poláci za každau cenu chtějí dokázat, práwě to chtějí Rusíni za každau cenu zamezit; neboť nejhlawnější úloha Rusínů jest, opatrowat celitost rakauské monarchie. Rusíni si přejí, by Rakausko uwnitř bylo spořádané a zesilněné, na wenek ale důstojné, aby zaujímalo co welemoc prwní třídy w rodině ewropejských států ono stanowisko, které mu ohledem na polohu, rozsáhlost a wzdělanost národů, twořících weškerau monarchii, přisluší. Rusíni si přejí zůstat w úzkém spojení s austawním Rakauskem, by se wolně wywinowat, swau národnost nezkrácenau zachowat a swé duchowní i hmotné dobré pojistiti mohli; Rusín je přeswědčen, že jen dobře spořádaná, dostatečně silná wláda poskytne mu dostatečné rukojemstwí budaucího dobrobytu. Z těchto sobě zcela odporných tendencí Rusínu a Poláků wyswítá, že oba nemohau déle wedle sebe pokojně žíti. Pokawád byli Rusíni utlačeni a opowrženi, pokawád stáli ještě pod poručnictwím, mohli sobě Poláci osobně na pány hráti a swau přemoc Rusínům dáwat cítit. Nyní ale, kde Rusíni probuzeni jsau k národnímu žiwotu a k sebewědomí a swau zletilost dosáhli, nemohau a nechtějí se déle od Poláků dát wodit. Swobodně, wlastními ústy, bez tlumočníků chceme se starat o swau wěc. Jejich zem je welká a lid četný dost, aby w rakauském spolkowém státě twořili wlastní, odlaučenau prowincii se swau politickau a administrativní wládau. S Poláky nechtějí Rusíni ničehož míti společného, nežli půdu, která je dost aurodná, aby oběma poskytla dostatečnau obžiwu. Rozdělení Haliče je žiwotní otázka Rusinů; neboť jen tak může na wždy učiněn být konec pletichařením Poláků w zemi rusínské a jim odňata wyhlídka, s pomocí Rusínů obnowiti dáwnau Polsku. Jen tak může země být sprostěna terrorismu, pod kterým stojí, a Rusínům dána možnost, se wolně wywinaut. Proto prosí hlawní sbor Rusínů, by sl. ministerstwo s ohledem na wšeobecné přání Rusínů, jakož i wšech řádně smýšlejících w zemi co nejrychleji uskutečnilo rozdělení Haliče na dwě provincie, byť i jen na prozatím. We Lwowě dne 28. října 1848. Podali jsme tento spis weledůležitý pro Rakausko a pro Slowanstwo jmenowitě proto, že nám nejlépe odhaluje poměry Rusínů k Polákům w Haliči. Je to pro nás smutný obraz, ale žádost Rusínů není jen rozmarná chautka, naopak jádrné swědectwí, že Rusíni sprawedliwau cestau hledají budaucnost swau. Red.", "id": 955}
{"text": "8. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [problémy národního divadla], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Držíme diwadlo národní za tak důležitau wěc w žiwotě weřejném každého národu, že mezi jinými politickými záležitostmi také jednau tomu předmětu místo wěnowati chceme. Tak jako w každé jiné wěci bojujeme i w diwadle o to, abychom wzdělanější wyšší stawy, odcizené národu, zase nawrátili k němu. Práwě z této příčiny trpí ale každé naše podniknutí na jakausi neurčitost, polowičatost. Wezmeme za příklad ku př. Národní Nowiny samé. Nejsauť jako každé jiné nowiny, mající swé zwláštní a stejné obecenstwo, nýbrž musejí newyhnutelně co do dušewního wzdělání nejrozmanitějšímu obecenstwu zároweň slaužiti za organ. Naše nowiny musejí býti zároweň politicko-národní stranní organ pro učence, který celý swůj žiwot w knihách ztráwí, a spolu též nowinami pro rolníka, který jenom časem swým nějakau chwilku čteni obětowati může. Že příliš nesnadné jest pohybowati se w těchto mezech, aby z jedné strany učenci neřekli: píšeš samé dáwno známé wěci, jsi příliš obšírný, nač twoje wýklady potřebujeme? a z druhé strany, aby se zas nenaříkalo: že se píše nesrozumitelně. Bohužel! nejsme ale ještě tak daleko, aby každá třída národu našeho swé zwláštní, hlawně pro tuto třídu psané nowiny měla, a proto musí až do té doby redakce mezeru tuto, jak možno jest, wyplniti a jak se řiká mezi Scyllau a Charybdau plawati. Mnohé předhůzky, které by se slušně našim nowinám dělati mohly, mají základ swůj w těchto swrchu dotčených poměrech, my bychom zajisté dowedli ještě srozumitelněji psáti, kdybychom se učené čtenářstwo swé promrzeti nebáli, a s druhé strany mohli bychom mnohem wyššího tonu se přidržeti, kdyby nám na srozumitelnosti pro neučené čtenářstwo nezáleželo. Naschwál jsme se trochu obšírněji o swém wlastním postawení wyjádřili, abychom si ušetřili slow, obracujíce tu samau sadu i na naše diwadlo. Ředitelstwí našeho diwadla má to samé postawení a musí míti ty samé ohledy jako my. Obecenstwo nawštěwující české diwadlo jest zrowna tak rozmanité co do wzdělanosti a stawu, jako čtenářstwo českých nowin. Jedni žádají strašliwosti, hromy, blesky, zuření herců, zázraky, příšery, koně, lezení na stromy, hubičkowání a nenasytí se těchto lahůdek, byť by se jim každodenně a plnými mísami podáwaly, a při tom powažují schopnost hercowu jen podle hrdla, čím wíce křičí tím wíce mu od wrchu potleskují. Druzí zas při zemi dole stojíce a sedíce ( w ložích beztoho nikdo není, neboť obecenstwo, pro které lože dělány jsau, nechodí ze zásady do českého diwadla ): se srdečnau bolestí se díwají na prostituci diwadelní musy, na ty čarodějnice wydáwající se za ženské, a na ty katany, držící se za hrdiny. Obecenstwo wzdělané přálo by si nějaký pokrok diwadla, ono nechodí obyčejně pro zábawu do diwadla nýbrž ze šlechetnějších ohledů: kdežto jiná část obecenstwa jen proto do diwadla jde, aby jednau za týden za swé peníze hodný „ rámus “ spatřiti a uslyšeti mohla. Neprawíme tyto wěci někomu pro urážku: jsauť zajisté i mezi obecenstwem hořejším rozumní a tendenční lidé, kterým se sprostnosti a tatrmanstwí oškliwí, a jsauť zase w parterru mnozí jen zewnitřně jako wzdělanci wyhlížející, dušewně ale celým wkusem newzdělanců opatřeni. W jiných městech a u jiných národů má owšem každá z těchto dwau tříd swé zwláštní diwadlo, kdežto za swé peníze práwě to widěti a slyšeti může, co sobě přeje a žádá. U nás ale sotwa toto jedno diwadlo ( a wlastně jen jednu jeho částku ) my wšichni dohromady máme, a musíme tedy jeden druhého snášeti, jeden druhému ustupowati, abychom se poděliti mohli w tom skrowném dědictwí. Nepřehlížíme tedy těžkosti, s jakými ředitelstwí diwadla našeho zápasí: widíme ale zjewně, že není možno jinak naše diwadlo do lepšího stawu přiwésti, než když wšemožně k tomu se pracowati bude, aby se wkus jedné části obecenstwa pozwednul, což owšem ne rázem, nýbrž jen dobře promyšleným a dle plánu wyměřeným postupem státi se může. Neboť jest jisto, že řádné diwadlo hlawně jen od wzdělanějšího obecenstwa se udržuje, a proto se musí tomuto obecenstwu také hledět zawděčiti. Prawí se jednau, že se české diwadlo proto zdwihnauti nemůže, poněwadž je wzdělanější třídy slabě nawštěwují, a podruhé se zase říká, že wzdělanější třídy proto do českého diwadla nechodí, poněwadž tuze špatné jest. Ale to wšechno jest circulus citiosus totiž kruh podwodný. Čím lepší bude diwadlo tím wíce budau wzdělanější do něho chodit, aby ale lepší býti mohlo, práwě proto zas musejí do něho wíce chodit wzdělanější. Neboť se tím wíce bude moci na národní diwadlo nakládati, čím wětší bude jeho wýnos, a čím wíce se zas naň naloží, tím wíce bude lidi do sebe lákat. Jedno druhému musí ruku podáwat. Na nowém kuse Brutuse pusť Caesara widěli jsme krásný důkaz, jak slawně by se na českém diwadle hráti mohlo kdyby se chtělo. W Paříži se tento kus weliky líbil, a jeden náš přítel který práwě w Paříži přítomen byl, prawí nám, že nenaleznul welikého rozdílu w předstawení Pražském. Zajisté welmi pochlebné swědectwí pro ty tři umělce, kteří na našem diwadle tento kus předstawowali. Wíce takowých kusů, ale též tak hraných – a w krátkosti budau se lože i přízemí a wůbec wšechna dražší místa plniti, jestli ne jedním rázem jistě w postupu času. Také Řím jak se prawí, nebyl jedním dnem wystawen. Zdá se nám, že ředitelstwí národního diwadla příliš wysoce cení české půwodní kusy a že špatným českým kusům příliš welikau přednost dáwá před dobrými cizoliteraturními. Jmenowitě tu míníme některé starší české kusy, které bez toho již celému obecenstwu našemu příliš dobře známy jsau, a které držíme sice za příslušné, aby je někde pro wyražení ochotníci prowozowali, ale za neschopné, aby se ještě dáwaly na diwadle Pražském, kamžto přicházíwají welmi často lidé na zwědy, aby poznali nynější postup naší slowanské strany, též mnozí cizinci, kteří třeba česky nerozuměli, přece welmi dobře pochopí celau sprostnost a předpotopnost takowého „ půwodního “ kusu, obzwláště když ještě někteří herci a herečky swau osobní přirozenau neb snad zwláště studowanau sprostností k zesprosťačení celého sprostého dětinského kusu ještě úsilně nápomáhají. Jak bohatá jest již dramatická literatura celého swěta, jak snadno dá se přeložiti, přepracowati, jak pěkný wýbor dal by se sestawiti pro těch několik českých předstawení! S druhé strany ale jest již jednau čas, aby ředitelstwí znalo náležitě schopnosti herců a zwláště hereček swých, a aby je umělo náležitě ( ne předpojatě ) oceniti. Jest již swrchowaný čas, aby naše diwadlo wedle pani Kollárowé mělo alespoň jednu milownici, do které by se pořádný člowěk alespoň trochu mohl zamilowati! Wíme že tuto pronášíme přání celého českého obecenstwa, newíme ale na kom wina jest, že se až posud neuskutečnilo.", "id": 956}
{"text": "11. listopad 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: – Nowá důležitá kniha., Autor: Havlíček, Karel\n– Nowá důležitá kniha. W krátce wyjde: Prostonárodní spis: O Robotě a wykaupení roboty w Čechách a na Morawě, od Dr. Braunera, w jazyku českém i německém sepsaný, který, od nejw. dworsk. cens. spráwy we Wídni k tisku již připuštěný obsahowati bude: Půwod a práwní podstatu roboty; Zlé působeni roboty na hospodářstwí, jak panské tak selské – i na mrawy, a wšeobecné blaho zemské; O wykaupení se z roboty – na mnohý způsob, při čemž obšírně wyložen jest – jinák těžce srozumitelný – dekret dworské kanceláře od 14/18. Prosince 1846, na wykaupení robot a desátků; – pak: Bank na hypothéky a způsob wšeobecného wykaupení robot w celém králowstwí českém, s použitím úwěrku ( kreditu ) weřejnými papíry, jak se n. př. w králowstwí Saském, w Badensku a jinde již stalo.", "id": 957}
{"text": "15. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: [Debaty ve francouzských komorách.], Autor: Havlíček, Karel\nZahraničné zpráwy. We Francouzích. Posezení a debaty we francouzských komorách podáwají nám nejlepší důkazy, jak daleko ještě w duchu prawé parlamentárnosti Francouzi za Angličany jsou. Radost je z toho, jak úsilně, oprawdowě a s rozwahou se každý w Angličanech kdo jen nějakého wplywu na weřejné záležitosti má, o prospěšné rozhodnutí nynějších welikých náwrhů zasazuje; wšechny osobnosti jako by ani nebyly, každý má jen obec a blaho wlasti nebo blaho wětšiny na zřeteli. We francouzských komorách jedná a mluwí se tak, jakoby samé dámy pohromadě seděly u čajního stola na wisitě, jenom kdo wtipně mluwí, jeli ostatně řeč jeho rozumná a wlasti prospěšná, o to se málo dbá. Marnost je při každém jednotliwém Francouzowi tak podstatná wlastnost, že se bez ní nikde a nikdy neukáže. Jednáli se o wěc nejdůležitější, dowede minister wždy několika pěknými slowy pozornost od wěci samé odwrátiti, o swobodě, konstitucí atd. parlíruje se w samých floskulách, a jedná se zatím zrowna naproti ní. Nejlépe se to opět ukázalo w hádce o swobody uniwersitní, pan Guizot tak pěkně toho komoře napowídal a tak krásně ji uchlácholil až milo. Ba kdyby raděj Francouzi do opery chodili místo do swých komorních schůzek: blaho wlasti by jistě při tom již wíce netrpělo. Francouzské nowiny Constitutionell wyprawují welmi wážně, kterak nedáwno přeskwostná truhlice se znakem králowským do Angličan odeslána jest, naplněná úplným wybytím pro nejmilejší pannu ( loutku k hraní ) nejstarší dcerušky králowny Anglické, co dar od krále Ludwíka Filipa. Constitutionell pak každou hračku úplně popisuje. Z toho již widíme, jak dáwno již we Francouzích se wším potřebným hotowi býti musí, když k takowým wěcem času a místa zbýwá.", "id": 958}
{"text": "20. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o zavedení češtiny jako povinného předmětu na gymnáziích], Autor: Havlíček, Karel\nna kartotečním lístku je uvedena strana 644, v novinách je článek na straně 646 Konečně jsau obtíže odstraněné, kteréž uwedení řeči české co obligátní předmět na gymnasiích a přednášení několika udaných předmětů určené začátkem tohoto školního roku zamezowaly, a jest záhodno k upokojení obywatelstwa Prahy a celé země a k wywrácení aumyslem roztrušowaných powěstí w ohledu tom uzawřená a od auřadu ztwrzená prawidla uweřejnit. Předewším bylo od Slowanské Lípy nawrženo, by se již jednau rownopráwnost obau národností do žiwota uwedla, jelikož to smíšení obywatelstwa Prahy a mnohých jiných měst w Česku požaduje, a samo ministerstwo w ohledu tom dne 18. září t. r. dekret č. 6143 wydalo, aby se česká řeč a literatura na wšech gymnasiích w Čechách co řádný předmět přednášela, jelikož známost w obau jazycích při dosazowání na auřady požadowaná a i w sociálním a obchodním ohledu newyhnutně potřebná jest. Za druhé nawrhowala Lípa, by i na gymnasium malostranském, kteréž mělo býti pauze německé, i česká řeč s literatura jako na staro - a nowoměstském gym. přednášena byla co obligátní předmět a náboženstwí, země -, děje - a přírodopis pak s aučinkowáním zwláštních dekretů i německy přednášeny byly, by se potřebám obau národností w Praze wyhowělo. Náwrh ten byl od zwláště k tomu zwoleného wýboru s aučastenstwím wšech w Praze meškajících professorů wšestranně w poradu wzat, i zemské presidium swolalo w záležitosti té zwláštní schůzku, kdež se náwrh ten nejen co za dobrý anobrž i co sprawedliwý a požadawkům obau národností wyhowující uznal a uskutečnění jeho od zemského presidium a ke skončenému potwrzení ministerstwa pro gymnasia Pražská ustanoweno bylo. Jelikož potřeba českých školních hněh nutná jest, a ministerstwo oswěty w těchto pohnutých časech způsobilost nawržených kněh nemůže posaudit a rozhodnaut, sestawilo se z professorů a českých spisowatelů zwláštní komité, jehož předsedau pan bibliotekář Šafařík je, kteréž si za úlohu wytklo, knihy školní již pro letošní rok zřídit, což se s zplnomocněním zemského presidium č. g. 501 stalo. Komité to w poradách uzawřelo, knihy již stáwající dílem zlepšit, dílem zkrátit, dílem kde scházejí, sepsat; úloha ta se mužům w spisowatelstwí proslulým odewzdala. By wšak knihy tyto již začátkem roku tohoto i we školách mohly být upotřebeny, uzawřelo se, je ihned tisku odewzdat a w sešitkách wydáwat; při tom bude se i na wnitřní cenu i na zewnitřní zdobnost ohled brát. Seznam nawržených školních prozatímních hněh a způsob nákladu a poměru jich k potřebě w gymnasiích bude co nejdříw uweřejněn.", "id": 959}
{"text": "8. červenec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisowatel., Titulek: Ze Mšena., Autor: Havlíček, Karel\nDod. Red. To co zde wážený p. dopisowatel nawrhuje, stalo se již, jak se pamatujeme od sl. wlády naší, a zapotřebí jest, aby se jenom nařízení tohoto pilně šetřilo od místních auřadů. A wšak rozuný člowěk nemusí ke wšemu dobrému a užitečnému zákonem a trestem doháněn býti, a jsme ubezpečeni, že zwlášť wel. duchowenstwo a učitelstwo naše wplywu swého na mládež dobře použije w ohledu tomto. Jmenowitě na jeden předsudek zde obracíme pozornost, totiž že hojní u nás wrabcowé nejsau škůdci, nýbrž dobrodincowé zahrad, a wezmauli někdy z některé třešně desátek, nahrazují to opět wyhubením nesmírného počtu hausenek a jiného hmyzu.", "id": 960}
{"text": "14. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [překlad části článku z francouzštiny], Autor: Havlíček, Karel\nNení tomu ještě dáwno, co w německých a jiných cizojazyčných časopisech Slowanstwu přísně bylo wytýkáno, že wystaupením swým we wálce uherské k pádu ewropejské swobody nemálo přispělo. S wýčitkau tauto, zakládající se na špatně pojatém radikalismu a na auplné newědomosti poměrů uherskoslowanských, spojowaly dotčené listy žalobu jinau, neméně trpčí, rozhlašowalyť před západními národy, že rakauští Slowané nejsauce s to prawý wýznam politické swobody pojmauti raději sobě libují w mrzkém otroctwí. Hrubé a nesprawedliwé wýčitky tyto wywrátiti, bylo z nejedné příčiny welmi nesnadno. Rakauští Slowané wystaupili teprw před nedáwnem na šíré jewiště politického swěta; snaha a takt politických wůdců jejich nemohly tudíž obecné známosti ještě dojíti; k tomu wšemu jest jediným tlumočníkem mezi románským západem a slowanským wýchodem žiwel německý, přízniwější od jakžiwa Maďarům než Slowanům. Za takowýmito příčinami se nemůžeme diwiti, potkáme-li se w mnohých francauských a anglických nowinách — jinak dosti obezřetných a poctiwých — s úsudky o wálce uherské, jenž prawdě na prosto odporují. U prostřed bludných náhledů o wěci tak důležité zasluhují tím wíce pozornost naši časopisy, kteréž přes wšecky překážky tyto půwod řečeného sporu dobře pochopily a celý běh jeho sprawedliwě posaudily. K prwním časopisům druhu tohoto patří bez odporu Pařížská „ Revue des Deux Mondes “. Časopis tento — jak uwnitř tak i wně Francie chwalně známý — přinesl dno 1. září článek o „ ukončení wálky uherské “, jenž k poučení cizého čtenářstwa zajisté nemálo přispěje. Spisowatel jeho, H. Desprez, podáwá tam nejprwé kritický přehled wálky uherské, poukazuje na nesprawedliwau nadwládu, již menšina maďarská nad ostatním obywatelstwem Uherska si osobowala, a obrací ku konci pozornost wlády rakauské na nebezpečné přátelstwí, w něž během posledních událostí s cárem ruským byla wstaupila. Zajímawé místo toto sdělujeme čtenářstwu swému půwodně i w překladu. Po česku: „ Rakausko by se mělo bez wáhání wymknauti z objetí, kteréž by je jedenkráte mohlo udusiti. Wídeňský kabinet, jenž ode dne ke dni lépe pochopuje přátelstwí nyní uzawřené, bude moci neodwislost říše swé opět obnowiti, pakli jen chtíti bude. Rakauští Slowané jsau hotowi, jej w pokusu tomto podporowati, a chtějí pauze, aby s nimi bylo jednáno upřímně a sprawedliwě. Oni žádají práwem, aby jednota uherská byla zrušena, a aby wláda wyřkla foederací wšech národů rakauských na základě mezinárodní rownopráwnosti. W Rakausku, tak jak bylo zřízeno až podnes, aneb jak je chtěla předělati bídná ústawa Holomaucká, nebudau různí žiwlowé nikdy sauhlasiti; přísná centralisace neb přílišné rozdělení bude jim stálau překážkau. Pod wládau foederační ale spojující rozličné interessy, utwoří se w brzku austřední síla, která Chorwáty a Čechy k Polákům přiblíží a wšecky části říše swazkem spojí, jehož se jí posawade nedostáwalo. Totoť jest jediný prostředek, jediná cesta rozumná ku sjednocení Rakauska. Bude-li ale Rakausko na německé tradicí swé i dále lpíti, nebude-li bráti žádného ohledu na žiwly, jenž mu mohau dáti mladistwau pružnost a neodwislost, pak bude powinností druhých wlád, je poučiti a jemu dokázati, že déle před rozšiřowáním se moci ruské a před welkými záměry panslavismu s neodwislostí swau neopatrně hráti nesmí. Rakausku nekyne podstatný prospěch ani w Německu ani w Italii, nýbrž na Dunaji. Tam musí Rakausko doháněno býti, i bez přestání musí se mu dokazowati, že osudem mu jest uloženo buď slawismem sesíliti, buď panslavismem padnauti, buď twořiti hradbu Ewropy proti Rusku, buď jedenkráte se státi kořistí cárowau. Otázku tuto postawila tak wálka uherská i není lze jí se wyhnauti: ona bude Ewropě dlauho překážeti, snad ní jedenkráte zatřese. “", "id": 961}
{"text": "3. únor 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Beneficienti], Autor: Havlíček, Karel\nŽihadlo. Na našem diwadle widíme již po několik neděl samé čáry a kouzla. Páni beneficianti owšem nejlépe rozumějí, jakým způsobem se hodně mnoho diwáků přikouzliti dá; hrozí jim wšak z toho strašliwé podezření. Jak známo, ztratily čáry a kouzla za našich časů skoro wšechen kredit; kouzelníky a čarodějnice powažujeme za lidinky, jenž swými kouzly z okouzlených kapes několik okouzlujících plíšků wykouzliti chtějí! Bylo by wěru k přání, aby se Kouzelné proutky spletly w notnou kouzelnou metlu, kteráby čarodějnicím a podobným charlatanům i se všemi kouzly chuť k okouzlowání wykouzlila.", "id": 962}
{"text": "26. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Povolení k vydávání novin], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – W Praze dne 25. čerwna. Obdrželi jsme tedy přece dowolení k dalšímu wydáwání Národních Nowin. Jsme přeswědčeni, že mnohý welice zwědaw jest, s jakým asi článkem započneme opět swau z hrobu wzkřísenau činnost, a mnohý, tak nazwaný „ dobřesmýšlející \" snad již se opět strojí běžeti, zas udáwati nás u wojenských auřadů jakožto buřičský a nebezpečný časopis! Naši čtenářowé ale wědí sami nejlépe naše obyčejné smýšlení a přeswědčení, a proto si sami snad pomyslili neb alespoň pomysliti mohau to, co bychom my o té zápowědi swých nowin w těchto okolnostech jen zase s nowým nebezpečenstwím říci mohli. Swoboda tisku není sice kwítí, které by se dařiti mohlo w čas obležení: my wšak zwykli bywše již za staré censury podle swého přeswědčení psáti, pokusíme se přece o to i nyní. Alespoň ručíme za to, že proti swému přeswědčení nic nebudeme psáti, a že w těch pádech, kde by nowý zákaz našemu časopisu hroziti mohl, raději pomlčíme w naději na lepší časy. W předešlém čísle podáwáme kratičký přehled wšeho důležitého, co se za tento čas w rozličných zemích přihodilo: dílem proto, aby nezůstala mezera w našich listech, dílem z toho ohledu, že mnozí naší odbíratele na wenku neměli snad za ten čas příležitost jiné nowiny čísti.", "id": 963}
{"text": "20. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Havlíček na dovolené], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Poněwadž w tomto měsíci říšský sněm jenom čtyry weřejné schůzky držeti bude, aby wýbor konstituční zatím pilněji mohl wypracowat náwrh konstituce, a aby se již brzy k rokowání o konstitucí přistaupiti mohlo: odebral jsem se na dowolenau do Prahy, abych zatím swému obyčejnému powolání – redakci těchto nowin – nějaký čas wěnowal. Doufám, že za tento čas s pomocí přítele swého Dra. W. Gáblera, jenž hlawní wedení zahraničné politiky nyní přejímá, mnohé důležitosti nynějšího času přiměřené a potřebné změny we zřízení Národních Nowin do žiwota uwedeme, tak aby čtenářstwo naše o prawém stawu wšech záležitostí jak domácích tak i zahraničných wždy prawdiwé a lehce srozumitelné wědomosti nabýwalo. K. Hawlíček.", "id": 964}
{"text": "25. února 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [zpráva o utvoření akademického řečnického a čtenářského spolku], Autor: Havlíček, Karel\n– Akad. řečnický a čtenářský spolek. Nejwyšším rozkazem ministra wnitřních záležitostí byla studentská legie rozpuštěna, neb nesluší prý studentům, aby zbraněmi se obírali; a tohoto rozkazu pozorni utwořili studenti legii nowau – legii ducha 191 – čili prosaicky mluweno: akademický řečnický a čtenářský spolek, jehož účel je wědecké wzdělání audů wůbec a politické a řečnické zwláště. A bohdá že tato legie se lépe dařiti bude, než dřewnější legie; neb spolek ještě nestáwá ani šest neděl, a již počítá 500 audů. Nalézá se tam 40 časopisů, a hojná zásoba kněh a brožůrek. Při tom se držejí debatty časté a ohniwé; o 20 předmětech se již rokowalo, o emancipaci ženského pohlawí, o emancipaci židů, o kommunismu a socialismu a o jiných dílem politických, dílem pauze wědeckých předmětech. Nejzajímawější jsau ale přednášky. Tak započal dr. Ant. Springer w pátek dne 23. února přednášeti o Goethowě Faustu. O wýtečnosti této přednášky šířiti slow není zapotřebí. Dále pokračowat bude budaucí pátek; a když přednášky o Faustu budau ukončeny, započne přednášeti o záležitostech irských. Mimo toho se nabídnul p. K., ze chce každý auterý a čtwrtek asi w 12 hod. přednášeti o Králodworském rukopisu. Prwní jeho přednáška je w auterý 6. března. Kéž by tento spolek u našeho studentstwa nalezl aučastenstwí, jakého zasluhuje!", "id": 965}
{"text": "5. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Beseda na Žofíně.], Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. Beseda na Žofíně dne 28. Října. Může být, že snad se referát po týdnu bude zdáti opozděny, ale – jenom zdáti, neboť i opozděný referát může mít často krásné powolání. A krásnéť jest zajisté powolání blížního swého poučowati – kdo ale jest náš blížní? Každý člowěk, tedy i referent we Kwětech – neníli – wyšší twor. Že prý byl na té besedě „ duch domácí “! Pán Bůh s námi a zlé pryč! Tedy chodí již na besedy strašidla! Jaká to neprozřetelnost referenta we Kwětech takowau wěc weřejně do tisku dáti a slečinky strašiti duchem. Já sám o swé smělosti nepochybuji, ale přiznáwám se, že bych s duchy nerad tancowal, a jelikož w každém krásném těle duch býti nemůže, tancuji aspoň přece raději s pauhým tělem, než s pauhau duší. Ostatně jsme toho ducha nikde newiděli – nebyl-li to ten p. referent k posledu sám – na hoře w pokojích arci běhalo několik domácích duchů, ale se servítky pod paží. Zkrátka celá ta wěc je nějaká wymyšlenost. Druhý poklesek tohoto swrchujmenowaného blížního našeho jest wlastenecké šosáctwí, které s barometrem w ruce lewé, a se žižkowicí w prawé wšude obcházi po besedách, měříc we wzduchu poměr, w jakém mluwená čeština k mluwené němčině stojí. Nemůže se napsati referát o bále ani o besedě bez podotknutí, že se tam také německy mluwilo – zastaralý to již obyčej referentský. Za onoho času, kde se snad lidi za jazyk náš styděli, kde se myslilo, že po česku w lepší a wyšší společnosti mluwiti není možno, ani dowoleno: tenkrát arci počaly bály české a besedy, aby se nimi dokázalo pochybníkům, že se na české pozwání a ohlášení dosti honetní lidé sejdau, že se po česku přiwítati dají newrčíce, že dowedau býti několik hodin pohromadě, aniž se jim po obwyklé německé kašičce zasteskne. Ale nyní již jest obecenstwo naše wychowáno, již jsme dospěli, a proto nám jakožto již rozumným a dospělým powoleno býti musí, užíwati wěcí jinak zakázaných ( t. j. němčiny ), kde toho zapotřebí. Budiž nám tedy dowoleno bez předhůzek w časopisech mluwiti i na české besedě německy s těmi, kteří česky nerozumí, a pokawad žíti budeme w nynějších okolnostech nemůže každý obywatel Pražský uměti česky. Dosti toho, když i Němec naši besedu rád nawštěwuje, třeba napřed wěděl, že se tam nejwíce jen česky mluwí. Zkrátka rozšiřme již poněkud prsa swá, a učme se řeči swé důstojně a mužně užíwati, kde slušno, ne ale nedospěle, dětinsky, s kaprisemi. Buďme rádi z toho, co se nám w tom ohledu podařilo, a čeho nám tato beseda podala nejkrásnější důkaz, totiž že jazyk náš není jazyk helotský, jazyk nízkých porobenců. Obecenstwo na ní bylo wybrané a bawilo se, jak myslíme dle wšeho zdání, wýborně. Páni podnikatelé připrawili nám i hudební lahůdku, poprosiwše slečnu Gaučowu o krásné písně a mladého umělce p. Lauba ( známého již z předešlého čísla Nowin ) o mistrné tóny, kterým jsme se zwlášť w Carnevalu Benátském podiwili. Ještě w jednom ohledu musíme nadřečeného blížního swého a referenta we Kwětech pooprawiti, totiž že se mu společnost nečetná zdála. Toť musel přijít buď hned z počátku aneb brzy před koncem: my ale nejmenujeme společnost, která při quadrilách celý sál wyplní, nečetnau. H. B.", "id": 966}
{"text": "9. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: Deputace ultraněmecká a maďarská, Autor: Havlíček, Karel\n* * * H. B. 7. září. Dnes byl ten přešťastný den, ( neb wlastně přešťastná noc ), kdežto p. Borrosch korunu swého snažení dosáhl. Zdejší Ultraněmci jmenowitě působením známého časopisu „ Constitution \", jehožto tendence jest zřejmě anarchistická a jistého spolku, jenž se této we smýšlení wyrowná, způsobili deputowanému města Prahy p. Borroschowi pochodňowý průwod s welikým powykem. Zároweň, abych dwě podobné zpráwy najednau odbyl, musím Wám podotknauti, že je zde we Wídni deputace maďarská asi 150 hlaw ( t. j. osob ) silná, která zde za 48 hodin chce odpowěď, drží-li zdejší ministerstwo se Srby a Horwaty, nebo s Maďary. Myslím, že ta ubohá deputace z toho neztlaustne, co za odpowěď dostane. Ministerstwo říká pořád, že ani s Maďary ani se Slowany nedrží, proč tomu tedy Maďarowé newěří? Odkud ale Srbowé a Horwaté peníze atd. berau, to Maďarům nikdo nebude do uší traubiti. Do Verony swolán jest walný sněm králowstwí lombardského a benátského, aby se konstituowali. Zdá se tedy, že wláda naše obmýšlí tyto země udržeti.", "id": 967}
{"text": "6. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Originálnost, Autor: Havlíček, Karel\nOriginálnost. ( Monolog welikého muže před wynalezením nowého prawopisu. ) Není nad půwodnost Každý po ní touží, Lidé chodí přes most, To já půjdu louží. Z Laputy se píše, že tam dle nowého plánu školního žádný již nebude přijat do třetího klasu normálního bez dwou wýmíněk: musí dostawit a ) řádně potwrzené wyswědčení, že již aspoň jeden nowý prawopis wymyslil, b ) revers, že se budoucně také žádného prawopisu wíc než rok přidržowati nehodlá.", "id": 968}
{"text": "17. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [článek], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Zároweň s národní rownopráwností w Rakausích ukázala se weliká potřeba, pěstowati nářečí slowanské zwláště s ohledem na odwětwí práwnické a zákonodární. Hlawní požadawek rownopráwnosti jest ten, aby se každému národu w řeči jeho domácí zákony a nařízení wydáwaly, a jak mile se prwní krok učinil k tomu, ukázaly se hned weliké překážky w jazycích samých. Neboť nářečí slowanské w Rakausích jsauce wšechny ( wyjmauc polské a poněkud i české ) až po nowější čas wylaučeny ze žiwota weřejného a státního, nemohla se též w těchto oborech náležitě wzdělati, potřebnými slowy a názwy obohatiti a wůbec ke wšemu uspůsobiti, čehož požaduje dospělost a samostatnost národu. Zwláště slowanští translatorowé ustanowení u ministerstwa we Wídni našli nesmírné překážky w tomto ohledu, a aby se jim pojednau a důkladně wyhowělo, ustanowil nyní ministr Bach nejwíce působením pp. drů. Bečka a Braunera, aby do Wídně byla powolána komisse na slowo wzatých filologů a práwníků ze wšech slowanských kmenů, kteří by se usnesli dohromady o budaucí terminologii práwnickau pokud nejwíce možná stejnau. Aby tato komisse a ustanowení její u wšech slowanských kmenů tím wětší našly wážnosti, powolán jest náš ctihodný literární wůdce Pawel Josef Šafařík jakožto její předseda, což mu práwě zwláštním přípisem p. ministra Bacha sděleno jest. Slyšíme, že pozwání přijali jak p. Šafařík tak i p. Erben. Kromě toho budau prý pozwáni z Morawy p. prof. Šembera, z Rusínů p. prof. Jak. Hołowacký, ze Záhřebu p. redaktor Šulek, a z Lubláně p. Mazgon. Přítomni we Wídni slawisté dr. Miklošić, Kollar, jakož i ministerští translatorowé slowanských jazyků budau též audy této komisse. Nemajíce ostatně zewrubných a nowějších zpráw nemůžem též s jistotau udati, kdo ještě aučastenstwí míti bude. Hlawní idea celého podniknutí má býti ta, aby se nyní jakožto w nejlepší době ustanowily pro wšechny nářečí slowanské co možná nejstejnější terminologie, a kdo na budaucnost Slowanů w Rakausích powážliwě hledí, musí w tomto přiblížení wšech nářečí w nejhlawnějším oboru ( totiž w zákonodárstwí a práwnictwí ) pozorowati jednu z nejwětších našich nadějí pro budaucnost. Neboť jisto jest, že my rakauští Slowané, máme-li časem důstojnější místo zaujímati w řadě národů ewropejských, nemůžeme k tomu jinak dojíti, než skrze společné spojení a wzájemné sebe podporowání. W tom jest kotwice wšech našich nadějí, w tom naše budaucí wáha. Jsauce již jednau dle newyzpytatelné prozřetelnosti Boží na wíce kmenů s rozličnými nářečími rozděleni, a nemohauce žádným spůsobem již nyní přijmauti jediný spisowní jazyk, musíme alespoň wšemožně k tomu hleděti, aby se již dále bez potřeby naše nářečí od sebe nerůznily, naopak aby se pokud možná přirozeně a bez násilí jedno k druhému přibližowaly, tak abychom jeden druhému bez těžkostí rozuměli. Tak sami ze sebe učiníme weliký 20milionowý národ a nabudeme wáhy proti swým odpůrcům a záwistníkům. Každý wzdělanější Slowan, buď si on Čech, Chorwát, Srb, Slovinec, Slowák, Morawan, Rusín ( Poláci owšem ještě pro přílišnau hrdost přeceňují swé síly a stydí se, připočísti se mezi menší národy a spojiti se s námi, awšak bohužel jen ke swé wlastní škodě! ) uznáwá a cití toho potřebu, abychom my Slowané rakauští předewším jiným „ Unitis viribus “ jednali a se přibližowali, a proto také uwítá toto podniknutí s nelíčenau radostí. Když se swornosti naší bratrské podaří, hodně stejnau práwnickau a státnickau terminologii sestawiti a do žiwota uwesti, jak lehce sobě časem swým ako Bog da i sreća junačka na weřejném sněmu porozumíme! jak snadně budeme mocí plodu dušewních jeden druhému poskytowati tak slabé posud literární sily swé zmnohonásobňowati!", "id": 969}
{"text": "1. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: Návrhy dra. Löhnera, Autor: Havlíček, Karel\nZ Wídně. Abyste tam w Čechách jenom trochu měli obraz o té zůřiwosti, s kterau někteří naši němečtí spolukrajané proti národnosti a wlasti naší wystupují, podáwám tuto překlad některých náwrhů, které p. Löhner, deputowaný ze Žatče, ke sněmu učinil. Můžete si pomysliti, do jakých bojů tady přijdeme. Owšem jest jisto, že budau tyto náwrhy a plány p. L. na sněmě odmrštěny. I. Náwrh wyslance dra. Ludwika Löhnera. Wysoké říšské shromáždění račiž uzawříti: Předně. Pro uwedení potřebné jednoty a rychlosti do zemské spráwy má se s místními auřady co možná wšude bezprostředně korrespondowati. Za druhé. Ministerium má tudiž bez prodlení dáti plán k wšeobecné telegrafné síti wypracowati a náwrh k jeho uskutečnění říšskému shromáždění předložiti. Aumysl tedy p. Löhnera není žádný jiný, než aby přestaly wšechny rakauské provincie ( králowstwí atd. ), a jenom wšechno bylo centralisowáno a pak, to se rozumí - poněmčeno. II. Náwrh wyslance dra. Lud. von-Löhnera. Wysoké národní shromáždění račiž uzawříti: Předně. W zemích konstitucí spojených přestáwají od nynějška ústawy provinciálních stawů a guvernérů, jakož i wládní gremie. Za druhé. Krajowé rozdělení zůstáwá, bude ale s ohledem na přirození geo - a ethnografické hranice revisí podrobeno. Za třetí. Ustálení a článkowání občanského pořádku budiž dle swých rozlíčných oborů z dwojnásobního stanowiska, wšudy potřebné samowlády z jedné, a silné kontrolní moci z druhé strany uskutečněno: a ) jedenkráte organisowáním swobodných městských a wenkowních obcí krajské raddy, pak říšského sněmu podlé mezí jejich opráwněnosti; b ) pak jejich rownoběžným článkowáním exekutivní moci, jako: místní ( obecní ) přednosta, krajský přednosta ( hejtman ), ministerium. Opět pozorujeme, že p. Löhner chce zničiti sněmy zemské, jmenowitě owšem náš český, a wšechno spojení celých neněmeckých národů, aby jako owce bez pastýřů snadněji pak od Löhnerů pohlceni býti mohli. III. Náwrh wyslance dra. Lud. v. Löhnera. Wysoké říšské shromáždění račiž uzawříti: Komissí ze swého středu sestawiti, jejíž úlohau budiž s použitím wšech aktowních pomůcek, jakož i wšech jakkoli jí k známostí přijdaucích důkazů wyskaumati. Předně: Powahu, půwod, příběh a sauwislost oněch událostí w Praze, jejichž následkem byl staw obležení. Za druhé. Chowání ciwilních i wojenských autorit w Čechách při těchto událostech, jmenowitě knížete Windischgrätze a hraběte Lwa Thuna. Za třetí. Wztahem na posledního též také chowání jeho w ohledu národního wýboru, prowisorní wlády, pak woleb pro Frankfurtský parlament. Za čtwrté. Wplyw, jejž tak zwaný slowanský sjezd na wypuknutí toho pohybowání měl, jakož i podíl, jejž jednotliwé osobnosti sjezdu na něm braly, wyšetřiti. Za páté. O weškerých předeslaných punktech obšírnau zpráwu, jakož i snad potřebné náwrhy předložiti. Tuto p. Löhner chce w Čechách inquisici španělskau uwésti, a jistě by snad tato komisse pod jeho předsednictwím a komandem wšechny Čechy odsaudila a odprawiti kázala. Tak by si aspoň tento náš dobrý přítel nejsnadněji od nás pomohl. Jest to kratší způsob, než čekati na naše poněmčení. Kdosi z českých deputowaných we přátelské schůzce náwrh učinil, aby byla ustanowena medicinská komisse nad mozkem a žlučí pana Löhnera. Bylo by to jistě k welikému prospěchu země české a celého sněmu. IV. Náwrh posla dra. Lud. von-Löhnera. Wysoké říšské shromádění račiž uzawříti: Země, německému Bundu nepřiwtělené, Halič a Dalmacie obdrží, ačkoliw pod tau samau dynastií a w auzkém spojení s Rakauskem ostanau, od ostatních něměcko-rakauských zemí oddělené zřízení. Za druhé. K tomu cíli budau od říšského sněmu in pleno jen internationální poměry těchto zemí k ostatním dílům Rakauska ustanoweny; potom pak wyslanci Haliče, wyjma samostatnau Bukowinu, a wysl. Dalmacie wyzwáni, rozwrhy swých zwláštních zřízení předložiti a garantii říšského sněmu se podrobiti. Za třetí. Wysl. Bukowiny, co samostatné rakauské země, mají se rozhodnauti, zdaliž tak jako předešlé dwě země odděleně se konstituowati, aneb obesláním Frankfurtského parlamentu a společného říšského sněmu německo-rakauských zemí we Wídni se s posledními spojiti chtějí. Za čtwrté. Co zásady při wypracowání těchto oddělených konstitucí měli by na každý pád platiti, poslaupnost rodu Habsburgského, demokrat. monarchie nejauplnější wzájemnost wšak mezinárodních poměrů, auplná solidárnost we wšech poměrech na wen, a přiměřená podílnost na státních břemenech do wnitř. Za páté. Stranu Dalmacie mělo by se zároweň i se říšským sněmem w Uhřích definitivné shodnutí státi, 366 by Uhry od swých nároků jednau pro wždy pustily, a na místě toho weškeré rakausko-uherské pobřeží na stejnau nohu s pobřežím Němec postawily. Tomuto náwrhu snad bez wýkladu rozumíte! Poláci a Dalmatincí překážejí p. Löhnerowi a jeho spojencům při hlasowání, poněwadž s ostatními Slowany dohromady drží! Těch se tedy p. Löhner dobrým způsobem chce pozbawiti.", "id": 970}
{"text": "2. květen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky, Titulek: [Tři vtipné příhody], Autor: Havlíček, Karel\n* – * Podobenstwí. Tajemník jistého knížete upadl v nemilost, a nesměl přijíti na hrad, své však práce musil jako dříve konati, k čemuž mu papíry a jiné potřeby do obydlí jeho zasílány byly. Nemoha to vydržeti, umínil si, že tomu konec učiní směšným spůsobem. Kníže jezdíval každého dne tauž ulicí, i nařídil si to v tu dobu, že holič po žebříku k němu do okna lézti musil, sám pak stál v okně a zde se dal holiti. Kníže vida to, tázal se, co to znamená? Tajemník odpověděl: „ Waše Jasnost! ten chlap upadl u mně w nemilost, do domu nesmí, ale auřad svůj musí přece zastávati. “ – Se smíchem odjížděl kníže řka: „ Nu, přijďte zas zejtra na hrad! “ * – * Laskavý pan manžel odjel autlocité paní manželce z Putnoku do Debrecína a zdržel se zde trochu dlauho, bezpochyby u wýborné uzeniny. Tauhyplná paní napsala tauhy - plné psaní, kde také stálo: „ Wšude mi chybíš! O, kdybys jen již tady byl! Stále myslím jen na Tebe, a kdykoli ráno neb wečír, do pokoje vkročím a župan Tvůj viseti zde spatřím, přeji si, abys Ty tu wisel. “ * – * Manželka dobytčího lékaře chtěla šikovnost manželovu ve společnosti hodně vychváliti, i přirovnávala ho k slavnému Boërhavowi, který jedenkráte dostal z Ameriky psaní s nadpisem: Boërhavowi w Ewropě. „ Co byl tedy Boërhave mezi lidmi, to je můj manžel mezi zvířaty. “", "id": 971}
{"text": "15. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o příjezdu srbského spisovatele], Autor: Havlíček, Karel\nDne 12. března přijel do Prahy známý srbský spisowatel Vuk Štefanović Karadžić, aud býwalého slow. sjezdu w Praze. — Odjel hned druhý den.", "id": 972}
{"text": "6. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk ministerských nařízení], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nPoslední čísla Wídeňských nowin přinášejí následující dwě nařízení ministerstwa weřejného wyučowání: Ačkoli se nikterak nezamýšlí, skracowati wyslowenau zásadu swobody učení i wyučowání pro studující na fakultách a jiných wyšších ústawech, přece zapotřebí jest, aby učitelstwům byly dány prostředky, přeswěčowati se o studujících, kteří k wůli swým studiím užíwají zwláštních wýhod, jako stipendií, nebo oswobození od školného, o hodnosti jejich i strany mrawního jich chowání i stranu prospěchů jejich we studiích. Zwláště co se týká stipendií, jest tím wíce potřeba takowého zařízení, poněwadž se w nadacích listinách téměř we wšech k udělowání i ponechání jich požaduje wědeckého wzdělání i mrawní zachowalosti. – Na gymnasiích a lycejích zůstane w tom při posawadních předpisích. Pro studující wyšších učelišť nařizuje se následowně: 1. O otázce, má-li býti stipendium studujícímu uděleno nebo ponecháno, rozhodowati má učitelstwo, kteréž uwážíc zrale a swědomitě wšechno, co mu koli o studujícím známo jest, má wyřknauti, je-li studující dotčené wýhody jak strany swého chowání i swých prospěchů u wědách auplně hoden čili nic. 2. Není-li studující učitelstwu dosti powědom, aby se zwlášť o jeho prospěchu mohli určitě wyřknauti, dowoleno jest učitelstwu, podrobiti jej zkaušce, podle jejíhož wýsledku, hledíc i k ostatním učitelstwu známým poměrům, ustanowiti má, je-li hoden stipendium obdržeti nebo podržeti. 3. Zásada swobodného učení nikterak se tím neruší u stipendistů, i nemohau k tomu přidržowání býti, aby zachowáwali býwalý studijní pořádek a rozdíly ročníků. Zůstanau-li ale déle we studiích, nežli podle studujícího řádu newyhnutelné jest, nemohau z toho bráti sobě práwo k dálšímu užíwání stipendia. 4. K dosažení a podržení swobody od školného postačuje pro studující na wyšších odděleních studijních, aby stranu chowání i prospěchu jejich nebylo žádné zawady učitelstwu powědomé, i aby chudobnost jejich náležitě byla dokázána. – Druhé nařízení prozatímní týká se docentů. Obsah jeho jest následující: 1. Saukromí docenti, kteří se dle předpisu od 19. prosince 1848 č. 8175 habilitowali a čtení drželi, mají práwo, dáwati wyswědčení o prospěchu i o náwštěwě, kde jich zapotřebí jest. Wyswědčení tato mají tutéž platnost zákonní, jako wyswědčení řádných professorů, s tím wšak wymíněním, aby čtení saukromých docentů, kde se jedná o posawadní tak řečené powinné předměty, rownala se podle účelu i rozsáhlosti čtením řádných professorů. Jestli tomu tak a aby tomu tak bylo, o tom má učitelstwo rozhodowati i bdíti. Poněwadž se w Praze prozatím kladau skrownější požadawky k dosažení saukromého docentstwí, mohau tamní docenti wydáwati sice wyswědčení saukromá, ne pak ale wyswědčení weřejně platná, wyjímajíc docenty, kteříž se dle předpisu swrchu uwedeného ministerského nařízení dokonale habilitowali, a kterýmž práwo udělowati weřejně platná wyswědčení na náwrh učitelstwa wýminečně a wýslowně bylo přiznáno od ministerstwa. 2. Učitelstwo, jemuž nepostřední ředitelstwí ústawů učebných swěřeno jest, jest odpowědno z toho, aby jako každý skutečný professor též také každý saukromý docent tak wyučowal a w poměrech swých k studujícím se chowal, jak toho účel wyšších učebných ústawů požaduje. Obsah čtení nesmí tedy směřowati w důmyslné zábawě, nebo řečnickým pobauzením, nýbrž má býti wěda a wštěpowati náhled wědecký. Pak má odchowáwati ducha prawé swobodomyslnosti a tudiž zároweň ducha nejpřísnější zákonnitosti, pokud w předmětu jeho záleží, i nikdy a nikde jim nemá státi na odpor. Učitelstwa mají práwo i powinnost, přísně k tomu přihledati, a když toho potřeba jest, dáwati wýstrahy, kárati, ba i na místě zbawowati práwa učebního, kteréžto poslední se wždy musí dáti wědět zároweň ministerstwu.", "id": 973}
{"text": "22. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Schůzka Průmyslové jednoty., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Jak sme již jedenkráte oznámili, bude w outerý dne 24. Března w 11 hodin před polednem w sále na Žofíně roční jenerální schůzka Průmyslowé Jednoty České. Z důležité příčiny opětujeme zde tuto zpráwu, a snažně žádáme wšechny P. T. pány spoluoudy, kteří důležitost nawrhnuté průmyslowé školy české znají, aby tuto schůzku nawštíwiti neopominuli. Mohlo by se lehce státi, že by na tuto školu nějakým spůsobem řeč přišla, a že by se snad i o něco strany té wěci hlasowalo: jak by nám ale líto bylo, kdyby se snad za příčinou nepřítomnosti mnohých o zřízení té školy se zasazujících spoluoudů něco té škole nepřízniwého wětšinou hlasů uzawříti mělo. Musíme powážiti, že w Jednotě Průmyslowé tento wětšinou hlasů přijatý náwrh, ještě posawád ( newíme proč ) dosti silnou oposicí má, která jenom setrwanliwostí a oběťmi s naší strany přemožena býti může. Průmyslowá škola česká již sama sebou pro nás předůležitá jest: a wšak co prwní wyšší škola česká ( t. j. ne-elementární ) pro celý národ nesmírnou cenu míti musí. Pročež doufáme, že nikdo ze spoluoudů, kdo staw národnosti naší prohlíží, w této schůzce chyběti nebude.", "id": 974}
{"text": "22. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [poznámka redakce], Autor: Havlíček, Karel\n* ) Tyhuca leží na samém rozhraní mezi Bukowinau a Sedmihrady a k tomu na silnici wedaucí z Kimpolungo w Bukowině do Bystřice w Sedmihradech. Powstanci tam měli tábor. Byl tedy Urban ze Sedmihrad wypuzen do Bukowiny. Wždyť pak on hned w 25. bulletinu wyhral u Bystřice, která přece daleko od hranice leží w Sedmihradech! – Red.", "id": 975}
{"text": "13. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Zpáva o Palackém], Autor: Havlíček, Karel\n[ Zpáva o Palackém ] [ tři hvězdičky]Náš Palacký nepřijal podané mu ministerium oswěty.", "id": 976}
{"text": "8. srpen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovná Nowinka., Titulek: [Vtipná příhoda o kouřícím pánovi], Autor: Havlíček, Karel\n* – * Jistý pán šel přes most kauře cigaru, a kaukl se náhodau na swé hodinky. W tom práwě okamžiku jde naproti němu žandarm; nechtěje pán, aby byl od žandarma při kauření postižen, wyňal cigáru z úst, aby ji hodil do wody, zmýlil si ale ruce, zahodil hodinky přes zábradlí a hořící cigáru wstrčil do kapsy. Žandarm se jej chopil, pán zapíral, že kauřil, ale kauř z kapsy wystupující swědčil proti němu. Musil tedy platit pokutu, hodinky byly pod wodau a we westě hodná díra wypálena. – Žádné neštěstí nepřijde samo.", "id": 977}
{"text": "1. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: Střelec kouzelník., Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. W neděli dne 1. března bude se o 5. hodině w Českém díwadle w růžowé ulici w prospěch pana J. Petáka prowozowati: Prwní jednaní ze zpěwohry: „ Střelec kouzelník “ a z „ Alessandro Stradella, “ nato ponejprw druhé jednání ze zpěwohry: „ Lucrecia Borgia, “ přeložené od J. Pečírky. – Pan Peták získal si již při prwním prowozowání oblíbené zpěwohry: „ Alessandro Stradella “ w českém jazyku tak obzwláštní pochwalu, že se jistě plného díwadla nadějeme, zwlášť když i panny Grossrowá a Kirchbergrowá ze zwláštní ochoty k pánu beneficiantowi oučinkowati budou.", "id": 978}
{"text": "30. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Národní zpěv]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 4. Národní zpěw a ples slowanský, od Wašáka swaz. 4. prodáwá se u p. Paula, jehož nákladem wyšel za 15 kr. stř. w Budči aneb w jeho barwářském skladu w Dominikánském klášteře. Předešlé swazky tamtéž se dostati mohou po 12 kr. stř. Tento swazek obsahuje, jako předešlí, opět welmi krásné národní písně s průwodem fortepiana.", "id": 979}
{"text": "11. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Die deutschen Hegemonen, Autor: Havlíček, Karel\nDie deutschen Hegemonen. ( Pokračowání. ) Docela přece ještě toto plémě newyhynulo a dědic nad smrtelnau postelí jeho stojící s úžasem slyšel ještě dýchati umírajícího. Měl wšak již třetí zbraň pohotowě, která měla nenáwiděnému poslední ránu zasaditi; tato zbraň byla swoboda demokracie roku 1848 — rowněž tak swatá a Bohu zaswěcená jako křesťanstwí a civilisace; rowněž tak falešná a jedowatá w rukau Němce! A w tomto wýhubném boji proti Slowanstwu měli Němci odjakžiwa tři mocné spojence — rozdílné strany půwodu wíry a aučele — ale spojené w nenáwisti proti nešťastnému slowanskému kmenu. Byli to Turci, Maďaři a Rusowé Strany Rusů zdá se p. spisowatel poněkud nesprawedliw býti, což owšem Polákowi se snadno musí prominauti. Rusowé jako národ ničím se proti Slowanstwu neprowinili a za despotii, která i nad nimi bez ohledu wládne, nemohau oni nikterak odpowídati. Red.. Kdo by to uwěřil? nejméně krutý nepřítel Slowanstwa byl — Turek! Němcowi bylo wždy náboženstwí i politika wěc rozumu, Turkowi ale oboje wíce w srdci — a to byla jeho slabost. Osmanu chyběla wždy ledowá wytrwalost germánská, on nedowedl nikdy jako Němec zlé okrašlowati. On dowedl Slowana podrobiti sobě, ale ne jej pokaziti; on ho nechal bez wzdělání, ale nezpotwořil ho; on pobral Slowanu jmění, ale ne řeč; a ačkoli Bulhar skoro jako horní Slezan zmalátněl, přece w Srbowi a Černohorci wždy zůstal duch Kraljewiče Márka. Lépe rozuměl swému řemeslu čudský Maďar. Srdečné srozumění s Německem trwalo w Uhřích od časů Arnulfowých a nepatrnými přestáwkami ustawičně, zwláště když se o to jednalo, aby byl Slowan eliminowán ( wytlačen ). Také eliminowali synowé Arpadowi jako Němci we jménu civilisace a we třetí zbrani předehnali ještě daleko Němce; již dáwno uměli utiskowání Slowanů přikrýti slawným pláštíkem „ swobody “ a boje proti rakauské despotii. Podoben jsa Němci w neskončené pánowitosti, w pyšné důwěře, že jest určen, dobýti swět, a že jest neomylný, wyrownal se také Maďar Němci w tom, že swůj strach před podrobenci zakrýwal opowržením jich, a ustawičně se snažil kromě srdce a mozku i jazyk jim wytrhnauti. Co byl „ slowanský pes “ u Němců, to u Maďara „ tót nem ember “; jako nařídil biskup Wratislawský za starodáwna, že se mají wšichni Poláci we městě Wojci za dwě leta německy naučit, aneb být zahnáni, tak ustanowil ještě nedáwno uherský sněm, že mají Slowané za 6 let maďarsky mluwit; a jako Fridrich II. laupež na Polácích zpáchanau tím wymlauwal, že prý polské magnáty mizerným zlatem uplatil, tak se posmíwal Maďar, že dostal morawskau říši za bílého koně. Tak jakoby 30 stříbrných znamenalo cenu Kristowau, a ne Jidášowau. Rusko bylo kdysi owšem slowanské, a jeho nižší třídy jsau až posud; ale wládnaucí třídy jsau již ode dáwna cizího kmene, a znamenité wěru! — po krwi zpřízněné s auhlawním nepřítelem Slowanstwa, s Němci a s Maďary. Neboť Finnowé byli oni Suzdálští knížata z Wlodzimierze nad Klazmau, kteří později založili říši Moskewskau a její prawému Slowanstwu tak cizau politiku wýboje; dcera německého Anhalta byla ona Kateřina, která rozdělila Polsko, a německý rod Holštein-Gottorp jest ten, jenž nyní na trůně ruském sedí. Protož také finnsko-gottorpský despotismus w nenáwisti proti prawému Slowanstwu ničeho neodewzdal Němcům a Maďarům, ba on je předčil ještě w ukrutném umění wynalezawém. Nemoha totiž jako tito we jménu civilisace a swobody Slowany zawáděti, hleděl je přece we jménu byzantinsko-řecké wíry nalákati, a nechal-li zápasícího se smrtí bez milosti dokrwáceti, přec mu přichystal společný hrob we swém panslavismu. Ale Slowan ani tureckému osudu, ani německo-maďarské civilisací, aniž posléze ruskému panslawismu bez odporu obětowati se dáti nechtěl. On zkusil ještě jedenkráte sil swých — a milostiwý Bůh pomohl jemu! Tu powstala nejdříwe na horách srbských hrdinská postawa Černého Jiřího a ukázala swětu, že Kraljewič Márko posud žije. Bylo sice Rusko s kozáky swými hned při ruce, a politika Metternichowská hleděla toto praudění slowanské uzawříti do úzkého řečiště malinkého knížetstwí. Ale přece oznámila tato přistřižená předehra budaucí weliké dráma swěta a w malém knížetstwí srbském položen byl zárod k mocné, dříwe později newyhnutelné říši slowanské na Bosporu. Též i Polsko se hnulo a wícekráte; wždy sice nešťastně, ale wždy neustrašně a w každé porážce wida rukojemstwí někdejšího rozhodného wítězstwí, a jakkoli rychlé powstání roku 1846 bylo potlačeno, přec podalo důkaz, že se civilisací německé ještě nepodařilo, by zněmčila Poláka. Slowané říše maďarské owšem ještě neuchopili se zbraně, a i „ králowstwí ilirské “ s národním ilirským zřízením, které hrdina našeho stotí ( Napoleon ) na swém letném pochodu přes Rakausko byl založil, zmizelo rychle. Ale jméno zůstalo; Ljudevit Gaj powznesl je a wěděl ho dobře použít, ba byla i jedna doba w r. 1845, kde sám Metternich mladému ilirskému publicistowi konvulsivně přiusmáti se musil, když německý bán Haller ze Záhřebu wyhnán byl a Gaj na jeho místo Srba Rajačiće překwapenému, chytrému šediwci diktowal. Slowané ostatního Rakauska, jmenowitě Čechowé, nemohli sami na ono místo Ilirůw ještě se wynesti. Tam to wěkodlauhé utlačení a jedowatá civilisace již tak daleko přiwedla, že se nešťastník teprw ptáti musel, zdali skutečně již Němcem jest? že byl nucen, hledati w minulosti swé důkaz pro swau přítomnost. I ani on neklesl na duchu; a nemoha se w nowé době sám sebau shledati, pátral po sobě we wěku starém; a wida síly swé rozptýlené hledělaspoň, aby je spočetl; „ Slowané počítali sebe, zwolal Kolár, a shledali, že w Ewropě jsau oni nejčetnější. “ Počet tento zarazil Němce a Maďary; toto Galilaeiho Et tamen národůw hrozilo jejich záwodu záhubau — a oni se uchopili staré zbraně swé — civilisace. „ Wzdělanost je w nebezpečenstwí! “ wolali na Ewropu civilisowanau, za žádostmi Slowanů tělem a krwí učiněnými stojí obluda Panslawismus, a cár ruský hledá přes rowiny Dunajské cestu do Cařihradu. Mnoho prawdy bylo w této wýpowědi, a zajisté, nečinným dwůr Petrohradský nebyl a také jednatelé jeho nebyli bez prostředků peněžitých a přemlauwacích; a mnohý Slowan, nahlížeje nemožnost společného žiwota, snad pomýšlel na možnost společné smrti. Ale proti tomuto panslawismu byla přec welmi blízka, welmi krásná, welmi křesťanská pomoc. Bylo potřeby jen sprawedliwosti, by chráněny byly práwa civilisace; bylo potřeby, pojistiti Slowanům jen žiwot národní, by odwráceni byli od společného hrobu, který přec potřebí, jen podporowati wýwin srbsko-bulharské říše ( která beztoho dříwe později přijíti musí ), by cárowi dráha do Cařihradu zaskočena byla. Ale sprawedliwým býtí i kde by sprawedliwost i maudrost nejjednoduší toho byla wyhledáwala, neleží w powaze Němcowě. On myslil, připrawiti Rusa o jeho slowanskau kořist, kdyby ji obarwil na německo a maďarsko, a mněl otázku orientální za rozhodnutau, když nesmyslný hubotluk w Kolínských nowinách zwolal: „ Náš je Cářihrad “. Jiní si hleděli také namluwiti, že bazeň tato před Slowany je jen smyšlénka; Slowanstwa, myslili, není nikde žádného, leda w několika knihách několika „ Slowanomanů “, a jako Metternich nazwal Wlachy zeměpisným, tak nazwali Němci Slowanstwo wýrazem slowníkářským — nešťastní! Netušili, že když Německo práwě w knihách hynulo, Sláwa ze kněh powstala! ( Pokračowání. )", "id": 980}
{"text": "11. srpen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Medvěd, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nNedwěd. ( Dokončení. ) VIII. Smutno jest swětskému člowěku, který obětowaw wšechno, co w něm pozůstalo swatého a nezkaženého citu, nedůstojnému předmětu, najednau widí, že i toto útočiště duše swé ztratil nadarmo a na wěky, a že již proň není žádné srdečné swatyně, nýbrž že mu jen zůstaly visity, procházky, diwadla a hostince. Ale jak musí být člowěku wywrženému ze společnosti, člowěku zwyklému žíti wnitřním žiwotem, když jediná modla, které se klaněl w němé lásce, najednau se zwrátí a rozwalí před ním w prach! Ubohý nedwěd prochodil celau noc sem tam bez úmyslu, a ráno konečně wrátil se na swůj letohrádek, ale bez klobauku, zimničně rozpálen, skoro šílený. Doma mu podali následující psaní: „ Můj ubohý příteli! Jak Wám zjewit strašnau spráwu … jak Wám powědít, co se se mnau přihodilo? Seberte wšechny síly swé duše … jsem newěstau knížete Muchrobatowa. Jak jsem se k tomu odhodlala, sama newím. Tetinka mně poraučela, nepamatuji co mluwila. Já jsem dlauho plakala … jsem tak nešťastna … wěru jsem Wás milowala … a miluji Wás ještě. Ale swět, lidi … tetinka … tolik překážek našemu štěstí! Což dělat můj ubohý příteli! Jsme wšichni otroci okolností. Odpusťte mně a zachowejte w duši swé aspoň trochu náchylnosti ke mně. P. S. Naději se, že nikdo newí o našich poměrech, a nemám zapotřebí žádati Wás, aby zůstaly wěčně tajné. “ A tak to tedy byla náhrada za čistý hluboký cit, který neměl hranic. Prwní klep, prwní slowo a celé wětrowé stawení na okamžik zmizelo … Zwláště w dodatku bylo tolik wypočítané samolásky, že se srdce ubohého mladého muže zatřáslo. Popadl péro a napsal tři slowa: „ Bůh Wám odpustiž! “ Když odeslal tuto odpowěď, bylo mu ještě tíže. Zdálo se mu, že mu hora dusí prsa, oči se mu zatemnily, krew se zbauřila a hnala se k hlawě. Přál si smrt … celý swět zdál se mu jakausi propastí … Tak prošlo několik dní. Tu si počal poznenáhla wzpomínati s mrzutau libostí wšeliké okolnosti známosti swé s kněžnau, a najednau wzpomněl si na swau přední šťastnau lásku, na ten tichý čas, když poslauchal šumot moře, a tiše dřímal při jeho howoru. A této wěčné lásce mohl být newěrným pro nestálau lásku salonowé holky! Upřímné hořké pokání zbauřilo jeho swědomí. Hnal se k tomu milému místu, kde tak dlauho sedáwal w šťastných widěních! Den byl jako dříwe překrásný, moře jako dříwe rozlité ku konci oblohy tiše pleskalo o břeh. Posud tak mírně hučely wlny – nic se nezměnilo. – Ale – pro něj nebylo již w howoru wln žádného smyslu, w rozbauření zemskau náružiwostí nemohl již tichau myšlénkau wniknaut do wěčné řeči tichého žiwlu. A moře jako hrdá krasawice rozdáwajíc před zpronewěřilým milowníkem na obě strany laskawá slowa, blyštilo se zlatau wlahau, šeptalo wedle něho temné sliby, a s tichým opowržením utíkalo před ním netýkajíc se jeho noh. Zmizel tajnostní swazek, zmizela čarowná widina: teď již jest jiného swěta občanem, ted již jest přijat od jiného žiwlu, žiwlu swětského, který již nepustí kořist swau! Jak má nyní rozumět moři, jak tam má opět najíti tu čistau newinnost, dětskau spokojenost, bez kterých nic w přírodě nemá smyslu a jazyka? Jak má nyní usnaut tichým snem, když zlost, láska, žárliwost, wšechna pekelná mučení náružiwosti trhají jeho duši! Ubohý mladý muž zakryl obličej rukama a zaplakal. Pochopil, co ztratil, a dlauho plakal bez útěchy, – ale moře wěčně krásné, wěčně stálé, pořád tleskalo a tleskalo o břeh, neposlauchajíc žalostné wzdychání skraušeného srdce. 254 Přešla dwě léta. Kněžna byla wdaná za jakéhosi generála. Wšichni we wysokém swětě twrdili, že se lepší než ona nikdo neumí oblíkat, a oprawdu, wšechno z ní wálo jakýmsi šwiháctwím, které jest jako šestý smysl ženských. – Ne bohatstwí látek působilo kauzelnost jejího obleku, nýbrž zwlášťní dar, s jakým byly oblečeny. Ostatně byla kněžna líbezná a howorná, a salon její tetinky wždycky nabyl žiwosti, když w něm ona byla přítomna, rozložena w měké lenošce mezi páchnaucími a popomáděnými wzywateli. Wůbec byla líbezná, ráda se wšem líbila, s některými i koketowala, a nebyla s ní dlauhá chwíle. Jenom někdy když se zapomenula, opřely se její oči kamsi bez úmyslu, a hotowý již na ustech úsměw se zastawil – ale to byl jenom tak okamžitý stín. Rychle zatřásla pyšnými swými kadeřemi; obrátila pohled, dokončila úsměw, a opět bez starosti se odewzdala zanímawým maličkostem swětským a žwatlání. Kníže Muchrobatow oženil se w Moskwě, wzal si kupcowu dceru, a odjel za hranici. Ostruhowský a Bičíkowský zůstali wěrni půwodu swé staré náružiwosti, býwali u ní na visitě w určité dny, chodili s ní po procházkách a wcházeli do její lóže w diwadle mezi akty. Oba již postaupili o stupeň wojenské hodnosti wýše. A nedwěd? … Kam se poděl ten? … Co s ním se stalo? … Newím wěru … A což z toho – umřel-li a nebo odjel na panstwí a stal se opilým statkářem, a nebo zůstal mrazit se w některém kautku Petrohradském – není-li to wše jedno?", "id": 981}
{"text": "7. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 5. září Wynalezen jest nowý způsob zdržowati jednání říšského sněmu; posud se to jen dělo marnými interpellacemi a pauhým mluwením o ničem; nyní ale ještě wynašli protesty, a když wětšina we sněmu něco ustanowí, podá proti tomu menšina protest, který se w sezení čísti musí i s podpisy. Někteří páni deputowaní jsau ještě tak marní, že místo protestu celé pojednání podají, jehožto čtení nesmírný čas zaujímá. Dnes ku př. počal sněm w 10 hodin, a když se po skončených protestacech a interpellacech k wěci samé, t. j. poddanstwu přistaupilo, bylo již [ tři čtvrtě ] na 1! Mezi protesty byl i protest p. Violanda proti wyřknutí ministra Bacha a presidenta sněmu, podepsán od 37 deputowaných, nejwíce rolníků rakauských, kteří chuďasowé newědomky patří mezi republikány. Rozšířowalo se po městě, že bude mít tento protest 160 až 175 podpisů, což by owšem pro celau monarchii nezahojitelná rána byla – býwala! – Sierakowski ( žertowně nazwaný interpellačním raddau ) interpelluje, že se w Brodech w Haliči opět nedáwno wydali ruští utečenci wládě ruské, což jest nehodno swobodného státu. Dobblhof: že se to stalo proti zjewné wůli ministerstwa, které tomu dokonce nechce. Borrosch hlásí se k interpellací celého ministerstwa. Pohnutí w komoře; neboť již wčera prawilo se, že od Löhnera neb Borrosche wyjde ohromná interpellace asi tohoto smyslu: Co slíbilo ministerstwo Čechům we sněmu, že oni ministerstwo podporují? Každý tedy s napnutím očekáwal, jakým způsobem p. Borrosch tuto wýtečnau myšlénku wyjádří. Zatím ale byla interpellace p. Borroschowa zcela jiného druhu. Pan B., wychwáliw napřed jak náleží sám sebe, že nebaží po auřadech ( což se beztoho o každém poctiwém člowěku eo ipso rozumí ) atd., počal nyní proti wyřknutí ministra Bacha strany poměru císaře ke sněmu mnohými hledanými slowy šermowati, které se ale tak špatně nazpaměť naučil, že musel konečně papír s kapsy wytáhnaut a ostatek z papíru přečíst. Strana ta, pro kterau p. Borrosch pracowal, neopomenula mu hojně tleskati. Když konečně swé otázky ministrům předložil, na které we čtwrtek zřejmě a bez obalů odpowědíti mají, byly tyto otázky tak zamodrchané, že musel ministr Bach p. Borrosche žádati, aby je ministerstwu písemně podal. We čtwrtek tedy ministerstwo mysl p. B. upokojí. Löhner hned po p. Borroschowi chtěl ministerstwu druhau ránu zasaditi, trefil ale jinam. W Segedině w Uhřích bylo totiž od r. 1831 asi 500 Wlachů pro politické příčiny zabawených, maďarské ministerstwo žádalo již několikrát od Wídeňského, aby je odtamtud odwésti dalo, co se ale posud nestalo. Bach welmi dobře p. Löhnerowi podotknul, že nynější ministerstwo o celé záležitosti pranic newědělo, že se ze zpráwy maďarského ministerstwa dowědělo, že ale již nyní náležité kroky se staly, aby do Wlach se wrátili. Reimershofer tázal se strany zákonních obtížností, které mají přestupující od katolické wíry k ewangelické. Dobblhof: Ministerstwo musí ustanowení zákonů o tom sněmu zanechati, co se ale úlewy w jednotliwých pádech týče, rádo učiní, co slušného jest. Po interpellacech nastalo dálší hlasowání o náwrzích oprawowacích ku Kudlichowu náwrhu, zdali již předešlými uzawřeními odbyty jsau. Herzigůw náwrh, by wýhrada jednotliwců, wařiti piwo a páliti kořálku, za náhradu od státu zrušena byla, byl odkázán na wýbor. Borroschůw amendement přišel po něm k řeči; pozůstáwá z 16 punktů, a žádá, by za každé břímě, z poddanosti wyplýwající, buďsi wěcní neb osobní, auplná náhrada od státu dána byla. Borrosch dal k němu amendement, by slowo „ auplná “ wynecháno bylo. Vacano jej prohlašuje za samostatný náwrh, což Borrosch jen pod tau wýmínkau připauští, že prwní mezi samostatními náwrhy na denní pořádek přijde. Brestl: Náwrh tento jest co oprawowací předložen, musí tedy o něm hlasowáno býti; neb mnozí wzali swé náwrhy nazpět jen pod tau wýmínkau, že se bude rokowat o Borroschowu náwrhu. Laszer ukazuje, jak mnohem dál Borroschůw náwrh sahá, než jeho. Náwrh se uzná za oprawowací a 1. punkt prohlásí za w předešlých uzawřeních zahrnutý. Brestl žádá 2. punkt na 3 otázky rozděliti. – Tlačí se na denní pořádek, a Brestl nawrhuje, by se hlasowalo woláním jmen, by se zwědělo, kdo chce přerušiti debattu. Náwrh přechodu k dennímu pořádku se wzal nazpátek a w debattě se pokračuje. Löhner lituje ( ironicky ), že se Laszrowi dowolilo porownání mezi oběma náwrhy učiniti; ta čest se nestala nikomu, ostatní náwrhy byly zawrženy. Slowo nazpět wzíti, není žádná oprawa atd. Po mnohém ještě jak myslíme marném řečnění odbyt jest celý náwrh Borroschůw tím, že se wětšina wyjádřila, že již o něm dříwe rozhodnuto bylo při hlasowání o náwrhu Laszrowě. Tak i odbyty jsau ostatní náwrhy, jmenowitě Dr. Brauner swůj až na komissí odkázal, a dnešním dnem ukončeno jest celé hlasowání o nesmírně welikém počtu amendementů k náwrhu Kudlichowu. – Nowého nebylo nic ustanoweno.", "id": 982}
{"text": "21. říjen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Bratrstwo., Autor: Havlíček, Karel\nBratrstwo. We Štúrowých časopisech hází se ustawičně jenom bratrstwem, dokazuje se nám, kterak p. Štúr nás co bratry swé slowanské stále w srdci nosí, na důkaz lepší těchto citů podáwáme z č. 77. Orla následující článek doslowně přeložený: „ Od 6. t. m. sdělují nám z Wídné následující welmi milau zpráwu: „ „ Začíná se nás Těšín ( w Slézsku ) buditi, a počínání jeho národní nejwíce se zjewuje w srdcích mládeže, které starší wšeliké nepříjemnosti do cesty kladau. Pomůželi nám Bůh, tedy od nowého roku „ Tygodnik cieszyński, pismo poświęcone dla ludu wieśkiego \" ( t. j. Týhodník Těšínský, list wěnowaný lidu wesnickému ) bude wycházeti. Potřebu jeho prý nejprwé wyslowil náš wzácný rodák Ludevit Klucki, nenašel ale žádného účastenstwí. Pobywše w letě w Těšíně smluwili jsme se spolu, ze spis tento budeme wydáwati, a jelikož on sám při tom býti nemůže, dá na místě toho wšechny prostředky, a já budu s těmi, které jsem ze swých drahých krajanůw k tomu naklonil, články spisowati. – Podobně i lyceum Těšínské, které se toho roku otewřelo, začalo nowý žiwot. Studující zarazili tam uzawřený spolek, mající za cíl, učiti se národnímu jazyku a nyní zakládají knihownu. \" \" Každý Slowák a Slowan se musí těšiti nad tímto pěkným si počínáním mladých našich bratří Slezákůw, a přáti jim štěstí, neumenšující se horliwost a dosáhnutí žádaných záměrů. Jsme té naděje, že jich počínání u wšech spolukmenowcůw štědrau podporu najde. Dejž Bůh, aby s dorůstáním této mládeže i kmenu tomuto jiná budauůcnost zrostla. \" Tedy se má i Slézsko dle p. Štúra říditi.", "id": 983}
{"text": "16. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – S mnohých stran dostáwáme již zpráwy, že se odtamtud co nejdříwe zašlau přípisy důwěry k říšskému sněmu. Radujíce se ze zdrawého politického smyslu našeho národu, musíme jen opětně wyslowiti přání swé, aby se s těmito přípisy co možná pospíšilo a aby je každá obec rownau cestau swému poslanci zaslala, poněwadž beztoho přípisy mezi poslanci a jejich komittenty od poštowního platu oswobozeny jsau dle zákonu. Nemůžeme zde ostatně smlčeti, že naše německé wládní nowiny Prager Zeitung patrnau nelibost jewí z takowého wyjewowání důwěry ke sněmu. Nepochybujeme, žeby ministerstwu milejší bylo, kdyby ono samo takowé aneb podobné přípisy důwěry od národu dostáwalo: awšak nikdo nebrání ministerstwu jednati tak, aby celý národ s důwěrau mohl hleděti na činy swé wlády. Když se ale ministerstwo naše tak chowá ( jako jsme w nejnowějším přípisu do Frankfurtu pozorowati mohli ), jakoby ani sněmu a národu na swětě nebylo, jakoby jenom wláda sama jednostranně práwo měla, s cizými mocnostmi úmluwy činiti: odkud by se wzíti měla důwěra národu? Prager Zeitung chtěly sobě pomoci tím podotknutím, že ministerstwo a sněm wedle sebe stojí, jako neodwislé moci wýkonná ( ministerstwo ) a zákonodární. Awšak když ministerstwo ( wýkonná moc ) této zákonodární moci předpisowati chce, jaké zákony dáti má, čím to osprawedlní Prager Zeitung? Když wýkonná moc, neptajíc se sněmu, ústawodárního sněmu, sama určuje, w jakých poměrech naše země státi mají k Německu, čím to osprawedlní Prager Zeitung? A konečně zdá se nám přece nesmírný rozdíl w důstojnosti sněmu a ministerstwa, tak že nám nikdy nenapadne stawěti je na stejný stupeň. Sněm jest plnomocník celého národu, jenž má nařizowati, kterak země sprawowána býti má, a ministerstwo má zem sprawowati tak, jak ústawa welí. Tento rozdíl jest příliš patrný a nedá se nikterak zahaliti. Že ostatně naše swoboda s nynějším sněmem stojí neb padá – sada, která se též welice nelíbí ministerským nowinám – to wěříme wšichni, wyjmauc snad ty, kterým na swobodě wůbec nic nezáleží. Ať hledají ministerské nowiny podpisy na to, „ že s ministerstwem nynějším naše swoboda stojí a padá, “ a budau widět, kolik a jakých podpisů na to shledají!", "id": 984}
{"text": "18. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Slováci, Titulek: [Z Moravských novin], Autor: Havlíček, Karel\n‒ W Rájci dne 8. ledna 1849. ( M. N. ) S částí woje našeho puslili jsme se dnes ráno cestau ku Rájci. Obywatelé dědin poblízkých stáli semotam po wzdálí na wrškách, díwajíce se na nás. Nemluwil bych ale prawdu, kdybych řekl, že se díwali na nás s radostí, co na wyswoboditele od jarma pansko-maďarského. Když jsme se Rájci blížili, widěli jsme naopak, kterak obywatelé pěšky, a dobytkem a wozami do wšech uhlů swěta, jenom ne do našeho, sewerního totiž, cwalem uháněli. „ Gazdo! “ dím w Rájci k jednomu obywateli, který na nás wcházející díwal se co Diogenes, „ kde najdu w Rájci wdanau sestru knaza Ďury Sloty, co je na Morawě? “ „ Hen, tu je! “ odpowí on a poukáže mi na ženu nedaleko stojící. „ Jste Wy sestra kaplana Žeratického? “ tážu se příjda k ní, a na její odpowěď, že ano, podám jí ruku upřímně a srdečně a žádám ji, oby zawedla mě do příbytku swého k ostatním domácím! „ Ach Bože! “ wzdychala mi ona neustále cestau a oddychowala si co uchwácená a uděšená, a to při wší takořka lichotiwosti mojí. I manžel její byl s párem koni zapřáhnul do wozu a s částí nábytku ujel do hor. U tohoto prawowěrného lidu slowenského dobře působí advokátaké lži maďarské. O wánočních swátcích bylo po wšech wšude končinách slowenských w kostele s kazatelen, a kde se duchowenstwo nepropůjčilo k tomu, na rádnicech neb náměstích od notářů čteno a ohlašowáno jakési memorandum ministerstwa Košutowského tohoto asi obsahu: Králowské wojsko záleží ze samých lupičů, paličů a zabíjáků, ono wám příbytků spálí nad hlawami a w diwokosti swé pochytá dítky waše newinné a do ohně wrhne je, aby se upekly na škwař; panny a ženy waše znectěné wrhá do studní; ono chce, abyste pozbyli zase wšechny ty swobody, které jsme my(Maďaři ) wám wydobyli, a zwitězí-li ono, musíte znowu robotowat, znowu desátky dáwat; a proto, bude-li naše maďarská řeč wytlaěena zúřadů, dostanete do nich řeč šwábskau, jak se to wčil už děje w Čechách. A jak prawím, lid tento prawowěrný wěří figlarům těm, kteří při wyprawowání těch a podobných báchorek to obzwláštního mají, že to wykládají s takowau určitostí, stručností, a abych řekl: s takowau jasností, že nemožno, aby to w hlawách nechytlo. O swých wítězstwích s tautéž hrdinností mluwí. W Žilině a w Rájci chodějí se lidé díwat na toho ‒ raráška Zacha, a wěru díwají se naň jako newěřící Tomáši, poněwadž jim to bylo s takowou jistotností namalowáno, že se záwrať pokaušela o ně, widaucí ho před sebau s tělem a duší. „ Aj Bože! cože chcete počat ‒ wítala matka syna swého s námi bojujícího, když Šlik s 12.000 chlapau tak oblíčen byl a rozsekán od husarů, že ani jediného žiwého neušlo; když Jelačić zabit, Windischgrätz poražen a těžce nemocen nazpět cauwá, a když Šimunič přešel k Maďarům? “ Takowé zpráwy, takowé bulletiny podáwají Maďaři Slowákům našim! My dnes popoledni do Rájce doraziwše nacházeli jsme w jednotliwých domech nawařeno masa pro 4, 6-10 i wíce osob. Já bláhowý myslil, že snad náš generál anebo náš ředitel stábu, p. setník Lewartski, objednali nám to; ale wyswětlila se wěc tak, že sem mělo dnes ještě dorazit na 4000 honvédů. I zasmál jsem se srdečně tomu prožluklému osudu, že my raubíři a mordýři počestným a loyálným pánům Maďarům wždy do hotowého přijdeme, a to wždy w stránku jejich nejlehliwější, na pole to, na kterém oni jsau nejstaecnějši [ nejstatečnější ] - u mísy! W prosmyku do Turcanské stolice wedaucím, kde se poněkud byli ulebedili po útěku od Žiliny a odkud dnes chtěli sem, stalo se jim tuty dny dwakráte, že museli od jidla bez zbrane. Nebojíme se, žeby nás tu přepadli; toť by musel Atilla, Arpadi z hrobu wstát přes uoc a swé zwěsty sem přitáhnaut.", "id": 985}
{"text": "13. listopad 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [satirická zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n* – * W jistém zcela českém městě uspořádali tamní ostrostřelci taneční ples. Wypadl welmi dobře, mnohem hlučněj nežli před krátkým časem tamtéž držaná beseda česká; taneční síň byla nabita honorací městskau a úřednictwem okolním. A proč by dobře tento bál nebyl wypadl? wždyť páni ostrostřelci po wojensku osobně w městě a w okolí celém pozwání činili, a sice jazykem německým, a kdožby do bálu německého nepopílil? Ples trwal po dwa dni. Prwní den nesměli ostrostřelci swých rodin do bálu uwésti, aby snad se wznešení hosté neurazili konversací českau. Až na druhý den pozwána byla nižší třída na zbytky; tedy měšťanky se swými dětmi musely druhý den w měšťanské besedě kosti okusowati, kterýchž jim slawná honorace od prwního dne nechala. Prwní den ale se stalo weřejné pohoršení, kdežto jeden mlynář měšťanům zrak drobet wytřel. Přišel totiž se swau mladau dceruškau do bálu. Než stráž u dweří stojící nechtěla žádným spůsobem dcerušku do síně taneční pustiti, namítaje, že zejtřejšího dne teprw přijíti může. Mlynář se zastáwal o swé dítě, dokládaje, že on také měšťan jest, a pročež do měšťanského plesu swé dítě uwésti může, nic wšak naplat, wchod mu zamezen, a pročež ubíral se ubohý měšťan k domowu, neopomina wšak spoluměšťanům se poděkowati několika zdrawými průpowědmi a malau argumentaci ad hominem et animalia. Tadyáš Kocaurek, měšťan Kocaurkowský.", "id": 986}
{"text": "4. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [polemika], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Často slyšíme a čteme w německých nowinách předhůzku, že naše strana po zrušení sněmu w Kroměříži auplně se zamlčela a nečinně se chowá. Ti, kteří naší straně podobné předhůzky činí, zdají se mysliti neb alespoň se stawí, jakoby myslili, že z pauhé mrzutosti tato nečinnost naší strany půwod má. Přiznáwáme se, že prozrazuje takowá myšlénka nejen welikau nešetrnost k nám, nýbrž hlawně též nesmírnau newšímawost k okolnostem, we kterých žijeme. Tážeme se, co by mohla naše strana při stawu wěcí, jaký jest nyní, počínati w politice? Wláda naše jedná od časů rozpuštění sněmu Kroměřížského zcela podle swé hlawy, neberauc ohled na weřejné mínění wětšiny. Wšechny nowé zákony a zřízení wycházejí rownau cestau z kabinetu, a wůle ministrů jest nyní jediný zákon w Rakausku. Při takowých – konstituční wládě dokonce nepodobných – okolnostech byla by wěru až pošetilost, aby sobě některá strana chtěla zjednati wplywu na politiku říše. Ministerstwo naše dokázalo až příliš často a příliš „ energicky “, že si nehodlá mnoho dělati z wůle wětšiny, jak to býwá a má býti w konstitučních zemích, ba naše ministerstwo hledá w tom zwláštní sílu, nedati se od nikterého národního wplywu říditi a wládnauti jen podle swé hlawy. Jest jisto, že před ukončením wojny uherské nebude žádný sněm swolán, to jest že až do té doby wláda nehodlá ani slyšeti hlasů swých národů. Což tu tedy máme činiti? Radí se nám, abychom prý o administrací, o financích atd. zatím jednali a takowé otázky posuzowali. Ale nač? snad pro zahnání dlauhé chwíle? Neboť aby snad naše mínění w některé této wěci mohlo si zjednati průchodu u wlády, aby skutečně z našich hlaw mohlo wejíti do praktického žiwota, není ani pomyšlení, když powážíme „ sílu “ našeho nynějšího ministerstwa, která až posud representuje jen sama celý národ! Řádný muž a řádná politická strana jen tenkráte se ráda obírá politikau, když naděje jest, že její dobré náwrhy mohau skutečně wstaupiti legální cestau do žiwota: k wedení pauhých jalowých politických disputací de lana caprina drží se mnohý za tuze dobrého. Až bude rozhodnut budaucí osud Uher, pak nastane teprwa doba, kde možná bude činně zakročiti do dálšího wýwinu záležitostí naší říše. Mnozí owšem se obáwají, že pak teprwa klesne konstituční swoboda naše na pauhý stín, aneb že snad ani tento stín z ní nezůstane: my ale nebojíme se toho, ne sice z důwěry we wládu, ale z důwěry w okolnosti samé. Až posud byly w Rakausku dwě swobodě konstituční welice nebezpečné strany, a sice strana reakcionářská a strana přepiatců, proti kterým jsme wždy zároweň bojowali. Obě tyto strany jsau samy w sobě slabé, ale jedna druhé pomáhá wždycky k wětší síle. Toto se bude snad mnohému podiwné a paradoxan zdáti: nicméně jest to zkušeností potwrzeno. Nejwětší část občanů jest liberální a přeje si swobodu poctiwě; když ale přílišná zůřiwost přepiatců nebezpečím hrozí a reakce poukazujíc na to do pláště pořádku, bezpečnosti a blahobytu swau oškliwau hlawu zahalí, což diwu, že weliká část liberálních, ale bázliwých a nezkušených zawesti se dá a we stanech reakce hledá útočiště před zůřiwostí přepiatců? Tak se sílí reakce na autraty liberální strany prostřednictwím přepiatců. S druhé strany zas když reakce hrdě zwedá hlawu, a wláda sama k ní se kloníc swými buď oprawdu neb zdánliwě swobodě škodliwými kroky budí wšeobecnau nedůwěru, což diwu, že hlasy přepiatců u mnohých liberálních nalézají přízniwého sluchu, a zdržujíce je od dosawadní rozwahy přewádějí je do swého táboru, čím se sílí strana přepiatců. Každý uznáwá, že dosawadní staw Rakauska byl takowému kolotání welmi přízniw, tak že prawá liberální strana jak skrze reakci tak skrze přepiatost mnoho seslábla, z čeho powstalo wšechno neštěstí. Neboť ani reakce ani přepiatost nemůže nic trwanliwého a šťastného wywesti, a kdyby sobě zůstaweny byly, stalo by se to, co wyprawuje bájka o dwau bojujících wlcích, z nichžto jeden druhého tak sežral, že jen ohony na bojišti zůstaly. Tak by též reakcionáři a přepiatci jedni druhé zwěšeli, neboť beztoho si ustawičně šibenicemi jedni druhým hrozí. Liberální strana ale nedrží wůbec mnoho na šibenice a nepowažuje je nikdy za nástroj k politickému přeswědčení. Liberální strana powažuje i přepiatce i reakcionáře za užitečné a wšímá si jejich hlasů, nedadauc se od nich ale wésti: přepiatcowé jsau užitečný kwas pokroku, reakcionáři jsau užitečná uzda, aby se příliš daleko nezaběhlo, neštěstí by bylo ale jen tenkrát, kdyby byl samý kwas aneb samá uzda. W prwním pádu těsto wyteče, w druhém není možná z místa se hnauti. Myslíme, že práwě nyní nastane čas, kdežto liberální strana auplně zwítězí i nad reakcí i nad destrukcí ( přepiatci ). Minulým rokem nabylo se mnoho zkušenosti w tomto ohledu, a obě tyto swobodě nebezpečné strany měly mnoho příležitosti ukázati swau neschopnost a pokaziti si důwěru, tak že nyní ani jedna ani druhá nenalezne již mnoho příwrženců. Na počátku revoluce rakauské wládla příliš strana přepiatá, a w zapálenosti tehdejší widíme patrnau příčinu, že se mnoho našich nadějí pokazilo. Nyní zas w časech obležení nawládli se reakcionáři až do sytosti, ne sice do sytosti swé, ale do sytosti wšech ostatních. Newyhnutelný následek wšeho toho musí býti ten, že nejwětší část občanů ani reakci ani destrukci sluchu nedadauc, půjde cestau liberální, a síle takowé nebude moci wláda odporowati. W tom widíme my nejwětší naději dalšího wýkwětu konstituční swobody; a třeba ještě nějaký čas se udržel nynější ordonanční systém, tím jistěji musí přece padnaut, poněwadž tím wíce se wšude rozšíří tauha po wládě sněmowní, konstituční.", "id": 987}
{"text": "29. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Výbor básní Schillera]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. Wýbor básní Friedericha Schillera. Zčeštil W. A. Swoboda, c. k. humanitní profesor na Malostranském gymnasium. Tiskem arcibisk. knihtiskárny. Jméno p. překladatelowo ručí za zdařilost překladu. Wýnos tohoto českého, jakož i latinského, w loni wydaného, překladu týchž básní je určen k nadání příspěwku pro čekance humanitního učitelstwí, které by p. překladatel rád k r. 1848 w skutek uwedl.", "id": 988}
{"text": "26. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel\nŘíšský sněm dne 22. září. ( Dokončení. ) Mezi žádostmi, o kterých dnes petiční wýbor referowal, přišla k řeči ona Nowaka a Hahna, kteří se i nabízejí dokázati, že při stawbě Holomaucko-Pražské železnice se znamenité přewody staly. Borrosch, který již jednau ministra prací stranu této wěci interpellowal, nawrhnul zwláštní wyšetřowací komissí sestawiti a oba petenty přiwzíti, jim diety powoliti a pak wýsledek komoře předložiti. Proti tomu se namítalo, že při wyšetřowání se beztoho žalobníci slyšeti musí, že se w ministerstwo nedůwěra klade, powolowáním diet denunciantstwí podporuje. Hauschild podotknul, že komora se má o konstitucí raditi, a ne, jak z mnohých stran žaloby slyšeti, o wěcech hádati, které administrací přísluší. Komora uzawřela, tuto wěc ministerstwu ponechati, které se již postará, by obě strany wyslechnuty byly, aniž by se již napřed diety powolowaly. Při petici obchodníků usnesla se komora, komissí pro státní hospodářstwí ustanowiti, pozůstáwající z audů jednotliwých odborů, a provincii, jíž se wšecky petice do tohoto odboru sáhající odewzdati mají. Při té příležitosti sdělil ministr obchodu, že se chystá nowý průmyslní a obchodní zákon, a že k tomu konci wyzwal obchodníky wšech provincií, aby mu swé náhledy o obchodní politice a celním tarifu sdělili. Poněwadž již trochu pozdě, odročil president sezení na 2 hodiny. We wečerním sezení nawrhuje president, by se fin. wýbor k referowání připustil, jelikož o rozepsání daní přednášeti chce a stát se w tomto ohledu do žádných nesnází přiwésti nesmí. Prijato. Referent Szabel čte ustanowení fin. w., že se mají daně jen na půl léta powoliti, židowská daň za wyzdwiženau prohlásiti, urbární a desátkowá na majitek půdy rozepsati. President se táže, má-li se náwrh tento za obyčejný neb za náwrh zákonu powažowati? Rieger: Náwrh ten jest náwrh zákonu. Peníze, tento nervus rerum gerendarum ukazuje nejlépe odwislost wykonáwací moci od zákonodární, bez powolení daní nemohau ministři nic. Ukazuje na anglický parlament. Komora je též toho mínění. Na to se rozpředla hádka, má-li se náwrh hned zase podruhé čísti, jak toho Borrosch žádá, aneb na druhé sezení odložiti. Löhner: Forma není sice duch, nicméně se nesmí formálností státi. Bude-li se dnes náwrh po druhé a budaucně po třetí čísti, dáme národu důkaz, jak lehkowážně s jeho pěnězi nakládáme. Takowý zákon zasluhuje, jej dwojí zkaušce podrobiti. Rieger: Sauhlasím s Löhnerem, by se druhé a třetí čtení teprw w budaucích sezeních předsewzalo. Zachowáwá-li se tato zásada w Angličanech při dwau komorách, tím pewněji musíme my na ní držeti, kteří tak štastni jsme, že jednu komoru máme. Jonák: Tím opatrněji musíme jednati, když se urbární a desátkowá daň na gruntowí přeměniti musí. Uloží se wětší břemeno, a ne wšude bude toto zwýšení gruntowní daně dobře přijato. Komora uzawře, zpráwu fin. w. za prwní čtení powažowati a w příštích sezení po druhé a po třetí náwrh u poradu wzíti. Dále se pokračuje w referowání petičního wýboru. Woličowé města Brna žádají znowu woliti, poněwadž jejich poslanec ( Mayer ) státní auřad přijal. Odwoláwají se na oktrowanau ústawu od 25. dubna, kde tato zásada wyslowena. Wýbor nawrhuje: 1. Když poslanec, který před wolbau auřadníkem nebyl, státní auřad přijal; 2. neb když auředníkem jsa, za čas sněmu powýšen byl, má se nowá wolba wypsati. 3. Tato zásada se má též na minulé pády rozšířiti. Löhner podporuje tento náwrh. Přijme-li někdo auřad, žije hned w docela jiném poměru, než zástupce národu. Není swobodný, musí se řídit podlé zásad třetí osoby. Každý poslanec je powinowán, wšecku swau sílu, swau činnost blahu národa obětowati. To ale nemůže, když auřad přijme. Buď je špatný zástupce nebo špatný auřadník. Co se třetího punktu týká, mohau se též zákony dáti, které nazpět aučinkují. Myslím tedy, jak aud sněmu auřad státní přewezme, že se má za wystauplého powažowati. Laszer: Musím podotknauti, že wýbor je toho náhledu, že se poslanec má nowé wolbě podrobiti a nikoliw hned ze sněmu wylaučiti. Hagenauer a Hein powažují to za samostatný náwrh, který do konstituce náleží. Löhner: To nepostačuje, se woličů zeptati, zda se we swého zástupce posud důwěřují, musí býti nowá wolba wypsána, při které se ucházeti každému wolno. Ukazuje na Angličany, kde ministři w dolejším domě seděti nesmí, nejsau-li woleni. Borrosch ukazuje na následky, když mnoho auřadníků w komoře sedí. Pod Ludwíkem Filippem by nebylo porušowání tak daleko postaupilo, kdyby komora nebyla býwala plná auřadníků. Německý zdánliwý konstitualism je též toho následek. Fedorowicz činí pozorna na nebezpeč, která by z toho pošla, kdyby následkem každé petice komora hned zákon ustanowila. Nawrhuje tedy, by se náwrh wýboru za náwrh zákonu powažowal. Lubomierski mluwí proti Löhnerowi: Okršlek by nějaký čas nebyl zastaupen, kdyby měl auřad přijawší hned za wylaučeného powažowán býti; kdežto přece dowolujeme poslancům s námi hlasowati, kterých wolba ještě nebyla zkaušena. Nechť se powažuje náwrh za samostatný, neb jest dílem wolicího řádu, tedy dílem konstituce. Komora se wyjádřila pro náwrh Fedorowičůw a přijala též náwrh Mayerůw, by smělo Brno znowu wolit, jehož poslanec se stal ministeriálním sekretářem. Náwrh wýboru se odewzdal konst. wýboru, a za 14 dní má přijít na denní pořádek.", "id": 989}
{"text": "18. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: V Praze dne 17. října, Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 17. října. H. B. – Jest weliký počet takowých spoluobčanů našich, kteří ustawičně opakují zlowěštné tušení swé, že se naše politické záležitosti poznenáhla obrátí docela na staré předbřeznowé koleje. Jiní nejdau sice tak daleko we swém obáwání, přece wšak jistí, že celá naše konstituční spráwa bude jenom pauhá formálnost, samowláda jako dříwe, jenom že w konstitučních neplatných formách. My se na tento čas nechceme ani k jednomu ani k druhému domnění přiznáwati, ale tolik říci musíme, že wláda naše rozličnými swými kroky k takowým a podobným a ještě horším obáwáním často příčinu podáwá, tak že často nesmírné, ať nedíme slepé důwěry zapotřebí jest wedle skutků wlády wěřiti jejím slibům a slowům. Mohli bychom na mnohé wěci w tomto ohledu poukázati, na tu chwíli zůstaneme ale jen při jednom awšak nesmírně důležitém kroku, který si dowolil nejwyšší saud Wídeňský, zrušiw welmi wšetečně a proti swé moci císařské nám potwrzené slowo. Již dříwe jsme se o této wěci, awšak jen jako mimochodem zmínili, nyní to učiníme zewrubněji. Od té doby, co wyřknuto jest císařskými ústy slowo rownopráwnost wšech národností, powstal u sl. českého appellačního saudu ten chwalitebný obyčej, že se rozepře českých stran u saudu appellačního česky přednášela, rozhodowala a také rozsudek sám i s důwody práwními hned od appellačního saudu w českém jazyku byl wydán. Nyní wšak najednau přišel od nejwyššího saudu Wídeňského rozkaz k Pražské appellací, aby od tohoto swého obyčeje upustila a opět jako za starodáwna a před březnem 1848 jenom w německém jazyku jednala a také rozsudky swé w německém jazyku wydáwala, tak žeby potom rownopráwnost w národnosti záležela jen w tom, aby nejnižší instance tento rozsudek české straně do češtiny přetlumočila. Takowé má náhledy nejwyšší saud Wídeňský, tedy nejhlawnější zřídlo práwa w císařstwí rakauském o sprawedliwosti! o rownopráwnosti!! Při tomto rozkazu zapomněl owšem nejwyšší saud Wídeňský na to, že již není on zákonodárcem, že jeho wěc jest nyní jenom in materia rozhodowati w nejwyšší instancí rozepře samé, nikoliw ale ( snad jen k wůli onomu hříšnému pohodlí! ) ubírati a ztenčowati národům práwa jim skrze zákony přiřknuté. Myslíme, žeby také slawná appellace Pražská, jakožto náš nejhlawnější zemský tribunál, byla měla tento rozkaz nejwyššího saudu jednoduše ad acta položiti a proti kompetencí nejwyššího saudu Wídeňského se slušně opříti. To se ale, jak slyšíme, nestalo, nýbrž appellace uzawřela wětšinau hlasů držeti se budaucně tohoto rozkazu, a wšechno, co učinila k zahájení práwa našeho, jest to, že celau wěc ještě ministerstwu předložila – na poptáwku l! – My wycházíme z té zásady, že řádný swobody a práwa milowný občan každé swé i sebe nepatrnější politické práwo wšemožně hájiti má, a že jest powinnost jeho, ozýwati se bez wšeliké swětské bázně proti každému bezpráwí. W tom zajisté widím hlawní známku konstituční wlády, že každý proti každému i sebe mocnějšímu práwa swého se dowolati a že w konstituční zemi nejen národ nýbrž i wláda zákonů se držeti musí. Rownopráwnost národní jest ale prwní a nejwznešenější zákon w Rakausích, jest základ celé říše a wýmínka její šťastné budaucnosti. Nebude-li se tento zákon držeti, dobrau noc našim krásným snům a nadějím! že ale tento dotčený rozkaz nejwyššího saudu Wídeňského hlawní attentát proti národní rownopráwnosti jest, z následujícího se jewí. Jedna z nejhlawnějších stránek rownopráwnosti jest ta, aby každý občan we swém jazyku přirozeném mohl až do nejwyšších instancí rozepři swau prowésti a wšemu tomu sám rozuměti, co rozliční saudowé o něm rozhodují. Bude-li se ale již u saudů druhé instance jenom německy wyjednáwati, jest patrno, že wšichni Čechowé tratí již druhau instanci, to jest že již nemohau s auplnau důwěrau wzdáti se do sprawedlnosti toho saudu, který snad ani schopen není jejich žalobě neb obraně a wšem přílohám a důkazům náležitě rozuměti. Neboť jestli že se při wšech instancích rozepře česká nepowede též w českém jazyku, můžeme již napřed wěděti, že za krátký čas wětšina saudců při wyšších instancích nebude ani česky rozuměti, zákonu o rownopráwnosti učiní se zadost nějakým wyswědčením z českého jazyka, které bude tak prawdiwé jako často býwalo posud. Český občan ztratí tím saud collegialní, poněwadž bude pak collegium neznající jazyk wýroky swé činiti na dobrau wíru některého w řeči české schopného referenta. – Nad to ještě každý nahlíží, že we práwních wěcech často welice na slowu záleží, wyjde-li tedy rozsudek od wyšších instancí w jazyku německém, kdož za to stojí české straně, že jí bude wydán w dobrém překladu? kdož může zameziti tu podiwnau neprawidelnost, že auřad nižší překládaje rozsudky wyšších instancí nestane se nejwyšší instancí, která swým překladem rozsudky docela promění? A jest to wůbec rownopráwnost, když jen Němec w Rakausích tolik wážnosti míti má, že budau wšechny saudy w jeho jazyku rokowati, kdežto ostatní jen s nejnižší instancí spokojiti se musí? Takowé rownopráwnosti požíwá každý, třeba i Španěl w Rakausích, neboť i ten si může dát německé rozsudky rakauských saudů do swého jazyka přeložiti. Tak se císařskému slowu rozumětí nesmí. Čekáme tedy nyní w této záležitosti na rozhodnutí ministerstwa, a obracujeme zároweň též celého národu pozornost na toto rozhodnutí. Jestli ministerstwo krok tento nejwyššího saudu Wídeňského za prawý uzná a potwrdí: pak již jsme nabyli auplného přeswědčení, že wláda rownopráwnost národní obejíti chce, a že od tohoto ministerstwa žádné národní rownopráwnosti nadíti se nemůžeme. Celý swět wí, že národní rownopráwnost powažujeme wždy za nejdražší, a dle toho posauditi může, jaký dojem spůsobí rozhodnutí ministerstwa w této wěci buď na dobrau nebo na zlau stranu.", "id": 990}
{"text": "18. červen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Nové divadelní hry]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 1. Nowé Diwadelní Hry, od S. K. Macháčka. Obsah: Bulhar, smutnohra w jednom jednání. Půjčka za oplátku, weselohra we 4. jedn. Záwíš, smutnohra w pateru jednání. W Praze, nákladem B. Ehrlicha. 1846. m. 8. str. 275. Důležitá kniha, na kterau obracujeme pozornost našich milowníků krásné literatury. Wydání welmi wkusné.", "id": 991}
{"text": "1. říjen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Dál-Luganský: Majna. Pověst Kirgiská [poznámka pod čarou o národním slohu autorova originálu], Autor: Havlíček, Karel\nPowěst tato, popisující dokonale mrawy Kirgisů, národu na stěpách pastýřský wolný žiwot prowozujícího, sepsána jest od ruského spisowatele Dála nazwaného Luganský, jenž dle powolání swého co důstojník w krajinách těch meškaje sebral barwy k tomuto půwodnímu obrazu. Dál-Luganský má mezi wšemi ruskými spisowateli tu zwláštnost chwalitebnau, že píše slohem národním ruským, těžko wšak, ba často zcela nemožno jest, zwláštnosti slohu jeho, t. j. slohu čistě ruského w překladu podati. H. B.", "id": 992}
{"text": "22. srpen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: L. Palmerstonowa obrana anglické politiky., Autor: Havlíček, Karel\nL. Palmerstonowa obrana anglické politiky. Lord Palmerston držel w Tivertoně při wolení do parlamentu řeč proti swému soku jistému p. Harney'owi, hanícímu jednání Palmerstonowo, s tím aumyslem, aby wywolen nebyl. L. Palmerston tedy wyprawowal pochopitelně a prostonárodně celau swau politiku a poštěstilo se mu p. Harney'e dokonce poraziti. Řeč ministra tohoto, jehož slowo u mnohých mocnářů ewropejských co olowo na wáhu padá, a jehožto rady se od mnohých wlád skoro co poručení zachowáwají, jest welmi zajímawá, a ukazuje nám poněkud domácí žiwot národu anglického. Znamenitý ministr osprawedlňuje před měšťany ne welmi patrného města jednání swé, a jeho řeč ( jakožto ministra zahraničných záležitostí ) jest spolu krátký dějepis posledních let. Nejhlawnější čásť její tuto podáwáme w překladu: Belgický národ spojen jest r. 1825 s Hollandy; mělť ale welké stížnosti proti wládě, sáhali mu na náboženstwí a na wychowání wlastních dítek, ukládali mu daně, které držel za nezákonní. Belgowé rebelowali, a jednalo se o to: majíli se potlačiti, anebo máli se jim pomoci a dowoliti, aby se stali samostatným národem s wládau dle wlastních zákonů, se zřízením zemským ( konstitucí )? Kterau cestau šla anglická wláda, jejímžto audem jsem já tenkráte byl? Dobyli jsme Belgům wšechna tato dobrodiní. Konec konců byl ten, po mnohém wyjednáwání, po přemožení obtížností Ewropě wojnau hrozících: Belgie uznána jest za samostatné králowstwí, a osměluji se říci, že slastnějšího, pokojenějšího a statečnějšího národu nad nynější Belgy není na swětě. Mají krále dle swé wůle. Tuť se diwím, kterak se práwě tento pád mohl uwáděti za důkaz, že anglická wláda potlačuje práwa a swobody jiných národů. Ale p. Harney'owi se nechce líbiti wláda nynějšího krále Francauzů? ( Tu wykřikl kdosi z lidu: Co je komu po něm? ) Prawda! nic nám po něm není. Francauzowé si udělali sami rewoluci. Wláda přede mnau, wláda wéwody Wellingtona ( když byl ministrem prwním ) spokojila se, jak se náleží, s wyslowenau wůlí francauského lidu, a když řekl, \" my chceme raději Ludwíka Filipa než Karla X., \" odpowěděla angl. wláda: \" To je waše starost ne naše, hotowi jsme uznati nowě wywoleného krále wašeho, jako jsme jeho předchůdce uznali. \" 280 Nyní přijdeme do Španěl. Wyčítá se nám, že jsme tam pomohli ustanowiti wládu nejsamolibější ( tyranskau ) ze wšech, jaké tam kdy byly. Upírám to. Předešlé wlády španělské měly inquisici. Snad někteří z wás newědí, co to jest. Dobře že to ani newědí. Dříwe neměly Španěly parlament. Nejwětší část národu španělského wolala: Chceme parlament, a nechceme inquisici a chceme míti za panownici raději Donu Isabellu než toho starého pána Dona Karla, který jest spolčen s inquisicí a s útiskem. Drželi jsme s národem španělským, s těmi, kteří žádali konstituční swobodu, stejná práwa, parlament, sprawedlnost a nechtěli inquisici, a byli jsme proti těm, kteří nechtěli žádný parlament, žádnau sprawedliwost, ale hodně inquisice. Malau, nepatrnau pomocí, která by nebyla postačila, kdyby se nebyl připojil národ španělský, podařilo se to: dopomohli jsme Španělům ke swobodě s menšími obětmi a s menším utrpením, než by jinák možná bylo. Přece se mi wyčítá, že jsem porazil swobodu cizých národů, a místo ní ustanowil tyranstwí a libowolnost. Oprawdu moji winitelé zdají se býti w dějinách tak neschopni jako w počátcích zemské zpráwy. W Portugalech byl boj, podobný práwě popsanému španělskému boji mezi despotickau wládau a národem. A co jsme učinili? Posadili jsme Don Michala ( Dom Miguela ) na trůn? Nesesadili jsme Don Michala s trůnu? – ( Smích mezi posluchači. ) Položili jsme moc swau na wáhu swobody a konstitučníbo práwa, naší pomocí zwítězila tato, a národ portugalský doslal parlament, a wšechna práwa newyhnutelná k pojištění swobody národní. Teď si myslím, abychom prohodili slowíčko a Syrsku. Neočekáwám, že budau wšichni mého soka podporující něco wěděti o této záležitosti. Pan Harney sám jí málo rozumí, kterak by ji jeho nášlapníci chápali? Nu pánowé! p. Harney říká, že jsme w Syrsku welice chybili; že prý byl jeden welmi dokonalý, řádný, starý pán, jemuž říkají Mehemed Ali, ten panowal w Egyptě a dobyl Syrsko, a tomu jsme tam měli dát pokoj. Že jsme Mehemeda Aliho wyhnali ze Syrska a tuto zem sultánowi nawrátili, tu prý jsme se dali na stranu králů a proti národům. Ale tento starý pán Mehemed Ali byl poddaný sultánůw, byl k sultánowi tak jako lord místodržící irský ku králowně anglické, ale obmýšlel udělati ze sebe samostatného pána, což by se mu i bylo podařilo, kdyby mu bylo zůstalo Syrsko, snad si myslíte: A třebas, což by nám bylo do toho? — Odpowídám: Anglicku mnoho na tom záleželo chrániti Turecko před jinými mocnostmi, které by jeho, kdyby jim do rukau přišlo, k dobrému neužíwaly: kdyby se byl udělal Mehemed Ali samostatným králem, bylo by Turecko tak zesláblo, že by bylo padlo pod moc jiné wlády. Proto jsme Mehemedu Alimu poswítili domů do Alexandrie. Ale říkají někteří, tento starý pán byl w Syrsku tak oblíben, že bylo pod jeho wládau prawým rájem, kdežto je nyní peklem hotowým. Táži se jen: kterak jsme ho wyhnali ze Syrska? Pauze takto: dali jsme lidu tamějšímu něco ručnic do rukau, několik set námořního wojska jsme tam přiwezli, a prawili jsme Šyrčanům: \" Wzhůru hoši! chcete se zbawit Mehemeda Aliho? my wás budeme krýt od zadu, chceteli se přičinit, máte k tomu příležitý čas! \" Wzali nás za slowo, wystrčili Mehemeda i s jeho wojskem, pozdrawili nás co wyswoboditele, a ačkoli se mluwí o nějakých různicech mezi dwěma náboženskýma sektama w Syrsku, přece jest celá země pokojná, spokojená a štastná. \" Tivertonští přeswědčeni tauto řečí wywolili lorda Palmerstona za swého deputowaného do parlamentu ( každý ministr musí být wywolen někde za deputowaného do dolejší sněmowny, sice nemůže zůstati w auřadě ).", "id": 993}
{"text": "13. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Prosba Jaromíra Picka]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. W Pražských německých nowinách č. 6. je následující weřejné ohlášení a prosba našeho Wáclawa Jaromíra Picka, wrchního a práwního panstwí Liblínského: „ Z Liblína w Lednu 1848. Poněwadž wšichni poddaní panstwí Liblínského wyjmauc jediné židy jen česky umějí, tedy zaslanými sobě německými nálezy, wýroky a jinými auředními přípisy w rozpaky uwáděni býwají a newyplňujíce uložené sobě záwazky, též zameškáwajíce lhůty atd. w četné škody upadají: wznáším, prohlédaje ku prospěchu poddaných, mé spráwě swěřených uctiwau žádost ke wšem slawným politickým, práwním a horním úřadům, aby náležité auřední přípisy křesťanským stranám ku panstwí jmenowanému poddaným jediné w české řeči sepsané dobrotiwě zasílali. “ Osmělujeme se jenom doložiti, že wšechno, oč tuto p. W. J. Picek tak zdwořile žádá, wýslowně zákonem předepsáno jest.", "id": 994}
{"text": "27. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Levnější předplacení], Autor: Havlíček, Karel\n[ ruka ] Ačkoli jsme dosti zřetelně wyslowili, že ona mnohem lacinější předplatní cena pro wenkowské předplatitele ( čtwrtletně 2 zl. 40 kr. stř. i s obálkau ) jenom tenkráte se přijímá, když naší expedici w Praze 195 ‒ 1. w Králowé Lázni franco se zašle: přece doslýcháme, že mnozí P.T. p. předplatitelé na c. k. pošty jenom 2 zl. 40 kr. stř. zasílají. Líto jest nám, že sobě sami připsati musí, když jim ony peníze 2 zl. 40 kr. od c. k. pošt nazpět wraceny budau: neboť se u c. k. pošt na Národní Nowiny předplatiti musí čtwrtletně s obálkau 4 zl., bez obálky 3 zl. 54 kr. stř. dle naší dosawádní úmluwy, kterau tak nakwap w celé zemi změniti nelze. Teprwa od nowého roku bude se tato welmi snížená cena i na c. k. poštách přijímati: zatím jsme ale pro wětší rozšíření našich nowin w tomto důležitém čase aspoň pro nowé předplatitele w naší expedici cenu snížili.", "id": 995}
{"text": "15. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Přístup češtiny do vysokých škol a Měšťanská beseda ve Znojmě.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Kterak by se nyní mohl zjednat češtině přístup do wysokých škol. Netajíme nikdy, že jest naše upřímné přání, aby tak jako w zemi naší oba národy, český i německý, rowných práw užíwají, též i náš jazyk úplně tak byl wážen a wzděláwan jako německý. K tomu jest ( kromě jiný sem nenáležící přání ) newyhnutelno, aby i w nejwyšším wyučowání místa swého měl wedle němčiny. Nepochybujíce nikterak, že wláda časem swým tuto sprawedliwau žádost naši wyslyší, poukazujeme zde jenom na krásnau příležitost, kterak by se nyní již lehkým spůsobem na wysokých školách česky přednášeti mohlo. Letošní rok totiž jest pro universitu Pražskau hlawně znamenitý tím, že mimořádné wyučowání ( docentstwí ) dle příkladu zahraničných universit od wlády powoleno jest, čím se zwlášť mladším učencům příležitost dostala, ke wzdělání akademického posluchačstwa dle chutě a horliwosti swé přispěti. Poněwadž wšak wyučowání toto bezplatné a mimořádné, a poslauchání rowněž dobrowolné jest: newidíme žádných příčin, proč by se i česky přednášeti nemohlo. Tu by se tedy učenci z našinců, jimž na pokroku národnosti naší oprawdu a upřímně záleží, k takowému docentstwí w řeči české hojně hlásiti mohli: čím by se pak, kdyby i posluchačstwo hojné a horliwé bylo, nejlépe dokázati mohlo naší Milostiwé Wládě, kterak nám národní jazyk důležitý jest. Nepochybujeme, že by pak časem swým i řádné placené profesory přednášející w jazyku českém ustanowila. Jak jsme již kolikráte prawili: nehledejme napřed pomoci u jiných, nýbrž pomozme si sami, a Bůh nám pomůže. Měštanská beseda we Znojmě na Morawě. We Znojmě zřízena jest s wysokým presidialním powolením měšťanská beseda a otewřena dne 1. Října. Účel této besedy jest, jak stanowy desítiparagrafowé prawí, seznámiti se s nejdůležitějšími událostmi nynějška, jak pokrok času a mocně do wšech stawů pronikající muždnější a jasnější jasnějš smýšlení ( lichte Denkungsart ) žádají, a w společenské zábawě se po pracech denních zotawiti, pak aby obywatelstwu Znojmskému poskytla střediště dowoleného zákonem čtení časopisů a rozmluw, a aesthetického wzdělání hlawy i srdce. Tak čteme w Morawii: Si hic et ille, cur tu non Augustine? prawíme, očekáwajíce, že i brzy naše wětší města podobného dowolení u wlády si wymohau. Nedá se ani tak na krátce wypowědít, jaký prospěch dobře zřízená a wedená měšťanská beseda měšťanstwu přinésti musí. Podíwejme se jenom do zemí, w kterých měšťanstwo již znamenité moci a wážnosti nabylo, a shledáme wšude besedy co hlawní ohniska rozumného, swětlého a statečného smýšlení, které jediné měšťanstwu může získati nějakau wážnost a moc za našich časů, kde jenom prawé zásluhy uznání nalézají a zastaralé předsudky wždy wíce mizí. A nebylť wždy městský staw we wlasti naší tak nemohútný, jako nyní, byly doby – a historie česká o nich slawně hlásá – w kterých měšťanstwo mocí a wážností nad jiné stawy se wznášelo. Pročež kráčejme wždy rozumně dále ku předu.", "id": 996}
{"text": "5. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Ústava belgická, Autor: Havlíček, Karel\nÚstawa belgická. ( Dokončení. ) Kapitola 3. O moci saudní. §. 92. Rozepře, kterýchž předmět jsau občanská práwa, sluší wýhradně před tribunály. §. 93. Rozepře, kterýchž předmět jsau práwa státnicko-občanská, sluší před tribunály, kromě wýmínek zákonem wytknutých. §. 94. Žádný tribunal a žádná sporní práwomocnost nemůže býti zřízena jinak, než mocí zákona. Nemohau býti zřízeny žádné komisse aneb mimořádní saudowé, nechť měli jméno jakékoli. §. 95. Pro celau Belgii jest jeden kassační saud. — Tento saud ale nerozsuzuje o příčině wěci, wyjímajíc odsauzení ministrů. §. 96. Sezení saudů jsau weřejná, pakli tato weřejnost není nebezpečná pořádku a mrawnosti; w kterémž pádu to saud usnešením prohlásí. Strany politických přestupků a přestupků tiskowých může zawření dweří pauze jednohlasně wyřknuto býti. §. 97. Každý ortel musí důwody dotwrzen a we weřejném sezení wyřknut býti. §. 98. Porotní saud je nařízen pro wšechny kriminální wěci, jakož i pro přestupky politické a tiskowé. — Raddowé appellačních saudů, předsedowé a místopředsedowé tribunálů prwní instance w okresu swé činnosti, jmenují se od krále podle dwau list, jichž jednu zadájí saudowé, druhau provinciální radní shromáždění. — Raddy kassačního saudu jmenuje také král podle dwojí zadané listy, jichž jednu nawrhuje senát, druhau kassační saud. W obau případnostech mohau kandidáti, kteří stojí na jedné listě, také na druhau dáni býti. Wšechny náwrhy oznámí se weřejně nanejmíň za 14 dní před jmenowáním. Wšichni druzí saudowé wolí swé předsedy a místopředsedy ze swého prostředka. §. 99. Smírní saudcowé a saudcowé tribunalní ustanowí se neprostředně ode krále. §. 100. Saudcowé jmenují se na čas žiwota. Saudce může jen wýrokem odsuzowacím swého auřadu zbawen aneb na čas prost býti. Přesazení saudce může se státi pauze následkem nowého jmenowání a s jeho swolením. §. 101. Kral jmenuje a propauští úředníky weřejné služby u saudů a tribunalů. §. 102. Platy audůw saudcowstwa určují se zákonem. §. 103. Žádný saudce nesmí přijmauti místo od wlády placené, pakli to nečiní bez platu, wyhražujíc pády neshodností, které zákon ustanowuje. §. 104. W Belgii jsau tři appellační saudowé. Zákon ustanowuje okres jich činností a místa kde se zřídí. §. 105. Zwláštní zákony ustanowí zřízení wojenských saudů, jich opráwnění práwa a powinnosti audů těchto tribunalů a trwání jejich činnosti. Saudůw obchodních stáwá w místech zákonem určených. Zákon ustanowuje jejich zřízení, jejich sprawedliwost, spůsob jak se jejich audowé dosazují, a trwání jejich činnosti. §. 106. Saud kasační rozhoduje spor o powolanosti podle spůsobu, který předpisuje zákon. §. 107. Saudowé a tribunaly wykonáwají wšeobecně, provinciální a místní rozhody a ustanowení jen potud pokud se nepříčí zákonům. Kapitola 4. O zřízení provincií a obcí. §. 108. Zřízení provincií a obcí ustanowí se zákonem úplněji. Tylo zákony pak mají být stawěny na těchto zásadách, jenž jsau: 1. Přímá wolba, kromě wýmínek které zákon stran prwních úředníků spráwy obecní, a stran poslanců wlády na provinciálních poradních shromážděních zawésti může. 2. Přikázání wšech wěcí ke shromážděním provinciálním a obecním, které mají důležitost pro provincii nebo pro obec, nepřekážejíc schwálení jejich skutků w pádech a we spůsobu který stanowuje zákon; 3. weřejnost provinciálních a obecních poradních shromáždění w mezích zákonem wyměřených; 4. weřejnost rozpočtu daně a aučtu; 5. wkročení krále anebo zákonodárné moci k zamezení, by provinciální a obecní poradní shromáždění nepřekročily opráwnění swá, a obecné dobré neuwedly w nebezpeč nebo we škodu. §. 109. Spisowati uzawření občanů a wésti registry přísluší wýhradně ku práwům úředníků obecních. O financích. §. 110. Každá daň w prospěch státu může jenom zákonem býti nařízena. Žádné břemeno a žádná daň provincialní nemůže než se swolením provincialního poradního shromáždění, jakož i žádné obecní břemeno nebo daň nemůže než se swolením obecného poradního shromáždění zawedeno býti. — Kde zkušenost dowede toho potřebu, ustanowí zákon wýmínky co se týče daní provincialních a obecních. §. 111. O daně w prospěch státu rokuje a hlasuje se každoročně. Zákony ustanowující daně, pakli nejsau zase obnoweny, mají platnost jenom na jeden rok. §. 112. Žádná wýsada, co se týče daní, nesmí býti zawedena, a oswobození nebo uwolnění od nějaké daně může se zawésti jedině zákonem. §. 113. Wyjímajíc případnosti, které jsau zákonem wýslowně určeny, nemohau se od občanů žádati žádné dáwky než práwné daně w prospěch státu, province nebo obce. — Nynější spráwa hrází přímořských a kanálů zůstane jak dosawáde podrobena zwyklým zákonům. §. 114. Žádná pense a žádný dar na autraty pokladu weřejného nemůže býti powolen jinak než mocí zákonu. §. 115. Komory mají každý rok wydati zákon o účtech a hlasowat o budgetu ( státním rozpočtu ). — Wšechny příjmy a wšechna wydání musí w rozpočtu i w aučtech býti wyznamenány. §. 116. Členowé státní aučtárny wolí se od komory representantů na čas zákonem ustanowený. Státní aučtárna má zkaušeti a wypláceti aučty obecné spráwy, a wšech oněch osob, které musí skládati aučty pokladu weřejnému. Ona bdí nad tím, aby se žádný článek we wydáních budgetu nepřešel a nic nepřenášelo. Ona uzawírá aučty wšech odwětwí státní spráwy a má dobýwati wědomosti o wšem co se jí týče. Obecné státní aučty skládají se komorám, a zároweň také poznamenání státní účtárny, která se zřizuje zákonem. §. 117. Služné a pense služebníkům rozličných kultů platí stát sám na swé autraty. Suma k tomu potřebná wtáhne se každoročně také do budgetu. O ozbrojené moci. §. 118. Spůsob doplňowání armády ustanowí se zákonem, jenž má také spořádati powyšowání, práwa a powinnosti wojáků. §. 119. O kontingentu k armádě rokuje se každoročně, a zákon w tom ustanowující, nebyl-li zase obnowen, má platnost jenom na rok. §. 120. O zřízení a opráwnění žandarmie stáwá zwláštního zákonu. §. 121. Cizí wojska jedině mocí zákonu mohau k státní službě užity býti, na auzemí státní wstaupiti anebo po něm táhnauti. §. 122. Občanská garda musí býti, a zřízení její ustanowí se zákonem. — Garda obsazuje si sama swé hodnosti až na setníka; wyhražují se wšak wýmínky u těch, kteří mají na ně práwa. §. 123. Jedině zákon může kázati, aby garda občanská wytáhla do pole. §. 124. Wojenské osoby mohau swých míst, hodností a služného zbaweny býti jenom spůsobem zákonným. Ustanowení obecná. §. 125. Belgický národ přijímá barwu čerwenau, žlutau a černau, a do říšského erbu lwa belgického s nápisem „ l'union fait force “ ( Swornost dělá sílu ). §. 126. Město Brusel je hlawním městem Belgie a sídlem wlády. §. 127. Přísaha smí se ukládati jenom mocí zákonu, který ustanowuje také formuli přísahy. §. 128. Každý cizozemec, nacházející se na půdě belgické, požíwá ochrany, jakau osobám a statkům wůbec poskytuje, pozůstawují se wšak wýmínky zákonem ustanowené. §. 129. Žádný zákon, žádné uzawření a žádné nařízení provinciální a obecní spráwy newíže, nebylo-li dříwe we formě zákonem předepsané jako takowé oznámeno. §. 130. Státní ústawa nesmí ani celá ani částečně rušena býti. O revisi ústawy. §. 131. Zákonodárná moc má práwo, prohlásiti, že které blíže naznačené nařízení w ústawě potřebuje býti revidowáno. Na takowé prohlášení jsau obě komory z práwa rozpuštěny i swolají se dle §. 71 dwě nowé. Tyto komory uzawírají společně s králem o punktech revisí podrobených. Komory w takowých případnostech mohau rokowati, jenom když aspoň dwě třetiny pro to sauhlasí. Mimotní nařízení. §. 132. Při prwní wolbě hlawy státu může se prwní ustanowení §. 80 zrušiti. §. 133. Cizinci, kteří před 1. lednem 1814 w Belgii byli usedli, a tam nepřetržitě bydlili, powažují se za Belgičany rodilé; ale jen s tau wýminkau, prohlásí-li se, že jest jejich přání a jejich úmysl, by užíwali dobrodiní přítomných ustanowení. Wyjádření takowé musí ale w šesti měsících se státi, počítajíc od toho dne, kdy nynější ústawa se stala záwaznau; a nejsau-li ještě zletilí w tom roce, který plyne po jejich zlelitosti. Wyjádření toto musí se státi před provinciálním úřadem, pod jehož práwomocností místo jejich příbytku stojí a může se odewzdati osobně, anebo skrze splnomocněného, který se wykáže zwláštní a půwodní plnomocí. §. 134. Komora poslanců má na tak dlauho wolnau moc, obžalowati ministra, a kassační saud práwo, jej sauditi, až zákon o tom jinak rozhodne. Awšak kassační saud musí zločin obšírně rozložiti a trest wyměřiti. Trest nesmí ale překročiti zatkuutí, kromě pádůw w zákonu trestním určitě wytknutých. §. 135. Uřednictwo saudů a tribunálů zůstane, jak jest nyní, až o tom zákon wyjde. Tento zákon musí ale za prwního zákonodárního sněmu sepsán a wydán býti. §. 136. Zákon, který se na tomtéž sněmu wydá, určí způsob prwního jmenowání audůw kassačního saudu. §. 137. Základní zákon od 24. srpna 1815 jest zrušen, jakož i provinciální a obecní statuty. Awšak provinciální a obecní úřady zůstanau we swých práwech, až zákon jinak o tom ustanowí. §. 138. Od toho dne, kde ústawa do žiwota wstaupí, jsau wšechny zákony, dekrety, uzawření, nařízení a jinaké ustanowení, které čelí proti ní, zrušeny. Doplňující nařízení. §. 139. Národní kongress prohlašuje, že o následujících předmětech mají se w co nejbrzčím čase wydati zwláštní zákony. 1. o tisku; 2. o zřízení saudů porotních; 3. o financích; 4. o provinciálním a obecním zřízení; 5. o odpowědnosti ministrů a druhých auředníků; 6. o zřízení saudnictwí; 7. o revisí wýkazů pensijních; 8. o prostředcích, jak by se nadcházelo neřádům; 9. o revisí zákonu o bankrotu a odkládaného placení; 10. o zřízení wojska, práwa powyšowacího, wystupowání ze služby a wojenských trestních zákonů, a 11. o revisi zákonníku. W Brusselu w palácu národním dne 15. února 1831. President. Tajemníci. Audowé kongressu národního.", "id": 997}
{"text": "28. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Z Karlína. (Článek ke zvláštnímu povšimnutí.) –Roční schůzka čtenářské společnosti., Autor: Havlíček, Karel\nZ Karlína. ( Článek ke zwláštnímu powšímnutí. ) – Roční schůzka čtenářské společnosti. Známá je již mnohostranně we wlasti naší horliwost Karlínčanů, která se wždy welmi důstojně jewí. Nejkrásnější ale ze wšech 31 skutků, které tam podnikli mužowé bedliwí o další wzdělání a pokrok, jest založení zwláštního spolku čtenářského, který se tam přewýborně daří, že by welmi mnohým jiným místům Karlín w tomto ohledu za wzor slaužiti mohl. W neděli dne 17. Ledna držela tato společnost we wewelikém sále hostince „ Města Lipska \" wýroční schůzku, w přítomnosti wáženého Karlínského úřadu a hojných hostů Pražských i Karlínských, při kteréžto schůzce zaslaužilý a neunawený podnikatel wšelikých wšeobecně prospěšných ústawů p. Branislaw Mencl, mistr klempířský w Karlíně, spráwu o činnosti spolku a aučty přednášel. Z těchto se jewí, že tato společnost od prwního shromáždění swého dne 14. Ledna 1843 nyní počítá 40 činných členů ( 6 se powažuje za odstaupilé, sice by bylo 46 ). Na počátku 1846 bylo wšech činných členů jenom 16. Knih má nyní společnost 434 swazky pod 237 čísly w ceně 225 zl. 58 kr. stř. Na počátku r. 1846 bylo 342 swazků w ceně 150 zl. 42 kr. stř. Za wšechny knihy ale wydáno jest jenom 90 zl. 17 kr. stř., ostatní darowány jsau neb lewněji kaupeny. Z činnosti spolku za r. 1846 uwádíme jen hlawnější události: Opatrowně Karlínské dáno 102 zl. 36 kr. stř. co čistý wýnos plesu držaného dne 10. Února. Na obnowení kapličky, co poděkowání za ochranu při weliké powodni 1845, sebráno 74 zl. stř. Obnowení stálo 146 zl. 48 kr., při čem wšak mnozí dobrodinci zdarma mnoho učinili. Dne 1. Ledna na zaswěcení její držán pak wečer slawný ples, jehož čistý wýnos 133 zl. štř. na zaprawení autrat darowán. Dne 8. Čerwna, učiněn od p. wrchního náwrh aby se škola zpěwecká pro towaryše zřídila, a wydalo popsání Karlína. Také jednáno o tom, jak by Karlín za město wyzdwižen a kostel w něm rychleji wystawen býti mohl. W obau ale těchto wěcech od spolku dále nic wyplněno nebylo. Škola zpěwecká založena jest, ale zanikla brzy. Dne 10. Srpna přijat jest náwrh ke zřízení bratrstwa nemocné podporujícího a zemřelým na pohřeb přispíwajícího. Dne 31. Srpna odewzdán jest společnosti od slaw. úřadu místního dekret wys. slaw. Zpráwy zemské na založení a zřízení průmyslowé knihowny w Karlíně, s doložením, aby se stanowy k potwrzení podaly ( což se stalo 15. Září i s německým překladem ) a aby každoročně dwa stejní wýkazowé nowě přibylých kněh slaw. úřadu pro c. k. censuru odewzdáni byli. Společnost přistaupila do Matice české. Ze sbírky, učiněné při slawnosti dne 31. Prosince, zakaupen jest jeden nástroj pro nedělní průmyslowau školu. Wůbec bylo wydání celoroční spolku 1306 zl. 4 1⁄2 kr. a příjem 1277 zl. 40 1⁄2 kr., z čehož widíme znamenitau aučinliwost Karlíňanů. Naschwál jsme zde položili obšírněji tuto spráwu, aby snad jinde spanilomyslní občané dle tohoto krásného příkladu se říditi mohli, což si upřímně přejeme. Konečně sluší nám oceniti zásluhy p. Mencla, jenž o probuzení smýšlení takowého w Karlíně nemalé zásluhy sobě získal. H. B.", "id": 998}
{"text": "19. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: Některé zdejší noviny datují, Autor: Havlíček, Karel\nH. Některé zdejší nowiny datují dnes číslo swé: Několik dní před příštím apoštola Ronge! Druhý apoštol Schütte také již se nachází we Wídni. Zdá se mi, že tito pánowé srdečně se nad tím rmautí, že zde w Rakausích již trochu legalnosti počíná, a proto přišli zase kaliti wodu, aby mohli lowit. Myslil bych ale, že málo ulowí.", "id": 999}
{"text": "4. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Sdělujeme váženému obecenstvu], Autor: Havlíček, Karel\nSdělujeme wáženému obecenstwu potěšitelnau zpráwu, že děla, jenž po dlauhý čas z mostu od Malé strany ke Starému městu, jmenowitě redakcí Národních Nowin do oken obrácena byla a tím její odwahu znamenitě chladila, již odwežena jsau, pročež si zmíněná redakce z hluboka oddechla. –", "id": 1000}
{"text": "16. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Wčera s wečerním powozem na železnici odebralo se wíce českých poslanců, mezi nimi Palacký, Strobach, Rieger, Hawlíček do Kroměříže. Rieger promluwil k doprowázejícím o příčině odjezdu poslancůw z Wídně a wyzýwal gardu, aby statečně hájila nyní řád w interessu swobody. Palacký pronesl několik slow.", "id": 1001}
{"text": "4. duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [kritická úvaha o nevděku rakouské vlády ke Slovanům], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Nepoctiwost se tresce sama: jděme nyní do Uher a hleďme, jak se tam tato sada wyplnila a snad, owšem bohužel! ke slowanské škodě ještě wíce wyplní. — Když rakauská wláda byla w nejhorších těsnostech minulého roku, zdwihli se wšichni skoro Slowané s upřímnau a poctiwau ochotností zachowati Rakausko. Prawíme-li „ zachowati Rakausko “, nesmí nikdo mysliti, že snad Slowané ještě tak dalece nedospělí jsau w uwědomění politickém, aby myslili, že jenom jediný účel od Boha na ně wložený jest, zachowati starau budowu rakauského císařstwí, která rozličnými náhodami sestawena jest. Každý národ musí mít dle zákonů Božích a přirozených hlawní ohled na sebe a na swau budaucnost: prawíme-li tedy, že Slowané chtěli zachowati Rakausko, musí se samo sebau rozuměti, že Slowané w zachowání Rakauska widěli zároweň swůj wlastní prospěch, swau wlastní swobodu. Wláda naše widauc jedinau naději trwání říše rakauské we Slowanech, neopominula slibowati nám přátetstwí swé, kterýžto slib jsme přijali, očekáwajíce wždy od wlády za wšechny oběti swé aspoň sprawedliwost, aspoň rownopráwnost s jinými národy, rownopráwnost s těmi Maďary, Němci a Wlachy, proti kterým jsme museli chrániti Rakausko! Předešlé liberální, ale owšem slabé ministerstwo Dobblhofowo počalo již náležitě poznáwati zásluhy Slowanů a prawý staw swé říše, kdežto až posud se nezdála ani rakauská wláda wěděti, že také Slowané w Rakausích bydlí! Ministerstwo Dobblhofowo ustanowilo na mnohá usilowání českých poslanců Jelačiće-bána za plnomocníka w Uhřích a za hlawního welitele wšech wojsk proti Maďarům. Tu wypukla we Wídni říjnowá maďarsko-německá revoluce proti ministerstwu Dobblhofowu Newí se arci posud, jakého spoluaučastenstwí měla strana zpátečnická při této říjnowé revoluci, a bylo by to pro historii snad weledůležité, odkryti wšechny nitky této revoluce. Kdo wí kam by některé zabíhaly?! a wšechno se zwrátilo. Wláda přišla do jiných, méně národu přízniwých rukau, a prwní krok nowé wlády byl, ustanowiti místo Jelačiće knížete Windischgrätze. Kdyby se podobné odstrčení bylo stalo někomu jinému než Slowanowi, nebylo by odešlo bez welikého powyku. Ale Slowané jsau národ trpěliwý, holubičí. Newíme, z jakých příčin odewzdala wláda nejwyšší welení Windischgrätzowi: bála-li se, aby Slowané k weliké moci nepřišli, nedůwěřowala-li oddanosti Jelačiće-bána, aneb držela-li Windischgrätze za schopnějšího wůdce. Ale stalo se — a následky toho kroku cítíme nyní. Windischgrätz dokázal welikau neschopnost swau mnohými skutky, wšeobecný jest hlas o tom u wšech znatelů, že kníže Windischgrätz wedl uherskau wálku nejnešikownějším spůsobem, který by se jen wymysliti dal. Kdyby byl Jelačić zůstal welitelem, byla by wojna již aspoň w hlawní části ( neboť jednotliwé nepokoje budau w Uhřích dlauho panowati, třeba i císařská strana zwítězila ) ukončena w zimě za příhodného počasí; pod Jelačićem bylo by wojsko bojowalo s nadšením, kdežto se pod Windischgrätzem proti maďarskému nadšení bojowalo jen podle rozkazů, a kdo wálce rozumí, wí zajisté, jaký rozdíl jest bojowati s nadšením pro swau swobodu a swůj národ, a bojowati jen z powinnosti. Jak daleko přiwedl nyní kníže Windischgrätz wálku uherskau? Tak daleko, že mají nyní Maďaři celé Sedmihrady a skoro celé Uhry až po Dunaj, stojí aspoň již nedaleko Peště, a smělost Košutowa jde tak daleko, že powolal již sněm do Peště! Nic nebrání nyní Maďarům obsaditi opět Slowensko, a jak oni řádí w krajinách opět nabytých, jak se krutě mstí nad Slowany a Rumuny, swými nepřáteli, toť je powědomo. Tak tedy způsobil kníže Windischgrätz swau přewrácenau methodau neštěstí pro celé Uhry, kdežto některé krajiny již několikráte šly z jedné nepřátelské ruky do druhé, a pokaždé byly trápeny a drancowány!! A nyní po wšem tom stojí wěci tak jako na počátku a snad ještě hůř! — Kdyby byl Jelačić-bán hlawním welitelem, nebyl by dělal tak dlauhé příprawy, které pohltily nejpříhodnější čas k wálce, nebyl by také wstaupil do přátelstwí s maďarskau šlechtau, nebyl by wysílal do slowenských krajů komissaře maďarské, jako to činil kníže Windischgrätz. Kdyby se byla okázala Slowanům dobrá wůle, byla by též wálka w Uhřích s jiným prospěchem se wedla: ale zrowna od té doby, co wyšla oktrojowaná ústawa, počali Maďaři jedno wítězstwí po druhém dobýwati, a když jsme my w Národních Nowinách hned tenkrát wyslowili, že se z oktrojowané ústawy nejwíce raduje Košut, ukázalo se nyní, že jsme prawdu měli. Jak Srbům tak Chorwátům, zwláště ale ubohým obywatelům Hranice wojenské odňala jistotně oktrojowaná ústawa mnoho ochotnosti proti Maďarům. Jak nyní píší ze Záhřebu, slibuje se sice opět Chorwátům něco — ale... Když jsme nedáwno wytýkali ministerstwu, že rušíc sněm říšský wymlauwalo se, že to k wůli jednotě říše činí, a pak počalo přece wydáwati zákony jen pro neuherské a newlaské země, poučily nás polo - neb zcelaministerské nowiny „ Presse “, že prý se nemohly ty zákony wztahowat na Uhry a na Wlachy, protože tam je staw obležení! Krásný důwod! Jak pak se tedy mohly wztahowat na Halič, na Rakausko, kde také je staw obležení, a proč se newztahowaly na Chorwátsko, kde není staw obležení? Tuto otázku „ Presse “ sotwa zodpowídá, ani ministerstwo! Owšem, owšem, člowěk by musel být příliš newšímawý, aby nepozorowal, kam to wšechno směřuje!", "id": 1002}
{"text": "6. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [V Praze 5. června], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – W Praze 5. čerwna. Sprosté jest u nás příslowí: Šelma, kdo dělá wíc než může! a to nám bezděky napadlo čtaucím dnešní úwodní článek Prager Zeitungu, který prý – jak sám spisowatel jeho prawí – sepsán jest pro obhájení cti rakauských národů proti utrhání p. Hawlíčka. Hlawní aukol Prager Zeitungu, pro který wycházejí tyto ministerské nowiny, musí a má ale býti ten, aby hájily čest našeho ministerstwa, a tento aukol zdá se nám býti tak weliký, tak nedostižitelný, že skutečně nezbude Prager Zeitungu mnoho času a sil na jiné wěci. Z toho ohledu a také ještě z mnohých jiných příčin bude tedy nejlépe, když Prager Zeitung zanechá hájení cti národů rakauských jim samým, aneb wůbec jiným lidem. Prager Zeitungu již to jaksi lépe sluší, když rakauským národům na cti utrhá ( ku př. Čechům po loňském čerwnu atd. ), než když jejich čest chce hájiti. Co se ale mne týče, také nemusí mít Prager Zeitung welikau starost o rakauské národy, abych jim na cti neutrhal: neboť národowé rakaušti, kdybych to skutečně činil, nebudau moje nowiny čísti a tak si nejlépe sami pomohau bez pomoci Prager Zeitungu, který ostatně tak jest nejapný pomahač, že skutečně sám nazwal ministerstwo despotickým, ačkoli to nyní upírá. Že staw obležení Prahy se wztahuje na celau zem ( jmenowitě skrze nowiny, které w Praze wycházejí ), to je přece tak patrno, žeby ani Prager Zeitung neměla na to zapomínati. Owšem se musí dát našemu wojenskému weliteli panu podmaršálu Khevenhüllerowi to sprawedliwé swědectwí, že redaktorům neklade nic w cestu a dowoluje i oposici, ale w tom se s námi jistě každý srownáwati bude, že jest lépe býti w ochraně zákonů, než w pauhé moci ( třeba i sprawedliwého ) wojenského welitele. Co se nowého spiknutí týče, pronesl jsem již swé mínění o něm, a počkám nyní opatrně, až ohlášeny budau wýsledky wysetřující komisse. Prager Zeitungu radím ze žurnalistické collegialnosti to samé – zkušenost učí, že není dobře mluwiti mnoho o spiknutí před ohlášením auředních důkazů! Tomu se wšak nedíwím, že Prager Zeitung na kn. Schwarzenberga strany uherské wojny nic připustiti nechce; „ čí chleb jíž, toho píseň zpíwej! “; zajisté žeby se ministerstwo poděkowalo za to, kdyby ještě wládní nowiny, které na autraty wládní wycházejí, chtěly ministerstwu dělat nepříjemnosti. Opposiční nowiny jich beztoho tak mnoho nadělaly, že musely skoro wšechny přijít do obležení! To wí beztoho každý, že naše ministerstwo za to nemůže, že tato uherská wálka se welmi špatně daří; wina toho je jenom na Košutowi! Kdyby byl kníže Schwarzenberg na místě Košutowě a Košut na místě knížete Schwarzenberga, již by dáwno bylo celé Uhersko přemoženo? – W tom dáwám Prager Ztgu docela za prawdu. Konec býwá ale při wšem nejhezčí. Proto tedy, že rakauští národowé wšechny trampoty, nesmírnau rekrutýrku, ažio 25 a 35 procent, ustawičné dluhy, nejwětší anarchii a nepořádek w auřadech, staw obležení, oktrojowanau ústawu atd. atd. atd. trpěliwě snášejí Nota bene, k čemu je také i já napomínám. Red., proto jest z toho widěti oddanost a důwěru lidu k ministerstwu a hanebnost falešných proroků ( rozuměj také mezi nimi H. B. ), kteří prý lidu wšechny aumysle wlády w nejčernějším swětle předstawují. – A kdyby to lidé zas trpěliwě nesnášeli, řekla by Prager Zeitg., že my je k tomu dráždíme! – Co prawí Prager Zeitung o wšeobecném mínění, které prý jest pro ministerstwo, o tom musíme jen podotknauti, žeby to bylo prawda, kdyby to stálo w jiných nowinách. Takto ale si musí každý rozumný člowěk jen pomyslit: Za swé peníze může se nejbledší holka dát wymalowat s čerwenýma twářema! – Kdyby byl Košut ministrem v Rakausích, wsázím se s panem redaktorem Prager Zeitungu o newím co, žeby tam o něm taky stálo, že je hodný pán a že má wšeobecnau důwěru. To jsau již tak slabosti wládních nowin, za které ani sami nemohau.", "id": 1003}
{"text": "2. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Sněm říšský, Titulek: Sezení VI. dne 29. července, Autor: Havlíček, Karel\nSezení VI. dne 29. čerwence. Sezení začalo o 11. hod. Již dlauho před tím shromáždili se poslanci w odborech k poradám. Wšichni ministrowé byli přítomní. – Ministr wálky sdělil tuto zpráwu: Před ¼ hodinau došla mne telegrafická zpráwa, že nadp. Sviter přináší co kurýr dopis, že hlawní moc Karla Alberta mezi 24. a 25. t. m. od našeho wojska u Pistozzy byla poražena. Piemontesowé cauwají. ( Dlauho trwal potlesk. ) Ministr wálky: Sláwa našemu udatnému wojsku, sláwa, sláwa! Celý sněm powstane a dlauho trwá potlesk. Pak se četl protokol od 27. čerwence. President ustaupil pro chraplawost vicepresidentowi Strobachowi presidentskau stolici. Čte se protokol od 28. čerwence a přijme bez oprawy. Ministr Dobblhof na tribuně: Sděluji wznešenému sněmu zpráwu s náwrhem welmi důležitým. Před několika dny byl jsem tázán, jaké kroky učinilo ministerstwo, aby pohnulo J. C. M. k brzkému náwratu. Ministerstwo widauc newyhnutelnau toho potřebu, učinilo potřebné kroky, jak wyswítá z těchto předložených akt. Čte pozow ministerstwa k J. M. C. – J. C. Mst. ale zaslala ministerstwu list ne w podobě wládního spisu, nýbrž w podobě wýjewu osobního mínění J. C. Msti. s wýslowným dowolením, přečísti jej sněmu. Nařídil jsem mému strýci, arciknížeti Janu, aby při otewření sněmu říšského nahradil mau osobu. Od té chwíle je sněm říšský auplně opráwněn, zabýwati se s konečním zřízením swým a swými zákonodárnými práwy. Odpowědní ministrowé, jenž jsau wšichni w hlawním městě, jsau opatření s plnomocími jich místům příslušícími. Dokud sněm neustanowil swé zákony, potud není potřebí mé anebo mé druhé osoby přítomnosti. Předewším musím nabýti přeswědčení, že swobodné jednání zákonodárného shromáždění je bezpečné w každém ohledu. Tento důkaz otcowské péče a lásky w opatření jich práw myslím býti powinnen swým milowaným poddaným. Wyplnějí-li se moje očekáwání, pošlu neprodleně swého milého bratra arciknížete Františka Karla na místo mého strýce arciknížete Jana co mau druhau osobu do Wídně, a wyplním tím jeho srdečné přání, jakkoli mě bude bolestno, býti bez jeho mě tak wěrné wěnowané péče. Nařizuji swým ministrům, aby tento můj přípis sdělili sněmu dle celého jeho obsahu. W Innsbruku dne 25. čerwence 1848. Ferdinand. Min. Dobblhof: Ministerstwo wyrozumělo s žalostí z toho listu, že J. C. M. newidí se pohnuta, již nyní wrátiti se do sídla swého. Ministerstwo wyložilo wšechny důležitosti, jenž wyhledáwají náwrat J. C. Msti. Min. je o tom přeswědčeno až dosud, tím wíce že J. C. W. arc. Jan odjede brzo na delší čas do Frankfurtu. Min. není s to, aby zřídilo silnau wládu, dokud není přítomna hlawa střední moci. Min. tedy myslí získati si přiswědčení sněmu, aby se J. C. Msti. wyložila skrze adressu důležitost brzkého náwratu. Jen w sauhlasu se sněmem a jen pod onau wýminkau může min. dále konat službu. J. C. Mst. žádá auplné přeswědčení, že sněm jedná swobodně; kdo jiný může dát o tom swědectwí, než spojený sněm říšský? Min. dowoluje si tedy učiniti tento náwrh: Wznešený sněm nech uzawře, poslati adresu k J. C. Msti., w níž se brzký náwrat J. C. Msti. do sídelního města wykládá za potřebu nutnau, wyslowí swoboda jednání sněmu říšského, a která se hned zašli po deputaci ze sněmu k J. C. Msti. President ( Strobach ): Mám za to, žeby náwrh ministerstwa nebyl owěnčen tím wýsledkem, kdyby se o tom začalo rokowat. Činím náwrh ten, aby se uzawřelo bez rokowání o přijmutí náwrhu ministrůw; kdo je s tím srozuměn, wstaň. Celý sněm wstal co jeden muž. ( Weliký tleskot. ) President: Náwrhy jsau od ministerstwa předloženy; jedná se jen o způsobu, jak a od koho má být sepsána. Hagenauer: Jednohlasnost, s jakau tento náwrh byl přijat, je očihledý důkaz pro jeho nutnost. Protož nemyslím, aby se o něm jednalo dle řádu jednacího; nawrhuji, aby se náwrh této adressy sepsal hned po sezení od předsednického odboru, pak aby se dala náčelníkům jednotliwých odborů k wyprawení. Klaudi: W březnu stali se národowé swobodnými, a w měsíci kwětnu a čerwnu přišli na stupně této swobody. Jakkoli schwalujem náwrh ministerstwa, nesmíme přec zapomenaut na postawení národů w tomto ohledu. My jsme poslanci, zastupitelé swobodných národů. Postawení národů je nyní zcela jinačí, než dříwe bylo, wůle knížete a zákon jsau nyní rozličné wěci. – Časowé prosby zašly, oni požadují rozhodné wystaupení. Nyní není čas prositi u stupňů trůnu, který je obklopen dwořanínstwem. Snadno by tomuto napadlo, poraditi císaři našemu, jehož wšichni milujem a ctíme ze srdce, wýminky, s kterými by se wrátil. Proto nesmíme dowolit, aby se dwořanínstwu a reakci stalo možné, dálším zdržowáním císařowým dát příležitost k bezwládě; poznejme, že jsau na jisté straně chautky zpátečnické. Musíme tedy wstaupit před našeho milého císaře, ne prosit, ale žádat we jménu zákona, žádat we jménu swobodného národu. ( Dlauhý hřímawý potlesk. ) Violand: Nemohu sauhlasit s Hagenauerem, aby se adressa sepsala od jednotliwých odborů. Bylo by to pak ustanowení 9 komor, a máme jen jednu. Nawrhuji, aby se o adresse radilo w plném sezení. Borrosch sauhlasí s ním, nepřejíc sobě žádné tajnostenstwí. ( Pochwala. ) Stadion: Činím pozorna na důležitost této porady. Wězme, že od tohoto ustanowení záwisí snad celá budaucnost monarchie, a žeby byla welká škoda, kdyby se přenáhleně učinilo ustanowení. Řečníci myslí, že císař se wrátí, a nepomyslejí, zdaž mu to dowolují Jeho powinnosti co hlawy státu. Poukazuji na proklamací od 15. kwětna, kde ministerstwo prawilo, že ohledem na bezpečnost trůnu J. M. C. náwrh činí, by se powolilo žádostem. Myslím, žeby ministerstwo nebylo užilo tohoto wýrazu, kdyby nebyl býwal trůn w nebezpečí. Nebyw tehdá přítomen, musím wěřit ministrům, že byl staw takowý. J. C. M. newzdálil se, by chránil osobu swau, nýbrž aby mohl plnit powinnosti swé co hlawa státu; J. C. M. nemá se dát wodit od některé strany, nýbrž mít na zřeteli dobré wšech národů celé monarchie. Nemáme práwo žádat, chce-li se J. C. M. wrátit, nýbrž ohledat důwody, proč se wrátit nechce? Widím swětlo o tom w psaní J. C. M., kde se stawí wýminka, bude-li sněm swobodný a trůn bezpečný. Prozatímních zákonů, jež dalo ministerstwo, se nezachowáwá; auřady, jenž se dne 26. kwětna ustawily a wedlé ministerstwa postawily co nezodpowědné, trwají posud. W tom je příčina, že J. C. M. myslí, že bezpečnost posud není obnowena. Sněm dal ministerstwu důwěru, přijal jeho dnešní náwrh. Powinnost ministerstwa je, být silným a prowésti samo zákony. Ptám se, co učinilo ministerstwo doposud, aby tomuto wyhowělo? Wídeň se chowala, jako by se bylo nechowalo žádné město w Ewropě. Wídeň stojí tu samojediná welká! Obywatelstwo Wídeňské, 300.000 lidu Wídeňského zůstalo pokojno w časech těch bauřliwých, ale ze swé wlastní wůle. Uwádím za příklad zákon tisku, který se nezachowáwá. Wýbor ( Sicherheitsausschuß ) zasluhuje sice díky za swé aučinkowání, ale smí jen potud trwat, pokud je ministerstwo slabé. Jak může wedlé ministerstwa stáwat ještě nezodpowědných auřadů? – Mám tedy za to, že je omylné mysleti, že J. C. M. se wrátit nechce, on ale nemůže a nesmí se wrátit pro swé powinnosti. Jak se sněm prohlásí, že jsau tu wšechna rukojemstwí, že se J. C. M. může wrátit s auplnau bezpečností, pak se wrátí. Shoduje-liž se to s důstojností státu a národu, wstaupiti před může, na nějž se přenesla část důstojnosti národu co hlawu státu tak, jak udal před tím řečník? Tím si škodíme sami. Nemáme práwo, brát w podezření náhledy J. C. M. Hauschild: Řečník přede mnau odwoláwal se na raddu ministerstwa, by J. C. M. opustil Wídeň; newím jistotu, zdaliž ministerstwo anebo jiné nezodpowědné osoby udělily tuto raddu; časy se změnily; co bylo druhdy nepříslušné, není to teď; jiné časy chtějí jiné uzawření. Ministerstwo wyřklo, J. C. M. že se může s bezpečností wrátit, že se musí wrátit k odwrácení wšeho nebezpečenstwí. Sněm, wýjew wůle národů, sauhlasí s tím; není wyššího potwrzení. ( Pochwala. ) Protož je neslušné, že, když ministerstwo a sněm mají to za potřebné a slušné, přec někdo jiný prohlašuje to za nepotřebné a neslušné. Možnost nemůže se nikdy brát za prawídko rozumného jednání. Ostatně záwisejí tyto možnosti ode saučinění tří mocí: ministerstwa, sněmu a J. C. M., a nestarají se tyto o dobré lidu? Slowo Stadionowo, že řeč Klaudi-ho zahrnuje podezřliwost w náhledy J. C. Msti., zamítám; Klaudi prawil, že císař miluje swůj lid, a poukázal na osoby, jenž J. C. M. zawádějí, by newyhowowal prosbám lidu. – Ostatně se pro redakcí adressy sestaw zwláštní komisse. Löhner: Chwílky tyto jsau welmi důležité; nesmíme mluwit jedno slowo dwakrát. Ptám se, není-li tam auplná bezpečnost, kde se sněm cítí bezpečným; může-li sněm jednat, když je císař wzdálen? Pro jednotliwosti může se ustanowit wladař zemský, ale ne na dlauhý čas. W položení Rakauska, kde sněm má sepsat ústawu, kde lid tak dlauhý čas trpěl pod absolutismem, je na powáženau, wystawit dwojí obraz majestátnosti. Tam je mocnář s rádcemi nezodpowědnými beze wší moci; zde je jeho druhá osoba s rádcemi odpowědnými. Jak kdyby se některým podařilo, předstawiti některému zlomku národa, poslauchati monarchy obklopeného rádcemi nezodpowědnými? To je důležité, a nesmíme dopustit na to. Nejedná se nyní o to, má-li býti kamarilly, má-li býti Sicherheitsausschuss-u, nýbrž může-li být Rakauska, když není monarch na swém místě. W adresse neklaď se žádné „ buďto, aneb \"; wyslow se: Císař buď tam, kde je střed mocnářstwí, we Wídni. Byl jsem s jednau deputací w Innsbrucku; J. M. C. prawil, že se nechtěl wzdálit na dlauhý čas z Wídně a že se brzo wrátí. Co se stalo zatím, že se newrací? Tehdá bylo dáwno po 15. kwětnu a nežádalo se žádných rukojemstwí. Kde sněm se cítí jist a swoboden, nesmí nikdo pochybowat, že je monarch bezpečen. Fischhof: Když se žádaly dne 26. kwětna rukojemstwí o bezpečnost císařowu, odpowědělo se, že se nemohau jiné dáti, než láska Wídně k dáwnému rodu císařskému; nyní prawí totéž národowé rakauští; národowé nelhau; řeknau-li: „ Milujem císaře, \" tedy ho milují. Stadion žádá rukojemstwí pro bezpeč císařowu. Když J. Cís. Mst. dne 18. kwětna opustil Wídeň, byly přítomny wšechny žiwly anarchie a reakce; Wídeň je zapudila, a posl. Stadion žádá rukojemstwí? Pak se sestaupil auřad z mužů jednoduchých, we wládních wěcech nezběhlých, nemajících jiného wůdčího než dobré swědomí 370 a lásku k císaři, a zachowal pokoj až na dnešní den, a poslanec Stadion žádá rukojemstwí? Národowé rakauští se sestaupili a prawí, J. C. M. může se wrátit, on je bezpečen, a posl. Stadion žádá rukojemstwí? – Má-li kdo práwo rukojemstwí žádat, je to sněm. Není šlechetnějšího srdce nad císařowo, ale trojí zeď je kolem něho, která ho dělí a wzdaluje od jeho lidu. Důwěru za důwěru, to musí wyřknaut sněm. ( Dlauhá pochwala. ) Pillersdorf: Jsem auplně srozuměn, by nynější ministerstwo wší silau bylo podporowáno. Ohledem na býwalé činím toto wyswětlení: Když se událostmi březnowými sestawilo odpowědné ministerstwo, bylo pewně odhodláno, prowésti swolení w auplnosti, a až do kwětna bylo té mysle, že jednalo sauhlasně s wůlí národa. Událostmi kwětnowými bylo jináč poučeno, a mělo za swau powinnost se poděkowat, žádalo ale přece J. C. Mst., aby powolil k daným žádostem a je potwrdil. Ministerstwo tak jednati mělo za swau powinnost. Wyzýwalo-li nynější ministerstwo důtkliwým předstawowáním J. C. M. k náwratu, wykládajíc mu nebezpečné následky newyplnění této prosby, jednalo jen jako pokračujíc w býwalém ministerstwu důsledně a powinně. W tom jsau wšichni sjednoceni, jedná se ale o prowedení. Já pro osobu swau nemohu sauhlasiti s náhledem posl. Klaudiho; neboť jakkoli je moc sněmu welká a rozsáhlá, stojí přece jinak k monarchowi; žádat, poraučet nemůžeme hlawě státu. ( Pochwala. ) Goldmark mluwí, jak události březnowé jináč a kwětnowé opět jináč se berau; hájil Sicherheitsausschuss. Tento auřad poddal se sněmu k potwrzení; známe wšichni welmi dobře důwody, jenž zdržují Jeho C. M. od náwratu. Podporuji tedy poslance z Čech. Dále stojí w psaní J. M. C. o opráwněnostech sněmu; sněm není jen opráwněný, on je swrchowaný ( žiwý potlesk ), on je powolán, aby dal ústawu, a postupuje w ní část swrchowanosti monarchowi. Neprosme ani neporaučejme w adresse, ale předstawme řečí přísnau a wážnau, jak sněmu sluší, jak blaho lidu i trůnu záwisí od brzkého náwratu J. C. M. Brestl: Jsem proti tomu, aby se prosilo; sněm nemůže jen žádat, on je powinnen žádat, protože je jeho powinnost, snažiti se o to, co je základ blaha národu. My chceme monarchii, monarchii demokratickau, protože je národům naším nejpřiměřenější, poněwadž se tím upewní stálost nejwyšších auřadů a odpor položí bezwládě; když ale není weškerá moc pohromadě, císař tam, sněm zde, pak není wláda ustálená, pak máme horší zřízení, než které bylo, poněwadž se pojí skázy republiky se skázami monarchie. Náwrat je powinnost císařowa, kde přejme auřad, je powinnen, zastáwati auřad. ( Potlesk. ) Císař nemůže ale auřad swůj zastáwati, není-li w čele sněmu říšského. On sám musí přijít, jen pak, je-li zkrátka nemožno, musí sněm teprw swolit, chce-li náměstka a koho. ( Hlučný potlesk, zwlášť z nejzazších sedadel. ) Borrosch: Hrabě Stadion prawil, J. M. C. nemá jen powinnosti pro Wídeň, ale pro celau monarchii; celá monarchie je zde zastaupena; každá jiná část monarchie je pauze strana. Sněm žáda náwrat císařůw we jménu wšech národů. Nezapírejme, že jsme na pokraji hrozné propasti, kde se jedná snad o bytí monarchie, ba snad o wálku domácí. Zdá se, jakoby sněm byl wywolen na zkaušku bezpečnosti. ( Žiwý potlesk. ) Každý poslanec je jistě hotow, s radostí obětowat statek i krew. Nejedná se o pojištění 383 lidí we Wídni, padneť jich často wíce w bitwě! nýbrž o dobré monarchie, o pojištění wlasti. Postawení sněmu říšského je tak neobyčejné, že ho nikdy nebylo, jakož že nezná historie žádný list, na němž by se psaly doby takowé, jaké se děly w minulosti. Kdyby staw byl spořádaný, kdyby ústawa již byla hotowá, neměl by sněm práwo, stawět se wýše nad moc wýkonnau. Jak wěci nyní stojí, můžeme, musíme, smíme trwání sněmu učinit záwisným od náwratu J. M. C. Mluw se tedy ze srdce, mluw se s díky a úctau a hleď se dobýt důwěra za důwěru. Miklosić: Otázka byla, kdo má adressu psáti? Na to se odpowědělo deklamacemi. To newede k wýsledku. Pusťme tuto debattu a ptejme se, kdo má adressu psáti? Umlauft: Jsem proti tomu; musíme se přede wším usjednotit o hledišti, sic není možná sepsat adressu. Podporuji Klaudiho, že zastupitelé swrchowaného národu nesmějí předstaupiti prosebně. Monarch nemůže něco jiného chtít, než co lid chce; předpokládá se, že monarch nechce, nýbrž že chce a že w tom je zbraňowán. Chci, by se k sepsání adressy sestawil wýbor. Kudlich: Je to nejdůležitější krok, jaký posud učiní sněm! Nepřenáhleme se; mladé Rakausko je jako Herkules na rozcestí, buďto se musí poslat adressa, jenž sněmu ujme půdu, anebo adressa, jenž wyslowí mínění, by se J. C. M. wrátil do sídla, které se widí tak znepoznáno. Dobblhof odmlauwá tomu, že není wýkonné moci we Wídni. Je moc wýkonná. Předewším patří národní gardě chwála a tomu auřadu, jenž wyšel z wůle národa, jenž opatřowal pokoj. Stadion: Neřekl jsem, že radilo ministerstwo císaři, aby odjel. Mluwil jsem pauze o faktum. Tehdá toho bylo potřeba, nyní není. Strobach se táže: Chce sněm ukončiti debattu a hned hlasowat? Sněm swolil. Nawrhl tedy, aby se hlasowalo nejdříw o náwrh Hauschildůw, poněwadž Violandůw a Hagenauerůw w něm jsau obsaženy. Strobach: Jsem proto, aby se sněm nyní rozešel do rozličných odborů, tam wolil deputaci a wýbor pro wypracowání této adressy, aby odpoledne se učinilo konečně ustanowení. Tak dojde adressa beze ztráty času na swé místo. Violand se ptal ministra wálky, zdaliž dal garnisoně Wídeňské rozkaz, aby wzdáwala sněmu čest. Latour: Garnisona smýšlí tuze patrioticky, než abych jí to musel odporučowat; ostatně ale nepochopuji, jak se má každému jednotliwému poslanci wzdáti čest, kdežto nenosí zwláštní znamení. Violand: Ale před celým sněmem? Latour: Pak ano. Violand: Musím tedy žádat p. ministra wálky, aby toho důstojníka, jenž komandowal wčera wnitřní stráž we hradě, potahowal k odpowídání co nejpříšnějšímu. Neboť když se sněm bral hradem k slawnosti smutečné, nedal on nejen rozkaz ke wzdání cti, ale stál s cigarou w ústech a jeho mužstwo opíralo se o zábradlí; a přece mohl wědět, že jde sněm říšský kolem, poněwadž národní garda wzdala čest, jakož i důstojník zewnitřní stráže hradní, znaje powinnost swau. Latour: Neopomenu tuto wěc nechat co nejpřísněji wyšetřit. – ( Odpowěď dá pozejtří. ) Miklosić: Otázka, jak se budau wolit deputowaní do Innsbruku posud není rozhodnuta, zdali dle odborů anebo provincií. Nech o tom sněm rozhodne. Mayer radí, aby se wolilo podlé gubernií a z Tyrol aby se přidali dwa poslanci nadto, Strasser a Klebelsberg, purkmistr z Innsbruku. ( Přijato jednohlasně. ) Sezení se odložilo na 6. hodinu wečerní. Sezení VII. dne 29. čerwence. President Strobach. Přítomní ministři: Bach, Dobblhof, Latour, Horn, Bastl, Schwarzer. Wolení byli k wypracowání adressy ( dle odborů ): Caj. Mayer, pres. Schmitt, W. Neuwall, A. Pražák, L. Neumann, K. Klaudi, AI. Fischer, Max. Mahalski, Fr. Heimerl. Za deputowané podlé provincií: Bes. Schmitt z Dolních Rakaus, A. Fischer z Hořeních, A. Borrosch z Čech, J. Weisz z Morawy a Slezska, biskup Wieraszlejski z Haliče, Karel Engelhofer ze Štýrska, K. Catinelli z Přímoří, T. Lanner z Ilirska, Ferd. Stöckl z Tyrol. – Pak A. Strasser a H. Klebelsberg z Tyrol. Přečtla se adressa. Ale proti ní powstali přemnozí řečníci. Löhner prawil, že w ní jen dwě myšlénky jsau wytknuty; že sněm je přeswěčen, že náwrat J. M. C. je nutný, a že sněm je swoboden. Nawrhnul, aby se zwlášť bral ohled na tyto dwě wěci: 1. W připísu J. M. C. stojí, že císař chce posaudit z prací, je-li sněm swoboden; wíme-liž, co to znamená? To nesmí nechat sněm projit; sněm musí říci, J. C. M. nesmí míti rádce, jenž mu prawí, je-li sněm swoboden, kromě sněmu sama. 2. Musíme císaře warowat před rádcemi nezodpowědnými. Sněm uznal revolucí, ona je skutek, ona je půda, na které nowé Rakausko má státi. Učme se z listů dějepisu francauského, jak máme mluwit, když se dwořané tlačí mezi knížete a národ. – Že rukojemstwí je zde w národní gardě. Musíme uznat auřad ten, jenž je plod revoluce, t. j. Sicherheitsausschuss; konečně se nesmí zapomenaut na alternativu mezi císařem a náměstníkem. Jako nemohau dwě slunce, nemohau také dwě majestátnosti, fisická a morální, býti wedle sebe. Tím se národy oslepují a pletau. Goldmark poukázal na to, že se jednau připowěděl náwrat císařůw bez wýminky, nyní že se stawí wýminky. „ Musíme těm pánům ukázat jejich protimluwy. “ Füster: národ rakauský dokázal při wšech auskocích, jenž mu odwedly císaře, trpěliwost w dějepisu neslýchanau. Mělo se snad důrazněji mluwit. Žádá, aby se w adresse postawila buď, aneb aby byl národ jistý. Borrosch chce, aby se adressa wytiskla, jewíc úctu. Ostatní že se může austně říci. Trojan: že nesmějí národowé rakauští zapomenaut, že dosáhli swobodu způsobem lehkým a brzkým. Protož aby se wyjewila úcta w adresse, jenž jde k císaři a ne ke kamarille. Důwěra nepotřebuje alternativy. Fishhhof: Adressa je tak plna barrikád slohowých, žeby je odstranil jen Windischgrätz slohowý; wypracuj se nowá. Goldmark, Klaudi přistupují k němu. Löhner chce, aby se nowé wypracowání přenechalo odboru předsednímu, o jednotliwých punktech aby se radilo we sněmu. Borrosch nawrhl Löhnera, aby adressu napsal, když ji tak důkladně rozebral. ( Wšichni ho podporují ) – ale Löhner na to: že chtěl jen udané punkty, aby se do ní wzaly; sepsání přenech se odboru předsednímu. Abych redakcí její sám přejal, proti tomu se ohražuji. Byla by to krutá pro mne tíže, a hrozím se takowéto odpowědnosti. Mayer hájí prwotní adressu. Strobach nechá o náwrzích těchto hlasowat, je-li potřeba nowého sepsání. Byla pro to menšina. Mělo se hlasowat o náwrhu Löhnerowu, on ale wzal swůj náwrh zpátky. Ptá se tedy president, má-li prwotní zůstat? – Wětšina se rozhodne pro to. ( Skoro wšichni zůstanau zaražení. ) Owšem s tau mlčeliwau wýminkau, že se přidají zmíněné oprawy. Ale rozhorlení někteří audowé myslíce, že wětšina chce přijmaut adressu w prwotní formě bez opraw, wzdali se, tak že zůstane jen 190 audů přítomno; a proto se nedalo délo o tom uzawříti. Sezení VIII. dne 30. čerwence. Dne 30. w neděli sešel se sněm o hodině 9. k dalšímu porokowání o dopisu k císaři, které bylo wčera zamezeno odhodlaným odejitím mnohých deputowaných. Neboť ti, kteří s odpowědí od komisse nawrženau dokonce spojeni nebyli, chtěli odejitím swým zameziti další rokowání a oprawowání této odpowědi, což se jim i podařilo. W neděli tedy wystaupil přede wším p. Umlauft, že on sám přepracowal stylisticky onu již přijatau odpowěď komisse, kterau powažuje jenom co auendement k přijatému již náwrhu, a aby mu tedy dowoleno bylo přečísti. Po něm četl též dr. Violand náwrh swé mnohem ráznější odpowědi, pak ještě dr. Klaudi, p. Winařický a jiný ještě aud sněmowny čtli swé zcela nowé náwrhy, načež bylo dle náwrhu auda komisse p. dra. Pražáka wětšinau hlasů přijato, aby se odpowěď p. Umlauftowa za základ přijala a po bedliwém uwážení a oprawení od celé sněmowny k JMC. poslala. Rokowání o oprawách a změnách této odpowědi trwalo, bohužel! až přes 1 hodinu po poledni. Dnes ještě odjede wywolená deputace do Tyrolska s tauto adressau, a wšeobecné jest přání, aby JMC. dle žádosti celého sněmu do Wídně se co nejrychleji nawrátil.", "id": 1004}
{"text": "27. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [redakční sdělení vyvracející falešné zprávy], Autor: Havlíček, Karel\nDoslýcháme, že někteří ( nepochybně zlomyslní reakcionáři ) roztrušují po wenkowě zpráwu, jako by Národní Nowiny měly přestat wycházeti. Hanebný aumysl těchto lidi není jiný, než aby snad mnohého práwě nyní před počátkem nowého čtwrtletí od předplacení odstrašili. Ubezpečujeme, že Národní Nowiny wšem reakcionářům na postrach budau tak jako posud wycházeti a že ani kauce, ani tresty peněžité a žalářní nezamezí nikdy wydáwání našich nowin. Redakce.", "id": 1005}
{"text": "13. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 11. září. Po přečtení protokolu čte Borrosch swůj protest proti odpowědi od ministerstwa na jeho interpellací danau, poněwadž wíce diplomatická než zřetelná byla a jeho jasně wyjádřené otázky w obojetné swětlo stawěla. Hubicki a Stadion jmenowali audy komisse, každý čtyry, která nařknutí Stadiona, jakoby se byl lžemi pokaušel, haličské sedláky pohnaut, s jeho stranau hlasowati, co nejpřísněji wyšetřiti má. – Pak jsau čteni audowé komisse pro wyšetření náhrady za zrušená břemena poddanosti. Pro Čechy jsau: Brauner, Hawelka, Plaček, Forster ( z Chebu ) a Uchacy. Dále se oznámilo, že císař pán zákonu o zrušení poddanosti swé potwrzení uděliti ráčil. Při náwrhu, by se do konstitučního wýboru na místo několika mimo Wídeň meškajících audů na čas jejich nepřítomnosti náhradníci zwolili, což přijato bylo, prosil Dylewski presidenta, by nadzmíněný wýbor k bedliwosti přátelsky napomenul, poněwadž, jak slyšel, málokdy se wíce než polowička audů sejde. Kaučič, místopresident téhož wýboru, ohražowal se proti tomu, jakoby wýbor; seč je, nepracowal, ale každodenní dlauhé sezení jsau překažkau toho; pročež tlačí na to, by jen 4krát weřejná sezení držána byla. – Wšak posud ohlášených audů je 374 a 30 na dowolené. Interpellace: Borrosch táže se ministerstwa, zdali s obdrženau odpowědí se má spokojiti, a zdali jeho protest bezdůwodný, an w potwrzeném zákoně stojí: „ na náwrh naší raddy ministrů w dorozumění s ústawním sněmem, “ kdežto by státi mělo: „ na náwrh od sněmu předložený. “ Odpowěď žádá za dwakrát 24 hodin. Dobblhof: Newím, co interpellant žádá, nemohu tedy odpowědít, a prosím, aby mi otázky písemně podal. Goldmark: Již 6 měsíců trwá wálka w Italii. Plamen, který kauřením cigar wznikl, ztráwil již mnoho obydlí, a nezdá se ještě býti u konce. Prospěch monarchie žádá pokoj. Wláda má swobodu hájit a ne národy zotročowati. Časy knížat a jejich spolků již zašly, nyní musí národowé swé záležitosti samy w poradu bráti. Král a národ nemají co dwě strany proti sobě státi. Blaho národa má být štěstím knížete. To předeslaw dowoluji si následující otázky: 1. Podlé jakých zásad se řídí ministerstwo w této záležitosti? 2. Na jakém základě se má mír uzawříti? 3. Jaké příčiny pohnuly Francii a Anglicko ku prostředkowání? 4. Opomítlo-li ministerstwo tauto intervencí a z jakých příčin? Jsauť mocnářstwí, která by ráda měla wíce Portugalů a kterým se Benátky líbí. Je ministerstwo odhodláno k wálce s Francií, která by snad z toho pojít mohla? Spoléhá se na nějakau alliancí, ne wšak se sewerními mocnostmi? Kterým mužům swěřilo wládu w oné zemi, a jaké jsau jejich instrukce? Je odhodláno, úmluwu, kterau předbřeznowá wláda s Modenau uzawřela, držeti? Wessenberg přislíbil akta na stůl domu předložiti. Ostatně ministerstwo, pokud se o wěci jedná, nemůže již napřed aumysl swůj wyjewiti a sobě tím uškoditi. Goldmark: Tolik se mluwí o reakcí, jedni ji mají jenom za bubáka, druzí ji zcela upírají. Císař se z Wídně odstranil na radu lidí, kteří žádné zodpowídání neznají. 17. kwětna jsem byl jeden z nejprwnějších, kterého ta smutná zpráwa došla, a nemeškal jsem jíti k ministrům, kteří mi připowěděli, tyto rádce k zodpowídání pohnati. Tážu se, zda ministerstwo danému slowu dostálo a wyšetřowání zawedlo, a co jsau jeho wýsledky? Dobblhof: Potahující se na to akta předložím. Goldmark: Jaké jsau ale wýsledky? Dobblhof: Žádné. Jonák: Nejsem příwrženec podáwané od wěku do wěku politiky nutnosti, awšak přece myslím, že musíme stranu Italie přísné kroky učiniti. Francie a Anglicko se spojily, co smírné prostředníky we wlaských záležitostech se nabídnauti. Nyní ale, jak se zdá, se to zjinačilo. Francie zadala prý ultimatum ( aby dáno bylo konečné rozhodnutí ), možná že snad jen na Karla Alberta. Nicméně myslím, že tato pacifikace jen tenkrát dobrého owoce ponese, když Wlachům dáme, co máme sami. Až posud nemají Wlaši ta zaručení co my; mohau je ale snadno dostati, když ministerstwo odpowědnost přewezme. Ptám se tedy: 1. Je prawda, že Francie wydala ultimatum, a co jest jeho obsah? 2. Potahuje se na Karla Alberta anebo na Rakausko? 3. Jakau politiku myslí ministerstwo w tomto pádu zachowáwati? 4. Co učinilo, by Lombardowé a Benátčané dobrodiní konstituce aučastni byli, z nichž my se radujeme? Dobblhof: Takowé ultimatnm není ministerstwu známé. Jaká intervence přijata bude, nemohu dříwe řící, pokud se pewné zásady neutwořily. Jaká je naše zahraničná politika, nelze říci; co se wnitřní týká, není wálečný staw ukončen, a pročež wšecka moc posud w rukau wojenského wůdce. Ostatně wšecko jednání čelí k tomu, by co nejdříw bylo možná powolati zástupce národu, by dle potřeby zemi konstitucí wypracowaly. Zodpowídání za wšechno beru na sebe. Haimerl: Město Loket w Čechách má znamenité obecní jmění, tak že obywatelé rozličné únosy požíwali. Roku 1813 a 14 to ale přestalo. Ač služba úřadníků zwýšena byla, přec se měšťané od magistrátu k trpěliwosti napomínali. Podkomořní úřad prohlásil, že měšťané nemají práwo k obecnímu jmění, že může magistrát o wojenskau pomoc žádat atd. Že Loketští nenásledowali příkladu jiných měst, jmenowitě na Morawě, a magistrát newyhnali, musí se jen jejich dobrému smýšlení připsati. Tážu se ministra, zdali již obcím se dá práwo se swým obecním jměním swobodně nakládati? Dobblhof: Posud není nic wšeobecně ustanoweno; která obec se ale w této žáležitosti k ministerstwu obrátí, nejliberalnější odpowěď dostane. Neučiní měšťané w Čechách společný krok o sebe, jak bylo nawrženo? Red. Poláček: W Uhřích zůří občanská wálka. Jaké ukrutnosti se páchají, slyšeli jsme. Ano i z Turek přicházejí haufowé Srbů, by drancowali, a jak se prawí, byl mezi nimi sám rakauský konsul Bělohradský Mayerhofer. Rakausko jest ten nejbližší stát, a nehledí to zprostředkowati. Tážu se: l. Co myslí ministerstwo učinit k ukončení této wálky? 2. Je-li prawda, že Uhři žádali o wojenskau pomoc? 3. Myslí-li zakročiti u turecké wlády. 4. Co zamýšlí s oným konsulem, kdyby se to ztwrzowalo? Dobblhof a Wessenberg: že se to wšechno týká jen uherského ministerstwa, které i zahraničné záležitosti samo wede. Poláček se ptá ministra spravedlnosti, zda advokátstwí myslí každému doktoru práw přístupné učiniti. Každý medik, jak medle w zkauškách obstál, má práwo, swau učeností si chléb dobýwati; nikoliw ale práwník. Ke cti ministra budiž řečeno, že se již jedenkráte proto wyjádřil. Ale dne 21. předešlého měsíce bylo oznámo, že ministerstwo sprawedlnosti bude práwo advokace udělowati. Ptám se, zda ministerstwo zamýšlí advokací každému doktoru práw přístupnau učiniti? Bach: že advokátstwí zcela swobodné bude, obmezeno jen zkauškami a dobrým čestným chowáním. Nyní nastalo dlauhé, důležité a welmi prudké rokowání o národnosti za příčinau žádosti Wlachů, které až do 4 hodin odpoledne trwalo. Zítra celé obšírně podáme. Wýsledek byl weliké wítězstwí strany slowansko-wlaské, neboť 244 hlasy přijato jest, aby se wšechny náwrhy, protokoly a krátký wýtah jednání sněmu we wšech národních jazycích Rakauska tiskli, a náwrh Hawlíčkůw, aby před každým důležitým hlasowáním otázka také w polském neb rusínském jazyku postawena byla, též přijat jest. ( Dokončení. )", "id": 1006}
{"text": "22. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [rozhořčení na ministerstvo], Autor: Havlíček, Karel\nZnámo že nedáwno wyšel od ministerstwa Wídenského rozkaz do Prahy i do Brna, aby se hned wywolili deputowaní do Frankfurtu. Pražský nejwyšší p. purkrabí hrabě R. Stadion poradiw se s několika zkušenými muži, ustanowil se na tom, že rozkaz ten ani neohlásí, nýbrž do Wídně strany té wěci o jiné rozhodnutí psáti bude. Také w Brně odmrštil sněm poslání deputowaných do Frankfurtu. Rádi bychom wěděli jakým práwem smělo ministerstwo takowý krok učiniti, neptawši se země. Zdá se že naše ministerstwo zapomnělo na slowo konstituce, které znamená, že se při wšech důležitých wěcech ( a nowé státní spojení jest jistě weledůležitá wěc! ) napřed sněmu zeptati musí. Jestli ministerstwo ještě jednau nám s takowými „ rozkazy \" přijde, nawrhujeme zrowna aby obžalowáno bylo ze zrády zemské. Budeme-li se chtít připojit k nowému německému národnímu spolku, ustanowíme si to na sněmu, a nejsme děti, aby za nás ministerstwo pečowalo co poručník. Wíme ale dobře, jakým způsobem se to stalo we Wídni. Císař Pán tak nesmýšlí ani rodina ani rozumnější ministrowé ( ku př. Pillersdorf, jenž jest muž wýborný, rodem Morawan ), ale we Wídni panuje anarchie, několik křiklaunů wede tam wšechno, jurid. polit. Leseverein, to jest půwodce wšeho přehnaného německého trikolorstwí. Ti cpau wšude trojbarwu cizí místo barwy císařské rakauské, ti wysílají emisaře zwlášť do Čech a popuzují proti nám naše německé krajany a naše bratry Morawany! Tito nutí wládu k podobným škodliwým pro Rakausko krokům. Tito by rádi zhubili Rakausko, aby mohli založiti welikau říši we Frankfurtě. My w Praze smýšlíme jinák a proto stojíme prozatím na swém odpowědném ministerstwě, abychom sami se doma řídili a nebyli lautka, s kterau si několik buřičů we Wídni hraje. Budau-li we Wídni takowí lidé panowati, skutečně zapotřebí bude, abychom J. M. C. w deputaci poprosili, by mezi námi w Praze na swém starém welikém králowském hradě tak dlauho bydleti ráčil, až nastane we Wídni smýšlení prawé Rakauské. Nám Slowanům záleží nyní na udržení Rakauské říše, Němcům, jak pozorujeme, nezáleží nic. Dle wětšiny se ale wšechno řídí, a ať J. M. C. odewzdá blaho swé do rukau Slowanů, a přeswědčí se brzy, že dobře učinil. H. B.", "id": 1007}
{"text": "12. červen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [reakce na zmínku o zázračné knize v Cardanově De rerum varietate], Autor: Havlíček, Karel\n– Cardanus prawí we swé knize: De rerum varietate, že měl knihu takowé wlastnosti, která jej wždy uspala, kdykoli ji počal čísti. Newí se již, která to kniha byla a sám slowútný Lessing mnoho se staral wypátrati ji, ale nadarmo. – Jedná se tedy o to, kterak by se takowá předůležitá, přewýborná kniha opět swětu nahraditi mohla, a dobrotiwý nejmenowaný mecenáš složil k tomu cíli znamenitau sumu peněz za odměnu pro spisowatele, který by tak zázračnau knihu sepsati dowedl. Nechť se tedy wšichni P. T. páni schopní skladatelé žádostiwí této náhrady přihlásí. H. B.", "id": 1008}
{"text": "20. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Co jest Obec?, Autor: Havlíček, Karel\nCo jest Obec? ( Pokračowání. ) I za našich oswícených časů widíme občany ( a to ještě znamenitých obcí, jako ku př. Anglicka ) hladem mříti; a což by se horšího než smrt přihoditi mohlo člowěku žijícímu na tomto swětě bez obce? Žebrati též widíme občany we wšech obcích, jakožto patrný důkaz, jak málo posawad dáwají obce občanům swým jistoty a podpory. Rowněž tak widíme wšude mrzáky, blby, starce k práci již neschopné aneb jiné nedužiwce, aniž se obce ( státy ) po nich ohlížejí, zanecháwajíce je pauze péči swrchowaného Boha aneb nahodilé pomoci dobrých lidí. Jmenowitě to také jest wěc politowání hodná, co se děje s ohledu škod nehodami žiwelními wzniklých. Tuť widíme zwláštní kupecké společnosti, které tak zwané asekurace proti ohni, powodni neb krupobití atd., co nějakau dobrau spekulací zawedly a drží, tak swé záležitosti wypočítané majíce, aby jim ze wkladů od jednotliwých, jmění swé pojišťujících, učiněných, po wýplatě náhrad ještě přec znamenitý zisk w rukau zůstal. Jest to wěc slušná, aby někdo ještě z neštěstí spoluobčana swého zisk míti směl? aby ještě za strach před žiwly od spoluobčanů swých jakausi daň pro sebe wybíral? - Nebyloby mnohem lépe, přirozeněji a wíce slušno, aby sama obec přewzala wšeliké tyto asekurace a bez užitku je zastáwala, a aby nikoho z občanů newylučujíc wšeliké škody jednotliwcům od žiwlů způsobené co daň na weškerau obec w přiměřeném rozměru rozwrhowala! Tak by se nejlewněji a zaroweň pro wšechny nejsprawedliwěji a nejplatněji pojistiti mohli jednotliwci proti wšelikým náhodným škodám jmění swého. Wšechny škody ku př. za rok w celé zemi způsobené spočítaly by se, a každý občan by na tuto sumu dal čásť w poměru té náhrady, jakau by, kdyby jeho jmění ke zkáze přišlo, sám od obce žádal. I mrawní jistota občanů, aby ku př., pokud sami dospělého rozumu nedosáhnau, od lidí zlých a nemrawných zkaženy nebyly atd., aby se nepodáwaly příležitosti lehké k prostopášnostem a daremnostem atd., náleží mezi powinnosti obce: a wšak takowá dohlídka a péče obce o mrawní bezpečnost občanů swých, jakožto wěc welmi obtížná a nesnadná nemůže se od obcí we přílišné důkladnosti žádati. Wůbec jest úplná jistota občanůw we wšelikých ohledech, wěc nad míru těžká a obšírná, tak že by nižádným spůsobem obec wšelikému w tom ohledu možnému přání nikterak úplně wyhowěti nemohla, kdyby i chtěla. A wšak tolik se ani od žádné obce nežádá: jisto jest jenom, že posawad obce welmi málo jistoty podáwají občanům. ( Pokračowání. )", "id": 1009}
{"text": "31. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 29. srpna. Komora ztráwila tento den – můžeme říci – w marných řečech a podala opět nowý patrný důkaz, jak zlé jest, že se tento důležitý náwrh Kudlichůw neodewzdal komissí. Dnes se mělo hlasowati, a ejhle! president spořádal wšechny otázky, dal je wytisknauti na pěti arších, a shledalo se jich 159!! Tolikrát by se tedy bylo mělo hlasowati, a není pochybno, žeby snad byla komora náhodau mnohé otázky přijala, které by naproti sobě čelily. Po přečtení protokolu čten jest také protest p. Löhnera proti presidentowi, že jej Löhnera w předešlém sezení k pořádku napomínal. Podepsán byl od mnohých deputowaných, mezi nimi z Čech od dr. Zimmra, Nadlera, Stradala, Poláčka, Pokorného, Herziga, Reichla. Interpellace učinili: Borkowski z Haliče: Doslal jsem z domu zpráwy mnohé, jak nehodně se u nás wojsko chowá k obywatelstwu proti wší kázni, jmenowitě w Přemysli, kdežto 12., 13. a 14. t. m. weřejné demonstrace, totiž kočičí hudby, oken wytlaukání a jiné nepořádky způsobilo, což se disciplině zcela protiwí, kdežto se také wojsko doslowně tak wyjádřilo, že wítězstwím Radeckého we Wlaších konstituce w pekle jest ( beim Teufel ); chce-li tedy ministr proti tomu přísně wystaupiti a kázeň wojenskau udržeti? Před 3 měsíci též tam w Přemysli důstojník weřejně na ulici kněze šawlí do obličeje ťal, aniž známo, byl-li za to potrestán. Latour nemůže wěřit takowé čest wojska skwrnící wěci, až o tom auplné a a úřední zpráwy od komandujícího generála dostane; hotow jest ale wojenskau kázeň wždycky přísně udržeti. Zimmer ujímá se židů Pražských, kteří prý wylaučeni jsau z wolení nowé městské raddy. Dobblhof: že ustanowení tato newyšla od ministerstwa ani od gubernium, nýbrž jen od raddy městské w Praze, že ale tato radda sama později 12 deputowaných židowských k wolení přijala. Zimmer: že židé w Praze ne 12, nýbrž 278 domů mají, a že také do národní gardy nejsau připuštěni. ( Z prawice hlasy: Není prawda. ) Šuselka interpelluje ministra zahraničných záležitostí. Předewším dokazuje dle obyčeje swého nesmírnau důležitost toho, co powědíti chce, a pak prawí: Posud byly poměry mezi Dánskem a Rakauskem wždy jen do diplomatické mhy zahaleny. Dánské časopisy ale psaly ( i officiální ), že se chowá Rakausko w záležitosti šleswícké neutrálně. Starý Bundestag přestal, a nowá centrální moc, we které rakauský princ welikého wplywu má, uznala, že je záležitost proti Dánům společná celému Německu; jest tedy patrno, že i Rakausko, nechce-li záwazek společný zlomiti, proti Dánům státi musí. Z korrespondence officiální mezi wůdcem pruského a dánského wojska od 22. čerwence wyswítá ale, že Dánowé Rakausko za přítele swého powažují, a jen německau centrální moc za nepřítele mají. Také wím z časopisů, že se wyslanec rakauský, který posud w Kodáni jest, co přítel dobrý k wládě dánské chowá. Wessenberg ubezpečuje p. Šuselku, že se nic strany těch wěcí newyjednáwalo, a wůbec mu dáwá na srozuměnau ( dle našeho wýkladu ), žeby byl lépe učinil, kdyby byl mlčel. Na to se ještě p. Šuselka táže ministrů obchodu a financí, stalo-li se co pro podporowání oněch průmyslníků, kteří pro nynější zmatené časy wýdělku nemají, a ministři odpowídají tak, že ministerstwo již dříwe o to se postaralo, než p. Šuselkowi tato péče na srdce padla. ( Rozumí se, že p. Šuselka jen se takowau lacinau pečliwostí zalíbiti chce we Wídni. ) Haimrl: Roku 1635 odstaupena jest Lužice od Čech k Sasům za 72 tun zlata náhrady wojenské, s tau wýmínkau, aby časem swým jakožto manstwí ( Lehen ) české nawrácena byla. 1815 muselo Sasko jednu část Prusům odstaupiti, a až wymře dynastie pruská, připadne tato část zase nazpět ku koruně české. Táži se tedy ministra zahraničných záležitostí, je-li mezi Čechy a Saskem strany Lužice posud nexus feudalis ( manstwí ) a uznáwá-li jej Sasko? Wessenberg nezná z paměti listiny sem náležící a dá odpowěď později. Nyní oznámil president Strobach, co učinil, aby možná bylo o náwrhu Kudlichowě hlasowati. Nagele žádá, aby jeho amendement ( wšech je asi 70 ) sám pro sebe byl pojednán. Laszer: Hned k prwní otázce, má-li se woláním jmen hlasowat, musím podotknaut, že se způsob hlasowání při každé otázce zwlášt určit musí. ( Podporowán welkau majoritau. ) Kudlich: Newím, jak se z toho labyrintu dostanem. Utwořily se w sněmu zlomnowité strany, jak se mi zdá, jen z pauhého nedorozumění; jedna myslí, že ta druhá je proti každé náhradě, a druhá myslí, že ta prwní žádá za každé břemeno náhradu. Ale my wšickni jsme pro mírnau náhradu až na několik ( podiwení w komoře ), tedy bych myslil, by k docílení nějakého srozumění si každá frakce 3 muže wywolila, kteří by se dnes o hlasowání umluwili, a sezení se zatím odročilo. Vaschank myslí, žeby nejkratšeji bylo, w následující otázky celau záležitost zahrnauti: 1. Mají wšecka z poddanosti wyplýwající břemena wyzdwižena býti? 2. Má se za wšechny přiřknaut náhrada? 3. Jen-li za některé? 4. Od koho má býti dána? Jeho náhled nenalézá podpory. Lubomierski podporuje Kudlichůw náwrh. Nám se daří jako železným dráhám, ta nejrownější cesta není pro nás to nejkratší, tedy musíme takowau wolit, která nás nejdříw z labyrintu 73 amendementů wywede. Bach: Ministerstwo se musilo práwa ujmaut, nesmělo zůstat w pochybném postawení. Celá třítýhodní debatta nedá se třířádkowau zásadau wyslowit. By se wšemu nedorozumění předešlo a wěc ta se saukromá býti nezdála, budiž sestawena komisse ze sněmowníků. Borrosch: W hlawních punktech jsme srozuměni, a přijdeme-li na některau podrobnost, odewzdáme ji komissí. Goldmark: Na každý náwrh se musí wzíti ohled, newím, k čemu tedy komisse, zajisté již president tu nejkratší cestu wywolil. Když padesát řečníků mluwilo, měl ministr dost příležitosti, se wyjádřit, a nebylo zapotřebí, by práwě ministr sprawedlnosti práwo nawrhowatele zkracowal ( hluk ); táže se ministra, zdali to posud chce učinit otázkau kabinetu? Bach: Ministerstwo swé náhledy nezměnilo. Laszer je pro odročení sezení k tomu cíli, by se dle náwrhu Kudlichowa privátní srozumění docílilo. Poláček žádá, aby se wsichni ti, kteří amendementy učinili, dohromady sešli a usrozuměli. Pillersdorf chce, aby se již dnes wyslowilo zrušení poddanstwa, ostatní prowedení ale komissí odewzdalo. Tu ještě po sobě Hein, Klaudi, Peitler, Dylewski, Hawelka, Löhner, Jonák, Laszer, Fischhof, Mayer, Trojan atd. mluwili tak, že konečně, když náwrh přijat byl, aby dnešní sezení odročeno bylo a na zejtřek se rozličné strany srozuměly, již zatím skoro druhá hodina odpoledne došla, o které se sněm beztoho obyčejně rozcházíwá. Nebylo tedy odročení mnoho platno. Mezi řečníky zwlášté Polák Dylewski welmi trefně podotknul wsechny nemístnosti a nerozwážliwosti, do kterých se komora pustila, wezmauc náwrh Kudlichůw do plné rady zrowna bez příprawy. Zejtra tedy bude snad skutečně hlasowání. Dne 26. srpna. ( Dokončení. ) Kraus, ministr finanční: Poněwadž otázka náhrady tak důležitá, musím se wyjádřiti, s jakého stanowiska finanční ministerium tu wěc powažuje. Má-li poddanost zrušena býti, tu panuje jen jeden náhled; mají-li břemena poddanosti přestati, i w tom se mínění srownáwají. Otázka, která tolik rozličných mínění prowolala, je: Má-li náhrada býti dána, od koho a jakým způsobem? Předewším se srownáwám s mým kollegau, ministrem sprawedlnosti, že máme sprawedliwi býti, neb sprawedlnost jest hlawní podmínka financí. O břemenech, které s poddaností padnau, nemůže tu býti řeč, nýbrž jenom o těch, které na záwazcích se zakládají. Než k wyzdwižení jich přikročíme, rozwažme napřed, jaká změna poměrů w žiwobytí lidském nastane. Žiwnost rustikální získá, kdežto majitel statku tratí. Owšem se zdá, že jistá suma jedné strany na druhau přejde, ale w skutečnosti se to jinák ukazuje. Stát jest organický celek. Trpí-li jeden díl, musí i druhý spolu nésti. Ulehčí-li se nyní s jedné strany sedlákowi, aniž by se wrchnosti náhrada dala, stane se křiwda wrchnosti, neb ona utrpí ztrátu a nebude w stawu tak hospodařiti, jak prwé. Nejen wrchnost bude míti škodu, nýbrž wšickni, co s ní we spojení byli a nějaký užitek táhli. Nebude w stawu wzděláwat pole tak, jak dříwe, neb robota přestala, a kapitál, který na její místo staupit měl, nedostal, by si potah a nářadí zjednati mohl. Tím se produkce umenší, a práwě ta nejchudší třída, od swých rukau žijící, to nejwíc ucítí. Statkáři, kteří z urbárních powinností welkau část swých příjmů měli, nebudau w stawu w městě žíti a swé děti do wychowání dáwati, a tím utrpí obywatelé měst. Průmysl a obchod klesne, poněwadž prwoprodukce menší bude. Tím, že sedlák užitku nabude, se to ještě newyrowná, neb w zemích, kde tak daleko we wzdělání nepokročil, nebude wědět, nač má práci wynaložit. Pak jsau statky z wětšího dílu zadluženy, statkář nebude moci platit, wěřitel bude přinucen, statek mu dát do prodeje, a jak smutné to býwá, zwláště při wětších statkách, wí každý. A tak bude celý stát trpět. Tato břemena jsau jistotně dílo tyranstwí, ale dílo tyranstwí nauze. Wětší díl těchto powinností powstal, že w nauzi postawený, by jen žiwu býti mohl, pod tau nejtužší wýmínkau kus půdy přijal. Poukazuji jen na Irsko. Jaké wýmínky si nechají líbit tamnější pachtýřowé, kteří přece swobodní jsau? Tyto poměry musí přestat, ale tak, by celku neuškodily, a já nemohu připustit, žeby nyní opráwnění audy národu nebyli. Kdo má náhradu platit? Tu myslím, že ten, kdo zrušením těchto poměrů získá. Opráwněný i powinnowaný, neb onen tak dobře získá jako tento. On bude w stawu swé pole lépe wzděláwati, než to s robotau bylo možná, on bude díly swého hospodářstwí pachtowati, a činže bude wětší než nynější wýtěžek. Ale ještě někdo třetí získá – stát. Jak mohowitosti bude přibýwat, tak také porostau daně, a já co fiinanční ministr se nelekám, wyslowiti to, že stát díl náhrady přewezme. Já widím budaucnost, která mnohem wětší bude, než přítomnost, a to jen následkem těchto prostředků. Neupírám, žeby ta budaucnot také přišla, i kdybychom bez náhrady tyto poměry zrušili, wždyť po 472 čase i na láwě wyroste tráwa. Ale státní maudrost je proti wšem skokům, jen proto, že nebezpečné jsau. Nekojím žádých sanguinických nadějí, že snad hned se důchody rozmnoží, naopak jsem přeswědčen, že se prwní čas umenší, ale budaucí léta, doufám, že to wynahradí. Ostatně myslím, že se nemůže již teď určiti, mnoho-li náhrady má stát přewzíti, a že se to provinciálním sněmům ponechati musí, neb každá má zwláštnosti we wěci této. Dále omlauwá ministerium, proč robotu w Haliči zrušilo a náhradu ze strany státu wyslowilo. Po řečích ministrů Bacha a Krause nastala weliká rozepře strany toho, že nyní ještě jednau Kudlich mluwiti chtěl. Goldmark: Řád jednací §. 62 owšem prawí, že může ministr wždycky mluwiti, ale jiný §. 64 zase prawí, když sněm wyřknul, že jednání o jedné wěci jest ukončeno, může ještě nawrhowatel ( zde Kudlich ) a konečně referent mluwiti. Po těchto dwau tedy nemá již nikdo mluwiti; poněwadž ale po p. Kudlichowí ještě dwa ministři mluwili, žádám, aby p. Kudlichowi dle §. 64 bylo ještě jednau poslední slowo powoleno. President zastáwá práwo ministrů a také Helfert, že oni wždycky, tedy i po nawrhowateli a po refferentowi mluwiti mohau. Löhner ale dokazuje, že tak řád jednací nebyl míněn, že se jen wytrhla ta sada sama o sobě, že ale ona w §. 62 jen tolik znamená, aby směl ministr wícekrát než dwakrát o jedné wěci mluwiti, co deputowaným dowoleno není. Kdyby mohli ministři skutečně pořád mluwit, tuť by třeba ani nedopustili, aby o něčem, co jim whod není, k hlasowání přišlo, a tak by mohli, když z něčeho otázku kabinetní učiní, celý sněm terrorisowati, co jest neslušno. President: To k wěci nepatří, a předhazowat ministerstwu terrorismus, jest proti pořádku, upomínám tedy řečníka na pořádek. ( Powyk, Löhner chce mluwit. ) President: Když řečníka napomínám k pořádku, má se předewším posaditi, a pak se může omlaumat. ( Violand, Goldmark a jiní z lewice křičí; powyk weliký. ) Gobbí: Pánowé, pamatujme, že jest to říšský sněm. Hádka o to, smí-li Kudlich ještě jednau mluwiti, trwala nyní ještě dále, zůstala ale auplně bez následků pro to, že pak dle náwrhu p. Klaudiho uzawřením wětšiny se přestalo. Löhner tázal se, béře-li presidet slowo swé proti němu nazpátek, a když president wyřknul, že nebéře, ohlásil on protest, ku kterému se také Šuselka a jiní připojili.", "id": 1010}
{"text": "1. říjen 1848, Zdroj: Národní nowiny, Část: Uhry, Titulek: [Zmařené powstání], Autor: Hawlíček, Karel\n[ tři hwězdičky]Powstání Slowáků je jako zmařeno. Dle saukromého dopisu z Wídně je Hodža we Wídni a přinesl přesmutné zpráwy. Wojsko císařské do našich střílelo. ‒ Wečerní List podáwá následující podrobnější dáta: „ We dwau menších punktách byli Slowáci zwítězili nad wojskem, národní gardau maďarskau, po třetí wšak docela jsau rozptýlení, 200 jich dílem pobito, dílem raněno, mezí posledními i Fryč. Hlawní příčina této porážky jest, že se sedláci na prwní rozutíkali a dobrowolníky w šachu nechali. Národní radda je rozpuštěna. Štúr, Hurban a Hodža jsau zachráněni. “ [ tři hwězdičky ] Ministr Batthyany z příčiny „ wpádu panslavistů “ do horních Uher nařídil: 1. Aby se u každého úřadu sestawil náhlý saud z takowých wlastenců, kteří zákon nad buřiči neuprositelně wyplní. 2. Welicí župani i auředníci nech se starají, aby uchwácení buřiči před tento saud postaweni byli. 3. Každému, kdo by jednoho takowého buřiče jal, pojišťuje se mimo wděčnost wlasti náhrada 50 zl. stř.", "id": 1011}
{"text": "27. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [nesouhlas s lamentacemi ostatních českých časopisů], Autor: Havlíček, Karel\nMotto: Jesczce Polska nezginęła, Pȯki mi žyjemy! H. B. — Účel tohoto článku není jiný, než objasniti smysl této znamenité sady z polské písně a obrátiti ji na naše nynější okolnosti. Mnohé naše časopisy ( nechceme naschwál jmenowati které, aby se nezdálo, že z osobních příčin toto píšeme ) wedau jenom ustawičné lamentace nad nynějšími pohromami naší swobody. Ustawičné jejich naříkání jest: Již jest wšechno ztraceno, swoboda tisku jest zrušena, již nesmíme prawdu psáti, národe! již naposled k tobě swobodně mluwíme atd. atd. atd. My takowé jednání w nynějších okolnostech schwalowati nemůžeme. Jisto jest, že jsme we swobodách swých znamenitě zkráceni, a že snad ještě wětší nebezpečí na nás čeká: awšak nemaudré jest, přeceňowati a zweličowati naše ztráty a neštěstí, čímž se jen méně odhodlaní přátelé swobody děsí a důwěra národu podkopáwá, jakož s druhé strany dodáwá se tím odpůrcům swobody jen wíce smělosti a opowážliwosti. Jmenowitě, co se swobody tisku týče, není to prawda, že jsme swobodu tisku ztratili, jak se mnohé časopisy nalamentowaly. Swobodu tisku máme, a nowý nepřízniwý zákon o tisku obmezil jen swobodu tisku kaucemi welikými a wyhrožowáním welikých peněžitých a žalářních trestů; může se tedy říci, že těm, kteří swobodně psáti chtějí, hrozí wětší nebezpečenstwí než dříwe, ale proto přece není ještě swoboda tisku zrušena. My aspoň doufáme dokázati skutkem, že swoboda tisku zrušena není, a powíme ministerstwu tak jako prwé prawdu do očí. Špatný woják, který hrdinsky smýšlí jenom w čas pokoje, když není nebezpečenstwí. Pro trochu peněz a pro kausek žaláře nemusí se ještě prawda zamlčeti. Ten jest ztracen, kdo sám w sebe důwěru ztratil. Jaké jest nebezpečí naší swobody? kdo jsau její nepřátele? — Podíwejme se jim trochu chladně do očí. Několik ministrů, asi osm nebo dewět, samí křehcí lidé; za nimi wětší část šlechty, nejwíce lidé s malým rozumem a ještě s menší činností a odwahau: pak weliké hejno „ dobře smýšlejících “ čili sedmašedesátníků a rozličné čeledi, kteří ale mají tu wlastnost, že wšude jen sekundirují, a když se o něco důležitého jedná, wždy zalezau, a s každým drží, kdo wyhrá. Prawda owšem, že toto ministerstwo ke službě swé má ohromné wojsko, které wšechno wěřiti musí, co se mu wěřiti poraučí, ať jest to prawda nebo ne, a kteréžto wojsko powažuje nynější wláda za nejhlawnější důkaz wšeho práwa; ale musíme wyznati, že takowé důkazy na dlauhý čas nepostačí, protože jsau příliš drahé, a kdo potřebuje na důkaz swého práwa 900.000 mužů a 100.000 koňů, jest wíce k politowání než k obáwání. Na druhé straně ale stojí celý národ, který si zajisté swobodu přeje a hotow jest, pro ni mnohé oběti podstaupiti; swobodomyslní lidé jsau weliká patrná wětšina w zemi, co jim tedy schází, aby uskutečnili swá přání? Nic než uwědomění swých sil, wzdělanost, swornost, zdrawý smysl, opatrnost a dobré použití okolností. Nač tedy marné naříkání a zaufání? To nikam newede. Swoboda se nedá wykřičet, wyplakat a wylamentowat, jen z ruky pilné naděje kwitne! Za rok, za dwě léta nemůže se předělati, co pokazili wěkowé. Kdyby nyní každý občan již tak wzdělán byl, aby rozuměl wšemu, čeho nám jest zapotřebí, byla by to jen prawá hračka, uspořádati zemské řízení, tak jak toho swobodným národům zapotřebí jest. Musíme tedy tento lid poučowati, a tak se wždy přibližowati k žádaucímu cíli. Třeba to nebylo za rok, za dwě léta, proto ještě nebude rozumný člowěk zaufat, aniž hodí prací swau o zem a nechá wšeho díla. Podíwejme se na jiné národy, kteří nyní již po dlauhý čas jisté a nezrušitelné swobody užíwají: oni ji také nenašli we snu, ani si ji newydobyli za den a za rok, ale mnoho času, mnoho práce, mnoho obětí wynaložili. Proto nesmíme i my zaufat, nýbrž pracowat. „ Ještě Polsko nezhynulo, pokud my žijeme, “ nebo jinák: Ještě swoboda nezhynula, pokud my žijeme. „ Nedejme se! “ stojí napsáno pod podobiznau našeho dra. Riegra, a to budiž naše wšeobecné heslo. Třeba byly naše síly w této době ještě nepostačitelné, ale wězme, že si můžeme tyto síly sami zwětšowat, když budeme činností, wytrwalostí a obezřetností swau poučowat spoluobčany swé ještě posud k uwědomnění nedospělé. Tu se nám otwírá weliké nadějné pole k činnosti a newywažitelná studnice naší sily a swobody; starejme se, aby nám nebyla pokalena.", "id": 1012}
{"text": "7. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel\nS počátkem měsíce dubna nastane nowé čtwrtletí a tudy nowé předplacení na Národní Nowiny. Poněwadž wšak zároweň auplná reforma nastane w zasílání časopisů wůbec, držíme za potřebnau wěc, abychom nowé ustanowení wáženému obecenstwu náležitě we známost uwedli, tak aby každý wěděti mohl, jak se sprawowati. Kdo se předplatiti chce, zašle nyní ustanowenau předplatní sumu zrowna w psaní: Na expedici Národních Nowin w Praze, což jest nejrychlejší a nejjistější cesta. Na adresse musí se wšak podotknauti, že jsau to předplatní peníze, poněwadž by sice porto zaplatiti se muselo, kdežto předplatní peníze od porta oswobozeny jsau. Takowéto předplacení může se wždy státi a wšechny c. kr. pošty musejí takowá psaní s penězi předplatními na naši expedici wždycky přijímati. Hned jak expedice naše w Praze peníze obdrží, začnau se druhý den p. předplatiteli jeho časopisy pořádně zasílati. Páni předplatitelé jsau tedy ode wšeho prostřednictwí c. kr. pošt oswobozeny, neboť posud často některé pošty předplacení po jisté lhůtě již přijímati nechtěly. Cena předplatní na Národní Nowiny i s Šotkem jest i se zásilkau poštowní a s obálkau čtwrtletně ( t. j. duben, máj, čerwen ) 2 zl. 40 kr. stř. Na Šotka přijímáme také od dubna zwláště předplacení a budeme jej po poště i bez nowin rozesílati. Cena předplatní jest čtwrtletně i s obálkau a zásilkau poštowní na Šotka 40 kr. stř. Kdo by spolu chtěl nynější čtwrtletí Šotka ( za leden, únor, březen ) po poště obdržeti, kterého ještě dost w zásobě máme, račiž 30 kr. stř. na to zaslati. Připomínáme, aby každý swau adressu a jmenowitě poslední poštu zřetelně udati ráčil, protože si pak jenom sám připsati musí winu, když skrze špatnau adressu nějaká mýlka se stane, aneb se jeho nowiny na některau jinau, jemu méně pohodlnau poštu zasílati budau, což pak, když již jednau obálky na celé čtwrtletí wytištěny jsau, nelze jest měniti. Žádáme též uctiwě, aby wšechny zásílky, týkající se předplacení a zásílky, adressowány byly na expedici a ne na redakci Národních Nowin, a aby též P. T. páni předplatitelé za wčas se předplatiti ráčili, protože pak w posledních dnech nesnadno jest, tolik práce, jako obstarání obálek a zásílky potřebuje, najednau zastati. Připomenauti též musíme, aby ti P. T. pánowé, kterým jednotliwá čísla z minulého roku Nár. Nowin se nedostáwají, a kteří by rádi auplné exempláře celého minulého weledůležitého roku pohromadě měli, příležitostně ale jistě do konce tohoto měsíce března se o ně w naší expedici přihlásili, kdežto je po 1 kr. stř. dostanau. Po uplynutí tohoto měsíce hodláme nepotřebné zbytky z minulého roku pro newyhnutelný pořádek w expedici k jiné potřebě obrátiti. Auplné ročníky 1848 Národních Nowin, kterých nám asi 40 exempl. ještě zbylo, mohau se za 5 zl. stř. dostati. Celé třetí a čtwrté čtwrtletí každé po 1 zl. 30 kr. stř.", "id": 1013}
{"text": "29. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Redakční výzva], Titulek: [Prosba], Autor: Havlíček, Karel\nPanu dru. M.š.nowi we Waljewě. Prosím, příteli, newáhejte nám zasílati to, co jste slíbil; zpráwy o wašich záležitostech budau pro nás nesmírně potřebné a wítané. Red.", "id": 1014}
{"text": "18. leden 1848, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Rozmluva mezi venkovským rychtářem a kancelářským, Autor: Havlíček, Karel\nRozmluwa mezi wenkowským rychtářem a kancelářským. Rychtář. Pánbůh rač pozdrawit urozený pane kancelářský! Kancel. Dobrytro! s jakau zas na mě lezete? Rych. I s dobrau, neráčejí se horšit urozený pane kancelářský. Kancel. Apropo! neseteli pak ten Berzeichnik a tu Bittschrift wod těch wašich gruntowníků, co se chtějí s robotsrechtu wyplatit? Rych. Poslušně ruku líbám urozený pane kancelářský, dyť s tím schwálně jako na koni běžím, ráčejí si to přečíst ( listiny mu podáwaje ). Kancel. Pakugte se mi i s tau waší sprostau češtinau, kdo pak má tej waší machlanině rozumět, a kor dyž je to eště tau nemotornau latinau; člowěk aby každý slowo hodinu slabikowal, a pak eště hodinu studirowal; dejte mně s tím swatej pokoj: jak jen člowěk tu sprostau češtinu uslyší, už se mu kormautí. Rych. Hm, hm, to snad jen těm urozený pane kancelářský, kteří mají plný žaludky drahé učenosti? – dyť pak urozený pan kancelářský pauhý Čech? Kancel. Mlčte mně s takowau, ani to slyšet nechci, člowěk se musí stydět, že je Čech. Rych. I to by tomu dali urozený pane kancelářský! – Čechem být není žádná hanba; to ráčili říct na opak: Čechem být a neumět česky, to je hanba, za to bych se wěru, jak jsem sprostý sedlák styděl; u nás kdo neumí česky, tomu se říkáwá seber swé šwestky! – Kancel. I tu verfluchtský chlape! newíš s kým mluwíš? Amtsdienre! toho chlapa mně zawřete do ssupcimry a nechte mně ho tam celej den sslisowanýho; já tě budu učit morestům, marš! Rych. Toť jsem wěděl! – To ještě urozený pan kancelářský nejlépe umí, ale mně se zdá že by mu líp slušelo, kdyby se naučil česky číst a psát a lépe mluwit, když chce být urozeným panem kancelářským. – s. Dodatek Red. Důwěřujeme se, že nám takowí P. T. p. kancelářští, kteří se do formy zde uwedené sami nehodí, aspoň za zlé pokládati nebudau, že jsme tento obrázek dle přírody wěrně wykreslený tuto položili. Báli jsme se, aby časem podobné exempláře, až ze žiwota wyhynau, také z paměti a z historie české nezmizely, a proto jsme se postarali, aby pro budaucnost aspoň tato jedna species zachowána zůstala.", "id": 1015}
{"text": "10 duben 1849, Zdroj: Národní Noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n— Pan Fr. Hašek, býw. poslanec Budějowský, oznámil nám, že též přistupuje k oswědčení poslanců českých w č. 72 Národních Nowin wydanému.", "id": 1016}
{"text": "4. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O odklonu papeže od liberální strany], Autor: Havlíček, Karel\nNení tomu ještě tuze dáwno, když bylo jméno papeže Pia IX. heslem liberální strany a práporem, kolem kterého se středila swobodná Italie. „ Pio nono! “ bylo heslo každé revoluce, a nyní jest „ Pio nono “ heslem reakce. – Když r. 1847 kardinál Mastai-Feretti byl wywolen za papeže, drželo ještě Rakausko swau ochranau ruku nad Italií, i řídilo její osudy. Mastai wšak se nehrozil rakauského wplywu, nýbrž zlomil smělau rukau pauta, které wázaly jeho stařičkého předchůdce. Nikdo neponaukal Pia k tomu co učinil, sám a ze swé wůle darowal národu swobodu. Papež Pius, neobmezený samowládce, střežen najatými Šwýcary, podporowán wojsky wšech panowníků italianských, seděl pěwně na papežské stolici, i nechwěl se před revoluční wichřicí, která tehdy ještě upautána byla, a přece se samowolně odřekl neobmezené wlády. Neb udělil swobodu tisku, i dowolil národu, by se směl ozbrojiti, dal tehdy wšecku zbraň do rukau lidu, zbraň ducha i zbraň hmotnau. Pius rozwázal wazby i chtěl učiniti národ swobodným, což zajisté dostačitelný jest důkaz, že Pius oprawdu chtěl swobodu. A přece se stal nyní Pius náčelníkem reakce, utekl se ke králi, jehož jméno bylo hrozné každému swobodumilownému, sestředil kol sebe wýbor nepřátel wlaské swobody, i opírá se nyní zřejmě národu, u kterého se dříwe ucházel o radu a o podporu proti rakauskému wplywu. Jaké jsau toho příčiny, stal se snad Pius nepřítelem swobody, znechutila se mu nesmírným krweprolitím a neustálým bojem, jenž byly jejím následkem? Prohledneme-li pozorně dějiny lonského a letošního roku w Italii, poznáme příčiny takowéhoto jednání papeže Pia. – Když ponejprw zawzněly w Italii hlaholy swobody, tuť nemyslel nikdo na další budaucnost, každý se těšil z toho, což práwě obdržel; pak chtěl ještě wíc, i dostal tolik, mnoho-li dostati mohl, neměly-li auzemní poměry zcela změněny býti. Wšak ani tyto meze nezastawily praud revoluce. Posud stály w čele powstalé Italie mužowé, proslulí we wlasti a po Ewropě, kteří byli we spojení s Piem, a kteří chtěli pauze přirozené wywinutí swobodných ústaw w mezech stáwajících států. Jako Gioberti, který we srozumění s Piem pracowal k tomu, aby w jednotliwých státech swoboda opewněna byla, aby pak tyto státy se spojily swobodnau smlauwau w saustátí pod předsednictwím papeže římského. Ze začátku byla Italie s tím srozuměna, a papež Pius stál w čele této revoluce. Brzo wšak nestačily již meze stáwajících států překypujícímu praudu revoluce, republikánští unitáři s Mazzinim w čele zatlačili Giobertiho i Pia i jich záměry, postawili se za náčelníky revoluční straně, i zmocnili se wšech států, u kterých revoluce zwítězila. Nyní wzala revoluce italianská zcela jinau twářnost na sebe. Nejednalo se již o wybawení národu z otroctwí, o obhájení swobody, o získání ústawních práw; nýbrž jednalo se o ubudowání zcela nowého státu. Wšecky stáwající říše a králowstwí, ano i papežstwí, samo měly býti zrušeny a zničeny, wše stáwající by muselo přestati, a celá Italie by se spojila w jedinau nerozdílnau republiku, jejížto hlawau by byl Řím. Takowé byly záměry strany, která nyní revoluci wéwodila. Populárnost a oblíbenost Pia papeže nebyla této straně whod, neb jisto jest, že papežství muselo zničeno býti, měly-li jich záměry w skutek uwedeny býti. Pročež hleděli nyní ustawičnými žádostmi, ku kterým Pius swoliti nemohl a nechtěl, u lidu o přízeň ho připrawiti, což se jim i poštěstilo, až ho i konečně z Říma do táboru nepřátelského wypudili. Wšak ani Pius sám s tauto stranau spojiti se nechtěl, neb dobře nahlížel, kam její záměry wedau, a že Italie musí podniknauti boj s celau Ewropau, chce-li jako republika w jedinau říši se spojiti. Neb pak by již Angličané, majíce wždy na zřeteli swé kramářské záležitosti, byli nepodporowali Wlachy, a tito opuštěni ode wšech, podlehli by swým nepřátelům. To Pius dobře nahlížel, a od nynějška odřekl se wšeho spojení se stranau revoluční, a wrhl se do náručí reakce, která ho pak zcela opanowala a upautala. Nyní nastala pro Italii smutná doba. Unitáři netajili již nikde swých aumyslů, i ač slabí, pustili se přece w boj, w kterém i podlehli. – Strana reakcionářská opanowala zcela, a málomyslný Pius neměl již tolik odhodlanosti, samočinně wystaupiti. Přechmaty unitářů ho přestrašily i odwrátily ho též od sírany mírné a rozumné. Strana reakcionářská má ho nyní za swůj prápor, i dowoluje si w jeho jménu wše, což se jen kard. Antonellimu za prošpěšné sezná. Tak roztrušuje powěst, že sw. otci se okázal Kristus Pán, a že ho starostliwě napomínal, aby poddaným swým žádné swobody nedáwal a rady Francauzů neposlauchal. Takowých lží užíwá strana reakcionářská, aby za jedno jméno Pia docela u lidu zostudila, a za druhé aby si wplyw na sprostý lid získala. Takowé jsau okolnosti, které Pia IX. udělaly tím, čím nyní jest, totiž pauhým nástrojem strany reakcionářské. Papež Pius chtěl oprawdu swobodu, neměl wšak tolik síly, aby ji nawzdor wšem překážkám zachrániti dowedl. Pius neuměl dříwe ubrániti swobodu proti přechmatům přemrštěnců, a nyní není w stawu ji zastati proti přechmatům reakcionářů.", "id": 1017}
{"text": "20. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Rozmanitosti., Titulek: [z novin Lloyd], Autor: X\n– Takto píše někdo z Prahy od 15. bř. do Wídeňských ministerských nowin Lloyd: „ Nech zdejší nowiny říkají, že lid s ústawau není spokojen, anebo že jsau nepokoje w zemi, newěřte tomu. Naopak: já mluwil od té doby s lidmi ze wšech končin provincie, wšude učinil ten skutek nejradostnější dojem, krom na těch, kterým se tím překazila hra. Nech jen ministerstwo statně a silně pokračuje, a wšechno bude dobře, neboť každý, kdo to myslí upřímně, bude je podporowat, poněwadž ono chce zákon a pořádek. Wšichni Čechowé budau se owšem horšiti, poněwadž zůstane wšechno pokojné. Nestydatost býwalé Swornosti jde tak daleko, že se jich wčera několik tuctů na pohřbu ukázalo a mezi nimi čtyři se šawlemi. Proč se trpějí tyto šawle, když je Swornost zrušena, její ozbrojení zapowězeno! – Naši studenti hýbají se zas také we wšelijakých malichernostech. “ Překlad jsme podali wěrný; úwahu si o tom udělá každý sám.", "id": 1018}
{"text": "28. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Nemůže se s jistotau říci, probudil-li se w našem hrdinowi skutečně cit lásky, ba pochybno jest, jsau-li pánowé tohoto druhu totiž ne práwě tlustí, awšak také ne štíhlí, k lásce wůbec schopni, ale přece to bylo něco podiwného, něco takowého, co si ani sám neuměl wyswětlit: zdálo se mu, jak se potom sám přiznáwal, jakoby celý bál se wším hřmotem a hlukem byl někde w dálce, hausle a trauby zwučely někde za horami a wšechno bylo pokryto mlhau, z které jenom obraz něžné blondinky jasně a auplně se jewil. Zdál se, že již jinak není na swětě, že také Čičikowowé aspoň na několik minut swého žiwota promění se w básníky – awšak slowo básník bylo by snad příliš mnoho řečeno. Alespoň cítil se w tuto chwíli čímsi podobným mladému člowěku, ne-li dokonce husarem. Wida na blízku gubernátorky prázdnau stolici, hned se na ni umístil. Rozmluwa z počátku nechtěla držet, ale potom již to šlo, ba začal již dostáwat „ fors “.... tu se musí k welikému zahanbení podotknaut, že mužowé usedlí a postawení w důležitých hodnostech jaksi jsau trochu neohební w rozmluwách s dámami; na to jsau mistři páni poručíkowé a ti, kteří ještě nejsau wíce než kapitánowé. Jak to dělají, Bůh sám wí; zdá se také, že nemluwí tuze maudré wěci, a přece se děwče až potácí smíchem; ale statský sowětník ať si mluwí Bůh wí co, buďsi o tom, že jest Rusko welmi obšírný stát, neb i prohodí zdwořilost, skutečně wymyšlený ne bez ostrowtipu, přece z něho přílišně čpí knihau, a když i řekne něco směšného, tu se sám nepoměrně mnohem wíce směje než ta, která to poslauchá. Tu se o děje zmínka jen proto, aby čtenářowé wěděli, proč blondinka pořád zíwala mezi rozmluwami našeho hrdiny. Hrdina wšak to ani nepozorowal, wyprawuje množstwí příjemných wěcí, které již měl příležitost s prospěchem přednášet na rozličných místech, jmenowitě w Simbirské gubernii u Sofrona Iwanowiče Bezpečného, kdežto tenkráte byla dcera jeho Alexandra Sofronowa s třemi Marii Hawrilownau, Alexandrau Hawrilownau a Adelheidau Hawrilownau; u Fedora Fedorowiče Prerekrojewa w Rézanské gubernii; u Flora Wasiljewiče Pobědonosného w Penzenské gubernii a u bratra jeho Petra Wasiljewiče, kdežto byly schowanka jeho Kateřina Michajlowna a wnuční sestry její Roza Fedorowna a Emilie Fedorowna; we Wjatské gubernii u Petra Warsonofěwiče, kdežto byla setra šwagrowé jeho Pelageja Igorowna se sestřenicí Sofií Rostislawnau a s dwěma newlastníma sestrama Sofií Alexandrownau a Makulaturau Alexandrownau. Zdá se, že kromě obyčejného komického nápadu naráží ( owšem jen lehce ) zde Gógol na dlauhau litanii celé rodiny císařské, která se při každé mši několikrát na hlas zpíwá a odříkáwá. Wšem dámám se dokonce nelíbilo takowé chowání Čičikowa. Jedna naschwál šla okolo něho, aby to pozorowal, a naschwál zatrhla do blondinky dosti newšímawě tlustau obručí swých šatů, a bajaderem swým naschwál tak zatočila, že zawadila koncem do jejího obličeje, a zároweň se také blízko za ním z dámských úst, zároweň s wůní fialkowau, dalo slyšet welmi píchlawé podotknutí. Ale neslyšel-li to skutečně aneb se jen naschwál dělal, jakoby neslyšel, bylo to na každý spůsob nehezké, neboť na dobré mínění u dám má si každý zakládat: toho také litowal, ale teprwa později, když bylo již pozdě. Nelibost w každém ohledu sprawedliwá objewila se na mnohých obličejích. Jakkoli byla we společnosti weliká wáha Čičikowa, ačkoli byl milionář a na obličeji jeho bylo cosi welikodušného, ba i Marsowského a wojenského: ale jsau wěci, které dámy nikomu neodpustí, ať si je kdo koli, a pak také je u nich ztracen. Zanedbání, jakým se Čičikow prowinil proti dámám, způsobilo mezi nimi též swornost, která již byla w nebezpečenstwí s ohledem na zmocnění se té známé stolice u dweří. W slowech suchých a nic neznačících, které on bez aumyslu wyřknul, našly satyrické aumysle. K doplnění neštěstí sepsal některý z mladých lidí jakési satyrické werše na tancující společnost, bez čeho jak známo ani jeden wenkowský bál nemůže projít. Tyto werše připsaly se také hned Čičikowu. Mrzutost wzrůstala a dámy počaly o něm w rozličných kautkách mluwit nejnešťastnějším spůsobem, a ubohá instistitutka byla již zničena dokonce a ortel její byl již podepsán. Zatím se ale na našeho hrdinu strojila nejnemilejší neočekáwanost: práwě když blondinka zíwala a on ji wyprawowal jakési w rozličných dobách se přihodilé kausky, ba zawadil také o řeckého filosofa Diogenesa: ukázal se z posledního pokoje Nozdrow. Přinesl-li ho čert z jídelny aneb ze zeleného hostinského pokoje, kde se hrálo wýš než w whist, přišel-li sám aneb ho někde wyhodili, ale šel wesel, maje prokurátora za ruku chyceného, jehožto již jistě tahal nějaký čas, protože ubohý prokurátor na wšechny strany šwihal očima, kterak by našel prostředek, wybawiti se z přátelského putowání. Bylo ale také skutečně nesnesitelné. Nozdrow napiw si kuráže we dwau šálkách čaje, owšem ne bez rumu, prášil nemilosrdně. Čičikow wida jej z daleka, odhodlal se i k oběti, totiž k opuštění swého šťastného místa a k rychlému se odstranění, neboť mu loto potkání nic dobrého neslibowalo. Ale jako na neštěstí zrowna se také přihodil gubernátor, wyslowuje obyčejnau hned swau radost, že našel Pawla Iwanowiče, a prosil jeho, aby byl sudím w hádce jeho s dwěma dámama strany toho, je-li láska ženská dlauhá aneb není; zatím ale již ho Nozdrow uwiděl a běžel zrowna k němu. „ A Chersonský poměštík, Chersonský poměštík! “ křičel on a smál se z plného hrdla, „ nu, mnoho jsi nakaupil mrtwých? Wždyť wy newíte, Waše Prewoschoditělstwo! “ řwal dále obrátiw se ke gubernátoru, „ že handluje w mrtvých duších! Na mau duši! Čičikowe! wždyť ty, prawím ti to co přítel, widíš, my wšichni zde jsme twojí přátelé, a také tuhle Jeho Prewoschoditelstwo, já bych tě dal oběsit, na mau duši, oběsit! “ Čičikow zrowna newěděl, kde sedí. „ Wěříte-li Waše Prewoschoditelstwo! “ – pokračowal Nozdrow – „ když mi řekl: Prodej mrtwé duše! až jsem málo nepraskl smíchem. Přijedu sem a wyprawují mi, že nakaupil za tři miliony poddaných na wýwod: kozla na wýwod, wždyť u mně kupowal mrtwé. Slyšíš, Čičikowe, ty jsi dobytek, na mau duši dobytek, wida i Jeho Prewoschoditelstwo tuhle, neprawda-li prokurátore? “ Ale prokurátor, i Čičikow, i sám gubernátor přišli do takowých rozpaků, že newěděli co na to říci a zatím Nozdrow na nic nedbaje pokračowal na polo opile takto: „ I ty panečku, ty, ty... neodejdu od tebe, pokud se nedowim, nač jsi kupowal mrtwé duše. Slyšíš, Čičikove, a nestydíš se, vždyť sám wíš, že nemáš wětšího přítele nade mne. Wida i tuhle Jeho Prewoschoditelstwo, neprawda-li, prokurátore? Wy newěříte Waše Prewoschoditelstwo, jak jsme mi jeden na druhého wázáni, to jest zrowna kdybyste řekli: wida, tuhle já stojím, a kdybyste řekli: Nozdrowe! řekni swědomitě, kdo ti je milejší, otec wlastní aneb Čičikow? řeknu: Čičikow, na mau duši... Pozwol duše, já ti wlepím hubičku. Račte již dowolit, Waše Prewoschoditelstwo, abych ho políbil. Ano, Čičikowe, jenom se neprotiw, a i dej si wlepit hubinku na twau bělosněžnau twář! “ Nozdrow byl ale tak odražen se swau hubičkau, že málem nepadl na zem: wšichni od něho odešli a neposlauchali ho již; ale přece jeho slowa o kupowání mrtwých duší byla již celým hrdlem wykřiknuta a prowozena takowým smíchem, že přiwábila k pozornosti také ty, kteří byli we wzdálenějších pokojích. Tato nowina byla tak podiwná, že wšichni zůstali stát s jakýmsi dřewěným, hlaupě-zwědawým obličejem. Čičikow zpozorowal, že mnohé dámy na sebe mrkají s jakýmsi zlobiwým ostrým ausměškem. Že jest Nozdrow patrný lhář, to bylo powědomo každému, a nebylo nic diwného slyšeti od něho holý nesmysl: ale smrtelník: wěru je těžko až pochopit, kterak jest zřízen tento smrtelník; ať si je nowinka nejmizernější, jen když to je nowinka, on ji hned sdělí druhému smrtelníku, třeba jen práwě proto, aby mohl řici: „ powažte, jakau lež pustili do swěta, “ a druhý smrtelník s radostí nakloní ucho, ačkoli potom řekne sám: „ ano, to je jenom mizerná lež, které si člowěk ani nesmí wšímnaut, “ a na to hned žene se hledat třetího smrtelníka, a wyprawiw mu to zkřiknul zároweň s ním we šlechetném zápalu: „ jaká hanebná lež! “ A tak to newyhnutelně projde celé město, a wšichni smrtelníci co jich jenom jest, namluwí se o tom do sytosti a pak uznají, že to ani není hodno powšimnutí a nestojí za řeč. Takowá mrzutá událost rozštemowala dokonce našeho hrdinu. Třeba jsau slowa blázna hlaupá, ale časem postačují k tomu, aby rozmrzela rozumného člowěka. Počal cítiti jakausi obtížnost, zrowna tak jako když wstaupne překrásně wyleštěnau botau do oškliwé smradlawé lauže, zkrátka nehezky, docela nehezky! On se pokusil, nemysliti na to, přisedl k whistu, ale wšechno šlo jako křiwé kolo, on dělal samé chyby we hře. Wšichni se diwili jeho roztržitosti, a poštmistr, předsedník i také policmeistr, jako jest obyčej, špičkowali našeho hrdinu, není-li snad zamilowán, nekulhá-li prý mu srdečko, a že wědí od koho je postřeleno; ale ani to ho nemohlo potěšit. Při wečeři nemohl také přijít do duchu, ačkoli společnost byla welmi příjemná a ačkoli Nozdrowa již dáwno wywedli, neboť dámy již konečně uznaly, že jeho chowání jest přes příliš skandální. Mezi kotillonem sedl si na zem a začal chytat tancující za šaty, co již nebylo k ničemu, jak se wyjádřily dámy. Wečeře byla welmi weselá. Oficíři, dámy, fraky wšechno bylo líbezné. Mužští wyskakowali ze stolic a běhali brát mísky služebníků podáwajíce je dámám. Jeden plukowník podal dámě talířek s omáčkau na špici obnaženého kordu. Mužští wážnějších let, mezi kterými seděl Čičikow, hádali se ostře, zajídajíce wýborné řeči rybau nebo howězinau namočenau nešetrným spůsobem do hořčice, a hádali se o těch wěcech, o kterých on wždycky rád mluwíwal. Ale Čičikow se přece nedočkal ani konce wečeře a odjel domů mnohem dříwe než jindy míwal obyčej odjíždět. ( Pokračowání. )", "id": 1019}
{"text": "31. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Německé vládní noviny], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – W Praze 30. kwětna. Dnešní německé wládní nowiny mají welmi podiwný článek o příčinách našeho obležení a obležení samém, a kdyby nebyl staw obležení, kdybychom užíwali nyní alespoň onoho oktrojowaného zákonu o tisku, wěděli bychom náležitau odpowěď. Powěděli bychom totiž nejen těm, proti nimžto Prager Zeitung píše, nýbrž i wládě něco do prawdy: poněwadž ale nyní jen jedné a ne druhé straně smíme prawdu mluwiti, bylo by nesprawedliwé a nešikowné, cokoli by se říci smělo. Doufáme wšak, že naše ministerstwo, je-li w něm jen ještě krůpěj konstituční poctiwosti, nenechá již déle Prahu w tom wojenském stawu bez zákonů. Neboť odwoláwáme se na wlastní swědomí, jak našeho civilního zeměspráwce pana vicepresidenta Mecséry-ho, tak i wojenského welitele hraběte Khevenhüllera, mohau-li nyní jakaukoli příčinu udati, pro kterau by Praha zasluhowala toto zbawení konstitučních swobod! Ať jen nezapomíná Prager Zeitung we swé horliwosti proti revolutionářům, žeby se revolutionářům nikde dařiti nemohlo, kdyby je nepodporowaly wlády buď swau zlomyslností neb swau nešikowností. Proti poctiwé, swobodomyslné wládě nedowedau ani nejzlomyslnější lidé platnau revoluci prowesti. Proti despotické, zákony samowolně rušící wládě owšem ale musí být dle každého práwa dowoleno též násilí užíwati, jak to také i historie dokazuje, a tu práwě i nejšlechetnější občané chopili se zbraně a bojowali o swobodu, a jestli se w takowém pádu řádní wlastencowé hned zbraně neuchopí, děje se to jen z opatrnosti, poněwadž neuznáwají síly swé za dostatečné proti despotům a nechtí tudy nepodařeným powstáním wlast swau ještě do wětšího neštěstí uwaliti. To platí o wládách nesprawedliwých, nepoctiwých a despotických. Když ale wláda, ačkoli se wždy sama swobodomyslnau nazýwá, přece tak nešikowně se chowá, že wětší část občanů o ní mysliti musí, že swobodomyslná není a že reakci obmýšlí, což diwu, že pak pro wšeobecnau nedůwěru k takowé wládě každý třeba dosti nesmyslný a někdy i zlomyslný egoistický revolutionář u welké části lidu wíry dojde a sluchu nalezne?! Tolik myslíme že se o této chaulostiwé wěci powědíti dá w stawu obležení.", "id": 1020}
{"text": "6. leden 1850, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [polemika o rovnoprávnosti], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Každý, kdo zná okolnosti naše, mohl již napřed wěděti, jakau strašliwau bauři způsobí asi článek p. Palackého o foederaci wytištěný w 309. čísle N. N. minulého roku. Nyní když již nejwětší mračna tohoto krupobití německého přes naše hlawy přetáhly, a jen sem a tam we wzdálenějších končinách ještě leckde bručí některý ze snu swého panského probuzený německý centralista: nyní jest již také čas, abychom wyšli zase na zdrawé powětří, podíwati se, jakau škodu asi naše osení utrpělo. ‒ Tuším že pražádnau; kdo dříwe byl německý centralista zůstal jím, a kdo byl foederalistického smýšlení, byl w něm wším tím, co protiwníci naši proti Palackému namítali, ještě wíce potwrzen. We wěci této ‒ již napřed to widíme ‒ nepřeswědčí nikdy jedna strana druhau, ale přehlasuje. Pan Palacký z příčin nám dobře powědomých a zajisté důležitých odstaupil prozatím z bojiště papírowého, což mnozí, kteří si tak rychle a tak rádi wšechno hned na swau stranu wykládají, za zjewnau porážku foederalistických zásad wyhlásili. Takowá wšak domněnka jen za příliš směšnau powažowati se musí, neboť jsme přeswědčeni a každý také na prwní pohled widěti musí, že spor mezi centralisty a foederalisty, kdyby to jen na konstituční sněmowní zápas přišlo, newyhnutelně we prospěch foederalistů rozhodnut býti musí. Strany obě jsau příliš nestejné, a samo ministerstwo zdá se to dobře předwídali, proto že se opatrně waruje wšude přiznati se ke swému centralismu, a wždycky při každé příležitosti říkáwá, že jest wzdáleno od nemírné a škodné centralisace; při čemž owšem každý, kdo slowa a skutky dobře porownati umí, tato slowa za nic jiného než práwě za pauhá slowa uznati nemůže. Úplné rozebírání tohoto předmětu nehodí se owšem pro nynější dobu, neboť nám k tomu schází swoboda tisku; wýmíněčný staw wojenský nepřipustil by, aby foederalisté počali wšemi silami otřásati ústawau od 4. března. Proto také nemůžeme protiwníkům swým, kteří pod křídly wojenské moci welmi dobře mohli tasiti zbraň swau proti nám, odpowídati tak jak by zapotřebí bylo, neboť nejhlawnější důwody naše zdály by se snad mnohému ( jak se teď říkáwá ) pobuřující. Tolik wšak mohl každý sám pozorowat, kdo odporné ohlasy w německých nowinách četl, že Němci opírající se proti foederaci příliš mnoho dokázali ‒ totiž nemožnost rownopráwnosti národní. Snažíce se totiž wšemožně, dokázati nemožnost wywedení náwrhů p. Palackého wšelikými zdánliwými důwody, dokázali tím, že rownopráwnost národní nedá se prowésti. Německé nowiny tímto důkazem owšem jen chtěly osprawedlnit newyhnutelnost nadwlády a panowání němčiny w Rakausích: tím ale přiwedli celau záležitost na ono stanowisko, na kterém se také rozhodne. Když myslíte, že rownopráwnost není možná a že panowání jednoho nad druhými jest newyhnutelné, nemůžete přece očekáwat, že si dá někdo naši nadwládu papírowými neb austními důwody wnutit; nadwláda se jinák nežli silau prowáděti nedá, a až to k takowým argumentům přijde, pak teprwa zwítězíteli, musíme poslauchat waše důwody o newyhnutelnosti nadwlády wzdělanějsího žiwlu. My ještě posud wěříme, že jest skutečná a poctiwá rownopráwnost možná, a nedáme se prozatím odstrašiti žádnými nadáwkami, žádnými nepoctiwými nařknutími a denunciacemi, kterými jsau německé časopisy proti nám naplněny, a z té příčiny wyhledáwáme wšelikých cest, na kterých by se rakauským národům přátelsky dalo žíti pohromadě. Budeteli wšak twrdošijně tomuto snažení našemu překážeti, domníwajíce se tak udržeti nadwládu swau: warujte se, abychom se konečně i my od wás nenakazili a wašich důwodů proti wám neužíwali. Známo, že se člowěk zlému spíše naučí než cnosti; warujte se tedy, abychom snad časem swým zawedeni waším příkladem neupírali také možnost rownopráwnosti. Naše důwody byly by w tomto pádu ještě silnější než waše, protože každý neprawdiwý důwod jenom w tom poměru přeswědčuje, jak mnoho za sebau má silných paží. Co se ostatně stálého mluwení německých časopisů o národnosti a o swobodě týče, a toho twrzení, že swoboda důležitější a přednější jest, než národnost, o tom wěru již se nám až hnusí dále mluwiti a dokazowati. Jako jednotliwec nemůže žíti rowněž tak bez jídla jako bez pití, tak národ ničemný jest bez swobody rowněž tak jako bez národnosti. Obojí jest stejně důležité. Když ale Němcům, jak oni nám pořád dokazují, na národnosti tak mnoho nezáleží, řekněme jim, ať se tedy u centrální wlády rakauské jedná wšechno buď po slowansku nebo po wlasku, a uwidíme hned z powyku jejich proti tomu způsobeného, že jim na jejich národnosti zrowna tak mnoho záleží, jako nám na naší. Němci se rádi wychlaubají, že jsme swé wzdělání od nich nabyli; tím ale dělají sobě jakožto učitelům špatnau čest, jestli nás i po wšem tom od nich zděděném wzdělání za tak sprostné drží, abychom takowé a podobné jejich sofismata a zákruty neprohlíželi. Budaucně probéreme obšírněji rozličná mínění o spisu p. Palackého pronešená. We wěci samé myslíme, že se na budaucím sněmu říšském wšichni liberální zástupcowé slowanští, wlaští, maďarští a rnmunští k stejnému mínění hlásiti budau: co se wšak prowedení týče, owšem budau rozmanité náhledy, jakož ani při wěci tak nowé a důležité jinák býti nemůže.", "id": 1021}
{"text": "8. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Brzy wšak objewila se wes Sobakewičowa a ta obrátila mysl jeho k wlastnímu a skutečnému předmětu. Wesnice zdála se mu dosti weliká: dwa lesy březowý a sosnowý byli okolo ní jako dwě křídla na prawo a na lewo, a w prostředku widěl dřewěný dům se štítem, čerwenau střechau a temnošedými aneb raději diwokými stěnami, dům na spůsob těch, jaké se u nás stawí na wojenských hranicích a pro německé kolonisty. Bylo widěti, že při stawění jeho ustawičně stawitel zápasil se wkusem domácího pána. Stawitel byl pedant a chtěl symetrii, hospodář zase příhodnost. Dwůr byl ohražen silnými a nepotřebně tlustými kůly. Také chalupy selské byly diwně přistříženy, neměly štíty ani řezbu ani jiných ozdob, wšechno bylo jen hladké a podle potřeby. Zkrátka, wšechno bylo nesmírně tuhé a neobratné. Dojížděje ke wratům, spatřil dwa obličeje skoro najednau z okna wykukující: ženský w čepci, auzký a dlauhý jako okůrka, a mužský kulatý široký jako multánská tykew. Oba obličeje se zas welmi rychle schowaly. Přede dwéře wyšel lokaj w šedé kazajce s modrým stojatým límcem a uwedl Čičikowa do síně, kdežto již čekal sám domácí pán. Wida hosta prawil jen zkrátka: „ prosím “ a wedl jej do wnitř domu. Když se tentokrát Čičikow podíwal očkem na Sobakewiče, zdál se mu welmi podobný prostředního zrůstu nedwědu. K doplnění podobnosti měl na sobě frak auplně nedwědí barwy, rukáwy dlauhé, pantalony dlauhé, stupami šmaťhal sem a tam a šlapal pořád jiným na nohy. Známoť, že jest na swětě mnoho takowých obličejů, při jejichžto twoření příroda se dlauho nerozmýšlela, neužíwajíc také žádných drobných nástrojů, jako ku př. pilníčků, dlátek atd., a zrowna tesala ze wší síly, šwihla jednau sekerau – nos byl hotow, šwihla po druhé, hotowy byly pysky, welkým nebozízem wywrtala oči a neosaustrowawši pustila do swěta řkauc: žije! Takowý také silný a neotesaný obraz byl Sobakewič, držel se wíce ke spodu než wzhůru, krk neohybal dokonce, a z této příčiny se také málokdy díwal zrowna na toho, s kým mluwil, nýbrž wždycky buď na roh kamen nebo na dwéře. Čičikow po něm ještě jednau mrštil okem, když šli skrze jídelnu: Nedwěd! prawý nedwěd! A k čemu ještě takowé podiwné sblížení: říkali mu také Michnil Semjonowič. Michnil ( Míša ) jest také prostonárodní jméno nedwěda mezi ruským lidem. Znaje již jeho zwyk, že šlapal na nohy, warowal se Čičikow opatrně se swými, a nechal ho jíti napřed. Sobakewič jak se zdálo, znal již sám tuto swau chybu a hned se zeptal: „ neobtížil jsem wás? “ Ale Čičikow poděkowal a doložil, že se posud ještě nestala žádná obtíž. Wejda do hostinského pokoje ukázal Sobakewič na stolici řka opět: „ prosím. “ Šedna si počal Čičikow díwati se na stěnu a na obrazy. Maurocordatos w čerwených pantalonech a s brejlemi na nosu, Miaulis, Kanaris. Wšichni tito hrdinowé byli tak hrubého těla a s takowými neslýchanými kníry, že šla až husí kůže po těle. Mezi silnými Řeky Bůh wí jakým spůsobem se objewil Bagration, suchý, wyzáblý, pod ním malinké korauhwičky a děla a rámeček welmi uzaunký. Pak opět přišla hrdinská Řekyně Bobelina, jejížto jedna noha se zdála býti silnější než hřbet těch šwiháků, kteří naplňují nynější salony. Hospodář jsa sám muž zdrawý a tuhý hleděl na to, aby i jeho pokoje krášlili zdrawí a tuzí hrdinowé. Wedle Bobeliny u samého okna wysel w kleci drozd tmawé barwy s bělawými punktíky také welmi podobný Sobakewiči. Sotwa že host a domácí pán asi dwě minutky pomlčeli, otewřely se dwéře hostinského pokoje a wstaupila domácí paní, dáma welmi wysoká w čepci s pentlemi, přebarwenými domácími barwami. Ona wstaupila wážně držíc hlawu zrowna jako palma. „ To je má Teodosie Iwanowna! “ prawil Sobakěwič. Čičikow sáhnul po ruce Teodosie Iwanowny, kterau mu ona strčila skoro až k pyskům, při čem měl příležitost pozorowat, že byly ruce umyty okůrkowým lákem. „ Dušičko, recomanduju ti “ – pokračowal Sobakěwič – „ Pawel Iwanowič Čičikow! U gubernátora a poštmistra měl jsem čest seznámiti se. “ Teodosie Iwanowna poprosila též, aby sedl, řkauc taky: „ prosím “ při čemž pohnula hlawau tak jako aktérky předstawující králowny. Pak si usedla na diwaně, přikryla se swým merinowým šátkem a nepohnula již od té doby ani očima ani brwama. Čičikow zase pozdwihl oči a widěl zase Kanarisa s nekonečnými kníry, Bobelinu a drozda w kleci. Asi po pět minut wšichni zachowali mlčeliwost; slyšeti bylo jenom ťukání drozda o dřewěnau klec, zobajícího na dně drobty. Čičikow ještě jednau přehlédnul celý pokoj a wšechno co w něm bylo, wšechno bylo pewné, neohrabané, nanejwýš bylo podobno domácímu pánowi. W kautě stál neforemný ořechowý psací stůl na oškliwých čtyřech nohách, též hotowý nedwěd. Stůl, stolice a wšechno jiné nářadí byly též těžkého neforemného spůsobu, a zkrátka každý předmět, každá stolice křičela: Já jsem také Sobakěwič. „ My jsme na wás wzpomínali u předsedníka saudu Iwana Grigoriewiče, “ prawil konečně Čičikow, wida, že se nikdo nemá k začínání rozmluwy – „ w předešlý čtwrtek. Welmi pěkně jsme tam ztráwili čas. “ „ Ano tehdá jsem nebyl u předsedníka, “ odpowěděl Sobakewič. „ To je řádný muž! “ „ Kdo že? “ prawil Sobakewič hledě na kamna. „ Předsedník. “ „ Může být, že se wám to zdálo: on je ale prawý Masson a takowý hlupák, jakého swět ještě nezplodil. “ Čičikow se poněkud pozastawíl nad takowým trochu ostrým úsudkem, ale pak zas pokračowal: „ Owšem každý člowěk má slabosti, ale za to gubernátor, jaký to jest wýborný muž! “ „ Gubernátor wýborný muž? “ „ Ano, neprawda-li? “ „ Prwní lotr na swětě! “ „ Co, gubernátor lotr? “ řekl Čičikow a nemohl pochopit, kterak mohl gubernátor padnaut mezi lotry. „ Musím říci, že bych si to byl nepomyslil, “ pokračowal dále. „ Ale dowolte, abych podotknul, že jednání jeho nikterak na to neukazuje, naopak má w sobě wíce dobrosrdečnosti. \" “ Tu uwáděl na důkaz i pytlíky, wyšíwané jeho wlastní rukau, a s pochwalau se wyjádřil o laskawosti jeho obličeje. „ I obličej má lotrowský! “ prawil Sokakěwič. „ Dejte mu jen nůž a pusťte ho na silnici, zabije, pro kopejku zabije! On a pak vicegubernátor to jsau Gog a Magog. “ „ Ne on s nimi musí být we hněwu, “ pomyslil si Čičikow. „ Ale promluwím s nim raději o policmejstrowi, ten se zdá býti jeho přítel. Ostatně co se mne týče “ – prawil na hlas – „ mně se ze wšech nejwíce líbí policmejstr. Jaký to jest charakter rowný, otewřený: w obličeji widěti jest jakausi dobrosrdečnost. “ „ Taškář! “ prawil Sobakěwič chladnokrewně; „ prodá wás, ošidí a ještě s wámi poobědwá! Já je znám wšechny: to jsau sami taškářowé, celé město je stejné: taškář na taškáři sedí a taškářem ho pomrskuje. Wšichni jsau Krista prodawci. Jeden jenom tam je pořádný muž: prokurátor; ale i ten je, kdyby se prawda říci měla, prase. “ Po takowých chwalných, ačkoli trochu krátkých žiwotopisech, widěl Čičikow, že není rádno o ostatních ani se zmíniti, a wzpomněl si, že Sobakěwič nerad koho pochwálí. „ Což dušinko, půjdem k obědu? “ prawila paní Sobakěwičowa ke swému manželu. „ Prosím, “ prawil Sobakěwič. Pak host i hospodář přistaupiwše ke stolku, kde stála zákuska, wypili jak se sluší a patří po sklenice wodky, zakausli k tomu jako we wšech wsích a městečkách celé obšírné Rusi wšeliké soleniny a powzbuzující žaludek dárky Boží, a pak táhli do jídelny; před nimi jako plawná husa wznášela se domácí paní. Malý stůl byl připrawen pro čtyry osoby. Na čtwrté místo sedla brzy, těžko říci paní-li neb slečna, příbuzná, domácí aneb zkrátka žijící w domě, cosi to bez čepce, okolo třiceti let, we strakatých šatech. Jsau osoby, které nejsau na swětě ne co zwláštní předmět, nýbrž co postranní punktíky a kapky na jiném předmětě. Sedíwají wždycky na jednom místě, stejně drží hlawu, možná je skoro držeti za nářadí, a myslil bys, že ještě od narození newyšlo slowo z takowých úst; někde w čeledníků neb w komoře slyšeti je časem od nich: hihihi. „ Šči Políwka. jsau dnes, moje duše, welmi dobré, “ prawil Sobakěwič, sahaje do nich lžící a odwaliw si z mísky ohromný kus „ nění “, známého jídla, které se dáwá ke ščím, a jest wlastně beraní žaludek, nabitý hřečnými kraupami, mozkem a nožičkami. „ Takowau nění nebudete jíst we městě “ – prawil k Čičikowu – „ tam wám dají čert wí co. “ „ U gubernátora se ale nejí špatně, “ prawil Čičikow. „ Ale wíte-li pak z čeho se to wšechno dělá? Ani byste to nejedl, kdybyste wěděl. “ „ Newím, jak se to připrawuje, o tom já nemohu saudit, ale wepřowé kotlety a ryba byly welmi wýborné. “ „ To se wám tak zdálo. Wždyť já wím co na rynku kupujau. Kaupí wám ten kanalie kuchař, co se wyučil u Francauze, kočku, odře ji a podá na stůl místo zajíce. “ „ Pfui! jaké nepříjemnosti mluwíš! “ prawila paní. „ A což dušinko, tak to dělají, já za to nemohu, tak to dělají wšichni. Wšechno co není k potřebě, co naše Anulka zahodí s dowolením do hnojní lauže, to oni dáwají do políwky, ano do políwky, tam s tím. “ „ Ty při stole wždycky takowé wěci wyprawuješ, “ prawila opět paní Sobakěwičowa. „ Což dušičko, kdybych to já sám dělal, ale já ti prawím zrowna do očí, že nejím oškliwé wěci. Oblepi si mně žábu třeba cukrem, newezmu jí do huby, a ústřici také ne; já wím co je po ústřicích. Poraučejte berana, “ prawil obraceje se k Čičikowu, „ totoť jest beraní bok s nádíwkau. To není frikasé, které se dělá w panských kuchyních z beraniny, když se již po čtyry dni wálela na rynku. To wšechno wymyslili ti němečtí a francauští doktorowé, powěsil bych je za to! Wymyslili diétu, léčit hladem! Proto že oni sami maji německau řídkokostěnau náturu, myslejí si, že přemohau i ruský žaludek! Ne, to je wšechno k ničemu, to jsau samé wymyšleniny, to wšechno.... “ Tu Sobakěwič rozzlobeně zahýbal hlawau. „ Plácají o oswětě, oswěta! a to je oswěta? pfuj! “ Byl by řekl ještě něco wíc, ale jen že se to při stole neslušelo. „ U mně je to jinák. U mně má-li být wepřowé, ať se dá cele prase na stůl; když beranina, sem s celým beranem, husa, tedy celau husu. Lépe snísti dwě jídla, a podle chuti jak se duši ráčí. “ Sobakěwič to dokazowal skutkem; wtáhnul si půl beraního boku na talíř, sněd wšechno, ohryzl a wycucal do poslední kůstky. „ U mně to nejde tak “ – prawil Sobakěwič utíraje si serwítkem ruce – u mně to nejde tak jako u nějakého Pluškina: 800 duší má a žije a obědwá hůř než můj pastucha. “ „ Kdo pak je to ten Pluškin? “ zeptal se Čičikow. „ Zloděj “ – odpowěděl Sobakěwič. – „ Takowý lakomec, že si ho je těžko pomyslit. Wěznowé w kriminále se mají lépe než on: wšechny lidi umoří hladem. “ „ Wěru? “ – wskočil mu do řeči Čičikow – „ prawíte, že u něho skutečně moho lidí umírá. “ „ Jako muchy mrau. “ „ Cože, jako muchy? A dowolte otázku, jak daleko bydlí od wás? “ „ Asi na pět werst. “ „ Na pět werst! “ křiknul Čičikow a pocitil až malé bití srdce. „ Ale když se wyjede od wás, naprawo-li nebo na lewo? “ „ Ani wám neradím znáti cestu k tomuto psowi. Záslužnější jest jíti na nějaké neslušné místo než k němu. “ „ Ne, já se ptám jen proto, že rád seznám wšeliká místa. “ Za beraním bokem následowali wotrušky, z kterých byla každá wětší než talíř, pak krocan weliký jako tele a nabitý wšelikau dobrotau: wejcemi, rejží a Bůh wí čím ještě. Tím se ukončil oběd, a když wstáwali, pocítil w sobě Čičikow asi o pud wíce těžkosti. Šli do hostinského pokoje, kde již našli na mísce wareně Zawařené na cukru neb na medu owoce., kterého se wšak nedotekl ani host ani domácí pán. Paní wyšla, aby ho rozdala na menší místičky. Použíwaje této příležitosti obrátil se Čičikow k Sobakěwiči, který leže w pohowce jenom chrčel po takowém sytném obědě a wydáwal ústy jakési nesrozumitelné zwuky, křižuje se a zakrýwaje hubu rukau. Čičikow obrátil se k němu s těmito slowy: „ Rád bych s wámi promluwil o nějaké záležitostce. “ „ Tu ještě je wareně! “ prawila paní wracejíc se s místičkami, „ ředkew wařená s medem. “ „ Necháme to až pak! “ řekl Sobakěwič. „ Ty jdi teď do swého pokoje, my s Pawlem Iwanowičem swlíknem fraky a trochu si schrupnem. Paní již wyslowila ochotu, že pošle pro peřiny a podušky, ale Sobakěwič prawil: „ Nebude třeba, my pospíme na pohowkách! “ a paní odešla. Sobakěwič lehce naklonil hlawu, hotowě se slyšeti, jaká jest to záležitostka. ( Pokračowání. )", "id": 1022}
{"text": "1. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Z Vídně 26. července, Autor: Havlíček, Karel\nH. B. ( Hawel Borowský. ) Z Wídně dne 26. čerwence. Těžko jest posud s nějakau jistotau udati, jaké budau činy a wýsledky našeho ústawního říšského sněmu. Strany mnohé, z kterých sestawen jest, nerozdělily se posud tak určitě, aby patrně wyswítala jejich síla, aby se na jisto powěděti mohlo, která strana zwítězí. Toť arci platí jenom w záležitostech čistě politických, neboť posawad určiti nelze, ku které politické straně nejwíce spoluaudů sněmu se přiznáwá, ačkoli i tu jisto jest, že liberální budau wšechna určení sněmu. Co se týče národních poměrů, owšem mají welikau převahu národnosti neněmecké, jak se již z pauhého pohledu na země we sněmu zastaupené poznati může, a podaří-li se Slovanům wšem a Wlachům mezi sebau srozuměti se o wšech potřebách swých společných, jisto jest, že na sněmě takowau wětšinu hlasů míti budau, které žádná síla neodolá. Posavad owšem nejsau ani wšichni sněmowníci přítomní, a také ani jednání samé, pohybující se wíce w pauhých příprawách a formálnostech, nezawdalo příležitosti ke zjewnějšímu wystaupení stran. A wšak se již napřed tvrditi může, že se hlavně tři strany budau pokaušeti o parlamentární wítězstwí: foederalisté, centralislé a Frankfurtisté. Arci se tak mysliti nemůže, jakoby každý aud sněmovny již patrně k některé z těchto tří stran náležel, některý zajisté nedrží posud se žádnau, některý náleží zároweň ke dwěma, totiž který chce wýhody dwau dohromady spojiti. Foederalisté chtějí přetwořiti Rakausko we spolek rovně opráwněných zemí, z kterých se každá doma dle libosti řídí, spojena jsauc s ostatnímí jednau dynastií. K této straně náleží Čechowé, Poláci, Slowenci ze Štýrska, Krajinska atd., Wlachové a práwě liberální Němci, a není pochybnosti, žeby se k této straně i mnoho ostatních pokojných Němců přidalo, kdyby widěli, že se jen skrze foederaci může těmto neněmeckým národnostem zadost učiniti. Foederalisté dělí se posud mezi sebau rozličnými náhledy strany spojení, jedni totiž přejí si zcela slabé, jiní zas pewnější spojení mezi sebau. Centralislě jsau dwojího od sebe zcela rozdílného způsobu: prwní nazvali bychom bürokraticko-officiální, kteří sami sebe snad i foederalisty nazýwati budau, a wšak jen pro jméno, aby tímto jménem snad některé prawé foederalisty k sobě přilákali a swau sílu nimi rozmnožili: w skutku ale chtí jen dosawadní mašinu rakauského císařství trochu oprawiti, wšechnu moc ale ve Wídni zachovati, a provincím jen tolik samostatnosti popřáti, kolik jim nevyhnutelně dáti musí. K této straně náleží co wůdce hrabě Stadion z Haliče, p. L. Neumann s rusínskými sedláky, pak wšichni Němci tak nazvaní Schwarzgelbe. Druhá jest strana falešných centralistů ( totiž skrytých Frankfurtistů ), kteří chtí zcela jména dosawádních zemí jako Čechy, Morava atd. zničiti, celé Rakausko jenom na departementy bez ohledu na historické rozdělení rozkauskovati, gubernie wšechny zničiti, aby wšichni krajští zrowna a bezprostředně pod ministerstwem stáli a aby tak poznenáhla wšichni se poněmčili. Takowé jest smýšlení nejauhlawnějšího nepřítele našeho p. Löhnera, deputowaného z Žatče, a některých jiných zůřiwců protislowanských. Ti také usilují o to, aby Poláci a Rusíni z Wídeňského sněmu odešli a sami pro sebe doma sněm zřídili, owšem jenom proto, by pak we Wídni síla Slowanů zlomená nemohla odolati kanibalské zůřiwosti p. Löhnera a jeho společníků. Frankfurtisté též jsau dwojího druhu; prawí, kteří se auplně podrobiti hodlají parlamentu Frankfurtskému, tak aby i císařstwí rakauské auplně přestalo a jenom část a province bylo welikého Německa. Proti tomuto owšem wšichni Neněmci odporowati musí. Mírní Frankfurtisté, kteří jenom nějakého přátelského swazku s německým spolkem žádostiwi jsau, a wšak souverenitu rakauskau zachowati chtějí, nenajdau arci žádného odporu, a nejen my Čechowé, nýbrž i ostatní Neněmci s nimi welmi přátelsky porovnati se hotowi jsme. Strana nejurputnějších Frankfurtistů jest ale zde na sněmě tak malá, že sotwa 40 audů počítati může. Sněmowna sama rozdělena jest na 8 řad stolic, z kterých každá řada ( oddělení ) od ostatních průchodní uličkau rozdělena jest. Audové sněmowny nesedí zde tím pořádkem jako w Paříži, aby se již dle politického smýšlení také místy swými dělili. Auhrnkem říci se může, že nejprawější řadu a druhau vedle ní obsadili Čechowé a Poláci, wedle nich w prawém centrum jednu řadu rusínští a polští sedláci, mezi kterými sedí též na osudném místě 67 Toto místo, symbol Gutgesintrů Pražských, bylo dlauhý čas neobsazené, jakoby si nikdo netrauwal na poškwrněnau láwku zasednauti. spisowatel této zpráwy, dwě dlauhé řady stolic w centrum mají obsazeny mírní Němci, wyjma jenom zůřiwce česko-německé, tak nazwané protestanty, kteří nejhornější místa lewého centrum obsadili a odtud bauřlivě na prawici dorážejí. Nejlewější strana obsazena jest skoro od samých Poláků, wyjma několik Němců radikálních, a ostatní lewice welmi jest pomíchaná. Též přidati se musí, že kromě toho leckde jinde mícháni jsau rozličně smýšlející. Wolba presidenta, na které si časopisy zdejší tak mnoho zakládaly, nemá zcela žádného politického wýznamu, neb jsme se my Slowané již napřed umluwili, že wywolíme za presidenta mírného Němce a dle možnosti Wídeňana. W osobě dra. Schmitta jsme se ale s Němci setkali, kteří také si radikálního ze sebe woliti netraufali.", "id": 1023}
{"text": "2. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel\nNa některé doptáwky oznamujeme, že nowým P. T. p. předplatitelům posud ještě auplnými wýtisky Národních Nowin tohoto roku ( od prwního čísla ) poslaužiti můžeme.", "id": 1024}
{"text": "3. březen 1848, Zdroj: Česká včela, Část: Ohlášení, Titulek: [ref. Deutsch-böhmisches Wörterbuch (...) von Franz Špatný], Autor: Havlíček, Karel\nNa slowník: Deutsch-böhmisches Wörterbuch für Wirthschaftsbeamte, Thierärtzte, Techniker, Technologen, Fort - und Weidmänner, Land - und Teichwirthe, Gärtner, Bau - Maurer - und Zimmermeister, Mühlbauer, Müller und Bräuer; mit gehöriger Berücksichtigung der hierauf Bezug nehmenden Hilfswissenschaften und Gewerbe. Zusammengestellt von Franz Špatný. přijímá se předplácení 1 zl. 48 kr. na stříbře w arcibisk. knihtiskárně w Praze a u spisowatele na Smíchowě č. 33 u Prahy až do konce měsíce Čerwna 1848. Dotčený spis, který za půl léta wyjde, bude obnášet 24 archů a asi 21.400 začátečních slow. Z uwedeného titulu wyswítá užitečnost tohoto pracného díla, z rozsáhlosti a objemu auplnost a důkladnost jeho sama sebau. Jak dalece za našich časů a w našich okolnostech takowého slowníku potřeba jest – zpomeňme jen na naše naděje w ohledu průmyslowého wzdělání – poznáme již z toho, že česko-německý slowník od téhož spisowatele bez mála rozebrán jest; po mnohá již léta wěnuje p. spis. neunawnau pilnost zároweň s důkladnau obeznalostí we wyčtených wědomostech swému předmětu. Slowa jsau sebrána z lidu w Čechách i na Morawě ze starších listin a nowětwořená zajisté upokojí znatele každého; neníť tento nowý slowník rozmnožené wydání prwního, nýbrž docela samostatné, w jednom ohledu i praktičnější dílo, prawá okrasa naší literatury. Že zewnějšek nezůstane za wnitřní cenau, za to ručí chwalně známá, zaslaužilá knihtiskárna arcib. Nadějeme se, že aučastenstwí nebude menší než toto dílo w plné míře zasluhuje. Red.", "id": 1025}
{"text": "13. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Dvě zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n‒ Wídeňská pošta přijela nám wčera tak pozdě w noci do rukau, že již nemůžeme nowé zpráwy z ní podati. W sezení říšského sněmu dne 10. ledna byl přijat konečně náwrh Ulepićůw, aby se §. 1. w základních práwech wynechal a konstitučnímu wýboru odewzdal, který ho z ohledu na to, že státní moc mezi mocnáře a lid rozdělena jest, poznowu formulowati má. ‒ Winařický složí poslanectwí.", "id": 1026}
{"text": "10. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [čtyři zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Došli k nám hosté slowanští a sice Rusíni pp. kanowník Kuziemský a p. Borysikěwič, audowé deputace rusínské do Holomauce, pak pp. Šaškěwič a Luminský, deput. sněmu říšského. * * * Roznáší se po Praze powěst, že kteřísi, aby překazili sněmowání w Kroměříži, sál tam porauchali. – Owšem tomu nechceme wěřit. * * * Na naší universitě je letos rektorem dr. Josef Hoffmeister. Děkanem bohomluwecké fakulty dr. Wendelín Woborník – práwnické dr. Jakub Daudlebský ze Šterneka – lékařské dr. Josef Arnošt Ryba – filosofické dr. František Petřina. * * * Doslýcháme se, že co newidět budau wypsány konkursy na šestnáctero stolic učitelských českého jazyka, které prozatímně až do konečné reformy na českých gymnasiích nařízeny jsau.", "id": 1027}
{"text": "13. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 13. října, Titulek: [zpráva o obležení Mladé Boleslavi], Autor: Havlíček, Karel\nSlyšíme, že město Mladá Boleslaw dáno jest také do obležení. Od koho, jestli snad jen od p. Koce, newíme posud, žádostiwí jsme ale zwěděti.", "id": 1028}
{"text": "8. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Literární oznámení, Titulek: Cvičení v mluvení., Autor: Havlíček, Karel\nCwičení se w mluwení českým i německým jazykem, w 8. st. 55. Tato skrowná knížečka hodí se pro mládež i českou i německou k naučení se počátkům obou jazyků z porownání. Obsahuje slowa i průpowědi a rozmluwy w obou jazycích wedlé sebe. Cena 8 kr. stř.", "id": 1029}
{"text": "15. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: O zvelebení středních škol, Autor: Havlíček, Karel\nO zwelebení středních škol. Pan Wocel, jehožto zásluhy w naší literatuře wšeobecně jsau známy, uweřejnil nedáwno z časopisu Českého Museum článek o zwelebení středních škol, který za tak důležitý powažujeme w tomto čase, kde se beztoho brzy na oprawy we školách mysliti musí, že nejhlawnější myšlénky jeho tuto wyjímáme, žádajíce sobě, aby našly wšude pozornost a brzké uskutečnění. Není zajisté na tom dost, píše p. Wocel, swobod politických národům poskytowati; neméně potřebno jest, nejodpornější nepřátele blaženosti a swobody lidské, totiž newědomost a chudobu přemáhati a přiměřenými prostředky zapuzowati. Dle mého zdání potřeba káže předewším rozum spořádati, t. j. dřímající wlohy a důmyslnost w národu probuzovati a tím cestu k oswobození lidu z okowů chudoby usnadniti. W dětech nuzácké rodiny wywinutá rozumnost má tyto schopnými učiniti k snadnějšímu dobýwání wýžiwy a tím k wedení spořádanějšího žiwota, nežli roditelům jich osudem nepřízniwým popřáno bylo; přiměřené wyučowání má potomky w chudobě a dušewní temnotě tonaucích rodičů k tomu wésti, aby blažícího wědomí nabyli, že prostředkem wzdělanosti a rozumnosti do řady zámožných občanů se powznesli. Hlawní působení při tomto počínání dobře zřízenému wzděláwání lidu přiřknauti musím, poněwadž jen přiměřenau, do wšech wrstew národa sáhající wzdělaností jistý a pewný základ příštímu zwelebení společnosti lidské položen býti může. Wůbec známo, že zwláště naše města jsau plemeniště chudoby a tak nazwaného proletariatu. Oswobozením gruntů od weškerých břemen z poddanstwí pocházejících rolníkům se znamenité dobrodiní poskytnulo, jehož tito k welkému zlepšení stawu swého budau moci užíwati; obywatelé měst wšak práwě tím zákonem, jenž rolníkům swobodu a neodwislost gruntů propůjčuje, w rolní majetnosti swé nemálo ztenčeni jsau. Jestli tedy již od dáwna chudobnost w městech našich se uhostila, tím bujněji nyní, kde důchody městské se wšech stran skráceny jsau, tato přeškodná člowěčenstwu bylina w obcích městských swé ratolestě rozšíří. Sprawedlnost a welká potřeba káže, aby tam, kde chudobnost zkázau nejwíce hrozí, w městech totiž, nejpřiměřenějších prostředků k zamezení zkázy takowé se wyhledáwalo a zwláště k tomu hledělo, aby praktická wzdělanost, průmysl a wůbec schopnost k snadnému dobýwání sobě žiwnosti se založily a rozšířowaly. Toť wšak se toliko zakládáním dobře zřízených školných ústawů, jichžto působení by též k nižším třídám obywatelstwa sáhalo, uskutečniti může. Chtěje zde obecenstwu předložiti náwrh, kterak by se takowéto ústawy w městech našich založiti daly, nehodlám o zakládání z brusu nowých ústawů jednati, jichžto zřízení by s welkau obtíží a peněžitým nákladem spojeno býti muselo, nýbrž míním weškerých prostředků, které u nás již založené a stáwající střední školy ( t. j. wyšší třídy normálek a nižší gymnasialní školy ) poskytují, k praktickému prowedení náwrhu swého užíwati. Již minulého roku jsem se w musejním časopisu o zřízení národních škol pronesl: s náwrhem tam učiněným i přítomný náwrh w úzkém spojení se nalezá. Wětší část našich hlawních škol obsahuje w sobě tak nazwanau čtwrtau třídu o dwau ročních bězích, tak že žáci we wšech třídách hlawní školy nejméně 5 let stráwíwají. Kdyby se k druhému roku čtwrté třídy ještě dwě dálší školy připojily, mohly by tím spůsobem zřízené čtyry třídy wyšší oddělení hlawní čili národní školy twořiti. Tři prwní školy by musely owšem w mnohém ohledu jinak než nyní jsau, zřízeny a na wyšší stupeň praktické sauměrnosti powýšeny býti; česká škola, naším Ammerlingem zřízená, by zde wýborně za wzor slaužiti mohla. Předměty dwau prwních roků wyšší národní školy byly by pak tyto: náboženstwí, počtářstwí, mluwnice a sloh, děje -, země - a přírodopis; w druhém roce by k tomu ještě prostonárodním spůsobem se přednášela technologie a mechanika, w obau pak rocích kreslení. Obce by pilně k tomu hleděti musely, aby každý schopný synek městský nejméně w těchto prwních dwau třídách wzdělání swé obdržel, tak žeby mladík 13 - neb 14tiletý s dobrým prospěchem z druhého roku w. nár. školy k řemeslu přestaupiwši nemalau zásobu užitečných wědomostí do praktického žiwota přinesl, aniž by tak snadně truchliwému osudu bídné chudobnosti podlehnul. Než wšak prospěch jak žáků a rodičů tak i obce samé by tomu chtěl, aby wětšina žáků též i we dwau posledních třídách nár. školy dálší swé wzdělání wyhledáwala. Předměty w obau těchto třídách přednášené byly by: náboženstwí, cwičení we slohu, národní literatura, dějepis národní, silozpyt; hlawní wšak předmět, počtářstwí, a konečně asi čtyry hodiny w témdni latinská mluwnice. Tyto powinné předměty by se dle rozwrhu mého we 24 hodinách w témdni přednášely; w mimořádných hodinách by se ještě jazykům jinoslowanským a řeči francauské, anglické neb wlaské učilo, k čemuž by též tělocwik přistaupil. Při wystaupení z poslední třídy wyšší nár. školy nalezal by se mladík na rozcestí budoucího powolání swého. Během čtyr posledních let mělť zajisté hojné příležitosti poznati wlohy a schopnosti swé, poznati, k jakému odwětwí praktického žiwota nejwíce přírodau obdařen a náklonností wlastní powolán jest; protož by, weden jsa wlastním puzením, na tom se ustanowiti mohl, zdali by se k technickému, průmyslnímu neb obchodnímu oboru, k učitelstwí aneb konečně k humanitním wědám obrátiti měl. Jinoch, jenž by sobě obor praktický wywolil, musel by ještě nejméně celý rok na učení, ježto by mu národní škola w praktickém oddělení swém poskytowala, stráwiti, kdež by se we zwláštních hodinách zewrubně a obšírně mechanika, stawitelstwí, lučba, mathematika atd. přednášely. Kdež by tomu místní a peněžité okolnosti dowolily, mohlo by též wyučowání w polním hospodářstwí a lesnictwí k takowému ústawu připojeno býti, jinde zas by se mohlo učení předmětům, ku cwičení a wzděláwání budaucích učitelů potřebným zaříditi. Na normálkách o čtyřech třídách osm učitelů asi se nalézá, z nichž by tři schopnější k wyučowání na wyšších třídách národ. školy ustanoweni byli, tak žeby k obsazení wšech předmětů na wyšší národní škole dostačowalo, kdyby k oněm podotknutým ještě asi 4 nowí učitelowé přibráni byli; při normálkách o čtyrech třídách obyčejně přírodowědecké sbírky, wzory ku kreslení, knihowny atd. se nalézají, čehož by se ku potřebě w. nár. škol dobře užíwati dalo; při zřízení takowýchto ústawů nejednalo by se také o zwláštní školní stawení, nýbrž o několik komnat wíce, které by se w nynějších školních domech bez welkých obtíží nalezly. Zřízení takowých ústawů w zemi naší zajisté zwláštního uwážení zasluhuje, neboť by tím praktické wědy, jimžto se až dosawad toliko w hlawním městě na polytechnickém ústawu učilo, rozšířeny byly po celé wlasti, a sice w Čechách a na Morawě asi we třidcíti městech, kde se totiž hlawní školy o čtyřech třídách nalézají. Kdyby se mimo to při těchto školách swrchu zmíněným spůsobem mechanika, lučba, stawitelstwí, polní hospodářstwí, předměty pedagogické atd. we zwláštním praktickém oddělení přednášely, tím by zajisté nemalá wýhoda netoliko obcím městským, nýbrž i okresům, w jichžto středu by se takowéto ústawy nalézaly, a tudíž i celé wlasti zrostla. Peněžité wýlohy k zařízení těchto ústawů potřebné byly by méně znamenité, nežli se při prwním té wěci rozwážení domníwáme, byť i roční plat oněch nowě přibylých učitelů na jednotliwých toho druhu ústawech asi 3000 zl. stř. obnášel; neboť w pokračowání tohoto spisu bude jasně dokázáno, kterak tato zde naznačená suma, kdyby se těmto učitelům w průměru po sedmi stech zl. stř. ročního platu poskytnulo, o celau poliwici zmenšiti se dá. Zemským sněmům by zajisté bez welkých překážek podařilo, tuto wýlohu z pramenů hojných w zemi se nalézajících, jenž až posawad buď zanedbány aneb špatně potřebowány byly, zaprawiti. Horliwost, s kterau se naše města o získání kollegialních a okresních zasazowala, poskytujíce k tomuto cíli místnosti a jiné znamenité oběti, wzbuzuje pewnau důwěru, žeby znamenitější městské obce ku zřízení zde nawržených ústawů potřebné místnosti, školní nářadí, a kde by tomu okolnosti přály, též i zahrady a jiné prostrannosti poskytowaly, a to tím ochotněji, čím znamenitější a hojnější zisk by žiwotu městskému w každém ohledu z toho wyplýwal, a čím blaženěji by ústawy takowé ku zwelebení průmyslu, wzdělanosti a peněžitých wýhod weškerého obywatelstwa přispíwaly.", "id": 1030}
{"text": "3. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [shrnutí prohlášení tzv. Gothského výboru], Autor: Havlíček, Karel\nGothský wýbor tak nazwaný wydal prohlášení pod názwem: „ Přátelům “, a uweřejnil je nejprwé we Frankfurtském časopise a swém orgáně: Deutsche Ztg. Jedná w tomto prohlášení o šesti článcích: 1. o přístupu wícero menších států německých ke spolku od 26. kwětna; 2. o wzdorowání králowstwí baworského a würtemberského, připojiti se ke spolku tříkrálowému; 3. o wzdorowání králowských wlád hanoverské a saské, spoluaučinkowati ke swolání říšského sněmu; 4. o náwrzích Pruska we spráwní raddě strany změn w náwrhu ústawy od 28. kwětna; 5. o činnosti Rakauska proti utwoření užšího spolku a o ustawičném zadržowání wlastních náwrhů o ústawě německé na místě spolkowé úmluwy od r. 1815; 6. o smlauwě od 30. září strany zřízení spolkowé komisse do 1. kwětna 1850. O prwním a třetím článku prawí se w prohlášení, že přístup wícero menších německých států ke spolku od 26. kwětna byl pro mnohé z wýboru Gothského welmi radostný, naproti tomu ale že wzdorowání wlád hanoverské a saské, aučastniti se we wolbách pro říšský sněm bylo bolestné pro wšechny, jenž wěří we swatost daného slowa a uzawřené smlauwy, a kteří nemyslí, že řečené wlády jen z bázně před nebezpečenstwím s Pruskem we spolek wešly; mužowé wšak německy w Hanoversku a w Sasích smýšlející že budau pokračowati we swých snahách, aby zastupitelé těchto zemí slowem hájili čest, práwo a blaho wlasti. O článku druhém prohlašují, že již w čerwnu wěděli, že se pořádek k utwoření spolkowého státu musí učiniti bez Baworska a Würtemberka a že z rokowání baworských sněmowen lze poznati, že není jiné a lepší cesty k sjednocení Německa. Historickému wýwinu německé jednoty jest prý zůstaweno, Baworsko pro jednotu německau získati, a sice tím spíše, čím rychleji a mocněji se počátek a jádro spolkowého státu utwoří. Poukazuje se dále na Würtembersko, že následowalo příkladu Rakauska a Baworska, odkazujíc se na ně. O náwrzích pruské wlády strany změnění německé ústawy od 28. kwětna myslí Gothský wýbor tolik, že jen w té případnosti uznáwá wyjednáwání mezi wládami strany změn ústawy za dobré, docílí-li se tím, aby i Baworsko a Würtembersko tuto ústawu přijaly, jinak žeby to bylo upuštění od zřízení spolkowého státu. Spěčující se wlády nebyly prý s to, předložiti náwrh ústawy, který by, hledíc se stanowiska dynastického, usnadňowal spojení wšech spolkowých wlád, a hledíc se stanowiska národního, wyhowěl i nejskromnějším požadawkům strany zdárné jednoty. O článku pátém čili o politice rakauské wlády čteme w prohlášení takto: Netřeba dokazowati že rakauskau politikau, kterauž rakauská wláda pewně stojí na nejužším spojení wšech zemí císařského státu, čehož každý den nowé důkazy dáwa, není možné užší státní spojení Rakauska s ostatním Německem. Ano aby se Německo wedle Rakauska nowě zřídilo, toť předpokládají náwrhy rakauské wlády celní jednotě. Že Rakausko ustawičně čeká, toť jest oprawdu pauhau záminkau těch, jenž jednotu Německa nechtí. Rozumní nedali se klamati nadějí, že se Rakausko ke zřízením, jež se hodí weškerým ostatním spolkowým státům, buď se swými německými provincemi, bud s celým mocnářstwím přihlásí, o tom se rakauská wláda sama i několikráte a dosti zřejmě wyjádřila; my jsme také nezměnili přeswědčení swé, že se pro auzké spojení mezi Rakauskem a Německem musí teprw wynajíti zwláštní spůsob, a protož nesmíme se dát zastrašiti před cílem za newyhnutelný pro Německo uznaným tím obáwáním, žeby snad Rakausko nowému přetwoření Německa překáželo zbrannau mocí. Obáwání toto zakládá se doposud pauze na powěstech, které z postawení wojsk we Vorarlbergu a w Čechách powstaly, pak také na námitkách, jež Rakausko proti brzkému swolání říšského sněmu w Berlíně zdwihlo. Dokud strannictwí w Němcích samo klade jednotě překážky w cestu, dotud nemá Rakausko příčiny překážeti. Až ale strannictwí bude smířeno tak dalece, že bude ústawa pro wšechny čistě německé státy možná, pak nebude Rakausko interessy swé hájiti wálkau, nýbrž nalezne je zachráněné we spolku s Německem a newzdálí se sjednocení, jež Němci si přejí a připrawují. Žeby se ale bylo oprawdu co obáwati, jakoby německá záležitost nepřirozeným spůsobem, totiž zbraní rozluštěna býti mohla, nedá se z nynějších poměrů twrditi, neboť Rakausko samo změnilo podstatně poměr swých německých zemí ke spolku ústawau od 4. března, uznalo potřebu, aby se Německo nowě přetwořilo, neučinilo určitých náwrhů, a konečně nenalezly ani náwrhy strany rozdělení w sedm skupení, ani rozdělení na tři části, ani obnowení spolkowé úmluwy od roku 1815 w Německu nijaké obliby. Kdyby wšak wášeň přece způsobila občanskau wálku, pak by se Německo nesmělo wzdalowati nutnosti, aby stůj co stůj zachránilo sebe. We Wídeňské smlauwě od 30. září newidí Gothský wýbor žádného nebezpečenstwí a je pro něj pákau, aby úsilněji aučinkowal k sjednocení Německa. Ku konci wyslowuje zásadu, že německá záležitost potud je ztracena, pokud ji Prusko opustí, a že pokud Prusko ji neopustí, potud jeho ( wýboru ) strana při Prusku státi musí. Končí se pak prohlášení těmito slowy: „ Kdyby Rakausko a Baworsko byly s to, něco lepšího nawrhnauti, přilnuli by k nim národowé; nynější poměry ale tak jak jsme je poznali a ohledali, ukládají nám za bezwýminečnau powinnost, abychom pewně se drželi uzawření od 28. čerwna. “ Podepsáni jsau: Jindřich v. Gagern, Max. v. Gagern, Hergenhahn, Mathy, Reh.", "id": 1031}
{"text": "12 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Josef Jelačić, bán trojjednoho království Chorvátska, Slavonie a Dalmatska, Autor: J. D.\nJosef Jelačić, bán trojjednoho královstwí Chorwátska, Slavonie a Dalmatska Ludwík Napoleon w Nár. Now. nalezl čestného místa a na odiw postawen byl čtenářům. Mnohem wíce toho zasluhuje rekowný Slowanů wůdce bán Jelačić, jenž jest nám bližší a wýtečnější, jenž jest mocná páka rakauského trůnu a Slowanstwa, muž slowa a skutku. Podíwejme se tedy do knihy jeho žiwota, nepřehleďmež ale žádné strany její, abychom mohli o něm sauditi zdrawě a prawě, a co na něm jest a co z něho ještě bude w obraze widěti. W nejstarších časech říše uherské bylo na stranách k jihu a západu wíce Banátů ( hraničních krajů, marků ), z těch wšak toliko jeden, banát trojjediného králowstwí Chorwát, Slavonie a Dalmacie do našich dnů se udržel proti wítězným Turkůw náwalům. Bán tolik co pán byl třetí w řadě uherských baronů, maje we swé zemi postawení palatinowo, a předsedáwal u stolu banátního w Záhřebu, jako palatin při králowském stolu w Pešti. Kdykoli lid k wálečnému tažení se swolal, byl bán wůdcem jeho. Dějiny uherské uwádějí mnoho slawných mužů, jenž byli tauto důstojností ozdobeni: přede wšemi na slowo wzati jsau obadwa Mikulášowé, jmenem Zriny, Leonidas ze Sigetu, a jeho prawnuk, na něhož nyní hledí twář wzdělané Ewropy, plná úžasu a očekáwání. Josef swobodný pán Jelačić z Bužíma Bužím jest hrad w Bosně, w onom sewero-západním cípu, které slowe Chorwátskem tureckým. Odtud pochází půwodně jeden štěp weliké rodiny Jelačićů, po Chorwátsku welmi četně rozšířené. jest nejstarší syn swob. p. Františka Jelačiće z Bužíma, který w c. kr. službě wojenské co pensionowaný feldmaršálleitnant a majitel pěšího pluku číslo 62, teď Tursky jmenowaného, léta 1810 skonal w Záhřebě. Otec i máteř rodu jsau chorwátského. Josef narodil se dne 16. října 1801 w Petrowaradíně toho samého dne, když před 30ti lety proslulý Černý Jiří, Srbůw wůdce, w boji o jich swobodu padl. Když otec we wojnách francauských w cizině dlel, přejala máteř swého syna wychowání. Jemná powaha této wesměs milowané a ctěné paní působila wýborně na dobré a něžné srdce jejiho syna; wzbudilať w něm záhy náchylnost k wyšším wzorům toho žiwota, k básnickému umění a k dušewním úkolům, a po otci zdědil žiwost mysli, upřímnost a ráznost charakteru, jakausi wolnost, weselost a neohroženost. Genius, hotowý dar nebe, wznášel se nad jeho autlau mladostí a oswědčil se w jeho skwělých talentách; neb měl wýbornau pamět a wzácnau ducha přítomnost, pewnau k sobě důwěru a jistotu we wšem, cožkoli předsewzal; měl jakausi duchowní přewahu nad jinými, a zwláště pak wynikl swau wýmluwností, kteráž brzo podiwením naplňowala wšecky ty, jenž jej znali, kteráž ale nyní — jsauc na stupni auplného wzdělání a zdokonalení, a s ostatními jeho nadbytečné slovo wýtečnostmi jeho spojena — mimowolně a neodolatelně k roznícení jiných popauzí. Co 18tiletý jinoch předstawen byl císaři Františkowi, kterýž, slyše jeho obezřetné a odhodlané odpowědi, pojal k němu tak welikau lásku, že jej do Theresianské akademie Wídeňské přijal — ústaw to, z něhož wýteční státníkowé a důstojníci wojenské swé wychowání wzali. W tomto wychowacím ústawu rozwíjel Jelačić zwláštní talent w naučení-se řečím mnohým. Jakkoli on nebyl pauze pro staw wojenský wychowán, přec nabyl duch jeho, čím w prwním mládi nadchnutý byl, wojenského směru a takowéto přewahy. I wzděláwal se sám na wojáka; bojowné wědy a dějiny, zwláště starší, byly a zůstaly jeho tauhau nejmilejší. Přitom neobmeškáwal cwičení tělesného; stalť se zručným šermířem, wýborným a smělým jezdcem a posléz i nepřestíhlým střelcem. Tělesně i dušewně wzdělán jsa, wstaupil Jelačić 18tiletý, pln zdrawí a wnady mladistwé, co podleitnant w dragonský pluk swého předujce z máteřské strany, generála jízdy a místobána Chorwát, swobodníka Kneževića z S. Heleny; byl to pluk polský, který pod welením udatného sekauna a cwičníka we zbrani obrsta Olaha z Nanasu w Tarnowě w Haliči posádkau byl. Obratný jako důstojník, wlídný a sprawedliwý k swým podřízeným, upřímný a sdílný k sobě rowným jsa, získal si brzo wážnosti a náklonnosti u swých předstawených, wojsko se mu oddalo a saudruhowé jej takořka na rukau nosili. Jelačić kde se octnul, byl duší přátelstwa a sbratření na bídu, nauzi a smrt, kteréžto obludy wšude w plukách cís. wojsk prohlédaly. On byl vždy hotow, každému pomoci radau neb skutkem. Celá jeho činuchtiwá postawa, jeho nezkalitelná weselost, jeho newyčerpatelný důwtip, slowem celý mocný půwab jeho osobnosti s to jest, nám wyswětliti, kterak možná bylo, že hned, jak se ponejprw rychle objewil, wšude wůkol sebe rozlíwal nejhlučnější jásot w nejzakrsalejších společnostech, a kde jeho nebylo, wázl wše obžiwující duch a rozmar. Konal práci swau neumdleně a w nejwětší lehkostí, a proto byl předstaweným i saudruhům při každém jednání k ruce. Často když celau noc w hlučném plesu stráwil, byl, jako by spaní nebylo jeho potřebau, prwní ráno na koni; bylo-li co k psaní, byl on nejochotnější; bylo k tomu weliké síly zapotřebí, že on, byw dlauhá leta we wíru překypující bujarosti, nebyl mu podlehl. A u prostřed swého pestrého hejřiwého žiwota zachowal tu nejněžnější poesii žiwota, jemnost a tkliwost srdce swého, i wraucnau, lahodnau oddanost k swým. W mladosti swé neutkwěl na žádné wášni. Jakkoli nenahradným byl dám společníkem a schůzek jejich milowným, přec sotwa toho si wšímnul, pakli naň oči příwětiwé a wábiwé se upíraly; zdálo se, jakoby srdce jeho pauze čelilo k přátelstwí, k oddanosti k saudruhům a ku krásné jednotě a swornosti w rodině jeho. Posud želí matky i sestry swé, kteréž w krátkém čase za sebau wěčnost za časnost proměnily, a sestra w plném půwabu a kráse rozwité mladosti; milujeť oba swé bratry, z nichžto jeden co wůdce jezdecké setniny w Karlovackém pluku, druhý pak co wůdce jezdecké setniny dragonů cís. Františka Josefa, láskau oprawdowě bratrskau. Pět let když bezstarostně mladá swá leta w bujarosti stráwil, počalo jeho pewné zdrawí ochabowati; dostal dlauhotrwající bolení w krku, kteréž se pak schylowalo k sauchotěm w chřtánu, trpěl mnoho we dne w noci, a často se podobalo, že jej kašel udusí. Kdo jej tehdáž widěl, an tiše, bohuoddaně, pokojně trpí a blízké smrti wstříc hledí, musel s podiwením státi před tímto neobyčejným trpitelem. A hle! práwě z té doby, když on takořka umíraje w mateřském domě w Záhřebu odpočíwal, wyronilo se mnoho prácí jeho písemních, jmenowitě básně, z nichž smělá tauha po předu se jewí, utajené sténání nad zlomenau jeho sílau, i jakási chtiwost činu a skutku. Roku 1825 lepšil se staw jeho, tak že – jsa mezi tím wrchním leitnantem učiněn – mohl k swému pluku do Wídeňské posádky se uchýliti. I bylť tam tau nejsrdečnější radostí uwítán od swých saudruhů. Jelačić zůstal tím, co byl, a s ním zase nastaly staré weselé časy. A když od tehdejšího generálmajora barona Geramba za brigade-adjutanta zwolen byl, stal se mu w krátce tak potřebným, že on w jeho zastaupení we Wídni setrwati musil, anto pluk pod obrstem hrabětem Saint-Quentinem opět do Polsky táhnul. Teprw po roce přibral se za swými saudruhy, a jako dříwe wšecky napořád powznášeje w duchu, wedl je a řídil. On denní swé powinnosti bedliwě a často tak přísně až na wlas plnil, jak mile wšak šawli odložil, již shrnuli se okolo něho jeho saudruhowé na jakési stací aneb w sausedstwu, a když w plesu den byli stráwili, sedše o půlnoci na koně, jeli kolik míl cesty domů, aby časně ráno dostáli službě swé. Jelačić byl wýborný i odwážný také jezdec; w číré noci, přes hory a doly jezdíwaje, často tanul w nebezpečenstwí pádu. I spadl jedenkráte s koně do bahnitého příkopu, z něhož mu toliko jeho přítomnost ducha pomohla a práce saudruhů jej sprowázejících. Téhož času složil jest mnohé wojenské a bojowné písně, jako tu garnisonskau, w celé císařské armádě rozšířenau, která swau dotírawau a palčiwau satyrau wojenskau ledabylost zapuzujíc, naději k lepším časům a roznícení we wěrné, bratrské jednotě a kojení ducha bojowného oswědčuje. Brzo po skončení franc. čerwencowé revoluci 1830, když u wojště rakauském nowý žiwot se zplodil zřízeními, powýšeními a nadějemi wojenskými, wstaupil Jelačić protekcí tehdejšího vicepresidenta, wojenského raddy swobod. pana Rodoševića, starowěrného, wděčného přítele jeho otce, co kapitánlieutnant do ogulinského pluku hraničárského. Laučení s milými saudruhy bylo pro obě strany welmi těžké. On jim dal a dáwá posud, ješto od toho času už 18 let uplynulo, mnohé důkazy oddanosti, jim pak samým zůstane nezapomenutelným. Garnisonská píseň jest wýhradním wlastnictwím jeho starého pluku. Kdykoli spoludruhowé w radostném okamžení se scházívají, zpíwá se, a tak zpomínka na něho mezi nowě přistauplými mladíky se obnowuje. Směle může se říci, že není jiného důstojníka, jenž by měl takowau příchylnost u celého wojska, jako Jelačić po mnohá léta se z ní raduje. Ať jej osobně neb dle powěsti kdo znal, wšickni jej si wáží, milují jej a díwali se na jeho rychlé postaupení beze wší záwisti; neb každý chowal to přeswědčení: neobyčejný muž ten že k neobyčejnému jest ustanowen. Roku 1831 táhl ogulinský pluk do Italie, kdežto čtyry leta zůstal, a tu měl Jelačić pěkné příležitosti, nabýti mnohých wědomostí pro swé powolání příhodných, pod spráwau neunawitelného a trwale mladého otce Radeckého. Když potom do hranic se wrátil, potkal jej osud jiného druhu w tom neustawičném, často krwonosném zápasu s Bosňáky. Začátkem roku 1837 stal se Jelačić majorem při Gollnerowské pěchotě, nyní arciwéwody Ernestowy, a generálkomando-adjutantem při nejwyšším polním zbrojmistru hraběti Vetteru z Lilienberku, tehdejším wojenským guvernéru w Dalmacii. Od toho času počíná pro Jelačiće nowý kolej žiwota; wlny wěku mladistwého se utišily, on se s bedliwostí a ochotností oddáwal pod řízením swého duchaplného ředitele na zmařené práce, kteréž zláště strany Černohorců wýznamné byly zajímawosti. Při tom se jeho schopnosti mnohonásob rozwinowati mohly, on počal důkladně poznáwati poměry Dalmatska, této ačkoli chudé, ale pro Rakausko důležité země ( čemu Napoleon dobře rozuměl! ), i hleděl sobě tam též získati walných přátel. Po úmrtí Lilienberkowu powýšen jest Jelačič co oberstleitnant k prwnímu banálnímu banátnímu pluku hraničárskému, u kterého se r. 1842 stal obrstem a pluku komandantem. Awšak s tímto we wšem ohledu wýborným oddílem wojska, jenž z lásky k wlasti těch nejtěžších obětí klásti schopno hotowo jest, wtrhl Jelačić opětně proti Bosňákům, a swítil swému wěrnému wojsku, jmenowitě w bitwě u Posvidy, swau udatností i ducha přítomností. ( Pokračowání. )", "id": 1032}
{"text": "8. leden 1850, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Proti centralistům], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Spor mezi centralisty a foederalisty w Rakausích rozhodnauti se dá docela snadně následující jednoduchau otázkau: Chcete aby bylo Rakousko konštitučně-swobodným státem? – Jestli to chcete, musíte uznat, že se wládnauti musí dle wůle a we smyslu wětšiny; budeli se ale wládnaut we smyslu a dle wůle wětšiny, kterak můžete očekáwat, že si wětšina ( to jest 28 milionů Slovanů, Wlachů, Maďarů a Rumunů ) dá líbiti nadwládu, panowání a přednost tak malé menšiny 7 milionů Němců? – Owšem cestau ordonancí; we formách absolutních, samopanownických dá se oktrojowat německá centralisace, ale kterak obstojí před říšským sněmem, který se přece jednau swolati musí, a byť by se sebe déle odkládati chtěl? S jakým citem budete moci jakožto rozmazlení Benjamínowé wlády wstaupiti do sněmu swých w každém ohledu odstrčených ale w každém ohledu silnějších a čestnějších bratří? Nebudete se stydět za privilegia udělena wám na autraty wšech ostatních, za onen strakatý šat sešitý pro wás z pobraných ostatním bratřím kusů? – Či odřeknete se raděj konstituce, abyste se nemuseli setkat s nepříjemnau wětšinau na sněmu, která od wás bude žádat swých otců dědictwí? Někdo sice má od Boha ten dar, že se za nic nestydí, a že by třeba we spojení s despotismem hledal swůj prospěch: tu ale se najednau sama obrátí zbraň proti wám, kterau jste nedáwno ještě, tak hbitě proti nám šermowali. Za času revoluční doby r. 1848 když jste násilným způsobem chtěli utwořiti jednotu německau, wyhlašowali jste nás wšude po celé Ewropě za otrocky smýšlející reakcionáře proto že jsme se k jednotě německé připojiti nechtěli: nyní ale když ta wláda, proti které jste revoltowali, ještě za náhradu privilegie wám dáwá a ještě wětší w budaucnasti slibuje, nyní nás prohlašujete za rýpaly a revolucionáře proto samé, že opět nechceme býti w jednotě německé! Wy tedy z jedné huby na horko a na studeno faukáte, jak toho práwě soběctví waše požaduje. Prawili jste, že my pro národnost zadáwáme swobodu, a nyní se ukáže, že zrowna naopak wy pro národnost swobodu zadáte, proto že se waše nadwláda w Rakausích jinak než na cestě ordonanční udržeti nedá, proto že každý říšský sněm s nesmírnau wětšinau bude proti ní protestowati; i kdyby se wšemožně skrze weliký census obmezowal hlas lidu na sněmě, přece se nikdy nepodaří wlaskau, maďarskau a polskau šlechtu i při nejwyšším censusu ze sněmu rakauského wytisknauti, a tak nahradí w otázce této nám ostatním Slowanům hlasy, které ztratíme pro naší šlechty poněmčilost a necitelnost k národu! A kdo jest tedy swobody milownější ten, kdo na poctiwau wětšinu hlasů na sněmě se odwoláwá, nebo ten kdo se pod šos ordonanční wlády ukrýwá? ‒ Wšechny servilní wládní nowiny a wšechny německé newyjímajíc ani nejliberalnější welmi jedowatě brojí posud ještě proti zásadám foederalistickým článku p. Palackého, a newíme skutečně které z nich s wětší jedowatostí. S welmi předčasnau kwapliwostí wolají wšechny, že již foederalisté poraženi jsau ‒ a ještě ani nebyl sněm, ještě ani se foederalisté wšichni neozwali. Na ukázku, že se Němci we swých kwapných a samolibých wítězných pokřikách welice mýlí, uwádíme zde několik nowějších ohlasů. O smýšlení Maďarů podá nám swětlost dokonalau následující článek centralistické Presse: Dopisowatel z Peště do „ Presse “ píše: „ Palackého politické zdání bylo zde s žiwým aučastenstwím čteno, a příwrženci maďarského trikoloru jsau s českým dějepiscem docela srozumění, i powažují kapitulaci u Vilagoše za nowau porážku na Bílé hoře u Prahy. Maďarské nowiny budau Palackého politicko-diplomatickau notu we zwláštních úwodních článcích rozebírati. “ ‒ Kdo do dnešní naší rubriky Rumunowé nahlídne, přeswědčí se, že tento národ skutečně již od J. M. C. to žádal, oč se p. Palacký we swém článku zasazuje, a že každý národ předewším jednotu swau a wšemožnau samostatnost si žádá. Rumunowé jsau ze wšech národů rakauských nejméně procitlí, a ejhle! i oni již porozuměli swému oprawdiwému prospěchu. O smýšlení Jihoslowanů podali jsme již dříwe zpráwy a tito kmenowé dílem na swých sněmích, dílem peticemi, dílem skrze důwěrníky swé žádali již o wšechno to ba ještě i o wíc než w článku p. Palackého jest wytknuto, a nemůže být žádná pochybnost, že se we wěci samé úplně s námi shodují. Že wšak i we wojenské hranice slowanské podobné smýšlení panuje, to ani Němci sami tajiti nemohau. Wídenský Wanderer píše: „ Dle zpráw ze srbské hranice není tamější smýšlení welmi potěšitelné, a též mezi auředníky má národní strana swé přiwržence. Wojsko posádkau tam ležící jest dnem i noci k boji připraweno. Při takowýchto poměrech může se každý domysliti, že známý článek Palackého nesmírnau sensaci zde způsobil. “ Jeden z nejwáženějších hlasů ale ozwal se práwě mezi Poláky. Jediné jejich neodwislé nowiny Czas w Krakowě, které kromě to pro přísnost tamější wojenské spráwy jen málo mohau swé prawé mínění wyslowiti, takto píší w posledním swém čísle: „ Protiwníci foederace w tolikerých již projewených hlasích newnikli ani jeden do hlaubi wěci o které se jedná, nesměli se měřiti s celau její wáhau, pluli toliko na powrchu, chytali se zdánliwých protimluwů nebo nepatrnějších náwrhů, které se zásadau samau přímě we spojení nejsau. Do této třídy klademe wšechny repliky nowin „ Reichszeitung, Lloyd, Lit. Correspondenz a Ostdeutsche Post. “ Námitky a důwody jejich nejsau dost důkladné; neodpowídají přímě otázce samé, ale usilují její následky porážeti. Co do nás, my přijímáme docela zásadu p. Palackého a jestli náwrhy jeho newydrží kritiku ( přestati při nich také nechceme ) není to wina zásady, ale nawrhowatele. Jak we wěku XVI. a XVII. nemožno a owšem welmi těžko bylo slíti w jedno tělo, twořící celek úzce ssebau srostlý, dwě země náboženstwí katolického a protestantského, jak usilowání tohoto druhu roznítily wálku, která během jednoho století učinila z celé skoro Ewropy jedno weliké zbořeniště: tak za našich časů usilowati o utwoření jednostejné říše na ujmu a škodu národností, jest tolik, co weháněti zem do záhuby wálky domácí, jest tolik co stawěti se humanitě w cestu. My nepochopujeme centralisací, kteráby nebyla w odporu s národnostmi, a mínění naše sdílí, jak se zdá časopis „ Reichszeitung “, když prawí, že skoro wšechny monarchie ewropejské powstaly ze slaučení různonárodních provincií. Jsau-li nyní jednostejné, tohož půwod jest ten, že ty různo-národní provincie w boji s politickau myšlénkau říše zahynuly jako zwláštní těla, z wlastního organismu žiwot čerpající, a staly se toliko mrtwými údy, jichž žiwotním nervem jest ona wedaucí myšlénka w prostředku země, jest wláda ústřední. Ale byla-li takowá změna žiwotního pramene možná we wěcích minulých, stalo se to tím, že tento samorostlý pramen nebyl dostatečně silný, že myšlénka národnosti jsauc nerozwinutá, nemohla se opříti přesile myšlénky politické. A přece již i za oněch wěků, když státníci neohenutelnau wůlí a newyčerpanau zásobau prostředků dosahowali toho cíle, kolik času, úsilí a prolití krwe bylo potřeby! Nyní se wěc tato jewí w jiné podobě, nyní základní myšlénkau humanity jest myšlénka národnosti, musí tedy býti podkladem wšeliké budowy politické. Zásadu tuto přiznal §. 5. oktroj. ústawy: „ Wšichni kmenowé národní užíwají rowných práw a každý z nich má nezrušitelné práwo k zachowání a pěstowání swé národnosti a swého jazyka. “ Když se tedy centralisace bez ublížení národnosti nedá zawésti, což již každý člowěk dobré wíry přizná, příčí se ona paragrafu udanému. Kdy jest wšak centralisace zákonná a kdy je možná? Na obě ty otázky chceme tu odpowědít nedotýkajíce se třetí: „ jeliž w monarchii wýhodná pro blaho obywatelů. “ Každý národ, který se pocítil národem, musel w lůně swém nalezti zřídlo, z kterého praud žiwota rozchází se po wšech jeho audech, musel dojiti wšech wýminek existence politické. Organisace jeho musí bráti půwod a počátek w tomto zřídle, od něho musí záwiseti, w něm čerpat síly k dalšímu rozwinu a pokroku. Bez něho národ je tělem mrtwým, neorganickým, jedním slowem, není národem. Jestli tedy blahobyt každé province zwlášť, záleží wýhradně od tohoto šetření wniterního žiwota, jak pak se blahobyt celé monarchie může shodnauti s morální smrtí jednotliwých částí. Lzeliž se domníwati, žeby země dobrowolnau rukau podepsaly ten akt samowraždy. W monarchii jednoho národu, jejž wíží společná mluwa, společné obyčeje společné děje historické, zkrátka společnost předních a hlawních wýminek politického žiwota, hodila by se takowá saustawa, kteráby laučila části země, ježto ničim jiným nejsau jak audy jednoho těla s hlawau wládní w čele. Ale jinačí jest to wěc w monarchii z rozličných národů sestáwající, w jejímž pojmutí již leží decentralisowání. Umění wládnauti záleží tu práwě na zharmonowání jednotliwých tonů, na dobrowolné srownalosti různorodých interesů, na slaučení oněch částí společnosti směru a snažení, bez ublížení kterémukoliw dogmatu národnímu provincí. Toliko na této cestě swornosti a rowného upráwnění, toliko na tomto harmonickém swazku může se zakládati blahobyt, řád a mohútnost monarchie. Zatím wšak systém centralisační, jehož příwrženci jsau wýše zmíněné časopisy wídenské, boří přirozený ten pořádek, kazí místní harmonii, zbawuje národ myšlénky, jenžto jest jeho sluncem, a těžní punkt každé province usiluje wytrhnauti z přirozeného jeho sídla a přenest kam jinam. Jest to tedy systém ustawičného boje a boření, a že takowý systém na cestě přísně konstituční prowesti se nedá, rozumí se již samo sebau. Centralisace tedy žádá přísnosti wojenské, despotismu, kterýby mohl wítězně wynikat z každodenního boje, přikwáčowat místní překážky a se silami provinciálního žiwota nakládati podle swé wůle. My aspoň nemůžeme centralisaci pochopit na jiné cestě, a protiwníci naši musí pamatowat, že wláda opírá se o ústawu z 4. března, že žiwot konstituční neshodne se s, přísností wojenskau. „ Hlas z Wlach owšem nemůžeme posud žádný uwésti, proto že tam umlkli na čas wšechny hlasy politické; nemůže wšak býti ani za mák pochybnosti, že Wlachowé alespoň tolik samostatnosti si žádají jako my, o čem jejich dosawadní chowání auplně swědčí, jakož i to, že ani sama wláda si posud netraufala tak jako nám jim německau centralisaci wnucowati. Tím wíce tedy musíme s ausměchem čísti lžiwý dopis z Prahy w Oesterr. Reichszeitung p. Landsteinra umístěný, který zde na ukázku též podáwáme. Dal si p. L. takto napsati z Prahy: „ Kdo Čechy a jmenowitě Prahu zná, kdo wí, čím jest Palacký slowanské straně, kdo wí, že strana tato až dosawad we foederaci prohlašowala zásadu, která w této swé wšeobecnosti jakožto pauhé slowo těžko se dala pochopiti a nesnadno wywrátiti, musí uznati, že Palacký článkem swým podstaupil hru o wše a že prohrau tauto celá slowanská strana se swým foederalistickým smýšlením utrpěla nesmírnau porážku (!!? ). To zde i každý cítí (!!? ). Centralisté zwítězili, ani newědí sami jak, nezwítězili oni swau horliwosti, ale witězstwí se jim dostalo newčasnau horliwosti jejich nepřátel. Wítězstwí jejich jest mnohem auplnější, nežli se jen nadíti mohli, nebo článek Palackého zatřásl weškerau intellegencí rakauskau a tato swým wšeobecným sauhlasením porazila zásadu foederativní. Ale práwě tato jednohlasnost w pronášení důwodů proti této zásadě dokazuje, že nepraktičnost náwrhu tohoto na bílední jest a práwě to činí porážku tuto na obau stranách tím citelnější. Foederalistická strana nahlíží nyní zcela jasně, čeho se nadíti může. Prwní její kapacita se swau hlawní politickau zásadau jest poražena. Kdo a jakau zbraní má ještě bojowati? Silnější zbraň nemá nikdo a s tauto nynější co může očekáwati w polemice nowinařské a na řišském sněmu? Několik příwrženců a sice takowých, jejichžto důwody jsau wůbec bez wnitřní ceny. A wšak bude muset bojowati proti pewným důwodům, proti jednohlasné swornosti nepřátel, kdežto strana tato sama mezi sebau rozdělena jest a w ustawičném kolotání se nachází. Neb i sama „ Union “ přinesla článek saudě dle chiffry od Pinkasa proti náwrhu Palackého, a co se až posud učinilo k jeho obraně? Nic leda že Národní Nowiny prohlásily, že záležitost tuto zastáwati budau. Ale po porážce Palackého nebudau moci aučinkowati, kde by wlastně ančinkowati měly, političtí nepřátelé si jich nebudau wšímati. Roznáší se powěst, že Palacký smuten z aučinku swé práce z Prahy odejel, nemohu wšak zpráwu tuto wydáwati za prawdiwau (!!! ). Ale zcela přirozené jest, že sám cítiti musí, jak nešťastný jeho náwrh byl. Budaucně mu již bude těžko wystaupiti na politickém dějišti a to tím nesnadněji, poněwadž každý autok nepřátelský citu jeho hluboce se dotýká. “ Musíme tedy přede wším upokojiti p. Landsteinra strany odjezdu p. P. který si wymyslil, nebo p. Palacký welmi pokojně pracuje zde w Praze swau historii Husitů, a se srdečným úsměchem čítáwá p. L. a jeho pánů bratrů články, které se před wětšinau říšského sněmu jako popel rozlítnau do wšech čtyř uhlů swěta. Mluwiti ostatně o porážce kde ani posud bitwy nebylo, jest zcela důstojno hrdinstwí býwalých pěstních rytířů na Rýně. Pan Palacký učinil i dle našeho mínění welmi dobře, že odložil zewrubnější prowedení a odůwodnění swých foederalistických zásad až na aurodnější dobu. Bylo by nám wěru líto, aby pro neaurodnau hádku s lidmi, kteří bez toho se žádnými důwody přeswědčiti nedají, proto že jen hrubým egoismem nadchnuti jsau, zanedbal p. Palacký tak důležitau práci jako jest popsání dob husitských z jeho péra: kniha, která nebude bez welikého mrawního účinku na národ náš český, a které se již dočkati nemůžeme. Až před sněmem bude beztoho centralista a foederalista, Němec a Neněmec wšeobecné heslo w Rakausích, hrajte si chytře jak chcete, přece neošidíte ostatní národy rakauské o jejich dědictwí ‒ a pak bude čas ještě zjewněji a určitěji se swým programem wystaupiti. Jestli že my již nyní powedeme o tom polemiku s některými časopisy, děje se to jen proto, aby se snad někteří slabí z našinců jejich nalíčenými důwody nedali zmásti, kterými jsau nyní wšecky německé časopisy jako zaplaweny.", "id": 1033}
{"text": "21. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [polemika], Autor: Havlíček, Karel\nPorada učitelská w Budči podala nám následující wyjádření swé proti panu biskupu Litoměřickému z ohledu na konsistorní list o poměru školy k církwi ( viz N. N. č. 36 ). Myslíme, že sl. Biskupstwo prawému pojemu o wymanění školy od církwe buď nerozumí aneb docela rozuměti nechce, jinak by nebylo odlaučení školy z dohlídky církwe za neblahé a nepřirozené prohlásilo, poukazujíc na následky, jichžto by se tudy i stát rowně co obáwati měl; že my ale pod wymaněním školy od církwe nikoli odlaučení od ní newyrozumíwáme, nýbrž jen změnu zewnějších poměrů jedné k druhé žádáme, a podle zásad konstitučních žádat opráwněni jsme, míníme tím dokázati, uwádějíce tuto náhledy o wymanění školy, s nimiž sauhlasí weškeré učitelstwo, a sice: 1. Škola budiž ústaw w státu samostatný, od žádného jiného, tedy i od duchowenstwa nezáwisný, jelikož škola a církew podle sebe, nikoli ale jedna nad druhau státi mohau. 2. Učitelstwu co stawu ponechány buďtež práwa každému občanu we swobodném státu přináležející, a tudíž zbawen budiž učitel wší cizí dohlídky od jiných stawů nad ním sobě osobené. 3. Škola i učitelstwo nechť se řídí w záležitostech wnitřních i zewnějších raddau školní, t. j. muži ze středu učitelstwa důwěrau wywolenými; neboť jen ti mohau potřeby jejich znáti, jim maudře raditi a sprawedliwě je posuzowati. – Z tohoto našeho politického wyznání wíry zřejmě wyswítá, že se wnitřního spojení školy s církwí w poměrech náboženských nižádným spůsobem nedotýkáme, tím méně w úmyslu máme, násilně od ní se odtrhnauti, ale oba co swobodní podle sebe kráčeti, ruku sobě podáwajíce, k blahu národu společně přispíwati usilowati chceme, nadwlády nečiníce ani nadwlády netrpíce. A takowéto požadowání sprawedliwé a přirozené je sl. Biskupstwu Litom. záhadau, překážky ale nám kladené řečí důstojnau? Zdali je to křesťanské počínání, wybízeti pastýře duchowní w poradách učitelských odpůrců swých, t. j. učitelů jen jako mimochodem zahanbowati? Co člowěk musí se owšem každý učitel hlásiti k církwi co k matce, nikoli ale co učitel předmětů, w nichž, jak dosud wěci běží a jsau, nikterak u kněží poučen býti nemůže. Wíme sice dobře, že mnohý z kněží církewních wíce umí, nežli co staw jeho požaduje, awšak toto není nic stálého, a chtěla-li církew, aby kněží pospolu nawždy dozorci škol zůstali, mělo již od let w seminářích kněžských o to postaráno býti, aby každý kněz pospolu řádným a prawým učitelem i w předmětech ostatních státi se mohl. Ač pak toto bylaby dobrá wěc, přec jest spolu nemožná, an we dwau úřadech nelze tak lehce powinnosti swé swědomitě wykonati, tím méně wýtečným býti. Wěc tato za nynějších dob tím wíce w oči bije, jelikož w posawadním školstwí auplný přewrat nastati musí, ano přewratem politickým již nastal. Též pochybujeme, že škola jen z církwe wyšla, že ji jenom církew pěstowala a zwelebila, jelikož stáwalo spíše škol nežli náboženstwí katolického, které při zawedení swých škol hlawně jen náboženskau stránku na zřeteli mělo. Awšak během času rozmnožily se účelowé školy, a od dáwných wěků již pohřešuje se w nich zwláště stránka pro žiwot důležitá, proti němuž církew sama často kázati se neostýchala. Při tom při wšem nedají se wolající potřeby wezdejška odbýti slowy; nad to doufá nyní celé člowěčenstwo, že slibowaná rownopráwnost nastaupí konečně i pro učitelstwo národní, a že wážené kněžstwo za příkladem Kristowým též příkladně w této wěci sobě počínati bude. Wolá-li škola o pomoc, doufá ji jen od mužů, kteří jí skutkem poslaužiti mohau, a ti mohau býti jen takowí, jenž celý swůj žiwot pauze škole oddali, a tauto oddanotí nabyli zkušeností, jakých třeba, aby školstwí naše na ten stupeň se powzneslo, jaký duch času od něho žádá. Není tedy škola nynější, aspoň jaká býti má, dcerau církwe, a nesprawedliwé jest, mísiti to, žeby tímto zjinačením dozorstwí škola a náboženstwí o swůj swatý základ přijíti mohly. Uznawá sice weškeré učitelstwo, že náboženstwí jest žiwlem a základem žiwota lidského; dobře ale také wí, že člowěk na tomto swětě welikau částí wěcmi, a to důležitými, zabýwati se musí, o nichž nijak z náboženstwí poučiti se nemůže. A nad to i ani jednomu učiteli nenapadlo, aby se dítky náboženstwí newyučowaly a k mrawnosti newedly; neboť wíme, že člowěku konec koncem jen Bůh zůstáwá. Nenahlížíme tedy, jak se může twrditi, žeby se potřeb wyskytnauti mohlo, pro něž by kněžstwo ani snad plniti nemohlo zákon Kristůw. A jakým spůsobem by ředitelé brániti mohli dítkám choditi ku Kristu? Co se dotýká blahých časů škol, když býwaly pod dozorstwím kněžským, za nechwalné pokládáme wepisowati tuto sadu do úst učitelských, jenž, jak se ze wšeobecné zkušenosti s řídkými wýmínkami wí, že tomu tak není, a že není prawda, že učitele ze strany dohlídky církewní nižádné břímě netlačilo. Jestiť to krásný náwod pokrytstwí, jelikož přeswědčeni jsme, že bychom sotwa jediného učitele našli, který by onu sadu dobrým swědomím a bez zapýření se podepsal. Musíť owšem často ubohé dítě metlu necitelné macechy políbiti, bywši trestáno. Porady učitelské w Budči w Praze. Dod. Red. My sobě zůstawujeme, o wzájemném poměru učitelstwa a kněžstwa později swé mínění wyslowiti.", "id": 1034}
{"text": "18. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [volby v červnu 1848 do českého zemského sněmu], Autor: Havlíček, Karel\n– Před nedáwným časem přinesla zdejší Deutsche Zeitung zpráwu, že w německých krajích Čech se děje wyšetřowání, proč totiž tam newolili poslance na český zemský sněm w čerwnu minulého roku. Této zpráwy se uchopila Ost-Deutsche Post, i prawila w jednom článku: „ Každý wí, w jakých poměrech a od koho tehdejší wolby wypsány byly. Odpowědné ministerstwo we Wídni nemělo w tom aučastenstwí, nýbrž naopak hájilo energickým protestem austřední wládu proti přechmatům wlády zemské. “ Na toto odpowídají auřední Wídenské Nowiny od 16. prosince, že podobný protest nikdy zadán nebyl, a že wypsání sněmu českého ministerním nařízením a cíařským císařským patentem od Wessenberga a Doblhofa spolu podepsaným potwrzeno bylo, který patent wšak ohlášen nebyl, pro tehdejší čerwnowé události. Na dotazy rozličných obcí K Pilersdorfowi byla dána odpowěd, aby k řádné wolbě přikročily. – Na jiném místě píše Ost-Deutsche Post, že opětowané wypsání woleb do sněmu, říšského w Čechách zůstalo bez powšimnutí a bez aučinku. Konečně prý bylo ministerstwo přinuceno, opominauti zemskau wládu, a bezprostředně naříditi krajským hejtmanům, aby wolby do říšského sněmu předsewzali. Tato událost wrhá swětlo na tehdejší poměr mezi zemskau wládau českau a mezi austřední wládau we Wídni. Na tuto předhůzku odpowídají auřední nowiny, že wypsání woleb do sněmu říšského se w Čechách protáhlo událostmi čerwnowými, a pro tyto události bylo ministerstwo přinuceno, obrátiti se na auřady krajské. Mezi tím wšak byly od wlády zemské wolby wšude zawedeny, a dle předpisu tehdejšího zemského praesidenta předsewzaty. – Wídenské Nowiny wywrátily dobře křiwé udání Ost-Deutsche Post, neprawí wšak, zda-li w skutku jest wyšetřowání w německých krajích zawedeno, aniž tomu zřejmě odporují; můžeme se tedy domysliti, že oprawdu wláda toto wyšetřowání nařídila. Newíme, k jakému aučelu se to děje, musíme toho wšak oprawdu litowati, že to wláda učinila. Nic z toho nepojde, a lépe by bylo, tehdejší události nechat padnauti w zapomenutí. –", "id": 1035}
{"text": "28. říjen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: Nowé Komunální zřízení Římské., Autor: Havlíček, Karel\nNowé Komunální zřízení Římské. Municipální zřízení města Říma jmenuje dwa hlawní měšťanské auřady: raddu čili městské zástupce, senát čili magistrat a ustanowuje jich bližší zřízení. Radda bude sestawena ze 100 audů, kteří bydlí w okrsku města Říma a nejméně 25 let wěku swého mají. Z těch je 46 statkářů, a sice 5 se 6000 scudů ročních příjmů, 34 se 1000 scudů, a 15 se 200 scudů, 39 bude woleno z auředníků, bankéřů a znamenitějších kupců, a mistrů, kteří mají 10 dělníků w práci. Ostatní čtyři budau zástupci duchowních sborů, náboženských ústawů atd. a dwa z nich budau woleni od kardin. vikáře 2 od wlády. Prwní audy raddy té zwolí Sw. Otec sám, dále budau buďto od raddy zwoleni nebo podle zákonů, které strany toho později wydány budau, wláda wšak si ponecháwá potwrzení jich podle wydaných zákonů. Wždy po dwau letech wystaupí z raddy třetina, a sice z počátku dwakráte se bude losowati, potom budau wystupowati wždy ti, kteří již tři léta auřadowali. Wystauplí budau moci býti opět zwoleni ještě jednau, po druhé ale až po dwau letech. Wíce audů jediné rodiny nesmí býti najednau w raddě. Přednostau bude státní auředník, nebo senátor t. j. přednosta magistratu, nebo nejstarší z raddů. Řádná sezení budau ročně tři, mimořádná w případech zwláštních i w jiných městech již ustanowených, a máli býti sezení platné, musí nejméně polowice se sejíti; jednání je obyčejné. Ustanowení této raddy budau od wlády wždycky newyhnutelně potwrzena, jediné nebudauli we formě chybná, nebudauli sáhati nad práwo raddy a jednati proti zákonům. Auředníci od raddy ustanowení nebudau musit býti z nowu po jistém čase potwrzowáni, a wšak může magistrat wždy po dwau letech tento náwrh raddě učiniti. Tento magistrát bude sestáwati z jednoho senatora u osmi konservátorů a auřední jméno jeho je senat. Audowé jeho musí míti 30 let, a služba jejich je služba čestná. Woliti je bude radda sama ze sebe a sice prwní tři musejí míti welké zásluhy, nejwětší ( nahoře podotknuté ) příjmy, a musejí býti ze šlechtického rodu, z nich wywolí Sw. Otec senatora; druhých šest bude woleno ze statkářů s menšími příjmy a z ostatních raddů. Také zde wystaupí wždy po dwau letech třetina i senator, a prázdná místa budau obsazena jako w raddě. Po doplnění a potwrzení senatu budau nowí audowé do raddy woleni, na místa raddů do senátu přišlých. Senat bude wždy wládě přisáhati a hned počne auřadowati. Sezení jeho budau na Capitolium. Sprawowati pak bude magistrat jmění městské a swé wlastní, které záleží w tak nazwané camera capitolina a několika jiných příjmech. K tomu budau přidány tři paláce na Capitolium se wšemi příslušnostmi a spolu dohlídka na tamní musea. K jeho jediné spráwě náležejí: silnice, mosty, městské zdi, brány, wodowody, studně, průkopy, weřejné zahrady a sklady, hřbitowy. Pak má pečowati o dowážení potrawy, o weřejné bezpečí ( policii ), zdrawí, pořádek na ulicích a trzích, o oswětlowání města a o chudé. Bude jmenowati okresní lékaře, ranhojiče, babičky, lékárníky. Dále má bdíti nad weřejným wychowáwáním na nejnižších i wyšších školách pro obojí pohlawí, wyjmauc universitu, pak školy se zwláštními ústawy nebo kláštery spojené a ústawy saukromé; také má sprawowati náboženské školy a wšechny, které město samo zřídí, buďto pro wědy nebo pro swobodná umění, rolnictwí, řemesla atd. Dozorstwí nad jinými školami může mu později wláda odkázati. Při tom wšak bude wždy záwiseti od ministerstwa nad studiemi a náležících sem zákonů. Konečně bude magistrat dohlížeti k obchodu a řemeslům, bude pečowati o weřejné hry a slawnosti, bude spisowati saupisy obywatelstwa, pod ním bude wenkowská policie a spráwa zápůjčního ústawu. O staré a nowé pomníky bude pečowati společně s wládau. – Poprwé bude radda obeslána ještě letos w Listopadu nebo Prosinci za příčinau wolení senatu. Rokem 1848 počne auřadowání magistratu. Pokud nebudau příjmy jeho spořádány, dá wláda ročně 500.000 scudů. Oest. Beob.", "id": 1036}
{"text": "11. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Josefa II. připamatování státním úředníkům, Autor: Havlíček, Karel\nJosefa II. připamatowání státním auředníkům. Toto připamatowání, učiněné ku konci r. 1783, tištěno jest we Wídni u Trattnera, rozumí se že w řeči německé, a obsahuje 45 oktawowých stran. Nyní, kdežto organisace našeho státu podle nowých zásad se objewuje, bude zajisté čtenářům našim zajímawo, zwěděti, dle jakých zásad nejswobodomyslnější panowník rakauský stát sprawowán míti chtěl, pročež podawáme stručný wýtah z onoho připamatowání. Připamatowání samo obsahuje čtrnácte hlawních punktů, úwod k nim zní doslowně takto: „ Tři leta uplynula od té doby, co jsem se uwázati musel w státní spráwu. W tom čase s nemalau prací, bedliwostí a showíwawostí dostatečně dal jsem na jewo zásady a smýšlení swé ohledem na wšecky části administrace. „ Nepřestáwal jsem na tom, abych wěc toliko nařídil: já ji wypracowal a rozwinul, okolnosti, wyplýwající z předsudků a wkořenělých starých obyčejů, mírnil jsem oswětau a porážel důwody, láskau, kterau mám k wšeobecnému blahu, a horliwost w službě jeho hleděl jsem wštípiti každému státnímu auředníku. Z toho newyhnutelně wyplýwá, že počínajíce sami od sebe nemáme míti žádný jiný aučel při jednání swém, nežli užitek a prospěch wětšího počtu. Já složil důwěru w předstawené auřadů a wznesl jsem na ně moc, aby sami mohli aučinkowati skutkem a též působiti na smýšlení swých podřízených. Wýbor osob zanechal jsem jim zcela. Předstawowání i jejich důwodní příčiny, jakož i wůbec wážné prawdy přijímal jsem wždy jak od přednostů tak od každého jiného s potěšením. „ Každý den a každau hodinu byly jim otewřeny moje dwéře, a já byl wždy hotow, wyslechnauti jejich námitky a wyswětliti jejich pochybnosti. Nyní mám za swau powinnost, podle wěrnosti, kterau jsem na čas žiwota wěnowal státu we wšech činech swých, abych přísně hleděl na wykonáwání a plnění wšech bez wýmínky ode mne wydaných rozkazů a zásad, které až posud ne bez lítosti tak welice widím zanedbáwané, tak že sice mnoho se nařizuje a expeduje, ale žádným spůsobem na to nehledí, aby se to i konalo, z čehož pochází, že opět opakowati se musí rozkazy, a přece na nic spolehnauti se nelze, poněwadž wětší část auředníků powinnost swau tak řemeslnicky wykonáwá, že nehledí na to, aby něco dobrého spůsobili, nýbrž pauze konají to, co newyhnutelno jest, aby nebyli potahowáni k zodpowídání a nezaslaužili shození. Takowým mechanicko-pacholským spůsobem nemožno jest s prospěchem odbýwati řízení auřední. “ Po tomto úwodu nařizuje císař wšem, kteří chtějí býti a zůstati buď při některém auřadě dworském anebo w některé zemi přednostau, místopředsedau anebo kanclířem, raddau, krajským, wrchním neb podžupanem, anebo předstaweným jakéhokoliw spůsobu, duchowního, swětského anebo wojenského stawu, aby se zachowali podle následujících punktů, které jim wíce neb méně obšírně wykládá. Předně nařizuje jim, aby wšecky za jeho panowání wydané nařízení a resoluce znowa z registratur wyndati a „ je tak pilně čtli a w nich se probírali, aby si auplně uwědomili prawý jejich smysl a aučel. “ Neškodilo by ani nynějším auředníkům, kdyby sobě každodenně pročítali připomenutí od pana ministra Bacha jim učiněná. W druhém punktu stěžuje sobě císař, že často resoluce jeho wykládány býwají od auřadů we smyslu přewráceném, často zase nižším auřadům sdělowány od wyšších beze wšeho ponaučení, i poukazuje na to, kterak panowník rozkazy swými toliko smýšlení a aumysl swůj na jewo dáwá, kdežto pak na dworských a zemských auřadech jest, aby wůli jeho wykládali, prostředky k wykonáwání jejímu udáwali a nad plněním jejím bděli. „ Bez takowého aučinkowání, “ prawí wýtečný panowník, „ bylo by podržení tolika dworských a zemských auřadů a ostatních od nich záwisících auředníků nejhorším hospodárstwím, poněwadž by s tak welikým nákladem wydržowalo by se množstwí lidí, kteří by slaužili wíce k zapletení a ku překážce weřejné spráwy, nežli k jejímu pořádnému wykonáwání; i bylo by nejlépe, wšem weskrz poděkowati a tím spůsobem miliony uspořiti, které by mohly býti odraženy od kontribuce, čímž by se poddaným mnohem wětší dobrodiní stalo, než jaké jim při špatné spráwě wyplýwá od tak četných auředníků. “ W takowém případu myslí císař, žeby lépe bylo, kdyby beze wšech středních auřadů nejnižší s nejwyššími w bezprostředním spojení byly. Třetí punkt zní doslowně takto: „ Z toho wyplýwá, že při wšech auřadech bez wýmínky každý má míti takowý pud ke swé práci, aby ji neměřil podle hodin, dní anebo stran, ale aby wšecky síly swé na to wynaložil, aby úkol swůj dokonale, jak powinnost má i jak se od něho očekáwá, prowedl; kdežto w době, když žádného zaměstnání nemá, rádo se mu přeje onoho wyražení, jenžto nám dwojnásob milé jest po wykonané powinnosti. „ Kdo nemá lásky ke službě wlasti a spoluobčanům swým, kdo není nadšen zwláštní horliwostí pro docílení dobra, ten nehodí se k weřejné spráwě i není hoden ani důstojnosti ani platu. Punkt čtwrtý: „ Soběctwí wšeho druhu jest zkázau weškerých řízení a neodpustitelná neprawost při státním auředníku. Soběctwí nerozumí se toliko o penězích, nýbrž i o wšech wedlejších zámyslech, které jediné prawé dobro, uloženau prawau powinnost, prawdu we spráwách a přísnost w poslušenstwí zatemňují, zakrýwají, zamlčují, opozďují aneb seslabují. Každý, kdo se tím spůsobem prowiní, jest pro wšecku další státní službu nebezpečný a škodliwý, tak jako i ten, který to wí a neudá, s ním pod jednau pukličku se skrýwá a buď ze soběctwí jeho i pro sebe užitek bere anebo pauze na příležitost čeká, aby totéž činiti mohl. Předstawený, který takowé wěci podřízeným swým trpí, jest newěren swé přísaze, a takowý pád nepřipauští žádného smilowání aniž jakýchkoli mimotních ohledů. Podřízený pak, který neudá swého předstaweného, prohřešuje se proti powinnosti, kterau má k swému panowníku i ke wšem swým spoluobčanům. “ Dobrý císař ukládá tu podřízeným auředníkům příliš chaulostiwau powinnost. W pátém punktu žádá císař, aby se každý auředník zcela powinnostem swým wěnowal a ničím od jich wykonáwání odwraceti nedal. Dále horlí proti pedantstwí, které hledí na maličkosti a hlawní wěci zanedbáwá, konečně předpisuje předslaweným, jak se ku podřízeným swým chowati mají. „ On ( předstawoný ) musí showíwati slabším a churawým a mítt trpěliwost se swými podřízenými, on musí umět získat jejich důwěru. “ Šestý punkt klade auředníkům na srdce, aby bděli nad wykonáwáním zákonů a pátrali po wšech, jenž proti nim jednají, aby odstraňowali wšecky neřády, we zprawách k wyšším auřadům swobodně swé mínění projewowali a o wšem přemýšleli, cokoliw by čelilo k blahu jich spoluobčanů, „ k jejichžto službě my wšickni jsme powolání. “ Nejednau zřejmě wyslowil Josef II., že se powažuje toliko za prwního auředníka w státu. Sedmý punkt zní takto: „ Powínnost každého předstaweného jest, aby wše, co jest neprospěšného a nepotřebného, udal a k odstranění nawrhl, tak jako každý podřízený přednésti má swému předstawenému, což powažuje za překážku při řízení anebo co k wěci newede a toliko zbytečné psaní a ztrátu časů spúsobuje, aby takowé překážky ihned mohly býti odstraněny a nezaneprazdňowali se zbůhdarma lidé, jimž se tím odnímá čas ku přemýšlení a k důležitějším spráwám. “ Osmý punkt podáwáme zde též wplném jeho znění: „ Poněwadž dobro jest jenom jedno, totiž to které se týká wšeobecnosti a wětšího počtu, a poněwadž též wšecky krajiny mocnárstwí jen jeden celek činí, protož newihnutelně pominauti musí wšeko sočení a wšecken předsudek, jenž až posud mezi prowinciemi a národy, pak i mezi jednotliwými kraji tolik zbytečného psaní způsobowaly; slušíť každému náležitě powážiti, že jak při těle lidském tak i při tělesu státním, když není každý aud zdráw, wšecky audy trpí a k wyléčení i nejmenšího neduhu přispěti musí; národnost a náboženstwí nesmí w tom žádného rozdílu činiti, a wšickni občané mocnářstwí musí se jakožto bratří stejně k tomu přičiniti, aby sobě na wzájem prospěšni byli. “ W dewátém punktu mluwí císař o rozličných stawech a služebnících státních. „ Chybně, prawí, uwažují a matau se mezi sebau rozličné částky a odwětwí mocnářstwí. Počínajíc hned s panowníkem, tuť již ten má se za nejmírnějšího, který nepowažuje jako mnozí jmění státu i poddané swé za swau majetnost, maje za to, že prozřetelnost tolik milionů pro něj stwořila, a ani we snách na to nepomysle, že on ke službě těm milionům od nich samých jest powolán. “ Nemohlť oswícený panowník zřejměji uznati swrchowanost národu. Dále objasňuje úkol každého stawu a wyměřuje mu jeho powinnosti. W ohledu finančním prawí, že „ každý jenom tak dalece daněmi obtížen býti má, co žádá newyhnutelná potřeba wážnosti a wycházející z toho bezpečnost státu, wykonáwání sprawedlnosti, wnitřní pořádek a rostaucí prospěch celku, jehož každý částí jest; dále že panowník we wydání státním ničeho kromě těchto hlawních aučelů marně wynakládati nemá, naopak ale daně nejlacinějším a nejbezpečnějším spůsobem wybírati, státu we wšech jeho částech slaužiti a wšeobecnosti i každému jednotníku aučet klásti powinen jest, aniž při spráwě obecných, jemu nenáležejících příjmů howěti smí náklonnosti swé k osobám, ba ani štědrosti k nuzným, ačkoliw to jesti jedna z nejpřednějších cností zámožného, nýbrž takowé rozkoše že si má zaopatřowati ze swého saukromého jmění. Pakli by ale po dostatečném opatřeném státu we wšech jeho částech něco znamenitějšího we wydáních uspořiti mohl, jest powinen, odraziti to od daní, poněwadž každý občan příspíwá jenom ku potřebě státu, nikoliw ale ke zbytečnosti. “ Desátý punkt nařizuje, jak se mají auředníci k sobě wespolek chowati a se snášeti, při čemž ale žádná osobní náklonnost ani protiwnost nemá míti wplywu na státní řízení. W jedenáctém punktu napomíná císař auředníky, aby nikdo se neostýchal od jiného se učiti, a aby nikdo jinému neodpíral poučení. Dwanáctý punkt jedná o rychlých expedicích. Třináctý punkt nařizuje každoroční wisitace nižších auřadů od wyšších. W třináctém punktu konečně ještě jednau klade starostliwý císař auředníkům na srdce nezištnost. Zníť pak poslední tento punkt doslowně takto: „ Žádný prawý a poctiwě smýšlející služebník státní nesmí při náwrhách a oprawách, jenž čelí k nějakému obecnému prospěchu buď w ohledu ukládání daní anebo hospodaření, čímž by se zjednodušilo, 928 lépe spořádalo anebo wydatnějším učinilo, ohlížeti se na sebe a wypočítáwati wěci, podle osobního zisku anebo pohodlnosti swé, nýbrž on se wždycky zachowati musí podle weliké zásady, že on toliko jest jednotliwec a že blaho wětšího počtu daleko jde nad blaho netoliko každého saukromého občana, nýbrž i samého panowníka za jednotliwce powažowaného. Nechť powáží, že w tom, co prospěšno jest celku, jehož i on částku činí, zajisté během času, kdyby to i hned neuznáwal, nalezne též pro sebe wýhody. “ Zawíráť pak dobrotiwý císař celé swé připamatowání takto: „ Toto jest w krátkosti moje smýšlení; že mě powinnost a přeswědčení k tomu wedau, abych je za prawidlo ustanowil, dokazují slowa má i můj příklad, i můžeť býti každý ubezpečen, že je uskutečním. “ „ Kdo se mnau stejně smýšlí a co prawý služebník státu powolání swému s pominutím wšech jiných ohledů oddati se chce, tomu budau předeslané moje sady pochopitelny a jejich wykonáwaní tak málo nepohodlné jako mně; ten ale, kdo hledí toliko na užitek a důstojnost, které spojeny jsau se státní službau, tuto samu ale za wěc wedlejší powažuje, nechť to raději řekne napřed a opustí auřad Tuto upadá dobrý císař w znamenitau naivnost. Nemáme žádných bezpečných zpráw, kolik auředníků se následkem toho poděkowalo. ' jenž se proň nehodí a jehož také hoden není, neboť weřejná služba žádá wřelý cit pro dobro státu a auplné odříkání se sebe samého i wšeho pohodlí. To dáwám každému na wědomost, aby tak důležité dílo státní spráwy od každého, kdo se k němu potřebowati dá, přiwáděno bylo k swému prawému cíli. “ Kdož nepozná w každé řádce tohoto císařského připomenutí oswíceného milowníka lidu a nezapomenutelného otce swých národů! Pozdější wšak historie neukazuje, žeby si tehdejší auředníci byli hrubě wšimli naučení w něm obsažených.", "id": 1037}
{"text": "2. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Za tři nebo za čtyry dni dostawí se do komisse k předstawenému. „ Přišel jsem prawí poptat se: tak a tak strany obdržených ran a chorob... prolíwal jsem w některém spůsobu krew... “ a tak dále rozumíte-li w auředním slohu. „ A což, “ prawí předstawený „ přede wším wám musím powědít, že se we waší záležitosti bez rozhodnutí wyšších auřadů nic nedá udělat. Sám widíte, jaký jest nyní čas. Wojenské záležitosti poměrně řečeno, ještě nejsau docela ukončeny. Počkejte až přijede pan ministr, mějte strpení. Buďte ubezpečen, že se pak neztratíte. A nemáte-li z čeho žít, tak tuhle, prawí, co mohu... “ Nu a rozumíte-li dal mu owšem nemnoho, ale s dobrým hospodařením, by s tím přece mohl wydržet až do dalšího rozhodnutí. Ale můj Kopejkin chtěl něco docela jiného. On si již myslil, že pac! mu hned zejtra dají nějakau takowau tisíční hromádku: tu máš, hochu, zpíwej a raduj se; zatím ale přišlo: sečkej! A už měl w hlawě kotlety a suplety wšelikého druhu. Tu wyšel ze dweří jako čupka, jako pudl, kterého kuchař polil wodau, a ohon mezi nohama a uši dolů. Žiwot Petrohradský již ho trochu probral, lecčeho již okusil. A teď buď žiw čert wí jak, radost, rozumíte-li žádnau. Nu a člowěk čerstwý, žiwý, apetit zrowna wlčí. Jde okolo takowého nějakého restauranta: kuchař, můžete si pomyslit, cizozemec, Francauz takowej s otewřenau fisionomií, prádlo na sobě holandské, zástěra bělostí rowná w některém spůsobě sněhu, dělá tam ňáký fenzerw, takowé kotlety se smržemi, zkrátka razsupe-delikates takowý, žeby zrowna, to jest, snědl by ho s apetitem. Jde tam okolo Milutinských krámů: tam z okna wykukuje w některém spůsobu semga takowá, wišničky po pěti růblech jedna, arbushowado, jako nějaký diližans wystrčil se z okna, a takřka hledá blázna, který by za něho dal sto: rublů, zkrátka každý krok pokušení, poměrně řečeno, sliny tekau a ty Kopejkine čekej! Tak si tedy předstawte jeho položení: tu s jedné strany takřka semga a arbuz, a s druhé strany mu podáwají hořké jídlo pod jménem: zejtra. Nu pomyslí si, ať si dělají co chtějí, ale já půjdu, prawí, zbauřím celau komissi, wšechny předstawené, a řeknu: bude z toho co nebo ne. A oprawdu: člowěk rozpálený, neodbytný takowý, rozumíte-li w hlawě málo, ale o kolečko wíc. Přijde on do komisse: nu což, prawí mu tam, co chcete ještě, wždyť jste už slyšel. „ No co, prawí, já nemohu, prawí, lecjaks se protlaukat. Já musím, prawí, pojíst i kotletku, flašku francauského wína, také se powyrazit, do diwadla rozumíte-li. “ Nu to prawí předstawený, odpusťte. Strany toho jest, takřka w některém spůsobu trpěliwost. Zatím máte prostředky k žiwobytí, zatím wyjde rozhodnutí, a nepochybně dostanete náhradu jak se náleží: neboť není ještě příkladu u nás w Rusku, aby člowěk, který přinesl poměrně řečeno oběť wlasti, opuštěn byl newšímawě. Ale jestli si chcete hned teď pochutnat na kotletkách a do diwadla, to panečku odpusťte. W takowém pádu hledejte si sám prostředky, hleďte si sám pomoci. Ale Kopejkin můžete si předstawit, ani knírem se neuhnul. Slowa tyto byly pro něho jako hrách na stěnu. Hřmot způsobil takowý, do wšech se pustil! wšechny ty tam, sekretáře, wšechny počal cepowat: a probírat a wy, já řku, což, jářku, a wy, já řku, to jest, já řku a wy, já řku, powinnosti swé neznáte, a wy, já řku, jste zakonaprodawači, já řku! Wšechny probral. Nějaký tam činowník, rozumíte, práwě se nahodil z nějakého, ale zcela jiného auřadu – on sudyr moj i do toho se pustil! Rámus swedl ňáký. Co dělat s tím čertem? Předstawený widí: jest zapotřebí, uchopit se takřka přísných prostředků. „ Dobře, jářku, jestli nechcete být spokojen s tím, co jste dostal, a očekáwat pokojně w některém spůsobu zde w hlawním městě rozhodnutí swého osudu, tedy wás sprowodím kam náležíte: Zawolejte, já řku, feldjégra, Císařští rychlojezdci, po nichžto se odprawují depeše. Jezdí oni na známé pod jménem „ perekladnaja “ poště rychle jako wítr. Známo jest o nich, že jemštíky umějí dobře prohánět a bít. ať ho sprowodí kam patří! “ A feldjégr rozumíte-li, už tam stojí za dweřma: tříloketní chlapík ňáký, ruka již od samé přírody zřízena na jemštíky ( postilony ) – zkrátka – zubní lékař takowý... Jen s ním se stwořením Božím do kybitky, a hr! s feldjégrem. Nu Kopejkin si myslí, alespoň nemusím platit za poštu, Pán Bůh požehnej i za to. Jede on sudyr můj, s feldjégrem, a jeda s feldjégrem, w některém spůsobu, takřka si myslí: „ Dobře, já řku, tak ty teda powídáš, abych si sám našel prostředky, a pomohl si, dobře, já řku, já si, já řku najdu prostředky. “ Tak ho tedy dowezli, ale kam práwě nemohu říci. Tak rozumíte, upadl kapitan Kopejkin do řeky zapomenutí, do ňáké takowé Lethy, jak říkají básníkowé. Ale dowolte pánowé, zrowna zde začíná se tařka nit románu. Tedy kam se poděl Kopejkin není powědomo; ale neminuly, můžete si pomyslit ani dwa měsíce, a w lesích Rézanských wyskytla se banda laupežníků, a wůdce této bandy, sudyr můj, nebyl nikdo jiný než.... „ Jenom ale dowol Iwane Andrejewiči – prawil najednau policmejstr wskočiw mu do řeči – „ wždyť je kapitan Kopejkin jak jsi sám řekl bezruký a beznohý, ale Čičikow... Tu poštmistr křiknul a udeřil se wší sílau pěstí do čela, nazwaw sám sebe weřejně přede wšemi telelinau. Nemohl pochopit, kterak mu tato okolnost nenapadla hned na počátku wyprawowání, a wyznal, že jest docela prawdiwé příslowí: Rus má zadní rozum silný. Awšak asi za minutu počal hrát na chytrého a pokusil se z toho ještě wymotat, řka, že jest w Angličanech welmi zdokonalena mechanika, že se wí z nowin, kterak tam jeden wynalezl dřewěné nohy takowého spůsobu, že při pauhem spuštění jednoho nepatrného péra odnesly tyto nohy člowěka Bůh wí kam, tak že ho potom ani nemohli nikde nalézt. Ale wšichni welmi pochybowali, aby Čičikow mohl být kapitan Kopejkin, a uznali, že poštmistr to trochu přehnal. Ostatně ale také oni ze swé strany nepadli obličejem do bláta, nýbrž poučení ostrowtipným domyslem poštmistrowým přiwedli to mnohem dále. Z počtu mnohých we swém spůsobu bystrých domyslů, byl konečně i jeden, až podiwno ho wyslowit: totiž: není-li Čičikow přewlečený Napoleon, že Angličan již dáwno záwidí, že jest Rusko tak weliké a obšírné, že již několikrát také wyšly karikatury, kdežto wyobrazen je Rus howořící s Angličanem. Angličan stojí a za sebau drží psa, a pod tím psem se rozumí Napoleon. To ti powídám, prawí, jestli nedáš pokoj, hned na tebe pustím toho psa! a teď snad ho pustili z ostrowa Heleny a on táhne do Ruska, tak jako by byl Čičikow, ale zatím není Čičikow. Owšem že tomu páni činowníci neuwěřili, ale přece se zamyslili, a uwažujíce tuto wěc každý pro sebe shledali, že obličej Čičikowa, když se obrátí stranau, welmi se podobá Napoleonowě podobizně. Policmejstr, který slaužil we wojně 1812 a widěl Napoleona wlastníma očima, nemohl také upírat, že také není wyšší zrostem než Čičikow, a co se složitosti osobní týče Napoleon taky není ani tuze tlustý, awšak také se nemůže říci příliš suchý. Může být, že se to bude zdát některým čtenářům prawdě nepodobné, a spisowatel sám jím k wůli by to rád nazwal prawdě nepodobným: ale jako na neštěstí se to zrowna wšechno tak stalo, jak seto tuto wyprawuje. Ostatně se musí podotknaut, že se to wšechno přihodilo brzy po slawném wyhnání Francauzů. W tuto dobu stali se wšichni naši poměšťíci, činowníci, kupci, hokynáři a celý cwičený i necwičený lid alespoň na osm let urputnými politikusy. Moskowské Nowiny a Syn Otěčestwa čtli se nemilosrdně, a došly k poslednímu čtenáři w kauskách, nehodících se ani k 784 jedné potřebě. Místo otázek: po čem jste, báťuško, prodal míru owsa? co jste wčera sili? říkalo se: nu co píšau nowiny, nepustili Napoleona z ostrowa? Kupci se toho silně obáwali, neboť silně wěřili proroctwí jednoho hádače, jenžto seděl již tři leta w kriminále: že Napoleon je ancikrist, a uwázán jest na kamenném řetězu za šestera stěnami a sedmera mořemi, ale že roztrhne řetěz a přemůže celý swět. Hádač za swoje proroctwí přišel, jak již řečeno, do kriminálu, ale přece swau wěc prowedl a zarmautil kupce nesmírně. Dlauho ještě kupci po nejwýbornějších prodejích, chodíwajíce je zapíjet čájem do hostince, wyprawowali tam o ancikristu. Také mnozí činowníci a šlechticowé nechtíc o tom přemýšleti, a nakažení mysticisinem, který byl tenkráte silně w modě, widěli w každé písmeně, z kterých bylo složeno slowo Napoleon, nějaký zwláštní wýznam; ba mnozí w nich našli apokalyptické cifry. A proto není nic podiwného, že se činowníci zamyslili strany této wěci: ale brzy se zpamatowali, uznáwajíce že jejich fantasie jest příliš bujná. Přemýšleli a přemýšleli, mluwili a mluwili, až konečně se ustanowili na tom, žeby ještě neškodilo wyptati se pěkně Nozdrowa. Poněwadž on prwní začal s tau historií o mrtwých duších a byl jak se říká w jakémsi auzském spojení s Čičikowem, snad nepochybně wí něco o okolnostech jeho žiwota, tedy zkusme, co bude říkat Nozdrow. ( Pokračowání. )", "id": 1038}
{"text": "11. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Pozvání Palackého do Frankfurtu], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Našemu Palackému poslali z Frankfurtu pozwání „ aby prý na sněm wšeobecný německý přišel, representowati se Šuselkau národ Rakauský ( die Oesterreichische Nation ). Jak z jistých pramenů wíme, hodlá Palacký tiskem po německu odpowědíti na toto pozwání. Co odpowí, brzy se dočteme.", "id": 1039}
{"text": "17. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Doba prvního člověčenstva]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 3. Doba prwního člowěčenstwa od J. Sl. Tomíčka. Nákladem Českého Museum. Nowočeské bibl. č. VI. Spisů mumusejních č. XXI. W Praze w komissí u Kronbergra i Řiwnáče. 1846. 8. str. 248. Cena 48 kr. stř.", "id": 1040}
{"text": "13. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Český pán na honbě]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. * - * Před nedáwnem byl jistý český pán, syn to slawných českých předků, na honbě. Slýchaje čas po čase náhončí na sebe prowoláwat: Pozor, pozor! pochlubil se k přistojícím: Merkwürdig! Seit 20 Jahren mache ich alle möglichen Jagden mit, und habe schon Tausende Hasen erschossen, aber erst heute bemerke ich, dass Hase im Böhmischen „ Osor “ heisst!!! -", "id": 1041}
{"text": "18. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Sněm říšský, Titulek: Dne 16. srpna, Autor: Havlíček, Karel\nDne 16. srpna. Dnešního dne počal se sněm wěcí na pohled jistě málo důležitau, která wšak po lepším uwážení weliké wáhy nabýwá. Pan předseda Šmit tázal se totiž komory, mohau-li ti pánowé deputowaní, kteří we Wídni bydlí, a wšak jinde w okrsku některém wywoleni jsau, žádati o náhradu za cestu z tohoto okrsku až do Wídně a opět nazpátek? – Pozdwihli se arci hlasowé, že se o tom ani zmínky činiti nemá, poněwadž zákon i zdrawý rozum již rozhoduje. Deputowaným se totiž nahrazuje za cestu z místa swého až do Wídně a opět nazpátek po 2 zl. stř. za každau míli; kdo ale we Wídni bydlí, nemůže owšem, je-li člowěk swědomitý, náhradu za cestu žádati, kterau nekonal. Takowý swědomitý občan a liberalista je ale mezi jinými jeden náš krajan ze sewerní části Čech, jenž we Wídni bydlí a chce, aby mu země, to jest ti občané, které on tak liberálně a radikálně proti wšem útiskům zastáwá, zaplatili z daní swých cestu ze Žatče až do Wídně a nazpátek! Diwme se těmto liberalistům a křiklaunům, kteří proti jiným utiskowatelům a šidičům zemským wystupují jen proto, aby sami místo nich zem utiskowati a šiditi mohli! Takowých jest za našich časů weliký počet; ale to jediné dobré jest, že se brzy dle prawých úmyslů swých prozdradí a soběckost swau swětu ukáží. Tak ku př. pan Šuselka, též náš krajan a přítel, jenž také we Frankfurtu deputowaným byl, a nyní bezpochyby welmi opatrně Frankfurt opustil, žádá nyní náhradu za cestu z Frankfurtu do Wídně, ačkoli již dříwe co deputowaný do Frankfurtu dostal náhradu za cestu tam i nazpět. Byl jsem náhodau swědkem chowání páně Šuselkowa w přednostenské kanceláři sněmu říšského dne 14. srpna asi o půl 7. na wečer, když tento ctihodný muž nejhrubším způsobem na auředníky této kanceláře, ba i na samého druhého předsedu sněmowního p. Strobacha dotíral, nazýwaje jejich swědomitost Že mu nechtěli za cestu z Frankfurtu do Wídně 2 - neb 3krát náhradu opatřiti. starým bürokratickým šlendriánem, a jenom mstau za to, že do Frankfurtu za deputowaného šel. Když ale p. Strobach s welikau wážností p. Šuselkowi nawrhowal a jej wybízel, aby on sám weřejně we sněmu o swau záležitost se ujal, popošaupnul p. Šuselka nezdwořilost swau až na ten stupeň, že w kanceláři sněmu před mnohými deputowanými a auředníky co statečný demokrat klobauk na hlawu posadil, a po pokoji ostrým krokem chodě dále – „ resonírowal. “ Dnes ale se opatrně warowal, weřejně na sněmu zmínku učiniti, neboť mají tito poctiwí radikalisté aspoň tolik taktu, že swé špinawé kausky po straně prowozují a weřejně jen pro celý národ hoří a oběti obětují. – Pan Zimmer, jemuž se předešlá interpellace ministra wojny tak nešťastně wydařila, chtěl se dnes o nějakau lepší pokusiti, ale bohužel nebyl tentokrát p. hr. Latour přítomen. Tu se ale pozdwihl ministr Doblhoff a oznámil, že hodlá nyní odpowědíti na otázky páně Löhnerowy strany sněmů zemských. Z odpowědi ministrowy wyrozuměli jsme, že ministerstwo skutečně již o to se přičiňowalo, aby se provinciální sněmy tam, kde posawad se drží, rozešli, poněwadž říšský sněm nyní rokuje. Také jsme ale z odpowědi ministra s welikým podiwením 426 wyrozuměli, „ že prý tito provinciální sněmowé jenom materialie mají shromážďowati pro sněm říšský, “ co by tolik znamenalo, jako že nejsau nic, pranic ( neboť zrowna tak může každý jednotliwec sbírati materialie pro koho chce, třeba i pro sněm říšský!! ). Poněwadž wšechno to také na swůj sněm český wztahowati musíme, a tudy bychom se panu ministrowi co nejzdwořileji za to poděkowali, kdyby sněm náš český, sněm konstitující neměl nic jiného než „ materialie sbírati “, tuť bychom se owšem we jménu celého národu našeho poděkowati museli za tolik lásky. My Čechowé hotowi jsme auplně státi na wšem, co již pro králowstwí naše od J. M. C. dříwe powoleno jest, a od čeho ani nejmenší částky upustiti aumysl nemáme, přeswědčeni jsauce, žeby celý národ náš za zrádce powažowal takowé wyslance, kteří by powolili, místo starého despotického jarma, bürokracie a aristokracie zase nowau despotii cizího říšského sněmu na zemi českau uwaliti. Mohau Němci, Wlachowé atd. usuzowati, čeho Čechům zapotřebí jest? Jest to swoboda, když nám opět wětšina cizí bude předpisowati, tak jako nám dříwe předpisowal absolutismus? – H. Borowský.", "id": 1042}
{"text": "11. září 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: [poznámka redakce k Čuprovu Článku o vlastenectví], Autor: Havlíček, Karel\nPozn. Redak. Srownáwajíce se we wšem tom úplně s wáž. p. spisowatelem, dodáwáme jen na uwáženau, jak welice mnozí,, wlastenci “, ztratiwše weškerý šlechetnější záměr ze zřetele, we wenkowských městech a městečkách jenom hospodskými křiky, a buřliwým dorážením na lidi, účel dobrý celého našeho tak nazwaného wlastenectwí nechápající, dobrau naši wěc jenom w podezření a potupu uwádějí.", "id": 1043}
{"text": "12. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Odjezd poslanců na sněm do Kroměříže], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Dnes o polednách odjíždějí poslancowé čeští z Prahy opět na sněm říšský do Kroměříže. Jakých událostí dočkaly jsme se od 6. října až po tuto dobu! Jak welice změnily se okolnosti! Poslancowé čeští wzdálili se z Wídně, jakožto audowé panující wětšiny sněmu poražení hmotnau sílau frankfurtsko-maďarské revoluce Wídeňské. Ministerstwo, které deputowaní čeští we sněmu podporowali a drželi, padlo též skrze tuto revoluci. Čtenáři našich nowin pamatují se zajistě, kterak Národní Nowiny toto ministerstwo ( býwalau naší wládu ) dle možnosti podporowaly a zastáwaly, a to proto, poněwadž se býwalé ministerstwo w nejdůležitějších wěcech rakausko-uherských srownáwalo s náhledy českých poslanců a dle jejich raddy mnoho činilo, co naň pak uwalowalo zašť zášť Frankfurtistů a Maďarů. Několikráte jsme w Národních Nowinách podotknuli, že lepšího ministerstwa nedostaneme pro sebe a padne-li toto, že očekáwati můžeme horší! Bojíme se nyní skutečně, aby se slowa naše newyplnila. Poslancowé čeští odjíždějí opět na sněm, newědauce sami, budau-li náležet ke straně ministerské neb opposiční. Ministerstwo není posud ustanoweno, a kdyby i ustanoweno bylo, bude w něm přece několik osob nowých sněmu neznámých, a z té příčiny nebude dokonale známo, jakau cestau nowé ministerstwo ( nowá wláda ) zamýšlí kráčeti. Cesta ale, na které čeští poslancowé kráčeti budau a kráčeti musí, dáwno již ustanowena a známa jest a nikterak se změniti nemůže, má-li český národ s jednáním sněmu spokojen býti. Přijme-li tedy nowá wláda ty zásady foederalistické, o kterých čeští poslancowé přeswědčeni jsau, že jediné dle nich blaho celého Rakauska založeno býti může, pak budau čeští deputowaní opět náležeti ke straně ministerské. Nebude-li míti nowé ministerstwu ministerstwo tyto zásady a bude-li wůbec jednání jeho proti dobru národu českého a Slowanstwu směřowati: pak budau čeští poslancowé w řadách opposice a neustanau odporowati ministerstwu tak dlauho, až buď swé smýšlení a jednání změní aneb z auřadu odstaupí. Ostatně musíme doufati, že wětšina sněmu předešlého smýšlení přeswědčení swému wěrna zůstane, od čeho owšem blaho naše budaucí záwisí. Národní Nowiny budau se též swých zásad politických držeti bez ohledu na wládu a na sněm: ačkoli si nanejwýš přáti musíme, aby wětšina sněmu a wláda, která se w konstituci wždy dle wětšiny sněmu držeti má a musí, s námi stejně smýšlely, tak abychom wšeho, co nám náleží, nejkratší ani nejlehčí cestau dosáhnauti mohli. Ministerstwu takowému, které by proti českému slowanskému národu nesprawedliwě jednalo a wůbec o swobodu upřímně nestálo, musíme ale dle swědomí swého wždy ze wšech sil swých odporowatí odporowati a tak dlauho odporowati, až padne! A jako Národní Nowiny poslední ministerstwo wšemožně zastáwaly, tak dowedau ministerstwu swobodně nesmýšlejícímu a nesprawedlnému ostře a neunaweně se protiwiti. Nás neuspokojí snad nějaký na oko liberální program wlády a pauhá slowa: my wždy jen na činy i na úmysly bedliwý pozor míti budeme. Ostatně naděje jest, že se rokowání sněmu w Kroměříži znamenitě urychlí. Frankfurt bude hned brzy na počátku! –", "id": 1044}
{"text": "12. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Něco o novém zřizování obcí, Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Něco o nowém zřizowání obcí. Ze wšech stran ozýwají se powěsti, že mnozí auředníci nechtějíce podle swého zatwrzelého rozumu chápati prawý smysl nowého zákona obecního wenkowanům rozličné wěci namlauwají, jmenowitě že si každá obec swého wlastního auředníka držet a platiti musí, ba že se i k tomuto aučelu wíce katastrálních obcí sestaupiti musí do jedné jen aby takowého pana auředníka wyžiwiti mohli. Ba slyšeli jsme o jednom panu wrchním w Ch., který již prý swé pány kancelářské a písaře jakožto drahé dědictwí rozličným obcím rozdělil, které ale owšem nepřijali. Z toho ohledu a jsauce od mnohých obcí ctných o nějaké wyswětlení tázáni, powažujeme za swau powinnnost, tuto wěc podle zákonu obecního od 17. března 1849 ( a ne snad jen podle swé wlastní hlawy ) wyswětliti. Co se předně spojení několika katastralních obcí ( neb wsí ) do jedné obce týče, o tom nalezáme zmínku jenom w §. 1., 3. a 4. Tyto zní takto: „ Za obec místní powažuje se wůbec obec w katastru co samostatný celek wyměřená, leč by jich ( těch katastralních obcí ) již wíce skutečně samostatnou jedinou obec již nedělalo. Jednotliwé obce mají práwo spojiti se s jinými w jednu místní obec. Jestliže jednotliwé obce nemají prostředků, aby powinnosti jim w tomto ( obecním ) zákonu uložené plnily, spojeny budou s jinými w jedinou obec místní. “ Z toho tedy widíme, že obce mohau, jestli chtějí, se spojit, že k tomu ale nuceny býti nemohau, leč jen kdyby neměly prostředky, zastati powinnosti jim uložené w tomto obecním zákonu. Podíwáme se tedy, jaké powinnosti se obcím ukládají w obecním zákonu. Žádné jiné než: §. 83, že musí mít každá obec jednu osobu schopnau ke psaní, kterau bude k tomu aučelu užíwati purkmistr. Tento §. nepochybně zawdal příčinu mnohému, aby myslil, že si každá obec zwláštního písaře držeti musí. To ale jest weliký omyl. Když mezi sausedy jeden jest muž zkušený a péra schopný, není pro malé obce žádného písaře zapotřebí, obzwláště nyní při rownopráwnosti, kde se jim wšechno po česku wydati a od nich taky po česku přijmauti musí. Co by měl také w takowé obci písař za práci, wždyť by leností umříti musel! Něco jiného jest we welkých obcích, jako we městečkách atd., tu arci jest již tolik řízení a psaní, že k tomu snad i wíce než jednoho písaře zapotřebí jest. Ať tedy jen každá wesnice, která sama pro sebe zůstati chce a může, wywolí si za purkmistra muže we swětě zkušeného, rozumného a schopného w péře, jakých se dosti najde, aneb ať alespoň jeden z dwau ustanowených předstawených tyto schopnosti má, a tak obec ušetří zbytečný náklad na písaře. Co se ostatně powinností purkmistrowých týče, který musí dle § §. starati se o čistotu, zdrawí, o chudé, o silnice, o příprawy k hašení ohně, o trhy, o mrawnost, o stawby, o čeládku a wůbec o bezpečnost: to jsau samé wěci, které beztoho také každý rychtář na starosti míwal. Kromě toho musí purkmistr zákony nowé obci oznamowat ( ty dostane tištěné z okresního auřadu ), on musí wybírat, odwádět daně, býti při konskripcí a rekrutýrce, dbáti na cizince, wydáwati pasy atd. samé wěci, které buď až posud také rychtář dělal, neb které jistě každý rozumný muž s malau doptáwkau wždy dobře zařídí. Ostatně bude mít každá obec spráwu swého obecního jmění. Ale tak dobře jako každý bez písaře dowedl až posud swé wlastní hospodářstwí wésti, tak dobře dowedete wšichni dohromady hospodařiti bez písaře s obecním swým jměním. Také se ještě i ta námitka dělá, že prý jen ta wesnice může býti pro sebe obcí, která má alespoň 100 woličů. To ale w zákonu obecním nikde nestojí. §. 44. prawí wýslowně, že ty obce, které nemají wíce než sto woličů musí mít wýbor obecní z 8 neb 9 osob. To znamená, že žádná obec nesmí mít menší obecní wýbor než 8 neb 9 mužů; jak mnoho ale musí být woličů ( t.j. sausedů a občanů ), to nikde nestojí a wýslowně se z tohoto paragrafu rozuměti musí, že jich může být míň než 100. Woličem ale jest každý, kdo w obci usedlost ( dům neb pole ) nebo řemeslo má, z nichžto nějakau přímnau ( directe ) daň platí. Z toho zde řečeného tedy každý widí, jak wěci skutečně stojí podle zákonu. Co se ale našeho mínění týče, neradili bychom obcím, aby se bez potřeby s jinými spojowaly. Že se od auřadů nynějších k tomu pracuje, w tom widíme jenom reakcionářské aumysly. Neboť jak se wíce wsí do jedné obce spojí, přestane skutečně prawá swoboda obce: wzdálenější nebude již k poradám přicházeti, stanau se rozepře mezi sausedy hlawní obce a ostatních, zkrátka obec přestane býti obcí a stane se okreskem malým. Wezme-li si tento písaře neb auředníka, přijde to brzy tak daleko, že tento bude wšechno dělat a wšechno widět; občané sami spoléhajíce se na něho nebudau tak pečliwě o weřejné wěci dbáwati a proto zas jim nebudau nikdy rozuměti. Pokrok k dálšímu konstitučnímu žiwotu odstrčil by se tím zase na dlauhá léta. Kdyby později někde pro zwláštní ohledy a místní příležitosti některé obce takowé spojení za užitečné uznaly, mají wždycky snadno se spojiti; těžko by ale bylo rozcházeti se, kdyby se nyní snad kwapně a bez rozmýšlení k něčemu slepě zawázaly, co by je snad ustawičně mrzelo.", "id": 1045}
{"text": "18. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [O slovníku vznikajícím v zahraničí], Autor: Havlíček, Karel\nZ Prahy. Litostně-li si zpomínáme, jak mnoho synů w cizině je ztraceno pro národ český, radujeme se zase slyšíce, že který Čech i wzdálen od wlasti buď wlastní sláwau ozdobuje jméno swého národu anebo jinak pro jeho zwelebení pracuje. Nemalým potěšením tedy bylo nám dočisti se w „ Slovenii “ o muži docela neznámém, jenž si ale swau práci může získati trwalého jména. W Korutanech totiž w německém Strassburgu w dolině Keršské pracuje Wáclaw Janda, rodem Čech ze Sušice a pensionowaný farář, již 20 let o slowníku, w kterém budau obsaženy a wyloženy wšechny známé kořeny wšech nářečí slowanských; do Hromnic bude obšírně toto dílo dokončeno a potom prý národnímu museum w Praze k wytisknutí dorowáno. W bolestech swých ( neboť dlauhá leta již postonáwá ) prosí Boha jenom, aby mu dal žíti, až šťastně dokončí swé předsewzetí; potom nech se stane wůle Boží. To je láska k wlasti, k swému národu.!", "id": 1046}
{"text": "17. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy., Titulek: [Článek pana Kleinerta], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] Pan Kleinert přinesl nám wčera odpowěď na článek proti němu w sobotním čísle wytištěný. Poněwadž ale p. K. žádné wěcnaté wywrácení nepodáwá a skutek swůj, který jsme ostře potupili, upříti nemůže, newiděli jsme potřebi odpowědí, jeho místo w nowinách zaujmauti. Zůsláwáme ještě posud a sice po dobrém a chladném rozwážení při wšem, co jsme napsali, zwláště poněwadž jsme se dowěděli, že tento nepowolený krok p. K. we Wídni účinku swého nám škodného se neminul, a poněwadž podlé jiných o chowání některých audů deputace we Wídni nás došlých zpráw teprwa jsme se ještě lépe přeswědčili o léto záležitosti. Umínili jsme si, bude-li toho zapotřebí, beze wší šetrnosti osob wytisknauti, co s jistotau wíme. H. B.", "id": 1047}
{"text": "8. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Zřízení obce Poděbradské. Sděleno od M. D. Jana Dlabače, Autor: Havlíček, Karel\nZřízení obce Poděbradské. Sděleno od M. D. Jana Dlabače. My purkmistr a radda města Poděbrad nad Labem známo činíme tímto listem naším obecně přede wšemi, kdež čtěn, aneb od čtaucího slyšán bude, a zwláště tu, kdež náleží: Jakož jsau slowútné opatrnosti purkmistr a konšelé i na místě wší obce města Sadské při nejjasnějším a nejnepřemoženějším knížeti a pánu, panu Rudolfowi Druhému, z Boží milosti wolenému římskému císaři a pánu našemu nejmilostiwějšímu ( mimo předešlé od J. M. w letu 1586 od slawné a swaté paměti Jich Milostí císařů římských Ferdinanda a Maximiliana nadaných obdarowání potwrzení ) dalších milostí majestátem, jehož dátum na hradě Pražském w auterý po sw. Lucii a Ottylii jinak 1608 etc. potwrzených poníženými prosbami swými dosáhli a obdrželi: aby se sami propauštěti a jiné mezi sebe za sausedé a obywatelé přijímati, o swých statcích 284 swobodně říditi a kšaftowati, kněh městských, do nichž by se wšelijaké práwní wěci a trhy zapisowaly, užíwati i také sirotky říditi a opatrowati, a w tom we wšem řádůw a obyčejůw, kteréž se w obci naší zachowáwají, následowati mohli; že jsau na nás týž purkmistr a konšelé skrze psaní žádost wložili, ano i přímluwa od urozeného a statečného rytíře pana Jana Obyteckého z Obytec, JMC. hejtmana na Poděbradech, za ně učiněna jest; poněwadž též nowé milosti obci jich nadané majestátem JMC. potwrzené a pojištěné a na řád a způsob netoliko k artikulům a z privilegií a obdarowání naších přináležejícím, ale i z některých jiných, kterýchž se tak z práwa neb obyčeje w obci naší užíwá, spráwu neb řád pod pečetí naší městskau wydali. – I abychom sebe nakloněni k zwelebení dobrých řádůw, spráw králowstwí tohoto českého se srownáwajících, a že obcí města Sadské těch nowých milostí z lásky sausedské a křesťanské přejeme, býti prokázali, té žádosti rádi jsme powolili a tuto spráwu neb řád po artikulích nížepsaných z kněh majestátů našich w tento list náš wepsati dali, kterážto spráwa neb řád zní od slowa k slowu takto: Spráwa neb řád, wedle kteréhož se město Poděbrady řídí a sprawuje, jak w wěcech městských, a obecních i práwních. 1. JMC. krále a pána našeho za dědičnau a milostiwau wrchnost swau poznáwáme, JMC. pánůw radd, zřízené komory w králowstwí českém a pánů hejtmanů, kteréž nám od JMC. wystaweni býwají, co se nám jejich jménem a na místě JMC. poraučí, když takowé poručení ku překazení a umenšení privilegií našich se newztahují, poslušni jsme, a jako na wězne JMC. poddané sluší a náleží, se chowáme. 2. Wedle obdarowání a privilegií od slawné a swaté paměti knížat Minsterberských a králůw českých městu Poděbradům nadaných a od JMC. císařůw římských a postaupně ztwrzených we wšech řádích a spráwách tak jako jiná města JMC. swobodná, jakž a pokudž obdarowání naše swědčí a ukazují, se řídíme a zprawujeme, žiwnosti a obchody, jak kdo ze saudedů, seč býti může, wedeme a prowozujeme; jeden každý z sausedů a obywatelů swobodu máme statky swé prodáwati a dáwati, komu se nám koliw líbí a zdá, bez překážky, k čemuž knihy městské k zapisowání jedné každé wěci zřízené máme. 3. Žádá-li kdo mezi nás za sauseda neb obywatele přijat býti, powinnen jest list zachowací přednéstí, a že sobě swobodný člowěk jest, ukázati; což když učiní, jej za sauseda neb obywatele přijímáme; kdež on slibuje wšelikau wěrnost obci zachowáwati, wšecka břemena městská a co-li na něj podáno neb uloženo bylo, podniknauti a nésti, práwní poslušnosti dokazowati, in summa we wšem dobrém řádu státi a trwati. A při tom powinnen jest tak přijaté městské práwo wykaupiti, přijemného ( jakož pak kolikrátkoliw kdo grunt swůj proměnil, aneb znowu kaupil, pokaždé ) pamětné dáti. – Tu se šetří mírností, aby lidé zwlášť w nowotě se osazující nad míru utiskowáni a ztěžowáni nebyli, ale sečli kdo mohl býti, od něho se žádá, i také nebyl-liby zásobený člowěk, do půl leta i déle sčekání se mu činí ano i pomalu přijímá. Od zapsání městského práwa dáwá se písaři rádnímu 2 gr. čes., zapowídá se pak, aby žádný pod wymyšleným způsobem žádného k sobě do nájmu neb do podružstwí saused bez powolení našeho nepřijímali, ale kdožby byt mezi námi míti chtěl, powinen jest, nás za powolení jemu toho žádati, a když podlé wýš psaného způsobu přijat bude, kdožkoliw z sausedů přijati jej k sobě může. Jeden jak každý, jsa tak přijat, jestli že jest řemeslník a žádá přijat býti do cechu, jedno každé řemeslo neb cech powinni jsau, ho mezi sebe přijíti, wšak když list od řemesla ukáže a přednese. 4. Jestli žeby se událo komu grunt swůj prodati a jinam od obce naší hnauti, neb se osaditi, toho se žádnému nebrání, nýbrž žádajícímu list dobrého chowání, jen se i ode wšech powiností, kterýmž nám i obci naší byl zawázán, oswobozuje a wedle privilegium propauští, dáwá. Wšak ten každý powinnen jest grunt swůj dobře zachowalému člowěku s jistým wědomím našim prodati a jej osaditi. Od sproštění a wydání zachowacího listu dáwá se nám 30 gr. č., možnější i kopu gr. č., písaři od sepsání tolikéž. 5. Kdožkoliw grunt neb dům, roli, luky, zahrady atd. z sausedů kupují, powinni jsau zápisem kněh našich městských purkrechtních takowý trh dáti sobě pojistiti a zapsati, nebo gruntowé takowí žádnými cedulemi a smlauwami postranními zjistěni býti nemohau. Od zápisu jedné každé wěci z těch, jak se s písařem narownání stane, se platí; nejčastěji, co slušné býti uznáwáme, podle welikosti a malosti statku, na tom uznání powinnen jest písař přestati, rowně též když žádání manželské aneb smlauwy swadební do kněh městských wpisuje, wšak od 10 gr. až do jednoho tolaru wíce se nedáwá. 6. Kdožby žádostiw byl z sausedů našich neb obywatelůw o statku swém nezáwadném kšaft učiniti, k žádosti jeho dwě osoby, spolurádní s písařem radním wysílani býwaji. Tu wůle kšaftujícího bez wšech auplatkůw spolurádních i pisaře se sepíše, kšaftujícímu jednau, druhé i po třetí přečte, a byla-liby dokonalá wůle jeho w tom, dotázka se činí; k čemuž když se kšaftujíci přizná, kšaft pečetí městskau se spečetí a na práwo přijímá. Po smrti kšaftujícího přátelé neb nápadníci powinni jsau, ty osoby spolurádní, kteří při činění kšaftu přítomni byli, obeslati a za wyswědčení jeho žádati. Což když se stáwá a kšaft wyswědčen býwá, ku přečtění přichází. Wšak jedna každá osoba, do kšaftu pojata, písaři po 2 gr. odwésti powinna jest; když kšaft k stwrzení přichází, podle uznání našeho písaři od stwrzení a wepsání jeho do kněh městských se platí, wšak nejwýše od 30 gr. č. až do 2 kop. 7. Po smrti z swěta sešlých lidí sauseda neb saused našich wedle wyměřeni práw králowstwí tohoto českého jisté osoby z raddy k inwentowání a popsání wšelikterého statku mowitého i nemowitého wysíláni býwají. Ten když se zcela a zauplna, jak a na čem se nachází, popíše, takowý inwentář bez platu od písaře do kněh městských k tomu obzwláště zřízených se wypisuje, tak aby wdowy a obzwláště sirotci, přijdauce k letům, mohli wyrozuměti, na čem sprawedliwost neb patrimoniuin jejich záleží. 8. Přitrefilo-Ii by se komu z sausedůw našich bez pořízení neb kšaftu prostředkem smrti z tohoto swěta sjíti, tehdy nejbližší přátelé w krewnosti wedlé majestátu našeho a práw králowstwí českého k nápadu práwo a sprawedliwost mají a statek obdržují. Nebylo-liby žádných přátel s městem trpících aneb odjinud, takowé statky neb odaumrtí k záduší obracujeme. 9. Po smrti z swěta sešlých sausedů a obywatelů našich wdowy a sirotky w swau ochranu přijímáme, a nemájí-li poručníků kšaftem zřízených, jim jistě poručníky pro ochranu a radu nařizujeme; není-li možné wdowě do wdáni jejího s sirotky do zrostu jejich na statku zůstati a jich obdržeti, dopauštíme jej poručníkům prodáwati, w čemž jim i sami nápomocni býwáme. Sirotčí peníze na práwo do sirotčí truhlice přijímáme, co se na práwo přijme, do kněh městských zapsati dáwáme, a když siročí, kterému přicházejí, wedle zápisů kněh městských z sprawedlnosti, jejich příjmy i wydání potřeb se jim činí. Wdowy a sirotci powinni jsau se námi říditi neb sprawowati, kteříž každoročně při wánocích neb nowém letě před námi se postawují, kdo k čemu schopný se býti zdá, se obracují; žádné wdowě ani sirotku ženského pohlawí bez powolení našeho nedopauštíme w staw manželský stupowati, ale kdožkoliw žádal wdowu neb sirotka sobě pojíti, při nás toho, aby mu za manželku dána byla, wyhledáwati powinnen jest. Uzná-li se, že jest člowěk poctiwý, a wůle ženské osoby k tomu přistupuje, za manželku mu dána býwá. 10. Důchodowé zádušní a obecní aby umenšení nebrali, o to přední péči máme, a jakož těchto let drahých a těžkých důchodowé obecní na wydání stačiti nemohly, swoleno jest w plné obci, kdožkoli z sausedů wína kupuje a šenkuje, z každého wědra po 3 gr. k obci, prwe nežli je s wozu spustí, dáti a odwozowati powinni jsau. Sausedé a šenkýři, kteří z jiných měst pálený berau, každého měsíce po 5 gr. z něho odwozují, z čehož se warhaníkowi každý měsíc po 30 gr. platu platí. Též nedopauštíme žádnému w soli handle wésti a prodáwati, ale také se k ruce obce kupuje a zase prodáwá. Pakliby se kdo nalezl, žeby w soli handl wésti chtěl, aneb ji pokautně prodáwal, tehdy se mu takowá sůl w pokutě béře a k užiktu obce obrací, a z toho ze wšeho při obnowení raddy počet náležitý před panem hejtmanem činí se obci. Kdožbykoliw wína šenkowati dali, nemají ho bez koštýřů načínati, ale při auřadě aby koštýři obesláni byli, toho žádati, jim půl pinty koštu dáti, w čem wíno prošacowáno bude ( jakož se cedulka na tabuli dwéří rathausních přilepuje ), tak a nejináč je šenkowati. Pakliby kdo bez koštu a prošacowání wíno dáwal a šenkowal, takowý každý z obci pokuty 2 kopy gr. č. propadá a šenk se mu zastawí, z každé nádoby wína dáwá se k auřadu purkmistrowskému 2 žejdlíky a za 2 zejdlíky, po čem wíno sazeno, peníze k záduší. 11. Když wychází rok od obnowení auřadu konšelského, na posledním z konšelů auřad purkmistrowský zůstáwá, na JM. pana hejtmana žádost wzkládáme, aby ráčil na místě JMC. raddu obnowiti. Tu jedenkaždý z nás osobu na swé místo wolí a JM. panu hejtmanu poznamenání se dáwají; a jakž se to též za často trefuje, když strany mezi sebau saudy a rozepře míwají, že některé osoby z prostředku raddy k swědomí sobě wyhrožují a někteří pro příbuznost a přátelstwí na rozepřech sedati nemohau, a tudy pro nedostatek saudců wejpowěd wedle wyměření práwního státi by se nemohla, tehdy powinnost jest stran pana hejtmana w tom wyhledáwati, aby ráčil osobami jistými raddu dosaditi, kteříž tak w nowě weleni a dosazeni býwají; těm se dáwá záwazek neb přísaha konšelská, wšak toliko k těm přem, kterýchžby uwažowati pomáhali. Po obnowení raddy nejdéle we dwau nedělích obec se shromážďuje, a tu wolíme auředlníka zádušního, kostelníky, auředlníky nad lesy; ohni a příkopy, též wšem cechům cechmistry obnowujeme. Kdožkoli z sausedů, jsa powolán a obeslán do obce, nepřišel, aneb při auřadě purgmistrowském se neopowěděl, ten každý do wězení se béře a z něho puštěn nebýwá, dokud 7 1/2 gr. k obci pokuty nesloží. 12. Wšelijaké platy, zbírky jak dědičné tak sněmem swolené sami z sebe wybíráme a do důchodů JMC. časně odwozujeme, též na sausedích swých, byl-liby čím do důchodu JMC. powinni, dluhůw dopomožení činíme, wšak při zbírkách sněmem swolených ten prostředek zachowáwáme, kdo má wíce statku, aby wíce dal, a chudší méně. 13. Ponocnými město sami se ponocujeme a jim zbírku spolu sausedy swými dwakráte do roka činíme, w letě po 3 gr., w zimě po 4 gr. č., w němž nájemníci, podruzi powinni jsau nám nápomocni býti w letě po 1 1/2 gr., w zimě po 2 gr. č. 14. W wěcech práwních tento pořad práwa zachowáwáme, kdožby koliw buď domácí neb přespolní koho chtěl sobě ku práwu připrawiti, powinnen jest k auřadu purgmistrowskému přijíti, obeslání sobě k jistému dni, w němž na raddě sedáme, do raddy wyžádati, kteréžto obeslání do obzwláštních kněh neb register se wpisuje a zaznamenáwá, w tom we wšem jednomu každému wolnost práwní se uděluje, wšak když srozumíwáme, žeby o některé špatné wěci mezi sausedy našimi saudowé zrůsti chtěli, napomenutím, aby od předsewzetí swého ustaupili, do saudu a autrat se nedáwali, odwozujeme. Jestiže napomenutím nic při nich spůsobiti nemůžeme, ku práwu, co přednášeti chtějí, přijímáme, a jakž proces práwa králowstwí tohoto českého ukazuje, termin jako k odpowědi daní taky k průwodům jedné i druhé straně propůjčujeme. Prwe nežli průwodowé k publikowání přicházejí, na přátelskau smlauwu ano i po průwodech stranám podáwáme. Nemohau-li se umluwiti wejpowědí, s wejhradau wrchního práwa udělujeme, za to wšecko od stran žádného platu nebéřeme. Při přijímání swědků při práwě našem tento řád se zachowáwá. Příkladem Pražských i jiných okolních měst JMC. písař náš rádní sám swědky přijímá, předně napomenutí jim činí, přísahu dáwá, a potom, jak který w jakých slowích swědčí, zapisuje, jemužto od zapsání jednoho každého swědka po 2 gr. se platí. Wšak žádal-liby kdo, aby dwa spoluradní wedle zřízení zemského a sněmowního snešení k přijímání swědků za relatory wyslaní byli, toho se mu dostáwá. Ale powinnost jeho ukazuje wedle nařízení sněmowního leta 1585 wyslaným rowně jako i písaři po 2 gr. dáti a od jednoho každého swědka platiti. Ti pak wyslaní netoliko při samé přísaze přítomni býti, ale až do přijetí a zapsání swědomí zastáwati wedle wyměření téhož sněmowního snešení, ano i w tajnosti swědomí swědkůw zachowati powinni jsau. 15. Wšecky ty, kteříž by na potupu a zlehčení obce a práwa něco neslušného před sebe brali, wedle wyměření práw králowstwí českého podle welikosti účinku neposlušným a nechtějícím powinností a břemen městských snášeti, zapowídáním žiwnosti městské a jiné přestupníky dobrého řádu wězením i pokutau, až i buřiče obce a nepokojné wypowěděním od města tresceme. Jestliže se pokuty peněžité co od koho wezme, ta se na potřeby obecní obrací a sumau we wšech wěcech a příbězích tak, jakž privilegia naše ukazují, řád a práwo míti chce, hledíme se říditi a sprawowati, sami 285 w lásce a swornosti stojíce, sausedy naše též k tomu wedeme a máme. Též na to bedliwý pozor dáwáme, abychom pana hejtmana našemi wěcmi, kteréžby nám k wyřízení náležely, nezaneprazdňowali, i sausedy naše k tomu máme, aby i oni tím též pana hejtmana nezanášeli a neobtěžowali, zwlášť pak wěcmi k práwu náležejícími, nýbrž má-li jeden k druhému co, a skrácení nějaké se mu stalo, před nás se obsylati a žalowati. Jestližeby pak kdo wšetečně w to se wydal, nemaje od nás žádného skrácení sobě učiněného, jinam se utekl, a tudy, nejsa sobě dobře jist, domníwal-liby se práw zastati ( čímby nemálo ku protržení privilegií našich a ku potupě práwa slaužil ), takowého každého ku příkladu jiným tresceme. Wšak usilowal-liby kdo mimo slušnost a náležitost nás nebo sausedy naše w čem utiskowati, ku protržení privilegií a swobod našich co před sebe bráti, w té příčině k panu hejtmanu jakožto ochranci našemu na místě JMCské. se utíkáme a za ochranu žádáme, ani i w jiných příčinách, potřebujíce rady a dobrého zdání, w čemž opuštěni nebýwáme. Naposledy tak spolusausedy swé hledíme říditi a sprawowati, aby příčinu měli, nás raději milowati nežli nenáwiděti. Tomu na swědomí pečeť naší městskau wětší k tomuto listu přitisknauti jsme dali wědomě, jenž jest dán w auterý po sw. Wítě 1616. Donsule Duo Thobia Rapisma, Primate Duo Joanne Dasypo.", "id": 1048}
{"text": "30. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Výklad koránů. In’s Stammbuch Sr. Hochgeboren.], Autor: Havlíček, Karel\nWýklad koránů. Mohamed dowolil: Můžeš míti Mnoho žen, wšak wíno nepij žádné: Přeswědčen, že wíc než jednou míti Střízliwému nenapadne. Logau. In’s Stammbuch Sr. Hochgeboren. Každý dělej swoje Milý pane můj: Sedlák žito z hnoje A Ty z žita – hnůj. Logau.", "id": 1049}
{"text": "8. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Brzy se objewilo Čičikowu mnohem prostranější pole: utwořila se komisse k wystawení jakéhosi císařského welmi kapitalního stawení. Do této komisse wklauznul i on, a byl w ní nejaučinliwějším spoluaudem. Komisse bez meškání dala se do díla. Šest let pracowala se stawením: ale jestli snad podnebí překáželo, aneb stawiwo bylo takowé, zkrátka nikterak se nechtělo císařské stawení zdwihnaut nad grunty. A zatím se w jiných koncích města každému audu komisse narodil welmi krásný dům auprawně wystawený: patrně tedy tam byly lepší základy. Audowé komisse počali již dobře žít a ženiti se. Tu teprwa a teprw nyní počal se Čičikow trochu wyplítat z přísných zákonů zdrženliwosti a přemáhání sebe samého. Tu teprwa byl dlauhý jeho půst ulehčen, a ukázalo se, že podržel wždycky chuť na rozličné radosti, ačkoli se jich uměl docela zdržet w mládí, kdežto ani jeden člowěk auplně sám sebau newládne. Objewily se rozličné zbytečnosti: opatřil si dosti dobrého kuchaře, tenké hollandské košile. Sukna kupowal takowá, jaká nenosil nikdo w gubernii, a od té doby počal se držet wíce skořicowých a přizrzawělých barew s leskem; kaupil si wýbornau ekipáži a sám držíwal jednu oprať, aby se postranní kůň hodně ohýbal Za krásné se powažuje, když postranní koně hodně hlawami k zemi a od woje pryč odwrácenými poklusáwají, k čemuž se zwláštními opratěmi táhnau, anto prostřední kůň zrowna a hlawau do wýšky krokem běží., již si zwykl otírati se hubkau namočenau we wodě s Kolinskau wodičkau, již kupowal dosti draho jisté mýdlo pro hladkost kůže, již... Ale najednau byl poslán místo dosawádní noční čepice jiný předstawený, muž wojenský, přísný, nepřítel wšech auplatků a wšeho co se jmenuje neprawda. Hned druhého dne zastrašil wšechny až do posledního, žádal aučty, uwiděl nedostatky, mnohé zlracené sumy, zpozorowal také brzy krásné domy, a nastala pranice. Činowníci byli propuštěni, jejich domy přešly do jmění zemského, a staly se z nich rozličné obecní ústawy a školy, wšechno zahnal a Čičikowa přede wšemi jinými. Obličej jeho najednau i při wší příjemnosti nezalíbil se předstawenému, proč práwě, Bůh jediný wí, časem ani nebýwá žádná příčina; ale nenáwiděl ho až k smrti. Poněwadž ale přece byl jenom wojenský muž, snad tedy neznal wšechny wybrané civilní kausky, a za nějaký čas ostatní činowníci pod pokrowem sprawedlnosti a umění wprawit se do wšeho, wetřeli se do jeho milosti, a nowý sprawedliwý předstawený byl brzy w rukau ještě horších taškařů než dříwe, které ale on nedržel za takowé: ba on byl spokojen, že si wybral konečně lidi jak se patří, a chlubil se srdečně uměním swým poznati schopnosti. Činowníci brzy pochopili jeho ducha a charakter. Wšechno cokoli bylo pod jeho welitelstwím, stalo se strašliwým pronásledowatelem nesprawedlnosti: wšude we wšech jednáních ji pronásledowali a to s takowým úspěchem, že w krátkém čase měli každý po několika tisících kapitálu. Za tento čas obrátilo se několik předešlých auředníků na cestu sprawedliwosti a byli opět přijati do služby. Ale Čičikow se již nemohl žádným spůsobem wetřít, jakkoli se staral a pečowal o něho pohnutý dopisy knížete Chowanského prwní sekretář, jenž pochopil auplně wedení generálského nosu: ale w tomto pádu dokonce nic nemohl swést. Předstawený byl člowěk takowého druhu, kterého sice wodili za nos ( owšem bez jeho wědomí ), ale za to když již měl něco w hlawě, bylo to jako železný hřebík: nikterak nelze bylo ho wyrazit. Wšechno co mohl způsobit šikowný sekretář, bylo zničení zamazané konduity, a k tomu nemohl předstaweného jinák naklonit než autrpností, wyobraziw mu pohnutliwě nešťastný osud rodiny Čičikowa, kterau on ale na štěstí neměl. „ Nu což, “ řekl Čičikow, „ uwáznul sjem, prasklo to a konec. Pláčem se neštěstí nezlepší, zapotřebí se chopit díla. “ Odhodlal se poznowu začít, znowu se ozbrojit trpěliwostí, znowu se obmezit we wšem. Musel se přestěhowat do jiného města, a tam zase znowu na sebe obrátit pozornost. Nešlo to ale jaksi. Dwa, tři auřádky musel proměnit w krátkém času. Auřádky byly mizerné, nízké. Musíme wědět, že byl Čičikow nejslušnější člowěk, jaký jen kdy byl na swětě. Ačkoli on se z počátku musel protírat w špinawé společnosti, ale w duši swé wždy udržel čistotu; měl to rád, když byly w kanceláři stoly politirowané a wšechno aby bylo ušlechtilé. Nikdy si nedowolil w řeči nepříslušného slowa, a wždy byl uražen, když pozorowal, že jiní lidé we slowech swých nezachowáwají slušnau úctu k činu a k důstojnosti. Čtenářowi bude, jak myslím, příjemno dowěditi se, že on každé dwa dni bral čisté prádlo, a w letě w čas horka také až každý den: každý jen trochu nepříjemný zápach jíž ho urážel. Z této příčiny také po každé, když Petřík přišel swlíkati ho a zauwati mu boty, dáwal si do nosu hřebíček koření: a proto mu bylo nyní obtížno, octnauti se zase w těch řadách, kde wšechno smrdí kořalkau a neslušně se chowá. Jakkoli se sbíral na duchu, přece se spadl, ba až pozeleněl. Ale snášel wšechno trpěliwě náš hrdina, silně snášel – až konečně přišel k auřadu celnímu. Musíme podotknaut, že tato služba již byla dáwno tajný cíl jeho myšlének. On widěl, jaké zwláštní, šwihácké, zahraničné wěcičky si zařídili celní auředníci, jaké porcelány a batisty posílali tetičkám, kmotrám a sestrám. Ne jednau již dáwno říkal se wzdechnutím: „ tam kdybych tak mohl se dostat: i hranice jsau blízko a oswícení lidé, a jaké tenké hollanské košile bych si tam mohl pořídit! “ Musíme dodat, že při tom také myslil na jeden zwláštní druh francauského mýdla, působící neobyčejně na bělost kůže a čerstwotu twáří; jak se jmenowalo, Bůh to wí, ale dle jeho domněnky dozajista bylo na hranicích. A tak tedy by byl již dáwno rád na tamožnu ( celnici ), ale udržowaly ho rozličné tekaucí wýhody při stawební komissi, a on práwě saudil, že tamožňa při tom při wšem není wíce než husa w nebi, ale komisse stawební byla wrabec w rukau. Nyní ale si umínil za každau cenu dostati se k tamožně, a dostal se taky. Auřadu swého uchopil se s neobyčejnau horliwostí. Bylo patrno, že sám osud ustanowil jej k činownictwí tamožnímu. Podobná opatrnost, bystrost a bedliwost nebyla ještě wídána, ba ani slýchána. We třech we čtyřech nedělích ochodily se mu již tak ruce w celnictwí, že wěděl docela wšechno: ani newážil, neměřil, a jenom do faktury se podíwal, kolik je w jakém kuse loket sukna neb jiné látky: wezma do rukau balík, hned mohl powědít, kolik wáží liber. Co se ale týče prohledáwání, tu on měl, jak říkali sami jeho saudruhowé, zrowna psí čuch: nelze bylo nepodiwiti se, widauc, odkud on wzal tolik trpěliwosti, aby omakal každý knoflík, a to wšechno s chladnokrewností až zabíjející. Když prohledáwaní cestowníci se čertili, mohauce sami ze sebe wyletět, a cítíce zlostnau chuť ulehtati až k smrti jeho příjemnau osobu, on neměně se ani w obličeji ani we zdwořilém chowání říkáwal jenom: nebude wám líbo učiniti si trochu malé nepohodlí a wstát? aneb nebude wám líbo, sudaryně, obtěžowati se do druhého pokoje? tam manželka jednoho z našich auředníků se s wámi dohodne; aneb: dowolte, já tuhle trochu nožejčkem rozpářu podšíwku wašeho pláště, a řka to táhl již odtamtud šály, šátky chladnokrewně jako ze swé wlastní truhlice. Až i předstawení se wyjádřili, že je to čert a ne člowěk: on nacházel kontrebandy w kolách, wojích, w koňských uších a čert wí w jakých místech, kam ani žádnému spisowateli nenapadlo zalézt, a kam se mohau wdírat jenom celní auředníci. Tak že ubohý cestující, přeprawiw se již přes hranice, pořád ještě w několika minutách nemohl se zpamatowat, a otíraje se sebe pot, wystaupiwší w krupných kapkách po celém těle, jenom se křížowal a říkal: nu! nu! Položení jeho bylo auplně podobno položení žáka, wycházejícího z postranného pokoje, kam ho učitel powolal, že mu dá nějaké ponaučení, ale zatím mu tam wysekal docela neočekáwaným spůsobem. Za krátký čas nemohli pašeři pro Číčikowa ani žiwu býti. On byl hrůza a zaufalstwí weškerého polského židowstwa. Čestnost a nepodkupnost jeho byla nepřemožitelná, ba skoro neslýchaná. On si ani nebral ty drobné wěci konfiskowané, které ani nepřišly pro uwarowání zbytečných dopisů do císařských magacínů. Takowá příkladně nezištná služba nemohla se nestát předmětem wšeobecného podiwení a nedojíti konečně we známost u předstawených. On dostal čin a powyšení, a hned na to podal plán na chytání wšech pašerů, žádaje jenom o prostředky, aby ho mohl sám wykonat. Hned dostal oddíl wojska a plnomocenstwí ke wšelikým wyhledáwáním. To ale práwě chtěl. W ten čas zařídil se 806 silný spolek pašerů promyšleně-prawidelným spůsobem: na miliony dáwalo wýhod opowážliwé podniknutí. On již dáwno o něm wěděl, a když k němu odesláni byli s auplatkem, odřekl jím to, řka suše: ještě není čas. Obdržew ale wšechno do swých rukau, hned dal o tom wědomost spolku, zkázaw: teď je chwíle. On si to dobře wypočítal. Tu mohl dostat za rok tolik, co by jinák wyzískal za 20 let. Dříwe nechtěl s nimi wstupowat do žádných spolků, proto že byl dříwe jenom sprostý dohližitel, snad by tedy byl dostal jen málo, ale teď... teď je zcela něco jiného, on jim mohl ustanowit jakékoli wýmínky. Aby se wěc dařila docela bez překážek, získal k tomu i druhého auředníka swého saudruha, jenž se neubránil pokušení, ačkoli byl již šediwec. Úmluwa byla ukončena a spolek dal se do práce. Práce se počaly skwěle: čtenář nepochybně slyšel tak často opakowanau starau historii o důwtipném cestowání španělských beranů, kteří přešedše přes hranice w dwojích kožichách, přenesli pod swými kožichami na milion brabantských krajek. Tato příhoda stala se práwě za toho času, když Čičikow slaužil při celnici. Kdyby on sám nebyl měl aučastenstwí při tomto podniknutí, žádní židé z celého swěta nebyli by w stawu wykonati takowé dílo. Po třech neb čtyřech beraních přechodech přes hranici měli oba činowníci po 400.000 rublů kapitálu. Čičikow, jak se prawí, nahnal si až k 500.000, proto že byl čipernější. ( Pokračowání. )", "id": 1050}
{"text": "23. červen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Kvítí a zrnka, Autor: Havlíček, Karel\nKwítí a zrnka. – Kdo mluwí, co se mu chce, musí slyšet, co se mu nechce. ( Přísl. slowenské. ) – Kwětnatý, řečnický sloh w předmětech důležitých podoben jest modrému a čerwenému kwítí w žitě. Ono se líbí těm, kteří se pro wyražení procházejí, škodu wšak dělá oněm, kteří obilí klidí. ( Swift. ) – Šlechetnost má w krwi kůň: člowěk ale w duši. ( Stará prawda. ) – Tážeš se mne, příteli, co by lépe bylo: od zlého swědom, hryzenu býti, aneb w swatém pokoji na šibenici wiseti? ( Lichtenberg. ) – Chléb má rohy, nauze nohy. ( Přísl. slowenské. ) – Důwtipný, wysoce wzdělaný duch mnohem méně jest užitečný než obyčejný rozum; 40 rozumných newyrowná se sice jednomu geniowi, kdo wšak jenom zlato w sáčku má, každodenně škodu utrpěti musí pro nedůstatek drobných peněz. ( Swift. ) – Swoboda bez wlastního jmění, není nic, swoboda a jmění bez oswěty nejsau nic dobrého: ale dohromady jsau wšechno. ( Petri. ) – Dobrá kniha učiní hlaupé hlaupějšími, maudré maudřejšími, a ostatní tisíce zůstanau tak jak byli. ( Lichtenberg. ) – Zjewí-li se we swetě prawý geniální duch, můžete jej dle toho poznati, že se wšichni hlupáci proti němu spojí w aliansi. ( Swift. ) – Lenost je hlaupost těla, a hlaupost je lenost ducha. ( Seume. ) – Štěstí jest často na tomto swětě, že wětší zlosynowé menším strachu nahánějí. ( Seume. ) – I král má dwě dírky do nosu. ( Přísl. slowenské. ) – Obcowání s maudrými lidmi proto jest každému rádno, poněwadž se tak hlupák napodobňowáním naučiti může, maudře jednati; neboť nejwětší hlupáci dowedau napodobňowat, i opice, pudli a slonowé. ( Lichtenberg. ) – Myšlénky mi přicházejí, kdy chtějí: ale ne kdy já chci. ( Rousseau. ) – Mnozí se od dětí jenom welikostí a formau těla líší. ( Seneca ) – Chudý na tom swětě může míti Dobrau naději a špatné žiwobytí. ( Freidank. ) – Darebáci patří na šibenici, šílenci do blázince, blázni se nechají běhat, a rozumní? i jsau rádi když je swět nechá být, kde jsau. ( Seume. ) – Miluj blížního, ale plot nech stát. ( Outlandské příslowí. ) – Kuchař, který hladem umřel, nezasluhuje pochowán býti na hřbitowě. ( Přísl. polské. ) – Král X se wás bál, a nemilowal wás; ale já wás miluji, a nebojím se wás. ( Henry IV. ) – Srdce lidské rozweseluje wíno, ale písnička je wíno pro ducha. ( Mickiewicz. ) – Jeli přítel twůj jak med, Nepolkni ho wšechen hned. ( Arabské přísl. ) – I laupežníci lidi obírají, ale ne wždy zabíjí: úřady wšak mají wíce milowat blížního, nežli laupežníci. ( Sumarokow, Rus. ) – Křen se chlubí: Dobrý jsem s medem. Ale med prawí: Nedělej si nepohodlí: dobrý jsem já i bez tebe. ( Polské příslowí. ) – Weliká čásť swobody jest dobře wycwičený žaludek. ( Jistý starý tajný rada. ) – Maudří se wíce naučí od nerozumných než nerozumní od maudrých: proto že se maudrý tak střeží příkladu nerozumných, jako tito jeho poučení. ( Cato cens. ) – Boháči kašlají zwučněji a pliwají dáleji, než ostatní lidé. ( La Bruyère. ) – Kdybych měl ruku plnau prawdy, pěkně bych se warowal ji otewřít. ( Fontenelle. )", "id": 1051}
{"text": "29. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [důvody přerušení vydávání Národních novin], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. - W Praze dne 28. čerwna. Nepochybujeme, žeby snad leckdo z přátel našich a politických spojenců welmi rád zwěděl něco bližšího o wyjednáwání strany opětného wydáwání Národních Nowin. Musíme wyznati, žeby také bylo welmi zajímawé, kdyby se uweřejnil do podrobnosti denník redaktora za tyto dwě neděle se wším, co se mluwilo a jednalo s panem ministrem sprawedlnosti a wnitřních záležitostí Bachem, s J. Ex. panem prozatímním komandantem Pražským hrabětem Khevenhüllerem, panem místopresidentem spráwy české země swob. p. Mecsérym, pak před wojenským saudem na Hradčanech. Jsem wšak přeswědčen, žeby nebylo prospěšné, nyní se wší podrobností tyto wěci wyprawowat, a zanecháwám si někdy později wšechny swé persekuce již od r. 1846 najednau i se wšemi akty obecenstwu předložiti na ukázku, jaké jest žiwobytí českého opposičního redaktora. Nyní jen w krátkosti některé události: Dne 9. čerwna byl jsem předwolán před pana komandujícího, kdežto mi byl přečten w německém překladu známý článek můj z čísla 130 N. N., a austně oznámeno, že N. N. po čas obležení wycházeti nesmějí. Dne 11. čerwna byl jsem u p. místopresidenta swob. p. Mecséryho žádati o písemní zákaz, a když jsem téhož dne obdržel auřední zákaz písemní „ na neurčitý čas \" a bez udání příčiny, odjel jsem hned do Wídně s tím aumyslem, že tam budu u pana ministra wnitřních záležitostí Bacha žádati o powolení k dalšímu wydáwání N. N. Dne 13. a dne 14. měl jsem w této záležitosti pokaždé dosti dlauhé a mohu říci i příwětiwé a přízniwé slyšení u p. ministra Bacha, a podal jsem dwoje Promemoria, která časem swým uweřejním i s tím, jak se p. ministr wyjádřil. Dne 16. wrátil jsem se z Wídně do Prahy. Dne 22. byl jsem u p. komandujícího hrab. Khevenhüllera, kdežto mi oznámeno bylo, že nowiny budau zase wycházet, že wšak se musím ještě pro swé články zodpowídat před wojenským saudem, a že musím podati písemní slib, w němžto musí být obsaženo, a ) že uznáwati chci platnost ústawy od 4. března, b ) že se chci w opposici swé mírných forem držeti, pokud bude trwat staw obležení. Byl u p. komandujícího přípis od pana ministra Bacha i s přiloženým mým Promemoria. Téhož dne tedy byl jsem stranu tohoto spisu u pana místopresidenta, kdežto jsem namítal, že beztoho nemám moc, neuznáwati ústawu od 4. března a že ostatně i w ní obsaženo jest, že se na budaucím říšském sněmu může tato ústawa změniti, a aby to možná bylo, že dowoleno být musí, posuzowati ji a wytýkati nedůstatky její. Pan místopresident uznáwal, že sluší, nedůstatky ústawy posuzowati, podotknul ale, že se ode mne jen žádá, abych jen od principielního protiústawního brojení proti ní upustil. Podal jsem tedy ještě téhož dne onen spis a wyslowil jsem se w něm o dotčených wěcech takto: Die jetzigen Verhältnisse überhaupt, namentlich aber die eben gemachte Erfahrung wird ohnehin für den Gefertigten ein hinlänglich starker Fingerzeig sein, bei der Redaktion seines Blattes alle mögliche, mit der Wahrheit verträgliche Mäsigung zu gebrauchen, und da er fest entschlossen ist, jederzeit eine verfassungsmässige Tendenz beizubehalten: glaubt er auch, dass Ein Hochlöbl. k. k. G. C. auch bei dem Wiedererscheinen der N. N. hierin alle nöthigen Garantien sehen wird, welche die Einem H. k. k. G. C. anvertraute Sorge um die Ruhe und Sicherheit des Landes fordern. - totiž že se hodlám w stawu obležení wšeliké mírnosti držeti, pokud se to s prawdau srownáwá a že jsem wždy měl pewný úmysl, chowati se konstitučně. Dne 23. byl jsem před wojenským saudem od 9 1/2 až do 2 1/2 odpoledne wyslýchán pro články w číslech 129 - 131 Nár. Nowin, kdežto jsem se snažil, wšechny tyto články osprawedlniti. Dne 25. ráno byl jsem opět před wojenský saud powolán, kdežto mi oznámeno jest, že jsem pro tyto články odsauzen na 8 dní k profosowi, že mně ale pan komandující tento trest odpauští. Téhož dne jsem dostal na wečer skrze zdejší městský auřad písemní powolení k dalšímu wydáwání nowin. Každý, kdo se na swět díwá se zdrawým a chladným rozumem, uznati musí, že skutečně musí být po čas obležení naše snaha, nedáwati žádnau příčinu ze swé strany, aby naše nowiny opět buď zastaweny neb dokonce potlačeny byly. Nebo odwoláwati se na swobodu tisku, na saud příslušný atd. jsau wěci, kterým wojenské auřady rozuměti nechtí. S druhé strany ale přece každý nahlíží, že jest lépe, když není jiné pomoci, raději s jedním podwázaným křídlem lítati a snažiti se, aby hlas národu zcela neumlknul, než zanechati pole docela nočním netopýrům a sowám, které beztoho dost hrdě se wznášejí, kwíkajíce jen pořád o pořádku a bezpečnosti, cum reservatione mentali „ starého \" pořádku. Kdo naše snažení po celý čas naší nowinářské činnosti ( ještě za časů předkonstitučních ) zná, dobře musí wěděti, jaký jest náš aučel, a doufáme, že jsme si po celý ten čas zaslaužili tolik důwěry, že nikdy žádnými lákadly, žádnými wýhrůžkami nedáme se od swého aučele odwráliti, kterýžto držíme za počestný, za sprawedliwý. Swětská moc může nás přinutiti k tomu, abychom z opatrnosti někdy mlčeli, ale žádná moc nemůže nás přinutiti k tomu, abychom mluwili neprawdu proti swému přeswědčení. Kdyby se něco podobného od nás wynucowati chtělo, pak bude čas raději dokonce mlčeti. Pak přestanau Národní Nowiny wycházeti, ne ze zákazu, ale z wlastní wůle redakce, na znamení, že přestal i poslední stín swobody tisku. Doufejme ale, že takowé časy přece nepřijdau. Nyní ale jsme přeswědčeni ( a doufáme, že toto přeswědčení s námi wětšina našich krajanů chowá ), že tendence našich nowin jest dobrá a prawému blahu národů rakauských i císaře samého prospěšnější, než hlasowé mnohých jiných časopisů, kteří s nelíčenau pokorau a otrockau oddaností wyhldedáwají přece jen wíce prospěch swých pánů, kteří je platí, než celého národu a mocnáře samého, ačkoli mu wždy pochlebují. Při swé tendenci zůstaneme i nyní tak, jako jsme při ní zůstali za časů prwního obležení Prahy za knížete Windischgrätze. Co se formy týče, nebude nám za těžko, mnohý ostrý, zwláště ausměšný a satirický nápad wyškrtnauti, když by se jím nervy některých wysokých auřadů urážeti měly, kteří nemají sice moc, zabíjeti duši, ale mohau zawírati tělo a zakazowati nowiny, což jest i pro duši i pro tělo důstatečný trest. Každý nahlíží, že se prawda nechá ostře i mírně říci, když tedy musíme jen samých mírných homoeopathických prostředků užíwati, může si každý, kdo wí, že jsme na ostřejší byli zwykli, pomysliti, jak nám to nyní nepohodlné býti musí, a žádáme, aby si ke každé takowé mírné prawdě dle chuti swé něco peprnějšího přimyslil, tak jako my si leccos přimysliti můžeme, co napsati nesmíme. Neníť snadný aukol, hájiti práwa národů slowanských: proti nám jest auhlawní nepřítel starý mnohými wěky zkamenělý zwyk, podle kterého nás wždy powažowali jen jako přídawek k něčemu jinému. Z tohoto starého zwyku zrůstá proti nám množstwí předsudků a bláhowý jest, kdo myslí, že jediným slowem „ rownopráwnost “ wšechny najednau porazíme. Od wyřknutí tohoto slowa a napsání jeho na papír až ke skutečnému poctiwému prowedení w žiwotě jest dlauhá, příliš dlauhá cesta, a na ní tisíceré obtíže. Špatný ale woják, který se dá každým wystřelením postrašiti, a netlačí se pořád ku předu. Tak i my nyní žijící jakožto bojowníci pro skutečnau rownopráwnost národů slowanských zakaušíme a zakusíme nepochybně ještě mnoho trpkostí: ale ta wzpomínka, že někdy šťastnější potomkowé naši užíwajíce již w plné míře té důstojnosti těch práw, o které my se nyní přičiňujeme, s wděčnosti si wzpomínati budau na nás, kteří jsme pro ně pracowali, tato wzpomínka jest již nyní důstatečnau náhradau za wšechny trampoty a hořkosti naše.", "id": 1052}
{"text": "14. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: [zpráva z Vídně], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Dne 9. Již jsme se zmínili, že národ saský w Sedmihradsku wyslal do Wídně deputací k Jelačiću-bánu. Tuto klademe celý tento w mnohých ohledech radostný děj. Při stole, ku kterémuž poslancowé byli zwaní, wynesl bán přípitek na blaho saského národu, načež dep. prof. Jindřich Schmidt wstal a řekl: „ Wzácná a wážená společnosti! Zde wyřkla wýmluwná a slawná ústa přípitek blahu mého drahého národa, i děkuji já za to! Ale dowoluji si též – odpusťte, pánowé – w auplném wědomí o ceně národa mého wyřknauti, že také zasluhuje, aby žil. Ne nepatrné jsau jeho rozmanité zásluhy, mezi nimiž předewším kladu jeho často dokázanau wěrnost k nejw. cís. rodu. Krom toho máme též jakausi trpnau zásluhu. Naše bytí již poskytuje důkaz skutečný, že rakauský císař a jeho státní mužowé nebyli swobodě nenakloněni, kde byla spojena s pořádkem. Neboť, pánowé, po ten rok neměl žádný národ pod žezlem rakauským a mají jen málokteří národowé w Ewropě zřízení tak swobodné a tolik práw politických jako my, a my jsme již sedm set let! Ale my prahnem po wětším. My si wážíme, my ctíme, my záwidíme národu, který we zbrani wyrostl a s ní w ruce wšelikým osudům wstříc jíti jest hotow; jsauť doby w dějinách swěta – a naše doba patří mezi ně – kde si císařowé a králowé newždy sami mohau pomoci, kde srdnatý národ dle swého ustanowení sebe a jiné může zachránit. I nám nechybí zmužilosti, ale chybí nám zbraň. Druhdy, před třemi sty lety nosili jsme ji. Než ji opět dostanem, musíme se spokojit, ctíti národ onen, který má zmužilost a moc, pomáhati swým sebe ustanowením, rozhodnauti swůj osud i osud welikého celku. Není potřebí, abych široce rozkládal, který národ míním. Činím si čest wyprázdniti tuto číši na blaho národa horwatského. “ Na to wstal druhý zastupitel saského národa, Friedrich von-Sachsenheim, řka: Slawné shromáždění! W čase tolik pohnutém, jako je nynější, kde národowé mají neprawidelnau snahu po swobodě, nemůže snaha tato k žádnému cíli dospěti, newyskytne-li se muž, w němž se přání jeho národa sestředějí, a který pojaw myšlénku, pro kterau se národ hýbe, ji wyslowí a činem uskuteční. Když w nejnowějším čase národowé uherští, jenž po staletí stáli pod jarmem jednoho kmene, tomuto bez ochrany wydáni byli k libowůli, tu se ohlíželi po muži, který by jejich snaze po swobodě dobyl swobodu. Nenalezli jej, až se w Horwatech jeden muž ducha plný i zmužilý w čelo šlechetného národa postawil. I odwažuji se we jménu národa saského se prohlásiti, že když muž tento před málo měsíci we Wídni, pozdrawen od lidu přání swá mu nesaucího, wyřkl: „ My chcem jedno, mocné Rakausko, “ mluwil Sasům z duše a srdce. Sasowé bojujíce se zápalem a slowem pro swau národnost, ústawu a spojení s austawní celistwau monarchií, hleděli s nadšením na muže, který stejnau snahu činem silně podporowal. Doufáme i přejem sobě, aby nám bán wítězstwím swých zbraní požehnání pokoje, spojeného se swobodau a rownopráwností naší i každé jiné národnosti podal. Protož třikráte Sláwa šlechetnému bánu! Na to odpowěděl bán: Pánowé! S potěšením widím zde zastupitele národa, který se od wěků wyznamenáwal wzdělaností, udatností a nejwěrnější oddaností k našemu wznešenému císařskému rodu. Pozdrawuji jej co našeho spojence, we snaze k zachowání naší krásné celistwé monarchie, we snaze po rownopráwnosti wšech w ní spojených národností, we snaze po welké, šťastné, swobodné a společně rakauské monarchii. Bůh zachowej šlechetný národ saský! Sasowé jsau tedy prwní německý národ, který uznal zásluhu Slowanů o Rakausko a tím samým o Němce. Sasowé tito bydlejí w Sedmihradech.", "id": 1053}
{"text": "6. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [politický poměr k Německu], Autor: Havlíček, Karel\nAčkoli jsme my Čechowé odmrštili wolení poslanců českých do Frankfurtu, a tím weškerý národ se wyjádřil, že nikdy se nepoddá Němcům pod moc, nesmíme ještě, chceme-li být opatrni, wěc tuto dáti ad acta. Neboť co my tak dalece na ni již pozapomínáme, kojí se Němci posud nadějí tau, že, nezdařil-li se pokus jeden, snad se zdaří druhý, a chápau se každé příležitosti, která jim do noty zahrá, aby wyjewili swé laskominy na nás. Oni se k nám chowají co nepřátelé, poněwadž nás swau zpupností přinutili, že stojíme proti nim, jenž jsau za hranicemi naši sausedé, co odporníci jich chutí, jich soběctwí. Oni chtějí být swobodni, my také; oni chtějí být welcí, my též; ale my chceme být welcí skrze sebe, kdežto oni zamýšlejí založit welikost swau na sutinách národnosti naší. Ač oni nám zaručují slowy národnost slowanskau, wšak známe z dějepisu jejich, že oni jsauce jako druhdy tak i nyní wydobýwawí a cizé žiwly, zwlášť slowanské, wedle sebe netrpící, skutkem nám ji zaručiti ani nemohau. Oni by z nás měli prospěch, my boj, stálý boj; dějepis náš by nezkwetl národními wýtwory samostatnými, nebyl by nowý, jako jsme my nowí, nýbrž celý budaucí dějepis byl by jen prodlaužení minulého, jehož duše byla boj národní. A swau politickau budaucnost není nám hledati w Němcích, ale w Rakausích. Swazky německého spolku pukly we wšem, tedy i náš politický poměr k Německu. Byla to smlauwa knížat: nyní smlauwají národowé. Takto budau národowé rakauští smlauwat na sněmu říšském we Wídni; pro rozřešení otázky té bude příslušné místo tam, ne we Frankfurtě. Jsme žádostiwi, zdali a kterak se we Wídni otázka ta rozřeší; jsme žádostiwi, s jakým swědomím se budau moci rakauští Němci nyní wyslowit pro spojení s Německem, když se již wí, jak by nyní náš císař w něm stál, s jakým swědomím wydají zem swau i naši možným bojům mezinárodním. Wywolení arciknížete rakauského Jana je w této wěci pro národy rakauské událost welmi důležitá. Mezi mnohými pohnútkami, proč byl we Frankfurtě wolen, byla u Němců jistě i ta, že tím způsobem dostanau wětší wplyw na rakauské národy, tím spíše že arcikn. Jan bude nyní zastupowat J. M. C. našeho na sněmu říšském. Náš poměr k Němcům se tím ale nezjinačí, jako na to nedopustíme, aby se tím zjinačil poměr rakauského císaře k nowému spráwci německé říše, nech je kdokoli. Přijme-li arcikníže Jan toto powolání, nebude to mít aspoň na nás Čechy aučinek žádný, leda že s radostí spatříme, wyrownají-li se rukau jeho wšechny překážky a těžkosti w Němcích samých, kterých jest mnoho, a nechtěj Bože! aby bylo ještě wíce.", "id": 1054}
{"text": "8. srpen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Wyšší studie w Bawořích., Autor: Havlíček, Karel\nWyšší studie w Bawořích. Nejnowější přewraty w Baworsku wzbudily mnohá dosti swobodomyslná pojednáwání o záležitostech zemských, zwláště wšak o nejdůležitější, totiž o školách projewily se nejrozmanitější náhledy, které se owšem nedotýkaly wždycky wěci samé, přece ale jí prospěly nejwíce tím, že se poněkud objasnil zmatek, jaký w tom byl powstal častými školními plány a četnými předpisy, které přečasto mezi sebau se neshodowaly. Wšeobecné Augsburské nowiny radí, aby wšeliké hádky, do kterých ne zřídka i wysoké osoby wplítány býwají, konečně přestaly, a aby se jednalo chladně a nestranně o tom: co nyní w baworských studiích učiniti třeba? Nawrhují pak též některé oprawy. Ačkoli baworské školy se nemusí swětla báti, wyšinuwše se po čtyrycítiletém zápasení a twoření na dosti čestný stupeň, přece z mnohých ohledů zapotřebí jest, aby byly wyšetřeny, opraweny a zwelebeny, přede wším by se měla odstraniti jakási ospalost, ocháblost a lhostejnost we wědeckém wzděláwání, kteréžto necnosti již welmi škoditi začínají. Kromě zniklého již náboženského podnětu musí znowu býti obžiwen a wšeobecně co základ položen wědecký duch, důstojný učených škol, který nikterak nedowoluje, aby wedlejší wěci, ostatně prospěšné, učiněny byly hlawními. Takowá sama o sobě wedlejší wěc, která wšak nyní za nejhlawnější we studiích se powažuje, jest, že školy jediné se powažují za cestu k chlebu wedaucí, proto také zřetel nejwětší části studujících obrácen jest k budaucí žiwnosti, proto se studie spěšně odbýwají a wšeckau wědeckostí co zbytečným břemenem se powrhuje. Kam asi takowý směr w málo desítiletích powede, lehce je nahlédnauti. Owšem jest tím naše doba na wětším díle winna, ale proto přece, ano tím wíce potřebí jest, aby se proti tomu směru bojowalo. Brzy zajisté musí takowý chlebařský směr našich časů dosáhnauti nejwyššího stupně, a pak opět nastane we školách snaha ideálnější, wíce wědecká, pak užitečné ano potřebné bude, aby byl každý dobře wědecky wzdělán. Zde jen připomenuti třeba Francausko, které po revoluci wšeliké humanistické a filosofické wzdělání zanedbáwalo, nyní ale těžce pociťuje neblahé toho následky, jsauc w společenském a mrawním žiwotě skoro docela pokaženo. Proto nyní tak úsilně se snaží, aby řečená odwětwí studií opět se zwelebila. Co tedy w baworských studiích učiniti třeba? Snad aby byl opět nowý plán wydán? – To by bylo tolik, jako přiléwati do moře. Prospěšné by ale bylo, aby wšechny plány které od r. 1829 až 1834 brzy po sobě dány byly, jeden na druhém spočíwajíce, ale wždy o něco slabší jsauce, na základu nynějšího w jeden celek se urownaly, podle tohoto základu aby byla změněna ostatní nařízení, která mnohdykráte nynějšímu plánu ano i sobě wespolek odporují, a aby se jasně 264 ustanowila a wyslowila zásada, k čemu mohau a mají být latinské školy čili gymnasia. Toto ustanowiti, jest tím wíce zapotřebí, jelikož práwě nyní ministerstwo pracuje o zřízení studií na uniwersitách. Newezmeli se na gymnasia náležitý ohled, nepodaří se toto zřízení, nebo lehce může dolejší stawení býti užší neb širší hořejšího. Majíli se studie na uniwersitách s prospěchem změniti, musí i zřízení gymnasií býti w poměru náležitém změněno, ano změna na gymnasiích musí býti wykonána dříwe, než se počne oprawowání na uniwersitách. Poslední párau hnané desítiletí utwořilo tak mnoho nowého, od mnohých studií tak úsilně žádá, aby i třeba jen z části ohled byl brán na wěci nyní utwořené, zwláště na to, co w státním žiwotě w brzku powstati může, že by někdy strašliwě bylo pomstěno nedbání na žádost tuto. Nebude tedy nikdo pochybowati, že welmi prospěje, budeli se s wíce stran weřejně jednati o hlawních zásadách a zřízeních wyšších studií, podle čeho pak ministerstwo, kterému dána jest těžká úloha, swrchu řečené wěci srownati a sjednotiti, bude moci si wybrati hojná hlawní stanowiska pro swé pořádání čili prohlížení dosawadních zákonů. Dostojí pak ministerstwo úkolu swému kromě pomoci úředních spráw tenkráte, nebudeli pauze na to hleděti, zdali wydané zákony hned z počátku buď prospíwají neb překážejí, nýbrž jestli také dowolí, aby obecenstwo, kterému wlastně nejwíce na tom záleží, a mužowé, kteří we wychowáwání sběhlí jsau, ale auřední spráwy dáwati nemohau, nemajíce k tomu práwa, weřejně swá mínění wyjewili. Prostředků je k tomu dosti. Rozumí se wšak samo sebau, že zde jen o hlawních, žiwotních zásadách studií jednáno býti musí. Až se tyto se wšech stran objasní dle rozmanitých náhledů, a až ministerstwo z toho a z úředních spráw pewného náhledu nabude a ustanowí, bude moci lehce s jistau důwěrau w prospěch dále pokračowati. Takowé hlawní žiwotní záležitosti jsau k. p., kolik ročních běhů má mýti gymnasium? Mají zůstati rozdělena w třídy, nebo má každý učitel přiměřený sobě předmět zwláště přednášet, a w kolika běhách? Čemu se má wyučowati, a kolik hodin týdně se má dáti pro každý předmět? Jaký by byl nejpřirozenější a nejprospěšnější spůsob řízení škol, zdali by se nedělo nejlépe, aby nižší byly zřízeny od krajských auřadů, wyšší od ministerstwa, a jaká by w tom případu byla nejlepší kontrola? Zdali je radno, aby zůstal zákon platným, že školní knihy se smějí bráti jen z hlawního skladu, kde žáci k. p. klassiky docela beze wšech wyswětlení dostáwají? Jak se má gymnasiální učitel wzděláwat, a jak zkaušet? Kterak by mohla býti powzbuzena wětší srdnatost a chuť k tomuto auřadu? atd Dříwe wšak, než se o tom weřejně jednati může, musí se wěděti, zdali na náležitém místě tento spůsob za prospěšný se uznáwá, a zdali ministerstwo se shoduje s tím, že musí dříwe být gymnasia nowě zřízena než uniwersity? Jen tenkráte, přiswědčíli se k této otázce, bude užitečno, aby se wěc dále rozebírala, a pak jistě nebude se nedostáwati dobrých ponaučení a maudrých náwrhů. Tak píší Wšeobecné Augsburské nowiny o swých domácích školách, a zdá se nám, že tyto náhledy též i u nás dají příležitost k rozmanitým myšlénkám. Také u nás jedná se nyní o nowý plán na studie, a ačkoli se tu i tam rozličné spráwy o něm roznášejí, přece se posud pranic s jistotau udati nemůže, čeho bychom se nadíti mohli. Dowolenoli nám zde ( ač nepowolaným ) pronésti nějaké mínění, myslíme, že jediná a nejlepší t. j. nejwydatnější oprawa studií by byla ta, kdyby se wšemožně o to dbalo, aby jen nejschopnější a nejhodnější mužowé na profesury dosazowáni byli. Jinák i nejwybroušenější plán zůstane wždy jen holau formau, do které pak teprwa profesor naleje to, co mu s hůry dáno, a co se w apatyce nekupuje.", "id": 1055}
{"text": "13. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [O vychování šlechty]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. O wychowání šlechty. Časopis polský „ Dziennik Mód Paryskich “, jenž za nowějších dob zwláště pokračuje chwalitebně w užitečné tendenci, přináší také w č. 5 letošního roku článek malý „ Wychowání domácí “, we kterém powzbuzuje wšechny, aby náhledy swé strany wychowání, wady, které zpozorowali a dobré rady w listech jeho uweřejňowali ku wšeobecnému prospěchu zemskému. Wýborné smýšlení tam projewené i jinde a jmenowitě u nás wšeho uwážení jest hodno, neboť mezi jiným dí: „ Zatím se toto domácí wychowání u nás ( w Polsku ) odbýwá z wětšího dílu buď dle tradice starodáwní, která wkořeníc se do mladé mysli, nejen že ji schopnu nečiní k poznání času našeho, nýbrž w budaucím stawu ještě ustawičně překáží: aneb se též děje bez plánu, bez aučele, pauze náhodau. Ještě mládež mužská, chodíc do škol weřejných, w umění se musí aspoň nějakého plánu držeti, a w žiwotě pospolitém, we škole i za školau, musí se zbawit těch zwyků, myšlének a nezpůsobů panských, přinešených z domu otcowského. Ale mládež, která i wychowání i cwičení z domu béře, zdá se, jako by proto jen doma se wychowáwala, aby wzdálena od wšechny jiné mládeže wyrůsti mohla we zwycích a předsudcích šlechtických a takowým způsobem nedala wyhynaut způsobům a smýšlení zastaralému. A jest to mládež wětším dílem nejbohatší, která časem swým wládnaut má welikými prostředky a proto by mnoho učiniti mohla pro národ. Tedy jsme chtěli spisy těmito působiti na domácí wychowání této mládeže, a poněwadž jím wládnau paní, proto zapotřebí jest k matkám našim promluwiti. “ Každý již znající naše okolnosti pozná, pokud se toto zde řečené i na naše poměry hodí neb nehodí.", "id": 1056}
{"text": "1. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [ironická glosa], Autor: Havlíček, Karel\nDne 28. srpna dáwala se na zdejším stawowském německém diwadle slawnostní hra k oslawení Götheho na památku jeho narození před 100 lety. Pan diwadelní ředitel Hoffmann chtěl příjmem, který by po zaprawení wýloh byl zbyl, přispěti k pomníku, který bude w Německu Göthowi postawen. Awšak, ačkoliw prý w diwadle byli při slawnosti Němci i Češi přítomni, přece se wybralo jenom – 70 zl., ale příjem tento nezpůsobil prý tolik mrzutosti a newole, jako příjem z české hry w tentýž den w areně: „ Bratr honák “, ačkoliw tento byl o 10 zl. wětší. Staré příslowí: „ Za málo peněz málo muziky “ začíná se nějak obraceti, nebo w německém diwadle je za málo peněz mnoho muziky a w českém za mnoho peněz málo muziky.", "id": 1057}
{"text": "14. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Domácí záležitosti], Titulek: Ve věcech sněmu zemského, Autor: Havlíček, Karel\nWe wěcech sněmu zemského Na 20. kwětna jest ustanoweno wolení pro franko-brodský sněm. Čechowé, newolte do tohoto sněmu, nedejte se šáliti od žádného krajského nařízení, běží teď o waší budaucnost. Mají-li Čechy, má-li Rakausko obstáti, musí se chopiti slowanské politiky. Jen Slowané a zwláště my Čechowé můžeme udržeti mocnářstwí našeho císaře a krále. Němci wábí wšemi přostředky naše německé spoluobčany w Čechách a ostatních rakaukých zemích pro swau jednotu; chtějí z nás učiniti hradbu proti ostatní Ewropě, která je nenáwidí jakožto národ hubící swobodu jiných zemí. Ještě nemáme doma nic uspořádáno, wše jest w nejistotě a strachu, máme se připrawowati na náš český sněm, a pak na sněm říšský, abychom sesílili wlast českau a mocnářstwí rakauské. Máme-li w tom zmatku ještě do frankfurtského sněmu, který nám mečem wyhrožuje, woliti, dáme klíč k naší wlasti a meč na nás swým auhlawním wrahům do ruky. Připrawujme se opatrně na náš wlastní sněm. Podáwáme wám k tomu aučelu instrukcí, w Národním Wýboru ujednanau, podlé které se na náš sněm woliti bude w městech k tomu opráwněných. Wolte jenom muže obecní důwěru požíwajícího, který waše práwa hájiti a hladkými slowy ošáliti se nedá, wolte jenom wlastence. Zde přiložené nawedení rozdá se do wšech měst i s rejstříkem k tomu náležícím. Rejstřík wolitelský pro města jest takto uspořádán: Země česká. N. N. kraj. Wolitelský rejstřík pro obec městskau N. N. k wywolení wlastního národního zástupce opráwněnau, s připojeným nawedením k sepsání i užíwání tohoto rejstříku. Popisní číslo domowní. Jméno i přijmění zde bydlícího měšťana k wolení opráwněného. Způsob jeho obžiwy neb zaměstnání. Stáří. Zdali wykonání wolitelského práwa nějakau zákonní překážkau zabráněno. Poznamenání. Nawedení k sepsání i užíwání tohoto rejstříku. §. 1. Uskutečnění wolby poslanců k nejbližšímu konstitujícímu sněmu w králowstwí českém požaduje, aby wšickni státní občané, k wykonáwání wolitelského práwa způsobní, w přehled se uwedli, a aby k tomu aučelu pro řídící wolební kommissary se shotowily wolitelské rejstříky, dle kterých tito wolební kommissarowé k odewzdáwáni wolebních listků powoláwati by mohli wolence, na místě wolebním shromážděné. §. 2. Dle nejw. c. k. rozkazu od 8. dubna 1848 mezi wolenci měst k wywolení wlastních zástupců powolaných, pak mezi městy, městečky, městysi a wesnicemi k wolení národních zástupců na vikariátní okresy odkázanými činí se rozdíl takowým způsobem, že wolitelem jest w městech prwnějších každý měšťan, w naznačených druhých městech, městečkách, městysech a wesnických obcích wšak každý státní občan, který platí daň. §. 3. Pro takowý zákonem ustanowený rozdíl za prospěšné se uznalo, že se podlé oněch dwau tříd, totižto měst a obc [ i/í ] we vikariátním okresu i dílem rozličné wolitelské rejstříky uchystaly. Ohledem na města ( s wlastními poslanci ) se k wyhotowení a upotřebení rejstříku následující nawedení dáwá. §. 4. Ode dne, w který se wypsané wolení rozhlásilo, nejdéle za tři dni w městě se wywolí wýbor 12 měšťanů, který w následujících třech dnech dle připojeného wzoru má shotowiti wolitelský rejstřík. Magistrát neb městské přednostenstwí wýboru se wšemi potřebnými pomůckami přispěti musí. §. 5. Wolitelský rejstřík obsahuje šestero oddělení: 1 ) pro popisní číslo domu, 2 ) pro jméno i příjmění zde bydlícího měšťana, k wolení opráwněného, 3 ) způsob jeho obžiwy a zaměstnání, 4 ) jeho stáří, 5 ) k naznačení, zdali wykonání wolitelského práwa nějakau zákonní překážkau jest zabráněno, 6 ) pro naskytlé se poznamenání. §. 6. Při wyplňowání těchto 6 rubrik obecní wýhorowé následujících prawidel zachowáwejte: a ) W prwní rubrice ( oddělení ) i spolu s přináležejícími samotami w arithmetickém pořádku zapíší se městské popisní čísla domowní města, k wolení wlastních poslanců opráwněného a wyzwaného, od čísla pop. 1 až k poslednímu číslu domownímu. Zapisowání se wykonáwej w takowé prostorné wzdálenosti, aby w případnosti, kdey [ b/h ] w jednom domě wíc než jeden opráwněný měšťan bydleli, jejich jména w druhé rubrice k zapsání dostačitelného místa našly. Domowní číslo i tenkráte se zapíše, byťy [ b/h ] w domě žádný měšťan nebydlel. b ) W druhé rubrice zapíší jméno a příjmění zde bydlících měšťanů ( bez rozdílu, jsau-li sausedé městští neb předměstští, práwowáreční neb ne ). Není-li w jmenowaném domě žádný měšťan, tato rubrika nullau se wyplní. c ) Do třetí rubriky přijde pojmenowání měšťanowa zaměstnání neb obžiwy; jelikož zwláště we wětšim městě měšťané často docela stejné jména mají, a ne tak podlé měnícího se příbytku, nýbrž lehčeji swé obžiwy od jednoho neb druhého spoluměšťana při oswědčowání osobností se rozeznáwají. d ) Stáří jmenowaného měšťana, we čtwrté rubrice postawené, nemá se naznačowati rokem narození, nýbrž cifrowým jmenowáním překročeného stáří nejméně 25 let, aby wolební kommissí již hotowé wypočtení wynašla, ne wšak teprw wypočítati musela. Při obstarožných mužích tato rubrika bez wšeho odůwodnění o wysokosti stáří wyplniti se může; jen při takowých měšťanech, jejichžto stáří 25leté není patrné, bude se museti požadowati odůwodnění dotwrzowaného stáří skrze křestní listy neb jiné hodnowěrné důkazy, jakož ku př. nahlížením do matrik neb spisy konskriptními. c ) Pátá rubrika obsahuje zodpowidání otázky, zdali měšťanu jinák způsobilému, we wykonáwání wolitelského práwa se příčí nějaká překážka, wyřknutá w cís. kr. kabinetním dopisu od 8. dubna 1848, jehožto slowy z wolení mají se wylaučiti: „ Wšecky pod opatrowání postawené osoby, pak wši„ckni bankrotníci, pokud se newina jejich wýroky saudními „ neoswědčila, a wšickni ti, kteříž pro zločin cti zbawu„jící aneb pro podobný těžký policejní přestupek u wy„šetřowání byli a za newinné prohlášeni nejsau. “ Prawocitu wolitelských wýborů w městských obcích jest zůstaweno, jestli někoho ze swých spoluměšťanů skrze zawedené proti němu wyšetřowání pro přičítaný zločin aneb těžký policejní přestupek za zhanobeného a tudy wolitelského práwa zbaweného powažují neb ne. f ) Šestá rubrika jest určena pro poznamenání, jinak se naskytlé. Pochází-li takowé poznamenání od osoby auřední mimo městský obecní wýbor ( jakožto půwodního spisowatele ) postawené, musí od této auřední osoby postawena a ihned podepsána býti w řadě wolitele, poznamenáním dotknuté; o čemž doleji bližší připomenutí následuje. §. 7. Wyhotowený woliteský [ wolitelský ] rejstřík pak až tři dni před konanau wolbau k nahlídnutí pro každého se otewře, aby zatím wšecky wypátrané chyby wšelikého způsobu se naprawiti mohly. §. 8. Po uplynutí této lhůty, tedy tři dni před wolbau wyplněný wolitelský rejstřík od dwanácti měšťanských obecních wýborů se podepíše a pak farnímu auřadu a magistrátu neb městskému přednostowi k potwrzení se odewzdá. Farář má potwrditi, že měšťané do politického rejstříka přijatí mají stáří 25leté. Magistrát neb městské přednotenstwí [ přednostenstwí ] doswědčí, že žádný zapsaný měšťan nestojí pod kuratelau neb siročenském poručnictwí a že žádný není bankrotář we swé newinnosti neosprawedlněný. Kdyby farní neb městský auřad ohledem na měšťana we wolitelském rejstříku uwedeného museli činiti připomenutí, s míněním měšťanského obecního wýboru w odporu stojící, má auřad takowé připomenutí w rubrice „ Poznamenání “ co možná krátce napsati a ihned tam podepsati. Konečně se wolitelský rejstřík podepíše a auřední pečetí opatří. §. 9. Wolitelský rejstřík, takto potwrzený, prozatím se u měšťauského [ měšťanského ] obecního wýboru zachowá, až k wykonáwání wolhy [ wolby ] národního zástupce řídící wolební kommissar se wywolí, tomuto řídícímu wolebnímu kommissaru ze dwanácti wolebních wýborníků druhý spolukommissar se přidá a k těmto oběma kommssarům [ kommissarům ] místní duchowní spráwce aneb w jeho zanepráždnění jeho zastupitel přistaupí. §. 10. Napřed jmenowaní dwa městští wolební kommissarowé městskému přednostowi dle určeného přísahacího wzoru přísahu s ožejí a místní duchowní spráwce neb jeho zastupitel na swau kněžskau hodnowěrnost přislíbějí, že každé falšowání překazejí a woební [ wolební ] hlasy w tajnosti zachowají. §. 11. Když pak toto zaslíbení kommisse wolební se wykoná, přewezme ta samá od wolitelského wýboru 12 měšťanů wolitelský rejstřík, aby při wolbě, k jejížto konání každý wolitel jen práwo má, přínucowán wšak býti nesmí, dle pořádku domowních čísel wolitele k odewzdáwání wolebních lístků wybídnula. §. 12. Po wykonaném odewzdání hlasů wolitelský rejstřík zase se nawrátí 12 měšťanským wýborům, aby jej upotřebiti mohli při nahodilém-se nowém spisowání wolitelů. — — — — — —", "id": 1058}
{"text": "28. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Kapitola IV. Přijeda k hostinci, poručil Čičikow zastawiti ze dwau příčin, za jedno aby se dostalo koním oddechu, pak také aby sám něco pojedl a se posilnil. Spisowatel musí se přiznati, že wždycky záwidí apetitu a žaludku pánů tohoto druhu. On pranic nedrží na wšechny ty pány „ welké ruky “, kteří žijí w Petrohradě a w Moskwě, ztráwí čas swůj samým přemýšlením, co by jedli zejtra a jaký oběd přistrojiti na pozejtří, nezasedajíce k takowému obědu jinak, než když wložili napřed do úst pilulku; kteří políkají ustřice, mořské pawauky a jiné zázraky, a pak táhnau do Karlowých Warů nebo na Kawkaz. Na Kawkaz odebírají se welmoži ruští do lázní a k užití tamního horského powětří. Skutečně takowým pánům jsem nikdy nezáwiděl! – Ale pánowé prostřední ruky, kteří na jedné stací si dají šunku, na druhé sele, na třetí kus jesetra anebo nějakau usmaženau jitrnici s česnekem, a potom jakoby nic zasednau ke stolu w kterau chwíli koli, a jim jesetřina s mníky syčí a chřestí mezi zuby: hle, takowí pánowé požíwají záwidného daru nebeského! Nejeden pán welké ruky dal by w tu chwíli polowičku swých duší a polowičku statků zastawených i nezastawených se wšemi oprawami cizozemskými i ruskými jen za to, aby měl takowý žaludek, jaký má pán prostřední ruky, ale to je to zle, že za žádné peníze, za žádné statky s oprawami i bez opraw nelze sobě opatřiti takowý žaludek, jaký býwá u pána prostřední ruky. Dřewěný, tmawý hostinec přijal Čičikowa pod swau úzkau pohostinnau kolnu na dřewěných wysaustrowaných slaupích, podobných starožitným kostelním swícnům. Hostinec byl něco tak jako ruská chalupa, jen že wětší. Wyřezáwané nádherné krance z čerstwého dříwí kolem oken a pod střechau činily tmawé jeho stěny ostře a žiwě pestrými; na okenicích byly wymalowány baňky s kwětinami. Wyšed po úzkých dřewěných schodech nahoru na širokau síň, spatřil otwírající se se skřípěním dwéře a tlustau stařenu we strakatých šatech, řkaucí: „ Sem račte! “ We swětnici našel wšechny staré známé, jenž potkáwají každého w newelkých dřewěných hostincích, kterých je nemálo na cestách nastaweno, jmenowitě: Samowar s obraučky, hladce hlazené sosnowé stěny, tříhranný stojan s čájníky a koflíky w kautě, taufarowé, pozlacené wajíčka před obrazy, wisící na modrých a čerwených stužkách, Rusowé mají ten zwyk, že se o wánocích a welkonocích wzajemně podarují malowanými dělanými wejci s dírkau naweskrz, skrz kterau se prowlíkne tkanice a wejce před obrazy swatých ke stropu přiwěsí. okotiwší se před nedáwnem kočka, zrcadlo, ukazující místo dwau čtyry oči a místo obličeje jakýsi koláč; posléze chomáčky woňawých tráw a bylinek za obrazy, wyschlé již tolik, že chtící k nim přiwonět jen kýchne a nic wíc. „ Je-li pak sele? “ S takowau otázkau obrátil se Čičikow k stojící bábě. „ Je. “ „ S křenem a se smetanau? “ „ S křenem a se smetanau. “ „ Sem s ním! “ Stařena šla a přinesla talíř, serwítek, škrobený tolik, že se lámal jako suchá kůra, pak nůž s wyžlutlau koštěnau střenkau, tenký jako perořízek, dwauzubau widličku a slánku, kterau nikterak nebylo možná postawiti na stůl rowně. Náš hrdina dal se s ní hned podle swého obyčeje do řeči a ptal se, drží-li ona sama hostinec, či je-li hospodář, mnoho-li užitku wydáwá hostinec, jsau-li jací synowé, a nejstarší syn je-li na swobodě nebo-li ženat, koho si wzal za ženu, s welkým-li wěnem nebo ne, byl-li test spokojen a nehněwal-li se, že se málo darů sešlo ke swatbě, zkrátka, neopomenul ničeho. Samo sebau se rozumí, že byl žádostiw zwěděti, jací se w okolí nacházejí poměščíci, a zwěděl, kdo jsau wšechno okolní poměščíci: Blochyn, Počitajew, Mylnoj, plukowník Čeprakow, Sobakewič. „ Ah, znáš Sobakewiče? “ tázal se, a tu uslyšel, že stařena zná nejen Sobakewiče, ale také Manilowa, a že Manilow je panštější nežli Sobakewič. Dá si hned uwařit slepici, požádá také o teletinku; je-li pečínka skopowá, dá si i pečínky skopowé, a wšechno jen, aby okusil; ale Sobakewič si jen jednoho čehokoli poručí a to také wšechno sní, a ještě žádá, aby mu přidali za tu samau cenu. Když takto rozpráwěl, jeda sele, z něhož zbýwal jen ještě poslední kausek, dalo se slyšeti hrčení kol přijíždějícího powozu. Wyhledna s okna, uwiděl zastawiwší se před hostincem lehaunkau bryčku, a tři dobré koně w ní zapřažené. Z bryčky wylézali jacísi dwa mužští. Jeden rusý, wysokého zrostu; druhý nemnoho menší, smědý. Rusý byl w tmawomodré wengěrce, smědý pauze w pruhowané archaluce. Dáleji přijížděl ještě kočárek, prázdný, tažený jakausi dlauhosrstau čtwerozpřeží se zedranými chomauty a prowazowými pochwami. Rusý odebral se hned po schodech nahoru; mezitím snědý ještě dole zůstal a w bryčce po čemsi hmatal, mluwě se sluhau, a ukazujíc na kočárek, který práwě dojížděl. Hlas jeho zdál se Čičikowi poněkud powědomý. Co si ho prohlížel, byl rusý již u dweří a otwíral je. Byl to muž wysokého zrůstu, s obličejem wpadlým, anebo jak to nazýwají „ zpotřebowaným “, s čerwenými wausisky. On se Čičikowu poklonil dworně, což i tento na wzájem učinil. Podle osmahlého obličeje bylo widět, že wí, co je to kauř, jestli ne z prachu, alespoň z tabáku. W prodlení několika minut byli by se nepochybně rozhowořili a dobře seznámili, poněwadž začátek byl již učiněn a oba w jednu a w tuže chwíli wyjádřili swau spokojenost, že prach na silnici wčerejším deštěm byl dokonale skropen že nyní jízda za prochladu jest příjemná, když tu wešel smědý jeho společník, hodiw s hlawy čepici na stůl a junácky si rozčechraw rukau swé černé husté wlasy. Byl on prostřední wýšky, ne špatně zrostlý chlapík, s plnými čerwenými twářemi, s bílými jak sníh zuby a černými jak smůla licausy. Swěží byl jako krew s mlíkem; zdrawota jewila se a kypěla na obličeji jeho. „ Ba, ba, ba! “ zwolal najednau, wztáhna obě ruce, Čičikowa spatřiw. „ Jaká to náhoda? “ Čičikow poznal Nozdrowa, toho samého, s kterým společně obědwal u prokurátora, a který s ním w několika minutách wstaupil w takowé přátelstwí, že mu začal již tykati, ačkoli on se swé strany nezawdal k tomu žádné příčiny. „ Kudys jezdil? “ prawil Nozdrow a newyčkaw odpowědi, doložil: „ A já, bratře, z jarmarku jedu. Ty mne tam napálili! Wěříš-li, že co žiw nikdy jsem tak nebyl napálen! Kaukni jen, jedu s najatými koňmi! Podíwej se schwálně oknem! “ – Tu nahnul sám hlawu Čičikowu tak, že mu ji málem nanarazil o rám. – „ Widíš, jaký neřád! S bídau nás dotáhli, a já již přelezl tuhle do jeho bryčky. “ – To řka ukázal Nozdrow prstem na swého společníka. – A wy jste se ještě neseznámili? Zeť můj Mižujew! My spolu celé ráno o tobě mluwili. Nu já řku, počkej, kdo wí, nepotkáme-li Čičikowa. – Nu brachu, jestli pak bys řekl, co jsem prohnal? – Uwěříš-li, že já probil nejen čtyry klusáky – já tam nechal wšechno. Podíwej se, nemám ani řetízek ani hodinky.... “ Čičikow pohlédnul a uwiděl w skutku, že neměl ani řetízku ani hodinek. Také se mu zdálo, že též jeden licaus jeho je menší a ne tak hustý jako druhý. – „ Ale widíš, kdybych měl jen dwadcet rublů w kapse, “ pokračowal Nozdrow, „ nic wíc, než dwadcet, odehrál bych zas wšechno, to jest krom toho, co bych odehrál, položil bych, na mau čest! ještě třidcet tisíc w tu chwíli do tobolky! “ „ Wšaks prwé také tak mluwil, “ odwece rusý, „ a jak mile jsem ti dal padesát rublů, hneds je prohrál. “ „ I nebyl bych prohrál, wěru nebyl! – Kdybych nebyl tu zatracenau sedmu přehlídl, mohl jsem shrábnaut celý bank. “ „ A neshrábnuls, “ prawil rusý. „ Neshrábnul, proto že jsem sedmu nezpozorowal w čas. A ty myslíš, že twůj major dobře hrál? “ „ Dobře nebo špatně, přec tě obehrál. “ „ To je wěcí! “ prawil Nozdrow, „ wšak já ho také obehrám! – Ale to jsme ti, bratře Čičikowe, měli! Prawda, jarmark byl wýtečný. Sami kupcowé powídají, že ještě nikdy nebylo takowého sjezdu. Moji lidé prodali wšechno, co ze statku přiwezli, za welmi wysoký peníz! – Ech bratře, to byl den! Teď když si zpomenu.... aby mne čert! lituji, žes tam nebyl ty! Pomysli, tři werstě od města leží dragonský pluk. Wěříš-li, že oficíři co jich bylo, čtyrydcet osob jen oficírů že bylo w městě; když jsme začali, bratře, pít... stabsrytmistr Pocělujew... řádný chlapík! wausy, bratře, takowé! bordeaux ( bordó-wíno ) jmenuje zrowna burdašské. Sem, bratře, prawil, burdašské! Poručík Kuwšinnikow... ach, bratře, jaký to milaunký člowíček! To je už možno říci nejdokonalejší šelma! My s ním byli pořád pohromadě. A jaké wíno dodáwal nám Ponomarew! Musíš wědět, že je darebák a w jeho krámě nelze nic wzít: do wína ti míchá wšechen neřád, sandálowé dřewo, pálené špunty, i také to chlap čímsi pomaže; ale za to, když wyndá z odlehlé komnatky, kterau nazýwá „ zwláštní “, nějakau butelku, tu jseš, bratře, zrowna w nebesích! – Měli jsme šampaňské takowé, co je proti němu gubernátorowo? – Prawé patoky! – Pomysli si klikó ( wíno ), ale klikó matradura, to máš dwojnásobné klikó! A ještě jsem dostal jednu buteličku francauského pod jménem bonbon. Wůně? Rozetka a wše co chceš! Ach, to jsme se měli – Po nás přijel nějaký kníže, poslal ke kupci pro šampaňské, ale w celém městě není již ani butelky, wšechno oficíři wypili. Wěříš-li, že já sám wypil při obědě sedmnáct butelek šampaňského! “ – „ Nu, sedmnáct butelek newypíješ, “ podotknul rusý. „ Na mau čest, jsem je wypil, “ wece Nozdrow. „ Říkej si o sobě co chceš, já ale powídám, že newypíješ ani deset. “ „ Nu, chceš-li, wsaď se, že wypíju! “ „ K čemu bych se wsázel. “ „ Nu, dej do sázky flintu, cos ji w městě kaupil. “ „ Nechci. “ „ Nu dej jen, zkus jen! “ „ I já zkusit nechci. “ „ Owšem byl bys bez flinty jako bez čepice. Ech, bratře Čičikowe, co já se nalitowal, žes tam nebyl ty! Wím, žeby ses byl nerozešel s poručíkem Kuwšinnikowem. Jak by nám to bylo šlo! To není on takowý, jako prokurátor a wšichni ti gubernští držmyškowé w našem městě, kteří se jen třesau na každau kopejku. A hrá ti, bratře, wšechno.... nač jen pomyslíš! Ech, Čečikowe, žes pak tam nebyl! Wěru jsi swiňák za to, pastucha jakýsi! Dej mi hubičku, duše! Newíš, jak tě mám rád! – Widíš, Mižujewe, tak nás osud dohromady swedl? – co jemu po mne a mně po něm! On přijel bůh wí odkud, já práwě žiji tu..... A bylo, bratře, karet, a wšechno šlo en gros! W tombole, jen sem přišel, wyhraju ti dwa hrnečky pomády, taufarowý šalek a guitaru; pak wsadím ještě jednau, a prošaustl jsem – čert aby to! – kromě toho wšeho ještě 6 rublů! – A jaký je, kdybys wěděl, Kuwšinnikow swěták! My s ním byli na wšech skoro bálích! Jedna ti tam byla tak pěkně nastrojená, čert wí, co wšechno na sobě neměla... já sobě pomyslil: I safraperte! Kuwšinnikow, ta bestie, přisedl si hned k ní a we francauské řeči sekal jí takowé komplimenty.... Wěříš-li, i sprostým ženským nedá pokoje! – A kam ty teď jedeš? “ – „ Já? – K jistému člowěku, “ prawil Čičikow. „ Nu, člowěk! Wzal ho čert! Pojeď ke mně! “ „ Nikoli, nelze, mám záležitost. “ „ Nu, widíme ho, zas má záležitost, zas si něco wymyslil! Ach, ty Záležitostáři Iwanowiči! “ „ Oprawdu, mám záležitost, a k tomu nutnau. “ „ Wsázím se, že lžeš! – Nu tak aspoň powěz, ku komu jedeš? “ „ Nu, k Sobakewiči! “ Tu se Nozdrow zachechtal oním zwučným smíchem, do jakého se pustí jen swěží zdrawý člowěk, u kterého se wynacházejí zuby od prwního do posledního jak cukr bílé, třesau a odskakují twáře, a kde saused za druhými dweřmi w třetí swětnici ze spaní sebau trhne, oči wywalí a řekne: „ Eh, co tě čerti berau! “ „ Co tu směšného, “ prawil Čičikow, poněkud nespokojen s takowým smíchem. Ale Nozdrow smál se pořád pryč z plného hrdla, křiče: „ Oj, oj, oj, já smíchy prasknu! “ „ Nic tu není k smíchu; já mu dal slowo! “ řekl Čičikow. „ Wěru tě to bude po čertech mrzet, až tam k němu přijedeš, totě prawý židomor! Wždyť znám jeho powahu, ty se ukrutně mýlíš, myslíš-li, že tam najdeš bank a dobrau butelku nějakého bonbona. Poslauchej, bratře, nech si jde Sobakewič ke wšem čertům; pojedem ke mně. Počastují tě takowým balykem ( druh ryb )! Ponomarow bestie tak se klaněl: To jen pro wás, prál. – Celý jarmark – prál – prohlídněte, nenajdete takowý; je ale přece hrozný taškář; já mu to řekl do očí: Ty, já řku, a náš odkupštík jste nejwětší dwa zlodějowé, a bestie se tomu ještě usmíwal a hladil si wausy. My s Kuwšinnikowem zastawili jsme se každý den w jeho krámě. Ach, bratře, zapomněl jsem ti říci: wím, že teď neustaupíš, ale pod deset tisíc neprodám, to již napřed powídám. – Hej, Porfyre! “ zawolal přistaupiw k oknu na swého slaužícího, který držel w jedné ruce nožík a w druhé kůrku od chleba a s kauskem balyka, který se mu poštěstilo mimochodem uříznauti, když cosi z bryčky wyndawal. „ Hej, Porfyre! “ wolal Nozdrow, „ přines štěně sem! Jaké to štěně! “ – doložil obraceje se k Čičikowu. „ Bylo někde ukradené, ale pán ho nechtěl zadarmo dát. Já mu podáwal 650 wranau kobylu, kterau jsem, jak wíš, wyměnil od Chwostirewa.... “ Čičikow ostatně jaktěžiw newiděl ani wranau kobylu ani Chwostirewa. „ Neporaučíte nic, pane! “ tázala se w tuto chwíl stařena přistupujíc k němu. „ Nic. Ech bratře, jak jsme my se měli! Ale dej mi přece sklenku wodky; jakau pak máš? “ „ Anisowku, “ wece stařena. „ Sem tedy s anisowkau! “ prawil Nozdrow. „ Mně tedy také přines sklenku! “ wece rusý. „ W diwadle ti jedna aktérka šelmice zpíwala jako kanár. Kuwšinnikow, který seděl wedle mne.... “ Tu wzal sklenku od stařeny, která se mu při tom nízko uklonila. „ Ah, sem s ním, sem! “ zwolal, wida Porfíra wcházeti se štěnětem. Porfír byl oblečen tak jako pán w jakési archaluce, podšité watau, ale poněkud zamázané olejem. „ Dej ho sem, polož ho sem na podlahu. “ Porfír položil štěně na podlahu a ono roztáhnuwši se na wšech čtyrech očucháwalo zem. „ Podíwej se na štěně! “ prawil Nozdrow, wzaw štěně za záda a podjaw ho druhau rukau. Štěně wydalo dost žalostný ryk ze sebe. „ A tys přece neudělal, co já poručil! “ prawil Nozdrow obrátiw se k Porfírowi a prohlížeje pozorliwě břicho štěnětě, „ tys ani nepomyslil štěně wyčesat. “ „ I toto, já je wyčesal. “ „ A kde se wzaly blechy na něm? “ „ Nemohu wědět. Možná, že mu snad nějaké z bryčky nalezly. “ „ Lžeš, lžeš, tys ani neměl zdání je wyčesat; myslím, hlupáku, žeš mu ještě swých napustil. Jen se Čičikowe podíwej, jaké uši! Wem je do ruky! “ „ I proč, já je widím: dobrá ráçe! wece Čičikow. „ Ale wem je přec do ruky, omakej uši. “ Čičikow, aby mu učinil zadost, wzal uši do ruky, řka: „ Ano, dobrý bude pes! “ – „ A nos, cítíš-li jak studený! Polož naň jen prst. “ Nechtě ho rozhněwat, položil Čičikow prst i na nos, řka: „ Dobrý čuch! “ „ Dokonalý bulldog! “ doložil Nozdrow, „ přiznáwám se, že jsem měl již dáwno laskominy na bulldoga! Na, Porfíre, odnes ho! “ Porfír wzaw štěně pod břichem, odnesl je do bryčky. „ Poslauchej, Čičikowe, ty musíš newyhnutelně teďky ke mně, máme wšeho wšudy pět werst, mihnutím jsme tam, a odtamtud si jeď k Sobakewiči. “ ( Pokračowání. )", "id": 1059}
{"text": "10. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [dvě zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Z Kroměříže 4. listopadu. Sněmowní místnosti jsau již upraweny w paláce arcibiskupském. Po širokých schodech přijde se do dwau prostranných, drahými malbami wyzdobených síní. Wedlejší welký sál jest w sněmownu ustrojen. Sedadla jsau dle těchže oddělení spořádány a amfitheatrálně postaweny jako we sněmowně Wídeňské. Galerie bude naproti presidentowě stolici zřízena a bude moci as 300 posluchačů zaujímati; i pro žurnalisty připrawují se stolice. W menším sále bude čítárna. Zámek arcibiskupský má as 200 prostranných pokojů i poskytuje poslancům wšeliké pohodlnosti při poradách. Byty pro poslance jsau též skoro wšechny zaopatřeny; seznamy bytů i s cenau udanau budau se moci dowěděti u p. pořadatele Jelena, který má o řádnau příprawu sněmowny a ostatních potřeb nejwětší zásluhy. Příjemné zotawení po unawujícím zanepráždnění poskytnau poslancům welkolepé sady zámeční se zimní zahradau, jakož bude i o zemské potřeby postaráno, neboť hned po blízku sněmowně i wšude po městě jsau pěkné hostince. K železné dráze jest z města jen půl hodiny; i telegraf půjde hnedle odsud do Holomauce i do Wídně. * * * Morawské nowiny píší: Z Holomauce 2. listopadu. Deputace česká na město naše welmi dobře působila; neboť audowé její tak wážně a zmužile si počínali, že i nejhorliwější Němci a slowanožrauti na jewo dali spokojenost swau s nimi. W celém městě nyní chwálí se Čechowé, že spojiwše se s Němci w Čechách, na bratry swé Wídeňany nezapomněli, že bdí 716 o konstituční swobodu, a že požadují od dwořenínůw úctu, příslušející wyslancům národu.", "id": 1060}
{"text": "19. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Návrh poslanců], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] Čeští poslancowé nawrhují P. T. panům woličům okresu Bydžowského místo p. Čejky za poslance: Wojtěcha hr. Deyma, wydawatele Národních Nowin; a do okresu Humpoleckého místo K. Hawlíčka za poslance p. Frant. Smrčku, rodiče Humpoleckého. Redakce Národních Nowin auplně se shodujíc we smýšlení s pány poslanci českými též tyto dwa kandidáty P. T. pánům woličům co nejwraucněji radí.", "id": 1061}
{"text": "8. srpen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Závěry ze schůze doktorů právnické fakulty, Autor: Havlíček, Karel\n– Dne 6. t. m. držena jest schůzka audů juridické fakulty k wywolení jistého počtu čestných audů ( doktorů ), k oslawení 500leté památky založení wysokých škol Pražských, jenž slawiti se bude příštího roku. Zásady, jichž k tomu zwláště sestawené komité předneslo, byly: Že jen mužowé o wědy státní a práwnické wysoce zaslaužilí woliti se mohau. Otázka též učiněna a rozhodnutí společnému předložena byla ta, zdaliž také na wýtečné práwníky toliko praktické ohled wzíti dlužno? což wšak jednohlasně zawrženo jest; a zůstalo tedy toliko při principu prwnějším. Dále ponawrhlo komité, aby čestné audy ne toliko ze zemí rakauských ale i cizozemci, wšak jen ze zemí Německých zwoleni byli. – Na to ponawrhnul p. Dr. Frič, a podporowali jej w tom pp. Dr. Špolc, Dr. Brauner, Dr. Strobach a Dr. Rieger, že by se příslušelo i na wýtečně učené práwníky mimo Německa ohled wzíti, poněwadž Pražská universita ne z Německa, nýbrž z Francauz ( dle wzoru Pařížské ) pošla a w čas jejího založení, který práwě 500letau památkau slawiti se má, a ku kteréžto slawnosti wolení čestných doktorů se děje – líčená wzájemnost university Pražské se zeměmi cizími, s Francauzy, Wlachy a Angličany mnohem žiwější byla nežli se zeměmi Německými, kde dlauho ještě potom žádných wysokých škol nebylo. – Náwrh ten wšak wětšinau hlasů propadl a zůstalo při tom, že cizí čestní audowé toliko ze zemí Německých býti mohau. Na to čteny jsau jména od komité ponawržených čestných audů, kteří jsau: Ze zemí Rakauských: páni Černík, Gšpan, Jenull, Kytka, Nippl, Pratobevera, Schmidt, Winiwarter. Z cizozemska: páni Abeg, Mittermayer, Mohl, Rau, Rumohr, Savigny, hrabě Séčeni, Schmithenner, jenžto wšichni jednohlasně přijati byli od 54ti přítomných audů. Pan Dr. Frič díky učinil komitétu za tento obezřetně učiněný náwrh, doložil wšak, že by on ještě k náwrhu tomu připojil našeho Palackého a Jakuba Grimma, wýtečného to badatele w hystorii a práwech i starožitnostech nejen německých ale i slowanských. Náwrh swůj p. Dr. Frič zwláště wzhledem na Palackého jadrně odůwodnil ošetřením neocenitelných zásluh, jichž nás Palacký, ač není studowaným práwníkem, práwě na dráze českého práwnictwí, ošetřením a wyswětlením starých desk zemských, státních a práwnických archivů, wydáním nejznamenitějších památek práwnických a státních, a swými wýtečnými pracemi historickými, 264 si získal a jichž od roka k roku doplňowati neustáwá. – Důwodně podporowali náwili ten Dři. Strobach, Brauner a Rieger a takto přijati jsau za čestné doktory a audy fakulty práwnické oba řečení pánowé znamenitau wětšinau hlasů. — r.", "id": 1062}
{"text": "18. leden 1848, Zdroj: Česká včela, Část: Literatura česká, Titulek: Neobyčejné honoráry, Autor: Havlíček, Karel\nNeobyčejné honoráry. Známo jest swětu wzdělanému, kterak dostáwají wýborní wýborní spisowatelé angličtí, francauští, němečtí – i ruští 50–100 i wíce zlatých w stříbře honoráru za tištěný arch, známo, že za jediný román we Francauzích možná dostati i 100.000 fr.; známo také s druhé strany, že čeští spisowatelé dostáwali jitrnice se zelím i snad bez zelí honorárem. Nebožtík náš Hýbl, jak se prawí, dostal od Š. wědro piwa místo honoráru s tau wýmínkau, že s ním Š. prý půl wědra wypil. To wšak ještě není nic podiwného, ale co tomu řeknete, přátelé literatury, když wám jistau powíme zpráwu, že jistý náš spisowatel za dedikaci knihy swé dostal – kočku. To jest jistě nejneobyčnější honorár, o jakém se we swětě wí. H. B.", "id": 1063}
{"text": "9. říjen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Studentská praktika, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nStudentská praktika. Množstwí knih, hm, to mám rád, Neb je mohu w nauzi rozprodat. Haug.", "id": 1064}
{"text": "7. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: [Nízká úroveň vzdělávání pro učitele v Čechách], Autor: Havlíček, Karel\nHavlíčkovo autorství je nejisté – Stawowé sl. Křížské stolice w Horwatsku usnesli se w generální schůzce m. m. požádati král. Uherské náměstnictwí o zřízení dobrého a přiměřeného ústawu pro národní učitele w Horwatsku. Jako w této stolici tak i jinde we spojeném králowstwí Horwatsko-Slawonském obracují na sebe nyní školy hlawně pozornost wšech maudrých a horliwých wlastenců, a zdá se nám, že to jest wůbec nejlepší cesta ke wšemu ostatnímu. U nás w Čechách arci není posud wzděláwání praeparandů takowé, jak by Bohu a lidem líbo bylo, a zdá se nám, že ani wůbec nikdo nyní o některé oprawy w tom ohledu neusiluje. Počalo se jednau silně mysliti na zřízení semináře učitelského w Praze, ale jako mnoho krásných nadějí našich padla i tato newyplněna do moře zapomenutí.", "id": 1065}
{"text": "31. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Redakční sdělení o předplatném], Autor: Havlíček, Karel\nPro důležitost času přijímáme pro Prahu a okolí také zwláštní předplacení na měsíc Čerwen, a sice 1 zl. 10 kr. stř. Připomínáme, že práwě ještě w tomto měsíci počne sněm. Listky se w naší nowinárně dostanau. Po poštách nemůžeme ale jinák než čtwrtletní předplacení bráti: račiž tedy každý buď na celé nynější čtwrtletí zaplatiti, aneb na budaucí lhůtu od 1. čerwence počkati.", "id": 1066}
{"text": "11. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Erazim Vocel., Autor: Havlíček, Karel\nNáš básník, pan Erazim Wocel, Redaktor Časopisu Musejního, stal se řádným oudem Králowské České Společnosti Nauk.", "id": 1067}
{"text": "3. prosinec 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: Žihadlo, Titulek: [polemická poznámka k recenzi v Květech], Autor: Havlíček, Karel\nPan J. Malý nepochybně ještě na rozlaučenau s Kwěty podáwá w č. 143. na pěti řádcích takowau recensi 7ho swazku báchorek Boženy Němcowé, že by se nezkušený domýšleti mohl, jako by byla p. Němcowá do tohoto swazku byla wsadila jenom samé báchorky J. Malého. Ale jedna okolnost wadí této domínce, a sice ta, že báchorky p. J. Malého nejsou ani plané wýrůstky wtipu wesnického, poněwadž jest něco jiného wtip a něco jiného p. Jakub Malý. A naše ultimatum již jest známo; pokawad p. Malý nepřiwede tři hodnowěrné swědky, že četl tento 7ý swazek, nemá práwo kritiku psáti.", "id": 1068}
{"text": "29. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Šosovské staré archivy, Autor: Havlíček, Karel\nŠosowské staré archiwy. Zase jeden cop! Čteme u nás Národní Nowiny s welikau oblibau, a když nám některý den nepřijdau, již nám to býwá dlauhým časem, a tudy za tau příčinau nás ta taužebnost nutila, jíti dne 17. t. m. do města Raudnice do kawárny p. Řeháčkowi, kterýžto jakožto horliwý wlastenec drží wíce časopisů českých i „ Prager Zeitung “, kdežto od nějakého času četný počet sedláků w tomto místě se wyskytuje a w záležitostech národních skrze čtení se poučují. – Při této příležitosti seděl jsem, poslauchaje rozpráwku mezi p. Řeháčkem, kafírníkem, a raudnicko-wrchnostenským pojezdným p. Reicheltem z N. zstrany skrze náwštěwu 50 studentů wídeňských Pražanům, přes co se Reichelt po nečesky tázal: „ Co tam butau jelat? “ – „ Na náwštěwu, “ byla odpowěd. – „ Ty lapy tam můšau sůstat, nelepší tát kaštému pet a wacet na per …; “ „ sie laufen nur so herum, sie wollen nicht lernen und hezzen andere auf, lernen nichts und laufen herum. “ – Slyše to, pot se mi wyrazil na těle, tak že jsem rázně se mu opřel: Tak musí každý mluwit, kdo nemiluje na swětě žádného, jen samého sebe!! Dne 20. b. m. ten samý Reichelt u přítomnosti mé a jiných spolusausedů wejde do kawárny k Řeháčkowi též w Raudnici, a mezi mnohým wychwalowáním němčiny a opowrhowáním češtiny projewil se i tuto: „ Seit der Zeit, was Wenzels-Berein ist, ist keine Ruh ’ im Lande, und Wenzels-Berein ist aller Unruhe Schuld. ” – Poněwadž trochu německy rozumíme a národně smýšlíme, pobauřila se naše česká krew, tak že jeden z nás proti tomu wywstal a prawil: Jak k tomu přijdu, když se před auřad předstawím, jsa rozený Čech, prw abych se učil německy? – Na to on s auřednickau twáří poručil: „ Já s fámi nemlufím, tamle si setněte. “ – Byl to hezký wýjew, an se tu ostatní sedláci jeden po druhém k prwnějšímu přidáwali a w tato slowa přizwukowali: „ Hoj! konstituce, swoboda! Kdo žije w národu českém a protiwí se weškerému dobru národa, jest každý nepřítel wlasti a rušitel pokoje. “ – Tuť si ten ctihodný pán sebral swých pět šwestek a tíhnul s swým copem. Líbí-li se sl. redakci národního rušitele pokoje uweřejniti, wlastní její wůli zanecháwáme. Josef Císař, rolník. Antonín Kostomletský, rolník.", "id": 1069}
{"text": "28. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana/Z Moravy, Titulek: [Nařízení na Moravě], Autor: Havlíček, Karel\n[ Nařízení na Moravě ] Následující nařízení wyšlo na Morawě, a podáwáme je zde w půwodní celé kráse: Dod. Red. Nediwili bychom se, kdyby bylo toto nařízení wyšlo někde w gubernii Tobolské neb Jenisejské, ale na Morawě po konstituci, zrowna před sněmem!! to jest wíc, než snese naše trpěliwost. Tedy jest na Morawě přestupek: „ “ Naopak, ty bídná, w historii ba w ničem nepowědomá bürokratie! byl to wáš přestupek, že jste Morawu a Čechy roztrhli, abyste nás oslabili a tím pewněji na šijích našich seděti mohli, to byl přestupek, ale taužiti opět po tom spojení přirozeném a dle práwa příslušném není přestupek, nýbrž čest, zásluha o národ, ku kterému se zdá i hrabě Bubna náležeti, který zde podepsán jest. A myslíte, že se nám nepoštěstí, spojiti se na příkoř wašemu hanebnému usilowání? Myslíte, že newyjde i nad Morawau slunce, které oswítí wás i waše činy před celým lidem morawským, aby poznal, že jen proto se protiwíte spojení onomu, abyste tím snadněji mohli dle starého způsobu aspoň na Morawě hospodařiti, když w Čechách nesmíte? Myslíte, že my nedowedeme lidu morawskému oči otewříti, aby poznal, kdo přítel jeho jest a kdo škůdce? ‒ „ “, co jest to? Kdo o tom má saudit? Byloby to také, kdyby někdo ku př. lid poučowal, že krajské auřady nyní pominauti musí jakožto wěc we swobodné zemi nepotřebná, jakožto policie, která měla sice poddané proti wrchnostem hájiti, zatím wšak poddané pomáhala utiskowat a odírat, a wrchnosti též okrádala, berauc od nich zrowna prawidelné poplatky a auplatky? Takowých prawd rozšiřowatele chcete z Morawy odstraniti?! Ubožátka tištěné prawdy, naše Národní Nowiny neodstraníte, ty sice jsau také cizinec „, \" ale nemůžete je šupowati, ani zawírati, ale setkáme se, libo-li wám, před saudem řádným, kterého se my nebojíme, majíce dobré swědomí! Každý poctiwý člowěk snadno, přečta toto auřední nařízení morawského gubernium, uzná celau nízkost aumyslů bürokratie i bez našeho wýkladu, my ale slibujeme této škůdkyni zwlášť na Morawě tuhý boj, jenž nepomine dříwe, pokud nepadne tato protiwnice národu. Wšechna čest poctiwým liberálním auřadníkům, ale záhuba wychowancům a následowníkům Metternichowým! ‒ — — — — — —", "id": 1070}
{"text": "7. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 6. listopadu, Titulek: [stručný náčrt nezdařivší se revoluce v Sardinii], Autor: Havlíček, Karel\n– W poslední revoluci wlaské hrálo Sardinsko nejpřednější rolli, bude tedy zajímawé, poznati sběh celé této revoluce w Sardinsku samém, proto že tím poznáme i příčiny mnohých úkazů weškeré revoluce Italie. – Karel Albert udělil swým státům konstituci i ustanowil za ministry hr. Balbo a nynějšího presidenta sněmu Pareto. Balbo byl wzor liberálního šlechtice sardinského, pewný a neustupný; Pareto wšak, prawý Janowan, byl před revolucí známý jako republikán, i byl proti spojení Janowa s Piemontem, byl to muž bauřliwý a nestálý. Po prohlášení konstituce wšak prohlásil, že se přidá zcela ke straně králowě, a že pobauřené swé rodinné město Janow upokojí. Když byl powolán do ministerstwa, postawil wýmínku, aby i jeho krajan Ricci do ministerstwa powolán byl, oba wšak přislíbily swým krajanům w Janowě, že wstaupějí do ministerstwa pod wýmínkami, aby byla Rakausku ihned wálka wypowězena i aby w Janowě bylo pobořeno několik twrzí a druhé aby byly obsazeny od národní gardy, pak aby byla ústawa změněna. Po wypuknutí revoluce we Wídni a w Miláně stalo se prwní, druhé wýmínky wšak nebyly pro odpor druhých ministrů wyplněny. Jakého smýšlení toto ministerstwo bylo w záležitosti Italie, doswědčuje nám, že ministr zahraničných záležitostí podporowal we sněmu náwrh na spojení Italie w ten smysl, aby to nebyl spolek nebo foederace, nýbrž aby to bylo čisté nerozlučné spojení celé Italie. Tito ministři chtěli tedy rozbořiti Sardinsko k wůli nowému státu italskému. Sardinsko bylo w podobných poměrech jako Prusko w Německu. Spůsob jednání Pruska a Sardinska jest welmi znamenitý, i bylo by prospěšno k auplnému seznání revoluce předešlého roku zwláště o těchto dwau státech důkladně pojednati. – Dříwe wšak nežli sardinští ministři swé záměry w skutek uwedli, objewili se na jewišti italské revoluce Gioberti a Mazzini. Oba byli w Paříži, Gioberti šel do Turina, Mazzini do Milána. Oba tito mužowé byli jeden druhému protiwní i nenáwiděli se. Každý z nich chtěl Italii oblažiti a spojiti, žádný wšak neznal skutečné poměry, oba se řídili pauze swými náhledy, které pranic nehleděly ke skutečným poměrům. Gioberti cestowal z Turina do Milána, do Janowa, do Florence, do Říma, wšude po celé cestě byl zbožňowán, wšude hlásal potřebu „ ústawního sněmu “ wlaského. „ Ústawní sněm “ byl nyní heslem celé Italie, ačkoliw snad nikdo oprawdu newěděl, co by tímto sněmem Italie dosáhnauti chtěla. Mazzinisté použily tohoto hesla k swrhnutí konstituční wlády w Toskansku a w Římě. Gioberti zatím nawrátiw se do Sardinska řídil wolby, i dostal oprawdu wětšinu swých příwrženců do sněmu, w jichž čele swrhnul ministerstwo Massima d'Azeglio a Pinelli'ho, i stal se sám ministrem. Prwní jeho politický krok byl, že žádal od sněmu swolení k intervenci do Toskánska proti Mazzinistům, kteří tam prohlásili republiku. Wšak nyní přewládali w Italii již Mazzinisté, a Gioberti podlehl jich wplywu. Nešťastný wýsledek wálky sardinské rozhodl osud revoluce italské. Wšecky snahy po spojení Italie byly potlačeny, a z jewiště italského zmizel Gioberti i Mazzini. W Sardinsku byla wšak konstituční swoboda zachráněna, činnost wlády byla wšak obmezena na domácí záležitosti.", "id": 1071}
{"text": "22 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Polemika], Autor: Havlíček, Karel\n– W Praze 20. dubna. Bylo by nám nyní welmi těžko, odpowídati na wšechny články nowin nejrozmanitější tendence, které se nejspíše chybí ” ze ” wšech stran proti nám brojí. Tu ministerské nowiny Lloyd a Presse a Oesterr. Corresp., tu zas wšeliké německé časopisy, tu zas některé naše, jako jsau Občanské a Wečerní List, snaží se o záwod bez weliké wybírawosti prostředků podkowáwati čest i wplyw Národních Nowin. Můžeme říci, že jsme ještě nikdy neměli tolik protiwníků, jako w nynější době, a můžeme se tím pochlubiti proto, že jsau tito protiwníci zároweň ze strany reakcionářké i destruktivní, kterýmžto dwěma stranám wždy odporowati si za čest klademe nejwětší. Žádný zajisté od nás očekáwati nebude, abychom bez příčiny wedli hádky a odpowídali na hrubosti té malé strany našich Pražských kafírních politiků, která wychwaluje Proudhona, Raspaila, Robespiera a francauský konvent a ukazuje nejwětší chuť takowé štěstí také w naší wlasti zawáděti; my powažujeme jejich wýbuchy jenom za pěnu a za bubliny, které se při každém hýbání na wrch derau, ale brzy pomíjejí. Rowněž tak nechceme odpowídati na články ministerského Lloyda, který wšelikými jezowitskými prostředky hanobí snažení strany naší národní. Obě tyto strany powažujeme za jednu, která by se mohla jedním jménem „ wládychtiwá \" nazwati, proto že se jim o nic jiného nejedná, než aby oni wládli w zemi bez ohledu na wůli wětšiny národu. W nejnowější době ale přinesly nowiny „ Presse “ dne 18. t. m. w prwním swém úwodním článku náhledy o posledním weřejném tiskowém saudu a o wýroku poroty, které mlčením opomenauti nechceme. Každý wí, že se Presse rediguje docela podle wůle ministra wnitřních záležitostí hrab. Stadiona. O hraběti Stadionu prawí se nyní z mnohých stran, že jest on ještě nejliberálnější aud tohoto ministerstwa. Pokud ale my známe osobnost toho pana ministra, musíme tento náhled pooprawit w ten smysl, že jest hrabč Stadion nejzkušenějši a nejchytřejší z té strany, která nyní wládne, a že on umí aspoň prostředky wybírati, které jsau w každých okolnostech nejwhodnější. Ti ostatní pánowé kolikrát zaslepeni ženau se za swým aučelem, a dali by mnohdykrát straně swé protiwné ( totiž foederalistům a liberálním ) skrze swau nejapnost dobré příležitosti, dostati se opět na wrchol wlády: ale hrabě Stadion, ačkoli není snad o nic liberálnější než oni, wí alespoň, co může být a co ne, a pokud jest wždy zapotřebí šetřiti lidu a jeho práw, není tedy liberálnější ale opatrnější. Jeho „ Presse “ prawí: „ Pan Hawlíček, redaktor Národních Nowin, pohaněl w úwodním článku swých nowin oktrojowanau ústawu nejwětším spůsobem, ale zahalil swau hanu do wtipného posměchu, který owšem hlaub zasáhl, než zůřiwé ale seriosní články jiných časopisů. Prokurátor dal ho proto pohnati před tiskowý saud. Pan Hawlíček bránil se sám; on držel řeč, we které sebral ústawu a ministerstwo takowým spůsobem, jak by to žádným nowinám žádný tiskowý zákon w celém swětě nedowolil – a byl jednohlasně uznán za newiného. “ Dále prawí Presse, žeby toto w obyčejném čase bylo napomenutí pro wládu, ale w nynějším čase jest prý to zločin ( Verbrechen )!! Tedy by byl wlastně podle mínění Presse redaktor Národních Nowin jediný zločinec w Rakausku, který nesmí být potrestán. Ale což jest tedy ten, kdo wšechno to učinil, když jest již ten zločinec, který tyto činy jen wyprawowal? My neznáme jméno, které by w dokonalé proporcí pojmenowalo takowý zločin. My wíme dobře, že jest Presse hlawní zastupitelkyně německé centralisace w Rakausku, mnohokrát se již zřejmě o tom wyslowila a mnohokrát se také podřekla, jako ku př. tenkrát, když chtěla, aby wšechny zákony jen w německém textu měly platnost. My jsme liberální tak dalece, že nekacířujeme každého pro jeho jiné smýšlení, třeba bychom jemu odporowat museli. My jsme foederalisté a proto političtí nepřatelé te strany, kterau zastupuje Presse, i tohoto ministerstwa: ale proto nemá ještě Presse práwo každé naše snažení do podezření uwáděti a nejhorším spůsobem wykládati. Naše strana měla již kolikrát jak na sněmu tak jinde příležitost w rozhodných dobách dokázati loyalnost swau; jestli tedy jsme a musíme být nyní w oposici, proč bychom proto byli méně loyalní? Dle našeho přeswědčení nedá se w Rakausku wládnaut tím spůsobem a takowými zákony, jak jsme se jich dočkali od nynějšího ministerstwa, a proto jsme w opisici, proto si přejeme jiné ministerstwo a jiné národům prospěšnější zákony. Když nám to ministerstwo a jeho strana za neloyalnost pokládá, ať swolá sněmy, a uwidí, je-li náhled náš náhled wětšiny národu. My se nebojíme této zkaušky a myslíme, žeby toto ministerstwo muselo ještě mnoho sněmů rozpustit, než by se dočkalo takowého, který by s ním sauhlasil. Je-li tedy co neloyalního w Rakausku, tedy jest to nynejší panowání menšiny nad wětšinau, nynější směsice absolutismu a konstitutionalismu, jakau máme od rozpuštění sněmu. Škoda jest těch schopností, které mnohým audům nynějšího ministerstwa nikdo, ani my, upírati nebude, že se jich užíwá jen ke zkáze národů. Wětšina národů není přepiatá we swých požadawcích, a kdyby jen poněkud wěděla jistotu, že se zamýšlí upřímně držeti konstituční wláda, byla by jistě hotowa ke wšelikým obětím. Jen ministerstwo nynější, které swým dwojjazyčním jednáním w posledních dobách wšechnu důwěru podkopalo, jest příčina nynějšího stawu weřejného mínění. Že toto mínění není k prospěchu wlády, to wí každý! Od nejmenšího až k nejwětšímu samé protimyslnosti a farisejsmus konstituční. W auředních Wídeňských nowinách stálo, že kníže Windischgrätz jest powolán do Holomauce, „ aby prý radil JMC. podle swé zkušenosti! “ Co to jest? co to znamená? Přípauštějí konstituční zásady, aby JMC. wedle odpowědného ministerstwa mohl míti jiné neodpowědné rádce? aneb přejal kníže nějaké ministerstwo bez portefeuillu? – My sice dobře wíme, že celá ta wěc jest jenom dwořenínský kompliment pro knížete Windischgrätze, neboť měl kníže dosti příležitosti w Uhřích jednat podle swé wlastní rady: ale i to jest wýznamné že ani w takowých maličkostech ministerstwo nedbá na konstituční formy. Kdyby ale měla být naše powinnost, abychom my Čechowé chyby ministerstwa nám nepřízniwého naprawowali, abychom my, když se ministerstwo nám protiwné samo do nesnáze přiwede, z přílišné zdwořilosti měli mlčeti a dobrowolně šiji pode jho položiti: tuť by wěru slowo bláhowci bylo pro nás jen slabé pojmenowání. My newidíme w pádu tohoto ministerstwa žádné neštěstí pro Rakausko, nýbrž – naopak.", "id": 1072}
{"text": "26. červen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Labyrint Slávy od J. Erazima Wocela, Autor: Havlíček, Karel\nLabyrint Sláwy od J. Erazima Woela. Básník nás jako wěrný syn swého wěku přidržuje se w tomto díle poesie tendenční, didaktické, která za dnů našich nejwíce pěstowána býwá. To owšem platí jen o směru celého díla, o jeho resultátě, který jest 203 didaktický; ostatně má w běhu swém poetické partie wšelikého druhu a zwláště mnohé epické episody zdařily se p. Wocelowi nad míru, ačkoli wlastně duch elegicky w celém díle přewládá. Národnost, wíra, láska, boj hmoty a ducha, wlastenectwí jsau idey prowázející básníka našeho a jeho hrdinu Jana skrze celé pásmo tohoto Labyrintu. K této tendenci tedy obrátiti musíme přede wším zřetel swůj. Záwěrka celého díla a jako resultát pro Čechy zní: „ A wšak bitwy krwawé a seče neotewrau blaženosti chrám: Wězte, že jen swětla bleskné meče wydobudau wěcnau sláwu wám! “ Nemníme owšem, že by to bylo oprawdiwé mínění p. W., ba powažujeme tuto sadu wíce jenom co wýplynek z jednostrannosti, která musí být wěčnau sestrau každé prawé poesie. Poesie jak wědomo musí padati z extremu w extrem, musí, kdykoli se proti něčemu opře, wždy extentricky bauřiti o něco dále, než zapotřebí jest k paralisowání odporu. Přeswědčeni jsme, že básník náš sám nejlépe cití nedůslednosti a protimyslnosti, které by z pauhého a jednostranného bažení po oswětě powstati muselo. Kterak by pauhé swětlo mohlo býti naším blahem ku př. bez statečnosti, bez moci národní, bez chrabrosti atd? Wždyť by každý surowec násilím zrušiti mohl celé štěstí naše a celau sláwu z oswěty wyplýwající, kdyby se nám statečnosti a jarosti nedostáwalo k odporu proti hrubé síle. W sauměrnosti a w harmonii musí být jednotliwé lidské wlastnosti, a přeswědcen jsem, že prawý wzdělanec a nejučenější mudrc časem swým w nejwzteklejších bitwách účastenstwí míti může beze studu, nezadáwaje tím pranic wzdělanosti swé. Hra o žiwot zůstane wždy pro člowěka wěcí wznešenau, a w tomto pádu platí žiwot wšech lidí stejně, w tom jsme si rowni wzdělanci i newzdělanci, wznešení a nuzní; cit žiwota máme wšichni jeden, a jeden žiwot platí jako druhý pro ty, kteří je tratiti mají. A wšak z rozwrhu celého díla nahlížíme, že sada: „ jen swětla bleskné meče wydobudau wěčnau sláwu wám! “ může býti jenom osobní přeswědčení Janowo, proto, že se mu hledajícímu na wšelikých cestách sláwu swého národu, na žádné jiné dařiti nechtělo. Charakter Janůw jest elegický ( ne epický, a také jen z části tragický ), pasivní, rozerwaný, básník do něho wložil spor nejsilnějších idey wlastenectwí, lásky synowské, wíry, ctižádosti atd. Nepatřím nikoli do počtu těch, kteří básníkům kantorsky směšně předpisowati chtějí, co mají zpíwat, nýbrž sleduj, wždy jen swobodné cesty jeho, jak dalece a jak důsledně zámysly swé prowedl. Hned na počátku Jan, mladý hrdinský a nadšený taborita, ze zaufalstwí nad záhubnau bitwau Lipanskau, chtěje samowraždu na sobě zpáchati upadá do rukoau zlého ducha, Duchamora, který uměje kořistiti z wášní Janowých Pomstím tebe nad nepřítelem Tebe a twůj národ oslawím swede jej tak, že se s ním spolčí, s tau toliko wýmínkau, pakli strana jeho zwítězí. Zde tedy přewládá w Janowi duch občanský; obětuje sebe i swau duši za sláwu swého národu. A wěru jemu a jeho straně wítězstwí se dostalo. Tu wšak Duchamor odhalí Janowi, že jest syn rodiny katolické od kališníků zahubené, že tedy zadal duši swau za wražedníky swé rodiny. W Janowi nastane spor citů rodinných s city občanskými, wěc, pro kterau hořel, které sebe a spásu swau byl obětowal, zhnusí se mu, w saudruzích widí wrahy swého otce, opustí proti přísaze kališníckau stranu znám já znám, Waší sláwu, znám a — proklínám. Udusiw tak zlý duch w Janowi smysl občanský, zmítá ním wšelikde bez aučelu, při čemž hrdina náš pauhau jest w jeho ruce hračkau, nic jiného nepředstawující než rozerwanost, nespokojenost, surowé libůstkářstwí zaufalstwí nad sebau samým, až mu konečně napadne, Duchamora po swé matce se ptáti, a ke hrobu jejímu putowati. Tam najde něžnau, anjelskau Ludmilu wychowanku swé matky, jejížto láska a obětowawost naznačena jest od básníka k wyswobození Janowu. Pozorujíc Ludmila bídný staw Janůw, chce jej „ wywésti z tenat zkázy “ a prosí: Dal jsi lásku — dejž mi sílu, Pane! “ Neznána od Jana slauží mu pak co panoše, těšíc a powzbujíc zarmauceného pána swého, do kterého chce wštípiti „ lásku k wíře, cnosti, k národu “, jsauc při tom owšem nenáwiděna od Duchamora. Jakožto následkem této její lásky počne Jan opět wznášeti ducha, a sbírati síly, žádá od Duchamora: “ WedIe dáwného již umluwení, Moc mně poddaná nechť k zwelebení, Mého národa teď přispíwá “ – „ Zdwihnaut chci co Atlas welikán Nad pozemskau mohútností Národ Čechů z rmutné ocíiáblosti Na wýsluní štěstí pewný stán atd. “ Duchamor ukáže mu wěk, jaký byl před 500 lety, napřed w Čechách, ale ukazuje mu jen samé bídy Čechů pronásledowání od cizinců a jinowěrců, ale žádnau sláwu. Jan se odwrátí ode wšeho toho. W druhém oddělení prowádí jej Duchamor po celém Slowanstwě, ale opět mu jen samé wálečné neštěstí, pohromy a bídy ukazuje, které Slowané jakoby jenom pro národnost a wíru byli museli trpěti, aby také w Janowi wzbudil zášť proti národnosti a wíře. Duchamor: Pročež máli dospět plémě twé K blaženosti, sláwě, míru: Nechť wywrátí kořen bídy swé, Nechť wywrátí národnost a wíru. Jan: – Národ bez wíry a národnosti Jesti tělo bez krwe a kosti. Duchamor: Swětobčanem kdo stane se, Ten se k blaženosti powznese. – W přírodě a w sobě Boha znejte, Tomu čest a chwálu wěcnau wzdejte atd[AG1 ]. Takowým a podobným spůsobem zawádí jej ďábel k Berlínské filosofii, ale Jan náwrátiw se do Čech, pozná w panoši swém Ludmilu, která, slíbíc mu lásku wěrnau, opět zotawí jeho ducha. Tu wšak zuřiwý kališník Martin chtěje se na Janowi pomstiti, za odpadlictwí od strany kališnické omylem místo něho pečliwau Ludmilu zawraždí: která pak umírajíc Jana prorocky napomíná. To jest blahodějná katastrofa pro Jana; sebraw síly swé, odřekne se mocně Duchamora, W srdci pak se mocná hwězda skwí, Hwězda ta jest wůle ducha mého, a za trest sám se z wlasti wypowí do Němec, kde se pak stane wynálezcem tisku. 204 „ Rozjiskří se též to swětlo blahé, Nastanau ti česká wlasti moje Duchů jasných se tmau starau boje, Tiché boje o národní bláhu – Swětla blesky, meče tyto smělé Proklestí pak tobě k hwvězdě skwělé, K hwězdě Sláwské welebnosti dráhu! “ ( Dokončení. ) [ AG1]Zde jsem si nebyla jistá, kde citace končí.", "id": 1073}
{"text": "18. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: O sněmu říšském, Autor: Havlíček, Karel\nO sněmu říšském. Podlé předběžných poradních sezení sněmowníků nedá se ještě saudit o stranách a osobách. Mnoho jich ještě chybí. Z Čech poslanci tam jsau tuto dobu již mnozí. Oni zajisté musejí konati welký wplyw na celý sněm. Z Čech jsau woleny wšechny hlawy za poslance, snadno tedy může zplanaut boj we sněmowně. S druhé strany čekají se z Čech, kde wzdělanost pronikla přec již i do nejnižších tříd obywatelstwa, zastupitelé takowí, že swau intelligenci mnoho budau moci rozhodnauti. – Strany se posud neutwořily a neutwořejí, pokud nebude sestaweno ministerstwo. – Jen polští sedláci zdá se že mají wýtečný již cíl: nepřátelstwí proti statkářům. My wšak doufáme, že rozumnost druhých deputowaných přemůže jejich zaryté záští, obzwlášlě bude-li se dobře s nimi zacházet. Je přeswědčení, že řeč sněmu může být jen jedna; proti weřejnému wyslowení zásady, že bude tato řeč jazyk německý, wzpírala se hrdost polská. Wůbec ale, přijme-li se řeč německá za řeč parlamentární a jednací, může se to stát pauze z přeswědčenosti, žeby dlauhým odporem wšech národností na sněmu se jen dáwal odpůrcům meč do ruky proti nám, žeby samým tlumočením sněm se k omrzení prodlaužil a k řádnému konci nepřišel: nesmí se to ale nijak státi z pauhého otročení německé řeči, anebo k wůli a k ulehčení německých poslanců. Slowanští deputowaní by se snadno dorozuměli mezi sebau, ale Němci by jim nerozuměli. Němci nad tím nesmí wítězoslawit; Slowané budau mluwit německy, poněwadž Němci neumějí slowansky. Deputowaní polští mají wůbec wíce řečnického smyslu, než druhé země, jmenowitě kníže Lubomierski ( tentýž, co byl na sněmu slowanském w Praze ) by byl málem poučil sněm, jak se má parlamentowat. Z řečí Poláků plane oheň polský. Langie z Krakowa zdá se 316 být dokonalý řečník. Mezi řečníky německými wynikají z Wídně Fischhof a Goldmark, Brestl, Neuwall, Neumann, Füster, z Brna Mačer. – Řečníci mluwí ze sedadel swých bez příprawy. Na deklamaci a gestu se dokonce nemyslí. Řeční se welmi rychle, že je skoro těžko, znamenati je. Starosta Kudler nehodí se k tomuto místu. Až do 10. čerwence přihlásilo se z Haliče poslanců 72, z Rakaus 52, z Morawy a Slezska 42, z Ilirska, ze Štýrska a z Přímoří 35, z Tyrol a Vorarlbergu 12, z Čech žádný. Z Haliče je nejwíc sedláků a kněží, z Tyrol a z Ilirii wíce auředníků a wojáků. Z Morawy mnoho práwníků.", "id": 1074}
{"text": "8. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 5. srpna. Sezení toto náleží ke znamenitějším. Již při zkaušení woleb, které jindy obyčejně welmi tiše pauhým wstáwáním se odbýwá dle náwrhů referentů, ukázala se opět při zkaušce wolby Hubického z Haliče slowansko-německá národní zášť. Pan Löhner chtěl mermomocí wolení toto neuznati, a wšak Bielicki, Trojan, Hauschild, Rieger, Dylewski ubránili wolbu tak, že konečně po dosti dlauhé debatě uznána jest za prawidelnau. Nejhlawnější čásť dnešního jednání byla ale zpráwa ministra finančního Krause o stawu důchodů říše, která zajisté i na celau zem welikého wplywu míti bude, zwláště proto, že jsme ze zpráwy této potěšitelné naděje nabyli, neboť se ukázal staw financí našich mnohem lepší, než powěst hlásala. Tuto podáwáme wýtah z řeči ministra: Pokládá si za čest, že mu lze cos sděliti o stawu financí, co se za wyplnění jednoho dílu trůní řeči powažowat může. Není sice s to, nynější staw financí auplně wylíčiti, ale doufá, že se to w brzku bude moci státi. Uznáwá za potřebné předeslati, že mnozí trůní řeči dobře neporozuměli. Mysliliť jedni, že se w ní dříwější finanční operace káraji, čemuž ale nebylo tak, an w ní jest na powinnosti poukazowáno, w předešlých časech na se wzaté. Druzí zase přišli na myšlénku, jako by státu již síly chyběly, těmto powinnostem zadost učiniti. Nediwí se tomuto nedorozumění, které jedině odtud powstalo, že nikdo w prawý staw financí nahlédnauti nemohl. Kdyby se to bylo stalo, byl se každý přeswědčil, že máme prostředků posud, které wše obáwání pro budaucnost činí zbytečným. Bohužel se to nikdy nestalo, a teprw w přízniwější době, před několika měsíci, byl staw financí we „ Wiener Zeitung \" uweřejněn, ale nepowšimnut. Později, když auřad na se wzal, byl staw financí od roku 1836–1846 weřejnosti podán. Z těchto zpráw jewí se, že skutečně obyčejné přijmy naše wětší byly, než wydání obyčejná; owšem ale při welikých stawbách železnic atd. wydalo se mnohem wíce, než přijmy obnášely. Nyní ale při swobodném zřízení, když národ k národu se wine, doufá, že sněm se takowých prostředků uchopí, by přijem a wydání do rownowáhy byly uwedeny. Pro budaucnost že je zcela upokojen, a doufá, že wys. shromáždění téhož přeswědčení nabude, jak medle tyto cifry nestranné skaušce podrobí. Již leta 1846 byly neobyčejnými pletkami a l. 1847 smutnými událostmi we Wlaších wýlohy nadobyčejně zwětšeny. Od listopadu 1847 nebylo wíc možná s obyčejnými prostředky wystačiti. Od té doby se jedna část monarchie, lombardsko-benátské králowstwí, odtrhla, což užíwání branné moci nutné učinilo. Druhá část, Uhry, se 10. dubna od ostatních provincií oddělila, s nimiž dříwe břemena státní nesla. Tím se stalo, že přijmy o welkau část se zmenčily, an zatím wydání neustále rostlo, dílem událostmi w stolici, dílem příprawami w interessu Německa. Mimo toho přewraty w samém srdci mocnářstwí zatrásly dílem s důwěrau k financím, a tím se potřeba ukázala, wybýrání direktních i indirektních daní zjinačiti. Ale ne jen události w Rakausích, nýbrž i přewraty w západní Ewropě přispěly k tomu, že se takowé poptawky po stříbře dály. A tak to přišlo, že w běhu tohoto roku se státní důchody tak ztenčily. W listopadu obnášela direktní daň 3,741.000, w čerwnu 1,471.000; indirektní w listopadu 8,469.000, w čerwnu 4,143.000; jiné přijmy w list. 1,783.000, w čerwnu 307.000. Wýlohy obnášely w listopadu 15,900.000, w prosinci 13,900.000, w lednu 12,800.000. w kwětnu 13,900.000, w čerwnu 12,400.000. Z toho wyděti, že se wýlohy nezmenšily, ač přijmy w mnohém ztenčeny jsau. Ještě jasněji se to ukáže, pozorujeme-li ony země, které zde zastaupené jsau. W těchto zemích se sešlo direktní daně w listopadu 2,328.000 a zůstaly až do března tak w stejném stawu; w březnu 1,970.000, w dubnu 1,789 000, w kwětnu 1,380.000. Indirektních platů se sešlo w listopadu 5,703.000, w čerwenci 4,100.000. Ostatní přijmy obnášely w listopadu 983.000, w čerwnu 342.000 zl. Toto ztenčení důchodů powstalo z wáznutí wšeho obchodu a z přílišné nedůwěry. W takowých okolnostech nezbýwalo nic jiného, než k zwláštním prostředkům se utéci. To se stalo wydáním papírů, jimž za hypotheku slauží solnice w Gmundu. Zároweň, by se kredit nár. banku udržel, wyslala se komisse, kteráž měla hotowé peníze z cizozemska zaopatřiti, což se ale nepodařilo. To nynější staw financí, a není wíře nepodobno, že w nejbližší budaucnosti wydaje pořád ještě wětší budau, než přijmy. A wšak není to staw takowý, by k nějakému obáwání příčinu zawdal. Jak již dříwe zmíněno, nelze posud celý náwrh předložiti. By se ale wydání zaprawiti mohlo, žádá wys. shromáždění, by směl kreditu použiti. Wys. shromáždění račiž wyslowiti swau důwěru w ministerium, neb bez důwěry nelze ministerstwu obstáti, zwláště ministerstwu financí. K řádnému wedení financí je zapotřebí: 1. důwěry, 2. důwěry, 3. důwěry, a wšak nejen w jednotliwé osoby, nýbrž w nesmírnau sílu národa. By ukázati mohl, jak dalece důwěry zasluhuje, žádá o dowolení, pronésti, jakým způsobem po ten čas o zwelebení financí se stará. Ministerium pečowalo o ulehčení obchodu a průmyslu. Clo na wlněné a lněné fabrikáty bylo umírněno, taktéž porto za psaní pro krátké distance; cena soli w Dalmacii snížena, transitní clo k jezerům w Tyrolích zrušeno, taktéž zasílání nowin usnadněno. By ale komora wěděla, je-li to ten samý směr, jejž ona si přeje, že projde w krátkosti jednotliwé wětwe. Předewším musí promluwit o wydajích, by dle nich přijmy byly wypočtěny. Nejwětší část pohlcuje státní dluh; to je prwní wydání dle jeho mínění; neb staré powinnosti musí býti nejdříw wyplněné. Umenšení jich na rowné cestě není k wywedení, přece ale potřeba káže, by ony části monarchie přiměřený díl přewzaly, které posud buď málo neb w poměru málo přispíwaly. ( Potlesk. ) Druhé wydání je na wydržowání wojska; to se řídí dle wnitřních a wenkowních poměrů; bude-li wálka we Wlaších šťastně skončena, a mír s wenkowem udržen, postará se ministerium o zmenšení tohoto nákladu. Takowá úloha nemůž za několik dní neb měsíců wywedena býti, k tomu zapotřebí zjednodušení úřadowání, a takto lze w mnohých odwětwích zmenšení wydajů docíliti. Zřízení pak ještě mnoho prostředků ukáže, jak by se obecním a municipálním zřízením prostředky našly, wydání umenšiti. Přijmy rozpadnau se na tré: 1 ) Direktní daně, w jich čele gruntowní daň. Rakausko může být hrdě systém w této dani, neb sotwa bude státu, by se s tak dokonalým katastrem wykázati mohl; dobrodiní toho katastru se objewilo w Lombardech a brzo se ukáže i w ostatních provinciích. Mezi direktními daněmi máme jednu, která jakýsi stín na naše zákonodárstwí hází, jest to daň židowská. ( Potlesk. ) W krátkém čase hodlá ministerium w tomto ohledu náwrh wys. shromáždění předložiti. Mezi direktními daněmi není jedna, kterau vox populi požaduje, jest to daň podle přijmů ( potlesk ); ta jest s tau wýhodau spojena, že se týká wšech přijmů. 2 ) Indirektní platy; ty to hlawně byli, jenž důchody od roku 1831–1847 rozmnožily. Dle jeho náhledu musí celá saustawa daní tak zjinačená být, by každý podlé jmění a wýhod, jež mu stát poskytuje, dani podroben byl. K tomu cíli má na žřeteli zřeteli daň dle přijmů, chudý dá málo, možný wíc a bohatý mnoho. Toto přetwoření platů je nejwíc potřebné při potrawní daní; u wěcech, jež obecná potřeba žádá, musí být ulehčení. ( Potlesk. ) K těm že připojuje hned sůl. Již dlauho se hleděla cena snížiti, a teď se wyjednáwá, zwláštní druh soli pro dobytek za mírnau cenu prodáwati. Co se cel a zápowědi wéwozu týká, není wíce možná jich podržeti; chce průmysl chrániti wšemožně a tudy systém jen k tomu cíli říditi. Zákazy wéwozu že obstáti nemohau, nahlídnau prý nejlépe, kteří si přejau připojení k Němcům ( potlesk ); neb jak by to bylo možné, kdyby se wewoz německých wýrobků do rakauských zemí buď zakazowal buď obtěžowal. Myslí takowý celní systém podržeti, který by přiblížením-se k německým poměrům úzké spojení s Němci možné učinil. Tabák je monopol, který to pro sebe má, že mnoho wynáší a wýnos jeho čím dál tím wíc staupá, a požíwání ho jen wymyšlená potřeba je. Ostatně se i zde wšelicos bude muset zjinačit. Přichází na jiné platy, kolky totiž a taxy; proti těm že se nejwíc namítalo, a že myslí, by taxowní a kolkowní zákon změněn byl, a sice tak, by obchod a auřední jednání byly usnadněny, a méně zámožným se ulewilo. ( Potlesk. ) K indirektním platům náleží též berně loterní; zda to plat, nechce twrdit, ale přeje, by se stát této hry již brzy sprostil. ( Silný potlesk. ) K indirektním daním patří také pošta, ačkoliw je jen taktak oprawdiwá; jest to důležitý ústaw státu, jehož účel není financielní. Obchod má být ní usnadněn, a že on ji k tomu wede, dokazuje snížení porta na psaní. Mejta jsau prý obtíže, a jejich odstranění jest k přání; leč tak lehce to nejde, odkud jejich wýnos nahraditi. Po ukončené řeči byla ministru pochwala komory w hojné míře udělena, a on odstaupna odewzdal presidentowi Strobachowi náwrh swůj strany financí, o němžto se co nejdříwe w komoře jednati má a který jsme welmi zwědawi uslyšeti. Herzig z Liberce učinil také náwrh, aby w nynějších těsných okolnostech místo půjčky raději dobrowolnými dary potřebné peníze sehnali, odkázán jest ale od presidenta, aby swůj náwrh wyměřenau cestau učinil. ( Dokončení. )", "id": 1075}
{"text": "11 duben 1849, Zdroj: Národní Noviny, Část: Venkov, Titulek: Od Labe, Autor: Havlíček, Karel\nOd Labe. Konslitutionelles Blatt aus Bohmen přináší nám w 50. č. z Kroměříže od 26. února t. r. pod znamením — frd. — Nemýlíme-li se, jest to znamení dopisowatele Kapra Siegfrieda, za onoho času wydawatele wlasteneckých básní. Red. úwahu, na jaký spůsob by se Čechy we wládní spráwě nejlépe rozděliti daly, a udáwá mezi jiným, že je okolek Čech od počátku Šumawy podél baworských a saských hranic w celestwí německý, a žeby z ohledu toho Klatowský, Plzeňský a Loketský kraj se w jedno spojit mohly. Newím, kde tento pan dopisowatel takowých wědomosti nabyl, aby twrdit mohl, že obywalelé Šumawy podél baworských hranic weskrz a weskrz Němci jsau, jak on prawí „ complekt deutsch \". Snad se při tom dle spisu p. Ranka: „ Aus dem Bohmerwalde \" držel? Jestli tomu tak, pak arci nemůže jinak psát, než že Šumawa samými Němci obydlená je; neb jak pana Ranka známe, wíme, žeby on dozajista, kdyby to w jeho moci bylo, ani jednoho Čecha na žiwu nenechal, neb on ani to wědět nechce, že w těch wesnicích, které as hodinu cesty od jeho rodinného místa ( Friedrichsthal, po česku Chalupy w Klatowsku ) wzdálené jsau, Češi a to od pradáwna bydlejí. Poněwadž by mohl mnohý toto udání za prawdiwé držet, myslím, že nebude na škodu, když toto poněkud pooprawím. Šumawa není obydlená pauze Němci, a to sice jak w Prachensku tak i w Klatowsku. W Klatowsku na panstwí Kautském, Domažlickém a Trhanowském podél hranic jsau jen nejbližší wesnice k hranicům německé, a to ještě k tomu jen nepatrné. Nejbližší místa od těch jsau již česká, a to sice z wětšiho dílu obywáná od chrabrých Chodů, kteří až podnes swůj ryzí jazyk a starý kroj zachowali. Německé wesnice Je podiwuhodno, že tito pohraniční Němci z Čech s Němcemi baworskými w žádném welkém přátelstwi nežijau, neb málo kdy se stane, by se z nějaké společnosti bez popráni neb bez nadáwek „ du bümscher ( böhmischer ) Lump, Dieb, \" a naopak „ du bairisches Vieh, Ochs “ rozešli. Špatný důkaz wyhlášeného „ deutsche Brüderlichkeit \". jsau z wětšího dílu bud kolonisté, neb takowé, které při nowém ustanowení hranic od Bawor k Čechám připadly. K tomu musím ještě podotknaut, že jedna česká wesnice „ Česká Kubice \" na Domažlicku skoro až k samým hranicím zasahuje. – A což Domažlice a Klenč, nepatří dle polohy také k Šumawě? Jsau tyto místa také německá? Přál bych panu dopisovateli z Kroměříže, aby si nabyl sám w Domažlicích přeswědčení, jaká národnost tam panuje. Strnul by nad tamnějším „ compact deutsch \". Jak smýšlení tohoto slawného a w národním ohledu wyznačného města znám, saudil hych, že by se mu Domažličtí za tu jim prokázanau čest, je k německým obywatelům počítat, nehrubě poděkowali. Toť slaužiž nejen panu dopisowaleli nadzmíněného článku, nýbrž i také každému jinému, kdo by udání pana spisowatele za prawdu držel, k powšimnutí. Bořiwoj N.", "id": 1076}
{"text": "26. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Novináři si rádi zapráší]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. * – * Nowináři rádi si zapráší. W Štúrowých Slowenských Nowinách čteme w čísle 102 strašliwau spráwu, že jedna žena w Žilině, která se již dwakrát do spolku mírnosti zapsati dala, ale zase wždy na swůj slib zapomněla, kdesi za městem nalezena jest zhořelá, ohněm w prach a popel obrácená, neb se prý w ní pálenka wzňala!!!! – Žádáme uctiwě slawnau redakcí, aby nám ten chytrý prostředek swěřila, kterak tu ženu poznali, když w prach a popel obrácena byla. My bychom také rádi, když někde prach a popel nalezneme, poznali, neníli to nějaká zhořelá žena.", "id": 1077}
{"text": "13. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Poděkování p. Žehravému], Autor: Havlíček, Karel\n( Zasláno. ) Wraucné poděkowání p. Žehrawému za článek — Slowíčko k duchowenstwu — w Pražských nowinách dne 11. Dubna 1848 Č. 29. Potěšil jste nás p. Žehrawý swým ujistěním, že není pekla ani ďábla, a že na ty báchorky již beztoho málo kdo wěří. Po ten celý čas, co jsme při dwoře rakauském žili, usmíwali jsme se, když jsme o pekle a o ďáblích někdy slyšeli kázati. Nyní wšak, co w saukromnosti žijeme, laudí se ty příšery k nám, a zbawují nás wšeho wnitřního pokoje. Wěru jsme již počali pekla a jeho komonstwa se báti. Na štěstí dostal se nám list Wáš do rukau, a bázeň zmizela. Díky Wám! Ať žije swoboda tisku! W zahradě Rýbecolowě 13. Dubna 1848. Meternich Sedlnický.", "id": 1078}
{"text": "6. březen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Vídeňský časopis Gegenwart], Autor: Havlíček, Karel\nWídeňský časopis “ Gegenwart “ pod redakcí pana Schumacher’a ( jest to nebožtík špatné paměti Adler: pan Schuhmacher, udělal si z sešmaťhané boty, kterouž zlopowěstný Hans Norman byl odhodil, pro sebe politické pantofle, kteréž prý se po česku také tichošlápky nazýwají ), píše w čísle 43. 1846 pod nadpisem Wespen: „ Was uns höchlich wundert, ist, daß irgend ein slavischer Geschichtsforscher nicht den Beweis versuchte, daß die Ufer des Potomak ursprünglich von den Böhmen und die Susquehannah von Hanaken bewohnt waren. “ My se ale diwíme, že we Wídni takowí lidé bydlí, kteří tak píší, kdo wí, nejsouli sami obywatelé z břehů Potomaku a Missisipi. O Sutor ne ultra crepidam! H. B.", "id": 1079}
{"text": "29. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Prohlášení Havlíčka o nepravdivosti informace, že pořádá sbírku na kauci], Autor: Havlíček, Karel\nRoznáší se powěst, jako bych já úmysl měl na složení kauce pro Národní Nowiny nějaké sbírky činiti. Prohlašuji tuto powěst zcela za neprawau, a činím P. T. obecenstwo na to pozorno, aby nikomu, kdo by snad w mém jménu nějaké sbírky takowé činil, newěřilo, a ničím nepřispíwalo, poněwadž naše kauce již pojištěna jest. K. Hawlíček. Redaktor Národních Nowin.", "id": 1080}
{"text": "26. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: Jednání o poddanstvě, Autor: Havlíček, Karel\nH. B. 26. srpna. Dnes ukončeno jest wšeliké jednání o poddanstwě we sněmu říšském: mluwil naposledy p. Kudlich, a po něm ministři Bach a Kraus w obšírných řečích wyjádřili swé mínění. Ministerstwo ohlásilo sněmu, že odstaupí a se poděkuje, jestli sněm ustanowí, aby se zcela žádná náhrada nedala. Nastalo by tedy w takowém pádu jenom buď Frankfurtanské ultraněmecké misterstwo, aneb ministerstwo aristokratické. Hlasowání odloženo jest až na auterek, poněwadž do té doby se wšechny náwrhy srownati musí. W pondělí nebude schůzka. S welikým napnutím čeká se na rozhodnutí sněmu w auterý, rozhodnau se záležitosti ne pauze selské, ale záležitosti wšelikých národů rakauských; neboť kdo se na tuto otázku jenom ze stanowiska obmezeného díwá, welice chybuje. Ona má hlubší, weliký wýznam. - S welikau owšem jistotau prorokowati možná, že wětšina pro mírnau náhradu hlasowati bude; aspoň wšichni čeští deputowaní to učiní.", "id": 1081}
{"text": "23. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: výtah z přípisu ke gymnáziím], Autor: Havlíček, Karel\nW auterním čísle podali jsme zpráwu, že wšichni audowé školní raddy, sekce pro gymnasia, uzawřeli podati zemskému presidium a ministerstwu weřejného wyučowání, nežli by se konečně we swůj úřad uwázali, dopis, w němž wykládají postawení školní raddy k potřebám škol a k žádostem od obecenstwa na ní wkládaným a činí náwrh, jak by školní radda zřízena býti měla. Náhodau dostal se nám do rukau opis této důležité listiny i také jednacího řádu pro stáwající školní raddu nawrženého, kteréžto obě listiny ode wšech audů sekce této byly podepsány a na swé místo zadány. Majíce za to, že w tom wyhowíme mnohému přání, klademe z nich tuto některé wýtahy: Úkol školní raddy wůbec klade se tu we třech hlawních kusích. Školní radda má uweřejněný od ministerstwa weřejného wyučowání program příštího zřízení wyučowání w Rakausku nejprwé wzíti w zralau úwahu, náhledy swé o něm, náwrhy k oprawám jeho i wywedení těchto opraw předložiti ministerstwu. Druhé má školní radda pracowati k prowedení stejného práwa obau w Čechách uznaných národností we wšech wětwích weřejného wyučowání. Třetí konečně úloha školní raddy jest, zjednati rychlau pomoc potřebám a nedostatkům, kteréž se následkem starých wad a nowých událostí, jakož i z nejistého postawení rozličných učelišt, práw i powinností jejich projewují. W tuto trojí úlohu by se školní radda nyní hned bez odkladu měla uwázati. Awšak k rozřešení její aby i jen slušným požadawkům wyhowělo, nestačí krátká jen a pauze poradní činnost auřední, nýbrž požaduje úsilowné práce mužů nejen we školních, ale i také w politických wěcech zběhlých. Má-li dále školní radda powolání swému dostáti, musí se působení její wztahowati na weškeré wětwe weřejného wyučowání, počínajíc od obecních škol až k uniwersitě, ač jestli se weřejné wyučowání má založiti na osnowě, wšechny strany wědaucnosti, humánní i praktické wzdělanosti obsahující a ne opět rozkauskowáno a wšeho harmonického wzájemného působení zbaweno býti. Awšak i pro budaucnost má školní radda podržeti důležité místo w auřadí ústawů státních weškeré wyučowání zahrnujících, jakožto provinciální ministerstwu weř. wyučowání jediné odpowědný centrální auřad k řízení, wedení a nadzírání učebních záležitostí w celé provincii. Školní radda, jakkoli jsauc jen sborem poradním, musí, má-li žádostem i potřebám země skutečně dostáti, určitý swůj auřední okres, a w jistých případech míti práwo, činiti ustanowení sama o swé ujmě, odpowídajíc z nich jediné ministerstwu weř. wyučowání. Zároweň ale musí míti řádnau materialnau podporu, bez níž nelze uwesti we skutek oprawy přiměřené pokrokům času i wěd. Z příčiny zřízení auředního i ökonomického školní raddy kladau se w dopisu konečně následující kusy k wyššímu ocenění a konečnému potwrzení: Mají-li gymnasie, co se týká wzděláwání mrawního, náboženského a wědeckého, státi pod spráwau a dohledem provinciální školní raddy. Má-li školní radda práwo, požadowati netoliko od weškerých gymnasií písemné wýkazy o působení a prospíwání jejich w ohledu wědeckém i disciplinárním, nýbrž si i také zjednáwati, kaže-li toho potřeba, žádaucího o tom přeswědčení skrze komissaře ze swého prostředka zwláště k tomu zřízené anebo skrze muže jiné k tomu delegowané. Budau-li učitelstwa gymnasialní zawázány, by weškerá auřední swá zadání, týkající se záležitostí gymnasialních, zasílaly na provinciální školní raddu a skrze ní na zemské presidium nebo na ministerstwo wyučowání, aby školní radda měla ustawičnau wědomost o stawu a působení wšech gymnasií w zemi, i aby jí možné bylo, westi spráwu a dozorstwí nad nimi. Má-li provinciální školní radda práwo w případech neodkladných, pro které nestáwá žádných wyšších ustanowení, činiti sama prozatímně potřebná nařízeni a oznamujíc je, si wyžadowati wyššího poučení, jak by se w budaucích podobných případech zachowati měla. Má-li školní radda práwo, supplirowání se zwláštním ohledem na náwrh od učitelstwa na gymnasium, na kterém stolice učitelská uprázněna jest, učiněný, nejsauc wšak bez wýmínky na něj wázána, nařizowati až do konečného obsazení této stolice a podáwati o tom pauhé jen oznámení zemskému presidium. Má-li školní radda práwo, w příčině obsazowání uprázněných gymnasialních učitelstwí náwrhy učitelstwa dle ministerského nařízení jim příslušící zkaušeti, podle wlastního důwodného přeswědčení měniti a tak k wyššímu konečnému rozhodnutí předkládati. Má-li školní radda práwo, jakožto weřejné auřední uznání wýtečného auřadowání audům učitelstwa gymnasialního w prwním stupni wyslowowati pochwalu swau chwalnými přípisy, w druhém a třetím stupni činiti náwrhy k projewení wyššího uznání přípisem anebo jinačím wyznamenáním, jakož i wady a nezdržení powinností w stejné postaupnosti kárati. Přisluší-li školní raddě, kdyby za potřebné nebo za žádaucí uznala, by počet audů její rozmnožen byl, nawrhowati muže, podle zdání jejího k tomu spůsobné, a wyžadowati konečného jich wyššího potwrzení. Aby řízení raddy náležitě a pořádně šlo před se, jest nutně zapotřebí: aby k zastání wěcí kancelářních sekcí této dán byl aktuar s přiměřeným platem a kancelářský služebník; aby sekcí této pro porady, ježto se newyhnutelně často budau muset držeti, a pro běžná řízení kancelářní wykázána byla přiměřená místnost; aby k opatřowání newyhnutelných wýloh na potřeby kancelářní wykázáno bylo přiměřené paušale; aby školní raddě pro wšechny dopisy od ní a k ní zasílané jako druhým auřadům bezplatná poštowní zásilka powolena byla; konečně aby z příčiny častého newyhnutelného nahlédání w předešlé poměry a wyjednáwání o gymnasiích a o jednotliwých audech učitelstwa registratura posawadního gymnasialního direktorátu zase školní raddě byla wydána. Ku konci se připomíná w tomto dopisu, že mužowé do gymn. sekce školní raddy powolaní w poradu wzali i uzawřeli jednací řád pro swau sekcí, z něhož tuto některá wůbec zajímawější ustanowení wybíráme. Audowé této sekcí mají we wšech záležitostech auředních stejné práwa i powinností. Rozhodowání se děje prostau wětšinau hlasů. Sekcí si wolí hlasowáním z prostředka swého předsedníka, místo-předsedníka, jednatele a písaře, a sice každého na rok. Wšechna přednášení a wšechna jednání budau se díti podle schopnosti a žádosti audů jazykem českým nebo německým. Protokoly budau wedeny w obau jazycích. Přípisy k wyšším auřadům budau, ač nepřijdau-li jiná wyšší ustanowení, psány německy, přípisy ke gymnasiím ale podle rozdílnosti jazyka, tedy ke gymnasiím českým česky, k německým německy. Wšechny předměty, ježto se dotýkají důležitosti obecných wšech gymnasií w zemi, budau gymnasiím zasílány, aby o nich podáwaly swá dobrá zdání a swé náwrhy, kdežto pak každé gymnasium o wěci jemu zaslané společně má se raditi a wětšinau hlasů rozhodowati. Jednání a uzawření sekce, obecně důležité, budau se w krátkých zpráwách u weřejnost podáwati.", "id": 1082}
{"text": "13. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Otevření akademie císařské]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Následující wýňatek podáwáme zde z řeči držané při slawném otewření akademie císařské we Wídni od presidenta jejího Josefa sw. p. von-Hammer-Purgstalla, a sice s tím aumyslem, abychom dokázali opět nowým příkladem, že pěstowání řeči a literatury české jest wěc auplně chwalitebná, a jak oni již nyni pozadu jsau, kteří náš jazyk český za nižší powažují, než jest jiný některý. „ Císařská akademie wěd liší se ode wšech druhých nejen w tomto císařstwí, nýbrž w celé Ewropě, swým zwláštním zřízením, které kázala idea, aby akademie spojila wšechny národy rakauského císařstwí k jedinému wznešenému cíli wědeckému. Český, maďarský, wlaský jazyk daly dobrý příklad německému spolčením wědeckých sil a welikánů, zřízením české akademie, maďarské wědecké společnosti a ústawů Milánského a Benátského; posud se wšak pohřešowal nejen podobný wědecký spolek pro německé dědičné země, nýbrž i takowý, kterýž by wšecky wědecké paprsky daleké císařské říše w jediné ohnisko sestřeďowal, wšechny bojowníky učenosti z říše této pod jediný prápor shromaždowal, wšechny kněze wědy u jednoho oltáře sestawowal. Tím ohniskem, tím práporem swětla, tím zápalným oltářem je 50 císařská akademie wěd; není zawřena žádnému z četných národů welkého rakauského císařstwí; pro wšechny jsau otewřeny dwéře k jednáním jejím; sedmero řeči a literatur rakauského mocnářstwí, německá, wlaská, česká, polská, maďarská, ilirská a rumunská, je sedmerobarewná duha, sedm paprsků, kteří se opět w jediný spojují. Císařská akademie bude ukládati wýsledky swých wlastních prací i prací cizých učených we swých spisech a přijímati a tisknauti wědecká pojednání sepsaná w kterékoliw ze wšech řečí rakauského mocnářstwí, wěrna jsauc duchu, podle něhož zřízena jest, aby jako jediná páska objímala weškeré národy císařstwí našeho. Jako stěny perských a asyrských paláců jména a činy králů, půwodců swých rozličným národům weliké říše jejich rozličnými jazyky a písmy hlásaly, budau spisy císařské akademie wědecké pokroky wšech národů tohoto císařstwí jich wlastními jazyky oznamowati. Tatéž zásada, která rozličné národy w císařstwí zachowáwáním a wywinowáním jich zwláštních národností spojuje k jedinému wznešenécíli státu, k zachowáwání práwa ( nebo Sprawedlnost základ je říší ) a k wywinutí weškerých dušewních i mrawních wloh ( což jediné pojišťuje zachowání a pokrok říší ), tatéž zásada spojuje w císařské akademii wědecké síly wšechněch národů w císařstwí ke wznešenému cíli dušewní jednoty. Owšem i jednotliwé sluneční paprsky swítí a hřejí, ale jen w ohnisku poddutého skla se spojiwše planau a zapalují; taktéž jednotliwá wědecká snažení rozšířují swětlo a teplo, ale w ohnisku akademie se sestřediwše planau, druhé mysli šlechetnau řewniwostí zapalujíce, jako swatý zápal wědy; whodný to znak sjednoceného působení akademie. Jiné podobenstwí je bližší obywatelům císařského sídla. Němec, Slowan, Maďar, Wlach jsau čtyry slaupy podporující nebesa nad císařským trůnem; zde jsau nejen akademikowé z císařského sídla, nýbrž i od seweru a jihu, z pěti hlawních měst zemí welikého císařstwí shromážděni k slawnosti otewření akademie: od seweru z Prahy, od jihu z Benátek a Milána; z Innsbrucku a Štýrského Hradce. — Dunaj, Labe, Wisla a Po praudí nesauce požehnání aurodnými luhy wlasti Rakauské, Uherské, České a Polské, Lombardské a Benátské. Weliký německý umělec rodilý z rakauského mocnářstwí sestawil postawy jmenowaných čtyr řek w umělé skupení okolo pramene, který se na nejbližším od nás náměstí císařského sídla pod ochranným štítem Austrie prýští. Jako onen pramen wodní, s něhož, jak Arab prawí, weškerý žiwot jasně ze čtyr zřídel w jedinau schránku se řití, má i pramen dušewního žiwota Rakausy, Uhry, Čechy, Polskem a Lombardsko-Benátským králowstwím blahodárně se stékati w císařské akademii a napájeti obywatele celého mocnářstwí žiwaucím pramenem wědy. Schwanthalerowo umělé skupení na Freiungu je krásný znak spojeného swobodného působení akademie; akademie doufá we swobodnau horliwost swých audů ku práci, neukládajíc jim jako jiné akademie powinnost, aby ročně podáwali jistý počet pojednání. “", "id": 1083}
{"text": "23. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk dopisu z Kroměříže], Autor: Havlíček, Karel\nZ Kroměříže se nám píše takto: W jednom z předešlých čísel Nár. Now. jest již powěděno, že wšeliké nebezpečenstwí Slowanům rakauským se wšech stran opět hrozící, zwláště pak poslední trudné události w Uhersku příčínu zawdaly k důležitému wyjednáwání we sboru poslanců našich slowanských. Interpellací, o niž se minule w N. N. spolu zmínka stala, byla toliko nawrhowána, nikoli wšak uzawřena, anobrž za nepřiměřenu a nepostačilelnau uznána. Posléze wywolen byl wýbor 3 audů ( Trojan, Hawlíček a Klaudy ), by obšírně pojednali se Slowáky o stawu wěcí a napotom w uwážení wzali přiměřené prostředky. Nyní jsau zwoleni tři členowé sboru slowanského, a sice: z Čech zase Trojan, z Morawy Ohéral a z Jihoslowanů Černe, by w záležitostech dotčených jednali přímo s ministry, kteří jsau arci skoro napořád wysazeni jen wliwu nepřízniwému. Ubezpečowáni jsme takto: na Uhrách že nemá žádný úřad přesahowati do Chorwátska atd. ani do Wojwodowiny; Almassy musil wzíti dopis ze Záhřebu nazpět a ministr Bruck je wyslán k Windischgrätzowi a k bánu Jelačićowi; rownopráwnost národnosti má i w Uhrách býti uznána, tedy přednost ba samowláda Maďarčiny zrušena; Slowáci wěrní mají dosazowáni býti na úřady, a k nomému uspořádání Uherska wůbec bude radda do Wídně swolána, z několika důwěrníkůw každé národnosti tam stáwající; arci že nemálo záleží na wolení tom, a pročež našinci také neopominuli, pozornost wlády obraceti k mužům i schopným i důwěry hodným. Přáti jest ale, aby wláda předewším poctiwě w sauhlas uwedla král. patenty oba od 3. a pak od 16. října m. r., tak sice, žeby kn. Windischgrätz dle poslednějšího obmezen byl na wedení wojny, tedy na záležitosti a prostředky wojenské, bánowi Jelačíći wšak, jmenowanému to král. komissaři, rozkazem prwějším až potud neodwolaným aby zůstaweno bylo řízení ostatní, hlawně pak reorganisace politická! Zdá se beztoho, že již někteří pánowé zapomínají na walné zásluhy jeho i Slowanů wůbec o říši a dynastii, ano že se bánowi snad i záwidí dosawádní postawení we wojsku; – jest arci teď mnohému lehčeji wálčiti we spolku a s hojností prostředkůw proti nepříteli již stísněnému, než bylo bánowi jedinému s opuštěnými Jihoslowany proti neporušeným ještě silám nesčíslných tehdáž bujarých ba přepyšných nepřátel, kterých se zhrozila weškerá wláda: nechť tedy jde bán chorwátský se swými tam, kde jej wíce jest zapotřebí; možno, že se pohřeší, i příjde čas, že budau zase hledáni i náležitě wáženi ochrancowé wlasti. Ostatně slibowáno, že se zásada rownopráwnosti wšech národů rakauských wůbec co newidět oprawdu w žiwot uwede, jak to dosawádní okolnosti čili síly w úřadech atd. dopustí. Tak požádal min. sprawedlnosti již zpráwy ze Slowinska o tom, co časopisy z Korutan a z jiných krajin jihoslowanských o nešetrnosti saudůw proti Slowanům w ohledu tom zwěstowaly; zároweň pečuje totéž ministerstwo, by zákony wšecky každému národu w Rakausích w jeho řeči půwodně ( nejen co pauhý překlad, nobrž co prawý úplně platný text ) byly wydány i budaucně wydáwány. Dnes učinil Zimmer, nejzůřiwější to nyní Němec mezi poslanci českými, interpellaci k ministerstwu o powolnosti wlády naší k Frankfurtu prý nepostačitelné (! ), že prý se probuzená i odhodlaná wůle Němcůw nenechá něčím jen takowým odbýti, jako „ německá “ (! ) wláda raukauská w poslední notě swé k centrální zpráwě ode dne 4. t. m. připowídá atd. Na to se pak zmínil p. Šuselka w podobném smyslu, ač spůsobem wíce diplomatickým, o nowých wolbách pro Frankfurt. Naši se dlauho uhýbali, takto ale wyzwáni, nemají žádné příčiny wíce k šetrnosti až přílišné pro Němce, anobrž musí teď také ozwati se a před wládau i před swětem oswědčiti pewnau wůli národa slowanského, že totiž nechce záwiseti od Němec, aniž bude přijímati kdy zákony z Frankobrodu!", "id": 1084}
{"text": "24. březen 1848, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Ruská konstituce, Autor: Havlíček, Karel\n* Ruská konstituce. Od jakžiwa dowoluje Ruský cár welmožům, Míti třebas tisíc duší, Duše se jmenují poddaní w Rusích. Jenom žádný rozum. W Moskwě dne 26. Unora 1844 H. Borowský.", "id": 1085}
{"text": "4. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Jak by měli smýšleti Poláci!, Autor: Havlíček, Karel\nJak by měli smýšleti Poláci! Poslanes polský na sněmu říšském Zdislaw Zamoyski, jenž také nyní říšský sněm opustil, odeslal k redakci naši tištěný spis, we kterém wyslowuje swé mínění o nynějších politických záležitostech Rakauska. Podáwáme tuto překlad celého spisu tím ochotněji, poněwadž z něho poznati můžeme prawau cestu, na které se dá blaho Poláků docíliti. Že my ostatně Polákům tak jako sami sobě wšechno dobré přejeme, o tom nikdo rozumný pochybowati nemůže: práwě ale proto bolí nás welice, když wětší díl tohoto nešťastného národu s námi sbratřeného na zlých cestách blaho swé wyhledáwá a wždy hlaub do neštěstí padá. Zamoyski náležel wždy na sněmu Wídeňském k té straně Poláků, která upřímně a maudře s námi po slowansku w jednom šiku stála. Než slyšme jeho smýšlení: Události započaté 6. říjnem t. r. činí epochu w parlamentárním žiwotě ústawodárného sněmu, a wkládají na mne powinnost, bych woličům swým složil zpráwu o politické wíře mé, která řídila mé sněmowní kroky; spolu pak bych woličům a kollegům swým, posud na sněmu pozůstalým, wyswětlil, proč jsem w nynějších okolnostech se ustanowil na čas, w nynější době, při nynějších zmatcích a panujících we Wídni snahách, wzdáliti se od porad sněmowních. U wyměření dráhy, na které mi jest jíti k dosažení wytknutého cíle, musím uznat přítomný čas za skutečný. Halič tedy, dáwnau část Polska, powažuji nyní, nepředsuzujíc w ničem budaucnosti, jako provincii náležející k sauboru dáwné monarchie rakauské, powolanau nyní od národů k aučastenstwí w získaných swobodách w březnu a w kwětnu t. r. Za powoláním národů říše rakauské patřících k braní účastenstwí skrze zástupce swé w nynějším sněmu ústawodárném, jsa posel na tomto sněmu, ne wylaučně polském, na cizí půdě swolaném, we spolku s representanty cizých a wzdálených národů, porozuměl jsem, tak jak doleji rozloženo, postawení mé země a mé powinnosti strany ní. Toto postawení a potřeby mé země wztahují se jedny na poměry a organisací politickau a společenskau w oboru poměru wnitřních, druhé pak w oboru poměrů mezinárodních, státních. Staré Rakausko, Rakausko před březnem t. r., Rakusko předstawowané panujícím rodem, kabinetem Wídeňským a cizopasnau bürokratií, to Rakausko zmizelo, chwála Bohu! zmizelo bez naděje, by se nawrátilo. Toto staré Rakausko hřešilo již od dáwných let, těžce, neunaweně a ustawičně proti Polsku a jmenowitě proti Haliči. Swrchowanau míru nelidské, satanské, prahanebné politiky swé doplnilo r. 1846, ale ke wlastní záhubě. Neboť ihned objewila se zloba Boží, bylať již přebrána míra trpěliwosti Prozřetelnosti. Páchané po tolik let tolikeré zločiny proti Polsku odkázaly nám těžké aučtowání se starau wládau rakauskau; ale stará wláda tato přestala být we swé osnowě, we swé mohútnosti. Poslední zbytky její wymésti, záwisí od wůle naší a od důmyslnosti našich kroků. Chtěli bychme snad rozmanité národy, obýwající nyní w prostoře staré monarchie rakauské, potahowat k odpowědnosti za onu odrážliwau minulost? — Zajisté ne! Čechům a Wídni děkujem nynější swobody. Swým tohoročním powstáním shodili se sebe wšelikau solidárnost s wládau, která je stejně jak nás utlačowala. S nimi nás wáže nyní společný prospěch, společní snažení a na čas společný cíl. Jsau mezi nimi mužowé, rowně jako my po swobodě žížnící. Jsau mužowé ti spolu s námi powoláni, aby společnými silami pracowali na wyzdění nowé společenské a politické budowy, jejížto aučel jest nás chránit, nám nahradit zbrořený dům. Jde tu tedy o dílo budaucnosti, jde tu o utwoření na zbrořeništi staré, wyžilé a bídné monarchie rakauské nowého spolku a společenského zřízení wšech národů w sauboru staré říše bywších. Utwoření tedy tohoto spolku národů, foederace národů k sauboru nynější říše rakauské patřících, pojištění tohoto spolku — ale neprodlené — pojištění swé zákonnosti a nejširší oddělenosti provinciální, je jedním z hlawních aučelů, jemuž obětuji síly swé. W takowém spolku národů w říši pojištuje nám početní přewaha národnosti slowanské nepochybný prospěch. Hned ale wkládá na nás powinnost již teď, bychme uwážili možnau a jak se zdá newyhnutelnau budaucnost. Tak jak my již nyní, co Poláci, wyrozumíwáme poměr náš ke Slowanům rakauskýtn w tom obmýšleném a ještě možném rakauském foederativním spolku, wplynem bez ujmy, rozhodně a s konečným aučinkem na osudy celé, celistwé wlasti naší. Háje tedy swézákonnost prowincií, doufám chránit národnost naši; spolkem pak foederativním ubezpečit ji před násilami zewnitřními. Tak se tedy ujistíme na dráze politické. Ná dráze pak společenské chceme swobodu. Ale dle mého zdání swoboda aby byla poctiwá, owoce nesaucí a trwanliwá, musí být uwedena a konečně ustálená w obci. Swobodu jednau w obci ustálenau, — a žádná síla lidská, žádná možná reakce ji z obce wykořenit není s to. Rozliční kmenowé slowanští pak budau nejschopnější, by si oswojili tyto ústawy obecní, neboť ponětí obce, hromady jsau ponětími dokonale se shodujícími přirozenému již od starodáwna duchu těchto národů. Protož musí zawedení ústaw obecních twořit jako uhelní kámen budaucí budowy; a to je auplná protiwa wysilující nás posud centralisace a nejlepší i nejbezpečnější prostředek, jak se zbawit cizích auředníků. Každý tuším zná jejich činnost w zemi a wí, kterak se přičiňowali a posud přičiňují o znemrawnění lidu, držíce ho w stawu protinárodním, kterak mu w cestu wstupují, by se neowědomil národnosti swé. Chtě tedy ústawy obecní, chci je na zásadách nejlepší rownosti, poctiwé a do posledního prowedené demokratie, bez rozdílu wyznání a wíry. Neboť w demokratii jediné, ale w demokratii auplné, poctiwé, a ne částečně priwilegowané, najdem potřebnau sílu pro naší budowu, neboť síla je pauze we sprawedliwosti 696 a w prawdě; spolu pak jediným rukojemstwím a nejsilnější oporau proti demagogii a bezwládí. A tak stawím dwě konečné hranice, mezi nimiž má být zaujato dílo konstituce. Na jeden konec stawím spolek foederativní, se swézákonností každé země, a tato jest snaha politická; na druhém pak konci stawím ústawy obecní na zásadách demokratie; z nich pak dále sluší odwozowat zásady, které musejí stát w čele wšech doplňujících ústaw společnostenských a politických. Celé dílo konstituce má se pohybowat mezi těmito dwěma krajnostmi, z nichž jedna slauží ústawům politickým, druhá zas společnostenským. Aukon konstituce jest, aby wyplnila prostoru mezi těmito dwěma hranicemi. Aukon konstituce jest, aby je uwedla we spojení skutečné, harmonické a trwanliwé. Tak tedy se snažím oprawdu o wystawení Rakauska, ale Rakauska nowého, foederativního, swobodného a demokratického Rakauska, které nyní předstawuje každý z nás, nejen wýlučně panující rod aneb kabinet. Neboť tohoto Rakauska na čas je nám zapotřebí, jakožto jediné možné zác proti podmanění od Ruska; je nám ho zapotřebí k utoření, ustálení, we skutek a žiwot uwedení udělených nám tohoto roku swobod skrze ústawu. Usiluji dále o zachowání monarchie w čele spolku foederativního, ale monarchie složené z jednotliwých obcí. Každá obec musí sama a sebau i swým jměním wládnaut a činit jak jednotku w auhrnkowé sumě národní a prowinciální. A tak by monarchie předcházela jistau republiku demokratickau. Na této dráze činnosti sněmowní wyrozumíwám swau powinnost stran země i prowincie, stran Polska i Haliče. Na této dráze měl jsem ochotných společníků w zastupitelích národností jak naše utlačowaných, ne německých; zároweň pak w těch, jenž jako my chtěli Rakausko nowé, swobodné, nezáwislé. We spolku s nimi nahlížím možnost prowésti foederací s neodwislostí prowinciální, zároweň se zásadau poctiwé demokratie, založené w obci, keráž se pak stane nejsilnějším rukojemstwím swobody budaucích pokolení. Na této dráze widím dále plemena rakauských Slowanů silným a w sobě swobodným i demokratickým spolčené swazkem, jak twoří wíc a wíc rozšiřující-se spolek slowansko-demokratický, stojící w odporu k náramnému absolutistskému Rusku. Weškeré Slowanstwo rozpadá na dwě části, a každá část je protiwnými sobě prwky ožiwěna. Slowané rakauští stanau se čím dál tím nepřístupnější wplywu ruskému takowýmto spolkem rakauským a wštěpowáním západní oswěty, protiwné wšelikým podnikům absolutismu ruského. Na této dráze bude celé Slowanstwo jsaucí we spolku rakauském náhle a neodolatelně wyrwáno z okresu wplywu ruského. Spatřejí-Ii w dalším běhu wěku rozličné části Polska, rozdělené nyní mezi jeho podmanitele, konečně dobu, kde se wespolek budau moci spolčit, nechť Halič pak nejde se swými bratrskými zeměmi; jen když ony s Haličí w nezáwislau říši spojené budau we spolku s druhými kmeny jižních a swododných Slowanů, by pak Rusku i absolutismu tím silnější postawily odpor. Naopak, odstaupíme-li na sněmu od našich přirozených pokrewních spojenců, s nimiž nás na sněmu a we swobodném, foederativním spolku, při zachowání naší co Poláků auplné osobnosti, pojí nynější i příští prospěch; připustíme-li přewahu žiwlu německého, s kterým se chcem foederovat, a dopustíme-Ii pro toto, by Rakausko do spolku jednotného Německa wplynulo: samochtíc přiznáme poddání-se wšech národů slowanských pod těžké jařmo německé a maďarské, welkoknížetstwí pak Poznaňského a Haliče pod jařmo ruské. Způsobíme osudný boj plemen, rass, ba mezi Slowany a Němci, kdekoli se stýkají neb setkají. Aučinek toho bude, že přinutíme Slowany rakauské a dwě tři částě Polska, to jest celau rusínskau zem, by hledaly pomoc a alliancí w Rusku, a skutečnau bytost Polska znowu učiníme na dlauhá léta nemožnau. We swobodném spolku foederativním w Rakausku budau rozličné národnosti německé i slowanské, bez ničí wýlučné přewahy, wázané k sobě swým prospěchem, swobodau a welkým aukonem uwedení zásad demokratických do žiwota i do ústawů, sworně wedle sebe žíti. Pak může a musí spolek rakauský stát w alliancí — ale sworně i proto silně — se spolkem německým. — Proti wtělení wšak Rakauska do tohoto spolku, proti alliancí Poláků s Němci s opomenutím Slowanů, musím jako Polák co nejsilněji protestowat.", "id": 1086}
{"text": "18. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [oznámení o nové knize], Autor: Havlíček, Karel\nWyšla práwě ( u knihkupce W. Hessa ) kniha: Wínek; sbírka příkladů ku mrawnímu poučení ( we formě kratinkých powídek ); pro mládež wydal Frant. Daucha. Spisek se hodí nejen pro užitečnau zábawu, ale i za cwiční knihu při domácím i školním wyučowání jak we čtení a spráwném mluwení, tak we psaní ( u př. diktowáním ) a w slohu. ( Jest we formě wůbec, a i w některých podobenstwích, ohled wzat na potřeby doby nowější. ) Též při katechetických přednáškách dá se těch kratinkých příběhů a podobenstwí použiti k zábawnému wyprawowání potřebných příkladů. Může tedy spisek wolen býti za dárek mládeži po školní zkaušce, k swátku atd.; mimo to wůbec za knihu cwiční. Připojena jest slušná ocelorytina. ( Cena 15 kr. stř. )", "id": 1087}
{"text": "28. srpen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Napoleon. Líčen od Francouze p. z Lancretelle, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nNapoleon. Líčen od Francauze p. z Lancretelle. Žiwot Napoleonůw jest drama ze sta jiných dram složené. U něho widíme weliké přewraty rowněž jako weliké odpory zmnohonásobněné. Stana se rozmanitostí nadání i osudů swých mužem wšestranným, stojí přece neukrotnau silau ctižádostiwých záměrů swých jako jediný w sobě ukončený. Pozorujte mladého Korsikána, jak po přemožení swé wlasti u prostřed národu našeho uwržen jest, pozorujte schowance wojenské školy w Briennu s zamyšlenau twáří, pozorujte mladého dělostřeleckého důstojníka, jejž upřímné ještě swobodomilenstwí za několik měsíců k nejwyšším důstojenstwím wyšine, pozorujte mladého wítěze nad Angličany, jak je z pewnosti ohněm swým rozbořené wybíjí, pozorujte obratného obrance zanikajícího národního konventu, – wšude naleznete toho, který powolán jest, trůn Ludwíka XVI. zaujmauti a wětší říši než Karel Weliký stwořiti. Hannibalem jsa w Italii, Alexandrem w Egyptě dosahuje jednau rukau na wýchodní, druhau až na západní císařstwí. Šťastný autěk podá mu místo Asie Gallii, a weliký národ nesmírnými zmatky umdlený, uwítá ho, jako oswoboditelé, s otewřenau náručí. I ztroskotaw swobodnau obec udusí zároweň newládu. W toze diktatorské jewí se nám jako nejwyšší smlauwce w swárech našich, a zná je k nohaum swým spautati. Nenáwist, přízeň a msta před ním umlkují. Wrchní moc národu rozplyne w jeho moci, jako obyčejně bezsmyslná lidowláda rozplýwá, a národ přilne láskau k tomu, který jej wybawil z moci násilnické, jížto i za nástroj i za oběť slaužiti musel. Aučastenstwí národu we wládě zemské stane se pod jeho rukama obtížným přeludem, a přece dowede w občanské zákony, saudní řád a řízení srownalost posud newídanau zawésti. A to jsau ony drahocenné poklady, které nám odkázal, a zákony jeho sejmau winu jeho wýbojů. Jasnost ducha jeho nezjewuje se nikde tak patrně, jako w dýmu bitew, při wíření bubnů, při syčení kulí, při hřímání tří tisíců děl. Wítězstwí jest jemu jen začátkem nowých strastí a nowých ponaukání: sám proti swému wlastnímu poklidu, a proti statečným swým wůdcům brojí: chce mít samé krále z rodiny swé; neboť jen mezi těmi doufá poslušné many nalézti, a přece je wždycky nenalezne. Mluwí wysokomyslně s muži ba i s paními. Jeho přátelskost má cosi snižujícího, jeho dwornost uráží, alespoň se ty urážeti zdá, ku kterým obrácena jest. Rád do politiky swé přenášíwá lsti wálečné, kterých w poli užíwal. Kdo jej widěl jako nejstrašnějšího wojína proti sobě státi, má se ho ještě jako nejstrašnějšího diplomata obáwat. Koho okamžitě přemoci nemůže, tomu lahodí, aby ho později podmanil. Není ani ukrutný, ani mstiwý, ale sláwa zahaluje před ním wylitau krew. Člowěk skoro by řekl, že je přeswědčen, že padlé wojíny swé do mlhawého ráje Ossianowa, posílá, jehožto básnění o bozích jemu potěšením za mladých let býwalo. Zwyk wšechno promýšlet a rozpočítawat, málo kdy mu připauští jednati welikodušně; což by jej bylo od weliké křiwdy a jistotného zločinu ochránilo. Řečníkem nebyl, ale krásných řečnických chwíl míwal; básníkem nebyl, ale mnohé wznešené básnické blesky u něho nacházíme. – Kéžby by si wšichni sláwochtiwí, wšichni podmanitelé, když přemýšlejí, na jíwy Swato-Helenské wzpomněli.", "id": 1088}
{"text": "18. leden 1848, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Bájka s výkladem srozumitelným, Autor: Havlíček, Karel\nBájka s wýkladem srozumitelným. Na záležitosti německé w Šleswíku a Holštýně a na úsilí Dánské proti národnosti těchto krajin udělal nedáwno jistý časopis německý následující bájku. Jistý rolník swolal jednau weškerau drubež swau „ Wěrní milí – prawil – swlolal jsem wás, abychom se wespolek poradili, w jaké omáčce wás snísti mám “. Na to se rozhorlil jeden srdnatý kohaut a zakokrhal: „ My ale nechceme býti sněděny. “ – „ Wěrní milí – wece rolník – neuchylujme se od hlawní wěci. “ Čtenářstwo naše mohlo již pozorowati, že welmi rádi mluwíme o Holštýnsku – nacházíme tam mnoho podobností s jistau zemí, do které není odsud daleko. „ My jsme sesterské národy w jedné zemi, buďme sworní “ stálo přede wčírem we zdejších německých nowinách. – Inu dobře paní sestro, ale posedněte napřed o kausek dál, abych já Waše milá sestřička nemusila pořád stát. „ My dwa bratrští národowé w jedné zemi, milujme se! “ také stálo zur Verständigung. Dobře pane bratře, ale nemyslete, že jsme w Angličanech, kde jeden bratr wšechno dostane, a druhý jen z milosti u něho žije, aneb do služby musí. – –", "id": 1089}
{"text": "4. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Podiwní lidé tito páni činowníci, a ostatní stawy také s nimi: wždyť welmi dobře wěděli, že je Nozdrow lhář, že mu nelze wěřit ani slowíčko ani nejmenší, a přece práwě k němu se obrátili. Tu máte člowěka! newěří w Boha, ale wěří, že když ho šimrá nad nosem, jistě umře; po celý žiwot u něho neplatí doktoři ani za groš, a konec je ten, že wezme autočiště k babě, která léčí zaříkáním a pliwáním, aneb ještě líp, wymyslí si sám nějaký dekokt kozel wí z jakého neřádu, který se mu zdá Bůh wí proč práwě proti jeho nemoci nejlepším prostředkem. Owšem pány činowniky možná jest wywluwit jejich skutečně těžkými okolnostmi. Tonaucí, prawí se, i stébla se chytá, a w tuto chwíli nemá tolik úsudku, aby pomyslil, že na stéble snad může plawat jen mucha, a on že má wáhy asi na čtyry pudy, jestli ne dokonce pět; ale to wšechno mu w tuto dobu ani nenapadne a on se chytá stébla. Tak se i naši pánowé konečně chytili Nozdrowa. Policmejstr hned mu napsal ceduličku, aby ho nawštíwil na wečer, a kwartální we wysokých botách běžel hned přidržuje si kord plným cwalem do bytu Nozdrowa. Nozdrow byl práwě w důležité práci; plné čtyry dni již newyšel z pokoje, nepauštěl tam nikoho a dostáwal oběd skrze okno – zkrátka až se spadl a pozeleněl. Práce jeho žádala weliké opatrnosti: on wybíral asi z padesáti her karet jednu, ale nejčipernější, na kterau by se mohl spolehnaut co na nejlepšího přítele. Práce měl ještě nejméně asi na dwě neděle: po celý tento čas musel Porfiryj medelenskému štěněti čistit pupek zwláštním kartáčkem a umýwat ho třikrát za den mejdlem. Nozdrow byl welmi rozzloben, že ho obtěžowali w jeho samotě, přede wším wyhnal kwartálního k čertu, ale když přečetl w dopisu policmejstrowě, že se může přihodit podčinek, protože očekáwají na wečer nějakého nowáčka, obměkčil se hned, zawřel pokoj rychle na zámek, oblekl se jakkoliwěk a běžel k nim. Zpráwy, swědectwí a domysly Nozdrowa činily tak příkrau protiwu s dosawadními pány činowníky, že i poslední jejich domněnky docela byly poraženy. To byl skutečně člověk, pro kterého ani nebyly na swětě domněnky: a cokoli u nich bylo pozorowati nesmělosti a wrtkawosti w domyslech, tolik zas u něho jistoty a přeswědčenosti. On odpowídal na wšechny punkty bez zajiknutí, prawil jim, že Čičikow nakaupil mrtwých duší několik tisíc, že on sám mu taky prodal, protože newidí příčinu, proč by neprodal; na otázku, není-li špion a nechce-li zde něco wypátrat, odpowěděl Nozdrow, že špion, a že již we škole, kdežto on s ním studowal, říkali mu fiskal, a že ho za to spolužáci, a mezi nimi taky on sám trochu zpražili, tak že se mu potom muselo dát pauze na čelisti 240 pijawek, to jest on chtěl říci jenom 40, ale 200 řeklo se jaksi samo od sebe. Na otázku, nedělá-li falešné bumážky, odpowěděl, že dělá, a při této příležitosti wyprawowal anekdotu o neobyčejné šikownosti Čičikowa, kterak dowěděwše se, že w jeho domě jest za dwa miliony falešných bumážek, zapečetili dům a postawili stráž ke každým dwéřím po dwau wojácích, a kterak je Čičikow proměnil wšechny za jednu noc, tak že druhého dne, když sundali pečeť, uwiděli, že jsau wšechny bumážky dobré. Na otázku, měl-li Čičikow skutečně aumysl unésti gubernátorowu dceru, a prawda-li že on sám mu chtěl pomáhat w této wěči, odpowěděl Nozdrow, že pomáhal, a kdyby nebylo jeho, žeby to ani byl sám Čičikow nedokázal. Tu se trochu zarazil, wida, že zde jest bláznowstwí lhát, a že může takowým spůsobem sám přijít do bryndy, ale již nemohl nikterak zadržet jazyk. Ostatně to bylo také těžko, protože mu napadly takowé interessantní podrobnosti, které nemohl nikterak zamlčet: jmenowal tedy zejména wes, we které byla cerkwa, w nižto ustanoweno bylo zasnaubení, a sice wes Truchmačewka, pop otec Sidor, za oddání 75 rublů, ale ani za tolik by to nebyl udělal, kdyby ho byl nezastrašil, že na něho udá, že oddal zedníka Michajla s jeho wlastní kmotrau, a že on Nozdrow k tomu dal swůj wlastní kočár, a připrawil na wšech štacích podložené koně. Podrobnosti došly až k tomu, že již počal zejména jmenowati jemštíky ( kočí ). Pokusili se také zmínka učinit o Napoleonu, ale sami toho litowali, že se pokusili, protože Nozdrow swedl takowé šplechty, které nejen že neměly ani trochu prawdopodobnosti, nýbrž nebyly wůbec čertu podobné, tak že činowníci wzdychajíce odcházeli; jediný policmejstr dlauho ještě poslauchal, domýšleje se, newypadne-li z toho přece později něco, ale konečně šwihnul rukau a prawil: čert aby tě. A wšichni byli toho mínění, že tluč se s býkem jak dlauho chceš, mléka přece od něho newybíješ se. A tedy byli činowníci ještě w horších klepetách než dříwe, a rozhodlo se to tak, že nikterak se nemohli dowědět, co je zač Čičikow. Wšechny tyto powěsti, řeči a rady Bůh wí z jaké příčiny nejwíce působily na ubohého prokurátora. Tak na něho působily, že přijda domů počal přemýšlet a přemýšlet a najednau jak se říká pro nic za nic umřel. Tu teprwa s politowáním poznali, že nebožtík měl skutečně duši, ačkoli ji pro skromnost swau nikdy neukazowal. Proč nebožtík umřel aneb proč byl žiw, to wí jedině Bůh sám. Čičikow dokonce nic o tom owšem newěděl. Jako naschwál w tuto dobu se trochu zachladil, dostal rýmu a malé zapálení w hrdle. Aby se některak nezkrátilo, Bože uchowej! žiwobýtí bez potomků, odhodlal se raději posedět asi tři dni doma w pokoji. Po celý tento čas proplachowal si hrdlo mlíkem s fíky, které pak jedl, a nosil ke twáři přiwázanau poduščičku z heřmánku a kafru. Chtěje si nějak ukrátit čas, zhotowíl několik nowých a podrobných katalogů wšech swých nakaupených poddaných, přečetl také jakausi wýwodkyni La Valiere, která se našla w tlumoku, prohlédl rozličné wěci a psanička we swé truhličce, něco si také přečetl podruhé, ale byla mu přece hodně dlauhá chwíle. Nikterak nemohl pochopit, že nikdo z městských činowníků nepřijíždí k němu ani jednau, poptati se o zdrawí, kdežto přece dříwe pořád stály před hostincem drožky brzy policmejstrowy, brzy prokurátorowy, brzy předsedníkowy. Krčil jenom rameny chodě po pokoji. Konečně mu bylo zase dobře, a radowal se welice, že může zase wyjíti na čerstwé powětří. Neodkladně pustil se do tualetu, otewřel swau skřínku, nalil do sklenice wřelé wody, wyndal štětičku a mýdlo k holení, k čemu owšem již byl dáwno čas; protože, když si sáhnul na bradu rukau podíwaje se do zrcadla, prawil: „ Eh! jaké se to tu rozhostily lesy! “ Po holení počal se melmi rychle oblíkat, tak že málem newyskočil ze spodků. Konečně oblečen pokropil se Kolínskau wodau, a zahaliw se řádně, wyšel na ulici se zawázanau z opatrnosti twáří. Prwní vizitu měl aumysl udělat gubernátorowi. Po cestě mu napadlo mnoho wšelikých myšlének: točila se mu w hlawě blondinka, fantasie jeho počala trošíčku dowádět, a on sám počal již trochu žertowat a posmíwat se sám sobě. W takowé mysli octnul se u gubernátorowých wrat. Již počal w síni spěšně se sebe shazowat plášť, tu ho šwejcar omráčil docela neočekáwanými slowy: „ Nemám wás připustit. “ „ Což, jak ty, snad jsi se na mne nepodíwal! jen se podíwej pořádně na obličej! “ prawil jen Čičikow. „ Jak bych wás neznal, wždyť wás newidím poprwé “ – prawil šwejcar. „ Práwě wás jediného nemám pauštět, ostatní wšechny mohu. “ „ Tu to máme! proč? zač? “ „ Takowý rozkaz, tak to jistě musí být, “ odpowěděl šwejcar a přidal k tomu slowo: ano. Potom stál před ním docela nenuceně, neukazuje na sobě žádný příwětiwý obličej, s kterým si dříwe wždycky přispíšil sundati mu plášť. Zdálo se, že myslil hledě na Čičikowa: aha! když tě již panstwo wyhání z wrat, to musíš být jistě asi tak nějaký ošusta! Nepochopitelno! pomyslil si Čičikow a šel zrowna k předsedníkowi, ale předsedník se tak zarmautil, wida jeho, že nemohl říci ani dwě slowa, a namluwil takowých pleskanic, že jim až obaum bylo horko. Ačkoli se Čičikow jda od něho po cestě wšelijak snažil wyložit si a porozumět, co asi chtěl předsedník, a nač se wztahowati mohla jeho slowa, přece nemohl ničemu porozumět. Potom zašel k ostatním: k policmejstru, k vicegubernátoru, k poštmistrowi, ale wšichni buď ho nepřijali, aneb ho přijali tak podiwně, takowau nucenau a nepochopitelnau wedli rozmluwu, tak byli pomateni a takowá směsice z toho wypadla, že počal pochybowati o zdrawí jejich mozků. Pokusil se dojíti ještě k některým, aby se alespoň dowěděl příčinu, ale newypátral žádnau příčinu. Jako napolo ospalý potlaukal se po městě, nemoha rozhodnaut, zbáznil-li se on, aneb-li činowníci ztratili hlawy, děje-li se to wšechno we snu, aneb se takowé bláznowstwi spletlo za čistého swětla. Pozdě již skoro za saumraků wrátil on se do swého hostince, z kterého wyšel w tak dobrém rozmaru a z mrzutosti si dal uwařit čáje. W zamyšlenosti a w jakémsi bezsmyslném rozwažowání swého podiwného postawení počal si nalíwat čáj: tu se najednau otewřely dwéře jeho pokoje, a před ním stál Nozdrow docela neočekáwaným spůsobem. „ To přec je, jářku, příslowí: k wůli příteli není sedm werst zacházka! “ prawil smekaje čepici; „ jdu okolo, widím swětlo w okně, no myslím si, zajdeš k němu, jistě že nespí. A! to je dobře, že máš na stole čáj, wypiju s chutí šáleček: dneska při obědě přejedl jsem se wšeliké neplechy, cítím že již počíná w žaludku mela. Dej mi nacpat dýmku, kde máš swau? “ „ Ale wždyť já nekauřím! “ prawil suše Čičikow. „ Hlauposti! jako bych newěděl, že jsi kuřák! Hej! Jak pak se jmenuje twůj služebník! Hej! Wachrameji, slyšíš! „ Wždyť se nejmenuje Wachramej, nýbrž Petřík! “ „ Jak že? wždyť jsi měl dříwo Wachrameje! “ „ Žádného jsem neměl Wachrameje. “ „ Ano prawda, to Derebin má Wachramaje. Pomysli si, jaké má Derebin štěstí; jeho tetka se rozhněwala se synem, že si wzal poddanau holku za ženu, a teď upsala Derebinu celé swé jmění. Takowau tetku bych rád měl pro budaucnost! A což ty brachu jsi se tak wzdálil ode wšech, nikde tě není widět? Owšem wím, že se někdy obíráš učenými wěcmi, rád čteš ( z čeho ale Nozdrow saudil, že se hrdina náš obírá učenými wěcmi a rád čítá, to my, přiznáwáme se, neumíme powědít, a Čičikow sám ještě méně ). Ach! milý Čičikowe, kdybys jenom widěl.... to by byla pastwa pro twého satyrického ducha ( proč měl Čičikow satyrického ducha, také není powědomo ). Pomysli si bratře! u kupce Lichačewa hráli w hromádky, to byl žert! Perependěw, který byl se mnau, to by tak bylo něco, prál, pro Čičikowa!.... ( Zatím ale Čičikow jak žiw ani newiděl žádného Perependěwa. ) Ale jen řekni prawdu, chlapíku, žes se mnau tenkrát hanebně jednal, pamatuješ se, jak jsme hráli w dámu, wždyť jsem wyhrál.... Wždyť jsi mne zrowna obalamutil! Ale já se přece, to wí čert, nemohu na tebe zlobit! Tuhle ondyno s předsedníkem.... Ach, ano, wždyť ti musím říci, že je we městě wšechno proti tobě; oni myslí, že děláš falešné bumážky, chytili si mne, ale já jsem jim toho namluwil pro tebe, že jsem s tebau študowal, že i otce twého jsem znal, nu nadarmo mluwit, nabulíkowal jsem jim toho jak náleží. “ „ Já že dělám falešné bumážky? “ křiknul Čičikow wstana ze stolice. „ Proč pak jsi je ale tak postrašil? “ pokračowal Nozdrow. „ Oni čert wí že se zbláznili strachem: udělali z tebe laupežníka a špiona.... a prokurátor strachy umřel, zejtra bude pohřeb. Přijdeš taky? Oni se, abych prawdu řekl, bojí nowého generálního prokurátora.... Tos tady milý Čičikowé pěkný kausek spletl. “ „ Jaký pěkný kausek? “ ptal se nepokojně Čičikow. „ No unést gubernátorowu dceru. Já jsem sice takowého něco očekáwal, na mau duši očekáwal. Hned ponejprw, jak jsem wás uwiděl spolu na bále, myslím si hned, to jistě Čičikow nadarmo nebude.... Ostatně ale sis newybral nic zwláštního, mně se dokonce nelíbí. Ale já wím o jedné, příbuzná Bikusowa, dcera jeho sestry, to máš děwče! “ „ Ale což to pleskáš? Co že unésti gubernátorowu dceru, co ti to napadá? “ prawil Čičikow s wywalenýma očima. „ No jen nech toho hošku, nepřetwařuj se! Já abych ti prawdu řekl, přicházím proto k tobě, chci ti pomáhat. Tak teda: budu ti za družbu, opatřím kočár a podložené koně, ale s jednau wýmínkau: musíš mi půjčit tři tisíce rublů. Potřebuju je bratře jako sůl! “ Po celý čas tohoto tlacháni Nozdrowa protíral si Čičikow několikrát oči, chtěje se přeswědčit, jestli to wšechno jenom nějak we snu neslyší. Dělat falešné bumážky, unésti gubernatorowu dceru, smrt prokurátora, to wšechno mu nahnalo pořádných strachů. Nu je-li tomu tak, pomyslil si sám pro sebe, tedy zde nemám již co sedět, nejlépe wyklídit se odtud co možná nejrychleji. Hleděl se tedy zbawit co nejdříwe Nozdrowa, zawolal hned Selifana a poručil mu, aby byl připrawen časně ráno, tak aby se mohlo zejtra ráno w šest hodin dozajista wyjet z města, aby wšechno dobře prohlédl, bryčku namazal atd. atd. Selifan řekl: „ dobře pane Pawle Iwanowiči, “ ale zastawil se přece chwílku u dweří nehýbaje se z místa. Pán hned také poručil Petříkowi, aby wyndal z pod poslele tlumok, již hodně zaprášený, a počal s ním dohromady ukládat bez weliké wybírawosti punčochy, košile, prádlo čisté i špinawé, desky do bot, kalendář.... wšechno to kladlo se jak do ruky přišlo; chtěl být na jisto již wečír hotow, aby se zejtra již nemohl zdržet. Selifan, postáw asi dwě minuty u dweří, konečně welmi zdlauhawě wyšel z pokoje. Zdlauhawě, jak si jen možná pomyslit zdlauhawě, scházel se schodů, wytlačuje swými mokrými botami stopy swé po schodech, a dlauho se poškrabowal rukau w tejle. Co znamenalo toto poškrabowání? a co znamená wůbec? Mrzutost na to, že se mu snad pokazila umluwená již schůzka w cárském kabaku ( šenk ) aneb snad již se na nowém místě zawedla nějaká oznoba srdeční Prostonárodní wýraz pro zamilowání ( za znobuška serděčnaja ). a má nyní zanechat wečerní stání u wrat, a politické držení za bílé ručky w tu dobu, když se nad městem zachmuří saumrak, a hoch w čerwené košili brnká na balalajku Balalajka jest druh citar: Ruský lid ( welkoruský ) welmi rád nosí čerwené košile. před domácí čeledí a tiché řeči wede rozličný popracowawší lid? Aneb jenom mu líto zanechat ohřáté již místo w kuchyni u peci, na kožichu, nebo šči s městským měkým pirohem a potlaukati se opět w dešti, w slotě a ostatní pocestní trampotě? Bůh to wí, nelze uhodnaut: mnoho rozličného znamená u ruského lidu poškrábání w tejle. ( Pokračowání. )", "id": 1090}
{"text": "15. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [naše politika], Titulek: Prwní sezení národního wýboru dne 13. Dubna w radním sále gubernialním, Autor: Havlíček, Karel\nPrwní sezení národního wýboru dne 13. Dubna w radním sále gubernialním. Nejwyšší pan purkrabí jakožto předseda otewřel sezení, mluwě o aučelu wýboru wůbec, zwláště ale o tom, aby se neprodleně ustanowil řád, jak se wěci we wýboru mají wésti, dále aby se wýbor rozdělil na zwláštní oddíly pro rozličné práce. Na to projewil dr. Brauner, že we společnosti pánů Riegra, dr. Klieberta, Jaroše a Uffa Horna již napřed učinil náwrh k takowému řádu, jejž Rieger česky a Horn německy přečetl. W rokowání o něm rozdělily se mínění. Jedni a sice nejdříw Palacký ponawrhl, aby se tento náwrh, dříw než se o něm bude rokowat, dal do tisku, aby tím způsobem audowé pro sebe jej mohli promyslit. Dr. Brauner tlačí na to, aby se hned o něm rokowalo, protože účel wýboru již od 11. Března wůbec znám jest a wšickni wědí, co se bude díti; aby se neprodléwalo, že se tím upokojí národ. Trojan sauhlasil s Palackým a radil uwážiw mínění obau předních řečníků, aby se náwrh prwé litografowal. Rieger se drží Braunerowa mínění. Hrabě Frant. Thun prawí, že by pro menšinu bylo prospěšné, aby se zpowědoměla s tímto základním předmětem. Čím dokonaleji se zpowědomí s řádem tímto, tím dříwe přijde se k cíli, a že se nejedná než asi o dwa dny. Purkmistr Strobach sauhlasí s Braunerem, radí ale, aby se hned oddělení ustanowily k rokowání o prozatímní zákon woličský a o ty předměty, o nichž se již we wýboru od purkrabího swolaném mluwilo, a druhé aby se prozatím odložily. Konečně se wyjádřil Ruppert a dr. Kliebert, že se jedná o to, aby se rozhodně začalo, že se nesmí déle čas mařiti pauhými formami; na to se pak čtly jednotliwé paragrafy. §. 1. jedná o sestawení národního wýboru. Hr. Frant. Thun rozpakowal o příložce: Národní, že by tím powstaly protiwy, kdežto je úloha wýboru hlawní, usilowat o swornost. Borrosch myslí, že práwě tauto rozwahau o jméně může wzniknaut neswornost, shromáždění zastupuje interessy národa jakožto wýbor činný, kdežto pozdější zastaupení, poněwadž wolené, bude wíce trpné. Wětšina zůstala na jméně: národní. Hr. Thun se ptal, mohau-li se wolení od 10. Dubna za konečné powažowat; odpowědělo se, že ano a Horn přidal, že wýbor Sw.-Wáclawský za prawdiwost tohoto wolení stojí. Náwrh obsahuje w §. 2., aby se na základě král. uzawření na druhau petici od 8. Dubna t. r. uskutečnil princip konstituční, by se wykonaly články již powolené a pro příští sněm potřebné příprawy činily. \" Tento článek se proměnil we stylu, a sice má zníti: aby se činily příprawy, w prwní sadě — „ by se způsobilo wykonání powolených článků. \" Dále obsahuje §. 2., že se má wýbor o to starat, aby udržen byl pokoj, pořádek a swornost mezi oběma národnostmi. W tom wystaupil Ruppert a četl práwě zadanau petici Čechoněmců w Praze bydlících, žádajících, aby směli národní barwy německé bez překážky nositi, což aby wýbor w uwažení wzal. Hr. Thun projewil se, že nošením kokard nešťastná demonstrací se děje; zemské barwy české že jsau známka swornosti mezi Čechy i Němci. Má prý sice každý jednotliwý práwo jewiti swobodně swé mínění, jakožto demonstrací, ale že by toto nošení snadno bylo příčina k rozpadnutí wnitřnímu. Moric Hartmann se zastal o petici, dotknul se ale wěci, která obecnau newoli způsobila, totiž panslawismu a náklonnosti Čechů k wýchodu. Když tuto wšeobecné rozjitření nastalo, odwoláwal se M. Hartmann na swědectwí jisté osoby z české strany, která prý wýslowně jemu se wyjádřila, že chce raději, aby byl národ český poddán Rusům, než aby byl přítel Němců. Na to powstal redaktor Nár. Now. K. Hawlíček dokládaje, že on sám ta zde jmenowaná osoba jest, že ale slowa od p. Hartmanna zde pronešená za neprawdiwá prohlásiti musí, neboť prawil zcela w jiném smyslu, „ že kdyby národ český jinému národu poddán býti měl, on pro swau osobu raději chce být poddán příbuznému národu než zcela cizému \" odwoláwaje se na to, kterak sám wždy austně i písemně proti ruskému wplywu bojowal. Borrosch mluwil proti barwám německým: poněwadž Čechowé neopominau naopak české barwy wywěsiti; radil, aby Němci odložili německé barwy, za to ale Čechowé také cepy a palcáty s čepic; aby byl ustanowen čestný saud, kdyby se někdo zdráhal takto učiniti. Palacký prawil, že widí w celém počínání tomto nedorozumění. Nošení kokardy je buď znamení národní buď polilické: Toto přítomné je politické a jako takowé znamená chuť odtrhnauti se od české země, a nikterak se trpěti nemůže. Pak četl odpowěd, jakau poslal frankfurtskému stálému wýboru na pozwání, aby tam aučastenstwí bral w jednáních wýboru. ( Kteréžto začátek stojí w našem dnešním čísle. ) Článek p. P. byl s nesmírnau pochwalau přijat od celého wýboru. Trojan se wyjádřil, že otázka, mají-li Čechy připojit se k Německu čili nic, přísluší na konstituční cestu; celá historie že nezná ani jednoho příkladu slowanštění Němců, že Čechowé nebudau nikdy záhubní Němcům. Aby se ale rozšířil wýbor o několik audů Čechoněmců, že by bylo zbytečné, poněwadž při wolení Němci nebyli wylaučeni. Sabina nebyl proti příjímání dalších audů wůbec jak německých tak českých; že se ale nesmí nikdo do wýboru přijmauti co pauhý stranník. Pr. Schneider nawrhl, aby se barwy rakauské s českými spojily. Kaubek řekl, že mezi posluchači filosofie barwy neměcké se objewily, že ale dobrotau upokojil mysle. Horn prawil, že studenti nosili barwy německé pauze co barwy swobody; nikoli za známky národní nebo politické. Nyní že toho tedy ani zapotřebí není. Trojan podotknul, že císaři we Wídni německé barwy wnutili, a welmi ostrými slowy popisowal newázanost jaká w tomto ohledu we Wídni panuje. Dr. Kliebert radil, aby se dala Němcům pražským odpowěd, ne příkaz, nýbrž žádost, poněwadž posud málo kdo wí co znamenají německé barwy, wzdělaná menšina že se dá přemluwit. Hr. Thun taktéž radil ku pokojnému zprostředkowání; že se jedná nyní o swor­nost. Taktéž p. Weselý, který by rád, aby se přijali do wýboru ještě zastupitelé německých krajů. Proti tomu byl hr. Thun, řka, že by to byla jednak demonstrace proti Čechům, jednak že by se totéž práwo muselo přiřknaut Čechům, woliti si z krajů zastupitele. Dr. Rieger řekl, že we shromáždění sedí beztoho aspoň 1/3 Němců českých, kdežto obywalelstwa w Čechách není ani třetina Němců. Konečně se napsalo a k hlasowání ponawrhlo, aby se wýbor nijak již nerozšiřowal, a německé barwy že powažuje wýbor za znamení politické, kdežto petice jim přiřkuje wýznam pauze národní. Hr. Albert Nostic formulowal odpowěd takto: 1. Wýbor powažuje zásadu o rownosti obau národností za prwní, německé kokardy za politické znamení a prosí, by se nenosily. 2. Aby se poslali deputowaní ke shromáždění Čechoněmců s tauto odpowědí, aby se weškeří obywatelé němečtí w Čechách wyzwali weřejně, by nedělali žádné další demonstrace nošením těchto německých barew. Sezení wýboru národního dne 14. Dubna w kr. gubernium. Přede wším přečetl Dr. Kliebert odpowěď swau, kterau učinil dle wybídnutí celého wýboru národního k Pražským Němcům a sice asi w ten smysl: Že aukol N. W. již dříwe byl zachowati dle možnosti swornost mezi oběma národnostmi, že ale barwa čerweno-bílá jest znamení celé České země, nikoli jen jedné národnosti, že tedy i Čechowé i Němci w Čechách tyto barwy nositi mohau a mají, a dle náwrhu hr. Fr. Thuna přidáno ještě, že jest to symbol bratrské lásky obau národností. Aby tedy Němci žádnau jinau barwu nenosili, neboť by se tak rozdělení stalo a tudy různice a mnoho jiných zlých následků. Dále že se wždy při schůzkách národních w Praze wolili bez rozdílu i Němci i Čechowé, a že skutečně w N. W. dobrý poměr jest Čechů k Němcům ( Němců jest třetina ) a že se ani budaucně při wolení nowých audů do wýboru nižádný rozdíl činiti nebude. Tedy Němci žádnau příčinu nemají nedůwěru míti k N. W., zwláště když budau schůzky jeho weřejné a každému přístupné ( w Pondělí a we Čtwrtek ). Tam tedy mohau Němci přijít a sami se o celém jednání přeswědčit. Že národní wýbor sám se o to postará, aby také od české strany wšeliká znamení zwláštní přestala, což také skutečně již se stalo, aby tedy i Němci zwláštní swé znamení odložili. Tu po přečtení odpowědi prowoláni jsau deputowaní Němců Pražských, kteří onu žádost k wýboru sepsali. Dr. Kliebert přečetl jim onu odpowěd wýboru. Na to powstal jeden z nich, p. Kolb: Widí z přečtené odpowědi, že W. N. nic pro ně učiniti nehodlá. Proč by si nemohli sami Němci woliti ze sebe audy do W. N., kteří by měli jejich auplnau důwěru? Ti Němci, kteří nyní we W. N. jsau, že nemají tuto důwěru. Strany barwy německé že ale jest we W. N. mnoho mužů, užíwajících auplné důwěry u obywatelstwa Pražského, kteří by tedy snadně mohli lid k tomu přiměti, aby Němce nosící barwy německé nepopadal a neurážel, jak se to nyní stáwalo. Borroš: Již dwakráte jsem mluwil o této wěci wždy po 4 hodiny a dokazowal jsem, že nerozumné jest wyzýwati pauhým smyslným znamením smysly lidu proti sobě. Kdo má sympathie německé, ukaž je jiným dušewním způsobem. Zimmer ( jeden z deputace německé ). Nemá žádné důwěry we W. N., že by tento dowedl a chtěl upřímně hájiti záležitosti německé, a proto že oni Němci chtěli wywěšením těchto kokard postawiti se proti Čechům statečně, aby snad zatím rychlými kroky Čechů nepřišli Němci ke škodě. U. Horn: Přišel jsem do této země do otčiny swé ne jako Němec neb Čech, nýbrž abych pomohl pracowati o swobodu. Shledal jsem skutečně u Čechů spořádanost, wůli a sílu k boji o tuto swobodu: česká strana skutečně wšechno to wybojowala, co zde nyní máme, přidal jsem se tedy k ní a shledal jsem, že nemají Němci žádnau příčinu k nedůwěře, že Čechowé jen sami swobodu swau hájí, nehledajíce Němce utiskowati. Hr. Fr. Thun: Prosím, aby se celé toto jednání dělo beze wšeliké zuřiwosti s obau stran. Schůzky, které se držely na wolení audů, byly weřejné, každý k nim mohl přijíti a shledal jsem tam skutečně dosti Němců. Jednalo se wšechno německy. Nemůže se tedy říci, že N. W. wolen jest od Čechů. Jáť nejsem stranník, zkusil jsem mnoho nepřátelstwí od české strany za to, že jsem se protiwil zřízení zwláštní jen české národní gardy w Praze. Bál jsem se totiž, aby tímto rozdělením nepowstala w Praze garda německá a česká a tudy pak mrzutosti a boje. Čechowé skutečně od swého úmyslu upustili k wůli swornosti. To samé ale nastáwá nyní s německými kokardami. Skrze ně opět powstanau hádky, různice a snad krweprolití. Již ze slowa p. Zimmra wyrozuměli jsme, že těmi kokardami chtí Němci naproti Čechům se postawiti, že se jim chtí jako opříti a takowá wěc nepowede nikdy k dobrému. Dr. Helminger: Doswědčuje, že študenti hned odložili cepy a palcáty s čepic, které platily za znamení pauze české. Dr. Bärenreiter: Já jsem Němec rodilý z Rakaus. Již po 18 let jsau Čechy domow můj, za celý ten čas nezakusil jsem pro swé němectwí nic nepříjemného. Nikdy ani dříwe ani w tomto N. W. nepozorowal jsem nic, co by ke zkáze Němců směřowalo. Já miluji tuto zemi, nechci se odlaučit, chci držeti s celau zemí, aťsi se pak rozhodne jakkoli strany spojení s Německem. Plaček: Powažte pánowé, že těmito barwami německými dáwáte na jewo: že spojeni jste s celým německým národem, že jste silní. Myslíte že se i Čechowé nebudau ohlížet také po spojení, myslíte že nenastane také zas slowanská barwa? A kam to powede? Nyní se chowáme my Čechowé k Němcům jistě wlídně, a ačkoli jest rownost národnosti, budeme přece po mnohá léta ze sprawedliwé uznalosti Němce šetřiti, poněwadž wíme, že nemožno jim jest tak rychle se česky naučiti. Ale wy musíte ze swé strany uznati naši snášeliwost a také nám k wůli něco učiniti. Bibus ( jeden z deput. ). Odhodlán jest nenositi barwy německé. Ruppert: Čechy nenáleží již k německému spolku. Náležely jenom k spolku předešlému za knížat, nyní, kde nastane parlament německý, nemohau leč swobodným přiwolením swým k Němcům náležeti. Prolo se w Čechách nemohau trpěti barwy německé. Němci Čechům nikdy nepřišli wslříc, ale naopak. Wšechno, co se poslední dni w Praze stalo a z čeho zde swoboda naše následowala, powstalo od Čechů. Mohli si tedy wíce pro sebe zanechati, přece wšak dobrowolně žádali jen o rownost. Nej lepší důkaz poctiwého smýšlení. ( Dokončení. )", "id": 1091}
{"text": "28. červen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Zprávy o Čechách v zahraničních novinách.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Newíme wěru, odkud a z jakých pramenů nabírají některé cizozemské nowiny o našich českých záležitostech tak nemotorných spráw: a ještě méně wíme z hlauposti-li anebo z potměšilosti němečtí nowináři rozšiřují o poměrech národnosti naší tak lžiwé domněnky, jako častěji w jejich listech čítati musíme. Tak sme se w čas powstání polského dowěděli z cizozemských nowin, že i u nás w Praze rewoluce wypukla, že hrabě T. zatknut jest, že jsme na bále podiwně kauzlili s erbem zemským atd. Práwě nyní zase čteme w Hamburských nowinách korrespondencí od českých hranic dne 5. Čerwna, z které se kromě jiných podiwných a u nás neslýchaných wěcí také to dowídáme: že naše národnost česká mnohem wětších práw užíwá, než německá, a že se češtiny při řízení zemském a u wlády mnohem wíce šetří než němčiny, to že nejwíce mrzí našeho zeměspráwce J. C. W. arciknížete Štěpána, že odstaupiti chce od spráwy zemské atd. atd. Chtějíli němečtí spisowatelé takowými lžemi jenom newčasné kwašení w zemi naší způsobiti, chtějíli jenom, jak myslíme, německau čásť obywatelstwa našeho králowstwí proti nám pobauřiti: nepowažují jistě, na čí hlawu konečně toto wšechno jejich popuzowání se swalí. Jestliže německá národnost nás neutiskuje, my zajisté ji welmi málo, a celé naše pracné snažení naměřeno jest k tomu, abychom rowná práwa, která našemu jazyku tak jako německému w zákonech našeho králowstwí náleží, a kterých w praxi posud neužíwáme, oprawdu a skutečně měli, a jich k zwelebení našeho národu a k nowému rozšíření sláwy české užíti mohly.", "id": 1092}
{"text": "26. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Cena předplatného], Autor: Havlíček, Karel\nCena předplatní jest se zásilkau poštowní půlletně 6 zl. stř., čtwrtletně 3 zl. stř. W Praze w naší expedici ( bez zásilky ) čtwrtletně 2 zl. 30 kr. stř. Wšechny předplatní peníze zasílají se zrowna: Do expedice Národních Nowin w Praze, s udáním na obálce: Předplatní peníze. Na wšech poštách se bezplatně přijímají takowé psaní. Ráčiž každý zřetelně tu poštu napsati, z které chce nowiny odebírat, neboť sobě pak sám připsati musí winu, když skrze udání neprawé pošty nowiny později dostáwá.", "id": 1093}
{"text": "20. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o nové mapě českého království], Autor: Havlíček, Karel\nna kartotečním lístku uvedena strana 728, v naskenovaných listech časopisu strana 729 — Oznamujeme čtenářstwu našemu, že se již ryje: Národopisní mapa králowstwí českého podle jeho nowého rozdělení. Wyjde asi za 3 měsíce.", "id": 1094}
{"text": "15. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) „ A neznáte některého swého přítele “ – prawil Pluškin skládaje psaní – „ který by mohl potřebowat uprchlé duše? “ „ Což pak wám také utekli? “ zeptal se bystře Čičikow. „ Prawda že utekli. Zeť můj po nich pátral, ale řekl, že není nikde ani památky; ale wždyť on je oficír, umí jenom řinčet ostruhami, ale s auřady jednat.... “ „ A kolik jich asi jest? “ „ Ba bude jich taky asi 70! “ „ Wěru-li? “ „ Na mau wěru! Wždyť mi každý rok utíkají. Jest to lid tuze žrawý, z dlauhé chwíle by pořád jenom jedli, a já sám nemám ani co jíst.... A já bych za ně wzal cokoli. Tak tedy poraďte swému příteli: wždyť kdyby se jich jenom deset našlo, bude mít již weliký zisk. Wždyť stojí revisní duše za 500 rublů! “ „ Ne, o tom nedáme žádnému příteli ani počichu! “ pomyslil si Čičikow, a pak dodal, že takowý přítel se nikdy nenajde, že náklad na takowé pátrání přijde tuze wysoko, nebo u auřadů aby si člowěk dal uřezat šosy swého wlastního kabátu, s těmi že není nic; ale jestli je skutečně w takowéto trampotě, tedy že on sám, hnut autrpností, chce za ně dát.... ale že to jest tak nepatrná wěc, o které není ani hodno mluwit. “ „ A co byste dali? “ zeptal se Pluškin, a ruce se mu zatřásly jako rtuť. „ Dal bych wám po 25 kopejkách za duši! “ „ A jak, kupujete hotowými? “ „ Ano, tu chwíli peníze! “ „ Jenom báťuško s ohledem na moje žebráctwí kdybyste dal alespoň po 40 kopejkách! “ „ Wážený příteli! nejen po 40 kopejkách, nýbrž po 500 rublech bych zaplatil, a s radostí bych zaplatil, proto že widím, jak ctihodný, dobrý stařec trpí pro swau wlaslní dobrotu! “ „ A wěru je to tak! na mau wěru! “ prawil Pluškin, a swěsil hlawu skraušeně. „ Wšechno pro dobrotu! “ „ No widíte, poznal jsem hned wáš charakter, a proč bych nedal po 500 rub. za duší, ale... nemám tolik bohatstwí; ale po 5 kopejkách ještě mohu přidat, aby každá duše tedy přišla na 30 kopejek. “ „ Nu báťuško! jak tedy myslíte. Ale po dwau kopejkách byste mohl ještě přidat. “ „ Po dwau ještě tedy přidám. Kolik jich je? jak se mi zdá, mluwil jste o 70! “ „ Ne, wšeho wšudy jich bude 78! “ „ Sedmdesát osm, sedmdesát osm po 32 kopejkách za duši to dělá.... tu náš hrdina asi sekundu myslil, a řekl hned: „ to dělá dwacet čtyry ruble a 96 kopejek! “ On byl w arithmetice silný. Hned řekl Pluškinu, aby napsal kwitanci, dal mu peníze, které tento wzal do obau rukau nesl do psacího stolku s takowau opatrností, jako by nesl něco tekutého a bál se wyšplíchnaut. Pak je uložil zrowna tak opatrně do jednoho šuflíka, kdežto jistě jim bylo sauzeno poležet tak dlauho, až otec Karp a otec Polykarp, dwa kněží w jeho wsi, zahrabau jeho samého, k newyslowné radosti zetě a dcery a snad i kapitána, který se wydáwal za jeho přítele. Schowaw peníze, sedl si Pluškin na stolici, a jak se zdálo newěděl již o čem mluwit. „ A což snad již chcete odjet? “ prawil, pozoruje malé pohnutí Čičikowa, který wšak jen sahal do kapsy pro šátek. Tato otázka připamatowala Čičikowa, že wěru již nemá zde co meškat. „ Ano mám již čas! “ prawil, bera klobauk. „ No a čájík? “ „ Ne, necháme čájík až snad na jiný čas! “ „ Jak pak, ale již jsem dal ohřál samowar. Já abych řekl prawdu, nestojím o čáj: jest to pití drahé, a cukr wstaupil také nemilosrdně w ceně. Proško! není potřeba samowaru! Suchar odnes Mawře, slyšíš? ať ho zase dá na místo; anebo nech jen, já si ho tam donesu sám. S Bohem, báťuško! ať wás blahoslawí Bůh, a psaní odewzdejte předsedníkowi. Ano, ať ho přečte on, můj starý přítel. Wždyť jsme spolu byli we strawě. “ Pak ho wyprowodil přes dwůr, dal hned zawřít wrata, pak obešel sklady, aby se přeswědčil, jsau-li hlídačowé na swých místech, kteří stáli we wšech rozích a tlaukli dřewěnými lopatami na prázdné saudky; pak se podíwal do kuchyně, kdežto se pod zámínkau, že se chce přeswědčil, jak se strojí lidem, pořádně najedl políwky s kaší, a wyhubowaw wšechny od prwního do posledního za jejich zlodějstwí a špatné chowání, wrátil se do swého pokoje. Jsa o samotě pomyslil si, kterak by měl být wděčným hostu swému za takowé skutečně weliké dobrodiní. „ Dám mu “, pomyslil si, „ hodinky kapesní: jsau krásné, stříbrné, a ne snad jen nějaké tumpašky aneb bronzowky, trochu jsau sice pokažené, ale wždyť si je dá zprawit; je ještě mladý člowěk, tedy potřebuje kapesní hodinky, aby se zalíbil newěstě! Anebo ne – dodal pak po nějakém rozwážení – lépe bude, když mu je po smrti odkážu w poslední wůli, aby si na mne wzpomněl. “ Ale hrdina náš i bez hodinek byl welmi spokojen a wesel. Takowá neočekáwaná kaupě byla patrný dar. A wěru jistá wěc, ne jenom mrtwé duše nýbrž i uprchlé a wšeho dohromady auplně 200 kusů! Owšem že přijížděje ke wsi Pluškinowě jíž cítil, že bude nějaký podčinek, ale takowého úspěchu nikterak neočekáwal. Celau cestu byl neobyčejně wesel, pohwizdoval, brnkal pysky, přistrče k ústám pěst jako by traubil, a konečně počal zpíwat tak neobyčejnau píseň, že sám Selifán poslauchal, poslauchal, až pak pokýwuje hlawau prawil: „ Wida, jak pán zpíwá! “ Již za hustých saumraků přijeli do města. Před wraty hostince čekal již Petruška, který si jednau rukau držel šosy, neboť neměl rád, když se rozcházely, a druhau pomáhal pánu s bryčky. Taky sluha hostinský vyběhl se swíčkau w ruce a se serwítkem na rameně. „ Dlauho jste ráčil se taulat, “ prawil poɫowý swítě na schody. „ Ano “ – prawil Čičikow, když byli nahoře. „ A jak jsi se měl? “ „ Sláwa Bohu! “ odpowěděl poɫowý kláněje se. „ Wčera přijel nějaký poručík oficír a je w šestnáctém pokoji. “ „ Poručík? “ „ Newím jaký, z Rězani, hnědé koně! “ „ Dobře, dobře! “ prawil Čičikow a šel do swého pokoje. Jda skrze předpokoj zakrautil nosem a řekl Petříkowi: „ Kdybys alespoň okna otewíral. “ „ Wždyť byly otewřené, “ prawil Petřík, ale lhal. Ostatně wěděl také Čičikow, že to není prawda, ale nechtěl již nic odpowídat. Cítil na sobě po takowé projíždce unawení. Dal si dát tenkrát jen něco tuze lehkého k wečeři, totiž podswínče, swlekl se hned, a jak se zaobalil do pokrywky, usnul hned na twrdo tak, jak jenom mohau spáti ty šťastnící, kteří newědí ani co jsau hoemorrhoidy, ani blechy ani přílíšné dušewní schopnosti. Kapitola VII. Šťastný je spisowatel, který mina charaktery protiwné, mrzuté, nepříjemné pro smutnau swau skutečnost, zabýwá se jenom s osobnostmi jewícími wysokau wznešenost lidskau, který z welikého množstwí každodenně se jewících obrazů wybral si jenom řídké wýmínky, který nikdy nepromění wysoce napnuté struny swé lyry, nespustil se nikdy s wýše swé k bídným ničemným spolubratřím swým, a nedotýkaje se zemi, celý se zabral do swých dalece od ní zwýšených a zweličených obrazů. Dwakrát jest záwidný jeho osud: on jest mezi nimi jako w rodině swé, a daleko a silně rozhlašují se jeho slowa. On zastřel opojným kauřem lidské oči, on jim kauzelně pochlebil, ukryw wšechnu bídu žiwota a ukázaw jim člowěka w jeho kráse. Wšechno tleskajíc rukama za ním běží poklusuje za jeho triumfátorským wozem. Welikým wšeswětským básníkem jmenují ho, sídlícím wysoko nade wšemi ostatními duchy lidskými, jako sídlí orel nad ostatními wysokolétajícími. Při pauhém wyslowení jeho jména třepetají se již mladá srdce, a slze od něho wylauzené třpytí se na wšech očích.... Není nikdo rowen jemu w síle! Ale nemá takowý osud spisowatel, který se snaží dobýt na powrší wšechno to, co jest každau minutu před očima, čeho ale neuzří newšímawé oči, wšechnu nekonečnau tlupu drobností, do nichž jest žiwot náš zapleten, wšechny hlubiny chladných, rozdrobených, každodenních charakterů, kterými se hemží naše pozemská, časem trpká, časem skučná cesta, jenžto pewnau silau neuprositelného řezbáře se snaží wystawit je zřetelně a jasně před wšenárodní oči! On nesebéře národu potlesk, on neuwidí spolucitné slze, u jednodušný wzlet rozbauřených od něho duší; jemu nepoletí wstříc šestnáctileté děwče se zamotanau hlawau a s hrdinským nadšením, on se newyhne sauwěkému saudu, podwodně-necitelnému sauwěkému saudu, jenžto nazwe útwory jeho ničemnými a nízkými, wykáže mu opowržený kautek mezi spisovateli, urážejícími člowěčenstwo, dá mu wlastnosti wyobrazených od něho hrdin, odřekne mu i srdce i smysl i božský plamen schopnosti. Neboť sauwěký saud nepřipustí tomu, že jsau stejně podiwu hodna skla, i která ukazují welebnost hwězd, i která objewují hýbání-se newiditelných čerwíků; neboť nepřipustí tomu sauwěký saud, že zapotřebí jest mnoho hlaubky dušewní k ozáření obrazu, wzatého z opowrženého žiwota, a zasadili ho do perlí twůrcowských; neboť nepřipustí tomu sauwěký saud, že wznešený a nadšený smích hoden jest státi w řadě wedle wysokého lyrického nadšení a že jest weliká propast mezi ním a křiwením se nějakého tajtrlíka na prowaze. To wšechno nepřipustí sauwěký saud a wšechno to obrátí naproti a k potupě neuznaného spisowatele: bez saucitu, bez účastenstwí, bez ohlasu, jako bezrodný pautník zůstane on sám na swé cestě. Drsnatá jest jeho cesta a hořce cítí swau osamělost. A na dlauho ještě mne určila kauzelná moc, abych se wedl za ruce se swými podiwnými hrdinami, díwati se na obyčejný žiwot, prohlížeti ho skrze widitelný swětu smích a newiditelné, nepowědomé mu slze.... Na cestu! na cestu! pryč s wráskau na čelo, pryč se zakabonělým obličejem. Wraťme se opět do obyčejného žiwota a podíwejme se, co dělá Čičikow. Čičikow se probudil, protáhl ruce i nohy, a pocítil, že se wyspal dobře. Poležew asi dwě minutky na hřbetě, tlesknul si rukama a rozjasnil oči, neboť si wzpomněl, že již má nyní 400 duší pohromadě. Tu hned wyskočil s postele, ani se nepodíwal na swůj obličej, který milowal upřímně a na kterém se mu zdála brada nejpůwabnější, neboť welmi často wychlaubal se jí před některým swým přítelem, zwláště w čas holení. „ Tuhle se podíwej, “ říkáwal obyčejně, hladě ji rukau, „ jakau mám bradu, celau kulatau! “ Ale tenkrát se ani nepodíwal na bradu, ani na obličej, nýbrž zrowna tak jak byl, obul safianowé boty, wyšíwané rozličnobarewnými kožkami ( we kterých dobrý obchod wede město Toržok, díky za to chalátním náklonnostem ruské přirozenosti ), a po šotlandsku jenom we krátké košili, zapomenuw na swau wážnost a na slušnost středních let, wywedl w pokoji dwa skoky, při kterých se dotknul zlehka patami do wyššího místa. Pak se hned dal do díla: před skřínkau si zamnul ruce tak, jako je mne nepodkupný zemský saud, wyjewší na wyšetřowání, před swačinkau, a hned z ní wyndal papíry. On chtěl zkrátka wšechno odbýt, neodkládaje na dlauhé lokte. ( Pokračowání. )", "id": 1095}
{"text": "8. duben 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: – Příspěwky na Pražskau wzorní průmyslovou školu., Autor: Havlíček, Karel\nDodatek Red. Jakož každého w celém králowstwí našem srdečně těšiti musí každý peněžitý příspewek na naši průmyslowau školu co dobrowolná oběť duší stejně smýšlejících a národu swému lepšího blaha přejících: tak zas jednotliwých míst, osob a stawů snůšky méně neb wíce zajímawosti poskytují. Litoměřice kromě toho, že co město skoro docela poněmčené přece ze záležitostí národu našeho se newylučuje, podáwají nám také krásný příklad tamějšího P. T. c. k. auřednictwa, na čele jehož stojí sám P. T. gubernialní radda a krajský p. Josef Klecanský. Wždycky se někteří zlomyslníci nalézali ( a snad i posud nalézají ), každé poctiwé a J. M. C. králi našemu upřímně oddané snažení o wzdělání a ušlechtění národu českého w podezření uwádějící: tím wíce tedy má wáhy příklad muže we wykonáwání úředních powinností swých tak swědomitého a w celé zemi takowé wážnosti užíwajícího, jako jest Litoměřický wysoce zaslaužilý p. krajský Klecanský.", "id": 1096}
{"text": "17. listopad 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: České listy do Sigfrída Kappera, Autor: Havlíček, Karel\nČeské listy od Sigfrída Kappera. ( Pokračowání. ) Poesie se odjakžiwa dělila na rozličné druhy. Budiž nám dowoleno nezmíniti se o wšelikých těch druzích poesie, do kterých aesthetičtí pedantowé rozličných wěků nejswobodnější wýlewy lidského ducha wtěsnat se snažiti ráčili. Jedno wšak rozdělení zdá se nám přece i za našich časů welmi užitečné a praktické, které zde čtenářstwu nawrhnauti se hned osmělíme. Dělíme totiž weškerau nynější poesii na křiklawau a citliwau. Rozwrhnutí takowé zdá se na prwní pohled podiwínské, a wšak jen na prwní pohled. – Jsauť i za našich časů básníkowé, kteřížto napřed wšelico hluboce cítí, a pak tyto swé upřímné city w básních projewují; myšlénky jejich jsau obyčejně nowé, a wždycky weliké a důležité. Newíme wěru, čím to jest, ale skoro wždycky býwají básně a písně takowých básníků welmi jednoduché, čtenář čta básníkowo dílo cítí nechtíc a newěda o tom, totéž co básník, a po přečtení každé takowé básně jest čtenář powzbuzen k něčemu wyššímu, k něčemu dobrému; každá weliká, nowá a krásná myšlénka zaswítí jako nowá hwězda, čtenář pocítí i w sobě tu božskau jiskru, která jako elektrická z duše basníkowy do ostatního lidu přeletí. Zkrátka z duše mluwí se do duše, ze srdce do srdce; a to nazýwáme citliwau poesií, mohla by se wšak i oprawdiwau nazýwati. Mimochodem zde dodáwáme, že tato poesie po wšechny časy jest wzácná a řídká. Za wšechno ale, co jest wzácné a řídké, wymyslí si bystrost a spekulativnost ducha lidského nějaký surrogat. Když máme surrogaty za káwu, cukr, za zlato, za stříbro, nediwme se, že jest i surrogat poesie. Takowý surrogat citliwé a prawé poesie jest poesie křiklawá. Tento druh poesie nenajde sice čtenář w žádné aesthetice, ale bohužel přece jest welmi rozšířený. Kdo nemá totiž weliké nowé a krásné myšlénky, hledí obyčejným a známým již myšlénkám obléci nowé neobyčejné raucho ( nejwíc hodně křiklawé a kejklířské ), takowého básníka widíme se s roztaženýma rukama a nohama drápati na weliké tropy a metaphory, on obuje citům swým kurirské boty, a šlape nimi pak do wšelikých strastí a slastí žiwota, až z nich weliké metaphory: slze, ztesky, krew a – kraupy stříkají. Takowý básník jest pak – hřbitow se procházející nadějí zbledlých, wězení blaudící myšlének pautaných ( 12 ), upomínek slze ronící zefir přes záměrů jeho mrtwoly wěje ( 10 ), on jest každému cizí a jemu jest každý cizí ( 12 ), přece wšak jeho srdce znají stromy ( 99 ), a přeje si, aby toto jeho srdce bylo listem se stromu kanaucím, wadnaucím, mraucím ( 110 ), a chce swau duši i s celým nábytkem wypět z těla jedním pozalkáním ( 112 ), tak jako domácí pánowé dáwají wýpowěď špatným nájemníkům. Přece se wšak opět wzkřísí mraucí pluky jeho myšlének ( 13 ) jak ucití wání českého wětru, uslyší crkot českých potoků, jak pocití pod nohama českau silnici, tu nowé prameny zpěwů puknau ( 15 ), w jeho slowech hoří plamen ( 41 ) jako spiritus, najednau wystaupí tauha jako wozka a táhne jeho ňádra w kraje ohněkrásné ( 40 ), kde se zdwihá den z popele noci ( 41 ), kde Dunaj líbá husté domů sbory ( 67 ), kde se lípa chwěje jako by se modlit chtěla ( 115 ). Tu básník rozhřát takowými city na jednau rozšíří srdce swé, chce být štědrým, a slibuje milence swé raucho, jež kwětů dechy jemné tkají w saumraku w šíré dálce nebe blankytného ( 79 )! Nowý a podiwný to fabrikát! Zkrátka, prawý básník oprawdu něco cití, ale křiklawé básnictwí zahaluje swůj nedůstatek prawého citu rozličnými hledanými obrazy a deklamací. Když béřeme takowé básně do rukau, zdá se nám, jako bychom měli čísti školní pensum, nějakau prudkau odu, we které jewí wlastenecká mládež dle nařízení praefektowa radost swau z příjezdu gymnasialního direktora; pozorujeme při každé takowé básni, jak si básník sedá ke stolku, jak béře péro, jak se pachtí,.... ještě mu chybí jedna strofa,.... ještě werš, – tak teď je hotow. Ale jak je hotow! což nám platiti mohau jeho slowa, když nanejwýš jen polowice z nich oprawdu myšlena jest, a druhá polowice wšechno k wůli rýmu. Tak ku př. prawí p. Kapr str. 41.,, I mau je wlastí wlast Wltawská drahá Jak twůj i můj ji wezdy slawí zpěw; Má kletba tkne jak twá se wlasti wraha, Radostně pro ni wyliju swau krew. “ Bylo by wšechno tuze hezké, jen kdyby člowěk patrně newiděl, že p. Kapr jen proto chce líti za naši wlast krew, poněwadž má w druhém werši zpěw, neboť jak básník napíše na hoře zpěw, již pak konec wšemu, žádná pomoc! buďto musí ( rozumí se že za wlast, zač pak jinák? ) bojowat jak lew aneb cedí krew. Toť přec každý rozumný nahlíží, že nemůže na zpěw rýmowati šew aneb dokonce plew! Říkáwá se obyčejně, že se musí básník básníkem narodit, to wšak jeli to prawda jistě jen platiti může o prawém básníků: neboť křiklawému básnictwí, jak nyní w módě jest, může se každý naučiti tak, jako pes apportirowání. Ejhle zde malé pokynutí a recept. Wezmi myšlénku, jen zcela obyčejnau ( neboť m neobyčejnau myšlénku jest těžko ), ne wšak abys ji řekl tak zhola, sic by hned každý widěl, že jest wšední, ale připoj k ní nějaký obraz buď ze Sahary neb snad z hlubiny kytajského okeanu, co jest žiwé, zab to, a co žiwotu nemá, tomu uděl ruce, nohy, žiwot, duši, a co chceš, welké učiň malým, a co jest malé z toho učiň obra – zkrátka přewrať wšechno nohama zhůru. Ku příkladu, kdyby chtěl ríci, že poesie pohybuje swětem; tu se trochu rozpřáhneš, a napíšeš: Poesie, tato wařečka, jenž hýbe políwkau weškerenstwa, aneb tento kopisť, jenž zadělawá kwas pokolení lidského. Jen wždycky něco neobyčejného! Arci wšechno w rýmech; ty si wšak sám přidělej, neboť by mrzuto bylo, když ti člowěk již myšlénky a tropy powí, aby ti ještě i rým k tomu přidělal. ( Dokončení. )", "id": 1097}
{"text": "5. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [polemika s německými novinami], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Známo jest, že nyní působením jistých německých a maďarských tajných sil také u nás w Praze se nesmírně zmáhá w některých kafírnách a časopisech prawá bratrská láska ke wšem národům, a že mnozí naši demokrati s wraucností líbají ruce, které nedáwno ještě český národ poličkowaly, a zase poličkowati budau, až se to jen dá beze strachu učiniti. Poněwadž jest ale těmto pánům jejich nynější „ přeswědčení “ trochu nowé, což diwu, že se ještě často podřeknau a po nejpěknějších řečích o lásce ke wšem národům najednau zas upadnau do zůřiwosti. Tak ku př. Const. Allg. Ztg. v. Böhmen we wčerejším čísle má článek pod titulem: „ Ein Hoch der Frankfurter Paulskirche! “ kdežto po nejpěknějších slowech o swé lásce ke wšem národům prawí p. spisowatel na konci: „ A pročež Hoch der Paulskirche! kde swatý oheň plane, jenž neuhasne, třeba nelida Petrohradský zlostí se proto rozpukl, „ dass nicht ganz Europa von talgfressenden Kalmücken bewohnt ist. “ Bác! tu máte lásku ke wšem národům. My myslíme, že kdo se dělá, jako by milowal wšechny národy, nesmí jen Němce a Maďary, nýbrž také wšechny jiné i Kalmuky stejně milowati; či nejsau Kalmuci národ tak jako Němci? Nezasluhují Kalmuci tak dobře naši bratrskau lásku jako Němci? Ostatně ale jest wěc sama tak důležitá, že zasluhuje, aby se beze wšeho žertu o ni promluwilo. Nikdo nebude upírati, žeby bylo dobře, kdyby národy wšechny mezi sebau bratrsky žili, a wespolek sobě nic nekřiwdili nýbrž pomáhali. Skutečně také učení křesťanské žádá od nás nejen to, nýbrž i wíce, aby totiž i wšichni lidé pospolu žili jako bratři. Bylo by to arci blahoslawené žiwobytí na swětě — ale zachowáwá se toto přikázání? může se mysliti, že se kdy bude zachowáwat? Newidíme ustawičně, že jeden národ druhému ubližuje a k poddanosti jej sobě nutí? Nehrozí nám to práwě wždy od Němců a od Maďarů? W auzkostech owšem se nám slibuje bratrstwí a rownopráwnost, ale kdy pak se nám jen trochu skutečně držela? Maďaři také hlásají nyní, když by naší pomoci zapotřebí měli, bratrstwí a swobodu Slowanům a wšem národům, ale přece proto dáwají Slowáky zase wěšet jako dříwe. A demokrati němečtí, kteří nyní jsau samá láska k Čechům, neradowali se a neplesali po bombardowání Prahy? Říkáwají takowí chytří pánowé obyčejně, žeby národowé sami dobře se porownali mezi sebau, jen kdyby králů a knížat nebylo, kteří je dohromady štwau. To ale jest weliká mýlka, a historie swěta učí nás zrowna naopak. Římská republika byla práwě nejwětší utiskowatelkyně wšech národů kolem dokola, ačkoli ji nemohl k tomu žádný král dráždit, protože žádného neměla. Owšem že použíwají králowé často národní záště jako wítaného prostředku ke swým soběckým aučelům, ale i bez králů a bez knížat zůstane wždy národní zášť, protože bude wždy mocnější národ slabší utiskowat a nad ním chtít panowat. My alespoň jsme přeswědčeni, že nesprawedliwost Němců a Maďarů k nám, která již 1000 let trwá, nepomine, a byť se i stalo Německo a Maďarsko republikami; práwě naopak myslíme, žeby co republiky ještě hltawější byly po panowání. Jediný platný prostředek proti tomuto utiskowání jest, když se wíce slabších národů dohromady spojí a jeden druhému pomoc obětuje, tak aby mohli spojenými silami přinutit wětší národy ke sprawedliwosti a hájit proti nim společně swau swobodu, neodwislost a práwo. Pak jest spíše naděje na bratrstwí, když každý může říci: Já pán, ty pán! My tedy newidíme spásu swau w ničem jiném, než we spojení s ostatními menšími národy slowanskými: totiž se Srby, s Chorwáty, se Slovinci, se Slowáky, s Morawau, s Rusíny, s Poláky, kteří nyní bezpochyby po trpkých zkušenostech přece uznají užitečnost našich zásad. Proto jsme wždy horlili o zachowání Rakauska jakožto našeho přirozeného spolku, a nedáme se w ničím mýliti w tomto swém přeswědčení, ani absolutistickými chautkami naší nynější wlády, ani přemršťenostmi mnohých zhorka nakwašených, ani rýpáním některých uplacených přátel Frankfurta i Košuta. Dříwe neb později musí se Rakausko přece státi spojenými zeměmi slowanskými, a kteří jiní národowé zůstanau w našem spolku, budau rowně opráwnění aučastníci našich zákonů a našeho štěstí, které nám přece neujde, třeba se nyní od mnohých stran nad námi nebe kabonilo. Wytrwalost slowanská a poctíwá naše demokratie, která nikomu nebéře, nýbrž sprawedliwá jest we wšem, musí přece zwítěziti.", "id": 1098}
{"text": "11. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [úvodu redaktora k listu od chrudimského pana krajního], Autor: Havlíček, Karel\nKaždého řádného občana mrzutostí naplnilo počínání krajských kraje Boleslawského a Rakownického, kteří zapomínajíce že žijí w dobách konstituce, we swých nejnowějších cirkulářích jako beglerbegowé, agowé a pašata si počínají. Než obraťme pozornost swau od takowých smrdutých wýjewů! Hanba jim! — Tím wíce nás ale těšil cirkulář w kraji Chrudimském, wydaný za příčinau konstituce, a kladauce jej 2 tuto doslowně do swých listů, děkujeme srdečně panu krajskému za takowý maudrý, swobodomyslný wýklad. Též spozoruje čtenář s libostí wýbornau češtinu tohoto auředního spisu — wěru wěc, která posud w Čechách mezi wzácnosti náležela.", "id": 1099}
{"text": "27. červenec 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Nebude na škodu, Autor: Havlíček, Karel\nNebude na škodu. Wěnowáno některým posuzowačům ochotnických diwadel, a zwláště Králowéhradeckému malému — k we Kwětech č. 84. Jedenkráte, o jasní dnowé mého mládí! předalekau cestu jsem konal; wedl mne otec as dwě míle k našim přátelům. Bylo parno weliké a má žížeň ještě wětší; čekati jsem wšak musil dosti dlauho tam pod lípau w jedny wesnici, ež se počal otec ohlížeti w jednom statku po studni. A když nám tu kdosi wodu wywážil, a já si podle chuti přichýlil, hned wšak na to zwědawě do hluboké studně počal nakukowati, řekl otec: „ Ale hochu, tys pak ani nepoděkowal “! — Tu mně teprw připadlo, že jen z hrnéčku jsem se napil, a doma wždy že pěknau míwám skleničku; a nemálo jsem se tomu podiwil, že hned na to, když jsme odcházeli, otec za mne welmi mnoho děkowal. — Uplynulo kolik roků, a když jsem w čase kolem ony studně sám chodíwal, již ochotnost a dobrau wůli wědel jsem oceniti. Wšak ani newím, proč mně studně Otawowa w M. wždy na mysl se laudíwá, když tu-tam ty učené maudré hlawy tak nemilostiwě po ochotnickém diwadle šlehati slyším. Ba že tak parno býwá častokráte w těch našich krajinách, němo, sucho w pospolitém žiwotě! pak owšem mnohá dobrá česká duše žížníwá a prahne po vlasteneckém občerstwení a wítána jí pak jest studně jakékoli zábawy; wšak — na ochotnost a dobrau wůli mnohý slabikant pak zapomíná a rukau špinawau lepí newděčnosti papírové bauchačky. A ta nešťastná střelba toho spůsobu, dobré wěci na škodu, dáwá se čas od času powždy ještě slyšeti. Kterýto ďas tě hněte péro pošetilé, brku nedospělý, že hwízdati chceš ku pohoršení! Slyš, a s tebau ať wšickni rytířowé toho hanebně-bodawého řemesla swým dlauhým sluchem slyší, že dobré wěci škodíte. — Nemluw nám, že naopak tomu, že twým ošumělým slowem: „ nejapně si počínali “ něčemu dobrému poslaužíš! Ano poslaužíš, že tkaničky začasto dosti autlé společenských, tichých wlasteneckých zábaw utrhačným zubem roztrháš, ochotnost a dobrau wůli ubohých osob na pranýř stawě. A takowého ubedněného křiklauna bylo ondy — w Kwětech čísl. 84 — widět sebau házeti, u příležitosti totiž, když 239 se 8. t. m. w Hradci Králowé — „ Děwče z Marianowa “, činohra dle Krátera od Žáka, prowozowala. Wážná a wšak oprawdiwá slowa na odpor té potměšilé kritice o diwadle tom w těch samých listech č. 86 podaná, zajisté potěšila každého, kdož dobře smýšlí a — srdce má. Ba wěru již tu čas, abychom poznali, čehož se nám nedostáwá, že upřímnost to a srdečnost, jako we Wčele nedáwno náš Kaubek mile zapěl: O srdce hle milí bratří dbejme W této naší wšewědaucnosti, A za poklad srdečnosti dejme Trochu dowtipu a maudrosti! — a pak, aby ti naši hoši se we škole sami nepřesazowali, ale čekali, až se předně něčemu naučí, a za druhé, až jen prawý žiwot náš poznají; pak ať teprw sedne mladý pán, a co psáti bude, bude psáti — jako wlastenec. z... n. Již kolikráte jsme podobně psali, ale jak se zdá nadarmo. Což posud nemohau redakce české ( o dopisowatelích nemluwím ) nahlédnauti nezdwořilost a škodliwost hrubých posauzení ochotnických ( tedy privátních ) diwadel? W Nowinách a we Wčele jistě žádný ani dost málo hanliwý článek takowého spůsobu místa nenalezne: žádáme také Kwěty, aby s námi w tomto ohledu sauhlasili. Pak bude zcela nadarmo kritiky podobné psáti. Nám jistě žádný předhazowati nesmí zbytečnau showíwawost w posuzowání — ale wšechno na swém místě. Ostatně, — abychom jedinau možnau námitku napřed wywrátili — dobré wěci se takowau showíwawostí ( lépe ale říci zdwořilostí ) nikoli neuškodí: neboť když si ochotníci úplně nedbale a špatně swého hleděti budau, nepůjde jim bez toho nikdo do diwadla i bez kritiky w Časopisech, a tak přirozený trest je zastihne. A wšak žádáme uctiwě p. p. dopisowatele, aby též s druhé strany nahlížení měli, a nezasílali nám do časopisů pochwalných wěcí, které se nikterak i při wší showíwawosti chwáliti nedají, aby pak, přijmeli je časopis náš, na místě samém, kde se hrálo a kde lidé lépe mohau wěděti prawdu, než redaktor newšewědaucí, w posměch a we zlehčení neupadl. H. B.", "id": 1100}
{"text": "15. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 14. října, Titulek: [překlad sloupku z němčiny], Autor: Havlíček, Karel\n— Oesterr. Korrespondent, který prwní podal powěstný protokol domnělé konference u knížete Czartoryjského, píše dne 13. října: „ We Wídni dne 11. října. Také pan Pulski wyjadřuje se, že w častozmíněné „ konferencí “ u knížete Czartoryjského dne 18. kwětna nebyl žádný protokol „ sepsán “ ani „ podepsán “. Jakkoli ani chuti ani příčiny nemáme, klásti obzwláštní wáhu na wyjádření pana Pulského, musíme přece pro mnohé články, které w nejnowějším čase od cizozemských nowin byly podáwány, poukázati zde na malau, owšem ale welmi důležitau okolnost. Zpráwa w našem listě sdělená, která nalezena byla u Czaplického, emissara polské centralisace, dne 22. čerwence t. r. we Wratislawi zatknutého, nemluwí ani o sepsání protokolu, ani neobsahuje podpisy audů konferencí přítomných. Pánowé ti upírají tedy stále wěci, které nikdy žádný netwrdil, a k čemuž w otištěném spisu sebe menší pohnutky není. Onen spis jest pauze podrobná zpráwa o rozmluwě, kterau jak pan Pulski tak i pan dr. Rieger přiznáwají; opodstatnění jeho historické wěrnosti nemůžeme a nechceme na se wzíti. “", "id": 1101}
{"text": "3. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Z Jičína - poznámka]., Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. ˂n˃Prawda nám nedowoluje, tyto řádky wáženého p. dopisowatele bez protestace nechati. Myslíme, že se w každém krajském městě, wyjma snad Loketsko a Žatecko, tolik w záležitostech národních děje, jako w Jičíně, což každý již z wytčených zde od p. dopisowatele předmětů ( odbírání časopisů, zakládání knihowny atd. ) lehce poznati může. Pozn. Red.˂/n˃", "id": 1102}
{"text": "22. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Slovan a Čech, Autor: Havlíček, Karel\nSlowan a Čech. ( Pokračowání. ) Není zde místa ani potřeby dlouhé wýklady o politice držeti, tolik ale i zkušenost historická i pouhý rozum prawí, že mezi národy sousedními nikdy jisté, pewné přátelstwí udržeti se nemůže, proto že welmi mnoho příležitostí jest k wzniknutí soběctwa, kde tak často otázky nastanou o jmění, o užitcích, o školách atd. Kdož newí, že se lépe cizí porownají, než bratří? – Z některé tedy příbuznosti mezi národy slowanskými nedá se již očekáwati swornost mezi nimi, ba sousedstwí jejich přislibuje nám wždy hojných nesworností. Beřme swět tak jaký jest, a očekáwejme tedy přátelstwí a swornost mezi lidmi a národy jen tenkrát, když z toho obě strany užitek mají, když škody a wýhody, žely a radosti společné jsou, a k hádkám příčina wyskytnouti se nemůže. Takowý ale poměr je toliko mezi národem naším a ilirským; pročež také ujišťují, že oprawdowé a trwanliwé přátelstwí a bratrstwí, prawá wíce než literární wzájemnost jenom mezi námi a Iliry býti může, a také bude, jako wůbec jisto jest, že těmto dwěma národům nejwětší zisk z idei Slowanstwa wyplynul. A wšak přehledněme již wšeliké následky, které nowě wzkříšená myšlénka Slowanstwa u rozličných národů Slowanských způsobila. Dobré máme práwo sami o sobě w tomto pádu dříwe promluwiti. Již od starodáwna u nás, bez pochyby proto, že sme co malý národ w ustawičných wálkách s welikým Němectwem pomoci potřebowali, powstalo toužení po spojení ostatních slowanských kmenů w jeden celek. Husité zrowna určitě se o to ucházeli, nazýwajíce ostatní Slowany swými bratry. Zmínky o tom příbuzenstwě ustawičně nacházíme w rozličných dobách. Kramerius zrowna píše, že se jeho Nowiny i w Polsku i na Tureckých hranicích čítají, kde wšude bydlí národy našeho plemene. Od Dobrowského pak, až do této doby dospěla myšlénka ta k nejwětší skutečnosti. Nehodláme a nemůžeme zapírati, že sme my celý národ českoslowanský nejwíce wšak obywatelé králowstwí Českého ze wšech slowanských národů nejwíce potratili ráz swůj zwláštní a národnost: sotwa ten jazyk že sme si zachowali, a to ještě ne wšichni a ne čistě. Němectwo na náš jazyk, na naše smýšlení, na naše obyčeje, zkrátka na wšechno u nás weliký a snad již nenaprawitelný wplyw prowedlo: necheme-li tedy, aby se o nás říci mohlo „ že sme také Němci, jenom že česky mluwící “ musí být hlawní naše starost, wyhledáwati wšemožně wšeho, čím se kdysi národnost naše označowala aneb dílem ještě po dnes označuje. A tu stojíme wlastně při nejhlawnějším užitku, který by nám z wzájemnosti Slowanské wykwésti měl a mohl, jenom že sme až posawád tuze malé péče o to měli. Starožitnosti české ukazují nám poněkud, jací býwali nezněmčilí otcowé naši; a kde tento slabý pramének wysýchá, uchytiti se můžeme Slowanských 64 starožitností wůbec, poněwadž si slowanští národowé před časy we wšem mnohem ještě podobnější byli; že wšak jiní národowé slowanští národnost swou až do dneška lépe zachowali než my, podáwá nám i národopis slowanský welmi hojné pomoci. Z národopisu tedy a ze starožitností wšeslowanských nejlépe se přiučíme, co našeho, a co cizího u nás jest; tam jako w zrcadle naše neporušené předky widíme. S litostí tedy pozorowali sme, jak wětšina jenom na škořápce Wšeslowanstwa lepěti zůstala, hrajíc si jenom rozličnými nepatrnými drobnůstkami, jako jmény, písničkami, písmenky atd. a málo dbajíc o prawé poznání jiných národů slowanských. Zdá se, jako bychom na Šafaříka byli wložili celou péči a wšechno to nepowážiwše, co bedra jediného snésti mohou, a co nikoli. W národopisu Šafaříkowě máme jako wýkres budoucího welikého stawení; učinil se pořádek w ohromné práci, určením hranic na zemi i w jazycích: zůstala nám wšak owšem již lehčí, ale obšírná práce, wyplniti celou tu osnowu, a popsati geograficky a ethnograficky do podrobností wšechny ty kmeny slowanské. Kdy se takowého díla dočkáme, kdy se dočkáme cestowatelů do Ilirska, o kterém tak málo wíme? Owšem jest lehčeji nazwati sebe Bořiwojem aneb nějakým X.aslawem, než přispěti oprawdu prací swou k národnímu zwelebení. Rowněž tak chatrně stojíme w historii wšeslowanské: Šafaříkowy Starožitnosti jsou alfa i omega: kýž by jen mrawopisní díl také wyšel, při čem powážiti musíme, že byť by i síla a wěk jediného muže k úplnému prowedení rozsáhlého díla postačowaly, přece ještě ani pomůcky k dílu tomuto wydány nejsou. A což pak historie ruská, polská, ilirská od té doby kde přestáwají Šafaříkowy Starožitnosti? ‒ Napíše se sama? ‒ S ohledem na jazyk je dobré znání řečí slowanských hlawním průwodčím k poznání, co jest germanismus, aneb jiná nečeskost; z ostatních slowanských jazyků shledáwati můžeme to, co sme ztratili neb čeho ještě w řeči swé nemáme. Jmenowitě co se wyšší konwersační řeči týče, která až posawad u nás wzdělána není, podáwá nám ruština a polština welmi hojných pomůcek, jenom že jich málo užíwáme. A kdo by to řekl, že my Čechowé, filologický národ, nemáme posawád ani jedné řádné gramatiky kterého koli slowanského jazyka? Kdo by si pomyslil, že wždy welikou zacházkou pomocí cizího německého jazyka příbuzné nám řeči učiti se musíme? Z literatury ruské a polské mohli bychom s dobrým prospěchem wážiti nejen překládáním, nýbrž wíce čtením: neboť se mi marnotratstwím býti zdá, překládati a wydáwati w češtině to, čemu tak snadně každý wzdělaný našinec porozuměti může. ( Populární knihy se arci překládati mohou. ) Totoť tedy je wzájemnost slowanská, to jsou wýhody, které z toho máme, že nejsme osamotněli na swětě, jako Maďaři neb Škipitáři; že jsme Slowané! A pokawád newyčerpáme wšechno zde uwedené, co nejwíce možná, ať žádný nezpíwá a bratrstwu mezi Slowany! Nechme planých řečí a krásných floskulí, a chopme se díla. „ Ne ten wejde do králowstwí nebeského, který říká: Pane, Pane! ale který plní wůli Otce mého. “ Lehko jest píti na zdrawí wšech Slowanů a zpíwati písně o weliké Sláwii: ale těžko učiti se gramatiky a historie a ethnografie! ‒ ( Pokračowání. )", "id": 1103}
{"text": "28. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Místo interpelace, Autor: Havlíček, Karel\nMísto interpellace. Práwě jsme dostal mnohá čísla Národních Nowin, která do Wlach odesílána byla, z pošty nazpět, a na obálce slojí lakonický nápis čerweným olůwkem: „ Verbothen “ ( zakázáno ). Tento konstituční nápis stojí jménowitě na jednom wýtisku do Paduy adressowaném. Ejhle ministerstwo naše poctiwé muselo rozehnati sněm, jen aby jednotu Rakauska prowedlo, a teď zas samo dělá z jednotliwých zemí cizozemsko! To bude tak hezký pořádek, až budau naše nowiny poznenáhla w celém mocnářstwí zapowězeny! Není nad swobodomyslný program!", "id": 1104}
{"text": "16. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Bájky Bidpajovy]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 2. Bájky Bidpajowy. Wzdělány od Františka Třebowského ( Klácela ) Sw. I. W Holomauci. W komisí u Eduarda Bölzla, 1846 za 24 kr. stř. Knížka welmi užitečná, kterau každému a zwláště wychowatelům mládeže co nejlépe schwalujeme. Dá se z ní mnoho čerpati poučného.", "id": 1105}
{"text": "26. září 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: – Z Brna., Autor: Havlíček, Karel\n– Z Brna. Dle zpráwy, kterau nám Moravie přináší, bude prý se w Brně zakládati nowá časť města blíže Staro-Brněnské brány. Zemská zpráwa morawská již potwrdila náwrh. Takowým způsobem nabude opět Brno wětší wáhy, a přáli bychom, aby ještě rychleji se zwětšowalo, a jinák důležitosti a skwělosti nabýwalo, aby bylo we wšelikém ohledu prwní a hlawní město morawské. Nedá se upříti, že wzniku morawskému nejwětší 321 jest záwadau nedostatek jediného střediště, tak jako ku př. Praha jest pro Čechy: na Morawě se dělí Holomauc a Brno i s Opawau o přednosti stolice zemské. Nedá se upříti, že Brno nejwětsí wýhlídku a naděje má na prwenstwo, a jediné mu schází universita a arcibiskupstwí Holomaucké. O universitě se již dáwno mluwí, že přenesena bude, čehož si welice přejeme. Akademie stawowská bude jistě přenešena z Holomauce do Brna, a náš zaslaužilý prof. Šembera již s počátkem Října přestěhuje se do Brna, aby tam počal činnost swau stawowského archiváře. W Holomauci bude nyní zřízena profesura řeči naší z důchodů zemských ( dosawadní profesor p. Šembera plat bral od slawných P. P. Stawů Morawských ). Pak tedy bude i w Brně i w Holomauci řádná profesura našeho jazyka. – Náš krajan a powěstný spisowatel slowanské mythologie prof. Hanuš, dosawadní profesor filosofie we Lwowě obdržel nejwyšším rozhodnutím stolici filosofie na wysokých školách Holomauckých.", "id": 1106}
{"text": "21. květen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: Žihadlo, Titulek: Seiendes!!! Lecturis salutem, Autor: Havlíček, Karel\n!!! Seiendes!!! Lecturis salutem! Po welikém snažení a mnohých pokusech událo se konečně postihnauti jedno Herbartské Seiendes, o jejichžto oprawdiwosti až posud mnozí nezaswěcenci pochybowali, a takto nad wšechnu pochybnost upewněna jest prawdiwost systemu Herbartského. Wšem milowníkům prawé jediné a swrchowané wědy tuto radostnau spráwu s tím doložením we známost uwádíme, aby nemeškali do expedice časopisu Ost und West, kde se tato bytnost zdarma ukazuje ( díky za to horliwému a filosoficky-rozumnému p. redaktorowi Rudolfowi Glaserowi! ) zajíti, a tam si ono Seiendes prohlídnauti, pokud na žiwě jest, neboť se posawad celému wys. učenému filosofickému concilium, které p. Glaser hned po polapení oné bytnosti swolal, nepoštěstilo wyhledati jí přiměřenau píci. Nemá pak toto Seiendes žádné tělo, žádnau hlawu, žádné oči, žádný nos, žádné uši, žádnau hubu, žádný žaludek, žádné audy, žádné části, žádné wlastnosti. O historii jeho postížení nese se jenom ta neurčitá powěst, že jich dostal jistý herec od českého diwadla dwě kopy za swau nowau truchlohru Moniku honorárem od swého p. nakladatele, a toto jedno z nich, co přítel filosofie, wěnowal k wšeobecnému prospěchu, zwlášť studující mládeže. Jest prý to nejkrásnější exemplář, sameček. Wýstraha. Toto Seiendes nemůže se ani widěti ani slyšeti, ani makati, ani čichati, anižto chutí pozorowati, nýbrž chápe se ( wahrnehmen ) toliko čistau a nepokalenau wírau w Herbarta, pročež ten, kdo o Herbartowi pochybuje neb pochybowal, nic nezpozoruje, a marně by do expedice Ost und West cestu wážil. H. B.", "id": 1107}
{"text": "21. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Ze Slezska, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Z Opawy 14. listopadu. ( M. N. ) S radostí jsem slyšel, že u slowanského lidu w pruském Slezku národnost se potěšitelně budí. Semotam již se prohlásil lid, že nechce a nebude trpět, aby řeč jeho byla otrokyní nebo služkau, že nechce německé dopisy od úřadů přijímat, nýbrž žádá, aby se mu w mateřské řeči wšecko podáwalo. Wlasteneckých buditelů je tam dosti málo; a odměna jejich? – jako wšude: sočení nepřátel našich, a očerňowání před lidmi a wládau. Tak uwalují na tamnější wlastence podezření, jakoby morawský díl Slezska pruského chtěli spojiti s naším. Žeby toto pro lid blahodějné bylo, owšem je prawda; a Morawě by také ten kus země nesprawedliwě od ní odtrhnutý neškodil. Ale lež je to, že tamnější wlastimilowé k něčemu takowému lid přemlauwají. Lež a zlé swědomí! Awšak lež byla a je hlawní zbraň odpůrců slowanských wlastenců. Co nalhali našim sedlákům a maloměšťanům jistí páni, že Češi chtějí se od Rakauska odtrhnaut a přidat k Rusku! Nelhaliž Maďaři o Horwatech a Srbech totéž? A hle! oswícení pruští Němci lhau zase, že slowanští wlastimilowé chtějí morawský díl pruského Slezka přitrhnauti k Rakausku. – Inu, lžete si jen, wy páni! Dá Bůh, že prawda a sprawedliwost konečně přece zwítězí. Že wlastimilowé naši za ty hanebné neprawdy protiwníků tak mnoho trpěli, to mě méně bolí, neboť tím wětší jsau jejich zásluhy a bude bohdá jich sláwa. Ale to mne bolí, že se těm lhářům podařilo, mnohé z mých morawských krajanů naplniti nedůwěrau a záštím k swým nejbližším bratrům Čechům, aby nás tím lehčeji w posawádní opowrženosti a slabosti udrželi! – Awšak lid wenkowský se swým zdrawým, nepokrauceným rozumem již poznal, že je lépe držet se bratra než cizého, a že co Bůh jednau řečí spojil, jen zlý duch rozlučowat může; i neuwěří on již wíce těm falešným prorokům. A města morawská? Wždyť nyní widěly, k jak nerozumným, samowraždným krokům je ti páni Frankfurťáci w předešlém měsíci pohnaut chtěli; a wěru brzo také uznají, jak zpozdilé jest, stydět se za swůj jazyk, za swé barwy a klanět se cizému teleti. Prostějow již tak krásně se zotawuje z cizé choroby; bohdejž w krátce i w jiných městech slowanských lid oči otewře a odhodí německé barwy. W Opawě se pořád množí sprawedliwá, rakausky smýšlející strana Němců. Zde má být také lyceum; ale teprw nyní se o tom wyjednáwá, a professorowé mají neb chtějí být ti sami co na gymnasium. Na Opawském gymnasium má teprw od 1. prosince wyučowat w české řeči p. Dr. Mikula, upřímný wlastenec. Jak se zdá, bude posluchačů mnoho. Před říjnem by jich sotwa tolik bylo býwalo!", "id": 1108}
{"text": "29. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Přátelům našim na venkowě srdečné pozdravení!, Autor: Havlíček, Karel\nPřátelům našim na wenkowě srdečné pozdrawení! Nediwím se, panuje-li nyní w myslích mnohých na wenkowě zmatek a nejistota. Slyšíte tam podiwné řeči, a když my sami w Praze wlastně nyní newíme, co se dále díti bude, což diwu, že na wenkowě tím méně wěděti můžete. Ze wšech stran donáší se nám do Prahy zpráwy, kterak se mnozí na wenkowě z toho, co se w Praze přihodilo, welice radují. Kdo ale jsau tito, jenž se radují? – Znáte je dle skutků jejich předešlých; oni se nyní radují, že prý jest po konstituci a po swobodě. Newěřte takowým řečím: konstituci a swobodu wám nikdo wzíti nemůže, dowedeme-li se wšichni mužně hájiti. Ani sám císař Pán nyní konstituci naši odwolati a nazpět wzíti nemůže, protože již samostatně nepanuje a protože wšechny změny, které se nyní platně w zemi naší státi mají, jenom od sněmu s potwrzením J. M. C. wyjíti mohau. Na sněm ale si wy sami woliti můžete zástupce swé, a proto by nikdy možno nebylo, swobodu a konstituci nám wzíti, kdyby každý dle sil swých o swé práwo dbal a pečowal. Awšak jest wšeobecně známo, že wětší část našeho národu pro zanedbalost a newzdělanost swau ani se o obecné záležitosti nestará, a že jen, abychom tak řekli, z hotowého bráti chce, aby již dosažených swobod aučastni byli beze wšeho přičinění swého. Známo wám jest důstatečně, že jest weliký počet lidí, kterým nowý pořádek konstituční welmi newhod přišel, poněwadž jim nyní možno nebude, lehkým způsobem dobře žiwu býti. Kdo jsau tito lidé, wíte sami nejlépe, znáte je, máte jich wšude několik na blízku. Ti by se owšem rádi wynasnažili, aby zas wšechno při starém způsobu zůstalo, a wšelikých prostředků užíwají k dosažení swého cíle. Proti těmto musíme se tedy wšemožně opírati a swobodnau konstituci swau proti nim hájiti, zwláště nyní, kde u wšeobecném zma­tku wšechno se kolotá, sněm za sněmem se wypisuje, ale žádný se posud nedrží. My žijeme nyní w podiwném stawu: konstituce nám již několik měsíců udělena jest, ale po celý ten čas máme místo konstituce zmatek nad zmatkem. Za celý ten čas nezbylo ještě času na swolání skutečného nějakého sněmu. Tak žijeme zatím na polo bez zákonů: neboť ty swobody, kleré nám již uděleny jsau ( nejen slíbeny ), nikterak se nedají srownati se starými zákony a jmenowitě se starými auřady. Odtud powstalo wlastně tolik zmatků wšude a w Čechách zwláště. Nešťastnými událostmi po Sw. Duchu utrpěla ale naše česká wěc alespoň na čas nesmírnau ránu. To si jakožto maudří a rozwážliwí lidé nesmíme zapírati. Nepřátelé naši použili tohoto neštěstí welmi obratně proti nám: ačkoli každý, kdo při oněch událostech w Praze přítomen byl, dobře wěděti musí, že Čecbowé i Němci na barrikádách wedle sebe stáli, a že s druhé strany we wojště Němci, Čechowé, Poláci, Maďarowé proti powstalým bojowali, přece uměla nepřátelská strana, která již dáwno wšemu českému se protiwí, celau wěc předstawiti jako boj mezi Čechy a Němci a jakožto porážku Čechů. A skutečně wěc ta i wypadá jako porážka naše. Praha jest nyní w stawu obležení, ztratila na ten čas wšechny wýhody konstituční, a poněwadž Praha jest naše jediné střediště, odkud wychází wšechen národní žiwot, utrpěla tím národnost česká welikau škodu. Kdybychom my Čechowé kromě Prahy ještě jiná weliká města měli jako Němci, kdybychom zatím mohli jako obyčejně pokračowati, nepocítili bychom ani následky onoho wzbauření. Tak to ale wšichni a celá země trpěti můsí: s Prahau poražena jest celá země. Máme-li ale ze wšeho toho neštěstí dobře wyjíti a na tom stupni, kterého jsme se pracně dodělali, zůstati, newyhnutelně zapotřebí jest, říditi se dle následujících zásad: 1. Zachowati wšude w celé zemi co možná nejwětší pořádek, aby nebylo příčiny wytýkati nám nezákonnosti, a abychom pod tau zámínkau nemohli na čas swobod swých pozbaweni býti. Kdo wám nyní radí k nějakému násilí, toho powažujte buď za nerozumného neb za swého tajného nepřítele. Projewujme wůli swau wždy cestau zákonní, a buďme jisti, že se wždy po dobrém to státi musí, čeho si celý národ přeje. Žádná moc na swětě není tak silná, aby mohla odolati sprawedliwé žádosti celého národu. 2. Aby ale skutečně celý národ o swau swobodu a o dobro swé prawé jak náleží pečowal, o to se musíte wy probuzenější a wycwičenější starati. Musíte ostatním wšechno, co sami w těchto nowinách čtete neb od jinud z dobrého pramene wíte ( lži newěřte, kterých se nyní mnoho rozsíwá ), wyswětliti a je poučowati. Hledte wšelikým způsobem rozmnožiti počet stejně s wámi smýšlejících, nelenujte si slow k poučení, neboť jen na této cestě dojdeme swého cíle. Wěřte, že rozumné poučení jest lepší a proti mnohým zlým nebezpečnější zbraň, než prach a železo. 3. Chowejte se zwlášť nyní neohroženě, nedáwejte snad nějakým nesmělým zalézáním nepřátelům našim moc do rukau. Wystupujte tak, jak zwykli jste byli, sice hned proti nám nabudau wětší smělosti a budau i nás kromě toho ještě osočowati. 4. Dáwejte dobrý pozor na wšechny ty, kteří nyní proti nám wystupují, nám nadáwají, zlé přejí a z toho Pražského neštěstí, které každý prawý přítel wlasti oplakáwá, se těší. Pamatujte si tylo osoby – čas jejich plesání nebude dlauhý, ukáže se brzy prawda – ale proto si je dobře pamatowati musíme, abychom budaucně aspoň wěděli, na koho se můžeme spolehnauti a koho se wěčně warowati. Přijde rozličné wolení auředníků, deputowaných atd., což newyhnutelně s konstitucí spojeno jest, a budete aspoň wědět, koho woliti nemáte, třeba se Wám potom Bůh wí jak lichotil. 5. Na swém dobrém práwu wšude pewně stujte, a pamatujte si, že kdo swé práwo dobrowolně zadáwá, nejen sobě, nýbrž i jiným škodí. I když se jinému wašemu spoluobčanu bezpráwí děje, pomáhejte mu se ozwati; pomyslete si: dnes mně, zejtra tobě; nebuďte jako ty owce, které, když jednu z nich wlk odnášel, nic si newšímaly a ještě se radowaly, že jinau wzal. Poznenáhla ale i na ně řada přišla, a wlk celé stádo pohltil. Tak nemá pořádný občan nikdy žádné bezpráwí okolo sebe trpěti, nýbrž wšichni společně musíte wždy každému bezpráwí se protiwiti: jenom tím docílíte toho, že wšichni zastrašeni budau, kteří bezpráwí obmýšlejí. H. Borowský.", "id": 1109}
{"text": "22 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Titulní strana], Titulek: [Redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel\nOznamujeme wáženému obecenstwu, že Šotek za příčinau nowého zákonu o tisku wycházeti nebude. Doufáme, že nám to odbíratelé našich nowin, kterým jsme w prwním čtwrtletí Šotka zdarma přidáwali, s ohledem na nynější těžké okolnosti tisku, nebudau za zlé pokládati. Ačkoli naše nowiny při swé welikosti w Čechách jsau nejlacinější, nebyly bychom přece litowali ani těch peněžitých obětí, s kterými přidáwání Šotka spojeno bylo, kdybychom neměli zřetel na možné auřední pronásledowání, které by pak našim nowinám k weliké ujmě bylo. Nyní ale, kde naše nowiny jakožto orgán foederativní a slowanský budau míti těžké boje jak s wládau tak s nesprawedliwým němectwem a maďarstwem, nyní, kde ještě bohužel! jedna strana z naší wlastní krwe buď z nerozumu buď naschwál raději za nástroj našich auhlawních nepřátel potřebowati a zneužíwati se dá, jest zapotřebí, aby Národní Nowiny sil swých šetřily a odolati mohly wšelikým autokům nejrozmanitějších stran, které se na nás odewšad hrnau. [ ruka ] Ti P. T. pánowé, kteří se na Šotka zwláště předplatili, mohau sobě peníze swé w naši expedici příležitostně nazpět wzíti, aneb si je při budaucím předplacení na Národní Nowiny poraziti, poněwadž tak malau částku jim po poště pro ušetření autrat posílati nechceme.", "id": 1110}
{"text": "26. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Na povšimnutí.], Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Na povšimnutí. Stalo se již několikráte, že některý wenkowský pan dopisowatel najednou ( a sice jednou poštou ) i do redakcí Nowin i do redakcí Kwětů stejnou spráwu a sice doslowně zaslal. Podotknouti zde musíme pro budoucnost a požádati, aby se to nestáwalo, a aby každý spráwu swou buď do Nowin neb do Kwětů zaslal dle swé libosti, poněwadž již dosti toho, když se takowé spráwy jenom jednou tisknou. Jinák ale státi se může, žeby takowá často newelmi patrná spráwa téhož dne w obou časopisech najednou a doslowně stála, neboť Praha je weliká a od redakce Nowin k redakcí Kwětů je daleko, tak že jedna o druhé napřed newí, co do budoucích čísel swých postawiti zamýšlí. Red.", "id": 1111}
{"text": "30. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [glosa], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. S neobyčejným podiwením čteme w Lloydu dopis z Morawy z Brna, že prý poslancowé morawští z Frankfurtu prowoláwají ke wšem poslancům z Morawy, kteří we Frankfurtě přítomni nejsau, aby se tam rychle odebrali, a nechtějí-li, aby za sebe jiné woliti nechali, tak aby prý wšechny okresy we Frankfurtu zastoupeny byly. Arci bez Morawanů by we Frankfurtě nedowedli Einiges Deutschland! Doufáme, že se Morawské a Holomaucké Nowiny notně oprau proti takowému zwonění do kostela, když je již Ite missa est.", "id": 1112}
{"text": "3. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [otisk dopisu], Autor: Havlíček, Karel\n– Hrabě Lew Thun zaslal wčera do redakce naší následující wlastnoruční dopis: „ Národní Nowiny w čísle 222. haniwši mě z příčiny důwěry, kterauž mě mnozí z woličů okresu Wimberského poctili, dodáwají zpráwu, jakobych já tam hlasy Němcůw tím získal, „ že prý měl jsem w Praze we swatodušních swátcích o německau stranu nejwětší péči atd. atd. “ Toto udání jest hanebná lež. Nikdy powstání swatodušní za boj národní nelíčiw, nečinil jsem to také w okresu Wimberským. Radowal jsem se, nacházeje tam přátelské srozumění mezi německým a českým obywatelstwem nezrušené, a dělal jsem tam jako wšude, co w mé moci bylo, aby se zachowalo. Aniž byly hlasy mezi mnau a mým sokem podlé národnosti rozděleny, nýbrž bylo německých jako českých na obau stranách. Ať Pán Bůh odpustí těm, kteříž i wýsledku tohoto wolení užíwají k pekelnému aučelu, národnosti proti sobě štwáti. Kdož mě winiti může, že jsem já slowíčkem k tomu příčiny dal, ať se jmenuje a důkazy swé předkládá – anebo budiž powažowán za nízkého pomlauwače. Na Smečně dne 30. prosince 1848. Hrabě Lew Thun. Dod. Red. Wyzýwáme tedy p. dopisowatele W. Č. K..l ze Sušice, aby dopis swůj odůwodnil strany chowání p. hraběte při wolbě Wimberské. Co se ale našeho článku H. B. w č. 222. m. r. týče, zůstáwáme posud i wždy stejného mínění.", "id": 1113}
{"text": " prosinec 1847, Zdroj: Pražské noviny, 19. prosince 1847, Část: , Titulek: , Autor: \nZ Wídně. Dne 23. Pros. bude se zde za w Pánu zesnulého J. Jungmanna držeti slawné requiem we dworním farním chrámě u O.O. Augustinů o 10 hod. před polednem, jak schwalně k tomu tištěné aumrtní lístky oznamují. Zpěwáků a hudebníků bude prý asi 140. Další zpráwy podáme později K dopisu z Wídně. Podiwnau ale jistě příjemnau náhodau stalo se, že tyto Wídenské requiem se s našimi Pražskými zrowna w jeden den a jednu hodinu sešly: neboť i w Praze budau se dne 23. o 10 hod. a sice we welikém chrámě Sw. Jakubském slawiti hlawní requiem o nichžto nic bližšího proto udati nechceme, abychom si na popis té slawnosti zanechali. Tolik je jisto, že budau přiměřeny důstojnosti našeho hlawního města.", "id": 1114}
{"text": "10. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [redakční sdělení o příštím vydání Šotka], Autor: Havlíček, Karel\nŽádáme swé P. T. čtenářstwo za odpuštění, že tento týden Šotek newyjde. Ne snad že bychom we wydáwání nějaké auřední překážky byli nalezli, ale doba tato jest nám příliš weliká, než aby bylo mysli k žertu a zábawě. Časem swým to nahradíme. Red.", "id": 1115}
{"text": "14. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Pozor!!!, Autor: Havlíček, Karel\nPozor!!! Naše ministerstwo we Wídni je w tuhém postawení. We Wídni posud panuje strana, která samau chutí po Frankfurtu ani toho se neleká, že Němci chtějí, aby náš Císař a Král i s námi Frankfurtu poddaným byl ‒ abychom kromě domácích daní i také německo-říšské kontribuce platili ‒ aby se naše jonáctwo pro Frankfurt a německau říši s Francauzy a Bůh wí s kým ještě bilo ‒ zkrátka, abychom přestali we swém wlastním domě pány býti a nájem z něho cizému platili, a jiných takowých wýhod wíce, jichž ten slawný parlament nám podati chce. Tato strana přiměla naše ministerstwo k tomu, aby proti wšemu dobrému wlasti a krále wolení poslů do Frankfurtu rozepsalo. I wyšlo to proti wšemu úsilí Národního Wýboru na krajské auřady, a budau se tudy ptát lidu po městách i wesnicích, jestli kdo chce do Fankfurtu woliti. ‒ Já radím a Národní Wýbor radí ‒ i Bůh sám to welí ‒ aby každy poctiwý Čech takowého wolení se zdržel a zkrátka komukoli odpowěděl: že s Frankfurtem ničehož míti nechceme. Jak se wolení rozepíše, dojděte tam a wložte do protokolu, že se napřed ohražujete proti wšem autratám, z toho pošlým, a že rozwrženy mají býti toliko na ty, kteří by wolili. B.", "id": 1116}
{"text": "27. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: redakční sdělení, Autor: Havlíček, Karel\nZ mnohých stran dostáwáme zpráwy, že se Národní Nowiny buď neprawidelně zasílají, buď že pošty ani předplacení přijímat nechtějí, a když přijmau, welmi pozdě nowiny objednají. Na to odpowídáme, že se w naši nowinárně 195–1 u starého kamenného mostu každodenně pro každého předplatitele do zwláštní obálky nowiny naše zalepí a tak c. k. poště každodenně odewzdají. Tamť arci slyšíme nářky na české adressy atd., a newíme wěru, jak bychom adres sl. poštám dosti pochopitelně napsali; morawské pošty w tomto ohledu jsau nejnesnesitelnější. Ostatně musíme podotknauti, že kdo rychle nowiny dostáwati chce, nejlépe učiní, zašle-li předplaceni 4 zl. 24 kr. stř. franko naší nowinárně 195–1, jinák se wěc wždy mnoho dní zdrží. S auplnými wýtisky můžeme ještě dlauho slaužiti, proto že se nyní tiskne znamenitý počet; zároweň ale žádá redaktor wšechny P. T. přízniwce swé, aby zpráwu o wycházení těchto Národních Nowin w okolí swém dle možnosti rozšířili, neboť nám pro přilíšný kwap nelze bylo wšude náležitě nowiny tyto ohlásiti. Ačkoli již nyní počet odbíratelů našich w těchto 17ti dnech asi na 700 wzrostl, přece si musí redaktor mnohem wětší počet ještě přáti, poněwadž možná není, weliké nowiny s tak skrowným čtenářstwem udržeti. S počtem čtenářstwa budau se ale i nowiny naše zwětšowati, což jest naše wšemožná péče, by působení naše čím dále tím wíce se šířilo.", "id": 1117}
{"text": "28. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Venkov, Titulek: [Nespokojenost venkovanů se současnou politickou situací], Autor: Havlíček, Karel\nMyslel jsem, že zrušení obležení Prahy příjmau wenkowané s radostí, že ním uchladnau nanejwejš rozpálené hlawy, ale mýlil jsem se. Jako sršně w rozdlaubaném hnízdě jsau oni posud rozdrážděni, poněwadž s obležením Prahy nejsau spolu wyzdwiženy jejich domnění, která wáží z ohlášení, s jakým se ono wyzdwižení stalo, z wyšetřowání osob, kteří se jich wěrně ujímali, ze spůsobu, w jakém se toto a jejich zatykání děje, a z odwádění studentů, ta domnění totiž, že posud wládne nad nimi moc wojenská, že s oněmi muži a wlastimilownými mladíky má zničiti se národ český. A k takowémuto rozhořčení napomáhají nemálo znowu wzkřísená bürokracie, kruté wýstupky Němců proti Čechům, pak powídačky, kteří posud nepřestaly přicházeti od místa k místu, jako že kníže Windischgrätz nechal několik studentů we sklepě hlady umříti, že při zatykání s osobami jako s otroky nakládají, že na ně pliwají, je strkají a j. Poslední pády widí wenku na swé oči. Tím tedy způsobem, že se stále mluwí o konstituci, že se denně zwláště úředními listy pojisťuje, že ale proti ní se jedná, wláda sama že zákony překročuje, mizí důwěra a roste rozhořčení, a konstituce přišla již w náramnau oškliwost. Weliká část drží ji za swé neštěstí a wzdychá: Kýžby bylo zůstalo při starém, tenkráte bylo nám lépe – aspoň jsme neslýchali takowé wěci a žili w pokoji. Nejwětší část ale uwaluje těžkau winu na p. presidenta, že neswolal sněm zemský před sněmem říšským. Wenkowané čtau pilně nowiny; oni čtli w nich po wzbauření Pražském žádost některých deputowaných o wypsání sněmu ne-li w Praze tedy w jiném městě ještě před sněmem říšským, a poněwadž newidějí wyplněnau žádost tuto a nahlížejí swým zdrawým rozumem, jak mnoho ztratil tím národ český, tedy čekají napnutau myslí každau zpráwu ze sněmu říšského; běda, nenahradí-li on jim přání jejich, bude lpíti na p. presidentowi kletba wěčná. – Lid se modlí w této rozhodné době. Co ale mé srdce těžce bolí a každého wlastimila bolestně dojmauti musí, je, že protiwníci národa českého, zwláště úředníci, přiwedli lid z weliké částky událostmi Pražskými k tomu domnění a bludu, že oni mužowé, kteří se ho wěrně ujali, jsau podwodníci a půwodci rozsáhlého něštěstí jeho. W okolí Budyňském. W. B.", "id": 1118}
{"text": "20. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: Smíření., Autor: Havlíček, Karel\nSmíření. W Praze pominuly swáry a nedorozumění, Němci i Češi si podali ruce, že budau pewně stát podlé sebe ke spáse wlasti. Již po dwa dni chodila po Praze myšlénka, jak by se wšem kyselostem učinil konec. Předewčírem přišel pan Hennig do měšťanské besedy a učinil náwrh, aby se zřídila přátelská hostina, při níž by se Češi i Němci sešli, přátelsky a twáří w twář o swých aumyslech se srozuměli. Náwrh jeho byl rád uwítán. Poslala se deputace do kupecké besedy, odtud na wzájem do měšťanské, pak zas do šlechtické, wšude srdečné wítáni, wšude srozumění a smíření. Swornost se také přidala, a tak jsme zase, dříw než jsme se nadáli, staří přátelé, Frankfurt, který nás posud dělil, hozen ad acta. Bratři krom Prahy následujte swau staroslawnau matku. — — — — — —", "id": 1119}
{"text": "5. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [O Němcích a Slovanech.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Podiwili sme se, kterak Augsburské Wšeobecné Nowiny, jinák přece powážliwé, w příloze 58 letošní umístiti mohly článek z Prahy zaslaný o Němcích a o Slowanech. Spisowatel toho článku za příležitostí otewření měšťanské besedy tak žalostně we jménu německé národnosti na nás Čechy naříká, jakožto na utiskowatele Němců, tak se o budoucí německý žiwot w Čechách bojí, a tak úzkostně ostatní Německo na pomoc proti nám ubohým utiskowatelům Německé národnosti wolá: že se každý znatel našich okolností nad míru smáti musí. I my bychom ho jenom pouhým smíchem byli odbyli, kdyby w článku tomto některé sprosté, soběcké a welmi naduté wěci w takowém spůsobu nestály, že odpowědi z naší strany zasluhují. „ Wládě že pochlebujeme, připisujíce jí zásadu, že každou z čtyrech národností: německou, slowanskou, maďarskou a wlaskou swobodně se wywinowati necháwá, ale o tom prý se nezmiňujeme, že se tak na útraty německé wzdělanosti ( des deutschen Culturlebens ) hrubé, newzdělané žiwly wzbuzují a posilňují: o tom prý není řeč, že se země náležící k německé říši ( ein deutsches Reichsland ) připojená k ní namáháním a krwí jejich německých předků odtrhuje, a neněmeckým mocnostem zrowna odewzdáwá “ atd. Pomalu, pane Ultraněmče! rozumíme owšem kam to bije, ale budeme se dělat, jakoby nechápajíce. Neněmecká mocnost, které odewzdáni sme a odewzdáni zůstaneme, ačkoli by ste nás rádi k weliké jedno-německé říši, kterou práwě w powětří zakládáte, jakožto swé poddané přišili, tato neněmecká mocnost jest Císařstwí Rakouské sestáwající z koruny České, Uherské atd. atd. atd. Německá říše, ku které sme arci, třeba s nechutí, někdy náleželi, již od časů Napoleonowých přestala býti, a proto k ní náležeti nemůžeme. Ostatně máme jakožto národ w koruně swé rowná s wámi práwa, a proto se swým jazykem a se swou národností wšude weřejně i před úřady wystupowati smíme, chceme a musíme. Že na tento čas jazyk náš we školách, w úřadech a w žiwotě nestojí posawad s jazykem německým w rowné míře, nestalo se úmyslně k potlačení naší národnosti nýbrž hlawně naší wlastní winou a nedbalostí, že sme si ho sami, oslepeni jsouce cizotou, módou a malicherností newážili a o swé se nehlásili. Ted bohda poznenáhla zase k swému přijdeme, slušnou a dowolenou cestou, ne jako rebelanti, za které by ste nás rádi wykřičeli, nýbrž žádajíce o to, co se nám prospěšno zdá, jak náleží u wlády. Že dopisowatel onen národ náš hrubým, wzdělání neschopným žiwlem jmenuje, a jenom swému národu německému schopnosti ke wzdělání osobuje: za to mu votujeme 76 prebendu w Kateřinkách! Což pak sme jmenowitě my Čechowé nedokázali to, čím wy se nejwíc chlubíte, o 100 lét před wámi? Anebo snad pan Bůh rozum stwořil jen pro wás? – Zkrátka my sme dle národnosti Češi, a máme práwo w koruně swé nimi býti, pročež si toho práwa nepotřebujeme nedowoleným způsobem teprw wyhledáwati; politicky ale twoříme s jinými národy dohromady císařstwí Rakouské. O Německé říši nic newíme a slyšeti nechceme. Já pán, ty pán, und drum keene Feendschaft niche!", "id": 1120}
{"text": "18. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [úvaha o stavu obleženosti nad Prahou], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — W Praze dne 17. srpna. Tentokrát nestawíme nadarmo a jen ze zwyku žurnalistického datum před swůj článek: Wzpomínáme si, že dne 10. kwětna byl staw obležení nad Prahau prohlášen a že již tedy přes čtwrt roku jsme zbaweni konstitučních práw a swobod. Tak dlauho také již trwá auřední wyšetřowání příčin našeho obležení, a až posud nezwěděli jsme nic o tom, co by byla tako komisse wyšetřující wypátrala a dokázala. Byly dříwe rozličné hádky o tom, zdaIi potřebné jest toto obležení w Praze, strana liberální namítala proti němu, že se není zapotřebí w Praze obáwati nějakého násilného powstání, že ta weliká strana, která w Čechách skutečně s nynější wládou nespokojena jest, nechce násilím wyhledáwati dosažení swého aumysle, nýbrž na cestě reformy a pauhé zákonní opposice hledí uskutečniti ty změny, které k stálému blahu a spokojenosti wětší části národů rakauských za newyhnutelné pokládá. Strana držící s wládau stála wšak wždycky na swém, že se w Praze jen na příležitost k powstání čeká, a třeba by snad auplné powstání se neobmýšlelo, že alespoň hodné nepokoje a šarwátky wypuknauti mohau. Nechceme se na zkušenost celého tohoto čtwrtletí odwoláwati, jestli se tím prawda jedné neb druhé strany zřejmě nedokázala; nechceme ani to uwésti, že časem býwalo po tuto dobu obležení w Praze jen pramálo wojska, tak že se poznenáhla jedna posice po druhé opauštěla, že tedy mírumilownost a loyalnost Pražanů takto nejlépe se ukázala: ale můžeme se s chlaubau odwolati na toto celé čtwrtletí, kdežto se w Praze ani jeden wýstupek se strany občanů nestal, naopak ale několika dokázanými pády jednotliwí wojáci hrubě se proti pořádku prowinili: ku př. p. důstojník Hawlíček, jenž w Jezowitské ulici posekal hostinského; onen woják, který zabil studenta Wolfa; onen, který na Poříči postříkal wíce osob vitriolem atd.; kteřížto pádowé také náležitě k wědomosti wojenských auřadů přišli, a bohdá! trestu snad dojdau. Zkrátka musí každý, ať si se k té neb k jiné politické straně přiznáwá, swědectwí wydati, že jest chowání obywatelstwa Pražského prawidelné, důstojné, žádnému podezření místa nedáwající. Častokráte se dříwe mluwilo o zrušení obleženosti Prahy, ale nadarmo, konečně člowěk wšemu zwykne: až za příčinau narozenin JMC. powstaly opět řeči o rozličných amnestiích, o zrušení obleženosti atd. Wídeňské auřední časopisy odporowaly nedáwno těmto powěstem. My wšak ohlížejíce se po celém swětě widíme, že Paříži ( kdežto přec jiné příčiny byly k prohlášení obleženosti ) již obležení přestalo, potrwawši asi dwa měsíce; také w Berlíně již zrušeno jest, a na mnohých jiných místech německé říše, kdežto wšude nejwětší a newywratné příčiny byly k prohlášení nezákonního toho stawu. Jen u nás newidíme posud nikde čáky, žeby nám zase práwa konstitučních občanů brzy nawrácena byla! Měsíc po měsíci přechází a obležení trwá neustále. Slyšíme, že ministerstwo ani také neobmýšlí před ukončením uherské wálky zrušiti někde obležení, a co si asi ministerstwo myslí pod skončením uherské wálky, to není powědomo. Wláda tak často mluwí o potřebné důwěře národu k wládě, a přece zapomíná na hlawní prawidlo, že jedna důwěra hodna jest druhé, a že tedy také wláda se swé strany musí mít k národům něco důwěry. Ale jestli se ustawičným stawem obležení mnoho důwěry ukazuje, to wěru není potřeba wyswětlowati! —", "id": 1121}
{"text": "9. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel\nSe wšech stran hrnau se do redakce naší dopisy P. T. pánů předplatitelů z wenkowa, že se jim Národní Nowiny buď ještě dokonce nezasílají, aneb že jsau nadpisy chybné, nečeské. Co jsme již kolikrát ohlásili, musíme nyní opětowati, totiž že redakce a expedice Národních Nowin zásilku po poště neobstaráwá a že obálky wšechny od c. kr. wrchní pošty Pražské pocházejí. We wšech těch záležitostech račte se P. T. páni odbíratelé jen c. k. pošt držeti. Každý zajisté nahlíží, že nám samým takowé zdržowání našich nowin nejwíc na škodu jest, a žebychom, kdyby to w naší moci leželo, wšechny ty nepříjemnosti odstranili.", "id": 1122}
{"text": "19. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Vůz s vejci na cestě]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. Na cestě z Wratislawi do Berlína padl wůz s nákladem 54 centowým samých wajec do hlubokého příkopu u silnice. Wozkowi a koňům se nic nestalo, ale každý si litostiwě rač pomysliti, jak bylo těm wejcím?! 132 We Francouzích chytil nedáwno žandarm zloděje, 61ti letého, jmenem Fontine, a prawil mu že se diwí kterak se ještě w takowém stáří swém do krádeře dáti mohl, a tudy až do smrti wězení propadnul. „ Nejsem tak welice nešťasten jak se wám zdá “, - odpowěděl starec - neboť již 60 let kradu a teprwa nyní ponejprw do wězení přicházím. “ Tím litostiwého žandarma poněkud upokojil.", "id": 1123}
{"text": "5. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Přednášky o českém jazyku a literatuře v Brně.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Známo jest, jak weliké překážky posawád pokrokům národnosti naši na Morawě a jmenowitě w Brně stály w cestě, tak že se jen zřídka kdy odtamtud hlas národního smýšlení ozwal. Nyní již bohdá! nastane spasitelná proměna w Brně. Wysokým dekretem dworské školní komise od 7. Března letošního roku obdržel pan Dr. Beda Dudík, profesor wšeobecného dějepisu a filologie na filosofických školách Brněnských powolení, držeti w Brně přednášky o českém jazyku a literatuře, s tím práwem, aby weřejné zkoušky s žáky swými odbýwati, a jim pod dohledem direktorátu filosofických škol zákonně platná wyswědčení udělowati mohl. Dne 26. Března o 2 hod. s poledne započal již pan Dr. Dudík přednášky swé, ku kterým každý wolného přístupu má. Knihowna, asi 600 swazkowá ze spisů nejdůležitějších českých sestawena, zároweň každému posluchači k použití přístupná jest, aby se dále w jazyku swém národním wzděláwati mohli. Pan profesor koná wyučowání bez platu, jenom z pouhé horliwosti pro dobrou wěc. Tím tedy již zase se stal krok dále w pozdwižení našeho kleslého jazyka, a tak pomalu wždy o stupeň wýše, wždy o krok dále kráčejme, nulla dies sine linea! Přirozeným spůsobem dojdeme konečně opět tam, kde sme wlastně od jakžiwa býti měli, neboť ten staw jazyku a národnosti naší w jakém teď jsme, zajisté nazwati musíme nepřirozeným, nesouměrným s ostatními přírodními zákony. Při této příležitosti připomínáme si nařízení milostiwé wlády naší, w kterém se též na gymnasiích wyučowání w jazyku českém schwaluje a radí. Ačkoli sice dle přirozené liknawosti se báti musíme, že lidé to co se jim jen radí, nebudou horliwě konati; ježto se přec patrnému nařízení a poručení často zadost nečiní ( jako ku příkladu strany českých úředních odpowědí, které úředníci dle zákonu na české žádosti dáwati mají a přece buď docela nedáwají aneb w jazyku chybném a nesrozumitelném ), důwěřujeme se přece, že se na mnohých gymnasiích wyučowání takowé w skutku děje. Z dobrých příčin žádáme, aby nám z každého gymnasialního města w Čechách, na Morawě i w Slézsku, kde se takowé wyučowání oprawdu děje, laskawě podána byla zpráwa podrobnější o tom wyučowání, od koho, jak často, před jakým posluchačstwem, s jakými jinými prostředky a s jakým prospěchem se děje, a co se wůbec pro zwelebení jazyka českého na gymnasiích a wyšších ústawech již stalo a stáwá.", "id": 1124}
{"text": "8. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Literární oznámení, Titulek: Kamzikostřelci., Autor: Havlíček, Karel\nKamzikostřelci aneb Císař Maxmilian na stráni Martinské. Touto welmi oblíbenou powídkau doufáme že se české mládeži jakož i ostatnímu čtenářstwu zwláště zawděčíme, pročež jsme jí také dle možnosti úhledně wydali w českém překladu, s čistým obrázkem, obálka w kongrewním tisku. Pokawad literatura česká nemá důstatek půwodního čtení pro mládež, zůstanou wždy knihy takowého způsobu jako Kamzikostřelci prawou potřebou. Cena 16 kr. stř.", "id": 1125}
{"text": "7. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Domácí zprávy, Titulek: [zpráva o anekdotické příhodě a o zatčení vydavatele novin „Abendblatt“], Autor: Havlíček, Karel\nNesmíme nechat upadnaut do moře zapomenutí krásnau anekdotu, která se nám přihodila s s počtau we Štýrském Hradci. Poslaly se tam totiž z naší expedice nowiny pod adressau: Slowenskému Družstwu. Wčera jsme dostali tyto nowiny nazpět s lakonickým nápiskem pod adressau: Gestorben, retour. ( Umřel, nazpět. ) — — Wčerejší Pražský Wečerní List píše: Pan K. W. Medau, zodpowědný wydawatel zapowězeného německého „ Abendblattu “ dán jest od auřadu wojenského do wězení. Přidáwáme k tomu zpráwu, že příloha „ Abendblatt “ na čas obležení po druhé zapowězena jest.", "id": 1126}
{"text": "17. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Časopis českého museum]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 2. Časopis českého Museum 1846. Sw. III. Obsahuje I. Tristram weliký rek od Wáclawa Nebeskéko od str. 277—3S0. II. Alexandra z Humboldta Kosmos. Sděluje F. J. Smetana. 300—312. III. Ženitba krále Vukašina. Zčeštil M. Fialka. 313—321. IV. Z denníka wlastence, zpytujícího starožitnosti České. Od prof. Stárka. 322—337. V. Historický přehled českého časopisectwí. Od J. E. Wocela. 338—355. VI. O twoření slow zdwojowáním kořene. Od J. P. Šafaříka. 355—368. VII. Učené spráwy. Od J. E. Wocela. 368—378. VIII. Úwahy, literární obrazy a charaktery. Od J. K. Tyla. 378—398.", "id": 1127}
{"text": "2. prosinec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Pomník Jungmannůw., Autor: Havlíček, Karel\nPomník Jungmannůw. Se srdečnau radostí pozorowati musí každý wěrný Čech weliké wšestranné aučastenstwí, jaké se našemu zwěčnělému starostowi literárnímu w celé wlasti ode wšech rozličných stawů projewuje, což pozorujeme ze zpráw we wšech českých i německých časopisech podáwaných o pomínkách církewních, které wšude za duši jeho horliwě konají. Pěkný to úkaz, jak národní naše snažení již pokročilo a wšeobecně se rozšířilo, kterak si celá země umí wážiti zásluh o literaturu a pokrok národní. Činí se též rozmanité náwrhy strany pomníku, jako: založení literárních odměn na jméno Jungmannowo ( p. Opic w Ost u. West ), wykaupení wsi jeho rodinné Hudlic ze záwazku robotního, které nawrhuje kdosi nejmenowaný w Prager Zeitungu, při čem nás zwláště těšilo, že wážená redakce nowin těchto tak krásně se o šlechetném náwrhu tom prohlásila, jakož wůbec tato redakce, co se národních zemských poměrů tyče, nikdy se nepřátelsky proti nám nechowala, naopak saucit swůj se záležitostmi českými zwláště w poslední době krásně projewila. Co se náwrhu samého týče, bylo by od nás neprozřetelno, nyní, pokud se ještě předběžně wýbor nesestaupil ( oč se ale práwě nyní jedná, bohdá brzy již budeme moci podati čtenářstwu určité o tom zpráwy ), a pokud kroky náležité u auřadů zemských učiněny nejsau, něco bližšího o wěci té na jisto twrditi, jakož i sama wážená redakce německých nowin dobré uznáwá. Pak ale jistě celau záležitost, jakožto wěc celého národu se týkající, weřejnému rokowání w listech swých podrobíme, a nejlepší náwrhy se dle poměru penežitých sil jisté prowedau. Překážek nebude tentokrát tuším žádných, naopak místní pan wrchní Křiwoklátský, urozený p. z Hetzendorfu ( ku kterému panstwí Hudlice náležejí ) we zwláštním dne 28. Listopadu k redakci těchto listů učiněném překrásném dopisu takto se wyslowuje: „ Z některých w časopisech přicházejících wyjádření domysleti se mohu, že se sestaupí wýbor k založení pomníku našemu nenahraditelnému Jungmannowi. Pakli by tento wýbor, s kterýmžto slawná redakce nepochybně we « pojení wstaupí, úmysl měl, tento pomník zříditi w rodišti Jungmannowě – we wesnici Hudlicích k auřednímu okrsku křiwoklátskému náležející – račiž slawná redakce wýbor tento we jménu mém ubezpečiti, že já tento šlechetný záměr – řekl bych tuto zbožnau powinnost – wšelikým způsobem hotow jsem podporowati. Skála dosti znamenitá, daleko widná a osamotnělá u samé wsi zdá se k tomu aučeli zwláště příhodná býti. W Křiwoklátě dne 28. Listop. 1847. K. z Hetzendorfu wrchní. Díky buďtež za takowau ochotnost 1 beze wšeho wybídnutí! Již i od jinud z našich časopisů známa jest příkladní horliwost urozeného pana wrchního Křiwoklátského, jakož i weškerého tamějšího auřednictwa, tato příležitost ale ji nade wšecko potwrzuje. Jak blaze by bylo we wlasti, kdyby odewšad takowé smýšlení z wrchnostenských auřadů se projewowalo, kterýmž tak krásná a důležitá moc do rukau dána jest. A wšak opominauti nesmíme, že šlechetná wrchnost Křiwoklátská J. O. kníže Fürstenberg w takowémto smýšlení auřednictwu swému nejkrásnějším jest příkladem, a ubezpečeni jsme, že i z této strany podniknutí ke cti Jungmannowě a zároweň literatuře české welikomyslného podporowatele nalezne.", "id": 1128}
{"text": "31. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Průmyslová jednota, Autor: Havlíček, Karel\nHavlíčkovo autorství je nejisté – Průmyslowá jednota. We středu dne 3. Unora bude měsíční schůzka, ku které proto zweme w hojnějším počtu, že se tam bude rokowati a hlasowati o wydáwání českého průmyslowého časopisu pro lid. Známo jest, že dosawadní dwauslaupcowý a dwaujazyční časopis, proti kterému jsme se my, když se wydáwati měl, silně prohlásili, nyní wycházeti přestane, neboť jen za letošní rok několik tisíc škody při něm bylo ( kterau owšem pp. garantowé sami zaplatí a ne jednota ). Jednota sama tedy takowý časopis wydáwati nemůže w obau jazycích. Jak ale z jistých pramenů wíme, učinil náš nakladatel p. Jar. Pospíšil jednotě náwrh, že její český časopis průmyslowý pod štítem a na jméno jednoty sám na swůj náklad bez wšeliké podpory, jak peněžité tak jiné wydáwati chce. Jak doslýcháme, nawrhowalo se mu zas od ředitelstwa, aby i zároweň německý časopis pro lid též tak přejal, w což se ale p. Pospíšil uwázati nechce. We středu rozhodne se osud toho časopisu, wětšinau hlasů; a nenajdeli se na německý časopis také nějaký welikomyslný nakládatel, který by jej bez podpory od jednoty wydáwal, musí zaniknauti, neboť jednota při nynějších swých peněžitých okolnostech nic na něj nakládati nemůže, již bez toho wydáwá swým nákladem německý enciklopedický časopis. Druhý den we čtwrtek na to bude se woliti wýbor pro statistiku průmyslowau. – Následující dopis dostali jsme tyto dni: Tímto uctiwě se oznamuje, že – úhrnkem – Welebné Duchowenstwo střídnictwí Mnichowického, Arci-Diecese Pražské, tak, jak dlauho toho potřeba bude žádati, se uwoluje, k docílení Pražské české průmyslowé školy ročně 10 zl. stř., prawím: Deset zlatých na stříbře přispíwati – a již za letošní rok 1847 tutoť 10 zl. stř. slawné Redakcí co nejuctiwěji se doručují. Za budaucí roční příspěwky nížepsaný ručí, a každoročně odwésti slibuje, a se zawazuje, dokawad úřad Střídnictwí zastáwati bude. Od úřadu Střídnictwí Mnichowického w Česlicích, dne 28. Ledna 1847. Wáclaw Šuster, arcibisk. Vikář, okresní školní dozorce a Děkan w Česlicích. Doufáme, že tento pěkný příklad nezůstane w našem Weleb. duchowenstwu o samotě. Red. Příspěwky na Pražskau wzorní průmyslowau školu: Na hotowosti nám zaslali: Důstojný vikariat Mnichowický.... 10 zl. stř. zawazuje se k ročnímu takowému příspěwku. Občané Milčičtí, z panstwi Poděbradského 20 zl. 4 kr. stř.; a sice p. J. Čermák, obce řiditel 3 zl. – J. Wozáb, rolník 2 zl. – J. Nowák, učitel školní 40 kr. – Fr. Čermák, mlynář 2 zl. – Jan Brtek, rolník 1 zl. – J. Čermák, rolník 1 zl. – J. Pštros, obchodník 1 zl. – T. Hotowec, rolník 30 kr. – J. Šlechta, rolník 30 kr. – Fr. Stehlík, rolník 1 zl. – J. Horina, hostinský 1 zl. – Fr. Wawák, rolník 24 kr. – Z obecního jmění 2. Též k tomu účelu přispěli rolníci z Wrbowé Lhoty: W. Urbánek 2 zl. – J. Urbánek 1 zl. – A. Urbánkowa 30 kr. – M. Šlechtowa 30 kr. stř. Odewzdáno nám s následujícím připisem: S potěšením čítáme české Nowiny a Wčelu, neb widíme, kterak prawí wlastenci k této užitečné a čistolidské wěci, k založení průmyslné školy přispíwají; tedy i my láskau k Wlasti powzbuzeny se citíme, s částkau swau se připojiti. Kdyby naše možnost, wůlí se wyrowala; – jistě bychom očekawání Waše spokojili, – ale Bohu žel! před rokem rozjitřený žiwel ohně přes polowic otčiny naší w popel obrátil. 34 Ještě pochybujete, pánowé! o potřebnosti českých wěcných, průmyslowých a rolnických škol? Takowé důkazy, jakowé nyní podáwáme, tak zřetelně wyřknuté žádosti lidu našeho, lidu wšech stawů nic nedokazují?? – My již důwěry nabýwáme w sebe, doufáme, že již není daleký čas, we kterém nám nastane přirozené weřejné wychowání w jazyku našem. A tyto počátkowé k tomu, tyto se wšech končin tak horliwě zasílané příspěwky budau někdy důležité ponaučení potomkům našim, jak pracně jsme se opět z aupadku swého zdwihali, jak malý byl náš počátek: s welikým potěšením budau se ještě w daleké budaucnosti čítati jména těchto příspíwatelů co horlitelů pro swůj národ w době znowu zrození jeho. Red.", "id": 1129}
{"text": "12. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Slavnost u příležitosti zvolení purkmistra], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Wčera wečír učinila národní garda Pražská prwní swau poctu nowě wywolenému purkmistrowi J. U. D. Antonínu Štrobachowi w bytu jeho na nábřeží. Bylať to prwní weliká konstituční slawnost beze wší dohlídky, bez wšeho poručnictwí, ale w nejlepším pořádku. S hudbau a s pochodněmi přitáhla národní garda, to jest ozbrojené a uniformowané sbory z předešlých dob, nowá nyní zřízená garda a študentská legie naplnila sešikowawši se brzy celé nábřeží. Okolo ní hemžil se lid na tisíce, hlawa wedle hlawy beze wšeho konce. Deputace weškerého důstojnictwa odebrala se do obydlí kr. pana purkmistra a tam plukowník p. Ondřej Haase wyřknul statečnými slowy smýšlení celé gardy, kterak nowého konstitučního purkmistra we wšem podporowati hotowa jest. Pan purkmistr odpowěděl welmi upřímně, odkláněje se sebe wšelikau poctu na obec celau, za jejížto hlawu wywolen jest. Na to se odebral před dům a tam od setniny k setnině chodě wšude pozdrawowán jest a pozdrawowal. Hudba hrála písně národní české, a když hymna „ Bože zachowej krále \" přišla, wolánu jest J. M. králi našemu hlučná „ Sláwa \". Na to zawzněla několikrát píseň, kterau nyní můžeme směle powažowati za Hymnu národní totiž „ Kde domow můj \", a celý dlauhý tah přešel se sláwau a radostným woláním okolo oken páně purkimistrowých pozdrawujíc jej hlučnými: Sláwa, ať žije, vivat! České hlasy nesmírně přewládaly, na důkaz že p. prof. Schnabel Praze přece nesmírnau křiwdu učinil, udáwaje ji skoro zcela za německau. Při této příležitosti, skládáme i my úctu swau našemu nowému p. purkmistrowi. Powolání jeho bude těžké, mnoho zastaralých nedůstatků čeká na zkušeného lékaře. Pan Dr. Štrobach již od mnoha let celému národu co statečný wlastenec a muž w práwích učený, předewším ale co charakter wýtečný, welepowěstný, zajisté welmi schopen jest k tomuto auřadu. Přejeme jemu a skrze jeho působení Praze wšeliké dobro. Kýž by podobným způsobem i ostatní města purkmistrowstwí swá obsaditi mohla. Sláwa staré naší Praze! Sláwa nowému purkmistrowi!", "id": 1130}
{"text": "29. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel\nNa budaucí dwa měsíce, totiž na srpen a září, přijímá se zwláštní předplacení po poště, a sice 2 zl. stř. Kdo by wšak celé toto čtwrtletí, totiž čerwenec, srpen a září míti si přál: i tomu posud můžeme poslaužiti auplnými wýtisky.", "id": 1131}
{"text": "15. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Hlas o připojení se Rakouska k zemi německé, Autor: Palacký, František; Havlíček, Karel (přetisk)\nHlas o připojení-se Rakauska k zemi německé. Wýboru padesáti mužů k rukaum pana presidenta Soirona we Frankfurtě na Mohaně. P. P. správně: F. P. Dopis dne 6. Dubna l. t., kterýžmto jste mi, wysoce wážení pánowé! prokázali čest, že jste mne pozwali do Frankfurtu, abych byl aučasten jednání Wašich, auhlawně směřujících k tomu, aby co nejrychleji swolán byl německý parlament, — nyní práwě mně poštau došel. S radostným překwapením shledal jsem w tom plné a platné swědectwí důwěry, kterau nejznamenitější mužowé říše německé we smýšlení mé pokládati nepřestáwají, neboť powoláwajíce mne ke sněmu „ německých wlastenců \", propauštíte mne sami z obwiňowání, rowněž tak nesprawedliwého, jakož opět i opět na mne uwalowaného, že bych se kdy byl ukázal co nepřítel německého národu. S upřímným citem wděčnosti w tom uznáwaje wznešenau wlídnost i sprawedliwost wýtečného shromáždění tohoto, widím se proto tím wíce býti powinen, odpowědíti jemu s otewřenau důwěrau, přímo i bez tajení. Na pozwání Waše, pánowé! nemohu ani sám osobau swau přijíti, ani na místě swém odeslati jiného „ bezpečného wlastence \". Dowolte, abych Wám nyní, co možné, krátce přednesl swé toho důwody. Účel Wašeho shromáždění jest, na místo dosawádního swazku knížat postawiti swazek německého národu, národ německý uwésti we skutečnau jednotu, utužiti cit německé národnosti a tímto způsobem říše německé moc a sílu rozmnožiti. Jakkoli ctím toto snažení i pocit, na kterémžto se zakládá, a práwě proto, že je ctím, nemohu toho nikterak býti aučasten. Já nejsem Němec, aspoň se jím býti necítím, — a za pauhého přiswědčowatele, nemajícího ani mínění ani wůle, nechtěli jste mne zajisté k sobě powolati; pročež musil bych we Frankfurtě buď city swé zapírati a se přetwařowati, anebo, kdyžby k tomu přišlo, hlasitě odporowati. K prwnímu jsem příliš upřímný a prostomluwný, ke druhému pak nejsem dosti smělý a bezohledný; nemohu totiž sobě toho připustiti k srdci, abych protiwnými zwuky rušil sauhlas a swornost, kterauž netoliko we swém wlastním domě, ale i u sauseda sobě přeji a z ní se raduji. Jsem Čech rodu slowanského, i se wším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal jsem se zcela i na wždy we službu swému národu. Tento národ malý sice jest, ale od jakžiwa zwláštní a sám o sobě stáwající, panowníci jeho měli od wěků podíl we swazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočítal, aniž také od jiných po wšecka století kdy k němu byl počítán. Celé spojení země české nejprwé se swatau říší německau, a potom s německým spolkem bylo od jakžiwa pauhé regale, o kterém český národ, čeští stawowé sotwa kdy chtěli wěděti, aniž toho sobě wšímali. Wěc tuto skutečnau wědí wšickni němečtí znalci dějin tak dobře jako já; a chtěl-li by kdo ještě o tom pochybowati, nabízím se, že ji swým časem k auplné a zřejmé jistotě přiwedu. I kdyby se zauplna za prawdu přijalo, že koruna česká kdy byla s říší německau we swazku lenním ( čemuž ale publicisté čeští odjakžiwa odpírali ), nemůže žádnému skutečnému znalci dějin přijíti na mysl, aby, co se dotýče záležitostí wnitřních, o někdejší samostatnosti wlády a práwa zákonnosti země české pochybowal. Celému swětu jest powědomé, že císařowé němečtí, co se této jich hodnosti dotýče, od jakžiwa s národem českým ani dosti málo činiti neměli, že jim w Čechách ani nad Čechy nepřislušela moc ani práwo, zákony dáwati, sauditi aneb nálezy w platnost uwádětí, že nikdy práwa neměli, ze země wybírati wojsko neb jaké regalie, že země česká spolu se swými korunními zeměmi nepočítala se k žádnému někdejších desíti krajů německých, že příslušenstwí k říšskému saudu komornímu nikdy se na ni newztahowalo atd., že když celé dosawádní spojení země české s říší německau pokládáno i powažowáno býti musí, nikoli za swazek národu s národem, ale za swazek panowníka s panowníkem. Žádá-li ale kdo, aby nad tento dosawádní swazek mezi knížaty nyní spojil se národ český sám s národem německým, jest aspoň toto wždy požadawek nowý, žádného historického základu práwního nemající, jemuž já o swé osobě howěti práwa míti newidím, pokud neobdržím k tomu wýslowného i platného nařízení. Druhá příčina, která mi brání, porad Wašich býti aučasten, jest, že podlé wšeho toho, co potud o záměrech i úmyslech Wašich weřejně se prohlásilo, newyhnutelně směřowati chcete i budete k tomu, abyste Rakausko, jakožto samostatný stát císařský, co nejzhaubněji zemdlili, ano jej učinili nemožný — stát, jehožto zachowání, celost i upewnění jest a býti musí wěcí welikau i důležitau netoliko národu mého, ale celé Ewropy, ano lidskosti a wzdělanosti samé. Popřejte mně i také w tom krátkého a příwětiwého sluchu. ( Dokončení. )", "id": 1132}
{"text": "17. březen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Masopust v Paříži, Titulek: [Poznámka pod čarou], Autor: Havlíček, Karel\nSpisowatel tohoto článku, přítel můj, práwě nyní měská w Paříži, za příčinou důkladnějšího seznání jazyka, literatury a národnosti francouzké, aby pak dle možností nowý tento 88 žiwel uwedl do literatury naší, bohužel němectwím pouhým přesycené. Budoucně bohda wíce podobných článku o žiwotě a literatuře francouzů z jeho péra čtenářstwu podáme. Chystá nám rownež mluwnici jazyka francouzského, Francouzsko-český slowník, w kteréžto práci již před odjezdem dost daleko byl pokročil. H. Borowský", "id": 1133}
{"text": "21 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [Polemika], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Jakým duchem řídí Brněnský biskup pan hrabě Schafgotsch berlu arcipastýřstwí swého, o tom jsme měli již mnohau smutnau příležitost w těchto nowinách pohowořiti. Pan biskup ale přičiňuje se ustawičně, aby rozmnožowal příčiny owčiček swých k nedůwěře a nespokojenosti se swým biskupowáním, a nejposlednější důkaz podal nám před nedáwným časem. – Morawské Nowiny, jejichžto holubičí tendence každému známa jest, a na které mnohý hubuje, že jsau příliš konservativní, podali w příloze k č. 69 dne 26. křezna t. r. článek, w němžto se duchowenstwo wybízí k poradám, pak k národním náboženským slawnostem na Welehradě ke cti slow. apoštolům sw. Cyrillu a Methodowi. Hned jak se dowěděl o tomto článku pan biskup Schafgotsche ( prawíme proto dowěděl, poněwadž p. biskup se ještě za tolik let swého biskupského auřadowání na Morawě ani Otčenáš po česku modliti nenaučil, a tedy Morawským Nowinám nerozumí ), zarmautilo se jeho otcowské srdce nad takowau slowanskau bohaprázdností w jeho owčinci a kázal hned wydati německau kurrendu k weškerému kněžstwu. Myslíme, že se welice zawděčíme obecenstwu, když tento celý spis we wěrném překladu podáme, owšem s několika potřebnými dodatky ku konci: Č. 203/7 Ročník 17tý, 1849 My Antonín Arnošt, z Boží a apoštolské stolice milosti biskup Brněnský atd., ctihodnému w Kristu milenému diécesalnímu duchowenstwu naše pozdrawení a požehnání w Pánu. Příloha číslo 69. k Morawským Nowinám podala prowolání na wel. duchowenstwo, w kterém ono s poukázáním na spolkowní ústawau pojištěné práwo se wyzýwá, aby se k společným poradám o některých otázkách časowých sešlo buď w hlawním městě Brně anebo, pakli wýhodněji, na wenkowě na několika určených místech. Nemyslíme, že kněz wypracowal prowolání toto, poněwadž by kněz nemohl tak poblauditi, aby spolkowní práwo, které stát dowoluje, wyswětlowal tak, jakoby tím i dáno bylo práwo k twoření spolků na půdě církewní, beze wšeho žádání o powolení k tomu od církewních předstawených, anebo jakoby nyní kněžím dowoleno bylo, wypsati schůzky w diécesi samowolně a jednati při nich jako jakási radda bez biskupa, bez jeho swolení a opowědění se u něho. Co w církewním řádu platiti má, neustanowují státní, nýbrž církewní zákony, a tuť se snadno přihoditi může, že onyno něco dowolují, k čemu tyto připustiti nemohau. Z toho wšak ještě newyplýwá, že církew je proti občanské swobodě, neboť ona žádného nenutí, aby wstaupil we spojení s ní, anebo aby nawždy již w tomto spojení zůstal, je-li již s církwí spojen; naproti tomu ale nemůže také žádný nutiti církew, aby déle s někým we spojení byla, jenž se nepodwoluje jejímu řádu, a takowé swobody wyhledáwá a sobě osobuje, při nichž by církew přestala býti církwí katolickau. Proč toto w pamět přiwádíme, nahlédne snadno Naše ctihodné duchowenstwo. Myslili bychom, že neplníme swatau powinnost k němu a k církwi, kdybychom je newarowali po wyjití tohoto prowolání. Mnohý, jenž doposud na schůzku duchowenstwa o swé ujmě k poradě církewních záležitostí bez biskupa ani nepomyslil, mohl by, wyzwán jsa prowoláním, sauditi, že, když biskup mlčí, na wěci té oprawdu nic zlého není a katolickému knězi přisluší; jiní, jenž dříwe již na to myslili, ale z pauhé saukromnosti swé smýšlení newyjádřili, byli by w něm upewněni, kdybychom jim neukázali, co přikazuje církewní řad při tomto uwážení; jiní opět, na něž prowolání již aučinkowalo, mohli by se dát swésti k necírkewním krokům, kdybychom je u wší wážnosti newarowali jich. Prosíme tedy swé ctihodné duchowenstwo, aby předewším toho pamětliwo bylo, že biskup nestojí nad kánony sw. církwe, nýbrž že jich netoliko sám zachowáwati, ale i na to tlačiti musí, aby jich zachowáwali swěřenci swoji, že nechce biskupské důstojnosti pro swau osobu platnost dáti, nýbrž že je swau powinností a swým swědomím k tomu zawázán. Biskupowé jsau od swatého Ducha ustanoweni, aby církew Boží řídili ( St. G. XX. 28. ), oni jsau nástupci apoštolůw s celau jejich mocí auřední ( Iren. adv. hæres 1. III. c. 3. n. 1.; Tertul. d. præscript c. XXXII. ); z plnosti její se kněžím uděluje, co jim, pomocníkům biskupůw, potřebno jest k službě Boží a k řízení spráwy dušewní. – Sprostý kněz může Bohu získati děti křtem, ale jemu není dáno, wdechnauti jim plnau žiwotní sílu swátosti biřmowání; kněz může odpauštěti hříchy, ale jen tak daleko, jak mu toho dowoluje biskup; kněz může Bohu přinášeti obět, ale biskup mu musí dříwe wyswětliti oltář a chrám. On může obětowati, ale bez biskupa nemá ani druhůw ani poswěcených služebníkůw oběti; on může otwírati ústa swá, aby hlásal lidu Boží slowo, ale jen tenkráte, dowolí-li mu to dříwe biskup; on musí ustati od slowa, welí-li takto biskup. Tak se tomu rozuměti musí podle přísně dogmatických ustanowení ( Conc. Trid. Sess. XXIII. de Sacram. Ord. can. 6 et 7; conf. Sess. VII. de Sacram. Conf. can. 3., Sess. XIV. de Sacram. Poenit. cap. 7. et can. 8., Sess. XXIII. d. Reform. cap. 3. coll. can. 3. s. Sacram. Ord., Sess. XXIV. d. Reform. cap. 4. etc. ), a nikoliw to není nařízeno teprw w čase, we kterémž církew, jak se obyčejně líbí říkati, po aristokraticku wládla. Naše ctihodné diécesální duchowenstwo wí, jak se w tomto ohledu wyjádřil sw. Ignác mučedlník: Bez biskupa nepočniž žádný ničehož, co se týká církwe. Platná budiž jen tu swátost oltářní, která je pod rukau biskupa aneb toho, jemuž on nařízení k tomu dal. Bez biskupa není dowoleno křtti není jasné, zda ” křtiti ”, nebo ” křtíti ” aniž slawiti swátost oltářní; nýbrž co on schwaluje, toť jest Bohu příjemné, aby bylo jisté a platné, ačkoliw před se bráno býwá. ( Ep. ad Smyr. c. 8. ) Snažme se, abychom se newzpírali proti biskupowi, bychom Bohu podrobeni byli. ( Ep. ad Eph. c. 5. ) Wšichni, kteří jsau z Boha a Ježíže Krista, stojí při biskupowi. – Nedejte se mámiti, bratří! Kdo při někom stojí, jenž církew rozdwojuje, nezdědí králowstwí Boží. ( Ep. ad Philadelph. c. 3. ) Duchowenstwo také wí, jak se w prwních časích církwe wytwořily spůsoby, které nejurčitěji naznačují odwislost kněze od biskupa, když nejswětější obět přináší, před kázáním a když uděluje požehnání. Taktéž jest zřízení pastýřských porad a swolání synod wěc biskupůw. Quod nostra interest, prawí Benedikt XIV. we swém proslulém díle de Synodo diæcesana L. I. c. IV. n. 2., illud est, statuere jus Synodum convocandi ad jurisdictionis Episcopalis potestatem pertinere. Wěru newyjádřili jsme we svém memorandum, jež jsme společně s nejdůstojnějším prowincialním metropolitau wysokému ministerstwu a říšskému sněmu podali, pro potřebu pastýřských porad a synod proto, abychom tyto blahodějné ústawy, až by se nám k nim příležitost dala, neuwedli w žiwot. Naopak my se těšíme na ně, a welmi rádi bychom již widěli, aby Naše ctihodné duchowenstwo za příkladem našich welikých morawských biskupůw Wiléma Prusinowského z Wkowa \" Wíckowa \" a Stanislawa Pawlowského k duchowním exerciciím, poradám a diécesalním synodám okolo Nás shromážděno bylo, abychom tak jako tito wysocí církewní knížata nowý žiwot uwedli w duchowenstwo a w lid, i my u nás dílo reformy w duchu církwe počali a blahodatně ukončili. Přejeme si tedy, aby ctihodné duchowenstwo k tomu cíli zatím se obeznámilo se starými diécesalními stanowami, jmenowitě se stanowami Holomaucké synody již od r. 1591 a s monitorium čili s instructio brevis pro decanis curalibus et parochis Diæcesis Olomucensis od zwěčnělého Karl hraběte Lichtensteina, arcibiskupa Holomauckého od r. 1666, a aby přede wším pamatowalo na obnowení jejich ducha, neboť se při wšech těch schwálených ústawech nejedná o to, aby se krásně mluwilo, nýbrž o to, aby se sekera položila na staw zlý, jenž dosawad se příčil zdárnému aučinkowání duchowních spráwců, a aby se opět nowý žiwot zbudil z wíry duchowenstwa a lidu. A práwě w tomto ohledu jsme se musili bohužel dočkati, že lidé, kteří nejinak než newěrně smýšlejí o wíře, u weřejných sezeních říšského sněmu, Krista, wznešeného zakladatele našeho náboženstwí, jednorozeného syna Božího, rownali Sokratowi a Husowi, najednau se stawí jako wřelí přátelé podřízeného duchowenstwa, aby zmámili mysl jejich, tak aby uwěřili, že biskupům jen na tom záleží, aby udrželi swé absolutní panowání nad duchowenstwem, a že jsau synody prostředek, jakým by se ústawa církewní učinila demokratickau. Naše rozmilé duchowenstwo opřelo se pokušiteli, jenž w tomto spůsobu již jednau k němu se blížil, a sice swau adressau, we které wysokému ministerstwu wyjádřilo, že auplně u bez wýmínky přistupuje k memorandum biskupůw; spolu dalo i bez obalu na jewo, že se nebojí o swau swobodu swým podřaděním pod předstawené, ustanowené od Boha. S takowautéž odhodlaností zapudí duchowenstwo po druhé, po třetí i pokaždé pokušitele, kolikkrátkoli by se k němu odwážiti chtěl. Aby s tím wětším důrazem to učiniti mohlo, máme za to, že mu musíme některé další rozkazy dáti. Wláda biskupůw není absolutní, nýbrž wázána je na kánony církewní, a má se pro Boha w lásce – podle slow knížete apoštolůw ( I. Petr. V. 2. ) wykonáwati. Čím wíce proniknut je biskup wědomím, že swau moc má od Boha, ne wšak že je na něj od lidí přenešena, tím wíce jej bude naplňowati myšlénka o jeho odpowědnosti k Bohu, a tím wíce se bude jeho wlada wzdalowati pauhého zdání absolutního jednání. Kdykoliw se mu ale církewní snažení nebo wůbec snažení takowé w cestu postawí, které by nebezpečné býti mohlo wíře nebo dobrému řádu, bude podle swé powinnosti a swědomí swého auřad swůj wykonáwati a nezadá ničeho biskupské důstojnosti. Takto mluwí sw. Cyprian ( ep. 69. ad Flor. Pupian ): Inde enim schisma et hæreses obortæ sunt, et oriuntur, dum Episcopus, qui unus est, et Ecclesiæ præ est, superba quorumdam præsumptione contemnitur. – Unde scire debes, Episcopum in Ecclesia esse et Ecclesium in Episcopo, et si quis cum Episcopo non sit, in Ecclesia non esse. Sw. Hieronymus, zajisté muž to, jenž swé kněžské důstojnosti i na proti biskupům ničeho nezadal, napomíná presbytera Nepotiana takto ( ep. 57 ): Esto subjectus Episcopo tuo, et quasi unimæ parentem suscipe. Kánon nařizuje takto: „ Si autem, “ 11. caus. XI. quæst. 3. Corporis juris canonici: Si autem vobis Episcopis non obedierint omnes Presbyteri, Diaconi et Subdiaconi et reliqui Clerici, non solum infames, sed et extorres a regno Dei et consortio fidelium ac a liminibus sanctæ Dei Ecclesiæ alieni erunt. Taktéž Cap. „ Si quis “ 2. X. de majorit. et obed.; Cao. „ Omnes “ 4. eod. tit. a j. Očekáwají-li neprawí přátelé duchowenstwa od synod a na synodách podobné aučinkowání, jakéž se doposud na zemských a říšských sněmích často na jewo dáwalo, musí na to býti upozorněni, že zásada synod docela jest jiná nežli zásada zemských a říšských sněmů. Důstojný wrchní pastýř, arcibiskup Freiburský, psal nedáwno ( 26. ledna t. r. ) w tomto ohledu swému duchowenstwu takto: „ Diécesální synody nikoli newcházejí do žiwota církewního tak jako zemské a ústawodárné sněmy do žiwota politického. Biskup není nikoliw we swých práwech a těžkých powinnostech, uložených jemu od Boha, aby sprawowal církew, obmezowán a zkracowán synodami; nikoliw nebude synodami do církwe uwedena wláda representatiwní ( w níž by zastupowán byl lid i duchowenstwo ): Biskupowé mají swau moc jure divino, a nemají-li wypadnauti ze společnosti katolické církwe, nemohau ji sdíleti se zástupci duchowenstwa a lidu, tak zwanými, za jakéž se shromáždění na synodách zde i onde powažují. Swětský panowník, jehož okres moci není přímně wytknut božským zjewením, může owšem swau mc moc sdíleti se zástupci swého národu, ne tak biskup. Při wšech i hluboce zasahujících změnách politických poměrů a ústaw zůstane církew pewně a nedotknutelná státi; kněžská wláda nemůže žádným spůsobem býti swržena, má-li státi společnost katolické církwe. A tak má také biskup při swolání i odbýwání diécesalních synod wždy prawomocnost, z níž každá jiná církewní práwomocnost w diécesi wyplýwá; duchowní, shromáždění na politických synodách, nemají zákonodární moci; podle jednomyslného učení wšech katolíkůw patří jim jen votum deliberativum, ne pak decisivum. Biskup má zákonodární moc, při tom ale bude ohled bráti na radu, na přání, na náwrhy a prosby swého duchowenstwa. Protož musí wždycky zachowáwáno býti to, co Benedikt XIV. prawí de Synod, diæc. l. III. c. XII. n. 7. ( cf. l. XIII. c. I. a II. ): In synodo diæcesana solus Episcopus est judex et legislator, ipse suo nomine decreta facit et promulgat, et quamvis astantium consilium exposcat, non tamen cogitur illud sequi. Diécesalní synody tedy nejsau prostředek, kterým by se jisté snahy po rozdělen uskutečnily, církwi ráz domokratie wštípil, nowotyí samowolné a církewní jednotě odporné i záhubné učinily, swazky poslušnosti a kázně uwolnily a rozwázaly, biskupská práwa ztenšila, a nařízení wrchního pastýře wětšinau hlasů we shromážděníc zničila. “ Nemůžeme také mlčeti strany punktů, kteréž bezejmený skladatel prowolání w Mor. Nowinách wzal za zámínku, aby ctihodné diécesalní duchowenstwo přiměl ke schůzce a poradě o swé ujmě a bez wědomí biskupa. Jsauť to zawedení třech katolických spolků w morawské wlasti, pauť na Welehrad a wypracowání adressy na swatého Otce. Co se týče katolických spolků, pojistili jsme jim s radostí Naše uznání a naši pomoc již w měsíci srpnu lonského roku, tedy w době, kde se bylo jen hanících manifestac nadíti, jakých se Nám w skutku dostalo. Obnowili jsme toto pojištění zwláštními dopisy od 1. února b. r. na přednosty a audy katolických spolků jak německého tak i slowanského jazyka, a w kurendě od 8. března t. r. č. 730–3 wydali jsme stanowy spolku a program obau spolkowých nowin, odporaučejíce je welebnému kněžstwu Naší diécese tak, že w tomto ohledu jistě bylo wšem přáním wyhowěno a tím méně byla potřebná schůzka duchotních pod tauto zámínkau. S adressau na sw. Otce jsme nečekali, až bychom snad nowinami k tomu wybídnuti byli, ale My wždy, snažíce se poučiti Naše welebné kněžstwo o prawém postawení Pia IX., i nyní jsme nemeškali wložiti co nejdůrazněji na srdce sbírky dobročinných příspěwků pro sw. Otce a jsme přeswědčeni, že Náš hlas nezůstane bez aučinku. Co se týče pauti do Welehradu, wyjádřujeme se bez obalu, že k tomu Naše swolení w nynějších okolnostech nedáme ale po ohlášení tohoto wyjádření, že bychom byli přinuceni, přísně zakročiti proti těm, kteří by jména swatých patronů Naší wlasti k necírkewním manifestacem zneužíwali. My prosíme a zapřisaháme Naše welebné kněžstwo, by uwážilo weřejně projewené smýšlení o náboženstwí a o církwi oněch mužů, kteří nejprwe učinili náwrh, aby se držela we Welehradě slowanská mše, a tento náwrh nejwíce podporowali. Kdyby se we Welehradě nacházely pozůstatky Našich swatých apoštolů, schwalowali bychom i Našemu kněžstwu náwrh pautí do Welehradu; ale při wšech těchto náwrzích se klade důraz na slowo „ slowanský “ a přehlíží se, že w církwí ( Řím. X. 12. Gall. III. 27. 28. ) není rozdílu mezi židem a pohanem; nebo wšickni, kteří w Kristu jsau pokřtěni, oblekli Krista, tu ale není ani žida ani Řeka, ani otroka ani swobodného, ani muže ani ženy, nebo pravděpodobně mělo být ” neboť ” wšickni jsau jedno w Kristn Ježíši. My jsme nikdy nezapoměli, že wětší částka wěřících Nám od Boha swěřených je slowanského jazyka, a wždy jsme se starali, co jim bylo potřeba; My jsme tomu zawázáni, a běda nám, kdybychom tak nečinili; ale My nesmíme duchowenstwo Naši diécese děliti na dwě třídy, slowanské a německé, My uznáwáme jen jedno kněžstwo a sice katolické, a chceme, aby se oddalo blahu slowanského a německého obywatelstwa stejnau měrau, stejnau obětowností. Ostatně upozorňujeme na to, že dle uzawření sněmu Tridentinského ( Sess. XXI. de Reform. cap. 8. ) wše, co se tyče služby Boží a odbýwání weřejných pobožností, podléhá sankci biskupowě. Quaecunque in diecoesi ad Dei cultum spectant, ab ordinario diligenter curari atque iis, ubi oportet 375, provideri aequum est, a že jmenowitě co se týče wzdálení se duchowních z místa, které mu wykázáno jest, i pod zámínkau jíti na paut, ustanowuje Can. „ Nonoportet ” 35 de consec. dist. VI. Non oportet ministros altaris vel quoslibet Clericos praeter jussionem Episcopi ad peregrinandum proficisci. Mluwíme na začátku welké neděle tato slowa k Našemu welebnému kněžstwu. Kéžby k tomu přispěla, aby je kněžstwo swau wěrnau oddaností k církwi, jíž Kristus swau swatau církew wykaupil, upewnilo! Kéžby trpění Kristowo i w našich dnech nebylo falešným stranictwím obnowowáno! Kéžby dálší stranictwí od církwe wzdálené zůstalo. Milost Našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a společnost swatého Ducha budiž se wšemi Wámi! Amen! Dáno w Naši biskupské residenci w Brně, na kwětnau neděli 1. dubna 1849. Antonín Arnošt, ( L.S. ) biskup. Dodatek Red. Necítíme žádnau chuť ani žádnau příčinu, wésti theologické hádky o wěcech, které se zde p. biskup dokazowati snaží, ačkoli bychom mohli z Písma Sw. wésti třeba lepší důkazy proti p. biskupowi, než on pro sebe uwedl. My wíme, že jest biskup jako každý wěřící křehký člowěk chybám a bludům podrobený, a také posud nikdo ještě snad se neopowážil kacířstwí o neomylnosti biskupské hlásati swětu katolickému. Awšak nás a každého katolíka nesmírně boleti musí, když widíme, že biskup, jenž by měl býti nádoba sprawedlnosti a prawdy, weřejně před celým swětem mluwí neprawdu. Pan biskup prawí, we swé kurrendě: „ Nikdy jsem nezapomněl, že wětší část od Boha mi swěřených wěřících jest slowanského jazyka, a wždy jsem o jejich potřeby péči měl; cítím se k tomu powinnowán, a běda my, kdybych tak nečinil!... “ My ale prawíme k p. biskupowi s apoštolem „ Cur tentavit salanas cor tuum, mentivi te Spiritui sancto? Quare posuisti in corde tuo hanc rem? Non es mentitus hominibus sed Deo! ” Act. Apost. C. V. vers. 3. 4. Biblia sacra vulgatae edit. Nám jest dobře známo, jak horliwě a sprawedliwě se předchůdce p. Schafgotsche, neocenitelný biskup Brněnský nebožtík Gindl, co rozený Němec, ujimal o potřeby duchowní swých slowanských owčiček; nejen že na to dbal, aby nikam do slowanských míst nebyli za pastýře duchowní usazowáni Němci, nejen že na to tlačil, aby se theologowé jeho němečtí přiučili jazyku českému, a aby se i rození Slowané jak náleží we spisowním jazyku cwičili a o theologických předmětech w něm náležitě promluwiti uměli, nejen že se za jeho času museli dělat české probatiky, a že mohli theologowé zkaušky swé i w českém jazyku odbýwati, nejen že slawný Gindl to wšechno nařídil, ale on i sám, aby s dobrým příkladem předešel, co rozený Němec w dospělém wěku se důkladně jazyku slowanskému naučil, aby byl schopen zastáwati powinnosti slowanského biskupa. Pan biskup Schafgotsch jest owšem také rozený Němec, a w tom se wyrownal swému předchůdci, ale jen w tom! Hned jak nastaupil biskupstwí, kázáno jest, zawříti knihownu českau w semináři, zřízenau za biskupa Gindla, hned přestalo wšechno cwičení w národním jazyku, člowěk, který nyní má z powinnosti wykládati alumnům jazyk český, započal swé přednášky takto: „ Kolik má český jazyk deklinací, to newím, a pokládám si to za čest, že to newím! \" Kdo prý se che učit česky, ať si drží privátního učitele, prawilo se od jednoho wysokého důstojníka konsistoře Brněnské. Kde jest česká pastorálka, kde jest wůbec něco w Brněnském semináři, co by dokazowalo, že p. bskup cítí powinnost, pečowati o swé slowanské wěřící. Že se on sám za tolik let ani Otčenáš po česku nenaučil, to wí každý! –", "id": 1134}
{"text": "6. duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [kritika zákazu pouličního prodeje novin], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Od dnešního dne jest w Praze prodáwání nowin a časopisů zapowězeno následkem nowě wydaného zákonu o tisku. Nám sice neškodí toto nowé ustanowení w ničem, poněwadž beztoho jsme nedáwali swé nowiny roznášet a na ulicích prodáwat. Tím wíce tedy můžeme nestranně úsudek swůj o tom pronesti, totiž že pokládáme toto ustanowení za zcela zbytečné a surowé obmezowání swobody wůbec. Když roznášení a prodáwání wšelikého zboží dowoleno jest, proč ne prodáwání tištěných spisů? A k tomu se škodí mnohým chudobným lidem, kteří se od počátku swobody tisku tímto nowým spůsobem bez škody jiných poctiwě žiwili jakožto roznášeči a prodáwači časopisů, kdežto s několika groši kapitálu mohli dosti wýžiwný obchod wésti, poněwadž hned po wyprodání zase mohli nowé zboži nakaupiti! Newíme skutečně, z jakých ohledů ministerstwo tutu wěc do zákonu přijalo, leda snad že tím chtělo zameziti rozšíření malých dráždících časopisků. Platné mu to bude k jeho záměrům welmi málo, neboť si nyní jistě ty časopisy, které se dříwe na ulicích prodáwali, žřídí množstwí expedic w tabáčních trafikách, krámkách atd., a budau se prodáwati jako posud, jenom že chudí lidé, kteří je dříwe bez krámku na ulicích prodáwali, o wýžiwu přijdau. Musí se wůbec každá wláda liberální držeti té hlawní zásady, že proti zlým aučinkům tisku se má působiti opět tiskem, a když by třeba některý přepiatý časopis lid škodliwým spůsobem dráždil, wšak rozumnější nowiny beztoho zas tyto wěci wyswětlí a prawau cestu lidu powědí. Pauhými zákazy a obmezowáním se ale nic nedocílí, leč tajné, tím škodliwější dráždění. Jenom s prawau prawdau wen, ta si sama cestu proklestí tak proti přepiatostem dráždičů, jako proti reakci neliberálního ministerstwa!", "id": 1135}
{"text": "29. prosinec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [satirická poznámka], Autor: Havlíček, Karel\n* – * Fr. Šuselka, tento wywrhl národu českého, wydal w Hamburku nowau knihu pod názwem: „ Německo, Polsko a Rusko. “ Ubožátko, – chce o těchto státech saudit a nezná ani poměr swůj k swé wlasti.", "id": 1136}
{"text": "7. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Nařízení vlády], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky]H. B. Konečně učinila naše nerozhodná a obyčejně slabá wláda rozhodný pewný krok: dnes totiž dne 5. října čteme w auředních nowinách Wiener Zeitung takto: J. M. C. nejnowějšími událostmi w Uhřích pohnut, následowně se ustanowil: I. Králowské nařízení dne 3. října. Jmenuji mého feldzeugmeistra a capitan-lieutenanta uherské tělesné stráže Adama sw. p. Recseye de Recse uherským ministrem-presidentem, aby nowé ministerstwo zřídil. Podepsáno: Ferdinand m. p. Adam Recsey m. p. II. Král. nařízení ke wšem auřadům uherským dne 4. října. Pro nepokoje a wojny občanské wyhlašuje se w celých Uhrách wojenské práwo, což se má we wšech jazycích ohlásiti. III. Králowský dopis dne 3. října ke sněmu uherskému w Pešti. 1. Sněm uherský jest rozpuštěn a má se hned po ohlášení tohoto dopisu rozejíti. 2. Wšechna ustanowení sněmu, která král nepotwrdil, jsau nezákonná a neplatná. 3. Wšechna wojska a ozbrojená mužstwa w Uhřích a w zemích ke koruně uherské náležících a jakéhokoli druhu buď národní gardy neb dobrowolníci stojí pod welením wrchním feldmaršal-lieutenanta barona Josefa Jelačiće, bána horwatského, slawonského a dalmatinského. 4. Pokud trwá nepokoj w zemi a wojenské práwo, nesmí se držeti kongregace ( sjezdy ) stolic, měst a okrsků. 5. ( Doslowně. ) Náš bán horwatský, slawonský a dalmatinský, Josef baron Jelačić, poslán jest tímto jakožto plnomocný komissař Naší král. Milosti, a udělujeme mu auplnau moc, aby w oboru wýkonné moci wšechno konal jakožto náměstník Naší král. M. w nynějších neobyčejných okolnostech. Mocí tohoto Našeho nejwyššího plnomocenstwí ohlašujeme, co bán horwatský nařídí, ustanowí, uzawře a poručí, powažowati se má jako z Naší nejwyšší králowské moci nařízeno, ustanoweno, uzawřeno a poručeno; pročež také wšem církewním, občanským i wojenským úřadům, auředníkům, welikášům a obywatelům wšech stawů a důstojností w Našem králowstwí uherském, w Sedmihradech a příslušících zemích tímto nejmilostiwěji poraučíme, aby nařízení od barona Josefa Jelačiće jakožto našeho zplnomocněného král. komissaře podepsané we wšem tak zachowali a jim uposlechli, jako Naší K. M. poslauchati powinni jsau. 6. Zwlášté má kr. komissar o to se postarati, aby wražedlníci kr. komissaře hr. Fr. Lamberga a půwodcowé a aučastníci této hanebnosti přísně potrestáni byli. 7. Ostatní spráwu zemskau mají nynější auředníci dle zákonů wésti. Konec toho dopisu zní takto: Kterak nyní a budaucně jednota, zachowání a řízení společných záležitostí celé monarchie pewně zřízena, stejná opráwněnost wšech národností na wždy pojištěna, a na tomto základě wzájemné poměry wšech pod Naší korunau spojených zemí a národů spořádany býti mají: o tom se powolaní zástupcowé wšech částí uradí a zákonním způsobem ustanowení stane. Ferdinand m. p. Adam Recsey m. p. Z tohoto posledního zdá se wyswítati, že wláda obmýšlí také národy uherské swolati na wšeobecný sněm do Wídně, čím by arci jenom foederační strana a Slowanstwo získaly.", "id": 1137}
{"text": "15. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: O starožitnostech českých., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. O Starožitnostech Českých a o potřebě chrániti je před zkázau. W Praze, wydáním českého národního Museum. 1845. Tento spisek co wýňatek z Časopisu Českého Museum tištěn jest u welikém počtu exem. na útraty našeho Museum a rozdáwá se darmo, aby totiž mnohé drahé památky předků našich pro newědomost mnohých, kteří by jinák k zachowání tak 58 wznešených upomínek welmi rádi nápomocni byli, na zmar nepřišly. – Rozdáwá se w jazyku českém i německém.", "id": 1138}
{"text": "7. červenec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Medvěd, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nNedwěd. ( Pokračowání. ) Ostruhowský pustil se za neznámým, a po několika slowech začala se mezi nimi hádka. Neznámý táhl se zpátky a Ostruhowský chytna se za límec jeho kabátu, táhl ho za sebau. Scena ta byla dosti směšná, a byla by přešla w oprawdiwau pračku, kdyby se byla kněžna neodhodlala učiniti jí konec. Ona se welmi rychle přiblížila k zápasníkům, a míříc na nedwěda nejkauzelnějším swým úsměchem, prawila wesele: „ My jsme, zdá se mi, spolu sausedé. Proč pak se nás wzdalujete? “ Hádka se zkončila w tu chwíli, a omámený nedwěd stál jako socha. Sundal klobauk. Klobauk mu wypadl z ruky. Chtěl odpowídat a čerwenaje se, stál jako zahanbený školák a nenacházel slowa. „ Naději se “, pokračowala žertujíc kněžna, „ že se teď seznámíme a že teď přestanete být pyšným. “ „ Já, mhm! “ … odpowěděl zajíkaje se nedwěd. „ Já se nehodím do salonu.... ráčíte odpustit … “ Ale kněžna byla již daleko, a skwící se bílé její raucho brzy zmizelo za rohem palácu. II. Nemůže se říci, že by žití naše letní w okolí Petrohradském bylo zwlášť zábawné. Jakási podiwná apatie panuje we wšech letohradech, a sídelskému bažení po blesku počne být smutno a mrzuto pod stínem stromů a pod jasným nebem. Prawda, říká se o jakýchsi neobyčejných zábawách, ale řeči tyto jsau oprawdiwé klewety. W Pawlosku říkají, že je zábawno na ostrowech, na ostrowech, že je zábawno na Petrshofské silnici, že je zábawno na Petrshofské silnici, na Pargolowě. Rekomendace do kola. Zkrátka, wšude je smutno, wšude je nudno. Příčina toho je patrná; peníze se utratily, do cizích zemí se jet nemůže, známí se rozjeli na rozličné strany, wypínat se není nač ani proč; a k tomu ještě jaké místnosti, jaké domy! S jedné strany ploty, baudky, silnice, prach kočárů a wozů, fabriky, krčmy – s druhé strany italské balkony, wykládaná přístřeší, hortensie čerwené a modré, cestičky s čerweným pískem, několik stromů a opět zde i tam několik hortensií. Tu máte skoro wšechny naše letohrádky. Tu je příroda w plénkách a w uniformě, tu jsau kwítí i balkony ba i lidi – wšechno k wuli dekorací, pro odiw cestujícím. Zwláště pak zábawné jsau nowomódní gotické zámky ze štěpin, s wěžemi podobnými párátku na zuby, s přístáwkami na spůsob kytajského casse-tête. – W těchto karikaturních klecech mrazí se w letě za barewným sklem petrohradský salonowý swět, a na prostranstwí několikasáhowém užíwá wesnické swobody a welikosti přírody. Obýwatelé těchto škatul welmi šlakowitě jsau oblečeni hned z rána, a jeden na druhého wždy se díwá po očku, a w určitau dobu dělají si visity, w kterých si s neobyčejnau upřímností žalují wzájemně na dlauhau chwíli. Pak hrají preferans, a ostatní čásť dne probírají wšechny známé i neznámé, zlořečí i pomlauwají přátele i nepřátele, klepají, klepají, klepají až se unawí, ale nikdy nepřesytí. To je náš wesnický žiwot něco jiného! Země a zeleno, kamkoli se ohlídneš, wšechno twé. Procházej se jak chceš, a baw se obrazem. Klasy se haupají teplým wětrem. Pestré stádo pase se na lauce. Na pahorku rozložena je wíska. Na řece rybář hází newod. Kluci se máchají a podtápějí pod dřewěným mostem. Nade wsí bělá se cerkwa nábožné babičky táhnau se po stezičce na požehnání – a w dálce rozléhá se zwučná píseň mladíků a mladic jdaucích z práce neb rozložených w malebných grupách na woňawém seně … Ale wždyť je na panstwí jet, daleko. Ale wždyť na panstwí je žiwobytí ještě mrzutější. Tam není, pro koho by se oblíkaly krajky a burnusy, pro koho by se stawěly hrnce kwítí na balkoně, pro koho bychom zdobyli sebe a okolí swé. Panstwí – to je paušť, wyhnanstwí, byt barbarský; člowěk, který sám sebe we wážnosti má, musí žíti buď za hranicí aneb již aspoň w Petrohradě a jeho okolí. Prawidlo rozumné a hlubokomyslné, po kterém 214 mi nic jiného nezbýwá než pozwat čtenáře, aby se se mnau odebral na Petrshofskau silnici. – Tam nedaleko od Strělny bydlela w letě kněžna Tigrinowá s guwernantkau. Letohrádek její byl slušný. Bylo tam také cosi gotické, co jest jak powědomo úplně dle nowého wkusu. Se wšech stran strakatily se balkony, a wysoký taras čerwenil se pyramidami kwítí a rostlin. Zkrátka, letohrádek byl šwihák. Ale jediné w něm bylo nepříjemné: nechtělo se tam bydlet, byla tam dlauhá chwíle, jako wšude, – a ubohá kněžna nudila se od rána do wečera. Jako wšechny salonské slečny nenacházela zalíbení w newinných wenkowských zábawách. Ranní procházky, hledání haub a jahod, díwání se na přírodu, ptáčky, tráwníčky, kwítka, promrzely ji až k smrti. Ona potřebowala swět s weškerými swětskými zábawami, s hlučnau společností, s oděwy, s bauřemi přepychu, s hudbau, s jízdeckými gardami. Ztratiwši w mládi swém otce i matku, užíwala we swětě skoro úplné swobody wdaných paní. Ačkoli nepřijímala na visity mladé lidi, ačkoli žila we společnosti čerwenonosé guwernantky: při wšem tom a zwlášť w letě byla úplně neodwislá. W zimě jezdila na bály se starau tetkau, u které bydlela, a která ji ráda brala, proto že se ostýchala okazowat swětu, na wlastní aučet, starý swůj obličej, a s druhé strany neměla tolik ducha a samostatnosti, aby se odřekla hluku, w kterém žila a sestárla. K tomu ještě byla wěčně zaneprážněna visitami a starostmi o to, co se děje w jiných domech. Není diwu, že mladá kněžna s takowým wzorem před očima hned na jaře swého žiwota přijala swětské myšlénky.... Jenom se ohlídla okolo sebe, a okamžitě pochopila mohútnost krásného obličeje, a pak již nebylo odtud daleko naučit se umění, mučit a rozpalowat mužské, jakož i nedaleko proniknaut do tajností nejwybranějšího koketstwí. Ubohá holka měla swatyni srdce za hračku. Ona plýtwala duší swau po častích, newědauc, že by naopak zapotřebí bylo shromážďowat wšechny poklady srdce, aby mohla mít potěšení, najednau obětowat celé swé bohatstwí. W zimě, když okolo ní zwučely bální řeči, a rojili se kavalíři, zapomínala se w sladkém poznání swé moci. Ale za to jí byla w letě neslýchaně dlauhá chwíle. A wěru: hřmot ekipáží wěčně projíždějících, skřípání wozů, prach, opilí mužíci ( newolníci ) – to je wše, co mohlo bawiti její leniwost na tarasu. Někdy ji zakázaný román na nějakau chwíli bawil. Ale to wšechno bylo málo; přání líbiti se žádalo wíce činnosti. Nejwíce ji ještě bawila jízda na koni, poněwadž w ní nacházela cosi zwlášť půwabného a smělého; a mimo to ještě wěděla, že jí mužský klobauk zwláště sluší, a amazonský šat wýborně ukazuje štíhlý a krásný její wzrůst. Ale i jízda na koni nebyla důstatečná: musela jezdit pauze se slaužícím, který ještě byl sám hlaupý jako kůň. Na štěstí kněžny wyskytla se konečně útěšená zábawa. Naproti jejímu letohrádku bydlel w newelikém domku s balkonem jakýsi mladý člowěk. Wedl žiwot tichý, neměl nikdy hosti, nikam nejezdil, newystawowal kwětiny, a jaksi se bál, obrátit na sebe nějakau pozornost. A práwě to popudilo zwědawost kněžny, která s wysokého swého tarasu zočala pozorowat wšechno jeho jednání. – Byl oblečen jaksi podiwně, ale šat jeho byl čistý a okazowal jisté bohatstwí. Měl najatý celý letohrádek, ale bydlel jen w jedinkém pokoji. Kněžna pozorowala, že každodenně někam wycházel před západem slunce, a pak se již wracel dost pozdě w noci. Ani bauřka, ani jiné nepříjemnosti neudržowaly jej. Ale kam chodil a proč – to mučilo kněžnu. Konečně si umínila jiti za ním w zápětí, jakoby na procházku – a najednau, k welikému podiwení guwernantčinu, jaksi neobyčejně se jí zalíbil starý, zdiwočilý Strělenský park, do kterého počala každý den chodit na procházku. Takowáto chautka k samotě byla by wěru dokonce nepochopitelná, kdyby se daleko na přímoří nekmitala černá podoba ležícího na břehu člowěka. Někdy k němu přišla kněžna dosti blízko, ale jak jenom zpozorowal její přiblížení, zčerstwa wyskočil, a se znaky patrné mrzutosti odcházel na jinau stranu. Čím wíce se jí wyhýbal, tím wíce jej pronásledowala, a umínila si twrdohlawě, přemoci diwokost podiwína, nad kterým neměly její půwaby žádné moci. Takowé jsau ženské! Wšímawý čtenář pochopí nyní, proč se kněžna tak zaradowala, widíc neznámého w palácu o slawnosti, a proč, wěrna swé ženské taktice, nechtěla ukázat swau radost, nýbrž prohodiwši několik obratných slow, wzdálila se, prowázená od swých zimních zbožňowatelů. Po cestě dowěděla se se zwlášťní swau chytrostí, jméno swého neznámého, jeho okolnosti a stupeň aristokratské jeho důstojnosti. Na štěstí byly tyto spráwy dle libosti, tak že kněžna, nezadáwajíc wážnosti stawu swého, mohla pokračowat we swém tajném předsewzetí. Petrshofská slawnost zkončila se. Letohradní žiwot táhnul se opět jednotwárně a mrzutě, a Strělenské procházky dlauho trwaly nadarmo. Konečně se potkali. Nedwěd šel po láwce položené přes zaschlý rybník, a se spuštěnau hlawau o něčem přemýšlel. Lehký šustot wytrhl jej. Ubohý diwoch zkameněl. Před ním stála kněžna. Strašné uleknutí wyobrazilo se na jeho twáři. Newěděl, co má dělat, poklonit-li se aneb uteci, a stál jako odsauzený na smrt. 215 „ Zdá se, že se rád procházíte? “ zeptala se kněžna. „ Já, prosím, … ano … prosím – “ „ Powězte mně, prosím wás, co wy tam děláte na břehu mořském? “ „ Tak … jen … sedím … “ „ A to wás neomrzí? “ Nedwěd se podíwal na kněžnu s podiwením. „ Sedím na břehu moře “ odpowěděl on. „ Což pak tam widíte? “ „ Moře “ odpowěděl on – „ moře … snad je to málo? “ „ Originální myšlénka! “ pokračowala kněžna: „ welmi originální. Powídali mi o wás prawdu, že jste originál. “ „ Jak – prosím? o mně? “ „ Owšem. Slyšela jsem takowé podiwnosti o wás … že nenáwidíte lidi a zwlášť ženské. “ „ Já prosím … wěru … ne … “ „ Ubohé ženské! což wám ublížily? A wy také s jinými proti nim brojíte! A wěru nejsau horší než mužští. “ „ O zajisté. “ „ Mají tolik oddanosti … “ „ Ano. “ „ Tolik obětiwosti. “ „ Ano. “ „ Tolik lásky ke wšemu krásnému. “ „ Ano … “ „ Proč tedy brojíte proti ženským? “ „ Dowolte, wždyť já proti nim nebrojím. “ „ Přece se wšak před nimi wzdalujete. “ „ To již je takowý náwyk … “ „ Přiznejte se, že se jich bojíte? “ „ Já … prosím … ne … wěru … “ „ Ne, zrowna se bojíte. Co pak na nich nacházíte strašného? “ „ Nic … prosím … “ „ Chcete mně dokázat, že se jich nebojíte? “ „ Jestli se líbí … “ „ Přijďte k nám nyní wečír. Tuhle je moje guwernantka. Bude ji welmi těšit, seznámiti se s wámi. “ Guwernantka se poklonila bezsmyslně. „ Přijdete? “ Nedwěd zblednul. „ Račte poraučet … “ prawil sotwa srozumitelně. „ Tedy na shledanau. “ „ Na shledanau. “ „ No, “ pomyslila kněžna, wrátiwši se do letohrádku, „ štěstí že mne nikdo neposlauchal, sic bych nikterak nebyla přemohla jeho twrdošijnost. “ Ale nedwěd běžel domů vv úplné zimnici. Služebník jeho zwyklý widět pána wždy pokojného,wywalil oči. Pán přehrabal se we wšech almarách, poházel na zemi wšechny spodky a westy, přičesáwal a hladil si wlasy, wymýšlel mašle na šátku, a při tom byl w úplném zaufalstwí. Přešlo půl hodiny mučednického strojení. Nedwěd wzhlednul do zrcadla – a ulekl se. Frak byl tuze široký, pantalony tuze úzké, wšechno na něm sedělo nemotorně, a plačtiwý obličej dodáwal ještě obleku wíce komičnosti. A wšak nic nebylo na plat. Dodal si smělosti a šel k sausedce. Překrásná kněžna, schowaná za křem, stála na tarasu, a díwala se na přicházejícího wězna, potutelně se usmíwajíc. Nedwěd šel po malu. Bylo widět, že je celý zapálený. A wida, již je u samého letohrádku, již sáhá na kliku … Ale tu wšechno jeho hrdinstwí zmizelo, odhodlanost ta tam, a zčerstwa se obratiw, neohlížeje se, běžel domů. We dwau minutach octnul se opět we swém pokoji, zawřel honem dwéře na klíč, shodil rychle oděw, wrhnul se na postel, a teprw w posteli mohl si pokojně oddechnaut. Kněžna dlauho stála na tarasu. Bylo jí k smíchu a k zlosti. Bázliwost nedwědowa ji překwapila. Ostatně, musí se říci prawda, takowí nedwědi wydaří se zřídka i w společnosti nedwědů o kterých mi budiž dowoleno promluwit několik slow. ( Pokračowání. )", "id": 1139}
{"text": "29 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Titulní strana], Titulek: [Úvaha], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – W Praze 27. dubna. Co již není tajností, můžeme snad i my do weřejného probírání wzíti – že máme totiž nyní w Rakausku dwě ministerstwa, nepočítajíc ani třetí w Uhřích, které s těmi dwěma ostatními wojnu wede. A která jsau ostatní dwě ministerstwa? – Obě we Wídni, to jest ministeria ambulantia Holomaucko-Wídeňská, jedno se jmenuje Schwarzenberg, druhé Stadion-Bach, každé z nich má swau wlastní politiku a weřejně se již spolu hádají. Jedno ministerstwo a sice pod firmau Schwarzenberg et Cp. sedí w Lloydu, druhé Stadionské w Presse, a kdo oboje tyto nowiny tak pilně čítá jako my, wí již, jak smýšlí obě tyto polowice ministerstwa. My jakožto „ provincialní ” žurnalisté nemůžeme owšem tajnosti ministerské tak dobře wěděti, abychom udati mohli, ku které straně náleží ostatní jednotliwí audowé ministerstwa, a abychom též mohli udati silu a politický wplyw obau těchto stran w ministerstwě. Jisto jest, že Stadion odporuje wkročení Rusů, že jeho působením odstaupil kn. Windischgrätz Welmi směšné intermezzo této dwojice ministerialní byl nedáwno článeček we Wiener Zeitg., kde stojí, že kníže Windischgrätz jen Urlaub má a zůstáwá wrchním welitelem wšech wojsk kromě wlaských!! – což patrně učinila druhá Šwarcenberkowa strana zase na wzdory! –, že on chce i w Uhřích prowesti rownopráwnost, a žeby ani proti tomu snad nebyl, kdyby se Slowensko od Maďařů docela odtrhlo. Schwarzenbergowa strana čistě staroaristokratická smýšlí we wšech těch pádech zcela jinák, a jsme žádostiwi, která konečně zwítězí. Máme to nyní krásné hospodářstwí w tom „ sjednoceném ” Rakausku! Ano sjednocené, když již i ministerstwo se potýká mezi sebau a o nejhlawnější wěci! Co z toho bude, kdo zaplatí konečně aučet tohoto nesprawedliwého, zhaubného hospodářstwí? Kdo jiný, než zase my ubozí Slowané, misera gens contribuens, optima flens, pessima ridens! Nás se wšichni bojí, a přece jsme posud nikomu nic neublížili a ublížiti nemohli, nám newěří wláda ( kdyby nám byla poctiwě wěřila, nebylo by to nyní tak, jak to jest ) a wěří wíce těm, kteří s ní wálku wedau!! Wšeho zlého w Rakausích základ jest wšeobecná nedůwěra, jen že se zdá, že národowé a zwlášť Slowané mají posud wíce příčiny, nedůwěřowati se we wládu. Co se stalo, nedá se odwolati, třeba se toho litowalo: my myslíme, že nyní ministerstwo skutečně lituje rozpuštění sněmu Kroměřížského, a přísámbůh! má k tomu příčiny. Ale proč se stydí projewiti tuto litost, proč nespěchá naprawiti to, co se naprawiti dá, než bude pozdě? Nčkolik wítězstwí maďarských ještě, a pak snad bude pozdě litowati! Uwidíme nyní poslední důkaz, swolá-li ministerstwo zemské sněmy, z čehož poznáme, chce-li se budaucně oprawdu držeti kostitučních zásad. Wíme, že se ministerstwo bojí swolati zwlášť český sněm, poněwadž očekáwá od něho mnohé trpké slowo, snad dobře zaslaužené. Ale ať si je český sněm swolán na základech sebe swobodomyslnějších, můžeme o něm již napřed ubezpečiti, že nebude protirakauský, owšem pod tau wýmínkau, když jen wláda se neukáže zrowna proti swobodě národů. Čechy jsau země dosti procitlá w politice, u nás jest weliký počet lidu myslícího, který zná oceniti wýhody naše ze spojení s ostatními rakauskými zeměmi – ale nemáme owšem chuť, dáti se potřebowat za nástroj reakce, který by se pak odhodil, až bude po nebezpečenstwí. My máme nyn práwo a powinnost žádati garantie swobody a národnosti, my jsme ale z druhé strany nabyli zkušenosti sic tolik, abychom nežádali příliš mnoho a něco nemožného. Jest nyní řada na ministerstwu, aby si rozwážilo, bude-li nás potřebowat a může-li ty garantie podat. Pauhý slib, zdržowání, odkazowání, ono starorakauské protahowání až k omrzení, již nás nyní neupokojí. Jsme také přeswědčeni, že český sněm, bude-li powolán, nebude již čas mařiti pauhými parlamentárními pletichami, jako jsau řád jednací a dialektické šarwátky; on přijde nepochybně welmi rychle a powí we jménu národu, co jest zapotřebí. Ministerstwo wí již dobře, čeho nám zapotřebí jest, žádáme, může-li tedy buď wšechno neb aspoň nejwětší část uskutečniti ať swolá sněm, ať se nebojí. Nemůže-li a nechce-li – nu pak zajisté w sobě cítí ministerstwo tolik síly, aby mohlo wšemu nebezpečenstwí i bez důwěry a bez pomoci národů odolati, a uwidíme, nemýlí-li se.", "id": 1140}
{"text": "20. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: O sněmu říšském, Titulek: Předběžní sezení III. dne 15. (Další zpráva.), Autor: Havlíček, Karel\nPředběžní sezení III. dne 15. ( Dálší zpráwa. ) President oznámil, že pořadatelé ucházeli se u ředitelstwa cís. dworní knihowny o to, aby ji mohli použíwat lehčeji poslancowé říšští. – Krom neděle a swátků mohau denně pobýwat posl. w komnatě rukopisowé, hnihy si brát domů, wyjímajíc rukopisy, prwotisky a ozdobné wýtisky, aby se ale wykazowali lístkami co poslanci, by se tyto wýhody neděly také jiným. – Neumann chce, aby se poslalo poděkowací psaní ředitelstwu. Nepřijalo se. Pres. se tázal, má-li se dorozumět strany swobodné pošty pro poslance s ministerstwem. Podlewski: že se to již stalo a ministerstwo nařídilo, že se ze psaní poslanců, nebude platit porto. Smolka: Poněwadž je těžko rozsaudit, jsau-li psaní od woličů, nawrhuji, aby každé psaní dané od poslance anebo nadepsané k poslanci mělo swobodnau poštu. ( Přijato jednohlasně. ) Jiný chce mít tuto swobodu obmezenau jen na dopisy domácí, ne zahraničné ( přijato ). President. Poněwadž přípisy ke sněmu se množí, ptal se, chce-Ii shromáždění ustanowit zwláštní komissi pro petice…Nepřijalo se, poněwadž sněm není ještě ustawený. Pres.: Přišel přípis poslance Strassera z Tyrol o neprodleném wydání nowého zákona o odwodech, má-li o té wěci shromáždění blíže jednat? Z mnohých stran odpor. Strasser odporučuje tuto wěc nejen w důležitosti Tyrol, nýbrž celého mocnářstwí co nejdůtkliwěji, že se sice jewí spokojenost s nynějším popisním zákonem, ale že we Slezsku wypukly již nepokoje a snad se strhnau i jinde; že tedy důležitost wěci této žádá brzkau poradu o nowém zákoně! Poslanec: Nejedná se zde o daní zákonůw, to se zůstawuje pozdnějším sněmům, přítomná úloha je daní austawy. Strasser: My jsme zastupitelé národu celého, widím zde zastupitele wšech stawů, poněwadž ale wím, že chudý doposud byl popisem ( konskripcí ) welmi utlačowán, kdežto šlechticowé doposud nebyli powinni konat služby wojenské, přisluší shromáždění, aby se tomu brzy odpomohlo, tím wíce, že Rakausko je tlačeno nejen ode Wlachůw, nýbrž wždy proti wšem nepřátelům musí být pohotowě. Neuwall je pro tento náwrh a přeje si, aby byla proto ustanowena zwláštní komissí, aby zawedla předběžní práce, by se pak mohly předložit sněmu. Borrosch je proti wšelikému wýkladu zákona, dokud se neustanowil sněm říšský, nyní že k tomu posud práwa není. Schaffer: Nech se hlasuje o to, je-li můj náwrh dorazný čili nic. Langie z Krakowa: Myslím, že shromáždění newidí jasně, o kterým náwrhu má hlasowat; změnami w zákonu popisním nezadržely by se nikterak wypuklé již nepokoje, a které snad ještě wypuknau, proto by se w tom pádu nedosáhlo cíle. Jmenowitě w Haliči odwádí se nyní mimo ročního počtu 23.000 mužů, a Haličané nemají žádné takowé prospěchy jako Wídeňané; tak je w Krakowě na 63.000 duší posádka 16.000 mužů jistě zbytečnost! Lituje, že není ministr wálky přítomen, žeby se to odbylo jednoduchým optáním, je tedy proto, aby ministerstwo zastawilo konskripcí. ( S mnohých stran: Ne, ne! ) Pillersdorf: Zdwihla se pochybnost, měla-li wláda práwo, nařídit braní na wojnu; myslím, že k tomu měla nejen práwo, ale i powinnost, aby za dnů obtížných byla hotowa ke wšem pádům; kdyby to nebylo mělo ministerstwo nyní za powinnost swau, nebylo by hodno w tomto shromáždění sedět. ( Bravo, Bravo! ) Tež nezdwihla se doposud zádná námitka proti krokům wlády. Čtený řečník přede mnau chybil poněkud, udáwaje sílu posádky Krakowské, a šel tuze daleko; ostatně můžu w tom ohledu dát wyswětlení welmi uspojující. Ještě za mého auřadowání obíralo se ministerstwo s tauto wěcí a radilo o prozatímním zákonu, jenž by se pak wznesl na sněm, jak mile by se byl cítil k tomu powolánu, k radě. Jsem tedy toho mínění, aby se wěc dala na ministerstwo příslušné. Strasser děkuje za wyswětlení, newidí ale žádné upokojení, poněwadž wěc je tak dorazná, a den ba hodina že mnoho w tom platí. Nebyla ani posud zmínka, musejí-li wojska tato dána býti jen od nešlechticů, anebo i od šlechticů. Wrací se tedy ke swému náwrhu. Koland: Ačkoli mám tuto wěc za welmi doraznou, musím přece shromáždění odepříti práwo, o tom rozhodnautí, pokud se neustawili. Ctěnému řečníkowi ( Pillersdorfowi ) musím zrowna odporowat, neboť již daná ústawa od 25. dubna, ačkoli zůstala jen mrtwým náwrhem, přiřkla říšskému sněmu wýhradné práwo, rozhodowat o braní na wojnu. Neumann je tohotéhož mínění a lituje, že se předstawuje ministerstwo wždy jen w duchu, že tedy se musí spokojit wyswětlením býwalých ministrů, pročež žádal, aby se přešlo k dennímu pořádku. ( Přijato. ) Přes.: Poněwadž není nic dalšího, nawrhuji, aby se sezení rozešlo a na ponděíl dne 17. odročilo. * * * Dne 17. bylo přítomno asi 260 audů. – Prwní boj strhne se při wolbě deputowaného. Němci nemají žádného kandidáta; Slowané dáwají hlasy swé Palackému. We čtwrtek 20. čerwence. Číslo 82. Ročník 1848. '", "id": 1141}
{"text": "19. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Pražský posel., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. Pražský Posel. Spis prostonárodní od J. K. Tyla wydáwaný, w kterém se řečí snadnou, každému srozumitelnou podáwati budou články zábawné a poučné, týkající se národních záležitostí. Jeden swazek bude se prodáwati po 10 kr. a w celém díle bude se rychle pokračowati. Toto předběžne ohlášení činíme proto, aby se již wšichni přátelé literatury české zatím k dobrému přijatí tohoto „ posla “ připrawiti mohli.", "id": 1142}
{"text": "2. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Venkov, Titulek: Ze Slaného, Autor: Havlíček, Karel\nZe Slaného. Následující spis wyšel od pana krajského, a litujeme jen, že jej podati musíme po česku i po německu, a to proto, žeby 1. českému textu bez německého nikdo nerozuměl, 2. že český text zcela jiný smysl podáwá. následuje starší způsob zápisu Slanský obywatelowé! Cjs. král. zemske Präsidium se natom ustanowilo, k zachowánj weřegného pokoge a pořádku na wenku, wogenská odělenj pro wenkow zřiditi, a ty samé kragským auřadum poukázati. Tež do města Slaného podobné odělenj wogska gest ustanoweno. Já obywwatelum města toto zřjzenj w známost uwádjm tjm doloženjm, že toto wogsko gen k zachowánj a udrženj weřegného pokoge a pořádku, k ochraně wssech dobromyslných, a k podpoře důstognosti a neobmezené činnosti cjs. král. auřadu, ustanoweno geft; pročež se tedy radegj, že pokoge milowný dobromyslný občané, se wssem ustanowenjm a nařjzenjm které pro udrženj weřegného pokoge pořádku a bezpečnosti se wýdagj, wolně a bez odporu podroběgi. Do rakownjckého c. k. kragského auřadu w Slaném dne 25. Čerwna 1848. Kasimjr Fortwängler, skutečný c. k. gubernialnj radda a kragský hejtman. An die schlaner Stadtbewohner! Das hohe Landespräsidium hat sich veranlaßt gesehen, zur Aufrechthaltung der öffentlichen Ruhe und Ordnung auf dem Lande mobile Militärkolonen zu organisieren, und selbe zur Verfügung der k. Kreisämter zu stellen. Auch in die Stadt Schlan ist eine solche Militärkolone bestimmt. Ich sehe hievon die Bewohner unserer Stadt mit der beruhigenden Versicherung in die Kenntniß, daß dieses Militärdetachement bloß zur Aufrechthaltung der öffentlichen Ruhe und Ordnung, zum Schutze für alle Wohlgesinnten, und zur Aufrechthaltung des Ansehens und der ungehemmten Amtswirksamkeit der Regierungsbehörde bestimmt sey, daher ich auch voraussetzen darf, daß die ruhigen und gutgesinnten Bürger Schlans sich allen Anordnungen und Berfügungen, welche im Interesse der Aufrechthaltung der öffentlichen Ruhe, Ordnung und Sicherheit getroffen werden, willig und unweigerlich fügen werden. Rakonitzer k. k. Kreisamt Schlan am 25. Juni 1848. Kasimir Fortwängler, wirklicher k. k. Gubernialrath und Kreishauptmann. konec staršího způsobu zápisu Jak každý widí, je čeština u slaw. krajského auřadu nesmírně chybná a oškliwá, ačkoli kraj Rakownický celý český jest. Kdo by řekl, že w těchto několika řádcích jest jen 24, prawím čtyry a dwacet chyb! Když ale slaw. krajský auřad tolik chyb dělá, tuť wrchnostenští auředníci a slaw. magistráty zajisté aspoň o 40 procent wíce chyb si dowoliti smějí, a kam dojdeme se swau ubohau češtinau? Dwě chyby jsau zwlášt charakteristické: dobromyslný občan = weselý a ne gutgesinnt, a neobmezená činnost auřadů jest zcela co jiného než ungehemmte Amtswirksamkeit! Neobmezenau činnost našich auřadů si nepřeje žádný poctiwý člowěk: sám Císař Pán jest obmezen skrze konstituci; daufáme tedy, že i p. Kasimír Fortwängler nebude chtít zůstat neobmezeným begler-begem kraje Rakownického. Wy ubozí rolníci kraje Rakownického! Když se takowé wěci tisknaut dáwají, jaké teprwa dostáwáte psané odpowědi! Br!", "id": 1143}
{"text": "11. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Školy a lid, Autor: Havlíček, Karel\nŠkoly a lid. Jsau wěci, které pro důležitost swau nemohau býti dost často opakowány. My jednau již wyřkli w těchto listech, že jeden z nejhlawnějších prostředků k oprawě společenských poměrů našich jest oprawa škol, neboť tím stawí se zlé při samém swém pramenu, kdežto wšecky boje proti již wzrostlé a sesílené neřesti marné a daremné jsau. O té samé wěci pojednáwá Wocel w článku pod swrchu položeným nápisem, který umístěn jest w posledním swazku Musejníka, obšírně i důkladně. Za jednu z pohnútek, které ho k uweřejnění náhledů jeho o školách přiměly, uwádí wážený spisowatel též powinnost k oněm občanům, jichžto důwěra ho na prwní říšský sněm powolala; i podáwá zdání a mínění swé tak, kterak, jak sám prawí, o té wěci na sněmu říšském jednati a mluwiti hodlal, kdyby tento až k paragrafům o školách byl dospěl. Jest pak w tom sepsání páně Wocelowě tolik praktického, tolik rázných prawd, a na druhé straně jest potřeba školních opraw tak důležitá a pilná, že hlawní zásady pojednání toho i čtenářům našich nowin sděliti jsme za prospěšné uznali. Ostatně patří ta celá záležitost do oboru činnosti budaucího zemského sněmu, a již z toho jediného ohledu slušno i potřebno o ní pojednádnáwati pojednáwati w politických listech. Z počátku líčí wážený spisowatel žiwými a dojímawými barwami bídný a truchliwý staw dětí chudobných rodičů, které již za autlého mládí nešťastnými okolnostmi swými mrawní nákazu trpí. „ Ohlížejíce se na poměry běžící doby, “ prawí, znamenáme s úžasem, kterak tyto spíše k tomu směřují, aby počet bídáků se zwětšil, než aby zmenšen byl. “ Spisovateli ale běží hlawně o zmenšení chudoby, a toho widí jediný prostředek „ w uskutečnění a prowedení zásady: aby každá síla, každá schopnost, jižto stwořitel do člowěka položil, přiměřeným spůsobem se wywinowala, tak aby každý wedle hřiwny swé wynakládati mohl. “ On žádá, aby wšem lidem rowná možnost podána byla, síly swé k získáni jmění wynaložiti, kdežto až posud naopak nalezáme, „ že možnost, přirozené síly a schopnosti wywinowati a wynakládati, takřka privilegium jest menšiny občanů, a tudíž že možnost, získati jmění, též co nějaká wýsada wywolených člowěčenstwa tříd w okolnostech našich se zjewuje “. Mluwíť pak takto dále w šlechetném zápalu: „ Ejhle, prawil by zástupce chudiny na saudu k tomu cíli zahájeném: w městě tom nalezá se na sta, ba na tisíce dětí, o nichžto se již napřed twrditi může, že osudu roditelů swých, totiž bídě, mrawní a tělesné zkáze propadnau. Autlého wěku jsauce mohau ještě z kletby jim hrozící wywáznauti a šťastnějšího osudu účastnými se státi, – awšak bohužel, nestanau se šťastnějšími: osud neb spíše poměry a okolnosti u nás panující je ku propasti zkázy prudkým letem nesau. Hleďte na ně, srdce nemluwňátek jest posud nezkažené, duch nedotknut nákazau nemrawnosti a surowosti; mnohé z nich by se slawným, wýtečným mužem stalo, přemnozí z nich dobrými hospodáři, řemeslníky a rozšafnými otci rodin; a z autlých paupat ženského pohlawí by ušlechtilé díwky, okrasy žiwota, spanilé ženy, pečliwé matky zrostly. K tomuto štěstí wšak nedospějí, již napřed odsauzeny jsau k hroznému osudu chudobnosti, odsauzeny jsau, aby w bídě, hnusné tělesné i dušewní neřesti zahynuly. Až tato nešťastná stwoření dospělého wěku dosáhnau, tenkrát se šťastnější občanstwo wětšího jejich počtu ujme; bude je totiž zawírati do trestnic, žalářů, ustele jim lože strašných bolestí w nemocnicích a poskytne jim konečně společnau jámu, do nížto mrtwoly jich uwrhne. – A příčina toho wšeho? Poněwadž nebohým možno nebylo, tak jako dětem wašim w šťastnějších okolnostech zrozeným, wlohy a síly, jimižto přírodau nadány byly, wywinowati a wynaložením jich sobě základ blahobytu wezdejšího položiti! – Widíme tedy zřejmě, že blaho člowěčenstwa toho žádá, aby se již společnost weškerým rozumem a weškerau mrawní silau swau ujala dítek, jimžto chudobnost záhubau hrozí, aby je od stupně k stupni wýše wedla na dráze čistě lidského wzdělání a oswěty, tak aby potomek proletáře ku wědomí powolání swého dospěl a schopným se stal, wynaložením sil swých do řady užitečných a šťastných audů lidské společnosti wstaupiti. “ Na tuto potřebu stawí spisowatel swůj systém škol, weškeré třídy občanstwa zahrnnjíci zahrnující. Jak samo sebau se rozumí, počíná s opatrownami. Užitečnost takowých ústawů jest dostatečně a wšeobecně uznána, pročež mi tuto opomíjíme wypočítáwat s Wocelem wýhody jejich, i uwedeme ze slow spisowatele našeho jediné to, co se nám zdá býti nowým a nad jiné důležitějším. Aby děti nemrawných rodičů těmto docela z moci se wzali, nawrhuje Wocel, aby se takowým w opatrownách též obydlí a strawy poskytowalo. „ Rodičům, prawí, „ o nichž by se dokázalo, že dítky swé k nemrawnosti přidržují, měly by se tyto úřadní mocí odejmauti na delší neb kratší čas, aniž by se připustiti smělo, aby spustlý otec neb nemrawná matka k nim se přiblížiti mohli. “ Při tom odwoláwá se na trestní náš zákon, který rodiče, dítky swé k neprawostem zawádějící, přísnými pokutami stíhá, na jiném pak místě zase ustanowuje, aby rodičům s dětmi swými zle nakládajícím tyto z moci wzaty byly. „ Lépe jest zajisté “, dokládá trefně náš spisowatel, „ záhy příčiny budaucích přestupků a neprawostí odstraňowati, nežli zrůstajícím zločincům welkým nákladem káznice stawěti. “ W nadějném pak tušení lepší a oswícenější budaucnosti prawí dále: „ Než wšak přestane bohdá doba wálečních běhů, a tenkrát wládě o dobro občanů upřímně pečující nowý wznešenější a důležitější boj nad wšecky boje, které kdy na zemi wedeny byly, nastane, a má-li člowěčenstwo u wywinowáni swém pokročiti, nastati musí – totiž boj zákonnosti, mrawnosti a lidskosti s nemrawností a podlým bídáctwím. Tenkrát wlády nutnau mrawní potřebau zawázány budau, na místě krwawých práporů prápor lidskosti, swoláwající člowěčenstwo k wywinowání šlechetných schopností, zaraziti a na místě smrtonosných střelnic ústawy wystrojiti, jichž působením by děsná chudobnost, člowěčenstwo zohawující, zapuzena byla. Náklad k tomuto cíli wynaložený nezahynul by w dýmu a plápolu ohně, nebyl by zatopen mořem krwe a horkých slzí, nýbrž nesl boj radostné, hojné a požehnané owoce nám i budaucím naším. Kdo by k založení opatrowen takowých dílec nadbytku swého obětowal anebo jakýmkoli spůsobem ku zřízení a zwelebení jich přispěl, zajisté mnohem prospěšnější skutek ku zwelebení člowěčenstwa by wykonal, než kdyby sebe wětší sumu k okrášlení měst, stawění pomníků a zwelebowání proslulých osobností wynaložil.... Šlechetnější díl zámožných občanů, znamenaje blahé následky opatrowen, ochotně by k zakládání a wydržowání jich přispíwal. A jako za někdejších časů mnozí bohatí lidé welké statky klášterům, spolkům a ústawům duchowním odkazowali, spasitelný skutek tím konati se domníwajíce: tak též w našich časech mnozí nabywše přeswědčení, že takowýmito ústawy na spasení wezdejším i wěčném člowěčenstwa očihledě se pracuje, naklonili by mysl swau k opatrownám a hojným nadáním o zwelebení jich by pečowali. Jiným boháčům, jichžto soběcká mysl by takowým důwodům byla nepřístupná, na mysl by se muselo uwáděti, kterak množícím se proletariatem stáwajícím společenským poměrům welké nebezpečí hrozí, kterak chudina jsauc w surowosti a nemrawnosti ponechána, se codenně strojí k autoku na majetnost, aniž pak wládě možno bude, bez wynaložení neobyčejných, nákladných prostředků pořádek obecní uhájiti; nechť se takowýmto lidem dokáže, kterak pauze lepším wychowáním dítek spustlé chudiny docílit možno mrawní zlepšení sprostého lidu a jedině tím odstraniti budaucí strašné wystaupení chudobných proti zámožným. “ Ukazaje Ukazuje dále spanilomyslný spisowatel, kterak při wší té nutně cítěné potřebě až posud příliš málo o zakládání takowých ústawů se dbalo, i končí částku o opatrownách jednající takto: „ Aby se wšak opatrowny s aučinkem, jak jsem jej swrchu naznačil, neminuly, aby totiž jako přední pewné hráze proti wlnám chudobnosti a nemrawnosti stály, potřebí jest, aby wláda o důkladné, organické zakládání jich wedle potřeb jednotliwých obcí pečowala. Podobně jako wláda nucena jest bojowati nesmírným jak důchodů, země tak krwe lidské wynaložením proti ozbrojeným nepřátelům, a znamenitý náklad wede na pewnosti, trestnice, jakož i úřady k potlačení nepřátel, jak mečem ozbrojených tak i bezbranných, weškerému občanstwu škodliwých: tak též powinnost káže, aby wláda prostředkem nadřečených ústawů proti tisknoucí se do žiwota mrawní i materialní zkáze již jednau důrazně bojowati počala. Z opatrowny mají dítky ihned wstupowati do škol obecních, čili jak je Wocel jináče jmenuje, prostonárodních, které wšak musejí býti zcela jinak zřízeny, než byly posud. Líčíť tu náš spisowatel přebídný staw trivialek we mnohých, zwláště německých krajinách naší wlasti, jak jej byl co aud školní w Národním Wýboru i na říšském sněmě z množstwí zadáwaných stížností učitelských poznal. „ Prostonárodní školy, “ prawí, musejí býti w dostatečném počtu zakládány, přiměřeným způsobem zřízeny a w trwání swém pojištěny. “ Jedna z hlawních wěcí jest slušný plat učitelů. W takowých školách učilo by se we dwau třídách: mluwení, čtení, psaní, počátkům počtařstwí a náboženstwí, wše způsobem názorným, děwčata byly by wedeny i k lehčejším ženským prácem. Aby pak mládež chudší dle možnosti zachráněna byla před nákazau domácí a zárodek mrawopočestnosti, w opatrownách jím wštípený, na zmar nepřišel, měly by dítky i přes čas wlastního wyučowání w ústawu školním pod náležitau dohlídkau býti chowány, w kterémžto čase bawily by se zpěwem a tělocwikem. K tomu konci měla by býti zřízena prostranná swětnice a letního času zahrada. Z prostonárodní školy wstaupilo by dítě městské do školy měšťanské, kterau náš spisowatel na tři roky rozděluje, w nichž by se žáci učili, kromě dalšího cwičení we předmětech školy prostonárodní, počátkům mluwnice materského jazyka, slohu, začátkům wšeobecného zeměpisu i jiných praktických wěd. Wesnické dítě wstaupilo by z nižších dwau tříd wesnické školy ( školy prostonárodní ) do wyššího jejího oddělení, též na dwa roky rozwrženého, které by wenkowanům poskytowalo toho samého poučení jako dětem městským školy měšťanské. Poněwadž wšak potřeby wesničanů a způsob žiwnosti jejich liší se od powolání a žiwností obywatelů měst, škola pak wždycky říditi se má dle potřeb a powolání těch, k jejichžto prospěchu ustanowena jest, musel by se w tomto wyšším oddělení wesnických škol též ke zwláštním wesnického lidu potřebám zřetel obraceti. K tomu konci musela by býti mládež wyučowána předně w přírodoznanstwí, jak theoreticky ( přírodopis, lučba silozpyt ) tak i prakticky ( polní hospodářstwí, štěparstwí, hyboměrstwí ), pak w měřictwí, stawitelstwí, w země - i dějepisu, zwláště wlastenském, konečně w známosti hlawních zákonů, materialního blaha wenkowských občanů se dotýkajících. Ty samé předměly předměty owšem s ohtedem ohledem na potřeby občanů městských, musely by se přednášeti we školách měšťanských, tak aby mladík wyšedší z wyšší školy wesnické anebo z měšťanské školy, dostatečnau zásobau wědomostí pro žiwot zaopatřen byl a hned k budaucímu powolání swému přistaupiti mohl. „ Mnohý se snad leká takowého množstwí předmětů, jimiž wesnickau školu chci zahrnauti, “ prawí náš spisowatel. Nelekejte se, wše to se lehčeji dá prowésti, nežli se domníwáte, jen když se při tom zásady šetří, že wěda pro žíwot, totiž ku prospěchu wšechněch zdrawým rozumem nadaných občanů ustanowena jest, nikoli pak žiwot pro wědu; když se totiž upustí od domněnky, jakoby wěda wýhrádní majetností těch byla, jenž času a prostředků mají, s ní se důkladně a auplně seznámiti. Nechť ti, jenž k zewrubnému obírání se wědami powoláni jsau, pole nauk zpytowáním swým wzděláwají a zwelebují; nicméně owoce wědeckého snažení nechť se podáwá i lidu obecnému, aby on takto staw swůj zwelebil, a tím nejpatrnější swědectwí o blahém působení wědy w praktický žiwot podal. Až tomu tak bude, zmizí mezera mezi žiwotem a wědau – lid obecný nebude hleděti ke školám jako k ústawům záclonau Alusinských tajností zahalenau, o nichž se domníwá, že nikterak s jeho wlastním prospěchem a žiwotem zpřízněny nejsau “. Školní příruční knihy, k takowému wyučowán wyučowání wenkowské i městské mládeže slaužící, které by obsahowaly malau encyklopedii wědomostí, rozwrhuje Wocel na čtwero dílů. Prwní má obsahowati: 1. prostonárodní lučbu a silozpyt, 2. učení o nerostech, bylinách a zwířatech; 3. stručný zeměpis a obšírnější popis zemí českoslowanských; druhý: 1. přehled hlawních dějin swěta, 2. děje naší wlasti, 3. wýtah ze zákonů k poměrům lidu obecního nejwíce hledících, jakož i hlawní okres konstituce státu rakauského, 4. wýtah z klassických, prosaických i básnických spisů půwabného obsahu. Tyto dwa díly stejně slaužily by školám měšťanským i wesnickým. Třetí díl byl by určen pauze pro školy wesnické, a obsah jeho wztahowal by se wýhradně ke zwláštnímu wesnických občanů zaměstnání ( nawedení k polnímu hospodářstwí, chowání dobytka, štěpařstwí, wčelařstwí atd. ); čtwrtý konečně byl by ustanowen wýhradně pro měšťanské školy a obsahowal by stručná pojednání o řemeslech, o strojnictwí, stawitelstwí, průmyslu a obchodu. Každý pak oddil této malé encyklopedie opatřen by musel býti obrazy, „ jenž na stěnách školních rozwěšeny jsauce nejlépe by jak paměti tak i náležitému pojímání wěcí samých napomáhaly. “ Z těchto tak zřízených škol wstupowali by pak mladící, chtějící buď k wyšším praktickým wědám anebo k humanitním studiím dospěti, do wyšších národních škol ( realek ) anebo do gymnasií. 1044 „ Opatrowny, prostonárodní a střední ( městské, reální ) školy, “ dokládá Wocel po rozložení swého náwrhu, „ w přiměřeném potřebě lidu počtu we wlasti naší založené a dobře zřízené, staly by se bezpečnými základy blahobytu občanů a silnými štíty proti náwalům mrawní a tělesné zkázy, jižto chudobnost na kleslé pokolení lidské uwaluje. Owšem mnohý se domýšlí, že nyní, když bauře politická ukrocena jest a silau wojska weškeré jak politické tak i socialistické hnutí utlačeno, strachowati se nesmíme blízkého pozdwižení se chudiny, buďsi ona pod práporem demokracie, socialismu neb krwawé republiky bojuje, neboť prwní hnutí takowé by zajisté děsným rachotem dělowých tlam zaraženo bylo. Nic wšak méně wěc to jistá, že walná část společnosti lidské welkau mrawní i tělesnau bídau sklíčena jest a že udušením žalostného hlasu chudiny není ještě pomoženo ani chudině ani člowěčenstwu wůbec. Rána smrtelná bolí a žiwotní síly láme, byť i raněnému se ústa zacpala, aby žalostný nářek wydáwati nesměl. A nebylo by to zajisté znamením upřímného pečowání wlády o dobro lidu, kdyby tato pauze o to se úsilně starala, kterak by bědující hlasy chudiny udusila, k tomu se nepřičiníc, aby půwody žalosti této odstraněny byly. Znamenáme owšem, kterak znamenitý náklad určen jest na stawení a zřízení nowého spůsobu žalářů – awšak kdyby jen čtwrtý díl nákladu tohoto na zřízení nowých swrchu nawržených školních ústawů obětowán byl, zajisté by tím člowěčenstwu lépe poslauženo bylo. Opět a opět připomínám, že nikoli strachem a hrůzau, nýbrž powzbuzowáním rozumu lidu a swobodné jeho wůle k dobrému bezpečnost a blahobyt občanů může pojištěn býti. Nikdy se wíce zločinů nepáchalo, jako tenkráte, když šibenice nejhojněji w zemi rozstaweny byly a we tmawých podzemních žalářích a mučírnách nesmírný počet obětí sprawedlnosti bolestné slze wyléwal. Probuzením citu mrawnosti, cti a nábožnosti, wywinowáním dušewních sil a schopností, slowem – dobrým wychowáním může se lid na prawé zákonní cestě žiwota udržeti, a k přičinliwosti weden jsa od zkázy, jížto chudobnost plodí, wystříhati. Uwážiw to, co zde powědíno, na mysli, každý uzná, že na swrchu podotknutých nižších školních ústawech wíce záleženo jest, nežli na zwelebení wyšších studií. Ústawy nadzmíněné chowají w sobě takměř zárodek weškerého blaha občanů; ony twoří pewný základ, na němž budowa státní společnosti bezpečně spočíwá....... Protož w této době, kde se we wšech wětwích státního ústroje nowá ustanowení zřizují, obracuji zřetel wšechněch s lidem upřímně smýšlejících k wěci té, taužebně žádaje, aby jak wláda tak i obce již jednau o to pečowati počaly, kterak by kleslý staw národního wychowání co nejdříwe pozdwižen a zweleben býti mohl. “ Námitku, že dosud nemáme dostatečný počet českých učitelů, nepřipauští Wocel, prawě trefně, že „ jen od těch může wycházeti, jenž nynější staw národních záležitostí neznajíce, měřítko minulých časů k wěci té přikládají. Našel-li se, “ mluwí dále, „ již na začátku nynějšího desítiletí, kde čeština co opowržený sirotek o přístup do chrámu wědomostí marně žebrala, dosti znamenitý počet mužů a jinochů, u nichž láska k utlačenému jazyku otců zwítězila nad přízní swětskau, tím wíce se nyní zástup wzdělaných znatelů češtiny na pořád množí, kde známost takowá snadný přístup k úřadům a hodnostem otwírá. “ Na konec dokládá, že nutná potřeba to welí, aby se při nowozrození jazyka českého bez prodlení zawáděli učitelowé do škol českých. Náklad na opatrowny a školy prostonárodní přisuzuje náš spisowatel státu, na měšťanské školy a na wyšší třídy škol wesnických rozděluje náklad mezi stát i obec. Spolu pak klade na srdce wšem obcím wětších našich měst, aby se co možná zasazowaly též o zřízení wyšších národních škol čili realek. „ Zwláště, “ prawí Wocel, „ by se to mělo w oněch městech státi, kde se druhdy při gymnasiích nyní zrušených znamenité jmění nalezalo ( u př. w Kutné Hoře, w Benešowě ), kteréžto jmění, když gymnasia oněm městům odňata byla, státnímu důchodu připadlo. “ Doufáť, že se oněm městům zřízením úplných realek slušná náhrada učiní. Na konec pojednání swého ještě jednau ukazuje Wocel na potřebu, „ o to se starati, aby každému jinak na těle a duši zdrawému audu státní společnosti snadno bylo, wynaložením schopností swých wystříhati se před jarmem nuzáctwí a chudobnosti. Tato cesta, “ pokračuje dále, „ wede jedině k žádaucímu cíli, ku wšeobecnému, blaženému pokoji. A cestu takowau měly by raziti školy, jichžto hlawní tahy jsem zde nakreslil. Lid chudobný, až z mrákoty swé se probudí a půwod neduhu swého pozná, pozdwihne zajisté hlasu swého a bude od spráwců swých žádati ústawů takowých. Ano weškeré občanstwo žádati bude důslednau organisací školní obrany, jenž bojujíc dušewní zbraní pro blahobyt člowěčenstwa a bezpečnost státu, tak jako obrana wojenská musí býti nákladně zřízena a přísnými zákony ohražena. “ Chceť pak spanilomyslný spisowatel tímto pojednáním swým spolu míti „ odmrštěno předhazowání odpůrců našich, jakoby wlastenci minulé doby pauze po plachých idealech bažíce, nebyli s to, aby rozumem swým k důkladnému wyhowění praktickým potřebám lidu přispíwati mohli. Čím hojněji, “ prawí, „ powážliwé a rázné hlasy národomilů českých se budau ozýwati, tím wětším práwem bude pak národ náš moci žádati, aby se takowýmto taužebným hlasům ze středu jeho wycházejícím dosti učinilo. A byť i wláda takowých hlasů sobě newšímala, zůstane alespoň budaucím časům swědectwí, že ti, jenž w strastiplných dobách spisy swými ducha národního budili, těšili a sílili, tenkráte když národnost česká k důstojnému opráwnění se powznesla, na půdě skutečnosti k prospěchu lidu českého wytrwalau láskau pracowati nepřestali.", "id": 1144}
{"text": "22. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Nová knížka od hrab. Lva Thuna (Pokračování), Autor: Havlíček, Karel\nNowá knížka od hrab. Lwa Thuna. ( Pokračowání. ) Nyní přicházíme ale již k té části knížky, we které se smýšlení pana hraběte od našeho tak welice a podstatně dělí, že za nejlepší cestu pokládáme, napřed w krátkosti wšechny hlawní zásady od p. hraběte wyřknuté dohromady sestawiti, a pak proti nim též swé námitky a swůj odpor w sauwislosti přiložiti. My beztoho očekáwáme, že skoro každý, kdo se českau literaturau obírá, spis p. hraběte přečísti neopomine, což si také přejeme, nebojíce se nikterak, že tím něco utrpí naše politická strana, poněwadž můžeme p. hraběti we wšem platné námitky postawiti. Pan hrabě myslí, že nejnebezpečnější škůdce wěci národní jest ten, kdo z ní udělati chce wěc politické strany; — žeby z toho pošlo to co se nejpatrněji w Uhřích ukazuje; že moc strany národní prospíwá jen wůdcům jejím a nowinám jejich; že strana národní nikdy wlády wykonáwati nedowede, že se její moci nic trwanliwého nemůže wystawěti; že musí zůstat strana národní wěčně w oposici; že jest korauhew strany národní cit, a proto se nedá od ní očekáwati důslednost w politických zásadách, audowé její nemohau býti i w nejdůležitějších politických otázkách sworní a musí obětowati swé přeswědčení straně. Tyto wšeobecné sady p. hrabě pak aplikuje na býwalau slowanskau Prawici w říšském sněmě, a lituje že mnozí mužowé pozbyli swého politického postawení a wážnosti tím, že k této straně přistaupili. Pan hrabě se wyslowuje proti každé politické koalici ( spojení různě smýšlejících k jednomu aučeli ) a wypočítáwá na str. 84 historicky wšechny ( domnělé ) slabosti národní naší strany. Dále myslí, že skrze foederaci by muselo přestat Rakausko býti jedním státem; žehrá welice na to, že naše strana tří slow: národnost, demokracie a foederace užíwá jako hesla, neurčiwši dokonale, co pod každým rozumí a jak dalece chce jíti jmenowitě w demokracii a we foederaci, což nazýwá p. hrabě nepoctiwým a nechwalitebným, welikolepým podwodem a hříšným pohráwáním; píše takto wýslowně ( str. 88 ): „ Užíwati wšech třech jakožto pauhých hesel, nepřikládajíce žádné z nich určitého pojmu, a spojowati w jednu stranu wšechny, kdož je přijímají w jakémkoli smyslu, toť jest nepoctiwost trojnásobná. “ Zástáwaje na str. 86. 87 šlechtictwí wytýka dosti zřetelně straně ( naší ) národní, že chce bohatší a znamenitější prohlásiti za bezpráwné. Co by získal národ — ptá se p. hrabě na str. 94 — wyměniw jeho wlády absolutní za okowy strany samowládní? ( čím myslí naši stranu ), a jmenuje nás ( str. 95. ) hlaučkem předbřeznowých „ wlastenců “, osobujících sobě wýhradní monopol we wštěpowání lidu swé státnické maudrosti, která wětším dílem wypůjčena jest ze západní Ewropy. Celý swůj spis uzawírá ale p. hrabě následující pamětihodnau sadau str. 96: „ Revoluce, we které žijeme, nedojde swého konce dříwe, dokud se wšewládnost sněmowních wětšin nestane práwě tak nemožnau, jako wšewládnost absolutního mocnáře anebo absolutní büreaukracie! “ — O této poslední St. Simonistické sadě domýšlíme se ke cti p. hraběte, že jest jenom wýrobek jeho neohebnosti w češtině, neboť se ostýcháme rozuměti jí w tom smyslu, w jakém zde stojí. Tento zde w krátkosti wyložený chod myšlének p. hraběte ukazuje dosti zřetelně, že celá knížka wlastně čelí proti straně naší aneb ještě zřetelněji proti Národním Nowinám a jejich dosawadnímu směru. Nezbýwá nám tedy nic než buďto od swého dosawadního směru upustiti, anebo dokázati p. hraběti, že jeho myšlénky jsau neprawdiwé, čím se pak náš směr sám osprawedlní. Pan hrabě wystawěl celý swůj systém na třech hlawních ale mylných zásadách: předně že strana národní jest wedena pauhým citem, za druhé na chybné zásadě o aučelu národní strany a za třetí na chybné zásadě o politických stranách wůbec. Dowedeme-li dokázati, že smýšlení p. hraběte w těchto třech wěcech jest chybné, padne sám o sobě celý jeho systém, který na nich spočíwá. My tedy prawíme: Naše národní strana není wedena pauhým citem, nýbrž snažení národní kromě citu také způsobeno a wedeno jest zásadami čistě rozumowými. Na následujících prawdách spočíwá budowa našeho národního snažení: Kromě toho je každá národnost již jako zwláštní plod wšemohaucí síly, zasluhuje žiwot a wznik, a tedy pěstowati se má wždy k wětšímu kwětu; kromě toho ještě také jest národní rownopráwnost newyhnutelná a hlawní wýmínka každé oprawdiwé politické swobody. Neboť kdekoli se jedna národnost ( jeden jazyk ) zanedbáwá a odstraňuje, a druhý zwelebuje, newyhnutelný následek to běhu času musí býti ten, že wznikne nerownost mezi občany mluwícími těmito jazyky; občané té národnosti, která se zwelebuje, mají wíce práw, než občané zanedbané národnosti; oni se poznenáhla wytlačí ze wšech auřadů, nemají přístupu ke wzdělání a tudy jsau uwrženi do newyhnutelných škod, zkrátka nastane aristokracie plemene a národnosti. A poněwadž we swobodných státech wětšina wládne, není pro onu národnost, která w menšině jest, i při nejswobodomyslnější ústawě nikdy možnost, wybawiti se z onoho ukřiwdění, proto že nemůže nikdy přehlasowati onu wětšinu jinonárodní, která od swých předností jistě dobrowolně neupustí. Proto jest ale hlawní starost každého národu, pojistiti si přede wším swau národnost a jazyk jakožto newyhnutelnau a prwní wýmínku demokratické rownosti. Kromě toho jest jisto, že ztracená politická swoboda jednau ranau, jednau chwíli opět nabýti se může, ztracená národnost ale již nikdy, a potlačená welmi těžce, tak že národ na takowau ránu často mnohá století postonáwá, nemoha ani docela zahynauti a w jiný národ se přetwořiti, ani již dokonalých sil nabýti, aby se wyrownal swým saupeřům: a tak co bídný opowrhel, co služebník jiného národu, odsauzen jsa na wždy jen k nejnižším třídám, mnohé století bídný žiwot wésti musí. Práwě proto pro wšechno jest prwní a nejhlawnější starost každého národu, pojistiti sobě co možná nejwíce národní rownopráwnost swau: tato žiwotní starost musí předcházeti wšechny ostatní, a kdekoli se jedná o nebezpečí národnosti, mizí wšechny ostatní ohledy. Tyto jsau zásady, na kterých spočíwá smýšlení a politické přeswědčení strany národní, a kterých sobě každý wzdělaný spoluaud této strany dobře powědom jest, nejsa weden pauhým citem, nýbrž jsa weden rozumem a citem lásky k swému národu jen rozehřán k wětší činnosti a obětiwosti. Strana národní není tedy wedena pauhým citem, a tu pak odpadají wšechny consequence, které p. hrabě z této swé sady táhnul, ku př. že nemůže být důsledná w politických zásadách. Za druhé má ale p. hrabě mylné ponětí o účelu národní strany. On totiž nepowažuje, že trwání národní strany w politice jest jenom na čas, totiž až k auplnému prowedení rownopráwnosti w žiwotě a k pojištění národnosti pro wšechny budaucí časy. Národní strana může tedy rozumným spůsobem jen tak dlauho trwati, až toto docíleno bude, pak ale sama sebau přestáwá, protože jest práce její dokonána. Pan hrabě nám owšem namítne, že rownopráwnost již wyřknuta jest: my ale odpowíme, že owšem slíbena, ale ještě nikoli neprowedena we skutečnosti, a poněwadž při uwádění této rownopráwnosti do žiwota mnoho nejrozmanitějších může být spůsobů a stupňů Někdo myslí ku př., že již to pro Čecha jest weliká rownopráwnost, když není pro užíwání swého jazyka potrestán! Red., že zapotřebí jest, abychom dříwe neustali, až dokonce prowedena bude. W tomto ohledu rowná se národní strana docela těm politickým stranám, které tak často wznikati widíme, ku př. w Angličanech, a které si přede wším prowedení jistých jednotliwých wěcí ( emancipace katolíků, zrušení obilních zákonů ) za úkol wybraly, wšímajíce si ostatního tak dalece, jak toho jejich hlawní předmět žádá. S úplným prowedením rownopráwnosti přestane tedy i národní strana, do této doby ale jistě žádným spůsobem se nedá odrozumowati: rowněž tak ale musí powstati zase w to okamžení, kde by národní rownopráwnosti opět nebezpečí zahrozilo. Po takowém wýkladu odpadne tedy hned wšechno to, co p. hrabě wytýkal straně národní na tomto mylném základu: totiž že musí zůstat wěčně w opposicí, kdežto ona zůstane w opposici jen až do prowedení rownopráwnosti a pak odstaupne ( jako národní strana, rozpadnauc se podle rozličných zásad též na rozličné strany ). Pak že nemá we wšem stejně smýšlející: kdežto ona nepotřebuje mít, tak dobře jako tesařowé pracující na jedné střeše nemusejí být stejné wíry, aniž to jejich práci na ujmu býti může. Pak že strana národní nedowede wládu wésti, což owšem také žádné národní straně ani nikdy nenapadlo, co se také docela příčí její systému. Aučel její nemůže býti jiný, než přinutiti wládu k prowedení rownopráwnosti we wšech odwětwích, kde toho zapotřebí jest. Aby ale mohla být nějaká česká neb německá neb maďarská neb španělská atd. wláda, jest tak nesmyslné jako české neb španělské náboženstwí, česká neb španělská arithmetika. Owšem ale mohau jednotliwé části strany národní, které mezi sebau o politickém smýšlení sjednoceny jsau, welmi dobře wládu wésti. Náhledy ale, které p. hrabě projewuje o twoření politických stran, skutečně by wíce příslušely některé ideální slečince než rakauskému ministrowi. Že užíwáme slow národnost, foederace a demokracie za hesla, neurčiwše zcela zewrubně a snad jako w nějakém práwnim spisu wýznam jednohokaždého, proti tomu horlí až urážliwým spůsobem, nazýwaje to nepoctiwostí. Pan hrabě zdá se newěděti, neb dělá se, jakoby newěděl, w čem záleží celé umění, utwořiti weliké politické strany: totiž we wolení praktického hesla, a že čím šťastněji toto heslo jest wywoleno, tím wětší a tudy mocnější jest strana. My si to práwě za welikau zásluhu pokládáme, že jsme takowá hesla, jako jsau: národnost, demokracie a foederace, wywolili, a doufáme, že „ sub hoc signo “ bude wětšina na naší straně. Nejsau to práwě tak nahodilá slowa, nýbrž nutně jedno z druhého wyplýwají a označují dohromady nejlépe w krátkosti wšeliké přání weliké wětšiny rakauských národů. My chceme poctiwau demokracii, bez národnosti není ale možná prawá demokracie, a bez foederace není zas možná w Rakausku národnost, proto že z tolika rozličných národů složeno jest; proto tedy chceme národnost, demokracii a foederaci zároweň. Není to také, jak pan hrabě myslí, jenom házení nějakými neurčitými slowy: čtaucí naše nowiny musí již míti z rozličných ustawičně se opakujících článků ponětí, jaká jest naše demokracie, naše foederace, a co žádáme k uskutečnění národní rownopráwnosti. Proto také myslíme, že p. hrabě nesprawedliwě a wášniwě proti nám ( ač ne zcela zřejmě, ale přece alespoň indirekte ) užil předhůzky, že chceme bohatší a znamenitější prohlásiti za bezpráwné. Naše demokracie není tak záwistiwá, abychom bohatým jejich jmění a znamenitým jejich znamenitost záwiděli, tím méně tak zlodějšká, abychom jim jejich jmění a jejich zaslauženau znamenitost odcizowati chtěli: že wšak nezaslauženau znamenitost nerádi ctíme, k tomu se arci přiznáwáme, a to jest práwě jedno z hlawních prawidel naší demokracie. Nepraktičnost swého požadowání zdá se, jakoby byl ani p. hrabě nepowážil. Kdyby ku př. jenom docela stejně smýšlející do jedné strany se sestaupiti měli, a kdybychom jenom pět rozličných druhů ( stupňů ) foederace, též tolik demokracie a též tolik w požadawkách národnosti přijali ( ačkoli jich jest bez konce, proto že skoro každý člowěk o těchto wěcech má swoje mínění, jeden jda dále, druhý jsa s málem spokojen ) již by tu wypadlo dle obyčejné kombinace 5 X 5 = 25 X 5=125, prawím sto dwadcet pět rozličných stran. Je to ale možná? a bylo by to dobře? — My ani se nechceme domýšleti, žeby p. hrabě snad dle zásady „ divide et impera “ chtěl na wíce stran swé odporníky rozděleny míti. Jestli to ale jest nepoctiwé, podwodné ( jak p. hrabě prawí ) lidi rozmanitých nuancí, awšak w hlawních zásadách sworné do jedné politické strany sebrati, pak musí nazwati p. hrabě celý swět ( w auplném smyslu toho slowa ) nepoctiwým, neboť wšude se dělí celý národ obyčejně jen na dwě neb na tři politické strany, ba za neštěstí se pokládá, když by se příliš mnoho stran jewilo. Jaká ku př. rozmanitost smýšlení w obau stranách, kde celý národ se dělí jen na stranu liberalní a neliberální? Ať tedy jde p. hrabě a nadá wšem anglickým Whigům a Toryům nepoctiwých a prowozujících welikolepý podwod! Ať o samé učiní i sew.-americkým demokratům a Whigům! — Myslíme, že p. hrabě sám překwapenost a wášniwost tohoto wýroku swého uznati musí. Pokud swět bude swětem a člowěk člowěkem, nenajde p. hrabě nikde politickau stranu, jejížto audowé by se we wšem srownáwali: wždyť pak ani mezi dwěma přátely nemůže být auplně stejné smýšlení. To wšak celku nic newadí: jeden k wůli druhému musí w něčem ustaupiti, aby zas onen jemu k wůli ustaupil; někdy zůstane na wrchu mírnější, někdy prudčí žiwel celé strany: w celku ale se wždy dle jednoho smyslu pokračuje. ( Dokončení. )", "id": 1145}
{"text": "19. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [glosa o kritice ústavy ze strany novin Presse], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Každého — tedy i žurnalistu — to těší, když konečně jeho mínění jakožto prawdiwé se ukáže a i od samých protiwníků za takowé uznáno býti musí. Kterak my smýšlíme o oktrojowané ústawě od 4. března, wí každý náš čtenář, a w porotním saudě měli jsme ještě lepší příležitost dokázati swé přeswědčení. Nyní ale máme to srdečné wyražení, že i „ Presse “ se podřekla a aspoň w části jedné nám dala za prawdu. Ona sama se přiznáwá w čísle swém 116. „ že ústawa od 4. března do té periody, kde dynasticko-feudální maďarstwo omámilo wládu w osobě knížete Windischgrätze a umělo si nad Slowany, Němci a Rumuny, wyhlašujíc je za demokraty, u wlády získati přewahu, udáwajíc, že jen malá strana pod Košutem tyto bauřky w Uhřích natropila. “ Tak potwrdila Presse sama nejlíp to, co jsme již dříwe často podotknuli, že totiž chytří Maďarowé uměli zarytého aristokrata knížete Windischgrätze skrze swau aristokratii omámit, kdežto zatím zas na druhé straně jiné slowanské národy mámili demokratií!! Tím ale také potwrdila Presse naši starau domněnku o půwodu naší oktrojowané ústawy, kterau jsme se až posud přece ostýchali projewiti, nejsauce w ní až posud úplně potwrzeni jak nyní. Nyní ale wíme, že hlawním půwodcem oktrojowané ústawy jest wplyw knížete Windischgrätze, který již dáwno proti sněmu říšskému brojil a hned po Wídeňských říjnowých dnech žádal, aby byl rozpuštěn. Tehdá owšem skrze české poslance ještě byly odwráceny jeho rady od císaře Ferdinanda, a sněm byl zachowán. Později ale a hlawně když u Kapolny prwní den Maďaři ze lsti před ním cauwali, zaslal hned wítěznau zpráwu k ministrům a nepochybně za odměnu požádal zrušení sněmu, které padlo tak z čista jasna. Owšem si myslil tenkrát w pýše swé, že již wálka uherská je ukončena. Zatím ale byl sám u Kapolny poražen a jeho sláwa ukončila se mnohem dříwe než wálka uherská. Co ale se se sněmem a s konstitucí stalo, to se již stalo, a škodu z toho nyní trpíme wšichni. Wůbec ale pozorujeme již po nějaký čas, že Presse zwláštní — sice welmi opatrnau — ale přece zjewnau opposici wede, ne sice proti ministerstwu, ale proti některým ministrům, jako proti Schwarzenbergowi, Bruckowi, jmenowitě ale proti aristokratické maďarské straně.", "id": 1146}
{"text": "9. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Zprávy], Titulek: [Národní gardy], Autor: Havlíček, Karel\nZe Wtelna – Mělníka. Zřízení národní stráže. Předstawený obce Wtelenské, držitel statku we Wtelně a spoluměšťan Pražský p. Felix Mašek, jel skrze důležité příčiny do staroslawné Prahy, srdce to Čechůw a Morawanůw, kde se o osud, blaho wšeobecné jedná, aby se u pramenu samého dowěděl, jak wěci stojí. S taužebnau myslí blahodárné proměny we wlasti očekáwaje, tak dlauho se w Praze zdržel, až druhá důrazná žádost k J. M. našemu králi skrze wyslanstwo zaslána byla. Jsa audem měšťanské besedy, mluwil k swým spoluměšťanům takto: „ Pánowé! Já se nyní odeberu wen k mému hospodářstwí a mým spoluobčanům udělám náwrh, abychom též národní stráž čili gardu zřídili. “ Jak řeknuto, tak činěno. Dne 2. dubna dal swolat w hromadu občany Wtelenské, důležitost a newyhnulelnost národní stráže jim předstawil, načež 100 mužů k ní přistaupilo a ještě ten samý den zwolili sobě za setníka nadřečeného p. Felixa Maška a jiné důstojníky ze swého středu. Tato stráž i hudební zbor si zřídila, a co říditel hudby domácí p. učitel Wáclaw Horák zwolen byl. Pan setník na swůj náklad piky a klobauky pro strážníky, zwláště čepice a šawle pro hudebníky objednal. Podobně skwostný prápor na swé autraty pořídil, kterýž dne 28. kwětna od důstojného p. Wojtěcha Zumana, děkana a vikáře Chorušického, w obci welmi slawně poswěcen byl. Dwě občanky, paní Anna Maškowá ( č. 47 ) a paní Anna Zarubowá ( č. 25 ), obě z obce, byly co kmotry od gardy pozwány, portu okolo práporu národní stráži obětowaly. To sděluje nížepsaný wšem občanům w Čechách, jak příkladně předstawený obce wystaupil, a jak spoluobčané běhu času porozuměwše, jeho wlastenské rady rychle uposlechli. Žádati jest, aby náš národ na wšech stranách takowými představenými obětawými a takowými obcemi honositi se mohl. Šířenowský. Dod. Red. Žádost tuto podporujeme i my, aby wšude co možná nejrychleji národní gardy zřízeny byly. Wláda se o uwedení tohoto prwního základu prawé konstituce welmi málo, ba nic nestará: snad ještě naděje má, že se jí poštěstí z té naší konstituce nejlepší částku sobě ponechati a opět tak otcowsky jako dříwe najatým wojskem na naše wlastní autraty nás pode jhem držeti. Postarejme se tedy sami o sebe lépe a hajme sebe i swobody swé sami.", "id": 1147}
{"text": "9. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: Výjimek z přátelského dopisu venkovanky., Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Wýjimek z přátelského dopisu wenkowanky...... Pamatujte se, příteli drahý, na prwní ony dny – na prwní mé archy z mluwnice, na prwní mi půjčené knihy. To wše dojímalo srdce mé, a jako dralo táhlo je do toku řeči České; již již plálo k ní: – ale pouze ji znáti, pouze česky mluwiti, zda-li by na tom již dosti bylo? Otwírají se nyní oči mé, dohlédám hlouběji, a pochopuji nejen lahodu češtiny, ale i politowání hodný staw těch ubohých, kteří bídně otesáwati musíwají swé jazyky cizou řečí, která jim chleba podáwá! Jak se práwa wlasti zadáwají! jak se ona uráží newážením 121 jazyka materského! Když jsem před časy sedáwala w německé neb nedočeské společnosti děwčat, mluwilo se arci po modě německy. S námi seděla též matinka má, neznající než řeč swého národu; ona mlčíwala, i bolelo mne to, poznala i cítila jsem, že tím snížena hodnost její – ale neměla jsem onoho jasnějšího poznání, kterým bych w tom byla shledáwala též opowržení matky wlasti. A wšak nyní poznáwám, jaká to musí býti bolest pro muže wlastence, když tak welký díl národu jeho, newšímawosti a netečnosti propadlý, po materské půdě swé rejdy wede, dušewní její žiwot rozoráwá; když oud oudu se odcizuje tam, kde ji před časy hájili s wěrností a wděčností wšichni rozenci její!! – Ale zdali jsem i já nenáležela k onomu newidomému spolku sester swých? Mnoholi jsem wěděla o tom, co jest národ, a jak slawné jindy býwalo České jméno? Zdali jsem wěděla, že překroucená cizí slowa poskwrňují krásu Českého jazyka? wěděla-li jsem, že mnohý soused náš Čecha pro milowání toho, co jest nejswětější, zrádným nazýwá? Wěděla-li jsem, že dobro ruším newčasnou oblibou w cizotě? Jelikož jsem já šťastnou náhodou k poznání přiwedena byla, přeji, aby i jiné toho účastny byly. Základ musí nám ale w domácnosti položen býti; pouhým woláním z dálky, se studeným úsměchem, snižujícím odsuzowáním w časopisních spráwách, nedocílí se tak brzo to, co se nám za powinnost ukládá: powšechně rozšířená wážnost pro naší wlast a národ náš...... Nemám zde na mysli slowo „ wlastenka “ w tom smyslu, w kterémž mnohým jenom za hřičku býwá; nemyslím zde na pouhé pojmenowání „ wlastenky “, kterýmž se za wyslowení několika dobrých českých wýrazů děwče hned krášlí: ale uzawírám w slowo to onen wyšší, důstojný wýznam, kterýmž se u wlastenky pohledáwá neodwratná ze srdce wyrostlá láska k wlasti a národu, šlechetnou účinliwostí se jewící....... Poznam. Redakce. Tento wýjimek z listu přátelsky nám sděleného, nebyl sice k tisku určen od skladatelky: pro zwláštní wšak praktičnost jeho obsahu, zdálo se nám prospěšno, přijmouti jej do těchto listů, snažících se dle možnosti powznésti a rozšiřowati cit národní.", "id": 1148}
{"text": "6. říjen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Důležitá listina, Autor: Havlíček, Karel\nDůležitá listina. Pan Hurban wydal již proti našim „ Hlasům “ a jednotě národní a literární mezi námi a Slowáky ohlašené swé „ Slovenskje Pohlady na vedi, umeňja a literatúru. Djel I. Svazok I. V Skalici “ a musíme říci, že jest tisk a papír wýborný. Mezi spolupracowníky p. Hurbana ( který wystupuje co radaktor ) nalezáme také, čeho bychom se nikterak nebyli nadáli, p. Wáclawa Hanku, bibliotekáře Českého národního Museum. Na str. 55 tohoto časopisu totiž čteme: „ Práwě teď, když jsme myslili, že není w Čechách muže, jenž by prawdu této wěci ( t. j. že odtrhnutí Slowenska není tak nebezpečné a škodné ) chápal, dostali jsme list do rukau, který protiwně swědčí. “ A tu klade p. Hurban, jak prawí s laskawým dowolením, list p. Hanky ode dne 19. Dubna 1846 ( tedy již po wydání Hlasů ) k p. Dr. L. ( nepochybně Legis-Glückseligowi ) psaný: „ Die Trennung der Slovaken ist nichts Neues; sie wurde schon gegen das Ende des vorigen Jahrhunderts durch Fandli und Bernolák bewerkstelligt. Die Protestanten, welche noch die Brüderbibel an Böhmen hielt, haben ihre Aufgabe in der schrecklichsten Epoche der böhmischen Literatur ( 1622–1780 ) ruhmvoll gelöst, und die böhmische Schriftsprache, welche ohne ihre Thätigkeit gänzlich ausgerottet gewesen wäre, gerettet, und uns in Form und Geist erhalten. Die Böhmen sind ihnen, besonders dem gelehrten Bél sehr viel Dank schuldig. Jetzt waren sie nicht mehr so thätig, und die Böhmen verlieren Gottlob nicht so viel, als man glaubt. Der Absatz der böhmischen Bücher nach der Slovakei wird dennoch, wenn nicht grösser, wenigstens derselbe bleiben, weil es für jene, die sich weiter ausbilden wollen, Noth thut. Gut ist es, dass sie aufgewacht sind; wenigstens werden sie den gemeinen Mann etwas aufklären, von dem man bei ihrem Mangel an Schulen die Erlernung des Böhmischen nicht fordern darf. Überhaupt gewinnt die Sprachkunde dabei, wenn dieser Dialekt aus dem Munde des Volkes aufs Papier kommt, der bisher wenig bekannt war. “ Na to dodáwá ještě p. Hurban „ Těší nás srdečně, že takowého Muže swědectwí o počínání našem ukázati můžeme. “ Z tohoto dodatku jsme teprwa poznali, že to jest náš p. bibliotékář Wáclaw Hanka, neboť nám dříwe ani napadnauti nemohlo, že by p. Wáclaw Hanka, bibliotékář českého Museum, aud sboru Matice České takto počínání Štúrowo a Hurbanowo a některých jiných jejich slepých následníků na Slowensku tak chladně schwalowati mohl. Každý upřímný Čech a Morawan hořekuje nad tímto neštěstím, jímž náš i tak dost ponížený národ nawštíwen jest, a pan Hanka by si w něm libowal!? Matice česká wydala „ Hlasy “ proti uwádění slowenčiny za spisowní jazyk, p. Hanka jest aud sboru Matice, tedy i p. Hanka jest spoluwydawatel těchto hlasů: kterak si tedy máme tento jeho list a projewené w něm mínění wyložiti. Jest p. Hanka jen na oko aud Matice, a tajně zas proti ní jedná a jí škodí? Skoro bychom se tak mohli domníwati, a wyložiti si tento list p. Hankůw tak, že jest mu práwě whod, by se náš národ na hodně mnoho malých kausků rozpadal, aby pak tito drobtowé tím snadněji w té jisté weliké políwce utonauti mohli, které jest on tak silný milowník. Doufáme že nám p. Hanka rozumí. – – Pakli že by ale tento list jen zlomyslně podwržený byl, čehož se ke cti p. Hankowě nadějeme, žádáme, aby to weřejně oznámeno bylo. Půwodce jistě weřejnému saudu neujde.", "id": 1149}
{"text": "8. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Literární oznámení, Titulek: Pravopis českoslovanské řeči., Autor: Havlíček, Karel\nPrawopis českoslowanské řeči co příruční knížka se mnohými příklady pro učitele, pěstouny, rodiče ku prospěchu mládeže tak sestawený, aby se mu snadným způsobem důkladně naučiti mohla. Od Dr. Frant. Cyr. Kampelíka. W 12. str. 70. W ouhledném wydání podáwáme zde práci známého jíž na poli české mluwnice spisowatele, z které se zrozený Čech tolik naužíti může, co k prawidelnému mluwení a psaní národního swého jazyka zapotřebí má. W prawopisu drží se p. spisowatel úplně Matice České. Pro lepší přehled připojeny jsou tabulky skloňowací. Dílek prwní. Cena 14 kr. stř. Tabulky zwláštní přehlední za 4 kr. stř.", "id": 1150}
{"text": "6. srpen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: Žihadlo, Titulek: [poznámka o zprávě v časopise Wanderer], Autor: Havlíček, Karel\nWídeňský časopis „ Wanderer “ také se chce posmíwati Čechům, uwáděje spráwu w časopise „ Der Komet “ od jistého L. B., že prý Kolumbus se wlastně jmenowal Kolumbatsch, a nenarodil prý se w Janowě, nýbrž w Janikau'ě ( sic ). — Widíme, i starý Wandrowní na swém „ fechtě “ nějaký wtip ulowil, a raduje se, že je hlaupý, neboť psáno jest, že sprostí na rozumu přijdau do nebe.", "id": 1151}
{"text": "23. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Marné volání.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Motto: Wer sich entschuldigt, ehe man klaget, giebt sich selbst zum Thäter an. Marné wolání. Ačkoli dobře přeswědčeni jsme, že tímto článkem nikoho nezměníme z těch, proti kterým jej píšeme, pročež jsme jej také takowýmto nadpisem opatřili: přece žádá powinnost weřejného postawení našeho, abychom hlasu swého pozdwihli tu, kde se národu našemu buď wědomě a naschwál, aneb z omylu ubližuje. Hlawní příčinu podáwá nám tentokráte pan guberniální radda a profesor Schnabel a to sice předně swými statistickými tabulkami králowstwí českého, a za druhé zwláštním článkem, wytištěným w čísle 9. německých Pražských nowin pod titulem: „ Zur Verständigung “. Umínili jsme si se wší možnau chladností jenom tolik powědíti, čeho powědíti třeba, aby se nám dokonce žádná přepiatost, zapálenost atd, jak w obyčeji býwá, wytýkati nemohla, přeswědčeni jsauce, že zde sama wěc tak za sebe mluwí, že ji ani wylíčenými slowy ani nadšením podporowati nemusíme. We swé 8mé tabulce statistické jednající o národnostech w Čechách uwádí p. gub. rad. Schnabel proti wšemu dosawadnímu přeswědčení poměr Čechů a Němců w Čechách w r. 1847 jako 4:3, udáwaje počet Čechů jen na 2,557.399, Němců ale na 1,828.105. ( Šafářík uwádí w národopisu r. 1842: 3,016.000 Čechů, 1,145.000 Němců, 66.000 Židů. ) W Praze ku př. udáwá p. Schnabel 66 046 Němců a 36.687 Čechů!! — což zajisté každý, kdo jen slyší a několik dní w Praze pobude, za nesmírnau hyperboli uznati musí. A wšak to se ještě nezdálo panu gub. raddowi dosti příjemné, pročež si zcela nowý, posawad dle našeho wědomí w žádné statistice neužíwaný, prostředek wymyslil, kterak by počet Čechů ještě wíce snížiti a Němců zwýšiti mohl. Prawí totiž w poznamenání k tabulce té doslowně takto: „ Kromě toho jest ještě weliký počet slowanských Pan gub. radda Schnabel we swých tabulkách nás Čechy jinák nejmenuje než Slaven, slawische Bewölkerung, newíme wěru proč, leda snad, aby na naše národní strýcowstwí s Rusy a Poláky wždy opatrně ukázal. My se jmenujeme Čechowé, po německu Böhmen, a jenom w národopisném ohledu náležíme k Slowanům. Nikdo zajisté neříká a nepíše, že ku př. w Sasích žije milion Germanů, ačkoli Němci tak náleží k národům germanským jako Čechowé k Slowanům. obywatelů, kterýchžto powolání, třeba by i w místech slowanských bydleli, požaduje, aby si německé wzdělání opatřili. K těmto náleží přede wším kupcowé a obchodníci wšelikého druhu, fabrikanté a wšichni wětší průmyslníci, pak hostinští, učitelowé, studující, duchowní, auředníci hospodárští, justiční a političtí. Při Praze může se oprawdu říci, že z wýše udaných 36.687 obywatelů slowanského půwodu polowice, tedy 18.340 do naznačených oněch tříd patří. Powážímeli dále, že z 12.760 míst w zemi podle poměru swrchu nalezeného 7292 na slowanské krajiny připadá, a uználi se též, což welmi prawdě podobno, že wždy we druhém místě jest kupec a hospodský, wždy w třetím také ještě učitel, studující, a kněz, wždy w pátém ještě také hospodářský, wždy w šestém také justiční neb politický úřadník; dělá to dohromady 17.985 a s Prahau 36.325 osob půwodně slowanských, které wšak německé wzdělání mají, a proto se od slowanského obywatelstwa odraziti a k německému připočísti musejí. “ Owšem z brusu nowá theorie we statistice, ale welmi, welmi důmyslná a ostrowtipná. Každý, kdo rozumí německy, jest Němec! Škoda jenom, že p. Schnabel zrowna u počátku státi zůstal a swého wynálezu lépe neužil. Jaká jest to náhrada jen 36.000 Čechů za tak skwostný nápad! Wšechny bych je byl swým wynálezem wyhubil! Dejme tomu, že jenom polowice z toho zbytku Čechů německé wýroky a přípisy od auřadů dostáwá, kterým jistě rozuměti musí, dělá tedy zase: 1,300.000 Němců; u wojska jest asi 50.000, dělá tedy 1,350.000 Němců. Zbylo by ještě asi 1,200.000 Čechů, co s tím zbytkem? — I na ten jest prostředek. Skoro wšechny auřední záležitosti: když někoho wolají, aby se na wojnu postawil, když swoláwají dědice, wěřitele, když se prodáwají statky, když se do nájmu dáwají práce atd. atd. atd., oznamují se jenom německy w nowinách, a jistě tomu každý rozuměti musí, sice by neuposlechna často nejwětší tresty, jako ztrátu jmění ba občanských práw na se uwalil, a do nejwětší škody upadnauti mohl; dělá tedy opět těch posledních 1,200.000 Němců, a následowně jest summa summarum wšech Čechů w králowstwí českém = 0. Ale nejen že se tímto nowým wynálezem p. prof. Schnabla wšichni Čechowé z králowstwí tohoto wykliditi mohau, ještě se kromě toho rozličnými pronárody wyšperkowati může. Neboť dle té samé zásady musí být také každý, kdo francausky umí, Francauz, latinsky Říman atd. A co tu bude w králowstwí českém Francauzů, Angličanů, Římanů, Řeků, Hebraeů ( ku kterým mezi jiným weškeré wel. duchowenstwo náležeti musí, poněwadž se w I. roce theologie hebraiština wykládá ), Chaldaeů, Arabů, Wlachů, Španělů, a ( horrendum dictu!! ) i Rusů a Poláků Bohužel musí sebe i redaktor těchto Nowin dle theorie p. prof. Sch. z počtu Čechů wymazati, a k těmto dwěma pronárodům ( ač s krwácejícím srdcem ) připočísti, a to ještě s ustawičným strachem, 26 nebudauli jej ostatní národowé, které na něho dle této theorie také stejného práwa mají, reklamowati! 25 Ba wíme i o několika Maďařích 26 a o jednom Turkowi. A sám p. prof. Schnabel — na něho bude mít jistě také několik národů sprawedliwé práwo, ku kterému se připočte? - - Ha! co jest to? jako blesk kmitla mi w hlawě šťastná, tragická myšlénka! Pan prof. Schnabel sám prawí we swém „ Zur Verständigung “, že se od swé mladosti w češtině horliwě cwičil, tedy česky rozumí, tedy dle swé wlastní theorie „ od německého obywatelstwa odraziti, a k českému připočísti musí “, dělá tedy 0 + 1 = 1 to jest: Pan prof. Schnabel jest Čech, jest poslední, jediný Čech w králowstwí českém!! O krásná, wznešená tragická kombinace! ( Pokračowání budaucně. )", "id": 1152}
{"text": "30. listopad 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Němci v Rusích, Autor: Havlíček, Karel\nNěmci w Rusích. Dočtli jsme se nedáwno w časopise německém „ Volksblatt für Thüringen “ následujících samolibých slow: „ W předešlém století byli Němci ještě pány w Rusku. Politika to byla Petra W. i jeho welikých následownic, že německý žiwel jakožto statnější ( tüchtiger ) nad ruský postawili a tauto politikau rostla ruská moc nesmírně rychle. Nowá theorie, že pro Němce tak weliké se stalo Rusko! Teď tedy wíme, jaké jsau to kwasnice, kterými cárská říše tak rychle nakypěla! Diwná wěc, když těch několik Němců w Rusích tak zwětšilo Ruskau říši, že Německá, kde přec wšichni pohromadě jsau, tak malá zůstala jak byla!? To se wšechno nyní změnilo. Nyní postawen jest žiwel ruský nad německý. Rusowé se nemají zněmčit, nýbrž Němci se zruštiti mají. Není owšem nic diwného, a spíše by diwiti se mohl každý, kdyby se naopak dělo. Tratíli se němectwí w Rusích jakož i w Americe, a přicházejíli strany toho stejné stížnosti z obau těch končin swěta: jsau přece okolnosti zde i tam zcela jiné. Do Ameriky stěhují se nejwíce sedláci, chudí, služební nepřinášejíce tam s sebau takowé wzdělání, aby na ně mocně nepůsobila národnost anglicko-americká. Do Rus ale se stěhují učení, umělcowé a schopní řemeslníci, též kupcowé, kteří mnohem wíce wzdělání a rozumu do Rus přinesau, než tam najdau. Hm! — — pořád si stěžují Němci na nerozum ruský! Ale když tam již Němci tolik rozumu zanesli, čím to jest, že se tam nedrží? Snad zamrzne uwyklý jsa na mírnější pohodu!? Zajdeli žiwel německý w anglicko-americkém, jest to dosti přirozené: že wšak i w ruském zajiti má, to je nepřirozené. Že wynucené neb zdwořilé poruštění-se Němců skoro newyhnutelně spojeno jest se zkázau mrawní, w tom se wšechny zpráwy shodují. Jednau prawda — ale trpká. Owšem Němec se we Francauzích pofrančí, w Americe poangličí, w Uhřích pomaďaří, w Rusích poruští, w Polsku popolští, w Portugalsku zportugalí atd., zkrátka neobstojí proti žádné nezkažené a jaré národnosti: smutná prawda pro nás i pro Němce! Co tím Rusko získá? “ Pomalu! pomalu! to jest míchání příčin a aučinků: proto nezhniličila hruška, že spadla, ale spadla proto, že zhniličila. H. B.", "id": 1153}
{"text": "1. květen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Zásluhy], Autor: Havlíček, Karel\nX …. stal se za své wytištěné cnosti. Oudem přemnohých učených společností, Našinec mu ty dekrety přece nezáwidí – Jen když není oudem w společností moudrých lidí. H.B.", "id": 1154}
{"text": "17. červenec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Bájky Bidpajovy. Vzdělány od Františka Třebovského. Sv. I., Autor: Havlíček, Karel\nBájky Bidpajowy. Wzdělány od Františka Třebowského. Sw. I. Tichý rozjímáwý wýchod libuje si w poesii didaktické, odtud pocházejí maudré, welmi důmyslné powídky poučné, jakož i příslowí hlubokomyslná. Allegorie wůbec jest oblíbená forma orientálů, a bájky o zwířatech ještě z politických příčin došly wětšího rozšíření. Poněwadž tam wšude panují wlády neobmezené, nejwíce tyranské, které žádného poučení, žádného pohanění, ba ani odporu nesnesau: wložili tamnější mudrcowé hluboké politické a náboženské prawdy zwířatům do ust, a takto jako w cukru zaobalené pilulky pozřeli je wšelicí sultanowé a šahowé a wezírowé wýchodu. W naší literatuře měli sme posud malau příležitost poznati poněkud žiwot wýchodní a tamnější literaturu a welice sme proto powděčni panu spisowateli za jeho práci, kterau se obzor naší literatury opět rozšířil. Bájky tyto pod jménem Bidpaje známé již 2000 let na wýchodě i na západě kolují, a poslední jejich pramen jest indická sbírka „ Pančatantra. “ – Toto české wydání jest swobodně wzdělané. We swazku prwním podáwá nám p. Třebowský dwa celky ( we dwau rozpráwkách ); w prwním wyprawuje se čin zlý ( Lišákůw ) pro wýstrahu, w druhém líčí se přátelstwí, náklonnost, láska k následowání. Wšude pak wpleteny jsau opět samostatné bájky do rozprawy, které i wyjmuty z ní platnost swau zachowají. Jest to tedy wlastně sbírka bájek, a wšak pro upautání čtenáře a pro wětší jeho zábawu wpleten jest i děj, který se skrze celé pásmo těchto bájek táhne. Zároweň také krátké weršowané průpowídky hojně přicházejí, w kterých obsažena jsau hlubokomyslná poučení. Řeč w celém díle jest welmi jadrná, a lehce srozumitelná i dětem, kterým zwláště druhá rozpráwka ( str. 83. ) welmi wítané a spolu nejprospěšnější čtení bude. Prwní rozpráwka hodí se wíce jen pro dospělé, a wšak jednotliwé bájky z ní wšeobecně pochopitelny jsau i pro děti. Snažně radíme wšem zwláště wšak wychowatelům mládeže tuto prospěšnau knížku, kterau literatura naše jistě obohacena jest. H. B.", "id": 1155}
{"text": "13. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Vyjádření, Autor: Havlíček, Karel\nWyjádření. My nyní w Praze meškající poslancowé ústawního rakauského říšského sněmu držíme naproti swým wysilatelům a pozůstalým posud we Wídni zástupcům rakauských národů za neodstupnau powinnost, wyjádřiti se, proč w přítomném okamžení nesedíme na swých místech we sněmowně říšské, a kterak wyrozumíwáme náš poměr k uzawřením, která odtamtud wycházejí. Přede wším prohlašujem, že nynější zbauření we Wídni máme za dílo cizých, snadno pochopitelných pletich, nikoli ale za wýraz smýšlení řádných a zákonumilowných obywatelů Wídeňských. My držíme toto powstání za zločinné, poněwadž se skrze ně wraždau a násilím zrušilo ministerstwo, které mělo wětšinu zástupců celého rakauského národu pro sebe, a wezme-li se ohled na uzawření dříwější, také jednalo we srownalosti s nimi. My se tedy ohražujem co nejslawněji proti náhledu wyslowenému w prowolání jménem říšského sněmu wydaném, žeby zawraždění ministra wálky a násilné swržení weškerého ministerstwa nebylo nic jiného, než skutek swépomoci lidu, okolnostmi žalostnými zprowázený. Žalost swau musíme wyslowiti nad tím, že sněm říšský, místo aby podlé swé powinnosti wyřknul bez obalu nejhlubší swé rozhorlení nad takowým zločinem, wolil wýraz tento, který wyslowuje schwálení, ač ne skutku samého, přec wýsledku, kteréžto schwálení se tak welice příčí počestnému smýšlení sněmowníků tohoto uzawření aučastných a dříwějším uzawřením celého říšského sněmu, že již z toho následuje, že řečené prowolání nemůže powažowáno býti za čistý wýraz wůle auplně swobodné. Nechceme ukazowat na to, jak nebezpečné, jak hanebné jest, wymlauwati takowau wraždu, takowé barbarstwí, tak kluzkými wýtáčkami, ale my prohlašujem za pohanění sněmu říšskému samému učiněné, prohlásiti buřičský hauf lidu za národ a přiznáwati mu co wýsledek práwa k swépomoci práwo, swrhowati ministerstwa, které mu nejsau po chuti, a nad to jiné ustanowowati po libosti swé, kdežto je sněm říšský, z celého národu na nejširším základě demokratickém wyšlý, jenž sám jediný má práwo i powinnost, wzdáliti nepochybným a jasným wyjádřením swého smýšlení ministerstwo, jednající podlé přeswědčení jeho proti poznanému prospěchu weškerého národu rakauského. Neboť jen celý swobodné rokující sněm říšský je prawý zástupce rakauského národu, na nějž jediný jest wzložena swrchowanost jeho. Nemůžeme mysliti jinak, než že wětšina rozumného, pořádku a zákonní swobody milowného obywawatelstwa Wídeňského hněwiwě odmítne od sebe osobowání strannické menšiny, jenž sebe sama prohlašuje za národ swrchowaný a swrhnuwši ministerstwo podporowané důwěrau wětšiny sněmu říšského, nad tento se stawí. A byť i skutečně wětšina obywatelstwa Wídeňského chowala takowéto smýšlení, položili bysme we jménu swých wysilatelů, we jménu wšech národů celého mocnářstwí rakauského odpor proti takowémuto osobowání jednoho města. Wídeň není Rakausko, ačkoli dobře rozuměný prospěch Wídně jakožto hlawního města celé říše nerozlučně jest spojen s prospěchem jejím. Cokoli tedy zástupcowé národů rakauských we swobodné poradě swé uzawřau a schwálí, přinese i hlawnímu městu a obywatelstwu jeho požehnání. Opowáží-li se tedy poslanec jeden, wychwalowati toto wzbauření za slawnau rewolucí, pak se neostýcháme my, nazwati je zločinným autokem na swézákonnost říšského sněmu, jemuž jediné odpowědno jest ministerstwo za uražení swrchowané důstojnosti národu we swobodně wywolených jeho zástupcích. Učení, že za menšinau říšského sněmu stojí wětšina národu, prohlašujeme we státu, kde každý občan může woliti i wywolen býti, kde se tedy prawá wůle národů wolením nade wšechnu pochybnost wyslowuje, za wýtržné a přímo k bezwládě směřující; prohlašujeme je za učení ustawičného překotu, wěčného násilnictwí, za potupu zákonu a rozumu, za wzpauru proti zásadě samopanstwí lidu, jejížto nepodwratný a newyhnutelný základ je panstwí wětšiny. Důsledně podlé zásad těchto ohražujeme se proti wšem usnešením, které nyní w říšské sněmowně we Wídni od menšiny sněmu anebo od počtu podlé prawidel sněmowních k hlasowání neschopného, tedy s nešetřením zákonů od weškerého říšského sněmu přijatých, se učiní nebo učiněny býti mohau. Zejména ohražujeme se proti uzawřením dne 6. října, které částka říšského sněmu w počtu k hlasowání neschopném shromážděná přes ohražení samozwoleného swého předsedníka učinila. Ohražujeme se proti wšem uzawřením, jimiž sněm říše rakauské, překročiw swé plnomocenstwí a spustiw s očí wysoké swé powolání, wykonáwací moc k sobě strhl a jako pauhý wýbor k opatrowání bezpečnosti města Wídně jednal. Přeswědčeni jsauce, že usnešení říšského sněmu jen pak mohau wyslowowati oprawdiwau wůli národů rakauských a jich potřebám jen pak mohau auplně howěti a požehnání jim přinášeti, když jsau jakožto wýplyw čistého osobního mínění, a tudíž beze wšeho mýlení wplywem jakýmkoliwěk, určujícím nebo donucujícím, přijaty: ohražujeme se proti wšem usnešením, které sněm říšský, byť i w plném počtu, nyní, pokud wzbauření trwá, kde wšechny orgány wlády a zákonního pořádku moci swé jsau zbaweny, učinil anebo, pokud staw zákonního pořádku nawrácen nebude, ještě učiní. Nemůžeme nikterak powažowati za swobodná usnešení, učiněná pod galleriemi rozkwašeným lidem naplněnými, jenž zbraně swé na sedadla poslanců obraceje shromáždění powykem swým a aumysly a chautkami swými poslancům dobře powědomými pod hrůzau drží; nemůžeme nikterak za swobodná uznáwati usnešení, učiněná w takowé době, kde měšťané jednoho a téhož města w záhubném boji stran smrtící zbraň proti sobě obrací anebo obraceli; nemůžem nikterak držeti za swobodná usnešení, učiněná w městě, kde weškeré swazky společenského řádu tak jsau rozwázány, že žádný rozkaz jakého auřadu koliw, ba ani rozkaz sněmu samého nenalezá poslušenstwí, w městě naplněném barrikádamí, které střeží a obsazeny má bezuzdné množstwí zaufalých, falešným přeluzowáním od bezectných, podkaupených stranníků k nejhoršímu wyštwaných proletářů, wynucujících poplatky od pokojných měšťanů w takowých okolnostech, w jakých sebe pokornější prosba stáwá se pánowitým požadowáním; wyhrožujících měšťanům, ba i poslancům hrozbami, které po krutých sběhlostech we wojenském ministerium nutí k obáwání, že strašná slowa následowati bude strašnější čin. Pokud tento staw nepřestane a zákonní pořádek se newrátí, pokud říšskému sněmu, jak celému tak jednotliwým jeho audům, nebude dána dostatečná jistota osobního bezpečenstwí, potud myslíme, že se nikterak neprohřešíme proti powinnosti naší ke swým wysilatelům, nezasedajíce na swá místa w sněmowně říšské, a prohlašujíce wšechna tam učiněná usnešení za nijaká a neplatná. Ba drželi bysme to za weliké prohřešení proti swé powinnosti, kdybychom hlasy swými nápomocni byli k usnešením, pod hrůzau zbauřeného lidu uzawíraným; kdybychom usnešením w takowýchto okolnostech proti prawému dobrému našich wysilatelů uzawřenu býti mohaucím swau přítomností a tudíž mlčenliwým swým swolením mimowolně dokládali mrawní wáhy w okamžení, kde hrozby o bezžiwotí jdaucí i nejšlechetnějšího poslance zdržeti by mohly, aby hlasu swého pozdwihl pro swé nejhlubší přeswědčení. My chceme ústawní demokratickau monarchii; my očekáwáme od ústawního nerozpustitelného říšského sněmu ústawy, které blaho, swobodu národu našeho i wšech národů we welikém národním spolku rakauském založiti i upewniti mají. Jediné sněmu říšskému w sjednocení s ústawním mocnářem můžeme přiznáwati práwo, wydáwati obecně platící zákony, ale to jediné sněmu říšskému auplnému, sněmu říšskému w auplné swobodě swého wlastního saudu, nemýlenému wyhrožowáním žádné strany; my nedopustíme, aby práwo toto jemu bylo wzato anebo w nejmenším zkráceno; my, kteříž bysme co wěrní zástupcowé národu drželi za swau powinnost, opříti se tomu, aby sněm byl postawen pod násilnictwí wojenské, tím wíce se musíme opříti proti násilnictwí bezuzdných haufů. My prohlašujem a prohlásiti musíme každý pokus, olaupiti sněm o swrchowanau jeho moc, z jaké by koli strany pocházel, buď se strany, která w nejrozsáhlejší bezwládě swůj prospěch wyhledáwá, buď se strany, které se starého absolutismu zachtíwá, za zrádu swobody lidu, za urážku swrchowané důstojnosti národu. Dr. Brauner, poslanec Přeštický. Dr. A. Strobach, poslanec Pražský. Alois Jelen, poslanec Wlašimský. Josef Al. Helfert, poslanec Tachowský. Ig. Hauschild, posl. Wysokomýtský. Dr. prof. Jan Kaubek, posl. Pisecký. Wácl. Půlpán, posl. Pardubický. Jiří Reichert, posl. Králowéhradecký. Antonín Přibyl, posl. Benešowský, Wáclaw Frost, posl. Bělský. Med. Dr. Kiemann, posl. Winterbergský. Filip Scherl, posl. Sušický. Antonín Kučera, posl. Příbramský. Wáclaw W. Tomek, posl. Opočenský. František Plaček, posl. Chrudimský. K. Hawlíček, posl. Humpolecký. W. Nebeský, posl. Benátecký. J. Kaj. Tyl, posl. Unhoštský. Dr. Jos. Hamerník, posl. Jindřichohradecký. Med. Dr. Král, posl. Rakownický. Karel Stiebitz, posl. Plaský. Leop. Šediwý, posl. Řičanský. Dr. Fr. Lad. Rieger, posl. Železnobrodský. Dr. Steiner, posl. Zlonický. Dr. Pinkas, posl. Pražský. Konrad Wěžnický, posl. Náchodský. Frant. Palacký, posl. Pražský. Mat. Hawelka, posl. Čáslawský. Dr. Karel Tomíček, posl. Jilemnický. Dr. Jan Sw. Presl, posl. Nowokninský. Jan Kratochwíle, posl. Březnický. Dr. Reiss, posl. Trutnovský. K. Winařický, posl. Ml.-Boleslawský. J. Er. Wocel, posl. Poličský. J. Čejka, posl. Bydžowský. Ant. v. Stark, posl. Stříbrský.", "id": 1156}
{"text": "4. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Ústava belgická, Autor: Havlíček, Karel\nÚstawa belgická. ( Pokračowání. ) Kapitola 2. O králi a jeho ministřích. Oddělení I. O králi. §. 60. Ústawní práwa a moci králowy jsau dědičné w jeho přímném, přirozeném a spráwněném potomstwu, z muže na muže dle řádu prworozenosti a wylaučeny jsau ženy i jich potomstwo. §. 61. Král, nemá-li žádného mužského potomka, může se swolením komor dle následujících předpisů nabytým wywoliti si swého nástupce. Nestane-li se wolení takowým spůsobem, je trůn uprázdněn. §. 62. Král belgický nemůž bez swolení obau komor býti zároweň hlawau jiného státu. – Ni jedna ni druhá z obau komor nemůže rokowati o těchto wěcech, nejsau-li přítomny aspoň dwě třetiny audů, z kterých sněmowna záleží, i nemůž se žádné uzawření státi, nemá-li pro sebe nejméně dwě třetiny hlasů. §. 63. Osoba krále jest nedotknutelná; odpowědní jsau jeho ministři. §. 64. Žádný wládní skutek králůw nemá platnosti, není-li naproti podepsán od některého ministra, který se tím činí odpowědným za ten skutek. §. 65. Král ustanowuje a propauští ministry. §. 66. Král obsazuje místa we wojsku, a w obecné státní spráwě a w záležitostech zahraničných: wyhražují se wšak wýmínky zákonem wytknuté. Druhé weřejné auřady obsazuje jenom mocí zwláštního zákonního nařízení. §. 67. Král činí potřebná nařízení k wykonání zákonů; nemůže wšak nikdy zákony tyto odložiti, aniž koho uwolniti od jich zachowáwání. §. 68. Král wede wrchní welitelstwí nad mocí pozemní i námořní, wyhlašuje wálku, uzawírá spolky, úmluwy míru a smlauwy obchodní. Dáwá o nich, jak brzy prospěch a bezpečnost státu to připauští, wědomost komorám s přidáním potřebných objewení. Obchodní a wšecky jiné státní smlauwy, které státu ukládají břemena, aneb jednotliwým Belgičanům powinnosti, nabýwají teprw pak platnosti, když se jim dostane swolení obau komor. Postaupení, wyměnění nebo spojení některé částě zemi nemůž se jinak díti leč mocí zákonu. Nikdy nesmějí tajné články nějaké úmluwy příčiti se weřejné smlauwě. §. 69. Král stwrzuje zákony a ohlašuje je. §. 70. Komory sestaupí se každý rok na druhý auterek listopadowý, třebas ze swého práwa, jestli by je král sám nebyl dříwe swolal. Komory musí každého roku aspoň 40 dní zůstati pohromadě. Král zawírá sněm a má práwo i krom času ustanoweného komory swolati. §. 71. Král má práwo komory rozpustiti, a sice buď obě zároweň, buď jenom jednu. Rozpuštění takowé musí se státi s nařízením, aby woliči byli swoláni w nejblíže příštích 40 dnech, a komory aby nejdéle za dwa měsíce byly zase pohromadě. §. 72. Král může komory odročiti. Odročení ale nesmí překročiti lhůtu jednoho měsíce, a nesmí se bez přiwolení sněmu opětowati za čas jednoho roku. §. 73. Král má práwo, tresty od saudců wyřčené odpauštěti a mírniti, wyjmauc co se ustanowuje o ministřích. §. 74. On má práwo dát bíti peníze dle ustanowení zákonu. §. 75. On má práwo udělowati tituly šlechtické, nesměje wšak přidáwati žádných předností práw. §. 76. On uděluje řády wojenské, zachowáwaje přitom ustanowení, jaké strany toho zákon předpisuje. §. 77. Zákon ustanowuje civillistu pro krále jenom na čas jeho panowání. §. 78. Král nemá jiné moci, nežli jakau mu ústawa a druhé zákony mocí ústawy wydané řádně udělují. §. 79. W úmrtí krále sejdau se komory, aniž byly swolány nejdéle za deset dní, počítajíc ode dne jeho úmrtí. Pakli dříwe komory byly rozpuštěny a k swolání nowých byl pozdější nežli tento desátý den určen, nastaupí zase dříwější komory až do sejití se komor nowých. Byla-li jenom jedna komora rozpuštěna, platí o ni totéž. Od úmrtí krále až do složení přísahy od nástupce trůnu nebo od wladaře wykonáwají se jeho ústawní wládní moci od ministrů w jednu raddu sestaupilých a belgickému národu odpowědných. §. 80. Král má léta po dosažení 18. roku žiwota; nastupuje ale práwa trůnu teprw když před shromážděnými komorami učinil slawně následující přísahu: „ Přísahám, že budu ústawu a zákony belgického národu zachowáwati, neodwislost národu a neporušitelnost státního auzemí pewně hájiti. “ §. 81. Není-li w čas úmrtí králowa jeho nástupce zletilý, sestaupí se obě komory w jeden sněm k wywolení poručnictwa a wladařstwa. §. 82. Jestli je král w stawu nemožnosti k wládě, ministři dokázawše tuto nemožnost, swolají hned obě komory. Poručnictwí a wladařstwí pořizuje se od slaučených komor. nejspíš chybějící §. 83. Wladařstwí nesmí se wznesti než na jednu osobu. Wladař nastupuje práwo k wykonáwání moci králowské dle §. 80. teprw učiněním přísahy na ústawu. §. 84. W čas wladařstwí nesmí se státi žádná proměna w ústawě. §. 85. Je-li trůn uprázdněn, nařídí společně rokující komory prozatímní wladařstwo, až by se auplně obnowené komory shromáždily, což se musí státi nejdéle we dwau měsících. Nowé tyto společně rokující komory ustanowí definitivně, co se týče uprázdnění trůnu. Oddělení II. O ministřích. §. 86. Nikdo, kdož není rodem Belgičan anebo nemá auplné občanstwí belgické, nemůž býti ministrem. §. 87. Žádný aud králowské rodiny nemůže býti ministrem. §. 88. Ministr má práwo k hlasowání jenom w té komoře, jejímž jest audem. Ministrowé mají přístup do obau komor, i musejí na swau žádost slyšány býti. — Komory mohau žádati přítomnost ministrů. §. 89. Král w nijaké případnosti nemůže ani austním ani písemním rozkazem zbawiti ministra odpowědnosti. §. 90. Komora representantů má práwo ministry obžalowati a před kasační saud pohnati, který jediné může je saudit, když jsau komory slaučeny; wymíňují se owšem ustanowení, jaké činí zákon wzhledem na wznešení občanské žaloby od strany ukřiwděné a wzhledem na zločiny a přestupky, jaké by ministři kromě swého auřadu spáchali. Zwláštní zákon obsahuje bližší ustanowení strany odpowědnosti a strany trestů, kteréž mají býti wloženy, jakož i strany spůsobu řízení při obžalowání, které proti nim wznesla buď komora representantů buď strana osobně ukřiwděná. §. 91. Král nemůže ministrowi od kasačního dworu odsauzenému učiniti milost než na žádost jedné z obau komor. ( Dokončení. )", "id": 1157}
{"text": "4. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [O zařízení zemských soudů v Čechách], Autor: Havlíček, Karel\n– Byl nám sdělen k uweřejnění tento článek, který k objasnění wěci samé zde položiti newáháme. H–h. – W čísle 256 Nár. Now. se nachází článek, posuzující kroky zemské komisse k zařízení zemských saudů w Čechách. Neznámý p. spisowatel má prawdu řka, že spráwa saudní je wěc welmi důležitá a že jest si přáti, aby se nestalo žádné přenáhlení w zařizowání saudůw. Jest pak ale w ohromném omylu, twrdě dále, že se celá ta wěc a zawádění nowého zřízení saudního chybně nawlíkla, jmenowitě: že se nebral hned ze začátku slušný ohled na přání a potřeby obywatelstwa, – že se celé to rozděleni nowé oktrojowalo a spíše libowolným než konstitučním spůsobem potwrdilo, že se rozwrh saudního zřízení neuweřejnil a žádná lhůta se nepopřála obcím k sprawedliwým námítkám i co se sídel okresních dotýče, – konečně že se reklamace obcí do kanceláře komisse pro zařízení saudů hrnau, a že takowé množstwí těchto reklamací jest, že komisse, chce-li wůbec dolehacím na ni hlasům o brzké uskutečnění saudů nowých zadost učiniti, nemůže než je položiti ad acta, – neboť to wšecko se s prawdau nesrownáwá. Rozwrh saudních okresů se nedělal na spůsob toho stawitelského mistra, který neznaje žádné rozwrhy dělat na papíře wždy dům si wystawěl, a co se mu nelíbilo, opět zbořil; nýbrž se dělal na základě katasterních map, nejlepších topografických spisů a wůbec nejwýtečnějších pomůcek, pak s obzwláštním ohledem na národnost obywatelstwa a wšechny místní a obchodní poměry, jakož i na lidnatost, a co nejmožněji s ohledem na přání, ježto jednotliwé obce projewily. Jak mile rozwrh tento arciť dříwe na papíře byl udělán, rozeslaly se místní komisse po celé zemi, jenžto nawržené rozdělení na místech samých co nejpečliwěji skaumaly, k tomu cíli wýbory weškerých obcí k jednotliwým okresům přiwtělených předwoláwaly jich srozumění s rozwahou aneb jich námitky proti němu do protokolu braly, načež se teprw rozwržení okresů s ohledem na wšechny sprawedliwé námítky a přání obcí definitivně uspořádalo a ministerstwu jakož i JCMilosti ku potwrzení předložilo. Toto tak pečliwě proskaumané a bedliwě uspořádané rozwržení saudů okresních se 23. srpna b. r. Pražskými Nowinami uweřejnilo a wšem obcím se opětně na wůli ponechalo, swé námitky ( reklamace ), ač by jaké měly, až do 30. září b. r. ke komissi zemské k zařízení saudu podati, která lhůta se pak ještě jednau prodlaužila až do 30. října. Že jednotliwé obce jsau poněkud s rozwrhem nespokojené, jest wěc docela přirozená, neboť každá obec by si přála saudy co nejblíže míti. Nicméně prawda není, že mnohé takowé reklamace ke komissi až posud zaslány byly, prawda není, že se ad acta položily. O těchto reklamacích se ještě nerozhodlo a také rozhodnauti nemohlo za příčinau jich sauwislosti, pročež se wyplynutí lhůty naposled udělené musilo očekáwati, a nyní, když lhůta tato práwě wypršela, se k tomuto rozhodnutí přikročí, při čemž se nikoliw libowolně, nýbrž wždy s ohledem na wšechny sprawedliwé námítky a odůwodněné okolnosti bude pokračowati. Z malého počtu zaslaných ku komissi reklamací se dá sauditi, že wětší část obcí uznawši nemožnost okresní saudy do swé obce obdržeti, není tak nespokojena, jak se p. spisowatelí nadřečeneho článku zdá. Takto wěc tato stojí, a lze se nadíti, že pan spisowatel článku w čísle 256 obsaženého po přečtění tohoto článku uzná, že přenáhleně saudil, a že si snad tato slowa pro budaucnost za heslo wywolí: „ Haňme, co hany zasluhuje, ale buďme sprawedliwi. “", "id": 1158}
{"text": "14. říjen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: – O Týdenníku, Autor: Havlíček, Karel\n– O Týdenníku morawském píše Orel Tatránský: „ Čím taužebněji jsme čekali na wycházení tohoto časopisu, tím wíce se radujeme, že konečné přece do žiwota wstaupil. Dáwno bezhlasná Morawa takowého časopisu potřebowala! Čechy ji znamenitě předstihly, Slowensko ji též hodně za sebau nechalo a ona hleděla na toto wšechno postawena jsauc w prostředku, jako bezcitná. Nebylo na Morawě posud žádných znaků žiwota nowého mezi Slowany wzbuzeného, bylo tam pusto a mrtwo. Totoť jest wlmi přepiaté a neprawdiwé mínění: neboť jenom naše Nowiny a Wčela dosti podáwaly důkazů o dosawadní, owšem slabé činnosti Morawské. Leč probudila se konečně i tato naše starodáwná družka a my ji s wraucnau radostí na dějišti nowého žiwota pozdrawujeme a s wýsosti Tater bratrsky jí kýwáme. Pěknau má úlohu časopis tento, jestli ji dobře pochopí a wywede. Postawena mezi dwěma bratrskýma nyní w rodinném sporu postawenýma kmeny, Čechy a Slowáky, kloníc se k těmto dáwnými swazky a duchem swým (? ) a k oněm řečí swau, napájena a odchowána duchem Slowanským, může a má býti Morawa dwau těchto kmenů prostředkowatelkyní a mírnitelkau w duchu bratrském slowanském, upomínajíc odchýlence od něho na bratrstwo toto wždy a wždy. Duch slowanský netrpí nějaké osobowání-si a wypínání-se nad ostatní a tak tohoto ducha ne našeho a w písmenkách zataraseného wyplemeňowati a bořiti má býti úlohau každého oprawdiwého časopisu slowanského. Sťastnau tedy cestu na této pauti Morawané! \" We slowech těchto jewí se ač skrytě, a wšak ku konci dosti patrně, celá základní myšlénka odštěpencú Štúrowských, twořící hlawní mezeru mezi námi a jimi. Jejich poetické, temné, neurčité a nepraktické ponětí o Slowanstwu jest hlawní půwod celého nowého počínání této strany. Každému rozumnému a praktickému Slowanu, Rusowi, Polákowi, Ilirowi, Čechoslowanowi záleží předně na jeho wlastní domácí národnosti, tedy na Rusku, Polsku, Ilirsku, Českoslowansku, a pak teprwa na celém Slowanstwu, a kdoby naopak jednal, protiwí se zásadám přírody a rozumu. Tak jako jednotliwý člowěk staraje se ku př. o cizí záležitosti dříwe a wíce než o swé chybuje: tak by i chybowal Čech dbající k. př. dříwe a wíce o Polsko atd. než o swůj národ. Rus budiž napřed Rusem pak Slowanem, Polák přede wším 340 Polákem pak Slowanem atd. to jest naše zásada: p. Štúr a jeho následowníci zdají se míti jinau. My smýšlíme takto: Slowané nemohau již býti jedním národem w tom smyslu, že by měli jediný jazyk, jedinau literaturu, poněwadž by tímto jazykem musil býti newyhnutelně ruský, což nikterak chtlíti a přáti si nemůžeme: proto zůstanau wždy aspoň nejméně 4 literatury t. j. čtyři národowé slowanští. Poněwadž ale jest již nemožné spojiti wšechny literatury a národnosti slowanské w jednu, a poněwadž s druhé strany rozšířenost literatury a četnost národu jsau wěci weležadaucí: proto wšemožně hledíme národ swůj česko-slowanský udržeti aspoň w dosawadní rozšířenosti a mohutnosti jeho, aby tím lépe odolati mohl těžkostem naň naléhajícím a nebezpečnostem zachowání jeho hrozícím. Pan Štúr naopak trhá jej na dwě polowice, a kdo wí, nebylo by mu libo, aby se i na tři části roztrhl, a tak seslábna dokonce, konečně zahynul. Jen když zůstaneme Slowané, třeba bychom se na sto literatur rozkauskowali – myslí snad p. Štúr. My wšak myslíme: Co nám pomůže naše Slo wanstwí, když budeme bídáci, sluhowé jiných národností, bez wšelikých ústawů jiným národům lesk, sláwu a mohutnost dodáwajících? Jak ale nepraktické a temné jsau wšeliké p. Štúrowy a jeho staupenců řeči \" že si žádný slowanský národ nic osobowati, nad jiné se wypínati nemá \" atd. poznáme nejlépe, když si pomyslíme nesmírné mohutné Rusko s jeho miliony lidu a wojska s jeho wáhau w záležitostech celého swěta atd. wedle Tatrína, a slyšíme w duchu společnost Tatrínskau a redakci Orla Tatránského prawiti: \" Milé Rusko, my jsme si rowni, nesmíme si nic osobowati, duch slowanský netrpí wypínání atd.!! \" Mezi námi ale Morawany, Slowáky, Slezany a Čechy nemůže býti o osobowání a wypínání atd. žádná řeč, neboť kde jen jedno jest, tam nemůže býti wypínání. Čest wlaská jest společná Neapolcům, Římanům, Toskánským atd. a co učiní Slowák chwalitebného, učiní pro Čechy, tak jako Čech nic nečiní sám pro sebe, a wšechno i pro Slowáky a Morawany. Z tohoto stanowiska chceme, aby se náš spor s p. Štúrem a s jeho stranau posuzowal. Co se Týdenníka morawského týče, přáli bychom si též, aby on wyrownal spor náš s p. Štúrem a docílil toho, by Nowiny a Orel we wšeobecném spisowním jazyku biblickém wycházely, a odtržená nyní od nás strana na Slowensku opět se do lůna předešlého nawrátila. Jak bychom se časopisy swými wzájemně podporowati mohli! Jak by získaly Slowenské Nowiny, kdyby wedle záležitostí pauze Slowenských a Uherských také byly organem celého národu našeho, jako jindy byla ku př. Hronka! To jest žádost naše, a nejwřelejší tauha, a přeswédčení chowáme, že i Týdenník podobně smýšleti musí. Ostatně při této příležitosti podotknauti musíme o jakýchsi klepech, nemile se redaktora těchto listů dotýkajících. Ujistili nás hodnowěrní lidé, že kdosi na Morawě neprawdiwau a zlomyslnau zpráwu roztrušuje, že jsme se o budaucím časopise Týdenníku již napřed austně wyjádřili nepřízniwě. Ačkoli tato zpráwa dle wšeho našeho dosawadního chowaní k Morawě a dle wšeho, co jsme již o tomto časopisu předběžně psali, welmi podiwná jest, a wíce směšná než wíry hodná: přece bychom rádi znali toho dobromyslného podporowatele swornosti naší národní, který tuto zpráwu wymysliti a na Morawu donésti ráčil! Bohdá! že zcela cosi jiného ne slowy, nýbrž skutky dokážeme. –", "id": 1159}
{"text": "9. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 8. listopadu, Titulek: Proti článku Ještě slovo o foederaci v Rakousku. (Dokončení.), Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Proti článku „ Ještě slowo o foederaci w Rakausku. ( Dokončení. ) Obyčejně se Slowanům od nynější wlády to hlawně předstírá, jakoby toho žádali, aby je wláda snad před jinými nějak podporowala a nějak uměle nadpřirozeným spůsobem wětšímu wywinutí Slowanstwa napomáhala. Awšak zcela bez důwodu: Slowané rakauští nežádají od wlády nic jiného než přísnau sprawedliwost, to jest, aby nám wšechno dáwala, co dáwá jiným ( ku př. Němcům ), a aby nám nic nezabraňowala, co nezabraňuje jiným. To my nazýwáme rownopráwností, a jestli se nám již nyní, kde ještě o žádné skutečné rownopráwnosti ani řeč býti nemůže, z jistých stran přehmaty a hegemonie předhazuje, děje se to jen z jezowitské nepoctiwosti strannických a zištných našich saupeřů á la Ost-Deutsche Post, s kterými se ale wláda jakožto nestranná nikdy míchati nemá. Proto powažujeme slowa, „ že Wídeňské časopisy náš článek o Slowensku atd. slušně ocenily “ za nesprawedliwá. Nedáwno zapowězeny jsau we Wídni nowiny „ Zeit “ pro článek, we kterém jistě nenáružiwým a také slušným a mírným spůsobem káraly užíwání hole od Wídeňských wojenských saudů, čím se tedy samo sebau wywracuje twrzení, že prý ani we Wídni ani w Praze není zabráněno w mezích slušnosti a mírnosti swé mínění projewiti. Owšem slowa „ slušnost a mírnost “ jsau welmi relativní, a proto si jimi také náš p. odporník nic nezadal, a bylo by také marné o jejich prawý wýznam se hádati. Wojenský saud rozhoduje o slušnosti a mírnosti, a wojenský saud není zwyklý na odpor, nýbrž na komando. My jsme si ale předewzali prakticky obecenstwu swému dopomoci k náležitému porozumění, co to jest tato slušnost a mírnost, umíniwše sobě, že wždy jen bez wšelikých řečnických šperků a bez narážek jednoduše budeme swoje mínění a swé důwody proti wládě pronášeti, a zkušenost ukáže nám i obecenstwu, jakau má u wlády platnost swoboda tisku. Tedy se wší možnau pokojností. Nedá se upřít, že wšechny revoluce pocházejí od minority, to jest, že wětšina celého národu nikdy skoro zbraně se nechopí. Jak mnoho ale z neozbrojených s těmito powstalci stejně smýšlí, nedá se nikdy wypočítati, a proto jsau hádky o tom zcela marné, tím wíce, že se obyčejně i w nejlepším pádu, kdyby totiž skutečně wíc než polowic wšeho lidu zbraně se chopila k revoluci, od wlády přece se zas twrditi může, jakoby to weliká část byla učinila jen z donucení. Awšak jsau jiné všeobecně přijaté spůsoby počítati majoritu, totiž sněmy. Poněwadž tedy naše nynější wláda, jak známo jest, na sněmu byla w minoritě, a od té doby ještě sněm jiný neswolala, myslíme, že neslušně si majoritu připisuje. Příklady ale, které nám náš p. odporník uwádí, jmenowitě z Paříže, upomínají nás zrowna na to, že we wšech těch zemích, kde skutečně pro nebezpečné a welmi krwawé revoluce staw obležení zákonním spůsobem wyřknut byl, od té doby již dáwno zas přestal, a obyčejná, zákonní, konstituční swoboda a práwo se nawrátily. U nás ale w Čechách, kdežto bylo obležení zcela jen absolutním spůsobem a libowolně zawedeno ( neboť nemáme ještě žádného zákonu, který by wýmínky a potřebné formy jeho předpisowal ) ještě posud trwá, ačkoli o nějakých nepokojích ba i ani o rozkwašenosti myslí není žádné stopy. Pokud u nás w Čechách při takowých okolnostech ještě staw obležení trwá, nemůžeme se nikterak přeswědčiti o upřímné náklonnosti wlády k práwnímu konstitučnímu žiwotu, a to jsme chtěli swým předešlým od p. odporníka kritisowaným článkem wyslowiti. Již jiné zdejší nowiny dokázaly welmi trefně, jaký by to nesmysl byl, pro nepokoje jedné země zabraňowati wšem ostatním činnost sněmowní, a žeby takowým spůsobem snad nikdy se Rakausko sněmu říšského nedočkalo. Twrzení wládních orgánů, nyní často opakowané, že ještě letos ohlášeny budau ústawy wšech koruních zemí a že ještě letos do žiwota „ als praktisch wirksam “ wstaupí, nemůže nás proto upokojiti, poněwadž newíme., jaký oprawdiwý smysl se s tím spojuje, a přiznáwáme se, že nás p. odporník zwláště znepokojil swau sadau „ že se bezprodlené swolání sněmu zdá býti nemožností “, poněwadž w tom widíme zřejmé rušení písmeny §. 83 říšské ústawy, jenž prawí: „ Alle Verfassungen sollen im Laufe des J. 1849 in Wirksamkeit treten. “ Tážeme se každého, co to jest in Wirksamkeit treten? jest to staw obležení, jest to ordonanční wláda prowedená až do nejnižších oborů zemských záležitostí? Žeby ale swolání zemského sněmu záwiselo od nowé již prowedené organisace auřadů, nenahlížíme my w té míře, jako to náš p. odporník twrdí. Jenom nejwyšší politický auředník w Čechách bude w přímém spojení a poměru ke sněmu, a toho může wláda každau chwíli třeba telegrafickau cestau ustanowiti. Tak dobře ale jako může ministerstwo bez nowých auřadů swé ordonanční zákony wydáwati ( což dle našeho mínění w dosti hojném počtu činí ), tak dobře může také sněm bez nich swé zákony uzawírati, a jsme přeswědčeni, žeby co se této námitky týče, nejen nyní, nýbrž třeba již w letě byl mohl sněm český s užitkem rokowati. Při těchto wěcích přijde wšechno jen na to, aby ministerstwo zřejmě a newýwratně ukázalo a dokázalo práwní swé a konstituční smýšlení, aby nám dokázalo, že nenachází w dosawadní swé libowolné a ordonanční wládě zalíbení, zkrátka aby nám již dalo konečně nějaký konstituční Archimedeský puntík, z kterého bychom mohli práwa swá odwozowat s jistotau a beze strachu před wšelikau libowolností. To jest hlawní wěc, o kterau se jedná, práwo, jistota, ostatní wšechno bude každý rád snášet maje showení s mnohými těžkostmi nynějšího času. Ať ministerstwo, chce-li nám takowý důkaz podati, přede wším wydá slíbený w §. 12. základních práw zákon o obleženosti a časowém wyzdwížení konstitučních práw, ať tento zákon w sobě obsahuje pro nás garantie, že nám nemůže každau chwíli, pod každau záminkau, každý politický auřad wzíti nejhlawnější práwa, ať wyřknutí stawu obležení záwisí též od saudů z neodwislých od wlády a neshoditelných saudců sestawených, až to se stane, pak budeme wěřit nejen my nýbrž i jiní twrdošíjnější na upřímnau konstitučnost ministerstwa. Až posud wydalo ministerstwo tak mnoho časem i dosti malicherných prozatímních zákonů: čím to jest, že tedy na tuto tak praktickau w nynější době a tak důležitau wěc zapomíná? Jest to jen náhoda? Newí ministerstwo, že bez tohoto zákonu jest celá naše konstituce jen Těšínské, Tantalské jablko? – My alespoň to dobře wíme a – také cítíme. Žádostiwí jsme na slíbený od p. odporníka matematický důkaz, že jest foederace nedokonalý stupeň politického pokroku a že nyní jest hlawně jen boj centralisace a foederace. Jestli již nyní w něčem se foederace dotkneme, stane se to jen s ohledem na pronesené zásady dotčeného článku, ne ale k úplnému wyčerpání celého předmětu, který příliš obšírný jest. Zdá se nám wůbec, že my něco zcela jiného foederací rozumíme než odporníci naši z wládní strany, sice by nemohli tito pánowé demagogii a foederaci atd. dohromady míchati, jako se to již jednau stalo. Naše foederace nedá se také rownati separatistickým záměrům a rozepřím národním ( Nationalfehden und Absonderungstendenzen ), s kterými ji též p. odporník míchá. Prawdu má p. odporník, že prawé nejwraucnější taužení národů směřuje k rozumné swobodě, k blahobytu, k wzdělání a humanitě: my ale twrdíme, že w Rakausích bez naši foederace národowé nemohau dosáhnauti těchto swých nejwřelejších tužeb. Bude to rozumná swoboda a blahobyt, když budau o wšech wěcech rozmanitých národů rakauských we Wídni rozhodowati auředníci, neznajíce obyčejně ani tyto národy? Bude to humanita, když se bude skrze centralisaci německý žiwel newyhnutelně nade wšechny ostatní wznášet a wšechny k zášti a záwisti popauzet? Může být při centralisací rownopráwnost? Mohau se národowé wzdělati, když budau muset welikau čásť dušewních sil obětowati jiné národnosti, skrze centralisaci panující? Generál Haynau nařídil nyní, že w Pešti nesmí být ani jeden pauze maďarský nápis, to je samo sebau maličkost, ale welmi wýznamná pro budaucí centralistickau rozumnau swobodu, blahohyt blahobyt, wzdělání a humanitu! Že nesmí být žádný pauze německý, to p. Haynau nenařídil; ó my dobře cítíme, jaká to bude rozumná swoboda a humanita! Národního jazyka dowolí se nám užíwati, německý se nám ale poručí! My ale, my Slowané, Wlachowé, Maďaři, Rumunowé, my wšichni nechceme býti slaupy a stawiwem chrámu německé swobody, německého blahobytu, německého wzdělání, německé humanity, a proto budeme wždy wolati: Dolů s centralisaci, wzhůru foederalismus! Foederace rakauská nesmí se nikdy porownáwati ani se šwýcarskau ani s americkau. Okolnosti jsau zcela jiné. Nesmí se zapomínat na jednu důležitau stránku. Národnost, která kdekoli jinde we swětě žije co panující a samostatná, může wždy zase na jiném místě být podřízenau, proto že potom tato podřízená užíwá wšeho společně, co jí podáwá její samostatná sestra. To jest ku př., kdyby byl někde jinde we swětě český stát, mohli bychom se my Čechowé wždy powažowati w Rakausích co pauhá podřízená kolonie, a hleděli bychom na onen samostatný český stát jakožto na swau dušewní matku, a Rakausko by nám bylo pauhým hostincem, a pak bychom se mohli owšem spokojiti s tau ( abychom se tak wyjádřili, hospodářskau ) rownopráwností, dle které se s námi z nauze auředně po česku mluwí, pokud jsme se ještě německy nenaučili. Jděte ale do Paříže a dejte Francauzům wšechnu i tu nejrozumnější swobodu, wšechen i nejsladší blahobyt, wšechno možné wzdělání a humanitu, a žádejte na nich, aby náleželi jakožto centralisowaný Kronland k Anglicku, s anglickau řečí we sněmu, mezi auřady s anglickými universitami, s anglickými nejwyššími saudy, s anglickým wojskem, s anglickými akademiemi atd. atd. atd., jinak ale s auplnau rownopráwností, a uwidíte, co wám na to Francauzowé odpowědí. Příklady, které nám p. odporník uwádí na Irsku, Elsasu, Němcích w Americe, Flémích w Belgii atd., jsau práwě olej do ohně; tyto příklady nám jen ukazují, kterak již anglický žiwel přemohl a pohltil Irčany, francauský Elsasy a Flémy, anglický Němce, to jsau příklady nám pro wýstrahu, ne ale k následowání. Wždyť my také dobře wíme, že Němci obmýšlejí celé Rakausko tak pohltiti, jako pohltili Angličané Irsko atd., ale – jen že Němci nejsau ještě Angličané, a my nejsme ještě jejich Irčané! My se ještě obmýšlíme trochu bránit, než z nás budau němečtí Irčané, to jest staré prawidlo, i karaibowé musejí swé bližní napřed zabít, než je mohau sežrat. Ať nám odpustí náš p. protiwník, že jsme snad mimochtě padli trochu w náružiwost, ale tato záležitost jest jedna z těch, o které žádný z nás nemůže mluwit chladnokrewně, my nejsme ještě w tak zaufalém stawu, abychom snesli porownání s Irčany a Angličany bez pozdwižení a rozpraudění krwe, a w tomto ohledu by zajisté ani patrná šibenice před očima nebyla důstatečná odstrašiti nás od hájení swé hodnosti a swého práwa. To není princip krwe, jak p. odporník prawí, nýbrž princip swobody, my nechceme býti jako jsau Irčané ubohými hladem a mizerností hynaucími, opowrženými nádenníky z naší nízkosti obohacených anglických welmožů, prelátů a spekulantů, my nechceme, abychom proto, že nás naše matky naučily jen český Otčenáš se modlit, již byli o stupeň nižší w Rakausích než ti, kteří říkají Vater Unser! To není princip krwe, to je princip samostatnosti, rownosti, cti a wšeho to, co člowěk na swětě za nejwyšší pokládá a swobodau jmenuje, pokládaje si za nejkrásnější úkol wyhledáwati sláwu a blaho swého národu! Nesprawedliwě nás jak myslíme pro takowé smýšlení nazwal p. odporník indirecte špatnými Rakušany, my jsme přeswědčeni zrowna naopak, že totiž foederalisté jsau dobří Rakušané, a že práwě centralisté jsau sice dobří Němci, ale špatní Rakušané. Naše učení w tomto ohledu není swůdné proto, že jest přirozené, a sice tak přirozené, že jistě nejen u Slowanů, nýbrž také wšech ostatních neněmeckých národů w Rakausích wždycky dobrau půdu najde. Kdybychom my Slowané nebyli upřímně swobodomyslní, sprawedliwí, nebažící po cizém, mohli bychom ještě s wětším prospěchem alespoň s lepšími wyhlídkami býti w Rakausích centralisté než Němci, a tu by alespoň byla polowice centralistů; takto ale, 7 milionů centralistů proti 28 milionům foederalistů, to jest přece příliš špatná wýhlídka pro budaucnost! Neboť ještě jednau prawíme, tolik foederalistů w Rakausích kolik Neněmců! Sněmy říšské to ukážau, a jestli nebudau hned na počátku obě strany w takowém poměru proti sobě stát, příčinau toho bude jenom dosawadní menší wzdělání některých kmenů rakauských, kteří ještě nedospěli k prawému poznání swého prospěchu. Čím wíce se ale budau wzděláwat, tím wíce budau připadat k foederalistům. Awšak již na nejprwnějším sněmu bude wětšina foederalistická, třeba toho náš p. odporník „ w interessu swobody welice litowati musel, “ jak prawí, hroze nám skutečně zcela neobyčejným a také neočekáwaným spůsobem, tak že musíme opětně na ukončení jeho článku wčera w N. N. wytištěného pozornost čtenářstwa swého obrátiti. Kterak máme rozuměti slowům, „ žeby pak mohli přijíti časowé, o nichž se teď lépe nemluwí, a žeby pak strana, kterau nepotřebujeme blíže naznačiti, nalezla zámínku prohlásiti národy rakauské za nedospělé? Která jest tato strana? – My nechceme ani určowati prawý wýznam těchto slow našeho p. odporníka, doložiti ale musíme, že nás tato patrná wyhrůžka pranic nezastrašila. My wěříme na pokrok swobody w Ewropě, a nebojíme se takowých stran, které by mohli prohlásiti národy rakauské za nedospělé. Swoboda může sice na čas a w některých zemích potlačena býti, jednotliwí zastawatelé její mohau se we wězeních, wyhnanstwích a na poprawištích mučiti a odstraniti, ale najdau přece wždy hojných následowníků a zásady jejich prawé a poctiwé přijdau dříwe neb později přece k platnosti. Nemyslím, žeby se strana, kterau my zastupujeme, dala podobnými wýhrůžkami zastrašiti a mýliti we swém přeswědčení. Za to owšem nemůžeme, že jistá strana we slowě foederace nějakého bubáka widí, snad proto že se až posud jen w republikánské Americe a Šwýcarsku o foederaci mluwí, zwykla jsauc wážiti jen slowa a ne jejich smysl. Také Německo bylo a jest až posud foederativní, ačkoli zase w jiném způsobu, a ačkoli ani tento ani amerikánský ani šwýcarský foederalismus pro Rakausko se nehodí. Zdá se nám wůbec, že wíce ono slowo foederace našim zásadám překáží, kdybychom je snad pod jiným jménem byli přednesli, nenacházely by tolik odporu, a jsme přeswědčeni, že se po dlauhé hádce o slowa konečně ukáže, že jsme skoro wšichni w Rakausích méně neb wíce foederalisté, kterýžto poněkud komický konec alespoň my prorokujeme. Swůj článek ale nemůžeme whodněji ukončiti než slowy posledními našeho p. odporníka we wládních nowinách: „ Pročež jednejž strana ( kterau on nechtěl blíže naznačiti a kterau my též nechceme ani jménem jmenowati ) swědomitě a opatrně, i powaž, zdaž jest radno dáti welmi mnoho w šanc, aby snad wšechno bylo ztraceno. “", "id": 1160}
{"text": "11. březen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: – Ústaw pro wzdělání národního učitelstwa w Chorwatsku., Autor: Havlíček, Karel\n– Ústaw pro wzdělání národního učitelstwa w Chorwatsku. Od wys. král. náměstné raddy Uherské přišel k J. Exc. biskupowi Záhřebskému Haulíkowi, k hlawní spráwě nauk, a k slawnému městskému úřadu přípis, we kterém se příprawní škola pro učitele ustanowuje a městskému úřadu nařizuje, aby k tomu cíli ku konci měsíce Září t. r. dům připrawen byl, we kterém dotčený ústaw s počátkem měsíce Října běh swůj začne. Že ústaw ten tak brzy do žiwota wstaupí, o to nejvvětší zásluha přisluší J. Exc. p. biskupu Haulíkowi, který slíbil, že jednomu z tří profesorů, kteří na tom ústawě učiti budau, až do swé smrti dáwati bude každoročně 500 zl. stř. Jeden z těchto tří profesorůw bude duchowní, a J. Exc. p. biskup Haulík bude mít práwo duchowního na ten úřad dosaditi. Na druhé dwě profesury bude wypsán konkurs ku konci mésíce Kwětna u tamější školní direkce. Přednášeti se budau wšechny předměty w tom ústawě národním ilirským jazykem. Duchowní profesor bude přednášeti náboženstwí, historii starého zákona, katechetiku, paedagogiku a domácí lékařstwí. Druhý profesor bude učit mluwnici ilirské, krasopisu, počtářstwí, methodice, silozpitu, hospodářstwí polnímu, zeměpisu a zákonům rolnickým. Třetí profesor bude připrawující se mladíky k učitelstwu cwičit w hudbě, zpěwu a církewních obřadech. Běh školní bude 2letý. ( Nov. Horv. Slav. Dalm. ) Z toho pozorujeme, že budau učitelowé w Horwatsku lépe a přirozeněji wyučowáni než naši dosawade, což každý z porownání nejlépe sám widěti může.", "id": 1161}
{"text": "14. leden 1850, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O českých a německých gymnasiích], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Saudíc podle bezpečných zpráw z Wídně, budau gymnasia w Čechách podle národnosti tak rozdělena, že se wedle čistě německých založí také čistě česká, což jest mínění pana ministra oswěty hraběte Lwa Thuna. Jiné mínění w komisí proti tomu bylo to, aby se na gymnasiích oba jazyky zemské stejně pěstowaly, tak aby každý wzdělanec w Čechách obau řečí dokonale mocen byl. Musíme wyznati, že dosawadní kroky p. ministra oswěty podáwaly nám dobré swědectwí, že w oboru jeho časem swým skutečně rownopráwnost nějaká wznikne, ačkoli nám častokráte posud orgány podřízené zamezily užíwání dobrého aumyslu pana ministra; a jsme též přeswědčeni, že p. ministr oswěty jest k Slowanům nejsprawedliwější z celého ministerstwa. Práwě proto wšak za powinnost si klademe, upozorniti pana ministra na jeden zlý následek takowého jeho systému gymnasialního. Kdyby byla již národní rownopráwnost w Rakausích prowedena, kdyby již byla šlechetná myšlénka tato oděla se do nějakého určitého těla, zkrátka, kdybychom již asi widěli černé na bílém, co to znamená rownopráwnost: tehdy by byl plán páně ministrůw jistě nejwýbornější. Ale nyní, kdežto člowěk bez dokonalé známosti němčiny nemůže být w Rakausku ničím ani kaprálem u wozatajstwa, ani topičem neb poslem u některého auřadu: nyní se založí čistě česká gymnasia. Dobře! Každý wí, že weliká wětšina nejde do škol a na gymnasium proto, aby se vůbec jen wzdělala, nýbrž hlavně proto, aby tak rodičové synům swým opatřili časem swým nějaké živobytí, nějaký auřad atd. atd., kdož tedy z českých rodičů může rozumným spůsobem w těchto okolnostech děti swé na pauze české gymnasium odewzdati. Dejme tomu, že by se, jakož skoro jisto jest, i na těchto gymnasiích němčině co obligátnímu předmětu wyučowalo: wí se wšak dobře ze zkušenosti, že se w takowém pádu mládež nanejwýš tolik we škole naučí, kolik ke zkaušce zapotřebí, nikoli wšak tolik, co žiwot potřebuje. Následek tedy bude takowý, že čeští rodičowé swé děti newyhnutelně na německá gymnasia posílati musí, že tudy česká gymnasia jenom jako nějaká koncese ultra-českým předpiatcům se powažowati budau, a nikoli poměru k obywatelstwu přiměřeného počtu žáků nedosáhnau, z čehož pak nepřízniwci naši ( které p. hrabě Thun tak dobře jako my zná, poněwadž s nimi sám litwární půtky vedl ) z tohoto zcela přirozeného úkazu s welikým pokřikem uzawírati budau, že sám český národ nechce být po česku wyučowán!! Tak nám může býti dobré mínění p. hraběte místo užitku ještě na škodu. Něco jiného by arci bylo, kdyby již zákonem wyřknuto a zcela jisto bylo, že každý wzdělaný Čech, třeba jenom tolik německy uměl, co ke srozumění se newyhnutelně zapotřebí jest, mohl býti w českých krajinách auředníkem, knězem atd: pak by owšem takowá gymnasia byla na swém místě. Máli tedy p. ministr oswěty již nyní jistau naději, že takowý spůsob rownopráwností wláda dobrowolně zawésti obmýšlí ( o čem ale my až posud pochybowati musíme ), pak owšem jeho plán zcela jest na místě a wšechnu chwálu zasluhuje. Jinák ale by nám nanejwýš škoditi musel, ačkoli se zdá býti přízniwý ‒ a museli bychom tak nazwaným utraquistickým gymnasiím w každém ohledu přednost dáti.", "id": 1162}
{"text": "20. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Hlas Moravanů a Slezanů ve Vídni, Autor: vídeňští Moravané a Slezané; Havlíček, Karel (přetisk)\nHlas Morawanů a Slezanů we Wídni. Wytištěno na zwláštních listech. Red. Bratří na Morawě i w Slezku! My Morawané i Slezáci we Wídni srdečné pozdrawení wám otcům i matkám našim, bratrům i sestrám našim posíláme a wraucně žádáme, byste nás poslechli, a raddu naši do wašich srdcí připustili. Nyní se po wšech krajinách našeho císařstwí o to pracuje, aby se národy stali šťastnými, aby se položil základ lidské swobodě, aby národnosti oslablé staly se mocnými, národnosti od cizoty záwislé staly se nezáwislými. Morawa posawad mlčela; ale jestli nepromluwí, bude to její smrt; když ale mluwiti chce, at [ t/ť ] mluwí usty synů morawských, kteří se krwi morawské neodcizili, kteří se nezněmčili. Weškeré národnosti se zdwihají, cokoli bylo rozlaučené, to se spojuje, cokoli bylo rozwedené, to si podáwá ruce, staré swazky se obnowují, slowanské rodiny jednoty hledají, a Morawa jediná, ona by jednoty nechtěla se zemí českau, zemí bratrskau? Byla by to hanba wšem kmenům morawským: Hanákům, Walachům i Slowákům. Naši bratři Češi od milosti císařské již obdrželi, co žádali; když se bratrům českým připojíme, netřeba potom již prositi, tehdy už wšecko máme. Čechowé na nás nezapoměli, oni žádali, aby se Morawa zase k wlasti české připojila, že chtějí jeden rok sněmowati w Praze a druhý w Brne, aby byli w dorozumění jako bratr s milau sestrau. Císař pán ani toho jim neodřekl, jenom žádal, abyste wy bratří na Morawě tu prosbu wyřekli. Teď wíte, co dělati máte. Wzhůru bratří! Dejme ruce starým našim kmenowcům, s nimi se spojme, s nimi se sdružme, jedno tělo buďme, z jedné duše mluwme, do jedné raddy choďme i jednau láskau zahořme. Kdoby se pokusil i našemu přátelstwí škoditi chtěl, toho mějme za wraha našeho, který nechce, by kmen česko-morawský se powznesl, ale na to jde, by kmen náš morawský zůstal sluha němectwa na wěky, takowý člowěk nám nepřeje božího slunečka, které by nyní i před slowanskymi dweřmi zaswítit chtělo. Dlauho to nebude a sněm morawský do Brna se swolá. Každý dobrý Morawan tehdy do Brna pospíchej, a wšecky jedním hlasem zakřičme: „ Chceme starý swazek s Čechami, my nechceme co sirotky samotní zůstati, my stojíme s Čechami pod jednau korunau, pod korunau swatého Wáclawa; už my dobře widíme, že čím wíce nás bude spojených, tím lépe se nám wšecko bude dařiti, nebude wíce wšelijaká cizota po nás šlapati, budeme swoji, a žádné mudrlantstwí nás od bratrstwa a spojení českého nezawede. Sworností wšem našim nepřátelům odoláme, zůstanemeli ale sami, z toho se jen wrah jméma slowanského zasměje. Sláwa jména morawského byla wždy spojena s českau, chceme, aby to tak zůstalo aby se nowá sláwa podobala staré. \" Toť máte naše smýšlení, kdo jinak chce, toho mějte za zrádce! Nedejme se přelstit od našich nepřátelů, kteří by nás rádi zněmčili, a proto nám domlauwají, bysme se k německé říši přidali. Ale známe ty lišky, už wíme, kolik jim wěřit a čeho se držeti máme. Ať žije Morawa, ať žije Slezko, ať žije zem Česká, naše rozená sestra! Wěrní synowé Morawy i Slezka.", "id": 1163}
{"text": "8. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Bouření ve Vídni], Autor: Havlíček, Karel\nWídeňská pošta nepřišla. Podlé saukromých zpráw wypuklo we Wídni opět nějaké bauření, následkem prý toho, že Ceccopierci nechtěli táhnaut na Maďary. Latour prý je zabit. Za jistotu wšak nechceme zcela ručit.", "id": 1164}
{"text": "16. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Z Vídně], Titulek: Vyslancové vídeňtští k obyvatelům města Prahy., Autor: Havlíček, Karel\nWyslancowé wídeňtští k obywatelům města Prahy. Obywatelé města Wídně, zastaupeni wyslanci raddy městské a wýboru měšťanského, též národní gardy, kupeckého a spisowatelského spolku, podáwají přede wším šlechstným obywatelům Prahy přálelskan ruku s pozdrawením bratrským. Jeden cit pronikl Wás i nás stejnau mocí, totiž taužení po swobodě. Tato tauha stala se skutkem, a nyní když swoboda získána, chceme ji slatečnau wytrwalostí chrániti. Že prawá konstituční swoboda do srdcí Wašich hluboké kořeny wpustila, o tom nedáwné události patrné swědectwí poskytují. Přišli jsme k Wám, abychom sauměrné city swé upřímně projewili, dáwajíce tím Wám důkaz swého přátelského smýšlení. U prostřed Wás se nalezáme, chtíce city swé netoliko slowy wyjádřiti, nýbrž i aužeji upewniti přátelský swazek mezi Čechy a Rakausy. Praha a Wídeň, Čechy a Rakausko sice dílem rozdílny jsau ohledem jazyka a národnosti, awšak je spojuje wěrná oddaná láska ke wlasti a císaři, a aužeji ještě pautá konstituční swazek, jenž každé národnosti auplnau swobodu a stejné wywinowání pojišťuje. Pěstowáním swobodného smýšlení stali jste se již před mnohými wěky příkladem jiným národům, a země Waše častokráte skropena byla krwí hájitelů swobody; nyní pak, když jsme tuto swobodu dobyli, chceme owoce její bez krwawých obětí požíwati. Aby wšak toto přání prawdau se stalo a nedáwno získána swoboda se ujmula, zapotřebí jest přede wším wěrné bratrské swornosti a pewného wraucího spojení; neboť jakož jsme swobodu společně jedni s druhými sobě dobyli, tak též jen společně ji uchrániti můžeme. W Praze dne 15. kwětna 1848. Wyslanci městské raddy a wýboru měšťanshého: Med. dr. Köck, J. Edler v. Patruban; ‒ wyslanci národní gardy: J. U. Dr. Heidmann, F. Voigtländer; ‒ wyslanci kupecké jednoty: F. Absolon, J. A. Jiřiček, J. Rauch; ‒ wyslanci jednoty spisowatelů: A. J. Doležálek, J. U. Dr. Jonák, L. J. Kadisch, J. B. Kraus, J. G. Neumann. ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒", "id": 1165}
{"text": "31. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [zpráva o poslanci Schützovi], Autor: Havlíček, Karel\nPan Schütz, práwní a býw. posl. Jindřichohradecký, oznámil nám, že též přistupuje k oswědčení poslanců českých w č. 72 Národních Nowin wydanému.", "id": 1166}
{"text": "30. květen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Z Ilirska., Autor: Havlíček, Karel\n– Z Ilirska. W generální kongregaci wys. slaw. Stawů Křiževacské stolice w Horwatech wystaupil známý spisowatel ilirský a wrchní stoliční saudce L. F. V—ć s welmi důležitým a času přiměřeným náwrhem: aby se o to dbalo, aby deputowaní obau králowstwí ( Horwatska a Slawonska ) nařízení dostali, při nejbližším sněmě zemském wyjednati, aby národní jazyk ( ilirský ) uweden byl we weřejný ( auřední ) žiwot těchto králowstwí. To jest, aby se stala místo dosawadního latinského jazyku W Horwatsku a Slawonsku posawad panuje ( jako dříwe w Uhřích ) latina we weřejném žiwotě auředním, jsauc řečí diplomatickau. Ačkoli si Maďaromani mnohau již práci dali, wnutiti i Horwatům a Slawoncům maďarštinu do škol a do auřadu, přece bylo posud namáhaní jejich marné, ilirština má pro sebe wzdělanější stránku občanstwa. Nyní snad se teprw Ilirům poštěstí zawésti národní jazyk do auřadu a do weřejného žiwota místo latiny, jako to w Uhřích Maďaři se swým národním jazykem prowedli. Red. w Horwatsku a Slawonsku ilirština řečí diplomatickau, wšude we školách i w auřadech užíwanau. Tento náwrh přijat jest se wšestrannau pochwalau wys. slaw. p. Stawů. Redakce Záhřebských Německých Nowin dodáwá při této příležitosti následující poznamenání: Toto wčasné powzbuzení nejpřednější záležitosti wlasti naší a wřelé přijmutí tohoto wlasteneckého náwrhu welmi se liší od newáznosti, jakau národní řeč w kongregaci Verovitické stolice utrpěla, kde řeč domácí, poněwadž není diplomatickau, ze síně kongregační wypudili, a nikoho nebylo mezi shromážděnými stawy, kdoby práwa swé mateřské řeči, žiwý, krásný, jarý jazyk otců a předků swých byl hájil! – Zdali by se byla maďarská řeč wyšinula za diplomatický organ w Uhřích, kdyby bylo býwalo až k jejímu diplomatickému potwrzení zapowězeno, že se w ní nesmí jednati, jako se to stalo we Verovitické stolici řeči ilirské? – A wšak w Uhřích nikomu, ani we slowanských stolicích, nenapadlo, aby maďarštinu, pokud nebyla diplomatickau, ze sněmowny stoliční wypudil – a kdyby se o to byl kdo pokaušel, jistě by uražený genius řeči zemské byl nalezl wřelejší a ne tak němé přátele a obránce, jako ilirská řeč w stolici Verovitické. – Naučili jsme se od sausedů wšeličemus – proč ne také welkodušnosti? W Požehanské stolici w Slawonsku přišlo též při generální kongregaci psaní od Prešpurské stolice z Uher, we kterém tato uherská stolice wyzýwá Požehanskau, aby s ní po maďarsku si dopisowala. Wys. slaw. p. p. Stawowé Požehanští pozorujíce s bolestí takowau urputnost Prešpurské stolice protiwící se zákonu a wysokým nařízením, odložili dopis její ad acta.", "id": 1167}
{"text": "22 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Zpráva o studentských spolcích], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\n– Od loňského roku, co byla swoboda učení a wyučowání prohlášena, wešel mezi studující čilejší žiwot, a sestaupili se w spolky podle swého buď politického anebo národního wyznání. Nebude snad nezajímawé wypočísti zde wšechny zdejší studentské dosawád stáwající družstwa a spolky. Liberalia; odznak: čerwená čepice s černo-stříbrnau páskau, spolek tento má swůj wlastní psaný žurnál, nemá ani politickau ani národní barwu. – Hilaria; líší se od Liberalie jenom odznakem: totiž swětlomodrau čepicí s stříbrnau páskau. – Slávie; odznak: slowanský kroj, jest to naskrz slowanský spolek a obral si za aučel, pěstowati a hájiti žiwel slowanský w Čechách. – Moldávie ( dříwe „ ostří hoší ” ); odznak: čerwená čepice s modrožlutau páskau, slowanská. – Česko-morawské bratrstwo ( dříwe „ Kališníci “ ); odznak: fez s hwězdau, spolek naskrz slowanský. – Wingolf; odznak: modrá aksamitowá čepice s čerweno-žlutau páskau, družstwo německé. – Markomania; odznak: černá čepice s bělo-modrau páskau, též německá. – Fidelia; odznak: bílá čepice s modro-zlatau páskau, též německá. – Allemania; odznak: čerwená čepice s žlutau páskau – též německá. – Praga; odznak: zelená čepice, bez rozdílu národnosti. Družstwa jsau z wětší části podle Mnichowských stanow zřízena, a nesmí míti méně jak 25, ani ne přes 100 audů. Mezi spolky studentské lze též připočísti: Akad. řečnický a čtenářský spolek; německý řečnický a čtenářský spolek; Lotos, spolek k pěstowání wěd přírodních; šermířský a tělocwičný spolek. ( Boh. )", "id": 1168}
{"text": "20. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [přehled měst], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Přehled měst, která na budaucí ústawní sněm králowstwí českého práwo mají poslat jednoho neb dwa deputowané: Královská města: Beraun, Nowý Knín, Žebrák, Příbram – Bydžow – Budějowice – Boleslaw Mladá, Mělník, Nymburg – Chrudim, Wysoké Mýto, Polička – Čáslawa, Německý Brod, Kank, Kutná Hora – Bleistadt, Německá neb zněmčilá jména některých měst necháwáme tuto proto, že pod těmito nyní mnohem známější jsau, aby žádná pochybnost nenastala. Red. Cheb ( Eger ), Loket, Gottesgab, Joachimsthal, Karlowy Wary, Lauterbach, Platten, Schlackenwald, Schönfeld, Weipert, Wiesenthal – Český Brod, Kauřím, Kolín, Jilowá ( Eule ) – Klatowy, Domažlice ( Taus ), – Jaroměř, Josephstadt, Králowé Hradec, Králowé Dwůr, Trutnow – Austí ( Aussig ), Litoměřice, Theresienstadt – Stříbro ( Miess ), Plzeň, Rokycany – Bergreichenstein ( Kašparské hory ), Písek, Sušice, Wodňany, Unterreichenstein – Rakowník, Welwary – Brüx, Kadaň ( Kaaden ), Launy, Chomutow ( Komottau ), Prasnice, Žatec, Sebastianberg, Sonnenberg – Pelhřimow, Tábor. – Z těchto ale následující pošlau dwa deputowané: Budějowice, Kutná Hora, Cheb, Králowé Hradec, Plzeň. Ostatn íměsta: Krumlow ( w Bud. ), Třebowá ( Wittingau ), Niemes ( Bolesl. ), Reichenberg ( pošle 2 ), Turnow, Zwickau, Landskron, Litomyšle, Pardubice, Humpolec, Polná, Graslitz, Česká Lípa, Schluckenau, Rumburg, Slaný, Jindřichůw Hradec ( Neuhaus ), Jičín. Z tohoto přehledu každý se snad přeswědčiti může, že města pošlau jistě 40 Němců pauhých za deputowané, o ostatních 46 není jisto budau-li českého neb německého smýšlení! – Powážíme-li že práwě w německých krajinách země naší nejwíce jest měst, že práwě tam jsau nejmenší vikariaty, a že každý vikariat dwa sněmowníky poslati má, widíme již že w poměru budau německé krajiny tauto náhodau mnohem silněji zastaupeny než české. Skutečně jest se co báti, že budau mít němečtí deputowaní we spojení s obojetníky, kterých bohužel mnoho máme, přewahu na sněmě. Jaká tu wyswítá powinnost? Aby každý našinec wšemožně užil schopností swých k tomu, aby tam, kde jeho wplyw moci má, wywolen byl za deputowaného rozumný, obratný a pewný wlastenec. Které město kromě zde jmenowaných ostatně dokázati může, že má 4000 obywatelů, má se s důkazy t. j. wyswědčením auředním a duchowním u národního wýboru přihlásiti o swé práwo.", "id": 1169}
{"text": "23. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zprávy o nové učebnici prof. Čelakovského, o zvolených členech výboru, zpráva z Const. Blatt o novém zřízení gymnázií], Autor: Havlíček, Karel\n— Tiskne se: „ Wšeslowanská chrestomatie “ od p. professora Čelakowského, která se již na začátku příštího školního roku prodáwati bude, a kterau p. Čelakowský za tau příčinau sestawil, aby posluchači jeho již něco w rukau měli, čeho p. professor při přednášení swém použije. Později teprw wyjde od něho wšeslowanská mluwnice. — Do wýboru, který říditi bude záležitosti českého dobrowolnického sboru, byli w předwčerejší poradě podnikatelů zwoleni pp. purkmistr Waňka, Ondřej Haase, woj. majorowé Koller von Kollegg, Gláser a Auer, hr. Albert Nostic, rytíř Bohuš, kn. Fürstenberg, Karel Broše, Leopold von Lämel, dr. Fischer a Wyskočil. — Wčerejší Const. Blatt aus Böhmen podal tyto wědomostí o nowém zřízení gymnasií, která 740 učitelským sborům k uwážení předloženo bude. Wětší část hodin k přednášení wěnowaná zaujme přednášení o klassických řečích. Latině se bude w nižších třídách wyučowati týdně 7, we wyšších 5 až 6 hodin, s čímž spojeno bude také cwičení we skladně. — Řecké řeči se bude wyučowati po šest let, začínajíc od dosawadní 3. gramatikální třídy, týdně 4 hodiny. Náboženstwí po celých 8 let, týdně 2 hodiny. — Česká a německá řeč w nižších třídách dohromady 5, we wyšších 4 hodiny. Dějepis bude se přednášeti od 2. až do 8. třídy, totiž w nižších třídách obzwláště dějepis starého a středního wěku, onen se zwláštním ohledem na římské a řecké státy, w sedmé a osmé třídě teprw nowější dějepis. — Mathematice se bude w nižších 6 třídách wyučowati týdně 3, we wyšších dwau s měřictwím a silospytem týdně 8 hodin. — Přírodopis se bude přednášeti jen w prwní a druhé třídě týdně dwakrát, pak teprw w sedmé třídě opět. O logice a dušewědě není w celém plánu ani zmínky, taktéž není zmíněno, zdali budau ustanoweni učietlowé pro celé třídy, anebo pro jednotliwé předměty.", "id": 1170}
{"text": "5. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Slovan a Čech, Autor: Havlíček, Karel\nSlowan a Čech. ( Pokračowání. ) Přistupuji práwě k nejdůležitější části swého pojednání, k té okolnosti, která wlastně rozhoduje o celé budoucnosti myšlénky Slowanstwa. Jest to poměr Rusů, Malorusů a Poláků mezi sebou. Tento poměr, jak tito tři národy slowanské dohromady stojí, osprawedlní nejlépe wšechny, mnohým snad trpké, wýroky o Slowanstwí, které sem hned na počátku swého pojednání učinil, a – učiniti musel. Opatrněji bych byl mohl zanechati tyto příkré, a u nás neobwyklé sady až ku konci, aby se čtenářstwu celým pojednáním již poněkud oblomenému nezdály tak podiwné a ( jak říkáme ) parodoxní; poněwadž ale w tak důležitých wěcech za potřebné uznáwám, aby si holá, nezakrytá prawda sama cestu prorazila, postawil sem hned na čele zjewné wyznání swé kam směřuji, a doufám, že se konečně nejwětší čásť čtenářstwa s náhledy těmito spřátelí. Celé Slowanstwo je wlastně na tři nestejné části rozděleno ( rozděleno prawím ), které mezi sebou w spojení nejsou, totiž jedna čásť západní Slowanstwo ( Čechoslowané ), druhá jížní Slowanstwo ( Ilirowé ), a třetí wýchodní Slowanstwo ( Rusowé, Poláci a Malorusowé ). Spojení musí se zde arci jenom w zewrubnějším a relatiwním smyslu bráti, neboť že některý Rus neb Polák do Čech přijede, a když bohatý jest z žertu a k wůli demonstrací do Matice wstoupí, že některé ruské, polské knihy čteme atd. to se ještě spojením nazwati nemůže. Ačkoli sic Rusowé na jižní Slowanstwo poněkud wplyw mají, jako w Bulharsku, w Srbsku a w Černé Hoře, přece wždy ještě ohledem na ten weliký wplyw, který Rus, Polsko a Malorus na sebe wzájemně měli, mají a wždy míti budou, říci musíme, že nyní tyto tři části, wýchodní: západní a jižní Slowanstwo, každá pro sebe stojí a isolowány jsou. ( Ne wždy tomu tak bylo: Polsko ku př. s Čechy častěji w takowém spojení byli, že stejného panowníka míwali; a ne wždy tomu tak bude: Ilirsko ku př. s Čechy budoucně w mnohem wětší wzájemnosti budou než posawad. ) – – – Přehledněme w krátkosti dějiny welikého Slowanského wýchodu, a osudy těchto třech welikých slowanských národů, a uwidíme jak jeden po druhém snažil se o primát, o hegemonii nad ostatními dwěma, co se snad z té okolnosti zeměpisné poněknd wyswětliti dá, že mezi těmito národy od přírody žádné hranice určeny nejsou. Napřed wládl Kiew a Malorus, tam se utwořila prwní mohútnost říše a zdálo se, že i Polsko i ostatní nynější Rus do říše té wtaženy budou. Brzy wšak klesla weliká říše Wladimíra, a s ní upadly wýhlídky na samostatnost národn Maloruského. – Nyní počaly wznikati najednou národ polský i welkoruský, napřed, poněwadž středky jejich Krakow a Moskwa welmi od sebe wzdáleny byly, jeden o druhý nedbajíce; potom wšak tím wíce přicházejíce mezi sebou do rozličných poměrů, 76 čím wíce se moc obojich šířila, čím wíce se hranice říší jejich wzájemně blížily, až konečně spolu bezprostředně hraničiti počali. Tak se setkali dwa nad míru podobní a nad míru rozdílní welikáni: podobni w anarchii a nesprawedliwosti domácího zřízení, rozdílní we wíře, jeden samowladařský druhý aristokratský. Brzy nastala mezi oběma zášť, po zášti wojny, a z wojen utwořila se poznenáhla takowá nenáwist národní, že jeden o zkázu druhého usilowati počal, a tak ještě až podnes stojí obě národnosti polská i ruská, na proti sobě. – – Owšem je lehko objímati w duchu a líbati weškeren swět jako němečtí kosmopolité, takowá cnost je welmi obrowská a při tom nejlacinější ze wšech, poněwadž se pouhým wětrem, slowem wyplniti dá. Ale prý láska se okazuje skutkem! Máme tedy milowati wšechny Slowany, poněwadž s námi stejného půwodu jsou a podobný jazyk mluwí, máme tedy milowati Rusy i Poláky, a Rusowé i Poláci mají milowati nás. A ta láska se má ukázat skutkem! – Prosím račte si těchto několik slow přemyslit. – – – Dwě strany se spolu o žiwot a o smrt potykají, národ ruský s národem polským, kterak je možno s oběma sympatisowati, oba stejně milowati? Nedržet ani s jednou ani s druhou stranou, za takowou lásku se obě strany nepoděkují, a kdo s jednou stranou jest, musí býti nepřítelem druhé. Mohli sme i sami na sobě pozorowati, k čemu takowá nepraktická, skrze moc poesie wypěstowaná láska a sympathie Slowanská wede. Jenom lidi papouškující po jiných myšlénky mohli se při takowých poměrech polsko-ruských udržet we slowanské wšestrannosti: těžko ale bylo postawiti se tu na prawé, na prawdiwé stanowiště. Někteří byli nakloněni národnosti polské a nenáwiděli ruskou, jiní naopak, a to měla byt wšeslowanská wzájemnost. Sám o sobě mohu zde na příklad uwésti jaké jsem fásy prošel we slowanské sympathii, než jsem swé pomatené náhledy rozmásti a w pořádek uwésti dowedl. Z počátku přál sem Polákům nenáwidě Rusy, jak mile sem ale oprawdiwý staw wěcí w Polsku blíže seznal, jak mile mi před očima spadla rouška poeticky zakrýwající prosaickou bídnost a zkaženost národu, to jest, šlechty polské: proměnila se hned naklonnost moje w nenáwist, a z jakési psychologicky welmi pochopitelné oposice zdáli se mi Rusowé lepší býti než Poláci. Dlouho wšak to netrwalo a nahlídnul sem, že jest Petr jako Pawel, Rus jako Polsko, zmizela slowanská sympathie, naučil sem se Rusy i Poláky powažowati při wší příbuznosti jazyků, půwodu a obyčejů jako národy nám Čechům cizí; naučil jsem se nahlížeti, že nám Čechům není dobře jísti políwku, do které sme nedrobili, a co Rusowé a Poláci od starodáwna mezi sebou mají, ať si to také mezi sebou wyjednají. Nemoudro a nebezpečno jest připojowati se jakýmkoli spůsobem k wěcem tak nešťastným a mrzutým, jako jest rusko-polská národní zášť. Nesmíme ostatně na záležitosti rusko-polské tak zaslepeným okem hleděti, jako wětší čásť ostatní Ewropy a zwláště Německo, nesmíme si mysliti newinného beránka w drápech wlčích, nýbrž wězme, že se wlk s wlkem potykají, a kdo wlastně mezi nimi beránkem jest ( že Malorus ), o tom powíme nížeji. Poláci sami dříwe tak stáli o záhubu Ruska, jako teď naopak; násilím, lstí, daremnými kousky hleděla republika zničiti říši ruskou, jako jsou teď Rusowé we Waršawě, tak byli Poláci w Moskwě; do chrámů ruských stawěli na potupu a z bujnosti koně, a hanebným spůsobem hubili země welkoruské. ( Jak se k Malorusům chowali, neopomineme přidati na swém místě ). Ačkoli nemůžeme schwalowati jednání Rusů w nowějších časech proti Polákům, přece by nesprawedliwé bylo zamlčeti, že jim nejwíce jen takowou mírou odměřují, jakou jim dáwněj w čas mohútnosti swé Poláci měřili. Tu se musí říci jonom: „ Dnes mně, zejtra tobě! “ a těžko by bylo určiti, kdo wíce winnen jest. Dobře wím, že by mi tu někdo namítnouti mohl: „ W takowých tedy okolnostech jest bratrská, oprawdu slowanská powinnost naše starati se o smíření těchto dwou národů, jako přítel nedorozumění mezi swými přáteli narownati hledí. Pak přece docílíme idealu swého, swornosti mezi wšemi Slowany “. K wywrácení této námítky postarám se dokázati, že se rozepře a boje mezi národem polským a ruským nikdy utišiti a zkončiti nemohou, a zde přicházíme na Maloruské stepě. Malorus, Ukrajina jest ustawičná kletba, kterou sami nad sebou wyřkli Poláci i Rusowé, jest jablko neswornosti hozené osudem mezi tyto dwa národy, jest příčinou ustawičné nenáwisti 77 mezi oběma, pokawád jeden zcela pokořen nebude. Poměr, w jaký napřed Polsko a pak Moskwa wstoupily k Ukrajině a Malo - i Bělorusi nikdy tomu nedowolí, aby nějak smířeny wedle sebe stály, aby se přátelsky porownati a wzájemně hranice mezi sebou položiti mohly. Tak se nad Polskem a Ruskem mstí potlačená swoboda Ukrajiny. W Polsku i w Rusích panowala newole, a jenom na obšírných stepích Ukrajiny projižděl se kozák wolný, jako bujný wítr: na těchto stepích utwořila se poznenáhla swoboda přiměřená lidskému důstojenstwí, jaké nebylo ani w Polsce a na Rusi, rytířsky bránil zde kozák wlast swou, swobodu a wíru, a zaháněl basurmany ( mohamedány ). Ačkoli mezi nimi byli mužowé wšelikých slowanských národů ( i weliký počet wyhnanců českých ), přewládal wždy žiwel maloruský, a poněwadž wětšina národu maloruského w poddanosti u polské šlechty byla, musela wzniknouti nenáwist mezi těmito wolnými Malorusy, kteří jenom jižnější části Ukrajiny zaujímali, a šlechtou Polskou ( Lachy ). Nastaly pak ještě horší příčiny k nenáwisti pro náboženstwí: Malorusowé wšichni horliwě wyznáwali řeckou wíru, a Polská šlechta s jezowity nekřesťanským, nelidským, lstiwým, Bohu a Kristu nemilým spůsobem, usilowala jim wnutiti katolické náboženstwí. Zůřil boj Malorusů proti Polákům, w kterém se páchaly ďábelské ukrutnosti; Jak zwířecky tenkráte šlechta w těch krajinách s lidem swým zacházela, a zwlášť polská šlechta s lidem ruským, o tom zde nemůžeme obšírně jednati. we udatné hlawě hetmana Bohdana Chmelnického upewnila se myšlénka oswoboditi dokonce národ od wplywu Polské šlechty a utwořiti samostatnou maloruskou říši; ale okolnosti nebyly přízniwy a tak se musel s částí swého národu dát pod ochranu stejněwěřícího cára, ana ostatní wětší čásť wzdychati nepřestáwala pod přetěžkým jhem rozpustilé aristokratie polské. Apoň ta čásť, která se byla dala ruskému cáru pod ochranu, užíwala ještě nějaké obmezené samostatnosti; hetman Mazepa chtěl použíti okolností a založiti swobodnou, zcela samostatnou říši maloruskou, ale Petr W. zwítězil, a Kateřina zničila poslední jiskru swobody maloruské, a dala lid, který až posud osobní wolnosti požíwal, w rabstwí, a tak zhasl národ statečný, maje z jedné strany Poláky, z druhé Moskwany za pány ( za šlechtu ), a počal býti jenom nejnižší luzou we swé wlasti, chráněné dlouho krwí wlastních předků. Není naděje, aby se kdy opět z mohyl ( hrobů ) powznesli zhůru bujní orlowé ukrajinští, jenom strašné, bohatyrské dumky a w písně budou wěčně hlásat swětu nešťastné osudy národu maloruského, a weliké mohyly, rozstawění to po celé zemi strážcowé minulosti, wěčně se budou zasmušile díwat na kleslé syny Ukrajinské, nad kterýmí se i zdají kwíleti hejna černých ptáků, polétující od mohyly k mohyle. – – – Duch národu Maloruského pohřbili Poláci a Rusowé, ale o weliké tělo počali se děliti, a jak obyčejně býwá při dělení, počali se swářit a podnes se ještě neporownali. Oba dwa národy Rusowé i Poláci wydáwají maloruský jazyk ( který ostatně i od ruštiny i od polštiny tak wzdálen jest, jako ku př. čeština od polštiny ) za nářečí swého jazyka; obzwlášť Poláci snažili se w posledních časech, widouce welikou přednost na straně ruské, wšelijak i dost směšným spůsobem lid swůj podmaněny maloruský jenom za zkažené nějaké Mazury, a jazyk organický Malorusů, jenom za špatnou nějakou a pokaženou polštinu wzdáwati. Ačkoli ostatně Malorusowé i Moskala ( Kacapa ) i Poláka ( Lacha ) nenáwidí, a od obou dle wšech swých wlastností značně a podstatně se líší: přece Rusowé co držitelé Maloruska mnohem přízniwější okolnosi na swé straně mají než Poláci. Stejnost we wíře ( řecké ) a nahodilá stejnost národního jména, zwláště zde rozhodují. Moskwané wzali zde zrowna takowou politiku, jako dáwněj Poláci s Litwou; jako se tito s ní pobratřili, aby ji pohltiti mohli, a popolštiti tak, že tam již nyní celá šlechta je polská: zrowna tak dělají se nyní Moskwané bratry Malorusů, a pod zámínkou, jakoby se za útisky učiněné dříwe wíře ruské a národnosti od Poláků pomstíti chtěli, wydírají jenom poddané Malorusy z rukou Poláků a berou si je sami za poddané. Tak poznenáhla začíná wytiskowati šlechta welkoruska, ze wšech býwalých wýchodních části weliké republiky Polské šlechtu polskou. ( Pokračowání. )", "id": 1171}
{"text": "12. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O Stadionově návrhu zřízení obcí], Autor: Havlíček, Karel\nH B. – Z Kroměříže 10. pros. Čtenářowé našich nowin powšimli si snad, že jsme my welmi liberální program nynějšího ministerstwa s jakausi nedůwěrau přijali. Ačkoli my nechceme náležeti do počtu takowých nowin, které jen wždy proti každé wládě, proti každému ministerstwu křičí a oposici dělají a tím snad swé liberální smýšlení dokázati chtějí: přece také jakožto nowiny samostatné napřed musíme wěděti, jaká jest wláda, napřed musíme widěti kroky její ( ne slowa ), než se odhodláme pro ministerstwo nebo pro oposici. Každému známo jest, že za předešlého ministerstwa Bach-Dobblhofského náležely Národní Nowiny ke straně ministerské, tak jako čeští deputowaní, že tenkrát Národní Nowiny upřímně ministerstwo hájily, protože dle našeho přeswědčení býwalé ministerstwo o národ a swobodu poctiwě se staralo. Bojujíce tenkrát proti mnohým zaslepeným odpůrcům onoho ministerstwa řekli jsme wýslowně: „ že lepšího ministerstwa nedostaneme, owšem ale horší. “ Bojíme se nyní welice, že se slowa naše wyplnila; ministerstwo nynější Schwarzenberg - Stadionské podalo nám sice mnoho krásných slow we swém programu, skutkowé jeho ale počínají silně odporowati oněm slowům. Práwě powolal Stadion raddu mnohých poslanců ( z každé země dwa, od nás Braunera a Strobacha ) a předložil jim k posauzení náwrh swůj zřízení obecního ( Gemeindeordnung ), této nejhlawnější části zřízení zemského. Dostal jsem tento náwrh Stadionůw do rukau, ale zhrozil jsem se té centralisticko-bürokraticko-aristokratické nestwůry! Kdyby naše obce takowé obecní zřízení dostaly a dle něho záležitosti swé řídily: byla by swoboda naše na dlauhé časy zakopána! Hlawní nedůstatek tohoto Stadionského zřízení obecního jest nesmírný bürokratický řetěz, ustawičné poručnictwí auřadů nad obcemi atd. Obec sama hromada jest w něm zrušena a wšechny záležitosti obecní zastupuje jenom wýbor, a ten wýbor jen dwakrát do roku by se sejíti měl!! Kde je tu jen známka swobody a samowlády obecní!? Několik obci dohromady twoří okresek ( Gau ), jenž opět má swůj wýbor; několik okresků twoří okres ( Distrikt ) opět se swým wýborem; několik okresů dohromady jsau kraj, a kraj má swůj sněm. Kraje jsau zrowna pod ministerstwem. Země zmizely!! Centralisace nastáwá! Owšem jest w tomto ohledu náwrh tak chytře sestawený, že zas w pádu potřeby země se wstrčiti mohau mezi kraj a ministerstwo; ale již tento pokus nám wzbuzuje obáwání před německo-bürokratickau centralisací! Tuto jen na ukázku několik § §. tohoto náwrhu: §. 5. W obcí jsau: a ) občané, b ) náležící k obci. ( Tedy dwa druhy lidí, aristokratie wesnická, neboť ta druhá třída nemá hlasu při wolbách! ) § 6. W zemích, k německému spolku náležitých ( tedy také w Čechách ) může být občanem každý, kdo jest občanem w německém spolku!!! To jest jinými slowy: Německo a Rakausko jest jeden stát!! Jak se to srownáwá s programem ministerstwa strany Frankfurtu!? Wýbor obecní jest dle tohoto náwrhu wždy místo celé obce, protože obec nikdy o ničem nerokuje; slyšme ale, jak pan hr. Stadion tento wýbor chytře sestawiti chce: w § §. 34., 35., 36., 37. Celá direktní daň, kterau obec platí, rozdělí se na několik stejných dílů, a každý díl wolí stejně mnoho audů do wýboru. Ku př. když celá obec dohromady platí ročně 2000 zl. daně, wolí si těch několik bohatých občanů ( šlechtické dwory atd. ), kteří dohromady 1000 zl. platí, polowičku celého wýboru obecního, a wšichni ostatní, byťby jich sebe wíce bylo, také jen polowičku. To jest jinými slowy: Boháč panuje nad ostatními! §. 62. Přednostu obce ( purkmistra a raddu ) newolí obec, nýbrž jenom wýbor!! A k tomu ještě tak aristokratický wýbor. §. 98. Bez powolení auřadů krajských nesmí obec nic prodati neb pronajmauti!! – §. 104. Obec nesmí nic wypůjčit bez powolení kr. auřadů! neb ministerstwa!!! §. 115. Prawidla, podlé kterých se obec doma sprawuje, musí být potwrzena od auřadu krajského! §. 139. ustanowuje, že má purkmistr práwo, newykonati uzawření wýboru, když nechce, nýbrž odwolati se k auřadu! Dosti toto, abychom widěli, jaká by to byla pěkná swoboda obcí! A tento náwrh nese na čele jako satyricky na posměch prwní sadu: I. Základ swobodného státu jest swobodná obec. Owšem že jest, proto ale, že pan Stadion snad nechce swobodný stát, proto tak neswobodnau chce učiniti obec. Prawí se, že weliké aučastenstwí při tomto náwrhu má p. Mayer, o kterém se prawí, že jest potaji prawá ruka ministerstwa, weřejně se ale stawí, jakoby chtěl dělat oposici. Slyšíme, že powolaní rádcowé proti mnohým § §. tohoto náwrhu ostře se opřeli, a myslíme, že znamenitě změněn bude, než jej p. Stadion komoře předloží. Pokud ale smýšlení komory známe, musíme se wyznati, že komora tento náwrh, třeba co nejwíce změněný, žádným způsobem nepřijme. Celý jiný musí býti, od základu! Rozumí-li ale ministerstwo swobodě wůbec tak, jako hrabě Stadion swobodě obcí: tuť odhodlaně wstaupíme do oposice. Ministerstwo může snad rozehnati sněm, ale přinutiti jej ke krokům swobodě škodliwým nemůže zajisté. Tolik alespoň důwěry máme we statečnost wětšny poslanců! Jakož i máme důwěru, že časem swým národowé dospějí k té moci, aby se mohli pomstiti těm, kteří je chytrácky a nepoctiwě o swobodu připrawují.", "id": 1172}
{"text": "10. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [obrana dr. Riegra proti pomluvám], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Podiwná welmi powěst koluje nyní od několika dní po Praze, o kteréžto bychom se ani nezmínili, kdyby s jedné strany nepocházela od osob, o jejichžto dobrém spojeni s policejními auřady přeswědčeni jsme, a kdyby s druhé strany známá uweličující moc austního podání nehrozila i při našem mlčení powěst tuto několikráte zhoršenau a přetwořenau po celé wlasti rozšířiti. Saudíme tedy za nejlepší, abychom se neštítili bez obalu promluwiti o celé wěci. Týká se to našeho ctihodného a šlechetného wlastence dra. Riegra. Každý wí, kterak tohoto wýborného muže jistá dobře známá strana již od konce sněmu Kroměřížského nejhanebnějším spůsobem pronásledowala, a to sice lží a na cti utrháním, proti kterým takřka ani nelze ubrániti se poctiwému člowěku. Tu bylo slyšeti, že jest Rieger hlawní půwodce powstání Drážďanského, že tam bojowal na barrikádách, že jest tam we wězení; tu zas se powídalo, že při posledním revolučním pokusu w Paříži měl aučastenstwí a že je z Paříže wypowězen; že také při posledním nyní wyšetřowaném spiknutí w Praze dru. Riegrowi tito pomlauwači dali welikau rolli hráti, též každému jest powědomo. Jest to owšem důkaz nízkosti charakteru mrawního, mstíti se swému politickému nepříteli takowýmto nešlechetným a podwodným spůsobem: awšak zwykli jsme již na takowé chowání-se jistých najatých drabantů, a nepauštějíce se s nimi do zápasu, máme je i s jejich urozenými a neurozenými najímateli — jenom w opowržení. Pak později již bylo jaksi znamenati praktické následky těchto klepů, hledalo se na několika místech po psaních Riegrowých, a již dříwe doslechli jsme od osob, kterým bychom wěřiti mohli, že se proti dru. Riegrowi obmýšlí nějaké auřední wyšetřowání. Nyní tedy přicházíme k nejnowější powěsti, která zní, že za několik dní bude na dra. Riegra wydán zatykač a sice pro obwinění ze hlawní zrády ( Hochverrath )!! Posud nemůžeme wěřiti, žeby takowého něco při našich auřadech možné bylo, a nebudeme také dříwe celau wěc wěřiti, až jestli se skutečně dočkáme tohoto znamenitého zatykače, Pan Rieger jest owšem tohoto času nejprwnější řečník český a slowanský w Rakausích, a proto nepochybujeme, žeby na budaucích sněmích takowé wládě, jakau máme nyní, welice nebezpečný býti musel opponent. Nediwili bychom se tedy, kdyby se s podiwuhodným smíšením osobních ohledů a auřední moci wšelikým spůsobem takowému nebezpečnému nepříteli zameziti hleděla cesta do sněmowny. Awšak wíme dobře, že český národ není již w konstitučním žiwotě takowé dítě, aby nepochopil, kam se míří, a aby neuměl učiniti rozdíl mezi některými sprostými a newzdělanými buřiči a mezi mužem, jako jest náš dr. Rieger, w každém ohledu zachowalý, neodwislý, ctihodný a zaslaužilý, a při tom tak odhodlaně swobody milowný, že owšem trn w oku musí být wšem těm, kteří by ještě posud rádi hráli rolli pastýřů, powažujíce národ za nesmyslné owce. Třeba by byl wydán na dra. Riegra zatykač, tím jeho čest u národu pranic neutrpí, neboť každý, kdo jeho čestný charakter zná, wí již napřed co si pomysliti. Ostatně se také dobře wí, kde Rieger mešká, tak žeby nikdy zatykače zapotřebí nebylo ( leč k žádaucímu zostuzení jeho osoby ), poněwadž Rieger neopomine jistě hned se před saud dostawiti a wšechno podezření se sebe očistiti. Owšem také si wzpomínáme na ten §. ústawy, kde jenom „ unbescholtene “ smějí býti za poslance na sněm woleni: a že by pak lehce pan dr. Rieger „ wegen Mangel an Beweisen “ mohl být od saudu propuštěn, tím ale již jakožto „ bescholtener “ wylaučen z kandidatury pro sněm. — Opatrný člowěk musí na wšechno napřed pomysliti, a tedy i my již napřed poukazujeme na wšechny možnosti, hrozící našemu ctihodnému a statečnému příteli. Jak již podotknuto, newěříme posud této powěsti: přece proto ale žádáme snažně wyšší auřady a jmenowitě ministerstwo sprawedlnosti, aby takowý krok, který nebude bez welikých následků, dobře powážili. Že jest dr. Rieger auhlawní nepřítel nynější wlády, to wí každý, a on sám to nikdy neukrýwal: ale mezi tím a „ Hochverrathem “ musí být w konstitučních zemích znamenitý rozdíl. Musíme si odwykati již každého, kdo zřejmě proti wládě wystupuje, a kroky její bez ohledu haní, za buřiče wyhlašowati, sice wěru tak daleko to přijde, že se slowo buřič stane jakýmsi čestným titulem.", "id": 1173}
{"text": "13. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Z Vídně 10. srpna, Autor: Havlíček, Karel\nZ Wídně 10. srpna. Karlowický patriarcha Rajačić, jeden z nejprwnějších náčelníků Wojwodiny, která nejdříwe započala boj we prospěch jednotného Rakauska, byl nejwyšším cís. wlastnoručním listem od prozatímní spráwy země odwolán a do Wídně obeslán, aby se účastnil w poradách jenž se dotékají poměrů církwe řecké nesjednocené. Howě tomuto nařízení odebral se již patriarcha na cestu ku dworu. Dotčený wlastnoruční list Jeho Mil. C. zní takto: Milý patriarcho Rajačići! Ježto se působnost wrchního welitele Mojí armády w Uhrách, a Mého komissaře w záležitostech civilních splnomocněného a jemu k ruce daného, wztahuje též k oněm částím země, jichžto prozatímní spráwa Mým wlastnoručním listem od 2. dubna t. r. až posawáde Wám swěřena byla, usnesl jsem se na tom, abych Waší zkušenosti a oddanosti nyní w jiném okresu působnosti upotřebil. — Pročež se odeberte bezprodleně k mému dworu, byste se účastnil w poradách a předmětech, ku kterýmž jsem Swůj zwláštní zřetel obrátil, a které se dotékají nejbližších poměrů řecké nesjednocené církwe. W Schönbrunně 23. čerwence 1849. František Josef, w. r. Kníže Schwarzenberg, w. r. F. M. L.", "id": 1174}
{"text": "16. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Slováci, Titulek: [zpráva o nových slovenských novinách, které budou vycházet ve Vídni], Autor: Havlíček, Karel\nWe Wídni budau wycházeti slowenské wládní nowiny, pod redakcí p. doktora Radlinského, katolíka a p. Licharda, evangelíka, a sice prawopisem českým, který Slowáci nyní pro přiblížení se přijmau. Wycházeti budau prozatím dwakrát týdně. P. doktor Radlinský mešká nyní w Praze.", "id": 1175}
{"text": "16. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: [Pokus o svržení ministerstva], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. 14. září. Wčera tedy we Wídni stálo opět po dlauhém čase wojsko s děly a zapálenými lunty na hlawních náměstích wedle národní gardy. Říšský sněm seděl od 9 hodin ráno až do ½ 11 w noci stále pohromadě, ministerstwo bylo odpoledne a w noci shromážděno w domě wojenského ministerstwa. Příčiny tohoto pubauření byly rozličné a tak rozmanité, že nelze wlastně prawau příčinu udati. A také skutečně žádná prawá příčina nebyla: za to ale aučel byl tak patrný, že každému zrowna do očí bíti musel. Nejednalo se totiž o nic jiného než o swržení ministerstwa, a celý wčerejší krawal, wíce wšak to, co se téhož samého dne we sněmu dálo, wšechno to bylo tak pěkně wystudowáno a tak prawidělně nalíčeno jako hodinky. Hned ráno z počátku sněmu žádali jistí pánowé, aby se zdejšímu měšťanstwu dwa miliony zl. stř. ze zemských důchodů půjčilo, owšem z wětší části jenom na wěčnau oplátku, neboť se to půjčiti má jen beze wší hypotheky. Pan Brestl s panem Goldmarkem odůwodnili tento náwrh nejwíce tím, kterak si zdejší měšťanstwo službau ustawičnau w národní gardě zásluhu o swobodu celého Rakauska získalo. Na náwrhu byli podepsáni wšichni političtí přátelé těchto obau pánů a stáli na tom, aby sněm hned w tu chwíli tyto dwa miliony powolil, a když p. Pinkas aspoň na 24 hodin rozwážení žádal, aby komisse finanční wěc do porady wzíti mohla, odpowěděl p. Goldmark: že jest hlad těžká wěc, a o 24 hodin déle hlad míti, že jest nesnesitelné! Dobře p. Rieger dobročinného z cizých kapes p. Goldmarka wyplalil, prawě: „ Diwím se, že p. Goldmark jakožto deputowaný Wídeňský o tomto hladu swých komittenlu buď dříwe newědel, aneb že tak nelidský byl a celých osm neděl ( co sněm trwá ) se o tom ani nezmínil a swé komittenty o hladu nechal až do dnešního dne, neboť pochybuji, žeby teprwa dnes wšichni najednau byli ohladowěli! “ Zatím ale skutečně toho dne t. j. 13. zapotřebí měli národní gardu, aspoň jistau část její, na swau stranu dostati, a na tomto přátelstwí národní gardy jim tak mnoho záleželo, že se jak říkáme přes kapsu uhodili, ne sice přes swau kapsu, ale přes kapsy ostatních rakauských občanů, kteří snad zrowna tak, ba ještě wíce w nynějších nepokojných časech ujmu trpí jako Wíděnané. Tito dobročinní pánowé! když bylo pro newyhnulelná wydání celého státu zapotřebí 20 mil. wypůjčiti, tu se tak hrdinsky proti tomu slawěli, a dnes jim bylo wydat dwa miliony pauhá hračka, kterau si ani rozmysliti nechtěli. Prawí se, a sice od mužů wíry hodných, že Maďaři nejlépe o tom wědí, proč zde we Wídni tyto bauře a pokusy o swržení ministerstwa nastaly; někteří také by si přáli míti ty peníze, které na wywedení toho pobauření Maďaři wynaložili: na každý způsob jisto jest, že začalo zrowna s příštím maďarské deputace, a w nejwětším kwětu stálo, když Maďaři s nepořízenau Wídeň opustili. Nahlížíme také, jak dobře by zdejším Frankfurtistům a Maďarům nyní whod bylo, ministerstwo Horwatům a Srbům přízniwé a ke Frankfurtu chladné swrhnauti, když práwě nyní i we Frankfurtu i w Pešti rozhodná doba nastala. Proto se také o to wšemožně zasadili: žádali od ministerstwa naschwál nemožné wěci, ku př. aby přejal stát garantii za 6 mil. zl. stř., a to we spekulacích privátního občana, pak zas aby zřídil Sicherheitsauschuss atd. Ke skutečnému sražení mezi národní gardau, wojskem a půwodci nepokoje nepřišlo; naopak páni půwodcowé widauee, že se jim dnes nedaří a že národní garda se k nim nepřidá ( jak se domýšleli ), brzy sami obrátili a stawěli se tak, jakoby nic nebyli obmýšleli. Ostatně ale nemyslím, že to bylo naposled; ještě několikrát pokusí se tato strana o to, mocí podlé swého smyslu přewrátiti chod záležitostí rakauských. Ale bohdá! nadarmo. We sezení říšského sněmu dnes powoleny jsau ony dwa miliony k podpoře řemeslnictwa Wídeňského, owšem tak, aby se prwní rok žádné auroky neplatily; jest nyní již ¾ na 5, a ještě sezení trwá, wolí se přednostowé. Náš Strobach jest opět 230 hlasy ( mezi 321 hlasujícími ) za přednostu wywolen; strana Frankfurtská dnes spojila wšechny hlasy na Šuselku, ale neswedla i se wšemi přátely swými wíc než 85 hlasů! Smolka, Polák, wywolen jest za 1. místopresidenta 221 hlasy. [ tři hvězdičky ] Dle telegrafické zpráwy z Wídně bylo dne 15. we Wídni pořád auplné ticho.", "id": 1176}
{"text": "28. srpen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [o důležitosti českého pravopisu], Autor: Havlíček, Karel\n* – * Při této příležitosti žádáme wšechny pány krajany, kteří již nákladu nešetříce, nowé české nápisy buď na štítech, aneb kdekoli jinde weřejně wywěšují, aby si wždy napřed od někoho w českém prawopisu a w mluwnici cwičeného nápis buď napsati neb oprawiti dali. Každý jistě rád we wěci té z horliwosti radau swau přispěje, a takowým spůsobem zbawíme se mnohých prachybných nápisů weřejných, jewících wíce dobrau wůli než známost českého jazyka a prawopisu. Bohužel! i w Praze spatřujeme množstwí „ zhotowitelů “,,, zhotowytelů “, kdežto bychom jenom hotowitele widěti měli, a nejraději mistry krejčowské neb oděwnické widěli. A wenku na hřbitowech a na rozích a na rozcestích píší lidé nápisy úplně bez starosti, jako by český prawopis ještě ani wynalezen nebyl! – Prawopis je w Čechách wůbec wěc skwostná a předůležitá, a stane se brzy ještě skwostnější a důležitější; již nyní počínají se celé obce k au neb ou weřejne přihlašowati, jako to jedna nedáwno we Kwětech učinila. Poznenáhla dle tohoto příkladu každé město a městečko buď au neb ou w štítu ponese, jako před časy kalich a katolictwí, a powstane nowá od slepého mládence prorokowaná 40tiletá wojna o písmenky, při které k rozumu nedojdeme. O šlakowitý prawopis! Na Morawě říkají, že jest každý Čech buď zloděj, nebo muzikant; já ale prawím, že jest každý Čech buď Němec, neb wynálezce nowého prawopisu, a od té doby, co prý jeden za nowý prawopis čerwenau karkulku i s pentličkau dostal, nebude teprwa s těmi prawopisnými badateli žádného pokoje. H. B.", "id": 1177}
{"text": "14. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Promemoria p. Palackého k ministerstvu, Autor: Havlíček, Karel\nPromemoria p. Palackého k ministerstwu. Nebažím po jiné cti, leč po té, abych byl mužem poctiwým. Poctiwost žádá předewším otewřenost a netajiwost, auplnau srownalost w řečích i skutcích; musíme mít napřed pewné přeswědčení a pak podlé něho jednat. Mám-li být ministrem, musím přede wším míti zření k tomu, je-li mé nezwratné přeswědčení, mé politické wyznání přiměřeno auřadu, we který se mám uwázat. Já jsem rozhodně liberální, t. j. naléhám na to, aby u weškerém žiwotě národním byla swoboda nejwyšším zákonem, prawidlem; chci wšak swobodu tuto w té míře, aby silnau wládu nejen newylučowala, nýbrž spíše pewně založiti a utužiti pomáhala. Stará zásada poručníkowání nesnáší se s přirozeným wywinowáním národního žiwota tak, jako podržení dědičných privilegií a nadpráwí jedné třídy národu nad druhau. Tlačím na zrušení wšech zbytků feudalismu; mají-li být prawá práwa ubezpečena a chráněna, nesmějí se uwádět nadpráwími w pochybenstwí; nebo tato jsau wymínky od práwa, tedy patrná bezpráwí. Čeho žádám jednotliwcům a třídám národu, toho přeji také národnostem a zwláštním jimi utwořeným saujemům zemí. Rád bych jim připustil w zásadě tolik samospráwy, kolik. e koliw snášeti může s bezpečným trwáním mohútné dědičné monarchie, s wládau doma i za hranicí uctiwost wymáhající. Mám za to, že musíme wedlé jednaké říšské austawy připustit a wolně nechat se rozwíjet wíce od sebe se znatně lišících austaw provinciálních; tak se že tím obecná austawa wšech zemí císařské říše státi musí zwláštní a osobní, dílem sui generis, které nemá příkladu w dějinách. Úloha jest owšem nejwýš nesnadná a důležitá, myslím ale, že ne k prowedení nemožná. Mám-li být w ministerium s prospěchem, musím se swé strany přinésti dwě wlastnosti jakožto wýminky, schopnost a dobrau wůli; druhých dwau musím chtíti od jiných, důwěru a moc nebo možnost k prowedení toho, co bych uznal za dobré. O swé schopnosti nebo neschopnosti pomlčím. ( Následují některé wěci p. P. osobně se týkající. ) Co se tkne mé dobré wůle, o tom mohu dáti nejnezáwadnější jistoty. Interessy našeho přirozeného císařského domu a českého národu se od 15. března t. r. již nerozcházejí, nýbrž jsau nejaužeji spojeny, ba téměř identické. Swobodné Čechy nejsau možné bez mocného a silného Rakauska, a naopak; a chceme-li aučel, musíme také chtíti prostředky k němu, nehádajíce se o ně malicherně w podrobnu. Mě nebude zde žádná osobní obět zatěžká, pokud se jen nějak snáší s poctiwostí we swrchu naznačeném smyslu. Hůře je s důwěrau, kterau bych jako ministr míti musel. Wěc tato se stala událostmi a rozpoložením nejnowějšího času w skutku tak powážliwau, že wěru myslím, že záleží wládě samé na tom, abych nebyl powolán do ministerium aspoň w tomto okamžení. Powolání mé by bylo nyní, daleko nad wlastní jeho wýznam, doma i za hranicí bráno za oswědčení wlády pro slawismus. To se mi zdá při posawádním owšem nejasném poměru monarchie k otázkám nyní we Frankfurtu přetřásaným zcela newhodné, ač jestli se zároweň neodhodláte rozhodnauti tyto otázky určitým a wšechnu nejistost na wždy zapuzujícím oswědčením a ustanowiti se na chowání tomuto oswědčení přiměřeném. Nedá-li se toto poslední dowést pro nynějšek, pak musím za tauto příčinau, a jediné za tauto příčinau položiti určitau žádost, aby se zase upustilo od mého powolání do ministerstwa. We Wídni dne 10. kwětna. F. P. — — — — — —", "id": 1178}
{"text": "26. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Slovan a Čech, Autor: Havlíček, Karel\nSlowan a Čech. ( Pokračowání. ) Kromě těch uwedených dušewních wýhod můžeme i my Čechowé mnohé jiné materialní užitky ze Slowanstwa míti. Jak snadno jest nám pro blízkost a podobu jazyku wyučiti se welmi rychle kterýkoli jiný slowanský jazyk. Poněwadž ale wšichni ostatní národowé slowanští mnohem méně wzděláni jsou než my, a zároweň wlast naše lidmi již dost naplněna jest: máme wždy nejlepší příležitost, co wzdělanci wšelikých spůsobů řemeslníci, umělci atd. w jinoslowanských zemích dobré obžiwy najíti, řádné jmění nashromážditi a pak doma owoce swé pilnosti w pokoji ztráwiti. Štěstí a dobrý byt každé země musí ale růsti, když občané, jakýmkoli spůsobem, z jiných zemí přičinliwostí swou hojné jmění do země swé táhnou. I této okolnosti sme ještě jak náleží nepoužili a jenom w našem císařstwí co úředníci přicházejí Čechowé hojně do jinoslowanských zemí, za hranice ale rakouského mocnářstwí málo kdo se odwažuje. Tu také na jednu okolnost pozornost swou obrátiti musíme, že my, jakožto národ nizkomyslny, pokažený a zmalátnělý, nemajíce dost národní hrdosti, brzy mezi jinými Slowany, zapomínajíce řeč swou, národnost a řeč jinoslowaskou přijímáme. Obyčejně se to dělo ze sprostoty a bez pomyšlení, že by to nedobře bylo: co wšak nastala myšlénka wzájemnosti Slowanské, málem by se takowé podlé počínání ještě cností bylo nazwalo. Poněwadž se s podiwnou přewráceností a nepraktičností, ne Čechy, Morawa, Slézsko, Slowensko, nýbrž celé Slowanstwo za wlast naší powažowalo, myslilo se také, že Čech ku př. w Rusích a Polsku, tak dobře doma jest, jako w Praze; a že opustiti řeč a národnost swou a přijmouti jinou slowanskou, jest tak jako přestěhowati se z Chrudímska do Čáslawska! Přijmouti ku př. profesuru w Rusích nezdálo by se žádnému z takowých Wšeslowanů našich počínáním newlasteneckým, Pro uwarowání wšelikých špatných wýkladů, wyslowují zde swé přeswědčení, že na wždy wlast swou sice nikdo opouštěti nemá; že wšak wždy dowoleno a s wlasteneckým smýšlením spojitelno jest, na jistý čas w cizině prospěchu swého w jakémkoliw powolání wyhledáwati. a pracujíce pro jiné slowanské národy mínili tím i o wlast swou Českou již důstatečné zásluhy míti. Proti takowému záhubnému smýšlení zde určitě wystoupiti, držíme za swatou powinnost, a wyslowujeme zjewně, že Čech přestoupiwši k národnosti jinoslowanské, zrowna tak se proti wlasti swé prohřešuje, jako by se byl přetwořil we Francouze, Němce atd., a zrowna tak odrodilcem se stáwá. Neboť opakuji ještě jednou s důrazem, že wlast naše není Slowanstwo, nýbrž jen Čechy, Morawa, Slowensko, Slézsko. Kdyby celé Slowanstwo wlastí naší bylo, kdyby wšichni Slowané jedním národem byli, již bychom byli měli dáwno přijmouti jazyk ruský, jako přewladající, co spisowní řeč, co jistě posud žádnému moudrému z nás nenapadlo. W tom musí být prwní zásada naší národnosti, že se jazyka 68 swého nikdy odříci a jej nikdy a za žádný sebe příbuznější dobrowolně wyměniti nechceme. Kdo jinák smýšlí, není s námi, nýbrž proti nám. ‒ Jiný, ačkoli jen zdánliwý užitek, myšlénky Slowanstwa, byl ten, že se nepřátelé a hubitelé naší české národnosti odstrašiti měli tak welikým 80milionowým jménem, jako jest Slowan: tak aby proti každému hodlajícímu potlačiti newelmi hojný národ Český wšichni ostatní Slowané co nepřátelé stáli. Takowá politika je ale w každém ohledu dětinská a směšná. Nechceme se ani obšírně toho dotýkati, že bez toho každý rozumný a w záležitostech těchto honěný člowěk dobře wí, že wšichni Slowané dohromady, jako jedna síla wzati, skoro nic neplatí, proto že wždy jedna polowice proti druhé jako oheň proti wodě jest, a tudy jedna druhou w šachu drží a k činnosti nepřipouští, a že tedy wýhrůžka s celým Slowanstwem jenom planá jest a zkušenému ještě směšná býti musí. Ale abychom zkrátka a určitě wěc odbýti mohli, kdož pak jsou tito nepřátelé naší národnosti, před kterými tak přehrozný strach míti musíme, že je touto 80milionowou banknotou Slowanstwa odstrašiti chceme? Pan Šuselka, Laube atd.? Ti jsou sami rádi na swětě a nedowedou zahladiti národ český! A kdyby i wšichni Němci dohromady o naší záhubu stáli, ačkoli tomu tak není, wždyť nejsme sami Češi proti nim! Jsme čásť mohútného mocnářstwí, a stát náš co do mocnosti wyrowná se jistě celému Německu. A wláda naše národnost naší nikterak nepotlačuje, ba naopak ji zwelebí, a w čas potřeby i zastáwati bude! Jediný a oprawdowý nepřítel naší národnosti ‒ jsme my sami. Jenom my sami plichtíme se wšude weřejně k národnosti německé, aniž nás k tomu kdo nabízí neb nutí, kromě naší přewrácenosti a modařské zastaralé národní zkaženosti. Ačkoli se již, chwála Bohu! mnoho za nejnowějších časů k lepší stránce učinilo, přece ještě posawád wětšina w zastaralém bludu a šlendrianu německém potopena jest. Kolik set ( na tisíce se jistě počítati nemohou ) Čechů umí posawad jazyk swůj prawopisně psáti? Německý prawopis neuměti je u nás pro každého, kdo wzdělaným slouti che, welíká hanba! A český? ‒ Mnozi wenkowští páni Francowé za zwláštní čest si kladou, že ani česky čísti neumějí! Zde nemůžeme opominouti obrátiti pozornost na to, čeho si, jak se nám zdá, ještě weřejně nikdo newšimnul: že se totíž wenkowští wrchnostenští úředníci patrně wyhýbají zákonu zemskému, který od každého w Čechách úřadujícího wýslowně žádá úplnou známost jazyka našeho ( tedy i gramatikn a prawopis ). Český wšak jazyk neučí se níkde leč na wyšších ústawech ( jako na wysokých školách ) a poněwadž wrchnostenští písaři tak wysoko we školách neprorážejí, nýbrž obyčejně jen několika klasy gymnasialními atd. swé weškeré wzdělání ukončí: ucházejí tím spůsobem tak jaksi té české gramatice. Kýž by se tak mohl nějaký dobrý spůsob wymyslit, kterak by nějak lacině lepšího wzdělání dojíti mohli! Kdo nám zakazuje učit se česky číst a psát? ‒ Ba někteří z nás ( a sice je hodně mnoho těch některých ), kterým to wýslowně nařízeno jest od wlády, wšelijakým způsobem we swé necwičenosti zůstati se starají. A jsou i tací lidé ( sic: lidé ) kteří pokládají snažení o zwelebení jazyka našeho a národnosti za nedowolenou wěc, za jakési rebelantstwí!! My tedy sami jsme nejwětší nepřátele národnosti swé a proto zapotřebí není w Rusích a w Polsku pomoci hledati, nýbrž jenom zastaralou přewrácenost ze sebe wypuditi. O tom, že na probuzení národního smýšlení s počátku myšlénka Slowanstwa welikého a dobrého wplywu měla, již dříwe sme zmínku učinili: zde jenom přidáme zwláštní ještě spasitelný účinek její we wlasti naší. Náš českoslowanský národ neměl štěstí spojenu býti wždy pod stejnou wládou. Tím nejwíce utwořily se u nás rozdílnosti provincialní, a newyhnutelná provinciální zášť, a řewniwost na škodu celku. Hlawní wada při nás jest také to, že společného jména národního jako Francouzi, Angličane, Němci, Poláci, Wlaši atd. nemáme. Naše „ Čech “ značí wýhradně obywatele králowstwí tohoto, a Morawan, Slowák již sebe nenazwe Čechem, aniž swůj jazyk českým, nýbrž morawským, slowenským. Nedůstatek tento rušící swornost a jednotu celku již dáwno těžce se cítil, a proto nastalo jméno Čechoslowan, které se wšak pro lpící na něm zápach učenosti k takowé potřebě nehodí. Což by nikterak možná nebylo provincialní smýšlení blahu celé wlasti obětowati a jména Čech ( a pro spisowní jazyk: český ), které již mnoho w historii na sobě nese, a i w cizině za společné nám wšem Čechoslowanům přijato jest, wšude kde o celém našim národu řeč jest, užíwati? Poláci w tom ohledu takto se wyhnuli zmatku: Obywatelé králowstwí Polského nazýwají se koroniaři, a Poláci jsou wšichni dohromady. I my bychom provincii Českou nazýwati mohli wýhradně „ králowstwím “, a Čechy by pak wšechno dohromady sloulo: pak by se, kde by rozdíl provincialní wytknouti zapotřebí bylo, obywatelé králowstwí jmenowati mohli, ku př. korunáři, a ostatní jako posawad Morawané, Slezané, Slowáci. Wšichni ale jsou Čechowé, Čechowé w králowstwí, Čechowé na Morawě, Čechowé na Slowensku. A nebo se snad Provensalé, Vendejci, Burgunďané nechtějí jmenowati Francouzi: a Sasowé, Prušáci nenazýwají sebe Němci? ‒ S myšlénkou Slowanstwa wznikla touha po spojení wšech Slowanů w jeden národ, s jediným písemním jazykem: touha tato uskutečniti se nemůže. Kýžby aspoň mezi námi Čechoslowany, co hlawními pěstiteli této krásné, weliké, a wšak nepraktické myšlénky, za odměnu prawá swornost we wšem, a úplné spojení w jeden národ, s jediným písemním jazykem nastaly a wždy trwaly. ( Pokračowání. )", "id": 1179}
{"text": "9. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [polemika], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Litujeme welice, že důležité zpráwy, které dnešní naše číslo obsahuje, zadržány jsau na cestě, tak že teprwa w neděli w noci do Prahy přišly. Podobná nehoda wšak potkala wšechny Pražské a také Wídeňské časopisy. Nicméně se dowí ještě dost brzy národ český nepotěšitelné události ze sněmowny Kroměřížské. Wěci stojí nyní tak, že buďto sněm aneb ministerstwo padnauti musí. Prawím aumyslně napřed sněm, poněwadž skutečně nemáme tolik naděje, že toto nynější ministerstwo ustaupí wůli národu. Co se wčera ( w pondělí ) we sněmu stalo, o tom si ani netraufáme nějakau domněnku pronésti: ale že Prawice, mírný, powážliwý slowanský klubb, proti ministerstwu co nejodhodlaněji wystaupí, to již jest důkazem, že ministerstwo nepřátelsky wystupuje proti swobodě, proti práwu! Ať nikdo nemyslí, že záleží Prawici sněmu snad na nějaké marnosti w slowu, aby k wůli onomu §. 1. základních práw ( wšechna moc pochází od lidu ) celau říši do propasti zmatků uwésti zamýšlela; nikoli nezáleží na slowech §. tohoto, ale záleží na wěcnaté swobodě, neboť ministerstwo spůsobem swým, kterak proti tomu §. wystaupilo a náwrhy swými strany změn základních práw ukázalo zjewně, že nepřeje swobodě, že nechce řídit zem dle wůle národu, ale že chce opět bürokraticky wládnaut nad námi. Když ministerstwo proti tomuto 1. §. wystrkuje pláštík majestátnosti, nemůže jednání takowé žádný wzdělaný muž powažowati jinak, než za farizejstwí. „ Jest prý w tom zahaleno republikánstwí! “ prawí p. Stadion. Aj, komu napadlo w Rakausích zakládati republiky? Když ale nejrozumnější mužowé w Rakausku upřímně chtějí konstituční monarchickau wládu, nemohau při tom wěřit na staré báchorky politické, nemohau myslit, že skutečně pochází wšechna moc od krále a že celý národ wšechnu swau moc od krále přijímá. Když pochází wšechna moc od krále, proč králowé hromem neporážejí nepřátely, proč pak berau na to od národu rekruty, od národu daň na prach a na olowo? My zachowáwajíce wždycky wšelikau slušnau úctu a oddanost k JMC., jakožto hlawě naší země, nemůžeme přece w JMC. nikterak wyšší twor, než lidský widěti, což by nám ani křesťanstwí naše nedowolowalo. A je-li skutečně JMC. člowěk, kterak může sám wíce moci míti, než 35 milionů lidí? Wíme dobře a budeme si wždy pamatowat, že moc králů záleží w národu, a že král bez národu není možný; wíme dobře a budeme si wždy pamatowat, že ti, kteří moc králů proti národu nadsazují a krále jako nějaké zemské bohy wystawují, jenom z farizejstwí to činí, aby totiž oni co kněží těchto bohů na spůsob kněží pohanských obětě těmto bohům přinešené sami snědli. Doufáme, že podobenstwí našemu každý porozumí, neboť jest známá wěc, že se šlechta od jakžiwa o to pokaušela, aby ona dle swé wůle w zemi wládla pod pláštěm majestátnosti. My jsme nikdy neschwalowali přepiatost těch, kteří říkali, že jenom tolik moci pro budaucnost císaři zůstane, kolik sněm konstitujíci za dobré uzná, ponechati koruně; my jsme wždy již na počátku powažowali budaucí konstituci naši jakožto dobrowolnau úmluwu mezi národem a císařem dříwe neobmezeným, a wšak co úmluwu mezi dwěma přátelskými, sobě wzájemně wšechno dobré přejícími stranami. My jsme wždy na paměti zachowali, že konstitujíci říšský sněm pracuje konstituci pro dědičnou monarchii, ale očekáwali jsme, že koruna od sněmu wšechny ty wýmínky příjme, které se s nynějším wzděláním swěta srownáwají, jmenowitě že celá zákonodární moc zůstane národu a císaři jen suspensivní veto, t. j. odročení až k budaucímu sněmu. Že wšak ministerstwo nynější Schwarzenberg-Stadionské zcela jiné a poněkud středowěké náhledy o wěcech těchto má, a že takowé ministerstwo nyní říši rakauskau sprawuje, kdo jest toho půwodcem? – Žádný jiný, než ona zlopowěstná, nerozumná strana, která proti předešlému jistě dobře smýšlejícímu ministerstwu tak dlauho brojila, až konečně hanebným powstáním we Wídni swrženo jest. Také u nás w Čechách některé časopisy čes.přizwukowaly bláhowcům oněm, kteří newědomky pracowali reakci do rukau; nechceme jména jejich jmenowati. My jsme se sice wždy wšemožně takowým politickým nedochůdčatům stawěli na odpor, ale takowý jest běh wěcí, že konečně pro malý haufec pošetilců wšichni ostatní trpěti musí. Nyní ale neprospíwá nic marnými předhůzkami sebe těšiti, musíme si události tyto pro budaucnost za wýstrahu wzíti, a pro nynějšek se o to starati, jak by se naprawiti wěc dala. My se skutečně obáwáme, aby nynější ministerstwo proti swobodě naší a proti sněmu mocí nepowstalo, a nedá se upříti, že wojska k tomu má hojnost a kanónů důstatek. Awšak udržeti we slepém poslušenstwí 35 milionů nespokojených národů, není žádná maličkost, a přeswědčeni jsme, že k tomu přece ještě 500.000 wojska na dlauhý čas nepostačí. A onen starý prostředek, že se wždy několik národů proti některému použije za nástroj potlačení, tento prostředek opotřebowal se také již do sytosti. Nechme tedy ministerstwo wystupowati proti práwu, proti daným slibům, proti slušnosti, a nedejme my se nyní žádným spůsobem popuditi k protizákonnímu jednání, nýbrž hájme jen pewně a neústupně ta práwa, která již máme. Uwidíme, jak dlauho tato hra potrwá. Strana ta, která we Wídni proti práwu užila moci, padla hanebně: a zrowna tak padne dříwe nebo později každý, kdo mocí jedná proti práwu.", "id": 1180}
{"text": "9. leden 1850, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [nespokojenost Jihoslovanů s politikou rakouské vlády], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Jako zlowěstné námořní ptactwo před nastáwající bauří, tak poznenáhla počínají se roznášeti po nowinách hlasowé o powstání a nepokojích mezi Jihoslowany. Zahraniční nowiny francauské, anglické a německé měli nedáwno docela určité zpráwy o wšeobecném powstání w tureckém Srbsku a na hranici rakauské, zkrátka o wšeobecném powstání srbského národu. Ačkoli tyto zpráwy jsau zcela neprawdiwé, přece wíme ze zkušenosti zwláště posledních let, že takowé zpráwy býwají předchůdcowé oprawdiwých takowých událostí. Před čerwnowými nepokoji w Praze 1848 čtli jsme již o několik dní před nimi zpráwy we Wídenských a jiných časopisech, že w Praze wypukly bauře, z čeho se dá sauditi, že jistí pánowé buď prorockým duchem nadšeni jsau, aneb že skutečně již dobře o tom wěděli na čem jim tak mnoho záleželo. Jiní časopisy popisují též nespokojenost myslí mezi rakauskými Jihoslowany, a ačkoli nic neprawí o wzniklých bauřích, přece dáwají jaksi na srozuměnau, že by se mohly takowé bauře co nejdříwe očekáwati. Wyznáwáme, že nás tyto zpráwy naplňují newyslowitelným zármutkem. Nedá se upřít, ba welmi snadno jest pochopitelno, že mezi rakauskými Jihoslowany wůbec, zwláště ale mezi Srby a nejwíce na wojenské hranici panuje weliká nespokojenost, a při tom se ještě i to uznati musí, že tato nespokojenost je sprawedliwá. Nepotřebujeme zde ani opakowati wšechno to, jak se s Jihoslowany nakládalo před revolucí maďarskau, w čas této revoluce a po ní, neboť skoro každé naše číslo obsahuje nějaké protiwenstwí od Jihoslowanů utrpené. My zde ani nechceme mluwiti o tom, že si Jihoslowané po ukončené wojně zcela na jiné ústawy a zřízení zemí swých a zcela na jiné swobody naději dělali, a že nyní trpce zklamáni jsau we swých nadějích: o této wěci, ačkoli jest weliký zárodek nespokojenosti, přece bychom nyní ani nemluwili, powažujíce to za obět od ministerstwa učiněnau celku říše a jednotwárnosti její. Awšak jsau jiné zcela nepotřebné dle našeho mínění, a také ani wládě nic neprospíwající wěci, které nesmírnau hořkostí naplniti musí srdce každého Jihoslowana. Nač ku př. ustanowen jest p. Mayerhofer, muž od Srbů welice nenáwiděný za spráwce zemského we Wojwodowině? Což nebylo již dokonce jiného? Aneb se to učinilo zrowna na wzdory Srbům, aby dle powěstné zásady se jim dokázalo, že se práwě na smýšlení jejich žádná wáha neklade? ‒ Jaký jest užitek z toho, že se hranice Wojwodowiny srbské práwě tak naznačily, aby se z ní Srbowé dle možnosti wylaučili, a hodně jiných národů přibralo? ‒ Proč nawzdor wšem žádostem není hranice wojenská k Wojwodowině a k Chorwátsku připojena, středowěký to ústaw, jenž bez toho již za naších časů není ani potřebný? Proč se wůbec tak neupřímně s Jihoslowany zachází, neboť by jistě newyhnutelnau nepříjemnost, kdyby se jim jen určitě a poctiwě oznámila, ještě raději a pokojněji alespoň bez menšího rozhořčení nesli, než to poznenáhlé, neupřímné zapřahowání do německého centralismu. Jihoslowané dobře wědí, že je poznenáhla čeká osud wšech tak nazwaných „ německých provincí “, přece wšak netraufá si ještě wláda říci jim zcela swůj aumysl, nýbrž wšelijak odkládá, a neurčitými sliby naděje jejich udržuje. Takowým jednáním odwrátila nynější wláda celau důwěru lidu jihoslowanského od sebe, který má nyní po tak nesmírných obětích pro Rakausko snad ještě horšího a sobě protiwnějšího stawu se dočkati. Oddanost lidu tohoto byla zajisté weliká ‒ tím wětší ale musí být nyní také nenáwist, a newíme jaké dobré owoce pro budaucnost wydati může! Z druhé strany by ale byla weliká chyba, kdyby se některé prudčí hlawy mezi Jihoslowany tímto jednáním wlády dali zawést k nějakým násilným krokům, které by w těchto okolnostech jenom k záhubě býti mohli jak jim samým tak i společnému prospěchu wšech Slowanů rakauských. Každý powážliwý uznati musí, že nyní pro Slowany jedině tichý dušewní pokrok prawá cesta jest k někdejšímu blahu, my musíme probuditi dřímající sily našeho národu ‒ pak si naše sprawedliwé žádosti samy sebau cestu proklestí, neboť nelze bude odepříti nám našeho práwa, když jen budau wšechny naše přirozené sily uwědoměny a powědomy swých potřeb a swé důstojnosti. Zwláště také musí být jedno z hlawních prawidel našich, aby žádný slowanský kmen w Rakausích nenastupowal dráhu, na kterau wšechny ostatní následowati nemohau: neboť jen we spojení, jen w solidárnosti můžeme něco platného docíliti. Sám o samotě podlehne každý kmen, a nejen že sám sebe zničí, ještě také tím ostatní oslabnau a odstrčeni budau zas na delší čas od dosažení swé rownopráwnosti a národní důstojnosti.", "id": 1181}
{"text": "18. červen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Maďarské německé divadlo]., Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Si hic et ille, cur tu non Augustine? To jest: Maďarské, Německé diwadlo se hrá, proč by se České hráti nesmělo w Uhřích, kde asi 3 miliony Čechoslowanů bydlí? My aspoň w Praze i wlasky zpíwati slyšíme na diwadle! Dne 7. Kwětna drželi tam učitelowé ze Zwolenské stolice schůzku, již po čtwrté. Četl se zápis od schůzky předešlé, jako weškeré wěci, w řeči české. Nejwíce se obyčejně jedná w těchto schůzkách, jak by dítky nejsnadnějším a nejpřiměřenějším spůsobem w potřebných známostech s užitkem wyučowány býti mohly, a tu hned ten, hned druhý spůsob swého wyučowání ukazuje w řeči jakékoliw, druzí pak jej posuzují. Založili knihownu, která nejwíce z českých wychowáwatelských spisů záležeti má, a na kterau každý aud každoročně 1 zl. stř. platiti se uwázal. Ku konci porady určují si učitelowé sami wětšinau hlasů čas a místo budaucí schůzky. Porady tyto zajisté nezůtanau bez užitku, jestli jen pp. učitelowé i dále stejně horliwi a sworni budau.", "id": 1182}
{"text": "24. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel\nŘíšský sněm. * * * Z Kroměříže dne 21. prosince. Sezení se otewřelo o [ půl]10. Po přečtení protokolu sezení wčerejšíbo oznámil president Strobach při wčerejším hlasowání za pořadatele zwolené poslance: Ambrož, Jelen, Podlewski a Scherzer. Počet wšech poslanců říšských obnáší nyní dle udání písaře Ulepiće 356, přítomných w Kroměříži je 341. Wolba posl. Halperna ze Stanislawowa, který po celý čas trwání sněmu říšského jen w třech sezeních přítomen byl, a od sněmu o to požádán, se až dosawád nedostawil, jest za neplatnau uznána. Posl. Šuselka předložil přednostenstwu sněmu říšského tři náwrhy, které se we sněmowně předčítaly a napotom finančnímu wýboru ku poradě odewzdaly. Šuselka žádá, aby se celá potrawní daň zrušila a na místě ní progressivní daň z příjmů zawedla. Napotom aby se předewším tato daň w Lubláni zrušila, a posléz aby se finanční stráž pauze na hranice obmezila, čímž by se do roka 400.000 zl. stř. uspořilo. Posl. Sewer ponawrhuje, aby dědění statků budaucně nikterak obmezeno nebylo, a pak aby selští synowé, kterým statek připadne, od wojenského stawu oswobozeni byli. Prwní z těchto dwau náwrhů nenašel žádné podpory, druhý je odewzdán komissi pro wypracowání zákona o odwádění na wojnu. Jeden ze Štýrských poslanců žádá, aby sněm z ohledu na rozepře katolických kněží we Štýrsku s tamnějším obywatelstwem uzawřel, že žádnému čestný pohřeb odepřen býti nemůže, že to jen civilním auřadům přináleží, aby o formálních překážkách při wstaupení do stawu manželského rozhodli, že se žádnému po uzawření swatebních smlauw poswěcení stawu manželského odepříti nemůže, a posléz že překážky, týkající se tak zwaného swatstwí ( Schwägerschaft ) při wstaupení do stawu manželského nemají wíce w Římě rozhodnuty býti, nobrž že toto rozhodnntí budaucně civilním auřadům přináležeti má. Náwrhy tylo se odewzdaly wýboru konstitučnímu. Dle ustanoweného denního pořádku se přikročilo k prwnímu čtení základních práw. Po přečtení uzawřela komora jednohlasně, že se k druhému čtení připustiti mají. Šuselka se napotom tázal presidenta wýboru konstitučního, jak daleko se již we wypracowání ostatního dílu ústawy dospělo. Fejfalík na to odpowěděl, že konstituční wýbor ze sebe pět audů zwolil, kteří se již mezi tím časem, co se o práwech zákládních w jednotliwých sekcích rokowalo, wypracowáním ostatního dílu ústawy zabýwali. Wýbor že co nejdříw o jejich činnosti auplnější zpráwu podá. Šuselka projewil žádost, aby se we wypracowání a poradě o konstitucí co možná jen pilně pokračowalo, tak aby se na celau listinu 15. března budaucího roku přísahati mohlo. ( Potlesk. ) Dále se přikročilo k druhému čtení náwrhu finančního strany kreditu na 80 mil. zl. Patnácte řečníků se dalo zapsati pro a sedm proti powolení tohoto kreditu. Prwní wystaupil Borkowski. Když finanční ministr po dlauhé řadě krásných nadějí, které nám pro budaucnost připowídal, posléz k tomu přišel, že o powolení kreditu na 80 mil. žádal, ponawrhnul posl. Zemiałkowski, aby se o této wěci až po ukončení konstituční ústawy rokowalo, kterýžto náwrh se také auplně s hodností sněmu říšského srownáwá. Náwrh tento byl ale zawržen, poněwadž mnozí namítali, žeby se takto wláda jen do náramné rozpačitosti přiwedla, žeby se státní stroj jen w různý nepořádek uwedl, ba i snad celá jeho činost překazila. Kdybysme námitce této, že se wláda do rozpačitosti uwede, nějakau platnost přiřknauti chtěli, museli bychom snad posléz i konstituci, swobodu tisku atd. odstraniti, kdyby wládě nějakau obtíž způsobowaly. Pánowé! za ten celý čas, co pohromadě rokujeme, jsme posud nic jiného takřka nedělali, než samé dluhy. To samé tropil i absolutismus, a wěru nemáme-li nyní nic maudřejšího dělati, tedy pojďme raděj domů a ponechme dílo toto opět absolutismu, neb on to čerstwěji než my zawésti umí. Wláda bude pak samojediná příčinau neštěstí národů, a naše swědomí bude aspoň čisté. My nezawedeme takto ministry k žádnému nekonstitučnímu kroku. Powolíme-li ministerstwu nadřečenau sumu, tedy přijímáme na sebe tu samau zodpowědnost, kterau nám ministrowé dlužni jsau, a my nejsme pak nic wíce než dluh dělající sněm říšský. My máme wždy jen dle hlasu našeho swědomí uzawírati, ne ale dle přání ministerstwa. Říšský sněm nemůže nikdy terrorisowán býti; kdo o 868 tom pochybuje, není schopen za poslance. Ministr finanční prawil, že státní dluh rakauský w průměru s dluhy států jiných tak welký není; já ale tomu odpírám, poněwadž se welikost státních dluhů jen dle zwláštních wnitřních poměrů každého státu oceniti dá, a z tohoto stanowiska nalezáme, že welikost státního dluhu rakauského tolik obnáší co desítiletý příjem státní, neb polowičku ceny té, za kterau celý stát rakauský stojí. Nepowolíme-li těch 80 mil., a nastaupí-li státní bankrot, tedy my winni nebudem, zchudne-li mnohonácte bohatých rodin. Státní dluhy nezaprawíme nowými dluhy. A když je i powolíme, táži se napotom, jestli Rothschild neb Sina neb kdokoli jiný tuto sumu we stříbře neb zlatě wysází? Pochybuji o tom; míním, že se to opět jen papírem zaprawí. Lid bude musit takto peníze zapůjčiti a je pak ještě jednau zaplatiti. Tato zapůjčka se bude jen swými ceremoniemi od pauhého daru líšiti. Naše banknoty se newisílají wíce na základě důstatečného kapitálu, penězoměnci uschowáwají neustále stříbro a zlato, poněwadž brzkau bauři předwídají. Papír zůstane wždy jen papírem, i když se státním nazýwá. To wše jest následek absolutismu a neustálého dluhůdělání. Pánowé, chraňme se toho a neočisťujme nowými dluhy politiku Metternichowskau. Kdo nám to může zaručiti, že se těmito 80ti mil. zprachniwělá budowa podporowati bude, a že se z nich wěčná pijawka pro lid nestane, že jich wláda k uskutečnění jiného záměru nepoužije, že lid neustále utiskowati nebude, odwoláwajíc se na to, že chce jen těch 80 mil. dohromady dostati, které jí zástupcowé lidu powolili? Finanční ministr we swém rozpočtu poukázal na některé wady systému danního, připowídaje, že co možná nejdříw se snažiti bude je naprawiti, mezi tím ale žádá o powolení kreditu na 80 mil. zl. Budaucí ministr finanční ale řekne, že se při prwním sněmu říšském wšelijaká uspoření zawésty mohly a že se hlawně wedení wálek nechati mělo. ( Oh! oh! ) Pánowé, to neprawím já, nobrž budaucí ministr finanční ( tleskot ), já ale jsem s ním zcela srozuměn. Pan ministr nám připowídá, že se wydání a příjmy státní co nejdříwe wyrownají; dle státního rozpočtu z posledních let nemůžeme se až dosawád příliš na to těšiti, spíše se domníwám, že jestli se po několik let ještě wždy tolik nedostáwati bude, nás státní bankrot nemine. Tu ale by bylo w skutku lepší, kdyby ho stát co nejdříwe prohlásil, poněwadž by se tím způsobem toto neštěstí poněkud umírnilo. Míním ale, žeby se to nyní ještě tím zameziti dalo, kdyby se po 3 léta ze státního dluhu žádné auroky neplatily. Státní wěřitelowé by ještě rádi býti mohli, že wíce neutrpějí. Žádný mi w ohledu tom nenamítej, že tento prostředek nic jiného není než kommunismus. Já to nezapírám, spolu ale také upozorňuji na ten welký rozdíl mezi tímto malým a welkým kommunismem. Já se w ohledu tomto přidržuji wždy swého swědomí, když se to i před politikau zodpowídati nedá. Náwrh Borkowského zní, aby se kredit jen na půl milionu powolil a aby se k zaprawení ostatních wydání tříletých auroků ze státního dluhu použilo. Wiesner: Pánowé, já pohlížím na otázku tuto z cela jiného stanowiska než pan řečník přede mnau. Mně není dost jasné, proč wýbor finanční celý od ministerstwa žádaný kredit na 80 mil. powoliti nechce. My se nyní nalezáme na rozcestí mezi minulostí a nowým časem. Každý nahlédne, že w takowých případnostech stát welmi mnoho wýloh má, a já to za powinnost uznáwám, abychom wládě powolením celého kreditu, který ministerstwo od nás žádá, cestu přechodu tohoto usnadnili. Wláda nabude takto opět morální síly, která dle mého mínění wětší ceny má než ryzí zlato, a kterau jen může tomu neštěstí, jaké nyní w Uhersku a dílem i we Wlaších také panuje, konec učiniti. Naše powinnost jest, se o to starati, aby wláda wnitř a zewnitř statečné síly nabyla. Finance státu rakauského nejsau dle uznájí hodnowěrných státníků tak příliš špatné, jak se mnozí snad domníwají. My se můžeme w nynější ministerstwo auplně z té příčiny důwěřowati, poněwadž ono tak jako předešlé swau důležitau úlohu pochopilo, což z jeho programu wyswítá. Já jsem tedy proto, aby se ministerstwu auplný kredit na 80 mil. powolil, poněwadž tímto powolením k uskutečnění swobody w Rakausku nemálo prospějeme. Turhasiewicz: Dříw ještě než wýbor finanční swůj náwrh o předmětu tomto uweřejnil, utwořil jsem si swůj wlastní úsudek, pozoruje celau tuto wěc z dwojího stanowiska, a sice k jakému cíli ministerstwo nadjmenowaný kredit žádá, a pak na základě kterého práwa ho požaduje. Co se prwní otázky týče, nechci rozebírati, zdali cíl, ku kterému ministerstwo těch 80 mil. potřebuje, w skutku dobrý, politický a tak newyhnutelně potřebný jest, připomínám ale, že když se jeden celý národ zbraně chopí, by zaslušné bylo ohledati, nemá-li w skutku nějakého práwa pro sebe. – Na základě kterého práwa ministerstwo těch 80 mil. požaduje, na tuto otázku odpowím ze stanowiska haličského. Já nenalezám žádné příčiny, za kterau by má ubohá wlast k tomuto požadawku přispíwati měla. K dokázání toho se nebudu do minulosti obraceti, poukážu pauze na některé události w přítomnosti. Když se na místě swobody, kterau nám wláda připowěděla, za příčinau nějakých, pauze jen lehkomyslných excessů naše města bombardují, když se celá zem takřka w stawu obležení nalézá, když práwo swobodné associace a swoboda tisku potlačena jest, když se národní stráž rozpauští, když se každý, pokud jen dost málo schopen jest, k wojsku odwádí: máme pak ještě wládu podporowati a za to wšecko platiti? Wěru se to říci neostýchám, a žádný mi také za zlé pokládati nebude, když se z toho wyznám, že Halič při takowýchto okolnostech nikdy s wládau rakauskau sauhlasiti nebude. Já se tedy každému powolení na nějaký kredit zauplna na odpor stawím. Škoda: Umínil jsem si, náwrh wýboru finančního ze stanowiska politického a práwního poněkud objasniti. Předešlé wlády dělaly dluhy, neptajíce se, jsau-li národowé s tím srozuměni čili nic. Dewatenácté století tomu konec učinilo. Rakausko musilo za posledních 50 let wšecku swau sílu na to wynaložiti, aby swau neodwislost při wšeobecné bauři ewropejské zachowalo. Za tauto příčinau se také mnoho dluhů nadělalo. Následkem toho byl něšťastný patent od r. 1811. Žádný to zapírati nebude, že Rakausko až dosawád za swé dluhy auplné rukojemstwí postawiti může. Letošní pozdwižení w Rakausku nebylo pauze politické, nobrž také národní. Powstaly tuto strany, které Rakausko zničiti chtěly, mezy nimi hlawně ona maďarská. Proti tomuto záměru se musila wláda statečně postawiti. Uhersko nesmí déle w tom poměru, w kterém se až dosawád z ohledu na rakauskau říši nalézá, zůstati; ono nesmí odtrženo býti, tak aspoň tomu sprawedlnost káže. Státní dluh musí zůstati nedotknutelný, a má-li tím zůstati, musí Uhersko w organické spojení s ostatními provincemi rakauskými uwedeno býti. Aby wláda toto uskutečniti mohla, potřebuje peněz. Wýbor finanční ponawrhnul, aby se jí kredit na 50 mil. powolil. Spořitelnost jest w obyčejných okolnostech ctností, to ale se nedá při nynějších okolnostech uskutečniti. Stát bude míti letos welký nedostatek, poněwadž wojnu wésti a mimo to welkau reformu w politické spráwě uskutečniti musí. Poměr státu k národnímu banku se také uspořádati musí. Z ohledu na tyto důležité wýlohy ponawrhuji, aby se ministerstwu kredit na 80 milionů powolil. Biliński mluwil proti powolení nějakého kreditu, odwoláwaje se hlawně na to, že peněz těch k wedení wojny s Maďary zapotřebí jest, žeby se ale wojně této až dosawád nějakau pacifikací předejíti mohlo. Mimo to panawrhnul, aby stát jiné příjmy zaopatřiti hleděl, kde by pak každý dle swých jednotliwých sil přispěti mohl. Jonák mluwil pro powolení celých 80 mil., poukazuje hlawně na to, že státní dluh nedotknutelný jest a žeby se zadržením auroků bankrot státní uskutečnil. Reforma danního systému že se tak lehce zawesti nedá, a že wíce jak celý rok uběhne, než na příklad daň z příjmů nějaký užitek státu přinese, mezi tím ale že stát prostředků k zawedení těchto reform potřebuje. To že se státu nowý kredit powolí, není jen důkazem toho, že sněm w ministerstwo swau důwěru skládá, nobrž že sjednocené a swobodné Rakausko udržeti chce. Nepředhazuj nám Slowanům žádný, že jen tenkráte kredit polowiti zamýšlíme, když se tu o naše národní záležitosti jedná; my nechceme žádnau supremacií, nobrž opráwnění wšech národností. ( Potlesk. ) Finanční wýbor uznáwá důležitost powolení walného kreditu, a ponawrhuje přece jen 50 mil. Když Košut sněm uherský o 2 mil. peněz a 40 mil. kreditu žádal, powolil mu je sněm jednohlasně, domníwaje se, že wlast w nebezpečenstwí jest. Pánowé! následujme my toho příkladu, a sice tím wíce, poněwadž jednotě Rakauska skutečná pohroma hrozí. Na to se sezení o [ čtvrt]2. na hodinu odročilo. Po druhé hodině počal mluwiti Langie, který jednání wýboru finančního, že se ministerstwa strany dwau politických otázek tázal, za nedůwěru w nynější ministerstwo wykládal. Mluwě proti náwrhu finančního wýboru žádal, aby se patřičnau zkauškau státního rozpočtu na rok 1849 potřeba nadjmenowaného kreditu předewším dokázala, napotom aby ministerstwo finanční žádaucí reformu w danním systému, a ministerstwo weřejného obchodu reformu strany cla zawedlo, a když to wše uskutečněno bude, pak aby se o powolení kreditu rokowalo. Wildner dokazowal, že státní dluh w celku jen dwaatřícátý díl státního jmění obnáší, nikoli ale polowičku, jak Borkowski udáwal. Mimo to uwáděl, že powolení kreditu na 80 mil. sprawedliwé jest, a že tomu také politika a sice hlawně z ohledu na záležitosti uherské žádá. Sierakowski radil, aby se počet wojska co možná zmenšil, a pak aby se také platy wšech wyšších auředníků státních zmenšily; tím žeby stát mnoho uhospodařiti mohl. Šuselka žádal, aby se z toho kreditu, který se powolí, 5 mil. obywatelstwu Wídeňskému, Lwowskému a Pražskému za náhradu dalo, poněwadž bombardowáním měst těchto welkau škodu utrpěli. Mayer dokazowal, že powolení 80 mil. hlawně z toho ohledu zapotřebí jest, poněwadž wláda nejen u wnitř říše wálku wésti, nobrž také na wšelijaké zewnitřní záležitost přípraw činiti musí. Finanční ministr Kraus wywracowal námitky od Polákůw učiněné, podpíraje se hlawně na to, že se powolením kreditu ještě žádného břemena lidu neukládá. Referent Szábel wywracowal posléz námitky těch, kteří nic powoliti nechtěli, a pak těch, kteří 80 mil. powoliti chtějí, připomínaje, že se tímto powolením sněm říšský wládě pro dlauhý čas nepotřebným stane. Konečně se hlasowalo, a náwrh na powolení 80 mil. prošel wětšinau hlasů. Ty ostatní náwrhy finančního wýboru se přijaly po krátké debattě beze wší změny. Lasser pak ponawrhnul, aby se sezení sněmowní až do 3. ledna odročilo. Ministr Stadion podporowal náwrh tento za příčinau toho, že ministerstwo mezi tím časem záležitosti Wídeňské poněkud bude moci uspořádati. Náwrh tento se přijal. Sezení se skončilo o 9. hod. Denní pořádek pro budaucí jest: Čtení protokolu dnešního sezení, referát o wolbách, třetí čtení náwrhu finančního wýboru a druhé čtení základních práw.", "id": 1183}
{"text": "30. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Předplacení], Autor: Havlíček, Karel\n[ ruka ] Dowídáme se z mnohých stran, že páni poštmistři opět při předplacení na Národní Nowiny mnohé obtížnosti dělají, ba dokonce ani předplacení nepřijímají. Činíme wážené obecenstwo na to pozorna, že naše expedice w Praze předplacení na zdejší hlawní poště w každý čas obstará, když se jí jen určené peníze awšak franko zašlau.", "id": 1184}
{"text": "15. leden 1850, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Výtka proti trvajícímu stavu obležení], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. W časech jako jsau nynější pozoruje se každé hnutí wlády mnohem pozorněji a bedliwěji než jindy, což se přirozeně wykládá tím, že wláda odstraniwši wšechny ostatní přirozené sily státní sama jen činnost sobě ponechala a na dějišti sama stojí, učiniwši z weškerého lidu jenom diwáky. Že již po několik dní zemské ústawy, které po sobě we Wídenských nowinách wycházely, najednau zastaweny jsau, práwě w té době, když měla štýrská, tirolská, morawská a česká wyjíti, nemohlo zůstati nepozorowáno a našlo též jak obyčejně býwá, mnoho rozmanitých wýkladů. Jeden z nejobecnějších jest tento, který se alespoň zde w Praze dosti zhusta wěří: Až posud wydala wláda jenom zemské ústawy menších německých zemí, nyní wšak přišla k zemím jako jsau Čechy, Morawa, Tirolsko, Štýrsko, kdežto centralisace wětší odpor nalézá, kdežto tauha po wětší samostatnosti a autonomii zemské wůbec rozšířena jest. K tomu ještě tyto země jakožto dwau národní, poněkud činí wětší obtíže we zřízení zemském. Že se tedy najednau přestaly ústawy zemské dále prohlašowati, a zrowna při těchto zemích, wykládá se dobrým spůsobem tak, že wláda dobrowolně chce těmto zemím nějaké wětší samostatnosti poskytnauti. Domněnka tato nezdá se nám tak příliš nejistá, tím méně proto, že bez toho nyní wláda zemím wlaským a býwalým uherským jiné úslawy a zcela rozličné dáti si umínila, než jsau ty práwě we Wídenských nowinách prohlášené: jestli se tedy wláda w jednom ohledu uchýliti musí od jednotwárnosti a auplné centralisace celého Rakauska, proč by to také jinde učiniti nemohla? zajisté že by ústawy zrowna takowé, jako posud ohlášeny jsau pro země malé německé, s nejwětším odporem se potkati musely nejenom w Čechách nýbrž i w Tirolech a we Štýrsku, a tedy jsau ty samé příčiny, pro které dáti chce wláda uherským zemím jiné ústawy, též i w těchto swrchu jmenowaných zemích auplně platné. Často se nám se strany wládní wytýká přepiatost, přílišná nespokojenost a t. d., když proti mnohým ustanowením wlády námítky swé činíme: zdá se nám ale, že by se práwě wládě leckdy přepiatost ( owšem z jiné strany ) mnohem sprawedliwěji mohla wyčítati. Wláda zná dobře smýšlení lidu zwláště w našich krajinách, tážeme se ale jak mnoho tomuto smýšlení za dost činí? Mohlo by se říci, že se skoro w ničem dle tohoto weřejného smýšlení neřídí. My jsme ani nemohli očekáwati, aby zemská ústawa naše od ministerstwa byla wypracowána w tom duchu, w jakém si ji přejeme: ale že by mohla býti takowá, jako již ohlášené ku př. pro horní a dolní Rakausko, toho jsme se ani nenadáli. Dobře se pamatujeme, že se po rozpuštění sněmu říšského w ministerských poradách we Wídni zcela jiný menší census a jiné zastaupení pro Čechy ustanowilo. Třída nejwětší daň platících měla býti též zcela jiná, neboť tenkrát měli tuto třídu twořiti wšickni ti nejwětší daně platící, na které dohromady celá třetina přímé daně rozwržena jest, kdežto nyní jenom ti budau do prwní třídy patřiti, kteří 500 zl. přímé daně platí. To ale jest nesmírně weliký rozdíl a znamenitý krok nazpátek, z čeho by se sauditi dalo, buď oč byl hrabě Stadion liberálnejší než pan Bach, aneb oč se za ten čas okolnosti pokazily!! – Co se lhůty swolání českého sněmu týče, zarmoutilo nás nejwíce to, že musíme sauditi listopad t. r. za lhůtu k jeho sestaupení: již kolikráte jsme na to poukázali, že Cechy neměli w roku 1848 žádný sněm, kdežto wšechny ostatní země mnoho nejpotřebnějších domácích záležitostí si w tomto roce zaříditi mohly na zemských sněmích. Jen w Čechách se ještě od počátku swobody ústawní již po dwě léta ani nejmenší státi nemohlo. Z toho ohledu se již tolik žádostí z celé země powzneslo o brzské swolání sněmu, nezdá se ale, že by wláda jakýsi ohled na ně wzíti chtěla. Jsme nyní welice žádostiwí, budemeli též až do listopadu čekati na swůj zemský sněm! Co se přednosti a užitku obležení týče, netroufáme si nyní ani ceknaut, a již jsme si welmi zwykli na potřebnost wojenských zákonů. Jestli ale ministerstwo myslí, že se zde skze obležení mysli uspokojí tak, aby po jeho zrušení snad žádné politické přepiatosti se nedály: nemyslíme že tohoto aučelu někdy dosáhne. Ostatně ale půjde tyto dni od městské raddy žádost o zrušení stawu obležení do Wídně, a uslyšíme brzy jakau odpowěď dostane: zároweň slyšeti jest, že se po Praze přičiněním známého Dr. Fischera podepisuje žádost o delší trwání obležení. Kýž by chtělo ministerstwo jednau alespoň Šalomaunský rozsudek wydati a oběma stranám za dost učiniti. Kýž rozhodne ministerstwo takto: Staw obležení budiž w Praze na žádost městské raddy zrušen: poněwadž ale podepsaní pánowé o delší trwání jeho žádají, staň se jim každému ad personam dle wůle, a budiž s nimi, kdykoli se prowiní, dle wojenských zákonů nakládáno! –", "id": 1185}
{"text": "10. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [autentický překlad návrhu konstituce, pokračování], Autor: Havlíček, Karel\nNáwrh listiny ústawní, učiněný od býw. říšského sněmu. ( Dálší část. ) C. Sněm říšský. §. 73. Sněm říšský záleží we dwau komorách, komoře lidu a komoře zemí. §. 74. Sněm říšský shromáždí se pravidelně každý rok dne 15. měsíce března, leč by jej císař dříwe powolal. §. 75. Audowé obau komor zastupují weškeré země, na které se tato ústawa wztahuje. Nesmějí přijímati žádných předřízení, a práwo hlasu smějí wykonáwati jen osobně. §. 76. Sezení obau komor jsau weřejná. Wýmínkau může býti sezení neweřejné, když toho buď předseda, buď w komoře lidu při nejmenším 20, nebo w komoře zemí při nejmenším 10 poslanců žádá, a po wzdálení posluchačů wětšina tak rozhodne. §. 77. Každá komora samotná má práwo, nad platností woleb rozhodowati. §. 78. Přijme-li který aud sněmu říšského placený státní auřad, nebo wstaupí-li státní aúředník, jenž do sněmu zwolen jest, do wyšší služby, aneb krom powýšení po stupních obdrží wětší plat neb osobní přilepšení, tehdy musí se podrobiti nowé wolbě. §. 79. Žádnému zwolenému weřejnému auředníku nesmí odepřena býti potřebná dowolená. §. 80. Nikdo nemůže býti audem obau komor zároweň. §. 81. Žádný poslanec sněmu říšského nemůže pro swé činění co takowý práwně stíhán neb k odpowídání potažen býti. §. 82. Žádný poslanec nesmí ode dne swolání sněmu říšského a po celý čas jeho shromáždění bez wýslowného swolení komory, jejíž audem jest, práwně stíhán neb zatčen býti, krom při postižení w činu. Když toho komora žádá, musí se zatknuti zdwihnauti neb stíhání na celý čas shromáždění odložiti. §. 83. Každý aud sněmu doslané denní plat, a náhradu od cesty dle nařízení zwláštního zákonu. Žádný aud nesmí se těchto platů odříci ani hned napřed s nimi ku prospěchu třetích osob naložiti. §. 84. Každá komora wolí swého předsedu a jiné důstojníky na celý čas swého shromáždění. §. 85. Ku platnosti každého uzawření potřeba jest w každé komoře přítomnosti wětšiny jejích audů a prosté wětšiny hlasů přítomných. Odchylná ustanowení s strany předsebraných woleb w té neb oné komoře pozůstawují se jednacímu řádu. §. 86. Jen sauhlasem obau komor stáwá se nález sněmu. §. 87. Dá-li císař kterému nálezu sněmu říšského stwrzení ( sankcí ), tehdy wstaupí w platnost jakožto zákon říšský. Pakliby stwrzení dáno nebylo, nesmí týž náwrh zákonu za čas téhož shromáždění podruhé býti přednešen. Wyřknutí koruny s strany stwrzení některého nálezu sněmu musí se státi wždy před zawřením toho shromáždění, w němž jest učiněn. §. 88. Bude-li týž náwrh zákonu w potomním řádném ročním shromáždění opět bez proměny přijat, a zas nedojde stwrzení, musí říšský sněm rozpuštěn býti. Pakli sněm říšský nowě sestauplý týž náwrh zákonu zase bez proměny příjme, tehdy nesmí se císařské stwrzení odepříti. §. 89. Každá komora má práwo, pro naučení swé zříditi wýbory k wyšetřowání skutků. §. 90. Žádosti smí sněm říšský přijímati, jen když se komoře podají skrz některého auda. Osobní zanešení žádostí a přijímání poselstwí není dowoleno. §. 91. Každá komora má práwo, žádati od ministrů náwěští, způsobiti skrz ně skaumání, žádosti jim odkázati k wyřízení neb poručiti k opatření. §. 92. Každému audu sněmu říšského přisluší práwo, ministry otazowati. §. 93. Bližší nařízení s strany běhu jednání, wzájemného mezi sebau a wnějšího obcházení obau komor učiní se řádem jednacím. a ) Komora lidu. §. 94. Komora lidu sestáwá ze 360 poslanců. Wětší místa, jež ustanowuje zákon wolební, posílají s okrškem swým 80, ostatní pak obywatelstwo 280 poslanců. §. 95. Práwo wolení má každý rakauský občan, který 1. dosáhl 24 roku stáří, 2. jest při plném užíwání občanských práw, a 3. platí přímau daň w nejmenší obnášce ustanowené we wolebním zákonu, nebo pacht neb nájem, z něhož přímá daň w též ohnášce wypadá. Nejmenší obnáška přímé daně, kterau má wolební zákon ustanowiti, nesmí býti přes 5 zlatých stř. §. 96. Wolení děje se bezpostředně a potažnau wětšinau hlasů aspoň čtwrtiny hlasujících. Každý kraj budiž s wylaučením míst opráwněných k wlastnímu zastaupení, zákonem wolebním rozdělen dle obywatelstwa na takowé wolební okresy, aby přišlo w každém okresu nanejmíň dwa, na nejwíc tři poslance woliti. §. 97. Wýmínky wolitelnosti ( passivního práwa wolebního ) jsau: 1. Rakauské občanstwí, 2. plné užíwání občanských práw, 3. stáří aspoň 28 let, a 4. řádné přebýwání aspoň za jeden rok w říši. §. 98. Čas zákonodárstwí komory lidu ustanowuje se na tři léta. b ) Komora zemí. §. 99. Komora zemí sestáwá: 1. Ze šesti poslanců z každé země, kteříž se wolí od sněmů zemských; 2. z jednoho poslance z každého kraje, woleného od krajského sjezdu w těch zemích, kteréž sestáwají ze dwau neb wíce krajů. §. 100. Poslancowé komory zemí wolí se na 6 let. Každý třetí rok wystaupí polowice poslanců každé země a polowice poslanců z krajů. §. 101. Za poslance do komory zemí jest wolitelný, kdo má wýmínky wolitelnosti do sněmu zemského a dosáhl 33. rok stáří. 2. Wládní moc zemská. A. Spráwa zemská. §. 102. W čele spráwy každé země stojí od císaře zwolený, ministerstwu říšskému, z naplňowání zákonů říšských a z wykonáwání wládní říšské odpowědný předstawený, kterýž w zemích, sestáwajících ze dwau neb wíce krajů, nazýwán budiž místodržící, w zemích sestáwajících z jednoho kraje, hejtman zemský ( zeměspráwce ). §. 103. Zdali a w jakém spůsobu mají místodržícímu přidáni býti místodržitelští raddowé ( kmetowé zemští ), beze zmatku pro jednotu říše a pro příslušnost moci austřední, odpowědní z naplňowání zákonů zemských a od císaře wolení, pozůstawuje se zřízením zemským, jichž se dotýče. §. 104. Hejtman zemský ( zeměspráwce ), místodržící, a jsau-li tomuto přidáni odpodwědní raddowé, také naproti podepsaný aud místodržitelské raddy, jest z naplňowání zákonů zemských odpowědný. Kde jsau odpowědní místodržitelští raddowé, tu žádný skutek místodržícího, který se wztahuje na wykonáwání zákonů zemských, nemá platnosti bez protějšího podpisu odpowědného místodržitelského raddy. §. 105. Sněm zemský má práwo, učiniti hejtmana ( spráwce ) zemského, místodržícího neb místodržitelské raddy obžalowanými; sauzení přísluší nejwyššímu saudu říšskému. §. 106. Hejtman zemský ( zeměspráwce ), místodržící a raddowé místodržitelstwa mají přístup do zemského sněmu a musí na žádost býti slyšáni. §. 107. Místodržící neb hejtman zemský ( zeměspráwce ) zařizuje wšecky záležitosti, patřící do oboru činnosti říšských ministerií domácích wěci, učení a duchowních wěci we jménu ministeria, jehož se týče, bezpostředně. W záležitostech universit a ústawů polytechnických má se wšak napřed dorozuměti s ministerstwem říšským. §. 108. Které žáležitosti, ježto se týkají jiných ministerií říšských, místodržící neb hejtman zemský ( zeměspráwce ) práwo má zařizowati we jménu říšského ministerstwa bezpostředně nebo w důležitějších případnostech po obdrženém nařízení, to se pozůstawuje dálšímu zřízení spráw zemských. §. 109. Ustanowení o úřednících, jací mají které zemi usazeni býti pro wěci, ježto přináleží k samostatné zákonodární moci sněmů zemských, zůstawují se zřízení a zákonodárstwí zemskémn.", "id": 1186}
{"text": "22. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Kultura z Vídně v Čechách.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Císař pán ráčil gubernialního radu a wrchního ředitele stawby w Čechách p. Pawla ze Strobachů dle jeho žádosti, s ohledem na 50leté úřadowání od služby uwolniti. Zpráwy, jež časopisy Morawské a Slezské podáwají, týkají se — arci s wýjimkami — docela jen diwadla. Jen některý umělec, jenž jako neobyčejný wýjew z Wídně neb do Wídně naší zemí se zablýskne, píseň obyčejnou nějak změní. Jakoby čtenářům listů těchto tak náramně důležité bylo, zda-li p. N. neb sl. T. w Brně, Holomouci neb Opawě zpíwali, dnes ochraptěli, a předwčírem se líbili! Což jsou tyto případnosti tak znamenité, aby k př. pozornost čtenáře některého journálu we Wídni, jenž každou chwíli počínání chwalitebné wýtečných duchů pozorowati může, newyhnutelně na se obrátily? Aneb se u nás docela nic neděje, co by wšeobecného powšimnutí zasloužilo? Tak prawí „ Morawia “ a shodujem se úplně s tímto míněním. Zwláště Wídeňské časopisy w tom ohledu k politowání jsou, wětší část místa w nich zaujímají sami herci, herkyně, umělci atd. O wážných, pro celou zem oprawdu užitečných wěcech zřídka se jen co pronese.", "id": 1187}
{"text": "12. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Slovan a Čech, Autor: Havlíček, Karel\nSlowan a Čech. ( Dokončení. ) Ani Rusowé ani Poláci neuměli posawad z myšlénky Slowanstwa tak kořistiti, jak by pro ně nejprospěšněji bylo. S jakousi šwiháckou nadutostí hledí oba národy na nás Cechy s wýšky dolů, jakožto na nepatrný národek: ačkoli se jim při tom zrowna tak děje jako wždy we swětě, kde se nadutý s přičinliwým skromným člowěkem scházejí. Těší mne welice, že zde mohu s chloubou říci, kterak my Čechowé, ačkoli dle počtu a mohútnosti proti Rusům, Polákům nepatrný národ, přece u wšech rozumných a wzdělaných we wětší wážnosti stojíme; jak čestně se wšude o našich předcích, o welikých skutcích českého národu mluwí, jak pochwalně se naše upřímné a oprawdowé snažení w nejnowější době ode wšech ctihodných lidí uznáwá! Rusowé jsou wšude w nenáwisti, Poláky jenom wšude litují ( nesnesitelný los pro prawého muže litowánu býti! ) ale na nás Čechy jistě se zalíbením, s úctou swět hledí, jak chladnou, pewnou rukou saháme do kol osudu, chtějíce ho w běhu zastawiti; jak swými twrdými, českými hlawami tak setrwale bijeme do stěny předsudků a protiwenstwí, až se sroutí! Krásné, weliké to podíwání na národ statečně a mužně bojující o swé zachowání, o swůj žiwot, o národnost! A máme se snad lekati welikých a mnohých překážek, máme málomyslněti před obtížnou nepřijemnou cestou, kterou kráčeti musíme? Máme se snad dětinsky, nemužsky na jiného spoléhati? – Čech se práce a překážek neleká, Čech nezmálomyslní, Čech se na jiného nespoléhá: Čech se přičiní, a přemůže wšechno. Práwě proto, že se u nás pilněji pracuje, není pochybnosti, že na lepším historickém základu, který máme, a při lepších okolnostech z ohledu wšeobecného wzdělání našeho lidu, my Čechowé přece ještě w umění, w literatuře a wůbec w štěstí národním i Rusy i Poláky předhoníme. Ačkoli w počtu mnohem slabší jsme než Poláci a Rusowé, přewýšujeme přece i na počet w dušewním ohledn aspoň Poláky: poněwadž w Rusích a w Polsku jenom šlechta čísti umí, a w literatuře národ representuje, ostatní ale národ w dušewním literárním žiwotě, téměř žádného účastenstwí nemá. Zde ještě jednu okolnost poměrů národností ruské, polské a maloruské wynechati nesmíme: totiž wýchodní Halič. Obywatelstwo wýchodní části Haliče jsou Rusíni ( Malorusowé ) a dohromady s uhrerskými na počet tři miliony wynáší. To jsou jediní Malorusowé, nestojící pod wplypem národnosti welkoruské. Poněwadž wšak až posawad wždy od šlechty polské w náboženském i w politickém ohledu utištěni byli, a národnost 86 jejich nikterak uznáwána, tím méně podporowána a wzděláwána nebyla: panowalo o nich wždy domnění, že s žádostiwým okem do Moskewské říše hledí, kde zwláště náboženstwí jejich tak slawně panuje. Zněmčiti tento lid není možná, zpolštiti není radno, kdyby se ale národnost jejich uznala, pojistila, a podporowala, a na základě historie maloruské, i nářečí maloruského wzděláwala: nejenom žeby tam wšechny sympathie ruské i polské dokonce přestaly, ba tito z ohledu národnosti swobodní a samostatní Rusínowé, stali by se přirozeným během hlawní antagonisté Welkorusů, a naopak by i weliká čásť ostatních Malorusů s těmito sympathisowala. – Wláda naše učinila sice již jeden hlawní krok tím, že mezi Rusíny aspoň jeden wyšší wzdělaný staw utwořila. Dříwe totiž wšechni drobet wyšší byli Poláci, a naše wláda dotowala pořádně kněžstwo řecko-unitské a postawila ho s katolickým, i we wzdělání i we wážnosti na stejný stupeň ( dříwe byli popowé ruští w Haliči pouzi newzdělanci w ničem od ostatního lidu se nelíšíce ), a tím již dostal národ w dušewním ohledu nějakou representací. Kdyby mu teď ještě školy popřány byly, kdyby záwazek k šlechtě tak tuhý nebyl, a kdyby jmenowitě záhubnými normálkami ušetřen býti mohl: získal by se tak národ téměř nowý, zcela a upřímně wládě oddaný. Do podobností zde o tom řeč šířiti nemoha, odkládám další rozprawu o tom až někde k přízniwějšímu místu. Konečně ještě za dobré uznáwám hlawní příčinu uwésti, která mne pohnula, abych odůwodněné mínění swé o Slowanstwu weřejně zde w nowinách pronesl. Známo jest každému, kterak zlomyslní lidé, zwlášť němečtí spisowatelé w říši ustawičně poctiwé a bezelstné snažení naše o zwelebení národností a jazyka našeho wšelijakým podskočným způsobem zle wykládají, winíce nás u wlády, jako bychom zrádu proti ní we spolku s ostatními Slowany zamýšleli. Dobře známe soběcké příčiny, z kterých se nám tato křiwda děje, poněwadž těmto lidem, kteří by nás rádi poněmčili a tak swůj národ naší záhubou rozmnožili a powznesli, nad míru protiwné jest zwelebowání a wzrůstaní národnosti české. A poněwadž tedy sprawedliwým spůsobem nic proti naší národní wěci míti nemohli, hleděli nás co tajné přátele Rusů před celým swětem osočiti. Ačkoli neprawdiwost tohoto obwinění mezi námi wůbec a snad i jinde uznána jest, umínil jsem si přece, dokázati, že takowé sympathie mezi námi, Poláky i Rusy ani býti nemohou, jakož i o celé myšlénce Slowanstwa wůbec jasně se wyjádřiti, aby budoucně takowým lidem i ta poslední bránka, z které proti nám wýpady činili, zawřena byla. Z té příčiny sepsán jest tento obšírnější článek; obšírnější prawím jen s ohledem na místo, kde wytištěn jest, neboť myslím, že by se o wěci pro nás tak důležité mnohem obšírněji a na mnohých místech i srozumitelněji a s mnohými wýklady, které sem zde pro krátkost dáti nemohl, jednati mělo. Co jsem napsal wyplýwá z čtení skoro wšeho co posud o záležitosti Panslawismu psáno jest, a z osobní zkušenosti mé, kterou jsem dílem na cestách, dílem z knih o slowanských národech nabral, a wšechno zde napsané jest úplné přeswědčení moje. Hlawní zásady celého pojednání, které zde ještě dohromady sestawím, jsou tyto: Slowané nejsou jeden národ, nýbrž čtyry tak samostatné a tak mezi sebou nespojené národy, jako které koli jiné národy ewropejské. – Každy z těch národů Slowanských sám pro sebe stojí, a jeden za druhý ani w dobrém, ani we zlém neodpowídá; čest a hanbu národní nemají společně. – Pro welikou podobu jazyků slowanských užitečno a potřebno jest každému národu slowanskému literárně co možná nejwíce ostatních si wšímati, a z jejich literatur a jazyků, a národností pro sebe kořistiti. – Jenom mezi Českým a Ilirskym národem mohou být kromě toho wětší sympathie, proto že dle nynějších poměrů, jeden druhému nikoli nebezpečen, owšem ale prospěšen býti může. – Mocnářstwí Rakouské jest nejlepší garantie na zachowání naší w Ilirské národnosti, a čím wýše wzroste moc císařstwí Rakouského, tím jistěji stojí naše národnosti. – Aby někdy Slowané wšichni jediného jazyka w literatuře užíwati mohli, je wěc nemožná a proto každé snažení k tomu nesmyslné, a jako maření času škodné. Nikdo zde nepoukazuj na Němce, že oni jsou nyní w jedné literatuře spojeni, ačkoli mezi jednotliwými nářečími mnohem wětší mezery jsou, než mezi slowanskými. Němci byli dříwe již politicky spojeni, a okolnosti které u nich literaturu jednu utwořili, nejsou mezi Slowany. Zkrátka s hrdostí národní řeknu: „ Já jsem Čech “ ale nikdy „ já jsem Slowan. “ Kdykoli se nazwu Slowanem, učiním to wždy jenom we smyslu učeném, země - a národopisném. Slowané mají čtyry wlasti, a ne jednu wlast: a patriotismus slowanský jest jenom o něco méně horší než kosmopolitismus. Lépe jest méně lidí ale důkladně a wřele milowati, než každého trochu. H. Borowský.", "id": 1188}
{"text": "4. březen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky, Titulek: [Dva vtipy], Autor: \n* – * Jistý komik byl nedáwno u hostiny, kde bylo hostí jen třinácte, což když paní hostitelka ( jakožto zlé znamení ) s leknutím zpozorowala, komik ji upokojowal: „ Neračte se strachowati, – já jím za dwa. “ * – * Na bál u lorda Normanbyho, na který přijíti francauští diplomati a wůbec konservativní se štítili ( o čemž byla spráwa w předešlém čísle N. ), wyšla již w Paříži karikatura. Wykreslen jest sál lorda Normanbyho, lustry swítí, wšude stojí kwětiny, a wyslanec se swau rodinau stojí u dwéří na hosti čekaje. Hodiny již okazují dwě po půlnoci, orchestr spí a nikde žádný host kromě p. Thiersa, který s dlauhým nosem w kautě sedě k sobě prawí: „ Lépe bych byl udělal, kdybych byl nepřišel. “ W prawo stojí tři diplomatowé hodinky držíce w rukau a řkauce: „ Nyní jsme byli deset minut u p. Normanbyho, teď půjdeme na deset minut k p. Guizotowi; – a celý swět bude spokojen. “ W zadu widěti jest otewřené hlawní dwéře, do nichž služebnictwo wyslancowo, holemi a prowazy ozbrojené, monžstwí anglických rodin w nejrozmanitějších nočních šatech co mocí zwerbowané hosti whání. Když totiž francauští diplomatowé nepřijítím hrozili, sezwal lord Normanby mnoho Angličanů w Paříži bydlících.", "id": 1189}
{"text": "1. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Dárek hodným chlapečkům]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 3. Dárek hodným chlapečkům od Karla B. Storcha. S mnohými pěknými rytinami. W Praze 1846. Nákladem B. Krečmara, kněhkupce. Jest to knížka w rowném spůsobu wydaná jako předešlá pro díwčiny, a musíme býti p. spisowateli wděčni za takowé krásné a dobře wolené příspěwky k ušlechtění a wychowání naší mládeže.", "id": 1190}
{"text": "13. září 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Jeden časopis vypeavuje]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. * – * Jeden Nowo-Yorkský časopis wyprawuje následující anekdotu: Šimku, wíš, proč je najednau tak teplo? ptal se před několika dny jeden mauřenín jiného takowého kudrnáče. Ne, newím, co pa k myslíš, proč pak? Ty jseš hlaupý, co pak newíš, že jsme jedné welmi teplé krajiny nabyly ke Spojeným obcem? totiž Texasu. To nyní rozpaluje celé Saustátí. * – * Nedáwno udála se při hostinské tabuli u Lesního Rohu w Štutgartě welmi směšná příhoda. Práwě když sklepník podáwal políwku, wstaupil malý hrbatý mužíček, při jehož se zjewení wšichni hosti ( bylo jich přes 30 ) jednohlasně počali kýchati. I kýho čerta, prawil jeden z hostů, co pak to, že wšichni najednau kýcháme? Já jsem toho příčina, milí páni, prawil mužíček, i zdálo se, že si něco zakládá na swém kausku. – Pane, prawil jiný host, jsteli Wy čarodějník? – Prosím za odpuštění, jsem sprostý člowíček a commis voyageur jednoho Magdeburského domu, wedaucího obchod se šňupawým tabákem. Měli jste, pánowé, příležitost, přeswědčiti se o dobrotě mého tabáku; prosím, komu je líbo, jeden balíček. – W okamžení prodal mužíček 50 liber swého tabáku, a odebral se hned do jiného hostince, kde se mu též powedlo. * – * W Sigetu stálo na diwadelní ceduli ku konci: Ceny: Na prwním místě, podlé libosti wysokých přízniwců. Na druhém místě, podlé možnosti pánů nawštěwowatelů. Na třetím místě, kolik kdo dá. Začátek, jak se dost lidu sejde. Konec, když hra omrzí. * – * W jednom malém diwadle strhnul se nahoře na galerii i dole w parterru welký hluk. „ Prosím, ticho! “ zwolal direktor, „ jako w nebi tak i na zemi. “", "id": 1191}
{"text": "21. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Jednání národního wýboru, Autor: Havlíček, Karel\nJednání národního wýboru. Sekce ustanowená pro wypracowání řádu wolení následující wypracowala náwrh, který též od N. W. s rozličnými změnami, jak o tom podotkneme, přijat jest: Hlawa I. O wolení we vikariatech. §. 1. Strany wolení na budaucí sněm rozdělí se každý vikariat aspoň nejméně na dwě části. Toto rozdělení se oznámí. Města w takowých okresích položená, mají-li práwo sama swého deputowaného woliti, budau wyjmuta. O tomto §. bylo nesmírně dlauhé rokowání: sekce nawrhla, aby byl každý vikariat na dwa díly rozdělen, 60 proti tomu se ale zdwihl silný odpor. Dr. Šebek namítal proti tomu, že jsau vikariaty rozličné welikosti, že by se tedy také rozličně děliti mělo, některý že by mohl zrowna celý woliti pohromadě, jiný že by ale pro welikost swau na wíce než dwě části rozdělen býti mohl. Dr. Rieger vvyswětlil příčiny toho rozdělení, aby totiž weliký počet lidu na jednom místě se nesešel a tudy příležitost k nepořádkům nenastala, aby také, kde vikariaty weliké jsau, skrze to rozdělení woličowé blíže měli k wolení a nemuseli tratiti mnoho času. Hr. Alb. Nostic srownáwal se hlawně s Dr. Šebkem. P. Ružička obáwá se, že protestanté nikde zastaupení nenajdau a nawrhuje, aby dle seniorátů zastaupeni byli na sněmu, načež ale p. Rieger, že rozdělení na vikariaty jest w tomto pádu jen geografické, ne pak s ohledem na wíru, a že protestanti jako katolíci hlasu swého míti budau. P. Uffo Horn těší také protestanty tím, že pokud sprawedlnost kázati bude, w Čechách, jakožto zemi Husa a Jeronýma, obrany najdau, ačkoli jsme nyní ostatně dobří katolíci, Pan Brauner doložil, že na prwním sněmu také mnoho jiných interessů jako ku př. fabriky atd. sotwa zastaupeno bude, že wšak se na prwním sněmě kromě skutečného řádu zastaupení zemského a základních prawidel české konstituce nic jiného jednati nebude. Gabler wytýkal sekci, že aučele swého nedocílí rozdělením, že ku př. vikariat malý 20.000 čítající rozdělí na dwě polowice, poněwadž nechce mnoho woličů na jedno místo swolati, že ale welikého vikariatu ku př. 60.000 polowice přece wětší bude než celý ten malý vikariat. Faster připomenul, že města beztoho z vikariatů odpadnau. K. Hawlíček podotknul, že toto dělení vikariatů zdržowání jest, a že beze wšeho strachu mohau být woličowé celého vikariatu najednau swoláni. Ratzenbeck též namítnul proti dělení, že nastanau tím snadněji různice mezi částěmi vikariatů. Kníže Auersperg též tak, že se dělením jen nebezpečí množí, nebof jedna část nebude při počítání hlasů a tím nedůwěra powstane, pak ale proti nepořádkům není pomoci jiné, než řeč a síla. Řečí ale se může tak dobře na celý vikariat jako na dwě a wíce částí působiti, mocí ale tím snadněji, čím méně jest rozdělena. Po dlauhém rokowání a příliš obšírném konečně přijato jest, aby se menší vikariaty na dwě, wětší na 3 — 4 části rozdělily k wůli wolení, a to sice podle far. §. 2. Každé místo konskribowané w těchto částích vikariatů ( i se wšemi samotáři k němu připsanými ) dostane poučení tištěné strany wolení a formulář na registřík wolicí. §. 3. K sepsání, to jest k wyplnění tohoto registříku má každá obec mimo rychtáře neb předstaweného obce podle welikosti swé 2 neb 4 wýbory wywoliti. §. 4. Tento wolicí registřík od toho wýboru zhotowený a také podepsaný potwrzen a pečelěn býti má od faráře s ohledem na stáří osob tam sepsaných, od wýběrního auřadu strany daně na 1848 zaplacené a od politického auřadu strany ostatních politických wlastností woličů. Patří-li některé místo do wíce okrsků wýběrních neb politických, má toto potwrzení od každého wýběrního neb politického auřadu woličům jemu náležejícím dáno býti. §. 5. Tento tak potwrzený wolicí registřík má wýbor každé obce zatím schowati. W den ustanowený k wolení má wýbor i se wšemi woliči na místo k wolení jíti a tam u komise wolení se s registříkem wolicím wykázali. §. 6. Woliči se pak obec po obci zawolají před komisí, a budau jak dle konskripčních čísel po sobě zapsáni, pak jeden po druhém wywolání: kdežto pak každý wolič budto swau přinešenau napsanau cedulku odewzdá aneb jména wywolených komisí powí, která tato jména hned před očima woliče na připrawenau cedulku napíše a k ostatním cedulkám přiloží. §. 7. Hlasowání se děje tajně, a wolební komise je nejpřísněji zawázána, aby jméno wolitele, který swůj hlas odewzdá austně, zamlčela. §. 8. Každý wolitel wywolí dwa poslance a dwa náhradníky, má tedy na swém hlasowním lístku napsati 4 jména se zewrubným wypsáním jména a příjmění, stawu a obydlí wywolence, nebo má udati austně wolební komis 4 jména k zapsání na hlasowní lístek. §. 9. Když se odewzdaly weškeré hlasy wšech přítomných obcí w jednom oddělení vikariatním, zapečetí wolební komise u přítomnosti wýborowých audů z osad hned wšechny hlasowní lístky a wolební protokoly, a podá to na wůli wýborům, chtějí-li být při přehledání hlasů w posledním oddělení vikariátu. §. 10. Když wolební komise pořídila wolení w posledním oddělení vikariatů, a má hlasy wšech wolitelů z celého vikpriatního okresu pohromadě, pak se počne u přítomnosti obecních wýborů, kteří se k tomu najiti dají, přehledání hlasů, a relativní wětšina hlasů celého vikariatního okresu rozhodne, kteří dwa deputowaní a dwa náhradníci jsau wywoleni, tau měrau, že ti dwa, kteří nejwíce hlasů obdrželi, mají být deputowanými, a ti dwa kteří po nich nejwíce hlasů dostali, náhradníky. §. 11. Dopadlé wolení se má od wolební komise i hned hlasitě oznámit, wywoleným deputowaným jakož i náhradníkům wyswědčení o wywolení, které wolební komise wyhotowí, dodat, a jejich přiswědčení požádat. §. 12. Wolební komise je sestawena: a. z poslance od národního wýboru ustanoweného jakožto ředitele wolení, který se wěřicím listem od gubernialního presidium podepsaným opatří; b. z krajského úředníka k tomu od tamního krajského auřadu wyslaného; c. z okresního vikáře nebo z duchowního náměstka od něho obraného. Ředící wolební komisař se wezme od presidium pod přísahu, krajský auředník má pod swau auřední přísahau a okresní wikář anebo jeho náměstek pod swau duchowní wěrau ředícímu wolebnímu komisaři weřejně rukaudáním přislíbit, že chce každé zfalšowání wolebních zápisů nebo hlasowních lístků překazit a jednotliwé wolební hlasy zamlčet. §. 13. Wšechny wolební protokoly i s hlasowními lístky má ředící wolební komisař předběžně národnímu wýboru zaslat, a wýbor je má sněmu odewzdat. Jména wywolených deputowaných se mají též skrze zemské presidium w nowinách ohlásit. §. 14. Diét dostane ředící wolební komisař denně 10 zl. stř. s paušalem na cestu. Wyplacení se děje z české komorní kasy. §. 15. Deputowaný nebo náhradník za něho nastupující dostane za cestu na sněm a ze sněmu 1 zl. na míli. Odedne přihlásení jeho w sněmowním kanceláři, a pokud je na sněmu přítomen, dostane diét denně též 5 zl. Blížší ustanowení o tom bude obsahowat řád sněmowního řízení.", "id": 1192}
{"text": "16. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Obhajoba článku o selské aristokracii], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Článek o selské aristokratii w čísl. 165 Národních Nowin wytištěný uwedl redakci do nemalých nesnází. Jako krupobití sypau se nám odewšad odpowědi na tento článek, tak že bychom mohli jen těmito odpowěďmi polowici Národních Nowin wyplniti. Jest zajisté potěšitelné, že náš ctihodný staw rolnický tak pilně čte nowiny, že hned tento proti němu sepsaný článek wšude pozorowal, a že dbalý jest na čest swau, že také tolik počítá mezi sebau mužů pera schopných, jak nám zaslané články swau dobrau zřízeností důkaz podaly. Přece wšak musíme spisowateli onoho článku o selské aristokratii we mnohých ohledech za prawdu dáti! – Nehořšte se a poslechněte príčiny příčiny a důwody. Kdykoli se něco hanliwého neb chwalitebného o některém celém stawu píše neb mluwí, nesmí se tomu nikdy tak rozuměti, jakoby to o wšech osobách toho stawu stejně platilo. Napíše-li se tedy, že jest rolník nyní nejwětší aristokrat proti domkářům a podruhům, nesmí se tomu nikdy tak rozuměti, že každý rolník newlídně se chowá k chudším občanům, nýbrž jenom že mnozí se tak chowají. A to zajisté nikdo upírati nemůže. Ti, kterých se onen článek týká, jistě neposílají proti němu odpowěď, proto že jistě ani nowiny nečtau: kdyby nowiny čtli, nejednali by tak. A ti zas, kteří proti onomu článku odpowědi zasílají, jistě nezasluhí nezasluhují podobné wýčitky, proto že jakožto wzdělanější by se snad ani podobného utiskowání chudších nedopustili. Toť každý wí, že není rolník jako rolník, a když jsau pády, že rolníci, kterým se nyní skrze konstituci nejwětší ulewení stalo, ani drobet autrpnosti nemají s domkáři a podruhy; když jsau pády, že rolníci oswobození nyní od záwazku poddanstwí tak zbujněli, že ani tomu ubohému učiteli posnopné odwáděti nechtějí, jakoby snad učitel z konstituce se najísti měl: tuť se nemůže mlčeti a chowání takowé rauškau před swětem zakrýwati. Wzdělanější a powážliwý rolník ale nemá se horšiti, když se některé zlé stránky jeho stawu poznamenají, nýbrž maudrým wýkladem a napomenutím swé chybující spolusausedy poučiti. Redakce Národních Nowin nemůže jednomu stawu jen ustawičně pochlebowati, a jako jiným stawům nedůstatky jejich se nesmlčely, také rolníkům časem neškodí, něco trpkého ( když to prawdiwé jest ) předložiti. Třeba se i mnohý na nás rozhoršil a z neslušné mrzutosti nowiny naše odebírati přestal: Národní Nowiny newycházejí pro zisk, nýbrž pro poučení a zwelebení lidu českého, a raději bychom množstwí odbíratelů oželeli, než proti swému přeswědčení někomu pochlebowali. Staw rolnický, majitel nejwětší částky země naší, bude beztoho časem swým nejdůležitějším stawem we wlasti naší, a podlé jeho wůle budau se záležitosti naší swobodné wlasti rozhodowati na sněmích: práwě proto ale musíme wšichni k tomu hleděti, aby tento staw we wzdělání a w konstitučním žiwotě ostatním se wyrownal a w ničem zpátky nezůstáwal. Kdybychom mu ale wždy jen pochlebowali a také nedůstatky a wady před oči nepostawili, jednali bychom sice na oko k jeho libosti, skutečně ale k jeho škodě. Trpká prawda jest užitečnější než sladká faleš. Když šlechtický a městský staw skrze konstituci rowen se stane rolnickému, nesmí rolnický staw zase ze swé strany utiskowati ty, kteří pod ním jsau. Jenom tak zachowáme skutečnau rownost a swobodu.", "id": 1193}
{"text": "18. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 17. listopadu. H. B. – Konečně počínají se též i na Morawě ozýwati hlasové proti tomu spůsobu zřizování obcí, jaký si naše vláda oblíbila, začínajíc ( ku podiwu!! ) swobodu obcí tím, že je nutila sestawiti se tak, jak se leckterému auředníků krajskému zalíbilo beze wšeho ohledu na přání občanů samých. Pěkný to wěru a přepodiwný počátek swobody obcí, když se tyto donucují, aby přestaly být obcemi! Dnes čteme strany této záležitosti některé dopisy w Morawských Nowinách: „ Žiwot občanský není u nás posud tak rozwinutý, aby i ty menší obce taužily po samostatnosti, a wětší obce newiděly přijmutím jiných obcí w swazek občanský swau samostatnost w nebezpečenstwí. Druhý cirkulář ale otewřel jim zrak, neb prawí, že předstaweným obce bude ten, jehož sobě wýbor wywolí, bez ohledu, je-li we wětší obci bytem neb ne. Může se tedy lehko státi, že, je-li wětšina wýboru z obcí menších, aneb nesjednotí-li se wýbor obcí wětších k wolení jedné a té samé osoby, předstawený wywolen bude z některé obce připojené. Totoť probudilo tedy obce wětší a ony poznaly nyní na čem jsau. Máme za to, že to bude dělati horkau krew, a že tím mnohá nespokojenost nastane a nowá obtížnost w zřízowání obcí se objewí. Že město naše už proti přiwtělení jiných obcí rekurowalo a o swau samostatnost žádalo, učinil jsem už zmínku, a tak se to snad díti bude i jinde; neboť nemyslím, žeby obcím wětším a sem tam i městům samostatnost jich byla tak lhostejná, jako obcím menším. Že, pakli z wíce stran na to se tlačiti bude, dosawadní rozwrhy krajských auřadů změniti se musí, každý nahlídne, času k tomu je dosti, neb se nebudau obce dle nowého obecního zákonu zřizowati spíše, až nastanau okresní auřady. “ A w druhém dopisu těchto nowin čteme zase: „ Mnohé pro obce weledůležité wěci – jako rozdělení na obce – dějí se spůsobem nápadně diktatorským, bez ohledu na přání celého obywatelstwa. U nás mělo wíce obcí spojeno býti w jednu. Téměř wšecky obce se proti tomu prohlásily, každá sobě přejíc buď zůstat docela pro sebe, neb nanejwýš ještě s jednau nejbližší se spojit. To se zase těm pánům nelíbilo, pročež láli lidu, že tomu nerozumí, že jednotliwým obcím není možná wýlohy newyhnutelné zaprawit, an by sobě pak každá wystawět musela pro obecného písaře aspoň jednopatrowý dům a mimo každoročního deputátu ještě kapitál takowý uložit, jenž by nejméně 600 zl. stř. ročních auroků nesl atd. Jaké to bubáky! Lid i wzdor těm domnělým wýlohám písemné prosby o samostatné postawení obcí jednotliwých zadal. A hle! nedáwno došel naši obec od krajského auřadu německý, latinskými terminy wyšňořený neočekáwaný rozkaz: že wše při nawrženém rozwrhu ostati má. “ Na Morawě byla až posud wětší lhostejnost lidu w každém ohledu weřejného žiwota než w Čechách, na Morawě až posud kwetla i při konstitucí neobmezená a nekonečná autonomie auřadů, obce se tam rozdělily jak napadlo auřadům a wždy hodně mnoho dohromady. My jsme o celé této záležitosti již tuze mnoho jednali, a doufáme že jsme také weliký počet obcí o jejich prawém prospěchu náležitě přeswědčili. Nyní již nebudeme dále důwody uwáděti, nýbrž počkáme raději až zkušenost ukáže prawdu našich a neprawdu ministerských zásad, neboť jsme přeswědčeni že toto bezděčné spřežení obcí hned jak w skutek přijde, jen samé mrzutosti, stížnosti a žádosti o rozdělení způsobí. Jak známo, jest prozatím tato celá wěc odložena až do zřízení nových okresních auřadů, tito pak mají we swých okresích obce zaříditi. Při celé této záležitosti nebylo nám ale nic ak tak diwno, jako to, že i někteří dobře slowansky smýšlející nepochopili hned zatajený sice ale proto přece příliš patrný aučel vlády při tomto spojowání mnohých katastrálních obcí do jedné, tak sice, že i někteří upřímní Slowané hájili toto nařízení wlády. Powědomo jest každému, že dle zásad nynějšího ministerstwa národní rownopráwnosti se tak rozumí, aby sice každý občan mohl we swém jazyku všechno k auřadu zadati a také zas na to od auřadu we swém jazyku odpowěď dostal, mezi auřady samými ale má se wšude jen po německu jednati Strany této wěci wyšlo zwláštní nařízení české spráwy zemské toho obsahu, „ aby auřadowé mezi sebau jenom německého jazyka užíwali. Red.. Jak daleko bychom na této cestě došli se swau rownopráwností, tomu každý rozuměti bude beze wšeho wýkladu: za několik let byl by zase starý staw, u každého auředníka papírowé wyswědčení z češtiny za 5 neb 10 zl. stř. a známosti ani za 5 kr.; wždyť jsme od bitwy na Bílé Hoře až do nynějška měli také tuto rownopráwnost na papíře, a dobře wíme jaká byla w životě. A wšak ani na této rownopráwnosti nemělo nynější ministerstwo dost, ono chtělo ještě dále dojít, ono chtělo celau rownoprávnost tak spořádati, abychom si ji sami za swé wlastní peníze kupowali. A jak to? Welmi jednoduše. To wíme, že jsau obce nejnižší orgán politický, s kterým občané jsau bezprostředně spojeni, které též jsau swazkem mezi národem a wládau. Kdyby tyto obce zůstaly tak jak jsau nyní, nemusely by a nemohly by také owšem každá auředníka si držeti, a následek toho byl by ten, žeby české obce s wyššími auřady jenom po česku jednati mohly a žeby tedy nebylo ani možné, mezi wšemi auřady jenom němčinu za orgán ustanowiti. S tím tedy není nic, bez němčiny Rakausko neobstojí, musí se tedy najíti jiné cesty. Nařídí se tedy krajským auřadům, aby wšemožně hleděli hodně welikých obcí nadělati, neboť tyto weliké obce již mohau a musejí také auředníky si držeti, proto že již žádný občan celé řízení takowé obce zastati nemůže. Kdyby se to bylo podařilo, tedy zas o krok dále. Obce mohau si sice tyto swé auředníky samy ustanowiti, ale – wláda by wydala pěkně nařízení, jací lidé jsau k těmto obecním auřadům schopní, předepsala by jim, jak se patří, zkaušku, a žádala by od nich mezi jinými wlastnostmi pěkně za wětrem také dokonalau zběhlost w němčině. Nu, a což by to také mohlo obcím škodit, kdyby tito obecní auředníci wšichni uměli dobře německy? – To by owšem samo sebau nic neškodilo, ale dalo by se toho welmi škodliwým spůsobem proti nám použíti, a jmenowitě tak, že bychom si museli swau celau rownopráwnost pěkně sami zaplatit. Z celé rownopráwnosti w auřadech by totiž takowým spůsobem poznenáhla nezůstalo nic jiného, než žeby se u wšech auřadů jako dříwe wšechno jen po německu jednalo, a ten od obce placený auředník by pak musel z toho tolik, co zapotřebí jest jednotliwým stranám wěděti, do češtiny přeložit. To wlastně jest smysl celé této záležitosti, to jsau wyhlídky pro naši rownopráwnost. Žeby pak při takowém zřízení brzy zase žádný auředník neuměl ani několik slow poctiwě napsati nebo srozumitelně přeložiti, a žeby pak pauhý Čech při wší rownopráwnosti tak dobře u německých saudů a auřadů prodán byl, jako posud: to snad každý sám od sebe nahlíží. Jestli ale při těchto okolnostech řádný Slowan ono spojowání mnohých obcí do jedné ( bez ohledu na jiné již jinde od nás wyložené škodliwosti ) schvalowati může: to zůstavujeme každému na rozhodnutí. My alespoň nacházíme jen w malých obcích, jen w takowých obcích, kde občané sami bez auředníka spráwu powedau, dobrau jistotu pro skutečnau rownopráwnost w auřadech.", "id": 1194}
{"text": "8. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Cena předplatného], Autor: Havlíček, Karel\nPoněwadž se s měsícem běžícím končí čtwrtletí a tudy i předplacení, oznamujeme P. T. obecenstwu předplatní wýmínky na budaucí čtwrtletí. Cena předplatní jest se zásilkau poštowní půlletně 6 zl. stř., čtwrtletně 3 zl. stř. W Praze w naší expedici ( bez zásilky ) čtwrtletně 2 zl. 30 kr. stř. Doufáme, že toto nepatrné zwýšení ceny P. T. odbíratelům našim obtížné nebude s ohledem na patrné a pro nás zajisté s mnohými wýlohami spojené rozšíření nowin, které nyní již 12krát za týden wycházejí a w tomto ohledu za žádnými cizojazyčnými zpátky nezůstáwají. Kdo powáží, že jenom tisk a papír těchto nowin ročně asi 18.000 zl. stř. stojí, uzná zajisté, že hledíme wíce na zwelebení jejich, než na swůj zisk, a kdo staw našich nowin před půldruhým rokem powáží, nebude nám moci odepřít wšechnu zásluhu o jejich zwelebení i co do welikosti i co do počtu čtenářstwa. Prosím ale, aby se alespoň jedna část našich P. T. panůw odběratelů trochu wčasněji předplatila, poněwadž pak w posledních dnech nesnadno jest, tak weliký počet do pořádku uwésti, aby hned každý swé nowiny pořádně dostáwal. Ráčiž též každý zřetelně tu poštu napsati, z které chce nowiny odebírat, neboť sobě pak sám připsati musí winu, když skrze udání neprawé pošty nowiny později dostáwá. Wšechny předplatní peníze zasílají se zrowna: Do expedice Národních Nowin w Praze, s udáním na obálce: Předplatní peníze. Na wšech poštách se bezplatně přijímají takowé psaní.", "id": 1195}
{"text": "4. duben 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Dopis čtenářského spolku]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Došel nás nedáwno od jednoho čtenářského spolku přípis týkající se záležitostí selských a jmenowitě roboty těch obywatelů, kteří žádné pole nemají. Powzbuzeni jsauce tímto dopisem oswědčujeme následowně smýšlení swé: Doufáme, že wětší část naší šlechty takowým obywatelům wenkowským, kteří nemajíce ani kausek země rolní přece ruční robotu konají, tuto robotu za darmo odpustí, a také již skutečně aspoň o jednom příkladu wíme. Kdybych sám panstwí měl, neopomenul bych kollegům swým toto raditi: nyní ale mohlo by se o mně říci, že jest snadno dáwati dary z cizí kapsy. Proti nesprawedliwému utiskowání lidu, jak se z husta od auředníků, a někde i od šlechty dělo, budeme wždy hlas swůj zdwihati, a o to dbáti, aby nyní již dokonce pominulo poddanstwí a feudalní práwo, ostatně ale jsme přeswědčeni, že jest pro pokoj a mír w zemi nejlépe, když celé to wyjednání ponecháme sněmu národnímu, na který čekáme jako na wykupitele, při kterém ale musí být zastaupeny wšechny třídy obywatelstwa našeho podle přirozeného práwa lidského, a ne snad podle Ferdinanda II. obnoweného ( ale lépe říci pokaženého ) zřízení zemského. Moc zlých auředníků zajisté již pominula nyní: dobrého auředníka bude mít ale lid i při konstituci we wážnosti. Tak saudíme o wšech hlasech, které se proti Dru. Braunerowi w německých časopisech zdwihly.", "id": 1196}
{"text": "22. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [polemika], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Ministerské now. Holomaucké „ Österr. Correspondent “ wěnowaly obzwláštní pozornost našemu článku w č. 39 N. N. o nowém rekrutowání, z kterého wětší část přeložily s dlauhau úwahau proti N. N. Litujeme jenom, že tyto nowiny, když si již práci wzaly, náš článek přeložiti, newěnowaly též stejnau pozornost, druhému hned po něm následujícímu článku w tom samém čísle od jednoho z našich spoluredaktorů W., kterýžto wšechny wady onoho nowého odwodního zákonu zřetelně wykládá. W tom se zajisté s námi srownáwá celý swět, ani přátele p. hr. Stadiona newyjímajíc, že jeho nowý odwodní zákon jest nejwětší chyba, které se dopustil. Kde to komu kdy napadlo, ustanowiti wšeobecnau odwodnost wšech občanů a ponechati při tom čas služby wojenské na osm let! Kde to komu kdy napadlo, zawésti losowání, ale ponechati při tom rozwrhowání do tříd zcela předešlé libowolnosti a neurčiti žádná jistá prawidla, na která by se mohl kdo odwoláwati! Směle můžeme o tomto nowém zákonu říci, že se zdá být ustanowen k tomu, aby u sprostého lidu, jenž mezi dobrau a špatnau konstitucí rozdíl učiniti neumí, celá konstituce do podezření uwedena byla! Než toto wlastně nenáleží k onomu článku w Österr. Correspondentu, we kterém se nejedná o zákonu samém, nýbrž jen o princip wůbec. Předně nemůžeme sobě dát od ministerských nowin namluwiti, že nynější sněm jest pauze a jedině ústawní, kdežto přece sám J. M. C. we weřejných ohlášeních jej nazýwal ústawním a zákonodárním ( legislativním ), pro který smysl také mluwí až dosawádní praxis, praxis to i nynějšího ministerstwa. Důkazy jsme již uwedli w předešlém článku swém, a kdyby wysoké ministerstwo ráčilo laskawě nahlédnaut do swého wlastního, bohužel! nyní trochu pozapomenutého liberálního programu, najde tam bohdá! mnohý důkazek, že se my nemýlíme a že nynější sněm jest též legislativní! Ale nač dokazowat, že je swět kulatý! Wraťme se raději k wýčitkám od ministerských nowin sněmu činěným, že totiž zwolna pokračuje, že ještě nic neučinil, žeby byl měl s opominutím základních práw zrowna konstituci samau započíti. – Jsauce přeswědčeni, že ministerstwo nynější dobře wí, co to znamená, pro Rakausko řádnau a wětšině milau konstituci nawrhnauti, jsme přeswědčeni, že ministerstwo též tak dobře jako my wěděti musí, že celá konstituce od wywinutí uherských záležitostí welice záwisela, a žeby se leda snad s božskau wšewědaucností ani dříwe nebyla mohla určiti nějaká maudrá, wšem krajinám wítaná ústawa. A s jakými překážkami zápasila wětšina sněmu we Wídni, toť nepochybně bude známo ministerstwu. Když se již o rychlost jedná, mohli bychom se též sl. ministerstwa tázati: kde jsau naše nowé provisorní základy? Kde jest nowé zřízení auřadů, škol? Ministerstwu jest přece mnohem snadněji wydávat provisoria samowolně, než sněmu zákony, kdežto se 360 rozličných mínění dříwe porownati musí! Není tedy sněm toho winen, že konstituci posud nemáme, nýbrž okolnosti; a ubezpečujeme ministerstwo, žeby se národy rakauské s welikým upokojením do budaucnosti odewzdáwali, kdyby měli jistotu, že takowau konstituci dostanau, jakau sněm říšský za dobrau uzná. Strach před reakcí, ku kterému bohužel! samo ministerstwo národům dosti příčin dáwá, tento strach před reakcí jest nyní drak hlodající srdce weškerého Rakauska. Tolik držíme za swau powinnost ministerstwu upřímně do oči powědíti. Proto se lid hlawně bojí nowé rekrutýrky ( ačkoli i celý spůsob její jest nesmírně obtížný ), poněwadž myslí, že tak welikého wojska se proto shledáwá, aby lid přinucen byl, přijmaut takowau konstituci, jaká se mu dá bez ohledu na sněm. Na ukázku klademe zde doslowný překlad jedné části tohoto článku, který proti nám podáwá Österr. Correspondent: „ Že p. spisatel při této příležitosti zároweň káže zpauru proti wládě, načež by se mu w Anglicku a w jiných swobodných státech ztěžka jenom několika tištěnými řádky odpowídalo, nezadiwilo nás hrubě, neboť držení se této cesty zdá se, že jest aučelem jeho snah žurnalistických. Zdaliž mu ale národ český za to bude powděčen, zdaliž se mu, jestli to skutečně byl jeho úmysl, podaří roznítiti w Čechách wálku občanskau, o tom welmi pochybujem; spálená tu neb onde wes nebo zámek byly by snad jediným následkem, proklínání od krajanů jistau odplatau takowých pokusů. Nechceme prozatím ani uwěřit, jako by p. spisatel skutečně k tomu usilowal, nač se dá aspoň z jeho článku sauditi; chceme též wěřiti, že toliko z nepoznáwání poctiwých úmyslů ministerstwa proti němu wede opposicí a ji přehání, což by snad smírnému dorozumění tuze nepřekáželo; nebyli bychme ale také dotčený článek na přetřes wzali, kdyby nestál w nowinách, které, jak wíme, tak tuze po zemi jsau rozšířeny, jejichž redaktor má značný wplyw na obor swého čtenářstwa. Máme za to, že při takowých okolnostech musí ostré zkaumání a maudrá prozřetelnost we wšem předcházet, co se koliw podá do weřejnosti, i nemůžeme než projewiti přání, aby náš tento náhled byl i od jisté strany w interessu prawé swobody a wlasti budaucně kojen a zachowáwán. Proč jde wybírání rekrutů, abychme se wrátili k wlastnímu předmětu otázky, w druhých částích monarchie bez wšelikého odmlauwání pokojně před sebe? Či jest mír w Uhřích a we Wlaších již upewněn, a smí-liž w Rakausích při takowých okolnostech, jako jsau nedáwno prchnutí dwau wlaských mocnářů, prohlášení římské republiky, zřejmý směr hnutí francauského, rozkolébání trůnu sardinského a neustálé podrýwání w samé rakauské monarchii, smí-liž wláda opominaut který prostředek, jenžby anarchii doma zamezowal a wálku ewropejskau w zárodku udusil. Ministerstwo stojí zajisté na prawém stanowisku, aby mohlo prawdiwě o těchto poměrech a potřebách sauditi, i nedá se od newyhnutelného odwrátit řečmi nowinářů, kteří si domýšlejí míti přeswědčení, že jenom tolik a nic wíce wojáků zapotřebí k udržení Rakauska, kteří by na autraty tisíců, jenž se k tomu dobrowolně okolo práporu swého císaře a swé wlasti sestupují, blaho milionů, ano blaho weškerenstwa w šanc stawěli; kteří se domníwají býti powolány, wládu jen proto w podezření uwáděti, že jest silná a že si rázně počíná, a símě nedůwěry práwě w tom okamžení rozsíwati, w kterém se důwěra jižjiž ujímala a naději w konečné dosáhnutí welikého jediného cíle podáwala. “ Co se počátku tohoto napomenutí týče, jako bychom my za úkol si byli postawili, kázati pobauření proti wládě, můžeme se směle odwolati na wšeobecné mínění wšech rozumných a liberálních lidí, kteří naše žurnalistické působení od počátku znají: a takowá předhůzka wládních nowin jest špatná odměna za to, co jsme my z dobré wůle a bez wybídnutí k udržení zdrawého smyslu a pořádku w mnohé nebezpečné době učinili. Kromě toho, že jsme za předešlého ministerstwa zastáwali wládu mnohem horliwěji než její wlastní nowiny, musíme připomenaut, že jsme i za tohoto ministerstwa, ačkoli w opposici proti němu býti musíme, přece mnohdykrát, když jiné časopisy ministerstwu něco nezaslauženě wytýkaly, proti nim wystupowali, poněwadž nečiníme opposici k wůli opposici samé, nýbrž jen tenkrát, když my a naše strana s ministerskými kroky spokojena být nemůže. Práwě proto jsau dle našeho mínění naše nowiny ze wšech českých nejwíce rozšířeny, poněwadž bez wšelikých ohledů awšak i bez wšelikých přepiatostí wyhledáwáme to, co býti může a dle wšeobecného mínění wětšiny k spokojenosti národu potřebné jest. My jsme již dokázali skutkem, že nám na tom nezáleží, dělati jen proto opposici, aby nás lidi drželi za liberální. Když ministerské nowiny myslí, žeby se nám w jiných konstitučních zemích na náš článek jinák t. j. processem odpowědělo, proč pak nám tak neodpowí? Milerádi bychom za onen článek a za každý jiný stáli před náležitým saudem o tisku, powědomi jsauce sobě, že jsme se proti zákonům o tisku neprohřešili. Ministerské nowiny myslí, že my jenom z nepoznáwání poctiwýeh záměrů ministerstwa opposici děláme: ale můj Bože! jaké jsau tyto tajné poctiwé záměry ministerstwa. Swět je newidí, my je newidíme, a proto je owšem znáti nemůžeme. Za to ale známe mnohé nejen záměry, nýbrž činy ministerské, které nám nemohau dáti dobré mínění o jeho tajných záměrech. W Uhřích, w Chorwátech, we Wojwodowině Srbské, w nowinách ministerských, w jednání se sněmem, w nowých provisorních zákonech widíme mnohé wěci, které se nejen nám, nýbrž žádnému liberálnímu člowěku líbiti nemohau. My dobře wíme, tak dobře aspoň jako Holomaucký Correspondent, jak weliké těžkosti a nesnáze na naši wládu nyní nejen ve Wlaších a Uhřích, nýbrž i w Německu a jinde naléhají: ale tak daleko to již došlo u nás ( winau nynějšího ministerstwa ), že se liberální strana z těchto nesnází spíše radowati než rmautiti musí, poněwadž w nich widí poslední naději; že totiž wláda, naše jsauc w takowých zahraničných nesnázích, tím snadněji hotowa bude, přání národu wyplniti. W ministerském programu, který uwítal sněm s nesmírnau pochwalau, byla sice řeč o přímosti, otewřenosti a postawení se w čelo snahám o swobodu, činy ale ministerské nejsau podle toho, a proto nemůže být žádná řeč o důwěře k ministerstwu. Jestli někteří pochlebníci něco podobného mininisterstwu ubezpečují, ať wěří ministerstwo nám, ať se poptá mezi lidem, a uwidí něco jiného než důwěru. Nám na osobnostech nezáleží: ať si je ministrem kdokoli, jen když s námi smýšlí upřímně a poctiwě, a i nynější ministerstwo mohlo by při swých znamenitých schopnostech, které mu nikdo upírati nemůže, užíwati důwěry národů, kdyby změnilo swau politiku. Co se ostatně onoho odwodního zákonu týče, nesmí se nám nic wytýkati, jako bychom my sami lid bauřiti chtěli. My jsme tento zákon hned, jak wyšel, pořádně wyswětlili pro pohodlí swých čtenářů s podotknutím jeho dobrých stran, což neučinila žádná jiná redakce, a zdrželi jsme se tenkrát wšelikého hanění. Ale obecenstwo samo tak jako každý rozumný poznalo brzy jeho wady a jewilo nespokojenost swau. Ať tedy proti nám se neužíwá ona opotřebowaná wýmluwa špatných zákonodárců, žeby lid byl spokojen kdyby ho časopisy nedráždili. Lid zajisté má swůj rozum tak dobrý jako redaktorowé a časem ještě lepší.", "id": 1197}
{"text": "1. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Sněm říšský, Titulek: Sezení dne 29. července, Autor: Havlíček, Karel\nSezení dne 29. čerwence. Ministr wálky dal zpráwu o skwělém wítězstwí we Wlaších, že dne 24. a 25. wojsko naše porazilo hlawní moc krále Karla Alberta u Pistozzy, a že jeho wojsko je w plném autěku až ke Goito. ( Toto wítězstwí bylo oznámeno také w Praze na rozích. ) Presidowal Strobach. Dobblhof dal zpráwu, že JMC. neuznal ještě za potřebné, aby se wrátil, a že na místo arc. Jana poslán bude arcikníže František Karel. – Ministerstwo učinilo náwrh, aby se poslala k císaři adressa a deputace říšského sněmu. Strobach nawrhl, aby se o tom ani nerokowalo, ale náwrh ministerstwa přijal. Celý sněm wstal, co jeden muž jsa s tím srozuměn. – Jednání, w jakém rozumu se má adressa psáti, zdali prosebně nebo rozkazně, bylo welmi slawné a zajímawé, jako o záwod řečnili audowé. – Dále se tázal Violand ministra wálky, proč stráž nesalutowala, když šli audowé sněmu ke slawnosti za padlé w březnu na Glacis? Min. wálky připowěděl způsobit nejpřísnější wyšetření.", "id": 1198}
{"text": "7. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Návrh sekcí VI. Národního výboru, Autor: Havlíček, Karel\nNáwrh sekcí VI. Národního Wýboru o prowedení zásady stejného práwa jazyka českého a německého we školách. I. Oddělení. O rownosti obau jazyků we školách. §. 1. Na triviálních školách německých krajin má se mládež wyučowati jazykem německým, na triviálkách wšak českých jazykem českým. Odůwodnění. Potřeba lidu obecného nežádá, aby se děti cizí řeči učili; mimo to wyučowání takowé za příčinau krátkého času, jejžto mládež w těchto školách stráwí, málo platné by bylo a na ujmu jiných pro praktický žiwot potřebnějších předmětů by se konati muselo. K tomu přistupuje, žeby se zawedením českého jazyka do nižších německých škol a naopak německého do českých lehce důmínka zbudila, jakoby se w prwním pádu německý lid zčeštiti, w druhém pak český lid zněmčiti měl, což se zásadau swobodného, konstitučního zřízení, jenž oběma národům auplnau samostatnost pojišťuje, nesrownáwá. §. 2. Na hlawních a reálních školách německých okresů má se wšechněm powinným předmětům wyučowati jazykem německým, na hlawních a reálních školách českých krajin wšak českým jazykem, a wšak s tím doložením, že we čtwrté třídě německých hlawních škol jakož i w německých reálkách český jazyk a sloh, w českých pak tohoto druhu školách německý jazyk a sloh powinným předmětem státi se má. To co w předešlém §. co důwod položeno, z wětší části i zde platí. Náwrh, aby druhý zemský jazyk co obligátní předmět teprw do 4. třídy hlawníeh škol zaweden byl, zakládá se na snažení, aby se netoliko weškeré důmění odstranilo, jakoby se z některé strany na ujmu druhé národnosti míra přesahowala, nýbrž aby bylo i na jewě, že se we wlasti naši swobodnému, samostatnému wywinowání obau národních žiwlů we školách co nejširší prostrannost poskytuje. §. 3. Do německých hlawních a reálních škol může začátkem příštího školního roku 1848/9 wedle ustanowení předešlého §. český jazyk co obligátní předmět zaweden býti. Co se českých škol týče, mohl by se český jazyk do tří nižších tříd hlawních škol začátkem příštího školního roku co wšeobecný ústroj ( organ ) wyučowání zawésti. 209 We čtwrté třídě českých hlawních škol a w českých reálkách budiž wšak český jazyk co powinný předmět příštího školního roku ustanowen. Po dwau wšak letech, w kterémžto čase by žáci důkladné známosti českého jazyka nabýti a učitelowé k českým přednáškám dobře se připrawiti mohli, má český jazyk co ústroj weškerého wyučowání též i we čtwrté třídě a w reálkách českých krajin ustanowen býti. §. 4. Na gymnasiích německých okresů nechť se wyučuje jazykem německým, a wšak česká řeč a literatura má se co zwláštní powinný předmět we wšech třídcích přednášeti. Na gymnasiích českých krajin budiž český jazyk ústrojem weškerého wyučowání, německá řeč a literatura pak co zwláštní powinný předmět přednášena. §. 5. Mezi 19 wenkowských w Čechách stáwajících gymnasií nalezá se 9 w čekých a 7 w německých okresích; 3 wšak a sice gymnasium Litoměřické, Budějowické a Jindřicho-hradecké na rozhranní obau jazyků. Potřebě praktické by se nejlépe wyhowělo, kdyby gymnasium Jindřicho-hradecké w gymnasium české proměněno bylo, Litoměřické wšak a Budějowické k německým gymnasiím se přiwtělily. W českých okresích nalezají se tato gymnasia: gymnasium w Hradci Králowé, Litomyšli, Rychnowě, Německém Brodě, Jičíně, Mladé Boleslawi, w Písku, Plzni a w Klatowech. W německých krajinách leží gymn. v Chebu, Braunowě, České Lípě, Chomutowě, Žatci, Mostě a Ostrowě ( Schlackenwerth ). §. 6. Když se gymnasium Plzenské, nedaleko rozhranní obau jazyků ležící, jak podotknuto českým gymnasium stane, nebude moci zadost činiti potřebě studující mládeže z blízkých německých krajin. Aby se takowému nedostatku wyhowělo, bylo by zapotřebí w západní části Plzenského kraje — snad w Planém, Teplé neb w Kladrubech nowé německé gymnasium zříditi. Zdali jedno neb druhé z gymnasií příliš blízko u sebe ležících a proto zřídka nawštěwowaných, totiž v Chomutowě, Žatci, Mostě neb w Ostrowě wyzdwíženo, a na jeho místě průmyslní neb wyšší národní škola zřízena bude, záleží na místních tamnějších okolnostech, kteréžto se auřadně wyšetřiti mají. §. 7. Z Přažských gymnasií by nejpřiměřeněji Staroměstské a Nowoměstské českými se státi mohly, kdežto by Malostranské německým gimnasium zůstalo. §. 8. Začátkem nastáwajícího školního roku 1848/9 by na německá gymnasia český jazyk jakožto powinný předmět bez wší obtíže zaweden býti mohl. Na českých gymnasiích by wšak zásada w §. 3. ohledem čtwrté třídy hlawních škol a reálek českých pronešená průchod míti měla; aby totiž po lhutě dwau roků, kdyžby žáci náležité známosti českého jazyka ( kterýžto by se jim mezi tím co obligátní předmět přednášel ) získali, a učitelowé se k přednáškám swým důkladně připrawili, český jazyk co wšeobecný ústroj wyučowání zaweden byl. §. 9. Poněwadž mnozí w českém jazyku zběhlí učitelowé na oně podle kontextu: oněch gymnasiích se nalezají, kterážto swrchu co německá gymnasia uwezena jsau, naproti tomu jiní, českého jazyka nepowědomí učitelowé na wýše podotknutých českých gymnasiích wyučují; protož zapotřebí jest, aby tito učitelowé místa swá wyměňujíce, se přesazowali, tak aby každý z nich powolání swému w jazykowém ohledu zadost činiti mohl. K auplnému jich uspokojení by se měla zásada wyřknauti, že žádný učitel změnau takowau w materiálním ohledu ztenčen býti nesmí. O wyrownání nahodilých peněžitých nerowností by se zemská wláda přiměřeným spůsobem postarati měla. §. 10. Poněwadž od J. M. král. auplná swoboda učení na wysokých školách Pražských ustanowena jest, tudiž mohau professoři a docentowé učení swé jak w českém tak německém jazyku přednášeti. Spolu pak požaduje zásada auplné rownosti obau národností w Čechách, aby se každému studujícímu dostatečné příležitosti poskytnulo, buďto jazykem německým neb jazykem českým, pro weškerá odwětwí státního žiwota, jenž na fakultetních studiích založena jsau, wzděláwati se a připrawowati, z čehož důsledně plyne, aby každý předmět na wysokých školách Pražských, jenž státní skaušce bude podléhati, netoliko německým, nýbrž i českým jazykem od pořádně ustanoweného professora přednášen byl. Takowýť jest náwrh sekce, a musíme wyznati, že tomuto náwrhu wšude wšelikau mocí swau odporowati budeme. Již hlawní zásada jeho, aby totiž až do nejwyšších škol w českých krajích wšechno po česku, w německých wšecho po německu se přednášelo, jest nanejwýš škodliwá. Takowým způsobem budau na wěčné časy obě národnosti w zemi naší ostře odděleny, a němečtí wzdělanci tak málo po česku se naučí, jako čeští po německu, když se jen těmto jazykům co předmětu wyučowati bude. Rownopráwnost českého a německého jazyka dle našeho mínění znamená tolik, že každý wzdělanec a jmenowitě každý, kdo do auřadu wstaupiti chce, obau jazyků náležitě dobře powědom býti musí, aby ostatní občané wšude w zemi s národností swau pohodlí užíwati mohli. K tomu cíli musí se we wšech gymnasiích některým předmětům česky i některým německy wyučowati, aby žákowé wšichni w obau řečích náležíté zběhlosti nabyli.", "id": 1199}
{"text": "3. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Překlad dopisu Pulszkého], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Blíží se již čas, we kterém bude muset Österreichischer Correspondent weřejně ohlásiti, odkud má ten swůj lžiwý a utrhačný protokol strany Riegra, nechce-li, aby i redakce jeho i ti, kteří jej wydáwají, sami zůstali w podezření zlomyslných na cti utrhačů a nepoctiwých politikářů. Ejhle tuto jest zase jeden nowý důkaz: Pulsky zaslal z Londýna Kolínským Nowinám následující oswědčení: „ W Londýně 28. září. 1849. Spis, týkající se konference u knížete Czartoryjského, nejdříwe w Rakauském Correspondentu uweřejněný, a pak odpowěď býwalého poslance Lad. Riegra w „ Jounalu des Dèbats “ powzbudily obecnau pozornost německého časopisectwa, pročež widím se nucena, bych w prospěch prawdy weřejně ohlásil, že nebyla ani 18. kwětna, ani kterého jiného dne, ani w „ hôtelu Lambert “ ani kde jinde žádná porada mezi hrabětem Telekim, mnau a p. Lad. Riegrem; že jsem dne 18. kwětna p. Riegra náhodau widěl u knížete Czartoryjského, že wšak ani při této, aniž při kterékoliw jiné příležitosti žádný protokol nebyl od nás neb na naše wybídnutí ani sepsán, tím méně podepsán. Též musím podotknauti, že jsem idey, jak mi je onen protokol w „ Rakauském Correspondentu “ do úst klade, nikdy podobným spůsobem newyřkl, ba že w některých hlawních částkách ani s mým přeswědčením nesauhlasí. Frant. Pulszky. “ Co tomu říká nyní pan Lloyd po těchto oswědčeních dra. Gáblera i Pulszkého? Myslíme, že přijde čas, kdežto bude stát před saudem ne Rieger nýbrž redaktor Lloydu, na něhož nyní §. 31. oktrojowaného zákonu o tisku dorostl, jakožto bič upletený docela na jiné lidi!!", "id": 1200}
{"text": "5. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Provolání prvního sjezdu slovanského v Praze k národům evropejským, Autor: Havlíček, Karel\nProwolání prwního sjezdu slowanského w Praze k národům Ewropejským. Sestaupení sjezdu slowanského w Praze je událost neobyčejná jak w Ewropě tak i u nás Slowanůw samých. Poprwé, co nás dějepis jmenuje, sjeli jsme se rozptýlení audowé weliké rodiny národů četně z krajin dalekých, bychom se poznali opět co bratří, a bychom o swých wzájemných záležitostech w pokoji se radili, a my jsme se srozuměli nejen prostředkem swé spanilé, od 80 milionů jednorodákůw mluwené řeči, nýbrž i harmonickým tlukotem swých srdcí, sauhlasem swých důležitostí duchowních. Prawda a upřímnost, jenž wšechna naše jednání řídila, přiměla nás k tomu, bychom i před Bohem a swětem wyřkli, co jsme chtěli a které zásady našemu jednání za měřitko slaužily. Národowé romanští a germanští, proslulí druhdy co welemocní dobywatelé w Ewropě, pojistili silau mečů swých od wěků nejen státní swau neodwislost, ale wěděli též opatřiti swé panowničí chuti rozmanité nasycení. Jich státní umění spoléhaly nejwíce na práwu silnějšího, wyhledáwalo swobodu wýhradně pro opřízněné třídy, panowalo privilejemi a přiřklo obecnímu lidu jen powinnosti; teprwé w posledním čase podařilo se moci weřejného mínění jako duch Boží nad zeměmi se walícího, že náhle roztrhla wšechny okowy feudalismu a wšude opět wydobyla neproměnitelná práwa člowěka pro jednotliwce. U Slowanů ale, jenž ode dáwna swobodu milowali tím wíce, čím méně se oswědčowali wládochtiwí a wýbojowní, u nichž zamezowala náklonnost k neodwislosti utwoření wšeliké wyšší střední moci, stal se w běhu wěkůw kmen za kmenem odwislým; politikau, před očima swěta dáwno dle zásluhy sauzenau, pozbyl konečně i rytířský národ Polákůw, našich šlechetných bratří, swé státní bytí, celý weliký swět slowanský zdálo se že padl neodolatelně pod násilné panowání, jehož sluhowé neopomenuli jemu odpírati i schopnost swobody. Awšak i toto pošetilé domnění mizí přede hlasem Božím, jenž w neslýchaných přewratech přítomného času ku každému srdci srozumitelně mluwí; konečně zwítězil duch, odňata jest čárowná kletba, tisíciletý záměr, wystawěný a podpíraný hrubau silau, spolčenau se lstí a zlomyslností, suje se před očima našima, swěží duch žiwota wane přes daleké niwy a pomáhá nowým wýtworům, swohodné slowo, swobodný čin stáwají se prawdau. Tu pozdwihuje i Slowan drahně času potlačený hlawu swau, swrhuje se sebe přesilu a žádá hlasně a odhodlaně swé dáwné dědictwí: swobodu, opět. Počtem silný, silnější wšak wůlí swau a opět dobytau bratrskau jednomyslností kmenů swých, zůstáwá přec wěren přirozenosti swé a zásadám otců swých: on nechce žádné panownictwí, žádný wýboj, on chce swobodu pro sebe a pro každého; žádý ji bezwýminečně co nejswětějšího práwa člowěka. Protož my Slowané zatracujem a opowrhujem wšeliké panownictwí síly, jenž se stawí wně zákona, zawrhujem wšechny privilegie a nadpráwí, jakož i wšechny politické stawůw rozdíly, a požadujem bezwýminečnau rownost před zákonem; žádáme stejnau míru práw a powinností pro každého; kde se mezi miliony zrodí rob, byť i jeden, tam prawá swoboda není ještě známa. Ano, swoboda, rownost a bratrstwí wšech občanů jsau jako před wěky i nyní zas heslo naše. Awšak ne pro jednotliwce, ne pro jednotliwé lidi we státě jen pozdwihujem hlasů swých, kladauce žádosti swé ku prospěchu jejich. Neméně swatý, jako člowěk we swém přirozeném práwu, je nám také národ w saujemu jeho důležitostí duchowních. Ač dějepis jednotliwým národům přiříká před jinými dokonalejší humanní wýwin, poučuje nás přec, že schopnost wýwinu též druhých nemá žádných mezí; přiroda sama sebau nezná ani národy šlechetné ani nešlechetné, ona nepowolala ten neb onen, aby panowal druh nade druhým, neustanowila žádný, aby slaužil druhému za prostředek k jeho zwláštním aučelům; stejná opráwněnost wšech k lidskosti nejwyšší je zákon Boží, jejž žádný z nich porušiti bez trestu se nesmí opowážiti. Bohužel ale zdá se, že tento zákon není za dnů našich ani od národů nejwzdělanějších ještě slušně uznán a uwážen; zdwihají se posud nároky o wrchnost, o poručnictwí, od nichž se u jednotliwců s ochotau upustilo, nad jednotliwými národy jde snažení po panownictwí we jménu swobody, a mezi tauto a oným neumí se činit rozdíl. Tak odepírá swobodný Britt úplnau národní stejnost Irčanům; tak hrozí Němec mnohému kmenu slowanskému nucením, bude-li se zdráhat, přispěti ku stawbě politické welikosti Německa; tak se neostýchá Maďar, přiosobowat práwo národnosti w Uhřích wýhradně rodu swému. My Slowané zatracujem tyto zpupnosti bez wýmínky a protiwíme se jim tím rozhodněji, čím pokrytčeji se skrýwají pod škrabošku swobody. A wšak wěrní přirozenosti swé, nepřístupní citu pomsty za minulé nátisky, podáwáme bratrskau ruku wšem národům sausedním, jenž jako my jsau hotowi, uznati a skutkem hájiti auplně stejnau opráwněnost wšech národností, nehledíce na jejich politickau mohútnost a welikost. Taktéž zatracujem a opowrhujem zřejmě onau politikau, která si dowoluje, zacházeti se zeměmi a s národy jako s látkau panowničí mocí wydanau; brát, wyměňowat podlé samowůle a rozmaru, dělit, nehledíc na kmen, řeč, mrawy a náklonnosti národůw, nedbajíc na jich wnitřní sauwislost, na jich opráwněnau samostatnost. Hrubá moc zbraně jediné rozhodla nad osudem přemožených, často ani k boji se nedostawších, od nichž se obyčejně nechtělo, než wojsko a peníze k utužení násilného panstwí a přetwářená oswědčowání oddanosti k násilnému pánu. Přeswědčeni jsauce, že nynější silné dušewní hýbání příčinau bude nowých, politických útworů, že se stát ne-li w nowých hranicích, aspoň dle nowých základů přetwořiti musí, podali jsme k císaři rakauskému, pod jehožto konstituční wládau wětší čásť z nás žije, náwrh, aby změnil císařstwí we spolek stejně opráwněných národů, kterýžto by wyhowěl i rozmanitým potřebám oněch i jednotě celé monarchie. Hledáme w tomto spolku spásu nejen pro nás, nýbrž i pro swobodu, wzdělanost a lidskost wůbec, a daufáme w dobrowolné přispění oswícené Ewropy k jeho uskutečnění. Na každý pád ale hotowi jsme, národnosti swé w Rakausích wšelikými nám možnými prostředky wyjednati. Takowé úplné stání, uznání a postawení, jakého užíwá již žiwel německý a maďarský, a spoleháme se w tom na tu podporu, která pro dobré práwo z každé skutečně swobodné mysli wyplýwá. Nepřátelům národnosti naší podařilo se, poděsiti Ewropu příšerau politického panslavismu, který prý wšechnu swobodu, wšechno wzdělání a wšechnu lidskost zničiti usiluje. Známe kauzlo, jenž jediné je s to, aby zapudilo tuto příšeru, a nechceme je w prospěchu swobody, wzdělanosti a lidskosti zatajiti národům z části wlastním winy wědomím lekaným: zowe se sprawedlnot – sprawedlnost národu slowanskému wůbec a potlačeným wětwím jeho zwláště. Němec se honosíwá, že wíc než který národ má schopnosti a náklonnosti, nepojatě pochopit a obádat zwláštnosti wšech cizých národností: přejem a chceme, aby, mluwě o Slowanowi, přestal příště tato slowa sám kárat ze lží. Zdwiháme hlasně hlasy swé pro nešťastné bratry naše Poláky, jenž nejhanebnějšími auskoky politiky samostatnosti byli zbaweni; žádáme kabinety, aby starý tento hřích, tuto kletbu na jich politice dědičně lpící konečně smířily, důwěřujíce přitom w saucit celé Ewropy. Ohražujem se proti samowolnému roztrhowání zemí, jaké se to chce prowést we welkowéw. poznaňském, a očekáwáme od pruské i saské wlády, že příště ustaupí od záměrného odnárodnění Slowanůw we Slezsku, w Lužici, w Pozňanech a západním Prusku; wyzýwáme ministerstwo uherské, aby co nejrychleji zrušilo odporné násilnosti proti slowanským kmenům w Uhřích, jmenowitě proti Srbům, Chorwatům, Slowákům a Rusínům, aby pracowalo k tomu, by jim práwa národní jim příslušná w auplné míře co nejrychleji dána byla; doufáme, že nesrdečná politika nebude již dlauho bratřím našim slowanským w Turecku w cestě, aby také státně wywinowali národnost swau a ji podlé přirozenosti oswědčowali. Protestujíce tuto slawně proti činům nedostojným, činíme to, důwěřující zároweň w dobrodějné účinky swobody. Swoboda musí učinit a učiní národy posud panující sprawedliwými, a poučí je, že bezpráwí a samowolnost nepůsobí hanu tomu, kdo ji musí snášet, nýbrž tomu, kdo ji působí. My, jenž sice nejmladší, ne wšak slabí, wystupujem opět na politické jewiště Ewropy, nawrhujem obeslání wšeobecného ewropejského národního sjezdu k wyrownání záležitostí mezinárodních; neboť jsme přeswědčeni, že se národowé swobodní snadněji mezi sebau dorozumějí, nežli placení diplomati. Kéžby se tento náwrh časně uwážil, nežli zpátečnická politika jednotliwých dworů opět k tomu to přiwede, by se národowé záwistí a nenáwistí rozjitření mezi sebau rozerwali. We jménu swobody, rownosti a bratrstwí wšech národů.", "id": 1201}
{"text": "26. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Strany sněmu]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Strany sněmu, který 30. t. m. zde držán býti má ( owšem ještě dle starého způsobu ), přáti si jest, aby aspoň Praha jak náleží representowána byla. Z toho ohledu radíme úsilně, aby dr. Štrobach, který se skutečně ze wšelikých ohledů za deputowaného Prahy wýborně hodí, při wolení nowých wýborů městských napřed do wýboru pak ale za deputowaného wywolen byl.", "id": 1202}
{"text": "16. květen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky, Titulek: [Dvě vtipné příhody], Autor: Havlíček, Karel\n* – * W Glasgowě byla nedáwno držána weliká schůzka w sále tamní radnice, do které se wejde 5000 lidí. Hlawní aučel byl, aby se umluwila žádost ku parlamentu proti direkci železné dráhy z Glasgowa do Edinburku, která k weliké škodě obchodu nedá w neděli po dotčené dráze jezditi. Aby wšak se to nestalo, wyzwali puritánští duchowní swé owčičky, aby se do onoho sálu nahrnuli a žádnému řečníku k slowu přijíti nedali, což se také poslušnému a hlučiwému množstwí dokonale powedlo. Ale jistý p. Brown, řečník k obraně řečené žádosti, nemoha pro hluk ani promluwiti přece na katedře stále stál od 8 hodin až přes půlnoc, jen aby žádný řečník strany protiwné nemohl wystaupiti. * – * Jednoho dne nawštíwil lékař swého nemocného a po několika otázkách se také tázal, jak spal. „ O špatně, “ odpowěděl nemocný „ já jsem wčera wečer celau noc spáti nemohl. “", "id": 1203}
{"text": "27. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Slováci, Titulek: [otisk petice], Autor: Havlíček, Karel\n– Důwěrníci slowenští we Wídni, t. pp. Kollár, Hanrich a Hlawáč, jak jsme již w pondělním čísle sdělili, přednesli JMC. jakož i ministerstwu petici, týkající se slowenského národu, kterau nyní zde doslowně podáwáme: Když wítězné císařské woje bohaprázdné powstání w Uhřích již zdusili, a tedy mysleti můžeme, že wysoká říšská wláda co nejspíše před se wezme politické zřízení Uher, kde by o politickém žiwotě 3 milionů Slowanů na jisto rozhodnutí se státi mohlo – jsau níže podepsaní důwěrníci toho mínění, že wysoká wláda říšská ráda uslyší sprawedliwé přání wěrného národu slowenského, by jej jakož i ostatní národy mocného státu w tomto weledůležitém díle stejnau otcowskau láskau obdařila a dle slušnosti ocenila. 875 Slowanská národnost w hořeních Uhřích až posud úpí pod jarmem maďarské nadwlády, pod jarmem z wětšího dílu ještě stáwajících magistrátů Košutowých, i pod jarmem někdejšího, we feudalismu zakořenělého illoyalního wplywu odrodilé šlechty, kteráž slowanskau swau národnost zapírá a s tuhau zatwrzelostí modle maďarské nadwlády klaněti se nepřestáwá, konečně žije i w neustálém strachu o žiwot i majetnost skrze powstalce guerilláše. Nemůže ještě tedy celý slowenský národ i nejprawější přání swé wyjewiti, nebo zdaž může chodit kdos se swázanýma nohama anebo mluwit se sewřenýma ústama? – Státi se to může teprwé, až nástrojowé wlády dobře zprawení na místa swá usazeni budau. Nemohl by tedy slowenský národ leč po nějakém čase sprawedliwé swé přání před nejwyšším trůnem složiti – snad by pak ale přišel pozdě! – Při takowém stawu wěcí pokládají sobě u wší poslušnosti podepsaní za powinnost, aby zároweň pro dobro nejwyššího trůnu, celého státu, jakož i swé neslýchaně utlačené národnosti přednesli wysoké wládě přání národu, jak je z dopisů a z rozličných úkazů poznali: 1. By oktrojowaná ústawa od 4. března slowenskému národu w německém jakož i w slowenském jazyku co nejslawněji prohlášena byla. Podepsaní zaručují se, že wěrný slowenský národ wše s wřelau wděčností přijme, neb s nedočkawostí hledí, až jemu weliká i swatá zásada rownopráwnosti z úst nástrojů wládních bezprostředně wyslowena bude. S newyhaslau wděčností přijme tento císařský dar swého nejdobrotiwějšího, milowaného panowníka, neb dar tento zkruší pauta maďarské nadwlády a jej k nowému politickému žiwotu powolá. Podepsaní doufají pewně, že náš národ, maudře a otcowsky jsa weden, na welkodušný tento dar nikdy nezapomene a wždy nepohnutelně a wěrně jako kdy jindy při trůnu i rodu císařském státi bude. Tato rownopráwnost ale jen tenkráte může zawedena býti, když náš národ nawždy z jha maďarského wyproštěn bude, a postaráno bude, by nikdy již se nenawrátil. Protož jest přání slowenského národu: 2. By slowenský národ w sewerních Uhřích od Maďarů odlaučen pod starým jménem – Slowenska ( jako Srbská Wojwodina ) twořil zwláštní korunní zem a bezprostředně wysoké říšské wládě byl podřízen. By na swém auzemí toliko od mužů jeho cisaři i národnosti wěrných, buď Slowáků, buď slowenské řečí schopných Němců, nikdy ale od swých wěčných utiskowatelů, Maďarů a odrodilců řízen a sprawowán byl, při čemž Rusíni na zwláštní kraje rozdělení a osadám německým i maďarským auplná rownost jazyku ponechána býti má, jakož by se to samé s osadami slowáckými i w maďarských stolicích státi mělo. Řeč auřední mezi auřady zemskými na Slowensku a wysokau wládau říšskau mohla by býti německá. K odůwodnění tohoto přání slowenského národu dowolují sobě u wší poslušnosti podepsaní k milostiwému uwážení wysoké wlády mimo mnohého jiného toliko následující uwésti: a ) Nemožno této co do počtu menší národnosti we společném sněmu uherském seděti, neboť při stáwajících okolnostech, při wzbuzeném již národním duchu a nesnášenliwosti maďarské, při surowé jejich usurpačnosti a znewažowání druhých národností – nesmí se přehlídnauti nesmířitelná odpornost mezi těmito národy! – Z takowých žiwlů záležející sněm zemský nemůže býti nikdy podporau trůnu a monarchie, nemůže nikdy pěstowati obecného blaha, a jest s to, wšeobecnau zkázu přiwolati a wysoké wládě říšské w cestu se stawěti. b ) I tenkráte, kdyby Slowákům wlastní národní občanská i saudní spráwa udělena byla, nemohli by Slowáci od maďarské nadwlády, která u odrodilé slowanské šlechty wždy hojné podpory nalézá, nikdy oswobození býti a padli by jí za obět w krátké době při nejblíže příštím politickém přewratu. c ) Ano bylo by se co obáwati, žeby slowenský národ k maďarskému přiwtělený nikdy k jarému politickému žiwotu a sebewědomí se powznesti nemohl, a při nejprwnějším politickém přewratu na snahy separatistické Maďarů s lhostejností hleděti mohl, nemaje čeho ztratiti. Pak i to nemůže býti wůlí nejwyššího trůnu i celé monarchie, aby národ slowenský 3 miliony silný maďarské národnosti co nástroj k zneužíwání w rukau ponechán byl. Konečně d ) wyslowila se wětší část míst w stolicích Orawské, Turčanské i Zwoleňské w uwěrečních listech slowácké deputace, která w březnu b. r. J. M. w Holomauci petici národa podala, o oddělení i zřízení zwláštní země korunní. We Wídni 10. září 1849. Důwěrníci wysoké wlády pro dobro národu slowenského Fr. Hanrich, Jan Kollár, Josef Hlawáč.", "id": 1204}
{"text": "2. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Z Moravy, Autor: Havlíček, Karel\nZ Morawy. K wůli porownání zde podáwáme zřízení sněmu morawského, aby každý z porownání poznati mohl weliký rozdíl mezi sněmem českým a morawským. Základ prozatimního zřízení budaucího sněmu zemského w markrabstwí moravském dle usnešení pánů moravských we shromaždění dne 27. dubna 1848. 1. Uzawřené od pánů stawů dle potřeby času nowé zřízení zemského sněmu morawského, w němž zastaupen býti má národ i wšeliké interessy země na základu woličstwí i wolitelnosti co možná nejširším, bude co provisorium trwati tak dlauho, až sněm říšský se usnese a o přiměřených času proměnách posawádního zřízení zemského, kteréž mu sněm zemský takto sestawený předloží, a až se dle toho usnešení swolá definitivně ( konečně ) zřízený sněm zemský. 2. Morawští stawowé záležejí ze čtyr oddělení, činících jednu komoru, totiž: a ) ze zástupců welkých gruntů čili statků; b ) ze zástupců obcí městských; c ) ze zástupců obcí wenkowských; d ) ze zástupců c. k. university Holomaucké. 3. Za welkau majetnost gruntowní powažuje se wšeliké panstwí a statek, w morawské desky zemské neb desky manské wložený, jestli s nim spojeno prowozowání práwomocnosti patrimoniální. Každý držitel po meči jednoho neb wíce w desky wložených panstwí neb statků má na sněmu hlas virilní, a může jej dáwati buď sám, aneb jestli w tom 194 nějaké překážky, na jeho místě nejbližší zákonní čekanec. Taktéž zastupuje držitele statku nejbližší příbuzný po meči, jestli statek, s nímž spojen jest virilní hlas, w drženi osoby ženské neb osoby nezletilé. Jedna a tatéž osoba nemůže zastupowati wíce hlasů virilních. Stawowstwí není při osobě, nýbrž při statku. Aby někdo mohl míti hlas virilní při sněmu zemském, potřebí, by byl: a ) w auplném požíwání občanstwí rakauskéko; b ) auplně způsobilý k zastáwání práw swých; c ) zachowalý, t. j. nebyl býwal odsauzen pro zločin jakýkoliw, ani pro těžký policejní přestupek, wykonaný ze zištnosti; d ) by měl plných 24 roků wěku swého. Wíce spoludržitelů panstwí neb statku ustanowí zástupce jednoho ze sebe. Při panstwích a statcích, jenž jsau w držení klášterů, má hlas a místo předstawený, při statcích pak, jenž náležejí korporacím neb obcím, posel, jejž si korporace neb obce samy swobodně wywolí; musí wšak míti swrchupsané wlastnosti. Jako wýminkau a bez wšeliké důslednosti wzhledem prawidel wyslowených zůstanau důstojníci zemští na čas tohoto provisorium we swé aučinnosti a swých práwech. 4. Při zastaupení obcích městských a wenkowských bere se za základ lidnatost, majetnost a intelligence ( rozumnost ). a ) Každé králowské město pošle nejméně jednoho, má-li ale wíce obywatelů než 3000, tolik poslů, kolikrát se počet obywatelů dá třemi tisíci děliti, při čemž se na zlomky nehledí. b ) Města wenkowská se 3000 obywatelů pošlau po jednom, mají-li ale swau wlastní práwomocnost ( magistrát ) a méně než 3000 obywatelů, dwě dohromady po jednom poslu. Divisor 3000 platí též při městech wenkowských, jenž mají wíce než 3000 obywatelů, byť i neměli wlastní práwomocnost; jakož se zlomky i při nich nepočítají. 5. C. k. universitu Holomauckau bude zastupowati následujících pět audůw: a ) rektor magnifikus, jenž toho času bude; b ) posel od každé z tří fakult a lékařsko-hojičského studium; c ) tito čtyři poslowé musejí býti professoři neb graduowaní audowé fakulty. 6. K zastaupení ostatních, w předešlých článcích nezastaupených tříd lidu pošle se na 15.000 z obywatelů jeden zástupce. Z obywatelstwa wylaučejí se obywatele měst zwlášť již zastaupených, a pak se wypátrá lidnatost a wypadající dle ní počet zástupců podlé krajů. Wolení děje se podlé dekanátů. Způsob wolení. We městech, jenž mají práwo woliti wlastní zástupce, wolí se na každých 200 obywatelů jeden wolič půwodním wolením, a kollegium woličů čili woličstwo takto zřízené wolí posly. W okresích dekanátních wolí se podlé obcí. Každá obec, jenž má přes 300 obywatelů, wolí jednoho woliče; menší obce wolí s nejbližší obcí společně. Wětší obce wolí na každých 300 obywatelů woliče, tedy tolik woličů, kolik jich wypadá, když se dělí lidnatost obce třemi sty, při čemž se na zlomky nebere ohled. Místo k wolení krom měst samostatně zastaupených ustanowí krajský auřad, kterýž i wolení řídí. Aby někdo mohl býti wolitelem, jest potřebí wůbec, by byl: a ) w auplném požíwání občanstwí rakauského; b ) fysicky plnoletý; c ) auplně způsobilý k zastáwání práw swých; d ) dobře zachowalý, t. j. by nebyl býwal odsauzen wůbec pro zločin jakýkoli a pro těžký policejní přestupek, wykonaný ze zištnosti; e ) usedlý nejméně rok ( maje statek aneb přebýwaje w okresu wolebním ); f ) samostatný ( pročež wylučují se čeledínowé, osoby podělowané chudým penízem, dělníci we fabrikách, towaryši a učenící ). Zwláště potřebí: 1. by platil daň direktní ( gruntowní čili kontribuci, domowní neb wýděleční ); 2. by se wykázal, že má 200 zl. stř. stálého ročního příjmu, nebo 3. by se zwláště zanášel zřízením obecním; za tau příčinau jsau wolitelowé beze wšeho censu ( wyměření platu ): a ) audowé wýboru obecního; b ) předstawení a spráwcowé ústawů obecně prospěšných; c ) farní duchowenstwo wšelikého wyznání a weřejní učitelowé, neb d ) intelligence ( rozumnost ), oswědčená stupněm doktorským učených fakult ( též beze wšeho censu ). Aby někdo mohl býti wolen za posla, musí: 1. býti sám wolitel, ne wšak práwě w tom okresu, kde se wolí, nébrž wůbec, a musí míti wlastnosti, kteréž se k woličstwí w Morawě požadují; 2. musí býti plných 30 roků starý. Poslowé nesmějí ani od woličů ani od koho jiného přijmauti instrukci k jednání sněmownímu. Toto prozatimní zřízení Morawského zemského sněmu, 27. dubna 1848 uzawřené, ztwrzeno jest od ministerstwa dle oznámení pana ministra wnitřních záležitostí od 10. kw. t. r., následkem čehož se prwní sedění provisorně sestaweného sněmu zemského ustanowuje na den 31. kwětna b. r. w král. hlawním městě Brně. Jednotliwí audowé sněmu nebudau se swoláwati. Řád wolení a instrukce nalezá se w tisku a co nejdříwe se oznámí. Audowé sněmu wyzýwají se, aby nejdéle 30. kw. 1848 w Brně se wynalezli a oznámili jméno i příbytek swůj w stawowském presidiálním kanceláři w dikasteriálním domě. W Brně, 16. kwětna 1848. Dod. Red. Každý již widí snahu odrodilých pp. stawů morawských, aby totiž hodně swých alířowaných Němců na sněm dostali; město Brno ( německé ) pošle 15 deput., kdežto Praha třikrát tak weliká jen 12 na náš sněm wysílá. Dále pozorujeme nesprawedlnost nesmírnau w tom: že každý majitel panstwí na sněmu sedí, třeba jen 200 neb 20 duší měl, kdežto poddaní jen na 15.000 duší jednoho posílají. Powšimněte si toho, bratři Morawané! jak s wámi waši pp. stawowé chytře zatáčejí. Proto asi se tak bojí spojení Morawy s Čechy, žeby již takowé chytré spády w Čechách lepšího odporu nalezly.", "id": 1205}
{"text": "24. červen 184, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Události Pražské v týdnu po sv. Duchu 1848., Autor: Havlíček, Karel\nUdálosti Pražské w týdnu po sw. Duchu 1848. Nemohu zde podati auplný popis wšeho, co se přihodilo, dílem proto, že jest tuze mnoho a že ještě ani sami wšechny podrobnosti auplně newíme, dílem ale, a hlawně z té příčiny, že nejsau nyní časowé u nás, aby každý prawdu snesl. Jenom nejhlawnější události zde po sobě wyprawím, zanecháwaje si ostatek na dobu přízniwější, až se wášně drobet ochladí. Rozšířují se ale nejen zde w Praze, nýbrž i w celé zemi a za hranicemi nejpodiwnější a nejhanebnější powěsti o tomto powstání Pražském, tak že, slyše tyto ošemetnosti, poctiwý člowěk až trne. Bůh a sprawedlnost ( ne obyčejná kancelářská, ale ta sprawedlnost, která bez zákonů psaných sídlí od přirozenosti we srdci lidském ) pokárají hanebníky, kteří ďábelskými prostředky snaží se uškoditi našemu ubohému slowanskému národu. Lež každá padne konečně na hlawu tu, z které wyšla, a prawda nezůstane wěčně tajna; konečně práwě tímto na cti utrháním se jenom našemu národu prospěje. Předně se našim německým krajanům prawilo, že to bylo spiknutí Čechů proti Němcům, a jsau i w Praze hlupáci, kteří wěří, že Čechowé chtěli zde w Praze 17.000 lidí, prawím sedmnáct tisíc lidí ( německých ) wymordowat, a že se našly auplné katalogy těch ke smrti určených obětí; na domech byly prý již známky, kde se má zabijet ( a w Praze byli we wšech domech Češi i Němci pohromadě! ) ba na Malé straně wyprawuje se ubožátkům měšťanům zrowna, kdo jejich domy již dostati měl, až oni by byli pobiti býwali. W Museum že se našlo mnoho jedu připraweného pro Němce a píky Swornosti že byly jedem kaleny. Chtěli prý jsme my Čechowé udělat republiku, ale což jen republiku, chtěli jsme se ještě také kromě republiky poddat ruskému cáru, a wywoliti si kromě republiky a kromě ruského cára ještě také českého krále, a to ne jednoho, nýbrž pět najednau, a sice: p. Fastra, bar. Villaniho, knížete Lubomierského, hrab. Bukwu, bana chorwatského Jelačiće, newím wěru jestli do zásoby nebo aby se we wládě střídali. We Wídni rozšířena byla powěst, že Čechowé w Praze Němce chytali, a když jich několik set pohromadě měli, do Wltawy je házeli!! Chytřejší z našich nepřátel připisují celé to powstání slowanskému sjezdu, ubezpečujíce, že jsme se tam w Museum o tom powstání radili a počátek weliké slowanské říše učiniti zamýšleli, a že wšechny spisy o tom ( weliké balíky ) jsau již w rukau wlády. Takowé lži ( a co se jich ještě přimluwí! ) budau nyní o nás kolowati we swětě, a mnoho času uplyne, než je wšechny wywrátíme. Sama wláda nyní na hradě Pražském pátrá po nějakém prý strašliwém spiknutí proti dynastii a proti Rakausku a drží tam weliký počet uwězněných wšelikého druhu, tak že již podle této rozmanitosti uwězněných patrně widíme, že jest wláda we omylu. Wláda naše wždycky buď snad z hrdosti, buď z newšímawosti na nás tak zwané wlastence hleděla skrze bělmo, a newzala si nikdy práci poznati nás, naše tendence, naší silu, naše smýšlení. Bylo to wěru mnohokrát k smíchu a k pláči, jak málo za starých časů sama sl. policie o nás wěděla, a nebyl snad ani jeden auředník, který by byl naše české časopisy čítal a pozorowal tendence jejich. Proto wláda ráda wěřila každému klepu, každé strašliwé historii, kterau jí některý německý šosák wyprawowal, jenž sám o nás takowé asi wyobrazení měl, jako babičky o 12 raubířích. „ Die Czechen, die Czechen, die Ultraczechen, die Czechomanen! \" býwalo těžké wzdychání. Co neznáme, toho se bojíme, a tak se stalo z nás poznenáhla strašidlo, kterým se plaší staré děti w Čechách, na Morawě, w Uhřích, w Němcích a zwláště we Wídni. Přece ale bude mnohý wěrný našinec na wenkowě we strachu o nás zde w Praze a o naši wěc. Nemějte žádných starostí, celé to neštěstí Pražské nebude wěci české nic škoditi, leda by snad z něho powstala reakce, což ale posawad s jistotau říci nelze. Co se welikého spiknutí proti císaři a dynastii týče, o tom buďte ubezpečeni, že žádné nebylo, když prawím žádné nebylo, myslím tím, že jsme my ( a kdo jsme my, to wíte ) žádné neobmýšleli a obmýšleti nemohli; jestli snad někdo jiný, třeba zdejší Sicherheitsverein o nějakém spiknutí wí, jest jeho wěc, aby to wypátral a winníky do náručí sprawedlnosti uwedl. Můžeme tedy směle očekáwati konec toho welikého wyšetřowání na hradě Pražském. Prawdiwý půwod a příčina celé té Pražské wěci jest osoba knížete Windischgrätze, zdejšího komandujícího. Známo bude, kterak we Wídni proti tomuto generálowi panowala zášť, která se pak w časopisech Wídeňských až k nám dostala, jmenowitě tenkrát, když kníže ten wrátil se z Wídně do Prahy za komandujícího. Tenkrát práwě také weliký počet šlechty Wídeň opustil a tenkrát byli jsme w národním ohledu w nejwětší protiwnosti s Wídní. Tu se Čechům a Pražanům od Wídeňských nesmírně předhazowala reakce ( zpátečnictwí ), což jest za našich časů nejwětší nadáwka. Tuto nadáwku si mnozí u nás zwláště mládež tuze k srdci brali, neboť zapomněli již, že nám nedáwno před tím ti sami nadáwali republikánů a že se jim tedy jenom o nadáwku jednalo. Zášť proti komandujícímu generálowi wzrůstala wždy wíce a podpalowána byla ještě rozmanitými wojenskými příprawami, jako silnými patrolami, obsazením Wyšehradu, zawážením děl do kasáren a t. d. Tak se rozmnožowala nechuť mezi wojskem a obywatelstwem a strašliwá nedůwěra zmocnila se wšech myslí: reakce, reakce šlechty a wojska! mlupo zřejmě mělo být „ mluwilo se po “ celém městě. Dne 11. na hod boží Swatodušní wyšel následující plakát na rozích zhusta nalepený: Obywatelé i spoluobčané Pražští! Již delší čas stáwají se w našem hlawním městě po tajmu w noci wojenské příprawy, které w nejwětší starost nás uwáděti musí. Celé batterie zawáží se w noci na místa, kdežto patrně proti městu samému stojí, totiž na Wyšehrad, na Petřín, do kasáren na Josefském place. Garnisony naše a polská zasílají si weřejné dopisy 226 obsahu takowého, že prý nynější přepiatost civilního lidu déle se trpěti nesmí atd. Totoť ukládá studentské legii swatau powinnost, co nejsilněj a wší prozřetedlností každému pokušení se reactionářůw odolati. Pročež wysílá dnes deputací na zdejší generální komando, aby se wydobylo powolení následowních článkůw: 1. Wydání 2000 kusů ručnic a 80.000 kusů ostrých patron pro legii studentů. 2. Wydání jedné auplně wystrojené batterie pro studentskau legii. 3. Odwezení tajně a w noci wywežených batterií z Wyšehradu, z Petřína a jiných podezřelých míst. Posuďte, obywatelé a spoluobčané Pražští, zdali žádosti naše prawé jsau! Důwěřujeme se w podporu Waši, i prohlašujeme se, že my též Wás celau mocí podporowati budeme, poněwadž přeswědčeni jsme, že potřebu tuto uznawši, stejné přání projewíte. Od spoluaudů deputace: Dra. Sladkowského. Jaroše. Čermáka. Dra. Bruny. Noaka. Wojsko a někteří jiní lidé počali jej trhati a seškrabowati, a již proto strhli se mnohé hádky. Wšude byly zástupy lidu, studentstwo shromažďowalo se, a deputace poslaná k arciknížeti Karlu Ferdinandowi dostala za odpowěď, že J. W. C. již w té wěci žádné moci nemá, a u komandujícího knížete Windischgrätze nedostala deputace od raddy městské a od studentstwa wyslaná též žádné upokojující odpowědi. Držela se tedy welmi četná schůzka w zahradě Sw.–Wáclawské, kdežto ustanoweno jest mezi jiným, aby na druhý den na Koňském trhu weliká demonstrace pod jménem sbratření se učinila, kdežto se wšichni neozbrojeni dostawiti a swým welikým počtem reakci zastrašiti mají. Dne 12. ráno wyšel tento plakát: Oznámení. Ta okolnost, že před několika dny děla na Wyšehrad a do kasárny u sw. Josefa přiwežena byla, zawdalo příčinu u měšťanstwa obáwání powzbuditi a zemské řízení z reakcí ( ohledů zpátečních ) winiti. Na Wyšehradě se wšak toliko ona děla po ukončení spráwy pewnostenské w tamější zbrojnici uložila, kteráž k řádnému ozbrojení takowéto pewnosti náleží, a následowně tam zůstati musejí. – Do kasárny u sw. Josefa byla wšak po wojenské přehlídce některá děla bez přípřeží bez mužstwa k nim patřícího wýhradně jen proto uložena, aby se při opětných podobných případnostech obtížný příwoz z Hradčan i odwoz tamtéž uspořil. Poněwadž jiná příčina, tato děla zde ponechati, před rukama není, pročež se komandující generál kníže Windischgrätz odhodlal žádosti Pražského měšťanstwa, purkmistrem a raddau městskau přednešené, za zprostředkowání zemského presidium w tom způsobu wyhowěti, že ona děla z kasárny sw. Josefa odstraniti a na jich obyčejné místo na Hradčana zpět odwezti kázal. Uwáděje toto pro upokojení weškerého obecenstwa we známost, žádám snažně wšech přátel míru a prawé konstituční swobody, by se nedůwodnými důmínkami drážditi nenechali. Konstituční swobodu, již náš nejmilostiwějši císař swým národům uděliti ráčil, swatě zachowati, káže čest a powinnost auřadů; ale spolu i také tu samu hájiti proti každému nebezpečenstwí. Kdo w plnění této powinnosti reakci poznáwati se domníwá, nelze jej přítelem swobody a wlasti nazýwati. Český sněm náš již tak na blízku, a i říšský jest w brzce k očekáwání. Taužebně očekáwá wlast od něho utwrzení mladé swé swobody, spolu i nowau, jarobujnau twářnost. Kráčejme spojeně s obapolnau důwěrau tomuto krásnému cíli zákonní cestau w austrety, a přičiňme se, pokoj a swornost mezi sebau zachowati, jenž až posud mezi námi panowaly, kteréžto nejen wšem třídám obywatelstwa ke cti slouží, ale i w celém králowstwí jich nejwýš potřebí jest. W Praze dne 12. čerwna 1848. Hrabě Lew Thun, c. kr. guberniální president. Na Koňském trhu držela se před sochau sw. Wáclawa pobožnost ( ne slowanská mše, jak mnozí prawí a sám hr. Thun we swé auřední zpráwě wyprawuje ) a weliký počet lidstwa byl tam shromážděn, nejwíce beze zbraně, mnozí se šawlemi po boku jak obyčejně, žádný s ručnicí. Odtud táhlo se pokojně domů rozličnými stranami a jeden zástup okolo generál. komanda se zpěwem. Tam ale wojsko proti lidu wystaupilo, newíme z jaké příčiny ( mnozí wyprawují, že pro pereat neb jinau urážku proti knížeti pronešenau ), střelilo se od wojska a bodalo se, několik osob poraněno jest ( jmenowitě jisto jest, že techniku jednomu ucho uťato jest ), tu powstal křik, traubení a bubnowání na poplach, ulice počaly se zatarasowati, dlažba se trhala na tarasy a rozličné staré nářadí, trámy, prkna, sudy atd. házely se na barrikády. W krátkém čase bylo celé město, ani Malau stranu newyjímaje, zataraseno, a nejwíce na Starém městě, kde stála takřka barrikáda na barrikádě. Křik a běhání wšude po městě, brzy na to střelba z ručnic na Příkopí atd. Tuto byla doba, kdeby bylo náležité wystaupení národní gardy dle powinnosti její mohlo zameziti weliké neštěstí; kdyby byla garda mezi wojsko a lid byla wstaupila, wojsku nedala stříleti a sama se na mírné cestě byla postarala o rozumné ukončení wěci. Ale národní garda neukázala se nikde – a nespatřili jsme ji od 12. — až zas po bombardowání, kdežto začala opět obyčejnau službu swau — nočních patrol a policejních dohlídek. Může být, že tyto řádky mnohého urazí, ale míníme zde gardu w celosti a ne jednotliwé osoby — a swědomí naše nedowoluje nám jinák psáti. Zatím tedy začal se wšude boj a brzy také počaly nesmírně hojné rány z děl strašiti město. Wšechny hlawní stráže dobyty jsau od lidu a roztlučeny dle možnosti. Hlawní sídlo boje bylo okolo generálního komanda a w Kolowratské střídě. Tuto musíme oprawiti zpráwu mnohých neprawau, že totiž z oken Národního Museum stříleno jest na wojsko a že Museum šturmem dobyto jest. Jsauť swědkowé sausedé protější, kteří odpřisáhnauti hotowi jsau, že z oken musejních ani jedna rána nepadla, a že wojsko Museum newyšturmowalo, toť každý zdrawýma očima podnes na domě Musejním widěti může, neboť by na sobě musel míti známky toho wyšturmowání. Wpuštěno tam jest wojsko a pobralo tam we strážnici Swornosti zbraň atd. Na Kolowratské střídě ale jak z barrikád tak z oken hojně se střílelo, ale ranami z děl rozbořeny jsau barrikády. Odpoledne zastřelena jest kněžna Windischgrätzowa, od koho newí se, ale w celém městě rozšířena byla powěst, že jenom omylem jí tato rána zasáhla. Syn knížete též silně poraněn jest. Hrabě Lew Thun chycen jest brzy odpoledne na barrikádě w Jezowitské ulici od studentů, a kromě některých urážek hned při postížení držán jest w počestném wězení w Klementinum, které bylo jako střediště celého powstání a mělo posádku studentstwa a ozbrojeného lidu. Chowal se neohroženě a neustupně w tomto nebezpečenstwí. Zatím trwal boj wšude zuřiwý až do noci, a wojsko zmocnilo se Koňského trhu, celé Kolowratské střídy, Nowých alejí až k řetězowému mostu, neboť se nešetřilo kartáčů a kanonowých kulí do barrikád. Wojsko samo střílelo nejwíc po čepicích studentských a Swornosti, lid zas po důstojnících, a prawí se wšeobecně, že mnohem wíce od wojska padlo než z lidu, což prawdě podobno jest, protože wojsko wíce wystaweno bylo na rány a že lid lepší střelnau zbraní opatřen byl, jmenowitě dobrými štuci, kterých mnoho podala zbrojnice Kolloredská. Wojsko učinilo w domech, do kterých se dostalo, welikau zpaušť, jmenowitě ale w Celetné ulici, a skoro wšechny okna wystřílena jsau, tak že po ulicích wšude sklo pod nohami zwučelo. Bohužel padlo od ran wojska mnoho neozbrojených lidí, kteří se práwě na ránu přihodili; mnoho též rozličných osob schytáno jest, a se studenty chycenými beze zbraně zle se nakládalo, tak že často mnohý tichý student snad jen pro swau čepici trpěti musel. Staré město a horní Nowé město bylo w moci powstalých. 13. w auterý zmocnilo se wojsko jedné strany Staroměstského náměstí a z oken střílelo hojně na rynk, a hlawni sila powstalých byla na barrikádě mezi welkým a malým rynkem. Wojsko mělo již wšechny brány we swé moci, a může se říci, že tento den a středa dosti mírně přešly bez welkého krweprolití. Powstalí čekali ustawičně na pomoc z wenku, že snad na tu střelbu lid se ku Praze potáhne, a nosily se rozličné powěsti tu o tolika tisících, tu o tolika, ale wšechno beze skutku. Weliký počet jihoslowanských audů slowanského sjezdu wypowězen jest z Prahy, a někteří, jako kníže Lubomírski, mocí wypraweni jsau. Zatím propuštěn jest hrabě L. Thun dobrowolně, protože se očekáwalo, že on jakožto prwní spráwce země, pod kterým i wojenská moc postawena jest, nějaké narownání učiní. To se nestalo, ale hned wečer téhož dne wyšla od něho následující auřední ohlášení: Obywatelům města Prahy. Jsa od wčíra poledne od studujících držán w zajetí, jsem dnes wečer opět na swobodu propuštěn. Mezitím se udály wěci přehrozné. Až posud jsau ulice města četnými barrikády uzawřeny, a bylo mi i sděleno, že studující i měšťané posly na wenkow wyslali, selský lid sem ku pomoci přiwolati. Občané Pražští! chci k ujišťowání wíru přiložiti, že mnohé z těchto barrikád jen w tom aumyslu stawěny byly, jakoby jich třeba bylo, Wás před nezaslaužilým autokem chrániti, a že nyní nahlédnete, že město i celá země náramné bídě wstříc kráčí, jestli pokoj co nejdříwe uweden nebude. Hned po mém propuštění komandující generál kníže Windischgrätz wojenské aučinkowání zastawil. Aby se k pokoji města, celé zemi welmi potřebnému, co nejwíce dopomohlo, zapomínám na wšecku urážku, kteráž se zemskému řízení w mé osobě stala, jakož i to, čímž pokoj města zrušen byl, jakž se zde až posud nikdy nestalo, promíjím. Budiž wšestranně odpuštěno a zapomenuto, a wystříhejte se dle možnosti wšech urážek i dráždění. Důtkliwě Wás wybízím, abyste skutkem dokázali, že Wám na tom oprawdu záleží, opět mír městu zaopatřiti. Tento důkaz musí ale předewším w tom záležeti, že ihned posud stojící barrikády odklidíte. Pod tau wýmínkau, že to hned ráno oprawdowě započnete, a nebude-li zatím na wojsko w městě aneb od wenkowanů, bezpráwně sem přiwolaných, dorážíno, čímžby wojsko opět k uchopení zbraně nuceno bylo, ručím Wám za to, že od téhož samého nic nepřátelského wíce proti Wám předsewzato aniž obzwláště na město stříleno nebude, a že wojsko, jak mile barrikády odstraněny budau, nazpět do kasáren ustaupí. Zdejší studující i jiní bezauhonní obywatelé Pražští, kteříž 12. a 13. t. m. zatčeni byli, aniž se obzwláštního nějakého přečinění winnými stali, budau tudíž na swobodu dáni. Pro Waše wlastní blaho uposlechnětež tohoto mého wybídnutí, nechte sobě sami na tom záležeti, abyste těch, kteří by snad dosti zaslepeni býti měli, nechtíti barrikády odstraniti, k tomu přiměli, neboť jen tím mohau wždy smutnější následky déle trwajícího wálečního stawu od Wás a Wašich přináležících wzdáleny býti. W Praze dne 13. čerwna 1848 wečír. Hrabě Lew Thun, c. k. guberniální president. Milí wenkowané! Byliť jste wšelikými osobami wybídnuti, spěchati obywatelům Pražským k pomoci, aneb se domníwáte snad z wlastního pudu, že zde Waší pomoci zapotřebí jest. Musímť Wás přísně warowati před každým pokusem, chtít do města wraziti. Waší pomoci není zde zapotřebí, ješto pokoj a pořádek od obywatelů Pražských samých zjednán bude, a opowážili-li byste se, chtíti sobě průchod do města mocí opatřiti, upotřebilo by se k Waší wlastní weliké škodě zákonní moci proti Wám. Uposlechnětež tedy mé otcowské raddy, nawraťte se zpět pokojně do swého obydlí a pečujte o to, aby u Wás doma pokoj a pořádek rušen nebyl. W Praze 13. čerwna 1848 wečír. Hrabě Lew Thun, cís. král. zemský president. Tato ohlášení mnohem později došla k wědomosti lidu. Téhož dne jat jest hrabě Wojtěch Deym od wojska na Malé straně a dán do wězení. 14. we středu přijela dworní komisse z Wídně, býwalý komandující w Praze hr. Mensdorf a p. dworní radda Klecanský, mužowé wážení. Co jednali, s jakými těžkostmi celé jejích postawení spojeno bylo, o tom nyní posud prawého swětla nemáme, časem swým se ale snad wšechno wyjasní. Powstalci wydali některá ohlášení žádostí swých, a sice: 1. kníže Windischgrätz ať hned město opustí; 2. wojska ať w Praze jen tolik zůstane, co na osazení stráží newyhnutelně zapotřebí jest, které pak jak we městě tak na branách společně od wojska s měšťanstwem a studentswem obsazeny budau; 3. aby hned provisorní wláda, jakožto národu odpowědné ministerstwo we jménu J. M. císaře a krále našeho samostatně zem českau říditi počala, — jakož i prowolání 227 k lidu wenkowskému, aby Praze ku pomoci přišel. Awšak nebylo žádného průchodu do města leč přes přewoz na Podskalí, a okolo města wšude bylo rozestaweno wojsko, zwlášť jízda, a co se na rozličných místech za branami dělo, o tom posud wědomostí nemáme. Zatím propuštěni jsau mnozí ze zajetí u wojska. Za noc mezi středau a čtwrtkem odebralo se weškeré wojsko z Nowého města za Wltawu na Malau stranu; most řetězowý, jenž byl až posud od wojska silně obsazen i děly opatřen, opustili wojáci, sházewše wšechny dřewěné mostownice do wody, tak že bylo spojení mezi Malau stranau a ostatní Prahau úplně zrušeno. Wědělo se sice již po celý den o tom, že se wojsko k odchodu hotowí, ale myslilo se, že wůbec město chtí opustiti, aby dworní komisse opět pokoj zawésti mohla. Ráno tedy najednau bylo Staré i Nowé město bez wojska; počet ozbrojených hrdin we mestě rozmnožil se neslýchaně, weliký počet národní gardy objewil se a tak se chowal, že jest posawád těžko powědíti, drželi-li s powstalými nebo přišli-li jen pro zachowání pořádku. Najednau se ale ráno otewřely wšem oči, na wšech příhodných místech Malé strany stály děla, a ráno we čtwrtek 15. o osmé hodině počalo wojsko házeti na Prahu granáty a kartáče a šestiliberky, což až do 12. hodin trwalo. Nejwíce padaly kulky na kolej Klementinskau, na nábřeží a wůbec na Staré město, odkud také přes řeku ze štuců se na wojsko střílelo, jmenowitě na dělostřelce. Malá strana přetwořila se w prawý tábor, a králwský hrad stal se hlawním kwartýrem, we kterém sídlelo welitelstwo wojska a p. hr. L. Thun. Boj byl nyní welice nestejný – kanony proti ručnicím – a každý již předzwídati mohl konec. Postawení wojska na Malé straně bylo pewné, nepřístupné, a proti bombardowání nemohlo se město nikterak udržeti. Šla deputace do zámku wyjednáwati, kdežto i dworní komisse přítomna byla. Nawrátiwši se tato deputace, přinesla následující wýsledek, který brzy ohlášen jest: Ohlášení. Práwě došly k městské raddě následující preliminarie k uzawření kapitulací s městem, k obnowení pokoje a pořádku, kteréžto jakožto předstawený raddy s tím doložením oznamuji, že do uzawření konečné pacifikací pražádné nepřátelstwí od měšťanů a studentů nesmějí být začínány. J. oswícenost komandující generál kníže Windischgrätz odhodlal se složiti swé posawádní důstojenstwí w ruce J. C. Milosti. Spolu podepsaný generál jízdy hrabě Mensdorf uwáže se na prozatím we wedení generálního komanda w Čechách. Wojsko se uwede do hlawního města Prahy w té míře, jak budau stojící posud barrikády odstraněny. O bezodkladné odstranění těchto barrikád bude město samo pečowat. Ponoční služby ( patroly ) mají od nyní wojsko a národní garda společně zastáwat. Důwěřujme se, že wšichni obywatelé Pražští počestnau snahau k tomu hleděti budau, aby porušený pokoj a pořádek obnowen, wzájemná důwěra a dobrá wůle mezi wojskem a měšťanstwem zachowána a utužena a wšecka nedůwodná bázeň před reakcí proti konstitučním swobodám od Jeho Císarské Milosti powoleným wywrácena byla. W Praze dne 15. čerwna 1848. Dworští komissaři Hrabě Mensdorf w. r. Klecanský w. r. cís. král. dworský radda. Odewzdáwaje tento přípis obecenstwu, kojím se pewnau důwěrau, že jedenkaždý náš spoluobčan k obnowení pokoje dopomáhati a dosažení našich žádostí na cestě zákonité co možná nejwíce podporowati bude. W Praze dne 15. čerwna 1848. Dr. Wáclaw Wanka, pr. purkmistr. Mezi tím, co tyto wěci leckde po barrikádách čteny a lidu wyswětlowány byly, střílelo se ale pořád z ručnic i z kanonů celé odpoledne, a to welmi zhusta; kdo začínal, bylo wždy při takowém zmatku těžko wěděti; na Malé straně říkalo se, že začíná lid, lid zas říkal, že wojsko; co člowěk na swé oči newiděl w těchto dnech, těžko tomu uwěřiti. Téhož dne na mnohých místech granáty zapálily, jmenowitě u Halánků ( Fingerhutů ), kdežto jsem w tu dobu sám přítomen byl, a celé město bylo welmi nakloněno k míru a pokoji. Odpoledne dorazili sem již mnozí ozbrojení z měst okolních, a zwláště w pátek ráno došlo množstwí, ale beze wší platnosti, poněwadž bylo marné wšechno počínání proti dělům Malostranským. W noci ještě stříleno jest, jak obyčejně z ručnic. Až po tuto dobu jednalo se wždy ještě o čestné kapitulací, zbraň by byla městu na každý pád zůstala, i strany wojska byloby se nepochybně žádosti lidu zadost učinilo. Nyní ale ( již nyní! ) bylo wšechno ztraceno. Deputace na Malau stranu poslaná, při které sám p. purkmistr byl, Ke cti tohoto šlechetného muže budiž zde poznamenáno, že on nejwíce hořkosti těchto dnů na ramenau nosil. Opuštěn jsa od raddy swé, skoro sám jediný byl w toku těch událostí, a můžeme říci, že se při wšem šlechetně zachowal. Jeho utrpení, práce a nesnáze nemohau se mu owšem nahraditi, ale aspoň wděčným slowem připomínáme je obecenstwu. Red. přišla s welmi truchliwými zpráwami, wyjednáwati že se již nebude, že se město musí wzdáti, že se žádné wýminky nepřijmau, že do 6 hodin wečer složí dworní komisse auřad swůj ( strany té dworní komisse posawad newíme, na čem jsme byli ), a že se druhého dne bude bombardowati, nepočnau-li se dnes ještě barrikády baurati. Nastalo hlučné sezení na radnici, jehožto wýsledkem bylo ustanowení, aby se barrikády rozbořily. Ustanoweno jest též, aby deputace poslána byla do Wídně k ministerstwu, aby žádala o amnestii a jiné ještě wěci žádaucí. Lidem majícím u studenstwa a u lidu důwěru uloženo jest, aby je k tomu přiměli; Swornost shromáždila se w Museum a tam ustanowila, že i ona napomínati chce k boření barrikád. Zatím wyšla následující ohlášení: Ohlášení. Wčerejší ohlášení, jímž se přípis wysoké dworské komissí na prosby wyslanců měšťanstwa, studenstwa a národní gardy oznamowal, zawdalo příčinu k dwojsmysnému wýkladu, jakoby uzawření kapitulalce se strany c. k. wojska se bylo státi mělo. Aby se wšemu možnému omylu wyhnulo, oznamují nížepsaní, že nikoli slaw. c. k. wojsko, nýbrž měšťanstwo o kapitulací žádalo, a následowně toto wyjádření, jakž w onom ohlášení stojí, jen o městě rozumíno býti může; neboť jen následkem proseb měšťanstwa oznámené wýminky nám sděleny byly. W Praze dne 16. čerwna 1848. Purkmistr a radda městská. Dr. Wáclaw Wanka, w. r. pr. purkmistr. Prohlášení. Dworní komissí až do dnešního rána očekáwala, že dle wčerejších koncessí barrikády se odstranějí, zákonní pořádek zase nastane, a že cís. král. wojsko s národní gardau a legionem studentů společně stráže konati bude, a pokoj w městě wíce se nezruší. Kdežto ale od wojska dle učiněných wýminek zajaté propuštěni byli, a střelba do města se zarazila, w městě ale barrikády se nejenom neodstranily, nýbrž i poznowu rozmnožily, wojsko se od prozatímního komandujícího generála hraběte Mensdorfa wíce držet nenechá, a žádá, aby kníže Windischgrätz zase komando přewzal. Dworní komissí, která wšemožně se snažila, městu pokoj wyjednati, jest nyní nucena, od dálšího pojednání upustiti, welení knížeti Windischgrätzowi ještě dnes wečír přenechati a jen lhůtu k wzdání města do zejtřka ráno k šesté hodině zdržeti. Po této hodině město jakožto obležené prohlášeno a bombardowáno bude, a měšťanstwo jako i weškeré obywatelstwo smutné následky samo sobě připsati musí. Z toho ohledu uzawřela radda městská: 1. aby se ze žádné strany města nestřílelo, aby se bombardowání zachránilo; 2. aby předewším barrikády se hned odstranily; 3. aby se k tomu cíli studenstwo se Sworností a měšťanstwem spojily a swobodné průchody tím dříwe způsobily, kdežto mrtwoly w městě ležící pochowati se nemohau a tím nebezpečné nemoci nám hrozejí; 4. naproti tomu měšťanstwo swau ctí, krwí a žiwotem studentům a wšem, kteří na boji podíl měli, po wyplnění článků 1ho a 2ho za jejich auplnau jistotu ručí. Jen pod těmi wýminkami se naše wčerejši wyzápasnost a pokoj města zachrániti může. W Praze dne 16. čerwna 1848. Purkmistr a radda městská. Dr. Wáclaw Wanka, pr. purkmistr. Na domlauwání mnohých počaly se skutečně barrikády rozbírati, a jen málo který protiwil se proti patrné wětšině. Mnozí opustili nejen barrikády leč i město. Asi okolo 6. hodiny widěl jsem wlastníma očima na starém mostě naproti sobě státi dwě bílé korauhwe Staroměstskau a Malostranskau, jak se k sobě blížily. Domníwaje se s auplnau jistotau, že již nyní brzy wojsko do města wejde a tedy wlastně boj docela skončen jest, odešel jsem na Koňský trh. Tu wšak okolo půl 9. hodiny wyděsil nás nesmírně huk děl a wšeobecná střelba ručnic. Celé město bylo jedním rázem jako u wytržení, počalo se po ulicích běhati, bubnowati na poplach, traubiti, zwony šturmowati — jako z instinktu počali lidé opět barrikády stawěti — proti pumám. Mlýny u mostu kamenného stály již w plamenu a oheň zůřiwě se rozmáhal, wodárna staroměstská stála co pochodeň w plamenu a oheň zachwacowal okolní domy. Na hasící lid střílelo wojsko z Malé strany. Popisowati tuto noc, kterau celá Praha zakusila w úplné hořkosti, toho nežádej nikdo ode mne. Posawad dautná wypálenisko a w noci rozšiřuje skwělau zář. Škoda klade se přes million. Za příčinu wšeho toho wšeobecně pokládá se, že prý z těchto mlýnů střeleno jest na wojsko, když po mostě kamenném chtělo do Starého města wejíti. W tom pádu jen litujeme toho, že komandující generál za trestu hodnau lehkomyslnost a wěrolomnost jednoho člowěka cele město tak pokáral, a jmenowitě newiné majitele těchto mlýnů. Ráno opauštělo weškeré studenstwo město, na železnici nebylo možná wozů dosti shledati pro hojný počet odjíždějících. Neštěstí, které se ale w Běchowicích prý přihodilo, neznáme od očitých swědků, a proto raději o něm pomlčíme, ač powěst strašliwě wyprawuje. Barrikády byly odstraněny, zbraň se odewzdáwala na radnici, a na rozích wiselo následující oznámení: Ohlášení. Dne 13. t. m. wečer byly zastaweny wšecky wojenské příprawy, kterých proti zbauřené Praze se uchopiti potřeba kázala, a k udržení pokoje mimo propuštění guberniálního presidenta Leona hraběte Thuna určito bylo, by zatarasowání ulic města se odstranilo. Staré a Nowé město wýminkau tauto opowrhlo; aby se obnowenému prolití krwe w ulicích města ušlo, wojsko předwčírem wečer do postawení nynějšího odtáhlo. Sotwa se to stalo, počalo střílení s prawého břehu Wltawy na wojsko, w čemž se bez ustání celý den setrwalo, načež také toto k obraně swé střílení opakowati muselo. Na žádost po sobě wyslaných deputací uzawřela zde umístěná c. k. dworská komissí, ještě jednau se pokusiti, by pořádek opět přiwedla. Ale i tento pokus zůstal bez žádaného aučinku. Zatarasení ulic se neodstranilo; město nepodalo žádného rukojemstwí k nawrácení pořádku, ano i wyzwáním pokusilo se, by opět i Malá strana zase se pozdwihla. Cís. král. dworská komis ukončila w té důležitosti swé úřední jednání a knížete z Windischgrätzů požádala, aby on komando opět přejal a w této potřebě wojenských pokročení přísně se uchopil. Při takowých případnostech dálší pojednáwání místa wíce míti nemůže. Staré a Nowé město ať se tedy bez wýminky wzdají, wše zatarasowání odstraniti, ten nad Podskalí nowě zřízený lodní most rozbíti a wší zbraň wydati. K tomu dáwá se lhůta do 12ti hodin w poledne, a ukládá se na pojistění, že se to stane, následující osoby zástawau wydati: Brabce Martina, obchodníka w dřewech; Bradku, spoluauda legiony technické; Fryče Josefa, doktora práw; Fryče, jeho syna, auda libomudrcké kohorty; Haklika, kasíra městského; Kampelíka Cyrilla, doktora lékařstwí; Klaudyho, doktora práw, podtribuna kohorty práwníků; Patrubána Karla, doktora lékařstwí, tribuna kohorty lékárnické; Ratzenbeka Frant., doktora lékařstwí; Schmidta, posamentýra, auda Swornosti; Sladkowského, kandidáta doktorstwí práw; Tyla Branimíra; Wesemana, fryséra; Wodku, auda legie práwníků. Jestliže se powzbuzení tomuto newyhowí, nepozůstane zemské wládě nic jiného, nežli město střelbau ke wzdání-se přinutiti. Kotle na házení pum stojí již na potřebném místě; pálení na město se ale w poslední ohled až do zítřejšího poledne zadrží. Ostatně jen tenkrát stříleno bude, když by wojsko střílením 228 k obraně swé nuceno býti mělo, a jak daleko by potřeba kázala, aby onen most na Podskalí zničen býti mohl. Dáno na hradě Pražském dne 16. čerwna 1848. Hrabě Leo Thun, c. k. gub. president. A. Windischgrätz, komand. generál. Ostatně ale na žádost města upuštěno od těch rukojmí, jejichžto wětší počet beztoho přítomen nebyl. Hrabě L. Thun, poněwadž se wždy o tažení wenkowanů k Praze mluwilo, wydal k wenkowanům následující auřední prowolání: Milí wenkowané! Mnozí zlowolní lidé rozšířují po wenku tu lžíplnau zpráwu, že se w Praze wojsko proti měšťanstwu proto zasazuje, by hlawnímu městu a wšem wenkowním obcím oné swobodné zásady zase odňaty byly, ktetými je Jeho císařská králowská Jasnost obdarowati ráčila; zwláště by rolníkům oswobození od roboty upřené a oni k této býwalé powinnosti opět potahowáni byli. Milí rolníci! newěřte ani w tom nejmenším lžiwým zpráwám těmto, a wěřte auplně, že této wojenské přísnosti jen to různění swatého pokoje mezi měšťanstwem Pražským příčinu podalo, kterau wláda zemská proto wynaložit musila, by předešlý pokojný pořádek zase uwedla a upewnila; a wěřtež, že se Wám na wšech těch milostech, kterými Wás nejdobrotiwější Král a Pán náš obmysliti ráčil, toho nejmenšího zkrácení neučiní. Wy upřímně a wěrně na to hleďte, a zlowolným lidem toho netrpte, by na wenkowu Wašem pokoj rušen byl. Odstupte od toho předsewzetí, jestli byste se byli k takowému naklonili, abyste násilně do Prahy wrazili a onen nepořádek podporowali, ale raději w dobré mysli trpěliwě dočekejte, až se w Praze onen od wšech řádných lidí žádaný pořádek opět zawede a upewní. W Praze dne 16. čerwna 1848. Leo hrabě Thun, cís. kr. gub. president. Od této doby nejlépe učiníme, když zde po pořádku wytiskneme wšechna auřední ohlášení, jak na rozích powěšena byla. Z nich se každý při těchto okolnostech nejlépe dowí, co se dělo. Se strany purkmistra a raddy městské nařizuje se komandu Pražské národní stráže a uniformowaných sborů, že dnes o 5. hodině odpoledne weškeří ozbrojení sborowé hlawního města, každé oddělení na swém obyčejném shromáždišti, wynalezt dáti se mají. Toto nařízení ať komando skrze swé podřízené orgány obesláním wšech spoluaudů sborowých ( na wšechen pád bez udeření na buben ) týkajícím s tím podotknutím k známosti uwedau, že se wšickni spoluaudowé ozbrojených sborů wybízejí, na swau měšťanskau čest tomuto příkazu zadost učiniti, sice by ti, kteří by žádnau dostatečnau příčinu, pro kterauž nazpět zůstali, wykázati nemohli, důstojenstwí swého za zbawené prohlášeni byli, a wůbec proti wšem by se těmi tresty zakročiti musilo, kteréž prozatimní zákon pro národní stráž na zanedbání služby, kteráž w okamžení, kde wšickni řádně smýšlející měšťané dle sil swých k obnowení pokoje přispíwati powinni jsau, tím trestu hodnější se ukazuje — ukládá. Wšecky gardy ať se bez rozdílu auplně ozbrojeny dostawí, a těm, které snad swé zbraně již byly odewzdaly, budau ty samé opět na poukázaní čestného lístku wydány. W případnosti, žeby se komandující páni důstojníci poněkud nedostawili, ať přejme komando důstojník dle stupně hodnosti nejstarší, a kde by se žádný důstojník nedostawil, ať setnina prozatimního komandanta mezi sebou ihned zwolí. Jednotliwá oddělení nechť pak na swém shromáždišti dálšího poukazu od raddy městské očekáwají. W Praze dne 17. čerwna l848. Dr. Wáclaw Wanka, pr. purkmistr. We jménu cís. kr. dworní komissí se tímto wšem obywatelům Pražským oznamuje, že se od nynějška, s wýminkau osob k národní gardě náležících, jenž čestným lístkem opatřeny jsau, žádná ciwilní osoba opowážiti nesmí se zbraní w městě wesměs, obzwláště ale na staroměstském břehu Moldawy, w mostecké wěži i we wedlejších domech, pak we wyhořelém mlýně a we wodárně se objewiti. Kdokoli by w těchto jmenowaných místech se střelnau zbraní postížen byl, bude na něm dle nařízení cís. kr. dworské komissí okamžitě stanné práwo ( Standrecht ) wykonáno. Oznámeno s wybubnowáním. W Praze dne 17. čerwna 1848. Dr. W. Wanka, pr. purkmistr. Widěl: Mensdorf, generál jezdectwa, Klezanský, c. k. dworní radda. Ohlášení. Poněwadž skrze weliké nepokoje za posledně minulých dnů k nawrácení pokoje a pořádku newyhnutelně potřebí jest, by se počet oněch k třídě pracowníků náležících cizopanských poddaných až na ty ohradil, kteří skutečně w práci stojí; pročež se následující nařízení wšeobecně oznamuje: 1. Každý cizopanský poddaný, který w stálé práci stojí, má sobě wýkaz od swého práci poskytujícího pána opatřiti tohoto obsahu: „ N. N. stojí u mne w práci, a já jej potřebuji. \" S tímto wýkazem na práci odebeř se jeden každý neprodleně ku komissaři nad okrskem chudých a zaopatř tam sobě stwrzení téhož wýkazu, aby se tím wždycky, kdykoliw by hodlal sobě osobiti práwo na nějakau podporu, řádně wykázati mohl. 2. Cizinci náležící pod jinau práwomocnost, kteří nemají stálé práce, nýbrž pauze nádennictwím se žiwí, a přítomně z práce propuštěni a bez wýžiwy jsau, ať sobě zaopatří we 24 hodinách swědectwí swého pána práci jim poskytujícího toho obsahu: „ že až do nynějšího dne, aneb až k tomu neb onomu času u nížepsaného w práci stáli. \" Tyto práci nemající osoby mají sobě též podobný wýkaz při okrsním komissariátu nad chudými potwrdit dáti, a budau přidrženy, poněwadž w nynějším čase bez toho důstatečné obžiwy w Praze pro ně není, neodkladně po dosažení onoho potwrzeného wýkazu do swé otčiny se odebrati, ku kteréžto cestě jim na poukázání téhož wýkazu ze sebraných dobročinných příspěwků peněžitá podpora udělena bude. Onino, kteříž se tomuto nařízení nepodwolí, museli by následky z toho powstalé a okoličnostmi času osprawedlněné sobě líbit nechati, kdyžby do swé otčiny šupem odesláni byli. Aby toto tak welmi potřebné nařízení w skutek uwedeno býti mohlo, dožadují se též páni komissaři nad okrsky chudých snažně, podrobiti se tomuto zaměstknání s namnoze již dokázanau horliwostí a w obyčejných auředních hodinách w místnosti komissariátů dáti se wynalezti. Purkmistr a radda městská. W Praze dne 17. čerwna 1848. Wáclaw Wanka, prov. purkmistr. Ohlášení. Obywatelům k. hlawního města Prahy. Poněwadž se město Praha w stawu obležení nachází, nařizuje se s ohledem na oné 16. t. m. na Malé straně ohledně tím wymíněné wojenské práwomocnosti učiněné zřízení, a na stanné práwo ohledně učitých případů wčera pro Staré i Nowé město od magistrátu prohlášené, k aučelu stejného jednání na místě těchto zřízení nyní následující: Wšecka wážnost w politickém, policejním a káracím ohledu saustředuje se na čas stawu obležení w hlawním ubytowání zde w c. k. hradě. Wšickni až posud od wojska, a budaucně, pokud staw obležení trwá, od kohokoliw přiwedení přestupitelowé zákonu poukážau se na wyšetřowací komissí w hlawním ubytowání z městských a wojenských osob sestawenau, a budau od ní wyslejcháni, a ti, kteří se nějakého přečinění aneb přestupku proti wšeobecné jistotě neb proti osobám k udržení té samé ustanoweným, neb proti wojenskému postawení a nařízením, strážím a hlídkám winnými učinili, aneb příkaz, swé zbraně a střeliwo odewzdati, newyplnili aneb zbraně a střeliwo zatajili, budau dle práwa wojenského odsauzeni a podlé wojenských zákonů potrestáni. Sem náleží též zřizowání barrikád w ulicích a na cestách, a každé srocowání wíce než osmi osob, kteréž bez ohledu obdrženého wybídnutí se nerozejdau. Ostatní prowinilci a přestupníci policejních zákonů budau odewzdáni řádnému náležitému městskému trestnímu práwu aneb policejnímu auřadu. Očekáwá se, že toto nynějšími okolnostmi přikázané zřízení wšem dobře smýšlejícím jen k upokojení slaužiti, zlomyslníky ale od přestupků zdržowati bude. Dáno na hradě Pražském dne 18. čerwna 1848. Lew hrabě Thun, c. k. gub. president. A. kníže Windischgrätz, komand. generál. Národní gardě i wšem posud stáwajícím měšťanským sborům náleží na základě konstituce, od Jeho Milosti Císařské milostiwě udělené, nad řádem, pokojem a jistotau města, jakož i nad zachowáním udělených práw bdíti. Poněwadž toho okolnosti času nutně požadují, aby měšťanské sbory i národní gardy swé powinnosti zadost učinily, pročež jedenkaždý, jenž těmto sborům náležeti za čest sobě pokládá, má se u obydlí swého setníka, ku které setnině náleží, wynajíti, předběžně oněm důstojníkům w těch okrscích bydlícím se podříditi a nejdéle do 6 hodin odpoledne zpráwu o swém stawu prozatimnímu nejwyššímu komandu do stábní kanceláře odesláním jednoho důstojníka zadati, by se počet pro službu komandowaných oznámiti mohl. Spolu připomenauti třeba jest, že wyplnění této powinnosti tím jistěji rychle státi se musí, an by smutné následky, jenž z nedostawení se nastati by mohly, jen každý wáhawý sobě přičítati mohl, a jejichž jména weřejně obecenstwu by oznámena býti musila. Radda městská w Praze, dne 18. čerwna 1848. Dr. Wanka, pr. purkmistr. Sděluji swým spoluměšťanům telegrafickau depeši, jenž mi dnes sdělena byla, s důtkliwau prosbau, by tu samu jeden každý srdečně uwážiti a k uwedení pořádku a pokoje jak příkladem, tak i dobrým slowem přispěti hleděl. W Praze dne 19. čerwna 1848. Dr. Waňka, pr. purkmistr. Ministr wnitřních záležitostí ku dworní komissí w Praze. Wyslancowé města Prahy přijdau zejtra nazpět, jejich prosby jsau jim při zaručení od nich žádaného rukojemstwí od ministerium powoleny. Dworním komissařům se tysamy potwrditi a wykonati přikázalo, ministerium tedy daufá a wyslancowé ujišťují, že smíření, pokoj i swornost rychle uwedeny i zachowány budau. Toto se předběžně k upokojení celé země i každé národnosti wšeobecně oznamuje, sdělení dworní komissí, jakož i oznámení o tom přinesau wyslancowé. W Olomauci dne 18. čerwna 1848. ( Konec těchto plakátů w čísle 59. )", "id": 1206}
{"text": "4. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o návratu deputace z Olomouce], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Deputace naše wrátila se z Holomauce a uweřejní sama zprávu o swém jednání. Jak doslýcháme ale z dobrých pramenů, wyswětlí také celau tu okolnost o urážce jí učiněné, které tak ochotně použily zdejší nowiny Deutsche Zeitung. Až tato zpráwa wyjde, uweřejníme ji také w celosti w Národních Nowinách, aby každý sám z pramene se prawdy dověděl.", "id": 1207}
{"text": "26. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O polích kněžstva], Autor: Havlíček, Karel\nMy již dříwe jsme strany této wěci něco podobného nawrhnauti chtěli. Jdeme totiž o krok dále než náš dopisowatel a myslíme, žeby lépe bylo, tyto pole, které dle našeho mínění dozajista kněžím nezůstanau, proto že kněžstwo wšude stálé platy w hotowosti míti musí, dokonce chudším občanům w malých částích asi po 3–4 mírách prodati, wšak ale tím způsobem, aby se poznenáhla ( na př. na 20 let ) wyplácela. Takowým způsobem nabudau poctiwí a pracowití, ale nemajetní lidé příležitost opatřiti si potřebný kausek pole, a w naší zemi nebudeme míti žádné obywatele takowé, kteří newědí, kam hlawu swau položiti, a žádné jisté jmění nemají. Prawá demokratie musí k tomu směřowati, aby o wšechny druhy občanů stejná péče byla, a ačkoli nemůžeme žádati, aby se stát o wýžiwu swých občanů sám staral, přece nesmíme takowé příležitosti, jako nynější jest, nedbale opomíjeti, kdežto se welmi mnoho dobrého státi může, a přece zemské důchody spíše získají než ztrátu utrpí. Ostatně ale jest naše mínění, že o této wěci český zemský sněm rokowati a rozhodowati bude, a pak se pewně o to zasadíme. H. B.", "id": 1208}
{"text": "20. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Kandidát pro okres Vimperský], Autor: Havlíček, Karel\nWelectěným pánům woličům okresu Wimperského schwalujeme, shodujíce se w tom s náwrhem Slowanské Lípy, za kandidáta pro říšský sněm p. Klieberta, dra. práw. Redakce Nár. Nowin.", "id": 1209}
{"text": "8. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Omluvenky., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Za omluwenky sešlo se w Praze letošního roku čistého wýnosu 1792 zl. 56 kr. stř., které Pražská soukromní společnost k podporowání chudých k účelům swým použije. Widěti z toho, jak blahodějně se omrzelého již zwyku gratulací použilo zawedením těchto omluwenek. Jak mnoho jiných rowněž tak ničemných obyčejů, k. p. smekání na ulici atd., by se rowněž takowým spůsobem pro pohodlí wšech a k prospěchu nějakému wyzdwihnouti mohlo! Jak rád by se mnohý mírnému ročnímu platu ( také omluwenka ) podrobil, kdyby za to od mrzutého ustawičného smekání ( zwlášť w malých městech ) oswobozen byl! Slušná k předstaweným úcta by se při tom nikoli zanedbáwati nemusela. Ubezpečen jsem, že by se za peníze takto sebrané řádná průmyslowá škola wydržowati mohla! A kromě to by se w jiných našich městech též tak dobře použíti mohly sebrané peníze k př. na školu atd. Co se na školy obětuje, dá se také chudým, proto že člowěk wycwičený wždy tolik umí, aby se wyžiwil a žebrati nemusel. – Tato wěc hodna jest wší úwahy a pozornosti; nemáme nikdy opomenouti příležitosti, když se něco dobrého wywésti dá.", "id": 1210}
{"text": "21. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraniční zprávy, Titulek: Školy rolnické, Autor: Havlíček, Karel\nHavlíčkovo autorství je nejisté W Němcích. – Školy rolnické. W Prusích wůbec, zwláště pak w Pomořanech a Brandenburcích budau prý zřízeny školy pro rolníky, a sice w Pomořanech ještě tohoto roku. Budau pak ty školy k tomu určeny, aby w nich synowé zámožnějších sedláků nejen wšelikým naukám, ale i také hospodářstwí prakticky i theoreticky se učili. Spojení takowé škol s ústawy hospodářskými již dáwno prý si wšichni přáli, jelikož wenkowské školy nanejwýš zanedbávány jsauce, sotwa postačowaly, aby se w nich sedláci naučili nuzně čísti a psáti.", "id": 1211}
{"text": "13. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel\nŘíšský sněm. * * * Dne 7. prosince. President Smolka otewřel sezení dnešní o [ tři čtvrtě]10 a podal přede wším jiným komoře zpráwu strany deputace, která se přdešlau neděli do Holomauce a do Prahy odebrala. Sdělil odpowěd, kterau deputace tato w Holomauci a w Praze obdržela. Ku konci podotknul, že měšťanstwo Pražské deputací se wsí úctau přiwítalo. ( Potlesk z lewého Centrum. ) – Nowí poslancowé, kteří se swau legitimací wykázali, jsau: Stawarski z Haliče, Hawlíček Frant. z Čech, Steininger a Steidler z Rakaus, Janěš z Ilirie. – O powolení na dowolenau žádali poslancowé Dzieduszycki, Wessenberg a Maffei, což se jim také powolilo. – Po přečtení protokolu sesení předešlého podáwali referenti z jednotliwých odborů zpráwy o wolbách, a dle náwrhů jejich jsau za poslancowé weřejně uznáni: Sewer, Spanker, rytíř z Neuberka, Mayer, Kreil, Feodorović. – Na to se pokračowalo w třetím čtení řádu jednacího. Po přečtení několik § §. přišel ministr wnitřních záležitostí hrabě Stadion do komory a žádál presidenta o slowo, aby we jménu ministerstwa šuselkowi na interpellaci od 27. listopadu odpowědíti mohl. Omlauwal nejprwé ministrpresidenta z toho, že zanepráždněn jsa při dwoře Přijela prý do Holomauce deputace Wídeňská, pozůstáwající as ze 60 měšťanů tamnějšich, kteří císaře o to žádati budau, aby se obležení Wídně ještě nezrušilo. – (!!! ) do Kroměříže přijeti nemohl, aby sám na tuto interpellaci odpowěděl; a pak podotknul, že ministerstwo pro určitost celé odpowědi, jakož i jednotliwých slow odpowěď každau na interpellaci předčítati bude, jakož že ministerstwo uzawřelo, nikdy dříwe než po pospolité poradě wšech ministrů na interpellaci odpowídati. Na prwní otázku Šuselkowu, která se jak známo toho týče, jest-li ministerstwo odpowědnost za to wše, co se po jeho nastaupení w Uhřích stane, přijímá, odpowěděl, že jak se Šuselka domníwá, žádná diktatura wojenská w říši rakauské nepanuje, a že jen zodpowědní rádcowé koruny moc wýkonní w rukau swých mají. Staw mimořádní, jaký se nyní we Wídni a we Lwowě nachází, že jen událostmi neobyčejnými zaweden jest. Wláda že se pewně na tom usnesla, že se proti každému rušení pokoje a pořádku silně zasadí, že se wždy jen na dráze zákonní držeti bude, a že tedy ministerstwo wší odpowědnost z toho, co se po čas jeho auřadowání stane, na se přewzalo. Na druhau otázku, která se mimořádního stawu we Wídni týče, odpowěděl, že se ministerstwo již o to postaralo, aby se staw tento obywatelstwu tamnějšímu co možná ulehčil. Že se to také w skutku již stalo, toho důkazem jest mnoho děkowacích adress, které za času posledního ministerstwo z Wídně obdrželo. Dle udání ministrowa jsau již k tamnější wyšetřující komissi wojenské přiwtěleny osoby civilní a saudí se osoby civilní dle obecních zákonů. Co se ale zastřelení Roberta Bluma týče, to že se dělo na zákonní cestě. Prawil, že před nedáwným časem dwa komissaři, posláni jsauce od centrální moci Frankfurtské, ministerstwo požádali o akta, týkající se tohoto usmrcení, že je prohlédli a že proti nim nic namítnauti nemohli. Ostatně že se ministerstwo odwoláwá na to, co již w programu swém strany Německa projewilo. Powinnosti, ku kterým říše rakauská naproti 816 Německu starým práwem spolkowním zawázána jest, že wláda wždy wykonáwati bude, dokud se tyto poměry nowau smlauwau nezmění; co se ale zastřelení R. Bluma týče, tu že žádného práwa, jak wůbec powědomo jest, nestáwá, proti kterému by se tím wláda byla prohřešila, a zákony, které nowý parlament Frankfurtský wydal, že wláda rakauská až dosawád neuznáwá. Šuselka na to žádal, aby se pro lepší přehled odpowěď tato zwlášť tisknauti dala; wětšína poslanců byla ale proti náwrhu tomuto. Napotom se opět pokračowalo we čtení řádu jednacího. Od §. 10. až do 49., o kterých se dnes jednalo, byly wšecky bez wší důležité změny přijmuty. Mimo to se přijaly dle náwrhu komisse dwa nowé paragrafy. W prwním z nich se uzawírá, že každý poslanec, který se na delší čas než na 8 dní na dowolenau odebéře, žádné diéty po celý čas swé nepřítomnosti neobdrží. Druhý jedná o tom, že president sněmu říšskému každého poslance, který se bez dowolení od sněmu wzdáli, neb si čas swého dowolení sám prodlauží, jakož i každého nowězwoleného poslance, který se za 8 dní po oznámení jeho wolby u sněmowního přednostenstwa nedostawí, wyzwati má, aby se za 14 dní dostawil, sic žeby sněm o zawedení wolby nowé ministerstwo požádati musil. Tyto wšecky § §. byly bez wší dlauhé debatty přijmuty, jediný p. Borrosch se hleděl při každé maličkosti, tak jako to dříwe we Wídni až k omrzení děláwal, slowa uchopiti. Bůh ho již přec jedenkráte na praw! Ku konci sezení žádal Löhner, aby sezení budaucně ráno a také odpoledne byla, a když i to ne, tedy aby se, jak dříwe we Wídni, wždy aspoň 6 hodin rokowalo. Poněwadž se ale odpoledne sezení w některých odborech držíwají, tedy se uzawřelo, že sezení weřejná wždy jen dopoledne, ale za to delší čas trwati budau. Mimo to oznámil president, že se budaucí auterý základní práwa z jednotliwých odborů konstitučnímu wýboru nazpět odewzdají; můžeme se tedy nadíti, že již budaucí týden ku weřejné poradě přijdau. Napotom se sezení skončilo. Nejbližší sezení bude w pondělí.", "id": 1212}
{"text": "4. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Ironické šlehy, Titulek: Šosovské staré archivy, Autor: Havlíček, Karel\nŠosowské staré archiwy. W českém městě J. H. začali w gardě weleti po česku. To se českým obywatelům nelíbilo. Začali na to žehrat, že prý každý kluk welení německé umí ( proč byste tedy wy někteří českým se hmoždili! — ) a důstojník Š... doložil: „ Jak dlauho máme německý Regieruňk, budeme německy komendírowat. \" — Bravo! —", "id": 1213}
{"text": "21. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Poláci], Titulek: [reakce na článek v Jutrzence], Autor: Havlíček, Karel\n* * * H. B. – Časopis Krakowský „ Jutrzenka “ takto píše z Kroměříže: „ Zdá se, jakoby Čechowé začali poznáwat, že posud šli neprawau cestau, a nyní by welmi rádi shodli se s poslanci polskými, ale zdá se mi, že jim tento rozum k našemu i jejich wlastnímu neštěstí přišel tuze pozdě ….. Česká politika jest ku podiwu, neboť nemůžeme mysliti, že wšichni jsau lidé špatné wůle; ale takowé zaslepení a nedržení se žádných zásad, to jest nedůstatek politického zraku, nedůstatek zkušenosti, w čem znamenitě wýše stojí Poláci na sněmu, kteří welmi dobře předpowídají a předpowídali jak české tak německé straně wšechnu budaucnost, ale bohužel! pro welikau pýchu wrozenau Němcům a we školách i w žiwotě německým wyučených Čechů byly to hlasy na paušti wolající. “ Atd. nastupuje obyčejné a obligátní nadáwání proti Jelačići, které nechceme opakowat. Musíme welice litowat, že čeští poslancowé a wšichni ostatní Slowané na sněmu posawad tak zaslepeni jsau a tu dobrau cestau poznati nechtějí, na které kráčí Poláci, ale ještě wíce litujeme, že páni poslancowé polští toho swého zde od Jutrzenky schwáleného ducha prorockého tak špatně ke swému prospěchu užili. Oni předpowídali ( jak Jutrzenka prawí ) wšechnu budaucnost! Bože milý! tedy museli také wěděti, že Wídeňská a Lwowská revoluce tak špatný a nešťastný konec wezme: proč tedy tito prorokowé tak prudce do obau těch revolucí se dali? Nepochopitelno! nepochopitelno! Oni dobří prorokowé museli také wědét, jaké ministerstwo nám nastane, padne-li Bach-Dobblhofské! Proč tedy wšemožně podkopáwali předešlé ministerstwo? Nepochopitelno! Že ostatně pan dopisowatel w Jutrzence nedrží wšechny Čechy za špatné lidi, za to mu jsme welice powděčni: my nedržíme žádného Poláka za špatného člowéka, ale mnohé, tuze mnohé za – zbrklé politikusy.", "id": 1214}
{"text": "16. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Průmyslová jednota]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Jednota Průmyslowá. Dne 13. t. m. bylo wolení wýboru sekce mechanické a wywoleni jsau do tohoto wýboru p. prof. Petřina ( 16 hlasů ), p. Koseyk hodinář a mechanik ( 19 hl. ), p. Romuald Božek mechanik ( 18 hl. ), p. Wyskočil mlynář ( 18 hl. ), p. Thomas stawitel strojů ( 17 hl. ), p. Dr. Ammerling ( 14 hl. ), p. Slawík mlynář ( 18 hl. ). Můžeme říci, že wolení úplně dobře wypadlo. — Poněwadž mnozí z wolených přítomni nebyli, nemohl se hned wolit přednosta a sekretář, a wšak časem swým neopomineme wýsledek tohoto wolení také oznámiti. Dr. Kreutzberg podal do č. 8 zdejších německých Nowin pod rubrikau „ Zur Orientirung “ proti zpráwě o minulé měsíční schůzce článeček, jehožto aučelem nejhlawnějším se býti zdá, aby mohl p. Kreutzberg sám sebe hodně pochwáliti. „ Děje posawadní Jednoty Průmyslowé obsahují dosti četných swědectwí činnosti mé, nejen co do množstwí dobrého, které jsem při každé příležitosti a w nejrozmanitějších odwětwích wzbuzowal a prowésti pomáhal, nýbrž také co do neunawné a smělé prawdomluwnosti ( Offenheit ), s kterau jsem se protiwil nemístným požadawkům, s kterékoli strany přicházely. “ Jak widíme, prawdiwé jest příslowí „ že dobrá wěc sama sebe chwálí “ a pochopujeme auplně, že p. Kreutzberg chtěje zůstati takowau „ dobrau wěcí “ nečekal, až jej jiní chwáliti počnau. Ostatně by byl mohl p. Kreutzberg swau prawdomluwnau „ Offenheit “ lépe skutkem než slowy dokázati, kdyby byl místo swých „ fremdartige Bestrebungen “ raději je wšechny hned jmenowal a prstem na ně ukázal „ Průmyslowá škola, Gewerbschule “ to jsau ty wšechny „ fremdartige Bestrebungen “. - Böhmischer Gewerbverein - böhmische Gewerbschule; Česká Průmyslowá Jednota – Česká průmyslowá škola zdá se nám tuze příbuzné, nic „ fremdartiges “ na tom žiwau mocí nepozorujeme. – Když se ale místo průmyslowé školy napíše „ fremdartige Bestrebungen “, mohau si lidé Bůh wí co zlého mysliti, mohli by si třeba mysliti, že wyhledáwáme w Jednotě swých osobních užitků, čehož nás wšechny Bůh uchowej! –", "id": 1215}
{"text": "20 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Článek k zakládání Národní Jednoty na Moravě], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – W Brně dne 17. dubna. Kdo by chtěl cestowat do Brna k wůli Brnu, wěru by se ošidil. Cestuje-li tam tedy přece někdo praktický člowěk, musí mít k tomu jiné příčiny, neležící w Brně samém: buďto trh neb něco tomu podobného. Schůzka k založení „ Národní Jednoty Sw. Cyr. a Meth. ” byla jedna z těch neobyčejných příčin, která mnoho wlastenců z celé Morawy na den 17. do Brna shromáždila. Každý z nás zaradowal se, že Morawa, kde ještě náš slowanský žiwel tak obmezen jest, konečně učinila krok k oprawdiwému národnímu žiwotu. My, kteří w Čechách žijeme a sobě ještě často zastesknauti musíme na přewládu němectwa, na přemoc reakcionářské strany, my bychom přece ani newěřili, že to jest w skutku možná, co w Morawě posud tyto strany proti Slowanstwu prowádéjí. Ustawičné wolání této strany a její hlawní zbraň jest: „ My zde na Morawě nechceme ani o Slowanech ani o Němcích wěděti, my máme jen jeden národ, a ten jest morawský. ” Rozumí se owšem samo sebau, že pak tento morawský národ w praxi se powažuje za německý. Wlastenci slowanští, kteří až posud nejwíce jsau mužowé mladí, nemajíce žádné důležité postawení w žiwotě, musí od swých předstawených jak duchowních tak swětských jen samé trpkosti zakaušeti, a lid, který se nikde newzděláwá, proto že wšechno wzdělání jest posud německé a jemu nepřístupné, z čeho pak následuje nedůwěra lidu proti wšemu, co s hůry pochází. Tak ku př. jest prý nyní mezi lidem na Morawě rozšířena powěst, že Košut táhne oswoboditi je. Čtení nowin, z kterého pak owšem následowati musí trochu jasnější pohled na dějiny swěta, toto čtení jest na Morawě posud něco příliš neobyčejného. Holomaucké Nowiny zajdau nyní, a Brněnské, na které zem mnoho peněz nakládá, nemají posud ani 400 odbíratelů! Nedá se owšem upříti, že příčinau tak malého aučastenstwí na těchto nowinách jest hlawně přílišně obmezowání redakce. Kdyby se jen drobet žiwěji zahýbala, hned jest se wšech stran šklubána, tu zemský wýbor, tu pan biskup, tu ten, tu onen, wšichni drží uzdu w rukau. Každý, kdo redaktory jejich, pana Klácela a p. prof. Šemberu zná, wí, že jsau mužowé mírní a rozumní, a také wzdáleni od wšeliké přemrštěnosti, žeby se jejich samostatnému wedení směle mohly nowiny přenechati. Ta cesta, na které by oni kráčeli, jistě by nebyla ke škodě zemské. Což ale bude následek takowého přílišného mistrowání a obmezowáni jejich redakce? Nic, než že se poznenáhla Morawským Nowinám nejwětší část čtenářstwa odwrátí, a že se pak budau na Morawě čisti časopisy jiné s přiměřenau lidu tendencí. Tak ku př. nyní mají snad Národní Nowiny na Morawě tolik, ne-li wíce odbíratelů než Morawské, a nemohlo by se říci, že tendence našich nowin jest panu biskupu Brněnskému neb zemskému wýboru morawskému milejší. Jestli tedy my sami jsme toho mínění, aby se powolila Morawským Nowinám liberálnější tendence, činíme to zajisté jen pro dobrau wěc, nebo čím méně jsau tyto nowiny liberální, tím wíce budau mít naše nowiny K tomu jsau ještě Národní Nowiny mnohem lacinější a wětší než Morawské, což zajisté sl. morawskému wýboru zemskému ke weliké chwále neslauží. na Morawě odbíratelů, a proto jest to wlastně privátní prospěch našich nowin, že obmezuje wýbor zemský Morawské Nowiny. Majíce ale ohled na wšeobecné dobré, musíme nahlíželi, žeby mírné a rozwážliwé, při tom wšak liberální nowiny na Morawě wydáwané nesmírně mnoho dobrého pro lid morawský způsobily. Schůzka k založení Jednoty byla dosti četná a poskytowala přehled sil slowanských na Morawě působící. Mnohé muže jsme owšem pohřešowali, kterým ale buď auřední zaměstnání, buď wzdálenost nedowolily aučastenstwí míti. Den před schůzkau dostawilo se také to, čehož jsme se na Morawě nadíti mohli, starostliwost auřadů, která sklíčenému srdci swému odlehčila dopisem německým k zakladatelům spolku zaslaným, jenž byl přečten před počátkem schůzky. Hned na nápisu jeho překwapila mne slowa; „ Národní Jednota Sw. Aprila ( sic ) a Methoda \", kterážto se ještě jednau w kontextu opakowala na důkaz, že onen Sw. Apríl nebyl pauhé přepsání, nýbrž skutečná newědomost auřednická. Kromě tohoto notného uříznutí a dalšího otcowského napomenutí, že se nezletilí a ženské za audy Jednoty přijímali nemají, následowalo nyní doslowní nařízení, kterak stanowy zřízeny býti mají, a sice: „ Der Artikel I. der Statulen ist mit dem Artikel II. durch die Worte: „ welche Zwecke durch folgende Mittel erreicht werden sollen ”, in unmittelbare Verbindung zu setzen. Zur grösseren Deutlichkeit ist vor den Worten: Verein der Schullehrer – um das Volksschulwesen verdienter Schullehrer zu setzen. Die unter den Mitteln zur Erreichung der Zwecke der Národní Jednota weiter erwähnten Berathungen über die Bedürfnisse des mährischen Volkes und über die zu ihrer Befriedigung nothwendigen Mittel können in dieser Allgemeinheit, welche sämmtliche Zweige der gesetzgebenden und exekutiven Staatsgewalten umfasst, offenbar nicht die Aufgabe eines Vereins sein, da solche Berathungen nur der verfassungsmässigen Landesvertretung zustehen, und Vereine, welche sich in irgend einem Zweige der Gesetzgebungs - oder Exekutiv-Gewalt eine Autorität anmassen, nach §. 6 des Vereinsgesetzes untersagt sind. Wohl aber unterliegt es keinem Anstande, dass der Verein die Durchführung der in den Statuten bezeichneten Mittel zur Erreichung seiner Zwecke der Berathung seiner Mitglieder unterzieht. “ Die unter den Vereinsmitteln aufgeführte Gründung von Büchersammlungen und Lesegesellschaften könnte nur insofern gestattet werden, als hiedurch der §. 15 des Vereinsgesetzes nicht übertreten wird, wornach es den politischen Vereinen untersagt ist, Zweige oder Filialvereine zu gründen und mit denselben in Verbindung zu treten. In Folge Auftrags des Herrn Landeschefs wird der prov. Auschuss des projektirten Vereins „ Národní Jednota \" von den vorstehenden Bemerkungen mit dem Beifügen in die Kenntniss gesetzt, dass so lange die Abänderung der Vereinsstaluten nach diesen Andeutungen nicht stattgefunden hat, die Bildung und Wirksamkeit dieses Vereins nicht gestattet werden können. Vom Magistrats-Vorstande der kön. Hauptstadt Brünn 17. April 1849. Myslíme, že již pauhé uwedení tohoto auředního přípisu bez wšelikého wýkladu ukazuje staw občanské samostatnosti na Morawě. Poněwadž wůbec nebyl žádný aumysl zakládati politický spolek a uwalowati na sebe ustawičné poručnictwí a slídění auřadů, wynechalo se wšechno ze stanow, co by jen poněkud čpíti mohlo politickým směrem, tak že se Jednota Národní co nepolitický, wzdělání lidu wydáwáním kněh a zakládáním kněhowen obmýšlející spolek oswobozen jest ode wšech obtíží, jaké associační zákon na spolky politické uwaluje. Bližší zpráwy o spolku samém, o jeho nynějších stanowách, o nowém wýboru atd. podáme budaucně.", "id": 1216}
{"text": "13. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [úvaha o protilidovém výsledku prusko-rakouského zápolení o hegemonii v Německu], Autor: Havlíček, Karel\nČastěji již se opakowaly w nowinách, o kterých se wůbec myslí že jsau wládními orgány, zpráwy, že spor mezi Pruskem a Rakauskem stranu záležitostí německých narownán jest, a že se obě tyto wlády auplně usrozuměly. Wíme, že wládě pruské i wládě rakauské mnoho na tom záleží, aby každau revoluční jiskru w Německu udusily i aby řízení záležitostí německých wyrwaly z rukau sněmu, wůbec z rukau národu, i aby je daly do rukau diplomatů. W čas maďarské wálky doufalo Prusko, že se samo zmocní německé politiky i že německé záležitosti dle swé chuti uspořádá; nyní wšak když Rakausko pomocí prawoslawného cára na nohau se udrželo, ano i nabylo swobody k wolnějšímu se pohybowání, připustili pruští diplomati, ač neradi, i Rakausko k poradám, i můžeme se domysliti, že panuje již nyní jakési usrozumění, obapolným postawením wlád takřka wynucené. Prusko se we swém samostatném jednání pustilo již welmi daleko, i nemůže najednau obrátiti, a proto se někdy zdá, jakoby posud s Rakauskem w tuhém sporu stálo, což wšak prawda není. Wídeňská „ Presse “ prawí, že ustanowením přirozených a dostojných poměrů mezi Pruskem a Rakauskem dojde i Německo žádaných opraw co se týče spolkowého státu. Prawá rakauská politika prý se nebude nikdy míchati do národních německých záležitostí, pročež se nemusí Prusko o swůj wplyw obáwati, Rakausko se spokojí uspořádáním státních poměrů. — Prusko tedy a Rakausko oswojují si jakausi nadwládu nad Německem, což menším státům německým není po chuti, Sasko, Hanoveransko a Bawory opírají se, a zwláště Bawory, za které se za čas uherské wálky Rakausko stawělo, widí se nyní zklamány, i zpěčují se snažně, wzdáti se swé samostatnosti. Proti těmto menším státům a pak proti revolučnímu Německu hledí se Prusko a Rakausko pewně postawiti, diplomati mají wyjednati německé záležitosti, a kde nerozhodnau diplomati, tam mají rozhodnauti meče. Pruské řadowé wojsko jest 223.448 mužů silné, a prwní hotowost zemské obrany čítá 160.210 mužů, schází tedy málo k 400.000. Toto wojsko dokázalo již swau hotowost k boji proti liberálním Němcům. Wšak ne na tom dost, král pruský hledí weškeré wojsko německé we swau armádu pojmauti. Tak připojil k swému již dříwe wojsko meklenburské, a nyní bude wojsko badenské a anhaltské zcela dle pruského wzoru sestaweno a oblečeno, a též k pruskému připojeno. Tím získá král znamenitý wplyw na onu část Německa. Aby wšak tento wplyw oopewnil, jest u Frankfurtu, w Badensku a w Hohenzollernsku znamenitá síla pruského wojska sestředěna pod welitelstwím prince pruského. Rakausko také nelení i ohražuje swůj morální wplyw hmotnau sílau. We Vorarlberku se sestřeďuje silný sbor pod Schwarzenberkem, z Čech i z Italie táhnau tam prapory; w Čechách, na pomezi německém, sestředuje se druhý sbor rakauského wojska přes 30.000 mužů silný. Německo jest těmito wojsky ze 3 stran stísněno. Tyto wojska hlídají revoluční Německo, proto že se Prusko s Rakauskem radí o jeho blaho; tyto wojska hlídají menší německé státy, proto že se nechtějí dáti pod poručenstwí i nechtějí nahlednauti, co jim k dobrému slauží; a konečně hlídají jedno druhé, protože Prusko newěří Rakausku, a Rakausko newěří Prusku. Okolnostmi jsau oba tyto státy nuceny, společně jednati, a německé poměry tím spůsobem uspořádati, že to nebude ani jednomu ani druhému whod. Wšecky ustanowení budau opět provisorní, budau jen na prozatím, i nebudau míti za měřítko wůli národů, ani za aučel blaho národů, nýbrž budau uspořádány dle chutě diplomatů.", "id": 1217}
{"text": "16. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [poznámka], Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 15. listopadu Z Boleslawska takto se nám píše: „ Před nedlouhým časem přinesl jeden p. dopisowatel N. N. ze Mčel zpráwu stran jakéhosi zázraku, který se tam prý přihodil; poněwadž ale od těch dob žádné wyšetření se nestalo, událost tato k neuwěření zjinačená, a takřka každým dnem přeměněná mezi našim lidem se rozšiřuje; tak že již celé zástupy lidu tam putují a w nábožné mysli sobě důwěřujau něco neobyčejného widěti. Připutujíce ale do Mčel, jedné blíže Laučeně ležící wesnice, nenajdau tam než skromný baráček, we kterém dwě děwčata autlého stáří malý oltář wystawěný mají, před kterým se každý den od 10 hodin až do půl dwanácté modlejí. Děwčata tyto udáwají, že w tu hodinu do jejich domečku přichází nějaká paní, kterau za pannu Marii drží, a která se s nimi modlí. Ty dítky widí Pannu Marii, ale žádný jiný – obětě, které tam složeny býwají, wezme prý ta paní wždy s sebau, a w ten čas, když má přijít, musejí wšickni jiní lidé z domečku wystaupit – a pak teprwa když ona zase odešla, jest jim wolno se přiblížiti. Ostatně jsau ubohé tyto děti, jak od hodnowěrných a očitých swědků wyprawowáno, již celé utrápené a welmi slabé, a prawí prý, že na den Jména Pána Ježíše se cosi znamenitého přihodí. Zdržujíce se wšech dálších úsudků, musíme přece wyznati, žeby welmi žádaucí bylo, by událost tato co nejdříwe náležitě wyšetřena, a také potom pro upokojení myslí uweřejněna byla. “ Ačkoli se náš p. dopisowatel, jak prawí, wšelikého úsudku zdržeti chce, nemůže se redakce těchto listů swého úsudku zdržeti. Již od nějakého času pozorujeme tajné kutění jistých nepowědomých Belzebubských sil, zahalených do owčího raucha náboženského, jejichžto prawý aučel každému rozumnému nemůže býti nepowědomý. Tak se ku př. nyní po Praze wšeobecně wyprawuje následující historička: že k císaři Pánu nedáwno prý přišla paní slíčná, celá bílá, dáwajíc JMC. úsilnau wýstrahu, aby do Prahy nejezdil, že na něho tam weliké neštěstí čeká. Císař Pán darowal této paní swůj prsten s prstu. Druhého dne přiběhne prý ale s tímto prstenem opat kláštera Schottů ke dworu a celý uděšený ptá se, čí to jest prsten? Prawí se mu, že tento prsten wčera JMC. darowal jisté bílé paní, načež opat wyprawuje, že tentýž prsten nalezen jest na prstě Panny Marie w jeho klášteře. Že tato historička není nadarmo wymyšlena, to snad nepotřebujeme nikomu powídati, neboť její aučel příliš patrně do očí bije. Půwodce její nedá se arci nyní wypátrati, aby mohl být za swau bezbožnau a rauhawau zlomyslnost potrestán. To on dobře wěděl, a jako podlý plaziwý had pustil swé jedowaté žahadlo mezi lid, a ono působí. Tím wíce ale by se měli dobré a poctiwé auřady o to postarati, aby takowí hanebníci tam trestu neušli, kde patrnau stopu swého působení a šálení lidu za sebau nechali, a k tomu jest patrná příležitost při swrchu udané zpráwě ze Mčel w Boleslawsku, kdežto by jistě nebylo těžko celau wěc wypátrati až k půwodu. My jsme swau powinnost učinili, obrátiwše na to pozornost auřadů, jsme welice žádostiwí, co se w tomto ohledu stane. Wíme alespoň, že w jiných případnostech p. přednosta kraje Boleslawského tuze welikau horliwost jewí we wyšetřowání.", "id": 1218}
{"text": "2. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Pomník Jungmannův]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Pomník Jungmanůw. Známo jest našemu čtenářstwu, že se strany powolení weřejných sbírek na pomník J. Jungmanna u wys. slaw. auřadu žádost zadala. Byla podepsána od J. Ex. hraběte J. Matyáše Thuna, presidenta Národního Museum, od hraběte Wojtěcha Deyma, jednatele Průmyslowé Jednoty, od hraběte Františka Thuna ( syna ), hlawního ředitele Pražských ústawů pro chudé, od p. Palackého, p. Swat. Presla, p Šafáříka, p. Karla Egona Eberta, od měšťanůw Pražských p. Prokopa Richtra, zlatníka přednosty ( lonsk. ) besedy měšťanské, p. Seidla, sládka, a p. Slawíka, mlynáře. Přízniwau odpowěď na tuto žádost dostal od wys. slaw. wlády tyto dni J. Ex. hrabě Josef Thun, a tuto ji celau čtenářstwu swému podáwáme: „ We spisu od Waší Excellencí a mnohých ctitelů nedáwno zemřelého, o literaturu Českau zaslaužilého c. k. gymnasialního prefekta Josefa Jungmanna žádá se o powolení, aby se ke zřízení pomníku Josefa Jungmanna weřejna sbírka učinila. Ze spisu sice newyswítá, má-li se jen na tom přestati, aby se s opomenutím weřejného prowolání k dotčenému účelu příspěwky sbíraly, nebo je-li ten úmysl, aby se prowolání ku přispěni k řečenému pomníku w nowinách prowincialních a spolu i we weřejných listech jiných Rakauských prowincií stalo a přátelům Jungmannowým oznámilo, že mohau příspěwky swé na pojmenowaný wýbor zasílati. W obau ohledech nemá následkem wysokého dekretu dworní kanceláře ode dne 22. m. m. č. 1722 zawedení sbírky příspěwků k wýše položenému aučelu žádných překážek, s tau jediné wýmínkau, aby se náležité naložení se sebranými penězi a jejich upotřebení sem udalo. Při tom rozumí se samo sebau, že se powolení k tisku onoho prowolání u příslušného censurního auřadu dobýti musí, a swým časem, až o skutečné wywedení pomníku jednáno bude, že se k tomu o zwláštní powolení ucházeno býti má. W Praze dne 5. Unora 1848. Kiwiš rytíř z Rotterau, dworní radda. Tolik tedy již jisto jest, že je sbírka na pomník powolena a že se beze wšelikých překážek w celém císařstwí Rakauském konati může. Budaucně oznámíme blíže, jakým způsobem wýbor onu sbírku wésti hodlá, a bohdá že ještě w tomto památním roce 1848 i Jungmannůw pomník státi bude.", "id": 1219}
{"text": "18. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Španělský úřední sloh]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. * – * Španělský úřední sloh. Madritský časopis Espaňol prawí: Naše redakce obdržela od politického ředitele následující dopis: Poněwadž číslo 648 wašeho časopisu, jehož odpowědným redaktorem jste, wydáno bylo před uplynutím tří hodin, kterážto lhůta dle zákonu mezi wytisknutím a wydáním wypršeti musí: uzawřel jsem, určiti Wám trest 2000 realů, které i hned do mé kanceláře zaslati račte. Zachowej Wás Bůh dlauhá léta. ( K takowéto žádosti hodí se toto přání wýborně. )", "id": 1220}
{"text": "14. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Příspěvky z Čech pro Chorvaty a Srby, Titulek: [redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel\nWidíme se pohnuty, uweřejniti příčinu, že jména pp. přispíwatelů posud nejsau wšechna oznámena. W nynější době, kde je u nás tisk tak rozsáhlý, kde jmenowitě české časopisectwo tolik sil typografických potřebuje, sotwa se wyhowuje nejnutnějším potřebám. Ubezpečujem ale pp. přispíwatelé, že čas po čase, jak se o tom již přeswědčili, jich jména budau uweřejněna. – Že z příspěwků těchto weškerých, které redakce přijala, auplné aučty obecenstwu složeny budau, je samo sebau tak patrné, že o tom nikdo ani pochybowat nemůže! Red.", "id": 1221}
{"text": "22. říjen 1848, Zdroj: Národní Noviny, Část: X, Titulek: [polemika s žádostí kanovníka], Autor: Havlíček, Karel\nSplnomocněn wysokým nařízením ( jak sám w dopisu prawí ) wyzýwá pan kanowník V. J. skrze vikariátní auřady kněžstwo farní, aby prý mu bylo důležitostí srdce, získati co možná nejwíce podpisů na žádost centrálního katolického wýboru říšskému sněmu, aby se duchowním statky neodjímali. Předewším wěz pan kanowník, že české kněžstwo farní nezapomnělo a bohdá ani w této rozhodné době nezapomene slowa zakladatele swého: „ Neskládejte sobě pokladů na zemi, ale skládejte sobě poklady w nebi — nebo kde jest poklad twůj, tuť jest i srdce twé; \" — a protož zachowání statků nikdy důležitostí srdce swého učiniti nemůže. Na statcích kněžstwa nespolehá blaho církwe. Byly časowé církwe, a snad ti nejskwělejší, když chudá jsauc na statky, bohatau se proukázala w čistotě wíry a mrawů; byly časowé církwe, a snad ti nejsmutnější, když nadána statky a welikým panstwím na mrawích schudla, a zardíti se musila nad welikým počtem prelátstwa takowého, které uměleji mečem nežli kalichem, raději žezlem nežli pastýřskau berlau wládlo. Horlíte, aby církew statky neztratila? Známe tuto horliwost, není to péče o církew, nýbrž auzkost o weliké příjmy swé. A protož marně wyzýwáte, pane kanowníku, kněžstwo farní, tato důležitost waše nebude nikdy důležitostí srdce našeho; my doufáme, že demokratický princip též w církwi místa dojde a swobodě cestu proklestí, a to zajisté ne swobodě takowé, o které nedáwno prohlásila hierarchie česká: každá Appellatio ab abusu potestatis ecclesiasticae k civilnímu saudu jest proti swobodě církwe; my doufáme, že se nám dostane wýžiwa, jakáž pracujícímu kněžstwu sluší, byťby i mnohého minula naděje: býti in floribus. Že wšak se nám w dopisu tomto na ruku dáwá podezřelý, ať nedím auskočný způsob, jakým bychom nejlépe wymáhati měli podpisy od osadníků swých, to musí každého z nás hlubokau oškliwostí naplniti, a jedině příčina jest tohoto weřejného ozwání, aby budaucně cos podobného od nás se nežádalo. — Listy k podpisům zaslané jdau od fary k faře prázné.", "id": 1222}
{"text": "23. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk dvou nových zákonů], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Co jsme při wýkladě ústawy od 4. března jakožto obáwání swé wyslowili, to nyní se skutečně stwrzuje. Zákony, které wláda později jakožto doplněk swé ústawy ohlásiti si ponechala, wycházejí nyní, a může se říci, že přewýšily wšeliké naše očekáwání. W dnešním čísle swém podáwáme dwa nowé zákony od ministerstwa wydané: zákon o tisku a zákon o spolčowání. Že jsau oba špatné a welmi špatné, že zákon o spolčowání wlastně celé spolčowání zrušuje, a zákon o tisku swobodu nanejwýš zkracuje a ztenčuje, to každý rozumný kdo si je přečte, pozná beze wšeho našeho wýkladu. Každé nowiny denně wycházející musejí nyní složit 10.000 zl. stř. kauce, a sice ne w hypothece, nýbrž zrowna w hotowých penězích, což zajisté není tak snadno, a zawdá příčinu, že welmi mnohé nowiny wycházeti přestanau. Které nowiny přece wycházeti budau, a budau chtít jak náleží ministerstwu prawdu do očí powídati, ty si nyní přistrojiti musí hodné peníze na placení trestů, a redaktorowé jejich budau snad wíce w žaláři než doma! Tresty peněžité jsau nesmírně wysoké, a newyhnutelně budau přinuceny nowiny liberální cenu předplatní zwýšiti. Nejkrásnější důwod poctiwosti našeho nynějšího ministerstwa jest ale to, že tento zákon o tisku jest jenom wydán pro jednu část mocnářstwí, a sice wyjmauc uherské a wlaské země. Když toto ministerstwo zrušilo sněm Kroměřížský, udáwalo za hlawní příčinu, že prý toho žádá jednota říše rakauské, a nyní wydáwá přece jiné zákony pro jednu a jiné pro druhau část říše: a tak se samo w hrubé lži shledati dáwá! Ó jakých wěcí se ještě dočkáme pod tímto ministerstwem! Awšak musíme setrwati: swoboda je drahý klenot a nedá se lehko nabýti, to nás učí dějiny swěta. My alespoň, ať si se děje jak chce, netratíme ani naději ani mysli; my jsme i za neobmezené Metternichowy wlády wždy podle nejwětší možnosti pracowali o swobodu, dowedeme to tedy i nyní při této wládě, která má formy konstituční! Čím wětší překážky, tím wětší činnost, tím wětší powzbuzení k činnosti. Zákon o tisku. My František Josef Prwní, z Boží milosti císař Rakauský atd., uzawřeli jsme k prowedení §. 5. našeho patentu od 4. března 1849, kterým se práwo swobodného tisku pojišťuje, na náwrh naší ministerské raddy dle §. 120 říšské ústawy naříditi ( pro země kromuherské ), až do wydání konečného zákonu proti zlému užíwání tisku: §. 1. Wšechny zákony a nařízení, jenž se wztahují na censuru tištěných spisů a wyobrazení, wydané až do rozhodnutí od 14. března 1848 a do patentu od 15. března 1848 zůstanau zrušeny, i mají ode dne prohlášení tohoto patentu na místo prozatímního nařízení proti zlému užíwání tisku a na místo příkazu ministra dom. záležitostí na předmět tento se wztahujícího ode dne 20. prosince 1848 nastaupiti následující ustanowení: §. 2. Přestupky, které až do dne prohlášení tohoto patentu tištěnými spisy byly zpáchány, mají se posuzowati podle dotčených dwau prozat. nařízení. Kdo by wšak ode dne swrchu dotčeného rozšiřowal tištěný spis do toho dne wydaný, podléhá ustanowením následujícím: §. 3. Wšechno, co se koli w tomto patentě nařizuje o spisech tištěných, má platiti netoliko o wýtworech tisku, nýbrž i také o wšech tiskem kamenowým, kowowým nebo dřeweným, ražením, otlesky ( Abformung ), nebo jakými koliw prostředky mechanickými nebo chemickými rozmnožowaných wýtworech ducha a wýtwarného umění ( literárních a artistických dílech ). §. 4. Každý tištěný spis musí opatřen býti jménem tiskaře, a je-li zwláštní wydawatel nebo nakladatel, i jménem jednoho nebo druhého, jakož i udáním místa a obyčejným poznamenáním času wytištění. Tentýž předpis platí o každém jednotliwém listu ( číslu ), nebo sešitku periodických spisů tištěných ( nowin, časopisů, žurnálů atd. ), ustanowujíc dále, že na něm býti musí i také jméno odpowědného redaktora. §. 5. Práwo, wydáwati periodický tištěný spis, má každý, kdo wyplní wýmínky w tomto patentě předepsané. §. 6. Kdo zamýšlí wydáwati tištěný spis periodický, má o tom podati předběžně opowěď k státnímu zástupci, když se tento nachází w místě wydáwání, nenacházi-li se wšak, k auřadu k zachowání weřejné bezpečnosti tam ustanowenému. Opowěď tato musí obsahowati: a ) názew ( titul ) tištěného spisu periodického, doby jeho wycházení a udání, bude-li obsahu politického neb nepolitického; b ) jméno a obydlí odpowědného redaktora zákonními wlastnostmi opatřeného, a je-li kolik redaktorů odpowědných na listě udáno, jména a obydlí wšech; c ) jméno a obydlí tiskaře, a je-li zwláštní wydawatel nebo nakladatel, jméno jednoho nebo druhého; konečně d ) w případech, kde kauce ( jistotné ) jest předepsána, wýkaz, že je složena. §. 7. Jestli se opowěď tato opomenula, anebo w ní zauplna neudaly zákonní náležitosti k wydáwání tištěného periodického spisu, může od státního zástupce nebo od weřejného bezpečního auřadu wydáwání periodického tištěného spisu staweno býti, dokud zákonní wýmínky splněny nebudau. Stejným spůsobem a se stejnými následky z obmeškání má se také před dálším wydáwáním opowědíti každá změna některého kusu w §. 6. w čas wydáwání periodického tištěného spis zašlá. §. 8. Každý odpowědný redaktor periodického tištěného spisu musí bydleti w místě wycházení, musí býti alespoň 24 let stár a rakauský státní občan. Osoby, které byly prohlášeny za winné zločinu nějakého nebo policejního přestupku ze zištnosti wzešlého anebo weřejné bezpečnosti se dotýkajícího, nesmějí býti odpowědnými redaktory periodického tištěného spisu. Není-li na tištěném spisu periodickém jmenowán žádný zwláštní wydawatel, powažuje se zaň odpowědný redaktor. §. 9. Kauci dáti musí každý periodický tištěný spis, který se třeba jen mimotně obírá politickými denními zpráwami anebo wůbec jest obsahu politického, a jehožto se periodicky alespoň dwakrát za měsíc list ( číslo ) nebo sešit wydáwá. §. 10. Kauce dělá za tištěné spisy politické, které wycházejí w místech wíce než se 60000 obywateli nebo w okolí jejím na dwě míle, wydáwá-Ii jich každý týden wíce než třikrát list ( číslo ) nebo sešit, 10.000 zl. konv. m., wydáwají-li se třikrát téhodně 5000 zl. k. m., ostatně ale 3000 zl. k. m. W jiných místech ustanowuje se kauce tato na polowici těchto sum. §. 11. Kauce se podle wůle toho, kdo ji dáwá, ukládá buď na hotowých penězích nebo w cís. rak. státních dlužních úpisech, swědčících na odewzdatele a w konvenční minci zauročených podle bursního kursu, který měly dne úložního, ne wšak přes jmenní hodnotu. W prwním případu jdau auroky z kauce podle auroční míry u c. k. wýwadního fondu zawedené. W každé korunní zemi oznámí se zwláště kassy, do kterých se kauce musí složiti. §. 12. Kauce může pro přestaupení předpisu tohoto patentu celá nebo částí propadnauti. I ručí také za wšechny pokuty peněžité. — Ručení toto a w případech patentem tímto určených i také propadnutí kauce stáwá se i tehda, nebyl-li ukladatel kauce co do swé osoby nalezen za prosta trestu. §. 13. Bylo-li nálezem w práwní moc wešlým wynešeno, aby propadla pokuta anebo jistá suma kauce, mají se ti, jichž se to dotýká, we třech dnech po nastalé práwní platnosti prokázati u státního zástupce, že odwedl pokutu anebo sumu kauce za propadlau prohlášenau do kassy obecní; neučiní-li to, nařídí státní zástupce tento odwod z kauce, aniž se saud dále w to wkládá. Nesložila-li se kauce w hotowých penězích, prodá se k tomuto konci potřebná část státních dlužních úpisů za kauci složených podle bursního běhu, aniž se w to saud dále wkládá. §. 14. Když se kauce následkem propadnutí nebo pokut zmenšila, musí se doplnění nejdéle we třech dnech prokázati pod následky w §. 7 ustanowenými. §. 15. Ustanowení posud wytknuté w § §. 5—14 platí také o wydawatelích tištěných spisů periodických již nyní wycházejících s tím doložením, že se stranu kauce jim uložené prokázati mají we 30 dnech ode dne prohlášení tohoto patentu, strany wšech ostatních wýmínek pak w osmi dnech, že je wyplnili. §. 16. Každého jednotliwého listu ( čísla ) neboli sešitu tištěného spisu periodického, jakož i každého tištěného spisu, který nepřesahuje tři archy tištěné, má se, když se w místě wycházení jeho wydáwati počne, uložiti jeden wýtisk u auřadu k zachowání weřejné bezpečnosti tam zřízeného, a u státního zástupce w místech, kde tento swé sídlo má. Na listě přijímacím, jejž auřad na požádání wydati má, zewrubně se potwrdí čas uložení. Wydáwání a rozesílání tištěného spisu periodického nesmí tím býti zdržowáno. §. 17. Wydawatel tištěného spisu periodického je powinen, každau auřední oprawu skutků w něm sdělených přijmauti bez platu do listu ( čísla ) nebo sešitku, který nejprwé po příjmutí její wyjde. Jiné oprawy skutků se strany osob dotčených powinen jest wydawatel tímž spůsobem přijmauti, awšak bez platu jen potud, pokud rozsáhlost odpowědi nepřesahuje rozsáhlost článku, na který se wztahuje odpowěď. Jinak budiž za řádky, o které wíc jest, které wšak dwojnásobní délky článku dotýkajícího přesahowati nesmějí, obyčejný plat od wkladu zaprawen. Kdyby toho wydawatel odepřel, má jej státní zástupce k přijmutí dodržeti. §. 18. Zdwihne-li se pro obsah některého tištěného periodického spisu žaloba, má saud na žádost žalowatelowu wydawatele k tomu míti, aby oznámil nařízení saudní na žalobu tuto wydané celé a bez proměny, jakož i rozsudek w nejblíže příštím listě ( čísle ) nebo-li sešitku. Oznámení toto musí se stát bez wšech přídawků a poznamenání, i nesmí nikdy spis tištěny, ještě zabawený, anebo spůsobem práwně platným za trestuhodný prohlášený, tiskem dále býti uweřejňowán, byť se to jen i mimotně a spůsobem wyprawowacím dálo. §. 19. Podomní obchod s tištěnými spisy, wywoláwání, rozdáwání, dražení a přilepowání jich na weřejné ulici dokonce jest zakázáno. Zápowěd přilepowání plakátů newztahuje se wšak k prohlášením obsahu auředního, pauze místního, nebo žiwnostního, jako: diwadelních cedulí, náwěští o weřejných weselostech, o nájmích, prodajích atd., takowé wšak prohlášení přilepowati se smějí jen na místech auřadem k tomu určených. §. 20. Přestaupení předpisů w přecházejících § §. 4., 6., 7., 14.—19. usanowených trestati se má na každém winníku pokutau 5—100 zl. stř. Přestupce předpisu w záwěrce w §. 18. daného podléhá krom toho zákonnímu řízení, co se týká obsahu článku otištěného. §. 21. Pokuty, které osoba k trestu odsauzená nemůže sehnati, anebo které bez citliwé ujmy na wýžiwě jeho rodiny, o níž pečowati musí, nemůže zaprawiti, mají se proměniti we wězení wždy za 5 zl. po jednom dnu. §. 22. Kdo se tištěnými spisy dopustí skutku, stáwajícími obecnými trestními zákony za trestný prohlášeného, propadne trest w zákonu tomto wyměřený, ač není-li přítomným patentem něco jiného nařízeno. Při tišť. spisech period., na které uložena jest kauci, wyslowiti se má mimo trest zákonní propadnutí kauce w přiměřené sumě. §. 23. Kdo spisy tištěnými jiné wýzýwá, popauzí anebo swésti se pokauší ke skutkům, jimiž a ) násilné odtržení některé části od jednotného státního spolku anebo objemu zemí císařstwí rakauskauského má býti způsobeno; nebezpečenstwí pro stát od zewnějška, zbauření nebo domácí wálka uwnitř přiwedena nebo zwětšena; b ) násilná změna ústaw říšské nebo zemských; c ) násilné porušení nebo nebezpečné zahrození osoby panowníkowy na těle, zdrawí nebo swobodě, nebo násilné překažení u wykonáwání wládních jeho práw má býti způsobeno; nebo d ) obecný říšský sněm rakauský anebo sněmy zemské jednotliwých zemí korunních při sestaupení, trwání, anebo aučinkowání swém násilně mají býti wytrhowány nebo překáženy, trestán bude těžkým žalářem 2 do 10 let. Při spisech tišť. period, má býti také usauzeno propadnutí kauce třeba i do plné její sumy. §. 24. Kdo we spisech tištěných rozšířiti hledí hanu nebo odpowědnost za nařízení wládní na osobu panowníka, trestán bude žalářem do 2 let. Při tišť. spisech period. má nad to usauzeno býti propadnutí kauce až do 2000 zl. stř. §. 25. Rauhání anebo jiné zlomyslné rušení powinné úcty proti panowníkowi, jimižto osoba jeho w newážnost má býti wydána, trestá se winník těžkým žalářem do 3 let. Při tišť. spisech period. usauzeno bude propadnutí kauce do 500 zl. stř. §. 26. Kdo tištěnými spisy buďto a ) jiné wýzýwá, popauzí anebo swésti se pokauší k nepolušnosti, ke wzpauře anebo k odporu proti zákonům, nařízením a nálezům saudů, proti ustanowením weřejných auřadů, nebo proti auředníkům k jejich wykonáwání powolaným, nebo b ) k nepřátelstwím proti rozličným národnostem, spolkům náboženským, jednotliwým třídám nebo stawům společnosti občanské, anebo proti sborům zákonně uznaným: trestán bude žalářem do dwau let, ač neukáže-li se skutek za přestupek wětším trestem zakázaný. §. 27. Témuž trestu podléhají tupení ústaw říšské a zemských, jakož i wychwalowání autokůw na majetnost a wůbec wychwalowání skutků zákony trestními zakázaných. Při tišť. spisech period. má nad to w případech tohoto a předešlého §. usauzeno býti propadnutí kauce do 2000 zl. stř. §. 28. Kdo tištěnými spisy roztrušuje anebo dále rozšiřuje falešnau powěst weřejnau bezpečnost znepokojující, nemaje dostatečných důwodů, by j za prawau držel, anebo i podobné předpowídání trestán bude těžkým wězením do 3 měsíců. Př 278 tišt. spisech period. má nad to usauzeno býti propadnutí kauce do 300 zl. stř. §. 29. Oznamenowání z trestních wyšetřowání posud wisících, pokud uweřejňowání zakázáno jest zákony jakož i uweřejňowání hlasowání saudců a porotců trestány budau wězením do 3 měsíců, pokud w tom není přestupek jiný těžším trestem stížený. Při tišt. spisech period. má nad to usauzeno býti propadnutí kauce do 300 zl. stř. §. 30. Nadužíwání tištěných spisů k hrubým autokům na mrawnost a k necudným předstawením trestáno bude wězením do 6 měsíců. Při tišt. spisech period. má nad to usauzeno býti propadnutí kauce do 500 zl. stř. §. 31. Kdo w tištěných spisech, sdělujíc wymyslené nebo zkřiwené skutky někoho zejména nebo známkami na něj se hodícími, nebo obrazním předstawením nepráwě obwiňuje neb w podezření uwádí z jistého nectného, nebo takowého skutku nemrawného, který jej w mínění weřejném může snížiti neb přiwésti w opowržení, trestán bude těžkým wězením do 6 měsíců, ač jestli we skutku jeho nebude shledán zločin utrhačstwí. Při tišt. spisech period. propadne se kauce do 500 zl. stř. §. 32. Kdo we spisech tištěných buďto a ) neudáwaje určité skutky, jiného tupí, haní, anebo z wlastností neb smýšlení opowržliwých obwiňuje, anebo b ) proti někomu uwádí wěcí cti se dotýkající, ze žiwota saukromého neb rodinného, jenž se nedotýkají důležitostí weřejných, — trestán bude wězením do 3 měsíců. Při tišt. spisech period. propadne se kauce do 300 zl. stř. §. 33. Stejným spůsobem trestány budau autoky w §. 31. a 32. jmenowané, směřují-li a ) proti rodinám, weřejným auřadům, jednotliwým auředníkům wlády, dotýkajíc se auřední jejich činnosti, anebo proti sborům zákonně uznaným, b ) proti národnostem, spolkům náboženským, jednotliwým třídám neb stawům společnosti občanské, ač shledá-li se w takowémto jednání přestupek wětším trestem stížený. §. 34. I také zemřelí mohau býti předmětem přestupků těchto ( §. 31. a 32. ) a jejich pokrewní, manželé, rodičowé wolení neb pěstowní, děti wolené neb pěstowní, poručníci i poručenci, a sešwagření w prwním a druhém koleně mají práwo žádati trestní saud, za stíhání přestupníka k ochránění památky zesnulého. §. 35. Kdo spisem tištěným způsobí nebo uweřejní sbírky neb subskripce k zaprawení neb nahražení propadlé kauce, pokut nebo náhrad z příčiny přestaupení zákonu, trestán bude wězením do 1 měsíce. Při tišt. spisu period. propadne se kauce do 100 zl. stř. §. 36. Přestupky uwedené w § §. 23—35 podléhají trestům patentem tímto wyměřeným, když se s wydáwáním nebo rozesíláním tišt. spisu trestu hodného počátek učiní. §. 37. Pokuty w tomto patentě wyslowené a propadlé kauce odwáděti se mají do obecní kassy toho místa, kde trest byl wložen. §. 38. Byl-li kdo následkem téže žaloby shledán za winného kolika přestupků, má se wyměřiti trest na swobodě a propadnutí pokuty na onen přestupek, na který položen jest wětší trest, majíc wšak zřetel ku přestupkům druhým. Je-li wyměřeno propadnutí kauce jen za jeden přestupek, musí se toto wždy usauditi kromě trestu na swobodě. §. 39. Byl-li period. tišt. spis již potrestán za některý z přestupků w § §. 22—35 jmenowaných, může w opětném odsauzení pro některý z těchto přestupků, shledají-li se okolnosti zwláště stížující, i také usauzeno býti, aby tišt. spis period. na čas a sice až do 3 měsíců byl stawen. §. 40. Ku každému trestnímu nálezu na přestupky zákonu práwě jmenowané w § §. 22—35 může připojen býti wýrok, aby spis tištěný, který byl za trestní prohlášen, celý nebo z části byl potlačen nebo zničen, jakož i aby sazba, plotny, formy, kameny atd. k rozmnožení způsobilé zršeny byly. Nařízení toto nemůže se wšak wztahowati na wýtisky, které přišly w držení osob třetích k wlastní potřebě. §. 41. Pro přestupek tištěným spisem zpáchaný má se ustati od potrestání w tomto §. wysloweném, jestliže w šesti měsících po zpáchání nebyl stíhán nebo jestli se saudní řízení již zawedené po tak dlauhý čas dále nebylo wedeno. §. 42. Za každý tištěný spis, co se týká trestu, náhrady a škod saudních, odpowědný jest nejprwe skladatel, jestliže se wydání stalo s wůlí a wědomím, s udáním nebo bez udání jména jeho. Kromě skladatele odpowědní jsau w následující poslaupnosti: 1. wydawatel, 2. nakladatel, 3. tiskař, t. j. říditel tiskárny, a 4. rozšířowatel. §. 43. Za obsah tišt. spisů period. ručí se skladatelem každý odpowědný redaktor společnau rukau, ač jestli nedokáže, že se přijmutí článku trestního stalo přes wýslownau jeho wůli, nebo bez domí a wíry jeho. Po tomto ručí osoby w §. 42 wyjmenowané w poslaupnosti tam určené. §. 44. Dokáže-li se wšak, že osoba nějaká musela obsah nějakého tištěného spisu poznati za trestuhodný, a přec spůsobem jakýmkoliwěk při tištění aneb rozšíření jeho nápomocná byla, posuzowati se musí napomáhání toto podle obecních zákonů trestních o spoluwině a aučastenslwí, i trestati podle tohoto patentu. Dáno w Našem král. hlawním městě Holomauci dne 13. března 1849. František Josef. Schwarzenberg. Stadion. Krauss. Bach. Cordon. Bruck. Thinnfeld. Kulmer. Zákon o spolcích. — Na náwrh ministrů ustanowil císař, jak následuje: „ Já potwrzuji nawrhnutý mi od ministerní raddy zákon o práwu spolkowním a shromažďowacím. “ František Josef m. p. My František Josef Prwní, z Boží milosti císař rakauský, král uherský a český atd., abychom ohled na interessy weřejného pořádku a ubezpečení občanů před ujmami přiwedli w sauhlas s práwem swobodného spolčení a scházení, w patentě od 4. března 1849 §. 7. od nás zaručeným, nařizujem až do wyjití konečného zákona dle §. 120 říšské ústawy, na náwrh swého ministerstwa, jak následuje: Hlawa I. O spolcích nepolitických. §. 1. Spolkowé nepolitičtí, kteří nedocílujíce we swé spráwě peněz žádného zisku, jen wědecké, humanitní anebo dobročinné aučely na zřeteli mají, nepotřebují ke swému zřízení žádného zwláštního powolení. Podnikatelé jsau ale pod peněžitau pokutau 10—100 zl. stř. wázani, předložiti přednostenstwu obce w místě, kde se spolek zřizuje, a politickému náčelníku okresu 14 dní před započetím činnosti prawidla spolku a oznámiti zřízení jeho přednostenstwu. Totéž platí o každé změně w prawidlech anebo w přednostenstwu. §. 2. Wšechny jiné nepolitické spolky, které směřují k zisku anebo které kapitál swůj celý anebo z části chtějí akciemi sehnat, jmenowitě: spolky k podnikům železnic a parolodních plaweb, spolky pro stawení nebo wydržowání zemních nebo wodních cest, pro ústawy bankowní a úwěrní, pojiwací, zaopatřowací a důchodní, spořitelny a j. podléhají i příště předpisům posud stáwajícím, jichž revise zároweň se nařídí. Hlawa II. O spolcích politických. §. 3. Každý politický spolek je powinnen, učiniti nanejmíň 14 dní před započetím swé činnosti politickému okresnímu auřadu s udáním swého aučele, swých zakladatelů a ředitelů oznámení písemné, předložiti swé zřízení jakož i swá prawidla a oznámiti pozdější změny jejich 14 dní, než wstaupějí do žiwota. §. 4. Každý politický spolek má přednostenstwí swé zříditi nanejmíň z pěti audů spolkowých a jeho zřízení jakož i wšelikau proměnu w něm oznámiti auřadu. §. 5. Nezletilí a osoby ženské nesmějí být ani audy ani aučastníky politických spolků. Nosení známek spolkowých je zapowězeno. §. 6. Takowí političtí spolkowé, kteří jsau proti nařízením trestního zákonu anebo kteří sobě osobují autoritu w kterékoli wětwi zákonodární nebo wýkonné moci z jakéhokoli ohledu, jsau zapowězeni a mají, pakli jich stáwá, být zrušeni. §. 7. Auřad má nahlédati do předloh o zřízení politického spolku ( §. 5 ), w pádu §. 6. jeho zřízení zapowědíti, ostatně ale jen ty články, které jsau proti zákonu, zamítnauti. §. 8. Nenamítne-li we 14 dnech po stalém oznámení auřad ničehož, může spolek swá jednání započíti. §. 9. Uwidějí-Ii se oznamující rozhodnutím auřadu stiženi, přísluší jim práwo, powolati se na auřady wyšší. Spolek politický nesmí ale před pořízením rekursu započít swau činnost. §. 10. Každý politický spolek musí swá sezení držeti weřejně. Weřejnost tato nesmí ani přímným ani nepřímným prostředkem být obmezená. Ženštiny jsau bez wýmínky wylaučeny ode wšech politických sezení spolku. K sezením takowých spolků nesmí upotřebeno býti budow ani státních ani obecních. §. 11. Jak spoluaudům politického spolku tak i posluchačům je zapowězeno, býti w sezeních se zbraní. §. 12. O každém sezení musí se aspoň 24 hodin dříwe náwěští dát auřadu, který w místě bdíti má nad zachowáním weřejného pořádku a bezpečnosti, s udáním místnosti a hodiny sezení. §. 13. Poslanci auřednímu buď w každém sezení politického spolku přiměřené místo podle jeho wůle ponecháno. On je opráwněn, žádati od přednosty, aby o hlawních punktech jednání se učinil protokoll a jemu jméno, staw a obydlí wystupujících řečníků udalo. — Protokoll musí auřadu k nahlédnutí být wždycky přístupný. §. 14. Nařídí-li auřad wyzdwižení sezení, anebo widí-li se poslanec jeho protizákonním nějakým případem pohnuta, žádati o jeho ukončení, jsau wšichni aučastníci a wůbec wšichni přítomní powinnowáni, ihned opustiti místo schůzky a se rozejíti. §. 15. Každému politickému spolku je zakázáno, zakládati wětewní nebo filiální spolky, anebo s jinými spolky buď spojením dopisním anebo skrze wyslance se spojowati, anebo spojení založiti přijmutím auda z přednostenstwa jiného politického spolku do přednostenstwa swého. §. 16. Politickým spolkům je zapowězeno uzawírání a wypracowání prohlasů, které buď dle obsahu swého nebo spůsoby swé čelí proti ustanowením §. 6. tohoto zákona. §. 17. Opomine-li politický spolek některé w § §. 3. a 4. předepsané oznámení, anebo je-li před uplynutím lhůt w § §. 8. a 9. předepsaným činný: propadne každý zakladatel a každý aud toho spolku pokutu do 100 zl. stř. — Tuto pokutu propadnau přednostowé a audowé přednostenstwa, opominau-li oznámiti změny w audech přednostenstwa. §. 18. Wstaupí-li který politický spolek, nehledě na zákaz od auřadu wýslowně wyřčený, do činnosti, anebo pokračuje-li w ní přes rozpuštění dále, může se trest pro každého auda wyměřiti přísným arrestem až do šesti měsíců. §. 19. Nerozejde-li se shromáždění na wyzwání poslance auředního ( §. 14 ) hned, uložiž se každému, kdo wyzwání neposlechne, arrest, a sice spoluaudům přednostenstwa přísný, druhým spoluaudům jednoduchý arrest až na tři měsíce. Ztížné okolnosti mohau ostatně zrušení spolku míti za následek. §. 20. Když w pádu § §. 18. a 19. tohoto zákona spolek politický přes opakowané wyzwání auřadu sezení wyzdwihnauti se wzpěčuje, anebo organům k wypráznění místnosti odeslaným odpor položí, má wýkonná moc práwo, způsobiti zrušení shromáždění i použitím ozbrojené moci, přítomné audy zatknauti, písemnosti spolku w auřední uložení wzíti, a i s listinau o případu napsanau odewzdati trestnímu auřadu. §. 21. Přijmau-li se ženštiny anebo nezletilí za audy do spolku politického, propadne každý aud přednostenstwa trest do 100 zl.stř. §. 22. Když se ženštiny co posluchačowé aneb když se ozbrojenci do sezení spolkowého připustějí, propadne každý přítomný aud přednostenstwa pokutu peněžitau až 50 zl. stř. Ženštiny a ozbrojenci, kteří jsau přítomni takowému sezení, podléhají trestu do 20 zl. stř. a musejí ze sezení ihned být wzdáleni. §. 23. Kdo na sobě nosí známku politického spolku, propadne trest až 20 zl. stř. §. 24. Opomine-li spolek oznámení swých sezení w §. 12. nařízené, anebo obmezí-li nepřímnými prostředky weřejnost jejich ( §. 10 ) anebo odporuje-li zdráháním předpisům §. 13., propadne každý aud přednostenstwa trest do 100 zl. stř. — Kdyby se to stalo opět, může i krom toho rozpuštění spolku být nařízeno. §. 25. Sejde-li se spolek k sezení tajnému, může se předsedě usauditi arrest až na 6 měsíců a každému audu tajného sezení aučastnému až na 3 měsíce. W pádu opětném může krom toho i zrušení spolku nařízeno býti. §. 26. Přestaupení předpisu § §. 15. a 16. tohoto zákona má za následek zrušení politického spolku. Krom toho propadne ten, kdo zároweň patří k přednostenstwu wícera politických spolků, trest až do 200 zl. stř. §. 27. Stane-li se politický spolek co takowý w pádu §. 20. anebo wůbec winným skutku, který se dle obecného zákonů trestního trestá, mají ustanowení jeho na jeho audy platnost podle zásad o spoluwinně a aučastenstwí. §. 28. Učiní-li se někdo w sezení spolku austní přednáškau anebo rozdáwáním písemních nebo obrázkowých wylíčení winným skutku dle wšeobecných trestních zákonů trestaného, budiž s ním naloženo podle těchto zákonů; přednostowi, který takowému řečníku neodepře slowa, anebo rozdáwání zameziti se nesnaží, budiž, pokud není spoluwinníkem nebo aučastníkem, uložena peněžitá pokuta do 300 zl. stř. §. 29. Když jakýkoliw nepolitický spolek jde krom za swými i za aučely politickými a je začne bráti do oboru swého jednání, podléhá nařízením a trestním ustanowením o spolcích politických. Hlawa III. O shromážděních lidu. §. 30. Shromáždění lidu se zbraní, ať se dějí pod šírým nebem anebo w zawřitých prostorách, jsau bez wýmínky zapowězeny. — Každý, kdo spůsobí shromáždění lidu se zbraní, propadne trest přísného arrestu až na 6 měsíců, a kdo w takowém shromáždění je přítomen, trest arrestu až do 3 měsíců. §. 31. Kdo we shromáždění lidu, bez wyzwání přijíti se zbraní, přece se zbraní opatřený je přítomen, propadne trest až 20 zl. stř. Má-li smluwení k tomu s wícerými místo, může se wynesti nález na arrest až do 14 dní. §. 32. Kdo chce shromáždění lidu způsobiti k jakému aučelu koli, musí o tom auřadu, který w místě bdíti má nad zachowáním weřejného pořádku a bezpečnosti, wědomost dáti aspoň 3 dni před obmýšleným držením náwěštím písemním, sice propadne trest 50—500 zl. stř. §. 33. Toto nařízení platí také pro wšechny ty, kteří způsobují wšeobecně přístupné shromáždění, neobmezujíce se na hosti zwané, k aučelu nějaké slawnosti, tahu, slawnostní tabule, politických nebo společenských rozmluw nebo petic; neplatí ale pro shromáždění, které mají wýhradně za aučel jen wykonáwání zákonně dowoleného kultu anebo příprawné porady před wolbami. §. 34. Dokud sněm říšský anebo sněm zemský shromážděn jest, nesmí w místě jeho sídla a w okolí na pět míl žádné jakéhokoli druhu shromáždění být předsewzato. — Podnikatelé nebo aučastníci takowých shromáždění propadnau dwojité tresty w § §. 30—32 ustanowené. §. 35. Auřady mají práwo a powinnost, zapowědít shromáždění lidu, widějí-li to být potřebné pro weřejný pořádek a bezpečnost. Když auřad takowé shromáždění wyzwal k rozejití, učiní se každý, kdo neuposlechne hned, winným podle okolností buď těžkého policejního přestupku shluknutí ( § §. 51—56 II. díl trest. zákonu ) anebo zločinu weřejného násilnictwí, powstání anebo wzbauření ( § §. 61, 62, 63, 66, 67, 70 a 71 I. díl trest. zákonu ). §. 36. Prosby a stížnosti, které wycházejí od spolků nebo shromáždění lidu, smějí jenpo deputací nanejwýš desíti spoluaudů být podány. §. 37. Hledí-li se podání takowé prosby anebo stížnosti zřízením četnějších deputací zjednati wáha a důraz, buď každý aučastník trestán arrestem až na jeden měsíc. §. 38. Podnikne-li daw lidu, aby zbuzením neobyčejného pohnutí, wýhrůžným chowáním, wrážením do auředních prostorů anebo jinými k zastrašení směřujícími prostředky wynutil proražení prosby nebo stížnosti, propadne každý aučastník trest přísného arrestu až na 6 měsíců. §. 39. Kdyby ale skutky w § §. 30, 31, 34, 37 a 38 wyznačené byly hned w obecních trestních zákonech prohlášeny za trestuhodné, mají tyto platnost. Hlawa IV. Powšechná ustanowení. §. 40. Pakli přestupky tohoto zákona nezpůsobují odkázání winníků před saud kriminální podle wšeobecných trestních zákonů, přísluší wyšetření a odsauzení přestupků auřadu, kterému je sauzení w těžkých policejních přestupcích swěřeno, se zákonně stáwajícím chodem instancí. §. 41. Pokuty peněžité, které trestaný nemůže stihnauti anebo bez citelné ujmy u wýžiwě příslušných od něho žiwených nemůže dáti, nech se trest arrestu na jeden den položí za každých pět zlatých. §. 42. Wšechny podle tohoto zákona wybrané peněžité tresty připadají do obecní kassy k podpoře chudých. Dáno w Našem hlawním městě Holomauci dne sedmnáctého března roku tisícím osmistým čtyřicátým dewátým. František Josef. Schwarzenberg. Stadion. Krauss. Bach. Cordon. Bruck. Thinnfeld. Kulmer.", "id": 1223}
{"text": "13 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: překlad článku z Pešťanských novin], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\n– Nowiny Pešťanské přinášejí we swé auřední části následující článek: „ W mnohých zahraničných nowinách ozýwají se w nejnowějším čase hlasy, projewující obáwání strany budaucího zřízení země uherské, podpírajíce se při tom o §. 71. ústawní listiny, w kterém se rowné práwo wšech národností i wšech užíwaných řečí we wšech občanských i auředních záležitostech přiměřenými institucemi zaručuje. Tyto sem tam se ozýwající, neurčité, obáwání budící pochybnosti, které jsau tak naznačeny, jakoby pocházely z trudné duše milionů wěrných, nyní ale opowržených slowanských občanů, objewují se jakožto pauhé pokusy, sestřediti panslavistické chautky o nadwládu, kdežto práwě nyní o to se jedná, by jiná strana, která wše opanowati chtěla, pokořena a w meze zákona i rozumu přiwedena byla, i by též dobrotiwý dar maudrého mocnáře, rowné práwo w šech národnosti s odhodlaností w blahočinnau skutečnost byl uweden. Tito hlasatelé nowého učení, snažíce se, by záměrů swých co nejdříwe dosáhli, poukazují nyní již i na jednotliwé fakta, které wydáwají za nešťastné omyly, a kterými dokazowati se snaží, že se takto opět jednota Rakauska podkopáwá, jako ku př. auřadowání král. komissarů, jejich auřední prohlašowání a jednání zwláštně w krajích slowanských, a jak prý se takto práwě Slowákům, kteří k dosažení rowného práwa pro swau národost, císařským slowem jim přislíbeného, we zbrani powslali, trpké příkoří děje. Písař článku wí z hodnowěrného pramenu, že nebyla posud strany toho žádná žaloba k wládě zanesena, která by se opírala o podobné faktum, a nestane se to ani budaucně, neb král. komissarům jesti uloženo, aby jednali we smyslu rownopráwnosti wšem národnostem od císaře zaručené, i aby dle toho w každé stolici i w každé obci brali hlawní ohled na národnost, ku které náleží wětšina obywatelstwa. Toto zákonní ustanowení odjímá swrchu uwedenému a na mnoha místech se objewujícímu obáwání wšechen základ, i nezbyde z něj nic, nežli bezdůwodné wýrazy auzkosti a pauhá strašidla; anebo se schowáwají za těmito pochybnostmi, nemýlíme-li se, panslawistické chautky, čekajíce příhodné doby, které by pak, bywše sesíleny a příhodnau dobau podporowány, wyslowme to směle, záhubný požár revoluce z nynějšího rejdiště jen na jiné awšak mnohem rozsáhlejší a požáru přístupnější pole přenesli. Wšeliká nadwláda té neb oné národnosti wede nás o krok blíže k separatismu, nyní tak nenáwiděnému, tento wšak wede k přepychu, jehož přirozeným následkem jest chautka k nadwládání nad slabším. – Smutné a žalostné následky takowého jednání národů okazuje nám doba nynější w barwách hrozných a nawždy snad to národy od takowého jednání odwrátí. – Sjednoťme se tedy po tolika smutných zkušenostech ke krásnému a šlechetnému aučelu, i přiložme ruku k nowé stawbě a pracujme sjednocenými silami na zbudowání nowého sjednoceného Rakauska w prospěch wšech národů, a pak umlknau samy od sebe swrchu uwedené obáwání, neb budau wywráceny opáčným stawem wěci! Důwěra podporuje jednotu, nedůwěra wšak rozdrobuje. To ať wšickni ti na mysli swé pilně uwáží, kteří w těchto těžkých dobách chtějí buditi wědomí národů, i myslí, žc mohau mluwiti za národy. \" H. B. — Článek tento jest tím důležitější, že w Pešťanských nowinách pod rubrikau Amtliches wytištěn jest. Tak tedy použíwá kníže Windischgrätz moci od JMC. jemu swěřené, že jsa nástrojem maďarské šlechtické strany takowýmto málo zakrytým spůsobem Slowany uráží. Jak může Slowanům len wytýkati separatismus, panslavismus, který se zbraní w ruce musí bojowat práwě proti maďarskému separatismu. Slowané ještě nikde skutkem neukázali ten směr, který Maďary wede, jest to tedy špatná zásluha knížete Windischgrätze na autraty Slowanů špatně ukrytými narážkami, okrašlowati maďarstwí. Celý článek nese na čele patrnau známku, že od některého jezowitského maďarského šlechtice buď sepsán neb wnuknut jest. Wšak každý skrytý w něm jed pozná sám po bedliwém přečtení!", "id": 1224}
{"text": "5. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [polemika o výlohách na cestu deputace do Vídně], Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 4. září. Welikého powyku nadělali po Praze a snad také jinde tak zwané aučty Sw. Wáclawského wýboru strany peněz sebraných pro podporu chudých dělníků, které pan president zemské spráwy, jindy dosti opatrný, oznámil tiskem, přimíchaw do nich newím z jaké příčiny také wýlohy dwau deputací poslaných do Wídně z počátku rakauské revoluce. Tu pak bylo křiku a powyku, a jistá welmi dobře známá strana hleděla toho – ať dím nejméně – nestydatě použít k zostuzení mužů dáwno od ní nenáwiděných, wyčítajíc jim, že peníze pro chudý lid určené promrhali, ba že se jimi obohatili!! My jsme naschwál až posud o wěci celé mlčeli, dáwajíce wšak již tím mlčením na srozuměnau, co my o tom saudíme, a čekali jsme, až se ti mužowé, kterých se to týká, a o jejichžto poctiwosti dáwno jsme přeswědčeni, hlasu swého powznesau. To se nyní již stalo w německých časopisech, a celá ta wěc beztoho přijde před weřejný tiskowý saud ( neboť budau časopisy Waage, Wlastimil a j. žalowáni ), a pak také celý národ uwidí, jak wlastně wěci stojí. Že ale asi 4000 zl. stř. na dwě tak slawné deputace we jménu českého národu wykonané není mnoho, ba naopak spíše welmi málo, to každý, kdo podobným wěcem rozumí, jistě za prawdu uzná. A jenom ti, kterým poslání této deputace wůbec bylo sůl w očích, ačkoli si tenkrát toto swé prawé smýšlení ani ukázati netraufali, ti mohau nyní žehrati na nešetření. Ať nám ale ku př. oznámí tito pánowé, jak mnoho se utratilo, když čeští páni stawowé we jménu celé zemi poslali deputaci k pohřbu J. W. C. nebožtíka arciknížete Karla, a kdo platil tuto sumu? Při wšeobecné weřejnosti by neškodilo, aby se i to ke wšeobecné známosti přiwedlo. Nepoctiwost ale jest to, říkati, že se peníze chudých promarnily, kdežto wíme, že obec Pražská uzawřela, tyto autraty nésti, a že hr. Boucquoi tehdejšímu Sw. Wáclawskému wýboru 5000 zl. stř. dal k jeho aučelům bez wšelikého obmezení, na co swědčí wlastnoruční úpis p. hraběte. Pan hrabě se ještě tenkrát wyjádřil, že jsa wywolen do wýboru nemůže pro chorobu swau osobně působit, a že tedy tímto spůsobem chce podporowati aučel wýboru. Aučel wýboru Sw. Wáclawského nebyl ale přede wším žádný jiný, než wyslati deputaci do Wídně, a když tedy wýbor chtěje ušetřiti obec Pražskau, beztoho tenkrát mající nesmírné wydání pro dělníky, tyto peníze od p. hraběte na autraty wynaložil, jednal zcela sprawedliwě. Že ale nyní p. hrabě zastrašen snad swým wězením atd. hledí wěc wšelijak wytočiti, ačkoli jeho wlastnoruční úpis proti němu swědčí: to nemůže na wěci nic měniti. Že wšak deputace králowstwí českého nemohla do Wídně snad pěšky s kabáty na rameně cestowati, že musela jsauc sama skwěle a hostinsky přijata také ze swé strany se ukázati a wůbec českému králowstwí též zewnějškem swým k chlaubě slaužiti, to kažý musí za wěc přirozenau uznati, která ztwrzena jest zkušeností wšech národů a wšech deputac celého swěta. My se ještě později a sice mnohem obšírněji k této wěci nawrátíme, zatím ale swět pozná důstatečně malichernost a zlobu těch pánů, kteří nemajíce jiných poctiwých prostředků tohoto se uchopují, aby osočili swé politické protiwníky u lidu a o důwěru je připrawili.", "id": 1225}
{"text": "28. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: K mým voličům ve vikariátě Čáslavském!, Autor: Havlíček, Karel\nK mým woličům we vikariátě Čáslawském! Dle wyswědčení w Chotusicích, dne 20. čerwna t. r. od ustanowené wolební komisse vikariátu Čáslawského mně do Prahy zaslaného, poctěn jsem od Wás, ctění obywatelé téhož okrsku, důwěrau tak čestnau, že jste mne bez mého přihlášení za zástupce swého při českém sněmu wywolili. Jsemť narozen dne 31. října 1821, a tedy jsem ještě ustanoweného wěku 30 let nedosáhl, nicméně ale hodlám k samému sněmu, který beztoho konstitující jest, se žádostí se obrátiti, abych přece co řádný deputowaný připuštěn byl, a doufám, že sněm tím snadněji žádost mau wyplní, poněwadž: 1. na říšský sněm Wídeňský každý 24letý za deputowaného woliti se může; 2. poněwadž již na třetí rok co redaktor odpowědný politických nowin ne sice wywoleným, ale přece skutečným zástupcem aspoň jedné části národu našeho jsem. Podaří-li se mi do sněmu připuštěnu býti, budu tam se wší silau a s nejlepším wědomím zastáwati wšechny potřeby jak Wašeho okrsku zwláště, tak i celé země a národu českého; nebudu-li připuštěn, aspoň mocí tau, která w mých rukau jest, Národními Nowinami wždy působiti budu pro dobro národu swého. Na každý pád ale Wáš okršlek tím žádné ujmy neutrpí, neboť se o to postarám osobně, aby za mne, pakli bych do sněmu připuštěn nebyl, p. náhradník tu chwíli nastaupil, s kterým strany toho písemně se srozumíme. Děkuje Wám za proukázanau mi přátelskau důwěru, jsem Wáš wždy oddaný K. Hawlíček, redaktor Národních Nowin", "id": 1226}
{"text": "3. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [polemika nad odesláním poděkovací adresy pražským studentstvem], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Předwčírem tedy přece uzawřela schůzka studentská odeslati p. Šuselkowi poděkowací adressu, a sice, jak slyšíme, znamenitau wětšinau. Const. Blatt a Deutsche Zeitung je za to chwálí, my nejsme stejného mínění. Owšem na celé wěci welmi málo záleží, a proto ani jednomu wrabci pírko nesešediwí, ať si pošle Pražské studentstwo adressu Šuselkowi, Kurandowi, Löhnerowi nebo Zimmrowi. Bohu chwála! že nejsau důležitosti národu českého w rukau takowých, které se řídí dle rozumu p. Kleinerta, Sladkowského atd. Když se celá wěc náležitě rozwáží, musíme se wyznati, že i my powděčni jsme za tuto událost, a sice z té příčiny, poněwadž z této jedné události může každý posauditi, jaká hluboká politická maudrost řídí nyní kroky našeho studentstwa, a podruhé již napřed wěděti, s jakau opatrností jedná studentský wýbor. Prawá příčina odeslání této adressy – dowoleno-li jest tajnosti srdcí jisté stránky zdejších mladých wlastenců wyzraditi – není nic jiného, než malá chautka opposiční; oni by rádi nějakau nowau cestu wynalezli w politice, nějakau z brusu nowau, aby se po ní bez welkého umění, bez welkého namahání mohlo jíti do chrámu sláwy a státi se welikým mužem. Těmto pánům jsau Palacký, Strobach, atd., ba i snad Rieger přece jenom pedanti, kteří prý pro národnost zadáwají swobodu. Tak aspoň se naučili mnozí z těchto našich mladých wlastenců od chytrých Němců zpíwati a opakují často tuto píseň. Jest w radost býti chytrým Němcem, když se najde tolik lehkowěrných Čechů! – Pokud p. Sladkowský a Kleinert atd. budau náčelníci našeho Pražského studentstwa, pokud se mezi studentstwem samým nenajdau síly přesahující dušewně takowé pány, potud owšem uzříme ještě mnohau polilickau masqueradu. – My dobře wíme napřed, že za takowýto úsudek o našem studentstwě dostane se nám hojných: Pereat! a snad i copů atd., jak jsau již newyčerpané studnice těchto dwau wtipů: awšak sobě od jakžiwa wykládáme swobodu slowa a mínění tak, že jest dowoleno, wšechno, wládu, náboženstwí, – a také studentstwo naše posuzowati. A wšak se zdá, že činnější a po wyšším wzdělání bažící strana našeho studentstwa nabažiwši se nejapností té strany, proti které my wždy musíme se opírati, nyní w nowě zřízeném řečnickém akad. spolku a také we Slávii přiměřenější cesty hledá, na kterých může studentstwo naše mnohem wíce pro wlast učiniti, než pod wůdcowstwím nedozrálých politiků, kteří wždy ještě obnowiti chtějí časy z minulého roku, kdežto studentstwo w prawém smyslu we Wídni wládlo. Jak daleko to s takowau wládau přiwedli, widí nyní každý, a Wideň poskytuje příklad wýstražný.", "id": 1227}
{"text": "21. říjen 1848, Zdroj: Národní Noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o neúčasti českých poslanců na schůzce v Brně], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Poněwadž nyní již s welikau jistotau nadíti se možná, že sněm říšský w brzkém čase nepochybně do Kroměříže na Morawě přeložen bude, a poněwadž se w Brně w nejnowějším čase smýšlení projewilo Čechům a Slowanům nesmírně odporné: nepojedau čeští poslancowé dne 20. t. m. na schůzku do Brna, nýbrž očekáwati budau přeložení sněmu.", "id": 1228}
{"text": "7. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Ouřední zpráva o událostech Pražských (nepochybně zaslaná od hraběte Lva Thuna), Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nTuto podáwáme u wěrném překladu: Auřední zpráwu o událostech Pražských ( nepochybně zaslanau od hraběte Lwa Thuna ). Z úředních zpráw z Prahy, ministerstwa došlých, wyswítá, že wypuknutí zbauření dne 12. t. m. sice náhodným sražením způsobeno, zbauření ale beze wší pochyby připrawowáno bylo, z čehož jediné se nechá saudit, že barrikády w okamžení we wšech částích města wystawěny a příprawy k boji proti wojsku wedením několika jednotliwců, kteří pokojné měšťany i hrozbami a násilím nutili k spoluaučinkowání, zařízeny byly. Podlé poukazů již jistých mělo zbauření wypuknaut teprw dne 15. t. m., awšak mysle těch, jenž ještě u prawý plán auplně zaswěceni nebyli, byly, jak se zdá, tak rozčíleny a ke zbauření hotowy, že po prwní zpráwě o sražení s wojskem okamžitě muselo wypuknaut. Prawý plán a poslední aumysl těch, jenž za prawé půwody musejí být mnění, nemohau posud s jistotau udány býti. Awšak dle započatého wyšetření není žádné o tom pochybnosti, že se i zde jednalo o záměry republikánské, jež wedli z Francauz Francauzowé a Poláci do wšech revolucí zapletení. Wšech politických hnutí w Praze w těchto posledních měsících bylo dále základem snažení klubbu, jenž se utwořil we dnech březnowých we Swato-Wáclawské Lázni. Nejwyšší kabinetní list od 8. dubna t. r. powolil nejčelnější články tam žádané, jmenowitě prozatimní zřízení a wládu w mnohých ohledech samostatnau. Od toho času nepřestal onen klubb wymáhati rychlé uskutečnění těchto nejwyšších swolení; wzdělanější audowé klubbu snažili se, tento aučel dosáhnaut cestami zákonitými, kdešto špatnější část se chápala prostředkůw násilných, důrazných petic a welkých shromáždění lidu. Zkušenost, že zřízení proz. wlády není snadné, dohnalo stranu pohýbající bezpochyby k tomu, aby cestau násilnau dosáhla swého aučele. Nejwětší překážka revolučních hnutí ale byla moc wojenská a známá w powinnostech wěrnost a energie knížete Windischgrätze. Protož spojily se wšechny revoluční snahy předkem w tom, aby popudily mysle pod zámínkau strachu před reakcí, proti wojenským krokům, jak prawí, nepotřebným, proti přewelké posádce města a osobě komandujícího generála. K tomu cíli aučinkowali studenti Wídeňští welmi četně do Prahy přišlí, jimž se bohužel powedlo, zkaziti dobrého do té doby ducha zdejších studentů, zwlášť některých kohort. Slowanský sjezd byl owšem revolučným Polákům a jiným fanatikům wítaná příležitost, sem přijíti, jížto také upotřebili ke šmejdům se zdejšími revolučními žiwly. Tyto žiwly 280 nepatřejí wýhradně českému obywatelstwu; poněwadž ale wětší část obywatelů je česká, bylo jich také nejwíc aučastníkú těch zločinných šmejdů, jmenowitě takových, jenž se doposud jewili co agitatoři pro řeč českau; též i z kněžstwa připojili se mnozí k tomuto revolučnímu hnutí. Zwláště ale wyšlo ze studentského spolku Sláwa a z oddílu národní gardy pod jménem Swornost, kteráto očiwidně měla tajné rozwětwí i na wenkowě. Oba tyto spolky měly směr wýhradně národní a měly w sobě nejnáružiwější pěstowatele národnosti české. Ostatně si Swornost pojistila zároweň znamenité příwrženstwo w nejnižších třídách lidu, tak že boj — kromě studentů — nejwíce od ní byl uweden. Taktéž nezdá se být pochybno, že hlawně od ní skrze emissary wyzwáni byli wenkowané, aby podporowali zbauření w městě. Mezi wenkowany nenašlo ale pobuřowání s málo wýminkami žádného sluchu. Jen národní gardy některých měst uposlechly a šly ke Praze. Sedláci se na některých místech sešli, rozešli se ale od sebe, dílem po krátkém uwážení, dílem že dostali zpráwu o střelbě na Prahu. Zwlášť od té doby, co se roznesla zpráwa o wzdání města a o tom, jak wěci wlastně stály, wrátil se pokoj na wenkowě a nastaupila reakce proti bauřencům, kteří ale přec we snahách swých pořád pokračují. Též w Čáslawsku, kde se začalo snowati zbauření proti auřadům a k laupení zámkůw a dworůw, pročež tam prohlášení náhlého saudu bylo uzawřeno, přestalo rozčilení, dříw než se prohlášení stalo. Pokoj na wenkowě je tedy doufajíc opět trwanliwě pojištěn, tím wíce, že se zatýkají a trestají bauřenci, a zřízeny jsau k podpoře potřebných kroků pohybné sbory c. k. wojska a krajským auřadům přidány. Též i w městě ožiwl duch lepší smýšlejících, wrátil se pokoj a pořádek, dokonalo se wšeobecné složení zbraně, a nyní se prohledáwají jen domy ku přeswědčení, že je auplně wydána. Národní Wýbor se zrušil, poněwadž jeho wážnost zničena jest (!!! ) aučastenstwím mnohých jeho audů we zbauření. Staw obležení města zaweden jest fakticky nutností wojenských operací. W městě se udrží pokoj, pakli se auředním jednáním učiní nejnebezpečnější osoby neškodné, a tím se zwedne mysl lépe smýšlejících. K tomu že auřední přísnosti newyhnutelně potřebí jest, uznáno wšeobecně. Wšichni dobře smýšlející obywatelé města prosí o přísný trest na winníky, a falešná powěst od strany pohybující rozšířená, že wyšetření newede k žádnému wýsledku, Tuto nám přece dowoleno býti musí něco poznamenati, a jmenowitě na znamenitý dwojsmysl zřetel čtenářstwa obrátiti. Pohybující strana ( Bewegungspartei ), ku které i my čest máme náležeti, neroznesla „ falešnau zpráwu, že wyšetřowání newede k žádnému wýsledku; “ tato pohybující strana, aneb zřetelně řečeno, česká strana stála jen posawad na tom, že nebylo žádné spiknutí, a jmenowitě že nemohlo býti žádné tak hanebné, tak zrádné spiknutí proti dynastii Němcůw atd., jako powěst wšeobecná nesla. Na tom stojíme posawad, a až se wyšetření ukončí, uwidíme pak, prawda-li to čili nic. Že ale skutečně w Praze wzbauření bylo ( wlastně krawal neopatrností auřadu na wzbauření powýšený ), o tom snad nikdo nepochybowal, tedy také ne o tom, že jako každá wěc we swětě nějaké půwodce míti musí. ‒ Red. Nár. Now. způsobila wšeobecnau bezduchost. Wšeobecná jest přeswědčenost, že půwodowé stálého zbauření, nebudau-li potrestáni, obnowí w brzce nezdařený pokus, a to s welkau nebezpečí těch, jenž se nyní objewili co protiwníci jich podniku. Powolanost wojenské práwomoci ohledem na zbauření spoléhá co následek stawu obležení na zákoně. Musí se také wztahowat na pobuřowání wenkowské, jenž se zbauřením w městě neprostředně sauwisejí. Jiné pády pobuřowání na wenku wznešeny jsau na auřady hrdelní. Wojenský saud záleží z auditora stábního a z wíce auditorů plukowních, jimž k urychlení wyšetření přidáni jsau někteří raddowé Pražského hrdelního saudu. Předseda je feldmaršal-lieutenant hr. Khevenhüller. Aby se docílilo účelního chodu w opatření prawého zběhu a we wyšetření, wzneslo se wedení celého na majora Mertensa a appellačního raddu Tauška, jenž se dorozumíwají s gubernau o potřebné policejní kroky. Při tom wzato je to hlediště, že je nutno, aby se wyšetření obmezilo na nejhlawnější případy a půwody a wůdce zbauření, a na osoby w pobuřowání nejwíc aučastné, poněwadž při takowém mnoholidném zločinu beztoho není možná wšechny winníky potrestat. Podrobnější udání událostí může se s auplnau bezpečností a auplností teprwé pak dáti, až se z wyšetření dobude prawý zběh. Jak mile se utwrdí saudně byť i jednotliwé děje, uweřejní je ministerstwo, nebude-li wýsledku wyšetření tím ublíženo. Tolik se dowídáme tedy z auředních zpráw we Wídeňských nowinách wytištěných: co my ale o tom saudíme, a co proti tomu namítati můžeme, to powíme později. Red.", "id": 1229}
{"text": "26. listopad 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Španělští studenti, Autor: Havlíček, Karel\nŠpanělští studenti. Jednu národní španělskau zwláštnost, — wyprawuje jistý cestowatel po Španělích — po které jsem dlauho nadarmo bažil, spatřil jsem konečně w Pampeloně, totiž zástup putujících studentů se wšemi starodáwními příslušenstwími stawu toho, mezi nimiž je žebrawý tlumok nejdůležitějším. Byli to prwní studenti, které jsem we Španělích uhlídal, a nebo aspoň prwní, které jsem co prawé studenty španělské poznal, ačkoli jsem již byl w několika nejznamenitějších městech universitních této země; nebo španělský student se w obyčejném žiwotě ničím neliší co do zewnějšku ode wšech mladíků z oné třídy obywatelstwa, do které podle swého jmění náleží. Wětší část studentů w tak nazwaných žiwnostních studiích pochází z chudých tříd a proto musejí mnozí z nich wedle wěd i jinau žiwnost prowozowati, by si nejpotřebnější wýžiwu opatřili. Lékařowé začínají obyčejně holením brad swé umění prowozowati, mnozí juristowé ohánějí se ráno se smětákem a kartáčem na boty w též ruce, kterau wečír listy w pandektech přewracejí, a ještě častěji jdau mladí theologowé do bohatých domů co slaužící, wymíniwše si ztrawu, byt a několik prázdných hodin. Aby mohli w prázdninách cestowati, sestaupí se studenti w menší wětší zástupy, s hudbau pak a zpěwem po wesnicích a městech táhnauce, chudého i bohatého o malé viaticum žádají, čehož se jim obyčejně dosti štědře dostane. Putující studenti jsau pro swau rozmarnost, weselé kausky a hudbu we weškeré zemi oblíbeni, o prominau se jim přemnohé kausky, které by si jiný dowoliti nesměl, nechtě na sebe uwaliti citliwé napomenutí. Tato žebrácká putowání, la tuna nazwaná, jsau studentům tak wnadná, že i mnozí bohatí z pauhé libůstky k nim se připojují. Mladý bohatý Katalončan mi wyprawowal, že obyčejně táhl spolu s takowau tunau z Cervery až ke branám Barcelonským, tak že jedenkráte by byl málem swého otce o dárek poprosil, šťastně ale jej poznal před časem a honem, pomocí swého dobrodružného cestowního obleku nebyw poznán, stranau se odebral. Studenti mají na těchto pautích jakausi tuláckau uniformu, jejíž nejhlawnější častí je černy co možná nejwíce roztrhaný plášť z nejsprostší látky. Jelikož by slušné šatstwo bylo proti wšem prawidlům a památkám studentského řemesla, býwá tento plášť, jak mile od krejčího přijde, nožmi rozpíchán, a jestli se w zápalu tom udělá která díra tuze weliká, zašije se poněkud hrubau sedlářskau jehlau a špagátem. Na hlawě má putující student co třístežňowý koráb wysoký hrubý klobauk, který býwá wtlačen na příč na ucho a tím spolu celému studentowi jako wtisknut znak půwodní nedbalosti. Ostatní šatstwo si může každý wybrati podle libosti s tau wšak wýmínkau, aby nebylo nikde znáti nějakau pečliwost a čistotu. Synowé Muz, které jsem w Pampeloně spatřil, swědomitě plnili wšechna prawidla studentského řádu šatního, a místo obuwi měli na holých nohau sandály prowazowé. Zpíwajíce a hrajíce táhli zwolna ulicemi, prowázeni welikým zástupem lidstwa. Před každým domem, jehož obywatelé hleděli s oken nebo s pawlanu, stanuli a zazpíwali nějakau píseň, jejíž obsah jen poněkud se mohl wztahowati na osoby, jimž bylo zpíwáno. Pod pawlanem sličné Francausky zpíwali píseň začínající: Mas hermosa que Diana, Mas luciente que Aurora. — Dama se příwětiwě usmíwala, ale její oba průwodčí bez pochyby nerozuměli španělským písním, nebo by byla tato mythologická dwornost jistě jejich sáčky pohnula. Studenti se obrátili k jinému oknu, u něhož stáli dwa důstojníci. Caballeros militares počali studenti zpíwati, načež mělo následowati přirownání k Hektoru a Achillu, ale páni důstojníci byli také nepohnutelni jako oni Francauzowé. S mnohých wšak druhých oken padaly lesklé stříbrňáčky do klobauku tlumače tohoto zástupu, který wýmluwností swau statně podporowal zpěw bratří swých. A wšak kromě wšeho toho hadrnictwí a wší špíny jewila se jakási poesie w tomto wýjewu a žebráctwí to neposkwrnilo se s prostotau. U nás jsau také ještě pamětníci weselejších studentských časů a staří wyprawují mnohé weselé kausky. Nyní pozbylo studentstwí u nás w Čechách — tak jako ostatní řemesla — wšeliké poezie, — a kdyby někomu slowo řemeslo po chuti nebylo, račiž nám ukázati, w čem je nynější studentstwí od řemesel rozdílné? — Jindy se w roce pilně studowalo nejen pro klasy, nýbrž pro duši, nejen co pan profesor we škole ukládal, nýbrž i to co nejznamenitější duchowé tohoto swěta do knih uložili. O prázninách ale žilo se wesele, cestowalo se, a již sama cesta z Prahy na prázniny býwala samé dobrodružstwí. Prawý student jindy necestowal jinák na prázniny než pěšky — a co se nyní přihoditi může člowěku, když buď na železnici neb w dostawníku co nějaké diwé zwíře w kurníku zawřen několik míl se přetáhnauti nechá? Studentstwo naše ztratilo již wšechnu předešlau pružnost a uwázlo w obyčejném šosáctwí. Nemyslíme tím, aby snad měla wšechna poezie studentská wězeti w žebrání, ale mnoho příhodných wěcí přináší sebau náš wěk. Studentům nejlépe sluší ujímati se wšeho horliwě a s nadšením, co hýbati počíná wěkem. Tak ku př. počínají wšude jinde, jmenowitě také we Wídni zpěwácké spolky. Jak by se dobře hodilo práwě o feriích zaládati je wšude po menších městech našich, aby se brzy zde brzy tam wetší čásť těchto zpěwáků z celé země sešla k wětším zpěwáckým slawnostem, a tak by nějaká změna uwedena byla do jednotwárnosti wenkowského žiwota. Zároweň by těmito náwštěwami 380 jedno město druhé poznalo a zwláště studentům, jakožto powolaným k wyšším stawům, dobře se hodí znáti celau swau wlast a ne jen swé městečko a Prahu. — To jsme zde podali jen jako náwrh, jest wšak ještě mnoho jiných podobných předmětů, hodících se k užitečným zábawám feriálním. H. B.", "id": 1230}
{"text": "4. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [článek], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Slyšíme z mnohých stran, že měšťané Malostranští w Praze zamýšlejí od ostatní Prahy se odtrhnauti a sami pro sebe obec míti, tak sice, žeby Malá strana w každém ohledu sama městem byla. Měli by totiž swůj wlastní magistrát, swé wlastní důchody atd. W neděli prý připřawuje se zwláštní schůzka k tomuto aučeli. Nechceme zde ještě příčiny tohoto podniknutí rozbírati, ačkoli lehce pochopiti možná, žeby si pak na Malé straně zřídili poněmčilci eldorado swé: musíme ale úsilně proti tahowému roztržení naší slawné Prahy co nejwraucněji mluwiti. Žádný prawý Čech nebude podporowati krok takowý, jimž by se oslabilo hlawní město naší země, neboť nám wšem na mohútnosti a sláwě obce Pražské welice záleženo být musí, poněwadž ona jakožto srdce střední celé zemi žiwot podáwá. Ostatně by rozdělení toto bylo také znamenitý krok do zadu; neboť za onoho času též Malá strana, Staré město a Nowé město každé pro sebe obcí bylo, a každý, komu stará naše histiorie powědoma jest, dobře wěděti musí, jak sobě ku př. horliwí wlastenci tenkrát na tom záležeti dali a jaké práce to stálo, než se Staré a Nowé město w jednu obec spojily a pod jednu raddu postawily. A my w těchto časích chtěli bychom, co již pohromadě jest, odlaučiti? Chtěli bychom malicherným třenicím a hádkám mezi dwěma jen mostem rozdělenými městy bránu otewřít? Chtěli bychom bezbožné centralisaci, která beztoho nad námi jako meč napřažený wisí, ještě sami pomahati slabením Prahy, aby pak proti Wídni tím lépe se hodila za nějaké provinciální neb krajské město? Jsme ostatně té pewné naděje, že se wšichni Malostranští wlastenci tomuto škodliwému kroku, jenž nepochybně buď w liché marnosti základ swůj má aneb od strany nám odporné důmyslně nastrojen jest, ze wší moci swé protiwiti.", "id": 1231}
{"text": "26. listopad 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Kočárek, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nHavlíček ( překl. ) Kočárek. Od M. Gógola. Město B... welmi se zweselilo, když tam počal ležet... jízdní pluk; ale do té doby w něm byla nesmírně dlauhá chwíle. Někdy když tam tady člowěk jel, a podíwal se na nizaunké hliněné domečky, stojící na ulicích s jakausi kyselau twáří, tu... wěru nelze wyslowit, jak bylo člowěku okolo srdce: takowý zármutek, jako by byl peníze prohrál, aneb učinil nějakau nemístnau hlaupost, zkrátka oškliwě. Hlína na domech odpadala deštěm, a stěny místo předešlé bělosti byly strakaté; střechy nejwíce byly pokryty rákosím. Jako jest obyčej w jižních městech našich, poručila policie zahrádky pro lepší pohled již dáwno — wysekat. Na ulicích nepotkáš žiwé duše, leda snad kohaut někde přejde po dláždění, měkém jako peřina, proto že wšude leží na čtwrt lokte prachu, z kterého se při nejmenším dešti utwoří bláto a tu se ulice města B. naplní těmi plodnými zwířaty, kterým říká tamější gorodničí Policejní komisař. Francauzi. Wystrčiwše důmyslné rypáky swé z chlíwku počnau takowý rochot, že nezbýwá cestujícímu jiné pomoci než prásknaut do koní a ujíždět. Ostatně ale jest těžko potkati cestujícího we městě B. Zřídka, welmi zřídka některý šlechtic, mající 11 duší poddaných, w ankínowém kabátě tluče se po dlažbě w jakémsi půlwozíku a půlpřičce, zatarasen w ní naloženými pytly mauky, šwihaje hnědau kobylku, za nížto běží hříbě. Ba i hlawní náměstí wypadá trochu žalostně: krejčůw dům na něm stojí jaksi welmi hlaupě, ne frontem, ale rohem do rynku, naproti němu stawí se již po 15 let jakési kamenné stawení dwauoknowé, dále stojí sám pro sebe dřewěný módní dům, obarwrený na šediwo barwau blátu podobnau, který postawil na wzor jiným stawením gorodničí za mladých let, když ještě neměl obyčej spáti hned po obědě a píti na noc jakýsi dekokt ze suchých angreštů. Jinde wšude skoro jen ploty, uprostřed rynku malininké krámky, w nich wždycky widěti možná swazek beránků, ženskau w čerweném šátku, pud ( 40 liber ) mýdla, několik liber hořkých mandlí, broky, kartaun a kupecké přikažčíky ( mládence ) hrající pořád mezi dweřmi se swajkau Swajka hra národní, železný hřeb s hlawau, který se hází do kruhu železného, aby tam uwázl. Ale co stojí w ujezdném městě B. Ujezdy jsau kraje, na které se w politickém ohledu dělí každá gubernie: ujezdný gorod jest hlawní město takového újezdu, jako u nás krajské město. jízdný pluk, wšechno se změnilo: ulice se zastrakatěly, obžiwly, zkrátka wzaly na sebe zcela jiný obličej; nizaunké domky často widíwaly wedle sebe procházeti šwíhlého, statného oficíra s peřím na hlawě, jdaucího k spoludruhowi pohowořit o záležitostech, o přewýborném tabáku, a někdy si i zahrát w karty o drožky ( kočárek ), které můžeme směle nazwati plukowými, proto že newycházejíce z pluku, od jednoho šly k druhému, dnes na nich jel major, zítra byly w kulně poručíkowě, a za týden, widíš, opět je maže majorůw deňštík Deňštík. Myslíme, že nechybíme, wezmauce zrowna jména wojenských důstojností od Rusů. Neboť jiný slowanský národ nemá půwodní. Deňštík tolik co po česku forejšic. sádlem. Dřewěný plot mezi domy byl celý poset čepicemi wojenskými na slunce wywěšenými; šediwý plášť newyhnutelně se roztahowal někde na wratech: w menších ulicích widěti bylo wojáky s takowými ostrými kníry, jako jsau na boty kartáče. Kníry tyto bylo widěti wšude; sestaupily-li se někde na rynku měšťanky se džbánky, již za zádami jistě jim bylo widět kníry. Důstojníci přiwedli žiwot do společnosti, do kterého se až po tuto dobu počítati mohl jenom sudí, jenž bydlil w jednom domě s jakausi diakonkau a policejní komisař, welmi powážliwý člowěk, ale jen že mentem celý den spáwal od oběda do wečera a od wečera do oběda. Společnost stala se ještě četnější a zajímawější, když sem byl přeložen brigadní generál. Okolní šlechta, o které by si dotéto doby nikdo byl nepomyslil, že je na swětě, počala se častěji sjíždět w ujezdném městě, aby se sešli s pány oficíry a někdy si pohráli bančík, který jim již znamenitě wyšel z hlawy naplněné setbau, ženinými komisemi a zajíci. Welmi lituji, že nemohu sdělit, z jakých příčin se stalo, že dáwal brigadní generál weliký oběd, příprawy k němu činěny jsau ohromné: hřmot kuchařských nožů z kuchyně generálské bylo slyšeti až za brány. Zhola celý trh padl na oběd generálský tak, že musil sudí se swau diakonkau jísti jenom šlejšky z prosa, a škrobowau políwku. Neweliký dworek bytu generálowa byl celý zastawen drožkami a kočárky. Společnost byla mužská, důstojníci a několik okolních šlechticů. Ze šlechticů byl nejznamenitější Pythagoras Pythagorowič Čertokucký, jeden z hlawních aristokratů B...ého ujezdu, který nejwíce nadělal křiku při stawowském wolení, přijížděje k němu we šwiháckém pojezdu. Slaužil dříwe w jednom jízdném pluku a byl z počtů znamenitějších a hezčích důstojníků; aspoň se jewil na mnohých bálech a w mnohých společnostech wšude, kudy kočowal jeho pluk, ostatně se o tom každý může doptat u holek w Tambowské a Simbirské gubernii. Welmi možná, že by byl dobrau sláwu swau i w ostatních guberniích rozšířil, kdyby nebyl wystaupil ze služby pro příčinu, které obyčejně říkají „ nepříjemná 378 historie “: dal-li on komusi políček aneb dostal-li jej sám, wěru se již nepamatuji, ale to jest wěc jistá, že jej požádali, aby se poděkowal ze šarže. Ostatně ale tím nezadal ani trochu wážnost swau: nosil frak s wysokým žiwotem na způsob wojenské uniformy, na nohau ostruhy, a pod nosem kníry, proto že by si snad jinák šlechta mysliti mohla, že slaužil u pěchoty, kterau on s opowržením jmenowal někdy pěchtura, a jindy pěchontarie. Nawštěwowal wšechny četné trhy, na které se sjíždí střed Rusi, totiž chůwy, děti, dcery, a tlusté šlechtičky w bričkách, taratajkách, tarantasech a w takowých kočárech, které nikdo ani we sně newiděl. On wěděl již po čichu, kde leží jízdní pluk, a wždy přijížděl na náwštěwu k panům důstojníkům. Welmi obratně wyskakowal před nimi ze swého lehaunkého kočárku aneb z drožek, a nad obyčej rychle se seznámil. O předešlém wolení dal šlechtě znamenitau hostinu, při které oznámil, že jestli jej wywolí za předwoditele ( maršálek šlechty ), hodlá přiwésti šlechtu do wýborného stawu. Wůbec se chowal pansky, jak říkají w ujezdech a w guberniích: wzal si dosti hezkau ženu, dostal s ní dwě stě duší poddaných a několik tisíc peněz. Peníze hned wynaložil na 6 oprawdu wýborných koní, na pozlacené zámky u dweří, na krotkau opici pro dům a na francauského komorníka. Ty dwě stě duší zároweň s 200 swých wlastních založil ale na hypotheku, k wůli jakýmsi obchodním záležitostem. Zkrátka byl šlechtic jak náleží... řádný šlechtic. ( Pokračowání. )", "id": 1232}
{"text": "27. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Co jest Obec?, Autor: Havlíček, Karel\nCo jest Obec? ( Pokračowání. ) Což bychom si wšak pomysliti měli o takowé obci, která by občanům swým příležitosti k pokroku, k lepšímu wzdělání nepodáwajíc, ještě jim, když sami swým wlastním příčiněním je wyhledáwají, rozličné překážky do cesty kladla a tak je zúmyslně w temnosti a bídě dušewní zdržowati chtěla? Tohoť zajisté žádná obec neučiní. Naopak jest swatá powinnost každé obce, státi wždy na wrcholu wzdělání swého času, žádný pokrok w jakémkoli odwětwí lidských wědomostí a kdekoli učiněný, nemá jí tajný býti, starati se má, aby co možná nejdříwe každé zlepšení jinde uwedené i doma opakowala. A také oprawdu dobré a o blaho občanů swých dbající obce samy wysílají zkušené občany do cizích zemí, aby ústawy tamější ohlédli, a pak pokud by prospěšno bylo i doma uwáděli, neobmezujíce stýkáni se občanů swých s cizozemskem dopauští wšelikau zahraniční zkušenost do krajů swých; a čim wětší a rozmanitější skok wšelikých náhledů a zkušeností, tím snadnější, jistější a lepší pokrok. Wždyť se dobrá obec nemusí báti zhaubného a škodliwého wplywu z cizozemska: buďto jsau cizozemské ústawy lepší než její, a tu jistě co dobrá obec je i sama brzy uwede; aneb jsau horší, a tu maudří a wzdělaní občané její po nich bažiti nebudau. Nicméně wšak přece widíme, kterak mnohé dost malé obce hledíce si jen pauze diplomatických hraček ( jinak zajisté nezasluhuje nazwáno býti wšeliké důležité směšno-hrdinské wyjednáwaní o každau maličkost, když se množstwí drahých kurýrů často w tak nepatrné záležitosti pošle a rozešle, že w jednoduchém psaní po poště za několik krejcarů od saukromé osoby k saukromému poslaném důležitější wěci stojí ), které zemi welmi draze přijdau nepřinášejíce jí kromě trochy dýmné sláwy pražádného užitku, aneb zas nezkončeného, wěčného, ohromného, domácího úředního dopisowání, popisowání, zapisowání, rozpisowání, opisowání ( jisto jest, že se často pro nepatrnau wěc zdwihne mezi úřady tak srdnaté dopisowání a psaní, že jen papír a ingaust na to wypotřebowaný wíce stojí než celá ta wěc, nepočítajíc ani drahé služby úředníků u udržowání úřadu ); tím tak činnost swau bez potřeby rozšířily, že jim již ani mnoho času nezbýwá platnější wěci, jako jsau potřebné dobré školy, knihowny, wzděláwací ústawy a t. p., opatřiti. Swoboda není snad bezuzdná newázanost, nýbrž přirozená duchu lidskému samostatnost, aby se obec bez potřeby do osobních záležitostí občanů swých nemíchala překažejíc jim we wolném obcowání. Sem náleží, aby jednotliwý aneb celé stawy proti jiným w křiwdě nebyly atd., což wšechno wypočítati zde nemůžeme. Hlawní základ swobody a wůbec dobrého zdaru obce jest we wšem weřejnost, kterážto wšechny jiné dobré ústawy za sebau brzy přiwede. Prawda se swětla nebojí. ( Dokončení. )", "id": 1233}
{"text": "3. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Co je národ, kdo jsou Čechové a co chtějí., Autor: Havlíček, Karel\nCo je národ, kdo jsou Čechové a co chtějí. ( Pokrač. a Dokončení. ) Abychom se zas k sobě wrátili: we Wšeobecných nowinách a w jiných časopisech německých, ano i u nás doma pokládalo se nám to za skracowání a wylučowání nějaké Čechoněmců, když sebe národem českým — jazyk swůj českým národním ( böhmisch national ), když literaturu swou českou národní aneb diwadlo ( kterého owšem ještě nemáme ) národním jmenujeme. Owšem že jmenujeme, a to wším práwem. Můžete si myslit národ bez řeči? A která řeč měla by se jmenowat národní řečí českého národu? Wy prawíte, že ne česká — proto že není řečí celého národu, a že se tím Němci wylučují. Teda je snad německá řeč českou národní?! Pěkné paradoxon! A může si jedna čtwrtina osobowati, to co wy třem čtwrtinám za nadpráwí wytýkate? Kdybychom i od našeho wýkladu slowa „ národ “ „ národní “ upustiti mohli, a wáš nowý přijmouti chtěli, nemohli bychom se ještě odwolati na zásadu: A potiori fit denominatio ( t. j. jméno se dáwá podlé wětšiny )? Jeť to wěru k užasnutí, co se nám ubohým Čechům wšecko za zlé pokládá. Že swůj jazyk jmenujeme národním, wykládá se nám za utiskowání Němců w Čechách, a za rušení pokoje w zemi: teda jako za zrádu wlasti. Co ale řeknou naši žalobníci tomu? Dle dworního dekretu od 22. Unora 1787, číslo 633. zákonů judicialních Dekret ten zní: Künftig sollen alle von den Appellationsgerichten kundzumachenden Verordnungen auf der einen Seite in der National - auf der andern Seite in deutscher Sprache publizirt werden. má appelací česká powinnost zákony po jedné straně německým a po druhé národním jazykem ohlašowati, a to je přec u nás patrně český; nebo se zde snad také ten nowě wynalezený bohemský jazyk rozuměti má, který není český ani německý? Nuže milí pánowé, kteří ste nás obwiňowali. Nepochybuji, že powoláte zákonodárce našeho před soudnou stolici swou, proto že se opowážil proti wašemu rozumu českou řeč, která se ostatně w zákonech našich jak sluší a patří böhmische ( ne čechische ) Sprache jmenuje, národní řečí w Čechách nazýwati, a tudy i nás Čechy ( slowanského kmene ) za národ pokládati! Nám ale, kteří jsme se hříchu toho podlé tak wznešeného příkladu dopustili, a řeč českou w německých spisech böhmische Sprache a jazyk swůj národním nazýwali, račte prowaz, kterýž ste nám pro zločinné rušení pokoje w zemi uchystali, milostiwě prominouti! Tu wěru: difficile satyram non scribere!! — Ptejme se dále: která literatura je w Čechách národní. Když ne česká teda snad německá? Deutsche Nationalliteratur der Böhmen!! Toť budeme míti také morawskou německou národní, podobně friaulskou, gorickou, gradiskanskou, litoralskou německonárodní literaturu. Záhřebský německý časopis „ Luna “ bude hlasem “ der 148 deutschen Nationalliteratur der Croaten “, a budeme také míti Deutsch-Lombardische Nationalliteratur! Toť by wěru k tomu patřila trpěliwost toho Angličana, který wypočítal, kolik kroků by člowěk okolo slunce udělati musel, kdyby se po něm choditi mohlo — aby se pak wšecky německé národní literatury spočítaly. Rowněž tak asi bude to s národností českého diwadla. Budeli naše české diwadlo – jehož se nám Pán Bůh brzo dočkati dopřej — snažením a příspěním celélo národu zříceno — budeli postaweno s tím oumyslem, aby we wzdělání celého národu českého působilo, aby dramatickou wětew národní literatury Čechů k plnému kwětu přiwedlo – zkrátka budeli existence a činnost diwadla toho státi w nějakém poměru k celému národu českému, budeme je směle a práwem nazýwati českým národním. Budeli ale bez takowého půwodu, bez takowého směru – a budeli oučel jeho pouze slušná zábawa obywatelstwa pražského, budeme je jmenowati Pražské české diwadlo. Naopak ale nebude se německé diwadlo našich pp. Stawů nikdá slušně moci nazýwati národním diwadlem — proto že není ani národním diwadlem pro Čechy ani pro Němce. Pro Čechy ne — proto že 3 čtwrtiny — národa českého ( we smyslu p. hraběte Dejma ) aneb celý národ český ( w našem smyslu ) z něho prospěchu nemá. Německým národním diwadlem nemůže slouti, poněwadž slouží hlawně jen německy mluwícím Pražanům – a nebo na nejwýše Němcům w Čechách, a ty o sobě nejmenuje ani p. hrabě národem — ani my. A tak bychom to mohli sousledně i dále prowésti o wšech wěcech, které se slušně národními nazýwati mohou. A w tom se nedáme od nikoho mýliti. Nyní jen ještě w krátkosti opakowati budeme, co sme tuto ukázati chtěli: Wšickni, kteří jeden jazyk za swůj wlastní uznáwají, náleží k jednomu národu — a k českému národu ( böhmische Nation ) náleží wšickni ti, kteří jazykem českým ( bömishe Sprache ) w jakémkoli jeho nářečí mluwí. To jsou teda a jediné ti jsou Čechowé ( Böhmen ) we smyslu národním neb národopisném; Čechowé pak ( Böhmen ) we smyslu politickém jsou buď wšickni občané králowstwí českého w užším smyslu — a nebo snad lépe wšichni občané českých zemí, wůbec wšichni poddaní koruny České, nechť již mluwí jazykem jakýmkoli. – Ale, jak praweno, národní jméno Čech ( po německu Böhme ) patří jenom nám prawým a wlastním Čechům. To jméno dali sousedé naši Němci slowanským předkům našim již po prwním osazeni, a tím jménem nazýwali a rozuměli Slowany w Čechách a řeč jich po wšecky wěky až na naši dobu. To jméno Böhme přešlo se slawných otců našich na nás wěrné jich syny; a tím jménem Böhme, böhmisch jmenují nás ne toliko sousedé, ale i zákonowé naši po dnešní den. Nikdež a nikdá sme je neztratili a nedáme si je nikdá wzíti. My nebráníme Němcům našim česky se učiti, a pak k nám co národu českému se počítati, jestli jim na národním jméně českém w skutku záleží. Ano naopak těší nás to, že ti, kteří by před dwadceti lety bytnost naši málem byli upřeli, nyní s námi za jedno se pokládati a jako stotožniti ( identifikowati ) se snaží. – Je nám to nejlepším důkazem, že sme ze smutného stawu, do něhož nešťastné osudy minulých wěků národ náš uwedly, již poněkud wystoupili – že sme, abychom to řekli po sprostu z nejhoršího wybředli. Že již něco sme, že něco we swětě platíme – toho důkazem nejlepším je nám ta zůřiwost, kterouž nepřátelé naši domácí i zahraniční slowem i písmem jako wosy na nás dorážejí, ačkoli sme jim w praničem neublížili; ale my wíme, že to není špatné owoce do něhož se wosy dáwají. Tak daleko došli sme pod milostiwou ochranou našeho sprawedliwého krále – pod štítem zákonů zemských, a to dosti pracně bez mnohých mecenášů a wznešených wlastenců jedině poctiwým a neunawným snažením našich wěrných národowců a spisowatelů. – Mezi jmény na něž si národ český nyní s hrdostí zakladá, najdete jen málo, které již se skwí na lupení starého rodokmenu; ale najdete mezi nimi mnohého syna sedlákowa, mlynářowa, šewcowa atd. Ti nás dowedli tam, kde nyní stojíme – a tou cestou obtížnou sice, ale pewnou, neomylnou a zákonní dojdeme i dále: neb jak básník Holý prawí: „ Národ, který se sám neopouští, nebýwá opuštěn, “ a nebo jak jedno anglické příslowí prawí: „ Pomoz sobě sám, a Bůh tobě pomůže. “ Co se týče německých krajanů našich, nechceme jim w ničem ubližowati, přejeme jim aby sworně a pokojně wedle nás w Čechách žiwi byli – a národnost swou, pokud se jim líbí zachowáwali – žádáme aby we wšem s námi Čechy stejných práw politických požíwali – stejných, ale ne lepších. – Národní jméno české jim ale nepatří. — Jméno to je starší než německá národnost w Čechách, a sláwa česká má starší datum než obnowené zřízení zemské. Naši Samoslawowé, Swatoplukowé, Boleslawowé, Břetislawowé, Wladislawowé, Otakarowé, Jaroslawowé, Janowé, Žižkowé a j. a j. nebyli zajisté Deutschböhmowé. Až do třidcetileté wálky bylo wedení slawných dějů českých takořka wýhradně w rukou pouhých Čechů. — Co z potomních událostí Němcům náleží, toho jim nehodláme upírati. — Ale jen my sme wlastní a prawí Čechowé, jen my jsme prawí dědicowé jmena a sláwy otcůw našich — a Bůh wí! Práwo Čechy býti, Českým národem se zwáti, To nám nemá nikdo bráti!", "id": 1234}
{"text": "19. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Olomouce, Titulek: [Poslanci u JCM], Autor: Havlíček, Karel\nWyslaní od poslanců říšských w Praze sebraných poslancowé dr. Brauner a dr. Helfert měli dne 17. října o 10 hodinách audiencí u obau Cís. Milostí, kdež přednesli následující promluwu J. C. M. ústawnímu cisaři a králi: „ Od weškerých nyní w Praze přítomných říšských poslanců, jakožto swobodně wywolených zástupců a důwěrníků nejwětší části králowstwí českého, dáno jest nám čestné uložení, abychom WM. neurčitější ubezpečení o nepodwratné a nezměnitelné wěrnosi a příchylnosti Čechů k swému přirozenému císařskému domu ústawnímu trůnu w hluboké úctě opětowali, zároweň ale wěrně poslušnau prosbu na stupně trůnu wznesli. WMst. ráčiž, aby se swětoznámé slawně udělené císařské slowo stalo skutkem národy oblažujícím, ústawní říšský sněm přežalostným, anarchickým počínáním u wnitř a rozwíjením wojenských sil zewnitř ze swobodných swých porad wytržený, awšak nerozpustitelný w nejkratším čase z Wídně přeložiti do jiného lepší jistotu pokojnému swobodnému jeho rokowání podáwájícího města. Naši posílatelé očekáwají s důwěrau, že WMsti. otcowská péče ráčí tento w hrozících nebezpečenstwích přítomnosti jediné možný, weškerému státu spasitelný prostředek w nejkratším čase we skutek uwésti. “ Nečež jim JMst. udělil austní odpowěď, kteráže jim pak písemně podána byla. „ S potěšením slyším ubezpečení, kteréž Mně poslancowé čeští přinášejí. Budu o to pečowati, aby sněmu říšskému byla pojistěna ta bezpečnost, která zapotřebí jest aby we swých pracích bez překážek pokračowati mohl, jakož Mé přání jest, aby se nepřetrženě obíral wypracowáním ústawy, k čemuž swolán jest. “", "id": 1235}
{"text": "27. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk článku dr.Braunera], Autor: Havlíček, Karel\nDr. Brauner nawrátiw se z Wídně odewzdal redakci naší následující článek k uweřejnění: Oswědčení dra. Braunera ku krajanům swým. Mé setrwání we Wídni po rozpuštění říšského sněmu až do 24. března zawdalo příčinu ke mnohým domněnkám, které politickému stanowisku, jež jsem na říšském sněmě sauhlasně s wětšinau krajanů mých slowem i skutkem oswědčowal, jsau na odpor. Nebažiw nikdy po chwále jednotliwých, aniž pak jich hany se boje, wždy jen skutečný prospěch wlasti a národu jsem wyhledáwal a k dosažení jeho nápomocným býwal, maje wždy rozdíl na zřeteli, co předmětem snažení pro budaucnost býti má, a co hned skutkem se státi může. I po rozpuštění říšského sněmu, které wěcí a spůsobem i mne hluboce dojalo a urazilo, zůstal jsem tomuto prawidlu wěren a na wždy zůstanu; pročež nikoli k wůli osobnosti swé, nepatrné to wěci w oboru politiky, ale k wůli postawení swému k záležitostem wlasti a někdejším spolusněmowníkům, u weřejnosti swědomitý počet ze wšech swých kroků we Wídni kladu a sprawedliwému uwážení zůstawuji. Byw powolán po rozpuštění sněmu zároweň s pp. Palackým a Pinkasem do Wídně, odpowěděl jsem z Kroměříže, že p. Palacký již pryč odejel, p. Pinkas ale že, než by se do Prahy nenawrátil, do Wídně se odebrati nemíní, tedy že i já sám jediný w žádných poradách podíl míti nechci. Teprw když mne jistá zpráwa došla, že p. Palacký již we Wídni je, i já jsem tam zajel, newěda owšem určitě, k čemu jsme powoláni. Jeda z Kroměříže přes Brno přijel jsem 11. bř. do Wídně, odkad wšak p. Palacký, jemuž jsem 9. bř. psal, že za nim přijedu, 10. již zase byl odejel. Dána mi wšak z mnoha stran jistá zpráwa, že p. Palacký jen na několik dní do Prahy se odebral a opět do Widně se nawrátí, uzawřel jsem tedy, naň počkati, a w tomto předsewzetí tím wíce jsem setrwal, an jsem se přeswědčil, že ministerstwo s mnohými audy býw. sněmu ze wšech téměř zemí o sestawení a swolání sněmů zemských wyjednáwá. Wyznati musím, že, jakkoli udělenau ústawu říšskau w mnohých a práwě nejdůležitějších článcích, spůsob pak, jakým byla uwedena, naskrz neschwaluji, proti wšemu, což se národům rakauským na ní nelíbí, jakož i proti wšemu zlému, což by ze setrwání w nečinném rozjitření wzejíti mohlo, jistau pomoc jediné we sněmích zemských nacházím; shledal jsem pak, kterak od mnohých we Wídni přítomných audů rozpuštěného sněmu k takowým zásadám se přikročiti chtělo, které by důstojnosti i prawému směru sněmů zemských byly na ujmu býwaly. Ohradil jsem se proti tomu w záležitosti králowstwí českého, a smluwili jsme se s Morawany a Slezany, že stran sněmů našich na stejných zásadách setrwáme a jich bez ohledu, co páni z druhých zemí učiní, ministerstwu předložíme; při čemž jsme owšem meze skutečné možnosti, tedy oktrojowané ústawy říšské ( kterau změniti jsme ani nemohli ani nesměli ) na zřeteli měli. Teprw 16. na wečer sdělená mi zpráwa, že pp. Palacký a Pinkas do Wídně nepřijedau. Ctím přeswědčení jejich, wedle něhož ze stanowiska swého tak jednali; awšak i já jsem we zwláštním swém postawení wedle swého přeswědčení jednati a tudy setrwati musel, pokud jsem wěc již započatau neukončil. Byl jsem tím wlasti swé a mužům zawázán, kteři wedle mne a se mnau stáli. Důwěra w mé kollegy w Praze, že i oni další jakkoli možný pokrok w prospěchu wlasti s oka nespustějí, pak wlastní wědomí téhož záměru útěchu mi dodáwaly, že ač jinau cestau, přece k stejnému cíli s nimi kráčím. Náwrh, který jsem we srozumění několika pánů z Čech, z Morawy a Slezska učinil a wšemi jen možnými důwody zastáwal, w následujících hlawních článcích se zakládá. W oddílu I. „ o zemi “: 1. Aby práwa a ustanowení králowstwí českého jen potud za wyzdwižené se powažowaly, pokud se s ústawau říšskau i zemskau srownáwati nebudau. — Praha aby zůstala hlawním městem nerozdílného králowstwí a sídlem wšech zemských auřadů — meze králowstwí kromě zákona nezrušitelné a definitivní rozwržení země na kraje též změnění toho, moci zákonodární zůstaweno. 2. Oba národowé w této zemi aby měli stejné neporušitelné práwo k zachowání národnosti swé a užíwání jazyka w auřadech a u weřejném wyučowání. Spráwce králowstwí ( Statthalter ) aby byl muž záležitostí králowstwí českého a obojí řeči náležitě znalý. Auřady, kteréž se wztahují na díly země oběma národy obýwané, aby se toliko lidmi obau jazyků znalými obsazowati směli. Jak při uwedení wyučowání w obojí řeči znalosti jazyka přibýwati bude, má se na sněmu zemském čas po čase, na př. wždy w 3. roce w uwážení wzíti, kterak toto prawidlo prowedeno býti má a které snad wýmínky se připustiti mohau. W odd. II. „ o králi “. 3. Aby císař na krále českého býwal korunowán a jak on tak král. náměstník ( Regent ) při nastaupení wlády aby na ústawu zemskau přísahu složil. Zemský spráwce i ministerstwo říšské aby wedle wytknutých mezí swé moci za zachowání zákonů zemských a zemské ústawy sněmu odpowědnými byli. W odd. III. „ o záležitostech zemských “. 4. Tyto rozděleny jsau: a ) na zákonodárstwí úplné w jistých záležitostech, b ) zákonodárstwí w mezech zákonů říšských — w jiných — c ) zákonodárstwí we wěcech od říšsk. sněmu moci zemské zůstawených, d ) dozorstwí nad wykonáwáním zákonů zemských, e ) wyřknutí žádostí a potřeb zemských w záležitostech řísských, f ) spráwa jmění zemského a fundací w zemi. Při tom bylo úplně šetřeno náwrhu od konst. wýboru říš. sněmu. W IV. odd. „ o moci zákonodární “. 5. Tato přináleží sněmu společně s králem — oba mají práwo náwrhy činit. W odd. V. „ o sněmu zemském “. 6. Sněm zemský záležeti má ze 240 poslanců, kteříž se rozdělejí takto: 60 wolených od těch, kteří we wolebním okresu dohromady nejméně [ jednu třetinu ] wší direktní daně platí, 80 od nejlidnatějších měst a míst, 100 od ostatních obywatelů země. 7. Pro třídu nejwyšších kontribuentů má až do stálého rozwržení země na kraje a okresy ( kteréž se zákonem zemským státi má ) za okresy wolební posawadních 16 krajů a město Praha co 17tý slaužiti. Počet 60ti poslanců se pak dle lidnatosti na 17 krajů rozdělí, při čemž Praha s nejlidnatějším krajem za stejnau powažowati se má. Na 1 poslance musí w této třídě nejméně 25 skutečných woličů wypadnauti; žádný wolič se nepočítá wíce než jednau, totiž w 1 kraji a w 1 třídě; kdo tedy náleží mezi nejwyšší kontribuenty we wíce krajích, toho částka se nikde, kde on newolí, nepočítá, čímž pak nižší kontribuenti do té třídy nastupují. Podržení 16ti krajů při prwním wolení bylo potřebné, poněwadž jen w kraji celost direktní daně wyměřiti se dá a nowé rozdělení a wypočítání by brzké swolání sněmu nemožným učinilo. 8. 80 poslanců pro nejlidnatější města a místa mají být rozděleni: na Prahu 10, na místa s wíce 10.000 obywatelů po 2, na menší po 1, až celý počet wyjde. 9. Wolič we wšech třídách musí být nejméně 24 roků stár, w úplném užíwání občanských práw, a musí osobně i nesmí než w jedné třídě a na jednom místě w téže zemi woliti. Mimo to musí w 2hé a 3tí třídě buď wedle platu direktní daně nebo osobní wlastnosti práwo k wolení w některé obci králowstwí českého míti. Auředníci obecní, ač k wolbám w obci se nepřipauštějí, mohau na sněm woliti. Tuto částku daně jsme na nejnižší část daně domowní ( 40 kr. stř. ) wyřknuli, aby i majetník domku a každý řemeslník, který nejnižší daň z obchodu platí, w Čechách na sněm woliti mohl. Má to wšak řádu wolebnímu zůstaweno býti co wěc změnitelná. 10. Na sněm zwolen může býti w každé třídě, kdo 30 roků stár, po 5 roků občanem říše rakauské a w kterékoli třídě woličem jest. 11. Hlasowání při wolbě aby se dělo bud cedulkami tajně anebo austně před komissí — wedle ustanowení řádu wolebního. 12. Sněm se wolí na 3 roky, činí jednu komoru a každý rok w podzim má býti swolán do Prahy. 13. Kdož w trwání sněmu u weřejný auřad s platem wstaupí, má se opětnému wolení podrobiti. 14. Wyměření odškodnění pro sněmowníky z důchodů zemských budiž zůstaweno sněmu. K obmezení trwání sněmu na určitý čas jsme nikterak přistaupiti nemohli, poněwadž w zemích wětších, lidnatějších a dwěma národy obýwaných žádná lhůta určiti se nedá, ostatně zemi samé na tom záleženo bude, aby we wyjednáwání co nejrychleji se pokračowalo. Přirozené obmezení w tom záležeti bude, že sněm zemský w čas trwání sněmu říšského se držeti nemůže, který bez toho každé jaro se powolá. 15. Bude-li sněm rozpuštěn, má w 6ti nedělích nowý sněm se powolati. Žádný poslanec nesmí pro wyjádření swé we sněmu k zodpowídání potahowán býti. W odd. VI. „ o wýkonné moci “. 16. Cožkoli ministerstwo w záležitostech zemských w čas, kde sněm nesedí, nařídí, má jen prozatímní platnost a musí nejbližšímu sněmu s důwody a wýsledky předloženo býti; pakli sněm k tomu nepřiwolí, ztratí nařízení to swau platnost. W odd. VII. „ o zemském hospodářstwí “. 17. Aby daně zemské toliko zákonem zemským uloženy býti směly, aučet zemský aby se sněmu kladl a od sněmu náwrh každoroční byl zákonem stanowen. W odd. VIII. „ o zemském wýboru “ 18. Tento wýbor, jenž wšeliké záležitosti zemské sprawowati má, aby záležel z 12 audů od celého sněmu absolutní wětšinau, stejným počtem s 3 části zástupců wolen, při wyzdwižení neb odstaupení sněmu musí i wýbor odstaupiti. Wýbor musí být stále w Praze a bude placen, neplacená služba se nepřijme. Obor wšeho působení wýboru se ustanowí zemským zákonem na sněmu a má wýbor bezprostředně se spráwcem zemským we spojení státi. Oddělení IX. „ o změnách w ústawě zemské “ stanowí, že wšeliké změny w ústawě zemské prwnímu sněmu spůsobem obyčejného zákona zůstaweny budau, pozdější pak změny že toliko u přítomnosti [ tří čtvrtin ] poslanců [ dvou třetin ] hlasů se státi moci budau. Toť jest krátký nákres zásad, kteréž jsem pro králowstwí české buď nawrhowal buď zastáwal, ostatní méně důležité nebo zcela lhostejné ustanowení, které u wšech sněmů stejné býwají, zde neuwádím, aniž pak celau saustawu, k jejížto uweřejnění ani opráwněn nejsem, poněwadž ani newím, kterak rozwržena a konečně stwrzena 290 bude. Též připomenauti musím, že jisté zásady, na př. rozdělení zástupců na 3 zmíněné třídy w nezměnitelné již wyřčeny byly, w konsequenci s ústawau říšskau. Mě tedy wina nepřináleží w ničem, což snad mnohému nelíbiti se bude, aniž napřed říci mohu, zdaliž moje náwrhy zcela přijaty budau. Nikdo neudělá wíc než může — a wšak jen ať každý udělá to co může. Při wšem, cožkoli jsem pro králowstwí české zastáwal, opíral jsem se o to, že, má-li celost a jednota říše být usnadněna, tedy uherské i wlaské země w týž poměr k celku wstaupiti, každé zemi to dáno býti má, s čímž i tyto země se budau moci spokojiti, neboť kdyby privilegowaných zemí a národů déle stáwati mělo, byla by jednota a síla — alespoň pod wladau konstituční — pauhý sen. Konečně díky činím těm krajanům, kteří mne w tak těžkém postawení laskawě a mužně jsau podporowali, byť i práwě k jiným prácem a poradám do Wídně byli powoláni. Posléze jsme i o to wší mocí usilowali, aby sněm český nejdéle na začátku měsíce čerwna swolán byl. Zdaliž jsem, přestana býti poslancem na sněmu říšském, dobře učinil, zůstawuji sprawedliwému uwážení každého spoluobčana, jenž wlast swau upřímně miluje; chybil-li jsem, stalo se to w nejlepším úmyslu, a přeswědčení swé w ničemž jsem proto nezměnil. W Praze dne 26. března 1849. Dr. F. A. Brauner.", "id": 1236}
{"text": "30. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Šosovské staré archiwy, Titulek: [Komentář], Autor: Havlíček, Karel\n[ Komentář ] 1. Dod. Red. Za nynějších časů říká se: Já pán, ty pán, to jest zrowna tak jako se slawnému zemskému presidium dne 3. máje nelíbily naše Národní Nowiny, zrowna tak se nám, redakci Národních Nowin, nelíbilo zemské presidium, a jako ono nás neschvaluje, tak zrowna my neschwalujeme zemské presidium. Přijde jen na to, čí slowo wíce wydá, a pokusíme se od nynějška o to, aby naše slowo wíce wydalo, než slowo sl. zemského presidium. — — — — — — 2. P. páter Wotýpka, lokalista Tuchoměrský, jenž za onoho času obžalowal W. W. Tomka wšeobecný dějepis jakožto knihu arcikacířskau asi w 30. punktech, a tenkrát, když se wel. konsistoř Pražská k němu, P. Wotýpkowi, přidala, naší Matici oškliwý proces způsobil u gubernium, ba až we Wídni, konečně ale owšem i s konsistoří odmrštěn jest, tento welebný pán, jehož zásluhy jinák ztenčowati nechceme, také již snad od té doby, co o wěcech duchowních něco swobodněji píšeme, několik kacířstwí w našich nowinách wyhledal, a proto zrazuje obcím wenkowským, aby je neodbíraly. Máme jeho cedulku w rukau, kteréžto počátek zní: „ Rychtáři Tuchoměřický! Doslýchám, že odbíráte „ Národní Nowiny “ ‒ kteréž dosti drahé, a mnohým as welmi nesrozumitelné jsau. “ atd. atd. Že jsau nowiny drahé, wěřím, ale proč? proto že milostiwá wláda na nowiny uložila nesmírnau daň, ze 14 zl. stř. béře ročně pět zl. stř. daně, tedy wíc než třetinu. Jak by asi bylo wám, welebný pane! kdybyste ze swé lokalie asi 120 zl. stř. roční daně platiti musel? Že ale jsau nowiny nesrozumitelné, nemyslíme: jistě byste se tak pečliwě o to nestaral, kdybyste jist byl, že jim osadníci nerozumějí. Ostatně jsau nejen nowiny, nýbrž každý spis pro toho, kdo dříwe nic nečetl a o politice žádného zdání neměl, nesrozumitelné, ale musí míti z počátku trpěliwost, a nedá-li se odstrašiti, jistě za krátký čas wšemu wyrozumí. — — — — — —", "id": 1237}
{"text": "29. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Venkov, Titulek: Z Příbrami, Autor: Havlíček, Karel\nWenkow. Z Příbrami. Myšlénka, kterauž p. Ferd. Kop pronesl, že se hornická akademie do Čech a nepochybně do Příbrami přenese, snad se w krátce uskuteční, aspoň silná k tomu swítá naděje. S wyššího místa předložena 252 již otázka, zdaby měšťanstwo a úřednictwo jak hornické tak městské zaražení takowého pro celé rakauské mocnářstwí důležitého ústawu s tau wýslownau wýmínkau, že se na ní německy přednášeti bude, wděčně přijalo. Wěc tato, jakkoli by na prwní pohled pro naše město byla welmi užitečná: přece ještě w jistém ohledu bedliwého uwážení hodna jest. Co se tkne měšťanstwa, toťby si owšem založením této školy welice pomohlo, dílem ubytowáním akademiků a jejich professorů, dílem poskytowáním strawy, obsluhowáním atd. Dejme tomu, žeby akademik jen 250 zl. w. č. ročně utratil, jaká to summa za rok, když se jen 40 akademiků w našem městě uhostí. Jak wyskočí pojednau cena domů, jak zplesají hospodští, řezníci, pekaři, krejčí, obuwníci a j. p. – Naproti tomu ohled bráti sluší na úředníky, zwláště podřízené, na praktikanty a předewším na horníky, jenž o drahotě wždycky dost trpí, třeba se jim procenta k jejich platu přidáwala. „ Již nyní “ – myslí mnozí – „ panuje u nás w Příbrami w potrawních wěcech wětší drahota nežli w Praze, co by potom nastalo, kdyby tolik stráwníků přibylo? přidat uvozovky na konci věty – W tom se owšem wšickni srownáwají, žeby po Šťáwnici žádné místo k založení hornické akademie nebylo tak příhodné jako Příbram, jelikož zdejší na stříbro a olowo bohaté hory tak wzorně zřízeny jsau, že sem každoročně znalcowé z dalekých zemí přicházejí, by se těm mistrným stawbám a strojům w dolích i při huti diwili; jen ta drahota, která by pro wětší počet lidstwa, jak se myslí, jistě nastala, rozchází mnohé tak, že swého hlasu proti zaražení toho ústawu pozdwihují. Jim na potěšení říkají jiní: Bude-li potřebí wíce obytů, přistawí se několik domů, a bude-li wětší konsumo, postará se zdejší městský úřad o to, aby se ještě tam na těch stranách, kde posud silnice razeny nejsau, jako ku př. k Zrůbku, cesty oprawily a sjezdnějšími učinily, aby se široko daleko, třeba na šest mil wzdálí, rozhlásilo, by sedlský lid obilí a jinau potrawu do Příbrami dowážel, což naší hospodářowé tím raději učiní, čím se wíce přeswědčí, že se w Příbrami wšecko dobře prodá a zpeněží. A co se tkne horníků, ti se dokonce hněwati nebudau, jestli jim stát pro wětší drahotu ( bude-li jaká ) platy jejich zwýší a nadlepší. Stane-li se tedy k wyhowění oběma stranám w zřízení této školy nějaká změna od Šťáwnické se lišící, jistě jen w tom záležeti bude, že – aspoň na počátku – jinochowé hornická theoretická ( skumná ) studia na ústawech polytechnických we Wídni, w Praze, w Hradci, w Brně, we Lwowě, w Inšpruku, kde komu nejblíž, odbudau, praktického ( wýkonného ) umění ale zde w Příbrami dosíci se wynasnaží. Beztoho musí se nyní stát wšelikých zbytečných autrat co nejmožněji chrániti, a tedy prozatím postačí, když se jen dwě poslední leta hornického studium do Příbrami přeloží. Samo sebau se rozumí, že, poněwadž škola tato pro mladíky wšech rakauských národů určena jest, mezi nimiž také walný počet Němců, jako: Rakušanů, Tyrolů, Štýrských ( aspoň z části ), Sasů ( ze Sedmihradska ) se nalezá, wšecky předměty německým jazykem, tak jako w Šťáwnici bylo obyčejem, přednášeti a wykládati se mají. Musejíť rakauští Slowané tak dobře jako Wlachowé i Walaši ( ze Sedmihradska ) w té wěci tu oběť položiti, že se pro docílení jednoty uspokojí, když se swým potřebným hornickým wědám w té řeči wyučí, kteráž jest tlumočnice nejbohatší a nejdokonalejší literatury, co se tkne hornictwí a wšech odwětwí jeho; neboť na tomto poli jistě Němci za našich časů mezi wšemi národy nejwyššího stupně dosáhli. Buďme sprawedliwí! – Nebyli to Slowané, ale Maďaři, jichžto fanatismus a wztek proti německé řeči Šťáwnickau akademii zkazil. A wšak budau toho jistě litowati! Rádi se podíwáme, jestli jim maďarčina jejich u twoření těch tisíc a tisíc názwů postačí w geognosii, mineralogii, strojnictwí, lučbě, hutnictwí atd. užíwaných. Jest jazyk náš k twoření slow jistě mnohem schopnější a ohebnější, a wšak kdyby se rázem počíti mělo těmto naukám w naší řeči wyučowati, w jakých nesnázích octli by se professorowé a posluchači jejich? Wyznejme se – u nás tyto wědy ještě z wětšího dílu ladem leží! – a že ještě hezky mnoho wody uplyne, než český horník swé wěci tak dobře a hbitě bude uměti jmenowati česky, jako nyní německy, to také prawda. Nikdo nemysli, že snad na potupu swého národu tato slowa píši. Wíť každý, w jakých jsme posud wězeli wazbách a okolnostech. Nyní teprwa došli jsme toho, že si weřejně swé nedostatky powědíti smíme jak w literárním, tak i w materiálním žiwobytí, by se jim znenáhla pomáhalo. Jestli w čem, w hornictwí nám jistě ještě mnoho důkladných spisowatelů schází, by se pole toto poněkud wzdělalo a zasilo. Předewším třeba starati se o wšestrannau hornickau terminologii, kteráž již dáwno w zapomenutí wešla ( ačkoli se ještě zbytečky dochowaly ), čehož Kořínkowy paměti Kutnohorské patrně dokazují, anto celý rejstřík hawířských slow wzadu položený nic jiného není, než pokažená, w ústech kowkopů posud užíwaná němčina. K twoření dobrých českých hornických slow hodil by se jedině ten, jenž sám wšestranně wzdělaný horník a hutník jest a w nářečích i slowanských wýborně se zná. Žeby nám nynější wzájemnost slowanská platně poslaužila, není, kdo by pochybowal. Tak na př. wíme, že w Bochnii a we Wěličce i nejsprostší dělník polský každau sebe menší a nepatrnější wěc, na dobýwání soli se wztahující, pojmenowati zná: jaké by tu hle bylo pro češtinu kořisťowání! Co řekneme dále o báních Kaukazských, Uralských a Sibiřských? Že k tomu potřebí pilnosti a bádání, že se takowá wěc ani za deset, ani za dwadcet let newyčerpá, samo sebau patrno. Dobře má p. Zahálka na Březowých Horách, že sbírá hornická slowa česká, kteráž náš lid ještě zná – a že netratí přitom trpěliwosti. – Čím se hlaub do wěd zabéřeme, tím se nutnější wyskytne potřeba české wědecké akademie, jejižto údowé netoliko žeby hlubokau učeností slynuli, ale také by o to hlawní péči míti musili, by se náš jazyk pro weškeré wědy dokonale wzdělal a wybrausil. S tauto akademií musilo by národní wyučowání we školách w úzkém spojení býti, jinák by slabé bylo její působení. Mnoho již na poli wědectwa dokázali naši spisowatelé ( oba pp. Preslowé, Staněk, Smetana, Šafařík, Amerling a j. ), a wšak ještě přeweliká práce pozůstáwá. Než netraťme mysli, jsauť tito pánowé posud na žiwě a Bůh nám jich několik podobných ještě wzbudí. Pročež nezbýwá nic jiného, než podrobiti se tomu nařízení, anebo spíše té žádosti, aby se na této nowé akademii pro wšecky posluchače - buďtež kteréhokoliw národu – německy přednášelo. Čechowé, ješto rownost jazyka českého s německým we školách a úřadech za prwní článek swé peticí položili, jistě se nikdy té třeštěnosti nedopustí, s jakau za našich dob Maďaři proti Šťáwnické akademii, že německá, zuřili, nahlížejíce, že tam, kde wíce od sebe rozličných kmenowců naukau poděleno býti má, jenom ta řeč za tlumočnici zwolena býti může, jíž přece každý student z wyšších škol rozumí – a také i budaucně porozumí – a ta jest w našich rakauských zemích německá. To wšecko na mysli uwážiwše, pronesli se pp. úředníci a měšťané Příbramští, že proti tomu nic nemají, když se na tom nowém ústawu po německu přednášeti bude, wědauce, že toto nařízení jediné ohled béře na uwedení potřebné jednoty, a nikoli aby se snad německému žiwlu nad jinau národnost přednost dáwala. Obywatelstwo Příbramské se již těší na ty bujaré jinochy, strakatau monarchii naši representující, že oni Příbram zwelebí a w celém okolí žiwot wzbudí weselejší. Měšťanstwo již zadalo prosbu do Wídně a také co nejdříwe tu wěc sl. Nár. Wýboru oznámí. Zdař Bůh! – – Národní garda Březohorská již zawedla české welení; Příbramská nechce dříwe začíti, až si Pražská národní obrana české komando zalíbí. Praha buď ostatním městům – wzorem. P. O. Dod. Red. My, ačkoli wždy o welebnost jazyka českéko starostliwí jsme, srownáwáme se přece tuto s p. dopisowatelem a s pány Příbramskými. Když tuto wyšší hornickau školu, na kterau se z celého šírého swěta scházejí mladíkowé, nemůžeme pod jinau než tauto wýmínkau míti w Čechách, dobře! Buď si tak! Wšak časem swým při ní wždy pro naše domácí praktické hornictwí a hutnictwí zwláštní český kurs zaweden býti může, bude-li země toho žádati.", "id": 1238}
{"text": "27. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Novine Srbske o Pražských událostech, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nNovine Srbske o Pražských událostech. Při Pražské bauřce objewilo se nejjasněji, odkud pocházelo wšechno Windischgrätzowo a Thunowo počínání, a to tím, že se celá aristokracie, jenž se tak horliwě ujala důstojnických míst w národní stráži, dokud se jednalo jen o porady a šerpy, najednau wytratila a zcela newiditedlnau učinila, jak wyšla prwní střelná rána; ale zwláště znamenitý je při tom wšem jednání hrab. Leona Thuna, presidenta gubernium zemského. Tento člowěk dokud byl mlad, jewil nejwětší horliwost pro lid, pro swobodu, pro prawau křesťanskau wzdělanost, on si hleděl získat důwěru Slowanů, učil se jich jazyku, studowal jich dějepis a literaturu, a tak se chowal, že se wšichni wlastimilowní Slowané nadáli do něho míti člowěka welmi blahomyslného, který poslauží wlasti swé české co prawý syn, a Slowanstwu co prawý člowěk, bratr a křesťan; ale pokažený wzduch Wídeňského dwořaninstwa a družstwo Haličských inquisitorů, s nimiž napotom mnoho let byl žiw, zdá se že udusily w srdci jeho blahomylsné a wysoké ony záměry čistolidské a čistokřesťanské, jenž za jeho mládí w pobýwání s mladými Slowany národu swému se zcela oddawšími jej pronikly, a on se přetwořil w prawého aristokrata a bürokrata Metternichowy školy, tak že nesklamal jen tolikeré krásné w něj kladené naděje, ale že i na čin zrádný zleužil důwěru nepodezřliwých a prostosrdečných Slowanů, že rozehnal sněm slowanský, s nejblahomyslnějším aučelem w Praze se shromáždiwší, tak že se zdá nepochybné, že Windischgrätz a Thun celým swým činem aučelili proti českoslowanským wlastimilům a proti slowanskému sněmu, nejwíce proto, že wlastimilowé ti a ten celý sněm weskrz swobodomyslně si počínali, a ti chtěli w Praze a w Čechách učiniti střed a trůn aristokracie a bürokracie rakauské; ale dá-li Bůh a štěstí junácké, nepodaří se jim to! Sluší ostatně wšem Slowanům wěděti, že jsau Maďarowé i při těch žalostných Pražských událostech důležitý a znamenitý úkol hráli, a že jejich slepá mrzkost, jejich auhlawní nepřátelstwí proti Slowanům mnoho bylo příčinau celého toho neštěstí; neboť se před tím maďarští ministrowé jak we Wídni tak i w Insbruku s kamarillau aristokratickau radili wší silau proti českým Slowanům a proti slowanskému sjezdu, a w Praze samé prwní ručnici, která dala znamení, že se počne boj, wypálil na wojsko jeden mladý maďarský špehaun s okna hostince u Modré hwězdy, kde polští audowé slowanského sněmů nejwíce byli bytem; wojáci hned jsau wolali: „ Poláci na nás střílejí! “ a začali se sápat. Tak dosáhl onen Maďar pekelný swůj záměr proti Slowanům hanebnau lstí, neb od té chwíle nastal krutý boj. — Dále se objewila jasně běsná zlost Maďarů proti Slowanům i w tom, že husaři nejwíce zajaté bezbranné Slowany mučili a s nimi nejzlobněji nakládali. Jistá wěc je, že Maďaři usilowali překaziti již předkem slowanský sjezd.", "id": 1239}
{"text": "15. duben 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel, Titulek: Ze Smíchowa., Autor: Havlíček, Karel\nZe Smíchowa. Dne 11. Dubna dáwala se na Smíchowě w prospěch průmyslowé školy Pražské beseda snahou tamějšího knížecího Šwarcenberského úředníka p. Špatného, kterau se známá již dostatečně horliwost Smíchowanů opět krásně potwrdila. Z počátku přednesl p. Jan Dworský, měšťan Pražský a držitel dworu Klobického na Smíchowě jadrnau řeč, která se též tištěná rozdáwala, a z které my pro swé čtenáře jenom následující část wyjímáme: „ W Anglicku a w mnohých jiných průmyslowých zemích skutečně zřízeny jsau připrawowací ústawy čili tak nazýwané školy průmyslní, a sice ne wšady na státní autraty, nýbrž na mnoze nákladem saukromníků, dílem dobrowolnými dary, dílem i na akcie, ano w Angličanech je po školách těchto takowý shon, že prý se akcionářským spolkům oprawdu wyplácejí, jelikož se tam od žáků obyčejně neskrowný plat za připauštění k přednáškám požaduje. Hle! jaký to nápotom musí býti rozdíl, slauží-li člowěku síly tak rozmanité w potřebách jeho, čili nic! A jak má obyčejný průmyslník náš obstáti wedlé oněch kauzelníků? Hoch náš umí z wětšího dílu sotwa čísti, když se dostane na řemeslo aneb když se oprati chápe, má-li sedlákem se státi, tak že se zřídka hned k čemu jinému hodí, leč ku práci nádennické, přiměřené tělesným jeho silám, jakož jmenowitě k posílkám, k chowání dětí a k podobnému obsluhowání. Když pak se co učedník prawý konečně přece k řemeslu dostane, má chuďas arci mistra swého a towaryše, kteří kráčeli též jen jednau a tau samau drahau, za wzor nepřekonatelné dokonalosti; co oni sami neumějí, nemohau arci také naučiti jej, a tak stojí napořád nepohnutelně řemeslo u nás, an zatím jinde mocně ku předu kráčí. Proto zůstáwáme po dwě století pozadu za mnohými sausedy, proto upadli průmyslníci naši w nedůwěru, proto dílem zakořenil se nešťastný předsudek, jen co je z ciziny, že je dobré a zboží domácí že nemá weliké ceny; ano proto nachází u nás tak mnoho cizinců wýžiwy, proto mají tu wýrobky cizí hojného odbytu! Nápodobně daří se i rolníkům: hospodář skoro každý řídí se nanejwýše dle předchůdců a sausedů swých; cokoliw činí, dělá to prawidelně proto, poněwadž tak činili a činí jiní; jen s patrnau wlastní škodau pozná někdy chybu tu neb onu, a wyhýbaje se zlým následkům jejím, upadá w omyly jiné, ne-li zrowna zase w chybu tu samau, jenže třeba jiným spůsobem. Neznaje zákony činnosti přírody, nemůže si býti úplně wědom prawých příčin rozličných účinkůw. Kdo z nás na př. náležitě nahlíží, proč wlastně se auhoří, mrwí a orá, w čem wlastně záleží mrwa a které části jak prospíwají půdě té neb oné? A když tomu naskrze nerozumíme, jak těžko tu zadost učiniti, jak lehko s účelem zcela se minauti! Těm a podobným nedostatkům může jen dobrými školami pomoženo býti, w nichž by se mládež naše co nejlépe připrawowala k powolání swému. Proto se dáwno již ozýwali po Čechách taužební hlasowé wlastimilů po školách přiměřených. Awšak arci že školy ty musí založeny býti na základech přirozených, národních, aby mládež rychle porozuměla wýkladům a zažila hned, co jí přednášeno. Čech musí míti školy české, jako Němec německé, Francauz francauzské atd.; neboť chceme-li koho poučiti, musíme mu přede wším srozumitelni býti. Školami německými poslauženo jest tedy poněkud jediné těm z našincůw, kteří mnohá, dlauhá léta obětují dušewnímu swému wzděláwání; to ale může wždy sotwa tisícátý, a i ten má z počátku arci zbytečné těžkosti co přemáhati, maření sil i času co želeti; a když konečně zwítězí, odcizí se obyčejně jazykem i duchem rodu swému. Následky wychowání přewráceného máme, Bohu žel, před očima. My naříkáme na zlé časy, přičítajíce namnoze winu přílišné nynější lidnatosti, žiwnostníci se lekají, kdykoli jim někdo přibyde, dokládajíce, že beztoho již mohau ledwa žiwi býti. Uwěříte-li, welewážení přátelé! že w Čechách před wěky mnohem wíce řemeslníků pracowalo a blaze žilo? Wypočítáno jest určitě, že byl počet průmyslníkůw před 600 lety skoro o polowici wětší, než je teď, a při tom mohl tehdáž jediný měštan Pražský swému králi ( Karlowi IV. ) na místo požádané půjčky – darem dáti 100,000 kusů dukátůw! Práwě tehdáž ale zkwétala také národnost naše. Tak dokazují děje wlasti, jako děje ostatních zemí, že nikdy a nikde nekwětlo blaho národů bez kwětu národnosti. Wše to uwážiwše, můžeme teprw náležitě oceniti wýrok Jednoty wlastenecké ku powzbuzení průmyslu w Čechách od 1. Prosince m. r., dle něhož má česká průmyslní škola w Praze zřízena býti, škola to každému našinci přístupná, která by prawým základem byla průmyslu českého i wšeho dalšího dobročinného působení Jednoty a spolu wzorem podobných blahodějných ústawů, wyhowujících potřebám swrchu dotčeným buď za mírný poplatek ( rodičů zámožných ), buď zcela bez platu. Wěru – poznalať Jednota průmyslní dobře půwod bídného stawu našeho we swětě průmyslním a nemohla štastněji woliti cestu neomylnau k cíli swému – totiž „ ku probuzení pYů - myslu \" oprawdiwého,, w Čechácb. ( Dokončení. )", "id": 1240}
{"text": "5. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Do Jičína]., Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Do Jičína. P. T. panu F—chowi. Na žert jsau wěci, o kterých we Kwět. č. 29. mluwíte, tuze důležité a na prawdu tuze neprawdiwé. Nám se zdá, že jste wynechal w dopisu swém motto: „ Když není sůl slaná, čím budeme soliti? “ To by Wám lépe bylo wyswětlilo staw nynější u Wás. Přijměte tuto šňupku espaňolu zase na wzájem od „ Pražského nowináře. “ Kdyby nebyl nyní čas tak důležitý a drahý, obětowali bychom ještě kausek papíru na odprošení Wašeho slawného král. swob. krajského města, aby ráčilo milostiwě pamatowati, že leží w Čechách. Takto ale myslíme, že bude nejlépe, nechati Wás, až se třeba sami hlásiti budete. Dobrau noc! Postscriptum. Též Wám, wážený pane! odesíláme noční čepičku, račte se o ni dobrotiwě rozděliti se wšemi, kteří ji potřebují.", "id": 1241}
{"text": "15. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 13. září. Z ohledu wčerejších událostí udělali Brestl a Goldmark náwrh, by stát zapůjčil 2 mil. zdejším průmyslníkům, které by pomalu, bez auroků spláceti mohli. Náwrh ten byl as od 30. audů komory ( z lewice ) podepsán a od welké části podporowán. Brestl prawí we swém odůwodnění, že dobře nahlíží, že takowá podpora je proti zásadám státní ökonomie, a že mnozí průmyslníci jiných měst též podpory potřebují. Na Wídeňského průmyslníka ale že se musí wzíti ohled zwláštní, neb neustálau službau w národní gardě swobodu celého státu chrání. Že nežádá almužnu, nýbrž jen půjčku. Kdo ruče dáwá, dáwá dwojnásob. Šuselka žádal to samé pro swé komittenty. Pinkas pro Prahu. Náwrh byl odkázán finančnímu wýboru, který má za 24 hodin swůj úsudek komoře předložiti. – Dále je na denním pořádku Selinger-Strasserský náwrh. Strasser: Jeden syn zdědil po swém otci několik panstwí, wšecky byly sprawedliwě získané, až na jedno. Dwa sausedé totiž se dělili o kořist, a dali mu toto panstwí, by k jejich hanebnostem mlčel. S těmito panstwími wládl direktor dle swé wůle, a rozmrháwal důchody pána swého. Konečné byli obywatelé již netrpěliwí a wyhnali direktora i s příwrženstwem jeho, otewřeli pánu oči, který ihned nowý řád wěcí jim přislíbil. W tomto smyslu wede tuto parabolu dál, mluwí o zrádným sausedu, který se chtěl s tím jedním panstwím obohatit, a konečné od hrdinného kmeta za hranice zahnán. Ukazuje, jak pochwalně cizozemské nowiny o této wálce smýšlí; lituje, že jenom centrum 25. čerwna uznalo zásluhy wojska w Italii, a prawí, že jeden list ( Charivari ) předstawil co obra, když Selingrůw náwrh swým učinil. Toho aby předstawowaly co obra, kdo w stawu bude dokázati, že italská armáda není udatná, neb žeby lépe bylo, kdyby sardinský král byl zwítězil a snad na Sw.-Štěpánskau wěž swůj prápor zarazil. ( Sykot, tleskot. ) Napominá Poláky na lewé a Čechy na prawé straně, Štayerce atd., by powážili, že to jejich synowé jsau, jenž tak udatně bojují. ( W plaužiwé swé řeči byl několikrát přetrhowán woláním: „ ne číst. “ ) Borkowski: Nepochopuji, jak je možná lidé s panstwími porownáwati. Wěc ta nezáwisí od skwělých wítězstwí, ani od časopisních článků, nýbrž od zodpowědění následujících dwau otázek. Zdali armáda tolik dokázala, by mohla si dělat nárok na to nejwyšší, co ji sněm dáti může – swé díky. Welké wítězstwí stojí mnoho lidí, a lidská krew je drahá, pročež musíme hleděti na prospěch, jaký nám z nich wyplýwá, a ten myslím není tak welký. Proto není člowěk méně patriotau, když rozwahy žádá. Druhá otázka je, zdali wálka sprawedliwá. Prawí se, že se newálčí proti swobodě, nýbrž pro zachowání cti rakauské zbroje a k docílení čestného míru. Tato čest zbraně není méně nebezbečná pro swobodu, než despotstwí samo. ( Potlesk. ) Pročež lituji těch, kteří buď dobrowolně neb nuceně na této wálce podílu berau. Co se obětowawosti armády týče, tu nechci upírat, ale nedržím na tuto cnost, když se ji špatně užíwá. 524 Na patriotismus nesmíme ukazowat, neb i ten má swé meze, a i to je patriotism, bdíti nad ctí prwního rakouského sněmu. A jaká je to čest, když ukážeme swětu, že podmanění cizího národu se s našimi náhledy srownáwá? My jsme zastupitelé národu, máme ukázati, že tuto powinnost jen nuceně plníme? Já slyšel mluwit o swrchowaném národu, má snad jen we Wídni býti a ne také w Itali? Pauto, které národy dohromady drželo, bylo řetězy otrocké, a teď, když se rozkotaly, máme nowé ukauti? Čestný mír! Jest ten národ swobodný, který činit smí jen to, co se od něho žádá? Co, kdyby Rus překročil hranice a řekl: Já nebojuji proti waší swobodě, já chci jen čestný mír uzawřít, já wálčím jen proti waší konstitucí, swobodě tisku a řeči, která wám beztoho nezpomáhá a mě škodí. Snad ta samá armáda potáhne proti konstitucí. Budem jí pak za to také díky wzdáwat? ( Ministr wálky wyskočí jako diwý a křičí cosi, pro tleskot a sykot není mu rozumět. President napomíná galerie a dáwá ministru wálky přátelské ponaučení. ) Co nechceš, by činili jiní tobě, nečiň to jiným. Já slyšel powídat, že wojsko jen swau powinnost konalo; ale od března mají mnohá slowa jiný wýznam. Také w Krakowě a w Praze konalo wojsko swau powinnost, jenom we Wídni ji zanedbalo. Má-li armáda swé powinnosti, má je sněm též. Wojsko se nesmí we swých kastowých ponětí s cti potwrzowat, nýbrž k prawým ponětím wésti. Já se wyjádřil, proč nemohu býti srozuměn. ( Hřmotný tleskot a slabý sykot jej doprowází z tribuny. ) Dále mluwili ještě o tom náwrhu: Violand, Füster, Borrosch ( tentokrát welmi wýborně, zítra obšírně jeho řeč podáme ). Po řeči Borroschowě wystaupil asi w 2[půl ] hod. ministr Latour s tau zpráwau, že národní garda žádala od ministerstwa, aby jí wojsko w udržení pořádku pomáhalo. Následkem toho wznikla důležitá debatta, a sněm prohlásil se, že pohromadě zůstane, až nastane pokoj. Doufá se, že weliký boj nenastane.", "id": 1242}
{"text": "28. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [dodatky ke zprávě o spisech prof. Koubka], Autor: Havlíček, Karel\nKe swým dříwějším zpráwám o spisech p. prof. Kaubka musíme přidati, že wydá také p. professor Kaubek chrestomatii sebranau ze spisů polských básníků Mickiewiče, Malčewského a jiných. K této chrestomatii přidá p. professor také malý slowník polsko-český. Zajisté wítaná bude každému tato chrestomatie, kdo si kaupí polskau mluwnici od p. professora; a kdo zná p. Kaubka, může s jistotau očekáwati, že jeho básnická wýtečnost sebere do chrestomatie zlomky z polských básníků nejwýbornější.", "id": 1243}
{"text": "8. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy, Titulek: Soave povídky., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. Františka Soave Powídky pro mládež dospělejší. Z wlaského jazyka přeložil Kristian Štefán. W Praze u Jar. Pospíšila. Swazek prwní za 18 kr., swazek druhý za 14 kr. stř. Pro wýtečnost obsahu ( půwodní spis poctu či cenu obdržel ), pro stručnost powídek i pro úhlednost wydání spis tento pochwaly hoden jest. Hodí se zwláště pro ty, kteří, učíce se českému písemnímu jazyku, zastaralými formami se daremně másti a trmáceti nechtějí. Překladatel poznamenal na nápisu knihy: pro mládež dospělejší, to platí o obsahu i o slohu. Prwní swazek obsahuje dwanáct, druhý tři a dwacet powídek. Sbírka jest tímto swazkem ukončena. Ostatně i dorostlejší najde w nich utěšenou a prospěšnou zábawu.", "id": 1244}
{"text": "8. červenec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Školy na Slowensku., Autor: Havlíček, Karel\n– Školy na Slowensku. Slow. národ. nowiny píší: Podžupan stolice Tolňanské podal spráwu weřejnau o této stolici, kdežto se mezi ostatním i o školách zmiňuje. Rozšiřowání maďarského jazyka we školách jinonárodních nejwíce prý překáží nedostatek prostředků, pro který ani učitelowé ani dítky nemohau kupowati školní knihy: proto radí, aby se takowé knihy z důchodů šlechtických, stawowských kupowaly. Na to by tedy dali páni stawowé peníze? A měli by na to peníze, když na jiné nemají? Co se nás Slowáků týče, za takowau milost my urozeným pánům pěkně děkujeme. Dowídáme se také odtamtud, že jsau w Uhřích školy jako w Grabowci, kde má učitel ročního platu 8 zl. ( píši osm zl. ) w. č., 6 mír žita a 2 míry kukuřice!!!! Pak má být za takowé prostředky lid wzdělaný! —", "id": 1245}
{"text": "19. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Oesterreichischer Beobachter]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Oesterreichischer Beobachter. Přáli bychom si srdečně, aby nyní přede wším redakce časopisu Oesterreichischer Beobachter, jenž wšeobecně platí za organ naší wlády, auplně změněno bylo. Ten kwas, jakým napuštěn jest, ten již za této redakce sotwa pomine. Můžeme wěru wyznati, že jsme my tento časopis, který nám ostatním redaktorům w Rakauských zemích za wzor (! ) ustanowen byl, nikdy bez oškliwosti a bez opowržení do rukau newzali, a chowání redakce jeho za nejposlednějších dob bylo již tak nerozumné a zrowna dětinsky-středowěké, že jenom wšeobecný posměch wzbuzowalo. Jak psal o Šwýcařích w čas Sonderbundské wálký! Kterak psal o Wlaších! kterak nyní o rewoluci francauské! Wěru tak jako bychom my wšichni poddaní císaře Rakauského jenom děti byli a to ještě děti mauřenínské! Wšak mohlo naše čtenářstwo pozorowati, že jsme my članky jeho jenom pro wšeobecný posměch do nowin swých přijímali.", "id": 1246}
{"text": "9. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Zprávy], Titulek: Rusíni v Haliči, Autor: Havlíček, Karel\nRusíni w Haliči. Pan ministr Pillersdorf následující odpowěď wydal na žádost Rusínů Haličských: Rusinskému shromáždění we Lwowě. Peticí, mně Malceským guvernérem doručenau a na J. C. M. psanau od we Lwowě usedlých, wzděláním a postawením swým wážných Rusínů podal jsem J. M. C., kteráž z ní s radostí wyrozuměla, jak wřele a wěrně rusínský, w Haliči nemálo rozšířený národ při císařské rodině a monarchii stojí a se za dobrodiní od J. C. Milosti mu udělené uznalým proukazuje, konečně kterak shromáždění toto o dušewní i tělesný prospěch swého národu pečuje, žádosti a potřeby swých saukmenowců w nynější době k stupním trůnu přinesši. Po krátkém úwodu následuje odpowěď na petici a sice: 1. W krajích, kde je obywatelstwo zcela aneb aspoň z wětší části rusínské, aby se učilo w nižších školách w řeči rusínské, tam wšak, kde má polské obywatelstwo přewahu, aby se wyučowalo řečí polskau. 2. Poněwadž by se rusínská řeč we swém nynějším stawu dostatečně nehodila k přednášení wědeckých wyšších předmětů, wyhowuje se žádosti, aby se i na wyšších ústawech rusínskému jazyku slušné práwo dalo, w té způsobě, že se na wyšších ústawech w rusínské zemi pro začátek aspoň stolice toho jazyka zřídí, aby se tak studující mládeži rusínské k důkladnému se přiučení swé mateřské řeči příležitost pokytla. 3 – a 4tému punktu petice, aby se totiž zemské zákony i w rusínské řeči uweřejňowaly, pak aby wšichni auředníci w krajinách rusínských téhož jazyka mocni byli, wyhowělo se již w ústawě od 25. dubna b. r. 5. Důkladné wzdělání řecko–katolického duchowenstwa w rusínském jazyku uznáwá se též za sprawedliwé i potřebné; stran toho ráčila J. M. C. poručit, aby se nejen wýslowně pozornost a péče biskupů k tomu wedla, nýbrž i aby se k dosažení toho též zřizením obligátních stolic a zawedením mluwnického cwičení w rusínském jazyku dopomáhalo. 6. Bude se wždy hájit zákonní rownost wšech tří 223 katolických ritů we wšech práwích, privilegiích a hodnostech, i nedopustí se, aby se jakkoliw některému před druhými přednost dáwala. 7. Připauštění Rusínů rozených k wšem weřejným auřadům, jakož i ke wšem městským a obecním službám wyřklo se již w §. 24. ústawní listiny, a wláda bude wždy dbát o slušné šetření toho zákona. Konám příjemnau powinnost, Rusínům we Lwowě shromážděným potěšení J. M. C. nad tím projewiti, že rusínský národ w Haliči tak wěrně s wládau smýšlí, tak wděčně při wládě stojí, která pečliwě o jejich blaho se stará, je spolu o otcowské pečliwosti našeho mileného krále ubezpečiti. We Wídni 9. máje 1848. Pillersdorf. Dod. Red. Žádáme každého, aby si pilně powážil celý smysl této žádosti, a pozná hned, kolik bilo. Z daleka widěti jest ta pěkná tajná wrata pro němčinu připrawená, aby ona zase co tučná matka seděla na prwním místě w auřadech a we školách. Jak wláda, když chce, pěkně zná okolnosti we swých zemích? Jak ona pěkně wí, že jí Rusínowé, zwyklí wždy na nesmírné potlačowání národu swého, nejlaciněji zadají přátelstwí swé! Ó chytří jste, páni! tuze chytří! — ale my taky.", "id": 1247}
{"text": "8. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Něco pro učitele a o učitelích, Autor: Havlíček, Karel\nNěco pro učitele a o učitelích. ( Dokončení. ) Skoro w každé obci jest nějaké obecní jmění, nejwíce polnosti, také jiné důchody, a na mnohých místech jest dosti patrné. Newím owšem nač se w rozličných osadách wynakládá; tolik ale wím, že se na nic důstojnějšího, na nic užitečnějšího wynaložiti nemůže, než jsou školy. Nedíme ani o tom, že takowé obecní jmění w malých místech, we wesnicích častěji dost zbytečně a mizerně se rozběhne a někdy i propije, poněwadž u nás ještě newznikl prawý občanský duch, aby se totiž každý o wšeobecné dobré staral, tak jako o swé. Každý jenom dbá o sebe a co sám, jenom sám nemůže užíti, o to již welikou starost nemá. Nenaučili sme se ještě rozuměti jak náleží tomu, co spojené síly mohou, a jak prospěšno jest každému starati se o wšechny swé krajany. Strany škol můžeme práwě nejlépe ukázati škodliwost takowého nelaskawého soběckého smýšlení. Byť by si škola w obci ( we městě neb wesnici ) sebe hůř zřizena byla, nenapadne přec žádnému ze swého něčím na ní přispěti. Že ale to, co pak na necwičené a zanedbané děti swé jinde wynaložiti musí, aby se pak z welikou ztrátou času a peněz, jenom drobátko zase naprawilo, co se z mládi promeškalo, co se tak snadně míti mohlo: na to nemyslí žádný. Kdyby se w leckterém městě od někoho malý příspěwek na školu žádal, neměloby hubowání ani konce: že by ale jeho děti mnohonactekrát tolik wyzískati mohli w budoucím žiwotě, kdyby z mládi něco řádného zwěděli, nenapadne žádnému. Jenom počítejme to, co každý za psaní rozličných písemnosti wydá, které by si sám sestawiti mohl, a oč pro newědomost swou od rozličných malých i welkých, urozených a neurozených šejdířů připrawen býwá! A toho by nikdy zapotřebí nebylo při dobře zřízených školách. Nesmíme si arci mysliti, že je škola jen proto, aby tam kluci metlou dostáwali, pak klečeli, pod komínem stáli atd. Patrně je to na každé osadě znáti, kde je moudrý a wycwičený učitel, a doufám, že mi w tom každý, kdo měl příležitost bydleti w osadách s dobrou a špatnou školou přeswědčí. Celé pokolení má z toho nejkrásnější památku, poštěstilo-li se mu choditi do školy za času dobrého učitele. Již z toho také následky blahodějného působení cwičeného učitele widíme, že z jeho osady, byť by dost nepatrná byla, wždy některé děti na študie přicházejí, a potom do wyšších stawů přístupu najdou, z čeho pro osadu takowou nejen čest nýbrž i častěji znamenitý užitek wyplyne. Děti, které skrze dobré wedení we škole již nějakou zwědawost a wšimawost, a touhu po dálším wycwíčení přijali, také w řemesle wždy dále dojdou, než jiné zanedbané. Takowý bystrý mladík, wyučiw se nějakému řemeslu, nespokojí se při cestowání na zkušenou jenom třemi milemi za pec ( jak říkáme ), nýbrž nabyw jak w řemesle swém tak w ostatním žiwobytí, a w spůsobech náležité zkušenosti, prowozuje umění a žiwnost swou s nejlepším prospěchem, a do takowého 46 místa, kde řádní řemeslníci usedli jsou, wždy se i mnoho práce i peněz táhne. Mohl bych zde na wýstrahu jedno králowské swobodné město uwésti, které mi wšak práwě šetrnost wyslowiti nedowoluje. Staw školy normální w něm již po dlouhý čas byl nízko pod kritikou, páni učitelowé by každý jiný ouřad, při kterém by žádného rozumu zapotřebí nebylo, lépe zastali než práwě učitelský: a jaké následky z toho pro město? Obchod a řemesla ustawičně klesají pro neumělost městských synků, kteří mimo to, že se nic neučili, také ještě dále z města nebyli, než že někdy za humny na třešně wylezli: žádná práce od jinud do města nejde, ba ještě z města wen i práce i peníze od blízkého wětšího města se zanášejí. W záležitostech obecních a městských málo kdo moudré slowo promluwiti dowede, z čeho pak mnoho jiných smutných následků wzrůstá. Zkrátka není nic w obci tak důležitého, pro wšechny zároweň tak užitečného, jako dobrá škola, a proto myslím, že se obecní jmění lépe wynaložiti nemůže, než na zwýšení platů učitelských, to jest na zlepšení školy. Owšem se rozumí, že se pak, když slušný plat wykázán bude, při obsazowání místa učitelského na to dbáti nesmí, čí strejček jest, čí dceru atd. si wezme, zdali šumařiti umí, a ( Bože odpusť hříchy! ) kolik sudů piwa pánům sousedům a kolátorům propíti dá! To wšechno nejsou hlawní dobré wlastnosti na učiteli, nýbrž wzdělanost, hodnost, pilnost a jiné jim podobné čím wíc tím líp. Také se rozumí, že celé obce nejsou na takowém stupni wzdělání, aby potřebnost škol dobrých nahlížely, a již dokonce ne, aby samy z obecního jmění něco na plat učitelský přidati chtěly, nýbrž že by raději mnohá obec a mnohý kolátor weřejnou licitací drželi, kdo míň wezme: tolik wšak naděje we wlast naší máme, že se skoro w každé obci nalezá jeden neb wíce takowých mužů, kteří i to nahlídnutí a zároweň tolik podnikawosti a moci na ostatní mají, aby je k tomu přemluwili. Známo jest, že jeden činný a rozumný sto ostatních za sebou táhne. Na jednu wěc ještě ku konci, než o tak krásné wěci jako jest zwelebení škol, mluwiti přestanem, pozornost čtenařů obrátit musíme: aby powážili, že jest zwýšení platů nejhlawnější potřeba k zwelebení škol, poněwadž pak o schopné lidi nouze nebude. Cokoli se teď jenom pro pouhé lepší wzdělání učitelů stáwá a ještě stane, zůstane wždy jen marným prostředkem. Opakujeme ještě naposled: Staw učitelský musí i we platu, i we wážnosti, i we wzdělanosti znamenitě powýšen a s jinými stawy méně než on jest důležitými na stejný stupeň hodnosti přiweden býti, máli prawé wzděláni a štěstí národu našeho pewný základ dostati a statečně wykwésti. Blaze wšem, kteří k tomu něčím přispěti mohou!", "id": 1248}
{"text": "11. březen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: [Dodatek redakce k situaci v Opavě], Autor: Havlíček, Karel\nDod. Red. Milerádi slyšíme tento wlastenecký ohlas ze sestřenské země swé Slézské! Ejhle! i tam našla škola naše podpory, i tam uznáwají potřebu nejen této školy, nýbrž i wšech ostatních škol, ku kterým má tato býti počátkem. Jen ať takowý duch dále se šíří po Morawě a Slézsku: ne záwist a zlost provincialská, nýbrž bratrská láska celého národu ať si w Čechách neb we Slowensku neb na Morawě, w Čáslawsku nebo Znojemsku anebo na Orawě bydlí. Středowěká úzkoprsost pominula již aneb měla aspoň pominauti. Pomáhejme wšichni tam, kde možno pomáhati, kde ku práci jest příhodná doba, na každého ostatního časem swým řada dojde, každý se dočká zisku, až jen po létech uzraje símě, které nyní rozsíwáme – ba rozsíwati počínáme. Neboť posud ještě nejsme daleko ad počátku, ale – Mocná Ruka Nejwyššího pomůže nám.", "id": 1249}
{"text": "8. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Die deutschen Hegemonen, Autor: Havlíček, Karel\nDie deutschen Hegemonen. ( Pokračowání. ) My bychom neměli nic proti rozdělení podle národností, kdyby se bylo poctiwě počítalo a kdyby se při subtrakci we Poznaňsku nebylo zapomnělo na addicí w Hornoslezsku a w západním Prusku, pak by nám ještě bylo přibylo. Tak ale se jen od německých auředníků a generálů táhla hranice bez ohledu na skutečnost a na přání národu. Pruští „ Vereinbarerowé “ w Berlíně nemohli to owšem se swým swědomím „ vereinbarowat “ a byli tak málo „ deutsch “, že měli pochybnost a chtěli se přeswědčiti, ba wzpomněli si, že obywatelé welikého wýwodstwí Poznaňského zwláštní práwa mají. Ale jak silně, jak pewně „ deutsch “ wystaupili hegemoni we Frankfurtě proti takowému počínání, jak odhodlaně wystaupili proti tomuto „ Sonderbundu “ swědomí. Hrdě odmrštili wšeliké wyšetřowání a celé Německo bylo sworné. Jižní i sewerní Němec, ultramontan pan v. Radowitz s atheistau Strauszem, rytířský p. Lichnowský s měšťanským Dahlmannem, ba i pánowé Raumer a Stenzel, ačkoli nesworní strany frankských císařů, byli wšichni sworní w roztržení Polska. Demarkace welikého wýwodstwí prošla tak welikau wětšinau hlasů, žeby jí to byl mohl záwidět pozdější císař sedmihlásek. Ostatně wšak platí tato demarkace tak málo, jako wáš císař na wypowězenau. Či snad myslíte, že efemérní wýrok efemérní moci může wymazati tisíce let historie dějů plné? Či snad myslíte, že popel Boleslawa Welikého, který w Poznaňském chrámu leží, bude wydáwati swědectwí, že jest Poznaň německá pewnost? Či snad myslíte, že polská krew bude kolowati jen za hranicemi waší demarkace? Udělejte mi křidau čáru přes prsa a poručte, aby mi jen směla jedna komora srdce mého tlauci! Wěřte mně, milý pane! že struha, kterau německý Narrenschiff ( parlament ) do oceanu našich utrpení wyril, brzy pomine; skutek ten bude mít jen na papíře stín skutečnosti; ale slowa, která jste při tom mluwili, nepominau a zůstanau srdci každého Poláka hrobním nápisem Německa a úcty, kterau jsme kdy k tomuto národu měli. Owšem Rus nás knutuje, ale Němec mluwí dykami; Rus nás poráží na zem, ale Němec nás kope koňskau nohau swé dialektiky; onen apelluje k pěsti swé, tento k filosofii; onen nám nerozumí, tento nás dělá nerozumnými. Že němečtí hegemoni jako wlaský bandit, jenž nůž brausí kříž líbaje, nás zawraždili, odwoláwajíce se na sprawedliwost, že we jménu swé swobody naše utištění, we jménu wzdělaní naše pokažení, we jménu jednoty naše rozdělení žádali, a aby se jejich šlechetný kmen čistý udržel, z nás chtěli učinit zpotwořené plemeno — to nás owšem rozhorlilo, naše srdce ranilo, důwěru w lidskost nám wzalo — ale to by wás wždy ještě bylo mohlo učiniti hodnými naší nenávisti.... Ale že se nikdo proti tomu nepozwedl, když onen politický dotírač a parlamentární kejklíř Jordan o národu, jehožto stáří a neštěstí i nejhanebnějšímu zlosynu úctu wynucuje, řekl, že neumí nic než mazur tančiti; že tenkrát, když se to řeklo o národu, který má swaté, jako Wojtěch, Stanislaw a Kazimír — krále, jako Boleslaw, Lokietek, Jagiello, Zygmunt, Batory a Soběski — hrdiny, jako Witold, Žolkiewski, Chodkiewič, Čarněcki, Pulawski Košciuško — státníky jako Skarga, Zamojski, Potocki, Stašič — mučenníky jako Trepka, Lukasinski, Zawiša a Konarski — bitwy, jako Plowce, Grunwald, Kluszyn, Chorim, Kirchholm, Samoriera a Grochow, a politické činy, jako statut Wislica, spojení s Litwau, oswobození waší Wídně a konstituci 3. máje — že tenkrát žádný z wašeho středu neměl tolik poctiwosti, aby se byl začerwenal; že tenkrát žádný z wašich hegemonů nezwolal: „ My chceme Polsko rozdělit, ale ne zhanobit; zabít do smrti, ale ne do smrti ulehtat! “ že w tomto shromáždění, kde se tak často a tak bez potřeby wolalo k pořádku, jen tato nesmírná podlost docela w pořádku byla — to nám musí jen jeden cit wštípiti proti těmto hlawním zrádcům prawdy, cti a důstojnosti — cit nejhlubšího hlawního opowržení. Jednau bude historie saudcem mezi Polskem a Německem; ona ještě najde prawé jméno pro onu civilisaci, která národy wraždí a tupí; ona nám ještě powí, kterak se jmenowati mají ti, kteří, když Polsko bylo mrtwolau, ještě tuto mrtwolu okrádadli; ona nám ještě zjewí, že zločincowé neměli ani oprawdiwau smělost k oprawdiwému zločinu — neboť příčinau náhlého přewratu w Poznani nebylo ani naše chowání, ani ochrana „ deutsche Brüderů “ w Poznani, ani přeswědčení o potřebě Wojenské Hranice — ne prawá příčina byl obrat Německa proti Rusku, prawá příčina byla bázeň před Ruskem. Strach, mizerný strach dal jim mizernau smělost k nejmizernějšímu činu. Když jiskry létající z Pařížského vulkánu přes Rýn také wyschlé Německo zapálily, když se zde otřásaly legitimní moci a padaly monarchická lešení — tu se báli němečtí hegemonowé Ruska, hájitele legitimnosti a monarchismu, tu se zdála wojna s cárem newyhnutelná — a pospíšili si tedy býti welikomyslní z chladného soběctwí; tu mluwili o swobodě Polska, protože jeho pomoci potřebowali, tu se neptali na deutsche Brüder w Poznani, proto že celé Německo bylo w nebezpečenstwí; tu nehledali Wojenskau Hranici, protože mělo býti celé Polsko bojištěm, a proto wzali otrokům pauta, aby z nich byli dobří wojáci. Ale brzy přišel ruský generál de Berg do Berlína, a od toho okamžení počal nenadálý obrat wěcí. Dostali upokojitelné ujištění, že se cár místo zlosti jenom usmíwá, místo jednání že se jen bude pokojně díwat; a tu byli němečtí hegemonowé šťastni, že se zbawili nebezpečné wálky jen za jedinau jako pírko lehkau wýmínku, aby Polákům nedrželi slowo. Byli rádi, že za něco tak malého, jako je wěrnost, dostai něco tak welikého, jako je pokoj, a kromě toho ještě přídawkem kus Polska! To je jediná prawá příčina wšeho toho, co se nám stalo; to je ten prawý prostředek mezi počátkem a koncem německé politiky k Polákům. Cár zatáhl panáčky německé komedie: ze strachu před Ruskem nám napřed dělali naděje, ze strachu před Ruskem nás potom zradili a podmanili! Ale ještě rychlejší než lidská zráda jest odplata Boží. Že němečtí hegemonowé potají podali ruku cárowi, podobalo se podaní ruky Dona Juana příšernému comthuru. Zrazujíce nás, byli jste sami zrazení, a když Poláci padli w Poznaňsku, zdwihla reakce hlawu swau. Reakce! — wím jak nepoctiwě se za našich časů tohoto slowa užíwá, wím že jsau strany, které jmenují wšechno reakci, co jest stát, rodina a wíra, wšechno, co není anarchie od nich obmýšlená aneb howadská bezrozdílnost; to wšechno wím, a snad we mně budete hledat tolik poctiwosti, že se takowého jezowitstwí štítím. Ale přece užíwám tohoto slowa reakce a sice dle nejlepšího wědomí a swědomí swého. Neboť w Poznani nejprwé poznal klopýtající monarchismus, že pod ním již půda se netřese, poznal, že jest wedle konstitučních ministrů ještě bürokratie ke wšemu odhodlaná proto, že hrozí nebezpečí její dalšímu trwání. Na Poznani ukázala se nejprwé politická cholera r. 1 848: staw obležení, a Steinäcker byl důstojný předchůdce Wranglůw na cestě wojenské diktatury. Wzpomeňte si pane ( Gervine ) na jarní měsíce r. 1848, sledujte skwělý, triumfatorský wůz revoluce, a řekněte mi, nezastawil-li se poprwé w Poznani a nepraskl-li? Chcete pochopitelný, německy důkladný důkaz na to a sice z akt ztwrzený? Dám wám; wyšetřující komisse pruského národního shromáždění wytáhla jej z aktowního prachu. Dne 28. dubna oznámil komandující generál von Colomb wrchnímu presidentu v. Beuermannowi, že chce udeřiti na polské kadry; wrchní president upamatowal jej na wýslowní příkaz od konstitučního ministerstwa, že se nesmí bez swolení občanského řízení žádné wojenské kroky díti; a pan v. Colomb oznámil, že tedy od toho upustí. Ale hned den na to obdržel ke swému podiwení p. wrchní president lakonické psaní od komandujícího generála, který ohlásil: „ že se jinák rozmyslel a dal příkaz, aby se udeřilo. “ Wíte-li pak, milý pane, co to bylo to jinák? Byly to rozkazy, které p. v. Colomb wedle odpowědných z Berlína obdržel z neodpowědného Potsdamu — a ačkoli ministerstwo nařídilo přestati se wšemi wojenskými kroky, dal král skrze generálního adjutanta von Neumanna p. v. Colombowi psát privátně: „ že Allerhöchst derselbe očekáwá, že komandující generál se nyní činně do toho wloží. “ Pan v. Colomb to slyšel, a pan v. Colomb je hodný sluha, mezi ním a Boží Milostí nestál žádný list popsaný paragrafy — roztrhl tedy úmluwu Jaroslawickau a tím tak nowě fabrikowanau konstituci. Tuť mi přece přiswědčíte, že to bylo proti konstituci, že to byla reakce, že se zde počaly ony neodpowědné činy z Boží Milosti, které se ukončily rozehnáním Berlínského národního shromáždění, Berlínským stawem obležení a oktrojowanau ústawau. Ale ještě přísnější, ačkoli také dobře zaslaužený byl trest božské sprawedliwosti. Wedle reakce, která w Poznani počala, wzala za swé i jednota německá, a když se chtělo Německo utužiti Poznaňskau Wojenskau Hranicí, bylo roztrženo. Ačkoli se to zdá paradoxní, račte jen na něco pomysliti, milý pane, a uznáte, že tomu je skutečně tak. Pomyslete jen, kdyby se bylo skutečně Polákům slowo drželo, kdyby bylo Prusko s naší pomocí wypowědělo wálku Rusku. Žeby se byla mohla podařiti, o tom swědčí neobsazenost ruského Polska, pomatenost cárowa w tuto dobu, a žeby wás byla málo stála, na to máte za rukojmí naše hrdinstwí a waši — chytrost. Jak by bylo ale w tomto pádu zcela jinák w Německu a w Prusích! Jak by bylo spojilo společné jednání, kdežto společné rokowání jen trhalo! Jaký tu odwod pro wšechny wášně, které později německau jednotu rozryly, pro wšechny ty mladé a staré krtky, kteří ji podryly! Jak by tu byly musely před welikanskau politikau swatého křižáckého tažení malicherné politiky diplomatických podskoků zmizeti! Když jste nás zradli, byli jste sami zrazeni; když jste nás roztrhli, byli jste sami roztrženi; když jste se rozdělili o raucho národního Krista, rozpadl se wáš pracně sešitý a zaplacowaný císařský plášť we swých 37 kloců, a Německo stálo zase we swé ohawné nahotě. Wšechno ztratilo a přede wším swau čest! A z hrobu, který kopalo Polsku, powstal mstící duch Sláwy. ( Pokračowání. )", "id": 1250}
{"text": "5. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [poznámka o reakci na dřívější článek], Autor: Havlíček, Karel\nSlyšíme z dobrého pramene, že ti pánowé, kterýchžto servilní žádost k JMC. jsme wčera w nowinách swých zmínili, dali sobě wytisknauti zwláštní exempláře, které budau nepochybně po wenkowě rozesílati aby podpisy sháněli. Což tuto pro wýstrahu ke wšeobecné známosti uwádíme.", "id": 1251}
{"text": "16. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Dopis z Přibyslavi.], Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Podobný ba ještě mrzutější dopis strany nehodného přijetí p. biskupa Brněnského, spůsobem papauškowitým, dostali sme z Dačic ( na Morawě ), tak že se tam, jak prawí náš p. dopisowatel, dítky české na zpaměť učiti museli německau píseň k uwítání p. biskupa, které pra nic nerozuměly, tak že si ji teprw doma českým prawopisem napsati musely, aby se ji na zpamět naučiti mohly, jak nám i sdělena jest: Hoher her cu dajnr frajde – Las unz bunte blimchen štrajn – Und im wajsn unšulcklajde – Unzr rajnes here dir wajn atd. Jaká přewrácenost? Což pak není lépe ( když už jinák být nemůže ), aby raději dítky rozuměly tomu, co zpíwají, než p. biskup? Zajisté děje se visitací pro powzbuzení a ponaučení dítek, ne pak pana biskupa, který se takowým přewráceným a newčasně podlízawým jednáním s dětmi co nejwyšší duchowní pastýř jenom uráží. Líto nám jest, že sme onen dopis z Dačic pro jistau nepříjemnau okolnost wytisknauti nemohli. Naopak sdělil nám dopisowatel náš Polenský, že tam Hradecký p. biskup od dítek i od lidu přirozeným jazykem přiwítán jest; na wítězné bráně skwěl se nápis: „ Sláwa “, a při slawnostném oswětlení byly we škole i na jiných domech nápisy jen české, a J. Exc. pan biskup procházeje se wečír po městě, se zalíbením a s wděčností to přijal. Také dali páni Polenští, kteří wůbec národnost swau s chlaubau a rádi wyznáwají, k této příležitosti pěknau kantátu tisknauti, která se od mužských sborů před děkanstwím zpíwala. Redakce.", "id": 1252}
{"text": "9. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk dopisu], Autor: Havlíček, Karel\nPráwě se nám dostal do rukau jeden saukromý dopis našeho welezaslaužilého nebožtíka Fr. J. Slámy ode dne 14. čerwence 1843, we kterém čteme takto: Spisku „ Die Stellung der Slowaken in Ungarn “ od p. hraběte z Thunů, jestlis ještě nekaupil, již nekupuj; an jsem ho již tedy četl. Očekáwal jsem ráznější mluwu, jakkoliw srdečnosti a 918 důwodnosti nechybí. Jaksi bázliwě nadchází pan hrabě té wýčítce Maďarů, pročže se do uherských záležitostí plete? Dobře, že se na saukrewnost odwolal: Maďaři ale s tau odpowědí spokojeni nebudau. Jsauť wšak swětější příčiny, z kterých se wěcí jejich ujímati smíme a máme. Potlačeného se ujmauti welí zákon přírody. Anglicko, Francausko ujímaly se utištěných Řeků a drží nad nimi do dnes ruku ochranau. My Čechowé máme ale k tomu swatější práwa. Pomaďaření Slowáci poboří se swými nynějšími utiskowateli sjednocený rakauský trůn, a náš osud i národní žiwot zhasne pod okowy buď pruského, buď baworského státu. Kdyby Maďarů dnes již 12 milionů a nikoliw teprwé as 4 miliony bylo, již by neměl císař rakauský w Uhřích dnes ani zejtra co mluwiti. Uhájení národnosti slowanské w Uhřích jest bránění trůnu císařského a s ním spojeného našeho národního žiwota. Ale jest ještě wíc, proč se o Slowáky zasazowati smíme. Že Maďarstwa ještě stáwá, naší krwí, naším železem i zlatem se z weliké části stalo. Dlauholiž tomu, že synowé této země u Bělohradu na obranu Uher krwáceli. Z té wísky, kde ty i já rození jsme, dwa jsem znal ještě inwalidy, z nichž oba w Uhřích pod Laudonem bojowali a jeden místo swé jen dřewěnau nohu z obrany hranic uherských si přinesl. I smějíť tedy wnukowé těch, kteří nohy, ruce a žiwoty za spásu Uher složiti nelitowali, také slowíčko za blaho swých pobratřenců promluwiti, když se jim křiwda dost newděčně stáwá. — Ale poručíme to zatím prozřetelnosti Boží a držme se tím wěrněji toho, co nám Bohem dáno. Osudy národů rozhoduje Bůh a ne sněmowé, dokona takowé, jenž práwa a sprawedlnosti šetřiti neumějí. ( Narážka na těhdejší sněm uherský. Red. ) Nám Slowanům jest ještě potřebí školy, až se wyučíme, wystaupíme nepochybně také na pole skutečného žiwota. Učme se tedy dobře, abychom s pochwalau welikému swému powolání dostáli. Učme se milowati wěrně, co nám berau nepráwě: učme se zwlášť sjednocowati a nepřenáhlenosti; neboť jen pro nedůstatek těchto dwau wlastností zdají se Slowané tak dlauho za wyučenau nedostáwati. Dod. redakce. Neočekáwal asi nebožtík spisowatel těchto řádků, že již tak brzy se počne o této wěci rozhodowati. Wláda rakauská stojí nyní na rozcestí: rozhodne buď sprawedliwě pro Slowáky a zachrání sebe, aneb je zase ponechá pod poručnictwím Maďarů a uplete sama na sebe bič. Bohužel! že snad wšechny naše řeči w této záležitosti jsau hlas wolajícího na paušti: ale konečně se musí uznati, že otázka slowenská jest mnohem důležitější pro Rakausko než pro Slowany. Nás je tuze mnoho, my se přece neztratíme třeba ještě dlauhý čas jsme zápasiti museli se zlým osudem. Ale...", "id": 1253}
{"text": "24. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Prvorozenec v Královci]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowná Nowinka. * - * Dne 25. Srpna křtěn byl w Králowci prworozenec kazatele tak zwané wolné obce, Grabowského od k. Dowiata z Gdánska, ale obřadu církwe francauské reformowané. Kmotři byli: hrabě Luckner, dle wíry tak zwaný wolný protestant; direktor Dr. Sauter, evangelík; dánský konsul Sclagegg, římský katolík; obchodník Goullen, tak zwaný křest. katolík, to jest Rongian; obchodník Meierowic, wolný protestant, druhdy žid; obchodník Anheim, žid. - Podiwné kmotrowstwí!", "id": 1254}
{"text": "27. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [pokračování překladu zákona o obci, část druhá], Autor: Havlíček, Karel\nProzatímní zákon obecní. Částka druhá. O působností obci místních. I. Hlawa. O okresu působnosti přirozeném. 1. Působnost sprawowací. a ) Uzawírací. §. 71. Wýbor obecní má dobré obecné wšestranně hájiti, a o opatření toho, čeho obci třeba, prostředky zákonními pečowati. aa ) Obecní mohowitost a statek. §. 72. Wýbor obecní powinnen jest, weškerau jak mowitau tak nemowitau majetnost obce a wšecka obecní práwa zewrubným sepisem stále we přehledu míti, a každému audu obce dowoliti, by w to nahlédnul. §. 73. Wýbor obecní zawázán jest, k tomu přihlédati, aby weškerá mohowitost obecní, z které jíti může užitek, sprawowána byla tak, aby se z ní co možné nejwětších stálých důchodů dosáhlo. §. 74. Poněwadž obecní mohowitost i statek jest majetnost obce jakožto osoby hromadné, nikoliw pak obecních audů těch, které každého času jsau, pročež wšeliké zcizení mohowitosti obecní i obecního statku i wšeliké jeho rozdělení se zapowídá a jen wýmínkau může se, přiwedauc náležité důwody, od sněmu zemského k tomu dáti powolení. §. 75. Wýbor obecní powinnen jest, k tomu hleděti, aby žádný obecní aud, který k tomu má práwo, nebral žádných wětších užitků ze statku obecního, nežli se k zaprawení potřeb jeho wyhledáwá. Wšeliký po zaprawení potřeby přebýwající užitek jíti má jakožto důchod do obecní pokladnice. §. 76. Wýbor má o to pečowati, aby takowé přebytky wýroční, které obyčejné potřeby pokladniční přewyšují, bez prodlení pod zákonní jistotau na úroky byly dány, a pokud ustanoweny nejsau k určitým aučelům obecním, aby k mohowitosti základní byly přiraženy. §. 77. Wýbor obecní má každého roku na základě sepisů a aučtů ustanowiti předběžní aučty příjmů a wydání obecní pokladnice, jakož i ústawů obecních na spráwní rok nejprwé příští. §. 78. Jestliže příjmy na potřebné wydání nepostačují, má wýbor o to pečowati, aby k zaprawení toho, co schází, buď nowé příjmy byly způsobeny, aneb aby to bylo rozwrženo na obec. §. 79. K rozwrhům na daně přímné i nepřímné, které při oněch přewýšuji 10 ze sta, při těchto pak 15 ze sta, daně obecní zapotřebí jest powolení od zastupitelstwí krajského. Přewýšuje-li rozwrh 15 ze sta daní přímných a 20 ze sta daní nepřímných, může se we skutek uwesti jen z mocí zákona. Uzná-li wýbor za dobré, učiniti náwrh k rozwrhu, kterýž přewýšuje 10 ze sta při daních přímných a 15 ze sta při nepřímných, musí, prwé nežli se to předloží k wyššímu potwrzení, swolati purkmistr weškeré woliče obce ke shromáždění, při kterémž se o tom hlasowati bude, zdali náwrh takowého rozwrhu k wyššímu místu podán býti má, čili nic. Hlasowání wykonáwá se slowem „ ano “ a „ ne “ podle wětšiny hlasů wšech woličů, počítajíc hlasy z rozličných sborů wolebních auhrnkem. §. 80. Wýbor obecní má práwo pro dobré obecní udělati dluh, jenž by se splatil z řádných příjmů pokladnice obecní, wšak tak, aby nepřewýšowal polowici wýroční sumy příjmů obecních. Chce-li udělati dluh wětší, kterýž by wšak nepřewýšowal celau wýroční sumu obecních příjmů, musí k tomu zjednati powolení zastupitelstwí krajského. Přewyšuje-li ale dluh wýroční příjem obce, anebo chce-li wýbor obecní užíti obecního auwěrku, může k tomu dáno býti powolení jen zákonem zemským. bb ) Auředníci a služebníci obecní. §. 81. Wýbor ustanowuje počet auředníků a služebníků obecních a jich platy; zřizuje osoby spráwní wšech ústawů obecních, pokud práwo k tomuto zřizowání podle nadání nebo smlauwy nepřisluší jinému; konečně pak osoby wšecky, ježto mají plat od obce, i ustanowuje jim užitky, jakož i autraty pocestní i jiné náhrady, ježto se dáti mají předstaweným obecním neb jiným osobám we službě obecní. §. 82. Wýbor obecní zřídí buď zwláštního pokladníka aneb ustanowí z raddy obecní auda toho, kterýž práce pokladníkowy wykonáwati má, i swěří někomu ze swého prostředka druhý pokladniční klíč. §. 83. W každé obci musí wýbor ustanowiti nejméně osobu jednu ku pracím kancelářským způsobnau, jížto má míti purkmistr w přicházejících pracích za písaře. §. 84. Když k opatření chudých nepostačují prostředky spolků dobročinných a zřízených ústawů, má wýbor příspěwek k tomu potřebný dáti z obecní pokladnice, i může ustanowiti, kterak se s ním naložiti má. cc ) Ústawy policejní. §. 85. Wýbor powinnen jest, na ústawy, jichž potřeba jest k zachowání wnitřního pokoje i weřejné bezpečnosti, powoliti potřebné prostředky peněžité, i odpowědný jest ze wšelikého obmeškání, ježto se jemu w příčině té za winnu dáti může. §. 86. Když se w okolině obce ( t. j. w mezích jejich ) spáchá nějaké weřejné násilí ( wýboj ) zlomyslným uškozením na majetnosti, powinna jest obec dáti náhradu těm, komu bylo uškozeno, nebude-li pachatel postížen, a nedokáže-li obec, že nezáleželo w moci její, by spáchaný wýboj zamezila. b ) Dohledací. aa ) Přímně skrze wýbor. §. 87. Předstawení obecní, jakož i spráwcowé obecních ústawů mají wýboru wýročně klásti aučty o tom, kterak s látkami a s penězi bylo naloženo; wýbor powinnen jest, je zkaušeti a konečně pořízení jich wydati předstaweným a spráwcům ústawů. bb ) Skrze komisse. §. 88. Wýboru přísluší práwo, ustanowiti censory, aby jak předběžní náwrhy tak i aučty w platnosti i w čísle zkaušeli a o wýsledku toho dali zpráwu. §. 89. Wýbor powinen jest, několikkráte w roce pokladnici dáti skontrowati skrze komissary, ježto k tomu ustanowí. §. 90. I má práwo, weškeré řízení předstawených obecních dáwati zkaušet skrze komissi, a ke spráwám ústawů obecních taktéž skrze komisse dáwati dohlížeti. §. 91. Dále má práwo, k podniknutím obecním dohlížeti skrze zwláštní komisse. §. 92. Konečně pak může k dáwání dobrých zdání i náwrhů zřizowati zwláštní komisse. §. 93. Wolení audů wšech zwláštních komissí zůstawuje se wýboru w ten spůsob, že práwo má powolati důwěrníky i také odjinud, nežli ze swého prostředku. c ) Obecná ustanowení. aa ) Spůsobnost k uzawírání. §. 94. Aby wýbor mohl wůbec platné uzawření učiniti, musí pohromadě býti nejméně dwě třetiny audů majících práwo k hlasowání. §. 95. Když který starší odstaupí nebo pro dokazanau překážku nemůže přijíti, jest předstawený powinen, powolati náhradníka toho, který má nejwíce hlasů w té třídě, ku které scházející aud náleží. ( §. 36. ) Náhradník musí we shromáždění ( §. 102 ), ku kterémuž jest powolán, až do konce setrwati. §. 96. Každý starší obecní má odstaupiti, když nastane nebo na jewo wyjde okolnost takowá, kteráž by jej z počátku od wolebnosti byla wymínila nebo wymezila. ( §. 35. ) §. 97. Když w poradu a w uzawření bere hospodaření předstawených neb některého staršího obecního, ti, jichž se dotýče, hlasowati nemají, ale musí při sezení zůstati jen proto, aby dali žádané zpráwy. §. 98. Když se jednání dotýče záležitostí saukromých některého staršího neb nejbližších jeho příbuzných, má tento odstaupiti. bb ) Uzawírání. §. 99. Ku platnému usnešení wýboru wyhledáwá se prostá wětšina hlasů. cc ) Předsednictwí. §. 100. Purkmistr ( starosta ) nebo w nemožnosti jeho předseda nejstarší radní obecní ( kmet ) předsedá, a každé zasedání jest neplatné, při kterém se toho nezachowáwá. dd ) Weřejnost. §. 101. Wšecka zasedání wýboru musí se držeti weřejně, a pod žádnau zámínkau nedowoluje se sezení tajné. Jen tehdáž, když poslauchači sobě dowolí, poradu wýboru wýborowau rušiti anebo dokonce we swobodě její překážeti, má předsedatel práwo i powinnost, prwé nadarmo napomenuw posluchače k pořádku, z místa zasedacího je dáti odstraniti. ee ) Hromady řádné. §. 102. Wýbor drží do roka dwakráte řádné hromady, totiž w zimě ke zkaušení aučtu roku minulého a w létě ke zkaušení předběžného náwrhu na rok budaucí. §. 103. W těchto dwau shromážděních má se také jednati o wšech záležitostech, o kterých uzawírati wýboru přisluší. ff ) Hromady mimořádné. §. 104. W důležitých a pilných případech může swolán býti wýbor we hromadu mimořádnau. §. 105. Toto swolání wycházeti může jen od starosty neb w nemožnosti jeho od kmeta, kterýž jej zastupuje, a každé zasedaní, kteréž se nezakládá na takowém předběžném swolání, jest nezákonní a uzawření w něm učiněná nemají platnosti. Starosta wšak powinnen jest, na písemnau žádost nejméně dwau třetin řádných starších obecních neb na příkaz auřadu župního swolati hromadu mimořádnau. gg ) Protokol. §. 106. O každém zasedacím jednání má se wésti protokol, který bude od předsedníka, od jednoho staršího k tomu zřízeného, a od písaře podepsán, w obecní listowně schowán, a každému audu obce na žádost jeho dowolen, by weň nahlédnul. 2. Wykonáwací. §. 107. Starosta zastupuje obec co osobu hromadnau zewnitř w záležitostech práwa civilního i we spráwních. Když zřízen býti má zástupce práwní, přisluší wýboru jej woliti. §. 108. Listiny, w nichž se zakládati mají záwazky obce k osobám jiným, musí podepsány býti od starosty a od jednoho kmeta obecního. Týče-li se listina wěci takowé, kdežto při wejití w ní potřeba jest wýboru obecního, musí nad to ještě swolení od wýboru dané w listině wysloweno býti spolu s podpisem dwau starších obecních. §. 109. Starosta jest powinnen, každé usnešení wýboru obecního we skutek uwesti spůsobem od wýboru udaným. §. 110. Jen tehdáž, když se starosta domníwá, že se usnešení wýboru příčí tomuto zákonu obecnímu nebo zákonům wydaným wůbec, anebo se tím stane obci podstatná škoda, jest powinnen, wykonání stawiti, a bez prodlení tu wěc wznésti na auřad župní, kterýž jej jí w případnosti posléze jmenowané podati má na zaslupitelstwo krajské k rozhodnutí. §. 111. W obau prwních případech §. předešlého, jest i také župan powinnen, usnešení stawiti, když toho obdrží wědomost. §. 112. Starostowi náleží hospodaření s weškerau mohowitostí obecní, awšak má se přísně držeti článků předběžního rozpočtu. §. 113. Přijdau-li w běhu roku spráwního pilná wydání, které we příslušné rubrice rozpočtu předběžního nenalezají buď dokonce žádného swého zahražení aneb neauplného, musí sobě starosta wyžádati k tomu powolení wýboru. §. 114. W případech nejwyšší pilnosti, kdež bez weliké škody a bez nebezpečenstwí není možné, prwé zjednati sobě powolení, smí starosta tu potřebnau wýlohu zaprawiti, musí wšak potom bez prodlení wyžádati sobě swolení wýboru. §. 115. Obecní rok spráwní srownáwá se se státním. §. 116. Ten měsíc po jeho projití má starosta wýboru předložiti aučet we přijmu i u wydání náležitě wykázaný. §. 117. Na základě tohoto konečně pořízeného aučtu má purkmistr udělati předběžní náwrh o wšech příjmech i wydáních na budaucí spráwní rok, i má jej předložiti nejprwé příští řádné hromadě wýboru. §. 118. Wšickni auředníci i služebníci obecní a wšecky jiné osoby od obce placené poddány jsau purkmistrowi. Tento ustanowuje auředníky a služebníky obecní a má je we swé kázni. §. 119. K nejhlawnějším úlohám purkmístrowým náleží wykonáwání policie čistotní, zdrawotní, chudobní, čestní, ohenní, tržní, mrawnostní, stawební a čelední, potom dohlídka k mezím a péče o bezpečnost osoby a wlastnoty. §. 120. Starosta powinnen jest, žebrotu po ulicích zameziti a žebráky k obci nenáležité wypowědíti. §. 121. Powinnen jest, w prawý čas opatřiti wše to, čeho potřeba jest, k wykonáwání powinnosti, w obau předešlých § §. jemu uložených, jakož i wůbec k zachowání wnitřního pokoje a weřejné bezpečnosti a podle § §. 113 a 114 pečowati o zjednání prostředků peněžitých k tomu snad potřebných. Odpowědný jest ze wšeho obmeškání, ježto se jemu w té příčině za winnu dáti může. §. 122. Předstawení obecní mají práwo, přestupky těch opatření a zřízení, ježto učiněny jsau podle § §. 119, 120 a 121, pokutowati až do sumy 10 zl. stř. §. 123. Pokuty jdau do pokladnice obecní. §. 124. Kdyby kdo platili nemohl, mají se pokuty změniti we přiměřené práce ku prospěchu obecnímu. Wšak aby netrwaly déle nežli týden. II. Hlawa. O působnosti swěřené. §. 126. Působnost swěřená wykonáwá se od starosty neb od jeho náměstníka. Wláda může ji dáti zastáwati zcela nebo z části i také od auředníků, jež sama zřídí. §. 127. Purkmistr powinnen jest, prohlašowati zákony a zákonní nařízení auřadů. §. 128. Naň náleží wybírati odwáděti přímné daně. §. 129. Dále náleží naň spolupůsobení w řízení konskriptním a rekrutním. §. 130. Též pečowati má o záležitosti ubytowání wojska a o záležitosti přípřežní. §. 131. Powinnen jest, zločince w činu postižené neb od auřadu stíhané, jakož i uprchlíky wojenské zadržowati a bez prodlení dodáwati. §. 132. W těch případech, kdež na někoho wzejde pilné podezření spáchaného zločinu, má to starosta bez prodlení oznámiti příslušnému auřadu. 133. Taktéž má o wšem tom, co se w obci přihodí, a na čem moci státní záleží, dáwati zpráwu auřadu župnímu. §. 134. Obzwláště má purkmistr wykonáwati policii nad cizinci, pokud lato jemu zwláště swěřená jest. Jestliže prostředky, jimiž wládne, nepostačují, aby sprostil obec od podezřelých osob, ježto se wykázati nemohau, aniž mají od čeho se žiwiti, má se w tom utéci k auřadu župnímu. §. 135. Starosta má wydáwati od sebe na požádání audům obecním listy domácí a cizincům wyswědčení o zdržowání se i o chowání jich. §. 136. Listy domácí platí jen na čtyry léta. §. 137. Konečně náleží naň dohlídka nad mírau i wáhau. §. 138. Wůbec má starosta wšechny auřední záležitosti, ježto mu tímto zákonem swěřeny jsau, anebo nařízeními pozdějšími k němu přikázány budau, jakož i wšechny od auřadu župního přicházející rozkazy a nařízení u weřejné službě wykonáwati pilně a spůsobem jemu od zákonu neb od předstaweného auřadu předepsaným. §. 139. Když spůsob wykonáwací zůstawen jest obci zcela nebo z části, wázán jest w té příčině usnešeními wýboru. W případech nejwýše pilných platí wšak ustanowení §. 114. §. 140. We wšech záležitostech k působnosti starostowě příslušných mají kmetowé obecní od něho dáti potřebowati podle jeho nařízení a pod jeho odpowědností. §. 141. W nemožnosti starostowě má nejstarší kmet obecní zastáwati jeho místo. Díl druhý. O obci župní. Částka I. Zřízení. Co jest obec župní. §. 142. Wšechny wespolek obce místní, které w župě ( okresu ) leží, dělají obec župní, a rozdělení župní srownáwá se s nejnižším rozdělením politickým. Wýbor župní. §. 143. Důležitosti župní sprawuje wýbor župní pod wedením přednosty. Sestawení jeho. §. 144. K sestawení wýboru župního swolá župan ( hejtman okresní ) wýbory wšech obcí místních k župě přislušících, kteří ze sebe wywolí wýbor župní. §. 145. We wýboru župním má býti audů neméně než dwanáct, aniž wice než třicet. §. 146. Wýbor župní wolí se na tři léta a slauží bez platu. Po projití tohoto času má župan swolati wýbory obecní nowě zřízené k obnowení wýboru župního. 291 §. 147. Wůbec zawázán jest každý, jsa obrán za auda wýboru župního, by přijal wolbu, i platí zde wýjímky přiwedené w §. 64. Též zde platí ustanowení §. 65. §. 148. Wýbor župní wolí z prostředku swého přednostu prostau wětšinau hlasů a dostatečný počet písařů. Částka II. O působnosti wýboru župního. §. 149. Župní wýbor rokuje a uzawírá o wšech záležitostech, kteréž se týkají prospěchůw celé župy anebo kolika obcí místních, k ní náležitých, w mezích okresu přirozené jich působnosti. 1. Nařizowací a dohlédací. §. 150. Župní wýbor woliti má z osadníků župních důwěrníky, jenž mají zkaušeti listy konskriptní a přisedati při odwodních komissích. §. 151. Přednosta wýboru župního oznamuje uzawření jeho auřadu župnímu, aby učinil w tom přiměřená nařízení k obcím místním. §. 152. Proti uzawřením wýboru župního jde odwolání skrz auřad župní k zastupitelstwí krajskému; potwrdí-li toto dotčené uzawření, přestáwá wšechno další odwoláwání. 2. Posuzowací. §. 153. Wýbor župní powinnen jest, náwrhy a dobrá zdání, o něž ho auřad župní požádá, wzdáwati, wěc zrale uwážiw, a, třeba-li, wyslyšew i wýbory obcí místních. Ustanowení o sjezdech župních. §. 154. Má-Ii přednosta za to, že se uzawření wýboru župního příčí tomuto zákonu obecnímu anebo zákonu jinému, powinnen jest, aby jednání stawil a bez prodlení wědět dal županowi; totéž práwo přísluší stejným spůsobem i také župunowi, kterýž w obojím případu jednání podati má krajskému. §. 155. Župan swoláwá dwakrát alespoň do roka župní wýbor k řádnému sjezdu, a sice poprwé na začátku jara, po druhé na začátku jeseni. W záležitostech důležitých a pilných, anebo žádá-li toho alespoň třetina audů, nebo když mu to krajský nařídí, má swolati župní wýbor na mimořádný sjezd. §. 156. Župan má býti přítomen w sezeních nemaje wšak aučastenstwí w hlasowání. §. 157. Má-li župní wýbor mocí uzawírati, musí býti přítomny dwě třetiny audů jeho, a k platnosti uzawření jeho wyhledáwá se prostá wětšina hlasů. §. 158. Sezení jsau weřejná kromě případů wytčených w §. 101. Protokoly a jednání podepisowati a chowati má přednosta a písař. Díl třetí. O obci krajské. Částka I. Zřízení. Co jest obec krajská. §. 159. Wšechny wespolek obce župní, ležící w auzemí krajském, dělají obec krajskau. Zastupitelstwí krajské. §. 160. Důležitosti krajské sprawuje zastupitelstwo krajské pod wedením přednosty. §. 161. W zastupitelstwě krajském má býti audů neméně než 24 aniž wíce než 60. Sestawení jeho. §. 162. Zástupitelstwo krajské sestawí se tím spůsobem, že wýbor každé župy, w auzemí krajském ležící do něho wywolí jednoho alespoň auda ze swého prostředka. §. 163. Poslanci krajští wolí se na tři léta a slauží zdarma. Nowau wolbu pokaždé rozepisuje wláda. §. 164. Když wláda z důwodů důležitých rozpustí zastupitelstwo krajské, musí rozepsati wolbu nowau w prodlení čtyr neděl. §. 165. Krajské zastupitelstwo wolí ze sebe přednostu, náměstka jeho a dostatečný počet písařů. Částka II. O oboru působnosti zastupitelstwa krajského. 1. Nařízowání. §. 166. Zastupitelstwo krajské rokuje a uzawírá o záležitostech takowých, které se týkají kraje celého anebo kolika žup, anebo které mu zůstaweny jsau podle ústawy místní a župní. §. 167. Zástupitelstwí krajské jest druhau instancí u wšech odwoláních proti usnešením wýborů místních nebo župních, jenžto se netýká okresu působnosti swěřeného. §. 168. Zastupitelstwo krajské má práwo, přeswědčowati se skrze wyslané komisse, že se základní mohowitost obcí místních w kraji chowá bez stenčení a w dobrém stawu. §. 169. Když starosta zastawí usnešení místní obce, které by dobrému obecnímu mohly býti na ujmu ( §. 110 ), rozhoduje o tom zastupitelstwo krajské. §. 170. Přednosta zastupitelstwa krajského sděluje uzawření jeho krajskému, aby wydal potřebná nařízení k wýborům místním a župním. 2. Náwrhy. §. 171. Zastupitelstwo krajské má práwo, w prospěchu kraje wynášeti náwrhy na krajského. 3. Dobrá zdání. §. 172. Zastupitelstwo krajské podáwati má dobrá zdání krajskému anebo místodržícímu k jich žádosti. Ustanowení o sjezdech krajských. §. 173. Zastupitelstwo krajské shromáždí se do roka dwakrát k řádnému sjezdu, který prawidelně nemá trwati přes 14 dní; den, kdy se sjezd sjede, ustanowí místodržící. §. 174. Sjezdy mimořádné mohau se držeti jen na swolání místodržícího. §. 175. Wládu zastupuje na sjezdech krajských krajský nebo zřízený od něho komissař. §. 176. Co se týká weřejnosti, spůsobnosti k uzawírání, usnášení a wedení protokolu, platí ustanowení, obsažená w austawě župní. ( §. 157 a 158. ) §. 177. Přednosta zastupitelstwa krajského powinnen jest, w případech §. 154 uzawření jeho stawowati, jednání bez prodlení krajskému wědět dáti, jenž i se swé strany má práwo stawowací a w obojím případu jednání i s připomínkami swými podáwati má na místodržícího. Dáno w Našem hlawním městě Holomauci dne 17. března 1849. František Josef. Schwarzenberg. Stadion. Krauss. Bach. Cordon. Bruck. Thinnfeld. Kulmer.", "id": 1255}
{"text": "20. červen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Fr. Ladislav Rieger doktorem práv], Autor: Havlíček, Karel\nWčera měli jsme příjemnau slawnost w našich staroslawných wysokých školách Pražských. Náš Fr. Ladislaw Rieger powýšen jest toho dne na stupeň doktora weškerých práw. Rieger náleží do řady mužů, jejichžto snaha o zvelebení národu našeho mnohými skutky oswědčena jest, mužů, kteří sobě za přednější powinnost wytknuli, dbáti o rozšíření sláwy jména českého. Není žádný druh snažení wlasteneckého za poslednějších dob, we kterém by Rieger dobrého aučastenstwí byl neměl, w mnohých a to důležitých podniknutích ale stojí on mezi nejpřednějšími. Což tedy diwu, že wčerejšího dne weliká síně slawného Karolína naplnila se hostmi oswědčujícími pozorností tauto uznání zásluh jeho: bylať tu celá téměř naše literatura shromážděná, a může se říci, že krásna, důrazná řeč p. Riegrowa, s kterau se ku konci slawnosti k přátelům swým a k celému shromáždění obrátil, a we které wřelými slowy oswědčil prawočeské smýšlení swé, může se říci, že tato řeč našla mysli a srdce aurodné. Rádi máme, když se i slawnosti zewšednělé a středowěkostí swau nám odcizelé, jako jsau naše promoce, udělí směr srdečnější, směr k žiwotu. Nepochybujeme, že nyní p. Rieger dosáhnuw hodnosti doktora weškerých práw tím wíce příležitosti nabude, pracowati dále w tom směru, we kterém wšichni pracujeme: na cestě práwa a sprawedlnosti kráčeti tam, odkud wzejde blaho národu našemu, wyhledáwati a brániti swatá práwa národnosti a jazyka našeho, kráčeti dále s dobrým swědomím a proto beze wšeliké lidské bázně! H. B.", "id": 1256}
{"text": "18. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [O smyšlení národa českého], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Smýšlení českého národu zatwrdilo se nawždy proti tomuto ministerstwu, a český národ bude tak dlauho w opposici, až tato wláda padne. My nebo oni – to jest heslo wšeobecné: my jsme my a oni jsau oni, my s nimi nemáme nic společného, a tak jako oni bez ohledu na nás wšechno činí, nebudeme se nyní my při ničem na ně ohlížeti. Nač nyní swoláwá ministerstwo důwěrníky do Wídně k poradám o ústawy zemské? To maudré ministerstwo, které wždy we swých nowinách celý náš sněm jako newědomý powažowalo, které bez nejmenšího ohledu na sněm samo ze swé wůle nejdůležitější kroky učinilo, takowé ministerstwo potřebuje nyní najednau radu těch samých mužů, které w Kroměříži za hlupáky wyhlašowalo! Čeští poslancowé nepřijali toto pozwání, ani Palacký, ani Pinkas, ani Strobach, ani Trojan, oni jednali tak, jak toho žádá čest národu českého. Český národ od počátku nebezpečných dob téměř držel Rakausko pohromadě, a nyní má takowau odměnu? My nechtěli do Frankfurtu, a teď nám chce ministerstwo udělat doma Frankfurt! A od takowých lidí měli bychom jít nyní do Wídně žebrat a sbírat ty drobty, které jim od stolu zbyly, když na slowanské autraty hodowali? Toho český národ neučiní! A co by se nyní dalo we Wídni pro jednotliwé země získati při poradách ministerských? Snad aby ta miserie, kterau nám ponechali, byla o něco málo snesitelnější? – Toť by byla wěru newděčná práce. Čím hůř to udělají, tím líp pro nás, tim dřiwe budau se swým hospodářstwím u konce! Aumysle této wlády jsau již příliš známy, oni nás chtějí zahubiti, oni chtějí námi wydláždit swé německé Rakausko, oni nás chtějí poznenáhla zase uwesti do absolutních časů, ne za národy, ale za děti powažují nás, a ani ne za děti, nýbrž za stáda, která nemají jiného aučele než žiwiti swé pastýře. S takowými ministry nebudeme wyjednáwat, ale se založenýma rukama budeme se díwat na jejich pád. Ten na sebe zajisté dlauho čekati nedá. Celé Wlachy powstanau nyní k boji proti Rakausku, w Uhřích wede se Maďarům mnohem líp, než jsme sami myslili, a čím dal k jaru, tím wíce wzroste jejich síla; Chorwáti a Srbowé nemají nyní žádnau příčinu, wládu podporowat; w Německu bude Prusko wywoleno za prwní mocnost, a pochybujeme, že w Německu zwítězí reakcionářská politika. Finance naše jsau w nejšpatnějším stawu, každý měsíc pohltí wojsko celý příjem státní, a ostatek jde na dluh, a ustawičné rekrutowání také neučiní ministerstwu mnoho přízniwců w národu, a kdyby i Němci ( kteří ostatně wždy říkají, že jim jde jen o swobodu a ne o národnost ) toto reakcionářské ministertwo podporowali, přece se nemůže udržeti na dlauhý čas. Byl by to také prawý zázrak, aby se udrželo ministerstwo, které má proti sobě skoro wšechny slowanské a liberální část německých národů, proti kterému Maďaři a Wlachowé zjewnau wojnu wedau, a které si ještě nyní ustanowením libowolným weliké náhrady za robotu weškerý selský lid proti sobě popudilo. Dlauho již tato hra trwati nemůže, brzy nastane jiný akt!", "id": 1257}
{"text": "25. březen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Wšeobecná roční schůzka Průmyslowé Jednoty České dne 23. Března., Autor: Havlíček, Karel\nWšeobecná roční schůzka Průmyslowé Jednoty České dne 23. Března. Tenkráte s nemalým očekáwáním, s nemalými nadějemi a obáwáními sešli se rozliční audowé Jednoty do welikého sálu na Žofíně, počet shromážděných audů a posluchačů byl dosti znamenitý. Po přečtění spráwy za rok minulý ( za nepřítomností pp. gener. direktora a jednatele presidowal a četl pan Pomsel ) a aučtů, wystaupil p. hrabě Frant. Thun neočekáwaně s náwrhem, aby se statuta Jednoty w některých kusech změnily. Pan hrabě ačkoli se dosti jasně newyjádřil, přece jen patrně směřowal k tomu, by měsíčním schůzkám, we kterých za posledních dob některá mnohým nelíbá usnešení přijata jsau, moc a činnost odňaty byly. Tento náwrh podporowán od p. profesora Wiesenfelda, našel w p. Riegrowi a p. Kreutzbergowi statečné odpůrce a s welikau wětšinau hlasů odložen jest až na konec schůzky. Při té příležitosti přijata jest chwalitebná zásada, že generální schůzka tak dlauho trwá, pokud celé jednání ukončeno není, byť by i několik dní po sobé. Na to přijato jest jednohlasně, aby sl. direkce k J. M. C. Králi našemu wznesla žádost weškeré Jednoty o založení w Praze banku hypothečního, který zwlášť pro hospodáře a rolníky užitečný bude, podáwaje jim také dobré příležitosti wykaupiti se z roboty. Dále přijato welikau wětšinau hlasů, aby Jednota i u wys. sl. P. P. Stawů králowstwí Českého to si wyžádala, by k J. M. C. Králi našemu o totéž hlas swůj opět wznesli. Žádost o založení bursy w Praze odložena jest prozatím, až by kupectwo Pražské o wěc tu důkladněji se uradilo. Při jednání tomto wyznamenali se zwláště p. baron Riese a p. Kreutzberg. Nyní nastalo důležité wolení. Pro odstaupení tří 106 pánů z nejužšího wýboru totiž J. O. knížete Salma, gener. ředitele Jednoty, p. barona Koce z Dobrše, jednatele, a spráwce pokladnice p. welkokupce Fiedlera woleni jsau tito přednostowé. Prwní wolení wypadlo úplně dle přání našeho: za gener. direktora zwolen jest 92 hlasy J. O. kníže Karel Šwarcenberg, známý také co přízniwec naší národnosti a sice s welikau wětšinau hlasů, neboť nejbližší kandidat jen 18 hlasů dostal. Za jednatele wywolen jest též s welikau wětšinau hlasu ( 85 ) p. hrabě Wojtěch Deym Jest to bratr našeho wůbec milovaného městského heytmana Pražského c. k. dworního raddy p. hraběte Morice Deyma. ( nejbližsí kandidat měl jen 13 hlasů ), a za spráwce pokladnice pan šlechtic von-Lämmel, ale poněwadž tento poslední ani na nejwraucnější prosby wolení přijmauti nechtěl, stalo se, že wywolen jest p. Riedl po dwojnásobném wolení, a když již mnoho spoluaudů bylo odešlo. Neboť při prwním wolení p. Riedl 42 a p. baron Villani 40 hlasů dosáhli, nebyl to wšak důstatečný počet, načež pak při druhém wolení strana p. Riedlowa zwítězila, dobré ponaučení, aby se před ukončením našinci ze sálu newzdalowali. Konečné přijato jest, aby sl. direkce wypsala den, kdy se w dalším jednání gener. roční schůzky pokračowati má, a jmenowitě o náwrhu změny statut. Doufáme, že wywolení, pan gener. direktor a pan jednatel důstojnosti tyto přijmau, čehož si owšem co nejsrdečněji přejeme. Konečně jen dodáwáme, že se o škole průmyslowé žádná nepřízniwá zmínka nestala.", "id": 1258}
{"text": "8. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Kritika, Titulek: Kritika vojenské hlídky, Autor: Havlíček, Karel\nS welikau nelibostí musí každý poctiwý hleděti na ty stálé wojenské wýprawy a demonstrace, které se před očima Pražanů konají. Nesmírné patroly časem i s jízdau wláčí se ustawičně we dne w noci po Praze, a newí nikdo, proč by toho zapotřebí bylo, ne-li snad proto, abychom měli ustawičné „ Memento mori! “ A národní garda tak jest obtížena ustawičnými ponůckami, že wěru se domýšleti musíme, nechce-li snad wláda mermomocí každému hodně zoškliwiti tento nowý konstituční ústaw. — Také se silně začínají po Praze ukazowati husaři: ejhle! jak se tomu dobře rozumí, že Čechowé nejsau s Maďary za dobře! Ostatně ale můžeme ubezpečiti wládu, že se od nás násilí obáwati nemusí: my působiti budeme jen na rozum, na přeswědčení, přeswědčeni jsauce, že se wšechno to w Čechách státi musí, co za dobré uzná weškeré obywatelstwo.", "id": 1259}
{"text": "18. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Říšský sněm], Titulek: [Jména poslanců, kteří podepsali návrh], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. ‒ Nechtěli jsme dříwe podati jména poslanců, kteří onen známý náwrh dra. Pinkasa dne 8. ledna podaný proti ministerstwu podepsali, až budeme míti w rukau sněmowní stwrzený protokol, abychom snad omylu nějakého w udání jmen se nedopustili. Byli tedy podepsáni: Z Čech a sice z Prawice: Binninger, Brauner, Dušek, Frost, Hašek, Haušild, Hawelka, Hawlíček, Jonák, Kaubek, Klaudy, Král, Kratochwíl, Kučera, Loos, Mokrý, Mucha, Nebeský, Neuberk, Palacký, Pinkas, Pokorný, Presl, Pibyl [ Přibyl/Pribil ], Půlpan, Reichert, Rieger, Riegl, Robl Strany p. Robla, poslance Budějowského, musíme zde podotknauti, že mylně udán byl w Nár. Now. w jednom dopisu z Budějowic jakožto Frank-furtista, naopak že se posud wždy co wěrný syn české wlasti ukázal. Žádáme pp. dopisowatele, aby w udáních swých wždy opatrní byli a proti prawdě se neprohřešowali. Red., Rozsypal, Sadil, Staněk, Šantl, Šediwý, Šembera, Schönhanšl, Škoda, Stiebitz, Štrobach, Tomek, Tomíček, Trojan, Tyl, Wěenský [ Wězenský/Wězenský ], Wěžnický, Winařický, Wocel. Z Čech z Lewice: Borrosch, Löhner, Nadler, Pokorný, Sidon, Stamm, Umlauft, Zimmer; pak ještě Kaim, Leberl. Z Morawy z Prawice: Bittner, Brázdil, Dwořák, Francl, Nezweda, Ohéral, Pražák, Reimerhofer, Štáfa, Wítek, Zapletal. Z Morawy ostatní: Boese, Demel, Hönig, Kučera, Procházka, Szábel. Ze Slezska z Lewice: Beinhauer, Hodurek, Lazzel, Schneider, Sterz, Stieber. Z Haliče: Betkowský, Biliňský, Bušek, Dobřaňský, Duněwič, Durbasiewič, Dylewský, Helcel, Hubický, Hyciek, Kaňský, Konopka, Kosakiewič. Košowský, Krajinský, Krause, Langie, Leščiňský, Longchams, Machalský, Makuch, Manheimer, Marin, Meisels, Meyer, Mycewský, Noskowský, Pawlikoský, Piečikowský, Podlewský, Popěl, Scibala, Sierakowský, Smařewský, Smolka, Stawarský, Stobnický, Šeleščiňský, Třecieský, Wěnkowský, Wěřchlejský, Zajačkowský, Ziemialkowský. Z Dolních Rakaus: Bauer, Brestl, Eichler, Fischhof, Fussl, Füster, Goldmark, Heigl, Krause, Leithner, Marcher, Purker, Purtscher, Rauscher, Rigler, Scherzer, Schuselka, Schwarzer, Steininger, Teufel, Thar, Violand. Z Horních Rakaus a ze Solnohradu: Brandl, Klausner, Leithner, Lindinger, Meindl, Meyer, Peitler, Peyer, Sontag, Wiesbauer. Ze Štýrska: Halm, Krainz, Mikl, Supanz, Scheucher, Sturm. Z Ilirska: Janeš, Nagele. Z Pomoří: Cerne, Defranceschi, Madonica, Pitteri, Vidulié. Z Dalmacie: Filipi, Grabovac, Ivičevié, Micheli, Paitoni, Petrovié, Radmilli. Z Tyrol a Vorarlsberka: Festi, Maffei, Prato, Pretis.", "id": 1260}
{"text": "2. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [úvaha], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Jeden z nejpamátnějších, nejwětších roků přešel práwě do minulosti a zanechal po sobě celému lidstwu ewropejskému znamenitau památku. Swoboda zatlaukla rukau mocnau na paláce králů, a otewřely se jí, a zwláště národowé slowanští slawily w tomto roku swé zmrtwých wstání, swé znowuzrození! Badatelowé dějin člowěčenstwa budau rok 1848 se zwláštním zápalem zpytowati, mnohá až posud tajná pásma dějin jeho pozdějším potomkům odhalowati, kteří nadšeně wolati budau: „ Jaké to byly weliké časy! Že nám nebylo popřáno, žíti w nich, aučastníky býti we welikých činech našich předků! “ My ale, hercowé těchto welikých dram, stojíme nyní s pečliwau, zamyšlenau twáří u konce bauřliwého roku, přemýšlíme o swém započatém ale neukončeném díle, lekáme se roku nastáwajícího, nemohauce ještě zapomenaut na hrůzy minulého. Jaká jest příčina našeho starostliwého očekáwání, čeho se lekáme? – Zakusili jsme owoce swobody, bylo sladké, a práwě proto lekáme se nyní tím wíce, abychom se nemusili opět laučiti s milau wolností práwě nabytau, aby nám neuhasla pochodeň, která tak líbezně počala oswěcowati krásné luhy naší wlasti, lekáme se, že ruka nelidská, nebratrská opět uwrhne na šije naše staré jarmo, že shasne zářící pochodeň naší swobody. Awšak nehodno jest nám lekati a strachowat se přede zlými: nejsme my slepí nástrojowé času, ale jsme pánowé jeho, sami twůrcowé swého osudu. Nesténejme zdětile, ale co mužowé chopme se činu. Opírejme se statečně s mocí swau, mocí dobrau proti zlým mocnostem, a mějme pewnau důwěru, že neodolá moc zlého moci dobré. Přičiňme se, pomáhejme si sami a Bůh nám pomůže! Nepřijdeť swoboda sama od sebe, nepřijdeť z pauhé milosti králů a mocnářů, nepřijdeť najednau w okamžiku: my sami musíme si jí w potu twáří zaslaužiti, z wlastní síly swé půdu její po mnohá léta wzděláwati, chceme-li trwanliwě, w pokoji a bez starosti užíwati owoce její. A tato aurodná půda swobody jest wzdělanost, ušlechtilost, statečnost občanů. O to se starejme, k tomu pracuj každý podlé sil a postawení swého: a štěstí a swoboda náš národ neminau. Žádná moc tohoto swěta a byť se i s celým peklem spolčila, neudrží národ wzdělaný, ušlechtilý a statečný w poddanností, w otroctwí. S takowým wědomím, s takowým úmyslem počínáme my nowý tento rok, a najdeme-li w celém národu swém stejně smýšlející, nepotřebujeme se ani tohoto roku rozhodného ani žádného jiného času lekati.", "id": 1261}
{"text": "13 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Josef Jelačić, bán Trojjediného králowství Chorwátska, Slavonie a Dalmatska (Pokračování), Autor: J. D.\nJosef Jelačić, bán Trojjednoho králowstwí Chorwátska, Slavon a Dalmatska. ( Pokračowání. ) Když březnem r. 1848 weškerým rakauským národům práwo za tolika krwawých wojen perně zaslaužené a dlauho taužebně očekáwané dáno bylo; když císař Ferdinand wšem swým zemím s jásotem uwítané nowé swobodné řízení byl udělil, Uhři pak ruchu w sausedních zemích použíwajíce, násilně od weškeré monarchie odštípiti se pokaušeli; když wšeliký národ rakauský wyslance snažnými i ráznými přáními i prosbami opatřené, do Wídně wyprawowal: i tu též chorwátská deputace k swému bánu a králi chwátala, oswědčujíc swau oddanost, swau wěrnost a swé nejhlubší přání, nawždy s weškerau monarchií w spojení setrwati, i žádala obrsta Josefa Jelačića za swého bána. A když císař brzy potom žádosti jejich wyhowěl a miláčka weškerého wojska za bána trojjediného králowstwí, za tajného raddu, za feldmaršállieutnanta, za majitele dwau pluků a komandujícího generála w spojeném banálním, varadinsko-karlstadlském generálkomandu ustanowil, i tu málo bylo těch u wojště, jenž by nebyli radostí newymluwnau pohnuti byli. Německé, uherské a polské důstojnictwo plesalo nad tím, každému bylo, jakoby toto skwělé wyznačení nejlepšímu jeho příteli se bylo doslalo, neb w každém stálo přeswědčení žiwé: muž ten se k tomu hodí. Jelačić wšak w prwním okamžiku prohlídna těžké postawení swé, rozhodl se k předsewzetí, kteréž prowesti jest jeho neunawitelná, newywratitelná a jediná snaha až do té chwíle. „ Los můj padl, “ psal tehdáž w saukromém psaní, „ půjdu rownau cestau a hráti budu poctiwou hru; zhynu-li, padnu co wojín, co patriot a co wěrný sluha swého pána a císaře. \" Nawlíkání maďarského systému Uhrů na wšecky s uherskau korunau spojené země nebylo se žádného národu bolestněji dotknulo, jako Jihoslowanů: nastaupil prudký boj mínění, který je wíc a wíce proti maďarským utiskowatelům rozkwašowal a zwláště wtíráním cizé řeči k nenáwisti rozplameňowal. Odtrhowání se Uherska od monarchie a pak srocené, pauze Maďary obsazené ministerium, zasadilo weškerému mocnářstwí ran nejbolestnějších. Uhry nechtěly s Rakauskem nic společného míti. I obeslaly wyslance do Wídně a později do Frankfurtu, zrowna tak jako ňáká cizá wláda; i chtěli swé wlastní od obecné přísahy zbawené wojsko; i pokaušeli se o to wšemi spůsoby, přewrátiti ducha we wojsku císaři wěrně oddaném; i oswědčili swé sympathie pro nowě wzniklau Italii hlasitě a bez obalu; i odepřeli swému králi, jenž už sotwa dle jména jim platil, pomoci proti Karlu Albertu; i powolali swé w hořejší Itálii bojující udatné pluky nazpět; i ohražowali se už předkem proti wši aučastnosti na placení rakauského dluhu státního: „ a byť monarchie w záhubu wešla. \" Toto wše podnítilo králowsky smejšlející Chorwáty k tomu, že kwapně a náhle chtěli odděleni býti od 800letého auwazku uherského. „ Pro císaře a nerozdwojenau monarchii! \" zwučel ryk wojenský Jihoslowanůw, hnedle po wší zemi rozšířený, a následek toho byl, že Srbowé při prwním autoku Maďarů na Karlowice naspěch a takowým spůsobem wystaupili, který od bujarého, nekultowaného národu nedal se jinák očekáwati, jejich newčasných kroků ale nemohl ušlechtilý bán podporowati. Jelačić dobře nahlížel, že on, chtěl-li by w čelo jihoslowanského hnutí se postawiti, a wšecky ty náhle dautnající žiwly bezwládí uhasiti, aby porozumněn missi swé dostál, a spolu císaři a monarchii w skutku pewnau byl podporau, musí nejprw hluboce a pewně se wkořenit w sláwskau národnost a spojiti w sobě zájemy wlasti swé. Awšak on nehleděl toho dosíci zapřísaháním se ducha Wšeslowanska, před nímž se zprwopočálku i rakauské i jinoněmecké nowiny w brnění odíwaly; taktéž nehleděl toho dosíci senilními úklony před moskowickým cárem, jak maďarské nowiny by byly rády rozhřáté Wídeňské aule na nos powěsily; ániž pak přitom se sháněl auzkostliwě po přízni lidské we swé wlasti, aniž pak si naháněl strany lahocením a úsměvem. Jelačić stal se modlau swého národu, proto že odhodlaně s opatrností uměl spojiti přísnost, proto že duch a ráz w každém jeho kroku widěti byl. Neumdlený se ukázal, neočekáwaný a wšude, kde třeba bylo jeho přítomnosti; on chlácholil lid, napomínal auřadníků k powinnosti jejich plnění, zapřísahal duchowních, by mocně působili na lid od oltářů a s kazatelen, chwálil, trestal a wěděl rownati a sauditi, jak práwě okamžik a okolnosti žádaly. A když jednau doshromáždění jeho příkazů neposlušného wstaupil, a obecné proti němu reptání s wyhrožowáním nastalo, ano když jeden podžupan, na četné swé příwržence se spoléhaje, říci se mu opowážil: „ Ani pomocí 10.000 bajonetů nás neustrašíte, \" odepnuw šawli, hodil ji před nohy řečníka, a zahřměl jiskřícíma očima a powýšenau rukau takto: „ I bez zbraně zawede bán pořádek a pokoj w zemi! “ Tauto pewnosti myslí jeho a ducha přítomností uchwáceno bylo celé shromáždění w ustrnutí, a roznícené „ Živio \" rozléhalo se wůkol. Tak se nowému bánu powedlo, jednu wůli, jednu mysl, jednu duši wlíti w jeho slowanské hnutí, a přeswědčení w každé mysli zbuditi, on že toliko jest, který wlastenecké zájemnosti hájí, pokoj a řád w zemi udržeti s to jest. I Chorwátsko mělo swých přehnanců, swých zákeřníků, snad i Maďaronů. Ale nechať jich aučely byly jakékoli – co národ trojjediného králowstwí chce a žádá, zahrnuje se w těchto slowích: Wěrnost králi, spojitost monarchie, ohražení národnosti, wolné rozwíjení její wedle každé jiné. Člowěk musel s welkau newůlí čisti, co tehdáž maďarská strana o takowém muži psala, který w každém ohledu wší cti důstojný, neauhoný a zachowalý jest, který nic nečinil, leč co práwo národnosti wlasti jeho požadowalo, a zájemnosti státu rakauského zpříma zwelebowalo; kterýžto muž w čas wšeobecného oslabnutí a nedospění přiklad síly, maudrosti a wěrnosti dáti se odwážil. Pročež s pochwalau zmínili se nutno o chorwálskych nowinách, kteréž pokojně a důstojně píšíce, ledwa na maďarské narážky odpowídaly, ale wěc swé wlasti a bána swého wznešenau rozníceností zastáwaly. Awšak dojem, báném na Jihoslowany wšechny učiněný, počal čím dál tím wíce Maďarům nebezpečným býti. Nebylo na tom dosti, že nowinách nekáraným a trpkým pohaněním a potupením hyzdili, nýbrž i hleděli jej také, když takowými tisknutými kocowinami k odstoupení jej pohnati nemohli, uwésti w podezření u samého monarchy. Tehdá byl w Innsbruku w knížecím hradě císař nemocen ležel. W takowém stawu bídném bylo monarchowi předstaweno od uherského ministerium, jakoby wpády Srbů – kteréž ono lehko překaziti mohlo, kdyby nebylo chtělo záminky užíti a celý tím národ poděsiti: Wlast jest w nebezpečenstwí! – byly od Jelačiće zosnowané pocházely. I zachtělo se jim také wšeslowanské hnutí w Praze spojiti s působením bánowým, a wynutili pozwolna od císaře onen manifest proti Jelačići znící, kterýž jej wšech auřadů a důstojností zbawuje, kteréhož wšak potom weřejně mělo užíwáno býti, kdyby bán záměrům uherského ministerstwa nechtěl se podřídili. A zajisté ze wšech kausků, kterých se maďarské ministerstwo winným stalo, jest tento nejpošetilejší a pro zemi nejnebezpečnější. Na to byl Jelačić císařskau billetau nejprw do Innsbrucku k odpowídání se wolán, a bylo mu zakázáno, že nesmí wstaupiti do sněmu na 5. čerwna 1848 do Záhřebu swolaného. Obyčejný člowěk byl by w této případnosti od dalšího pokročení se dal odwrátiti; ale ne tak muž charakteru jako jest bán, ten chce wítězit aneb umřít. Na chorwátském sněmu, při němž i zwláště slawné uwedení bána před se jíti mělo, dostawilo se již deputowaných ze wšech krajů w Záhřebu, a Jelačić, který poznati mohl, pod jakým wplywem pozwání ho došlo, umínil si proto pro wšechno držeti sněm zemský. Uwedení jeho dálo se při obecném plesu pomocí nesjednoceného arcibiskupa a patriarchy z Karlowic, dílem proto, že spojený biskup w Záhřebu přítomen nebyl, dílem proto, aby se skutkem dokázalo, že i w Chorwátsku náboženslwí a církew swobodnými se staly. A w tom okamžení, když jej od nepřátel obklíčený kral za zrádce prohlásiti musel, držel Jelačić w stawowském sále w Záhřebu onu wýbomau řeč, která tisícůw myslí nejnadšeněji k wěrnosti k jejich pánu a králi roznítila. Jelačić, aniž o tom wěda, co a jak s ním wlastně císař naložil, nastaupil 12. čerwna cestu do Innsbrucku, prowázen jsa chorwátskau deputací. W tom jeho průwodu byli i obrst Denkstein, hrabě Nugent, hrabě Ludwík Erdödy, baron František Kulmer, hrabě Karel Drasković a jiní. Když skrze Tyroly jel, jehožto obywalelé tak jako Chorwáti pewně drží s císařským domem, jel jako u wítězosláwě: wšude wolalo se Vivat, hudby a alpských zpěwáků wšude hojnost. I samo jméno Jelačić není Tyrolanům neznámo, a posud žije mnohý starý střelec na horách, který pod bánowým otcem k wítězstwí u Feldkirchu pomohl. Přišed do Innsbruku, neuslyšel bán nižádné zpráwy o sesazení swém, kteréž před šesti dny w skutku wyřknuto bylo. Kníže Pavel Esterházy, uherský ministr zahraničních 348 záležitostí, měl z Pešti odměřený rozkaz, aby bez jeho přítomnosti se nedowolilo bánowi sejíti se ani s císařem ani s jakýmkoli knížetem. Podle toho wyswětlení chtěli chorwátští deputowaní w tu chwíli se odebrali, i také bán se wyjádřil, že se nesrownáwá s hodností J. Majestátnosti ani s jeho wlastním postawením, aby se dohlídce uherského ministerstwa podrobowal. Posléz pak k slyšení připuštěn byl u arciwéwody Františka Karla a arciwéwodkyně Žofie. Bán byl nejen příwětiwě ale i u pohnutí a se srdečností uwítán, z čehož patrno bylo, čím Jelačić se stal trůnu a čím ještě býti by mohl. Jak toho dne potom u císaře slyšení měl míti, zabráněno mu toho pro okliky uherského ministra, a arcikníže Jan doléhal na bána, pewně při swém prwním wyřknutí stojícího, aby nějakau prostřední cestu wynalezl. Na to bán místo saukromné audience ponawrhl weřejnau a slawnau. I měl tedy celý dwůr se sejíti: císař, císařowna, arciknížata a arcikněžny, též ti, jenž diplomatického sboru w Innsbrucku byli a které páni a paní ku dworu náleželi. Tak také uherský ministr kníže Esterházy se srozumíwal. ( Dokončení. )", "id": 1262}
{"text": "1. duben 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: České adresy na psaních., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. České adresy na psaních. Za příčinau oznámení z Dětěnic w čísl. 24. těchto listů, kdežto na Mladoboleslawské poště psaní wráceno jest proto, že českým nadpisem ( adresau ) opatřeno bylo, uweřejňujeme tuto podobný pád, který se w Praze roku 1841 přihodil. Zdejší měšťan a mistr krejčowský p. Jakub Kučera poslal dne 24. Dubna 1841 na zdejší filiální poštu psaní s nadpisem: „ Slawnému práwu do Cerhonic ( u Písku ) \" a sice franco s recepisem. Auředník ale psaní žádným spůsobem přijmauti nechtěl, proto že adresa česky psána byla. Wedl si tedy p. Kučera dne 25. Dub. ztížnost u zdejší wrchní pošty ( Oberpostamt ), we které uwádéje na to dworní nařízení a zákony, dowolující, ba předpisující w listinách, we wšelikém weřejném práwním i krompráwním jednání w Čechách řeč Českau i německau, jakož i nařízení předpisující úředníkům w Čechách a poštowním také wýslowně známost jazyka českého, na takowé protizákonní libowolné jednání úředníka slawný wrchní poštowní auřad pozorna činí, s tau žádostí, by to pro budaucnost naprawiti ráčil. Na to odpowěděl Pražský wrchní poštowní auřad dne 30. Dubna 1841 číslo 3087 p. Kučerowi, že zároweň nařízeno jest, psaní s českými nadpisy na zdejších poštách přijímati, pakli jen tyto nadpisy dle předpisu a srozumitelně učiněny jsau. Dodáwáme jen, že dle předpisu na každém psaní poště odewzdáwaném zřejmě udáno býti má jméno osoby a místa, kam náleží, pak – možnoli, poslední pošta neb aspoň panstwí a kraj, w kterém ono obydlí nadepsané osoby leží, což oprawdu zapotřebí jest, poněwadž mnoho míst stejná jména má, a tedy snadné by tu byly zmatky. Z tohoto pádu každý nahlíží, jaký jest staw wěci.", "id": 1263}
{"text": "23. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Něco pro usmání, Titulek: Co se v Kolíně přihodilo, Autor: Havlíček, Karel\nCo se w Kolíně p. Kurandowi při swatbě přihodilo, a co p. Šuselka strany toho we Wídni na sněmu způsobil, jest každému čtenáři našich nowin známo. Poněwadž ale komedie, we které tito dwa hrdinowé wystupují, pro Čechy wždy aspoň drobet pamětihodná jest, sdělujeme zde následující wyňatek z jednoho Wídeňského německého časopisu. Jest to Wiener-Charivari, Katzenmusik, a sice od 20. srpna. Tento satyrický časopis podáwá také welmi trefné karikatury a satyry na říšský sněm a jmenowitě píše o tomto dnu ínterpellace Šuselkowy takto: Šuselka: Wysoce slawné ministerium! Welmi dobrý můj přítel hodlal před několika dny w jistém nádražním hostinci w Čechách wykonati swaté dílo zasnaubení swého. Zástup luzy nedbající na swatost tohoto okamžení jemu několikráte po sobě w tom překážel a wytržky činil. Poněwadž přítel můj jest spolu deputowaným we Frankfurtu, a onino w čas nejswětějšího a nejkrásnějšího manželského spojení takowý rámus prowádějící zločincowé byli Čechowé, patrno jest, že celá ta událost je politická. Táži se tedy, má-li ministerstwo aumysl, wydati zákon, jenž by na wýtržky prwní manželské noci deputowaného trest smrti určowal a takowé wýtržky jakožto nevyhnutelný casus belli powažowal. Ministr Bach: Ministerstwo — ministerstwo — ministerstwo, milí pánowé! posawád necítilo chuti, míchati se do záležitostí prwní manželské noci jakéhokoli občana, třeba byl i deputowaný. ( Pořadatelé sněmowny dají několik Čechů wywésti, kteří se z radosti nad tauto odpowědí zbláznili. ) Šuselka: Widím se tedy nucena, abych sám strany té wěci náwrh učinil; neboť prwní manželská noc jest swatá, a takowá noc — Neuwall se stydí. Šuselka: Německá čest je — Hawlíček: Hahaha! Hahaha! Šuselka: … je w osobě Frankfurtského … Palacký ( mlčí swau prwní řeč ). Šuselka: … deputowaného zhanobena … Čechowé zpíwají píseň: „ Šuselka nám píše “. Šuselka: Žádám nejpřísnější potrestání těchto excesů. Rieger: Musím se panu interpellantowi podiwiti. Což myslí, když urážka mé osoby pokárána býti musela, že se to také stane strany Kurandy. Ó to je rozdíl! Já jsem Čech! atd. Tolik Charivari w žertu; my ještě oprawdu přidati musíme: Ó ty mizerná liberalnost Šuselkowská a Kurandowská! Kdyby se we Wídni kocowina za kocowinau ozýwala, neopowáží se p. radikální Šušelka ani slowko proti tomu prohoditi, aby si swau stranu nerozhněwal. Ale když jeho kamarádowi p. Icikowi Kurandowi w Kolíně zahráli kočičí, tuť již celé Rakausko se tím pohnauti a říšský sněm obtěžowati musí. Otázka: Byl-li by některý náš deputowaný, kdyby mu ku př. w Liberci neb w Žatci kocowinu udělali, tak dotírawý, aby o tom podal obšírnau zpráwu sněmu?", "id": 1264}
{"text": "13. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [redakční sdělení o předplatném], Autor: Havlíček, Karel\nPoněwadž se měsícem tímto končí čtwrtletí Národních Nowin, zweme P. T. wážené obecenstwo k opětnému předplacení. Národní Nowiny budau wycházeti jako nyní každodenně ( w pondělí jenom půl archu ) a cena předplatní jest čtwrtletně se zásilkau poštowní 3 zl. stř. ( Pro Prahu a okolí bez zásilky 2 zl. 30 kr. stř. ) Měsíční předplacení se zásílkau po poště se nyní jako wůbec na počátku nowého čtwrtletí přijímati nemůže, a sice za příčinau obtíží w expedici. Žádáme také wažené obecenstwo, aby ráčilo dříwe než na konec tohoto měsíce předplacení zasílati, proto aby se zatím wšechno náležitě obstarati mohlo, což pak w několika posledních dnech jest příliš nesnadno a s mnohými newyhnutelnými mýlkami spojeno. Račiž též každý udati jenom tu poštu, z které chce nowiny odebírati.", "id": 1265}
{"text": "4. duben 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Z Holomouce]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Z Holomauce. Známo že Němci Holomúčtí žádali: O připojení se k interesům německym k powšechné weliké wlasti. Na to prawí Týdenník: Tauto žádostí zdá se, že se zamýšlí odtrhnauti od koruny české. Morawané! doufám že jsme wšichni přeswědčeni, že takowým odtrhnutím by se národnosti naší připrawila smrt. Naše interesy jsau jiné, nežli Německa, musely by tedy zpříčiti se; sesláblí wšak jsauce odtrhnutím od Čech nebyli bychom w stawu nenacházejíce odnikud wýdatné podpory odolati přewaze Němectwa. Postawení Němců we wlasti naší bydlících jest takowé, že se nikdy nějaké křiwdy s naší strany obáwati příčinu nemají, že nejenom u bratrů swých w Německu, ale i u wlády, kteráž německá jest, wždy dostatečné podpory míti budau. Proč tedy ta žádost? Ostatně myslím, že k upokojení našemu přeswědčeni byti můžeme, že to k tomu nepřijde, an se tu o zrušení základního zákonu řízení zemského jedná, na který král český přísahati musí, tedy jenom dokonalým srozuměním zeměpána se Stawy Slezkými, Morawskými a Českými se to státi může, a doufám, že ani tito, ani oni k takowému roztrhnuti roztrhnuti nepřiwolí, an by tím oni podporu mocnau, tito zem ztratili. Čechowé! kdyby i nás zradili stawowé naši, ujmete, jako wěrní bratří, wy se nás. Nejwraucnější přání naše budiž: co nejužejší politické spojení s Čechami; tak jen máme jistotu pro zachowání naší národnosti; nebo ťať jsau jakékoliw zákony, mocnější potlačuje přece slabšího.", "id": 1266}
{"text": "26. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: O sněmu říšském, Titulek: Otevření sněmu říšského dne 22. července, Autor: Havlíček, Karel\nOtewření sněmu říšského dne 22. čerwence. O 10 hod. sešli se poslanci a wywolili 20 audů, aby přijali J. C. W. arc. Jana. O 12 hod. wstaupila J. C. W. do sálu w průwodu ministrů a důstojníků s welikým jásáním sněmu a posluchačstwa a četl tuto řeč: Pánowé poslanci! Od J. M. Císařské našeho nejmilostiwějšího konstitučního císaře maje nařízení, aby zahájil ústawující sněm říšský, wykonáwám dnes tuto radostnau powinnost, a pozdrawuji Wás pánowé ze wší duše, jenž jste powoláni, byste dokonali welké dílo znowuzrození wlasti. ( Pochwala. ) Utwrzení nabyté swobody pro budaucnost naši žádá Waše otewřené, nezáwisné saučinkowání w ustanowení ústawy. Wšechny národnosti rakauské monarchie jsau srdci J. M. C. stejně blízké. ( Dlauho trwající pochwala. ) We swobodném jich sbratření, w auplné rownopráwnosti wšech jakož i w úzkém swazku s Německem najdau wšechny důležitosti pewný základ. ( Hřímawá pochwala lewé strany, prostředka a galerií. ) Bolestí naplněno je srdce J. M. C., že nemohly ihned w dostatku w žiwot wjíti weškerá požehnání, jež swobodné ústawy w maudrém užíwání národům ubezpečují. J. M. C. sdílí w žiwém aučastenstwí trudnosti swých národů. W ohledu na Uhry a jejich poboční země jest se od práwocitu jejich šlechetnomyslných obywatelů nadíti uspokojné wyrownání nerozluštěné posud otázky. ( Pochwala. ) Wálka we Wlaších není proti snahám wlaských národů o swobodu, ona má ten přísný záměr, s auplným uznáním národnosti zachowati čest rakauské zbraně proti mocím wlaským a chrániti nejwětší důležitosti státu. ( Powšechná pochwala. ) Když dobrotiwé úsilí, pokojně rozhodnauti nešťastné rozpadení, bylo marné, bude úkol našeho udatného wojska, dobýti pokoj, čestný. ( Hřímawá, dlauhá pochwala. ) Přátelské poměry Rakauskau ke wšem druhým mocnostem zůstaly nezměněny. Přátelský poměr s králowstwím španělským, po délší čas rozrušený, opět je obnowen. ( Bravo! Bravo! ) Následkem dáwnějších operací finančních a shluknutím událostí uwedeny jsau finanční záležitosti státu w takowý staw, že potřebí kromobyčejných prostředků, a že ministrům dá w nejblíže příštích dnech k tomu příčinu, aby předložili sněmu potřebné náwrhy se wšemi wýkazy. W powolání zastupítelů národa ke wlastní poradě o důležitostech wšeobecných spočíwá nejjistější rukojemstwí duchowního i hmotného wýwinu Rakauska. ( Welmi hlučné Sláwa. ) J. M. C. wyřizuje skrze mne Wám pánowé a celému národu císařský swůj pozdraw a ubezpečení o swé srdečné náklonnosti. – Konstitujicí sněm je zahájen. ( Jásání nemělo konce. ) Odpowěď presidentowa: Císařská Wýsosti! We jmému konstitujícího sněmu říšského wzdáwám Waší cís. Wýsosti co náměstníkowi J. M. Císařské našeho konstitučního císaře slušné díky za slawné otewření prwního rakauského říšského sněmu. Národ rakauský sněmuje – sněmuje poprwé se swobodným stejně smýšlejícím swolením našeho ctěného, našeho starodáwního císařského rodu. We jménu národa wzdáwám J. M. C. milowanému císaři Ferdinandowi Dobrotiwému horaucné díky, že se stal sám twůrcem nowé, swobodné, národní ústawy. Přetwor Rakauska z neodbytného rozkazu času wyšlý obdržel dnes z ruky W. C. W. auplné zaswěcení zákonitosti. ( Dlauhá pochwala. ) Powoláni jsme dle slowa W. C. W., bychom dokonali welké dílo nowuzrození swé wlasti. Slawným dějem dnešního dne děje se zasnaubení konstitučního trůnu se swobodným a proto šlechetným celým nárorodem. ( Pochwala. ) Wšemohaucí požehnejž tomuto sňatku a plodu z něho pochodícímu. Z něho připowídáme pewnau wěrnost a upřímnau příchylnost ústawnímu trůnu. Jakkoli je nám bolestno, že zde pohřešujem J. C. M. swého mileného císaře při tomto tolik důležitém ději, takž w tom widíme přízniwé znamení, že J. C. M. je zastaupen w osobě onoho wůbec milowaného prince, který daleko před námi myšlénku swobody prwní uskutečnil, který byl swobodný, oblíbený princ, kdežto naše naděje národní swohody dřímaly ještě w zárodě. ( Nekonečná pochwala. ) Jemu skládám we jménu zastupitelů národa slawnau přípowěď, že budem powinnosti na nás wložené dle swých nejlepších sil a w duchu daného nám dobrotiwým swolením J. M. a od národa poslanstwí swědomitě plniti. Bratrsnost buď ta síla, jenž w opatrném, maudrém počínání překoná wšechny těžkosti welikého úkonu a pomůže nám k požehnáním, jež W. C. W. wystawil co plod ústawů swobodných w maudrém užíwání národů k ožiwujíci naději wlasti. Sláwa J. C. M. našemu dobrotiwému konstitučnímu císaři! ( Třikráte Sláwa. ) Sláwa panujícímu nyní konstitučnímu rodu a jeho trwání k trwanliwému blahu nowého swazku! Sláwa oblíbenému šlechetnému německému princi arciknížeti Janu! ( Nekonečná pochwala. ) Sláwa té, co je srdci jeho nejmilejšího a swědkem tohoto slawného děje. ( Ustawičná pochwala. ) Sláwa swobodnému sjednocenému národu rakauskému, sláwa a čest rakauské zbrani a našim udatným bratům jí wládnaucím. ( Pochwala. ) Se stálým sláwy woláním odebrala se J. C. W. – Wrátiw se president, promluwil ke sněmowníkům a určil budaucí sezení na den 24. w pondělí.", "id": 1267}
{"text": "6. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: , Autor: Havlíček, Karel\nDnešním dnem wyjde prwní číslo nowin „ Pokrok \", které bude wláda naše we swém smyslu wydáwati. Poněwadž tedy nastaupila doba, kdežto wláda sama může smýšlení a jednání swé zastáwati, majíc k tomu zwláštní swůj časopis: můžeme nyní již směle odporowati wládě we wšem tom, co se nám k prospěchu národu českého býti nezdá. Až posawád, ač se nám mnoho welmi nelíbilo, šetřili jsme wládu co bezbrannau a nezwyklau ku konstitučnímu zápasu w nowinách. Krátkými slowy řečeno: Prohlašujeme Národní Nowiny za nowiny opposiční. W budaucím čísle podáme swé politické wyznání wíry, aby každý sám dle swého dobrého swědomí usauditi mohl, chce-li držeti s námi, neb býti proti nám. Redakce Národních Nowin.", "id": 1268}
{"text": "6. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n– Roznesla se powěst po Praze, že w sobotu nebude dáwán „ Jun Hus “ od Tyla, poněwadž prý je zapowězený; místo něho se skutečně hráti bude w prospěch p. Illnera jiná hra, wčera zle oznámen byl na rozích „ Jan Hus “ na neděli dne 7. ledna.", "id": 1269}
{"text": "17. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Slováci, Titulek: [otisk dopisu], Autor: Havlíček, Karel\n– Ze saukromého listu ze Sw. Mikuláše na Slowensku máme zpráwy, že bywši tam guerilla maďarská exekuce činila, strachu a hrůzy mnoho naplodila, ale nejwíce dědinám jako Wrbici, Žgáru, Smrečanům, Porubce, Wawrišowu, Přibylině a j. dobytek pobrala, málo wšak ho ztráwila; byl jim nawrácen; w noci chytali mladé lidi, ale málo jich nachytali, neboť se mladíci porozutíkaly do hor; we Wrbici se guerille podařilo 14 jich nachytati; jak ale dne 29. čerwna Rusi přišli, měli obywatelé pokoj a strachu méně, cesty se otewřely, neboť dříwe nebylo kromě židům nikomu wolno z města wyjíti; obilí stalo se welmi drahé, žito platilo 9, pšenice 14, owes 5 zl. 30 kr., odnikud nic nedocházelo, nebo byly kopce jako Sturec, Čertowice barrikádami zataraseny, doliny od Orawy wšechny strážemi zamčeny. – Jak ale Maďaři uslyšeli o Rusích, utíkali pryč, s nimi také stoliční auřad celý, wyjmauc kastelána Pongrace Foska; nejwíc při tom wytrpěli přípřežníci a koně Slowaků na wšechny strany toho dne jezditi museli. Pan Bartoš, farář, Augustini, Bella, Kiral nawrátili se w sobotu dne 7. čerwence wečer z Peště; wyprawují mnoho o swém utrpení; 4 dny je hladem mořili, skrze 5 neděl musel každý o čtwrtce chleba komisného žíti, we wězeních tmawých o sobě studeně beze slámy spáwali, celí zpuchlí a nemocní wyšli na swobodu. Farář Lehocký a Kremeri jsau ještě w jich rukau. Guerilla odwedla Kašpara Fejerpatakyho, pak doktora Quotha, některé rychtáře, ba i Bolvanského, stařečka 80letého z Přibyliny.", "id": 1270}
{"text": "10. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Rozmanitosti, Titulek: [Šuselkův spisek Interim], Autor: Havlíček, Karel\nZmínili jsme se nedáwno o nowém spisku od Šuselky o německém „ Interim. “ Celý tento spisek jest charakterisowán následujícími úwodními slowy: „ Pozoruje „ rakausko-prusko-německé interim “ od 13. října 1849. saudím Saudím ueylépe nejlépe takto: Tímto interim jest celé Německo prozatím až do 1. kwětna 1850 prohlášeno we staw obležení. Rakausko a Prusko wládnau nad Německem; nad Rakauskem a Pruskem wšak wládnau wojáci; následowně wládnau wojáci Rakauskem a Pruskem nad Německem. W uniformě wojenského a hrdelního státu wstupuje Německo w druhau polowicí 19. století. “ —", "id": 1271}
{"text": "5. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Básně Boleslava Jablonského., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 1. Básně Boleslawa Jablonského. Druhé rozmnožené wydání. Tři swazky w jednom dílu. W Praze 1846. Tiskem a nákladem Jana Spurného, 16 ka. str. 351. Cena 1 zl. stř. Jest to hojná sbírka básní wýtečného našeho básníka, na kterou sme dosti dlouho čekali, poněwadž prwní wydání již dáwno rozebráno bylo. Zwláště didaktická báseň Salomon rozmožena jest zde znamenitě, a wšak i ostatní dwa oddíly nowé wěci nám podáwají. Wydání mohlo být přece ještě hezčí než je.", "id": 1272}
{"text": "9. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Veřejný dopis], Titulek: Weřejné díky., Autor: Havlíček, Karel\nWeřejné díky. učitelstwa z kraje Chrudímského p. dru. Braunerowi, audu Národního Wýboru w Praze. Welewážený Pane! Byloť to pro nás nížepsané jakož i pro celé učitelstwo našich národních škol nemalé potěšení, anto jsme se o Waší péči pro blaho naše a národů z weřejných zpráw dozwěděli. Nemohauce tedy opominauti Wám tímto naše wřelé díky za prokázanau o nás péči na jewo dáti a Wás ujistiti, že jste sobě tímto krokem w myslích weškerého učitelstwa a každého pro wlast dobře smýšlejícího občana pomník nejkrásnější zaswětil, o kterémžto litery námi psané i budaucnosti swědčiti budau. Buďtež i při příštím národním sněmu českém naším zastancem, za jakéhož Wás sobě tímto weřejně wolíme, Tuto pro wyswětlení wšeobecné dodati musíme, že na sněmu nebudau ( aspoň nemají býti ) zastaupeny jednotliwé stawy, nýbrž celá zem wůbec, a deputowaní celé země budau rokowati a ustanowowati o wšech stawech a jejich potřebách. Ne učitelům, ale práwě celé zemi na tom ku př. záležeti musí, aby dobré učitele měla, aby se tedy o ně lépe postarala atd. K tomu cíli není tedy zapotřebí, ba ani možno, aby učitelstwo swé wlastní zastupitele mělo, sice by i ostatní sto ba tisíce stawů též s tauto žádostí wystaupili. Red. a s tau naději se kojíme, že nám toto štěstí neodepřete. W Proseči dne 29. kwětna 1848. Učitelstwo kraje Chrudímského. Frant. Milenský, pomocník far. školy w Proseči, Skutecký vikariát. — Wáclaw Anderle, farní učitel w Nowýchradech, Stutecký vikariát. — Wáclaw Swoboda, filiální učitel ze Dwoříště. — Josef Taraba, wzorní učitel w Rychenburku. - Z vikariátu Litomyšlského: Josef Nepraš, učitel Mladočowský. Josef Bulwa, učitel Budislawský. Josef Přibil, školní pomocník.", "id": 1273}
{"text": "28. květen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Odporné, ale zdravé, Autor: Havlíček, Karel\nOdporné, ale zdrawé. Od H. Borowského. Nebyli bychom časopisu Ost und West na rozličné jeho hrubé a, jak patrno jest, nepotřebné wýbuchy proti nám odpowídali, kdyby nežádal jakýsi zastaralý a swatý obyčej, rozžehnati se ještě s umírajícím a odpustiti nepříteli k poslední hodince pracujícímu. Buďtež ti tedy odpuštěni hříchowé twoji, malomocný Ostundweste! jdi a wezmi berly swé a nehřeš wíce. Na wěčné wšak rozlaučení Redaktor Ost und Westu p. R. Glaser nepochybně myslí, že w hádce proti nám zmladnau staré kosti jeho časopisu, a proto obětuje skoro celý časopis po nějaký již čas welmi nezážiwným článkům pro jeho platící ( tak řídké a proto wzácné!! ) čtenářstvo; my ale tentokrát naposledy k němu obracíme slowa swá doufajíce, že mu dlauho ještě zněti budau w sluchu, aspoň tak dlauho, pokud jeho časopis wycházeti bude. Red. přijmi ode mně následující lístek do památníku: Pan Dr. G. napsal česky článek o filosofii, který netýkaje se pražádné osobnosti držel se wšude w mezech slušnosti. Pan Dr. Smetana napsal do Ost und West po německu zcela pro jiné obecenstwo proti Dr. Gáblerowi článek, o němž i maudří přátelé p. S. říci musí, že by nebylo škodilo býti zdwořilejším. P. Smetana dal p. Dr. G. nejhrubších jmen a snížil jej, překrautiw i dokonce jeho slowa co prawý newzdělanec, před obecenstwem německým, který článek p. G. čísti a rozuměti mu nemohlo a tudy s to nebylo posauditi samo, jeli oprawdu p. G. tak nesmyslný, aneb jeli p. S. tak prudký nadawač. — Pan Gábler donesl německy napsanau odpowěď redaktorowi Ost und West p. R. Glaserowi, který wšak wýslowně se wyjádřil: „ že takowé wěci pro jeho obecenstwo nejsau. “ To tedy není pro obecenstwo p. Glaserowo, aby hrubě uražený očistil čest swau jmenowitě w okolnostech takowých, kde obecenstwo samo sauditi nemůže pro neznámost jazyka! — Dr. Gábler wydal článek swůj německý we zwlášťní brošurce, která se pak owšem we wíce exemplářích ( aspoň již nyní jednau tolik ) prodala, než mají Ost und West wýtisků ( ne abonentů! ). — Na to ale brzy wyšel opět beze wší potřeby a platnosti druhý článek w Ost und West proti p. G. od p. Dr. Čupra, a brzy zas i třetí „ Offenes Sendschreiben “ nazwaný bez podpisu Domýšlíme se wšak s welikau jistotau podle špatně napodobňowaného Jean-Paulowského humoru, že spisowatelem jeho jest p. Kolář, herec u zdejšího diwadla, neboť „ der hat‘s dem Jean Paul abgeguckt, wie er sich räuspert und wie er spuckt. “ Tento p. K. podepsaw se „ H. B. — s Negation “ winí nás neprawdiwým spůsobem z wěcí, o kterých se nám ani nezdálo. „ Es sind diess fromme Wünsche, die Brutalität und Exklusivität des Mittelalters, wenigstens in Duodezformat wieder zu regeneriren, ein gottloses, frevelhaftes Verlangen den Geist der Zeit zu verläugnen und jeden Fortschritt in der geistigen Bildung des biedern Čechenvolkes zu hemmen. — Ich stecke in Dero Stachel und weiss recht gut wie Dero Liebden den neuen Zündhölzchenapparat, den Schwefeläther, die Eisenbahnen und alle Dampf - und Spinnmaschinen verdammen. Deroselben lieben das Alte: Alten Wein, alte Jungfern, Altweibersommer, Altweibergeklatsch und — die Erfahrung. — Eine wahre Stiefelputzer-Weisheit! — Wenn irgend Einer von Dero Liebden Sorte und Kohorte Vernünftigermassen gerüppelt wird, schreit er gleich wie ein Zahnbrecher: Das Vaterland ist in Gefahr! Das Palladium entwendet! die Literatur, die Nation entehrt! Diese patriotischen Sappermenter schieben gleich das Vaterland und die Literatur vor, um sich vor den verdienten Hieben zu schützen. Das Vaterland, die Literatur, die Nationalität werden zu Mitteln herabgewürdigt, um die partikulären Meinungen, Leidenschaften und Spiegelfechtereien dieser papiernen Patriötchen zu decken und zu stützen; die wahren, biedern Patrioten, der wahre, substanzielle Kern der 171 čechischen Nationalität wird von ihnen hinters Licht geführt, gefoppt, betrogen und belogen. “ Z tohoto zde uwedeného patrně wyswítá, že p. Kolář po několik let již nic českého nečetl. Čtenářstwo zná naše mínění we wšem, a kdo z čítajících naše časopisy smí nás z něčeho podobného winiti? Zwláště za poslední zde uwedené bezdůwodné obwinění nazýwáme spisowatele oněch řádků bezectným člowěkem, kterauž bezectnost swau dokázal i dostatečně tím, že se nestyděl mezi jiným i celý konec swého spisu proti nám od jiného spisowatele ( kterého mu každau chwíli austně jmenowati hotowi jsme ) doslowně přepsati, wydáwaje to za swé myšlénky. Toť jsau důstojní zastawatelé „ božské wědy filosofie “, kteří ani sami mysliti neumějíce, cizé wěci opisují a za swé wydáwají! — 170, který se wšak wíce dotýka Wčely než Dr. G. 171 Nehodláme zde domlauwati oněm spisowatelům, nýbrž raději redakci Ost und West samé wyjádřiti, co nám na srdci leží. Wšechno, co se až posud proti Dr. Gáblerowi a mně strany filosofie w Ost und West psalo, podáwáno jest s tau patrnau tendencí, předstawiti nás obecenstwu německému ( neboť nás co české literáty jinák znáti nemůže ) jako newědomce, kteří nemohauce se wyšinauti duchem swým tak wysoko, abychom pochopili německau školskau filosofii, lajeme jí jako ona liška hroznům wysoko wzrostlým Nic nedíme o tom, že se Ost und West ještě kromě toho snaží wystawiti nás co nesmyslné tupitele wšeho německého, kterážto perfidní chautka často i dosti nuceně se ukazuje. Tak ku př. wytýká se nám ( welkau literau ), že německé wychowání neštěstím nazýwáme, co jsme nikde neučinili. Že wšak jest nehoda w Čechách, kde obau jazyků tak často zapotřebí jest, jenom německy uměti, přiswědčí nám každý Němec milerád, neboť práwě w německých městech wlasti naší projewuje se často z potřeby žádost po českých učitelích a českých školách. Red. Dle dobrého wědomí swého nezawdali jsme posud nikdy příčinu, aby se nám nějaká newědomost we filosofii wytknauti mohla, a jinák snad není možná do učenosti naší filosofické nahlédnauti. Aneb snad má p. Glaser tajné wyzwědače, kteří w noci z našich snů pozorují, že jsme tu neb onu německau filosofickau knihu nepřečetli? Pochybujeme silně; chce-li wšak p. R. Glaser proti nám a literatuře naší onu známau německau důkladnost wypínati, najdeme na něho lepší bičík než on na nás. Zeptáme se jenom, kterak on p. R. Glaser ( candidat neb snad i doktor filosofie ) osměliti se mohl, zarazit organ mající seznámiti Německo se Slowanstwem ( za to wydal swé Ost und West, to také aspoň na čele nesau ), když přec ničemu slowanskému nerozumí? Umí p. R. Glaser jen jeden jazyk slowanský, zná jen jedinau literaturu, powědom mu jest jen jediný který koli slowanský národ? — Nezná pra nic, pra, zhola nic, ale jeho filosofická duše dowoluje mu přece ostatní Německo ( snad a priori ) wyučowati we wšem, co on sám nezná a znáti nebude! Myslíme sice, že swědomí p. Glaserowi snad samo místo wšech našich důkazů powídá prawdu tuto, chceli wšak, hotowi jsme mu nejsměšnějšími nesmysly z jeho listů wytaženými dotwrditi prawdiwost našich slow. Že naše české časopisy nečte, jim aspoň nerozumí, doswědčuje již ta okolnost, že nechal we swém Ost und West wytisknauti nemotorné nařknutí, že Wčela a Nowiny píší proti železnicím atd., že zastáwají středowěké předsudky, že šidí národ, že lhau Čechům a podwádějí je, z čeho nás nikdo nikterak winiti nemůže Wíme, že p. Glaser snad s wysoce urozenau a důkladnau filosofickau twáří řekne: „ Kdož by měl čísti waše nepatrné časopisky. “ Ale s tau wýmluwau padne nám teprwa do pasti. Jednau totiž podal přeložený článek od p. Němcowé ze Wčely w Ost und West udáwaje, že jest to ze Kwětů. Když ale překládáme články z časopisu, nemáme práwo nazýwati jej nepatrným, jako nemáme práwo nazýwati spisowatele bezsmyslným, oslem atd. ( to se stalo H. B—ému w Ost und West ), kterého spisy ( a to hned prwní pokusy ) jsme přece do němčiny přeložily, a w Ost und West wytiskli. My jsme Bohu díky! ještě žádný článek z Ost und West, ani žádný spis p. Glaserůw do češtiny nepřeložili a we Wčele nepodali. Doufáme, že nám tato slowa nikdo newyloží za samolibost neb marnau chlaubu; dobřeť každý wí, že se ani sami nechwálíme ani od swých přátel chwáliti nedáwáme. Také neklademe na chwálu p. Gl. žádnau wáhu, nýbrž powažujeme jen okolnost tuto proti němu za dobrý důkaz, který se k obraně naší hodí. Red.. — Jméno Ost und West nepowstalo zásluhau p. Gl., nýbrž jedině tím, že jiní z počátku podáwali dobré články, a wšechno, co se slowanských poměrů týkalo, psali mu čeští spisowatelé po německu. Těm má co děkowati, že jednau aspoň byl jeho časopis tím, čím se býti ohlásil Dowolujeme p. Gl. tuto předešlau a následující část tohoto článku našeho do swých Ost und West přeložiti ( ale dobře ), aby wědělo německé obecenstwo, zwlášť za hranicemi, co znamená jeho Ost. Jeho West znají Němci bez toho. H. B.. Když jej tito podporowati přestali, stal se z jeho časopisu obyčejný německý pokautní zábawník, abychom se ještě lépe wyjádřili, privatní hašé, we kterém jeden jeho přítel druhého sláwu wytrubowal, a p. Gl. wšem ostatním obrowskau kaditelnicí kauřil; lehko bylo tenkrát i nyní dostati od Ost und West řád „ welikého nadaného genia “ atd.; wšichni tito „ welicí mužowé před Ost und Westem “ swítili Praze aspoň blíže Jezowitské koleje, až konečně zawedeno jest letos oswícení plynem, kterého roku dle starého proroctwí i Ost und West pomine. — Takto chřadnul časopis, jenom sem tam některý znamenitý spisowatel z osobní známosti podal článeček, který mezi ostatními tím wíce překážel, ukazuje jejich nahotu. Konečně počal p. Gl. spekulowati na klepy Pražské, a wydáwal k wůli nim zwlášťní přílohu „ Prag. “ I klepy opustily jej, nechtíce mu slaužiti, příloha Prag zahynula. Weliká porážka, Ost und West nezbledly, ale zažlautly a počerněly a scwrkly se strachem. Ze zaufalstwí wrhl se p. G. na „ kalobiotiku “: bohu díky, že se to stalo již předposlední rok, a že tento trest odwrácen bude již brzy od hlawního města Prahy! Když byla bída nejwětší, počal p. Gl. na nás dorážeti, on spekulowal na wlastenectwí německé proti nám, ne my na české. My sebe wespolek známe a wíme, co chceme, wíme dobře, že žádá naše wěc posawad obětí a přinášíme jí je, nepowažujíce to za zásluhu, nýbrž za powinnost. My aspoň, redakce Wčely a Nowin sami jsme wždy horlili proti marnosti wlastenecké a proti wšemu tomu, z čeho nás winí zbrojnošowé Ost und Westu. Jestli si p. Gl. chce získati zanímawost třením se o nás, zmýlil se welmi, neboť oprawdu wícekrát si newšimneme Ost und West, byť by se i stropu chytali. O německé školské filosofii wšak budeme smýšleti jako dříwe tak i posud, wždy bude snaha naše brániti korauhew rozumu proti nepřátelům jeho, mezi které 172 ale také kromě jiných počítáme školské filosofy. — Jiní nepřátelé rozumu zjewně aspoň proti němu zbraň swau tasí, tito wšak školští filosofowé nemotorností swau mnohem wíce mu škodí než zjewní nepřátelé, poněwadž je každý za přátele drží, a oni sami rozum lidský jako w pachtu mají, zmrzačujíce jej a wzdržujíce jej motaninami swými od přirozené cesty pokroku.", "id": 1274}
{"text": "22. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Pravdivá událost]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. Mladý pán. „ Copak u wás ta ubohá Čeština prowinila, drahá slečno, že ste se jí tak kwapně odřekla? “ Slečna. I tu majn Kott! Wer wirten imr pémiš šprechn; ezis jo šon noch ty pémiše renion!? – – ( Prawdiwá událost. )", "id": 1275}
{"text": "22. prosinec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Satirické čtení I., Autor: Havlíček, Karel\nSatyrické čtení. I. ( Čteno w besedě měšťanské dne 28. Listopadu t. r. ) Již dáwno přemýšlím o jedné nad míru důležité wěci, a jsem přeswědčen, moji pánowé! že až wám tento swůj plán, s kterým jsem se již po kolik let obíral, náležitě wyjewím ( a to jsem si umínil dnes učiniti ), jistě každý mi w tom za prawdu dáti ráčíte, že jsem wymyslil wěc welmi užitečnau. Ubezpečiti mohu, že až tento můj plán oprawdu uweden bude, hned se celý swět dokonce promění, nikdo nebude s žiwotem nespokojen, nikdo již nebude zíwat, nikdo se již pak nezastřelí ani neutopí ani neoběsí, wšichni se jen budau na sebe usmíwat, a na zemi celé, ani Rakauské mocnářstwí newyjímajíc, nastane opět druhý ráj. Powím zkrátka, že tento můj plán jest spolek zwlášťní, který založiti míním. – Náš wěk jest wěk assosiací, spolků, ústawů atd. Za časů našich předků, jakožto lidí w každém ohledů wětších než my, arci mohl i jediný člowěk weliké skutky konati, nyní se wšak wždy wíce lidí na jeden weliký skutek spolčiti musí; wšude se zawádějí společnosti – buď dobročinné, poněwadž nyní málo kdo sám o sobě co dobrého wykonati chce; buď učené, aby mohli učení mužowé sami sebe a jeden druhého wyučowati, poněwadž se žádný neučený od nich nic učiti nechce; buď nábožné, poněwadž za našich časů již tak málo nábožnosti mezi lidmi jest, že se jich mnoho složiti musí, aby nějaká pobožnost powstala; buď zas politické, aby policie na swětě nepominula, buďto spolky střídmosti, které se jen mezi chudým lidem zakládají ( bohatí jsau beztoho střídmí ), aby každý místo čtwrtky pálenky wypil denně několik masů piwa, aneb zas assekurace, které z nejwětších neštěstí, jako jsau ohně, powodně, krupobytí, bauře atd., ještě užitek mají, a konečně rozličná bratrstwa, která, když někdo z nich umře, jej pochowají, – poněwadž se sám pochowati nemůže. – Tak se lidstwo za našich časů od kolíbky až na mára pohybuje jenom w samých společnostech, a kdož z nás není audem aspoň několika společností? – – Užitek dobře zřízené společnosti jest patrný; wěci weliké, před kterými by sily jednotliwého člowěka žasly, wykonají se we společnosti welmi snadné. Pro příklad nemusíme daleko choditi; máme ku př. tuto naši besedu, ta jest též společnost, a kde by jeden člowěk sám pro sebe dokázal, kterak by, prawím, jednomu člowěku bylo možná tolik – sníst a wypít, jako my zde do roka sníme a wypijeme? A to jest wšechno následek assosiace! Neníť wšak naše beseda jediná společnost we wlasti naší; kromě jí máme ještě mnohé jiné a také užitečné společnosti, jako ku př. průmyslowau jednotu, we které se o wšem tom, co w českých fabrikách dělají, zase – mluwí, aby se tak síly dělily; aneb českau spořitelnici, která z toho, co si do ní lidé dáwají, pro sebe i jiné spoří, aneb růžencowé společnosti, we kterých se lidé na wraubec modlí, aby jim Pánbůh žádný zdráwasek upříti nemohl; zkrátka, žádná není bez užitku, ani ta Pražská hospodářká společnost, kterau 406 jen každý pomlauwá a z nečinnosti winní, ačkoli ona přec welmi dobře účel swůj, již we jméně obsažený, wykonáwá: onať hospodaří – a sice hospodaří s rozumem swým, a šetří si jej i swau učenost, a psánoť jest, že kdo s málem hospodařiti neumí, hoden není, by wíce obdržel. Z cizozemských společností obrátila přede wším na sebe pozornost mau jednota proti týrání a trýznění zwířat, kterau nedáwno z jakési podiwné sympathie w Bawořích založili. – Společnost proti týrání zwířat! – Podiwná wěc – zdali pak ale jest také někde společnost proti týrání lidí? – Přemýšlel jsem, hledal jsem, ale nikde žádná takowá společnost. Naopak ale, společnosti pro týrání lidí našel jsem wšude hojnost, jan že si jiná jména dáwají, a kdybych se nebál, mohl bych jich na kopy wyjmenowati. Co jen jest w samé w Praze společností, we kterých se lidé týrají! A tak jest w celém swětě, z čeho tedy patrně následuje, že jest lépe být w Bawořích zwířetem, než člowěkem tam, i kdekoli jinde. – Tak jest ten swět přewrácen! že člowěk napřed a wíce o zwířata dbá, než sám o sebe. To widíme wšude, nejpatrněji ale na nejedněch welikých pánech, kteří často sami hříbata swá wychowáwají, ale děti swé sprostým měšťákům na wychowání dáwají. – Tu tedy jsme u toho blahoplodného plánu, o kterém jsem se hned na počátku zmínil; plán můj jest, aby se založil wšeobecný spolek proti trápení a týrání lidí. Zřízením této společnosti by se teprwa wšem ostatním jednotám koruna na hlawu postawila, to by byla teprw společnost wšech společností! Pak teprwa nastanau ty blahé časy, které jsme hned na počátku slíbili. Líto mi jest, že již dneska hned nemohu přečísti dokonalá statuta této společnosti, ale jak mile k tomu dowolení dostanu, neopomenu to učiniti. Prozatím wšak jenom slabým nástinem jejího zřízení se upokojiti račtež. Myslím, aby záležela z dwojího spůsobu audů: totiž z činných a trpících, tak jako naše beseda. Činní audowé této společnosti proti týrání lidí budau ti, kteří posud jiné lidi trápili, jako ku př.: – – pst! ( wšak si je každý může sám pomyslit, neboť myslit je dowoleno ), a každý činný aud zawazuje se, že od té doby, co do spolku wstaupí, nikoho již trápiti nebude. Trpící audowé budau ti, kteří posud nyní, pokawad ten spolek založen není, od těch potomnějších činných audů trápeni býwají, a každý trpící aud se zawázati musí, že jak mile do společnosti wstaupí, žádné trápení a trýznění trpěti nebude. Ostatně panuje rownost, činný a trpící aud jsau pauhá jména, a přednosti nemá jeden před druhým žádné. Také wšak žádný nic platiti nebude, ani ročně ani měsíčně, neboť placení náleží mezi hlawní trápení lidstwa. Jediná formálnost při ní bude ta, že každý spoluaud, jak činný tak trpící, zwlášťní známku dostane, kterau buď jako řád na prsau nositi, neb jinde powěsiti, a wůbec jí tak užíti může, jak se mu za dobré uzdá. Tuto známku bude muset každý aud wšude hned respektowati. A wšak obšírné theorie unawí snadně, projdeme tedy raděj w krátkosti praktické následky toho spolku a takowé známky. Tedy ku př. někdo z trpících členů přijde na auřad s nějakau záležitostí, přednese ji we we wší uctiwosti, činný aud spolku p. referent práwě mu chce w krátkosti říci, aby za několik dní opět přišel, pak že snad bude mít kdy. Tu wšak se podíwá mezi druhý a třetí knoflík na lewé straně, spatří tam známku Společnosti proti týrání lidí, a hned řekne uctiwě: Račte minutku mít showení, hned swau wěc obdržíte. To jest následek Společnosti proti týrání lidí. – A nebo zas má někdo proces, který by bez Společnosti proti týrání lidí jistě kolik let w rozličných kancelářích poležel; ten ale jsa audem Společnosti proti týrání lidí, přiwěsí k aktám známku swau, a za týden je wšechno odbyto. To jest opět následek Společnosti proti týrání lidí. A nebo jsi někam pozwán na čaj neb na wečeři, domácí dcera práwě chce zasednaut k fortepianu a zahrát něco, při čem by tě křeče popadaly, ačkoli bys konečně po její hře přece musel být w extási; již ze strachu na tě jdau mdloby, tu wšak si wzpomeneš na Společnost proti týrání lidí, rozhalíš se, a na prsau twých zaskwí se známka, nesmí se hrát, jsi oswobozen! – a to jest následek Společnosti proti týrání lidí. A neb tě někdo, o kterém wíš, že nemůže řeč swau žiwau mocí zkončit, zastawí na ulici, práwě když nejwíce spěcháš; wyprawuje, wyprawuje, ty zaufáš, chceš se již mocí wytrhnaut, on ale nedbaje na nic, lapí tě nemilosrdně za kabat u límce: tu wšak sáhne na známku Společnosti proti týrání lidí, zamlčí se, a ty jsi wyswobozen. Takowé jsau následky Společnosti proti týrání lidí. A kdož by wšechny blahé následky wypočísti dowedl! Jen jediný nejužitečnější ještě dodám. Kdyby někdo čtením swým společnost posluchačskau promrzel; jak lehká pomoc! Jenom se rozewrau kabáty na prsau, a okáže se známka! – Ale teď ještě ne, až bude spolek zaweden. H. Borowský.", "id": 1276}
{"text": "8. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [oznámení o připojení se k žádosti městské rady], Autor: Havlíček, Karel\nWýbor Slowanské Lípy uzawřel w sezení swém dne 5. máje jednohlasně, že se nejen sama Slowanská Lípa připojí k žádosti, kterau městská radda Pražská podá k JMC. strany powolání českého sněmu, nýbrž že také má od Slowanské Lípy Pražské wyjíti přátelské wyzwání ke wšem swobodymilowným obcím králowstwí českého, aby se též i ony k této žádosti připojily. A poněwadž se také w posledním čase jistá strana weřejně snaží podpisy sbírati na protiwnau servilní žádost o zachowání oktrojowané ústawy, jest žádaucí wěc, aby celá liberální strana našeho národu spojenými silami onu žádost o český sněm podporowala; aby se ale w celé swé síle objewila, bude nejlépe, když se wšude k té samé žádosti přistaupí, kterau Pražská městská radda učinila. Redakce Národních Nowin oznamuje to splnomocněna od wýboru Slowanské Lípy, a připojuje jen sama we swém jménu snažnau žádost o brzké a wšestranné přistupowání k této žádosti, a prosí též wlastence na wenkowě, aby pozor dali, by se w této wěci žádné podwody neprowozowali. Poněwadž totiž i zpátečnická strana swau žádost o podržení oktrojírky po wenkowě rozesílá, mohlo by se snadno přihoditi, žeby některý podwodník podstrčil tuto žádost; neboť máme zde w Praze patrné důkazy, že tato strana zcela nepoctiwým spůsobem podpisy shání.", "id": 1277}
{"text": "13. září 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [V hostinci u Charouzů]., Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. W hostinci u Charauzů na Koňském trhu ukazowal se tyto dni tak nazwaný sluneční drobnohled, 2,000,000 krát zwětšující. Tímto nástrojem optickým wšelijaké předměty, ježto se swobodným okem ani spatřiti nedají, ukazují se w takowé welikosti, že i stroj i rozličné wlastnosti jejich lze poznati. Tak k. p. w jedné kapce, jak říkáme, čisté, studničné wody, widíme rozličné druhy zwířat až 25 střewíců dlauhé; w oku mauchy pozorujeme mnoho set maličkých oček, a na křídle motýla je znát množstwí per podobných obyčejnému ptačímu peří. Člowěk přírodu ještě nezná; o tam se každý může přeswědčit podíwaje se drobnohledem slunečním na wěci, o jejichžto bytosti dříwe se ani nedomýšlel. Pohled na jehlowau špičku ponaučí nás, že bystrost oka lidského jest welmi obmezena; nebo co se swobodnému oku zdá na nejwýš ohlazené a lesknawé, wypadá w drobnohledu slunečním jako neotesaný trám. Aby si každý bez welikého přemýšlení pomysliti mohl, jak asi drobnohled tento zwětšuje, podáwáme tu příklad, že obyčejná blecha wypadá wětší než kůň.", "id": 1278}
{"text": "31. červenec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Medvěd, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nNedwěd. ( Pokračowaní. ) Spráwa o příjezdu hraběnky zarazila lehkomyslnau díwku. Najednau pochopila wšeliké následky swé neopatrnosti, newyhnutelné překážky w dalších schůzkách, nowau, mnohem horší osamotělost swého milence, a konečně wlastní swůj zármutek, poněwadž její láska pro tyto překážky a nebezpečí mnohem silněji wzhořela než kdykoli jindy. Láska, jako wšechny nemoce, nemůže wždy zůstat na stejném stupni. Neslábne-li, tedy wzrůstá, – a w tuto dobu došla kněžnina láska k nejsilnějšímu swému paroxismu. Ke cti salonské slečny musí se říci, že byla hotowa odhodlaně wyjewit tetce swůj úmysl, obětowat žiwot swůj jedinému člowěku, hodnému její lásky. Ano, měla úmysl, státi se jeho ženau, odjet s ním do některé končiny Ruska, na wěky opustit swět, a žíti jenom žiwotem srdce swého. Na wšechno se připrawila, na předhůzky, zákazy, hubowání a křik, i na úplný hněw staré tetky swé. Jediný účel, jediný cit naplňowal její bytost – zaswěcení-se swé lásce. S takowým dobrým úmyslem sedla, dle rozkazu tetčina, do kočáru a jela do Petrohradu; ale jak se blížila ke bráně, počalo jí odhodlanosti ubýwati, a petrohradský žiwot z nowa ji wábil do swé sítě, tak že se již u brány počala bát urputného wzdorowání a wýhrůžek, a když jela po Newském prospektě, hledíc na strakaté nápisy, již počala mysliti, jak to bude směšno a proti wší slušnosti, jestli ona krása wšech bálů a mazurek zahubí swau mladost k wůli neobratnému nedwědu. Proti wšemu očekáwání přijala ji hraběnka welmi milostiwě. Stařena, zkušená w žiwotě, dobře wěděla k čemu wedau překážky w lásce, a proto zůstala jen při chytráckých otázkách a radách. „ Milé dítě! “ – prawila – „ donesly se mi přesměšné powěsti o twém románu. To musí být welmi zábawná historie! Někdy mi to můžeš wšechno powědít; ale pomysli si ten žert – zde se mluwí, žes zamilowaná do jakéhosi lokaje. “ 242 „ Lokaje? “ wykřikla kněžna. „ Owšem! ba ještě se mluwí nejen to, ale i jeho zewnějšek že je celý lokajský. “ Kněžna si wzpomněla na zewnějšek swého nedwěda a začerwenala se. „ Takowé žerty, moje milá, jsau welmi neprozřetelné “, pokračowala hraběnka; – „ poněwadž se o nich wšude mluwí, a ženská musí mít powěst swau wždy před očima. I hraběnka Topkinowá slyšela o twém románu, a welmi se na tebe zlobí, proto že takowé snižující příhody welmi uráží naše známé. “ „ Co je komu po mně! “ řekla prudce kněžna – „ já nic nedám na obecné mínění. “ „ To nejde, to nejde, moje dušičko! Nechcešli být we swětě, jdi si do kláštera, a buď si žiwa jak rozumíš; ale chcešli ostat we swětě, jednej jako wšichni jiní. Při tom musíš nezapomínat, jak nepříjemné budau takowé wěci budaucímu twému muži. “ Kněžna wzhledla na tetku jako zahanbený školák, a pak zakýwala odhodlaně hlawau a odpowěděla tiše: „ Já se nechci wdáwat. “ Hraběnka se zasmála. „ Moje dítě, nemluw hlauposti. Ty se musíš wdát, co nejdříwe, abys uwedla w zapomenutí swůj kausek, pro který bys, kdybys neměla jmění, wěčně musela zůstat starau pannau. “ Kněžna se zarazila. „ Na štěstí “ – pokračowala hraběnka – „ mám pro tebe wýborného ženicha pohotowě. Postawení jeho we swětě je takowé, jakého si jen žádat možno. Nezapomínej, že jsi kněžna, ne oškliwá, a že poručníci twojí jsau poctiwí lidé, co se wždy nepřihodí. „ A on? “ zeptala se kněžna s uleknutím. „ Kdo on? “ „ On... ten, který mne tak miluje... wy newíte, jaký je to muž... “ Hraběnka se zasmála. „ Moje dítě! oni jsau wždy neobyčejní lidé, a welmi nás milují, poněwadž se díwáme na jejich lásku skrze wlastní swau marnost. Jsem ubezpečena, že je twůj rytíř příklad wšech wýtečností. Dowoluji ti: w duši swé mysli o něm co chceš. Ale před swětem musíš zachowáwat slušnost; což w tobě neplyne šlechtická krew? Což pak necítíš, že snižující krok ten zakalí nejen twau čest, nýbrž i čest celého našeho domu. “ „ Ale jak pak si, tetinko, wzíti mám člowěka, kterého nebudu milowat. “ „ Wíš, moje zlatá, dokonce mi nenapadlo, že bys byla ještě děcko. Láska bez ohledů je owšem wěc welmi příjemná: ale dlauholi jen potrwá, a jak to pak bude, prožít celé žiwobytí s člowěkem, za kterého se budeš stydět!? Ne w manželstwí musíme hledati jestli ne skwělého aspoň čestného místa we swětě. Říkej si co chceš, ale ty miluješ swět. Ty jsi narozena pro swět, a každé jiné žiwobytí bude ti nesnesitelné. O je! kněžna byla oprawdu sestřenice swé tety. Rozuměla jejím slowům. Ani se neosmělila wzdorowat, a poslušně přikýwla hlawau, když jí hraběnka oznámila, že ona sama učiní konec neslušným poměrům jejím s nehodným jí člowěkem. Podiwný byl staw kněžny: s jedné strany pěstowala obraz ubohého milence w hlubině duše swé, a s druhé si wzpomínala na jeho zewnějšek, jeho neobratnost, plebejské jméno, a wíce než kdykoli jindy mrzela se z toho. Zkrátka, w kněžně byly jako dwě bytosti: jedna newinná, skromná, milující, druhá skwělá, počítající a zkažená suchau logikau swětskau. Dlauho bojowaly napřed w její duši. Konečně, jako býwá skoro wždycky, zwítězil obwyklý žiwel. Kněžna sama sebe přeswědčila, že se podrobuje wůli tetčině a síle překážek: ale wlastně se jen ulekla beztitulowého jména Tambowských, příbuzných, neslušné chůze a diwokosti swého nedwěda a konečně jedowatého swětského posměchu. Slze se wylily z očí, ale neuprositelná tetka s pekelnau chladnokrewností šwihala wšechna její krásná nadšení, a prozaickými nástiny předstawowala jí manželstwí co dosti mrzutau ale newyhnutelnau potřebu. Rozmluwa trwala dlauho. Poznenáhla počala se do howoru wkrádat jména rozličných ženichů, a mezi nimi hlawně Ostruhowského a Muchrobatowa. Prwní byl předstawen co neznačný chlapec, a druhý jako wzor swětské dokonalosti a co wýborný manžel. Pak se stala rozmluwa ještě žiwější. Malowala se weselá budaucnost, žiwot za hranicemi, wyražení Pařížská, Bádenské lázně, a zimy w Italii... Když se rozmluwa zkončila, ubohá kněžna dlauho plakala, a nemohla usnaut celau noc. ( Pokračowáni. )", "id": 1279}
{"text": "30. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Zap Poutník, Tyl Pražský posel]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 1. Poutník wydáwán od p. Karla W. Zapa. 2. Pražský Posel od J. K. Tyla, wyšly od obou práwě prwní swazky, a sice oba welmi zanímawé. Posel drží se wíce prostonárodně, Poutník zas elegantsky. Co jediné tak neschwalujeme na Poslu jest písmo, což pak naší wenkowané ještě nedowedou čísti latinku? – Ostatně radíme každému přijmouti i Poutníka i Posla příwětiwě pod swou střechu.", "id": 1280}
{"text": "30. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský. H. B. Dne 27. rozdělil se podlé přijatého řádu wolícího celý sněm na dewět oddělení, a to sice losem. Darmo jsme se my Čechowé a Poláci snažili mnohými slowy dokazowati newhodnost takowého losowání w našich rakauských okolnostech, kde mužowé tak rozmanitého wzdělání pohromadě jsau. Chtěli jsme, aby se deputowaní každé země sami rozdělili wolením a dle dobrého rozwážení na dewět částí, tak aby w každém z dewíti oddělení byly síly naše co možná stejně rozděleny. Neboť o každé wěci dříwe bude w těchto 9 odděleních rokowáno, pak každé oddělení ze sebe jednoho wywolí, a tito wywolení sestaupí se we wýbor, jenž náwrh o wěci wypracuje a jej teprwa celému sněmu k porokowání a k rozhodnutí předloží. Tu již každému patrno býti musí, jak mnoho záleží na tom, aby w každém oddělení byli mužowé, kteří by prawý náhled o každé zwlášť nás se týkající záležitosti we swém oddělení zastáwali. Toto wšak nechtěl nahlížeti wyhlášený německý liberalismus, a p. Goldmark zjewně nám do očí twrdil, že nemáme práwo ( dle demokratických zásad ) někoho za schopnějšího powažowati než jiného, že prý to jest!! dušewní censura!! – Propadli jsme, majíce pro sebe jen asi 135, počet to prawých Čechů, Morawanů a Poláků na zdejším sněmě. Ačkoli se Němci wítězstwím swým welice budau honositi, potěšitelno jest přece pro nás, že tak silnau kompaktní stranu máme, ku které ještě asi 30—40 posud nepřítomných směle připočísti můžeme. Každý tedy, kdo způsob parlamentárních bojů zná, widí patrně, že se swau 170 pewnau stranau nejwětší naději máme, říditi směr celého sněmu. Losowáním tedy rozděleni jsau deputowaní z Čech následujícím způsobem na dewět částí: Walzl. Šembera. Páwek. Přibyl. Tomíček. Wocel. von-Löhner. Fleischer. Slawík. Reichl-Fickl. Richter. Haušild. Strobach. Reichert. Huscher. Berger. Leberl. Winařický. Rieger. Wěženský. Král. Geisler. von-Stark. Frost. Dotzauer. Scherl. Staněk. Trojan. Tyl. Schönhansl. Kaim. Škoda. Paul. Kaulich. Reis. Presl. Herzig. Pokorný. Haimerle. Jonak. Thiemann. Kučera. Sidon. Leeb. Pulpán. Umlauft. Šantl. Mucha. Hašek. Sieber. Kromer. Hawlíček. Sadil. Horáček. Loos. Stiebitz. Hamerník. Tomek. Helfert. Schneider. Čejka. Plaček. Uchacy. Nádler. Forster. Šediwý. Palacký. Kwětenský. Zimmer. Kratochwíl. Mokrý. Riegl. Pinkas. Borroš. Dušek. Kiemann. Ekl. Poláček. Stradal. Sezení II. dne 25. čerwence. President ohlásil protest proti protokolu wčerejšího sezení wíce poslanců z Čech ohledem na otázku Riegerowu ( kdežto protokol byl již přečten ). Hagenauer: President wyzwal, aby, kdo má něco proti protokolu namítat, to řekl. Oprawilo se w něm pauze jedno slowo. Tehdá byl čas čísti protest, nyní je již o tom uhlasowáno. President: Není ještě uhlasowáno o protokolu. Lohner: Protest není proti protokolu, nýbrž proti dějům od poslance Riegra uwedeným. Rieger: Proti dějům není žádného protestu, ony mohau být opraweny, a to se mělo wčera státi. Poslanec z Čech: W německých krajích Čech bylo pokojno, panowalo jen napnutí, s jakým hledíme na sběh wěci. ( K pořádku! Ticho. ) President se ptá, přijal–li je protokol? ( Část sněmowníků wstane. Nepořádek, hluk. Čtete protest! protest! ) President čte tedy protest od 25 poslanců z německých krajů Čech proti wčerejšímu wyjádření Riegrowu, že se staw obležení wztahowal na celau zemi. Nechtí se prý rozpauštět o stawu obležení Prahy, jejž poslanci čeští minulý týden udali za tak málo swobodě na ujmu jsaucí, že byla možná zcela swobodná wolba poslanců, že se ale musejí wyjádřit, by zachowali čest země a obywatelstwa, že staw obležení na wenkowě w Čechách netrwá, poněwadž ho tam nikdy nebylo. Wěda o nutné potřebě stawu obležení w Praze, zamezil zdrawý rozum obywatelstwa, by podněcowání emissařů měly jakého aučinku. Chtí ledy, aby se jich protest wložil do protokolu. Borrosch: Na mém třesaucím se hlase slyšíte, jak hluboce je pohnuto srdce mé. Mluwím, abych přetrhl rokowání, jenž hrozí swornosti, pokoji a dobrému tohoto sněmu. Ctím slowo podepsaných na protestě, jakož i poslance Riegrowo, a mám za to, že je zde nedorozumění. Owšem může být staw obležení jen pro město, ne ale pro celau zem; mohlo se pod ním myslit jen wymíněný zákon a despocie wojenská. Krajští w Čechách měli ale práwo, prohlásiti náhlý saud, to je wymínka, to stojí w samém zákoně, že prohlášení náhlého saudu je prostředek wymíněný. Owšem nepadlo to na wšechny krajiny, jmenowitě ne na německé kraje. Netrefil-li na jeden a trefil-li na druhý kraj, je falešný úsudek ten, že nebylo wymíněného stawu. Mám tedy wěc za ukončenau a myslím, bychme přešli k pořádku. ( Nepokoj mezi poslanci. ) Přešlo se k pořádku. Náwrh Gredlerůw strany bezpečnosti osoby a slowa poslanců sauhlasí s kroky ministra, jenž podá sám o tom náwrh k zákonu, načež Gredler ustaupil od swého. Sierakowského náwrh: Sněm říšský prohlašuje, že předewším nechá staw provincí w uwážení wzít a wyšetřit. Sierakowski: Sněm je ustawený; province hledí k němu co k spasiteli swému, obracují zřetel swůj na něho, že je sprostí břemen a utlačení od libowolné wlády. Wídeň bojowala w březnu s proslawenau horliwostí pro swobodu a hleděla ji s obětowností w letopisech národů neslýchanau udržeti, ale nebylo možná, aby se swoboda byla roznesla po wšech zemích, jak tomu chtěl welký lid Wídeňský. Na nás pánowé nyní záleží, bychom wykonali weliké dílo, které toto překrásné město započalo. Anarchie, ukrutnost a libowolnost panuje w provinciích, statek i osoba je w nebezpečenstwí, nyní je čas, aby sněm říšský o tom usaudil, zdaliž aby se ustanowila komisse, která by wyšetřila wěc, anebo aby se poslali poslanci sněmu do provincií, jenž by wyšetřili na místě samém staw wěci. – Tento náwrh našel podporu a odewzdal se odborům. Druhý náwrh Sierakowského: Říšský sněm ustanowuje, aby ministrowé byli odpowědní, a prohlašuje ministry za „ odpowědné národu za wšechno, co se za jich auřadowání stane. \" Sierakowski: Sněm říšský je otewřen, ministerstwo je sestaweno, odpowědnost jeho ale není wyřčena. Náwrh našel podporu. Poslanec jeden: Ten paragraf patří do listiny ústawní. Hagenauer: Přijde ještě wíce náwrhů takowých do listiny ústawní patřících; wyjmem-li je o sobě, roztrhnem tělo, které chceme twořit. Odpowědnost ministrů je ostatně wyslowena cís. dekretem od 18. března. Nynější ministerstwo jakož i předešlé přijalo dne 18. kwětna odpowědnost na sebe, není tedy potřebí ustanowení, já uznáwám ministerstwo za odpowědné. Min. práwa: Tato wěc patří wýboru pro náwrh konstituční listiny; ministerstwo přiznalo w březnu a w kwětnu býti se odpowědným, ministerstwo stojí a padá se sněmem. We wětšině sněmu najde ministerstwo potwrzení swého powolání. Aby bylo ministerstwo ministerstwem wětšiny, to je jeho aučel. ( Dlauhý potlesk. ) Pillersdorf: Co aud býwalého ministerstwa musím uznat náhled ministra práwa za prawý a musím jej schwálit. Ministerstwo je w každém ústawním státě odpowědné. Odpowědnost záleží w tom, aby sněm se prohlásil, bylo-li jeho jednání zákonné čili nic. Hned na počátku března prohlásilo se ministerstwo za odpowědné; pochybuje-li ale poslanec z Haliče o tom, oznamuji, že chci odpowídati za každý krok ministerstwa, jehož jsem byl účasten. Sierakowski oznamuje, že přednese žalobu na odstauplé ministerstwo, a nawrhne, aby bylo wzato na žalobu. President: Hagenauer se ptal, wezme-li Sierakowski swůj náwrh zpátky. Rieger: Jak Pillersdorf sám prawí, je ministerstwo ústawní říše odpowědné. To je následek z pojmu ústawního státu. Sierakowski wzal swůj náwrh zpátky. Rieger: Rozuměl-li jsem, chce Hagenauer, aby se wšechno, co patří do listiny ústawní, odkázalo wýboru pro ústawu. Hagenauer: Jeť pak jisto, že bude sestawen wýbor pro ústawu, wýbor pro petici, nech tedy se wěc hned na ně odkáže. Fischhof: Náwrh ten není w pořádku, jelikož není psaný zadán, načež jej Hagenauer pustí. Náwrh Selingrůw: aby sněm wyslowil wděčné uznání statečnosti a lásku k wlasti, jakož i druhých cností wojska, bojujícího we Wlaších. Selinger: Potřebuje-li tento náwrh ke swé podpoře wíc než jednoduchý poukaz na činy, jež wojsko konalo a koná w nejnepřízniwějších okolnostech? Potřebuje-liž wypočítat cnosti, jimiž se wyznamenáwá wojsko? Myslím, že je toho tím potřeba wětší, čím wíce je wojsko w některých listech hanobeno; slowo wycházející z kongressu národů ewropejských najde mohútnau ozwěnu a bude aučinkowat k nadšení. ( Welký díl sněmu wstal, jsa pro ten náwrh. ) Přidáno od Pillerdorfa, aby se nezapomělo, že jedna část wojsko bojowala w Tyrolích také tak statně. Náwrh Fischerůw: Nech sněm požádá od ministerstva financí, aby sdělilo auplné přehlídky weškerého hospodářstwí státního, tedy příjmů a wydání, jmění a dluhů, bez rozdílu, týkají–li se tyto země jednotliwé nebo státu, we wíce wýtiscích. Fischer: Ministerstwo financí má tabulky, jenž podáwají přehled wšech příjmů a wydání státu na wšechny strany, monopolů, regalií a jiných důchodů, pak přehled wšech wydání státních na spráwu civilní i wojenskau, na císařskau domácnost atd.; je tedy w nich dostatečný základ, bychom z něho poznali staw financí státních. Posud ale jen málo kdo o tom zwěděl. Nynější okolnosti státní ale wyhledáwají toho zwláště, aby sněm měl auplný náhled, by mohl něco ustanowit. K tomuto náwrhu pohnuly mne zwláště dwě místa w řeči trůnní: o wojně we Wlaších a o stawu financí. Tam se jedná o čestný mír a zwlášt o to, mnoho-li má přejmaut Lombardsko na sebe dluhů; k tomu potřebujem auplný náhled k finanční záležitosti. Z druhého místa dowídáme se konečně z prawého pramene, o čem jsme již dáwno wěděli, o naší finanční bídě, a že nawrhne ministerstwo mimořádné prostředky; bude tedy i w tom ohledu welmi potřeba auplného náhledu.", "id": 1281}
{"text": "11. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: Kouzedlnice Černoborka., Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. W neděli dne 18. Ledna 1846 we prospěch pana Jana Kašky, welmi pilného a řádného herce našeho diwadla ponejprw prowozowati se bude: Kouzedlnice Černoborka a Kutnohorský kat. Drama we čtweru dějstwí dle Wrťátkowy powídky wzdělána od J. Jiřího Šantla. Po welikém náplawu oklepaných frašek dočkali jsme se 16 poprwé nyní půwodního kusu, o kterém nejlepší naději máme: pročež panu beneficiantowi hojnou náwštěwu prorokujeme. R.", "id": 1282}
{"text": "1. prosinec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [dvě satirické anekdoty], Autor: Havlíček, Karel\n* – * W měšťanské besedě w Králowci w Prusích pronešena jest žertem otázka: „ Zdali by emancipowaná dama do spolku přijmauti se mohla? “ Odpowěd, důstojná Ulpiana a Paulla, slaula, že ne, „ poněwadž emancipowaná dama sice přestala býti damau, ale také ještě mužem není. “ * – * Žebrák oslowil jistého setníka následowně: „ Neráčíte mne již znát, milost pane? – Wyť jste mi zachowal jedenkráte žiwot! “ – „ Já že jsem tobě zachowal žiwot? “ – „ Arci, byl jsem we Waší setnině sprostým, a jak jste Wy w bitwě u Jeny se s Waňkem poradil, následowal jsem já prwní příklad Wáš, a tak jsem uběhl smrti. “", "id": 1283}
{"text": "10. září 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: [Kmen Moravanů]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Často se již sbratřenému s námi kmenu, Morawanům, předhůzky činily, že nowě procitlé w národu našem snažení, oswoboditi se od škodliwého ( škodliwého proto, že wětšinu našeho čilého národu od wšelikého wzdělání wylučuje ) a zakořenělého wplywu němčiny, a zwelebiti kleslau literaturu naší a národnost, u nich na Morawě tuze slabé pokroky činí. Klesnulť owšem celý náš národ pod tuhým břemenem krutého neštěstí, ale Morawa hlaub nežli Čechy, a Slowáci opět hlauběji než Morawa. Díme tak ne proto, jakobychom je z toho winili a sami sebe wynášeli ( kterak se bude kleslý kleslému bratru wysmíwati! ), anobrž jedině z té příčiny, že to jest platná omluwa, proč se tam pokrok w té míře nešíří jako u nás w Čechách. A abychom poněkud potěšili šlechetnau mysl spanilých Morawanů, zaufajících, že jest jejich pracné namáhání přečasto símě, padající na skálu neb do trní, umínili jsme si podati zde některé okolnosti, z kterých důstatečně wyswítá, proč národnost naše na Morawě méně prospíwá než w Čechách. K tomu účelu projdeme zde po pořádku některé důležité stawy, od nichž pokrok w zemi nejwíce záwisí, a sice: 1. Šlechta. W Čechách zachowalo se w průměru wíce šlechty staročeské, než na Morawě, a ze šlechticů pobělohorských hlásí se již mnozí a zámožnější k národu českému, podporujíce školy a literaturu. Na Morawě jest staré šlechty málo, a ta jest méně zámožná a k jazyku wlastenskému lhostejná, což i z toho widěti, že při sněmích již od mnoha let jazyk český wymízel. Dle šematismu mor. jsau ze staromorawských šlechtických rodů následující w držení statků w Morawě a w Opawsku: Hrabě Bukuwka, držitel st. Dobromělic, hraběnka Berchtoldowa, paní na Buchlowě, baron Bojakowský, držitel léna Malhotic, hrabě Eman. Dubský, pán na Lysicích, Frant. hrabě Dubský, držitel st. Zdislawic, rytíř Harasowský, držitel léna Trnáwky, hrabě Haugwic, pán na Náměšti, hrabata Chorinští, páni na části Brumowa, na Sadku, Želeticích a na Skaličce, kníže Felix Lichnowký, pán na Hradci w Opawsku, hrabě Wilím Mitrowský, pán na Pernšteině, J. Exc. Antonín Bedřich hrabě Mitrowský, pán na W. Heralticích w Opawsku, hrabě Leopold Potstatský, pán na Telči a Weselíčku, baron František Potstatský, pán na Litenčicích, hrabě Antonín Sedlnický, pán na Linhartowicích ( Geppersdorf ) w Opawsku, baron J. Sedlnický, pán na Bilowci, baron Wáclaw Sedlnický držitel statku Ješkowic w Opawsku, baron Otto Skrbenský, držitel st. Puklic, baron Sobek, držitel Štablowic w Opawsku, hrabě Josef Wlček, pán na Klimkowicích a Porubě, baron Záwiš, držitel Spálowa a Witkowa, Zdeněk hrabě z Žerotína, pán na Bludowě a léně Wal. Mezříči. Ze šlechty české mají na Morawě statky: kněžna Kynská Náměšt u Holomnuce, dědicowe hraběte Františka Kynského Krasno, hrabě Leop. Kolowrat Krak. Budkow, kněžna z Lobkowic, roz. kněžna Lichtenšteinowa, Welkau Meziříč a Frišow, Leop. hr. z Šternberka Malenowice, Antonín hrabě z Waldšteina Třebíč; ze šlechty polské: hrabě Mniszek Wranow a hrabě Lew Razumowski Český Rudolec. Wšechny ostatní statky jsau w držení šlechty německé, francauské, wlaské a jiné, a jen několik jich drží šlechticowé nowomorawští, na př. baronowé: Daudlebsky z Šterneka, Čejka z Badenfeldu, pak králowská města a některé osoby stawu měšťanského. 2. Wysoké duchowenstwo. W Čechách wyšší duchowenstwo nejwice jest české, w Morawě ( w Holom. ) nejwíce německé. Biskupowé a arcibiskupowé Holomaučtí jsau dle poslaupnosti w diécesanském katalogu již od kardinala z Dietrichšteina ( od r. 1599 ), wyjma hraběte Chotka ( od r. 1832–1836 samí Němci; totéž platí z wětší části i o biskupech Brněnských a Wratislawských, pod kterýchžto posledních zpráwu Těšínsko náleží. Kapitola Pražská skládá se z duchowních diécesanských, česky umějících, kapitola Holomaucká ze šlechtických duchowních kterékoli diécese bez ohledu na národnost a známost jazyka, w diécesi Holomaucké panujícího. Z nynějších 23 kanowníkůw jest podle diéces. katalogu toliko 8 rozených Morawanů a Čechů. W Brně jsau kanowníci, až asi na 2, Morawané. W Čechách musí každý dozorce nad školami českými ( wikář ) česky uměti, w Morawě činí se w tom wýmínky, i jsauť dozorcowé, jazyka národního zcela nepowědomí. W Čechách býwá domškolast a referent we školních wěcech při gubernium Čech, w Brně zastáwají oba úřady od dlauhého času Němci, w jazyku českém málo zběhlí. 3. Města. W Čechách jsau města w krajích českých česká, žiwot w nich jest český a následowně i duchowní a úředníci, z nich pocházející, Čechowé; w Morawě jsau wšak wětší města buď zcela neb poloněmecká, měšťané w nich Němci neb Poloněmci a taktéž i duchowní a úředníci z nich rodilí. Tak jest to, ať o Brně nedíme, w Holomauci, w Jihlawě, we Znojmě ( zcela 294 něm. ) a w Opawě ( Těšín poloněm. jest již w polském kraji ). W těchto a jiných německých městech ( Mor. Třebowé a Mikulowě ) se studující mládež wychowáwá; neboť jen we dwau městech mor., w Kroměříži a Strážnici, jsau gymnasia; w Čechách ale jsau gymnasia nejwíce w místech českých. We wšech těchto jmenowaných městech neslyší mládež we školách ( ani w opatrownách ) jediného slowa českého, a wenkowská mládež moraw. dlauhým w nich přebýwáním spíše materský jazyk zapomíná, než se mu přiučuje. W takto wychowané mládeži ale tíže jest cit národní probuditi, nežli w mladicích alespoň w nižších školách po česku odchowaných. ( Jak obywatelstwo wýše jmenowaných měst o národnosti české smýšlí a jí nakloněno jest, doswědčuje doba znowurození českého od r. 1420–1480 jmenowitě panowání krále Jiřího a dopis rady Holomaucké k zemskému heytmanu Karlowi z Žerotína r. 1610. ) W Čechách jest Praha střediště wšeho národního snažení a konání, jest jako slunce, od něhož se celá země česká zahříwá. W Morawě pohříchu nikdy střediště žádného nebylo a není. Wysocí úřadowé političtí a saudní, hojná lidnatost, obywatelstwo zámožné a zwětšiny slowanské jest w Brně, wyšší duchowenstwo a ústawowé wzdělawací jsau w Holomauci. Při takowémto rozdwojení ani z jednoho ani z druhého místa prawé teplo newychází, a nic zdárného pro národnost newzniká. R. 1818 založeno jest saučasně museum w Praze a w Brně; jaký to rozdíl mezi oběma r. 1846? Nedostatek střediště jest nejwíce i příčinau, že Morawa posud swého časopisu nemá. 4. Učitelstwo. We zřízení škol není sice mezi Čechy a Morawau rozdílu, ale praxis přec jest w Mor. národnosti české škodnější. W Čechách wyučuje se mládež na školách wenkowských jazykem materským, jmenowitě náboženstwí se ( a to dle zwlášťního nařízení J. M. Knížecí, pana arcibiskupa Pražského ) w tomto jazyku přednáší, wyjma snad školy piaristské; w Morawě ale jsau školy w městech mor., kde se mládeži wšechno i náboženstwí německy wštěpuje ( ku př. w Prostějowě ). W Čechách snad nikomu ještě nenapadlo, české synky we wsi němčinau sužowati, na Morawě se to zde onde děje, a učitel se za to ještě pochwálí; ano jistý farář činí to w tom úmyslu, by se osada jeho, s Němcemi hraničící, poněmčila! W Čechách přihlíží se zhusta k tomu, aby učitelowé wenkowští česky psáti uměli, w Morawě ale se kandidati učitelstwí ani z jazyku českého a z prawopisu nezkaušejí. A kdo by je zkaušel, když učitelowé sami na hlawních školách česky psáti neumí? W Čechách přidržují se posluchači theologie, by kurs z jazyka českého slyšeli; w Morawě se na to nehledí, a stáwá se často, že nowowyswěcení duchowní teprw nu štaci české jazyku českému se učiti počínají. Za nebožtíka pana biskupa Brněnského Gindla, jenž k weliké škodě diecése swé brzy jinam odwolán jest, nebylo tomu tak; tenkráte se upřímně na to dbalo, aby každý theolog dobře morawsky uměl, a rodilí Němci nebyli dříwe wyswěceni, pokud se jazyku českému důkladně nenaučili. Neboť horliwý a wysocectěný tento biskup měl zásadu, že i kněz w německé osadě ustanowený w zemi takowé, w které dwě národnosti podle sebe žijí, pro wšeliké pády a náhody oba jazyky uměti musí, a sám jsa rodilý Němec, dobrým příkladem podrobenému duchowenstwu swému swítil. A také by oprawdu byla těžká křiwda na náš národ uwalená, aby sice každý wzdělaný a k wyššímu postawení schopný rodilý Čech a Morawan oba jazyky zemské, český i německý, uměti musel, kdežto by rodilý Němec w stejných poměrech česky se učiti powinen nebyl a na swém materském jazyku přestati mohl. Pročež by dle našeho mínění záslužno, sprawedliwo a užitečno bylo, aby jako žádný Čech, nenaučiw se dříwe jazyku německému, k studiím připuštěn není, také každý Němec, dříwe než do gymnasium wstaupí, jazyku českému se naučiti powinen byl, k jakému účelu by zas české normálky w německých krajích, tak jako posud německé w českých ( morawských ), zawedeny býti mohly. Takowá prospěšná změna by jistě wšem našim německým krajanům welewítana byla, kteří často hořekují, že nemají nikde příležitosti naučiti se česky, a tím mnohau škodu trpí. 5. Úřednictwo. W Čechách i w Morawě má uměti každý úředník dokonale česky. W Morawě se to wšak ( také w Čechách ) doslowně nezachowáwá, i jsauť úředníci wšech kategorií, jimž se této zákonem předepsané wlastnosti w plné míře nedostáwá. Pročež w celém Markrabstwí sotwa bude jediného saudního neb politického úřadu, jenž by lidu morawskému rozhodnutí sebe prostší w českém jazyku wydáwal. Také knihy farní, křestní atd. wšude se jen německy wedau. Zde wšak dodati musíme, že ona nepřízniwost úřednictwa k jazyku našemu, jak w Čechách tak i na Morawě, nezáleží obyčejně we zlé wůli, nýbrž nejwíce z jakéhosi šlendryanu, a zwláště také z nedorozumění postáwá. Domníwá se totiž mylně mnohý úřadník, že jazyk náš a národnost naše od wlády nějak proscribowány a zapowězeny jsau, a že každý w mateřském jazyku swém dobře wycwičený muž již do podezření jakéhosi rebellantstwí padá, a tudyž nikam nedojde. A wšak každý nepředpojatý a saudný člowěk ze wšeho widěti může, že wšechno, cožkoli jazyku ( národu ) našemu na ujmu jest, nejwíce ze starých zwyků a z chybné praxi wzniká, kteréžto jistě odstraněny hudau, až se o jejich škodliwosti wláda důstatečně přeswědčí. Aby se wšak brzy stalo, musíme napřed my sami dokázati, že wětšině z našinců na wěci této upřímně a mnoho záleží. Posud se to ještě nestalo, a snad ještě dlauho nestane.", "id": 1284}
{"text": "2. srpen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Dopis z Chrudimi.], Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Dodatek redakce. Neníť nám sice posawád nic důkladně známo o bližších okolnostech při zřizowání nowé reální neb wyšší městské školy w Chrudími, leč to, že se wlastním nákladem městským zříditi má. Ačkoli nynější okolnosti naše nepochybně i tam wymáhati budau, aby se i německému jazyku slušné místo ponechalo, a tedy se ani mysliti nedá, by wšechno pauze česky wedeno bylo: nadějeme se wšak s druhé strany od zdrawého a saudného smýšlení pánů Chrudímských tolik, že s dobrým ohledem na pokroky nowějších časů swému národnímu jazyku weliké a zaslaužený okres naznačí, obzwláště we škole, kterau si na wlastní náklad zřizují, pro swé potomstwo a tedy ne pro cizozemce. Myslíme proto, že se na nowé škole Chrudímské česká řeč ne jen co předmět zwláštní powažowati, nýbrž že se i jiné předměty po česku wykládati budau. Bez toho bylo by zapotřebí, abychom milostiwau wládu o to požádali, by se i na ostatních již zřizených, ale úplně po německu wedených, městských školách náš národní jazyk jak slušno jest jes zawedl: a práwě proto myslíme, že by se to při nowé škole hned od počátku mnohem snadněji způsobiti dalo a tedy i způsobiti mělo.", "id": 1285}
{"text": "14. listopad 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: – Stolice jazyka národního na Morawě., Autor: Havlíček, Karel\n– Stolice jazyka národního na Morawě. Morawie a po ní „ Prager Zeitung \" Již několikráte se nám wytýkalo, že píšeme \" Prager Zeitung \", \" Theaterzeitung \" atd. nepřekládajíce tato jména do češtiny, jako dříwe obyčej býwal. Jasu to wšak wlastní jména, která se tak nemají překládati, jako se nejmenuje ku př. J. Müller po česku J. Mlynář, nýbrž wždy Müllerem zůstane, z té samé příčiny píšeme Tagsatzung, Sonderbund, parlament atd. přinesly přehledy žáků od r. 1832–1847 při stolici české řeči a literatury na morawské staw. akademii, které již dříwe také w našich českých časopisech tištěny byly. Potěšitelné jest, že počet jejich w posledních čtyřech letech znamenitě wzrostl: neméně ale jest pozoru hoden poměr těchto žáků s ohledem na národnost. Byloť pak posluchačů: w roku 1832 1833 1834 1835 1836 1837 l838 l839 1840 1841 1842 1843 1844 1845 1846 1847 Slowanů 5 2 4 7 7 12 15 11 11 39 21 30 68 60 63 56 Němců 66 33 38 34 39 50 36 32 22 50 42 50 61 58 57 56 Z čehož následowně sauditi můžeme: Pokawad tato profesura zřízena nebyla, to jest až do r. 1832, neuměl skoro žádný wzdělaný Morawan swůj jazyk materský prawopisně psáti, a od r. 1832 se jich welmi málo učilo. Německých posluchačů, kteří se jazyku českému jen pro swůj užitek učí, bylo wždy wíc než slowanských, kteří se jen z wlastní horliwosti učili, a teprwa w posledních letech zmocnili se našinci počtem. Musíme oprawdu, ač nerádi wyslowiti, že na Morawě posawad nepanuje tak chwalitebné horlení pro národnost, jako by mělo. Když powážíme 50 — 60 — 70 Morawanů wzdělaných učí se každoročně swůj jazyk prawopisně a gramatičně znáti! Jak málo to na celau zemi. W Čechách arci se též chwáliti nesmíme w tomto ohledu, přece wšak jsme již dále pokročili, a taužíme již jenom po tom, aby se ještě dále pokročilo a na wšech gymnasiích profesury české zřízeny byly. Kýž by se tato wšeobecná wraucí žádost brzy wyplnila! Jak hezky bychom slawili r. 1848 co založení našich wysokých škol! – Ostatně doufáme nyní, že přenesením z Holomauce do Brna získá stolice jazyka našeho wětší pole co do posluchačů: chwalitebná snaha na slowo wzatého p. profesora Šembery owšem by zasluhowala wšeliké aučastenstwí Brněnského mladictwa.", "id": 1286}
{"text": "19. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Univerzita pražská]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Uniwersita Pražská. Žádost studentů Pražských wysokých škol k J. M. C. králi českému do Wídně: Waše c. k. Milosti! Přeswědčeni jsauce, že staré akademické ústawy nemohau wíce odolati bauřím nynějšího wěku, osmělujeme se prositi nejponíženěji Waši c. k. Milost, aby ráčila zásadu reformy rozšířiti i na wyšší školní ustawy. Čeho my wolení zástupcowé celého studentstwa společně s posluchači polytechniky od Waší c. k. Milosti prosebně žádáme, jest uwedení takowých řádůw a zřízení jakowež u wšech wzdělaných a dospělých národů ode dáwna zawedeny a za prospěšné shledány jsau. Prosíme nejponíženěji: 1. aby žádná schopná hlawa za příčinau 91 swého náboženského wyznání od učitelských stolic na wyšších školách wylaučena nebyla, aby nikdo proto we wzdělání a w dalším prospěchu powolání swého obmezowán nebyl. 2. Aby uwedena byla úplná swoboda wyučowání i učení-se, a dowolení k wyučowání aby nebylo jako posawad libowolně obmezowáno a skracowáno. 3. Aby bylo každému možné učiněno, wzdělati se dokonale w obau jazycích zemských a to we wšech předmětech wyučowání wůbec. 4. Aby dowoleno bylo nawštěwowati také cizí uniwersity i w běhu studií. 5. Dosawadní řád zkaušek aby na ten způsob proměněn byl, aby wolno bylo, tak řečené powinné předměty slyšeti pořádkem a časem každému whodným; aby způsobilost ke státní službě i ku praxi záwisela jediné od přísné státní zkaušky. 6. Prosíme, aby ustaw polytechnický přiwtělen byl k uniwersitě co wzláštní wšemi příslušnými práwy nadaná fakulta. 7. Aby stát pečowal o fysické wychowání zřízením tělocwičných ústawůw a plowáren, a ustanowením platů pro potřebné k tomu učitele. 8. Aby dowoleno bylo studentstwu spojowati se w jednoty, a k tomu cíli aby za základ položeny byly statuty o jednotách nejnowěji na uniwersitě Mnichowské wydané. Wšickni nejponížeji podepsaní osměluji se skládati prosby swé s auplnau důwěrau u trůnu kralowského, nadějíce se, že swatá horliwost, kterauž nadšeni jsau, sprawedliwého uznání dojde. “ Podepsán akademický senat, wšichni profesorowé ( také nejstarší p. profesor Jandera ) a pak weškerý wýbor studentský. Deputace studentská připojila se k deputací měšťanské a odjela zároweň s tauto do Wídně. Deputowaní jsau pánowé: Dr. Fischer, děkan fakulty práwnické; prof. Redtenbacher; Šebánek z theologie; Ilolenia z práw; Josef Pečírka z mediciny, Uffo Horn z filosofie a Bratka z techniky. Wzešla naší slawné uniwersitě opět doba slawná, doba činu! Z klidné dráhy učení wystaupila rázem na jewiště dějů swého národa, kam ji čas powolal. Není nyní na čase, buditi zpomínky dáwných dějů, dáwné sláwy naší Máteře – skwělý obraz je minulost její; my jej známe, dá také Bůh, že nynějšek pro budaucnost nowé důstojné rysy získá. Zdá se, že weliké dějiny swěta spolčují se se slawnými dobami učení Pražského. R. 1348 wzniklo jako zora časů jiných; z Karolína wyšel Hus a Husité, wyšla nowá učení do okolních zemí. R. 1648 zaswítila uniwersita okamžitým bleskem smutnau nocí naší země, a ten rok je mezník w dějinách celého swěta. Rokem 1848 došlo půltisíciletí uniwersity, a naše Alma Mater čím wíce stárne, tím mladší jest; slawíc wážený wěk swého bytí pozdrawuje zároweň radostné jitro, kde se národ Český w nowě zrodil, jitro, kde po nadějné zoři snad i slunce wyjde, když měsíc práwě pominul. Nynější činy uniwersity jsau: Weřejná žádost její k J. M. Císařské a ozbrojení studentstwa. Prwní krok je patrně mnohem důležitější než tento; onen může mít blahé následky na wěk, wážnost tohoto záwisí od času, jako pro ten čas jen učiněn jest. W prwní žádosti wyslowuje uniwersita tak říkaje pud času; jako prawá matka oswěty hlásí se prosebně ke swému práwu, k wolnosti ducha a wyhowění jeho požadawků, a když padly ohrady swobodného weřejného umění a slowa, wzýwá s jásotem tento prawý žiwel swůj. Cítí ona prowolání swé w nowém žití národa, wí, že jest chowaniště pěstitelů budaucích ústawů zemských a poněwadž tito ústawowé, nemýlíme-li se, wolní budau, wolá ona wolnost pro sebe. Na weškerém učení našem tíží skála, bohdejž nyní wolněji si oddechne! Tím okřeje sobě k jarosti, a zemi k spáse. Ozbrojení studentstwa není příklad w dějích naší Almae Matris prwní. Němými slowy mluwí rozstřílená korauhew studentské legie z Francauských wojen; wýmluwněji hlásá mladým srdcím studentským historii, nežli slowo sebe nadšenější; wytrhněte ji z mnoholetého pokoje a zatočte jí nad hlawami w Aule: zašumí jako křídlo orlí a moc čarowná zawane z cárů jejich. Takowé wýjewy jsau wzácné listy w žiwotě občanů akademických, drahá památka i pewná spona studentůw, mezi nimiž společenský duch u nás byl podnes cosi neobyčejného. – Jeden wýjew – nynější – se tuto stručně wypisuje. Prwní shromáždění bylo položeno na den 15. Března odpoledne, aby se rokowalo, kterak se uniwersita w nynějších sbězích chowati má a co hodlá před se wzíti. Welká Aula byla přeplněna; wystaupil dr. Gabler, sekretář wýborů měšťanů a obywatelů Pražských, a sdělil studentstwu wyzwání wýboru, aby se totiž s měšťanstwem spojilo k opatrowáni pokoje a weřejné jistoty, kdyby toho potřeba kázala, jakož i aby rokowalo o prostředcích k tomu cíli wedaucích. A za ním wystaupil na tribunu muž neznámý; wšak ale po prwních slowech poznán přítel studentů, získáno mu srdce wšech. Ohniwá, neslýchaná byla jeho řeč, bauřliwý, nekonečný byl jásot mladých posluchačůw. Nemohl mluwiti než po zlomcích; rozneslo se jeho jméno z ust do ust: Uffo Horn. Jeť Trutňowan, německý básník, přišedši schwalně ze Sas do wlasti, aby jí služby swé nabídl. Oči kolikera tisíců lpěly neodwratně na jeho ustech. Mluwě o minulé sláwě uniwersity poukázal na korauhew stranau zatknutau, i wytrhli ji a když zawlála na tribuně, zazněl sál jedním jásotem; wyrazilť ze srdcí probuzený cit wojenskosti. Již před tím jednalo se mezi studenty o swrchu řečené petici. Nyní nawrhl Horn, aby si fakulty wywolily wýbory, kteří by rokowali o ní a ji sestawenau senatu akademickému podali, aby tento ji podporowal a potwrdil. Na to promluwil o sboru studentském a jednohlasné zaznělo wolání o zwláštní legii studentskau. Prostřed křiku připowěděl děkan fakulty práwnické Dr. Fischer přáním studentůw podporu senatu akademického a rektor magnificus, opat Zeidler, práwě přišlý, přijetí těchto přání z rukau wýboru k poradě se senátem, když mu řečník wšechno jednání řádně byl wyložil. Na to – práwě když Dr. Fischer opět byl w řeči o petici a legii, zwolalo se že „ přichází purkmistr “ a purkmistr přišel, wystaupil na tribunu, wítán hlučnými hlasy. Zpomínal w řeči na swá mladá léta, když před 30 lety w tomže sále s podobným citem studentstwo pohromadě bylo, o něž i pak wždycky byl dbanliw a w tom okamžení wyšlo mu několik slow ze srdce, která se neminula srdečné hlučné odpowědi. Ale prawá bauřka strhla se w sále, když zwěstowal sdělenau mu telegrafickau zpráwu o zrušení censury. – Na whodnějším místě, před wnimawějším obecenstwem nemohla tato zpráwu být zwěstowána! Zatřásla se opětným hlukem důstojná Aula, pohnuly se podobizny panowníků na stěně. – Purkmistr uchopil se korauhwe a U. Horn přednesl mu přání studentůw. Strany petice, která, týkajíc se wýlučně interessů uniwersitních, jest zároweň bližším určením 11. kusu petice měšťanské, a kterau uznáwajíc wšechny kusy této je neopakuje, projewil se purkmistr, aby studentstwo nezadáwalo zwláštní žádost, nýbrž aby raději měšťanskau spolu podepsalo. Strany sboru ale, jejž studenti o sobě a zwláště stanowiti hodlali se swými wůdci wolenými, dokud by toho žádala potřeba, – aby se přiwtělil druhým sborům měšťanským, poněwadž ke zwláštnímu sboru studentůw zapotřebí jest zwláštního powolení ode dwora. Studenti ale stáli a zůstali na swém. Připowěděw pak purkmistr, že se strany petice přičiní, seč jednoduchý purkmistr Pražský bude, žádal, aby sbor měl při wšem jednání na mysli zásadu: Wšechno pro pořádek, ochranu osobní swobody i jmění, a by oswědčil před swětem ducha i dáwnau sláwu učení Pražského. Dal mu na to ruku řečník na tribuně, obdržew plnomoc od přítomného shromáždění a prohlásiw každého za ošemetníka, kdo se prohřeší proti zásadě: Wšechno pro ochranu práwa, osoby a jmění a doložil, že, až pokoj bude, budau i legionisté opět čím byli – studenty, za to ale že se mají za opráwněny k důwěře, že J. M. král jich prosby neoslechne. Nadšené wolání. – Když pak purkmistr se odebral, spustil Horn wšechnu sílu elektrisující wýmluwnosti swé klada studentům nynější jich powolání na srdce; a wyslal na konci studentstwo do poslucháren, aby wolili wýbory, což se i hned stalo. – O 6. hod. wečerní sešli se wýborowé w Klementinum do Českého sálu, rokowat o petici. Druhý den, dne 16. táhli wýborowé w řadách s peticí z Klementinum přes náměstí, kde před radním domem wolali měšťanstwu sláwu, která nezůstala bez upřímné odpowědi, a prowázeni welikým množstwím studentů a jiných a wešli sami do welké Auly, kde Horn před rektorem a před profesory přečetl petici a onomu ji doručil s přáním, aby u senátu došla laskawé podpory. Rektor připowěděl, že obešle senát pro zejtří, na žádost ale přiřknul, že již wečer o 6. hod. wydá senát swé usnešení. Připowěděl též, že poslání petice ke trůnu J. M. Císařské obstará senát, na odpowěď ale, že zwláštní deputace se přidruží k deputaci měšťanůw, swolil. – Po odchodu rektorowu sdělila se žádost akademiků gymnasiastů ze wšech tří gymnasií Pražských, aby při zřízení sboru nezapomnělo se i na ně, na mladší akademiky. Pak mluwil Horn o rozdělení sboru a jmenech hodností, aby wzaty byly od starých Římanů; též aby se určila prwní akademická daň na wýlohy tisku petice; dále aby se neprodleně přikročilo k wolbě hodností. Zřízení sboru jest toto: Weškeré studentstwo uniwersitní i technické činí jeden sbor o sobě stojící – jako druhé sbory pod nejwyšším wůdčím purkmistrem. Sbor je rozdělen na oddíly řečené tribus. Každá tribus rozpadá na centurie složené ze sta mužůw s centurionem; každá centurie dělí se na dekurie desítimužowé s dekurionem. – Wolení zwláštního wrchního tribuna, pro nějž powstalo nemilé nedorozumění, nemělo platného místa odstaupením muže, který se posud nemalých zásluh o studentstwo – což mu žádný neupírá – jakož i nadšenau jeho lásku na mnoze získal, Uffa Horna. Jsauť pak tribunowé woleni: We fak. práwnické – prof. Weselý, w medicinské – pr. Patruban, we filosofické – pr. Exner; na technice: Znamení wšem studentům obecné je bílý kříž na prawé ruce a čepice, jejížto barwau se rozeznáwá fakulta od fakulty. Medicina má barwu černau, filosofie zelenau, technika modrau s bílými a čerwenými prymky, práwa čerwenau českau s bílau šňůrkau. W pátek dne 17. ráno četl pr. Weselý we welké Aule u přítomnosti wšech práwníkůw tištěný dopis od wýborů měšťanů a obywatelů Pražských studujícím zaslaný, jenž zní jak tuto položeno: Welectěným studujícím staroslawné uniwersity Pražské. Wážení pánowé! Nynější důležité události času daly měšťanstwu Pražskému příležitost poznati, jak welice sobě Wás, welectění pánowé! musí wlast naše Česká wážiti, a jak mnoho od Wás na časy budaucí může očekáwati! Toto ohniwé swaté nadšení pro krále a pro wlast, s druhé strany pak onen příkladný pořádek, který se při tom od Wás zachowáwá, ukládají nížepsanému wýboru za powinnost, Wám proto swé wřelé uznání projewiti, i abyste při tom wěrně a stále setrwali, za to Wás wraucně žádati. A jakož jste se, wážení pánowé! w této rozhodné době w přání swém ráčili spojiti se přáním a s prosbau měšťanů i obywatelů Pražských, z té příčiny usnesl se nížepsaný wýbor na tom, abyste i Wy byli aučastni té deputace, kteráž těchto dnů k Jeho Milosti Císařské z města našeho půjde, totiž tak, aby z každé fakulty, z práwnické, lékařské, filosofické i z technické, wywolena byla wždy jedna osoba, krom toho pak abyste sobě dohromady k tomu zwolili jednoho z pánů profesorů, a jednoho z pánů děkanů, z kterékoli fakulty podle swého wlastního uznání, w celku tedy šest osob, kteréžto aby se s našimi posly spojili, tak jakož i smýšlením s námi jste spojeni, za to snažně 92 žádáme, abyste, když nás již nebude, co swědkowé očití mohli wyprawowati, kterak nowé nynější poměry mezi králem a pánem a mezi wlasti naší powstaly, i kterak se uwedly w skutek. Od wýboru měšťanů i obywatelů Pražských, dne 16. Března 1848. Wojtěch hrabě Deym, přednosta. Prawoslaw Alois Trojan, sekretář. Wilém Gabler, sekretář. Pak se wolil, čili wlastněji wywolil per acclamationem pr. Weselý za tribuna práw. Slawný a nezapomenutelný byl wýjew, když zwolený tribun žádal poslušnost bez wýmínky, upřímnost bez tajení, swobodu prawdě a práwu – a nadšeným woláním dostal toho přípowěď; když prowolal sláwu J. M. C., uniwersitě a j. – nadšeným woláním dostal odpowěď.", "id": 1287}
{"text": "16. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Druhé poradní sezení říšského sněmu dne 12. července. (Jednání o řeči jednací na sněmu říšském.) (Dokončení.), Autor: Havlíček, Karel\nDruhé poradní sezení říšského sněmu dne 12. čerwence. ( Jednání o řeči jednací na sněmu říšském. ) ( Dokončení. ) Mayer: K hluchoněmým bych přece nepřirownal poslance; jsauť lidé mezi nimi, jenž rozumí německy; ti nech jim sdělí, co se děje, pak nech se jim nechá na wůli, chtí-li být účastni čili nic. Aby se wždy dělala zkauška opační ( Gegenprobe ), nechci proto, poněwadž by, kdybychme je wylaučiti museli, nikdy se newystawila wětšina komorní. Opakuji swůj náwrh, aby shromáždění wyřklo, řeč sněmowní je německá. P. Sasseka žádá, by se ustanowil polský tlumočník. Jiný poslanec opět: Mnozí z poslancůw jsau sběhlí w řeči polské i německé; ti nech wyswětlejí swým saudruhům, oč se jedná. Tlumočník proto nesmí být ustanowen, sic by musel být dán wšem národnostem. Fischhof je proti tomu, poněwadž by shromáždění bylo zcela dáno do rukau tlumočníka. Ti by mohli jen jeden důwod wynechat, a hlasowání by dle toho wypadlo pak jinak. Jiný poslanec nawrhuje, by se jednání dalo tisknaut we wšech řečích, z toho by deputowaní wěděli, zdali je tlumočník podwedl čili nic. Smolka z Haliče: Není možná, aby se sněm, kde sedí dewět rozdílných národowců, dorozumíwal se skrze tlumočníka. Celau řeč opakowat není možná; může se leda wýsledek konečný sdělit. Dojem rokowání nezáwisí pauze od důwodu, nýbrž od důrazu a gest mluwícího. To nemůže tlumočník sdělit; také by se wybyl každý předmět teprw po několika dnech. Jiný poslanec myslí, že se w řádu wolebním wynechalo, řeč jednací je německá; stalo se to proto, že se to rozumí samo sebau. Fischhof podporuje náwrh Mayerůw. Poslanec jeden má za to, že nikdo nemůže být nucen, aby mluwil německy, ale může se ustanowit, řeč jednací je prozatím německá. Poslanec z Čech myslí, že není přítomno polowic poslancůw, poněwadž oni ( polští ) jsau němí; o řeči jednací nemůže se bez Čech ničehož rozhodnaut; nech se tedy deputowaným polským pro dnes přetlumočí, oč se jedná. Mayer: My nechcem zniwečit to, co činíme; my mluwíme německy a chceme to wyslowit. My chcem německy mluwit. Proč se zdržujem, hlasowat o tuto otázku? Poslanec z Čech opakuje, že ještě celá jedna země chybí. Starosta: Jeť přirozeno a zkušeností u wšech jiných sněmích dokázáno, že jen jedna řeč může být řeč jednací na sněmu. Ti, kdo jí nerozumí, nech se sami ohlídnau po prostředcích k dorozumění. Stawím tedy náwrh, aby se hlasowalo o to, má-li být řeč německá prozatímní řečí sněmowní. Shromáždění projew to, poněwadž hlasowání wstáním a sednutím není dostačitelné, pozdwižením ruky. Mayer chce w náwrhu předsedníkowu mít, aby jednací řeč na sněmu říšském byla německá. Poslanec z Haliče: Že musí být jedna řeč řečí jednací, nahlížejí i poslanci slowanští; nejsauť zde pro provincii, nýbrž pro monarchii. Slowané stojí na wyšším stanowisku, na stanowisku Rakušana. Byla to chyba wlády, že se neurčilo, jednat že se bude w řeči německé. Bez toho byl by sněm říšský nemožnost. – Wšichni se wyjádřují sauhlasně pro řeč německau. Starosta opakuje otázku, chce-li shromáždění o té wěci hlasowat: Sněm říšský jedná w řeči německé. ( Wola se ze wšech stran: Prozatímně! ) Poslanec jeden: Zde se pořád mluwí, má-li se o této otázce hlasowat čili nic. Kdo ale má hlasowat? Prawá, čili Lewá, čili wšichni? Budau-li hlasowat wšichni, což by se stalo s tím, že wolby platí, musí se pánům na Prawé přetlumočit, o čem se jedná. Poslanec druhý myslí, bude-li se hlasowat, že se postawí národnosti proti sobě. Jeť pak fakticky řeč německá řečí jednací. L. Neumann: Není potřebí důkazu, že se musí dorozumění zprostředkowat, a ten prostředek je řeč německá. Proti wolbám nemůžeme mít ničehož, nerokuj se tedy o tom a nerozhořčujte se tím národnosti. Proti tomu jiný poslanec: Newyslowí-li se žádná zásada, bude se opakowat toto rokowání co den. Když wšechny národnosti nahlédnau, že musí být prostředek k dorozumění, že se ale proti jejich národnosti nic nestane, že jejich řeč we školách a w úřadech bude zachowána, nebude se žádný národ cítit uraženým takowýmto usnešením. 312 L. Neumann: Provincí krainská, jenž má 800.000 obywatelů, z wětší části Slowanůw, wolila přec samé německy mluwící zastupitele; tato provincí učinila to we swé wlastní důležitosti; kdyby se ona pěkná provincí, jenž poslala selské poslance na Prawé, o tom poučila, učinila by bezpochyby totéž. Doufám tedy, že i druhé provincie pochopí toto tak potřebné dorozumnění; widěl jsem Francauzy, a nenašel žádný zákon o řeči parlamentární. Ale tam se předpokládá, že řeč jednací je Franština, awšak je rozdíl weliký mezi tam a zde. Departementy tamní nemají docela žádného žiwota, ony záwisí od Paříže, w Flsasích sedí německé děti před učiteli francausky mluwícími; takowauto křiwdu neučiní Rakausko od 15. března, ale proto přece musí se wyhledat prostředek srozumění. Potřebí nám smíření. Nečiň se tedy zákon o wěcech, které se rozumí od sebe. Province nebudau proti tomu. Protož nepauštějme se do žádného formálniho hlasowání. Sawka, selský poslanec z Haliče, dokazuje w lámané němčině, že wšechna winna, že sedláci w Haliči ani nemluwí dokonale německy ani celau mají košili, padá na statkáře. Poslanec jeden prawí, že se může státi i w Čechách, že budau posláni poslanci nerozumějící německy. Neuwall přidal se k mínění pana Neumanna, s doložením, že kdo mluwí obě řeči, z wlastní důležitosti nech mluwí německy. Kdo jí není mocen, připiš sobě sám, nemůže-li mít potřebný wplyw. Nehlasuj se o tom, sic nebudau ani ti, kdo německy rozumí, chtít německy mluwit, aby chránili práwa národnosti swé, kdežby to nyní sami od sebe činili. Fischhof mluwí proti Neumannu i Neuwallu. Porownání s Francauzy není na swém místě; tam jsau wětšina obywatelů Francauzowé, zde Slowané, jichž jednotliwé kmeny ale mezi sebau si nerozumí. Národnosti nebudau tím pokořeny, poněwadž zde musí být nějaký prostředek k dorozumění. Musí se tedy wyslowit zásada, aby se wyhnulo každodenním nowým třenicím. Mayer myslí, že Neumann i Neuwall sahají ještě dál než on, neboť oni podrobují národnosti jazyku německému. Dle jeho náwrhu má se uznat pauze za prostředek dorozumění; to je skutek samozákonstwí, neboť kdyby přišli zejtra opět nowí poslanci, a mluwili w řeči jiné, kdož by jim pak mohl odepřít mluwiti? Zdaliž chtějí opět a opět mařit čas? Stane-li se tím autok na národnost, když se sjednotíme o řeči jednací. Slowané chtí doma, we školách a w úřadech zawedenu mít řeč swau mateřskau, ale pro monarchii nech zde mluwí německy. Wětšina rozumí již dnes německy; powoláwá se tedy na wětšinu, ohražuje se ale proti každé prejudicí, žeby snad chtěl státi proti některé národnosti. Schritt chce, aby ti, jenž nerozumí rokowáním, při hlasowání odstaupili a odešli do postranních galerií. ( Wšeobecná newůle. ) Goldmark: Musím podporowat náwrh p. Mayerůw. Je podiwno, chtít twrdit, že se rozumí samo sebau, že řeč jednací je německá; a přece že wznikla dnešní rozepře. Dále se twrdí, že leží w důležitosti poslance samého, by mluwil německy, poněwadž se tak nejlíp sjednotí; ale kdo ručí za to, že, budau-li mít zejtra důležitost nowau, nebudau opět pro jinau řeč zaujatí? Tlačím tedy na hlasowání! Dingfeld nawrhuje, aby se hlasowalo o tom náwrhu s tím důwodern, že německá řeč je jediná možná. Jiný poslanec myslí, že se musí také oni mužowé wyslyšet, jichž poslala z Haliče důwěra jich woličů. Činím tedy náwrh, aby se o dnešním článku jednacího řádu wymínečně s nimi wzalo dorozumění. Lubomierski žádá, aby se přistaupilo k dennímu pořádku. Starosta se ptá, má-li se hlasowat nebo přistaupit k dennímu pořádku. Poslanec z Haliče, jenž mezi sedláky seděl nejwíc na prawo, nawrhuje, by se dowolilo, aby swým kollegům, nerozumějícím německy, w polštině wyložil, o čem se jedná. Prestl protestuje proti tomu, aby se to nestalo zde nahlas a weřejně. Nech se to stane saukromně. Nawrhuje, k tomu cíli aby přestalo na 10 minut sezení. Poslanec Haličský chce, aby se mluwilo německy, jako mlčeliwé přijmutí wětšiny, aby se ale o tom nehlasowalo. Jiný poslanec Haličský twrdí, že se národnostem sice přiřkla rownopráwnost, posud ale že se nic nestalo pro jich řeči. Hlasowání by tedy aučinkowalo popudliwě. Mayer se ohražuje proti tomu, že se posud nic nestalo pro národnosti. Na Morawě se i jednání sněmowní wedly w obau řečích. Kdo ale jen jednau widěl obtížnost takowého jednání, pochopí nemožnost, aby se zde takowé obnowilo. Tlačím tedy na hlasowání. Nemůžem-li již dnes o řeči sjednotit, tím méně se sjednotíme o důležitostech mnohem wážnějších. Opět žádá Lubomierski, aby se přistaupilo k dennímu pořádku. Prestl opakuje swůj náwrh, tím že se předkem nic neurčuje. Lange z Krakowa: Otázkau o řečí způsobí se dnes neskončené rozčílení. Aud jeden se wyjádřil, že každý nowě příchozí poslanec bude chtít mluwit jazykem swým; což pak jsau poslanci děti, jenž přišli, aby si hlawu stawěli? Že jsau zde, dokazuje, že se chtějí srozumět! Každá národnost má swé práwo, chraňme se, dotknauti se rány. Každý poslanec musí zastupowat práwo swého národa podle nejlepšího swědomí. Pokud ale dowoluje swědomí, nesmíme se rozdwojit o wěcech menší důležitosti, o řečí; ale já se musím ohradit, přistaupiti zde zrowna ke hlasowání, poněwadž by se tím dala jediné národnosti přednost přede druhau. Nehledíme wpadnauti do třenic, neboť nám je, Bůh wí, wážné důležitosti zastupowat. Protož jsem proto, aby se přistaupilo k dennímu pořádku. Prestl: Jelikož jsme my newzbudili onu otázku, nýbrž ctihodný poslanec Haličský, postawiw náwrh, aby se tlumač přidal jeho krajanům, wraťme se tedy zase k půwodní wěci a prohlašme se, že si nebude říšský sněm tlumače wydržowat, a tak se powolí nedirektně německý jazyk co jednací. Mayer béře nazpět swůj náwrh, příjme-li se onen Prestlůw. Jiný poslanec nawrhuje, aby se při hlasowání 3–4 minuty čekalo, aby wěděli polští poslanci, oč se tu jedná, aby pak mohli swědomitě hlasowat. Fischhof: To se obchází otázka, newyslowí-li se zjewně, že jednací řeč je německá. Pánowé se dříwe prohlásili, že nebudau wzdorowat, a přece se to činí. Já kladu náwrh Mayerůw, německý jazyk budiž řečí jednací. Sestáwej si wětšina shromážděných ze Slowanů; wždyť budau spolu s Němci o konstituci pracowat, i není tedy se co obáwat, žeby tak mohla utrpěti jejich národnost. W té jedné zásadě jest wšak zapotřebí se ještě dnes ujednotit. Wíce poslanců a zwláště p. Lubomirski chce, aby se přešlo k pořádku. Prohlásiti německý jazyk co jednací, není zapotřebí; neboť nelze bez toho jinak. Francauská řeč rozšířila se po Ewropě, a mluwilo se bez zákonu; nebo pochybujete, žeby se mohla německá řeč sama sebau na jednací powznésti? Zawrhl se weškerý census, tu by se ustanowowal zase nowý; ať se tedy přejde k pořádku. Ostatně se to neděje nikde, aby se hlasowalo o jinau otázku, když některý z poslanců k pořádku wolá a wíce audů ho podporuje. P. Goldmark jest wšak proti tomu a podporuje náwrh Fischhofůw. Naopak není to způsobné, bez odůwodnění wěci přejíti k pořádku. Tu se nejedná o národnost. Ať se jen wyslowí, že jest německá řeč jednací; nebo jinak pustí se wěc mimo sebe, a tak se zase jen odloží. Řekne-li se, nebude žádného tlumočníka, řeknau někteří: My nepotřebujem tlumočníka, my mluwíme polsky, my mluwíme románsky. Sawka mluwí nesrozumitelně, jen poslední slowa je mu rozumět: Šlechticowé chtějí se odtrhnaut od císaře. ( „ Není prawda! není prawda! \" wolá se odewšad. ) Poslanec z Haliče: My chcem wěrně státi při mocnáři swém, my jsme zde, bychom spoluaučinkowali u základu konstitučního trůnu. Widíte, jaké spletené pomysly naši sedláci mají; jsau woleni ode strany zpátečnické, řekli se jim jisté špičky do ucha. ( Wšechno wolá i s galerií: „ To je z kasáren, z kasáren! “ ) Langie a Bielicki: Pane předsedo, přiměte řečníka k pořádku. Wšechno wolá: k pořádku! Neumann odwoláwá se na to, jaký přewrat se dál s otázkau od Brněnských poslanců prenešenau, a jest proto, aby se nehlasowalo, wšak že se každý rád německé řeči uchopí. Znowu opakowala se žádost, by řečník Sáwka byl napomenut k pořádku, což se ještě nestalo. L. Neumann chce, aby řečník Sáwka byl napomenut k pořádku, a ujímá se wřele řeči německé. President žádá shromáždění, aby samo učinilo pořádek, a wětší část sněmowníků wstane. Napomenutý Sáwka wstal též ke wšeobecnému obweselení shromážděných. Fischhof nawrhuje, aby se přešlo k ustanowenému pořádku, pakli se bude w německém jazyku jednat. Langie z Krakowa: Já protestuji proti tak způsobenému pořádku, a zapřísahám wás, nerozrýwejte poznowu rány Poláků, a newyslowujte přednost některého jazyka. Nezbudíte tím wzdor, ale cit rozličných národností. Pusťme tu wěc zcela mimo sebe; nebo mezi stranami nerozhodne řeč, nýbrž zásady a smýšlení; mluw se německy nebo polsky, Poláci zůstanau přece Poláky. Řeč nás nerozdwojí; my jsme přišli se smířiti a sjednotiti. Fischhof pustí swůj náwrh a wyslowí naději w bratry Poláky, že se Němcům rowněž powolnými proukážau, jakož to tito udělali.", "id": 1288}
{"text": "26. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [zpráva o nové česko-latinské gramataice], Autor: Havlíček, Karel\nW knihkupeetwí Kronbergerowě bude w nastáwajícím školním roku česko-latinská grammatika po arších wycházeti, a sice hlawně pro žáky prwní latinské školy. Žádají se tedy pp. professorowé českých gymnasií, aby wycházení spisu toho wšemožně podporowali. Spis bude 15—20 archů silný a docela praktický. Bude se w něm pokračowat podlé methody genetické, uzpůsobené od Diesterwega, Magera a Rulharda. Jeho hlawní účel bude, žáka co možná nejdříwe přiwésti k tomu, aby mohl samostatně čísti klassiky latinské. Zwláštního ohledu bude se tedy bráti na latinskau onomatiku. S ní se spojí pratická logika we wywinowání sady. Prawidla bude si moci žák sám odwésti. Bude to práwě obrácená cesta, než kterau se posud šlo. Ukáže se, zdali bude také dobrá. Cena spisu bude co možná nejlewnější. Na začátku školního roku wyjde prwní arch, a tu se oznámí ostatní.", "id": 1289}
{"text": "7. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Uhry], Titulek: [Falešné nařízení], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] Jakých prostředků užíwají Maďaři k dosažení swých aučelů, widíme z následujícího falešného nařízení, které se jako patent tištěné rozšiřuje: Mi Ferdinand Prwni z Bozskej Milosti Czisar Rakuski, Král Uherski a Česki pod tím jmenom Pati, Kral Dalmatinski, Horwatski, Haličski, Lodomerski a. t. d. na wedomje dawame wšem wernim Poddanim Krajini našej milej Uherskej, že Ponewač ku wedomosti našej přišlo, že njekteri mrcha ludja, znamenite ale Hurban, Hodzsa, a Štur, zniekterimi na stranku swoju Zwedenimi cudzozemci ozbrojeni potajemne do Krajini Uherskej, znamenite ale do Stolicze Nitranskej uderili, a odtál tlačene Wihlasi rozeslali, w kterich Lud Gazika Slowenskeho, proti Uhrom, proti Uradom, proti Ministrem našim Uherskim, kterich jsme mi sami wimenuwali, a pro lepšje Krajini Našej Uherskej ridenje ku nim jsme aj našeho premileho Bratanka Arczi kneža Rakúske, a Palatina Uherskeho Ištwana jakošto plnomocneho namestnika našeho pripojeli, burja, a tak na wiwratenje swojej wlastnej krajini, a Slobod swojich podzbudzuju; ‒ ano tu smelost a opowažliwost si wzali, že toto ludu našho burenje a Podzbudzuwanje poď menom takowim robit, a to wihlasuwat sa opowažuju, Jako bi to čo oni robja ku dobremu Krajini a spowolenim našim sa činilo; pre odwratenje takowichto falešnich bludow, Klamstwa, a odtud sa strhnut mohucich nepokojow, a wšelijakeho nepezpečenstwa, Pismom timto wšetkim Obiwatelom Krajini našej wistrahu dawame, abi takimto buritelom, žadnej wjeri nedawali, abi sa rozpomatali že mi wolu, a rozkazi naše, ludu nasemu nje skrz takichlo ludi, ani skrz ozbrojenich cudzozemcow, ale skrz prawne uradi Stolične na wedomost dawame; a proto napominam aj wšetkich wernich Poddanich naši abi Předstawenim swojim i dalej poslušni boli, a wšemožnim sposobom sa na tom usilowali abi takowichto buritelow ulapit, a wrchnosti swojej odezdat mohli; Uradom ale Stoličnim, ano aj wšetkim Uradom Osadskim Prisno rozkazujeme, abi rozkaz tento a wistrahu našu hnedki wšade rozhlaseli, a wšetku swoju bedliwost na to winaloželi, aby takichto buritelow ulapit, a Sudu, a zasluženej pokute predstawit mohli; jinačej predstaweni Stolični, a Osadski za wšetku wtejto weci preukazanu nedbanliwost odpowedat powinni, ano aj trestani budu. Dano w Czisarskem našem Meste Wjedni dne 20 ho žári 1848. Ferdinand m. p. L. S.", "id": 1290}
{"text": "12. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Slováci, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Wčera přišlo následující oznámení: Jelikož se dnes powěst rozšiřowala, že se Uhři do Morawy a Rakaus byli wedrali, pohnulo mne, že sem pana ministra Wessenberga požádal, aby mi bližší zpráwu o tom sdělil. I obdržel jsem w 9 hodin wečer od pana ministra následující telegrafickau depeší: „ Uhři ustaupili až za Trnawu. Generál Šimunić jest tak dalece sesílen, že se není čeho obáwati. “ Zpráwa o wítězstwí Šimunićowu ( w č. 182 ) byla z tak bezpečného pramene wážena, že jsme se neostýchali, ji obecenstwu podati. Red. W Praze dne 10. listopadu 1848. Mecséry, cis. král. gub. místo-president. Z Brna 7. list. Z Rak. Korrespondenta wyjímáme tyto bližší zpráwy o Šimunićowě wýprawě. Generál Šimunić pustil se tuze záhy a s malými silami ( mělť jenom 6000 m. pěchoty, 2 šwadrony jízdy a 4 batterie ) k Trnawě, kde naň udeřilo silné wojsko uherské, totiž 22 šwadron husarů, 4 prápory pěchoty a 2 batterie. Dělostřelectwo Šimunićowo se jim postawilo a spůsobilo takowý postrach a zmatek mezi Maďary, že wojsko Šimunićowo na celém zpátečním tažení ztratilo jen 20 mužů. W Hodoníně teprw dostal Šimunić instrukce.", "id": 1291}
{"text": "12. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 11. kwětna. Až do předwčerejska byla Praha ještě nejswobodnější město w Rakausích; mnozí záwiděli nám naši swobodu. Nyní nemají owšem žádné přičiny nám záwiděti, neboť jsme opět již w tom stawu, který se nyní skoro w celém Rakausku užíwá za whodný surrogat staré absolutní wlády, a we kterém jsme byli po čerwnowých událostech, jenom owšem s tím rozdílem, že jsme se do něho dostali mnohem lacinějším spůsobem, bez čerwnowých událostí! Jest to owšem bolestné postawení, zwláště když widíme, z jakých příčin se nám dostalo tohoto zrušení našich swobod; že nás nyní do newole přiwedla práwě ta strana, která w zaslepenosti a přemrštěnosti swé o sobě myslí, že jest ona hlawní podpora swobody. Neboť si mohl každý rozumný dobře pomysliti, že wláda čeká jen na příležitost, aby mohla Prahu dáti do stawu wojenského, a aby se tak zbawila nepohodlné opposice, kterau nyní skoro jen Čechowé proti ní činiti mohli. Teď dosáhla wláda welmi lehce aučele swého, a kdo jí k tomu pomohl? — strana slabaunká několika přemrštěnců, tak že se ukázalo opět skutečně to, co my wždy říkáme, že si totiž reakce a destrukce ustawičně do rukau pracují a o swobodu nás připrawují. Ale wšechno napomínání, wšechna wýstraha jest nadarmo; každý, kdo takowým nezkušeným a přemrštěným pánům we wšem za prawdu nedáwá, a kdo je k opatrnosti napomíná, dostane od nich brzy několik nadáwek, jako reakcionář, denuntiant atd. až když potom hlaupý kausek wywedau, tu teprwa sami bycha honí ale jen tak dlauho, pokud je nejhůř, pak zase na wšechno zapomenau, a rowněž tak jako dříwe pošetile jednají a swobodu — abych tak zrowna řekl — promrhají a prohejří!! Těžké jest owšem usilowání národu každého a zwláště slowanského o swobodu: kdo jednau neobmezenému panowání aneb nějakým neslušným přednostem přiwykl, těžko na to zapomíná a těžko swau moc z rukau dáwá, jemu též welmi mnoho prostředků k ruce jest proti swobodě národu. Není to tedy snadná práce, dobýti národu onu přirozenau swobodu, která mu před Bohem patří, ale o kterau jej wždy, pokud swět jest swětem, soběctwí jednotliwců bude hledět připrawiti, není to prawím lehký úkol, který by se dal lec taks w hospodách a křikem docíliti: tuť zapotřebí jest poctiwé wůle, mnoho práce a mnoho schopnosti a opatrnosti. Proti swobodě národů pracuje se nejchytřejšími prostředky, nesmí se tedy pro swobodu bojowati — hlaupě! Tolik w krátkosti, a kdo můžeš rozuměti, dowtip se. Že ale staw wojenský w Praze patrně není potřebný, žeby se bez něho zrowna tak a snad ještě lépe udržel pokoj, to by s námi podepsal každý obywatel, wyjmauc snad ty, kteří nedáwno děkowali za oktrojowanau ústawu. Myslíme taky, že snad nebude trwati jen několik dní ( aspoň by neměl déle ): zůstaneme-li ale w tomto stawu zase několik neděl neb měsíců, pak arci se přeswědčíme patrně o tom, že wláda s radostí se uchopila záminky, kterau ji podala nedozralá pošetilost; aby tím celé město, a skrze obmezení tisku celau zem připrawila o konstituční swobody. A která wláda ráda a bez potřeby připrawuje národy o swobodu, nemůže nikdy od nich býti milowána, a udrží se jen mocí. Že ale moc na wěky newytrwá, třeba nyní ještě postačowala, to wíme dobře. Přáli bychom si, aby i ministerstwo naše toho pamětliwo bylo. Pan komandující generál Khevenhüller oznámil dnes wšem redaktorům, že mohau swé časopisy wydáwati: owšem ale doložil, že časopis, který ostře psáti bude, musí přestati, a redaktor že bude od wojenského saudu potrestán. Že ale wojenské saudy nejsau welicí přátelé redaktorů to je, každému známo, a proto jest nyní každý redaktor trochu podoben wojenskému fourierowi. Hm!", "id": 1292}
{"text": "29. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) „ A což, “ pomyslil si Čičikow, „ zajedu já wěru k Nozdrowu. Což, je jako každý jiný a ještě k tomu prohrál. On wyjede hned se wším, může být, že od něho dostauu ještě zadarmo. – Dobře tedy, pojedem, “ prawil pak, „ ale dlauho se nezdržím, čas je mi drahý. “ „ Nu tak wida, drahá duše! Tak se mi líbíš, počkej, políbím tě za to. “ Tu se Nozdrow s Čičikowem políbili. „ Wsednem a pojedem. “ „ Nikoli, pusť mně již, “ prawil rusý, „ já musím již domů. “ „ Larifari, bratře, já tě nepustím. “ „ W skutku, žena se bude mrzeti; teď se můžeš zase přesednaut do druhého wozu. “ „ Ny, ny, ny, ani si to nemysli. “ Rusý byl jeden z těch lidí, w jejichž powaze na prwní pohled je něco twrdohlawého. Ještěs ani neotewřel usta, a oni jsau již hotowi odporowat, a zdá se, že se nikdy nesrownáwají w tom, co je zrowna proti jejich způsobu smýšlení, že černému neřeknau nikdy bílé a jmenowitě že netancují nikdy podle cizé pišťalky; a wždy se to skončí s tím, že sauhlasí zrowna s tím, co nechtěli uznat, černé nazwau bílým, a tacují podlé pišťalky druhého, že ani líp nelze, začnau s čehy a skončí s hat. „ Mlč! “ – prawil Nozdrow w odpowěd na jakési předstírání rusého, wtlačil mu na hlawu čepici, a – rusý wyprawil se hned za nimi. „ Za wodku, pane, není zaplaceno... “ prawila stařena. „ A, dobře, dobře, matko! Poslauchej, zeti! prosím tě zaplať! Já nemám ani kopejky w kapse. “ „ Co ti přijde? “ prawil zeť. „ I panáčku, wšeho wšudy dwauhříwník, “ odwece stařena. „ Lže, lže! Dej jí půlhříwník, má ho dáwno dost! “ „ To málo, to málo, panáčku, “ wece stařena, wzala wšak peníze děkujíc, a spěchala ještě otewříti jím dweře. Škodu neměla, protože požádala čtwerau cenu toho, zač wodka byla. Cestowatelé odejeli. Bryčka Čičikowa jela zrowna wedle bryčky, we které seděl Nozdrow a jeho zeť, a tak mohli wšichni tři dobře spolu howořiti cestau. Za nimi následowal zůstáwajíc neustále pozadu kočárek Nozdrowůw s hubenými najatými koňmi. W ní seděl kočí Porfyr se štěnětem. – Rozmluwa, kterau cestující mezi sebau wedli, nebyla hrubě zajímawá pro čtenáře, protož lépe učiníme, powíme-li raději něco o Nozdrowu samém, kterému se možná podaří, hráti ne práwě poslední rolli w našem spisu. Osobnost Nozdrowowa zajisté je čtenáři již tak dalece powědoma. Takowých lidí událo se každému potkati na kopy. Oni mají hned za dětinstwí a we škole powěst dobrých kamarádů a při wšem tom býwají wůbec řádně biti. W jejich obličeji je wždy widěti cos otewřeného, přímého, odhodlaného. Oni se brzy seznámí, a než se ohlídneš, již ti tykají. Přátelstwí uzawrau, zdálo by se na wěčné časy; ale skoro wždy se přihodí, že se spřáteleni ještě toho samého wečera pohádají na přátelském hodu. Jsau wždycky howorní, šelmowští, potměšilí, lid zjewný. Nozdrow w třidcátém pátém roce byl docela takowý, jaký byl w roce osmnáctém a dwadcátém; rád se honil po swětě. Ženitba na něm pranic nezměnila, tím méně že se žena jeho brzo odebrala na onen swět, zanechawši dwě dítky, které mu dozajista nebyly potřebny. Na děti dohlížela mazliwá chůwa. Doma on wíc než den nikdy newydržel. Ostrý jeho nos čul na kolik deset werst, kde jaký jarmark se wšelikými sjezdy a bály; mihnutím oka již tam byl, a hádal se a činil swáry u zeleného stolu, anebo měl jako wšickni jemu podobní, náklonnost ku kartám. W karty hrál on, jak jsme hned w 653 prwní kapitole widěli, ne wždy bezauhonně a poctiwě, znaje mnoho rozličných fortelů a fint, a tak se hra welmi často končíwala hrau jinau: buď ho pokopali botami, anebo se pustili do jeho hustých a welmi krásných licausů, tak že se nezřídka wracel domů o jednom jen licause, a to ještě dosti řídkém. Ale zdrawé a plné líce jeho měly tak wýtečnau útworu, a spočíwaly takowé zrůstné síly w nich, že licausy brzo wyhnaly nowé, a k tomu ještě hezčí než předešlé. A co ještě podiwnějšího, co se jen w Rusích přihoditi může, sešel on se po nějakém čase již zase s těmi samými přáteli, kteří ho zbili, a sešli se jakoby nic nebylo býwalo, ani on o tom nemluwil, ani oni. W některém ohledu byl Nozdrow člowěk památný. – Ani jedna schůzka, kde on byl, neuběhla bez historie. Nějaká historie se newyhnutelně stala: buď ho wywedli pod pažím policejti ze sálu, nebo byli přinuceni wyhodit ho jeho wlastní přátelé. A jestli se práwě to nepřihodilo, tož zajisté něco bylo; bud práší w jídelně, tak že se wšechno jen směje, anebo lže tak strašně, že se mu to na konci samému zdá k wíře nepodobné. A lže docela beze wší potřeby: hned řekne, že měl koně s jakýmis modrými nebo růžowými chlupy, a tomu podobné nesmysly, tak že posluchači konečně wždy odejdau řkauce: „ Nu bratře, zdá se, že začínáš lakýrowat. “ – Jsau lidé, kteří mají náklonnost plísniti bližního někdy docela beze wší příčiny. Tak na př. i také člowěk od činů, s příjemným jinak zewnějškem, s hwězdau na prsau, bude wám tisknaut ruku, rozmlauwati s wámi o předmětech hlubokých, pozýwajících k přemýšlení, a pak najednau wypeskuje wás do očí. A wypeskuje tak jako sprostý koležský registrátor, a nikdy ne tak jako člowěk s hwězdau na prsau, rozmlauwající o předmětech, pozýwajících k přemýšlení; ty pak jen stojíš a diwíš se krče rameny, a nic takto..... Takowau neobyčejnau wášeň měl také Nozdrow. Čím wíc se někdo s ním sblížil, tím wíce mu častowal nadáwkami, swáděl pletky, trhowé křiky, a při tom wšem nepowažowal se za wašeho nepřítele; ano swedl-li ho osud s wámi opět, měl se k wám zas jako přítel, i řekl také: Widíš, jaký jsi ty darebák, nikdy ke mně nepřijedeš! – W mnohém ohledu byl Nozdrow člowěk mnohostranný. to jest člowěk ke wšemu, k čemu chcete. W jedné a téže chwíli učinil wám náwrh k jetí kam koli, třebas na kraj swěta, přistaupil na jakékoli podniknutí, měnil wšechno, co jen bylo, za to co wy chtěli. Flinta, pes, kůň – wšechno bylo u něj na wýměnu, ale dokonce ne proto, aby něco wyzískal; ono to pocházelo již tak zrowna z jakési neustáwajíci pohybliwosti jeho powahy. Poštěstilo-li so mu na jarmarce natrefiti sprosťáka nějakého a obehráti ho, nakaupil wšeho na kupy, co mu koli dříw padlo pod oči na krámích: chomauty, šaly pro chůwu, hřebce, hrozinky, stříbrné umýwadlo, holandské plátno, krupičnau mauku, tabák, pistole, slanečky, koštíř, hrnce, boty, fajansowé nádobí, pokud jen stačilo peněz. Přece wšak se málokdy stalo, žeby to wšechno bylo dowezeno domů; ba někdy ještě tentýž den připadlo wšechno jinému šťastnějšimu hráči, ano nezřídka padla také jeho wlastní dýmka: pak dokonce i celé čtwerospřeží koní i s kočárkem i s kočím, tak že pán sám odešel w kratinkém surtuku nebo w archaluce hledat nějakého přítele, aby použil jeho equipáže. Hle takowý byl Nozdrow! Možná, že ho budau nazýwati charakterem již zašlým, řeknau, že nyní již není Nozdrowa; o jé! nesprawedliwí ti, kdo tak budau mluwiti. Nozdrow tak hned neodejde ještě se swěta. On je stále mezi námi, a možná, že chodi jen w jiném kaftaně; ale lehkomyslně-neprohlédající lidé! Člowěk w jiném kaftaně zdá se jim být již člowěkem jiným! ( Pokračowání. )", "id": 1293}
{"text": "9. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [připomínka], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Wolení nowého poslance říšského w okresu Beraunském je na 15. t. m. rozepsáno. Ještě jednau klademe pp. wolitelům na srdce jméno, které jsme jim po odstaupení pana Max. Bergera schwálili.", "id": 1294}
{"text": "20. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Měsíční schůzka Matice české., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. - Měsíční schůzka Matice České dne 14. Prosince 1846. Ustanoweno jest, aby Časopis Českého Museum r. 1847 zwýšen byl w krámské ceně na 5 zl. stř., což jistě jest malá cena, powážímeli, že bude 12 swazků po 6-8 arších, tedy do roka asi 85 archů. Wycházeti bude s počátkem každého měsíce a uspořádání bude takowé, aby celý ročník dwa díly twořil. Tak již tímto časopisem audowé Matice České ze swé základní sumy 50 zl. budau užíwati 10 procent, kdyby pražádných kněh nedostáwali. Březanůw žiwotopis pana Rosenberka wyjde s počátkem Ledna ( díl staročeské bibliotéky ) a dostane tuto knihu každý též, kdo ještě během r. 1847 do Matice přistaupí. Slowesnost Jungmannowu druhé wydání dostanau ale i wšichni audowé za r. 1846 jakožto náhradu místo Botaniky, kterau již wšichni dostati nemohli. Hlasy též dostanau wšichni, kteří r. 1847 přistaupí. Ostaťně Matice hojného účastenstwí nalezá, w Listopadu sešlo se 1845 zl. stř., a za wšech 11 měsíců tohoto roku ( wyjma Prosinec ) dohromady 9049 zl. stř. Činnost Matice jest wšak důchodům zcela přiměřena, a zwláště na r. 1847 welmi znamenitá, obšírná a krásná díla dostanau se audům tohoto wlasteneckého ústawu.", "id": 1295}
{"text": "13. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: První veřejný porotní soud v Praze, Autor: Havlíček, Karel\nPrwní weřejný porotní saud w Praze. Dne 12. února widěla Praha prwní prawý konstituční saud, jenžto se dál weřejně, austně, kdežto nesaudili auředníci, nýbrž občané sami. SwatoWáclawská síň, toto dějiště našeho znowunarození politického, jest od wlády zwláště k tomuto cíli prozatím najata a zřízena. Wětší polowice jest amfitheatrálně pro posluchačstwo přistrojena a menší powýšená část pro saud samý. Tato poslednější jest welmi wkusně zřízena: zábradlí dělí ji od posluchačstwa, naproti zábradlí zrowna w prostředku jest weliký stůl pro úřad. Po obau stranách tohoto při dwau zwláštních stolkách sedí na lewici zástupce státní, na prawici písař auřední. Po prawé straně jest dwanáctero sedadel pro porotu a po lewé sedadlo obžalowaného; za ním místo pro wšechny ty porotníky, kteří sice powoláni byli, awšak nesaudějí. Pro žalobníka byl stůl na lewé straně mezi úřadníky a mezi zábradlím ustanowen, při samém zábradlí po obau stranách lawice pro swědky. Nepotřebujem snad ani podotknauti, že posluchačstwa se sešlo tolik, co jen místnost snesla. Na galerii pozorowati bylo jen paní, a sice do konce jednání. Předmět tohoto prwního saudu byla žaloba strany zneužívání swobodného tisku, a jest skutečně podiwné, že práwě tisk to štěstí má, uwáděti do na šich saudů weřejnost a austní jednání s porotau. Pan Pešina, měšťan a klobaučník Malostranský, aud býwalé Swornosti, byl po swatodušních událostech po 17 dní na hradě Pražském we wězení držán. Po propuštění swém wydal dne 30. čerwence we zdejších něm. nowinách Constit. Allg. Zeitung aus Böhmen jakožto inserat článek se swým wlastním podpisem, we kterém winí p. Šebelku, měšťana Malostranského a majora býwalého ostrostřeleckého sboru ( nyní 6. práporu ), že jej jakožto nectný denunciant u wojenského saudu udal, a nazýwaje p. Šebelku podlým člowěkem, předstíraje mu, že on sám p. Šebelka we swatodušních událostech jakožto předstawený národní gardy swé powinnosti zanedbal. P. Šebelka pohnal pro tento článek p. Pešinu před saud, a to byl předmět dnešního jednání. Práwním zástupcem p. Pešinowým byl J. U. D. Fryč, a p. Šebelkowým J. U. D. Likawec. Jednání samo započalo se českau řečí p. předsedníka saudu dra. Rozkošného, we které krátký popis poroty samé důležitost tohoto saudu wyslowil. Zároweň podotknul p. president w pěkných myšlénkách důležitost swobody tisku a potřebu, aby ze zneužíwání této swobody netrpělo. Napomínal též, aby se rownopráwnost obau národností i w porotním saudu uznáwala a strannictwí wšeliké zamezilo. Když budau strany české, že se bude jednati česky, když německé, německy, a když budau míšené, w obau jazycích. Konečně napomenul ještě posluchačstwo k tichosti, aby při saudu ani libost ani nelibost nikterak neprojewowalo. Tuto celau řeč přednesl p. president ještě w jazyku německém, načež nastaupilo čtení jmen powolaných 36 porotníků, z kterýchžto dwa, pp. welkokupec Kolb a dr. Haas, ale přítomni nebyli, začež p. president oznámil, že zákonnímu trestu propadnau, poněwadž jest porota nejenom čestné wyznamenání, nýbrž i powinnost občanská. Nyní odstaupili wšichni porotníci a náhradníci jejich ( 9 ) i s auředníky do postranního pokoje, a tam počalo wylučowání. Ze 36 porotníků, kterýchžto jména se pro každý pád losem wytáhnau, může i žalobník i obžalowaný každý dwanáct dle libosti wylaučiti, a teprwa těch dwanáct, kteří zůstanau, jest wlastní porota, která saud a nález činí. Od strany p. Šebelkowy wylaučeni jsau: pp. Bubeníček, Burka, Bečwář, Grabinger, Hanka, K. Hawlíček, Horáček, Chauer, Polz, Tieftrunk, Tomíček, Schmuzer. Od strany p. Pěšiny wylaučeni jsau: pp. Brosche, Bamberger, Bergauer, Zintl, Dausek, Kraft, Kopplinger Mieschtian, Procházka, Torsch, Theumer, Wyskočil. Zůstali tedy jakožto porotníci pp. Čihák, Janaušek, Lieben, Birnbaum, Brettschneider, Hlawáč, Unschuld, Kleinberk, Meissner, Wítowský, Greif, Holeček. Nyní se opět wšichni do sálu nawrátili a každý na místo swoje ustanowené se posadil. Podobným spůsobem jako porotníci byli též wylaučením wywoleni tři náhradníci pro tento pád, kdyby mezi jednáním nějakau náhodau některý z porotníků odstaupiti musel. P. president učinil wywoleným porotníkům napomenutí, aby nestranně a sprawedliwě saudili, načež také každý z nich osobně weřejně přísahu složiti musel. Nyní čtena jest žaloba na p. Pešinu, kterážto obsahowala hlawně tři punkty: 1. Že p. Pešina we swém článku udáwá, jakoby jej p. Šebelka na hradě Pražském byl u saudu udal, že on ( p. Pešina ) w obecném dwoře Malostranském špičáky pro lid wydal při bauřkách swatodušních. 2. Že p. Pešina o p. Šebelkowi we swém článku prawil, že sám pan Šebelka ani neceknul, když se barrikády stawěly. 3. Že p. Pešina o p. Šebelkowi w onom článku prawí, že proň 17 dní zawřen byl, a proto jej nazýwá mizerným denunciantem. P. Šebelka nazýwá takowé wýroky p. Pešinowy falešnými a lžiwými a žádá, aby byl p. Pešina za to odsauzen na tři dni a na náhradu 6 zl. stř. auředních wýloh. Nyní přečetl písař auřední onen swrchu podotknutý článek z now. něm. Const. Allg. Zeitg., a potom též německé wyswědčení od některých Malostranských w ten smysl, že p. Šebelka od počátku swatodušních bauří až do přijití wojska na Malau stranu národní gardu tamější komandowal a wůbec se o zachowání pořádku wšemožně přičinil. Jak mile ale prwní podpis tohoto wyswědčení, t. jméno L. Fortner, přečten byl, nemohlo se posluchačstwo od hlasitého smíchu zdržeti. Nyní předwoláni byli swědkowé obau stran, a sice ze strany žalobníkowy: pp. Fortner, Hildebrandt, Windsteiger, Franiek, Breyl, Scheib, Herrmann, Beck, Gürtler, Schiebel, Stefan ( pokrýwač ), Schnell, Brábek, Peukert, Nowák, Kundratic, Schrödel, Erben ( staw. archivář ), Künzl, Demartini, wšichni tito jakožto podepsaní na onom wyswědčení, pak Woráček, obecní hospodář Malostranský, a Král, čtwrtník, jakožto swědkowé obau stran. Tito dwa byli napřed wyslýcháni, a sice takowým spůsobem, že wšichni swědkowé museli do postranního pokoje odstaupiti a jeden po druhým do sálu k swědectwí powoláni byli. Woráček wyřknul, že dne 21. čerwna jemu p. Šebelka řekl, aby šel se dostawit ke komissi na hrad. Tamž byl wyptáwán na to, co se w čas zbauření w obecním dwoře přihodilo, že dle prawdy wyznal, že p. Pešina ještě s jedním jemu neznámým pánem asi deset špičáků pro lid wzali. P. Likawec táže se, ptali-li se jej na zámku o Pešinowi zrowna, a řekl-li mu p. Šebelka, že bude skrz Pešinu na zámku wyslýchán. Woráček odpowídá, že neptali, a že mu Šebelka prawil, že to nepochybně bude skrze to, co se w obecním dwoře přihodilo. Dr. Fryč: „ Ale tento swědek w předběžném wyšetřowání jinak wypowěděl: žádám, aby se jeho wýpowěď přečtla. “ Čte se a zní tak, že p. Woráček již z otázek při saudu wojenském mu daných poznal, že již saud o tom wí, že p. Pešina špičáky wzal. Dohnán od p. Fryče potwrdil swědek nyní opět swé předešlé udání a předwolán jest druhý, Král. Tento prawil po složené přísaze, že se dne 21. čerwna s p. Šebelkau sešel, když tento Woráčka hledal, a že jemu Šebelka o tom prawil, že se ty špičáky z obecního dworu ztratily, že též přítomen byl, když brzy na to i Woráček sám přišel, že ale opodál stoje nerozuměl, co jemu Šebelka prawil. Na žádost zástupce dra Fryče byl i tomuto swědku přečten protokol jeho wlastního wyznání w předběžném saudu, kde prawí, že Šebelka posílal austně Woráčka před saud na hrad Pražský. Swědek Král stojí nyní ale na tom, že slyšel jen slowo „ pohnání “ ( Vorladung ), ne ale kam a w jaké wěci. Nyní byli powoláwáni jeden po druhém ti swědkowé, kteří byli podepsáni na onom wyswědčení, na žádost dra. Fryče byli skoro wšichni pod přísahu wzati, a wětšina z nich musela se přiznati, že teprwa we středu p. Šebelku widěli, ačkoliw na onom wyswědčení mluwějí o počátku zbauření, kteréžto ale byl w pondělí a auterý, z čeho již neprawdiwost jejich wyswědčení patrná byla. Swědek Bek neuznal prawdiwost swého podpisu, též tak dr. med. Nowák, Kundratic ( který myslí, že to jeho syn podepsal ), Erben. Strany tohoto posledního stala se rozepře mezi zástupci, p. Likawec prawil hned napřed, že od tohoto swědka ustupuje, poněwadž je mýlka w osobě, p. Fryč tomu upíral, poněwadž tento zde přítomný pan Erben skutečně jest stawowský archivář, jak udáno od p. žalobníka samého. Směšná byla poněkud častá otázka p. Likawcowa k swědkům, widěli-li p. Šebelku lid bauřiti, čehož owšem zapotřebí nebylo swědectwím dotwrzowati, poněwadž se mnozí z těchto swědků sami hlásili, že p. Šebelkowi nejwíce proto wyswědčení dali, poněwadž se o něm powídalo, že ležel ty dni w posteli. P. Herrmann welmi naivně podotknul, že ani wyswědčení nečetl, když ho podepsal. Někteří též powěděli, že ono wyswědčení we winárně u p. Schnella podepsali. Mnozí též sami wyřknuli, že widěli sice p. Šebelku, ne ale jakožto kommandanta národní gardy, poněwadž se žádná garda nesešla. Nejsměšnější z nich byl p. Demartini, mužíček welmi řečniwý, jenž s ohromnau šawlí se před saudem objewil a tak mnoho mluwil a o wěcech dokonce sem nepatřících, jako ku př. o nemoci swé ženy, o lázních, o swém cestowání, že bylo těžko prawý smysl swědectwí si wybrati, jenž jest ten, že p. Demartini sám teprwé wečír w pondělí na Malau Stranu přišel a tedy p. Šebelku celý den widěti nemohl. ( Dokončení budaucně. ) Porota wyřkla po poradě 1[polovina]hodinnowé, že jest p. Pešina newinnen, a tím se saud we čtyry hodiny ukončil, započat byw po dewáté hodině.", "id": 1296}
{"text": "22. prosinec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [Poučné články], Titulek: Kapitola o kritice. (Pokračování.), Autor: Havlíček, Karel\nKapitola o kritice. ( Pokračowání. ) Mnozí snad z laskawých čtenářů, zwláště kteř jsau drobet slabší paměti, na tuto naposledy dne 17 Unora w čísle 14. České Wčely posledně podanau kapitolu dokonce zapomněli a kteří nezapomněli, přece se již za ten tak dlauhý uplynulý čas s koncem kdy setkati ani nenadáli. Ačkoli sice ona „ kapitola “ co aforistický článek i bez ukončení, smysl by měla, přece nicméně i dle formální powinnosti swé ji nyní po roce ukončíme. Kdo si wše na dobrau stránku wykládá, ráčiž si pomyslili, že spisowatel po celý ten rok o této wěci dále přemýšlel. A wšak nikdo nebuď k ničemu nucen. Red. Chcemeli oprawdu prakticky o kritice ( w obyčejném smyslu toho slowa ) něco podotknauti, musíme ji přede wším rozwrhnaut na dwě zcela rozdílné a nestejné polowice: totiž kritiku díl naukowých a wědeckých a kritiku uměleckých wýtworů. Zdálo by se, že nemůže wlastně we wěci samé weliký rozdíl býti, a wšak ten wězí w přirozenosti samých posuzowaných předmětů. Wěda každá ( filosofii wyjímajíc, která ale oprawdu mezi wědy nenáleží, což zde dokazowati obšírno by bylo; a k wěci samé nyní nepotřebno jest ) sama w sobě jistými pewnými, dobře určenými hranicemi obmezena, a proto jasná a patrná jest, a proto posuzowatel wědeckého spisu nechceli sebe w potupu a w posměch uwrci, newyhnutelně aspoň tolik wědě té, do které spis náleží, rozuměti musí, jako spisowatel, neli wíce; tu jest ku kritice zapotřebí známostí wěcnatých, které se nedají 408 nějak jen na oko líčiti. Kritik udati musí jak dalece spisowatel spisem swým rozšířil okres známostí we wědě swé, co nowého přidal ke starému již známému, jaké bludy odkryl w dosawadních saustawách atd., což se wšechno bez známosti w též wědě nikterak státi nemůže. Aby wšak nám někdo zle nerozuměl, musíme zde dodati, že zde wědu béřeme w poněkud jiném a sice širším smyslu, než obyčejně, newylučujíce ze wědy i tak zwané prostonárodní spisy o podobných předmětech, což již také lehko z toho uzawříti možná, že stawíme wědu ( Wissenschaft ), naproti umění ( Kunst ). K tomuť každý saudný milerád přiswěčí, že jest k dobrému prostonárodnímu spisu, k. př. o fisice, wlastně wíce a důkladnějších známostí fisikalních zapotřebí než ke spisu o tom samém předmětě w tak zwané wědecké suché formě, poněwadž jest tíž wyložiti neučenému než učenému; nepočítajíc k tomu ani jiných psychologických atd. wědomostí a zkušeností, které si newyhnutelně dobrý prostonárodní wykladač napřed získati musí. A proto také neschwalujeme to takowé shůry se díwání a nosem pokrčowání suchých formulkowitých wědařů na prostonárodní wykladače, které oni we swé školácké nadutosti daleko pod sebe stawí, proto že jejich spisům každý rozuměti může. Za našich časů také oprawdu tito prostonárodní wykladatelé nauk w mnohem wětší jsau wážnosti jakožto lidé w každém ohledu swětu prospěšnější, wěda, odložiwši paruku swau, nestydí se wstupowati mezi weškeren lid, udělujíc štědře a užile wšeliké swé těžké a pracně dobyté resultáty každému, byť by do cechu nepřipsanému. Na kritikowání knih takowých naukowých a wědeckých nepustí se tak snadně nikdo bez potřebných známostí, poněwadž by, jak již praweno, newědomost swau jistě objewil. Tu každá špatná kritika nematauc nic wšeobecné mínění padá na hlawu samého kritikáře. Zcela jinák stojí w tom ohledu kritika díl uměleckých. ( Pokračwání. )", "id": 1297}
{"text": "19. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O nedoražení pošty z Prahy do Kroměříže], Autor: Havlíček, Karel\n* * * H. B. – Z Kroměříže dne 16. pros. Dnes ráno nepřišla sem žádná pošta z Prahy: jako blesk roznesla se hned tato zpráwa mezi wšemi poslanci, a střašliwá domněnka byla hned wýkladem. Již dříwe dowěděli jme se, že w Praze prý nějaké nedorozumění panuje strany nowé strážnice a. t. d., což diwu w těchto rozkwašených časích, jestli se někteří zapálenci z obau stran do sebe dají? – Když jsme ale nějakau dobu w trapliwé nejistotě přestáli, objewila se teprwa prawá, ale nepatrná příčina – nějaký nepořádek na železnici! Jakoby nám kámen spadnul s prsau, a tu jsme teprwa tím weseleji se wysmáli těm našim wysoce wáženým přátelům, kteří s patrným potěšením si dříwe mezi sebau wyprawowali: Die Prager Post ist ausgeblieben, es giebt dort was!", "id": 1298}
{"text": "29. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Čechy], Titulek: [Otisk z Pražských novin], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] Pražské nowiny píší w auřední části: K oprawení článku w Národních Nowinách od 26. září 1848 č. 143, písmenami H. B. znamenaného, stranu narízeného prý od wysokého ministerstwa weřejného wyučowání zawedení českého jazyka za powinnau wyučowací řeč na gymnasiích, uweřejňuje se tuto dotčený článek seslaného stranu této wěci wys. ministerského přípisu od 18. září 1848 č. 6143 doslowně, jakož následuje: „ Na gymnasiích německých okresů zawede se český jazyk co swobodný učební předmět. Na gymnasiích českých okresů má se český jazyk a literatura přednášeti co powinný předmět, a nad to učiti mimo náboženstwí ještě přírodopisu, dějepisu a zeměpisu w jazyku zemském. “ W Praze dne 27. září 1848. Od c. k. českého zemského presidium.", "id": 1299}
{"text": "11. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Z Moravy], Titulek: [Výzva], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] My nyní w Praze shromáždění poslancowé říšského sněmu wybízíme swé saudruhy stejně smýšlející wšech na sněmu říšském zastaupených rakauských zemí, aby se dne 20. října t. r. w Brně na Morawě jistě shromáždili k saukromné poradě o potřebných pro blaho celé říše krocích k pojištění parlamentární swobody a bezpečného trwání auslawniho sněmu říšského. W Praze 10. října 1848. Palacký. Pinkas. Rieger. Nebeský. Stiebitz. Staněk. Tyl. Schneider. Hamerník. Král. Kratochwil. Kaubek. Šediwý. Schönhansl. Wocel. Půlpan. Wěžnický. Jelen. Reichert. Brauner. Hawlíček.", "id": 1300}
{"text": "19. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [poznámka k překladu článku z Constitutionelles Blatt], Autor: Havlíček, Karel\n( Wčerejší Const. Bl. aus B., z kterého jsme tyto wědomosti [ začátek u wýtahu ] wzali, připowěděl, že je we weč. listu ukončí; poněwadž se to ale nestalo, nemůžeme i my ukončení podati. Red. )", "id": 1301}
{"text": "30. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Návěští literární, Titulek: [Nová Jungmannova kniha], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hwězdičky ] Obracujeme pozornost obecenstwa na knížky od p. prof. Jungmanna práwě wydané w obau jazycích, a sice: Otázka o užíwání jazyka w Rakausích. Die Sprachenfrage in Österreich, jednající o předmětu, jenž práwě nyní nejwíce na sebe obrací pozornost politiků rakauských. Můžeme směr této knížky dobře schwáliti a ji každému odporučiti, kdo rád o této záležitosti přemýšlí. Pan prof. Jungmann, známý wydawatel a redaktor časopisu pro reformy gymnasiální, měl při sepsání tohoto spisu nejwětší zřetel na gymnasia. „ Pokus rozřešení této weledůležité oázky [ l/t ] časowé, jak zwláštní interessy jednotliwých národností w mocnářstwí, tak jejich úzké a trwanliwé spojení k welkému a mohútnému Rakausku na zřeteli mající s zwláštním wzhledem na Čechy “ ‒ sám p. prof. nazýwá swůj spis, a skutečně spis této úloze dostál.", "id": 1302}
{"text": "18. leden 1849, Zdroj: Národní nowiny, Část: Z Prahy., Titulek: [Výbor Slowanské Lípy], Autor: Hawlíček, Karel\n‒ Wětšinau hlasů jsau následowní pánowé do wýboru Slowanské Lípy zwoleni: Šumawský, Sl. Wáwra, Sabina, Rittersberg, Hanka, Wác. Seidl, Antonín Wýšek, Gauč. Rott, dr. Chrudimský, dr. Šebek, P. Štulc, Stefan, dr. Šwestka, Skřiwan, dr. Podlipský, Liblínský, dr. Pečírka, dr. Pichl, dr. Špott, Fingerhut, Zap, Mánes, Hellich, W. D. Lambl. dr. Gabriel, dr. Kaspar, Špatný, Opic, Greif, Erben, Karel Hawlíček, dr. Kodým, Wunš, Neubauer, Šurowský, Wiesner, Košut, Decker, Wojt. Deym, Hanuš Kolowrat, Rupert, Arbeiter, Chlaupek, Dittrich, Paul, dr. Opic, Frant. Hawlíček, professor Jodl, dr. Jordan. Za náhradníky zwoleni jsau pp. Jelínek, kupec, Winter, Sláma, Brádka, Kotrč, Eiselt, Gritzner, Procházka, Šwanda.", "id": 1303}
{"text": "1. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Merenda v Květech.], Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. Referát o merendě we wčerejších Kwětech ( čísl. 25 ) strany deklamace w tom ponaprawiti musíme, že se místo „ přednášela se deklamowánka, které wšak pro nešetrnost rozníceného harlekína a několik jemu podobných pouze ti oučastni byli, jenž se na blízku deklamatora nacházeli, “ – raději mělo říci: přednášela se deklamowánka, kterou wšak pro roztržitost obecenstwa, wzniklou z nezanímawosti té deklamowánky jenom ti sužowáni byli, kteří se u samého deklamatora nacházeli. – Mezi těmito nešťastníky byl také jistý čerkes, jenž při celé deklamaci tak bolestně a wšak potichu zíwal, že by se i sami Rusowé widouce to nad ním byli slitowati museli, a od kterého Čerkesa také tuto zpráwu máme, a kterému ta deklamace na celou noc dobrý humor pokazila, jak se otom we wčerejších „ Ost und West “ dočísti můžeme. Newěříli tomu wážená redakce Kwětů, může tu deklamaci tak, jak na merendě přednešena byla ( a ten Čerkes si ji dobře pamatowal ), wytisknouti, pak ať obecenstwo samo rozsoudí. Dle národní powěsti Čerkesské zčeštil H. Borowský.", "id": 1304}
{"text": "11. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Osvědčení městské rady], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] Městská radda Pražská wydala následující weřejné oswědčení: Wzpaura, wražda a pych uwedly we Wídni w nebezpečenstwí garancie swobody; straně překotu podařilo se, přiměti našeho ústawního císaře a krále k autěku, přiwésti pod wládu hrůzy říšský sněm, w němž nyní posawádní menšina, nešetříc řádu a zákonu, nezákonní usnešení činí. We jménu a we smyslu loyalního obywatelstwa Pražského ohražujeme se proti wšem usnešením nezákonně we sněmě říšském učiněným, klademe odpor proti shromáždění, které, zajisté proti wůli wětšiny lepšího obywatelstwa Wídeňského, překročujíc swé plnomocenstwí w menšině k uzawírání neschopné o wykonáwací moc by se pokaušelo. W násilném swržení ministerstwa, jednajícího we srownalosti s wětšinau swobodných zástupců swobodného národa, newidíme pozdwižení šlechetného národu k obhájení swých skrácených práw, ale jen zločinnau zpauru a bezwládu. Wyznáwáme příchylnost swau k rodině císařské, k ústawní demokratické monarchii, wyznáwáme pewně a slawně, že edno [ jedno ], samostatné Rakausko opět musí wzejíti z chaosu, jaký dnes ošemetné nástroje překotu z Rakauska učinili. Jen w samostatném Rakausku může se wzmáhati, wzrůstati země česká i její hlawní město. Důwěřujeme se w císaře a pewně spoléháme se na císařské jeho slowo, nepřipaušlějíce sobě žádné bázně prázných strašidel zpátečnictwí, jakýmiž jen swedená částka obywatelstwa se dá ustrašiti a k zlému potřebowati od strany zločinného podrýwání: we straně této jen leží nebezpečenstwí prawé swobody lidu. Obywatelstwo země české doufá, podáwajíc wěrnost a příchylnost, také wěrnost od swého krále. Wyzýwáme loyalní obywatelstwo Pražské, abyste pewně a upřímně držíce dohromady pokoj a pořádek zachowáwali, wšeliké dráždění činných pomáhačů Wídeňské bořiwé strany odhodlaně odmítali a bedliwým zřetelem střehli. Wystříháme obywatelstwo Pražské před nebezpečenstwími anarchických snah, jenž Čechy w neštěstí a wěčnau služebnost uwrhnautí zamýšlejí; pročež pewně a wěrně při sobě stůjte; nám Čechům budiž w dějinách zachowána sláwa, že jsme nawzdor wšernu osočowání zůstali wěrnau podporau monarchie. Swornost síly dodáwá; zachowejtež tedy swornost, w ní leží wítězstwí nad nepřáteli i osočowateli našimi. W Praze dne 9. října 1848. Purkmistr a radda městská. Waňka, purkmistr. ‒ Prokop Richter. ‒ Dr. Rozkošný. ‒ Fiedler. ‒ Frant. Dittrich. ‒ F. L. Jaroš. ‒ Dr. Josef Frič. ‒ Jan Slawík. ‒ Wáclaw Seidl. ‒ Jan Meisner. ‒ Jan Nowotný. ‒ Jan Špott. ‒ V. J. Rott. ‒ Karel Suchý. ‒ Med. Dr. Hofrichter. ‒ Dr. M. Pinkas.", "id": 1305}
{"text": "1. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy, Titulek: V Belgii, Autor: Havlíček, Karel\nZahraničné zprávy. V Belgii. W weřejné schůzce Brusselské akademie dal král Leopold patrný důkaz, jak si flémské řeči wáží. W Belgii panuje francouzština, a domácí národní jazyk flémský welmi potlačený, teprw nyní přičiněním některých wlastenců flémských zwelebowati se počíná. W této schůzce opět se naschwál o flémské literatuře ani zmínky neučinilo od nenáwistiwého presidenta, a celá ta slawnost byla francouzská. Tu král po ukončeném sezení, přistoupiw k Nestoru flémské literatury Willems-owi prawil: „ Doma se pilně zanepražňujeme flémštinou. Syn můj, hrabě Flamandský, přinesl mi dnes flémské werše w přání, welmi dobře se mu podařili, welmi dobře. “ „ Pane králi! “ odpowěděl Willems — „ jenom jeden zde nechce o flémštině wědět, a sice pan president. “ Král se usmál. Mezi pěstiteli národního jazyka způsobilo takowé nestranné wyřknutí králowo welikou radost.", "id": 1306}
{"text": "22. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [odmítnutí výzvy kanovníka V. J. o odnímání statků], Autor: Havlíček, Karel\nSplnomocněn wysokým nařízením ( jak sám w dopisu prawí ) wyzýwá pan kanowník V. J. skrze vikariátní auřady kněžstwo farní, aby prý mu bylo důležitostí srdce, získati co možná nejwíce podpisů na žádost centrálního katolického wýboru říšskému sněmu, aby se duchowním statky neodjímali. Předewším wěz pan kanowník, že české kněžstwo farní nezapomnělo a bohdá ani w této rozhodné době nezapomene slowa zakladatele swého: „ Neskládejte sobě pokladů na zemi, ale skládejte sobě poklady w nebi — nebo kde jest poklad twůj, tuť jest i srdce twé; “ — a protož zachowání statků nikdy důležitostí srdce swého učiniti nemůže. Na statcích kněžstwa nespolehá blaho církwe. Byly časowé církwe, a snad ti nejskwělejší, když chudá jsauc na statky, bohatau se proukázala w čistotě wíry a mrawů; byly časowé církwe, a snad ti nejsmutnější, když nadána statky a welikým panstwím na mrawích schudla, a zardíti se musila nad welikým počtem prelátstwa takowého, které uměleji mečem nežli kalichem, raději žezlem nežli pastýřskau berlau wládlo. Horlíte, aby církew statky neztratila? Známe tuto horliwost, není to péče o církew, nýbrž auzkost o weliké příjmy swé. A protož marně wyzýwáte, pane kanowníku, kněžstwo farní, tato důležitost waše nebude nikdy důležitostí srdce našeho; my doufáme, že demokratický princip též w církwi místa dojde a swobodě cestu proklestí, a to zajisté ne swobodě takowé, o které nedáwno prohlásila hierarchie česká: každá Appellatio ab abusu polestatis ecclesiasticae k civilnímu saudu jest proti swobodě církwe; my doufáme, že se nám dostane wýžiwa, jakáž pracujícímu kněžstwu sluší, byťby i mnohého minula naděje: býti in floribus. Že wšak se nám w dopisu tomto na ruku dáwá podezřelý, ať nedím auskočný způsob, jakým bychom nejlépe wymáhati měli podpisy od osadníků swých, to musí každého z nás hlubokau oškliwostí naplniti, a jedině příčina jest tohoto weřejného ozwání, aby budaucně cos podobného od nás se nežádalo. — Listy k podpisům zaslané jdau od fary k faře prázné.", "id": 1307}
{"text": "21. říjen 1848, Zdroj: Národní Noviny, Část: X, Titulek: Pánům spisovatelům českým, Autor: Havlíček, Karel\nKomitét, zřízený k wydáwání českých školních knih gymnasialních, jichžto tisk pro nastáwající pilnau potřebu již tuty dni započíti má, přeje si wejíti w poradu s pány spisowateli českými stran prawopisu, jehož by se při oněch knihách nejwhodněji užíti mělo. I činí tedy slušné pozwání ku společné schůzce w českém národním Museum w neděli dne 22. t. m. o 11. hodině dopolední, kteráž aby hojně nawštiwena byla srdečně si přeje. W Praze dne 20. října 1848.", "id": 1308}
{"text": "???. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Ministerská zřízení], Autor: Havlíček, Karel\n– Za ten čas, co našim nowinám byla zamezena cesta k obecenstwu, wydalo ministerstwo několiko zřízení, která tak hluboko zasahují do žiwota, že je, ačkoliw opozdělé, přece newáháme předložiti, ne-li najednau, alespoň tak, jak prostora stačí, jedno po druhém. Prwní spis od ministerstwa wydaný zawírá w sobě: Základní rysy nowého zřízení saudního. Pro důležitost je překládáme celé, nečekajíce překladů auředních. I. Ustanowení obecná. §. 1. Budaucně budau tyto saudy: Saudy okresní, okresní saudy sborowé, zemské saudy, saudy kausální, wrchní zemské saudy a nejwyšší neboli kassační saud. §. 2. W občanských práwních záležitostech sauditi budau prawidelně: w prwní instanci saudowé okresní jakožto saudcowé jednotní; we druhé saudowé zemští, we třetí wrchní saudowé zemští. W záležitostech, jenž jsau přikázány k saudům zemským a kausálním, saudí wrchní zemský saud jakožto druhé, a nejwyšší saud jakožto třetí instance. W práwních záležitostech sporných platí za zásadu rozdělení saudů na tři, w záležitostech kroměsporných jediné odwoláwání na druhau instanci. §. 3. U wěcech trestních sauditi budau podle ustanowení zwláštního zákonu o příslušnosti, jenž wydán bude, saudowé okresní a okresní sborowé we wšech těch případech, které porotním saudům k rozhodowání pozůstaweny nejsau, w těchto pak saudowé zemští; w dálší instanci tedy wrchní saudowé zemští a kassační saud. §. 4. Saudy, audům rodiny císařské a wojsku ústawau pojištěné, tímto zřízením saudním se nedotýkají. Taktéž zůstanau ustanowení založená w poměrech mezinárodních, o saudech osob, které požíwají práwa kromězemnosti ( Exterritorialität ). II. Saudowé okresní. §. 5. W příčině saudnictwí rozdělí se auzemí korunních zemí na okresy, jejichžto welikost wyměřena bude podle poměrů místních a lidnatostních. §. 6. W každém okresu bude okresní saud. Saudowé okresní rozděleny budau dle rozličné swé welikosti a lidnatosti we třídy, a dosadí se na ně okresní saudce, pak potřebný počet náměstků saudních a jiných pomocních auředníků. §. 7. Saudcowé okresní a jejich náměstkowé sauditi budau jako jednotní saudcowé. §. 8. W řízení trestním saudowé okresní nalézati budau: a ) we wšech přestupcích, jenž přikázány nejsau k obecní policii, jakožto prwní instance; b ) co se týče nastupowání trestního proti zločinům a prowiněním, náleží jim ta spoluaučinnost, která se jim saudním řádem trestním přikáže. §. 9. W práwních záležitostech civilních dáwá se saudům okresním saudní moc prozatím až do zawedení nowého řízení saudního w rozepřích civilních docela, wyjímajíc jedině působnost w §. 17. saudům zemským zůstawenau. Jediné tam, kde zemští saudowé swé sídlo mají, přikáže se okresním saudům nyní již obmezenější působnost w práwních záležitostech civilních. Jim přisluší: 1. Aby nalezaly w prwní instanci: a ) we wšech rozepřích práwních o určité sumy peněz, nepatřící před saudy kausalní, které mimo auroky a jiné wedlejší platy nejsau wětsí než 500 zl. stř., a kteréž se nepohledáwají ani jakožto část jistinného dluhu, přesahujícího sumu 500 zl. stř., ani jako přebytek, pocházející z wyrownání několikero pohledawků oběma stranám náležitých, jakož i také o jiné wěci mowité a nemowité, když se žalowatel nabídne přijmauti za ně sumu peněz, která podle hořejšího počítání není wětší nad 500 zl. stř. Suma pohledáwaná počítá se podle sumy, o jejížto splacení žádost w žalobě položena jest, třeba by žalowatelů anebo žalowaných bylo několik, anebo se pohledáwaly prošlé sumy běžících auroků nebo důchodů. b ) We wšech řízeních o wýpowědi smluw projednacích ( smluw pachtowacích a najímacích, jakož i smluw w §. 1103 ob. zák. obč. wytknutých, při kterých se přepauští statek za poměrnau částku plodin ) a we wšech rozepřích o puštění a wracení spachtowaných nebo najmutých gruntů a stawení a jiných wěcí, které zákon prohlašuje za nemowité. c ) We wšech práwních rozepřích o rušení držby. d ) We wšech práwních rozepřích, které wznikají ze smluw služebních, námezdních a schowacích: α ) mezi pány a saukromými jich úředníky, officianty a služebnými; β ) mezi žiwnostníky, majiteli dílen a fabrik s jedné, a jejich spráwci, towaryši, učedníky a dělníky s druhé strany, pokud nejsau přikázány před saudy znalcůw; γ ) mezi hospodskými, plawci, wozkami, nákladníky a nákladními ústawy s jedné, a jich hosty, pocestnými nebo objednateli s druhé strany, pro wěci od oněch we schowání wzaté a pro díla těmto učiněná, pokud rozepře takowé nepatří před saudy obchodní; δ ) we wšech rozepřích práwních z pohledawků osob léčitelských za lékařskau pomoc a za dané léky, pak z pohledawků saukromých učitelů anebo saukromých školních a wychowacích ústawů za wyučowání a wychowáwání; ε ) we wšech práwních rozepřích pro škody od lidí nebo od howad spůsobené na gruntech a na plodinách na nich se nacházejících, ačkoli již oddělených. Dále jim přisluší: 2. Poraučeti wšeliká prozatímní zařízení a prostředky pojišťowací i také w práwních záležitostech takowých, o kterých jim nalezati nepřisluší; 3. powolowati a předsebráti wšechny wýkony exekuční, nech se zakládají w rozhodnutích nebo porownáních k exekucí spůsobných, od nich samých nebo od jiného saudce wydaných; 4. wésti gruntowní knihy a opatřowati u wěcech kněhowních, co se týká nemowitých statků anebo práw na ně se wztahujících, kteréž zapsány jsau we weřejných knihách jim k wedení přikázaných; 5. wésti řízení konkursní, pokud nowým řádem konkursním přikázána nejsau k jiným saudům; 6. sprawowati wšechna řízení dobrowolného saudstwí s tím obmezením, které wyplýwá z odkázání jistých záležitostí k saudům zemským, které se nařizuje w §. 17. III. Okresní saudy sborowé. §. 10. W každé korunní zemi zřízeny budau jisté okresní saudy přikázáním k nim zkaušených saudců jakožto přísedníků w saudy sborowé, jenž wykonáwati budau saudnictwí trestní nad prowiněními. §. 11. Okresním saudům sborowým přisluší, w okresu k nim jakožto trestním saudům nad prowiněními přikázaném, říditi a rozhodowati o žalobách z prowinění w prwní instanci. W případech těchto mají uzawření swá dělati we shromážděních ze dwau saudců a jednoho předsedy. IV. Saudy zemské. §. 12. Ku prowedení tohoto zřízení saudního rozděleny budau korunní země na okresy zemských saudů, z nichž každý obsahowati bude počet okresů, přiměřený okolnostem. §. 13. W každém takowém okresu bude zemský saud, we kterém seděti bude předseda a podlé welikosti okresu jeden nebo několiko předsedůw senátů, pak přiměřený počet radních, přísedníků a pomocních úředníků. §. 14. Zemské saudy wykonáwají auřad saudcowský dílem w prwní, dílem we druhé instanci. – Jakožto prwní instance mají uzawření swá dělati we shromáždění dwau saudců a předsedy, jakožto druhá instance we shromáždění čtyr saudců a předsedy. §. 15. W prwní instanci budau zemské saudy u wěcech trestních a ) w užším okresu wykonáwati saudní moc nad prowiněními, w §. 11. na okresní saudy wzloženau, a sice zwláštním senátem; b ) přisluší jim jakožto saudům porotním w obwodu okresu porotního, nastupowání w případech trestních, zákonem porotě k posauzení zůstawených, w objemu, jejž nowý saudní řád trestní ustanowí. Z prostředka saudů zemských powoláwati se budau saudcowé do saudů porotních, a za saudce přezwědní ustanowowáni budau od saudů zemských dle potřeby jak auředníci od zemského saudu k saudnictwí spůsobilí, tak i na jistých místech, jenž se oznámí, saudcowé okresní a jich k saudnictwí spůsobilí náměstkowé. §. 16. Jakožto instance odwolací u wěcech trestních nalezají saudy zemské: a ) o stížnostech proti nálezům, od saudů okresních, o prowiněních wynešených ( §. 8. lit. a. ); b ) o stížnostech proti nálezům trestních saudů o prowiněních, nech wyšly od okresních saudů sborowých ( §. 11. ) anebo od senátu zemského saudu ( §. 15. a ), jen že w případu druhém žádný saudce, který by byl při prwním rozhodnutí aučastnil, nesmí přijat býti do shromáždění dle §. 14. sestaweného. §. 17. W práwních záležitostech civilních rozhodowati mají zemské saudy w celém obwodu swém: a ) w případech prohlášení aumrtních, předsewzatých k wůli opětnému wstaupení w manželstwí a wedení důkazů o skutečné smrti skrze swědky; b ) w rozepřích o rozwedení manželstwí; při rozdělowání a za neplatné prohlašowání manželstwí; c ) w případech ukládání a zdwihání opatrowanstwí pro marnotratnost nebo pro nemoc dušewní, w případech zákonního přijetí dětí nemanželských za manželské, přijetí za wlastní, a wystěhowání; d ) w případech amortisowání státních dlužních úpisů a auwěrních papírů za stejné s nimi powažowaných, a sice ti saudowé zemští, w jejichžto sídle dotyčné auwěrní se wedau; c ) w záležitostech sprawowacích fideikomissů. Nad to se přikázati mají saudům zemským w práwních záležitostech civilních pro objem okresních saudů, které se nalezají w místě jich sídla, ta řízení, která pod tyto ( §. 9. ) anebo pod saudy kausální nepřisluší. §. 18. We druhé instanci nalezají saudy zemské w práwních záležitostech civilních o odwoláwáních proti rozhodnutím saudů okresních. V. Saudowé kausalní. §. 19. Saudowé okresní, směneční a pomořští tam, kde jsau, s příslušností sic w zákonech wytknutau, prozatím zůstanau. Taktéž mají saudowé komorní až do přeměnění komorního zákonodárstwí řízení swá dále wésti. §. 20. Na takowých sídlech saudů zemských, kde obchod wyhledáwá saudu obchodního, aniž takowý oddělený se nachází, sestawí se obchodní senáty, přiberauc do nich hlasující audy ze stawu obchodnického. §. 21. Zřízení nowých saudů obchodních a znaleckých, jich uspořádání a příslušnost, jakož i příští auřední působnost saudů obchodních při konkursech obchodníků wyměřeno bude zwláštními zákony. §. 22. Práwo hornické má se od spráwy hornické a hutnické zauplna odděliti. K wykonáwání hornického saudnictwí sestawiti se mají u těch saudů zemských, které se podle polohy a potřeby nejlépe k tomu hodí, senáty, přiberauc do nich technicky wzdělané audy z hornictwa a hutnictwa s práwem hlasowacím, jenž mají wykonáwati saudnictwí hornické w okresích k nim přikázaných. VI. Wrchní saudy zemské. §. 23. Obwody několika saudů zemských pospolu w počtu přiměřeném dělají obwod saudní wrchního saudu zemského, we kterém seděti bude předseda, náležitý počet senátních předsed, přiměřený počet radd s potřebným auřednictwem pomocním. Wrchní saudy zemské mají o wšech předmětech rokowacích uzawírati we shromáždění čtyr saudců a předsedy. §. 24. U wěcech trestních rozhodowati mají wrchní saudowé zemští: a ) jakožto saud půhonný o náwrzích, by obwiněný byl pohnán a před saud porotní se stawil pro wýstupek trestní tam náležitý, ze kterého on byl obwiněn; b ) předsednictwa wrchních saudů zemských mají, k odsuzowání případů k porotě přikázaných, ustanowowati předsedu porotního saudu pro každé sezení zwlášť. §. 25. W práwních záležitostech civilních mají wrchní saudowé zemšti nalézati: a ) kromě sporů o záležitostech k saudům zemským a kausalním w prwní instanci přikázaných, jakožto druhá a poslední instance; b ) w záležitostech sporných o wěcech, o kterých okresní saudowé w prwní a zemští saudowé we druhé instanci nalezli, jakožto třetí a poslední instance, a o wěcech, kde prwní rozhodnutí wyšlo od saudů zemských nebo kausalních, jakožto druhá instance. VII. Nejwyšší čili kassační saud. §. 26. Nejwyšší čili kasační saud sídlo swé bude míti we Wídni, i seděti bude w něm předseda, několik předsed senátních a přiměřený počet radd s ohledem na jednotliwé země korunní. Usnešení swá činí w senátech ze šesti saudců a předsedy. §. 27. U wěcech trestních rozhoduje saud kasační o stížnostech zmatečních proti nálezům wynešeným nad prowiněními od saudů porotních neb od saudů trestních. §. 28. W civilních wěcech sporných nalezá jakožto třetí a poslední instance w těch případech, we kterých wrchní saudowé zemští nalezli w instanci druhé. VIII. Státní zastupitelstwí. §. 29. Při každém saudu zemském budau státní zástupci ( státní prokuratoři ), při každém wrchním saudu zemském, jakož i při saudu nejwyšším čili kasačním generální státní zástupcí ( generální prokuratoři ) s náměstky a pomocními úředníky, jichžto počet se podle potřeby ustanowí. Státní prokuratorstwí u okresních saudů sborowých zastáwati budau náměstci. §. 30. Zwláštním zákonem spořádáno bude zřízení a působnost státního prokuratorstwí. IX. Přechod a ustanowení zawaděcí. §. 31. K zawedení nowého saudního zřízení má se wymezení okresů a obwodů saudních srownale s nowým rozdělením obecním a politickým co nejrychleji wykonati. Jakmile w obwodu některého wrchního zemského saudu příprawní práce budau dokončeny, wykonáwati budau moc saudní nowě zřízení saudowé, počínajíc ode dne, jejž ministr sprawedlnosti weřejně prohlásí, podle působnosti ku každému přikázané. §. 32. Nowí saudowé mají pak ihned auřadowati počnauti, třebas by do té doby nowé zákony o nastupowání trestním nebyly ještě dokončeny a záwazně prohlášeny. – Pro případ tento mají platiti tato ustanowení: Okresní saudowé přejmau až do wydání nowých zákonů w obwodu swém auplnau prawomocnost we případech II. dílu trestního zák. w prwní instanci; we druhé a poslední instancí rozhodowati budau o tom wrchní zemské saudy. – Okresní saudy sborowé a saudy zemské mají do té doby jakožto saudowé wyšetřowací o wšech případech trestních I. dílu trest. zák., které budau spáchány w jejich obwodu ( t. j. w tom, který jim jakožto saudům trestním nad prowiněními jest wykázán ), bez rozdílu wyšetřowání w celé rozsáhlosti wésti a zawřené spisy wyšetřowací zasílati k saudu zemskému, ku kterému jsau přikázány, jenž o tom rozsuzowati má tak jako o wyšetřowáních, které u něho samého byly prowedeny. Posawádní zákony o předkládání nálezů, o upuštění rekursů a rozsudků na požádaní anebo z powinnosti auřadu až do té doby zůstanau w platnosti, i má se předkládání díti k wrchním saudům zemským a k saudu nejwyššímu. §. 33. W práwních záležitostech civilních zůstanau posawadní zákonowé o řížení saudním, saudní instrukce, jakož i ustanowení posawádních jurisdikčních norm, pokud tímto saudním zřízením se nemění, prozatím we platnosti. Ustanowení doplňowací, jichž pro toto bude potřeba, wydány budau we zwláštním předpisu. §. 34. Líčení pří, které se w čas přewádění saudní moci z posawádních na nowé saudy ještě wedau, mají, pokud se týkají srotulowaných rozepří, wyjednáwání a konkursů u posawadních saudů ze saudců prawnických záležících, do konce dowedeny býti od okresních saudů sborowých nebo od saudů zemských, které se na místě nich zřídí. Wšechna ostatní líčení dodána budau, uwědomíc ty, jichž se to týká, k těm saudům, které by podle tohoto zřízení saudního byly příslušné, kdyby w čas početí pře již byly býwaly. §. 35. Rozepře o příslušnost a delegace saudů okresních, kausalních a zemských, co se týká řízení do oboru jejich nyní přecházejících, i těch záležitostí, které budaucné počaty budau, rozhodowány býti mají od wrchních saudů zemských, pakli saudy rozepři wedaucí, anebo oba saudu, od kterých a ku kterým delegací se státi má, w obwodu jeho se nalezají, jinak ale wždy o správně: od nejwyššího saudu. Dokud nowé zákony nebudau wydány, má w rozepřích o příslušnost mezi auřady saudními a spráwními rozhodowáno býti od nejwyššího saudu we smíšeném senátě, wyslyšíc generálního prokuratora, a stížnosti syndikátní mají se powažowati podle předpisů posawádních. §. 36. Spráwa kas sirotčenských a depositních přikáže se tam, kde je k nowým saudům okresním nyní hned přikázati lze není, prozatím k těm saudům okresním, w jejichžto okresu se sídlo posawádní spráwy nalezá. Nowě přibylé mohowitosti sirotčí a wklady schrání se u těch saudů, ku kterým přikázána jsau řízení, na ně se wztahující. §. 37. Dokud nowé knihy zřízeny nebudau, wésti se budau posawadní gruntowní knihy o nemowitých statcích, položených w okresu saudu okresního a do desk zemských newložených u tohoto saudu okresního, posawadní pak desky zemské w sídle zemských saudů oněch měst, kde posawáde býwaly. Taktéž se budau knihy horní až do oné doby wésti odděleně od horních saudů těch, na které wedení jejich posud náleželo. Pro wětší města budau, co se týká weřejných kněh, wydána zwláštní nařízení. §. 38. Záležitosti sprawowací o fideikomissích přejdau na ty saudy zemské, které na místo posawadních auřadů fideikomissních nastaupí. Připadne-li wšak fideikomiss celým swým objemem do obwodu jiného saudu zemského, tehdá jakož i při fideikomissích peněžitých může spráwa wzložena býti na žádost toho, jehož se týká, na jiný saud zemský, jenž se k tomu ustanowí. §. 39. Zwláště se k tomu má prohlédati, aby zawedení nowého zřízení saudního wstaupilo do žiwota, nerušíc běh řádného sauzení. Komisse wlastně k tomu zřízené budau, majíce zřetel k poměrům jednotliwých zemí korunních, dohlédati a říditi odewzdáwání a přijímání řízení od posawadních saudů nowým, zwláště pak kas sirotčenských a depositních a skládání rozličných gruntowních kněh jednoho okresu. Při tom zdržowati nemají potřebná snad likwidowání řízení odewzdacího, založeného na stawu, jenž se skutky zjistiti má. §. 40. Nowá sázení auřadů díti se budau po prohlášení saudních auřadů a míst auřednických w jedné každé korunní zemi zřízených a spůsobilostí k těmto potřebných, na wyžádané náwrhy. Dosazení powažowati se bude, zwláště i také co se týká stanowisk nowých auředníků saudních, předběžně jen za prozatímné, nedotýkajíc se 534 již nabytých práw na wýslužné auředníků státních a těch, kteří se jim rownají, s tím doložením, že při konečném potwrzení a dosažení čas služby počítati se bude ode dne wstaupení do prozatímní služby. Při tomto nowém dosazowání bude se míti zřetel, nehledíc wýhradně k posawadnímu auřednímu postawení osob se hlásících, hlawně k zákonní jich spůsobilosti a zwláštní schopnosti k žádanému auřadu, pak k délce a powaze jich služby w oboru justičním, aniž se přečkaný rok čtyrycátý powažowati má za zákonní, zwláštního prominutí wyhledáwající překážku, wadící prwnímu wstaupení do státní služby. We Wídni 8. čerwna 1849. Na to wyšlo toto nejw. rozhodnutí: Na náwrh Mého ministra saudních záležitostí a s radau Mé ministerské raddy potwrzuji, aby nowé zřízení saudní prowedeno bylo we smyslu předložených, ode Mne schwálených základních rysů, i ukládám Mému ministru saudních zál., aby je we srozumění s dotyčnými ministerstwy co nejrychleji prowedl. W Schönbrunnu dne 14. čerwna 1849. František Josef w. r.", "id": 1309}
{"text": "20. listopad 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Podobizna Karla z Žerotína, Autor: Havlíček, Karel\nPodobizna Karla z Žerotína. Řada podobizen znamenitých našich mužů obohacena jest nyní obrazem tohoto znamenitého pána Morawského ( žiwotopis jeho podáme brzy we Wčele ), kterýžto p. prof. Šembera swým nákladem wydal, kamenopisnau prací p. Šíra, též rodilého Morawana. Heslo wlastimilowného pána tohoto rowněž umístěné pod podobiznau jest: „ Styděti bychom se slušně za to musili, kdybychom se toho dopustili, aby jazyk náš přirozený, tak wzácný, starožitný a rozšířený měl od cizího jazyka wytisknut býti. Tak psal 1610 w raddě Holomaucké: a tak smýšlela před 200 lety wysoká šlechta Morawská. Tak se časy mění. – Original sauwěký této podobizny nachází se u sw. Alžběty we Wratislawi, kde pan Karel z Žerotína we wyhnanstwí bydlel po smutném přewratu wěcí w Čechách 1620. Nebožtík hrabě František z Žerotína dal z ní lonského roku učiniti wěrnau kopii pro rodinnau galerii w Bludowě od Wídenského akademika p. Friedricha též rodilého Morawana ( z Unčowa ), a tato kopie jest kamenotiskem zdařilým rozmnožena. Prodáwá se u Kronbergra a Řiwnáče a u J. Pospíšila za 24 kr. stř. H. B.", "id": 1310}
{"text": "30. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Politika Jihoslovanů, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nPolitika Jihoslowanů. W burném tomto ale welmi wážném čase, kde se jedná o celé budaucnosti každého národu, jsau jediné ony wěci žádaucí, které jsau čerstwý základ, na kterém se musí každý národ pohybowati, rozwíjeti a postupowati. Ten základ je politika – ale politika we wznešeném, šlechetném smyslu. Každý národ pracující w duchu nynějšího wěku má tři hlawní hlediště pro swau politiku. Prwní je hlediště k člowěčenstwu, to jest ke wšem národům swěta; druhé ke swému národu, to jest ke wšem pokolením plemena swého; třetí ke státu, to jest ke wšem obywatelům jedné společnosti sestawené historií, zákonem a zřízením. Prwní hlediště, k člowěčenstwu, postaweno je w nejnowějši době na takowém základu, že se mu nemůže upírati žádný šlechetný národ, žádný čestný člowěk. Tento základ jest: swoboda, rownost i bratrstwí jak k jednotliwým lidem, tak k jednotliwým malým i welikým národům. Postawiwší se na základ tohoto prwního hlediště, musíme se i s druhého hlediště, k národu našemu, wyslowiti pro swobodu, rownost a bratrstwí wšech Slowanů, kteří wšichni zajedno činí weliký náš národ. Z tohoto ohledu musíme ku každému kolenu slowanského plemena rownau lásku chowati; rowně se zasazowati o jeho swobodu i důležitosti, rowně děliti jeho štěstí i neštěstí. Ale jak to můžeme? Tím samým spůsobem, jako to činí a již učinili druzí wzdělaní welicí ewropejští národowé: cestau pozdwihnutí národnosti, cestau silného, wzájemného spolku. Francauzský a anglický národ činí již ode dáwna jedno společné a mohutné, ne pauze národní, ale i státní tělo, a co není wrodné a shodné oněm národům, odwrhne se od nich w naší době. Italie je na cestě, aby interessům wšech wětwí a států národu swého stejný směr dala. Co německý národ činí, widíme den co den okolo nás a kraj sebe. We Wídni, w hlawním městě císařstwí Rakauského, wlaje korauhew spolku německého, a we wšech německých pokrajinách císařstwí rakauského nosí se barwy spolku německého. – Z prostředka rakauských Němců posláni jsau wyslanci na německý sněm do Frankfurtu, aby pomohli utwořiti německý spolek. Náš jasný král přijal před očima wyslanstwa wšech swých slowanských pokrajin z rukau rozníceného německého wídeňského obywatelstwa korauhew spolku německého a ozdobil ní hlawní okno swého císařského dworu. My jsme se tomu radowali, protože se oným skutkem po welikém rakauském císarstwí jasně oswědčil princip potřeby spolku národůw. A proto nemůže ani císařstwí rakauské, ani Ewropa, ani swět proti tomu se zdwihat, když si i Slowané učiní spolek slowanský, když se i Slowané oným směrem hnau, na který uhodili jejich bratrští sausedé a spoluobčané Němci. I Slowané jsau jak Němci rozptýleni po mnohých státech a žijí pod mnohými wládami. I Slowané mají jako i Němci báti se o swau národnost a pak o swau swobodu w smyslu našeho wěku i ducha. Slowané zastupují jako i Němci jisté člowěčské a swobodné myšlénky před druhými národy. Proto nemohau ani Slowané ani Němci jiné politiky míti k národu swému i ke swobodě člowěčenstwa. Ale která cesta wede k takowému spolku národů? Jeden jediný obecný sněm wšech wětwí národu. Nemá se tu k tomu hleděti, je-li wětew malá nebo welká, stojí-li pod tau nebo onau wládau, mluwí-li jižním nebo sewerním nářečím. Tu se má pauze k tomu hleděti, aby se jeden národní duch rozwíjel, aby se jeden národní interes utwořil. Jako se we Frankfurtě wedlé ostatních malých i welkých německých zemí skrze poslance zastupují i Němci z Prus, Sas i Rakaus, tak se mají i na sněmu spolku slowanského, wedlé wyslanců Slowanů ruských, polských, srbských, černohorských, bulharských, bosenských zastupowati swými wyslanci i Slowané pruští, saští i wšech pokrajin rakauského císařstwí, aniž se jednotliwé wlády swrhnau, aniž se osobní zřízení a wlastní důležitosti každé jednotliwé země promění. Které město bude sídlo takowého společného slowanského sněmu, zdali „ Zlatni Prag “ nebo které jiné město – to rozhodne wětšina. Tak také záwisí od wětšiny i to, w jakém jménu a jakým řízením wládnaut bude hlawarstwo tohoto společného slowanského spolku. ( My jsme pewně přeswědčeni, dokládá Redakce Narod. Now. dalm. horw. slow., že se tímto spolkem i otřesené mezi Slowany a Němci přátelstwí nawrátiti a prawé bratrstwí mezi wšech národů uwésti může. ) Třetí hlediště naší politiky, k Uhersku, týče se nás nejblíže jakožto přidružených králowstwí. My jsme před wěky swobodnau wůlí našich předků postawili králowstwí naše pod korunu uherskau i pod wládu zákonitého krále uherského. Pod tau korunau, pod tím králem chcem i dále zůstati, dokud se král a koruna budau moci udržeti. Spojiwše se s korunau, spojili jsme se w zásadě společních interessů i se wšemi obywateli králowstwí uherského. S těmito obywateli, nehledíc na rozdílnost kmene i wíry, žádáme i dále ostati w těsném politickém a bratrském spolku. Ale že se po zásadě nynějšího ducha k tomuto bratrstwu i swoboda i rownost w každém smyslu má připočísti, žádáme od naších spolčených uherských národů auplnau swobodu i rownost wšech národů w zemi uherské obýwajících, pak i wšech jazyků w této zemi wládnaucích. Nechceme trpěti panstwí žádného národu ani jazyka ani stawu, a držet se powěk s oněmi národy i stawy, kterým hrozí záhuba, žeby mohli přijíti o swau národní nebo politickau swobodu nebo padnauti pod jarmo druhého národu nebo stawu. Z té příčiny musíme se wší sílau opříti Maďarům, jejich acsurpowanému národnímu despotismu, jejich bažení po panstwí a zároweň ministrům z jejich kmene, kteří wždy až po nejnowější doby bránili interes národu maďarského, jenž není leč část obywatelstwa země uherské, kteří jsau wšichni dohromady aristokraté, a ne jak to wěk požaduje, i z druhých stawů. Wedlé tohoto obecného hlediště k Uhrům máme ještě zwláštní historické hlediště: my žádáme pro swobodná králowstwí naše, abychom měli swé zwláštní řízení swých wnitřních záležitostí, swůj obzwláštní národní sněm, na kterém mají být zastaupeny i ony částice uherské, které jsau násilím, skrze uherský sněm, neb jinak k Uhersku přiwtěleny, dále i ony části naší wlasti, které jsau pod absolutní wládau wojenské raddy ( pomezí wojenské ). Zůstane nám ještě čtwrté hlediště, k císařstwí rakauskému. Pokud se ono týče Slowanů i druhých w rakauských pokrajinách obýwajících národů, odhowořili jsme již w rozhledu z prwního a druhého našeho politického hlediště. Zde musíme ještě to wyjewiti, že si wládnaucí nyní dynastii, kterau jsme pod Ferdinandem I. přijali, žádáme i na dále za swau uznáwati a, pokud budem moci, brániti. Očekáwáme pak od ní, že nám ony strany co nejdříwe přidruží, které po historii i po zákonu, nebo po krwi i kmenu k našemu státu nebo k jihoslowanskému národu přisluší. Pod oněmi rozumíme Dalmacií, istrianské ostrowy s istriansko-horwatskými okresy i některá pohraničná města krajinská. Ke druhým padá wšechna Krajina i slowenské Korutany a Štýry. Samo sebau se rozumí, žeby wšechny tyto země nic s námi newázalo, leč obecní sněm i banské důstojenstwí, neboť by se každé zemi její zwláštní wlastní wnitřní řízení neporušeně zachowati musilo, aby se potom mysliti nemohlo, žeby která země pod nás spadla, nýbrž že je s námi sdružena. Přiwtělením oným wešly by ony strany samy we swobodný spolek s Horwatskem i Slawonií, jako je mezi Horwatskem, Slawonskem a Rěkau. Wšichni by tím wstaupili w kolo jednoho ducha a zachowali by i na dále swé obzwláštní formy. Iwan Kukuljević, měšťan měst Záhřebu i Osěka. ( Z národ. Nowin horw. dalm. slaw. )", "id": 1311}
{"text": "24. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [kritika vyjádření pátera Sidona proti Slavomilovi V.], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Poslanec okrsku Jičínského p. P. Jan Sidon, gym. katecheta Jičínský, poslal redakci těchto nowin welmi obšírné, a pokud saudíme, dosti hrubé wyjádření proti zpráwě p. Slawomila W., kterauž o Wídni podal Slowanské Lípě, we kterémžto wyjádření spolu p. P. Sidon sám sebe wychwaluje. Redakce Nár. Nowin nemůže takowé wyjádření p. P. Sidona proto přijmauti, poněwadž se s prawdau nesrownáwá. Nám weškerá činnost p. P. Sidona na říšském sněmu příliš dobře známa jest, a nemůžeme o ní mnoho pochwalného pronésti, ačkoli snad p. P. Sidon w saukromých listech ke swým komitentům sám sebe notně wychwalowati neopominul. P. Sidon kromě pošetilé marnosti sotwa čím jiným se wyznamenáwá, a zwláště w posledním čase bylo chowání jeho takowé, že se we sboru českých poslanců o to jednalo, aby p. Sidon ani do porad připuštěn nebyl, poněwadž někdo wždy — podiwným způsobem — našim parlamentárním a národním nepřátelům wšechno zewrubně zjewil, oč jsme se my důwěrně mezi sebau usnesli. Také byl p. Sidon přičiněním p. Löhnera wywolen za místo-předsedu jednoho oddělení we sněmu: proč? — newíme my, ale za to snad wí p. Sidon. Konečný úsudek náš o p. Sidonowi nebude nikdy jiný, nežli že se co do schopností swých sotwa za gym. katechetu, nikdy ale za poslance na sněmu nehodí. Co se jeho charakteru týče, o tom snad ti, kterým osobně znám jest, lépe wěděti budau. Prosíme ale snažně, aby to, co jsme o p. Sidonowi jakožto swé upřímné přeswědčení pronésti museli, nikterak nebylo na ostatní posud we Wídni meškající české deputowané pp. Sadila, Loosa a Šemberu potahowáno, kteří jsau w každém ohledu řádní mužowé a upřímní wlastenci. Přejeme jen srdečně, aby i oni tři již co nejdříwe Wídeň opustili, jsauce přeswědčeni, že swým dlauhým meškáním we Wídni sami proti swému úmyslu chybují.", "id": 1312}
{"text": "22. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Co jest Obec?, Autor: Havlíček, Karel\nCo jest Obec? ( Pokračowání. ) Duch občanský, občanské smýšlení chybí w takowých obcích, we kterých občané we spráwě obecní žádného podílu a hlasu nemají, o zřízení a účelech obce nic newědí, kde se spráwa weřejně a wšem před očima nekoná. Jaký pak diw, že občan nenahlížeje, kterak i jeho oběti k udržení celku newyhnutelně zapotřebí, newida náležitého spojení mezi obtížemi, které pro obec nese, a užitky, jaké od ní béře, poněwadž wždy jen obtíže swé ( daně a služby ) patrně na očích má, prospěch ale ne tak patrně: jaký diw prawím, že se občan takowau obec co nějakau obtíž powažowati naučí, a potwrzen ještě w mínění swém newlídností a nesprawedliwostí auřednickau ( za niž arci obec wždy nemůže ), konečně obec za zjewného nepřítele swého a škůdce drží, a nepřátelsky proti ní jedná, nemoha mocí, aspoň lstiwě a podwodně?! Tak se tedy w takowých obcích, we kterých lid úmyslně w newědomosti obecného zřízení, obecných wýloh a příjmů, obecné spráwy držán jest, tentýž lid naučí powažowati obecné jmění co jmění ne swé, nýbrž cizé a sice jmění bohaté osoby, které to, jak on we swé sprostnosti myslí, málo uškodí, budeli o něco ošizena; platiti daně jest mu nanejwýš obtížno, poněwadž myslí, že on chudší dáwá bohatšímu, jelikož nenahlíží a nahlížeti nemůže, že tyto daně wlastně dáwá jen sám sobě, jako z jedné kapsy do druhé. ( Tu arci máme na zřeteli jen sprawedliwé zřízení obce, kde každý takowé užitky má, jaké obtíže nese a jaké práce koná, kde nejsau marní darmochlebowé žijící z cizí práce, neboť takowá nesprawedliwá obec jest arci škůdnice mnohých občanů. ) A wšak i wzdělanější audowé takowé obce, kteří o takowýchto wěcech dobré nahlídnutí mají, přece wšak zjewně newidí, jakau cestau příjmy obecné jdau na wydání, aniž přeswědčeni jsau, že se wšechno dobře, maudře a sprawedliwě řídí ( poněwadž řízení tajné jest ), i tito wzdělanější občané chowají k obci swé wždy nedůwěru. Takowá občanská neswědomitost a netečnost zmocní se wšech stawů, každý dle postawení swého zkracuje obec a její jmění, ten neswědomitým placením daně, onen podwodnickau aneb aspoň nedbalau službau, jiný zas patrným zlodějstwím. To wšak málo kdo powáží, že konečně jen sebe sám a swé přátele šidí. Neboť když jiní příjmy obce zkracují, wyhýbajíce se podskočně daním, clu atd., jiní zas wydání její zwětšují, konajíce jí špatnau službu za dobrau mzdu, což z toho konečně ze wšeho pojíti může? Jen špatný staw obce, totiž že nemůže tak mnoho 378 prospěšného občanům podáwati, jako by podáwala, kdyby se wšechno swědomitě konalo a odwádělo. A jak směšné, jak dětinské jest při tom celé toto počínání? Žádný nepowáží, že při wšem swém podwodu přece wlastně tolik daně platí, jako by platil bez něho. Obec wypíše tolik daní, kolik na wydání swá zapotřebí má. Ošidíšli ji při jedné dani o několik zlatých ročně, musí ti zas jinau nowau daň uložiti, neboť bez těch peněz, o kterés ji zkrátil, býti nemůže. A tak tedy pro nepoctiwost sám si daně zwětšuješ. Aneb snad myslíš, že přece ty dani ujdeš, a jiný poctiwější ji za tebe zaplatí, a tak přece z podskoku swého užitek máš? O newěř tomu! Tak jako se žádný člowěk držeti nemá za nejdokonalejšího a nejcnostnějšího, tak by se rowněž ( z pauhé skromnosti ) nikdo neměl držet za nejwětšího šibala. Ošidíšli ty obec ročně o 10 zl., powaž že jsau jiní, jenž ji o 1000 zl. přiwedau, a tu pak na tebe přece padne wětší škoda, než jsi wyhrál, neboť ony tisíce také ty nahraditi musíš. Obci peníze nerostau, a co má, má od tebe a twých spoluobčanů, co se jí uzme, uzme se tobě, a co se jí přidá, přidá se tobě. Kýž by bylo možná, aby obec wšechno, oč do roka buď nepoctiwostí neb nedbalostí přiwedena býwá, spočítati, a pak co zwláštní daň, daň nepoctiwosti na každého občana rozwrhnauti mohla, aby se tak odcizená suma nawrátila. Tak by se bohdá brzy naučili patrně a pochopitelně škodliwost jednání swého nahlížeti. Ale nejen tímto obec takowá trpí, že občané powinnosti swé nekonají: nýbrž také pro nedůstatek ducha občanského nikdo pro wšeobecnost nic nepodnikne nad swau powinnost. Co neznáme, to milowati nemůžeme, a co nemilujeme, kterak se budeme pro to obětowati? Takowý nedůstatek ducha občanského zwláště wadí při úřednictwě. Každý dobře nahlíží, jaký jest rozdíl mezi prací s horliwostí konanau, a mezi nádennickau, otrockau. Jak lehko se zanedbá služba nekonaná weřejně? jak lehce se neuchytí při úředníku přewrácené mínění, že swůj úřad ne za powinnost nýbrž za odměnu swau, za prebendu powažuje, a sám sebe místo za služebníka obce za jejího poručníka! Tak zůstáwá obec takowá wždy jen w zakrnělosti, a občané nemajíce w ní důwěry, nejsau jí oddáni, lehce se proti ní popuditi dají, a nakloněni jsau k wzbauření. Obec sama nikdy zkwětati nemůže, a wždy pozadu zůstáwá za jinými, a k tomu jest wždy w nejwětší nebezpečnosti. Zcela jinák stojí obec, we které občan sám swé powinnosti a práwá, zřízení a spráwu obce zná, kde se wšechno přede wšemi a weřejně jedná, a kde každý sám w řízení obce jisté přiměřené má účastenstwí. Tam panuje duch občanský. Daně každý rád platí, nahlížeje potřebnost jich, a jsa přeswědčen o dobrém hospodářstwí s nimi, jakož i o tom, že čím wíc daní dáwá, tím wětší zas užitek béře. Každý wěda, že co obci náleží, také z části jeho jest, bdí horliwě dle postawení swého, aby se ani lehkomyslností, ani nepoctiwostí, aniž jakým jiným spůsobem obci nikde škoda nečinila, žádný nedá si w ničem ukřiwditi, znaje swá práwa; a znaje swé powinnosti, nekřiwdí jinému, a tak obec sílena ze wšech stran, blahodějně na wšechny strany působí, a zas každý nahlížeje wýhody a užitek obce swé, naučí se ji si wážiti, a požíwaje w ní mnohonácterého dobra, miluje ji, jest jí s duší oddán, obětuje se pro ni w čas potřeby, jako se obětuje přítel za přítele. To jest patriotismus, wlastenectwí. ( Pokračowání. )", "id": 1313}
{"text": "8. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Stav církve], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – W Praze dne 7. čerwna. Myslím, že se na dnešní den welmi dobře hodí následující rozjímání. Každý zná z historie osudy církwe w Čechách. Z počátku hned počaly w naší wlasti rozmíšky slowansko-řecké církwe se latinsko-nemeckau, a poslednější zůstala wítězem. Wíme že římsko-latinská církew w naší wlasti nanejwýš se odrodila a pokazila, že opustiwši docela prawý bohumilý aučel swůj, stala se u nás we středním wěku pauhým hierarchisticko-despotickým nástrojem beze wší mrawní kázně, bez swaté horliwosti. Cizozemci lakomí obsazowali mezi sebau bohaté praebendy české země, neumějíce s tím lidem ani promluwiti, který měli šlechtiti a k bohabojnému žiwotu wésti. Newzdělanost, powěra, zištnost, pyšný zhýralý žiwot – to byly obyčejné wlastnosti důstojníků církwe české we středowěku. Následek toho byly bauřky husitské, a jedno zlé chtělo se odstraniti druhým. Český národ pro takowé zneužíwání zanewřel proti wiře latinsko-katolické a chýlil se k protestanstwí, tak že až do bitwy na Bílé hoře wětší část wzdělaného lidu přiznáwala se k ewangelické wíře. Po bitwě na Bílé hoře owšem byla wšude zawedena katoliká wíra, ale jen násilím a wojskem císařským tak že když po 150 letech pod císařem Josefem opět swoboda wíry nastala, dosti patrný počet nekatolíků se najednau w zemi wyskytnul, na důkaz, že po celých těch 150 let jen na oko a z nucenosti ku katolictwí se hlásil, ale potají wždy protestanstwí u sebe zachowal. Každý wí že od císaře Josefa až k nejposlednějším dobám nebylo tak snadno od katolické wíry odpadnauti pro mnohé zákonní překážky a obtížnosti. Nyní ale jest swoboda wíry auplně zase uwedena, a každý občan může podle wlastního přeswědčení beze wšech překážek k jedné ze zemských wír přestaupiti. Ode wšad slyšíme, že se w Čechách wělmi hojně odstupuje od katolické wíry a přistupuje walně k protestantské. My jsme až posawad mlčeli o tom, nyní wšak není čas k tomu, aby se podobné wěci zamlčely; naopak zapotřebí jest pátrati po příčinách takowých událostí. Dobře wíme že kdykoli se buď w těchto listech neb i z jiných stran w dobrém mínění stane nějaká slušná zmínka o wčasných newyhnutelných oprawách katolické církwe, ku kterým hlawně počítáme: zawedení národního jazyka do církwe, zawedení woleb duchowních a biskupů, zrušení dosawadních peněžitých poměrů a uwedení nowých, zrušení coelibatu atd. atd., že se w takowém pádu hned najdau zelotowé, wyhlašující takowé náwrhy za kacířstwí, za newěru, za proticírkewní brojení. Komu ale skutečně blaho národu na srdci leží, a kdo uznáwá, že již déle wedle wzdělanosti našeho wěku podobné nedůstatky w církwi obstáti nemohau, které kromě toho ani newyšly od církwe samé, nýbrž od těch, kteří církwe jen zneužíwali ke swým swětským aučelům: tenť zajisté s bolestí hledí na twrdošijnost, s kterau jistá část wyšší hierarchie urputně se protiwí každé oprawě w katolické církwi. Jaký bude konečně následek této urputnosti? Jaký bude následek toho, když se ještě jedna část duchowenstwa katolického propůjčí za nástroj politické reakci? Žádný jiný než nesmírné přestupowání katolíků k protestantům. Awšak což na tom záleží těm pánům hierarchům, mají-li mnoho neb málo duší, jen když se jim pojistí praebendy a důchody církewní? Schůska biskupů we Wídni potwrzuje nás w tom, že nemáme naděje na žádné oprawy, ačkoli jsau wšechny tyto oprawy takowé, že již w mnohých diécesích katolických skutečně zawedeny jsau, ku př. mezi Rusíny w Haliči není coelibatu a liturgie celá jest slowanská, a žádný je proto nedržel nikdy za špatné katoliky. Si hic et ille, cur tu non Augustine? My wíme dobře, že tato slowa jsau hlas wolajícího na paušti. Ta část kněžstwa, která newyhnutelnost opraw nahlíží, nemá moc uwésti je, a ti kteří by moc měli, nechtějí a chowají se tak, že od sebe odwracejí wšechnu náchylnost lidu, což nesmírně na škodu jest katolické wíře. Konec toho wšeho widíme jasně před očima: asi polowice lidu konečně přestaupí k ewangelíkům, a pak naše zem okusí ještě jednau wšechny nehody církewních roztržků: kdežto nyní, kdyby se katolická wíra jak náleží a podle saučasného wzdělání we wěcech nedogmatických liberalně oprawila, ještě weliká naděje jest, žeby ewangelíci Augsburského wyznání poznenáhla zase se nawrátili. Sjednocenost we wíře jest skutečně nejwětší blaho pro národ, a zkušenost učí roztržky we wíře, hubí wšechnu i politickau silu národů. Dixi et salvavi animam!", "id": 1314}
{"text": "1. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Potřebnost průmyslové školy české, Autor: Havlíček, Karel\nPotřebnost průmyslowé školy české. Mnohý snad pousměje se nade mnou, řeknuli, že jsou školy pro to, aby se w nich děti něčemu naučili! „ Tys nám něco pěkné nowého powěděl! a to ještě w Nowinách! “ „ Toť se wí, že se we skolách děti něčemu naučí, proto mi řikají pane učitel! “ — doloží snad mnohý pán, mající sobě swěřené wychowání mládeže. Já ale, nedbaje nic na takowé řeči, jako newěřící řeknu w duchu swém „ Hm! newím! newím! uwidíme ještě! “ — Prwní člowěk, jenž školu zawedl ( škoda, že jméno jeho newíme, abychom si je s wděčností připomínati mohli! ) učinil to zajisté jen proto, aby swou zkušenost, swé umění jiným sděliti, aby jim cestu k moudrosti, kterou sám obtížně wykonal, ulehčiti a zkrátiti mohl. Ale tak to chce tento swět! Z počátku užiwá se každé znowa wymyšlené užitečné wěci s rozumem a proto i s prospěchem, pak ale když owšední, a lidé jí přiwyknou, odbýwá se již leda bylo, bez ohledu na účel, ku kterému by wlastně dle určení swého wésti měla. Za našich časů čsů posílají se již děti ze zwyku do škol; jako se každé dítě dít napřed chowati, pak woditi musí, jako každé k zubům stoná, rowněž roněž tak, když určitá doba nastane, do školy se posílá. Proč? to t začasté ani rodičům, ani učitelům — a snad take dítěti nenapadne. Naší otcowé a dědowé chodíwali do školy, a proto i my tam chodime, oni se učili napřed písmenky, pak slabikowat, pak číst, Einmaleins, pak psát, počítat, a mezi tím nazpamět katechismus, a my rowněž tak po nich činiti musíme. I wyšší školy jsou wšeobecně w té powěsti, že se w nich mladý lid welmi málo pro žiwot naučí, a proto také každý zkončiwší školní léta, teprw se něčemu wěru užitečnému učiti počíná. Nelze zapříti, že se školy docela od ostatního žiwota oddělily, že samy pro sebe stojí, nedbajíce na ostatní běh swěta: ony nás neučí té moudrosti a opatrnosti, kterou na cestách žiwota potřebujeme, nýbrž něčemu zcela jinému, co se tam we školách sice moudrosti jmenuje, we swětě wšak jenom neberným jest penízem. Že každý ze škol zkušenějším wystoupí, než tam wstoupil: jest mnohem wíce zásluha mimoškolní zkušenosti, nabyté za ten čas, než školy samé. Tímto neduhem postonáwá za našich časů wětší čásť škol u wšech národů: zároweň wšak nalezen jest již lík určený k tomu, aby dosawádní nesrownalost mezi školou a žiwotem odstranil, a učinil ze školy oprawdowý žiwot, jako jest žiwot oprawdiwou školou. Tento lík jsou: opatrowny malých dítek, reální, průmyslowé školy, techniky atd. Malé pěti - neb šestileté dítě pošle se do školy, prwní co tam uslyší je: aa, bb atd. aniž ubohé děcko wí k čemu budou tyto podiwné kliky, učí se nejwíc slabikowat, číst a psát, aniž nahlíží, k jakému účelu neb prospěchu, nebylo by tedy diwu, pakliby se zhola newšímawě a roztržitě chowalo k wěci, která je dokonce wábiti nemůže. Dle prawidla chodí dítě do triwiální školy 6 let, a naučí se za ten čas kromě náboženstwí jenom 2 číst, psát a počítat, a aby se mohlo říci, že důkladně, to se nemůže. — Dejme tomu, že by se dítě prwní tři léta we škole ani slabikowat, ani číst neučilo. „ Pro Boha! a čemu se tedy má ty tři léta učit? “ Náboženstwí — pane učiteli! — historii, přírodopisu, zeměpisu a wšemu, co pochopiti může, a co rozum otewírá, wždyť pak čtení a psaní ještě není weškerá moudrost! Dítě je zwědawé ( díky Bohu za tu dobrou wlastnost! ) rádo něco nowého uslyší, uwidí, nechť se mu tedy o wšeličems moudře powídá! Co si dobře předstawiti a pomysliti nemůže, ať se mu ukáže buď samo aneb w obrázku. Čím wíce člowěk widí a slyší, tím jest zkušenější a moudřejši: neboť nenabýwáme zkušenosti toliko stářím, nýbrž pohybowáním se we swětě. Mladý člowěk jest zkušenější a moudřejší než starý, jestli wíc widěl, slyšel a zkusil než onen. Ať si již to pak člowěk slyší a widí kdekoli, třeba we škole, jenom když jsou to wěci zdrawé, prawdiwé a užitečné. Takowých tedy wěcí bych dítěti prwní tři léta powídal a ukazowal, tím bych zostřil ještě wíce jeho zwědawost, powěděl bych, že se o tom i o wíce jiném w knihách dočísti může, zbudil bych w něm napřed touhu po čtení a psaní, připrawil k tomu jeho outlý rozum, a wsázím se, že by se pak za poslední tři léta přece ještě lépe psáti a čísti naučilo, než nyní za šest. K tomu se učinil prwní krok zřízením opatrowen, kterých owšem posud jenom w skrowném počtu we wlasti máme, dobře wšak by bylo, aby se začáteční léta wšech triwiálních škol stala opatrownami. W těchto se totiž asi dle podobných, jak jsem práwě řekl, prawidel s dětmi zachází, a wzdělaný učitel triwiální školy mohl by zajisté způsob ten i we swé škole uwésti. Owšem se rozumí, že děti dle předpisů swých čísti a psáti učit musí; smysl wšak mé řeči byl jenom ten, že se kromě čtení a psaní mnohému jinému wyučowati má, co důležítější jest než ono. Sice by mnohému línému takowou radou dobře poslouženo bylo, i teď dle starého způsobu neučí jen psát a číst, a pak by dle nowého ani tomu již neučil. To by pak bylo poswícení, být učitelem! — Wzniklý za nynějších časů duch fabriční, průmyslný wzbudil též školy reální, průmyslowé, techniky, které jsou wšude přeplněny žáky. Zdá se, že celý náš čas k tomu směřuje, aby welikou mezeru w důstojnosti, která až posud mezi řemeslníkem, rolníkem s jedné, a tak nazwaným studowaným člowěkem s druhé strany panowala, wyrownal. Stawy úředníkůw, učenců důstojníků atd. tak jsou za našich časů přeplněny, tak těžká, skrowná w nich počíná býti wýžiwa; s druhé wšak strany fabriky, řemesla jistá tak brzy, a hojně se wyplácejí, plodiny zemské w tak wysoké wždy ceně stojí: že se již brzy jedni druhým wyrownati, ba tito nad ony wywýšiti moci budou. Pořádný, wycwíčený řemeslník brzy se již úplně i důchody i pak wážností wyrowná úředníkowi a učenci: aby se to wšak státi mohlo, hlawně dopomohou průmyslowé školy. Ony budou moci řemeslníka postawit na takowý stupeň wšeobecného wzdělání, aby se jiným stawům, pokud zapotřebí, wyrownal. ( Budoucně dále. )", "id": 1315}
{"text": "24. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O Jelačićovi], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Nikdo snad za nejnowějších časů nebyl we wšech ústech tak jako bán horwatský Jelačić, a můžeme směle říci, že on jakožto wojín nebude nikdy proti sobě míti w poli tolik nepřátel, kolik měl pomlauwačů. Celá maďarská a německo-frankfurtská strana, obáwajíce se moci Horwatů, moci slowanské, snažili se bánu a Horwatům co možná nejwíce uškoditi, a poněwadž za našich časů nejhorší nadáwka jest reaktionář, newáhali i Jelačićowi a Horwatům toto přijmění zawěsiti. Zwláště w nejnowějších časech podařilo se jim mnoho w tomto ohledu, tak že někteří i we Wídni wěřili, že bán horwatský netáhne na Pešť, nýbrž zrowna na Wídeň. (!! ) Ba i mezi nedůwěrčiwými Slowany počalo se často ozýwati důmění proti Jelačićowi, zwláště když tak dlauho wáhal do Maďarska wkročiti, kdežto zatím Srbowé boj nesmírný o žiwot a smrt wésti museli. Popřáno mi bylo osudem blíže se seznámiti osobně s tímto znamenitým mužem Jihoslowanska, a newáhám žiwot a krew swau zaručiti za poctiwost, za liberalnost, za wěrnau oddanost jeho k národu swému. Těžko by bylo druhého podobného muže hledati mezi wojskem našim, jenž by we hluku žiwota wojenského nezapomněl na jemnost charakteru slowanského, jenž jsa wěrně oddán ( jak jest obyčej wojenský ) císaři swému, zároweň miluje nade wšechno swobodu a swůj národ. Dosti toho, že Jelačiće powolala důwěra národu k hodnosti bánské: a národ jistě bez příčiny důwěru nemá. Mezi nejpřednější wlastnosti bána Jelačiće náleží ta, že nezná wojenské poddanstwí: prwní jeho krok byl zrušiti samostatně despotii wojenskau w hranici a powolati deputowané hraničárů na wšeobecný horwatský sněm do Záhřebu; zajisté rekomendace newšední. Že ostatně zwláště celá hranice Jelačići tělem i duší oddána jest, o tom ani slow šířiti nechci, jakožto o wěci zcela známé. Nač se ale obyčejně při posuzowání Jelačiće zapomíná, jest ten weliký rozdíl, který jest mezi postawením Srbů a postawením jeho proti Maďarům. Srbowé wedau zřejmau neprawidelnau revoluci proti maďarské wládě, a tu se na počínání jejich před swětem musí zcela jiným okem hleděti. Co oni činí, děje se ze smutného práwa nutnosti, z práwa násilí, kteréž někdy we swětě bohužel! rozhoduje a rozhodowati musí tam, kde jiné prostředky nestačí. Co Srbowé činí, za to nikdo neodpowídá než oni sami, a wlastně ani oni sami, nýbrž osud člowěčenstwa. Něco jiného jest ale to, co bán horwatský činí. Bán horwatský jest spolu c. kr. feldmaršál-náměstník, každý jeho krok jde spolu na odpowídání dynastie a císaře. Co učiní neprawidelní powstalci srbští, za to dynastie owšem odpowídati nemůže; co ale učiní c. k. generál, jenž pod přísným komandem stojí a dle zásad wojenských státi musí, to se skutečně s welikým práwem dynastii přičítati musí, ne-li co wina aumyslná, aspoň co zanedbání jiných rozkazů. Jelačić jest tedy w powážliwém stawu: kdyby byl pauze wůdcem powstalých 552 Horwatů, mohl by směle a beze wšech ohledů nepřátele a utiskowatele národu swého trestati, za to by ale snad neměl potřebných k tomu sil. Proto že jest bánem a wojenské hranice welitelem, má owšem důstatečné síly k pokoření Maďarů, za to ale jest mnohými ohledy na dynastii a na celek Rakauska – jakožto poctiwý muž – wázán. Proto nemohl Jelačić tak dlauho do pole wykročiti, proto i nyní snad nebude moci užíti k pokoření Maďarů takowých důkladných prostředků, jak by to wojenské síly jeho dowolowaly. Wůdce Horwatů mohl by arci Maďary, auhlawní utiskowatele národů slowanských, zničiti a podmaniti: ale bán a c. kr. generál nemůže tak jednati s národem maďarským, s národem, nad kterým kraluje stejná dynastie, která powinna jest o dobro wšech swých národů rownau péči míti. Nemůžeme o budaucnosti na jisto prorokowati; ale pokud stačí naše wědomost o záležitostech w zemích uherských, myslíme, že aučinek a následek wystaupení Jelačićowa ( který snad již nyní před Budínem stojí ) nebude ten, jak jsme si w bujné obraznosti předstawowali, nýbrž jen asi následující: Uherské země zůstanau také potom jakožto zwláštní polowice Rakauska se zwláštním sněmem, na kterém ale jakož i wůbec w celých uherských zemích wšechny národnosti stejného práwa užíwati budau. Uhry odewzdají opět ministerstwa zahraničných záležitostí, financí a wojny do Wídně, aby moc Rakauska pohromadě zůstala, mezera a celní hranice mezi Uhry a ostatními zeměmi pomine. Ostatek musíme očekáwati od dalšího snažení Slowanů, a sice od snažení dušewního, ne ode zbraně. Jaká jest ostatně naše naděje strany internationalních reform w celém Rakausku, jmenowitě jak dalece asi zásada foederalistická prowedena bude, o tom budaucně wíce.", "id": 1316}
{"text": "6. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [úvodník], Titulek: [Hlasy proti svolání českého sněmu], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Již se počínají ozýwati hlasy ministerské o swolání českého sněmu — totiž wlastně proti swolání jeho. Presse nám we swém čísle od 4. máje o tom podáwá úwodní článek, z kterého se arci nic nowého nedowídáme, protože zwyklí jsme, od tohoto ministerstwa jenom utiskowání našeho národu očekáwati. Presse prawí, že se nyní český sněm proto swolati nemůže, poněwadž by nezůstal w mezech wytknutých jemu oktrojowanau ústawau!! — Wěru podiwno! Snad myslí oprawdu Presse, že zůstane kterýkoli sněm zemský w těchto mezích jemu w oktrojowané ústawě naznačených? Toť bychom wěru nemohli míti we weliké uctiwosti onu zem, která by se tak nechala od ministerstwa mistrowati, zapomenuwši na důstojnost národu. Awšak nezůstati w mezech oktrojowané ústawy a opustiti legální půdu, to jsau ještě welmi rozdílné wěci, a jestli sněm český ( což owšem napřed nikdo twrditi nemůže ) we spůsobu předstawení J. M. C. powí swé smýšlení strany wnitřní samostatnosti české země, tuť zajisté neučiní ani nic neočekáwaného ani nedowoleného. Podle oktrojowané ústawy neměl by ku př. ani náš český sněm hlasu strany našich wlastních zemských statků, nýbrž tyto by náležely pod spráwu centrální kamerální! Jestli tedy nebude náš budaucí český sněm kommunisticky smýšlet ( čehož bohdá nebude ), není pochybností, že řekne J. M. C., aby nechal spráwu statků české země sněmu české země, to jest, aby se nám nebralo jmění zanechané od našich předků. Pochybujeme, aby se komu mohla zdáti takowá neb podobná žádost neslušná, leda snad jen spisowateli naší oktrojowané ústawy. Proto my newidíme nic nebezpečného we swolání sněmu, owšem ale wěc nanejwýš potřebnau, protože jest ještě mnoho wěcí, které skutečně i podle oktrojowané úslawy do oboru zemského sněmu patří a očekáwají nějakého rozhodnutí. Wzpomeňme si jen, že naše učitelstwo skoro hladem umírá! A jeho wyžiwení náleží přece do oboru činnosti zemského sněmu i podle oktrojírky. Jest owšem možno, že ministerstwo snad wůbec nemá chutě ke sněmům: w tom pádu ale budeme aspoň rádi, když se ještě w náležitý čas dowíme s jistotau o tom. My držíme rychlé swolání českého sněmu za garantu konstitučního žiwota wůbec, protože nyní již skutečně se obáwáme nejen o část, nýbrž o celau konstituci. Časy jsau nyní neobyčejné, revoluce snad již w tu dobu, kde toto píšeme, otřásá welikým dílem Německa; jak w Uhřích wěci stojí, to wí každý. My až posud odporujeme wždy násilnickým snahám, poněwadž přeswědčeni jsme, žeby mohly nyní žiwot našeho národu snad z kořene wyhubiti: když ale naše wláda w zaslepenosti swé ustawičně swými protikonstitučními kroky lije olej do plápolajících revolučních snah, nechť sobě potom také sama prowede boj s Košutowau a s německau propagandou, které wšechny okolní země sobě získati usilují! Splakal by wěru každý, když widí takowé jednání od wlád, které snad naschwál ( nemůžeme se již wěru té myšlénce uhnauti! ) podporují nešťastné snažení rýpawých destruktivních stran, jen aby pak mohly zároweň s nimi udusiti wšechnu swobodu. — — Dixi et salvavi animam!", "id": 1317}
{"text": "2. duben 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Měšťané poličští]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Následující přípis poslal náš J. Michal krajanům swým do Poličky strany sněmu. Měšťané Poličští. Obec našeho králowského wěnného města Poličky, dříwe to liko města Poličky se řečeného mocí Králowau se robudila. Swokoda tisku, národní stráž, a powolání wyslancůw wšech stawůw se sesíleným zastaupením stawu měšťanského k sněmu našemu zemskému k aučelu Císařem a Králem naším uzawřené konstituce wlasti čili ústawy zemské — jsau tři weliké dary swobody, z nichž se moje po čtrnácte čtnácte let požíwání majetnosti, rozumnosti a manželstwí zbawené srdce s Waší srdnatostí raduje a jásá: Sláwa, Sláwa, Sláwa národu českému a králi jeho Ferdinandu Pátému! Měšťané! Ode dneška w lásce naší bázně není; toliko debré wůli a swornosti zapotřebí zapotebí máme. Bůh, jakž jste i z ust mých w našem chrámu Páně slyšeli, láska — prawda jest. Tuto lásku — prawdu zjewte i Wy skrze woleného wyslance swého k sněmu našemu tyto dni do Prahy. Hájte tamto swobod, práw i církwe naší, jejížto prwnější základy naši předkowé, sausedé, páni a auřad, již léta 1493 učinili. Tehdáž jeden kněz sprawowal celau církew Poličskau a při tom na dobré chowání jeho se hledělo. Bylť kněz Šimon, děkan a manželka jeho Lidmila; kněz Wáclaw, kaplan a choť jeho Anna; kněz Mikuláš a manželka jeho Anežka; kněz Jan Kmotrowič, děkan a paní jeho Kateřina; kněz Jan Hortulus a paní jeho Dorota, muž kněz Tobiáš Cichoräus a paní jeko Zuzanna, kterýž poslední s rodinau swau na wyswědčení dobrého chowání a poctiwého w manželstwí wstaupení léta 1622 město Poličku na wždy opustiti musel. Než církew tato česká udržela se posud u wyznání helwetském leta 1784 až do nynějška we dwau modlitebních domech w Telecím a Borowé, k níž třetí část obywatelstwa zdejšího přináleží. Občané! wlastenstwí, rod, řeč a wěda s wírau k swobodě naší přináleží, kdo nám wšak jen jednu z těch wěcí odejímá, již w duchowní porobu nás uwésti chce. Ža příčinau toho práwa člowěčenstwí a měšťanstwí budiž auplná swoboda náboženstwí, kteráž i swobodau tisku se nám pojišťuje. Bodří bratří, sestry zbožné wzhůru! Zřiďte zpěwy swé, w swazek swatý, Jak w swornosti, tak w rownosti kůru: „ Budiž dnes i powždy welká sláwa Králi, jemuž chudý, bohatý W písni i králowně wěno dáwá! “ Psáno na pobřeží naší Wltawy w býwalém klášteře dominikánském, nyní w kolleji piaristské, w Budějowicích dne 19. Března 1848. Josef Wácslaw Michal ( Drašarů ), měšťan král. wěnného města Poličky čís. domu 185 - IV.", "id": 1318}
{"text": "26. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Novine ilirské]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. – Novine ( ilirské ) sdělují již po několikráte zajímawé články cestopisné s nadpisem „ Malé cesty. “ Wyjímáme zde následující o Pešti: „ Pešť má asi 70.000, Budín 40.000 obywatelů. Maďarů je nejmenší počet, Němci přewládají, pak přijdau Srbowé jmenowitě w Budíně. Wládnaucí jazyk je němčina. Když člowěk čítá maďarské časopisy, když slyší, co se jedná w stoličním domě ( úřadě ) a we swětě mládeže maďarské, w kawárnách, w diwadle, na ulicích: myslil by, že je wšechno od hlawy k patě pomaďařeno, a že se každý cizozemský žiwel ztratil w prudkosti maďarského wlastenectwí... Ale tomu jistě není tak; zwenku jsau nápisy maďarské a wnitřku jsau Němci. Tedy zrowna naopak jak u nás w Čechách, kdežto jsau na domech nápisy německé a w nich bydlí Čechowé. Red. Na hostincích jsau nápisy maďarské a w hostincích jsau jídelní lístky německé... Wyjmeme-li, že tam stojí: „ Suppen – levesek “ – atd., ostatek je wšechno německé. Zkrátka, přewládající jazyk je německý u wětší části obywatelstwa: maďarskau silu, maďarskau lásku k wlasti každý musí uznat a chwálit: neštěstí Maďarů jest to, že jich je málo a že maďarského jazyka není zapotřebí w žiwobytí, ani ne w Maďarských krajích. – Pešti jest na čelo wybit znak němčiny, kterého se s tíží kdy zbawí. “ Dále o železnici: „ Tu je opět wšechno národní, pární wozy jsau čerwené a zelené, služebníci nosí zelené a čerwené šaty, ostatně jsau Němci a německá umělost řídí lokomotivy. Němcům zas protírají zrak Angličané a Francauzi. “ – Na důkaz, jakého smýšlení strana maďaronská 382 ( t. j. protiilirská ) w Záhřebě jest, podáwáme zde následující spráwu. Redaktor Záhřebských německých nowin, které wěrně s Iliry drží, nawrhnul k ozdobě města, aby se diwý potok zwaný Medwedčák regulowal, a sice tak, aby libra masa o trojník se zdražila, a tento důchod k ozdobě města a jmenowitě na tu regulací se určil. – Tu neopominula strana maďaronská mezi wšemi newzdělanci i hned rozšiřowati, že Iliři chtí nowau daň uložiti, a to ( crimen laesae majestatis! ) šlechtici i nešlechtici! Trojník z libry masa! Tak ustawičně strana Maďaronská uwádí Iliry u lidu w podezření, kdekoli tito pokrok národní wyhledáwají.", "id": 1319}
{"text": "28 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Venkov, Titulek: Do Roudnice, Autor: Havlíček, Karel\nDo Raudnice. Wel. p. kaplan Raudnický Jan Pawla požádal nás, abysme swědectwí wydali, že článek w č. 93 N. N. z Raudnice nepochází. Owšem že tento článek není od wel. p. Pawly ani sepsán, ani zaslán, ale musíme litowati, že jest zapotřebí, abychom takowé swědectwí wydáwali, neboť newidíme w onom článku pranic neslušného. Red.", "id": 1320}
{"text": "15. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Měšťanská beseda ve Znojmě., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. – Měštanská beseda we Znojmě na Morawě. We Znojmě zřízena jest s wysokým presidialním powolením měšťanská beseda a otewřena dne 1. Října. Účel této besedy jest, jak stanowy desítiparagrafowé prawí, seznámiti se s nejdůležitějšími událostmi nynějška, jak pokrok času a mocně do wšech stawů pronikající muždnější a jasnějš smýšlení ( lichte Denkungsart ) žádají, a w společenské zábawě se po pracech denních zotawiti, pak aby obywatelstwu Znojmskému poskytla střediště dowoleného zákonem čtení časopisů a rozmluw, a aesthetického wzdělání hlawy i srdce. Tak čteme w Morawii: Si hic et ille, cur tu non Augustine? prawíme, očekáwajíce, že i brzy naše wětší města podobného dowolení u wlády si wymohau. Nedá se ani tak na krátce wypowědít, jaký prospěch dobře zřízená a wedená měšťanská beseda měšťanstwu přinésti musí. Podíwejme se jenom do zemí, w kterých měšťanstwo již znamenité moci a wážnosti nabylo, a shledáme wšude besedy co hlawní ohniska rozumného, swětlého a statečného smýšlení, které jediné měšťanstwu může získati nějakau wážnost a moc za našich časů, kde jenom prawé zásluhy uznání nalézají a zastaralé předsudky wždy wíce mizí. A nebylť wždy městský staw we wlasti naší tak nemohútný, jako nyní, byly doby – a historie česká o nich slawně hlásá – w kterých měšťanstwo mocí a wážností nad jiné stawy se wznášelo. Pročež kráčejme wždy rozumně dále ku předu.", "id": 1321}
{"text": "19. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: O sněmu říšském, Titulek: Čeho si přejeme my Čechové od sněmu říšského?, Autor: Havlíček, Karel\nČeho si přejeme my Čechowé od sněmu říšského? Když nám překazili sněm náš zemský, kdežto wýslowná wůle JMCské. byla, aby se sešel před sněmem říšským, je wěc přirozená, že od sněmu říšského mnohem wíc pro sebe očekáwáme, než kdyby sněm zemský se již odbýwal. My čekáme nyní z Wídně: Přetwoření a utužení monarchie rakauské w nowých její poměrech co monarchie konstituční, tedy její hlawní ústawu. Může se říci, že doposud jen zázrak chránil Rakausko před auplným rozpadnutím. S měsícem březnem probudily se wšechny země rakauské k nowému žiwotu, a každá země skoro ohlédla se nejprwé po sobě, nedbajíc mnoho na to, jak druhá země si počíná. Wídeň, Praha, Lwow, Pešť a Záhřeb byly ta ohniska, kde se zwláště nowý bujarý žiwot začal wywinowat. Wídeň taužila po Frankfurtu a s ní wšechna německá a poněmčilá města; tím si ale pokazila skoro wšechen swůj wplyw na země slowanské, ano nastalo i příkré mezi nimi napnutí, tak sice, že ani hnutí a wýmožnosti politické nenaklonily země naše Wídeňanům. Zjewně se ukázal směr, že Wídeň není Paříž rakauský, ano že každá skoro země má swůj Paříž pro sebe, že tedy Rakausko neobstojí co mocnářstwí jednotwárné, nýbrž pauze co stát spolkowý. Uhry jsau beztoho již nyní s Rakauskem pauze osobau císařowau spojeny; jinak se na Rakausko ani neohlédnau, dokud jim není na ujmu w jejich záměrech. Halič zajisté jinak nedá, leda bude-li mít swé co možná samostatné řízení zemské, a tak to bude i u nás i jinde wšude. Protož doufáme, že se nyní na sněmu we Wídni utwoří základy takowého státu, a pak teprw až budau ustanoweny, byť i jen w hlawních rysech, poměry zemí jednotliwých mezi sebau i co celek, pak teprw bude moci wystaupiti Rakausko co nowý stát a rownat swé poměry k národům a mocnostem zahraničným. A tu jmenowitě očekáwáme my Čechowé i druzí Slowané w Rakausku rozhodnutí strany přístupu nebo nepřístupu říše rakauské k německému státu. O té wěci bylo u nás již tolik řečí, že je wěru mrzuto, o tom znowu začínat, ale měnící se kroky Německa nesmějí nás nechat newšimawými, ano tím opatrněji musíme je sledowat. Německého Bundestagu není již: práwě tyto dny s příjezdem arc. Jana, wladaře německé říše, ukončena byla jeho činnost. Německý Bund tedy, který již beztoho skutkem přestal, zničen je nyní i po práwu. Arci řeknau Němci: Wladař Jan a sněm národní wstaupil na jeho místo, Bund proto nepřestal; bude ale nyní otázka, dopustí-li sněm říšský na to, aby rakauský císař, který se doposud na Bundestagu jen wyslancem necháwal zastupowat, podléhal nyní wladaři říšskému co podřízený mocnář, – a na to sněm nesmí přistaupit, nechce-li aby říše rakauská se ztroskotala aneb ztratila swau wáhu we swětě ewropejském, a Rakausko bude moci míti i bez Německa skwělau budaucnost. Pro naše domácí poměry nemůžem z Wídně čekati welké aučinky: k tomu máme sněm swůj zemský. To ale doufáme, že naši listině konstituční., kterau nám JMC. potwrdil, nic na ujmu se tam nestane. Konečně máme za to, že se wyjasnějí wěci, jenž se dějí na hradě Pražském, a že budem zbaweni stawu obležení, jehož záhubné následky nejwíc Praha a s Prahau celá země cítí.", "id": 1322}
{"text": "17. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel, Titulek: [Zpráva o úmrtí historika Antonína Bočka], Autor: Havlíček, Karel\nHavlíčkovo autorství je nejisté Z Brna oznamují nám dwa přátelské dopisy k našemu p. Palackému, že tam zemřel dne 13. t. m. ráno morawský archivár a historiograf Antonín Boček a sice na zánět, kterau sobě byl zlomením ruky asi před 20. dny způsobil. Komu znám byl způsob činnosti tohoto zaslaužilého muže, lehce powáží, jak důležitau ztrátu utrpěla naše wěda wůbec, a zwlášť historie Morawská smrtí tohoto ještě mladého pracowníka. Přejeme, aby jeho znamenité sbírky jak pomůcek k dějinám našim, tak knih a spisů českých řídkých a důležitých do dobrých rukau přišly, a aby našla historie Morawská opět pečliwého pěstowatele.", "id": 1323}
{"text": "21. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [otevřený list na studující na Moravě a Slezsku], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nPan Bilka uweřejnil otewřený list na studující na Morawě a Slézku, jejž tuto w překladu podáwáme: Přátelé a bratří! Zlomeny jsau okowy, do nichž nás temnomilstwí, powěra a tyranstwí upautaly. Před nedáwnem jsme stáli pod nehodným poručnictwím a w hanebném otroctwí, dnes jsme – swobodný národ! Říše temnoty je u konce! – Widíme wycházet swětlo prawdy, jenž oswítí wšechny končiny a na wždy bude swítit na obzoru národů! Slawíme z mrtwých wstání – znowuzrození! Žádost, aby také národ náš slowanský na Morawě a w Slezsku w této tak wážné době důstojně swůj žiwot oswědčil, aby také tento národ posazen byl na důstojné místo w řadě k powědomí procitlých národů našeho i císařstwí, tato blahá žádost mně welí, abych k Wám promluwil. Na Wás, drazí přátelé a bratří! stawí wlast z dlauhého snu probuzená naději w šlechetnější, slawnější budaucnost; na Wás, jejichž srdce studiemi zušlechtěno, jejichž duch wědami wzdělán jest. Tu slyším ptát se nepřátely naše: Jaká je to budaucnost? Jaký cíl těchto Čechoslowanských snažení? O přistupte blíže, wy zlomyslní! odwrzte wšechny předsudky, odwažte šat, jež Wám oči zahaluje, přistupte co lidé, co bratří, pohledněte, jaké semeno se rozsíwá, jaký kmen wyrůstá, jaké owoce zraje. Slyšte theorie, které za zlopowěstné wykřičujete, a jež jsme žádostiwě wsáli. „ Šířiti wzdělanost jest aučel náš, wzdělanost rozumowau a mrawní wědami a uměním, spůsobem wyšším a prostonárodním, aby se stal náš národ čechoslowanský schopným štěstí wzešlého jemu samému a státu, k němuž náleží, a aby ke štěstí celého člowěčenstwa wyplnil nejbližší swau historickau úlohu, úlohu totiž, aby ukázal, jak hrabě Thun trefně prawí, opozdělým kmenům slowanským dráhu, na které mají dostíhati daleko pokročilé bratrské národy, a aby sprostředkowal obcowání mezi Slowany a druhými národy Ewropejskými, zwláště s Němci. “ Wizte tedy, toť jest cíl a snaha naše! – Poznejte naši literaturu, a naleznete w ní nejprůwodnější toho důwod. Bratři naši, Čechowé, cítíce swatost této úlohy, powznesli na císaře prosebnau žádost, aby spojil Čechy, Morawu a Slezy, jakožto země jedné koruny, pod společný, obecní sněm, který by se scházíwal střídawě w Brně a w Praze. Čeští deputowaní prawí we swých „ Slowech k Morawanům “ ( we Wídni 9. dubna 1848 ): Bratří Morawané! Čechy a Morawa buďtež nápotom dwě rowné sestry, mezi nimiž spor o přednost nemějž místa. Sprawujmež swé společné záležitosti na společném sněmě, domácí, jako posawád, každý we swé wlasti, toliko w nejwyšších auřadech při wládě samé mějmež společné zastaupení co pojištění národní naší jednoty. We spojení tomto se dáwají ta samá práwa slowanské i německé národnosti, aby se obě při rowném opráwnění wywinowati mohly. Každý prawý wlastenec, který poctiwě smýšlí o dobré zemské, ocení zajisté bratrské smýšlení Čechů, a připojí se k nim co nejaužeji; wždyť se tak provincii naší dostane wšech těch znamenitých práw a swobod, které J. C. M. swým wěrným Čechům již udělil. My na Morawě a we Slezku nemáme posud nic. Ale s potměšilau zlomyslností podkládají naši nepřátelé swrchu jmenowané žádosti Čechů nejnesmyslnější rozum, zrazují od spojení a chtějí je wšemi možnými prostředky a spůsoby překaziti. Oni křičí o „ české usurpaci “, oni – wlci w owčím rauše! Nemejliž nás wšak jalowý křik těchto privilegowaných swětooblažitelů, jejichžto zakuklení jsme strhli, jejichžto poctiwé (! ) aumysly a wlídnau ( humanní [! ] ) péči o blaho wlasti jsme tuším dostatečně poznali. Bylo to wlídné a poctiwé, že jazyk náš národní wypudili ze wšech weřejných auřadů? bylo to wlídné a poctiwé, že jej nejen ze wšech wyšších škol wylaučili, ba na žádném našem gymnasium, na žádné naší hlawní škole k nějaké platnosti nepropustili, tak že se staly školy naše ústawy, na kterých se měla řeč národní zapomínat, – bylo to wlídné a poctiwé, že naším slowanským wesnickým učitelům wšechno národní wzdělání odepřeli, – bylo to wlídné a poctiwé, že w našich dekanatech ( vikariatech ) četnými kurendami poraučeli nejausilněji, aby se na našich trivialkách německy učilo, – bylo to wlídné a poctiwé, že po přenešení stawowské akademie z Holomauce do Brna neustanowili žádného učitele našeho národního jazyka, kdežto přece učitele francauské a wlaské platili, – bylo to wlídné a poctiwé, že sesadili nejzaslaužilejší naše učitele „ wegen ausstrebender Ideen “ (!!! ), – bylo to wlídné a poctiwé, že našim bohoslowcům, nastáwajícím kazatelům, pobrali knihy w řeči národní pod powěstnau rakauskau censurau wydané, – bylo to wlídné a poctiwé, že naše upřímné wlastence nejen u jejich krajanů „ co sprosté buřiče “ w podezření uwáděli, ba u zemských auřadů za „ zakuklené panslawisty “ udáwali, – – a nyní, kde my, zdwihajíce se z dlauhého hanebného utlačení auplnau rownost obau národností žádáme, nyní zdwiháte odpor, zkracujete naše nejswětější práwo, snažíte se zarazit naše přirozené wywinowání na wšechen příští wěk? – Ba arci, jen wám platí práwa, nám otrokům je jen z milosti waší dowoleno wléci se žiwotem! Jen blbec by mohl o wašem oprawdiwém wlastenectwí pomýlit, maje před sebau tolik oslawené poctiwosti, tolik oswědčené wlídnosti! My jsme přeswědčení, že se prawá swoboda w státu zakládi na swobodném rozwíjení zákonů národního žiwota, a proto jest pokrok státu na základu národním heslo naše. 58 Češi, Morawané, Slezáci! W bratrském spojení přitulme se wěrně a pewně ke swému konstitučnímu císaři, aby powstalo mocné Rakausko, welké a silné swobodnými swými ústawami, jako mocnářstwí, dáwající swětu nejwznešenější příklad, w němžto rozliční národowé jsau oddílné jednosti jediné wespolné weliké jednoty, jejížto paprsky jsau národy, jejížto austřední oswěta a wzdělanost. Přátelé a bratří! wědomí jsauce auplně welikého našeho cíle neustupně a důrazně pracujmež k němu. Každé slowo, každý skutek dáwejž swědectwí o poctiwosti nešeho wlastenského smýšlení. Důkladná znalost naší řečí, slowesnosti a historie budiž tedy prwním naším úkolem. Řeč národu našeho, které se jako řeči ubohých pariůw opowržliwě posmíwají, historie, jejížto nejswětější prawdy hanebnau zlomyslností zpřetwořují, toť buďtež předměty našeho neunawného učení a skaumání. Co nám škola odepřela, to nahraďme pilností swau. – Ozbrojeni těmito newyhnutelnýmí prostředky promluwíme pak k našim otcům, k našim bratřím, k našim spoluobčanům, řekneme jim, jak laskawý byl císař náš, jaká práwa nám udělil, poučíme je o nejswětějších důležitostech národů, poučíme je o nejzpůsobnějších prostředcích, jak bychom nezadatelná práwa naše hájili proti zlomyslným nepřátelům. Protož, přátelé, neoblomná budiž wůle waše, skálopewný úmysl Wáš! Nebojtež se nesnází, pro nás nejsau žádná strašidla! Bez oddechu beřme se k cíli našemu, swědomité naše snahy budau nejhojnějším zdarem wěnčeny, prawda wyjde wítězoslawně z boje! Dalecí buďte wší malicherné nenáwisti mezi Čechy a Morawany, již před wěky náboženský fanatismus roznítil, a nyní zlá mysl nepřátel rozdýmati se snaží! Kletba ničemníkům! kteří sejau rozbroj mezi bratry! – Concordia res parvae crescunt, discordiae maximae delabuntur! Podejmež bratrskau ruku Čechům. Jedno srdce bíje w prsau našich, jedna krew nám probíhá žíly, jeden cíl zwe ramě naše, naše duše k usilownému snažení. K Wám ale, němečtí spoluobčané na Morawě a we Slezku, kterým dobré celé země na srdci leží upřímně, k Wám wolám onými slowy, jimiž šlechetný dopisowatel „ Konstitučního listu z Čech “ ( č. 10. 1848 ) k Němcům oné země promluwil: „ Nepodkládejte nám sčestně aumysly, kterých nechowáme. Nehněwejte, že se má staré bezpráwí oprawit. Bratrsky spojení jdeme k cíli swobodného wywinowání! “", "id": 1324}
{"text": "27. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Hanebnosti, Autor: Havlíček, Karel\nHanebnosti. Není nic obyčejnějšího než wýčitky nám Čechům, kterak my nepřátelsky se k Němcům chowáme, toť se za posledních časů tolikráte opětowalo, že jsme tomu již dobře přiwykli. Za těchto dnů ale objewili se nepřátelé naši zcela w jiné podobě. Dříwe nebylo nic jiného slyšeti, než že jsme nepřátelé swobody, že potají s ruským cárem držíme, že jsau Slawané národ otrocký atd. Nyní opět prý jsme republikáni, a zkrátka, odpůrcowé naši najdau wždy příčinu brojiti proti nám a hanobiti nás. Po posledních událostech Pražských ale dosáhla nepoctiwost našich osočowatelů nejwyššího stupně, a wěru až auzko musí býti poctiwému člowěku, když widí tolik ošemetnosti, tolik nepoctiwosti bojowati s námi o naše dobré práwo. Jeden dobrý přítel zaslal nám tuto ze Sas wýňatky z tamějších časopisů, které zde zrowna podáme, aby se našinci přeswědčiti mohli, jakých nepoctiwých lží se užíwá, jen aby se lid německý proti nám popauzel, jen aby se mír w naší ubohé zemi rušil, aby němečtí krajané proti nám Čechům se popuzowali. Stůjtež tuto na wěčnau potupu mizerných německých škrabáků, neboť o německém národě nikdy tak hanebně smýšleti nebudeme, abychom jemu celému kladli za winu toto nám na cti utrhání.", "id": 1325}
{"text": "19. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [polemika s časopisem Lloyd], Autor: Havlíček, Karel\nMinisterský časopis Lloyd přináší následující dopis: „ Od česko-morawských hranic 11. kwětna. Zde jest mezi slowanským obywatelstwem wůbec rozšířeno mínění, že, bude-li Košut poražen, wšechny připowězené swobody budau ztraceny, robota a desátek opět zawedeny a wšechno do starých kolejí nawráceno, k čemuž také Rusowé budau nápomocní, že záleží tedy sedlákowi na tom, aby Košut zwítězil, a že naše wojsko bojuje proti blahu země. — Takowé swatozrádné, mrzké intriky pocházejí od proti-císařských českých orgánů, kteří buď swými nowinami anebo austně tyto swé náhledy roztrušují. Proti takowým neplechám mělo by se úsilně pracowat a rázně zakročit, a sice: 1. tištěnými proklamacemi, které by se po wšech dědinách rozdáwaly; 2. poučowáním se strany duchowních a auředníků, kde by se jim jaká příležitost naskytala; 3. přísným dohlídáním a trestáním takowého popuzowání; 4. nejlépe by se ale tomu wšemu předešlo, kdyby hned w každém kraji skutečné komisse se sestauply, aby wyplacení z roboty a z desátku wywedly. Takto by se skutkem wšemu šálení a popuzowání předešlo. “ My musíme napřed protestowati proti zlomyslnému nářku zde obsaženému, poněwadž skutečně w žádném českém orgánu se nic podobného nenachází, což i důkazem jest, že toto nařknutí pochází od některého Němce, který české časopisy — podle obyčeje — ani nečte, ale přece pomlauwá. To ale, co ku konci w onom dopisu se nawrhuje, aby náhrada brzy wypočtena byla, to by arci byl maudrý náwrh, jen kdyby byl oprawdu již proweden. Hlawní aučel ale, že jsme tento článek podali, jest ten, aby našinci wěděli, jak nepřátelé naši wšelikými cestami proti nám pracují.", "id": 1326}
{"text": "5. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Ustanowení dwau nowých ministrů hraběte L. Thuna a rytíře Schmerlinga zawdalo w nynějších nenadějných politických okolnostech wšem časopisům příležitost k dlauhým úsudkům a rozwažowáním. My bychom s chutí o tom pomlčeli, kdyby již nebyla jakási zastaralá powinnost každých nowin, při takowé příležitosti počastowati čtenářstwo swé nějakými wšelijak braušenými úsudky. My jsme již, co se kroků nynější naší wlády dotýče, přišli k tomu stawu dušewnímu, kde člowěk wolá: Marnost nad marností, marnost! Kdyby byl před dwěma roky hrabě Lew Thun ustanowen býwal za ministra, bylo by se w Čechách plesalo nad tím: dwě léta ale mnoho mohau proměniti we weřejném smýšlení, zwláště takowá léta, jako 1848 a 1849. Hrabě L. Thun, který zajisté nemůže býti w pochybnosti o tom, kterak se nyní w Čechách ( z wětšího dílu ) o něm smýšlí, nepochybně snad přičítá jenom časopisům ( jmenowitě některým ) tu winu, že pokazily jeho důwěru w českém obecenstwě, a sám o sobě zajisté smýšlí tak, že se mu křiwda děla, což snad neprawíme, jako bychom chtěli wěděti tajné myšlénky p. hraběte, nýbrž opření na jeho wlastní tiskem wydaná slowa. Naše čtenářstwo wí, kterak my smýšlíme o hraběti L. Thunowi, a až posud neměli jsme žádných příčin, změniti toto swé smýšlení: proto wšak daleko budiž od nás, abychom hořekowali již napřed nad powyšením pana hraběte za ministra náboženských záležitostí a oswěty. Jsau to dwa předměty weledůležité, we kterých práwě nyní se wšeobecně očekáwají nejpotřebnější oprawy. Hic Rhodus, hic salta. Pan hrabě L. Thun bude mít tedy nyní příležitost ukázati se swětu sám, a nejen slowy, nýbrž činy. Od nynějška nebude smět pan hrabě wzdýchati nad zlomyslností politického strannictwí, která prý šlechetné snažení w podezření uwádí: od nynějška bude moci pan hrabě skutkem přeswědčiti swět o swém prawém smýšlení. Budeme tedy očekáwat skutky pana hraběte. Nyní jest prwní pád, že záležitosti náboženské a oswěta zároweň jsau spojeny w jednom ministerstwě, a hr. Thun jest prwní ministr toho druhu w Rakausích, a bude tedy mít příležitost dokázati skutkem, že není pietistických náhledů, jako se o něm obáwáme. My čekáme s welikým napnutím na prwní kroky p. hraběte w jeho auřadě. Co se p. rytíře Schmerlinga týče, bude asi tak prwní následek jeho ustanowení za ministra, že budau zase wypsány wolby do nowého německého parlamentu. My jakožto Čechowé nebudeme zase wolit: proč, powíme, až jestli skutečně wypsány budau. Ostatně dowoleno nám budiž jen následující poznamenání. Zrowna když se mnoho mluwilo o obsazení těchto ministerských míst, roznášela se také powěst, že bude p. ministr Bach na rytířstwí pásán. – Nemysli nikdo, že tato wěc jest tak nepatrná, jak se býti zdá. Pokawad p. Bach bude smět zůstati jenom drem. Bachem, nezaufáme si ještě: ale jestli přijde doba, we které se bude muset krew p. dra. Bacha proměniti skrze jistau transsubstantiaci we šlechtickau krew, pak dobrau noc! opradiwá swobodo a rownopráwnost rakauská. Každý, kdo widí, pozoruje, že ministrowé rakauští až na p. dra. Bacha jsau wšichni ze šlechty, a že se také při nowém obsazení opatrně hledělo na tuto zásadu. Není to dozajista pauhá náhoda, a jaký toho jest wýznam, lehce se každý sám dowtípí.", "id": 1327}
{"text": "28. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [V naději], Autor: Havlíček, Karel\nW naději, že se snad mnohému zawděčíme, kdo by již rád s jistotau zwěděl, jak weliká bude asi náhrada za robotu w Čechách, podáwáme zde malý přehled cen, jak byly we Wídni ustanoweny. Náhrada tato bude se počítati na každém býwalém panstwí zwlášť a sice podle katastrální ceny žita w roku 1824. Následující tabulka ukazuje průměr na wšechny kraje, a sice wždy cenu obilí katastrální w r. 1824, pak cenu za jeden den roboty potažní s koňmi, woly, a pěší. Kraje: Cena žita 1824. koňský, wolský, pěší. Beraunsko Bydžowsko Budějowsko Boleslawsko Chrudimsko Čáslawsko Loketsko Kauřímsko Klatowsko Hradecko Litoměřicko Plzensko Prachensko Rakownicko Žatecko Táborsko zl. kr. Owšem jest to jen průměr celého kraje; podle ceny katastralní obilí r. 1824 může si ale každý sám dle této tabulky wypočísti, jak mnoho na jeho panstwí wypadne. Kdo ku př. měl 150 dní s konským potahem a cena obilí byla 1 zl. 5 1/6 kr. stř., platí náhrady za celý rok 12 zl. 30 kr. stř., což tedy kapitalizowáno na 5 procent dělá 250 zl. stř. Celá náhrada jeho na wěčné časy bude tedy 250 zl. stř., které buď najednau neb w jistých ročních lhůtách skládati bude.", "id": 1328}
{"text": "9. říjen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Švihákům, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nŠwihákům. Šwihák olejkowaný Wybojuje ledacos, On se hnedle wlaudí Ne w srdinko; ale w nos. Haug.", "id": 1329}
{"text": "20. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Hirschrovy návrhy o zvelebení církve, Autor: Havlíček, Karel\nHirschrowy náwrhy o zwelebení církwe. IV. Jazykem obřadním u každého národu má býti jazyk národní. I o tom prawí Hirscher ( na str. 65 ), že weřejně na synodě ( bude-li jaká ) jednati se bude. „ Obřad, “ dí on, „ máli weřejně w shromáždění k obecnému powzbuzení se konati a chce-li cíle swého auplně dosíci, musí jazykem mateřským konán býti. Lid w tom rozhodne. Jestli při nynějším probuzení wzdělanější část obecenstwa pro náboženstwí zahorlí a při konání bohoslužebném wřelý podíl bráti bude, pak bude žádati i jazyk mateřský a přiměřené knihy obřadní, a ( toho jsem jist ) obé dostane …. W případu ale, žeby ( str. 66 ) lid služby Boží w jazyku swém žádal, pak se to nestane jen z polowice: předně ať není při wšem pauhý překlad z latiny. Mnoho jest owšem w ní wýborného, ne ale wšecko. “ – Že při tom znamenitě welká práce pro kněžstwo nastane, a přoč? připomíná H. na str. 67. – Při wyučowání a hájení práw náboženských musí se rozdíl mezi zjewením a doměnkami lidskými činiti. W záležitosti té prawí H. na str. 68 zase takto: „ Při wšech otázkách, na které církew co do pojmu nic určitého neodpowěděla, může každý katolík beze wší ujmy wíry swé toho smyslu se držeti, který za nejprawější má. Toto prawidlo jest jisté; we skutečnosti ale nezřídka se stáwá, že nad kacířem mírnější saud se wynáší než nad tím, který by od nějaké powstalé a práwě snad přemrštěné doměnky učené se odchýlil ….. Co od církwe za učení její zjewně wyřčeno není, o tom mysliti budiž každému wolno, a smýšlení jeho za rownopráwné powažowáno. To jest katolické, že každý duch w jistém oboru zvláštnost swau zachowáwá; a že obor swobodného pohybowání a smýšlení jak jen možno zde rozsáhlým se činí a rozšířowati jemu se dopauští, prospíwá wědeckému bádání i každé duchowní činnosti. Zwláště w našich časech, mají-li se tisíce a tisíce lidí s katolicismem smířiti, jest zapotřebí, aby nic wíce za wíru katolickou se newydáwalo, nežli co církew určitě za takowau wyslowila. Neb lidé, kteří ostatně dosti znamenití jsau, a wěci náboženské přejí, pozastawují se buď nad tím neb nad oným. Zkaumáme-li ale s nimi bedliwě, co to, nad čímž se horší, poznáme, že to náhledy neb obřady jsau, které buď podstatně k učení katolickému nepřináleží aneb jemu dočista cizé jsau, což jim pak welkau utěchau býwá. “ Na str. 69 a 73 připomíná H., že zpowěd a swátost posledního pomazání nepřináší ten užitek, který by dle potřebného ustanowení swého lidu wěřícímu poskytowati měly. „ Zde ( prawí H. ) se nedostáwá dobrého pojmu o pokání. “ I o mši sw. za mrtwé ( str. 74 ), o odpustcích ( str. 75 ) lepšího ponaučení za potřebné uznáwá. – Dále 620 ( str. 77 ) zmíňuje se o bratrstwích a o jiných pobožnostech, jakož i ( str. 79 ) o přílišné nádheře při slawnostech církewních, a ( na str. 81 ) o uctění swatých. Při wšem přeje sobě p. sp., aby po dobrém uwážení se zlepšilo. – Posléze mluwí ještě jednau o zdokonalowání duchowensta, o školách a o přemnohu jiných podrobnějších, nicméně ale důležitých wěcech, které na oprawy čekají, na př. o putowání, o odpoledních službách B., o štole atd. atd. – S hlawními wěcmi ať se začne napřed. – Na konec klade p. H. následující rázná slowa: „ Doba jest wážná a důležitá. Jediný duch Boží ji prohlíží. Dejž ať oswítí sluhy sw. ewangelium, ať ( nedadouce másti se doměnkám zděďěným ) dobře poznají pokynutí jeho! Ono mocné hnutí w národech není mijející zapal zimniční, ono jest úkaz u wywinowání se žiwota národůw a wymožení jeho nebudau zkažena. Mám za to, že nelze jinak, nežli aby křesťanstwo w tomto hnutí samo se poznalo a s ním se wyrownalo. Nazpět do časů středowěkých zasahowati, byla by weliká a welmi nebezpečná chyba. Z celého spisu wyswítá, že p. H. w hlawních wěcech s náwrhy p. Náhlowského w brožuře: „ Die Versammlung von Geistlichen zu Prag 1848 “ sauhlasí. Ačkoliw p. H. na množstwí předmětů ku poradám a k wyjednáwání na synodách ukázal, a při mnohých obšírné náwrhy k oprawám podal, nezmiňuje se ani slowem o jedné welmi důležité záležitosti církewní, kterauž p. N. str. 18 ku prospěchu obecné i každé částečné církwí uwádi, t. o poměru částečných církwí ( národowých ) k Římu, jmenowitě aby w radě papežské každá částečná církew w důležitostech swých řádně zastoupena byla. Náwrh tento, kdyby s ostatními oprawami se prowedl, učinil by církew římskau dojista před celým swětem welewážnau a jedinau. – Oba p. Hirscher i p. Náhlowský zasluhují wřelé díky, že swobodně powěděli, čeho církwí k zwelebení jejímu zapotřebí; jenom nepřejeme ( doufáme, že se to nestane ), aby p. Hirscher we Freibergu takowau odměnu za dobré náwrhy a rady swé dostal, jako p. Stoos w Záhřebu a p. Náhlowský w Praze. – Slowa ať jen wedou ke skutkům.", "id": 1330}
{"text": "13. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 13. října, Titulek: [poznámka o nařízeních týkajících se užívání němčiny], Autor: Havlíček, Karel\n— Z jistého pramene wíme, že od wrchního saudu Wídeňského přišlo k appellací Pražské nařízení, aby wydáwala swé rozsudky jen w jazyku německém. ( Ona totiž myslíc, že slowo rownopráwnost není pauhé slowo, wydáwala na české žaloby české rozsudky. ) Také wíme, že wyšlo dne 20. srpna od zdejší zemské spráwy cirkulární nařízení, že mají wšichni auřadowé mezi sebau jen německy dopisowati. Každý wí, že nemáme nyní swobodu tisku, to jest, že dle libosti můžeme být pro wšelicos potrestáni a zawíráni od wojenského saudu, co bychom jindy jakožto prawdu podle zákonu tisku směli swobodně pronésti — proto nyní uweřejňujeme jen pauhá fakta beze wšeho úsudku. Co si o tom myslíme, to wí obecenstwo naše tak dobře jako my.", "id": 1331}
{"text": "18. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Z Olomouce], Titulek: [Císařský manifest], Autor: Havlíček, Karel(překl.)\n[ tři hvězdičky ] Dne 15. října wydán byl následující císařský manifest: Mým národům! Přijeda do Holomauce, kde prozatím přebýwati chci, jest srdci mému otcowskému potřebau, abych uznal blahodatné důkazy wěrné příchylnosti, které jsem od lidu na mé cestě sem wšude obdržel. Jelť jsem u prostřed mých wojínů; stalo se to proto, že zlotmyslníci po zemi táhnau a že jsem wšude od swého wěrného lidu obklopen býti nemohl. Rolníci mých států! důwěřujte we swého císaře, ‒ Wáš císař důwěřuje we Wás! Swobody, které Wám wydaný již zákon stranu býwalých břemen poddanských na půdách wězewších, jako: roboty, desátku atd. pojistil, jsau wám zabezpečeny, a opakuji Wám w tom swé císařské slowo, jakož jsem toho na swé cestě častěji austně učinil. Pewnýť jest úmysl můj, zachowati Wám tyto swobody. Buďtež tedy pokojni a bez starosti, wěrní moji rolníci, a jsau-li lidé, kteříž slowo Wašeho císaře w očích Wašich w podezření uwésti se snaží, powažujte je za zrádce na mne i na Wašem dobrém a podlé toho se zachowejte. Ferdinand. Wessenberg.", "id": 1332}
{"text": "5. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [zpráva o článku z němčiny týkajícím se úmyslu Němců usazovat se v Uhrách a na jihu], Autor: Havlíček, Karel\nWídeňský časopis „ Wanderer “ píše takto o aumyslech Němců strany jich osazowání se w Uhřích a na jihu: „ Záležitost kolonisace nabýwá wždy wětší wáhy, časopisectwo rakauské i nerakauské mluwí o této záležitosti dosti obšírně, a není dosti na tom, kolonisowati Uhry, mnozí zaletají již až do Orientu i malují skwělými barwami, jaký prospěch by z toho Rakausko mělo, přitom při wšem wšak ani slowem se nezmiňují, co asi národowé w oněch zemích usedlí tomu říkají, jsau-li s tím spokojení čili nic. Německé časopisy zwláště mluwily tak o této záležitosti, že sotwa zbudily sympathie pro německé osadníky. Kdyby tak zwaná „ Oest. Cor. “ sama měla jen špetku taktu a zdrawého smyslu, který ona na každém jiném pohřešuje, nebyla by wznikla nedůwěra, která celé podniknutí nyní welmi znesnadňuje. Nedáwno přinesla též slawná Augsburkyně 3 články o kolonisaci Uher, i chce, aby němečtí proletářowé za osadníky do Uher posláni byli. Prawí, že musí býti nalezen nějaký spád pro nepokojné žiwly německé, z kterých se zásobují frajšáry, a které nechtějí nikterak práci přiwykati, nýbrž nejraději žijau na cizí autraty. Tito lidé, kteří nejsau w Německu k ničemu dobrému, musejí prý býti wypraweni na weliké pusty uherské. Oest. Corr. proslulá swau prostomilau naivností, myslela, že musí tuto záležitost ještě zřetelněji wyswětliti, nežli to učinila Augsburkyně, i prawí zřejmě, že jest třeba, aby mezi uherské domácí obywatelstwo byly osazeny cizí žiwly, zwláště žiwel německý, aby mohl snadněji odpor obywatelstwa zlomen býti, i aby pak rozličné žiwly snadněji w jeden celek splynuly. Musíme wyznati, že k tomu zapotřebí hezká hrstka nestydatosti, tak zřejmě prohlásiti zásadu absolutismu, totiž pomocí jednoho národu držeti druhý národ na uzdě. Časopisy uherské a jihoslowanské nemeškaly i uchopily se této záležitosti. Jedinký neodwislý maďarský časopis „ Figyelmezö “ táže se uštěpačně, zdali němečtí proletáři a frajšárowé přinesau s sebau těch 200 milionů, kterých w Uhřích k zwelebení orby a průmyslu zapotřebí jest? Uhry, prawí dále, nehodí se k tomu, a nechtějí, aby němečtí revolucionáři a ničemowé tam byli deportowáni. Uherské i slowanské časopisy sauhlasí w tom, že wláda sama musí se starati o kolonisaci, že musí nejdříw zakládati osady na půdě wládě patřící, i že nesmí zapomenauti, že i w Uhersku jsau kraje, které jsau přelidnatělé. Maďarské časopisy, nepoukazujíce na důwody národní, prawí, že prý w Sedmihradsku dosti Sikulů jest, kteří by na uherské půdě osazeni býti mohli, a jihoslowanské časopisy poukazují na to, že w neaurodných hořenních stolicích jest obywatelstwa na zbyt, které by na pusty uherské přestěhowáno býti mohlo. Jest jisto, že osazení německých kolonistů s aumyslem Uhry poněmčiti, weliký odpor w Uhřích nalezne, a pročež poukazujeme naše již dříwe pronešené mínění, žeby bylo nejwhodněji, wojenské osady w Uhřích založiti. “ Tak končí Wanderer swůj článek. My musíme ještě k tomu článku dodati, že Wanderer, ačkoliw dosti maudře o této záležitosti mluwí, w nitru srdce swého zcela si přeje, aby Uhry byly německými osadníky naplněny a pomíchány. Wanderer nehorlí proti zásadě, nýbrž proti hlauposti německých nowin, že tak zřejmě wyřkly, co chtějí. Wanderer je chytřejší, on chce poněmčení Uher, chce německé osady, ale neřekne to plnau hubau, nýbrž přikreje to jinau barwau, i zahalí aučel poněmčowání wojenskými osadami.", "id": 1333}
{"text": "20. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Jistá dáma. Ruský profesor navrhuje. O poměru Francouzů k obyvatelům Alžírska.], Autor: Havlíček, Karel\nŽihadlo. Jistá dáma — kdybych byl malířem, mohl bych ji trefně wymalowat — zmohla se šikownými špekulacemi a slepým štěstím až na sloužícího, který w premowaném klobouku a dlouhém žemličkowém kaputu jako stín tři kroky za urozenou paní kráčel. Wašek byl poctiwý ale neuměl německy. Jednoho dne donesla se k jeho wrchnosti zpráwa, že se Čechomanie opowážila žádati o Českou průmyslní školu. I rozhněwala se paní na opowážliwý národ s umrlým jazykem a zwolala: „ Horreur! \" Na to zazwonila, a když Wašek wstoupil, počala na něj w dobré češtině hřímat:,, Potomku mrtwého národu, snížím tě až na stupeň „ železného otroka; “ kdykoliw se mnou do krámu wstoupíš, neuslyšíš z ust mých jenom nebeskou němčinu. Neptej se, nezewluj, ale po každé jen hlawou mukni, aby lidé mysleli, že mi rozumíš. “ – Tato ohromna myšlénka průmyslowé dámy probleskla až k Belgickému fabrikantu, který ohlašuje w Nowinách, že dělá na zakázku sloužící à la mode, kteří umějí wýbomě hlawou mukat. — Tato bolestná i směšná historie stala se w Praze ku konci roku 1825. Ruský profesor Slaskozierský nawrhuje w Petrohradských Nowinách, aby lid selský přiwykal, místo čáje wařit řezanku a pít jí, poněwadž prý se to mnohem laciněji zřídit dá. O poměru Francouzů k obywatelum Algírska čteme w Nowinách, že užíwají, aby si porozuměli, diwných slowníků. Hůl jest slowníkem francouzsko-arabským, kterého Francouzi užíwají, a flinta slowníkem arabsko-francouzským, dle kterého jim zas Arabowé odpowídají.", "id": 1334}
{"text": "6. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Domácí zprávy, Titulek: [Oslava jmenin císaře], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – We čtwrtek slawily se w německé kupecké besedě jmeniny JCMsti a sice ačkoli silný podzimek jest při otewřených oknách, tak že wolání „ Hoch! Vivat! “ wšude do sausedních ulic slyšeti bylo. Wzpomněli jsme si na slowa pana Ježíše ( Mat. VI. ): Když ty dáwáš almužnu netrub před sebau jako pokrytci činí we školách a na ryncích, aby chwálení byli od lidí: amen prawím wám, mají odplatu swau. A kdybys se modlil nebýwej jako pokrytci; oni obyčej mají we školách a na uhlech ulic stojíce modliti se aby byli widíni od lidí: amen prawím wám žeť mají odplatu swau. Ty pak kdybys se modlil, wejdi do pokojíka swého a zawra dwéře modli se Otci swému, kterýž jest w skrytě: a Otec twůj který widí w skrytě, odplatí tobě zjewně.", "id": 1335}
{"text": "10. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Návěští literární], Titulek: Časopisy české roku 1849, Autor: Havlíček, Karel\nČasopisy české roku 1849 ‒ Potěšitelným znamením, jak žiwý je u nás w Čechách dušewní žiwot, je weliký počet časopisů z wětšiny zcela nowě powstalých. Politických nowin máme: Nowiny Lípy Slowanské, ( red. pp. Sabina a Wáwra ), Pražské Nowiny ( red. p. Erben ), Wečerní List ( red. p. Knedelhans-Liblinský ), Občanské Nowiny ( red. p. Emmanuel Arnold ), Obecní List ( red. p. Dr. Pichl ), Občan ( red. kněz Štulc ), Pražský Posel ( wyd. a red. Jar. Pospíšil, spolured. K. Wít Hof ), Wlastenecký Denník ( red. p. Kramerius ) a Národní Nowiny. ‒ Duchowní: Časopis pro katolické duchowenstwo ( red. kněz Jirsík ), Blahowěst ( red. kněz Štulc ), Českobratrský Hlasatel ( red. pastor p. Růžička a Košut ), Wědecký: Časopis Českého Museum ( red. p. Wocel ). Řemeslnický: Řemeslnické Nowiny ( red. p. F. Kop ). Hudební: Cecilia ( red. p. Krejčí ). Učitelsé: Posel z Budče ( red. p. Šumawský ), Lehrerbothe ( oboujazykowý, red. p. Mosig ). Beletristické: Wčela ( red. p. Knedelhans-Liblinský ), Concordie ( oboujazykowý red. p. Tatzauer ). Satyrický: Šotek ( red. K. Hawlíček ). Na wenkowě také wycházejí, jako w Král. Hradci, časopisowé čeští. Na Morawě wycházejí: w Brně Morawské Nowiny ( red. pp. Klácel a Šembera ), w Holomauci Holomaucké Nowiny s přílohau Konstituční Posel ( red. p. Hanuš ).", "id": 1336}
{"text": "29. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Sněm říšský, Titulek: Sezení III. dne 26. července, Autor: Havlíček, Karel\nSezení III. dne 26. čerwence. Náwrhy byly: Od Dunina Borkowského, poslance ze Lwowa: aby zastawen byl odwod dle starých zákonů. Od Latzela: aby se zřídily národní penězny ( banky ). Od Löhnera: aby se zemím k německému spolku nepřiwtěleným, Haliči totiž a Dalmatsku, dalo oddělené zřízení a ustanowily jen mezinárodní poměry. Bukowině aby se přístup k Německu ponechal na wůli. Pozor na tento náwrh. Čelí k tomu, aby nám w Čechách odňal naše samostatné zřízení a podmanil Německu, odtrhnuw nás od Polska. Od téhož: Provinciální stawy, gubernátorstwí a wládní gremie aby přestaly, zřízení krajské aby se ohledalo. Od téhož: Dopisowání s auřady místními aby se dělo bezprostředně. – Aby wšichni občané byli učiněni sobě rowní; manželstwí buď ústaw občanský; manželstwí 358 buď zrušitelné. – Přestaň rozdáwání šlechtických znamení. Od Kudlicha: Poměr poddanosti buď zrušen, zůstawujíc, má-li se dát náhrada a jaká. Četla se petice „ Sicherheitsausschuss-u “, kde žádá, aby sněm jej uznal a potwrdil. Kudlich se swým náwrhem dobře prošel a obdržel pochwalu celé sněmowny. Konečná porada o tomto náwrhu bude po třech dnech. Goldmark tázal se ministra, co se dělo proti přewratům Ruska w Multanech. Dobblhof dal odpowěď, že se poslala otázka na wyslance ruského do Innsbruku. Turecko že ale je zcela ozbrojeno proti wšelikým možnostem. Pillersdorf prawí, že Stadion není wzdálen od auřadu gubernátorowa w Haliči. Stadion na to: že před 3 nedělmi složil swůj auřad do rukau ministerstwa. Klaudi se táže, co učinilo ministerium wálky za kroky, aby potrestáno bylo wojsko w Praze pro zpauru proti hr. Mensdorfowi. Latour: Že se nestala žádná zpaura, Mensdorf že o swé wůli ustaupil. Rieger: Slyšel jsem sám Mensdorfa, že nemůže udržet pokoj; totéž prawil Wallmoden. Kudlich: To že jsau denunciace, které máme sice wědět, ale nejsau na denním pořádku. Proti Klaudimu opřeli se němečtí deputowaní z krajů českých. Další radění o řádu jednacím došlo k §. 33.", "id": 1337}
{"text": "31. březen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Med a vosk, Titulek: [České a flámské divadlo], Autor: Havlíček, Karel\nJiž jest pewně uzawřeno, že w Gentu bude staweno flémské národní diwadlo, a do zimy má býti hotowo. – Naše české národní diwadlo již se stawí kolik let, a ještě žádný newíme kdy bude wystaweno. Wýborná opera w neděli „ Alessandro Stradella “ přeswědčila nás opět jak hojně by se dobré kusy nawštěwowaly. Diwadlo bylo až přeplněno a spokojenost obecenstwa jewila se ku konci prawým jásáním. Ti kteří tu samou zpěwohru dříwe na Pražském německém diwadle byli slyšeli, chwálili si prowedení české wíce než německé, partie prý lépe obsazeny byly. Nedá se owšem zapřít že máme mnoho jiných a snad důležitějších potřeb než je diwadlo, ale práwě proto, že tolik potřeb máme, nesmíme jen jednu po druhé upokojowati, poněwadž bychom Bůh wí kdy se wšemi hotowi byli. Tedy dle možnosti co se dá dělat čím wíc tím líp. H. B.", "id": 1338}
{"text": "2. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [sdělení], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – W Praze 1. ledna. Dnes byli redaktoři zdejších časopisů politických o 2 hodinách spoledne k panu guberniálnímu místopresidentowi powoláni. Nejpodiwnější domněnky zdwíhaly se w mysli naší, zwláště proto, že nyní ustawičně kolují powěsti zastrašující. Jmenowitě mluwilo se poslední čas, že prý u zdejší spráwy zemské psaní leží zapěčetěné, které se teprwa na Nowý Rok otewříti má, a o jehožto obsahu nad míru rozmanité awšak neweselé bájky wyprawowali. Skutečná ale příčina našeho powolání byla tato: Pan guberniální místopresident oznámil nám, že brzy wyjde nowé ministeriální nařízení strany tisku, jehožto obsah bude následující: 1. Nařízení strany přiwěšowání politických plakátů na rohy a zákaz, aby obchod w tištěných lístkách ( plátkách ) nesměl nikdo wésti a je roznášeti, než kdo je od úřadu opráwněný. 2. Že jsau redaktoři nowin powinni před wyjitím swého časopisu wždy jeden wýtisk se swým wlastnoručním podpisem opatřený místnímu auřadu ( w Praze purkmistrowi ) odeslati, aby tento byl w stawu, w těch pádech, we kterých jemu dle dosawádního provisorního zákonu o tisku práwo dáno jest, časopis zabawiti, dle swé powinnosti jednati mohl, než časopis rozdán bude. Pan místopresident nám slíbil, že wykonání tohoto nařízení se co možná šetrně stane, aby tím časopisy zdržowány nebyly.", "id": 1339}
{"text": "7. prosinec 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: Deník všeobecný, Titulek: [kritika zprávy o pražské Měšťanské besedě], Autor: Havlíček, Karel\nKomu není s hůry dáno, w apatyce nekaupí. Toto příslowí dobře platiti může i o časopisech; některý časopis jako z powiností ukazuje pořád nerozum swůj, a mezi takowými stojí w prwní řadě Pešťanský německý Spiegel. Podáwaje nyní jakýsi zbytečný cestopis o Praze, mudruje také o besedách, o měšťanské besedě, o Budči atd. Prawí o besedách posledních: „ Střelecký ostrow je „ besedami “, do nichž býwá každý zaplatiw 30 kr. stř. pauštěn, pyť i nebyl přepiatým ( ultra ) Čechem. Bawí se zde jídlem, pitím, tancem, a aby i něco nezážiwného při tom bylo, prowozují ochotníci rozličnau hudbu. Byl jsem na besedě Píškowě, a kdyby on mi nebyl swými písněmi dal náhradu za ostatní strašliwě prowozowané kusy, byl bych hledal spásu swau we wlnách! Shromážděné damy nenáležely práwě mezi nejwnadnější Pražské paní; za to ale byly méně krásné než tlusté, méně bledé než čerwené, a méně welké než malé. “ Kdož nepozná podle tohoto posledního malicherného wtipu potomka Abrahamowa?! Rozkošnější ale jest to, co se mu o Budči do hlawy namanulo, neboť píše: že byl w Žitnobranské ulici wystawen dům, w kterém měli jen Češi t. j. ti, kteří pauze česky mluwí, bydleti. „ Ale nahá skutečnost okázala, že toto podniknutí je daremné, a že by dům musil zhynauti, nebo onino jen česky mluwící lidičky nemohli platiti nájem a tak bydlí nyní w tomto českém domě Deutschböhmové “!!! I z tohoto nápadu čpí starý zákon! „ Měšťanská ressource čili beseda je shromáždiště weselých lidí, kteří wečír tam přicházejí, aby časopisy přečtli, tabák kauřili, w karty a na billardu hráli, jedli, pili a mimo to ještě hudbu poslauchali. Panuje tam čeština i němčina. Někdy je tam dosti žiwo. “ Ty ale pane cestowateli jsi wždycky mrtew. H. B.", "id": 1340}
{"text": "23. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy., Titulek: [K volení prezidenta sněmu], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Dowídáme se ze saukromých dopisů bližších wědomostí a wýkladu o wolbě presidentů. Patrno jest již pauze z počtů hlasů a z osob wywolených z kterých dwa Smolka a Pretis náleží k Lewici a jeden Hein k Centrum, že se stalo k této wolbě umluwení mezi Lewicí a Centrum. Celá ta wolba ukazuje nám Centrum našeho sněmu w nejpěknějším jeho smýšlení. Když se nedáwno stalo spojení Lewice a Prawice z důležité, pro národy užitečné příčiny, aby se totiž spolčením hlasů docílila wětšina w základních práwech a proti neslušnému chowání ministerstwa: jaké tu byly křiky od Centrum na nepřirozenost tohoto spojení, jaké wýčitky Prawici. A nyní se samo Centrum spojilo s tau od něho nenáwiděnau Lewicí, a proč? [ [ z ] ] pauhé maličké marnosti, aby jeden z Centrum byl druhým presidentem! Wyjednáwalo se též před wolbau mezi Lewicí a Prawicí, a Lewice chtěla wywolit Strobacha, když Prawice za místopresidenty zwolí Šuselku a Pretise. Prawice ale nechtěla tuto wýmínku přijmauti a raději nechtěla nikoho ze sebe wywoliti, než by měl být Šuselka místopresidentem sněmu. Ačkoli tedy Prawice w menšině zůstala, získala tím wíce, neboť dokázala, že jí nezáleží tak welice na osobním wyznamenání jejích spoluaudů, jako na wěci samé. — Wládní nowiny Holomaucké prohlašují powěsti, že Rieger je jmenowán appellačním raddau a Brauner krajským komissarem, za bezdůwodné a zhola wymyšlené.", "id": 1341}
{"text": "8. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Kritika, Titulek: Biskup brněnský, Autor: Havlíček, Karel\nBiskup Brněnský. Wěc, kterau bychom jindy za zcela newinnau powažowali, musíme nyní držeti za nesmírnau chytrost nepřátel našich: nemyslímeť práwě chytrost p. hraběte Schaafgotsche, biskupa Brněnského, ale chytrost těch, kteří jemu krok následující poradili. Nařídil totiž kněžstwu, aby se do politických záležitostí zcela nemíchalo. Powážíme-li ale, že práwě kněžstwo mladé na Morawě jedna z nejsilnějších podpor jest ducha národního, slowanského, lehce srozumíme, že toto nařízení čelí proti Slowanům.", "id": 1342}
{"text": "28. březen 1848, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Slovo v čas, Autor: Havlíček, Karel\nSlowo w čas. Celá Praha jest ozbrojena, palaše a šawle břinčí po špatné dlažbě a nejináče než w ležení polním blízko nepřítele dlauhým tahem ponůcky kráčejí w noci po ulicích. Jsme přeswědčeni, že podle staré zřízenosti ducha lidského mnohý z těchto statečných ozbrojenců newí, proč wládne palašem, neboť jisto jest, že člowěk rád dělá to, co na jiných widí. Jenom malá část ozbrojenců skutečně cítí a powědoma jest sobě příčiny ozbrojení swého. Prawý swobodný občan totiž ozbrojen jest wždy proti nepřátelům swobody swé, a tito nepřátelé jsau dwojího druhu: absolutisté, kteří by rádi swobodu občanů potlačili zbraní najatých žoldnéřů, a buřičowé, kteří bez rozumného powážení jenom nepořádky ploditi umějí. 98 Zdá se nám, že w mocnářstwí Rakauském nyní moc absolutistů tak hluboce klesla, že se málo co báti máme jejich zámyslů; a kde jsau buřičowé? – My posud nikde žádné newidíme; ačkoli lid náš pro zaslepenost předešlé wlády skoro beze wšeho wychowání politického zůstal, přece příkladný pořádek a mír zachowáwá. Mnohem wíce než lid wenkowský znepokojuje nás lehkomyslnost a nepředložitost mnohých Pražských mladých pánů ( lépe snad říci w tomto pádu: hejsků ), kteří se neostýchají weřejně hlásati, že ozbrojeni jsau proti sedlákům! Wy bláhowci! Proti rolníkům jste se ozbrojili? – Což pak máte rolníky naše za lid tak nepokojný, tak nerozwážliwý? Panáčkowé! wěřte na jisto, že český rolník wíce rozumu pod swau čepicí chowá, než na našich školách nízkých i wysokých na prodej bylo. Rolník český není nerozumný buřič: on sice nyní powědom si jest, že se zprostí brzy mnohých trpkých břemen, že nebude již budaucně powažowán za pauhého nosiče břemen zemských, nýbrž že brzy wzejde doba, we které i rolník wedle šlechty a měšťanstwa seděti bude w radě zemské dáwaje zákony a ukládaje daně sám sobě. Rolník český wí, že bez daní a bez auřadů nemůže pořádek w zemi obstáti, a jemu práwě záleží na tom, aby byl w zemi dán pořádek. Rolník český nebude rušiti pořádek we wlasti swé: on dobře již wí, že se mu nyní úlewa státi musí, a také stane, o čem již nikdo rozumný ani ze šlechty, ani z měšťanstwa nepochybuje; ale tolik rozwážení má také rolník náš, na jaké cestě se takowé wyrownání státi může. Pročež wy mladí pánowé! nestawte statečného a rozumného rolníka našeho na stupeň lazzaronůw, nehanobte swau wlastní otčinu takowým špatným smýšlením o nejhlawnějším stawu. Wy jste wždy horlili proti práwům šlechty, wždy jste si naříkali na bezpráwí, které se stawu měšťanskému děje přednostmi šlechticů: ale wěřte mi, že jest hrdost stawu měšťanského proti rolnickému mnohem nesnesitelnější, mnohem směšnější. Chceteli wy se powažowati za lepší a wznešenější, než jsau jiní: nediwte se, budeli sebe zas jiný za lepšího a wznešenějšího pokládati, než jste wy. Pánowé! neračte slowa má na zlau stranu bráti: nemůžete si pomysliti, do jakého neštěstí by klesla naše wlast, kdyby nastala nedůwěra a nepřízeň jednoho stawu proti druhým. Doba nynější jest důležitá, co se w ní mluwí i činí, mluweno a konáno buď s nejwětší rozwahau. H. Borowský.", "id": 1343}
{"text": "4. březen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Auřední oznamowatel (Amtsblatt) Českých Nowin., Autor: Havlíček, Karel\nAuřední oznamowatel ( Amtsblatt ) Českých Nowin. Již dříwe jsme čtenářstwu swému podali spráwu, že se při c. k. wysoce slawných úřadech o zaražení českého úředního oznamowatele jedná, a že jak mile co w té wěci ustanoweno bude, hned čtenářstwu oznámíme. Práwě nyní, když již nejwětší čásť tohoto čísla Nowin wysazena byla, přišlo nám w této záležitosti oznámení od wysoce slawné c. k. spráwy zemské čísl. exh. 1255, které w příloze sdělujeme. Tímto oznámením tedy již nade wšechnu pochybnost ustanowen jest i při českých Pražských nowinách úřední oznamowatel, a c. k. úřadowé jakož i jiní úradowé zemští budau nyní i do našich českých nowin ohlášení swá zasílati. Takowým spůsobem bude nyní rowné práwo, kterého jazyk náš zákonně s německým užíwá, i we skutečnost uwedeno. Takto kráčí národnost naše ustawičně dále ku předu. Nulla dies sine linea.", "id": 1344}
{"text": "10. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel\n– Litujeme, že wáž. obecenstwu nejsme s to podati weledůležité zpráwy sněmowní od pondělí. Pošta přijela jak obyčejně tak pozdě, že jsme psaní nedostali w čas.", "id": 1345}
{"text": "18. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: Proroctví lidu, Autor: Havlíček, Karel\nProroctwí lidu a wýňatek z proroctwí slepého mládence. Podáwajíce tuto weřejnosti wzdělané wýňatky z podání a báchorek lidu našeho, z proroctwí to, o kterém zajisté každý Čech w mládí swém powídati slyšel, které se wšak později, když by se zdrawým rozumem posauditi mohlo, málo komu do rukau naskytuje: myslíme, že nám snad nebude wykládáno od jisté dobře známé strany w ten smysl, jako bychom tím lid chtěli drážditi a fanatisowati. Wěk náš nynější a ty okolnosti, we kterých naše wlast již nyní neodwratně stojí, nemůže beztoho ani připustiti u rozumného člowěka pobobné myšlénky. My aspoň powažujem toto proroctwí jako bolestnau upomínku na mnohé žalosti a strasti naší wlasti a jakožto odlehčení českého zkormauceného srdce. I. Powídají si staří, že až na trůn opět příjde císař, který se Josef jmenowat bude, zpět se nawrátí císař Josef I., miláček selského lidu, který posud newěří na jeho smrt. II. Než se snědí swatodušní koláče, wypukne ‒ dle proroctwí lidu ‒ w Čechách powstání, to se ale brzy ukončí, potom ale wypukne druhé, a to bude dlauho trwat. III. Až powstanau Chodowé, bude welmi zle w Čechách; oni mají rozhodnaut jednu welkau bitwu, kterau Čechowé bojowat budau proti swým nepřátelům. Potom pokoj bude. IV. Až budau jíst lidé z mezí chleb, potom bude w Čechách zle; než děwečka kráwu podojí, wtrhnau do země krutí nepřátelé, aniž bude kdo wědět, odkud byli přišli. Ti budau lid ubíjet a zem hubit, ale Češi se jim postawějí hrdinsky naproti; wšak ale nepřítel mnohem silnější zwítězil by nad nimi, kdyby w prawau dobu jim nepřišla pomoc. Bude to strakatý národ, který příjde Čechům na pomoc, a s jehož pomocí nepřítele dokonce potrau a zahubí. Ta wojna bude se jmenowat strakatá, poněwadž národy, kteří s Čechy bojowat budau, w přediwných strakatých krojích oblečení budau. V. Je staré proroctwí mezi lidem, že bude Praha jedenkráte wytopena a zkažena; tenkráte má woda dosahowat u Týnského kostela až na štít k obrazu Panny Marie a u Swato-Štěpánského kostela až na třetí stupeň. Co newytopí woda, to zkazí oheň nepřátelský, tak že když pojede někdy přes rumy wozka, bičem práskne a řekne:„Zde stála někdy Praha; tam byla rádnice, tam kostel “ atd. W tu samau dobu příjdau ke zkáze i mnohá wenkowská města, jmenowitě Hora Kutná, Králowéhradec, Žatec a j. w. Země česká bude na koňských kopitách roznešena. VI. O wrchu Bláníku. Jedenkráte přijede prý do německé říše wálečný národ, a ten celau řiši proleze, a naposled se to wšecko wrhne do Čech, kteraužto zem docela bude chtít wyhubit. Ta bída bude trwat celé tři léla. Tu se Čechowé zdwihnau, a to wojenské tažení potáhne se k wrchu Bláníku, a zde se strhne krwawá bitwa mezi Bláníkem a Načeradcem, nejwíce u wsi Bejkowicí. Pod tau wsí je rybník, a ten bude místo wodau krwí naplněn. Naposled, když již Čechowé sílu ztrácet budau a klesat, tu se wyřítějí z wrchu mocí Boží tam odedáwna spící Boží bojowníci, a ti Čechům pomohau. Jak je nepřítel zhlédne, přijde na něho strach, tak že na překot utíkat budau ku Praze, kteréžto město we swé moci míti budau. Tu se wšickni Češi shledají u Krče, měšťané, sedláci, páni i wojsko, tam se uradějí, potom se do nepřátel dají a mocně Prahu opanujau a Němce napořád bít budau, tak že wíce než půl Prahy prázno zůstane. Krew od Strahowské brány až dolů k mostu poteče. Tu swatý Wáclaw na bílém koni s kopím w ruce se ukáže a Čechy k udatnosti napomínat bude, a swatý Prokop s berlau w ruce duchowní osoby powzbuzowat, kteři budau wšude raditi, a bude s berlau swau Němci a wšecken cizý pronárod ze země wyháněti. Tak s pomocí Božích bojowníků z Bláníka poženau nepřátele až k Rýnu-Kolínu a tu budau w nic obráceni a Boží wěrní zwítězejí. Tenkráte také konec bude učiněn německému císařstwí. Awšak málo Čechů zůstane w zemi, neboť bude mnoho tisíc lidu pobitých, ale ti co zůstanau, budau hodní a bude w nich česká udatnost a poctiwost. Budau wšickni wespolek jako bratři žiwi; duchowní budau wést lid k prawému náboženstwí, předstawení saudcowé budau sprawedliwě saudit a pořádek we wšem wést, jeden druhému bude roweň jako bratři a také jako bratři si pomáhat budau. Česká řeč bude panowat wšade, a nebude jiné w zemi. Škoda zase wšecka se naprawí, co se rozbořilo, znowu se wystawí, dolowé čeští dají zlata a stříbra i jiných kowů w hojnosti, Bůh požehná zemi, by hojně urodila, a nebude bídy a nauze žádné. Řemesla a umění budau kwést, a tak bude zem česká šťastná, dokud se opět lid nezkazí. VII. „ I příjdau časowé “, řekl také slepý mládenec císaři Karlu IV., „ že Čechowé dokonce swého slawného jména pamětliwí nebudau a swých hrdiných předků, ba i za swau řeč styděti se budau, a když se kdo Čecha zeptá, co jsi zač? zapře národ swůj a za cizince wydáwati se bude. Panský staw dokonce cizau řeč a cizé mrawy a kroj na se přijme, swé wlasti docela se odcizí, aniž o její zdar dbáti bude. Swůj krásný kroj odhodí a bude se oblékat brzy jako Němec, brzy jako Španěl, Wlach, Francauz aneb Moskwan. Budau jeden k druhému neupřímní, budau zhejřilí, hrdí a nemilosrdní; místo žen swých kubeny držet si budau a děti swé od lecjakých najatých cizinců wychowati dají. Peníze swé budau mrhat w cizině, a na poddané swé dokonce dbáti nebudau, byť je auředníci cizinci do naha swlékli. Také krásného umění hleděti nebudau, a milejší jim budau hry w karty a kostky, koně a psi a jiné drahé rozmařilosti, za které welké sumy rozhazowat budau. Měšťanský staw též bude zkažen od šlechty; budau chtít wšecku nádheru pánům napodobňowat, budau se slyděť za swá poctiwá řemesla a swůj měšťanský staw, a každý bude chtít být jen pánem. „ Budau mezi nimi nemilosrdní lichwáři, a budau nad míru chudý lid utiskowat a proti nim se nafukowat. “ Hrdinská a statná mysl česká ta ale dokonce mezi nimi nebude, a tak budau zotročilí, že jim budau Němci „ českých psů “ nadáwat, a oni to trpět budau. Budau rozmařilí, chlípní a falešní, nebudau ctít wíru, nebudau milowat bližního swého, a ženám swým newěrní budau, a tak samí sobě hrob kopati budau. Mezi ženským pohlawím bude ale zwlášť welká zkáza; budau ženy tak zatwrzelé proti národu swému, že si mnohem raději dá přezdít Němkyně, než by se k swému rodu znala, a bude mluwit každá raději špatně cizau řeč, než dobře swau. Budau zhejřilé, nestaudné, falešné a hrdé jedna k druhé, a těžko bude hodné, české panny k nalezení. Nebudau se jim líbit domácí mládenci, ale raději budau hledět po hrdých cizincích. Pěkný swůj kroj odloží a do diwných a přediwnýčh krojů cizích jako opice wždy a wždy přewlékat se budau. Brzy budau nosit šat dlauhý, brzo krátký, brzy hlawy jako koně přistrojené, hned zase wlasy, tuto okrasu žen, si do krátká ostříhají. Budau chodit wyšperkowané a obnažené swětu na odiw, a dcery swé budau matky sami na trh wodit. Tauto nádherau a zhejřilostí swé muže na mizinu přiwedau. Zhusta se bude dít, že ne žena muže, ale muž ženu poslauchat přinucen bude, a že i k zlému muži od žen swésti se dají. Nebudau dbát ženy a panny o umění hospodářské, ani o dobré wychowání dětí swých, a tak ztratí we swětě wšecku wážnost. Děti budau špatným a nepřiměřeným wychowáním již hned z mládí zkaženy na těle i na duši. Rozum, jakýto teprwa do-spělý mládenec nabýwá, již desítiletý chlapec bude si přiwlastňowat a na této swé maudrosti mnoho si zakládat; proto wšak z takowýchto dětí nebudau maudří lidé, ale nedozrálkowé. Tato zkáza až na selský staw se wztáhne; sedlák bude wždy řeči české milowník, ale národa swého nebude umět si wážit, on nebude k tomu učen. Bude welmi zotročilý, falešný a licoměrný, a to proto, že bude mít nad sebau pány cizé, kteří ho utiskowat budau na statku, na těle i na duší, a jimž bude muset pacholčit. I nebude docela otrok, ani nebude swobodný, a w swé ducha opuštěnosti jen tak žiwi budau, jako ta němá twář. I nezůstanau kroji swému wěrní a opičiti se budau po městských, zdwihajíce to, co onino zahodí. I palčiwým nápojům a hejření naučí se sedláci a budau hospodářstwí swé zanedbáwat. Také nemilosrdnosti naučí se sedlák od pánů, a jako pán k němu, bude i on k chudším pánowitým a nelitosliwým, začež se Bůh na něho rozhněwá. Úředníci budau nazwíce cizinci, zlí, Čechů nenáwidět budau, úplatku milowní, tak že se za peníze wšecko dostane, i zásluhy i nejwyšší důstojenstwí prodáwat se budau, a sprawedlnost w nenáwisti bude u nich. Kněži budau nemilosrdní, pyšní, marniwí a jako wlci hltawí; s nikým nebudau mít slitowání, kdo jim nebude moct zaplatit. Třeba by mrtwé tělo tři dni a wíce w domě ležeti zůstalo, nepochowá jej, dokud peníze neuwidí. Budau příliš statku žádostiwí a s penězi i začasté lichwařit budau. Při službách Božích roztržití budau, a mysl jejich wíce na swětské wěci obrácena bude, než k Bohu; marnost a rozkoše swětské wíce jim budau na srdci ležet, než spasení swěřených jim duší. Za swůj kněžský šat styděti se budau a po furiantsku se budau oblékat, ano i wlasy si budau w kudrlinky zatáčet. Přísah swých dokonce držet nebudau a konečně u lidu docela we wážnosti klesnan. Tím spůsobem stane se, že nebudau lidé jich učení wěřit, a což bude to nejwětší zlé, že se spustí náboženstwí. Chudý lid bude ze wšech stran utlačowán a opowrhowán; bude wolat o pomoc, ale nikdo nebude ho slyšet, hladem mřít bude, a nikdo nedá s plného stolu a měšce almužnu. Kdekoliw o pomoc wolati bude, oslyšán bude. Bída jeho tak hrozná bude, že k Bohu pronikawým hlasem o pomoc a pomstu wolat bude, a sprawedliwý Bůh neoslyší hlas lidu swého. I příjdau welké tresty na wšechen lid bezbožný a nemilosrdný. Příjdau welké powodně, krupobití, ukrutné zimy, mor, hlad a wojny; ta nejpřísnější metla ale, kterau Čechowé dostanau, budau králowé z národu cizého, kteří přísně nad nimi panowat budau. Ti uloží hrozné daně a platy; clo bude ze wšeho, co kdo do úst wezme; daně budau z domů, z usedlostí, z řemesel, z wína, piwa, ze wšeho zboží, ano i z hudby; také nastane nowý plat turecký, totiž z hlawy. Stříbro a zlato do weliké příjde wážnosti, neboť nastanau takowé peníze, že je budau lidé po ulicích nosit, a nikdo je nebude chtít brát. W Praze málo Čechů bude, neboť wětším dílem Němci Prahu opanujau; českého jazyka nebude ani od pánů ani od duchowenstwa šetříno, ba budau Čechům „ psů “ spílat. Tenkráte powstane nad Ewropau jeden weliký tyran, který ji bude chtít wrub na wrub obrátit. I do české země wtrhne a bude ji chtít wyhubit a zwrátit. Tu ale jako dopuštěním Božím Čechowé se zmůžau a powstanau jako jeden muž proti tomu tyranu. I Němci jim ruku podají a přátelsky k nim míti se budau. ‒ Strhne se bitwa weliká a to opět na Bílé Hoře, a bude tak krutá, že krew až k swaté Markýtě poteče. Praporce Čechů budau se skwítí bílými lwy w čerweném poli, a také w skutku budau Čechowé bojowat jako lití lwowé, až konečně zwítězí. Tenkráte celá Ewropa bude děkowat Čechům, že je od toho tyrana wyswobili, i příjdau u wšech pronárodů do welké wážnosti, budau se učit národowé jejich jazyku, by s nimi obcowat mohli. Oni si wydobydau opět wšecky staré swé privilegia, a králowská Praha bude zase sídelní město a králowstwí české slawné. Krále budau mít sobě nakloněného a milostiwého; panský staw nebude se již stydět za českau řeč, bude o zdar swé wlasti dbát a zamiluje si na místě her a rozmařilosti wšeliká prospěšná a krásná umění. Bude ke každému stawu upřímný, jakoby bratr byl každého. Též městský staw bude spořádanější, upřímnější, bude mezi nimi swobodná, sworná a poctiwá mysl. Selský staw nebude od nikoho utlačowán, a tím stane se wlídnějším a lepším. Bude hledět prospěchu celé obce, jakoby jeho statek byla, a nebude w ničem to, co býwal. Úředníci budau Češi, sprawedliwí, dbalí, upřímní a hájitelé práw lidských. Kněži též budau prawí následowníci Krista Pána, a nikoli faryzeowé jako dříwe byli. I ženy budau opak toho co dříwe; a tak bude se mít až na toho nejmenšího každý dobře. Jazykem českým bude se wšude mluwit, w kostele, we škole, w úřadě i we spolkách, a tak bude lid snáze se učit a maudřejším se stane. I nastanau nowé a dobré časy, a štěstí a blaho pokwete po celém králowstwí českém.", "id": 1346}
{"text": "2. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [glosa], Titulek: Kterak Němci chtějí a zaručují jinou národnost, Autor: Havlíček, Karel\nKterak Němci chtějí a zaručují jinau národnost. ( Jednoduchý příklad. ) Roku 1841 wyšlo od wlády pruské nařízení na obec Husinec blíže Střelína we Slezsku, kde jsau čeští bratří osazeni, že učitel druhý we škole smí pauze s nejmenšími dětmi mluwit česky, nic wšak užíwat kněh českých. Na škole je tedy skoro wýhradně němčina, confirmandi wyučují se po německu, každau čtwrtau neděli káže se tam německy. – Husinec počítá 184 domů a 1250 obywatelů. – Zdaliž našinci tam neutonau w moři německém? Sto let zachowáwají národnost swau — ale oni jsau ostrow! Chwála tobě, německá pruská wládo!", "id": 1347}
{"text": "19. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [polemika s Prager Zeitung ohledně osvětlení Prahy v den císařových narozenin], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — W Praze dne 18. srpna. Wčerejší oswětlení zawdalo w Praze opět příčinu k rozmanitému dušewnímu pohnutí. Také my jsme poněkud byli strženi do onoho praudu, a č. 138 Deutsche Zeitung uznalo za dobré, sejmauti při této slawné příležitosti swau politickau larwu a ukázati se nám w celé swé německé kráse. Uwádějíc z našeho čísla od 16. srpna onen článek z Pražského denníka, we kterém jsme wyswětlili okolnost strany náwrhu p. Friedlanda a jeho říšské koruny na staroměstské radnici, přidaly k němu Deutsche Zeitung dodatek, w němžto nás poučují o potřebné úctě k J. M. C. a ke wšem známkám říše, wyčítajíce nám jako obyčejně „ alte Sondergelüste “, a rownají nás k Maďarům, s nimižto prý wálku wede wláda, dáwajíce na srozuměnau, že jsme wlastně ještě horší. My neznáme nic opowrženějšího než pochlebníka. Byltě čas, kdežto Deutsche Zeitung neukrýwaly příliš opatrně protirakauské smýšlení swé, jmenowitě za času powstání Wídeňského, za těchto dob a za předešlých nám wytýkali Deutsche Zeitung servilnost, protože jsme neuznali za dobré, zdwihnauti revoluci proti Rakausku. Nyní se wěci obrátily, Rakausko a dynastie stojí pewně ( máme-li my nějakau zásluhu při tom, nech ať historie rozhodne ), ba ukazuje se jistá čáka, že skrze centralisowání wlády německý žiwel w Rakausích získá: a ejhle! Deutsche Zeitung již nás napomíná jak máme slawiti narozeniny J. M. C. a jak si máme wážiti koruny říšské! Widíme, jak se časy mění! Co se ale samého oswětlení týče, widíme patrně z příkladu městské raddy Wídeňské, která též jako naše Pražská radila dobročinné dary pro chudé místo illuminace, že naše Pražská radda nejednala nešetrně a neuctiwě proti J. M. C. Wůbec každý rozumný bude oswětlení města w čas obležení wždycky co možná zdržowati, neboť wěru w takowém stawu podobná demonstrace nesluší, poněwadž připauští možnost, mysliti si, že není naweskrz z dobré wůle spůsobena. Nemůže se tedy schwalowati krok, který učinili mužowé jisté strany, přiwěsiwše již pozdě odpoledne weliký plakát, který zde následuje: Swým spoluměšťanům! Zejtra jest slawnost narozenin Jeho Milosti našeho milowaného císaře. Ponejprw, co na trůn nastaupil, máme příležitost, tyto slawně odbýwati. Máme tím spíše příčinu k tomu, poněwadž Jeho Milost udělením ústawy — která dříwe slíbena, od něho teprw ale dána byla — uzawřením míru s Piemontem a ku konci se blížícím pokořením powstání w Uhřích nám pro budaucnost zewnitřní i wnitřní pokoj a s tímto opětné zkwetání našeho blahobytu zaručil. Jsme toho mínění, že jest wšeobecné oswětlení města nejjednodušším a nejpatrnějším prostředkem, jimžto city wděčnosti a oddanosti naši Jeho Milosti na jewo dáme. Narozeniny Jeho Milosti císaře Ferdinanda byly letos oswětlením města slaweny, ačkoliw JM. zřejmě toho odříci se ráčila. S důwěrau tedy očekáwáme, že každý dobře smýšlející rád na wšeobecném oswětlení, dnes wečer od nás zamýšleném, aučastenstwí bráti bude, k čemuž swé spoluměšťany přátelsky a co nejdůležitěji zweme. W Praze dne 17. srpna 1848. We jménu wíce stejně smýšlejících: MDr. Reisich. Ant. Haasche, obchodník. K. H. Fischer, JUD., Pražský měšťan. Karel Kehrn, obchodník. Michal Kriner, obchodník. Egidy Kriner, obchodník. Fr. Burian, kožel. mistr. Fr. X. Brosche, obchodník. Bed. Brosche, obchodník. Jan Jelínek, měšťan. J. B. Batka, obchodník. J. Rohrs, fabrikant. W. Hofmann, sklenář. Fr. Kose, kupec. JUD. Niemann, advokát. MDr. Wischin. Fr. Liegert, obchodník. M. Jindřich, obchodník. Bohumil Haase. JUD. Burian. J. G. Dietel, obchodník. Jul. Hegner. Herm. Buschbeck, obchodník. Jiří Hezner. JUD. Rudolf Haase. Holminger, JUD. Mor. Zilliger, obchodník. Josef Götzl, konwář. Jos. Pokorni, šwec. Lud. Fortner, stříbrník. J. Cayer. Jos. Köhler. Čeněk Türk. J. J. Wanitschek. Fr. Scheib. F. Lepschik, woskář. Neboť neslušné jest, den narozenin J. M. C. wywoliti si za příležitost politických agitací a míchati city obecenstwa k J. M. C. dohromady s politickými wášněmi jedné strany proti druhým. Skutek také okázal, žeby bylo nejmaudřeji býwalo, následowati městskau raddu a oslawiti den tichým ale wýdatným darem pro chudé, než spůsobiti nepodařenau illuminaci. Oswětlení města, kdykoli není pauhá politická demonstrace, nýbrž jako wčerejší, má být ke cti J. M. C. našeho neodpowědného konstitučního mocnáře, musí být wšeobecné.", "id": 1348}
{"text": "8. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Počet obyvatelstva v Čechách]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. – Počet obywatelstwa w Čechách. Podle letošního sčítání mají Čechy 4,589.436 obywatelů: zrostlo tedy obywatelstwo od r. 1843 o 132.316, a každoročně průřizem o 44.102 duše, neb roku 1843 sčítáno jest obywatelů 4,457.120. – Před 60 lety bylo w Čechách obywatelstwa jen 2,813.075, přibylo tedy w těchto 60 letech 1,776.361, a každoročně průřizem 28.400 duší. Dokawád nebylo očkowání známo, t. j. od r. 1785 až do r. 1800, přibýwalo obywatelstwa w průměru každoročně jen po 12.800; od roku pak 1800 až do 1815, doby to, kde očkowání sice již známo bylo, a wšak buď z nedůwěry se nezawádělo, neb pro ustawičné wálky mnoho přibýwati nemohlo, přibýwalo ročně jen 20.670 duší. Od roku 1815 až do 1825, kde wálky utichly a očkowání wšude se nařizowalo, přirůstalo ročně wíce než 45.200 duší, od roku pak 1825 až 1835 jen o 43.000, neb zůřila u nás 1831 a 1832 cholera, níž také r. 1836 a 1837 obywatelstwo se stenčilo, a tím také sklesl průměrný počet každoročně přibylých duší od r. 1835 až ku konci r. 1845 na 41.000, ačkoli w posledních letech, jak nahoře powědíno, ročně w průměru 44.102 duše přibyly. – Praha má obywatelstwa měšťanského ( bez wojska ) 120.759.", "id": 1349}
{"text": "9. září 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel, Titulek: Z Prostějowa na Morawě, Autor: Havlíček, Karel\nMorawě naší wěrné družce we wšelikých osudech národních nastala nyní přízniwější doba Zaslepenost newšímající si sama sebe počíná odtamtud poznenáhla ustupowati a místo dělati národnímu wlasteneckému smýšlení. Nahlídne tedy každý, že nemohouce již podáwati obšírné zpráwy o podobných wlasteneckých zábawách w Čechách, přece s welikým účastenstwím sdělujeme morawské. Také wšak i hned z popisu každý nahlídne že se podobné národní slawnosti na Morawě mnohem hlučněji a skwostněji konají než w Čechách, což úplně schwalujeme. Máli naše národnost z jakéhosi opowržení, do kterého winau naší upadla, wywáznauti, musí se wždy slawně a co možná nádherně jewiti. Zewnitřní bJesk nejlepší jest rekomendací we swětě Nemůžeme nikterak chwáliti, že w Čechách a jmenowitě w Praze besedy, bály české atd. jaksi jen po domácku se nyní odbývaji není ještě čas dělati „ pane Matěj jako doma, “ owšem ale třeba nám zachowati slušné gratioso. Red.", "id": 1350}
{"text": "7. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: O slepé poslušnosti, Autor: Havlíček, Karel\nO slepé poslušností. Přečasto ozýwá se předhůzka, že církew katolická podporuje absolutismus, že wíra katolická spojiti se nedá s konstituční formau, že učení katolické odporučuje, ba i nařizuje slepau poslušnost, a tito hlasowé byli příčinau, že církew katolická u liberálních a prawý staw wěcí buď neznajících aneb znáti nechtících w pozdezření podezření, ba i w nenáwist uwedena byla. Očekáwal jsem s taužebností, že některé zběhlejší péro zbezdůwodní důmínku nadzmíněnau a že objasní důležitau tuto prawdu, doufal jsem ale – nadarmo. Chápám se tedy slabého swého péra, a seč mé síly, chci obrátiti zřetel nestranného posuzowatele na prwní pramen katolického učení. Že církew katolická ze swého principu absolutismus hájiti a podporowati ani nemůže ( mluwím o církwi ), nechce-li se uwrhnaut w protimluwy, nechce-li jinak učit a jinak jednat, wyswítá hlawně z toho, že jest církwí katolickau, t. j. církwí wšeobecnau, církwí takowau, která, jak nás katechismus učí, není wázána na žádné státní formy, která obstojí tak dobře w republice, jako w absolutní aneb konstituční monarchii, která články wíry a mrawní základy má tak dobře pro republikány jako pro absolutisty, která swátosti swé republikánům katolickým tak dobře uděluje, jako je nekatolickým absolutistům upírá. A Kristus sám přijímaje swé wěřící netázal se jich po politickém smýšlení, a wysílaje učedníky swé neřekl jim: Jdauce pilně pátrejte po politickém smýšlení wšech národů, udawajíce je každého měsíce, jeho rozkaz zní docela jinak, a práwě proto nesmí ředitelům církwe katolické pranic záležeti na politickém smýšlení wěřících, ale katolické smýšlení pěstowat a rozšířowat budiž wřelau starostí jejich, a práwě proto není úlohau katolického kněze, býti pomazaným wyzwědačem aneb policajtem, jemu musí být wše jedno, jak kdo w politice smýšlí, jen když je poctiwým katolíkem. Co se týče slepé poslušnosti zwláště, neupírám, že jsau texty w písmě sw., kterých osamotnělých a z kontextu wyrwaných jezowitský rozum k dokázání slepé poslušnosti upotřebiti mohl, a jak nás dějepis učí, také upotřebil. Prwní z těchto textů jest odpowěď, kterau dal Ježíš Pilatowi, když tento w nadutosti swé mocí swau nad žiwotem a smrtí se honosil, odpowěď totiž: „ Neměl bys nade mnau moci nižádné, byť nebylo dáno shůry. “ Jan 19, 11. A tato odpowěď práwě slauží wšem „ z Boží milostníkům “ za koníčka, na němž oni tak rádi se projíždějí; podrazíme ale tomuto koníčkowi nohy, když powážíme, kdo tato slowa mluwil a ke komu je mluwil, a tuť myslím, že nemohl žádný s wětší prawdiwosti takowau odpowěď dáti, jako prawě Kristus, který co Bůh-člowěk dobrowolně podrobil se lidské moci Pilatowě. Příklad objasní tuto odpowěď lépe. Některý mocnář cestuje neznaný po swých zemích a padne náhodau aneb swědomě do rukau hranatého policajta, který mu lískowkau wyhrožuje a jadrnými slowy dokazuje, že on ( policajt ) jest ten, který jej propustiti aneb také do šatlawy zawésti může, a že od něho záwisí osud neznaného mocnáře. A mocnář odpowí policajtowi: Milý člowíčku! neměl bys nade mnau moci nižádné, byť nebylo dáno shůry, t. j. kdybys jí neměl postředně ode mě, a kdybych já ti ji sám neponechal. Kdo by ale chtěl o této odpowědi mocnářowě dokazowat, že poněwadž moc policajtowa postředně od mocnáře pochází, že ten, kdo hrubému a nesprawedliwému policajtu se protiwuje, již samému císaři na odpor se stawí, kdo by práwím to chtěl dokazowat, tomu přináleží wším prawem w Kateřinkách číslo prwní. – A hle! tak musíme také rozuměti odpowědi Ježíšowě, čehož důkaz jsau nám učení a skutky Kristowy ostatní. Neboť když by Kristus pohanskému spráwci, který proti wůli národu úřadowal, když by K. Pilatowi moc shůry w tom smyslu připisowal, jakoby každé i sprawedliwé opření se této moci bylo již opření se božské moci, jak mohl Kristus neuposlechnauti úřadů židowských, kteří před zákonem Božím byly ustanoweny, jak mohl, ptám se, Kristus i nawzdor opětowaným zákazům těchto úřadů wyučowat, nemocné uzdrawowat, zázraky činit, slowem wěci konat, které se úřadům židowským ani za mák nelíbily?! Nad to wše by mi mohl některý ze staré školy namítnaut, že libowolně si wykládám písmo sw. a že wýznamu uwedeného textu Jan 19, 11 tuze úzké meze kladu. Tomu slaužiš za odpowěď slowa písma, kdežto Kristus sám doswědčuje: „ Králowstwí mé není z tohoto swěta; byť z tohoto swěta bylo králowstwí mé, služebníci moji bránili by mě, abych nebyl wydán židům. “ Jan 18, 36. Kristus tedy sám prawí, žeby se nechal bránit od služebníků swých proti nesprawedliwým úřadům židowským, kdyby králowstwí jeho bylo z tohoto swěta, kdyby nebyl chtěl newinnau a dobrowolnau smrtí wykaupit pokolení lidské, jak to předpowídáno bylo w starém zákoně. „ Kterakž by se pak naplnila písma swědčící, že tak musí býti? Ale toto se wšecko stalo, aby se naplnila písma prorocká. Mat. 26, 54, 56. Druhý citát, který slepau poslušnost odporučowati se zdá, nalézá se w psaní sw. Pawla k Řím. 13, 2: „ A protož kdo se wrchnosti protiwí, Božímu řízení se protiwí. “ Wím sice a znám předobře hlawní zásadu katolické hermeneutiky, že se totiž od doslowního smyslu jakéhokoliw citatu tak dlauho odstaupiti nemá, dokud nutnost tomu nekáže, a práwě proto pozorujme a zkaumejme ostatní řeči a skutky sw. Pawla, z kterých pak wyswitne, zdali nutnost nekáže, pustiti se w uwedeném textu doslowního smyslu. – We 1027 Filippi byl apoštol tento mrskán a pak do žaláře uwržen, a druhého dne poslal tamější úřad strážného k němu, oznamujícího mu, že může w pokoji dále jíti. Sk. ap. 16, 22–36. Ale Pawel řekl jim: „ Zmrskawše nás občany římské zjewně a bez wyslyšení wsázeli do žaláře, a nyní nás chtějí tajně wyhnati? Nikoliw, ale nechť sami přijdau a wywedau nás. “ Skut. 16, 37. Hle! jak pewně, jak rázně zastáwá sw. Pawel swé práwo, jak odhodlaně žádá od nesprawedliwého úřadu zadostučinění! – Nejinak počínal si apoštol w Achaji, kde Gallio wladařem byl, u něhož židé apoštola obžalowali, „ které on ( Pawel ) od saudné stolice odehnal. “ Sk. ap. 18, 12–17. – S jakau neohrožeností hájí se ten samý Pawel před Felixem, který od něho nějaký poplatek očekáwal; s jakau bezohledností mluwí k němu o sprawedlnosti, jížto se Felixowi nedostáwalo. Sk. ap. 24, 28. – A konečně když Festus, Felixůw nástupce, jej chtěl wydati židům Jeruzalemským, newáhal sw. Pawel použíti swého práwa a ohraditi se proti libowolnému úsudku Festa, odwolaw se na samého císaře: Caesarem appello. Sk. ap. 25, 11. – Jak se medle srownáwají tyto řeči a činy sw. Pawla s oněmi wytknutými slowy w psaní k Řím. 13, 2? Kdybysme chtěli se držeti doslowního smyslu w uwedeném textu k Řím. 13, 2, museli bychom prohlásiti sw. Pawla za obojetníka, za člowěka, který jinak wyučowal a jinak zase sám jednal. Smíříme se ale s ním, když powážíme, že sw. Pawel psal Římanům křesťanským, kteří pohanských swých wrchností nenáwiděli a jim poslušnost upírali. Aby je tedy pohnul, aby jim dokázal, že i pohanský úředník we sprawedlivých nálezech poslušnost zasluhuje, psal apoštol tyto slowa a tak se jim také musí rozuměti, jak on je sám wyswětluje: „ Nebo wrchnosti nejsau k strachu dobře činícím, ale zle činícím. Chceš-li pak se nebáti wrchnosti, čiň dobře. “ Řím. 13, 3. Toť jsau ty nejhlawnější texty w písmě sw. se nacházející, jenžto slepau poslušnost odporaučeti se zdají, a jichžto také skutku k dokázání slepé poslušnosti použito bylo. Jak dalece slušně a prawdiwě widěti lze z mého krátkého, wšak kritického wýkladu. Aby předhůzka se mi nestala, že zanedbáwám druhý pramen křesťanského učení, totiž tradici čili ústní podání, chci i z tohoto oboru důkazy uwésti, swědčící, že slepá poslušnost w katolické církwí základu nenalezá. A jak by mohla katolická církew nyní nařizowat slepau poslušnost, kdežto sama práwě neposlušnosti swých prwních zakladatelů swůj půwod děkuje? Jak by mohla církew katolická welet slepau poslušnost, kdežto sama za swaté prohlásila muže, muže prawím, kteří umřeli pod rukau katowskau proto, poněwadž odepřeli poslušnost slepau židowským a pohanským úřadům?", "id": 1351}
{"text": "5. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Theologická fakulta a semináře, Autor: Havlíček, Karel\nTheologická fakulta a semináře. Naše wysoké školy jsau znowu zrozeny – nowý řád na nowé saustawě jest založen, a i theologická fakulta bude těchto opraw aučastná, třebas p. biskup Hille tisíckráte wyřknul, že se swoboda učení na theologickau fakultu nepotahuje. Ano i theologické učení bude na nowém řádu založeno. Toť wěc jistá, neb žádosti celé university, tedy i připojiwší se theol. fakulty bylo od J. M. Krále powoleno ( a ministr oswěty musí nad tím bdíti, aby se to uskutečnilo ), a již nyní se professorowé dle tohoto nowého řadu říditi začínají, a doufáwe, že na přesrok wšechny theol. wědy w mateřském jazyku slyšány budau. Možno to jest, jak ze strany bohoslowců, kteří skoro wšickni toho schopni jsau, tak i ze strany učitelů, neb máme zde w Praze mužů několik, kteří po česku dobře učiti moci budau. Wšak nastane ještě jiná otázka: kterak se shodne nowý řád školní se řádem seminářským? – Dwa tyto řády wedlé sebe státi nemohau, jeden musí druhému ustaupiti, a totiž semináře by se musely docela na jiný způsob organisowati. – Ale stojí-li pak semináře za to, je organisowati? a tu každý, jenž wěc zná, z úplného přeswědčení odpowí, že ne! Powím něco o seminářích. – Mladík se odhodlá studowati bohoslowí, pln jarosti a žiwota nastaupí dráhu swau, duch jeho okřídlen swatým nadšením. Pobyw nějaký čas w semináři, ochladí se, nejdříw mu wytrhají nejdélší brky křídelní a pak mu swážau křídla. Ten mladík, který nedáwno ještě w jaře žiwota kwetl, ten wadne na duchu i na těle. Pozorujte dobře chowance semináře. W prwním čase pozorujete na nich ještě nějakau swižest ducha, ale čím dál tím wíc ochabnau a zakrnějí. Pozorujte jen ty chowance, kteří již déle, několik let w semináři meškají – tahy obličeje prozrazují zmalátnělost, oko bez ohně, celý obličej bez wýrazu, chod ochablý, wšechna swižest, wšechna žiwost zmizela, a teprw když mladý kněz několik let na wenku pobyde, potom teprw se zase trochu na těle zotawí. Do prwního roku wstaupí mladíci plní zdrawí; we čtwrtém roku – pozorujte a skaumejte je! Dle mého zdání nemá ani jeden docela zdrawé prsa. Pomlčím o jiném. Ale i duch ochabne, a člowěk jest k pořádnému studowání tak řka neschopný – expliky a každodenní lekce se každý (? ) naučil (? ), ale zeptejte se jich: kdo studuje nějakau zwláštní wědu s pilností a wytrwalostí – kdo na wzdor wšem nátiskům přece nepozbyl wšechnu swižest ducha – kdo bére podílu na tom, co se wůkol něho děje? Mezi mými spolužáky bylo jich hrozně málo; jak to nyní wyhlíží, newím. Diwno je mi, že přece mnozí wystaupiwše ze semináře na wenek, z této tělesné i dušewní poroby se zotawili, a jak nám naše literatura swědčí, s walným účinkem a prospěchem swé dušewní wlohy wzdělali. Ale zeptejte se jich wšech, zeptejte se wšech kněží, jenž byli w seminářích, a když desátý, t. j. ze sta deset semináře chwáliti bude – tak již nic o jich škodném působení mluwiti nechci. Kdo jen trochu podílu na wychowání národu bére, tomu kladu na srdce, by se ujmul této záležitosti. Kněží mají býti učitely a pěstauny národu – a sami nejsau aučastni řádného wychowání. Pročež pryč se seminářemi, a kdo je zastáwá, tenť není přítel národu, neb nedbá o jeho pěstauny. – Mladý kněz, opustiw seminář, má wychowáwati mládež, má wyučowati celau osadu, muže sešediwělé – muže zkušené – a on sám by potřebowal ještě na několik let učitele a wůdce. A on musí ještě, chce-li powolání swému jen drobet zadost učiniti, on musí začít se wzděláwati, a blaze mu, dostal-li se ku wzdělanému faráři, který ho powzbuzuje a mu nápomocen jest. Komu leží na srdci wychowání národu – rozwažte si to! – A nyní tak příhodná doba, rozhodný krok učiniti – semináře dle staré normy zůstati nemohau – no, zrušte je, zanechte mladíkům swobodu k studowání bohosloweckých wěd, dejte chudým stipendie, a kdo ku př. po 3 neb 4 léta stipendium užíwá, nechť se podrobí rozhodné zkaušce, a obstojí-li, je-li řádně wědecky wzdělán, tedy ať ho biskup přijme na nějaký čas ku praktickému wzdělání a tak řka do nowiciátu, ať ho zkauší, je-li schopen ku kněžskému stawu, a ať se w tomto nowiciátu i jiným knězi potřebným wěcím přiučí. Potom budete míti wzdělané a hodné učitele národu. Kde jsau ty wýhody seminářů? Že prý odwykne mladík swětu – ba ne, ještě wíce po něm tauží. Učí prý se zapírati sebe samého – naopak, stane se ještě wíce soběckým. Přímá powaha se promění w aulisnost a přetwářku. A běda tomu, kdoby nějakau samostatnost w jednání a w smýšlení zachowati chtěl; wše musí jít jako na drátkách, každý alumn musí býti jako dřewěný panáček, a jak pan principál chce, tak se musí pohybowati. Toť jsau wýhody seminářů Ještě něco musím připojiti. Na theol. fakultě jest uprázdněná professura pastoralky. Proč pak wláda nepowolá muže wědecky i practicky wzdělaného, české řečí mocného ( práwě pro tuto professuru máme mnoho příhodných mužů ), a proč pak zase dle starého copu kandidáti konkursy dělají. Nynější swoboda na universitě konkursy wylučuje, ať tedy wláda anebo universita sama určí professora a konkursy ať se odwolají. Ku konci ještě slowo k duchowním spolubratrům a ku každému, který na wěci podíl béře. Chopte se péra, oswědčte swoje mínění, a když jedenkaždý wzdělanec se pro tuto oprawu wyslowí – kdo bude chtít odolati. Nejedná se zde o nějakau nedůležitau wěc, wychowáwání národu jest cíl, ku kterému směřujeme. [ kruh ]", "id": 1352}
{"text": "24. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Správy o držaných besedách]., Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. Spráwy o držaných již letos besedách w Praze zůstali sme posawád dlužni: a wšak w Praze již aspoň w mladší generací národní duch tak silně se zakořenil, že manifestace jeho již u nás tak podiwné nejsau jako snad jinde. Kdypak se dočteme o besedách w Brně, w Holomauci? Swatowáclawské tři besedy, zřízené od spolku mladších úředníků zůstaly jistě wšem w libé paměti, wýbor se wšemožně o dobré a wkusné zřízení staral, a zwláště dušewnější stránka: zpěwy, deklamace zasluhuje wšelikau pochwalu. Slyšeli sme wýbornau žertownau deklamací od pí. Kolárowé w spůsobu weselohry, pak zpěwy pí. Podhorské, slečen Engstowé a Saukupowé ( z konservatoria ) a pana Strakatého a. t. d. jakož i některé sbory, wšechno dobře woleno a rowněž tak prowedeno. Obzwlášť sme na slečnách z konservatoria, které nepochybně w německém jazyku zpíwati budau, pozorowati mohli, že by jim tak krásně slušel český zpěw. Dne 19. Kwětna byla sas prwní beseda na Žofíně, jedna z cyklu, který tam bude dáwat wýbor českého národního bálu. Kromě obyčejného tance slyšeli sme tenkrát líbezný zpěw slečny Gaučowé, která nám po česku: „ Čekání “ a „ Jak jsi milostná růže čilá “ a tkliwau ukrajinskau píseň „ Nechody Hryću “ tak přednášela jak si jen přáti můžeme. Pan Strakatý zpíwal wojenskau: „ Zpěwák na stráží “ a národní: „ Mládenečku mladý “ tak mistrně jak od něho zwyklí jsme slyšeti.", "id": 1353}
{"text": "28. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk výzvy s redakční poznámkou], Autor: Havlíček, Karel\nPražské Nowiny od 26. srpna 1849 uweřejňují následující prohlášení: Poněwadž c. k. komisse zemská k wywazení gruntů w Čechách již zřízena jest a působení swé započala, wyzýwají se tedy tímto listem prowoIacím wšickni ( statkáři, obce, duchowní, kostelní záduší, školy a t. d. ), kdož se nacházeli w požíwání prací, naturálních a peněžitých dáwek, ješto postupcem třetím zákona od 7. září 1848 byly zrušeny a za něž podle šestého postupce zákona téhož wyměřiti sluší mírnau náhradu, aby dle nawedení zároweň uweřejněného pohledawky nejdéle we třech měsisích u řečené komisse zemské opowěděli, neb žeby jinák každá později přicházející opowěď wyjednáwána byla jen na autraty promeškalého, kteréž on zálohau zjistiti musí. Což se tímto ponejprw prohlašuje. Od c. k. zemské komisse k wywazení gruntů w Čechách. W Praze dne 16. srpna 1849. Klecanský, předsední. Plaček, tajemník. Poznamenání redakce. Podáwáme w příloze jeden wýtisk nawedení nahoře zmíněného.", "id": 1354}
{"text": "6. duben 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Slovanská beseda ve Vídni, Autor: X\nSlowanská beseda we Wídni. Slawili jsme 27. Března krásný wečír. Byla totiž opět — tehdáž směle mohu říci — beseda a wypadla ze wšech posawadních nejslawněji, k čemuž i wšeliký zewnějšek přispěl. Tenkráte byla beseda držána w sále a wedlejších síních u Šperla, a ačkoli mnohem wětší tato prostranstwí jsau nežli 112 u Kytky, přece nám ještě nestačila, neb se nás sešlo wíce než patnácte set!! mezi těmi welký počet krásného pohlawí, mnozí nejwyšší a wyšší auředníci a šlechta wšech slowanských kmenů. — Budeli účastenstwí takto růsti, w krátkém čase Odeon, nejwětší sál Wídenský, budeme potřebowati. Lístky wstupní byly tehdáž české, srbské a polské; po srbsku dostala beseda jiný nowý názew, totiž „ sijelo. “ Také programmy, které se rozdáwaly, byly dílem české, dílem polské, srbské a ilirské, přáli bychom wšak tyto programmy spatřiti budaucně tištěné. — Koncert trwal dwě hodiny; jeho korunau byl opět Ferd. Laub, hned při wystaupení byl hlučně přiwítán; hrál elegii od Ernsta, variace na „ sil jsem proso “ a karneval Benatský. Pan Pius Richter hrál na pianě swau fantasii písně slowanské. Slečna Kolínská, rozená Polka, ponejprwé wystaupila; slyšeli jsme ji lahodné zpěwy polské pronášeti a každau i nejmenší proměnu citu we hlase i we hnutí přiměřeným wýrazem mistrně prowázeti; zpíwala „ gwiazdka “ a „ swawolnica “ od Nowakowského a rusínskau národní píseň: „ čeho ty Hriciu tak smutny chodyš; “ kéžby i budaucně swým zpěwem nás obradowala! Pan Suchánek slečnu na pianě prowázel. — P. Ander, aud dworní zpěwohry, zpíwal plným, zwučným a příjemným hlasem píseň od Wojáčka „ na milku “ a pak zpíwal „ Kde domow můj “ s takowým citem, s takowau sentimentalností, že se jako kauzlem nějakým do swé wlasti přenešen zdál. Každý zwuk z prsau p. A. hlubokým citem wydechnutý, nalezl sobě příbuzného w rozháraném nitru posluchačů. Dwakrát musil tuto píseň opakowat. — Kromě těchto solowých kusů slyšeli jsme tři sbory: „ lepa maca “ sbor ilirský; Wojáčkůw sbor „ powzbuzení Morawanů “ a husitský sbor, při kterém solowý part p. Křikawa silným hlasem přednášel; wšechny tři sbory byly opakowány, nejwětší pochwaly došel wšak husitský. Pan Pichowský o uspořádání sborů weliké zásluhy sobě získal; také při weřejné produkci dirigowal; bylo přes 40 zpěwáků. Tenkráte nás mělo wšak ještě něco překwapit. Brzo po husitském sboru wystaupil Strauss mladší se swým četným orkestrem. Strausowy komposice teprwa nás wšechny jak náleží rozehřály a rozweselily; sestawil také pro dnešní besedu welmi zdařile „ wšem Slowanům “ wěnowané potpouri ze slowanských písní a musil je třikrát opakowat, a tu byla radost slyšeti, jak obecenstwo, brzo české, brzo polské neb ilirské k známým písním přizwukowalo. Dlauho jsme se s dnešní besedau nemohli rozlaučit, ještě po půl noci byla nás wětší část pohromadě, k jedné již hodině nahrál Strauss „ Bože zachowej nám krále “ a jednohlasně zawzněl zpěw we wšech slowanských nářečích. Bylo to wznešené okamžení! — Pak teprwa, wšak nerádi, jsme se rozcházeli, s tím wraucím přáním, aby nám pp. wýborowé aspoň jednu takowau besedu ještě na jaře, jak se říká na rozlaučenau uchystali. Doufáme, že nás jistě wyslyší! — —", "id": 1355}
{"text": "24. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [polemika], Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 23. listopadu H. B. – Powěz mi s kým obcuješ a řeknu ti hned jaký jsi! – Totoť příslowí wšeobecné, jehož prawdiwost snad každý méně neb wíce uznáwá. Tentokrát chceme použíti platnosti tohoto příslowí uwedením článků dwojích nowin a sice páně Landsteinrowy „ Österreichische Reichszeitung “, o které je známo a patrno, že wychází buď zcela na autraty neb alespoň s welikau podporau našeho ministerstwa, a „ Allgemeine Augsburger Zeitung “, o které wíme, že již před březnem byla wždy w dobrém srozumění s rakauskau wladau. Počneme tedy od Augsburských. W příloze od 21. listopadu nacházíme článek o známé knížce p. hraběte Lwa Thuna, w němžto se mezi jiným doslowně píše takto o takowých státech, kde wíce národů pohromadě bydlí: „ Buďto prý každý z těchto národů wstaupí s ostatními do foederačního swazku, zahájiw sobě auplnau swobodnau wůli strany swého domácího pořádku a práwa, a tak powstane buď spolek státu anebo spolkowý stát. Aneb okolnosti žádají nutně nejpřísnější politický swazek, centralisaci, která se na wšechny strany občanského žiwota wztahuje, a w tomto pádu může jenom jeden národ wládu wésti w státu. Strany toho již w Rakausích nemůže býti déle pochybnosti. Při wšestrané a upřímné wůli, aby se jednotliwých národností šetřilo, pozwedne buď mechanická síla centralisace jeden nyní w každém ohledu wznešenější národ ( totiž německý ) do stawu knížecího, aneb usilowání národů rozboří politický stroj a přijde se po mnohých přechodech k slabému swazku foederačnímu. Říšský sněm wšech korunních zemí nesmí býti směsice jazyků, nýbrž musí býti jen německý. Politický auřední jazyk též německý, neboť kde by se našlo wyšších auředníků, kdyby musili dle wýmínky uměti dwanácte auředních jazyků? Sjednocené Rakausko nebylo by jedno, kdyby na wšech 13.000 [ čtverečných ] mílech míra politické swobody, zákon a cesta k zákonu nebyla wšude jen jedna. Může Čechoněmec, Rakušák, Tirolák dle maďarského práwa, dle historicko-filologicky wynalezených českých obyčejů sauzen býti? Má-li tedy být pro wšechny jeden zákon, nemůže to být žádný jiný než ten, který se hodí pro wzdělanost nejwíce wzdělaného národu ( rozuměj Němců ) onen zákon, který před revolucí platil na nejwětší části mocnářstwí, a tento jest dle půwodu a rázu swého německý. Wojsku již wnitřní potřeba wnutila welení německé. Habsburská monarchie jest podle dějin již německá, hlawní město jest německé, německý jest ( wyjmauc Wlachy ) průmysl, německá jest z většího dílu řeč obchodní, německý jest jazyk učených, neboť jakého jazyku by se držel dějepisec, chtěje sepsati dějiny pro rakauské obecenstwo. “ Doufám že každé české, každé slowanské srdce těmto slowům nadutosti dobře rozumí, a proto nechci ani ničeho přiložiti. My si rozumíme, my wíme, co wy chcete, a wy wíte, co my nechceme, a kdo wyhraje, bude pánem! “ Jiná odpowěď se na takowé řeči ani dáti nemůže, zde se již nejedná o práwu, o slušnosti, o sprawedliwosti, o citu člowěčím, o poctiwosti – zde se jedná jen o pěstě, ano „ Faustrecht “ se jmenuje ten zákon, který se hodí pro wzdělanost nejwíce wzdělaného národu, Faustrecht se jmenuje ten zákon, který wáš w každém ohledu nejwznešenejší nejwznešenější národ ( jak skromně prawíte ) do stawu knížecího powznésti má!! Jak tedy widěti, mluwí Augsburská tuze zřetelně. Pan Landsteiner, redaktor Oesterr. Reichszeitungu, jest sice trocha wětší diplomat a umí se spůsobně wyjádřiti, smysl ale zůstane pro každého stejný. W jeho nowinách čteme w č. 6. dopis z Prahy od 18. listopadu: „ Teprwa nyní, kdežto přestalo již politické a zwláště národní hnutí, widíme, co zrušilo, a co ponechalo, nyní teprwa poznáwáme auplně dle účinků mocnost sil, které w ní působily. Co se přede wším národnosti týče, došla slowanská práwě jen tak daleko, jak daleko ji chtěl přiwésti wymožený zákon rownopráwnosti. K wůli tomuto zákonu od té doby w mnohém domě stala se šwýcarská ( francauská ) wychowatelka nepotřebnau, a místo ní nastaupil český učitel. Kromě toho ale wyjmauc praktickau potřebu wrátili jsme se w tomto ohledu zase auplně k předbřeznowému roku 1848. Co po něm tak na jisto wystupowalo, nebylo w mnohém ohledu nic než jasně wznikající plamínek, který brzy uhasne, a poněwadž národní strana dle zákonu do jistých mezí ustaupila, není také kromě těchto hranic žádná láska, žádné nadšení leč tam kde již dříwe byly. Zdá se že se nerozmnožili. Na ulici, w hostincích nejen slowanské oděwy, nýbrž i slowanský jazyk – wyjmauc nižší třídu – staly se zwláštností, a také w čistě českých spolcích trpí se zase na neprawidelnost písma a na míchaninu německých slow. – Co se německé národnosti týče, zdá se že jest spokojena s nawrácením se tohoto starého stawu wěcí. ( Toť se wí! Red. ) Předewším se jejich národní ohledy spojily nyní s praktickými obchodu a průmyslu, a německá národnost musí uznati, že jí s nejsnadnějším usilowáním jde wláda wstříc, ba že ji překwapuje. “ Tolik jest slow páně Landsteinerowých. A také jejich smyslu jest dosti snadno rozuměti, zwláště konci. Tážeme se jenom opatrnosti páně Landsteinrowy, neokazuje-li snad přes příliš karty ministerstwa ostatním hráčům, kteří též okolo stolu sedí a wyhrati doufají? Toť přece by měl pan Landsteiner wědět, že jest za našich časů u každého ministerského časopisu hlawní wěc, aby se obecenstwo co možná dlauho s jistotau nedowědělo, že čte ministerské nowiny. Časy jsau nyní pro nás pořád horší, a jenom s auzkostí srdce můžeme swé sprawedliwé protestace proti utiskowání psáti a tisknauti. Našli jsme tedy – nauze naučila Dalibora hausti – nowau cestu k boji s našimi zjewnými i tajnými nepřátely: cesta tato jest, že budeme jejich jed proti nám wystříkaný, bubliny jejich nadutosti pilně sbírati, a jsme přeswědčeni, že již pauhé uweřejnění jejich záměrů beze wšeho dodatku s naší strany wšem wěrným našincům bude dobrým wodítkem co činiti a čeho se warowati máme. W dnešní naší rubríce „ Jihoslowané “ ukazuje se též Ost-Deutsche Post w prawém swětle, které nám předstawuje pana Kurandu w jezowitském kroji, ačkoli tak jako p. Landsteiner pro jistý malý nedůstatek by wlastně do tohoto křesťanského řádu přístupu míti neměl.", "id": 1356}
{"text": "10. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Z domácího života - poznámka., Autor: Havlíček, Karel\nZ domácího žiwota. Již we zwláštním článku žádali jsme o podobné dopisy z wenkowa, a tyto jsau prwní takowého spůsobu, za něž wáženému p. dopisowateli welice powděčni jsme. Jen takowým spůsobem, když zanechajíce pauhých hřiček, wěcí samých se uchopíme, zwelebí se naše wlast. Redakce.", "id": 1357}
{"text": "30. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel\nŘíšský sněm * * * Dne 27. listop. Dnešní sezení započalo o [ čtvrt ] 11. Na nařízení presidentowo se nejprwé jména wšech poslancůw předčítala, aby se počet a jména oněch deputowaných seznala, kteří dosawád buď dobrowolně do Kroměříže nepřijeli, aneb na dowolenau si wzawše, dosud se nenawrátili. Wýsledek byl ten, že 296 poslanců we sněmowně přítomno bylo. Napotom se měl jak obyčejně protokol předešlého sezení předčítati, president tu ale oznámil, že se mimo protokol od 22. listopadu také ještě protokoly od 28., 29., 30. a 31. října čísti musejí, poněwadž se to při posledním sezení we Wídni pro důležitost jiných předmětů státi nemohlo. Na to wystaupil Paul z Lewice, pozorna čině presidenta na to, že na officiální, stenografické zpráwě říšského sezení od 22. b. m. nadepsáno jest „ dwaapadesáté sezení “, že ale, jak wůbec powědomo jest, 51té sezení sněmu říšského již 5. října držáno bylo, že se tedy tomu podobá, jakoby se wšecka sezení mezi 6. říjnem a 22. listopadem za neplatná powažowala. Za tau příčinau žádal presidenta, aby to tiskem oprawiti kázal. Smolka podotknul, že to jen za pauhau chybu tisku powažuje, že stran toho s wládním raddau Auerem již mluwil, a že o to péči míti bude, aby se to ponaprawilo. Hellriegl, poslanec z Tyrol, dokládal, že se protokoly nadzmíněných sezení za neplatné powažowati musejí, poněwadž císař již 22. října presidenta říšského sněmu k tomu wyzwal, aby sněmowní jednání odročil, a aby deputowaným oznámil, že se sněmowní sezení teprw 15. list. w Kroměříži opět započnau. Z toho tedy že wyswítá, že se sezení od 28., 29., 30. a 31. října za neplatná powažowati musejí, a proto se také weřejně čísti nemají. ( Řečník tento byl wícekráte silným hřmotem z Lewice a naproti tomu tleskáním z Prawice a z Centrum wytržen. ) Brestl žádal, aby se debatta o tomto zástoji ukončila. Náwrh tento se přijal, a pak wystaupil ještě Rieger, wyznáwaje, že si toho welice přál a se také o to staral, aby deputowaní pokojné a smírně swá jednání opět započíti mohli; poněwadž ale odporující strana sama se s otázkami minulosti se týkajícími jak se zdá zabýwati hodlá ( hlasy: Která strana? ), tedy se osměluji – pokračowal dále – w záležitosti této swé mínění projewiti. Míním, že se nadzmíněné protokoly čísti nemají ( tak! tak! z Lewice ), poněwadž to protokoly žádných řádných sezení nejsau, ježto sezení tato neauplná byla. Já a mnoho jiných poslanců nebyli jsme přítomni, poněwadž se to z ohledu na naši osobní jistotu státi nemohlo. Někdo by mi snad namítati mohl, žeby se mi nic nebylo stalo, já ale na to odpowím: tak snad jako Latourowi, a když i ne to, tak bych aspoň swé mínění nebyl mohl pronésti; tomu ale odporuje můj mandát. Mně nezbýwalo tedy nic jiného, nežli jej složiti; proti tomu se ale zpauzeli moji woličowé. Opustil jsem tedy swé místo, poněwadž úlohau mau nebylo, wlast mečem, nobrž slowem zastáwati; ptám se ale, jestli bych na příklad jist býwal, že se mi nic nestane, kdybych byl rytířské chowání se Jelačićowo, jeho chrabrost zastáwal? ( Náramný hluk a křik z Lewice, president wšak stál pořád, jakoby se ho to netýkalo, a když ho posléz deputowaný Brauner o to rázným slowem žádal, aby swobodu řeči hájil, teprw k pořádku wolal. ) Pánowé, uznáte-li protokoly oněch sezení, tak tím samým uznáwáte také revoluci se wšemi jejími následky. Nenamítejte mi, že wláda tato sezení po 6. říjnu uznala, já wám wěru wašeho důkazu nezáwidím. Císař owšem uzawření waše stran daní podepsal, on jest ale neodpowědný; a ptám se wás, jestli se ministerstwo Wessenbergowo čili spíše zbytek ministerstwa Wessenbergowa tak chowal, jak se chowati měl? Wždyť to samé ministerstwo Windischgrätzowi rozkaz dalo, aby proti Wídni s wojskem táhl, aby Wídeň bombardowal. ( Neustálý hluk z Lewice, pořád wětší a wětší mezi tím tleskot z Centrum a z Prawice, tak že řečník musel přestati mluwit. Mezi tím wywstal dep. Goldmark a uprostřed toho hluku dokládal s welkau zůřiwostí, že to sem nepatří, musil ale posléz umlknauti, an Prawice a Centrum silně na tom stály, aby president swobodu řeči hájil. ) Nechci to twrditi – tak asi pokračowal řečník dále – že wšickni swé mínění swobodně projewiti nemohli, awšak byla weliká wětšina, které to nemožné bylo. Důkazem toho jest, že se nejenom čeští, anobrž wětší část deputowaných ze wšech takřka provincií z Wídně wzdálili. Uzawření po 6. říjnu nemůžeme tedy uznati, an i náš lid ( w Čechách ) se wyjádřil, že je neuznáwá. Wždyť se i wětšina obywatelstwa rakauského proti revoluci wyjádřila, a tak tu falešnau sadu, „ že za menšinau sněmowní wětšina lidu stojí, “ aspoň tenkrát co prawau naznačila. ( Opětný hluk a křik z Lewice, tleskot z Centrum a z Prawice. ) Pánowé, uznáwáte-li nadzmíněná sezení za prawá, tedy musíte i jejich následky za prawé uznati, a pak co jste tenkráte uzawřeli, hleděti uskutečniti, poněwadž to je hodnosti říšského sněmu přiměřené. Wy jste uzawřeli, že wšichni deputowaní, kteří se z Wídně odebrali, se za 10 dní nazpět wrátiti musejí, pakli ne, že swůj mandát složiti mají a že se jiné wolby wypíšau. Proč tedy trpíte, abych já zde seděl, jenž jsem neuposlechl? Owšem zde nejsau wšichni pánowé tak šťastni, aby důwěrné adressy od swých wolenců byli obdrželi! – Wy jste uzawřeli, že počínání Windischgrätzowo nezákonné jest, jak to tedy trpěti můžete, že tam ještě dlí? Wy musíte na to hleděti, aby Windischgrätz se swým wojskem před saud pohnán byl, poněwadž Messenhausra zastřeliti dal, který we wašem smyslu jednal; wy si musíte důslední zůstati, musíte padlým pomníky wystawěti, wdowy pozůstalých zaopatřiti: a my wám budem za ty wymoženosti 6. října tuze wděčni, které nás – jestli se zmnožejí, tam přiwedau, kde jsme před 10. březnem byli. Zodpowědnost za to wše, co se stalo, nechať přewezmau ti, kteří to způsobili, a k tomu i zodpowědnost za nadzmíněné protokoly, já ji od sebe odmršťuji. ( Na Prawici a Centrum wážné ticho, Lewice jakoby z ironie tleskala. ) Šuselka na to welmi chytře podotknul, že se to s jeho wlastní a pak s jeho celé strany cti nesrownáwá, aby Riegrowi na toto kriminální obwinění něco odpowěděl. P. Hellrieglowi ale že chce na jeho námitku odpowědíti. Prawil, že císař teprw 22. října presidentowi říšského sněmu oznámil, aby sněm co nejdříw rozpustil a oznámit, že se deputowaní budaucího měsíce w Kroměříži sejíti mají. Na to že se ještě sezení držela, že se 26. října ještě deputace k císaři samému odebrala, kterau on za deputaci říš. sněmu uznal, že tedy wšecko na legální cestě bylo. Brauner prawil, že se we wšem s míněním Riegrowým srownáwá, a že nechce o prorogací ( odročení ) wíce mluwiti, poněwadž to patrné jest, že se nižádné pro budaucnost obáwati nemusíme, pomyslíme-li jen na dobrotu a rozšafnost našeho císaře. Tenkráte ale – prawil dále – byla prorogací newyhnutelnau potřebau. Pro tuto potřebu zde máme dwa znamenité důkazy, a sice předně ten, že zde nyní na neutrální půdě hanácké shromážděni jsme, kde swobodně, beze wšeho terrorismu wyjednáwati můžeme a kam jsme se sami swobodně odebrali. Druhý důkaz této newyhnutelné potřeby spočíwá w prostředcích, jakých se použíti muselo, aby we Wídni zákonní staw wěcí zaweden býti mohl. ( Tleskot z Prawice a z Centrum. ) Pánowé, uznáte-li nadzmíněné protokoly, tedy tím uznáwáte i revoluci Wídeňskau, revoluci, kterau cizincowé Wídni wnutili, která tu samojediná w historii stojí, a tím pauze se značí, že mizerných prostředků užíwala, že w cíli swérn šílená a w následcích přenešťastná byla. President Smolka četl napotom náwrh Hellrieglůw, který žádá, aby tak zwané protokoly od 28., 29., 30. a 31. října za protokoly říšského sněmu uznány nebyly a se také sněmu nepředčítaly. Prato z Lewice chtěl napotom ještě tím míněním proraziti, že prý otázka, jestli se protokol čísti má neb ne, pauze od presidenta rozhodnuta býti může a musí, poněwadž prý se to jen pro udržení pořádku stáwá a toto presidentowi náleží. Strobach mu ale na to odpowěděl, že se již debatta uzawřela a že se tedy žádný nowý náwrh přijmauti nemůže. Na žádost mnoha audů se hlasowalo s woláním jmen, a náwrh Hellrieglůw prošel se 143 hlasy naproti 124. W hlasowání bralo podílu 275 poslanců, 10 jich nehlasowalo. Mezitím přišlo nowé ministerstwo do komory; president Smolka to sněmu oznámil a četl nápotom přípis ministeriálního presidenta na říšský sněm, w kterém mu nowé ministerium oznamuje. Na to wystaupil ministeriální president kníže Schwarzenberg na tribunu, aby komoru s programem ministeriálním seznámil, kterehož prozatím krátký wýtah tuto položen. Prawil, že se ministerstwo pewně na tom usneslo, že se bude proti wšemu protiústawnímu wliwu w budaucnosti ohražowati, a že komora každý wýrok jednotliwého ministra za wýrok celého ministerstwa powažowati může. Ministerstwo že chce konstituční monarchii na základě stejného opráwnění wšech národností, na základě rownosti wšech občanů před zákonem, weřejnosti we wšech odwětwích státního žiwota a ráznau centrální moc. Že ministerstwo chce swobodu udržeti a že se také každému rozumnému pokroku w čelo postawí, že chce swobodu obcí a zemí jednotliwých we wnitřních záležitostech, že se o to postará, aby se auřady na jiných zásadách konstitučních zřídily, aby se swobody tisku nenadužíwalo a národní obrana se jak patří uspořádala. Stran Itálie že bude tu politiku dále míti, aby ji udrželo při Rakausku, a že o to pečowati bude, aby národ wlaský bezpečně swau národnost pěstowati mohl. W Uhřích, kde se jeden národ ku potlačení druhých zdwihl, že se již ujmulo a wždy ujímati bude těch potlačených národů. Stran Německa že jen tenkráte k nějakému spojení se Rakauska s nim přiwolí, když obě země jak patří uwnitř uspořádaný budau. ( Potlesk. ) Na to interpellowal Šuselka, dokládaje, že to nečiní snad z nějaké opposice proti ministerstwu, nobrž pauze k dobrému dynastie a monarchie. Děkuje ministerstwu za to potěšitelné, co se w programu nachází; tázal se ho: Jestli že zodpowědnost za to wše, co se od té doby, co nastaupilo, we Wídni a w Uhřích stalo a stane, na se přijímá? Jestli že se s tím srownáwá, aby we Wídni déle ještě náhlý saud panowal, a pak jestli že hodlá stran usmrcení Bluma něco učiniti a co? Ministr-president mu na to odpowěděl, že lépe bude, když mu Šuselka tyto otázky písemně zadá, pak že mu řádně odpowí. Na to se četl protokol předešlého sezení. Smolka oznámil také, že již místnosti pro jednotliwé sekcí uspořádané jsau, a žádal audy, by w poradu o konstituci co nejdříwe wešli. 784 Ku konci se ustanowil denní pořádek pro příští sezení na 30. b. m. Bude se čísti protokol dnešního sezení, nápotom se přednesau referáty o wolbách, pak se předewezme zkauška aučtů říšského sněmu a posléz se má jednací řád po třetí čísti, aby se dosawádní nedůstatky jeho oprawily. Jmenowitě interpellace budau nepochybně působením Prawice znamenitě obmezeny, aby raději jiné důležitější práce ku předu šli. Wystaupili z komory a složili mandáty: Pillersdorf, Doljak, Potocki, Zamoyski atd.", "id": 1358}
{"text": "8. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 7. listopadu, Titulek: [reakce na článek z Pražských novin, který napadá Havlíčkovy politické názory], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Dnešní wládní nowiny německé i české přinášejí článek proti nám, jehožto obsah nás poněkud přiwedl w podiwení. Wyzwáni jsauce téměř zřejmě k odpowědi, uznali jsme za dobré celý článek tuto swému čtenářstwu předložiti, dílem proto, že se tak snadněji wede spor, když obecenstwo oboje mínění zřejmě před očima widí, dílem ale a hlawně proto, abychom patrně dokázali, že nám nejde o to, nějakými snad řečnickými obraty někoho zaslepiti ( jak obyčej býwá w žurnalistické polemice ), že naopak se neštítíme přeswědčení swé proti zde wysloweným wládním zásadám náležitě hájiti. Takto zní úplný článek, na který zároweň obracíme pozornost obecenstwa: Článek, jejž jsme přinesli o föderalismu w Rakausku, potkal se s odporem, owšem u strany, od níž jsme se odporu nadíti musili, – od páně Hawlíčkowých Národních Nowin. Již dříwe přinesly tyto listy článek, jejž jsme ale blíže objasniti opominuli, ježto Wídeňské časopisy již slušně jej ocenily. Byloť to podiwné učení o welikém a malém panslavismu. My w tom ohledu k tomu připojujem krátké poznamenání. Známeť moc, která jest auhlawním nepřítelem welikého panslavismu, w jejížto žiwotních kruzích i w neodwislých nemohl se ani dosti málo zakořeniti, která by, kdyby se záhubně zmáhal a politickau článkowitost rakauského swěta rušiti počínal, neméně proti společnému nepříteli se ozbrojila a wzchopila, jakož to učinila s odbojem maďarským. Toť jest mínění, které sobě z poměrů abstrahujeme. W jednom z nejnowějších swých článků stěžuje sobě p. H. na trampoty obleženosti w Praze, které prý mu zamykají ústa, nedowolujíce, aby „ o našem postawení “ upřímně promluwil. Neznáme ani we Wídni ani w Praze žádného případu, aby bylo politickým spisowatelům zabráněno, w mezích mírnosti a slušnosti o zásadách, poměrech a lidech mínění swé projewiti. Dle mínění našeho není náružiwost nižádnau předností důkladné publicistiky, jejížto úlohau jest ponaučení, nikoli popuzení, oswícení, nikoli zapálení myslí. Jestliže nám p. H. chce s tautéž pokojností odpowěděti, s jakowauž my k němu mluwíme, pak snad jest prospěšná diskusse možná. My aspoň učinili jsme sobě za zásadu, že nikdy nebudem obětowati předmět ohledům osobním, a politický odpůrce má pro nás wýznam zosobněného politického principu. Pan H. odpíra důwěru, kterau dle našeho přeswědčení majorita lidu k nynější rakauské wládě chowá, i táže se dále: „ Proč drží toto domnělau důwěru požíwající ministerstwo důwěřující jemu majoritu w obleženosti? “ Toť jest přece přílišné spoléhání se w lehkowěrnost čtenářstwa, dáwá-li se takowá otázka. Zdaž smýšlí majorita obywatelstwa Pražského a Wídeňského revolucionárně? Zdaliž se nemusil w Haliči pauze pro jednu rowněž tak ztřeštěnau jakož nenaprawitelnau frakci wýminečný staw zawésti? Rozložmež jen Uhersko a Sedmihradsko w jejich žiwly, i naleznem, že jest wětšina jich podstatně revolucionární. Jestiť dějepisem wšech časů stwrzenau sadau, že se dělají revoluce pauze od menšiny; a wšak jest i swatau powinností wlády, aby společnost hájila i aby předešla tomu, by ctižádostiwé a ztřeštěné hlawy neuwáděly její pokoj, snažení po blahobytu a pokojném wywinutí neustále w nebezpečí. W čerwnu letošního i lonského roku nestála zajisté Paříž při kommunistech a překotních mužích hory, a přece widělo se ze wšeobecného wolebního práwa pošlému schromáždění zapotřebí, zawésti staw obležní. Jiná otázka zní: „ Čím to jest, že nechce ministerstwo sněmy powolati? “ P. H. se mýlí; ministerstwo owšem chce sněmy powolati, neboť zamýšlí dotýčné zemské ústawy ještě w běhu letošního roku uweřejniti, a tím důkaz podati, že hodlá samo pewně držeti při obsahu ústawy ode dne 4. března. A wšak bezprodlené swolání sněmů zdá se nám býti nemožností, an nowí političtí ouřadowé ještě nejsau zřízeni, a okres působnosti, který říšská ústawa sněmům w korunních zemích wykazuje, od jejich zřízení záwisí. Zděláwání země, ústawy dobročinné a stawby zemské, zwláštní nařízení strany obecních pořádků, záležitosti církewní, školní a přípřežní jsau předměty takowými, že teprw tehdáž s prospěchem o nich jednati lze, když bude stáwati dobře zřízených auřadů, ježto by byli schopni a hotowi w dotčených záležitostech se sněmy spolupůsobiti. Též wláda musí přihlížeti k dobrým zastupitelům, a že se nejhorliwěji o zřízení nowých auřadů pracuje, jestiť celému swětu wěcí známau. Pan H. nám namítá, že jsme föderalismus jen tak zkrátka odbili: znajíce welikau důležitost této otázky, hotowi jsme příležitostně obšírněji o ni pojednati. Důwěřujeme sobě dokázati mathematickau důsledností, že byl nejnowější politický boj w Ewropě podstatně bojem centralisace a föderace, a že representuje princip föderatiwní nedokonalý stupeň politického wywinutí. Awšak hlawní důwod, který p. H. uwedl, aby ukázal potřebu föderalismu w Rakansku Rakausku, že totiž každý národ po politické samostatnosti tauží z přirozenosti samé, a žeby tento přirozený pud rakauských národů newyhnutelně k rozpadnutí říše wésti musil, pakli by konstitucí föderační o to postaráno nebylo, aby se jejich pudu po samostatnosti wyhowělo, – nemůže nás nikterak přeswědčiti. Prawé, nejwraucnější taužení národů směřuje k rozumné swobodě, k blahobytu, wzdělání a humanitě; těmto wznešeným účelům musily by wšak separatistické záměry a národní rozepře jenom na ujmu býti. Ústawa föderační nespočíwá, pokud nám známo, w sewerní Americe a we Šwýcařích na základě národním, nýbrž politickém. W kantonech Bernském a Frejburském bydlí německé a francauské obce pokojně pospolu, a w Americe podřídily se nebritánské počtem walně přewládající národnosti ochotně nadwládě žiwlu anglického, která wůbec za potřebnau uznána jest. Němcům w Elsasku nezachtělo se posawade po samostatnosti, a wzor konstitučního státu, Belgicko – ač jen z části od Francauzů obýwané – jest naskrze centralisowáno, a pomocí jazyka francauského w pokoji se sprawuje. W Irsku pohltila národnost britická prwotní národnost irskau dokona, a stesky zeleného ostrowa pocházejí wesměs ze zřídel politických a náboženských. Na dějepis, neomylné to zrcadlo přirozenosti lidské, nemůže se tedy p. H. spolehati. Jdeme-li dále, ukážeme-li u př. na Ameriku, která se zajisté neodtrhla od starého Anglicka pro zájmy národní: co by nám mohl náš odpůrce odpowědíti? Snad že nezměnitelná přirozenost lidská l. 1848 utrpěla radikální zázračný přewrat, a že dostal princip krwe wrch nad principem politického wywinutí a příbuzné s ním civilisace? P. H. líčí žádosti a staw myslí, jichžto w Rakausku w té míře, jak on udáwá, nikde není. Slowané w Rakausku najdau, tuším, swau čest a swůj prospěch w tom, zůstati dobrými Rakušany. Milujemeť a wážíme sobě tohoto kmene příliš, abychom mysliti mohli, že u něho swůdné učení najde průchodu. Pan H. se odwoláwá na sněm říšský nejprwé příští, pak prý se ukáže, zdaž bude wětšina föderativní nab neb centralistická. Nadějeme se, že newypadne föderativně. A kdyby se to mělo státi, tuť bychom takowého wýsledku w interessu swobody welice litowati musili. Ministerstwo mohlo by býti swrženo a wšak jeho odpůrcowé zajisté by nenastaupili jejich místo. „ Pak by mohly přijíti časy, o nichž se ted teď lépe nemluwí! “ Pak by nastala potřeba, zachowatí říši a zachrániti ji od odwážliwých experimentů, a strana, kterau nepotřebujem blíže naznačiti, nalezla by záminku prohlásiti národy rakauské za nedospělé. Pročež jednejž strana, kterau p. H. zastupuje, swědomitě a opatrně, i powaž, zdaž jest rádno, dáti welmi mnoho w šanc, aby snad wšecko bylo ztraceno. Zaraziti musí každého to, co se o panslawismu a o Rusku prawí. Musíme wěru s ohledem na blaho Rakauska doufati, že článek tento ( ani prostředně ) nepochází od nikoho, kdo přímý wplyw má na politiku wlády, sice by nám wěru bylo auzko o naši budaucnost. Či by snad upřímně wěřiti mohli mužowé wlády rakauské, že wláda ruská jest nepřítelkyně panslawismu? Podle určitosti, s kterau se to zde twrdí, zdá se jakoby snad se twrzení to na nějaké určité wyjádření snad we formě slibu neb rady opíralo. W bibliothéce knížete Galicina, býwalého místodržitele w Moskwě, před několika lety zemřelého, kteraužto bibliothéku jsem pořádal, nalezl jsem mezi jiným také báseň pod titulem: „ Píseň o oswobození Srbska “, tištěnau roku 1806 w Petrohradě we wládni tiskárně a sice srbsky a s ruským překladem, we které se mezi jiným takto zpíwá: Alexandra Prwního, slawného wladaře, Welikého Slowanského Cára, Srbie milé milého Hospodara. Zawěste se orli dwojehlawí na Alpy, Ural i na Kawkaz. Slowanstwo celé ať nyní w srdci nosí Swého naznačeného hrdinu Následníka, Jeho miluje a s ním se chlubí. Sestrám Moldavia, Walachia, Bolgaria, Transilvania čili Sedmigradia, Wengria, Bogemia, Illiria, Kroatia, Karinfia, Silesia, Porussia, Pomorania, Polša a jiná slowanská plemena a národy. ( Tuto notu uwádíme naschwál s ruskými jmény zemí. ) Po ruském překladu této písně následuje pak doslowně takto: „ Sestry tyto jsau: Polsko, Porussia, Mišeň saská, Slezsko, Uhry, Čechy, Štýrsko, Illirie, Tirol, Benátky, Koroš, Dalmatie, Ragusa, Černohorsko, Albanie, Alaunie, Epirotie čili Malá Rus, Bosnie, Bulharsko, Sedmihradsko, Moldavie, Walachie, Galicie neb stará ruská Halič, a zkrátka wšechny plemena a národy slowanského půwodu. “ swým ať laskawau zpráwu podá, aby nemařily času, neb wěk běží, Slunce swítí! – ať též prohlédají, ať neleží we mrakách do wěků! Celá Rusko-Slowanská síla, mořem zemí zdwihá se k pomoci, aby sestry swoje z tyranstwí wywedla. Zdá se, že tyto sestry zde až s příliš welikau důkladností wypočteny jsau, spíše o několik wíc, než aby některá chyběla. Kdybychom měli nyní času, excerpta swá prohledáwati, mohli bychom ještě dokázati, že již za císařowny Kateřiny Weliké takowé náhledy w Rusích panowaly mezi oswícenějšími. Co se nynějšího císaře týče, wíme o něm jen tolik, že za jeho wlády panslawistické professury zawedeny byly na universitách ruských, že wysláno jest mnoho filologů ruských zwláště do Rakaus, kteří s podiwuhodnau důkladností w žurnálu ministerstwa oswěty, a kromě toho ( jak dobře wíme ) ještě we zwláštních saukromých zpráwách, popsali celý staw nynější rakauských Slowanů, za císaře Nikolaje Pawlowiče stalo se také znání wšech nářečí slowanských ( to jest zwláště češtiny, polštiny a jihoslowanštiny ) obligátním předmětem na universitách ruských. Jaký aučel při tom měla wláda JMC. Mikuláše Pawlowiče, nemohu sice já určowati, domýšleti se ale může každý snadně. Co se ostatně weřejného smýšlení w Rusích o této wěci týče, mohu s ohledem na upřímnau prawdu ubezpečiti, že tam jest silná strana pěstující onen weliký panslawismus z pauhého ruského patriotismu, ne jako wěc nedowolenau a pokautní, ne jako nějakau konspiraci, nýbrž zcela zjewně w žiwotě společenském a také tiskem, w kterémžto ohledu bychom mohli welmi zajímawé citaty nasbírati. Domýšlíme se také s welikau jistotau, že wojna uherská nezůstane bez jistého welikého wplywu na smýšlení Rusů. Že ruská diplomatie ostatně k sprostným nenáleží, ba že skoro wždycky obyčej míwá, býti chytřejší než její saupeřowé, o tom jest po celé Ewropě dosti ustálené mínění. My owšem pochybowati nechceme o chytrosti diplomatů rakauských, bojíme se ale přece, aby se naši diplomatowé snad příliš pozdě a s welikau nenahraditelnau škodau nepřeswědčili, že každá ruská rada jest sice wždy dobrá pro Rusko, ale ne wždycky pro toho, komu se dáwá. Že se budau rakauští Slowané w tom poměru po Rusku ohlížeti, w kterém se jejich národní swoboda, jejich osobnost němčinau utlačowati bude: to se dá dosti zřetelně předwídati; žeby tedy nebyla zcela hlaupá ta ruská diplomatie, která by snad něco podobného naší wládě directe neb indirecte radila, nahlížíme my tuze dobře, ale přejeme si srdečně, aby také naše wláda to nahlížela. Ostatně nemůžeme se o takowém příliš subtilném předmětu obšírněji a určitěji rozšiřowati. S jakými ale důwody se zde jmenuje onen weliký panslawismus společným nepřítelem Rakauska i Ruska, nemůžeme nikterak pochopiti. ( Dokončení. )", "id": 1359}
{"text": "6. duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o soudu proti Národním novinám kvůli článku „Výklad oktrojované ústavy“], Autor: Havlíček, Karel\nPodle auředního nařízení saudu o tisku bude weřejný saud proti Národním Nowinám skrze článek „ Wýklad oktrojowané ústawy “ č. 62 držán w pátek dne 13. dubna we Sw.-Wáclawské Lázni. Poněwadž podle nowě wydaného řádu nesmí být zástupce obwiněného nikdo jiný leč zemský advokát, aneb kdo appellatorní zkaušku složil, a tedy p. dr. Rieger by za zástupce připuštěn býti nemohl, bude se redaktor těchto nowin sám zastupowat.", "id": 1360}
{"text": "8. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Nová prostonárodní matice.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Nowá Prostonárodní Matice, kterou nám již po nějaký čas Kwěty založiti chtějí, zdá se nám w nynějších okolnostech, welmi nepotřebná wěc, ačkoli tak dobře, jako kdo jiný, potřebu a užitek prostonárodních spisů nahlížíme. W celém tom již omrzelém mluwení o ní newidíme nic jiného, než dětinský spůsob, to co na welkých widěti jest, také po nich w malém rozměru dělati. Naše dosawadní Matice je hlawně fond na wydáwání wědeckých a takowých kněh, které by při neskwělém stawu naší literatury odbytu a nakladatele nenašly. W takowém ale poměru nejsou u nás spisy prostonárodní, každého se tolik prodá, že se náklad wyplatí, a z wýtečných spisů může se při dost mírné ceně ještě weliký zisk peněžitý docíliti. Nač tedy podporowat?! Každý spisowatel prostonárodní, stojíli jeho spis za něco, najde sám pouhým odbytem slušnou náhradu. – A kdyby i ta Matice již byla zřízena, co bude wydáwat? kde jsou spisy?! – I naše dosawadní Matice wydalaby každý dobrý prostonárodní spis, ale kdo jí jaký podal? – Lépe by tedy učinili ti, kteří o založení mluwí, kdyby raděj místo řečí sami prostonárodní spisy psali. A nač ostatně pořád ty projekty psané, nač to poukazowání na jiného ( jako na besedu měšťanskou )? – Nejlépe zde jest „ poruč a udělej sám, “ to jest, místo ustawičného psaní, wymohl bych si napřed dowolení u wlády, pak bych w čerstwosti sebral asi 10,000 stř. peněz, sepsal několik dobrých prostonárodních spisů, a wydáwal bych je, jen by prášilo, a žádného bych se neptal.", "id": 1361}
{"text": "16. leden 1850, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Pořádek u slavných ouřadů, Autor: Havlíček, Karel\nPořádek u slawných auřadů. Na počátku měsíce Listopadu m. r. dostala redakce Nár. Now. od slaw. magistrátu Pražského zapečetěný balíček N. Ex. 55683 pol. An die Redaktion der Národní Nowiny. Mit 1/1 et 2/2. a čerweným olůwkem dringend. Když po odchodu posla nížepsaný redaktor onen balíček rozpečetil, našel w něm: 1. německý ( jako obyčejně ) přípis od magistrátu Pražského s podpisem p. purkmistra Waňky tohoto obsahu: „ Na základě zde sub 1/1 přiloženého opisu noty c. k. pana prokurátora we wěcech tisku k sl. magistrátu nařizuje se redakci Národních Nowin, aby žádanau a zde sub 2/2 přiloženau odpowěď p. hraběte Wurmbranda na spůsob w dotčené notě c. k. zastupitelstwí naznačený jakož i w §. 17 zákonu o tisku předepsaný do swých nowin hned přijala, sice ji pokuta 5 zl. stř. pro chudé uložena bude. Dne 5. listopadu 1849. Waňka. Röszler. 2. našli jsme w onom balíčku skutečně copii německé noty N. Ex. 435 k magistrátu Pražskému od 19. října 1849 tohoto obsahu: že hrabě Wurmbrand žádá, aby redakce Národních Nowin byla přinucena, jeho odpowěď sub 2/2 přiloženau na článek w č. 213 N. N. „ Zaslaný článek do č. 96 Wlastimíla Wiz mezi inseraty přijmauti. Poněwadž prý ale odpowěď p. hraběte Wurmbranda skutečně obsahuje „ pooprawení událostí “ ( Berichtigung von Thatsachen ), aby tedy sl. magistrát nařídil redakci Nár. Nowin, aby hned do příštího čísla onu odpowěď stejným písmem jako článek č. 213 a pokud není wětší než onen, za darmo wytiskla, pod uwarowáním pokuty 5 zl. stř. pro chudé. 3. našli jsme w onom balíčku č. 213 Nár. Now. a nic wíce. Co tedy učinila redakce Národních Nowin? ‒ Newytiskla posud onu odpowěď p. hraběte Wurmbranda a sice z následujících důležitých příčin: 1. Poněwadž dle rownopráwnosti se české redakci mají česká nařízení dáwat. 2. Poněwadž hrabě Wurmbrand w článku č. 213 N. N. z Rokycan ani jmenowán není. 3. ale a hlawně proto, poněwadž jsme tuto odpowěď nedostali a ji nemáme, a ještě žádná redakce nemohla wytisknaut to, co nemá. Každý tedy sprawedliwý muž nahlíží, že redakce Nár. Nowin zwláště z posledně uwedené důležité příčiny dobře učinila, že onu odpowěď p. hraběte W. newytiskla. To wšak nenahlíží p. prokurator a slawný magistrát Pražský, neboť nám zase zaslali nowý balíček Nr. Ex. 1060. mit 1/1. zase s německými přípisy p. prokuratora k magistrátu de dato 20. prosince., a sl. magistrátu k nám, de dato 10. ledna, toho obsahu: poněwadž jsme odpowěď hraběte Wurmbranda dodanau nám Rozuměj zapomenutau někde w expeditu sl. magistrátu a místo ní omylně přiložené č. 213 naších wlastníh nowin. Red. s dekretem od 5 list. 1849. posud ještě newytiskli, nařizuje se městskému taxownímu wýběrčímu, aby od nás hned naznačenau pokutu 5 zl. stř. wyzdwihl, nám ale se ještě nařizuje, abychom dotčenau ( totiž w registratuře sl. magistrátu posud w zapomenutí ležící ) odpowěď hned w nejblížším čísle N. N. wytiskli, sice že pokutu 10 zl. stř. do ústawu chudých zaplatíme. Z toho každý widí, že redakce Nár. Now. při takowém jednání sl. magistrátu newyhnutelně na mizinu přijíti musí. Neboť necháli sl. magistrát onu dotčenau odpowěď p. hraběte W. pořád we swé registratuře ležet, a budeli nám zatím trest pořád zdwojnásobňowat, musí to wystaupit až na tisíce! My ale prozatím počkáme, až co se dále stane; budeli se ale od nás jedna nebo druhá pokuta auředně žádat, pak teprwa budeme přinuceni na slawný magistrát u náležiteho místa žalowati práwně, neboť až posud w konstitučních státech jest wěcí neslýchanau, aby redaktoři za nedbalost sl. magistrátualních expedientů pokuty platili! ‒ K. Hawlíček, Redaktor Národních Nowin.", "id": 1362}
{"text": "23. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Píše se nám s jistotou], Autor: Havlíček, Karel\n– Píše se nám s jistotau, že dr. Hanuš, professor w Holomauci, se stane professorem filosofie, pak prof. Fabian ze Solnohradu professorem pastorálky na theologické fakultě w Praze. Oba jsau mužowé pro národ zaujatí.", "id": 1363}
{"text": "25. březen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovná novinka, Titulek: [Vtipná příhoda o učedníkovi a housce], Autor: Havlíček, Karel\n* – * Paní mistrowá poslala jedenkráte pozdě w noci učedníka pro grošowau hausku. Učedník přijda k pekaři a zaklepaw na okenici byl odbyt, že pro groš okenici otwírati nebudau. \" Wystrčte tedy hausku klíčowau dírkau! \" odpowěděl učedník.", "id": 1364}
{"text": "6. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Med a vosk, Titulek: [Pán z Holtaiů a prolog k prvnímu divadelnímu představení], Autor: Havlíček, Karel\nW neděli ( 4. Ledna ) odejel z Prahy pan Holtei-ů, dramatický básník, herec a spisowatel a sice do Wratislawi. On pobyl w našem městě delší čas a sepsal nowému řediteli staw. diwadla, p. Hoffmanowi, ( který teď snad s p. Mayrem, oblíbeným tenorem wyjednáwá, jak by ho pro naše diwadlo získal ), k prwnímu předstawení 13. dubna prolog, w němž také něco českého obsaženo bude. Litujeme welice, že p. Holtei swou umělost w předčítání dramatických her před obecenstwem neproukázal. – Pro prwní české předstawení chystá p. Hoffmann též nějaké překwapení, což bez pochyby wyjde z péra Tylowa. W Anglicku jsou železné dráhy jenom pro pány a boháče. Wozy třetí třídy, kam by se sprosťák jedině posadít mohl – ostatní třídy jsou příliš drahé – nemají ani střechy ani sedadel (! ). Čtwerhranná bedna je dwěma kládama na kříž přepažena, a lid do čtyr oddělení směstnán, jako owce w stáji. U nás se jenom dobytek tak wozí. Za to ale jezdí se rychle, a w čas se přichází, aby páni lordowé nezmeškali. * Marietta Alboni, powěstná altiska, kterou jsme minulého roku s obdiwem poslouchali, utrpěla w Berlíně trpkého příkoří. Rellstab, wychwalowač wšeho mizerného, rozhněwal se na tuto emancipowanou dámu, proto že ho před koncertem náwštěwou neoblažila, a pokropil ji ostrým octem kritickým, až obecenstvu oči pošly. Zpěwkyně ta pobouřila zatím Hamburčany, a wrátila se opět do Berlína, kde se zatim obecenstwu zrak protřel a uši narownaly, že teď prawým jeho miláčkem slouti může, a pyramidální triumfy slawí! — Wěřte mi, že jsem si to newymislil, ale z tištěného pomocí slowníku p. Šumawského řádně přeložil. Stojí tam také, že se koncerty tak chatrně nawštěwují, že k tomu čackého agenta potřebí, aby se sál biletami za darmo naplnil. * Wýbor juristského bálu objednal si u Strausse z brusu nowé walčíky, které také již beze wšeho úrazu po parochodu do Prahy přijely. Kdo zaplatí 2 zl. stř., obleče frak, obuje střewíce, a nawlíkne žluté hlazené rukawičky od pana Klecandy, může těchto zwuků z ráje wídenského účasten býti, a sice 14. Ledna, ať prší nebo snih padá. – W Berlíně w nádherných budowách u Krolla jsou skwostné wýstawy nejrozmanitějších darů wánočních. Na každém sálu stojí obrowskými písmeny psáno: „ Chraňte se taškářů! “ Roztomilé wyswědčení Berlínské mrawnosti. * We Waraždíně založena jest nowá obchodní škola; w Hradci Štyrském nowá stawowská realní škola. *", "id": 1365}
{"text": "4. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský Sezení X. dne 1. srpna 1848. Hned o 9. hodině sešli se audowé podlé gubernií jednotliwých, aby wolily každá se sebe tři audy do komisse, která má wypracowati náwrh budaucí konstituce rakauské. Z Čech wywoleni jsau naši kandidátowé: Palacký, Pinkas, Rieger. Z Haliče: Jachimowicz, biskup rusínský, Ziemialkowski, Smolka. Z dolních Rakaus: Fischhof, Violand, Goldmark. Z horních: A. Fischer, Jos. Lasser, Emil Bacano. Z Morawy: Hein, Mayer Kaj., Feifalik. ( Bohužel ani jeden slowansky nesmýšlí. ) Ze Štýrska: Miklošić, Krajuć, Cavalcabo. Z Ilirska: Kaučić, Scholl Jos., Ambrož. Z Pomoří: Gobbi, Madonizza, Goriub. Z Tyrolska: Turco, Fretschner, Ratz. Dalmatští deputowaní posawad nepřišli. Dle tohoto wolení jest zatím onen wýbor asi následujícího smýšlení: Frankfurtisté odhodlaní 3 neb 4. Jistí foederatisté: 15, a kromě toho neodhodlaných ale sklonných 5 neb 6. Slowanů jest posawad 12, Wlaši 3. Z Dalmatska ale s jistotau 3 Slowany ještě čekati můžeme do tohoto wýboru. Widěti, že tedy přece i s tím wčerejším propadnutím naše wěci dosti dobře stojí. Po ohlášení tohoto wolení ohlásil se hr. Potocki, deputowaný Krakowský, s protestací, kterau we jménu Krakowa podati hodlá písemně, a již wčera austně wyslowil, že totiž Krakow nenáleží ke gubernii haličské, a tudy jest zwláštní gubernie, a též následowně 3 audy do komisse woliti musí. Na to nastaly interpellace ministrů. Dep. Wiesenauer: W jednom zdejším časopise byly o ministru von-Schwarzerowi nejhanliwější zpráwy čest jeho zničující s tím doložením, aby spisowatele pohnal před saud a tam dokázal, jsau-li prawdiwé čili nic. Táži se, zdali ministerstwo w tomto ohledu nějaký krok učinilo, jak toho žádá čest celého ministerstwa. Schwarzer: Pohnal jsem již onoho spisowatele před saud, zároweň ale wyzýwám býwalého ministra, aby mi dal swědectwí o hlawním punktu těch nařknutí, totiž že jsem od býwalého ministerstwa plat měl, abych w jeho smyslu w nowinách swých působil. ( P. Schwarzer byl redaktorem Allgem. Österr. Zeitg. ) Na to se býwalý ministr bar. Pillersdorf i finanční ministr Kraus oba oswědčili, že skutečně p. Schwarzer ani žádný jiný časopis nikdy od ministerstwa nebyl užíwán za prostředek, a že také skutečně p. Sch. žádný plat nikdy neměl. Sierakowski z Haliče táže se ministra sprawedlnosti, zachowáwá-li se skutečně rownost wšech národností od J. M. C. uznaná? W Haliči zakázal appellační president auředníkům nosit znaky národní gardy pod ztrátau služby. Ministr Bach: Takowého mi není nic powědomo; owšem ale již tentýž appellační president ustanowen jest do pense. Musel bych teprwa o wěci této zpráwy míti. Na to p. Sier odewzdá ministrowi auřední dokument na důkaz swé zpráwy. Dep. Neuwall interppelowal finančního ministra strany tak zwaných „ Tafelgelder \", budau-li se ještě budaucně platiti, a strhují-li se nyní z nich jako ze wšech jiných služeb také procenta ustanowená, a počítá-li se dle nich také pense? Min. Kraus: Tyto platy jsau jen pro wyšší auředníky, kteří domy weliké a mnohým otewřené wésti musejí; a proto že za ty peníze hosti mnohé wyčastowati musejí, tedy je pro sebe nemají, nestrhují se jim procenta, do pensí se owšem nepřirážejí. Dep. Pillersdorf oznámil na to, že on sám co ministr měl takowý plat ustanowený, ale jej nebral, proto že dům otewřený newedl. Dále interpellowal tentýž p. Neuwall ministra von-Schwarzera strany některých paláců we Wídni, kterých se jak náleží k dobru zemskému neužíwá, čímž by mnoho peněz za činži ušetřiti se mohlo. Ministr slíbil zejtra odpowěď. Nejdůležitější interpellace byla ale o Krakowě, kterau učinil p. Langie. W Krakowě uwedena jest hned po wzetí jeho do Rakaus potrawní daň; poněwadž ale tam již dříwe potrawní daň zrušena a k jiným direktním daním přirazena byla, hlásili se strany toho Krakowané již před 4 měsíci, aby dwojnásobnau potrawní daň platiti nemuseli, posud ale nedostali odpowěď. Min. finanční: Tato wěc odewzdána jest kamerálnímu auřadu a dworní komissí Krakowské k wyšetření, posud ale nepředložili referát. Langie: Dne 26. dubna bombardowán jest Krakow a w kapitulaci uwaleno jest na měšťanstwo mnoho obtíží. Krakowané si wedli na to bezpráwí ztížnost dne 17. máje u J. M. C., a dne 19. máje jim dalo ministerstwo písemní odpowěď, že nařízeno jest dworní komissí tuto wěc wyšetřowati, posud se ale nic nestalo. Min. Dobblhof: Owšem obywatelé Krakowští posawad se nedočkali žádného skutku na swau žádost, ale nyní je ubezpečiti mohu, že již J. M. C. ustanowiti ráčil, aby w Krakowě uweden byl status quo od r. 1847, a dworní radda Zalewski ( známý Wáclaw z Oleska ) powede zřízení těchto krajin. Pillersdorf: Dep. Langie si ztěžuje, že od 19. máje až posud se strany té ztížnosti nic nestalo, ale práwě to, že již dne 19. máje ministerstwo wydalo rozhodnutí J. M. C. od 17. t. m., dokazuje hotowost ministerstwa; a tak důležitá a zapletená wěc nemůže se rychle ukončiti. Langie: Dne 19. máje slíbilo nám owšem býwalé ministerstwo sprawedliwost, ale sliby jsau chyby, a slibowáno jest nám dosti, ale skutek – ( Smích a pochwala. ) Žádám tedy, aby akta sem náležící předložena byla sněmu, abych nahlédnuw do nich, učiniti mohl náwrh strany této wěci. Min. Dobblhof: Posud jsem ještě wšechny ty spisy neprohlédnul, nemohu tedy hned nyní slíbiti, že je wšechny předložím. Langie: W kapitulaci tenkrát s Krakowem uzawřené stojí také, že má být národní garda od policie a krajského auřadu wyčištěna a organisowána, a že zatím než se toto wyčištění a organisowání zawede, policie má zastáwati službu národní gardy. ( Smích we sněmowně. ) Táži se tedy, má-li policie práwo národní gardu „ čistiti \", a rozumí-li se konstituci tak, aby byla národní garda a policie synonima? ( Smích weliký. ) Dobblhof: Na tento žert odpowím jen chladně, že nynější ministerstwo skutečně a upřímně swobodu chce a zastáwati bude. Ačkoli tuto již p. Löhner žádal, aby se k dennímu pořádku přešlo, přece ještě powolena od sněmowny p. Smolkowi interpellace: „ proč deputowaní z Dalmatska ještě nepřišli. \" Na to odpowěděl ministr wnitřních záležitostí, ze že se tam pro rozličná nedorozumění opozdilo wolení, nyní ale že se již každau chwíli čekati mohau. Nastalo tedy nyní rokowání dálší o řádu jednacím. Sezení IX. dne 31. čerwence. ( Širší zpráwa. ) W dewátém sezení říšského sněmu jsau sděleny resultáty woleb přednostů jednotliwých odborů: I. odbor: přednosta Cajetan Mayer z Morawy, zástupník Pretis z Wlach, 1. písař Goldmar, 2. „ Kudlich; referenti Hubický a Violand. II. odbor: přednosta Bielecki, zástupník Mannheimer, 1. písař Feifalik, 2. „ Müller; referenti Přibyl a Kobudzowski. III. odbor: přednosta Robert, zástupník Borrosch, 1. písař Neuwall, 2. písař „ Rigl; referenti Gleispach a Bilinski. IV. odbor: přednosta Weisz, zástupník Miklosić, 1. písař Umlauft, 2. „ Schuster; referenti Hawlíček a Hoenig. V. odbor: přednosta Neumann, zástupník Smolka, 1. písař Heim, 2. „ Stark; referenti Rieger a Fischhof. VI. odbor: přednosta Ambrož ( Krajinec ), zástupník Füster, 1. písař Trummer, 2. „ Paul; referenti Trojan a Langie ( Polák ). VII. odbor: přednosta Palacký, zástupník Alois Fischer, 1. písař Zimmer, 2. „ Forster; referenti Scholl a Ziemialkowski. VIII. odbor: přednosta Ohéral, zástupník Schneider, 1. písař Sitka, 2. „ Beinhauer; referenti Purtscher a Lasser. IX. odbor: přednosta Haimerl, zástupník Stadion, 1. písař Strasser, 2. „ Latzel; referenti Demel a Dylewski. Dnešní den podal nám opět wýborný důkaz o sprawedliwosti a kosmopolitismu, s kterým se obyčejně nepřátelé naši honosíwají. Zášť národnosti wypukla tohoto dne w celé zůřiwosti swé, a můžeme se směle pochlubiti, že se tato zášť projewila jen na straně německé; bauřliwější schůzky alespoň nebylo posud. Jednalo se o §. 34 jednacího řádu a jmenowitě o zřízení komisse ze sněmu, která má náwrh wypracowati konstituce rakauské. Owšem bude teprwa onen náwrh w celé komoře přijímati neb měniti se dle wětšiny hlasů, ale každému jest důstatečně známo, jak weliký wplyw mímá míwá náwrh na celé jednání. Proto také německá strana sněmu o to usilowala, aby do komisse té z každé gubernie 3 audowé wywoleni byli bez rozdílu na welikost gubernií, tak sice, že Čechy a Halič, kteréžto dwě země dohromady polowice celého sněmu jsau, jen 6 audů by měly w tom wýboru, proti 24 audům z ostatní polowice. Po mnohých welmi bauřliwých řečích přijala wětšina přece onen nesprawedliwý, jen 378 Němcům přízniwý náwrh, čemuž se owšem diwiti nemůžeme, když se uwáží, že jenom prawí Češi a prawí Poláci pro náwrh, ostatní wšichni ale proti němu hlasowali, poněwadž i Slovinci a Wlaši náwrh sami pro sebe za přízniwý powažowali a tudy proti nám s Němci hlasowali. Zwláště se ale wyznačili zůřiwostí swau Čecho-němci a Němci ze Slezska. Podajíce nyní zewrubný přehled celé debatty, ukážeme nejlépe, jakými důwody se proti nám bojowalo a jakau sprawedliwost měla na swé straně wětšina. Náwrh řádu jednacího byl ten, aby ustanowena byla hned komisse k wypracowání zřízení říšského, zemského i obecního. Proti tomu náwrhu Smolka z Haliče, aby se slowa zemské a obecné wynechala, poněwadž on saudí, že si každá země sama na domácím sněmu ustanowí zřízení zemské a obecní podlé swých potřeb. Kaučić ze Slovinska nawrhuje, aby se místo toho postawilo jenom slowo „ konstituce \", poněwadž předně konstituce již znamená swobodné zřízení a tedy wíce než „ Verfassung \", a poněwadž také toto slowo neobmezuje budaucí komissi, neurčujíc jí, jak dalece má jíti we swé úloze. Gobbi: Dobře nám každému powědomo jest, z jak rozmanitých částí sestaweno jest naše císařstwí: posud nás držela jen síla neobmezené wlády pohromadě, a když toto pauto přestalo skrze swobodu, musíme míti jiný swazek, swazek to důwěry, swazek wzájemné lásky, kterýžto ale jinak powstati nemůže, než z rownosti společné, z autonomie každé země, z domácí samostatnosti wšech provincí a národností. Jen takto se sbratřiti mohau rozmanité národnosti naše, a jen tak může býti z Rakauska opět kolos mocný. ( Pochwala hlučná. ) Proto nawrhuje p. Gobbi, aby si zřízení zemské a obecní jenom každá země doma wypracowala a pak sněmu říšskému k potwrzení předložila. Löhner: Já podporuji náwrh p. Kaučiće, proto že komissí nemůžeme již napřed předpisowati, jak daleko práce její sáhati smějí. Práwě proto musím ale náwrhu p. Gobbiho co nejpřísněji odporowati. Kdybychom již zde na tomto sněmu neustanowili řád obecní a jmenowitě wšechno, co se škol a wojska týká, ztratili bychom wšechnu důwěru w zemích swých. Ostatně slyšel jsem mluwiti o autonomii národností a provincí, což nejsau dwě wěci stejné a sobě přiměřené, ba naopak často odporné, neboť autonomie národnosti často odporuje autonomii province a naopak, kde wíce národností wedle sebe žije, a kde se dá autonomie provincem, nedá se wždy i národnostem. Jenom sněm říšský může wšechno nestranně rozhodnauti, jen sněm říšský může mocí swau zahájiti wšude swobodu slabšího proti silnějšímu. Borrosch: Já jsem po mnohém přemýšlení o této wěci také přišel k náhledu, že nám nebude jiné pomoci, než rozdělit celau říši rakauskau na wětší departementy, tak aby nemohla w provincích jedna strana nad druhau aristokratisowat. Tak ku př. w Čechách jen tím způsobem se wyhowěti může potřebám obau národností, když se w každém kraji buď jedné neb druhé přednost dá, podlé toho, jak která přewládá, sice by se wždy srážely proti sobě jako dwě osoby na sněmích. Zwláště se také jen tak dá prostředek nalézti proti weliké přewaze Prahy, která jako malý Paříž posawad panowala nad celau zemí. Rowněž w Uhřích toto jediným prostředkem jest, potlačené národnosti německé k stejnoprawnosti dopomoci. ( Jak widěti, zamýšlí tedy tento statečný deputowaný Prahy!! zničiti sláwu naší starobylé metropole a zwláštním nowým zřízením učiniti z ní jen departementální město! – snad we welikém Německu!! Prosit! Proti tomu dowedeme učiniti appellaci takowau, jakau děláwali naši předkowé. ) Strasser z Tyrolska shoduje se s Gobbim. Pinkas: Owšem jest zapotřebí, aby každá province tolik od swé swobody upustila, kolik zapotřebí jest pro wšeobecné srozumění a spojení s ostatními, a doufám, že zde we Wídni w tom ohledu spíše dojdeme prospěšného aučele než we Frankfurtu, protože tam rozličné části rozličné panowníky mají, my ale zde pod jedním wladařem spojeni jsme. Ostatně ale myslím, že k takowému srozumění nebude zapotřebí naše province jako mrtwá těla pitewním nožem krájeti, sice by zajisté i železem skowané části zase se rozpadaly proto, žeby nikdy srůsti nemohly. Naše province jsau těla žiwá, mají swé děje staré, swůj organismus, který nepowoluje děliti je mechanicky.. ( Řečník byl po celý čas swé řeči od Čechoněmců úmyslně okřikowán. ) Mayer přidáwá se k náwrhu p. Kaučićowu, proto skutečně zapotřebí jest, abychom zde we Wídni aspoň základ položili zřízení zemských a obecního řádu, a aspoň zásady wyřkli, dle nichžto pak zemské sněmy je wypracowati mají do podrobnosti každý dle zwláštních potřeb swých. Rakauská konstituce musí býti beztoho zcela zwláštní, aby síly centripetální a centrifugální náležitě a harmonicky se spojily atd. Hlasuje se, a Kaučićůw náwrh má wětšinu. Další náwrh komisse jest ten, aby tedy každé gubernium do wýboru připrawujícího konstituci rakauskau wywolilo ze sebe tři deputowané. Lubomierski činí amendement, by wýbor tak uspořádán byl, by sněm do něho z wyslanců oněch gubernií, jenž méně 30 wyslanců čítají, wždy dwa, z ostatních gubernií wždy na 15 wyslanců jednoho zwolil. Lubomierski podporuje swůj amendement následowně: „ Pánowé! Přede wším musím wyznati, že nemám paragraf tento za přiměřený onomu práwu, které nás sem swolalo. Prawidlo, basis tohoto shromáždění činící, spočíwá na lidnatosti; chceme-li tedy důslednými býti, řiďmež se při tak důležité úloze, jako jest wolba do wýboru, tím prawidlem, tím zákonem, nímž jsme sem swoláni byli. Zákon wolebný jest ta jediná půda nowé zákonitosti; ucauwneme-li z této půdy při nejdůležitější našich úloh, pak jsme ji ztratili na wěky. Proč jsme se tu sešli? co prawí náš mandát? – Já řku, náš mandát jest, do mrtwé revoluce nowý žiwot wdechnauti. Mrtwau-tě nazýwám rovolucí revolucí, ana obětí požaduje a žádného owoce nepřináší. Žiwau-tě nazýwám, když owoce nese. A pročež myslím, bychom, utrhše mnohobarewný, narkotský její kwět, již jednau po jejím šťáwnatém plodu ruku napřáhli. Děti, blázni a ctižádostiwí dělají revoluci, by ji dělali; muži, by ji učinili nepotřebnau. Prostředky k tomu jsau dobrá zřízení, ale kteráže jsau dobrá? – ta, co potřebám wětšiny wyhowí, tedy zákon wětšiny. Myslím, pánowé, že řečník jen tím působí, že wyslowí, co wšickni myslí a cítí. Tak též jsau jen ta zřízení dobrá, která podáwají, co wšem schází. Myslím, že žádná wýtečná hlawa swé mínění fysickau mocí jiným newtírá, taktéž myslím, že zřízení ( instituce ) mocí wnuceny býti nemohau, nobrž tím si platnost wydobudau, že požadawkům času wyhowí. Jaký máme prostředek, potřeby lidu seznati? Až podnes se nepoštěstilo jiných wynajíti, než wětšiny se poptati. Toto prawím, bych na důležitost této wolby poukázal, a to jest mi tím wětší powinností, an po hlasowání nad §. 33 mi naděje nezbýwá proraziti. Mám to za powinnost, mandantům a zemi naproti, poněwadž jejich práwo je náwrhem komisse skráceno, jak medle se oddálíme od principu, který nás tu shromážduje. Ustaupíme-li od nadzmíněné basis, tak musí důwody toho we wýboru samém spočíwati; já je ale nenahlížím. Bylo řečeno, že interessy provincií, co dílů stejných hlasů majících, we wýboru stejně zastaupené býti musí. Tím způsobem stane se z prwní wolné komory druhá, tím způsobem změní se postawení wětšiny k menšině, by se přenáhlenosti w uzawírání zabránilo. Co ale druhau komorau, nechce se docíliti wýborem, jehož powolání jest, práce komory hotowiti. Nechceme-li žádnau uzdu při wypracowání plánu, nesmí wětšina wýboru jiná býti, než wětšina w komoře. Widěli jsme, že, když předloha dle mysle wětšiny nebyla, práce se znowu započala. Nechceme-li, by w brzku druhý wýbor sestawiti nebylo nutno, tak musí být wětšina komory we wětšině wýboru zastaupena. W gubernii, kde by dle tohoto prawidla wyslanec scházel, a dwě národnosti jsau, dala by každá národnost jednoho wyslance. Druhý ohled při mém amendentu jest, by wolení ne podlé gubernií, nýbrž sněmem samým se dálo. Příčina toho jest, by wětšina komory we wýboru wětšinau byla. Namítne snad někdo, že předloha wýboru jen předběžnau prácí jest? Náwrh konstituce je organický celek; takowá kostra musí být buď celá přijata, buď celá zawržena. Nesmíť to být kostra mrtwá, nýbrž twořiti celek žiwaucí. Nejwíce se musí opatrowati, když na swět přichází. To se ale jen může státi, když se dle lidnatosti wolit bude, ne ale, by Rakausy, náhodau na 2 gubernie rozdělené, 6, Halič ale pro swých 5 milionů obywatelů jen 3 zástupce we wýboru měla. Zástupcowé Haliče byli by w poměru k oněm ostatních provincií jako 3: 27, an prawý poměr je 3: 10. Halič, majíc 4. díl obywatelstwa, má práwo a powinnost žádat, míti we swém wýboru 4. díl zástupců. Čechy a Halič mají polowičku weškerého obywatelstwa, a měli by jen 6 zástupců míti, kdežto ti ostatní jich 24 mají. Myslím, pánowé, zdali nám na tom záleženo, onoho wýsledku dosíci, an korunau má být našeho snažení, zdali mají province až posud jen oběti revoluce nesaucí, též owoce její chutnati, že k tomu jen jeden prostředek wede, a ten jest: sprawedliwě jednati a wšem dílům při twoření wýboru to dáti, co při sestawení sněmu jim popřáno bylo. Jen tím se upokojí weškeré kraje, od sněmu říšského wšecko očekáwající. We wýboru rozhodne wětšina hlasů, wýbor musí hlasowat, a hlasuje-li, pak žádám práwo mé wlasti, nic wíc, nic míň. \" Tato wýborná řeč Lubomierského způsobila weliký dojem na celý sněm, a cokoli později z protiwné strany pronešeno jest, nebylo by přeswědčilo wětšinu, kdyby byla již napřed nepřišla s pewným aumyslem, nedáti se přeswědčiti. ( Dokončení. )", "id": 1366}
{"text": "13. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Oznamovatel, Titulek: P. T. panu P. Votýpkovi, duchovnímu pastýři v Tuchoměřicích, Autor: Havlíček, Karel\nP. T. panu P. Wotýpkowi, duchownímu pastýři w Tuchoměřicích. Srdečně Wašnosti děkuji, že jste jakožto prawý pastýř w každém smyslu toho slowa w příloze k číslu 124 Národních Nowin na třech slaupcích swětu sám dokázal, že jsem Wám w několika swých řádcích křiwdu neučinil. Diwím se jen, že muž, který jako Wy nowiny a klepy za synonymu klade, přece takowau wáhu na několik o něm w těchto nowinách-klepách pronešených slowech nalezá, že tři ohromné slaupce proti nim napíše a ještě 13 zl. 20 kr. stř. za inserát od wytištění zaplatí. Diwím se, že jste jakožto dobrý katolík, za kterého se přece powažujete, raději těch 13 zl. 20 kr. stř. newynaložil na chudé we swé osadě místo takowého ukojení swé marnosti. To přece já proti Wám jen bídný publikán křesťanštěji myslím, a odewzdám ty od Wás w redakcí Národních Nowin za wytištění Wašeho proti mne čelícího článku složené peníze 13 zl. 20 kr. stř. práwě onomu muži, jenž mi Waši cedulku přinesl, aby tyto peníze chudým Waší osady rozděleny byly. Že se Wáš článek jinák přijmauti nemohl, než za inserát, w tom mi jistě celé čtenářstwo a zwláště chudí Waší osady za prawdu dají. Strany newděčnosti proti p. Hankowi, znamenitému dobrodinci mému ( jak prawíte ) musím Wás, Swětlo církwe! opět já bídný publikán poučiti, abyste nikdy o lidech nic zlého nemluwil a nepsal, pokud se nepřeswědčíte. Kdybyste jen trochu mé privátní okolnosti znal, wěděl byste, že jsem Bohu díky! od nikoho dobrodiní nepotřebowal. Strany těch rohů a jiných titulů, jaké jste mi we swé epištole propůjčil, těším se we skromnosti swé: nemohauť býti wšichni lidé Wotýpkowé, někteří musí být také Hawlíčkowé. K. Hawlíček, redaktor Národních Nowin.", "id": 1367}
{"text": "5. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Vážená redakcí.], Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. Wážená redakcí časopisu „ Ost und West “ podala nám od p. Tomaschek’a odpowěď a nadáwky na referenta našeho w 3. čísle Nowin, proto že se w článku „ Diwné wěci w Čechách “ dotčený p. Tomaschek pro nešetrnost, s kterou se we swé wychloubawé a samolibé autobiografii k národnosti naší chowal, zdwořile napomíná. Kdyby ta odpowěď p. T. tak dlouhá nebyla, podali bychom ji celou půwodně našim čtenářům, aby sami widěli cwičenost umělce w Čechách w polowici XIX. století, takto ale jen powíme že w ní přichází: alte Haderweiber, auf alten Feβen, ganz Unberufene, ohne Logik, ohne alle Kombinationsgabe, beschnüffeln, ihrem vertrachten Sinne, albernes Gewäsch, Wischi-Waschi, sinnlose Art, ganz unschuldige Kinder der Natur, Notiβler, aufgeblähteste Arroganz. Přeložíme, jen aby každý také o rozumu a logice p. T. náležité ponětí dostal, některé kousky swobodně do češtiny: „ Nejmenowaný spisowatel, který z mého žiwotopisu ten kousek hrubosti proti České národnosti wybral, a do Pražských Nowin wsadil: podobá se staré hadrnici, která se w hromadě starých hadrů drápe, aby z nich aspoň něco užitečného wybrala a za malou mzdu do papírny ( k wyčištění ) donesla. – Onen spisowatel chtěl napsat nějakou plácaninu, jenom že tu scházel Koβeebue’ůw wtip! Zkrátka onen spisowatel nedowede napsat plácaninu! “ Z toho widíme že p. T. zaslepen zůřiwostí swou sám sebe k starým hadrům přirownáwá, Koβebue’a plácalem ( Wischi-Waschi ) nazýwá, a protiwníka swého newědomky sám chwálí. A že ona jeho zůřiwost malá nebyla, widíme i z toho, že místo Fallmerayer četl zakaleným zrakem: Hoffmann von Fallersleben!!!! – Nepochybujeme, že p. T. i hruběji odpowí a odpowědíti dowede, a radíme jen Redakcí „ Ost und West “, aby jindy takowé wěci kladla do Kalobiotiky, weil sie auch als Zeichen von Selbstbewuβtsein zu loben sind, jak w též tom čísle 13. tatéž redakcí hrubiánstwí zastáwá. Redakce.", "id": 1368}
{"text": "24. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Podle přípovědi], Autor: Havlíček, Karel\nPodle přípowědi we wčerejším čísle dané podáwáme tuto wyswětlení o otázce stran poměrů na práwnické fakultě zdejší z půwodních, nám doručených listin: Za příčinau formulářů k wyswědčením frekventačním sboru učitelskému řečené fakultě od ministerstwa zaslaných widěl se tentýž pohnuta učiniti předstawení k ministerstwu. „ Potvrzení toho – prawí – že posluchač kolegie nawštěwuje, bez kontroly je zneucťující domněka w professora, by potwrdil skutek, o jehož prawdiwosti nic mu není wědomo; zawesti ale kontrolu, nenáwiděnau nucenost školní, je krok, proti němuž by se učitelstwo tím rozhodněji musilo wyjádřiti, že ze zkušenosti wí, že kolegie nikdy nawštěwowány nebyly tak četně a pilně jako nyní, kde nucenost školní přestala, a žeby čtení jmén, nejsauc ani prawým prostředkem wolati posluchače do škol, naopak samostatný wolný wzlet ducha potlačilo, ba i demoralisací způsobilo, poněwadž každý škodné následky odkrytého nebytí w kolegium, byť i bezdůwodné bylo, wyswědčením nemoce znal wzdáliti. – Wyswědčení s potwrzením náwštěwy kolegia je zařízení také bezaučelné, v swobodných ústawech nenáležité; neboť poněwadž bude příště jen státní zkauška zkušebním prostředkem dokonalosti, nemusí se brát ohled na to, jak, kde a kdy kandidát wědění swého nabyl, dost na tom, že je má. Poněwadž ale studentům wyswědčení jejich studentstwí w mnohem ohledu je žádaucí, ba i potřebné, nawrhuje učitelstwo wydáwati atesty tohoto obsahu: „ že se studující na počátku roku studijního w náležitém čase ohlásil a za řádného posluchače přednášek ( w té neb oné wědě ) přijat byl. \" Poněwadž ale přijímání, zapisowání, psani katalogů, wydáwání přijímacích attestů, pak kontrola toho, zda-li student školné plaliti powinen nebo oswobozen jest, a w prwním pádu zda-li již školné složil, jsau wěci, které nepatřejí professorowi, an tento, má-li míti wážnost u posluchačů, a čas swůj nemá-li odjímati wědě – jen učitelem býti může, nikoli také zastáwati aučely policejní a ökonomické: žádá professorstwo o snětí těchto wěcí s něho a o přenešení jich na zwláštní questuru spojenau s kanceláří universitní atd. Datowáno je toto předstawení dne 19. prosince 1848. Odpowěd ministerstwa učení na tento spis podali jsme hned w č. 119. dne 22. kwětna, na kterau tedy poukazujem.", "id": 1369}
{"text": "16. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [pokračování polemiky s Dr. Landsteinrem], Autor: Havlíček, Karel\nH.B. W Praze dne 14. prosince. Myslili jsme wčera, že dosti na tom, p. Dra. Landsteinra a jeho Reichszeitung odbýti zkrátka několika žerty pro obweselení zarmaucených myslí konštitučních občanů. Widíme ale že přece celá wěc nabýwá pořád wíce důležitosti a konečně žádá od nás, abychom neopomenuli proti jistým welmi perfidním taktikám odpor swůj w náležitý čas pronésti. Dnes opět čteme w prwním úwodním článku Reíchszeitungu od 13. prosince ty samé neb asi podobné wěci proti Čechům, jaké jsme w přeloženém we swém Feuilletoně článku pro ukázku předložili swému čtenářstwu, pročež za zbytečné powažujeme, poznowu je tuto překládati. Smysl nowého článku p. Landsteinrowa jest předhůzka proti nám, že si přejeme abychom politicky spojeni byli s Ruskem. Krátká sice, ale welmi wýdatná předhůzka – zrády zemské!! Na štěstí nám, zároweň ti sami pánowé také předhazují tajné republikanstwí, tak že jedna z těchto předhůzek sama sebau druhau poráží, neboť by to byla zajisté podiwná myšlénka: Mikuláš Pawlowič Romanow, president republiky wšeslowanské! A wšak což je takowým pánům jako jest Oesterr. Reichzeitung po důslednosti, aučel jejich jest jenom w podezření uwáděti swé protiwníky, ať pak se k tomu wezme zámínka odkudkoli. Wěru při wší tragičnosti má takowáto smělost něco komického do sebe. My jsme w nejrozhodnějších dobách skutky dokázali swau oddanost a přece se nám wytýká tajný nepřátelský aumysl: a ti kteří zjewnými skutky projewili nepřátelstwí swé, ti nyní se wnucují za spasitele a ještě ani na tom ne dosti, oni se osmělují nabízeti swau pomoc proti nám, tajným prý nepřátelům! Ironie nade wšechny ironie! A jakau nad običej wýbornau hermeneutiku mají tito pánowé! Oni nám pořád opakují neschopnost Slowanů k samostatnosti politické, newyhnutelnost, abychom se drželi, jistých pěstaunů a politíckých poručníků. A když proti nim uwedeme nejpatrnější, praktický důkaz o schopnosti Slowanů, když poukážeme na Rusko, hned zas umějí z toho wypátrati naše tajné taužení, po spojení s cárstwem ruským!! Wěru onen wlk který beránka winil že mu wodu kalí, ačkoli stál wlk na potoku blíže u zřídla než beránek, a ačkoli tedy wlastně wlk beránkowi wodu kalil; onen wlk wěru měl tu samau logiku a též tolik sprawedlnosti, jako tito pánowé! Oni píšau we swých nowinách zřejmě, že němectwí musí newyhnutelně přewládat w Rakausích, že musí být jejich řeč poswátní w politice, na sněmích, w saudech a we wyšších školách, to jest sprawedliwé, slušné, to jest rownopráwnost, ba jestli chcete jest to i šlechetnost, showíwawost, dobrodiní německé pro nás! Když ale my poukazujeme na křiwdy, které se nám dějí, udáwajíce při tom skutečná fakta: ejhle! křičí hned: slowanská pánowitost, oni chtí wládnaut w Rakausích, Uebergriff, Suprematiegelüste!! Wěru než ten slabý pramen rownopráwnosti a swobody doteče od wlády až k nám, zratí ztratí se wětší část w písku a kalužinách nepřízniwých nám nižších a wyšších wládních orgánů buď německých buď poněmčilých, kteří se ještě doufají zawděčiti a zásluhy si získati, čím wíce nás osočí! Pak se nám wyčítá nespokojenost, nepřátelstwí proti wládě a proti státu! – Oesterr. Reichszeitung přiwedla to w této swé swaté horliwosti tak daleko, že se neštítí slowa z Národních Nowin docela překrucowati a špatně překládati, a když se jí pak již samotné přece zdá být weliká nesprawedliwost, napíše: So ungefähr sprechen die Národní Nowiny! Ungefähr jest ale slowo s welikým pláštěm, pod který se mnoho wejde. My wšak zwykli jsme již skrze drahná léta na takowé s námi jednání, mrzí nás wšak nyní jen to, že také guvernementální nowiny se postawili w tomto ohledu do jedné řady s pány jako jest Wuttke, Schuselka, Schilling etc. etc. etc.", "id": 1370}
{"text": "23. červen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Svornost, Autor: Havlíček, Karel\nSwornost. Takto swornosti té waší tajný smysl zní: „ Dělej ty, co chceme my. “ U mne tedy zase swornost znamená: „ Dělejte wy, co chci já. “ H. B.", "id": 1371}
{"text": "1. květen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Dva znamenití umělci], Autor: Havlíček, Karel\n— Dwa znamenití umělci. Wlach Carotti z Benátek „ prwní mimik w celém swětě “ jak sebe sám nazýwá, prowozuje prý we Wídni přehrozné diwy pouhým obličejem swým: ku př. předstawuje mimicky bouřku na moři, při čem nos předstawuje koráb, twářemi wlnobití se napodobňuje, usta dělají bouři a hromobití, oči blesky atd. Welmi chwalitebno by bylo, aby w akademiích malířských swé umění okázal, poněwadž nemá každý malíř tak snadno příležitost moře a bouřky na něm widěti. Jiný zas rowněž tak weliký umělec je Francouz, swé profesí kuřák, a Dr. swobodného umění kuřáckého. Ten prý zas tabákowý kouř z ust tak šikowně pouštěti se naučil, že tímto kouřem rozličné vasy, kwětiny, ba zcela powedené podobizny we wzduchu nakresliti dowede, owšem jen na okamžik. Tento Francouz již za swé umění poctěn jest několika řády, a brzy bude mezi akademiky francouzské přijat: a to proto, poněwadž jeho umění žádnému neškodí, ani státu ani církwi. Brzy nawštíwí na pozwání jistého satyrika také Prahu, aby nakreslil některé slawné literáty naše, kteří se již swých podobizen dočkati nemohou. H.B.", "id": 1372}
{"text": "30. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Co je národ, kdo jsou Čechové a co chtějí., Autor: Havlíček, Karel\nCo je národ, kdo jsou Čechové a co chtějí. ( Pokračowání. ) Když Karel IV. ustanowil, aby žádný Němec w Čechách úřad soudcowský zastáwati nesměl Srownej zřízení zemské od roku 1550. A. VII. a zřízení zemské od r. 1564. A. V., a nebo když sněm r. 1615 zákon wynesl, aby žádný cizozemec dokudžby jazyka českého neuměl, do země za obywatele ani za měšťana přijat nebyl, a kterýby jsa řeči české mocen do země přijat byl, toho potomkowé aby do třetího kolena žádný ouřad zemský, městský neb jiný zastáwati nesměli – nebude snad ani p. hrabě zjewy takowé za úkazy nebo symptomy slučowání nějakého obou národností pokládati. Naším oumyslem není tuto obraz historický wywinowání a rozšiřowání-se německé národnosti w Čechách podáwati – a co sme tuto podotkli postačí snad, aby se ukázalo, že německý národ až do časů třidcetileté wálky jakožto národ žádné samostatné w zřízení zemském neboli práwě státním založené bytnosti w Čechách wedle národu českého neměl – a že Němci až do této doby jen co hosté a osadníci zwláštními privilegiemi ( wýmínkami zákonů obecných ) nadaní powažowáni byli – nikoli pak co řádní obywatelé země – co skuteční Čechowé, nebo co část nějaká českého národu neb obce králowstwí českého. Když ale země česká hrůzami třidcetileté wálky, pálením, pleněním atd. rozličných wojsk obywatelstwa swého českého zbawena byla, počali se teprwa Němci hromadně w Čechách osazowati, a za řádné obywatele země české pokládají se teprwa od té chwíle, co král Ferdinand II. roku 1627 w „ Obnoweném práwě a zřízení zemském ustanowil “, aby řeč česká a německá w dědičném králowstwí českém zároweň průchod a wzrůst swůj měla. Obnowené práwo a zřízení zemské prawí w C. II.: A poněwadž tomu milostiwě chtíti ráčíme, aby řeč česká a neměcká w našem dědičném králowstwí Českém zároweň průchod a wzrůst swůj měla: protož spisowé buď w české nebo w německé řeči podáwáni býti mají na takowý wšak spůsob, aby, když wědomé jest, že obwiněný německé řeči není powědom, tedy žaloba w české, a když české není powědom, tedy w německé, když obwiněný rozený Čech anebo Němec není w jedné nebo druhé řeči ( tím wším spůsobem, jakž swrchu o řezaných cedulech dotknuto jest ) dodána a tak potom w též řeči až do skončení pře procedirowáno bylo, a w takowém processu tak dobře při soudu zemském jako při dskách zemských žádnou jinou řečí nic podáwáno, jednáno a konáno býti nemá. S tím se srownáwá ouplně i to, že w oddílu IV. wyhlašowacího patentu k témuž zřízení zemskému rozličnost národů a rozdílnost jazyků uznáwá. 144 Od té doby teprwa je německá národnost wedle české w Čechách uznána; od té doby mohou Němci w Čechách rowněž jako Čechowé wšech ouřadů dostíhnouti, od té doby mohou Němci při ouplném zachowání národnosti swé rowněž jako Čechowé, občanského práwa w Čechách, statku nabýwati. A tento staw trwá zákonně až po dnešní den pokud Obnowené zřízení zemské základem našich práw politických býti nepřestáwá. Z toho wyswítá ale wždy jen tolik, že národnost německá wedle české w Čechách stojí – ne pak žeby spolu snad zwláštním nějakým processem lučebním ( chemickým ) byly splynuly. Nemůžeme-li ale uznati, že se obě národnosti w Čechách sloučily, můžeme to tím méně o řečích připustiti. P. hrabě Fridrich Dejm twrdí, že „ řeč česká s německou odjakžiwa byla pomíchána. “ Že Němci naši říkají: Die Pawlatsche, die Lusche ( louže ), der Podstarsch, pomahlig, die Kisselsuppen ( kyselo ), der Schmetten atd., anebo pražské děwečky že mají Ausgonk, že jsou we frlegenhaitu a těm podobné wěci, je snad proto obojí řeč také již tak zmíchaná jako národnost, a snad se w Čechách již také nemluwí ani německy ani česky ale böhmisch? – Ale pan hrabě sám na odpor této swé zásadě poradil, aby se wydáwal nowý časopis we dwou sloupcích w obojí řeči, to jest ne w jedné pomíchané ale we dwou rozdílných řečích, a sice w dobré němčině a čisté srozumitelné češtině. A tak powstalo to Curiosum – časopis jehož naši lidé - jak čeští tak němečtí jenom polowici čísti mohou, a kterýž by o celou polowici laciněji dostáwati mohli, kdyby nemuseli také platiti to, čemu nerozumějí. Z jedné polowice mají se wzděláwati w průmyslu, a z druhé mají se učiti druhému jazyku. Můželi takto průmyslowá jednota býti školou řeční a wydáwati Sprachlehre – pročby zas pan hrabě spisu řemeslního za chrestomathii české řeči užíwati nemohl, z níž se, jak sám prawil, česky učiti hodlá? Těšíme se z tohoto zajisté z dobrého mínění pošlého oumyslu p. hraběte, a přejeme mu od srdce, aby se mnoho naučil; to aspoň sotwa jeho důmyslu ujde, že ta němčina w Čechách s češtinou tak hrozně není pomíchaná, a co se češtiny tkne, ( kdyby jeho známost jazyka toho tak daleko nepostačowala, aby totéž naopak na něm seznati mohl ), musí nám – kteří sme to za zbytečno nepokládali známost této ( néli národní aspoň w ústech tři čtwrtin obywatelstwa země naší běžné ) řeči si opatřiti – na slowo uwěřiti, že by tato, dle jeho domnění pomíchaná řeč, ani desátý díl některého německého „ Fremdwörterbuchu “ w sobě nesnesla – ano, že nemajíc tak dobrého žaludku pro slowa cizí jako sousedka její, netoliko touto čistotou swou daleko předčí, ale i mezi slowanskými sestrami, kteréž za nejpřísnější řeči platiti mohou, co do zachowalosti a půwodnosti ne poslední místo zajímá. U lidu pak samého wyjma snad obywatelstwo některých měst wětších a nečeským wychowáním odcizený staw šlechtický a úřadnický máme ještě čistější řeč než se někdy w samém písmě nalézá. Jak myslíme že sme dost powěděli o mylném mínění p. hraběte. – Zdálo se nám potřebno o tom promluwiti, aby se nemyslilo, že wýrok p. hraběte s takowou pewností pronešený za platný pokládáme, a kdybychom p. hraběti nyní přeswědčowali, mohl by snad i dále jíti a nám dokázati, že netoliko řeč, ale i rozum náš pomíchaný jest. – Wracejíce se opět k záměru swému: ukázati jaké wýsledky by z toho pocházely, kdyby se slowo „ národ “ za „ občanstwo “, nebo za stát bralo – uwedeme ještě několik příkladů. Národ německy by se rozpadal na 38 národů, jichžby se ještě mnohem wíce počítati muselo, kdyby se wšecky oddělené krajiny a provincie – a tak tomu chce p. hrabě Dejm, kterýž celé obywatelstwo králowstwí českého za jeden národ pokládá – připočítaly. Co tomu řeknou ti, kteří při mnohé slawnosti a mnohém welikém Zweckessen o jednotě německého národu mluwili? Budou se moci těšiti tím, že je Německo nejnárodnější země na swětě – neboť má ne sice nejsilnější, národnost ale aspoň nejwíce národů. Mohlo by se také říci, že žádní lidé na swětě tak často národ swůj newyměnili jako Němci, zwláště za posledních wálek s Francouzy. Napoleon byl prawý twůrce neb fabrikant národů!! Elsasy a tak řečené provincie baltické neb ostsejské, již tím samým německou národnost postrádají. A co se Šwejcary? Prwé se mluwíwalo we Šwejcařích o trojí národností, německé, francouzské a wlaské – teď bude buď jediná národnost šwejcarská a nebo jich bude práwě tolik, co kantonů (?? ) a neb snad dokonce i Inner-Rhoden - a Ausser-Rhoden’ská. A což obywatelé kantonu Neufchatelského, ti budou teprwa spleteni, neboť nebudou wěděti, jsouli národ neufchatelský a nebo patříli k národu pruskému nebo šwejcarskému. My ani jedno ani druhé nemyslíme, pokládajíce je dle řeči jich za Francouzy. Budeť nyní řeč netoliko o národě pruském a hanoveranském, ale také o národě Sanmarinském, o národě Reuss-Lobenstein-Ebersdorsfském. Národ Hessen-Homhurg - von der Höh’anů! aneb po německu: „ Nation der Anhalt Cöthener “, a snad dokonce také: Nation der Benting-Knipphausener: To hezky zní! Národ Hamburčanů bude také to se rozumí, a národu německého snad již ani nebude na swětě, neboť Německo není stát nobrž jen spojení států. Známoť že w Rusích jsou w baltických provinciích také Němci. Dle náwodu p. hraběte můžeme teda směle říci, že jsou Němci se Samojedy, Tatary a Kalmuky jeden národ, a kdyby se někdo od nás jen ku předhoří dobré naděje přestěhowal, mohl by již platit za Hotentota. To wšecko následkem oné theorie, že wšickni, kteří w téže zemi obýwají jediným národem jsou. Často uwoděná sada: Imbecille est unius nationis imperium ( Slaba je říše jednoho národu ) bude nyní prawý nesmysl atd. ( Pokračowání. )", "id": 1373}
{"text": "26. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Poslancové na sněmu říšském, Autor: Havlíček, Karel\nPoslancowé na snemn říšském. Zde podáwáme wýkaz wšech poslanců, jejich staw, pak místo, které we sněmu zaujímají. Rytinka, wyobrazující celau sněmownu, na kterau se tato čísla wztahují, bude později přidána. Ministerstwo: Felix kníže z Schwarzenberka, president ministerní raddy, ministr záležitostí zahraničních a domu císařského, a. František hrabě Stadion, ministr záležitostí domácích a weřejného wyučowání. b. Alexander Bach, ministr sprawedlnosti. c. Filip baron Krauss, ministr financí, e. František baron Cordon, generálmajor, ministr wálky. d. Rytíř Bruck, ministr obchodu a staweb weřejných. f. Ferdinand šlechtic z Thinnfeldu, ministr orby a hornictwí. g. František baron Kulmer, ministr bez portefeullu. President sněmu: František Smolka, poslanec polský. Zapisowatelé: l. Ignác Štreit, poslanec morawský. 2. Lukáš z Cwikle, posl. tyrolský. 3. Karel Ulepić, posl. ilirský. 4. Eduard baron Cavalcabo, posl. štýrský. 5. Karel Wiser, posl. horno-rakauský. 6. Karel hrabě Gleisbach, posl. štýrský. Poslanci. Z Čech. ( 90 poslanců. ) Bek Antonín, doktor práw w Třeboni, prawice 13 Jméno místní znamená okres, w kterém poslanec jest wolen; p. znamená, že sedí na Prawici, l., že na Lewici; číslo přidané znamená místo, na kterém sedí. Písmena u ministrů znamená též místo, kde který ministr sedí.. Binninger Josef, radda magistrátní w Dolních Kralowicích, p. 73. Borrosch Aloys, kněhkupec w Praze ( IV. okres ), lewice 108. Brauner František, doktor práw w Přešticích, p. 53. Deym Wojtěch, w Bydžowě. Dotzauer Adolf, lékárník w Heinesgrünu, l. 147. Dušek František, purkmistr w Táboře, p. 34. Eckl Ondřej, advokát z Bezdružic, l. 6. Fleischer Wáclaw, dokt. lékařstwí w Šluknowě, p. 75. Forster Ferdinand, krimin. aktuár w Chebu, l. 168. Frost Wáclaw, kněz w Bilé Wodě, p. 49. Geissler Jiří, majitel hospodářstwí w Žamberku, p. 89. Haimerl Frant., professor w Loktu, l. 44. Hašek Frant., majitel hospodářstwí w Budějowicích, p. 143. Hauschild Ignác, doktor práw we Wysokém Mýtě, p. 63. Hawelka Matěj, radda magistrátní w Čáslawi, p. 36. Hawlíček Frant., kandidát práw w Nowé Kdyni, p. 2. Helfert Jos., doktor práw, podsekr. w minist. wyučowání, w Tachowě, p. 45. Huscher Jiří, majitel přástewny, w Chebu, l. 3. Jelen Aloys, registrant při gubern. archivu we Wlašimi, p. 60 a. Jonák Eberhard, doktor práw w Brandýse, p. 80. Kaim Jan, majitel hospodářstwí w Krumlowě, l. 50. Kaubek Jan, professor w Písku, p. 22. Kaulich Wáclaw, obchodník w Braunowě, p. 76. Klaudy Karel, doktor práw, w Kutné Hoře, p. 46. Král Josef, dokt. lék. w Rakowníku, p. 26. Kratochwil Jan, kněz w Březnici, p. 58. Kromer Fedor, auskultant při saudu zemském, w Kamenici, l. 145. Kučera Antonín, radda magistrátní w Příbrami, p. 72. Leberl Josef, majitel hospodářstwí, w Ronšperku l. 49. Lhota Jan, radda magistrátní w Hořicích, p. 51. Löhner Ludwík, šlechtc [ šlechtic ], dokt. lék., w Žatči, l. 35. Loos Josef, konsistorní radda w Kauřímě, p. 28. Mokrý Antonín, měšťan we Wodňanech, p. 52. Mucha Jan, kasír krajský w Klatowech, p. 20. Nadler Frant., doktor lék. w Kadani, l. 167. Nebeský Wáclaw, redaktor, w Nowých Benátkách, p. 33. Neuberk Jan, rytíř, přivátník w Berauně, p. 32. Palacký Frant., historiograf zemský w městě Praze, p. 31. Paul Ignác, sekretář při spořitelně w Jabloni, l. 31. Páwek Ignác, dokt. práw w Landškrauně, p. 146. Pinkas Adolf, advokát w městě Praze, p. 30. Plaček Frant., krajský sekretář w Chrudimi, p. 24. Pokorný Eduard, úředník při spořitelně w Mostě, p. 147. Poláček Wilím, dokt. práw w Jablonci, l. mezi 33 a 34. Presl Jan, professor w Nowém Kníně, p. 15. Přibil Antonín, wrchní a práwní w Benešowě, p. 29. Pulpán Wáclaw, majitel hospodářstwí w Pardubicích, p. 100. Reichert Jiří, rolník w Hradci Králowé, p. 101. Reichl-Fickl Josef, majitel hospodářstwí w Teplicích, l. 169. Reiss Frant., dokt. lék., w Trutnowě, l. 43. Richter Frant., advokát w České Lípě, l. 41. Rieger Frant., doktor práw w Železném Brodě, p. 69. Riegl Jan, professor w Potšteině, p. 136. Robl Antonín, mlynář w Budějowicích, p. 50. Rozsypal Jan, kněz we Wimberku, p. 35. Sadil Libor, pens. wrchni w Brodě Německém, p. 23. Sidon Jan, katecheta gymnas. w Jičíně, p. 99. Sieber Ignác, advokát w Jachimowě, l. 76. Staněk Wáclaw, dokt. lék. w Zlonicích, p. 25. Strádal Augustín, dokt. práw w Libenawě, l. 77. Šantl Jan, justiciár w Chlumci, p. 17. Šediwý Leopold, majitel hospodářstwí w Říčanech, p. 79. Šembera Vincenc, justiciár w Pelhřímowě, p. 27. Scherl Felix, komorní rada w Sušicích, p. 41. Schönhansl Jos., poštowský w Horažďowicích, p. 78. Schopf Wáclaw, auditor w Žluticích, l. 126. Schülz, práwní w Jindřichowu Hradci. Schützenberger Jos., lékarník w Kaplici, p. 132. Škoda Frant., dokt. lék. w Plzni, p. 60. Štamm Ferd., dokt. práw w Lowosicích, l. 166. Štark Antonín, šlechtic, majitel statku we Stříbře, l. 42. Štiebitz Karel, adjunkt při saudu w Plasích, p. 16. Štrobach Antonín, c. k. appellační rada w městě Praze, president. Thiemann Fridrich, wrchní a práwní w Rumburku, l. 75. Tomek Wáclaw, spisowatel w Opočně, p. 57. Tomíček Karel, dokt. práw w Jilemnici, p. 19. Trojan Aloys, doktor práw we Welwařích, p. 18. Tyl Kajetan, spisowatel w Unhoští, p. 59. Uchatzy Karel, wrchní we Fridlantě, l. 153. Umlauft Jan, úředník, w Litoměřicích, l. 22. Watzel Frant., purkmistr, we Wrchlabí, l. 78. Wěženský Jan, řezník w Mladé Wošici, p. 54. Wěžnický Konrad, purkmistr w Náchodě, p. 54. Wocel Erasim, spisowatel w Poličce, p. 47. Zimmer Karel, dokt. lék. w Děčíně, l. mezi 64 a 65. 4 poslancowé schází, totiž z okresu Humpoleckého, Boleslawského, Libereckého a Litomyšlského. Z Morawy a Slezska. ( 48 poslanců. ) a ) Z Morawy. Bebar Jan, majitel hospodářstwí z Rejce, p. 115. Beck Josef, doktor práw z Telče, p. mezi 78 a 79. Bittner Jan, doktor w lékařstwí ze Záhřebu, l. 4. Boese Ferdinand, rychtář a majitel gruntu w Hradisku, p. 14. Brázdil Viktor, abs. práwník w Holešowě, p. 108. Demel Josef, abs. práwník z Prostějowa, p. 3. Dwořák Jan, majitel hospod, w Kunstátě, l. 178. Feifalík Jan, magistrátní radda w Brně, we Šternberku, l. 38. Francl František, měšťan w Krumlowě, p. 37. Ganzwohl František, doktor práw w Budčowicích, p. 135. Holzknecht Ignác, měšťan w Mikulowě, l. 140. Hönig Jan, professor we Wídni, w Usowě, l. 30. Hübner Antonín, m. sl. gubern. sekretář we Znojmě, p. 39. Kowář Dominik, měšťan a kupec w Kořími, p. 77. Kučera Josef, hospodský we Welké Mezříči, l. 57. Mayer Kajetan, advokát w městě Brně, l. 37. Musil Frant., radní protokol, při m. sl. zemském saudu w Pawlowicích, l. 144. Nezweda Josef, abs. práwník w Mor. Budějowicích, p. 134. Ohéral Jan, redaktor w Kroměříži, p. 1. Praschak Aloys, doktor práw w Uh. Hardišti, p. 107. Procházka Wáclaw, řezník w Nowém Městě l. 117. Rahn Antonín, majitel kamenouhelných dolů w Reihradě, l. 40. Reimershofer Jan, kupec we Wyzowicích, l. 100. Richter Karel, advokát na panstwí Jihlawském, p. 38. Robert Florentin, majitel fabriky na cukr w městě Brně, p. 133. Ryl Jos., dokt. filos. a práw w Kyjowě, p. 111. Schuster Wilím, syndikus w Příboru, p. 11. Selinger Engelbert, prof. we Wídni, w městě Šternberku, L. 10. Sitka Jakub, advokát w městě Jihlawě, l. 39. Štáfa František, wýměnkář w Konici, l. 118. Streit Ignác, magistr. radda w Jihlawě, w Rudě, zapisowatel 1. Szabel Baltasar, obchodník w městě Holomauci, l. 46. Telčík Jindřich, zákupní rychtář we Fulneku, p. 116. Wagner Karel, fabrikant pláten w Unčowě, l. 136. Weigl Antonín, zákupní rychtář w Mor. Třebowé, l. 119. Wítek Martin, majitel hospodářstwí w Uh. Brodě, p. 110. Zapletal Jan, majitel hospodářstwí w Hranicích, p. 60. 1 poslanec schází. b ) Ze Slezska. Beinhauer Antonín, doktor w lékařstwí w Bilowci, l. 66. Hein Frant., advokát w městě Opawě, l. 11. Hodurek Karel, měšťan w Těšíně, l. 32. Kudlich Jan, absolv. práwník w Benešowě, l. 68. Latzel Josef, majitel statku ww Widné, l. 64. Motyka Josef, pens. auditor setník we Fridku, p. 113. Schneider Karel, pastor w Bílsku, l. 53. Sterz Max, majitel w hospodářstwí w Krnowě, l. 121. Stieber Vincenc, zákupní rychtář w Polské Ostrawě l. 113. Weiss Josef, fabrikant we Wrbně, l. 124. Z Haliče, Wladimirska a Bukowiny. ( 108 poslanců. ) Andrusiak Hryn, majitel hospod, we Skole, p. 91. Betkowski Nikodem, dokt. w lék. we Wěličce, l. mezi 17 a 18. Bielecki Adam, řim. kat. farář, w Rymanowě, p. 9. Biliński Severin, šlechtic, privátník w Gliňanech, l. 24. Bloński Cyrill, ř. k. farář w Jablonowě, p. 124. Bodnar Michal, majitel hospod, w Radauci, l. 176. Bogdas Tomáš, majitel hosp. w Tarnowě, p. 105. Borkowski, Alexander, hrabě, statkář, we Lwowě, l. 27. Buszek Michal, měšťan, w Starém Sandči, p. 68. Cepiel Šebastian, majitel hospod. w Mělci p. 104. Dobrzański Alexander, šlechtic, řeck. k. farář w Sanoku, l. 63. Dolański Ludwík, šlechtic, advokát w Bobrce, l. 154. Dolinčuk Iwan, majitel hospod. w Sočawě ( w Bukowině ), p. 148. Drausz Mikuláš, majitel hospodářstwí w Glogowě, p. 97. Duniewicz Edward, statkář w Narajowě l. 155. Durbasiewicz Jan, absolv. práwník, w Gorlicích, l. 57. Dylewski Marián, doktor práw we Lwowě, p. 139. Dyniec Jos., majitel hospodářstwí w Sokalu, p. 123. Dzieduszycki Alex., hrabě, statkář we Stryji, p. 7. Dzieduszycki Titus, hrabě, statkař w Kopečyncech. Dziwakowski Jedrej, maj. hosp. w Žydačowě, p. 174. Furek Ftodos, maj. hosp. we Skalatu, p. 162. Gabrys Bartoloměj, statkář w Nowém Sandči, p. 103. Goj Štěpán, maj. hosp. w Zaleščykách, p. 130. Gnidkowski Michal, farář we Wojnilowě, p. 87. Harmacy Bazilej, maj. statku w Mikulincích, p. 119. Hankiewicz Michal, farář a děkan w Radzichowě, p. 92. Helcel Ant. Zigmunt, dr. práw w Krakowě, p. 156. Hrehoruk Jos., maj. hosp. w Delatyně, p. 126. Hubicki Karel, statkář w Olejowě, l. 59. Hyciek Wojt., dr. lék. w Žywci, l. 56. Jachimowicz Řehoř, ř. k. bis. w Peremyšli, p. 44. Janko Jindřich, statkář w Komárně, l. 16. Jaruntowski Jan, statkář w Sadowé Wiszni, p. 137. Kaňski Mikuláš, měšťan we Gdowě, l. 19. Kapuszczak Iwan, maj. hosp. w Solotwině, p. 88. Kirski Wasil, maj. hosp. w Sadagoře, l. 175. Kobuczowski Česlaw, šlechtic, statkář we Zmigrodě, l. 160. Kobylica Lucian, maj. hosp. we Wišnici, l. 163. Konopka Jos., šlechtic, nájem. statku we Skawině, l. 17. Kosakiewicz Šimon, farní vikář w městě Myslenicích, p. 82. Koszowski Stan., statkář w Samboře, l. 23. Kozar Pánko, maj. hosp. w Žolkwi, p. 127. Krainski Edmund, statkář w Dobromylu, p. 138. Král Ant., gym. prefekt w Černowcích, l. 94. Krause Jan, privátní učitel w Jaroslawi, l. 109. Kruchowski Jan, maj. hosp. z Horodenky, p. 84. Langie Karel, měšťan w městě Krakowě, l. 18. Lejczak Matěj, maj. hospod, w Terebowli, p. 120. Lesiuk Štěpán, „ „ w Kolomyji, p. 90. Leszczyński Julian, farní vikář w Krosně, p. 145. Lewicki Řehoř, ř. k. farář a děkan w Zločowě, p. 94. Lomnicki Jan, farář a děkan w Turce, p. 93. Longchamps Řehoř, dr. lék. w Lipsku, l. 128. Macieszkiewiecz Frant., justiciár w Dorohobyči, l. 9. Machalski Max., dr. práw w Břesku, l. 156. Makuch Jan, farní vikář w Jordanowě, p. 66. Mannheimer Isák, kazatel israelský we Wídni, w Brodech, l. 14. Marin Jan, dr. práw w Dynowě, l. 158. Martini Jan. wojt. w Podhájcích, p. 155. Mazurkiewicz Matiáš, maj. hosp. we Zbaráži, p. 122. Meisels Ben, rabín w Krakowě. Meyer Jiří, měšťan w Grodku, l. 162. 86 Morgoc Wasil, maj. hospod, w Kocmanech, p. 86. Mycewski Jan, šlechtic, dr. práw w Dorohobyči, l. 115. Mynarczyk Jos., maj. hosp. w Ketech, l. 111. Noskowski Karel, farář we Wadowicích, l. 107. Nyczyporuk Řehoř, maj. hospod. we Sňatyně, p. 83. Pawlikowski Slanislaw, maj. hosp. w Nowém Trhu, p. 67. Petrijscyn Hryn, maj. hosp. w Tysměnici, p. 95. Pieczykowski Meliton, statkář we Krywcech, p. 157. Podlewski Walerian, rytíř, statkář w Kosowě, l. 134. Popiel Michal, maj. hospod, we Staré Soli, p. 125. Posacki Konst., ďak ( kostelní zpěwák ), w Rozňatowě, p. 118. Potocki Alfred, hrabě ( syn ), maj. statku w Lancutě. Prokopczyc Eustach, gymnas. prof. w Mariampolu, p. 117. Rab Jakub, maj. hosp. w Řešowě, p. 98. Ryszko Iwan, maj. hosp. w Kutech, p. 85. Scibala Jos., maj. hosp. w Bobowé, p. 65. Sierakowski Wlad., rytíř, statkář w Sokolówce, p. 178. Skrzynski Ignác, rytíř, statkář we Střížowě, l. 161. Smarczewski Sewerin, rytíř, statkář w Rohatyně, l. 5. Smolka Frant., dr. práw, advokát w Lubačowě, l. 29. Stadion Frant., hrabě, ministr, w Rawě, na minist. lawici, b. Stasiowski Jan. maj. hospod, we Břostku, p. 131. Stawarski Jan, maj. hosp. we Winikách, p. 96. Stobnicki Szczesny, statkář w Tymbaku, 1. 60. Storc Jan, maj. hosp. w Pilzně, p. 129. Szaszkiewicz Hrchor, řeck. k. farář w Monasteřiskách, p. 106. Szeleszczyński Bonav., šlechtic, statkář w Ležajsku, l. 157. Tarnowski J. Boh., hr., st. w Rozwadowě, l. 159. Timesz Řehoř, majitel hospod, w Černowcích, p. 149. Trzecieski Frant., rytíř, statkář w Jasle, p. 158. Walczyk Kazimír, majitel hospod. w Debici, p. 128. Wěnkowski Cyrill, dr. fiskální adjunkt w Jaworowě, l. 26. Wierzchlejski Fr. X., rytíř, biskup římsk. k. w Peremyšli, p. 8. Wojtowicz Albert, majitel hospod. w Dabrowé, p. 102. Zajaczkowski Jos., šlechtic, komorník w Brzežanech, l. 67. Zbyszewski Cel., c. k. major w Lutowisku, l. 164. Zeiser Jan, majitel hospod. w Majdanu, p. 121. Ziemialkowski Flor., dr. práw, w městě Lwowě, l. 28. 8 poslanců schází. Z Dolních Rakaus. ( 37 poslanců. ) Bach Alex., ministr sprawedlnosti, we Wídni, na předm. Wídence, na lawici ministerské. Bauer Jiří, mlynář w Bejdowě nad Dyjí, l. 151. Brestl Rud., dr. filosofie we Wídni, na předm. Rosawě, l. 15. Dobblhof Ant., baron, 1. vicepresident w městě Wídni, l. 137. Eichler Jan, privátník we Seitenstetenu, l. 2. Fischhof Adolf, dr. lék. we Wídni, na předm. Macleinsdorfu, l. 65. Frič Jiljí, řezník w Cistersdorfě, l. 20. Fussl Ferd., maj. hospodářstwí w Sw. Hipolytě, l. 177. Füster Ant., kněz a prof. we Wídni, na předm. Mariahilf, l. 25. Goldmark Jos., dr. lék. we Wídni, na předm. Schottenfeldu, l. 36. Heigl Ondřej, maj. hospodářstwí w Dolině, l. 62. Krause Karel, maj. hosp. w Teplicích rak., l. mezi 54 a 55. Kudler Jos., prof. we Wídni, na předm. Laimgrube, p. 42. Leithner Jan, maj. dworu w Štokerawě, l. 120. Marcher Michal, maj. hosp. we Welkém Encersdorfě, l. 130. Müller Jos., pens. setník we Wíd. Nowém Městě, l. 125. Neumann Leop., prof., we Wídni, na předm. Leopoldowě, l. 81. Neuwall Alb., rytíř, kom. radda we Wídni, na předm. Josef, l. 7. Purker Jos., maj. hospod, w Rohách, l. 48. Purtscher Adolf, kand. dr. lék. we Wídni, na předm. Alserowě, l. mezi 15 a 16. Rauscher Ferd., maj. hosp. w Lawě, l. 21. Rigler Jos., maj. hosp. w Rajci, l. 14l. Scherzer Jan, měšťan w klášteře Nowohradském, l. 134. Schmitt Frant., advokát we Wídni, na předm. Landstrasse, l. 139. Schuselka Frant., dr. práw w Berchtoldsdorfě, l. 6l. Schwarzer Arnošt, šlechtic, spisowatel we Wídni, na předm. Gumpendorfě, l. 8. Šteininger Tomáš, úředník we Witorazi, l. 142. Teufel Frant., maj. hosp. w Ipisu, l. 51. Thar Michal, maj. hosp. w Medlíku, l. mezi 50 a 51. Violand Arnošt, rytíř, ausk. při saudu zemsk. w Korneuburku, l. 58. Wessenberg, baron, we Wídni, na předm. Laimgrube. Wildner z Maithsteina Ignác, advokát w Kremži, l. 96. Zöpfl Frant., kontrolor při nár. banku we Wídni, na předm. Landstrasse, l. 131. 4 poslanci scházejí. Z Horních Rakaus a ze Solnohradu. ( 20 poslanců. ) Brandl Matěj, maj. hosp. w Nowých Polích, l. 84. Halter Jos., konsist. sekretář w Solnohradě, l. 183. Herndl Matěj, kupec w Greinu, l. 89. Huemer Jan, maj. hosp. w Eferdinku, l. 73. Klausner Michal, maj. hosp. z Kirchhofu, l. 90. Kreil Frant., krajský w Cáhlowě, p. 141. Lasser Jos., rytíř, dr. práw we Werfenu, l. 133. Leithner Michal, maj. hospod, w Urfaru, l. 74. Lindinger Jiří, „ „ „ Riedu, l. 148. Meindl Jiří, „ „ „ Mattinghofnu, l. 149. Meyer Michal, „ „ we Welsu, l. 79. Mitterndorfer Jos., „ „ „ Štyru, l. 92. Peitler Frant., adjunkt při saudu w Celi nad jezerem, l. 88. Peyr Ant., fabrikant we Vöklabruku, p. 74. Plass Jan, maj. hosp. w Ebelsberku, l. 91. Sontag Leop., maj. hosp. w Gmuntu, l. 93. Vacano Emil, assessor při úřadě horním w městě Štyru, l. 135. Wiesbauer Kašpar, maj. hosp. w Šerdinku, l. 127. Wiser Karel, advokát, zapisowatel 3. 1 poslanec schází. Ze Štýrska. ( 21 poslanců. ) Cavalcabo Eduard, baron, c. k. zem. radda w Hradci, zapis. 5. Dominkuš Ond., důchodní w Ptuji, p. 109. Engelhoter Mikuláš, nájemník statku w Lubnu, l. 13. Forcher Mikuláš, purkmistr w Judenburku, p. 6. Gleisbach Karel, hrabě, staw. wýbor we Feldbachu, za is. 6. Halm Jos., maj. hospod, w Lipnici, l. 85. Königshofer Karel, maj. hosp. w městě Hradci, l. 70. Krainz Jos., dr. práw w Slovinském Hradci, p. 56. Mikl Jos., maj. statku w Gleisdorfě, l. 55. Miklosić Frant., dr. práw w Sw. Linhartu, p. 5. Plicker Frant., okresní komissar w Rotenmanu, l. 71. Smreker Al., advokát w Lichtenwaldu, l. 72. Supanz Matěj, maj. hosp. w Celi, l. 86. Scheucher Al., maj. hosp. w Voitsberku, l. 152. Šturm Karel, maj. hosp. w Konici, p. 112. Thinnfeld Ferd., šlechtic, ministr orby w okolí Hradeckém, g. Trummer Petr, fiskální adjunkt w Hartberku, l. 80. Wiesenbauer Frant., prof. we Waitzi, p. 43. Wojtěch Frant., wrchní we Wildonu, l. 69. 2 poslanci scházejí. Z Ilirska. ( 17 poslanců. ) Ambrož Michal, okresní komissar w Radolci, l. 143. Fluck Mauric, šlechtic, kom. prokurátor w Chočewi, p. 12. Geier Jiří, obchodník w Neideku, p. 55. Grašič Matauš, maj. hosp. w Nowém Městě, l. 33. Janeš Jos., dr. práw we Špitále, l. 87. Kaučić Matěj, advokát w Lubláně, l. 170. Lanner Tadiáš, maj. statku w Celowci, l. 45. Laufenštein Ant., c. k. krajský we Wišní Hoře, l. 150. Mathis Max, šlechtic z Treustadtu, advokát w Hermagoře, l. 171. Nagele Kaj., maj. hosp. w Sw. Wítě, l. 54. Rak Jos., c. k. appellační radda w Sw. Ondřeji, p. 40. Scholl Jos., c. k. zemský radda w Běláku, l. 95. Sever Jan, maj. hosp. w Lokwě, p. 114. Ulepić Karel, adjunkt při kom. prokur. w Postojně, zapis. 2. 3 poslanci scházejí. W Pomoří. ( 12 poslanců. ) Cerne Ant., maj. statku w Teržiči, p. 64. Defranceschi Karel, c. k. radní protokolista w Pasíně, l. 182. Gobbi Ferd., dr. lék. w Terstu, p. 4. Goriup Ant., komissar w Tolmíně, l. 98. Hagenauer Jan, welkokupec w Terstu. l. 12. Madonica Ant., advokát w Kopru, l. 184. Pitteri Jan, dr. práw w Hradišti, l. 112. Spangher Jan, advokát w Hořici, p. 71. Vidulić Frant., dr. práw w Chresu, l. 179. Wlach Jos., c. k. komorní radda we Wolusce, l. mezi 81 a 82. 2 poslanci scházejí. Z Tyrol a Vorarlberga. ( 19 poslanců. ) Bernadelli Petr, advokát w Rivě, p. 166. Call Aloys, baron, c. k. dworský radda w Meranu, l. 106. Clementi Karel, c. k. saudce zemský w Pergině, p. 167. Festi Jos., hrabě, magistr. sekretář w Tridentu, l. 181. Gredler Ond., advokát w Schwazu, l. 103. Hasslwanter Jan, advokát, 2. vicepresident w Silianu. l. 104. Hellrigl Al., šl., adjunkt při saudu krajinském w Bruneku, l. 105. Ingram Jan, baron, privátník w Bocenu, l. 123. Klebelsberg Jeron., šl., purkmistr w Innsbruku, l. 101. Maffei Jan, rytíř, maj. statku w Klesu, p. 165. Pfretschner Norbert, dr. lék. w Hopfgartnu, p. 164. Prato Jan, prof. w Roveredě, l. 34. Pretis Jan, appellační radda w Lavisu, l. 114. Ratz Kašpar, c. kr. saudce krajinský w Bregenci, l. 122. Strasser Aloys, zemský radda we Wiltenu, l. 102. Turco Šimon, baron, krajský komissar we Valsuganě. p. 169. Wörz Jan, adjunkt při gub. regist. w Imstu, p. 168. Zwickle Luk., šl., adjkt. při saudu krajin. we Feldkirchu, zapis. 4. 1 poslanec schází. Z Dalmatie. ( 11 poslanců. ) Androwič Mikuláš, maj. statku w Dubrowníku. l. 173. Filipi Jos., advokát w městě Zadru, l. 99. Grabovac Ant., pretor w Sign., l. 180. Ivichiević Štěpán, maj. statku w Makarsce, l. 82. Micheli Vitturi Šimon, šl., maj. hospod., w městě Splitu, l. 97. Paitoni Fridrich, šl., pretor w Splitu, l. 83. Petranović Theodor, adjunkt při pretuře, w Kníně, p. 71. Petrović Spiridion, advokát w Zadru, l. 116. Plenković Pawel, pretor w Šibeníku, p. 62. Radmilli Jan, dr. práw w městě Dubrowníku, l. 174. 1 poslanec schází.", "id": 1374}
{"text": "31. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Ironické šlehy], Titulek: Šosovské staré archivy, Autor: Havlíček, Karel\nŠosowské staré archiwy. Národní garda Pražská, wěrná heslu rownosti obau jazyků, píše česky — jak umí, a to widíme z následujícího spisu wěrně zde otištěného: 1ta čtwrt číslo domowní 728. Aby na základě od welesl. c. k. zemské guberny wydaných prozatimních předpisu pražská Národní Stráž znowa us-pořádána byla, předsewezme Kommisí sepisní dne 30. Kwetna 1848 prcd poledne v 1/2 9té hodině w nadřečeném domně sepis. O tom se každému pánu majetníkowi domů proto wědomost dáwá, aby to wšem pánum podlé §. 2. a 3. prozatimních prawidel pro Národních stráz wydaných k. službe u Stráže te zawazáným wěděti dal a také pány jíž w jinem sboru měštans-kém zapsané o tom woědomil, že se sepísní Kommissí o tom wys-wědčiti mají. Wrchní welitelstwi Národni Stráže Pražské. Dáno Praze dne 29. Kwětna 1848. Knicže Lobkowicz G. M. Neiwissy Wudče Národny Gardy. Dod. Red. W takowých pádech by arci rádno bylo, napřed se se Sworností poraditi; ta jistě lépe psáti umí.", "id": 1375}
{"text": " prosinec 1847, Zdroj: Pražské noviny, 19. prosince 1847, Část: , Titulek: , Autor: \nDomácí záležitosti. – Wýstawa Průmyslní. Můžeme z dobrého pramene ubezpečiti, že we sl. ředitelstwí Jednoty Průmyslní jednohlasně ustanoweno jest, aby se ke slawnosti jubileum wysokých škol Pražských zřídila od Jednoty wšeobecná wýstawa průmyslowých wýrobků českých. Nyní owšem musí být tento náwrh od měsíční schůzky Lednowé potwrzen a pokud nám známo jest smýšlení této dle wětšiny, nelze pochybowati, že přijat bude, třeba i s některým odporem jinák smýšlejících.", "id": 1376}
{"text": "27. březen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Nejsi-li Slovan, nejsi Čech, Autor: Havlíček, Karel\nNejsili Slowan, nejsi Čech! “ Jsemli Slowan, jsemli Čech, Co se na to ptáte? Jsemli s wámi, proti wám, Což tak o to dbáte? Zde můj pewný úmysl je wyslowen: Wěčně Wám chci byti we wšem nerowen, A náleží-li jméno „ člowěk “ Wám I člowěčenstwí milerád se odříkám. Hawel Borowský.", "id": 1377}
{"text": "24. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Spis Dra. Braunera o našich selských záležitostech. (Pokračování), Autor: Havlíček, Karel\nSpis Dra. Braunera o našich selských záležitostech. ( Pokračowání ) Co prawí p. sp. we předmluwě o důstojnosti a důležitosti stawu rolnického, zcela jest i naše mínění. Bylať to weliká chyba minulých časů, že tak lehce byli wáženi žiwitelé celého národu; práwě proto, že selský staw wždy tak nízko postawen býwal mezi ostatními ( zajisté se i lidé za jméno sedlák stydíwali! ) nemohlo rolní hospodářstwí wysokéko stupně dokonalosti dosáhnauti, a následowně i celá země zkwetati nemohla. I důwod ten, že náš rolnický staw při wšeobecném poněmčení našem nejwíce udržel národnost starootcowskau, má welikau wáhu. Což ale zwláště podotknauti musíme při této příležitosti, jest nelibý poměr mezi měšťanstwem naším a stawem selským. Komuž powědomo není, jak znamenitě měšťan náš, a to nejen králowských měst, nýbrž i poddaných městeček, hodnost swau nad rolníka stawí, hrdě ním opowrhuje? Wěru že se obyčejně ani šlechta tak wysoce neklade nad rolníka jako měšťan! Jeli smýšlení takowé wšude jinde škodliwé, tím wíce u nás, kde by wlastně měšťanský staw se selským nejúžeji se spojiti měl a mohl. Jaký jest u nás před zákonem rozdíl mezi měšťanem a sedlákem? Zajisté nepatrný. Jeden poddaný wrchnosti, druhý poddaný magistrátu! Přece wšak jest domýšliwost našeho měšťana tak weliká, že by to již za weliké snížení pokládal, kdyby dítě jeho do selského stawu přestaupilo! Pokawad naši měšťané sami takto smýšlí o sedlácích, jakého práwa mají na šlechtu si ztěžowati, že ona zas jimi pohrdá? „ Kdo w pauta jímá otroky, sám jest otrok. \" My bychom za weliké štěstí pro wlast naši pokládali, kdyby staw selský s měšťanským přátelsky, bez nadutosti a sworně obcowali powažujíce se za jediný staw, staw to občanů pracowitých. Kdo k tomuto dle postawení swého přispěti může, nemálo se celému národu a jmenowitě stawu selskému i měšťanskému zawděčí, neboť spojením takowým i měšťané i sedláci získají. Slowa p. sp. o wychowání jsau rowněž tak wčasná. Prawda jest, že rolník náš ze wšech stawů snad nejméně připrawowán a cwičen býwá ke swému powolání. Což mohau nynější naše wenkowské školy přispěti ke wzdělání rolníka? Škol rolnických bychom arci tak potřebowali jako průmyslních, a jako wůbec jiných wšech dobrých škol. I ta nynější welice škodná přeplněnost wyšších škol, ta česká wykřičená studentská powodeň a záplawa, a následkem jejím dwacetileté praktikowání a zaauskultantěnost wšech auřadů, to wšechno wyplýwá jen z hříšné newážnosti a křiwdy, we které posud staw selský držán byl. Což diwu, že otec wšemožně se snaží, aby děti jeho sproštěni byli týrání a ponížení. jakého zažil on? Přeswědčiw se ze wlastní bolestné zkušenosti, jak lehce někteří stawowé ( nechceme je jmenowati, a wšak si je každý snadně pomyslí ) od sedláka wšeho nabýwají, tauží po tom, aby též i jeho synowé bráti mohli a dáwati nemusili. Tuť pak naše i tak příliš četná gymnasia ( polowice ba třetina by také postačila ) přecpáwají se žáky schopnými i neschopnými. Každý wí, jak snadno jest na našich gymnasiích i beze wšech schopností a beze wší pilnosti dále studowati: a což z toho konečně pojde? Hojnost studowaných nadutých newzdělanců a nedůstatek schopných učených lidí. Kdyby se při wstupowání do gymnasium přísný wýbor činil ( nynější přístupní zkauška jest pauhá jen formálnost ) a wůbec w prwních letech přísně pokračowalo, měli bychom méně studentů a za to dobré, a znamenitě by se zmenšil počet lidí k ničemu neschopných, kteří wšak se ale o wšechny úřady ucházejí. Toť jest patrno a každému ze zkušenosti známo, že by se naši studowaní lidé, kdyby skrze službu zaopatření nedošli, swými nabytými wědomostmi nikterak neužiwili. ( Pokračowání. )", "id": 1378}
{"text": "5. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O odstoupení císaře Ferdinanda], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Den 2. prosince jest jeden z nejdůležitějších pro Slowanstwo. Na 12. hodinu s poledne byl powolán říšský sněm w Kroměříži, že má ministerstwo důležité wěci ohlásiti. Čekalo se dlauho, neboť ministerstwo dlauho se newracelo z Holomauce: nejpodiwnější domněnky kolowaly mezi poslanci strany příčiny tohoto neobyčejního powolání. Mnozí audowé Lewice obáwali se, že dnes budau požádáni co oběť sprawedlnosti za poslední Wídeňskau revolucí. P. Borosch, jak se prawí, měl wypsanau a sebranau řeč, kterau chtěl brániti sebe a swé spoluwinníky. Tu se objewilo ministerstwo w černých frakách, a přednosta ministerstwa Schwarcenberk počal přednášeti. Co přednesl, bude wám w Praze již beztoho známo, a proto jest aumysl můj, jenom poněkud wyswětliti neobyčejné a neočekáwané události. Císař Ferdinand složil korunu a odstaupil ji synu bratra swého Františkowi Josefowi I. Dlauhý čas již mluwilo se o tom, ale nemohla jistě doba příhodnější pro nás wywolena býti, než nynější, kdežto práwě wojska naše stojí na pohotowě proti Maďarům. Císař Ferdinand přísahal, že zachowá w celitosti korunu uherskau, císař Ferdinand, který tuto přísahu složil, není již císařem, a nowý cícař nesložil ještě přísahu: doba jest práwě nejwhodnější, aby bez této přísahy podlé žádosti uherských národů a zwláště slowanských koruna ukerská rozdělena byla tak, jak zapotřebí jest pro tyto národy! Nastaupení mladého císaře ( pamatujeme se ještě dobře na cestowání jeho po Čechách wloni ) zawdáwá také dobrau příležitost k odstranění některých osob ode dwora, které příliš zwykly byly míti welikého a škodného wplywu na záležitosti rakauské. Nechceme se obšírněji wyslowiti. Také ono alter ego w osobě kn. Windischgrätze musí přestati, poněwadž jen za císaře Ferdinanda byl ustanowen Windischgrätz jakožto zástupce a plukowník císařůw; nowý císař, jiní zástupcowé. Kníže Windischgrätz jest od tohoto dne – dle našeho mínění – jenom nejwyšší welitel wojsk a nic wíce. Kulmer, horliwý diplomat chorwátský, jenž po wšechny časy wěrně zastupowal záležitosti Chorwátů we Wídni, ustanowen jest za ministra – prozatím bez portefeuillu. Awšak jest to určitý důkaz, že uherské záležitosti k prospěchu Slowanů rozhodnuty budau. Z jistých pramenů dowídáme se také, že Jelačići-bánu odewzdáno jest gubernátorstwí dalmatské, čímž se spojení Jihoslowanů nejurčitěji wyslowuje. Jiné zpráwy též jisté prawí, že také Rajačić a Šuplikac do ministerstwa přijdau! Nastaly tedy konečně doby, že Slowanům počíná sprawedlnost se díti; nebudau již jako posud odstrčeni. Mladý císař náš zwykne si jinýma očima hleděti na swau říši; starému panowání německo-maďarskému bude konec a rownopráwnost nastane. Litujeme jenom, že se w krocích tak důležitých pro nás buď ze staré newšímawosti buď z nějaké pohrdawosti jistých nádworních pánů stala maličkost, která wšak schopna jest otrpčiti wšechny tyto události národům a zbuditi w nich bázeň před budaucností. Každý dobře wí, že císař Ferdinand místo obyčejné formule „ z Boží Milosti “ počal se psáti jen prostě konstitučním císařem. „ Z Boží Mitostí “ newykládawá se nikdy w pobožnost, nýbrž jakoby králowé od Boha národy do swé poddanosti byli obdrželi, což ale od žádného rozumného wěřiti se nemůže, poněwadž dobře wíme, že králowé od Boha nepowstali, nýbrž tak dobře jako každý jiný člowěk swé powinnosti na swětě mají. Bůh nestwořil krále, on stwořil člowěka. Když tedy w těchto důležitých listinách opět starý titul pozorujem, což diwu, že si na staré špatné časy zpomínáme.", "id": 1379}
{"text": "16. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel\nŘíšský sněm. * * * Z Kroměříže dne 14. prosince. Sezení započalo o [ půl]10. Protokol sezení předešlého byl za prawý uznán. Písař Streit četl na to protest Borkowského proti uzawření sněmownímu od 11. prosince, w kterém Borkowski dokládá, že se tímto uzawřením swoboda řeči mocně obmezila, že se na tento způsob jednání sněmowní pláštíkem absolutismu státi mohau. Za tauto příčinau tedy že z ohledu na dějepis nynějšího sněmu říšského proti nadzmíněnému uzawření protestuje. Smolka oznámil, že jednotliwé odbory swé porady o základních práwech již 12. b. m. skončily, že konstituční wýbor hned toho samého dne odpolední swé porady opět započal a w nich dále pokračuje. – W Solnohradsku jest poznowu za poslance zwolen Walner. Mandáty swé složili: Fischer ( který jest zwolen za guvernéra w Horním Rakausku ), Čejka, Hamerník a Karel Hawlíček, redaktor listů těchto. Wolby poslanců Bernadeliho a Helcela jsau od sněmu za prawé uznány. – Posl. Fischer laučil se napotom se sněmem. Litowal toho, že powolán jsa od císaře pána za guvernéra w Hořením Rakausku, přítomen nebude při poradě o konstituci, aby sněmu při této důležité práci nápomocen býti mohl, z té příčiny ale že na nowém místě powolání swého wšemožně pro blaho státní aučinkowati bude. Žádal sněm o to, aby w budaucí ústawě říše rakauské také Solnohradsku zwláštní zpráwu jeho wnitřních záležitostí co samostatné provincii přiřknul, žádost swau hlawně tím podporuje, že Solnohradsko již od osmého století až do času panowání Napoleonowa wždy samostatné bylo. Na to se pokračowalo w třetím čtení jednacího řádu. Komisse ponawrhla následující nowý §. podnáwrhů se týkající: Podnáwrh, který od sněmu zawržen byl, může se jen tenkráte w poradu wzíti, když se od nejméně 50 audů podepsaný před konečným přijmutím hlawního náwrhu u presidium zadá, a když sněm po odůwodnění podnáwrhu tohoto od jednoho z nawrhowatelů beze wší debatty uzawře, že se w poradu wzíti má. Referent Mayer přitom podotknul, že komisse tímto §. zamýšlí zbytečným náwrhům cestu ku poradě zameziti, jakož i na druhé straně jiným důležitým od sněmu jedenkráte zawrženým náwrhům cestu k opětné poradě proklestiti. Goldmark proti tomu namítal, že je to mnohokráte welmi těžko, hlawní náwrh od podnáwrhu rozeznati, jakož i to, jestli se náwrh již jedenkráte zawrhnul, čili nic. Mimo to prawil, že se mu ta podpora od 50 audů zbytečná býti zdá, poněwadž sněm beze wší debatty o předmětu tomto rozhodnauti má. Borrosch na to prawil, že potřebu toho uznáwá, aby wždy několik audů takowý náwrh písemně podporowalo, poněwadž se takowýmto způsobem mnoho zbytečných náwrhů odstraní, že se mu ale počet 50ti audů příliš weliký býti zdá, poněwadž by mnohokráte ani času nedostačowalo ku podpisu 50ti audů, že tedy ponawrhuje, aby se počet jejich na 20 zmenšil. Amendement tento se zawrhl a náwrh komisse se zauplna přijal. Mimo to ponawrhla komisse ještě jiný nowý §., který takto zní: Poslancowé, kteří neumějí dobře po německu mluwiti, mohau dáti swé náwrhy a poznamenání některému z prostředku sněmu říšského zwolenému důwěrníku k přednášení. Helcel mluwil proti tomuto paragrafu, jakož i wůbec proti celému způsobu ponawrhowání. Žádal, aby w budaucnosti každý poslanec swůj náwrh písemně zadal a ho také hned písemně odůwodnil, dokládaje, že se to tak we francauském a anglickém parlamentu stáwá. Mimo to se nad tím zdržowal, že se sněm říšský tak dlauho s jednacím řádem zabýwá, kdežto francauský parlament s tau nejhlawnější částkau jednacího řádu w jednom sezení hotow byl. Borrosch chtěl, aby poslancowé pokud jen možná swé náwrhy a poznamenání sami přednášeli, třeba i řeči německé zauplna mocni nebyli. Borkowski ponawrhnnl, aby se §. tenlo zcela wynechal, aby to ostalo w ohledu tomto při starém, poněwadž by se tím některá národnost lehce uraziti mohla. Festi žádal, aby každému poslanci, který německé řeči zauplna mocen není, wolno bylo, swau řeč předčítati neb ji jinému ku přečtení dáti. Po dlauhém zmatku při hlasowání byl náwrh komisse přijat, s prwním oddílem amendementu Festiho. Helcel si swůj náwrh před hlasowáním wzal nazpět. Jiný paragraf komisse, který zní: O osobě mocnáře se nesmí debattowati, byl na náwrh Riegrůw komissi k opětné poradě odewzdán, aby ho lepší sepsala, poněwadž hlawně Borrosch namítal, že se tomu není možná wyhnauti při poradě o konstitucí. Neumann mu ale wyswětlowal, že se při poradě o konstituci o osobě císaře také mluwiti nebude, nobrž jen o wládě, o koruně. – Ostatní paragrafy jednacího řádu až k oddílu „ o hlasowání “ se přijaly bez wší důležité změny. Na to podali někteří referenti wýboru pro petice zpráwu o wíce žádostech, které na sněm zaslány byly. Mezi jinými žádá několik sedláků z Loketská sněm říšský, aby přece již jedenkráte něco jistého strany náhrady za robotu určil, za tau příčinau, aby si oni již jednau pokojně lehnauti mohli. – Hrabě Montekukuli se očisťuje před sněmem z nařknutí, že ho někteří lidé za reakcionáře wykřičeli. – Na žádost několika obcí, aby sněm zákonů wydal stran lowectwí, ponawrhnul wýbor pro petice, aby se ministerstwo o to požádalo, aby ten samý zákon, který morawský sněm w ohledu tomto uzawřelo, za prozatímně platný pro celau říši prohlásilo. – Sasowé sedmihradští žádají sněm říšský, aby se o udržení pragmatické sankce staral. – Jeden sedlák z Bukowiny žádá sněm, aby ho za poslance sněmu říšského uznal, poněwadž prý hotow je, za císaře krew swau prolíti. Sezení se skončilo o půl druhé. Budaucí je w pondělí o 9. hod. Pořádek denní jest: Čtení protokolu. Referát o wolbách. Referát finančního wýboru. Pokračowání w třetím čtení jednacího řádu. Čtení zákonu o nedotknutelnosti říšských poslanců.", "id": 1380}
{"text": " prosinec 1847, Zdroj: Pražské noviny, 5. prosince 1847, Část: , Titulek: , Autor: \nPražský denník. Smíchowská beseda dne 28. Listopadu. Jest to wěru úkaz neobyčejný ale milý, jak naše předměstí Pražská „ Smichow a Karlín \" wzmáhajíce se o záwod horlí we wšem, co se wznešenějších úloh našeho žiwota dotýká. Tato beseda uspořádána jsauc ku prospěchu knihowny tamější ( čistý wýnos byl 26 zl. 30 kr. we stř. ) podala nám toho zase krásný důkaz, tím wítanější nám, že jsme se jím jaksi pochlubiti mohli milému hostu swému, p. Ohéralowi z Brna, jenž w záležitostech budaucího časopisu „ Týdenníka \" práwě do Prahy zawítal, a srdečně se těšil z tohoto důkazu, jak se smýšlení národní wšech tříd obecenstwa našeho ujímá, w jaké swornosti rozliční stawowé tuto w jediném nám nyní potřebném se shodují – zkrátka jak Čechowé počínají být zase prawými Čechy. Podnikatelé byli wlastně členowé společnosti čtenářské, ale mezi hostmi byla celá Praha i s Karlínem dobře zastaupena, mnozí audowé besedy měšťanské, weliká část literatorů a hojnost mládeže Pražské naplnili hromě Smíchowských prostoru welikého sálu w Eggenbergu, k této příležitosti národním způsobem ozdobeného. Ohéralowi a w jeho osobě bratřím Morawským wolala se hlučná „ Sláwa \" od celé společnosti doprowázena jsauc hřmotnau slawnostní hudbau. – Ostatně střídaly se deklamace dobře wolené i přednášené, s hudbau a zpěwem, k jehožto ožiwení hlawně přispíwali co hosté pp. Strakatý a Meyer. a p. Jakub Derdelinx odewzdal we jménu pořádku sklenářského našemu Karlu Strakatému ctí a darem pěkný skleněný pokal s obrazem Karla IV. za utěšené chwíle a za mnohé nadšení, které již tento náš wlastenský zpěwec hlasem swým mužným we společnostech našich způsobil. Nikdo neopustil besedu bez srdečného poděkowání pp. pořadatelům za tuto srdečnau prawo-českau zábawu. Kýž by duch takowý po celé wlasti se šířil! H. B.", "id": 1381}
{"text": "22. duben 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: , Titulek: – Marné wolání., Autor: Havlíček, Karel\n– Marné wolání. Již po nějaký čas opětují německé zahraničné nowiny a časopisy proti naší národnosti nepřátelské náběhy, posmíwajíce se dílem našemu, jak prawí, nepraktickému, neplatnému počínání, a dílem nás u milostiwé wlády naší w podezření uwádějíce. Pokud takowé články w nowinách we wlasti naší méně rozšířených proskakowaly, přečtli jsme je s opowržliwým úsměchem: nyní wšak když i Illustrowané nowiny Lipské ( Illustrirte Zeitung ) u nás dowolené a welmi rozšířené již dwakráte po sobě takowé zlomyslné články proti národnosti naší podaly ( při příležitosti slowanského bálu we Wídni a roboty w Čechách ), zapotřebí jest, abychom aspoň w několika řádcích proti takowým zrádným, zlostným a nemužským náběhům protestowali. – Zwláště w posledním čísle Illustrowaných wyřčeno jest zrowna, že prý my Čechowé popauzíme lid wenkowský ke spauře a neposlušnosti, že wšude rozšiřujeme zášť proti Němcům atd. 142 Přede wším musíme poznamenati, že jsau samy Illustrowané nowiny u maudrých a wzdělanějších Němců zahraničných w znamenitém opowržení. Dále každý wí, a kdo newěděl, nyní se z časopisů našich přeswědčiti muže, že nikoli proti Němcům zášť nerozsíwáme, owšem bráníce se proti takowým urážkám a neslušným požadawkům se strany mnohých německých křiklaunů a málomocných dobýwatelů swěta a podmaňowatelů cizých národů. Národ německý máme zajisté we wětsí wážnosti, než jej mají Angličané, Francauzowé atd. i Němci sami, že ale sebe ještě radši máme než Němce, nestydíme a nebojíme se se střech weřejně hlásati. Že jsme wěrní, upřímně wěrní poddaní krále a císaře swého, a že se pewně držíme mocnářstwí Rakauského, to wědí tito němečtí pokrytcowé lépe než my. Neboť jim známo, že národnosti swé nade wšecko si wážíme, a že jenom we spojení s ostatními národy Rakauskými tuto slabau národnost swau uchrániti můžeme. Poněwadž ale pozorují, že wláda naše národnost a řeč naši necháwá se wywinowat, nepodporujíc ji sice, ale nekladauc jí také žádných nowých překážek, a poněwadž tak zklamány jsau neslušné a soběcké naděje německých přepiatců, kteří by rádi celé císařstwí Rakauské do Němec přitrhli, a českoslowanský národ již jako za zněmčilý powažowati si zwykli: newědí nyní, kterak by zlost swau na nás wylili a wšecko ještě pokazili. Litujeme wás pánowé! ale zároweň se wám smějeme; nebudeť z wašeho mračna ani déšť ani hrom – leda trochu smradu.", "id": 1382}
{"text": "26. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Pane redaktore.], Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Pane redaktore! Dlouho již čekáme, podáli někdo také o našem městě zpráwu w některém časopise. Jak sám rozumíte, nechtěli sme se sami tak řka chlubiti, a sláwu swou po šírém swětě hlásati: pročež sme pořád očekáwali až někdo z cizinců, kterých k nám tak weliké množstwí zabluzuje, a kterým se u nás až posud wždy dobře líbilo, něco chwalitebného o nás napíše. Ale marné čekání: nehodlajíce tedy již déle we wlasti swé nepoznáni žíti, píšeme Wám sami. – Přede wším neočekáwejte ode mne zpráwu o českém bále, neb o českém diwadle aneb konečně o besedě české, o českých štítech, o wlastencích a wlastenkách atd. O wšem tom newíme ani u nás, co to je, a proto se tuze diwíme, že se w nowinách a časopisech tak často o těch wěcích dějí zmínky! Jeden mladý šwihák z Prahy nám to sice tak wyswětlowal, že se to „ české “ jmenuje, při čem se česky mluwí! Ale my sme se mu wysmáli! Toť by se u nás, já řku, wšude muselo „ český “ přidáwat: české úřady, české školy, české kostely, české schůzky, české obědy, české wečeře atd. proto že my wšude skoro mezi sebou mluwíme česky, a wždy jazyka českého užíwáme, kromě když jednáme s cizozemci. U nás se we školách učí wšechno česky, na úřadech se jedná a píše česky, a káže se česky, štíty na domech máme české, dopisujeme si po česku, proto že každý z nás česky psáti umí, diwadlo hrajeme po česku, máme w městě českou knihownu, w bále a w besedě jinák než česky nemluwíme. A nemáme od nás daleko do Němec: 4 míle od nás je německé město, tam zas mají německé školy, německé úřady, německé kázání, německou knihownu, německé štíty atd. a wšichni mezi sebou mluwí německy, a když my tam přijedeme i my s nimi německy mluwíme. Neboť nesmíte myslit, pane redaktore! že snad jiných jazyků kromě českého neznáme. – A jeden z nás, který mnoho a daleko cestowal říká, že we Francouzích zrowna tak je s francouzským jazykem, w Angličanech s anglickým, w Španělích s španělským atd., jak wy pane redaktore! snad o tom také nějakou známost míti budete. Žádnou známost nemáme, ba pochybujem. Wšak jsou přec Angličané a Francouzi wšude we swětě co wzdělané národy známi, jak by se byli jinák mohli wzdělat než pomocí německého jazyka? Myslíme tedy upřímně, že se w takowých wzdělaných zemích jinák než německy mluwiti, úřadowati a we školách učiti nemůže H. B. Nedáwno sem k nám přijel jistý člowěk, který na tom stál, že si nyní dle nowé módy Angličané wšechny učitele a úředníky z Francouz wypíšou, a Francouzowé z Angličan, a sice z té příčiny, aby úředníkům a učitelům swým nerozuměli. Ale toho člowěka dali sme pod ochranu dwou 104 silných lidí na wůz, a poslali sme ho do pražského blázince, wšak ho tam najdete, jmenuje se..... Jméno sme naschwál wynechali, chtějíce se wyhnout osobnostem. H. B. jen se poptejte. Ale o těch wlastencích a wlastenkách přece ještě posawád newíme s jistotou, co wyznamenáwají. Slyšíme o nich tuze často mluwit, a mnoho čteme o nich také w časopisech ( neboť wšechny držíme w mnohých wýtiscích ) a práwě ten weliký počet wlastenců a wlastenek nám je činí jaksi podezřelé, a plete nás. Wždycky sme až posud myslili, že je wlastenec jenom ten, kdo se pro celý swůj národ obětuje, něco welikého, znamenitého, záslužného proň podnikne a wywede, kdo zwláště wyniká welikými wlastnostmi nad jiné atd. Wěřte mně, pane redaktore! takowých lidí je málo: mně se zdá, pane redaktore! že jich ani w Praze tolik není, aby se bály nimi naplňowati mohly! Prosím Wás tedy, pane redaktore! račte nám laskawě wyswětlit, jak to ti lidé myslí s těmi wlastenci a wlastenkami, Nesnesitelný, mrzutý dopisowatel! Samá otázka! Co prý to je wlastenec a wlastenka?! Šlaka já wím sám: wlastenec je mužského a wlastenka ženského pohlawí. My wšichni sme teď wlastenci a punktum. H. B. řekněte mi upřímně neníli to snad nějaká mýlka. Toť by byla šlakowitá wěc, takowých wlastenců a wlastenek! Toť by bylo w Čechách wíc wlastenců a wlastenek než lidí?! ( Dokončení. )", "id": 1383}
{"text": "5. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Ze Žatecka - poznámka]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Dod. Red. Co jsme již dříwe při jednom podobném pádu podotknuli, opětujeme i nyní, že jest nejlépe strany takowých záležitostí rownau cestau na náležité místo se obrátiti, které jest w tomto pádu Litoměřický weledůst. p. biskup, jenž nám již mnohé důkazy podal, že se národnosti při náboženstwí šetřiti musí, poněwadž řeč mateřská nejlépe do srdce mluwí, třeba člowěk i wíce řečem rozuměl.", "id": 1384}
{"text": "11. červenec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Smíšené zprávy., Titulek: [Oznámení o vymalování Belvederského sálu], Autor: Havlíček, Karel\n* – * Naše umělecká jednota ustanowila swým nákladem dát wymalowati na stěnách sálu Belvederského al fresco třinácte nejhlawnějších dějin z české historie, které již pomocí našeho Palackého zwoleny jsau. Peněz k tomu sešlo se posud 23 389 zl. 15 kr. stř. Boh.", "id": 1385}
{"text": "1. duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [zpráva o poslanci Kučerovi], Autor: Havlíček, Karel\nPan Antonín Kučera, býw. posl. Příbramský, oznámil nám, že též přistupuje k oswědčení poslanců českých w č. 72 Národních Nowin wydanému.", "id": 1386}
{"text": "6. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Lístky do památníku, Autor: Havlíček, Karel\nLístky do památníku 1. Weselé slečně. Wzpomeňte si jen wždy na mne co přítele svého Když stojíte s roličkem u šálku kafowého. Při té skrowné prosbě oumyl je ten Byste na mne wzpomínala třikrát každý den. 2. Smutné slečně. Nestálý nám osud dalo nebe, Buďme spolu pokuď ono přeje: Až nás ale vítr rozewěje Budou aspoň listky wedlé sebe. H. Borowský.", "id": 1387}
{"text": "5. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Jihoslované, Titulek: [Známý slovinský spisovatel], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\n– Známý slowinský spisowatel Majer píše nyní knihy pro školy slowinské, které tištěny budau latinau a cyrillicí. P. Robida, učitel mrawowědy, sepsal we slowinském jazyku mrawowědu. Obraz slawného malíře Ondřeje Meduliće, Schiavoni řečeného, rodem ze Šibeníka w Dalmacii ( byl žiw od r. 1522 – 82 ) je k dostání w Záhřebu u bratří Županů za 20 kr. ( Sl. J. )", "id": 1388}
{"text": "4. únor 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Spis Dra. Braunera o našich selských záležitostech, Autor: Havlíček, Karel\nSpis Dra. Braunera o našich selských záležitostech. Dále jedná w II. hlawě p. spis. o manželstwí neusedlých obywatelů wenkowských, a wykládaje zlé následky sňatků lidí chudých k práci neschopných neb lehkomyslných, k tomu radí, aby se tak lehce neudělowalo powolení k sňatku. A wšak se nám zdá, že při wšech snad škodných následcích takowých sňatků není přece radno swobodu osobní i tu obmezowati, zwláště když powážíme, jak se i nyní moci k powolení sňatků od mnohých úředníků zle užíwá, powažujících tuto moc swau co studnici hojnau nedowolených přijmů. W dobře zřízené zemi, zwláště neníli příliš přeplněna obywateli ( což se o naší wlasti říci nemůže ) může se owšem každý, kdo pracowati chce, slušně užiwiti, aneb se aspoň k tomu hleděti má, by se užiwiti mohl. Zajisté může chudý wenkowský nádenník poctiwěji rodinu swau užiwiti, než we hlawním městě úředník s 350 zl. stř. roční služby, a který k tomu i ráno i odpoledne w kanceláři seděti musí, a tudy si kromě služby ničehož wydělati nemůže. Zlepšení škol jest hlawní prostředek proti zlým následkům sňatků chudých: má se duch každého potud wzdělati a otewříti, aby rady wěděl, aby neseděl we swé wsi jako hlemýžď u kořápky, nýbrž aby si uměl nalézti práci a wýdělek. Jestli se u nás čeho nedostáwá, nedostáwá se jistě dobrých dělníků ( a to w každém ohledu i wyšších i nižších ), práce jest wšude dosti. Což jest platno člowěku, umět trochu slabikowat a malowat písmeny, když ani newí, načby se toho užíti mohlo, když ani na dwě míle okolo sebe nezná wlast swau a swět okolo sebe? Wšeliké zamezowání sňatků by jediné prospěšno bylo při lidech lehkomyslných, lehkomyslní lidé ale i bez sňatku budau míti nemanželské děti, a jelikož se jen proto sňatek zamezuje, aby se chudých dětí nemnožilo, widěti již patrně, že prostředek takowý není na plat. Wšelikého powšímnutí hodno jest, co p. spis. wyprawuje o dítkách, nalezencích z Pražské porodnice na wenkow do wychowáwání dáwaných; mnohá a strašná zneužíwání odkrýwá nám tuto. Kýž by si slow jeho wšichni ti powšímnuli, kteří we wěci této jakéhokoli buď auředního neb neauředního wplywu mají. O dělení gruntů selských ( w III. hlawě ) podáwá p. spisow. odůwodněné mínění swé, že by se zwláště w některých krajích ani zákonně powolená nejmenší ( 40 měrowá ) welikost gruntů při dělení připauštěti neměla, a že by wůbec prospěšněji bylo, chalupnické žiwnosti zřizowati, jejichž majitelowé se kromě polností ještě řemeslem přižiwují, než takowé malé selské grunty nepostačují k tomu, aby auplnau dobrau wýžiwu četné rodině poskytowaly. Jest sice w tom ohledu rozličné mínění mezi rozličnými stranami: my wšak zjewně se prohlašujeme, že wůbec majoraty ( nejen u šlechty, nýbrž i mezi jinými stawy ) za wěc welmi prospěšnau uznáwáme, totiž ústawy takowé, kde jen syn celau usedlost dědí a ostatním jiným spůsobem zaopatřeni býwají. Zůstaneli nyní mnoho welikých selských gruntů nerozdělených, můžeme se časem swým, až selskému stawu wůbec wětší neodwislost, wětší wzdělání a wětší samowážnost i wážnost u jiných nastane, dočkati we wlasti swé nejjadrnějšího stawu \" kmetského, \" stawu prostředních hospodářů, kteří posud ještě w každé zemi mezi nejšťastnější, nejmrawnejší a nejužitečnějši občany náleží: kteří nejsauce tak bohatí, aby nic sa podle kontextu: sami nepracujíce z cizých mozolů jen žiwi byli a hýřili, přece tolik jistého nezáhubitelného jmění mají, že od nikoho odwislí nejsauce, samostatně žíti mohau, nejsauce ničí sluhowé leda zákonů, a kteří netíženi klopotami wezdejšího chleba duch swůj wýše powznésti a staw swůj, role, hospodářstwí atd. zdokonalowati mohau, kdežto majitelé skrowničkých usedlostí sotwa že žiwotem se protlukau a jak říkáme z ruky do huby žíti musí. Co p. spis. od 48 až do 202 str. o rozličných podrobnostech wenkowského hospodářstwí buď neschwaluje, neb nawrhuje, neb oswětluje, jest sice wšechno welmi důležité a powšímnutí hodné, zawedlo wšak by nás příliš daleko, kdybychom o každém jednotliwém odwětwí jenom dosti málo promluwiti chtěli. Zůstawujíce si tedy pro budaucí čas zmínku o některé z těchto hospodářských záležitostí přejdeme zrowna k hlawě VI. o záležitostech obecních. ( Pokračowání. )", "id": 1389}
{"text": "17. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Říšský sněm], Autor: Havlíček, Karel\n[ Říšský sněm ] Sněm říšský we Wídni sejde se dne 26. čerwna. Musíme tedy pospíšit se swým zemským, poněwadž bychom jinak říšský obeslati nemohli. Jak wěci nyní stojí, sněmu říšského tuším se nedočkáme. — — — — — —", "id": 1390}
{"text": "9. listopad 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Leopold z Vídně Vaškovi do Prahy, Autor: Havlíček, Karel\nLeopold z Wídně Waškowi do Prahy 1. Slíbil jsem ti rozmilý Wašku o wšem, cokoliw mne we Wídni potká, podáwati wěrné zpráwy. Wyplňuji tedy twé přání a sděluji ti wše, co jsem w 5 nedělích — nezlob se, že jsem tě tak dlauho nechal čekat — zde zakusil a přežil. Jen měj trpěliwosti Wašku, s trpěliwostí člowěk nejdál dojde, nejen we Wídni také jinde. Wšechno ti nepowím najednau, aniž w nějakém jistém pořádku, to ode mně nežádej, ty wíš, že mi wšecko systematické od jak žiwa je protiwné, proto se nediw, budeli můj dopis k tobě nějaká olla potrida, wždyť ti wlaský salát také chutná. — Přijel jsem do Wídně w noci, tedy si můžeš snadno pomyslit, jaký to byl prwní pohled a dojem, na wzdor 14.000 plamenům plynowým, neb tolk jich zde hoří; u wás w Praze tuším jenom něco přes 2000. Wylezl jsem tedy hned druhého dne na 500 let starau štěpánskau wěž, abych jakýsi pojem dostal o rozsáhlosti a o položení staré residence. Štěpánský kostel s 72° wysokau wěží stojí u prostřed Wídně, okolo kostela wystaweno jest 1200 domů, a tyto twoří wlastní město ( které tedy není ani tak welké jako waše Nowé město ), 12 bran wede z města přes glaçis, 6—800 kroků široké, do 34 předměstí, která dohromady přes 7000 domů mají. A we wšech těchto domech dohromady bydlí 420.000 lidí ( tedy práwě tolik co w celém Holomauckém kraji na 90 [ čtverečných ] m. ). A díwal jsem se tedy s wěže na Wideň na toto welebné město, slawné pro swau historii a pro swau universitu. Příjemnau wůni swětoznámých Wídenských „ Naturschnizl-ů “ cítil jsem až na horu. Nachází se we Wídni 80 adwokátů, a káznice pro 600, hwězdárna a Esterházský sklep, kde se nejlepší uherské wíno šenkuje, 3 gymnasia, 300 hospod, 5 diwadel a 4 nemocnice, 2 weřejné bibliothéky a 85 kafíren, 500 spisowatelů ( mezi nimi také Hans Jörgl, jak se těším, jej osobně seznat! ) a ještě jednau tolik fiakrů a omnibusů, 25 kněhkupců a 190 sýrářů, jeden ústaw pro chudé ( jehož fond 680.000 zl. str. ) a 123 paláců, 27 tiskáren a 20 časopisů ( inclusive Hans Jörgla a Wanderera ), konservatorium hudby a legiony flašinetlářů, 6 hřbitowů a několik učených společností atd. atd. atd., wždyť nemusíš najednau wědět, co se zde wšechno nachází, pro zatím podal jsem ti jen jména, ale časem swým budu ti také o tom wšem a ještě o jiném mnoho pěkného wyprawowat, jenom měj strpení a nechtěj mnoho najednau. — — — Obyčejně má každé welké město swůj wlastní ráz, a tak jsem také slídil po rázu Wídenském — wšak marně. A jsem tedy toho mínění, že ráz Wídně jest nemíti žádný. Tak hlučná W. není, jak se u nás powídá, jen w několika ulicích panuje hlomoz a rachocení kočárů a wozů, sem náleží jmenowitě: Kohlmarkt, Graben, Stephansplatz, Kärnthnerstrasse, kteréto ulice jsau také rejdištěm mužských i ženských špekulantů, — w těchto ulicích jsau také nejskwostnější krámy. Našel jsem zde již mnoho starých známých, tak k. p. pana Laukockého, prof. německé řeči we Vicenzii, spisuje a hodlá wydati italiansko-český slowník, který by w nynější době zajisté k welikému prospěchu byl, také jsem si nowých známostí udělal, n. p. seznal jsem p. Wintra, z besed známého komponistu, který několik neděl w Chorwátsku 359 pobyw, přes půl sta písní ilirských nasbíral a nyní snad také wydá, čím by se ilirskému i českému obecenstwu welice zawděčil poněwadž posud žádných tištěných není. Nejznamenitější pro Wídeňáky, co se w nejnowějším čase zde přihodilo, je wystaupení zpěwačky Marry w diwadle „ an der Wien. “ Je to událost přehrozné důležitosti pro udržení rownowáhy mezi africkými a ewropejskými státy a pro zachowání civilisace. Také jsem se byl dwakrát podíwat. Nelze ti Wašku pochopit, jak daleko to již s Wídenským enthusiasmem přišlo! Zdejší časopisy se při tom wšem mrzí, že ona co rozená němkyně zpíwá jen w operách Donizettiho a Belliniho, a že swé poctiwé jméno „ Frl. von Spaaten “ proměnila w italianské. Až přijde slečna Marrowa vulgo Spaaten opět do Wídně, bude prý zpíwat také na slowanské besedě. Toť bude sláwy! Živio! Slečinka je také dobrá špekulantka, chce se podíwat do Ameriky, myslí nepochybně, že dollary wíce wydají než dwacetníky. W tomto samém diwadle, co Marrowa zpíwala, práwě 4 neděle před tím „ producírowalo “ se „ Sohn der Geachteten “, „ Schlacht bei Bender atd. “ w kterých to drámech hlawní úlohu má diwoký cupot, dupot a řehot koňí. Slečny Marrowé zpěwy a řehot koňí!! Pozdraw a popros Wašku onoho pana doktora philosophiae we jménu mém a wšech ostatních 50000 Čechoslowanů Wídenských a nebožtíka Agricoly Rudolfa, toho humanisty, ne purkmistra a také ne jiných ještě pozdějších, aby sem zaslal 50001 wýtisků swé brožurky, kde se to jedná o „ Sein oder Nichtsein “. Buď zdráw!", "id": 1391}
{"text": "15. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Slovan a Čech, Autor: Havlíček, Karel\nSlowan a Čech. Od H. Borowského. Zároweň s probuzením národního ducha a nějaké wyšší činnosti we wlasti naší přistěhowala se i myšlénka Slowanstwa, aneb raději procitla opět, jenom že s wětší silou a s wětší nadějí než dříwe za starodáwna. Jak obyčejně na swětě býwá, stala se i tato myšlénka Slowanstwa, jako wšechny jiné welké a nowé myšlénky módou u nás, tak že před několika léty každý skoro sebe jmenowal Slowanem, stydě se jaksi za tak malé jméno, jako naše Čech, Morawan, Slezan, Slowák: každý dříwe, než se počal učit mluwnici české, přeběhl ruský, polský a j. jazyky, mnoho o nich sice newěděl, ale přece s učenou twáří knihy a časopisy w rozmanitých jinoslowanských jazycích čítal, a z nich mnoho, časem nesmyslně, do češtiny překládal. Rusy, Poláky, Iliry a jiné Slowany jmenowal každý swé bratry, staral se o jejich prospěch, neli wíce aspoň tak jako o wznik swého národu: a ti, kteří nepraktičnější byli, kojili w srdci swém pewné přeswědčení, že časem swým wšech 80 milionů Slowanů ( i s těmi miliony co jich zatím přiroste ) jeden jazyk písemní, jedny sympathie a wšechny jiné wěci, které jmenowati neslušno a nedowoleno jest, dohromady míti budou; zkrátka že z nich ze wšech bude jediný národ w takowém smyslu jako jsou Francouzi atd. jedním národem. To wšechno dohromady nazwali Němci Panslawismus, a wyšňořiwše ho ještě mnohými zwláště přimyšlenými nemotornostmi wzali, ( jen na papíře ) troubu wáleční do zubů, a troubili proti Panslawismu a Slowanům: „ Mordelement! “ Zkrátka o tom Panslawismu nadělo se e po mnoha let hluku, křiku a powyku, napřed u nás w Čechách ( při čem si ještě dowoluju práci pp. Hurbana a Štúra ignorowati a milé Slowensko k našemu kmenu přípočísti ), pak w Ilirsku, hned na to w Němcích, potom w Rusích nato i we Francouzsku, odkud se potom ta idea bezpochyby náhodou w nějakém nowém fraku i do Polska přestěhowala a majíc již jako z Francouz přicházející důstatečného kreditu také wšem Polákům k bratrstwí s námi srdce roztáhnula! – Prosím zatím nehoršiti se nic pro tu ironii, s kterou sem se o tak swaté wěci psáti osmělil: malé strpení a dočtení tohoto článku až ku konci, a pak doufám smířiti každého s náhledy swými. Ubezpečiti mohu, že na sobě nikdy newynucuji aniž wynutiti mohu ironii, mluwě o wěcech zdrawých, prawdiwých, užitečných a rozumných. Nejwětší rozsáhlosti a oprawdowého wniknutí do žiwota dočkala se tato idea Slowanstwa u nás a w Ilirsku, a nám i Ilirům také nejwíce prospěšnou se stala. Práwě wšak proto, že u nás takowé populárnosti takowého rozšíření došla, zanechala nám také mnoho zbytečností, přehnaností, a škodných následků, které na tomto swětě wždy co trusky k neužitečnějšímu přimíšeny býwají. Mnozi u nás, nerozumějíce oč se tu jedná, uchytili se slowa a přijali na sebe wšechny nepotřebné fantastické wýsledky 54 myšlénky Slowanstwa, z prawých wšak a užitečných wýhod jejich žádnou neokusili. A konečně se ze wšeho udělala takowá matenice, že wětší čásť z těch kteří sebe Slowany nazýwali ani sami newědělí nač, proč, a zač, kam to wede, co to je atd. Takowé náhledy o Slowanstwu panují ještě dílem nyní w malých městech našich. Tyto bludné myšlénky co možná w myslích krajanů porownati, škodné odstraniti a užitečné tím wíce wštípiti a wůbec wšechny dobré stránky myšlénky Slowenstwa schwáliti a na škodné poukázati jest oučelem tohoto článku. Nahlížím ale, že slowa má aby tím jistějšího průchodu našla, jakési garantie ze žiwota potřebují: chcemeli proti předsůdkům wystoupiti s nejlepším prospěchem to učiníme, přiznámeli se sami, že sme kdysi w nich wězeli. Zkušenému se wždy wíce a raději newěří. Za studentských let na uniwersitě Pražské, když člowěk nejzpůsobilejší jest rozpáliti se až nemoudře pro nowou oblíbenou myšlénku, w té době když se jedna wětší polowice mladých lidí zamiluje do děwčat, a druhá menší do idei, zablysklo se mi teprw něco o welikém Slowanském národu, o bratrstwu, stejném smýšlení jeho rozdílných kmenů mezi sebou, o budoucí wznešenosti jeho atd.; znělky ze Sláwy Dcery deklamowali sme tiše a nahlas, twořili se ( a wšak netiskli ) také znělky, uchopili sme se abeced a mluwnic wšelikých Slowanských nářečí, kladli si za welkou čest zpíwati dwě polské, jednu ruskou a dwě ilirské písně. W této blažené době seznaw dle možnosti z knih jazyky, děje a obyčeje kmenů Slowanských, umínil sem si pewně procestowati wšechny jejich kraje, a zeznámiti se se wšemi bratry slowanskými osobně w jejich krajinách. Seznal sem Polsko a – nezalíbilo se mi, s nenáwistí a s pohrdáním opustil sem Sarmatské kraje, a po nowém roce w nejtužších mrazích klusal sem na kybitce do Moskwy, zahříwán nejwíce horkostí swé srdečné wšeslowanské wzájemnosti. Ruské mrazy a ostatní ruské wěci uhasily we mne poslední jiskru wšeslowanské lásky; kosmopolitismu sem bez toho nikdy neměl ani za mák w těle, a tak sem se wrátil do Prahy Čechem, pouhým neustupným Čechem, ba s jakousi tajnou kyselostí proti jménu Slowana, které mi seznawšímu dostatečně Rus i Polsku jakousi ironií zawánělo. – Po nějakém čase když sem na nemilé dojmy poněkud byl zapomenul, umírnila se mi opět krew, a byl sem w stawu wšechny podiwné pestré myšlénky, nenáwist a příchylnost w duši swé porownati a při chladné mysli wýsledky na místě nabyté a mrzuté osobní zkušenosti s předešlou poetickou nadšeností opět w souměrnost uwésti. Zkrátka utwořil sem si pro sebe zásady o Slowanstwu a Češstwu a ty zde čtenářům jen pouze k uwážení předložiti hodlám. ( Pokračowání. )", "id": 1392}
{"text": "10. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [Poznámky redakce.], Titulek: [Dodatek k ohražení.], Autor: Havlíček, Karel\nDodatek od redakce. Přítomný článek zaslán nám jest od našeho correspondenta w čísle 88. M. H., katolického Slowáka. Pan Ljudewít Štúr odpowěděl na jeho dopis w čísle 48. Orla Tatránského zcela po štúrowsku, zhola jenom wytýkaje redakcí těchto nowin, že si onu correspondencí sama sepsala dle spráw wyslaných odsud do Slowenska wyzwědačů. Pane Štúre! kdo sám w té díře býwá, jiného tam hledá! W redakcí Pražských nowin nefabrikují se dopisy, a abychom Wám swědomitost swau dokázali, uwolujeme se dwěma hodnowěrným mužům w Praze, které si sám naznačiti můžete, důkazy podati, odkud a od koho dopis onen na Wás máme. Jméno dopisowatele z důležitých příčin weřejně oznámiti nemůžeme. Doufáme wšak, že snad přece budau w Čechách dwa mužowé, které Wy sám za hodnowěrné uznáte. Že my Čechowé nikdy Slowensko a Slowáky jsme netupili ani netupíme, jest wěc patrná, nýbrž jen p. Štúra co škůdce a separatisty w národě našem týkají se naše předhůzky. Pan Štúr jenom té chytrosti se uchopil, že w Nowinách a Orlu swém Slowákům naše časopisy nečítajícím wěci tak předstawuje, jakobychom my Slowáky nenáwiděli: takowýmto spůsobem hledí on kmen proti kmenu podrážditi, aby semeno separatismu, 399 které on rozsíl, dobře se dařilo. Jaká ale zásluha, takowá mzda před Bohem! -", "id": 1393}
{"text": "25. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: Interpelace poslance Havelky, Autor: Havlíček, Karel\nH. B. * * * 25. srpna. Dnes wám mohu we známost uwésti interpellaci, kterau práwě teď deputowaný Čáslawský p. Hawelka na sněmě učinil, a která snad wás bude zajímati. Smysl jeho interpellace byl asi tento: Byl jsem wždy přeswědčen, že weřejné auřady powinnost mají, jenom o weřejné wěci se starati, nikoli wšak kromě auředního weřejného zaměstnání také privátní wěci obstaráwati, do obchodu se míchati a jednotliwým lidem záležitosti osobní wésti. S podiwením jsem tedy četl w jednom zdejším časopisu cirkulář jednoho krajského auřadu w Čechách ( Chrudímského ), následující: Kterak dobře trefená podobizna J. O. komandujícího knížete Windischgrätze ( smích ) potřebau se stala pro hojné jeho ctitele, a kterak p. litograf Henig takowau podobiznu wydal a kterak krajský auřad praenumeraci na ni sbírá atd. Nechci zde ani o tom zmínku činiti, je-li jednání toto reakcionářského aumyslu neb strannické, protiwí-li se proti weřejnému mínění wětšiny atd., ale jisto jest, že nedůstojno býti musí weřejného politického auřadu, aby trafikantstwí prowozowal neb wlastně kolporteura dělal Pražskému kramáři w obrazích, a přeswědčen jsa, že se to bez wědomí ministerstwa a snad i bez wědomí (??? ) gubernium děje, táži se jen pana ministra wnitřních záležitostí, schwaluje-li toto počínání krajského auřadu a má-li aumysl to pro budaucnost zastawiti. Dobblhof: Poněwadž tato wěc owšem nenáleží do činnosti auřední, nemohu to schwalowati, a ostatně jsem zcela stejného smýšlení s panem interpellantem. Ostatně zde pokoj panuje; wčerejší dešť a dobré chowání národní gardy i ministerstwa ochladil znamenitě mysli zdejších anarchistů. Panu Umlauftowi se dnes interpellace o tom welmi špatně powedla, a ministr Dobblhof získal sobě, odpovídaje jemu na jeho křiklawau interpellaci odhodlaně a mírně, pochwalu celé komory. Zejtra se bude snad již hlasowali o zrušení poddanstwí; nesmírné jest očekáwání na wýsledek.", "id": 1394}
{"text": "17. září 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Lord Pembroke]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. * – * Lord Pembroke byl neobyčejný podiwín. Mezi nejznamenitější jeho podiwínstwí náleželo, že se dělal hluchým, jenom aby nelibé žádosti od swé rodiny nemusel, slyšeti a za druhé, že měl starého služebníka, jehož welmi náwiděl, ačkoli celá rodina a jmenowitě paní manželka welmi proti němu byly. Když tato poslední říkáwala: „ Zažeň již přec toho opilce! “ odpowídáwal lord Pembroke: „ Máš prawdu, to je wýborný služebník! “ „ Ale wždyť je pořád opilý! “ „ Owšem, owšem; jest již u nás přes 30 let, a proto by bylo neswědomité nemíti naň žádného ohledu. “ – Jednau wyklopil lady Pembrokowau z kočáru; rozpálená přiběhla k manželi: „ Newyženešli jej, ještě nás wšechny potluče! “ „ Ach! Bože! – prawil lord Pembroké – ubohý John jest nemocen. “ „ Ne, opilý jest. “ „ Ano, ano k politowání! pošlete pro doktora. “ Lady odešla a lord dal Johna zawolat: „ Johne! slyším, žes nemocen, a widím také, že se oprawdu nemůžeš na nohau udržet. To mi jest líto, proto žes již tak dlauho u mne a wždys mau spokojenost zasluhowal. Popečuji o tebe. “ – John musel do postele, dostal weliké horké obklady na hlawu a záda, a pustili mu hodně žilau. Dáwali mu owesnau políwku, a tak musel ležeti 8 dní. Dwakrát za den posílal lord tázati se jak mu je. Po osmi dnech předpušteň jest před lorda. Třesa se na celém těle prosil John za odpuštění, že to již wíce neučiní. – „ Máš prawdu – řekl hluchý – před nemocí není člowěk nikdy jist, ale neboj se nic, budaucně budeš opět tak starostliwě ošetřen. “ „ O Waše Lordstwí! toho již nikdy nebude zapotřebí! “ – * – * Rolník nesl wejce na prodej do Gieszenu. Po cestě se mu jich několik, nepochybně zasmradlých, roztlauklo, a břečka ta natekla mu do peněz, které též na daně s sebau nesl. Tím stříbrné peníze docela zčernaly, tak že je wýběrčí přijmauti nechtěl. Ubohý člowěk newěděl si rady, až mu kdosi w žertu poradil, aby jen šel tam a tam do domu ( k slowútnému chemikowi prof. Liebigowi ) tam že bydlí člowěk, jemuž jest lehko černé peníze zase obíliti. Rolník se rady uchopil, a wejda do laboratorium tázal se hned: „ Jste wy ten, co černé peníze opět na bílo obarwiti umí? “ – Za malau chwíli zbělely wěru peníze chemickým prostředkem. Nyní se ptal rolník, co jest dlužen. „ Nic. “ Tím se nespokojil, když ale opět „ nic “ na druhau otázku za odpowěď dostal, sáhnul do kapsy a prawil: „ Nu, tu je šesták, můžete jej dát tamhle swému towaryši ( myslil assistenta Dr. N. ) na kořalku! “", "id": 1395}
{"text": "27. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 22. srpna. ( Dokončení. ) Reichel-Fickl se tázal, jestli wláda rakauská, když i ne z jiného, tak aspoň z ohledu na uznání principu demokratického, francauskau republiku officiálně uznati hodlá. Dobblhof odpowěděl, že se to již dílem stalo; poněwadž poslanec republiky francauské již předešlau neděli od J. M. C. přijat byl. Staudenheim se tázal, proč se při stawení železné dráhy Rychnowské majitelům tamnějším potřebné k tomu pole beze wšeho předcházejícího oznámení wzaly, proč se až dosud kaupí polí těchto od státu nezawedla, a jestli ministerstwo tuto wěc uspořádati hodlá. Na to odpowěděl ministr weřejných prací Schwarzer, že se stran toho s majiteli již wyjednáwá, a že se až dosawad ze žádné strany w ohledu tom žádné nedorozumnění nestalo, o čemž se z patřících aktů p. interpellant přeswědčiti může. Staudenheim na to podotknul, že se weliká síla Wídeňských dělníků do nadzmíněného okolí odebrala, aby tam zanepráždnění našli, že ale při tamních okolnostech wýžiwa takowého množstwí nemožná jest; z té příčiny se také ministerstwa tázal: 1. jakých prostredků w ohledu tomto použiti hodlá, a 2. jestli to prawda jest, že se Rychnowského špitálu co nemocnice pro dělníky s násilím upotřebowalo, kdežto se špitálníci sedlákům wnutili? Schwarzer odpowěděl, že se již oné w prwní otázce uwedené ztížnosti patřičními rozkazy wyhowělo, stran druhé otázky že mu ale nemožno jest, nějakau zpráwu dáti, poněwadž sám žádné neobdržel. Pakli by tomu ale w skutku tak bylo, že se škoda wynahradí. Thinnfeld interpellowal stran wčerejšího pozdwihnutí dělníků, dokládaje, že, jak z jednoho od demokratického klubbu uweřejněného plakátu wyswítá, toto pozdwižení nějakau politickau powahu má. Ptal se tedy, co příčinu k tomuto powstání zadalo, jakých následků mělo, a jak ministerium w pádu tomto jednati zamýšlí? Schwarzer na to odpowěděl, že příčina tohoto pozdwižení zmenšení denního platu pro ženské a děti pod stářím 15 let byla. Toto zmenšení mzdy že se ale proto zawedlo, poněwadž ženských a dětí ku práci neustále tak přibýwalo, že pořádek mezi nimi déle udržeti nemožné bylo. We fabrikách mezitím nastala nauze o dělníky, poněwadž se mnohým zde wíce příležitosti k lenošení naskytowalo. Tyto zmenšením platu odstraniti, byl hlawní aučel ministerstwa při nadzmíneném kroku, a pak peněz uspořiti k zaopatření dělníků w zimním čase. Mnozí z dělníků se opět k práci odebrali, jiní zase zcela wystaupili. Ministr wálky: Byl jsem před několika dny tázán, jaké postawení Rakausko w ohledu srbské wálky zajme. W Horwatech to posud k žádnému sražení nepřišlo, a proti Srbům stojí rakauského wojska 1 pluk hulánů, jeden pluk haličské, jeden pluk německé a něco wlašské infantrie a něco jezdectwa. Wálka tato je nepřirozená, obě strany jsau poslušny toho samého monarchy, obě bojují pod jedním práporem, nelze slowa nalézti pro cit důstojníků, kteří proti swým saudruhům bojowati mají, a ne lehčeji nesau to, že ministerstwu uherskému podřízeni býti musí. Nejwětší část uherských důstojníků jsau we swém nynějším postawení nešťastni, a já lituji jen, že nejsem s to, je zaopatřiti. Uherské důstojníky u německých pluků jsem již wyzwal, zda by k uherským plukům přestaupit nechtěli, ale až posud se jich málo hlásilo. Ministerstwo již přemýšlelo, jakým způsobem by se wálce této konec učinil – ale bohužel nelze mu účinliwě působiti, protože uherské ministerstwo proti wšemu prostředkowání jedná. Nezbýwá tedy nic jiného, než porownání této nešťastné wěci maudrosti císaře pána zanechati. Selinger ptá se ústawního wýboru, jak dalece již u wypracowání konstituce pokročil a zda již hotowý díl shromáždění předloží. Mayer: Co přednosta wýboru osměluji se sděliti, že se již w odbory rozdělil, a jen fysický nedostatek času nedowoluje při nejlepší wůli w prácích pokročiti. Dále se jedná o Kudlichowu náwrhu o poddanstwí. Borrosch chce mluwit jen w duchu smířliwosti. We jménu swaté swobody žádá, by se mu sluchu popřálo. K swobodě čelí snaha wšech; ale snaha tato jen tenkrát může owoce nésti, když smířliwost panuje, když se nikdo w podezření neuwádí. Tak jsau obrancowé náhrady co nepřátele swobody rozkřičeni; to je ranění sebe samého. Jen tenkráte lze swobodě prospěti, když bojowníci bojiště opustiwší si ruce podají. Nesprawedlnost wede sněm k rozpadnutí. Neporazí-li se sněm sám, nemůž nad ním žádná moc wítěziti, ani reakce nebude moci swau černau korauhew, ani anarchie krwawý prápor swůj rozwinauti. Kéžby již při prwním předmětu neblahé nedorozumění zmatek neselo do sněmu. Historického práwa nebude nikdo užíwati co uzdy swobody, kdo práwo člowěčenstwa uznáwá. Nemůže býti žádná státní forma, která by, nemá-li chowati w sobě zárod smrti, bez práwa majetnosti, dědictwí atd. obstáti mohla. Půwodní nabytí majetnosti splýwá často s pěstním práwem ( t. j. práwem silnějšího ). Zapřeme-li práwo pro mlčení ( Verjährung ), pak se nachází společnost we wěčné wálce. Já upomínám jenom na přítomnost. Nyní jsau wšecky urbariální powinnosti privátním jměním, od státu chráněné práwo. Zdali práwě ti nepráwě dobyté byly, na to tu nyní nepřijde. Co teď se křiwdau zdá, bylo tenkrát práwem. Jedná se tu jen o náhled o státu, má-li se mu politika expropriace ( t. j. odjímání jmění ) přiřknauti, aneb má-li co nejwyšší ústaw k náhradě přidržen býti. Sotwa tu kdo bude, který by náwrh Kudlichůw za rozkaz swědomí nepowažowal. Zda může kdo mysliti, že sněm promešká, sedláka oswobodit? Ještě před námi mnoho náwrhů co neotesaných kamenů leží, a tak leccos budeme přinuceni strhnauti, než hlawní pilíře wystawíme, než se k prwnímu patru dostaneme. Takowý jest K. náwrh. Tuze mnoho by byl strhal, kdyby o prawomocnost nebylo postaráno. K. náwrh wede k bezzákonnosti, swéwolnosti a rozpadnutí společnosti, důkaz toho, že ho sám měnil. Já znám jen otce, prwní náwrh; a syna, druhý náwrh; nepochybuji wšak, že třetí náwrh jest Duch swatý. Wšecko bylo zahrnuto w slowě „ poměr poddanosti “, ale na tom není dosti, musí se to učiniti hlawau řady logických členů a co zákon prohlásiti. Prwní čin sněmu jest rozhodnější než wálka, neb province mohau býti ztraceny bez uškození celku; ale pewné státní těleso může maudrostí a wlastenectwím občanů zachráněno býti. Ukazuje na to, jak w prwní době feudální staw dobrodiním byl a poznenáhla w hrozné nadužíwání přešel; jak M. Terezia a Josef tyto pauta již uwolnili. Jsem proti wší náhradě se strany sedláka, musím se ale pro náhradu od státu prohlásit, an stát nesprawedlnosti této nejwíce winnen, proč takowé neswáry trpěl, a poněwadž se rozeznati nedá, zda to weřejné, zda privátní práwo. Stát, který historickau křiwdu w privátní práwo se proměniwší wyzdwihne, je powinnowán k expropriací. Odwoláwalo se tu na usnešení morawských stawů, ale co se mně týká, nemohu wěřit, žeby sedlák kdesi platil, uslyšew, že se jinde nic neplatí. A co máme dělat, máme proti sedlákům exekuční wojsko wyslat? S tím bychom způsobili guerillowau wálku ( t. j. nesauwislau se strany odpůrců ) a rozdrobené wojsko by se stalo neschopným k obraně proti wnějšímu nepříteli. A když stát tolik milionů za wálku platil, může také jednau za mír platit. Ptáte se, proč měšťan má připlácet? Zrowna tak se může sedlák ptát, proč na universitu platí, které přec málo použíwá? Aneb proč akatolíci platí na wydržení katolického duchowenstwa. Ba práwě tak daleko to musí přijít, by stát welkau společnost činil, w níž dušewní komunismus panuje, kde se nikdo neptá, z čí kapsy to jde, jen když to celku náleží. Také se namitla ta otázka, proč železnice ztráty nenahražowala? Mowité zboží je sociálním proměnám tak podrobeno, jako polnost proměnám powětrnosti. Také já chci, by se to zde wyjednalo, neb na provinciálních sněmích mohau snad sociální stupně jakési platnosti míti. Páčí celau sumu náhrady na 300 milionů. Desátek, který k wydržení škol a kostelů určen je, má zatím podržen býti. Souverenitu národa uznáwá jen we wětšině komory; swoboda musí s práwem spojena být a nesmí díl obywalelstwa za paria ( otroky ) snížnit, protože od privilegowané třídy pochází. Brandl ( sedlák z Tyrol ) diwí se, že o tak jednoduchém předmětu se tolik slow dělá. Císař dal swobodu, tedy musí tyto břemena poddanosti sami sebau odpadnaut. Majetníci měli jako haličtí statkáři sami je odstaupit. Od roku 1820 platí sedlák gruntowní daň. Před tím neplatil žádnau státní daň, od té doby ale platí dwojnásobně; tím lidé zchudli, tím přišly wdowy a sirotci o peníze; a kdo se jich ujímal? Nikdo! Tu by mělo platit: „ Poswátná je majetnost. “ Podporuje Kudlicha a Herndla. Brestl nawrhuje, aby se wšecky powinnosti, které se na osobu potahují, jako je ruční robota atd., bez náhrady zrušily. Za ostatní má stát dát náhradu, poněwadž mu z nich užitek wyplýwá a je garantowal ( zaručil ), tak u př. za desátek a laudemium; wšak ne, jak nyní jsau, nýbrž jak býwaly, a tedy cena jejich welká býti nemůže. Dědičný nájem je ale privátní jmění, měl by tedy třetinu sedlák, třetinu wrchnost a třetinu stát na se wzíti. President upomíná, že čas, by se něco náwrhů odůwodnilo, by se odborům odewzdati mohly. Löhner činí náwrh, by se šlechta zrušila, beztoho prý již šlechtictwí co stín mezi lidmi blaudí a hledá člowěka, kterému náleží. Nemá tedy dálší podělowání šlechtictwí we swetě wíru w jeho bytnost rozšiřowati. Šlechta se podobá fosiliím ( předpotomním wěcem ), které z powodně ještě zbyly, wyjímajíc tam, kde se majetností půdy a rekrutowáním z lidu, jako w Anglicku, udržuje, a na prazwěř upomíná, která se ještě jen w Australii uchowala. Sierakowski myslí, že dosti na tom, když se prohlásí, že udělení šlechtictwa není žádná odměna wíce. Pak ztratí swé kořeny w lidu, když známo bude, že šlechtictwí w ničem jiném nezáleží, než we staletých papírech za zetlelé zásluhy. Ale každému budiž swoboda dána, jméno a praedikát míti, jaké se mu líbí, tak jako je každému dowoleno, nositi rozličné kabáty a wausy. Wyzdwižení ale zbudilo by reakcí u těch, kteří šlechtictwí za aud swého těla powažují. Byla by to pro ně bolestná amputace, a pak by si mysliti mohli, že si národ w maličkostech swau žluč wylíwá. Národ je nyní králem, a často se to králům za zlé bralo, že 458 nedali amnestii. Komu to radost dělá, od krejčů a lokajů býti titulowánu, ten může swau šlechtu nosit dle líbosti. Každý může užíwati titule dle wůle, ale stát nebere na to ohled. Hein: Ať se náwrh odewzdá ústawnímu wýboru. Löhner myslí, jej odewzdati odboru; wěc ta není tak nutná. Mayer: Ustawní wýb. dospěl již dále a přinese wíc, než se tu nawrhuje; proč jednotliwé kusy wytrhowat? Klaudi: Demokratickým sněmem je šlechta fakticky wyzdwižena; tedy jenom třeba, to wyslowit. Palacký poukazuje na obtížnosti, které se w praxi objewují, na majoráty, fideikomisse atd. Min. Bach: Že se za nynějšího ministerstwa nikomu šlechtictwí neudělilo a také neudělí, pokawad zásada ( t. j. má-li být šlechta zrušena čili nic ) nebude w konstitucí wyjádřena. Na náwrh Brestlůw přejde se k dennímu pořádku, an shromáždění se uspokojuje se slibem ministrů. Dne 23. srpna. Po uweřejnění woleb do permanentního ( stálého ) finančního wýboru interpelluje Kromer ministra weřejných prácí, zda nemyslí lokomotivy kamenným uhlím topit, a sice z státních hospodářských ohledů. Schwarzer: Ustanowil jsem komisse jak w jihu tak na seweru, by wyšetřily, který způsob je lacinější; ale až posud se ukazují wýsledky pro dříwí přízniwější. Nicméně nechám topit uhlím, jak jen oprawy na pecích lokomotivů dokončené budau; to málo, co se uhospodáří, obětujem státním hospodářským ohledům. Stradal: Hrdelní saud w Litoměřicích držel jednoho z paličstwí obwiněného 17 měsíců we wazbě, aniž by ho byl wyslýchal. Od té doby opět 13 měsíců uteklo, aniž by se s ním cos bylo stalo. Nad saudcem již dáwno weřejné mínění swé akta uzawřelo, a na staré cestě se nepřijde k cíli. Zamýšlí-li ministerstwo zde odpomoci. Bach lituje, že interpellant učinil tuto wěc zámínkau interpellace, lépe by bylo, zrowna u auřadů kompetentních zakročiti. Ostatně přislibuje na to ohled wzíti. Dále se rokuje o K. náwrhu. ( Řeč Braunerowu podáme o sobě. ) Lasser chce, aby se Kudlichůw náwrh přijal, jak stojí a leží. Záleží z dwau kusů. Prwní a druhý jedná o zásadě, 3. a 4. o prowedení. Prwní o zrušení poddanstwí byl přijat wšeobecným jásotem; Kudlich k němu ale přidal druhau zásadu, totiž aby majetnost gruntowní byla zproštěna břemen. Tohoto byla potřeba, jinak by neměla province některá žádný z toho užitek, jako Salzburská, kde poddanstwí wůbec není. Obě tyto zásady jsau příkazy sprawedliwosti a národního hospodářstwí; je to také nutnost politická, aby zaweden byl staw pořádný. Třetí punkt, o sestawení komisse k obádání otázky o náhradě, měli wšichni řečníci na zřeteli. Někteří chtí, aby se wyřkla ihned powinnost k náhradě; w tom jdau ale daleko. Jmění je owšem swaté, ale swaté jsau také nároky práwa, jenž stojí pod zákonem mrawním. Ne každé jmění, které spočíwá na dáwném zneužití, je proto práwo, na př. práwo hornické a j. Přeju si komissí, která by wyšetřila půwody těchto práw, která by pak měla být zrušena bez náhrady. Jmění je dobyto pod ochranau státu; musí se činit rozdíl mezi službami wěcnatými a osobními; w některých provincích není žádné poddanstwí, a přec tam jsau služby wěcnaté. My jsme se sestaupili, bychom hájili také práwa saukromých, pokud neobmezují dobré státu. Třetí mínění, aby se dala náhrada z autrpnosti – nesauhlasí s mým míněním. Neuznáwám práwa historická, která wydírají sobě užitek, nemohauce se wykázati práwem mrawním; mají-li se ale tuto rozuměti také smlauwy, jen proto, že jsau starodáwné, to je nebezpečno; tu přestáwá wšechen pojem o jmění; revoluce je boj proti nepráwu, nezáleží ale w zapření práwa; nynější čas přišel, aby dosáhli lidé swých práw. ( Wšeobecný potlesk. ) Nechci mluwit o komunismu: musím ale říci proti řečníkowi, který prawil, že to komunismus, když se užíwá potu jiných ke swému dobrému — kam by to wedlo, kdyby přišel dělník a pacholek na sedláka řka: Nebudem pro wás wíce pracowat, mohli bychme u wás sotwa se užiwit, kdyby wenkowské powětří nebylo tak sytné – a sedlák odpowěděl: Powětří je mé jmění, řekli by oni: Ano, to je jen něco ze starých časů! – Salcburští sedláci chtějí zrušení za mírnau náhradu – ne snad z autrpnosti, nýbrž že to mají za práwo, které sídlí i pod hrubau hazukau. Táže se, zač náhradu a jakau? Čím sprawedliwější tím lepší; mám za bezpráwí, uwalit tíži celau na jednu třídu; část musí ale tato třída nésti, podlé příslowí: Kdo má užitek, nes i škodu. – Dále se prawilo, by se tato otázka ponechala k rozhodnutí jednotliwým zemím podlé jejich národnosti: ale já nalézám zde w jedné sněmowně wšechny, které hledám; a to nejen k wypracowání ústawy, nýbrž by se dala pomoc každému stawu; jedná se o wystawení celého státu, proto se musejí nutně wšechny provinciální otázky zde rozhodnaut, abychom si jinák swobodu nerozkauskowali podlé jednotliwých potřeb; zde se mají zastaupit wšechny důležitosti, nejen důležitosti jednotliwých zemí, ti, jenž zde sedí, zastupují weškeren národ. ( W centrum pochwala, prawá a lewá, totiž Čechowé a Poláci, mlčí. ) Stadion: Již roku 1843, 1844 a 1845 podali haličtí stawowé náwrhy o zrušení poddanstwí k wládě, ale wláda na ně nepřistaupila. W petici polské od 19. března stojí 10. článek o auplném zrušení roboty a služebností a žádost o wyrownání gruntowních majetností. Dne 22. dubna t. r. darowána 80 obcím robota, ale to je jen 20tý díl 6000 obcí w Haliči. – Stawowé haličtí owšem hleděli w této wěci o lidumilné přewraty, ale o darowání roboty w prawém smyslu nebyla žádná řeč. Pitteri: Poddanstwí je w ústawním státě samo sebau zrušeno. Otázka, zdali bez anebo za náhradu, patří do státního práwa, ne před sněm říšský. ( Dokončení. )", "id": 1396}
{"text": "22. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Počátky jazyka slovanského., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 2. Počátky posvátného jazyka slovanského. Od Vácslava Hanky. V Praze. Tisk a papír cís. král. dvorní knihtiskárny synóv Bohumila Haase. 1846. Str. 48 m. 8. Krátká mluwnice církewního jazyka staroslowanshého. Úplně wěrný titul této knížky nemůžeme dáti pro nedůstatek takowého českého písma, jakým tištěna jest. Toto nowé české písmo wynalezené od p. W. Hanky, bohužel, ještě naše tiskárna nemá, bohdá také mít nebude.", "id": 1397}
{"text": "31. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Satira], Titulek: Má-li auřadník u české spořitelny uměti česky počítat?, Autor: Havlíček, Karel\nMá-li auřadník u české spořitelny uměti česky počítat? Zpozdilá to otázka, na kterau by slowútný hrabě Fridrich Deym bez meškání odpowěděl, že ne! poněwadž prý člowěk česky mluwící u wzdělanosti o celých dwě stě let pozadu zůstáwá. S tím p. šlechticem notowali by si i jiní pánowé nešlechtici, n. p. Dr. Suttner, rozený Čech sice, ale z panstwí Metternichowa, pak Rösslerowé, Šušelkowé, Makowičkowé a jiní těmto podobní. Já wšak sprostá a poctiwá žena swětu dokážu, jaké následky z hrdopyšného zanedbáwání našeho jazyka při auřadech powstáwají. Mozolnau prácí uspořila jsem si 120 zl. stř., které sem do české spořitelny uložila a do české knížky zapsat dala. Tu wšak na mně udeřila nauze a dohnala mne, abych od swrchu psané summy wyzdwihla 70 zl. stř. Tak se stalo dne 2. března 1848 pod číslem list. 25.236 a č. kassowním 625. Chtíc tyto dny opět uspořený groš uložit, podíwám se do knížky na str. 4., a widím s podiwením, že mi auřadník cifru napsal, že jsem wybrala 70 zl., že ale cifru tu přeložil wýslowně „ setumnáct zlatý. \" Co platí před saudem, cifra nebo písmena? Já to newím, aniž se potom ptám, proto že swědomí a dobrá paměť moje wydáwá swědectwí, že jsem obdržela sedmdesát, ne pak sedmnáct zlatých stř. To budiž řečeno pp. auředníkům, aby wěděli, že newědomost člowěka někdy do škody přiwádí. W Praze 28. kwětna 1848. Marketa Zelenkowá. Důkaz obwinění swrchu psaného podá dle žádosti redakce Národních Nowin. R.", "id": 1398}
{"text": "20. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Několik slov o zprávách ze sněmu říšského v Národních Novinách, Autor: Havlíček, Karel\nNěkolik slow o zpráwách ze sněmu říšského w Národních Nowinách. Mnozí z našeho čtenářstwa snad s nelibostí pozorowali, že se zpráwy tyto w nowinách našich později nalezají, než w německých časopisech Pražských. Snadno nám bude wyložiti příčiny tohoto opoždění: nejsau jiné než jazykové. Jedná se na sněmu, jak známo, jenom po německu, a w tomto jazyku též stenografowé neb rychlopisci auplně wšechny řeči zapisují. Sezení počíná každodenně o 10. hodině a skončíwá se obyčejně w 2[půl ] po polednách, welmi často ale mnohem později, tak někdy až we 4 neb 5. Psaní ale, které se zde we Wídni o [ půl]5 na počtu odewzdá, přijde druhého dne asi w 4 hodiny odpoledne do Prahy, a tedy by zpráwy o jednání sněmowním pondělečním mohly být již we středu ráno w Národních Nowinách, kdyby totiž tyto zpráwy hned w pondělí do [ půl]5 mohly být napsány a poště odewzdány. To wšak není wždy wěc možná, obzwláště když se sněm později skončí. Německé časopisy mohau owšem zpráwy swé mnohem rychleji zhotowiti, proto že stenografowé wšechny řeči již zapsány mají. Do češtiny se ale teprwa musejí překládati, k čemu arci mnoho času zapotřebí jest. Jsa zde co deputowaný přítomen, snažím se tedy nyní hned po sněmu aspoň nejdůležitější wěci w krátkosti sestawiti a již téhož dne poště odewzdati, zewrubnější zpráwy o celém jednání ale teprwa druhého dne odeslati se mohau. Kdo wůbec těžkosti zná, s kterými časopisectwo naše české potud zápasiti musí, tomu nebude zapotřebí wykládati obšírněji tuto záležitost. Že jsem ale o ní w listech těchto nyní zwláště zmínku učinil, stalo se hlawně za příčinau Pražského Wečerního Listu, a sice č. 45 od 14. srpna. Tam totiž referent p. Slawomil W. dosti neslušným způsobem Národním Nowinám wytýká, že prý we zpráwě swé o jednání sněmu dne 10. srpna wynechaly řeči a náwrhy pánů Herndla a Umlaufta. Neslušným jmenujeme způsob ten p. Slawomila proto, že nedůstojno jest řádného člowěka, aby hned jinému bez podstatných příčin nějaký nepoctiwý a neliberální aumysl podkládal. Co se dosawadního směru Národních Nowin týče, můžeme se odwolati na swědectwí celého českého národu, jestli jsme posawad práwa a dobrý byt lidu našeho rolnického wždy nehájili proti wšem útokům aristokracie a bürokracie. Strany záležitosti poddanstwí podáno jest na sněmě říšském asi 60 rozličných náwrhů, a řečníků se tolik shledalo, že není ani potřebno wšechno jednání doslowně wypisowati. Zpráwy o říšském sněmu do Národních Nowin spisují se zde we Wídni z části ode mne samého, z části od jiných pomocníků mých pod mým dohledem, a ačkoli jsem dne 10. srpna w komoře a we Wídni přítomen nebyl ( neboť každému známo jest, že jsem téhož dne w Praze byl za příčinau záležitostí redakce ), a tedy tato zpráwa bez mého wplywu do Prahy zaslána byla, mohu se přece proti takowým neslušným wýčitkám p. Slawomila osprawedlniti tím, že ty samé myšlénky, které pan Herndl a Umlauft dne 10. srpna w komoře pronesli, již dříwe w Národních Nowinách a jmenowitě w řeči pana Kudlicha ( N. N. č. 103 ) wytištěny byly, a že tedy žádná slušná příčina nebyla, wykládati redakci Národních Nowin ono wynechání řeči p. Herndla a Umlaufta w ten smysl, jakoby se radikálnosti jejich obáwaly!! Nechceme nikdy liberálnost swau na ujmu jiných wychwalowati, a přáli bychom si srdečně, aby také Wečerní List ( rozuměj aspoň p. Slawomila ) nechtěl si pro sebe snad zwláštní privilegium liberálnosti osobowati. Každý jde zajisté swau cestau, a kdo dowedl za staré despotické wlády liberálním býti, nemusí se nyní w čas konstituce od p. Slawomila liberálnosti učiti. Přáli bychom si také, aby naše časopisectwo w dobrém míru wedle sebe stálo: my Wečernímu Listu jeho způsob wždy ponecháme a přejeme, držíce se swého a myslíce sobě, že i Wečerní List dobře učiní, nechá-li nás na cestách našich pokojně a bez urážek kráčeti. We Wídni 17. srpna 1848. H. Borowský.", "id": 1399}
{"text": "24. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [politická glosa], Autor: Havlíček, Karel\nFrankfurtské ministerstwo učinilo wypsání berně na německé loďstwo. Celý prwní náklad je 5,250.000 zl. Podlé rozwrhu má Rakausko přispěti s 1,566.138 zl. Krásná to fantasie o marnotratnictwí našem, že bychom chtěli wyhodit půl druhého milionu do wody. Nechť si pro ně přijdau.", "id": 1400}
{"text": "24. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Slovo redakce], Titulek: [O Janu Sidonovi], Autor: Havlíček, Karel\n* * * H. B. Poslanec okrsku Jičínského p. P. Jan Sidon, gym. katecheta Jičínský, poslal redakci těchto nowin welmi obšírné, a pokud saudíme, dosti hrubé wyjádření proti zpráwě p. Slawomila W., kterauž o Wídni podal Slowanské Lípě, we kterémžto wyjádření spolu p. P. Sidon sám sebe wychwaluje. Redakce Nár. Nowin nemůže takowé wyjádření p. P. Sidona proto přijmauti, poněwadž se s prawdau nesrownáwá. Nám weškerá činnost p. P. Sidona na říšském sněmu příliš dobře známa jest, a nemůžeme o ní mnoho pochwalného pronésti, ačkoli snad p. P. Sidon w saukromých listech ke swým komitentům sám sebe notně wychwalowati neopominul. P. Sidon kromě pošetilé marnosti sotwa čím jiným se wyznamenáwá, a zwláště w posledním čase bylo chowání jeho takowé, že se we sboru českých poslanců o to jednalo, aby p. Sidon ani do porad připuštěn nebyl, poněwadž někdo wždy – podiwným způsobem – našim parlamentárním a národním nepřátelům wšechno zewrubně zjewil, oč jsme se my důwěrně mezi sebau usnesli. Také byl p. Sidon přičiněním p. Löhnera wywolen za místo-předsedu jednoho oddělení we sněmu: proč? – newíme my, ale za to snad wí p. Sidon. Konečný úsudek náš o p. Sidonowi nebude nikdy jiný, nežli že se co do schopností swých sotwa za gym. katechetu, nikdy ale za poslance na sněmu nehodí. Co se jeho charakteru týče, o tom snad ti, kterým osobně znám jest, lépe wěděti budau. Prosíme ale snažně, aby to, co jsme o p. Sidonowi jakožto swé upřímné přeswědčení pronésti museli, nikterak nebylo na ostatní posud we Wídni meškající české deputowané pp. Sadila, Loosa a Šemberu potahowáno, kteří jsau w každém ohledu řádní mužowé a upřímní wlastenci. Přejeme jen srdečně, aby i oni tři již co nejdříwe Wídeň opustili, jsauce přeswědčeni, že swým dlauhým meškáním we Wídni sami proti swému úmyslu chybují.", "id": 1401}
{"text": "14. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Sebrané modlitby., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. Sebrané modlitby k uwedení maličkých k pobožnosti domácí. Dárek dítkám školním od P. Josefa Fišera. W Jindřichowu Hradci. Tiskem Aloisia J. Landfrasa. 1846. malá 24. 64 sr. za 6 kr. stř. broš. Malá úhledná knížečka, tištěná latinkou welikým zřetelným tiskem a nowým musejním prawopisem. Modlitby w ní obsažené jsou welmi dobře wolené a dítkám přiměřené, tak že ji wšem welebným pánům katechetům odporučiti můžeme. Pana wydawatele za jeho úsilí, aby se modlitby dětem při wnitřní dokonalosti i w dobré formě podáwaly, welmi chwálíme.", "id": 1402}
{"text": "8. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Uhry, Titulek: [Nové zprávy o Slovenském povstání], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] Dnes teprwé jsme dostali Pešťanské nowiny od 3. října, a to jen půl archu. Sazeči i redakce musí dělati službu wojenskau a odložiti nowiny stranau. W sezení sněmovním dne 1. října četla se zpráwa maďarského wůdce Mogy z táboru Šukoróského od 29. září. Jelačić udeřil u Welemce toho dne o 10. hodině ráno na prawé křídlo maďarské s 5 bataillony a jednau batterií. Boj trwal dwě hodiny. Horwaté museli ustati. Jakau důležitost boji tomuto přikládati sluší, o tom swědčí konec Mogowy zpráwy: „ Ačkoli wojsko naše auplné wítězstwí obdrželo, zachowawši se we swém prwním postawení, je přec z wojenského hlediska aučinek boje tohoto nepatrný. Naproti tomu wšak působilo welice na naše nowé wojáky, kteří w prwní půtce z postawení swého wyhnati se nedali. “ Po půtce této bylo uzawřeno přiměří, kleré Jelačić skrze majora Ivánku, jež byli Horwaté zajali, wyjednati dal. Příměří toto došlo dne 2. října wečir o 6. hod. ku konci. Maďaři použili tohoto pochwílí k sbírání nowých sil a ke cwičení. Generál Moga je ustanowen za náčelníka tohoto nowého wojska, které wšak welmí špatně jest opatřeno, jsauc wětším dílem boso a letně ošaceno. Také zbraně se nedostáwá, ba ani potrawy není dostatek. ‒ Nešťastný hrabě Oedeön Ziči, druhá to oběť maďarského fanatismu, byl prý, wyhledáwaje s hraničarským strážmistrem, od wlastních swých poddaných uchwácen a weliteli ostrowa Čepelu wydán. Jak tento statečný muž s ubohým naložil, je již známo. Ale den pomsty nemine, a Uherko bude krwawé slze proléwat nad záhubau, kterau Košut a jeho příwrženci na krásnau wlast uherskau přiwedli. ‒ Horwatské wojsko, když k Rábu přitáhlo, wzkázalo Rábským, že nepřichází jako nepřítel, ale jako přítel Uher. Na to hned byli wšade bílé korauhwe wywěšeny, a Horwaté obsadili pewnost w pokoji. Prowolání bánowo působí w tamním okolí welmi dobře. Stejného aučinku došli we stolici Mošoňské ( Wieselburg ), obilní komora Uhrska i Rakauska. Ozbrojení sedláci hned se domů wrátili, když widěli, jak dobře s Rábskými se zachází. Hotowost wojenská ( landšturm ) se rozešla, a dne 4ho obsadili Horwaté zcela pokojně i město Mošň [ Mošoň ], a tím si ubezpečili spojení s rakauským wojskem, které již počtem 40.000 Jelačićowi na pmoc [ pomoc ] táhne a již snad Břetislawu obsadilo, ačkoli tam 4ho, dowěděwše se o wzetí Mošoně, lodní most ubaurali. Dne 3. října bilo se w Trenčíně opět na poplach. Objewili se totiž haufy ozbrojených slowenských sedláků. Powstání na Slowensku ale neřídí bezprostředně ani Štúr, ani Hodža, ani Hurban, kteří se podlé jistých zpráw žiwi a zdráwi we Wídni nacházejí.", "id": 1403}
{"text": "19. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 16. srpna. ( Dálší rokowání o poddanstwí. ) Gredler, adwokát z Tyrol: Práwo, žádati náhradu, nedá se upříti, to je nad wší pochybností; lituje jenom, že to w Kudlichowu náwrhu wysloweno není. Že poddanost padnaut musí, w tom jsme wšickni srozuměni, ale tážu se, jak má padnaut? Máme již s tím spokojeni býti, když hlawu od trupu oddělíme, bez dálšího wyšetřowání, bez bližšího rozbírání práwních poměrů? Má konfiskace jmění značného počtu občanů býti prwní známkau našeho žiwobytí? Slunce swítí nad dobrými i zlými; tak má také slunce swobody záři swau blahodějnau na wšecky občany rozlíwati. W tom záleží prawá swoboda, že dowoluje každému swau sílu rozwíjeti, na to se má ohled bráti. Kupuje-li někdo statek, nehledí jenom na polnosti, nýbrž hlawně na powinowanost, pačí oboje, a cena obau jest cena statku; o tato práwa na praestace měli by se majetníci takměř olaupit? ( Hoho! ) Jmění zůstáwá jměním, buďsi w jakékoliw podobě, wždy jest před zákonem rowné, wždy zůstáwá tim noli me tangere společnosti. Jak mile je Rubikon překročen, je Řím ztracen. Připustím-li to w tomto pádu, proč bych plnil jiné powinowání, proč platil činži, nájem atd. Uwádí-li kdo, že w Haliči byla robota darowána, že s wděkem byl přijat tento dar, nemám nic proti tomu, ale darowat může jen majetník. Ale s cizím jménem dle swé wůle nakládat, k tomu nemá shromáždění práwo. My jsme tu saudcowé, máme rozhodnaut nad jměním třetích osob, které tu ani zastaupené nejsau. ( Oho. ) Shromáždění tu sedí, by rozhodlo nad swými protiwníky, dlužník má být saudcem we wlastní záležitosti. Prwní powinnost saudcowa je sprawedlnost; on má wýnos dát podlé aktů a stáwajících zákonů. Že powinnosti poddaných nesprawedliwé jsau, to se může jenom twrdit, nedá se ale dokázat. Nejlepší by bylo k rozřešení této otázky, by se strany samy smluwily, k tomu se ale nedají přemluwiti; musí tedy stát dle swého jus eminens w to kročiti. Owšem náleží státu práwo expropriace, ale jen z ohledu státních wýhod, a to ještě jen proti náhradě. Nemyslím, by sedlák, ač ten nejwětší užitek z toho potáhne, sám nahražowal; neb i stát tu získá, neb mohowitost se tím rozšíří; pak ale – třeba se důwod tento paradoxním zdál – ať přispěje stát též částku náhrady z pokuty, že tyto poměry tak dlauho trpěl, že to nechal k nejhoršímu přijíti. Ostatně zrušení poměrů těchto přináší jenom prospěch pro nynějšího majetníka, ale wěc opráwněného utrpí na wěky. Ale není dost na tom, i jiné interessy jsau w nebezpečí, myslím požadowání wěřitelů, na panstwích jsau pojištěné peníze sirotčí, spořitelní atd. Ostatně myslí, že i selský staw bude chowat w ňádrech swých Boha, připomínajícího mu: „ Nepožádáš jmění bližního swého. “ ( Wšeobecný smích. ) Rozhodne-li se, že nemá být náhrada dána, pak se musí wšecky § §. s krádeží w zákonodárstwí smazat ( sikot ), a nezbude nic, než trestnice otewřít a zatknuté dáti na swobodu. ( K pořádku, k pořádku! Sikot náramný ze wšech stran, řečník jde na swé místo, sikáním doprowázen, jen 2 ruce w centrum tleskají. ) Goldmark činí náwrh, by se debatta uzawřela, by žádný wíce co řečník se nemohl dát zapsat; jeť jich již 49. Komora ten náwrh přijala. Bittner lituje, že Kudlich to dítě hned prawým jménem nejmenowal. Wždy mluweno: Princip se musí wyslowit; ale což tím sedláku pomoženo? I kdyby bylo powětří tak zdrawé, žeby mohl sedlák jedině od powětří žiwu být, od principu sotwa bude moci. Dokázáno je sice, že práwa ty z časů pochodí, když statkář poddaným ochranau byl, třebas jenom proti swým saudruhům. Tenkrát musel sedlák za tak krásnau ochranu platit. Když ale stát se stal záštitau wšech občanů, nepřestala wrchnost, si nechat platit. Wrchnost brala bezpráwně takowý plat, je tedy k náhradě powinowána. Sedlák musel za ochranu platit šlechticowi, platí-li pak nyní šlechtic sedlákowi? Neb čí jsau to syny, kteří na bojištěch krew swau proléwají? Nenáleží sedlákowi stejným práwem náhrada? Nechá-li se wrchnost w požíwání swého nesprawedliwě dobytého jmění, pak se nesmí také laupežníkowi kořist odebrati. Kdo w čas wálky dá sedlákowi náhradu, když mu stawení wyhoří a osení se pošlape?. Než byla železnice stawená, stála hospoda na Brněnské silnici 20.000 zl, teď nestojí ani za 5000. Kdo hospodskému to nahradí? A také jsau na těch hospodách dluhy a sirotčí peníze; či snad, a tomu se to podobá, je náhrada jen pro boháče? Naše revoluce jest nejnowější událost, tisíce řemeslníků přišlo ní na mizinu, tak že jim jen čest w těle zbraňuje, by nežebrali. Tisíce dělníků bylo z práce propuštěno, dostali nějakau náhradu? Kdo dal fabrikantům náhradu, když stroje jejich byly roztlučeny? Když ale chtějí jen boháčům dopřát náhradu, tak se bude naposled žádat, by bankýrům nahraženo bylo, kteří při nynějším špatném kursu tolik ztratili! ( Hřmotný tleskot. ) Nahražowání je nepolitické, neb se obohacuje nepřátelská kasta, a polní wůdce, který nepříteli swému potrawu poskytuje, je jmín za poctiwého sice, ale také za hlaupého. Nahražowání je také nemožné. Peníze má sedlák welmi zřídka. Robota líhne také na domkáři. W morawských horách wydělá člowěk denně 2 kr., to dělá ročně 12 zl., a robota jeho obnáší 9 zl. Ostatně má také wrchnost powinnosti, které odpadnau; tedy také powinnosti z druhé strany odpadnauti musí. Máť patrimoniální auřady, jestli ty se jí nechají, a třeba wšecko ostatní wezme, jest za 50 let opět na tom stupni, co nyní. Lid wí, že za 50 let swé powinnosti o půlku zmenšily a swá práwa w té míře rozšířily. Jsem tedy pro zrušení bez náhrady. A ať se hlasuje woláním jmen, lid swým nepřátelům odpustí, a kdyby se mělo něco státi, tak hlawy těch beztoho za wíc nestojí, než co anatomie za ně platí. ( K pořádku, k pořádku! Hluk po celém sále, tleskot a sikot. President napomíná galerie, že nebude nepořádek trpět. ) Wiser: Základ státu jest majetnost; ze šetření toho práwa pochodí wšecky ostatní cnosti. Kdo se dotýká jmění, ten boří stát! Poplatky z poddanosti wyplýwající náleží též do majetnosti. Pro nynější časy se ale wíc nehodí, tedy se za ně musí dát náhrada. Šuselka widí jak w celém žiwobytí člowěka také zde ten skormaucující rozdíl mezi myšlénkau a skutkem. Když prý se náwrh činil, bila hodina poswěcení sněmu. Genius času se tu byl uhostil a wywolil wýznamně dosti za swého tlumočníka nejmladšího auda 430 shromáždění. Kdyby tehdáž citu se byla dala praktická platnost, byl se princip wyslowil, pak ministerstwu neb komissí wypracowání náwrhu uložilo, nebyl by zmizel ten krásný dojem. Ale nadšení to nebylo skutkem, genius zmizel, a strašidla starých bürokratických časů se opět objewily, tak že se kdosi lekal, že bude zapotřebí káznice otewříti. Mluwí se o dobrodiní a darech selskému lidu. Co den se tu zmáhá bürokratické smejšlení, jakoby tu byl robotní auřad, a sedláci za dweřmi poníženě prosili, a panu wrchnímu se ještě neráčilo. Zde se nejedná o dobrodiní, nýbrž o práwo. Ewropa prohlásila swrchowanost národů, a rolnictwo činí wětšinu této souverenity, kterauž my hájíme, ačkoliw býwalo menšinau. Domníwají-li se ale naši wzdělanci, že, když pro sedláka co činí, mu dobrodiní prokazujau, tak jsau na omylu, tenkrát konají jen powinnost wděčnosti. Je-li wzdělaná třída kwětinau společnosti, tak nesmí kořene zabudnaut, který ji žiwí. Jako kwět kořenu neprokazuje dobrodiní, nýbrž naopak od bláta zamazaný kořen kwětu šťáwu přiwodí, tak také opowržený sedlák wyšším stawům. Rolník se podobá rodině, která si wšecko odpírá, by jen mohla syna dáti na studie. Rolník nese wšecky břemena, je od wšech wyšších radostí odmrštěn, by jen wzdělaný se pro swau úlohu připrawiti mohl. Tedy má wzdělanec wděčným být k rolníkowi, a ne se podobat synáčkowi, který, sotwa si kancelářské péro za ucho zastrčil, již stawem pohrdá, který ho zplodil. Newděčností ale nazýwám to, k trpěliwosti napomínat. Práwě proto, že sedlák dlauho čekal, nemá déle čekat. Kdo zde mluwí o strpení, zapírá swůj půwod. Co by byli Wídeňané dělali, kdyby se jim bylo řeklo: Wy máte poznenáhla býti swobodni; máte pomalaučku dostati swobodu tisku, až jen se zákon wyhotowí. Wídeň ale a zástupníci provincí prawili: „ My chceme hned swobodni býti! “ Má-li se sedlák nechat čekati, tak se to bude zdáti, jakoby jen wyšší stawowé pro sebe swobodu žádali. Reforma ale musí být auplná, wšeobecná, musí býti pro sedláka i pro dělníka. To je bídná revoluce, která trpěliwost káže, revoluce sama jest produkt netrpěliwosti. S bauřliwau netrpěliwostí, zbraň w ruce, w hluboké noci šlo se k ministrům, a nikdo w tomto sále newyřkne nad tímto aktem swau nelibost, jinak by musel odsud se kliditi. Jinak bychom měli sice říšský sněm, ale pěkně wedle w rytířském sále byla by prwní komora bujného oře myšlének za uzdu držela. Buď co buď, jen chutě k skutku; ten nepřijde k předu, kdo se do akt zahrabe, nýbrž ten, který je překročí. I tam, kde by jen wajíčko mělo být dáno, musí to přestati, neb poddanost musí wyhlazena být. Kdo o trpěliwosti mluwí, podobá se tomu, který uzel, nímž člowěku kolem krku prowaz přiwázán, rozříznauti nechce, nýbrž tak dlauho se s ním muckuje, až je ten uškrcen. Jen přeřízněme uzel, a prwní dech bude modlitbau za ochrance. – Hrozby se tu nechaly slyšet, ano i sám řečník stejné se mnau barwy dopustil se takowé neslušnosti; proti tomu protestuji. Nechť přijdau s bajonetty neb s kosami, wyslanci budau klidně na swých sedadlech seděti, a raděj umrau, než by popustili. ( Tleskot. ) Jen když budau mít to wědomí, že jako zástupníci w demokratickém smyslu swau powinnost wykonali. W sále a mimo sálu budu působit, by se stala náhrada, aniž by sedlák krejcaru platil aniž se daně zwýšily. Když má stát prostředků, a já jich několik ponawrhnu, tak buďtež k tomu konci použity. Když ale stáwá tak welkosrdečných sedláků, jako jsau komitenti Trojanowy, tedy je srozuměn, by sami platili. Mnoho se nechá privátně wyjednat, a lépe nežli zde, ale pro Bůh, upusťte od pathosu, s jakýmž neustále o respektu k majetnosti wrchnostenské se deklamuje, a s oným sedláka, sta let potlačeným, se opowrhuje. ( Dokončení. ) Dne 17. srpna. Zimmer táže se ministra wojny, hodlá-li rakauské ministerstwo dle obdrženého nařížení z Frankfurtu wyprawiti wojsko swé proti Dánům do Šleswíku a Holštýna? Latour, ministr wojny: Owšem ministerstwo takowý rozkaz skutečně obdrželo; awšak od té doby, co se stal J. W. C. arcikníže Jan spráwcem říše německé, toto celé tažení do Holštýna zatím odloženo jest. Dále ještě ministr wojny podal některé zpráwy na dříwější interpellace strany krutého jednání rakauského wojska we Wlaších, z kterýchžto zpráw jewí se, že takowé ukrutnosti se buď zcela nedály, buď také zas přísnost dle wojenského práwa potřebná byla, což tuto obšírněji wypisowati nehodláme. Sierakowski táže se ministra wojny, jakým způsobem se to mohlo státi, že wojsko rakauské wýwodu modenského, jenž pro ukrutnost swau od lidu wyhnán byl, opět chce Modenským mocí wnutiti, kdežto přec w trůní řeči před celým sněmem wyřknuto jest, že wojsko we Wlaších nečelí proti swobodě národu wlaského. Latour: Wýwoda modenský nacházel se u wojska rakauského, a když k wůli potřebným strategickým pohybům jedna část wojska našeho musela překročiti hranice modenské, a lid wenkowský ( wesnický ) wšude s welikau radostí nejen wojsko naše přijímal, nýbrž i wýwodu swého býwalého si žádal, tu se tento, pozoruje náklonnost lidu, nawrátil. (!!? ) Na lewici a leckde jinde bylo widěti mnoho twáří, které se srdečně smály této náklonnosti lidu modenského k wýwodowi nedáwno wyhnanému. Löhner tázal se ministrů, co se děje we wyšetřowání guvernérů býwalých benátských, totiž wojenského Zichy-ho, jenž posud w Olomauci we wězení jest, a civilního gubernátora Baldiho. Ministři: že se muselo čekati na swědectwí p. Martiniho, jenž práwě teprwa nedáwno we Wídni mohl wyslechnut býti, a že také strany civilního gubernátora bude zwláštní komisse celau wěc wyšetřowati, aby se ukázalo, jak dalece se oba gubernátorowé zrády dopustili. Nyní ale nastala důležitá pro nás interpellace. Brauner: Ze wčerejších řečí pana ministra záležitostí wnitřních pozorowal jsem, že sněmům provinciálním, které se posud drží, nepřipisuje jinau moc, nežli připrawowati práce pro říšský sněm. Týká-li se to jen takowých sněmů, které se dle obyčeje před 15. březnem obwyklého jenom od privilegowaných a uniformowaných sněmowníků drží snad jen s nějakým malým a nepřiměřeným při weškém stawu městského a selského, nemám nic proti tomu, a žádal bych jen pana ministra, aby se o tom zřetelně wyslowil. Platí-li to ale wšeobecně, tedy také o českém sněmu, jenž založen jest též na swobodných konstitučních základech jako sněm říšský, a od J. W. C. s řádnými podpisy odpowědných ministrů jakožto sněm konstitující na den 20. čerwna wypsán jest, tu bych owšem žádati musel, aby se předložily spisy, které by snad odpowědi na dwě známé české žádosti březnowé a císařskau w nich wyslowenau wůli měnily neb ničily. K otázce této nepohnula mne snad tauha nějaká po separatismu, přiznáwám se auplně k zásadě, že se Rakausko ne přednostmi jednoho národu nad druhým, nýbrž jen rownopráwností wšech zachowati a utužiti může. Dobblhof: To, co jsem wčera pronesl, wztahowalo se jen na sněmy, které nyní pohromadě jsau, nikoli na český sněm, poněwadž ten posawad pohromadě nebyl. Ostatně mi není nic powědomo, žeby strany sněmu českého byla wláda od té doby nějaký těmto předešlým ustanowením protiwný krok byla učinila, a nemohu tedy také žádné takowé spisy předložiti, poněwadž žádné nejsau. ( O této wěci bohdá wíce promluwíme. ) Po té následowalo obyčejné jednání, přednesy o zkauškách woleb a dálší řečnění w záležitostech poddanstwa, o němžto zítra zpráwu dáme. Dnes odpoledne o 6. hod. bude obnowené wolení předsedy sněmu a dwau jeho náměstků. Mluwí se o tom, že někteří Čechoněmci hlasy swé Šuselkowi dáti obmýšlejí a w tomto smyslu i mezi Poláky werbují. Pěkný by to byl president p. Šuselka! H. B.", "id": 1404}
{"text": "26. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Mocnost zákonů v S. Amerikánském soustátí., Autor: Havlíček, Karel\nMocnost zákonů w S. Amerikánském Saustátí. W Nowém Orleans’u seděl advokát Steel we swé kanceláři naproti mladé paní neustále slze ronící, wedle níž stál kapitán B., tlumočník její, jelikož anglicky neuměla. „ Upokojte se paní, “ prawil advokát. „ Pomohu Wám. Kdyby zákony naše jen šawlí we wážnosti udržeti se daly, směle bychom mohli tyto drahé úpisy swobody naší do ohně whoditi. “ I položil při tom ruku na skwostný wýtisk zemského zřízení Am. Obcí řka: „ Kniha tato wáží u nás wíce než wšechny ostatní! – Ale wyložte mi, pane kapitáne, wěc tu ještě jednau důkladně. Račte, wzácná pání, býti pokojná! – okáži těm pánům našim od šawle jediný jen článek zákonů našich, a že jim hned zrak přejde! „ Wilím Arnold “, wyprawowal kapitán, „ manžel této paní wystěhowal se as před osmi měsíci sem do Ameriky, choť swau zatím doma ponechaw, poněwadž dříwe zde statek nějaký kaupiti, a ji pak w přihotowenau domácnost powolati hodlal, aby jí uspořil nesnáze spojené se začátečním osazowáním. Neštěstím ale utonula mu spolu s parní lodí w řece Mississipi wšechna majetnost, ano i hotowé peníze, tak že sotwa nazpět do Orleans’u se dostal, kde pak žádného nenalezna přítele, do wojska wstaupiti musel. Dříwe wšak ještě, než se to stalo, psal pro manželku, která také hned na loď w Bremách wstaupiwši šťastně se sem dostala. Jaká to ale bolest pro oba manžele, když se takto shledali! Plna oddanosti chtěla paní Arnoldowá manžela swého prowázeti, který z wážnosti k ní dowoliti to nechce. Rád by nyní z wojska wystaupil, jak ale wíte, musí zde každý woják pět let slaužit. Račte tedy poraditi a pomoci! “ Advokát zatím hledal spěšně a nedočkawě w řečené knize, až konečně potřebné místo nalezna, kapitána se otázal, jak dlauho p. A. před wstaupením do wojska w Am. Saustátí se zdržowal. „ Asi šest měsíců “, zněla odpowěď. „ Dobře, tento zákon zde platí, a p. Arnold bude z wojska wyproštěn. “ Na to četl: „ Zákonem také budiž, aby k wojsku zwerbowán býti směl toliko rozený Američan, neb ten, kdo již pět let we spojených Obcích bydlel a zdomácněl co občan náš. “ Pak písaře swého zawolaw nařízowal mu: „ Wyhotowte Writ of habeas corpus, aby Wilím Arnold, u čtwrtého pěšího pluku proti zákonu zdržowaný, zpět wydán byl – žiw nebo mrtew. Spůsob znáte. Dejte to od okresního saudce podepsati, a obstarejte konstabla ( sluhu saudního ), ten ať to hned zítra ráno wykoná. “ – – Toho práwě času wálka byla již po deset let s indiány we Floridě, a president Tyler, muž rázný, žádaje jí konec učiniti, se wšech stran tam wysílal wojsko, z něhož také řečený čtwrtý pluk w Orleáně se zdržowal, čekaje jen na přeplawení. Této krátké doby použíti chtěl prozatimní pluku wůdce, major, aby měšťanům wštípil úžas nad pořádkem mužstwa swého. I držel na náměstí druhého dne po wýjewu u advokáta Steela wojenské cwičení! 240 Welmi rozdílně působilo toto neobyčejné blýskání na měšťany Nowo-Orleánské. Některé těšily strakaté uniformy, blyštící se zbraň a lidské postawy, pohybující se na pokřik důstojníků. Druzí widěli w tom jen marnau chlaubu wojenského lidu, jaká by se neměla trpěti, a zarputilí republikáni prawili, že to zawání milicí ewropejskau atd. „ Jaké mají ti lidé práwo, roztáhnaut se po celém náměstí, tak že každý kdo wí kam zacházeti musí? “ hulákal pekař nesa w koši chléb. „ Zadám zítra žalobu proti komandantu “ prawil hospodský, u jehož dwéří lewé křídlo pluku stálo. „ Moji hosté sem nemohau zawdati si. “ We S. A. Saustátí neradi občané we wojsku slauží. Ačkoli žold welmi znamenitý jest, přece jsau zas jiné wýžiwy a wýdělky ještě skwělejší, a tím se stáwá, že jenom lidé nepracowití atd. do wojska nejwíc wstupují, pročež také žádné wážnosti nemá. Rozumí se tedy, že w čas potřeby tím méně se hledí na cokoli při sbírání wojska, a i onen zákon swrchu uwedený zanedbáwá se jako newědomky od úřadů wojenských i občanských. Tak byl také Arnold odweden. Nyní při parádě stál w druhé řadě čtwrtého pluku. Co zatím wojáci cwičeností swau blýskati se museli, dral se mužský množstwím lidu ku předu, a wážně docela si wykračowal mezi majorem a řadami, namíře k prostřední jedné setnině. Muž tento, jenž bez opowědění a omluwy proti wojenskému mrawu se prohřešil, wejda drze mizi komandanta a pluk jeho, byl wtělený prawdiwý Yankee ( přezdíwka S. Amerikánů ). Na sobě měl ošumělý frak s blýskawými knoflíky – lokte buď odřené neb roztrhané – nebylo to dobře znát – spodky byly modré a dosahowaly jen po lejtka; klobauk seděl do zadu k prawému uchu nakloněn, jako na hlawu jen whozený, dno se trochu bořilo; botám již dáwno se černidla nedostalo, a měly opět půwodní koženau barwu. Prawá ruka kejklala se sem a tam jako kýwadlo u hodin, lewá pak wězela w lewé kapse, a z prawé swinutý papír wykukowal. – U nás by jej drželi za tuláka neb towaryše, který již několik týdnů w práci nebyl. A wšak muž tento nepatrný w špatném fraku ale zákonní wážností ozbrojen, směl hrdému majoru w krásné uniformě před řadami pluku jeho poraučeti. Byltě to konštabl ( sluha práwní ). Major sotwa člowíčka toho spatřiw, kázal mu okamžitě se wzdáliti. On ale ani se hrubě neohledna, kráčel swau cestau zrowna před řadu, pozdwihl rámě a uchopil za rameno jednoho wojáka – Arnold to byl – a wytáhl jej z řady řka; „ We jménu Obcí! “ Celý bez sebe se major přiřitil: „ Co chlape? co se to opowažuješ...? “ – wztekem nemohl dále. Docela lhostejně wytahowal konštabl řečený papír z prawé kapsy, pewně při tom drže wojáka druhau rukau za rameno, – pak rozwina papír rozestřel jej majorowi před očima. „ Uctu, majore, k zákonu w jehož jmenu zde jednám! “ Major zlostí jen kypěl. „ Nemohl jste přijít do kasáren a odtamtud si muže wzít, musíte mi tropit ostudu při weřejné parádě? “ „ Mám nařízení, Wilíma Arnolda, proti zákonu we wojsku zdržowaného, kde jej napadnu, buď si to w lese, w poli, w horách, w dolinách, na zemi neb na moři, na řece neb na jezeru, w městě neb we wsi, w chatrči neb paláci, na korábu neb kocábce zatknauti, a osobně dodati do kanceláře okresního saudce, žiwého neb mrtwého ( takowá jest formule úřední ). – Wary tedy, ať powinnost swau wykonám, sice ještě Wás zatknu. “ Dobře znal major zákony, a wěda, že by mu zde důstojenstwí nic nepomohlo, neodporowal dále zákonní mocnosti měšťanské. Konštabl odwáděl wojáka – ale opět jej rozlícen zastawil major. „ Stůj! Zbraň a šat přináleží Spojeným Obcím, ty zůstanau zde! “ „ Ručím za to, že beze škody nawráceny budau! “ odpowěděl konštabl. „ Nikoli! “ zwolal major wztekle, „ zde, tuto ať je nechá! Desátníku, strhejte mu šaty! “ Několik desátníků hbytě na rozkaz tento přiskočiwších odňali Arnoldowi zbraň a strhli mu uniformu. Posléz přinutili jej na zem sednauti, a staženy mu jsau spodky, střewíce, punčochy a wšecko ostatní až na košili – bylať jeho wlastní. To se dělo při hlučném jásání lidu, a konštabl se založenýma rukama lhostejně se na to díwal. Když byli hotowi, pojal swlečeného pokojně za ruku, a odwáděl jej při neustálém potlesku a pokřiku lidstwa w košili odtud. – Jiný kraj, jiné obyčeje!", "id": 1405}
{"text": "26. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Vzdělání vzdělavatelů]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. Následující listiny zaslány nám jsou s tím doložením, že se za prawdiwost ručí; abychom si o wzdělání některýcb wzdělawatelů národu dobré ponětí utwořiti mohli. Klademe je zde ne pro příklad, nýbrž pro wýstrahu. Wyzwědčení. Níže psaný dáwám; N. ceřy po zemřelem Janowy N. Sausedu w N.; že ona skrze celý ten patřícy čas pilně nejen patříc do školi; ale y také pílně na Opakujícy hodiny wše wikonawalá, wzlášt pak wždy w náboženstwí a w mrawném chowání se zaměstknáwala. W N. dne 10. Cerwence 1842. ( L. S. ) N. N. učitel. II. Exemplář. Wyswědčení. Níže psaný dawá N. N. který skrze tento cely patřícy čas nawštěwowaní školi pilny byl; jakož y také na Opakujícy hodiny patřícy čas wše wykonal; při čemž wždy mrawný a pilny jak we škole tak w Chrámě Páně se wzdy chowal. W N. dne 24. Maje 1843. ( L. S. ) N. N. učitel.", "id": 1406}
{"text": "12. červen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Takto praví jistý neznamenitý mudrc, Autor: Havlíček, Karel\nTakto prawí jistý neznamenitý mudrc: Nelekej se synu můj, když na sobě pozoruješ poctiwost, upřímnost, náklonnost k někomu a jiné těm podobné wlastnosti: lépe bys owšem bez nich swětem prošel, ale i s nimi se přec nějak protlučeš. Diwná wěc na swětě, že se za dobrá předsewzetí žádné náhrady nedáwají, zlí wšak úmyslowé již trestání býwají?! Pro jednu wěc litowal jsem wšechny weliké muže minulých časů ‒ že je smějí posuzowati profesoři wšeobecné historie na uniwersitách i na lyceích: a pro jednu wěc blahoslawil jsem wšechny weliké muže našich dob ‒ že je nesmějí posuzowat profesoři na uniwersitách a na lyceích. Dlauho jsem zkaumal, ale wyskaumati nemohl dwě wěci na tomto swětě – dí tentýž neznamenitý mudrc ‒ předně proč jsau sklenáři na ulici tak zdwořilí, že se wyhýbají zdaleka, a za druhé proč jsau mlynáři a krupaři tak nezdwořilí, že se jim každý wyhýbati musí? Pamatuj synu slowa má, a nepohrdej jimi: kdo sám spáwá do 9 hodin, ať se nediwí, kterak jiný spáti může do 11 hodin. Hrdost je básníku přirozena ‒ synu můj ‒ jak se má klaněti tworům, kterých si do swých nowel dle libosti nadělati může? W jedné wěci zřízen jest žiwot ženský dle swatého písma. Dělí se totiž také na dwě části: prwní do příští messiáše, a druhá od příští jeho až ku konci. Pozorowal jsem dlauho osudy ženských i mužských a shledal jsem nesprawedlnost welikau. Žena, když ztratí miláčka srdce swého, opláče jej w zármutku a w tichosti sama, a není kdož by ulewil hoři jejímu: ale muž popíše ještě neštěstí lásky swé w dlauhých básních a mnohými werši a způsobí si ještě za to sláwu před lidmi. Kdo jest úplně pánem nad sebau, nedokazuje tím, že jest welkým pánem, nýbrž že má malé panstwí: prawil onen neznamenitý mudrc, ale mnozí neporozuměli slowům těmto. Wlastenectwí, láska k wlasti jest oheň: jenom někteří jsau hlawněmi, uhlím, dříwím, které hoří: druzí wšak a ostatní buď se jen při tom ohni shříwají, aneb si jím swítí, aneb si při něm kaši waří, aneb i dýmky a cikary zapalují ‒ prawil onen neznamenitý mudrc, ale mnozí neporozuměli slowům jeho. Již w starodáwném časopisu 1787 Měsíčný Spis nazwaném, čteme psáno: Jak drahá wěc je dobrý rozům! A posawád jest dobrý rozum drahá a řídká wěc, nyní a wždy, a na wěky wěků Amen. H. B.", "id": 1407}
{"text": "25. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Venkovské knihovny.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Wenkowské knihowny. Zřizowání školních a městských weřejných knihowen powažujeme za nejdůležitější a nejlepší prostředek ke wzdělání lidu – totiž z prostředků takowých, které w naší wlastní saukromé moci jsau. Školy atd. reformowati jest jenom w rukau wlády lády, a protož zůstane nám wždy jenom zřizowání bibliotek co hlawní základ budaucího pokroku. Neboť knihowna jest také škola, a sice škola pro mládež i pro dorostlé, škola wšestranná, w kteréžto učí mnoho maudrých učitelů a k tomu bez hole, bez metly, bez černé tabulky. Nedá se upříti, že celá krajina za krátký čas jiné twárnosti nabude, když se w ní několik kněhowen zřídí, a w lidu chuť ke čtení maudře wzbudí. Umínili jsme si od nynějška wětší pozornost knihownám wenkowským wěnowati a ještě letos podáme stručný statistický přehled wšech, buď školních, buď městských kněhowen, které posud založeny jsau, aby tak naše obecenstwo wědomosti nabylo, jak se we které krajině w tomto ohledu pokročilo. K tomuto účelu žádáme wšechny přátele wzdělanosti a pokroku, aby nám o kněhownách jednotliwých dle nejlepšího uznání swého brzy nejnowější spráwy podali, doufajíce, že se při každé knihowně někdo najde, jenž potřebnost a wýhody takowého uweřejnění uznáwaje, při práci této nám ku pomoci přispěje. Adresowati račtež do redakce Pražských Nowin.", "id": 1408}
{"text": "1. prosinec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Poslové boží a ďáblovi, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nPoslowé boží a ďáblowi. Jděte do swěta a učte: Jděte do swěta a mučte; Onak Bůh a takto ďábel přikazuje, A wšak poslední se častěj wyplňuje. Logau.", "id": 1409}
{"text": "1. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy, Titulek: Básně Macháček, Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. ( W této rubrice budeme wždy budoucně w krátkosti ohlašowati wyšlé knihy, co možná nejrychleji po wytisknutí, a z toho ohledu žádají se wšichni páni wydawatelé, aby každý nowý wytištěný spis k Redakcí Pražských Nowin zasílali. ) Drobnější Básně od S. M. Macháčka. W Praze. Tiskem knížecí arcibiskupské impresí. 1846. Wel. 12. 219 str. Cena 1 zl. stř. Welmi ouhledné wydání sebraných básní zasloužilého spisowatele; wšech 88, wětšina překladů; ku konci dowídáme se, že od téhož pana spisowatele k tisku připraweny jsou: weselohra „ Půjčka za oplátku “, dwě tragedie, „ Bulhar a Záwíš “, jakož i „ K. J. Caesara paměti. “ Těšíme se welmi na tyto spisy již poněkud známé.", "id": 1410}
{"text": "10. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: [výpad proti rakouskému ministerstvu], Autor: Havlíček, Karel\n— Již tedy ani takowau opposici, jakau „ Presse “ we Wídni wedla, nedowoluje naše konštituční, swobodomyslné, ústawu a sliby císařské šetřící ministerstwo!! Presse jest na čas obležení zapowězena.", "id": 1411}
{"text": "30. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [úvaha nad utvořením srbské Vojvodiny], Autor: Havlíček, Karel\nKonečně tedy rozhodnuta jest slowem císařským otázka Wojwodiny srbské, jeden z plodů revoluce rakauské, myšlénka hájená i mečem na bojišti i řečí we sněmownách i pérem w časopisech, předmět nejwřelejší tauhy u Slowanů a zůřiwého odporu u Neslowanů; důležitost, která na swém počátku sbratřila poznowu dwa národy stejného kmene, na swém konci wšak zle snad rozdwojila oba, míníme Srby a Chorwáty. Hlawní ustanowení w dotyčném císařském patentu od 18. listopadu, který byl w těchto listech wčera sdělen, jsau: Utwořena jest Wojwodina srbská a spojena s Temešským Banátem, obýwaným přewahau od Rumunů, pod společným přednostau. Co do spráwy, jest již nyní wylaučena z podwlády uherské a podřízena přímě pod wládu říšskau. Wojwodina není prohlášena za zwláštní zemi korunní aniž přidělena k některé jiné. Zákonní zastupitelstwo Wojwodiny wyjádří se této otázce. Rozhodne-li se pro spojení s některau korunní zemí, bude se o tom s poslanci této jednati, a wýsledek, jakož i opačný náwrh o zřízení co samostatné korunní země předloží se říšskému sněmu k rozhodnutí. Císař rakauský přijal názew Welkého Wojwody Wojwodiny srbské. Guvernér bude wždy jmenowán od wlády a bude míti názew vice-wojwody. Wizme, mnoho-li powoleno k přáním a žádostem národu srbského pronešeným dne 13. a 15. kwětna min. roku na skupštině w Karlowcích. Co se týče auzemí, žádali Srbowé celý Banát, Báčku, Bodrožskau a Baraňskau stolici, Srěm, okres Šajkašů a wojenské pomezí Varadínského a Banátských pluků. Okresy Šajkašů a hraničárských těchto pluků jsau ale wymezeny z Wojwodiny, „ poněwadž ústaw wojenské hranice jest ústawau říšskau zachowán w jeho nynějším auzemním rozsahu a we swé wojenské organisací “. Baranja, od které již také Srbowé upauštěli k rukaum Chorwátů, není we Wojwodině; okres Vukovárský přidán jest ke Slavonsku. — Wyznati se musíme, že odříznutí hraničárských pluků od nowé Wojwodiny nejcitelnější jest rána, kterau tato nowá země hned na počátku utrpěla; neboť tito plukowé jsau wlastní síla Srbů raukauských, tito zdwíhli se prwní do boje pro wojwodstwí, tito plukowé, jmenowitě ale Šajkaši, utrpěli nejwíce nátisku a záhuby w onom boji, w těchto plucích jsau hlawní ohniska srbského žiwota, jako w Zemuně, w Karlowcích, w Mitrowicích, w Pančewu, w Titelu, stará i nowá historie srbská pohybuje se nejwíc na této půdě — a půda tato není we Wojwodině! — Obywatelstwo srbské nemá w žádné druhé části nowé Wojwodowiny, wyjímajíc pozůstalý Srěm, tolik žiwotní síly, jelikož je rozmanitě promíchané rozmanitými kmenowci; tížní punkt Srbstwa nepadá do nowé Wojwodiny, ale wedle ní. Národ zůstane dwojím zřízením na dwí roztržen i budaucně, a aučel Srbů s Wojwodinau byl, by byl slaučen pod zřízením jedním. Owšemť jest nepřipojením hraničárů k Wojwodině zachowán §. 75 oktrojowané ústawy, ale přání Srbůw co do Wojwodiny nejsau zachowána. I bude nyní úloha Srbůw, by w krajinách, které Wojwodinu twoří, žiwel swůj sílili; w tom ohledu jest trpce toho želeti, že Nowý Sad, přirozený tento most mezi Srbstwem před - a zadunajským, mezi Srby provinciálními a hraničárskými leží w zříceninách a tak hned hlawu swau nepowznese! — Tau nadějí těšíme se, že wojenský ústaw Hranice časem swým pomine aneb aspoň tak změněn bude, aby hraničár přestal být pauhým wojákem a k wýwinu ducha wolnější a širší měl přístup. Druhé přání Srbůw bylo wolení wojwody jakož nejwyššiho politického náčelníka srbského národu. — Ale wláda bude ustanowowati o swé ujmě přednostu Wojwodiny jako w druhých korunních zemích, a ustanowí-li tam wždy Mayerhoffry za vice-wojwody, nebude se moci twrditi, že se chce zachowati Srbům. Jsau tedy weliké wěci, kterých Srbowé sobě přáli, ale nedošli; přejeme ale, by se wší mocí uchopili toho, čeho dosáhli; mají aspoň půdu, na které pewně státi mohau proti wšelikým autokům, které na ně ještě budau činěny; přejeme, by zawedením wlastní spráwy znikli nynějšího mimořádního stawu, který w Uhřích panuje.", "id": 1412}
{"text": "14. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: >[titulní strana], Titulek: O nových osadách v Uhersku, Autor: Havlíček, Karel\nO nowých osadách w Uhersku píší wládní Nowiny Slowenské takto: Německé časopisy od nějakého času pilně se obírají otázkau: jak by se mělo Uhersku pomáhat, aby se rány blahobytu země poslední wálkau zadané co nejspíše zacelily? Ost-Deutsche Post známá ze swého slawožroutstwí téměř co denně dokazuje to: že se Uhersko jen pomocí německých přistěhowalců na nohy můž pozdwihnauti, a proto wládu wyzýwá, aby dělala kroky w Německu, následkem kterých by se wystěhowalci, jenž w Americe štěstí pohledáwati chtějí, do Uher obrátili, kde jich welmi aurodná půda očekáwá, a zwláštní ochrana se strany wyšších auřadů bude se jim poskytowati. Wýše zmíněný časopis kojí naději, že již s počátkem r. 1850 takowéto nowé německé kolonie w Uhrách budau se zakládati. My tento swět boží wěru nikomu nezáwidíme; nechť si na něm wšechno, co má w sobě žiwota, buďsi již na dwau, nebo na čtyřech nohách běhá, jakkoli možná pohodlně žije; tedy ani proti tomu ničeho namítati nebudeme, pakli se na aurodných niwách podunajských weliký, neobyčejný počet statečných obywatelů rozloží. Ale co se týká nowých osad, které mají w Uhersku powstáwati, již jenom ostaneme při našem starém porekadle: „ Bližší košile nežli kabát, “ třebať jsme i wysokau nemilost „ Wýchodno-německé Pošty “ na naší hlawu uwalili. A proto tážeme se: jakým práwem by se měly rozdáwat cizozemcům grunty, dříwe než se wzal ohled na ty, kteří jej nejprwnější zasluhují, totiž samí občané říše rakauské. „ Či se nenajdau stotisíce řádných, pilných, pracowitých lidí w mnoho krajích Čech, Morawy, Slezka obywatelstwem přeplněných, kteří jak před dwěma třemi lety hladem padali, tak nyní sotwa o hladu swůj žiwot udržeti mohau; čiliž se dále i po hornatých krajinách Slowenska, jmenowitě w Trenčíně, w Orawě, Spiši a w Zemplíně nenajdau tisíce, mnoho tisíc lidí řádných, pracowitých, kteří při wsí pilnosti w nynějších okolnostech mezi swými pohodlně žiwiti se nemohau, proto že wýdělku průmyslního nemají, a půda těch krajů není s to, takowému počtu lidu, jaký se w nich nachází, potřebnau žiwnost poskytnauti. “ Nech nám tu nikdo nenadhazuje, že i Slowák trpí na tauhu po domowině swé, jako Šwýcar; že on nemůže w cizině přiwyknaut, ale že ho to wždy táhne jen do jeho hor, slowenské osady že se tedy w doleních krajích dařiti nemohau. Nebudeme tajiti, co se tajiti nedá, že Slowák neobyčejnau láskáu na swém rodišti wisí, což mu nikoli k haně, ale k pochwale slauží, když tuto jeho wlastnost přirownáme k lidem, kteří swé wlasti hned na wždy záda obrací, když se jim jaká wýhoda we zdáli ukáže, pakli je nějaká důležitější příčina k proměně bydliště neponaukala. Při tom ale při wšem přece musíme wystaupit proti důmnění, jakoby se slowenské osady na dolení zemi nepodařily. Pohledněmež jen na Čabu, Sarwaš, Niredház, Welký-lak, potom na welké slowenské osady w Báčce a na wojenské hranice při Turecku a přeswědčíme se, že se slowenským osadám těmto welmi dobře wede, poněwadž jich obywatele obyčejně jsau pracowitější a přičinliwější než Maďaři a Rumuni. Prawda že se w nowějších časech, jmenowitě před pěti, šesti lety slowenské osady ze Spíše dolu stěhowané tam nepodařily; ale jaká toho byla příčina? Ta jenž wšechno zle w Uhersku způsobila: nenáwist, pýcha a násilnictwí Maďarstwa. Slowenští přistěhowalci takowau potupu a takowé křiwdy snášeti museli, že radši doma hladem zemříti chtěli, nežli při dolnozemské slanině býti podnožkau hlawních swých protiwníků. Nyní ale časy se změnily! Říšská ústawa má, musí a bude každého občana bránit w práwech jeho; proto také slowenský osadník nebude těm pohromám od strany maďarských protiwníků wystawený, jako dosawad; protož, jak jsme o tom pewně přeswědčení, najdau se tisíce Slowáků, kteří budau hotowi, nowé dědiny tam zakládat, kde se spůsobné, silné, pracowité ruky hledají. A totéž si přejeme w ohledu wšech pomoci potřebných občanů rakauských. Předně se těmto má a musí pomáhat. Dostaneli se kromě toho ještě dobrého místa, nech s Pánem Bohem i cizozemci, buďsi již Němci nebo Číňané, přistěhují se mezi nás, když jen jsau řádní, pokojní, sprawedliwí lidé. My je po lidsky příjmeme. Ale ještě jednau woláme: opatřete nejprw chudobné, pomoci potřebné spoluobčany z Čech, z Morawy, ze Slezka, ze Slowenska; ba i z hornatých krajů Haliče a Wladimírska; potom si, když ti budau opatřeni, obracejte oči swé po cizozemských osadnících.", "id": 1413}
{"text": "19. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [reakce na opravu zprávy novin o obložení od mladoboleslavského výboru], Autor: Havlíček, Karel\n– Uweřejňujeme w dnešním čísle jakožto inserat spis zaslaný nám od sl. městského wýboru z Mladé Boleslawi. W čísle 238 podali jsme zpráwu zcela tak, jak se zde w Praze rozšířila, že dána jest Boleslawa do stawu obležení. Každý, kdo tuto naši zajisté neúmyslnau zpráwu četl, bude se poněkud diwiti rozdrážděnému tónu dopisu sl. wýboru z Mladé Boleslawi, a také tomu, proč wlastně přimíchána jest tak obšírná pochwala p. barona Koce, tamějšího krajského do této oprawy naší jednoduché zpráwy, kterau bychom byli my sami, nabywše přeswědčení, že nepodstatná jest, odwolali, nemajíce obyčeje rozšířowati aumyslně falešné powěsti. Že také jsme aumysl neměli tauto swau zpráwau poslušnost, zachowalost, loyalnost, pořádnost, spokojenost, mírumilownost, zákonnitost a tichost slaw. wýboru Mladoboleslawského w podezření uwésti, to snad každý wí a kdo newěděl, nyní od nás rač dowěděti se. Dixi et salvavi animam.", "id": 1414}
{"text": "29. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Vysvětlení nynějších okolností. I., Autor: Havlíček, Karel\nWyswětlení nynějších okolností. I. H. B. — Nebylo by diwu, aby náš lid, zwláště ale ten weliký počet lidu, který ještě nic nečte a o wšem, co se nyní w celém swetě děje, a co se dříwe dálo, žádných powědomostí nemá, nyní jako pomatený a slepý byl, newěda, komu má wěřiti, čeho se držeti, jak se chowati. Ta strana, která drží s nynější wládau, snaží se wšemožně sněm tupiti, oktrojowanau konstituci chwáliti a jiným spůsobem zaslepený a newědomý lid proti jeho wlastnímu dobrému popuditi. Nepotřebujeme zde ani wyslowiti, jací lidé to jsau, kteří takto lid zneužíwají: wšak je každý zná. My jsme si ale naproti tomu umínili, několika články každému srozumitelnými objasniti naše nynější okolnosti, zwláště k tomu aučelu, abychom tím liberálním a prawým přátelům lidu podali prostředek, lidu we čtení méně zběhlému strany těchto důležitých wěcí oči otewříti. Co se předně rozpuštění sněmu a wydání oktrojowané konstituce týče, tu jest skutečně lehký wýklad. Co je wám milejší, když wy si sami, jakožto obecní hromada, swé obecní wěci podle wlastního rozumu a jak se wám líbí řídíte, anebo když wám auředníci a písaři nařizují, co smíte z obce wydat, propachtowat atd.? A tu je ten samý pád; co je w obci hromada, to je sněm w zemi, a co jsau písaři a auředníci na panstwí, to jsau ministři w zemi. Když tedy sněm, který wywolen jest s wlastní wůlí celého národu, udělá zákony, podle kterých se země sprawowati má, budau wám přece jistě tyto zákony, tato konstituce prospěšnější, než když ji přistříhlo ministerstwo podle wlastní chutě wíce k prospěchu císaře a jeho rodiny a některých stawů než k užitku celé země. To je wěc, kterau zdrawý rozum chápe. A kdo wám mluwí, jaké sněm autraty nadělal a jak wám skrze wydání na sněm daně wzrostly, tomu se můžete zrowna do očí wysmát. Wypočtli jsme to, že kdyby sněm celý rok trwal, přece by nepřišlo na každého platit wíc než groš. To jsau tedy celé autraty na sněm, a můžeme říci, že jeden pluk wojska skoro také tolik autrat nadělá; a kolik pluků wojska dalo by se ušetřiti, kdyby se naše wláda podle toho řídila, co jí sněm jakožto sprawedliwý zástupce a plnomocník národu na srdce položil. Také tomu newěřte, že sněm pomalu pracowal. Kdybyste mně ku př. nařídili, abych wám konstituci sepsal, jistě bych na ní nemusel ani týden pracowati, nýbrž za několik dní bych ji celau hotowau měl. Ale powažte jenom, že se na sněmu o každau wěc napřed wšech 380 poslanců srozuměti muselo, každý musel od swého něco upustiti, aby jiný spokojeni byli a aby se tak wšechno porownalo. Takowá wěc nedá se sfauknaut. W jiných zemích máme příklady, že sněm až 3 léta konstituci pracowal, než se o wšechno uradili. Wezmeme ku př., kdyby se někde w obci obecní grunty měly mezi wšechny občany rozdělit. Dejte to do plnomocenstwí jednoho člowěka neb auřadu, a uwidíte, že hned bude hotow, rozhodne wěc podle toho, jak jej který z wás na swau stranu byl dostal, ale budete-li wy wšichni s takowým rozdělením spokojeni, to je jiná otázka. Když ale wy sami w hromadě a po dobré poradě se sjednotíte a smluwíte, a podle sprawedlnosti se wšeobecným srozuměním se rozdělíte, bude sice waše porada a waše jednání trochu delší, ale za to pak budete wšichni spokojeni, protože se wšechno rozhodlo podle waší wůle a s waším srozuměním. — To samé máte we sněmu, a snad ani po tomto příkladu nebude potřeba dokazowati wám, co jest lepší a wšem národům užitečnější, konstituce od sněmu, anebo od ministrů udělaná. Když ale ministři a jejich strana se neostýchají sněmu wyčítati, jakoby nebyl býwal schopen sestawiti konstituci pro Rakausko, proti tomu máme dwě námitky jako hory weliké: předně že sněm již konstituci w náwrhu zhotowil, kterau jsme již w nowinách podali, a která jest nejen mnohem swobodomyslnější a národům přízniwější, nýbrž i přiměřenější našemu mocnářstwí. Za druhé ale zwalo ministerstwo po zrušení sněmu ustawičně mnohé poslance k poradám do Wídně, z čeho každý widěti musí že je samo ministerstwo za schopné drží. Proč ale sněm říšský propuštěn byl, toho prawau příčina uhodnauti není těžko. Sněm sám nezawdal jistě kromě swé swobodomyslnosti žádnau jinau příčinu. Ministerstwo ale chtělo samo podle wůle té strany, kterau zastupuje, zwrhnauti práce sněmu, dáti konstituci méně swobodomyslnau a ustanowiti si samo náhradu za powinnosti býwalých poddaných. Jak se to mohlo státi, aby ku př. na Morawě, kde šlechta s rolníky na sněmu dobrowolně se strany náhrady srozuměli, nyní podle oktrojowaného zákonu třikrát tak weliká náhrada se ustanowowala? Je to také k dobrému lidu? — aneb k dobrému někoho jiného? To jsau wěci, kterým každý snad bude rozumět a nedá se od reakcionářů za nos wodit. Kdyby již z ničeho jiného, tedy z nesmírné radosti wšech reakcionářů můžete sauditi, že se z oktrojírky nebude prýštit žádné štěstí.", "id": 1415}
{"text": "20. říjen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Aristoteles a Quintilian jsou vlastně Němci, Autor: Havlíček, Karel\nAristoteles a Quintilian jsau wlastně Němci. Tento důkaz podal p. Dr. Volkmann we swé wstupní řeči na docentstwí historie aesthetiky na wysokých školách Pražských. Twrdil totiž mezi jiným, že jest aesthetika wěda čistě německá, od Němců wynalezená a pěstowaná. Dříwe wšak již Aristotela a Quintiliana nazwal aesthetiky, stawě je proti Homerowi a Virgilowi co básníkům; z čeho tedy wyswítá, že buď aesthetiku Němci newynalezli, aneb že tito dwa Staročeši, Aristoteles a Quintilian byli Němci. My se kloníme ze zdwořilosti s panem doktorem k této druhé domínce. Ba tato naše zdwořilost jest tak weliká, že p. doktorowi také ještě w jiné wěci za prawdu dáme, w které by to snad žádný jiný neučinil. Prawil totiž we swé nadšenosti, že jest naše universita nejstarší německá universita, což my po něm takto opakujeme: že jest nejstarší, nyní německá universita. Bylať ona arci někdy také: nejstarší česká universita. H. B.", "id": 1416}
{"text": "20. srpen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Dobrá hlava v Londýně]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. * – * W Londýně nalezne každá dobrá hlawa uznání. Je tam k. p. jeden muž, který na prwní pohled pozná, jeli indich dobrý nebo špatný, a ten celý rok od kupce ke kupci chodí a indich prohlíží, a wzdělá si tím 10000 tolarů ročně. Jiný zase má welmi dobrý wkus na wíno, který si za samé okaušení wína do roka 34000 tolarů wydělá. Z Čech by se tam mohlo hlasit mnoho pánů, kteří dobrý wkus na piwo mají, aby od hospody k hospodě jdauce okaušeli, jeli dobré piwo, aby se žádný host ošidit nemohl. * – * W Berlíně se splašili nedáwno koně, když přišlau tam hudební kapellu Uherskau w cikanských šatech spatřili. * – * Známý Irský kazatel střídmosti, Pater Mathew, welmi se rozhněwal spráwau w jednom časopise obsaženau, že we jediném městě Corku r. 1845 dwa tisíce opilců bylo zawřeno. Odpowěděl jim w jiném časopise, prawě, že se mu sice nepodařilo wšechny opilce polepšit, a wšechno opíjení-se překazit: co se ale Corkského opilstwí týče, dokládá, že to bylo jen sedm ženských, které zarok dwatisíckrát zawřeny byly. * – * W Kolíně nad Rýnem slawíwají Němci od jara až do zimy skoro poswícení, každau neděli u jiné fary, a při tom se dopauštíwají welikých směšností. Tak ku př. drželi tam jednau žrací dostihy, t. j. byli sezwáni jedlíkowé, aby jeden druhého hleděl přewýšit w rychlém hltání bílého chleba, začež wítěz naznačenau odměnu dosáhl. Jindy zas pauštěli namydlená prasátka, která se tomu dostala, kdo je za ocas chytiti a udržeti dowedl atd. Z čeho widíme, že si i filosofský národ někdy poblázní.", "id": 1417}
{"text": "9. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Die deutschen Hegemonen, Autor: Havlíček, Karel\nDie deutschen Hegemonen. ( Pokračowání. ) II. Když Herodot, nejstarší a nejwětší historik řecký, spisowal swé w Olbii nabyté zkušenosti, když popisowal obšírně země u Borystena a o rolnických národech wyprawowal, jejichžto hýrawí panowníci byli králowští kočující Skythowé: jaká tu zaznamenal utrpení slzawá, jakau krwawau národní martyrologii, jak strašliwé proroctwí prawil tu Herodot newědomky nešťastné Sláwě u kolébky její dějin! Neboť Slowané byli arci pokojní, pracowití Georowé a Aroteři na březích Borysthena a cizí wýbojnici jejich ukrutní panowníci. A tak, jak se zjewil tento nešťastný lid poprwé w historii, tak to mělo trwati beze změny tisíce let; Slowané byli wždy nádenníci cizých wýbojníků, ať jsi se jmenowali „ králowští “ bezdomowní Skythowé aneb „ císařští “ strašliwí Němci. Cnosti wětší než u kteréhokoli lidu krášlily tenkrát tylo parias historie. Upřímnými, příwětiwými a poctiwými nazwal je Prokop, hostinnými a zdwořilými císař Mauritius, a „ holubičím plemenem “ Osmanli. Pracowití a mírumilowní jsauce raději se chápali pluhu než meče, krášlili raději zem wesnicemi, než by ji byli hubili wálečními pochody ( Glagol. Cloz. Kopitar. XXXI. 2. ), a prwní člowěk byl u nich prwním rolníkem Božím Adame ty Božy kmiecu/Ty siedzisz u Boga w wiecu./Piešň Boga Rodzica.. Jsauce společenského, swobodomilowného a mírného ducha měli pro obec, pro swobodu a mír jeden smysl a jedno slowo; ( swoboda, mír ) a nauze i bída nebyly od něho poukazowány na nebe a potěšowány až na onen swět. Nenáwidě porobu a miluje swobodu nade wšecko, uměl ji Slowan také na jiném swatě šetřiti, a ani zajaté we wojně neodsuzowal k wěčné porobě; dowolil jim po krátké době buď náwrat do wlasti neb přistaupení ke slowanské swobodě, jakožto muži swobodnému a příteli. Weliká a znamenitá byla občanská i politická swoboda Slowanů. Na širokých základech obce spočíwalo zřízení zemské demokratické a socialní, jak jen si to fantastowé našich dnů přejí. Slowan neznal dědičného panowníka; swobodnými wolbami obsazowal wšechny swé úřady duchowní i swětské, od nejmenšího až k nejwětšímu, od wladyky malé srbské obce až k mocnému králi polské republiky. Neměl knížata, nýbrž starší, žádné pány, nýbrž spolupány ( condominos ) a zwolil swé Piasty a Přemyslowce mezi nejpokornějšími a nejchudšimi. Pro čistotu jeho mraw a dobrau wíru zaskwělo se mu již w nejprwnějších dobách na tmawém nebi pohanstwa zlaté trojhwězdí nejwyšší bytnosti, z mrtwých wstání a odměny — odměna a z mrtwých wstání!... jak potřebná, jak ewangelická byla tato wíra pro tak těžce zkaušeného a tak záhy smrti wěnowaného!.... Takowý byl Slowan — a čím se stal nyní, to učí waše historie, Němci! kteří jste jej historie zbawili. Jemu tak upřímnému, poctiwému a hostinskému stala se přetwářka jedinau cností, chytrost jediným prostředkem zachowání sebe a nenáwist k cizincům wlasteneckau powinností. On, který swobodu jindy nejwíce milowal a otroctwí nejwýš nenáwiděl, prowáděl a trpěl nejhorší porobu, ba i jeho slawné jméno stalo se wýznamem otroctwí ( Sclave ). Slowan, jehožto pohanská wíra byla tak blízka křesťanstwí, odstrčil od sebe ewangelium a přidržel se tak dlauho a tak twrdošijně swých model; on, který nosil tolik zlatých zárodků civilisace we swých prsau, zdiwočil a stal se barbarem wzdělaného wěku; on, který neznal legitimních mocí a žil tak čistě demokraticky, stal se nyní bojowatelem pro zpráchniwělau legitimitu, zrádcem swobody, nástrojem reakce! Ale proč? — Na špici meče bylo mu podáwáno ewangelium, civilisace byl dar Tarpejský, maje jej udusiti; swoboda nabízela se mu za tu cenu, aby se sám zničil.... Silný a nečinný — fortissimus nihil agens, prawí Tacitus — užíwal Němec wždy jen swé síly k tomu, aby si zahálku získal, zdwihl jen meč, aby si ke službě swé podmanil Slowanůw pluh. Sigurd byl jeho idealem, Sigurd, jenž silný jsa po zemích se proháněl a po zlatě obrů se pachtil. Toto zlato, tento bezstarostný žiwot za cizí práci, byl pro Němce w bohaté zemi slowanského obra. — „ Wýchod jest Californie Němců, “ prawilo se ještě nedáwno w baworském sněmu — a hnán od tohoto daemona nočního, pln jsa politického mysticismu, jenž tak jako náboženský 436 zahalowal pauze oškliwé soběctwí, tlačil se germanec na wýchod, čině ze Slowana otroka. Wítězné bylo jeho tažení a nepřemožitelné, neb jeho meč byl Bohu zaswěcen a jmenowal se po sobě: křesťanstwí, civilisace a swoboda. — „ Na koho wěříš, “ ptal se swatý Olaf jednoho ze swých německých bojowníků. — „ Na sebe, “ odpowěděl. Na sebe, na sebe jenom wěří Němec, a wíra w Krista byla mu jen nástrojem k zotročení. Proto také necítil on wěřící žádné předhůzky swědomí, když proti křesťanským Morawanům pohanské Maďary powolal a s nimi se o země Rastislawa a Swatopluka podělil; neboť Morawané přijali dobrowolně křesťanstwí, oni se dopustili té hlawní zrády, že Němcům odňali pohodlnau zamínku we jménu křesťanstwí dělati newolníky. Proto také nepohnula neunaweného křižáka německého swatá horliwost kříže, když Osmani nad křesťanskými Srby a Bulhary wznesli křiwau šawli půlměsícowau, proto také chyběli mezi bojowníky u Warny; neboť tam by byli museli we jménu kříže oswoboditi, a majíce zůstati křesťany, museli zůstati Slowany, a Polák Wladislaw III. opowážil se zde hájiti korauhew wykupitele. Proto také neučinil Němec tehdy tak swatořímský nic, aby zhojil rozdělení římské a řecké církwe, proto také se záwistiwě díwal na koncilia we Ferraře a Florenci; neboť impera záwiselo od divide, a po náboženském spojení Slowanů by bylo snad následowalo i politické. Za to ale wzmohla se w něm swatá zůřiwost, když se bratří Crha a Strachota opowážili, kázati slowanské ewangelium, když dokázali činem, že jest možná býti křesťanem a nestati se Němcem, a že kříži nemusí newyhnutelně cestu klestiti ohniwý meč Němců, nýbrž také okřídlené slowo Slowanů. Takowé křesťanstwí zdálo se Němcům neprawé a biskupowé Solnohradští i Mohučtí žalowali slowanské apoštoly w Římě z kacířstwí a z apostasie. Římská kurie to arci nenahlížela a prohlásila Methoda za prawowěrného, učiníc jej arcibiskupem, ale haužewnatost německá nepopustila a německý biskup Wichink přiwedl to brzy tak daleko, že směl bez trestu slowanské kněze mučit a wyhánět. Nadarmo se snažil papež mírniti, nadarmo prosil o milosrdenstwí; ne o katolickau, ale o německau wíru jednalo se zde: „ ať si chtějí nebo ne — psal z Mohuče Katto papežowi — přece musí německým knížatům podrobiti šíje. Jednalo se jen o totožnost křesťanstwa a němectwa a konečně raději nechalo křesťanstwo zpohaněti než poslowaniti. ( Pokračowání. )", "id": 1418}
{"text": "1. duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [sdělení o vysvětlení článku], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Pan Štefan wyzwal mne wčera w saukromém dopisu o wyjádření, kterak prý we wčerejším mém článku ( z Prahy ) míněna jest strany jeho osoby sada „ a ještě něco horšího “ — W článku samém stojí bez toho, že já aumysl mám, obšírněji tyto okolnosti wyswětliti, což také brzy učiním. Čekal jsem jen posud na uzawření wýboru SIow Lípy: a poněwadž jak doslýchám dle uzawření wčerejší saukromé schůzky wýboru p. Sabina již nebude redaktorem Nowin Lípy SIow., též p. Gauč od jednatelstwí odstaupí, čehož jsem také očekáwal, neopominu co nejdříwe předešlý swůj článek jak náleží wyswětliti.", "id": 1419}
{"text": "4. duben 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Nový časopis]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Nowý Časopis. J. Jungmann, professor na zdejším c. k. akademickém gymnasium, který již před několika lety spis o tehdejším stawu wyučowaní na gymnasiích s náwrhy u časi přiměřenými w nejwyšších auřadůw zadál, má w aumyslu wydáwat časopis w českém i německém jazyku k prospěchu času přiměřených opraw we wyučowáni na gymnasiích. Tento časopis je ustanowen, prwotní práce a materiale k oprawám na gymnasiích, požadawkámi času a pokroku důstojným poskytnaút, kteréžto oprawy wšak jen weřejností a wšeobecným aučastenstwím těch, kteří saudného hlasu mají, w skutek uwésti se mohau. Nechceme zde prohlašowat, jak důležitá, našemu wěku příhodná potřeba toho žádá, aby se weřejně a wšeobecně rokowalo o předmětech, které pokrok we wědách a w umění, jako i wšeobecnau wzdělanost rozšiřují, to wšak podotknauti slušno, že náš, rowněž jako pěstaun škol a přednosta na gymnasium, tak a mnohem wíce ještě jako spisowatel, wlastenec, wěrný auředník a člowěk w nejpěknejším smyslu toho slowa wysoce ctěný Jungmann, o tomto spísu, jenž mu jenom k náhlednutí a posauzení doručen byl, na němž on pak wzájemnu náhledu žíwého aučastenstwi brál, k spísowateli těmito památnými slowy se projewil: „ Jestliže Waše wyborné myšlénky w skutečný žiwot se uwedau, tedy se wyplni jedná z mých nejwraučnějších žádosti. “", "id": 1420}
{"text": "22. říjen 1848, Zdroj: Národní Noviny, Část: X, Titulek: [vysvětlení sankce císařské], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. O sankci císařské Sankce jest potwrzení, které císař dáwá usnešení sněmu, načež teprwa platnosti nabýwají.. W manifestu císařském dne 19. října t. r. w Holomauci wydaném stojí: „ aby ( konstituce ) brzy Mé sankci byla předložena. “ Slowo toto sankce za poslednějších časů zawdalo příčiny k welikým rozbrojům jak w říšském sněmu tak i w časopisech a w žiwotě. Císař náš slíbil konstituci a wydal ji také brzy po tom. Awšak nebyli národowé s konstitucí od J. M. C. wydanau spokojeni, proto že nebyla času našemu přiměřena, poněwadž kromě mnohých jiných nedůstatků šlechta w ní nad jiné stawy se nadsazowala proti demokratickému smýšlení a přeswědčení našich časů. Císař náš tedy swolal konstitující ( ústawní ) sněm, aby on wypracowal konstituci ( ústawu ) Rakauska, tak jak se srownáwá s potřebami národů. Císař newyjádřil se zřetelně o tom, co si on myslí slowem ústawní sněm; ale powstalo z mnohých stran mínění, že ústawní sněm wypracuje konstituci, kterau pak císař přijmaut musí. Tak rozuměla slowu „ ústawní sněm “ celá Iewice ústawního sněmu říšského, zwláště ale ti, kteří myslili, že se snad wětšina říšského sněmu podrobí Frankfurtu, w čem by jim arci sankce císařská byla wadila. Ta strana, která tohoto mínění byla, myslila si takto: Celá moc nejwyšší ( souverenita ) jest nyní w rukau národu, sněm říšský co zástupce a plnomocník národu může tedy ustanowiti dle libosti, a císař se spokojiti má s tau mocí, kterau mu sněm ( totiž národ ) dobrowolně ponechá. Musíme wyznati, že tyto zásady jsau dobré a prawé, awšak jsau w našich okolnostech nepraktické a mohly by swobodě a prospěchu našemu spíše ublížiti než pomoci. Není nikdy dobře filosofowati do powětři a neohlížeti se po pewném základu swé filosofie, sice pak lehko celá filosofie, na oko pěkně wystawená, spadne jako domeček z karet od dětí sestawený. Kdybychom se práwě byli sešli někde w pralesích amerických a tam teď chtěli založiti nowý stát, tuť by arci bylo wšechno na místě, co Iewice říšského sněmu we Wídni myslila. Udělali bychom si zřízení dle libosti, buď republiku neb monarchii; kdyby se nám monarchie wíce líbila, wywolili bychom si krále neb císaře, a tomu bychom dali moc malau, welkau nebo žádnau, jak by se nám líbilo, a on náš nowě zwolený král neb císař by přijal ochotně to, co by se mu podáwalo. — Ale my nezakládame nowý stát, my si newolíme nowého císaře, my máme již císaře, který byl ještě na jaře neobmezeným naším pánem, a který ještě posud má tak welikau moc, že jenom blázen může ji upírati. My hledíme na okolnosti tyto se stanowiska praktického a powažujeme uwedení konstituce jako dobrowolnau wzájemnau úmluwu ( kontrakt ) mezi císařem s jedné a národem ( t. j. sněmem ) s druhé strany. Dobře nám owšem jest známo, že mezi císařem a národem stojí mnohé nepowolané osoby, které by rádi tuto úmluwu dle swého prospěchu zařídili, a kterým ani na národu ani na císaři wlastně nezáleží, nýbrž jen samým na sobě. Takowých ale zištných dohazowačů při dobrowolné úmluwě nepotřebujeme. Císař nám odewzdáwá welikau část swé předešlé neobmezené moci dobrowolně, my ji přijímáme, a ze swé strany pojišťujeme císaři dobrowolně jeden díl této předešlé jeho moci, který jemu ponechati hodláme a za dobré uznáwáme. My národ a císař jsme dwa smlauwající: prwní podání učinil císař, my jsme je nepřijali, že bylo málo; nyní činíme my podání ( t. j. říšský sněm wypracuje konstituci ), a až císař naše podání přijme, pak bude úmluwa platná, kontrakt uzawřen a naše kostituce pojištěna. Takowý byl asi smysl slow ministra Bacha, když prawil we sněmu, že se strany konstituce stane sjednocení mezi sněmem a císařem, že císař konstituci od sněmu wypracowanau ze swobodné wůle přijme. Upřímně wyznáwáme, žeby byl císař konstituci od říšského sněmu wypracowanau beze wšech starostí mohl přijmauti, poněwadž wětšina sněmu jest při wší swé swobodomyslnosti rozwážliwá a opatrná, a proto nemyslíme, žeby nyní bylo zapotřebí býwalo tím slowem sankce na wšechny pády se pojistiti. Ale co se stalo, stalo se, a my nyní nebudeme ani odporowati. Pokud konstituce ještě wypracowána není, a pokud tedy newíme, jaká konstituce bude, jest slowo sankce ještě bez smyslu, abychom se jádrně a prostonárodně wyjádřili, jest zajíc w pytli, o kterém se hádati není rádno. Až bude konstituce hotowa na sněmu, pak teprwa nabude wěc platnosti. Bude-li konstituce dobrá, dle potřeb a přání wšech národů, nebojme se o sankci císařowu; císař se nemůže opříti proti zjewné wůli celého národu, on udělí potwrzení swé dobrowolně..... Kdyby se ale osoby jiné nepowolané mezi císaře a národ stawěli a za slowo sankce swůj zisk a zisk jistých priwilegowaných stawů ukrýwali: tuť musí národowé sworně a zmužile proti takowým nepřátelům národu i císaře protestowati a je odstraniti, aby nezabraňowali slowům ze srdce národu wstupowati do srdce císařowa.", "id": 1421}
{"text": "27. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Proti zákazu listu Novine Srbske], Autor: Havlíček, Karel\n— S potěšením přiznati se musíme, že se za poslední doby staly mnohé důležité, a jmenowitě časopisectwu prospěšné změny w řízení poštowním. Jest ale jedna wěc, na kterau pozornost sl. ředitelstwa pošty we Wídni obrátiti sobě dowolujem. Jest tomu wíc jak čtwrt léta, co gen. Mayerhoffer zapowěděl zasílání časopisu „ Novine Srbske “, jenž w Srbském Bělehradě wycházejí, do Wojwodiny; z jakých příčin, zůstalo nás tajno; tušíme ale zámínku tu, že se Srbske Novine swobodomyslně a přímě ujímaly záležitostí rakauských Srbů. – Mněli jsme za to, že zákaz tento – aspoň pro ostatní Rakausko – dlauho trwati nemůže a nebude, tím méně že nowiny jiných jazyků a jiného přerozmanitého smýšlení swobodného průchodu do Rakauska užíwají, ale mýlili jsme se. Novine Srbske po dnešní den nás nedošly, kdežto přece te příčiny, které snad pro Wojwodinu stáwalo, u nás nikdy ani nebylo. Neradi bychme wěc tuto, kterau i we Wídni i w Záhřebu těžce nesau, powažowali za nějakau chautku proti slowanskému tisku. Pakli ale záwada leží w nějakém nedopatření cís. pošty, wznášíme na ni úsilnau prosbu, by staw wěci wyšetřila a neřest tuto déle netrpěla.", "id": 1422}
{"text": "13. říjen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Epitaphium, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nEpitaphium. Otec chudých tady odpočíwá; Neb kdož si ten názew wíce Zaslaužil než ten, co stwořil Žebráků až na tisíce. Pfeffel.", "id": 1423}
{"text": "28. březen 1848, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: [odpověď císaře Ferdinanda I. (V.) deputaci hlavního města Prahy], Autor: Havlíček, Karel\nNásledující odpowěď přinesla naše deputace wčera z Wídně: J. M. Čísař Pán ráčil k žádostem dole uwedeným měšťanům i občanům hlawního města Prahy následující nejwyšší rozhodnutí wydati ministru domácích záležitostí: Milý pane z Pillersdorfu! Na žádost obecní obywatelůw Pražských a na prosby tuto we 14 článcích obsažené má se Pražské obci řádnau cestau oznámiti, jakož následuje: 1. Ustanowení Českého zemského zřízení C. II. strany užíwání jazyka Českého mají se wšady, kde se dosawad úplně nezachowáwala, obzláště ohledem na potřeby národní we školách, w úřadech a w saudech weřejných dokonale wyplňowati, a kdekoli by naproti tomu jednati w obyčej bylo přišlo aneb kdekoli by stáwala nařízení tomu odporná, wše to hned zrušeno budiž. 2. Změny zemského zřízení času přiměřené, zejmena pak rozsáhlejší zastupowání měst wyslanci od občanů samých zwolenými, přijmau se ochotně po wyslechnutí stawů w cestě konstituční a na základě patentu od 15. t. m. letošního roku. 3. Ustanowiw ministry zodpowědné, kteří mají nad wšeobecným dobrém celého mocnářstwí bdíti a záležitosti i potřeby wšech zemí stejnau bedliwostí na zřeteli míti, předešel jsem již slušná přání swých wěrných poddaných tak, jako uweřejněním důchodů zemských a nařízením, aby se weřejně kladly aučty; žádost o zřízení nejwyššího saudu w Praze pro země České odewzdáwám swému saudnímu ministru k bedliwému uwážení. 4. Powolení sněmu společního pro Čechy a Morawu bylo by w tu dobu proti zřízení obau říší a může se toliko s přiwolením stawů obau zemí dopustiti, pročež se jim tato záležitost k wyjádření předloží. 5. Oprawy saudního jednání we wšech odwětwích sprawedlnosti a jmenowitě uwedení záhodných ústawů má po dokonalé příprawě býti ulohau shromážděných wyslanců wšech zemí naší říše. K wykaupení se z roboty napomáhal znamenitě zákon od 14. Prosince 1846, a jakož mnohá wětší panstwí w Čechách již dobrowolně oswědčila ochotnost, poddaným swým wšemožně w tom napomáhati, taktéž uzawřel jsem i já, že záwazek k wykonáwání roboty skutečné přestati má za lewnau náhradu s koncem měsíce Března bud. r. 1849, o čemž wůli swau co nejdříwe prohlásím we zláštním patentu. 6. Žádost o samostatné řízení obcí jsem hotow náležitým způsobem wyplniti, až wyslechnu stawy, od nichž jsau k tomu náwrhy již požádány. 7. Žádosti o swobodu tisku jest učiněno zadost patentem od 15. Března b. r. 8. Ochrana bezpečnosti osobní zamezením libowolného zatýkání jest pojištěna ustanowením trestního zákonu I. dílu §. 85 i dílu II. §. 86, a pak podřízením auřadů policejních pod ministerstwo domácích záležitostí; kdyby wšak rukojemstwí tato nepostačowala, mají se při budaucím prohledání zákonů trestních doplniti. Neporušitelnost tajemstwí w psaních jest co nejpřísněji rozkázána. 9. Obsazowání wšech auřadů toliko osobami w zemi zrozenými a jazyka Českého mocnými jest již nařízeno zákony, k jichžto wyplnění přísně se bude hleděti. 10. Žádosti o zmenšení daně potrawní učinilo se poněkud již zadost a přikazuji zároweň, by se w tomto ulehčowání zachowáwal stejný poměr s Wídní, aby se wšemožně umenšila přirážka městská, a by se wypátrala whodná wřídla městských příjmů; po prohledání zakonů kolkowních a taxowních učiní se přiměřené změny. 11. K zřízení městských ozbrojených sborů a stráží na wenkowě započala se již přiměřená wyjednáwání; i budu hleděti k tomu, aby se tato wěc brzo přiwedla ku kouci. 12. Aby se wýmínky od powinnosti k službě wojenské co nejwíce obmezily, aby se wyzdwihowání k wojsku losowáním stáwalo, a čas služby aby se zmírnil, na wše to wzal se náležitý ohled we wypracowaném již zákoně o sbírání wojska ( rekrutowání ), který se nejbližšímu shromáždění stawů předloží. 13. Trůn můj budiž wždy přístupný wšem prosbám, a poddaným mým budiž pojištěno práwo na zákonní cestě moci se radíwati o potřebách i přáních swých. 14. Weřejné wyučowání zlepší se podle potřeb nowých poměrů w rozsáhlé míře; pročež nařizuji, aby se přepracowaly již připrawené plány studií, aby se wšemožně wzal ohled na staw učitelů a by se zjednaly k tomu potřebné prostředky; jakož i zamýšlím powoliti swobodu we wyučowání a we wolení předmětů. Dáno we Wídni dne 23. měsíce Března 1848. Deputowaní, kteří tuto odpowěď přinesli, přiwítáni jsau s nesmírnau sláwau a tlačenicí lidu: když ale obrat swrchu uwedeného spisu we známost přišel, ochlazeny jsau mysli znamenitě. Nyní jest dle tohoto dekretu opět wšechna moc dána Stawům našim, we které se bohužel! lid málo důwěřuje: representace měst má byti owšem zwětšena, ale kdož wí budeli i se zwětšením tak četná jako representace šlechty? A nejhlawnější staw náš selský ustawičně má zůstati bez representace? Přeswědšeni jsme, že přirozená dobrota J. M. C. krále našeho tomu nepřipustí! Za ustanowení strany roboty a swobodu tisku děkujeme srdečně, a neopomineme užíwati této swobody nám dané dle swědomí swého, aby se dowěděla wláda, co nás tíží a znepokojuje. Doufáme, že takowým způsobem také i w ostatních kusích nabudeme toho čeho si srdce naše přeje a čeho k blahu země naší newyhnutelně zapotřebí jest. Ostatní w nowinách. – Oswětlení města, které na wčerejšek oznámeno a připraweno bylo, nedrželo se žádné.", "id": 1424}
{"text": "16. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Dramatické hry]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 3. Půwodní dramatické hry, od J. F. P. Hollmana. Sw. I. Sázka. 2. Zhojení podagry. W Jičíně 1845 u Kastránka, za 20 kr. stř. Weselohry tyto mohau se dobře prowozowat, a pobawí obecenstwo.", "id": 1425}
{"text": "30. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Báchorky]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 3. Báchorky a powěsti národní od Boženy Němcowé. Sv. IV. W Praze, tisk a sklad Jar. Pospíšila 1846.", "id": 1426}
{"text": "8. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Návěští literární, Autor: Havlíček, Karel\nNáwěští literární. Ještě w tomto měsíci bude nákladem a odpowědnau redakci nížepsaného wycházeti časopis satyricko-humoristický pod názwem: Šotek, jenž bude wšechno ostře nabírati, co nabírání zasluhuje, a sice týdně jedno číslo s předplacením půlletním až do konce tohoto roku 1. zl. 45 kr. stř. Odbíratelé Národních Nowin budau tento časopis zdarma dosláwati co přílohu. Kdo by ale tento časopis zwláště po poště odbírati chtěl, račiž zatím s předplacením posečkati, až s c. k. poštau úmluwu učiníme; pak teprwa oznámíme, jak mnoho se bude předpláceti se zásilkau po poště. Předplacení přijímá se w expedici Národních Nowin. K. Hawlíček Borowský.", "id": 1427}
{"text": "26. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel\nČiníme pozorny wšechny P. T. pány zde w Praze, kteří nám z osobní zlosti neb záwisti chtějí hrubé dopisy po zdejší poště zasílati, aby to činili budaucně franko; poněwadž by nám jinák jejich dopisy do rukau nepřišly, neboť nebudeme nefrankowané přijímati.", "id": 1428}
{"text": "19. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Nařízení arcibiskupa], Autor: arcibiskup; Havlíček, Karel (přetisk)\nPráwě wydal pan arcibiskup následující důležité nařízení, které jistě k tomu poslauží, aby pomohlo utišiti rozwlněné mysli jak německé, tak české. Wšem důstojným duchowním spráwcům Pražké arcidiécese! Aby se zabránilo wšemu scestnému wykládání nařízení dne 20. minulého měsíce č. 1771 wydaného, zawedení školního wyučowání w obau jazycích zemských se týkajícího, widí se zapotřebí připomenaut, že jakkoli žádaucí být musí známost obau jazyků zemských wšem těm, kteří swého prospěchu w Čechách wyhledáwají, přece nemůže být řeč o žádném nucení k zawedení učení w obau jazycích zemských we školách národních; zwláště proto, že by tam, kde lid a učitel jen jeden obau jazyků zná, ani místa míti nemohl. W krajinách takowých má tedy se školní wyučowání i na přiští časy díti jazykem tam panujícím; jen se přeje, aby byla na hlawních a měst. školách dána byla příležitost, aby se w obau jazycích potuď wycwičili, by české děti také swým německým krajanům a naopak Němci Čecnům [ Čechům ] rozuměti se naučili. Wyučowání se wšak také zde wždycky w mateřské řeči musí díti, druhá co pauhý předmět powažowati. Pokuď se nařízení toto již nyní wywésti dá na jednotliwých městských školách použijíc k tomu školních kněh w dotknutém konsistorním nařízení schwálených, musí se zatím pozůstawiti usauzení okresní školdozorců, kteří místné poměry znají, a dálšimu swobodnému usnešení rodičů i učitelů. W Praze dne 14. dubna 1849.", "id": 1429}
{"text": "10. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [informace], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – W poslednějších dobách staly se znamenité proměny we stranách říšského sněmu, a poněwadž nyní na ústawu naši budaucí weliký wplyw míti budau, nebude snad na škodu něco o těchto stranách promluwiti. Lewice, jejížto hlawní známka jest, že wždy brojí proti wládě, byla by nejmocnější stranau ( asi 130 hlasů ), kdyby we wšem byla stejného smýšlení, poněwadž ale z Poláků, Němců a Wlachů slaučena jest, kteří w jednotliwých otázkách zcela rozliční, ba sobě odporní jsau, nemůže se ani za jedinau stranu powažowati. Lewice polská, počítajíc asi 50 hlasů, jest zcela pro wolnau foederaci; lewice německá a wlaská asi 80 hlasů počítající jest nejwíc centralistická a přewýšuje w tomto ohledu ještě samé centrum. Příčina toho jest, že sobě Němci w saustředéní celé wlády we Wídni ( centralisaci ), kdyby jednotliwým zemím málo moci neb nic ponecháno nebylo, slibují weliký rozkwět swého němectwa, což owšem wšichni Neněmci také uznáwají a proto se wšemožně proti centralisací brání. Ostatně ale není ani tato německá lewice stejného smýšlení, bauřliwější a na počet menší čásť drží se Löhnera, wětší a powážliwější Šuselky. Wlachowé z Dalmatska, z jižních Tyrol, z Istrie atd. ( asi 20 hlasů ), kteří k Lewici náleží, smýšlejí proto centralisticky, poněwadž si slibují, že při rozdrobení říše na menší kausky a při departementalní saustawě spíše budau od jiných národností odděleni. Wůdcowé lewice wlaské jsau kněz Prato a p. Prettis. Centrum, strana wěčně ministerialní, dříwe asi 100 hlasů počítajíci, utrpělo w posledních časech welikau ztrátu a ustawičně se scwrkalo. Nejwětší ale ujma stala se mu po znamenitém 4. lednu, kdežto se wedením Szabla a Heina utwořila nowá strana lewé centrum, které si chce bez ohledu na ministerstwo w politice samostatně počínati. Auplné smýšlení této strany nemůžeme posud udati, zdá se nám wšak, že je proti foederaci. Ostatně není pochybnosti, že časem swým tato strana se na ujmu německé lewice a prawého centrum znamenitě zwětší, neboť budau wždy mírnější audowé Lewice a liberalnější audowé z Centrum do tohoto lewého centrum přistupowati. Alespoň již nyní newidíme škoro žádného rozdílu mezi smýšlením té lewice, kterau zastupuje Šuselka, a smýšlením lewého centrum. Prawice slowanská jest posud nejmocnější klubb, již proto, že jest při swé nestranné a neodwislé politice wždy dosti sworná, ačkoli audowé její w mnohém ohledu jsau rozmanitého smýšlení. W nejnowějších časech hrozí Prawici rozdwojení, aspoň se stará ministerská strana wšemožně roztrhnauti tento klubb, jehož se má příčinu nejwíc obáwati. Uskuteční-li se ale to, o čem se již přemýšlí, aby se totiž celá Prawice rozdělila sama na čtyry oddíly, totiž český, morawský, rusínský a slovinský ( jihoslowanský ), z kterých každý by sám swoje porady měl, tak aby tyto čtyry oddíly jenom w čas potřeby se sestaupily a jinak jenom skrze wolený wýbor spojeny byly. Takowým spůsobem by Prawice nabyla opět nowých sil a také co do počtu by se zwětšila, poněwadž mnozí, zwlášť Morawané a Jihoslowané, kteří posud s Prawicí spojeni nebyli, mnohem snadněji by k morawskému a jihoslowanskému oddílu přistaupili. Co ještě znamenitějšího jest, žeby se při takowém zřízení slowanského klubbu také snadno docíliti dalo to, co nadarmo sobě přejí wšichni přátelé Slowanstwa – totiž přístaupení Poláků k slowanskému klubbu. Myslíme, že bude o to péče našich parlamentárních wůdců, aby se tohoto spojení konečně docílilo, a kdyby se ona strana Poláků, kterau zwláště zastupuje Gazeta Polska w Poznani, a která se zdá míti lepší a sprawedliwější smýšlení o slowanské politice, w tom pomoc swau poskytla, nebylo by nesnadné prowedení, zdá se také, že jedna ( owšem na počet slabší ) část poslanců polských w Kroměříži, která posud wždy opatrnější byla, nyní wětší moci u celého polského klubbu nabude a tudy ono přiblížení uskuteční. Práwě nyní, kdežto se o to jedná, aby wšichni poslancowé morawští pro swé zwláštní zemské záležitosti se sestaupili, kdežto též jistý jihoslowanský poslanec P....g, který na sebe mnohé dosti důwodné podezření uwedl, že zastupuje w slow. klubbu ministerské uši, nyní o zaražení zcela neodwislého jihoslowanského klubbu se zasazuje: nyní práwě byla by nejpříhodnější doba, přetwořiti takowým spůsobem slowanský klubb, aby on sám byl jako obrazem budaucí foederace slowanské. Co se zwláštního postawení Rusínů we slow. klubbu týče, hodláme beztoho o jejich nynějším postawení we zwláštním článku promluwiti, a na který tedy odkazujeme.", "id": 1430}
{"text": "2. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [České přání.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. České přání k nowému roku 1848 a ke wšem budaucím, jak dalece zapotřebí bude. Ačkoli jsme co odbíratelé omluwenky noworoční od wšelikých gratulac práwně a jak náleží oswobozeni, přece zde nad swau powinnost z dobré wůle přání umístíme, jako wstup a úwod obnowených a zwětšených Pražských nowin. Přejeme si tedy, co si wšichni Čechowé přejí aneb aspoň přáti mají, a sice: 1. Aby skutečně panowala dále swornost obau národů w zemích koruny naší bydlících, tak jak welí zákony a maudrá wůle našich králů: aby každý wzdělanec obau jazyků zemských stejně mocen byl, aby tady každý dobrau příležitost měl, přiučiti se jim, rodilý Čech němčině w té míře, jako rodilý Němec češtině. 2. Aby se žádný, kdo tuto rownost wyhledáwá, za zlomyslého, za nebezpečného, za buřiče, za přepiatce, za neprohlašowal, dle zásady: „ Quod mihi justum, tibi aequum “, t. j. „ Co nechceš sám trpěti, nečiň jinému. “ Aby tedy každý, než některé snažení Čechů haněti, a zatracowati počne, napřed rozwážil, co by sám na jejich místě a w jejich stawu činil. 3. Aby se Němci nediwili tomu, když si Čechowé příčinliwostí swau k tomu dopomohau, čeho posud neměli, nýbrž aby se tomu diwili, že toho posud Čechowé neměli, a aby nežehral nikdo na Čechy proto, že se chtí jemu wyrownati wyronati, nýbrž radowal se, že se on Čechům rownati nemusí. 4. Aby bylo zabíjení Čechů w statistikách přísně zapowězeno. 5. Aby kwetla národní swornost mezi kmeny národu česko-slowanského, aby se žádný nad ostatní nepowyšowal, a žádný pod ostatní neponižowal. Aby swornost a jednota jazyka i literatury pewně stála, a aby již konečně přestala prawopisní reformace. 6. Aby též swornost rozličných stawů a rozličných mínění panowala, twoříc z různobarewných kwětin jeden krásný wěnec. 7. Aby k blahodějným aučelům zřízené jednoty a společnosti naše probuzené dále wzrůstaly a neprobuzené se probudily, podáwajíce našim Nowinám wždy hojnější látku ke zpráwám potěšitelným. Aby se ale také pro tyto zpráwy na nás nemrzely, nás nekacéřowaly. 8. Aby se wywáželo ze země naší málo peněz, ale mnoho obilí, dříwí, uhlí, wlny, železa, skla, sukna, příze, plátna, owoce atd. atd. 9. Aby se Wšem Stawům dobře a dle žádosti dařilo. Poněwadž si, jak každý widí, nic neslušného a nemožného nepřejeme, tím pewněji očekáwati můžeme, že se naše přání brzy wyplní.", "id": 1431}
{"text": "24. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Z Haliče]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Z Haliče. Již předešle jsme měli o tom článek z Haliče, kterak se we Lwowských polských nowinách kdosi s podpisem „ Šlechtice na zagrodzie “ zřetelně ozwal proti Augspurským Wšeobecným nowinám, že nepřátelsky a utrhačně o Polácích píší, žádaje awé krajany, aby se na takowé nowiny nepředpláceli. Nyní opět jiný s podpisem „ Obywatele ( šlechtice ) wesnického “ w č. 17 těchto Lwowských nowin o té samé wěci píše, a poněwadž w dopisu jeho welmi mnoho jest wěcí i pro nás důležitých, s radostí sdělujeme některé části tohoto dopisu: „ Musím se Wám přiznat wážený pane redaktore, že i po onom dopisu přece předplácím na Wšeob. Augsp. Now.; neboť se mi zdá, že ne bez znamenitého užitku čítáme to, co o nás píší nepřátelé naši. Hořké tam často uslyšíme prawdy.... Z toho ohledu tedy platím a čítám Wšeobecné Nowiny, nežádám od nich hlasu saucitného, nežádám rady, neočekáwám podpory, ale jak jsem prawil, hledám prawdy, a toho tichého úsudku o skutcích a poměrech politických, jaké mají míti nowiny takowé, které nepřijímajíce zjewné barwy chtí být jenom zrcadlem ukazujícím rozličné strany, rozličná snažení, a kterýchžto jediným cílem wytknutým od založitele jejich Posselta jest: statečný pokrok. Ale z této cesty, kterau po mnoha let čestně kráčely, počínají se uchylowat Wšeobecné Nowiny, smímeli dle toho, co píší o Haliči, saudit, že o jiných zemích také nemají lepší powědomosti. Ostatně ale třeba by tak nebylo, přece nastáwá následující smutná úwaha: buďto Wšeobecné Nowiny zastáwají učení protiwné wzrůstu a wzdělání národnosti a wzkwetání dobroblaha — a tu opauštějí stanowiště nowin wšeobecných, které se snažiti mají o pokrok wšeobecný; a nebo newidí, jak to, co se u nás w zemi děje, jest welmi důležité strany změny dosawadního stawu společenského. Oswobození několika milionů ze stawu dlauhým wěkem ustáleného, jest zde u nás žiwotní otázka celého nynějšího pohybowání, příčina neštěstí, které w poslední době na nás obrátily pozornost celé Ewropy. “ Podotkna nyní, že články podobné pocházejí buď ze wkořeněné zášti proti celému národu polskému, a nebo z netečnosti redakce, které wšechno stejno jest, jaké články o Haliči přináší atd., přichází ke zwláštním článkům o Haliči we Wšeob. Now. „ W jednom dáwá se wýstraha cizozemcům, aby nekupowali statky w Haliči, neboť prý jenom nenáwist najdau u lidu, welké těžkosti při zřízení hospodářstwí, po několik let nedostanau důchody z uloženého jmění swého, a nadarmo nakládati budau prostředky swé, ba i osobní bezpečnost! — Podiwno wěru, jak možná jest s takowau neznámostí wěcí neb s tak zlým aumyslem psáti o podobných záležitostech. - - Práwě to jest u nás zjewnau a počestnau známkau národního duchu, že při tolikerém neštěstí, při tak pobauřených často myslích lidu našeho, nemáme přece žádné tiperary-men, žádné white-boys. “ Tak se nazýwají buřičowé w Irsku, powěstní ukrutnau mstau, jakau na šlechtě swé anglické často prowádějí, a to w takowé tajnosti, že se nikdy půwodce dopátrati nelze. Red. Rada, s kterau končí onen dopisowatel z Haliče, nejlépe označuje smýšlení jeho o wládě a o zemi. Neboť ani wlády přítelem se nezdá býti ten, kdo prawí, „ že jenom onen na kaupi w Haliči osměliti se může, kdo žije we Wídni neb w Paříži, co se zatím auředníci jeho hmoždí s diwochy ( barbary ) Haličskými. “ To jest wlastně ono neštěstí: nebo kdyby cizozemec kupující u nás statky sám přijel, sám nějaký čas na zřízení hospodářstwí swého wynaložil, zjednal by si prawdiwý úsudek o našich záležitostech zemských. Žije zde tak, jak zwykl žíti, obcuje s lidmi wzdělanými, necítil by nenáwist a nechuť na zem a její obywatele a byl by užitečným, činným, prawým občanem. Ale takto přijíždějí auředníci těchto pánů, plni předsudků a předběžné mrzutosti, že k wůli wýdělku wlast swau opustili a mezi „ diwochy “ žíti musí, nenacházejí zde ty obyčeje, ty lehké zábawy, laciná wyražení, která doma opustili, nenacházejí tolik zisku, co očekáwali: tak wzrůstá nespokojenost, nenáwist proti zemi a lidu, kterýchžto jazyku se učiti musí Ba kdyby se aspoň učili, ale mnoho těchto auředníků ani u nás w Čechách jazyku lidu se neučí k weliké škodě obecné, překážejíce tak mnohým záměrům milostiwé wlády!! Red., zkrátka powstane ono smýšlení, které se našincům již kolikráte trpce cítiti dalo, a které jest pramen mylných zpráw rozsíwaných o naší zemi, půwod, že se často nejupřímnější wůle a snažení neuzná, a semeno mnohých neštěstí, které nás potkaly. “ Promluwiw ještě něco obšírněji o ostatních dopisech o Haliči we Wšeob. Augs. now. ( což wšak zde pro české čtenáře za potřebné neuznáwáme ) končí onen Obywatel wesnický následujícím wšeho powážení hodným způsobem: „ Tak mylné a zlomyslné články, umístěné w nowinách německých snad nejwíce za hranicemi čítaných, rozsíwající falešná ponětí zjewně dokazují: 1. že nowiny zahraničné lepších dopisowatelů aspoň u nás zapotřebí mají, a proto také 2. že máme hledati swazků s takowými časopisy, we kterých bychom mohli naprawit onyno a podobné omyly. Nejkratší k tomu cesta zdá se, aby naše domáeí Nowiny pod oswíceným wedením Waším wážený pane redaktore staly se skutečně organem weřejnosti wšeho toho, co se důležitého w zemi stáwá a tak by byly pro zahraničné nowiny nejenom pramenem wědomostí prawdiwých, ale zároweň prawidlem, podle kterého budau moci posaudit prawdiwost, známost wěci a dobrau wůli dopisowatelů swých atd. “ Tolik „ Obywatel wiejski “ w polské gazetě Lwowské, my ale zčeštiwše jeho slowa zanecháwáme krajanům swým úsudek, pokud se wěci zde pronešené i na naši wlast wztahují.", "id": 1432}
{"text": "24. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 21. srpna. Dnešního dne stala se w interpellací zmínka o důstojnících w maďarských plukách, kteří, nejsauce rození Maďarowé, musí nyní proti swým spolubratřím bojowati. Ministr odpowěděl, že se o to postaralo ministerstwo, aby takowí důstojníci do jiných pluků přestaupiti mohli. Při referowání wýboru petičního přišla petice Pražských obywatelů na swětlo, w níž žádají, by ministr Dobblhof byl obžalowán ze zrády. K odůwodnění swé žádosti uwádí: 1. Dobblhof utwořil ministerium, aniž by byl na province ohled wzal; 2. přijal Schwarzera za ministra; 3. jmenowal státní sekretáře bez powolení sněmu; 4. ucházel se o přízeň mnohých žurnálů; 5. ssadil Lwa Thuna; 6. jmenowal Rothkircha za presidenta české guberny; 7. neobsadil presidentstwí dolnorakauské wlády; 8. nekonfiskowal panstwí Metternichowy, Plasy a Kušwartu. Komu nepřijde na mysl powěstná 67! Ale nelekej se, milý čtenáři, tentokrát je to jen pětka. Tak opět má Praha snášet předházky, že její obywatelé to byli, kteří tak nesmyslný attentát na naši mladau swobodu si dowolili. Neb za něco jiného se to sotwa dá powažowati. Dobblhof je prwní ministr, pošlý z důwěry lidu a nešen důwěrau lidu. Owšem posud málo učinil, co by důwěru w něj kladenau osprawedlnilo; ale naopak také nic neprowinil, co by dobrau wůli a swobodomyslnost jeho w podezření uwádělo. A tohoto ministra obwiňují ze zrády! Hawlíček činil náwrh, by se to ministerstwu k wyšetřowání odewzdalo; ale Borrosch, který tak mnoho, ne-li wšecky wlastnosti sedmašedesátky má, odporowal tomu, že nehodno, we swobodném státu inkvisicí zawádět. Ó ta dobrá, filantropická duše, ten Borrosch, snad co nejdříw udělá náwrh, by se inkvisice i w kriminále zrušila. Ó člowěčenstwo, jak potom budeš šťastné, a to wšecko budeš mít jen pěkným slowům pana Borrosche co děkowati. Klaudi a Rieger podporowali Hawlíčka. Rieger zwláště na to činil pozorna, žeby petenti ( t. j. kdo tu petici zadali ) museli být před saud pohnáni, kdyby si w tisku něco takowého dowolili. Nepotrestá-li se tento pád, bude každému budaucně wolno, kohokoliw před celým sněmem zostuditi. Říšské shromáždění ale myslilo, že dosti na tom, když wšeobecným smíchem ukáže, že tato petice spíše do Kateřinek patří, než před saud, a odložilo peticí ad akta. – Škoda, že nebyla celá ta žádost čtena, také prý je w ní na Swornost zpomínáno, a ne tím nejrozmilejším způsobem. Ku konci stůjtež tu jména této o swobodu tak starostliwé petice. Johann Plahowicz 327/2. Finger Anton 123/3. Wenzl Pladík 12/4. Franc. Kutschera 92/1. Hornik 23. w Karlíně. Pillersdorf opakuje w krátkosti we finančním operátu činěné náwrhy a rozbírá je. Rád by udržel auwěr ( kredit ) národního banku, jakož i jeho samostatnost. Myslí tedy, by bank 6 milionů zatím půjčil, které pak co nejdříw w kassowních poukázkách ( obligacech ) mají zaplaceny býti. Hypotheky nechce, špatná prý to podpora důwěry. Mnoho prostředků nám ještě zbýwá, a wláda, důwěrau národu nešená, jich použije. 900 milionů dluhů jsau notná památka staré wlády. Od nynějška ale, cokoliw bude národ platit, bude to pro sebe platit; průmysl se wznese, jak jen nawrátí se důwěra. Má se zřídit stálý finanční wýbor, by předběžné práce pro budaucí saustawu přewzal. Kassowní poukázky nemají dostati žádný nucený kurs, neb se tím důwěra ruší. Šuselka: Že pro náwrh mluwím, stalo se jenom tím, že nauze žádného přikázání nezná. Nemohu jinak než kárati, že tištěná zpráwa bez poptání se sněmu, pauze wůlí finančního ministra se změnila; to není parlamentární. Cokoliw se we shromáždění předneslo, jest jeho jměním a může jen s jeho wůlí změněno býti. Ani zpráwa fin. ministra, ani komisse newyhowuje potřebám času. Útěcha je w nich obsažená, ale žádná nowá, sociální myšlénka. Starau wládu nazýwáme neblahau, a toto není nic jiného, než pokračowání její. Ale potřeba káže, ohledy mlčí. Nicméně se musejí zástupcowé národu ohradit, by se powolením ( auwěru ) nepřekwapili. Sněm již sedí kolik neděl pohromadě, mohl tedy fin. ministr již dříwe swůj náwrh přednésti, bychom nebyli nuceni úhrnkem powolowati. Neb pro budaucnost nesmějí miliony, které z kapsy národa jdau, powoleny býti, aniž by se do podrobnosti nešlo. W starém způsobu wlády nemáme pokračowat, nýbrž nowý zawésti. Ale k tomu je času zapotřebí. Jen železná nutnost může naše jednání osprawedlniti. Porownáwám-li náwrh komisse s oným fin. ministra, musím litowati, že komisse práwě to přešla, kde fin. ministr práwě něco nowého nawrhuje. Myslím speciál-hypotheku státních a zádušních statků. To by byla nowá myšlénka, ale komisse si jí nepowšímla. Prawila, žeby hypotheka stejnost státních dluhů zrušila, jakoby stejnost kdy w nich byla býwala. Zajisté není státu, w jehož dluzích by takowá rozdílnost panowala; naši fin. ministrowé dobře se srozuměli we špekulací a wyčerpali umění, peníze sháněti, až na dno. Praweno tu, žeby hypothekau bylo práwo starého wěřitele obmezeno, to ale nepochopuji. Půjčí-li někdo bez hypotheky, jest to jeho dobrá wůle, a nemůže si stěžowat, když pozdnější wěřitel od dlužníka fant žádá. Již nowotě a zásadě k wůli byl bych přál, aby komisse byla ohled na tento náwrh wzala. Že žádný náwrh nečiním, stáwá se to jen proto, že si přeju, by státní a zádušní statky co zásoba pro budaucnost ostaly. Při 7. punktu ale, „ že k ušetření financí w prostředku monarchie prameny w dobytých provinciích co nejbedliwěji mají wyčerpány býti, “ musím něco poznamenati, bychom o postawení italských provincií wíce swětla nabyli. Až posud se jedná tam zcela neodwisle od sněmu. Wyslowíme-li náwrh tak, jak we zpráwě komisse podán, newyplyne z něj financím žádná wýhoda. Pročež musí tato slowa přidána býti, „ že se sněmu z toho musí aučty klásti. “ Neb když štěstím naší zbraně a udalností wojska nám možnost podána, čestný mír uzawříti, musíme dokázati, že konstitující sněm práwo má, i do těch záležítostí co mluwiti, a že wše, cokoliw tam naší krwí a naším zlatem dobyto, kde k rozhodnutí přijíti má. Referent nám zde rozložil politiku na důwěře a naději se zakládající; a já si dowoluji tedy, wyzýwati ty, kteří důwěru získati mají, by se wšeho wystříhali, co důwěru překazit může, která náwratem císaře pána obžiwowati počíná; wyzýwám je, by se wšeho wystříhali, co zaufalost a nedůwěru rodí: zaufalost, žeby kdy naše záležitosti na konstituční cestě se spořádat mohly; nedůwěru, že se s národem upřímně smýšlí. Widím se nucena, wyznati, že způsob, jakým se w sobotu se sněmem zacházelo, důwěru ruší, poněwadž tisíce lidí se domýšleti musí, že se sněm posud neuznáwá. Powěsti, jaké tyto dny městem obíhají, že studentská legie se rozpustí, a že to ku krwawému sražení přijíti může, nejsau podlé toho, aby důwěru upewnily. Gobbi pohřešuje we zpráwě finančního wýboru welmi důležitau okolnost, wýrok totiž, že sněm weškeré státní dluhy za platné uznáwá, a že národní bank co nejdříw bude s to, swé noty wyměňowati. Co se 7. punktu we zpráwě fin. wýb. týče, drží jej za welmi nesprawedliwý. Neb nezpůsobilo wlaské obywatelstwo tu wálku, která nás tolik milionů stojí; byl to Carlo Alberto, který despotickými laskominami puzen, tuto wálku prowolal. Kdyby nebyl do našich zemí wtrhl, byla by se i tato provincie z nabytých práw radowala, a wálka by nebyla tuto krásnau zem plenila. Jak může wýbor tuto provincii za to zodpowědnau učiniti, nenahlížím, snad proto, že i ona chtěla jařmo Metternichské politiky se sebe swrhnauti? Jak medle se ukázalo, že účel obsazení Ferrary nic jiného není, než stawění hráze proti wlašské swobodě, musel wlašský národ se tomu protiwiti. W krátkém čase zawedla následkem swobodomyslného snažení wětší část italských států – ani absolutistický Neapol newyjímaje – konstituční oprawy. W prostřed těchto konstitucí oblažených národů žili Lombardowé a Benátčané pod Metternichskau knutau, obklopeni hejnem hnusných špehů. Kdyby w těchto okolnostech w nich nebyla tauha po swobodě wznikla, museli by wěru z jiného masa a jiné krwe býti, než Němci, kteří při prwním wýbuchu únorowé revoluce w Paříži od Rýna až po Dunaj pro jednotu Němec se zdwihli; z jiného, než Wídeňané, kteří we wěčně znamenitých dnech březnowých staré okowy rozkotali. A tito Wlaši by se ponížili, byl wojenský zákon prohlášen a nejšlechetnější syni země wypsání, a teprw když nenáwist k wládě nejwyššího stupně dosáhla, zawítala k nim zpráwa o pozdwihnutí Wídně; ale jako na mnohém již místě, tak také zde osudné „ již pozdě “ přiwedlo zem na kraj záhuby. Až sem sahá winna země, máme-li to za winnu powažowati, dále padá wšecka winna na Karla Alberta. Račiž to tedy sl. sněm uwážiti a dle toho sauditi. ( Silný tleskot. ) Biliński: Mohli bychom si štěští přáti, že od roku 1836 důchody neustále rostly, kdyby w stejné míře se dluhy nebyly hromadily. Ale i s tím se můžeme spokojiti, neb 56 milionů na železné dráhy a na skaupení privátnich železno-drážních akcií wynaložených ponesau aspoň potomstwu užitek. Od wýboru ponawržené prostředky nezdají se mi býti postačitelné. Owšem jsem srozuměn, by při nowé wýpůjčce se hledělo na to, by se wětší úroky dáwaly a za to wětší summa sehnala, ale pochybuji, že w nynějších okolnostech budem s to, tolik sehnati. Pěkně zní poznamenání, že „ slowo wolených zástupců postačí, důwěru a kredit získati, “ ale nezapomeňme, že jsme až posud na dílo konstituce ani ruku newložili. I sama wyhlídka na náhradu wálečných autrat ze strany oněch mocnářstwí, které wálku proti nám zwedly, nezdá se mi být dostatečná, neb mír není ještě uzawřen. Jak se ale komisse rozhodnauti mohla, národního banku použíti, nenahlížím, též, an se před několika dny proti tomu wyjádřila; powažme, že nár. bank má jen 26 mil. hotowých peněz a 149 mil. banknot w oběhu. Proč se tedy komisse proti wypůjčení na zwláštní ( speciální ) hypotheky wyjádřila? Ať jen powáží, že ustawičným poukazowáním na budaucnost lehce přítomnost w nebezpečenstwí může uwržena býti. Vaschank mluwí proti náwrhu fin. komisse; od Francie, ne od lichwářského Albionu ( Anglicka ) se máme učit znáti cenu lidí; zamítá celau finanční saustawu a chce ryzau mincí, jakau sotwa peníz může býti, chce půdu, wýrobek za minci atd. Na Italii daně uwalowat, nezdá se mu být důstojno Rakauska, které přece chce nazýwat oswoboditelem Italie. Chce pak čísti fin. plán, pro Uhry určený, s kterým se srownáwá, je napomenut k pořádku, a opustí řečnickau stolici. Brestl: Nejedná se tu o uspořádání státního hospodářstwí, ani o nowý systém, to požaduje dlouhého uwažowání, a za tak krátký čas nemůžem od wýboru již náwrh požadowat. Zde je jenom zapotřebí; se rychle uraditi, by se celé státní hospodářstwí nezarazilo; ale proti tomu se musím ohražowati, jakoby wýbor chtěl starý způsob wlády dále wésti. Učinila se tu námitka, že wýbor kassowním poukázkám žádnau hypotheku newykázal; ale to proto učinil, že žádná wýhoda z toho newyplýwá, jak to při hypothece na solnicích Gmundských ten pád. Neb hypotheka má jen tenkrát cenu, když se w pádu nezaplacení prodati může, ale proti státu jest těžko žalobníkem býti. Stát má sice práwo, se státními a zádušními statky dle potřeby nakládati, ale zdaliž toho již nyní třeba? – Wýbor uznáwá zásadu, že stát musí powinnosti, které na něj přešly, přewzíti, ale nebylo by to maudré, již dnes to wyslowiti; státní dluhy se také pro Italii a Uhry dělaly, a tyto země byly by wšeho powinowání zproštěny, jak mile to wyřknem. ( Dokončení )", "id": 1433}
{"text": "14. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Studentské shromáždění], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] Wčera odpoledne mělo studentstwo Pražské shromáždění w Karolínské aule, aby se takořka wyjádřilo o swém nynějším poměru k Wídeňským hnutím. Wyslancowé studentského wýboru Pražského do Wídně prohlásili Wídeňský boj za boj swobody s reakcí a wyzwali studentstwo o pomoc Wídeňanům. ‒ W shromáždění wčerejším ale wyložil posl. Rieger, oswědčiw se swobodomyslnosti swé, široce důkladnými, wážnými slowy příčiny a powahu wzbauření Wídeňského, že to nikoli není boj proti reakcí, nýbrž boj mezinárodní, boj způsobený penězi a slowy maďarskými, že je to nad pochybnost spor maďarsko-německý proti Slowanstwu k potlačení tohoto, jenž wyhledáwalo rownopráwnost wšech národů rakauských w říši foederativní, což wšak ani Maďarům ani Němcům není po chuti, ač se již přemnozí poslanci něm. hlásili k této sprawedliwé zásadě a aučelu. Prawil, že podlé bezpečných wědomostí byly spolky demokratické we Wídni w žoldu Maďarů, že Löhner byl we spojení s Maď. Pulszkým a jinými maď. emissary, a že se brojilo nejwíc proti těm poslancům říšským, jenž byli proti tomu, aby deputace maďarská tehdá před sněm byla předpuštěna. ‒ Nám Slowanům w Rakausích ale že musí nade wšechno záležeti na tom, bychme zachowali Rakausko w celosti, jehož rozpadnutí powede za sebau ewropejský boj, ne národů, ale celých plemenů, celých rass, slowanské rassy totiž s germanskau a maďarskau. My Slowané musíme zachowati Rakausko celistwé, bychom se strany jedné nepodlehli despotismu ruskému, s druhé pak přewládě národů německého a maďarského. Rakausko, složeno z tak rozmanitých národů, buď jako swobodný přístaw wšech, aby w něm každý národ nemýlen mohl obcowati. My wyhledáwáme swobodu wšech, zatracujem ale swobodu jedněch nad druhými. Slowák Štúr na to potwrdil wšechna slowa Riegrowa a poukázal na to, jak welice muselo Maďarům záležeti na tom, aby se jim pomohlo odjinud, poněwadž Jelačić blížil se již k Budínu, a s Budínem že stojí i klesá zem uherská. ‒ O Maďarech se nesmí myslet, žeby upřímně smýšleli o swobodě. Swobodu že přiwlastňují sobě jen a upírají ji národům jiným; že jejich swoboda jest swoboda aristokratická; proč se za dříwější wlády nezdwihli pro swobodu lidu w Uhřích, když jí měli wíc než národowé druzí? ‒ Ubezpečowal, že Jelačić neslauží kamarille, že je tělem duší Slowan, a že swobodu miluje, dokázal na sněmu Záhřebském, oswobozením hranice wojenské a j. ‒ že je miláček národu. Welikým potleskem byl wywolán Hurban na řečniště. S mnohým humorem wykládal slowo reakce, i přešel na to, že jest reakce mezi námi dwojí: zpátečnictwí totiž ke staré zhynulé wládě, a reakce národů mezi sebau, která nedá národnosti druhé zniknaut, a znikne-li, která ji potlačuje. Nemluwme pořád o reakci, ale postarejme se, aby nebyla. Co nám pomůže stálé mluwení o demokratii, nemáme-li půdu, na kterau bychme zásady její wsadili, nemáme-li lid z poddanstwí cizého wybawený. Nyní jest čas, bychme si tuto půdu dobyli, ale ne marným hádáním a prázdnými řečmi, nýbrž šawlí a puškau. Znowu wystaupil Rieger, uwáděje pohnútky, proč poslancowé čeští opustili sněm, že ne z bázliwosti o swau osobní bezpečnost, nýbrž proto, žeby daremné bylo, dáwat žiwot w šanc bez potřeby, jímž na jiném místě a w jiné době lépe mohau slaužit národu. Na to jmenowal některá fakta na důkaz, že se oprawdu jednalo o bezžiwotí některých, kterážto fakla přislíbil že poslanci co nejdříwe uweřejnějí. Na to podotknul jeden student o článku we wčerejších Nár. Now., wywáděje z něho potřebu, aby studentstwo Pražské smýšlení swé w nynější příčině weřejným oswědčením dalo na jewo. Jiný po něm wyřknul obáwání, žeby pád auly Wídeňské, jakož po dobytí Wídně očekáwati jest, měl za následek i zrušení legie Pražské, načež Rieger: Legie Wídeňská nezáleží jen ze studujících, nýbrž z lidí rozmanitých stawů, do auly wšelijak se wedralých, jenž tam nyní welké slowo wedau. Myslím sám, že aule Wídeňské bude konec učiněn; z toho wšak nenásleduje nic na bytí auly Pražské, dokud se totiž w mezích zákonních zachowá. Jak mile by ale wykročila z nich a začala se chowat jako Wídeňská, pak jsem prwní, jenž o zrušení její na sněmu se zasadím. ‒ Napomíná studenty, aby nebyli wíce studenty nežli syny národu. O smýšlení našich poslanců pak tolik doložil, že se swobodau stojí a wládu jen potud podporují, pokud ona stojí ke swobodě; že jsau hotowi opustiti ji, jak náhle by odejímati chtěla národům swobody, kteréž jim byla udělila. Ku konci prohlásil aud Wídeňské legie, Slowan, zpráwu o zawraždění dwau Horwatů na Wídeňské aule za neprawau. Před rozchodem uzawřelo shromáždění, pohnati wyslaného do Wídně studenta Kleinerta před čestný saud, poněwadž překročiw swé plnomocenstwí, we jménu Pražského studentstwa wyzýwal studenty slowanské k aučastenstwí w boji Wídeňském.", "id": 1434}
{"text": "13. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 11. září ( Dokončení. ) Nyní wystaupil referent petičního wýboru p. Doliak, Slovinec z Gorice, na tribunu. Deputowaní wlaského národu z jižního Tirolska, z Dalmatska a z Pomoří Terstského, nejsauce schopni jazyka německého, podali žádost ke sněmu, aby pro ně byly wšechny náwrhy, protokoly, jednání sněmu we wlaské řeči wytištěny, a aby jim powoleno bylo, jednoho z deputowaných si ustanowiti, jenžto by místo nich we sněmu jejich mínění, jejich náwrhy atd. po německu přednášel. Petiční wýbor uznáwaje slušnost této žádosti, jakož i dobrau wůli deputowaných těchto, jednohlasně uzawřel sněmu nawrhnauti, aby tuto žádost powolil, tím wíce, že wywedení její nebude nikterak nemožné neb obtížné. Hawlíček: Já se s náwrhem petičního wýboru dokonce srownáwám, a nawrhuji jen ještě k tomu: „ aby před každým hlasowáním, když toho deset deputowaných žádati bude, otázka, o které se hlasowati má, od translatora, od komory a z komory wywoleného, také w polském neb rusínském jazyku nahlas přednešena byla. “ Borrosch: Tohoto zdání já nejsem dokonce; já, maje zkušenost co kněhkupec, musím sněm na to pozorna učiniti, že tato wěc nejméně ročně 25.000 zl. str. státi bude, a ještě kromě toho jednání sněmu zdrží, protože se opozdí tisk náwrhů. A pamatujme také na to, že zde máme wíce ještě národů, žeby to každý pro sebe žádati mohl, a jmenowitě snad brzy mezi nás přijdau i Uhři, jak potom sněm wšem těm žádostem wyhowí? Ambrož: Já jsem Slovinec a musel bych skutečně pro swé krajany též něco podobného žádati. Brázdil ( z Morawy ): A já zas žádám to samé pro český jazyk. Hawlíček: Chci jenom několika slowy náwrh swůj podporowati. Nežádám to pro swůj přirozený jazyk, ačkoli jej tak cením, že mi žádný jiný tak drahý býti nemůže. Awšak na tomto sněmu náhodau skoro wšichni deputowaní národu mého po německu rozumějí. ( Odporuje se tomu z prawice. ) Owšem, pánowé! a jest-li několik, kteří auplně nerozumějí, rozumějí aspoň z části. Proto jsem tedy o našem jazyku nyní zmínku nečinil, nechtěje jednání sněmu bez welké potřeby obtěžowati, a očekáwám, až jak konstituce Rakauska wypadne: podrží-li se pak zrowna takowý sném jako tento, owšem musíme i my Čechowé swého jazyka zde užíwati. Nyní se ale jedná o wěc newyhnutelnau: 40 spoludeputowaných haličských sedí mezi námi, nerozumějíce ani slowa z toho, co se jedná. Nepříjemné události, které se proto nedáwno w tomto domě mezi dep. Stadionem a Hubickým přihodily, mohau nám býti důkazem, jak potřebno jest, náwrh můj přijmauti. Nazýwali jsme starau wládu despotickau, proto že národům nedowolowala aučastenstwí míti we spráwě zemské, a my, kteří se tak rádi demokraty nazýwáme, činíme totéž, wylučujíce welikau část spoluobčanů swých pro řeč z rokowání. Račte jenom staw těchto našich spoludeputowaných powážiti, když oni swědomím zawázáni jsauce, nejlépe pro swé kontinenty a pro swůj kraj hlasowati, od rozličných stran zcela rozličné a protiwné zpráwy dostáwají, o tom, oč se hlasuje, a do nejwětších rozpaků přiwedeni býwají. Trojan: Musím odporowati mínění p. Borrosche; také wýbor petiční uznal obtížnost této wěci, ne ale její nemožnost. Já swau národnost nepowažuji za horší než každau jinau, poněwadž ale práwě nyní newyhnutelnau potřebu nemáme, neučinili jsme my pro sebe u sněmu podobnau žádost, čímž ale práwo swé nikterak nezadáwáme. Co se oněch 25.000 zl. týče, musím předně naději míti, že sněm tak dlauho trwati nebude, a za druhé se při wěci tak důležité nikdy na takowau wýlohu hleděti nemá. Potocki ( z Krakowa ): My přijdauce na tento sněm rokowati o společných záležitostech, přijali jsme němčinu jakožto prostředek toho času newhodnější, čímž jsme ale práwu swému žádný nic nezadali. Nepatřme tedy na tuto wěc ze stanowiště práwa, nýbrž jen z praktičnosti. Jsau zde na sněmu skutečně deputowaní dwau národností ( wlaské a polsko-rusínské ) nerozumějící po německu, jedná se o způsob, jakým by i oni w jednání sněmu podíl míti mohli, a tu se mi náwrh wýboru spojený s náwrhem p. Hawlíčka auplně wyhowěti zdá. Lubomierski: Také já myslím, že zde o práwu řeč býti nesmí, práwo má skutečně každý mluwiti we swém jazyku. Neboť jest jedno z nejdůležitějšíeh práw, swobodný tisk a swobodná řec. Naši spolusněmowníci wlaští dobrowolně se části swých práw odříkají, jen aby wšeobecnost netrpěla. Srownáwá se ostatně s oběma náwrhy. Borrosch ( mluwí s hrozným pathosem ): Já wždy politické otázky za důležitější powažuji, než národní, a nebudu nikdy trpěti, aby státní toga německého jazyka swlečena byla z naší rakauské říše. Když tito pánowé německy neumějí a tudy schopni nejsau, zastáwati powinnost deputowaného, ať ji složí a jiného za sebe wywoliti dají. Jenom Němcowi se takowé náwrhy dělat mohau. Já bych se tázal, zda w Paříži Provençal nebo Bask ( oho! ) něco takowého projewí. To přece připustíte, že swoboda tam nejwíce wywinuta, kde je republika. W Paříži je republika, a přec nikdo tak horrendní žádost neprojewil, poněwadž wí, žeby Francie se rozpadnauti musila. Já jsem w mém přeswědčení pro nezakrnělau ( unverkümmerte ) swobodu, poněwadž w ní základ dědičného trůnu widím, který zas naopak jest hlawní záštitau swobody. Já sice jdu stejnau cestau, zdánliwě k stejnému cíli s těmi, kteří z jiných ohledů Rakausko welké a nerozdílné ( grosses, gesammtes ) udržeti chtějí, neb jen takto widím prawau swobodu uchráněnau, awšak oni pánowé se swým libůstkářstwím národním ( Nationalitätsliebhaberei ).... Jak mile p. Borrosch tato slowa z úst wypustil, strhla se nesmírná bauře; Poláci, Čechowé, Morawané, Jihoslowané, Wlachowé, zkrátka wšichni Němci bez ohledu na politické smýšlení zdwihli se jako jednau ránau ze swých sedadel a počali jedním hlasem křičeti: „ Zur Ordnung “, „ ať jest napomenut řečník, ať to odwolá! “ Bauře tato trwala dobrau dobu, až konečně president zwoněním pokoj docílil a pana Borrosche k pořádku napomenul. P. Borrosch odwolal skutečně dle možnosti swé, co byl dříwe powěděl, a pokračowal ještě dále we swé řeči, wždy ale we stejném smyslu, a nawrhowal konečně, aby se s uznáním jazyku německého jakožto jediného státního a parlamentárního ( als Staatssprache ) celá wěc komissi odewzdala, která způsoby wyhledati má, jak by se jiným národnostem wyhowěti mohlo. Po Borroschowi mluwil Neuwall z Morawy, Němec, awšak welmi mírně a slušně, uznáwaje potřebu tuto a dáwaje práwo každému národu. Löhner činí náwrh, aby se tato wěc odložila. Rieger ( mluwí dnes zwláště prudce a nadšeně ): Newím skutečně, jakými slowy mám wyslowiti se proti nehodnosti, jakau se opowážil jeden z deputowaných Pražských mluwiti o wěci nejswětější každému, o národnosti. ( Powyk, němečtí deputowaní někteří, a hlawně p. Borrosch, žádají, aby p. Rieger též „ zur Ordnung “ napomenut byl, poněwadž se wěci dotýká, kterau již p. Borrosch odwolal. President to učiní, Rieger protestuje a pokračuje dále. ) Pořád se mluwí o rownosti a bratrstwí, ale rozumíte této rownosti tak, aby jen Němci panowali. Jako jsem proti státnímu privilegowanému náboženstwí, tak jsem proti privilegowané řeči a národnosti, a ona státní toga, do které by nás p. Borrosch rád oblékl, byla by nejwětší násilí. Práwo jazyka a národnosti jest přirozené práwo, které nikdo wzíti nemůže, a kdyby sám sněm se proti němu prohlásil, nemohli bychom se wýroku jeho podrobiti. Když by se již o státním jazyku mluwiti chtělo, ačkoli jsem zcela proti tomu, mohl by slowanský jazyk jakožto jazyk wětšiny s mnohem wětším práwem o přednost se pokusiti. Pánowé! mluwíte tak často a tak rádi o jednotě rakauské říše, ale prawím wám, že Rakausko jenom námi stojí, a Rakausko bude tak dlauho pohromadě, pokud my Slowané budeme chtíti! ( Pohnutí, syčení a tleskot. ) Ale my chceme, a chceme tak dlauho, pokud rownost wšech národností šetřena a zachowána bude. Co ostatně p. Borrosch o 25.000 zl. mluwil, jest zrowna hanebné. Jak možná tam, kde se o nejdůležitějším práwu celého národu jedná, na takowau mizernau sumu se ohlížeti. Není pochybno, žeby Wlachowé tak jako každý jiný práwo měli, zde we swém jazyku mluwiti; když tedy oni z ohledů přátelských dobrowolně od toho ustupují a spokojiti se chtí s málem, musíme jen s wděčností náwrh jejich přijmnauti. Löhner welmi se snaží pohnutliwě mluwiti, lituje, že dnes tato národní rozepře powstala, a chce celau wěc aspoň na dálší čas odložiti. Prosí, aby sněm we swornosti zůstal, což obyčejně Němci říkáwají, když se proti nim Slowané práwa swého domáhají. Celá tato owčí kůže, kterau dnes p. Löhner přes sebe přehodil, nic neprospíwá. 520 Dylewski srownáwá se auplně s náwrhem wýboru, jakož i Hawlíčkowým, kterýžto zwláště jakožto welmi mírný, užitečný a lehký k prowedení sněmu schwaluje. Poukazuje na Uhry, jak daleko to přiwedli se swým státním jazykem. Diwí se, proč p. Borrosch se za těchto několik neděl polsky nenaučil, když myslí, že tak snadno jest každému naučiti se německy. Též Hawelka w podobném smyslu mluwí. Haušild: Wěc, která nám nawržena jest, byla zajisté welmi mírná, a jenom protiwníci její způsobili dnešní zůřiwau debattu. Ostatně ale jest to nesmírná wypínawost a opowážliwost, twrditi, že deputowaní po německu neumějící poděkowati a jiné za sebe wywoliti nechat mají, čelí to proti wšem demokratickým zásadám, když se okrsku předpisuje, jakého deputowaného si wywoliti má; jest to censura a nejoškliwější censura, privilegium jazyka a národnosti. Trojan: Pan Borrosch byl by se jistě podiwně k tomu měl, kdybychom my byli náwrh učinili, aby žádný na sněm připuštěn nebyl, kdo slowansky neumí. Mluwí se zde o jednotě, jednota ale bez rownosti nemožná jest, a kde jest panowání jednoho, není jednota. Potocki: Mluwili zde někteří o společné wlasti, zapotřebí tedy jest, abychom strany toho smýšlení swé znali. Co jest naše společná wlast? Jenom ten stát, kde my wšichni spokojenost najdeme, a jestli tedy w našem státu bude jen jeden národ panowat, není naše společná wlast. Konečně ještě p. Doljak jakožto referent mluwí, a ukazuje, jak snadně jest žádost Wlachů wyplniti, a wywrátiw ještě mínění protiwníků, doloží konečně: Ejhle! když již zde, kde nás Slowanů tolik sedí, takto se rownosti rozumí, můžeme si pomysliti, jak by se nám bylo wedlo we Frankfurtě. ( Bauření Frankfurtistů, Löhner a Kudlich a jiní žádají, aby od presidenta p. Doljak napomenut byl, president ale tuto jejich žádost jakožto nepodstatnau odmrští. ) Přistaupí se tedy k hlasowání. Náwrh Borroschůw, aby wšechno odewzdáno bylo komissí k lepšímu uwážení, propadl. Též tak i Löhnerůw propadl. Hawlíčkůw náwrh přijat jest s welikau wětšinau; též tak i náwrh Bodnárůw, aby se totéž stalo w jazyku rumunském pro Bukowince. Nyní přišlo k náwrhu wýboru strany Wlachů; p. Borrosch, aby wěc pokazil, učinil k němu ze zlosti amendement, aby se totéž stalo nejen pro Wlachy, nýbrž pro wšechny ostatní národnosti, domýšleje se, že sněm ulekna se toho, náwrh wýboru odmrští. Zlomyslnost tato p. Borrosche z toho wyswítá, že on sám proti swému wlastnímu náwrhu hlasowal. Ale sněm zmýlil p. Borrosche; žádalo se hlasowání zejména. Ultraněmci a Frankfurtisté widauce slabost swau, opustili komoru, a náwrh komisse i se zlomyslným náwrhem p. Borrosche přijat jest s 244 hlasy; jen 16 ( nejwíce Čechoněmci a někteří rolnící z Rakaus ) hlasowalo proti němu, ostatní uprchli. Sám Šuselka hlasowal s námi, wida naši sílu, a p. Löhner napřed ze sněmowny ušel a nebyl přítomen, když se jeho jméno čtlo, pak ale wida přewahu welikau, nawrátil se a též s námi hlasowal.", "id": 1435}
{"text": "31. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Čechy], Titulek: [Doporučení pro nové volby], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. ‒ Zemské presidium oznámlio již w auředních nowinách, že nowá wolba w okresích Jindřicho‒Hradeckém, Bidžowském a Humpoleckém co nejdříwe wypsána bude. Opětujeme tedy P. T. pánům woličům těchto okresů co nejwraucněji swé předešlé odporučení a jmenowitě: w Jindřichowě Hradci pana setníka Fialku od pluku Latour, horliwého wlastence, jehož si zwláště k wůli reformám stawu wojenského we sněmu míti přejeme, aby ty mnohé obtíže, které posud každého skličowaly, whodně se odstranily; w Bidžowé hr. Wojtěcha Dejma, kterého smýšlení bez toho celé zemi dobře známo jest; a w Humpolci p. Smrčku, který co tamnější rodilec beztoho pánům woličům znám jest a také zde doleji swé politické smýšlení podáwá.", "id": 1436}
{"text": "30. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Schůzka Národního Výboru], Autor: Havlíček, Karel\n[ Schůzka Národního Výboru ] [ tři hvězdičky]Wčera we schůzce Národního Wýboru oznámil p. hrabě Leo Thun, že pro nowé události Wídeňské roztržen jest auplně swazek mezi auřady Pražskými a Wídeňskými, což potřebnau činí jakausi wyšší raddu pro záležitosti české, a za takowau raddu ustanoweni jsau pp. Borrosch, Brauner, hr. Nostic Albert, Palacký, Rieger, Štrobach. ‒ Dnes pojedau pp. hrabě A. Nostic a Rieger k JMCé. do Tyrol o potwrzení.", "id": 1437}
{"text": "5. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk přípisu], Autor: Havlíček, Karel\n– K obecnému poučení sdělujeme zde auřední dopis důstojné konsistoře Králowéhradecké k okresnímu auřadu školnímu w Kutné Hoře. Okresnímu auřadu školnímu w Kutné Hoře! Městská radda Kutnohorská wznesla dne 3. kwětna b. r. na wysoké presidium zemské žádost 1 ) aby se w prwních třech třídách zdejší hlawní školy pauze w řeči mateřské wyučowalo; 2 ) aby i we čtwrté třídě aspoň z části mateřské řeči se šetřilo; 3 ) aby se we wšech třídách hlawní školy řeč německá na základě české mluwnice co samostatný předmět přednášela; 4 ) aby se mezi školními předměty dějepisu a zeměpisu zwláště korunních zemí českých důstojné místo wykázalo, a konečně 5 ) aby powoleno bylo, ze středu městské raddy dwa audy zwoliti, jimž by dozorstwí nad zdejšími školami wůbec ponecháno bylo. Žádost tato byla dne 2. čerwna b. r. číslo 29978 s poukázáním na guber. dekret od 10. 676 září 1848 č. 48497 od wysokého gubernium zemského biskupské konsistoři odeslána a zároweň wysloweno, aby ihned přiměřené kroky auřední se učinily a wýsledek jejich až do 20. b. m. oznámen byl. Co poslední části žádosti té se týče, bylo wyřknuto, že jest zcela zbytečnau, poněwadž o ní politické zřízení škol určítá posawáde ještě nezměněná ustanowení již obsahuje. Za tau příčinau se okresní auřad školní s ohledem na rozkaz, odtud dne 15. listopadu 1848 č. 129 wydaný, od Kutnohorského učitelstwa wšak docela zanedbaný, wyzýwá, aby řečenému učitelstwu nařídil, by přísně rozkazu wysokého ministerstwa od 2. září 1848 č. 5692 ( kons. kurrd. č. 33. ) se drželo a k tomu působilo, aby pokud možno již w letošním, dojista ale a bez odporu w budaucím školním roce w skutek uweden byl. Dále budiž dotčenému učitelstwu uloženo, aby i o wyplnění ostatních sprawedliwých žádostí Kutnohorského měšťanstwa činně se staralo. O dalších krocích záležitosti té se týkajících budiž zpráwa sem podána a Kutnohorské raddě městské swrchu uwedená odpowěď na její žádost oznámena. Od konsistoře Králowehradecké dne 14. čerwna 1849.", "id": 1438}
{"text": "30. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [oznámení M. Havelky], Autor: Havlíček, Karel\nPan M. Hawelka, býw. Poslanec Čáslawský, oznámil nám, že též přistupuje k oswědčení poslanců českých w č. 72 Národních Nowin wydanému.", "id": 1439}
{"text": "6. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [výňatek z nařízení], Autor: Havlíček, Karel\n– Oznamowatel Pražských nowin ( č. 156 ) přináší nařízení česk. zemského řízení strany obecního jmění, z něhož tato místa wyjímáme. Dokud obce místní nebudau zřízeny a tím rozřešena otázka, kdo má budaucně jakožto aud obce obecní mohowitostí spoluwládnauti a ji spoluužíwati, nemůže se dowoliti, aby se nynější audowé obecní rozdělili o mohowitost obce anebo o užitky z ní wyplýwající, anebo aby osadní takowí, kteří doposud užíwání užitků z obecní mohowitosti nebyli aučastní, nějaké práwo na ně si brali. Neboť by to bylo na překážku nowým ustannwením o spráwě obecní mohowitosti, kterých w čase nejblíže příštím očekáwati máme. Z důwodu tohoto a z příčiny množících se žádostí jednotliwých osadníků, aby se jim obecní mohowitost, jmenowitě pak obecní grunty přiřknuly za wlastní, widí se wláda pohnuta wyslowiti, že se k žádostem takowým nyní žádný zřetel míti nemůže, že nowé žádosti tohoto spůsobu jsau dokonce bez užitku a že wláda nynější staw obecní mohowitosti přísně zachowati chce, až dotčená nowá ustanowení budau wydána.", "id": 1440}
{"text": "4. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [reakce na překroucenou zprávu v Prager Zeitungu], Autor: Havlíček, Karel\n– Před několika dny jsme přinesli w našich nowinách zpráwu, kterak doslýcháme, „ že se opět o ustanowení dra. Braunera za wládního komissaře na Slowensku mluwí. “ Prager Zeitung přinesly tuto zpráwu zcela překraucenau, že prý dr. Brauner komissařem již w skutku jmenowán jest, udáwajíce za pramen naše nowiny. Na tom by ale tak mnoho nezáleželo, diwiti se wšak musíme té naivnosti Prager Zeitungu, kterak tuto překraucenau zpráwu za smyšleninu prohlašují. Prager Zeitung si nejdříwe tuto smyšleninu samy smyslily, dokládajíce, že od nás pochází, a pak ji opět za smyšleninu prohlašují. To by zajisté hned každý dowedl?!", "id": 1441}
{"text": "18. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Morava a Slezsko, Titulek: [zákrok úřadů proti „zázračnému“ působení venkovanky], Autor: Havlíček, Karel\n– Z Přerowa píše Neue Zeit: I zde přicházejí zázraky na swětlo. We wesníci Předmostí sausedící s Přerowem wychwaluje se wěřícím žena, jenž prý duchem swatým nadšena jest. Každý čtwrtek wečer potí se krwawě na rukách i nohách, pak padne w magnetický spánek a tu oznamuje lidu wšechny příbuzné a přátely, jenž snášejí muka w očistci. Aby jich byli sproštěni, jest prý zapotřebí, aby pozůstalí příbuzní dali za ně slaužiti mše swaté. Auřadowé stíhali ženu tuto, ona o tom se dowědíc utekla do blízké osady, kde pohostinsku přijata jest.", "id": 1442}
{"text": "16. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Zřízení anglického parlamentu., Autor: Havlíček, Karel\nZřízení anglického parlamentu. ( Dokončení. ) Obecní sněmowna jest půwodem č. žalobníkem, a lordowé sedí na soudě a nalezají po zákonech wšeobecných podlé wýpowědi dolejší sněmowny. Když se také wětšinou hlasů usnese, aby obwiněnec pohnán byl, wywolí se wýbor, aby před zábradlím lordské sněmowny žalobní artikule přednesl. Lordowé pohnanému i žalobníkům položí rok, a na tom roce mají stati oba, žalobní artikule se přečtou pohnanému, dá se mu jejich opis a znowa se mu rok položí kdeby mohl práwo swé ohraditi a hájiti. Soud pak se wede při otewřených dweřích. Nemůže-li pohnaný newinu swou pokázati, ztratí při, zbawí se ouřadu a propadne pokutu, aniž milosti očekáwati může. Snešení, kterým hořejší sněmowna odsuzuje, slowe bill of pains and penalties. K panské sněmowně se také děje odwoláwání od soudů zemských. Jeden parlament nesmí déle pohromadě býti než sedm let, pak se rozpadne, což se také stáwá, když umře král, a nowé wolení se začne. Outraty při wolení obnáší 900000 lib. st. Parlament nesmí déle než na tři léta, pořád zběhlá odročen býti, na několik dní může král i sněmowny sezení odložit ( adjourn ). Ostatně se wšak každoročně swoláwá, proto že obecní sněmowna berně jen na jeden rok wypisuje. Ten den, když se parlamentní sezení začne přijde král u wší sláwě swé, králowským rouchem odět, s korunou na hlawě do lordské sněmowny, kamo deputací z obecní obešle. Tato přijde od mluwčího wedena, nebo jestli si ho nowě wywolili, wedou jej dwa deputowani před trůn, aby ho král potwrdil. Pak se postawí okolo zábradlí, mezi nímž smeknuto majíce lordowé a uprostřed nich král na trůně sedí. Král drží trůnní řeč, w které wykládá potřeby zemské, položení politické celé říše a náhledy swé, dle jakých tento rok panowati hodlá. Na trůnní řeč odpowí každá sněmowna zwláštní addressou, w které wyjadřuje mínění swé o posledně zběhlé zpráwě zemské a spokojenost nebo nespokojenost swou. Rokowaní o addressu se děje jako weškeré parlamentní jednání u weřejných sezeních, a obecenstwo, z něhož jenom ženské pohlawí wyloučeno, stojí na tribunách. O co se a jak se w parlamentě rokowalo, zwěstují weřejné listy swobodně wší zemi. Nowiny tam slouží spolu za organy, kterými se wyslowuje obecné mínění o tom, co se dělo w parlamentě. Tu se nešetří osob; kdo mluwí w parlamentě, mluwi před celým národem co zástupce jeho, a národ jej může owšem jen úsudkem swým pokárati a pokárá, kdyby něco začal, co by se s blahem občanstwa neshodowalo. A tak se zastraší nejrázněji wšechno soběctwí, žádný nemluwí pro sebe, každý pro národ. Jak mile wšak král náwrh nějaký zákonem učiní, přestane wšechno hadání, jakby usekl, a každý hledí zákon plniti až na nejmenší čárku. A tato občanská mysl je nejwětší síla národu Anglického, který w historii zaujal místo prwní, a tak brzy to nebude, aby ho jinému ustoupil: řád zemský w Anglicku wystawěli wěkowé na základu powahy národní, on s národem srostl, a ani wěky ho nerozboří, leda by národ sám wyhynul. Kolikrát pak již křiklawá publicistika Britům hrana odzwonila, a přece se po každém pohřbu Britansko k nowé sláwě zdwíhá. A jako hřmění a blesk powětří čistí a málo kde jen udeřením uškodí; tak taky nerázné třenice a reformy národ ode wšech neprawých přiwěsků čistí, a třebas při tom někdo o zděděné swé užitky přišel, přece se celost národu wždy wýš a wýše powznáší. A tak bude také ještě mnoho oprawowáno na parlamentě, a kolikrát se mu ještě odzwoní, ale swět se jeho zrušení tak lehce nedočká. J. Liliow.", "id": 1443}
{"text": "1. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Přednesení prozatímního ministra, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nPřednešení prozatímního ministra wnitřních záležitostí Alexandra Bacha o nejwyšší schwálení základních rysů pro zřízení politických spráwních úřadů. Nejmilostiwější Pane! Rozdělenost a obapolná nezáwislost řízení saudního a spráwy - tato zásada, kteráž pro neporušenost a samostatnost saudnictwí neméně jest newyhnutelná jako ke spořádané spráwě na nejwýš prospěšná - wyslowena jest w ústawě říšské jakožto sada základní, i bylo jí již i také šetřeno při zřizowání saudním, jehožto základní rysy Waše Milost nejwyšším rozhodnutím od 14. čerwna tohoto roku schwáliti ráčila. Nowé zřízení saudní jehožto rychlé prowedení mně WMst uložila za powinnost, wstupujíc do žiwota wyhledáwá co newyhnutelný následek důkladné oprawy wšech ostatních odwětwí weřejné služby. Neboť dle posawadní saustawy, která se s proměněným žiwotem státním snésti již nemůže, byla we wšech téměř zemích korunních nižším saudům swěřena i také řízení politická a komorní, auřadowé pak političtí i we wyšších instancích museli wedle řízení swých sprawowacích zastáwati též řízení saudcowská; nyní ale, kde se wšechny auřady saudní rozebírají a znowa zřizují, kde se orgánům saudnickým odejmauti mají wšechny záležitosti jim cizé, musí se zároweň hleděti k tomu, aby o řízení tato na jiných cestách bylo pečowáno, ač nemá-li spráwa politická spůsobem weřejnému pořádku a jístotě nebezpečným a hospodářstwí státnímu škodliwým utrpěti přestáwku. S neodbytnau potřebau, aby auřadowé političtí nowě byli zřízeni, spojena jest wítaná příležitost, ústrojí spráwní tak zjinačiti, aby se záležitosti politické spůsobem mnohem jednodušším i kratším bez welikého psaní a rozwláčných obcházek a auřednictwem mnohem skrownějším mohly zastati. Možnost takowéhoto jednoduššího zřízení zakládá se netoliko w tom, že wšeliké wýkony saudcowské budau wymezeny, nýbrž hlawně w proměnách, která w poměrách poddanských a gruntownických, pak we zřízení obecním zákonně se zawedly. Patenty o wywazení gruntů od 7. září 1848 a 4. března 1849 sprosťují wšechny politické auřady welikého množstwí auředních úkonů ze záwazku poddanského wyplýwajících, jakož i těch, kteréž se wztahují k dáwkám a pracím buď již wyzdwiženým anebo za wýkupné prohlášeným. Zákonem obecním od 17. bř. 1849 byla netoliko k nesmírnému ulehčení politických auřadů obcím swéspráwa wnitřních záležitostí, co práwo základní jim pojištěná, skutečně dána, ale wláda WMsti, wzdáwajíc se wšelikého zbytečného poručníkowání a wší tísnící centralisace i také w posledních odnožích státního ústrojí, wzložila wšechny části moci wýkonné, které se žiwotem obce nerozdílně a přirozeně jsau spojeny, na orgány obce samé, a přiwedla tím do pořádku obtížné a obšírné podrobné nižší řízení spůsobem k ústawním spůsobám státním přiměřeným. Čím wětší jest ostatně swoboda jednotliwců a čím rozsáhlejší jest práwo obce w samostatném rozhodowání, tím jistější a obecnější průchod musí se zjednati ohradě, která jest pro swobodu, ač nemá-li se zwrhnauti we swéwoli a pro swéspráwu, ač nemá-li přewrátiti w bezpráwné wýtržnosti, newyhnutelně potřebná: totiž zákonu, tím wíce prostředků se musí pojistiti orgánům moci wýkonné, aby odhodlaně a wýdatně mohli hleděti k zachowáwání zákonu. Wšechny tyto poměry, z kterýchžto se potřebnost a přiměřenost přeměny auřadů politických ukazuje, měla wěrně oddaná ministerská radda již při straších zákonech organických, WMsti k nejwyššímu stwrzení předložených, na zřeteli, a jmenowítě při zákonu o obci a při zřízení saudním předpokládala na budaucno politické orgány docela jinačí, nežli jsau nynější. Ačkoli ku konečnému ustanowení proměn w tomto odwětwí spráwním potřebných a opraw zákonodárních s tím spojených swým časem sněmy budau muset ruku přiložiti, dowoluji sobě přece, ježto obecné položení říše a stwrzené od WMsti normy o zřízení obecním a saudním této reformy spráwní newyhnutelně wyhledáwají, předložiti W. Msti w nejwětší úctě dle smyslu §. 120 ústawy říšské základní rysy nowého zřízení auřadů politických, w ministerské raddě již schwálené, a wyprositi si nejmilostiwější zmocnění WMsti, abych je we srownalosti s nowým zřízením saudním mohl prowesti. Bylo w nich šetřeno té dwojí zásady, aby pro wšechny záležitosti, které wůbec odwolání nějakého dopauštějí anebo wyššího rozhodnutí wyhledáwají, byly tři stupně politických instancí, a aby každý sbor, jenž jest wyšší nežli jest ten, který zastupuje obec, totiž wýbor okresní, sjezd krajský a sněm zemský měl po boku swém nějaký orgán wládní, a sice w osobě okresního, krajského a místodržícího, rowněž jako wedle zákonodárního sněmu říšského stojí odpowědné ministerstwo co majitel moci wýkonné. Pojmenowání a postaupnost auředníků politických dána jest již w ústawě říšské, ana mluwí o místodržících, od JMsti w jednotliwých zemích korunních zřízených, a w zákoně o obci, kterýž okresnímu jakožto hlawě auřadu okresního a krajskému jakožto hlawě auřadu krajského wyměřuje jistau působnost. Co se týká místodržících, dowoluji si ještě zwláště wytknauti, že w těch zemích korunních, které nejsau na kraje rozděleny, nébrž kde se přímo z obcí okresních stawí obec zemská, jak w zastupowání tak i we sprawowání jeden článek mizí, a že tedy dle toho místodržící wedle zemského sněmu auřadující w takowýchto zemích spolu také w ohledu spráwním bude také zastáwati powinnosti krajského, bezpostředně jsa podřízen pod ministerstwo. Postawení a působnost místodržících pak ještě jasněji se určí ustanoweními ústaw zemských, ku kterýmž náwrhy pro nejwětší díl korunních zemí s pomocí důwěrníků z nich již jsau hotowy, i doufám, že je brzy budu moci WMsti předložiti ku potwrzení. Místodržící, krajští a okresní obdrží pomocní auřednictwo podle nejpřísnější potřeby wyměřené, pro kancelářní manipulaci ale bude zřízen u každého auřadu jen jeden stálý auředník k wedení jejímu určený. Poměry auředníků wůbec, zwláště pak wýminky jich přijímání do státní služby a spůsob jich užíwání a powyšowání, jich propauštění a dáwání na odpočinek musí býti spořádány spůsobem požadawkům služby wyhowujícím a tak, aby auředník slušně byl nadán a před libowůlí předstawených chráněn, aby horliwý a zaslaužilý s jistotau očekáwati mohl náležité uznalosti, nedbanliwý pak a powinnosti swé nepamětný nejpřísnějšího kárání. Obor působnosti orgánů spráwy politické dá se nyní wyměřiti jen w obecních nákresech, poněwadž není možné, aby se, bez nekonečné a přec nepostačitelné kasuistiky a bez ujmy budaucím oprawám w ostatních odwětwích spráwních mohly wšechna řízení, která auřadům politickým k obstaráwání, spoluwedení, dohledání a wplýwání přikázána budau, wypočítati jinak než přiblížitelně a odkazujíc na příslušnost posawadních politických auřadů a na zákony a předpisy, jimiž se posud politické řízení sprawuje. I bude jak pro ministra wnitřních záležitostí tak pro každého předstaweného nějakého politického auřadu úlohau nejhlawnější, pracowati k tomu, aby se běh spráwy co možná zjednodušil, řízení zkrátilo, a aby se méně písemními příkazy a spráwami, ale raději přímým působením w lidu, osobním poučowáním a dohledáním a přiměřeným wkročowáním na místě samém hledělo k zachowání pokoje a pořádku a k ostříhání zákonů. Náklad, kterého politická spráwa podle zřízení nejuctiwěji nawrženého wyhledáwati bude, nedá se sice posawad wykázati zewrubným počtem. Co nejswědomitěji wšak budu pečowati o to, abych we srozumění s finančním ministrem potřebný náklad wyměřil, šetře co nejwíce financí. A již nyní mohu, saudě podle zřizowacích prací pro wíce korunních zemí dokončení swého již blízkých, wyslowiti upokojující přeswědčení, že autraty nowých auřadů politických bezpochyby wýlohy posawadní politické spráwy buď dokonce anebo welice přewyšowati nebudau, ačkoli se nižších wladařských auřadů mnohem wíce zříditi musí nežli prwé, kde politické řízení w tak weliké míře swěřeno býwalo magistrátům a wrchnostem. Práce zřizowací pro jednotliwé země korunní pracují se, wyslyšíc náwrhy wrchních auřadů politických a hlasy důwěrníkůw, we stálé srownalosti s nowým řízením saudním, i hledíce při tom hlawně toho prawidla, že hranice obcí a saudní wůbec nesmí býti prořizowány hranicemi politických okresů a krajů. Pakliže WMst ráčí uděliti nejwyšší schwálení zásadám zřizowacím co nejponíženěji nawrženým, předložím WMsti bez odkladu náwrhy, které jsau o zřízení korunních zemí: obojího Rakauska, Salcburku, Tyrol, Morawy, Slezska, Čech, Korutan a Krajiny již wypracowany, aby zemské komisse podrobnému prowedení těchto prací zřízené, wšude mohly zároweň se zemskými komissemi saudnímu činnost swau započíti, o wčasné opatření potřebných auředních stawení, o náwrhy k obsazowání auřadů, pak o chystání wšelikých zařízení k odewzdání auřadů příhodných tím spůsobem pečowati, aby bylo možné, zároweň s nowými saudy posawadní politické auřady zrušiti a nowé na místo nich dosaditi beze wšechny přestáwky we spráwním řízení. Obšírné instrukce budau těmto zemským komissím dány, podle nichž se budau muset říditi. Musím jen ještě připomenauti, že základní rysy a jednotliwé práce celého politického zřizowání, dokawáde stwrzeny nebudau praktickým prowedením a delším wykonáwáním, nikoliw sobě neosobují neomylnau dokonalost, wždy ale jistý stupeň dokonalitelnosti, aby se swým časem bez přerušení celé spráwy daly udělati a prowesti jednotliwé proměny, kterých potřeby lidu anebo wlády budau wyhledáwati. Račtež tedy, Waše Jasnosti, nejmilostiwěji powoliti, aby se zřízení politických auřadů podle základních rysů s nejwětší úctau tuto přiložených mohlo uwesti we skutek. We Wídni 21. čerwna 1849. Bach w. r.", "id": 1444}
{"text": "5. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Milovník literatury české]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. Jistý podiwný milowník literatnry české, poslal nedáwno do Medau‘ského skladu po poště nefrankowané psaní s 16 kr. stř., žádaje za ně powídku „ Kamzikostřelci “, aby mu k nowinám přiložena byla na poště. – Porto za psaní šťastnou náhodou, dělalo práwě těch 16 kr. stř., a proto se hned nimi zaprawilo, a poněwadž na knížku nic nezbylo, nemohla se odeslati. Docílil tedy onen podiwný milowník literatury tolik za swých 16 kr. stř., že se aspoň w Praze jeho žádost wí, ale – bohužel wyplniti nemůže.", "id": 1445}
{"text": "13. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: Dne 10. září, Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Dne 10. září. Dnes ráno ( někde již wčera wečer ) četli jsme již na rozích nowý zákon o zrušení poddanstwa. W nejwětší rychlosti dal J. M. C. král náš český wšemu tomu, co a jak to sněm říšský ustanowil, potwrzení swé, a nyní již není dokonce žádné pochybnosti o tom, že poddanstwo přestalo. Prwní owoce konstituce naší máme již, totiž: Rownost wšech stawů před zákonem, práwa feudální zrušena jsau w celém našem mocnářstwí, protož také tyto dwa punkty z hesla těchto nowin dnešního dne wynecháwáme, neboť již déle o ně usilowati nemusíme, dosáhnuwše cíle swého. Dejž Bůh, abychom také ty ostatní punkty brzy wymazati mohli! Ode dne prohlášení toho zákonu není již žádného rozdílu mezi šlechticem, poddaným a měštanem, jsme wšichni stejně opráwnění občané wlasti naší.", "id": 1446}
{"text": "30. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Vysvětlení nynějších okolností. II., Autor: Havlíček, Karel\nWyswětlení nynějších okolností. II. H. B. — Rozpuštěním sněmu a tím, co po rozpuštění následowalo a ještě následowati bude, wzmohla se welice moc wlády nad mocí národu. Jak se to ale stalo, že swoboda naše tak patrnau pohromu a škodu utrpěla? Winu toho nesau hlawně dwě strany, a bylo by skutečně těžko wyměřiti, která z nich má na sobě wětší část této winy. Tyto dwě strany jsau předně reakcionáři a za druhé přepiatci a bláznowé političtí. Obě tyto strany hrály si zrowna jedna druhé do rukau, a jedna sama nebyla by nikdy mohla naše swobody tak zkrátiti, jako se to jejich „ spojeným silám “ podařilo. Přepiatci newěděli nikdy čeho žádat, wšeho jim bylo pořád málo, pořád tupili wšechno jakožto neswobodné, a konečně přepiali míru žádostí swých tak dalece, až praskla, tak žeby nyní wšichni i tito přepiatci sami děkowali za to, co dříwe zrowna zahodili a čím pohrdnuli. S druhé strany čekala zas reakce, strana aristokratická, ku které náleží mnoho auřednictwa a mnoho wyššího kněžstwa, a použíwala chytře wšech nerozumností, kterých se tito přepiatci dopustili. „ Widíte ten nepořádek, to wáznutí žiwností, to buřictwí a wšeobecnau neposlušnost, to je následek swobody! Widíte, jaké hanebnosti a nezralosti se tisknau w časopiskách, to je následek swobody tisku! Tak to bude pořád hůř, konečně nastanau hrůzné časy francauského konventu, wraždění, pobírání jmění, ti kteří nic nemají, budau se o waše statky dělit, to budete mít z té swobody! “ — takowým a podobným spůsobem hleděla zlomyslná reakce mnohé poctiwé lidi od swobodomyslnosti odwrátiti, ukazujíc jim na mnohé skutečné wýstupky a nerozumnosti přepiatců, a snažíc se tyto winy jednotliwců swaliti na celau poctiwau swobodomyslnau stranu. Bohužel! že se jí to podařilo. Kromě toho uměla reakce w těch prwních časech, když si sama ještě ani na swětlo wyjíti netraufala, wýborně použíti přepiatců k tomu, aby pokazila wšechno, co mohlo swobodě budaucnost a pewné trwání pojistiti, aby tak hodné zmatky nastaly, we kterých by se dalo w kalu něčeho ulowiti. Já jsem z wlastní swé zkušenosti minulého roku, který mohu skutečně za nejznamenitější rok swého žiwota powažowat, mnoho těchto wěcí seznal, zwlášť we Wídni a později, kdežto jsem skoro wšude při tom, co se důlžitého dělo, osobně přítomen byl. Zwláště we Wídni se ukázalo, že ti sami židé, kteří před říjnem nejwětší zůřiwostí buráceli w přehnaných časopiskách Wídeňských, a kteří mají nejwětší winu z události 6. října, potom po bombardowání zase psali do reakcionářských časopisů Wídeňských, kteří nyní jako psí plémě lezau pod nohy naší národům nepřízniwé wládě. Kdož tu newidí patrné spojení těchto dwau stran? Wezmeme jiný příklad. Jisto jest, že tak národní swobodě nepřející strana, která nyní wládne, hned od počátku rokowání o základních práwech a již dříwe hleděla sněm říšský wšemožně w očích nezkušeného lidu snížiti a potupiti, jen aby pak tím snadněji mohla proti swobodomyslným ustanowením sněmu jednati a sněm zahubiti. A co činili naši přepiatcowé? Oni statečně pomáhali reakci we snižowání sněmu a w podkopáwání jeho důwěry; jak často musely naše nowiny hájiti sněm a poslance proti tupení a podrýwání této politické nedospělosti. Pak owšem, když tekla již woda do úst, shledali se tito pánowé se swým rozumem a počali s námi společně sbírati adressy důwěry pro sněm!! Jiný zas příklad máme strany předešlého ministerstwa. Jsa tenkrát we Wídni očitým swědkem wšeho, co se děje, a wida před sebau již patrnau propast, snažil jsem se wšemožně w Národních Nowinách držeti liberální ministerstwo Dobblhofowo, kdežto wšichni ti naši i Wídeňští přepiatci neznajíce těžké postawení tohoto ministerstwa, které proti sobě mělo celau aristokratickau a wojenskau reakci, ustawičně toto liberální a s národy poctiwě smýšlející ministerstwo podkopáwali, a ještě k tomu o mně ( jak s mnohých stran se dowídám ) wšude rozhlašowali, že jsem se ministerstwu zaprodal, že jsem reakcionář atd. Ať si nyní každý přečte to, co tenkrát se psalo w Národních Nowinách, kolikkrát jsme to napřed prorokowali, že po pádu ministerstwa Dobblhofowa bude následowati Stadionowo?! Awšak co se stalo, již se nazpět wrátiti nedá, a jediný užitek jest pro budaucnost — dobré ponaučení a wýstraha. Žeby to ale nyní s námi a s Rakauskem zcela jinák stálo, kdyby bylo zůstalo liberální ministerstwo Dobblhofowo, to nahlíží nyní každý, ale pozdě. Proto ale se musí říci, žeby reakce nikdy nezwítězila, kdyby jí nepomáhalo buď newědomky neb naschwál nerozumné a nezkušené přepiatstwí! Konečně se i to wěděti musí, že při wšech politických bauřkách a zmatcích wždy mnozí lidé nepoctiwí jako hmyz se objewují a pro sebe něčeho při tom urwati se snaží. Ti pak zapletau wšechno mnohem wíce a pokazí tolik, že to ani celý wěk naprawiti nedowede. Jest ale prostředek proti takowým lidem. O každém, který se wám w politických a weřejných záležitostech za rádce nabízí, hleďte se wždy napřed strany jeho domácího a privátního žiwota přeswědčiti, je-li zachowalý muž. Kdo je ničema sám osobně a nedowedl si mezi těmi, kteří jeho domácí žiwot z předešlých a nynějších let znají, ani jméno poctiwého a řádného muže zachowati, ten také jistě se nemíchá do politiky z poctiwých aumyslů, a musí mít nějaké tajné, ale jistě nečisté ohledy. Také jest ještě jíná známka: Kdo sám sebe a swau rodinu zachowalým a řádným spůsobem žiwiti neumí, newěřte mu, že dowede radu dát, jak by se zlepšil staw celé země. A práwě mnoho takowých lidí se nejwíce roztahuje a potlauká we weřejném žiwotě jistě jenom ke zkáze země a národu. Kdo wí, jaké nám nyní nastanau důležité doby: práwě proto snad nebude toto ponaučení na škodu. Neb čím důležitější wěci se dějí, tím wíce může se w nich pokaziti.", "id": 1447}
{"text": "29. srpen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: – W Kroměříži, Autor: Havlíček, Karel\n– W Kroměříži na Morawě připrawují na den 6ho Září slawnau národní besedu, která jak jsme již s mnohých stran doslechli, mnoho přislibuje. Zwací lístky zaslané nám dobrotau p. Viktora Brázdila tamějšího práwníka welmi jsau wkusné se znakem morawským „ Orlicí pestrau \". Kdožby tedy z cestujících našinců někde na blízce byl, neopomiň zawítati na tento den do Kroměříže, města nyní we wlastenecké horliwosti na Morawě wyznamenaného.", "id": 1448}
{"text": "2. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Úvod novinářský, Autor: Havlíček, Karel\nÚwod nowinářský. Dwě welmi důležité wěci, na které přede wším zřetel obrátiti zapotřebí, jsau rozličné způsoby wlády a rozličná politická smýšlení čili strany politické. Kdo o těchto dwau záležitostech dobře, zdrawě a přirozeně smýšlí, tenť má hlawní základ weškerého rozumění wěcem weřejným a obecným. A wšak během časů se tyto wěci tak zahátily, buď samy zamotaly neb aumyslně zamotány jsau nahromadilo se tu tolik rozmanitých druhů, jmen, rozdílů, tak dalece se wěci od jmen a jména od wěcí uchýlily, že se nyní již lidé o pauhé šlupiny toho hádají, jedni schwalujíce něco, jiní haníce. K wůli pořádku w obci newyhnutelně musí býti w ní jistá nejwyšší moc, která dílem prawidla, dle nichžto se obec řídí, ustanowuje ( zákony ), dílem wykonáwá we jménu wšech ostatních občanů, čehož jednati prospěšno i zapotřebí, dílem rozepře wšelijaké saudí. S ohledem na tuto nejwyšší moc jsau nyní tři hlawní způsoby wlády: monarchická, kde jeden wšelikau nejwyšší moc we swé osobě zastáwá; aristokratská kde nejwyšší moc w obci dána jest do rukau malého počtu osob wznešenějších, a demokratická, kde buď weškeren aneb skoro weškeren lid sám dle swé wůle se řídí. Tyto dwě poslední mohau býti a jsau oprawdu welmi rozmanitého druhu a od auplné monarchie do auplné demokratie možný jest nesčíslný počet stupňů, nejhlawnější ale rozdíly jsau: konstituční wláda, kde mocnář obmezen jest w moci swé, a sice buď aristokratská konstituce, když malý počet tuto obmezující moc w rukau má, aneb demokratská, kde weliký počet neb celý lid wládaře obmezuje: pak republika, kde se bez mocnáře obec sprawuje swěřujíc moc na čas woleným auředníkům, a ta opět může bytí aristokratská neb demokratská. Toť jsau owšem jen nejznamenitějsí rozdíly, a marné by bylo chtíti zde wšechny druhy a způsoby wlád wyjmenowati, neboť jest jisto, že nejsau ani dwě wlády na swětě docela stejné. Poněwadž ale způsob wlády jest záležitost, od nížto welice záwisí pozemská blaženost, spokojenost lidu, pokrok, rozkwět a sláwa národů: proto také odjakžiwa lidé welmi mnoho o této wěci přemýšleli, rozličná mínění wznikla o tom, a tudy newyhnutelné hádky, neboť jedni onen, jiní jiný způsob wlády wíce schwalowali a sobě přáli, proti čemu zase jinák smýšlející se wšemožně opírali. Tak skrze toto nedorozumění skrze takowé rozličné a od sebe rozdílné smýšlení o wládách, pro tyto hádky, jaká w zemi wláda býti má, powstaly opět rozličné politické strany rozmanitými jmeny se jedna od druhé wyznačující, jako jsau konserwatiwní, liberální, radikální, servilní, moderados atd. Strana politická jest počet lidí jistý způsob wlády schwalujících, a zasazujících se o to, aby takowého způsobu wláda w zemi jejich panowala. Strany politické jsau tedy se způsobem wlád auzce spojeny, a jedno bez druhého se dobře mysliti. ( Dokončení toho článku uemůžeme podati až w budaucím čísle. )", "id": 1449}
{"text": "5. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Uhry, Titulek: [Osvědčení], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] Něm. Pešť. nowiny od 30. září přinášejí následující oswědčení Kollárowo: „ Podepsaný widí se z mnoha příčin, zwláště z lásky k wlasti pohnuta, weřejně oswědčiti, že nemá wůbec w politických rejdech, jakož i nyní w pobuřowání Slowáků ani nejmenšího aučastenstwí; ano že má ze swého wnitřního přeswědčení ono pobuřowání za nezákonné a trestuhodné, i že již po několika let spolu se ctihodným p. superintendentem Seberinim proti oněm zaslepeným buřičům slowem i písmem bojowal a lid před oněmi swůdci warowal. Že tomu tak, o tom může celá má obec a wšichni, kteří mně a mé poměry znají, swědectwí složiti. Jan Kollár, ew. kazatel. “ ‒ Přijde na to, není-li oswědčení toto wynucené.", "id": 1450}
{"text": "18. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Kamkoli wyjdeš, nic neslyšíš, než hádky o tom, bude-li sněm rozpuštěn, nastane-li reakce, co bude s Frankfurtem, bude-li foederace neb centralisace atd. Až k promrzení, a k tomu se každý den z rozličných stran wždy s nejwětsí jistotau brzy to brzy ono wyprawuje a dokazuje. Moje politika – kterau bych každému jinému pro zachowání zdrawí a dobré mysli srdečně schwalowal – jest žádným takowým politickým klepům newěřit, ale přičinit se wšemožně, pokud síly stačí, aby dobře bylo a aby strana zpátečnická zwítěziti nemohla. Některé nowiny si z toho dělají zwláštní práci, aby dnes některau zpráwu rozšiřowaly a zejtra ji odwoláwaly, my raději, když něco neobyčejného jest, počkáme až je to skutečně prawda, domníwajíce se, že jest lépe zwěděti prawdu zejtra, než dneska lež. Co se sněmu týče, newíme nic o rozpuštění, a pokud se rozumně sauditi dá, není žádného pomyšlení, žeby se mohlo ministerstwo k takowému násilnickému kroku odhodlat. Pomysleme si jenom, že jak nyní wěci stojí, Rakausku každoročně nejméně asi 100 milionů zl. stř. se nedostáwá, že se tedy každořočně tolik wypůjčit musí. A kdo w těchto časech co půjčí wládě beze sněmu, bez zaručení-se celého národu? Snad císař ruský? Wíme sice, že byl tak dobrotiw a Ludwíku Filippu nějakau maličkost zapůjčil, ještě za starých časů, když byl Ludwík Filipp králem, ale nic to nepomohlo. A konečně jest jisto, žeby ani „ kazna “ Tak se nazýwá w Rusku poklad císařský ( zemský ). Red. wšeruská nepostačila platiti dluhy takowého konstitučního Rakauska, jako máme nyní, s 600.000 kamašnickými chrániteli konstituce! Chce-li tedy wláda peníze dostat, musí mít swolení sněmu; chce-li mít swolení sněmu, musí swobodu šetřit a konstitucí zachowáwat. Proto také jsau tyto naše dluhy – diwná wěc, ale jistá – naše nejlepší naděje!! Co se Frankfurtu týče, slyšeli jsme práwě tak jistau zpráwu o úmyslu ministerstwa, jakoby z úst samého ministerstwa pocházela: že totiž ministerstwo nehodlá jinak s Německem a Frankfurtem do spolku wejíti, leč s celým rakauským císařstwím, nikoli wšak jen s jednau částí. Ačkoli by dle našeho mínění prozatím a snad i pro budaucnost nejlépe bylo, s Německem newstupowat do pražádného spojení, přece by nám jakožto newyhnutelná wěc ještě takowý spůsob, když by celé Rakausko i s uherskými, wlaskými a haličskými zeměmi přistaupilo, nejmilejší byl, proto že bychom tak byli nejwíce pojištěni a žeby takowý swazek nemohl býti příliš tuhý. – Zcela prawdě podobno jest ale to, že rakauská wláda uzawření parlamentu Frankfurtského neuzná nikterak – tím prawdě podobněji, poněwadž jak se zdá ani uzawření rakauského sněmu příliš neuznáwá! Co se Uher týče, snaží se nyní ministerské nowiny wšemožně zabarwiti některé příliš hmatawé kausky staromaďarské reakce K ministerským nowinám počítáme také „ Presse “; nemůžeme si pomoci, ale zdá se nám, jakoby Presse měla úlohu, zdáti se někdy samostatnými a w maličkostech někdy nesauhlasiti, aby pak w důležitých wěcech tím lépe ministerstwo hájiti mohla. Red., jako ku př. přípis maďarský hraběte Almasy'ho do Chorwátska atd., a Lloyd horlí na maďarskau reakci ( tak ji nazýwá Lloyd!!! ) a na její Separationsgelüste. Musíme ostatně dodat, že w řeči Lloyda znamená Separationsgelüste, když někdo strany budaucího zřízení Rakauska nesauhlasí s p. Stadionem! Jak tu ostatně podmaněná nyní koruna uherská nowě zřízena bude, o tom mluwiti bylo by wěru málo rádno: wsadil bych se, že ani ministerstwo, ani Maďaři, ani Slowané, ani Němci, zkrátka že žádný posud newí, jak by se to nejlépe zařídilo. S welikau jistotau si traufáme twrditi, že nynější ministerstwo chce Uhry celé pod jeden říšský sněm s ostatním Rakauskem přiwesti. Podaří-li se ale Košutowi ( na kterého snad přece trochu kwapně byl wydán zatykač ), až do jara wojnu udržeti a jmenowitě w horách sedmihradských delší podrobnau wojnu westi, newíme sami, jak brzy bude moci nějaký sněm celých Uher být powolán. Celé Uhry bojí se nyní zněmčení a budau se proti němu tak pewně bránit, jako se bránila jen jedna část proti zmaďaření! Co z toho ještě bude? –", "id": 1451}
{"text": "19. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Budoucí moravský časopis.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. O budaucím Morawském časopisu dostali jsme opět podrobnější spráwy. Dne 9. t. m. zadal kněhkupec Brněnský p. Wimmer k slawnému Morawskému Zemskému praesidium žádost swau. Názew časopisu bude: „ Týdenník, listy ponaučné a zábawné “, a wycházeti má týdně po archu welkého formátu. Spůsob tento musíme zchwáliti, dobřeť jistě bude napřed jen jednau týdně jej wydáwati, aby začátek redakcí častým wycházením zbytečné nepohodlí nečinil. Pokud nyní na Morawě žiwot národní jest slabý a úkazy jeho nehojné, bylo by častější wycházení časopisu jen marná a nepohodlná ostentací. W tom ohledu jsau Kwěty příkladem: napřed wycházely jednau za týden, pak podáwajíce řádné přílohy, wždy zároweň se čtenářstwem se šířily, až na přes rok, jak doslýcháme, čtyrykrát za týden wycházeti budau. Na každý ale spůsob radíme upřímně našim literárním spolupracowníkům na Morawě, aby již od Nowého Roku počali wydáwati ( budeli do té doby powolení ). Každý ztracený neb prowáhaný měsíc wolá do nebes co hřích, zpáchaný na krajanech našich Morawských. Čas se newrací! a dnes podaný peníz má často wětší cenu než zítra dané tisíce. Pomněte pánowé! že se pod wámi půda očihledě tratí, každý rok, každý měsíc, ba každý den klesáte hlauběji, a tím nesnadněji bude wám powstati. A ostatně jaké to ohromné příprawy!? Pomněte, že nejste sami. Naše sily jsau waše sily a naše ruce jsau waše. Jenom lokalní, čistě Morawské články budau tu waším úkolem, w ostatních pracech bude wždy odsud hojná podpora, ačkoli ji wlastně zapotřebí není. Jen newáhati! lépe učinit jeden krok, než zamýšleti jich tisíc. Že se wšak o tomto budaucím časopisu Morawském tak často zmiňujeme, nebude snad nikomu diwno: powažujemeť ( a bohdá slušně! ) wydáwání řádného časopisu aspoň týdenního co epochu znamenitau w dějinách Morawských. Jen takowý časopis může tam wzbuditi zdrawý národní žiwot, kterého tam welice zapotřebí. Jen se warujte wšeliké zlopowěstné separace w nejwětším i w nejmenším!", "id": 1452}
{"text": "7. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk zprávy], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nZ Wídně 2. kwětna. Wčera wečír uzawřelo shromáždění spisowatelské poslati několik audů do Prahy, a sice: dra. Jonáka, Kappera a Doležálka, rozených Čechů. Kapper mluwil: S nowým plápolem zbudila se we mně láska k drahé wlasti, tisícerými pozdrawy wolám Čechům; nechť Slowanstwo w nowé sláwě se powznese! Na Čechy nedopustím, ač přechwaty, nesnášeliwost a bezmírnost z nejhlubší duše nenáwidím. Oba národy jsau stejně opráwněny, stejnau silau a stejným sebewědomím musejí Čechowé i Němci k dobrému země se přičiniti. Nemá-li Čechstwo žádné žiwotní podstaty, zprachniwí; má-li čerstwau krew a silné swaly, o čem s radostí jsem přeswědčen, žij a prospíwej a puč se ku kwětení. Přijímám čest tohoto poslání jen proto, že shromáždění totéž myšlení kojí, že před Čechy i Němce s tímto pozdrawením wstaupiti mohu! ( Siegf. Kapper je rodem žid. ) Taktéž wyslowili se Jonák a Doležálek; shromáždění jednohlasně pochwalu swau wyjewilo. K deputací této připojí se několik německých spisowatelů a ona odjede co newidět. – Jak budau přijati? Const. Bl. a B.", "id": 1453}
{"text": "28. listopad 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisowatel., Titulek: Z Domažlic., Autor: Havlíček, Karel\nZ Domažlic. Z přátelského dopisu. Nedáwno překwapil mne wěru dopis welectěného p. Adamowiče o chwalitebném počínání pp. audů „ Českého spolku čtenářského \" hodnowěrné náwěští mi podáwajíc. Dowídám se, že spolek k Matici chce přistaupiti, jakož i nowau síň besední a čtenářskau schwalně najmutau wkusně dal ozdobiti. O prawém pp. audů k žiwotu nowému probuzení a beze hluku swědčí wkusná a wýznamná malba w síni čtenářské, předstawující Českého lwa w čerweném poli, korunu českau s mečem a žezlem Swato-Wáclawským, matku Sláwy, lewicí Slawii žehnající, prawicí pak spánky česk. lwa příwětiwě wěncem wawřínowým wěnčící, strom lípowý s rozsáhlými wětwemi, nade kterými si ke wzájemnosti slowanští čtyři kmenowé ruce podáwají. – Při wšem krášlení síně besední ( nejwíce mnohými obrazy z české historie a literatury ) nezapomíná se na hlawní aučel spolku: wzdělání užitečným čtením, mnoho knih se odbírá a pilně cte, čímž knihowna denně zrůstá. – Též zde stůj Domažlickým ke chwále, že dle dopisu p. Wimmra wydawatele Týdenníku na Morawě od 8. Listopadu p. knihárníku spolku Domažlického Jak. Martinkowi zaslaného jest spolek Domažlický nejprwnější odběratel časopisu Týdenníka z celého králowstwí Českého. Powážiti sluší, že ještě se teď nikde na časopisy nepředplácí, ještě není čas, a také posud wydawatelstwo Týdenníka neohlásilo, zač bude po poště. Na každý pád očekáwáme, že bude aspoň třetina wšech předplatitelů z Čech. Red. Chwalný začátek učinily Domažlice, ač od Morawy nejwzdálenější, poslední strážní slaup národnosti české proti wduchu a wliwu baworskému, a doufám, že w brzku mnoho následowníků naleznau! H.", "id": 1454}
{"text": "16. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Sám si umínil napsati zápisy a opsati je, aby nic neplatil písařům. Zákonní formy jemu byly wýborně powědomy: Ostře nadepsal welikymi písmenami: tisícího, osmistého toho a toho roku, pak pod to malými: poměštík ten a ten, a wšechno jak se náleží. Za dwě hodiny bylo wšechno u konce. Když se pak podíwal na tyto listy, na mužíky, kteří skutečně kdysi byli mužíky a pracowali, orali, opíjeli se, wozkowali, šidili pány swé a snad byli také jen přímo dobrými poddanými, tu jakýsi podiwný, jemu samému nepochopitelný cit jím zawládnul. Každý ten rejstříček měl jaksi swůj zwláštní charakter. Mužíci náležewší Korobočce skoro wšichni byli s přídawky a s přezdíwkami. Rejstřík Pluškinůw wyznamenáwal se krátkostí slohu, často byly jen weliké písmeny křtícího a otcowa jména a za každým punktík. Rejstřík Sobakewičůw slawil se auplností a důkladností: ani jedna wlastnost mužíkowa nebyla opominuta; o jednom tam stálo: „ dobrý truhlář “, k druhému bylo připsáno: „ čipera, a nepije nic líhowitého “. Poznamenáno bylo také, kdo jest otec a kdo matka, a jak se oba chowali: u jednoho jenom jakéhosi Theodotowa bylo napsáno: „ otec nepowědomý, ale narodil se z panské Kapilolíny, má dobré wlastnosti a není zloděj. “ Wšechny tyto podrobnosti přidáwaly celé wěci jakausi čerstwotu, zdálo se, jako by mužíci ještě wčera byli dýchali. Díwaje se na ně dlauho, prawil: „ Můj Božínku! co wás je zde namazáno! co jste asi chudáci za žiwobytí swého prowáděli? jak jste se měli? “ A oči jeho zastawily se na jednom jménu, byl to již známý: Petr Saweljew Newšimejsikoryta, který kdysi patříwal poměštici Korobočce, opět se nezdržel říci: „ O, jaký dlauhanácký pes! přes celý řádek se rozejel! Byl-li si řemeslník aneb jen mužík, a jakau smrtí jsi asi sešel? w hospodě-li, aneb tě na prostřed cestě spícího přejeli wozkowé? Korobka Štěpán, tesař, střízliwosti neobyčejné! A! to je ten Korobka Štěpán, ten rytíř, co by se byl hodil k císařké gardě. Bezpochyby obešel wšechny gubernie se sekerau za pasem a s botama na zádech, obědwal za dwě kopejky chleba a za čtyry sušené ryby a w mošně snad přinesl domů 716 pokaždé asi sto rublů stříbrných a snad i bumážky zašíwal do plátěnných spodek aneb strkal do boty, – jak jsi ty skončil? Lezl si snad pro wětší wýdělek na zwonici, a sklauznuw odtud s příčky, rozplesknul jsi se o zem a jen snad stojící wedle tebe nějaký kmotr Michaj zaškrabaw se rukau w týlu řekl: „ Eh! Honzíku ulehčilo ti! “ a hned podwázaw se prowazem wlezl na twé místo. – Maksim Teletníkow, šwec. Hehe! šwec! opilý jako šwec, prawí příslowí. Znám tě, znám, můj holaubku; chceš-li, budu celý twůj žiwotopis wyprawowat. Učil jsi se u Němce, který wás wšechny ztrawowal a bil potěhem přes hřbet pro neakurátnost, a nepauštěl na ulici dowádět, a byl jsi diw diwaucí, a ne šwec, a chlubíwal se tebau mistr mluwě se ženau nebo s kamarádem. A tak se skončilo twoje učení. A teď já si zařídím swůj domek, prawil jsi, ale ne jako Němec, jenž se po kopejkách plazí, ja najednau zbohatnu. A tak wyplatiw pánowi obrok ( daň ), zřídil jsi krámek, nabral hromadu objednání a začal jsi pracowat. Dostal jsi kdesi za třetínu pohnilé kůže a wydělal jsi skutečně dwakrát tolik na každé botě, ale za dwě neděle popraskaly twoje boty a wynadali ti nejhanebnějším spůsobem. A tak twůj krámeček zpustnul, tys začal pít a taulat se po ulicích, mluwě: „ No, zle je na swětě! Rus ani nemá žiwobytí, we wšem mu Němci překážejí. “ – A tohle! co to je: Elisabeta Brabec! Čerta-li pak, ženská! jak ta sem přišla! Darebak Sobakewič i tak mne ošidil! “ Čičikow měl prawdu: byla to wěru ženská. Jak se tu wzala, kdož to wí; ale tak šikowně byla napsaná, že se zdaleka mohla powažowat za mužíka, i a na konec bylo wynecháno, tak že nestálo Elisabeta, nýbrž Elisabet. Awšak nedělal si z toho mnoho a hned je wytrhnul. – Grigorii Dojíždějnedojedeš! Jaký jsi ty byl asi chlapík? Prowáděl-li jsi wozkowstwí, a maje trojku a rohožkowau kybitku odřekl jsi se na wěky domu, rodné swé brlohy, a tahal se s kupci po trzích. Odewzdal-li si na cestě duši Bohu, aneb se zalíbily nějakému lesnímu tulákowi twoje kožené rukawice a trojka nízkých ale pewných koníků, aneb jsi snad sám leže na kybitce, myslil a myslil, a najednau obrátil k hospodě a pak zrowna do auwozu, a konec wšech cest! Eh! ruský národčík! nerad on umírá přírozenau smrtí! – A což wy, moji holaubkowé! “ prawil, mrskna očima na papírek, kde byly napsány uprchlé duše Pluškina, „ ačkoli jste ještě žiwi, ale což to platno! jako byste byli mrtwí, kde asi wás nosí bystré nohy? Bylo-li wám zle u Pluškina, aneb jen z wlastní náklonnosti běháte po lesích a obíráte pocestné? Sedíte-li we wězeních aneb jste se dali k jiným pánům a oráte? Jeremei Karjanin, Nikita Wolokyta a syn jeho Anton Wolokyta – ty již podle jména jsau ostří hoši! Popow, služebník w zámku, bez pochyby byl písař: snad newzal ani nůž do rukau, a kradl na jiný spůsob. Ale už tě lapnul bez pasu kapitan-isprawník. Ty stojíš zrowna při wýslechu. „ Čí jsi? “ prawí kapitan-isprawník, přihodiw při této příležitosti jistě nějaké notné slowíčko. „ Toho a toho poměštíka “, odpowídáš chutě. „ Co zde děláš? “ prawí kapitan-isprawník. „ Jsem puštěn na obrok “ Obrok – když pán pustí swého poddaného na nějaký čas ( obyčejně na rok na wejdělek, začež owšem jistý plat odwáděti musí ) nazwaný obrok. Překl., odpowídáš bez zajíknutí. „ Kde máš pas? “ – „ U hospodáře měšťana Pimenowa! “ „ Zawolejte Pimenowa! “ – „ Ty jsi Pimenow! “ – „ Jsem! “ „ Odewzdal ti swůj pas? “ – „ Ne, neodewzdal mi žádný pas! “ – „ Proč pak lžeš? “ prawí kapitan-isprawník s dodatkem nějakého notného slowíčka. „ Prawda “ – odpowíš ty směle – „ nedal jsem mu ho, proto že přišel pozdě domů, ale dal jsem ho schowat Antipowi Prochorowu, zwonaři. “ – „ Zawolejte zwonaře! “ – „ Dalti swůj pas? “ – „ Ne, nedostal jsem odněho žádný pas. “ „ Proč pak zase lžeš? “ prawí kapitán-isprawník, přiostřiw řeč swau nějakým notným slowíčkem. „ Kde pak máš pas? “ – „ Já jsem ho měl, “ díš ty čipěrně – „ ale může být, jak se mi zdá, že jsem ho někde na cestě ztratil. “ – „ A wojenský plášť, “ prawí kapitan-isprawník přišpendliw ti opět na přidanau nějaké notné slowíčko – „ proč pak jsi ho sebral? a knězi také truhličku s mě ďáky? “ „ Není tomu tak, we zlodejstwí jsem se ještě nikdy neprowinil. “ – „ A proč pak našli u tebe plášť? “ – „ Nemohu wědět: jistě že ho někdo jiný podstrčil. “ „ O ty bestie! bestie! “ prawí kapitan-isprawník kýwaje hlawau a opíraje si boky. „ Dejte mu na nohy pauta a odweďte ho do wězení. “ – „ Račte poraučet, já s potěšením.... “ odpowíš na to. A wyndaw z kapsy pikslu podáwáš po přátelsku dwěma invalidům šňupat, kteří ti dáwají pauta, a wyptáwáš se jich, jak dlauwo již wyslaužili a w jakých wojnách byli. A tak sedíš we wězení, co zatím twoje wěci odbýwají při saudu. A saud píše: „ odewzdán budiž z Carewa-Kokšajska do wězení tam a tam, “ a tam zase saud píše: „ odewzdán budiž do Wesogonska, “ a ty přejíždiš z wězení do wězení a prawíš, prohlížeje nowý chládek: „ Ne. Wesogonské wězení se zdá být čistší: tu alespoň si může člowěk poskočit, a wíce obecenstwa. “ – Albakum Fyrow! a což ty chlapíku? kde, kudy se proháníš? Zaneslo-li tě na Wolgu, a zalíbilo se ti wolné žiwobytí mezi burláky? Burláci jsou plawci na řece Wolze, proslulí po celé Rusi bujným, jaksi romantičným žiwotem swým. Překl..... “ Tu se Čičikow zastawil a zamyslil se. Nad čím se zamyslil? Zamyslil-li se nad osudem Abakuma Fyrowa, aneb se zamyslil jen tak sám pro sebe, jako se zamyslí každý Rus jakéhokoli wěku, čina i stawu, když si wzpomene na bujnost neodwislého žiwobytí. A wěru kde asi bude Fyrow? běhá hlučně a wesele na obilní lodi mezi kupci. Kwítí a pentle za klobauky raduje se celý burlácky sbor, lauče se od milenek a žen, wysokorostlých, štíhlých s koralemi a pentlemi; chorowody, písně, celé náměstí se jen hemží a nosičowé zatím w křiku, nadáwkách a popoháňkách nawalují si pytle dewíti pudowé ( 360 liber ) na hřbety, a sypau hrách a pšenici do hlubokých lodí, kaulejí žoky owsa a krup, a zdaleka widěti na rynku pyramidy nahromaděných pytlů, a pohromadě tu stojí celý chlební arsenal, pokud se nepřesídlí do lodí a neplawe jako husa s podzimními ledy celé nekonečné loďstwo. Tam se wy nadřete burláci, a družně jako dříwe při radowánkách chápete se potu a práce, protahujíce při tom dlauhau, jako celé Rusko, píseň. „ Aj! aj! dwanáct hodin! “ prawil konečně Čičikow, podíwaje se na hodinky. „ Což pak jsem se tak zawrtal! A kdybych ještě něco dělal, ale to kde nic tu nic, udělal jsem čáru a pak jsem se zamyslil. Jaký jsem já blázen! “ Prawiw tak, proměnil swůj dosawadní šotlandský oděw na ewropejský, stáhl přaskau dobře swůj plný žiwot, pokropil se kolínskau wodičkau, wzal do ruky zimní čepici a papíry pod paží a šel do gražďanské palaty uzawřít tam kaupi. Pospíchal ne proto, že se bál přijít pozdě, neboť byl předsedník známý jeho a mohl zkrátit nebo protáhnaut dle jeho žádosti auřední hodiny tak jako starý Homerůw Zews, protahující dni nebo posílající rychle noci, když bylo zapotřebí zkrátit ostudu milých jeho hrdin aneb jim dát času, aby se doprali: ale Čičikow sám si přál, aby se ta wěc brzy skončila. Až do té doby bylo mu pořád nepokojně a nepříjemně w mysli, wždy si wzpomínal, že duše nejsau docela oprawdowské a že w takowých pádech wždycky je nejlépe takowau pawuzu dostat brzy se zád dolů. Sotwa wyšel na ulici, přemýšleje o tom wšem a táhna na sobě mědwědí šubu, potáhnutau hřebíčkowým suknem, tu najednau u rohu wrazil do jakéhosi pána také w medwědí šubě potažené hřebíčkowým suknem a w zimní čepici s ušima. Pán křiknul, byl to Manilow. Oni zawřeli hned jeden druhého do náručí a asi pět minut zůstali w tomto stawu na ulici. Hubičky s obau stran byly tak pewné, že je obadwa celý den bolely přední zuby. Manilowu zůstal radostí na obličeji jenom nos a pysky, oči docela zmizely. Asi čtwrt hodiny držel oběma rukama ruku Čičikowa a ohřál ji welice. W nejfajnowějších a nejpříjemnějších slowech wyprawowal, že letěl obejmaut Pawla Iwanowiče, a řeč swau ukončil takowým komplimentem, jaký se sluší jenom snad holce wedené k tanci. Čičikow otewřel ústa, newěda ještě sám, kterak má poděkowat, tu ale wyndal Manilow z pod šuby papír swinutý w trubku a obwázaný růžowau pentlíčkau. „ Co je to? “ „ Mužíčky! “ „ Ah! “ Hned ji rozwinul, proběhl očima a podiwil se čistotě a kráse ruky. „ Pěkně napsáno! “ prawil, „ nemusí se ani přepisowat. Ještě je rámeček kolem; kdož pak takowý krásný rámeček udělal? “ „ Jenom se neptejte! “ „ Wy? “ „ Žena! “ „ Ach! Bože můj. Wěru si dělám z toho swědomí, že jsem spůsobil tolik nepohodlí. “ „ Pro Pawla Iwanowiče neznámo žádné nepohodlí. “ Čičikow poklonil se wděčně. ( Pokrač. )", "id": 1455}
{"text": "7. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o uvedení nové hry], Autor: Havlíček, Karel\n— Nowá weselohra Brutuse pusť Caesara, líbila se wčerá welice. Daufáme že se bude brzy opakowat. Můžeme říci, že jsme již dáwno na českém diwadle newiděli tak wýborně hráti, jako hráli: pani Kolárowá, p. Kolár a p. Chauer w této weselohře, která práwě tím nabyla okrauhlenosti, že celá hrána jest od tří toliko osob, že jsme tedy nemuseli pozorowati kontrast mezi dobrým a špatným hraním.", "id": 1456}
{"text": "9. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Nedělní paráda]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. – Stalo se, že při jedné nedělní parádě Bedřich II. král Pruský, we welikau tlačenici přišel, když pak si chtěl šňupnaut, kdosi přes rameno králowo ruku natáhna také si wzal šňupec. Král diwě se nad smělosti honem se po šňupákowi ohlížel, ale w množstwí jej naleznauti nemoha, okolostojícím přikázal jej wyhledati a na hrad přiwésti. Shledáno, že to byl starý šwec, a nařízeno mu, aby přišel ku králi, čímž nemálo polekán byl. Předstaupiwšího tázal se král, jak se mohl opowážit, wzíti si šňupku z králowské tabakerky. „ I, Waše Král. Milosti, odpowěděl šwec směleji, „ to bylo dle šňupáckého řádu. “ – „ Je také nějaký šňupácký řád? “ táže se král, „ jaké pak jsau w něm zákony? “ „ Inu, dle šňupáckého řádu, račte W. K. Milosti rozuměti, dáwá šňupák při otewírání piksly jedným klepnutím znamení, že si chce jen sám šňupnaut, klepne-li ale dwakráte, zwé tím samým sauseda swého ke šňupnutí. “ „ Toť je zas něco docela nowého! “ zwolal král. „ Ale já jsem to tak nemyslil. Já nešňupu s celým swětem aneb s kýmkoli z jedné piksly, a aby On podruhé nepřišel w pokušení, do mé otewřené piksly sáhati, zde má tu, z které již šňupal, na wždy pro swau potřebu – a ať mi wíce nepřijde s takowau! “ – Dne 20. Čerwna skládali w Paříži někteří nowí advokáti swau přísahu. Jeden z nich, když na jméno křestní tázan jest odpowěděl, že je křtěn: Mohamed. „ Mohamed “ odpowěděl s podiwením president, „ což pak je to křestní jméno? “ „ Owšem že, – odpowěděl advokát – na důkaz wizte můj křticí list. “ – A oprawdu byl křtěn na toto jméno. „ Nu! jeli to swatý, aspoň jistě není tichý a snášenliwý! “ zamumlal president „ a wšichni se smáli advokatowi.", "id": 1457}
{"text": "5. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [úvod redaktora], Autor: Havlíček, Karel\nPočínáme nowiny tyto w době předůležité. Státy se boří, národy se sbírají, stejný hledá si k sobě stejného. Nikdo nemůže, leč by wšewědaucností nadán byl, udati, jaký bude letos na podzim staw politický zemí ewropejských. W době takowé rozhodné každý národ přede vším dbáti musí sám o sebe, neboť se mu jen takowý osud dostane, jakého si sám zaslaužil statečností, wytrwalostí, podnikawostí a přede wším duchem swým. Kdo prospí leniwě dobu, we které se dary rozdělují, tenť bez podílu odejde, zůstawen porobě a nízké služebnosti. Kdo sám w sebe daufá, tenť nejlepší podporu naleznul. Národe můj! zapomeň na dwě století hanebné poníženosti! Wyhub z paměti swé upomínku na tyto nešťastné časy, kterážto upomínka jako skála dusí důwěru twau w sebe. Odlož se sebe přílišnau skromnost, která se nesluší potomkům Táborů! Zapomeň již na to, čím jsi byl po bitwě na Bílé Hoře, ale pamatuj na swé staré časy, na ty časy, kdežto skwěle kwetla sláwa jména twého, kdežto hledali wznešení přízeň twau a mocní se báli nepřátelstwí twého. Wyhledej w dějinách swých welikých ony listy, na kterých zaznamenáni jsau welicí činowé otců twých: těmi tuž nyní mysl swau, těmi podněcuj ducha swého, těmi připrawuj sebe též k welikým činům! Bratří! již přes padesát let bojowali jsme w nestejném boji slabau silau proti praudu hubícímu nás, a starostliwě jsme pěstowali skrowný ohníček se slabými nadějemi. Bůh žehnal poctiwému snažení našemu! Práce naše nebyla marná, a den ode dne množil se počet dělníků. Lhali jsau falešní prorokowé, kteří jménu našemu národnímu zahynutí wěštili: jinak bylo psáno w knihách osudu! Bůh tomu nechtěl, aby z tohoto swěta wyhynul národ, jenž tolik síly a krwe obětowal pro weliké záležitosti člowěčenstwa: sprawedliwý osud nemohl tomu připustiti, aby náš národ, který tolik trpěl pro prawau swobodu, nezakusil owoce její! Nyní nastala doba žně. Teď – aneb nikdy! Takto zní hlas osudu budící nás ke statečné činnosti. Že se neztratíme we wšeobecném kwašení národů, zdá se nyní již weliká jistota; a wšak neníť hoden jména welikých předků, kdo se nyní spokojí nečestným podílem. Chtějme jen zase být důstojným národem a upřímná wůle naše brzy se promění we skutek. Bratří! Směle ku předu! To budiž naše společné heslo! A takowý bude i směr těchto Národních Nowin. H. B.", "id": 1458}
{"text": "17. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Hlasové o potřebě]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 4. Hlasowé o potřebě spisowního jazyka pro Čechy, Morawany a Slowáky. Nákladem českého Museum. Spisů č. XXII. W Praze w komissí u Kronbergra i Řiwnáce. 1846. 8. str. 240. Cena 24 kr. stř.", "id": 1459}
{"text": "2. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Kandidáti pro říšský sněm Vídeňský, Autor: Havlíček, Karel\nKandidáti pro říšský sněm Wídeňský. Poněwadž čas kwapí, podáwáme tuto jména některých našich mužů, o kterých myslíme, žeby co wyslancowé záležitosti naše we Wídni dobře wyjednali. Owšem jsme jen na kwap a z paměti jména ta sestawili, a proto nebudiž nikomu na urážku, jestli swé jméno we wýkazu nenajde. Budaucně i beztoho doplňky podáme. Musíme připomenaut, že se tam o robotě a podobných wěcech jednati nebude. PP. Pawel Jos. Šafářík, bibliotekář w Praze. Fr. Palacký, český dějepisec w Praze. Rytíř Jan Neuberg. Hrabě Wojtěch Deym. Hrabě Moric Deym. J. U. Dr. Hauschild w Praze. J. U. Dr. Brauner w Praze. J. U. Dr. Rieger w Praze. J. U. C. Prawoslaw Trojan w Praze. J. U. Dr. Čerwinka w Praze. J. U. Dr. Štrobach w Praze. J. U. Dr. Kliebert w Praze. Ruppert w Praze. P. Wáclaw Štulc, redaktor Blahowěsta. P. Karel Winařický, farář Kowánský. P. Loos, pens. vikář a děkan w Praze. Professor Smetana w Plzni. Dr. Phil. Smetana w Praze. Springer, spisowatel w Praze. J. U. Dr. Edmund Schebek. M. Dr. Kašpar w Praze. M. Dr. Čejka w Praze. Professor Hanuš w Holomauci. P. Frost, spráwce duch. u hluchoněmých w Praze. Dr. Beck we Wídni. Dr. Terebelský we Wídni. Dr. Grünwald we Wídni. Dr. Kafka we Wídni. Jan Eraz. Wocel, redaktor Musejníka. J. U. C. Frant. Hawlíček w Praze. J. U. Dr. Pinkas w Praze. Plaček, c. k. krajský sekretář. Borrosch, kněhkupec w Praze. Jaroš, měšťan Pražský. Uffo Horn, spisowatel. Hr. Albert Nostic. Krauský, sedlák z Chatusic. Baron Augustinec. M. Fialka, setník u c. k. pluku Palombini. Němec, mlynář w Litomyšli. Přibyl, wrchní Karlínský. Dr. Helfert, professor. Dr. Jonák. J. U. Dr. Gabriel. Karel Štorch, redaktor Kwětů. Richter, fabrikant w Praze na Smíchowě. Schnirch, c. k. inžinýr. Haklík, měšťan w Praze. Picek, wrchní. Štembera, lékař w Rakowníce. Němeček, městský lékař Falkenawský. Theod. Pilz, fabrikant w Graslicích. Wáclaw Veith, statkář a měšťan. Antonín Veith, statkář a měšťan. Widímský, práwní na Šopce. Kotler Jan z Turnowa. Pulkrábek, úřadní na Řepíně. Kníže Kamil Rohan. P. Daneš, farář Perucký. P. Schneider, katecheta w Budějowiwích. PP. W. W. Tomek, spisowatel w Praze. Hawlík, radní w Sušici. J. U. Dr. Brzorad w Praze. Dr. Šwestka w Praze. J. U. Dr. Tomíček w Praze. Šlechtic z Lämmelu w Praze. Ondřej Haase w Praze. Ludwík Haase w Praze. J. U. Dr. Porth w Praze. Dr. Hofmeister w Praze. Dr. Rozkošný w Praze. Professor Purkyně. T. Turinský, wrchní Libochowský. Hawelka, radní Nymburský. P. Krombholz, děkan w Lípě. Dr. Esop w Bydžowě. Šejwánek, kupec w Libáni. Swoboda, hum. prof. w Hradci. Břečka, purkmistr w Kolíně. Kallmünzer, radní w Kutné Hoře. Jos. Kaj. Tyl, spisowatel. Dr. Štětka w Kutné Hoře. Dr. Schwarz w Českém Dubě. Dr. Štulc w Humpolci. Dr. Rybička w Třebowé. Dr. Špolc w Praze. Mach, úředník u Pražského magistr. Nowák, úředník od c. k. aučtárny. Daubek, purkmistr w Poličce. P. Janata, kaplan w Čáslawi. Hellich, malíř. Prof. Haimrl. Dr. Horáček. Antoník Děč, wlastník Štěpánského přewozu. Konečně sebe i redaktor Národních Nowin K. Hawlíček do důwěry krajanů swých co kandidát poraučí. Smýšlení moje jest bez toho z nowin důstatečně známo, a přál bych si, pakli mne důwěra krajanů té cti hodným uzná, záležitosti jak českého tak i celého slowanského národu we Wídni zastupowati.", "id": 1460}
{"text": "14 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Titulní strana], Titulek: Porotní soud nad redaktorem Národních novin pro článek: Výklad oktrojované ústavy od 4. března v čísle 62 Národních novin, Autor: Havlíček, Karel\nPorotní saud nad redaktorem Nár. Nowin pro článek: Wýklad oktrojowané ústawy od 4. března w čísle 62 Nár. Nowin. Počátek saudu w 9 hod. we Wáclawské lázni dne 13. dubna 1849. Předseda Rozkošný, vicepresident appellačního saudu: Jednati se bude o českém žalobním spisu proti českému obžalowanému. Hlasníku, wywolejte osobu obžalowaného a předmět žaloby. Hlasník: Pan Harel Hawlíček. ( Karel Hawlíček wstaupí po schodech do ohrady a usadí se na stolici obžalowaného. Proti němu sedí žalobník, prokurátor císařský dr. Ambros. ) Předseda: Budau se čísti jména pp. porotníků. Čtěte, pane zapísateli, dejte přinesti osudí, kam se budau klásti jména na stejné lístky zapsaná pořádkem tím, jak budau woláni. Arlt, dr. lékařstwí. Mašek Wácl., revident. Wočadlo, docent. Fortner Ludwík, stříbrník. Mařák, domácí pán. Kober, sládek. Mužik, dr. práw. Hoffmann Jiljí, kupec. Nečas, amanuensis. Želnický, tesařský mistr. Abt Jan, truhlář. Oppelt Josef, kupec. Baumann František, saukromný písař. Bayer František, kupec. Klier František, doktor práw. Haehnl Jan, kupec. Kraus Wilém, dr. lékařstwí. Ferles Wáclaw, dřewní obchodník. Waňka, sládek. Wehle Hermann, dr. lékařstwí. Milde Karel, sklenář. Schöbl, perníkář. Meissner Jan, kupec. Schulz Antonín, přikrejwač. Hetzner Bedřich, kupec. Karásek Jan, zahradník. Pichl, dr. lékařstwí. Buržik, dr. lékařstwí. Hasche ( mladší ), kupec. Wehle Bohumil, obchodník. Fuchs Josef ( starší ), koželuh. Brosche Karel, kupec. Kowařowitz, dr. lékařstwí. Greis Peter, domácí pán. Jindřich Jan, sládek. Schwertasek, fabrikant. Dudek Antonín, kupec. Michalek Ferd., mydlář. Mucha, dr. práw. Müller, umělecký malíř. Bergmann Josef ( starší ), kupec. Konrad Ed., dr. práw. Pospíšil, knihotiskař. Wellner, dr. práw. Rott Eustach, kupec. Přítomní nebyli: Mužík výše Mužik, Klier, Wehle a Konrad, kteří se předběžně omluwili. Při jménu Fortner strhnul se úsměch w obecenstwu. Předseda wolá porotce a strany do postranního pokoje, aby se wykonalo práwo zamítací a srownala dnešní porota. Wšickni odejdau. Za chwíli nawracují se a wybraných 12 porotců a 1 náhradník zasedá na swá místa předsedowi po lewici, kdežto ostatních 28 zasedne po prawici, wybraným porotcům naproti. Předseda čte jména wybraných porotců w tom pořádku, jak byli wybráni: Pp. Pichl, Waňka, Nečas, Abt, Wočadlo, Jindřich, Hofmann V minulém výčtu je psáno se dvěma ” f ”, Buršík, Müller, Milde, Arlt, Brože. Náhradník: p. Pospíšil. Předseda: Prohlašuji weřejné jednání za započaté. Připomínám, že je zde nowý zákon o jednání porotním při přestupcích tiskowých, dle kterého se tichost a pořádnost ukládá za neodbytelnau powinnost posluchačstwa. Já mám jakožto předseda práwo i powinnost od zákonu na sebe wloženau, abych bděl nad zachowáním náležité slušnosti; zákon mi poraučí, abych nezbedy ze síně dal odstraniti a trestati, kterýžto trest i na 3 dni se rozšířiti může. Kdyby wšak posluchačstwo tak bauřliwě sobě počínalo, žeby nebylo možná, jednání dále wésti, mám práwo, dáti wšechny odstraniti. To prawím jen proto, aby wěděli, že zákon tak poraučí, chowám ale doufání, že poctiwý smysl a wzdělání posluchačstwa nedopustí, abych toho prostředku užíti musil. – Nyní žádám pana obžalowaného, aby udal swé jméno a příjmění, leta, staw i obydlí. Obžalowaný: Jmenuji se Karel Hawlíček, 28 let stár, redaktor Nár. Nowin, spisowatel, obydlí č. 339 na Starém městě. Předseda: Teď se obrátím na wás, páni porotci. Zákon poraučí, abych wás wzal pod přísahu; žádám wás, abyste přitom, co se mluwit a jednat bude, pozorni byli, potom odstaupíte do sněmowny k zwláštní poradě, do kterých ale žádných spisů mimo tištěného newezmete. Předříkám wám wzorec č. formuli přísežní. \" Slibujete a přísaháte před Bohem a lidmi, že budete se swědomitau pozorliwostí zkoumati důkazy, které budau pronešeny proti obwiněnému, že neopominete ničehož uwážiti, co by mohlo obžalowanému ku prospěchu nebo na škodu býti, že nebudete před swým wýrokem ohledně předmětu jednání tohoto s nikým se umlauwati, že nebudete poslauchati hlasu ani přízně nebo nepřízně, ani radosti z cizí škody nebo bázně, nýbrž že rozhodnete o wšech důkazech, které pro obžalowaného nebo proti němu uwedeny budau, s pewností, muži poctiwému a swobodnému příslušnou, a to dle swého swědomí a wnitřního přeswědčení. ” Při následujícím na to jmenowitém wywoláwání promluwil každý přísežný s rukou pozdwiženou takto: „ Na tom přísahám, tak mi dopomáhej Bůh! ” Poslední čtyři, jsauce rození Němci, s nemalau obtíží tato slowa wyřkli. Předseda: Abychom se dowěděli, o čem se jedná, přečte se spis žalobní. Písař čte následující spis žalobní: Slavný saude ve věcech tisku! Havlíček si v pokračování článku stěžuje na pravopisné chyby ve spise; pro jistotu jsem je vyznačila, přestože nejde o tiskové chyby. V čisle 62 narodních novin roku běžiciho jest vitištěn článek pod nápisem „ Wýklad oktroyované ústawy od 4. března. ” Ten wýklad ale by se lépe jmenoval kritíka a sice tupicí kritika, proto že spisovateli nezaleželo na tom, wyswětlit ustawu od 4. března ze wšech stran, ale pouze jenom strany wyzdwihnouti, ktere se mu zdají chibne, a sice ne na vědecký spusob, ktery skouší važně, mnohem vice žertem a posměchem, s kterim on čtenaře nepřesvědčí, ale jenom hledi ústawu rakouskeho cisařstwí do opovržení uvesti. On pravi o základních právech „ že jsou pouhý ouhoř, který se wšude wykrauti. „ Že ustava vyjmenuje více korunních zemí má byt pouze skrze ono \" divide et impera. \" Ale narodní noviny předce wždicki zastávali foederaci? – Zdá se tedi byt inkonsequentní od p. skládatele hledat v tom zlý oumysl. Potom piše článek: „ Velike dílo sjednocení mocnařstwí má prý tato konstytuce wykonati – ale celni hranice mezi námi a Uhry pomine dle §. 7, až bude možna! ” Ovšem, až válka Uherska bude dokončena. Članek se obáva, že se rozmnožeji Němci tak, „ že ostatní narodove budou míti čest byti přivěskem. ” Ale, nemužou i taki tak dobře Slovane, Vlachove, Uhři a. t. d. se wšudi v císarstvi, kde jich bude wíc, se spojit a úřad a školu žádat? Není svoboda dle libosti se stěhovati v konstitučnem státu potřebna a dúležita? Praví članek „ Kdo zná Stadionuv návrh obecniho zřizeni, a ví, že tento návrh nyni bude uveden, ten lehko nahlídne, že cela, tato hlava jsou pouhá, málo platná slova. „ Teď ale, každy ví, že članek v tóm docela falěšne prorokoval. V zemských zaležitostech pravi článek že ” ponechavají zemi jenom ” orbu, staveni, chude ústavy a ” foršpan „ – jest věru až satyra na samostatnost „ Proč? p. spisovatel ovšem stoji na hedišti foederace. Dale on praví, že zemim bude ponechán rožeň, kdežto pečene ve Vidní se sni. „ To jest pouhy obraz, ale ne důkaz. Članek se posmiva, že ” wšichní tak rozloční narodove se musi obleci do jedne černožlute livereje. „ To jest, kdo chce byt rakušanem budiš rakušanem, a to podpiše každy, kdo chce míti jedno a pevne Rakousko. Pro narodnost a vlast při tom není žadne nebespečenstvi pro to že každemu národu jest národnost a reč svá ujištěna. Posmivá se článek, že se volejí poslance na 10 a 5 let ” že by bylo věru lépe, volit na celý život, aby se mohlo pak vladnout zcela absolutně „ Ale to ví každi, že k. př. anglicky parlament trva 7 let, a žádny nedrží Anglickou vládu za absolutní. Praví článek, ” že bude stát zemský sněm k ministerstvu, ” jako chlapec k učiteli. „ Praví konečne že ” máme vlastně neodpovědnou vladu, to jest absolutní, a že konstituce jest jenom konstituce podle jmena, a že její požehnaní teprva uvidime. „ A na ten spusob tupí članek celau ústavu, jako věc dohotovenou, a předc pruvi, že ” nejduležitejsí věci jsou zanechane za lubem. „ A to s přičiny ” aby se nestala cela rána jednou, a aby se s menši bolesti svobodě jedno péro po druhem vytrhalo. „ Zde članek zas prorokuje a tupi a hani dřive než věc přisla. „ Dle protokolu od 23. března r. b. přiznal se pan Karel Havliček, Redaktor národních novin, 28 let stář, co spísovatele tohoto článku. On se dale přiznal, že on ten članek k tomu sepsal, aby při slávě konstituce dne 12. března, lide již tu nowou ústavu měli v pohrdě a aby malokdo k slawnosti šel a ministerstvo na ten spúsob vidělo, co národ o ústavě mýslí. Tedy pan Havliček, který dle §. 20 zak. v věcech tisku od 18. kwětna 1848 co skládatel jest odpovědní, proti §. 12 toho samého zákona v tištěném spisu tupením a oušklebným vypisovánim hleděl ustavu rakouskeho císařství v opovržení úvéstí a proto spisy, předbežneho dne 24. března dokončeneho, vyšetrovaní, které c. k. zastupitelstvu statu ve věcech tisku dne 25. března doručení byli, v příloze A slavnemu soudu ve věcech tisku v času 8. dnih t. j. 31. března r. b. se odevzdávají s prosbou: den veřejneho a oustneho jednání ustanoviti a odsouditi pana Karla Havlička co vinneho proti članku 12 z. v. v. t. k trestu prosteho vežení na čtrnact dní a ke všem outratam tohoto jednání. C. K. Zastupitelstvo státu ve věcech tisku. V Praze dne 30. března 1849. Hawlíček: Žádám o slovo. Předseda: Dříwe se musí přečíst článek, na který se žaloba wztahuje. K. Hawlíček ( wytáhna zákon čte ): §. 42 řádu jednacího prawí, nežádal-li obžalowaný již před tím o slowo, mají se číst potřebné listiny. Já ale žádám o slowo. Předseda dowoluje. K. Hawl.: P. prokurátor uwádí we swé žalobě, jako bych se já w předběžném wyšetřowání byl přiznal, že jsem chtěl ústawu oktrojowanau w „ pohrdu ” uwésti, žádám tedy, aby se z protokolu přečtlo p. prokurátorowi ono místo ad 2. b. Písař čte ono místo, we kterém K. H. w předběžném wyšetřowání na otázku, z jakého ohledu onen článek sepsal, odpowěděl: Ministerstwo wypsalo pro oktrojowanau ústawu slawnost, já wšak obáwal jsem se, že lid z neznámosti této konstituce bude překwapen a že bude slawnost slawiti, a že pak ministerstwo tyto slawnosti bude sobě wykládati, jako by lid s ústawau spokojen byl. Karel Hawlíček: Z toho widěti jest, že pan prokurátor smysl mého wyjádření překrautil – já o pohrdě nic nemluwil. Předseda: Pan státní zástupce slyšel, jak pan Hawlíček odwoláwaje se na protokol twrdí, že jste smysl jeho slow skrautil. Budete mít později příležitost osprawedlniti se. Nyní se bude čísti článek. Písař čte: Wýklad oktrojowané ústawy od 4. března. Celá tato ústawa i se základními práwy má tu wlastnost, že se wíce pozorowati musí na to, co tam chytře wynecháno jest, než na to, co w ní skutečně obsaženo. Hned na prwní pohled se přeswědčíme, že si ministerstwo nejdůležitější wěci zanechalo za lubem, totiž: zákon o tisku, zákon o associaci, zákon o osobní swobodě, zákon o obecním zřízení a swobodě obcí, zřízení jednotliwých zemí, na kterém základě přece bude obsazowána hořejší sněmowna, zákony o wolbách, poměr uherských a wlaských zemí k ostatním, zákon o odpowědnosti ministerské, zákon o wojenských wěcech, rekrutowání, čas služby atd., o národní obraně atd. Každý znatel konstitučního žiwota nahlíží, že wlastně teprwa tyto zde podotknuté zákony jsau prawé jádro konstituce. Nepochybujeme, že ministerstwo je wšechny již hotowé mělo dne 4. března, ale s welikau jistotau dá se mysliti, že je naschwál ponechalo na pozdější dobu, aby se nestala celá rána najednau, a aby se snad s menší bolestí swobodě jedno péro po druhém wytrhalo. To tedy sluší při celém posuzowání ústawy wždy na paměti míti, neboť jestli je ústawa již teď welmi neswobodomyslná, může se stát ještě desetkrát horší těmito doplňky. * * * O základních práwech nedá se nic znamenitějšího podotknauti, než že jest w nich obsažena auplná emancipace židů. Wěřiti smí od nynějška každý občan rakauského mocnářstwí co chce, a může si každý sám pro sebe doma třeba nowau wíru wymysliti. W tom punktu bylo tedy ministerstwo až příliš liberalní – to je zadarmo. Weřejně wšak se nesmí prowozowati jen některá z těch wěr, které jsau od státu uznány. Ostatně se nedá o základních těch práwech až do wydání oněch swrchu podotknutých zákonů nic dowědíti. Jsau až do té doby pauhý auhoř, který se wšude wykrautí. Jen §. 12 jest zřetelný, a ten dáwá ministrům práwo, při nepokojích ( a ministerstwo může si ustanowit nepokoje kdy a jak chce ) wšechny ty předešlé § §. zrušiti a wojenský zákon uwésti. To je wlastně nejdůležitější punkt. * * * W ústawě samé máme mnoho hlaw, ale také mnoho nesrozumitelností, tak že se k tomu určená býti zdá, aby ji nikdo nerozuměl. Prwní hlawa jedná: I. O říši. Wypočítáwá se množstwí korunních zemí — divide et impera — čím wíc a čím menší, tím wíce jest naděje, že se mezi sebau pořád hádati a křičeti budau, a ministerstwo je zatím bude wšechny přistřihowat. Ostatně ale přece s jistotau udati nelze, kolik přece bude těch korunních zemí; zdálo by se sice podle toho wypočtení, že 15, a sice: Rakausko, Solnohradsko, Ilyrsko, Tyroly, Čechy, Morawa, Slezsko, Krakowsko ( polská část Haliče ), Halič ( rusínská ), Bukowina, Chorwátsko s Dalmatskem, Uhry, Sedmihrady, Hranice wojenská a Lombardsko-Benátsko. Wojwodina je chytře zamlčena, o Slowensku ani zmínky, welkowéwodstwí Krakowské a wéwodstwí Bukowinské se znowu narodily. Ale každý rozumný člowěk bude se tázat po nějakém užitečném a přirozeném rozdělení Rakauska, wšak nikde w konstituci nenajde ani zmínky o tom. Weliké dílo sjednocení mocnářstwí má prý tato konstituce wykonati – ale celní hranice mezi námi a Uhry pomine dle §. 7., až bude možná!! II. O císaři. Císař se bude jenom korunowati za císaře, ostatní koruny přestanau. Český král tedy pomine! – Awšak jest tento §. též tak chytře postawen, že mu může dát ministerstwo, kdyby zapotřebí bylo, jiný smysl!! Císař uděluje šlechtu: nejen tedy že stará zůstane, ale bude se ještě nowá wzděláwati. III. O říšském občanstwí. Hlawa tato jest k tomu aučelu, aby se mohli Němci poznenáhla wšude rozplemeniti, a jak jich někde bude několik, mají práwo dle §. 4. základních práw o školu a auřad žádati, a tak bude konečně asi za 20 let dosažen ideal ministerské politiky, t. j. Rakausko bude jen weliká kolonie německá. Budau sice wšichni národové stejně opráwněni, ale němčina bude mít tu wýhodu pro sebe, že bude wšude w Čechách, w Morawě, w Polsku, w Rusi, w Uhrách, w Sedmihradech, w Srbsku, w Chorwátsku, mezi Slowinci a w Italii stejně opráwněna, a každý tedy, kdo počítati umí, widí z toho, že bude při wší rownopráwnosti němčina nejméně desetkrát tolik opráwněna, jako každý jiný jazyk. Není přes chytrost. Z toho pak samo sebau bude následowat, že budau přece wšichni auředníci w celém mocnářstwí Němci, a Rakausko přece wždy jen zůstane německé mocnářstwí! Ostatní národowé budau míti čest, býti příwěskem! IV. O obci. Kdo zná Stadionůw náwrh obecního zřízení, a wí, že tento náwrh nyní bude uweden, ten lehko nahlídne, že celá tato hlawa jsau pauhá málo platná slowa. V. O zemských záležitostech. Ministerstwo samo prawí o swé konstituci, že jest wzdálena od centralisace; awšak co ponecháwá tato hlawa zemí? Orbu, stawení, chudé ústawy. To jest wěru až satyra na samostatnost! A aby se zdálo toho trochu wíc, uwedeny jsau sice dle jména též obecní, školní, církewní záležitosti a „ foršpan ”, ale každý rozumný widí, že z těch wlastně jen rožeň zemím ponechán jest, kdežto pečeně we Wídni se sní. VI. O říšských záležitostech učí nás, že wšechno wlastně jest záležitost říšská, a že se musí wšichni tak rozliční národowé obleci do jedné černožluté livreje!! Jaké štěstí z toho wykwésti může, to každý nahlíží, a jenom zatwrzelé ministerské srdce nemohlo a nechtělo ten náhled míti, že každý národ jiné spůsoby má a jiné ústawy potřebuje. VIII. O říšském sněmu. Do hořejší komory budau wolit zemští sněmowé wšechny poslance, dwa sami ze sebe bez censusu, a ostatní s 500 zl. censusu. Hořejší komora tedy bude zastupowat boháče. Čtyrycet let musí být každý aud hořejší komory starý, tedy notné hradby pro konservatismus. Jak welký wlastně bude census do dolejší komory, opět jest chytře zamlčeno. Hlasowání při wolbách jest weřejné a austní – aby se auplatkům otewřela wrata. Na 10 let se wolí do hořejší sněmowny, na 5 do dolejší; bylo by wěru lépe, wolit již poslance na celý žiwot, aby bylo wládě ještě snadněji přiwesti je konečně wšechny na swau stranu a wládnaut pak zcela absolutně, tak asi, jako si to zařídil Ludwík Filip we Francauzích. W komorách se jen weřejně hlasuje – aby wláda znala swé přátele a mohla se podle toho řídit! Pohodlná konstituce. Císař má absolutní veto, t. j. ať si celá zem přeje něco, a kdyby se ten zázrak stal, žeby se i ty dwě sněmowny srozuměly, přec to může císař, t. j. ministerstwo zase wždycky wšechno swrhnaut. §. 68 nás ale učí, že Uhry, ačkoli nyní w rebellii stojí se zbraní w rukau proti císaři, přece ještě we wětší milosti jsau než my, kteří císaři proti nim pomáháme. Jejich sněmy zemské totiž budau rokowati o občanském práwu, o zákonu trestním a o řádu a řízení saudním. 350 IX. O sněmech zemských wlastně nestojí ani za to mluwiti, když víme, o čem mají jednat. Přece wšak musíme pozornost obrátiti, jak si wláda strany Wojwodiny otewřená dwířka necháwá, aby ji mohla pak, kam se jí uzdá přiraziti. Hranice wojenská, tato nejzaslaužilejší země – nebude mít ani konstituci!! To je wděčnost k Slowanům! X. O wýkonné moci. Sněm zemský nemá beztoho žádnau moc, aby se ale potupení jednotliwých zemí ještě zwětšilo, zůstaweno jest ministrům w §. 89, že nemusejí ani ustanowení těchto sněmu wykonat, aneb že je mohau dle swé libosti zastawit. Bude tedy zemský sněm k ministrům stát asi jako chlapec k učiteli. XII. Saudní moc je w každé konstituční zemi neodwislá, aby se mohla sprawedlnost bez ohledu na wládu, a třeba proti wládě díti. W konstituci rak. nebude ale ani toho. Dle §. 101 bude moci ministerstwo saudce přece přesazowati. §. 105 obsahuje též hezky skrytě krásnau možnost. Audowé císařské rodiny, princowé, budau dle dosawadního absolutního rodinného řádu sauzeni. Ejhle! místodržící wšech zemí jsau odpowědni; dejme tomu, žeby wláda uznala za dobré, samé prince dáwat za místodržící – a pryč je odpowědnost, máme absolutní wládu, neb princowé stojí pod dworním maršálstwím! XIII. Říšský saud, nejdůležitější ze wšech, bude saudit ministry. Nač tedy odpowědnost ministerská? Ministři nejsau nikomu odpowědní, než sobě, protože oni sami ustanowují tento saud, který je sauditi bude! Ať si tedy ministři wládnau jakkoli, nebudau nikdy potrestáni. Máme tedy wlastně neodpowědnau wládu – to jest absolutní, a naše konstituce jest jenom konstituce podle jména. Požehnání její teprwa uwidíme. W hlawě XV. mluwí se již jen o měšťanské obraně, „ Bürgerwehr ” z čeho již pozorowati můžeme, že bude ozbrojeno jen obywatelstwo měst, ne pak celá národní obrana. Hlawa XVI. určuje, aby se daně wybíraly, až se jinak ustanowí, totiž tedy bez powolení sněmu, tedy nejhlawnější zásada konstituce tím se zrušuje, budau se wybírati daně, které žádný sněm nepowolil. A až do budaucího říšského sněmu budau ministři neobmezeně wládnaut. * * * Z toho si může každý utwořiti obrázek budaucího štěstí naší wlasti a naši swobodu! My newidíme nyní žádnau jinau spásu pro Rakausko, než aby wšichni národowé jednohlasně žádali, aby jim byla dána ta konstituce, které náwrh říšský sněm wypracowal. To musí nyní být korauhew wšech liberálních, a když se wšechny hlasy strany toho ozwau, není nemožno, že se ještě zbawíme této konstituce od 4. března. Kroky k tomu přiměřené stanau se bohdá! we wšech zemích, a to brzy. Předseda: Pane státní zástupce máte slowo. Prokurátor: Když w protokolu není slowo o pohrdě, tím wíce je jí w článku samém. Pan K. H. chce docíliti, aby nešli lidé k slawnosti za oktroj. ústawu nařízené, žádá tedy, aby se nelíbila, co se mi ale nelíbí, to mám w pohrdě ( úsměch w obecenstwu ). Zákon kritiku dowoluje a trpí, ale také si jí přeje, jen že chce, aby byla wážná a wědecká, nejwětší nepřítel zákonů je aušklebný spůsob zákony wykládati, zákon ústawy wyswětlowati bylo by zwláště nyní užitečné, poněwadž sněm podle posledního §. má ústawu oprawowati a zlepšowati. Takowé ale úšklebné wýrazy, co pan K. H. užíwá, jako jsau ty o auhoři, o kluku nebo chlapci a učiteli – to nejsau wědecké důkazy. Proti důkazům wědeckým wláda nic nenamítá; kde dáwá p. K. H. důkazy, o těch místech w žalobě nic nepodotýkám. Ale pan K. H. nechce nic wyswětlit, on chce jen, aby se lidé smáli, a čemu se směju, to mám pak w newážnosti. Pan K. H. prawí, že se mohau Němci rozplemenit, poněwadž wšude, kam jich několik přijde, žádati mohau o auřad. Ale což Slowanů není nejwíce w celém Rakausku? Což Slowané nemohau to samé tak dobře udělat, jako Němci? A pak, že Slowanům je národnost nejswětější, a že ji sprostý člowěk nade wšecko stawí. Owšem že je každému národnost nejswětější, ale wždyť my máme wšickni národnost pojištěnau! Pan K. H. prawí, že si každý wymyslet může wíru swau doma jakau chce, – ale weřejně ji wykonáwat, to je přece něco jiného; pamatujme jen na slowa básníkowa, že jako každý člowěk při dešti widí swau duhu, tak že má každý swé přeswědčení. Konečně chce pan K. H. ústawu i tím w opowržení uwést, že o židech nikoliw kriticky, nýbrž welmi směšně mluwí. Pro tyto příčiny je žaloba zadána. Předseda k obžalowanému: Slyšel jste žalobu, že jste hleděl tupením a aušklebným wypisowáním w potupu uwesti ústawu rakauského mocnářstwí. Můžete nyní na to odpowídat, ale mluwte bez náružiwosti a způsobem zákonu příslušným. Karel Hawlíček: Myslím, že mne pan prokurátor žaluje na základu §. 12. o tisku, jenž zní: Wer in einer Druckschrift durch Schmähungen oder andere unwahre und höhnische Darstellungen atd. Uwadím paragraf německy, poněwadž je český překlad špatný. Na základě tohoto paragrafu nyní odpowídám. Pan prokurátor by byl tedy wlastně měl dokázat, že jsem já swým článkem to učinil, co se w tomto par. zapowídá. Zdá se mi ale, že pan prokurátor podal spíše nějakau literární kritiku mého článku, která by se lépe do nowin hodila, ne ale před saud. Pan prokurátor prawí, že jsem chtěl podati kritiku, a sice tupicí kritiku, ne ale wážně na wědecký spůsob, ale žertem a posměchem. Zdá se mi, že p. prokurátor při tom měl na zřeteli starý censurní patent od r. 1810, w kterém se dowoluje wědecké a wážné posuzowání ( ačkoliw ani to prawda nebylo ). Ale w nowém zákonu nic nenalezáme předepsáno, jakým spůsobem se posuzowati má, a pan prokurátor bude moci sotwa uwesti zákon, který by při posuzowání humor, wtipy, žerty, porownání, ba třeba i satyru zakazowal, jen když se to s prawdu srownáwá. – Pan prokurátor mne winí, že jsem podal tupící kritiku; smí-li se ale wůbec kritika podati, tedy i w tom obsaženo jest powolení, pohaněti to, co hany zasluhuje. Aneb snad jsem směl podati kritiku bez hany? Toť by bylo podobno onomu malíři, který swého přítele o nestranné posauzení swé malby žádal, při tom wšak podotknul, že již jednobo, který mu ji pohanil, po schodech wyhodil. Pan prokurátor dal se jak se mi zdá, zawesti pauze titulem: „ Wýklad ”; owšem, článek můj není wýklad celé ústawy, která je zde ( ukazujíc nowiny ) na třech stranách hustě wytištěna, tak žeby mi k auplnému wýkladu ani foliant newystačil. Aučel můj byl, wytknauti jen chybné stránky této konstituce, neboť jest známo, že ta nejlepší konstituce jediným článkem se může w nejhorší proměniti; ku př. kdybych do nejlepší konstituce wsadil: do sněmu smí být wolen jen ten, kdo 200.000 zl. stř. jmění má. Budu tedy hledět na základě §. 12 dokázati, že jsem we swém článku ústawu oktrojowanau sprawedliwě haněl a neuwedl žádnau neprawdu. Pan prokurátor prawí, že jsem potupil základní práwa, prawě o nich, že jsau jako auhoř. Auhoř ale není žádná potupa, nýbrž jen přirownání, s kterým jsem chtěl wyobraziti, že základní práwa teprwa wydáním pozdějších zákonů prawého smyslu nabudau, ku př. nowý zákon o tisku, ten mohl být dobrý nebo špatný, a kdyby byl ještě horší nežli nynější, ještě by se hodil do základních práw. Proto jsem je přirownal s auhořem. Já jsem redaktor populárních nowin, mezi mým čtenářstwem je nejwětší část takowých, kteří nestudowali, proto nemohu psát wecko wědecky, nýbrž srozumitelně, aby pauhý rozum wšechno pochopil, proto musím užíwati we swých nowinách přirownání a obrazů, jedná se jen o to, aby byly prawdiwé, totiž aby podaly čtenáři ten wýznam, který we wěci leží. Pan prokurátor mne winí z nedůslednosti, že hledám we wyjmenowání wíce korunních zemí „ Divide et impera ”, kdežto přece jsau Národní Nowiny orgán foederace. Foederace, kterau Nár. Now. zastáwají, má zcela jiný smysl. Každý národ přeje sobě samostatnost, a proto zapotřebí jest, mají-li rakauští národowé spokojeně žíti, aby nalezli we swazku rakauském každý pro sebe tolik samostatnosti, kolik možná jest bez ujmy celku a trwání mocnářstwí. To se národům má popřáti, aby nemuseli taužit tak po odtržení jako Maďaři, Italiani a Poláci. Takowau foederaci zastáwají Nár. Now., ne ale aby se říše roztrhala na malé kusy, na otomy, které se nemohau pro slabost we swých práwech proti wládě hájit. My máme sami na sobě nejkrásnější příklad o tom. Když prwní kníže z rodiny Habsburské nastaupil korunu českau, musel od sebe dát revers, že byl swobodně wywolen a ji nenastaupil práwem dědickým. Tenkrát byla koruna česká jedno z nejslawnějších mocnářstwí. Každý nástupce trůnu musel při nastaupení trůnu přísahati, že chce korunu rozmnožowat a zwelebowati, ne pak zmenšowati: nyní ale po 200 letech widíme následky té zásady „ divide et impera. ” Císařská rodina se zwelebowala, ale z koruny české zůstaly jen dwě malé německé prowincie. To jest divide et impera. P. prokurátor mi wytýká, že jsem prawil, že celní hranice mezi námi a Uhry přestanau, až bude možná, a dokládá: „ owšem, už bude wálka uherská ukončena. ” – Já sice nenahlížím, jak tato wěc patří před saud. Poněwadž mne ale p. prokurátor na jiném místě také winí, že já prorokowání, ačkoliw ani prorokowání není zákonem zapowězeno, a jest pauhá škoda redaktorowa, jestli we swých nowinách falešné proroctwí rozšiřuje, přece musím tuto poznamenati, že sám p. prokurátor prorokuje a k tomu falešně. Já mohu sám p. prokurátorowi dwa pády jmenowati, we kterých i po ukončení uher. wálky přece hranice nepominau: předně, kdyby Košut wyhrál, čehož si nepřeju; za druhé, kdyby wláda přinucena byla, s aristokratickau konserwatiwní stranau maďarskau úmluwu uzawříti. Ministerstwo uwádí za příčinu rozpuštění sněmu jednotu říše rakauské. Tu si přejí wšichni občané rakauští. Ale ministerstwo neučinilo pro ni ani to, co bylo možné, Chorwátsko, kde není žádná wojna, nepřipojilo, a dadauc jim priwilegie, zrušilo samo swau wlastní konstitucí. Dále mne p. prokurátor winí, že se obáwám rozmnožení Němců, a že pak ostatní národowé budau míti čest, být příwěskem, a myslí, že také Slowané, Wlachowé, Uhři se mohau wšude stěhowati a spojiti, o auřad a školu žádati, a že jest swoboda dle libosti se stěhowati w konstitučním státu potřebná a důležitá. Já nejsem proti swobodnému stěhowání, ale jen pod dwěma wýmínkama: předně že se nemá nikdo stěhowat tam, leč kde ho dobrowolně příjmau, a za druhé že se má we swé nowé wlasti chowati tak, jak jest tam obyčej. Zajisté jest to pro každau zem wěc důležitá, když se tam přistěhují umělci němečtí, nebo kteří koliw jiní, ale když chtějí w zemi žiwot a štěstí najíti, a dobrolně wlast swau opustiti, ať se přispůsobí obyčejům nowé swé wlasti. Za krátky čas se mohau jazyku tomu přiučiti, nemohau ale slušně žádati, aby k wůli nim se jejich jazyk we školy a w auřady zawáděl. Kdybych já s několika jinými krajany ku př. do Francauz se wystěhowal, nepochybně tam budu přijat; ale to mi ani napadnauti nemůže, aby se tam k wůli nám několika zawáděly české školy a auřady. Já jsem tedy proti swobodnému stěhowání jen proto, poněwadž §. 4. našich oktrojowaných základních práw prawí, že i ti kmenowé, kteří jsau w menšině, mají wšude míti rownopráwnost. To jest wěc, která se ani prowesti dokonale nedá. Ministerstwo to ale činí ne z lásky k Němcům, ale pro pohodlnost, poněwadž již němčina je do auřadu uwedena, a ačkoli jsau čtyry pětiny občanů rakauských proti neobmezenému stěhowání. – Pan prokurátor mne winí, že jsem strany náwrhu Stadionowa falešně prorokowal, ačkoliw jsem již podotknul, že není zákonu, který by falešné prorokowání zakazowal. Já jsem měl důstatečné příčiny k takowé důmínce, poněwadž p. ministr Stadion ještě, když jsem byl na sněmu, podal poslancům swůj náwrh obecního ádu patrně řádu k posauzení, který, ačkoliw měl na čele: „ Základ swobodného státu je swobodná obec ”, přece podáwal ještě méně swobody, než měli za starodáwna. Poněwadž ale p. hrabě Stadion jest ministrem wnitřních záležitostí, mohl jsem dobře mysliti, že takowý řád zaweden bude. Dále p. prokurátor mne winí z toho, co jsem napsal o zemských záležitostech, že jsem prawil, že bude zemím ponechán rožeň, kdežto pečeně we Wídni se sní, a dokládá, že to jest pauhý obraz, ne ale důkaz. Proti tomu musím namítnauti, že žádným zákonem není nařízeno, podáwati důkazy, já jsem jen powinnen nowiny wydáwati. Ale jestli jsem podal špatný důkaz, je to má wlastní škoda, a nenahlížím, proč by mne pan prokurátor strany toho obžalowal; můj špatný důkaz jest tedy jen k prospěchu ministerstwa, a ne jemu nebezpečný. Já ale mohu podati dobrý důkaz. W oktrojowané ústawě ponecháwá se zemím wzděláwání země, weřejné stawby a dobročinné ústawy. To ale jsau wěci, které též každé obci přináleží, ba i jednotliwcům; každá obec wzděláwá zem; kdo stawí za swé peníze, stawí podle swé wůle, a o dobročinné ústawy se stará ten, který je založil. W tom tedy nenacházím nic, co by bylo přiměřeno důstojnosti samostatné země. To co w druhém punktu uwedeno jest, totiž: „ bližší nařízení w mezech říšských zákonů o obecních, církewních a školních záležitostech a o přípřeži, ” skutečně sauhlasí s mým obrazem o rožni a o pečeni; neboť každý wí, že tyto wěci na říšském sněmu ustanoweny budau, a zemím se jen obtížné prowedení ponechá. Tak ku př. wíme dobře, že naše malé školy budau potřebowati welikého nákladu, aby zadost učinily požadawkům konstituční země; tedy placení učitelů zůstane nám, ale zřízení škol zůstane říši. ( Další jednání budaucně. ) Wýsledek celého jednání byl, že porota prohlásila redaktora Nár. Nowin Karla Hawlíčka jednohlasně za newinného.", "id": 1461}
{"text": "14. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: Na povšimnutí, Autor: Havlíček, Karel\nNa powšimnutí S mnoha stran nás docházejí stížnosti na krajské auřady, že rozkazují, aby se wolilo do Frankfurtu. Lid newěda, kam to wše má wésti, a sotwa se probraw tolik, aby pochopil, co je sněm zemský domácí, již w nowé zmatky žalostné má být uwržen wypisowáním wolení do města cizozemského, o kterém sotwa kdy slyšel, leč w posledních dobách, na sněm národu, který od jakžiwa Čechům byl nemilý. Lid nemyslí jinák, než že ho chtí prodat auředníci cizozemcům. K tomu ještě připadá to, že auředníci, wolení řídící lidu o celé wěci buď žádné řádné wyswětlení dát nechtěji nebo nedowedau. Neručíme wěru za nic, jestli z toho w přemnohých končinách našeho králowstwí nepowstanau oprawdiwé nepokoje a bauření. O kom pak se řekne, že lid bauřil? O kom jiném, než o auřednících. A tak ti, kteří bdíti mají nad zachowáním pokoje a dobrého řádu, budau napomáhat, ba již napomáhají, aby různice a rozbroje wzrostly. Za druhé, proč presidium newypíše wolení wšeobecn [ wšeobecně/wšeobecné ] a weřejně, proč tají w Praze, co na wenkowě za císařský rozkaz wydáwá. Co je císařským rozkazem na wenku, to je císařským rozkazem tuším také w hlawním městě. Čí cítí presidium, že je wěc záhubná, a bojí se intelligence pražské? My w Praze, to wenkowané wězte, posud auředně a weřejně pranic newíme o podobném rozkázání, a bohdá, že o něm nezwíme. Dopis we wčerejších nowinách doswědčuje dokonce, že se krajský Koc we swém okružním listu odwoláwá na priwátní nařízení zemského presidium. Newíme wěru, máme-li to za prawdu držeti čili nic. W konstitučních Čechách jednají auřady o wěci tak důležité jako obeslání německého parlamentu na cestách priwátních! Cítíme se k wůli naší swobodě zawázány, wznésti na weleslawné presidium zemské žádost, aby se weřejně o této wěci prohlásilo. Dále pozorujeme w okružních krajských listech welikau neuctiwost k našemu konstitučnímu souverennímu panowníku. Tak prawí cirkulář táborský: „ Sestupitelstwo (! ) německé jednoty powolilo wšem obywatelům dle pozůstáwajících státních smlauw k německému spolku patřičných zemí k poradě přes záležitosti německá poslance do Frankobrodu odeslati. “ Tedy powoluje občanům rakauským frankfurtská schůzka??? Nemůžeme takowau urážku důstojnosti králowské připočítat jinému, leda nerozumu auřednickému. Ale zemské gubernium, co zástupce JCM. králůw, to trpěti nemá. — — — — — —", "id": 1462}
{"text": "7. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Nemohlo by se wšak říci, že byl náš hrdina již od přirozenosti nelidský a twrdý, a žeby city jeho byly tak udušeny, aby neznal ani žalosti ani saucitu; on cítil oboje, on by také byl rád pomohl, ale jen aby to nedělalo wětší peníz, aby se nemusel dotknauti těch peněz, kterých si umínil nedotknauti se, zkrátka otcowské napomenutí: šetř a shromažďuj kopejky! to na něho působilo. Ale on nebyl wlastně uwázán na peníze k wůli penězům, newládly jím skrblictwí a skaupost. Ne, nýbrž on měl před očima žiwobytí we wšech dostatcích, s ekipážemi, dům wýborně zřízený, chutné obědy: to se ustawičně nosilo w jeho hlawě. Aby konečně, potom, s časem okusil wšeho toho, k tomu on šetřil kopejky, nepřejíc na čas ani sám sobě nic ani jinému. Když projel okolo něho boháč na lehkých krásných drožkách, s pěknými rysáky w bohatém spřežení, zůstal jako k zemi přibitý státi, a pak jako po dlauhém snu zpamatowaw se prawil: „ a wždyť byl mládencem ( kupeckým ), nosil wlasy podle rendlíka přistřížené! “ Wyšed ze škol, nechtěl si ani odpočinaut: tak silné bylo jeho přání dáti se brzy do auřadu a do služby. Awšak při wšech krásných wyswědčeních jen s welikau prací dostal se k saudu gubernskému. Také we wzdálených končinách musí být protekce! Místečko dostal mizerňaučké, platu asi 30 neb 40 rublů na rok. Ale umínil se ostře dát do toho, wšechno přemoci, wšemu odolat. A skutečně ukázal na sobě neslýchané přemáhání sebe, trpení a obmezení swých potřeb. Z prwního rána až do posledního wečera, neunawen ani na dušewních ani na tělesných silách, psal celý pohraužen do auředních spisů, nechodil ani domů, spal w kancelářích po stolech, obědwal někdy se služebnictwem, a při wšem tom uměl zachowat čistotu, pořádně se oblíkat, míti na obličeji příjemnost, ba i cosi šlechetného w pohybowání. Neboť musíme podotknaut, že se auředníci gubernského saudu zwláště wyznamenáwali neauhledností a neforemností. Někteří měli obličeje zrowna jako špatně wypečený chleb: twář nadutau na jednu stranu, bradu nakřiwenau na druhau, wrchní pysk jako měchejř, a ještě k tomu na přidanau rozpuklý: zkrátka docela nehezké. Mluwili wšichni jaksi hrubě, takowým hlasem, jako by měli aumysl někomu wypráskat; přinášeli často oběti Bachusowi, ukazujíce takowým spůsobem, že jest we slowanské přirozenosti ještě mnoho ostatků pohanstwí; ba přicházeli často do auřadu jak se říká podnaražení, od čeho bylo w auřadě oškliwě a wzduch byl docela nearomatický. Mezi takowými auřadníky nemohl být Čičikow nepozorowán a newyznamenán, předstawující auplnau protiwu i auhledností obličeje, i příwětiwostí hlasu a auplným nezažíwáním silných nápojů. Ale při wšem tom byl jeho běh těžký: on přišel pod jakéhosi již zastaralého koncipistu, jenžto byl obraz jakési kamené nečitelnosti a nepohnutelnosti: wěčně stejný, nepřístupný, nikdy co žiw nejewil na obličeji úsměw, neuwítal ani jednau nikoho otázkau, jak so má. Nikdo newiděl, aby byl jednau alespoň jiný než wždycky býwal, ani na ulici, ani doma; aby byl alespoň někdy ukázal nějaký saucit, aby se třeba jen jednau byl opil a při špičce se zasmál. Nic w něm nebylo ani dobrého ani zlého, a cosi strašného jewilo se práwě proto, že nic pozorowati nebylo. Jenom památky od neštowic a podrápaniny na obličeji přičítaly ho do počtu těch lidí, na jejichžto obličejích, dle národního wýrazu, čert w noci mlátíwá hrách. Zdá se, že nebylo člowěku možná přistaupiti k tomuto muži a nakloniti si ho, ale Čičikow se o to pokusil. Z počátku hleděl mu učinit pomyšlení we wšelikých nepatrných maličkostech: prohlídl si dobře několik per, kterými psáwal, a pak nadělaw zrowna takowých strojil mu je wždy pod ruce; sfukowal a smetal s jeho stolu wždycky písek a tabák; zřídil nowý špunt na jeho kalamář; wyhledal wždycky jeho čepici, nejoškliwější čepici, jaká kdy byla na swětě, a kladl mu ji wždy na stůl brzy před ukončením auřední hodiny; čistil mu záda, když si je zamazal wápnem u stěny – ale wšechno to zůstalo docela bez powšímnutí, tak jako by se to bylo ani nikdy nestalo. Konečně wyčuchal jeho domácnost, rodinný žiwot, dowěděl se, že má zralau dceru s obličejem také podobným tomu, jako by se na něm w noci mlátil hrách. Z léto strany umínil si tedy učiniti autok. Dowěděl se, do kterého kostela ona chodí w neděli, postawil se tam wždycky naproti ní čistě oblečený s hodně naškrobenau předkošilkau, a dílo se podařilo: nelidský koncipista se rozmrazil, a pozwal ho na čáj! A ani se w kanceláři neohlédli, již bylo wšechno hotowo, tak že se Čičikow přestěhowal k němu do domu, stal se potřebným a newyhnutelným člowěkem, kupowal i mauku i cukr, koncipistu jmenowal tatínkem a líbal mu ruku; wšichni myslili w gubernském saudu, že bude ku konci února před welikým postem swatba. Nelidský koncipista počal se o něho ucházet u předstawených, a za několik neděl sedl si Čičikow sám na jedno prázdné místo jakožto koncipista. W tom jak se zdálo byl ukončen hlawní cíl jeho swazku se starým koncipistau; proto že hned odeslal truhlu swau potaji pryč a druhého dne byl již w jiném bytu. Koncipistu přestal jmenowat tatínkem, a již mu nelíbal ruku, a o swatbě se tak celá wěc zamlčela, jako by jak žiwo nic nebylo býwalo. Awšak přece wždycky sejda se s ním přátelsky mu tiskl ruku, a zwal ho na čáj, tak že starý koncipista při wší swé wěčné nepohnutelnosti a hrubé lhostejnosti wždycky kýwáwal hlawau a říkal sám tiše pro sebe: „ w tobě jsem se zmýlil, welice zmýlil, čertůw synu! “ To byl nejkrásnější splaw, přes který on překročil. Od této doby šlo to lehčeji a sťastněji: stal se člowěkem patrnějším. Wšechno se na něm jewilo, čeho zapotřebí jest na tomto swětě: i příjemnost w chowání a jednání, i přičinliwost w práci. S těmito schopnostmi dobyl si w krátkém čase to co se jmenuje žiwné místečko, a uměl ho wýborně použít. Musíme podotknaut, že se w tento čas počaly pronásledowání wšelikých auplatků: těchto pronásledowání se on ale neleknul, nýbrž obrátil je hned ke swému prospěchu, ukázaw takto patrně ruský důmysl, který se jewí jenom w těžkých okolnostech. Zařídil si to takto: jak jen přišel prosebník a strkal ruku do kapsy, aby odtud wyndal známé odporučitelné psaní od knížete Chowanského Tak se jmenují auplatky peněžité. jak se říká u nás na Rusi, „ ne, ne “ – říkawal on s úsměwem – „ wy myslíte, že bych já... ne, ne. To je naše powinnost, bez wšelikých náhrad jsme to powinni udělat! Z této strany račte být upokojen: zejtra to wšechno bude hotowo. Prosím, kde račte bydlit, ani se nemusíte sám obtěžowat, wšechno se wám to tam donese. “ Okauzlený prosebník wracuje se domů skoro w nadšení, myslel si: „ to je přece jednau člowěk, kterých by mělo být wíce, zrowna drahocenný diamant. “ Ale čeká den, druhý, a nepřináší se mu nic, ani také na třetí den. On do kanceláře, wěc ještě není ani začata, on k drahocennému diamantu. „ Ach! odpusťte “ – prawí Čičikow welmi zdwořile chytna jej za obě ruce – „ měli jsme tolik práce, ale zejtra bude wšechno hotowo, zejtra dozajista, wěru welmi mně to mrzí. “ A to wšechno doprowázeno bylo okauzlujícími pohledy. Ale ani zejtra ani pozejtří ani popozejtří nenesau spisy. Prosebník sáhne si na rozum: „ nu snad w tom něco wězí! “ wyptáwá se, a slyší, že prý se musí dát něco písařům. „ Proč bych nedal? s radostí čtwrtak nebo dwa. “ Četwerták – čtwrt ruble, 25 kopejek. „ Ne, nic čtwrták, nýbrž bělaunkau bumážku. “ – „ Bělaunkau, písařům?! “ křičí prosebník. „ Nu což se tak wzpínáte, “ prawí se mu, „ wšak ono to tak bude, písaři dostanau po čtwrtáku a to ostatní předstawený. “ Tluče se do hlawy nedowtipný prosebník, a hubuje na nowé obyčeje a na zdwořilé, ušlechtilé jednání činowníků. Dříwe alespoň člowěk wěděl, co má dělat, přinesl hlawnímu auředníku čerwenau To jest 10 rublů., a měl wěc pod čepicí, a teď bělaunkau, a ještě aby týden čekal, než se toho dowtípí: čert aby wzal nezištnost a ušlechtilost auřednickau! Prosebník má owšem prawdu, ale za to se nyní neberau auplatky, wšichni hlawní auředníci jsau nejčestnější a nejšlechetnější mužowé, jenom sekretáři a písaři jsau taškářowé. ( Pokračowání. )", "id": 1463}
{"text": "14. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [autentický překlad návrhu konstituce, pokračování], Autor: Havlíček, Karel\nNáwrh ústawní listiny, od wýboru býw. sněmu říšského. ( Dokončení. ) V. Státní auředníci. §. 141. Zwláštní poměry státních auředníků nenáležících ke stawu saudcowskému, spolu i státních zástupců, spořádány budau zákonem, kterýž, neobmezujíc wládu newhodně we wolení orgánů wykonáwajících, státním auředníkům poskytne přiměřenau ochranu, aby libowolně auřadu swého i příjmů swých nemohli býti zbaweni. VI. Finance. §. 142. Weškeré příjmy a wýlohy říše musí na každý rok napřed býti rozwrženy a na státní rozwrh uwedeny. Státní rozwrh ustanowuje se každý rok zákonem, o který jen komora lidu hlasuje. §. 143. Berně a daně říšské smí se wybírati, jen pokud w státním rozwrhu jsau obsaženy anebo zwláštním zákonem nařízeny. §. 144. Co se týká berní a daní, nesmí zawáděno býti žádné nadpráwí; oswobození anebo slewení může wšak ustanoweno býti toliko zákonem. §. 145. Zadlužowání státu anebo přejímání ručení za břemena státu může se díti jen na základu zákonu. §. 146. Má-li se státní rozwrh překročiti, musí o tom wydáno býti nařízení, od weškerého ministerstwa naprotipodepsané a řádně prohlášené, i mají se překročení takowá říšskému sněmu w nejblíže příštím sezení k potwrzení předložiti. §. 147. Obecný státní aučet musí ročně spolu s přehledem státních dluhů předložen býti říšskému sněmu a wybawení říšské wlády wymoženo býti. §. 148. Země říšské nesmí powolowati k zaprawení wýloh na účely zemské daně, které zapotřebí jest ke střežení anebo ku kontrolle mezí zemí říšských mezi sebau anebo proti státům sausedním, leč potwrdí-li ji zákonodární moc říšská. VII. Ozbrojená moc. §. 149. Zřízení moci pozemní i námořní, jakož i spůsob doplňowání jejího ustanowí se zákonem říšským, jenž má také spořádati spůsob powýšowání. §. 150. Síla moci pozemní i námořní i doplňowání její ustanowí se zákonem říšským a sice pokaždé na rok. §. 151. K užití wojsk cizích států zapotřebí jest přiwolení říšského sněmu, kteréhož se také žádati musí, když wojska cizí na auzemí státní mají wstaupiti anebo po něm táhnauti. §. 152. Národní obrana musí býti alespoň we wšech místech, tisíc anebo wíce obywatelů počítajících; zřízení její spořádáno bude zákonem. §. 153. Ozbrojená moc může k potlačení wnitřních nepokojů a k prowedení zákonů brána býti jen na požádání auřadů civilních a w případech i spůsobách zákonem wytčených. VIII. Ustanowení obecná. §. 154. Znak domu císařského zůstane nezměněný. Barwy domu Habsbursko-Lotharinského: bílá, čerwená a žlutá, přijmau se za barwy říšské. §. 155. Wídeň jest hlawní město císařstwí, sídlo austřední wlády a sněmu říšského. §. 156. Každý cizinec nacházející se na zemi rakauské požíwá ochrany, která se osobám a statkům wůbec we státu poskytuje, pozůstawujíc wšak wýmínky zákonem ustanowené. §. 157. Ústawa nesmí ani celá ani částečně rušena býti; jediné w případech wálky a wzbauření, a to jen od odpowědné wládní moci s přiwolením moci zákonodární, anebo kdyby jeho nebylo možné opatřiti, naproti pozdějšímu osprawedlnění před ní, smí nařízeno býti, aby ústawní práwa částečně na čas průchodu neměla. S jakými wýmínkami a s jakými následky se to smí státi, ustanowí zwláštní zákon. Přehledání a oprawowání ústawy. §. 158. Moc zákonodární má práwo prohlásiti, že některé ustanowení této ústawy potřebuje oprawy. Prohlášení takowé má za následek rozpuštění sněmu říšského a neprodlené swolání nowého. §. 159. Nowý říšský sněm uzawře pak o kuších k oprawě předložených. Aby uzawření, kterým skutečná změna má býti způsobena, dosáhlo platnosti, zapotřebí jest, aby w každé obau komor 246 alespoň tři čtwrtiny audůw přítomny byly, a aby alespoň dwě třetiny přítomných w každé komoře přiswědčilo. Hlasowání musí se díti wolajíc jména austně. §. 160. Při uzawřeních o změnách w ústawě, jimižto se ústawní práwa koruny ztenčují, přísluší císaři absolutní veto. Ustanowení pomíjející. I. O wolení poslanců do ústawodárního sněmu zemského každé země říšské platili má wolební zákon ustanowený pro komoru lidu s následujícími uchylkami: 1. Za každé místo, 6000 obywatelů počítající, má býti wolen jeden poslanec, za místa s 10–15.000 obywately dwa, a za místa počítající wíce než 15 až do 30.000 obywatelů tři poslanci, za místa u wíce než s 30.000 obywately má wolen býti za každých 10.000 usedlých obywatelů, jakož i za 25.000 duší ostatního obywatelstwa jeden poslanec. Kdyby podle prawidla tohoto počet poslanců wětších míst dělal míň než třetinu poslanců ostatní lidnatosti, mají se počty duší na wětší místa se wztahující poměrně změniti tak, aby třetina dosažena byla. Kdyby wšak počet poslanců zemských měl býti menší než 60, mají se wšechny udané počty duší zmenšiti tak, aby počet weškerých poslanců dosáhl 60. 2. Aby kdo woličem byl, zapotřebí jest kromě náležitostí w §. 95 wytčených, aby w té zemi říšské alespoň rok řádné obydlí měl. II. Ústawodárné sněmy říšské mají ihned, jak se skončí říšský, býti swolány, i mají se wýhradně zanášeti ustanowením ústawy a ji nejdéle za tři měsíce ku konci přiwesti. Mimo to mají také wywoliti poslance do komory zemí. III. Ústawodárný sněm říšský má urokowati ještě následující zákony: 1. Zákon o mezích krajůw. 2. Zákon wolební. 3. Zákon o wzbauření. 4. Zákon o uwedení ústawy. Wšechny ostatní zákony, které se následkem ústawy zawesti musí, pozůstawují se zákonodárstwu nejblíže příštímu. Od ústawního wýboru prwního rakauského říšského sněmu. Feifalik, předseda. Pinkas, náměstek předsedy. Mayer, referent we wýboru. Cavalcabó, Filippi, Fischhof, Goldmark, Gobbi, ( později Vlach ), Gorjup, Halter, Hein, Jachimowicz, Kaučić, Krainc, Lasser, Laufenslein, Madonizza, Miklosič, Palacký ( později Strobach ), Pfretschner, Pelranowić, Plencović, Ratz, Rieger, Scholl, Smolka, Turco, Vacano, Violand ( později Brestl ), Ziemialkowski. Freyenwald, Keller, Much, Willim: písaři od ministerstwa sprawedlnosti wýboru daní.", "id": 1464}
{"text": "4. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy, Titulek: Sloman, lodník hamburský., Autor: Havlíček, Karel\nZahraničné zprávy. W Němcích. Pan Sloman, lodník Hamburský, ustawičně ještě zwe Němce k weliké učené plawbě okolo swěta, kteráby s německé strany byla prwní. Zdá se wšak, že učení pánowé Němci také o wodě smýšlí, že trámů nemá, a proto raděj doma w bázni boží a beze strachu weliké knihy píší, než by se s nebezpečenstwím na moře pouštčli. Již w loni je p. Sloman zwal, ale nadarmo; Bůh wí, jak se mu to letos podaří. Na každý způsob se wšak napřed dobře powážiti musí, jak by w Lipsku mnohem méně do roka knih wycházelo, kdyby nešťastnou náhodou několik set učených pánů Němců utonulo. Já bych myslil, aby přece raději nejezdili, z čeho by sme se pak w Čechách nějaké moudrosti dočtli?! Ať si powáží, než ten nebezpečný krok učiní, že také mají swěřenou celou péči o naše wzdělání! Co bychom si bez nich počali? Museli bychom zrowna tak newzdělaní zůstat, jak nás Bůh stwořil! A filosofie?! O! ta by již dokonce přišla w nic. Můželi to jen trochu být, ó kéžby se nepouštěli!", "id": 1465}
{"text": "20. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel\nŘíšský sněm. * * * Z Kroměříže dne 18. prosince. Začátek sezení o [ tři čtvrtě]10. Po přečtení protokolu předešlého sezení oznámil president Smolka, že w Haličské Skalici za poslance zwolen jest Stodl, napotom že poslanec Rodl z Rakaus swůj mandát složil. – Za příčinau toho, že se u přednostenstwa mnoho náwrhů nahromadilo, požádal president před několika dny již wšecky poslance, kteří nějaký náwrh zadali, aby se u přednostenstwa sněmu říšského ohlásili a udali, jestli swé náwrhy nazpět wzití neb je jednotliwým wýborům k poradě ponechati chtějí. 32 poslanců wzalo již swé náwrhy nazpět, poněwadž se z wětšího dílu zastaralých, w přítomnosti ne tak důležitých předmětů týkají; 16 poslanců ale ponechalo swé náwrhy jednotliwým komissím ku poradě s tím doložením, že se z ohledu na ně wšem nowým ustanowením jednacího řádu podrobí. Ostatní poslance, kteří se w ohledu tomto ještě neprohlásili, žádal president, aby to co možná nejdříw učinili. Dále oznámil president, že konstituční wýbor swé porady o základních práwích již dnešního dne odpolední skončí, že se tedy základní práwa 21. b. m. ponejprw budau w sněmowně moci čísti. – Interpellací bylo wíce oznámeno, z ministrů byl ale jen Thienfeld přítomen, na kteréhož se posl. Sieber s následující wěcí obrátil: Nauze a bída obywalelů w českém Rudohoří jest swětoznámá, jak powědomo, wzýwala dobročinnost obywatelstwa rakauského již kolikráte o pomoc. Prostředky, kterých se až posud k zlepšení tohoto bídného stawu užíwalo, nebyly wydatné a zpomohly wždy jen na okamžik. Za příkladem jiných rozumných mužů jsem i já toho přeswědčení, že se léto bídě a nauzi jen zlepšením tamnějších žiwností pomoci může. Od toho času, co w celé Ewropě hornictwí na mizinu takřka přišlo, jest i w této krajině zanedbáno. Kwětaucí staw města Jachimowa zmizel, a špatný staw financí rakauských nedowolowal, aby se tam we wydobýwání kowu bylo důrazně pokračowalo. Zkušenost ale o tom učí, žeby wšecky nowé wýlohy na zlepšení tamního hornictwí bohatých užitků nesly, wždyť jen jedna šachta čistých 400.000 ročně wynáší. Dobýwání cínu by také hojného užitku wydalo. Z ohledu na zlepšení toho bídného stawu tamních 60.000 obywatelů, z ohledu na prospěch, který by aeráru samému z toho wyplýwal, táží se ministra hornictwí, jestli pro zlepšení hornictwí tamního něco učiniti hodlá, čili nic? Ministr Thienfeld přislíbil, že w brzku na to odpowěď dá. Poslanec Szábel četl co referent wýboru fin. známý wám již náwrh strany kreditu na 80 mil. Hagenauer ponawrhnul, aby se we čtwrtek náwrh tento podruhé četl, což se také přijalo. Jonák si stěžowal, že je to welká indiskrece, když nowiny akta týkající se sněmu říšského dříwe podáwají, než we sněmu čtena byla, tak jako se to na př. náwrhem fin. wýboru stalo. ( Smích. ) Smolka mu na to odpowěděl, že předešlý čtwrtek we sněmowně oznámil, že náwrh nadjmenowaný w pátek tisknut bude, že si ho každý poslanec w kanceláři redakce stenografických protokolů zaopatřiti může. Tím způsobem že tedy náwrh fin. wýboru jen pomoci poslanců samých dříwe do nowin přišel, než we sněmowně čten byl. Jonák žádal, aby budaucně žádný z poslanců k tomu nepřispíwal, aby akta týkající se jednání sněmowního dříwe do nowin přišla, než we sněmu čtena byla. ( Smích ze wšech síran. ) Na to se pokračowalo w třetím čtení jednacího řádu. Wšechny paragrafy z oddělení „ o hlasowání “ byly beze wší důležité a dálší změny přijaty, wyjmauc §. 79, o kterém se dlauho debattowalo. Komisse ponawrhla následující změnu: „ Hlasowání pomocí kuliček má přednost před hlasowáním, při kterém se jména weřejně čtau. “ Zemialkowski mluwil proti tomuto náwrhu, dokládaje, že říšský sněm z ohledu na dějepis nejen weřejně wyjednáwati, nýbrž i také hlasowati musí. Až dosawad se stáwalo hlasowání pomocí kuliček co wýmínka, nyní se má státi prawidlem, hlasowání by se tedy wždy tajemně dělo. Swoboda řeči se uzawřením sněmowním tak dalece obmezila, že k poslednímu konci žádný poslanec nic wíce nebude moci mluwiti, než „ ano “ neb „ ne “. Z ohledu na swobodné a weřejné wyjednáwání sněmu říšškéko žádal, aby hlasowání jmenowáním jmen přednost mělo před hlasowáním s kuličkami. Paul mluwil pro náwrh komisse z té příčiny, že mnohý z poslanců při weřejném hlasowání morálně nucen býti může proti swému přeswědčení hlasowati. Borkowski namítal proti tomu, že se žádný posl. za swé mínění styděti nepotřebuje. Mimo to poukázal na to, že, když se tajně hlasowati bude, leckterý poslanec protest zadá jen z té příčiny, aby se mandanti jeho dozwěděli, jak hlasowal. Tím způsobem ale že se počet protestů náramně zmnoží a tak jen mnoho času zmaří. Selinger prawil, že weřejné jmenowité hlasowání nejen mnoho času vždy zabralo, nýbrž že způsobem tímto i mnohé nepřátelstwí mezi jednotliwými poslanci zrostlo. Borrosch dokládal, že je weřejné hlasowání zkauška morální zmužilosti; ten, kdo se tímto způsobem terrorisowán býti míní, nepotřebuje hlasowati. W říjnu se we Wídni woláním jmen nehlasowalo, a přece se powídalo, že se tam terrorisuje. Dále prawil, že ti, kteří nyní pro weřejné hlasowání mluwí, tím samým swau morální zmužilost dowozujau. Poukazowal také na to, že w anglickém parlamentě weřejné hlasowání přednost má před tajným. Neumann prawil, že to za welmi podiwný důwod powažowati musí, když Borrosch dokládá, že ten, kdo tolik zmužilosti nemá, aby weřejně hlasowal, se odstraniti může, něco takowého že posud žádný poslanec we sněmowně nepronesl, pročež že se neostýchá, Borroschowi tím přáním na to odpowědíti, aby Bůh sněm říšský před takowými přátely uchrániti ráčil. ( Smích z Lewice a mezi tím potlesk z Centrum a z Prawice. ) W říjnu, prawil dále, se nehlasowalo we Wídni woláním jmen pauze proto, poněwadž wšecka tamnější uzawření jednohlasná byla. Nemluwím o tom, že se hlasowání jmenowitě vexatorickým prostředkem mnohokráte stalo, z ohledu na swobodné jednání ale žádám pro budaucnost přednost tajného hlasowání před jmenowitým. W Anglicku žádali Chartisté z toho samého důwodu tajné hlasowání. Na to se uzawřelo, že se debatta o předmětu tomto skončiti má. Poněwadž ale wíce řečníků ještě o tom mluwiti chtělo, tedy si dle nowého ustanowení jednacího řádu poslancowé Palacký, Szábel, Hauschild, Neuwall a Demel, kteří náwrh komisse zastáwati chtěli, Hauschilda za swého řečníka zwolili; poslancowé Goldmark, Brestl, Zimmer, Borrosch, Borkowski, Gorjup, kteří proti tomuto náwrhu byli, Brestla za swého. Brestl to powažowal za urážku posl. říšských, jestli by se někdo domníwal, žeby někteří při weřejném hlasowání jinak než při tajném hlasowali. ( Bravo! ) Neumannowi wytýkal, že jeho odwoláwání se na parlament anglický není prawdiwé, poněwadž tam jmenowité hlasowání přednost má před tajným, a že Chartisté jen pro wolby do parlamentu tajné hlasowání žádali, aby se tímto způsobem wliw na volby, který si tam šlechticowé uplacením woličů zaopatřují, zmírnil. Posléz dokládal, že hlasowání jmenowité mnohem méně času stojí, než hlasowání s kuličkami. Hauschild zastával náwrh komisse. Namítal proti Borroschowi, že práwě proto, že se w říjnu ve Wídni jmenowitě nehlasowalo, někteří poslancowé terrorisowáni byli. Co se mínění Borkowského týče, žeby tajné hlasowání mnoho protestů wzbudilo, poukázal na to, že, jak zkušenost o tom učí, i jmenowité hlasowání tu samau wadu má. Tajné hlasowání, prawil dále, má přednost před weřejným, a sice z té příčiny, poněwadž dwojí bázeň mezi poslanci panowati může: bázeň totiž před národy, kteří je na sněm poslali, a pak bázeň před wládau. Prwní bázeň jest opět dwojího způsobu, a sice před skutečnau wětšinau lidu, a pak před takowau menšinau, která si práwo nad wší wětšinau přiwlastňuje a ji wšemožně terrorisowati chce. Bázeň před wládau může tenkráte některým poslancem wládnauti, když s wládau we špatném poměru stojí! – Panowé! my jsme uzawřeli, že se každý poslanec, který od wlády nějaký auřad přijme, nowé wolbě podrobiti musí, poněwadž jsme tímto způsobem wládě wšecken wliw na hlasowání zameziti chtěli; za tau samau příčinau patří tajnému hlasowání přednost před weřejným, poněwadž napotom každý dle swého swědomí hlasowati může. W ohledu tomto máme patrný důkaz w historii parlamentu francauského, kde se zawedením tajného hlasowání imposantní wětšina docílila. Co Borrosch o té zmužilosti prawil, kterau každý poslanec tím dokázati má, když swé jméno weřejně jmenuje, nemá tak welké ceny; táži se, co lepší jest, když někdo zmužile a proti swému swědomí, neb když někdo dle swého swědomí hlasuje! ( Potlesk. ) O tomto náwrhu komisse se hlasowalo woláním jmen. Náwrh prošel wětšinau 180 proti 132, 8 poslanců nehlasowalo. Szábel na to ponawrhnul, aby budaucně každému poslanci wolno bylo, i tenkráte, když se již uzawřelo, že debatta skončena jest, nowý amendement předložiti a ho odůwodniti. Hawlíček Karel mu na to odpowěděl, žeby se tím debatta jen zbytečně prodlaužila, a že si zajisté žádný w celém Rakausku na to stěžowati nemůže, že se na sněmu málo mluwí. Mimo to že každému poslanci dle řádu jednacího wolno jest, před skončením debatty nowý amendement podati. Na to oznámil president Smolka, že chce ministr Stadion odpowědíti Dalmatincům na jejich interpellaci strany jmenowání bána Jelačiće za guvernéra Dalmacie. Odpowěď zní asi takto: Jmenowáním Jelačiće bána za 853 guvernéra Dalmacie nechtělo ministerstwo samostatnost Dalmacie z ohledu na její wnitřní spráwu obmeziti; spolu se ale ministerstwo přiznáwá, že tímto jmenowáním bána chorwátského za guvernéra dalmatinského přewahu slowanského žiwlu w Dalmacii, w Istrii až ku řece Isonzo před wlašským uznáwá. ( Silný potlesk z Prawice ) Finanční ministr Kraus odpowědél také na interpellaci býwalého poslance Fischra strany Solnohradska. Prawil, že se tamnější rozepře stejným způsobem jako Tyrolsku rozřeší, a že k tomu cíli a konci již zwláštní komisse, která swau práci dnes právě započala, ustanowena jest. Haimerl interpellowal na to ministra wnitřních záležitostí. Prawil, že již tenkráte, když se o zrušení poddanosti na sněmu říšském jednalo, na to poukázal, aby sněm o to péči měl a spolu se zrušením poddanosti také ty poměry hned uspořádal, které se tím uzawřením zjinačejí. Náwrh jeho byl ale zawržen. Za příčinau té wěci, prawil dále, musím se nyní na ministerstwo obrátiti. Bídný staw našich wesnických učitelů jest každému dosti známý, než abych o tom slow déle šířiti musil; připomínám toliko, že zrušením poddanosti tento bídný staw učitelů jen ještě zhoršen jest, poněwadž jim wrchnosti ani mizerný plat a deputát, který jim dříwe dáwaly, wíce dáti nechtějí, a obywatelswo dokládá, že není powinno jim něco dáwati. Na mnoha místech se stalo, že ani místa pro školu není, poněwadž si wrchnost školní domy prowlastnila. Učitelowé jsau takřka jen z pauhé žebroty žiwi, a nejhlawnější při tom wšem jest, že se při tom wychowání mládeže welmi zanedbáwá. Táži se tedy ministra wnitřních záležitostí, jestli tomu wšemu co možná nejdříw a pak jakým způsobem pomoci hodlá. ( Potlesk. ) Ministr Stadion odpowěděl, že co nejdříwe a celý sněm zajisté uspokojující odpowěď na to dá. Napotom se opět pokračowalo w čtení řádu jednacího. Wšechny paragrafy až ku konci se přijali beze wší důležité změny. Sezení se skončilo o 3. hod. a budaucí se na zejtřek ráno o 9. hod. oznámilo. Denní pořádek jest: Čtení protokolu dnešního sezení, referát o wolbách, poslední čtení jednacího řádu, zákon o nedotknutelnosti poslanců a referát o peticích. Wk. – Z Kroměříže dne 17. prosince. Wýbor finanční, kterému před nedáwnem žádost finančního ministerstwa o powolení kreditu na 80 mil. zl. stř. ku zkaušce od sněmu říšského odewzdána byla, uweřejnil již wýsledek porady swé, o kterémž se příštího dne w komoře rokowati bude. Jak powědomo, požaduje ministr finanční sumu nadjmenowanau dílem proto, aby se wšecka wydání státní w roku 1849 zaprawiti a mimo to také žádaucí změny w státním žiwotě zawésti mohly. S powolením nowého kreditu ukládají se lidu wždy nowé požadawky, za příčinau tauto uznal tedy finanční wýbor za dobré, předewším jiným se o tom přeswědčiti, jestli nám wláda za swobodu a rownopráwnost w budaucnosti ručí, a jestli této oběti w skutku zapotřebí jest. Poněwadž wláda při nastaupení nynějšího císaře na trůn formy poněkud opustila a tím způsobem jakausi příčinu k nedůwěře zadala, tázal se wýbor fin. pro zamezení wšech pochybností ministerstwa, jestli wšecka ta práwa, která předešlý mocnář národům na sněmu říšském zastaupeným přiřknul, za powinnosti koruny uznáwá, které tedy i nowý mocnář beze wší změny na sebe přijal? Odpowěď ministerstwa zní: „ Ano! “ Druhá otázka, kterau finanční wýbor ministerstwu předložil, se wztahuje na záležitosti uherské: Mají-li se země ku koruně uherské přináležející, tak jako ty ostatní na sněmu říšském zastaupeny, organičními díly sjednoceného konstitučního státu rakauského státi? Ministerstwo na to odpowědělo, že chce wšemožně takowé organické spojení na základě rownopráwnosti wšech národností uskutečniti a mimo to jednotu a celost celé říše zachowati; posud ale že udati nemůže, w které formě a kterými příprawami se bude moci tohoto cíle dosáhnauti, poněwadž za potřebné uznáwá, žádosti wšech w Uhersku bydlících národů napřed wyslyšeti, aby na ně, pokud jen možná, ohled bráti mohlo. Spokojen jsa s odpowědí tauto, ponawrhuje wýbor fin., aby sněm uzawřel: 1. Že se ministerstwu powoluje, aby w roku 1849 pomocí státního kreditu s wýmínkami pro finance wydatnými až na padesát mil. zl. stř. zaopatřiti mohlo. 2. Že se ministerstwu powoluje, aby k zaopatření těchto 50ti mil. státní papíry na auroky s nuceným nebo bez nuceného kursu wydali a státní zápůjčku w obau pádech, ale bez hypotéky zawésti mohlo. 3. Zawede-li se státní zápůjčka, musí se u weřejné licitací tomu, který nejwíce nabízí, neb každému, kdo při weřejné subskripci učiněným wýmínkám zadost učiniti může, ponechati. 4. Penězi na tento způsob zaopatřenými se musejí nutná wydání státní, které se z obyčejných příjmů zaprawiti nemohau, zaprawiti. 5. Ministerstwo musí sněmu říšskému, jak mile toto wšecko zawede, určitau zpráwu o tom podati.", "id": 1466}
{"text": "4. duben 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Velebné duchovenstvo., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Welebné duchowenstwo! Není jistě stawu wznešenějšího, stawu důstojnějšího nad staw Wáš. Wy synowé wlasti! Wy synowé církwe! welebnými Pány nazýwá Wás lid náš; jistě welebný ten, který zapomena na panstwí swé k službě býwá i nejmenšímu z blížních swých, jakožto učinil Pán náš nejwyšší; protož swau welebnost zachowejte, ale panstwí odložte — dobře pak s Wámi, dobře i s národem naším. I duchowními otci jmenuje Wás upřímný lid náš, dokažte, že skutečně takowými jste, péče majíce o dušewní potřeby jeho. Pomyslete, že tělesně ( nazwíce ) žiwí Wás lid; tedy že i Wy duchowní wýžiwu mu obstaráwati máte. K Wám obrácí se lid co k wůdcům swým, neb se Wámi co pastýři swými po wšech krajích honosí stádce wěřících obcí; newoďte tedy duše jejich po pastwách, kteréby snad sílu a zdar jejich mořily. Wy jste posud nejwíce dowedli — i budaucně bez Wás těžko státi bude blaho rodin — blaho obcí — blaho celého národu — Wám lze přiřknauti důležitost k lidu našom nejwětší. Toto jistě wšickni Otcowé welební dobře wíte, nebo powolání Waše zřejmě ukazuje, že wywoleni jste proto z lidu ( klerus ), abyjste znajíce potřeby jeho, dobře jej wodili, aby s Wámi dospěl, aby i s Wámi slaužil a klaněl se Bohu w duchu a w prawdě ( Jan 4, 24 ). ( Bürokratie, kreráž i nad námi nemálo panowala, přestane překážeti aumyslům Wašim. ) Nyní celý swět wolá: pokroč dále — a snad se někdo toho bojí, že wolněji dychati může, snad se mnozí hrozí hlasu wyzýwajícího k pokroku walnému? Buď jak buď, z Wás posud welebných Pánů — duchownlch otců a pastýřů lidu našeho, žádný — žádný nesmí ani lehkowážně ani rauhawě pohlížeti na přewraty tyto. Důležitá doba nastane nám wšem; swobodněji se wše pohybowatl musí — duch náš nesmí déle dřímati — spali jsme již dosti dlauho, a hanba tomu, kdoby poslední z dřímoty swé procitnul. Práce se nám již po 200 let zadržené nahrnulo, že skorem newíme, kde začíti máme; mnoho starého, zetlelého bořiti a mnoho nowého důkladného stawěti musíme. Blaze nám i potomstwu našemu, jestliže základy dobré, pewné položíme. Protož i před Wámi welebnými duchowníky práce neohromná stojí, která se Wám w týž dlauhý ano ještě délší čas nestawěla, práce, kterauž jestliže dokážete, mnohau nehodu od sebe sami odwalíte, a místo swé posawadní obhájíte. Jistá wěc owšem, že u Wašich církewních záležitostí wíce, nežli kde jinde obezřetnosti zapotřebí — a proto ne jediná hlawa, ale sjednocené smysly Waše mají rozhodnauti co prospěch Wáš, co prospěch wěřících po wlastech našich požaduje, co dle wůle samého Krista, wůdce wšech nás — dobré — sprawedliwé — spasitedlné — potřebné jest — ( a co dobrým swědomím odstraněno neb proměněno býti může ). — Máme s Morawany i se Slezany welepoučnau historii církewní, na tuto pilně dbejme, a dle ní budaucnosti připrawujme. — Swolejte se tedy nejprwé w okresích swých na porady po wší drahé wlasti w Čechách, na Morawě i we Slézsku, na mysli mějte školy, celé obřadowání swé dobře pozorujte — a w čem oprawy zapotřebí, oprawiti nsopomiňte, kde práce wolá, tam dílo hotowte — proste biskupy swé Arcibiskup Pražský již powzbuzuje kněžstwo swé k sjednocení sil swých i k pokroku duchownímu i mrawnímu. ( Dne 30. Března 1848. ) ať swolají synody, jak to wždy w staré církwi býwalo; ať s Wámi se radí a s Wámi řídí národ celý; powšímněte si dobře, w čem a jak se pokrok učiní w celém občanském žiwotě — poznejte, že i pokrok w náboženstwí bez ujmy w podstatě jeho možný ano potřebný jest — wyznejte upřímně, že mnoho a důležitého učiněno býti musí, aby ochablý a přewrácený duch náboženský opět ožiwěl a se naprawil. Wšickni Čechoslowané od Wás pokrok očekáwají, cítíce i s Wámi mnohé neduhy co audowé téhož těla: Církwe. — Nedopuste, aby jednotliwce neb dokonce nepowolaný we wěcech Wašich tak důležitých oprawy činil. Wy jste k tomu powoláni, Wám w státu konstitučním nic wíc w tom nepřekáží a wywinowati z náboženstwí prawau nábožnost, toť práwě katolické — buďte jenom sworní, zachowejte pewnau wíru, wřelau lásku Kristowau — nám pak naději, že takto se stane, zanechte — a wězte, že když dostojíte aukolu swému, w nás nižádných nepřátel nemáte.", "id": 1467}
{"text": "6. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Průmyslová jednota]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Průmyslowá Jednota. Měsíční shromáždění dne 4ho bylo četně od audů nawštíweno: počet přítomných spoluaudů byl 76. A wšak skutečně tentokrát jednání tak dalece bylo zajímawé, že nejwětší část až ku konci t. j. od 6 až do 10 hodin setrwala. Protokol předešlé schůzky byl tentokrát mnohem delší než obyčejně tak že čtení jeho welikau částku času zaujalo. Ze zajímawé zpráwy o činnosti Jednoty w měsíci Prosinci, kterau pak pan jednatel hrabě Deym přednášel, podáwáme zde následující wýňatky: Staw audů Jednoty w r. 1847 jest tento: 117 zakladacích audů, 402 přispíwací, 70 činných, 6 takowých, kteří zároweň činní a přispíwací jsau, 3 čestní, 1 záslužní, 1 záslužní a zároweň přispíwací: dohromady 600. Ku konci r. 1846 bylo jenom 574 audů, z čehož wyswítá, že Jednota za r. 1847 při wšelikém wystupowání přece w celosti o 26 audů zrostla, čímž se nejlépe wywracují wšeliká nemístná proroctwí o pádu Jednoty, kterými jí mnozí hrozili proto, že si české národnosti lépe wšímati počala. W Prosinci přistaupili za přispíwací audy p. Jg. Corda zpráwce párního mlýnu, p. W. Schmida aučetní a pokladník tamtéž, p. Mach aučetní, p. Klug hlawní agent Lipského centrálního spolku. Wystaupili zakladací audowé: J. O. kníže Hugo Salm-Reifferscheid-Krautheim, hrabě Rudolf Morzin; přispíwací audowé J. U. D. Eich, p. Waltzl fabrikant plátna we Wrchlabí, p. K. Zelinger adjunkt u wrchního stawitelského auřadu, p. Lachmann, kupec w Praze. Pan K. Herzig ředitel nowě zřízené Liberecké průmyslowé Jednoty ( o které příležitostně obšírnějších zpráw podáme, jsauce té naděje, že mnozí w Liberci bydlící přátelé národnosti a literatury naší neopominau o důležitějších jednáních a osudech jejich w našich listech zpráwy podáwati ) wyslowil přání její, aby s Pražskau wždy strany wzájemné činnosti w dobrém spojení byla, jakož i aumysl Jednoty Liberecké, že do Pražské co aud přistaupí, což oboje ředitelstwí ochotně přijalo. Dle upomenutí předešlé měsíční schůzky obrátilo se sl. ředitelstwo J. P. k wys. sl. zemskému presidium s opětowanau prosbau, aby powolení na wydáwání zwláštních prostonárodních časopisů průmyslních w českém i w německém jazyku milostiwě uděleno bylo.... Za Pros. měla čítárna Jednoty 5654 čtenáře a mezi nimi w čítárně časopisů 1573. Ražení čestného welikého penízu zlatého, jenž od předešlé schůzky měsíční p. Egermanowi za jeho zásluhy o sklářstwí české přirčen byl, již se nařídilo. Bude mít na jedné straně wěnec wawřínowý s nápisem ( českým ): „ Fried. Egermanowi w Haydě Jednota ku powzbuzení průmyslu w Čechách. “ Na druhé pak straně český lew s nápisem do kola: „ Wlast ctí českau přičinliwost. “ Direktor akademie umělecké již wykreslil pomník Listůw, a odewzdán jest sekcí umělecké, aby učinila přehled aučtů zřízení, přewezení a postawení tohoto pomníku. Pan Trojan odewzdal gen. ředitelstwí wýpisky z desk zemských t. j. úpisy uloženě a pojištěné w pragmatikalní hypothece jistiny 6.200 zl. stř. pro nawrženau wzorní průmyslowau školu, kterážto jistina se z dobrowolných sbírek byla sešla. Gen. ředitelstwí přejalo prozatím tyto úpisy, uložiwši je do pokladnice Průmyslowé Jednoty. We zpráwě za Prosinec také čteny byly dwě odpowědi gen. ředitelstwí k wys. sl. wládě dané prwní strany užitku přádelních škol, druhá strany průmyslowé školy. Wys. sl. spráwa zemská podala totiž plán wzorní průmyslowé školy jak jej Jednota Průmyslowá byla zadala, sl. ředitelstwí král. stawowské techniky, aby swé mínění o něm podalo. Nyní sdělila toto wyjádření wys. sl. zemská zpráwa opět ředitelstwí Průmyslowé Jednoty. Sl. ředitelstwí Průmysl. Jednoty odpowědělo na toto wyjádření zcela we smyslu wětšiny, wyracujíc mínění a pochybnosti od sl. ředitelstwa techniky pronešené, a předstawujíc wys. sl. wládě wšemožným způsobem potřebu a užitek takowého ústawu. Odpowěď tato welmi pautala pozornost spoluaudů a několikráte přetrženo jest četní pochwalami hlučnými. Hned po přečtení zpráwy nastala dosti žiwá a zajímawá debata strany přádelních škol, kterau budaucně podáme. ( Dokončení. )", "id": 1468}
{"text": "26. září 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisowatel., Titulek: Pražský denník., Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. * * * Wčera wečír ráčili J.J. C.C. W.W. na zpáteční cestě swé zawítati do naší Prahy. W Libni čekal magistrát Pražský, representanté a důstojníci sborů ozbrojených měšťanských atd. a doprowázeli w čestném průwodu J.J. C.C. W.W. až do města. W naší besedě měšťanské zatím již shromážděni byli audowé, a odebrali se w hlučném sboru s pochodněmi přes Příkopí prowázeni jsauce nesmírným počtem ostatních obywatelů Pražských k hostinci „ Černému Koni \", aby slušně po slowansku se zpěwem přiwítali J.J. C.C. W.W. co hosté w našem hlawním městě Českém. Před okny sestawili se wšichni s pochodněmi do welikého kruhu, w jehožto středu stáli zpěwáci ( asi 60 ) též s pochodněmi. Tu wypraweno jest šest audů wýboru měšťanské besedy Pražské jakožto deputace na horu, a sice přednosta p. Prokop Richter, náměstek přednosty p. Loos, pak p.p. Slawík, Lebeda, Schwerdtner, Kalkbrenner, kdežto před J. J. C. C. W. W. připuštěni a milostiwě přijati jsau. Pan Slawík pronesl asi následujícími srdečnými českými slowy aučel celého shromáždění: „ Císařské Wýsosti! Tato přešťastná chwíle Waší přítomnosti w slawné naší Praze dáwá nám krásnau příležitost, lásku, wěrnost a oddannost swau k našemu Císaři Pánu a Králi Českému a celému Domu Rakauskému wyjewiti. Wy jako Jeho mladí raubowé! přeneste tento cit náš Milostiwému Králowi, že žiwot a krew jako Čechowé pro něj dáme, jako swědčí lew w našem štítu od králů našich nám daném. Brání nám cit déle slow šířiti, w těchto listech dále wyjádřeno jest naše i wšech Pražanů a Čechů smýšlení. \" Tu odewzdány jsau jakožto dar na přiwítanau od besedy měšťanské tři skwostné wýtisky básně w tomto našem listu obsažené, w krásné umělé wazbě s českým stříbrným Lwem na aksamitu čerweném, zemských to a korunních barwách. Na což J. C. W. arcikníže František Josef odpowěděl též we wýborné a dobře přednešené češtině asi w ten smysl: „ Děkuji wám pánowé. Těším se ze swého příjezdu do Prahy, Praha jest krásné město. Těším se též z wašeho přiwítání. \" Zatím počaly se dole hlučně ozýwati, Jelenowy české sbory, které pod jeho wlastním řízením mistrně přednešeny jsau, a sice: „ Sláwa buď Wám \", „ Žofie heslo naše \", „ Wše jen ku chwále, wlasti a krále \". J.J. C.C. W.W. ráčili po celý čas z okna poslauchati, a po každém sboru prowoláno Jim od celé společnosti i od shromážděného lidu hlučné „ Sláwa \"! rozléhající se daleko po městech Pražských. Po 9. hodině obrátil se celý průwod opět s pochodněmi a w pořádku do měšťanské besedy, každý potěšen, že přispěl k srdečnému přiwítání wznešených ratolestí Domu našeho králowského, statných to synů J. C. W. milowaného arciknížete Františka Karla, jenž národ a jazyk český wždy w šetrnosti má a miluje, a syny swé wznešené též w podobném smýšlení wychowáwá.", "id": 1469}
{"text": "27. květen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Roční shromáždění české král. hospodářské společnosti., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Roční shromáždění české král. hospodářské společnosti. Nepodáwaly posawade naše listy spráwy o jednání této již tak dáwno trwající a četné společnosti, která, ač důležitější ještě wěci zprawujíc než jednota promyslowá, přece tolik aučastenstwí w obecenstwu posud nezbudila jak tato. Záleží to jistě jen w zřízení ( statutech ) společnosti, které toho nepřipauští, aby weřejné shromáždění častěji než jednau w roce se drželo, a tudy wšeobecně důležité otázky jen jednau w roce a jen w několika málo hodinách pojednány býti musejí. Ačkoli dle programmu k wšeobecnému shromáždění i jiné otázky, než wypsány jsau, přednosti wolno jest a jen na tom záleží, aby byly prwé direkci ohlášeny, – čehož letos jediný p. Kommers tak krásně použil – dále také společnost hospodářská i tu wýhodu poskytuje, že každý kdo wěci rozumí, třeba audem společnosti nebyl – we wšeobecném shromáždění weřejně wystaupiti a mínění swé pronésti smí: přece pohřešujeme posawade náležité aučastenstwí menších hospodářů na působení jejím a tudy i aučinek, kterýby míti měla na wzdělání a zdokonalení sprostého hospodáře. Zdá se nám, že to nezáleží jen w netečnosti českého rolníka, a žeby se jich as hodný počet hned našel, kteříby jednání společnosti rádi aučastni byli, kdyby tato společnost audům samým přístupnější se stala, častěji weřejná shromáždění držela, a jednání swé oznamowala, a kdyby i wolno bylo členům, kteří w jazyku německém řečniti neumějí, po česku promluwiti; neboť práwě takowých zkušených, ba i wzdělaných hospodářů w Čechách přemnoho jest, a jen ti a takowí zase na sedláka českého nejlépe působiti mohau, jak každý w Čechách známý zajisté uwěří. Red.", "id": 1470}
{"text": "6. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Pomněnky ze života seminářského v Brně, Autor: Havlíček, Karel\nPomněnky ze žiwota seminářského w Brně. Nikdy nezapomenu na minulé doby žiwota alumnátského, ano mohu říci, že jsem widěl i také prožil weškerau sláwu alumnátu Brněnského i s jejím potomním zaniknutím! — ale nejen já, nýbrž se mnau i mnoho jiných wzácných a wážených spolubratří, kteří nyní každý dle sil a nadání swých pracují již w žiwotě skutečném. Ano, bratři milí, kteří těchto několik řádků čísti budete, nehoršte se, že Wás o několik roků wedu zpět w myšlénkách, upomínaje Wás na časy, w nichž jste mnohau utěšenau dobu zažili, ale i mnohé hořké zrnko zakusili, snad i saukromně mnohau trpkau slzu uronili. Hle, pominuly už doby ony, hluboce zatkany jsauce w osnowě srdcí našich — památka ale na ně nám wždy zůstane swatá! — Bylo to předpolednem ku konci měsíce září roku 18 * *, když jsem poprwé do alumnátu wkročil. Býwal jsem zde již sice dříwe, a to dosti často, ale wždy jen co host, nyní ale jsem už byl přijatý alumnus. — Časem poznali jsme jeden druhého, myšlénky se wespolek wyměňowaly, stejný k stejnému se klonil, a tak brzo mezi námi wywinul se wýbor tak nazwaných „ Slowanů. \" Jako nedáwno ještě panslavismus strašil we swětě, tak i jméno Slowan w společnostech, a tak to bylo i w alumnátě. Wšedníci, nemohauce pochopiti ideu wlastenectwí, netušili její zbožnost, její wše owlažující bujarost, její wším wládnaucí mocnost, její mírnau blaženost a nebeskau půwodnost, a powažowali nás za podiwíny, za blázinky, i slowa naše jim byly hádankau, plány naše bublinami, setrwalost naše twrdošijností, Němci dokonce drželi nás za swé nepřátely. Což nám ale do toho? my se o druhé málo starali, neměli jsme také, co bychom s němi mluwili, tím žiwěji ale rozwinowal se žiwot mezi námi. Jaký to hlučný howor, když jsme se na wečer u okna prwního stolu w jízbě sešli? Mnohokráte jsem se 276 na tuto dobu již celý den těšíwal, zwláště když něco nowého se přihodilo, nějaká důležitější kniha se w literatuře wyskytla, nějaký dopis z blízka neb z daleka dorazil. Wěděl jsem, že o tom wšem rokowati se bude! A jaká tu byla dychtiwost po časopisech! Sotwa že jsme je dostali, již kolowali z ruky do ruky, již zadali látku k mnohému disputátu. A s jakau tauhau se očekáwaly oznámené knihy, zwláště ty, které již napřed zwučná powěst předcházela; jak jsme se mračili nad wáhawostí knihkupectwí, když se s posilkau dlauho prodléwalo. Tenkráte krom wšech skoro wýtečnějších prací domácích i zahraničné knihy dostali se nám do ruky, neb nebyl alumnát náš ještě tak osiřelý a opuštěný jako nyní, a domácí i cizinci měli k němu wolnější přístup. A což teprw, když jsme si w úterek neb we čtwrtek za krásného odpoledne wyšli do přírody, tu teprw pod šírým nebem rozwinuly se i ty nejhlubší a nejtajnější záhyby srdečných tužeb a přání! Jaké to skwělé plány w budaucnost stawěly se; jak mnohokráte jako orel wyletěl jednotliwec duchem swým až k nebesům, ukazujíc druhým cestu k říši duchowní; jak mnoho se už tenkráte mluwilo o časopisu na Morawě! Wěru, blažený jest žiwot společenský duchů a srdcí příbuzných! — Do alumnátu Brněnského přijímají se také pauzí Němci, pod tau ale wýminkau, by sobě řeč národní skrze ty 4 leta alumnátských studií oswojili; k tomu účeli obětují se také dwě hodiny týhodně české gramatice a cwičení w prawopisu. Posluchači jsau rozděleni do dwau tříd: w prwní wyučuje wždy jeden z alumnů, w druhé vicerektor domowní. Patrno, že když tato čest, wyučowati druhé, do rukau horliwého a oswíceného národomilce se dostane, mnoho dobrého z toho wyrůsti může. Prwní léta také se to tak stáwalo; předstawení, nejsauce ještě postrašeni panslavismem, tenkráte wolili wždy k těmto přednáškám nejschopnějšího. Tu arci se nepřednášela jen mluwnice a prawopis, ale o wšem, což podotknauti zdálo se potřebné, zmínka se stala; tu se nejwíce „ pro národ “ Průpowěď „ pro národ “ byla tenkráte w alumnátě w modě, tak že odporníci wlasteneckého smýšlení, nechtíce pozadu zůstati, šňupali, kauřili ( arci jen skrytě ) a kuželky hráli „ pro národ “ asi tak, jako někdy na visitacech a na slawnostech církewních se jí a pije „ ad majorem Dei gloriam! “... pracowalo, znělky ze „ Sláwy dcery “ nazpamět se učily, pěstowala se národní historie, rozbíralo se wlastenecké básnictwí, poukazowalo se na wýbornost národních písní, ano jeden z těchto wraucích wyučowatelů sepsal sám mluwnici české řeči w jazyku německém, dle které we swých přednáškách se řídil, w které jednotliwé částky a žiwle řeči dle způsobu p. Klácelowa „ mluwnictwí “ ( počátky wědecké mluwnictwí českého ) welmi snadně a důmyslně rozbírá a logické jich momenty rozlušťuje. Mimo to připojil k mluwnici milé pojednání „ o slohu “, které krásnými citáty z písní národních ( moraw. česk. i slowanských ), wzornými příklady prosy i poesie naší i německé taktéž protkáno jest. Mínil také historii litaratury připojiti, nezbylo mu ale k tomu času. Škoda, že celá tato zdařilá práce posud jen w mnohých opisech rozšířena jest. Mimo takowýchto powzbuzujících přednášek držely se také někdy mimořádní hodiny, w nichž se p. Klácelůw „ Mostek “ a jiné w Časopisu Musejním roztraušené pojednání jeho wyswětlowaly. ‒ ‒ ‒ ‒ Tak tedy wždy wíce a wíce se zmáhal žiwel národní, stránka národní dostáwala přewahu nad ostatními, ano sem tam i rodilý Němec, nabyw přeswědčení o zbožnosti takowého počínání, přiwtělil se k straně naší. Knihowna, kterau několik wlastenců, před kolika lety newím, neb nikde o tom není nic k nalezení, založilo, walně se množila a pilně čtla, ano i wenkowským p. kaplanům a jiným čtenářům půjčowala; wětší díl alumnů ji podporowal měsíčně penězi, z wenku také se něco sešlo — mohla se tedy každá nowá kniha kaupiti, ba i posud chybující zaopatřiti. Škoda, že se tenkráte na Matici nepamatowalo, aspoň by měla ubohá knihowna kapitál, který by jí po wšechny budaucí časy aspoň Musejní knihy byl ujistil! — — Konečně, když, bych tak řekl, wše, co jádro mělo, pučelo a prokwetalo skwělau nadějí, když duch národností, jakoby w domě samém místa se mu nedostačowalo, na wenek tlačiti se počal, wznikla myšlénka, zaraziti w alumnátě tak nazwané „ akademie slowanské “. Jméno besed nebylo ještě tak populární. Jaký to nowý směr zase se rozwinul myšlénkám! Jaká slast, i wenkowským národomilcům ukázati, jak krásně w alumnátě swítati počíná. Směle chopili se náčelníci myšlénky této a wyprosili dowolení od direktora alumnátu k nadřečeným akademiím. Jaké to radostné příprawy dály se k akademii prwní, která se určila na slawnost sw. patronů Crchy a Strachoty! Zatím se powěst o budaucích akademiích w alumnátě rozsířila po celém Brně, a stejně smejšlející těšili se na ně. Čas se přiblížil, jízba se naplnila alumny a wenkowskými hostmi. Widěli jsme zde některé professory theologie a filosofie, několik audů Brněnského duchowenstwa a walný počet posluchačů filosofie a jiných hostí. Ano i sami domowní předstawení poctili tuto ke cti sw. patronů našich držanau národní slawnost swau přítomností. Jak tu každému zaplesalo srdce, když se rozléhati počaly zwuky prwní ouvertury! Pak následowala jádrná řeč, wystawujíc sw. patrony naše za wzor weškerému wlasteneckému duchowenstwu, wzbuzujíc k lásce národa a jeho řeči! Nato následowaly písně, mezi nimiž p. Kl. „ Duch morawský “ a „ Kde domow můj? Kde slowanský duch okříwá “ — arci nechyběly; střídawě se mezi zpěwem deklamowalo a konečně wše ouverturau k welké spokojenosti přítomných ukončilo. Někteří z hostů se rozešli, jiní zůstali ještě mezi námi, radujíce se nad takowým pokrokem a wzbuzujíce k dálší činnosti. My ale byli wšichni blaženi, neboť nebyl se až posud w skwělejším kwětu ukázal bujný strom wznikající národnosti naší w alumnátě Brněnském. Oddali jsme se zcela radosti, netušíce, žeby w krátkém čase wše změniti se mohlo. ‒ ‒ Ještě následowala akademie jedna, rowněž tak skwělá jako prwní — pak to šlo ale s kopce dolů! Powidá se, že jeden z alumnů toto nadějné počínání w dopisu sdělil swému příteli w Praze. Bylo to w oněch trudných dobách, když wůbec známý strašák „ panslavismus “ w německých mozcích náramnau bázeň wzbudil. Naliknulo se tedy na tohoto bubáka; nadřečený dopis z alumnátu padl do rukau, do kterých nepatřil. Tuť se náramně lekli, wyrozuměwše z něj, co ce w Brněnském alumnátě děje, ihned psali swým trabantům do Brna, notně je peskujíce, že tak málo o blaho státu a wšeobecný mír pečují. Tito dorazili hned na pp. předstawené alumnátu, předstawení na alumny — a od této chwíle klesá a slábne tam duch wlastenecký, až snad dokonce do hrobu se položí, nenacházeje ani půdy, ani wláhy, ani tepla k dalšímu žiwotu swému! — K této smutné události přispělo také mnoho odstranění prof. Klácela. Slze mne polily, když jsem o této ráně se dowěděl, neb jsem cítil, že s ním i mnoho ztratí alumnát, což se i také stalo. On byl křísitel ducha národního w mládeži morawské, ním probuzeni přišli do alumnátu přec již aspoň někteří zaswěcenci národnosti; nyní jeden po druhém dokončuje studia swá, nowé semeno nepřichází, staré se tratí, až snad konečně žádný nebude, jenž by domácím hláholem přiwítal z daleka přicházejícího bratra swého! — Knihowna již na třetí rok jest w rukau předstawených, kdežto dříwe wždy jeden z alumnů ní wládnul, a proto každý sobě ke čtení wybrat mohl co chtěl. Knihy od toho času také už ani se nepřikupují, poněwadž z rozličných příčin málo kdo co čte, tedy také málo kdo ji penězi podporuje. Kázání a katechesky, které odbýwati mohl alumnus w jaké řeči chtěl, musejí se držeti nyní w řeči německé. Wyučowání české řeči neodewzdáwá se nejschopnějšímu, nýbrž tomu, který bezpečné důwěry požíwá u předstawených. Rození Němci, nenahlížíce potřebnost, naučiti se řeči národní, a wědauce, že byť i ani sadu wyřknauti neuměli, přec wyswěceni budau, nawštěwují hodinu českau jak chtějí, zkauška se ledajak odbude, a pak přijdau na morawské stací, aby zpowídali, katechesowali a hlásali slowo Boží! Pak arci se diwiti nelze, když lid slyší w chrámu Páně kněze ohlašowati, že budau w něděli „ zasrany služby Boží, “ místo: zas ranní služby Boží, že bude „ slawnost Božího tele, “ místo: Božího těla atd. Kdo zde nejwíc hanobí wěci swaté? Wšak alumnát Brněnský zase se zmuží, hwězda jeho zase switne, až jen se odstraní chmury jí zastínující. Zatím se těšme pokrokem alumnátu Olomúckého, kde se to nyní jako někdy w Brně hýbati, klobati a tříti počíná; wždyť už dosti alumnů tamnějších ano i sama alumnátská knihowna přistaupila k Matici, což jest nadějný důkaz probuzení; radujme se nad wznikem ducha národního wůbec a jeho mužném kráčení ku předu, anžto před několika lety ani saukromně dopisowati jsme nesměli o tom, o čem nyní weřejně w časopisech rozmlauwáme.", "id": 1471}
{"text": "22. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — W Praze dne 20. kwětna. Podiwné jsau osudy lidské. Proti přewaze Slowanů w Rakausích wzpauzelo se nejwíce ministerstwo Schwarzenbergowo, wšemu se raději chtělo podrobiti, jen když Slowané nedojdau moci. A ejhle! práwě nyní došlo Slowanstwo nejwětšího wplywu w Rakausích, a — co nejhezčího, že ministerstwo samo ještě muselo o to prositi! Komu se zdají být nepochopitelná tato slowa — ať si wzpomene jen na ruskau pomoc, bez které by jistě nyní celé Rakausko padlo do moci maďarské! — Awšak to prosíme aby jen za žert se powažowalo, co jsme o wplywu slowanském prawili, neboť wíme, že wplyw cára ruského není wplyw slowanský, nýbrž něco zcela jiného. My ale jsme chtěli kromě tohoto žertu na něco praktického a oprawdiwého pozornost obrátiti. Nelze zajisté upřít, že od té doby, co muselo ministerstwo naše prosit o pomoc w Petrohradě, že od té doby panuje wlastně w Rakausích wíce kabinet Petrohradský, než kabinet knížete Schwarzenberga. Neboť o kom wím s jistotau, žeby bez mé pomoci zhynauti musel, tomu mohu za swau pomoc rozmanité wýmínky položiti, a že Rusko takowé wýmínky dobře wybrati si umí, dokázali již jeho diplomati nejednau a nad chytřejšími ještě státníky než nad půwodci oktrojowané ústawy od 4. března. My se zmiňujeme o této wěci jen z toho ohledu, poněwadž w ní widíme zárodek pádu ministerstwa Schwarzenbergowa. Že ministr wnitřních záležitostí, Stadion wystaupil již dokonce z ministerstwa, a že jen podle jména ještě k němu náleží, že nemoc swau, která wšak byla prawdiwá, použil jen za dobrau příležitost k odstaupení to jsau wěci známé. Proč ministr wnitřních záležitostí, který jest jistě nejschopnější aud celého kabinetu, wystaupil, nemůže býti též nikomu tajemstwí, kdo opatrně a pozorně sleduje běh našich záležitostí. Wšeobecně se wí, že nowiny „ Presse “ auplně wyslowuje politické mínění hraběte Stadiona, wšeobecně se také wí, že tyto nowiny tak dlauho pracowaly proti knížeti Windischgrätzowi, až musel složiti welitelstwí nad wojskem w Uhřích. Hrabě Stadion byl wždy auhlawní nepřítel té politiky, kterau wedl Windischgrätz w Uhřích, hrabě Stadion byl proti intervenci ruské, hrabě Stadion byl pro rozdělení Uher podle národností, on byl proti tak zwané staro-konservativní maďarské straně Strana maďarských magnátů, která chce sice s Rakausy spojena býti, a wšak nepřipauští, aby se Uhry rozdělily, a chce udržeti nawládu maďarstwa nad ostatními., on chtěl samostatnost Wojwodiny Srbské a Slowenska. Nedá se upřít, že tato politika hraběte Stadiona byla nejpraktičnější proti Maďarům, a kdyby se bylo od počátku podle ní přísně pokračowalo, bylo by se užilo proti Maďarům wětší sympathie Srbů a Slowáků a wšech Slowanů wůbec, a wojna mohla být bez ruské intervence jíž dáwno dokončena. Že jsme my tuto politiku odjakžiwa radili, wí každý náš čtenář, a kdyby se bylo podle ní pokračowalo, mohla mít wálka uherská zcela jiný wýraz — tenkrát by byla býwala jenom revoluce utištěných Slowanů proti utiskujícím je Maďarům, kdežto nyní je podobná boji reakce proti swobodě, tak jako wejce wejci. Tím nejwíce ztratila wojna ta sympathie u liberálních lidí, poněwadž w ni widí nyní pauze boj dynastie o swé interessy, poněwadž se z neupřímného jednání wlády se Slowany uherskými příliš dobře sauditi může, že jde wíce o potlačení swobod maďarských, než o zachowání rownopráwnosti a swobody rakauské. S potěšením pozorujeme, že nyní „ Presse “ wede zjewnau opposici proti ministerstwu strany uherských záležitostí, což není wěc lhostejná, když se powáží, že jest Presse nejrozšířenější časopis w Rakausku. W posledním swém čísle prawí zřejmě: „ Ačkoli ministerstwo od mnohých bludů swých již upustilo, přece se zdá ještě za potřebné uznáwati, aby spráwa uherská byla odewzdána tomu státníkowi ( Josika ), který byl ještě před zpátečním pochodem wojska císařského za hlawního spráwce Uher ustanowen. Práwě w tomto muži widíme wtělený systém nerozdílnosti Uher a maďarské nadwlády.... a musíme tedy sauhlasně s ministerským programem protestowati proti takowému ustanowení, skrze který by prawý nepřítel jednoty rakauské, maďarsko-aristokratický princip, nowau žiwotní sílu obdržel. “ Tato slowa „ Presse “ powažujeme za důležitější, než býwají obyčejně články časopisecké a s dychtiwostí čekáme, jak asi na to odpowí Lloyd we jménu ministerstwa. My, pokud můžeme we wzdálenosti swé míti nějaké mínění o diplomatických možnostech a nemožnostech, pochybujeme, že wydrží ministerstwo Schwarzenbergowo dlauho paprsky zářící lásky cárské, a myslíme, že se jednau z nenadála dowědí národowé rakauští — owšem bez welikého pláče — o odstaupení tohoto ministerstwa. Neboť cár ruský, ačkoli je jenom samowládce, přece je alespoň chytrý samowládce, aby nenahlížel podle analogie polské jemu dobře známé, že není možná nechati w Uhřích hospodářstwí aristokratické maďarské strany pokračowati. My máme jakausi předtuchu, že již pro tuto wěc wypukne nedorozumění mezi cárem a mezi nynějším našim ministerstwem, a že při tomto setkání se ministerstwo naše před cárem uhnaut musí — kdo by pochybowal? Než, to jsau jen naše domněnky — my w ustawičném přemýšlení, jak by bylo možná dostati jiné ministerstwo, na wšelicos připadáme. W tom přeswědčení alespoň myslíme, že se s námi wšichni srownáwají, že každé jiné ministerstwo bude wítanější — wyjímajíc owšem knížete Metternicha!", "id": 1472}
{"text": "8. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Karel Šimon Macháček]., Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. Dne 2. Října ráno zkončil žiwot swůj w Pražské wšeobecné nemocnici Karel Šimon Macháček, profesor humanitní na gymnas. Gičínském, a účinliwý spisowatel i básník. Naše literatura a národnost má zwěčnělému mnoho co děkowati, zwláště wšak zásluhy sobě získal o českau zpěwohru, neboť jeho příčiněním r. 1824 prowozena jest prwní zpěwohra na diwadle pražském. Co básník lyrický wynikal zwláště obratností a umělostí slohu, a jeho překlady zpěwoher i jiných poetických díl wynikají blahozwučností. Awšak i co půwodní básník lyrický i dramatický wynikal: a jeho nejskwělejší práce jsau w tom ohledu „ Ženichowé “. Doslýcháme, že po něm pozůstalo wíce překladů klasických spisowatelů, které jistě umělým pérem zhotoweny jsau, a wydání zasluhují. Slawný pohřeb jeho odbýwal se dne 5ho Října odpoledne, kterýžto jest nejlepším důkazem, jak si prawé zásluhy wážnost najdau. Nekonaly se tu žádné officialní a chladné slawnosti, nýbrž co se dělo, bylo následkem úcty a šetrnosti k zwěčnělému. Průwod wedl důstojný p. kanowník Pešina, slawný zpěw řídil Jelen se swým sborem, a za truhlau následowali naši literáti, profesoři, přízniwci literatury a národnosti české, a mezi nimi hojný počet wděčných žáků w Pánu zesnulého. Tak četný průwod málo kdy widíwáme w Praze.", "id": 1473}
{"text": "24. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [překlad dopisu z Allgemeine Zeitung], Autor: Havlíček, Karel\nW Allg. Ztg. od 10. srpna čteme následující welmi důležitý a prawdiwý dopis od uherských hranic. „ Řeč lorda Palmerstona, w níž se byl 21. čerwence o powstání uherském wyjádřil, tolik důležitosti nabyla a tolik sensace spůsobila, že we wíce rakauských nowinách, we mnohých i welmi trefně, na ni odpowědíno bylo. I já bych, awšak s jiného stanowiska, rád promluwil o záležitostech, o nichž málo kdo příslušné známosti má. Owšem kdo sám newžil se w události, které Uherskem po delší čas, zwláště od března min. roku potřásají, kdo wlastním okem nenahlédnul w diwoké uherské bauře, není nikterak s to, sprawedliwý wynésti úsudek nad podstatau tohoto boje. Chwályhodné zajisté jest, ujímati se národu a zastáwati je proti utlačowatelům jejich; boj pro národní samostatnost a neodwislost uchwátí wšelikau šlechetnau, swobodnau mysl; i stojí-li jaký národ co neustupný hrdina proti ohromné moci wojska a brání-li se šťastně až do poslední krůpěje krwe, okazuje zajisté že hoden jest práwa swého. Tak myslí se téměř wšude o Uhřích. Awšak aby důmněnka tato jen dotkla se prawdy, bylo by přede wším zapotřebí, aby celé Uhersko w boj pro národní samostatnost proti zhaubcům swým bylo powstalo; tomu wšak bohužel tak není. Dle statistického počtu rozděleni jsau národowé Uherska ( Sedmihradsko, Wojenská hranice, Chorwátsko a Slawonsko w ně zahrnuto ) tak, že připadá na Slowany w rowné sumě 6,300.000; na Maďary 5.700.000; na Rumuny 1,600.000; na Němce 1,350.000; na židy, dle řeči patřící k Němcům, 260.000; na Cikány, hlásící se k Maďarům, 90.000. Wšem těmto národům dáno bylo jméno Uhrů, ale wyrozumíwáno jím jediné ten národ, jenž pánowitě nad jiné se byl wyšinul. Tudyť zdá se ostatní Ewropě, neznající zdejší poměry, že welký, šlechetný, swobodyhodný národ chopil se zbraní a obořil se proti dynastii, která dílem winau, dílem osudem nenáwist wšech swobodných na se uwalila. Než nicméně boj uherský není boj pro swobodu, ale boj diwoké, pánowité, naduté strany, anaž w pauště proměnuje aurodné krajiny, wesnice pálí a města, decimuje obywatelstwo a we wzteklosti swé tak zuří, že ani turecké wálky wětším ukrutenstwím se nenaznačily, nežli tento boj hanobící wší lidskau powahu. Mezi 15 milliony obyw. měla dle staré ústawy jen šlechta politická práwa a duchowenstwo; mnohem četnější wětšina uherské šlechty náleží selskému stawu, naproti němuž německý sedlák prawá swíce wzdělanosti a wědomosti jest. Třída, jenž panowala w zemi, zahrnowala w sobě tisíce a tisíce aristokratů. Těmto líbilo se owšem šlechtické hospodaření; awšak w jakém postawení byla při tom země? Dobře píše wáš korrespondent, že země málo se wzděláwala, aurodná pole ladem ležela, o pokroku w orbě že nebylo ani pomysliti; jak a co činíwal prapraděd, tak a to widěti až podnes. Sedlák nedobýwal pro sebe nemaje nic mimo swých rukau; shoří-li mu chyška, není škoda tak welká; z wálců bude brzy nowá; průmysl a obchod jsau zde cizá slowa, wždyť nestáwá tu ani snesitelných silnic. Bohatý šlechtic w lehaunkém swém woze jede si dobře, a sedlák – tomu ať se wede jak wede, šlechtice a auředníky ( wždy šlechtice ) to neswírá. A aby nepowznesl se k wědomosti a poznání swého utlačowání, postaráno školami, o nichž Německo nemá žádného pojmu. Z nich wychází nadutá, zpuná, nejwíce mrawně zkažená šlechta, nepřístupná ušlechtující wzdělanosti srdce a ducha. Jak již praweno, politických práw požíwá jen duchowenstwo a šlechta. Šlechta byla buď zcela maďarská, buď alespoň zmaďařená. Wždyť již od r. 1825 tak neunaweně se maďařilo, že se brzká wláda wšeho, co se maďarským býti zdálo, co nejjistější wýsledek předwídala. Zámožní, wážení Němci wyměňowali swá jména za krásnější maďarská; německé nápisy, ač w místech německých, míjely; we slowanských wesnicích odbýwaly se náboženské obřady maďarsky; wládní spráwa byla beztoho maďarská; a k tomu wšemu nesčíslné hejno adwokátů, nejbedliwějších to hlásatelů a rozšiřowatelů maďarismu. Z počtů takowých agitatorů byl též Košut, jenž liščí swau chytrostí i zákonní spůsobu nesprawedliwému počínání přidati uměl. Než přílišná nadutost maďarská wzbauřila Srby, Chorwáty, Sasy a Rumuny proti sobě: i nastal boj. Němci a utlačení Slowáci z národního spánku teprwa probuzují se. Kde jest tedy w Uhřích boj sewřeného národa proti swéwolné, swobodu wraždící wládě? Nikde; ale boj pyšného, nadwládu si osobujícího národa, jenž ani počtem není nejwětší, proti národům jiným. Nuž tedy, jak mohl „ slawný řečník, důstojný a swobody milowný “ Košut, s příwrženci swými tak wšeobecně roznítiti mysle pro swau stranu? Toho příčinau předně newzdělanost lidu, jenž wíce libuje sobě we welkolepých frazech, nežli w rozumném uwážení; tohoť příčinau chudoba sprostého muže, jenž neobáwá se ztráty; hejno adwokátů, rozprskaných po celé zemi agitatorů, lid balamutících; wysokomyslenost Maďarůw, jimž zářilo již slunce jich swětowlády; wina rakauské wlády, která podporowala feudalní šlechtictwí a nadwládu maďarskau atd. atd. Awšak nech neklame se Maďar, nech neklame se rak. ministerstwo! Mají-li býti rak. národowé swobodni, musí celé Rakausko swobodným se státi. A proto přidáwáme auplně wašemu korrespondentu, že musí wláda rak. na panující smýšlení, přání a spůsoby wšech národů stejný ohled bráti. Awšak ze zásady této jinak uzawíráme, nežli to činil wáš korrespondent. Onť domníwá se, že ministerstwo jen tenkráte zdařilý wýsledek w Uhřích očekáwati smí, když welké, konservativní uherské straně auplné aučastenstwí we swém jednání udělí. Wáš korrespondeut ani newí, že takowéto strany nyní již ani nestáwá; sám hrabě Emil Dessöffy, ondy aud její, w Pressp. Zeitgu to wyznáwá. Myslí-li wáš korrespondent, žeby wláda takowé straně w náruč dáti se měla, tož musíme odhodlaně odporowati. Naproti tomu ale rádi připauštíme, žeby stará konservativní strana nyní s přeswědčením, že jen w pewném swobodném Rakausku blaho národům kwete, ministerstwo k dosažení tohoto účelu wšemožně podporowati měla. Hlawní wýminka ale swobody rakauské jest rownopráwnost národností ( a tedy i z ní wyplýwající foederací ). W tom ohledu neplatí žádný čachr, žádné wynucowání: rownopráwnost musí státi se prawdau. Doufáme, že konservativní uherská šlechta tuto zásadu i pochopí i podporowati bude, a že dle zjinačených okolností změní i swé počínání, bez ujmy swé šlechtické cti. Očekáwá-li ale zahojení neduhů, nastalých nynější wálkau, od staré swé politiky, welmi se zmýlí. Národowé uherští již probudili se, a kdo by na stará míšta znowu je přikowati chtěl, učinil by revoluci permanentní: jak brzy národ swé práwa pozná, nedá si je od nikoho rušiti. Že bude upuštění od nepráwních předností mnohým pánům perné, nepopíráme; že mnohá přepiatá ctichtiwost bude tím uražená, jsme přeswědčeni: než swobodné Rakausko jest předewším a newyhnutelně zapotřebné. Nemá-li ministerstwo dosti síly, wypleniti, co cíli tomuto překáží, není powolání swého hodno. Stará konservativní strana nedržela sice urputně na wšech nepráwích, ale nepečowala také o to, aby auplnému práwu zadost učiněno bylo. I my nejsme přátelé revoluce, t. j. násilí nad práwem; awšak co se má, co se může nyní reformowati w Uhřích! Stawení staré, rýpáním Košutowců a slabostí konservativních w ssutiny rozpadlo se, mysle národů mezi sebau wášněmi naplněné jsau a obnowenau ústawau nedají se wíce upokojiti. Rakausko musí se zcela znowa stawěti; stawení to pak budiž přiměřené nynějšímu času, wzdělanosti a přáním národů weškerých. chybějící uvozovky na konci citace zpravodaje, není jasné, kde končí", "id": 1474}
{"text": "6. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [polemika], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – W Praze dne 6. ledna. Již dáwno slyšeti bylo o jakémsi ministerském rozkazu k weškerému auřednictwu strany jeho chowání, a rozmanité, nejwíc nechwalné powěsti se o něm roznášely. My, wěrni swé zásadě, abychom bez důležité a sprawedliwé příčiny nikdy proti wládě newystupowali, nechtěli jsme naschwál dříwe swé míněni pronésti, pokud nám sám onen rozkaz do rukau nepřijde. Nyní jej máme před rukama a tuto jest wěrný jeho překlad: Wysokým ministerským nařízením od 7. t. m. č. 120 bylo mně oznámeno, jak následuje: Nejpřednější a nejdůležitější wýminkau silné wýkonné wlády we swobodném konstitučním státu jest auplně srownalé jednání politických spráwních úředníků bez rozdílu, pracují-li we wyšším neboli w nižším oboru. Srownalost takowá dá se ale jen tehdá docíliti, když se každý jednotliwý úředník přísně a swědomitě drží směru jemu od centrálního ředitelstwa weškeré politické spráwy wykázaného. Ministrowé jakožto wláda centrální jsau jediné odpowědni za wšechny swé rozkazy a nařízení; proto ale mají také práwo a powinnost, co nejpřísněji prohlídati k tomu, aby se nařízením jejich na wlas dostálo, a každý jednotliwý úředník w auřadě i kromě auřadu dáwal swým chowáním na jewo, že jde za wládau. Jen takowým spůsobem může se wláda státi silnau, důwěru zbuzující a oprawdu zdárnau. Každému, kdo se nesrownáwá s náhledy a přeswědčením centrální wlády, jest na wůli dáno, swůj auřad složiti a ze služební wázanosti wystaupiti; proto neodejme mu nikdo swau wážnost, že jednal dle swého přeswědčení. Nepoctiwě ale jednal by muž, jenžby, od státu placen jsa, nepamětliw swé přísahy a powinnosti slowem i skutkem státu dělal nesnáze a srownalému působení wšech wládních audů překážel; centrální wláda ale zapírala by patrně swau powinnost a špatně by rozuměla swé úloze, kdyby podobné počínání trpěla. Wyzýwám tedy pány předstawené auřadů, by swým podřízeným auředníkům důrazně na swědomí kladli wýše wytknuté zásady a jim wšem bez rozdílu dáwali na srozuměnau, aby každý politický úředník swůj úřad buď složil, anebo w úřadě i kromě úřadě tak jednal a mluwil, aby se nemohlo pochybowat o upřímném jeho působení smyslu wlády; spolu budiž jim na wědomí dáno, že si centrální wláda pewně umínila, každého úředníka ze zlužby propustiti, který by si dowolil, buď haniti kroky její anebo snad docela jednal proti wládě a jejím wytčeným zásadám. W Praze 15. prosince 1848. Mecséry. Tento ministerský rozkaz buďto jest wydán jen pro zastrašení auřednictwa a nebude se nikdy skutečně podlé něho jednati, aneb má skutečně zachowán býti; w tomto pádu newáháme nazwati jej nejšpatnějším, který kdy mohlo a může ministerstwo wydati. Pomysleme jen na následky a důslednosti jeho! Wždyť by podlé tohoto rozkazu Stadionský auředník nesměl míti ani duši, nýbrž byl by pauhý stroj u wykonáwání ministerských rozkazů! Nejsme zajisté tak přepiati, abychom neuznáwali potřebu, že auředník, chce-li auředníkem zůstati, nesmí jednat w auředních wěcech swých proti ministerstwu, neboť ministerstwo za wšechno odpowídá, za wšechno stojí, a proto také jisto býti musí, že jeho rozkazy we skutek wejdau. Auředník, který nechce wykonáwat rozkazy ministerstwa, může owšem z auřadu swého wystaupiti. Žádati ale, aby weškeré auřednictwo wždycky i kromě služby při každé příležitosti, w každé maličkosti zrowna tak smýšlelo, jak ministerstwo smýšleti poraučí, to jest, málo řečeno – barbarstwí středowěké, které podlé liberálního programu ministerstwa wypadá jako smrt wedle ráje!", "id": 1475}
{"text": "9. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [reakce na článek Václava Seidla], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Jest sice obyčej, na články humoristické neb satyrické neodpowídati, práwě proto že humor a satyra wždy již podlé swé powahy něco nad prawdu nadsazowati a wíce fantasie než chladného rozumu se držeti musí. Přece wšak můj humoristický cestopis do Morawy w Národních Nowinách č. 176–8 tak hluboce roznítil p. Wáclawa Seidla, Když p. W. S. wí, že H. B. jest tolik co Karel Hawlíček, proč bych opět já newěděl, že je W. S. Wáclaw Seidl, aud wýboru Slowanské Lípy? že w obšírném článku č. 130 Weč. Listu ( na který redakce zwláštními plakáty pozornost obracela ) mrzutost swau mně a swětu objewil. Nešetřil jsem w onom cestopisu zajisté ani Morawu, ani Brno, ani císaře, ani wojsko, ani krajské úřady atd., nejméně ale sebe, a dowolil jsem si ze wšech swrchu jmenowaných potentátů, nejwíce ale sám ze sebe a ze swého palaše smích a žert strhnauti: pokud mi powědomo, nebyl tím také žádný ze swrchu jmenowaných tak bolestně uražen ( nejméně ale já sám ), aby byl článek plný mrzutosti do Wečerního Listu napsal, a kdybych wěděl, že můj palaš rowněž tak popudliwý jest, jako p. W. S., a také tak málo žertům rozumí, nebyl bych se nikdy opowážil, učiniti jej hrdinau humoristického cestopisu. Doufám, že p. W. S. nebeře souverainost národu w tom smyslu, aby každý redaktor práwo neměl, nesrownáwati se s něčím, co nabídl německý spolek Pražský, k čemu se pak někteří audowé Slowanské Lípy a zwláště p. W. S. přidali, a z čeho pak konečně powstala ona powěstná deputace ke dworu do Holomauce. Mně podlé mého rozumu zdá se, že tato deputace nebyla potřebná – žeby, když již německému spolku po wůli se státi mělo, rowněž tolik pořídil spis do Holomauce poslaný, jako deputace, která, když se její někteří audowé u dworu příliš hrdinsky chowají, w nynějších okolnostech spíše uškoditi než prospěti může. Jáť zajisté, jsa poslancem na sněmě říšském ( o kteréžto mé wlastnosti se p. W. S. we Wečerním Listu jak se mi zdá zbytečně zmíňuje ), nepokládám poslanectwí za žádný monopol, a milerád bych místo swé na sněmě říšském nejen p. W. S. nýbrž i každému jinému přepustil, o kterém bych přeswědčení měl, že stolici mau lépe než já wyplní. Ukazujeť nám zkušenost, že není weliká radost býti zwláště českým deputowaným na sněmě říšském, kterým za to, že swau wlast swědomitě representují, Němci Wídeňští oprátkau hrozili a někteří Češi w Praze nedůwěrau a pomluwau swau ještě horší oprátku pletau. Neštítil jsem se po smutných událostech Pražských knížeti Windischgrätzowi bez ohledu na jeho wojenskau sílu a tehdejší nezákonní libowládu w těch samotných Národních Nowinách prawdu powědíti podlé přeswědčení swého; proč bych se báti měl swých wlastních krajanů, a proč bych před nimi přeswědčení swé tajil a jim pochlebowal? Aneb snad rozumíte swobodě jen tak, aby se wás nikdo nikdy dotknauti nesměl? Mně staw záležitostí Wídeňských jakožto očitému swědku welmi dobře jest powědom, wím, že sice jen jedna strana pobauření dne 6. října způsobila, wím ale také, že tato strana jest úhlawní a wěčný nepřítel náš. Z Wídně pocházelo wšechno přepiaté německé hýbání w celém Rakausku, Wídni za to děkowati máme, jak se chowají německý spolek w Praze, Liberec, Žatec, morawská města atd., z Wídeňských centrálních spolků Frankfurtských rozsíwalo se a pěstowalo semeno protislowanské po našich wlastech. Wlastní swau winau přiwedla tato strana we Wídni sama na sebe neštěstí, uwedauc zároweň naši wšeobecnau swobodu do welikého nebezpečenstwí. Že tato strana pokořena býti musela, neupíral posud nikdo, neboť i ti w Čechách, kteří by snad rádi byli upírali, styděli anebo báli se to učiniti. Jak ale mohla být tato strana we Wídní pokořena jinak než wojenským dobytím Wídně? Kdo ale wynalezl ty kule a kanony, které by, když se na celé město stříleti musí, jenom winníka trefowaly a newinného míjely? Že ale tato strana sama newinných Wídeňáků nelitowala, a sama domy nemajíc, nechala cizí domy twrdošíjně baurati a páliti, o tom wí celý swět; kdyť pak i w poslední chwíli opírajíc se o poslední podporu ( příchod Maďarů ) zaufalý odpor způsobila. Proto bylo dobytí Wídně wěcí smutnau, ale newyhnutelnau a pro náš wlastní národní prospěch na nejwýš důležitau. Nepozorowali jste, kterak we Frankfurtě sněm německý, opíraje se na toto powstání Wídeňské, smělosti nabyl a s welikau, jinak neobyčejnau wětšinau přijal onen 2. a 3. §., jenž nám odejímá samostatnost? Rowněž tak důležité pro náš prospěch národní jest, aby we Wídni po nějaký čas udržen byl mimozákonní neobyčejný staw. Tím naše swoboda dokonce nic neutrpí, protože náš národní žiwot nezáwisí od Wídně, tím méně když sněm říšský na jiném místě držán bude. S druhé strany ale již tímto neobyčejným stawem we Wídni zaražena bude činnost Frankfurtistů, nám nejwíce nebezpečných. Ostatně máme se sami o sebe tolik co starati, že nám nezbýwá času k pečowání o Němce a Maďary? Aby swoboda naše ujmu pro budaucnost neutrpěla, o to pečowati jest powinnost sněmu říšského, a kdyby sněm sám ( totiž wětšina jeho ) zastrašen truchliwými událostmi Wídeňskými, méně swobodomyslně smýšlel, čí to bude wina, než oněch bezbožných škůdců, kteří newázaností swau o to usilowali, aby swoboda i pro poctiwé lidi nebyla možná. Pan W. S. nemusel cestowati do Holomauce, aby se dowěděl, jací lidé jsau okolo J. M. C., aby se dowěděl o kamarille; mělť k poznání těchto wěcí mnohem bližší cestu; také mne s palašem i bez palaše okolnosti tyto dobře známy byly. Já ale naději swau strany naší swobody neskládám w žádné dwořeníny, w žádné tetky a strýce J. M. C., aniž w kamarillu, a nikdy jsem swobodu a sláwu naší země od takowých neočekáwal. Já naděje swé skládám w národ, ale w rozumný, statečný, wzdělaný národ; bude-li ten chtíti upřímně swobodu, bude také swoboda, kterau žádná kamarilla, žádné dwořenínstwo zrušiti a zkaziti nedowede. Ale já znám jinau kamarillu, jinau reakci, která swobodám našim wíce nebezpečná jest, a tato kamarilla, tato reakce jsau ztřeštěnci a rýpalowé političtí, kteří ustawičným brojením, ustawičným rozsíwáním nedůwěry a neswornosti konečně tak zapletau záležitosti naší ubohé wlasti, že po dlauhých rozmíškách zase jen hrůzowládau do pořádku se budau moci uwésti. Reakce tak hanebná jest, že se nyní nesmí nikde zjewně a bez larwy ukázati, proto wystupuje w larwě přepiatců politických a snaží se swobodu, kterau nenáwidí, ad absurdum přiwésti, snaží se podpalowáním ustawičným dokázati, že jest swoboda nemožná, snaží se tropením ustawičných nepořádků wšechny usedlé občany a majetníky zastrašiti, aby je konečně falešným způsobem od swobody odwrátila, aby w nich zbudila myšlénku, že tyto nepořádky ze swobody půwod swůj mají a že tak dlauho trwati budau, pokud swoboda nepřestane a stará despotie opět uwedena nebude; to jest jediná nyní nebezpečná reakce, proti které se musí zasadit wšichni upřímní přátelé swobody, a směle prawím, že swoboda naše skutečně do nejwětšího nebezpečenstwí přijde, nepoštěstí-li se nám, přijíti konečně k zákonnímu, bezpečnému stawu. Není nyní wětší nepřítel swobody, než ten, kdo pracuje k revoluci a zamítá cestu reformy, na které my nyní podlé našich okolností jediné můžeme dojíti swého cíle. A cesta k revoluci jest to, když se ustawičně dráždí, podrýwá, nedůwěra zbuzuje, straší atd. Lehko jest popuditi k revoluci a zbořiti staré nepohodlné stawení, ale těžko jest nowé a pohodlné wystawěti, we kterém by mohl národ opět na delší čas pokojně žíti a dušewně pokračowati. Staw revoluce není přirozený, není pokrok: revoluce jest jenom bauřka, po které následowati má počasí a auroda. Jedna bauřka w přírodě po dlauhé pohodě těší nás, ale ustawičné bauřky zhnusí se každému, nejen w přírodě, nýbrž i w žiwotě politickém. Příklad máme w historii wšude, ale jmenowitě we Francausku. Poněwadž nebylo možná, po weliké revoluci francauské w předešlém století brzy zas zákonní staw uwésti, poddal se národ francauský raděj wojenské libowládě Napoleona a zadal mu swobodu swau za tu mzdu, že uwedl zákonní pořádek. A nač jest historie, nemáme-li se z ní učiti a příklad a wýstrahu sobě bráti? Awšak budete se snad ptáti, kterak sauwisí toto mrawní naučení s článkem p. W. S. we Wečerním Listu? Sauwisí takto: Wy křičíte na kamarillu, na wojsko, na dwůr císařský, a snažíte se wšemožně, mezi nimi a ostatním lidem ještě wětší mezeru, než jest, způsobiti. Máte ale moc pohromadě, kterau byste mohli kamarillu, dwůr a wojsko pokořiti? Máte-li ji, tedy to učiňte! Nemáte-li ji ale, tedy hleďte odstraniti to, co škodné jest, po dobrém a nedrážděte swými málomocnými wýhrůžkami sílu, které odolati nemůžete. To jest w krátkosti moje mínění! a bojím se skutečně, že budete – tak dlauho čerta malowat na stěnu, až sám přijde. Co se ostatně deputace týče, powažuji za powinnost swau tuto doložiti, že satyrický článek můj nikterak se netýkal deputace celé, nýbrž wíce chowání se některých audů této deputace w Holomauci. Že ostatně sám jenom takto nesmýšlím, slauží za důkaz článek dne 3. listopadu do redakce Národních Nowin zaslaný, který tuto kladu: „ Nebyl bych saudil, že se druhá deputace z Prahy k císaři a králi odebéře, by za Wídeň, w které Sadil ještě před několika dny o slowanské národnosti mluwiti nesměl, prosila. Mohlo a musilo se předwídati, že žádost wyslyšená nebude a wyslyšená býti nemůže! Pročež nemohu jináče sauditi, a mnozí jiní se mnau, než že německý spolek k tomu pohnůtkau byl, by w ten způsob intrikau dobře kladenau Čechy proti dynastii a wojsku popudil a tak w šlep německo-frankfurtské strany přiwedl; což se mu, jak doslýchám, dílem powedlo. Čechowé! nedejte se swésti w tento způsob. Reakce jest pauhý strašák nemožný za wěku našeho, nemožný zwláště w Rakausku. Neočekáwejme blaho naše od strany maďarsko-frankfurtistské, nýbrž jedině sami od sebe! Naše historie ať jest wodítko naše. Buďme sworní s našími našími krajany Němci, kteří to též docíliti chtějí, co my sobě přejem, rozeznáwejme ale rýpaly Frankfurtistské Lewice, kteří Rakausko rozkotati a nás podmaniti chtějí. Kofránek. “", "id": 1476}
{"text": "23. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [překlad článku z němčiny], Autor: Havlíček, Karel\n– Nowiny Ostdeutsche Post, jež bychme nazýwali wíc než které nowiny Wídeňské nositeli a mluwčími žiwlu a ducha německého, přinášejí we swém čísle od 21. list. článek o tom, kterak by Rakausko ruskému wplywu w zemích tureckých odpor položiti a zároweň wplyw swůj tamže rozšířowati mělo. Slyšme, jakau radu Ostdeutsche Post w tom ohledu dáwá: týkať se nás Slowanů neméně než Rakauska, i není nezajímawé náhledy a wůli německé hlawy w této wěci pozorowati. Prawí se tam: „ Nyní jsme odkázáni státi společně s Ruskem proti Turkům, awšak nemá to waditi nám, bychme spůsobem wydatnějším proti Rusům na wýchodě nepřátelsky se postawiti. Poněwadž lewý břeh Dunaje již pro nás je ztracen ( totiž Walachie ), musíme prawý břeh tohoto hlawně rakauského weletoku zachrániti před podobným osudem. – Bychme s prospěchem postawili se Rusům na odpor, musíme s ním tautéž bojowati zbraní, kterau ono na wýchodě bojuje proti nám. Přes Bosnu a Srbsko musíme my tlačiti se k Bulharsku, země tyto wybojowati pro civilisací a pro člowěčenstwí. Bosna je země obydlená míchaně od muhamedánů a křesťanů. Wšichní jsau Slowané – příbuzenstwí, společný půwod, dáwné zpomínky wážau je se Slowany rakauskými. Mocněji než kdy je nyní cil národní w nich probuzen. Taužebně obracují zraky swé po Rakausku. Místo bychme my byli spojenci a pomocníky jejich utlačowatelů, stanem se jejich ochranci a wybawiteli. Nynější chowání turecké wlády k nám opráwňuje nás k tomu auplně. Jest smyšlénka diplomatická myslyti mysliti, že pakli překazíme odpadení Bosny od Turecka, Turecko posilníme a hradbu wystawíme proti Rusku – naopak, my násilně poženem stížené Bosňany do náručí Rusům, kteří tam tu rolli hráti budau, kterau w jiných zemích s takowým již prospěchem hráli a kterau my tam přejmauti musíme. Rusko jest, které by tam rádo konkurrowalo s námi. Což může Rus poskytnauti národům těmto, což my? Rusko se tam stawí jako ochranný štít Slowanstwa – jako přirozený obrance Slowanů w orientu stísněných. Petrohrad chce učiniti Mekkau Slowanstwa. Jak se chowá Rusko k Slowanům k němu přiwtěleným? Nejdříw je hledí odnárodniti, wnucujíc jim náboženstwí swé, chtíc, by splynuly w žádané jednotwárnosti jeho obrowské říše. Rukau laskawau wkládá otcowský knut na strachem ohromné země a wede je libě z panstwí pašůw do panstwí bojarů. – Rakausko naopak zaručuje jim swobodu wíry, nechá wolné kolo jejich národnímu partikularismu, podá jim swobodu, pojistěný práwní staw a spojení s jejich bratry. Cit národní již tolik žiwý měli bychme w tomto směru ještě wíce podněcovati prostonárodními, w jejich jazyku sepsanými spisy, lákati je k Rakausku, dáti jim pod rukau potwrzení, že je Rakausko bude chrániti, že jim nedá zahynauti. Zátwor hranic měl by se zmírniti, každému Chorwátowi mělo by se dowoliti spěchati swým bratřím w Bosně na pomoc; měli bychme, jak to činili Turci na uherské, tak my na turecké hranici – průchod dáti zbrani, penězům a ručnicem a při tom stále mluwiti o neutralitě. Podnikawí obchodníci zajisté použijí této příležitosti, aby s prospěchem odprodali zbraň, prach a j. Prospěje-li wěc, zastaňme se my jich w Cařihradě, dejme my jím zákony, wezmem my je pod ochranu, – a uwidíme, že jméno rakauské nabude jiného zwuku u potlačených národů w orientě, a sám Turek bude sobě wážiti wíce Rakušana než doposud. Turek si wáží jen toho, koho se bojí. “", "id": 1477}
{"text": "21. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n– Wčera 19. ledna byl we měšť. besedě 3. taneční ples. – Co do plesu, podotkneme jindy, tolik jen tenkráte, že sály byly skwostně ozdobeny, a že tenkráte poprwé se we měšťanské besedě troje barwičky skwěly. Bůh wí, dlauho-li si ještě – jako floretta w Kalderonowě „ Donna Dianě “ – s rozlično-barewnými pentličkami zahráwat a w nich se přebírat budeme? a kdy si asi takto upřímně a jednohlasně řekneme: „ Tyto barwičky si jen libuji! “? –", "id": 1478}
{"text": "7. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [kritiky], Titulek: Pojištěnost pozůstalosti kněžské, Autor: Matoušek, Josef\nPojištěnost pozůstalosti kněžské W Zocbowicích dne 3. čerwna 1848. Milostiwý mocnář měl zajisté nejlepší ohledy, podrobiw kněžstwo w práwních záležitostech zemskému práwu a učiniw je nezáwislé od každého auředníka panstwí a statků wenkowských. Bylyby to arciť wýhody milostiwé, kdyby zemské práwo we smyslu mocnářowě také kněžstwo zastupowalo a ochraňowalo. Nechci dokazowat, že za žiwobytí kněze zemské práwo málo s ním co jednati má. Po smrti ale jest powinnost zemského práwa, každého kněze pozůstalost ochraňowati, a dle poslední wůle těm osobám neb ústawům odewzdati komu odkázána byla. To ale se má stát w brzkém času a tak, jak toho zemřelý žádal, jestli ostatně jiným zákonům takowá wůle se nepříčí. Když ale pohlédneme na to, jak se s pozůstalostmi kněžskými zachází, pak zkušenost smutná učí každého kněze, že se jmění kněžské po smrti w žádných dobrých rukau nenachází, a mnozí z nás by si přáli po smrti raději pod rychtářem některé wesnice, než pod zemským práwem býti. Čí to wina jest, musi wěc sama dokázat. Protož kladu u weřejnost tři pády, při kterých jsem sám tak říkaje očitým swědkem, a sice wšude, kde jsem dříwe byl a dosawáde jsem kaplanem. W roce 1836 zemřel we Wrbně p. far. Wawák, a ještě wloni nebyla pozůstalost dědicům odewzdána. Může být, že se to letos dosawáde nestalo. Wěci, obylí, dobytek, wše se dobře prodalo, peníze se smetly, a kdo dosawáde co dostal, stalo se to jen z milosti. Na konec roku 1846 umřel p. děk. Řib u sw. Jana pod skalau, a hle do dneška není pozůstalost ukončena, ačkoli, jak já to skrz na skrz znám, žádné obtíže tomu newzdorowaly. Nyní tomu pět let, co zemřel p. děk. Kubišta w Zochowicích, a když jsem se letos w dubnu ptal u zemského práwa, kdy to bude ukončeno, odpowědělo se mi, že to ještě w dalekých koncích. Na wšech třech místech se zanechalo jmění dosti weliké a skoro žádné dluhy. A co jsau dluhy, jsau obyčejně takowé, že to do nebe wolající hřích jest, je hned nezaplatiti, neb jest to zadržowání mzdy dělníkům, tak že ani čeledínowé, ani hrobař ani truhlář a t. p. nebýwají zapraweni. Jeden z těchto čeledínů, ženská zadala 5. dubna 1848 swoji opětnau prosbu k zemskému práwu, aby se jí česky odpowědělo, kdy bude zaprawena, neb z předešlých třech německých nálezů nelze jí maudrau býti. Dne 2. čerwna 1848 obdržela skrz Zochowický auřad od zemského práwa odpowěď, kterau zde doslowně i s kliky háky kladu: Pr. 6. Kwětna 1848. N. E. 9021. Zemské Pravo! C. k. zastupitelstwí koruny oznamuje na wýnos ode dne 8. dubna b. r. č. 7239, kdy požadajičnost Anny Sedláčkowé na pozůstalostí po P. Ondřejowi Kubištowi k zaprawení přijde. Toto wyjádření se Anně Sedláčkowé k jejj wědomostj w weypisu doručuje. Od cys. kral. zemského práwa. W Praze dne 9. Kwětna 1848. Ludwig m/p. Nyní mně tedy powěz, kdo tomu lépe než já rozumíš, co si má z této odpowědi člowěk wzíti, nebo ostatně nic neobdržela, ačkoli se hlásila. A to jest wýnos skoro w pěti letech! Jestli pak takowá osoba newydá na kolky a auřední požadawky hnedle wíce, než teprw doufá někdy obdržeti. Když to není nesprawedlnost, jest wšechno sprawedliwé. A my kněži, kterých se to wšech týká, my se toho nemáme ujímat? Necháme se swým jměním po smrti proti wlastní wůli zacházet? Josef Mataušek, kaplan Zochowický.", "id": 1479}
{"text": "3. červenec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Med a vosk, Titulek: [zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n– Lipská universita slawila dne 21. Čerwna dwěstěletau památku dne narození Leibnitzowa s přiměřenými akademickými slawnostmi. – Na Dánském ostrowě Hveen’u slawila se dne 21. Čerwna třistaletá památka narozenin Tycho Brahowých, ku které asi 6–8000 osob po parních lodích připlaulo. Když byli wšichni přistáli, bylo poprsí Tycho Brahowo při wynášení z lodě střelbau z děl uwítáno, pak od čtyr dánských lodníku s hudbau w čele nešeno do zřícenin na hoře Uranii, a zde při opětné střelbě z děl na tribuně wystaweno, s které prof. Sommer po krátkém úwodu ducha Tycho Brahowa na místě tomto uwítal. – Charles Dickens ( Boz ) obdržel jest za swůj nejnowější román,, Wražda “ 100.000 zl. stříbra.", "id": 1480}
{"text": "22. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Výkaz darů, jenž v měsíci lednu 1849 Spolku Slovanek pro zřízení dívčího národního ústavu laskavě poskytnuty byly, Autor: Havlíček, Karel\nWýkaz darů, jenž w měsíci lednu 1849 Spolku Slowanek pro zřízení díwčího národního ústawu laskawě poskytnuty byly. P. Chocenský ze Žďár 3 zl. 32 kr., pí. Marei Černá z Nymburka 1 zl., p. Jan Černý z Nymburka 1 zl., p. Jan Hraběta, professor na gymnas. w Drážďanech, 5 zl., p. Bogdan Kubatý, wychowatel u p. hraběte Küfsteina, c. k. wyslance u dworů saských, 5 zl., pí. Leontyna Hanelowá, choť dra. w lék. w Třebíči na Morawě, 4 zl., p. Kuhnert, kupec we Woleňowsi, 5 zl. Z Jedownic na Morawě sebráno od slečen Šewčíkowých: sl. Marie a Berta Šewčíkowé 1 zl., p. Teresie Wondráčkowá 2 zl., p. Josefa Kánowá 1 zl., p. Františka Taufarowá 1 zl., p. Marie Albína Kanská 1 zl., p. Eližběta Popplowá 20 kr., Bohumila 4 kr., p. Antonín Mládek 1 zl., p. Hynek Zlonický 1 zl., dohr. 8 zl. 24 kr. stř. Od Spolku Slowanek. W Praze dne 8. února 1849. Swatawa Amerlingowá, starostka. Honorata Zapowá, jednatelka. Božislawa Pichlowá. Na mnohé dotazowání jak Pražského obecenstwa tak i rodičů na wenku wzhledem díwčího národního ústawu podáwá se tímto u wědomost, že Spolek Slowanek na tom se usnesl, co možná nejdříwe ústaw tento otewříti, o čemž podrobnější zpráwy wáženému obecenstwu později podány budau. Redakcí.", "id": 1481}
{"text": "23. říjen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [anekdota], Autor: Havlíček, Karel\n* – * Příklad wysoké conversace, kterau jistý wyslaužilý woják wedl s hospodskau, jíž dlauho newiděl a milowal někdy. W nadšení počal následowně: „ Jsauli woni to nebeské stwoření, s kterým jsem se před pěti lety w Praze u zlaté jitrnice tak dobře unterhaltowal? “ „ Jsem! “ – „ I smímli se tázati, jsauli ještě na swobodné noze! “ – „ Nejsem! “ – „ A koho pro pána Boha sobě wystrčiti ráčily z řady silného plemena? “ – „ Pimprla! “ – „ Toho šibence? – toho darebáka? – tu krupicu? – “ – Wysoké naše obywatelstwo ( B. Bystřice ) čtwerojazyčné ještě z wyššího tónu howoří! Ku příkladu hosti přiwítají tak: „ Ala szolgaja domine spectabilis, – ako že ráčili přijet? s voršpontem oder mit eigener Gelegenheit? – – –", "id": 1482}
{"text": "18. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [otisk článku], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Podáwáme tuto saud Journalu des Débats o nynějším položení Rakauska. „ Wídeň podlehla smutnému osudu, we kterýž ji uwrhlo bezaučelné powstání, začaté neomluwitelným zločinem; buřická propaganda prohrála opět jednau zaufalau hru, kterau od šesti měsíců we wšech hlawních městech Ewropy prowozuje. Až se dým boje, až se prach sutin rozptýlí, tehdá budeme lépe widět, na koho padá odpowědnost příběhů tak ukrutných. Nechceme nyní powstati za žalobníky pokořených; příhodněji a prospěšněji jest, probírati na místě položení wítězůw. Heslo tohoto postawení nalezáme w diplomatickém spisu nedáwno wydaném, který nepřeceníme, powažujíce jej za program císařského kabinetu; mluwíme tu o přípisu rozeslaném dne 26. října od ministra Wessenberga ke wšem diplomatickým jednatelům u dworů německých, we kterém hlawně dwě wěci wytknuty jsau: nejprwé, že císař nechce sáhat na swobody národům dané, druhé, že chce zachowat dokonalau rownopráwnost wšech národností. Konstituční ministerstwo pod předsednictwím Wessenberga není tedy ani slowanské z nenáwisti na Maďary, ani swobodě protiwné z nenáwisti na buřiče. Kdož byli powstalci Wídeňští, kteří revoluční swau mocí tížili sněm, jenž nebyl s to udržeti je na uzdě? Kdož byla wláda Auly se swým senátem studentů a swým wojskem podměstských, která wlekla za sebau měšťaňstwo přikwačené a nesworné? Welmi wýznamná wěc, w kteréž se odhaluje celá chatrnost tohoto podniknutí, jest, že se w něm nenalezá ani jeden člowěk, w němž by se mohl zosobniti duch celého pohýbání. Nesnáze, kterými se Wídeň již šestý měsíc mučí, nezplodily ani jednu půwodní osobnost, ani jednu originální individualnost. Twáře wyrázné, charaktery jsau weskrz na druhé straně: starý Radecký, strážce wojenských pamětí starorakauské wojenské školy; bán Jelačić s diwokým kwětem swého národního wlastenectwí; kníže Windischgrätz, který widěw padnaut syna a manželku od kulek powstalých Čechů, neztratil ni na okamžení ani chladnokrewnost důstojníka ani hrdost welikého pána. Takowých osob newidíme na straně wýboru bezpečnosti, jenž se sestawil pod přístřeším university. Wůdcowé, orgány této strany měli beze wší pochybnosti za sebau upřímné nadšence, kteří se oprawdu strachowali o zachowání swobody. Ale tito sami nebyli nikdo jiný, než spisowatelé političtí, hlásající we swých časopisech a we swých řečích onu obecnau, plachau fraseologii, kterau buřiči němečtí u nás nasbírali. Německo nám druhdy poslalo Anacharsise Clootza, powětrného kosmopolitu; my jsme jim wrátili za něj tohoto způsobu mnoho tisíc exemplářů, a způsob tento tak zobecněl, že w haufu řečníkujících wšichni na jedno brdo natahují weliká slowa demokratie. Korauhew německá, wztýčená naproti korauhwi rakauské, nebyla we Wídni, kdekoliw jinde, toliko znamením wítězoslawným snažení po jednotě německé. Revolučníci porýnští rádi se stawěli pod tyto posud nowé barwy, aby pod jejich stínem dosáhli jisté sjednocenosti společenské, jejížto manifest wydán byl tyto dny w Berlíně od tamního demokratického sjezdu; náčelníci powstání Wídeňského neměli jiných zásad. „ „ Jednotliwec nemá žádného majetnictwí; wšechno majetnictwí náleží společnosti. Ze žádné práce nepřináleží užitek jediné tomu, kdo ji wykonal, “ “ prawili demokraté Berlínští, a ostatní část programu je z jednoho kadlubu. Nyní mluwí o zpátečnické straně w Holomauci, jejížto plány, ač jestli jaké měla, překaženy jsau přípisem Wessenbergowým. Strany druhého kusu, o rownopráwnosti wšech národů, píše: Nemůže se nikterak zapírati, že powstání Wídeňské samo není než kausek maďarský. Z Pešti psali dne 6. října nowinám Wídeňským: „ Pro Maďary není jiné naděje, nežli dobrý duch Wídeňských; pro Boha, udělejte u wás jen malau revolucí, a Uhry jsau zachráněny. “ Wídeň se obětowala; podíwáme se, co z toho wyzíská Pešť. Připomenauti ještě sluší, že žiwel německý ztratí swůj wplyw w Rakausku, nyní kde wšechna obranná moc trůnu spočíwá w žiwlu slowanském. Přirozený je strach, aby slowanské Rakausko nepohltilo i rakauské Německo; ale proti této možnosti dá se lehčeji protestowati, nežli ji překaziti. Takowá je přípowěď, kterau se zawazuje Wessenberg naproti panowníkům německým; a přípowěď tato není jistě pauhým slowem w okamžení, we kterém se uchraňují ústawy dané w březnu a kwětnu. W skutku, we sněmu ústawním, jako je sněm rakauský, wyšlém z wšeobecného hlasowání a rozhodujícím wětšinau hlasů, nemůže býti jinak, nežli že se přewaha skloní ke Slowanům; ale welmi dobře může býti, že přewaha tato nebude nepřátelskau k ostatním částkám císařstwí. Saustawa kabinetu, nyní padlého, záležela w tom, že se jeden národ popichowal na druhý, a pak wšechny sporem oslabeny lehčeji owládali. Oprawdiwá obnowa mocnářstwí rakauského musí záležeti w tom, aby se znowu upewnily swazky těchto národností pojištěním jim jejich wzájemných práw, aby se sblížowaly we welikém celku swobodnými ústawami. Oba dwa hlawní kusy Wessenbergowa přípisu jsau tedy auzce spolu spojeny: zachowati zřízení ústawní Rakauska, není obnowiti starau monarchii německau, ani utwořiti nowau slowanskau, nýbrž zříditi stát foederativní. Takowýť bude podlé wší podobnosti osud omlazeného Rakauska, ač zůstane-li wláda jeho pewně při tom chowání, jakým se nyní drží na splawné wodě uprostřed wšech auskalí. Za času Fridricha III., za času Ferdinanda II., za času Marie Teresie bylo se každé okamžení co bát, že mocnářstwí rakauské přijde na zmar. Proč by se nezachowalo ještě jednau, jestli wywáznauc z bauřky nahromaděné nad ní starau politikau, utuží se politikau přiměřenější skutečným potřebám, oprawdiwým pokrokům doby naší? Neostýchejme se, žádati něco takowého. Nezapomínejme, že Rakausko naproti wýchodu má úlohu, w které by se sotwa mohla jiným státem nahraditi. Jak se koli okolnosti obrátí, wždy nalezne Rusko nejmohútnější odpor na Dunaji.", "id": 1483}
{"text": "10. červenec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Bájka politická, Autor: Havlíček, Karel\nBájka politická. We Šwejcarech w demokratském kraji Kde si na republikány hrají, Sed ’ si wedle orla wrabčík smělý dosti, Začimčařiw cosi o rownosti. Orel polknul wrabce místo naučení: „ Že přec nikdy wrabec orlu rowen není. “ H. B.", "id": 1484}
{"text": "16. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: v Praze dne 15. října, Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel\n— Wracíme se k předmětu, který w těchto listech přečasto již byl přetřásán, o němž ale mluwiti potřeba posud nepřestala. Míníme záležitost maďarsko-slowanskau. Jsauť posud mnozí, jenž na boj maďarský hledí jako na boj swobody s despotismem, jako na zápas nejčistších snah se snahami nejnešlechetnějšími; winíť oni Slowany, že započali wálku tuto a že w jejím dálším běhu podporowali wládu a trůn rakauský. Takowýmto domněnkám nestawěli Slowané jiné důwody pro swé obhájení naproti nežli swá utrpení dáwnější i přítomná, která nesli od národu maďarského, kdykoli bránili proti němu swatá práwa swá. W boji maďarském wálčili Slowané o swůj žiwot. Že tomu tak, nech ten, kdo žádných důwodů ku prospěchu Slowanstwa připustiti nechtěl, saudí z wlastních slow a jednání maďarské wlády s lonskau wládau německau. Spisy maďarského wyslanectwa we Frankfurtě teprw nyní na swětlo wyšly; snahy Maďarů, jmenowitě co se týče Slowanůw, jsau w nich na bílém dni; i musí wšem Slowanům býti wítané, že Maďaři sami wynášejí saud nad aučeli swými. O čem nás dějepis hned z dáwné minulosti zprawowal, že národ maďarský spolčowal se s německým k utlačení Slowanstwa, toho nowý důkaz podala doba posledních bojů. Wláda maďarská podáwala wládě německé ruku nowého spojení, které nebylo než obnowení dáwného. Spojení toto nemělo býti pauze diplomatickým a „ obchodním, nýbrž i politickým, nejen smlauwau obchodní, ale také alliancí, “ jak píše wyslanectwo maďarské we Frankfurtě dne 5. září 1848. W stanowách tohoto politického spojení které wláda maďarská nawrhowala německé, čteme také tento článek: „ Uhry a Německo zawazují se wespolek k postawení pomocné armády 100.000 mužů nanejwýš silné, pro ten pád, kdyby na hranice německé říše nebo Uher měl autok učiněn býti od žiwlu slowanského nebo od jiné s žiwlem slowanským spojené moci. ( Pod jménem „ německá říše “ rozumějí se wšechny státy, jenž twoří německý spolek. Jméno „ Uhry “ zahrňuje wšechny ku koruně uherské náležející země, tedy také Chorwáty. ) “ — Wedle tohoto článku postawme wýňatek ze zásad, dle kterých se wyslanectwo maďarské we Frankfurtě sprawowalo: „ Uhrů by se nemile dotknulo, kdyby mocnářstwí rakauské mělo přetwořeno býti tak, by tím ony provincie, které posud k německému spolku náležely, přeměněny byly na státy slowanské. “ — Byla-li snaha Maďarů přetwořiti Uhry na nowau samostatnau říši — o čemž pochybnosti není — tu nemělo Slowanstwo w říši této nejen žádnau budaucnost, ale zajisté takowau smrt, která potkala Slowany polabské. Prawíť wyslanec maďarský jasnými slowy wýrok tento nad Slowany: „ Wláda uherská nemá žádné příčiny, hleděti na kmeny slowanské tímž okem, kterým hledí na Němce w Uhřích usazelé nebo tam táhnaucí. Newěděl bych žeby se Uhry od těchto kmenů nadíti mohly podpory pro oswětu a wzdělanost; též nemohu nikdy mysliti, že w nich leží jaké rukojemstwí pro budaucnost Uher. “ Není zde místo, brániti Slowany proti těmto nesprawedliwým útržkům; historie jasně rozhoduje, kolik zásluh o Uhry náleží tamním Slowanům, a kolik Maďarům; poukazujeme jen na to, co obmýšleli Maďaři nyní se Slowany; — neboť wina Maďarů již stará jest, že slowanské kmeny přiwedly k tomu stawu, práwě z kterého je nyní winí. — Boj Slowanů proti Maďarům nebyl nesprawedliwý, aniž bojowali oni wíc w cizém nežli we swém prospěchu, a jakož se jim zdařilo, podlomiti sílu maďarskau, powede se jim též, dálším podobným bojům cestu zameziti, dosáhnau-li sprawedliwosti tam odkud jí očekáwají.", "id": 1485}
{"text": "24. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Ironické šlehy], Titulek: Šosovské staré archivy, Autor: Havlíček, Karel\nŠosowské staré archiwy. We vsi T. vikariátu S. jest asi 40 čísel, a přece se tam newynašel žádný k wolení opráwněný. Ohlásil totiž rychtář, že kdo chce wolit, nesmí být mladší ani starší, než práwě 25 let. J. K.", "id": 1486}
{"text": "2. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [zpráva o článku z Deutsche Zeitung proti pruské vládě, která zamezuje plavbu po Labi], Autor: Havlíček, Karel\nZdejší „ Deutsche Zeitung “ přináší článek proti pruské wládě, která zamezuje plawbu po Labi. Pro důležitost předmětu upozorňujeme i my obecenstwo na tuto záležitost. Při stawbě mostu přes Labe u Wittenberku bylo potřeba, Labe přehraditi i wykázati wodě jiný splaw. Pro lodě zůstala w hrázi jen malá mezera, a již tím byla plawba znesnadněna. Nyní wšak byla i tato mezera zahražena, a nowým splawem nemohly lodě pro mělkost plauti, tím se stalo, že 12. list. bylo 200 lodí, které nemohly odplauti. Každý si může pomysliti, jakau škodu tím obchod trpí. Arciť woda udělanau hráz promlela, i mohlo by se tímto otworem jezditi, to wšak pruský komissař zapowěděl, a tedy jest plawba zcela zamezena. Pruská wláda jest smlauwami zawázána, wšecky překážky při plawbě odstraniti a ona takřka naschwál plawbu zdržuje. Saská wláda již se proti tomu ozwala, a naše wláda neučinila posud ničeho, aby pruskau wládu k odstranění překážek pohnula.", "id": 1487}
{"text": "20. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O nařízení ministerstva strany provisorního stavu vyšších škol v Čechách], Autor: Havlíček, Karel\n* * * H. B. Držíme za swau powinnost, wyswětliti obecenstwu, jakým způsobem ono – prawdu říci hanebné – nařízení ministerstwa strany provisorního stawu wyšších škol w Čechách na swětlo přišlo. – Známo jest, že ministerstwo oswěty, do jehož oboru tato wěc náleží, posud obsazeno není, a že ministr wnitřních záležitostí Dobblhof také prozatím jméno ministra oswěty nese. Prawím jen jméno, neboť každý rozumný a powážliwý uzná, že ministerstwo wnitřních záležitostí a zwláště w těchto časech síly jednoho muže dokonce potřebuje, a že tedy Dobblhof, muž zajisté činný a wší chwály hodný, sám wedlé swých powinností nemůže zastati ještě powinnosti ministra oswěty. Tyto práce odewzdány jsau prozatím pp. Feuchterslebenowi a prof. Exnerowi ( býwalý professor filosofie w Praze ). Slyšíme z dobrých pramenů, že tomuto druhému za ono pěkné provisorní ustanowení co děkowati máme. Inu – tenkrát Němec Čechu přeje, když se had na ledě hřeje – říká staré příslowí, a p. Exner dokázal, že jest prawdiwé. Nediwíme se, že takowé ustanowení wzbudilo po celé wlasti nespokojenost; diwili bychom se wíce a mrzeli bychom se, kdyby náš národ tak trpěliwý a netečný byl a swá práwa tak lhostejně zadáwal. Swatau máme powinnost wšichni při každé příležitosti, kde se národu křiwda děje a práwo ujímá, statečně a rázně se na odpor postawiti: jenom tak odstrašíme nepřátele naší swobody od zlých pokusů. Těší nás ale, že můžeme národ též upokojiti tau zpráwau, že ministerstwo, jak mile mu od deputowaných českých sprawedliwá stížnost přednešena byla, i hned slíbilo naprawení onoho nezdárného nařízení. Deputowaní čeští na sněmu Wídeňském, jak mile se o tom nařízení dowěděli, ihned austně ministra Dobblhofa pozorna učinili na neslušnost a křiwdu, která se národnosti české děje, potom ale aby tím jádrnější a jistější, jakož i whodná oprawa nastala ještě před počátkem letošního školního roku, podali k ministerstwu onen spis wčera w Národních Nowinách wytištěný, z jehožto obsahu každý lehce wyrozumí, jak o té wěci smýšlejí deputowaní čeští, a doufáme ne bez důwodů, že ministerstwo toho samého mínění jest. Že již nyní od letošního podzimka weškeré studium české býti nemůže ( NB. w českých krajinách ), toť dokazowati nemusíme. Kde by se za tak krátký čas nabralo potřebných a – schopných professorů? kde knih? atd. Myslíme, žeby takowým náhlým a nepřipraweným uwedením jen dobrá wěc, totiž oprawdiwé wzdělání naší mládeže, utrpěla. Ostatně ale při této příležitosti za swau powinnost máme doložiti, že čeští deputowaní, ačkoli pořád nekřičí, neinterpellují ( jak se od nich z mnohých stran požaduje ), přece skutečně o dobro wlasti wždy se starají a potřebné k tomu kroky wždy na prawém místě činí. Neníť zapotřebí se wším hluku nadělati, jen když se stane, co dobrého jest. Čas nejlépe ukáže, byla-li politika nynějších českých deputowaných w říšském sněmu prawá neb špatná; a my přeswědčeni jsauce, že prawá a pro národ český užitečná jest, radíme wšem, kteří s námi stejného mínění nejsau, aby se nepřekwapili se swým úsudkem. Nesuďme, jaké jest dítě, pokud se nenarodilo.", "id": 1488}
{"text": "6. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\nPři nowých wolbách říšských poslanců wywoleni jsau w okresu Boleslawském p. hrabě Moric Deym; w okresu Bělském p. J.U.D. Kliebert; w okresu Litomyšlském p. J.U.D. Šwestka; w okresu Liberekém Wídeňský fabrikant p. Hornbostl.", "id": 1489}
{"text": "15. červen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: Slovanské zprávy, Titulek: [reakce redakce na rozhořčení L. Štúra v Orlu Tatránském], Autor: Havlíček, Karel\n* — * číslo 66. Orla Tatránského přináší nám opět nemilý důkaz rozhořčenosti, dorážejíc na Kwěty proto, že měli o tom spráwu, kterak wlastenci w Prešpurku zamezili hrání diwadelního kusu Čechům potupného. Orel prawí: „ Kdo pak jsau ti wlastenci? Tu si člowěk wšelicos mysliti může. Když to Kwěty neoznámili, a myslíme, že dobře wěděli, jací to byli lidé ti wlastenci, oznamujeme my jako doplněk a oprawu spráwy we Kwětech podané, že to byli Slowáci, Srbi a Horwáti, 192 kteří nechtíce dopustit hanobení příbuzného bratrského kmenu ( Raději bychom tuto čtli: swého národu a příbuzného kmene, neboť my posawad počítáme ještě sebe Čechy se Slowáky do jednoho národu. Red. Wčely ) náležitě se proti tomuto neřádu opřeli. Toto ale sdělit Kwěty za dobré neuznali, snad proto, aby takowým spůsobem ony powěsti, že jsme my nenáwist proti nim rozšiřowali, a swůj krok strany řeči ( t. j. přijetí místního nářečí za spisowní jazyk ) jen z této nenáwisti učinili, wywrátiti a onu auktoritu, která jim to namluwila, mezi swými kompromitowati nemusili. — Toli si již chcete tajit, že k wám bratrskau mysl máme? — Pochybujeme, že byste wy u wás něco podobného k naší obraně w nynějších okolnostech učinili, to by ale naši bratrskau Slowanskau lásku k wám nezmenšilo, myslili bychom si: „ Newědí co činí. “ — Dělejte wy jak chcete, my ale si myslíme a jako Slowané pewně wěříme, že hanba waše je hanba naše! “ — Tolik Orel. Podiwní a směšní jsau lidé na koníčkách swých. Proč se horší Orel na Kwěty pro ty wlastence? Kdož by mohli být než Slowáci, Srbowé a Horwáti! Toť bohdá každý wí, jací Slowané w Prešpurku bydlí, a nikomu nenapadne, že bychom my z Prahy neb z Brna byli křižácké tažení swedli proti ubohému řediteli diwadla Prešpurského! Jestli bychom my zde w Praze se Slowákům podobně odslaužili, o tom mluwiti jest marná řeč, až bude příležitost, okáže se smýšlení naše. Do té doby myslíme, že Orel lépe učiní, nebudeli nic prorokowat. Ať pomyslí, že my Slowáky ne jen ( jako oni nás ) za bratry Slowanské, nýbrž za sebe, za národ swůj, za swau wlastní krew powažujeme, proč bychom se jich tedy neujali? Něco jiného jsau Slowáci, něco jiného Nowoslowáci, proti těmto co sektě ( dle našeho aspoň mínění ) záhubné pro národ náš bojujeme a bojowati budeme; a p. Štúr powážiw rozumně a nepředpojatě okolnosti, dobře snad nahlídne, že jej rádi nemáme. Proto wšak umíme i jeho zásluhy o Slowáky náležitě oceniti, a nedáme se zaslepiti strannictwím tak dalece, abychom jeho Nowinám a Orlu upírali přičinliwost a snahu o wzdělání a zwelebení Slowenska. A wšak o této záležitosti chystáme obšírnější článek do Wčely, a přáli bychom, aby powstalo nyní, když se krew rozbauřená i u nás i na Slowensku poněkud ochladila, jak s naší tak se Slowenské strany rozumné a nepředpojaté rokowání. My aspoň wybízíme redakci Slowenských Nowin, aby nyní, když snad již snažení našich listů poznala, wešla s námi w přátelské o záležitosti národu rokowání. Snad se, když obě strany upřímně wůli swau a úmysle wyjewí, ještě nyní podaří uwésti opět staré přátelstwí, které tak dlauho panowalo.", "id": 1490}
{"text": "11. únor 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovná novinka, Titulek: [Vtipný komentář k oblíbenosti papeže Pia IX.], Autor: Havlíček, Karel\n* – * Oblíbenost a wáženost Sw. Otce Pia IX. nejen u poddaných nýbrž i u cizozemců zawdala příčinu k směšné anekdotě. Když totiž Sw. Otec přítomen byl w celé sláwě swé službám Božím w jistém chrámě Římském, prawil Angličan jistý po mnohých chwálách: „ Škoda jenom že není papež protestantem. “ ( Angličané jsau skoro wšichni protestanti ).", "id": 1491}
{"text": "5. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 2. září. Po přečtení protokolu, který od mnoha audů oprawowán byl, nastala prawá powodeň protestů proti zrušení propinačních práw, w nichž se ohražují proti následkům, které by zrušení nucenosti, piwo a kořalku odbírat, w městech míti mohlo. Umlauft interpelluje ministra dom. zál.: „ Je nadewší pochybnost, že práwo spolčowání-se není poslední mezi práwy swobodného národu. Hr. Leo Thun obmezil w Praze nedowoleným způsobem toto práwo. “ Čte známé nařízení, dle něhož každý spolek se u auřadě ohlásit a swé statuty oznámit, a každé shromáždění 24 hodin napřed opowědít musí. „ Má ministr dom. zál. o tom známost? a zamýšlí-li toto nařízení, tak wzácné práwo w celých Čechách obmezující, již jednau odwolat? “ ( Odkud ta nenadálá změna w smejšlení páně Umlauftowě? musel by se každý ptáti, kdo newí, že Umlauft jako chamellon denně swau barwu mění. Wčera nejhorliwější příwrženec von - Löhnera, dnes se ujímá Prahy. Ale nechť je wůle jakákoli, wěc sama je chwalitebná. ) Dobblhof: Nařízení toto bylo jen na prozatím, pokawad w Praze jitření panowalo. Teď se není wíce čeho obáwat, a já již pomyslil na to, by se odwolalo. Scherzer: Není pomyšlení, žeby Wídeň se dala pewností učinit, a přece mají předměstí na swých domech reversy, že w čas potřeby domy se strhají. W nynějším čase, kde by mnohý na swůj dům se rád peníze wypůjčil, není pro tento revers w stawu je dostati. Žádal bych tedy, by ministerstwo na nějaké ulehčení pomyslilo. Latour: Tyto reversy spočíwají na zákoně a mohau zas jen zákonem zrušené býti. Fortifikace jich nepotřebuje, ale celní linie požaduje, míti před sebau jistau prostoru. Když fin. ministr nějaký zákon nawrhne, budu jej podporowati. Kraus: Reversů není potřebí, ale před linií má být tak málo stawení, jak jen možná. Borrosch: Praha má dwě welké předměstí, Smíchow a Karlín, které, ač se město pro swé položení proti nepříteli sotwa několik dní nechá bránit, přece také reversy obtíženy jsau. Latour: Praha jest důležitější swým položením, než kterákoliw pewnost; jest hlawní strategický punkt w Čechách. Rád uznáwám, že reversy domácí pány obtěžují, ale tu nelze pomoci, proč se nezachowáwaly přísněji fortifikační zákony? ( Jak doslýcháme, obmýšlejí pp. Scherzer, Borrosch a Přibyl zwláštní náwrh sněmu o tom učiniti. ) Wežnický: We wojenském sboru se pilně pracuje, sedlák jest již swobodný; ale na učitele až posud nikdo nepomyslil. Jeho mizerný plat jej činí odwislým, on nemůže býti pro selského hocha wzor swobodného muže. Žádám tedy p. ministra, zda by se tu nějak wyhowěti nedalo? A pak zda by se jeho odwislost od jiných osob zrušit nedala? Dobblhof: Zde máme těžkau úlohu před sebau. Ale mužowé, učiniwší školstwí účelem swého žiwota, jež wláda získala, již daleko we swé práci pokročili, a za 10 neděl wíce dokázali, než komisse pro studie za 10 let. Zde musí nastaupit radikální oprawa. Dokud ale školy nejsau orgánem státním, nedá se we finančním ohledu pro ně mnoho dělat. Ostatně musím ubezpečit, že w tomto oboru ta nejwětší činnost panuje. Ambrož: W noci z 21. na 22. března učinili sedláci w Lublanském zámku škodu. Na to přišlo od guberny, že musí každá obec za škodu stát, kterau by její audowé učinili, a dále bylo náhlým saudem wyhroženo. Poněwadž se od března nic podobného nestalo, žádal bych, by se ten náhlý saud odwolal. Dobblhof: Má se státi. Ivićević nawrhuje, by dalmatinským wyslancům dowoleno bylo, o zrušení poddanosti nehlasowati, poněwadž w Dalmatii žádná poddanost není. Dalmatinci wyprostiwší se z okowů tureckých, půdu bratrsky mezi sebe rozdělili, a kde nějaké platy neb powinnosti jsau, podobající se oněm poddanosti, wždy na zákonních úmluwách spočíwají. Žádost ta se odewzdala komissí. Dále četl president jednotliwé amendementy o zrušení poddanstwa, by shromáždění posaudilo, zda w předešlých uzawřeních zahrnuty jsau, čili ne. Při Poláčkowu amendementu 5. punktu, by se skrze auřady prohlášení stalo, strhla se hádka. Někteří dokládali, že w Laszrowu náwrhu se zmínka o tom nečiní, někteří zas, že se to samo sebau rozumí. Tu powstal ministr Bach: Widím se powinnowán, we jménu ministerstwa to wyswětliti. Přišli jsme k otázce principu. Ministerstwo uznáwá swau powinnost i w tomto stadium zřejmě wyznati, jak se ku komoře chowati zamýšlí. Ministerstwo může činnost slawné komory jen we dwojím ohledu ustanowowat: 1. co konstitujíci komoru říšskau, která powolána je ústawní listinu rozwrhnauti, ustanowiti a pak se s monarchem sjednotiti; 2. co zákonodární těleso, když náwrh zákonu třeba od ministerstwa učiněný a k rozhodnutí komory podléhající w poradu běře, který pak s uzawřením komory skrz ministerstwo k monarchowi přijde, a w kterém se obapolním usnešením sjednotí. Ministerstwo nemůž ’ uznati, by říšské shromáždění s obecenstwem neb jednotliwými občany wyjednáwalo bezprostředně. ( Hluk. ) Náwrh, který sankcí obdržel, může jen skrz wýkonnau moc, skrz orgány wlády k weřejně známosti přijíti. S toho stanowiska pojalo ministerstwo swé postawení a uznalo za powinnost, to bez obalu wyřknauti. ( Tleskot, sykot. ) Violand ohlašuje protest proti tomuto wyřknutí ministra. ( Mnoho se jich k němu připojuje. ) President: Já nenahlížím, jak by podlé jednacího řádu – Violand: Toto wyjádření má na postawení říšského sněmu welký wliw. ( Dokončení. )", "id": 1492}
{"text": "8. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Brr Bum.], Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. Brrr! brrr! bum! bum! bum! brr! brr! bum! bum! Na našem diwadle bude se dnes prowozowati w prospěch p. Graua lidskou, kouzelní, hmotní a zwířecí silou, se zpěwy, deklamací, tancem, obrazy, skupeními, s lampami, se suflérem, s tureckou muzikou, na prowaze, per špás kratochwilná komedie na tyátru o židech a o cikánech, mezi kterými se pimprle co špádský kůň neb kaval producírowati bude, s baštony, denáry, špády a kopami. Ku konci bude z wděčnosti k slawnému publikum neboližto kuntšoftu: „ Slawnost diwochů w pralesích amerikánských. “ Žádný špás, wšecko natirlich. – – – Br! brrrr! bum! bum! Kýž by ti diwochowé chtěli pana beneficianta sníst! Jak by zaplesaly dramatické musy a gracie. Amen. H. B.", "id": 1493}
{"text": "2. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [poznámka o dráze z Liberce do Pardubic], Autor: Havlíček, Karel\nNěkolikráte již se stala w nowinách zmínka, že w Liberci o to se starají, aby byla stawěna postranní dráha z Liberce do Pardubic, aby takto Liberec a průmyslné okolí bylo s Wídeňskau dráhau w bližším spojení. Musíme uznati, žeby bylo welmi prospěšné, aby Liberecké průmyslní okolí s dráhau bylo spojeno, wšak neradili bychom k tomu, aby tato Liberecká dráha wedla do Pardubic, nýbrž nám by se zdálo býti mnohem prospěšnější, aby šla z Liberce okolo Turnowa okolím Boleslawským ku Kolínu. Okolí Boleslawské též jest průmyslné a Kolín jest střed celého okolí. Poděbrady, Nymburk, Kutná Hora, Čáslawa, Německý Brod, wšecky tyto města mají swůj přirozený střed w Kolíně, nikoliw wšak w Pardubicích. Jest welmi neprozřetelně jednáno, chtíti wší mocí Pardubice učiniti středem celého okolí. Pardubice nemají pražádný obchod a jich spojení s okolím jest welmi slabé, za to wšak jest Kolín w neustálém spojení s wšemi okolními městy, a jest též w úzkém obchodním spojení s Boleslawau a s Libercem. Prospěch Liberce i Kolína žádá toho, aby tyto dwě města úsilně o to se postaraly, by postranní Liberecká dráha šla okolím Boleslawským do Kolína, nikoliw wšak do Pardubic. Klademe wšem Libereckým a Boleslawským průmyslníkům i Kolínským obchodníkům na srdce, aby si wzali tuto záležitost na starost.", "id": 1494}
{"text": "19. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Shromáždění v hostinci u Třech Líp]., Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. Dne 15. Dubna bylo w hostinci u Třech Líp shromáždění ke cti znamenitému skladateli hudby Berlioz’owi. Pan Liszt při té příležitosti držel welmi ohniwou řeč, w které se o hudební wzdělanosti Pražanů chwalně wyjádřil. Neboť wětšina obecenstwa Pražského přijala tohoto wýtečníka s nadšením, nic nedbajíc na úsudky některých starowěrců. H. B.", "id": 1495}
{"text": "24. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Bojiště v Uhřích, Titulek: [zpráva], Autor: Fialka, Mořic\nM. F. – Z táboru c. k. wojska před Komárnem dne 19. čerwence. W postawení našem nic se nezměnilo. – Mluwí se, že Görgey od Rusů stíhaný a od pewnosti Komárna jinými sbory ruskými zamezený k domowu swému a zimnímu rejdišti Špíši se obrátil. Jiní twrdí, že má ještě průchod do Komárna wolný. Kníže Waršawský dle posledních zpráw ještě we swém táboře u Hatvanu trwá, odkud na wšecky strany – kde by toho koliw potřeba bylo – udeřiti může. Od wčerejška dwa dělostřelci, z nichž jeden desátník, z Komárna prchnuwše k nám přeběhli. Wyprawují, že tam jest prawidelného neb cwičeného wojska nad míru málo; za to pak 12.000 nowáčku, nešťastných Slowáků a Rumunů, nedáwno jako stádo tam násilně sehnaných. W polních hradbách nám naproti dwa prápory pěchoty jsau rozděleny; třetí stojí pohromadě za nimi co podpora. Klapka již z Komárna odejel; newím kam. Welitelem pewnosti jest jeden býwalý c. k. důstojník, jehož jméno jsem nezwěděl. – Welitel našeho sboru, náš welectěný a milowaný hrabě Šlik, skrze churawost posud w Prešpurku se zdržuje. – Když Rusowé hranice králowstwí uherského překročili, mysl lidu maďarského tolik se rozjitřila, že Debreciňané proti zajatým tam bytujícím c. k. důstojníkům zůřiti začali, a schytawše jich dwa a dwacet, weřejně a ukrutně je wraždili ( wiz podané o tom již dříwe zpráwy z ruského bulletinu. Red. ). Ostatní kdo kde mohli se schowali a w noci pak utekli. Jeden maďarský major zastáwaje tyto ubohé oběti také od wzteklé luzy na místě usmrcen byl. Zpráwu tuto děkujeme nadporučíkowi Białoskorskému, který z té porážky wywáznuw, po rozmanitých příbězích co bosý otrhaný žebrák ale beze škody na cti a na těle k nám se nawrátil.", "id": 1496}
{"text": "22. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Hlas z Moravy proti křivým úsudkům - poznámka., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Hlas z Morawy proti křiwým úsudkům. Článek tento w čísl. 30 letošní Morawie proto podáwáme čtenářům swým, že časopis ten zwláště letos welmi zlepšeuý, u nás w Čechách zřídka se čítá. Chtěli sme již dříwe na wěc tu we Wídenském časopise Gegenwart sami odpowědíti: tím rádši wšak sme, že i na Morawě národnost naše takowého našla zastawatele. Red.", "id": 1497}
{"text": "9. srpen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Přísežné soudy v Anglicku., Autor: Havlíček, Karel\nPřísežné saudy w Anglicku. Přísežné saudy jsau práwní ústawy, w kterých nerozhoduje nad winau či newinau obžalowaného sudí od zeměpána ustanowený, nýbrž wybraní mezi spoluobčany saudcowé. Ústaw tento se s wětšími i menšími jinakostmi nacházel u wšech téměř národů starowěkých w Ewropě. Awšak wšude jej šířící se moc panownictwa potlačila: jen na ostrowech britanských se národ od jakžiwa sám saudil. Normanský wůdce Wilém I. odstranil sice, podmaniw si ostrow, přísežné saudy, awšak dříwe než století uplynulo, bylo práwo toto obcím skrze krále Jindřicha II. opět nawráceno, s tím jediné přejinačením, že místo obce sedalo na saudě jenom dwanácte wybraných mužů. Při těch pak se nejwíce na to hledělo, aby byli neodwislí, a na znamení toho se ještě za času Alžběty mečem opásáni na saudy scházeli. Nebyly pak wšechny saudní wěci saudům těmto odewzdány. Neboť w přemnohých případnostech rozhodowaly ordalie, ba do roku 1819 panowal u saudů anglických zwyk, že člowěk z hlawy pohnaný byl tázán, nechce-li při swau mečem rozhodnaut. Awšak od r. 1641 jsau přísežné saudy po wší zemi a we wšem zawedeny. Kromě ostrowů britanských ustálil se tento ústaw i we Francausku, kde ho národní sněm ku podobenstwí britickému r. 1791 nařídil. Ačkoli tu wšelikým proměnám podléhal, ba r. 1809 docela zrušen byl, potwrdila jej charta na wšechny časy. S Neapoleonowým zákonem občanským byl zaweden na lewém břehu Rýnském. W králowstwích za nowějších časů wzniklých byl zároweň s konstitucí ustanowen: tak saudí Řekowé i Belgowé swé spoluobčany neodwislé od wlády. Sewero-Amerikánské saustátí, jsauc wystaweno od národu, anglickým smýšlením naskrz proniklého, přijalo nejen společenské náwyky, ale také saudy přísežné. A na půdě amerikánské wywinuly se tyto ústawy k wětší dokonalosti, očistily se od wšelikých chyb, které anglická starowěrnost přewrhnauti posawáde za dobré neuznala, tak že na šírém swětě není národu, kterýby wíce sám sobě odewzdán byl, jako práwě tito Amerikáné. Angličané sami newyhledáwají zisk swůj w koloniích tím, aby tamější lid w tuhé odwislosti od wůle anglické udržowali, ale zawádějí wšude, kamkoli panowání jejich dosáhne, tatáž ustanowení, jako sami we swé wlasti mají. Poněwadž ale wšude k obrazu anglickému občanské saudy utwořeny byly, a s nimi se w hlawních wěcech wšude shodují, ač na nich podle domácích zwláštností wšelicos postranního měněno bylo, bude nejwhodněji, půwodní zřízení rozložiti. Předewším wšak tu znamenati sluší, že celá obec země anglické rozdělena jest na hrabstwí, jak wůbec známo, w kterých k zachowání pokojnosti a dobrého řádu ustanoweni jsau 256 tak řečení saudcowé smírní ( justices of peace ). Jmenowati je sluší sice králi, awšak postawení jejich jest takowé, že se s auřadníky králowskými nikterakž srownati nedají. Neboť jsau to mužowé zachowalí, kteří welikau čest w tom kladau, když k obecnému dobrému přispíwati mohau. Platu a odměn nedostáwají, a saudní taxy, z práwa jim přináležící, necháwají wůbec swým písařům. Práwo o tento občanský auřad se ucházeti, mají wšichni majetníci w hrabstwí, kteří ze swých gruntů 1000 zl. stř. ročních důchodů berau. Lordkancléř wydá čas po čase patent společný pro wšechny smírní saudce w hrabstwí, w kterém jich někdy 5–600 najednau najmenuje. – Awšak wšichni nezastáwají auřadní powinnosti, nýbrž jen ti, kteří w říšské kanceláři spis, k tomu je opráwňující ( dedimus potestatem řečený ), obdrželi, a wšeobecnau i zwláštní přísahu složili; wěci práwní mají mezi sebau tak rozděleny, že některé může rozhodnaut sám jeden, jiné dwá, jiné pak jenom wšichni dohromady. K tomu aučelu se čtwrtletně scházíwají k poradám obecným, po každé si předsedícího sami wywolí, a rokují o potřebách celého hrabstwí. Ustanowují, moc-li má hrabstwí přispíwat na weřejné stawby, silnice, mosty, žaláře, saudnice, platy auřadnické, a zrowna příspěwky tyto na farní okresy rozwrhují, wynáší rozsudky w menších prowiněních. Jednotliwí saudcowé konají záležitosti saudní, jak nížeji powědíno bude, a mají přihlédati k patřičnému zaopatření chudých, za to ale mají každého lajdáka a taulawého žebráka z okresu swého wypowědít; mají bdíti, aby zákony nebyly zanedbáwány. Tím že jich je wíce w hrabstwí, a že každému wolno jest, na kterého koliw se obrátiti, zabrání se wšelikým nadužíwáním swěřené moci, a na to se žádný Angličan nedopustí, aby w něčem shledán byl, co by jeho počestnosti mohlo na úhonu býti. Přestupky hrdelní patří před přísežný saud, který mimo to nalezá o peněžitých pokutách a uwěznění. Přísežným být může každý Angličan, kdo má 21 let, a buďto 100 zI. stř. ročního wýnosu z wlastních gruntů béře, nebo 200 zl. dědičného nájmu platí, a w hrabstwí usedlý jest. Wylaučeni jsau podle zákonu: duchowní, peerowé, králowští sudí na saudech wrchních, služebníci králowského domu, důstojníci wojenští, policejní, žalářníci, lekaři a řeznici ( proto že prý jejich zaměstnání jakausi newšímawost žiwota způsobuje ). Jestli cizinec pohnán jest, má na saudě sedět polowic Angličanů a polowic cizinců nespíše krajanů, aby si na strannost saudců stěžowat nemohl. Wšichni občané w hrabstwí, kteří podle zákonu připuštěni býti mohau k saudstwí, mají od saudců smírních každoročně býti sepsáni: a na kostelní wrata má toto sepsání být přibito, aby se wšelikým nedopatřením předešlo. Sheriff čili civilní ředitel hrabstwí swolá z nich 23 k saudu půhonnímu ( great jury ), který má seznat, může-li půhon a žaloba proti někomu weden býti čili nic, a to se děje následujícím řádem: ( Pokračowání. )", "id": 1498}
{"text": "27. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [neoficiální výklad nového odvodního zákona], Autor: Havlíček, Karel\n— Přeswědčeni jsauce, že nejen národ, nýbrž ani páni auředníci sami odwodnímu zákonu nerozumí, ba že tito poslední třeba naschwal rozuměti nechtějí, jen aby mohli každého, kde kdo jest, k odwodu hnáti a tudy sobě ještě naposledy kapsy wyplniti: podáwáme zde wýklad sdělený nám od zkušeného w té wěci wlastence. „ Doslýcháme z austných i z nowinářských zpráw, že onen spůsob, jak mnozi úředníci na wenku nowý odwodní zákon we skutek uwádějí, mezi lidem nespokojenost, hořkost a protiwenstwí budí, an auřady nezřídka i takowé lidi k dostawení-se a k losowání powoláwají, ku kterýmžto žádného práwa nemají. Neboť kdo se k losowání dostawiti má, nařizuje hned §. 1. nowého odwodniho zákona, jenž určuje, že mimo ty, kteří se dle starého odwodního patentu od roku 1827 před assentní komissi stawěti musili, letos i šlechta k losowání zawázána jest. Tedy leží na bíledni, že mimo šlechty letos wšichní ti se losowání podrobiti musí, kteří by se dle starého zákona před assentní komissi předwolati měli. Dle staršího odwodního patentu se wšak následující osoby před assentní komissi stawěti měli, tedy se i letos losowání podrobiti musí: 1 ) Kteří se ještě nikdy před assentní komissi nedostawili, a o jejichžto úplné ( absolutní ) schopnosti, časné ( relativní ) neb úplné ( absolutní ) neschopnosti k wojenské službě se ledy assentní komisse posud nepřeswědčila. 2 ) Kteří předešlého roku dle nálezu odwodní ( assentní ) komisse pro časnau neschopnost odwedeni býti nemohli, to jest pro takowau neschopnost, která časem snadno zmizí; tak k. př. kdo před rokem ještě neměl wojenskau míru, byl před rokem časně neschopným, letos wšak již míry wojenské snadno dosáhnauti mohl, a tedy by se byl stal úplně ( absolutně ) schopným. Z této příčiny auřady mají powinnost, každého, kdo při předešlé rekrutýrce za časně neschopného od assentní komisse uznán byl, k budaucí rekrutýrce opět pohnati. Wylaučeni od losowání tedy jsau wšichni ti, které assentní komisse za úplně neschopné uznala. Než – došli jsme té nelibé přeswědčenosti, že mnozí úředníci wenkowští k losowání předwoIáwají takowé osoby, které odwodní komisse již před rokem 1849 za úplně ( absolutně ) neschopné i uznala, a též takowé osoby, které – ačkoliw jednau při předešlých rekrutýrkách za časně neschopné od komisse uznané – od auřadu nikdy wíce předwolané nebyly. Jaká to wšak nezákonnost, předwoláwati k losowání ty, kterým odwodní komisse již úplnau neschopnost přiřkla! Kdyby takowé jednání mnohých úředníků na zákonu spočíwati mělo, zákon by sám sobě musil dáli „ dementi, “ zákon by sám autoritu státních orgánů neuznáwal, zákon by sám buď proti schopnosti buď sprawedliwosti dřewnějších odwodních komissi protestowal, an by nálezům dosawádních odwodních komissí nedůwěřowal, úsudky jejich o schopnosti neb neschopnosti k službě wojenské takořka censuře nowých komissí odwodních podrobowal, ačkoliw tyto nowé komisse z těch samých orgánů záleží jako staré komisse, s tím jediným rozdílem, že nynější odwodní komisse k swým předešlým audům 2 důwěrníky z politického okresu powolati musí ( dle §. 27. i ] ). Že se i strany mnohých jednotliwců, jenžto před lety za časně neschopny uznáni, hned následujícího roku před odwodní komissi pohnáni býti měli, wšak od úřadu pohnáni nebyli, že se i strany takowých osob mnohé úřady bezpráwí dopauštějí, když je letos k losowání powoláwají: to bez dlauhých důwodů snadno dokázali. Neboť mnozí z těchto časně neschopných, poněwadž po swém prwním před odwodní komissi powolání od úřadu již pohnáni nebyli, wydobili sobě u auřadu wšelijakých dowolení, ku př. k prowozowání samostatného řemesla, k přejmutí hospodárstwí, k oženění se atd., a tímto spůsobem sobě nějakau žiwnost nezřídka, ba obyčejně i rodinu zjednali. Poněwadž tedy úřad chybil a meze swého práwa překročowal, an takowým jednotliwcům, ačkoli je po prwním dostawení se nikdy wíce k assentýrce nepowolal, přece nadřečené dowolení dáwal, úřad takowý tedy bezpráwně jedná, když je letos ze žiwnosti, z usedlosti a ze stawu, ku kterému jim sám nápomocen byl, wytrhuje a k losowání pohání. Proč je úřad dříwe nepowolal, nežli jim k samostatnosti dopomohl? Anebo když jim k ní dopomohl, proč je nyní opět pohání? Sotwa kdo příčinu takowého bezpráwí w jiném pramenu hledati bude, nežli buď we stížnosti a soběctwí, buď w zlomyslnosti úřadníků, kteřížto zapomenauti nemohau, co je to za radost, wládnauti co Duodec — Metternich, jestli ne w nějakém mocnářstwí, přece aspoň w okresu nějaké wesnice. Bolestný to wšak wýjew, kdyžto takowé osoby, jejichžto celá důstojnost na sprawedlnosti spočíwá, a kteří od wlády jakožto orgány a důwěrníci její ustanoweni jsau, se takowých přesahů dopauštějí; a bolestnější ještě ten wýjew, když zákon musí nezákonnosti a bezpráwí za záwoj slaužiti. Konečně mi buď dopřáno, wyslowiti žádost, aby wšecky úřady wenkowské sobě w tomto ohledu za wzor wzaly Pražský wýbor měšťanský, který, aby každé pobauření mysle unemožnil w plakátech prohlásil, že jen takowé osoby, jakowé tento článek naznačil, k losowání se dostawiti mají. “", "id": 1499}
{"text": "15. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Venkov, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\nZ Tismic dne 1. února. Ačkoliw již po wíce let u nás čtenářská společnost se udržela, nyní od 1. ledna b. r. počíná ještě wíce do žiwota wstupowati. Na wybídnutí našeho duchowního spráwce p. Wáclawa Kaubka, který w celé osadě wážnost a lásku požíwá, a usnešením čtenářského spolku, aby se totiž příležitost a přístup zjednal i ostatním občanům, slyšeti Národní Nowiny a jiné užitečné časopisy, scházíme se k tomu cíli každého dne we škole jakožto nejpříhodnějším místě u wečer, když lid po práci má, tam se od jednoho wždy střídawě nowiny hlasitě člau, při tom některá neznámá slowa jakož i méně srozumitelné sady se wyswětlují, a lid rád k poslauchání – zwláště „ Šotka “ – se schází. Takowýmto spůsobem čtení nowin se může mnohého chwalitebného aučele docíliti. Sprostší lid, nemaje příležitosti a prostředků sobě nowin zaopatřiti, aniž času ku čtení, a byť i měl, nerozuměje jim tak snadno, býwá mnohými jen austními powěstmi klamán a w mnohých pochybnostech držán, a tudy často i wzpaury pro wěc dobrau a sprawedliwau, jsauc lžiwě poučen, co loď bez wesla zmítán, a tím to přichází, že se zmatek stane a dobré wěci se škodí. Frant. S. Kocaurek. Dod. Red. Přáti si musíme, aby za příkladem takowým též i jinde se pokračowalo. Neníť zajisté možná, zwláště proto, že naše školy na nízkém stupni se posud nacházely, aby weškerý lid mohl celým nowinám rozuměti. Redakce Národních Nowin, ačkoli se wšemožně snaží o lehkau srozumitelnost, musí se přece wyznati, že není w stawu každau wěc tak obšírně wyložiti, aby tomu každý dobře rozuměti mohl, který o zeměpisu, dějepisu, konstitučním žiwotě atd. nikdy nic nezwěděl. Není wšak pochybnosti, že se pilný čtenář, zwláště má-li prwní čas některého laskawého wykladatele při ruce, za krátký čas tak dalece z našich nowin poučiti může, aby budaucně wšemu i bez wýkladu rozuměl.", "id": 1500}
{"text": "8. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Tuto podáváme Čechům věrný překlad Jednání Frankfurtského konstitujícího sněmu ve věci rakousko-slovanské dne 1.července, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nTuto podáwáme Čechům wěrný překlad Jednání Frankfurtského konstitujícího sněmu we wěci rakausko-slowanské dne 1. čerwence Von-Beisler mluwil prwní co aud wýboru pro slowanské wěci. Náwrh wýboru zní takto: 1. Ohledně na wolení w Čechách a na Morawě. Nech se wyzwe wláda rakauská, aby bezprodleně a důkladně nařídila w německo-slowanských říšských zemích rakauského mocnářstwí posud chybující wolby k zastaupení národnímu do Frankfurtu, aby chránila wolení před rušícími wplywy, nařídila již woleným, posud nepřišlým poslancům, by šli za jich powoláním, anebo — potřeba-li toho — předsewzala doplné wolení. Ostatně připowídá konstitující shromáždění, důwěřujíc, že rakauská wláda bude chránit důležitosti Německa, jí podporau w krocích k tomu wedaucích. 2. Ohledem na události Pražské a na náwrh od posl. Bergera a Schillinga ( aby se shromáždění spolkowé hned wyzwalo, by nařídilo k ochraně obywatelů německých w Čechách wtrhnutí baworských a saských wojsk do Čech ) stawí wýbor tento náwrh: aby konst. shromáždění se wyjádřilo: „ Kroky od Bundestagu učiněnými stalo se wšechno, co wyhledáwala potřeba okamžení, a konstit. shrom. udělí wládě rakauské we wšech její krocích k ochraně Němců w Čechách od české strany napadených w potřebě nejsilnější podporu. “ Kuranda poukázal na to, že podlé počtu poměrného je w Čechách jen asi o 500.000 Čechů wíc než Němců, že ale tuto přewahu wzdělání německé daleko přesahá Čechowé, jenž dostali swobodu z Wídně, nechtějí nyní uznáwat práwa Němcůw. Tito musejí wšemožně být chráněni, a byť musíme w principu být proti knížeti Windischgrätzowi, musíme přec uznat, že hájil wěc německau. Von-Radowitz prochází wšeliké saustawy, jenž se wystawily při twoření státu: předně saustawu territoriality, pak pod Napoleonem saustawu přirozených hranic, nyní saustawu na zásadě národnosti. We wšech ale zdá se, že přijdau Němci wždycky zkrátka, w poslední saustawě ( wezmem-li ji w nejužším smyslu ) jakoby welký národ se musel obmezowat na hranice řeči. Šleswiku, kde by se neměla odtrhnaut ani jedna wes, má Německo pustit polowici, poněwadž obywatelé mluwí dánsky. Polowic Poznaňska ztratilo se z tétéž příčiny, a uwoděno je Německo na pokraj wálky, o jejížto těžkosti si mnozí posud nejsau wědomí, o níž si ale musíme předstawit, žeby to byla wojna, která by z Německa učinila bojiště mezi wýchodními a západními sausedy. Žádalo se na Němcích, aby postaupili wlaské Tyroly, což znamená tolik, aby postaupili dwéře swého wlastního domu. Pustí-li Německo swůj wplyw na Wlachy, rozdělí se o ně Francauz a Angličan. W Čechách se žádá totéž. Dříwější ustanowení učinily Čechy odwážnými; nejdříw se odtrhowali, pak zbauřili, což bylo potlačeno. Německo nedopustí, aby se 600leté spojení roztrhlo; laskominám odtrhowacím musí se učinit konec. K tomu cíli musí se prowést wolení, a proto se musí Německo prohlásit, že hodí swau wáhu do wážek. Řečník poukazuje na postawení dwau wojsk, sasko-pruského asi 20.000 a baworského asi 10.000 mužů na hranice, která by mohla w 6 dnech dostat odsud rozkaz ke wtrhnutí. Řečník tedy nawrhuje, aby skrze shromáždění spolkowé rakauská wláda se wyzwala, by swé powinnosti spolkowé učinila zadost a se postarala o to, aby we 14 dnech děly se w Čechách wolby pro národní shromáždění; wyjádří-li se wláda, že není s to, přiřkne se jí pomoc spolku a ta bude pohotowě. Posl. Jeitteles přidal se k Bergerowu náwrhu. Posl. Wiesner nalezá wýraz: „ Německo-slowanské říšské země “ být powážliwým, a žádá, aby se řeklo pauze: Německé říšské země. Wojska spolkowého že není potřebí: neboť Praha je hřbitow. Dostačí nedopustit, aby nezplanul oheň z popele. Česká strana jmenuje sebe demokratickau; ale po ta leta, co jí stáwá, neodpustila wenkowanům ani jednu robotu. Rolnické obywatelstwo rozhodne se spíše pro Německo, sezná-li základní práwa, jenž je jeho přináležejícím přiřknau, spatří-li, že mu Německo wíc podáwá než Češstwo. Řečník nawrhnul, aby se základní práwa po jich přijmutí přeložily do českého a rozšířily w Čechách. Cokoliw se uzawře, jmenowitě wtrhnutí wojska, musí jediné skrze konstitující shromáždění uzawřeno býti; poněwadž se nesmí zdáti, jakoby wláda rakauská aučinkowala spolu, že wolá na Čechy, jenž nemohau posud zapomenaut na bitwu Bělohorskau, nepřítele do země. Neugebauer obrátil zrak na poslední události. Wláda rakauská držela na oko se snahami slowanskými; rakauský ministr řekl rakauské jedné deputaci, nebylo-li by možné, aby Rakausko příště bylo hlawně říší slowanskau. Proč se wolby i nyní newypisují? Chtěla se dát milost zbauřencům, a jen silné wystaupení jednoho muže dokázalo, že se we wyšetřowání pokračuje. Ruské a polské peníze aučinkují tam. Řečník ale klade we wládu nyní důwěru a žádá, aby se učinil pokus. Von-Roeszler: Němci mají práwo na Čechy; od století byli nejpilnější wzděláwatelé půdy. Ruge zastáwá mínění menšiny we wýboru, která činila tento náwrh: W důwěře, že wláda rakauská, jenž se přidala ke wznešeným dnům kwětnowým we Wídni, bude wědět, kterak by sama obnowila pokoj w Praze mezi obywatelstwem a wážnost auřadu, uzawírá shromáždění konstitující: 1. Bez wyzwání wlády rakauské nesmějí žádné německé spolkowé wojska wstaupit na půdu českau. 2. Jak mile ale rakauské auřady, kterékoliw, k ochraně zákonního pořádku a k bezpečnosti žiwota a statku powolají pomoc wojenskau, mají wojska pruská, saská a baworská, jenž uzawřením spolku dne již 20. kwětna jsau ustanovena, jim poskytnauti podporu národu německého. 3. Po odstranění porušení pokoje a wálky domácí w Praze nemají se práwa národů a swobody weškerých občanů státních zákony wýminkowými zkracowat, a práwo rozdílných národností, jež konstitující shromáždění swým wyjádřením w protokolu slawně uznalo, má se w auplné míře zachowáwat. On to beře ze stanowiska politického a že se musí podat podpora auřadům proti každému pokusu rušení k opatření zákonního pořádku. Jiskra se drží stanowiska národního a proto náwrhu wětšiny. Von-Neuwall: Česká strana ztratila na wenkowě daleko wšechen kredit. Chtějí raději zůstat při konstitučním Rakausku než při nějaké pochybné nowé stwůře. Berger: Přijde na to, jak Čechy nyní stojí? Kdo zwítězil? To powí nejlépe kníže Windischgrätz. Wídeňský poslal deputací do Prahy, kterau přijalo wojsko rakauské s pozdrawením: Deutsche Hunde! ( Němečtí psi! ) Hlídali je granátníci, a od Windischgrätze dostali odpowěd: „ Jinde zwítězila revoluce, zde já, a já jsem sluha mého císaře. “ Čechowé a Němci stojí proti reakci, a oběma se musí dát ochrana. Tím se nezadá nic wěci německé. Wolby musí jíti před se, ale ne násilím zbraně, nýbrž poučením. Řečník ruší swůj prwnější náwrh, je proti tomu, aby se přijalo wyjádření, že spolek wšechno již byl zařídil, a chce, aby se do náwrhu wýborowého č. 1. přijalo: že chce ( konst. shrom. ) aučinkowat k podniknutí woleb poučením aučelným. — Na to se hlasowalo, Radowicůw náwrh se zawrhl a přijal náwrh wýboru we prwotní formě. Poznám. Red. To jsme wědělo každý, že Němci we Frankfurtu zuby nehty uchopí se našeho neštěstí, a že co nemohli proti nám dokázat, když jsme byli mrawně silní, budau nyní chtít prorazit, když jsme tělem slabí. — Widíme z těchto jich řečí, že málo přejau nám Čechům samostatným, ale mnoho Čechům pokořeným, leč ale to je útěcha pro dáwného hrdinského ducha českého, že nám hrozí wojskem wšelijakých wýložek teď, když se zdáme zcela kleslými a když se nám stalo neštěstí. My máločetný národ český stojíme proti takowé síle Němectwa sami, bez pomoci, hnaní skoro k zaufalému odporu. Newíme ani, kolik máme nepřátel a kdo je ním. Co se týče Němců za hranicemi, kteří si nás zpupně příosobují, stawíce se na základ zpukřelý, totiž na starý spolek německý, spolek knížat, ne pak národů, na spolek, jehož hlawu: Bundestag, práwě zlomili, tož doufáme, že na sněmu říšském se musí rozhodnaut konečně a pro celé mocnářstwí tato wěc německá; proto že budeme mít pokoj od woleb do Frankfurtu da capo. Kdybychom se chtěli nyní smát, našli bychme w těchto řečech znamenitě mnoho látky k srdečnému smíchu. Pomněme jen na slowa Wiesnerowa: „ Česká strana jmenuje sebe demokratickau, a po tu dobu, co jí stáwá, neodpustila wenkowanům ani jednu robotu. “ Mnohá špekulace wynášela wíc než ubohé wlastenectwí, a newíme ani jeden příklad, žeby se byl který wlastenec wlastenectwím zmohl na panstwí, aby mohl odpauštět robotu; ba ani ty často zmíněné peníze ruské a polské žádnému nepomohly k panstwím. Za druhé litujeme swobodný národ německý, který za každého woliče hotow je postawiti wojáka německého s bodákem a kulkau; dále litujeme naši wládu, že si musí nechat líbit wnucowání trojbarewné exekuce na nás Čechy; na konci ale sebe, neopřeme-li se na sněmu říšském wší silau proti náwalu Němectwa.", "id": 1501}
{"text": "4. únor 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovná novinka, Titulek: [Vtipná příhoda o úbytku volů ve Lvově], Autor: Havlíček, Karel\n– Newděk jest černý hřích. Doufáme tedy, že každému bude milo zwěděti něčeho o našich welikých dobrodincích, kteří žiwotem swým žiwot náš zachowáwají – míníme polské woly. Lwowské nowiny se zwláštní šetrností udáwají počet těchto we Lwowě r. 1845 a 1846 pro wšeobecné dobro na smrt wydaných. Zabito a snědeno jich we Lwowě r. 1845 – 19913, ale r. 1846 – 20435, což jest patrným důkazem pokroku a wzdělanosti, neboť 1846 mnohem wíce wolů we Lwowě ubylo Každodenně ubyde we Lwowě 58 kusů!", "id": 1502}
{"text": "28. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Přednešení ministra soudních záležitostí, Alexandra Bacha, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nPřednešení ministra saudních záležitostí, Alexandra Bacha, we kterém podáwá zpráwu o příprawách k brzkému dopracowání zákonních kněh, jichž nowé zřízení saudní wyhledáwá. Nejmilostiwější Pane! Wěrně oddaný minístr saudních záležitostí byl Waší Milosti předložil w nejponíženějším přednešení stwrzené od ministerské raddy základní rysy zřízení saudního, kteréž se dle ústawy říšské zawesti má, i mohl již w tomto přednešení připomenauti, že prowedení tohoto zřízení saudního záwisí na předcházejícím wydání několika wěcních zákonů, kteréž se dle smyslu §. 120 ústawy říšské, wyhražujíc budaucí jich předložení říšskému sněmu, prozatímně nejwyššími rozhodnutími mají uwesti do žiwota. Wěrně oddaný saudní ministr pokládal sobě za powinnost, aby w ohledu tomto spůsobil potřebné práce příprawné, i dowoluje si tímto podati Waší Milosti we stručném wylíčení nejponíženější zpráwu o stawu těchto zákonodárských prací. Zákonodárstwí rakauské w oboru saudním požíwalo ode dáwných let znamenité powěsti, proto že bylo prwní, které na místo římských institucí a zwyků utwořilo zákony domácí, z nichžto některé, když wyšly, co díla dokonalá byly uwítány, a i podnes, jako knia kniha zákonů občanských, w hlawních swých částích za práce mistrowské se uznáwají a od zákonodárstew cizozemských užíwají. Hlawní zřetel wlády a zastupitelstwa říšského musí nyní, kde se wědě otewřelo pole swobodného přetřásání, a kde se s tolikera stran ozýwají přání a hlasy, žeť přetěžké jest, uhodnauti mezi nimi nezkřiwené, čisté požadawky ducha času a potřeby, aby pokojně a wážně ku prospěchu občanů onu sláwu opatřowaly a rozmnožowaly. Ustanowiti wýraz práwa we wěci a we spůsobě zákonem, jest úloha tak wznešená, a jistota, že se w jednoduchosti a jasnosti zákonů a prostředků práwních, we státě místo swépomoci nastupujících, hlawně zakládá blaho společnosti občanské, jest tak patrné a očewidné, žeť jest swatau powinností, spojiti k wypracowání důkladných zákonů nejšlechetnější síly we státu. Shromáždění zákonodárná mohau podle powahy swé předlohy zákonů obšírnějších jen zkaušeti a konečně o nich se usnášeti; jich wypracowati, úkolem jejich není. K tomu musí býti zwláštní sborowé. Zákonodárstwí, wykonáwané od welikých shromáždění, chřadne přečasto na následcích porady, wedené w bauři wášní řečnických. Domnělé oprawy, duchem strannickým z nenadála wyslowené a s obecným přihlášením přijaté, wytrhnau nezřídka celau ökonomii zákonu z weřejí, nesrownáwajíce se ani se zásadami zákonu ani s články předcházejícími nebo následujícími. Toť jest na příčině, že se zákonům takto udělaným nezřídka nedostáwá jednoty u wypracowání, obecnosti w aučincích, dostatečnosti we prostředcích a obezřetnosti w aučelu. K wůli wywarowání se takowým nesnázím jsau we wšech téměř státech ústaw nejswobodnějších sborowé, kteří k tomu jsau powoláni, aby pro sněm pracowali náwrhy zákonů, buď od ministerstwa jsauce nawržených anebo od sněmu za potřebné uznaných. Takowýmto sborem bude w Rakausku říšská radda ( §. 96-98 ústawy říšské ). Do raddy této budau nejwýtečnější hlawy se wšech částí šírého mocnářstwí powoláwány a w jednotliwých případech znalcemi a důwěrníky sesilowány, aby se w postawení docela neodwislém wšemi silami oddaly pracím zákonodárským a přiwáděly do nich jednotu a sauwislost. Čím důkladnější náwrhowé wyjdau z dílny přemýšlení a sborowé porady mužů těchto, tím krásnější a wydatnější bude poslední a rozhodná weřejná porada na sněmích zákonodárních. Sboru tomuto i také w odwětwí zákonodárstwí saudního ponechány budau ony obsáhlé zákony ke schwálení, k jejichžto prwnímu složení wěrně oddaný ministr saudních záležitostí posud sice mohl podati podnět, které wšak wždy napřed musí projíti poradu we raddě říšské, aby se sněmu říšskému předložiti mohly co náwrhy docela zralé. Zde wede přenáhlení následky nejzáhubnější w zápětí; neníť nic snadnějšího, jako zákon udělati; nic mrzutějšího, jako jej wyswětlowati a doplňowati; nic wážnost moci zákonodárné wíce oslabujícího, jako jej odwolati. Zákony, kterých zjinačení saudního zřízení, ústawau pojištěné, wyhledáwá, jsau asi tyto: Předewším musí se wypracowati úplný zákon trestní podle roztřídění skutků trestných na zločiny, prowinění a přestupky. Wznešenému předchůdci Waší Milosti, Císaři Josefowi II., náleží ta sláwa, že poslušen jsa popudu welikého swého srdce, nejprwé w Rakausku nasadil sekeru na zbytky krutých středowěkých zákonů trestních, a že zawedl zákon lidskosti šetřící, ku kterémuž se připojil zákon císaře Františka I. od r. 1803, jenž od tehdejších práwníků za wýtečný byl wychwalowán. Kéž by bylo Waší Msti, nesaucí jméno i smýšlení welikého předka swého, popřáno, abyste potwrzení swé propůjčil nowé knize zákonů trestních, která by wyhowowala wšem požadawkům času, žiwota i wědy. Částí nejdůležitějšího nowého tohoto zákonu trestního bude část o nastupowání we wěcech trestních, která prawidla o předzwědném wyšetřowání, o řízení před saudy porotními, o trestních saudech okresních, o postawení státního prokuratora we při trestní, zkrátka auplný obraz tohoto odhalí w přehledné spojitosti. Jakožto doplněk tohoto auplného zákonu trestního musí býti wypracowán zákon o wězeních a jich kázni; úloha to důležitá, při jejímžto rozřešení se musí wyhýbati stejnau pečliwostí auskalím železné krutosti slepého trestání zákonního i choré citliwosti, užíwajíc při tom zkušeností národů nejpraktičnějších. Obrátíme-li oko k zákonodárstwu civilnímu, tu nám wzejde w austrety nejprwé kniha zákonů občanskych jakožto předmět oprawdowé úcty, wážná to budowa, kterauž otřásti nemohly ani poslední mocná praudění času. Toliko některá jeho ustanowení, jmenowitě o manželstwí, o poručenstwích, o zůstalostech, o wlastewnosti wrchní a požitkowé budau se muset wzíti w prohlednutí a wšechna nařízení rušící a měnící w jeden zákon spojiti. Obšírnější jest wypracowání nowého řízení civilního. Zákony o tom wydané wzrostly w prawé onus multoruni camelorum ( břemeno mnoha welblaudů ), a má-li se státi šťastná odstáwka w zákonodárstwí, musí nowý saudní řád, neohlížeje se a neodkazuje na starší zákony, auplně spořádati běh saudních řízení od prwního početí až do prowedení prowedení exekuce, šetříc při tom zásady weřejnosti i austnosti a majíc zřetel k rozličným auřadům saudním. K doplnění saudního řádu musí se wypracowati řád konkursní a zákon o advokátech, pak řád notariatní a zákon o gruntowních knihách, a wšechny tyto zákony se musí uwesti we srownalost a sauwislost. Nowý zákon obchodní šetřící řádu žiwnostního, komor obchodních, saudů průmyslnických i fabričních ( prudhommes ) jakož i nowý zákon o saukromém a weřejném práwu námořním jsau pilně potřebny, i bude o nich jakož i také o práwu směnečním společná úmluwa s německými spolkowými státy, aby se nejwětší možnau sauhlasností w zákonech, jimiž poměry obchodní jsau spořádány, materialním prospěchům w nejširším objemu pojistilo pohybowání co nejswobodnější. Tato jsau hlawní díla, w nichž se zawírá úloha nejblíže příští budaucnosti w oboru saudního zákonodárstwí, nedotýkajíc se oněch směrů zákonodárských, ku kterým se spoluaučinnost mužů w saudnictwí zběhlých wyhledáwati musí, jakowéto jsau: oprawa zákonů wojenských, zákonů horních a komorních, náwrh služební pragmatiky, zákon o státních zkauškách atd. Dowoluji si wšak obrátiti pozornost Waší Milosti k tomu, že dle §. 120 ústawy říšské, že prozatímná zákonní nařízení již nyní a před wypracowáním welikých děl zákonních obyčejným spůsobem zákonodárským Zdá se býti mýlka. §. 120 zní: Pokud se spůsobem w ústawě wyměřeným nedosáhne zákonů organických, tauto ústawau říšskau wymíněných, wydána budau přiměřená ustanowení spůsobem nařizowacím. zawedena býti mohau a musí, aby se oprawa práwosaudstwí, w ústawě 544 přislíbená, we smyslu jejím co nejdříwe uwedla do žiwota, a tím aby se přišlo wstříc práwem napnutým očekáwáním národůw Waší Msti. Při tom se nesluší děsiti myšlénky nějakého provisorium, neboť zajedno proběhly saudní spráwy wšech téměř států doby provisorní, nežli došly swého nynějšího útwaru, nikdež ještě za dokonalý neuznaného, a pak se prozatímní zákony rozwrhnau na takowých základech, které se srownáwají se zásadami ústawy říšské a k tomu se hodí, aby přejdauce jednau do praxi auřadů saudních a wniknauce do obyčejůw národůw, připrawily ochotné přijmutí a wšeobecné porozumění zákonům konečným, kteréž se s pomocí zkušeností zatím nabytých chystati budau. Tyto prozatímní zákony, kterých nowé zřízení saudní wyhledáwá, jsau již wšechny rozpočaty a dílem již dokončeny, dílem swého dokončení nedaleky. Tyto pak jsau: Zákon o příslušnosti saudní, který hledě k posawadním wěcním zákonům trestním pořádá budaucí trojité rozdělení wšech případů trestných na zločiny, prowinění a na přestupky; prozatímní předpisy o řízení před saudy porotními, pak o saudech trestních nad prowiněními a nad jednoduchými přestupky, kromě prozatímního předpisu o přezwědném wyšetřowání w nastupowání trestním podle dotčených tří kategorií, předpis o oboru působním státního zastupitelstwí a o sestawowaní list porotničích. Pro řízení saudní zapotřebí bude nařízení o proměně posawadních jurisdikčních poměrů k wůli nowému saudnímu zřízení; tak též se chystají náwrhy nowého řádu o gruntowních knihách, řádu konkursního, řádu advokátního a notariatního. Budu pracowati o to, abych náwrhy prozatímních těchto zákonů po auplném jich ukončení a po odbyté obezřetné poradě se zwláštními přednešeními předložil Waší Msti. Ostatně by se mezitímné nařízení a instrukce, kterých ku prowedení přerozsáhlého a přeobtížného zřizowání bude zapotřebí, mohly ponechati odpowědnému ministerstwu. Račtež tedy, Waše Msti, z uctiwého tohoto wylíčení porozuměti, že učiněny jsau wšechny kroky, aby se nowé zřízení saudní s prozatímními zákony jím wyhledáwanými v čase co možná nejkratším stalo skutkem a prawdau, tuto pak nejponíženější zpráwu nejmilostiwěji přijmauti k wědomosti a jej schwáliti. We Wídni dne 8. čerwna 1849. Bach w. r. Na to se stalo toto nejwyšší rozhodnutí: „ Zpráwu tuto k wědomosti přijímám a schwaluji. “ W Schönbrunně dne 15. čerwna 1849. František Josef w. r.", "id": 1503}
{"text": "12. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Návěští literární], Titulek: [Spisy Al. Svobody], Autor: Havlíček, Karel\n‒ Uwádíme zde spisy prof. Al. Swobody, jehož úmrtí jsme w předewčerejším čísle oznámili, které buď již wydány buď ještě w rukopise jsau: 1. Hrabě Beňowský, diwadlo od Kotzebue, překlad; 2. Hostinné práwo, diw. od Zieglera, překlad; 3. Laupežníci, diw. od Šillera; 4. Montechi a Capuletti, zpěwohra, překlad; 5. Norma, zpěwohra, překlad; 6. Karel Skreta, diwadlo půwodní; 7. Básně od Šillera, překlad; tyto wšecky spisy jsau již tištěny; posud w rukopisu, awšak k tisku připrawené jsau: Legenda o sw. Cyrillowi a Metoději o několika arších, legenda o sw. Janu Nep., pak 17 jiných legend a ballad, píseň k známé melodii na národní hymnu a 8 jiných básní a náboženských písní. Mimo to podal swým žákům letos metrický překlad dwau elegií Tibulowých, mnohých Propercowých a několika Horácowých ód. Ještě před swau smrtí pracowal na wšeobecném dějepisu pro českau mládež na základu rozdělení na wšecky díly swěta a swětodějinných událostí.", "id": 1504}
{"text": "13. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: >[titulní strana], Titulek: [kritika pražského hrdelního soudu a nepřátel národně liberální strany], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Říkáwá se obyčejně, ze celá strana, celý národ nikdy se nemá tupiti a pomlauwati pro osobní wady jednotliwců, a že tedy skwrna objewující se na mrawním charakteru některé osoby nepadá na celau stranu, na celý národ, ku kterému tato osoba náleží. – To wšak se jenom říká a nedělá, jinák jest w theorii, jinák w praxi. Tak dobře jako si celý národ wlastní zásluhy swých wýborných we swětě z té neb jiné příčiny proslulých mužů ke cti připisuje, tak dobře jako po nejdélší časy s chlaubau wzpomíná národ na swé wýtečníky: tak také zas nepřátelé a protiwníci s radosti se uchopí každé osobní wady jednotliwce, aby mohli potupu rozšiřowati o celé straně protiwné aneb dokonce o celém národu. Prawda těchto slow potwrdila se zase na případnosti p. Trojána – owšem tenkrát pro zahanbení těch kteři nás zahanbiti chtěli. Nepochybně, že událost tato nejenom w Praze nýbrž také we wšech končinách naší wlasti byla předmětem rozmanitých řečí, hádek, zármutku z jedné, a zlomyslného potěšení z druhé strany. Když se najednau jako blesk z čista jasna roznesla po Praze powěst, že jest Trojan od hrdelního saudu a sice pro podwod zatčen, byli jsme wšichni tak neočekáwanau a neobyčejnau událostí jako omráčeni. Wšichni, kteří tohoto muže od jeho mladictwí znají a s ním obcují, přeswědčili se nejednau o jeho šlechetné a poctiwé powaze, o jeho upřímné obětawostí, s kterau wždy nehledě na žádný zisk a na žádnau obět usilowalo obecné dobro naší wlasti: a já sám písatel tohoto již po wíce let stoje s ním w uším přátelském swazku a obcowání, měl jsem nejednau příležitost nejen ze slow nýbrž z činůw, a to nejen weřejných nýbrž nejsaukromějších přeswědčiti se newýwratně o šlechetné jeho powaze. Zpráwau takowau o jeho zatknutí, zatknutí u hrdelního saudu, zatknutí pro podwod, byl jsem dočista omráčen. Zatím si pospíšili pánowé jisté strany, kteři by nás wšechny jim w cestě stojící zastawatele práw národu nejraději widěli snad na poprawišti neb alespoň zhanobené a poražené, zatím si tedy tito pánowé pospíšili na wšelikých cestách rozšiřowati nejhanebnější powěsti o příčině Trojanowa zatknutí. Již prý po mnoha let dělal falešné směnky, již množstwí lidu prý o znamenité peníze přiwedl a t. d. tak že se nám až hnusí jenom opakowati wšechno to, co tito lidé po celém městě rozšiřowali. A zrowna nejwětší „ přátele pokoje a pořádku, “ kteří naší straně každau chwíli wyčítají nesnášeliwost, osobowáni, ultra a t. d. zrowna tito pánowé ukázali tak jako wždy jindy i při této příležitosti, jak by jim milo bylo kdyby nás mohli zkaziti. Nespokojili se tím jenom Trojana hanobiti: hned musela celá strana naše být sestawena ze samých zločinců, podwodníků, přestupníků a t. d., tak dalece že ku př. jistý dobře známý professor práw se ani zdržeti nemohl, při swém auřadowání ( při rigrosum ) nám wšem utrhačně spílati. Co wšechno jsme zde w Praze od takowých a podobných našich dobrodinců poslauchati musili, může si každý posaudit již jen podle toho, co si traufali tisknaut we swých časopisech, jmenowitě w jednom, o kterém jsme si již dáwno pewně umínili, že ani wyslowením jeho jména nowiny swé zhyzditi nechceme. Také Lloyd we Wídni, o kterém se dobře wí na čí autraty wychází, píše ještě w auterním swém čísle ( 11 pros. ) doslowně takto: Das Verbrechen dessen Trojan beschuldigt wird, ist, wie ich höre, „ Urkundenverfälschung und betrügerisches Anlocken fremder Waaren. “ Ein schönes Geschäft für einen diätenlosen Volksvertreter! “ Widěti z toho hned jak těm pánům jěště posud sněm w žaludku leží, tak že ho a odtud narostlau žluč proti nám ještě posud wytráwiti nemohli! W takowých trapných okolnostech snažili jsme se alespoň dowěděti, jaké podezření se u hrdelního saudu proti Trojanowi skutečně zdwihlo, a co jsme se o celé wěci dowěděli, to jsme w krátkosti podali již hned tenkrát w N. N., aby alespoň něčím se porazily ty oškliwé powěsti. Nyní sme se owšem teprwa dowěděli, že ani to, co jsme my o této wěci podali není prawdiwé, a jmenowitě, že ani žádný konkurs nebyl wypsán. Než rozhodnutí sl. appellačního saudu, které jsme již wčera sdělili, a které bylo uzawřeno jednohlasně w rozmnoženém senatu ( 9 rad a oba předsedowé ) očistilo p. Trojána ze wšelikého podezření. Tím owšem jest jeho weřejné postawení zachowáno a jemu zase wšechny předešlé hodnosti a úřady nawráceny: kdo ale nahradí jemu z úplna wšechny ztráty a utrpení, které mu překwapenost hrdelního saudu Pražského způsobila? Kdo může posauditi, jaký jest to cit, býti w tak oškliwém podezření, býti w takowých řečech po celé zemi, jenom ten může dokonale uwážiti těžkost křiwdy, které Pražský hrdelní saud se na p. Trojanowi dopustil. Pan Pštros, přednosta hrdelního saudu Pražského, měl tím opatrněji w této wěci jednati, poněwadž je wšeobecně známý poměr jeho osobní k p. Trojanowi. Každý wí, že p. Trojan byl na místě p. Pštrosa spoluaudem zemského wýboru, za kterýžto auřad p. Trojan 900 zl. stř. ročního platu užíwá, a každý dobře wí, že p. Pštros písemně si u obce Pražské s patrnau nelibostí proti Trojanowi ztěžowal, že tímto wywolením p. Trojana jeho p. Pštrosa důchody stenčeny jsau ( o 900 zl. ročně ), a tudy od obce nějakau remuneraci za swau býwalau činnost žádal. Každý také wí, že p. Trojan po odstaupení pana purkmistra Müllera k tomu působil, aby někdo jiný než p. Pštros za purkmistra Pražského wywolen byl. Práwě poněwadž wšechno toto známo jest, měl sobě pan Pštros, přednosta Pražského hrdelního saudu tím opatrněji počínati, neboť každý wí, že w těchto wěcech welmi mnoho na přednostowi záleží, který si sám ke každé wěic wěci sestawuje senat. Wí se také, s jakau rychlostí hrdelní saud wykonal swé překwapené uzawření na p. Trojanowi, a jak spěšně oznámil hned jeho zatknutí k městské raddě a t. d., a s druhé strany se wí s jakau wáhawostí odeslal hrdelní saud jeho rekurs k appellačnímu saudu. Rekurs p. Trojana potřebowal pět dní k cestě z Nowoměstské radnice na Malau stranu, čímž se také newinné zatknutí p. T. prodlaužilo, poněwadž zameškáno jest sezení appellace. Uwádíme naschwal wšechny tylo prawdiwé okolnosti, abychom ukázali, jak práwě w tomto pádu nejwíce obezřetnosti a opatrnosti pří hrdelním saudě by bylo býwalo zapotřebí, aby se k žádným důmínkám strannosti příčina nezawdala. Celá tato případnost byla wšak pro nás alespoň w tom ohledu poučná, že jsme opět seznali množstwí lidí, kterým by to srdečnau radost způsobilo, kdyby naši stranu hodně zoškliwiti a tak naše působení pokaziti mohli. Bůh jim to odpusť! –", "id": 1505}
{"text": "29. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O platu učitelů], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Čteme w některých časopisech nesmírné děkowání za interpellaci p. prof. Haimrle o zwelebení stawu učitelského, kterau učinil we sněmu říšském. Nechtějíce nikterak p. Haimrlowi zásluhu jeho ztenčowati, winni jsme přece prawdě to oswědčení, že nebyl p. prof. H. jediný, který se o tuto wěc postaral. Známo jest, že pro nerozum mnohých našemu učitelstwu, beztoho i tak w bídě postawenému, od počátku konstituce ani ty sporé platy a jiné wýsluhy dáwany nebyly, poněwadž mnozí we sprostnosti swé myslili, že swoboda jest, nikomu nic neplatit. Tím se stalo, že učitelstwo na mnohých místech do nejwětší bídy přišlo a zrowna hlad trpělo w prawém smyslu toho slowa. Mnohé žaloby strany toho docházely k deputowaným z Čech a odjinud, a konečně deputace morawského učitelstwa nawštiwila w Kroměříži slowanský klubb, žádajíc, aby se jich klubb w této wěci u ministerstwa ujal. Slowanský klubb wzal to do porady, a uzawřelo se, aby se kroky potřebné strany toho neučinily w interpellaci ( proto že národy hořekují na mnohé interpellace ), nýbrž aby se ministerstwu podal we jménu audů slowanského klubbu spis žádající, aby prozatím aspoň na jistau sumu zwýšeny byly platy nejhůř dotowaných učitelů, a aby se ostatním důchody jejich od wlády ostře wymáhaly, než se od sněmu samého něco konečného strany škol uzawře. Deputace slowanského klubbu wyslána w té wěci k ministerstwu oswěty, přinesla wšak zpráwu, že již ministerstwo samo od sebe uzawřelo, platy učitelů hned nyní ze státních důchodů aspoň nejméně na 250 zl. stř. ročně zwýšiti. Interpellace p. prof. Haimrle učiněna jest we sněmu později, a až ministerstwo na ní po nowém roce odpowí, jsme přeswědčeni, že odpowěď nebude jiná než ta, co jsme práwě tuto uwedli. Co se konečného zřízení této wěci týče, jest naše mínění, že plat učitele nemá být menší než 400 zl. stř. ročně, a že má být z důchodů zemských wyplacen. Zároweň ale myslíme, žeby se při obsazowání škol obci samé a stawu učitelskému nějakým způsobem wplyw nechati měl, aby se místa učitelská nezadáwala skrze protekcí na cestě bürokratické. Takowé mínění budau Národní Nowiny wždy horliwě zastáwati, až k wyjednáwání přijde.", "id": 1506}
{"text": "8. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Co jest Obec?, Autor: Havlíček, Karel\nCo jest Obec? ( Pokračowání. ) Na dwau welikých hlawních základech wystawen jest weškeren lidský swět, Schiller je jmenowal: hlad a lásku, my je pojmenujeme: náklonnost ( poněwadž se již u nás láska béře jen we smyslu sexualním ) a užitek, a stawíme náklonnost jen honoris gratia na prwní místo, neboť w oprawdiwém swětě skoro wždy na něm užitek ( hlad ) stáwá. Cokoli člowěk dělá, činí buď z náklonnosti, neb pro užitek ( leda by nic nemyslil, a dělal wšechno newěda proč, mechanicky ) a blažený ten, kdo wšechno užitečné činiti může z náklonnosti, a komu wšechno, co z náklonnosti učinil, užitečné jest. Zde stojíme při základním uzlu člowěčí bytosti, při egoismu ( pro užitek ) a při mrawnosti ( z náklonnosti ). Co jest wlastně egoismus ( soběctwí ), přetěžké to určení, a nižádná lidská moc udati nemůže při jednotliwých činech hranice mezi egoismem a mrawností. Člowěk může nejkrásnější činy wykonati z nejšpinawějších, z nejzištnějších a nejnemrawnějších pohnůtek, a naopak dobrý úmysl může před swětem platiti za zlý. A proto by nebylo dobře snowati základy weřejného zřízení obce na pauhé náklonnosti, na mrawnosti, z té příčiny, že lidský bystrozrak dobře prowedené pokrytstwí proniknauti nemůže, a tedy by od soběckých chytráků, wydáwajících se za nezištné obětowawé muže, přečasto šizen býwal. Jenom rodina, tato malá obec, jest wýhradně založena na náklonnosti, poněwadž se w ní, jakožto wždy pohromadě žijící, pokrytstwí mnohém tíž prowésti dá, ačkoli i tu máme mnohé oškliwé příklady. Každá dobře zřízená obec musí být ale jen založena na užitku a sice na užitku wšeobecném. To jest každý jednotliwec musí z toho užitek míti, že w obci žije, sice jest tato obec špatná. Každá obec jest jakési obmezení swobody jednotliwců, člowěk práwě tím, že do obce wstupuje, k rozličným powinnostem se zawazuje, které by sic jinák ( jako pauhý člowěk osamělý aneb w rodině žiwaucí ) neměl, a k těmto powinnostem zawazuje se dobrowolně jen proto, že z toho spolku, od té obce za to wětší užitek očekáwá. ( Nebereme zde užitek jen we smyslu nejhrubším. ) W obci platiti musí zásada: Něco za něco, nic za nic, a čím wíce se obec drží této zásady, tím dokonalejší jest. Aby nám nikdo zle nerozuměl, musíme doložiti, že náklonnost, obětawost atd. ( co se patriotismus zowe ), nikterak z obce newylučujeme, tyto wždy w obci budau a býti musí, ale jenom že nahodile a tak, aby obec sama na nich založena nebyla, aby nechtěla obec státi a zkwetati patriotismem a jinými dobrowolnými skutky občanů. Neboť každý nahlížeti musí, že by takowý základ při známé powaze lidského ducha jen slabý a nejistý, ba nanejwýš nebezpečný býti musel. ( Pokračowání. )", "id": 1507}
{"text": "30. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [polemika], Autor: Havlíček, Karel\nW ministerském poloauředním časopisu Lloyd čteme dne 26. ledna, že se we Wojwodowině Srbské od 1. ledna zawede w auřadech wšude srbský jazyk, že ale z ohledu na rownopráwnost Němci swoje přípisy w materštině podáwati mohau. To je skutečně nowá theorie ministerská o rownopráwnosti, aby každý kolonista wšude, kam zaleze, práwo měl žádati, by se podle něho řídilo celé auřednictwo tamější země, aby ku příkladu si mohlo několik Angličanů ten žert spůsobiti, žeby se w Čechách usadili a pak po celých Čechách kočowati začali, tak žeby k wůli nim wšichni auředníci naši anglicky uměti museli! Němci jsau we Wojwodowině Srbské jenom kolonisté, kteří sami o to dbáti mají, aby se řídili podle obyčejů země, do které zašli, ne ale aby celá zem jim ke cti a ku pohodlí se sprawowala. Když neumějí srbsky, jejich škoda, jakoby moje škoda byla, kdybych šel do Arabie, neuměje arabsky: Arabowé by se mi asi notně wysmáli, kdybych od nich žádal, aby se oni k wůli mně česky naučili! My dobře prohlížíme záměry nynějšího ministerstwa: ono myslí, že nynější wolání naše o národní samostatnost je pauze okamžitá caprisa, která časem pomine, a proto chce dílem rownopráwnost národností ad absurdum přiwésti, hodné nepohodlí národům skrze ní spůsobiti a zároweň pěkně po tichu swé milé němčině cesty připrawowati, aby pak přece zůstala wšude prwní a panující, aby ona byla ten blahoslawený klih, jenž drží pohromadě Rakausko! My dobře pozorujeme každé hnutí ministerských časopisů, a doufáme, že nám neujde ani jedna sebe tajnější myšlénka. Dobře jsme si powšimli dopisu z Frankfurtu dne 27. ledna též w Lloydu hned na prwním místě wytištěného, jehožto konec horlí proti nepráktičnosti německých politiků, že se tak welice o Šleswík namáhali, a pak zní doslowně takto: „ Německo-rakauské province naproti tomu, které dle státního práwa a skutečně již po mnohá století k Německu patřily, které se žiwotem a krwí srostly s německými dějinami, a bez kterých pořádné wzrůstání Německa nikdy a dokonce se očekáwati nemůže, ty chtějí tak prudce od Německa oddělit Wztahuje se na poslední uzawření Frankfurtského parlamentu w Rakausích. Red., jako chtějí ono wýwodstwí ( šleswické ) přiwtělit. Proti tomu se musí zdrawý smysl národu wyslowiti, a doufáme, že se wyslowí! “ Ale kolikrát se již náš zdrawý smysl wyslowil, že nejsme předně žádná provincie, a za druhé že nejsme žádná německá provincie, to ministerské časopisy jakoby ani newěděly! A rádi bychom wěděli, kdo by směl takowau lež wymýšleti, že jsme my srostlí krwí a žiwotem s německými dějinami: řetězem, mečem násilím jsme byli častokrát připautáni, ale žiwotem nesrosteme nikdy, jako oheň s wodau nesroste, jako se wlk s owcí nespřátelí!", "id": 1508}
{"text": "31. červenec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Ost und West o národnosti, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nOst und West o národnosti. „ Aus dero gnädigster Discoursen sonderliche Gnade gegen mir verspüren kunte. Mandelslo, Morg. Reife. 1668, I. 191. Pražský německý časopis Ost und West podáwá nám w čísle 89. následující poučení o národnosti: „ K hrdosti národní potřebí jest napřed jakési obmezenosti ducha, neb jen obmezenému může důwodem platným k wypínání se nad druhé býti to, že tito druzí z jiného jsau národu; a wůbec hrdost národní nejwíce u těch se wyznačuje, kteří nejméně znají národy jiné a mimo swau mateřskau jinau řeč neumějí. Němec jest skoro prost národní hrdosti Scholia česká k tomu: Kdyby to bylo prawda, nebylo by to nic chwalitebného., a přece není wáženějšího národního charakteru nad německý To jest jinými slowy: Já se sice nechci chwálit, ale to musím říci, že jsem ze wšech nejlepší.. Němec má na národní hrdost tuze oswícenau hlawu Wlastní chwála smrdí, jak prawí staré německé příslowí: radíme zeptati se na to německé Kopfhellstwí Francauzů a zwlášť Angličanů, jak ti o tom saudí. Nehrubě pochlebně., a welmi často obcuje s cizými národy; učí se tedy znáti jejich zásluhy a wážiti si jich. Obchod seznamuje jej s přednostmi jich w ohledu materialním, a zběhlost jeho w řečích otwírá mu cestu k dušewním jich pokladům, jež literatura na swětlo uwádí. Čím wíce se národy samy osamotňují, tím hlauběji klíčí hrdost národní, neb osamotnění zwětšuje neumělost. Španěl jest welmi na národ swůj hrdý, a Oriental též tak. W Španělích protrhuje se národní wzdělání ze spaní, a protírá si teprw oči, na wýchodě ještě twrdě spí. Francauzowa národní hrdost slábne od té doby Swět posud nic nepozoruje., co již wí, že Hamburk neleží na Kamčatce, i Angličan přestáwá hrdým býti, poněwadž wíc než dříwe seznal Toť se snad museli od Němců naučit to, oč jsau nyní maudřejší: odkud jinud?? Toť bezpochyby také ty nowé obilní zákony a swobodu obchodní panu Peelowi dal do péra některý německý mistr Kopfhell, snad profesor státního hospodářstwí na některé universitě.. Školy a cestowání jsau nejwýbornější prostředky proti pewné důmínce, že wlastní národ je nejlepší. Pyšni se tím, můj národe německý, že nejsi pyšný To jest po česku: Nechlub se, nemášli čím.! Nechať tě pro smýšlení twé kacéřují, ať ti předhazují nedostatek wlastenectwí! Jemu již hodinka odbila!!! Ještě každý neumřel, komu Němci odzwonili: my Čechowé jsme chwála pánu Bohu přece žiwi a zdráwi, ačkoli nás již kolikrát Němečtí písaři w Říši za žiwa do hrobu kladli: doufáme, že i patriotismus bude mít tak pewnau duši., a ty jsi zápisy, o wlastenectwí, twém swědčící swau krwí zapečetil. Směj se cizí národní hrdosti a nesluž jí; chceli se před tebau wypínat, hlásně se jí posmíwej, a to-li nepomůže, odwrhni ji pryč Tragicko-hrdinská slowa! Wystěhujme se do powětří, tam domow náš! Smějme se odtamtud wšem národům patriotickým, budauli se po zemi rozšiřowat, opowrhujme jimi; a jestli i to nepomůže, nechme jim zem a zůstaňme w powětří.. Zadrž uzdu swé dobromyslnosti My bychom si nemohli wést stížnost na zbytečnau a přílišnau dobrotiwost: ostatně musíme dodat, že Francauzowé také swým sedlákům a starým dědkům říkají: bon homme!, která z tebe u Francauze činí „ bon homme “ a zmírni swau zdwořilost Byla by to již těžká wěc, bez toho se již teď rozdáwá w homoeopatických dosích. w pohostinstwí – neboť nedojdeš díků, držíť ji za powinnau daň. Bičuj národní hrdost satyrau, wystaw plannost její na bílý den, a zůstaň jí prost – zachowej ale swůj národní cit. “ Dobře owšem prohlížíme tajný, ukrytý smysl těchto theorií, zwláště, když nám je podáwá časopis německý u nás wycházející: my kdybychom někde w Němcích český časopis wydáwali, dowedli bychom snad také tak bořiti wšechnu národnost. – Tedy patriotismus přestane, hodinka jeho odbila! Krásné smýšlení a obci welmi prospěšné! Welicí mužowé a užiteční pro stát powstanau z učedníků, majících takowého mistra jako Ost a West! My pohrdáme takowým systemem, my jsme sami hrdi na swau národnost, na swé jméno Čech, ale proto nepohrdáme jinými národy, leč těmi, kteří sami hrdosti národní nemají! Ano pohrdáme jimi i časopisem, hlásajícím takowé škodné, a zároweň naduté theorie. Ost und West powažuje se co organ spojující literárně Slowanstwo s Německem, ačkoli redakcí tohoto časopisu wšechno powolání k takowému welikému úkolu naprosto odepříti musíme. Radíme budaucně Ost und West, aby se do wěcí nemíchaly, kterým nerozumějí, pro které citu nemají, to jest: do wšech slowanských a našich českých záležitostí, do národního smýšlení. Jejich ( Ost und West ) hodina odbila, půda se pod nimi tratí, a naše slunce wzchází. Ať zůstanau při kalobiotice! H. B.", "id": 1509}
{"text": "21. říjen 1848, Zdroj: Národní Noviny, Část: X, Titulek: Druhá schůzka a porada duchovních ve Velvařích dne 17. října, Autor: Havlíček, Karel\nDruhá schůzka a porada duchowních we Welwařích dne 17. října. Zaměstnání, ješto nepředzwídaná práce w duchowní spráwě s sebau nese, překáželo několik audům předešlé, prwní ( Mšenské ) schůzky účastenstwí míti w druhé; na místo jich ale přišlo wíce starších, w mnoholetém řízení osad zkušených kněží. Tentýž duch jarý, kterýž prwní shromáždění ožiwowal, jewil se i při druhém; každý proniknut byl přeswědčením, že čas mocně tluče na dweře a ku práci wolá. Po mši sw. w děkanském chrámu Páně od Welwarského p. děkana slaužené, kteréžto shromáždění duchowní až na několik wzdálenějších, později přišlých byli přítomni, otewřena jest porada w sále na děkanstwí jádrnau, důtkliwau řečí p. předsedy, w předešlé schůzce wywoleného, o nutné, swrchowané potřebě, aby duchowenstwo w dobách těchto tak důležitých činně wystaupilo, wšech důležitostí lidu a wlasti se týkajících jednomyslně a důrazně se ujímalo, a tak skorem již sprawedliwě mu ( duchowenstwu wůbec ) z mnohých stran činěnau předhůzku newšímawosti, pohodlnosti, netečnosti a nečinnosti skutky wywrátilo. Poukázal též wšeobecně na některé nejhlawnější předměty činnosti a porad duchowních; ku konci pak poděkowal se z předsednictwí w prwní schůzce naň wloženého, žádaje o wywolení nowého přednosty, opět ale welikau wětšinau zwolen jest. Na to čten protokol předešlé porady. Pak začalo žiwé rokowání a jednání o potřebě předewším politického ( občanského ) wyznání aby se zachowala důwěra obecenstwa k duchowním a odstranilo wšeliké podezření zpátečnictwí z jisté strany proti nim zbuzené; zároweň ale také jakéhos církewního wyznání k upokojení mnohých a k zamezení wšelikého obáwání, jakoby se snad obmýšlelo z nějakého stranictwí, různění, newčasných, nenáležitých a přenáhlených přewratů w církwi, zřízení a záležitostech církewních ( náboženských ), čímž by již dosti weliké nesnáze a zmatky politické zweličeny a dowršeny býti mohly; — ač že tajiti nelze, že i tu opraw a změn zapotřebí, a že i na tuto potřebu náležitým způsobím se má a musí prohlédati. Oboje toto wyznání z mnohých náwrhů sestawené zní takto: „ Wyznáwáme, že jsme s radostí a wděčností prohlášení ústawy ( konstituce ) přiwítali, a přejeme, aby co nejdříwe na nejširším základu práwa a sprawedlnosti k místu přiwedena byla. “ „ Chceme se držeti pewně církewní jednoty wšech wěřících a setrwati we spojeni s jednau nejwyšší hlawau církwe a s biskupy na základu půwodního církewního zřízení. “ Náwrh, aby o těchto schůzkách a poradách duchowenských wědomost byla dána hlawě duchowenstwa p. arcibiskupowi Pražskému, přijat, a wyhotowení jakož i podpis adressy k tomu konci swěřeno přednostowi a wýboru čtyr audů — dwau z pp. farářů a dwau z pp. kaplanů přítomných. Dále jednáno o prostředcích k napomáhání náboženských a církewních důležitostí; ponawrženy a přijaty jsau: 1. Wydáwání a rozšířowání příhodných, prostonárodních spisů w ceně co nejlewnější, nobrž pokud možno i zdarma. 2. Zřízení jednoty z laiků a duchowních sestáwající, na způsob Wídeňského spolku katolíků, — jednák ku dosažení prostředků na wydáwání hořeji zmíněných spisů, jednák k zbuzení hojnějšího a účinnějšího účastenstwí w záležitostech náboženských a církewních u obecenstwa. Jednání dálší a podrobnější o zřízení jednoty takowé na příští schůzku odloženo. Čteno pojednání: „ Slowo o poměru církwe k státu; “ posauzeno, přijato a rozhodnuto, aby se do tisku dalo. Náwrh petice k p. arcibiskupowi o propuštění duchowních wěznů č. káranců propadl — ( newěděloť se ani, jsau-li jací ) — přijat ale náwrh poslední předmětů příští schůzky a porady, totiž: 1. O poměru katolíků k nekatolíkům. 2. O poměru církwe k státu wůbec a zwláště o statcích církewních. 3. O školách národních. Konečně wětšinau hlasů ustanowena příští schůzka zase do Welwar ke dni 25. října, s tím doložením, že dle potřeby i druhého dne w poradě se pokračowati bude. ( Dle půwodního protokolu. ) Jeden z účastníků.", "id": 1510}
{"text": "13. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Němci, Titulek: [Názory Němců na Rakousko], Autor: Havlíček, Karel\nKölnische Zeitung č. 93 přináší článek o stawu Rakauska, z kterého tuto hlawní myšlénky sdělujeme, poněwadž se z něho dowídáme, jaký hlas w Němcích panuje stran principátu Rakauského w Německém spolku. Wšechny přewraty, které w zemích ewropejských se děly jsau malé u přirownání se změnami, které se Rakauskem staly. Wšemocný ministr, který ještě před málo dni autokralicky we Wídni panowal, blaudí nyní w potupě, w přestrojení swětem. Italie wyhnala swé potlačitele, we Lwowě wlaje teď polská korauhew. W Uhřích pominulo středowěké zřízení a jeho místo zajala jará konstituce. Rakausko učinilo ale ještě wíce. Ledwa ze smrtného spánku se probudiwši wztáhlo ruku po německé císařské koruně, zadalo protest proti wyjádření-se pruského krále, který prawí, že se bez usurpace w čelo Německa stawí. Na čem zakládá ale Rakausko práwo swé na principát německý? Nejprw na osobě swého panowníka. „ Ruský král, \" tak prawí ono, „ nemůže w čele Německa státi; barrikády, mrtwoly z oné osudné noci hromadí se mezi ním a mezi německým národem jako nepřestupná hradba. \" Wiener Zeitung pak píše o něm takto: „ On nedostál slibům, které předchůdce jeho w nebezpečenstwí národu složil. Wyjádřením, že se mezi něho a Prusy žádná papírowá konstituce nesmí míchat, jest newýwratné swědectwí protikonstitučního jeho smejšlení. \" Jest to owšem prawda, ale spolu nesmí se zamlčeti, že král pruský Německo mocně powzbudil. Rokem 1840 nastala pro nás nowá dennice a ptám se, co činilo Rakausko? Nemůžeme zapříti, že ne pruský král ale císař rakauský wždy w čele reakce stál. Známeť dobře, co jako těžké olowo již po několik děsítiletí Německo k zemi táhlo. Řekne-li kdo, že byl císař wším tím newinnen, odpowíme mu na to otázkau, nebyl-li císař neobmezený panowník? Musíme wyznati, že ani král pruský ani císař rakauský w čele Německa nebude moci státi. Rusko i Rakausko jsau nyní konstituční státy a w takowých nerozhoduje panowník nýbrž prawda konstitučních zásad. Rakausko se odwoláwá na historii, ale práwě dům Habsburský zůstane nám we wěcech starého německého císařstwí w neblahé paměti. Rakausko míní nás swau mocí chrániti. Kde ale má Rakausko tuto moc? Snad w Italii sic, w Uhřích, w Halicii, w německých zemích? Zdá se naopak jakoby Itálie již ztracena byla, jakoby se byly Uhry samostatným od Německa neodwislým státem učinily a jakoby swazek Haliče jen na níti wisel. Jen prawý německý stát může osudem Němců wládnauti. Rakausko zápasí se Slowany. Prusy ale, pustí-li Polsko, jsau německé až k Němenu, Prusko musí buď zcela německým se stát neb přestat býti welkau mocí. A wšak Prusko i dušewním wywinutím zasluhuje hegemonii. Prusko šlo pomalu ku předu, Rakausko šlo ale zpět. W Rakausích wládnul system hlupstwí, ano wyhánělo swé německé spisowatele co zločince do wyhnanswí dle kontextu wyhnanstwí. Ještě mnoho práce bude třeba, než se národowé rakauští také w skutku konstitučními stanau. Staré rány se tak brzo nezacelí. Prusko je naše tělo, naše krew, Rakausko musiloby se tím teprw státi. Prusko nyní najednau pochopilo swé postawení k Německu, Rakausko je nikdy nepochopí. Teď není čas ke zkauškám. Prusko jest jedině s to, Německo zastati, Německu musí na wše zapomenauti a pro blaho wlasti Prusku principát podat. Wětšina jižních Němců srownáwá se s námi, daufáme, že i we Frankfurtě tak sauditi budau. Máme za to, žeby Rakausko na swé wlastní zmotané wnitřní záležitosti dbáti mělo, mnoho desítiletí bude zapotřebí, než se ta Augiasowa konírna wykydá. Nechť Rakausko widí w Německu swau wlast, nezapomene ale, „ že se spíše jemu musí dát, než aby ono samo dalo. \"", "id": 1511}
{"text": "22. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: Hudebníci obnovují křižácká tažení., Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. Hudebníci počínají obnowowat křížácká tažení, nedáwno p. Strauss z Widně táhl přes Prahu na Berlín a nyní p. Gungl táhne přes Prahu na Wídeň. Zdá se, jako by Berlín s Wídní zápasiti chtěl. Neopominuli sme owšem, Berlíňanům na Žofíně sluch swůj propůjčiti: ale wýsledek z celého byl welmi nehudební. Ani mi jakožto ubohému, národní skromnosti, ba nulosti přiwyklému Čechowi hned nenapadlo, proč asi p. Gungl, který přec rownou cestou z Berlína schwálně do Peště jede s maďarskými maršemi, s madarskými wálčíky atd. u nás w Praze ničím českým se zawděčiti ani se nestará, a jenom nám maďarskou hudbou swou jakousi předtuchu podáwá, jak bude w Pešti Maďarům po chuti hrát! Musel sem dlouho na příčinu přemýšlet.", "id": 1512}
{"text": "28. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Proslov redaktora k prvnímu čtvrtletí existence novin], Autor: Havlíček, Karel\nPrwní čtwrtletí našeho našeho časopisu chýlí se ku konci: obecenstwo naše nejlépe ocení, jak se zachowaly Národní Nowiny w tomto počátku swém. Co jsme mohli, učinili jsme: awšak se přiznáti musíme, že ještě mnoho našim nowinám chybí, aby se wyrownaly we wšem jiným nowinám, jmenowitě francauským a anglickým. Awšak každý powážliwý snadno si pomyslí, že okolnosti naše jsau mnohem nepřízniwější českým nowinám: weliká část stawů wyšších a zámožnějších u nás čte jen německy, a pro skrowný počet předplatitelů nemohau nowiny české tak se wzmáhati, jako ku př. francauské. Jaký jest to rozdíl: 40.000 i wíce odbíratelů a u nás 1200! Jakých prostředků mohau míti tak welice rozšířené nowiny proti našim! K tomu ještě přidejme kwap, s kterým jsme w bystrém toku naší nowé mladé swobody k wydáwání těchto nowin přikročili, a rád nám každý promine některé nedůstatky. Ostatně ale wždy o wětší zwelebení našich Národních Nowin redakce pečuje: od čerwence získali jsme našeho weleznámého W. Nebeského co stálého spolupracowníka, jenž záležitosti rakauské a německé, pak literaturní wůbec na starost swau přewzal, tak že z jeho péra mnoho důkladných článků očekáwati můžeme. Nejwětší část čelnějších mužů našich slíbila nám pomoc swau literární, a doufáme, že budau Národní Nowiny oprawdiwým zástupcem českého národu. Kromě toho zařídili jsme nyní redakci tak, že každau částku jeden zwláštní spolupracowník na starosti míti a jí zwláště pozornost swau wěnowati může; neb jen tak zachowá weliký časopis wšestrannost swau. Kromě politiky obrátíme nyní zřetel swůj i na wšechny ostatní části našeho žiwota, aby Národní Nowiny každému we wšem náležitě poslaužily. Jmenowitě ale podám w budaucím půlletí, to jest až do konce r. 1848 onu auplnau politickau encyklopedii, kterau jsem na počátku roku tohoto ( co redaktor ještě Pražských Nowin ) přislíbil, která se také započala, ale tehdy od censury překažena jest. Posawad w bauřliwých těchto dobách pro mnohé jiné na rychlo potřebné wěci nepřišel jsem nikdy k tomu mně milému dílu: poněwadž se ale wždy wíce přeswědčuji, že nejwětší část národu našeho welmi si přeje krátké poučení we wšech wěcech politických, každému swobodnému občanu potřebných, umínil jsem si newyhnutelně ještě letos w Národních Nowinách poznenáhla příjemným a lehce srozumitelným způsobem o wšem tom krátce ale důstatečně poučení podati. Žádám ale, aby wšichni našinci zároweň o to dbali, by obce naše nowiny si držely: neboť jen tak dojde národ náš k politické dospělosti a k prawé swobodě.", "id": 1513}
{"text": "3. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [zprávy], Titulek: Z Prahy, Autor: Havlíček, Karel\nZ Prahy. Dne 2. čerwna přijelo zase 70 hostů na slowanský sjezd, mezi nimiž se nachází mnoho Holomauckých studentů, kteří jdauce za zdrawým rozumem, spojení s Čechy wděčně sobě přejí, pročež také cestu do Prahy wážili. Musíme podotknauti, že již dříwe také přijel hezký počet Morawanů, což dokazuje, že Morawanům na spojení s Čechy záleží. Ujišťují nás wšickni, že weškerý lid slowanský na Morawě přeje si spojení s Čechy, že lid měšťákům newěří a před ním se kolik kroků wystříhá, wěda, že w nich wězí šosáctwí. Tím způsobem tedy Morawa přece nesplyne w Německo, zůstane Morawau morawskau a ne německau, tím způsobem nebudau Čechy osamotělé od Němců obklíčeny, ale dlauhá, předlauhá páska bude Prahu spojowati se statným Záhřebem. Wítejte nám Morawané, požehnej Hospodin zemi naší, aby měřila swé hranice mírau Welikého Swatopluka! Zýtra o 10. hodině bude weledůstojný archipresbyter z Nowého Sadu p. Stamatowić mši swatau na Swato-Wáclawském náměstí w jazyku slowanském konati. Celý wýbor Slowanské Lípy sejde se dnes o 6., pátá sekce o 5. hod. we swé sborowně č. 258 — 1. w prwním patru na Betlemském plácku.", "id": 1514}
{"text": "8. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Ve věcech průmyslové školy]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. – We wěcech průmyslowé školy. S welikým potěšením můžeme čtenářstwu oznámiti, že se pan hrabě Hanuš Kolowrat, pán na Březnici atd. dobrowolně uwolil, na naši českau průmyslowau školu, která při Jednotě Průmyslowé zřízena býti má, ročně 100 zl. stř., počínajíc již ode dne 1. Listopadu běžícího roku, přispíwati, čin to zajisté jenž pěkné sluší Českému pánu. Prwních sto zlatých hned, totiž dne 6. t. m. spolu odeslal našemu Dr. Pr. Al. Trojanowi 185-1, skázaw mu zároweň přeswědčení swé o potřebě a důležitosti této školy. Přeswědčeni jsme, že příklad tento jednotliwým nezůstane při těch, w kterých koluje ještě staročeská šlechetná krew, že swůj národ, třeba nyní kleslý, w nejswětějších záležitostech opustiti nemohau. Nejswětější ale záležitost národu jest také wzdělání, wyučení. A může se na to bez bolesti, bez ustrnutí díwat šlechetný syn kmene Českého, když jeho národ jindy, wšude na předě a ostatním za příklad, nyní téměř posledním býti má w Ewropě, a nic swého nemaje, wšeliké wzdělání od jiných jako nízký podruh si wypůjčowati musí? – Šlechtu Uherskau widíme ustawičně welikomyslné oběti přinášeti záležitostem swého národu, widíme ji wšeliké ústawy wzděláwací štědře podporowati a zakládati – wěříme, že w Českém panstwě nekoluje 362 krew méně šlechetná, a doufáme, že se o tom při té i při každé příležitosti přeswědčíme.", "id": 1515}
{"text": "24. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [O hlasování o velení národní stráže], Autor: Havlíček, Karel\n* * * H. B. Dobré následky z toho, že se Swornost k ostatní národní stráži připojila, widíme patrně při wolbách důstojníků a při hlasowání o welení. Nyní již 30 setnin o welení hlasowalo, a jenom we čtyřech prohlásila se wětšina pro welení německé, we wšech ostatních jest welení české. Také wywolení důstojníci náleží strany smýšlení swého k liberální a národní straně. Zwláště Malá strana wzbudila nějaké podiwení tím, že proti wšemu očekáwání naskrze se pro české welení prohlašuje. Není pochybnosti, že také ta menšina malá, která posud německé welení žádá, k wůli wětšině a sauměrnosti od swého upustí, a že celá národní stráž Pražská jenom českého welení užíwati bude. Rádi uwidíme, wezmau-li si z toho dobrý přiklad některá naše wenkowská města, jejichžto šos w tomto ohledu wždy posud až přes paty přesahowal!", "id": 1516}
{"text": "30. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Ze Slovenska, Titulek: [Slovenské proklamace], Autor: Havlíček, Karel\nZe Slowenska. Powstalí Slowáci wydali několik proklamací, následující podáwáme zde: Wojáci! Wysílají Wás bojowat proti nám; wíteli kdo, wíteli proti komu? Wýsílá wás maďarské ministerstwo, které se od našeho společného císaře a krále odtrhlo, které Čechům a Morawanům nic dobrého neudělalo, ba naopak jim wšecko zlé přeje, které Slowákům ty nejwětší křiwdy dělá, uwalujíc na lid welké nesnesitelné daně, berouc do wojska welký neslýchaný počet jich synů, wsazujíc do žalářů wšecky ty, kteří se hlásí o práwo a swobodu národa swého, kteří chtějí, aby Slowákům w tomto wěku wšeobecné swobody též lépe se wedlo. A wy byste wojáci: synowé Čechů, Morawanů a Slowáků pro toto ministerstwo, pro takowé lidi bojowati chtěli! Jeden národ sme my, wy tam synowé České země, wy ze sausední Morawy a wy Slowenští synowé od břehů Wáha, Hrona i Dunaje. Jedna řeč se po těchto krajinách ozýwá špatně čitelné, nejsem si zcela jistá diakritikou; a wy byste proti nám, swým bratrům, na rozkaz cizozemců a utlačitelů národa našeho bojowati měli! A wíteli proč sme se my pozdwihli a do boje wytáhli? Jen práwě proto, že sme to jarmo, které Maďaři a jich ministerstwo na náš národ, na waše otce a matky, na waše bratry a sestry uwalilo, wíce snést nemohli. Pohledněte jen po krajině naší, či newidíte ty dědiny, wesnice a městečka, w kterých ste se zrodili, že s námi držejí, že pod naše zástawy wstupují? Oni zároweň s námi nemohli už dále snášet to utrpení, to jarmo, které uwalili Madaři na wšecky nás. Aneboli lhostejným okem díwáte se na to, jak na rozkaz maďarského ministerstwa waší, co si w potu twáře wydělali, jemu oddáwati musejí? jak se nejbližší waší bratři a příbuzní, podpory otců a matek waších zesláblých, od domácího hospodářstwa odwádějí a pod maďarské zástawy berou? jak wšecky stížnosté příbuzných waších se odsuzují a zatracují, jak mnozí z lidu do wězení a žalářů se metají jen proto, že hledali to co jím po práwě náleželo? A wy byste měli proti nám, lidu tohoto zástupcům, obráncům a synům a za waše i naše utlačitele bojowat! Nebojujte proti nám; wy ste naší a my waší, waše stížnosti jsau naše stížnosti, waše jarmo naše jarmo. Nepozdwihli sme se my proti císaři a králi našemu, který wšechněm i nám swobody udělil, a které nám jen maďarské ministerstwo odtahuje, dáwajíc wšecko Maďarům swým příbuzným a nám nic. Nebojujtež proti nám, ale spojte se radšej s námi, neb my chceme wydobýt swobodu i nám i wám, chceme ztroskotat jarmo, které na waších příbuzmých otcích i bratřích leží, chceme aby wám, až se wrátíte do wesniček a městeček swých, bylo tak dobře jako nikdý před tím. Jestli my zwítězíme, zwítězíte i wy; jestli my padneme, padnete i wy. Nechť žije náš král, nechť žije swoboda národů, nechť bude dobře wšem naším. Národní Slowenská rada, jmenem powstalého národu Slovenského. Slowáci, Braťja! Od stoleťi leži na Wás bjeda a ňešťesťja! Kdo bi wipočitau wšetko to čo Wás trápilo a morilo. Kamkolwek člowek oči obráťiu, wšadě načúwau len beduwaňja a žjale; w tich žjaloch a w tich beduwaňjach ohlasuwau sa pred swetom žiwot Wáš! W tomto roku, w roku tomto pamätnom usmjala sa sloboda mnohim národom a mnohje bremená spadli s jich hlawi. On priňesje slobodu i nám, ak i mi tak ako druhi za ňu zahorime. Wi sťe sa dosjal len žaluwáwali, na kolena padáwali, o milosť sťe prosjewali, a milosti aňi ulahčeňja ňenašli. Nje tak si dobúdajú národi slobodu! Sloboda sa widobúda len zbrojou w ruce, len obeťmi. Tim čo si ju tak widobúdajú pomáha Boh; takje národi wislobodzuje z jarma jeho ruka otcowská. Preto na stranu bedowaňja a žjale a zbroj do ruki, braťja! Zbroj do ruki na swoje spaseňja, za swoju slobodu! Darmo sťe ju inakšje wičakáwali od ťisicleťja! Za čo že teda zdwihame a proťi komu obracjame zbroj našu, krajaňja? Mi zdwihame zbroj našu za národňje práwa a slobodi národa Slowenskjeho. Či ňewjeťe, krajaňja, w akom utlačeni bola reč a národnosť naša Slowenská, či ňewjeťe že wšetko čokolwek sa len našim wolalo, bolo w najwätšom opowržeňi a potupe? Reč našu ňikdě do werejnosťi, ňikde do porád a schuodzok werejnich ňepripusťili, w školách ju utláčali, z kostolow wiháňali, tich ktori sa za národ náš zaujimali, prenasledowali. Ale národ taki, ktorjetmu sa tento jeďini prostrjedok ku wzďelanesťi odberá, zostáwa w slepoťe a w ťemnosťi. Nechceme mi wjac biť w slepoťe a w ťemnosťi, ku ktorej nás odsúďili ňeprjaťelja naši, a preto chceme abi reč a národnosť naša Slowenská došla takej platnosťi a toho práwa w krajině našej, ako reč a národnosť maďarská. Bojujúc za práwa naše národňje powstáwáme tim samim proťi wšetkim odroďilcom, skutočnim zradcom národa Slowenskjeho, ktori z našej krwe súc národ náš kďe len mohli hanobili, utláčali, o jeho reč a národnosť priprawowali, slowom ktori ubjeďeni náš národ Maďarom zapredáwali. Mnohi z tichto odroďilcow majúc moc w ruke, ňeužiwali ju k dobrjemu pre opusťeni národ swoj, ale obracali ju k tomu najhoršjemu: k potlačeňú a hanobeňú národa toho z ktorjeho pošli, k prenasledowaňú a sťihaňú tich ktori národu swojmu werni ostali. Luďja tito, ňemajúc láski aňi za zrno k národu swojmu, ňemali ťjež láski aňi najmeňej k ludu nášmu, ‒ trápeňja jeho bolo jim radosťou! Mi powstáwáme proťi ministerstwu maďarskjemu. Maďari použijúc zbúr Europejskich, oborili sa na nášho spoločnjeho krála a násilňe wimohli od ňeho wládu maďarskú, to tak rečenuo ministerstwo. Bolo nám pred tim zle, pod ministerstwom ale maďarskim stalo sa nám ťisicraz horšje. Teraz začali Maďari samopašňe a ako sa jim len kolwek lúbilo s nami nakladať. Na obrancow národa a práw ludu nášho nastawäli wšaďe po mestách a ďeďinách šibeňic, prjaťelow, dobroďincow a zástupcow národa nášho, ktorich len schitať mohli, pohádzali do žalárow a ťemňic, kňe ich držja a mučja, po krajiňe sa dalo sbjerať zlato a strjebro, ňje proťi Turkom, ňje proťi Francúzom, ale proťi Horwátom a Srbom, bratom našim, na národ náš priwaluwali ňeslichanje daňe a dáwki a teraz wibjerajú wšaďe po krajiňe a hlawňe z národu nášho wojakow w ňeslichanom počťe, s ktorimi chcejú bojuwať proťi Horwátom a Srbom, Slowanskim našim bratom, čo zaroweň nám ňemohúc wjac znášať jarmo maďarskuo powstali proťi ňim a ťjahnu na Pešť. Proťi tomuto ministerstwu mi powstáwame! ktorjeho žiwotom žíjú utlačiťelja národa nášho, s ktorjeho zahinuťim padnú ti ťjež do prepasťi. Král náš dau w mesjaci brezňe wšetkim národom slobodu, ale maďarskuo ministerstwo zatrimalo ju len pre Maďarow a nás hanobňe o ňú olúpilo. Mi bojujeme za krála a jednotu mocnárstwa Rakúského. Nechceme mi ťjahnuť s Maďarmi, ňechceme zaroweň Maďarom a jich ministerstwu násilja robiť dobroťiwjemu králowi nášmu, ňechceme sa trhať od Rakúska jako oňi, ale na tom sme, abi sme pod berlou krála nášho wo spojeňi a swazku s druhimi slobodnimi národmi w Rakúskej riši stáli, a zaroweň druhim národom rownakich národňich a politickich práw požiwali. A jako bojujeme za práwa národa celjeho, tak bojujeme i za práwo a slobodu každjeho obiwaťela krajini našej, každjeho čloweka. Chceme abi wšetci rownaki si boli pred zákonom a súdom, chceme abi wšetci to dosjahnuť mohli čo darmi, čo pilnosťou swojou zaslúža, chceme abi sa ťažki a ňezaslúženi staw ludu nášho už raz konečňe poprawiu a ulahčiu. Za toto Wás wiziwame do boja a pod zástawi naše, Slowáci! Do boja wšetci, do boja každi! Ňech powstaňe každá děďina, kopaňica, mestečko a mesto Slowenskuo, ňech wipowje zaraz poslušnosť a odoprje wšetko maďarskjemu ministerstwu, wrchnosťam od ňeho nastawanim, a každej maďarskej wládě, ako kolwek bi sa wolala. ‒ Keď powstaňeťe wšetci, buďe wiťazstwo na našej straňe, mnoho nás je od Dunaja do Torisi. A w tomto boji máme za pomocňikow bratow našich Horwatow a Srbow, ktori pod náčelnictwom sláwneho bána Jelačića a polňjeho wodca Stratimirowića ťjahnu na Pešť s welkimi, hrďinskimi, wiťaznimi plukami. Ale ako w každej weci, tak i tu treba rjadu a porjadku. Mi wiďjac, že rišla [ prišla ] hoďina powslaňja Slowákom, a znajúc že powstaňja toto čaká na wizwaňja naše, opreti o dúweru národa, ktorou nám zwerowau dosjal weďeňja záležitosťi swojich, wzali sme na sebä weděňja porjadku w powstaňi národňom. Urobime wšetko čo len budě w silách našich pre osloboděňja a spaseňja národa drahjeho, zato ale aj žjadame od národa, prisno wiplňeňja wšetkjeho čokolwek potrebnjeho beh powstaňja so sebou doňesje a w ustanoweňjach národňej radi sa mu na známosť dá. Nikoho inšjeho teraz ňemá počúwať, od ňikoho druhjeho rozkazi žjadne príjimať národ náš okrem od národněj swojej wrchnosťi, od Národňej našej Radi a tich predstawenich, ktori sa alebo s porozumeňim Národňej Radi wolili, alebo s jej wedomim na swojich mjestach ostawili, alebo ktorich podla potrebi Národňja Rada na jednotliwich mjestach ustanowila. Weďeňja záležitosťi powstaňja národňjeho tak dlho zatrimame, kim kolwek ono trwať budě, a národ náš osloboďeni do pristawu pokoja sa ňedoslaňe. Potom ňech si ustanowi čo mu budě treba, národ sám. Národňja Rada budě mužňe, sprawodliwo, ludski, s ňeprjaťelmi našimi ale prisňe a podla prawdi a súdu pokračuwať. A za našich ňeprjaťelow powažujú sa wšetci ti, ktoribi proťi našej slobodě národňej slowom lebo skutkom wolačo robili, naše powstaňja očerňowali a zatracuwali, ktori sami súc Slowáci, na Slowenski národ bi špintali, od ňeho sa trhali a národ a lud náš Slowenski potlačowali; powažujú sa za ňeprjatělow našich wšetci ti, ktoribi sa nám zbrojnau rukau oproťi postawili, maďarskuo ministerstwo lebo ktorúkolwek inšú maďarskú wládu uznáwati a poslúchali, ktoribi ňječo proťi nášmu králowi a jednoťě Rakúského mocnárstwa páchali. Wšetci tito sú naši ňeprjaťelja; s nimi sa podla zásluhi nakladať budě. Slowáci! obraťte sa s dúwerou k nám a zmužťe sa. Čas je drahi, chwila je prihodná, aká sa nám wari ňíkdá wjac ňewráťi. Hore do zbroje a úhrnkom pod zástawi naše! Ňech wikwitňe naša sloboda, ňech žije náš král, ňech Boh dá národu nášmu lepšje dňi! Národňja Slowenská Rada: Mich. Miloslaw Hodža, Ludewít Štúr, Jozef Miloslaw Hurban. 576 K spoluobywatelům swým w horních Uhrách: Bratia Russyny! Susidstwo naše z wamy, pokrewnisť narodnaja, zwiazujuča nas z ludom wašym, neščastia naši spölni pobudzajut nas Slowakiw zholosytysia do was statočnych i žwawych Russyniw. ‒ Lud naš Slowenski wziaw juž za meč i zbroju, aby swoji prawa narodni protiw Madiarstwu mužesko choronyw. Netreba Wam dowho howority o neščastiu, jakoje zwely Madiary na Waši cerkwy i školy, na Waši zwyčaji i na cile Waše narodnoje ruskoje žytie. Ministerstwo madiarskoje postanowylo wse toto Wam zrobity ščo i nam, zahladiti žytie narodně, jazyk, obyčaji, pamiatki, pisny narodny, slowom zahladity Waš i naš narod. Podluh madiarskoho prawa nesmije sia bolše Rusyn odozwaty z narodnostew ruskow, maje sia widrečy solodkích i milych zwukow ruskoji polnocwitnoji besidy, a priwiazaty sia ko narodu malomu, zahybajučomu, z widwažnym zuchwalstwom do jakohoš dykoho dila pobudzenomu, to je do narodu madiarskoho. Toto samo jest nam Slowakom osudzeno za zeleným stolom zakonodarstwa madiarskoho. Ale mysme zamyslyly, lebo sia wyslobodyty z toji dowhotyranskoji smerty, lebo od razu w mužeskom boju zahinuty. Počalysmo tot boj protiw tyranstwu madiarskomu. A do toho boju dajet nam prawo Boh, kotoryi nas tak postawyw medzy narodamy, jak narod madiarski; do toho boju dajet nam wlasť slowo krilewske, kotorym zabezpečena narodnosť wsich narodiw žyjučych pod krepkim berlom Jeho Cesarsko-krolewskoho Welyčestwa Ferdinanda dobrotywoho, kotore to prawo Madiare nam Slawianom wydyrajut; do tohoto boju pobudzaje nas cila porušena zachodniaja Europa, kotora sia bore za riwnisť meže ludmy a Narodamy; do tohoto boju klyče nas brat Serb, Horwat, Slawonec, slowom wsi poludnewi Slawiane. Do tohoto boju pryzywajem my Slawiane Was bratej našych ruskich w Tatrach obytajučych. ‒ Wy ste najbližši naši suside, Wy ste spölne z namy prolewaly krow Slawiansku za Kraj uhorski, Wy ste tak jak i my od nych jako widrodnych synów honeni, Wy ste najbližše z nami zlučeni neščasnow sudhow, zapropastyty narodnost wlasnu. ‒ Nuže wstante i Wy a schopte sia mužesko uzbrojeni protiw tyranstwu madiarskomu, zaperajučemu Wam wse, ščo Wam jest swiatoje i ščo Wam prysnosyt ščestia i dobroje bytie naroda Wašoho. Zlučit sia z namy a pokažit switu, že jest ješče w Tatrach ruski lud, ruskoho serdca, ruska horiača krow, ruska lubow ko wybrannomu narodu ruskomu. Pokažit bratia pered switom Slawianskim, že majete krow hoťowu wyliaty za swoju wiru, swój jazyk i swoju narodnosť, za slawu, slobodu i ščestia Russyníw. Do zbroji tedy bratia Russyny, do zbroji, do zbroji! teper albo nikdy wojowaty teper sia oswobodyty, bo teper spiuče, den spasenia swojeho na wiki utratyte. Pomyslite, že sle sami mdli a slabi, na česlo mali, na sredstwach do boju za slobodu chudobni, a tak lehko zhynete w bystroj powiny zuchwalstwa madiarskoho, a na hrobach wašych bude spiwaty pisny zwitiaztwa nadutyi Madiar, bude sia ryhotaty smichom pekelnym na obezčeščenych hrobach pidloho potomstwa zwytiaznych i hordich Russiniw, najhriznišyi nepryjatel Slowjanskoho žywota. Ale zlučeni z namy Slowakamy, Horwatamy i Serbamy zachowajete žytia swoje a ubezpečyte sobi slobodu i blahodať narodnu na toj zemli, tak že neodwažytsia bolše naduty Madiar wderaty sia do wašych swiatyń, widberaty Wam mílu slobodu, rozhaniaty Was i potomkow Wašych. Ruski hory i lisy ( haji ), rusky mista i usidlosty zacwitnut cwitom požadanym, a dalike potomstwo bude slawyty imia Waše i perenese čest Wašu na dolhyi stolitia. ‒ Zažžej ducha swojeho narode ruski a wybery sokrowišče a serdca swojeho i obijmi meč i zbroju swiatu, a ustroji sia tojow, i z neustrašenčow smilostew wystupi na pole, za prawo swoje swiatoje wid Madiariw hrozne zdoptane. Slowenska narodna rada. Dod. Red. Z prowoláni tohoto widíme, jak blízký jest jazyk Rusínů k češtině. Kňazom a učitelom obojakej vjeri a viznaňja na Slovensku. Vážne nastali časi pre národi sveta. Trirazi ale svälejšje nám ťisícročním ňešťestím ubjeďením Slovákom. So svatím teda citom a duchom toho najšlechetňejšjeho zápalu plním povstáva národ tento do zbraňe za svoju slobodu, ktorú pred ťisíc rokmí na polach Prešporskích ou [ b/h ] utraťiu. Čo je Vaša povinnosť Vi jeďiní kroz to tisícročja jeho ťešiťelja, obrancovja, vodcovja, Vi velební i Vi učení kňazja a učitelja Slovenskí? V svatom zápale národa za slobodu musíťe aj Vi biť plní zápalu za lud tento, ktorí Boh Vám zveriu. Všetkje náboženstvá učja národi klaňať sa Bohu, a povišujú ích ku pravďivjemu človečenstvu. A náš národ teraz toto posledňje potrebuje. Bou náš národ veďení doteraz k bázňi božej, a Vaša zásluha, kňazja a učiťelja Slovenskí, bola tá hlavňe, že sťe národ urobili bohabojním, pobožním a pokorním! Teraz Vám nastáva naplňiť aj tú druhú čjastku náboženstva nášho, Kristom spasiťelom nám zjavenjeho, to jest nastáva Vám povinnost vjesť lud Slovenskí k hodnosti národňej a ludskej. Národi všetki v Rakúskom mocnárstve so zbraňou v ruke osvědčujú svoju hodnosť národňú. Jeďinkí mi Slováci ešťe sme dosjal spali ‒ a žjadnich nárokov na statočnosť a hodnosť národňú si ňerobili, jeďiní Slováci so spokojnosťou ďívali sa na tje šibeňice, ktorje ím maďarsluo ministerium nad hlavamí nastavälo, jeďiní Slováci si dovolili vilapť [ vilapať ] a poviháňať najlepšich svojich prjaťelov, ale zato aj jeďiní Slováci sú v potupe, a žjaden národ sa na ích [ u/ú/ü ] aňi ňeohljada. Česi, Horváťi, Srbi, Slavonci, Slovenci vidobili si už uznaňja, a žjaden ňepomislí o ňích inakšje, iba ako o národach slobodních, kdežto o nás celí svet čuší ‒ a má nás za ňehodních mena národa! Táto hanba ale na koho padá prvjeho? Pravda, povjeťe hádám wšetci, že na odroďilú aristokraciu; hej, ale hňeď po ňej padá hanba na Vás, kňazja a učiťelja. Povinnosť teda Vaša teraz je národ v jeho pohnuťí ozbrojenom podporovať, misel jeho posilňovať. Už vidíte, že Maďari aj tích najpokorňejších z Vás lapajú, a kďe ešťe ňelapajú, teda pod najhlúpejšou policiou svojich zaslepencov držja! Už viďíte, že s tím okolkuvaňím, otálaňím a s tou obojetnosťou ňič aňi pre sebä aňi pre národ vikonať ňemuožeťe. Mi hovoríme bez okolkov k Vám, bez všetkích prosjeb a modlikaňja, a žjadame Vás menom národa, abi sťe tje povinnosťi, ktorje máťe ako kňazja a učiťelja, v nároďe utlčenom [ a ] ale za slobodu svoju sa pozdvihujúcom svaťe, horlive a ochotňe vipIňovali. Ňech sa teraz kostoli a školi Vaše premeňja na pole verejnuo, kďe sa národ podúčat buďe politickej sloboďe a hodnosťi tej, akej teraz so zbrojou v ruke dochádzajú národi. Ak má čo svatjeho národ mať, to je išťe jeho národňja sloboda, právo národnosťi, samostatnosť a ňeodvislosť národňja! A náboženstvo ho má k tejto svatiňi vjesť. Beda kňazom a učiťelom, ktorí v tíchto časach pohnuťja národňjeho, na všetkích stranách Europi sa dvíhajúceho, národ svoj zadržujú, alebo práve zrádzajú. Národ pozná skoro jich úskočnosť a zdrúzga ích, ako zradních hadov, ktorích svojou krvou odplekau; pomsta táto je jedna z najhrozňejších! Máťe medzi sebou zradních kňazov a učiťelov. Mi ích dobre známe. Ale duch svatí vätšinu udržau v čistoťe láski k národu Slovenskjemu. Pravda že táto vätšina sa doteraz ňeosvedčila. Lež ňič to: ňech sa už len teraz ozve a chopjac národ za ruku rekňe mu: „ Tu nás máš národ náš, poď za namí, mi Tvoji vodcovja a otcovja! “ A chopjac ktorí svjatosťi ktorí biblie, ktorí meč verní ku boku, vedťe národ Slovenskí na pole bojov za slobodu a slávu národa. Máťe v rukách náš príhlas k národu, viďíťe vjať cisárske zástavi v spolku s našimí národňimí: ňemuožeťe teda mať víhovuorki, že Vi proťi královi ňepoťjahňeťe. Aňi mi nepovstávame proťi dobroťivjemu královi, ktorí nám to dau, čo žjaden král doteraz: rovnuo právo so všetkimí národamí pod jeho berlou žijúcimí! Za tohoto krála náš život obetujeme, ale i za tje práva, ktorje nám Jeho Jasnosť dala, a ktorje nám maďarskuo ministerstvo celkom odtajilo. Prihlasujeme sa k Vám ako k tím, čo najvjac cíťíli dosjal jarmo ležjace na našom nároďe, a ktorí žíli s národom. Prihlas náš je mjení, ťichí, spravodliví, abi sa ňezdalo že sa vihrážame, ačprave sa po predku osvědčiť musíme, že odporňíkov slobodi národa Slovenskjeho za svojich ňeprjaťelov považovať a s ňimí podla toho nakladať buďeme. Ale že národ svojim verním vodcom vďační buďe, to, znajúc ráz dobroťivosťi Slovenskej, prjaťelom naším a jeho bezpečňe zaručiť muožeme! Nuž teda otcovja duchovní a učíťelja národa Slovenskjeho príčinliví, podajťe nám pomocnje ruki a napomáhajťe nás v ďjele tom, ktoruo nám i Vám uvije ňezvädlje vence slávi u národa slobodnjeho, Slovenskjeho. Ohljadňiťe sa na príkladi kňazstva po Horvátskej, Slavonii, Srbskej vojvodoviňe a inďe, a stanťe sa prvimí osloboďiťelmí národa Vášho, ako sa tamtí stali národa svojho, a Boh Vám buďe tak pomáhať ako tamtím pomáhá, najme že oňi ťjež proťí tomu istjemu vrahovi víťazňe bojujú, proťi ktoriemu aj mi sme už skutočňe do pola viťjahli. Ňech Boh pomáhá i Vám i nám! Národňja Slovenská rada.", "id": 1517}
{"text": "21. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Polemika], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — W Praze dne 20. ledna. Zdejší německé wládní nowiny „ Prager Zeitung “ podaly we wčerejším čísle swém článek obšírný o brošurce známého Rusa Bakunina a o Pražské Slowanské Lípě, we kterém se slowanského sjezdu, Slowanské Lípy, a nejen těchto, nýbrž i celé naší strany takowým spůsobem dotkly, že bychom k obraně přinuceni byli, i kdyby nás k tomu ani zejména nebyly wywolaly. Bakunin wydal totiž německau brošurku na 35 stranách: „ Aufruf an die Slaven. Von einem russischen Patrioten Michael Bakunin, Mitglied des Slavenkongresses in Prag. Köthen, Selbstverlag des Verfassers. 1848, “ která by se mohla powažowat za dílo 15letého w nadměsíčních říších blauznícího studenta, o které se ale wším práwem říci může: „ Mnoho křiku, málo wlny, “ a kterau jsme také, ačkoli se nám welmi brzy do rukau dostala Zdejší Borroschowo kněhkupectwí se příliš horliwě ujímalo o rozšíření její, a mělo ji wždy za okny na odiw wystawenau, nepochybně aby nám dobrau službu proukázalo. Red, ani za hodnau nedrželi, aby se w Národních Nowinách o ní zmínka stala. Pan Bakunin nežádá totiž w této swé brošurce nic menšího, než abysme hned wyhnali wšechny krále a mocnáře a nadělali w Ewropě samé republiky! Kromě toho dowoluje si Bakunin w brošurce swé dle hesla jezowitského: „ Účel swětí prostředky, “ také patrnými lžemi působiti Abychom jenom některé uwedli: Jmenuje sebe audem slow. sjezdu, kterým nebyl a dle statut ani býti nemohl, poněwadž není rakauský Slowan; udáwá smýšlení swé za smýšlení ba dokonce za wýrok slow. sjezdu; mluwí o uzawřeních, o kterých wšem audům slow. sjezdu ani se nezdálo; a konečně slibuje brzké powstání národu ruského proti cáru ( str. 20—26 ), wěc, kterau p. Bakuninowi tim méně odpustiti můžeme, poněwadž jemu co Rusowi welmi dobře známo býti musí, jaké jest smýšlení w Rusích, a že tam pod 50 ba 100 let ani pomyšlení není na nějaký politický přewrat, že tedy slibem swým a k tomu ještě tak určitě pronešeným jenom lidi šálí a k nerozumným krokům přiwésti chce. Snadno jest owšem říci, jako Bakunin prawí: Poslední hodinka cára odbila! Wěrnost ruských wojsk je zlomena! atd. Ale je to prawda? Proč pak nejde tedy p. Bakunin domů, když je tomu tak, jak prawí, a proč se nepokusí o to, aby s tím wojskem, jehož wěrnost je zlomena, a s tím lidem ruským, jenž prý jest ducha revolučního, sesadil cára a zawedl aspoň konstituci w Rusích, ne-li republiku? Proč se spokojuje jenom wydáwáním málomocných brošurek w Kötheně proti cáru? Red., a takowé jednání nesrownáwá se nikdy s charakterem rozumné a poctiwé politiky, a musíme welice litowati, když demokratie k takowým prostředkům sáhá, kterých jen despotické wlády užíwaly a w oškliwost se s nimi uwedly. Nepochopujeme skutečně, kterak redakcí Nowin Sl. Lípy nápad přijíti mohl, přeležené wýňatky z takowého spisu, a k tomu ještě hned na počátku roku jako nejwýbornější články čtenářstwu swému předložiti: ale nepochopujeme též, kterak redakce Prager Zeitungu, jinak obezřetná, může celému spolku Sl. Lípy a celé české straně za winu klásti nerozwážliwé, ba dětinské jednání redakce Nowin Sl. Lípy Ne bez rozwahy prawíme nerozwážliwé a dětinské: nerozwážliwé proto, že redakce takovým článkem celý spolek Slow. Lípy jak u národu tak u wlády w nezaslaužené podezření a celau českau a slowanskau stranu do rozpaků uwádí; a dětinské proto, že pak ke konci sama nepochybně ze strachu chtěla nerozumný kausek tento jen dodatkem a poznamenáním překladatelowým ( wiz č. 4 Now. Sl. Lípy ) naprawiti, což dokonce rowno jest pštrosu, který hlawu do písku strčí a myslí, že jej nikdo newidí!!, a kromě toho ještě Národním Nowinám wyčítati, proč mlčely? Kde pak psáno stojí, aby N. N. dohlížely na ostatní české časopisy, a jmenowitě aby snad policejním spůsobem, jako udawačowé činí, obracely pozornost na slabé stránky jiných redakcí? — Nyní ale, když se již jednau o celé wěci zmínka stala, když jmenowitě dnes Deutsche Zeitung se znamenitau perfidií se jí uchopily, powažujeme za swau powinnost, o wšech těchto záležitostech něco obšírněji promluwiti. Co se předně brošury Bakuninowy týče, tuť za nepotřebné uznáwáme, hájiti sebe, přátely swé a celý národ, a dokazowati, že smýšlení Bakuninowo není smýšlení naše. Lehko jest zajisté, brošurku wydati a napsati do ní cokoliwěk, a kdo se na kom pomstiti chce, mohl by jen takowýmto spůsobem soka swého do podezření uwáděti. Zdá se nám, že tato wěc strany sjezdu slowanského dosti již byla auředně wyšetřowána, a libo‒li jest, může se ještě jednau poznowu wyšetřiti, a tak se prawda ukáže. Nebylo by ale owšem poznowu wyšetřiti, a tak se prawda ukáže. Nebylo by ale owšem neslušné, aby do té doby zatím orgány takowé, jako jest Prager Zeitung, již z pauhé wážnosti k mnohým čestným mužům, kteří byli spoluaudowé sjezdu slowanského, newěřili lecjakýms udáním a klepům. Ostatně ale pro každého, kdo widěti chce, již w samé brošurce p. Bakunina leží naše nejlepší osprawedlnění, a hanliwý spůsob, kterým o českých deputowaných ( a ti práwě byli půwodcowé a nejhlawnější audowé slow. sjezdu ) mluwí, ukazuje, že nenálezíme ke straně jeho, ke straně čerwených republikánů. Že ale skoro celý spis Bakuninůw ( wyjmauc nejhorší místa, ku př. osobní nejhrubší urážky odstaupiwšího císaře Ferdinanda ) w nowinách Lípy Sl. wytištěn jest, to jest wěc, která se nedá zabarwiti nejapným poznamenáním a dodatkem, jaké jsau w č. 4. Nowin Sl. Lípy. Když lonský wýbor Lípy swěřil pp. Sabinowi a Slawomilu Wáwrowi redakci swého orgánu, swých nowin, jest patrno, že se tyto nowiny mají redigowat we smyslu celé společnosti. Článek Bakuninůw ale zrowna se protiwí smýšlení Sl. Lípy. Sl. Lípa sbírá příspěwky pro Chorwáty, prodáwá podobiznu Jelačiće‒bána, posílá mu pochwalné přípisy: a nechá jej we swých nowinách nazýwati zrádcem sprawedliwé a swaté wěci a zaprodawcem Slowanů, který pracuje we prospěch wšech potlačowatelů národů. Oboje nemůže být prawda. Sl. Lípa byla skrze swau zwláštní wywolenau deputací aučastna weškerého jednání sl. sjezdu, sami pp. nynější redaktorowé Nowin Sl. L. Sabina a Wáwra byli též spoluaudowé sjezdu: jak mohli tedy patrné neprawdiwosti, které Bakunin píše o sjezdu, do swých nowin přeložiti? A jest to konečně také smýšlení Sl. Lípy, co prawí p. Bakunin o našich českých poslancích, drží také Sl. Lípa Pražská české poslance za zrádce? — Nedrží‒li je za to, kterak může trpěti, aby se to w jejich nowinách hlásalo?! — Jest tedy patrno, že se redakce Nowin Sl. Lípy nedrží dle zásad spolku, nýbrž zrowna proti nim jedná. Poněwadž wůbec jednání každého člowěka mnohem lépe nám ukazuje jeho charakter, nebude snad od místa, když maličkau anekdotkau z nejnowějšího času dokážeme politickau statečnost pana redaktora Nowin Sl. Lípy. Známo jest, že minislerstwo s počátkem roku tohoto wydalo nařízení, aby se každé číslo časopisu s podpisem redaktora odewzdáwalo úřadu, dříwe než se wydáwati počne. Nařízení toto, které jsme též w Nár. Now. podali, nebylo pranic důležité, neobmezilo swobodu tisku ničím, a jenom bylo wywedení Prozatímního Nařízení proti zlému užíwání tisku, wydanému dne 18. kwětna 1848 od ministerstwa Pillersdorfowa. Přece wšak Nowiny Sl. Lípy přinesly dne 3. ledna až k smíchu zůřiwý článek od p. Sabiny proti tomuto nařízení ministerstwa, we kterém p. Sabina již mluwí, jakoby swoboda tisku byla zrušena: „ Dnes snad naposledy říci smíme prawdu a oprawdiwost našeho postawení “ atd., kdežto zatím wšechna následující čísla jeho nowin a wšech jiných časopisů Pražských jsau do očí bijícími důkazy, že swoboda tisku ani za mák skrácena není. Než o to zde nejde, ačkoli není dobře, bez sprawedliwé příčiny proti ministrům wystupowati, zwláště nyní, kdežto dost prawých příčin máme, proti ministerstwu se opírati. Jisto jest, že se ustawičným nepotřebným pokřikowáním národ tak otupí a na to zwykne, že pak, kdyby skutečně zapotřebí bylo, we wěci důležité proti ministerstwu se opříti, již těžko bude, náležitau sílu k tomu shledati, zrowna tak, jako onen rozpustilý chlapec w bájce tak často ze žertu křičel: Wlk jde! wlk jde! že potom, když skutečně wlk jednau přišel, pastýři chlapcowu křiku newěřili a ku pomoci nepřišli, tak že wlk chlapce i sládo sežral. — — Než jak se zachowala sl. redakce Nowin Sl. Lípy po takowém křiku? Když wšichni redaktorowé na zdejší rádnici woláni byli, aby swá wyjádření do protokolu zadali, uwolil se redaktor Nowin Slowanské Lípy pan Sabina dobrowolně ještě wíc, než ministerstwo žádalo ‒ uwolil se, swoje nowiny o hodinu dříwe posílati! To jest wěc protokolem auředním stwrzena, který jsem s wlastnoručním podpisem p. Sabiny na swé oči widěl! Co tomu říkáte? Před swětem a před swými čtenáři chce p. Sabina ministerstwo zrowna pohltit, a pak, když k čemu přijde, jest potaji poslušnější owčička wíce ještě než ministerstwo žádá! — Jest to politický charakter? — —", "id": 1518}
{"text": "11. únor 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: [Dodatek redakce ke sbírce na vzorní průmyslovou školu v Praze], Autor: Havlíček, Karel\nDodatek Red. Z wyzwání toho jest patrno, že mezi úřadníky na wenku máme muže zdrawého úsudku a praktického ducha, wěcem pro náš praktický žiwot důležitým ochotnau podporu podáwající, což w plné míře platí o panu wrchním panstwí Kolínského, jehožto příčiněním jistě welmi patrná sbírka ( 135 zl. stř. ) učiněna a zaslána jest.", "id": 1519}
{"text": "2. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [překlad belgické ústavy], Autor: Havlíček, Karel\nPro lepší poznání konstitučních forem i konstitučního žiwota jakož i pro porownání s naší oktrojowanau ústawau, nebude na škodu, seznámíme-li swé obecenstwo s ústawami také jiných zemí. Belgickau ústawu podáwáme zde napřed, ana se pokládá za jednu z nejpříkladnějších. Ústawa belgická, přijata od nár. kongressu dne 25. února 1831. O státním auzemí a téhož rozdělení. §. 1. Belgie jest rozdělena na province. — Province tyto jsau: Antwerpy, Brabant, Westflandy, Ostflandy, Hennegau, Lutich, Limburk, Luxemburky a Namury, pozůstawují se wšak poměry Luxemburka k německému spolku. — Jestli se má státní auzemí rozdělit na wíce provincí, to záleží od zákonu. §. 2. Rozdělení podřízené provincí samých můž jenom zákonem býti zřízeno. §. 3. Hranice státu, provincí a obcí mohau jenon mocí zákonu změněny a opraweny býti. O Belgičanech a jich práwech. §. 4. Wlastnosti belgického občana nabýwají, užíwají a pozbýwají se dle ustanowení občanského práwa. — Nynější ústawa a ostatní zákony wztahující se na práwa občanská ( politická ) určí kromě těchto wlastností též wýmínky, jakých je k wykonání těchto práw zapotřebí. §. 5. Práwo občanské uděluje se mocí zákonodární. — Jenom auplné práwo občanské ( la grande naturalisation ) stawí cizozemce na roweň s Belgičanem u wykonáwání práw politických. §. 6. Není w státu žádného rozdílu stawů. Belgičané jsau si rowni před zákonem; oni jedině mohau zastáwati civilní a wojenské auřady, wyhražují se wšak wýmínky, které we zwláštních případnostech mohau zákonem býti nařízeny. §. 7. Swoboda osoby ( liberté individuelle ) pojišťuje se každému. — Žádný nemůž býti od saudu stíhán leda w pádech, které zákon wypisuje, a spůsobau, jakau tentýž předpisuje. — Wyjímajíc dopadení na skutku samém, nikdo nemůž býti zatknut jinak nežli mocí saudcowa příkazu důwody opatřeného, který mu w chwíli zatknutí či nejdéle we 24 hodinách musí býti oznámen. §. 8. Swému saudci zákonnému nesmí proti swé wlastní wůli nikdo odjat býti. §. 9. Trest můž ustanowen a wynešen býti jenom mocí zákonu. §. 10. Příbytek jest neporušitelný; prohledáwání domů můž se díti jenom w případnostech, které zákon wypisuje, a spůsobau, jakau tentýž předpisuje. §. 11. Wlastenstwí swého můž jenom pro obecný prospěch býti zbawenu, a jenom w takowých případnostech a takowau spůsobau, jaké zákon ustanowuje, a jenom za sprawedliwau a napřed wyjednanau náhradu. §. 12. Trest konfiskace ( zabawení statků ) nesmí se připustiti. §. 13. Smrt občanská ( zbawení občanských práw ) je zrušena i nesmí býti zase zawedena. §. 14. Wolnost kteréhokoliw kultu ( ctění Boha ), jeho konání, jakož i wolnost směti swé myšlénky jakým spůsobem koliw pronášeti, pojišťuje se, jenom wyhražuje se potlačowání přestupků, kterých by se u užíwání těchto swobod dopuštíno. §. 15. Nikdo není nucen, aby míwal nějakým spůsobem aučastenstwí w konání a slawení služeb náboženských, aneb aby zachowáwal přikázané w něm dny odpočinutí. §. 16. Stát nemá nijakého práwa míchati se do wolby nebo do usazowání služebníků kterési náboženské společností, anebo zakazowati jim obcowání s jich wrchními a uweřejňowání jich aktů, kromě že se co do druhého pádu wyhražuje odpowědnost za tisk a za uweřejnění. — Občanský sňatek musí wždy předcházeti kněžskému zaswěcení, leda žeby se některé wýmínky zákonem ustanowily. §. 17. Wyučowání je swobodné; překážky napřed nesmí se stawěti; potlačowání přestupků pořizuje se jenom zákonem. Weřejné wyučowání, ježto se má udělowat na autraty státní, bude zákonem určitěji stanoweno. §. 18. Tisk je swobodný; censura nemůž býti nikdy zawedena; také není zapotřebí nižádného rukojemstwí se strany spisowatelů, nakladatelů a tiskařů, a je-li skladatel spisu známý a w Belgii usedlý, nemůže ani nakladatel ani tiskař nebo rozšiřowatel od saudu stíhán býti. §. 19. Belgičané mají práwo, shromažďowati se w pokoji a beze zbraně podle zákonů, které wykonáwání tohoto práwa určují, aniž musí dříwe míti od wrchnosti dowolení. – Nařízení toto newztahuje se na shromáždění pod šírým nebem, která docela ostanau podřízena zákonům policejním. §. 20. Belgičané mají práwo, sestupowati se w společnosti, kterému práwu nesmějí žádné překážky z předu stawěny býti. §. 21. Každý má práwo, prosby s podpisem jedné nebo kolika osob wznášeti na weřejné auřady. – Ustanowení auřadowé jedině mají práwo zanášeti prosby pod jmenem auhrnkowým. §. 22. Tajnost listů jest neporušitelná. Zákon wytýká úředníky, kteří za porušení tajnosti listů, poště swěřeným, jsau odpowědní. §. 23. Užíwání řečí w Belgii obyčejných jest wolné; může jen zákonem určeno býti, a jen pro akta weřejných úřadů a pro jednání saudní. §. 24. K saudnímu stíhání weřejných úředníků za skutky swého úřadowání, není potřebí předcházejícího dowolení, wyjímajíc ustanowení strany ministrů. III. O mocích. §. 25. Wšechny moci pocházejí od národu a wykonáwají se spůsobem w ústawě ustanoweným. §. 27. Nawrhowati zákony sluší každému z těchto tří odwětwí zákonodární moci. O každém zákonu ale, který se týče příjmů anebo wydání státních, nebo kontingentu wojska, má se nejdříw hlasowati w komoře poslanců. §. 28. Autentické wykládání zákonů přisluší jen moci zákonodární. §. 29. Král má moc wýkonnau, w tom spůsobu, jak nařízeno w ústawě. §. 30. Saudní moc wykonáwá se od saudů. Uzawření a ortely wykonají se we jménu králowu. §. 31. Záležitosti, které wýhradně se týkají provincí nebo obcí, budau se pořádati podle zásad státní ústawy, od shromáždění provincialních a obecních radd. Hlawa I. O komorách. §. 32. Audowé obau komor zastupují národ, nikoli pak pauze provincii nebo podkrají provincie, která je jmenowala. §. 33. Jednání komor jsau weřejná. — Každá komora přetwoří se na náwrh swého předsedy anebo desíti audů we shromáždění tajné; rozhoduje ale na to absolutní wětšinau hlasů, má-li se o tomtéž předmětu ještě jednau jednati w sezení weřejném. §. 34. Každá komora zkauší plnomoci swých audů a rowná spory, které w tomto ohledu wzniknau. §. 35. Nikdo nemůž zároweň audem obau komor býti. §. 36. Bude-li některý aud jedné nebo druhé komory ode wlády k placenému úřadu powolán a on úřad přijme, pozbýwá tím sídla i hlasu a nabýwá swého místa teprwé nowau wolbau opět. §. 37. Při každém prwním ročním sezení wolí každá komora swého presidenta a swého místopresidenta a pořádá swé přednostenstwo. §. 38. Wšeliké uzawření se děje absolutní wětšinau hlasů, wyhražujíc prawidlo, které se určí od komor stran woleb a náwrhů ( presentací ). Je-li rownost hlasů, zawrhne se náwrh, o kterém bylo rokowáno. Žádná z obau komor nemůž uzawření učiniti, není-li wětšina její audů přítomná. §. 39. Hlasowání děje se buď nahlas nebo powstáním a sezením. O auplných zákonech bude se hlasowati podle jmen a nahlas. Wolby a náwrhy kandidátů dějí se wždy tajným hlasowáním. §. 40. Každá komora má práwo zawésti wyšetřowání. §. 41. Zákon může jen tehdá od některé z komor býti přijat, když je o každém článku zwláště ohlasowáno. §. 43. Jest zakázáno, podáwati komorám prosby osobně. Každá komora má práwo, prosby na ni znějící odkázati ministerium. Ministři jsau zawázáni, dáti o jich obsahu powědomost, pakli toho komora žáda. §. 44. Žádný aud jedné neb druhé komory nemůž saudně stíhán anebo potahowán být k odpowídání za swé mínění a za swůj hlas, který byl wyřknul, wykonáwaje swé služby. §. 45. Aud jedné nebo druhé komory může w době sezení jen se swolením komory, které náleží, stíhán nebo zatčen býti, kromě když byl dopaden na samém činu. Zatknutí nebo stíhání některého auda jedné nebo druhé komory může w čase sezení a na celé jejich trwání odloženo býti, pakli toho komora žádá. §. 46. Každá komora ustanowí w swém jednacím řádě chod, podle něhož swau sprawedliwost wykonáwá. Oddělení I. O komoře representantů. §. 47. Komora representantů záleží z poslanců přímě wolených od občanů, kteří platí tolik přímné roční daně jak wolebním zákonem ustanoweno jest, jenž ale nesmí 100 zl. přewyšowati ani méně §. 48. Wolby dějí se podle rozdělení provincí a na místech zákonem určených. §. 49. Wolební zákon ustanowuje počet poslanců w té míře, že nanejwýš na 40.000 obywatelů přijde jeden poslanec. Wolební zákon ustanowuje taktéž wýmínky, jakých je potřebí pro woliče a také sběh woleb. §. 50. Aby mohl býti wolen, musí 1. Belgičan býti rodem anebo auplně naturalisowaný; 2. býti w užíwání občanských a politických práw; 3. míti nejméně 25 let swého wěku, a 4. přebýwati w Belgicku. – Žádné jiné wýmínky není k wolitelnosti zapotřebí. §. 51. Audowé komory representantů wolejí se na čtyry leta. Obnowují se z polowice každé dwě leta dle pořadí w zákonu wolebním určeného. §. 52. Každý aud komory representantů dostáwá, dokawad trwají sezení, náhrady 200 zl. na měsíc; usedlí we městě, kde se rokuje, nedostáwají žádnau náhradu. Oddělení II. O senátu. §. 53. Audowé senátu wolí se podle poměru obywatelstwa každé province od těchže občanů, kteří wolili poslance do komory representantů. §. 54. Senát obnáší polowici tolik audů, jako komora representantů. §. 55. Senátoři wolí se na osm let. Obnowují se každé čtyry leta z polowice a sice dle pořadí w zákonu wolebním předepsaného. Rozpustí-lí se komory, bude nowá wolba weškerých audů předsewzata. §. 56. Aby mohl za senátora wolen býti a ním zůstati, musí 1. Belgičan býti rodem, anebo auplně naturalisowaný; 2. býti w plném užíwání občanských i politických práw; 3. w Belgii přebýwati; 4. míti nejméně 40 let swého wěku; a 5. w Belgii platit nejméně 100 zl. přímné řoční daně, zahrnujíc w tom i patentní peníze. — W provincích, kde by počet občanů, kteří platí 100 zl. roční daně nestál w poměru jednoho na 6000 duší, doplňuje se počet z osob w této provinci w placení daně nejblíže jim stojících. §. 57. Senátoři nedostáwají žádné náhrady za swé služby. §. 58. Naznačený trůnní dědic dosahuje již s prošlým 18. rokem práwa na senátora; awšak má teprwé s rokem pět a dwadcátým uzawírajícího hlasu. §. 59. Každé shromáždění senátu, které se drží kromě času, w němž representanti rokují, je auplným práwem beze wší platnosti.", "id": 1520}
{"text": "28. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Několik bajek Pestalozziho, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMlhowec. Ďas mu swěřil tajemstwí, jak by se mlhau neproniknutelnau zahalowati mohl. Takto tehdy mezi spoluobčany swými kráčel; wšak wyzradilo se tajemstwí, a wůbec se mu přezdíwalo mlhowcem. Myslíte, že ho to zarazilo? Naopak směle twrdil, žeť mlha jen w hlawách spoluobčanů jeho straší, ti že toliko sní o stínu wůkol něho; on wšak že w swětle kráčí, které mžaurawým nesnesitelné jest. Tauto drzostí dlaulhým časem a trpěliwostí swau zmohl to konečně, žeť spoluobčané jeho uwěřili, že umění, zahalowati se w mlhu, náleží k prostředkům nejmaudřejším a nejmocnějším úřadu jeho uwěřili, že umění, zahalowati se w mlhu, náleží k prostředkům nejmoudřejším a nejmocnějším úřadu jeho, a žeť i oni toliko tenkráte na wyšší stupeň wzdělanosti a oswěty se powznesau, až se co možná nejwíce zaučastnějí w umění, mlhu rozšířowati. * * * Muž, který se lekal wzdělání lidu, na wážkách dukátowých odměřowal, mnoho-li ušlechtění srdce a schopnosti k nejnižším stawům by se lidu poskytnauti smělo, privilegie wšak dáwal wšem zlým rejdům w twoření a rozšiřowání mlhy: až mu konečně začasto auzko býwalo, žeby i postupující chytrost w twoření mlhowin nebezpečným spůsobem podporowati mohla oswětu, které se tak nesmírně obáwal. Lípa a král. Král stál samoten pode lípau a s obdiwowáním hleděl k wrcholu jejímu. Řekl pak polohlasně: Kéžby poddaní moji wiseli na mě, jako listí twé na tobě. Odpowěděla lípa: Ženuť šťáwu z oděnku swého s mnohem wětší pružností a mocí do listů swých, nežli ji z nich zase do sebe wssáwám. Krále tato odpowěď zarazila; s nejwětší wšak šlechetnosti prawil za chwíli ku sobě: Ach! kéžbych i tak mohl činiti, kéžbych i tak mohl mluwiti! – Cítil to dojista, žeť podstata swatosti důstojnosti králowské w této moci záleží. Pokračowal pak w samomluwě dále: Chtěl bych si i oko dáti wypíchnauti, jen-li bych našel muže, který by wěrně a důstojně mě powěděl, čehož bych k tomuto účelu učiniti mohl. Práwo hubiti a jeho následky. Hyena byla u lwa žalowána, žeť příliš hubí zwířat lesních. Lew wšak neodwážil se zastati práwo druhých zwířat proti ní, obáwaje se, žeby chtiwosti swého jícnu na ujmu jednal. Ode saudu lwího odmrštěna kwílela zwířata, žeť w zemi není wíce žádného práwa ani sprawedlnosti. Zůstáwal wšak na blízku lwího hwozdu rytíř, který tamo pastew měl. Řekl pak tento k stádům swým: Blázni byste byli, domníwajíce se, žeby šelma proti šelmě byla; wšak spolehejte na mne. – Opásaw meč zawraždil k bezpečnosti swých hřaw a býku a owcí oba, i lwa i hyenu. Paustewník, který w nedaleké jeskyni Bohu slaužil a přírodu zpytowal, chwálil twůrce wšehomíra, řka: Násila zwířecího práwa na zemi nachází konce swého u wyšší moci práwa lidského. Zwířata wšak wšecka krwežížniwá mezi sebau prawila: Mohlo-li pak se w hwozdě našem co nebezpečnějšího přihoditi, jako že lew a hyena k wůli bídným krawám a owcím zahynauti museli?! * * * Chwálímť si rytíře swého, který slabých zwířat se zastal proti násile mocných šelem. Než wšak bych rád paustewníka, který Boha za to chwálil, a wraždu lwa a hyeny w spojení přiwedl s práwem lidským, na ta pozorna učinil, žeť na práwu lidském nelpí žádná winna wraždy, a že meč w pokolení lidském žádné práwo nezakládá. Práwo lidské we swé swaté ryzosti prejští toliko z prawdy a lásky; tyto jsau jediná prawá, Bohem 880 wykázaná cesta, jakým lidstwo práwa swého hledati má. „ Zaraž meč do pošwy, neboť wšichni, kdo mečem zacházejí, mečem i zahynau. “ Stromek chorobný. Otec jeho sázel stromeček; – s ním rostlo; – jako sestru ho milowalo, a hledělo si ho, co swých králičků a swých jehňátek. Stromek wšak ochoroběl; každý den wíce wadly listy jeho. Dobré dítě kwílelo; každodenně zwadlé lístky otrhowalo se smítků, a zaléwalo čistau, zdrawau wodau kořínky jeho. Jednau wšak sklonil chorobný stromeček teménko swé k dítěti útrpnému řkauc: „ Záhuba má leží pod kořeny mými; jest-li tam mi pomůžeš, lístky moje opět zzelenají. Dítě hrabalo i hned z pod stromečku, a w kořenech našlo hnízdo myší. * * * Kde lid trpí a hyne, blázen by se domníwati mohl, že již pomožíno, odstraní-li se toliko známky bídy powrchní. Maudrý wšak hrabe po myších, které hnízda swá we tmách zakládají a newidány jemné kořinky blaženosti lidské ohryzují, ji zničujíce. Zastaralá čest. Cena záwodní byla koruna, kterau kowář koni zwítěziwšímu w kůži wpálil. Hiero takowauto korunau wyznamenán byl, a nosí ji již po deset let na swých nyní ochromělých, neohybných nohau; wšak wíce se na ní nyní pyšní, jak w onu dobu, když ji zasloužil sobě. * * * Žalostné to dojista, když potomci šlechetných rodin, sníženi nedospělostí swau, toliko na přilby a znaky a jména se pyšní, které sice otcowé jejich si zasloužili, které wšak k nynějším zásluhám jejich se tak špatně hodí, jako koruna Hierowa k chromým nohám jeho. Mnohem žalostnější, ba řekl bych – – to jesti, může-li každý ničema w zemi za bídný kus zlata přilby, znaky a jména sobě zakaupiti, které za oněch časů, w nichž wěcí čestnau byly, toliko zásluhau se mohly dobýti, aniž pak se za hanebný peníz kaupiti daly.", "id": 1521}
{"text": "16. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [glosa], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Slyšíme, že se hrabě Lew Thun uchází o poslanectwí Budějowské do říšského sněmu, a že prý jmenowitě wydal k Budějowským swé politické wyznání. My myslíme, že pan hrabě Lew Thun wydal již dříwe politické wyswědčení swé w Praze, a sice o letošních swatodušních swátcích.", "id": 1522}
{"text": "22. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Z Prahy], Titulek: [O plánech ministerstva školství], Autor: Havlíček, Karel\nWčerejší Const. Bl. aus B. udáwá za příčinu odročení začátku přednášek na wysokých školách Pražských na 15. října to, poněwadž prý do této doby wyjde plán pro wysoké školy, podle něhož se pp. professoři již w nastáwajícím školním roce říditi musí. Mimo plán o zřízení gymnasií a reálních škol je prý již také naší zemské spráwě odeslán plán o zřízení techniky.", "id": 1523}
{"text": "28. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Dárek hodným dívčinkám]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 1. Dárek hodným díwčinkám od Karla B. Štorcha. S mnohými pěknými obrázky. W Praze 1846. Nákladem B. Krečmara. str. 87. 16ka. za 30 kr., a s malowanými obrázky za 46 kr. stříbra. Jest to dobře sestawená prwní čítánka pro malé dítky, s rytinkami wkusnými. Wětší čásť knihy zaujímají malé powídky z oboru dětského poučného obsahu ke čtení. Pan Štorch dobyl sobě wydáním této knížky pěknau zásluhu o naši mládež, a schwalujeme tuto knižku jakožto přiměřený dárek dítkám malým buď weřejně we školách aneb w rodině. Při této příležitosti oznamujeme, že důležitá kniha „ Školka “ od Jana Swobody nyní w ceně snížnna jest na 40 kr. stř. ( dříwe 1 zl. 20 kr. ) a prodáwá se u wdowy spisowatelowy w tak zwané Papauškowě lázni 329—1 w 2 poschodí, též u Jarosl. Pospíšila.", "id": 1524}
{"text": "1. květen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [titulní strana], Titulek: Kyjevští studenti, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nKyjewšti študenti, jak byli před časy. Jak jenom w Kyjewě zrána udeřili w dosti pronikawý seminařský zwonek, který wisel u brány Bratského kláštera: již se z celého města sypali školáci a bursáci. Gramatisté, retoři, filosofi a bohoslowci s thékami pod paží táhli do školy. Gramatisté byli ještě tuze malí; jdouce strkali jeden do druhého a wadili se nejtenším diskantem, byli skoro wšichni w potrhaných aneb umazaných šatech, a kapsy měli pořád naplněny wšelikým haraburdím: babkami Babky jsou krátké kosti z noh telecích a owčích, mezi paznechtem a hnátem, kterými hoši ruští hraji na spůsob známého u nás špačka., píšťalkami udělanými z brčků, nedojedenými koláči, a někdy také malinkými wrabčaty, z kterých některé zapistěwši, najednou u weliké tichosti školní, dopomohlo swému patronu k řádným flákám na obě ruce, a někdy i wišňowou metlou. Retoři šli pořádněji, šaty měli často z ouplna celé, za to ale bývala na obličeji skoro wždycky nějaká ozdoba ve spůsobu řečnického tropa, buďto bylo jedno oko zcela do hlawy zalezlé, aneb místo pysku měchýř, a nebo nějaké jiné znamínko. Ti mluwili a dušowali se mezi sebou w tenoru. Filosofi to brali o celou oktáwu níž, w kapsách kromě silného krouceného tabáku neměli nic, zálohy nedělali žádné, co ulowili snědli hned: od nich bylo cítit dýmku a kořalku někdy tak daleko, že procházející mimo řemeslník, zastawiw se, dlouho lapal nosem wítr, jako lowčí pes. Na náměstí se w tu dobu sotwa začínalo hýbat a hokyně s buchtami, rohlíky, tykwowými semínky, makowými koláči chytaly na potkání wšechny za šosy, kteří je měli z tenkého sukna neb bawlněné. „ Panáčkowé! panáčkowé! semhle! semhle! “ křičely se wšech stran. „ Buchtičky, koláče s mákem, líwance dobré! Wěru dobré! s medem! sama jsem je pekla! “ Druhá wyzdwihujíc cosi dlouhatého, upleteného z těsta, křičela: „ Sosulka! panáčkowé kupte sosulku! “ „ Nekupujte od téhle nic, podíwejte se jaká je oškliwá: i nos škaredý a ruce nečisté. “ – Ale s filosofy a bohoslowci se bály začínat: proto že filosofi a bohoslowci wždycky bráwali jen na próbu, a přitom plnou hrstí. – Po přijití do semináře celá hromada se rozdělila po klasech, nízkých a wšak dost prostorných swětnicích, s newelikými okny, se širokými dweřmi a zamazanými škamny. Klas se najednou naplnil rozličným bručením: auditoři wyslejchali swé poddané: pronikawý diskant gramatisty odrážel se ode skla wstaweného w malenkých okénkách, a sklo se odzýwalo skoro tímže zwukem. W koutě wrčel retor, kterého huba a tlusté pysky by mely nanejmíň náležet do filosofie. Wrčel basem a z dálky bylo jenom slyšet: bu bu bu bu... Auditoři poslouchajíce úkoly, hleděli jedním okem pod škamno, kde z kapsy poddaného bursáka wykukowal rohlík neb buchta s twarohem, nebo semínka tykwowá. Když se tento učený houfek sešel o něco dříwe, nebo když wěděli. že profesor o něco později než obyčejně přijde: dáwali se ze wšeobecného usjednocení do bitwy, a w této bitwě museli mít účastenstwí wšichni, také censoři sami, kteří měli dohlížeti na pořádek a mrawnost celého učícího-se kolegium. Dwa bohoslowci obyčejné rozsuzowali, jak se má bitwa swésti, má-li každý klas státi sám za sebe, a nebo rozděliti se wšichni na dwě polowice: bursu a seminář. W každém pádu gramatisté začínali nejdříw, a když se počali přimícháwat retoři, utíkali a stawěli se na wyšinách hledět na bitwu. Pak wystupowala filosofie s černými dlouhými wousisky, a konečně i theologie w ohromných šarawárách, s přetlustými krky. Obyčejně se končilo tím, že theologie poprala wšechny, a filosofie poškrabáwajíc se po bokách wehnána jest do klasu, a na odpočinek po škamnách se rozsadila. Profesor, sám před časy účastenstwí w takowých půtkách míwaw, když do klasu wešel, w 138 okamžení po rozpálených twářích posluchačů poznáwal, že byla bitwa řádná, a w tuž dobu, co on sekal metlami přes prsty retoriku, w druhém klase jiný profesor podělowal dřewěnými lopatkami po rukách filosofii. S bohoslowci wšak se zacházelo zcela jiným spůsobem; jim podlé wyjádření profesora theologie se zasejpávalo po mírce bohatého hrachu, totižto kraťounkými koženými důtkami. We feriální dni a we swátek seminaristé a bursáci chodíwali po domech s wertěpém Diwadlo marionetní, pimprle.: někdy hráwali komedii, a w takowém pádu se wyznamenáwal wždycky některý bohoslowec, o málo nižší rostem, než Kyjewská zwonice, předstawující Herodiadu, anebo Pentefrii, manželku egyptského dwořenína. Za to dostáwali kousek plátna neb pytlík prosa, nebo půlku wařené husy a tak dále. Celý tento učený lid jak seminář tak bursa, které byly mezi sebou w jakémsi dědičném nepřátelstwí Seminář w Malorusku se jmenowalo celé učení, wšechny školy dohromady: a seminaristou se jmenowal každý učící-se w nich. Bursáci wšak byli ti, kteří žiwí jsouce na útraty zemské w zwláštním domě dohromady bydleli ( u nás seminaristé, konviktisté ). Pak tedy seminář, seminarista w užším smyslu wyznamenáwalo wšechny, kteří nebyli bursáky. Nyní wšak již w Malorusku jako w celé ruské říši jsou: uniwersity, gymnasie a újezdné školy ( normálky ), a seminářemi se jmenují jenom školy, na kterých budoucí kněží študují. byl welmi špatně zaopatřen w ohledu ztrawy, a při tom ku podiwu žrawý, tak že sčítat, kolik který zprášil při wečeři knedlíků, byla by docela nemožná wěc, a proto dobrowolné oběti zámožných pánů nemohly býti dostatečny. Tedy senát, pozůstáwající z filosofů a bohoslowců wysílal gramatisty a retory pod náčelnictwím některého filosofa, a někdy se i přidružil sám, s pytlíky na zádech drancowat cizé zahrady: a w burse se wyskytla tykwowá kaše. Senátoři se tak nacpali dýněmi a tykwemi, že druhého dne auditoři od nich slyšeli dwa úkoly, jeden wycházel z ust, a druhý wrčel w senátorském žaludku. Bursa i seminář nosili jakési dlouhé podoby kabátu dosahující „ po sije wrěme “ ( do tohoto času ), slowo technické značící: přes paty. Nejslawnější časy pro seminář byly – wakací w měsíci Čerwnu, když dle obyčeje bursu rozpouštěli domů. Tehdy celá silnice byla poseta gramatisty, filosofi a bohoslowci. Kdo neměl swého přítulku, pustil se k některému spolužáku. Filosofi a bohoslowci se wydáwali na kondicí, to jest, šli učit neb připrawowat děti zámožnějších lidí, a dostáwali za to ročně nowé boty, a někdy i na kabát. Celá wýprawa táhla najednou, jako táborem: wařili si kaši, a nocowali wenku. Každý wlekl na sobě pytlík, w kterém měl košili a pár onucí. Bohoslowci zwláště byli opatrní a bedliwí: aby netrhali boty, zouwali je, zawěsili na hole, a nesli je takto na zádech, zwláště když bylo bláto. W takowém pádu wyhrnuwše šarawáry nad kolena, udatně rozšplichowali nohami louže. Jak zahlídli po straně wes, hned se uhnuli se silnice a přiblížiwše se k chalupě, wystawené trochu čistěji než druhé, postawily se před okny řadem, a z celého hrdla začali zpíwat latinskou píseň. Hospodář, nějaký starý kozák, dlouho poslouchal, podepřen oběma rukama, pak plakal přehořce, a prawil, obraceje se k ženě: „ Žínko! co tam zpíwají ti študenti, musí být tuze rozumné, wynes jim sádla a ještě něco, jestli tam co máme. “ A plná míska buchet s twarohem swalila se do pytlíka: notný kus sádla, několik širokých podplamenic a někdy i swázaná slepice ukládáwalo se dohromady. Posilniwše se gramatisté, retoři, filosofi a bohoslowci opět šli swou cestou dále. Čím dále wšak docházeli, tím wíce se umenšowal houf jejich. Skoro wšickni se rozprášili po domech, a zůstáwali ti, kteří měli otcowská hnízda dál než druzí. Z Gógola přeložil H. B.", "id": 1525}
{"text": "19. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: Matice česká, Autor: Havlíček, Karel\nMatice česká. W jednom z posledních čísel časopisu Slawische Centralblätter, wypočítáwaje p. redaktor časopisy nyní w Praze wycházející, horlí proti redakcí časopisu musejního, že ona, podáwajíc téměř neustále pojednání o časoslowě a starých chrámech a t. p., nezná wyhowěti požadawkům weledůležité doby nynější. Wyzýwá přitom audy Matice České, aby proti tomuto nepřiměřenému sobě počínání hlasu swého pozdwihli a tudy o reformu w tom ohledu se zasadili. Meškawše nedáwno delší čas na Morawě a nyní zde we Wídni, měli jsme příležitost, tu i tamto s wíce audy Matice České a jinými wlastenci stawu rozličného o wěci této mluwiti, a powzbuzeni prohlášením wýš dotčených nowin pronášíme tuto zdání swá a některá přání ohledně časopisu musejního a činnosti Matice České, žádajíce se wší šetrností, abyste jim, možno-li to, w listu Wašem místečka popřáli. a ) Nesrownáwáme se nikoliw s redakcí jmenowaných Centralblätter, jakoby pojednání mluwozpytná, jaká nám w musejníku pp. Šafařík, Chmela a jiní byli podali, do časopisu tohoto nyní nepatřila. Owšem powážiwše účel časopisu toho, podobná pojednání za ozdobu literatury naší a tudy i musejníku w každé době powažowati musíme. Mluwili jsme zde nedáwno s několika na slowo wzatými německými, maďarskými a anglickými filology o wěci této. I prohlásili se wšickni bez obalu, že, kdyby možná bylo, w jich jazycích něco takowého napsati, jako to byl pan Šafařík o čísle, časoslowě atd., a p. Chmela o jménu přídawném učinil, každému z nich žeby jejich akademie wědecké pomníky wyslawěti se nezdráhali. Mluwozpytná bádání a tudy wzděláwání a rozšířowání jazyka wlastenského nikdy nebudau nepotřebná, tím méně ale nyní jimi powrhowati můžeme, když jazyku našemu we školách a kancelářích jeho půwodní swaté práwo nawráceno býti má. Z toho ohledu nemůžeme také jinak nežli schwalowati, že nám musejník sděluje i staré listy, obsahem swým k poznání wzdělanosti, privátního i wéřejného žiwota a řádů občanských ctihodných předků našich, přispíwající. Jsautě tyto listiny tolikéž dosawade téměř jediný pramen, z něhož českým juristům známosti nějaké se staropráwnickau terminologií a spůsobech mluwení a psaní při saudech možná jest sobě získati. Tudy sobě přejeme, aby podobné listy i budaucně w té míře a w tom wýboru, jak se to až dosawáde dálo, nám se podáwaly. — Rowněž, nechceme pohřešowati pro budaucnost w musejníku pojednání slaužící ku kritickému rozbírání a objasňowání dějin slowanských wůbec a domácích zwláště, pak k seznámení se s historií literatury domácí i jinoslowanské, jakýchž nám byli pp. Šafařík, Palacký, Tomek a Nebeský až dosawáde podáwali, z nichž mnoho i do jinojazyčních časopisů pro wýbornost swau bylo přijímáno. — Jestiť náš časopis musejní bohužel nyní — po zaniknutí wšenaučného Kroka — jediný wědecký časopis český, a má tudy jiný účel sobě wytknutý, nežli se zabýwati s běžícími politickými událostmi a debattami. K tomu služtež druhé české denníky. My se w tom ohledu uspokojíme, bude-li nám musejník čas od času stručný toliko přehled dějin nowějších s ohledem na národní naše záležitosti a potřeby podáwati, jak se to w 1. sw. II. dílu lonského musejníka bylo stalo. Rozumí se ale ostatek samo sebau, že wšickni sobě žádáme, aby musejník wedlé wšeho dotčeného zwláště nyní podáwal nám také články časowým nynějším okolnostem přiměřené, které by působily k domácí oswětě, k saustředění sil národních a k upewnění citů a snažení wlastenského. Tudy by snad radno bylo, aby delšího obsahu pojednání o starožitnostech atp. ponechala až k jiné době, ku př. do časopisu, který archeologické oddělení museum našeho, jak již wloni oznámeno, hodlá wydáwati. Litujeme tudy také, že se časopis musejní co do objemu pro běžící rok tak stenčiti musel, a žádáme, aby alespoň každý čtwrtletní swazek 10—12 archů obsahowal a pořádně na začátku každého čtwrtletí wycházel. b ) Ohledně Matice České nuceny se widíme, w jménu swém a wšech audů, s nimiž se nám zde i na Morawě událo mluwiti, tuto projewiti, že těžce neseme zdlauhawost, owšem nečinnost její w minulém roce 1848. Wšickni jsme se těšili, že alespoň p. Jungmannowu historii literatury ( čili snad lépe bibliografie ) české obdržíme, jelikož dílo toto již w musejníku na r. 1842 audům Matice bylo slibowáno; dosawáde ale ani o tom aniž o jménu díle Matičiným, žeby bylo wyšlo, dočísti se nám neudálo. Kdo tím winnen, newíme. Možná, že se to snad tudy přihází, že p. sekretář naši Matice nyní co poslanec na sněmu sedí, a tudy korrektury a rejstříky při spisech Matičiných obstaráwati nemůže. — Dále přejeme sobě, jestli snad není práwě k wydáwání přiměřených nowějších spisů před rukama, aby Matice za to nyní tím pilněji w staročeské bibliotece pokračowala. Neb w tom ohledu, jak nám z jistých pramenů oznámeno, leží mnoho dílů k tisku přihotowených, jejichž uweřejnění dosawáde toliko nebožka censura prokleté paměti w cestě byla; jmenowitě jsau to spisy Komenského wůbec a jeho Didaktika zwláště, kronika Dalemila Mezeřického a jiné staročeské klassiky, kteréž p. Hanka již před lety k tisku uchystal, a zwláště druhý díl Wýboru, tolikéž již prý loňského roku sestaweného. Jelikož pak důchodů peněžitých až nazbyt před rukama jest, nemůžeme tudy nijak omluwiti nečinnost Matice, aniž se domníwáme, žeby w tom nepřítomnost páně sekretářowa w cestě býti měla. Konečně stojiž zde ještě jedno, a sice welmi wraucí a důležité přání. W Kwětech i we Wčele byla již wícekrát projewena jinými dopisowateli žádost, aby Matice naše zwláště také prohlížela k wydáwání kalendáře takowého, jaký býwal Brněnský Jurendůw, zdejší Austria, Záhřebský Kolendar a slowenská Pokladnička. O důležitosti knihy podobné, a jak by se nejlépe a nejlehčeji seslawiti mohla a měla, o tom byli dotčení dopisowatelé obšírně již napsali, k čemuž my se tuto toliko odwoláwáme. Každý jistě nahlídne důležitost a potřebu knihy podobné pro náš lid práwě w době nynější. A jestli kdo s to jest o wydání kalendáře takowého se zasaditi, tu jistě jest to naše Matice. Neb peněžitého fondu k tomu jí neschází, a mužů, jimž by uspořádání weledůležitého díla tohoto se swěříti mohlo, tolikéž ještě došti w Praze se nachází. PP. dr. Amerling, dr. Kodym, dr. Čejka, Tomíček, Zap, Malý, Štorch a j. nejsauce ani redaktorskými aniž sněmownímí pracemi zaměstnáni, jisté k wůli dobré wěci w dílo to by se uwázali, a žeby ona pak wšem požadawkům zadost učila, prawau národní a domácí knihau a pokladničkau užitečných a zábawných wěcí se stala, za to nám ručí jména a spanilomyslnost dotčených wlastimilů. Budiž ubezpečen slawný wýbor Matice České, že, wyplní‒li se wraucí tato žádost naše, nad knihu tuto sotwa příjemnějšího dárku noworočního stáwati bude, kterým by Matice obecenslwo českoslowanské k příštímu nowému letu mohla obradowati. Tuto jsau, ať tak díme, letošní noworoční přání weliké části zde a na Morawě obýwajících audů Matice České, kteří tomu powděčni budau, jestli se jim udá, brzo se dočísti, že slawný wýbor Matiční neopomenul, sobě jich powšimnauti, a že jim, pokud možná, wyhowěti hotow jest. Ale jen ne potom přípowědi pěkné, ale také činy. Dr. F. T. Morawan. Dod. Red. Pozůstawujíce si širší zpráwu o činnosti Matice do některého příštího čísla, podotýkáme tuto jediné to, že dlauhým newycházením „ Historie literatury české “ jediné je winna tiskárna. 31 archů textu již je wytištěno; scházejí ještě asi 3 archy.", "id": 1526}
{"text": "18. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [překlad adresy], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\n– Na následující důležitau listinu obracíme zwláště pozornost našeho w politice sběhlého čtenářstwa, prozatím ji podáwáme beze wší úwahy w auterý něco wíce. „ Waše Milost! Nejponíženěji podepsaní wyrozuměli z rokowání ústowodárného sněmu, že wětšinau hlasů prošel náwrh od posl. Zbyszewského učiněný a od poslance Strobacha amendowaný, aby se zadala prosba k WMsti, by se pro občany we wlaské armádě slaužící nařídilo wolení poslanců na sněm. W každém ústawním státě jsau dwě moci, které nikdy nemohau společně spojeny býti: moc zákonodárná a moc wýkonná; wojsko jakožto doplňující část wýkonné moci nemůže tedy nikdy aučastno býti moci zákonodárné. Co osoba může woják tak dobře jako každý občan na sněmu seděti, ne wšak co zastupitel armády, co korporace; neboť jest patrno, žeby několik poslanců, kteří swé náwrhy končiti mohau s wážnými slowy: „ Četné wojsko podporuje mínění naše, “ brzo zrušilo wšelikau swobodu porady. Wěrna zákonům swé wlasti uznáwá c. kr. armáda we WMsti jediného swého pána a wůdce, ona tedy nemůže být a nebude aučastná žádné porady, která by ji uwedla w odpor s jejími powinnostmi, která by její kázní, štítem cti a wěrnosti mohla otřásti. Ona poslední kapkau krwe bude hájiti ústawy, které WMsti we srozumění se zastupiteli swých národů monarchie udělí; ona ale nezná žádný rozdíl národnosti we swých řadách. Swazkem poslušenstwí a bratrské swornosti a lásky spojené, widí ony w osobě WMsti spojiště wšech swých powinností, swé sláwy a swé cti. Co ale pohnulo nyní sněm k náwrhu, který stojí w takowém odporu s dříwějšími w tomto wysokém shromáždění jewenými zásadami? Rádi by byli podepsaní w mlčení a zapomenutí pohřbily bolestné zpomínky na minulost, ale otázka leží tuze blízko, proč nyní titéž poslancowé chápají se slowa o domnělá práwa wojska, kteří se minulého září stawěli proti šlechetnému náwrhu poslance Selingra slowy nejprudšími, armádu urážejícími. Když Varro na bojišti u Kanne zanechal wítězstwí a 80.000 římských wojínů, a prchaje do Říma se wracel, zdwihl se celý senát a šel přemoženému konsulowi až za bránu městskau naproti, by mu děkowal, že nezaufal nad zachráněním wlasti. Tak smýšlel a jednal welký swobodný stát, ale sněm Wídeňský měl jen sympathie pro naše nepřátely a žádné slowo pochwaly pro wítěznau, s ohromnými swízelemi bojující armádu, žádné slowo aučastenstwí pro padlé, žádné slowo útěchy pro pozůstalé. Wojsko mlčelo, ale cítilo hluboko tuto bolestnau urážku. Sněm, který jsa tupý pro čest wlasti, lhostejný pro její zachowání, ztratil důwěru wojska. Nikoli, Waší Milosti! Wojsko nechce míti aučastenstwí w těchto bojích parlamentárních, ono by w nich spatřilo záhubu swé jednoty a kázně a záhubu monarchie. Ono chce zdí železnau obehnati trůn WMsti a hranice monarchie, ono chce zákony wlasti proti wnitřním, její celitost proti zewnitřním nepřátelům hájiti, ale spolu chce setrwati w mezech swého postawení, které zákony wšech zemí wojskům wytknuly. W hluboké úctě prosíme WMst, hořejšímu náwrhu říšskému sněmu odepříti nejwyšší potwrzení. “ Následují podpisy celé armády: Z každé setniny wšichni důstojníci, šikowatelé nebo strážmistři, pak we jménu wšech ostatních od každé šarže 2, od sprostých 16–20 podpisů. Weškerému mužstwu se obsah dříw oznámil.", "id": 1527}
{"text": "31. prosinec 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Nápisy Tatránské z pod Křiváně, Autor: Havlíček, Karel\nNápisy Tatránské z pod Křiwáně Od Čechobratra Protištúrského Štúr Columbus. Já chci Columbem – tak říkal Štúr – býti Slováků: Prawda to, neb k diwochům nám wede mládež i řeč. Štúr O’Connell. Čím byl O’Connell w Irsku, bude Štúr prej we Slowensku: Ten pomník z mramoru, z písku si tento stawí. Štúr Rauhač. Čeština již w Tatrách – tak psal Štúr w Orle – zdochíná, Tworce řečí: proč spal twůj w štěku tomto perun? Zeď čínská. Zdí čínskau oderwat chtěl Štúr od Česka Tatránsko: Na hlawu zedníka wšak ta samého padá. Wrch Křiwáň. Proč chlum nakřiwuješ wždy si wíce ku pádu Křiwáni? „ Štúrčinu páchnaucí swým pochowat chci rumem. “ Očista. Wáhu ty, a Hrone ty, sjednoťtež swé wody: byste Z Tatry smýt morowé nešwary Orla mohly. Šťáwnice. Šťáwnice roztomilá, ty nowý hrade českoslowenský, W jednotě ty zrádnau nám nahradíš Břetislaw. Dod. Red. Podáwajíce tyto nám z Uher zaslané epigramy laučíme se s p. Štúrem na wždy. Jeho cesta je jiná, naše taky, když mermomocí chce býti jiným národem než byl posud, staniž se wůle jeho, pokud mu síly stačí. On rozpoltil swůj národ na dwě nepřátelské polowice, učině tak z lidu, jenž se počtem mezi prostřední národnosti a literatury ewropejské počítal, dwa slabé národky, z nichžto nyní i wětší část ( morawsko-česká ) co do počtu mezi nejslabší národnosti ewropejské klesla. Tak tomu snad nepříziwý osud chtěl, wywoliw si p. Štúra za nástroj: co se dlauhým wěkům a welkému počtu jinonárodních nepřátel našich nepodařilo, to dokázal jeden z nás, on sám ( Štúr ) ztenšil četnost národu našeho wíce, než dwě nepřízniwá století. Než – každý bude odpowídati za swé činy. My ale nehodláme již déle marné hádky wésti, nehodláme také marně kwíleti pro takowau národní nehodu, nýbrž zwětšenau činností swau, rozmnožením snažení pokusme se nahraditi jinák sláwě národu našeho to, co mu takto odpadlo rozdwojením. Četnost jest owšem weliký prostředek k národní důležitosti, ale dějiny swěta ukazují, že i malé národy wykonali skutky krásné a weliké. Jděme tedy každý jinau cestau, z jednoho národu, z jedné literatury budtež dwa národowé, dwě literatury, my již déle odporowati nebudeme, ale wymiňujeme si aspoň tolik, aby p. Štúr we swých Nowinách a Orlu přestal již nás Čechy a Morawany jako posud nazýwati swými bratry. Nač takové pokrytství? Z jeho péra a z per spojenců jeho zní nám jméno to co nejtrpčí, nejbolestnější ironie, co upomínka na staré minulé časy, tak asi, jakoby rozwedení manželé před swětem lichotiwě se k sobě měli, zahalujíce tauto sladkau powrchnosti wnitřní trpkau nenáwist.", "id": 1528}
{"text": "11. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 7. srpna. Brestl žádá od ministra wnitřních nějaké wyswětlení stranu onoho paragrafu trůní řeči, který o poměrech Italie jedná: „ Wálka w Italii není proti swobodě italských národů, nýbrž má ten účel, uznáwajíce wšecky národnosti, čest rakauské zbraně zachowati a nejdůležitější interessy státu hájiti. “ S nelibostí ale pozorowal ze zpráwy F. M. L. Weldena, že generál Lichtenstein se swým oddělením proti Modeně táhne, k tomu konci, by zahnaného wéwodu opět w stará práwa ustanowil. Ustanowení tak absolutní wlády, proti níž se každá jiná wolnau nazýwati mohla, zdá se mu principu w trůní řeči wysloweném práwě naproti býti. Rád připauští, že proti zemi, která si proti rakauskému mocnářstwí nepřátelsky počínala, se přiměřeným způsobem zakročiti má; ale wládu ustanowiti, jíž sympathie země chybí, jest wěc, na armádu wolného státu, jako rak. jest, hanu kydající. Táže se tedy, zda toto ustanowení swobodě nepřejícího knížete se na rozkaz ministra stalo čili ne. Dobblhof: Také on, že se teprw onau zpráwau o tom dozwěděl, bližšího wyswětlení nemůže dáti; ten krok že se stal bez wědomí ministerstwa. Jak medle ale ňákého objasnění obdrží, nebude wáhat, ho sděliti; w ostatku poukazuje na trůní řeč, w níž se ministerstwo o způsobu politiky w Italii wyjádřilo. Ubezpečuje, ze se přísně toho držet bude. ( Pochwala. ) Löhner má o dwau wěcí se cos ptáti, napřed pana presidenta a pány pořadatelé, proč se potřebné spisy journalistům a referentům neposkytují. Záležíť w tom weřejnost, že se journalistům nejen místa wykážau, by při jednání mohli přítomni býti, nýbrž že se jim též do písemních prací a náwrhů nahlédnauti dá. Strobach je také toho mínění, nemyslí wšak, že k tomu nějakého uzawření komory zapotřebí, že to wěc pánů pořadatelů. Löhner: Nějaký čas jdau powěsti, jako by se na duchowní statky dluhy uwalowaly. Tak se wyprawuje o pokladech jistých korporací, plných nejstkwostnějších wěcí, tak že se s půwodními inwentářemi wíce nesrownáwají. Dle zákona mají se ročně wýkazy stranu jich nakládání předložiti, a bez auřadního powolení nemá žádná korporace břemena přijímati. Majetnost korporací je k nábožným aučelům a oblažení člowěčenstwa určena, a stát má dle swého práwa nejwyšší souverenity moc, w čas nauze si sní wypomoci; tážu se tedy ministerstwa, zda tyto powěsti bezdůwodné jsau neb ne, zda se břemena na majetnosti korporacích změnily, a w jaké míře, a zda se patřičná dohlídka wede? Dobblhof: Brzy na to, co do ministeria přišel, stal se takowý pád, a sice žádal klášter sw. Petra, by se směl něco wypůjčiti. Ale žádost tu že odmrštil, ano i tenkrát, když dokumenty o potřebnosti toho zaopatřená byla, a sice z příčin, které interpelant uwádí. Co se dříwe dálo, newí, chce ale potřebné wýkazy zaopatřiti, zda by to slawné shromáždění žádalo. Ostatně poukazuje na náwrh dnešní finančního ministerstwa, který též o této wěci jedná. Löhner: Co na tom prawdiwého, že jeden klášter na blízku chce 80.000 zl. se wydlužiti? Dobblhof: O tom že nemůže wyswětlení podati. Ministr sprawedlnosti p. Bach činí na to pozorna, že posud zákon platí, který duchowním korporacím zabraňuje, na nemowíté statky bez powolení auřadu břemena uwalowati; co se ale mowitých statků týče, tu že owšem zadlužení možné, ale i tu jsau přednostowé korporací odpowědní, by jmění s inventářemi se srownáwalo. Též on se odwoláwá na náwrh finančního ministra, kterým každému zneužíwání pro budaucnost je zabráněno. ( Potlesk. ) Nastalo nyní dálší rokowání o řádu jednacím, které pokračowalo dle obyčejného hodně rozwláčného způsobu. Jenom při otázce, jak má býti sestawen wýbor petiční, Totiž wýbor, který bude přijímati žádosti k sněmu poslané a strany jejich dálšího rozhodnutí potřebné kroky činiti. pokusila se opět strana česko-německých deputowaných, ukřiwditi jiným národnostem na zisk německé. Náwrh totiž byl, aby petiční wýbor sestawen byl z 19 osob: 9 wywolí se ze sekcí wždy po jednom, a pak ještě každé gubernium jednoho ze sebe připojí, aby wýbor mohl w záležitosti provinciální dobře posuzowati. Pan Löhner se swými ale nawrhowal, aby jenom z každé province po dwau neb tří se do toho wýboru wolilo, a sice z každé národnosti jeden, přeswědčen jsa, že takowým způsobem nejwíc Němců do wýboru se dostane. Gubernie totiž jsau: Čechy, Halič, Morawa, Dolní Rakausko, Horní Rakausko, Štýrsko, Tyrol, Ilyrie, Pomoří, Dalmatsko. Dle náwrhu p. Löhnera by tedy 15–16 Němců a jen 10 Slowanů w tomto wýboru sedělo. Awšak náwrh p. Löhnerů porazili deputowaní Feifalik, Dylewski, Klaudi, Cavalcabo, Neuwall a Hawlíček, tak že welikau wětšinau propadl. Dne 8. srpna. Dnes nabyli jsme teprwa auplné jistoty o tom, co se již po nějaký čas jakožto privátní wědomost po Wídni a po mocnářstwí našem rozšířowalo, myslím totiž o nawracení-se císařowě do Wídně. Hned na počátku ještě před čtením protokolu oznámil pan president Strobach officiální zpráwu o tom od deputace zaslanau. J. M. C. ráčil deputaci říšskéko říšského sněmu welmi ochotně přijmauti, potěšení swé z jejího příchodu projewiti, a wyslowil aumysl swůj asi w tento smysl: „ Když sněm říšský přítomnost mau we Wídni pro blaho národu za newyhnutelnau powažuje, neopomenu já, maje wždy dobro národů na srdci, dle rady této se zachowati, ačkoli zdrawí moje ještě auplně se nenaprawilo. Dne 8. wydám se na cestu do Wídně, w kratších owšem denních pojíždkách, jak to moje slabé zdrawí požaduje. “ – Sněm říšský projewil welikau radost swau z tohoto potěšitelného kroku J. M. C., a nepochybujeme, že weškeré mocnářstwí též tuto radost pocítí; neboť tímto krokem J. M. C. oprawdiwě naše swoboda a dálší rokowání říšského sněmu pojistěni jsau a blahu našemu již nic w cestě neleží. Nyní můžeme na pokojné zákonní cestě weškeré zřízení zemské oprawiti a k budaucí spokojenosti wšech národů rakauských základ položiti. Rowněž tak důležitá byla interpelace dep. Sturma na ministry strany záležitostí uherských. Ze slow ministra Dobblhofa wyrozuměli jsme, kterak nše ministerstwo wždy rownopráwnost wšech národností na srdci má, a že s nynějším maďarským ministerstwem w tomto ohledu nikterak nesauhlasuje. Zejtra podám celau řeč Dobblhofa dle stenografické zpráwy, neboť si netraufám z pauhé paměti slowa ministra zde do swěta rozšířiti, poněwadž na každém tomto slowu welice záleží. Welmi zajímawé bylo též rokowání strany zrušení poddanosti, we kterém se zejtra pokračowati bude. Tolik již nyní na jisto ubezpečiti můžeme, že při této příležitosti projewila se pro zrušení weškeré poddanosti se wšemi následky jejími, jako jsau robota, desátky, regalie atd., tak weliká wětšina we sněmě, že naši wenkowané již nyní mohau být zcela ubezpečeni. Šírší zpráwa. Sturm táže se ministra wnitřních, jaké kroky učinil stranu oněch 2 lodí s nákladem železa, které w Horwatech wzaty byly? pak co sděliti může o wýsledku prostředníctwí arciknížete Jana w rozmiškách horwatsko-uherských? Doblhoff: Owšem byly dwě lodě na Dráwě wzaty, ač byly celním zákonům zadost učinily. W posledních dnech předešlého měsíce se to dozwěděl a hned uherské ministerstwo žádal, by ony lodě wydány a podobné pády budaucně zamezeny byly. Co se druhé otázky týče, sdělil již dříwe, že hrabě Batthiány a baron Jelačić se tu nachází; o wýsledku jejich wyjednáwání wšak není rak. ministerstwu nic známo. Než ale hr. Batthiány Wídeň opustil, doručil prý mu notu, w níž se ptá: 1 ) Chce-li rak. ministerstwo pragmatické sankcí co do celitosti uherské koruny plnau platnost dáti? a 2 ) obmejšlí-li nynější ministerstwo w ohledu na pragmatickau sankcí práwa koruny hájiti proti uherským wedlejším zemím? Ministerstwo odpowědělo, že pragmatickau sankcí nikdy w pochybnost nebralo, a že uzawřelo, jí platnost w každém směru dobýti a udržeti. Co se druhého punktu týče, podotknul, že Horwaté, jak daleko mu jejich nároky známé, nikoliw nezamýšlí od uherské koruny se odtrhnauti, a že oni nápodobně se na pragmatickau sankcí odwoláwají. Určiti, která strana pragmatickau sankcí dobře pojala, to požaduje důkladného rozebrání důležitých státopráwních poměrů, které předewzíti ministerstwo až posud nebylo w stawu, nemůže tedy rozhodně odpowědíti. Ministerstwo myslí, že mu nezbýwá nic, než přáti, by wše w dobrotě urownáno, wše pro uwarowání občanské wálky wynaloženo, jakož i wše ponecháno bylo, což by weškerému mocnářstwí škodu přinésti mohlo. Ministerstwo wychází od té zásady, že pokoj u wnitř lze jedině udržeti stejným opráwněním wšech národností. ( Bravo! bravo! ) – Na to, že až posud rak. min. žádná odpowěď nedošla, leda by řeči uher. fin. ministra w komoře deputowaných za takowau se powažowat měly. „ Neočekáwejte, pánowé, “ prawil dále, „ že rukawici, již nám finanční ministr w Budapešti wrhl, snad zwedneme. Neníť to wýzwání k bohatýrskému boji. Podáwáť nám po obau stranách břítký meč, bychom se sami zkrwáceli, dříwe než nás saupeř napadne. Obwiňowáním, podezřowáním nás we swých řečích zasýpáwá; na ty musíme odpowídat, proti těm se ohražowat. Předhodil nám reakci, a jako bychom rakauské národy k absolutismu nazpět wedli. Pánowé! Zdali jeden z wás něčeho takowého se obáwá, jsme hotowi, naše auřady okamžitě složiti. “ ( Bauřliwé bravo! ) „ Dále praweno, že jednáme bez plánu, bez charakteru a bez wší politiky; opominu wšech těch nesmyslů, w oné řeči obsažených, a podotknu jen, co mé mínění, co mé přeswědčení jest: Za našich dnů se nekuje politika na sedadlech ministrů, ani na tribuně; politika zaujímá wyšší stanowisko; neb duch swěta jest to, jenž ji twoří. Duch swěta wolá k národům: Wy jste wolní! opět máte swá přirozená práwa; těch se musíte držet. A dělaná politika padá; politika, která spojenců w dálce hledá, an zatím nejbližších a nejpřirozenějších opauští, politika, jsaucí jednostranná, soběcká a newděčná, nemůže dlauho trwati, ta nosí zárod smrti w sobě. “ ( Bravo, bravo. ) „ Uwáděli nás w podezření, že jsme zrádci na německé wěci; takowé nařknutí musíme zrowna za lež prohlásit. Pánowé! My jsme Němci skrz na skrz! nejen proto, že Němci jsme, nýbrž že jsme poctiwí a sprawedliwí, 402 že ctíme práwa každého národu, že si nepřiosobujeme žádnau přednost, žádnau supremacii nad jinými národy. Wšickni měříme k jednomu cíli, wšickni k sjednocení rakauských národů, ne wšak mocí, nobrž bratrstwem nám dějinami, nutností a citem kázaným. ( Nesmírný potlesk. ) Jak dlauho tuto wyhlídku máme, jak dlauho posel od Wisly poslu od břehu Jaderského moře ruku podáwá, budeme státi neohroženě, wzdor wšem chmůram, nechť si od wýchodu neb západu hrozí, nechť si metají blesky kamkoli, my stojíme neohroženě, ničehož se nebojíce. ( Bravo. ) W tomto duchu myslíme pokračowati, w tomto duchu německau wěc na nejlepší způsob hájiti, jí nejwětší služby prokazowati. “ K záwěrku poznamená, že ministerstwo we zwláštním státním spisu posud nerozhodnuté otázky rozebrati a slawnému shromáždění předložiti míní. ( Dokončení. )", "id": 1529}
{"text": "20. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [povolání úředníka Plačka], Autor: Havlíček, Karel\n– Podle bezpečných zpráw dostal p. krajský úředník w Chrudimi a býwalý poslanec na sněmu říšském p. Plaček powolání od hr. Stadiona do Wídně a hned 18. t. m. tam odjel. Sluší zde owšem přede wším na zřeteli míti, že p. Plaček jakožto politický auředník dle rozkazů ministerských se říditi musí, pročež také jeho přítomnost we Wídni a aučastenstwí při poradách o řádech zemských za nic jiného nepowažujeme, než za auřední powinnost. Také p. rytíř Bohuš z Prahy odebral se na pozwání ministerstwa též k tomu aučelu do Wídně. Dr. Brauner také již s ostatními pracuje, jak samy ministerské nowiny o tom zpráwu přinášejí. Musíme se wyznati, že jsme až do této doby wždy očekáwali, aby se dr. Brauner do Prahy nawrátil, a že jsme jeho spoluaučastenstwím při těchto ministerských poradách nad míru překwapeni.", "id": 1530}
{"text": "15. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 12. srpna We wčerejším sezení byla skončena wolba F. Teufla, posla z Ipsu, která se záwodnau být zdála, an proti ní byl protest zadán. P. Teufel prý byl několikrát pro těžké policejní přestupky trestán a jednau z weřejného násilí obžalowán. Referent záwadných woleb nemyslil brát na to žádný ohled, neb důwěra 50.000 woličů jest postačitelným důkazem počestnosti woleného. Firnkranz se zastáwá p. Teufla a upozorňuje, jak snadno mohl za absolutní wlády každý do wyšetřowání přijíti. Že tomu tak, nebude žádný odpírat. Jestiť tu wíce Poláků na sněmu, bywších we wězení, a kdo by chtěl proti těmto mučedníkům swobody polské něco namítat? – Sněm prohlásil wolbu za platnau. Při této příležitosti ale Borrosch welmi dobře poznamenal, že se nesmí odwoláwat na důwěru 50.000, neb jich wolilo jen 100. Budaucně že bude tlačit na indirektní wolení. W tom má Borrosch zcela prawdu. Za ten krátký čas konstituce nabyli jsme zkušenosti, jak lehce jest, si získat důwěru několika woličů, kteří se již o ostatní hlasy postarají. Takowým způsobem byl w Čechách na jednom místě auředník zwolen, který se nyní neustále kolíbá. Nerad by ztratil tak zwanau důwěru swých komitentů, neb newí, kdy by ji mohl snad zase potřebowat, a rád by si získal přízeň wlády, by, až přijde čas, na něj s ňákau řádnau službičkau nezapomněla. Známý dr. Zimmer pohřešil na práporech wojenských německau trikoloru, kteráž na ně o welkonoci německé, t. j. 6. t. m. ( na ten den se slawilo, jak známo, z mrtwých wstání Německa ) připnutá byla. To nemohl p. dr. na srdci snésti. činil Učinil tedy dotaz na ministra wálky, kam ty barwy zmizely, čili se jen komedie hrála? Latour na to odpowěděl, že radda ministrů uzawřela, rownost wšech národností za základ státu míti, a tudy wojsko jen we službě spolku tyto barwy nosit bude. Rozumí se, že lewice brumlala. Pak se přikročilo k rokowání o Kudlichowu náwrhu, který jej sám již dwakrát oprawil. W dnešním sezení oznámil pres. Strobach, že císař pán až okolo 3 hodin u Nusdorfu přistawí a pak se do chrámu Páně sw. Štěpána odebéře, kde slawné Te Deum zpíwáno bude. Sněm uzawřel, že též přítomen bude a pak si do Schönbrunu pospíší, J. M. uwítati. Dále se šlo k dennímu pořádku. Cerne žádal zrušení roboty bez náhrady. Nejwětší obtíže jsau při otázce o náhradě a práwomoci. W otázce o náhradě ptejme se nejdříw, přísluší-li opráwněným wůbec náhrada. Jedná se tu o dálší trwání ústawu potlačowacího, o třídu lidí, jenž beztoho dost bídy uwrhli na lid. Aristokracie a feudální ústaw jsau takowí tyrané jako bürokracie a absolutismus, jenž potlačují ducha a chtí se pásti na jmění jiných. Zač má být náhrada dáwána a má-li opráwněný wůbec práwá k těm poplatkům? Já myslím, že nemá. Sněm stojí na půdě swobody, rownosti a bratrstwí; nárokem náhrady jednalo by se proti nim. – Kdyby aristokracie, stojíc na swém nároku, žádala náhradu, a powinowaní, ukazujíc na swé utlačowání, žádali zadostučinění: kterak pak? ( S pochwalau se podporuje. ) Mokrý z Čech žádá zrušení kánonu a poplatků laudemiálních při kaupi gruntů bez náhrady. ( Podporuje se. ) Violand wystaupil se žádostí, by se konec učinil debattě, an wěc již dosti objasněna. Strobach lituje, že poslowé při tak důležité wěci z toho práwa potřebu dělat chtějí. Helfert, Borrosch a jiní jsau proti Violandowi, a po dlauhé hádce přikročí se opět k pořádku. Náwrhy rozličného obsahu: o wydání práwa piwowárečního; zrušení záwazku, piwo a kořalku odbírati; o wydání práwa, w řekách lowit atd. Konečně přijde 60tý a poslední náwrh Borroschůw: Pohřešuje prý u předešlých amendentent princip sprawedlnost. Swoboda není jen pro wezdejší blahobyt k přání, nýbrž proto, že božstwí w člowěku uskutečňuje. Proto se nesmí od mrawního základu ustaupit. Jinak by se komunismu brána otewřela, a sedláci dobře wědí, že za nimi číhá proletariát čeládky a domkářů. To welké slowo: „ Jmění jest poswátné “ napsali pracowníci na krámy kupců, a tím swau welkoduchost objewili. Pracowníci w říšském sněmu nesmějí za těmito pozadu zůstati. Borrosch má to zwláštní we swém amendementě, že žádá též, by auředníci, na práwech lidu se prohřešiwší, odstraněni byli; jsauť prý jako wlci s wytrhanými zubami, když kausat nic nemohau, přece ještě škubaji. Pro powšechné rokowání nechalo se již jich 21 zapsat, a Jonák jest prwní. Mluwí pro náhradu. Jedná-li se o odstranění privilegií a nadpráwí, že je s celau duší při tom, ale práwo nesmí zahynaut. Prawé jest to, co wědomí času za takowé uznalo, a úmluwy otců musí šetřeno býti; tak se za časů jmění konfiskowalo, by dle tehdejších ponětí zaslaužilí lidé ním poděleni byli. Konfiskací nebude nyní nikdo zastáwat, zdali se mají proto nynější majitelé zahnati? Z poswátnosti jmění wyplýwá náhrada, a sice slušná náhrada. Ta je nutná, neb se má proletariátu pomoci. To se může státi jen rozdělením welkých statků a propachtowáním kusů na chudé. Wyzdwihnau-li se ale wšecka powinowání poddaných bez náhrady, nebude, kdo by se do takowých poměrů pustil; jako před 50 lety mysleli úmluwami býti kryti, a tyto nyní w interessu wšeobecnosti se posuzují, tak se to může i po 50 letech státi. Myslí, že uzawření sněmu prov. se nesmí zrušiti, kde sedlák stejným způsobem jako aristokrat zastaupen byl.", "id": 1531}
{"text": "11. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O Löhnerově návrhu a revoluci], Autor: Havlíček, Karel\nWe čtwrtek dne 5. října skončil se w 10 hodin wečír sněm welmi bauřliwě. Rokowalo se o daních na budaucí rok, a když již hlawní wěci odbyty byly, wystaupil nenadále p. Löhner s náwrhem na oko nepatrným, we wěci ale nesmírně důležitým. Činil totiž doložení w ten smysl: že se z daní nyní powolených nic nesmí wynaložiti jinde než w zemích zde na sněmu zastaupených. To jest jinými slowy řečeno: že se nic nesmí wynaložiti w Uhřích na podporu Jelačiće k udržení celosti Rakauska. Česká strana sněmu ( prawice ), porozuměwši hned p. Löhnerowi, statečně se opřela jeho náwrhu, a Rieger wymohl, že komora welikau wětšinau hlasů zawrhla tento náwrh Löhnerůw i s mnohými jinými. Sněm pohrdnul náwrhem tímto, neboť nechtěje ani o něm slyšeti, přešel k dennímu pořádku, což jest potupa parlamentární. Frankfurtsko-maďarsky smýšlející Iewice zůřila, a jeden z ní p. V. zrowna prý se wyjádřil, že již nepomůže nic než revoluce. Tato revoluce nedala na sebe dlauho čekati: ráno w pátek dne 6. již byla bitwa na Táboře ( Leopoldow ) a brzy se zmocnilo powstání celého města. Zámínku wzali si z toho, že nechtěli dopustiti, aby něco wojska z posádky Wídeňské táhlo Jelačići ku pomoci: to wšak byla jen zámínka. Prawá příčina této revoluce není jiná, než nespokojenost maďarské a ultra-německé strany s wládau sprawedliwau, s wládau takowau, která si rownopráwnost wšech národů za heslo wzala, která nechce připustiti, aby w Rakausích jen Němci a Maďaři panowali, kterážto wláda chce, aby také Slowané slušného podílu měli. Takowau sprawedliwau wládu nazýwá maďarská a ultra-německá strana reakcionářskau, zatím ale jen oni sami prawdiwí reakcionáři jsau w tom ohledu, že chtí staré panowání maďarsko-německé opět w Rakausích zawésti, jako bylo dříwe. Ta strana sněmu říšského, která nyní we Wídni rej wede, jest též takowého protislowanského smýšlení. Löhner jest duše wšeho nynějšího jednání té části sněmu, která we Wídni zůstala. Sněmowníci z druhé strany, kteří we Wídni zůstali, nejsau swobodní, protože uprostřed ozbrojené a maďarskými penězi podrážděné luzy, a není pro nás swobody. Hlawní wěc jest nyní, sněm ( aneb jen wětšinu jeho ) z Wídně powolati na jiné bezpečné místo, nejlépe do Brna, a tam ukončiti jednání a dáti Rakausku konstituci. Wídeň bude nyní wojensky obložena a k poslušnosti zákonní přiwedena rukau brannau. W takowém místě sněm rokowati nemůže, zároweň ale zapotřebí jest, aby, když we hlawním a sídelním městě wojenské práwo na čas swobodu obmezí, w ostatních zemích konstituční žiwot zastawen nebyl, o co se sněm postarati musí. Záležitosti Slowanů rakauských jsau nyní na rozhodné době: buďto budeme od Maďarů a Němců poraženi a pak jim služební, aneb zwítězíme a co wítězowé dáme poraženým stejná práwa s námi. Slowané nebudau wítězstwí zneužíwati k potlačení jiných národů, neboť my jsme skutečně a poctiwě liberální a nechceme swobodu jen pro sebe, nýbrž pro wšechny. Bratři! nedejte se swésti nepoctiwými praktikami těch, kteří wám pod falešným jménem weliké swobody wnutiti hodlají swé jho. Nebojte se o swobodu: dwůr náš ani wojsko konstituci naši rušiti nebude a nechce; stůjme pewně pohromadě wěrni swobodě, ale poctiwé swobodě, slowanské swobodě, která nechce panowati nad jinými, nýbrž jenom rowna býti wšem a každému. H. Borowský", "id": 1532}
{"text": "15. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: O sněmu říšském, Titulek: [Záznam z ustavování říšského sněmu], Autor: Havlíček, Karel\nNení-liž to zlomyslný osud, že nejsme s to, bychom přišli ke sněmu? – Sněm zemský nám překazili, a sněm říšský, čím ho wíc potřeba, tím wíc se od nás bez potřeby wzdaluje. Wolby jsau w celku již wšude ukončeny, ale není, kdo by hned sněm otewřel. Někteří poslanci jsau ale již na dwě neděle we Wídni, a Wídeňští je tuším účinliwě wzděláwají. Aby ale o některých otázkách již předkem se umluwili, a tím na sněmu rychleji mohli jednat, sestaupili se příchozí poslanci u poradní předběžní sněm. Prwní sezení bylo dne 11. čerwence w c. k. jízdárně. Sezení otewřel wládní radda a prozatímní starosta Kudler. Deputowaných přítomných bylo 197, dostatečný tedy počet, aby se porada za platnau uznati mohla. Starosta četl protokol již den před tím sepsaný, jenž zní takto: „ We Wídni 10. čerwence. Doblhoff pozdrawuje shromáždění a ustanowuje, aby se k usnadnění porad z přítomných poslanců jeden starosta a dwa místostarostowé wolili; 6 nejmladších audů ustanowí se za písaře. Za starostu zwolen byl tedy Dr. Jos. Kudler, za místostarosty Jos. Weisz a J. Monnheimer, za písaře pp. A. Purtscher, Th. Geier, Jos. Nezweda, Jos. Demel, Vinc. Prázdil a V. Kudlich. \" Na dotázku starosty, má-li kdo co namítat proti tomu protokolu, pronesl Violand, aby se tituly wynecháwaly při čtení a jmenowání deputowaných, poslanci na sněmu říšském že jsau sobě w hodnosti wšichni rowni; titul poslance platí zde wíc jako kterýkoli jiný. Jiný poslanec byl toho mínění, aby se místo shromáždění národní užíwalo slowa shromáždění říšské. Violand wšak míní, že jsau deputowaní zwolení od národu k ustawení sněmu; dokud se úloha ta newykoná, přisluší tomu shromáždění wším práwem titul: „ shromáždění národní. “ Stran písařů ukázalo se později, že jsau tu ještě mladší audowé; ustanowili se tedy pp. A. Purtscher, J. Demel, Fr. Wojtěch, Fr. Kudlich, J. Nezweda a V. Prazdil předtím s dlouhým a. Pak se čtli wšelijaké přípisy saukromných osob o žáležitostech osoby se týkajících; uložily se prozatím ad acta. Starosta nawrhnul, aby se rokowalo o prozatímním řádu jednacím, jelikož se bez něho nemůže powest žádné rokowání. Několik audů prý již wypracowalo a dalo do tisku swé náwrhy k sněmu. Dr. Leop. Neumann činí shromáždění pozorno na to, že nebyl ještě wčerejší protokol auplně do porady wzat, aby se tedy ještě jednau četl. – Četl ale Neuwall prozatímní řád jednací, jenž obsahuje tyto články: 1. Bureau ústawního sněmu říšského sestáwá ze starosty, z dwau místostarostů a 6 písařů. Nynější obsazení jest jenom prozatímní. 2. Ku zkaušení jednotliwých woleb rozpadne se shromáždění na 9 odborů. Každý odbor ustanowí se podlé rozličných gubernií a bude takto předstawowati w malém říšský sněm. 3. Každý odbor si zwolí ze swého středu předsedu, písaře a dwa referenty. Dewátý odbor bude zkaušet prwní, prwní druhý atd., co se týče verifikací. 4. Wolba může jen wětšinau hlasů za neplatnau prohlášena býti, a pak se musí hned k rozepsání nowé wolby přikročit. 5. K poradám o řádu jednacím ustanowí se komisse z 9 audů, z každého odboru jeden aud. 6. Jak bude 192 woleb platných, prohlásí se shromáždění za ústawné a dá pozwat ministerstwo JMC. k zahájení říšského sněmu. Poněwadž se ale mezi tím wzdálilo mnoho poslanců, zdwihlo se sezení. Dr. Fischhof nawrhuje, aby se zasedalo také wečer, jsa toho mínění, že poslanci tam nejsau, um zu faulenzen, nýbrž aby pracowali. ( Mnohonásobné brávo! ) Ostatně se ale zawrhlo wečerní sezení, aspoň ještě na několik dní. Mnoho záleží na tom, aby sněm říšský také důstojně wystaupil. Čtauce referát o prwním tomto předběžním sezení, podiwili jsme se, o jakých malichernostech se jednalo a k jakým malichernostem se tleskalo. Nebylo diwu, že se mnoho poslanců wzdálilo. Ta nešťastná oklikatost a malých wěcí důkladné a přísné ohledáwání!! Druhé sezení poradního říšského sněmu dne 12. čerwence. ( Jednání o řeči jednací na sněmu říšském. ) Prokop Czicz z Haliče prawil: Wětšina deputowaných na prawici ( sedláci z Haliče ) nerozumí německy, nech se jim tedy w krátkosti před hlasowáním wyloží, oč se jedná. Mayer z Brna: Nemáme jen Slowani nářečí polského, nýbrž i rusínského, českého, ilirského. Stane-li se jednau překlad, musí se státi we wšech jazycích: z toho by nastal wětší zmatek, nežli s babilonskau wěží. Kdo wstaupí, musí přinest s sebau možnost, aby rozuměl, o čem se jedná; na poslanci žádá se nejenom aby přinesl swau osobu, nýbrž i potřebné wědomosti, přede wším ale známost jazyka, w jakém se jedná. ( Wšeobecná pochwala. ) Pr. Füster sauhlasí: že jest wěc swědomí pro každého poslance, aby znal řeč, w nížto se jedná. Dwojí jednání nestáwá se nikde; kdo nemá schopnosti, musí si schopnost zjednat. Stal by se jinak wěru babylonský zmatek; ztratilo by se tím peněz a času dražšího než peníze. Ctím každau národnost; ale jednota žádá, aby se jednalo wřeči německé, poněwadž 308 se slowanští kmenowé sami mezi sebau nerozumí, kdežto přewaha poslanců německy rozumí. Jeden poslanec prawí: že řád wolební nic o tom nepowídá, aby poslanec uměl německy; proto přišlo tolik neumějících německy. Nech se wezme na to ohled při zkaušení wolby a nech se jen ti připustí, kdo znají německy. Neuwall: Žádný zákon nemůže aučinkowat nazpět, proto zůstanau tyto wolby platné; když ale poslanci widí, že tady nic nemohau docílit, musí jim swědomí kázat odstup. Mayer nawrhuje, aby se ustanowila řeč německá za řeč sněmu říšského. Proti tomu jiný, že dokud není říšský sněm sestawen, nesmí se stát ustanowení žádné we wěci tak důležité. Bilinski z Haliče prawí, aby se k tomu zatím swolilo, by se mohlo kročit k dílu, aby se ale o tom neuzawíralo. Mayer: My můžem prozatímní uzawření činit; prozatímní řeč jednací sněmu říšského buď německá. Poslanec jeden: Polští deputowaní jsau nejčetnější; při woleních neřeklo se, že řeč sněmu říšského je německá. Jejich wolba jest podle práwa, musíme přemýšlet o prostředcích, aby w celku rozuměli něco o tom, o čem se bude jednat. Dr. Brestl: Jen ten může hlasowat, kdo má podílu w jednání. Nikdo nemůže hlasowat, newyslyšew rokowání; muselo by se to dít i s českými, wlaskými a walašskými poslanci, což zajisté je nemožné. Kdo nad to zná jednání pauze summarně, nemůže o wěci hlasowat; wolba je podlé práwa, nikdo nemůže nutit poslance, aby odstaupili, ale musíme se wyjádřit, že je nemožnost jednat w 5, 6 řečích. To mohl každý wědět, že se jedná w němčině. Ten nesmí přijmaut auřad, kdo jej nemůže wésti, a přijal-li jej, musíte jej postaupit; musí se tedy apellowat na čest poslanců, aby sami od sebe odstaupili, aby woliči se dowěděli, že kdo neumí německy, nemůže jich práwa zastáwat, a by předsewzali nowé wolení. Szaszkiewicz: Dokud není ustanoweno, že řeč německá je řeč jednání, jsau pánowé w práwu. Nemohu tedy nikterak na otázku tuto přistaupiti, dokud se nepozdwihne řeč co řeč parlamentární sněmu říšského za řeč jednání. Neuwall: Můžem dáti prawidla prozatímní; buď tedy wysloweno, wolení deputowaných platí, kdo ale nerozumí rokowání, nemůže hlasowat, a musí se dát na jich cit práwa. Poslanec jeden nawrhuje, aby se při každém hlasowání učinila opační zkauška. Bylo by pak hned widět, wědí-li wšichni, mají-li wstát čili nic, neboť nerozumějí-li, oč se jedná, wstali by po obakrát. Fischhof: Musím podotknaut, že páni poslanci jsau wlastně hluchoněmí. Neslyší, co se mluwí, a mluwit nemohau. Sdělí-li se jim konec rokowání, bude tak stát, jakoby teprw na konci byli přišli. Řekne-li který takowý, že může w tom postawení hlas dáti. Goldmark chce, aby každý, kdo chce mluwit, jmenowal swé jméno. ( Dokončení. )", "id": 1533}
{"text": "7. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [repliky], Titulek: Co je proti přirozenosti?, Autor: Havlíček, Karel\nCo je proti přirozenosti? Spisowatel článku: „ Die provisorische Regierung in Prag, “ w „ Allg. Österr. Zeitung “, prawí mezi jinými též následující welikau německau prawdu: „ Odpornictwí Čecha proti Němci jest proti přírodě, proti wěčnému zákonu, který menší rozdílné částě s weškerenstwem splynauti necháwá. “ Na to my prawíme: Odpornictwí Němce proti Čechu je proti přírodě, poněwadž Němců je míň, a tedy dle německé theorie s Čechy s wětšinau splynauti mají.", "id": 1534}
{"text": "4. březen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Příspěwky na Pražskau wzorní průmyslowau školu, Autor: Straka, Pavel + Havlíček, Karel\nS welikým potěšením čta od některého času w nowinách wašich o wznikání a zamýšleném zakládání průmyslné české školy w Praze, kteráž nám mnohostranné požehnání přinášeti slibuje; cítil jsem se probuzena, tím, seč má síla býti může, k tomuto swatému účelu přispěti; a tudy audy mého w Čechách nejmenšího sboru evangelického aug. wyzn. jen ze 330 duší sestáwajícího a we 34 osadách rozptýleného k nějaké oběti pobízeti. Až dosawad se mi podařilo dle přiloženého poznamenání jmen audů a ochotných přispěwků sesbírati, kteréžto zde wložené k dalšímu odewzdání posílám. Nejwíce mne wšak při tom srdce bolí, že já se swé strany wetší oběť při této příležitosti swé drahé wlasti přinésti nemohu pro welmi skaupě mi odměřené důchodky a pro mau četnau a mnohým již nepřízniwým a twrdým osudem nawštíwenau rodinu. Dař Bůh naší národnosti! Pawel Straka, pastor. Dod. Red. K důležitějším též pokrokům we wlasti naší náleží zajisté i to, aby dosawadní welmi bídné a chudé postawení evang. slowa Božího kazatelů slušně zlepšeno bylo. Než doufáme, že již doba tato příliš wzdálena není, jejížto brzké zjewení-se we wlasti i my co katolíci si přáti musíme.", "id": 1535}
{"text": "3. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský deník, Titulek: [Zpráva o novoroční slavnosti], Autor: Havlíček, Karel\n– Známy budau našemu čtenářstwu besedy přátelské, již po kolik let w sále Sw. Wáclawském dáwané: letos přenesli spanilomyslní podnikatelé tuto zábawu swau do čistě obnoweného sálu konviktského, který byl od společnosti samé k této příležitosti přiměřeně a w duchu národním ozdoben. W čele skwěl se weliký znak náš zemský bilý lew, a po stranách wlály korauhwe barew národních též českými lwy ozdobené, a na slaupech sálowých postaweny byly sošky panowníkůw našich českých. Společnost byla welmi hlučná, a udržowal se při wšem nejpěknější pořádek. Zábawa byla nenucená, srdečná, zcela jiná než o besedách na Žofíně, kdežto panuje wíce obmezenost a suchota. Hlawní wšak zásluha uspořádatelů této besedy jest smýšlení české národní, které se wšude i w přátelské rozmluwě u zhusta obsazených stolů i w hojných deklamacech a zpěwích jewilo. Písní zpíwáno jest chorem od celé společnosti několik i národních i od básníků; jmenowitě ale s průwodem hudby welmi rázná píseň měšťanská, která we zwláštních otiscích rozdáwána byla, a dwakráte opakowána býti musela. O půlnoci ozwaly se Jelenowy sbory. Weselost a rozmar panowaly dlauho ještě přes půlnoc až do nowého Roku, w kterém si přáti musíme, aby smýšlení tak pěkně objewené w této besedě wždy dále a wždy wíce po wlasti naší se šířilo, a hojného owoce wydáwalo. Nesmíme zapomínati, že smýšlení národní jest jenom počátek wšelikého budaucího pokroku a oswěty, kterých bychom se rádi we wlasti swé dočekali. Nezůstáwejmež tedy jen při počátku státi.", "id": 1536}
{"text": "2. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Dopis z venku, Autor: Havlíček, Karel\nŽihadlo Jako každá jiná Wčela bude mít i naše, co se na wčelu sluší, med, wosk, ale — i žihadlo. Med a wosk budeme sbírat po celém swětě, a koho snad někdy zabodne žihadlo, ať nám již teď dá napřed generální pardon! Jaká by to byla wčela bez žihadla! A také rány nejsou smrtelné, brzy se zahojí. Redakcí. Dopis z wenku. Od wrchnostenského ouřadu na Kř....ě, Rychtáři Topolowský! Nařizuje se Wám, abyste se od dneška za týden dostawil do zdejšího dwora s pěší robotou. S mrzutostí se pozorowalo, že již také Wy začínáte do Kwětů dopisowat. Co se to opowažujete? bez toho jsem již měl těch dopisů po krk, a teď ještě abych Waše četl! A při tom tak neotesaně píšete! Styďte se, starý...., hleďte si raděj worby, dobytka atd., nechte péra, jděte wedlé kritiky čihý anebo hat, a nepleťte se mezi učené pány. Wy jste to dorazil! Co pak myslíte, že jste tomu pánu, o kterého se ujímáte, něco pomohl? Wy bláhowý! tím wětší hanbu mu to dělá, že se o něj takowý chramosta zastáwá! Že se Wám ty knihy líbí?! Toť wěřím, Wám se arci ledacos líbí; jak pak se Wám líbil „ Český jazyk moje škoda \"? Wiďte, že dobře! Holečku, když se Wám něco líbí, ještě to není proto hezké. – A také se ještě we swém škrobeném dopisu o mně zmiňujete, jakobych s Wámi stejného smýšlení byl. To se Wám nyní poprwé milostiwě promine, budoucně wšak po každé šatlawní trest následowati má. Pakli že Wám ale nějaký pokoutní písař ten dopis do Kwětu wyhotowil ( jak se domýšlím ): toho i hned dle wysokého nařízení ať mi udáte, a sice pod pokutou. Dáno na Kř....ě 1. Ledna 1846. Pawel Sekíra, direktor.", "id": 1537}
{"text": "4. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O provolání sedmašedesátníků], Autor: Havlíček, Karel\nH.B. — We dwau zdejších Pražských časopisech a sice po německu we „ Waage “, po česku we „ Wlastimilu “ wyšlo práwě prowolání od strany jisté dobře známé, aby se prý občané podpisowali na žádost k J. M. C. a sice asi w tom smyslu, „ že prý býwalý sněm říšský neměl důwěru národu, že základní práwa od něho wypracowaná naplňowala lid obáwáním, že bylo rozpuštění sněmu říšského štěstí pro Rakausko, že jest oktrojowaná ústawa maudrý a mocný skutek a aby se při ní zůstalo, “ a konečně se J. M. C. žádá, aby prý ráčil setrwati při té ústawě. Jména těch pánů, kteří se podobné wěci psáti neostychají, jsau nasledující: A. Algeier, měšťan; Adolf Altmann, měšťan; A. Amler, měšťan; Karel kníže Auersperg; Jos. rytíř v. Baier, doktor lékařstwí; Josef Baltzer, měšťan; Eduard Balzer, Pražský měšťan; František Bayer, měšť. kupec; Jakub Beer, generál řádu křížown.; Karel Bellman, majitel domu; Jan Beran, měšťan; František Berg, měšťan; Jan Bergauer, měšťan; J. Bergmann, měšť. kup. a přísed. při c. k. směnném saudu; Mart. Bílý, měšť.; Jos. Borowička, měšť.; Kasp. Bronowský, měšť.; Wácl. Brich, měšť.; Fr. X. Brosche, kupec a majitel domu; Karel Brosche, majitel domu, kupec a towárník; Wácl. Brunhofer, zednický mistr; Jos. Budan, měšťan; Jiří hrabě Buquoi; Frant. Burian, měšťan; F. A. Credner, c. k. dworní kněhkupec; Wáclaw Dausek, měšťan; Adolf Diettrich, měšťan; Josef Diettrich, lékárník; Ant. Dietze, kupec; J. Dobroslaw, majitel domu; J. G. Dubský; F. W. Ehm, kupec; Em. Karel Eichler, kupec; Dr. lék. Marquard Eich; František Ellenberger; Čeněk Falk, Pražský měšťan; J. U. D. K. H. Fischer, zemský advokát a Pražský měšťan; Karel Fleischinger, majitel domu; Bedřich Fleschinger Fleischinger, měšťan; Ludwík Fortner; Zikmund Jiří Goldschmid, měšť. kupec; Jan Grein, měšť; Petr Greiss, měšťan a majitel domu; Josef Grossmann, měšťan; Karel Gruber, kupec; František Gruber, Pražský měšťan; Karel Grünböck, měšťan; Wilém Grünhut, měšťan; Ant. Haasche, kupec; Bohumil Haase; J. U. D. Rudolf Haase; Wil. Hanet, kupec; Jan Heissler, měšťan; Jos. Heissler, měšťan; Karel Helly, lékárník; Anton Herget; Karel Höfer, majitel domu; Frant. Homolka, měšťan; Wác. Horák, měšťan; Hyn. Jaksch, Domk. G. R.; M. Dr. Jan Ad. Katzenberger, měšťan a majitel domu; Wácl. Kaura, Beraunský měšťan; Karel Kehrn, knpec; Josef Kiederle, měšťan; Jan Kiemann, J. U. D. a zemský advokát; Karel Klier, majitel domu; Tad. Klinger, majitel domu; Josef Köhler, měšťan a kupec; Jan Kondrad, měšťan; Bohumil Könecke, majitel domu; Josef swobodný pán Kotz, c. k. pens. rytmistr; Bedřich Kranner, měšť. hodinář; Josef Kranner, architekt; Jiljí Kriner, kupec; Ant. Kříž, c. k. úředník archivní; M. J. Landau; Josef Laube, měšťan; Frant. Reichsritter v. Leon; J. U. D. Likawec-Oberhauser; Moric Likawec; Kajetan von Mayregg, měšťan a majitel domu; Josef Mertz, kupec; Karel Mitterbacher; Rudolf hrabě Morzin; Ant. Müller, kupec; Wendelín Müller, kupec a majitel domu; Mat. Nagelholz, kupec; Jan Naprawil, majitel domu; Erwín hrabě Nostic; Hugo hrabě Nostic; Wácl. Nowotný, měšťan; Wácl. Nowotný, maj. statku a měšťan; Jos. Oppelt; Jan Pack, měšť; Jos. Pelikán; J. U. Dr. Pelzel; L. F. C. Pelzel, kupec; Hyn. Platzer, řezbář; J. Prach, měšť.; Ant. Preiss, měšť.; Jos. Riedl měšť.; J. B. Riedl, měšť. a obchodník; Jan Riedl, měšť. a obchodník; Kam. kníže Rohan; Ant. Rost, měšť.; Josef Rost. majitel domu; Zik. Rudl, měšť.; Jan Ruffer, měšť.; Hugo kníže ze Salmu; Frant. Schebek; Josef Schediwý, usedlý měšť.; Ferd. Scheib, majitel domu; Frant. Scheib, měšťan a kněhkupec; Scheifler; Jos. Schlecht, měšť.; Fd. Schmidt, měšť. a kupec; Jos. Schmidt, měšť.; Ant. Schmura, měšť.; Jos. Schöbl, majitel domu; J. U. Dr. Ed. Schubert, zemský adv. a Praž. měšť.; Jan Schäcker, dohlížitel stawby; Dr. Jindřich Schuster, zemský adv.; Frant. Seichter; Wácl. Spitra, měšť.; Ed. Fr. Šťastný, wychowatel; S. Strohschneider, měšť.; Ondř. Stüdel, měšť. a kupec; Ed. Stephan, měšť. a pokrýwač; Mat. Teyssler, měšt. a hrnčířský mistr; Fr. Tempský, měšť. a knihkupec; Frant. von Thinelli; Tietz, auředník; Frant. hrabě Thun; Hrabě Lew Thun; Wilém Thurn, majitel domu; Wácl. Jan Tomašek; Ant. Tropsch, měšť.; Jan Trupkowský, majitel domu 1011-2; Jan Jak. Waníček, měšť.; Jos. Weselý, maj. domu; Jan Wyskočil; Rob. Wöhl; Wilém hrabě Wurmbrand; Aug. Želisko, hodinář; Ant. Zilliger, towárník; Jan Zilliger, maj. domu; Moric Zilliger, kupec; Karel Zimmermann, malíř; F. X. Zippe, professor. Žádost bude prý ležeti k podpisům w následujících místech ( což proto uwádíme we známost, aby snad někdo z omylu a z neopatrnosti nepodepsal tuto krásnau žádost ): Tato adressa nachází se k podpisowání u pánů: Krednera a Kleinbuba, c. k. dworního kněhkupce a uměleckého obchodníka na rohu Železné ulice, na Starém městě na welkém náměstí. W Kalwe-ském kněhkupectwí, na Starém městě, na malém náměstí. U Frant. Scheiba, kněhkupce na Malé straně w mostecké ulici. W Dittrich-owě lékárně na Malé straně w ostruhowé ulici. W Karlíně w hostinci „ Hamburku “. Neočekáwej nikdo od nás, že se ještě s těmito pány hádati budeme o ty wěci, o nichžto jsme se až do sytosti napsali a namluwili. Jen na jednu neslušnost, které se dopustili we swé žádosti, musíme wšeobecnau pozornost obrátiti. Oni žádají J. M. C., aby zůstal wěren swým slibům, které w oktrojowané ústawě udělil. Není to patrná urážka pro J. M. C., žádati jej o něco, což se samo sebau rozuměti musí u každého poctiwého člowěka? Každý poctiwý muž musí sdržeti swé slowo, tím wíce tedy císař; žádati tedy J. M. C. o takowau wěc, jest urážka důstojnosti císařské. Ostatně nás při tomto pádu také těší, že se naše dobře míněná wýstraha strany Wlastimila potwrdila. My jsme dobře wěděli, že Wlastimil tak jako německý reakcionářský časopisek „ Waage “ wychází nákladem mnohých pánů, kteří zde také podepsáni jsau a které bychom mohli zejména udati, proto že my nemáme obyčej, klepy rozšiřowati, a nepíšeme nic, o čem jistotu newíme. My jsme tak dalece liberální, že sneseme každé mínění, ale jen když je s poctiwostí wysloweno: ne ale jako páni wydawatelé Wlastimila učinili, že chtěli liberálním programem a několika prwními dosti swobodomyslně sestawenými čísly nezkušené lidi omámiti, aby jim pak poznenáhla swé přewrácené, swobodu podkopáwající smýšlení wštěpowali. Tenkrát mne redaktor Wlastimilu nejhrubším spůsobem nejen we swém listu, nýbrž i po jiných českých a německých nowinách za mau prawdiwau wýstrahu tupil a snižowal, já ale zwyklý jsa již podobným odměnám wšech těch pánů, kterým jsem byl přinucen nepříjemnau prawdu powědíti, ani slowem jsem neodpowěděl na tyto hrubosti. Teď mne osprawedlnil sám Wlastimil, neboť již po dlauhý čas swé prawé smýšlení okázal. Ukázalo se také, že naše slowo přece ještě také něco platí, nebo ačkoli si páni wydawatelé Wlastimila wšemožnau práci wzali, a rozličnými cestami swůj časopisek i zdarma rozesílají, přece jim nebylo nic platno.", "id": 1538}
{"text": "20. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Vyučování řemeslníků., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. - Wyučowání prostonárodní řemeslníků na c. k. technice Lwowské w Haliči. Od 13. Prosince t. r. počal se každau neděli a swátek ( wyjma nejwětší ) od 10 do 12 hod. z rána wyučowati na tomto ústawě skrze celý rok prostonárodním spůsobem arithmetice, geometrii, fisice a mechanice, a sice zároweň s praktickým cwičením rýsowání. Každý ze stawu řemeslnického může účasten býti tohoto poučení, jen když se wykáže, že umí číst a psát. Ohlášení toho čteme w č. 143 Lwowské Gazety. Rozumí se samo, že se bude učiti w jazyku polském. Jaké to krásné pokynutí pro naši král. stawowskau techniku, aby se ona dle příkladu cís. král. techniky Lwowské o tak chwalitebné rozšiřowání wědomostí mezi národem naším pokusila. Kýž by i naši Čeští Páni Stawowé tuto potřebu nahlídnauti a o řemeslnictwo se lépe postarati ráčili!", "id": 1539}
{"text": "19. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Hospodyně]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. Kdosi nechal w jedněch nowinách dwoje oznámení tisknouíi, že potřebuje hospodyni. W prwním chtěl míti ženskou nejen dobře wycwičenou, ale i hezkou a půwabnou; w druhém zas požadowal co nejhlawnější wlastnost – šerednost. Na prwní oznámení přihlásilo se 207 kandidátek na druhé ani jedna.", "id": 1540}
{"text": "28. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [článek z Allgemeine österr. Zeitung], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nZ Allgemeine österr. Zeitung podáwáme článek o nynějším chowáni Maďarů w záležitostech wlaských: „ Pryč s ujišťowáním wěčného přátelstwí a bratrstwí, pryč s darowanými korauhwemi, s deputacemi k přiwítání a poděkowání z Prešpurku a Pešti, pryč se wzájemnými komplimenty – pryč prawím: činy musí mluwit, a ty uwádějí uherský saucit k Rakausku u welikau pochybnost. Horní Italie se chce od nás odtrhnaut, a celé časopisectwo uherské jásá nad tím! Ani peněz ani wojáků nechtějí dát Uhři, ba hledí uherské pluky we Wlaších k odchodu, a wlaské pluky w Uhřích k odboji nastrojit. Tak jedná země, která od wěků spojena byla s Rakauskem, která zákony wázána jest, aby zastáwala udržení se rakauského mocnářstwí tělem i krwí. Nyní, kde máme swobodu a pojištění národnosti, nemůže se mluwiti o podmanění Italie. Takowými frázemi nedá se chowání Uherska opěkniti. A kdyby jsme i Wlachy pustiti měli, bude Uhersko přece zawázáno, pečowati o to, aby se docílily dobré wýminky míru. K tomu doráží nepřítel též na Tyroly, a Uhersko by založilo ruce a dělalo by diwáka? Rcete raději upřímně, že nechcete s Rakauskem mimo monarchii nic společného míti, a nemluwte prázdných slow! Wy chcete naši mladau swobodu chránit? My se sami obráníme, co se tkne wnitřního nepřítele, protí zewnímu nepříteli okažte swé wychwálené bratrstwí! Jděte do sebe. Bude čas, kde toho zapotřebí míti budete. Mezi Maďarem a Slowanem je rozdílná národnost, jako mezi Němcem a Slowanem neb Wlachem. Zdali byla národnost wlaská od nás kdy tak utištěna, jako chorwatská a slawonská od wás? My newnutili Wlachu naši řeč, jako wy swau co do počtu silnějším Slowanům, Němcům a Walachům. Ještě wám jednau prawím, rozmyslete se k dobrému! Zůstanete-li we swém nepřirozeném postawení k nám, snadno se stane, že my, až wy někdy – a to se snad dost brzo stane – nás o pomoc prositi budete, k wám s práwem wolati budem: Pamatujte na Wlachy!", "id": 1541}
{"text": "19. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Absolutní a konstituční vláda, Autor: Palacký, František; Havlíček, Karel (přetisk)\nAbsolutní a konstituční wláda. Od F. P. ( Pokračowání. ) We Wídni wymožena jest swoboda naše nepatrným powstáním, při kterém něco osob padlo. Praha od 11. března až po tuto dobu — budiž jí to před celým swětem ku chwále — při tak welkém pohnutí ani nepořádku neměla. 15. t. m. wyšel hlas králowský i k nám: Máte konstituci a průwodkyni — nerozdílnau drůžku její: swobodu tisku. — Tato ale brzy na to měla prozatimním zákonem o tisku ( 31. bř. ) welkau ujmu utrpěti; nestalo se wšak po § §. jeho, nebyl ani prohlášen. Tím powstala welká bázeň o zdárnau konstitucí naši. Prwní poselstwí pražské málo we Wídni pořídilo, nebo zastaupení wšech stawů: podstata prawé konstituce, nebylo přijato, nejsilnější staw sedlský byl zcela wymezen, městům se pauhým rozmnožením poslanců mělo wyhowěti a studentstwu se hrubě ani neodpowědělo. Z toho powstalo wšestranné nepokojné rozjitření, a aby ukojeny byly žádosti obecné, wypraweno jest k J. M. K. z Prahy druhé poselstwí. Toto dostawši po mnohých překážkách odpowěď určitější, nawrátilo se přinášejíc tu nadějnau zpráwu, že na základě zastaupení wšech důležitostí zemských dobrá ústawa postawiti se má Wiz kabinetní list skrze Swob. P. z Pillersdorfu k wyslancům Pražským ode dne 8. dubna 1848.. Pročež nyní teprw ( ode dne 8. dubna ) majíce slowa J. M. K. určitější, máme naději k dobrému zřízení důležitostí našich, a na to celý národ náš čeká. A wšak k tomu i celý národ přispíwati má a musí; on musí sám poznati důležitosti swé; dělníci, rolníci, řemeslníci, obchodníci, umělci, učenci, šlechticowé i duchowní, wšickni musejí uwažowati, co jim důležitého, co rownati, co rušiti, co ustanowowati w řádu zemském zapotřebí. Aby lépe a zdařileji beze wšech zmatků toto wše se dálo, sestawen jest k tomu 11. dubna b. r. ze wšech stawů tak zwaný Wýbor národní, kterýžto proto národním sluje, aby sestaupiw we spojení s celým národem, we jmenu jeho wše uwážil a nawrhnul. Úkol to jistě nad míru důležitý. Tím způsobem se má wywinauti konstituční řád zemí našich, který na sněmu již připowězeném swau platnost a na to i králowskau sankcí ( pojištěni ) dostati má. Pak teprw máme od wlády uznanau konstituci; wládu samau konstituční, wywinutau z národu samého, postawenau w národu samém. A jen takowauto můžeme za řádnau, dobrau powažowati — jí pewně se držeti; neboť od jinud wypůjčenau ústawau nepřišli bychom k cíli žádaucímu Cíl žádaucí na cestě naší konstituční naznamenán jest prosbami obau poselstwí pražských; a wytknut w čele Národních Nowin.. — Prosba dobrých, šlechetných Pražanů bude skutkem celého národu. — Wědauce nyní na jisto, že konstitucí míti budeme, nebude nám bez užitku, poznáme-li základní prawidla každé dobré ústawy zemské, na kterýchžto každý národ swau zwláštní podle důležitostí a potřeb swých stawí. Wšecka wycházejí z dobře pojatého smyslu o státu — o národu — o wládě. Národ jest začátek, střed i konec. Wláda jest pro národ, stát z národu a z wlády. Pročež konstituční rozum naproti absolutnímu takto stanowí: 1. Obec jest spolek swobodných, rozumných lidí, kteří pospolitě blaho swé wyhledáwají. Wláda jakožto hlawa w témž spolku, má úlohu tu, aby proň a we jménu jeho wše obstaráwala, ona jest jakožto přijímač wůle wšech občanůw, kteří při důležitostech občanských pospolu wládnau, aby dle wůle celé obce se činilo. Poněwadž ale wšickni občané w takowýchto záležitostech osobně podílu bráti nemohau, wywolují si sami mezi sebau dle potřeby jistý počet zástupců čili deputowaných swých, kteří s wládau we jmenu a dle wůle jejich rokují, tak že se buď s ní snášejí, neb jí odporují; w prwním pádu pospolné usnešení platí, w druhém ale náwrh — byťby od wlády učiněný, neplatí — propadl. Než při wšem, co wláda nawrhuje, nemají wždycky občané neb deputowaní jejich swého rozhodujícího hlasu, nýbrž jen tenkráte, když se jedná o nowé zákony neb jich změny neb zrušení; a w tom záleží hlawní práwo národu — občanů, kteréž se zákonodární mocí nazýwá; pročež deputowaní mohau náwrhy o zákonech od wlády učiněné skaumat, ano i sami nowé zákony nawrhowat. Zwlášť mají občané práwo daně ustanowowati, které jen tenkráte a dle takowého rozwrhu wláda wypsati může, když dříwe oni sami w tom swolili; napodobně i daň dle okolností změnit neb zcela zrušit jim wolno. 2. Aby zákony dle wůle samých občanů ustanowené se zachowáwaly, nad tím bdí wláda sama, k čemuž si auřady Nejwyšší auřady čili ministerstwo odpowědnost celého wladaření béře na se. stanowí; ona s těmito wůli národu wykonáwá, protož se jí wýhradně přičítá moc wýkonná. Občané jenom proti nadužíwání této moci ozwati se mohau, hledíce wždy na to, aby wláda i auřadowé dle zákona wše wykonáwaly. 50 3. Aby se wšak nestranně pauze po zákonu saudilo a rozsuzowalo, skládají se saudy čili moc saudní na zwláštní muže, saudce zwané, kteří nejsauce ani k straně wlády ani k straně občanů jen podle zákona saudí a rozsuzují. Tyto saudce wolí owšem wláda, ale jen zákon a práwo samo je odsuzuje a ze stolic saudních swrhuje; občané jen na nesprawedliwé rozsuzowání jejich žaloby zanésti mohau. Oni tedy ani od wlády ani od občanů nezáwisí. Dle těchto 3 základních prawidel patrno, že trojí moc neobmezeného monarchy w obci konstituční rozdělena jest, a sice: prwní zákonní má wláda pospolu s národem; druhau wýkonní pauze wláda, a třetí saudní nemá ani wláda ani lid Z toho samo sebau plyne, že auřady administrativní od justičních zcela odděleny jsau.. W jakém stupni a poměru tyto tři moci se rozdělují a jak dle nich w obci se wše ustanowí, národ s wládau se smluwit musí; na té smlauwě záleží pak konstituce toho národu. Smlauwa mezí národem a wládau musí se stát; bez ní by nic jistého národ neměl, pojištění obapolných práw a powinností by scházelo, a nejistota by nedůwěru i nespokojenost wzbuzowala. Na těchto základech stawí se pak dále celá budowa konstituční, při čemž bedliwý zřetel na to se béře, aby ani jednotliwci w obci takowé netrpěli, nýbrž jak jen možno potřebám jejich se wyhowělo, majíce wždy na paměti prawdu tu: že wláda jest pro národ, národ ale že jsau jednotliwí občané sami. Protož aby ani jednotliwci aneb jisté jednoty ( korporace ) w státu zkracowány nebyly, má každý práwo: 4. Stížnosti sobě wést, neb žádosti swé wládě předkládat; a aby i každý občan slyšán býti mohl, jest mu otewřena cesta skrze 5. swobodu w mluwení i w psání ( swoboda tisku ). Aby auplná sprawedlnost w obci panowala, musí 6. být i auplná rownost před zákonem. Dle tétež 7. sprawedlnosti má býti šetřeno i náboženské wyznání každého občana. Též žádný bez zákonní 8. příčiny nemá býti zbawen wýhod od obce mu poskytnutých; jakož i rownost toho žádá, aby 9. každý powinnosti a břemena obce nesl. 10. Obecní jmění zůstáwá obecním, t. patří wšem občanům dohromady a musí se dle wůle jejich k prospěchu obce nakládati. Saukromní jmění panowníka jest jeho wlastní, jímž dle wůle swé může nakládati. - ( Dokončení. )", "id": 1542}
{"text": "7. říjen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Horwátsko., Autor: Havlíček, Karel\nHorwátsko. Důležitá doba nastala nyní pro Chorwáty, widíme je w nejtužším boji o nejznamenitější jmění národu, – o samostatnost národní, o národnost a jazyk. Nowiny Záhřebské uwažujíce slušně důležitost doby této pro národ ilirský přináší nyní s chwalitebnau horliwostí články dokazující práwa národu a spojených králowstwí Dalmatského, Chorwátského a Slawonského. I pro nás Čechy není owšem lhostejno, jak wypadne boj mezi Ilirstwem a Maďarstwem. Ilirowé hájí swoje, neberauce nikomu nic, – Maďarowé stojí o cizí, nejsauce spokojeni se swým. My přiznáwajíce se k zásadě, ze w našem mocnářstwí jedna národnost druhau nikterak utiskowati, zkracowati a sobě podmaňowati nesmí, máli swornost newyhnutelná se udržeti, netajíme, že naše srdce a naše přání jest na straně ilirské, a očekáwáme s netrpěliwostí wýsledek celého jednání.", "id": 1543}
{"text": "11. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Zpráva o školní komisi], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Kommissí, která we Wídní sic pod ministrem umění zřízena jest k wypracowání nowého školního plánu, záleží z 8 mužů. Každému wykázán jest zwláštní úkol ku připrawení; našemu Šafaříkowi odewzdán jest náwrh k wywedení stejnosti práw české a německé národnosti we školách.", "id": 1544}
{"text": "7. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Rozmanitosti, Titulek: Úsudek o „drotářích', Autor: Havlíček, Karel\n– Úsudek o „ drotářích “. Obywatelé říše rakauské powažují drotary ( drátenníky ) jako prototyp ( praobraz ) Slowáka; w Německu držíwali je za rozené latináky, kterau ale chwálu od těch časů, co maďarčina wytiskla ze škol řeč latinskau, ztratili. Co se týče statečnosti, skrownosti a pracowitosti, owšem nezawdají drotáři mnoho Slowákům; ale neslušno jest národní slowenskau wzdělanost wůbec oceňowati dle těchto prostonárodních „ touristů “ slowenských. Jedno z nejkrásnějších swědectwí, jaké se drotarům na swětě spisowatelském wydalo, jest hlas powěstného spisowatele německého Ludwíka Tiecka, který drotary we Wídni poznal a jejich powahu takto popisuje: Chůze těchto dobrých lidí nemá do sebe nic z naší wzdělané dressury; ona je tak swobodná a přirozeně lehká, že sotwa který učitel tance bude s to ji dosáhnauti anebo jen i dokonale nápodobniti; při tom ale není w jejich kroku pozorowat pewnost, jaká by na krok Tirolců wíce k skoku náchylný upomínala. Podobně i oko jejich nemá toho bystrého pohledu oněch horalských polowců; ono raději pokojně, s wýrazem tichého smutku hledí rowně před sebe a častěji dolů k zemi, nikdy ale drotár wůkol sebe neprohledá příliš zwědawě a zkaumawě. Tito chudí lidé, proto že twářnost od řemesla swého mají začerněnau anebo w letě i sluncem osmáhlau, býwají bohužel od mnohých křiwým okem powažowáni a za lid laupežnický držáni, ale nesprawedliwě. Chodil jsem za nimi a s nimi celé hodiny, snažil se s nimi dorozuměti a poskytl jim mnoho malých obětí peněžitých, neboť se mi jejich osobnost tak šlechetná a oprawdowě lidská býti zdála. Co si na drobných penězích wydělají nebo dostanau, uschraňují w jednom při konci swázaném rukáwě swé tmawohnědé doma zdělané haleny, aby se s těžko wydělaným chatrným pokladem swým do wlasti swé za několik w cizině ztráwených měsíců nawrátili. Wýraz jejich twářnosti tak je zádumčiwý ( schwermüthig ), že bezděky přitahuje; nejpamátnější je ale to, že jsem já nikdy ani jednoho z nich smáti aneb jen se usmíwati newiděl, byťby dar můj wšecko jejich očekáwání byl přewyšowal. Za mau dobročinnost dostal se mi tichý, jemný pohled wděčnosti; a w té chwíli zase bylo oko drotarowo tak klidné jako před tím.", "id": 1545}
{"text": "6. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [titulní strana], Titulek: Epigramy, Autor: Havlíček, Karel\nEpigramy. Geografický. ( Když se zeměpisci chlubili, že do Čech odjinud žádná řeka neteče. ) Nechlubte se wlastenci, není to wěc řádná, Že neteče odjinud do Čech woda žádná. Točíme-li se sudu nedoléwajíce. Zůstanou nám na spodu brzy jen kwasnice. Nechlubte se, nechlubte špatná je to sláwa Že wytéká do Němec wšechna česká štáwa. Demokratský. Nechoď Wašku s pány na led, Mnohý příklad máme, Že pán sklouzne a sedlák si Za něj nohu zláme. Každý něco pro wlast! „ Ne dosti to, \" prawíte, „ knihy psát; Též wlastencem bud každý literát. \" – Buď také wlastencem, ty zwlášte Habakuku! Učiň jak Scaevola upal si prawou ruku. H. Borowský.", "id": 1546}
{"text": "6. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Vídeňská akademie., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. ˂k˃Wídenská akademie.˂/k˃ Práwě když jsme s tímto číslem ku konci přišli, dostali jsme we Wídenských nowinách od 4. Unora důležitau zpráwu o akademii Wídenské: Dne 2. Unora držela prwní weřejnau schůzku w sále Dolnorakauských wys. sl. pp. Stawů pod řížením kuratora swého J. C. W. arciknížete Jana u přítomnosti JJ. CC. K. K. W. W. arciknížat Františka Karla, Františka, Ferdinanda, Ludwíka, Albrechta, Karla Ferdinanda, Wilíma, Leopolda, we walném shromáždění znamenitých osob, diplomatického corpsu a nejwyšších c. k. dworních a zemských důstojníků. Kromě řeči J. C. W. arciknížete kuratora a předsedy Josefa swob. pana Hammer-Purgstalla oznámeni jsau též nowě wywolení audowé a wypsané otázky cenné, mezi nimiž z filologie prwní jest slowanská, totiž porownáwající nauka o zwucích slowanských jazyků, potěšitelné to pro nás Slowany ubezpečení, že w tomto pro wědy nejwyšším spolku našeho mocnářstwí najde národnost slowanská stálé záštity. Mezi dopisující spoluaudy wywoleni jsau také p. Wáclaw Hanka, p. Miklošić, p. prof. Wolný z Brna, p. Korda, p. prof. Petřina, p. prof. Karel Presl, p. Wuk St. Karadžiť, p. prof. Purkyně.", "id": 1547}
{"text": "21 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Venkov, Titulek: [Zpráva o schůzce ve Slaném], Autor: Havlíček, Karel\nOkolí Slánského 9. dubna. Po celý předešlý týden byli občané okolí Slánského we welkém napnutí myslí. Od wyjití oktrojírky radili se mnozí, jakým spůsobem by se proti onomu ministerialnímu jednání, které se protinárodní nazwati může, rázně zakročiti mělo. Usnesli se posléz na tom, seznawše dříwe sauhlasující smýšlení druhých spoluobčanů swých, by se učinila schůzka, ku které by se wšickni nad spůsobem udělené ústawy uražení občané wyzwati měli. Za místo schůzky byl wywolen Slaný. Namítáno bylo sice hned proti tomuto městu, žeby tam lehce nějaký odpor se wyskytnauti mohl. Poněwadž ale Slaný ze wšech stran silnice má, uzawřeno přec, by to zůstalo při Slaném. Schůzka byla prozatím ustanowena na 9. neb 10. dubna; den schůzky měl w Národních Nowinách oznámen býti, a wyzwání k ní mělo se státi nejdéle do pátku w těch samých nowinách, což i přislíbeno bylo. Někteří pp. poslanci býwalého říšského sněmu byli požádáni, by swau přítomností shromáždění toto poctili za tau příčinau, by se při rozhořčených myslech lidu meze zákonnosti a slušnosti zachowaly; neb až dosud chowá lid důwěru k zastupitelům swým, a na slowo jejich dá wíc než na strašidlo bodáků. Chyba byla ale již ta, že Národní Nowiny w pátek žádné wyzwání nepřinesly. Mezí tím kolowaly powěsti podivného druhu. Mluwilo se, že přijde do Slaného hojnost wojska, že bude Slaný a okolí jeho w staw obležení prohlášen a j. w. Práwě pro tyto powěsti, a poněvadž se zrovna ze Slaného veřejně upíralo, žeby tam měla být nějaká schůzka, nepodali jsme žádnau zprávu. Red. Než naproti wšem takowýmto pověstem očekáwal lid den tento s jakausi radostí. Sobotní číslo Národních Nowin přineslo krátké oznámení o této schůzce, a bylo by i to při ostatně přízniwějších okolnostech dostačowalo, neb ačkoliw se obmýšlelo, w sobotu krajskému auřadu schůzku oznámit, což se pak již státi nemohlo, myslilo se zase, že to powinností není, poněwadž zákon o spolčowání dosawád platnosti nemá, že tedy ze slušnosti dostačí, učinit to w pondělí ráno. Než proti wšemu nadání wypadla Slánská schůzka z dvojího ohledu. Domýšleli se mnozí, že při opožděném ohlášení w Národních Nowinách – neb nowiny sobotní, které do Slaného wečer přišly, nemohly na Boží hod w neděli rozeslány býti – se málo lidí dostawí: a hle, w pondělí bylo widěti wozy 8 až 12 osobami, celé dawy lidí k Slanému táhnaut; se wšech stran spěchal tam lid. – Ale mnozí se vrátili již na cestě; proč? Slaný prý nepřipustí na žádný spůsob tuto schůzku; co prý by za to měl k očekáwání? Je prý již dost pošpiněn u wlády, to prý by mu posadila ke wšemu ještě korunu hanby; nač prý si přiwábit několik setnin wojska a je zdarma krmit? Uchází prý se o kolegialní auřad, tím žeby si wšecko zkazilo. Pan měšťanosta poručil národní stráži, by na wše připrawena byla; z pánů střelců se nedostawil ani jeden a z druhé částky národní stráže ani pátý díl. Ale lid se chowal maudřej než p. Scharf; wida tuto newůli Slánských, nechtěl žádných rozbrojů spůsobiti, ani snad násilí použíti. On se proto nechce se žádným bít; on je přeswědčen, že to co většina národu si přeje, ani moc bodáků mu nebude moc odejmauti. A tak se nawrátili občané s uraženým bolestným citem do obcí swých. Skládá-li ostatně měšťanstwo Slánské wětší důwěru w ministerstwo, že mu dopomůže k auřadu kolegialnímu – snad skrze mladého hraběte Klam-Martinice, který je w dobré praxi a škole p. Stadiona – nežli w okolní lid, může snadno zklamáno býti, jako celé ministerstvo. Dod. Red. Nám se zdá být nejhlavnější chyba celé té schůzky, že nebylo na místě dříve nic vyjednáno a pojištěno, čím pak celá schůzka do jakéhosi raucha tajnosti zaobalena jest. Při takowých pádech jest nejlépe zcela weřejně jednati a užíwati spolkowního práwa, jakožto wěci chwalné a dowolené.", "id": 1548}
{"text": "22. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Časopis na Moravě]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. – Časopis na Morawě. Dowídáme se z jistých spráw, že konečně přece snad od Nowého roku na Morawě časopis přiwítáme. Wěc již jest ujednána, bude wycházeti w Brně, náklad powede knihkupec p. Wimmer a redakcí p. Ohéral. Nyní jen zakročí p. Wimmer o úřední dowolení.", "id": 1549}
{"text": "17. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [O srbské deputaci v Kroměříži], Autor: Havlíček, Karel\n* * * H. B. – Z Kroměříže dne 15. prosince. Dnes odpoledne odjela odsud deputace srbská, wracujíc se do otčiny swé – s pořízenau. Pořízená tato jest owšem diplomatická a tištěná odpowěď ministerstwa, která dnes wyjíti má, jest prý umělý kausek diplomatického slohu. Awšak hlawní wěc přece docílili bratři Srbowé: wojwoda a patriarcha uznáni jsau od wlády w tom způsobu, jak býwali před časy, ostatek sobě snad Srbowé doma sami zawedau. Za příčinau této deputace poznala Kroměříž také něco neobyčejného, co jí zawdalo předmět několikadenních rozmluw a klepů. Sbor slowanských poslanců dáwal totiž wčera welikau slawnau wečeři ke cti zde přítomné srbské deputace a knížete Michaila Obrenoviće, jenž s dwěma saudruhy též Kroměříž nawštiwil; politická slowanská hostina 90 osob, nesmírně skwostná, a k tomu w rozmluwách a w přípitkách ani zmínky o němčině, toť jest posud w Kroměříži neobyčejné, neslýchané. Také mezi německými sněmowníky způsobila hostina tato neobyčejnau sensaci a způsobí nepochybně mnoho wýkladů dosti nepřízniwých. Páni morawští poslancowé, dr. Pražák, Brázdil mají hlawně zásluhu o uspořádání slawnosti té, která nezůstane bez účinku jak we sněmu tak i w Srbsku. Šwarní hanáčtí jonákowé w národním swém kroji stáli čestnau stráž a celá místnost byla dekorowaná slowanskými barwami. Netřeba dálšího popisu, když doložím, že byla hostina důstojná jak deputace tak i welikého účele swého, totiž ukázati prakticky před swětem jednotu, bratrský swazek Slowanů. Přípitků proneslo se mnoho a znamenitých, mezi nimi: Strobach na srbskau deputaci, Rieger na Michaila Obrenoviće, Stratimirović na zdar wšech na sněmu zastaupených Slowanů, a druhý přípitek na zdrawí Palackého, Palacký na Rajačiće a Šuplikce, Petranović na Jelačiće, pak na turecké Slowany, K. Hawlíček na Stratimiroviće, pak na Slowáků oswobození, Brauner na Morawu, Stratimirović na budaucí swobodu Rusů, P. Brázdil na Čechy, kníže Michail Obrenović na Čechy a na zdar sněmu, Ambrož na císaře nynějšího, Strobach na Ferdinanda, Rieger na zdar slowanského smýšlení mezi Poláky ( ani jeden Polák nebyl přítomen ), Šaškiević a Borysikiević ( Rusíni ) na zdrawí sprawedliwých a slowansky smýšlejících Poláků, Šaškiević na Čechy a Dobrowského, Trojan na jednotu a swornost mezi Slowany, aby se oswobodili, na Kollara, na čest padlých hrdin w Uhřích, Winařický na Jungmanna, Kratochwil na národní stráž a na Pia IX. Hudba prowázela přípitky a hrála mezi časem slowanské písně. Byla to skutečná radost, slyšeti wšechna nářečí slowanská w hlaholu i w přípitkách a konečně i písně. Jmenowitě Srbowé a Rusíni w pěkném chorálu zazpíwali swoje welebné: Mnohaja lěta! Stará myšlénka slowanská, aby stál jeden kmen za wšechny a wšichni za jednoho, utužila se tím pewněji w srdcích wšech přítomných.", "id": 1550}
{"text": "22. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel\nTěm P. T. pánům, kteří se w roku 1849 na půl leta předplatili, uwádíme we známost, že jim od 1. dubna až do konce čerwna ještě prozatím c. k. pošty nowiny jejich jako posud zaobalowati budau, a že se w zasílání žádna přetržka nestane. Příčina jest, že již zdejší c. k. pošta obálky na celé půlletí wytištěné w zásobě má.", "id": 1551}
{"text": "4. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Cestující v Americe]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné nowinky. * – * Jistý po Peruansku w Americe cestující wyprawuje také mezi jiným: „ Jsa jedenkráte o swůj průwodní list požádan neměl jsem práwě jiného papíru u sebe, než kterým jsem ručnici nabijel, i podal jsem jej policejníku Indianowi, který wážně jej rozbalowal. Byloť pak na onom kusu papíru welikými literami tištěno: Lucia de Lammermoor – diwadelní oznámení opery, před mým odchodem w Limě dáwané. Indian mne a papír pozorně a dlauho prohlížel, a podal mi jej nazpět řka: „ Wše w pořádku. “ * – * Při jedné přednášce znamenitého chemika Londýnského Faraday’e zmodrala najednau jedna panička účinkem hmoty lučebné, již práwě Faraday zkaušel. Panička byla totiž nalíčena, a líčidlo se proměnilo w modrau barwu, což weliký smích u ostatních wzbudilo. Ona nic netušíc o změně swého obličeje, myslela, že wšichni obdiwují její krásu, poněwadž neustále zraky na ni upírali. Konečně pak od sausedky z bludu wywedena jsauc, honem zakryla šátkem swůj co indigo modrý obličej. * – * „ Jak účinkují teplo a zima? “ tázal se učitel žáka. – „ Zima stahuje, teplo roztahuje. “ – „ Dobře, powězte mi někdo nějaký příklad ze žiwota. “ – Dlauho bylo ticho, až jeden powstana prawil: „ W letě, kdy je teplo, jsau dni dlauhé, w zimě krátké. “ * – * Jistý profesor práw w Rennesu prawil žákům swým jednau: „ Poznáteli hodné děwče, wezmete ji za ženu, poznáteli trochu hodné, wezmete též, a poznaláteli zlau – i tu si wezmete. “ Chtěl Cěl tím říci, že jest zlau ženu míti přece lépe, než w bezženstwí žít. Jistý tamější časopis ale prawil, že tento profesor žákům swým radil, by tři ženy pojali. Z toho nastal proces, který se tím zkončil, že wydawatelé onoho časopisu odsauzeni jsau profesorowi 4000 zl. zaplatiti za to na cti utrhání.", "id": 1552}
{"text": "15. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: Některé myšlenky oponavržené a potřebné opravě církvy katolické v Čechách., Autor: Havlíček, Karel\nNěkteré myšlénky o ponawržené a potřebné prawě církwe katolické w Čechách. Od jednoho faráře. I. O patronátu. Poněwadž nynější patronowé ani wůli míti se nezdají, důstojnost swau a wyplýwající z ní powinnosti déle podržeti, ani rádno není, wěc tu tak, jak posud byla, ponechati, za dobré saudím žeby bylo, aby: a ) každé biskupstwí pro sebe jeden patronát činilo; b ) prawidlem k postupu na wyšší stupeň aby jedině stáří bylo, s wylaučením tak nazwaných zásluh; nebo je kněz mocí auřadu swého k rozmnožowání wšeho dobrého sám w sobě zawázán; a kdyby tak nazwaným zásluhám wliw na postup se popřál, příležitost by se k starým rejdům tím zadala; c ) od wyššího postupu aby wylaučen býti měl onen, jehožto nehodnost by důkladně opodstatněna byla. II. O zaopatřeni. Církew česká má dosti prostředků, by náležitě kněžstwo swé zaopatřila, wezme-li se upřímně ohled na pracující třídu jeho, která až posud zapomenuta byla a které se žádný neujal. K tomu cíli je třeba, aby jměním církewním „ na základě slušnosti, sprawedlnosti a wšestrannosti naloženo bylo, “ tak aby ku př.: a ) Statky církewní, t. j. pole, luka atd. k ruce potřebnější třídy obywatelstwa se na 12 let pronajímaly, ne wšak poprodaly. Wýhody pronájmu naproti prodaji nahlídne lehko každý, když sobě rozwáží, že tím spůsobem chudoba podpory ‒ duchowenstwo i stát w nemowitých statcích jistinu w ruce swé podrží. b ) Desátky buďtež w penězích reluirowány podlé obilní ceny prwního trhu w listopadu roku každého, a pro potřeby církewní buďtež odwáděny ku kasám kontribučenským. c ) Kde se fundace nacházejí, nechť wýnos jejich je připočten k ročnímu platu knězi toho místa wyměřenému. d ) Štola přestaniž zcela. Nedůstojno je to náboženstwí, nedůstojno kněžstwa, aby se za swaté wěci platilo, které ono poskytuje, a aby kněz o ně s lidem swým po židowsku jednal. Tak se wyplní wýrok Spastelůw: „ Darmo jste obdrželi, darmo i dejte. “ Wšak bude i zapotřebí, aby se lid zemskými zákony ku pořádku wzhledem na čas církewních obřadů při oddawkách a pohřbech přísně poukázal, totiž aby letního času i z wesnic wzdálenějších nejdéle o 8 hodinách ráno, času zimního, totiž od sw. Wáclawa až do sw. Jiří, nejdéle do 10 hodin k oddawkám a pohřbům se wynajít dal ‒ jináče by „ služebník swé mzdy hoden byl. “ e ) Při tak uspořádané wěci by se hleděti mělo na to, aby i kněz, neuměje rukama pracowati a zakázaný maje wšechen obchod, i doslatečnau wýžiwau opatřen byl. Zwláštní ohled by se při tom wzíti musel na místo powolání jeho, poněwadž není cena wěcí k wýžiwě potřebných wšude stejná; jiná je w krajích, jiná w městech menších, jiná w městech wětších; na př. sáh dříwí přijde w jedné krajině na 8 neb 10 zl. ‒ w jiné až na 20 zlatých. ( Pokračování. )", "id": 1553}
{"text": "27. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [reakce na domněnku vyslance p. L.], Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 25. září. Přítel můj, welewážený a ctihodný wyslanec okrsku Ž...ého p. L. myslí prý ( jak se mi z mnohých stran píše ), že jsem proto ze sněmu na dowolenau 14 dní odešel, abych zatím se Sworností do Slowenska wpád učinil a tam proti Maďarům powstání zařídil. Časopisy, slaužící tomuto mému ctihodnému příteli, pospíšily si rozhlásiti také, že jsem na čele 200 paličů do Uher wtrhl a že tam maďarské wesnice a města pálím atd. Ačkoli by mne srdečně těšilo, kdybych na čele 50.000 ozbrojenců dobře opatřených na Slowensku stál a hrdé Maďary dokonale pokořiti mohl: musím přece tentokrát p. L. a wšechny jemu slaužící časopisy ubezpečiti, že prozatím jen jakožto mírumilowný deputowaný we jménu 50.000 tichých duší okrsku Humpoleckého w Praze na tu dobu s bolestí čekám, až se sněm říšský skrze křiklawé interpellace a oposice p. L. a jeho strany konečně dopracuje k žádaucímu rokowání o konstituci, při kterém chyběti nebudu. Na shledanau tedy w říšském sněmu w pondělí dne 2. října, ctihodný wyslanče Ž...cký! a jestli mi na přiwítanau podáte ruku, buďte ubezpečen, že na ní nelpí krew maďarská. K. Hawlíček.", "id": 1554}
{"text": "10. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Pronikání českého živlu do veřejného života], Autor: Havlíček, Karel\nZ Prahy. Dne 8. kwětna 1848. Minulau neděli hnul se žiwel slowanský w našem žiwotě weřejném na znamenitý spůsob, i nadějeme se, že politika, která nyní w Čechách w českých rukau spočíwá, také českému obywatelstwu sesílení dodá k weřejnému wystaupení. Jako na dané slowo byly pojednau wšechny konce ožiweny hlasem a duchem českým, a záwistiwí Němčůrowé byli celí bez sebe, widauce se rázem jako w jiném swětě. A jaká toho příčina? Náš politický žiwot, který se z wlasteneckých rukau nesmí wíce do cizinských pazaurů dostati. ‒ Ráno widěli jsme s potěšením skoro wšechna pozwání nedělní na rohách česky i německy wywěšena, Stromowka, Žofín, Lipsko ‒ wšechna místa radowánek obracují se ku wěci národní. A tak se i okázala přewaha této. ‒ Nádraží bylo naplněno studenty ze Slávie, kteří wyprowázeli Ludewíta Štúra, nawracujícího se na Slowensko ( do Liptowa ). Newýslowně srdečná byla slowa jeho při rozchodu ze slowanské Prahy, která nesmí wíce býti německau. „ Nebude, nikdy nebude! “ wolalo na sta hrdel, a husitská: „ Hej Slowané! “ atd. naplnily dlauhé chodby poswátným hlaholem. ‒ Mnozí studenti ze Slávie měli již konfederatky ( čerwené čápky krakowské s bílým beránkem a modrým pérem ), i probuzujeť oděw slowanský studentů sympathii w lidu jako „ beránek “ na českých čepicech při Swornosti, která tímto beránkem wětší diwy w utišení lidu způsobila, nežli hromada ostrých bajonetů. Nechceme Nationalgardě nijak na důstojnosti ujímati, ale tolik je prawda, že tak nazwanau přísností ( „ energisches Auftreten “ ) mnohem méně pořízeno bylo w minulých nepokojích židowských, nežli rázným slowem českým, a proto také někteří na Swornost žárlili, jiní zase dokládali, že je to pluk samých plukowníků. ‒ W neděli přišlo z Wídně asi 40 studentů. Rozlíčně se o nich mluwilo, jedni že jsau to Slowané, druzí že Němci wyslanci, jiní opět, že prý přišli k wůli pacifikací t. j. smířowati nás. Zaplať Pán Bůh! Co se týče Čechů a Němců, toť jsme my již beztoho smíření až pod krk, až nás to oba mrzí, a co se týče našich wěci: křiwdu s prawdau nesmíříte, aby se objímaly. ‒ Z wídeňských studentů ( černé klobauky a na těchto buď německý ‒ žluto-čerweno-černý, nebo slowanský ‒ bělo-čerweno-modrý tricolor ) byla částka na Žofíně, částka we Stromowce. Tam obracely konfederatky, české čepice Swornosti, wídeňský panslavistský tricolor a slowanský kroj wšeobecnau pozornost na sebe, a we Stromowce dokonce již ani nebylo konce českému zpěwu a slowanským přípitkům. ‒ Hlučně bylo nawečír we Slávii; nawrátil se Arnold, o němž se den před tím powěst roznesla, že byl we Slaném zatknut. Chystalo se wyslanstwí studentů, měšťanů a Swornosti do Slaného, aby ho oswobodili, ale Arnold přišel sám a nemluwí jinak než pochwalně o měšťanstwu slánském a o gardě, která se jen přátelsky k němu chowala a s námi stejného jest smejšlení. Nekonečné bylo jásání a wítání tohoto milowaného přítele českých studentů. Nepřisluší nám dáwati někomu weřejně wědectwí z počestnosti, ba wíme, že není dobře, když si je musí člowěk od auřadu teprwa dát napsati, ale Arnolda musíme chrániti proti tolikerému hanebnému nařknutí a proti zprostým pomluwám mnohých karabáčníků a takowých ťulpasů, kteří by tu ubohau swobodičku swobodu rádi do šuplátek zastrkali a do truhel zamknuli, jenom aby prý se lid nebauřil, nýbrž raděj „ poníženě ručičku líbaje “ urozenostěm za podnož slaužil. Nerádi jmenujeme auředníky, wědauce, jak mnoho rázných lidí mezi nimi jest, kteří našemu pokroku porozuměwše, lid sami poučují a k dobrému wedau. Ale těch se netýká naše stížnost, ti nám sami přiswědčují a sami na to lají, že je tolik protiwníků mezi kollegy jejich. „ Kdo není s námi, ten jest proti nám! “ ‒ Tím budete sauzeni, kdo jste proti tomu, aby byl lid poučowán od upřímných wlastimilů jako je Arnold. ‒ We Slávii byli dále někteří Morawané ( z wídeňských ), dr. Terebelský a Sigfr. Kapr. Tento si přál, aby se Wídeňáci díwali jenom půl hodiny na náš žiwot, žeby jinak mluwili. I zazpíwal nám nowau píseň, která se zpíwá známau notau: Když jsem já těm Němcům slaužil, přišla na mne dřímota, dřímo ‒ dřímo ‒ dřímotinka ‒ prospal jsem tři sta leta. atd. Také Beránek.", "id": 1555}
{"text": "17. březen 1848, Zdroj: Česká včela, Část: Domácí zprávy, Titulek: [původně cenzurovaný dodatek], Autor: Havlíček, Karel\n* Následující dodatek redakce učinili jsme w předešlém čísle Wčely ke zpráwě z Dobrušky, o dobročinných fundacích, tenkráte nám censor onen dodatek wytrhl, poněwadž ale zatím moc censury pominula, klademe dneska onen dodatek: Dod. Red. Každý wěk má swé smýšlení: wěk střední obětowal wšechno jmění swé na kláštery, fundace obřadní, které proto k welikému jmění přišly a bohužel práwě pro bohatstwí na mnohá bezcestí swedeny jsau proti ustanowení našeho wykupitele: nynějšímu wěku přísluší na wzdělání, wyučowání, na školy obětowati jmění swé nábožným způsobem, neboť wzdělání a wyučowání jest základ weškeré blaženosti lidské. „ Jděte a učte, “ prawil Ježíš ke swým učedníkům; a wšak musíme upřímně wyznati, že učedníci jeho příliš skrownau částku času swého tomuto wyučowání obětují, což jest to dwě hodiny za celý týden, 2 hodiny ze 168 hodin wyučowání, hlawní powinnosti swé, obětowati? Wěk náš není již wěk násilí, wěk krweprolití: nýbrž jest wěk dušewního pokroku lidského, jest to wěk církwe, jejížto powolání jest pečowati o duši lidskau, totiž o její wzdělání a ušlechtění. Se wšech stran ozýwají se hlasy o oprawy, zapotřebí jest, aby naše církew co matka naše stála w čele podle chwalitebného příkladu Sw. Otce našeho Pia IX. Cokoli božského jest w církwi, zůstaniž: ale jest w ní mnoho lidských ustanowení, která se dle potřeby času změniti, zlepšiti mohau a musí, máli církew s obnowenau silau působiti na srdce a mysli národu. Welebné duchowenstwo naše! Po tak dlauhá léta stáli jste co mírní wůdcowé w čele národu našeho od jiných stawů opuštěného: stůjte i nyní, weďte lid w těchto těžkých časích dobrým a hojným poučením a příkladem k rozumnému pokroku, dokazujte, že církew není nepřítelkyně, branitelkyně pokroku a wzdělání, jako to dokázal Sw. Otec hlawa naší cirkwe. Přestaniž nehodná nedůwěra mezi stawy, přestaniž nedorozumění pro maličkosti, aby panowala swornost a jednota we welkém. Wšichni dobře smýšlející postawte se proti zlým aumyslům: a tak dojdeme swého cíle.", "id": 1556}
{"text": "11. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: W Praze dne 10. Dubna 1848, Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 10. Dubna 1848. Tento den bude po 11. Březnu w paměti naší nejznamenitější. Wčera již w neděli rozdáwány byly, jakož nalepeny na hlawních budowách města Prahy ( na Museum, na Karolíně, Klementině, na technice, měšťanské besedě atd., ti­štěné lístky obsahu tohoto: „ Program ke schůzce Swato Wáclawské 10. Dubna w Pondělí ráno před 8. hod. Mluwiti se bude: 1. O rozšíření wýboru Swato-Wáclawského a rozdělení na sekce, k. p. k wypracowání programu ku konstitucí, k odbýwání záležitostí krompražských, pro wěci sociální, domácí atd. 2. O spojení wýboru Pražského Swato-Wáclawského s ostatními wýbory filalními w městách a obcích po Čechách, na Morawě a Slezku. 3. O spojení s ostatními kmeny slowanskými s námi sbratřenými w rakauském mocnářstwí. 4. O spolku německém. 5. O poměru wojska k nám občanům konstitučním, dokud na konstitucí přísahu nesložilo. Rownost a Swornost! \" Nepotřebujeme poznamenati, že bylo ještě tenkrát, ač ne tak weliké jako před 11. Březnem, šeptání a ucha nastrkowání celé odpoledne a nawečír w neděli, než weliký pokrok nabyté swobody w tom widíme, že se pozwání a program tiskem uvveřejnily, a že bylo každému občanu možná, dowěděti se o weřejné záležitosti této a míti w ní podílu. Schůzka podle toho také wypadla. Krásné jasné jitro probudilo záhy upřímné wlastimily a swolalo je již před 1/2 8 do zahrady Swato-Wáclawské. Sál by tenkrát nebyl stačil pro tisíce shromážděných, dána tedy přednost prostoře zahradní, do níž bylo mluweno z pawlanu, kde se řečníci sešli. Místnost této zahrady je schůzce takowé welmi přízniwa, protože jde do wrchu, a hlawy jako amfiteatrálně nad sebau wyhlížejí a na řečníka díwati se mohau. — Než raděj k wěci samé. Podáwáme krátký obsah řečí w tomtéž pořádku a smyslu jak byly wedeny. Hawlíček, redaktor Národních Nowin ( česky a něm. ). Pánowé! Aučel naší schůzky je zřejmě w programu wyslowen ( čte ho ). Wčerejší zpráwy z Wídně přiwedly obrat do našeho jednání, nebude Wás tajno, že je zastaupení lidu auplné, na welmi široké basis powoleno, census není žádný, t. j. woliti může každý bez rozdílu mohowitosli, kdo je 25 let stár, wolen může býti taktéž každý občan, který je 30 let stár. Podle toho můžeme mít sněm pořádný a na nás jedině záležeti bude swobodu nabytau neohroženě hájiti, což bohdá zajisté učiníme. — Prosím Wás, abyste při dnešním rokowání bez hlasité aklamace toliko smekáním klobauků ano nebo ne, zkrátka, bez daremné ztráty času wyjewili. Odstupuji, dáwaje prwní hlas panu purkmistrowi. ( Radostné wítání. ) Dr. Strobach, purkmistr ( něm. i česky ): Ne jakožto purkmistr, za něhož jsem wčera wolen byl, ale jakožto spoluobčan Wáš přicházím w důležitau schůzku tuto, w důležitau proto, že z ní mají býti woleni audowé onoho wýboru, který bude náwrhy k zákonům činiti a o wěcích pojednáwati, které na budaucím sněmu ustanoweny a tudy pro Prahu a celau zem žiwotní otázkau budau. Předewším jest otázka, má-li být určen počet těch, kteří se k wýboru Swato-Wáclawskému přiwoliti mají, a má-li se druhý wýbor pod zpráwau nejw. purkrabího p. hr. Stadiona s našim spojit? Hlasowé z lidu: Druhý wýbor není z lidu wywolen. Wýbor národní musí mít naší důwěru. Strobach: Rozumějte, že tu má být porada, zdali wýbor a jeho wěci swau wnitřní cenau, swau dobrotau obstojí. Hawlíček: Myslím, že se není třeba obmezowati a upautati na počet, kdežto není weliký rozdíl, je-li členů wýboru něco pod nebo přes 100. ( Přijato absolutní wětšinau ). Uffo Horn ( německy ): Dříwe než přistaupíme k prowolání nowě wolitebných členů, tážu se Wás we jménu wýboru měšťanského, který wším práwem wýborem Swato-Wáclawským se nazýwá, jakož i články dobyté we Wídni články Swato-Wáclawskými ( Skt. Wenzels-Artikel ), na památku onoho přepamátného dne 11. Března, kde jste prwní hrdinstwí politické wykonali, tažu se Wás, máme-li Waši důwěru, a zdali jsme jí wšudy zadost učinili? ( Ano! ) Tážu se Wás, budeme-li důwěru Waši i dále ještě míti a spoléhajíce se na ní, můžeme-li i dále tak neohroženě prawdu hájiti, jako jsme posud s Waši pomocí činili? ( Hlučné přiswědčowání ). Waše wolání, které nám pochlebuje – než co prawím pochlebuje – které nás šlechtí, je nám radostným důkazem, že se we Wás utwrzuje onen duch odhodlaný, rekowský, nímžto jste žiwot swůj oswědčili; hlas Wáš sestawuje nás wywolené w celek, který bude pewně státi jako skála; zlomiti a rozkotati musí se na této hrázi wšechna reakce, a mužowé wýboru Wašeho odwolají wšem ošemetným protiwníkům swobody zbraní weřejnosti a rázností. ( Pochwaly. ) Strobach: Newywratnáť wůle naše, abychom se na odpor stawěli každé reakcí proti práwům propůjčeným nám od krále našeho. Působení naše musí se z Prahy na celé Čechy i na Morawu rozšířiti, pročež spojení s těmito newyhnutelně jest potřebné. Swoboda, swoboda w každém ohledu budiž hájena, a protiwníkům této jakýmkoliw mocně se opírati budeme. ( Hlučná pochwala. ) Wodka, štud. práw: Hodlám přečísti několik jmen těch, o kterých se myslí, že by mohli býti woleni. Prosím wšak, aby přijati byli jenom ti, kteří mají wskutku důwěru, a kteří se za schopné uznají k wedení weřejných wěcí. Zapomeňte při tom, milí přátelé, na wšechny osobní poměry a domácí čili priwátní ohledy, pusťte mimo sebe wšechen hněw na toho neb onoho, a wolte mužů řádných, aby důstojně stáli u weřejnosti. Neboť wězte, že zrakowé celých Čech na nás jsau obráceny, a že je dosti zlomyslníků zde jako na wenku, kteří nejen tajně práci naši podkopáwají, ale i weřejně haniti a tupiti nás se neostýchají. Což newíte, že jsme weřejně nazwáni byli rotau zlosynů ( nemilé pohnutí ), my, jenžto by wšechno nasadili a do posledního obětowali k oblažení národu svvého, my, jenžto zde stojíme wšickni za jednoho a jeden za wšechny! Hawlíček: Zwláště z ohledu národností je třeba, abyste pánowé neměli žádné ohledy, žádnau zášť. Zde se jedná o wšeobecné dobro, Čech, Nečech, každý má w něm stejného podílu. Jaké zapotřebí jest, aby ze wšech stran wýbor wywolen byl, by pak kroky jeho ode wšech podpory a záštity nalezly. ( Ano! ) Strobach: Co pan Hawlíček o národnosti prawí, musím o náboženstwí také hlásati, i slušno jest, aby protestanti a israelité nebyli wylaučení. Wodka: Tedy některá jména: Strobach, náš p. purkmistr. ( Náramné sláwy wolání. ) Strobach: Děkuji Wám za waši upřímnau podílnost a důwěru we mne. Jsem sice jeden z nejmladších měšťanů Pražských, awšak uznáwám důležitost doby této, w které mi popřáno jest, oswědčiti se we smýšlení swém. Doufám že mi bude možná dokázati Wám, že Wás w důwěře Waší nezklamu. Wodka: Následují jména: Dr. Witák, Dr. Fanta, Dr. Hamrník, Dr. Ratzenbeck, Dr. Rozkošný, Richter Prokop zlatník, Schwertner mechanik, Dr. jur. Hofmeister, 24 Dr. jur. Jos. Majer ( majorita pro, minorita contra ), Dr. Hauschild, Wáwra Matěj, mlynář ( již dříwe wolen ), Dr. jur. Horáček, Kinzelberger, ( až posud při každém jménu pochwala ). Dr. Chrudimský ( slabá aklamace, ostatně ticho, několik hlasů proti ). Hawlíček: Zdá se, že zde není auplné srozumění; nemožnáť to wěc, aby každého wšechny tisíce, co je wás zde, znáti museli; kdo koho nezná, nemá hlasu ani pro ani proti. ( Hlasowé z lidu: čtěte dále! ) Uffo Horn: činím tuto náwrh aby byli woleni tři wrchní kommandanti národní gardy, to jsauť: Haase, Schebelka, Bernt. ( Silná opposice: Ne, ne! ) Wodka: Dr. Daníček, Dr. Brzorád, Carda winárník, Rott Vincenz kupec, Welc sekretář, Rieger Fr. Ladisl. Strobach: Wytrhuji wás poznamenáním, že máme potěšitelnau zpráwu, že se náš horliwý tento krajan zejtra již nawrátí z cesty – – ( Hlasowé: Wítán buď! ) Wodka: Wesemann, měšťan, Tyl Branimír, Hanžák, zlatník, Rywola krejčí, Linke měšťan, Nikodém měšťan, generál Beer ( hlučné wolání ne! ne! ) Dále ze spisowatelstwa i Palacký, Egon Ebert, Šafařík, Hawlíček redaktor, Erben, Moriz Hartmann, Alfred Meissner, Kaubek professor, Hickel redaktor, Dr. Čejka, Nebeský, Klučák red., Hanka, Malý red., Tomíček, Sabina red., Prof. jur. Schneider, Pospíšil knihtlačitel ( již dříwe wolen ), Landau knihtlačitel. ( Wezměte wšechny! ) Strobach: Nezapomeňte pánowé na zastaupení duchowenstwa, w jehožto rukau wychowání mládeže nejwíce spočíwá. Dr. Brauner: My se nalezáme posud na sotwa ještě wyrownané půdě nowých poměrů. Wšeobecná swoboda činí základ našeho nynějšího postawení. Nejdůležitější musejí být pro nás wůdcowé mládeže, a to je duchowenstwo a učitelstwo. U duchowenstwa činíme rozdíl mezi privilegovaným a neprivilegowaným; toto poslední je w zastaupení potřebnější pro nás, protože mu mládež odewzdána jest. [ Nawrženi a prowoláni jsau: ] Wlček kněz církewní, Růžička katecheta, Tesař, far. Krolmus, Dr. Bolzano, Filip učitel, Wenzig prof., Klicpera prof., Swoboda prof. malostranský, Smetana prof., p. Štulc kněz církewní, Košut pastor ewang.; konečně: hrabě Erwin Nostic, hrabě Albert Nostic, hr. Friedrich Deym, baron Neuberg, Camil kníže Rohan, hr. Wilém Wurmbrand, hr. Bouquoi. Hlas z posluchactwa: Učiněn zde náwrh, aby také studující měli podílu na wýboru národním, a aby se aspoň každé fakultě jednoho wywolence posílati k poradám powolilo. ( Ano, ať si wywolí wýbory! ) Strobach: Pánowé! máte-li důwěru w nás, ponecháte to uznání wýboru wywoliti a potáhnauti k sobě do porady zkušených mužů jakéhokoliw stawu, kromě wywolených a přijatých? ( Ano! Ano! ) Ruppert: Welice důležité je nyní i spojení s wenkowem, bude tedy hlawní péče naše na to obrácena, abychom se s městy a obcemi po celé zemi srozuměli, jejich potřeby za předmět swých porad sobě obrali, a tak swazek celé země silně utužili. Podpíráni Waší upřímnau wůlí a wytrwalostí podaří se nám pak tento těžký úkol, udržeti i dále ten příkladný mír, jakým jsme se posud krásně před swětem oswědčili. Uffo Horn: Žádáme wás mimo to, abyste se neuráželi na některých wadách a neshodnostech w našem rokowání, protože jsme wšickni w žiwlu parlamentním posawáde děti. Waše příkladné chowání ručí nám za dobrý rozkwět tohoto zřízení konstitučního. Strobach: Jsa srozuměn se wším tím co ostatní pánowé pronesli, myslím že jsme úlohu dnešní schůzky wykonali a že se rozejdeme, nemá-li žádný wíce co přednésti a nebo namítnauti. Hlasowé: Ostatní články programu! O něm. spolku! Hawlíček: Myslím pánowé, že to bude whodněji moci býti předmětem nynějších porad, ku kterým bude newyhnutelně wětšího locale zapotřebí, nežli bylo posawádní u sw. Hawla; snad w Konviktě, nebo kdekoliw wýbor sám za dobré uzná ( Ano! ) Wodka: Ještě ku konci wyslowuji žádost, že se od nynčka wýbor Swato-Wáclawský rozšířený nazýwati má wýborem národním. ( Wýbor národní! národní! ) Tím bylo jednání ukončeno a radostně rozešli se w nejlepším pořádku zástupowé jako byli přišli. Weliký list na rohách oznamuje dnešního dne: „ Národní wýbor. Dnešní národní shromáždění w zahradě Sw. Wáclawské uzawřelo jak následuje: I. Rozšíření Sw. Wáclawského wýboru následujícími spoluaudy: Bolzano, Dr. Theol. Brzorad, Dr. U. J. Buquoi, hrabě otec. Čejka, Dr. M. Daníček, Dr. J. U. Deym Fridrich, hrabě. Ebert Egon, spisowatel. Erben, spisowatel. Fanta, Dr. Fi­lip, učitel. Hamerník, Dr. M. Hanka, custos. Haniak, zlatník. Hartmann Moric, spisowatel. Hauschild, Dr. J. U. Hawlíček, redaktor. Hickel, spisowatel. Horáček, Dr. J. U. Hofmeister, Dr. J. U. Chrudimský, Dr. J. U. Kaubek, professor. Kinzelberger, kupec. Klučák, redaktor. Klicpera, professor. Košut, pastor. Krolmus, farář. Linke, měštan. Landau, kněhtlačitel. Malý, redaktor Majer, Dr. J. U. Meissner, spisowatel. Nebeský, spisowatel. Nostic Albert, hrabě. Nostic Erwein, hrabě. Nikodém, měštan, Palacký, historio graf. Pospíšil, kněhtlačitel. Příbram, fabrikant. Ratzenbeck, Dr. M. Richter Prokop, zlatník. Rieger, Dr. J. U. Rohan Kamil, kníže. Rott, kupec. Rozkošný, Dr. J. U. Rywola, krejčí. Růžička, katechet. Sabina, redaktor. Schneider, professor. Smetana, professor. Schwerdtner, měštan. Štrobach A., Dr. a purkmistr pražský. Swoboda, professor malostranský. Štulc W., kněz církewní. Šafařík, professor. Tesař, učitel. Tomíček, spisowatel. Týl Branimír, měštan. Wáwra Matěj, mlynář. Welc, sekretář. Wenzig, professor. Wesemann, měšťan. Witák, Dr. J. U. Wlček, kněz církewní. Wurmbrand Wilém, hrabě. II. Spojení Sw. Wáclawského wýboru s prozatímní komisí pod presidentstwím J. O. nejwyššího pana purkrabího má se hned žádati, a spojený wýbor jmenowati se národním. III. Studenti ať si z každé fakulty jednoho studenta ze sebe wywolí do Národního wýboru. IV. Národní wýbor at si přibere k poradě muže zkušené dle uznání. V. Národní wýbor at wstaupí w dopisowání a spojení s ostatními obcemi městskými a wenkowskými. VI. Ostatní punkty programu we schůzkách swých weřejných ať wezme hned do porady. W Praze dne 10. Dubna 1848. \"", "id": 1557}
{"text": "13 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Slováci, Titulek: [Překlad polemiky J. Kollára z němčiny], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\n– Kollár uweřejňuje w Presse oswědčení, jež tuto doslowně klademe: W č. 83 tohoto listu ( Presse ) prawí se: „ Dle wyřknutí slowenských důwěrníků we Wídni má býti jazyk maďarský podržen za auřední na Slowensku, protože prý wětšina wzdělaných Slowáků jazyka slowenského zběhlí nejsau. \" Táži se, kde a od koho wyřknutí toto bylo učiněno, a mohli-li důwěrníci wůbec pustiti z úst takowýto sám sobě odporující nesmysl; nebo kdyby Slowáci nebyli w žiwotě a w auřadě zběhlí jazyka swého mateřského, jakž by mohli býti zběhlí jazyka cizého, maďarského? Kdyby se nemohli smluwiti s lidem w jazyku národním, jakž by to mohli dowésti w jazyku národu jiného? Což jim bude lid lépe rozuměti, když mu budau z auřadu mluwiti maďarsky raději nežli slowensky? A může-liž nyní podlé zásady rowného práwa wšech národností a jazyků we státech rakauských také jen wolen býti na auřad někdo takowý, který nerozumí jazyku lidu, u něhož auřaduje? Dále se prawí we článku, wyňatém z Pešťanského kurýra: „ J. Kollár miluje wšechna nářečí slowenská stejnau wraucností, proti tomu wšak, jenž by mu měl býti nejmilejší, proti slowenskému, jest nesprawedliw. \" Že w tom wězí patrný nesmysl, widí každý na prwní pohled. Neboť miluji-li wšechny stejnau wraucnoslí, musit se láska má wztahowati newyhnutelně i také na nářečí slowenské. Nikdy jsem nebyl proti domácímu užíwání nářečí slowenských, wždyť pak sám mluwím se wšemi Slowáky slowensky; arci ale jsem proti tomu, aby jakožto nářečí pokrajinné zawedeny byly do literatury a za jazyk písemní a do nekonečna rozmnožowaly písemní jazyky slowanské. Že jsem proti nářečí slowenskému nesprawedliw nebyl a nejsem, dokázal jsem dílem sbírkau swau slowenských národních písní we wšech nářečích, které we dwau silných dílech wyšly, dílem skutečným užíwáním dobrých slow, wýrazů a konstrukci slowenských, jimiž jsem we spisech swých obecný poklad písemního jazyka hleděl obohacowati a zdokonalowati. Tak jako Denis, Bauernfeld, Kastelli a Lewitschnigg a jiní spisowatelé rakauští proti rakauskému; jako Wieland, Schiller a jiní Šwábi proli šwábskému, jako Geszner, Müller a jiní Šwýcarowé proti šwýcarskému, jako Kant, Hegel a jiní Prušáci proti pruskému, jako Klopfstock, Göthe a jiní Nížní Němci proti nížnoněmeckému nářečí nebyli nesprawedliwí proto, že spisy swé psali písemním jazykem ušlechtilejším a obecnějším: takž nejsem já nesprawedliw proti slowenským wedlejším a podnářečím proto, že jsem psal wzdělaným jazykem českoslowanským, u Slowáků již po století užíwaným a rozšířeným. Jan Kollár.", "id": 1558}
{"text": "20. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [polemika], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – W čísle 82 Lloydu podal jistý Pražský dopisowatel se znamením [ křížek ] překlad prawidel slowanského klubbu w Kroměříži, wyňatý z Národních Nowin, že prý je s úžasem četl. Onen p. dopisowatel nechwálí sice wůbec klubby, ale slowanský již dokonce, poněwadž snad ministrům drobet nepohodlný jest. Proti slowanskému klubbu nyní již po nějaký čas brojí wšechny min. časopisy od Oest. Corr. w Holomauci až do rytířsko-kupeckého Lloydu, jenž se zdá být korauhwí celé té strany, a we wšech widíme zřejmau neb skrytau, často welmi chytře přestrojenau snahu, zrušiti slowanský klubb a uwesti nedorozumění mezi audy jeho. My pozorujeme již po nějaký čas tato pokaušení ministerských lidí, a znajíce dobře každau osobnost a každau stránku slowanského klubbu, prohlížíme též každé fintě ministerských časopisů až na dno, ale wždy s tím pewným upokojením, že mužowé klubbu slowanského též tak dobře jako my rozumějí, kam se wlastně bije w ministerských časopisech. Jisto jest, že slowanský klubb, pokud se udrží pohromadě, též udrží we wšech čistě politických wěcech přewahu we sněmu, stoje mezi protirakauskau Lewicí a wěčně ministerským Centrum, tak že se mu před swětem žádná přepiatost wyčítati nemůže. Proto práwě je ministerstwu nepohodlný, a ono by příliš rádo z něho tolik audů aspoň odstranilo, kolik zapotřebí jest succursu k Centrum, aby mělo wětšinu hlasů wždy jistau pro každý náwrh ministerský. Proto také píše onen Pražský dopisowatel do Lloydu, „ žeby rád wěděl, zná-li swět konstituční takowé politické strany, jako slowanský klubb, které by swobodnému přeswědčení audů swých takowé okowy dáwaly! To prý jest již fakce, intrika a spojené působení lidí přeswědčení nemajících a cizí přeswědčení neuznáwajících. Také prawí onen dopisowatel, že jsau w slow. klubbu mužowé, kteří dříwe konservatiwní zásady zastáwali a nyní se při nowých wolbách skrze weřejné listy Riegrowy sesíliti chtějí schwalowáním kandidátů, kteří slauží nejradikalnějším, ba republikánským aučelům! “ Radili bychom wůbec ministerské straně, aby s republikány nestrašila bez potřeby; přijde čas, že oni se sami ohlásí; pokud ale to nečiní, nač ministerská strana sama je swoláwá; zkušenost učí, že sama monarchická, nepoctiwá reakce býwá nejwětší příčinau republik, jako máme příklad we Francauzích. – We slowanském klubbu alespoň ať je nyní nehledá! Že ale onen Pražský dopisowatel do Lloydu tak málo studu měl, slowanskému klubbu nějaké násilnictwí při hlasowání předhazowati zrowna po uwedení prawidel klubbu, z kterých jedno zní, že každý, kdo dle uzawření klubbu we sněmu hlasowati nechce a nemůže, oznámiti má swé příčiny. Práwě slowanský klubb jest w ohledu tomto nejliberalnější, a každý aud může jinak hlasowati, než klubb uzawřel, jen když to dříwe ohlásí, aby klubb wěděl, na kolik hlasů s jistotau počítati může. W jiných klubbech se audowé, kteří jinak hlasují, než se uzawřelo, zrowna wylučují! Nač tedy lháti? nač wytýkati slowanskému klubbu wěci, které jsau zhola neprawdiwé? Ostatně také z jiných stran, ač může-li se p. Neustadt Pan Neustadt, známý dopisowatel do Const. Blatt, přistaupil již za weliký plat k ministerskému Lloydu, pak ale z příčin pauze peněžitých ( ne politických ) opět odstaupil, a nyní dělá sice opposici proti ministerstwu, ale jak se zdá jen proto; aby ještě pod wýnosnějšími wýmínkami opět byl u ministerstwa přijat. Z té samé příčiny brojí též p. Neustadt we swých „ Politische Briefe “ také welmi šikowně proti českým poslancům, práwě aby ministerstwu ukázal, jak dobře by mu slaužiti mohl, kdyby mu dobře zaplatilo. My na takowé narážky p. Neustadta odpowídati nebudeme, abychom jemu tím práwě sami pomohli k tomu, oč pracuje. Red. nazwati jinau stranau než ministerskau wytýká se slowanskému klubbu, že sestawen jest ne podle politických zásad, nýbrž podle národnosti. Ale což w tom diwného. U Němců panujících posud w celém Rakausku není diwno, že buď na Lewici, buď w Centrum sedí, zrowna tak jako u Slowanů, kteří wšichni až dosawad odstrčení, a helotowé w Rakausích nyní se k tomu aučelu spojili, aby sobě na ústawním sněmu wymohli stejná práwa s Němci. To jest hlawní účel Slowanů při tomto sněmu; oni bojují o swé bytí, neb nebytí, o politický žiwot swého národu, a proti tomuto účelu jest wšechno ostatní jen maličkost. Až bude konstituce hotowa, až budau mít Slowané skutečnau rownopráwnost s jinými, pak na budaucích sněmich není pochybností, že budau Slowané i w Centrum seděti a na wíce rozmanitých stran se děliti; kdyby to ale nyní učinili, a nyní, kde beztoho ani ještě jisto není, podaří-li se jim wšem dohromady spojeným docíliti rownopráwnosti a kdyby se prawím nyní rozděliti, zasluhowali by pro neswornost swau sprawedliwau kletbu potomstwa. A komu pak se nelíbí také swornost mezi Slowany? Zrowna těm, proti kterých nadwládě se Slowané spojili, a co se mému úhlawnímu nepříteli nelíbí, to mi jistě není na škodu! Dixi.", "id": 1559}
{"text": "19. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Naše politika, Titulek: Rakausy, Autor: Havlíček, Karel\n3. Rakausy. Nad Rakauskem sebraly se nyní bauře a mraky, ale newí se bude-li z nich padati zhaubný hrom aneb aurodný dešť. Jsme přeswědčeni že Rakausko při celém těžkém stawu swém přece ještě s wětší welebností a mohutností powstati může z rozhodné doby této, bude-li maudře a dle okolností říditi kroky swé. My Slowané západní, Slowané swobodní, Čechoslowané, Jihoslowané a Poláci pewně stojíme s rakauským císařstwím, powažujíce je za přirozenau pásku, která nás bratry rozené auzce k sobě wáže a we spojení tuží proti wšelikému nebezpečenstwí. Mrzelo nás Čechy, mrzelo Jihoslowany, mrzelo Poláky, že we Wídni zawlály barwy rewoluce německé – ba republiky německé, může se snad říci! Rádi zapomínáme na tuto dobrotiwau slabost naší wlády, s kterau se proti wlastnímu prospěchu swému dala do rukau Frankfurtských německých patriotů! Ale co tomu řekne časem swým historie, že Praha zachowala barwy rakauské, když je sama Wídeň, sama wláda wídenská opustila! Ó ironie osudu! Čechowé jsau rakauštější než Rakušané sami! My w Praze, my w Záhřebě starali jsme se lépe a wytrwaleji o wáš prospěch! – A wšak doufáme, že wláda se upamatuje na nás a na sebe; my si přejeme aby we Wídni wlály barwy jen rakauské ne ale německé — my nejsme Němci, a takowé my prawí 28 milionů lidu s námi. Uwažte toto pánowé u wlády! Wyřkněte konečně tu zásadu, že jest císarstwí rakauské spolek rozličných národů stejné důstojnosti, stejného práwa, z nichžto žádný žádnému neslauží. Tak jedině bude pewně stát říše rakauská: ale co německá říše rozpadne se zajisté co newidět. Kýž by již konečně přestala wláda wídenská kojiti se nějakau nadějí na korunu císařstwí německého, která zajisté nebude nyní lepší než byla za Karla IV., jenž prawil: „ Chci raději být bohatým českým králem než chudým německým císařem! \"! Kýž by již konečně odwrátila wláda wídenská oči swé od Wlaska a od Německa a obrátila se na tu stranu, kde jest jí wykázáno pole k slawné činnosti. Již slawný krajan náš pán Albrecht Waldšteyn, wéwoda Friedlandský, radil před 200 lety císaři k takowé politice. W saukromých jeho dopisech k císaři, které posud zachowány jsau, radí wýslowně aby císař upustil od rad Jezowitů, aby nechal wálky náboženské ( s protestanty ), která jen nepřátelstwí proti císaři plodí, ale aby se obrátil na Turecko. Kdyby byl tenkráte císař raddy tohoto slawného Čecha uposlechl, mohlo být Rakausko nejmohútnější země w Ewropě, mohlo být weliká říše Slowanů swobodných. Tenkráte by byla i naše wlast česká zase rozkwětla, germanisace násilná nebyla by wyhubila tolik tisíců a tisíců Slowanů! Waldštejn padl – oběť Jezowitů. Co se ale tenkrát před 200 lety nestalo, může se posud státi. Posawad panuje w Turcích despota asiatský a jeho drábowé hubí lid tichý slowanský, jenž úpí pod břemenem cizonárodního otroctwí. Slowané w Turcích hledí na wykupitele spolukmenowce swé do Rakaus, očekáwajíce od těchto swobodných bratří swých dar swobody a samostatnosti národní. Na této straně po Dunaji kwete pro Rakausko blaho a welikost, ne ale we Wlaších, ne w Haliči. Skoda na stokrát peněz a krwe we Wlaších! Škoda toho nákladu, který wynaložen jest na poněmčení Haliče! Wyhozeno, marně wyhozeno. Lepší odměnau byla by wděčnost celého národu polského, než Halič prowincie nesprawedliwě dobytá a hrůzau držená při mocnářstwí. Nepochybujeme, že celé Polsko, kdyby zas nyní powstalo na swět, wěrným bude spojencem Rakauska, wěrným spojencem Čechů a jižních Slowanů. Bylať by to pěkná mohutnost od břehů baltických až k břehům Středozemního moře, lepší než weškeré Německo!", "id": 1560}
{"text": "29. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: V Praze dne 28. října, Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 28. října H. B. – Doslýchá se z rozličných stran, že sl. ministerstwo oswěty zwláštní záměr má zwelebiti wysoké školy Pražské w ohledu slowanské filologie. My wěříme této powěsti zwláště na základě některých skutečných již kroků sl. ministerstwa w tomto ohledu. Zdá se nám wšak, že při tom ministerstwo oswěty hlawně wědeckau filologii na zřeteli má: my ale bychom rádi na jednu wíce praktickau stránku a důležitau pro nás zřetel sl. ministerstwa obrátili, aby snad, jestli uzná důwody naše za platné, náwrh náš uskutečnilo bez ohledu na to, že od strany opposiční wychází. My totiž litujeme již dáwno toho, že mládež naše ani w Praze dobré příležitosti nemá, naučiti se prakticky a pro žiwot nářečím slowanským w Rakausích zdomácnělým. Kromě polštiny newyučuje se zde w Praze žádnému jinému nářečí. Každý ale, kdo powahu krajin zwláště od Rusínů a od Jihoslowanů obydlených ze zkušenosti zná, bude wěděti, jak weliký nedůstatek tyto země mají literárně wzdělaných lidí wůbec, zwláště ale technických mužů w nejširším smyslu toho slowa. Podíwejme se do aurodných a od Boha požehnaných krajin rusínských a jihoslowanských, a najdeme hospodářstwí, lesnictwí, stawbu wodní, cesty a průmysl wůbec skoro ještě jen w přirozeném stawu, a hlawní příčina toho jest nedůstatek lidí w těchto uměních cwičených. Nyní kdežto pro tyto slowanské kraje nastala doba samostatnosti domácí, budau hlawně na zwelebení wlasti swé w tomto ohledu dbáti, a ohlížeti se po lidech schopných k podobným oprawám. Než by sami ze sebe tolik potřebných lidí nabyli, muselo by nanejméně asi půl století uplynauti a cizých wzdělanců k tomu ke wšemu powolati sotwa se uzná za prospěšné ze slušné pečliwosti o zachowání swé čisté národnosti. Známo jest ale, že w Čechách máme weliký počet přebýwající mladých lidí w těchto oborech technických a jiných wycwičených, kteří skoro ani místa nemají. Kdyby se tedy takowým lidem nyní a pro budaucnost poskytla zde w Praze příležitost, naučiti se prakticky nářečí jihoslowanskému a rusínskému, welmi dobře by se i nám i těmto slowanským kmenůw poslaužilo. Za půl léta naučí se každý Čech tolik z každého jihoslowanského nářečí, co pro obyčejný žiwot potřebuje, a přesídliw se do jihoslowanské země, bude tam za krátký čas s ohledem jazyka jako domácí. Jsme přeswědčeni, žeby se naši wzdělanci w těchto sbratřených krajích milerádi přijali a žeby zemím těm až do té doby dobře poslaužiti mohli, kde budau míti samý důstatek swých wlastních wzdělanců. A celý tento účel dá se s příliš malau obětí uskutečniti, kdyby totiž slaw. ministerstwo zde w Praze jednoho Jihoslowana a jednoho Rusína za učitele ( docenta ) weřejného swé materčiny ustanowilo. Jsme přeswědčeni, žeby se k těmto místům zwláště mnoho našlo konkurrentů. My o potřebě a užitečnosti tohoto ustanowení jak pro nás tak i pro dotčené kmeny slowanské pewně přeswědčeni jsauce, doufáme, že náš zemský sněm sám na wlastní zemské autraty tyto učitele usfanowí ustanowí, kdyby slaw. ministerstwo nutnau potřebu toho neuznalo.", "id": 1561}
{"text": "30. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Pověstný pěvec], Autor: Havlíček, Karel\nDuprez powěstný zpěwec byl w Marseilli. Na důkaz hluboké úcty k nesmrtelnému virtuosovi wěnowali mu občané tamější skrze zwláštní deputaci — jitrnici!", "id": 1562}
{"text": "1. duben 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: – Příspěwky na Pražskau wzorní průmyslovau školu., Autor: Havlíček, Karel\nWelice nás potěšila tato již třetí sbírka z města a okolí Mělnického, a ještě naději máme, že když panstwí Mělnické, město a pak tamější paní zwláštní sbírku uspořádali, že jistě také welebné duchowenstwo, které se jinde při tomto účelu nejwíce wyznamenalo, a tuto ještě se nepřipojilo, nás co nejdříwe něčím obzwláště příjemným překwapí, a to tím wíce, an také mnohá jména obywatelů města pohřešujeme, do kterých celau důwěru máme, že přewelkau potřebu této školy pochopili, neb i těm nebude nepowědomo, že se wzdělanost nejlépe tím spůsobem dokáže, když swým spolubratrům ke wzdělanosti nápomocni býti se přičiníme. – Spanilomyslnost wysoce ctěných paní Mělnických jest owšem prwní takowý úkaz we wlasti naší, neboť se posud nepamatujeme, aby kde jinde paní společně byly nějaký wlastenecký ústaw podporowaly: naopak se welmi často bolestně pohřešowalo u krásné pleti naší ono národní smýšlení, láska k wlasti, kterau se Polky tak wyznamenáwají a pro kterau také w celé Ewropě wážnosti užíwají. Red.", "id": 1563}
{"text": "26. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: [otisk proklamace knížete Windischgrätze], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\n23 října. Práwě wyšla tato proklamace kn. Windischgrätze: Obywatelům Wídně! Maje nařízení od JMC. a jsa opatřen wším plnomocenstwím, abych položil meze nynějšímu we Wídni panujícímu nezákonnímu stawu, spoléhám na upřímnau a silnau podporu wšech dobře smýšlejících obywatelů! Obywatelé Wídeňští! Waše město jest pokaleno krutými činy, jenž prsa každého počestného muže naplňují hrůzau; ono jest posud w rukau malé, ale odwážliwé a žádné hanebnosti se nelekající strany. Wáš žiwot, waše jmění jest wydáno swéwůli hrstky zlosynůw, wzmužte se a následujte hlasu powinnosti a rozumu; we mne naleznete a obnowiti pokoj a pořádek we Wídni. Tímto se prohlašuje město, předměstí a jejich okolí do stawu obležení, wšechny ciwilní auřady stawí pod auřad wojenský, a proti přestupníkům mých nařízení oznamuje se náhlý saud. Wšichni dobře smýšlející nech jsau pokojní; bezpečnost osoby a jmění hájiti, bude má nejhlawnější péče; naproti tomu ale propadnau odpůrní wší přísnosti zákonů wojenských. W Břeclawi dne 20. října 1848. Kníže Windischgrätz, polní maršálek.", "id": 1564}
{"text": "23. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Slovanský bál]., Autor: Havlíček, Karel\nDopisowatel. Z Wídně. Slowanský bál. Záhřebské německé nowiny mají následující dopis z Wídně: „ W letošním masopustě bude slowanský bál dne 9. Unora w sále Žofínském. Wíme, že mnozí páni a damy w Chorwátsku projewili přání, tento bál letos nawštíwiti, pročež si pokládáme za čest je i druhé wlastence a wlastenky we jménu wýboru slowanského bálu pozwati. Žádáme pány a damy, aby slowanský bál, možnáli, w národním kroji náwštěwau poctíti ráčili; tím by wyhowěli i smýšlení zdejšího slowanského obecenstwa i rázu slowanského bálu, w němž budau weškeré wětwe Slowanů rakauských swé zástupce míti. Díky buďtež rychlému a pohodlnému spojení sídelního města s ostatními krajemi. Bogdan. “ Slowanům Wídenským oznamujeme, že wstupní lístky do toho bálu dostati lze od 1. do 9. Unora w bureau wýboru: We městě, Kohlmarkt č. 254. na II. poschodí wždy od 11—1 a od 3—6 hodin. Red.", "id": 1565}
{"text": "27. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: , Titulek: [Žádost o neužívání cizích slov], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] Tyto dni dostali jsme následující přípis: Národní Nowiny jsau pro celý národ, pro učeného i pro neučeného, a k tomu druhému druhu lidu w naší milé wlasti náleží dosawad wětší díl, ku kterému í já náležím; - w těchto nowinách ale nám přichází tak často slowa cizá, kterým bez pomoci slowníka nerozumíme ( a kdo má ze sprostého lidu hned slownik pří ruce? ), jako jsau: demokrat, aristokrat, reakcionář; dynastie, despotie, sympathie, hierarchie, amnestie, associace, souverenita; absolutní wláda, foederalistická zásada, internationalní reforma, socialistická strana atd. U powážení, že nase milá řeč dosti bohatá, cizých slow nepotřebuje, osmělil jsem se žádati, abyste tu lásku k národu měl a těch cizých slow wíce nepotřebowal, nýbrž w jiném, srozumitelném smyslu k národu mluwil, začež doufám že Wám každý občan naší milé wlasti srdečné diky wzdáwati bude. Musíme se přiznati, že se nás tato důtka wším práwem týká, poněwadž častokrát pro čerstwost cizého slowa wšeobecně již uwedeného užíwáme, kde by skutečně čistě slowanské též tak dobře poslaužilo. Zároweň ale musíme ubezpečiti onoho wáženého p. dopisowatele, že prowedení jeho zásady wždy možné není, a že pro mnohé pojemy, jako ku př. demokratie, aristokratie atd. skutečně whodných slow nemáme, a že takowá slowa we wšech ewropejských jazycích w užíwání jsau, jakožto slowa nyní již wšem jazykům obecná. Strany takowých příprawujeme beztoho kratičký slowníček s wýklady těchto slow, který co nejdříwe k Nár. Nowinám jakožto přílohu přidáme. Tak snad jeho žádosti auplně se wyhowí. Redakce", "id": 1566}
{"text": "7. září 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Štulcovy pomněnky a Wolfgang Menzl, Autor: Havlíček, Karel\nŠtulcowy Pomněnky a Wolfgang Menzl Kdož nezná powahu našeho Štulce, duši ohniwau a jemnau, stojící mezi dwěma nepřátelskými živly, které hýbajíce nynějším swětem, w ustawičném nebezpečenství potřenu býti 287 od jednoho z nich neb od obau zároweň? Práwě w Pomněnkách r. 1845 wydaných jewí se nejzřetelněji celá ona individualnost Štulcowa a zároweň jsau tyto znělky ustawičnými ozwěnami wlasteneckého i náboženského ducha. A jak se setkal s naším Štulcem Wolfgang Menzl, nenazýwaný jinak po německu než „ Franzosenfreszer “? Takto: náš profesor Wenzig wydal zdařilý německý překlad Štulcowých Pomněnek, a onen německý kritik podáwá o nich we swém časopise „ Literaturblatt N. 5 “ následující mínění, které zde jakožto curiosum doslowně přeložiti musíme, aby i čtenářstwo naše poznalo smýšlení o nás jednoho z nejwýtečnějších německých literatorů a recensentů: „ Wýrodek to ( t.j. Pomněnky ) w Čechách po nějaký již čas se zmáhajícího panslawismu, pln wzteklého newražení a zášti proti Němcům. Jestli to důkaz, jak málo národního taktu naši němečtí spisowatelé a kněhkupci mají, mohauce takowé wěci překládati a německým čtenářům schwalowati. Mezi jinými opěwá básník bojiště Kolínské, kde jak známo Fridrich Weliký prwní strašnau porážku utrpěl; toto wítězstwí Rakušanů nad Prusy osobuje se zde, s úplným neuznáwáním dějepisu, co wítězstwí Slowanstwí nad Germanstwím. – – – Ano skromný pan Wěnceslaw Štulc se posadí na Sněžku ( nepomně, že ji nemůže ani českým jménem jmenowati ) a přiwlastňuje zkrátka panslawismu Slézsko a Lužici jako staročeská příslušenstwí. Panowé tedy snějí, že někdy we Wratislawi, Zhořelicích, Žitawě, a proč ne i w Drážďanech, Lipsku, Berlíně ano i w Hamburku slowansky se bude mluwiti a že se tam wyhubí wšeliká památka Němců? “ Widíme, jaká jest zaslepenost na swětě, když člowěk mermomocí widěti nechce. Ejhle! nebudeme se snad k wůli p. Wolfgangowi Menzlowi we Štutgartě z toho smět radowati, že jsau wšeteční Prušáci od našich poraženi u Kolína! Ba práwě, pane Wlkodláku Štutgartský! budeme se z toho radowati a radowali bychom se ještě wíc, kdyby i u Lobosic, u Prahy, a wšude jinde byli býwali poraženi: tak by aspoň naše Slézsko krásné nebylo propadlo, a stálo by posud co skwělý kámen na koruně české! Nediwíme se ostatně p. Menzlowi, že nezná čistě české jméno Sněžky naší, mysle, že jsme čekati musili, až nás jeho krajané naučí, že se jmenuje „ Schneekoppe “: ó! milý starý recenzente Štutgartský! jak teprwa zpláčeš hořkými slzami, až wydá Palacký swůj topografický slowníček český ( nelekej se, bude to již letos ), z kterého se ukáže, jak se někdy wšechna místa nyní zněmčená po Baworské a Saské hranici čistými českými jmény jmenowala, patrný to důkaz, že tam Čechowé sídlili, a že jsau nynější německá jména jen zkažena z českých! Ostatně ale zůstaňme každý při swém! a ráčejí nám odpustit, pane Menzl! že jsme Češi, my za to nemůžeme! H. B.", "id": 1567}
{"text": "23. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Gilotina. Loučení kamarádů v Kytajsku.], Autor: Havlíček, Karel\nŽihadlo. Lékaře Guillotin-a tak jeho wynález, guillotina, zajímala, že 25. Dubna 1789 w Konwentě wýslowně se projewil: Smrt tímto nástrojem jest beze wší bolesti. I odprawení musí to doswědčiti. U nás, když se dwa kamarádi loučí, slyšíwáme fráse: „ Šťastnou cestu! “ – „ Půjč mi dwa dwacetníky! “ „ Pozdrawuj Honzíka, ale mé milé a krejčímu neříkej kde jsem! “ W Kytajsku je to jinak. Jednou byli dwa Kytajci na rozchodu, i prawil jeden k odcházejícímu: „ Mášli doma newěstu, tedy ať nesestárla, wzrůst její ať se wzpíná jako strom ochwěný šatem listí swého, pleť twáří jejich ať je jako sražená smetana, úsměw rtů jako jarní den, po němž se libowůně rozestírá, obočí ať jsou jako temní motýlowé, a zuby její jako wlhké jádra z tykwí, a nehty prstů jejích jako lupeny z růží. “", "id": 1568}
{"text": "22. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel\nŘíšský sněm. * * * Z Kroměříže dne 19. prosince. Začátek sezení o 10. hod. Protokol předešlého sezení se přijal beze wší změny. Smolka oznámil, že opět 15 posl. své náwrhy nazpět wzalo, jiné náwrhy se odewzdaly jednotliwým wýborům. – Wýbor fin. žádal, aby sněm uzawřel, že se ti audowé, kteří we fin. a spolu také w konstitučním wýboru jsau, rozhodnaut mají, w kterém z těchto dwau wýborů pro budaucnost zůstati chtějí, poněwadž to pro krátkost času není možná, aby do obau wýborů k poradám chodili, a wýbor fin. se nyní pilně scházeti musí, aby co nejdříwe swau zkaušku státního rozpočtu na rok 1849 ukončil. Komora tomu přiwolila. Posl. Fachinetti složil swůj mandát. Wýbor konst. ukončil již wčera swau poradu o základních práwech a dnes má ještě uspořádání wšech náwrhů k dohotowení, za tau příčinau žádal také sněm říšský, aby se dnešní sezení co možná brzy skončilo. Dle pořádku denního se měly přednášeti referáty o peticích ku sněmu říšskému zadaných; poněwadž se ale wčera we sněmowně uzawřelo, že wýbor pro petice wšecky zaslané žádosti, které do oboru činnosti některého ministerstwa přináležejí, ministerstwu co nejdříwe odewzdati má, nemohl wýbor, zaměstknán jsa uskutečněním tohoto uzawření, žádného referátu podati. Přikročilo se k ukončení třetího čtení řádu jednacího. Brauner ponawrhl ještě jeden nowý §., jenž takto zní: „ Samostatné náwrhy na změnění jednacího řádu mohau se jen tenkráte do porady wzíti, když se od nejméně 50ti audů podepsány presidentowi písemně odewzdají a komora připuštění náwrhu pomocí debatty wyřkne. “ Náwrh tento odůwodnil Brauner tím, že říšský sněm, jsa prwníkráte pohromadě, dost zkušenosti nemá, aby si dokonalý a auplný řád jednací ustanowiti mohl. Poměry, w jakých se sněm říšský nalezá, jsau zcela nowé, jakých až dosawad w žádném parlamentárním žiwotě nestáwalo. Takowau úlohu, jakau rakauský říšský sněm rozřešiti má, rozdělení totiž a uspořádání celé říše, neměl až dosawad žádný parlament, zkušenost jiných parlamentů mu tedy powždy nedostačí. Za tau příčinau toho opatrnost žádá, aby si otewřenau cestu ponechal, na které mu lze swůj jednací řád dle zwláštní potřeby oprawiti a zdokonaliti. Této opatrnosti užíwal dosawad každý jiný parlament. Paul na to podotknul, že se w celku s tímto náwrhem srownáwá, že ale nepochopuje, proč práwě 50 audů každý takowý náwrh podporowati musí, kdežto při jiných náwrzích podpora 20ti audů dostačuje. Brauner odpowěděl, že je to z opatrnosti, aby se tohoto práwa nenadužíwalo. Borrosch prawil, že chtěl doslowně to samé co Brauner ponawrhnauti. Náwrh Braunerůw se přijal wětšinau hlasů. Paragraf, týkající se osoby mocnáře, který byl komissí k opětné poradě odewzdán, ponawrhla komisse poznowu takto: Osoby mocnáře, co takowé, se nesmí žádný w debattě dotknauti. Stylisowání toto se opět zawrhlo, a beze wší debatty se přijal náwrh Wildnerůw, jenž takto zní: Na nedotknutelnost a nezodpowědnost panowníka se w debattách nejpřísnější ohled bráti musí. Konečně se wětšinau hlasů jednací řád w celku přijal. Dle denního pořádku se mělo přikročiti k prwnímu čtení zákona o nedotknutelnotsi říšských poslanců. Šuselka byl proti tomu, dokládaje, že se beztoho co nejdříwe o základních práwech rokowati bude, a že tento zákon také mezi ně patří; žádal tedy, aby se později o něm rokowalo; poněwadž prý by to také neslušné bylo, nyní přede wším jiným o něm rokowati. Lid by na to ukazowati mohl, že se na sněmu i říšském dosawad nic jiného neukončilo, než jednací řád, a že se poslancowé přede wším jiným jen o sebe i starají. Mayer žádal, aby se zákon tento teprw po šesti měsících do porady wzal. Rieger chtěl, aby se dnes ponejprw četl, a aby napotom sněm určil, kdy se podruhé čísti má. Paul na to podotknul, žeby se napotom za 8 dní podruhé čísti musel, poněwadž to tak jednací řád nařizuje. Náwrh Šuselkův se přijal wětšinau hlasů. Na to se sezení o 11. hod. skončilo. Budaucí je zítra o 10. hod. Denní pořádek jest: Čtení protokolu dnešního sezení, referát o wolbách, wolba přednostenstwa a pořádatelů, a konečně referát o peticích.", "id": 1569}
{"text": "15. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: Dne 13. září ve 4 hod. odpoledne, Autor: Havlíček, Karel\n* * * Dne 13. září we 4 hod. odpoledne. Dnešního dne způsobila jedna zdejší strana, jak doufáme, poslední autok swůj na pokoj města i celé říše. Sněm říšský sedí w permanencí, až jak události dopadnau. Dle žádostí wrchního komanda národní gardy wytáhlo též wojsko a stojí přátelsky wedle národní gardy, aby zabránili hrubé moci, sáhati nezákonným způsobem do weřejných záležitostí celé země. Wčera potlaukli buřičowé mnoho nábytku w ministerstwě wnitřních záležitostí Dobblhofa, protože nechtěl a nemohl powoliti, aby státní kassa na sebe wzala wyplacení akcií, kterými někteří zdejší šejdířowé obelstili mnoho lidu. Patrno, že tu nemůže státní kassa nahražowati těm, kteří z wlastní neopatrnosti ošizeni jsau. Awšak zdejší političtí dobrodruhowé a spekulanté snažili se wšemožně lid popuzowati, a ještě dnes trwá tato bauře. Zejtra obšírněji. H. B. * * * Poslancowé uherského sněmu žádali od císaře dne 9. t. m. w Schönbrunně tyto wěci: 1. Aby wšechny nyní před nepřítelem nestojící uherské pluky ihned do Uher se wrátili a dle příkazů uherského ministerstwa statně a wěrně konali powinnost obrany wlasti. 2. Aby JCMst. nařídil pod hrozbau ztracení nejwyšší milosti a pod zákonnitým trestem, aby wojsko, w Uhřích jsaucí, proti powstalým, jaké jméno a korauhew koli usurpují, náležitě konalo powinnost obrany wlasti a zachowání uherských zákonů. 3. Je určitý aumysl maďarského národu, záležitost národnosti a wlády zemské mezi národem maďarským a horwatským ještě na tomto sněmu wyrownati na základě rownosti, bratrstwí, swobody a společné ústawnosti. Horwatsko stojí nyní pod despotismem wojenským, a jeho občané jsau tím zadržowáni, podati swá sprawedliwá přání maďarskému zákonodárstwí; hleď tedy WCMsti., aby národ horwatský, sproštěn tohoto despotismu, mohl swobodně se wyjádřit, Rjeka ale, wěrolomně obsazená, a slavonské župy byly ihned wydány. 4. Maďarský národ nepochybuje, že WCMst. snahy zpátečníků, kteří si wytýčili jen wlastní prospěch za cíl, nejen wzdáleny, ale i trestuhodní trestáni byli. 5. Dále žádá maď. národ, aby WCMst. potwrdila podané od uherského sněmu zákony s král. schwálením a odebrala se do středu národa do Budapešti a podporowala a řídila činění zákonodárců a konstituční wládu s král. přítomností. Na to odpowěděl JMst. císař: „ Bolí mě srdce, že wyslowenému od deputace říšské přání národa strany Mé cesty k němu nemohu wyhowěti pro Swé oslablé zdrawí. Náwrhy zákona budu zkaušet, a kdyby stranu nich měla být nějaká záwada, newykládej si nikdo tak, jako bych stáwající již zákony chtěl odstranit neb porušit. Opakuji, že je Moje pewná wůle, zachowati zákony, celitost a práwa říše Mé uherské koruny dle Mé král. přísahy. Co se týče ostatních od Wás zmíněných článků, jsau již dílem dle přání národa wybyty, dílem wám zjewím rozhodnutí Swé cestau ministerstwa we lhůtě co možná nejkratší. \"", "id": 1570}
{"text": "30. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Vděčnost národní.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Wděčnost národní. Mezi úkazy za poslednějších dob we wlasti naší neobyčejné a wšak jistě potěšitelné připočísti musíme mnohé smutkowé slawnosti a wděčné upomínky na J. Jungmanna, které se po rozličných místech slawily rozličným, méně neb wíce hlučným způsobem. W Augs. Wše. Now. diwil se jim také již známý jeden dopisowatel Pražský prawě: „ Snad ještě nebyl žádný spisowatel tak brzy po smrti swé tolik ctěn jako Jos. Jungmann od Čechů, kteří we wlasteneckém ctění podporowatelů literatury swé wšechny národy přewýšují, již 42 pohřebních slawností konalo se za J. Jungmanna atd. “ Ačkoli slowa tato wíce prawí než z nich patrně hledí, předce rádi chceme wěřiti, že dobře míněna jsau. A wšak i w Praze a w Čechách slyšeli jsme se také již leckoho tomu diwiti, „ že Čechowé J. Jungmanna, spisowatele Slowníka, tak příliš wyznamenali “ a mnohý snad w duchu politowal nás, kterak wýhradní cnosti swé od cizozemců nám dobrotiwě přiřknuté, totiž filologičnosti, wěrni zůstáwáme. Ubezpečeni wšak jsme, že nikdo z těchto pánů hlawní zásluhu nebožtíkowu na zřeteli neměl, že nikdo z nich nepowážil, že Čechowé w J. Jungmannowi ctí zároweň swau wlastní národnost, totiž muže, jenž o zachowání její mezi nyní žijícími prwní a nejwětší zásluhu měl, a tu pak již přestane wšeliké malicherné puntíčkowání, jak dalece w úctě swé k nebožtíkowi jíti máme. Komu jest lhostejno, jsauli jací Čechowé na swětě, nebo ne: tenť owšem není powolán wážiti si Jungmanna, a třeba by byl slowník stodílowý sepsal a sláwau swau spisowatelskau wšechny swěty naplnil; kdo ale přistupen jsa citům šlechetnějším, wedle swé wýžiwy, wedle swého pohodlí a užíwání ještě také něco wyššího uznáwá na swětě, kdo nemiluje toliko sebe nýbrž i swau rodinu, a ne toliko swau rodinu nýbrž i swau dědinu, a ne jen dědinu swau nýbrž i celý národ: tenť zajisté nebude zachowání a zwelebení národnosti swé, čest národu swého před swětem počítati mezi wěci nepatrné a nepotřebné. Tenť také dowede uwážiti cenu Jungmannowu. Wímeť dobře, že ne 40 neb 80, nýbrž mnohem wíce po weškeré wlasti přinešeno jest obětí za duši tohoto skromného muže, jenž za žiwobytí swého žádné poctění nepřijímal jsa milowník tichého působení: ale když newděčnost mezi nejčernější ohawnosti se klade, musí býti wděčnost krásnau chwalitebnau cností, a dobrá budaucnost prorokowati se může národu wděčnému swým zaslaužilým mužům. Zpráwy o těchto nábožných upomínkách jistě potěšily každau wlasti a národu oddanau duši, neboť nad míru jest každému příjemno shledati mysli saucitné se swau. Zwláště poslední Wídenská zpráwa w těchto listech, jak se nadějeme, mnohým způsobila utěšenau chwíli. Nyní wšak abychom jiným užitečným a důležitým článkům příliš místa neujímali, hodláme již podobné zpráwy jenom co nejstručněji podáwati, na což wážené P. T. dopisowatele swé pozorny činíme. Nesmíme w ničem, byť by i sebe potěšitelnější bylo, jednotwárně utkwěti, nýbrž wždy dále neunaweně kráčeti w činnosti, která jest milá Bohu i lidem dobré wůle. H. B.", "id": 1571}
{"text": "2. červen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Němci v říši mají svobodu tisku, Autor: Havlíček, Karel\nNěmci w říši mají svobodu tisku. – Drážďanští diwadelní hercowé obžalovali jednoho redaktora, že je haněl, kdežto oni přece sami za hodné lidi se drží.", "id": 1572}
{"text": "2. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n– Dr. Štrobach stal se práwě w Praze apellačním raddau. Bude tedy w jeho okresu nowá wolba.", "id": 1573}
{"text": "20. listopad 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [tři satirické anekdoty], Autor: Havlíček, Karel\n* – * „ Jaký jsi krajan? “ ptal se w Haliči saudce wězna.,, Dříwe jsem byl Čech, w Haliči stal jsem se Šwábem. “ –,, A jaký pak ty jsi krajan? “ tázal se tentýž saudce žida. „ Pane! já jsem krejčí. “ * – * Také jinde jsau osli we wážnosti. Král Siameský probuzen byl jedenkráte w čas wálky z twrdého spánku yáním osla, a tím warowán před nepřítelem jižjiž jej přepadnauti hodlajícím. Wděčen za takowé wyswobození z nebezpečí, rozkázal, aby osel ctěn byl co zwíře swaté, a jméno jeho powažowáno za zwláštní wyznamenání osob wysokých. – Brzy na to přišel k siameskému dworu wyslanec Kytajský, i byl příchod jeho od nejw. hofmistra a prwního komořího takto králi oznámen: „ Welmožný Laku, panowníče wěřících a wšehomíra, králi bílého slona a majiteli swatého zubu! Přišel jest sem z Kytaje weliký osel, a žádá před twáří Twé Wznešenosti uwrci se w prach! “ * – * We Wšeobecných Aušpurských nowinách wedau stížnost na Němce w Sw. Americe, že prý tam němčinu zanedbáwají. Kdosi prý tam wydáwá časopis pod názwem: „ Wahre Amerikanei. “ Wida, to se nelíbí; ale kdybychom my swůj jazyk w Čechách zanedbáwali to by nalezlo milost w Swaté Římsko-německé říši! Co nemáš sám rád, nečiň jinému.", "id": 1574}
{"text": "4. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [noticka], Autor: Havlíček, Karel\nSezení říšského sněmu dne 31. ledna předůležité jest, z té příčiny, že se w něm ponejprw oswědčila určitě síla stran, které w nejblíže přiští době naproti sobě státi budau w otázce, od jejíhož rozhodnutí wšechno budaucí blaho naší říše záwisí. Ponejprw můžeme tu spočítati muže, kteří chtějí zosnowati země rakauské we spůsobu foederativním, a mužů, kteří w centralisací spatřují štěstí státu našeho. Poslanec Brandejský ( Jonák ) nawrhuje, aby swobodné stěhowání osob a jmění obmezowáno bylo toliko řády obecními jednotliwých zemí. Poslanec Holomaucký ( Szabel ) stojí na tom, aby obmezení toto řídilo se zákonem wšeobecným. Poslanec Brandejský předpodkládá za jisto w náwrhu swém, že jednotliwé země rakauské budau mít wlastní swé zákonodárstwí we swých osobních wěcech, swé sněmy, swé ústawy zwláštní; poslanec Holomaucký má za to, že weškerá moc zákonodární we státu zůstane w rukau jediného ústředního sněmu, který také we zákonodárních, zwláštních záležitostech jednotliwých zemí bude míti rozhodný hlas; zkrátka náwrh Jonákůw jest přímý wýsledek saustawy foederativní, náwrh Száblůw přímý wýsledek saustawy centralistické. Nyní bylo ukázati se stranám we sněmu. W přihlásení se k jednomu z obau náwrhu, musely ukázati swůj směr, saustawu, za kterau chtí státi. Strany se měřily. Hlasowalo se: náwrh Jonakůw obdržel wrch 176 hlasy proti 136 hlasům. Pro foederací jest tedy wětšina našeho sněmu, a to statná wětšina čtyřiceti hlasů. Nezbýwá nám tuto než doložiti, že w těch 136 hlasích zahrnuto je celé centrum a lewice německá. Až přijde k boji s obau stran, často budeme mít příležitost mluwiti o příčinách a pohnútkách, proč centrum s lewici hlasují pro centralisací.", "id": 1575}
{"text": "30. říjen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Na K..., Autor: Havlíček, Karel\nNa K... W kostele wždy najdeš Pannu Mary: Ale wěř, že bys se modlil sám, Kdyby hudebníci tam – – Nehráli. [ tři kříže ]", "id": 1576}
{"text": "13. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: [O zákoně o zrušení poddanství], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Dne 10. září. Dnes ráno ( někde již wčera wečer ) četli jsme již na rozích nowý zákon o zrušení poddanstwa. W nejwětší rychlosti dal J. M. C. král náš český wšemu tomu, co a jak to sněm říšský ustanowil, potwrzení swé, a nyní již není dokonce žádné pochybnosti o tom, že poddanstwo přestalo. Prwní owoce konstituce naší máme již, totiž: Rownost wšech stawů před zákonem, práwa feudální zrušena jsau w celém našem mocnářstwí, protož také tyto dwa punkty z hesla těchto nowin dnešního dne wynecháwáme, neboť již déle o ně usilowati nemusíme, dosáhnuwše cíle swého. Dejž Bůh, abychom také ty ostatní punkty brzy wymazati mohli! Ode dne prohlášení toho zákonu není již žádného rozdílu mezi šlechticem, poddaným a měštanem, jsme wšichni stejně opráwnění občané wlasti naší.", "id": 1577}
{"text": "17. září 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Pražský posel]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. – Pražského Posla sw. 4. ( s obrazem Otakara. ) – Pražského Pautníka sw. 6. – Musejníka sw. V.", "id": 1578}
{"text": "31. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Spis Dra. Braunera o našich selských záležitostech, Autor: Havlíček, Karel\nSpis Dra. Braunera o našich selských záležitostech. Co prawí spis. w druhé kapitole o wšelikých zlých následcích newčasného odstupowání selských gruntů, již také p. Hušek w předešlém ročníku Pražských Nowin dosti obšírně wyobrazil a oboje předstawení srownáwají se, což úplně swědčí o prawdě. Poněwadž hlawní půwod jest služba wojenská, které se lid ( poněkud ne bez příčiny ) bojí, bylo by owšem nejlépe, kdyby se ještě na méně let obmeziti mohla, pak ale zhola každý syn rolnický bez wýmínky odwésti musel. Několik let pod dobrau a přísnau dohlídkau s dobrým příkladem okolo sebe pobýti we wětších měsech, a cwičiti i tělo i duši, nebyloby snad nikomu na škodu. Školy wojenské, které již nyní zawedeny jsau, ještě wíce by se zdokonaliti mohly tím, že by i mnoho literně wzdělaných mladíků zároweň slaužilo, kteříby ostatní wyučowati mohli, jako se nyní děje. Zároweň by se službau wojenskau rozliční stawowé posud oddělení přátelsky sblížili, z čeho by pro wšeobecnost jen dobré následky wznikati musely. Pak by také selský synek, nabyw leckde zkušenosti a obratnosti, mnohem lépe k samostatnosti co hospodář se hodil a nedal by se jako nyní často od leckterého lehkomyslného člowěka zastrašiti písemnostmi a šiditi. Wůbec by se mohlo ústawu wojenského wýborně použíti pro dobro obecné, pro wzdělání lidu a wštípení w nich prawého občanského ducha. ( Pokračowání. )", "id": 1579}
{"text": "24 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Titulní strana], Titulek: [Otisk protestu], Autor: Havlíček, Karel\nW sobotu podali měšťané a samostatní občané z farního okresu sw. Jiljí ( u Dominikánů ) v Praze následující ohražení ( protest ) ku král. zemské spráwě ( guberně ) a k raddě městské we jménu celých rodin a wšech spolupracowníků i čeledínů swých: Jako wšickni národowé ewropejští hlásili jsme se lonského roku také my Čechowé k swému práwu, přede wším wyhledáwajíce práwo nejswětější a přece ode wěku nám skracowané, práwo totiž k wolnému wywinowání dušewnímu, pak odstranění wšelikých překážek a pojištění národního žiwota wůbec. Žádali a zároweň bratrsky podáwali jsme my Čechowé w Čechách toliko práwo rowné pro sebe tak jako pro Němce. I bylať uznána sprawedliwost a slušnost žádosti naší: manifestem ode dne 8. dubna 1848 zaručil se JMst. císař a král náš Ferdinand V. slawně s odpowědnými swými rádci: „ Národnost česká že položena býti má za základ tak, že se řeč česká we wšech wětwích státní spráwy a weřejného wyučowání řečí německau w úplnau rownost stawí. “ Sliby podobné jsau od oné doby wícekráte opětowány a zásada rownopráwnosti národní má w celém mocnářstwí rakauském slaužiti za základ ústawy říše. Awšak poohledneme-li se po Čechách wůbec a po Praze, hlawním to městě českém, zwláště nahledneme-li jmenowitě w úřady, we školy a w kostely, nelze upírati, že w skutku málo se dosawáde stalo k wyplnění takowýchto slibů swatoswatých, a ještě z toho mála počíná se již pohříchu zase odejímati. Máme-li wěřiti, že spráwa zemská sama k ujmě této napomahá? Že Praha mezi obywateli swými we wšech částích mnohem wíce Čechů než Němců čítá, jest wůbec známo, i bylo by wěru podiwno, kdyby to po tolikerých důkazích, jakých k oswědčení této prawdy podal rok minulý, práwě snad jen král. spráwa země newěděla. Nejpatrnější důkaz poskytuje o tom poměr dětí we školách farních, o němž se lehko lze přeswědčiti: ačkoli jsau zde školy tyto wyučowáním, schopnostmi učitelůw a celým swým zřízením skoro wesměs dítkám německým přístupnější než českým, nalezá se přece sotwa někde wíce než 3 – 5 žáků rodilých Němců na 100 Čechů! A dítě zajisté přináší z domu prawidelně jen tu a takowau řeč co mateřskau, jaká se doma mluwíwá; pročež z mateřské řeči dětí snadno i dobře sauditi jest o řeči rodičů i celých rodin a tak spolu o řeči weškerého obywatelstwa. Přeswědčena jsauc o tom i nahlížejíc, národní wzdělání že hlawním jest základem obecního blaha a přiměřené změny potřebau nejnutnější, zasadil se obec Pražská i mnohý jednotliwý lidumil předewším o lepší uspořádání far a škol, aby prawým potřebám lidu wšemožně bylo wyhowěno. Tak stalo se, že w hořejší nejlidnatější to části města Nowého i Starého, kde 4 fary a wíce kostelů s weřejným konáním služeb Božích a wšech obřadů církewních pohromadě leží, jakož zejména: fara u sw. Trojice ( Trinitárů ), fara u Marie Sněžné ( Františkánů ), fara sw. Jiljí ( u Dominikánů ) a fara sw. Františka ( u Křižowníků ), pak chrámy Páně sw. Salvatora i Klementa a w klášteře Woršulinek, w nichžto we wšech se napořád hlásalo slowo Boží a modlení konalo jen jazykem německým, zawedlo se ku konci minulého roku aspoň na faře i we škole dominikánské s přiwolením p. arcibiskupa a důstojné konsistoře česká řeč k wyučowání, aby se mezi sedmi kostely zatím jeden stal tak přístupným weliké wětšině českého lidu, jako zůstalo ostatních šest pro menšinu německau. Powažowali jsme krok ten za počátek, aspoň za úkaz dobré wůle a šetrnosti k Čechům; že wšak tím arci ještě zadost nebylo učiněno zásadě rownopráwnosti národůw ani naprosto, tím méně dle poměru počtu a tedy potřeb jedněch i druhých, to bije do očí samo sebau, doswědčí to každý poctiwý kněz ze zkušenosti denní, wyswítáť to patrně z toho, že při kázání a požehnání českém chrám býwá přeplněn, při obřadech německých ale kostely zůstáwají z wětšího dílu prázdny, jako to zejména také kostel sw. Jiljí u Dominikánů býwal potud, dokud se w něm neozýwaly zwuky české. Očekáwali jsme s trpěliwostí a s dobrým práwem, že bude čím dál tím lépe, že se wíce pastýřů duchowních zachowá dle powolání swého k potřebám duší sobě swěřených tak šlechetně, jako p. přewor a farář Dominikánský, i doufali jsme, že také tam, kde by zwyk, pohodlí aneb jakékoliw ohledy soběcké snad silnější byly, než horliwost w powinnosti swaté, konečně weřejní úřadowé náležitý zjednají průchod zákonu a základním práwům národa. A hle, tu nám zwěstuje dnes kazatel náš po ukončení swé nábožné řeči w chrámu sw. Jiljí, že i zde má zaniknauti pro nás učení křesťanské, že totiž z wyššího rozkazu budaucně opět má kázaní býti německé. Úcta k místu poswátnému a k oznamowateli wáženému zabránila sice, že se uražený cit přítomných wěřících neoswědčil wýjewy zjewnějšími; než ale hnutí wšeobecné a zraky celého nesčislného zástupu jewily přece hned we chrámu Páně, že wšecka srdce žalostí i trpkým úžasem byla naplněna; po ulici pak nastalo hlasité reptání: „ Tak se šetří rownopráwnosti u nás, že nám nepřejí ani jednoho z tolikerých kostelů? \" – „ Aj, toť nás již i z kostelů wyhánějí! \" – „ Tak zase jeden krok nazpět; jak daleko jsme ještě od rownopráwnosti oprawdiwé; upírať se nám ještě rownost před Bohem, kdy teprw dospějeme k rownému práwu před zákonem swětským. Toť není k wydržení wíce “ atd. Jiní zas nechtěli ani wlastním wěřiti sluchům. Spěchali jsme k p. faráři, bychom zwěděli, jak a proč se to stalo, abychom nabyli o tom úplné přeswědčení. Tu slyšeli jsme dále, že není sice zrowna zakázáno, awšak nemožným učiněno, kázati česky, poněwadž od welestawné zemské spráwy přikázáno jest slowo Boží i w řeči německé na hodinu 9., tedy na místo dosawadního kázaní českého, a sice práwě proto, že čas ten prý pro Němce je nejpohodlnější. Toť jakoby weleslawné spráwě w králowstwí českém jedině na Němcích záleželo, nic na Češích! A poněwadž ani síly kláštera Dominikánského k obstaráwání tolikerých kázaní nepostačují, ani čas k wykonáwáni jich, jelikož jest o 10. hod. welká zpíwaná mše, která někdy přes 11 hodin trwá, načež jde před půl 12. hod. školní mládež ke mši nadané ( fundowané ), tak že není wíce pokoje, nemohlo by skutečně českého kázaní stáwati wedle německého. Zde jest mnoho far tak čistě německých, jakoby w pauhých Němcích byly; proč se tam nic podobného ani neděje ani nežádá, totiž aby se při němčině rowně šetřilo češtiny, ačkoli je počet Čechů osady daleko wětší? My máme také za to, že rownopráwnost národní w tom nepozůstáwá, aby w každém kostele a we wšech školách zároweň se učilo řeči obojí ( proti tomu ozýwali se hned lonského roku Němci napřed a nejúsilněji, bylo by to také oprawdu aspoň zde w Praze zbytečné týrání a maření sil, času i nákladu ), anobrž myslíme, že stejně postaráno býti má o skutečné potřeby národa každého, tak aby wšichni pohodlně mohli nějaký kostel i školu použíwati; a tu můžeme s dobrým swědomím twrditi, že we wšech dílech našeho města swrchu dotčených pro wšecky Němce, kteří tu bydlejí a cwičení křesťanské nawštěwují, jeden chrám spíše postačí, než čtyry pro Čechy. Jedná-li se tu jen o pohodlí, mělo by se wždy spíše hleděti k pohodlí a k potřebám wětšiny: a tu je oboje zase očewidě na straně Čechů. Neboť zrowna třídy nejčetnější, třídy měštanské prostřední a služební, ty, jenž pokrmu dušewního, útěchy w utrpení a posily w lopocení swém nejwíce potřebují, jsau skoro naskrze české; pro ně je každá ztráta času bolestnější, oni se musejí w rodině střídati, jeden druhému domácnost odewzdáwati, kdykoli dům opauštějí, a tedy také, když do kostela jdau; rodiče mají na děti, mistři na učenníky, čeleď atd. dohlížeti, jichž doma neustále potřebují, pročež je neradi daleko posílají a z očí pauštějí, an zatím těch, kteří jen německy rozumějí, welmi málo jest a ještě méně na kázaní chodí, aniž to osobám těm obyčejně co uškodí, jdau-li na př. od Dominikánů ke Křižowníkům o několik kroků dále do kostela, kde wždy jisti býti mohau pohodlného místa w stolicích, aby odpočinuli sobě po skrowné procházce, kterauž beztoho činíwají buď přede mší aneb po wykonané pobožnosti. Že pak staré zákony z časů Josefowých proti rownopráwnosti a jen k wšeobecnému zněmčení čelící w ohledu tom nižádného místa wíce nemají a míti nemohau, netřeba snad dokazowati. Proto není pražádné podstatné příčiny, aby se rušil dosawadní pořádek církewní u sw. Jiljí dle nutnosti zlepšený, proto nemůžeme déle mlčeti: ohražujeme se co nejurčitěji proti zákazu řečenému, w němž pozorujeme skracowání rownopráwnosti nám swatoswatě zaručené, i žádáme, aby weleslawná spráwa zemská toto swé nařízení we faře Dominikánské odwolati ráčila, a nejen faráři tomu aby se w kázaní českém nepřekáželo, nobrž aby wůbec zásada rownopráwnosti bez dalšího zadržowání naskrze a úplně prowedena byla. Nesnází a těžkostí jest wěru pro lid i pro wládu již příliš mnoho; máme dosti příčin k stížnostem we wěcech obecních; nebylo by dobře, je bez potřeby ještě rozmnožowati: nešetření aneb dokonce pohrdání swatým práwem národnosti dotýká se nejhlubších citů i otřásá národem celým. Tak wzrůstá nespokojenost obecní, z které sotwa komu wykwete co dobrého. Práwě ale w době takowé nebezpečné má a musí wládě i každému dobromilu nejwíce záležeti na udržení bohabojnosti, na mrawním wzděláwání a ušlechtění lidu. Spoleháme se na maudrost prozatímního zeměspráwce, že takowauto důležitost obecnau w obět nedá pauhé samolibosti několika zpanštilých, od spolubčanů ” spoluobčanů ” swých zbůhdarma se odchylujících rodin. Ostatně jest nám pro uwarowání wšelikého pohoršení uctiwě doložiti, že to prozřetelnost káže, aby se služby Boží w dosawadním spůsobu nepřetrženě konaly, tedy aby také budaucí neděli zas kázaní české držáno bylo w čas obyčejný, jinak by se bylo co obáwati nemilých wýstupů, z kterých by mohlo i mnohé nebezpečenstwí pojíti. W Praze dne 15. dubna 1849. Dodatek k městské raddě: Uwádějíce wše to, jak jsme ohražení swé přímo k zemskému král. presidium podali, zároweň slawné Pražské raddě k Iaskawé známosti, důwěřujeme se pewně, že wywolení zástupcowé tohoto král. hlawního města w případnosti té poznati ráčíte záležitost obecní, jelikož se tu jedná o princip pro každého Čecha i pro weškerau wlast weIedůležitý. Skládáme důwěru we Wás, pánowé, že se netoliko o naší wěc zasadíte, anobrž že se spolu o wšeobecné řádné prowedení zásady národní rownopráwnosti we wšech poměrech obce, zwláště pak u weřejném wyučowání pro mládež i pro lid dospělý úsilně starati neopominete, aby Čech we wlasti swé rownau měrau požíwal wšech wýhod, jaké má Němec a každý rodák we swém kraji! ( Následují podpisowé obywatelůw z osady sw. Jiljí. )", "id": 1580}
{"text": "18. červen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Ilia]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 7. Ilia. Wýjewy z turecko-slowanských zemí, od Pr. Sedleckého ( Chocholauška ). Z Kwětů na r. 1846. W Praze. Tisk a sklad Jar. Pospíšila. 1846. 16 str. 30 kr.", "id": 1581}
{"text": "10. červenec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Medvěd, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nNedwěd. ( Pokračowání. ) III. We swětském zwěřinci, kde se zábawně procházejí lwice se swými lwy a lwíčaty, jsau temné kautky, skromné brlohy, kam málo kdy dochází powěst o hlučných radowánkách swětských. Tam shrbeni a stočeni leží zamračení nedwědi, zahrabáni jsau we swých nedwědích myšlénkách, aneb čítají pro rozmnožení dlauhé chwíle naše špatné časopisy, tak jako ssají oprawdiwí nedwědí z dlauhé chwíle ze swých pracek. Mrzutý jest jim žiwot na swětě, a we swětě žíti nechtějí – není to w jejich nedwědí přirozenosti. „ Což my? “ říkají oni, „ což s námi? “ Jsme drsnatí, huňatí, neobratní. Budau se nám smát. Ani w kwapíku nedowedeme se obrátit, ani w mazurce dupnaut w prawý čas, a o walčíku dwautaktowém není s námi ani žádná řeč. “ W Petrohradě je takowých nedwědů mnoho. Častěji je můžeme potkat po jednom aneb w páru. Wždycky wypadají mrzutě, jako s něčím nespokojení. Díwají se zasmušile, chodí se procházet po Newském Prospektu, mluwí málo, poklon dělají ještě méně, a wůbec mají zlostný zewnějšek. Dobrowolní wywrženci ze salonského swěta, mluwí o něm s jakausi posmíwawau a líceměrnau úctau. Ale zwláště o salonských šwihácích wyjádřují se welmi nepřízniwě, jako by se na ně horšili pro jejich balní wítězstwí, jako by jim záwiděli jejich štěstí. Ostatně jsau dobří spoludruzi. Okamžitě se wespolek jeden druhého poznají, a w tom se jim musí wydat swědectwí prawdiwé, že nedwěd nedwědowi, když se mu zalíbí, wždy podá pracku. Ale jestli, proti nadání, z nedwědího spolku nedwídek přeběhne mezi swětský lid, tu se – ó běda! nedwědi rozzlobí oprawdu, ježí se, zdwihnau srst, urážejí newěrníka posměchy, a konečně wylučují jej ze swého hnízda. Zanětí jejich jest nejobyčejnější: mají dlauhau chwíli, a díwají se na welký swět skrz dírku swé brlohy. Hraběnka W. jest předmětem zwláštního jejich pozorowání. Opakují každau její weselau odpowěď, každý její wtip, a jejich nedwědí lorgnetty welmi často míří s tichau pobožností na její loži. Oběd w hostinci, wečír w diwadle – to jsau jejich hlawní radosti. A pak dýmka, sigarka, pachitos, papiros atd. doplňují jak možná den. Někdy čtau – ale málo kdy, nač pak by to bylo! Někdy slauží w úřadě, ale nerádi, proto že nedowedau zacházet s lidmi. Ostatně, jako i jiní hříšní mladí lidé, časem si podowádí, a častěji zřídí si mezi sebau hody, kde se pak jejich zalízawost promění we weselé hýření mládeneckého žiwota. Ta wšichni zpíwají dohromady arie z rozličnych oper, tu wýborně dělají po hercích petrsburského diwadla, tu tančí po cikansku, a hlasitě pomlauwají wšechny petrsburské krásy. Ale to jsau jenom okamžité wýbuchy. Nedwědí žiwot je wůbec mrzutý a jednotwárný; jinak nemůž býti. Kdo bude w Petrohradě hledat společenský žiwot kromě domu, nenajde si saudruhů leč mezi hokyněmi a zamazanými Wlachy s podobiznami Napoleona na hlawách. Zůstane tedy jen na wybranau žiwot w saloně aneb we swém kabinetě. K prwnímu zapotřebí mnoho strejčků a tetinek, mnoho peněz aneb mnoho obratnosti, doktorského kočáru, nesmírné uctiwosti, a poklon jak se náleží. Druhý předpisuje přísné práce, jistý účel, a čistě-dušewní žiwobytí, ku kterému není každý stwořen, a ku kterému dle swého wychowání nejsme způsobilí; ať nic nedím o zamilowané naší sewerní leniwosti … A proto jest u nás tolik lidí, kteří na hranici žijí mezi oběma řečenýma spůsoby. Oni twoří skoro zwlášťní kastu – nedwědí, a majíce před sebau swětácký žiwot, žijí odděleně, mrzutě, mládenecky.... Nedwědi býwají rozličných druhů: pro chudobu, pro nepodařený obličej, pro nesmírnau samolibost, která žádá ode wšech wýhradní pozornosti, pro náklonnost k cizozemskému žiwobytí, pro nenáwidění fraku, pro nezwyklost zdwořilosti, 218 skrze swé wychowání, skrze nepříjemnosti w úřade, skrze plebejský půwod – ale nejwíce jen pro newšimawost w žiwotě, pro leniwost, pro nepřemožitelnau náklonnost k chalatnímu Chalat = župan, šláfrok. ležawému žiwobytí. Nejmrzutější.... nejžalostnější chtěl jsem říci – jsau ti, kteří jsau oprawdiwí přirození nedwědí, kteří se od dětinstwí lidí bojí, a nerozmazlení, bez wplywu jiných, pauze působením okolností přiwykli se uzawírat sami w sobě. – Takowý je hrdina mé powěsti. Podám několik slow z jeho žiwotopisu. ( Pokračowání. )", "id": 1582}
{"text": "18. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Havlíčkova polemika s reakcionáři], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — K smíchu a zlosti jest to wěru, když pomyslíme, co wšechno naše strana, totiž liberální a národní trpěti musí, a jakými podskoky, lžemi a jinými nepoctiwými prostředky proti ní bojují političtí nepřátelé naší swobody. Jmenowitě ale tím směšnější jest, když se dohromady powažuje oboje to co o nás saudí a wyprawují z jedné strany reakcionáři, z druhé destruktivní lidé. Tak ku př. každý wí, že jest Rieger již dáwno w Paříži, náš spoluredaktor dr. Gábler, který též nyní za příčinau lepšího poznání nynějšího stawu politiky francauské nějaký čas w Paříží pobyl, a práwě dne 12. kwětna se do Prahy nawrátil, obcowal již s Riegrem w Paříži. Jak nemotorné jest tedy již z toho ohledu klepařstwí zdejších „ dobřesmýšlejících “, kteří mermomocí o tom wěděti chtějí, že Rieger byl na barrikádách w Drážďanech! Kdežto nás tedy jedna strana ( nepotřebujeme ji jmenowati ) jejížto pošetilosti a zůřiwosti na swůj počet bráti nechceme, leckde pokautně nejhanebnějším spůsobem pomlauwá a nyní dokonce ze zlosti nad swau porážkau i tu nemotornost rozhlašowati se nestydí, že jsme prý od wlády uplaceni Cž zajisté by byla nezaslaužená pochwala pro wládu. Nebo kdyby uplácela ještě k tomu, aby se ty wěci mluwily a psaly, které my mluwíme a píšeme, pak wěru by byla naše wláda nejliberalnější w celé Ewropě — což bohužel není.: pokládají nás zase druzí za nejhlawnější buřiče, republikány atd. My ale ani od jedné ani od druhé strany se zakřičeti nedáme, a wždy půjdeme, pokud Bůh dá síly, tau cestau, kterau již tak dlauho kráčíme, ubezpečeni jsauce, že wšichni liberalní a rozumní Čechowé a Slowané s námi stejně smýšlejí, což také skutečnost kolikráte již ukázala. Owšem že bysme mnohem dříwe a snadněji došli cíle, kdyby nám tyto dwě strany ustawičně nepřekážely a nekazily to, co se nám prowésti poštěstilo: ale i při wšech těch překážkách musíme dojíti k cíli, později owšem, ale přece jistě.", "id": 1583}
{"text": "7. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: Řeč dra. Braunera, Autor: Havlíček, Karel\nŘeč dra. Braunera w sezení říšského sněmu dne 3. října 1848. Podáwáme tuto řeč pro její politickau důležitost w auplnosti, a sice s tím doložením, že přijata jest se wšeobecným potleskem. Ani lewice dlauho nepozorowala ( neb pozorowati nechtěla ), že se týká nejwíce jí to, co o destruktivní-demokratické straně prawil. Red. O powolení daňě na rok 1849. Pamětihodný jestiť úkaz w našem nowém politickém žiwotě, a historie Rakauska prohlédá oprawdowě, že prwní sněm říše rakauské po sedmi měsících po swržení staré wlády nejdůležitější praktickau otázku, to jest další fysické udržení mocnářstwí, tak opominauti musel, jakoby se národowé rakauští teprwa před několika dněma z dlauhého sna byli probudili, jenžto přece w zimním spánku našich wlastenských niw w tomto wéčně památném roce swého konce nalezl. Bude se tázati historie: Čím se stalo, že prwní swrchowaný sněm říšský, tento welikolepý wýtwor slawné, w krwi občanskau nezbrocené revolucí, po sedmiměsíčném pokojném trwání, potwrditi mohl další platnost daňí, jejichž saustawa ještě nezměněný ráz staré samowlády na sobě nese, saustawy, jejíž oprawa dlauholetau, darmau byla tauhau každého swobodomyslného státníka, jejíž radikální přetwoření úlohau bylo naší revoluce. Pánowé! Leží před námi náwrch o powolení daňí na nastáwající spráwní rok. On je krátký a neauhledný, obsah jeho wězí w slowech: Daňě direktní a nedirektní mají podlé nynějšího rozměru ještě dále trwati. Dowolte mně tuto krátkau sadu rozložit, tak rozložit, jak jí bude swobodný národ rozkládat. Činím to pro dobrau wěc, neboť nechci baurat, nýbrž udržowat, ale udržowati s auplným powědomým neustálého zlepšowání. Přijmem-li tento náwrh ‒ o čem ostatně nepochybuji, neboť nutnost nám tak káže, ‒ mluwíme takto k lidu: a ) Daň gruntowní, která w mnohých zemích ještě na w oněch dáwno nepraktických smyšleninách Josefínského bürokatastru spočíwá a podlé klíče se rozměřuje, který do žádného zámku nynějšího času wíce se nehodí; ‒ tato daň, která podlé toho samého měřídka, na němž spočíwá, celau litanyí přirážek, přídawků, zwláštních wydání předkládá; tato daň s celými swými tajnými počty a drahým odwážením ‒ ona má ještě dále trwati! ‒ b ) Daň potrawní. Tato méně pro swůj spůsob, nežli pro swau staro-rakauskau wlastnost wšeobecně nenáwiděná daň, která každodenní chleb a nápoj ubohého dělníka, wojáka, stůl zchudlého měšťana a s nauzí zápasícího nižšího auředníka hladowě sežírá, an zatím pokladům lichwářowým a mastným tabulím boháčů se wyhýba; ‒ tento důchod, jenž swým umělým, bürokrato-wojenným austrojím přímo na záhubu pracuje každému swobodnému průmyslu, jenž stejně lid i auředníky demoralisuje ‒ ona má ještě dále trwati! c ) Daň kolkowá od roku 1840, toto arcidílo bürokratického ukrutnictwí, které, ubližujíc wšem interessům, příwalem wyswětliwek a dodatků zwláštní knihokramářstwí zrodilo; ‒ tato daň, která privilegowaného boháče od obtížných práwních tax oswobodila, měšťanu wšak a sedláku práwní obranu beztoho dost drahau dwojnásobně zdražila; ‒ daň, jenž rownost mezi občany tak dalece držela, že na pas wýžiwu hledajícího průmyslníka tu samau taxu položila, jako na pas milionáře pro ukrácení chwíle cestujícího; ‒ tato daň, podlé níž změna majetnosti malého hospodářstwí spolu s platem proměny ( Veränderungsgebühr ) 20krát wíce státi může, nežli u panstwí, jenž přes sto takowých hospodářstwí čítá ‒ i tato daň má ještě dále trwati. d ) Ba i lotto, tato zlořečená, každého státu nedůstojná hrárna, která tisíce lidí k nestejné hře wábí, aby je we snách marné naděje a konečně w zaufalosti o poslední halíř okradla ‒ tento tlakoměr blaha národů, jenž wždy wýše staupá, čím níže padá mrawní a materiální blahobyt lidu ‒ také ona má ještě dále trwati. Awšak nechci wíce odhalowati žalostný obraz; co jsem prawil, dostačuje juž, že se mohu ptáti: Co je přičinau, že sněm říšský naproti swobodným národům w tak slitowání hodném postawení se nachází, že musí takowau hromadu poklesků staré wlády ještě na čas w platnosti udržeti, jejíchž konec ještě ani newidíme? Máme sice odpowěď na to w přiloženém zde náwrhu, kdežto stojí psáno: že se až posud nedalo od finančního ministerium nic napřed wypočísti, poněwadž dokonalé wyšetření wydajů a příjmů za tak krátkau dobil možné nebylo. Co se týče nemožnosti, předložiti státní budget, jest pochopitelno, pokud se totiž jedná o zewrubné udání wšech podrobných rubrik w takowém státním hospodářstwí, které teprwa twořiti máme, a w tomto ohledu dáwám docela za prawdu poslanci Neuwallowi, jenž prawil: že bude tato nemožnost až do uwedení nowé státní saustawy a wšech nowých zřízení trwati; nikoliw ale nepřipauštím, že tato nemožnost spolu i nemožnost obsahuje, patrné legislativní i administrativní oprawy w 600 zřízení financí, obzwláště daní zawáděti; ba já upírám i nemožnost potud, pokud nám rozwrh státních důchodů ( Staatsvoranschlag ) starého zřízení zapotřebí jest, podlé něhož bychom nejenom ještě o setrwání staré saustawy, staré daně hlasowati mohli, ale i z něho se naučili chyby jeho a na jejich brzké odstranění myslili, což naší nejdůležitější úlohau jest. Krátkost času je ještě méně nežli wýmluwau, neboť já neznám od chybného k dokonalému žádný skok, nýbrž přechod; awšak newidím žádný přechod w tom, když w nowuzrození w březnu započatém, co se týče otázky finanční o státních daněch, ještě w říjnu nejsme dále, nežli jsme byli z počátku. Dále nastáwá otázka: Kdož, pak je toho winen? Zajisté těžká toho wina leží na oněch, jenž ode dnů březnowých až do otewření sněmu říšského wládu w rukau měli. Revolucí březnowá nebyla žádné lokální powstání proti několika nenáwiděným důstojným osobám staré wlády, ona byla již dáwno u wšech národů dozrálé přewrácení celé staré wládní saustawy. Mužowé, jež náš dobrý císař k wládě powolal w onom krásném okamžení, w němž se o wládu s wěrnými swými národy rozdělil, byli od té doby od lidu k wládě powoláni. Na to neměli zapomenauti a obzwláště painatowati, aby prwní z bratrských národů ‒ kteří se za čas staletéhu přísného poddanstwí nikdy poznati nemohli ‒ složený sněm wšechny listiny přichystané měl, kterých bylo zapotřebí k rychlému uwedení takowých obnow, z nichž by národowé hned pocítili blaženější budaucnost. Wěru! kdyby byli ti mužowé dobře pojali swé powolání, kdyby nebyli zawodili o přízeň kritické doby, ale raději se starali, aby se tabula rasa rakauské státní politiky prawými národními oprawami wyplnila, jejichž nutná potřeba jim co státníkům nepowědoma býti nesměla: nebyloby býwalo žádných autodafé a barrikád, a sněm by zajisté newězel w tak trapliwém, ba nebezpečném postawení, w jakém jsme nyní s otázkau o rozepsání daní, kde totiž musíme fysické setrwání státu wykaupiti s přijmutím zásad, proti nimž bojowati nás powinnost a přeswědčení zde shromáždily. Lid zná dobře příslowí: Jednau ránau neporazíš strom, a dočkej času, jako husa klasu. Kýž bychom mohli nyní zwolati: Swobodný lide rakauský! Tolik juž pro tebe učinila nowá wláda, aby se ti lépe wedlo pro budaucnost; ejhle, již odplata za ty těžké oběti a oželení, jež jsi podniknul za swobodu, ostatní ještě následuje! Tenkráte, pánowé, mohli bychom spokojeně doufati, že lid w naději na lepší časy ještě mnohau oběť přinésti hotow bude; nyní ale prawíme: Nebylo ještě dost času na oprawowání w záležitostech kontribučních ‒ necháme to ještě, jak to bylo, a lid, počítaje nuzně nahospodařené groše na neslušnau daň, bude počítati a se ptáti: Nemohli jste za sedm měsíců wíce udělati, nežli starau neprawost zase potwrditi, k tomu urbariální daň ještě ubohému měšťanu předepsati a židowskou daň, zrušiti? Druhý díl winy leží na nás samých. I my sněmujem juž na třetí měsíc w národní radě rakauské a již jsme tolik času zmařili s otázkami, které mohly dáwno w pozadí zůstati aneb naprosto wynechány býti, an zatím uskutečnění demokratického zřízení wnitř hranic monarchicko-sjednoceného welikého swazku národowého naší wysokau je úlohau, a sprawedliwost i maudrost státní požaduje, národům co nejrychleji možná dáti, co jim w skutku zadost učiniti může. Poslanec z Berchtholdsdorfu podal před několika dněma netoliko maudrý, ale i prawdiwý obraz politiky, která často proti swobodě brojí, myslíc, že pro ní bojuje. Jesliť to ona politika, jenž w bohatýrském zápasu s principie a idey lidu krásné diwadlo poskytuje, málo se wšak o to stará, jestli sýpky lidu na zimu zásobeny jsau, čili nic. Tato politika, klerauž já destruktivní demokratickau nazýwati sobě dowoluji, aniž o morální ceně jejích pohnútek pochybuji, hodí se docela dobře tenkráte, když máme táhnauti proti zjewnému nepříteli swobody a ztroskotati skály, na nichž despotism nad blahem národů swá domněle přepewná sídla wybudowal; když se ale má přebírat a rozbírat, ne wíce baurati, ale stawěti, tenkráte ať schowá meče do pošwy a spustí se do pokojné revoluce. Ona i tenkráte zůstane úcty hodnau strážkyní swobody, an zatím neustálým wyzýwáním do boje dušewně i fysicky slábne, až konečně zpátečnictwí rozdráždí, jenž pak ji i swobodu pohltí. Tato politika, jak mile swůj úkol odbyla, mejlí se obyčejně sama w počítání sil swého žiwlu. Naše české příslowí prawí: „ Lepší kus chleba w kapse, nežli bažant w powětří, “ a prawdiwosst tohoto pořekadla uznají zajisté i jiní národowé. Jest to materiální stránka lidu, jemuž krásné jaro wždycky předchůdcem bohaté žně a pohodlné zimy býwá, a tato materiální stránka, která se wšemi krásně znějícími, ale nepraktickými doktrinami w odporu je, není žádná slabost morální, neboť ona se s principem swobody tak dobře snáší, jako se w člowěku samém dušewní i tělesní příroda rukau stwořilelowau w jeden harmonický celek pojí. Nedáwno táhli sedláci s pochodněmi k poslanci, jenž swé jméno zwěčnil, poněwadž prwní ponawrhl, aby se poddanstwí zrušilo. Proč táhli k němu? Poněwadž byl jeho náwrh zcela u principu čistě demokratickém, nebo snad že trochu destruktivně-demokraticky před komoru přišel? Zajistě né! nýbrž proto, poněwadž byl „ chleba w kapse “, an by jim zatím ještě „ bažantem w powětří “ byl, kdyby byli museli na něj jakožto na newyhnutelný následek národního zřízení čekati. Když onen weliký wydobýwatel a zákonodárce našeho století, w němž princip státních opraw we způsobu autokratickém taky tak wtělen byl, jako w rakauském Josefu II. ‒ po wítězstwí u Drážďan Čechy obsaditi hrozil, snažili se auřadowé w Čechách wyskaumati smýšlení lidu, na němž jim jaktěžwo [ jaktěžiwo ] ještě nic nezáleželo. Jeden krajský swolaw mnoho sedláků w jisté krajině, tázal se jich, která wláda by jim byla milejší, francauská nowá, anebo posawádní stará? Sedláci wyžádali si lhůtu a wzkázali potom swým důwěrníkem krajskému: „ že je to asi jedno, platit že musí oběma! “ ‒ Widíte, pánowé, to je materiální stránku lidu! A to byla doba, kde ten samý národ bez reptání a důwěrau wyplňowal swými posledními syny řady wojínů tolikráte powražděných, kde se bez odporu o swůj poslední kausek chleba s přemoženým wojskem dělil. Politika destruktivně-demokratická, jenž necháwá národ při krásných diwadlech rytířského zápasu hladowěti, aby jej pak s almužnami krmila; tato politika, která ještě tam baurá, kde by obratná ruka praktického muže z lidu ze samých rozwalin starého nowé budowati mohla, tato politika již i nás připrawila o krásný kus času a uwrhla nás konečně w toto žalostné postawení, že nyní, kde bychom princip demokratie w nejchaulostiwější otázce jako wítězowé již ukázati mohli, - jako w kapitulací s poraženau starau wládau wejdauce oklamaný národ těšiti musíme, že jsme ještě neměli kdy, nejprwnější ze wšech powinností wyplniti. Nebezpečnau stránku naší hry nechci ani rozebírat, přál bych ale, aby nás národ newolal k dennímu pořádku, nýbrž aby swrchowaný sněm uskutečněným čistě národních opraw, dokonalými, lidu makawě dobročinícími ústawy k dennímu pořádku přešel. Awšak bohužel nedostáwá se nám nyní času zkaušeti a woliti, my musíme náwrh jako staří stawowé přijmauti, poněwadž jsme se minuli s čačem, a musíme, kde jsme mohli chtíti. Stát potřebuje peníze pro swé a naše další trwání, a nedáme-li je tak, jak je nyní žádají, tak je ani nemůžeme dát, a nechtíti je dáti, byloby zajisté opowážliwostí, kterau ani destruktivně-demokratická politika oprawdowě zamýšleti nemůže, chce-li býti poctiwau, chce-li Rakausko udržeti. Ačkoliw co naprostý protiwník staré wlády pro přijmutí náwrhu mluwím, nemohu se přece jináče nežli w mnohých punktech pro modifikace wyjádřiti. 1. Předně ponawrhuji powolení daně silniční a mostní na celý rok, poněwadž tato daň, třebas ještě mnohé potřebuje oprawy, přece nejsprawedliwější jest a bez weliké ujmy ani na půl leta se pronajmauti ani státním ústawem wybírati nedá. 2. Co se týče přirážek k dani gruntowní, platějí taky majitelé rustikálních gruntů tak zwanau přirážku k fondu domestikálnímu, k fondu stawowskému. Činnost provinciálních stawů nyní docela přestala, a poněwadž nyní stát přewezme posawádní weřejné školní ústawy stawowské, a beztoho stawowské jmění dostačuje na zaplacení nebo půjčku prozatímních autrat spráwních, ‒ měla by se přirážka k fondu domestikálnímu od gruntowní daně wynechat. Jelikož stawowský fond na wýlohy je, které se jenom na kasty a stawowské libůstky wztahují, byloby nesprawedliwé, aby taky ještě měšťan a sedlák spolu platit museli. 3. Urbariální daň od 1. listopadu docela zrušiti byloby netřeba; neboť nepozůstáwá pauze z daní fatirowaných z roboty a z rušených wrchnostenských žiwností, nýbrž taky onu z žiwností wrchnostenských, z piwowárů, mlýnů, hospod atd., kteréžto ještě pořáde se udržují, a i ze zrušených se mnoho nahradí. Aby se ale snáška daní na celý staw gruntownický rozložila, byloby nesprawedliwostí proti wšem, jejichž majetnost žádnau daň, jenž by pod urbariální stála, nenese, anebo ještě od ní sproštěn není. Tak by se doslala na nejnešťastnější dwě třídy gruntowníků zwýšená daň ku prospěchu třetího, totiž měšťáky a emfiteuti. Měšťáka beztoho tato přechodní perioda nejhůře sebrala, a on má na lepší osud nejwzdálenější wyhlídky. ‒ Jeho draze wydobytá majetnost gruntowní spadla w ceně oswobozením sedlské ‒ jeho řemeslo wázne ‒ ceny zboží jsau po mnohá léta welmi wysoké ‒ on bdí co národní strážník nad weřejnau jistotau, a jeho privilegie a obecné aupadky připadají dobru wšcobecnému. Jestliže prohlásíme daň židowskou za nedůstojnau ducha, jejíž netrwalost jsme již z ministeriálního náwrhu poznali s potěšením ‒ tenkráte, pánowé, nesmíme s nauzí zchaudlého měšťana zahráwat a na něho uwrhowat daň, kterau by platil za dwa sobě cizé interessenty. Pánowé! Pomyslete na staw židů a pomyslete na onoho krajského, který prawil k deputací měšťanské: Co wám již pomohla konstituce, kromě toho, že je každá wes rowná městu? Pamatujte, pánowé, jako poslanec Lubomierski prawil: Kolik swobodných obcí, tolik pewností proti despotismu, ‒ můžeme opět řící: Kolik zchaudlých, utištěných měst, tolik pewností pro zpátečnictwo! Nawrhuji tedy, aby se daň urbariální jenom na polowic na posawádní wrchnostenskou majetnost repartowala, ostatní polowice aby přestala. 4. Daň židowská přestala již dříwe w Čechách, a zawedeno místo ní paušale, které se platí w částkách až do r. 1850. Pokud jsau tyto částky již napřed odwedeny, nawrhuji, aby propadly a aby ode wšech židů w Čechách dle dosawadního wýměru wybrány byly. Já nechci a nemohu mluwiti pro daň židowskau, nikoliw w ní ale newidím daň pokolení čili wíry, nýbrž daň důchodní, která se měla s daní gruntowní srownáwati. Židé nesměli míti statky a museli tedy swé jmění w obchodu a w peněžnictwí saustředit; tu wšak nalezla jejich wynucená prawitost zauročení kapitálu, jaké žádná gruntowní majetnost neposkytowala. Proto na ně wložila wláda daň důchodní, jenž newyhnutelným byla následkem jejich zwláštní wýžiwy. Já jsem domluwil, končím s upřímným přáním, abych nikdy wíce neměl příčinu mluwiti tak, jako sem dnes musel. Mějme wždycky před očima swau úlohu a potřeby národu, abychom zýskali jeho důwěru, bez níž nám nelze nikdy obstáti. Jenom neúnawným, praktickým pokračowáním bez rozmíšek a wad můžeme dosáhnauti cíle swého wysokého powolání. Jenom takowým způsobem smíříme národy a kasty, wystawíme znowu rozkotané interessy, wytwoříme silné, weliké, neodwislé a blažené Rakausko a zýskáme našemu dobrému zeměpánu nowau korunu, korunu ozdobenau diamantami blaha swobodných národů, korunu, která bude drahocennější a krásnější nade wšecky koruny swěta. Dixi.", "id": 1584}
{"text": "22. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [reakce na Leitlův dopis o ubytování vojska], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Úřadowé naši si tak často ztěžují, že od té doby, co konstituce nastala, nejsau w náležité úctě, a že se na ně jen ustawičně hana metá. Jmenowitě na redakci Národních Nowin zwykli jsau žalowati, že prý lid proti auřadům popuzuje, jej dráždí, auřady a auředníky o wážnost přiwádí atd. Musíme tomu wšemu odporowati, a prawíme, že žádný není wětší nepřítel a škůdce auřadnictwa, než auřadníci sami. Kdyby oni swědomitě swau powinnost wykonáwali, požíwali by wšude nejwětší wážnosti, takto ale mnozí auředníci protiwením se zákonu sami na sebe uwalují zášť a potupu národu. Weliká část wenkowského úřadnictwa posud ještě na konstituci a jmenowitě na zrušení poddanstwí jaksi newěří, jakož máme práwě patrný důkaz před rukama. Známo jest, že dle ustanowení sněmu říškého říšského, potwrzeného již od JMC., wšechen rozdíl mezi wrchností a poddanými přestal. Jeden z newyhnutelných následků toho jest, že nyní wojsko, které dříwe jen do statků selských kladeno býwalo, nyní také do dworů býwalých wrchností we stejné míře ubytowati se musí. Awšak auřad Auřinoweský tomu posud nikterak rozuměti nechce, a jenom selské statky jako dříwe wojskem obtěžuje, a na wšechny slušné žádosti obce Dubské jen následující udělil odpowěď: Dubecký rychtáři! Ohledně wložení wojska do Dubeckého dwora slawný krajský auřad požádán byl, aby zpráwu udělil, jestli tento knížecí dwůr již od přítomného času wložení wojska obdržeti má, poněwadž w cís. patentu žádného bližšího wyswětlení není. To samé se sausedům, kteří doptáwku při auřadě činili, oznámilo, a jim se také wyrownání w tom pádu přislíbilo, když by ta wěc takowá byla, žeby od přítomného času již wojsko do dworu patřilo. Nyní ale přece auřad skrze pana purkrabího se dowěděl, že sausedé ze swé wlastní moci wojáky do dworu wložiti chtějí. Powažte, že swéwolnost žádných dobrých následků nemá a že srownanliwost wšude potřebná jest. Odkažte tyto sausedy k trpěliwosti, ať zpráwu od krajského auřadu očekáwají, a zmiňte jim, že se wšechno wyrowná, když by oni za dwůr něco konali. Já jsem pana wachtmeistra také žádal, aby wojáky do dworu nekladl. – Také radím, abysme jistotu, jak se to wynachází, obdrželi, by se někteří sausedé do krajského auřadu odebrali. W Auřiňowsi dne 10. října 1848. Al. Leitl, wrchní. Radíme p. wrchnímu, aby na žádné odpowědi krajského auřadu nečekal a to plnil, co zákon prawí. Zákon ale prawí, že není rozdílu mezi statky, tedy musí dwůr Dubský tak dobře trpěti wložení wojska jako každý jiný dwůr selský, a to sice w poměru kontribučním. Tomu mohl p. wrchní, kdyby byl chtěl, rozuměti bez optáwky u kraj. auřadu, a jestli to neučiní hned, radíme obci Dubské ( jakož každé jiné, která se w podobném pádu nachází ), aby si počet wojska do obce wloženého zatím dobře pamatowala, a pak od býwalých wrchnostenských dworů slušnau náhradu na penězích požádala, která ji minauti nemůže.", "id": 1585}
{"text": "10. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [tisková oprava], Autor: Havlíček, Karel\nDostali jsme wčera následující přípis: Slowútnému panu redaktorowi „ Národních Nowin “. Podal jste we Wašich nowinách neprawdiwau zpráwu o Pražské kapitole, a záleží nám na tom, aby obecenstwo se prawdy dowědělo. Za tau příčinau Wašnosti žádáme, abyste w prwním příštím čísle nowin Wašich následující odwolání učinil: Zpráwa, kterauž jsme oznámili w čísle 103 nowin našich, že totiž kapitola Pražská žádost na ministerstwo podala, by sobě arcibiskupa zwoliti mohla, a w čísle 108, že ji posud nepodala, neníť prawdiwá, neb jak jsme se teprw nyní dowěděli, ani jí to nikdy na mysl nepřipadlo, takowau žádost na ministerstwo podati. Od Pražské kapitoli dne 9. kwětna 1849. Wácl. Wáclawíček, kap. probošt. Mikuláš Tomek, kap. děkan. Dod. Red. My jsme tuto zpráwu z dobrého pramene obdrželi: poněwadž ale jen Pán Bůh může wěděti smýšlení každého člowěka, nemůžeme owšem na tom státi a dokázati, že skutečně důstojná kapitola tento aumysl měla. Dosti na tom, že to neučinila a učiniti nemíní.", "id": 1586}
{"text": "21. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Šosovské staré archivy, Autor: Havlíček, Karel\nŠosowské staré archiwy. * * * Při prohlížení jistého archiwu w kr. auřadě X … shledalo se také množstwí liquidací za diéty, a z těchto se může každý přeswědčiti, jak pilní jsau naši pp. auředníci. Některý p. kr. komisař byl 370, prawím tři sta sedmdesát dní do roka na cestách; powážíme-li, že ještě nejméně asi 200 dní doma byl w kr. auřadě, což se dokázati může písemními pracemi jeho wlastní rukau psanými a dotwrzenými, rač powážit, milý čtenáři, že jest takowý kr. komisař 570 dní we službě zemské, tedy si sám z wlastní pilnosti ještě k 365 dnům Božím wíce než třetinu přidělá, a to wšechno jen z pauhé horliwosti o zemské dobro! Což jest proti tomu wšechna marná wlastenecká horliwost spisowatelů, redaktorů atd., kteří jen pořád we slowech pro wlast hoří, ale ani na komise nechodí, ani nekopau, ani nepohlawkují wojsko při cwičení pro sláwu wlasti a J. M. C., což jest wšechna takowá planá horliwost proti pilnosti a horliwosti kr. komisarů, kteří z pauhé pilnosti až zázraky činí a w jednom roce 570 dní počítají! Nedáwno kdesi shořela pazderna, kr. komisar tam byl hned na komisí, a horliwě u pana auředníka čtyry dni komisarowal, poněwadž ale w těchto čtyrech dnech přece ještě pro přílišné „ domácí “ zaměstnání tolik času nenabyl, aby se na pazdernu podíwati mohl, odejel – nepochybně s pewným přeswědčením, že se budaucně při druhé komisí na wyhořelau pazdernu podíwá. Co se ostatně známých špendací k štědrému wečeru a welkonocům dotýče, které se do krajských auřadů posawad ex offo zasílají, wěříme rádi, že páni komisarowé tyto dary jen proto přijímali, aby swým podřízeným dali příležitost oswědčiti patriotické smýšlení! – Jeden kr. komisar učinil prý náwrh: aby kr. komisaři wyšacowali nyní co nestranná komise robotu: tak prý se oběma stranám dobře wyhowí, sedláci notně zaplatí a pánowé nic nedostanau, neboť jest jisto, že páni kr. komisarowé w dietách celau robotu dobře protráwí. A tak celé zemi lehce pomoženo bude!", "id": 1587}
{"text": "9. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Přehled nynějších záležitostí evropejských., Autor: Havlíček, Karel\nPřehled nynějších záležitostí ewropejských. Stále trwající mír wzbudil wšude mezi wzdělanými národy weliké dušewní pokroky, a může se říci, že nikdy ještě nepanowala takowá wšeobecná činnost w říši dušewní jako nyní. Nowiny dle aučele swého podáwají ustawičné zpráwy o této činnosti, a my wěrni tomuto aučeli podáwáme zde přede wším, s ohledem zwláštním na nowé čtenářstwo naše, krátký přehled nynějšího stawu říší ewropejských. W Anglicku docílili po nesmírně dlauhé snaze zrušení obilních zákonů, t. j. práwo přiwážeti od jinud do země obilí, čímž se stala weliká změna w celé zemi, neboť tím jakož i zrušením cel a swobodau obchodní zwítězily peníze nad šlechtau, která zrušením obilních zákonů nesmírnau část moci swé a důchodů ztratila. Práwě tímto rychlým přewratem spojeným s neaurodau, s nesmírným stawěním železnic stalo se, že nastal w Anglicku neslýchaný posud nedostatek w hotowých penězích a nesmírně mnoho bankrotů welikých obchodníků. Jedná se nyní o to, aby k wůli Rothschildowi powolen byl židům přístup do sněmowny zemské. Irsko, we kterém nyní na jewo přicházejí následky dlauhého utiskowání, t. j. chudoba, zdiwočilost, mstiwost, newzdělanost, působí anglické wládě nejwíce starostí. Po smrti O‘Connellowě posud ještě s jistotau se nerozhodlo, jakau cestau chtí nyní Irčané kráčeti k dosažení swých práw. Z whigského nynějšího ministerstwa wystupuje Anglicko za hranicemi při rozličných politických pletichách co spojenec liberálních a doma nadržuje znamenitě slabším stranám, zwlášť náboženským, tak že na sebe welikau nenáwist starowěrců anglikánských uwrhlo. O Francausku nedá se nic kratšího a wýznamnějšího powědíti, než že tam posud wládne král Ludwík Filip se swým ministrem Guizotem. Hlawní jeho usilowání jest, aby wšichni lidé peněžití s jeho wládau spokojeni byli, a tak zakládá bezpečnost swau a trůnu swého na penězích. Při wšelikém kwašení w zemi, při wší zůřiwosti oposice, při wšelikých nepoctiwostech wysoce postawených auředníků zwítězila posud wždycky chytrá obezřetnost králowa, a nezůstáwaje při Francausku snažil se král i za hranicemi jmenowitě we Španělích moc swau upewniti. We Wlaších, we Šwýcarech, we Španělích wšude se jewí jeden směr wlády Ludwíka Filipa, jenž jest: dojíti swého cíle se zachowáním slušnosti. Španěly uwrženy jsau nyní neobyčejnými zmatky a nepořádky dworskými do zlých okolností. Jedno ministerstwo wstupuje a padá za druhým a časté měnění ministrů již we Španělích tak zewšednělo, že si nyní toho ani žádný newšímne. Králowna matka Christina snaží se též dle možnosti o sebe a swau rodinu se postarati na autraty zemské a pomáhá rozmnožowati bídu a zmatek. Králowna mladá panující Isabella jest třtina na wšechny strany klácená. Za časů powěstných sňatků, které politika francauská pro swůj užitek prowedla proti anglické, hrozila 10 wojna ewropejská a Španěly tenkráte tak na sebe obracely pozornost wšeobecnau jako nyní Wlachy a Šwýcarsko. Portugalsko wězí w dluzích, w různicích a w nepořádcích. Šwýcary odbyly nedáwno nebezpečnau wálku občanskau mezi dwěma zcela sobě odpornýma stranama; směr wítězné strany jest obnowiti zřízení spolku Šwýcarského, aby totiž jednotliwé malé kantony ( kraje ) posud skoro samostatné aužeji se wespolek spojily a tak aby Šwýcarsko nabylo wětší moci. W Belgii panuje nyní auplně strana liberální, a druhá strana dříwe tam nesmírně mocná ztratila nyní jedním rázem wšechnu býwalau sílu. Také w Hollandsku proti wšemu obyčeji nastalo nedáwno wřelejší aučastenstwí w politice a žiwější hnutí. We Wlaších nastal od wywolení papeže Pia IX. zcela nowý a jiný žiwot. Tento dobrotiwý panowník přeswědčen jsa, že zřízení zemí jeho welmi potřebuje wčasných opraw, počal i hned tyto oprawy uwáděti, maje brzy po boku swém i welkowéwodu Toskánského a později i krále Sardinského. Myšlénka národnosti italské welmi rychle wznikla a upewnila se w myslích obywatelstwa weškeré Italie, a ačkoli wětšina mužů mírných uznáwá, že jenom na cestě pokoje, tichých opraw, swornosti mezi wládami a občany pro Wlachy tak zanedbané prawé blaho wzniknauti může: přece jest dosti prudkých a nedočkawých hlaw, kteří nespokojeni jsauce s tau mírnau, ale jistau cestau, raději by hned a to třeba násilně wšechno změnili. Tito nyní zwláště Piu IX. welice obtěžují kroky k dalším oprawám. — W Neapolsku wždy panuje jakási nedůwěra, a o častých malých i wětších nepokojích slýchati. Úmrtí J. C. M. wýwodkyně Parmenské ještě wíce zapletlo staw wěcí italských, a může se říci, že celá Ewropa nyní nedočkawě očekáwá, k jakému konci přijdau Wlachowé se swými oprawami. ( Dokončení. )", "id": 1588}
{"text": "17. září 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Křesťanské učení evangelické]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. – Učení křesťanské ewangelické, obzwláště pro mládež ewang. Augsb. wyzn. Sepsal a wydal Karel Paw. Steltzer, církwe ew. Holičské sl. B. kazatel. W Skalici, písmem Fr. Škarnycla a synů 1846. Cena 36 kr. w. č. ( Tištěna frakturau. )", "id": 1589}
{"text": "26. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Schůzka Průmyslové jednoty]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. – W auterý dne 1. Prosince bude měsíční schůzka Průmyslowé jednoty. W této schůzce rozhodne se konečně osud naší české průmyslowé školy, na které tak welice mnoho záleží pro budaucnost národu našeho. A wšak již o záležitosti této dosti jsme se na mnohých místech wyjádřili, pročež za zbytečné powažujeme, opět zde slow šířiti. Každý z P. T. pánů spoluaudů jednoty, jenž si wznik a zdar wzdělání národu našeho upřímně přeje, neopomine jistě ke schůzce této dne 1. Pros. přijíti, aby hlasem swým dobrau naši wěc podporowal. Byloť by jistě hříšno, abychom nyní, když již tak daleko jsme, snad pauhau netečností našinců pole ztratili. Lehko jest pochopiti, že byť by i škola oprawdu zřízena byla, přece ještě tuze mnoho na tom záleží, kterak zřízena bude. A o to se bude w auterý jednati. Hlawní naše péče musí býti, aby jak náleží dobře zawedena byla, neboť by nám pak nepřízniwci naši, kdyby se škola ( třeba pro špatné uspořádání swé ) nedařila, lehce mohli wytýkati, že se proto zle daří, poněwadž česká jest.", "id": 1590}
{"text": "14. září 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: Slovanské zprávy, Titulek: [Maďaři nemají právo na celou Uherskou zemi], Autor: Havlíček, Karel\nPannonia ( wlastně jen p. Karl Ferencz, jenž w ní pod hledím „ Slawische Presze “ s německým mečem — kosinkau — pro Maďary rytěřuje ) w poslednějších dobách ráda si wyjíždí na nás. Bude snad čtenářstwu našemu ještě powědomo, jak jsme p. Ference musili křísit, když neuměje z češtiny překládati sám si napřed do jednoho našeho článku nesmyslu nastrkal a pak nám za swau neumělost wýčitky činil. Nyní se také do Kwětů pustil, že se kdysi Horwátů proti Maďarům ujali, a doráží na ně takto: Kwěty takto páchnau; Když Čechowé Němectwo wytlačují a swau řeč w Čechách ustanowiti chtějí, dobře to woní: když ale Maďarowé swau řeč we swé zemi zawádějí, tu to smrdí? ne? „ „ Milý p. Ferencz; quoad primum Čechowé nikde Německo newytiskují, jenom sami swau řeč si nechtějí dát wytisknaut, a quoadsecundum, od koho pak mají Maďaři upsání na celau uherskau zemi? Kdo jim darowal Slawonsko a Horwatsko? Jeli již to podstatný titulus possessionis, že Horwatsko a Slawonsko s Uhry spojeny byly, tuť se i my Čechowé báti musíme, aby i nám brzy ti wausatí némeš emberekowé nechtěli zawádět do škol a do auřadů maďarčinu, neboť i my jsme s nimi byli spojeni a jsme posawad!! A což kdybychom my zbraň obrátili, a sub titulo toho spojení na tom stáli, aby se naše opowržená tótčina w celých Uhrách zawedla. Uhry jsau s námi též spojeny, a si hic et ille, cur tu non...", "id": 1591}
{"text": "9. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Průmyslová jednota]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Průmyslowá Jednota. Dne 7ho t. m. wolen jest nowý wýbor sekce chemické a wywoleni jsau wětšinau hlasů pp. prof. Köhler, prof. Balling, prof. Mühlwenzl, Dr. Kurrer, p. Batka, p. Bernt, p. Lerch. Za předstaweného swého, jenž zároweň bude audem gen. ředitelstwí, wywolil tento wýbor p. prof. Köhlera. Sekretář bude wolen později. Pokračowání o měsíční schůzce dne 4ho t. m. Zdání o školách přádelních, které učinilo gen. ředitelstwí, na dotaz k wys. sl. wládě zemské, zawdalo příčinu k welmi zajímawému sporu o této wěci mezi p. Nádherným zakladatelem přádelních škol, p. apell. rad. Šmídem s jedné a gen. ředitelstwím a hrabětem 10 Rummelskirchem s druhé strany. Strana přádelním školám přízniwá uwáděla, že hlawní aučel jejich není, jak se myslí, jen přástwa, nýbrž přede wším dobré poučení o setí lnu wůbec, z čeho pro celau zem nesmírný prospěch nastane, pak poučení o připrawowání lnu, jmenowitě že uwedli močení lnu, místo dosawadního wykládání na rosu. Zastáwali také wýtečnost plátna z ruční příze zhotoweného, zwláště co se pewnosti dotýče, a že se wždycky nejtenší a nejhrubší plátno tkáti musí z ruční příze. Naproti tomu druhá strana prawila, že přádelny proto pominauti musí, poněwadž nemohau wydržeti konkurenci s přízí we strojích předenau, že wýdělek z přástwy nepatrný jest příliš, tak že dělník obstáti nemůže, že skutečně založené přádelní školy jenom podporau se udržeti mohau a obětmi statkářů a jiných o ně pečujících osob. A wšak gen. ředitelstwí skutečně we swé odpowědi k wys. sl. wládě mínění obau stran na zřeteli mělo a jmenowitě co do lepšího poučení nawrhlo, aby se we školách již děti o té i o jiných podobných záležitostech našeho hospodářstwí poučowaly, tak aby školy skutečně pro žiwot wychowáwaly nejsauce pauhau abecedau atd. Po té uznal p. Kreutzberg za dobré beze wší potřeby a platnosti wšeobecnau nelibost na sebe uwaliti. Wystaupil totiž co protiwník proti odpowědi strany průmyslowé školy od gen. ředitelstwa wys. sl. wládě zemské podané a od p. Trojána přečtené a již tím způsobil mrzutost w spoluaudech. Když ale p. Kreutzberg zapomínaje na nejhlawnější prawidla slušnosti nejapným porownáním ( které on pak za pauhau metaphoru wydáwal ) jak p. Trojána tak i wšechny přátele průmyslowé školy nesetrně urazil, wypuklo hlasité reptání a tak dlauho trwalo, až p. Kreutzberg nahlížeje swůj přestupek odprositi musil. Ještě nikdy tak rázně a sworně neprohlásila celá schůzka smýšlení swé, jako zde proti p. Kreutzbergowi, jemuž se ale ještě téhož dne druhá nelibost stala, že také na domluwu p. jednatele hr. Deyma gen. direkci odprositi musil pro urážky gen. direkci učiněné. Na každý pád se tentokrát p. Kreutzberg silně zmýlil we wolení prostředků swých. Wýstawa průmyslowých wýrobků českých jednohlasně přijata jest dle náwrhu gen. ředitelstwí, a tím způsobem se opět rozšíří obor slawností k 500leté památce založení wysokých škol. Také nawrh p. apell. raddy Šmída prošel s welikau wětšinau hlasů, owšem se změnau od gen. ředitelstwí nawrženau, s kteraužto se spokojil také p apell. rada. Mají se totiž od nynějška wšecky odpowědi, které Jednota k wys. sl. wládě podati má, ještě před odewzdáním také některému wýboru w týdní schůzce předložiti, aby každý spoluaud příležitosti nabyl, zdání swé osobní přiložiti, kterým owšem není gen. ředitelstwí w odpowědi swé wázáno, leda že se takowé zdání na žádost k odpowědi přidati musí. Wýmínky gen. ředitelstwí jsau: že jenom tenkráte odpowěď gen. ředitelstwí spoluaudům oznámena nebude, když by toho wys. sl. wláda wýslowně žádala, když by se to pro potřebnau rychlost aneb slušnau tajnost státi nemohlo. Pan apell. radda sice proti těmto wýmínkám namítal, že wys. sl. wláda od gen. ředitelstwa, jakožto nestojícího pod přísahau tajnosti žádati nebude, že si může gen. ředitelstwí, kdyby zapotřebí bylo, další lhůty wyžádati, že tedy wůbec nemohau ony okolnosti nastati. A wšak proti tomu p. Dr. Štrobach dobře poznamenal, že skutečně někdy nejen wys. sl. wláda nýbrž i slušnost a dobré swědomí žádá, záležitost některau w tajnosti zadržeti, ku př. jednáli se o nowý wynález, jenž co osobní jmění wynálezcowo prozrazen býti nemá atd., a že někdy wěc sama, máli k platnosti býti, nejwětší rychlosti potřebuje a nedowolí až ke schůzce čekati. Dobře podotknuto jest, že se jako jindy k gener. ředitelstwí i w té záležitosti důwěra míti musí. Očekáwáme, že tauto změnau i týdní schůzky nabudau wětšího aučastenstwí.", "id": 1592}
{"text": "13. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Truchlivá zpráva.], Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. Tentokrát truchliwau neseme zpráwu o ztrátě muže, jenž užitečné místo zaujímal činností swau, při wšelikém nelehkém stawu swého powolání. Dne 10. Unora skonal zde pan Vincenc Šohaj, tajemník zdejšího c. k. městského heytmanstwí a policejní direkce, muž, jakých není snadno shledati weliký počet. Wedle schopností swých newšedních wynikal při weškerém auřadowání příkladnau wlídností a obezřetností. Zwláště redaktor těchto listů a s ním tedy wšechny přátelé literatury naší mají dostatečné příčiny, s wděčností sobě připomínati onoho muže, jenž při wedení censury uměl písmenu zákonů wlídně a rozwážliwě wykonáwati. Doufáme, že při pohřbu, který se dnes we 4 hodiny odpoledne z Konského trhu na Malau stranu powede, hojný počet shromážděných dokáže swětu, kterak si umíme wážit mužů zaslaužilých w auřadu: audowé naší měšťanské besedy alespoň dle wšeobecného usnešení shromáždiwše se w besedě odtamtud we walném počtu k průwodu se připojiti hodlají. H. B.", "id": 1593}
{"text": "8. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Literární oznámení, Titulek: Mladý bubeník., Autor: Havlíček, Karel\nMladý bubenik, aneb: zdárný syn. Powídka z našich dob pro milau mládež. Podlé Gustawa Nierice od Františka Bohum. Tomsy. S obrázkem, 113 stran, dwanácterec, w slušné obálce wázaná za 20 kr. stříbra. Wšeobecně jest uznaná wýtečnost spisu Niericowých, a také již wětší část do češtiny přeložena a wydána jest. Tuto se k doplnění oné sbírky podáwá též jedna z wýtečnejších jeho prácí. Pan Tomsa přejaw na sebe zčeštění zajísté se tim mládeži naši welice zawděčil.", "id": 1594}
{"text": "3. prosinec 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Kočárek. (Pokračování a Dokončení.), Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nKočárek ( Pokračowání a Dokončení. ) Byla již takowá doba, která se na wenkowě nejmenuje ráno, když se probudila mladá paní wedle swého chrápajícího manžela. Wzpomenuwši si, že se wčera wrátil teprwa we 4 hodiny w noci, litowala jej budit, a oděwši se do domácích střewíčků, které jí objednal pan manžel z Petrohradu, w bílém rauchu jako praudy wodní k tělu jí padajícím wyšla do pokoje, umyla se čerstwau jako ona sama wodau a počala se nechat oblíkati. Wzhlednauc na sebe asi dwakrát neb třikrát, zpozorowala, že dnes dobře wypadá. Pro tuto, jak by se zdálo nepatrnau, okolnost proseděla před zrcadlem o dwě hodiny wíce. Konečně oblekla se welmi hezky, a šla se občerstwiti do zahrady. Jako naschwál byla tehdy pohoda nejkrásnější, jakau se jenom chlubiti může letní den na jihu. Slunce wstaupíc k polednu swítilo wší silau paprsků swých, ale w hustých temných stromořadích se procházeti bylo příjemno, a kwítí ohřáto sluncem ztrojnásobnilo wůni swau. Hezaunká paní dokonce na to zapomenula, že již jest 12 hodin a manžel ještě spí. Již jí padalo do sluchu poobědní chrápání dwau kočí a chlapce, kteří spali w maštali za zahradau. Ale seděla pořád w hustém stromořadí, z kterého widěti bylo na silnici, a roztržitě hleděla na pusté prostranstwí toto. Tu se wšak najednau ukázal w dálce prach, a obrátil na se pozornost její. Hledíc tam zpozorowala brzy několik ekipáží. Napřed jel odkrytý lehký kočárek, w něm seděl generál s tlustými we slunci se třpytícími náramky a wedle něho plukowník. Za ním následowal druhý s majorem a generálowým adjutantem, a ještě dwěma důstojníky; za kočárem jely známé již každému plukowní drožky, kterými tentokrát wládnul tučný major; za droškami ještě powozka a u ní čtyři oficíři na sedadlech a pátý na kolenau; pak klusali tři důstojníci na hezkých hnědácích. „ Snad to není k nám? chybějící uvozovky — pomyslila si paní — „ ach! Bože můj! wěru se dáwají na most! “ Křikla, zalomila ruce a běžela zrowna přes květiny a záhony do spálně manžela swého. Ten spal jak zabitý. „ Wstáwej, wstáwej, wstáwej honem! “ křičela trhajíc jej za ruku. „ No “ zawrčel probuzený Čertokucký, neotewíraje oči. „ Wstáwej holaubku! slyšíš? hosti! “ „ Hosti, jací hosti? “ prawě to zamručel jako telátko hledající hubau wemeno matčino. „ Hm “... mumlal... „ natáhni cukraušku krček swůj, políbím tě! “ „ Dušinko, wstáwej honem pro Boha. Generál s důstojníky! Ach Bože můj! máš we wausech bodláčí. “ „ Generál? A tak již jede? Ale což pak je to u čerta, že mne nikdo nezbudil! A oběd, jak pak oběd, jeli pak wšechno jak náleží připraweno? “ „ Jaký oběd? “ „ Wždyť jsem nařídil. “ „ Ty? tys přijel we 4 hodiny w noci, a na wšechny mé otázky nedal jsi mi žádné odpowědi. A proto jsem tě holaubku nezbudila, proto že mně tebe bylo líto; tak málo jsi spal... “... Poslední slowa prawila welmi nízkým a prosebným hlasem. Čertokucký s wywalenýma očima ležel minutu na posteli jako hromem poražen; konečně wyskočil w pauhé košili z postele zapomena, že se to dokonce nesluší. „ Ach já mezek! “ prawil praště se do čela, „ pozwal jsem je na oběd. Co si počnu? Jsau daleko? “ „ Newím... ale musejí zde být již hned. “ „ Dušinko... schowej se... Hej! pojď sem! ty holka jdi, čeho se hlaupá bojíš, přijedau sem hned oficíři: řekni že pán není doma, řekni že ani nepřijde, 386 že hned ráno odjel, rozumíš? a wšem ostatním to také řekni, běž honem! “ Pak popadl Čertokucký rychle chalát ( župan ) a běžel se schowat do kůlny, neboť tam mu žádné nebezpečí nehrozilo. Ale když se postawil do kauta, widěl, že i zde ho může někdo zpozorowat. „ Ale tak to bude nejlíp “ mihnulo se mu w hlawě, a hned schodil wstupátko nejbližšího kočáru skočil do něho, zawřel za sebau dwírka, pro wětší bezpečnost se zakryl koží a utichl dokonce skrče se we swém chalátě. Zatím ekipáže přijely před dům. Generál wystaupil a otřásl se: za ním plukowník, poprawuje péří na swém klobauku; potom seskočil s drožek tlustý major, drže pod pažím šawli, pak wyskákali suší poručíkowé a konečně seskočili se sedel důstojníci — jezdci. „ Pán není doma, “ prawil wyjda přede dwéře lokaj. „ Že není? tedy snad ale přece přijede do obědu. “ „ Nepřijede. Odjeti ráčil na celý den. Zejtra asi w tuto dobu se ráčí nawrátit. “ „ Tak! tu máš! — řekl generál — jak pak to? “ „ Wěru, to je krásný kausek! “ prawil plukowník směje se. „ Ale ne, jaké to jsau nápady? “ — pokračowal generál s mrzutostí: „ Pfuj! čerta!.... Nu když nemůžeš být doma, nač zweš lidi? “ „ Já Waše Prewoschoditělstwo, nemohu pochopit, kterak takto možná jednati, “ prawil jeden mladý důstojník. „ Co? “ řekl generál, maje obyčej wždy užíwati této partikule, když mluwil s důstojníkem. „ Prawil jsem, Waše Prewoschoditělstwo, kterak se může takowýmto způsobem chowat. “ „ Owšem... Nu, přihodiloli se co — oznam to aspoň, aneb nezwi. “ „ Což Waše Prewoschoditělstwo, nic na plat, jeďme domů “, prawil plukowník. „ Rozumí se, jiné pomoci není. Ostatně na kočárek se můžeme podíwat i bez něho. Jistě ho newzal s sebau. Hej! pojď sem hošku! “ „ Co ráčíte poraučeti? “ „ Jsi od koní? “ „ Od koní Waše Prewoschoditělstwo! “ „ Ukaž nám nowý kočár, který dostal nedáwno pán. “ „ Račte do kůlny. “ Generál šel s důstojníky do kůlny. „ Račte posečkat, já ho drobet powytáhnu, zde je tma. “ „ Dost, dost, dobře! “ Generál i důstojníci obešli do kola kočár, a pilně prohlíželi kola a péra. „ Nu, nic zwláštního “ prawil generál: „ kočár jako každý jiný. “ „ Nic auhledného “ prawil plukowník — zhola nic krásného na něm nenacházím. “ „ Zdá se mi Waše Prewoschoditělstwo, že ani není za čtyry tisíce “ prawil jeden z mladých důstojníků. „ Co? “ „ Prawím Waše Prewoschoditělstwo, že nestojí za čtyry tisíce. “ „ A co čtyry tisíce! ani za dwa nestojí. Zhola nic na něm ení. Snad wnitřku by bylo něco zwláštního.... Buď tak laskaw příteli odepni kůži. “... A před očima oficírů byl Čertokucký sedící w chalátě neobyčejným způsobem shrbený. „ A wy jste tu? “ prawil generál nesmírně se diwě. Řekna to, hned zawřel generál dwířka, zakryl opět Čertokuckého koží a odejel s pány důstojníky.", "id": 1595}
{"text": "6. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel\nPrwní číslo „ Šotka “ pro obtíže tiskařské místo dnesky wyjde teprw zejtra.", "id": 1596}
{"text": "22 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Titulní strana], Titulek: [Zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n– Wčera byl podán k zemskému presidium a spolu k městské raddě protest proti uwádění němčiny do chrámu sw. Jiljí, a žádost, aby bylo každau neděli w 9 hod. kázání české, měla 500 podpisů jednotliwců a rodin. Celau žádost podáme budaucně.", "id": 1597}
{"text": "16. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [připomínka], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Přišla nám zpráwa, že w Litoměřickém kalendáři na r. 1818 otištěna je ústawní listina, kterau císař dne 25. dubna letos dal, později ale, w kwětnu totiž, odwolal. Tuto listinu otiskl řečený kalendář, jako by posud platila, toliko to w ní přejinačiw, že místo dwau komor jen jednu uwádí. Obracíme na nepoctiwost tuto pozornost lidu, aby se jí mýliti nedal.", "id": 1598}
{"text": "10. prosinec 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: Deník všeobecný, Titulek: [ohrožení ševců], Autor: Havlíček, Karel\nPřewratní osud hrozí nyní šewcům. Wyhubiw již hospodské, wozky, saukenníky atd. sedl si nyní tento ukrutník na obuwníky a předložil jim urputnau otázku Být čili Nebýt? O! nešťastná Gutto Perčo! jak jsi naděje naše přewrátila. Myslili jsme, že wšichni „ obuwníci “ pro něžnost a wznešenost toho českého jména swého co nejdříwe místo dosawadních německých tabulí, české si wywěsí, ale jinak si umínil osud! Nastala gutta perča, a některému opowážliwému smrtelníku napadlo ( budiž wyhubeno jméno jeho! ) i podešwe z ní twořiti, které prý po celý lidský wěk i wlhkosti i špičatému kamení wzdorowati dowedau! Tak tedy bude takowých pár bot déle trwati než nyní mistr šewcowský! H. B.", "id": 1599}
{"text": "21. říjen 1848, Zdroj: Národní Noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [kritika pražských německých studentů], Autor: Havlíček, Karel\nPředewčírem drželi zdejší němečtí studenti schůzku. Rokowali o to, mají-li Wídeňským studentům adressau oswědčiti swé aučastenstwí a uznalost za jejich chowání w posledních Wídeňských událostech. Zdwihli se o tom rozličné pochybnosti; někteří prawili, že se posud newí, jaké jsau wlastně příčiny a záměry Wídeňského hnutí, druzí, žeby se tím nowá roztržka s jinák smýšlejícími Čechy stala, třetí pak prawili, že slowy bez skutků Wídeňanům málo pomoženo bude. Konečně wystaupil student jeden z Wratislawi, jenž horliwau řečí jim domlauwal, žeť se samo sebau rozumí, aby Wídeňským swau saustrast oswědčili, ač jestli německé smýšlení Pražanů jest přesné. Wětšinau se tedy uzawřelo, poslat Wídeňským studentům adressu. Nechceme nikomu sáhat na práwo swobodného pronášení swého mínění, ba naopak bychom potěšení měli z rázné samohybnosti něm. našich saudruhů, ale líto nám jest, že se k činnosti musí nechat pobádati slowy cizince, že úsudek swůj musí strojiti podlé domluwy cizince. To nikdy chwáliti nechcem a nebudem. Úctu pro ráznau, poctiwau a sprawedlnau samostatnost wždy klademe za jedno s newážností k nedostatku samowůle, k podrobowání se cízimu wplywu, a wůbec ke wšemu co není z prawého wnitřního přeswědčení samorostlé. Z podobné příčiny chwáliti nemůžeme chowání něm. studentů k legii, do kteréž jen proto přistaupiti se zdráhati zdají, žeby byli w menšině. My ale wíme, že česká studentská wětšina nikdy nespustí s očí sprawedlnost, proto w tomto jednání newidíme než nestatečnost a nemužnost.", "id": 1600}
{"text": "10. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky, Titulek: Rovnost, Autor: Havlíček, Karel\nHavlíčkovo autorství je nejisté – Rownost. W Rýno-Kolínských nowinách dne 2. Ledna čteme mezi inseraty stížnost na pároplawní společnost mezi Kolínem a Dentzem, že prý na palubě mezi mnohými jinými učenými, civilisowanými a t. d. pasažéry také tři necwičence a newzdělance přijala. Bylyť to tři kusy howězího dobytka, které prý nemajíce cwiku we wzdělané společnosti spolucestowníkům swým wyhrožowaly a jim ještě kromě strachu i šaty pomazaly.", "id": 1601}
{"text": "3. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk dvou dopisů], Autor: Havlíček, Karel\nNásledující dopisy došly z Morawy k Jednotě Slezsko-Morawsko-České we Wídni. W Brně, dne 24. dubna 1488. Slawná Jednoto Slezko-Morawsko-Česká we Wídni! W sobotu wečír došel kurendau na úřady panské tajný rozkaz, od úřadu krajského Holomauckého: „ daß die Wirthschaftsämter aller derjenigen sich bemächtigen, welche das Volk zum Aufstande reizen sollten, sogleich als gefährliche Emissäre dem Ollmüßer Kriminalgerichte zur gerichtlichen Untersuchung überliefern “. To samé se stalo následowně u wšech krajských úřadů. Wenkowští auřadowé nečiní žádný rozdíl mezi buřiči a mezi našinci, kteří lid poučují; onen rozkaz jest legální síť na našince. – Brněnských měšťanů wýbor ( 30 tyranů ) škaredě si počíná proti šlechtě a žádá spojení Morawy s německým Bundem. – Berte obzwláštní ohled na zdejší „ Leseverein “, to jest fokus antislowanstwa a pangermanie, odtud pochází každá agitace proti nám. – Bekmann a Tieftrunk působili w Brně welmi dobře; tento připomínal wčera wečer u welkém shromáždění w rázných slowech na zášť a hořkost Morawanů proti Čechům, a snažil se počínání a přání Čechů wyswětlit, a wzbudil jistě u welkém počtu jiné náhledy a myšlénky. – W Brně 25. dubna 1848. Práwě diktuje mi p. František Kabza, posluchač humanitní I. třídy w Brně, rodem z Domanínka u Bystříce kraje Jíhlawského, následně do péra: W pondělí před swátky wydal jsem se na cestu k swým rodičům a jel jsem do Náměště na noc, kdežto jsem u jednoho mysliwce, poněkud mi známého, přenocowal. Druhého dne přijdu do wsi Oswanic, a dal jsem richtářowi „ Ozwání lidu morawského “, kterýž mně slíbil, že podle toho žádost do Brna zhotowí. Taktéž w Zahrádce a w Studenicích wykonal jsem. Téhož dne přijdu k wečeru do Budišowa, nápodobně k richtářowi, jemuž jsem to samé oznámil, a on, že prý by musel napřed pánů na kanceláři se optat, ale jestli prý tam ostanu do zítra poledne, žeby nechal sausedy swolat. Žádal jsem, aby mne nechal u sebe přenocowat, což když mi ale odepřeno bylo, šel a přenocowal jsem u dra. Kawana. Druhého dne jdu do kostela – ale když po mši z kostela wycházím, spatřím několik sedláků u dweří kostelních státi na čekané a mezi nimi p. kancelářského. Tento p. kancelářský hned přistaupil ke mně s otázkau: jsem-li já student? K čemuž když jsem byl přiswědčil, wzal mne pod páží, abych prý šel s ním na kancelář. Já chtěl ale napřed dojít ještě k doktorowi, což mi ale dowoleno nebylo, ano wyhrožowáno, že nepůjdu-li hned a po dobrém, mocí mne tam odwésti dá. Šel jsem teda. – Na kanceláří byl se mnau protokol zaweden, kdežto obzwláštně to podotknuto bylo, že jsem wyučowal lid, že nemáme býti k Němcům připojowáni. Bylo mi potom, když jsem protokol podepsal, dáno ponaučení, abych se se sedláky nedáwal do řeči, kteří prý tomu nerozumí, a abych se nepletl do wěcí politických. Přijdu téhož dne – byw milostiwě propuštěn – domů do Zhoře, kdežto nyní rodičowé moji bydlí, panstwí Mezeřického. W neděli přišla z kanceláře mezřického na mne cedulka, abych se tam w pondělí dostawil, já ale na místě do Mezeřiče jel jsem wčera ( w pondělí ) do Brna. “ – Takto diktowal mi p. Kabza, a po opětním řádků těchto přečtení úplně přiznáwá se ke wšemu, že tak bylo a dělo se s ním skutečně. Budičow patří tuším rytíři Baratowi, který před konstituci stál w dobré powěsti, že je wlastenec a našinec. – Je to opět důkaz, že krajští auřadowé wydali tajný rozkaz na úřady wrchnostenské, aby každého „ Aufwieglera “ zawřeli a kriminálu odewzdali. Že se toto poslední panu Kabzowi nestalo, toho bude snad bezpochyby wlastenecká mysl pana majitele panstwí, p. rytíře Baraty, příčinau! Dnes asi o půl 2. hod. odpoledne čteno bylo prohlášení konstituce w Brně z balkonu redutního. Front činila národní stráž we dwau odděleních. Korauhwe wisely čtyry: rakauská, stawowská ( čerweno-žlutá ), pak celá bílá a pak bílá-čerwená. Před týdnem insultowáni byli jsme, že jsme na kabátech čerweno-bílé pásky nosili. Časowé se mění a daufáme, že se ještě znamenitě měnit budau! – Po přečtení německého textu wystaupil na pawlán p. prof. Šembera, a u přítomnosti hrab. Lažanského jal se čísti to samé po česku. Národní stráž začala se hemžit a newrlit, a komandant jeden i druhý kázal: „ Beim Fuß! “ Nemluwil jsem ještě s p. Šemberau, ale zdálo se mi, že ho tam jeden třinoháč přemlauwal, aby toho nechal, a zdá se mi, že i wětší částku napotom i přeskočil a wynechal. Rozumět mu beztoho nic nebylo pro nešetrné brebentění národní stráže. Mikšíček. Ostatně se dodáwá tamtéž, že samy tiskárny konají na Morawě censuru proti národní slowanské straně.", "id": 1602}
{"text": "30. červenec 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: Žihadlo, Titulek: [politování vídeňské žurnalistiky], Autor: Havlíček, Karel\n* — * W časopise Wídenském „ Wiener Zeitschrift “ 1847 č. 140 čteme pod titulem Neues aus Prag mezi jiným takto: „ Unsere Journalliteratur gefällt sich gegenwärtig in gegenseitigen, kleinlichen Angriffen und Neckereien, besonders ist es die deutsche und böhmische Literatur, die einen philosophischen Hahnenkampf ausgefochten, und wenn wir die Rohheit und Gemeinheit als Maszstab nehmen, so hat jedenfalls die böhmische den Sieg davon getragen. Auch der gute Hans Görgl wird in der Ceska Wiela ( böhmische Biene ) arg mitgenommen, dasz er es gewagt, über die Lächerlichkeit gewisser böhmisch philologischer Diskussionen ein Wort zu schreiben. “ Škoda, že se p. dopisowatel nepodepsal, aspoň bychom znali o jednoho lháře wíce. Toť jistě každý, i jinák filosofický člowěk uznáwal, že strana filosofů w hrubosti přemožena nebyla od nás: tedy by p. korrespondent swému sklenáři nic neměl platiti za to sklíčko, skrze které se na naši hádku díwal. Co se ale ‒ ( s odpuštěním! ) Hans Görgla týče, jehož wlastní slowa jsme w č. 49 České Wčely uwedli, wí každý, jakého spůsobu byly ty domnělé filologické discussiones ( totiž: „ Lichtputzscheer tratignok, toje obras e satrazene hezke “ ). Nepotřebujeme tedy nic dodati, než upřímné politowání Wídenské žurnalistiky, nemáli w Praze lepších dopisowatelů. H. B.", "id": 1603}
{"text": "5. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Pravidla českého pravopisu., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 2. Prawidla českého prawopisu, pracktickými příklady wyswětlená pro učitele českých škol zwláště pro kandidáty stawu učitelského. Prodáwají se newáz. za 5 kr. stříbra, wáz. na hřbetě w kůži za 8 kr. stř. S nejmilostiwější swobodou cís. král. Milosti. W Praze 1846. W cís. král. skladu normalních školních knih w Jesuitské ulici čísl. 190. ( na starém městě. ) Tento prawopis a zároweň krátká gramatika česka welmi dobře jest spořádán, tak že se z něho každý Čech snadně wšemu naučiti může co k prawidelnému mluwení a psaní jazyka našeho zapotřebí jest. Jmenowitě wšechno to w čem se spisowní wěc od obyčejné prosté wěci dělí w knížce této wětšími literami tištěno jest, aby si snaději kadý powšimnul. Wykládá se w ní prawopis analogický až posud we školách užíwaný, ku konci wšak i nowější skladný, kterým se skoro wšechny knihy píší, důstatečně wyložen jest. Wůbec poznamenati musíme, že ta wýmluwa na množstwí rozličných prawopisů jenom marná jest, za kterou se jen leniwost ukrýwá; neboť jisto jest, že kdo jeden kterýkoli český prawopis důkladně umí, také již podlé wšech ostatních českých prawopisů psáti dowede. A proto ať nám páni učitelowé a páni kancelářští již wíce s takowou wýmluwou nechodí: ať si raděj každý tento zde schwálený prawopis koupí, a když se ho naučí – bude dobře.", "id": 1604}
{"text": "20. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [glosa], Autor: Havlíček, Karel\n– Co nejdříw zase půjde zpráwa po wšech nowinách, že bude náš dr. Brauner ministrem oswěty. Kamenopisná Wídeňská „ Tagesgeschichte “ alespoň dne 17. února tuto zpráwu přináší, a po ní ji bude weliká část nowin přežwykowat. Po-,chwíli již nezůstane ani jeden český poslanec který by nebyl w časopisech buď za appellačního raddu, buď za krajského, buď za raddu ministerského, buď dokonce za ministra wyhlašowán, a nepochybujeme, že konečně některého až na místokrálowstwí české powýší. Diwno wšak přece, že jenom o českých poslancích německé časopisy takowé lžiwé zpráwy roznášejí, zajisté se to neděje bez úmysle – ale ten není chwalitebný.", "id": 1605}
{"text": "15. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Promyslný posel., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. Promyslný posel. Spisy wšenaučný pro obecný lid a pro každého, kdož w umění, zwláště w řemeslech řemeslch a w mnohých žiwota záležitostech poučení hledá. Wydáwán Karlem Amerlingem Část prwní. Lučba čili Chemie řemeslná. DíI II. Swazeček pátý. K dostání w Budči, w žitnobranské ulici, číslem 525–2. Welmi wítaný, přáli bychom si, aby aspoň každý měsíc jeden wycházel. Obsahuje pojednání o kyslíku opět prostonárodně w rozmluwách s mnohými nowě zhotowenými wýkresy. Úwod podáwá podobiznu Lavoisier-owu, znamenitého lučebníka.", "id": 1606}
{"text": "17. září 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Presl Rostlinopis]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. – Jana Swatopluka Presla Wšeobecný Rostlinopis, čili popsání rostlin we wšelikém ohledu užitečných a škodliwých. W Praze 1846. ( Nákladem Matice. ) II welké díly. 132 archů, XXXII 2072 str. Konečně jsme se dočkali tohoto welikého díla, úwod k němu ale wyjde snad teprw na rok.", "id": 1607}
{"text": "6. listopad 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: České listy do Sigfrída Kappera, Autor: Havlíček, Karel\nČeské listy od Sigfrída Kappera. W Praze nákladem Calve’ského kněhkupectwí 1846.12ka. str. 120. Mezi dosti četnými posud sbírkami básní od rozličných našich wlastenců a básníků jest tato poněkud důležitější, ne sice co do ceny poetické, nýbrž co prwní pokus Israelity w literatuře české. Ačkoli w německé literatuře Israelité již hodný pluk twoří, a zwláště jaksi žurnalistiku opanowali ( zdá se nám, že wíce na škodu, než we prospěch německého národu ): u nás přece teprwa panu Kaprowi prwnímu napadlo připojiti se ku korauhwi české. Známo bude, že Nebeský jednoho času w našich listech silně a udatně máchal mečem obrany Židowstwa, ačkoli bez potřeby: neboť z nás, kteří literaturu českau čítáme, nikdo Židy neutiskuje. Co se wšak druhé části myšlénky p. Nebeského a nyní i p. Kapra týče, totiž, že se Židé w Čechách bydlící k národu našemu počítají, za Čechy pokládají; nemůžeme ji jinak nazwati než neprawau a welice mylnau. Neboť při lsraelitech se nesmí jenom ohled bráti na wíru a náboženstwí, snad tak, jako by Čechowé co do wíry i katolíci i protestanti i mosaité i snad mohamedáni býti mohli: nýbrž hlawně také na půwod a národnost. A jak tu mohau Israelité k českému národu náležeti, když jsau půwodu semitického? To můžeme dříwe Němce, Francauze, Španěle, Angličany atd. atd. k národu swému počítati než Židy, neboť wšichni tito národowé mají s námi wětší příbuznost než Židé: Nesmí se tedy říci, že Židé w Čechách neb na Morawě bydlící jsau Čechowé náboženstwí mosaického, nýbrž powažowati je musíme za národ zwláštní semitický, který jen nahodile u nás bydlí, a někdy naší řeči rozumí neb ji umí. A zkušenost ukazuje, že hlediště to, z kterého my na židowstwo patříme, prawé jest. Neboť se zajisté wšichni Židé, ať si bydlí w kterékoli zemi a w kterémkoli dílu swěta, powažují za jeden národ, za bratry, a ne jen za stejnowěrce; a swazek tento, který je dohromady wíže, jest mnohem silnější než ten, kterým k zemi swé ( w které bydlí ) připojeni jsau. A že nelze zároweň míti dwě wlasti, dwa swé národy a dwěma pánům slaužiti, toť bohda dokazowati nemusíme. Pročež musí, kdo chce být Čechem, přestati být Židem. Zrowna příhodný důkaz wěci této můžeme ukázati na p. Kapru samém a jeho básních. Jedním okem díwaje se na Jerusalem, na zaslíbenau zemi, hledí druhým do niw českých, a prawí, že je miluje, patrně wšak wyswítá z jeho zpěwu, že miluje wíce něco jiného swého, což i přirozeno a proto chwalitebno jest. Nač si tedy činiti násilí a nutiti se k milowání české wlasti a Čechů?! Wšak mi se sami Jost dowedeme milowati, a oprawdu máme na papíře a w básních tolik lásky k wlasti, že bychom ještě nad swau potřebu dosti mohli prodat neb propachtowat. Pochopujeme arci, že jsau Israelité za našich časů, kde idea národnosti a wlastenectwí opět silně panowati počíná, jako panowáwala za starých dob, pokud každý občan w řízení zemském hlasu a účastenstwí měl – pochopujeme, že jsau Israelité w těchto dobách we zlém postawení. Oni rozptýleni po wšelikých zemích newědí jak se chowati. Doufati na nějaké obnowení býwalé sláwy swé, na samostatnost národní, jest nepraktické, aspoň se nynějším již pokaženým potomkům patriotických Hebreůw nemožné zdá, poněwadž nezištnau energii utratili. Mysli jejich tak zmalatněly, že se ani již neopowažují chtít pěstovat swůj přirozený jazyk hebrejský! 356 Neníť naše wěc a naše powolání pečowati o záležitosti Israelitů: awšak liboli naše skromné mínění wyslyšeti radilibychom židům, pakli že již swůj přirozený jazyk a literaturů opustiti chtějí, aby se připojili k Němcům a k jejich literatuře, Neboť jazyk německý stal se již během času co druhý materský jazyk w Židowstwě, což nejlépe i při našich i při polských a uherských Židech pozorujeme. S Němci mohau tedy Israelité swé interesy welmi přirozeně spojiti, a to i také p. Kapr již před naší radau učinil, jsa již dříwe německým spisowatelem. K wydání českých básní zawedla jej nepochybně wíce excentrická chautka p. Nebeského, než wlastní pud, a pokud p. Kapra sami osobně známe, není ani úplně mocen českého werše, pročež i někoho z jeho přátel w silném důmění kmotrowstwí při těchto „ Českých listech “ míti musíme. Tolik předběžně o tendencí. ( Pokračowání. )", "id": 1608}
{"text": "19. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Co je národ, kdo jsou Čechové a co chtějí., Autor: Havlíček, Karel\nCo je národ, kdo jsou Čechové a co chtějí. Za posledních těchto dob začíná to u mnohých krajanů našich zwláště německých wcházeti w obyčej, že jmenují národem českým, weškeré obywatelstwo země české, nechť již mluwí jazykem českým nebo německým. Toto, jakž bohda později ukážeme, docela chybné nazwání a mínění opakuje se nyní zwláště mezi tak řečenými wyššími stawy tak z husta, že se nám již proto nezdálo býti zbytečno proti němu se weřejně ozwati, aby snad mezi kmenowci našimi, neboli wlastními Čechy, ještě wětšího rozšíření nedošlo. Zwláště pak musíme se zastati kmenowců swých proti nesprawedliwým wýčitkám a obwiňowáním některých jenž to obywatelům slowanského jazyka w Čechách za zlé pokládají, že sebe wýhradně národem českým jmenují, že tím obywatelstwo německé w zemi české bezpráwně z národu českého wylučují. Neustále opakují nám, že nemáme práwa wyhradního ke jménu „ Čech “ jelikož prý Němcům w Čechách tak dobře náleží jako Čechům wlastním; ano nejednou již i oustně i písemně, a netoliko we knihách a časopisech domácích, ale častěji ještě w zahraničných byla pronešena stížnost, že sebe wýhradně za pány a prawé obywatele země české powažujeme a Němce z Čech wypuditi zamýšlíme. Toto křiwé obwiňowání, kteréž by ke mnohým neswornostem we wlasti naší příčinu zawdati mohlo, wedlo nás k tomu, abychom několik těchto slow k objasnění wěci té a spolu jak na obranu Čechůw, tak i na dorozuměnou s německými krajany našimi sepsali. Ti, kteří takowéto stížnosti proti Čechům ( slowanského jazyka ) zwedají, opírají se o zásadu: „ že w Čechách obýwá jen jediný národ, “ neboť, berouce wýraz půwodně a wlastně pouze národopisný ( ethnografický ) omylně za politický neb statistický, mají za to že je obywatelstwo každé země národem, a že w jedné zemi nemůže býti wíce než jeden národ a tudy že musí owšem také w Čechách býti jen jediný národ. Ten národ musí mít owšem jméno, a to mu také ustanowili, připojiwše k tomu zwláštní welmi subtilný rozdíl we jmenech, jenž se do poctiwé češtiny přeložiti nedá. Ten národ, který teď w Čechách obýwá nejsou prý ani: „ Deutsche “ - ani „ Čechen “ - nobrž Böhmen. My bychom museli přeložit: w Čechách nejsou ani Němci ani Češi, nýbrž Čechowé. Wy se tomu budete smát! Ale milí krajané, wy si ani nemůžete pomyslit, na jaké obraty a fortele takowí špekulanté w německých časopisech přicházejí, když jim jde o to, aby nás jen chytrým nějakým spůsobem ze swěta wykejklowali, tak abychom ani my ani swět ten wtipný kousek nepozorowali. Kdybychom tyto a těm podobné obraty jejich za prawdu uznali, tuť by nás ti panowé o naše poctiwé jméno české připrawili, a snad by pak i národ sám o jméno swé okradený s obličeje swěta zprowodili. Ale my nejsme dnešní, abychom 128 kejkle takowé neprohlídli. My sme Čechowé! Máme poctiwé a slawné historické jméno, a při něm zůstaneme. Když mluwíme německy, říkáme si Wir Böhmen – a to wším práwem – nebo tak nás Němci od jak žiwa jmenowali, a jiní národowé podlé nich. Tak nás jmenowali Němci již tenkráte, dokud ještě ani jednoho Němce w Čechách nebylo, tak nás jmenowali již za Samoslawa, za Boleslawa, Břetislawa a Soběslawa, když národ náš w obrowský zápas wešel s národem německým, tak nás jmenowali za dob husitských atd., kde jistě žádný Němec w šiku českém proti Němcům nebojowal; a to jméno nemohli jsme žádným spůsobem ztratiti, toto jméno nám co národu we wšech řečích ewropských až po dnešní den zůstalo. S tímto jmenem platíme něco we swětě historickém i politickém, a protož se ho také držeti musíme a budeme. Naše domácí jmeno „ Čech “ nedá se jinak do němčiny přeložit než: „ Der Böhme “ jak se odjakžiwa překládalo a rozumělo. Tím nechceme Němcům w českých zemích osedlým práwo k bytu nikterak upírati – oni již mezi námi bydlí, a nechať w pokoji wedle nás zůstanou. Ale slawné historické jméno si také nedáme upříti. Sami zdejší Němci jmenují je zřídka kdy „ Böhmen “. Často, ba nejčastěji říkají si sami „ Wir Deutschen “. Někdy zas slyšíme je jmenowati sebe Deutschböhmen, když chtějí říci, že sice z Čech pocházejí, ale německy mluwí. Již z toho je patrno, že má jméno Böhmen – dwojí wýznam politický totiž – a národní neboli národopisny. Jednou znamená králowstwí české se wším jeho obywatelstwem. To je wýznam jmena toho politický we smyslu užším; neboť je i jiný širší, když se w něm rozumějí wšecky země české – čili jak se jinak jmenují: „ - Země koruny české “ ( Die böhmischen Länder, die böhmischen Kronländer ) se wším lidem swým, buď si již českým nebo německým, a nebo do konce francouzským a horwatským jako to je na Morawě. W tom smyslu patří k Čechům a znamenají se jmenem tím wšecky krajiny nad nimiž Jeho Milost císař náš – jakožto Ferdinand V. Král Český wládne a k těm musíme počísti netoliko Čechy ale i družnou Morawu - Slézsko a česká lena Oswětím a Zátor, kteréž se nyní pro snadnější spráwu - teda jen administratiwně ku králowstwí halickému přiloučily. Eventualně, to jest we případě budoucích událostí, mohou se k Čechům také ještě obě Lužice počítati, na něž práwo koruně české pro případ owšem nepodobný, wymření rodin Zollernské a Saské - zachowáno. To je politický wýznam a objem našeho jmena Böhme, nebo Čech w celem diplomatickém swětě přijatý a uznaný, a starší než jmeno císařstwí rakouského, kteréž teprwa w roce 1804 powstalo. Jiný wýznam jmena toho je národní neb národopisný. W tom smyslu rozumí pod jmenem tím celý swět wšecko obywatelstwo zemí českých a mocnárstwí rakouského wůbec, které jazykem českým buď si již w nářečí jakémkoli mluwí. Wšickni kteří jazyk českoslowanský za swůj wlastní materský a národní pokládají, kteří písemní jazyk náš za společný organ swých wzdělanců mají, a společně s námi jednu literaturu wzděláwají, činí s námi jediný národ. Wšeko to a jen to, co tomuto národu českému we smyslu práwě určeném náleží, nazýwá se ( národně ) české. Kdybych teda některému Němci o české slowesnosti mluwil a ji „ böhmische Literatur “ jmenowal, nebude mi jistě tak rozuměti, jako bych mluwil o spisech Spiessowých, a nebo o literatuře krwawých romanů loupežnických jichž dr. Dittrich a jiní w Litoměřicích a jinde hojnost wydáwají. Powímli mu, že mám mluwnici českou „ Gramatik der böhmischen Sprache “ nebude nikdo tak spozdilý, aby myslil že to může býti gramatika francouzského nářečí, kterýmžto mluwí osadníci někteří z Lotring na Morawu přesazení, aniž komu přijde na mysl kniha horwatská aneb ilirská když mluwím o české, ačkoli Horwaté také w českých zemích totiž u Feldšperka na Morawě obýwají. A kdyby wšecky wěci w českých zemích powstalé proto již také českými slouly, musely by důsledně wšecky zde uwedené knihy také českými nazwány býti, neboť wšickni tito Němci, Francouzi, Horwaté a Poláci ( w Zátoru ) jsou Čechowé w politickém smyslu, jsou také Böhmen. Naproti tomu neupře jistě nikdo obywatelům 129 wesnici Schwarzbachu a j. w Rakousích – ani obywatelům Čermy w Kladště, ani Poděbradským, Welko-Táborským, Žižkowským – w Pruském Slezku a českým bratřím u Berlína, že jsou Čechowé ačkoli slují politickým jmenem „ Rakušané, Slezáci, Brandenburčané nebo lépe Prušáci. “ Z toho je patrno, že se jméno politické za národní a naopak klásti nesmí – a že jméno „ český “ „ Čech “ nebo w Němčině „ böhmisch, Böhme “ co jméno národní jedině nám česky ( w jakémkoli nářečí ) mluwícím obywatelům rakouského mocnářstwí a j. zemí patří, w smyslu politickém ale nejen na př. o okresu Chebském neb jiné německé krajině w Čechách, ale také wůbec o wšem obywatelstwě w zemích koruny české jakou koli řečí mluwícím užíwáno býti může. Jalowá teda a nic neznamenající jesti wýčitka od Čechoněmců za nowějších dob nám Čechům častěji učiněná, že my sobě jméno Čech wýhradně osobujeme a je wylučujeme. W národním smyslu nám Čechům, českým Čechům owšem wyhradně patří – a we smyslu politickém sme Čechoněmce naše nikdá z něho newylučowali, a byli bychom my zajisté prwní, kteří by we jménu krále swého a wlasti swé zbraně se chopili, nepřipouštíce, aby některá krajinka byť i německy mluwicí od koruny české odtržena býti měla. Rowněž tak byl by nesmysl twrditi, že sme Čechoněmce w některém práwě politickém skracowali, anebo jim we wlasti společné práwo k bytu neb existencí upírali. Od koho se to kde stalo?? – Wždyť pak je patrno, že bychom k utiskowání takowému ani moci neměli, žeby to sprawedliwá wláda naše ani nedopustila – a nemohlo by se wěru nic tak lžiwého, ba zrowna hloupého twrditi, jako kdyby se řeklo, že ouřadowé naši nějaké násilí Čechů proti národnosti německé podporují! My nechceme, aby Němci w Čechách w něčem utištěni byli, my nežádáme nic jiného, než abychom jim sami z ohledu národnosti we wšem rowni byli. Že Němci zde w Čechách, porownámeli je s Čechy, we křiwdě nejsou, toho nanejwýše patrné swědectwí dáwá nám jediný pohled na wšechen staw našeho společenského žiwota, našich ouřadůw, škol, wojska, atd. atd. My nechceme Němcům našim bráti, co jim práwem patří, ale my se hlásíme k swému a wyhledáwáme toho wšemi cestami zákonními, aby nám dáno bylo, co nám patří. A jestli že w žiwotě praktickém Čech něco nemá, z čeho se Čechoněmec těší, není to zajisté pouze následek moudrých zákonů našich, kteréž Čechu rowné práwo jako Němci přiznáwají, ale jest to buď následek nešťastných okolnosti historickým chodem wěci powstalých, a často i neznámost zákonů, a nebo nesmělost a zmalátnělost u Čechů samých, kteráž jim nedá ani o to se hlásiti co jim práwem přisluší. Až do bělohorské bitwy byl jazyk český w úřadech wýhradně platící, jakož se každý ze starého zřízení zemského a artikulů sněmowních, o nichž jistě nikdo pochybnost zwedati nebude, přeswědčiti může. Ferdinand II. obmezil toto wýhradní práwo české řeči w Čechách, a udělil řeči německé rowné práwo s českou, jakož prawí w obnoweném zřízení zemském „ a chceme tomu aby jazyk český i německy w tomto králowstwí našem stejný průchod měli. “ Toto zřízení zemské na něž Jeho Milost král náš Ferdinand při korunowání swém swatou přísahu složil, je pewný základ wšeho práwa zemského w Čechách a národnosti naší zwlášť. – Toto dáwá Čechům a Čechoněmcům stejné práwo z ohledu národnosti, a jen na základě rownosti a sprawedlnosti může se mír mezi oběma národnostmi upewniti, jen tak může wzdělanost česká a německá sworně wedle sebe zkwétati, a k blahu obywatelstwa tak českého jak německého přispíwati. „ Rowné práwo Čechům, jako Němcům w Čechách! “ To je heslo jež dosti často opakowati, jehož we wšem žiwotě plnění a ouplné zachowáwání krajanům našim dosti na srdce klásti nemůžeme. Toho se držte drazí krajané! a tím buďte jisti, že nám král náš milostiwý a sprawedliwý to, co nám w řízení zemském swatě přislíbil, an sám odpírati nebude, ani od jiných odpírati nedá; a kdykoli se wám něco odpírati bude, co wám z ohledu národnosti patří, obraťte se s ouplnou důwěrou k trůnu sprawedliwého wládce swého, a byť by snad některý zákonů neznající, anebo nešetřící úřadník wám překážeti měl, doufejte pewně, že se wám práwo waše konečně přece uzná. ( Pokračowání. )", "id": 1609}
{"text": "16. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Smíšené zprávy., Titulek: [Chvalitebný obyčej]., Autor: Havlíček, Karel\nSmíšené zpráwy. Chwalitebný obyčej. W jisté krajině w Bawořích panuje zwláštní práwo, které, jak se zdá, pochází z dáwných dob a welmi se blíží k idealu práwnímu, t. j. národnímu saudu bez psaných zákonů Nazýwá se „ Haberfeldtreiben “ a pokračuje se při tom následowně. Wzbuzujeli kdo swým špatným chowáním wšeobecnau nelibost, oznámí se mu tajně, jestli se w určitý čas nepolepší, že jej nawštíwí „ Haberfeldtreiben “. W ustanowenau dobu se sejdau občané před domem obžalowaného a přinutí jej k otewřenému oknu přistaupiti, pak přečte jeden z nich wšechny přestupky, a jméno jeho zaklne do wšeobecné potupy. Poněwadž se při tom zachowáwá pořádek, a skoro wšichni přítomní ozbrojeni jsau. newystaupí auřadowé nikdy proti takowému shromáždění, a jistě tento ohled mnohého přiwede k pořádnosti.", "id": 1610}
{"text": "6. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\nW. D. – Dne 30. ledna bylo w sezení wýboru Lípy Slowanské w Praze jednáno o náwrhu W. D. Lambla: aby se peníze, které jsau pro Jihoslowany sebrány a posud odeslány nebyly, neupotřebily wíce k wálečným potřebám, nýbrž aby se obrátily k podpoře studujících Jihoslowanů w Praze. Red. N. N. jsauc w celku s náwrhem tímto srozuměna, podáwá zde zkrátka tehdejší debattu o předmětu tomto a ponecháwá si dodati několik slow k obecenstwu a čtenárstwu N. N. Odůwodnění náwrhu bylo asi tohle: „ Když se wloni následkem dopisů ze Záhřebu počaly sbírati příspěwky pro Srby a Chorwáty, stalo se to w ten čas, když národ jihoslowanský opuštěn a téměř opowržen od wlády rakauské, wšecky příprawy wojenské, jimiž národnost a swobodu celému Rakausku wybojowal, sám nuzně sháněti musel, a na nikoho jiného spoléhnauti se nemohl w této žiwotní otázce, leda na swé wlastní a příbuzných kmenů wlastence a na jejich dobrowolné příspěwky. Později ale po zawraždění Lamberga a Latoura, když wláda trpkau zkušeností přeswědčení nabyla, že ji přátelstwí německo-maďarské do propasti uwrhuje, tu přestali w očích jejích bojowníci jihoslowanští býti pauhými dobrowolníky a zároweň s českými pluky co cís. král. wojsko táhli do Uher, i od těch dob, jak známo stojí, celý národ srbsko-chorwatský pod záštitau wlády a wojsko jeho užíwá platu a téže podpory co ostatní cís. král. wojsko. Sbírati a posílatí tedy nyní ještě peníze pro wojenské potřeby Jihoslowanů bylo by tolik, co nositi dříwí do lesa. Krásnější a šlechetnější způsob wynaložení těchto peněz wyskytá se nám nyní w tom, žeby se tím podporowati mohli Jihoslowanští mladíci, aby se jim studowání w Praze usnadňowalo, aby se ními myšlénka oprawdiwé wzájemnosti poněkud uskutečňowala. Nawrhowatel má swůj náwrh za takowý, žeby se ním zajisté mnohý šlechetný wlastimil znowu pohnuta cítil, přispěti nějakým darem k tak wznešenému, protože dušewnímu účelu. Neboť Čechowé nejen že odjakžiwa wšelikerým ústawům pro wzdělání a oswětu milerádi hojně nadělowali, jmenowitě ale zde nowé k tomu pohnútky nebudau, widauce, že weliký z toho prospěch jim samým ostane, jméno a čest jejich we slowanském swětě se rozšíří a cesta do Jihoslowanska se jim otewře. Awšak i takto před civilizowaným swětem krásnější je oswědčení, podporowati příbuzný kmen slowanský w prawé národní wzdělanosti, nežli sbírati peníze pro wálku, jejížto krwawé cnosti pro nynějšek sice smutnau byly nutností a potřebau pro Rakausko, druhý účel ale swatau a wěčnau jest powinností naší pro weškeré Slowanstwo. “ P. Rittersberg byl sice srozuměn s náwrhem, poukazowal ale na to, že Slowákům ještě nyní třeba pomoci peněžité na potřeby wojenské. P. Seidl nenamítal proti účelu nic, náramně se ale obáwal, aby Lípa důwěru neztratila, a aby tedy peníze byly jedině wynaloženy pro wojenské potřeby, jmenowitě Slowáků, k čemuž také byly sebrány. P. Hawlíček wywracel p. Seidlowi, žeby těmito penězi wálečným potřebám mnoho wyhowěno býti mohlo, poněwadž kdo zná, kolik tisíc stojí každodenně welká armáda, jakáž nyní bojuje w Uhrách, tomu musí příspěwek náš několika set zlatých jako kapka w moři wypadati, která beze wšech známek a bez památky na wždy utone. Řečník powažuje příspěwky pro Srby a Chorwáty w Čechách sebrané wíce za morální skutek národu našeho, nežli za tak welkau materialní podporu, aby se tím celá wálka wésti dala. Kdo si powšimnul, že wláda srbského knížetstwí Wojwodowině srbské před nedáwnem 22 000 dukatů půjčila, ten si předstáwí měřítko, w jakém bychom my museli sbírati peníze, aby to pro wálečné potřeby za řeč stálo. – Ze wšech těch peněz, které posud do Redakcí Nar. N. byly zaslány, dostati Slowáci asi třetinu u poměru k národu srbsko-chorwátskému. Nyní zbýwá ještě asi 1500 zl. P. Hawlíček je zcela srozumněn s náwrhem p. W. D. Lambla a nabízí se Lípě Slowanské wydati řečené peníze k tomuto účelu; jedině podotýká, že se nesmí w této wěci samowolně jednat, nýbrž dříwe třeba oplati se weřejného mínění, neozwe-li se žádný dárce proti tomu, že s jeho darem jinak nakládáno, nežli on si umínil. Taktéž že je třeba optati se nynější wlády jihoslowanské: srbského odboru Karlowického a bánské raddy w Záhřebě, jsau-li s aumyslem našim z ohledu peněz, které jim náleží, spokojeni a s námi srozuměni. Tento podnáwrh a p. Seidlůw, aby to bylo odewzdáno odboru pro wzájemnost k pojednání, přijat byl od celého wýboru. Tolik o rokowání w Lípě o wěci této. Berauce sobě na starost, optati se náležitau cestau Srby a Chorwáty o jejich o tom mínění, uwádíme obecenstwu swému ještě jednau na paměť důležitost náwrhu tohoto, kterým by Lípa důstojný krok učinila pro Slowanstwo a Prahu samau, kdyžto uwedeme we spojení s tužbau a přáním naším, aby se universita Pražská nyní při počátku nowé historie slowanské stala učilištěm oprawdu slowanským nejen podle stolic a professorů, ale i podle studentstwa, které by k nám ze wšech stran raději zawítalo nežli do měst německých. Z příspěwků pro Jihoslowany mohl by se založiti fond, z něhož by se schopní studenti swobodného učení a kandidáti učitelstwa podporowali, při čemž jen powrchně podotýkáme, žeby Lípy Slowanské a podobná družstwa na Jihu mohly míti práwo při tom nawrhowati kandidáty, z kterých by tamější auřadowé političti wybírali a ustanowowali každoročně některé, aby s jedné strany mladící tito w skutku wycházeli z důwěry spolků slowanských, s druhé strany pak aby také u swé wlády ptatnosti a dálšího zastání užíwali. Pakli žádný z dárců swoje w této wěci nesrozumění s námi zwláště nám newyjewí, powažowati budeme mlčení šlechetných wlastimilů za srozumění s námi, i podáme o dálších krokách swých w této wěci wěrné zpráwy.", "id": 1611}
{"text": "29. srpen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: – Gymnasium srbské w Nowém Sadě., Autor: Havlíček, Karel\n– Gymnasium srbské w Nowém Sadě. W minulém měsíci byly zkaušky na srbském gymnasium w Nowém Sadě w Uhřích. Počet žáků býwá obyčejně okolo 100, letos tam byli co do náboženstwí 4 žáci římsko-katoličtí, 2 ewangeličtí, 15 židůw, ostatní wšichni nesjednocení řečtí. Letos se w tomto ústawu stala weliká oprawa: místo wyučowání podle tříd byl pro každý předmět ustanowen zwláštní profesor. Tuto změnu žádaly newyhnutelně místní poměry, nebo zde se sestřeďuje wíce řečí, musí se tedy hlawní ohled bráti na wyučowání w jazycích. Tak obeslán jest z Thesaloniky řecký profesor, ze středních Uher maďarský, slowanským řečím učí slowanský filolog. O německau řeč není tak postaráno. Dějepis, slowanské jazyky i maďarský se dobře pěstují; hlawní ale wadu má tento ústaw, totiž špatnau disciplinu, na čež si wšichni učitelé w tamějších krajinách stěžují.", "id": 1612}
{"text": "6. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Nový kus. Jedna dáma ve společnosti a sprosté osoby. Národní strana v Belgii. Pravopisné nápady.], Autor: Havlíček, Karel\nŽihadlo. W německém diwadle dáwal se nowý kus od našeho dobrého přítele, pana Laube: „ Gottsched und Gellert. “ Kdyby špehýřský sluha a tupohlawý saský rejtár nebyli bedra swá nasadili, mohli jsme widět rozkošnou porážku. Zatím se ale jenom několik diwáků odneslo, kteří w twrdý spánek klesli – pro samou zábawu. Spisowatel wyházel sám čtwrtinu celého díla; nu to bychom se byli rádi podíwali, kdyby se byla komedie bez postřihače prowozowala. Jedna dáma, která si ráda nosem házela, trhala sebou, kdykoliw se we společnosti sloužící okolo ní kmitl, aneb služka o ní zawadila: „ Ty sprosté osoby každou chwíli zamažou! “ – „ Uděláte dobře, urozená paní! \" prawil někdo wedlé ní, „ když si přiwěsíte ceduli: Znečištění tohoto místa se zapowídá! \" – Národní strana w Belgii je dwojí, jedna „ Ruka bratrská “ kloní se k Němcům, druhá Gentská, chce býti Flamandy bez Němců. Prwní je slabší a trpí pro německý pravopis, jejž přijala, od druhé radikální strany, samé nátisky. – Prawopis není maličkost, takowé nowoty mají teď odbyt, jako Morissonské pilulky. Sotwa že se nám zjewil nowý prawopis w Ewangeliu, ačkoliw bez Ewangelia w prawopisu, chytili prý už zase tři a třicet nowých myšlének o zdokonalení ortografie, a budou je okazowat k wýstraze těm, kteří touto cestou po sláwě baží. * N. N. obdržel privilegium na wynalezení nowého českého prawopisu, tak sice, aby po wěčné časy jenom on sám a řádní jeho potomci po meči a po přeslici tohoto prawopisu užíwati mohli a směli. Zatajení jména se žádalo.", "id": 1613}
{"text": "28. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sedmihradsko a jeho obyvatelé, Autor: Havlíček, Karel\nSedmihradsko a jeho obywatelé. – Sedmihradsko činilo za starodáwna část římské provincie Dacie, a potomkowé tehdejších obywatelů, jenž byli s mrawy a wzdělaností Římanů též jazyk jejich přijali, jsau nynější Rumunowé. Skrze zem tuto walili se do Ewropy wšichni ti diwocí národowé asiatští, kteří po mnohá století byli hrůzau západního swěta. Částka těch diwochů – kterému národu náleželi, nedá se s jistotau určiti – uwázla w horách sedmihradských, a potomci jejich jsau nynější Sékelowé, kteří ukrutnostmi w nynější wálce páchanými půwod swůj oswědčují. Když Madaři wtrhli do Pannonie, shledali w Sékelech lid stejnokmenný, i spřátelili se s nimi a za powinnost hlídání hranic udělili jim mnohé přednosti. Část Sedmihradska osadili Maďaři sami, kteřížto we spolku se Sékely powažowali se za pány země a s půwodním rumunským obywatelstwem co s podmaněným národem zacházeli. Od té doby náleželo Sedmihradsko k maďarské říši, sprawowáno jsauc wlastními wojwody. Když uprostřed 12. století Kumáni do Sedmihradska wtrhli a téměř celé země se zmocnili, powolali uherští králowé proti nim řád německých křížowníků, jejichžto pomocí poznenáhlu zase panstwí swé w té zemi obnowili. Tito rytířowé založili mnoho měst, mezi nimi prý i Brašow, a obsadili wšecku tu krajinu, která se až po tu dobu nazýwá Burzenland. W prošlém čase počali sobě nad krajinau tau osobowati wšecka práwa panownická, nejprwé wymknuli se w duchowních wěcech z podřízenosti biskupu sedmihradskému, potom chtěli se i od samého krále neodwislými učiniti, uznáwajíce za jedinau wrchnost nad sebau papeže. Toho král Ondřej trpěti nemoha wyhnal německé rytíře, kteřížto obrátili se odtud do Prus. Ten pak lid, který s nimi byl z Němec přišel, zůstal w zemi, a rozmnožen později z Němec přiwolanými osadníky přijal jméno Sasů a od králů uherských mnohými privilegiemi jest nadán. Tak powstal třetí panující národ w Sedmihradsku, an nejwětší část obywatelstwa, Rumuni, zůstáwala w podrobenosti. Roku 1291 ponejprw Sasowé s Uhry a Sékely sněmowali. U Sasů nejprwé ujala se reformací církewní wzdor sněmownímu usnešení od r. 1525, které wšecky kacíře na hranici odsuzowalo. Když stejně za krále uherské wolení Ferdinand Rakauský a Jan Zapolya po tuhé wálce o říši se rozdělili, připadlo Sedmihradsko tomuto poslednímu, který jednu částku jeho s městem Bystřicí wéwodowi Multanskému Petrowi postaupil. Za časů turecké přemoci w Uhřích zachowalo Sedmihradsko swau samostatnost pod ochranau wysoké porty a wolilo si samo swá knížata. Dwa z nich před jinými se proslawili: Štěpán Bathori, který powolán na polský trůn stal se jedním z nejwýtečnějších panowníků té říše, a Betlen Gabor, zmocniw se weliké části Uher welice wálkau sužowal Ferdinanda II. a w zemi auplnau swobodu w náboženstwí uwedl. Po odejmutí Turkům Uherska nemohlo Sedmihradsko udržeti swau samostatnost, a poslední jeho kníže postaupil swau zem Leopoldowi I. za některé krajiny we Slezsku. Od té doby zůstalo Sedmihradsko při Rakausích, ale ne co část Uherska, nýbrž co wlastní korunní zem, majíc swé wlastní sněmy i swau wlastní dworskau kancelář. Lonského roku, jak známo, prowedli Maďaři opětné spojení Sedmihradska s uherskau korunau, ale poněwadž němečtí Sasowé od takowé přewahy maďarského žiwlu obáwali se o swau národnost, spojiwše se s Rumuny, kteří uznawše příhodný čas počali se hlásiti k dáwno zadrženým swým práwům, odpor položili proti takowému spojení. Tu přišlo k boji mezi oběma stranama, při kterémž Sékelowé a Maďaři stojí proti Rumunům a Sasům, kteřížto poslední národowé zachowáwají nezlomenau wěrnost k Rakausku. Každý Sékel jest rozený šlechtic a požíwá wšech práw uherského šlechtice. I Maďaři sedmihradští jsau ponejwíce šlechticowé, částka sedláci. Sasowé činí nejčetnější částku obywatelstwa městského, a krajina jejich, kterau wýhradně obýwají, stojí pod tak nazwaným hrabětem, jehož sami ze sebe wolí. Rumuni, půwodní obywatelé země, jsau wždy nejčetnější, a činili až posud nejwíce poddaný lid selský. I jim slíbena jest od wlády rownopráwnost s ostatními národy. W Sedmihradsku žije ze wšech rakauských zemí nejwíce náboženských sekt wedle sebe; nacházejíť se tam katolíci, Řekowé, protestanti, unitáři, Orminé a židé. Část Sedmihradska stojí pod zwláštní wojenskau spráwau, náležejíc k wojenské hranici. Celá země jest o něco wětší než Čechy a má přes 2 miliony obywalelů, z nichž Rumuni činí wíce než polowičku.", "id": 1614}
{"text": "9. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Venkov, Titulek: Z okresu Bělského, Autor: Tieftrunk, Karel\nZ okresu Bělského. Blahodějné následky rázného a historicky důležitého wystaupení našeho Riegra a nenadálé spojení Prawice s Lewicí w sněmowně ukazují se hojně i po krajích naší milé wlasti. Jen těmto událostem připsati lze spojení německé strany s českau při wolení poslance na říšský sněm w okresu Bělském. Jaké důwěry a úcty jméno „ Rieger “ netoliko u Čechů, nýbrž i u Němců požíwá, jest nadobyčejné a zajisté pro celau českau zem předůležité. – Byli jsme zwykli při wolbách w okresích míchaných sejíti se jen nepřátelským odporem strany německé, a ačkoliw strana naše wždy poctiwě a smířliwě jednala, přece byly wyhrůžky, předhůzky a osočowání obyčejné a zřídka aby se nebyly strany rozhořčeny nerozešly. – Tehdáž ale nabywše němečtí krajané naši jiného přeswědčení o Češích podali ruku k sjednocení, častokrát wolájíce: Nyní známe Čechy, oni jsau poctiwí, my se s nimi sjednotíme atd. Tím se stalo, že pan dr. Kliebertowi při wolení za poslance toliko 7 hlasů odpadlo, ostatní ale wšichni ( 97 ) pro něj hlasowali. Wšak ale dělo se mnoho při tomto wolení, což nám zamlčeti nelze. Předewším nenahlížíme, proč se woličům někde sotwa 24 hodin napřed neohlásí, že se k wolení deputowaného dostawiti mají. Čemu to máme připsat, nedbalosti, zpátečnictwí aneb které jiné příčině? Kde najdau woličowé času, aby se poradili, umluwili, konali příprawy na cestu, někde 3–4 míle dlauhau; stane se, že mnozí woličowé se nachází mimo dům, na cestách a. t. d., pak arci není možná, aby se hnedle swolali a sami osobně se dostawili, jak to komissaři přísně žádají. Dále musíme podotknauti, že wolení wedaucí komissar w okr. B. wolení připustit nechtěl, poněwadž bylo 17 nowě wywolených woličů. Wláda prý nařídila, že toliko prwotně wywolení woliči poslance woliti opráwnění jsau. W Bělé se skutečně událo, že někteří woliči zemřeli, a těm bylo, jako se snad samo sebau rozumí, naprosto nemožno, aby se k wolbě sami osobně dostawit; mnozí byli nemocni; na jich místě wywolení woličowé neměli by být opráwněni, poslance woliti, ačkoliw se ono nařízení woličům napřed neoznámilo. Činíme tedy wládu na tyto obtíže pozornu, a žádáme, aby se wíce blaho národu na zřeteli mělo. Potěšitelnau zpráwu z hranic česko-německých sdělujeme, že se zarazila w Běle Slowanská Lípa, která si, jak se nadíti lze, rázně počínat a blahodatně aučinkowat bude; takowých spolků jest na oných hranicích hlawně zapotřebí. Mnoho weselosti působí na wenku půtka redaktora N. N. s p. L. Thunem. Nejzdrawějšího úsudku w této záležitosti jsem slyšel od jednoho rolníka. Tento prawil: „ Co se tomu diwíte, že ten p. Thun tolik podpisů našel; powídám Wám, že kdyby Metterník ( neblahé paměti ) co podobného nyní žádal, jistě žeby také swých příwrženců našel. “ Jak jsem pozorowal tak na wenku, wšichni, wyjmauc několik 127níků, swého milého krajana znají. Dále se mne tázal onen rolník, kolik Čechů se p. Thunowi již podepsalo. „ Inu ostatně prý může být ten p. Thun hodný pán, nám Čecbům a swobodě ale nepřeje – co škodí! “ Tak saudí sprostý rolník, není to lepší, nežli sáhodlauhé „ Eingesendet “? Tftk.", "id": 1615}
{"text": "25. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Vysoce slavní Stavové Moravští, Autor: Havlíček, Karel\nWysoce slawní Stawowé Morawští! Jeho c. k. Milost Císař Pán ráčil nejwyšším rozhodnutím ode dne 25. března b. r. wyslancům hlawního města Prahy na přednešenau jejich prosebnau žádost z ohledu pojištění české národnosti w Čechách naříditi, aby užíwání českého jazyka w Čechách tak, jakož to w zemském zřízení ustanoweno jest, dokonale zachowáwáno bylo. Následkem toho podali někteří audowé českého panského stawu, na ten čas we Wídni se zdržující, dne 2. dubna b. r. Jeho cís. král. Milosti prosebný dopis, w kterémž oni jednak radostné swé city nad tím na jewo dáwají, že Jeho cís. král. Milost w onom nejmilostiwějším nařízení, podlé jejich zdání, swůj aumysl a swau wůli zjewně ohlásil, že tomu chce, aby česká a německá národnost w Čechách rownau platnost, rowný průchod měly, jednak se též oswědčují, že pro zachowání pořádku w jejich wlasti a pro uwarowání wšeliké nedůwěry za newyhnutedlně potřebné uznáwají, aby Jeho cís. král. Milost swau wůli w tom ohledu určitěji, nežli posud se stalo, wyslowiti ráčil, ješto oni to ode dáwna a wždy za nemístné a nesprawedliwé pokládali, že česká národnost rowné platnosti s německau národností w Čechách we skutku a žiwotě samém neměla. Tau adresau, jejížto obsah jest, „ aby česká národnost s německau národností wůbec a obzwláště we školním wyučowání a we weřejných auřadech čili w zemské spráwě w Čechách w dokonalau rownost uwedena byla “, dobyli sobě welectění půwodcowé její, dle hlubokého přeswědčení dole podepsaných, jakož i wšech těch, kteříž zároweň s nimi z wlastní trpké zkušenosti wědí, jakau tíží posawádní potlačení, ba, ať díme prawdu, wyobcowání naší národnosti a řeči na nás leželo, stálého práwa k díkům českoslowanského národu w Čechách, Morawě a Slezsku. I opakujíce my zde slawně jména těchto pánůw, jenž jsau kníže Ferdinand Lobkowic, kníže Jan Adolf Šwarcenberg, kníže Wincenc Karel Aueršperk, kníže Šenburk a Hartenštein, hrabě Eugen Černín, hrabě František Arnošt Harrach, kníže Karel Paar, hrabě Wincenc Bubna, hrabě Jaromír Černín, hrabě Lücow a hrabě Otakar Černín, pronášíme spolu swé nejžiwější přání, aby je historie česká co swětlé hwězdy, co památku národního smýšlení wyšší šlechty w Čechách, werně we knihy swé zaznamenala, a aby tento příklad, jakž snad podpisowatelé sami to na mysli měli, konečně též i w Morawě a w Slezku hojných následowníkůw našel. Ohlédajíce se na to, že tento prosebný dopis od Jeho cís. král. Milosti dozajista welice laskawě přijat byl, a že Jeho cís. král. Milost skutečně k obnowené od wyslancůw města Prahy prosebné žádosti nejwyšším rozhodnutím ode dne 8. dubna b. r. naříditi ráčil, aby národnost česká za základ položena, a česká řeč we wšech wětwích státní spráwy a weřejného wyučowání s řečí německau w auplnau rownost postawena byla “, mají dole podepsaní za to, že nikterak w nečas nepřijdau, jestli tyto radostné události shromážděným pánům Stawům markrabstwí Morawského bez meškání we známost uwedau, a je na to pozornými učiní, kterak newyhnuledlně potřebno jest, aby slowanská řeč a národnost w Morawě stejného práwa, jako w Čechách, dosáhla, a kterakby prospěšno bylo, aby shromáždění Stawowé Morawští této předůležité wěci ze swých porad déle newylučowali anebo jí za newážnau a sprostau nepowažowali. Pánům Stawům zajisté nemůže neznámo býti, že wíce nežli tři čtwrtiny obywatelstwa Morawy ke slowanskému jazyku náleží, že českomorawský národní jazyk, ačkoli w běhu wíce než dwau století pomalu z auřadůw a škol docela wytlačený, nynějšího času při těch welikých proměnách swěta, kteréž se před očima našima zběhly, nemůže ku posawádnímu tomu hanebnému wyobcowání we swé wlasti déle odsauzen býti, tak aby slowanská mládež, bychom toho aspoň jedním příkladem dotwrdili, místo wyučowání se w náboženstwí křesťanském pauze písmeny německého katechismu a tak i wšecky ostatní nauky pauze na zpamět, beze smyslu a rozumu, odříkáwala, proto jediné, aby naposledy po mnohých letech a s mnohými obětmi ledajak německy mluwiti se naučila – což předce hlawní cíl weřejného wyučowání býti nemůže! – Páni Stawowé sami nejlépe posauditi mohau, jak draze nás stál při známé naší chudobě ten takowý způsob učení se němčině; oniť dobře wědí, neboť nás z toho pomlauwají, jak málo nám při wšem tom to německé wyslowowání swědčí, a jak welice nuceni jsme, zasazowati se o to, aby morawskoslowanská mládež budaucně přirozenau, kratší, jistější a lacinější cestau, totiž prostředkem českomorawských národních škol, wyššího wzdělání docházela, tak aby morawský rolník nemusel od domu k domu choditi, by sobě obsah německé auřední odpowědi, německého saudního wýroku od kohokoli na zdařbůh wyswětlowati dal, aniž přimušen byl, německé protokoly, jimž nerozumí, na cizí slowo a wíru podpisowati. Tyto a jiné s tím spojené w oči bijící nehody nemohau w nynějším času, w němž sprawedlnost o swá wěčná neodbytná práwa w sauzwučném ohlasu národůw se hlásí, a w němž každý jasně poznáwá, že bezpráwí, byť i stoleté bylo, bezpráwím býti nepřestáwá, nemohau, díme, déle trwati, nýbrž musejí tím spíše přestati, čím i dříwe se Páni Stawowé zemští o to přičiní. Z té příčiny dole podepsaní, hotowi jsauce we wšech otázkách wyšší politiky otcowským aumyslům Jeho cís. král. Milosti a wysoké wlády bez wýminky dowěřowati, a nemíníce w rozbírání jich na tomto místě wcházeti, a wšak spolu odhodláni jsauce hlasu swého neohroženě pozdwihowati o zachowání a zwelebení národnosti slowanské w Morawě a w Slezku, až posawad hanebně utlačowané, wznášejí na Wysoce slawné Pány Stawy následující žádost: Aby se shromážděným Pánům Stawům líbilo 1. zwoliti z prostředku swého zlwáštní wýbor, kterýž by wšeliké záležitosti, týkající se uwedení dokonalé rownosti mezi českomorawským národním a mezi německým jazykem we wšech wětwích zemské spráwy a weřejného wyučowání, pod swau péči wzal, a sice pokud možné z mužůw českomorawského národního jazyka powědomých; a 2. redakcí brněnských prowinciálních Nowin, kteréž Pánům Stawům patří, dowoliti, aby tento náš prosebný dopis we swém listu wytisknauti dáti mohla. We shromáždění česko-morawsko-slezské jednoty. We Wídni, dne 18. dubna 1848. Dr. Jan Dworáček, Morawan. – Dr. Antonín Jar. Bek, Morawan. – Dr. Wendelin Grünwald. – Dr. Mathias Kawka. – Dr. Frant. Hillardt. – Dr. Pawel Jos. Šafařík. – Fr. Auerhann. – Karel Schwippel. – Dr. Frant. Terebelský, Morawan. – Dr. Sígfríd Kapr. – František Žáček, Morawan. – Hynek j Tenner. – Wincenc Ehlich, Morawan. – Womela Antonín. – Slezák Antonín. – Aigl Jan. – Antonín Rybička. – Dr. Jan Nowotný. – Wojtěch Fingerhut. – Karel Peška. – Wáclaw Schránil. – Franz Karnet. – Josef Schubrt. – Ferdinand Lehrl. – Jos. Ant. Hellich. – Arnošt Jamnic. – Jan Lacina. – Franz Kolář. – Jan B. Müller, Morawan. – Šramek Wáclaw. – Hron Wáclaw, Morawan. – Krema František. – Koseyk Karel. – Pečner Hynek, Morawan. – Kalčík Jan, Morawan. – Viktor Brázdil, Morawan. – Zelený Josef, Morawan. – Pärtl Aleš. – František Nejedlý. – Jan Tebich. – František Feltl. – Dr. Eduard Warhanek. – Karel Warhanek. – Emanuel Czensky. – Jirsik Franz. – Jan Warhanek. – Ant. Grimmer. – Ignaz Nedwjed, Morawan. – Wenzel Swoboda. – Joseph Fert. – Vincenz Kanter. – Antonín Utěšil. – Emanuel Lehman. – Schmidt Ferd. – Jan Malý. – Luděk Pelcl. – Adolf Womáčka. – Jozef Paclík. – Karl Reinitz von Ehrenheim. – Wáclaw Miloslaw Bezpalec. – Vincenc Lutonský, Morawan. – Albert Hančik. – Antonín Cebuský. – Jan Laušman. – Vinc. Dlauhý. – Cyril Žiwný, Morawan. – František Zeman. – Lew ze Steinmetzu. – František Šwihlík. – Richard Rotter. Bernhard Angel, Mährer. – Schránil Josef. – Schön Jan. – Swoboda Karl. – Horák Josef. – Bilka P., Morawan. – Swoboda, Čech. – Wěnceslaw Tkadlec. – Liška Johann, Morawan. – Dr. Benoni Jan. – Josef Sompek. – Johann Procháska. – Procháska Jan. – Jos. Unger, Morawan. – Krpálek Josef. Libor Kadlec, Morawan. – Jan Franzl. – Drahotín Stark. – Jan Beneš. – Florian Nowák, Morawan. – Franz X. Zalder, Čech. – Josef Poliwka. – Franc. Fidler, Čech. – Heřman Jan. – Dwořák Karel. – Reichert Jiří. – Šulla Wáclaw, Čech. – Dwořák Franc, Morawan. – Hrdlička Wáclaw, Morawan. – Záwodský Frant. – Jozef Burian. – Jiří Babowec, ewangelický Theol., Morawan. – Bed. W. Hawlík. – Wěnceslaw Mareček. – Adolf Winter. – Antonín Wilím – Bedřich Drož. – Winkler Josef, Morawan. – Jan Bubna, Čech. – Brázdil Ondřej, Morawan. – Brázdil Blažej. – Brázdil Jan. – Brázdil Josef. – Beláni Samo. – Čipka Janko. – Zechenter Kazimír. Prager Moric. – Kuneš Wojtěch. – Ondřej Palacký, Morawan. – Doležálek Antonín. – M. L. Beckmann. – Dworský Karel. – J. Lasch. – Josef Korbelář. – Jan Winter. – Josef Polák. – Josef Říha. – J. Wisgrile. – J. Klemens. – Matěj Jelínek. – W. Stanislaw Kautecký. – Šaurek František. – Isidor Russ, Israelit und Jurist. – Jan Nowopacký, malíř. – Martin Killinger, malíř, Morawan. – Johann Zitek. – Karel Fraubek, měděrytec, Morawan. – Frant. Faltys, lékař. – Krodl Hynek. – Antonín Jaburek, Morawan. – Jan Stuna. – Wáclaw Martinec. – Wenzel Gult. – Wáclaw Pilný. – Jindřich Löbel. – Hynek Wender, Morawan, práwník. – Mikoláš Jun. – Antonín Welz. – Martin Pauchlý, Morawan. – Martin Stokláska, Morawan. – Wáclaw Nedwídek. – Josef Dobrowolný, Morawan. – Wincenc Brtlík, Morawan. – František Šewčík, Morawan. – Jan Bočon. – Jan Brunner, Morawan. – Franz Kaliwoda, Morawan. – Franz Marek. – Wáclaw Pražák. – Jan Nowák. – Josef Werkota. – Alois Liška, Morawan. – Jan Ludwík Pytlík, Morawan. – Frant. Kupka, Morawan. – Eduard Komárek. – Frant. Wetchý, Morawan. – Ferdinand Fingerhut. – Caufal, Morawan. – Janko Buor. – Dr. Morawský Adolf, Morawan. – Wáclaw Tieftrunk.", "id": 1616}
{"text": "7. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Otištěné zprávy], Titulek: Návěští Pokroku, Autor: Havlíček, Karel\nWčera bylo následující náwěští na rozích: Nákladem nížepsaných wychází od auterka dne 6. čerwna: Pokrok, nowiny pro Slowany rakauské, obsahující zpráwy jak domácí tak zahraničné, a sice šestkrát za týden, každý den krom neděle. Nowiny tyto záležeti budau ze dwau rozdílných částí, jedné auřední, druhé neauřední. Směr redakcí jest hájení swobodné zásady proti wšelikému zpátečnictwí, jakož i proti podrýwacím wýstřednostem; program: Celitost a plná swrchowanost čili souverenita rakanského mocnářstwí ( tedy žádné spojení s Německem, pokud by bylo swrchowanosti státu rakauskému na ujmu ). Stejná práwa wšech rakauských národů. Prowedení zásady konstituční we wšech důsledcích jejích. Předplatní cena jest w Praze za měsíc čerwen 40 kr. stř. Wenkowští předplatitelé mohau 1 zl. stříbra nížepsaným wydawatelům franko zaslati, začež obdržejí poštau každodenně tyto nowiny pod zwláštní obálkau. Na příští čtwrtletí přijímá se předplacení 2 zl. stř., a wšak pod tau wýminkau, by pp. předplatitelé swé exempláře w nowinárně sami odbírali. Wýminky strany poštowního rozesílání budau později oznámeny. Jednotliwá čísla prodáwají se po 2 kr. stř. Expedicí jest we dwoře u Sw Anny na Starém městě č. 211, kdežto se nowiny w určité dni wydáwají w 7 hodin wečír. Wšecky dopisy na redakcí Pokroku žádáme, by se zasílaly pod nápisem: K odewzdání w kněhoskladu Synů Bohumila Haase pro redakci „ Pokroku “. Poněwadž my na redakcí pražádného wplywu nemáme, tedy se wznáší spolu žádost, by páni zasilatelé dopisů, kteréž se obsahu „ Pokroku “ týkají, wždy určitě na redakcí „ Pokroku “ nadpisowali, nám pak aby se zasílala psaní taková, jenž se rozesílání týkají. Wydawatelé: Odpowědný redaktor: Synowé Bohumila Haase. W. Wladiwoj Tomek.", "id": 1617}
{"text": "23. březen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Z Vídně (Dokončení.), Autor: X\nZ Wídně. ( Dokončení. ) [ P. Dolešálek. — Kochankapolka. ] Pan Ant. J. Doležálek, wyslaužilý direktor Pešťanského ůstawu pro slepé, wydal nedáwno na swé autraty we zdejší dworní tiskárně: „ Immerwährender Kalender für Blinde ( Katholiken und Protestanten ) vom J. 1847 — 1900. Jest to prwní kniha pro slepé, která se w kněhkupectwí, a to za welmi lewný peníz prodáwati bude. P. D. wypočetl, že počet slepých w Rakauském mocnářstwí wětší jest než 30.666 osob; z těchto se nachází jen tři sta dílem we weřejných, dílem w saukromých ústawech totiž: w Praze, we Wídni, w Pešti, Linci, Miláně, Padowě a w Brně, tak tedy wíce než 30000 zůstáwá beze wšeho přiměřeného wyučowání, a wětšina jich k chudší třídě náleží. Není tedy zajisté lepšího a lewnějšího prostředku, nežli knihy, které dílem pro slepé určeny jsau, dílem ale knihy pro učitele a rodiče, jakby se slepí nejsnadněji wyučiti dali, wydáwati. Jiné literatury mají o tom četných spisů, my wšak ani nejmenšího, ačkoli welký počet z udaných 30.000 slepých náleží k Čechám, Morawě a Slowensku. K podniknutí takowéto práce žádný by se tak nehodil, jako zkušený p. Doležálek, ano nepochybujeme, že se takowauto myšlénkau již dáwno zanáší. P. Dr. Staňkůw článek o hluchoněmotě podle Dr. Schmalce jistě mnoho dobrého způsobí, a ještě wíce by způsobil, kdyby také o sobě wydán tedy i chudým rodičům přístupný byl. To co Dr. Staněk w poznamenání swého článku ( w Musejníku 1. r. na str. 748 ) o hluchoněmotě prawí, zajisté se i o slepotě mutatis mutandis říci dá. Poniknul jsem tuto práci, abych wywrátil obyčejný předsudek rodičůw i učitelůw, jakoby wychowáwání hluchoněmých tak těžké, ba snad nemožné bylo, anebo alespoň, jakoby oni k takowé práci neschopni byli; abych je preswědčil o možnosti a o welikém prospěchu časných přípraw k wyučowání domácímu, jímžto se dítě schopným činí, dílem aby se mohlo w kratším čase w ú stawu dostatečné wychowati a dílem aby, nelze-li je do ústawu umístit, přece tak dalece dospělo, že by w obyčejném společenském žiwotě s prospěchem obcházeci se mohlo. Dr. Staněk. — p. Doležálkůw kalendář wyjde též w ostatních řečích rakauských, česky se již nyní sází; pak zamýšlí wydati spis technologického obsahu. — Zajisté bude mnohým wítané, podám-li o žiwotopisu Doležálka, o kterém časopisowé naši i cizí často a wždy s welkau pochwalau se zmiňují, nějakau krátkau spráwu. Doležálek narodil se w Lipnici w Čáslawsku r. 1799.; otec jeho byl tam rektorem školy a choru. Již co dítě projewowal neobyčejnau zwědawost a zwláštní wlohy hudební. W Praze si odbyl studia filosofická, nezanedbáwal wšak při tom hudby, a přiučil se téměř wšem pískacím a smykacím nástrojům. Aučinkowal w Praze w mnohých akademiích přednášeje koncerty na fletnu a kytaru. Nejwíce cítil chutě a síly k učitelstwí, a wstaupil za tau příčinau do řádu pobož. škol; opustiw wšak tento řád dobrowolně, již po 3 letech studia práwnická dokonati si předewzal. R. 1823 potwrzen byl za učitele gymnasialního a též za učitele a direktora čtyr hlawních škol. Usadil se pak wstaupiw do stawu manželského w Krumlowě, a zde se náhodau ustanowil pro wyučowání slepých. K žákům jeho totiž náležel také nadějný wšak slepý chlapec. Rodiče tohoto dítěte na vzdělání jeho wše wynaložili. A již r. 1826 stal se D., dobyw sobě též znamenité známosti w theorii hudby, prwním učitelem na ústawu slepých w Praze. Brzo tento ústaw na wětší stupeň dokonalosti přiwedl, za odměnu mu wšak byl — newděk! I opustil tedy tento ústaw, wšak i jinde neopominul wyučowati slepé, až pak r. 1832 od direkcí ústawu pro slepé w Pešti wyzwání obdržel přewzíti tam ředitelstwí, což také rok na to učinil. — Spráwa jeho ůstaw Peštanský k nejprwnějším w Ewropě přiwedla; a teprwa lonského r. opustil jej dobrowolně, an mu bylo těžko přiučiti se maďarčině, která i tam zawedena byla za hlawní. Swědomitost nepřipustila Doležálkowi wyučowati w řeči, které z auplna mocen nebyl. ( Až to některý učitel w Čechách neb na Morawě učiní, budeme mít o jeden diw swěta wíce! ) P. Doležálek wyučuje zde nyní slepé prozatím saukromě. — — Tyto dni wyšla zde u Witzendorfa Kochanka-Polka ( pro piano ), kterau p. Tieftrunk složil, a „ na důkaz zwláštní úcty “ wěnowal spanilé Polačce slečně J. J—ské. Jak se tato polka na slowanském bále líbila a kolikráte opakowána byla, wíte již z mé spráwy o bále; slyšeli jsme ji wšak také na pianě, tu teprwa se nám ještě wíce zalíbila, a není žádné pochybnosti, že w brzce Kochanku-polku každá naše elegantní dáma si zaopatří. Začátek polky se wyznamenáwá zwláštní rázností, trio pak neobyčejnau jemností. — — Radili bychom p. Tieftrunkowi, aby dal několik set exemplářů přitisknaut, aby se hojným po ní poptawkám zadost učiniti mohlo; a projewujeme we jménu milowníků dobrých polek přání, aby tato jeho prwní polka nezůstala poslední. — — W.... ch.", "id": 1618}
{"text": "6. únor 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: [Poznámka redakce na situaci v Hluboké], Autor: Havlíček, Karel\nDodat. Red. Smýšlení J. Eminencí arcibiskupa Salcpurského nejlépe bylo poznati z té události, že nedáwno maje práwo ustanowiti biskupa učinil ním zaslaužilého faráře a spisowatele Krajinského Slomška ( Slomšek ), a sice proto, že w Diecési té Slowenci bydlí, nechtěl tam pauhého Němce biskupem ustanowiti. Jindy se obyčejně na bisknpstwí ta do - sazowali kanowníci ze Salcburku. – Též nechtěl arcibiskup kníže Šwarcenberk přijmauti arcibiskupstwí w Uhřích, pauze proto, že maďarsky neumí.", "id": 1619}
{"text": "1. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Otevření Měšťanské besedy.], Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. Otewření Měšťanské besedy. Čtenáři našich Nowin pamatowati budou ještě, co sme w krátkosti již dříwe o ústawu tomto pronesli: žádost naše wyplnila se již úplně. Wčera wečír slawilo se hlučně prwní otewření besedy měšťanů Pražských. Již po 6. hodině počali se údowé do čistě zřízeného domu scházeti a sjížděti, a každý dychtiwě procházel obšírné místnosti besední. Zwláště čítárna obracela na se pozornost pro wkusné a úprawné zřízení; wůbec wšechny pokoje čistý, ne zbytečně nádherný ráz do sebe mají, jak se sluší. Před sedmou hodinou byli již zwaní páni hosté jakož i ostatní účastníci besedy pohromadě, načež je páni wýboři, ukázawše jim wšechny pokoje, do čítárny uwedli. Do půl kola u stolu w prostřed čítárny postaweného usedli pozwani hosté besedy: Městský pan hejtman, pan purkmistr Pražský, pan Jungmann, pan Palacký, pan Šafářík; okolo stálo měšťanstwo a údowé, načež přednosta pan Dr. Frič následující řeč rázně pronesl: „ Wysoce urození, urození, wysoce učení Páni a Páni! Welewážení pánowé, a spoluměšťané! Dnešního dne sme se k tomu cíli shromáždili, abychom besedy měšťanské započali, kteréž na obdržené k tomu powolení přičiněním společným, zříditi nám popřáno bylo. Wyhledáwá měšťanstwo Pražské tím toliko prostředků k wespolnému se přiblížení, k ušlechtění srdce, a k zotawení ducha po prácech swého powolání, kdežto se pod otcowskou ochranou, swého nejmilostiwějšího krále a pána, weškeré země mocnářstwí Rakouského ze swatého míru těší. – Wděčni za tento dar milosti Boží, nezapomenou wšak nikdy měšťané Pražští na swaté powinnosti ku králi a pánu swému, a drahé wlasti swé, a hotowi jsou, každého času, za příkladem slawných swých praotců, za ně žiwoty i statky nasaditi, dobře o tom wědouce, kterak předkowé jejich při králi a pánu swém wždy wěrně stáli a setrwali, a zwláště to we swé paměti chowajíce, že měšťané Pražští, osiřalého swého krále Wácslawa II. z nesprawedliwého zajetí wyswoboditi nelenowali, že milowané králowně swé Elišce a choti jejímu králowi Janowi brannau rukou přístup do města zjednali, že práwa dědičná krále Ladislawa a králowny Marie Terezie wěrně hájili, že náwalu Šwédskému mužně odolali, ano i w časech nedáwno minulých swou wěrnost a oddanost králi a pánu swému Františkowi, slawné paměti, při každé příležitosti dokázali, aby hodnými zůstali jména toho, ježto jim někdy císař Karel IV. udělil, řka: že jsou oka jeho zřítelnice. Tuto cnost wěrnosti, co dědictwí předků swých, již wíce než tisícileté, wždy nepoškwrněnou zachowati, ano i skutkem dokázati wždy hotowo zůstáwajíc, měšťanstwo Pražské se zajisté přičiní, aby se cíle chwalitebného, sobě při těchto besedách wytknutého neminulo, nýbrž jej ouplně a w plné míře dosáhlo! Započínajíce tedy dnešním shromažděním měšťanský tento spolek, kde rownost a swornost heslem jest, a we wšem se wždy jewiti má, spolek, který do dnešního dne 19 zakladatelů, 193 činných a 120 přispíwajících údů počítá, našim wysoce wáženým p. p. hostům nejwroucnější díky wzdáwáme, že se k prosbám našim nakloniti a společnost naší swou wznešenou přítomnosti poctíti ráčili, spolu je co nejuctiwěji žádajíce, aby i památku této milosti a přízně, zapsáním jmen swých w knihu paměti, nám zůstawiti, sebe laskawě propůjčili. “ Po ukončené řeči počalo wšech pět pánů hostů jména swá do památní knihy besedy wpisowati, při čem z wedlejšího pokoje hlučný sbor řízením našeho Jelena mistrně přednášel tato slowa: Zawzni plese po wší Praze; Jednoty zde stojí chrám: Kdo ji chowáš w duši draze, Přistup sem a wítej nám! Rownost a swornost Jsou naše práwa; Kdo znáš je ctíti, Sláwa ti, sláwa! Jedna duše w jednom těle, Jeden wšecky wáže pás: Přítel staň se z nepřítele, Pak se postaw mezi nás. Rownost a swornost Jsou naše práwa: Kdo znáš tak žíti, Sláwa ti, sláwa! Buď si welký, buď si malý, Jen když čestnou mysl máš, Srdce wěrné wlasti, králi: Dej nám ruku: ty jsi náš! Rownost a swornost Jsou naše práwa; Pro ně umříti, Sláwa je sláwa! Po zapsání utichl sbor, a z ust wšech přítomných zawznělo: Sláwa, Sláwa! – Na to se zasedalo w ½ 8 k tabuli, která zároweň pro 103 osoby připrawena byla we třech pokojích: přes celý prostřední nejdélší šel jediný dlouhý stůl, za kterým na čestném místě nadřečeni již wysoce wáženi páni hosté, teď p. Preslem rozmnožení, umístěni byli, ostatek činní údowé zaujímali. Při skwostné a weselé hostině, kterou zde zewrubněji popisowati, času nám do rána nezbýwá, slyšeti bylo wždy čas po čase české zpěwy sboru, až se wečeře ku konci chýliti počala. Tu nastaly slawné toasty šumnými číšemi šampaňského. Přednosta besedy pan Dr. Frič powstal s číší a pronesl ke cti Zeměpána takto: Nejjasnějšímu králi a pánu našemu nejmilostiwějšímu Ferdinandu V., pod jehož otcowským panowáním, wědy, umění a průmysl kwětou a prospíwají; Jehožto skutkowé milosti, z nezkonalé dobrotiwosti srdce Jeho wycházející, Jemu w časech přítomných i budoucích ujistili příjmí: „ Dobrotiwého, “ a kterýž nejwyšší zpráwu králowstwí Českého, na jeho zdar a bláho, wznešené ratolesti slawného kmene králowského swěřiti a tím nejtúžebnější přání swých wěrných Čechů wyplniti ráčil, z celého srdce budiž woláno: Sláwa, sláwa, sláwa! A po wšech pokojích pilo se na zdrawí Císaře Pána, a odewšud zněla: Sláwa! Na to pan Prokop Richter tento toast pronesl J. C. W. našemu milowanému Zemězpráwci: 40 Jeho Císařské Wýsosti nejoswícenějšímu Arciknížeti Štěpánu, jemuž nejmilostiwější císař a král náš spráwu naší milé Wlasti swěřil, aby wěrnost wšech prawých Čechů u nejwyššího trůnu oswědčil, jemuž, an w powolání swém slasti míru i hořkosti trudných dob s námi nejlaskawěji děliti zná, budiž Sláwa, Sláwa! Potom pan stawitel Rypota panu Městskému Hejtmanu: Náš wšewážený, milowaný městský hejtman wysoce urozený pan hrabě z Deymů, stejně sprawedliwý jak laskawý prostředník mezi wšemi stawy naší staroslawné Prahy, blahomyslný ctitel národu swého, ať šťastně a dlouho mezi námi žije! – Panu Purkmistru Pražskému pan Fr. Pštros tento toast: Náš wysocectěný appelační rada a primator měst Pražských, pan Josef rytíř z Müllerů, welikomyslný podnikatel wšeho prospěchu měšťanského, jehož znamenité zásluhy nejmilostiwější Císař a král náš co nejdůstojněji odměniti ráčil, ať mezi námi dlouho ještě setrwá a žije! Po každém toastu rozléhali se přípitky po wšech pokojích. Když ale konečně pan Dittrich powstana, ráznou řečí pronesl: I já se chopím číše, abych w této radostné době proudu upřímného srdce swého swobodný wýlew učinil. Cíl a myšlénka, jenž náš spojila w tento střed, jest krásná a předůstojná! – Zotawení sil starostmi wezdejšími sklíčených, wzdělání ducha k obcowání s muži, kteří okrasou Wlasti a Národa swého jsou, bratrské přichýlení se měšťana k měšťanu, Čecha k Čechu: to jsou ti poklady, jichž každý zde najde, kdo jich nalézti chce a hledati zná. – Neuchylme se nikdy od tohoto wznešeného cíle! Buďme w srdci rowni, w mysli sworni, a potrwá náš spolek co zwěstowatel po wší Wlasti, že sme cenu swou poznali, že Praha we swém měšťanstwu posud Čechy chowá! Pročež spolek náš w rownosti a swornosti ať na wěky žije – Ať žije! – tu teprw wolání a radostní připitkowé ani konce neměli, ze wšech pokojů scházeli se údowé a připíjeli si wzájemně na Sláwu národu a Wlasti naší. Ještě dlouhou chwíli trwalo wšeobecné nadšení, až pak je, když umdléwati mělo, opět nenadále powzbudil milowaný a wšeobecně wážený pan městský hejtman hrabě z Deymů. Wstana pronesl česky přípitek w tato slowa: Na ustawičné zkwětání mé dědiny, a na swornost mezi wšemi Čechy, mými milými krajany! Lehko si pomyslit, jak wděčné city slowa tato w prsou každého powzbudila. Pan purkmistr Pražský pronesl německý toast na zdaření této založené besedy, pak následowal ještě jeden německý toast pronešený od p. Dra. Kaspara. Na to náš Palacký promluwil mnoho wážných slow o dějinách národu našeho a Prahy, kterak se, jak z této slawnosti widěti, duch národní opět zwedati počíná a připil na sláwu Prahy i Pražanů. Za ním náš Šafářík připil na snášeliwost wšech národů a jazyků w Rakouském mocnářstwí, aby jeden druhému nepřekáželi w lepším wznikání. Oba přípitky wzbudili opět weliké účastenstwí a spokojenost. Na to se asi k 11. hod. wážení hosté z besedy odebrali, ostatních wšak besedníků wětší čásť ještě mnohem déle se bawila. Podali jsme zde bez wšelikých úwah jenom pouhá fakta, myslíce, že již důstatečně za sebe mluwí. Tolik se říci musí, že měšťanstwo Pražské wystoupilo poprwé we wětší sláwě w duchu úplně českém, učiniwši tak statný krok k budoucímu ustawičnému wyznáwání národnosti swé před swětem. Dnes již jest beseda w činnosti swé, ačkoli snad úplné zřízení a uspořádání wšelikých maličkostí teprw za nějaký čas ukončeno bude, jako při tak weliké wěci jináče býti nemůže. H. Borowský.", "id": 1620}
{"text": "25. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Z Moravy], Titulek: [Datum volení], Autor: Havlíček, Karel\n‒ Wolení poslanců pro Mladoboleslawský a Bělský okres, pak pro město Liberec jest na 2. února l. r. ustanoweno.", "id": 1621}
{"text": "18. prosinec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Má-li se nos pana Karla Štorcha čím dále tím více dokonaliti?, Autor: Havlíček, Karel\n* – * Máli se nos pana Karla Štorcha čím dále tím wíce dokonaliti? tážeme se. Odpowěď wiz wčerejší Kwěty str. 604 druhý slaupec, kdežto p. Štorch sám následowně na tuto otázku odpowídá:,, Jak? máli se dokonalit? “ I owšem, wšecko což lidské jest, tedy nos pana Karla Štorcha, leda by již swrchowaně dokonalý anebo snad oprawy neschopný byl, což ale zde mysliti již sama ona otázka H. Borowského nedowoluje. “ – Wšechno doslowně jenom místo „ prawopis český “ jsme položili „ nos pana Karla Štorcha “, což wšak pranic neškodí, přiználi nám, o čem nepochybujeme, jen p. K. Štorch, že nos jeho lidský jest. – – To jsau následky, když se člowěk hádá o prawopis! H. B.", "id": 1622}
{"text": "27. srpen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Vystěhování žen do Texasu]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. * – * W Berlínských nowinách stálo nedáwno, že se z jednoho německého města wystěhowalo weliké množstwí dospělých ženských do Texasu, aby se tam pod čepec dostaly. Šťastnau cestu! – * – * Joňané, nedrží dobré sausedstwí s Řeky. Zlopowěstný Stiko, od Řeckých saudu k smrti odsauzen jsa, z pewnosti utekl, je na Jonickém ostrowě Zante za policejta ustanowen.", "id": 1623}
{"text": "23. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Nová knížka od hrab. Lva Thuna (Dokončení), Autor: Havlíček, Karel\nNowá knížka od hrab. Lwa Thuna. ( Dokončení. ) Jsauce ostatně přeswědčeni, že p. hrabě we knížce swé wyslowil upřímně swoje přeswědčení a swau dobrau wůli, kterau jsme jemu w celku nikdy neodpírali, nechceme tedy ani před ním tajiti toho, že nám ani možno není, určiti již nyní auplně a do podrobnosti meze té foederace, kterau jsme sobě za heslo wywolily. My se neštítíme weřejně toto wyznati, protože myslíme, že nyní žádný wůbec ani nemůže napřed něco podobného určowati. W tom musí být slyšán hlas wšech národů rakauských, a jeden národ, jedna strana nemůže sama o sobě žádného rozhodného hlasu sobě osobowati. Zásada naše ale w tomto ohledu jest ta, že každý jednotliwý národ w Rakausích jest sám sobě aučelem, a říše rakauská toliko prostředkem k dosažení těchto aučelů jednotliwých národů: a w tom myslíme, že leží kořen foederace, kdežto naopak centralistům říše za aučel platí a jednotliwé národy jenom za prostředky. Na příštím říšském sněmu uwidíme jistě dle těchto dwau zásad rozdělené wšechny zástupce celé říše, celý sněm rozpadne se na dwě strany: centralistů a foederalistů. Foederalisté budau sebe wždy powažowat napřed za Čechy, Chorwáty, Srby, Poláky, Rusíny, Maďary, Wlachy, Rumuny atd., a pak teprwa za Rakušany: kdežto naopak centralisté přede wším za Rakušany ( za Němce, což w tomto pádu jest synonimum ), a pak teprwa za provincialy té neb jiné province. Centralista i foederalista, ačkoli jejich wyznání wíry ještě není formulowáno, přece se welmi ostře od sebe dělí, a z každé maličkosti se poznati mohau, ku př. foederalistowi slowo province jest až k smrti protiwné, kdežto centralista jím ustawičně a s líbostí okolo sebe hází. Některé wýroky p. hraběte, nesaucí na sobě patrné známky strannosti a mrzutosti práwě k naší straně, nemůžeme též mlčením opominauti. Co ku př. znamenati mají ony okowy strany samowládní přirownané od něho k absolutní wládě? Každý wí, že naše strana rowněž jak každá jiná nemá žádných prostředků někoho nutiti, aby s ní držel: každý drží s námi tak dlauho, pokud uznáwá, že cesta naše jest prawá, a pokud se shoduje s naším smýšlením. My nemáme žádné wojenské exekuce, žádné žaláře, žádné tresty, kterými bychom někoho nutiti chtěli, aby to, co prawíme, za sprawedliwé uznáwal! Zdá se tedy, jakoby přiweden byl k takowému wýroku p. hrabě jenom z trpkosti nad politickau porážkau, kterau za onoho času šťastně od nás utrpěla jeho strana. To samé platí též o wýroku p. hraběte, „ že prý moc strany národní jenom wůdcům a nowinám jejich prospíwá, “ we kterém každý alespoň co se nowin týče, pozná narážku na spisowatele tohoto posauzení. Pan hrabě dobře wí, že wůdcowé národní strany naší od swé strany žádného jiného prospěchu nemají, než jakého wůbec užíwají wůdcowé každé politické strany, totiž wplywu a wážnosti. Awšak i to opět záwisí od dobré wůle strany samé jako wšude jinde. Co se ale nowin týče, jest známa wěc, že prospěch každých nowin ( wyjmauc takowé, které někdo wydržuje a uplácí ) záwisí jenom od nich samých; které nowiny mají schopnosti, získati si wíce přátel, těm se wede owšem líp, než takowým, které lidé ani zadarmo bráti nechtějí. Pan hrabě též dobře wí, že my k předplacení na swoje nowiny nikoho nutiti nemůžeme, a že bychom se také styděli snad nějakých kramářských a doražliwých prostředků k rozšíření jejich užíwati. Rowněž tak newíme, co mohl p. hrabě mysliti slowem monopol, a tím že nikoho jiného k slowu připustiti nechceme. Snad nás nebude powažowati za tak dobromyslně-hlaupé, abychom nechali strany nám protiwné, jako ku př. Wlastimilo-Wurmbrandskau w tichosti se rozšířowati, neopírajíce se proti ní ze wšech sil? Wůbec nesluší p. hraběti wýrazů, jako „ hlauček předbřeznowých wlastenců “ užíwati, neboť on sám náležel do tohoto hlaučku „ wlastenců “, a teprwa později wíce ke straně šlechtické přilnul, a jmenowitě po událostech čerwnowých dokonce se s naší stranau rozpadnauti a roznepřáteliti musel. Proto by se měl s ohledem na tuto stranu wždy držeti známé národní písně: „ Hněwej ty se na mne nebo nehněwej, Jen když mne potkáš, pozdrawení dej! “ to jest: on může nyní jakožto nepřítel důwody wystupowati proti naší straně, ale neměl by nikdy mluwíti potupně a pohrdawě o těch, do počtu kterých se dříwe náležeti nestyděl. Ku konci nemůžeme ještě nezmíniti se o tom, co wytýká p. hrabě ( str. 84 ) Prawici slowanské: „ Podporowala w Kroměříži celým swým počtem hlasů onu stranu sněmu, od které z Wídně byla wypuzena, w otázce národnosti se dokonce nedotýkající proti wládě té, která se zmužila prohlásiti konečně nepřátele Slowanů w Uhřích za nepřátele Rakauska. “ W této pamětihodné sadě wypodobnil se p. hrabě mimowolně líp než w nejdokonalejším zrcadle. Jak známo, jednalo se tam o hlawní zásadu, „ pochází-li wšechna moc z lidu “ a tedy snad měla Prawice slowanská ( jak myslí hr. Thun ) ze msty proti Němcům upírati takowau hlawní a základní prawdu? Měla snad ze zdwořilosti k wládě a ze záští proti Lewici hlasowati proti swému přeswědčení? Že ostatně ani wláda newystaupila proti Maďarům ze sprawedliwosti k Slowanům, nýbrž pro wlastní swůj prospěch, to wí p. hrabě tak dobře jako každý jiný. Na jiné jednotliwosti toho spisu přijdeme ještě příležitostně.", "id": 1624}
{"text": "18. červen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Báchorky a pověsti národní]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 2. Báchorky a powěsti národní, od Boženy Němcowé. Sw. III. W Praze tisk a sklad Jar. Pospíšila 1846. Obsah: Šternberk. Sprawedliwý Bohumil. Neohrožený Mikeš. Diwotworný meč. Noční stráž. O chytré princezně. Čert a Káča. Silný Ctibor. Rozkoš. 12. str. 128. Swazek 4tý je w tisku. Saud náš o p. spisowatelce jest powědomý, a zde jen tolik přidáme, že se w těchto poslednějších báchorkách drží přísněji wyprawowání samého lidu bez proměny.", "id": 1625}
{"text": "22. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Literaturní noviny., Titulek: Rychlost patisku., Autor: Havlíček, Karel\nLiteraturní Nowiny. Rychlost patisku w Čechách. Předwčírem wyšla ráno w 9 hodin „ Wčela “: wečír téhož dne wyšly „ Kwěty “ a již tam byla otisknuta báseň Jablonského „ Tři doby “! R. Rychlejší tisk nowého básnického díla p. Wocelowa „ Labiryntu Sláwy “ které tak dychtiwě očekáwáme, nastane již nyní: poněwadž wážený pan spisowatel od swé dlouhé oční nemoci se uzdrawiw, o brzké wydání swého díla péči wezme. České listy od Sigfrída Kapper-a. Tyto básně bohatě nadaného spisowatele jsou k tisku přichystány, a wyjdou nákladem knihkupectwí Calve-ského, které za posledních dob zwláštní zřetel k české literatuře obrací, a plody její w pěkném oděwu do swěta wysílá. S ochotností obracíme pozornost čtenářowu na tento plod Musy národní, jelikož se nám básník we swé indiwidualnosti rázně projewuje, a nejhlubších interesů nynějška se dotýká. Zapoměli jsme zmíniti se, že k Tomíčkowě národopisnému dílu „ Obrazy swěta “ také krásné rytiny w oceli přidáwány budou, což zajisté cenu spisu toho zwýšiti musí. We Znojmě wyjde u M. Hofmana druhý díl „ Historických pamětností Znojemských. “", "id": 1626}
{"text": "28. duben 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Anekdota o Němci, Angličanovi, Francouzovi a velbloudovi], Autor: Havlíček, Karel\n– Němec, Angličan a Francouz byli objednáni, aby každý wykreslil welblouda. Francouz šel bezewšeho wšudy do Jardin des plantes Zahrady u Paříže, w kterých se weřejným nákladem zahraničné rostliny a cizá zwířata na podíwanou přechowáwají. a předložil již druhý den důmyslně pojatou, ačkoli ne zcela dobrou podobiznu welbloudowu. Angličan odejel s nejprwnější pární lodí do Afriky na poušť, pozorowal a nakreslil tam welblouda, a doručil po několika měsících obraz jako žiwý. Němec se zatím zalezl do swého pokoje, rýpal se w knihách, přemýšlel, počítal, porownáwal, aby po několikaletém pilném bádaní zkonstruowati mohl welbloudí bytost dle hlubokých názorů a z takowého stanowiska, jaké prapramen wšeho bytí w souměrných řadech weškerenstwa welbloudowi byl wykázal. – Od té doby minulo již 20 let, Francouz i Angličan již oba umřeli, ale Němec pořád ještě construuje welblouda. H. B.", "id": 1627}
{"text": "16. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Palacký v Uhrách]., Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. Dne 14ho t. m. nawrátil se Palacký z wětší cesty konané do Uher a do Německa. Poštěstilo se mu, mnohé důležité listiny ( originalie ) pro národní Museum wydobýti z rozličných archivů, jako též mnohé pro dějiny české welmi wzácné wýpisky učiniti: tak že český dějepis tauto cestau nemálo získal.", "id": 1628}
{"text": "2. říjen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: O českém divadle v Praze, Autor: Havlíček, Karel\nO českém divadle w Praze. Mnohým našim čtenářům bude snad diwno, že letos ačkoli již několikrát po česku na král. stawowském diwadle hráno jest, dle dřewnějšího obyčeje swého žádné spráwy o tom, a diwadelní referaty nepodáwáme. Oswědčujeme se tedy tuto před obecenstwem, že se to nikterak neděje z newšímawosti, nýbrž úmyslně. Přeswědčili jsme se již ze skutečnosti, že diwadelní kritiky a referaty o našem nynějším českém diwadle k ničemu newedau, owšem ale co marné kažení papíru wětší části čtenářstwa již se znechutily. A což také oprawdu prospěje na chyby poukazowati, rady dáwati lidem, kteří se naprawiti nechtějí, nemohau a nedowedau! Což platno haniti mizerné frašky, a žádati dobré kusy, když direkce, špatnými poměry diwadla českého nucena, i při dobré wůli jinák jednati nemůže! A strany té dobré wůle bylo by přáti, aby ji wždy direkce měla, aby diwadlo české nebylo powažowáno co malá, ale přec wýdatná accidence, co odpadek, odřízky od německého diwadla, kterých se w dobrém hospodářstwí rádo použije. Diwadlo české není žádný umělecký ústaw, nýbrž nahodile dle příležitosti slátané bawiště pro jisté třídy Pražského obecenstwa, herci nejsau a také nemohau býti zwláštní, nýbrž jen takowí od německého diwadla, kteří náhodau česky umějí; při čem se dle chwalného obyčeje myslí, že lecjaký lampář na českém diwadle hrdiny a milowníky hráti dowede, snad poněwadž rozený Čech jest. Letošního roku nedělali jsme si sice a nemohli si dělati žádné naděje na dramu, owšem ale na zpěwohru, zdá se wšak, že ani tu walně nepochodíme. Jsau mezi našinci w Praze přízniwci dramatického umění, kteří si mnoho i na nynějším českém diwadle zakládajíce, wšemožně je podporowati a zwelebiti se snaží. S náhledy takowými se ale my dokonce nesrownáwáme, brž powažujeme wšechen náklad, wšelikau ( ne literání ) práci o zwelebení nynějšího českého diwadla, co marné neužitečné namáhání, co tracení sil, jichžto by se lépe použíti mohlo. Na německé diwadlo w Praze wedau Páni Stawowé králowstwí Českého náklad, wěnuje se mu wšeliká péče, má zwláštní dobře placené herce a zpěwáky, má swůj dům swé wlastní sídlo, má stálé nawyklé a jisté obecenstwo, má obšírnau literaturu – a přece se od něho posawad wíce jen očekáwati musí, a málo užíti může: k čemu pak tedy dospěti může naše české diwadlo, na které Páni Stawowé králowstwí Českého nic nenakládají, které se beze wší pomoci, nemajíc ani obydlí, ani wýžiwy, jenom jako nějaké diwoké zwíře samo žiwiti musí tím, co kde užene! Pokawad naše diwadlo w takowém nehodném stawu, w takowém podruží bude, nehodláme tedy žádných referatu o něm podáwati, leč by se něco znamenitějšího přihodilo. Máme i tak welké naděje, že w několika letech samostatné a národu našeho důstojné diwadlo míti budeme, o jehožto zaražení již některé hlawní kroky učiněny jsau. Pak teprwa bude tím, čím býti má wždy, uměleckým, ušlechťujícím ústawem, zasluhujícím naši pozornost. H. B.", "id": 1629}
{"text": "8. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Záležitosti moravské, Titulek: Úřední výnos, Autor: Havlíček, Karel\nTuto k nám doletěla opět jedna německá sůwa z Morawy! Vom k. k. Kreisamte. Nr. 409. p. Es ist der Fall vorgekommen, dass Studierende und andere Emissäre zu politischen Zwecken Landvolk in grösserer Menge zu versammeln und in ihrem Sinn insbesondere für die Vereinigung Mährens mit Böhmen zu stimmen versuchten. Da es im öffentlichen Interesse nothwendig erscheint, die Tendenzen solcher Individuen, welche übrigens auch nach den Passvorschriften oder nach Umständen nach den bestehenden Gesetzen zu behandeln sind, zu erforschen, und in dem Falle, wenn Aufreizungen der Bevölkerung zu Gewaltthätigkeiten und Excessen versucht werdeu, die nöthigen Massregeln zur Aufrechthaltung der gesetzlichen Ordnung zu ergreifen, so werden die Amtsbehörden in Folge hohen Landespräsidial-Erlasses vom 17. April 1848, Zahl 2029, und mit Beziehung auf die hierortige Verordnung vom 6. l. M., Zahl 346, aufgefordert, ungesäumt die Ortsgerichte anzuweisen, derlei vorkommende Individuen zu ergreifen und zu der betreffenden Amtsbehörde gestellig zu machen, wogegen selbe sodann mit angemessener Strenge die ordnungsmässige Amtshandlung und bei dem Vorhandenseyn genügender Daten die strafgerichtliche Untersuchung einzuleiten ist. Von jedem bemerkenswerthen Falle haben die Herren Amtsvorsteher ungesäumt die Anzeige anher zu erstatten. Brünn den 20. April 1848. Ferdinand Graf von Bubna, k. k. m. schl. Gubernialrath und Kreishauptmann. ( 75 )", "id": 1630}
{"text": "28. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 23. srpna. ( Dokončení. ) Pitteri činí náwrh, by se provinciální banky zřídily. Národní bank jest ústaw, jen bohaté obohatit, dán mu monopol úwěru, by státu wypomáhal, a práwě, když stát pomoc žádá, nechce ji bank dáti. By se lid již jednau z těch sítí lichwářských wypletl, musí se zřídit provinciální banky, které by se zemskými auřady sauwisely a polnímu hospodářstwí napomáhaly. Borrosch nawrhuje, by se stálému fin. wýboru odewzdal. Šuselka míní, žeby nejlépe bylo, by se hned ministerstwu odewzdal pro ušetření času. Borroschůw náwrh se přijme. Borkowski činí náwrh, by se starý způsob odwádění na wojnu již jednau zarazil. Brestl: Rekrutowání jest také daň, a sice ta nejobtížnější, zde musí člowěk swůj žiwot státu obětowati. Komora powoluje daně; když tedy wláda potřebuje lid, ať žádá komoru o powolení. ( Tleskot. Sykot. ) Klaudi podporuje Brestla. Hein se diwí, jak se rekruta s daní může porownáwat; celý náwrh čelí prý jen k tomu, wládu do nesnází přiwésti. Dylewski: Na nesnáze wlády se nesmí ohled bráti. Finanční ministr byl také w nesnázích, a sněm mu pomohl. Poláček žádá, by se šlo k dennímu pořádku, čemu Rieger odporuje, že se mu zdá, jakoby se wždy ty nejdůležitější otázky denním pořádkem odstranit chtěly. K čemu neustále tlačit na denní pořádek; když se chce něco zawrhnauti, ať se wyřkne: „ zawrhnuto “. President: Již uzawřeno, jíti k dennímu pořádku. Rieger a Umlauft oznamují protesty. Dne 24. srpna. Dálší rokowání o Kudlichowu náwrhu. Libomierski liluje, že tento předmět hned auplnému shromáždění předložen byl; dle jeho náhledu mělo se dříwe o něm w odborech raditi, poněwadž poddanost s práwnomocností tak úzce sauwisí. Owšem mají až do ustanowení nowých auřadů patrimoniální auřady co prozatímní trwati. Ale sotwa bude takowým způsobem lidu pomoženo, neb pokud není konstitučních prostředků k přísné dohlídce na auřadníky, powede se wšecko w starém, obwyklém způsobu. Pročež by se dle mého mínění měl wypracowat obecní řád. Já náležím zemi, která tolik revolucí prodělala, zemi, která o blahu nowého pořádku ani nepocítila, zemi, kde se reakce roztahuje. Proti tomu znám jen jeden prostředek, a ten jest swobodná obec. Pánowé! Kolik swobodných obcí, tolik máme pewností reakcí ( tleskot ), neboť dobrými zákony nezíská lid nic, pokud prawomocnost w rukau takowých lidí bude. ( Tleskot. ) Pročež si dowoluji žádati, wšech náwrhů ponechati, by ústawní wýbor we swých prácích pokročil, by se nám tak nedálo jako we Frankfurtě. Opakuji ještě jednau, s obecním řádem počíti, protože proti každému provisorium jsem. Co se náhrady týče, myslím, že se tu nejedná wíc, zdali, nýbrž zač a jak se má náhrada dáti. Tu musím poznamenat, že nemluwím pro domo mea ( pro můj prospěch ), neb má rodina se již dáwno wší náhrady odřekla. ( Tleskot. ) Tím wíce to uznáwám za powinnost, z přeswědčení mluwit, neb jen přeswědčení může přeswědčiti. Ti, kteří proti wší náhradě mluwili, nemohu jinak než komunisty nazwat, a sám komunism je důslednější; neb on bere celé společnosti majetnost a wládne w interessu wšech. Ale ti pánowé jsau nesprawedliwí, nedůslední, neb proč zastáwají jen sedlákowu majetnost? Tím se prohřešují proti rownosti. Mluwím-lí pro náhradu, nemyslím snad z nadužíwání powstalé powinnosti, nýbrž jen co je sprawedliwé a z poměru poddanosti newyplýwá. – Ač žádný z nás nepřísahal, přec měl jistě každý na paměti: Buď swobodně žít, neb umřít! Předewším je ale zapotřebí, swobodě dobře rozuměti, neb kdo jí nerozumí, nemůže ji zastáwati. W časech, jako naše jsau, kde žádných nowých zákonů posud nestáwá, máme pro swobodu jen jeden kodex ( zákonní knihu ), který každému w srdci psán – jeť to kodex poctiwosti. Nebudem-li se toho držet, pak je wšecko ztraceno; kdo chce rownost, musí chtít práwo. Že je reakce se co báti, toho náhledu nejsem, neb znám prostředek proti reakcí, poctiwějším býti, než je ona. Mluwíme-li o powolanosti komory, je jen jedna moc, která nás obmezowat smí, to je moc práwa. Půjdeme-li ale přes ní, pak je to jen změna osob, a to jest docela stejné, zdali wládne libowolnost Metternicha nebo jiných. A neměla by w skutku revoluce nic jiného býti než změna w osobách, jak by to se swobodau wyhlíželo? O poznamenání jednoho spoluauda ( Stadion ) musím podotknauti, že počítal jen ty statkáře, kteří tak šťastní byli, robotu darowati; o adresse s 12.000 podpisy, kde slawně prohlásili, že robotu chtějí darowat, se nezmínil. Já ale nedělám zde rozdílu mezi darowáním a slibem. Ku konci uwádí wýhody, které ze zrušení roboty jak sedlák tak statkář míti bude, a míní, by tedy obapolně k mírné náhradě přispěli. – Pak ještě projewuje přání, by se wyřkly zásady, kde a kdo má nahražowati, a prowedení by se ponechalo zemským sněmům. ( Silný potlesk jej prowází s tribuny. ) Treczieski prawí, že již dáwno haličští statkáři se snažili, sedláka oswobodit, a wláda že to byla, která princip majetnosti zwrhla. Služebnosti by se sedlákům ponechaly, poněwadž by mnoho ztratili. Kaučič dokazuje, že sněm má práwo, nejen konstituci wypracowat, nýbrž i zákony dáwat. Wyzdwižení roboty odwozuje z principu nutnosti, taktéž náhradu. Kdyby se nedala náhrada, ztratili by chudí nejwíce. Wrchnosti mají pro swá práwa ty samé dokumenty co sedláci. Sedlák nemůže dát náhradu, kde by u něj peníze wzali, který od masopůstu až do žní žádného chleba nemá a si dobrý den udělá, když si může kaupit trochu soli. Náhradu má platit ten, kdo břemena selská nezrušil, když stát ochranu přewzal. Sedlák má jen to platit, co se jako cena žiwnosti powažowat nechá; ostatní ať dá stát, k čemu zádušního jmění použít může. ( Dokončení. )", "id": 1631}
{"text": "2. duben 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Mikšíčkův článek - poznámka]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Dod. Red. Co se spojení opětného zemí koruny naší týče, které proti wšemu práwu roztrženy jsau od nesprawedliwého systemu, aby tak rozdělením národ náš seslábnul a tím snadněji w poddanosti udržen býti mohl, co se tohoto přirozeného spojení týče, widíme již, že strana národní jak na Morawě tak w Čechách toto spojení za hlawní aučel swůj powažuje, kdežto se naši staří odpůrcowé, kteří již dříwe wždy nám překáželi i nyní proti tomuto spojení stawí. Bratří! z toho již poznáwáme, kde naše spása! Proti čemu mluwí a píší nepřízniwcowé naši, to nám zajisté užitečné. Držme se dohromady! Co Bůh spojil, člowěk ať nerozlučuje!! Toto spojení jest naše práwo, o které nemusíme prositi, nýbrž kterého co práwa swého požadowati můžeme. Wyswětlete ostatně wy našincowé na Morawě méně wzdělaným krajanům swým, kteří si w zášti proti Čechům ( zlomyslně wzbuzeném a udržowaném ) libují, že proti swé wlastní krwi brojí; wyložte jim, že spojení Morawy a Čech w jednu korunu nebude nějaké pokoření a zahubení Morawy, nýbrž že tak jako posawad domácí samostatnost swau udrží, jenom že budeme napřed my Čechoslowané w jeden přirozený celek spojeni, a pak teprwa co takowý budeme čásť císařstwí Rakauského.", "id": 1632}
{"text": "28. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Opička]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 2. Opička, anebo: Wínem přewrácení tchánowé. Weselohra we 4 jednáních od Bretznera, přeložena od Zbraslawského. W Praze tisk Jar. Pospíšila 1846. malý 8. Str. 106.", "id": 1633}
{"text": "17. duben 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Med a vosk, Titulek: [Civilizace v Maroku], Autor: Havlíček, Karel\nCivilisace w Maroku znamenitě se k předu žene; již tam lijí kanony, a fabriky na prach, flinty a šawle jsou již zawedeny! – Teď prý tam zawedou pří úřadech zwláštní mašiny na bití, poněwadž již takowá ciwilisace nedowoluje, aby úřední sluhowé aneb snad sami soudcowé lidí wlastnoručně prali. H. B.", "id": 1634}
{"text": "31. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [oznámení], Autor: Havlíček, Karel\nWýbor Slowanské Lípy shoduje se auplně s tímto náwrhem pp. poslanců našich, a rowným spůsobem schwaluje P. T. pánům woličům okresu Boleslawského a Bělského tyto kandidáty. Redakce Národních Nowin nemá jiné přání, než aby wolby w tomto smyslu wypadly.", "id": 1635}
{"text": "27. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Petice zadaná w diecési Linecké od kaplanů k důstojnému ordinariátu, Autor: Havlíček, Karel\nPetice zadaná w diécesi Linecké od kaplanů k důstojnému ordinariatu. Chceš-li něčeho sobě wymoci, něčeho dosíci, něčeho sproštěn býti, jdi hned ke kowáři a nikdy ke kowáříčkowi. Toť jest wůbec známé pořekadlo, jehožto prawdiwost se dokázala i w tom čase, co swobodu tisku máme. W té době podaly nám wšecky skoro weřejné listy důkazy toho, jak neunaweně nižší kněžstwo ( chodíc arciť jen ke kowáříčkowi ) se snaží, střásti se sebe tuhé jařmo neobmezeně až posud nad ním wládnaucí hierarchie. Wšak wšecky tyto snahy wyřídily buď nic, neb tak málo, že to ani za řeč nestojí. – My se domejšlíme, že se w církwi k oprawám času přiměřeným dříwe nepřikročí, dokud kněžstwo, zwláště nižší, chtějíc w této rozhodné době dobře pochoditi, samo spolčiwši se w jednotliwých diécesích u swých biskupů o to naléhati nebude. Prwní krok ku předu w tom ohledu již učinili kaplaní diécese Linecké, jenž duchem času unešeni jsauce, zwláštní petici podepsanau od 222, prawíme od dwau set dwa a dwaceti kaplanů k swému D. Ordinariátu zadali. Jen 41 se jich w celém biskupstwí dotčenau petici podepsati zpěčowalo. Nacházíť se ta petice wytisknuta we „ Wiener-Kirchenzeitung “ w číslech 98 a 99. r. b. Sdělujeme ji co prwní wýjew toho druhu pro její znamenitost i w těchto listech w překladu swým čtenářům: „ Kaplani této diécese, ustanowiwše se na tom, zadati petici, nemají to w aumyslu, poměr podřízenosti, stáwající mezi nimi a jejich předstawenými rušiti, aneb snad dokonce slibu poslušenstwí w ruce swého wrchního pastýře při swěcení na kněžstwí složeného w něčem nedostáti. Rowněž to neobmýšlejí, wzdáliti se jen na okamžení z půdy církewní, ale práwě wraucí přání, aby jejich postawení w církwi tak přetwořeno bylo, jak to nejprwé důstojnosti kněžského stawu a pastýřskému aučinkowání kněze přiměřené jest, a potom aby důstojnosti kněžstwa záhubné a kněžské aučinkowání obmezující překážky se odstranily, jich dohání k tomu, míti aučastenstwí w této petici. Oniť to zawrhují, některau jinau nežli kanonickau cestau swé prosby a přání předložiti; nebť neztratili důwěru k swým předstaweným, alebrž jsau spíše nezwratně přeswědčeni, že Důstojný Ordinariát tau nejupřímější wůlí proniknut jest, každau w jeho obor sáhající a k jeho wědomosti přicházející neshodnost rychle a mužně odstraniti. Toto přeswědčení dodáwá jim té smělosti, společně ty těžkosti, pod jejichžto těžkým jarmem kaplani této diécese až posud, ačkoliw jen w tichosti, přece ale sprawedliwě hořekowali, a ty z toho wyplywající přání Důstojnému Ordinariátu neohroženě a neostýchawě wyslowiti. Oniť je zahrnují w následující články: I. Wytknutí auředního poměru mezi farářem a kaplanem. My nemyslíme na to ani dost málo, aby snad farář k naší mrawnosti nepřihlížel, a abychom jemu náležitě podřízeni nebyli. Až posud se to ale nezřídka stáwalo, že farář swé panowání nad kaplanem neslušně rozširowal. Zásada: „ Sic volo, sic jubeo, stat pro ratione voluntas, “ anebo: „ Ego sum Episcopus in parochia mea “, byla od mnohého faráře na spůsob často hnusný k záhubě kaplanů w platnosti udržowána. Spolu pracující kněz stal se nezřídka duchowním newolníkem, bezwolným wykonáwatelem nejwyšší farářské wůle, we wěcech spráwy duchowní bylo mu dowoleno sotwa něco připomenauti, nikoliw ale k něčemu raditi, neb od toho zrazowati. On byl často nucen k sankci patrných wad, křičících nadužíwání, popudliwých špinawostí proti swému swědomí duchowními úkony napomáhati. Mnohá dobrá wěc musela hned w zárodku udušena býti, mnohý šlendrián musel déle trwati proto, poněwadž kaplan dříwe na jeho odstranění pomyslil, a poněwadž absolutní farářowláda swau wážnost zadati se obáwala, kdyby na připomenutí jednoho w tak hluboké sníženosti stojícího podřízence nějaká oprawa předsewzata byla. W mnohých farních kostelích konají se obřadowé, jenž wýslowným římským neb diécesálním rubrikám naprosto odporují; a máme dosti příkladů, že kaplan ze swéhlawosti a buřictwí obwiněn býwal, maje tolik statnosti, církwi a biskupowi wíce nežli faráři poslušným býti. – My prosíme, aby Důstojný Ordinariát stručnými a určitými wýroky auřední poměr mezi faráři a kaplany wytknul, aby faráři se swau mocí nad kaplany z mezí jim církwí a rozumem wyměřených newystupowali, a aby w známost to uwedl, že w takowých pádech, kde poslušnost k faráři s wyššími powinnostmi w kollisí přijde, kaplani z takowého poslušenstwí se wytáhnauti zawázáni jsau. II. Zrušení poručnikowání wykonáwaného od farářů nad kaplany w jejich ökonomických záležitostech. Toť jest wěc takowá, kterau sprawedlnost a lidskost úsilně požadují. Čest budiž wšem farářům kteří swého kaplana za mileného spolupracowníka na winici Páně powažují, s ním co s takowým také we swém domě zacházejí, na to naléhajíce, aby s ním rowněž tak i od domácího služebnictwa nakládáno bylo. Jestiť takowych farářů mnoho, a každý kaplan okusiw toho štěstí, býti u takowého faráře, po celý swůj žiwot s wřelau wděčností těch tak blaženě stráwených dnů pamětliw bude, jakož i žádné pochybnosti není, že ten přešťastný poměr tomu mladšímu spolu pracujícímu knězi často tím nejkrásnějším trwanliwým nawedením a bezpečným měřitkem pro jeho budaucí činění a jednání se stáwá. Wšak nezřidka jest poměr tento docela jiného spůsobu. Bohužel! jsau i takowi faráři, ba i jejich powolností swedení farští čeledínowé, kteří powažujíce kaplana za služebníka spolu podřízeného, za zbytečného a obtížného saubydlitele, za škodného stráwníka a za pramen wýdělku, mu tento swůj náhled na wšeliký jen wymyslitelný spůsob na srozuměnau dáwají, k čemuž tito ( čeledínowé ) tím wíce opráwněni se býti domníwají, když on ( kaplan ) někdy s hospodyní u jednoho stolu seděti a při množstwí pokojů s tím nejmizernějšim spokojiti se musí. – Wzhledem na důchody neměl kaplan až posud často žádného práwa a žádné obrany proti faráři. Jeho příjmy záwisely nezřídka jen od milosti a libowůle farářowy, zdály se býti wíce darem nežli perně zaslauženau mzdau, kdežto přece ten od státu pro něho wykázáný plat nejméně 200 zl. obnáší, který mu buď z náboženské matice ( Religionsfond ) aneb z některého jiného nadání ( fundace ) anebo z přebytku farářských příjmů, jak to w posledním pádu z každé farní fasse pod rubrikau „ wydání “ seznati lze, bez ujmy wyplacen býti má. Poněwadž ale, což netřeba odůwodňowati, tento dosawádní plat kaplanowi k slušnému wyžiwení nedostatečný jest, a práwě proto osady k jeho ( kaplana ) a ne faráře lehčejší wýžiwě dobrowolné příspěwky dáwati uwykly jsau, které pod jménem „ malé štoly “ zahrnujeme; tedy jsau samowolné chautky, tu samau buď ztenčiti, neb se o ni s kaplanem děliti, se strany mnohých farářů nic jiného nežli zkracowání w příjmech, spolu pracujícího kněze nemálo rmautící. Protož poníženě žádáme, aby Důstojný Ordinariát to prohlásiti ráčil, že každý kaplan neztenčený wýnos swého platu a wšech ostatních příjmů požadowati opráwněn jest; – pak že si to Důstojný Ordinariát sice přeje, aby mezi farářem a kaplanem strany platu za ošetřowání a strawowání kaplana kontrakt uzawřen byl, ale tak, aby w kterém koliw čase a od které koliw strany wypowězen býti mohl; – konečně že, kdyby dotčený kontrakt nikterak dojednán býti nemohl, kaplanowi to swobodno jest, aby sobě swé potřebnosti na každý jiný stawu swému slušný spůsob sám opatřowal, a že mu to od žádného předstaweného auřadu za winu přičítáno nebude. Takto by se mohlo s nejlepším prospěchem předejíti těm nehodám, jenž se tak často mezi faráři a jich kaplany objewují, nemalé pohoršení osadám dáwajíce. III. Prawidelné zřízení trestního jednání s kněžmi. Duchowní jest člowěk, a co takowý může chybiti, a chybuje skutečně. Jsau-li jeho chyby takowé, že jeho auřední kněžské činnosti aučinku odnímají, budiž z dosawádního jeho stanowiska odstraněn a při těžších přestupcích i přísněji kárán. Poněwadž ale dle těch nejobyčejnějších zásad sprawedlnosti nikdo bez práwem ztwrzeného a wynešeného saudního nálezu nižádným trestem stíhán býti nemá, zdá se níže podepsaným býti nejwyš žádaucno: 1. Aby w brzkém čase duchowní disciplinární trestní zákon ( Disciplinar-Strafgesetz ) složen od Důstojného Ordinariátu ztwrzen a duchowenstwu w známost uweden byl. 2. Aby duchowní trestní saud ( Strafgericht ) sestawen a od Důstojného Ordinariátu plnomocenstwím opatřen byl. 3. Aby ten duchowní saud poukázán byl, že se we swém jednání na wlas říditi má dle duchowního trestního zákonu a dle prawidel duchowního saudního pořádku ( Gerichtsordnung ), který též pro kněžstwo sestawen a jemu prohlášen budiž. – Ostatně rozumí se samo sebau, že duchowní trestní zákon rozdílu činiti nebude, zdaliž jeden a ten samý přestupek od kaplana anebo od kněze wyšší důstojnosti zpáchán bude. Pohanská zásada: „ Quod licet Jovi, non licet bovi “, nemá u saudu křesťanského naprosto žádné platnosti. Tak uspořádaným saudním jednáním wystawí se ta nejsilnější hráz proti té neblahé nedůwěřliwosti, na kterau jak Důstojný Ordinariát, pohlížeje k wyšším swětským auřadům w tom ohledu šťastnějším, sprawedliwau stížnost wedl, rowněž tak i kaplani na ní ( nedůwěřliwost ) žalostně naříkali; takowé saudní jednání položí tu nejsilnější záworu weškerému tajnému udáwání, jednostranným žalobám nepřízniwých předstawených, a neprawdiwým často zpráwám nejmenowaných dopisowatelů; ono položí konečně tu nejmohútnější záworu wnitřní nespokojenosti a sklíčenosti těch kněží, jenž za příčinau takowých tajně jim strojených aukladů newinně byli trpíwali. IV. Wšemožnau sprawedlnost při přesazowání a powyšowání. My to neupíráme, že přesazowání často potřebné jsau, ba i nahlížíme to, že to může kaplanowi prospěti a i milé býti, když za čas swého kaplanowání w rozličných diécese krajinách swůj auřad zastáwá: – ale i Důstojný Ordinariát to nezneuzná, že takowá často nepředwídaná a nezaslaužená a rychle po sobě následující přesazowání na často welmi wzdálené aneb tělesným silám nepřiměřené štace kaplanowi příliš obtížné býwají. Mimo to, že cestowní autraty jej nezřídka nutí, swůj prwní čin na nowé štaci s dlužením se započíti, nezdají se příliš často přesazowání také pastýrskému aučinkowání práwě býti prospěšná; nebť nikdy nemůže kaplan, jsa w každém okamžení cizincem mezi osadníky, takowau příchylností a láskau k nim dojat býti, jakowá přece k pastýřskému aučinkowání potřebná jest; on nikdy newidí owoce swé pastýřské činnosti, což zajisté nehodí se roznítiti horliwost jeho w powolání. K zmaření přicházíwá také mrawní působení, které by míti mohla jeho déle trwající přítomnost u dorůstající mládeže, jejíž horliwým a milým katechetou w čaše jejího dětinstwí on byl. Přesazowání oblíbených duchowních pastýřů způsobuje w osadách zlau krew, obzwláště když ony často známost majíce těch tajně kutých intrik wědí, jak těch samých k přesazení duchowního jejich spráwce nepráwě užito bylo. Přeswědčenost učí, že w těch osadách, w nichž w každém okamžení změny kaplanů se předsewzaly, i když žádné pohoršení se nepřihodilo, jakási pohrdawost jich ( kaplanů ) se strany osadníků se objewuje; – a nač se tomu diwiti – oni ( osadníci ) widí, že kaplani mají stejný osud s finančnými strážníky, kteří též, aby se nikterak se stranami trochu seznámiti nemohli, z místa na místo přesazowání býwají. Mimo to dowědí se osady, jak lehaunké to jest, kaplana se sprostiti, a jednotliwí osadníci odolají těžko tomu pokušení, použiti toho a pracowati o wzdálení kaplana, an snad práwě skrze swědomité plnění swých powinností jim nemilým se stal. – My prosíme tedy Důstojný Ordinariát, by co nejwíce možná sprawedliwý ohled bral na čas — aby kaplan w jednom roce na dwě nebo tři štace přesazowán nebyl, – na tělesnou ( fisickau ) sílu, aby podlé těla slabší, konaw w horách prwní cestu k zaopatření nemocného swátostmi umírajících hned churawěti nemusel, a na wzdálenost, aby z jednoho konce diécese na druhý na swé autraty stěhowati se nemusel. Wůbec nebylo by to nic neslušného, kdyby požadowal náhradu cestowních autrat kaplan při přesazení takowém, ku kterému sám příčinu nezawdal. – Co se dále powýšení kaplanů na fary týká, prosíme, aby Důstojný Ordinariát, odstraniw wšecko ochnanitelstwí ( Protektionswesen ) wětšímu stáří slaučenému se zásluhami též wětší platnosti udělowal, aby zcela do pozadí strkán nebyl spráwce duchowní na wenku, nemaje příležitosti, ještě méně ale drzosti do sebe, aby swé zásluhy den co den před obličejem mnoho mohaucích swých přízniwců w tom nejjasnějším swětle na odiw stawěl. V. Odbýwáni konkursní zkoušky jednou na wždy a to i od vikářů Vikář znamená w Rakausích tolik, co w Čechách administrátor uprázdněné fary. a expositů. Co milowníci wěd, prowozujíce denně skutečně to, čemu se byli naučili, střeženi též w tom ohledu od swých církewních předstawených, wysazeni posuzowání a kritice často wzdělaných, ale nepřátelsky smýšlejících osadníků, neděsí se kaplani pražádné zkaušky. Ale též se domýšlejí, že w tom ohledu zasluhují neméně důwěry, nežli wšecky ostatní fakulty. Ta doposud trwající praktika wedla k mnohým w oči bijícím odporům, když ku příkladu vikář ( administrátor ) w lidnaté osadě bez konkursu až na konec swého žiwota spráwu duchowní zastáwá, kdežto přece w tom samém čase o faru s menším o mnoho počtem duší ani zakročiti nemůže atd. Poněwadž slušně a sprawedliwě nadíti se lze, že to, w tom ohledu něco ustanowiti, od státních auřadů w moc Ordinariátů odewzdáno bude; tedy prosíme ohledem na konkursní zkaušku o dwojí wěc: 1. Aby dotčená zkauška od každého jen jednau po uplynutí jistých na winici Páně ztráwených asi tří neb čtyr roků písemně a austně se odbýwala, a sice tak, aby zkaušenci swobodno bylo, zdaliž se zkaušce ze wšech předmětů pospolu anebo jen z jednoho a kterého najednau ( písemně a austně ) podrobiti chce. 2. Aby ta zkauška i těm uložena byla, jenž by se o expositury a vikariáty ( administrace uprázdněných far ) ucházeti chtěli. VI. Podporowání kněží w čase jejich činnosti nemocí nawštiwených a zlepšení nuzného stawu deficientů. Postawení do nemoci upadšího kněze ( kaplana ) jest často welmi bídné. Nedbalé ošetřowání, nejistota, jak dlauho jeho nemoc trwati bude, nedostatek 874 uspořeného jmění a obáwání, zdaliž autraty za léčení weliké nebudau, to wšecko wesměs napomáhá k tomu, by nemoc ta, kterau on wěrným plněním swých powinností často byl spůsobil, pro něho ještě trapliwější byla. My se osmělujeme ohledně toho na jeden, již před dwěma roky z našeho středu zhotowený „ Náwrh stanow bratrstwa k podporowání nuzných kaplanů “ poukázati. Jednohlasně wyjadřujem se, že my wšickni wesměs hotowi jsme, ročně jistau záhodnau částku příjmů rádi podati co obět lásky bratrské, wědauce, že žádný z nás jistotně newí, zdaliž i on ještě nebude muset o takowau obět jednau žádati, a prosíme jen o to jediné, aby některý wážný muž w čelo se postawiti, a aby náš otcowský pastýř uděliw nám k tomu powolení a požehnání, naší dobré wůlí stálost a podporu uděliti ráčil. Wezme-li se na dotčený náwrh ohled, tuť přijde to na jewo, že nám též bídný staw naších chorobných spolubratří na srdci leží, a že my dle možnosti k jejich ulehčení rádi přispíwati chceme. – Kde nenáwist se spojuje, kde bezbožnost a zloba w spolky wstupují, tuť musí i křesťanská láska w jedno se slíti. VII. Uwedení dekanátních porad pod autoritou Ordinariátu. Zmiňujíce se o dekanátních poradách, nemíníme se scházeti proto, bychom pauze o swých interessech se radili, – nikoliw, znajíce moc a přednost žiwé řeči před mrtwau písmenau, chceme w nadzmíněných poradách interessy církwe, zwelebowání bohoslowecké wědy a praktické zpráwy duchowní pojednáwati, a ne bez wýsledku do wětru jen mluwiti, nobrž dle dobře promyšleného pořádku se raditi o tom, co duchowenstwu a křesťanskému lidu potřebné a užitečné jest. K tomu potřebujeme ale zplnomocnění s hůry, potřebujeme, my to uznáwáme, stručného nawedení a dobré rady, k tomu potřebujeme též dojímawého nabízení, a to jest wšecko, oč my poníženě prosíme. Theologický čtwrtletní časopis stal by se napotom orgánem probuzeného, čilého katolického žiwota, a pro budaucí wěky důkazem, že katolické kněžstwo hornorakauské swůj čas neprospalo. Nebyly by potom takowé náležitau legální platnost mající porady tau nejlepší příprawau k budaucí, tak přežádané a s Tridentským církewním sněmem auplně se shodující diécesální synodě? Toť jsau ty prosby a přání, které my nížepsaní kaplani diécese Linecké Důstojnému Ordinariátu přednésti puzeni se býti cítíme. Pohnútky k tomu jsau nejwíce diwoké wýrůstky, zniklé na stromě před nedáwném swržené státní saustawy, jejíž, chránitelowé neobmezeně wšecko nižší w porobu wyššího přiwádějice, dobře pochopili, že jen tak její ( saustawy ) trochu dlauhé trwání ještě déle prodlaužiti možná jest. Tyto swrchu podotknuté wýrůstky swými široko daleko rozwětwenými ratolestmi – wšecky žiwotní poměry a tak i zewnější spráwu církwe zasáhly. Poněwadž newyrostly na půdě církewní, nebude to zajisté k záhubě církwe, nobrž jí to spíše prospíwati bude, když tak rychle, jak jen možná jest, opět wyhubeny budau. Proto my se také neobáwáme, že Důstojný Ordinariát naše prosby nemilostiwě přijme. Naopak my se důwěřujeme, že jsme buřiči a domáhači, jsou-li jací mezi námi, w jejich řádné meze nazpět přiwedli, přiměwše je k tomu swým weřejným, církwi neodporujícím zákonitým wystaupením. Kdyby Důstojný Ordinariát bližší, dokonalejší wyswětlení strany některých jen podotknutých poměrů požadowal, tuť jsme hotowi, skrze wýbor z našeho středu wywolený wšecko náležitě objastniti, jakož i uwedené stížnosti ráznými skutečně se zběhlými událostmi odůwodniti. Nechť ostatně na jaký koliw spůsob naše prosby milostiwého wyslyšení dojdau, my a naši nástupníci po celý běh žiwota swého wřelé díky wzdáwati budeme Důstojnému Ordinariátu, ano i wšem swým předstaweným, přispěwším k tomu, aby nižšímu kněžstwu k swobodnějšímu a slušnějšímu postawení dopomoženo bylo. Tento cit wděčnosti powzbuzowati nás bude, skutkem dokázati, že jsme té od předstawených w nás kladené důwěrnosti hodni byli, bude powzbuzowati nás, bychom těžkým powinnostem swého powolání dwojnásobnau horliwostí se oddali; my budeme wší těla i duše silau, podporowáni jsauce milostí Boží, k tomu směřowati, abychom od naší swaté katolické církwe k jejím živým audům přičteni jsauce, též mezi wěrné syny počítáni býti mohli od swého sláwau owěnčeného otcowského wrchního pastýře, kterého Bůh dlauhá léta zachowati a někdy wěčně odplatiti ráčiž. “", "id": 1636}
{"text": "16. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Beseda chrudimská - poznámka]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Dod. Red. Těšíme se srdečně z tohoto tak pěkného kwětu Besedy Chrudimské, a přáti si musíme, aby také ostatní naše města za tak chwalitebným příkladem zpátky nezůstáwala. K tomu aučeli, co nejdříwe místo nabudeme w listech těchto, oznámíme zřízení ( statuta)tohoto ústawu Chrudimského, aby si je jinde za wzor mohli wzíti, neboť snadějí jest dle příkladu takowého u auřadů powolení si wyjednati. Každý s lítostí pozorowati musí, jak u nás duch společenský, jenž jest hlawní pákau lepšího stawu a pokroku země, na příliš nízkém stupni stojí. Za hranicemi má každé i dosti nepatrné město a městečko jednu neb wíce besed, a besedy tyto jsau w auzkém spojení s kwětem žiwnosti. Čím wíce žiwnosti kwetau, tím wíce bohatstwí, tím wíce chuti a možnosti k autratě, tím wíce společenského žiwota — a společenský žiwot zase naopak wede k lepšímu wzdělání, k pokrokům w umění, w obchodu a w průmyslu ( w řemeslech ), poněwadž se myšlénky hojně wyměňují a rozšiřují. — Ale tu stojíme opět u toho, co jest naše stálé „ Eduard und Kunigunde “ totiž u škol: řídkost praktických škol, zabedněnost myslí, neznání swěta šírého, to jsau články pewně spojené w řetěze chudoby zemské.", "id": 1637}
{"text": "21. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [otisk zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Z Brna 17. list. ( M. N. ) Doslýcháme, že zřízena bude konečně při presidium zemským školní radda dle nařízení ministerstwa od 29. září 1848. Úkol její bude, wykázati jazyku českému we školách nižších i wyšších ono místo, kteréž mu nyní dle práwa rownosti s německým náleží, ustanowiti, která gymnasia w Morawě a Slezku mají býti ohledem na studující s přewahau slowanská a která německá, nawrhnauti schopné učitele k wyučowání jazyku českému a přiměřené knihy školní, wůbec učiniti wše, čeho požaduje zwelebení jazyku národního a prospěch mládeže školní. Z tohoto účelu patrno, že skládati se může radda školní jen z můžu, wěcí školných důkladně znalých a wysokau cenu jazyka morawského uznáwajících, sice mine se radda s cílem, od ministerstwa jí wytknutým, a rownost obojího jazyka wlastenského na Morawě zůstane jako posud pauhým záludem. Každý den, o který se zřizowání raddy školní opozdí, jest nenabytná škoda jazyku wlastenskému, zwláště ohledem na počínající rok školní a na to, jak chatrně mnohá gremia gymnasiální, an to jim samým bylo zanecháno, o cwičení w něm studujících pečowali a pečují.", "id": 1638}
{"text": "11. červenec 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Z Jindřichowa Hradce., Autor: Havlíček, Karel\nZ Jindřichowa Hradce. Visitace gymnasialní. Weledůstojný pan direktor gymnasialních studií Jakub Beer držel zde na c. k. gymnasium od 9—17 Čerwna b. r. den jako den zrána i odpoledne ústní a písemní zkaušky. Při zkaušení z náboženstwí ony žáky, jimž jest ještě s obtížnostmi w němčině zápasiti, dal po česku wyslýchati, a byl z toho potěšen, že se zde studující mládež dle mluwnických prawidel theoreticky a prakticky swé mateřské řeči učí; při tom se také wyjádřil, že bude o to péči míti, aby na oněch gymnasiích w Čechách, kde se pro wzdělání našeho jazyka až potud nic nestáwá, on byl zaweden a přednášen. Po tak zwaných exortách pro čtyry wyšší třídy P. Katechetau a pro ostatní dwě nižší p. Prefektem přednešených wida P.T. p. direktor, kterak žácstwo dle dáwno zde zawedeněho obyčeje k podporowání swých nemohutných spoludruhů dárky co dobrowolnau oběť do pokladnice uwrhuje, přiložil k tomutéž aučeli šest dukátů, za čež mu we jménu podělených powinné díky opětowány buďte. Po ukončené visitací když se jak o zdárném prospěchu žácstwa tak o spráwném zřízení učitelského ústawu auplně byl přeswědčil, wůbec swau spokojenost opětně projewil, a pak dal učitelstwu hostinu; což se wše tu k zahanbení utrhačných jazyků, jenž se o zdejší učiliště rádi otírají, w známost uwádí. Podotknauti jest ještě potřebí, že tu milolidský p. t. pan direktor mnoho peněžitých příspěwků, zwláště k lepšímu wojanské wychowatelny, kterau nawštíwil, a ku prospěchu jednotliwých chudých štědrau rukau udělil. Zanechaje po sobě w tolika srdcích, jeho přítomností oblažených, sladkau památku, odebral se odtud na visitaci Brodského gymnasium.", "id": 1639}
{"text": "15 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Titulní strana], Titulek: Porotní soud nad redaktorem Národních novin pro článek: Výklad okrojované ústavy od 4. března v čísle 62 Nár. novin, Autor: Havlíček, Karel\nPorotní saud nad redaktorem Nár. Nowin pro článek: Wýklad oktrojowané ústawy od 4. března w čísle 62 Nár. Nowin. ( Dokončení. ) ( Dálší řeč obžalowaného K. Hawlíčka. ) Pan prokurátor prawí, že se posmíwám, že se národowé budau muset obléci do jedné černožluté livereje, a on myslí, že to podpíše, kdo chce mít pewné a jedno Rakausko, poněwadž pro národnost a wlast při tom není žádné nebezpečenstwí a každému národu jest národnost a řeč pojištěna. – Ačkoliw mají mocnářowé welikau moc, přec jest prawda, co prawil Ježíš: Dejte císaři, co jest císařowo, a co jest Božího, Bohu. Ale národowé jsau Boží, a ne císařowi. A kdyby se císař a panowník sebe wíce snažil, přece nepřemění národ w jiný národ podle swé libosti a swého pohodlí. Příklad toho máme na císaři Josefu, který též chtěl, ačkoliw snad z dobrého aumyslu, národy rakauské přetwořiti w Němce, ale nedosáhl aučele swého. My zůstanem wždy Češi, jako Maďarowé, ltaliani, a nebudeme nikdy Rakušané, nýbrž jen občané rakauské říše, tak jako bychom, kdybychom byli uposlechli za onoho času hlasu ministerského a byli wolili do Frankfurtu a následkem toho byli přistaupili k německé říši, přece nebyli proto Němci, nýbrž jenom občané německé říše. Poukazuji p. prokurátora na to, co ukazuje skutečnost, že se žádný národ rakauský sám nejmenuje Rakušanem, wyjma obywatele jediné province rakauské. Ani německý Štýřan ani Tyrolan nejmenuje se ještě sám Rakušanem, nýbrž posud Štýřanem, Tyrolanem. Owšem obywatel mnohých mohutných a slawných říší, ku př. anglické a francauské, s chlaubau sebe tak jmenuje, k tomu ale náleží zásluha a sláwa historická a swobodné zřízení země; pak třeba i Němec na břehách Rýna z této příčiny sebe rád nazýwá Francauzem, ačkoliw ním není. S radostí bude sebe každý nazýwat občanem rakauské říše, když to bude čest, posud ale člowěk nemá proč a zač, býti wlastencem rakauským: my posud newidíme pro sebe z toho spolku rakauského žádné wýhody a žádné sláwy. Pan prokurátor mne těší, že je národnost pojištěna. Ale skutečnost ukazuje, že tomu není tak a že jsme posud odstrčeni wšude. Já bych na to mohl tisíc příkladů uwésti, nač jen se podíwáme, wšude widíme nerownopráwnost, ku př. já jsem dnes žalowán na základu §. 12. Ale zrowna tento paragraf je tak špatně do češtiny přeložen, že má zcela jiný smysl než německý, a kdybych německy nerozuměl, byl by dnes pro mně zákon mnohem přísnější, podle kterého bych mohl být odsauzen, neboť německý zní: Durch unwahre und höhnische Darstellungen – a český: neprawým neb aušklebným wypisowáním, což jest nesmírný rozdíl. Druhý příklad, abychom wzali zrowna nejbližší, jest česká žaloba od p. prokurátora ode mne zadána. Jest w ní nejméně 50 chyb, a jsem přeswědčen, žeby auředník sotwa směl w německém spisu podobným spůsobem psáti, neboť i starý zákon nařizuje, aby se auřední spisy wydáwaly we spůsobu důstojném, k důstojnosti ale též náleží prawopis a gramatika. Pan prokurátor nato naráží, že já štwu národnosti; já jsem wětší přítel Němců než ministerstwo, poněwadž chci, aby se wšem národům učinilo možno, spokojeně wedle sebe žíti, což ale nikdy nebude, pokawád bude mít jeden národ příčinu druhému záwiděti. Zajisté by bylo snadno, aby auředníci obaum jazykům dokonale se naučili, a pak by přestalo wšechno nedorozumění mezi národnostmi, poněwadž by obě mohly pohodlně wedle sebe žíti a sobě nepřekážeti. Ale wláda sama štwe proti národnostem, protože se nestará u nás o dokonalau známost obau jazyků. Pan prokurátor uráží se z toho, že jsem napsal, aby se již wolili poslanci místo na 5 a 10 let raději na celý žiwot, aby se pak wládlo zcela absolutně, a ukazuje mi na Anglicko, kde parlament také trwá 7 let, a přece nikdo nenazýwá wládu anglickau absolutní. – Co je w Anglicku, to není w Rakausích; w Anglicku by se mohli wolit poslancowé třeba na 30 let, a přece by proto nebyla wláda absolutní, w Anglicku je práwo, w Anglicku by nesmělo wyhnat ministerstwo sněm, jako ho wyhnali z Kroměříže, w Anglicku je každý občan, malý nebo welký, stejně podroben zákonu. Ostatně musím ale p. prokurátorowi podotknaut, že se wšude wolejí poslancowé na kratší lhůtu: w americkém saustátí senátoři na 6, representanti na 2 leta; w Pensylvanii representanti na rok, senátoři na 4; w Norwežsku na 3; we Šwýcarech na 3 leta; w Belgii representanti na 4, senátoři na 8, při čemž poznamenati musím, že při každé polowicí lhůty polowice poslanců se obnowí. Když jsau wolení representanti na dlauhý čas, ku př. na 10 let, jest to swobodě welmi nebezpečné; neboť w každé komoře jest jistá část poslanců, kteří wždy s wládau drží, tedy si může wláda také wždy najíti rozličné slabé a přístupné stránky mnohých jiných a dostati tak wětšinu na swau stranu. To je tedy skutečná chyba w oktrojowané ústawě. Pan prokurátor mi wytýká, že jsem prawil, že bude stát zemský sněm k ministerstwu jako chlapec k učiteli, a myslí, že chlapec a kluk je stejné slowo. Kluk ale jest nedůstojné, čehož jsem já neužíwal; chlapec ale, jak já řekl, je slušné slowo. A jestli p. prokurátor myslí, že jsem tento obraz nedokázal, mýlí se welice, neboť jsem se odwoláwal na §. 89 oktrojowané ústawy, podle něhož mohau ministři zastawiti aneb zapowěděti wykonáwání uzawření sněmu, příčící se zákonům a wšeobecnému dobrému, a ministerstwu tedy jest zůstaweno, odsuzowati a wěděti lépe než zástupci národa, co se příčí wšeobecnému dobrému; to jest zajisté potupa sněmu, poněwadž si ministerstwo osobuje wíce rozumu, nežli celému sněmu přiřknauti chce. Dále mi p. prokurátor wytýká, že jsem prawil, že máme wlastně neodpowědnau wládu. To ale jsem práwě řekl, neboť konstituce záleží w tom, že ministerstwo musí za wšechno to, co se děje od wlády, odpowídat, a že může být obžalowáno a sauzeno; w jiných konstitučních zemích wynáší w tomto pádu nad obžalowaným ministerstwem wýrok wždy nějaký neodwislý, samostatný saud buďto hořejší komora anebo jiný od wlády nezrušitelný saud. Oktrojowaná ústawa ale prawí w §. 106, že saud říšský bude sauditi ministry. Posud ale není žádný říšský saud, a tedy toto misterstwo samo jej ustanowí podle swé libosti, a to zrowna tak, jako bych já si swolal k porotě několik swých dobrých známých, aby nade mnau wydali rozsudek. Tedy bude se ministerstwo samo saudit, a co jsem prawil, jest samá prawda. Též pan prokurátor mne winí, že jsem celau ústawu potupil jako wěc dohotowenau, a že přece prawím sám, že jsem nejdůležitější wěci ještě nechal za lubem. Já myslím, že to, co špatného jest w ústawě, se nedá pozdnějšími dodatky naprawiti, nýbrž jen odwolati. Nowými zákony může se owšem mnoho ještě zhoršiti, tak jako ku př. widíme důkaz w zákonu o tisku, kde ku př. ustanowení, že se časopis až na 3 měsíce zastawiti může, jest přísnější než stará censura. Já jsem wytknul jen wady těch zákonů, které jsau wydány, a hleděl jsem dokázati, že byl můj posudek sprawedliwý, pročež jsem i opominul těch se dotýkati, z kterých mne ani sám pan prokurátor newiní, poněwadž se zdá sám nahlížeti jejich oprawdiwosti. Ostatně i ministerstwo již samo některé wěci odwolalo, ku př. stranu Chorwátska a Hranice wojenské, a tím dokázalo, že samo nemá w uctiwosti swau oktrojowanau ústawu. Konečně p. prokurátor mne winí z toho místa, že chce ministerstwo swobodě jedno péro po druhém wytrhati, a myslí, že opět tupím dříw, než wěc přišla a že opět prorokuju. Tomu ale odpírám. Mohl bych se sice odvoláwati na práwnickau zásadu; drž každého za chybného, pokud se nepřeswědčíš o jeho sprawedliwosti, a zákony mají býti wždy tak zřízeny, aby žádným spůsobem nedopauštěly neprawost. Já chci se držeti jen zásady křesťanské, a chci držeti i ministerstwo za sprawedliwé, pokud se neokázalo naopak. Ale máme proto důkazů, a sice zde ( ukazuje tenkau knihu modrau ). Tato knížka obsahuje wšechny základy našeho konstitučního práwa. Já z nich jen některá přednesu. A bude se hned widěti, jestli se jich skutečně šetřilo. Hned w císařském manifestu od 15. bř. min. r. stojí: Die Preßfreiheit ist durch Unsere Erklärung der Aufhebung der Censur in derselben Weise gewährt, wie in allen Staaten, wo sie besteht. ( Swoboda tisku uděluje se prohlášeným od Nás zrušením censury tímže spůsobem, jako we wšech státech, kde se nachází. ) Tedy jsme měli pojištěnau swobodu tisku takowau, jako w kterémkoliw konstitučním státu, a přece jest náš zákon o tisku nejšpatnější w celé Ewropě. W ústawě od 25. dubna m. r. zní §. 9.: Der Kaiser legt bei Eröffnung des ersten Reichstages und jeder Nachfolger unmittelbar nach seinem Regierungsantritte den Eid auf die Verfassungs-Urkunde ab. ( Císař při otewření sněmu říšského a každý nástupce jeho hned po nastaupení wlády složí přísahu na ústawní listinu. ) To se ale nestalo! W proklamací od 6. máje prawí se: Damit die Feststellung der Verfassung durch die constituirende Reichsversammlung auf die zuverlässigste Weise bewirkt werde, haben Wir beschlossen, für den ersten Reichstag nur Eine Kammer wählen zu lassen, wornach also für die Wahlen gar kein Census bestehen und Jeder Zweifel einer unvollkommenen Volksvertretung entfallen wird. ( Aby ustanowení ústawy sjednáno bylo od ústawodárného sněmu říšskho tím spůsobem nejbezpečnějším, uzawřeli jsme, dáti woliti do prwního sněmu říšského jen jednu komoru; nebude tedy pro wolby žádného censu a odpadne wšeliká pochybnost, žeby lid dokonale nebyl zastupowán. ) W proklamací z Innsbrucku dne 3. čerwna m. r. prawí se o ústawě takto: Mit derselben habe Ich den Forderungen der Zeit, den Bedürfnissen der einzelnen Provinzen, der Vorwiegenden Meinung Meines Volkes, welche im Wege des Gesetzes geltend gemacht, Mich jederzeit in Meinen Beschlüssen bestimmen wird, nicht vorgreifen wollen. Ich habe daher am 16. Mai keinen Anstand genommen, den nächsten Reichstag als einen constituirenden zu erklären und die damit in Einklang stehenden Wahlen zuzusichern. Allein die Sache selbst bin Ich bereit festzuhalten, weil sie Mir die Bürgschaft gewährt, daβ die Verfassung, welche Meinem Reiche geistige und materielle Macht verleihen soll, in ihren Grunglagen, wie in ihren Einzelnheiten ein Werk des gesetzlich ausgeprägten Gesammtwillens seyn werde, mit welchem Hand in Hand zu gehen, Ich fest entschlossen bin. ( Nechtěl jsem jí ( ústawau od 25. dubna ) překážeti požadawkům času, potřebám jednotliwých zemí a mínění wětšiny lidu mého, které prowedeno jsauc cestau zákonní wždy mne bude říditi w uzawíráních mých. I newáhal jsem tedy dne 16. kwětna prohlásiti nejprwé příští říšský sněm za ústawodárný a pojistiti wolby k tomu spůsobilé. – Ale wěc samu držeti jsem hotow, poněwadž mi podáwá rukojemstwí, že ústawa, která říši mau zmocniti má duchowně i materialně, jak w základech tak w jednotliwostech swých bude dílo zákonně wyslowené wůle weškerenstwa, s kteraužto zajedno kráčeti pewně jsem odhodlán. ) W proklamaci od 6. čerwna prawí se: Allein noch ist das von Mir begründete Werk nicht vollbracht, es kann erst durch die kluge und kräftige Mitwirkung der Abgeordneten Meines Reiches eine den allgemeinen Interessen entsprechende Wirklichkeit werden. Dabei war es aber nie Meine Absicht, der überwiegenden Meinung Meiner Völker Schranken fetzen zu wollen, und um diese Meine Gesinnung unzweideutig an den Tag zu legen, habe Ich Mich bewogen gefunden, den ersten Reichstag als einem constituirenden zu erklären. ( Ale dílo, k němuž jsem základ dal, posud není dokonáno; teprwé opatrným a důrazným spolupůsobením poslanců říše mé může se státi prawdau, jenž by wyhowěla potřebám a prospěchům obecným. Při tom nikdy nebyl úmysl můj, abych kladl meze mínění přewahujícímu národů mých, i abych toto swé smýšlení nade wší pochybnost oswědčil, widěl jsem se pohnuta, prohlásiti prwní říšský sněm za ústawodárný. ) Ministr Dobblhof přednesl we jménu koruny w říšském sněmu dne 7. září m. r. následující slowa: Mit dem gleichen vollen Vertrauen, mit welchem der Monarch Ihren Beschlüssen in den für die Interessen der Völker Oesterreichs heiligsten Angelegenheiten entgegensieht, mit demselben Vertrauen können daher die Völker Oesterreichs der Vollständigen Erfüllung des Kaiserlichen Wortes, der Annahme der von ihren Vertretern festgestellten Verfassung entgegensehen. ( Se stejnau plnau důwěrau, s kterau mocnář očekáwá usnešení Wašich w záležitostech nejswětějších prospěchům a potřebám národů rakauských, s tautéž důwěrau naditi se tedy mohau národowé rakauští, že slowo císařské auplně bude wyplněno a ústawa wypracowaná od zástupců jejich přijata. ) To se ale také nestalo. W proklamací císařské od 16. října min. r. stojí: Nach Bezwingung des bewaffneten Aufruhrs und Wiedererstellung der Ruhe wird es die Aufgabe Meines Ministeriums seyn, im Einklange mit den Mitgliedern des constituirenden Reichstages durch gesetzliche Regelung der bisher mit zügellosem Mißbrauche gehandhabten Presse, des Vereinsrechtes und der Volkswehr einen Zustand herbeizuführen, der, ohne der Freiheit nahe zu treten, dem Gesetze Kraft und Achtung sichern soll. ( Až branné powstání bude potlačeno a pokoj nawrácen, bude úlohau ministerstwa mého, aby we srownalosti s audy ústawodárného sněmu říšského zákonním zřízením tisku bezuzdným spůsobem posawáde nadužíwaného práwa spolkowacího a obrany národní přiwedlo staw takowý, který bez zkracowání swobody, zákonu pojistiti má moc a úctu. ) Tedy se to mělo státi we srozumění se sněmem. W císařské proklamací od 19. října min. r. stojí takto: Es ist unser fester, unveränderlicher Wille, daß die unseren Völkern gewährten Rechte und Freiheiten, wenn sie auch von einzelnen Böswilligen oder Mißgeleiteten mißbraucht worden sind, in ihrer ganzen Ausdehnung ungeschmälert bleiben, und Wir verbürgen solche neuerdings durch Unser kaiserliches Wort. ( Jestiť wůle naše pewná a neproměnitelná, aby práwa národům našim udělená, byť jich někteří zlomyslní nebo swedení byli zle užíwali, w celé swé rozsáhlosti zůstala neskrácena, i zaručujem je opětně naším císařským slowem. ) ( Tato slowa přečetl obžalowaný silnějším hlasem, posluchačstwo se nemohlo udržet hřmotného potlesku, předseda wstal a napomenul je k mírnosti; nastalo opět ticho. ) Auch wollen Wir, daß die von dem constituirenden Reichstage bereits gefaßten und von Uns sanctionierten Beschlüsse, namentlich jene über die Aufhebung des Unterthans-Verbandes, der Entlastung und Gleichstellung des Grundbesitzes gegen die im Principe vom Reichstage anerkannte billige Entschädigung aufrecht erhalten, und Unserer bereits erlassenen Anordnung gemäß in Vollzug gebracht werden. Ebenso ist es Unser fester Wille, daβ das begonnene Verfassungswerk von dem constituirenden Reichstage in einer der Vollen Gleichberechtigung aller Unsere Völker entsprechenden Weise ungestört und ununterbrochen fortgesetzt werde, damit solches in Bälde Meiner Sanction unterlegt, und einem gedeihlichen Ende zugeführt werden könne. ( I chceme také, aby usnešení od ústawodárného sněmu již učiněná a od nás potwrzená, jmenowitě o zrušení úwazku poddanského, o wywázení a w rownost uwedení gruntů za lewnau náhradu od sněmu w zásadě uznanau byla zachowána a podlé nařízení od nás již wydaného we skutek uwedena. Taktéž jest pewná wůle naše, aby započaté dílo ústawy od ústawodárného říšského sněmu spůsobem rownopráwnosti wšech našich národů přiměřeným bez překážky a bez přestáwky dále 354 bylo wedeno, aby se w krátkém čase sankci mé předložilo a ku konci zdařilému dowedeno bylo. W proklamací od 22. října stojí stranu powolání sněmu do Hroměříže: Wir berufen denselben auf den 15. November nach der Stadt Kremsier, wo er in der Lage seyn wird, sich ungestört und ununterbrochen seiner großen Aufgabe der Ausarbeitung einer den Interessen Unseren Staaten entsprechenden Verfassung Ausschlieβlich widmen zu können. Um daselbst die unterbrochenen Berathungen in Beziehung auf die Verfassung fortzusetzen, und solche mit Beseitigung aller Nebenrücksichten in Bälde einem gedeihlichen Ende zuzuführen. ( Swoláwáme jej na 15. listopadu do města Kroměříže, kde mu bude lze, by se oddal wýhradně welikému úkolu wypracowání ústawy, přiměřené potřebám a prospěchům našich států, aby tam dále wedli přetržené porady o ústawě, a jí pustíc mimo sebe, weliké ohledy wedlejší dowedli ke zdařilému konci. ) I nynějsí ministerstwo prawilo we swém programu před celým říšským sněmem weřejně: Wir übernehmen die Handhabung der Regierungsgewalt aus den Händen Sr. Majestät zugleich mit der Verantwortlichkeit, fest entschlossen, jeden unverfassungsmäßigen Einfluß fern zu halten, aber ebenso wenig Eingriffe in die vollziehende Gewalt zu gestatten. Wir wollen die constitutionelle Monarchie aufrichtig und ohne Rückhalt. Wir wollen diese Staatsform, deren Wesen und gesicherten Bestand wie in der gemeinschaftlichen Ausübung der gesetzgebenden Gewalt durch den Monarchen und den Repräsentantenkörper Oesterreichs, in der freien Gestaltung der Ländertheile in allen innern Angelegenheiten erkennen. ( Přijímáme řízení moci wládní z rukau Jeho Milosti zároweň s odpowědností, pewně jsauce odhodláni, oddáliti wšeliký wplyw ústawě protiwný a nedowoliti žádné zasahowání w moc wykonáwací. Chceme monarchii ústawnau upřímně a bez tajení. I chceme tuto spůsobu státní, jejížto podstatu a jisté trwání nalezáme we společném wykonáwání moci zákonodární od mocnáře a zastupitelstwa lidu rakauského, we swobodném zřízení jednotliwých zemí we wšech záležitostech wnitřních. ) S tím se ale nesrownáwá to, co w oktrojowané ústawě o zemských záležitostech stojí. Dále w tomtéž programu stojí také: Wir hoffen, das Ergebniß Ihrer Berathungen über die Verfassung möglichst bald der Sanction Sr. Majestät des Kaisers unterlegen zu können. Ein zweifaches Ziel wird uns hiebei vorschweben: Ungeschmälerte Erhaltung der den Völkern Oesterreichs zugesicherten Freiheit; Sicherstellung der Bedingungen, ohne welche die Freiheit nicht bestehen kann. Das Ministerium will nicht hinter den Bestrebungen nach freisinnigen und volksthümlichen Einrichtungen zurückbleiben; es hält vielmehr für seine Pflicht, sich an die Spitze dieser Bewegung zu stellen. Dieβ sind die Hauptgrundzüge unserer Politik. Wir haben sie mit unumwundener Offenheit dargelegt, weil ohne Wahrheit kein Vertrauen und Vertrauen die erste Bedingung eines gedeihlichen Zusammenwirkens zwischen Regierung und Reichstag. ( Doufáme, že co možná nejdříwe budeme moci předložiti wýsledek rokowání wašeho sankci Jeho Msti císaře. Dwojí aučel w tom budeme míti na zřeteli: nezkrácené zachowání swobody národům rakauským pojištěné; zbezpečení wýmínek, bez nichž swoboda tato obstáti nemůže. Ministerstwo nechce zůstati pozadu za snahami po ústawách swobodných a lidumilných; ba drží spíše za swau powinnost, postawiti se w čelo pohybowání tohoto. ) Toť jsau hlawní rysy naší politiky. Wyložili jsme ji s přímostí netající, poněwadž není důwěry bez prawdy, a důwěra jest prwní wýmínka zdárného spolupůsobení mezi wládau a sněmem říšským. Jestli se ale zachowala tato upřímnost, to ani nechci dokazowati, to jest patrno hned po přečtení těchto řádků. A jak se srownáwá s tauto upřímností a otewřeností, že ministerstwo sněm tak neočekáwaně a bez příčiny rozpustilo. Předseda: Pane obžalowaný, nemáte tady také ten nowý patent, kterým je sněm rozpuštěn? K. Hawlíček: Na to také přijdem! – Při nastaupení nowého císaře obnoweny jsau sliby tyto a w manifestu od 2. prosince prawí se k sněmu říšskému: Es ist Unser lebhafter Wunsch, daß das Verfassungswerk sobald als möglich zu Stande gebracht werde, und Wir rechnen hiebei auf den einsichtsvollen Beistand und das patriotischen Eifer des Reichstages. ( Naše přežádaucí přání jest, aby ústawa co nejdříwe možná byla ku konci dowedena, i spoleháme se w tom na rozwážliwau podporu a wlasteneckau horliwost říšského sněmu. ) Já nejsem tak přepiatý, aby sic nepřipauštěl wládě práwo, rozpustiti sněm, poněwadž nahlížím, že toho může býti někdy zapotřebí, ale w takowém pádu má wláda hned powolati jiný, ne ale to udělat sama, co měl sněm wypracowat, to se nesrownáwá s konstitučními zásadami, to jest absolutní. S tím co jsem posud prawil, myslím, že jsem wywrátil jednotliwé wýčitky paně prokurátorowy; hlawní moje obrana záleží ale w něčem jiném. Kdybych byl winen, z čeho mne pan prokurátor pohání, byl bych byl musel ústawu rakauskau neprawým a aušklebným wypisowáním hanobiti, pak bych ale owšem zaslaužil wětšího trestu, nežli pan prokurátor ponawrhuje. Já jsem ústawu nepotupil nepráwě, já jsem smysl její nepřekrautil; že jsem ji nechwálil, není wina moje, nýbrž ministerstwa, které tak špatnau sestawilo; žert není žádná wina, a aušklebek je wěc welmi relatiwní, proto žádá zákon, aby bylo wypisowání záronweň neprawé. Ale já jsem nepotupil ústawu rakauského mocnářstwí, když tento zákon, na který jsem žalowán, wydán byl od ministerstwa Pillersdorfowa, nýbrž byl powolán sněm, který měl ústawu wypracowat. Tedy zákon nemohl mysliti žádnau jinau ústawu, nežli tu, kterau sněm wypracuje we sjednocení s mocnářem. To ale, co tuhle jest wytištěno ( ukazuje oktrojowanau ústawu ), není žádná konstituce, nýbrž jen ministerialní ordonance, na kterau se §. 12. w zákonu o tisku wztahowati nemůže. Zde se hájí ústawa přede wšemi jinými zákony jakožto wěc stálejší. Poněwadž se takowé důležité ústawy nemají často měniti, proto také ke změně ústawy wždy wětší počet hlasů na sněmích potřebný jest. Jestli tedy w konst. státu již žádný obyčejný zákon nemůže jinak powstati než od zákonodární moci, we srozumění národu s mocnářem, tím wíce nejdůležitější zákon, ústawa. To ale, co zde jest ( ukazuje papír ), nepowstalo takowým spůsobem, nepochází od zákonodární moci, nýbrž od exekutivní, a jest to tedy pauhá ministerská ordonance, jako každé jiné nařízení. Konstitucí bude teprwa tentkrát, až bude od sněmu oprawena a přijata a od císaře potwrzena. Toť samo ministerstwo se zdá nahlížeti, poněwadž přijalo §., že se smí na sněmu obyčejnau wětšinau hlasů jako každý jiný zákon měniti, což důkazem jest, že ji ani samo ministerstwo za prawau ústawu nepowažuje. Jak ostatně má ministerstwo wůbec ústawu we wážnosti, můžeme posauditi z toho, co stojí w ministerských nowinách Oesterreichischer Korrespondent, které, jak wůbec známo, na autraty wlády se wydáwají. W čísle 64. od 24. března mluwí se o ústawě Pillersdorfowě od 25. dubna 1848 – – Předseda: Myslím, že nás to daleko zawede, a že to sem nenáleží. K. Hawlíček: Jmenují tam konstituci „ Jesuitisches Machwerk ” ( a to jsem já ani neřekl tak neslušně ), ačkoliw jest tak dobře ústawa a od císaře podepsána jako tahle. Obecenstwo wolá hlučně: Wýborně! Předseda wstane: Pánowé, slyšeli jste, co nařizuje nowý zákon, bude-li hluk déle trwati, musím jednání celé přetrhnauti. (? ) K. H.: Newím, kterak mohl nazwati to, co jsem já wyšetřowacím protokolu prawil, wyzwáním. Já jsem redaktor opposičních nowin, které se s ministerstwem nesrownáwají, a musím panu prokurátorowi podotknaut, že se mýlí welice, jestli myslí, že co se mi nelíbí, musím míti w pohrdě: od nelibosti až k pohrdě je ještě weliký skok. I co se židů týká, neučinil jsem ono poznamenání, jak pan prokurátor myslí, ze zlomyslnosti, nýbrž z dobré příčiny. Jest známo, že ministerstwo častěji říká, že sněm newyslowuje prawé mínění lidu, ale že ono ( ministerstwo ) se řídí podle prawého smýšlení lidu. Poněwadž ale já wím, že weliká wětšina lidu není pro emancipací židů ( ačkoliw já sám, co se mne týče, proti ní nejsem ), proto jsem to uwedl, abych dokázal, že se ministerstwo nedrží podle wětšiny lidu. Předseda dáwá slowo p. prokurátorowi. Prokurátor: Řeč pana K. Hawlíčka měla tentýž začátek a konec, on se odwoláwal wzadu i napřed na §. 12. zákonu od 28. kwětna. On prawí, že tento zákon mluwil o konstituci, ale nynější že nebyla na swětě, že tato není konstituce, ale pauhá ordonance. Ale wždyť měl zákon od 28. kwětna platnost již také w březnu. Císař neřekl, že §. 12. nemá míti platnost, tedy ať je jakákoliwěk konstituci, wždy platí o ní §. 12. Ostatně co s podpisem císaře a ministrů wyjde, jest zákon. Pan H. dopustil se také weliké nedůslednosti, napřed řekl, že dokázal, že práwě tupil konstituci, a později zase mluwil o tom, že to nechtěl a nemusel dokazowat. Pan K. H. sám se wyznáwá, že ten nápis ” Wýklad ” se tam nehodí, proč tam tedy ten nápis dal? My aspoň jsme zwykli podle názwu saudit na obsah. Co se týče toho auhoře – to owšem obraz, ale obraz wždycky může čelit na potupu. Když ku př. řeknu člowěku liška, tedy si wždycky myslím při tom, že je šelma, a že dělá nějaké špatné kausky. Pan K. H. powídá, že chce wláda rozdělit Rakausko na atomy. To by ale byly trochu weliké atomy, ku př. jako jsau Čechy, které mají 952 čtwerečních mil, neboť kdo zná Leibnitzowu filosofii, wí, že atomy nemají takowau welikost. – A pak, že prý hranice uherská nikdy nepomine. Copak pan K. Hawlíček myslí, že bude wálka uherská trwati do saudného dne? Pan K. H. wyslowuje přání, aby Košut wyhrál, což si žádný rakauský občan přáti nemá; pamatujme jen na Morawu a knížete Swatopluka s jeho syny, když jim podáwal hůlky a učil je, kam wede neswornost; to je welmi truchliwé. Pan K. H. prawil, že bude obecní řád špatný; proč ale prorokowal špatný, když je ten nyní wydaný lepší? – Dále prawí pan K. H., že tím nic zlého nemínil, když mluwil o rozplemeňowání Němců. Proč to tedy řekl? Naopak je k přání, aby se národowé dobře spolu srownáwali a ne pořád na sebe sočili a zuby šklebili. – Pan K. H. řekl, že není porownání o rožni a pečeni nic zlého, já ale myslím, že je to welmi aušklebné, když wezmu rožeň s pečení a řeknu k swému příteli: „ Bratře, rozdělme se! ” – a zatím sním pečeni sám a rožeň mu dám. – Pan K. H. změnil wěc a nepozorowal, že se mluwí o Rakušanu w smyslu užším i širším. Když se mluwí o swobodném stěhowání, nerozumí wláda při tom, žeby se ku př. sedlák z Hanny, t. Hanák a sedlák aus dem Viertel unter dem Mannhartsberg proměnili jeden w druhého. – Pan K. H. prawí, že Francauz může být pyšný na swau wlast a na swůj národ, ne ale Rakušan. Proč pak se ale pořád jen u nás baurá, když se má práwě stawěti. My zde ku př. dnes jednáme česky, to je patrný důkaz, že se čeština neodstrkuje, jak pan K. H. myslí; že ale jsau někde chyby, to musíme být trpěliwí, chyby jsau wšude, a jestli jste četli poslední swazek Gränzbothů, tak wíte, že se tam stěžuje, kterak se u wás špatně píše německy, poněwadž se učí podle špatné mluwnice pro nižší třídy předepsané. – Kdo je poddán metle, ten je kluk nebo chlapec; pan K. H. se uráží z toho a myslí, že to není jedno, já ale myslím, že to není žádný rozdíl ( obecenstwo se směje ). Prawí dále, že tupil konstitucí sprawedliwě, a že se mu nejedná o důkazy, ale přece jakési důkazy w jeho článcích. A to je již jedno, který zákon napřed a nejwíce haní. Zákon o tisku prý je nejšpatnější, a to přec pan K. H. nedokazuje ničim. A ostatně musím poukázat na neslušnost, že pan K. H. se dotýká osoby císaře, kdežto občan nikdy podle zákonů konstitučních nemá císaře w odpowědnost potahowat. Pan K. H. prawí, že měli ministři práwo, rozpustiti sněm. A což dáti sami ústawu neměli práwo? Což zde nebylo periculum in mora – a muselo se hledět, aby stát měl pewný grunt na sto let, když nyní plápol wálky na strany se rozmáhá, muselo se hlawně hledět, aby z chaosu nowý powstal. – Aušklebně prawí pan K. H., že je jednomu to, a druhému něco jiného. Jak by se to ale srownáwalo se slowem zákona, který zapowídá aušklebné wypisowání, toť by bylo potom prázné slowo. Konečně musím říci, že je nejwětší chyba pana K. H., že hodlal do posměchu uwésti zákon; pro swobodného občana není nic tak swatého jako zákon, naše nejwětší neštěstí je bohužel, že jsme ze starého času nepřinesli úctu a wážnost k zákonu. Starých zákonů bylo tolik, že ani lidský rozum nepochopowal, co je zákon; ony byly čteny, ale ne ctěny. Nowý čas nastal. We starém policejným státu nebylo jiné garantie pro zákon nežli metly, jinak nyní, kde jsme we státu swobodném a kde se musí každý občan kloniti zákonu, sice powstane wálka wšech proti wšem. Kde potom mají se nalézt hranice pro nepořádak nežli w zákonu? Proto swatý budiž zákon, jako Pán Bůh s nebes sám jej byl prohlásil. Uctiwost zákonu we Francauzích a w Anglicku je příkladná, a žádný swobodný občan nebude ji podkopáwat a ničit posměchem. Předseda: Pane K. Hawlíčku, máte slowo. K. Hawlíček: Owšem i já si myslím, že se nesmí tupit ústawa, a pan prokurátor se mýlí, jestli myslí, že jsem řekl, že zákon, wydaný o jedné ústawě, neplatí také pro wšechny budaucí. Já jsem ale twrdil, že tohle ustanowení ministerské není žádná konstituce, poněwadž není s přiwolením říšského sněmu. Pan prokurátor prawil, že je zákon to, co wyjde s podpisy císaře a ministrů; to ale jest jen zákon w absolutních zemích, nikoliw ale w konstitučních. Pan prokurátor uwádí, že titul wýklad nesauhlasí s článkem; měl mne tedy na to žalowat, že jsem udělal falešný titul článku. Já ale ani w tomto pádu za prawdu mu nedáwám. Přijde na to, co to jest wýklad. Wýklady jsau rozličné; když kněz o ewangelium několik slow od oltáře pronese, jmenuje se to také wýklad, a když drží s kazatelny řeč tříhodinowau o tom samém ewangelium, je to také wýklad. Co se týká atomů, musím se přiznat, že to byla hyperbole, zatím ale třeba 952 [ čtverečných ] mil bez moci, a bez moci a bez swobody jest ještě méňe než atom. Co se Košuta týče, musím se ohradit proti tomu wýklady, které p. prokurátor mým slowům podkládal; já si nepřeji, aby wyhrál Košut, a w mých nowinách je směr zcela jinaký; ale já jsem panu prokurátorowi na důkaz jeho falešného proroctwí uwáděl jenom dwa pády, we kterých přece hranice mezi námi a Uhry nepomine, třeba byla wálka uherská dokončena. Němců jsem já ale mnohem wětší přítel nežli wláda, chtěje mítí swornost mezi národy, ne ale třenice, kterau wláda swým nadsazowáním jedné národnosti podporuje. – Porownání o rožni také jest prawdiwé, jestli we Wídni zůstane wšechno důležité a dobré, a zemím se ponechá jenom obtížné wywádění. – Rozdíl mezi Rakušanem co obywatelem jedné province a mezi občanem říše rakauské znám já tak dobře jako p. prokurátor, myslil jsem práwě jen tento druhý smysl, že totiž nemají utonauti ostatní národnosti w onom „ čistém Oesterreicherthumu ”, který se nám tolik schwaluje. – Strany úcty k osobě císaře, ku které mně p. prokurátor napomíná, musím doložiti, že na wšech těch manifestech, které jsem četl, také ministři podepsáni jsau. Ostatně jsem císaře nezlehčowal, neboť jsem četl jenom samé dobrodiní, a o kom wyprawuji dobré wěci, toho nezlehčuji, nýbrž chwálím. Ale na ministerstwo padá hana, které nám tato dobrodiní nedrželo a celé mocnárstwí rozpuštěním sněmu w tuto propast uwrhlo. P. prokurátor prawí, že se musí swobodě grunt položiti; ale práwě tím rozpuštěním se swobodě grunt podkopal; teprwa od té doby počal Košut wyhráwati, neboť se k němu se wšech stran přidáwaly síly a sympathie; teprwa od té doby slyšeli jsme w Praze wolati „ Eljen Košut! \", čehož by jinak nikdy nebylo. To je owšem smutné a truchliwé, ale wina padá na ministerstwo. P. prok. prawí, že úcta před zákony jest nejpotřebnější, a že musí být zákon swatý, a má prawdu; ale práwě proto má mít ministerstwo napřed úctu před zákony, a pak ji bude míti občan každý, který ale úctu swau před zákonem tratí, když widí, že ministerstwo obracuje zákon jako střewíc. Ta úcta před zákonem, kterau p. prokurátor w Angličanech a Francauzích tak welebí, pochází jen z toho, že zákon wyšel ze wšeobecného mínění, z usnešení wětšiny, z úmluwy lidu s králem. Ale tak není u nás! Předseda: Nemáte již nic, pane prokurátore k podotknutí? Prokurátor: Powěděl jsem wšecko, nemám co odpowídat. – ( Předseda táže se dále porotců, mají-li oni jaké otázky na obžalowaného. Z porotců se žádný nehlásí. ) Předseda: Dowolte tedy, pane obžalowaný abych wám také já některé otázky předložil: Jak se srownáwá s výpovědí vaší do protokolu dané, že jste chtěl swým článkem překazit slawení konstituce, kdežto slavnost na 12. března nařízena byla, a článek wáš vyšel teprw 14. března. K. Hawlíček. Owšem byla nařízena slawnost na 12. března, ale jen telegrafickau cestau, kterau ministerstwo odwolalo předešlé ustanowení na 15ho; ale známo jest, že nařízení ministerské se nemohlo než w Praze a w nejbližších místech znáti, a že se slawnosti we wzdálenějších místech později až do 20ho konaly. Předseda: Potom jste prawil, že jste užíwal populárních obrazů, aby i nestudowaný lid článku wašemu porozuměl. Ale wy tam máte i latinské slowa: divide et impera, jak se to tedy hodí pro tkowé ” takové ” čtenáře? K. Hawlíček. Tato slowa se welmi často w nowinách mých užíwají a wykládají a zrowna na tom samém místě stojí zde také wýklad ( čte to místo ). Předseda: Máte ještě něco k doložení? K. Hawlíček. Prosím o několik slow k pánům porotcům. – Pánowé porotci! Dnešní den wám podáwá prwní pád, rozhodnauti mezi korunau a jednotliwým občanem. Pokud se nám dostalo užíwání weřejného jednání o wěcech tisku, byly wždy pády jenom, kde strany saukromé mezi sebau o nějaké privátní, nepatrné urážky před saudem stály, a kde porota mezi nimi rozhodowala, který má křiwdu a který práwo. Dnes ale stojí před saudem wašim poprwé dwě welmi nestejné strany. Dnes stojí welmi slabá strana proti welmi silné moci – jednoduchý redaktor a spisowatel proti wládě, neboť pan prokurátor mne obžalowal 355 we jménu ministerstwa. Wláda rozpustila sněm, zrowna když již byla weliká naděje, že již brzy swau úlohu ukončí, a wydala sama ústawu, která se znamenitě líší od náwrhu sněmowního; není tedy jiné příčiny, proč nám byla tato ústawa oktrojowána, než že jest méně swobodomyslná. Já jsem napsal o této ústawě článek, strany kterého jsem panu prokurátorowi již dokázal, že jsem jí neukřiwdil. Kdybych to byl učinil o půl druhého léta dříwe, byl bych bez wšeho saudu rownau cestau odweden do wězení. Nyní ale nám zůstalo aspoň tolik swobody, že se na mne nemůže wláda násilně pomstit, nýbrž musí napřed nechat rozhodnaut wás, neodwislé spoluobčany, abyste mne odsaudili, jsem-li winen nebo ne. Já nenáležím k té straně, která wšechno tupí, cokoliw wláda činí, o tom jsem podal důkaz za předešlého mnisterstwa, které jsem dobrowolně jako swobodný občan lépe hájil než redaktoři wládních nowin, kteří za to placeni jsau, poněwadž jsem byl přeswědčen o jeho poctiwosti a dobrém smýšlení. Moji čtenářowé dobře wědí, že nejsem žádný rejpal. Podle swědomí nehaním nic než co se mi zdá škodliwé, a to mluwím bez obalu, bez šperku, bez řečnických floskulí, jak mi to jde od srdce a jak to mohu před Bohem a před pořádnými lidmi zodpowídat. Tak jest také tento článek psán. Pan prokurátor mne žaluje na základě §. 12., že jsem ústawu neprawým a aušklebným wypisowáním tupil, a nawrhuje, abych byl na 14 dní do wězení dán. Rád bych nejen 2 neděle, nýbrž 2 léta we wězení seděl, kdyby to byla prawda, co p. prokurátor twrdí, to jest kdyby byla ústawa tak dobrá, aby byl můj článek lež. Já jsem napsal, co mohu před swým swědomím zodpowídat, a proto wás žádám bez prošení o milosrdenstwí, abyste též podle swého swědomí, ale jen beze wšech jiných ohledů nade mnau rozhodli. Doufám ostatně, že ta wláda, která mne nyní obžalowala, brzy bude sedět sama na stolici obžalowaného, na které nyní já stojím, a přál bych jí jen, aby na ní mohla sedět s tak čistým swědomím jako já. ( Pohnutí w obecenstwu. ) Předseda: Jednání je ukončeno. Pan prokurátor wedl žalobu na pana redaktora K. H. ( opakuje w krátkosti obsah žaloby a obrany K. Hawlíčkowy ). Pan obžalowaný má být podle žaloby p. prokurátora na základě §. 12. odsauzen, že spůsobem ne wědeckým, nýbrž tupícím ústawu w pohrdu uwésti se snažil. Skaumejte a poradte se nyní, pání porotci, jestli pan státní zástupce se mejlí, anebo jestli tak nazwaný wýklad pana K. H. je potupa, jestli by každý z wás chtěl také tak psát o oktrojowané ústawě, jestli ji w skutku máte jen za ordonancí ministerskau, a jestli je to dowolená agitací, wyzýwati lid, aby neslawil konstitucí od císaře danau. Já wám postawím jen jednu otázku, na kterau mi s ano neb ne odpowíte: Jest obžalowaný p. K. Hawlíček winen tím, že by byl skrze jeho pod nápisem Wýklad oktroj. konst. w č. 62 N. N. wytisknutý článek hleděl tupením a aušklebným wypisowáním ústawu rakauského mocnářstwí w opowržení uwésti? K. Hawlíček: Prosím o slowo. Podle §. 51. jednacího řádu mám práwo proti postawení otázky něco namítnauti. Pan prokurátor wynechal slowo neprawý a změnil tím zákon, jenž zní: neprawým a aušklebným wypisowáním. Předseda: Já čtu otázku tak, jak p. prokurátor náwrh učinil, to jest moje powinnost. Prokurátor: Ta otázka obsahuje wšechno, nač má porota odpowěděti. K. Hawlíček: Potom owšem budu odsauzen podle zákonu páně prokurátorowa, já musím být sauzen podle tohoto zákonu ( okazuje zákon o tisku ), a ten zní jinak. Předseda: Odebereme se tedy se saudem do wedlejší síně na poradu o námítce pana obžalowaného. ( Odejdau – přestáwka půl hodiny. ) Předseda ( po náwratu ): Oznamuju, že saud přijal, aby byla otázka změněna we smyslu námítky pana obžalowaného, a zní nyní takto: Jest obžalowaný pan K. H. winen tím, žeby byl skrze jeho pod nápisem „ Wýklad ” atd. wytištěný článek hleděl tupením neb neprawým a aušklebným wypisowáním uwést w opowržení ústawu rakauského mocnářstwí? – Jste, p. obžalowaný, spokojen s tauto otázkau? K. Hawlíček pokloní se. Porota odejde do sněmowny. Hlásník zamkne, stráž se stawí přede dwéře. Předseda káže obžalowanému odstaupiti do druhého postranního pokoje. Za 10 minut zazwoní porota. Wrátí se saud a předseda poroty ( w osobě dra. Pichla ) čte hlasitě wýrok, položiw prawici na srdce: Na mau čest a swědomí, před Bohem a před lidmi wýpowěď porotců jest: Newinen! Dlauho trwající hřmotný potlesk a sláwy wolání w obecenstwu. Hlásník zawolá obžalowaného a písař přečte mu na rozkaz předsedy wýrok poroty. Jednání ukončeno w půl 1 s poledne. – Sál byl až do posledka přeplněn posluchačstwem.", "id": 1640}
{"text": "12. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: 9. září odpoledne, Autor: Havlíček, Karel\n* * * 9. září odpoledne. Práwě nyní odjíždí maďarská deputace nazpátek: čerwená péra mají za klobauky!! – Bude wojna, bude. Odpowěď, kterau od J. M. C. dostali, newypadla – jak z dobrého pramene slyším – dle jejich libosti. Též z dobrého pramene slyšíme, že bán horwatský se swými wojsky táhne na Budín; avantgarda horwatská stojí dle telegrafických zpráw již u jezera Blatna, zwaného Blattensee, dosti hluboko w Uhřích. Nastala tedy doba, we které hrdost maďarská od Slowanů jak náleží pokořena bude. H. B.", "id": 1641}
{"text": "4. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Otisknuté letáky], Titulek: Vesničanům slezským a moravským, Autor: Havlíček, Karel\nNásledující článek, který co pamflet wydán jest we Slezsku, nejlepší nám podáwá důkaz o duchu, jaký w těchto krajinách panuje, a který ani dále oceňowati aumysl nemáme. Wesničanům slezským a morawským. W Čechách zustáwá společnost auskočných lidí, kteři ty nejhorší umysly proti trwání Cysařstwí Rakauského a proti našému dobrému Cysaři na jewo dawají. Tito lide wás skrz nestydaté lži k sobě wábiti, do swých šeredných nawrhů wtahnauti, a z wás buřiče proti Cysaři udělati chtějí; oni wám přemlauwají, že wás šťastné učiniti chtějí, kdyžto předc jen Cysař wás šťastné učiniti může, i take chce; oni wám namlauwají, že měšťani waši škodu chtějí, kdyžto předc měšťanům wšecko na tom zaleži, aby wesničan, rolnik a wubec každý dělnik zamožnějším a proto spokojnějším se stal; neb když wesničani, rolnici a dělnici zamožni jsau, tehdy dají měšťanů wýdělek, aby tento si od nich swůj chleb a maso kupowati mohl. Newěřte tedy těmto swůdcům, neb oni wás uwrhnau do něštěsti, oni do kraje přiwedau Francauzy a Rusy, kteři waše statky zpusťau, waše ženy a dcery zhanobowati, waše sýpky a chléwy drancowati, a w kraji laupiti, paliti a wražditi budau. Malo slowy wám to zřetedlnějí okažu: Zpomeňte si na čás francauzských wálek, kdyžto brzy Francauz, brzy Rus kraj plenili. Tohoto neštěsti tehdaž take takowi swůdcowé winni byli. Německa řiše, ku které take Moráwa a Slezsko patřili, a ješte patří, leží mezy Francii a Ruskem. Když se francauzské wálky začály, take bywalo takowých znepokojowatelů, kteři ze soběckých umyslů sjednocenost německau tak zeslabili, jak teď ti pražscý zwoditelowé wás nepřitely Německa a wašého Cysaře, ano i take měst u prostřed wás ležicých by radi učinili. Nuže wiďte a dejte dobře pozor. Když jim se to wydaři, co obmyšlejí, když wšeckých, coby spoludržeti měli, rozdruží, tak nám zchazeti bude syla, hranice naše hajiti; my zas tak zeslabnem, jak Německa řiše za času francauzských wálek zeslabla; a jak tenkrat, tak také i nyni by Francauzowé do Německa wpadli, Rusowé z druhé strany přetahliby naše kraje, a Francauži a Ruši děliliby se do našich pěkných krajů, do našého jměni a zboží; našého dobrého Cysaře, kterého naneywyš milowati tak mnoho příčiny máte, by zahnali, a nás wšéckých udělaliby otroky; nezmožitedlné wálečné daně bylyby nám uložené, wšécko jměni a zboži by zkažená a Cysařstwy Rakauské by ztroskotáné bylo. Chceteli k takowému neštěsti, k takowé hanbě přispěti? Zajistě ne. Tedy newěřte těm swudcům, kteři wás proti Německů, proti městům ai proti sámemu Cysaři zbauřiti chtějí; neb wěřte mně, co Cysař Pán chce, to samojediné wede k Dobrému. Cysař ale chce, abychom wespolek mezy sebau a s Německem sjednoceni zustali, neb tak budau čtyrycet milionů Rakušanů a Němců spojeni, a ani Francauzko ani Rusko nás nebude moct roztrhnaut, aneb do našich krajů wpadnaut. Poslyšte tedy toto srdečné a upřimně po rakausku miněné slowo: Držte pewně při našém šlechetném Cysaři, konejte wěrně, co wám skrz swe sluhy zwěstowati rači; nedejte se zawezti skrz spisy, ktére od neznámých rukau k wám se dostanau, aneb k neprawým činům popauzeti; a když Cysař Pán wám porauči, wyslance buďto do Widně neb do Brna, do Oppawy neb do Frankobrodu woliti, tedy wolte těch nejpoctiwějších, kteřižto s Cysařem Pánem upřimně mini, a dosti wzdělani jsau, aby wěděli, co kraji potřebne jest. Meškejme wšickni w pokoji a přátelstwí podle sebe; newěřte žádnému, kdoby wás proti wašim krajanům, buďsy jejich mluwa česká neb německa, popudil; wšickni takowi popuďitelowé jenom nedobré w mysli miwájí, jsauť oni špěhauni francauzcý neb ruscý, a když se wám takowý wyskytne, chopte se ho, a odewdejte, wšak bez uražky, cysařským auřadům. Wše dobre jen může a přijde puze od Cysaře; Slawa našému dobrému Cysaři Ferdinandowi!", "id": 1642}
{"text": "5. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Z Vídně], Titulek: Schwarz-Roth-Gold, Autor: Havlíček, Karel\nSchwarz - Roth-Gold. Od H. Borowského. We Wídni rojí se nyní časopisy německé jako muchy: nikde snad w celém swětě není podnebí časopisům tak přízniwé jako zde we Wídni. Zákon o tisku, který wydán jest od ministerstwa, platí zde tak málo jako koran; každý tiskne a píše, jak za dobré ( neb wlastně za zlé ) uznáwá. Obywatelstwo Wídenské udržuje se w ustawičné zimnici těmito časopisy, které zde wšude po ulicích prodáwají a we zwláštních wozíkách we dne w noci s wywoláwáním wozí. Náhodau jsau skoro wšichni redaktoři wíry té, kterau wyznáwali proroci Habakuk a Nehemiáš, proto přece ale i w sobotu časopisy wydáwají. Kromě časopisů wycházejí ještě pořád zwláštní plátky nejrozmanitějšího druhu, z kterýchžto se jeden nad druhý zůřiwostí swau wyznamenáwají. W krajinách našich owšem málo známe wšechny ty wýrobky Wídeňského ducha, leda snad z nadáwek, kterými je naši Gutgesintři ustawičně pronásledují; bude tedy snad mnohého těšiti, učiniti si trochu známost s těmito Wídeňskými plody. Dnes wěnowána buď pozornost naše jednomu časopisu, který pod jménem „ Schwarz - Roth-Gold “, Vereinsblatt der Deutschen in Österreich, náš nejmilejší přítel p. Löhner wydáwá. Redaktory má čtyry, jenžto jsau: Dr. Kuh, J. Rank, A. W. Schopf, F. Uhl. Motto na prwním čísle, které dne 11. čerwence wyšlo, jest: „ Deutschland, Deutschland über Alles, Über alles in der Welt! “ to jest: Napřed Němec a – potom člowěk! Němectwí nade wšechno i – nad sprawedliwost. Posud owšem jenom čtyry čísla wydána jsau, ale již z nich nabyli jsme přeswědčení, že není člowěka na swětě, kterého by p. Löhner zněmčiti za sprawedliwé nepokládal. Časopis tento jest orgán spolku, jenž hlawně krajany naše německé bauřiti proti nám za aučel si položil, a s jinými tak nazwanými centrálními spolky podobného směru w Liberci, Litoměřicích, w Rumburku, w Žatci, w Karlowých Wařích, w Chebu w ustawičném spojení stojí, což tuto podotknuto budiž proto, aby našinci dle možnosti též s druhé strany proti takowým záměrům se postawili a w německých krajinách našich k prospěchu našemu a k utwrzení přátelského swazku mezi českými a německými obywateli Čech se wynasnažili. Wizmež tedy, čeho se nadíti můžeme od Schwarz - Roth-Goldu. Hned w prwním čísle čteme welmi naiwní a prostodušné německé Credo, a w něm doslowně takto: „ Wěříme w Ducha swatého humanity ( lidskosti ), jenž panuje a žiwot uděluje wšem národům země, jakéhokoli jména a kmene, a jehožto říše trwá wěčně. Wěříme, že tento duch na zem přišel jakožto německý národ ( dass dieser Geist Mensch geworden ist im deutschen Volke ), jehožto dech jest dechem jeho dechu, aby wzbudil wšechny národy žiwé i mrtwé, bdící i spící, aby se welikými stali a dobře se měli na zemi! atd. – Jenžto ( národ německý ) powstal na wýsosti swobody, odkud k sobě powolá wšechny muže swého lidu a wšech národů, aby spořádáno bylo nynější a budaucí. “ – atd. „ Prosté a zjewné jest, co chceme. Chceme spojené Německo, německé Rakausko.... Naše němectwí nelpí na hrudi, kde se kdo narodil, na zwuku hlasu, nýbrž na šlechtě činu a statečnosti smýšlení.... Pročež náš nejwyšší zákon: Miluj humanitu nade wšechno, Německo skrze ní, a Rakausko skrze Německo! “ To jest po česku a krátce řečeno: „ Wěřím, že jenom Němci jsau lidé, jen oni mají nade wšemi jinými panowat, jen Němci mají rozum, a ostatní národowé musejí čekat, až jestli co z toho rozumu zbyde a na ně se dostane, od Němců pochází wšechno dobré na zemi. My nechceme mnoho: jen celé Rakausko poněmčiti, a za Němce nepowažujeme jen toho, kdo se w Němcích narodil neb německy mluwí, nýbrž každého, koho donutiti můžeme, aby byl Němcem. Ostatně se arci samo sebau rozumí, že jsau jiní národowé proti nám jen plewa, jen my Němci jsme stateční a šlechetní. “!!!! Owšem, owšem, dech jeho jest dechem jeho dechu, to jest ta hluboká filosofiie filosofie, a pro ty dechy jste tak nafauknuti, že již wíce nafauknauti se nemůžete, a jako to zwíře w bájce rozpuknauti se musíte, milí pánowé! – Hned za tím wyznáním wíry stojí článek: „ Dopis měst německých k Praze s nadpisem: Ctěná paní mámo! “ wypracowaný od p. Eduarda Strache z Rumburku, jenž jest plný jedu ještěrčího jako ku příkladu: „ A ty, stará Prago, trpěla’s, ba podporowala’s takowé wěci we swých sídlech. Musíme se domýšleti, že upomínka na twau někdejší krásu města králowského wzbudila w tobě tauhu, we starých swých dnech ještě jednau se o to pokusiti, při čem ti snad lhostejné bylo, sedí-li na twém trůnu potomek dědičného kmene, aneb nějaký Faster a Villani! “ – W druhém čísle čteme jednání téhož německého spolku we Wídni dne 11. čerwence. Dr. Nadler činí náwrh, aby wšechny národní gardy w tak nazwaných rakausko-německých zemích „ německau kokardu nosili wedle provinciální. “ Hm! – Pan Uhl myslí owšem, žeby se to mělo jen we wší uctiwosti žádati – w Čechách by to prý bylo těžko. Dr. Schmid radí, aby se to jen od německých okrsků w Čechách žádalo. Wíce řečníků mluwilo ještě o tom, bohužel ale newíme maudře-li neb nemaudře, neb o tom sám Schwarz - Roth-Gold zmínky nečiní. Dr. Nadler prawí, že slowanské národy, které německé ochrany užíwají, Wašku! směj se!! také z wděčnosti za to německé barwy nositi mají, aby se tedy u komand národních gard poručení na to wymohlo. Dr. Flögl: To může jen smýšlení, ne poručení docíliti. Konečně přece celý spolek uzawřel, že tu wěc zatím nechá. Takowým způsobem ušetřeni jsme milostí tohoto spolku od nošení trikoloru krwe, žluče a inkaustu, nemohli jsme ale být též ušetřeni adressau téhož spolku k nowě wywolenému Reichsverweserowi německému arcikn. Janu, we které mezi jiným čteme: „ Račte nám popřáti naději, že se rukau W. C. W. wyplní naděje naše, že jest Německo powoláno přinésti a zachowati wzdělání po řekách rakauských až k břehům Černého a Adriatského moře, a že korauhew humanity nešena rukami německými na požehnaných půdách maďarských, a na jemné ( empfänglich ) zemi slowanských národů rozkwěte. “ atd. Tedy až k Černému a Adriatickému moři, a po Dunaji! – Ale Dunaj je hluboký! W čísle třetím wywinuje se přede wším zlopowěstná theorie departementální, wymyšlená od UltraNěmců rakauských na zničení ostatních národů. Dle ní by musely přestati wšechny province, wšechno by stálo pod jedním ministerstwem we Wídni, což arci poznenáhla zněmčení za sebau wésti musí. O tomto plánu chytrém a jezowitském zůstawujeme si později zwláště promluwiti. Dále tamtéž čteme obšírné zřízení republiky wšeslowanské, jak prý bylo wyjednáno w Praze na slowanském sjezdu; pochází tento důležitý dokument – jak p. Löhner prawí – od jistého Rusa, jenž na autěku z Prahy we Wratislawě jej odewzdal komusi, 383 z jehožto ruky se dostal zrowna do Schwarz - Roth-Goldu! W celém dokumentě se wšechny punkty doslowně uwádějí tak, jak by nejlepším způsobem zrowna z protokolu wypsány byly. Aučel ale p. Löhnerů byl ten, aby tak naše slowanské záležitosti jen před swětem do hodného podezření uwedl. Dále statuty spolku Němců rakauských, z nichž §. 1. „ Účel spolku jest, hájiti národnost německau proti násilí ( Übergriffe ) jiných národností “, totiž po česku řečeno: Účel jeho jest, potlačowati Slowany, aby snad někdy sesíliwše, nemohli být německé sláwě na záwadě. We 4. čísle jest článek: „ Úloha naše na wýchodě, “ welmi zábawný. O Uhersku twrdí se tam, že musí býti německé anebo ruské, a podařilo-li by se Moskwanům zmocniti se jižných slowanských zemí, tu by jim arci slaužilo moře středozemní jako sewerní, a „ pak by se wyplnilo staré proroctwí Eddy, že ku konci dnů weliký had sewerní wšechno zachwátí a we swých mohútných audech německý swět zadusí. “ Proto prý musí podporowati Německo Maďary a Rumuny, národy welmi chwalitebné ( neb nejsau Slowané! ), a wšaupnauti tento maďarsko-walašský stát jako záworu mezi Rusko a jižní bojowné Slowanstwo. Zároweň arci pak po této maďarsko-walašské záwoře sklauznau se Němci poznenáhla po Dunaji do Černého moře, které jim odjakžiwa zaslíbeno jest! To se nazýwá – freie Donau! Také čteme žádost měšťanů Kadaňských ( Kaaden ) z Čech k ministerstwu do Wídně, w nížto pamětihodný punkt jest ten, „ aby se český sněm w Praze nedržel, kdežto prý by němečtí deputowaní neměli dostatečné jistoty osobní!! “ Ó sprawedliwost! My Čechowé máme zde we Wídni dosti jistoty mezi wámi, a wy mezi námi nemáte! Ó wěčné privilegium Němců nad Slowany! Jsem ubezpečen, kdyby se některému německému deputowanému na českém sněmě w Praze něco podobného bylo přihodilo, jako p. Riegrowi we Wídni, žeby jistě druhého dne hned byli wšichni němečtí deputowaní odejeli z Prahy do Liberce! – Také tam čteme pamětihodný dopis z Chebu od 11. čerwence, a w něm takto: „ Windischgrätz tentokrát zachowal Prahu pro Rakausy; rakauská wěc byla tu německá, a proto se říci může, že ji pro Německo zachowal. Ostatně mu ale Německo málo na srdci leží – to wíme wšichni – a bude-li to císař žádat, potáhne proti Německu. Ale jest muž římského charakteru, naskrze ctihodný, a dobré služby nám ještě proukázati může ( wir dürften ihn noch sehr brauchen ). “ – Tolik pro poznání jednoho zdejšího časopisu, ostatní jsau mu welice podobni. Mnoho krásných wýkladů mají Němci na swůj trikolor: tento Löhnerů Schwarz - Roth-Gold dáwá ale příčinu k wýkladu trochu originálnímu: Černá znamená noc, Čerwená znamená krocana, Žlutá jest žluč.", "id": 1643}
{"text": "19. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Návrat z Vídně], Autor: Havlíček, Karel\n[ Návrat z Vídně ] [ tři hvězdičky]Náš Šafařík se wrátil wčera z Wídně mezi nás. Kníže A. Schwarzenberk a dr. Beck také, jakož i mnoho jiných šlechticů.", "id": 1644}
{"text": "7. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky, Titulek: [Dvě anekdoty], Autor: Havlíček, Karel\nHavlíčkovo autorství je nejisté * – * Friedrich II. král Pruský welmi milowal chrty; jednau také je dal wyčastowati pečenými koroptwemi. Diana, mladý hbitý chrt, wzala si jednu koroptwi z mísy, wyskočila na psací stolek králůw, a jedla kořist swau na psaní, které byl král práwě welmi příwětiwě napsal k jistému welmi slowutnému a sobě milému radowi Hübenerowi do Štětína. Wida Friedrich, jak ze psaní mastnota až kape, zwolal s hlasitým smíchem: „ Dobře, Diano! tys mě upamatowala, že swá suchá slowa i trochu omastiti musím. \" I přidal w skutku 200 dukatů ku psaní wyswětliw w doušce, co k tomu zawdalo příčinu. * – * Starému mládenci w Norfolku w Sew. Amer. Saustátí napadlo, dát sebe wyhrati w lotterii. I nabízí wšem dámám, které by e wdáti chtěly, losy, jichž cena jest dle stáří kupujících rozličná ( staré panny musí platit třikrát tolik ); kdyby ale té, která wyhrála, wyhraný ženich se nelíbil, dostane polowic wkladu swého nazpět a bude opět swobodna. Tento plán zdá se, že se wesměs líbí, neb již jest damám Baltimorským oznámeno, že jen několik losů pro ně zbýwá.", "id": 1645}
{"text": "16. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Překlad článku z polštiny], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\n— Gazeta Polska, která ještě nedáwno přinášela zhusta falešné a utrhačné zpráwy o ostatních Slowanech a patrně Slowanstwo zapírala, projewuje nyní naopak upřímnau k němu náchylnost, a mluwíc o Polácích nebo k Polákům mluwí wždy s citem slowanským. Následující článek z jejiho posledně došlého čísla wyňatý swědčí poněkud, jak stejný los nás i Poláky sklíčuje: Jednání w. 25. sezení II. sněmowny ( Berlínské ) jest nesmírně důležité, nejenom wzhledem na obzwláštní interess a obzwláštní postawení w. knížetstwí Poznaňského – ale neméně na obapolný poměr obau plemen k sobě, totiž slowanského a germanského. Nikdy zajisté tak jasně a tak bez zatajení, ba s takowým cynismem s jedné strany newyčtli sobě prawé swé záměry a tauhy. Pročež je pro nás welmi wýznamná řeč pana Hirsche, řeč plná nenáwisti a wášně. Pan Hirsch wyřkl we swém prostopřímném zápalu to, co tkwí hluboko w srdci každého Němce, každého bez rozdílu stranictwa a přeswědčení politického. „ Pud na wýchod “ ( Zug nach Osten ), wyhladiti Slowany, wydobýti bohaté jejich země, rozwodniti se po krásných krajinách slowanských — to jest hlawní a dáwnowěkau tauhau plemene německého. W té myšlénce shoduje se Hecker se Schwarzenberkem i Flottwellem, shodují se absolutisté, konstitucionisté i republikáni němečtí. — Prwní a druzí příznáwají se zjewně k onomu národožrautstwí — poslední ( t. republikáni ) ze studu před swětem z jakéhosi snadno pochopitelného ohledu pro Poláky ukrýwali je ač nejapně mlčením. Zámínek k tomu jim nezchází, neboť Němci bez wyrozumowané zámínky ničeho nerozpočínají, i uměli wždy falešnau zástěrau šlechetného cíle zakrýti swé počínání, jehož prawau pružinau bylo soběctwí a zisk materialní. Nejprwé křesťanstwo, pak civilisace a posléz sama swoboda slaužily i slauží jím za korauhew, kterau zaclaňují swau chuť wrozenau, opanowati buď násilím, buď pokojným se wtíráním dědictwí Slowanů. Ještě jsau snesitelni, když zjewně a upřímně pronášejí co chtějí, po čem práhnau — ale wěru hnusná jest jejich morálno-filosofická hypokrise, kterau snaží se dokázat, že rozšiřujíce swé kolonie zawděčují se lidskosti, že oberauce si province a krajiny mají práwo na jejich wděčnost, že wyhlazujíce národy obdarují je nejwětším dobrodiním; že státi se Němcem musí býti nejwyšší zásluhau a newyrownaným štěstím, kterému se má wšechno obětowat — zwyky, obyčeje, památky, jazyk, wlast, minulost i budaucnost. Na neštěstí mají národowé slowanští wšechny wlastnosti a wady, které wíce než wšeliké přesily a fortely německé podporují německé zámysly. Lehkomyslnost w štěstí a leniwost w neštěstí — toť jsau nejmocnější spojenci Němců proti Slowanům — spojenci, kteří jim lewnými autraty již tolika slowanské země podrobili. Národowé slowanští jsauce nepodlehlí a samostatní lehce wážili a lehce wáží si Němců, pohrdají osadníkem a dělníkem německým, kteří se množí a rozmáhají před jich očima; powažují jej jako způsobitele pohodlného a příjemného žiwobytí. Až přijde chwíle zlowěstná, kde počítajíce se uzří s poděšením, awšak bohužel pozdě, že skromný onen osadník a řemeslník wyrostl na obra, kterému wšechny morální i materialní zásoby wzdali, a před kterým musí ustaupit ze země otcowské. Národowé slowanští podrobeni, místo aby činného a úsilného odporu se chopili, místo aby widauce za sebau nepřítele mezi sebau aužeji se spojili jedním řetězem, ustupují oni pořád jenom trpně odporujíce — z rozpaků a ze zoufalosti upadají do lenosti, w které si hrají s ideálními sny, ačkoli mají w skutečnosti dbat o každau píď země, o každau chalupu, o los každého saukmenowce; — rozpadají se na nuly w sobě samých uzawřené, anebo na drobné částky wražedlnau záwist proti sobě kojící, ačkoliw práwě mají se sjednocowat, morálně a možná-li i také materialně, aby powstala z nich hradba národní, o kterau by se wšeliká přemoc a přewaha odrážela. Učme se wšímawosti, rownosti a swornosti od Židů — oni wěky cizího útisku přetowali; učme se dbalosti a wytrwalé práci od osadníků německých — oni takowým uměním rozšiřují i rozmáhají se kořistíce z každé naší wady. Popatřme wůkol! žijemeť jako wojsko rozražené a rozprášené; jeden o druhého nedbá; jsme rozdrobeni a s nedůwěrau nebo lhostejně blížíme se k sobě; w nenadějnosti a nečinnosti dřepíme doma, zaedbali jsme každau wzájemnau práci, wšechny naše ústawy hynau a klesají; mrtwice swírá našeho ducha; slowy umíme máchat, ale ruce máme pohodlně založené a hlawa nemá chuť do práce. Popatřme jenom na wůkol! jeť to prawda, bohužel swědomitá prawda.", "id": 1646}
{"text": "20. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Ranní zprávy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n– Wanderer odwoláwá swau zpráwu, že byl Bakunin od wlády saské wydán a již na cestě do Sibiře; wláda saská nehodlá ho wydati.", "id": 1647}
{"text": "26 září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Lokajstvo, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nLokajstwo. Dramatický obraz z ruštiny M. Gógola, přeložený od H. B. W těchto několika scénách líčí Gógol welmi whodně spůsob služebníků ruských a snad i wšech ostatních. Pro naše čtenářstwo sluší jenom poznamenati, že obyčejný spůsob titulatury w Rusích jest křestní jméno s přídawkem jména otcowa: Nikolaj Pawlowič, kterýžto titul postačuje i nejwyšším osobám. Čtenář zpozoruje, kterak zase služebnictwo mezi sebau tím samým spůsobem se tituluje. Ještě podotknauti musím, že sprostá městská třída we Welkorusích ze zdwořilostí sic přidáwá ke slowům s, pozůstatek to ze sudar ( pane ), což časem welmi směšně wypadá. I. Wýjew. ( Diwadlo předstawuje předpokoj. Zprawa dwéře na wschody, zlewa do sálu. W zadu trochu na straně dwéře do pánowa pokoje. Až k samým dwéřím běží po celé stěně dlauhá lawice. Petr, Iwan a Grigorij sedí na ní a spí, opřewše jeden druhému hlawu o rameno. Nade dwéřmi ke wschodům zwoní silně zwonek. Lokajowé se probudili. ) Grig. Jdi otewři dwéře: někdo zwoní! Petr. A ty co sedíš? Máš na nohách měchejře co? nemůžeš wstát? Iwan ( kýwna rukau ). Nu tak třebas já půjdu a otewřu. ( Otewíraje křičí: ) To je Andruš! ( Cizí lokaj přichází s čepicí na hlawě, w plášti a uzlíček w ruce. ) Grigor. Ah! Ty moskowský sic hawrane, odkud tě kozel nese? Cizí lokaj. Ach! ty čuchonská sůwo! Kdybys ty měl tolik běhání! Tuhle ( ukazuje uzlík ) poručila mi donést ke kytkářce na Petrohradské ulici. To se člowěk nemusí bát, aby dala četwertak na izwoštíka! A k wašemu taky. Což spí? Grig. Kdo? nedwěd? Ne, ještě nezawrčel z brlohy! sic Petr. Prawda-li, že wám waše paní dáwá punčochy štupowat? ( Wšichni se smějau. ) Grig. Milý brachu! teď budeš už štupowačkau. Jináč ti od nynějška nebudem říkat. Cizí lokaj. Lžeš, wšak jsem já ještě nikdy neštupowal. Petr. A toť wíme, jak u wás býwá: služebník je do oběda kuchařem a po obědě potom kočím, nebo lokajem, anebo šije střewíce. Cizí lokaj. A co by bylo? Řemeslo není na škodu. Nač sedět bez práce. Owšem já jsem lokajem a při tom také ženským krejčím. Šiju paní a jiným taky – leckdy kápne kopejka. A tuhle wy což, wždyť nic neděláte. Grigor. Ne panečku! u pořádného pána nedáwá se lokajům práce, na to jsau řemeslníci. Tuhle u hraběte Bulkina, třicet panečku lidí samých jen slaužících, a tam to panečku nejde: „ hej Petříku dojdi tam a tam. “ „ Ne prý — řekne — to není moje wěc; račte‘s poručit Iwanowi! “ Tak to chodí. Tak to má být, když chce pán být žiw přece jako pán. A ta waše škatule, přijela z Moskwy, kočár jako rozhryznutý ořech, koně měli ocasy prowazem podwázané... ( Smějau se. ) Cizí lokaj. Nu ty jsi posměwáček. Co z toho máš, že ležíš celý den, za to nemáš ani kopejky w kapse. Grigor. A nač já potřebuju twé kopejky? nač pak mám pána? wšak on mi dá službu, pracuju-li nebo ne. A nač bych shromažďowal na stará kolena? Jaký by to byl pán, aby nedal služebníkowi pensí za jeho službu? Cizí lokaj. Což hoší? powídá se, že bude bál? Petr. Ano! ty půjdeš taky? Cizí lokaj. A co pak takowý bál! to snad tak něco leda bylo. Grigor. Ne panečku! to bude samec bál. Dáwají na to po rublu stříbře a wíce. Knížecí kuchař dal pět rublů, a sám bude strojit. Častowání nebude snad jen nějaké ořechy: už kaupili půl puda cukrowého, mražené taky... ( Jest slyšeti pronikawý zwonek z pánowa pokoje. ) 872 Cizí lokaj. Jdi, pán zwoní! Grigor. Wšak on počká. Limunaci také rozswítí. S muzikanty smlauwali, ale neshodli se, basa schází, a to už bylo... ( Slyšeti ještě silněji zwonit z pánowa pokoje. ) Cizí lokaj. Jdi, jdi! zwoní! Grigor. Wšak on počká. Nu jak mnoho ty dáš? Cizí lokaj. E co pak takowý bál, to je jen takowý. Grigor. Nu přewrať jen kapsu, ty štupowačko! Podíwej se na něho Petříku, to je držgrešle. ( Ukazuje na cizího lokaje prstem, tu se ale otewřau dwéře a pán w chalátě chytá Grigorie za ucho; wšichni wstáwájí. ) II. Pán. Což wy lenoši? Tři chlapi, a kdyby se jen jeden pohnul z místa! Já zwoním z celé síly, málem bych byl zwonek strhl. Grigor. Ale nic nebylo slyšeti, sudar! Pán. Lžeš. Grigor. Na mau duši! Nač bych lhal. Tuhle Petřík zde taky byl. To je takowý zwonec, sudar, k ničemu: nikdy není slyšet. Bude zapotřebí zawolat zámečníka. Pán. Nu tak zawolej zámečníka. Grigor. Ano, já jsem to již říkal dworeckému. Ale což pa? řekneš mu a on ještě za to wyhubuje. Pán ( wida cizího lokaje ). Jaký je to člowěk? Grigor. To‘s je služebník od Anny Petrowny. přišel s něčím k wám. Pán. Nu co máš? Cizí lokaj. Paní se wzkazuje poraučet, a že dnes k wám přijede. Pán. Proč, newíš? Cizí lokaj. To newím. Ony jenom řekly: „ řekni Fedoru Fedorowičowi, že se dáwám poraučet a že tam přijedu. Pán. Ale kdy, w kolik hodin. Cizí lokaj. To newím, w kolik hodin. Ony jenom řekly: wyřiď prý jářku Fedoru Fedorowiču, že já prý, jářku k němu sama prý budu u něho a.... Pán. Dobře. Petříku podej mi rychle šaty: já pojedu wen. A wy – nikoho nepřijímejte, rozumíte, každému řekněte, že nejsem doma! ( Odchází, za ním Petřík. ) III. Cizí lokaj ( k Grigorii ). Nu widíš, dostal jsi. Grigorij ( šwihna rukau ). A! to už je takowá služba! přičiň se jakkoli, přece budeš hubowán. ( We dwéřích u wschodů se zwoní. ) Grigor. Wida, zas nějaký čert leze ( k Iwanu ): Jdi, otewři, což zewluješ! ( Iwan otewírá, přichází pán w kožichu. ) IV. Pán w kožichu. Fedor Fedorowič doma? Grigor. Není, není. Pán. Mrzutá wěc! Newíš kam jel. Grigor. Newím. Snad do auřadu. A co mu mám wyřídit? Pán. Řekni, že zde byl Něweleščagin. Tuze že jsem litowal, že jsem ho nezastal. Rozumíš, nezapomeň, Něweleščagin. Grigor. Děnťágin‘s. Pán ( wíce na hlas ). Něweleščagin. Grigor. Račte být Němec! Pán. Jaký Němec! dobrý Rus! Ně-we-le-šča-gin. Grigor. Poslauchej Iwane nezapomeň: Erdaščagin. ( Pán odchází. ) V. Cizí lokaj. S Bohem hoši, musím již taky. Grigor. A což na bál, půjdeš? Cizí lokaj. Nu, budu widět později. S Bohem Iwane. Iwan. S Bohem. ( Jde otewřít dwéře. ) VI. ( Služka běží rychle skrze předpokoj. ) Grigor. Kam pak, kam pak, popřejte nám jeden pohled ( chytá ji za šaty ). Služka. Nemohu, nemohu. Grigorij Pawlowič! nedržte mne, docela‘s nemám kdy ( wytrhne se a wyběhne do dweří na wschody ). Grigor ( díwaje se za ní ). Ta mete! hehehe! ( směje se. ) Iwan ( směje se ). Hihihi! ( Pán wychází; Grigorij a Iwan hned se zamračí a dělají pohled wážný; Grigorij sundawá s hřebíku kožich a dáwá pánu na ramena, pán odchází; Grigorij stojí u prostřed pokoje dlaubaje si w nosu. ) Grigor. Wida, teď je trochu pokdy; pán je pryč, co si může člowěk jiného přát – ale ne, hned se musí přiwalit ten čert břicháč dworecký. Za scénau slyšeti křik dworeckého: Wěru zrowna jako trest Boží! deset lídí w domě, a kdyby jeden něco uklidil! Grigor. Wida ho, už křičí tlustobřichý. VII. Tlustý dworecký ( přichází silně pohybuje rukama ). Kdybyste se alespoň báli swého swědomí, když se Boha nebojíte. Tuhle koberce ještě posud nejsau wyklepány. Wy Grigorij Pawlowiči měl byste druhým dáwat příklad, a wy spíte zrowna od rána do wečera, wždyť se wám oči docela zalily od spaní, na mau duši! wždyť jste docela darebák na ten spůsob Grigorij Pawlowiči. Grigor. Nu což pak, což nejsem člowěk, abych ani nemohl pospat! Dworecký. A kdož pak proti tomu co má! Proč byste nespal? ale celý den se nemůže spát. Nu, a kdybys aspoň ty, Petře Iwanowiči! wždyť jsi ty, abych neřekl špatného slowa, zrowna prase, na mau duši! Což pak máš na starosti? Wšeho wšudy asi ňáké dwa neb tři swícny wyčistit. Nu což zde zewluješ? ( Petr zwolna odchází. ) A tobě, Waňko, by se zrowna patřil štulec do hřbetu. Grigor. Ech! ty žiwote, žiwote! celý den w klopotě! Dworecký ( sám ). To práwě jest hlawní chowání, aby každý člowěk znal swau powinnost. Jsi-li služebník, tedy služebník, pán tedy pán, archijerej, tedy archijerej! A to by třeba hned každý dowedl... já bych hned řekl: ne já nejsem Dworecký, já jsem gubernator, anebo ňákej tam od infanterie. Ale hned by mi za to každý řekl: ne, lžeš, tys Dworecký a ne general, to je to! Twoje powinnost je dohlížet na dům, na chowání služebníků, to je to. Tobě se nepatří ňaké tam bon žur, koman wu franse, ale weď pořádek, dohlížej! to je tol Ano. VIII. ( Přichází Anuška, panská ze sausedního domu. ) Dworecký. A! Anna Gawrilowna! s ohledem na mau úctu s welikým potěšením wás widím. Anuška. Prosím, neračte se wytrhowat Lawrentij Pawlowič! já k wám naschwal odskočila na minutu: potkala jsem kočár wašeho pána a uslyšela, že není doma. Dworecký. A tuze dobře jste udělala, já i žena budeme welmi rádi, prosím, sedněte. Anuška ( sedne ). Prosím wás, wždyť wy něco wíte o bálu, který se w tyto dni má sejít. Dworecký. Owšem. Ono to ku příkladu, račte rozumět, bude skladka. Jeden člowěk, druhý, příkladně též řečeno, třetí. Owšem to pak udělá welkau sumu. Já jsem obětowal se ženau pět rublů. Nu, toť se rozumí bál, aneb jak se obyčejně říká, wečerní wyražení. Owšem bude také počastowání, příkladně řečeno, k prochlazení. Pro mladý lid tance a tomu ostatní podobná wyražení. Anuška. Dozajista, dozajista půjdu. Přišla jsem jen proto, abych se dowěděla, budete-li wy tam s Agafejí Iwanownau? Dworecký. Agafeja Iwanowna jenom pořád o wás wzpomíná. Anuška. Já se jen bojím strany společnosti. Dworecký. Ne Anna Gawrilowna, budeme mít společnost hezkau. Nemohu říci s jistotau, ale je slyšet, že tam bude komorník hraběte Tolstohuba, bufetník a kočí knížete Bruchoweckého, panská jakési kněžny... myslím že bude taky několik činowníků. Anuška. Mně se jen tuze nelíbí, že tam budau taky kočí. Oni wždycky zapáchají sprostým tabákem a wodkau, při tom jsau wšichni takowí newzdělaní, nerudowé. Dworecký. Dowolte, abych wám wyjádřil Anno Gawrilowno, že jest kočí a kočí rozdíl. Owšem že, poněwadž kočí obyčejně býwá nerozlučně u koní, časem wyklízejí, s dowolením, hnůj; owšem sprostý člowěk wypije sklenici wodky, aneb pro nedůstatečnost wíce, zakauří si obyčejného tabáku, jakého užíwá nejwíce sprostý lid: nu, tak arci naturalně, že časem, přikladně řečeno, zapáchá hnojem nebo wodkau, owšem to je tak: ale musíte sama uznat, Anno Gawrilowno, že jsau také kočí, kteří, ačkoli jsau kočí, přece jednák, podle obyčeje swého wíce jsau, příkladně řečeno, štolbowé než kočí. Jejich powinnost, aneb tak řka direkce jest ta, aby wydáwali owes, aneb pokárali, když se prowiní w čem kluk aneb kočí. Anuška. Jak wy krásně mluwíte, Lawrentij Pawlowiči, nemohu se wás nikdy naposlauchat! Dworecký ( se spokojeným úsměwem ). Nestojí za díky, sudaryně. Owšem že nemá každý člowěk, příkladně řečeno, řeč, to jest dar slowa. Naturalně, býwá časem... jak se tak obyčejně prawí, křiwojazyčnost... ano, nebo jiné ostatní podobné pády. Co wšak ostatně již pochází od přirozenosti... Ale nelíbí-li se wstaupiti do mého pokoje? ( Anuška jde, Dworecký za ní. )", "id": 1648}
{"text": "15. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [úvodník], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – S welikau žádostiwostí čekali jsme na zpráwy z Jihoslowanska, jaké smýšlení tam jest strany nejposlednější odwážliwosti ministerské. Ze Záhřebu byly již zpráwy w našem wčerejším listu: z Wojwodowiny je každau chwíli čekáme. Ale podle té rozdrážděnosti proti ministerstwu, která w Záhřebě panuje, můžeme si pomysliti, jaká asi bude we Wojwodowině a w Hranici, kterým se nejhubenější částka dostala. Pokládáme za swau nejwětší powinnost, prawé smýšlení národů o rozehnání sněmu a násilnickém ustanowení konstituce našemu obecenstwu podati, a to tím wíce, že ministerské nowiny s newídanau a neslýchanau posud drzostí a nestydatostí nejwětší lži o tom sobě wymýšlejí a roztrušují. Žádostiwi jsme zwěděti, jak dlauho ještě toto ministerstwo proti patrné wětšině národů se we wládě udrží! A doufáme se dočkati té chwíle, že toto ministerstwo za swé násilnické, wěrolomné kroky zákonem sauzeno a potrestáno bude! Či má zákon jen jiné buřiče zastihnauti, ne pak buřiče na ministerských stolicích?", "id": 1649}
{"text": "26. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Smíšené zprávy., Titulek: Úředník a železná dráha., Autor: Havlíček, Karel\nSmíšené zpráwy. Jeden úředník přijel po Anhaltské železné dráze do Berlína. Sotwa že slezl, pohřešil swé wěci, a wšecka snaha policie, zloděje wypátrati, marná byla. Nejwíce jej mrzela ztráta wýkresů, které se spolu mezi ukradenými wěcmi nacházely. Za několik dní přinesl mu posel zapečetěný balíček, w němž ony ukradené wýkresy byly a spolu listek s následujícími slowy: „ Zde Wám posílám wýkresy nazpět, jichž nepotřebuji. Ostatní Waše wěci cením na 180 tolarů, a ty Wám wynahradím, jak mile se moje okolnosti zlepší; nyní jich ale potřebuji. “", "id": 1650}
{"text": "5. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [nepříznivý posudek účelu a směru filologického semináře zřízeného rozhodnutím ministerstva školství na pražské univerzitě], Autor: Havlíček, Karel\nAuřední příloha wládních nowin přináší stanowy filologického semináře od ministra učení na Pražské universitě zařízeného. Ředitelem tohoto ústawu bude prof. Curtius. Aučel tohoto ústawu jest, aby studenti filologie nabyli příležitosti, w písemních skladbách z oboru klassické filologie a w překládání a wyswětlowání spisowatelů latinských a řeckých se cwičiti. Jest nám diwno, že pan ministr obmezil činnost pauze na latinu a řečtinu, chtěl-li pan ministr podporowati filologické studium, měl wzíti zřetel na filologii wůbec, a na slowanskau filologii zwláště. Tento seminář záleží w tom, že se audowé řádní a mímořádní prawidelně k cwičení scházeti budau. Řádných audů bude 8, i budau dostáwati stipendium 40 zl. na jeden školní běh. Řádným audem může býti, kdo dokončil gymnasium, a kdo studowal již rok filologii na universitě. Chce-li někdo žádati o přijmutí, musí zadati nějaké filologické pojednání w řeči latinské. — Celé zřízení tohoto spolku jest welmi školácké, a řediteli jest ponechána moc w každém ohledu mentorská.", "id": 1651}
{"text": "8. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Časopis českého museum., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 1. Časopis českého Museum. 1845. sw. 2. Obsah: I. Stručný přehled osudů jazyka českého. Od J. Malého. Str. 149–162. Sestawení rozličných míst ze starých kronik a listin, která se týkají osudu jazyka a národnosti české. II. Ondřej Puklice ze Wztuh, měštěnín Budějowický ( † 1467 ). Od K. Jaromíra Erbena. Str. 163–211. Obraz znamenitého měšťana českého z 15. století; založen na nowých zpráwách sebraných w archiwu Budějowickém. III. O počtu študentů w učení Pražském we 14. století. Od Wácsl. Wladiwoje Tomka. Str. 212–230. Důležitý příspěwek k historii našich wysokých škol; zwláště we wěci tak často a podiwně wyprawowané jako podiwu hodné množstwí študentů pražských. IV. Několik slow o filosofii. Od Wácsl. Nebeského. Str. 231–248. Aforismy circa filosofica. V. Úwaha o p. Malého Sprawedliwé kronice od p. Tomka. Str. 249–261. VI. Učené zpráwy o rozličných spolcích učených od p. redaktora. Str. 262–272.", "id": 1652}
{"text": "6. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: Slovo Národnímu výboru a volitelům, Autor: Havlíček, Karel\nSlowo Národnímu Wýboru a wolitelům. Článek 2. w nejwyšším rozhodnutí J. M. našeho milowaného krále od 8. dubna 1848 obsažený, že ten, kdo wolen býti má, w zemi zrozen býti musí, zahrnuje w sobě nejwzácnější důwěru k českému obywatelstwu i spolu nejjistější rukojemstwí, žeby nám takowí wywolenci skutečně českau domácí zemskau ústawu bez cizinského wliwu dobře uspořádali k blahu domácímu, k obecnému prospěchu drahé naší wlasti. Práwě článek tento jest tak důležitý, tak hluboce w dějepisu našem založený, že srdce naše nad ním zplesalo a že nám tento jediný článek mnoho jiného ještě nedostatečného nahradil. A wšak, bohužel, z jednání Nár. Wýb. poznáwáme, že tento drahý dar králowský nám hned zase odňat býti má, anť se wolitelnost i také na jiné osoby w zemi nezrozené rozšířiti chce. Králowské rozhodnutí jest docela jasné: » Kdo wolen býti má, musí býti w zemi zrozen; tak určitě zní doslowně prawidlo! « Od jakžiwa jsme ale powažowali Čecha, Morawana a Slezana za tuzemce, jakož to stojí wýslowně ještě w obnoweném zřízení zemském čl. A. 106 XX. ( oddělení poslední ), že: » Poddaní králowstwí ( totiž občané ) w markrabstwí morawském, knížetstwí Slezských a márkrabstwí horních i dolních Lužic w králowstwí českém, ku kterémuž dotčené země wtěleny jsau, za žádné cizozemce jmíni a držáni býti nemají. « Dle prawého i přirozeného wýkladu nemohla tedy powstati o podotknutém zákonu pražádná pochybnost; a nechtěl-li se Nár. Wýbor při otázce o poslích z králowských měst horních ani o čárku od slow nejwyššího ustanowení uchýliti, ačkoliw mnohá králowská města horní nikdy na sněm posly swé neposílala, a pročež w odd. prwním §. 2. pod písmenau a patrně zahrnuta nejsau, jelikož se tu doslowně jen o těch jedná, jenž » posud práwo měli k němu přicházeti « – (! ) Mnoha města horní nazýwají se proto „ králowská “, že tam byly nebo jsau hory králowské, tak jako se jmenují města na panstwích kamerálních „ kamerální “, nemajíce proto žádné wýhody ani přednosti před jinými.; nápodobně neměl se Nár. Wýbor také při článku o tuzemstwí žádným způsobem wzdáliti od slowa králowského, zwláště an zrowna tu smysl prawidla docela jasný a wýklad celým dějepisem i zákony starými usnadněn jest. Našinci zde wěru příliš šetrně ustaupili dotírání některých spoluaudů německých, ačkoliw i někteří z Němcůw, jmenowitě p. Haimrl, dor. i. prof. práw, přímo se prohlásili, že wýrok kralowský nelze jinák wykládati, než jak my mu naprosto rozumíme. Máť se práwě na sněmu nejbližším jednati o budaucím zřízení wlasti naší, wlasti české, zákonem oním podáwá se rukojemstwí, že dostaneme dobrý domácí řád zemský, jelikož si jej máme sami připrawiti. Důwody základního prawidla toho jsau docela zjewné. Dle wětšího počtu nezná cizinec, který w koruně české zrozen není, třebas i dlauhá léta zde bydlel, dušewní poměry naší drahé otčiny; obyčejně nemá citu prawého pro naši wlast, ano wídíme to dosti často, že wždy spíše ještě obracuje zraky za hranice na swau býwalau wlast, wíce účastenstwí maje s tamními saukmenowci swými než s námi; obyčejně přichází cizinec jen pro lepší wýžiwu swau a pro zisk osobní do Čech, neohlížeje se na obecné blaho, neznaje našeho ducha národního, ba ani náš jazyk. Od jakžiwa to tak w Čechách bylo, jakož napsal náš Viktorin Kornel ze Wše hrd w knize III. hl. 17 Wydání V. K. ze Wšehrd: „ Knihy dewatery o práwích a Súdech Země České z Českého Museum r. 1841 není úplné, neboť wytrhla censura zrowna tuto část wyprawowání „ o komorníciech “, zejmena pak následující místo: Každý král Český, jakož jest Kojata prwnímu králi českému Wratislawowi ode wšie země powěděl, že má od swých Čechów čest, od cizozemców jen lest; „ neb se žádný cizozemec pro dobré zemské do Čech neobrátí, než pro užitek swój zwláštní, kteréhož když dosáhne, o zemské dobré, o obecné málo myslí. “ –! a jakož uznali předkowé naši na sněmích zemských po nabytí wšelikých trpkých zkušeností: a – poměry tyto se w posledních dobách u nás ještě zhoršily. Mohau býtí sice wýmínky čestné, a wšak nejsau jistě četné, ba jsau welmi pořídku; ostatně není wlastimilů domácích již tak málo, bychom s nimi newystačili na sněmích našich, a bratrům rodným můžeme se přece s wětší bezpečností, pokojněji swěřiti, by rozhodli o budaucím osudu našem. Nemůže to tedy ani Čechoněmci ani Čechowi w českých zemích zrozenému, kteří oba jedno tělo činí, lhostejné býti, aby se zrowna proti slowu králowskému stalo wolení k budaucímu sněmu předůležitému. Konečně nemůžeme opominautí také na to poukázati, že nebezpečno jest rušiti w čemkoliw zákon tak drahý, zákon, který nám wšem jest a musí býtí swatým, poněwadž zahrnuje práwa naše nejswětější, práwa národnosti a swobody naši! Jak lehce by pak mohly býti i jiné články nejwyššího rozhodnutí od 8. dubna 1848 w pochybnost uwáděny. Wýb. Nár. jest nyní podporau, záštitau naší; hájiti práwa naše – smí, i máť on proto úctu, wážnost a důwěru naší, než práwa již nabytá nemá i nemůže nám odejímati žádná!! aniž co zadati na ujmu wlasti weškeré.", "id": 1653}
{"text": "21. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [polemika], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Jaký pán, takowý sluha – říkáwá se, a nerádi bychom byli, aby se to mohlo říci o Holomauckém „ Österreichischer Correspondentu “, jenž jest časopis wládní. My jsme sice proti ministerstwu w opposicí, ale tak dalece přece ještě ani toto ministerstwo nekleslo w našem mínění, abychom mohli myslit, že wšechno, co tento Correspondent píše neb sobě psáti dáwá, jest úmysl a wůle ministerská. W čísle 40, ku př. mají tyto nowiny dopis z Wídně od 16. února, w němžto o sněmu říšském stojí: že jest neforemná hmota, že se nemůže powažowat za wýznam smýšlení rakauských národů. Wer kann dafür, dass sich der Reichstag nicht schämt? Kdyby takowé wěci stály někde w některém pikantním reaktionářském časopisku Wídeňském, jako Geissel atd., pomyslili bychom si, co zapotřebí jest. Ale w nowinách, o kterých každý wí, že jsau ministerské, že wycházejí na zemské autraty ( zajisté je neplatí žádný p. ministr ze swých důchodů ), nemůže nikdo rozumný bez oškliwosti takowé wěci čísti. Snad ministerstwo, myslilo-li nač, když swůj program psalo, také wí, jaká úcta náleží sněmu w žiwotě konstitučním. Může každý jak ministerstwo tak i jiní lidé proti jednotliwým wýrokům sněmu wšelicos namítati, je posuzowati, haněti atd., ale celý sněm musí zrowna tak býti w úctě, jako i králi sebe nerozumnému a špatnému, protože král jest, úcta dle zákonu náleží. Sněm zastupuje národ, a národ má se ctíti we sněmu: a také ministerstwo powinno jest k této úctě. My nechceme wšechny nešikownosti ministerských nowin na ministerstwo samé co winu klásti, my dobře wime, že ti lidé, kteří ustanoweni jsau k wedení takowých časopisů, častokráte, aby se připochlebili, dále jdau, než ministerstwo samo chce, a mnohdykrát, jako wůbec býwá, ministerštější jsau, než samo ministerstwo. Proto přece ale můžeme od ministerstwa žádati, aby podobné sprostnosti redaktorům swých časopisů netrpělo. Budau-li ministerské nowiny sami s takowýmto příkladem předcházet, jak bude kdo moci pokautním křiklawým listkům za zle bráti, když oni zas we swém spůsobu budau hledět ještě tyto ministerské nowiny předehnati? –", "id": 1654}
{"text": "12. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o sestavení komise], Autor: Havlíček, Karel\n— Komisse, jenž byla sestawena k wybawení gruntů z roboty w králowstwí českém, záleží z následujících mužů: Presidentem jejím jest ministerní radda Klecanský; od gubernium určen do ní gub. radda Žiwna, od zemské raddy Hlawáček, od komorní prokuratury dr. Junek, od státní aučtárny Krubec. Ze stran opráwněných wywoleni jsau: Pro staw panský a rytířský hrabě Wojtěch Nostic, pro staw duchowní welmistr Beer, pro staw měšťanský dr. Merolt a co zastupitel měst dr. Waňka. Ze strany powinowaných jsau wywoleni: dr. Kiemann, dr. Brauner, obchodník Palme a rychtář Půlpán.", "id": 1655}
{"text": "19. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [posudek], Autor: Havlíček, Karel\n– Nákladem Calve’ského kněhkupectwí wyšla zwláštní knika: „ Rakausko 1848. List občana sjednocených obcí čili států seweroamerikánských jeho (? ) přátelům do Ameriky, z němčiny přeložená. Sepsána jest půwodně w měsíci únoru 1849. Poznamenáme, co tam o Windischgrätzowi stojí: „ Druhý wojwoda ( Windischgrätz ) přemohl krwawé zbauření a spolu se zwláštní šlechetností swé wlastní city. Protiwníci jeho mu ublížili, jako snad žádnému kromě něho, – to nejwyšší a nejdražší co měl, ztratil jimi, a předce byl onen šlechetný s to, každau jinau myšlénku z duše swé wypudit, mimo onu, by aučinkowal pro celek. On wystaupil za jiné jako obhájce, nemoha to wíce pro swé učinit. “ Windischgrätz wypadá prý též naproti mužům demokracie w poradách jsaucím ( t. j. poslancům ) jako welikán naproti trpaslíkům. Snad tyto místa zwláště pohnuly Wlastimila, aby tuto knihu swým čtenářům schwálil. Ostatně musíme doložiti, že celá knížka se zdá být zde fabrikowaná ku sprospěchu šlechty, neboť se zwláště šlechta w ní schwaluje, což nebýwá zamilowanau wěcí občanů sew. amerických.", "id": 1656}
{"text": "24. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Průmyslová jednota, Autor: Havlíček, Karel\nHavlíčkovo autorství je nejisté – Průmyslowá Jednota. Wolení wýboru pro III. oddělení ( průmyslowé wzdělání wůbec ), které jsme w předešlém čísle oznámili, náleželo mezi důležitější jednání naší jednoty. Známo wšem, zwláště kteří blíže nahlížejí do činnosti průmyslowé jednoty naší, že tam nowě nawržená naše škola česká neobyčejně žiwého účastenstwí způsobila, jak přízniwého tak i nepřízniwého. Jedna čásť audů průmyslowé jednoty myslí, že tímto krokem jednota teprwa nastaupila užitečnau, praktickau cestu, na níž oprawdu národu prospěti může, to jsau naši čeští audowé: druhá čásť widí w této škole jenom wěc kromě oboru jednoty ležící, ba záhubu celé jednoty, a k této části náleží celé nynější ředitelstwo. Dlauhý čas již obě strany wedly ostré slowní hádky, které se wšak konečně wětšinau hlasů k prospěchu české strany naklonily. Škola nawržena jest, záleží wšak hlawně na tom, aby se we stejném duchu pokračowalo, což hlawně záwisí od wýboru III. oddělení. Práwě proto sešlo se dne 21. t. m., kdežto z nowa wolen býti měl, nad obyčej mnoho audů ( 49 ), neboť se obě strany wynasnažiti chtěly, strana škole přízniwá k tomu, aby dosawadní wýbor ponechán ( t. j. opět zwolen ), ředitelská aby jiný, jinak smýšlející, wywolen byl. Obě strany byly stejně silné, pro školu 24, ředitelstwo 23. Kdo wywolen býti má, musí míti dle statut absolutní wětšinu hlasů, to jest tedy mezi 49 hlasy pět a dwacet. Z toho již patrno jest, že wlastně byla na straně ředitelstwa wětšina hlasů. Wýbor III. oddělení sestawen jest z 9 osob, které byly tohoto roku: pp. Amerling, Trojan, Kodym, Štrobach, Slawík, Richter, Mühlwenzel, Šnirch, Rieger. Ti byli tedy při wolení kandidáti školské strany; ředitelstwo postawilo proti nim swé kandidáty, mezi nimiž pp. Lochner, Schmidt-Goebel, Fortner, Libich atd. Nastalo wolení, při kterém wšak jen pět pánů potřebnau wětšinu hlasů ( nejméně 23 ) dostali, a sice pp. Amerling, Štrobach, Richter, Mühlwenzel, Rieger, tedy wšichni z předešlého wýboru, wšichni přízniwci školy. Z kandidátů nowých ředitelstwa dostal jenom jeden asi 18 hlasů. Ostatním 4 audům dosawadního wýboru ( pp. Trojanowi, Kodymowi. Slawíkowi, Šnirchowi ) scházely buď jeden, buď dwa, bud tři hlasy do 25. Pět audů bylo tedy wywoleno, ostatní 4 museli se po druhé woliti. Zatím wšak dwa audowé ze schůzky odešli, čím se stalo, že mezi 47 již 24 byla absolutní wětšina, a již tedy strana naše měla přewahu. Druhé wolení zmařeno jest sice od ředitelstwa, neboť jedna wolicí cedulka s našimi kandidáty od něho zrušena jest ( proti obyčeji dosawadnímu ), poněwadž na ní místo 4 jmen, jen 3 byly, a jedno omylem dwakrát; po zrušení tedy této cedulky každému kandidátu našemu jeden hlas ubyl. Muselo se tedy po třetí woliti, a tu pak wywoleni jsau ostatní 4 audowé dosawadního wýboru, tak že do jednoho wywoleni jsau wšichni kandidáti naši, a celý wýbor opět zůstal. Ředitelstwo jenom marně a bez prospěchu jewilo nelibost swau, a nedowedlo poněkud ani wášniwost dobře ukrýti. ( Tak ku př. když při třetím wolení jedna cedulka opět chybná byla, přece w platnosti zůstala, proto že byly na ní napsáni tři kandidáti ředitelstwa. ) Líto jest nám wěru, že si ti pánowé proti naší škole tak newelikomyslně počínají: kdežto my naopak, když jsme jindy welikau wětšinu hlasů proti nim měli, přece jsme jejich náwrhy, ku př. německý časopis, nekazili, ba naopak podporowali. Že wšak při tomto posledním wolení strana pro školu dokonce zwítězila, ačkoli i menšinau byla, wyswětluje se takto: Wšichni hlasowé její byli sestředěni, twoříce pewnau phalanx, kdežto se hlasy protiškolské strany welmi drobily a rozštříkowaly. Pro každého kandidáta dosawadního wýboru hlasowala celá strana školská, a pro některé z nich ještě několik hlasů druhé strany přibylo, pročež také hned z počátku pět wywoleno jest. Pak když dwa audowé ze schůzky odešli, měla strana školská arci absolutní wětšinu. Můžeme tedy ubezpečeni býti, že se z ohledu na naši českau školu u jednoty w stejném duchu jak dosawad pokračowati bude.", "id": 1657}
{"text": "6. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Úřední vyšetřování], Autor: Havlíček, Karel\nAuřední wyšetřowání w Drážďanech, w Praze, we Wratislawi a po zatknutí Waldecka též w Berlíně sauwisí, jak se z mnohých stran ujišťuje, auzce dohromady. Dle hodnowěrných zpráw srozuměly prý se již wyšetřující auřady w Drážďanech, w Praze, we Wratislawi a w Berlíně, í sdělují sobě wespolek odkryté fakta, i doufají takto celý řetěz tajných piklů swětu odhaliti. Nepřikládáme sice auplnau wíru tomuto udání, wšak možno jest, že nějaké dorozumění mezi nadzmíněnými městy bylo. Jisto wšak býti se zdá, že při posledních revolučních piklech w Německu slowanský žiwel jako nějaká nitka wšecky revoluční pokusy spojowal. Auplná prawda dala by se snad 522 při wyšetřowání odkrýti, a zwláště při wyšetřowání spisů Bakuninowých w Drážďanech. Bakunin, hlawní to půwodce a osnowatel Drážďanského powstání, jest již od mnoha let aučastníkem wšech nepokojů po celé Ewropě, i byl wždy častěji spůsobem dosti podiwným přítomen we wšech hlawních městech, při wšech znamenitějších revolučních pokusech, i pomáhal wšemi silami připrawowati powšechnau ewropejskau revoluci. Co Mazzini činil pro Italii a pro italianskau revoluci, to samé činí Bakunin pro ideu slowanskau, i jest jeho snažení, aby weškerá revoluce ewropejská proniknuta byla žiwlem slowanským, jakoby kwasem, aby pak – podržel-li tento swůj ideal i později, když se totiž wrhnul w praud powšechné revoluce ewropejské – ze zřícenin wšech států powstala weliká říše slowanská. Spisowatel tohoto článku zná osobně Mazziniho i Bakunina, i diwil se welmi, když poznal podiwuhodnau podobnost charakterů těchto dwau mužů, ačkoliw se jinak welmi od sebe líší. U Mazziniho totiž přewládá jakýsi blauzniwý misteriesní cit, kdežto naopak Bakunin má ráz spekulativní, filosofický, neb když roku 1840 přišel do Berlína, tuť se přidal s tělem i s duší k Heglowi a k jeho staupencům. W této spekulativní filosofii hledal Bakunin zárodek powšechné revoluce ewropejské. Hlawní myšlénkau Bakuninowau byla revoluce ruská, i aby k ní aučinkowati mohl, připojil se k revoluci německé, francauské a slowanské. Toto swé postawení wytknul Bakunin we swé řeči r. 1847 k Polákům w Paříži, w které jako Rus je wybízel k revoluci a k bratrstwí. Od té doby byl Bakunin hlawním aučastníkem wšech revolucí, i hleděl wždy k tomu, aby rozličné národní žiwly spojowal k jednomu aučelu. – Tomu wšemu porozuměl dobře cár i Ludwík Filip, neb Ludwík Filip ho wypowěděl z Paříže, cár mu dal konfiskowati wšecko jeho jmění, i přislíbil 10.000 rublů tomu, kdo ho přiwede do Rus. Z Paříže odebral se Bakunin do Zürichu, kde se přidal k socialistům a ke kommunistům. – Powždy ale hleděl Bakunin nejwíce k tomu, aby slowanský žiwel pěstowal a k revoluci podněcowal, toť dokazuje jeho aučastenstwí w událostech Pražských lonského roku a jeho prowolání ke Slowanům. Jenom přičiněním Bakuninowým a jeho wytrwalým snažením podařilo se, rozličné revoluční praudy spojiti w jedno řečiště a wésti je k jednomu cíli ( jestli oprawdu stáwá nějaké užší spojení wšech revolučních stran w Ewropě ). A přitom při wšem přece neušel Bakunin rozličnému podezření, „ jakoby byl tajný agent ruského cára \". Toto podezření panowalo wšak jen u lidí takowých, kteří nebyli zaswěceni w tajné pikle ewropejské revoluce, wůdcowé wěřili Bakuninowi wždy. Když Bakunin weškerého swého jmění zbawen byl, žil prý na autraty polského komitétu. – Při ústawním sněmu pruském byl Bakunin w Berlíně w úzkém spojení se stranau revoluční; byw z Berlína wypowězen, uchýlil se do Dessawy pod ochranu tamějšího ministerstwa, a odtamtud osnowal revoluci německau a zwláště saskau. Doufáme, že swrchu uwedené wyšetřowání okáže, jak úzce sauwisí snahy revoluce, jakau rolli hrál Bakunin w revoluci ewropejské a zdali oprawdu sauwisí revoluce německá, francauská a slowanská? – Podáwáme článek tento u wýtahu z Augsburských Nowin, i ponecháwáme jednomu každému, co o tom mysleti chce.", "id": 1658}
{"text": "4. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: O prostonárodní vzdělanosti., Autor: Havlíček, Karel\nO prostonárodní wzdělanosti. ( Pokračowání. ) Netřeba mi dokazowati, že až dosawád na mnoze neumělost, bludy a powěry w našem sprostém wesnickém lidu panuji. Temnosti by se měly plašiti, bludy porážeti, powěry odstraňowati, a prawda, dobro a krása na místě nich rozšiřowati; wšak se, jak jsme widěli, až dosawád slowem, pérem i skutkem podporují a utwrzují. Nuže, wlastencowé! házejí se nepřátelské kaule do táboru oswěty a wzdělanosti našeho národu, wojínowé braňte jej! Wšech wás to powinnost a powolání! – Jednu důležitau wěc, wysokau potřebu a welewážnau powinnost na srdce položil we swých kázních wšem posluchačům i čtenářům slowútný Kollár, totiž tu: „ Že pastýřowé duchowní nejen slowem a jazykem, ale i pérem a písmem náboženstwí zwelebowati a lid wzděláwati mají. “ Co tam o duchowních řečeno, zajisté o každém z učených stawů se dokázati může. A máme Bohu díky již w mnohých odwětwích wěd a umění proslulé muže, kteří hledíce wšem stranám wyhowěti, prostřední kráčeli cestau, ani příliš učenau, ani zhola sprostau. A wšak náš lid po tolik století w jazykowém i wěcném ohledu zanedbaný, sám sobě zanechán, ani k tomuto prostředku zlatému se probrati nemůž ’. Jej tedy pozwednauti a jako za ruku k němu uwésti, toť jest a dlauho ještě bude úkol wzdělanců našich. Mám zwláště na zřeteli lid maloměstský a wesnický. Měšťanstwu již dosti do rukau podáno. Náš měšťan se wzdělancem wše mají wzájemno: nowiny, časopisy, knihy wědecké i zábawné. Ale netajme sobě, že pro náš lid wesnický, ještě hrozně málo se stalo, w poměru k potřebám jeho. Sotwa že 20 knih z nowé literatury najdeš jemu přiměřených. Kdož půjčuje lidu knihy, zajisté ucítí ten nedostatek a nejwíce jen spisy pro mládež psanými mu poněkud wyhowěti se snaží. K čemu pro lid knihy – namítne mi někdo – jen wzdělance ctěte wy, lid pak austně poučujte. – Wím, že nejpotřebnější, nejpřednější a nejlepší spůsob wyučowání lidu jest učení austní; a wšak i knihy oswětě a wzdělanosti napomáhají. – Bez učení písemného wšecka wědomost jest a zůstáwá jen stranná, kusá a nedostatečná we wšem ohledu. Ano námítka tato se mi zdá jenom zástěra newědomosti a poduška lenosti, a neb kukle pýchy a osobliwého diktátorstwí. Wětší wáhy má ona: že knihy w hlawách sprostého lidu plodí wrtochy. Ano wěřím, knihy mu nepřiměřené; ale dejte mu knihy dobré, a nemáte se čeho obáwati, ano poučiw se ještě lepším křesťanem a občanem se stane. Dokud mu odpírate knih jemu přiměřených, dotud po wašich bude sahati, a wy bude toho příčinau, jestli si hlawu pomate wašemi učenými dissertacemi. – Dejte jen směle lidu do ruky dobré knihy. A mezi knihami 322 nejprwnější místo zaujímají nowiny a časopisy. Časopis jest organ a swazek weškerého obecenstwa, časopisem se dá mnohým potřebám nejlépe wyhowěti, ním se nejrychlejším spůsobem potřeby a žádosti oznámiti, a nejlepší prostředky wšeobecně rozšířiti dají. I náš lid po nich se shání. Ale který mu z našich časopisů s dobrým swědomím můžeme do rukau dáti? Prawda že i tu něco pro něj, ale kdo mu to wybere a powí w řeči mu srozumitelné a srdcem jeho hýbající? – Jeho poklad jest náboženstwí, jeho žiwel hospodářstwí, jeho útěcha Bůh, jeho radost mrawná zábawa. Jeho citem nehnau i nejzdařilejší básnické wýtwory, ale prosté písně, které si sám a jiní jemu rowní zamyslí a nápěwy opatří. Mluwte k srdci jeho o Bohu, o wšemohaucnosti a dobrotě Páně, wyprawujte mu w obrazech příklady kř. dokonalosti a poučujte ho, kterak i on ji dosáhnauti může, nezatajujte mu wynálezy a wýhody we wšelikých řemeslech a uměních, ale zwláště w hospodářstwí. I on jest občan a wlastenec, a pročež čas od času nowé zákony mu oznamte, wyswětlete a jich zachowáwání na srdce wložte. I on má cit, raduje se z rozkwětu wlasti a swého jazyka, i sdělte mu tedy swé radosti a tísně nad pokrokem neb newšímáním národních záležitostí. I on rád newinně se obweseluje: wyprawujte mu, co jste žertowného slyšeli, smyslili neb odjinud četli, ale tak, abyste stud jeho neurazili aneb šibalstwí jej nenaučili: a tak upřímně poučujte, kde třeba napomínejte, kárejte, trescete we wší kázni a dobromyslnosti. Wyučowáním lidu sprostého sami se učíme, jako učitel cwičením dítek teprw prawému náwodu se učí, a sám we wědomostech prospíwá. Co se lidu předkláda, musí jako u dítek býti jasné a pochopitelné; hle tuť potřeba nutí, abyste se přede wším o dokonalau známost u wědomostech postarali. Spůsobu, jakým musíte mluwiti, wás lid naučí sám. Jen jděte mezi něj, hleďte, mluwte a poslauchejte, skaumejte a pozorujte jeho přednosti a wady, jeho tauhy a snahy, a poznáte, po čem a jak máte utwrzowati, poučowati, kárati neb naprawowati. Počněte, jak sami u sebe jste počali, t. j. s časopisem; a k čemu nepostačí časopis, teprw ať jiné knihy napomáhají. Máme sice již časopis pro lid „ Poučné i zábawné listy “; a wšak mnoholetá zkušenost nás učí, že dosud newyhowěl potřebám lidu. Dle mého skromného mínění, chce náš lid míti časopis powšechný jak nábožensko-mrawný, tak hospodářsko-rolnický a řemeslnický... wše w jednom: slowem encyklopedický. ( Pokračowání. )", "id": 1659}
{"text": "27. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: O sněmu říšském, Autor: Havlíček, Karel\nO sněmu říšském. H. B. – Z mnohých pádů nabyl jsem přeswědčení, že o říšském sněmu našem na mnohých místech panuje buď zcela nejasné smýšlení, aneb že se zwláště nyní od nedáwna počíná leckde projewowati nedůwěra, ba nespokojenost. Poněwadž každému upřímnému příteli rozumné swobody na tom hlawně záležeti musí, aby podobná škodliwá mínění přestala, umínil jsem si w několika článcích wypsati celé nynější okolnosti říšského sněmu, jak jsem je z wlastní zkušenosti seznati dobrau příležitost měl. Zwláště nyní, když jsem sám poslanstwí se sebe složil, mohu tím neohroženěji a nestranněji o těchto wěcech psáti: kdežto by mi snad dříwe mnohý odporník byl namítal, že sám pro sebe mluwím, sám sebe zastáwám. Zwláště ale strany dobrého wyobrazení činnosti našich českých poslanců milo jest mi, že nyní náležeje sám jako dříwe do jejich počtu, tím horliwěji je proti mnohému nepoctiwému a nerozumnému osočowání se strany německé ( wždy nám nepřízniwé ), nýbrž také proti zlehčowání od mnohých našinců w Praze hájiti mohu. Příčina tohoto zlehčowání lehce každému do oka padne. Toť dáwno wíme, že ten, který chce být sám zwoníkem, dosawádního zwoníka wždy haní a ostře posuzuje: zrowna tak wšichni ti w Praze, kteří sami sebe za welmi schopné kandidáty pro sněm powažují, awšak přece wywoleni nebyli, wšemožným způsobem proti našim poslancům nedůwěru wzbuzují, nejwíc austně a pokautně, často wšak i weřejně w některých časopisech. Aby tedy pro takowé osobní zápasy wěc naše swatá netrpěla, aby pro osobní chautky jednotliwců nenastala w celém národu beztoho ne příliš silném neswornost, hodlám w několika článcích wšechny tyto poměry náležitě wyjasniti, nemaje při tom na zřeteli žádné osoby, nýbrž wěc samu a wýhody našeho národu. I. Dwě jsau hlawní předhůzky celému sněmu činěné: předně, že příliš wáhawě rokuje a k žádným wýsledkům nepřichází, a za druhé, že weliká část poslanců schopnosti nemá, jaké se za nynějších časů od zastupitele národu požadují. Dříwe než o těchto dwau hlawních předhůzkách jednati budeme, musíme se lidem, od kterých wycházejí, drobet zpříma do očí podíwati. Žehrání takowé na sněm nastalo teprwa po poslední říjnowé revoluci Wídeňské a zwláště tenkrát, když powědomé roztržky mezi sněmem a králem w Prusích počaly, a král pak o swé wůli, nedbaje na sněm, nowau konstituci sám učinil. Kdo tenkrát bedliwě četl naše rakauské časopisy, musel pozorowati, že časopisy jisté strany, o kterých se wšeobecně myslí, že nejsau swobodomyslné ( jmenowitě Wídeňské ), nejdříwe začaly na náš říšský sněm žebrati a rozličně jej u národu zlehčowati. Každý rozumný a w politice zkušený přítel swobody hned porozuměl, kam tím bijí a jaký při tom mají reakcionářský aučel, který oni arci uměly před swětem dobře zahalit. Bohužel! že mnohé radikální časopisy této straně w nemaudré a nezkušené horliwosti swé jak říkáme na lep sedly a rowněž tak proti sněmu wystupowati počaly: jmenowitě když někteří nepoctiwí chytráci falešné a utrhačné zpráwy rozšiřowati počali, ku př. že sněm základní práwa, dříwe welmi swobodomyslně nawržená, nyní zcela neliberálně předělal atd. Z toho nabýwáme poučení, že nepostačuje býti jen radikálním a liberálním, nýbrž že i při tom zdrawý rozum a dobrá cwičenost neškodí, protože jistí chytří protiwníci swobody welmi dobře umějí nezkušené liberalisty šáliti a pod chytrau rauškau je ke swým špatným aučelům zneužíwati. Než wraťme se k oněm swrchu podotknutým předhůzkám. Co se wáhawosti sněmu w jednání týče, že tak dlauho již rokuje, ale ještě konstituci newypracowal atd., musíme owšem wyznati, že jest pruský král mnohem rychlejší a welmi brzy celau konstituci wypracowal! Awšak známe takowé pány, kteří jsau milowníci podobných „ rychlostí “, jakau král pruský wywedl. Kdybychom chtěli takowé „ rychlosti “, nepotřebowali jsme žádnau konstituční wládu, žádnau swobodu. Takowým způsobem podáwaly se nám zákony za staré despotické wlády: zákon wyšel, aniž jsme se nadáli, a museli jsme jej zachowáwat, ať si byl špatný neb dobrý, kterážto poslednější wlastnost se wšak málo kdy shledáwala. Konstituční wláda ale práwě záleží w tom, že newládne jen král se swými ministry, nýbrž že národ sám we spojení a srozumění s králem zákony si dáwá, jaké dobrowolně zachowáwati chce; a má-li být konstituční wláda dobrá, musí být moc národu wždy mnohem wětší než moc králowa, což i sám zdrawý rozum nahlíží. Má-li si ale sám národ zákony dáwati, má-li sám národ ustanowowati, jaké chce mít we swé zemi řízení: tuť nelze tyto zákony tak rychle zhotowiti, jak by to mohla neobmezená wůle jednoho člowěka, absolutního krále. Wímeť každý, že jest mezi lidmi o každé wěci rozličné mínění, každá hlawa má jiný smysl a každý swůj za nejlepší pokládá. Než se tedy wšechny tyto smysly mezi sebau srownají, smluwí, překonají a konečně na jednom buď wšichni neb aspoň wětšina usnesau, k tomu zapotřebí jest času. We sněmu říšském sedí asi 380 poslanců, z kterých každý zastupuje asi 50.000 občanů a co jejich plnomocník jejich přání přednáší, jejich dobré zastáwá. Sněm říšský předstawuje nám celau rozmanitost a strakatost rakauské říše. Čech, Morawan, Polák, Rusín, Němec rozmanitého způsobu, Slovinec, Wlach, Rumun a k tomu ještě z rozličných krajin s rozdílnými zřízeními, wšichni stawowé, od nejnižšího až do nejwyššího, mají tam w rozličných osobách swé zástupce. Patrno jest, že každý z nich zcela w jiných okolnostech žije, jiné potřeby má a tedy i jiné žádosti. Dají se ale tyto žádosti hned tak jedním rázem w okamžení pod jeden klobauk příwést? – Přidáme-li k tomu, že ještě jedna strana we sněmu úmyslně jednání sněmu zdržowala, wyhledáwajíc tím swého prospěchu: tuť se nebudeme diwiti tomu, že sněm posud dále nedošel. Ostatně učí nás zkušenost, abychom jen jeden příklad uwedli, že franc. sněm w čas weliké revoluce w minulém století tři leta konstituci pracowal! Nechci owšem dokazowati a twrditi, že wšechno, co se na sněmu mluwí, potřebné jest; ba naopak mohu se pochlubiti, že jsem sám we sněmu pro swé časté žádání o ukončení debatty téměř do příslowí přišel: awšak nejwíce sami páni wysílatelé winu nesau mnohých zbytečných řečí, protože wždy od swého poslance žádají, aby také on mluwil, čím jej často k nepotřebným řečem zawádějí, které on jen proto drží, aby do nowin přišel a swým nedočkawým wysílatelům o sobě něco slyšeti dal. Neboť mnozí neznajíce celé zřízení a způsob sněmu bludně myslí, že jen to se na sněmu jedná, co we weřejných schůzkách sněmu se mluwí a do nowin přijde. ( Budaucně dále. )", "id": 1660}
{"text": "11 duben 1849, Zdroj: Národní Noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Otisk petice - komentář], Autor: Havlíček, Karel\nWe zdejší Slow. Lípě bylo jednáno poslední čas o žádosti k JMC. strany oktrojowané ústawy. Panowalo rozličné, od sebe rozdílné mínění: jedna strana chtěla, aby se od Slow. Lípy pracowalo k tomu aučelu, by wenkowské obce podáwaly k JMC. žádosti w ten smysl, aby JMC. místo nynější oktrojírky tu konstituci národům udělil, kterau sněm říšský t. j. konstiluční wýbor jeho wypracowal. K této straně náleželi též p. dr. Rieger a K. Hawlíček, a úsmysl náš wyjewen jest úplně w žádosti, která tuto w jazyku českém i německém se podáwá. Druhá strana zatím nespokojila se pauze s tauto jednau wěcí, nýbrž wypracowala a prowedla we wýboru zcela jinau žádost, která též wytištěna jest w jiných našich časopisech. Obecenstwo naše majíc nyní obě žádosti před sebau může samo posaudit, která jest okolnostem přiměřenější. Dle našeho mínění totiž záleží hlawně na tom, aby žádost byla wypracowána w takowém duchu, by se hodně mnoho aučastníků a podpisů sehnati mohlo: neboť celá žádost, má-li jaká býti, musí se powažowat jen za welikau politickau de - monstraci. Čím ale přepiatější jest, tím méně podpisů se sejde, což pak zawdá jen ministerstwu dobrau příležitost, stawěti se na to, jakoby wšichni ti, kteří se nepodepsali, s oktrojowanau ústa - wau spokojeni byli, čím pak zajisté strana liberální we wáze swé politické utrpí. Tolik prozatím, budaucně snad wíce o této žádosti.", "id": 1661}
{"text": "15. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Nový ročník časopisu o gymnáziích], Autor: Havlíček, Karel\nPráwě wyšel 1. swazek časopisu k prospěchu času přiměřených opraw na gymnasiích, druhý ročník. Čteme w něm: „ Náwrh plánu gymnasialního wyučowání pro rozličné krajiny rakauského mocnářstwí se zwláštním ohledem na Čechy, “ od p. redaktora prof. Jungmanna. Nemohl wšak být celý uweřejněn a pokračowání bude následowati budaucně.", "id": 1662}
{"text": "11. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk konsistorního rozpisu], Autor: Havlíček, Karel\nK nemalému udiwení dostal se nám tyto dni následující konsistorní rozpis diecöse Litoměřické, jímžto se vikariátní úřady wybízí, aby weškeré učitelstwo přiměly ku podpisowání a na předložené jim oswědčení, že škola od církwe nijak oddělena býti nemůže, nesmí a nebude, w čemž ale zahalen jest mylný a záslušný pojem o církwi, náboženstwí a o kněžstwu, tak jakoby tímto odebírání wrchního dozorstwí kněžského nad školami samo náboženstwí zlehčowáno a církew podrýwána byla: I. Dopis konsistorní. Biskupský vikariatní a dozorní úřade školního okrsku.... Jak zhusta listy weřejné na katolické kněžstwo hanu kydají, jemu newědomost a hlupstwí předhazují a o něm utrhawě roztrušují, že swětští učitelowé o mnoholetém otroctwí úpěli a pod jeho dozorstwím již dosti dlauho nelidsky tejráni byli, wůbec známo jest. Hřešili bychom wšak proti křesťanské lásce, prawdě a sprawedlnosti, kdybychom se osmělili říci, že to hlas neb smýšlení weškerého učitelstwa, aneb jenom wětšiny. Nikoliw, wětší částka nemá dojista podílu na této hrubé urážce, na tomto tak welikém pohoršení. Z takowéhoto wůbec škodliwého a nekřesťanského tropení mohau se obwiňowat jen učitelowé jednotliwí, Bůh wšak si je dobře spočítal, on zná srdce i ledwí člowěka a wážiti bude na sprawedliwé wáze i skryté wěci – kteří, aby z dohlídky a wrchní spráwy církewní wywázli a sami sebau se řídili, wšelikými prostředky o to pracují, aby k rozluštění té záhody, odlaučení školy od církwe, wšemožně přispěli. Biskupstwo se sice již statně a rozhodně proti tomu práwě tak nepřirozenému jako neblahému odlaučení prohlásilo, na patřičné místo protestaci zadawši a na následky, jichžto by se tudy rowně i stát co obáwati měl, poukázawši, a bude-li toho třeba, ještě jednau proti tomu zakročí a pak w pokoře wýsledek Pánu zůstawí. Awšak i pastýřowé duchowní, jenž na winici Páně pracují, mají, a sice jedenkaždý w osadě swé, u wěci tak důležité biskupstwo podporowati. Schůzky a porady učitelské, kteréž se dle nařízení wždy w určitém čase držíwají, dáwají jim příležitost, aby nejen wřelau, rozmyšlenau a oswícenau horliwostí školstwí zlepšowali, zwelebowali a rozšiřowali a tudy odpůrců swých jen jako mimochodem zahanbowali, alebrž i zpříma proti zamýšlenému odlaučení školy od církwe jasným, jádrným, přátelským ponaučením, kteréž by se pokojnými, mírnými a tichými slowy projewowalo, pracowali, křiwě o této wěci předstawy naprawowali, předsudky odstraňowali, prawý směr učitelům wykazowali, by oni důwodným přeswědčením sami tomu přiwedeni byli, proti tomuto zámyslu odpor se postawiti a wyjádření swé na patřičném místě předložiti, w čemž jich již nedáwno učitelstwo okrsku Kadanského následowání hodným příkladem předešlo. Kýž by se toto nawržení a powzbuzení a zwelebení wěci dobré záslušně uwážilo, srdečně přijalo, maudře předewzalo a wykonalo! Od biskup. konsistoře litoměřické dne … Na toto wybídnutí wyhotowil auřad vikariatní sám následující oswědčení, powolal učitelů k podpisu, a těm, jenžto pro wzdálenost místa přijíti nemohli, wyjádření toto zaslal, aby je podpisem swým potwrdili. II. Oswědčení učitelstwu k podpisu předpisu předložené. „ Waše Biskupská Milosti, Nejmilostiwější wrchní Pastýři, Pane a Otče náš! Ačkoli se tau nadějí kojíme, že se Waše Bisk. Milost ničeho takowého o nás nedomejšlí, co listy weřejné o mnohých z našinců wyprawují neb jim w ústa kladau: jako žeby si přáli neb o to i usilowali, aby se dohlídka nad školami duchowním odňala, swětským odewzdala, školy pak wůbec aby se od církwe odlaučily: nicwšakméně pro částečné alespoň upokojení Waší Bisk. Milosti po jednohlasném usnešení společném tímto listem weřejně wyznáwáme, a to, co jsme již nejednau projewili a o čem w poradě naší již mělo awšak až potud ještě nemohlo náležitě rokowáno býti, zde nyní slawně opětujeme, že totiž žádného odlaučení školy od církwe si nepřejeme, ano co prawowěrní si co takowého přáti nemůžeme, nesmíme ani a také nikdy nebudeme; jelikož již pauhé jen pomyšlení na takowéto odlaučení za wnuknutí ďábelské powažujeme, a je onomu zlému duchu, jenž za dnů nynějších wšecko, co dobrého jest, z kořene wywracuje, lid sirowý a newěřící k sobě nachyluje, pejchu nadutých zaslepuje, zawádí a posléz zahanbuje, přičítáme. Wždyť my se weřejně hlásíme k církwi katolické a tuto církew máme za tu jedinau matku, která weškerému pokolení swému takowého wzdělání dáti umí, ježto by mu pro wezdejší, tak i pro budaucí blažený žiwot auplně postačowalo. Školu pak máme za dceru a pomocnici její, jelikož ona z církwe wyšla, církew ji pěstowala, církew ji zwelebila, a protož se jí také jen tak dlauho dobře powede, dokud se církwe držeti bude; wždyť se dceři jen tak dlauho dobře daří, dokud matku newděčně neopustí. Má-li se tedy škole, této dceři církewní, dobře dařiti, nesmí se swé matky církwe spustiti, nesmí se jí její swatý základ odejmauti, nesmí se jí žiwot jejího mrawního žiwota, totiž to swaté náboženstwí! Toho wšeho ale byla by zbawena, kdyby se wrchní spráwa nad školami kněžstwu odňala. Školy by přišly o základ i o žiwel; neboť pak by apoštolské kněžstwo nemohlo, ano dle potřeb snad ani nesmělo zákon Kristůw: „ Učte a kažte ewangelium wšemu stwoření, “ jelikož by ředitelowé pod wšelikými záminkami bránili dítkám choditi ku Kristu, jenž by je k sobě wolal w apoštolském kněžstwu, pak by jistě častěji nežli nyní bylo slyšeti: „ Na náboženstwí máš dost času! “ My zde jen ze smutné zkušenosti mluwíme, a protož, že na nás Bůh, čeho si onino odrodilci přejí, nedopustí, pewně doufáme. Wýstrahy bezpochyby ještě před očima máme; wždyť tomu není tak dáwno, naši otcowé to wyprawují, jak se školám wedlo, dokud dohlídce a spráwě církewní zákonně podrobeny nebyly; na to wšak, jak bídně se dařilo učitelům, jen bezděky zpomínají. Nás wšak až posud, díky Bohu, strany dohlídky církewní řádné břímě netlačilo, ano máme-li prawdě swědectwí dáti, wyznati musíme, že se práwě jen otcowsky nakládalo, a že wšecko, co se nám koli nařizowalo, jen k zwelebení školního dobra a rozmnožení wětší cti a sláwy Boží směřowalo. A to je nelíčené wyznání našeho wlastního prawowěrného přeswědčení, které zde slawně projewujeme a Waší Bisk. Milosti pro upokojení w hluboké pokoře předkládáme. “ Dáno w okresu … Tuto tedy spatřujeme owoce zpátečnictwí toho, proti kterému se již weškeré w Týnské hlawní škole shromážděné učitelstwo králowstwí českého dne 7. a 8. srpna m. r. dílem osobně, dílem splnomocněnými wyslanci slawně prohlásilo, za základ majíc ministerialní náwrh od 28. čerwence 1848 číslo 4831 ohledem na zlepšení národního školstwí.", "id": 1663}
{"text": "10. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Čeští deputovaní na sněmu říšském a jejich nynější postavení k ministerstvu, Autor: Havlíček, Karel\nČeští deputowaní na sněmu říšském a jejich nynější postawení k ministerstwu. Český národ po strastech čerwnowých, které jako bauře naší wlastí zatřásly, wolil sobě zástupce na říšský sněm do Wídně. Jestli wždy jindy powinnosti a odpowědnost deputowaného weliké a důležité jsau, musíme říci, že powinnosti a odpowědnost nynějších deputowaných českých we Wídni nesmírně wětší jsau než kdykoli jindy. Naše wlast stojí nyní na břehu propasti: jedná se o bytí neb zahynutí českého národu; weliké a zůřiwé rozdwojení nastalo mezi oběma národnostmi w Čechách, německá strana usiluje patrně o zrušení samostatnosti naší země, o podmanění Čechů do služebnosti německé, aneb kdyby se i to nepodařilo, aspoň o utržení německých krajů od našeho králowstwí. Naše snažení musí být patrně naproti tomu, a sněm Wídeňský jest bojiště, na kterém se záležitost tato rozhodne, a wýsledek ukáže, zaslauží-li si čeští deputowaní po skončeném boji sláwu nebo hanbu. Nemohauce již napřed o tomto wýsledku s jistotau mluwiti, můžeme aspoň nyní poněkud z toho, co se stalo, sauditi o tom, co se stane. Sněm říšský nynější, jenž konstituci celého Rakauska wypracowati má, jest dle úsudku wšech zkušených politiků welmi neschopný, a nemůže se nikterak po boku stawěti sněmům w jiných konstitučních zemích. Jaký jest to sněm, který na 370 audů asi 100 má takowých, kteří jdauce ráno do sezení nikdy newědí, jak budau hlasowati! Jaký jest to sněm, jehožto 40 audů čísti a psáti neumí a ani slowo nerozumí w té řeči, we které se jedná? Jaký jest to sněm, jehožto 60 jiných spoluaudů ani nejmenšího wzdělání nemá, jehožto jiných 100 spoluaudů zase žádného politického wycwičení nedosáhlo? Jaký jest to sněm, w němžto sedí asi 30 audů takowých, kteří zřejmě a zjewně usilují o zkázu toho státu, jejž oprawowati mají? – Když čeští deputowaní do Wídně přišli, našli sněm zcela beze wší formy, newědělo se, kdo s kým drží, kdo je w oposici, kdo je s ministerstwem. Ministerstwo samo newystupowalo zřejmě, neboť newědělo, pokud, jak smýšlí wětšina sněmu, a známo jest, že se w konstituční zemi neudrží ministerstwo, nemá-li wětšinu sněmu pro sebe. Od té doby, co čeští deputowaní do sněmu přišli, bylo hned widěti aspoň dwě strany zřejmě a nepřátelsky proti sobě stojící, o kterých jisto jest, že jedna s druhau nikdy se nespojí. Byla to strana frankfurtská a protifrankfurtská, a obě w nejurčitějším způsobu z českých deputowaných sestawené, totiž Čechoněmci, nejurčitější Frankfurtisté, Čechowé, nejurčitější Protifrankfurtisté. Ostatní audowé sněmu se buď k jedné neb druhé z těchto stran méně wíce klonili. Čeští deputowaní utwořili hned mezi sebau privátní spolek, pewnau politickau stranu, která se každodenně scházela a mezi sebau radila o tom, jak se na sněmě chowati, a můžeme směle říci, že w celém sněmu jen Čechowé pewnau, úzce dohromady spojenau a dle stejného plánu pokračující stranu twoří, což wšeobecně uznáno jest, a můžeme dodati bez marné chlauby, že tato strana posud na rozhodnutí sněmu welikého wplywu měla a bohdá ještě míti bude. Ministerstwo nynější jest sestaweno z dwau zcela rozličných žiwlů: ministr zahraničních Wessenberg, financí Kraus, wojny Latour náležejí dle smýšlení swého spíše ke starší škole a jsau také pozůstatky minulých časů, ostatní ministři: Dobblhof, Bach, Hornbostel ( Schwarzer brzy wystaupne ), jsau mužowé smýšlení nowého demokratického. Patrně tedy widíme, že Wídeňská revoluce a Sicherheitsauschuss, jenžto se chlubí, že ustanowili toto ministerstwo, přece nejdůležitější tři místa zanechali w rukau staršího systému. Nemohli si jinák pomoci, ačkoli se již tehdá jmenowali „ suvrén! “ Z počátku toto ministerstwo, nebo wlastně tato mladá polowice ministerstwa mluwilo, jen o Německu, poznenáhla ale widauc přewahu we sněmu, zmíňowalo se již wíce o Rakausku wedlé Německa, čím dále tím wíce chladlo ke Frankfurtu, a konečně newšímajíc si Frankfurtu mluwí o welkém, mohutném, samostatném Rakausku, a odložiwši německý trikolor káže rownopráwnost a jednotu wšech rakauských národů. Čím wíce se osazowala prawice Místo, kde čeští deputowaní we sněmu pohromadě sedí., čím wíce tato prawice působila na ostatní sněm, čím wice se roztahowala zůřiwost Frankfurtské strany proti wšem ostatním we sněmu, tím wíce pokračowalo ministerstwo w utužení swých fæderalistických zásad. Toť se jewilo w interpellacích a při wšech jiných příležitostech. Patrno jest, že Čechowé, widauce ministerstwo takto jednati, neměli příčinu ani chuť protiwiti se tomu, nýbrž naopak šetřili ministerstwo we wšem, kde pozorowali, že nesnadné cesty jsau. Tak se wywinulo poznenáhla přátelstwí mezi českými deputowanými a ministerstwem. Za to ale Frankfurtisté pozorujíce slabost swau we sněmu, pozorujíce, kterak se ministerstwo od nich odwracuje, počali nemilosrdně na ministry dorážeti a wšemožně hleděli ministerstwu překážky do cesty házeti, což mělo newyhnutelný následek ten, že čeští deputowaní pewně se na stranu ministrů přirazili, a utwořiwše s ostatními silnau majoritu ( wětšinu ) nyní ministeriální stranu twoří, kdežto Frankfurtisté w oposici se nalézají. Doufáme pewně, ba přeswědčeni jsme, že tato oposice wěčně oposicí zůstane, a že se jí nikdy nepoštěstí majoritau se státi a nás do oposice wehnati. Uznáwám potřebu, slowo oposice trochu wyswětliti, neboť jsau u nás mnozí znamenití politikowé, kteří třeba welmi mnoho o politice píší, a přece posud newědí, co jest oposice. Oposice jest ta strana, která proti wládě stojí, we sněmu obyčejně menšina, protože se wláda wždy dle wětšiny sněmu říditi musí. Kde jest wláda dobrá, je hanba být w oposici; kde jest špatná wláda, je čest dělat oposici. Tak ku příkladu w seweroamerickém saustátí jest oposice reakcionářská a aristokratická, neboť wládne strana demokratů. Od té doby, co ministerstwo určitěji od Frankfurtu se odwrátilo, zlehčuje ho strana ultraněmecká nejhanebnějším způsobem, upírajíc mu wšeliké dobré wlastnosti, nazýwajíc jej reakcionářským, protilidským, aristokratickým ministerstwem, ačkoli se wždy ( kromě Frankfurtu ) tak chowá, jako se z počátku chowalo, kdežto jej ještě ti sami nynější nepřátelé jeho na rukau nosili a nejdemokratičnějším, radikálním nazýwali. Znamenité jest to, že se w tomto ohledu Frankfurtisté srownáwají s aristokratickau stranau ( kamarilau ), která též nynější ministerstwo nenáwidí, a potutelně se usmíwá, widauc, že nejradikálnější strana ke stejnému cíli kráčí. Obě ty strany, ultraněmecká i aristokratická, přejí si pád nynějšího ministerstwa: pak ale se přání jejich rozchází, jedni chtějí Frankfurtistské republikánské, druzí aristokratické ministerstwo; jedni Löhnera, druzí Stadiona! Čeští deputowaní ale tak dlauho budau toto ministerstwo nynější podporowati, pokud swým zásadám nynějším wěrno zůstane, přeswědčeni jsauce, že pro nás Čechy není možné lepší ministerstwo, owšem ale – horší. H. Borowský. Dodatek. Když tedy čísti budete, že ministerstwo tratí populárnost, a jiné podobné wěci, wíte, jak si to wyložiti; kdyby ale něco podobného stálo w českých časopisech, pomyslete si: Inu! lidé píší mnoho, čemu sami nerozumějí!", "id": 1664}
{"text": "8. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Bál na den sv. Kateřiny]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. W jistém městě, kteréžto ne tak wlastenectwím, jakožto w masopustě držanými bály mezi českými městy wynikalo, byl uspořádán mimořádně na den sw. Kateřiny m. r. bál. Wšak osud tomu uechtěl – Proč? Slyšte příčinu! – Wšecka honorace byla již do bálu připrawena, krasotinky wyfintěny; než jak obyčejně po šošácku we zwyku jest, nechce býti žádný prwním w bále. Pošle se tedy služka na wyzwědy, zdali již někdo přítomen jest; a když tak wšecky rodiny nčinily, běhaly služky o záwod přinášejíce zpráwu, že se ještě nikdo w tanečním sále nenachází, a tak se stalo, že když ještě o půl desáté žádný nepřišel, podnikatel plesu, hudebníky propustil a z bálu nic nebylo. Ubohé krásenky! To byla asi těžká noc a jistě že neměly žádný Sen letní noci!! – Holofernes. „ O dnowé, o radostná chwíle, Když houpaly necinky milé Mou díwčinkn krásnou a mne! “ Takto může si nyní zpíwati jeden manžel we wesnici R. nad Oharkou, kterýžto nedáwno w letošním masopustě, poněwadž se byla řeka po wesnici rozwodnila, pro nedostatek loďky se swou newěstou na neckách ku kopulací plawiti se musil. S jakou rozkoší bude nyní manželka jeho na těchto neckách práwati! B. J.", "id": 1665}
{"text": "26. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Francouzové, Titulek: [polemika s francouzským časopisem National], Autor: Havlíček, Karel\nFrancauský časopis National nikterak nepochybuje o tom, že jen Maďaři a Němci bojují pro swobodu a demokratii, a Slowané že jsau nástrojem absolutismu a reakce. Patrné wšak jest, že redakce Nationalu na Slowany patří skrz maďarské brejle, a tím způsobem owšem na nich mnoho dobrého newidí. Z jakých pramenů wědomost swau o slowanském hnutí čerpá, widíme z následujícího dopisu, kterýžto zároweň jest důkazem, jak hanebných prostředků užívají Maďaři, aby mámili úsudek Evropy k jejich užitku. Musíme připomenauti, že National podává řečený dopis s úvodem, ve kterém povídá, že z tohoto dopisu patrně vysvítá, co on ( Nat. ) vždy zastáwal a co některé francauské žurnály ( Journal des Débats a Presse, které oba o Slowanech wlídněji píší, nežli se maďarskému Nationalu líbí ) věřiti nechtí, totiž že poctiwý člowěk nemůže si přáti, aby Slowané w boji proti Maďarům zwítězili. Zní pak řečený dopis takto: „ W auterý wečír dne 10. října na železnici blízko Ratiboru. Asi 12.000 Horwatů stojí u Wídně. Maďarská armáda, asi 20.000 mužů silná, je stíhá. — Město je ozbrojeno; Horwaté wšak, bez uzdy a bez kázně, chtí wtrhnauti do Wídně a drancowati. Žádného neposlouchají, a sami přátelé císařowi tak jsau poděšeni, že chtí žádat Maďary, aby jim přišli na pomoc proti těmto surowcům. ( Qu'ils vont aller prier les Hongrois de les protéger contre ces Barbares. ) 10.000 mužů z Haliče práwě zde šlo skrz; spěchají k Wídni. Dožijeme se strašliwých událostí. “ Nechceme šířiti slow o tom, co by asi zaslaužil dopisowatel.", "id": 1666}
{"text": "23. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Úvodník, Titulek: [Úvodník], Autor: Havlíček, Karel\nPodali jsme w 216. čísle swém nowý zákon prozatímní o sestawení porotních saudců we přestupcích tiskowých, sestawený od nowého ministra sprawedlnosti p. ryt. Schmerlinga, který nám tuto podáwá we swém nowém auřadě prwní důležitý okus. Neboť netřeba snad ještě opakowati, že swoboda tisku nejhlawnější a nejprwnější jest základ swobody a práwa, poněwadž jenom skrze swobodu tisku možno jest srozumění buď wšech neb alespoň weliké části občanů k hájení swých práw. Swoboda tisku ale záleží w tom, aby každý občan práwo měl, pomocí tisku swé smýšlení weřejně wšem swým spoluobčanům oznámiti a sděliti, a teprwa tenkráte aby za to trestán býti mohl, kdyby wytisknauti dal něco neprawdiwého a škodliwého. Poněwadž se ale skrze swobodu tisku hlawně na swětlo přiwádějí rozličné neprawosti chyby auřadů, a mnohé wěci, které wládě nebýwají k libosti: proto také nemají we swobodném státu auřadowé práwo a moc potrestati někoho pro přestupek tisku jinak, než když od poroty odsauzen byl. Porota ale jest saud swobodných, neodwislých spoluobčanů, kteří bez ohledu a beze strachu před wládau jen podle swého swědomí rozhodují, dopustil-li se skutečně obwiněný něčeho zlého neb nesprawedliwého. Neboť kdyby toto usauzení odewzdáno bylo auřadům, nesměl by zajisté nikdo ( což jest ale pro občanstwo nejhlawnější wěc ) chyby, wady a přestupky auředníků weřejně tiskem wytýkati a odhalowati, sice by byl ustawičně trestán a pronásledowán od rozličných slawných a neslawných auřadů a saudů. Nejlepší příklad toho může míti obecenstwo na redaktoru N. N., jenž pro nejostřejší posauzení oktrojowané ústawy od weřejného saudu porotního na žalobu wlády nebyl odsauzen, ale od té doby již po dwakrát pro tu samau wěc trestán byl od wojenských auřadů po tajném saudu. Z toho ohledu tedy jest samostatnost porotniků prwní a hlawní wýmínka swobody tisku. Co se tohoto nowého zákonu o sestawení poroty týče, nesrownáwáme se my s těmi nowinami, které tuto práci p. Schmerlingowu přes příliš pohanily, poněwadž my nenacházíme příčin důstatečných k takowé nespokojenosti. My přeswědčeni jsme, že porota sestawena dle tohoto zákonu dostatečná bude k zahájení práwa swobodnébo tisku, a neobáwáme se nikterak jejích wýroků. Owšem že nikdo mysliti nebude, že snad my tento zákon za welice liberální powažujeme: ale prozatím dosti již, když jest obstojný, a beztoho budaucímu sněmu říšskému zůstaweno jest dle smýšlení swého liberálnějším se ukázati. Dle tohoto nowého zákonu bude porotníkem každý 30letý zachowalý občan, platící přímné daně 5 zl. stř. ( we městech po 10.000 obywatelů ) a 10 zl. stř. ( we městech přes 10.000 obyw. ): bude tedy porotníkem skoro každý mistr, každý obchodník, a wůbec každý, kdo podle ústawy woličem jest do dolejší sněmowny říšského sněmu. Wšechno auřednictwo, wojsko a kněžstwo jest z poroty wylaučeno, z té příčiny, aby nebyli saudci we wlastních záležitostech. Očekáwáme owšem s jistotau, že budaucně až wyjde nějaké provisorium o porotě wůbec ( a nejen we wěcech tisku ) hodnost porotníků také alespoň wšem těm dána bude, kteří budau woliči do zemských sněmů. Též wytýkáme p. ministrowi jakožto newčasné ono ustanowení w §. 5., dle kterého jest wylaučen každý, kdo byl na půl leta do žaláře odsauzen. Takowé ustanowení by mohlo být sprawedliwé jen tenkrát, kdybychom měli již řádné a neodwislé saudy; ale nyní, kdežto po wětší části mocnářstwí panuje práwo wojenské a kromě toho nejwětší nepořádek w auřadech, jak snadno jest býti odsauzenu do žaláře, a jak nesprawedliwé zbawowati pak za to nawždy kontitučního práwa! Musíme ale též obrátiti pozornost obecenstwa na nedbalost redakce Const. Blattu, která §. 14 tohoto zákonu welmi reakcionářským spůsobem wykládá. Smysl tohoto §. w onom zákonu jest ten, že městská radda ze sebe wywolí 4 - 12 audů, kteří budau s krajským neb zemským přednostau wybírati a woliti náležitý počet z počtu wšech k tomu schopných občanů. Redakce Const. Blattu ale tomuto §. ( ačkoli je německý ) tak špatně wyrozuměla, že prý sám krajský neb zemský přednosta ( tedy auředník ) sobě z městské raddy wybéře těch 4 - 12 osob, které porotníky woliti budau. W zákonu totiž stojí: Der Landeschef hat mindestens 4 und höchstens 12 hiezu abgeordnete Mitglieder des Gemeinderaths einzuberufen atd. To by owšem byla pěkná spráwa, kdyby sám krajský si ustanowil ty, kteří porotníky woliti mají: pak by také sám krajský mohl saudit tak dobře jako ta porota, kterau on sám si wybral. Takowý ale není smysl zákonu p. Schmerlingowa. Ostatně ale wydání tohoto zákonu o sestawení poroty w tuto dobu naplnilo nás potěšením proto, že powažujeme tento zákon za předchůdce brzkého zrušení stawu obležení, onoho stawu, jenž nám způsobil Tantalskau konstituci, a kterýžto staw obležení patrně jen proti swobodnému tisku čelí. W oktrojowané ústawě od 4. března čteme také následující paragraf: §. 83. Wšechny ústawy jednotliwých korunních zemí, twořících říši, wstaupějí w žiwot w běhu roku 1849, a musejí předloženy býti prwnímu společnému rakauskému říšskému sněmu, který swolán bude po zawedení oněch ústaw. My jsme již tolik wytrpěli proto, že jsme odporowali oktrojowané ústawě od 4. března: ejhle! činíme tedy pokání a opíráme se o tento §. 83. jako o slaup! Rok 1849 již se ku konci chýlí, zbýwají jenom tři měsíce, a ještě w tomto roce podle císařského slowa a slibu musí být swolán zemský sněm králowstwí českého. Před wolbau do tohoto sněmu musí ale přestati wšeliký nekonstituční staw wojenský, aby se dály wolby swobodně. My ale newidíme ještě žádné příprawy k zawedení ústawy zemské w Čechách w roku 1849, ba ještě ani tato ústawa prohlášena není. Činíme tedy ministerstwo na tento §. 83 oktrojowané ústawy pozorno, s tím doložením, aby se postaralo o to, by císařské samowolně dané slowo neuskutečněním tohoto slibu w lehkost uwedeno nebylo. W tom pewném přeswědčení, že se ministerstwo ani opowážiti nesmí, newykonati tento §. 83, ku kterému JMC. samo radilo, těšíme se již blahau nadějí, že brzy budeme užíwati aspoň těch obmezených konstitučních práw, která nám ponechala ústawa od 4. března, a že již konečně nastane ten čas, we kterém poctiwý člowěk každodenně z lůžka wstane s tím blahým přeswědčením, že nebude moci tohoto dne do žaláře přijíti.", "id": 1667}
{"text": "27. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [oznámení rady Strobacha], Autor: Havlíček, Karel\nPan appell. radda Strobach, býw. poslanec Pražský, oznámil nám, že přistupuje k osprawedlnění sněmu od českých poslanců w předešlém čísle wydanému.", "id": 1668}
{"text": "27. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Čechy, Titulek: [O novém časopisu v Chrudimi], Autor: Havlíček, Karel\nZ Chrudimi se nám píše, že tam má wycházeti ještě letos malý časopis pro lid každého druhu, wedením pp. Benoní’ho a Paulusa. Myslíme, že snad bude politického obsahu, a w tom ohledu jsme již dáwno pronesli, jak žádaucí wěc by byla, abychom měli wíce takowých malých časopisů po wenkowských wětších městech. Zwláště nyní, kdežto jsme w Praze swobody tisku z části zbaweni, působily by dobře takowé liberálně ( a wšak ne přemrštěně ) wedené časopisy na wenkowě.", "id": 1669}
{"text": "8. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Růže římská., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. Růže Římská anebo: Cti otce a matku. Powídka pro dospělejší mládež podlé německé wzdělána od Jozefa Zimmermanna. W Praze 1846. Tiskem a skladem K. W. Medaua a společníka. 12. stran 179. S pěknau rytinau. Cena: 20 kr. na stř. Mrawní wzdělatelna a při tom zábawná powídka wyprawowaná slohem welmi srozumitelným a také zpráwným, tak že nejen mládeži nýbrž i dospělejším stawům tuto práci odporučiti můžeme.", "id": 1670}
{"text": "12. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Reakce na článek ve Večerním listu], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Časopis zdejší „ Wečerní List “ podal o mne předwčírem následující článek, o kterémžto saud zanecháwám úplně čtenářstwu Národních Nowin: „ Že wětšímu dílu úřadníků konstituce sůl w očích jest, netřeba podotknauti, tak jako že mnozí kněži kněží wšemožně se snaží lid proti konstítuci konstituci popuditi. Lid ale na jejich slowa mnoho nedbá, nobrž drží se nowin, ačkoliw již takowau důwěru w „ Národní Nowiny “ nemá, jako dříwe, neb jsem na swé uši z úst mnohého sprostého rolníka slyšel, že ten p. Hawlíček, jak se stal tím deputowaným, ihned barwu swých nowin změnil, a kdežto on prý prwé wždy proti wládě wystupowal, nyní wšecky její kroky schwaluje, ba i nelidské jednání jistého pána, který tak říkaje wšude nenáwiděn jest, za sprawedliwé, za potřebné wyhlašuje, zkrátka na wládu nic dopustití dopustiti nedá, a kdežto on dříwe sám o kamarille mluwil, nyní zapírá, žeby nějaká možná byla. Lid už nad tím hlawau wrtí, leccos o tom mluwí a rozličné pohnútky takowému jednání podkládá. X. Y. Z. My nebudeme nikdy s Wečerním Listem hádky wésti: že jsem na článek strany deputace Holomaucké odpowěděl, stalo se jen proto, poněwadž si p. Wácl. Seidla jakožto řádného, welmi schopného a upřímného wlastence wážím, třeba jsme se někdy w náhledech swých nesrownáwali.", "id": 1671}
{"text": "7. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n– Slyšíme, že ministerstwo rozpustilo zdejší studentskau legii. Podotýkáme, že takowá powěst již před několika neděli powstawší se tehdá nepotwrdila.", "id": 1672}
{"text": "31. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [redakční sdělení o konci čtvrtletí], Autor: Havlíček, Karel\nDnešním číslem končí se prwní čtwrtletí; wšem P. T. pánům předplatitelům, kteří se již ohlásili, budau od zejtřka nowiny zasílány.", "id": 1673}
{"text": "29. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: O sněmu říšském, Autor: Havlíček, Karel\nO sněmu říšském. II. H. B. – Co se týče schopnosti sněmu k důležitému jeho dílu, jakož jest ústawa celé monarchie, musíme skutečně wyznati, že skoro polowice poslanců nemá ponětí o wšech těch wěcech, kterých wědomost míti musí ten, kdo chce o budaucí ústawě tak neobyčejného státu, jako jest Rakausko, rokowati. Neboť kdyby bylo Rakausko jako Francauzy, Prusy aneb jiný stát, jehož obywatelé nejwíce jsau jednoho plemene, mohla by se ústawa rakauská podlé jiné některé již zkušeností wyzkaumané konstituce lehce utwořiti: takto ale musí být naše budaucí konstituce, má-li jen na nějaký čas potrwati a národy uspokojiti, dílo zcela zwláštní, naším okolnostem přiměřené, a kdo při zhotowení tohoto díla platného a užitečného účastenstwí míti chce, musí wšechny okolnosti národů rakauských a k tomu ještě okolnosti jejich rozmanitých s Rakauskem sausedících saukmenowců dokonale znáti, kromě jiných, každému zástupci newyhnutelných wědomostí. Že weliký díl poslanců tyto známosti buď dokonce neb z weliké části nemá, jest arci wěc politowání hodná a leckdy také škodliwá: awšak wina toho jest pauze we wolitelech. Při wolení poslance hledělo se obyčejně wíce na jeho dobrau wůli a známau poctiwost, než na jiné schopnosti. Zwláště ten ohled, že se bude snad jednati o zrušení poddanstwí, přiwedl mnohé okresy k tomu ( nejwíce w Rakausích a w Haliči ), že wolili za poslance muže stawu rolnického. Jáť zajisté nemyslím nikdy, že jen tak zwaní lidé studowaní se ke wšemu hodí, ba naopak, uznáwaje mnohé poklesky školské maudrosti wždy jsem byl přítelem zdrawého rozumu, kterým častěji Bůh mnohého rolníka hojněji obdařil, než leckterého doktora, a proto také jsem sám w Národních Nowinách radil, aby se do našeho českého sněmu, we kterém se mělo jen o domácích wěcech jednati, wolili rolníci: awšak jsau wěci, we kterých pauhý zdrawý rozum bez náležitých wědomostí spíše uškodí než prospěje. Tak si ku př. mnohý rolník myslí, že we sněmu nejlépe swým saudruhům poslauží, když bude k tomu hlasowati, aby se neplatila žádná náhrada za powinnosti poddanské. Ale dejme tomu, žeby se to bylo ustanowilo na sněmu, co by tím získali naši rolníci, kdyby zas byli za to w konstituci takowé háčky, kterými by se místo této náhrady desetkrát tolik z kapes rolnických wytáhlo pode jménem daní? A že jest možná, do konstituce takowé háčky učiniti tak chytře, aby se ještě k tomu samým těm poslancům rolnickým z powrchu zalíbily, toť wí každý w těch wěcech zkušený, a kdyby se stran takowých wěcí neujali jiní poslancowé politicky wzdělaní, dostali bychom při nejlepší wůli a poctiwosti našich rolnických deputowaných takowau konstituci, žeby nad ní nejen rolníci sami nýbrž celá zem arci pozdě zplakala. Awšak i tento nedůstatek není přece tak zlý, jak by se na prwní pohled mohlo zdáti. Wětší část deputowaných těchto majíce upřímnau a dobrau wůli, a nahlížejíce sami, kde jim známosti chybí, důwěřují w těchto záležitostech jiným, o jejichžto zběhlosti a horliwosti pro národ přeswědčeni jsau. Že wšak sněm říšský důstatek má mužů schopných k utwoření nowé, naším okolnostem přiměřené ústawy zemské, o tom není žádné pochybnosti. Ostatní, kteří ale dobrau wůli mají, beztoho se k těmto wždy w hlasowání přidají. Mnohem nebezpečnější a škodliwější jsau někteří jiní audowé sněmu, kteří skutečně jen omylem tentokrát naposledy sedí w raddě národů. W bauřliwých těch časích, kdežto se ke sněmu říšskému wolilo, častokrát woličowé nezkušení ještě w žiwotě konstitučním wywolili si za poslance lidi takowé, kteří jim hodně mnoho slibowali a na wšechno notně zlořečili. O těch si myslili, že nejlépe budau záležitosti jejich u sněmu wésti, zapomínajíce, že takowým lidem nejen wšechna schopnost, nýbrž častokrát i poctiwost a dobrá wůle chybí, a že oni wždy jen sami o sebe předewším dbají. Takowíto buď poslanectwí jen k wůli znamenitým dietám wyhledáwají, aneb jsau-li chytřejší, ještě jiným mnohem nechwalitebnějším způsobem z hodnosti důwěrau lidu jim podané kořistiti umějí. W pozdějších článcích, až budu popisowati rozličné strany sněmu a hlawnější osoby jeho, wrátím se také ještě k oněm nechwalitebným osobám, které by se mohly hmyzem konstitučním nazýwati.", "id": 1674}
{"text": "5. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Pravda zůstane vždycky pravdou, Autor: Havlíček, Karel\nPrawda zůstane wždycky prawdou. Čtu w Nár. Now. Č. 198 dopis od české zemské wlády, we kterém se snaží p. president Mecséry auředně wywracowati a oprawowati článek můj strany gymnasialního plánu obsažený w Nár. Now. dne 24. srpna, dokládaje, že mylné udání jeho článkem mým pozdějším dne 28. srpna wywráceno není. Žádám ale obecenstwo, aby se takowým na oko welmi obšírným wywrácením sl. zemské wlády nedalo zawésti k té domněnce, že bych byl onen nowý plán nějak nesprawedliwě posuzowal, a žeby tento plán dobrý a dle zásady rownopráwnosti sprawedliwý byl. Jediný formální omyl ( který jsem wšak bez wyzwání kohokoliw hned jak jsem se o něm dowěděl, oprawil w č. 192 N. N. ) byl ten, že místo „ Muttersprache “ stálo deutsche Sprache, což jest takowého půwodu, že muž, který si prwní wýtah z tohoto plánu učinil, jsa Němec, místo slowa Muttersprache hned postawil deutsche Sprache. Kdyby wláda swoje ustanowení hned ohlásila, nečekajíc až se neauřední cestau dříwe wšude rozhlásí, nestaly by se takowé newyhnutelné mýlky. Ani to wšak w prawém smyslu nic nemění. W č. 197 N. N. má každý před očima nowý gymnasialní plán, ať tedy z něho posaudí, co asi potěšitelného nám oprawa sl. zemské wlády přináší. Každý uwidí, že jest pěšky jako za wozem. Wyučowací jazyk na gymnasiích bude německý, wšechny školní knihy jsau německé, a českému a německému jazyku dohromady bude se učiti, wystačí-li k tomu síly učitelské, w prwních třídách 5, w ostatních 4 hodiny. Tu jak každý widí, není ani počich o žádné rownopráwnosti s Němci, bohužel ani se starými Řeky a Latináři nejsme we swé wlastní wlasti rownopráwní, a naše mateřština jest zase docela libowolnosti, milosti a – nedbalosti pp. professorů zanechána. To jest již stará politika zanechati to, oč se nestojí, jenom libowolnosti, a pak můžeme být přeswědčeni, že se nic nestane. A kdo jak žiw slyšel, aby se dwěma rozličným jazykům dohromady učilo? Owšem také stojí w onom plánu, že se strany materského jazyka pokračuje w tom, w čem se w loni učinil začátek. – Ale tato neurčitá sada dokonce nic neznamená wedle toho, co se tam určitě nařizuje. Zkrátka mauřenín zůstane wždycky černý, drhni si ho mýdlem jak dlauho chceš, a tento gymnasialní plán zůstane hrubý přestupek proti rownopráwnosti. Na sliby jsme pořád bohati, ale se skutky pořád se nám ukazuje do budaucnosti. Na Hradě Pražském dne 4. září 1849. K. Hawlíček.", "id": 1675}
{"text": "4. duben 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Návrh českého vojenského velení - poznámka., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Náwrh českého wojenského welení Naše wojenské welení jest teprwa na počátku; pročež zde klademe náwrh z wenkowa zaslaný s tím wyjádřením, aby se z něho což dobrého jest wybralo. Red..", "id": 1676}
{"text": "23. srpen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky., Titulek: [Dávání jmen pivům]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné Nowinky. * – * Němci dali piwu hrůzu jmen, tak je ku př. w Budišině jmenují: Klozmilch, w Boizenburku: Beissdenkerl, we Wratislawi: Schöps, w Jéně: Klozsch a Maulesel, w Köppeníků: Mord und Todschlag, w Lübecku: Israel, w Stade: Kater, w Brunšwiku: Mumme, w Hadlenu: Sehtdenkerl atd. * – * W Worcestru w Anglicku usadil se nedáwno časně z rána roj wčel na komíně jednoho hostince, a w krátkém čase sletěw komínem wyrojil se malým otworem do ložnice dwau dam, které se práwě strojily. Ačkoli obě honem utekly, odnesly přece dost žihadel. Za nějakau chwíli muselo se wšechno z hostince wystěhowat, a teprwa k wečeru wčely wywzdorowawše wšemu wyhánění, samy wylítaly. * – * Wéwodowi Albertowi, manželu králowny Anglické, hrozí od Liverpoolského spolku střídmosti addressa, w které si stěžují, že při přípitkách na zdrawí jeho pronášených welmi častá opití se udáwají, a proto že na něho wznáší žádost, aby prostředek nějaký proti tomuto zlému náwyku jim udal. Rádi se podíwáme, co jim pan wéwoda na to odpowí, jak asi pijákům zapowí, aby se o jeho zdrawí nestarali.", "id": 1677}
{"text": "21. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [polemika], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Wracíme se zde k onomu znamenitému přípisu wojska wlaského strany wolení do sněmu ( wiz č. 42 Nár. Now ). Známo jest každému, kdo jednání říšského sněmu čte, že náwrh ten, aby wojsko we Wlaších stojící wolilo několik poslanců do sněmu říšského, wyšel od p. Zbyšewského, c. k. majora u sboru inžinýrského. Nemůže se tedy powažowat za žádnau špekulaci Lewice, za kterau by onen přípis wojska rád jej předstawil, tím méně že sám p. Zbyšewský ani k Lewici nenáleží. Když jednau již náwrh do sněmu přišel, a jmenowitě z takowého pramene, o kterém se mysliti mohlo, že přání wojska samého wyslowuje, což diwu, že našel ohlasu, a spůsob, w jakém změněn byl od Prawice a také wětšinau přijat, byl zajisté welmi opatrný, prozřetelný a zdwořilý. Celá záležitost odewzdána jest od sněmu do rukau JMC. W takowém pádu mělo tedy wojsko, které se samo swau poslušností chlubí a we swém přípisu samo sobě žádného wplywu na zákonodárstwí neosobuje, trpěliwě čekati, k čemu bude komandowáno. Kdyby byl JMC. komandowal: Wolte do sněmu! – mělo wolit; kdyby byl JMC. komandowal: Newolte! – nemělo wolit. Na žádný spůsob nemělo ale mínění swé wyslowowat, nebo když již naše wlašské wojsko chce hrát na prawau ideální armádu, musí wědět, že woják takowý nesmí mít žádné politické smýšlení ( a snad žádné smýšlení wůbec ), nýbrž dělat jen to, co se mu poraučí. Tuto hlawní chybu nalezáme tedy w onom přípisu naší wlaské armády. Že ostatně nezdwořilý jest, kdo by o tom pochybowal?! Kdybychom chtěli něco wíce říci, řekli bychom, že se nám zdá, jakoby naše wýše připomenutá důtka o samostatném politickém smýšlení u wlaské armády nesprawedliwá byla, neboť se welmi zdá, jakoby i tento přípis byl podepsán na komando. Powážíme-li ku př. onu okolnost, kdežto w Štýrském Hradci wojáci od pluku Windischgrätzowa, tedy pauzí Češi, přišli jako we wálečném tažení wybíti redaktoru jednoho německého časopisu, který zajisté tito wojáci čeští nečtau a čísti nemohau: kdož by se uwarowal myšlénky, že od pánů důstojníků k tomu jsau byli nawedeni a komandowáni?! Od maličkosti se ale snadno sauditi může na weliké wěci. A když jeden wyšší důstojník z Milána mohl psát do Lloydu č. 81, „ že prý jsme se my ( wojsko ) proti sněmu říšskému chowali passivně, trpěliwě a showíwawě!! a že to chceme i budaucně činiti. “ Ejhle! jakého laskawého a showíwawého protektora našel sněm říšský, škoda jen, žeby tak laskawý a showíwawý protektor hladem umříti musel, kdyby zem a tedy sněm na něho nenakládaly! Ať jen zůstane wojsko ( rozuměj důstojnictwo ) we swých mezech, ať ale také wí, co je sněm, a umí si jeho a národu wážiti. Pak si bude i národ wojska ( t. j. důstojnictwa ) wážit. Wojsko samo zajisté takto nesmýšlí, a celý ten duch, který se w něm jistá šlechtická strana udržowati snaží, rozplaskne se dříwe neb později jako bublina.", "id": 1678}
{"text": "8. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: O prostonárodní vzdělanosti., Autor: Havlíček, Karel\nO prostonárodní wzdělanosti. ( Pokračowání. ) Náboženstwí weliký má wplyw na oswícení člowěčenstwa a dowršuje mrawní wzdělání powahy jeho. Ono tedy nikde, kde se o wzdělání lidu jedná, buď slowem a neb písmem, by nemělo wylaučeno býti. Nedaloli by se ale z jakékoli příčiny náboženstwí w sestřenský swazek se swětskými wědomostmi pojmauti Proč by se nedalo? Náboženstwí zajisté se wšemi swětskými naukami welmi dobře se spojiti dá, wždyť pak jest náboženstwí také swětská nauka. Pokud žijeme we swětě, sau wšecky naše wěci swětské, a to práwě jest chyba, že se náboženstwí od ostatních wěcí obyčejně odděluje. Kdo má náboženstwí oprawdu w srdci a w hlawě, tomuť se samo i s ostatními jeho wědomostmi a city spojí, a dobře wšechno pohromadě obstojí. – Něco jiného jest, kdyby někdo pauhé powěry za náboženstwí wydáwal, ty se pak, co neprawda, owšem nedají spojiti s ostatními prawdami. Prawda ale nikdy prawdě neuškodí. Pozn. red., – tuť by nám nezbýwalo nic welectění bratří w Pánu! než abychom my sami wyhowěli nejwyšší duchowní potřebě našeho lidu, a jako až dosawád prostředkem časopisu postaráno o wzdělání duchowenstwa, rowněž i náš lid prostředkem časopisu w náboženském ohledu wzděláwejme. Nikdo mi nenamítne, že by tak četné české duchowenstwo nebylo s to obstarati a udržeti jeden časopis náboženský pro lid, aby se podobným zahraničným po boku postawiti mohl. Naše dwojíctihodné a důstojné duchowenstwo při každé příležitosti dokázalo lásku k wlasti a národu, a nejednau oswědčilo swau způsobnost ke wzděláwání lidu, nejen jazykem ale i pérem a to často u wědomostech, kteréž jsau mimo jeho powolání: pročež mám za to, že tím ochotněji propůjčí duchowní sily wěci, jenž sahá do oboru jeho Prawda jest arci, že šíření prawých náhledů o Bohu a swatých wěcech hlawně powinnost jest duchowního stawu. A wšak nesmíme si tajiti, že práwě tu wzdělanci jiných stawů často mnohem wíce působiti mohau, než duchowní, poněwadž jejich hlas práwě w tom ohledu wětší wáhy má u lidu. Obyčejní lidé totiž wykládají si často horlení kněze o náboženstwí sprostě tak, jako by jen pro swůj zisk mluwil, poněwadž z toho žije; neduchowním ale osobám, jakožto we wěci nepředpojatým ochotněji uwěří. Pročež jest zapotřebí, aby se rozšiřowání a podporowání náboženstwí powažowalo co společná záležitost wšech stawů, a nejen co wýhradná powinnost jediného: s druhé pak strany bylo by si přáti, aby se zas weleb. naše duchowenstwo neobmezowalo pauhým wyučowáním náboženstwí, nýbrž aby wzdělání lidu wůbec za účel si kladlo. Neboť tím pewněji a jistěji stojí wíra w srdcích a hlawách lidstwa, pakli 326 pewně a sauměrně spojená a slitá jest se wšelikými ostatními wědomostmi a silami ducha. Stojíli ale náboženstwí samo bez spojení s ostatními wědomostmi, tím snadněji je každý wětřík, každá pochybnost wywrátí a nebezpečně roztrhne.. 326 Kdo wšak powede náklad na ten časopis? Snad nějaká nowá společnost? Ano společnost, ale nikoli nowá – proč bychom swé síly bez potřeby drobili? – nýbrž wíce než desítiletí trwající by ho wydáwati mohla, t. j. Swato-Janské Dědictwí. Účel S. J. D. jest wydáwání dobrých wzdělawatelných knih w jazyku Českém. A co jest jiného časopis, než kniha, která zajisté do mnohem wíce rukau přichází, než jakýkoli spis wzdělawatelný? Wydáwáním takowého časopisu by se i wíce spoluaudů ústawu získalo. Mnohý by pro tu wýhodu spoluaudem se stal. Tak, kdyby n. p. časopis za 2 zl. stř. se prodáwal, předplacením pětiletní ceny zdarma se mu dostane. – Nehříšné jest mrzení mnohého na S. J. D., ne sice proto, že byl hříwnu 10 zl. po mnoho let bez auroků zakopal, ale že co ochotně a často dosti těžce podal k rozšíření oswěty, k napomožení pobožnosti a utwrzení cnosti w drahé wlasti, bez prospěchu zůstáwá – že jako dítky w míč si hrající a w té hře ještě newycwičené jen se pořád rozpřáháme, „ po prwé, po druhé, po třetí “ wolajíce nikdy netrefujeme, a tudy cíle nedoběhneme. Kde jsi owoce desítileté naděje naší?! – Kdo nám stojí ještě za jedno desítiletí? Jaká w tom čase může býti naše radost, jaká útěcha? Naděje mnohoslibující, a wšak den ode dne klamající neposkytuje útěchy, ale zkormaucení a žalosti a smutné wýhlídky do budaucnosti. A proto snad tak mnozí duchowní tak, jakž by jim co učitelům a pastýřům národu přislušelo, na S. J. D. nedbají – a ostatní, že málo od něho očekáwají, si ho sprawedliwě newšímají. A to jest také příčina, že i horliwému duchownímu o rozkwět ústawu toho wšemožně se zasazujícímu při wší příčinliwosti lze málo spoluaudů mezi sprostým lidem získati. „ Něco za něco “ dí příslowí, „ a nic za nic. “ On podá 10 zl., a co já mu za ně dám. We dwau letech – jednu knížečku. Takowému obchodu sprosták nerozumí. Wylož mu stokrát, že to i nejlacinější fundací, že tolik na den sw. Jana se zaň mší sw. čte, kolik jest duchowních S. A.: on dá raději na mši sw. swému duchownímu pastýři, a neb pro wěčnau památku – za spasení duše swé, swé manželky, dítek a celého přátelstwa – založí fundací u swého chrámu. A kdo mu to bude za zlé pokládati? Mnohemť zajisté wíce jej na jeho chrám wíže nežli na D. S. J.; tam mnohem wíce po celé swé žiwobytí dobrodiní a milostí obdržel, nežli mu toto poskytuje. – Toť ( čtení mší sw. ) mimotní aučel S. Jho. D., a wšak až posawád nejhlawnější jeho wýhodau. – Nikdo zajisté powážliwý nebude weledůstojnau redakcí z netečnosti winiti; pochybeno hned w základu. Proč že si Matice naše tak utěšeně počíná? Proto, že má dostatečných prostředků, nimiž co prawá matka o blaho swých dítek pečowati může. To tedy chybí našemu duchownímu ústawu. – A wšak jsem se dále od swého záměru uchýlil; oprawuj, koho jsem prositi chtěl. Žádost nejen má, alebrž každého lidumila musí býti, aby D. S. J. ke blahu našeho národu i k wlastnímu prospěchu wydáwání náboženského časopisu pro lid na swůj náklad pod dotčenými as wymínkami na se přijalo. Pakli by se za rozličnými nás tajnými příčinami k tomu odhodlati nemohlo, prosíme snažně, by wysoce důstojná redakcí S. Jho D., anaž se wšeho, což dobrého a národu prospěšného, horliwě ujímá, by na náš upřímně se wší šetrností pronešený náwrh milostiwě ráčila wzhlednauti, a kde by k uskutečnění přijíti mohl, dobrotiwě přednesši, jej wšemožně ráčila podporowati; aby ústaw S. Jho D. náboženský časopis pro lid alespoň tak dalece pod swau ochranu wzal, že by jej pod swau firmau wydáwal, nákladem ochotných předplatitelů. ( Dokončení. )", "id": 1679}
{"text": "1. srpen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertowné Nowinky., Titulek: [Vtipné příhody o dvou přátelích, Benátčanovi, ženské, jejíž syn byl v Uhrách, a o dvou podvodnících na dvoře Ludvíka XV.], Autor: Havlíček, Karel\n* – * Slaužící důstojníkůw byl od swého přítele tázán, jak se swým pánem wychází? „ Wýborně \" – odpowěděl – „ my jsme dohromady jako přátelé. Prášíme si jeden druhému kabát, jen s tím rozdílem, že já mám swůj wždy na sobě. \" * – * jistý Benátčan, který byl welmi žertu milowný, ztropil si ještě po smrti se swými přátely podiwný žert. K tomu cíli zhotowil si sám woskowé swíce, které u rakwe jeho hořeti měly. W prostřed pohřební slawnosti padla ohromná rána a wšichni přítomní byli na jednau popelem obsypáni. Naplnil totiž nebožtík swíce popelem a ručničním prachem a sice tak, že wšechny stejnau dobau wybuchnauti musily. Jedinému jen příteli sdělil tajemstwí, přikázal mu ale, aby to smlčel a slawnosti byl přítomen, aby se mohl radowati z leknutí a zmatku, který z toho powstane. * – * Ženská, jejíž syn byl w Uhřích, jdauc s přítelkyní přes most potkala stádo uherských wolů. „ Ach, \" zwolala „ tito woli jsau u mého syna; kdykoliw uhlídám uherské woly, musím bezděky na swého syna mysliti. \" * – * Za Ludwíka XV. byli by tři šwiháci rádi widěli dworskau slawnost pasowání na rytíře Sw. Ducha. Nemajíce u dwora žádného známého a wědauce, že cizincowé wždy wolný přístup mají, umínili si, že se přistrojí za Armeny. Lest se jim podařila, wšechny stráže je propauštěli, dělajíce ještě domnělým cizincům wolnější průchod. Dworští tlumočníci přistaupiwše k nim oslowili je po nowořecku; když byli znameními na srozuměnau dali, že tuto řeč neumějí, promluwili tlumači po turecku a pak arabsku, ale Armenowé neodpowídali. Tím přišla lest na jewo, a šwiháci se wyznali. Uslyšew to král dal se do smíchu a odsaudil ubohé Armeny na několik hodin do wězení.", "id": 1680}
{"text": "7. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [O konstituci], Autor: X; Havlíček, Karel (překlad)\nNa důkaz, jak welice se wěci změnily, klademe zde článek z Wídenského časopisu Österr. Beobachter zwaného dříwe, který wšak nyní s nowým názwem Österreichische Zeitung také wíce rozumu nabyl. Píšeť takto: Udělení konstituce w našich zemích je uzawřeno. Částky, z nichž moc státní záleží, totiž panowník, národ a tisk jsau oswobozeny; panowník od rádců smýšlejících proti zřízení, národ od poručníkowání se strany auřadů, tisk od okow censurních. Země naše obdrží zřízení takowé, jaké způsob wlády rozumu a času příměřené wyhledáwá. — Státu zřízení uděliti znamená tolik co způsobiti z jeho žiwlů společnost, w nížto každý jednotliwý aud je aučel pro sebe, pro obecnost wšak prostředek. Stát záleží 1. z jednotliwých společníků, 2. z obcí. A. Týkajíc se jednotliwých společníků zahrnuje pojem konstituce w sobě: 1. Ujištění osobní swobody před zákonem i saudem. 2. Swobod učení. 3. Swobod wyznání, t. j. swobod we ctění Boha. 4. Stejné opráwnění býti aučastnu dobrodiní společnosti. 5. Swobod řádného majitku a wýdělku. 6. Stejné práwo wšech schopných k auřadům a hodnostem. 7. Stejnau powinnowanost w šetření zákonů. 8. Swobodné práwo spolkowati se. 9. Stejnau podrobenost pod mocí řádem stáwající a k wykonáwání, a stejný podíl we břemenech zemských podlé míry ochrany, jaké kdo dosáhl pro majitek a wýdělek swůj. 10. Práwo k wystěhowání. Obec činí přirozenau a nutnau částku státu. Ona se stane neustálau wespolností we wěcech jejích audů samostatnau osobností. Strany obcí požaduje se od konstituce, aby je uznala co osobnosti samostatné; je sprostila od poručníkowání auřednického; při nich ale na to hleděla, že jsau částky státu, od jejichž dobré způsoblosti záwisí dobrota zřízenosti celku. B. S ohledem na spojení weškerých žiwlů do jednoho celku žádá pojem konstituce: 1. Zastaupení národa. 2. Zodpowědnost ministrů. 3. Nezáwislost saudců. 4. Swobodu tisku a weřejnost wšech ustanowení wlády a wšeho jednání zástupitelstwa národního. — Státní moc w konstitučním státě je moc společenská; tedy moc od obecnosti wycházející a jí přislušící. Ona je činná wůle obecná wšech společníků. Aby se takowáto wůle obecná docílila, k tomu je zapotřebí zastaupení národa, obecnost skutečně předslawujícího, tedy swobodně woleného. Toto zastaupení národa je k tomu, aby wětšinau hlasůw zákony dáwalo a daně powolowalo. Zákon státní potwrzuje konstituční hlawa státu. Konstituční panowník není pro swau osobu zodpowědný; taktéž i audowé národního zástupitelstwa; a to proto, že co takowí jewí toliko mínění swé, nemajíce při tom žádné wýkonné moci, že hlasowáním o nějaké usnešení jednají, nikoli ale usnešením, aby se podlé nich jednalo, nucením průchod dáwati mají. Podobně nemůže ani národ sám, w jehož jméně oni jednají, jehož myšlení, přání nebo přaní v textu je to špatně čitelné a wůli podlé swého swobodného přeswědčení aby wyslowowali powoláni jsau, k odpowídání potahowán býti. Státní jmění smí jen na weřejné, od obecné wůle schwálené, aučele obráceno býti, a kdo je sprawuje, stojí pod spoludozorstwím zástupnictwa národního. Obecná wůle wejde we skutek skrze ministry a auředníky státní, jim podřízené. Tito jsau podlé podřízenosti — ministři jakož i nejwyšší státní auředníci — nejen konstitučnímu panowníku, ale i národnímu zástupnictwí zodpowědní. Zástupitelstwo národa a wláda jsau majetníci státní moci. Mimo to žádá pojem ústawy nezáwislé a nestranné saudy, t. j. autority, jenž we skutečných případech nález wynášeti mají we sporných a pochybných pádech. Obecné wůli stojí weřejné mínění po boku. Jako zastaupení národa na sněmu organ a wyslowení wůle obecné předstawuje: tak je i tisk organ a wyslowení weřejného mínění. Jest tedy wěc na konstituční stát záležící, aby swobodu tisku spojil s weřejností ustanowení wládních a wšeho jednání národního zastupitelstwa.", "id": 1681}
{"text": "18. prosinec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: dodatek redakce k Žádosti k pp lékařům a právníkům, Autor: Havlíček, Karel\nDodat. Redak. Myslíme že by se slušné zajisté žádosti w. p. dopisowatele lehce a rychle wyhowěti dalo i w časopisech, aspoň nejpotřebnější a nejobyčejnější jména nemocí by snad některý p. lékař třeba do těchto listů podati mohl, začež bychom mu welmi powděčni byli. Tíž jest již s terminologií práwnickau, která příliš obšírná jest, ale přece snad brzy také mistra swého najde.", "id": 1682}
{"text": "20. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 16. září. Sezení toto nebylo příliš důležité. Na počátku pustil opět p. Löhner s pomocí pana Sierakowského malau rachejtli proti ministerstwu finančnímu, která ale neswítila. Pan Borrosch, který snad myslí, že Rakausko zahyne w ten den, kde on we sněmě mlčky posedí, interpellowal ministra prací strany záležitosti železnice Holomaucko - Pražské. Za 22 měsíců byla 11krát petice zadána, prawil Borrosch, posledně skrze Sicherheitsausschuss ministru prací. Prosí se o wyšetření, protože při stawbě Holomaucko-Pražské železnice mnoho set tisíců nadarmo wyhozeno bylo. Schwarzer: Ustanowil jsem již komissí, která tu wěc již po 4té wyšetřowala, přibrawši k tomu též žádajících. Zdá se ale, že ta celá wěc je jakás denunciace. Jeden most owšem nemá pořádný základ, naproti tomu je ale krásněji wystawěn ( od Pernera ); a wšak oba stawitelé jsau již mrtwi. Takowým žalobníkům hned napřed diety dát, aby swé denunciace dokázali, byloby newhodné. Borrosch: S tím jsem jen na polo spokojen. Ať nyní na místě zesnulých auřednictwo odpowídá. Schwarzer: Čtyrykrát se dokázalo, že nejsau dostačitelné důkazy, a proto se mohau ti lidé denuncianty nazwat. Já předložím panu interpellantowi celý balík akt na stůl, aby se sám o wěci poučil. Borrosch chce ještě mluwit, jmenuje Schwarzera ministrem sprawedlnosti, protože napřed žádatele odsuzuje – syčení ho ale přiwedlo k mlčení. Nyní p. Violand postawil ministrům některé tuze dětinské a některé zas tuze důležité otázky. Prawda-li prý, že nemají wšichni ministři stejný přístup k JMC.? Wessenberg, který wždy jindy tuze tiše mluwí, powstane a řekne welmi nahlas: Ne! kterážto lakonická a nejurčitější odpowěď wšeobecnau weselost wzbudila. Dále: Prawda-li, že nad ministerstwem stojí ještě jiné neodpowědné osoby mezi císařem a ministerstwem? Bach: Nad ministerstwem nikdo nestojí než J. M. C., a ministerstwo žádné jiné autority neuznáwá. Ostatně ale osoba J. M. C. nemá být potahowána do interpellací. Nyní ještě p. Violand se táže strany Horwatska, ministři ale prawí, že to jest wěc příliš důležitá, aby tedy p. V. otázky písemně podal, že se ministerstwo společně o to poradí. Druhá ohniwá debatta byla opět Borroschem zbuzena a wedla k nowé porážce lewice. Byla zadána petice stran ubírání půdy. Wýbor petiční nawrhl, aby se ministerstwu sprawedlnosti odewzdala, Borrosch ale nawrhowal, aby se takowé stížnosti zwláštní komissí ze sněmu odewzdáwaly k rozhodnutí. Bach prawil, žeby to zabíhalo do spráwy sprawedlnosti; říšský sněm je jen konstitující a zákonodární shromáždění. Takowé jednání je zcela nepraktické, komora by se musila w komisse pro každau provincii rozstaupit a tam administrativní auřady zastupowat. Löhner odporowal mnohým řečníkům a ministru w sofisticko-ironickém spůsobu. Byl jsem též statkářem a měl jsem wrchního, a wím, kterak se půda přiwlastňuje, jak se prozatímních auřadů použíwalo, jak se dělo u krajského komissaře atd. Wím tedy, co k státnictwí patří. Tomu zlému stawu musí sněm pomoci. Důwěra země toho žádá. Staří advokáti najdau staré cesty w pořádku. Ostatně požaduji od služebníků koruny, aby wíce úcty měli před služebníky národu. Bach: Mám za nehodné, odpowídat na osobní wýběhy. Já mluwil jen proti principu, který zcela křiwý jest. Wí se již, odkud takowé otázky přicházejí, jen aby sněm kazily. Každodenně snaží se mnozí do státního stroje sahat. Ministerstwo ale powažuje za swau powinnost, wys. sněm wždy o tom zprawowat. Říšský sněm nemůže být appellačním domem nad ministerstwem a nemůže také s auřady být w spojení. Ministerstwo má nad nižšími auřady bdíti, a když powinnost swau zanedbá, je za to odpowědno a může se k zodpowídání pohnat. Říšský sněm je ale neodpowědné tělo. Patrimonialní auřady budau w státní změněny a zajisté k uspokojení. Proč nechcete ministerstwu čas a wážnost přát, aby auplně působiti mohlo? Wíte, odkud tyto nápady? Protože chceme Rakausy zachowat ( dlauhý potlesk ), že nechceme za pauhau historickau náhodu powažowat, že Rakausy jsau, nýbrž za potřebu pro dlauhau budaucnost. ( Potlesk ). Proto, pánowé, upodezříwá nás jistá strana, proto podwracuje wšecku autoritu, proto chtí lid namluwit, že práwo a sprawedliwost z Rakaus zmizely. Appelluji na pány, nejsau-li práwní auřadowé, prawí čestní saudowé? ( Ano, ano! ) Za starého systému staly se owšem mnohé chyby, nač ale za to nyní upodezříwat? Musím se opačně proti principu prohlásit a proti každému omylu administrace! ( Potlesk ). Nyní powstal Dr. Jonak a mluwil proti náwrhu tomu, o kterém se zatím asi 15 řečníků zapsati dalo, welmi rázně a satyricky: Jisto jest, že w našem státu w auřadech saudních mnohé nedůstatky byly, ale následuje z toho, aby sněm hned wšechno saudnictwí přejal? Také finanční stráž má weliké nedůstatky, neučiníme tedy také náwrh, aby jedna část sněmu finanční stráží se stala. Školnictwí jest též špatné, proč tedy nejdau sněmowníci professorowati? – Pánowé, takowým spůsobem roztříkají se naše síly, a národy rakauské čekají nadarmo na konstituci, kterau wypracowati máme. Tau teprwa dají se wšechny žádaucí oprawy docíliti, a proto myslím, aby strany toho náwrhu přešlo k dennímu pořádku. To sněm přijal, ačkoli se p. Borrosch ještě slowa uchopiti chtěl, a tak se tento nowý autok na ministerstwo wíce směšně skončil.", "id": 1683}
{"text": "14. prosinec 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: Slovanské zprávy, Titulek: [nutnost znalosti mateřského jazyka], Autor: Havlíček, Karel\nPoněwadž nyní nepochybně jazyk národní do wšech auřadů uweden bude, zapotřebí jest Ilirům, s dwojnásobnau pilností gramatikálně se učiti swé mateřštině, w čem jistě časem swým nás zahanbí. Neboť jest wěru na potupu naší, že se posud tak málo našinců dobře psáti a prawidelně mluwiti materčinu naučilo. Dle toho se měří důstojnost národu: žádný Hottentot, Kalmuk, Karajbec atd. neumí gramatikálně psáti swau materčinu, w tom ale se jim my páni Čechowé nikterak rownati nemusíme. H. B.", "id": 1684}
{"text": "13. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Státní dluhy, Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 12. listopadu. Státní dluhy. Státní dluhy wzrostly w naši době nesmírně, a dlužní poměry srostly takřka se wšemi druhými hospodářskými a obchodními záležitostmi, i mají weliký wplyw na politiku státní i obchodní, pročež jest záhodno, by každý občan tyto poměry znal. Příčiny, proč totiž státní dluhy w nowějším čase tak nesmírně wzrostly, jsau wálky; widíme nejjasněji w dějepisu anglickém, jak při každé wálce státní dluh zrůstal, neb wždy, když wláda wálku začala, wypůjčila si dříwe peníze. Nyní representují nesmírné státní dluhy anglické weliký díl národního jmění. Jiná příčina jest podniknutí weřejných staweb, jako kanálů, silnic, železnic, což zwláště platí o Americe a též trochu u nás. Weřejný auwěrek, který se wzděláním národu pokračuje, usnadnil státům sehnání půjček. Čím wětší jest národní bohatstwí státu, čím wíc daní platí národ, tím wětší auwěrek má stát, neb pak mají ti, kteří peníze půjčí, jistotu, že budau wždy auroky dostáwati. Obecné zásady práwa a sprawedlnosti, které netrpí aby některý stát, spolehaje se na swau moc, swé wěřitele samowolně šidil, a pak wywinutý již obchod se státními papíry, usnadňují též státu sehnání půjčky. Státní dluhy jsau, – zaplaceny býti nemohau, a aby se jich stát zbawil násilím, to nepřipustí práwo, a nebylo by to ani rádno, protože by tím wšecky druhé poměry pomateny byly. Kdyby ku př. státní dluhy anglické na jednau byly zničeny, byla by tím podkopána weškerá moc a přewaha Angličanů. – Jest wšak otázka, zdali je rádno, zdali jest to práwem, uwalowati takowé nesmírné dluhy na budaucí pokolení, i obmezowati a pautati tím na stolelí napřed jich činnost? Častěji se slalo, že nepatrná záležitost, že ctižádost panowníka anebo některého ministra, a jiné malicherné wěci byly příčinau dluhů, a tu bylo zajisté nesprawedliwě jednáno. Když ale se jedná o záležitost národní, třebas i o existenci národu, pak o podniknuti, z kterých i potomkům užitek wyplýwá, tuť káže potřeba a dowoluje sprawedlnost, i na potomky díl dluhů uwaliti. Když amerikánské obce bojowaly s Anglickem o swau nezáwislost, aneb když stawěly železnice, které pro přítomnost i pro budaucnost weliké wýhody poskytují, tuť práwem na stát dluh uwalily. W takowýchto neobyčejných dobách, když se jedná o existenci národu, tuť wšak častějí nemožno pro stát si peníze wypůjčiti, neb není auwěrku, a pročež se uchopují státy jiných prostředků k sehnání peněz, wystawí totiž malé dlužné úpisy, i nutí, aby je každý přijímati musel, wydají papírowé peníze. To učinila francauská republika za čas weliké revoluce, to učinili Maďaři w posledním boji. Tyto papírowé peníze jsau rozdílné od obyčejných bankowek, neb bankowky mají za základ hotowé peníze, těmto papírům wšak slauží za základ pauze státní auwěrek; klesne-li stát, který je wydal, klesne auwěrek, a tyto papírowé peníze nemají pražádnau cenu. Tak se to stalo s papírowými penězmi, které wydali Maďaři. – Takowého prostředku k sehnání peněz uchopí se stát jenom w čas nauze, w čas pokoje jest wždy přiměřenější, sehnati řádnau půjčku na auroky. Neb tím není nikdo obtížen, půjčí totiž jen ten, kdo má peníze nazbyt. Wýhody, které ze státních dluhů wůbec wyplýwají, jsau, že tím dána kapitalistům příležitost, swé peníze dobře na auroky uložiti, též poslauží dlužní úpisy dobře w obchodu, což wšak nejhlawnějšího jest, státními dluhy jest mnoho bohatých a zámožných občanů takřka na stát upautáno, jich blaho záwisí od blaha státu, pročež berau podíl na wšech osudech státu i starají se o jeho prospěch, hledí k tomu, aby státní finance dobře byly sprawowány, aby se se státním jměním neplejtwalo, státní dluhy pojistují občanům aučastenstwí we wládě. Wšak státní dluhy mají též swau špatnau stránku. Ze dluhu musejí se totiž platiti auroky, a tím jest na wšecky daně platící občany uwalena nesmírná obtíž, weliký díl příjmů z národního jmění jest tím národu odcizen, jde třebas i ze země wen, a národ jest takto každoročně o weliký díl užitků ze swé práce okrádán. Weliké sumy peněz, které by průmyslu prospěly, jsau jako zahozeny, a tato obtíž trwá na wždy. Klesá-li státní auwěrek, klesá tím i cena dlužních úpisů, tím se dáwá příležitost k špekulacím a ke hře na burse, což welmi škodliwě působí na wšecky finanční a obchodní poměry státu. A mimo to wše jest stát dluhami takřka upaután, nemůže se wolně pohybowati, nesmí jednati častokráte, jak by toho prospěch národu žádal; činnost nynější doby a činnost budaucí doby jest wždy dluhami již upautána a obmezena. – Z toho patrno, že ze státních dluhů wyplýwá užitek pro stát, wšak častěji škoda; dluhy jsau státu co jest ballast lodi, někdy by loď utonula, kdyby neměla ballast a jindy opět by utonula, kdyby ballast nebyl z ní wyhozen. Wůbec se rozeznáwá dluh wisící, a dluh fundowaný. Dluh wisící jest půjčka na krátký čas; finanční spráwa totiž, nemohauc jinák ležící wydání příjmy přewyšující, zaprawiti, wezme swé autočiště k půjčce, i wydá obyčejně dlužní úpisy, které nesau auroky, poukázky na zemské důchody, poukázky na státní pokladnici, a úpisy jiného spůsobu. Naše 3 % kassowní poukázky, pak poukázky na zemské důchody uherské a lombardské jsau wisící dluh. Wláda totiž má aumysl, tento dluh w určité lhůtě zaprawiti, a pročež ho nepřirazí k obecnému dluhu státnímu. W čas potřeby uchopuje se stát toho prostředku, i doufá že ze státních důchodů w lepší době zaplatí, co se wypůjčil; když ale lepší doba nepřichází, tu býwá stát přinucen, wisící dluh přiraziti k obecnému fundowanému dluhu. Dluh fundowaný jest obecní státní dluh, který zákonem uznán jest. Spůsob půjčky jest rozličný, také auroky jsau rozličné, obyčejně wšak stát již ani nepřipowí, že dluh opět zaplatí, nýbrž připowí jen auroky. Dříwe bylo w obyčeji spláceti dluhy we spůsobu pensí buďto na čas, anebo až do smrti osoby, také až do wymření celé společnosti. Také lotterní půjčky jsau w obyčeji. Čas po čase totíž jest wždy díl dlužních úpisů čili losů wylosowán a zaplacen, díl auroků wšak se srazí na praemie, které připadnau losu ponejprw wylosowanému. Také jest w obyčeji, upisowati dlůžníkům wětší sumy, nežli w skutku půjčí, aby totiž kapitalisté spíše půjčili, a aby půjčili na menší auroky. Při nowé 4[půl ] % půjčce rakauské jest wždy dlužníkowi upsáno 100 zl., ačkoliw půjčí jenom 85 zl. Častěji již se také o tom mluwilo, jedná-li stát prozřetelně, když se wypůjčuje peníze w cizozemí. Jest totiž stát takowau půjčkau cizozemí zawázán, musí cizincům takřka wěčnau daň platiti, i jest w nebezpečí, že tito cizinci si budau wplyw na stát osobowati. Může-li stát sehnati půjčku doma, aniž by tím ublížil domácímu průmyslu a obchodu, jedná prozřetelně, když se potřebné peníze doma wypůjčí; je-li wšak doma málo kapitálů, a kdyby upotřebowáním těchto kapitálů byla průmyslu wšecka podpora odejmuta, tuť musí stát sehnati peníze w cizozemí. Nejmaudřeji wšak jest, neobmezowati nikoho, ať půjčí kdo má a kdo chce, buď si domácí nebo cizinec. Čas po čase, když totiž přibýwá národního jmění, platíwají se nižší auroky, a pročež se stáwá, že si stát wypůjčí peníze pod mírnějšími wýmínkami, a že starý obtížný dluh zaplatí. Tím uspoří ročně třebas kolik milionů na aurokách. Zroste-li dluh státní tak, že stát již nemůže auroky zaprawowati, tuť wypukne buďto auplný aneb částečný státní bankerot. Pak zadrží stát za sebau auroky, někdy i díl kapitálu, nebo zaplatí kapitál nebo auroky lehkými penězmi aneb papírowými penězi, které mají malau cenu, anebo sníží auroky samowolně. Příklady toho máme již w dějepisu. – Budaucně promluwíme o státních dluhách rakauských zwláště.", "id": 1685}
{"text": "24. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [výňatek z článku anglických Times], Autor: Havlíček, Karel\nNejhlawnější nowiny anglické „ Times “ podáwají úwahu o posledních bězích Wídeňských, jenž jest nowým důkazem, že Angličané, jakkoli od nás tak wzdálení, mnohem zdrawěji našim poměrům rozumí, nežli nejbližší sausedé naši. Končí pak se článek anglický těmito slowy: „ Císařský dwůr nemůže se nyní nikam s wětší jistotau obrátit, než do Prahy. Praha podáwá wšechny podmínky politického žiwota a osobní bezpečnosti; smýšlení wětšiny obywatelstwa jejího je loyální a nepřízníwé Wídeňskému hnutí; mimo to je předůležité, wědět, že slowanské province oswědčily posud mnohem wěrnější příchylnost ke trůnu, nežli náměsíčničtí demokraté německých měst a náružiwá strana, která Uhry w bezwládí a we zbauření strhla. “", "id": 1686}
{"text": "20. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, aneb Příběhy Čičikovovy, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše, aneb Příběhy Čičikowowy. Z ruštiny M. Gógola přeložil H. B. Doufám, že práwě w této době se zawděčím obecenstwu, seznámím-li je s tímto nejznamenitějším dílem prwního humoristy ruského, zwláště proto, že se w tomto spisu welmi dobře líčí rozličné ruské charaktery. Ačkoli jest spis poněkud dlauhý a dle wypočtení mého asi měsíc trwati může w našich nowinách: nicméně wšak weliká zábawnost jeho nedowolí snad nikomu trpěti dlauhau chwíli, a zdá se mi, že nynější mezera w politice welmi dobře se takto wyplní. Překladatel. Kapitola I. Do wrat hostince w gubernialním městě N. N. wjela malá, dosti auhledna sic brička na pérách, w jaké jezdíwají neženatí pánowé: wyslaužilí plukowníci, stabskapitánowé, šlechticowé mající asi sto duší sedláků, zkrátka wšichni takowí, kteří se nazýwají „ pánowé prostřední ruky “. W bričce seděl pán ne hezký, ale také ne oškliwý, ne welmi tlustý, ne welmi štíhlý; nemohlo by se říci, žeby byl starý, také ale ne mladý. Příjezd jeho nespůsobil we městě žádného powyku, a nic zwláštního s ním spojeno nebylo; jenom že dwa mužíci Mužík znamená po rusku newolníka, sedláka w člowěčenském záwazku postaweného. Nemajíce whodného názwu w češtině, podrželi jsme ruské slowo pro ruskau wěc., stojící před kabákem Kabák jest kořaleční naléwárna ( šenk ). W Rusích jest kořalka regale jako u nás tabák., blíže hostince dělali jakási uwážení, wíce wšak o powozu, než o tom, kdo w něm seděl. „ Kaukej “ prawil jeden druhému, „ tuhle na to kolo; co myslíš, dojelo by, kdyby potřeba byla, do Moskwy, nebo nedojelo? “ – „ Dojelo by, “ odpowěděl druhý. „ Ale do Kazaně bych myslil že nedojede! “ – „ Do Kazaně nedojede “, odpowěděl druhý. Tak se rozmluwa ukončila. Když powoz wjel na dwůr, přiwítal pána sluha hospodský neb połowý, jak se jmenují w ruských hostincích To jest w hostincích zřízených po rusku; neboť jsau také hostince zřízeny docela tak jako w jiných ewropejských zemích. Překl., pohybliwý a šwitorný tak welmi, že nelze bylo uwidět, jaký má obličej. Wyběhl čiperně se serwitkem w ruce, dlauhý a w dlauhanáckém letním kabátě s žiwotem skoro u krku, zatřepal wlasy, a wedl obratně pána po dřewěné chodbě a wykázal mu nadělený od Boha pokoj. – Pokoj byl jak známo; neboť byl i hostinec jak známo, to jest zcela takowý, jako býwají hostince w gubernialních městech, kde za dwa ruble na den dostáwají cestující tichý pokoj se šwáby, naplňujícími jako chumáče sliw wšechny kautky, a s dweřmi do sausední swětničky, wždy zastawenými almarau, kde se oblíká saused, mlčeliwý to a tichý člowěk, ale nesmírně zwědawý na wšechny okolnosti přijíždějícího. Wenkowská strana hostince byla přiměřena wnitřku: byl welmi dlauhý a dwaupatrowý. Dolní patro nebylo omítnuto, a tmawě čerwené cihly hleděly na ulici, zatemněwše ještě wíce od zlých nestálých powětrností; horní bylo obarweno nezbytnau žlutau barwau; při zemi byly krámky s chomauty, prowazy a beránky. W nejkrajnějším z těchto krámků aneb raději w jednom okně sídlil sbitenščik Sbitenščik, prodáwač teplého nápoje takto nazwaného, který jest podoben čáji. Lidé tito kočujíce we městech po ulicích neb sídlíce we zwlástních krámkách zahříwají lid ruský pramenem swého samowaru. Sbitenščik w jedné ruce samowar, w druhé skleničku nesa, za pasem maje preclíky ( kreňděle po rusku ) k namáčení, častuje wšude na ulici za skrowný peníz každého, a tak předstawuje nejlacinější spůsob kočující restaurace a kafírny. se samowarem z čerwené mědi a s obličejem též tak čerweným jako samowar, žeby se bylo mohlo zdaleka mysliti, že stojí na okně dwa samowary, kdyby ten jeden samowar neměl wausy jako smůla černé. Co si příchozí pán prohlížel swůj pokoj, přinášeny jsau jeho wěci: předně tlumok z bíle kůže, drobet ošaupaný, na důkaz, že nebyl poprwé na cestách. Tlumok přinesli kočí Selifan, nizaunký chlapík w kožichu, a lokaj Petřík, hoch třicetiletý, w obšírném zpotřebowaném kabátě, jak bylo widět po pánowi, s welmi hmotnými pysky a též takým nosem. Za tlumokem byla přinešena neweliká truhlička, z čerweného dřewa uměle wykládaná, desky a kopyta do bot, a pečená slepice zaobalená w modrém papíře. Když bylo wšechno přinešeno, odebral se kočí Selifán do marštale obstarati si koně, a lokaj Petřík počal se usazowat w malém předpokojíku, w dírce welmi tmawé, kam zatím již byl přitáhl swůj plášť a zároweň s ním jakýsi swůj zwláštní zápach, kterým byl i proniknut jeho pytel s rozličným lokajským nábytkem. W této dírce přiformowal ke zdi malau třínohau postel, a na ni položil cosi podobného polštáři, sleželému a ploskému jako líwanec, a třeba i tak zamaštěný jako líwanec, který šťastně wymohl od hospodáře w hostinci. Co se zatím takto služebníci oháněli a starali, šel pán do hostinského pokoje. Jaké býwají tyto hostinské pokoje – to každý pocestný welmi dobře wí: wšudy stěny wymalowané jakýmsi lakem, zakoptěné nahoře od kauře z dýmek, a dole zamaštěné od krku rozličných pocestných a ještě wíce 622 od domácích kupců, kteří tam přicházeli o trzích w šesteru a w sedmeru pít swau známau „ páru čáje “, Pára čaje jest porce čáje w Rusích dle prostonárodního obyčeje, která se počítá podle kausků přidaného k čáji cukru. Rusowé sprostí a hlawně kupcowé, co representanté národních obyčejů, nedáwají cukr do čáje, nýbrž wezmauce malininký drobet cukru mezi zuby prosrkují tak hořký čáj. podlaha jak náleží zapleskaná, zakauřený lustr s množstwím wysutých sklíček, které poskakowaly a zwučely pokaždé, když polowý ( sklepník ) běžel po wyšlapaných prknách, haupaje w rukau srdnatě tácem, na němž bylo takowé množstwí šálků, jako ptactwa na morském břehu; obrázky wšudy po stěnách malowané olejowými barwami, zkrátka wšechno tak jako wšude jinde, jenom s tím rozdílem, že na jednom obraze byla wypodobněna nymfa s tak ohromnými prsy, jaké jistě čtenářstwo newidělo. Podobné wšak zwláštnosti přírody často se přihodí na rozličných historických obrazech, o kterých se newí od koho, kdy, a odkud přiwezeny byly do Rus; někdy od našich welmožů, milowníků to umění, kteří je kaupili w Italii na radu wezaucich je postiljonů. Pán smeknul čepici a rozwázal s krku šerpu wlněnau duhowých barew, kterau ženatým wlastnoručně uplete manželka, opatřujíc je při tom whodným poučením, kterak si ji wázati mají, a swobodným – wěru nemohu říci, kdo je dělá, Bůh sám nejlépe wí, já nikdy nenosil takowau šerpu. Rozwázaw šerpu, poručil si pán oběd. Co mu zatím podáwali obyčejná w hostincích jídla, jako jsau šči Šči, kyselá howězí políwka; pirožky, koláčky neb buchtičky. s tučnými pirožky, které se naschwál k wůli cestujícím po několik neděl schowáwají, mozek s hráškem, nožky se zelím, pečený kapaun, okůrky nakládané a wěčný tučný pirožek sladký, wždy k službám hotowý, co se mu tedy wšechno to podáwalo buď ohříwané neb zhola studené, dal si wyprawowat od sluhy čili od polowého wšeliké trety, kdo byl dříwe držitelem hostince a kdo jest nyní, mnoholi wynáší, a jaký šelma je pan hostinský, načež polowý dle zwyku swého odpowěděl: O weliký pane, prazloděj! Jako w oswícené Ewropě tak i w oswíceném Rusku je nyní mnoho welmi wážených lidí, kteří nemohau jinak pojísti w hostinci, nežli rozmlauwajíce se služebníky a časem i wtipně si z něho žertík ztropí. Ostatně náš cestující nedáwal samé zbytečné otázky; s neobyčejnau důkladností wyptal se, kdo je zde gubernatorem, kdo předsedníkem saudu, kdo prokurátorem, zkrátka – neopominul ani jednoho důležitějšího auředníka; ale ještě s wětší důkladností wyptáwal se na wšechny znamenitější poměščíky ( statkáře ), kolik má který duší poddaných, jak daleko sídlí od města, jaký je člowěk a jak často jezdí do města; wyptáwal se welmi pozorně o stawu té krajiny, nebyly-li jaké nemoce w jejich gubernii, horké nemoce, nebezpečné zimnice, osypy aneb něco podobného, a na wšechno se ptal tak obšírně a důkladně, že musela být příčina wětší než pauhá zwědawost. We způsobech swých měl tento pán cosi welmi bytelného, a smrkal nesmírně hlasitě. Newí se jak to dělal, ale nos jeho zwučel jako polnice. Tato na pohled zcela newinná zásluha získala mu přece welmi mnoho wážnosti u hostinského sluhy, tak že pokaždé, když uslyšel tento zwuk, zatřepal wlasy, postawil se zrowna jako swíčka a nakloně pak s wýšky hlawu zeptal se: neporaučíte-li čeho? – Po obědě wypil pán šálek káwy, sedl si na diwan položiw si za záda podušku, kterau wycpáwají w ruských hostincích místo žíní čímsi welmi podobným cihlám a křemenům. Pak počal zíwat a dal se zawesti do swého pokoje, kdežto si lehl a spal asi dwě hodiny. Procitna napsal na kausek papíru na žádost sluhy hostinského: čin, jméno a přijmění k odewzdání, jak se náleží na policii. Na papírku tom sluha jda se schodů, četl, slabikuje takto: Koležský savetník ( radda ), Pawel Iwanowič Čičikow, poměščík, we wlastních záležitostech. Co zatím ještě polowý slabikowal ten papírek, wyšel již sám p. Pawel Iwanowič Čičikow prohlédnauti si město, a byl s ním jak se zdálo spokojen; shledal totiž, že není za žádným jiným gubernským městem pozadu: do očí byla silně žlutá barwa na kamenných domech a šediwá se skrowně ukrýwala na dřewěných. Domy byly na jedno, dwě i půldruhého patra s ustawičnými štíty, welmi krásnými dle mínění gubernských stawitelů. Místy se zdáli tyto domy jako zapomenuty w některé jak šíré pole prostranné ulici a mezi neskončenými dřewenými ploty, někde shrnuly se wíce dohromady, a tam bylo pozorowat wíce hýbání a žiwota. Leckde se wyskytaly smyté již skoro od dešťů firmy ( wýwěsky ) s preclíkem a s botami, některé s wymalowanými modrými spodky a s podpisem jakéhosi Aršawského W menších a prostředních městech ruských zwláště na jihu mají řemeslníci obyčej na wýwěskách ( firmách ) ohlašowati se podle měst známějších w průmyslu: ku př. krejčí z Moskwy, z Petrohradu, z Waršawy, z Wilna atd. Tu se jim ale pro nezběhlost geografickau často přihodí něco podobného, jako zde Gógol uwádí s Waršawau. Rowněž tak oblíbeno jest u řemeslníků na wýwěskách slowo: cizozemec, we kterém často nejtužší ruská duše hledá spásy. krejčího; tu zase krám s čepicemi a s nápisem: cizozemec Wasilí Feodorow; tu zas byl wykreslen billiard s dwěma hráči we frakách, jaké míwají u nás na diwadle hosté wycházející w posledním aktě na jewiště. Hráči byli wyobrazeni s namířenými holemi, trochu s wymknutými dozadu rukami a nohami tak křiwými, jakoby byli práwě udělali kotrmelec. Pod tím ale byla napsáno: Tu je to wyražení! Leckde zrowna na ulici stály stoly s ořechy, s mýdlem, s perníkem podobným mýdlu; tu zas hospoda s wymalowanau tlustau rybau, do které wražena byla widlička. Nejčastěji ale bylo widěti tmawé dwauhlawé císařské orly, místo kterých již nyní nacházíme jen lakonický nápis: „ Pitějný dom “ ( šenk ). Dlažba byla wšude nanicowatá. Pan Čičikow podíwal se také do městské zahrady, we které byly tenaunké stromky špatně wzrostlé, ale za to kůly při nich welmi pěkně obarweny na zeleno. Ačkoli wšak tyto stromky nebyly wyšší než bodláčí, přece o nich stálo w nowinách při příležitosti illuminace, že prý naše město okrášleno jest, přičiněním neunawného městského ředitele zahradau širokowětwitých a stinných stromů, dáwajících chládek w horké dni, a že prý bylo welmi líbezně widěti, kterak srdce měšťanstwa tlaukla oplýwájíce wděčností, a kterak se praudily potoky slzí na důkaz uznání k panu náčelníku města. Wyptaw se policejta, kady se nejblíže jde k hlawnímu chrámu, k auředním domům a ke gubernátoru, šel se podíwati na řeku tekaucí zrowna skrz město, cestau utrhl přibité na slaupě ohlášení s tím aumyslem, aby je doma hezky pozorně mohl přečísti, podíwal se welmi důkladně na dosti hezkau damu procházející se po dřewěném trotoaru, za kteraužto šel klučík we wojenské livreji s balíčkem w ruce, a ohlédna se ještě jednau kolem do kola, tak jakoby si chtěl pamatowat to místo, wrátil se zrowna do swého pokoje, podporowán jsa na schodech zlehka od sluhy hostinského. Napiw se čáje, sedl si k stolu, dal si přinesti swíčku, wyndal z kapsy ohlášení, a počal čísti s přihmauřeným drobet prawým okem. Ostatně wšak nebylo w ohlášení mnoho důležitého: dáwala se drama od p. Kocebue, we které hrál Rolla p. Poplewin a Koru slečna Žabkowa, ostatní osoby byly ještě méně znamenité, přece wšak je pročetl wšechny, došel až k ceně parteru a dowěděl se, že ohlášení bylo wytištěno w tiskárně gubernialní wlády, pak obrátil na druhau stranu, není-li tam snad ještě také něco, ale nenalezna nic, protřel si oči, složil opatrně ceduli a dal ji do swé truhličky, kam měl zwyk ukládati wšechno, co mu do rukau přišlo. Den jak se zdá byl ukončen porcí studené teletiny, láhwici kyslých ščej ( nápoj chladící ), a silným spaním na celau záworu, jak říkají w některých stranách obšírného ruského hosudarstwa. ( Pokračowání. )", "id": 1687}
{"text": "28. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Ministerstvu], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] Již w srpnu podali čeští deputowaní následující spis k minislerstwu: Wysoce slawné ministerstwo! Den ode dne jsau powážliwější nebezpečenstwí, ježto hrozí mladé swobodě wlasti naší české a blahu našeho krásného hlawního města následkem událostí, nad kterými rozestřena byla posud rauška překraucení a nedorozumění, jejichž prawé wyrozumění zůstaweno jest nejbližšimu času; o jejichž hrubém překraucení se wšak nyní již z toho dá sauditi, že se oni zajatí, oni zhanobení jeden po druhém co docela newinní propauštějí na swobodu, kteří dle ducha proklamací komandujícího generála w Čechách knížete Windischgrätze a guberniálního přednosty hraběte Thuna jako spiklíci, jako zrádcowé nad králem a wlastí příliš na kwap byli znamenáni. Zdržujeme se na ten čas wyslowowání našeho zdání neb přeswědčení o oněch událostech, nechtíce předstíhati konečné wýsledky wyšetřowání, od wysokého ministerstwa sprawedliwosti na zákonné auřady přenešeného a swého konce docházejícího; než tolik je již dnes jisté, tolik jest rozhodnuto propuštěním těch, kteříž jmenowáni byli jako nejpřednější aučastníci široce rozwětweného spiknutí, že wojenský auřad w Praze, welikým klamem pojat, wětší část králowstwí českého a naše králowské hlawni město podrobil nesnesitelné wojenské strachowládě, roznítil a podpalowal sočení občanů na občany, roznítil a podpalowal národní rozbroj w Čechách, skutkem zrušil ústawné swobody, osmělil se utwoření z dlaně wypadlého wojenského saudu, a ústawná práwa Čechům císařským slowem dne 8. dubna 1848 přiřčená neomluwitelným spůsobem pošlapal. Skormaucení wšech tříd towaryšstwa, zástawa w řemeslích a obchodu, schudnutí, stěhowání ze země, podtržení důwěry k wládě samé jsau smutní wýsledkowé, nezhojitelní následkowé oněch zle rozmyšlených skutků wojenské moci, která od swého zasahowání do osudů Čech posud neupauští, měwši i zrušením stawu obležení zpět odstaupiti do mezí podřízenosti sobě wykázaných. Podnes panuje w Praze a w nejwětším díle Čech wojenská strachowláda, podnes jsau wrchy okolo Prahy osazeny děly a moždíři, podnes leží jízda w poli okolo města, rozloženo jest wojsko po ulicích, podnes jsau tyčky na poplach zaraženy, hlídky na silnicích rozestaweny, jakoby se každau hodinu očekáwal aukladný útok, útok od obywatelstwa potlačeného, docela odzbrojeného. Posud má komandující generál swůj hlawní stan na Hradčanech, a na nowo se upewňuje hrad Pražský při wchodech; stawí se zdi, hradby, mříže železné. Slušně táží se lidé, kdo as hledá, kdo má nalezti ochrany za těmito hradbami, zajisté ne swobody nám zaručené, leč ale osoba komandujícího generála, jenž aby zakryl swé přenáhlení, swůj zle rozmyšlený čin, a aby přiwedl swět k wíře, že ono spiknutí, které se příliš kwapně swětu hlásalo, bylo skutečné ‒ pokračuje we wojenských demonstracích, udržuje zem a hlawní město w zimničném napnutí, jehož škodliwé následky a nebezpečenstwí sotwa lze změřiti, nejsa s to, aby jakým poněkud důležitým skutkem takowé příprawy a peněžité autraty při nich osprawedlnil. Pražské wojsko, majíc powolené ústawné swobody posud w nelibosti, poněwadž ještě nezná jejich blahých následků, jsauc nahoře zmíněnými příprawami takořka opráwněno mysliti, jakoby bylo w nepřátelské zemi, a proti swobodnému měšťanu rozeškádleno, mní se pánem dobytého města; wládní nástrojowé předešlé absolutní doby pozdwihují hlawu a zdají se jim zlaté sny o možných spůsobech reakci; na wenkowě nalezají mnozí patrimoniální auředníci zalíbení w obnowowání přechmatů starého spůsobu wlády; práwo spolkowání obmezuje a spolkowání obmezuje a ruší se we hlawním městě, národní stráž nowě se zřizuje s úžasnau liknawostí, zbawena jest swých zbraní, a nawrácení jí aerariálních ručnic jest se sotwa w brzce nadíti. Dle auředních wýkazů jest we hlawním městě Praze 1472 bytů prázdných, následkem wystěhowáwání tolikerými násilnými činy způsobeného. Ten jest obraz nynějšího skutečného stawu Prahy a wětšího dílu země české, ten jest násilně způsobený wýsledek celé řady zle rozmyšlených činů wojenské moci, která neseznámena s ústawními ohradami, tak hluboce záhubně zasahuje do osudů naší wlasti. My, podepsaní poslancowé z Čech, wykonáwáme swatau, neodkladnau powinnost, když rozwíráme tento obraz smutku před skaumawým zrakem wysokého ministerstwa, obracujíce pozornost jeho na nebezpečenstwí, která z takowého stawu pro druhé město mocnářstwí a pro Čechy pocházejí neb ještě pojiti by mohla. Již přišlo tak daleko, že wojaci z posádky w haufích procházejí město a jen stěží zdržují se od wýtržností a násilných skutků; již tak daleko přišlo, že wojenská auktorita radila zanechati měšťanskau schůzku z té příčiny, žeby, jak doslýcháme, sic násilné wkročení wojáků nemohlo snadno býti zabráněno, schůzku to, která měla za předmět protestaci proti poslednímu w křečowité osprawedlňowací horečce wydanému ohlášení. To wšecko jsau zajisté powážliwá, oprawdowě wýstražná znamení; w prawém rozumění takowýchto znamení záleží konečně wšeliké umění wládní! Sotwa myslíme býti powoláni, abychom wysokému ministerstwu poukázali rukau k wýkladu těchto znamení času, abychom poukázali na kořen wšeho toho zlého; sotwa potřeba bude říci, že odstranění wšech wojenských demonstrací a hradeb, uwedení Pražské posádky na její předešlý počet, wystřídání wojsk, které byly při posledních krwawých příbězích nejwíce w aučastenstwí, jinými wojskami jest nejbližší, nejpilnější potřeba ‒ proměna w osobě komandujícího generála, osazení uprázdněného místa přednosty zemského mužem rozšafným, národu oblíbeným, w smyslu nowého času zwoleným další prostředek, aby se onen trapný staw wýminečný skončil a naší wlasti radostné přeswědčení dáno bylo, že i pro ní jest ústawa prawdau, a že wysoké ministerstwo k odstranění oněch libowolných předsewzetí, které na časy nějakého Fridlanského w Čechách připomínají, má netoliko práwo, ale i moc a srdnatau mysl. Proměna komandujícího generála newypadala by w těchto okolnostech nikterak jako newážení wojenských zásluh knížete Windischgrätze, nýbrž jako newyhnutedlně potřebná oběť, jíž nyní docíleno může býti upokojení hlawního města a národu králi swému wždy wěrného a udělením ústawné swobody wysokému císařskému domu wděčnau láskau zawázaného, oběť, jejíž wzdání komandujícímu generálowi samému za těžko býti nemůže w ohledu na wysoce důležitý záměr přítomný. Jen tímto naznačeným způsobem může w Praze předešlé neporušené dorozumění s wojskem, jehož čestné, wysoce důležité ustanowení w austrojí ústawného státu bychom rádi bratrským smýšlením uznáwali, zase způsobeno, mír, swornost a ústawná swoboda we wlasti naší zase nawrácena býti. Zaručujíce se za zákonu-milowné smýšlení našich posilatelů, a nechtíce opominauti i s naší strany na ně smířenliwě aučinkowati, odkazujeme příslušná wysoce potřebná nařízení obezřetnosti a péči wysokého ministerstwa, zbawiwše se žádostí tauto nejswětější powinnosti k naší wlasti, jakož i zároweň wší dálší odpowědnosti w tom případu, jestliže by další zanecháwání w Čechách záhubné a nenabyté škody způsobilo. We Wídni dne 25. srpna 1848. František Palacký, poslanec měsla Prahy. Ant. Štrobach, posl. k. hlaw. města Prahy. Dr. Adolf Pinkas, posl. k. hlaw. města Prahy. J. Erazim Wocel, posl. okresu Poličského. Dr. Eberhard A. Jonák, posl. okr. Brandýského. Jan Wěženský, posl. okr. Wožického. Jan Kratochwíle, posl. okr. Březnického. Antonín Mokrý, posl. okr. Wodňanského. Wáclaw Pulpán, posl. okr. Pardubického. Jan Sidon, posl. okr. Jičinského. Frant. Škoda, posl. okr. Plzeňského. Jos. Kaj. Tyl, posl. okr. Unhoštského. Frant. Lad. Rieger, posl. okr. Železnobrodského. Dr. Josef Král, posl. okr. Rakownického. Dr. Karel Tomíček, posl. okr. Jilemnického. Jan Šantl, posl. okr. Chlumeckého. Dr. Staněk, posl. okr. Zlonického. Dr. K. Leop. Klaudi, posl. okr. Kutnohorského. Maximilian Berger, posl. okr. Beraunského. W. Nebeský, posl. okr. Benátského. Dr. Čejka, posl. okr. Nowo-Bydžowského. K. Winařický, posl. okr. Mlado-Boleslawského. Dr. F. A. Brauner, posl. okr. Přeštického. Jos. Loos, posl. okr. Kauřimského. M. Dr. Jos. Hamrník, poslanec okr. Jindřicho-Hradeckého. Prawosl. Aloys Trojan, posl. okr. Welwarského. Matiáš Hawelka, posl. okr. Čáslawského. Jan Mucha, posl. okr. Klatowského. J. Otakar Riegl, posl. okr. Potšteinského. Leopold Šediwý, posl. okr. Říčanského. Antonín Kučera, posl. okr. Příbramského. Wáclaw Frost, posl. okr. Bělského. Jan. Swat. Presl, posl. okr. Nowo-Knínského. Konrád Wěžnický, posl. okr. Náchodského. Vincenc Šembera, posl. okr. Pelhřimowského. W. Wladiwoj Tomek, posl. okr. Opočenského. František Dušek, posl. okr. Táborského. Aloys Jelen, posl. okr. Wlašimského. František Hašek, posl. okr. Budějowského. Jiří Reichert, posl. okr. Králowé-Hradeckého. Sadil, posl. okr. Německo-Brodského. Karel Hawlíček, posl. okr. Humpoleckého. A. C. Přibyl, posl. okr. Benešowského. Josef Šönhanzl, posl. okr. Horažďowického. Karel Stiebitz, posl. okr. Plaského. František Plaček, posl. okr. Chrudimského. Dr. Anton Beck, posl. okr. Třeboňského.", "id": 1688}
{"text": "23. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [pokračování překladu zákona o obci], Autor: Havlíček, Karel\n( Pokračowání. ) Řízení wolební. §. 36. Wýbor wolí se od woličů tím spůsobem, že se tito rozdělí podle lidnatosti na 2 nebo 3 wolební sbory, z nichž každý zwolí stejný počet audů wýborowých a náhradníků. § 37. Pro zřízení wolebních sborů rozwrhnau se wšichni sausedé podle welikosti powinnosti té, kteráž auhrnkem na každého wypadá, i zapíší se na listy, a podle těchto list rozdělí se celá suma přímných daní jim w obci předepsaných na tolik stejných dílů, kolik má býti wolebních sborů. §. 38. Předstawený obce potom powinen jest, pod wedením auřadu okresního na základě těchto list podle počtu osob ku placení daní zawázaných a podle welikosti powinnosti té, kteráž na každého ročně wypadá, ustanowiti díl, podle něhož připsány býti mají do toho neb onoho sboru wolebního. §. 39. Sausedé čestní ( §. 8 ad b ) a příslušníci, mající práwo woličské ( §. 28 ad 2. ), mají připsáni býti k wolebnímu sboru osob, kterým nejwyšší daně uloženy jsau. §. 40. Jestliže prwní sbor wolební nezáleží alespoň z třikráte tolik woličů, kolik má woliti audů wýborowých a náhradníků, doplní se tento sbor wolební osobami nejwětší daně platícími nejbližšího sboru wolebního nejméně až do tohoto počtu. Díl daní osob wšech k daním zawázaných, které podle toho doplnění dělají prwní sbor wolební, odrazí se od celé sumy daní ( §. 37 ) a přebytek rozdělí se mezi ostatní třídy stejným dílem. §. 41. Wšickni audowé obecní, mající práwo woličské, mají zapsáni býti podle sborů wolebních na zwláštní listy, kteréžto se nejméně 6 neděl před wolbau weřejně w obci wyloží, by w ně každý mohl nahlédnauti. Toto wyložení list wolebních má se weřejným přilepením w obci oznámiti, ustanowíc propadnau lhůtu čtrnácti dnů ku přiwedení proti tomu námitek. Předstawený obce rozhoduje o námitkách, w prawý čas přednešených nejdéle w šesti dnech, i oprawí bez 279 prodlení to, co bylo za prawé uznáno. Jestliže se žádané oprawy odepře, Ize se odwolati k auřadu okresnímu, u kteréhož toto odwolání nejdéle we třech dnech přiwedeno býti musí. Od čtrnáctého dne před wolbau nesmí se již we wolebních listách pro wolbu nyní práwě zawedenau nic měniti. §. 42. Sbory wolební shromážďují se každý i zwláště, a každý wolí ze wšech wolebných audů obecních, nehledě, ku kterému sboru wolebnímu i kdo náleží. §. 43. Bude-li jedna i táž osoba zwolena za auda wýboru nebo za náhradníka od kolika sborů wolebních, musí se ihned prohlásiti, od kterého sboru mandát přijme. Řádní wýborníci. §. 44. W obcích, kde počet audů obecních, majících práwo woličské, nepřewýšuje počtu 100, záleží wýbor obecní neméně než z 8 neboli 9 audů. W obcích, kde počet audů obecních, majících woličské práwo, přesahuje počet 100, woleno bude do obecního wýboru za prwní 100 audů deset, potom wždy za každých dalších 20 woličů po jednom audu; w obcích, které mají wíc než 1000 woličů, wolí za každé 100, ježto jest nad ten 1000, po jednom audu. K počtu tomu přirazí se ještě počet audů předstawených ( §. 58 ), ježto se mají woliti. §. 45. Počet wýborníků, ježto se mají woliti, musí dílný býti počtem sborů wolebních. W případech takowých, kdežto podle udané tuto míry wyjde počet wýborníků, jenž počtem sborů wolebních dílný není, musí počet wšech wýborníků zwýšen býti na nejbližší počet, kterýž se dá počtem sborů wolebních děliti. Náhradníci. §. 46. Počet náhradníků, které se mají woliti, ustanowuje se na polowici wýborníků. Není-li počet náhradníků dílný počtem sborů wolebních, má se šetřiti ustanowení §. předešlého. Rozepsání wolby. §. 47. Nejméně 14 dní před wolebním shromážděním má předstawený obce spůsobem zákonním oznámiti, kterého dne a na kterém místě i w kterau hodinu shromáždění držeti se bude. Wedení wolby. §. 48. Wedení wolby náleží předstawenému obce, kterýž k tomu powolati má dwa neb wíce audů obecních za důwěrníky. Wolba. §. 49. Dne wolebního porowná wolební komisse, sestawená z předstaweného obecního a z důwěrníků počet obecních audů, kteří se w jednotliwých sborech wolebních sešli, s udělanými sepisy, wywrhne audy obecní práwa woličského nemající, sepíše woliče k wolbě přišlé, a na to se k wolbě samé přikročí. §. 50. Woličowé dají hlasy swé před shromážděnau wolební komissí. §. 51. Každý wolič jmenuje tolik wolebných osob, kolik audů a náhradníků wýboru obecního woleno býti má z wolebního sboru, ku kterému byl připsán. §. 52. Hlasowání wykonáwá se austně a weřejně. Austní hlasy zapíši se hned do wolebního protokolu. §. 53. Hlasy těch, kteří ke shromáždění wolebnímu nepřišli, pokládají se tak, jakoby se k wýsledku wolby přidáwali. §. 54. Za zwoleného wýborníka nebo za náhradníka platí ten, komu swědčí relativní wětšina hlasů. §. 55. Předsedící we wolební komissi oznamuje zwolené wýborníky a náhradníky. §. 56. Byl-Ii kdo wolen dwojnásobně, nebo připadne-li wolba na toho, kdo se wymluwí důwodem zákonním, anebo kdo z wolebnosti zákonem jest wymíněn nebo wymezen ( §. 35 ), musí místo toho ihned přikročeno býti k nowé wolbě. §. 57. Protokol wolební, kterýž wolební komisse podepíše, má se schowati, přiložíc k němu průkazy o wolbě podle řádu wykonané. Wolba předstaweného. §. 58. Po skončené wolbě wýboru má tento ze sebe prostau wětšinau hlasů wywoliti obecní předstawené, totiž purkmistra a nejméně 2 radní obecní ( konšely ). §. 59. Obecní předstawení nesmí mezi scebau až do druhého kolena příbuzní ani sešwakřeni býti. §. 60. Bude-li místo purkmistrowo neb některého radního mezi časem, na kterýž byl zwolen, prázno, musí wýbor we čtyrech nedělích přistaupiti k nowé wolbě. §. 61. Po wolbě předstawených, spůsobem práwně platným učiněné, mají tito we shromážděném wýboru wykonati předepsanau služební přísahu k rukaum nejstaršího wýborníka; listina přísežní předložiti se má auřadu okresnímu. §. 62. Purkmistr a radní musí swé sídlo míti w obci. §. 63. Auřad wýbornika a náhradníka jest bez platu. §. 64. Wůbec jest každý aud obce powininen, jsa zwolen za wýborníka neb za náhradníka, za předstaweného obecního nebo k jiné bezplatné službě obecní, wolbu k sobě přijmauti. Práwo nepřijmauti wolby mají jen: a ) osoby wojenské, nejsauce we skutečné službě; b ) spráwcowé duchowní a státní auředníci; c ) osoby, které mají wíce než 60 let; d ) osoby, které za wolební doby nyní práwě minulé zastáwaly auřad purkmistrowský neb obecního radního, na dobu wolební nyní příští, a e ) osoby, které we třech dobách wolebních pořád zběhlých co wýborníci aneb náhradníci byli w činnosti, jen na dobu wolební nyní příští. §. 65. Kdo bez takowého důwodu wýmluwního, ač byl opětně k lomu wyzwán, přijmutí odepře, propadne pokutu až do 100 zl. stř., i nemá w době wolební nyní příští práwa ani woliti ani wolen býti. §. 66. Wýbor a předstawení wolí se na 3 léta. Před projitím třetího roku mají předstawení wypsati nowau wolbu. §. 67. K wedení záležitostí, na obecní předstawené náležitých, budau jim přidány potřebné k tomu osoby ( §. 81, 118 ). §. 68. Audowé obecní, kteří mají práwo woličské, scházeti se mohau jakožto shromáždění obecní, k uzawírání spůsobné, kromě wolebních shromáždění jen w případu §. 79. Awšak i w případu tom shromážďují se odděleně we sborech wolebních. §. 69. Zákony budau dána bližší ustanowení k tomuto zákonu obecnímu, zwláště o tom, jakým spůsobem wtahowati se mají do spolku obecního wětší objemy gruntů sauwislých, a jak se osady zakládati a samostatné obce z takowých osad twořiti mají; dále o přijímání cizinců do spolku obecního, o určení wkupních tax a o welikosti daní, jakéž zapotřebí jest k dosažení sausedstwí ( §. 8 ). §. 70. Jednotliwým obcím zůstawuje se, aby na sněmu zemském nawrhly změny, které podle zwláštních poměrů swých za potřebné shledají w oněch obecných zákonech zemských. Změny takowé mohau rowněž jen zákony zemskými wejíti w platnost. ( Budaucně dále. )", "id": 1689}
{"text": "30. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [překlad proslovu ministra Thuna], Autor: Havlíček, Karel\nPři disputaci, o které se náš dopisowate z Wídně we wčerejším čísle těchto nowin obšírněji zmínil, promluwil p. ministr oswěty Thun mezi jinými tato slowa: Zajímawá debatta, kterau jste, pánowé, dnes wedli, pojednáwání o otázce wybrané z oboru statistiky, předwedla nám jedna z nejdůležitějších, ale nejtěžších otázek, od jejíž wědeckého rozřešení záleží naše budaucnost. Otázka tato můž ale býti rozřešena jedině pomocí wědy; pročež má wěda pro nás nesmírně praktičnější důležitosti, než jak se za posledních let pro nás míti zdála. Přežili jsme časy, že se w Rakausku nepřálo wolného úspěchu wědě; wěda owšem byla swobodná, neboť ji nemůže nikdo skličowat, ale pěstowání wědy nebylo wolné, i bylo mnoho a předůležitých otázek, o kterých se u nás nesmělo činit ani zmínky. Časy tyto jsau ale již ty tam; ústawa pojistila auplně swobodu wědy, která bude se moci wolně pohybowati a míti wolného přístupu k rozřešení jakékoliw otázky. To je wšak práwě nejpotřebnější, neboť od důkladného rozřešení těchto otázek záleží naše budaucnost. Aby ale rozřešení toto bylo spásonosné, jest newyhnutelno, aby každý, kdo podnikne rozřešení těchto otázek, přitom postupowal w auplném pojmutí a cítění swé powinnosti.", "id": 1690}
{"text": "19. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: [Tři zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] 16. září. Práwě zde máme dnes a již wčera wálku ‒ posud nekrwawau mezi barwami. Najednau se zde již wčera, hlawně ale dnes, objewilo množstwí rakauských barew, což we městě, kde posud panowal wýhradně německý trikolor, neobyčejné pohnutí způsobilo. We wšech krámech počaly se jako jedním rázem prodáwati rakauské ( žlulo-černé ) stužky, a na Grabenu jakož i jinde stálo w tento čas po celý wečer množstwí lidí hádajících se o wýznám barew. Mnozí též objewíli se s čerwenau stužkau w kabátě, nepochybně jen ze žertu, neboť si mysliti nemůžeme, žeby to přátelé byli čerwené republiky. Doufati jest, že se rozhodnutí této barewní rozepře bez krwe stane; na pondělí strojí se mnoho měšťanů rakausko-císařské korauhwe wystrčiti. [ tři hvězdičky ] Dne 17. září. Dnes se sem dostal šťastně Pražský sbor granátníků a byl co nejslawněji uwítán. Welká část slowanských audů říšského sněmu a nesčíslný počet zde meškajících Slowanů čekal u nádraží na ně, uwílali je s hřmotným „ sláwa \". Národní obrana wšech oddělení doprowázela je s hudbau přes Příkopy na Hof k městské zbrojnici, kde od nich na znamení bratrstwa krásný prápor darem obdržela. Celý ten tah podobal se triumfu, hradby městské a ulice byly takřka lidem posety. ‒ Který den budau míti stráž u císaře, se ještě newí. Zwláštní pozornost zbudil dr. Kolenatý, jsa oblečen w nowau uniformu studentské legie Pražské a ozdoben ruskými řády. Mnozí páni krautili hlawau nad swobodomyslností Pražské legie. Uniforma bojowníků pro swobodu na Pražských barrikádách ozdobena řády prawoslawného cára. Jaká to ironie! [ tři hvězdičky ] Zejtra se čeká opět deputace maďarská, která se nyní chce obrátit ne na císaře ani na ministerstwo, ale na národ rakauský.", "id": 1691}
{"text": "29. srpen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Oznámení o počátcích výuky štěpařství na Moravě], Autor: Havlíček, Karel\n— Také na Morawě nařízeno jest od wys. slawné spráwy zemské, aby duchowní a swětské učitelstwo mládež wyučowalo we štěpařstwí, kteréžto nařízení zároweň dne 3. Března 1847 od wys. důst. konsistoře Holomaucké sděleno jest weškerému učitelstwu. Direktor wzorní hlawní školy w Holomauci p. Petr Faber hned počal tomuto předmětu wyučowati čekance učitelstwí w paedagogickém ústawu. Dodáwáme k tomu, že r. 1848 wyjde nákladem Matice České obšírnější spis český o štěpařstwí, jehož skladatelem jest p. P. Pixa duchowní zpráwce Malínský.", "id": 1692}
{"text": "12. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Německé časopisy o české kultuře.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. S mrzutostí se již po nějaký čas pozoruje, že někteří nad swou ctí se zapomínající lidé w rozličných zahraničních německých časopisech, a zwláště w těch, jejichž redakce židům swěřena jest, utrhačnými a lžiwými dopisy swými nejen muže jednotliwé dobře zachowalé, nýbrž i poctiwé snažení celého národu českého o zwelebení literatury a národnosti hanobí a w oškliwé podezření uwádějí. Poněwadž se wšak takowé na cti utrhání a hyzdění jenom potají, a bez dowolení ba zrowna proti wůli nejwyššího řízení a proti wýsloweným zákonům zemským děje: powzbuzuje a napomíná se těmito řádky každý, komu by jméno některého z těch nectných škrabalů a hanebných utrhačů powědomo bylo, aby je i hned na úřad jak se sluší udal, načež jistě zasloužilému a sprawedliwému trestu neujdou. Dodati se zde ani nemusí, že jest to wěc nepotřebná ba i neslušná, proti takowým protizákonným a nepoctiwým hanobitelům buď sebe neb jiného zase weřejně w časopisech zastáwati, a čest si proti nim nazpět dobýwati, pročež se z toho také každý wýslowně a úsilně zrazuje.", "id": 1693}
{"text": "21. červen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Gymnastická cvičení]., Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. Nejen w našem hlawním městě, ale i na wenku čím dál wíce se poznáwá, jak welmi prospěšná jsau gymnastická cwičení, která ještě před 10 léty sotwa dle jména známá byla. Uznáwáť je každý práwem za hlawní prostředek k podporowání zdrawí cwičením a sílením těla, jakož i za wyražení zábawné pro dítky w prázdných hodinách, čímž se mnohému záhubnému poblauzení zabrání. O powzbuzení pozornosti na zábawu tuto w Praze dobyl si zásluhu nejprwé činný zde lékař Dr. Hirš, založiw gymnastický ústaw, a sepsaw poučení o dobrých následcích cwičení nejen pro zdrawé ale i poněkud zchromlé, zwláště w ohledu orthopaedickém. Wětší ještě díky zasluhuje p. Dr. Josef Seegen, který ústaw tento od p. Dra. Hirše přewezma mnoho oprawil a nowě zřídil, že se o mnoho znamenitějším stal. W krátkém tomto čase již welmi dobrodějně účinkowal a weliké aučastenstwí wzbudil. Nejwíce pozoru hodný jest ústaw, jak již řečeno, w ohledu orthopaedickém; odstraňujeť dílem slabost swálů wůbec, dílem posilní ony swály, jichž činnost wšelijakým skraucením kostí některých přestala. Každý nahlíží, jak welmi zapotřebí jest, aby ústaw ten weden byl lékařem, a jak škodné by bylo, dělo-li by se naopak. Jelikož tedy p. Dr. Seegen wůbec co lékař oblíbený, spráwu ústawu přewzal, a pod jeho osobním dohledem cwičení držána býwají: není se i nejauzkostliwějším rodičům čeho strachowati, kdyby snad zastrašeni byli wšelikými malými nehodami, které se w podobných ústawech přihodily. Odporaučíme tedy tento gymnastický ústaw wšem ostatním wychowáwacím ústawům, jakož jsau convicty a ústawy hluchoněmých, zwláště pro poslední prospěšným by byl, poněwadž orgány plícní mluwením nenamáhány jsauce, w nečinnosti zůstáwají, a proto zwláštní powzbuzující posilnění požadují.", "id": 1694}
{"text": "29. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Oznámení], Titulek: Pražské noviny, Autor: Havlíček, Karel\nPražské Nowiny s připojeným k nim auředním a neauředním oznamowatelem začnau od 1. čerwence wycházeti nákladem nížepsaných, a budau jediným auředním orgánem pro wšechna auřední oznámení. Nowiny tyto záležeti budau ze dwau oddělení: hlawního listu a auředního i neauředního oznamowatele. Hlawní list bude obsahowat čásť auřední a čásť neauřední, zaujímající wedaucí články a zahraniční i domácí zpráwy se zwláštním ohledem na záležitosti slowanské. Hlawní zásada, které se redakcí držeti bude, jest hájení swobodné zásady proti wšemu zpátečnictwí s jedné i proti wýstřednostem podrýwajícím s druhé strany. Program: Celitost a plná swrchowanost čili souverenita rakauského mocnářstwí. Rowná práwa wšem pod císařskau korunau spojeným národnostem. Nowiny tyto budau wycházet čtyřikrát za týden: w neděli, w auterý, we čtwrtek a w pátek. Formát zůstane jako posud. Předplatní cena jest w Praze čtwrtletně 3 zl., půlletně 6 zl. stř. — Na poštách stojí půlletně bez obálky 6 zl. 48 kr. stř., na obálku se připlácí půlletně 12 kr. stř. za každý exemplář. Za inseráty se platí za řádek 3 kr. při prwním a 1 kr. při každém příštím wložení, tedy za trojí wložení 5 kr. stř. Není zapotřebí zasílat inseráty již přeložené, nakladatelé se postarají o překlady sami. Za řádek překladu se platí 1/2 kr. stř. Žádáme, aby se wšechny dopisy k redakcí posílaly na nakladatele s doložením: „ Redakcí Pražských Nowin. “ Expedicí jest we dwoře u swaté Anny na Starém městě čísle 211, kdežto se nowiny w určiné dny wydáwají o 10 hodinách ráno. Wydawatelé: Synowé Bohumila Haase. Odpowědný redaktor: Dr. Leopold v. Hasner", "id": 1695}
{"text": "17. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Lamartine o 13. červnu, Autor: Havlíček, Karel\nLamartine o 13. čerwnu. Jak čtenářstwu listů těchto již známo bude, wydáwá na slowo wzatý spisowatel a státník francauský Lamartine w Paříži prostonárodní časopis „ Conseiller du Peuple “ ( rádce lidu ), w němž proti škodliwému působení destruktivní strany francauské pracuje. Poslední události, kteréž dne 13. čerwna w Paříži se sběhly, daly wýtečnému spisowateli příležitost, promluwiti k národu francauskému o následcích, jež den tento pro Francausko míti mohl, kdyby čerwená republika wládní moci se byla zmocnila. K tomu cíli napsal v dotčeném časopisu swém článek nadepsaný „ Republika a Anarchie “ aneb „ Demokracie a Demagogie “, z nějž zde některá místa u překladu uwádíme. „ Ten den po nastaupení swém na auřad, “ prawí Lamartine, „ byl by nowý diktator franc. byl zwolal: „ Aux armes citoyens, Formes vos bataillons! ( Slowa z francauské písně Marseillaisy ) „ Občané ku zbrani; sestawujte se w řady! “ překročte z jedné strany Alpy, s druhé Rýn; táhněte přes hory Pyrenejské! Na seweru zmocněte Belgie; zaplawte Německo, Holland, Prusy, Polsko a Maďary! Powzbuzujte národy na wšech stranách ku powstání, kažte revolucí wší pewnině ewropejské. Začněte křižácká tažení demagogů proti wšemu swětu! “ Wy byste zajisté byli uposlechli hlasu těchto náčelníků swých; někteří z wás by byli s nimi táhli z fanatismu, druzí z bázně. A wíte, co by se bylo stalo po tom? Powím wám to tak určitě a tak jistě, jako kdybych následky nešťastného zaslepení toho již před očima měl. O wšem, co nyní k wám mluwiti budu, jsem pewně přeswědčen; známť národy cizé, známť síly a slabost jejich wlád, a wím, mnoho-li wojska do pole wyprawiti mohau. Prwní dobu po uslyšení smělého prowolání diktatorowa podobali byste se rozwlněnému praudu, jenž z břehů swých wystupuje a okolní krajiny zaplawuje. Zde onde, w Itálii, w Belgii, nejspíše ale na pobřeží rýnském wybojowali byste slawná wítězstwí a zpíwali i několikráte „ Tedeum “, to jest píseň na uwítání guillotiny. Pak byste wtáhli do Brusselu, bratrowali si s belgickými a německými demagogy, část Savojska a Piemonta, Janow a Sicilie by w naději na waši pomoci powstaly; dost možná, že byste i z prwku – jako jedenkráte u Jemappes – porazili wojska pruská a rakauská, která by se wám byla postawila w Němcích na odpor. Wíte ale, kdo by stál w pozadí wojska tohoto? W pozadí wojska toho byste se potkali s celau pewninau ewropejskau táhnaucí we zbrani na wás. Ano, w ten samý den, w němž byste Ewropě wypowěděli wálku, spojilo by se s Ewropau Anglicko. A takowé spojení by wás naprosto potlačilo. Pokud ale budete hájiti pauze práw swých, pokud ostanete we swé zemi, pokud budete šetřiti a ctíti práwa národů cizých: potud wám Anglicko nebude moci uškoditi, potud nebude moci s jinými mocnostmi záhubnau wám zawříti smlauwu. A proč? poněwadž jest Anglicko stát swobodný, stát, w němžto jest weřejné mínění silnější nad krále, králowny a ministry. Weřejné mínění w Anglicku by potlačilo wládu, která by proti francauské republice wešla s cizými mocnostmi we spojení tenkráte, když ona s druhými zeměmi žije w auplném pokoji. W Anglicku panuje swrchowaně zákon a sprawedliwost, a jsau-li tyto na waší straně, nepostawí Anglicko proti wám ani jednoho wojáka. Kdyby ale demokraticko-sociální republika Ewropě wálku wypowěděla a Rýn překročila, plauly by koráby anglické přes kanál. Anglicko by podporowalo Belgii wojskem, Nizozemí loďstwem; Anglicko by podporowalo Prusy, Hanoveransko a menší mocnosti německé na seweru; Anglické peníze by dopomohly Rakausku k wyprawení 400.000 mužů, jenž by s wojskem států jihoněmeckých se spojili; Anglicko by působilo k tomu, aby Rakausko s Maďary zawřelo pokoj, by jen s ním proti wám bojowati mohlo. Maďarští granátníci a husaři by sami stáli na křídlech německého wojska proti wám. Ku konci by Anglicko oznámilo cárowi ruskému, že jej mír Ewropy wolá na břehy Dunaje a Rýnu. Cár by nechal 400.000 mužů w Polsku a w Uhřích, by tam dautnajícímu ohni revoluce wzniknauti nedali; sám by táhl s 300.000 mužů na bojiště. Zde by našel nejméně 60.000 wojínů z Anglicka, z Nízozemí a z Belgie; druhý Wellington – nebo starý Wellington sám, tento Hannibal Francie – postawil by se w čelo strašného wojska tohoto. Takowýmto spůsobem by se sešlo proti wám 1,200.000 neb 1,250.000 dobře ozbrojených wojínů, jenž by práhnuli po příležitosti, s wámi w boji se setkati. A byli byste s to, ohromné wojsko toto poraziti? Kdybyste byli na swé půdě, tu prawím s hrdostí, že ano. Máme 2,000.000 národních gardistů, jenž w čas potřeby do pole táhnauti mohau; ti by w srdci wlasti swé nepřítele zničili. Ale w zemi cizé, u prostřed Německa, kde by proti wám powstala uražená národnost, tam, wěřte, tam byste byli poraženi. Wy nejste tím, čím byl Napoleon! Wás nebude celá Ewropa zásobowati wojskem, wám nebude Italie a Španělsko posílati peníze a potrawu. A sám Napoleon, jemuž bylo otewřeno tolikero pramenů, musil i s wznešeným geniem swým w této wálce wšech proti jednomu padnauti; cauwalť od Moskwy k Drážďanům, od Drážďan k Lipsku, od Lipska k Paříži, od Paříže k Waterloo. Wy byste od tak welikého wojska byli zahnáni, potlačeni, zničeni. Dohnali by wás po wšech bojích tam, kam přišel Napoleon. Napoleon se musil druhdy odříci císařstwí. Francie by se nyní musila odříci sláwy a politického wplywu swého. Takowýto osud wam připrawují waši socialisté, waši demagogowé a waši diktatorowé! “", "id": 1696}
{"text": "12 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [reakce na článek p. Rozhona], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — W čísle 80, Morawských Nowin stal podle kontextu „ stala “ se od p. Rozhona následující zmínka: „ Dále jsem požádán, bych w nowinách se pana Karla Hawlíčka, red. N. N., otázal, co se s onými penězi, jenž se na českau hlawní průmyslní školu w Praze, ( která teď bez příspěwků utwořena bude ) wšude sbíraly, stalo aneb snad teprw stane? Jelikož se jména přispíwatelů z Prostějowa neuweřejnila, myslí se, že jsem si je podržel. Ať p. K. Hawlíček to potwrdí, že je obdržel, a co se s nimi stane a k jakému účelu je wynaložiti chce. Jelikož krásná suma z Morawy se tam poslala, my bychom teď pro náš spolek Cyr. a M. ji co fond Matiční užíti mohli, neměl a nemohl by míti p. K. Hawlíček nic proti tomu, kdyby Morawané ony peníze, jenž zajisté ještě někde w Praze uloženy se nacházejí, zpět žádali. Učinil by tím krásný začátek naší morawské Matice. S taužebností budu buď Waší odpowěď neb uweřejnění w Morawských Nowinách očekáwati. \" Můžeme ubezpečit p. Rozhona, že jeho zásilka skutečně do redakce tehdejší Pražských Nowin ( za mého wedení ) došla, a myslíme, že jemu powědomo býti musí, že jsem já tenkrát náhlý zákaz od wlády obdržel, tyto sbírky w Pražských Nowinách dále ohlašowati, jakož jsem tenkrát měl býti z redakce Pražských Nowin práwě pro tuto sbírku sesazen. Byly to tenkrát jiní časowé, o 342 kterých snad při pokojné chwíli práwě já budu moci mnoho zajímawého powědíti. Náhle po tom nastaly přewraty březnowé, a od té doby nebylo skutečně ani pro mne ani pro přátele mé chwilky pokoje. Že ostatně sebrané peníze péči p. Trojana na jistém a bezpečném mistě uloženy jsau a nyní očekáwají swého účele, mohu ubezpečiti. Co se s nimi stane, nemohu a nesmím já určowati, a tato wěc bude se muset nějak weřejně do porady wzíti. Nepochybuji ale, žeby ta část, která z Morawy se sešla, na požádání někoho důwěry požívajícího ku př.: Jednoty Národní Sw. Cyrilla a Methoda hned do Morawy zpět se odeslati mohla. — Pro Jednotu Národní morawskau odewzdáno jest w redakci Národních Nowin: Od p. Josefa Daňka, sládka Friedlandského, 25 zl. stř. Od p. Fr. Palackého, jenž co zakladatel přistupuje, 10 zl. Spolu se oznamuje, že kdo by w Praze k této jednotě přistaupiti chtěl ( zřízení její wiz 68. číslo N. N. ), pro wětší pohodlí a ušetření wýloh poštowních příspěwek w redakcí Nár. Nowin složiti může, odkud se k 17. dubnu odwedau, na který den připadá prwní wšeobecná schůzka tohoto spolku w Brně. K Národní Jednotě sw. Cyrilla a Methoda přihlásili se: Co zakladatel: J. Chytil z Kojetína. Co činný aud: Antonín Weishaar, úředník ( dal již 5 zl. ).", "id": 1697}
{"text": "6. srpen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: Žihadlo, Titulek: [redakční zpráva o plagiátu Čelakovského], Autor: Havlíček, Karel\nWýstraha. Přihodilo se nám nedáwno, že nám jistý pán, jehož jméno zde ze šetrnosti ( jako ponejprw ) jmenowati nechceme, zaslal Čelakowského píseň „ Hubička “ ( Nowé wydání Matiční str. 167 ) trochu prawopisně a jinak pokaženau, jakož příspěwek do Wčely se swým jménem, jakožto swau práci. Tomu radíme, aby to budaucně nečinil, a nepředstawowal si redakci tak w literatuře nesběhlau, že by ani Čelakowského práce dobře neznala.", "id": 1698}
{"text": "26. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Hawlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Hrdina náš odpowídal wšem a každému, a cítil w sobě neobyčejnau chybnost. Dámy hnedle ho obstauply jako blysklawý wěnec a přinesly s sebau celé oblaky wůní rozličného spůsobu: jedna woněla růžemi, druhá jarem a fialkami, třetí byla celá naweskrz napuštěná rosolkau; Čičikow jenom zdwihal nos wzhůru a woněl. Spisowatel cítí auplnau neschopnost popisowati wšechny wýsledky jejich wkusu a úboru. Wšechno bylo dobře wymyšleno a opatrně rozměřeno: krky a záda byly odkryté práwě tak daleko jak zapotřebí a o nic wíce: každá obnažila swé krajiny tak dalece, jak myslila dle wlastní zkušeností, žeby mohly zahubit člowěka, wšechno oslatní bylo wkusně přikryto: buďto nějaký lehaunký jako pěna šáteček z pentlí zawíjel se okolo krku jako zefír, aneb byly z pod šatů okolo prsau wystrčeny malé batistowé zaubky známy pod jménem „ skromností “. Dlauhé rukawičky nedosahowaly auplně až k rukáwům, ale dobře promyšleně nechaly nepřikryté popuzující části rukau nad loktem, které u mnohých kynuly záwidnau plností: zkrátka zrowna jakoby na wšem bylo napsáno: ne, to není gubernie, to je hlawní město, to je sama Paříž. Jenom tak sem tam wyčuhowal nějaký na swětě newídaný čepec aneb nějaké téměř pawí péro na vzdor wšem módám a podle wlastního wkusu. Ale jinák to nejde, to již tak musí být w gubernských městech: něco již musí prasknaut. Čičikow stoje před nimi myslil, která pak přece psala to psaní, a wystrčil nos do předu; ale do samého nosu mu zawadila řada loktů, wýložků, rukáwů, konečků pentlí, woňawých předkošilek a šatů. Galop letěl jako po poště: poštmistrowá kapitan-isprawník, dáma s modrým pérem, dáma s bílým pérem Gruzínský kníže Čipchajchidzow, činowník z Petrohradu, činowník z Moskwy, Francauz Couron, Perchunowský, Berebendowský – wšechno se zdwihlo a letělo. Čičikow ale zatím se pořád namáhal uhodnaut, která jest spisowatelka psaní. Nenuceně a lehce wedl řeči s některými z nich, přiblížil se k té neb k jiné malým drobným krokem, nebo jak se říká, semenil nožkama, jako to obyčejně dělají malí staří modaři na wysokých kramflíčkách, kterýmžto říkají myší hřebečkowé, a kteří welmi obratně probíhají okolo dám. Dámy byly welmi spokojeny a našly na Čičikowu hromadu příjemností a dobrých wlastností, ba i začaly pozorowat weliký odušný wýraz w obličeji, a také cosi Marsowského a wojenského, co se jak známo welmi líbí dámám. Ba počaly již skrze něho mrzutosti: zpozorowawše, že obyčejně stáwá blízko dweří, spěchaly některé rychle zasednaut si tam blízko, a když se jedné poštěstilo učiniti to dříwe, málem že z toho newypadla nepříjemná historie, a mnohým, chtějícím totéž udělat, zdála se již přes příliš oškliwá takowá smělost. Čičikow se tak zabral do těchto zdwořilostí, že zapomněl učinit poklonu domácí pani, a newzpomněl si na to dříwe, až uslyšel blízko za sebau hlas gubernatorky, která welmi příwětiwým a laskawým spůsobem wítala Čičikowa. On obrátiw se rychle, práwě chtěl šwihnaut nějakým romantickým komplimentem, ale najednau stál jako ranau omráčený. – Před ním nestála jen gubernatorka sama, ona držela za ruku mlaďaunkau, šestnáctiletau blondinku s drobným obličejem, s očarowatelně zakrauhlenau bradičkau, tak jak by sobě umělec přál wzor pro madonu, a jak se jen zřídka objewují na Rusí, kdežto se wšechno raději ukazuje w širokém rozměru nejenom hory, lesy a stepi, nýbrž i obličeje, pysky a nohy; tu samau blondýnku, kterau potkal na cestě jeda od Nozdrowa, když se skrze hlaupost kočí aneb koňů jejich powozy tak podiwně zapletly, a kmotr Miňaj s kmotrem Miťajem se pustili do rozřešení onoho zmatku. Čičikow se tak popletl, že nemohl wyřknaut ani rozumného slowa a problebtal po několikrátném rozjetí něco Bůh wí jakého. „ Wy ještě neznáte mau dceru? “ – prawila gubernatorowá – „ institutka práwě jen wyšla. “ On odpowěděl, že již měl štěstí seznámiti se neočekáwaným spůsobem, a snažil se ještě ledacos přidat, ale ledacos mu nechtělo z hrdla. Gubernatorka konečně po několika ještě slowech odešla s dcerau do jiného rohu pokoje, a Čičikow posud stál jak říkáme bez wládyky na jednom místě, ničeho si newšímaje, co se okolo něho děje. W tu dobu z blahowonných úsť dám množstwí otázek a podotknutí sypalo se na něho se wšech stran, překypujících líbezností a fajnowostí. „ Dowoleno-li nám bídným obywatelům zemským, býti tak opowážliwými a zeptati se, o čem maříte? “ „ Kde jsau ta šťastná místa, po kterých se wznáší waše mysl? “ „ Možno-li dowěděti se jméno té, která wás ponořila do té hlubiny zamyšlenosti? “ Ale on na wšechno odpowídal jen auplnau newšímawostí, a příjemné frase kapaly jako do wody. Ba byl i tak neuctiw, že brzy odešel od nich na druhau stranu, chtěje tam wypátrat, kde jest gubernatorka se swau dcerau. Ale dámy jak se zdálo nechtěly od něho tak lehce upustit, každá byla odhodlána užíti wšech nástrojů tak nebezpečných srdcím našim a spustit wšechny stawy. Musíme podotknaut, že některé dámy, já prawím některé, a to není tolik co wšechny, mají tu malaunkau slabost, že když na sobě pozorují něco hezkého, buď čelo, buď ústa, buď ruce, již myslí, že tato jejich nejhezčí částka hned každému musí padnaut do oka, a že wšichni hned musí říci jedním hlasem: „ Podíwejte se, podíwejte se, jaký má překrásný řecký nos, aneb jaké prawidelné okauzlující čelo! “ A která má hezká ramena, ta je ubezpečena na jisto, že wšichni mladí lidé budau nadšeni a že budau hned, jak půjde okolo, wšichni říkat: „ ach! jaké čárowné má tato rámě, “ a na obličej, wlasy, nos, čelo že se ani nepodíwají, a kdyby se i podíwali, tedy jen jako na něco mimotního. Tak smýšlí některé dámy. Každá si ale umínila býti co možná nejwnadnější a ukázati w auplném blesku to, co měla na sobě nejwýbornějšího. Poštmistrowá při walčíku s takowau něžností spustila na stranu hlawu, že skutečně se zdála býti něco nadzemního. Jedna welmi příjemná dáma, která přijela dokonce bez aumyslu tancowat, skrze přihodiwší se jí, jak se sama wyjádřila, malé „ inkomodité “ we spůsobě hrášku na prawé noze, za kterau příčinau musela také obaut flanelowé botky – nezdržela se přece a udělala několik kol we flanelowých botkách, a sice jen proto, aby si poštmistrowá tuze mnoho o sobě nemyslela. Ale wšechno to nezpůsobilo na Čičikowu obmýšlený účinek. On ani nehleděl na kolo, nýbrž zdwihal se pořád na špičky přehlídnauti přes hlawy, kam se asi zabrala zajímawá blondinka; a také se zas shýbal prokukuje skrze boky a ramena až konečně ji widěl sedící s matkau. Zdálo se jako by chtěl hnát šturmem, neboť se protlaukal ke předu na nic nedbaje; odkupštík dostal od něho takowý štulec, že zawráworal a málem se jen udržel na jedné noze, jinák by byl jistě porazil za sebau celau řadu; také poštmistr odstaupil a díwal se na něho udiwený a dosti ironicky, ale on ničeho si newšímajewiděl jen z daleka blondínku oblékající rukawičku a jistě hořící již tauhau lítat po parketách. A již tam na straně se stawěly čtyry páry k mazuru; kramfleky bořili podlahu a wojenský stabskapitan pracowal tělem i duší, rukama i nohama, wywrtáwaje takowé skoky, jaké ani we snu ještě nikdo newywedl. Čičikow se protáhl okolo mazuru zrowna k tomu místu kde seděla gubernatorka s dcerau. Přece wšak přistaupil k nim welmi skromně, nesemenil tak ostře a šwihácky nohama, ba trochu byl pomaten, a we wšelikých pohybech jewil neobratnost. ( Prokračowání. )", "id": 1699}
{"text": "24. září 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: [Král dánský.], Autor: Havlíček, Karel\nZahraničné zpráwy. W Dánsku. Dne 10. Září přijel král Dánský do města Šleswiku. Purkmistr, radda a wýbor měšťanský uwítali jej, a wšak prý jen s chladnau zdwořilosti, vivaty nikdo newolal, ani prý klobauky nesmekalí. Tiše prý jel kočár králowský městem. Wečír se sešlo mnoho lidu, a blíže králowského zámku wolali advokátowi Beselerowi, statečnému zastawateli němectwa w Šleswiku a Holštýně hlučné vivaty. Bylo prý k 2000 lidu pohromadě. Odtud se obrátili k bytu nynějšího presidenta wlády Šleswicko-Holštýnské von-Scheela, wypískali a wynadali mu, konečně tito patrioti wytlaukli několik oken ( také jednomu Dánowi ) a rozešli se spat. To se wšechno dělo před očima králowýma okolo samého zámku. Tak podáwáme spráwy samých Němců bez proměny. Jiná spráwa ještě také prawí: že když králowský wůz po ulici jel, ani jediný člowěk nesmeknul, král ale že na obě strany a hojně měšťanstwo pozdrawowal, na jehožto obličejích jewil se zármutek. Ano měl se jewit zármutek na obličejích měšťanů Šleswických, a sice zármutek nad tím, že jsau takowí grobiáni, chwastajíce se wždy wzdělaností. Tedy král je pozdrawowal, a oni nechali na hlawách, a tím se ještě weřejně w nowinách chlubí, zač by se každý jiný rozumný člowěk styděl. Jest to wýstřelek prawé šosácké nadutosti, která se w jiné zemi již tak newydaří, a nemůžeme měšťanstwo Šleswické jinak přirownati, než tomu oslu, jenž na ulici onoho řeckého mudrce kopnul, který se mu ale za to zdwořile z cesty wyhnul. – Jsauli nedorozumění mezi wládau Dánskau a částí obywatelstwa Šleswického a Holštýnského, mohau se na jiné cestě wyrownati, tím ale, že se obywatelé tak hrubě a newzdělaně proti králi chowají, nedowedau nic jiného, než dokázati swětu swau newzdělanost a hrubost. Ten ještě jest daleko wzdálen od prawé swobody, který ji hledá w neurwalosti a w hrubosti proti předstaweným.", "id": 1700}
{"text": "31. říjen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisowatel., Titulek: Do Bystrého., Autor: Havlíček, Karel\nDo Bystrého. K žádosti wel. p. Josefa Kleina, kaplana Hradeckého, oznamujeme tuto, že práwa w čísl. 68. těchto listů ( weliká pochwala p. učitele Machka ) zzaslána jest nám sice ne jménem jeho, a s auplným jeho podpisem dole udaným, a wšak, jak jsme se nyní z wlastnoručního dopisu wel. p. P. Kleina přeswědčili, byl podpis i dopis falešný. Kdo jej psal, ať se tedy přihlásí!! Redakce.", "id": 1701}
{"text": "2. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovná kronika., Titulek: [Anekdota z časů cholery]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowná kronika. Anekdota z časů chelery. Kdosi čítaje denně zpráwy o rozmáhání se cholery s welikau auzkostí tázal se swého lékaře, jaké jsau znaky její a prostředky proti ní. „ Zčernáteli, „ prawil lékař, „ máte jistě choleru, a není wám pomoci. Budeli na wás ale přicházeti jen zima a mdloba, můžete se ještě ochrániti řádným třením. “ Sotwa lékař odešel, mrazilo již auskostliwce, zawolal slaužícího a dal se twrdým kartáčem tříti. Práwě třel slaužící nejlépe, tu wykřikl pán zaufanliwě, wida, jak tělo jeho černá. Wykřikna: „ Mám ji! “ upadl do mdloby. Slaužící uprchl, zpráwa o wypuklé choleře plamenem se rozšířila. Opatrní wykuřowali chlorem, bázliwí měli kauř za morowý zápach, a weškeré město bylo w smrtelném strachu. Lékař pospíšiw k nemocnému shledal, že slaužící jej třel kartáčem na boty, a odtud powstala cholera. — Poněwadž prý se nyní cholera blíží, připomínáme wšem P. T. swým odbíratelům a čtenářům, aby čistého kartáče užíwali.", "id": 1702}
{"text": "12. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o příjezdu dr. Braunera], Autor: Havlíček, Karel\n— Wčera sem přijel doktor Brauner.", "id": 1703}
{"text": "14. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky, Autor: Havlíček, Karel\nHlasowé o potřebě jednoty spisowného jazyka pro Čechy, Morawany a Slowáky. ( Dokončení. ) Ba sám ty wýborný Šwábe, božský Šillere, ty uprostřed Plattdeutschůw rozený klassický Goethe, weta po waší sláwě, wašem spasení, wy pohrdači a uskokowé a wražedlníci swých kmenůw, nebudouli Štúr a jeho apoštolé za wás před trůnem božím orodowati! Herder, Kant a sám Hegel stojíť nyní co zrádcowé a wražedlníci swých kmenů před soudnou stolicí Tatranských Nowoslowáků. Wy wšecky skwělé hwězdy germanské literatury a národnosti! prohloupili a prohřešili ste se těžce proti wlastnímu žiwotu swého šwábského, šwejcarského, rakouského, pruského, baworského, hesského, hanowerského, meklenburského, sedmihradského, metzensaifského, handrburského, krikehajského, anobrž nefandum dictu! i samého saského kmene, proto že ste psali ne w šarywarech těchto kmenů a nářečí, ani w nářečí saském, ale jen w nářečí jednoho města a okolí Míšeňského! W Italii psal Ariosto ne we Ferrarském, Manzoni nyní žijící píše ne w Medulanském swých krajanůw nářečí, ale w nářečí Toskanském, práwě tak jako Šafařík, Tablic, Tranowský, Jakobei w českém, aniž kdo proto těmto Wlachům banditů, swé kmeny plenících, nadal! Widíte tedy, ( pane Štúre! ), že toto mé hrání o žiwot kmene slowenského nic jiného není než obluda Waší pomatené fantasie, anť my Čechcowé, Morawané a Slowáci nejen jeden národ a jazyk jsme, ale i z politického ohledu pod berlou jedné a sice otcowské wlády stojíme. — Já s mé stránky přeswědčen jsem, že z tohoto hrozného Tatrami hýbání, potřásání a burcowání konečně nebude než poctiwý smích, žalowání na zlobiwost a nedbalost Slowákůw aneb chwastawý wěnec domnělého mučedlnictwí. Od Tater jako takowých nečekejte spasení a sláwy našeho kmene a lidu slowenského, ani od jejich ohromnosti a nebetyčnosti, ani od jejich zdrawého silodarného powětří a čerstwých wod, ani od jejich plawných potoků a řek, ani od jejich na zlato, stříbro a jiné kowy bohatých dolůw a bání, ani od pasoucího se na nich stáda a dobytka a těmto podobných wěcí: ony nám nespomohou, neli my jim, na wzdor wšemu p. Hurbana a jiných Wašinců o tom mudrowání a prorokowání. – Waše boha se dokládání jest pokoušení boha, očekáwáním od něho zázraku, nejen dle přirozeného běhu národůw nemožného, ale i zbytečného a nepotřebného, owšem škodliwého oběma stránkám, jak Slowákům, tak i Čechům a Morawanům. Co není z Boha, to se rozprchne. Waše rozdwojowání nás ale není z Boha, nebo psáno stojí: „ Co Bůh spojil, člowěk nerozlučuj. “ Krkonoš a Tatra jsou jako manžel a manželka, poctiwým sňatkem manželským spojeni: z tohoto manželstwí může se zroditi krásné, četné, rozšířené a silné potomstwo, kterému nejen w letopisech Slawjanstwa, ale i w dějinách swěta čestné místo dáno býti musí. Wezmeli ale paní Tatra lístek propuštění od swého manžela, potom nebude wíce ani pannou, ani manželkou, ani wdowou, ani mniškou, nýbrž stane se neuchylně buď kuběnou Maďarůw, buď služkou Němců. A jakowé následky tento pohoršliwý a swodný příklad rozsobášowání za sebou táhnouti a míti bude pro jiné? Poštěstíli 160 se Slowákům tento odskok a rozdwoj dnes, zítra příklad Slowáků následowati budou Slezáci, krom toho těžce získání a ještě jen z polowice přiwtělení; pozejtří příklad Slowáků a Slezanů následowati budou Morawané, a tak se z rozdwojení stane roztrojení, z roztrojení rozečtwrcení, a při této kmenní a nářečiwé pytwě oud za oudem odpadne a celé tělo i s oudy se zmaří. W krátkém čase tedy při wšech našich tak mnohých a welikých národu našemu od boha daných silách budeme tam opět, kde sme byli před tisíciletím, totiž nikde. Teprw nedáwno psal pan Bělopotocký tu žalobu proti Wám: že při dání rukojemstwí čili kaucie 4000 zl. stř. za Wás a Waše Nowiny skrze Wás oklamán jest, anť Wy prý tehdáž ještě o bernolačině aneb jiné nebiblické řeči ani té nejmenší zmínky neučinili ste. Tak i já, p. Prokopius a mnozí jiní w Pešti a w Budíně, kteří na wydobytí nowin slowenských nejwíce pracowali a jim se předkem welice radowali, nyní též rowným spůsobem weřejně na Wás žalowati musíme, že ste nás oklamal, anť my ani drotarčinu a kopaničárčinu, ani miškárčinu a brawčárčinu, ani, jak p. superintendent Seberini mluwí, kočišštinu a walaštinu, ani, jak jiní říkají, smetištinu a kuchynčinu nikdy od Wás sme neočekáwali, a pro ni jistě ani jedinkého kroku nebyli bysme učinili. I my sobě slowenčinu každého kraje wážíme a ctíme, nakolik ona krajomluwem jest a zůstáwá: jak mile ale ona z některého tmawého kouta na trůn literatury se drápe a kasá, zmatek w lidu a w národu působí, do boje a nepřátelstwí s jinými bližšími neb wzdálenějšími sestrami se pouští: tu tratí sama swou místní cenu a částečnou wýznamnost a stane se předmětem smíchu anebo práwě hněwu a opowržení. Ještě když ste posledníkráte u mne byl, w mém wlastním příbytku wyjádřil ste se, že aspoň do Orla promiscue ( jsou Waše slowa ) články bráti budete, i w biblickém i w bernoláckém nářečí: proč aspoň tu slowu swému wěrným nejste? Jakou pak zkázu a neřest uwalil ste posawad již na náš kmen a národ! Wy ten zlatý řetěz, který samojediný nás a naše předky ode tří set let s nejbližší nám krwí spojowal, otcowraždnou rukou trháte. Měli sme jedinou těžce založenou a ještě tížeji sdržowanou a proti odpůrcům bráněnou katedru a professuru naší českoslowenské řeči a literatury w Břetislawi, kterou ste Wy lehkomyslně ztroskotal aneb aspoň nebezpečně podkopal. Známeť zajisté dobře i bez wyzwědačůw, kterak ste Wy co čerw we stromě ode dáwna na této stolici skrytě hlodal a wrtal, až téměř již i spráchniwěla; kterak ste ji se wšech stran podrýwal, aby se čím dříwe swalila a Waší plebejčině aneb fantastičtině čím dříw místo učinila. P. Palkowič, tento zasloužilý šediwec, náramně nad tímto rozdwojením Wámi spůsobeným naříká, a jest se čeho obáwati, aby Waše jednání i jeho dobročinné úmysly co do poručenstwí nezměnilo, a aby nad syny toho lidu nezoufal, kterému žiwot obětowal. Pomyslete sám, co již ode dwou roků, ba jen od lonska, z našeho Prešpurského ústawu býti mohlo, kdybyste Wy w duchu otcůw a zakladatelůw jeho byl pokračowal a pracowal. Jak pewně a wážně byli bysme již před celou Ewropou stáli, kdybyste Wy domnělí twořitelé Nowoslowenska swé síly k posilnění, ne zemdlení sil našich, ku smíření a milowání, ne ku štwání a ozbrojowání bratrů proti bratrům, synů proti otcům, mladíků proti starcům byli obrátili. Proč wšecky naše podniky a spolky posawad jako houby rostly a wadly? Nic nebylo a není ani z Fándli-Bernolakowského towaryšstwa w Trnawě, ani ze Zoro-Almanachowské jednoty w Budíně, ani z Tablico-Baňské společnosti w Hontě, ani z Břetislawského ústawu, nic není a nebude ani z Wašeho Tatrínu: proč? proto že nám chybí soustřediwost a koncentrace, že nás žene wšudy jen moc centrifuga, ne centripeta, že wšudy jen pracujeme analytice, nikde synthetice. Každý jednotliwec a každý spolek slowenský chce se powažowat co osa, okolo které lúkoti a bahry celého ostatního Slawjanstwa se točiti mají. Odtud tato naše wždy padající wěž babylonská, odtudto tento zmatek a posměch; ony jsou plod a třesť čechophagů, Tatrošálenců, Hronoklanitelů a jejich ouzkodušné Slowakomanie. — Mám spráwy a žaloby s mnohých stran, že jste w celých slowenských okolích již předmětem oškliwosti, anť ste různice a roztržitosti spůsobili, tu mezi církwemi a pastýři, jinde mezi kazatelem a školním učitelem, jinde že ste samy swaté knihy a náboženstwí w lehkowážnost u lidu uwedli, jinde, že ste samy služby boží we chrámě na posměch a škandály proměnili. Tímto zlehčowáním zwláště drahé protestantům biblie dopouštíte se swatokrádeže proti palladium naší řečí a nábožnosti od předků nám zděděnému. Mladictwo naše z weliké částky uměli ste wšelikými praktikami a schůzkami, deklamowáním a lermowáním proti Čechům, slibowáním jim nesmrtedlných jmen a zásluh o Slowensko a těmto podobnými mamy a titěrkami swésti a aspoň na několik roků oslepiti. Z tohoto nákažliwého swrabu a neduhu někteří snad nikdy wíce neozdrawějí; jiní potřebowati budou měsíce a roky, dokud ke střízliwosti přijdou a jasnou studenou rozwahou na prawou, od otců proklestěnou a od nich opuštěnou cestu se nawrátějí. Ukradli ste nám tím z toho, co nám práwě nyní toho wěku nejdražší jest, totiž z času, aspoň deset neb dwacet let, a ze sil a schopností a nadějí aspoň jedno pokolení, a to tehdy, kdy sme tento čas a tyto síly na cele jiné wážnější wěci potřebowali, nežli jsou rwačky pro řeč a nářečí. A toto wšecko udělali ste tomu kmenu a národu, který sobě jmenowitě a obzwláště od Wás, od schopnosti Wašeho ducha a od wděčnosti Wašeho srdce někdy tak mnoho slibowal, a nyní s předěšením widěli musí, že wychowal hada w záňadří. Nenáwidím pošetilé čechaření některých sobělibých Čecháčků a Protislowáků, ale práwě tak nenáwidím i blázniwé slowačení některých sobělibých Nowoslowáčků a Protičechů. My jsme a musíme býti jedno tělo, jedna duše. I tu zlatá prostřední cesta nejbezpečnější, aniž potřebí hned ku pokrajnostem a končetinám skákati. Osmělme se a začněme mudřeti. Jestli ste měli smělost, odtrhnouti se od dobré wěci, od swých wážných 161 předkůw a otcůw, a od swých upřímných přátelů a ctitelů; mějtež smělost k nim se opět připojiti. Tato poslední smělost bude i ušlechtilejší i užitečnější, nežli onano prwní. Nepodáwejte uší některým Slowákům, třebas pastýřům a spráwcům lidí, kteří dílem ze zlerozuměné náboženské nenáwisti, dílem z pouhé leniwosti naší wzdělanější spisowné řeči, našim klassickým mluwnicem a slowníkům a našemu etymologicky-analogickému prawopisu učiti se nechtějí, očekáwajíce, aby jim hned wšecko bez práce hotowé s nebe dolů padlo, a kteří práwě proto i Wám tak lichotiwě pochlebují, nalezajíce na Wašem nářečí wítanou podušku. – Mýlíte se welice i w tom, jestli wšecky katolické Slowáky za swé přízniwce a za nenáwistníky Čechů držíte. Před několika léty zaslal jeden katolický kněz a básník do almanachu Zora dlouhou báseň proti Čechům a češtině a ke chwále bernolačiny: po přečtení jí powstali oudowé té Zorowé Jednoty, wšickni oswícení katolíci a mužowé swětského stawu jednohlasně a s patrnou newolí proti tomu plodu ctěného a milowaného jináče básníka, ustanowiwše, aby se nepřijala a netiskla, anť nenáwist k nejbližším nám bratrům Čechům rozsíwati neslušno. Nepočínali-li sobě tito bratři katolíci mnohem moudřeji a chwalitebněji, nežli Waše nowoprotestantská, křížowé wálky proti Čechům a češtině hlásající a podnikající sekta? Nejsouli tito swětští lidé oswícenější a oprawdiwější křesťané, nežli Waši duchowního stawu apoštolé a kazatelé, české knihy na hranice odsuzující? České knihy, – tyto matky, které je prwním nábožným a mrawným mlékem kojily a wychowaly! – Cti otce i matku, abys dlouho žiw byl na zemi, synu slowenský i kmene slowenský! Nawraťte se tedy zpátkem ku prawé wýborně začaté cestě, na které ste před tím tak zdařile a chwalitebně kráčeli; otewřeno Wám a Wašincům ještě otcowské náručí naše, jako synům a bratrům milowaným. Následujte můj příklad, pamatujíce, že i já w podobném pokušení we mladších mých létech jsem se nalézal, ač owšem nikoli ani w tom spůsobu, ani w té míře a na tom stupni; nebo od bratrů Čechů a Morawanů se odtrhnouti, mně nikdy ani na mysli netanulo: ale Bohu děkuji a děkowati budu až do hrobu, že mi ještě dosti časně i w tom oči otewřel. Ta zásada a rada: „ Wšeho zkuste, a co dobrého jest, toho se držte “ chránila mne i od klopotného nowotářstwí i od zatwrdilého zůstáwání w bludu. Nestyděl jsem se nikdy omyl swůj wyznati a naprawiti, anobrž ještě děkowal jsem těm mužům, kteří mne naň pozorným učinili, a tím i k mému wlastnímu zdokonalowání nápomocni byli. Něco jsem i wlastnímu soudu, ale mnoho i soudu přátelů a zkušených mužů dowěřowal. Tak čiňte i Wy, a poblouzení Waše nejen Slowensko, nejen Čechie a Morawa, ale celá Sláwie mileráda Wám promine, anobrž nowé dwojnásobné požehnání wám udělí. Mějte se baze! Předůležitá také jest odpowěď Jana Kollára na domluwy a dopisy jiných, zwláště mladších Slowáků ( XII. C. str. 168. ), w které se zwláště předhůzky od Slowáků Čechům obyčejně činěné wywracují. Welmi rádi bychom i z té wýtahy podali! Jak se tam krásně jewí snášeliwý duch prudkého Kollára: jak záležitostem wlasti obětuje swé wlastní libůstky. Kýž by w tom wšem swým krajanům a mnohým z nás ostatních co prawý wzor ustawičně před očima swítil! – Ku konci následují ještě welmi mnohá jiná swědectwí Slowáků a zwlášť duchowních, mezi nimi i mužů welezasloužilých, jako jsou Jozefi, Palkowič, Seberini, kteří se wšichni proti nowotám stawí, a k starému biblickému jazyku co wěrní synowé hlásí. Našim domácím českým zbytečným Cyrilům, abecedářským prorokům a nowotářům schwalujeme také ještě článek Šafaříkůw a přejeme dobrého zažití a wšelikého prospěchu. Wůbec se tato kniha může powažowati co welmi důležitý krok w slowensko-českém národním žiwotě. Nastane rozhodná doba, rozhodnější a důležitější než mnozí mysliti dowedou. Dejž to nebe, aby se záležitost ta k našemu prospěchu slowensko-českému i českoslowenskému ukončila. Dodatek redakce. Abychom i my aspoň nějakou maličkostí dokázati mohli, že tito Hlasowé nejsou wolající na poušti, a že sme si swou částečku wybrati uměli: upustíme od této chwíle od té malé sice a wšak přec nějaké různosti w prawopisu, kterou sme se posud s Maticí nesrownáwali. Od nynějška budou wycházet Nowiny i Wčela s au a tedy dokonce matičním prawopisem. Doufáme že i ostatní redakce tak učiní, abychom si nezakládali wíce na škořapce než na jádře. Prawopis wůbec nemůže býti we wšem důsledný: dwěma pánům, etymologii a wýslownosti zároweň sloužiti se nemůže, třeba se ou wyslowowalo, přece analogie s jinými slowanskými jazyky atd. au žádá. Wyslowuje se také gdy a prec píšeme kdy atd. A kdyby i to au docela chybné bylo, přece raději s Maticí a ostatními Čechy pro swornost chybowati chci w nepatrné wěci, než w takowých titěrkách originálnost wyhledáwati. Již je tu swrchowaný čas, abychom jednoho prawopisu užíwali: podrobme se tedy raději Matici, než bychom žádali, aby ona nám se podrobila. Zwláště to očekáwáme, že teď wšichni moudřejší od modního v upustí i w nápisech weřejných i w priwátním psaní, aby již konečně přestaly žaloby na tak rozličné prawopisy. Ani w ani v samo sebou newede k spasení, ale jedno z nich kterékoli k swornosti: Staří naši a zasloužilí spisowatelé chtějí míti w, a kdož z nás ostatních bude tak swéhlaw, aby jim to pro jejich zásluhy bez wšelikých důkazů třebas jenom k libosti neučinil?", "id": 1704}
{"text": "4. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky, Titulek: Mrzutárna., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowné nowinky. Mrzutárna. W Indii má každý drobet zámožný muž we swém domě zwláštní pokoj, jmenujicí se brodhagara to jest mrzutárna. Do toho se paní manželka, když je rozzlobena aneb mrzuta, tak dlouho zawře, až se w samotě zlosti zbawí. W státu Massachusets-ském w Americe zakázáno jest aby si žádný muž babičku swou za manželku nebral.", "id": 1705}
{"text": "7. duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [glosa], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Král lew — jak bájka prawí — swolal kdysi, když přestal wládnaut absolutně a byl udělil konstituci, wšechny kočky na poradu, aby ustanowily, čeho zapotřebí jest pro budaucí časné i wěčné blaho myší. Co tomu myši řekly, proteslowaly-li, aneb nemohly a nesměly-li protestowat, o tom bájka nic neprawí. Ale naše ministerstwo swolalo wšechny naše biskupy dohromady, aby se poradili o budaucích oprawách katolické cirkwe! Jsme přeswědčeni, že ministerstwo neobmýšlí potřebné a prawé nábožnosti užitečné oprawy w naší katolické církwi zawésti, sice by se neptalo na to biskupů. Pan ministr wnitřních záležitostí hrabě Stadion, kterého jakožto welmi zkušeného a praktického muže známe, musí také dobře wědět, jakého spůsobu jsau naši nynější biskupowé. To nejsau biskupowé ze starých wěků naší církwe, kdežto sám wěřící horliwý lid wolil za biskupy nejzkušenější, nejhorliwější, nejzaslaužilejší, nejmrawnější muže ze swé církwe, kdežto biskup nebyl hrdý magnát, skwějící se jako pyšný páw mezi ubohým haufkem wěřících, kdežto biskup byl prawý otec a rádce swých osad, ku kterému se we wšem důležitém utíkaly, kdežto biskupowé byli — jak chtěl Kristus — prawí pastýřowé, ale ne nájemníci. To wšechno je za našich času zcela jinák. Biskupowé jsau nyní obyčejně mladší synowé aristokratických rodin, a nejwíce takowí, kteří se dle mínění rodiny swé ani do wojska nehodí, a kterým pak se skrze známosti a swazky jejich rodin brzy dostane nějaký wýnosný kanonikát a pak biskupstwí. Co se kanonikátů, jmenowitě Holomauckých týče, říká se obyčejně, že od šlechty fundowány jsau; a nechejme to třeba platit, ačkoli jest jisto, že také mnoho jiných welmi plebejských peněz a statků se přimíchalo. Ale jak k tomu přijdau pak diécese, že se z těchto pánů kanowníků Holomauckých tak často jako ze stromowní školky obsazují biskupstwí? Srownáwá se to s duchem wíry křesťanské, aby se biskupowé rodili z jiné krwe než ostatní wěřící jejich bratři? Srownáwá se to s welikým aučelem důstojnosti biskupské, aby se powažowaly biskupstwí za nějaké pensionáty pro starau zchudlau šlechtu? zwláště k tomu takowau, která se kromě swého šlechtického půwodu nemůže jinými znamenitými schopnostmi neb zásluhami wykázati? Prawda owšem, že jsau též i nešlechticowé biskupi, ale i tu býwaly cesty wedaucí k biskupstwí zcela jiné, než by se srownáwaly s účelem prawé katolické wíry! Přeswědčeni jsme, že pan ministr Stadion tak dobře jako kdo jiný tyto okolnosti zná; jestli tedy swoláwá biskupstwo k tomu účeli, aby se na radu jeho nějaké času a potřebám přiměřené oprawy staly, musíme pochybowati o upřímném aumyslu ministerstwa. Neboť kdyby ministerstwo ty swětské wady naší církwe, které každý prawý ale swobodomyslný její přítel zná, skutečně odstraniti chtělo, neptalo by se na to biskupů.", "id": 1706}
{"text": "25. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Český národní bál.], Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. Český národní bál. Nejwíce naší a poněkud také cizí winou stalo se, že národnost naše hluboce klesla w ponížení, a jazyk náš wyloučen jsa ze wšech wyšších a důležitých sfér našeho žiwota, zawržen byl na dlouhý čas jen do nejnyžší domácnosti. Abychom řeči swé mateřské we wyšším obecenstwě opět nějakého přístupu wyjednali, byli jsme nuceni, uchopiti se wěcí a prostředků až posud neslýchaných, a k takowým neobyčejným neslýchanostem náležejí také české bály a české besedy. Wodu jsme museli prosit, aby aspoň jednou za rok byla mokrá, led aby aspoň jednou byl studený, oheň aby aspoň jednou byl horký, a Čech aby aspoň jednou do roka několik hodin mluwil u weřejnosti česky. A uposlechly nás woda, led i oheň; ale Čechowé ještě ne wšichni uposlechli. Páni wýboři uspořádawše letošní tři skwělé besedy nenazwali je již českými, nýbrž naprosto jen besedami, a to z logických příčin: jakoby totiž bylo směšné a zbytečné říkati mokrá woda, chladný led, teplý oheň, tak se jim zdálo nepotřebnou wěcí, jmenowati besedy w Praze držané české besedy, proto že se ani w Praze jiné besedy než ty české držeti nemohou a nemají. Referenti wšak w mnohých časopisech a mnozí jiní nereferenti ztěžují si na naše Bály a Besedy ustawičně, že prý se tam mnoho německy mluwí! Powažme si, místo coby se z toho měli radowat a powděčni být, ještě se jim to nelíbí. — Kdo jiný tam může německy mluwiti než rodilý Němec, který česky neumí?! Když ale na bály a na besedy, které se jen česky ohlašují, do kterých se jen české wstupní lístky dáwají, kde jest taneční pořádek, zpěw, deklamací, ba i jídelní lístek jen český, já řku, když na takowé bály a besedy rodilí Němcowé s nejwětším swého žaludka nebezpečenstwím přece přicházejí: jest to jen důkazem, že se buď již trochu česky naučili aneb wšechno nepohodlí a žaludka swého nebezpečenstwí rádi podstoupiti chtějí, jen když českého wyražení účastni býti mohou. Z druhé strany jest známo, že se besedy a bály jen proto nejwíc dáwají, aby se dokázalo, že i Čechowé mohou skwěle a nádherně wystoupiti, když tedy rodilí Němcowé osobou i jměním swým ještě k wětší nádhernosti přispíwají, proč se budeme horšiti? Radujme se, a čím wíce se tam tedy německy mluwí, tím wíce to je národnosti naší k sláwě a prospěchu. Jediné takowých pádů se trochu lekám, kdyby se dwě strany z rozličných národů do sebe zamilowaly, jak by si porozuměly? - - - Patrně tedy widíme, že páni wýboři dáwajíce do bálů a na besedy přístup i rodilým Němcům, nejen zdwořile a snášeliwě, leč také k sláwě a prospěchu naší národnosti tak učinili. Abychom tu wěc již důkladně a z každé strany powážili, připustíme zde také owšem jen tak ku příkladu ten nepodobný prawdě pád, že by také rodilí Čechowé na našich bálech a besedách německy mluwili. Nemožná to wěc není, ale welmi prawdě nepodobná! Který Čech bude tak nemoudrý a přewrácený, aby zrowna na besedu šel německy mluwiti, kdežto k tomu wšude jinde a w každé hospodě wíce a lepší příležitosti má ( obzwláště na tandlmarku, na kterém se celá konwersace nejwíce jen německy wede ). Jak praweno, jest takowý pád nemožný. Poněwadž se wšak člowěk dle polského příslowí ničeho odříkati nemá, leč toho, že by si nos ukousnouti mohl: dejme tomu, že by tam přec někteří Čechowé česky mluwiti nechtěli. Za takowé lidi wšak radím, abychom se styděli a je mezi sebe nepočítali, pro hrubou newzdělanost. Nebo buďto že potřebu nenahlížejí, aby se česká wyšší konwersace zawedla, a proto jsou newzděláni, aneb se za swůj český rod stydí, a tu zase neznajíce hystorii jsou newzdělání. Zajisté se Čech wedlé každého jiného z ewropejských národů směle postawiti může, a komu se to marným wychloubáním zdá, wiz naši historii. Weliké a skwělé činy našich otců dobyly nám šlechtického práwa mezi národy ewropejskými. Letošní bál wynikal nádherou, úprawností a hlučnou náwštěwou znamenitě: obzwláště oswícení a čalounické práce pochwaly došly. Popisowati, jak wlastně wšechno zřízeno bylo a wyhlíželo, zdá se mi tuze malicherné a kuchyňské, bez toho to kromě mne weliké množstwí widělo, a mnozí si wšechno lépe pamatowali. Jenom jsem pozorowal, že se letos na Žofínském ostrowu tuze špatně muselo urodit obilí, obzwlášť ječmen a pšenice: houska, která je w Praze za 1 kr. platí se tam za 3 kr. stř., a flaška piwa ne zcela másowá za 10 kr. stř.! A to již teď před hromicemi, jak pak o Jakubu!? Toť ti ubozí obywatelé toho ostrowa w letě wšichni hladem pomrou. Chudáci! ale nechť, sami jsou toho winni, proč newyzdwihnou Obilní zákony, jako teď chtějí na ostrowech britských. Kdyby se tam odjinud chleb přiwážeti směl, byl by tak laciný jako w Praze a w Čechách! — Náwštěwa byla tak hlučná, že se z počátku téměř ani tancowati nemohlo: mezi nejwáženějšími hosty byl náš milowaný zemězpráwce J. C. W. pan arcikníže Štěpán, který přes dwě hodiny setrwati ráčil, jak se zdá, spokojen s úprawou, a pak hojný počet nejwyšších pánů a šlechty naší i cizozemské, kteří wšichni welmi šetrně k naší národnosti chowali. Obyčejně wšak to býwá, že se páni, kteří swým příchodem společnosti ke cti slouží, mnohem šetrněji chowají, než ti, kteří by si z toho welikou ěest dělati měli, že byli do společnosti připuštěni. H. Borowský.", "id": 1707}
{"text": "3. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Úsudek Němce o německém dějepisectví, Autor: Havlíček, Karel\nÚsudek Němce o německém dějepisectwí. Na slowo wzatý německý spisowatel Theodor Mundt prawí w nejnowějším swém spisu Staatsberedsamkeit der neueren Völker takto: „ W nowějších časech oswědčili Angličani a Francauzowé nejwětší dějepisecké schopnosti, poněwadž wlastní Musa dějepisectwí jejich jest celistwá a weliká wlast a poněwadž hledí k žiwému centrálnímu hlawnímu městu co ke středu wší politické a národní wzdělanosti. U Němců ale, jimž od jakžiwa nic nebylo nejjasnějšího nad pojem a formu jejich wlasti, zůstáwá dějepisectwí z nedostatku národní nutnosti daleko pozadu, a s málo kterými wýminkami upadá buď w pouhau manýru šikowně a wtipně wymudrowanau anebo w rozplynulé wšeswětowé stanowisko. Že němečtí dějepisci nemají žádnau wlast, ukazují často nejwíce práwě w historii swé wlastní otčiny, s jejímžto uspořádáním buď některému na ten čas přewládajícímu směru, anebo sympathiím dwora nebo tomu onomu ze swých předstawených a auředních přednostů wyhowěti se snaží, ale málo kdy národu.", "id": 1708}
{"text": "23. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel\nSněm říšský dne 18. srpna. ( Dokončení. ) Goriup: Rád bych byl swé slowo postaupil, kdybych neměl leccos namítati proti těm, kteří poddanost a její konsequence zastáwají. Chci jen na argumentací pozorna učiniti, jaká se ze zásady: „ Jmění je poswátné, “ wywodila. Řeklo se: „ Jmění je poswátné, “ tedy se i nesmíme také onoho wrchností dotknauti. Ale důkaz toho nám ostali dlužni. Odwoláwají se na občanský zákon a na faktický staw; podlé posledního by muselo otroctwí podnes trwati. Z jedné strany se má poddanost zrušiti a z druhé práwa za swaté prohlásiti. Jak se to dá spojiti? Zmínili se o expropriací a obáwali se komunismu; já ale myslím, že se wyzdwihnau ne práwa, nýbrž břemena. Poddanost jest choroba, rak rozžírající stát. ( Tleskot. ) Tedy pryč s ní pro dobro státu. Náhradu mohu připustit jen pod jménem autrat za hojení. Prawí se, dotknete-li se majetnosti, zhyne společnost; wšecko dobře, žádný, co tu sedí, nechce jmění rušiti, nýbrž to, co nedůstojného a utiskujícího na něm, šetřiti. ( Tleskot. ) To celé jest jen špatný syllogism, neb podmět, že to práwem wrchnosti náleží, je chybný. Buď powstal majitek z weřejného poměru, buď jinak. W prwním pádu je dílem neplatný, neb nikdo se nesmí co otrok upsat; proti tomu je i občanský zákon, na který se moji sokowé tak často odwoláwají. Neníť postačitelné, jen něco w držení míti, a již práwo na to odwozowati; neb jesliť známo, že papežowé a císaři si panownictwí nad celým swětem osobili; ale tážu se, jak to fakticky s tím panownictwím wypadalo; teprw francauská revoluce to jak náleží objewila. Nápodobně dějiny Němec nám ukazují, že praobywatelům od přišlých obywatelů grunty ponechány byly, ale pod wýmínkau, že se k jistým powinnostem zawazují. Zawrhneme-li práwo papeže, musíme také zawrhnaut práwo malých despotů. Také není neznámo, že jednotliwé, ano morální osoby, obce, města od laupežiwých rytířů k služebnostem nuceny byly; ale třeba křiwda sta let trwala, nemůže k ní přece práwo wyrůst. ( Tleskot. ) Prawda, že se jednotliwci dobrowolně za danau ochranu poddanými učinili, ale jak dlauho může záwazek tento platit? Jen tak dlauho, dokud ochrany požíwali; neb jinak by musel pacholek, který se do služby dal, až do smrti swému 442 pánu slaužit. – Také se nenechá upřít, že hrabata a pánowé, kteří prwopočátečně službu wojenskau konali a daně platili, tyto powinnosti poznenáhla na poddané přenesli a sami auplně swobodni zůstali. – Od té doby přestal každý práwní důwod pro dálší trwání tohoto poměru. Ostatně nejsau tyto poměry privátní, nýbrž weřejné powahy, a kteří jinak šwadonějí, jsau w nepráwu. Neb občanský zákon se štítil, tyto záležitosti do swého oboru wzíti; w kapitole, o poddanosti jednající, stojí wýslowně, že se to zakládá na zřízení zemském a rozhodnutí že se ponecháwá politickým auřadům. Ale i patent o poddanosti mluwí proti mým saupeřům, neboť prawí, že wšechna práwa, nexu subditelae se týkající, předmětem obyčejného saudního řádu nejsau ( to dokazuje, že poměr ten weřejný ), an mezitím wšecky spory stranu úmluw před pořádný saud náleží. Kdyby tento poměr nebyl weřejné powahy, k čemu tento zákonní odpor? ( Tleskot. ) Ležíť tedy na bíledni, že se mýlí, kteří poddanost z úmluw odwozují. Nechci sice slawné shrom. déle obtěžowat, musím jenom pooprawiti twrzení jednoho řečníka, že w našem pomoří není robota atd. I tam také to samé potlačowání jako w každé jiné provincii, tam také wí sedlák leccos wyprawowati. Dále pak je falešné to twrzení, že sedláci práwo wrchností uznáwají; oni se jen poddáwají nutnosti, kterau jim zákon ukládá, ale jejich cit se protiwí tomu. ( Tleskot doprowází řečníka. ) Smolka: Pánowé! nebyl bych slowo přejal, kdyby wčera se nebylo na haličské statkáře tolik hany nametalo. Nedomníwejte se, že chci feudální práwa, nechť se w jakékoliw jewějí formě, že chci nadužíwání a neswáry zastáwati. Mnoho trestů mi bylo přestáti, jen proto, že již před 15 lety jsem byl toho náhledu, že nemá žádného rozdílu stáwati mezi lidmi; že jsem každému chtěl jeho nezákupné, wěčné práwo vindikowati. Až podnes jsem od tohoto náhledu neustaupil; ale to trpěti nemohu, by se na jednu třídu hana kydala, která se w tak mizerném stawu nachází. Kdyby bylo možná, tyto obwinění dokázati, pozůstáwala by ta třída ze samých zločinců. Ptám se, jak to stojí s tím proslaweným, mírným zákonodárstwím Rakauska, jak se zákony pro ochranu poddaných danými, když si ta třída wíce dowolowala, než w Turecku si dowoliti lze? Máme snad pro čin jednoho neb druhého celau třídu ctihodných občanů odsuzowat? Máme snad weškeré kupectwo za nepoctiwé prohlásit, když jeden z nich zločinný bankerot udělá? Pánowé! w tom wězela politika, že se jistá třída neustále osočowala, protože nosila památku historické křiwdy w srdci swém, kterau co swatý plamen w ňadrech swých chowala a kterau syn po otci dědil. Hanebný tisk a zakaupení historiografowé slaužili jí za prostředek, by umírajícího lwa ze zálohy kopati mohla. Březnowé a májowé slunce, slunce swobody rozehnalo mraky lží a objasnilo poměry statkářů. Sl. shr. wyřkne swůj wýnos, my se ho nebojíme. Wůle shrom. je ta, zákony dáti, ty se musí s nezkaleným úsudkem, dle práwa a sprawedlnosti dáti. Když se rozum pro práwo rozhodne, neníť třeba náružiwosti na pomoc wolati, které jen k tomu slauží, símě rozbrojů rozsíwati a mladau swobodu na pokraj propasti přiwedsti. Praweno zde: Haličtí poddaní mají swau swobodu jedině Wídeňským obywatelům a patentu od 17. dubna co děkowati. Nikdo neuznáwá ochotněji zásluhy Wídně jako já, a těší mě, že to mohu proslowiti: Ne Halič, ne Rakausko, celé člowěčenstwo je Wídni k díkům zawázáno. Jak ale to přijde, že zde, u pramene wší swobody, poddanost trwá posud, an již w wzdálené Haliči pominula? Já to wyswětlím. W Haliči meškal feudální sněm w nejkrásnější aristokratické formě. Hrabata, knížata, baroni, rytíři a páni welkých statků seděli tam. Úkol tohoto sněmu byl, o to prositi, co se zemi nikdy nepopřálo, a děkowati za to, co se zemi popřálo a co nepotřebowala zem. Sněm tento prosil w roce 1842, 1844 a 1845 o wyzdwižení roboty. W roce 1846 a 1847 nebyl žádný sněm swolán, jinak by byl opět prosil. Při prwním doslechu o sláwyplných událostech Wídeňských znamenali statkáři, že nyní doba k zrušení roboty. Dne 21., 22., 23. a následující dni darowalo mnoho set statkářů sedlákům robotu a ostatní powinnosti. Písemnostmi mohu dokázati, že Krakowská a Lwowská radda národowa wšecky statkáře wyzýwala, 22. dubna, na den zkříšení Páně wšecky břemena poddaných wyzdwihnauti a takto zkříšení swobody slawiti. ( Tleskot. ) To se stalo nawzdor zákazu wlády, nawzdor wšem překážkám, které krajští úřadowé tomu w cestu kladly. To když widěla wláda, chtěla také podílu na zásluze míti. Wydala patent od 17. dubna, který s nepochopitelnau rychlostí rozeslán byl, tak že krajští komissaři již 22. se se statkáři spojili. O způsobu prohlášení mlčím, ale mohu wšecko písemnostmi dokázati; že ale jich při ruce nemám a wyslance Stadiona co řečníka zapsaného widím, wyzýwám ho, doswědčiti, zda to prawdiwé a zda jenom to. Mnoho statkářů wydalo robotu, ačkoliw do bídy padli, wydali robotu, aniž by se po náhradě byli ptali; ano mnoho z nich se ještě zawázalo, zda by náhradu měli dostati, ji obcím a sedlákům postaupiti. Nic nedbali, že swá břemena musí nésti. Ptám se, nedobyli si zásluhu o swobodu? Nemá jejich jednání nám příkladem býti? ( Tleskot. ) Nezasluhují, bychom je zde pochwalau poctili? ( Tleskot. ) Děkuji we jménu Haliče, tato pochwala bude balsamem pro národ, který wždy pro swobodu krwácel. Nawrhuje, by poddanost a wšecky powinnosti hned přestaly, by stát dal náhradu, a sice každá prowincie zwlášť. Služebnosti uspořádati a patrimoniální úřady zrušiti ponechej se komissí. Popiel prawil, kdyby deset let mluwil, že mu odpůrníci neporozumějí; já ale prawím, kdyby odpůrníci 10 let mluwili, že jim Popiel neporozumí. ( Tleskot. ) Dne 19. srpna. Dálší jednání o zrušení poddanstwí. ( Dokončení. ) Szabel je nyní na tom, o Kudlichowu náwrhu rokowati. W krátkosti podotýká, že zrušiti poddanost je ze stanowiska politického i national-ökonomického rádno; předně se jedná o oswobození osoby, za druhé o wyproštění půdy od břemen. Na prwním nedowoluje demokratický princip pochybowati, jinák ale to s břemeny na gruntech líhnaucích. Ač je proti wšem nadpráwím, přec nemůže jmění a majitek za takowé powažowat. Žádá shromáždění, by se s žádnau lehkowážností o jmění nejednalo, nebo zákonodárce jednau na půdě citu nenawrátí se tak snadno k přísnému práwu. Žádá, by se půda od břemen jen proti náhradě wyswobodila. Löhner má Kudlichůw náwrh za nejlepší, jen to slowíčko „ zda “ by se wynechalo. Probírá pak po řadě náwrhy, s kterými se nesrownáwá ( nikdo neposlauchá mimo stenografů, polowička deput. se bawí rozmluwau, druhá čtením ). Je pro náhradu, již má stát dáti, nikoliw sedlák. Porownáwá stát s assekuračním ústawem. Revoluce je jenom událost w přírodě ( Naturereigniss ). Když bauře neb zlé počasí nadělá škody, tak to assekurace nahradí. Také u nás se strhla bauře, a ta jednu část jmění odfaukla, teď musí tedy ta welká assekurace, stát, díl té škody nahradit. Nemůže se dost nadiwiti náwrhu Borrosche a Musila, ale teprw budau prý na čase, až se bude probírat náwrh komisse. Čemu se dlauho rozmýšlet, má-li se privátního práwa dotknauti. Posledních 50 let prowolalo mnoho revoluc w privátních práwech, a naše shromáždění není nic jiného než jury ( porota ). My jsme ten tribunál, který rozhodnauti má, že zákon posud platí, taktéž faktum, ale že se nenechá wíc pod onen zákon zahrnauti. Pretis je s Löhnerem srozuměn. Byl tu staw sedláka tyrolského tak wychwalowán, jak prý se swým stawem spokojen je. Tomu ale není tak, třeba se mu lépe wedlo než kdekoliw jinde sedlákowi. W horách jde obilí na 4–5 zrn. Když 5 měr wyseje, sklidí 20, z toho musí dát 2 desátku, na wrchnost a stát také nesmí zapomenaut; a tak pracuje 6. neb 7. rok na desátky, 4. neb 5. pro wrchnost, 2. neb 3. pro stát, a jemu zbyde jen swoboda, pro jiné pracowat. O náhradě mluwit, nenalézá za potřebí. My wšickni jsme byli poddaní, teď jsme swobodní. Nedali jsme žádnau náhradu a také žádnau nedáme. Borkowski: Každý, kdo s dějinami rovoluc seznámen, pozná w tomto náwrhu již starého známého. Nediwím se ani toho nejmenšího, že rokowání o něm tak dlauho trwá. Wzdyť se tu jedná o prowedení sociální revoluce, a to není žádná maličkost, nowé ponětí majetnosti ustanowiti. Podiwno, jak mnoho se jich wyjádřilo: „ Jmění je swaté. “ A přece byl absolutismus, toto wýhradné přiosobowání wšech swobod, za majetnost uznán, a mnohý se domýšlel, že mu tento absolutismus se wšemi wrchnostenskými práwy wším práwem, ano „ z Boží milostí “ přináleží. ( Tleskot. ) Takowá majetnost se dobýwala jako každá jiná rozličným spůsobem, jeden ji dobyl šikowností, jako Napoleon, druhý ji zas zdědil, což owšem není těžko. Lid dělá rewoluce k wůli swobodě, nutí jednoho, který jí hojnost má, by ji s mnohými, ba se wšemi rozdělil, a historie takowé dějiny zlatým písmem znamená. Absolutismus a fysické jmění jsau w stejném poměru. Jsau-li služebnosti poddaných nesprawedliwé, proč se rozmýšlíme, je wyzwednauti? Wždyt to neděláme z komunismu, nýbrž bychom starau křiwdu naprawili; ale poohlédněme se na wšecky místní a časowé poměry, nesnažme se sny a utopie uskutečniti. Jeden řečník přede mnau, Šuselka, dokázal, a já s ním sauhlasím, že, když nemožno absolutního dobra dosýci, se aspoň relativní uskutečniti má. Sociální revoluce se nechá jen poznenáhla prowedsti, a ne jakoby s nožem minulost od přítomnosti odkrojili. To nebyla ani guillotina w stawu dokázati. Každé století stojí na swém stupni wzdělanosti a twoří dle swých potřeb ponětí o práwu a křiwdě. To samé my musíme činiti. Ale nezatracujme minulost, že neučinila, co jí učiniti snad možné nebylo; neb kdo wí, jak budaucnost o nás saudit bude. Proto wám uwádím na paměť: „ Sumum jus, summa saepe injuria. “ Jeden řečník nám dal radu, kdyby wrchnosti pro zrušení roboty zchudly, je na jejich předky odkázat, an od těch ta nesprawedliwost pochází. Jsem s tím srozuměn; přec bych ale rád widěl, by se to we wšech konsequencích prowedlo a také na státní dluhy rozšířilo, mezi jejichž průwodci Mettrnich je prwním. Šušelka prawil: Powinnosti sedláků musí přestat bez náhrady, jinak by se zdálo, jakoby se z otroctwí wykaupili. I s tím jsem srozuměn. Jenom žádám, by zásada ta ne jen jednotliwce, nýbrž také celé národy zahrňowala. Také já jsem proti wší náhradě jak od sedláka tak od státu. Při tom nemohu opominaut, zmíniti se o poměrech mé wlasti, Haliče; tam statkáři robotu a wšechny powinnosti darowali. Zdali pozdě! jak Kapusczak twrdil, nechci upírati; ale přece dříwe, než wrchnosti Rakauska. Tam by nemohli žádat žádnau náhradu, kdyby se wláda do toho nebyla wmísila a neprohlásila, že ne statkáři, nýbrž ona robotu wyzdwihla. Jak to zodpowědné ministerium zodpowídá, že takowé břemeno na stát uwalilo, to wěru nenahlížím. ( Tleskot. ) Ještě musím služebností podotknauti, totiž práwa obcí, we wrchnostenských lesích dříwí sbírati a na lukách pásti. Již to slowo „ služebnost “ ukazuje na dwojstranný poměr. Jeden podmiňuje druhý a nemůž jednostranně zrušen býti. Tu namítnul jeden wyslanec, že tím sedlák wíce ztráci, než wyzdwihnutím roboty získá. Ale zde se nejedná o to, zda někdo získá nebo ztratí, proto se to wyzwedne, že to nesprawedlnost; skrze revolucí jich tuze mnoho škodu utrpělo. A kdo se opowáží, ji zamítati? To zlaté owoce teprw ponese. ( Tleskot. ) Jistý druh služebnosti je také powinnost wrchnosti, w čas neaurody a hladu poddané podporowati. To zadalo krajským auřadům mnohau příčinu k potlačowání a podwodům. To mohu dokázati, ne wšak tlacháním z mozku bürokratického copu pošlým. Halič jest zem orbu prowozující; jako jest se co obáwat, by zde průmysl a řemesla newázly, tak tam by se orba nezarazila. Sedlák u nás zná málo potřeb. Přestane-li robota, potřebuje sedlák jen málo pracowat. Welký díl polí zůstane ladem a mnoho obilí shnije na poli, jako se to již děje. Naproti tomu se namítá: Pole se mohau propachtowat. Ale kdo je zpachtuje, když produkce dražší než produkt, a pak při nich žádné stawení není? Zde znám jen jednu pomoc, morální nucenost. Statkář a dělník se musí obapolně potřebowat, a tenkrát teprw kapitál a práce wšem potřebám země wyhowí. Löhner se wyjádřil ještě pro lidumylnější a rozsáhlejší náwrh; chce, aby powinnost wrchností, poddané podporowati, podržena byla. Diwím se, že tuto lidumilnost jen na Halič obmezuje. Co do zásady, jsem srozuměn; ale rád bych ji měl we wšech konsequencích prowedenau. Wrchnost, co jest nyní? bohatý sedlák. Dobře, má-li bohatý sedlák chudého podporowati, musí bohatý práwník chudého práwníka, bohatý medik chudého medika, a tak každý boháč podporowati chudé swého stawu. A co se zchudlé aristokracie týče, ta přijde městům na krk, neb tam swé jmění promrhala. ( Tleskot. ) Chudý nemůž od swobody žiwu být, wždy bude bohatému podroben. Kdybychom chtěli poddanost do kořene zrušit, pak bychom museli zákonem o chudého se postarat, museli bychom chudobu samu zrušit. Já znám jen dwě cesty, z labyrinthu K. náwrhu se wyplésti. Buď musíme positivní práwo uznati, owšem s času přiměřenými modifikacemi, a pak ostane ponětí majetnosti, jak bylo; buď nowé ponětí utwořiti. 443 Pak se ale musí také wšecky konsequence energicky prowedsti; rozhodnutí ponechám komoře, já jen odhalil dobré a špatné stránky této wěci. ( Náramným tleskotem doprowázen opauští tribunu. ) Kozakiewicz sauhlasí s Borkowským, a je pro náhradu, kde robota na kontraktech spočíwá. Klaudi uznáwá též dwojí obmezení, jedno osoby, druhé majetnosti. Myslí, žeby poddanost nikdy tak obtížná nebyla býwala, kdyby stát jedno z nejprwnějších swých práw, práwomocnost, nebyl wrchnostem swěřil. Princip rownosti žádá, by patrimoniální auřady zrušeny byly. Poukazuje na obtíže poddaného, přípřež ( foršpan ), wojenskau službu, ubytowání wojáků, které poddaný sám nesl, ač tolik ochrany od státu nepožíwal, jako wrchnost. Míní, by každý občan pro budaucnost w té míře obtíže nesl, w jaké ochrany požíwá. Wywrací náhled řečníka, který se domýšlel, že weřejná powaha roboty se dá z positivního zákonu odwoditi. Uwádí, že práwě spory stranu wybírání laudemií náleží před řádný saud. Ostatně nemohl ani Kotek ani Mittelmayer prawau powahu roboty wyskaumati. Nawrhuje, by se náhrada ustanowila, a sice tím spůsobem, by polowička se repartowala na wšecky občany bez rozdílu, získají-li či nic, druhá polowička by se ale na obce uwalila.", "id": 1709}
{"text": "20. listopad 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: České listy do Sigfrída Kappera, Autor: Havlíček, Karel\nČeské listy od Sigfrída Kappera. ( Dokončení. ) Čtenáře, kteří očekávali od nás kritiku, a sice obšírnau a dobře wšelikým apparátem obyčejných pochwalných a zawrhujících frází opatřenau kritiku, musíme za odpuštění prositi. Mámeť jiné powolání we službě prawdy a poesie, a před těmi hodláme se ze wšeho z každé ironické trpkosti dobře zodpowídati. Proč klesla za našich časů wšude poesie? Proč nenachází tolik účastenstwí, tolik pozornosti, jako jindy? – Odpowídáme na to, že sama sebe w lehkost, w nedůwěru uwedla. Bankonoty mají potud cenu, pokud se wí, že se za ně wždy tolik oprawdiwého zlata neb stříbra dostati může, kolik na nich napsáno: nemáli wšak za ně obec zlata a stříbra, učiní se státní bankrut a bankonoty jsau pauhý bezcenný papír. Tendenční poesie též takowá jest bankonota: slowa jsau jen dým a nabýwají ceny pauze činem nimi jaksi slíbeným. Za našich časů zkazila si již tendenční poesie kredit: žádáme od tendenčního básníka za našich časů, aby to, co tak krásně umí we werších mluwit, také sám we prose oprawdu dělal. Položíme toto měřitko na p. Kapra. On skoro na každé stránce swých básní jest hotow, wšecko pro Čechy obětowati, wšude projewuje nesmírnau lásku k wlasti 372 České. – Každý nahlíží, že literatura a jazyk náš ustawičně ještě w nebezpečenstwí jest, od němčiny udušenu býti. I p. Kapr jako rozumný a saudný člowěk to nahlížeti musí. – Jaká ale z toho wyplýwá pro muže a spisowatele, národ swůj Český tak milujícího, wlasti swé České tak oddaného, powinnost? – Odpowěď jest tu snadná. – Oprawdiwému a upřímnému Čechu při nynějších okolnostech ještě napadnauti nemůže, aby básnil německy. P. Kapr ale již dříwe psal německy, a nyní opět jak Sonntagsblätter prawí, připrawil k tisku swazek německých básní s titulem „ Dur und Moll “, a pracuje pro německau literaturu cyklus romancí o Marku Králewiči. – Skutky tu samy i bez našeho wýkladu za sebe mluwí, a uwedli jsme tato dáta jen proto, aby snad někteří z našich dobrosrdečných wlastenců neřekli, že jsme my p. K. od českého národu odstrašili nelaskawým přijetím. – Zkrátka pane K., poesie musí být prawda! – Ostatně milerádi přenecháwáme někomu jinému newděčnau práci, odwážiti celý tento swazeček básní aestheticky, a udati, která strofa se podařila, která nic. – Trojí žiwel prowíwá hlawně celau sbírkau: bolestná wzpomínka na dáwnau sláwu israelskau, žalost nad nynější ponížeností, a myšlénka čechožidowstwí. Místa, kde se prwní dwa žiwly jewí, jsau podařilá, a zasluhují na každý pád pozornosti. Tam p. K. patrně oprawdu cítil, co básnil, a prawý cit najde wšude saucitu. Ubezpečujeme p. K., že si prawého a řádného israelity tak dobře wážíme, jako koho jiného, a jistě mnohem wíc, než špatného Čecha. Ostatně wšak i w těchto básních p. K. mnohé nespůsoby modního křiklawého básnictwí pozorujeme. Wytřelost werše a jazyka činí též knihu jeho hodnau čtení, ačkoli kromě nadřečených myšlének žádné jiné půwodní nenalezneme. Nejslabší stránka jsau erotické básně. Tam sice p. Kapr skoro ustawičně plawe w slzích, přece wšak jsau básně jen chladné, suché a prosaické. W jedné wěci jest p. K. mistr, nemající sobě rowného w literatuře české – myslíme w dělání dedikací. Dedikowalť tyto swé listy napřed hraběti Leonowi z Thunů, pak šlechtici L. z Laemelů a pak,, Synům kmene mého w Čechách. “ – Ex ungue leonem. H. Borowský.", "id": 1710}
{"text": "27. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [dodatek redakce], Autor: Havlíček, Karel\nDodatek redakce. Nepochybujeme milí krajané Dymokurští, že budaucně střelba každému na jeho půdě, jak sedlákowi tak šlechticowi dowolena bude, neboť není sprawedliwo, aby zwěř na cizích polích, cizau škodau žiwená náležela šlechtě! Toť jest staré nesprawedliwé práwo, které we swobodné zemi přestati musí. – Awšak pokawad zákonem wyrčeno není, nestřílejte – wždyť se zwěř zatím odehnati může, než aby pro tuto wěc ještě wětší zmatky nastati měli. S druhé strany by ale měli rozumné wrchnosti sami na to dbáti, aby se zwěř, kde škodí, wystřílela. Časowé jsau nyní šlechtě nepřízniwí, ať tedy šlechta sama ještě wíce si neškodí takowými urputnostmi, ať proti sobě zbytečně nepopuzuje lid. To jest naše mínění. Co se ale takowých komisařů týče, radíme Wám, abyste s figurami neumějícími mluwit nejednali, w českých krajinách nemůže být nikdo úředníkem, kdo česky neumí. –", "id": 1711}
{"text": "24. duben 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [odpověď na dopis], Titulek: Do Domažlic, Autor: Havlíček, Karel\nDo Domažlic Wíno není winno, že se lidé opíjejí. Nedáwno poslán jest nám neslušný dopis z Domažlic proti p. Bož. Němcowé, který sme proto jenom newytiskli, že by takowý spis samému panu dopisowateli k nehrubé cti posloužil. Z celého dopisu widíme jenom zlost ale slušné nějaké příčiny zlosti, jakož i důwodů proti obrazům p. Němcowé nikde w něm nenacházíme. Obrazy p. Němcowé nejen zde w Praze, leč i wšude jinde s pochwalou přijaty jsou, a náhledy w nich pronešené my sami docela schwalujeme, srownáwají-ce se we wšem úplně se smýšlením p. Němcowé. Že se w nich někde paní spisowatelka z ohledem na národní smýšlení a na wzdělanost českou dotýká nechwalně města Domažlic: nikdo, ani sami dobře a upřímné wlastenecky smýšlející Domažličané jí za zlé pokládati nebudou. O kterém městě w Čechách nepsalo se již podobně? Bohužel! 132 celý náš národ takowého powzbuzení k národnímu smýšlení ještě posud potřebuje, ale nikdo rozumný nebude se hned pro takowé důtky horšiti, aneb dokonce si hrubě wyjížděti. O to dbejme ráděj, aby k takowým stížnostem na zněmčilost a šosáctwí, které posud w malých městech zhusta panují, již déle sprawedliwé příčiny nebylo. Již by byl prawý čas. — Aneb snad p. dopisowatel ještě o padesát let we wzdělání pozadu jsa, selský staw ( w čistolidském ) ohledu za nižší drží než swůj městký? Ať si jen každý měšták, který swůj měšťácký šos tak wysoce nad selskou kazajkou pokládá, wzpomene jak by jemu milo bylo, kdyby šlechticowé jej za nižší twor pokládali, jak se dříwe dálo. Nám se zdá jméno Čech tak slawné a čestné býti, že každý komu náleží, buď si on sedlák, šlechtic a nebo měšťan, k wůli tomu jménu na jiné swé přednosti zapomínati může, a že by nám mělo býti jméno Čech titulem wšech titulů. Ať nám wěří ostatně p. dopisowatel, že obrazy paní Němcowé Domažlicům ne k potupě, nýbrž ke cti slouží; a chceli se o swé město platně zastati, ať o to dbá, by se to, co w obrazech těch haněno jest, nedálo wíce, a co chwáleno, aby se uwádělo. Bylo by wěru podiwno, aby paní Němcowá, které si celé Čechy wáží, jen w Domažlicích tupen býti měla. Karel Hawlíček, Redator Nowin a Wčely.", "id": 1712}
{"text": "3. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Shromáždění biskupů], Autor: Havlíček, Karel\n– Shromáždění we Wídni biskupowé byli dne 7. kw. we slawné audienci od císaře JMsti přijati, a podali mu addressu, jejížto podstatný obsah zawírá se w tomto: Nejpewnější základ států jest náboženstwí. Biskupowé se shromáždili, aby smýšlení katolické utužili a uwedli w mohutnau činnost ústawy, jimiž se církew stará o wíru, zbožnost a powinnost, a takto upewnili onen základ. Toho pak že dowedau nejjistěji tím, když auřední swau činnost co možná nejdokonaleji budau moci rozwíjetí podle předpisů církewních zákonů, t. j. když se dá církwi swoboda co možná nejwětší. Podepsaní jsau: Fridrich kn. Schwarzenberg, kardinal a arcibisk. Salcburský. Vincenc Eduard, arcibisk. Wídenský. Maximilian Josef, kn. arcib. Holomaucký. Frant. Xaver, kn. arcibisk. Gorický. Josef Godeassi, arcib. Zadasský. Melchior, kn. biskup Wratislawský. Jan Scitowski, bisk. Petćuhský. Jan Michal Leonhard, bisk. Dioklecianopolský, apoštolský vikář c. k. wojska. Jan Tschiderer, kn. biskup Fridenský. Antonín hr. Schaaffgotsche, biskup Brněnský. Jan Bercić, biskup Šibenický. Tomáš Fideolinić, biskup Dubrownický. Frant. Xaver Wierzchlejski, biskup Přzemyslský. Frant. Wilém Tippmann, swětící biskup Pražský. Jiří Habtmann, kanowník, zástupce biskupa Brixenského. Anton Aloys Wolf, knížebiskup Lublaňský. Karel Hanl biskup Králowéhradecký. Antonín biskup Pöltenský. Ludwík Maria Pini, biskup Splitský i Makarský. Řehoř Jachimowicz řecký kat. biskup Přzemyslský. Josef Ondřej Lindauer, biskup Budějowický. Bastoloměj Legat, biskup Terstský a Koprský. Lukáš Baraniecki, arcibisk. Lwowský. Dr. Fr. Rieder, scholastikus, zástupce biskupa Lineckého. Ant. Puteani, biskup Porečský a Pulský. Augustin Hille, biskup Litoměřický. Bartoloměj Bozanić, biskup Kerkský. Jos. Wojtarowicz, biskup Tarnowský. Wojtěch Lidmanský, bisk. Krkský ( Gurk ). Ant. Martin Slomšek, biskup Lobodský ( Lavant ). Josef Rauscher, kn. biskup Sekowský. Benedikt Lowicki, zástupce arcib. metropolity Halického Michala. Jiří Duboković, zástupce bisk. Farenského. Císař jim dal tuto odpowěď: Welební pánowé! Děkuji wám za smýšlení, které mě we jménu katolických wrhních pastýřů wyslowujete. Ústawau říšskau pojištěno jest církwi postawení, které jí přisluší a jí činí možné, aby wysoké swé powolání plnila ke spáse národů. S důwěrau očekáwám wýsledek wašich porad a poraučím sebe i říši nábožné waší modlitbě.", "id": 1713}
{"text": "26. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Strany volení purkmistra]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Strany wolení purkmistra. Weškerá Praha nemá nyní nic důležitějšího na mysli, než wolení raddy a purkmistra: owšem předůležitá starost! Dráhně let uplynulo měšťanstwu w porobě a nedůstojnosti, powažowáni bywše co nezletilí museli se we wšem podrobowati řízení jiných, we swé wlastní obci museli trpěti cizinské rozkazy. Nejposlednější události, ku př. stawení nowé radnice, nejlépe nám ukázaly, jak se při tomto stawu wedlo městu a jeho důchodům. – Nyní ale nabywše opět staré důstojnosti a samostatnosti swé, milí pánowé! račtež jí se wší obezřetností užíwati. Celá země obrací zraky swé na wás! Jak asi budau sobě počínati páni Pražané hned po prwé? Každý s dychtiwostí očekáwá, dowedeli Praha hned prwní samostatnosti swé wážně, zmužile a opatrně užíwati!? – Nastanau zajisté strany, nastanau snad nedorozumění, ale Bůh nás zachraň od wášní! Zdají se nám newyhnutelné wlastnosti nowé raddy, aby audowé její byli měšťané 1. wůbec wážení a neauhonní 2. schopní a wýmluwní 3. obau jazyků dokonale mocní. Wšechno to o purkmistru přede wším platiti musí. Proto doufati musíme, že při wolení na tyto potřebné wlastnosti přede wším ohled se wezme a že wšeliké jiné osobní ohledy a známosti na straně zůstanau.", "id": 1714}
{"text": "5. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Časopis Týdeník], Autor: Havlíček, Karel\nČasopis Týdenník podáwá následující památní článek o událostech Pražských: Z Čech. Byl to památný týden od swatého Ducha k sw. Trojici pro Prahu a pro Čechy weskerz. Roku 1621 též w čerwnu ( 21 ) měla Praha podobné diwadlo: stínali totiž kati wlastencům českým hlawy, w nichž rozum nebyl chodil po jezowitsku, uřezowali ruce a za jazyk přibíjeli, a podobné kausky Milosti swrchowané prowáděli. Ale byl to jiný wěk, byla toho aspoň zdánliwá příčina; prawilo se, že trestá práwo zrádce, že to hájil se trůn, a jiné mohli advokáti k tomu wynalézti paragrafy. Ale co řekne wěk, co Ewropa, co božské a lidské práwo dějům letošního čerwna? Co se stalo, wíme; střílelo se po ulicích z kartáčů do domů a po lidech, drancowalO se a rabowalo, pálilo se a činilo se wšecko, jako činíwali Turci při dobýwání křesťanských měst, pokud jejich zlý duch postačil; ptáme-li se pak: proč, zač, k čemu, tuť slyšíme od swědomitých swědků, že newědí, neswědomití ale tolik mají po hotowě odpowědí, kolik jest stran rozumu a nerozumu. Urozenec a sprosťák, boháč a nádenník, wozák a úředník, Čech a Němec, student a towaryš, swobodomyslný a temnomilec – každý má swůj wýklad těchto dějů: krutostí a nenadálostí i neobyčejností znamenitých. Kdož se bez hotowého úsudku protíral mezi zástupy rozličně skupenými po náměstí Sw.-Wáclawském, w jedné hromádce slyšel: „ Každého studenta bez wýminky powěsit, aby nepřišel wíce do pokušení, bauřit pokojné město a rušit pořádek od úřadů a lidů k tomu powolaných; k čemu má mít student zbraň, ať se drží kníhy. “ Několik kroků dále: „ Každého studenta do zlata; toť je chasa plná ohně swatého a dobromyslnosti, ta stojí při nás ubohém lidu sprostém, za nás myslí, za nás hlídá, aby z nás neučinili páni ještě wětších otroků; chuďasi, co trpějí za nás, wšak ale my za to poslauchejme jich. “ W třetí hromádce: „ Nepowídal jsem to, že ta Swornost chce se odtrhnaut od Císaře Pána a nás Němce wšecky zabit. Wšak ale počkejte, Windischgrätz wám poswíti, rádo to plemeno české podrobí se Frankobrodu; šlechta zamýšlí dobře s námi, že jej wybídla k takowé přísnosti. “ Čtwrtá hromádka: „ Pokud jest kapka té urozené krwe w zemi, nebude swoboda mezi námi; šlechta wšecko podrýje, uplatí a každý zákon dobrý zmarní w zniku swém. “ Skupení páté: „ Nic jiného není toho půwodem, než že kníže Windischgrätz chce býti diktatorem, a z diktatora kdo wí? Proč pak již tak dlauho dáwá wojakům dwojnásobný plat? proč tak officírstwo k sobě pautá? “ Z šesté hromádky: „ Wojáci dáwno již strojili se na civil, mrzela jich ta garda, oni neuznáwají officíry, jest jim asi tak, jak cechu, když řemeslo uwolňuje se. Wojáci čili lépe žoldnéři powažují národní strážníky za fušery a huntýře. “ Sedmý rozum: „ Jak by neurazilo takowého pána; powažte, že jest kníže a komandant, a chlapci wolají: Pereat 274, zhyň! To neslýchané! Kdo by mohl co proti tomu míti, kdyby za trest ani nenechal kamen na kamenu. “ Osmý: „ Práwě proto, že to bylo jen od chlapců, měl míti Windischgrätz wíce rozumu a nemstít se na městu. Co pak mu udělal Strohbach, že mu spálil mlýn? Co pak může stát město za každý mozek a za každau ruku jednoho každého chasníka? “ Desátý: „ Buď si příčina jakákoli, hanebné jest to jednání; proč nedal zatknauti winníky a newyšetřil wěc dříwe, na kterau patrně se byl chystal? Nebylo-li ale nic za tím, a jen jeho osobní nechuť k Čechům, jak opowáží se wojsko wésti proti nim, wojsko jest w službě Císaře Pána. Což má za to, že slauží Císaři, když ruší wodárny, pálí mlýny, drancuje a hanobí lid český? Kdo nejwěrněji přitulil se za poslední dobu k trůnu rakauskému? Čech to jest. Každá kaule, jenž padla do města, každá raketa otřásla trůnem; a kdyžby byl měl příčinu, wojenskau mocí jednati proti buřičům, což tu jest potřeba trhat obrazy, ničit knihy, nástroje a náčiní wědecké, laupit archivy a obírat lid, ano děwečkám wylamowat truhly a těžko zjednané šatstwo wyhazowat na ulici newěstkám? “ Desátý: „ Kdo mohl rozwztekleného granátníka udržet? Kdo w bitwě může šetřiti meze práwa? Woják prawý nesmí býti tak chaulostiwý. A pak buďme rádi, že to byli wojáci, jenž rabowali; běda nám, kdyby ti flamendři čili božidárkowé a kdecochlamsti byli se dostali na nás. “ Jedenáctá hromádka Bezbochanků čili Nicowládků: „ Pfui! to jest činit pokoj w Praze, to jsau služebníci Císaře Pána? My nemáme ani kauska swého chleba, z dlážky nemůžeme žiwi býti, a ta není naše; my jsme ubozí cizosaustky, ale zdali bychom chowali se tak, jak ti granátníci, jichž Pražané krmili nám na ujmu? Pfui! Co by jsme my wzali? – kus chleba a třeba nějaký zahozený cár, abychom zakryli nahotu, ale wíce bratři kdo by z nás učinil? Páni třeba myslejí, že chudobný lid, jenž newí, zdali zýtra bladem neumře, nedbá na čest; chyba páni, poctiwost jest náš jediný statek, zaufalost jen nás wede k odporu, ale wás páni welmožní hrdost a rozmařilost. Hladem moříme se, hadrau krýjeme se, w daupatech wlhkých líháme, a nerabujeme, nekrademe, ale o práci žebráme, a když práci nenalézáme, chodíme fedrowat, – nechodíme, ale skrčíme se někde w kautku a čekáme, až nám nějaký člowěk hodí groš, jenž ročně na sta wynakládá na psy. A wíte, proč ti páni tak wrčí na tu Swornost a na studenty? Proto že mají útrpnost s námi, proto žeby nám rádi pomáhali, proto že w nás widí wěrnější Čechy nežli w těch pánech, jenž mají wlast swau jen w rozkoši hrdé. Jestli to naše wina, že ničeho nemáme swého? Co my můžeme za to, že páni užíwají swět bez práce, kdežto my při wší pilnosti ani na ty jablka zemské newyděláme? Prawí, že my chceme rownost jmění. Ba co newíme, že náhoda, štěstí, příležitost, síla a schopnost wždy ostanau nerowné, tedy i jmění lidské; ale to do nebe wolá, když poctiwý dělník sotwa swau slínu má k polikání a slze swé k owlažení rtů, kdež lenoch ničemný w nádheře a pohodlí howí wšem smyslům a jen proto, že praděd jeho Bůh wí jakým způsobem jistý titulek sobě wydobyl neb wyplazil. To je křestanstwo? “ Dwanáctý rozum mluwí takto: „ Buď co buď, chybyly obě strany; proč měšťanstwo newkročilo mezi ně, proč Císař Pán nekáže, ať osoba Wídni a Praze protiwná odstaupí – bylo by wšemu konec. Prawili, že Windischgrätz jest statečný woják: proč jej nepošlau do Wlach, proč necháwají jej schwálně zde, aby týral lid domácí? Na jedné osobě méně záleží, nežli na pokoji celé země. “ Třináctý rozum: „ Již mají wšecko w rukau, bylo to spiknutí proti Němcům; ten sjezd Slowanů měl za účel wyhubit wšecky Němce, úřadníky a kněze; Bohu díky, že jest Windischgrätz muž silné wůle. “ Čtrnáctý rozum: „ A ti popowé, ti Františkáni! widěli jste je na barrikádách opásané šawlí? Oni by rádi zničili wojsko, aby sami wládli lidem. Kýžby to plémě wšecko wyhubili granátníci! “ Patnáctý rozum: „ Jest to nakládání s hostmi? Wíte, jak Lubomírského zajali, jak jej z milosti wyhnáním před krutostí wojáků uchránili, jak wypowěděli ctihodného Stamatowiče a Gruiče, jak wšichni konečně rozprchli se? A jaký účel měl ten sjezd slowanský? Spojit wšecky Slowany w rakauském císařstwí w jednotu kolem trůnu, jejž přátelé parlamentu Frankobrodského podrýwají. A rozehnati je a protokolůw jejich pobrati – to jest slaužiti Císaři Pánu? Widíte již, kdo má w tom ruku swau? “ Šestnáctý rozum: „ Raději nepříteli podrobiti se, nežli takowé urputnosti wlastních wojáků. Když jednají proti buřičům, proč pálí mlýny a wodárny? Když mají důkazy w rukau, proč newydají jich na swětlo? Proč pak brání nowinám, proč tisk zamezují a krutější censuru uwádějí, nežli byla za času Sedlnického? Když chytají buřiče a republikány, proč pak jich po dlauhém trápení we wazbách propauštějí bez dotazu? Když konečně powstání utlačili, proč winníky neodewzdají saudu příslušnému? Běží jim patrně o to, jak pomstit se, jak aspoň zdání nějakého důwodu swého jednání ulowiti. Bídná Praho a králowstwí české, již máš náměstníka králowského, již máš swé centrální úřady, – to je twá konstitucí, to swoboda slowa a tisku. “ Osmnáctý rozum: „ Co příliš to příliš! Já jsem Němec, ale stydím se za to, že Němci takowým způsobem mstí se na Češích proto, že chtěli s námi míti rownost. To jest pěkná swoboda! chytají lid a zawírají a pauštějí dle libosti a zamanutí. Dříwe předhazowali Čechům, že jsau reakcionáři, že se koří před trůnem, a teď křičí republikání a komunisti. Proč nezřídí se komisse k wyšetření prawdy, jenž by saudila obě strany, neboť že wina jest na obojí straně, patrno; žeby ale politika česká ( ne několik podrýwálků pošmaurných ) byla proti Císaři, tomu poctiwý člowěk rozumný žádný neuwěří, kdyby Windischgrätz ještě důkladněji to ohněm a kaulemi swětu dokazowal. Jeho pýcha aristokratická jest wšeho zlého půwodem. “ Dewatenáctý rozum: „ Charakter knížete Windischgrätza ručí za to, že musí něco hrozného wězet w tom; nebo takowé prostředky násilné by zajisté nezawáděl proti chatrné wěci, sice by zhanobil se před celým křesťanským i tureckým swětem, – na nejméně byl trůn w nebezpečí a žiwoty as 100.000 Němců. Když se to ale dokáže, pak konec s Čechismem, pak Slowané ukrýte twáře swé a padněte do staré ničemnosti temné. “ Dwacátý rozum: „ Již wěru člowěk nesmí ani wlastnímu oku a uchu wěřit; nuže tedy nechci dříwe saudit o té wěci, až přijde wšecko na jewo; poctiwý člowěk ostýchá se někoho odsauditi bez úplného důwodu prawdy. Líto mi jest, že mnozí šlechetní na kwap odstupují od Čechů a jich se bojí jako lidožrauta, ano sami Čechowé mnozí zapírají již lásku swau k wlasti a k národnosti, jakoby byli hřešili a teď hřích poznáwali. Dej Bůh, aby netrpěla tauto wládau swoboda, konstitucí a slowo králowské! “ Takowých a podobných rozumů bylo wšudy slyšeti, každý mluwil, jak srdce na jazyk podáwalo; w sobotu ale umlkli wšickni, umrlčí plachty plápolaly z oken, ulice byly jako po moru, tesknota nesnesitelná padala na mysl dobrých lidí; kdo mohl, utíkal, a wšak měl mnohau trampotu w bráně a za bránau několikráte. W něděli sw. Trojice zpráwy z wenku, zwláště z Běchowic, kdež welké krweprolití bylo, kdež neslýchaně nakládalo se s těmi, ježto chtěli přispěti Praze ku pomoci, děsily dobromyslné občany; w pondělí prý počalo zajímání lidu, a pýchau potlačitelůw klesala naděje potlačených. Smiluj se, Bože! a swatý Duch dej wnuknutí Císaři Pánu a rádcům prawým, aby učinili, čím by rozwětřenost lidu wenkowského uložila se, čím by smutek Pražanůw umenšil se, čím by swaté práwo opanowalo zase mysl lidskau a bylo mocnější w králowstwí českém, nežli hrdost swéwolná.", "id": 1715}
{"text": "6. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Německá korouhev ve Vídni, Autor: Havlíček, Karel\nNěmecká korauhew we Wídni. Dočtli jsme se we Wídenských nowinách, že J. C. M. Ferdinand I. dne 2. Dubna korauhew trojbarewnau německau ( černau, žlutau, čerwenau ) sám wlastnoručně točil při welikém jásání mnoha lidu. Mnohého z wěrných občanů našeho mocnářstwí znepokojila snad tato zpráwa možná zprawa, špatně čitelné welice a jak sami osobně wíme, byla tato zpráwa zde w Praze příčinau mnohých nepříjemností. Uznáwáme tedy za dobré něco pro upokojení tuto o té wěci podotknauti. Myslíme že J. M. C. neužíwal této korauhwe co císař Rakauský, nýbrž jen co arcikníže Rakauské, a w tomto pádu nemůže tento krok J. M. C. w ostatních neněmeckých obywatelích říše weliké Rakauské nižádných obáwání wzbuzowati. Že tento náš náhled prawdiwý jest, za to ručí jen jediný pohled na mapu císařstwí našeho. Císař náš není císař německé říše, Rakausy ( císařstwí nejsau německá země, proti tomu protestowali a protestují Slowané, Uhrowé, Wlachowé, Rumunowé! Owšem se jmenowaly mnohé země a mezi nimi i celá koruna naše we starém šlendryanském slohu swržené wlády „ Deutsche Provinzen \": ale to nyní bohdá přestane a sám Císař Pán we weřejném prohlášení jmenowal „ deutsche und slawische Reiche! \" Patrno tedy, že se sám J. M. C. král náš za pauze německého císaře nepowažuje. Arciknížetstwí Rakauské uznáwáme ale i my i každý jiný za německau zemi. Mluwí se ( jakož se wůbec mnoho mluwí ) že i w Praze chtěli někteří wystrčiti trojbarewnau německau korauhew, jmenowitě prý na Malé Straně! Neradili bychom! Pod korauhwí čerweno-bílau powede se nám bohdá wšem welmi dobře, kdo ale wystrčí w Praze prwní trojbarewnau korauhew německau, na toho hlawu se swezau wšechny následky toho co powstane, když proti této korauhwi wztýčí se jiná trojbarewná! — Myslíme trojbarewnau korauhew západních Slowanů totiž Poláků, Ilirů a Čechoslowanů!", "id": 1716}
{"text": "12. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: [Oznámení o nepolitických článcích]., Autor: Havlíček, Karel\nPro welikau důležitost nynějších časů umínili jsme si zatím wynecháwati články nepolitické pod čárau, a z podobných příčin žádáme i wážené dopisowatele za odpuštění, jestli jejich dopisy buď pozdě neb zkrátka podáme. Při této době cítíme welice welikau obmezenost našich nowin, které ačkoli jsme je zdwojnásobnili, přece nemohau dwakráte za týden wyhowěti potřebám wzdělaného čtenářstwa w takowých rozhodných časech. Záwiseti bude pauze od wůle a žádosti našinců, mámeli nowiny swoje wíckrát než dwakrát týdně wydáwati. Owšem powážiti slušno, že kdyby se třikrát týdně wydáwaly, již jen na kolky opět o 50 kr. stř. ročně wypadne, poněwadž kolek na každé číslo 1 kr. štř. obnáší. Co se ale slibu redakce strany poučných článků encyklopedických pod čárau týče, s kterými jsme brzy přestati musili, oznamujeme tuto na mnohé nám zaslané wýčitky, že tomu okolnosti chtěly proti naší wůli. Nyní wšak doufáme pewně, že již brzy wšeliké překážky se odstraní a na každý pád s koncem r. 1848 auplně slowu swému dostojíme. S auplnými wýtisky Nowin od 1. čísla můžeme posud nowým P. T. předplatitelům poslaužiti. Red.", "id": 1717}
{"text": "20. září 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Schůzka matiční]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Schůzka Matiční dne 17. Září. W schůzce této uzawřeno jest Sebrané básně Čelakowského nákladem Matice wydati, a sice co zwlášťní díl nowočeské bibliotéky. Tisk bude ozdobný, a kromě plodů již známých podány budau také nowé posud netištěné. Strany wydání Palackého dějepisu českého stala se úmluwa mezi Maticí s jedné a p. Tempským držitelem kněhkupectwí Calve’owa s druhé strany. Pan spisowatel totiž dáwno již toto swé dílo p. Tempskému do nákladu slíbil a také nyní odewzdal. Poněwadž se ale s mnohých stran jewila žádost, aby tento dějepis nákladem Matice wyšel, a tak se wšem audům za darmo dostal: požádán jest p. Tempský od Matice, aby jí swé práwo na wydání toho spisu dobrowolně ustaupil. Pan Tempský ale zakládaje si mnoho na tom, aby jeho firmě takowé důkladné dílo neušlo, učinil Matici jiné náwrhy, kterak by se oběma stranám dobře wyhowěti dalo. Následující náwrh jeho přijat jest od Matice: p. Tempský ( firma Calve ) wydá Palackého český dějepis na swůj náklad, odewzdá wšak Matici 1700 wýtisků pro audy Matice, začež jemu Matice 4/5 autrat wydání zaplatí. Kdyby do té doby audů Matice přirostlo, uwoluje se i wíce exempl. za stejnau cenu Matici přepustiti. Tak tedy přece wšichni audowé Matice dostanau Palackého dějepis beze platu a p. Tempský zůstane nakladatelem. Ostatně ale p. Tempský we swé šetrnosti k Matici tak dalece se chtěl propůjčiti, že pakli by se žádný jeho náwrh Matici nelíbil, i celé nakladatelstwo jí ustaupiti hotow byl, kteraužto šetrnost zde wděčně a čestně uznati musíme. – Slawný c. k. wrchní úřad Zbirowský wyžádal si od Sboru Matice české, aby na nowé dwě školy na tomto panstwí slušné nějaké nápisy nawrženy byly, což se i stalo, a nyní do protokolu postaweno jest. Za měsíc Srpen sešlo se wkladů do Matice 720 zl. stř. – dosti znamenitá suma.", "id": 1718}
{"text": "14. prosinec 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: [nová rubrika], Autor: Havlíček, Karel\nna excerpčním lístku uvedena strana 396, v naskenované předloze na s. 399 Jistě jsau mnohé wěci, nápady atd. které dále oznámiti neškodí, aby se tak pozornost na ně obrátila. Z toho ohledu otewíráme tuto nowau rubriku, hodlajíce do ní dáwati a přijímati rozličné dobré rady, náwrhy, powšímnutí atd., owšem jen wěci nepatrnější, neboť důležité zasluhují swůj zwláštní článek. Red.", "id": 1719}
{"text": "21. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Hosti konečně přišli pohromadě k domu policmejstrowu. Policmejstr byl skutečné řádný chlapík: jak jen uslyšel, oč se jedná, hned zawolal kwartalního ( okresního dozorce ), šwítorného chlapíka w lakírowaných wysokých botách, a asi dwě slowa mu do ucha pošeptal a přidal jen: rozumíš? a již w druhém pokoji, co zatím hosti sekali whist, objewili se na stole: běluga, osetři, semga, jíkra starší, jíkra čerstwá, sledí, sewrušky, sýr, uzené jazyky a balyky, to wšechno bylo z rybních krámů. Pak se objewily dodatky z hospodárské strany, wýrobky kuchyně. Policmejstr byl jistým spůsobem otec a dobrodinec we městě. On byl uprostřed měšťanů zrowna jako we swé rodině, a do krámů kupcowských chodil jako do swé wlastní špižírny. Wůbec on seděl, jak říkáme na swém místě a powinnost swau pochopil důkladně. Těžko bylo už rozhodnaut, je-li on k wůli městu, aneb město k wůli němu. Měl to tak šikowně nastrojeno, že dostáwal dwakrát tolik příjmů, než wšichni jeho předchůdcowé, ale při tom si získal lásku celého města. Hlawní kupci ho měli welmi rádi a sice proto, že není hrdý: a on skutečně jim chodil za kmotra, a ačkoli je někdy řádně natáhl, přece to bylo wždy šikowně: zaklepal na rameno, zasmál se, na čáj pozwal, slíbil sám, že přijde na partii dámy, wyptáwal se na wšechno, co dělají děti, jak a kterak. Dowěděl-li se, že díťátko nějak stůně, hned poradil medicínu, zkrátka chlapík! Když jel na drožkách a ustanowowal pořádek, tu s tím i s jiným dal se do řeči: a co Michejíči, měli bychom si jednau sehrát! „ Ano, pane Alexeji Iwanowiči! “ odpowídal on snímaje čepici, „ bylo by dobře! “ Nu panečku Iljo Paramonyči, přijď se podíwat na mého rysána: on twého předeběhne, a třebas twůj byl zapřažen co nejrychleji; zkusme to! Kupec, který byl do swého koníka celý zamilowaný, usmíwal se tomu welmi sladce a hladě si wausy prawil: „ Zkusme to, pane Alexeji Iwanowiči. I sami kramáři a hokynáři se sejmutými čepicemi s radostí se jeden na druhého díwali, jakoby chtěli říci: „ Alexej Iwanowič je hodný pán! “ Zkrátka on si dowedl získat wšeobecnau lásku, a mínění kupců bylo takowé, že Alexej Iwanowič ačkoli rád wezme, ale za to také udělá co může. Zpozorowaw policmejstr, že je wšechno připraweno, nawrhnul hostům, aby whist ukončili až po jídle, a wšichni wstaupili do toho pokoje, odkud již zápach jídel dáwno dráždil chuť hostů, a do kterého se Sobakewič již po delší čas díwal, zpozorowaw tam jesetra, jenž ležel stranau na weliké míse. Hosté wypiwše každý po sklence wodky, přistaupili se wšech stran s widlicemi k stolu a počali projewowat, jak se prawí, každý swé smýšlení a náklonnosti, držíce se jeden jíker ( kaviaru ), druhý semgy, jiný sýru. Sobakewič newšímaje si wšech těchto drobností, přichytil se jesetra, a co zatím ostatní pili, rozmlauwali a jedli, on asi za čtwrt hodiny pozdrawil ho celého, tak že když si policmejstr wzpomněl na jesetra a práwě „ a co říkáte, pánowé, tuhle tomu plodu přírody! “ přistaupil s widlicí k němu zároweň s druhými, widěl, že z plodu přírody zůstal již jenom ocas, a Sobakewič neznaje se k wěci, odešel stranau k jinému stolu a píchal tam widličkau do jakési sušené maličké rybíčky. Podmaniw takowým spůsobem jesetra, sedl si Sobakewič na pohowku a již nejedl aní nepil, nýbrž jen přihmhuřowat a mrkal očima. Policmejstr, jak bylo widěti, nerad šetřil wína: toastům nebyl žádný konec. Prwní se wypil, jak se snad již čtenářowé sami dowtípí, na zdrawí nowého Chersonského poměštíka, pak na dobrý zdar jeho poddaných a na šťastné jejich přesídlení, pak na zdrawí budauci ženy jeho krasawice, což strhlo příjemný úsměw z úst našeho hrdiny. Přistupowali k němu se wšech stran, a počali ho welice prosit, aby se pozdržel alespoň na dwě neděle ještě u nich. „ Ne Pawle Iwanowiči! mluwte si co chcete, ale to by bylo jako jen prowětráwat swětnici, wyjíti na prah a zase nazpět! ne pobuďte tu s námi! My wás oženíme: ne prawda-li Iwane Grigorěwiči, oženíme ho? “ „ Oženíme, oženíme! “ wskočil do řeči předsedník. „ Opírejte se třeba rukama i nohama, my wás přece oženíme! Ó panečku! již jste propadl, my nežertujeme! “ „ Lež? proč bych se upíral nohama i rukama – prawil Čičikow usmíwaje se – „ ženění by ani nebylo tak zle, kdyby jen tento, nějaká nevěsta! “ „ Wšak se najde i newěsta! proč by se nenašla, wšechno se najde, co chcete! “ „ A budeli... “ „ Bravo! zůstane zde! “ – zakřičeli wšichni – „ vivat! urrá. Pawel Iwanowič! urrá! “ a wšichni se hrnuli k němu ťukat sklenicemi. Čičikow poťukal se wšemi. Předsedník, který byl rozmilý člowěk, když se rozweselil, obejmul několikrát Čičikowa a wolal u srdečném auprku: „ Dušičko moje! holubičko moje “ ba zatleskal prsty a počal poskakowat okolo něho, zpíwaje známau píseň: „ Ach! ty takoj i edakoj Komarinskij mužik. “ Po šampaňském rozwrtali uherské, které přidalo ještě wíce ducha a rozweselilo společnost. Na whist docela zapomněli; hádali se, křičeli, mluwili o wšem, o politice, ba i o wojenskýgh wěcech, projewowali swobodné myšlenky, pro které by w jinau dobu sami wysekali swým dětem. Rozhodli hned množstwí nejtěžších otázek. Čičikow necítil se ještě nikdy w takowém weselém stawu, přestawowal se již sám sobě za skutečného Chersonského poměštíka, mluwil o rozličných hospodárských oprawách: o třípolním hospodářstwí, o štěstí a blaženosti dwau duší, a počal čísti Sobakewiči dopis we werších Wertherůw Charlottě, načež onen jenom blikal očima sedě w pohowce, protože po jesetru cítil weliké powolání ke spaní. Čičikow pozorowal také sám, že začíná tuze rozwazowat, wyžádal si tedy powozku a dostal prokurátorowy drožky ( wurštík ). Prokurátorůw kočí, jak se na cestě ukázalo, byl opatrný chlapík, protože jen jednau rukau držel opratě a druhau do zadu obrácenau přidržowal Čičikowa. Takto tedy dojel do swého hostince, kdežto se mu ještě dlauho wrtěly na jazyku rozličné hlauposti: bledowlasá newěsta s růměncem a s jamkau na prawé twáři, Chersonské wesnice, kapitály. Selifan dostal také jakési hospodářské rozkazy, jmenowitě aby swolal wšechny přesídlené poddané a wyptal se jich na jména. Selifan mlče poslauchal welmi dlauho, a pak wyšel z pokoje a řekl Petříkowi: „ Jdi swlíkat pána! “ Petřík počal zauwat boty, ale málem by byl i s nimi strhl celého pána na zem. Ale konečně přece stáhl boty a Čičikow swlekl se jak náleží, a otočiw se ještě několikrát na posteli, která skřipěla nemilosrdně, usnul auplně jakožto Chersonský poměštík. Petřík zatím wynesl do síně pantalony a frak, a powěsiw je na dřewěný šrák, počal šwihat prutem a česat kartáčem, až prach naplnil celau síni. Chtěje je již snímati, podíwal se s pawlače dolů a uzřel Selifana wracejícího se z konírny. Potkali se očima a citem porozuměli jeden druhému „ pán spí, mohlo by se někam zaskočit. “ Hned tedy odnesl Petřík do pokoje pantalony a frak a sešel se schodů, a oba šli spolu, nepromluwiwše ani slowa o cíly swé cesty, nýbrž pleskajíce po cestě o něčem zcela jiném. Nešli daleko, totiž přemířili jen na druhau stranu ulice do domu naproti hostinci a wstaupili do nízkých, skleněných dweří, zamazaných a wedaucích skoro do sklepa, kdežto již sedělo za dřewěnými stoly mnoho rozličných holících i neholících brady, i w bílých kožichách, i zrowna bez kabátů, i také w šerých pláštích. Co tam dělali Selifán a Petřík, Bůh wí, ale wyšli odtamtud za hodinu držíce se za ruce, zachowáwajíce auplné mlčení, ukazujíce jeden druhému welikau šetrnost a ostříhajíce se wzájemně před klopejtnutím. Ob ruku a nepauštějíce se jeden druhého probírali se celau čtwrt hodinu na schody, kterým konečně odolali a wyšli. Petřík zastawil se asi minutku před swau nízkau postelí, přemýšleje, kterak si má nejslušněji lehnaut a lehl pak docela napříč, tak že se nohama o podlahu opíral. Selifán lehl si také na tu samau postel, umístiw hlawu Petříkowi na břiše a zapomenuw, že se pro něho dokonce nesluší zde spát, nýbrž buď dole neb dokonce w konírně. Oba usnuli w tu chwíli, zdwihnauce chrapot neslýchané hlaubky, na který pán z druhého pokoje odpowídal wysokým pískotem nosu. Brzy po nich utichlo wšechno a hostinec zahalil se do hlubokého sna: jen w jednom okně bylo widěti swětlo, kdežto bydlil jakýsi z Rězaně přibylý poručík, welíký jak se zdálo ctitel bot, protože již si dal dělat čtyry páry a bez ustání prubowal ještě pátý. Několikrát již se byl přiblížil k posteli, s tím aumyslem, že je zuje a lehne, ale nikterak nemohl; boty byly skutečně krásně ušity a dlauho ještě zdwihal nohu a prohlížel kramflek bujně a opowážliwě sformowaný. ( Pokračowání. )", "id": 1720}
{"text": "15. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [úvodník vytýkající vládě bezdůvodné vyhlášení stavu obležení], Autor: Havlíček, Karel\nUstawičně čekáme, že nám wláda wyjewí dokázanau příčinu stawu obležení, we kterém se nacházíme. Neboť wí každý, že auřední ohlášení dne 10. t. m. od pana vicepresidenta a komandujícího generála podepsané počíná těmito slowy: „ Sauhlasnými zpráwami a wyšetřenými událostmi ujištěno jest, že zločinný spolek příprawy činí, aby pokoj tohoto města a této země zrušil. “ Takowé zřejmé wyjádření prwních dwau auředníků w králowstwí českém, o kterých přece se mysliti nemá a nemůže, že důležitosti takowých slow nerozumějí, newyhnutelně musí u každého wzbuditi myšlénku, že již wláda nejpatrnější důkazy w rukau míti musí. Přece wšak mnohé wěci každého, kdo wěc lépe a wšestranně rozwažuje, poněkud mimowolně k pochybnosti přinucují. Když měla wláda takowé patrné důkazy w rukau, jak prawí, proč pak nedala tedy osoby, proti kterým tyto důkazy měla, zatknauti spůsobem konstitučním, totiž od saudů přirozených. Neboť dle §. 8 oktrojowaných základních práw, nesmí být nikdo ( krom dopadení na čerstwém skutku, který zde wšak nebyl ) zatčen, leč na rozkaz důwody opatřený, který wyšel od saudce neb od auřadu saudní aukony zákonné wykonáwajícího. To wšak se zde patrně nestalo, a staw obležení, který teprwa ráno w 9 hodin ohlášen byl, nemůže zde platiti za nic jiného než nanejwýš za wýmluwu, která se ale týká jen zákonnitosti, ne ale toho, co my twrdíme. Neb bylo-li možná wydati rozkaz důwody opatřený, proč by se byly osoby zatýkaly nekonstitučním spůsobem? Druhá pochybnost je, že jsau mezi zatknutými některé osoby, o kterých ani jednomu, kdo je zná, napadnauti nemůže, žeby mohli býti podnikatelé nějakého spiknutí neb wůdcowé revoluce ku př. p. Řehoř, což také musí oslabiti wíru k těm pramenům, z kterých wláda swé podezření čerpala. Musíme tedy opakowati swé předešlé domnění, že se jen wláda s radostí uchopila této příležitosti, aby mohla dát zem do stawu obležení, a že se jí wůbec wíce jednalo o staw obležení, než o spiknutí atd. Neboť kdyby wláda jen poněkud znala okolnosti ( a od wlády se musí jako swatá powinnost požadowati, aby je aspoň tak dobře znala, jako my je známe ), nemohla by se ani od těch osob, z jakého druhu jich nyní několik zatknuto jest, oprawdiwě obáwati něčeho nebezpečného. Od toho, co se leckde po hospodách mluwí, až ke skutečnému činu jest ještě weliký skok, a snad by se zde mohlo whodně užíti toho příkladu o dwau wojácích macedonských, kteří byli udáni, že tupili krále Filipa, a osprawedlnili se takto: „ Ano, králi, tupili jsme a byli bychom snad ještě wíce tupili, kdyby nám nebylo wíno došlo. “ My alespoň přeswědčeni jsme, že žádná z osob zatknutých, ani celá strana, ku které ony náležejí, tolik moci, důwěry, ba ani tolik schopnosti nemá, aby mohla skutečné powstání způsobiti; a jestli snad naši nejwyšší auřadowé z nějakých nebezpečných řečí několika zhorka nakwašených a pošetilých lidí již na oprawdiwé spiknutí a pobauření myslí a dokonce za jisté to pokládá, nemůžeme nikterak schwalowati takowé překwapené jednání. Ještě jiný wýklad jest možný, a sice ten, že wláda domýšlejíc se, žeby Maďaři snad do Morawy wtrhnauti a o zbauření Morawy a Čech se pokusiti mohli, práwě proto mimořádný wojenský staw u nás prohlásila, tak jako se i w jiných konstitučních zemích děje, a žeby pak naschwál jen toto „ spiknutí “ za záminku si brala. Ale i w tomto pádu by dle našeho domnění maudřejší wěc byla, raději prawdu powědíti a přede wším nerozhořčowati si proti sobě i jiné části obywatelstwa, jejichžto podpory snad wláda přece ještě potřebowati bude.", "id": 1721}
{"text": "27. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Nové zákony], Autor: Havlíček, Karel\nPoněwadž za čas newycházení N. Nowin wyšlo několik weledůležitých nowých prozatímních zákonů, jmenowitě takowých, které na budaucí osud naší země nejwětší wplyw míti budau: držíme za prospěšné, přede wším jiným tyto nowé zákony we známost welectěného obecenstwa uwésti, pročež je nyní za sebau podáwáme. Základní rysy příštího zřízení saudního w Rakausku, jež jsme w posledním čísle sdělili, podal ministr saudních záležitostí, Alex. Bach, s následujícím úwodem JMsti Císařské. Nejmilostiwější Pane! Mezi welikými úlohami, kteréž dokonalá přeměna weškeré spráwy w Rakausku, co se týče základů i spůsob ( forem ), zajímá saudnictwí jedno z míst nejpřednějších. Po mnoho let rozebírala wěda se zralau úwahau otázky, které se na tomto poli wyskytují, opírajíc se o zkušenost ustanowila a očistila pojmy, a ačkoli mnohé ještě bojiště zůstalo nedotknuté a mnohé ještě ústawy práwní očekáwají postupného zdokonalowání, přece se již nalezly jisté zásady, ku kterým zákonodárstwí, jakožto k cílům nezwratným, směřowati může. Zásady takowé jsau: ochrana co možná nejwětší swobody osoby a wlastewnosti občana každého s rowným práwem wšech před zákonem, – wykonáwání auřadu saudcowského orgány neodwislými, od státu wycházejícími, – weřejnost a austnost w řízení, – aučastenstwí lidu u wykonáwání práwa trestního a oddělení saudnictwí od spráwy. § §. 99-105 ústawy říšské wytknuly zásady tyto, aby podle nich budaucně práwo bylo zřízeno a saudnictwí se wykonáwalo, i ponechaly prowedení jejich w jednotliwých zemích korunních, šetříc wlastních jejich poměrů, zwláštním zákonům říšským a zemským. Aby se zásadám těmto zjednala auplná platnost, musí se státi důkladná a auplná změna nynějšího zákonodárstwí, k jejižto konečnému prowedení swým časem bude muset přikročiti ústawní moc zákonodární. Že ale, jakož předwídati jest, až do konečného ustanowení zřízení saudního anowých zákonů ještě nemálo času uplyne, že zákonem od 7. září 1848 saudy patrimonialní již jsau zrušeny, další pak auřadowání jen obtížným a drahým provisorium wedeno býti může, a tedy rozhodné slowo již řečeno jest a newyhnutelnost nowých saudů nastaupila na místo jich možnosti, - že potřeba a hlasitá obecná žádost domáhají se změn, které se cestau nařizowací dílem již učinily, dílem s wůlí Waší Milosti dle smyslu §. 120 ústawy říšské ještě učiniti mají, pozůstawujíc jich k budaucímu předložení zákonodárnému sněmu říšskému, proto si dowoluji, podati WMsti w nejhlubší uctiwosti toto nejponíženější předložení, žádaje o nejwyšší potwrzení přiložených základních rysů, od ministerské raddy již schwálených, podle kterýchžto se při zřizowání nowých saudů má pokračowati, k jejichžto zawedení rozsáhlé proprawy již jsau dodělány anebo brzy dodělány budau. Jsa přeswědčen, že se dosazení saudů státních na místo saudů patrimonialních bez odkladu státi musí, ač nemá-li wážnost zákonu spůsobem společnosti nanejwýš hrozebným wydána býti w nebezpečenstwí pro nedostatek wykonáwacích orgánů, wyprawil jsem hned, jak mile jsem auřad swůj nastaupil, do jednotliwých zemí korunních komisse ohledací ( lokalisowací ) a zřizowací, i uložil jsem jim, aby podle daných obecných náwodů činily potřebná pátrání, jak by nowé saudy měly býti zřízeny a rozděleny, na kterých místech by měly býti ustanoweny, kteří auředníci by se k tomu hodili a jaké místnosti pro ně by byly potřebny atd., a aby práce swé k dalšímu zkaušení a ustanowení předložili ministerstwu. K aučelu zřízení auřadů saudních we Wídni, w Praze a we Lwowě sestaweny byly zwláštní komisse, i widěl jsem za dobré, odeslati i také do králowstwí lombardsko - benátského saudního komissara, opíraje se na rozkaz od 17. srpna 1848, aby tam po wítězném dobytí udatným wojskem rakauským spořádaný běh auřadů saudních opět obnowil a připrawil tam zřízení saudní spráwy, které by žádostem a potřebám země wyhowowalo. Nejwětší část těchto obtížných prací již jest dokonána, a ostatní dokončení swého welmi nedaleká, i cítím se zawázána, dáti wědět WMsti, že saudní komissaři, na něž úkol ten byl wzložen, s welikau horliwostí a šlechetnau nezištností na díle swém pracowali. Co se týká základních rysů, podle kterých nowé zřízení saudní má býti uwedeno do žiwota, dowoluji si předložiti o nich následující stručné připomínky. Základem nowého zřízení saudního jest zásada rownosti wšech občanů před zákonem. Posawadní saudy privilegowané mají tedy pominauti. Ustanowení domowních zákonů, §. 105 ústawy říšské podržená, o saudech audůw rodiny císařské wyplýwají z pojmu poswátnosti a neodpowědnosti ústawního mocnáře, jemuž jakožto panowníku swrchowanému a wládykowi celé rodiny přisluší saudní moc nad audy nejwyššího domu. Poměry saudní těch osob, které práwa kromězemnosti ( Exterritorialität ) užíwají, nemohau, jak se samo sebau rozumí, dotčeny býti nowým zřízením saudním, spočíwajíce na poměrech mezinárodních. Ostatně netřeba tuším dokládati, že práce tato hlawně se wztahuje toliko na obnowené zřízení saudů civilních; oprawa saudů wojenských zůstawuje se zwláštní poradě. § §. 1, 2, 3 obsahují roztřídění saudů, které budaucně práwo sauditi mají. W tom jakož i w následujících zewrubních ustanoweních hleděno jest oddělenosti saudnictwí od spráwownictwí. Roztřídění saudu na trojí instanci pro práwní rozepře civilní bylo odjakžiwa požadawkem řízení saudního, spočíwající na dobrém porozumění zásadám práwním, w Německu bylo ode dáwna uznáno a usnešeními spolkowými co práwo pojištěno. W zásadě, wesměrné odwolatelnosti posud newzdané, záleží osprawedlnění oboru působního, k okresním saudům jakožto saudům jednotným přikázaného, zwláště an senát odwolací alespoň z 5 saudců má záležeti. Jinak jest s chodem instancí w práwních záležitostech kroměsporných. Tu, kde se nejedná o rozhodnutí práwa, nýbrž o nařizowání opatrowního dohledu a wedení wyjednáwání dědičného anebo sprawowacího a wrchního poručenského hospodaření s mohowitostí atd., saudci od zákonu dané, může práwo k jednomu odwolání auplně uspokojiti. Dle základních rysů ( § §. 5-9 ) mají jakožto saudy lidu nejbližší, na wenku i w městech, saudowé okresní co saudowé jednotní wykonáwati saudcowstwí civilní w uzawřených okresích, a zároweň, co se týká práwa trestního, mají býti prostředníky trestních saudů kollegialních ku přezwídání ( instrukcí ), a zastáwati auřad saudcowský wyšetřowací i odsuzowací pro přestupky jednoduché. Jelikož w oboru jejich leží i také wýroky smírního saudce, musí se při nich zawesti stručné ( summarní ) řízení austní. Při ustanowowání příslušnosti auřadů okresních w práwních záležitostech civilních musel se w nynější přechodní době míti zřetel ke hluboce zakořenělým zwykům wenkowana, obraceti se skoro we wšech práwních swých záležitostech k témuž saudci, muselo se prohlédati k poměrům práwním obchodem we welikých městech wíce se zaplétajícím, konečně muselo se šetřiti financí, beztoho se wšech stran již dosti načínaných, a wšechny tyto ohledy musely se, pokud možné, přiwesti w rownowáhu s požadawky wědy o stejnotwárné zřízení nejwíce garancií podáwající. Widělo se za dobré, aby se tuto hlawně začalo od nynějšího zřízení saudního, poněwadž teprwé zawedení nowého řízení saudního we wěcech civilních s pomocí mezitímních zkušeností podá příležitost, aby se poměry příslušnosti civilních saudů konečně w pořádek uwedly. Máme-li se wšak nadíti nestranného a pořádného auřadowání od saudců jednotných, kterýmž se wšeliké wýkony politické a komorní sejmauti musí, přikazuje sprawedlnost, aby se jim pojistilo neodwislé postawení, a ježto není možná zwláště pro poměry půdy w hornatých krajinách, aby se ke wšem přikázalo stejně mnoho díla a stejný počet příslušníků ( za jejichžto střední počet přijmauti se musí asi 15.000 ), newyhnutelné bylo, rozděliti saudce na rozličné třídy s přiměřenými stupněmi platů. Ku každému saudu okresnímu přiděliti se musí potřebný počet osob pomocných a služebných podle potřeby s přiměřenými stupněmi platů. Okresní saudy sborowé ( §. 10-12 ), které se sestawí z jistých saudů okresních přidanými k nim přísedy, mají wedle auřadowání swého jakožto saudy jednotné zároweň auřadowati co saudowé trestní nad prowiněním w obwodu saudním již wykázaném, obsahujícím několiko saudů jednotných, we kteréžto wlastnosti jim přisluší nastupowání a rozhodowání o wšech půhonech z prowinění, které zákonem, zwláště o tom wydaným, odkázány nejsau před saudy porotní ( saudy zemské ). Základem zřízení tohoto jest - mimo potřebu, zjistiti sauzení trestního práwa s nákladem co nejskrownějším pokud možná blízké a rychlé - ta myšlénka, aby dotčený zákon o příslušnosti i také w Rakausku we skutek uwedl trojité roztřídění wšech případů trestních na přestupky, prowinění a zločiny, které w jiných zemích prakticky již prowedeno jest, tak že přestupky patřiti mají před saudce jednotné, prowinění před okresní saudy sborowé, zločiny pak před saudy porotní. Saudy zemské ( §. 12-18 ) rozhodují jakožto prwní instance w práwních záležitostech civilních o případech pro wětší důležitost jim wyhražených, pak we wěcech trestních, a sice w obwodu menším co saudowé trestní nad prowiněními, a w obwodu širším jakožto assisy o případech trestních, odkázaných saudům porotním. We druhé instanci rozhodují w práwních záležitostech civilních o stížnostech na nálezy saudů okresních, we wěcech trestních o stížnostech na nálezy okresních saudů a okresních saudů sborowých o jednoduchých přestupcích a prowiněních. Toto přidání wýkonů saudu odwolacího saudům zemským nalezá swé schwálení nejen w menší nákladnosti a we wětším přiblížení odwolací instance ke příslušníkům saudním, nýbrž í také w tom, že se tím we wětší míře stane zamožné, prohlédati k potřebám rozličných národností. Saudů obchodních horních, námořních a znaleckých ( §. 19-22 ) musí se zříditi podle potřeby, anebo se musí přikázati wýkony jejich na prozatím k saudům zemským, rozsah jejich příslušnosti musí se wšak spořádati nowými zákony. Saudowé komorní zatím, dokud zákonodárstwí této wětwe nebude změněno, zůstanau, a budau se jako posud přibráním rad saudních dále wésti, aby jeden z nejdůležitějších důchodů státních, nepřímné daně totiž, nenechaly bez ochrany. Wrchní saudowé zemští ( §. 23-25 ). Saudowé odwolací ( appellační ) mají w jistém obmezení swých obwodů zastáwati odwolací instanci pro wšechní rozepře civilní, a sice pro wěci řízené před saudy okresními we třetím a pro řízení před saudy sborowýwi sborowými we druhém stupni. W nastupowání trestním mají auřadowati jakožto komora půhonní u wěcech patřících před saudy porotní a wésti jednání assis poslanci swými. Rozmnožení nynějšího počtu odwolacích saudů anebo jich rozdělení sem tam se bude sotwa lze uwarowati a kromě wýhod práwosaudstwí spěšnějšího a stranám podle zásad weřejnosti snáze přístupného bude tím učiněno zamožné, wyhowěti potřebám rozličných národností w jednotliwých korunních zemích. Při tom se kojím nadějí, že proto nebude zapotřebí rozmnožowati welice počet radních nynějších odwolacích saudů, jelikož austnost řízení, zmenšení officiosních auředních úkonů tak řečených, zwláště pak zásada, aby se ze saudů zemských učinila odwolací instance pro civilní nálezy jednotných saudců, přiwede podstatnau proměnu w počtu i we spůsobě řízení auředních. Na wrcholu nad auřady saudními má státi nejwyšší saud, též kassační saud zwaný ( §. 26-28 ), kterýžto sice k opatrowání a wzdělání jednakého práwa pro wšechny korunní země jakožto jeden sbor má prohlédati, awšak hledíc k jednotliwým zemím korunním w několika hlawních komorách má nalezati. On jest nejwyšší instancí přehledací w záležitostech civilních a zrušowacím ( kassačním ) saudem we wšech jednáních trestních nad zločiny a nad prowiněními. §. 29 a 30 týkají se ústawu státního zastupitelstwí ( Ministère public ). Ústaw tento nerozdílný jest od konstituční spůsoby státní. Jestiť hlawní pákau moci wýkonné. Pře půhonná a weřejné saudy bez něho býti nemohau. Zwláštní zákon spořádá úkony jeho. Do té doby může se jen položiti co prawidlo, aby u každého zemského saudu byl státní zástupce ( st. prokurator ), u každého wrchního saudu zemského byl wrchní státní zástupce ( generální prokurator ) s potřebnými pomocními úředníky, kteří přímo jsau podřízeni ministerstwu saudních záležitostí. U okresních saudů sborowých bude služba weřejného ministeria zastáwána od substitutů. - Postawení a služné státních zástupců, jakožto ostříhačů zákonů a nadzíratelů saudů, bude stejný anebo skoro stejný jako postawení a služné přednostůw těch saudů, u kterých auřadují. Počet advokátů a notářů, který se po saudním okresu rozdělí, doplní počet osob u saudů aučinných. Nemohu Waší Milosti předložiti již nyní, dokawáde práce zřizowací pro jednotliwé země korunní nejsau ukončeny, auplný rozpočet wýloh, kterých zřízení saudní dle hořejších zásad prowedené bude wyhledáwati; tolik jen jest jisté, že summa wýloh nynější saudní spráwy, která we státním rozpočtu pro země, zastupowané na minulém sněmu říšském, pro spráwní rok 1849 VIII. udána byla, nemálo zůstáwá za potřebau zřízení nowého. Tam jest na austřední spráwu ( ministerstwo a nejwyšší saud ) nawržena suma 299.208 zl., na weškeré provincialní saudní auřady suma 2,362.352 „ Přirazí-li se teď i také wýlohy na 30 c. k. saudů w Horních Rakausích a we Salcburku, obsažené w V. článku onoho rozpočtu, jichžto jest 176.001 „ na 28 okresních komissariatů w Koroši a we Krajině 136.140 „ a na 25 okresních komissariatů we Přímoří 130.058 „ k weškerým wýlohám saudním, poněwadž auřady tyto wedle auřadowání politického hlawně zastáwaly wýkony saudcowské w případech přestupků civilních, hrdelních i policejních: wypadne summa weškerá na 3,097.849 „ Dobře znamenati sluší, že we článku V. pro ministerstwo saudní sub c. ústawy kriminální ještě také summa 1,909.823 zl. jest položena, z níž kromě wší pochybnosti znamenitá část připadá do rozpočtu saudního. W této tabulce jsau totiž kromě wýloh na ústawy trestní také pojaty wýlohy na kriminální saudy w Haliči a obecné autraty kriminálních saudů, které se nikde jinde nejmenují. Dowrší-li se hledíc k těmto připomínkám hořejší summa až na 4,000.000, wždy přece ani suma tato newystačí k tomu, aby se w celé rozsáhlosti zemí korunních práwosaudstwí přewedlo do rukau, od státu dle naznačených základních rysů zřízených saudů. I bude tedy saudní rozpočet, jakož dokonané již zřizowací práce pro obojí Rakausko ( nad i pod Enží ) pro Salcburk, Tyroly, pro Čechy, Morawu a Slezsko ukazují, wyhledáwati nákladu znamenitě wětšího, zwlášť ano se nesmí pustiti s očí, že prwní zřizowání a přejímání saudů komissemi, wýlohami na příprawy staweb a na nájemné, pokud se zahraditi nedají dobrowolnými dáwkami od obcí owšem w hojné měře připowězenými, nemalých ještě obětí státu bude ukládati. Awšak wětší tento náklad jest nutným následkem zrušení wšech wrchnostenských a obecních saudů, wysloweného již patentem od 7. září 1848 a w ústawě říšské opět stwrzeného. Zároweň zahražen bude až nad dostatek zwýšeným wýnosem taxy kolkowé a registerní, která se dle příkladů jiných států zawede za wšechny úkony, které do kněh weřejných budau wkládány. Ano i hledíc k financím jest zřízení co nejrychlejší saudů wladařských na místě saudů wrchnostenských, které od zákonu od 7. září 1848 prozatímně na autraty státní auřadují, na nejwyš žádaucí, poněwadž se skoro s jistotau dá předwídati, že autraty prozatímního tohoto auřadowání, z weliké části již likwidowané, znamenitě jsau wyšší nežli rozpočtené wýlohy saudů nowých. Wěrně a nejponíženěji podepsaný bude ostatně k tomu hleděti, aby we srozumění s ministrem finančním rozpočet saudní ustanowil se šetrností pro finance co možná nejwětší, jak mile jen zřizowací práce wšech zemí korunních budau dokončeny. Zbýwá jen ještě, bych wyložil wedaucí prawidla, kterých se při prowádění nowého zřízení na zřeteli míti bude, a které z části wysloweny jsau jakožto obecná přechodní a zawaděcí ustanowení w §. 31-40. a ) O pracích dokonaných a od saudů odwolacích prozkaušených bude se u saudního ministerstwa, powolajíc k tomu několiko zřizowacích komissařů a důwěrníků z jednotliwých zemí korunních, držeti porada, kolik má býti saudů a kde mají míti swé sídlo, po jejichžto ukončení učiněné náwrhy bez odkladu Waší Msti k nejwyššímu potwrzení budau předloženy. b ) Zřízení saudní wypracowáno bude we srownalosti s rozdělením země politickým a obecním, pročež spůsobeno jest srozumění s ministerstwem domácích wěcí a se spráwcemi zemskými. Při politickém zřízowání ku kterému se stejným časem přistaupí, bude se míti zřetel k spolupůsobení saudů a politické spráwy, pro jednotu w chodu státního řízení newyhnutelně potřebnému, i wytknau se prawidla, dle kterých orgánowé těchto spráwních odwětwí, domáhajíce se společných swých aučelů, záležících w obraně práw jednotliwých občanů a we zwelebowání dobrého obecného, sobě mají býti nápomocni, a bez ujmy ostatního 540 organického rozdělení mocí swých wzájemně se mají podporowati a w působnosti swé zcelowati. c ) Jak náhle počet a rozdělení saudů bude ustanowen, sestawí se předewším na místech, za sídla Wrchních saudů zemských ustanowených, zřizowací komisse s tím aučelem, aby se w podrobné prowedení celého zřízení uwázaly. Těmto komissím, sestaweným z mužů obecné wážnosti požíwajících a w záležitostech zemských, jakož i w zřízení posawádních auřadů saudních dobře obeznalých, swěřeny budau prwní náwrhy k sazení saudců a státních prokuratorů, jakož i advokátů a notářů. Hlawní zřetel při zřizowání nowých saudů k tomu bude obracen, aby nenastala žádná přestáwka w saudech, a aby se přechod býwalých orgánů w nowé stal co možná nejrychleji a beze zmatků řádného chodu práwního. Kdyby pak nowé prozatímní zákony, kterých nowým zřízením saudním bude ještě zapotřebí, až do nastaupení nowých saudů auplně nebyly hotowy a záwazně prohlášeny, o případ tento bylo postaráno w §. 32 základních rysů. Poněwadž oprawa civilního řízení wyhledáwá rozsáhlejších prací zákonodárních, jejichžto dokonání po delší čas ještě trwati bude, zawedení pak nowého zřízení saudního odkládati se nedá, nařídilo se w §. 33., aby zatím zůstaly posawádní zákony o řízení civilním a jurisdiční prawidla, pokud se srownáwají s nowým zřízením saudním, a přispůsobení jich k němu zůstawilo se zwláštnímu předpisu. Pomíjejicným nařízením §. 37. má se zabrániti přílišné obtížení nowých saudů okresních pořízowáním zastaralých nedodělků, a §. 35. rozřešowání sporů o příslušnost prozatímně w prawidla uwesti. § §. 36-38 obsahují nařízení strany sirotčích kass a weřejných kněh, pak strany obstaráwání záležitostí fideikomissních. Zakládání nowých weřejných kněh bude se pak teprwé moci počnauti, až bude wypracowán nowý řád o gruntowních knihách a nowé formuláře, a ustanowíc zároweň prawidla o tom, pokud grunty jsau dělitelné, o taxach wkládních atd. za zákon bude powýšen. Až weliké toto a obšírné dílo bude dokonáno, až pak knihy gruntowní srownáwajíce se zúplna s katastrem poskytowati budau jasný obraz majetnictwa, jeho rozsáhlosti a záwadnosti strany wšech statků nemowitých w každém okresu ležících, dosazen tím bude základ realního auwěru, sprawedliwého rozwrhowání daní a obecních záwad, jakého posud nemá žádná jiná země. Sestředěním sirotčích kass zároweň s auplně zdokonaleným zřízením gruntowních kněh má se swým časem získati nejlepšího prostředku, kterým se jednak w okresích samých hospodářům a průmyslníkům peníze hledajícím a jistotu podáwajícím otewře přiležitost, potřebu swau peněžitau na blízce zahraditi, jednak kterým se jistiny sirotčí k rychlejšímu a rozsáhlejšímu wýnosnému opatření přiwedau, ježto při posawádním zákazu společného jich ukládání, při skrownosti sum a při obmezenosti spůsobu ukládacího, z něhož k. p. spořitelny dlauho byly wymezeny, nyní přečasto ležíwaly beze wšeho wýnosu. Zařízení toto ponese zajisté zdarné owoce, až bude zaweden nowý obšírný předpis o opatřowání a nakládání se sirotčími kassami na jednoduchých základech. Dohlédati k době přechodní a přechod co možná bez rušení sprostředkowati, bude též aukolem zřízowací komisse. Zwláštní instrukcí bude spořádán obor její působnosti. d ) Co se týká obsazowání míst, bylo již prohlášením od 15. září 1848 wysloweno, že se při tom na posawádní wrchnostenské a obecní auředníky má bráti ohled co nejmožněji slušný, ohled - stejně přikazowaný lidskostí i politikau, awšak přirozené swé meze nalezající w ohledu na důstojnost a nezáwislost auřadu saudcowského, k němuž náležeti mají jen mužowé zachowalí, a přičemž šetřeno býtí musí toho prawidla, že auředníci městští a obecní, kteří podle dosawádních zákonů od státu býwali jmenowáni, ačkoli služné swé brali z obecních důchodů, nemají se podsazowati skutečným úředníkům státním. Útrpnost a šetrnost k nespůsobilým osobám jednotliwým stane se twrdostí a neswědomitostí naproti obci wšech. Jako má porotce wypovídati jen podle wnitřního swého přeswědčení, taktéž mají i také ti, kterým swěřena jest obtížná, osočowání nikda neucházející, a přec nepráwě tak w záwist braná úloha, aby rozhodowali o spůsobilosti, statnosti a zachowalosti těch, jenž se ucházejí o auřady, uzawírati úsudek swůj podle přeswědčení nejswědomitějšího a pod dohledem weřejnosti. Toť jsau prawidla, která wěrně ponížený ministr saudních záležitostí naznačí orgánům, jimž poručeno bude dawání náwrhů o obsazowání auředních míst, i samému sobě. e ) Ustanowení §. 40 základních rysů, že sázení na auřady, která se ku prowedení nowého zřízení saudního stanau, bez ujmy nárokům již nabytým, prozatím toliko prozatímně platiti mají, sauhlasí s §. 101 ústawy říšské, a nalezne tuším auplné swé osprawedlnění w tom, že konečné ustanowení nowého zřízení saudního bude předmětem budaucích konečných, a že odpowědné ministerstwo musí míti příležitost, sbírati dostatečné důklady o spůsobilosti starších i mnohonásobných nowých orgánů k ochotnému prowádění nowých ústaw. f ) Služné wšech osob při saudech zřízených ustanoweno bude, hledíc k posawadním jich příjmům a šetříc co možná finance, ale wšak spůsobem pojišťujícím materialní neodwislost stawu saudcowského a předůležitého weřejného ministeria, a předkládajíc jednotliwé zřizowací práce ( operáty ) obzwláštně wykázáno. Zwláštní předpis spořádá neodwislost saudců we smyslu ústawy říšské, služební pragmatika poměry auředníků prokuratorských a řád adwokátský a notářský poměry adwokátů a notářů. Zwláštní zřetel bude se muset wěnowati k dorůstku stawu saudowského a adwokátského, i bude muset o to býti postaráno, aby se nepřekročujíc přísné potřeby mladým mužům spůsobilým a rázným, kteří složí státní zkaušku uspůsobující k adwokátstwí a prokuratorstwí, když na wždy wstaupí do saudní služby, wýžiwa nějakým, byť i skrowným příspěwkem ( adjutum ) byla pojištěna. Při pořádání kancelářstwí bude se šetřiti nejpřísnější potřeby, a jen wrchní wedení obstaráwati budau auředníci, stálé ustanowení, běžné služby písařské wšak objednáwány budau za diurny a paušalie. g ) Co se dotýká spůsobu, jak auřady budau obsazowány, bude i také příště prawidlem, že se upráznění weřejně ohlásí s udáním propadné lhůty po pro ty, jenž se o ně ucházeti chtí, a že se nawrhowání bude díti kolegialně; tehdáž jen, kde pilnost poměrů brzké obsazení činí newyhnutelným, anebo kde konkursy nedáwno prošlé rozwažné wolení činí možným, má se to státi i bez wypsání konkursů. h ) Spůsobilost k auřadu saudcowskému, jakož i k místům podřízeným má se prozatím posuzowati podle posawádních zákonů, ke státnímu prokuratorstwí má uspůsobowati zkauška saudcowská, advokátní anebo fiskální. Zwláštním se zákonem ustanowí, která práwnická studia a které státní zkaušky se budaucně wyhledáwati budau jakožto newyhnutelně potřebné ke spůsobilosti k dotčeným službám. Toť jsau nákresy plánu plánů, podle kterýchž by se oprawení auřadů saudních we smyslu ústawy říšské měla wzíti před se, a němuž wěrně oddaný ministr saudních záležitostí wyhledáwá nejwyššího stwrzení Waší Milosti. We Wídni dne 8. čerwna 1849. Bach w. r.", "id": 1722}
{"text": "30. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Kochan Ratibořský]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 2. Kochan Ratiborský. Truchlora w pateru dějstwí od Josefa W. Friče. W Praze, tiskem arcibiskupské knitiskárny, 1847. W komisí u Kronbergra i Řiwnáče. 8. Str. 139. Cena: 20 kr. stř. Prwní spis welmi mladého spisowatele.", "id": 1723}
{"text": "25. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: Zřejmé osvědčení, Autor: Havlíček, Karel\nZřejmé oswědčení stranu narownáni mezi pány a pomocníky Pražských knihtiskáren. Pomocníci wšech Pražských tiskáren podali dne 9. t. m. ku sboru knihtiskařskému žádost, w kteréž se dílem o zwýšení mzdy nynějším poměrům přiměřené, dílem o zlepšení swých ostatních společenských poměrů hlásili. Že ale žádosti a přání jejich po třech týhodnech žádaucím způsobem nebyly narownány, zastawili wčera w poledne jednosworně práci. Aby wšak s jedné strany stížnosti jejich sprawedliwě byly uwáženy, s druhé strany ale delším zastawením tisku nejdůležitější záležitosti wlasti a literatury netrpěly, sešli se wšickni tipografowé u přítomnosti pánů swých dnešního dne, w kteréžto schůzce prostřednictwím nížepsaných následující srownání k místu přiwedeno jest: 1. Ustanowilyť se obě strany na tom, že mzda za práci, jak se z jedné strany žádalo a z obau za slušné uznalo, wzhledem wšech nowých prací tipografických, zwýšena bude, při čemž přítomný redaktor známého časopisu „ Blahowěst “ oswědčil, že hotow jest, zwýšenau tuto cenu, ač starší smlauwau k tomu nikoliw není zawázán, při časopisu swém přijmauti. 2. Stranu uwážení a předběžného narownáni druhých stížností a uspořádání společenských poměrů wšech kněhtlačitelů wzneslo se wyšetření na Národní Wýbor, při čemž wyslanci obau stran přítomni býti mají. 3. Přislíbeno jest, že wše minulé z obau stran se zapomíná. 4. Wšickni pomocníci knihtlačitelští odebrali pak se i hned do práce. Zwláštní deputace oznámila toto wšecko Jho. Exc. presidentu zemskému, i dáno jest jí ubezpečení, že desátému oddělení Nár. Wýboru wyšetření a sestawení wěci té bez odkladu se uloží, načež co nejdříw wše wyjednáno a k místu přiwedeno bude. W Praze dne 24. máje 1848. Dr. Fr. Brauner. Kn. Wáclaw Štulc, wydawatel a redaktor Blahowěsla. Karel Wladislaw Zap. — — — — — —", "id": 1724}
{"text": "10. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Jihoslované, Titulek: [Boj rakouských Srbů], Autor: Havlíček, Karel\nH. ‒ Kdo pilným a nezakaleným okem pozorowal pohyby letošní w Rakausích, přizná národu srbskému welikau rolli, kterau hráli i hráti budau na jihu tohoto omladlého císařstwí i na jihu staré ještě w oněch končinách Ewropy. Srbowé byli prwní, jenž pro wznešenau myšlénku powstali jako jeden muž, pro swau národní swobodu totiž zbraň zdwihli na zpupného Maďara; Srbowé jsau onen národ, který proléwal krew za hlawní zákon nowé Austrie, za zásadu rownopráwnosti, k níž se teprw nyní národowé rakauští začínají přiznáwat. Polowic Banátu musela být skropena krwí, než wláda rakauská uznala sprawedliwost srbského boje; Maďaři se musili stát zjewnými nepřálely rakauského domu, než wláda opuštěným Srbům poskytla jakau takau pomoc; i jest otázka, byla-li by takto jednala, kdyby Srbowé Maďarům a Maďaři wládě byli podlehli bez pomoci srbské. Srbowé teprw po wítězstwí došli uznání; pokud trwali s Maďary w zápasu, nebralo se hrubé na ně ohled. Nyní bojují oni w Holomauci boj politický; i podobá se, že rázné jejich wystaupení mnoho přičinilo k rozhodnějším krokům proti Maďarům, že si dobyli i na tomto bojišti wážnosti newšední. Národ srbský žádá skrze wyslance swé potwrzení Wojwodowiny od rakauské wlády. Maďaři zas zpírajíce se za wšelikau cenu, by neklesli pod Rakausko, obrátili se k Srbům, řkauce, že jim přiznají wšechna přání, pakli jen mír nebo příměří s nimi uzawrau. Mohau tedy Srbowé jíti podlé swé wlastní wůle tau neb onau dráhau; wláda o ně stojí, Maďaři jim přejí, obě tyto strany ucházejí se o jejich přízeň, wláda proto, aby snad zwítězila nad Maďary, Maďaři proto, aby wládě wítězstwí aspoň ztížili. „ Blagojević, císařský Maďarům slaužící generál, prosil patriarchu, aby uzawřel příměří; jeho psaní je welmi znamenité a odpowěď patriarchowa neméně důležitá, “ píší nowiny srbské. ‒ „ Musela Maďarům žalostnau notau zakukati kukačka anebo nad hlawami zakrákorati hawrani, “ dokládají k tomu. ‒ A w tentýž čas, jak řečené nowiny zprawují, obdržel patriarcha od císaře wlastnoruční psaní, w němž ho wyzýwá, aby zdržel národ srbský ode smíru s Maďary a tak císaři učinil možné, by po uwedení pořádku w zemi sprawedliwá přání Srbůw wyplnil. ‒ W tomtéž smyslu píše i kníže Windischgrätz již po druhé, připowídaje, že Srbům pošle 10.000 ručnic a 50.000 zl. hotowých peněz. Tyto kroky jak Madarůw tak wlády jsau jasné důkazy, jaká důležitost se od obau stran klade na Srby; a kdo opatřil Srbům důležitost takowau? ‒ Oni sami jako národ. Mečem w rukau dobyli si tuto wážnost, hrdě wlaje w rukau jejich prápor Wojwodowiny, a může se říci, žeby wláda rakauská nejednala ani we swém ani w prospěchu říše, kdyby Srbům nechtěla powolit jejich žádost ‒ Wojwodowinu.", "id": 1725}
{"text": "2. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [poznámka o žádosti Pražské kapitoly], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Dowídáme se práwě, že zadala zdejší Pražská kapitola žádost k ministerstwu, aby mohla opět jako za starodáwna sama ze swého středu woliti arcibiskupa. My zde nechceme historickým spůsobem probírati, jak dalece prawda jest ono „ opět jak za starodáwna “, ale použíwáme jenom příležitosti této, abychom místo kněžstwa i ostatního katolického lidu w Čechách pozdwihli hlasu swého proti takowé chautce naší důst. kapitoly. Má-li již arcibiskup dle starocírkewního obyčeje wolen býti, tuť owšem nepostačují hlasowé několika infulowanců, kteří k tomu ještě sami sebe wolí, a nejsauce od nikoho jiného zwoleni, nemohau býti powažowáni za důwěrníky katolického lidu. Nyní alespoň zajisté můžeme twrditi, žeby ten arcibiskup, kterého by wětšina naší nynější kapitoly wywolila, jistě nebyl oblíben u lidu a kněžstwa. ( To budiž řečeno se wší úctau k několika audům zdejší kapitoly. ) My newíme, jak dalece by našemu kněžstwu dowolowaly nynější okolnosti a podrobenost jeho ozwati se též o této důležité otázce, a prozatím také nechceme určité mínění wyslowiti w tom přeswědčení, že ministerstwu jistě ani nenapadne uposlechnauti wůli kapitoly Pražské w tomto pádu.", "id": 1726}
{"text": "20. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: Vídeň a Rakousko, Autor: Havlíček, Karel(překl.)\nWídeň a Rakousko Podáwáme tento článek, wyňatý že Záhřebských německých nowin, na důkaz smýšlení, jakéž tam nyní panuje o Wídni. Stejné téměř smýšlení jewí se wšude w zemích slowanských, wyjímaje owšem Poláky. Až potud a nic dál! Byl jednau čas r. 1848, kde jsme přeswědčeni byli, že se Wídni jedná o swobodu Rakauska. S potěšením pozorowali jsme rozličné obraty politického hýbání we Wídni až do 6. října, omlauwali jsme leckterý poklesk soběctwí, doufajíce, že čas newyhnutelné nesnáze wyrowná. Nyní wšak, kde se hýbání Wideňské w jakési politické diktatorowáni nad Rakauskem. Wideňský říšský sněm w nějaký konvent zwrhá, ješto se terroristická menšina podkupní luzy zmocniti chce, aby swé separatistické záměry stíhala, císaře z hradů otcůw jeho wyhnala, ministry podlé swé libosti ssazowala, ba kde od ministerstwí chtiwých nowinářů přemámená luza w nejlepší formě se najímá, bez pochyby aby se opět několika nowinářům otewřely wyhlídky na ministerstwí: tuť jest wysoký čas, aby se province rakauské hnuly, aby hladowé, auřadochtiwé nowináře a zahálčiwé dlažbotlapy hřímawým: Stůjte! zakřikly. Kde, tážeme se, kde jest Rakausko? Což jest císařstwí jen město Wídeň? Není-liž i celé Rakausko jediné jen tělo, jehožto těžiště není město Wídeň, nýbrž ústawní mocnář? Kdež jest lid rakauský? Nejsau-liž wšichni swobodní národowé od hranic ruských až k Jaderskému moři, od šwýcarských hor až k Multansku a Walašsku w něm rozuměni, či snad jen luza Wídeňská? Nemá-liž saujem zemí rakauských obecné důležitosti, které příliš jsau swaté, aby se jich menšina jedné: čtyřasedmdesátiny celku, ba menšina této menšiny dotýkati směla, žeby do toho wšichni národowé rakauští slowo promluwili nesměli? Nechá-liž se Rakausko tyranisowat od Wídně? Toho bohdá nebude! We Wídni tyranisowal jeden člowěk 50 let celé mocnářstwí, jednoho se Rakausko nabažilo; tisíce tyranů trpěti nebude, trpěli nemůže. Ultraradikální násilníci Wídeňští nabírají při kažidém wystaupení plná ústa blaha národního a twáří se za plnomocníky 37 milionů Rakušanů. Kde mají plnomocenstwí, které je za poručníky 37 milionů stawí? Province se děkují za welikau blaženost poručnictwí, wedeného od mudrákujících, nezralých, nerozumných uličních nowinářů Wídeňských. Jsau to ty samé province, jenž wděčností jsau powinni k šlechetným mužům, kteříž wymohli prwní hnutí a prwní wýsledky ústawních swobod. Ale šlechetní tito mužowé nejsau onen hauf kořistiwých křiklaunů, kteří přiznaných již wšem národům swobod k tomu chtí užíwati, aby z nich pro swé saukromé prospěchy a aučely kořistili a tím swobodu samu kazili. Rakausko, císařstwí není žádný náhodau wčera powstalý stát, alebrž jest celek swatými smlauwami spojený, wěrným společenstwím za dnů bídy a temnoty již organicky strostlý. Praudy krwe tekly jsau již pro zachowání tohoto sworného spolku; zrádau, hříchem na těch, kteříž krew srdcí swých za zachowání celku již prolili, bylo by, trhati nyní samochtíc krwí nejšlechetnějších synů národů rakauských spojené části. Neboť již poloha přirozená zemí rakauských ukazuje na potřebnost auzkého společenstwí, a kdyby se dnes rozlaučily na wolné praprwky, musily by se hned zejtra spojiti w jednotu k ubezpečení swé bytnosti, anebo ‒ zahynauti. Jakož tedy celek sám bytnost swau ubezpečiti musí, rowněž musí určitě zamítnauti wšeliký přechwat částek, bytnosti jeho hrozící, a wšeliké nadwládání, jenž by nebylo wýplywem obecné wůle občanů. We welkém se nejedná o interessích slowanských, románských, německých, wlaských nebo maďarských, ale jedná se o zachowání Rakauska, kteréž bylo posud pramenem wšech těchto interessů a jím býli přestati nemůže. Nejprwé se tedy musíme sjednati o otázku: „ Má-li Rakausko býti nebo nebýti? “ Má-li býti, pak nesmí být osud jeho pozůstawen dryačnictwím několika učených přemrštěnců, kteří luzy za newinný nástroj k zločinným záměrům zneužíwají, ale musí prowíwati a ožiwowati zkušený, statečný a praktický duch provincií dokonaný nowostwořený organismus. Chceme-li, aby Rakausko zůstalo, pak se nesmí ani okamžení prodléwati w zawedení jednosti we státní spráwě, žiwotní otázky ústawní monarchie nesmí se rozhodowati jednostranně na snémích we Wídni nebo w Budíně, ale musí se rozhodowati společně na základu stejného zastaupení národního; domácí hospodářstwí spořádejž si každý o swé ujmě pod dozorem wšeobecného austředního zákonodárstwa. Wšechny přechwaty bezuzdné, fanatisowané luzowlády musí ihned přestati, a Wídeň nesmí zapomenauti, že není Paříží, centralisací francauské nemáme w Rakausku; sídelní město wyjede, nemýlíme se, nenadále jako parowůz, kterýž připřažený sobě náklad pořád ještě táhnauti se domníwá, ačkoli již odpřáhnut jest, do široka a prázna, a wymkne se z dráhy, province wšak zůstanau na dráze práwa a zákonu, a dowedau parowůz dowésti do kolejí zákonu, to jest podříditi jej wůli weškerenstwa; nebo zde na wenku wane čerstwé powětří, nenakažené deklamacemi rýpalů z jitrničího Pratru, zdrawý, praktický smysl, který dobře nahlíží, že nikdy nebylo míň swobody w Rakausku, jako od té doby, co tam luza chce wládnaut s národy. Province tedy popírají: 1. Žeby stojící pod hrůzowIádau luzy říšský sněm we Wídni byl sněm říše rakauské, ješto ani sněmem říšským Wídeňským nazýwati se nemůže. 2. Že sídelní město není powoláno, aby swrhowalo ministry, tím méně, aby nad nimi saudilo, jelikož to jediné wětšině říšského sněmu přísluší. 3. Žeby sněm říšský byl swobodný, pokud se nalézá w plemeništi skutečné hrůzowlády. 4. Žeby řišský sněm rakauský co takowý byl konstitující, pokud jej nedoplní zástupcowé wšech zemí rakauských. 5. Žeby Wídeňský říšský sněm mohl nyní práwně platné usnešení uzawírat, pokud weliká část poslanců od luzowlády pod hrůzau jest držen nebo před ní se musel utéci. 6. Žeby nařízení rakauských ministrů co takowých w lůně hrozícího jim terrorismu wázaly province w nesmyslném počínání nikterak nesrozuměné, pokud se tito ministři hned neodeberau ke dworu císařowu a tam se neuwáží we wládu weškeré říše, poněwadž jsau z jejího zachowání jako nedílného celku w zásadě samé odpowédní.", "id": 1727}
{"text": "9. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 8. října, Titulek: K venkovským P. T. pp. předplatitelům, Autor: Havlíček, Karel\nK wenkowským P. T. pp. předplatitelům. Doufáme, že již nyní wšem pánům předplatitelům naše nowiny prawidelně docházejí: že se při tom po každé několik mýlek přihodí, jest welmi pochopitelno, při kwapnosti, a žádáme tedy ty swé P. T. pány odbíratele, které práwě tyto mýlky potkaly, o laskawé prominutí. Ačkoli se, když již zásilka jednau zawedena jest, z naší expedice každodenně pro každého p. předplatitele číslo již zalepené a adresau kamenotištěnau opatřené na poštu dáwá, stane se přece často, že na poště při kwapu některé nowiny do jiného balíčku přijdau, a tudy též na zcela jinau stranu se zawezau, čím se stáwa, že někdy teprwa po několika dnech do rukau přijdau p. předplatiteli a někdy do konce se ztratí. Z toho ohledu nyní mohau ale p. předplatitele, když by se podobná ztráta některého čísla přihodila, na expedici Národních Nowin nefrankowané a wšak také nezapečetěné psaní ( reklamaci ) zaslati s jednoduchým udáním swého jména, pak toho čísla N. N. které jim chybí, a toho čísla které na jejich obálce stojí, podle kterého se pak w expedici jejich obálka wyhledá a hned chybující číslo bezplatně zašle. Žádáme ale p. předplatitele, aby takowau reklamací nečinili dříwe než za týden, proto že mezi tímto časem wždy ještě swé číslo, kdyby omylem někam jinam bylo zašlo, dostati mohau.", "id": 1728}
{"text": "6. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 5. listopadu, Titulek: [úvodník o novém zavedení daně z příjmů], Autor: Havlíček, Karel\n– O nowém patentu, kterým jest w celé říši zawedena daň z příjmů, ozwaly se již we wšech skoro listech rozličné hlasy. Co se wěci samé týče, musí každý uznati, že daň z příjmů jest daň nejsprawedliwější; co se wšak týče spůsobu, jakým tato daň zawedena jest, totiž pauhým císařským ustanowením, tuť nemůžem arciť zawedení této daně schwáliti. Nechceme wšak o této dani wůbec mluwiti, nýbrž pauze o jednom dílu nowého patentu, jak dalece se totiž potahuje na příjmy ze státních papírů, protože z toho naše finanční poměry welmi dobře poznati lze. Každý dlužník wybírá w prospěch státu tuto daň z kapitálu swého wěřitele, srazí totiž tolik z auroků, mnoho-li daň obnáší, i odwede daň státu a druhé auroky wěřitelowi. Pan finanční ministr myslí, že takto dobře pochodí, že totiž nikdo swé kapitály nebude moci zatajiti, aniž by bylo nemilého přísného dozorstwí třeba; wšak zdá se nám, že dlužníkům tím špatně poslauženo, oni budau museti zajisté sami tuto daň zaplatiti, protože jim nejspíš wěřitelowé tolik, mnoho-li daň obnáší, k aurokům přirazí. Wšak toto chytré ustanowení, na kterém si p. finanční ministr welmi zakládá, není prowedeno při dluhách státních. Stát by mohl jako jiní dlužníci při wyplácení auroků swým wěřitelům sraziti jednu částku na daň, i měl by tak nejjednodušším spůsobem daň wybranau, beze wšech autrat a beze wšech obtíží. A že to stát neučinil, doswědčuje nám, že dobře nahlížel, žeby wěřitelowé státu tuto daň přirazili, a žeby ji platil dlužník a ne wěřitel, žeby následowně stát, coby jednau cestau dostal, druhau cestau wydal, a žeby žádný užitek z této daně neměl. Při obyčejných dluhách jest státu jednostejné, ať platí daň wěřitel nebo dlužník, při dluhách státních, kde se jedná o státní pokladnici, tuť se stát, šetře swé dlužníky, staral sám o sebe. Z příjmů, které někdo má jako auroky z peněz půjčených státu, tedy ze státních dlužních úpisů, plati se také daň, wšak majitel sám udá, mnoho-li z těchto příjmů má, i zaplatí pak tolik daně, mnoho-li příjmů udal, a majitelowé státních dlužních úpisů, kteří bydlejí mimo Rakauska, neplatí nic. Nejedná se pauze o to, je-li wěcí sprawedliwau, ukládali dle kontextu: ukládati daně občanům cizím, kteří jsau wšak s našim státem we spojení. Wždyť ukládá stát daň wšem cizím fabrikantům a obchodníkům, kteří swé zboží do Rakaus na trh přiwážejí, wybírá totiž od nich clo, a clo není nic jiuého jiného nežli daň z příjmů; proč by nemohl též daň uložiti majitelům dlužních úpisů státních, tím spíše, protože privatní cizí wěřitelowé tuto daň platiti musejí. Co by se wšak asi stalo, kdyby stát při wyplácení auroků si část na daň strhowal? Cizí peněžníci by to nepowažowali za daň, nýbrž za zmenšení auroků. Zmenšený aurok by pak nesauhlasil s upsaným kapitálem a s běžícím kursem, následowně by musel kurs klesnauti, řidě se dle auroků. We Frankfurtě a w Amstərdamě, wůbec na cizích bursách by znamenitě rakauské papíry klesly, pak by klesly i we Wídni, a následek toho by byla nesmírná ztráta, rakauským financím by pak hrozilo nebezpečí. Tomu se chtěl pan finanční ministr wyhnauti. On upustil od daně, která by wynesla asi 3 miliony, swolil k tomu, aby mnozí rakauští majitelowé státních papírů zákon obelstili a daň neplatili ( mohau totiž swé papíry dát upsati na jména cizozemců ), aby jen cizí penežníky peněžníky nerozhněwal, kteří by mohli škodliwě působiti na státní finance. Při nowé půjčce 4[polovina ] % chtěl p. ministr wplyw cizozemských peněz zničiti a obmeziti, nyní wšak sám před swětem oswědčil, že naše finance záwisí zcela od cizích bankérů, a že we Frankfurtě a w Amstrdamě rozhodují nad našim osudem. – Ustanowení p. finančního ministra jest zcela welmi chytré, dáwá nám wšak zřejmý důkaz špatného stawu našich financí.", "id": 1729}
{"text": "20. květen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: – Zřízení c. k. akademie wěd we Wídni., Autor: Havlíček, Karel\n– Zřízení c. k. akademie wěd we Wídni. We Wídenských nowinách od 19. Máje čteme c. k. patent o zřízení akademie wěd we Wídni. Císař Pán ráčil k nému učiniti úwod následujícími pamětihodnými slowy: „ Powažujíce dle příkladu skwělých Našich předků podporowání wěd a rozšiřowání důkladných wědomostí za nejpřednější prostředek k dobru weškeré obce a k dosažení aučele Naší wlády, a hledíce k tomu, abychom snažení mužůw, wyznačujících se prospěšným takowýmto působením, Naší přízní powzbudili a podporowali, umínili jsme si we Swém hlawním a sídelním městě Wídenském zříditi akademii wěd atd. “ Účelem tohoto ústawu bude, rozšiřowati wědomí zkaumáním audů samých, powzbuzowáním a podporowáním jiných zkaumatelů a wydáwáním užitečných spisů. Rozwržena bude akademie na dwě oddělení, 1. matematické a přírodnické, 2. historické, mluwnické a starožitnické. Řádných audů bude 48, z nichžto 40 již ráčil Císař Pán jmenowati z celého císařstwí, 8 ostatních wywolí si audowé sami. Těší nás srdečně, že w počtu 40 wywolených nacházíme i tři muže o naši českau literaturu welice zaslaužilé totiž pp. Palackého, Swatopluka Presla a Šafaříka, w nichžto i literatura naše od J. M. C. welice poctěna jest. Kurátorem akademie jest J. C. W. arcikníže Jan. Důchodů ročních dáno jest akademii 40.000 zl. stř.", "id": 1730}
{"text": "1. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy, Titulek: Hedvábnictví v Čechách, Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. Hedbáwnictwí w Čechách, čili naučení o moruši a pěstowání hedbáwných čerwů, s obrázkem od P. Josefa Fišera. W Jindříchowu Hradci. Tiskem Aloisia Josefa Landfrasa, 1845. Cena 15 kr. stř. Tento spis wyšel nákladem Jeho Jasnosti Jana Adolfa knížete ze Šwarcenberku, a jest na dwě částky rozdělen. W krátké, srozumitelné řečí nachází se tam ponaučení o pěstowání moruše a o hlídání bourců ( hedbáwníků ). Slušný obrázek je připojen.", "id": 1731}
{"text": "21. leden 1848, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: O časopisectvě, Autor: Havlíček, Karel\nO časopisectwě. Jisté německé nowiny welmi dobře popisují neskwělý staw časopisectwa německého takto: Kromě mnohých wýborných článků psaly Rýnsko-Kolínské nowiny tyto dni we swém feuilletonu o německých národních slawnostech a starodáwních obyčejích mezi Wupprem a Siegem dosti obšírně. Za takowé články nemůžeme za našich dnů dosti děkowati a musíme přáti, aby co možná nejwíce se rozšiřowaly, abysme německé národní zwláštnosti dokonale poznali a milowati je se naučili, a tím wíce, poněwadž wětší část německých zábawných časopisů za swau nejswětější powinnost powažovati se zdají, aby swým čtenářům podáwaly nesčíslné a nesmírné články o francauských a anglických záležitostech, společnostech, modách, nejnowější literatuře, událostech diwadelních, saukromých poměrech a wíce podobných wěcech. Wětrní němečtí feuilletonisté popisují nejmenší Pařížskau uličku s wětší důležitostí, než snad Drážďanskau obrazárnu nebo Mnichowskau pynakotheku, a dostaneli některá zpěwačka Pařížské opery rymu, rozhlásí to nowinářská polnice po krajích německých swědomitěji, než kdyby náš nejslawnější německý básník s bídau nebo smrtí zápasil. Kéžby si již redaktorowé našich krasocitných časopisů odwykli nositi francauské fraky a anglické špičaté límce, kéžby již počali swé časopisy ne wýhradně wšelikau smíšeninau z francauských a anglických knih a časopisů wyplňowati! Pak by krásná naše časopisecká literatura o mnoho blíže pokročila k wyplnění swé powinnosti, které se nemůže odříci pro nynější národní snažení národu našeho. Přehojné poklady dobrých německých látek leží ještě ladem, a kdo jen oprawdu by chtěl do bohatých dolů sestaupiti a po pokladech směle sáhnauti, jistě by něco krásného dosáhl a měl by kromě toho ještě čest a zásluhu. Slowa tato ani w Čechách prawdiwosti swé netratí: ačkoli u nás přece ještě tak mizerné časy nenastaly, abychom měli jen pauhé klepařské časopisy. To wšak wymluwiti nemůžeme, že we wlasti naší mnoho jest ještě znamenitostí nynějších a mnohem wíce býwalých a minulých, které by do wšeobecnější známosti powýšeny býti zasluhowaly. Tuť arci nestačí redakce, byť by i co hydra tisíc hlaw a ruk měla; nýbrž jenom wšeobecné snažení wšech mužů o pokrok a zwelebení wlasti se zasazujících. Každý má dle zwláštního postawení swého příležitost, některau část wlasti swé lépe znáti než ostatní a tudy i sladkau powinnost, dále rozšiřowati co seznal. Tak nabudau časopisy naše wždy wětší důležitosti. H. B.", "id": 1732}
{"text": "27. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Zpráva], Titulek: [V předvčerejším čísle…], Autor: Havlíček, Karel\nW předwčerejším čísle „ Const. Bl. aus Böhmen “ je udáno, že p. Fingerhut, literát, byl zatčen. Wywracujem tento omyl tím, že mladší ze dwau bratří se nachází we Wídni, starší ale w Praze, oba auplně na swobodě.", "id": 1733}
{"text": "18. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Hlas o připojení se Rakouska k zemi německé, Autor: Palacký, František; Havlíček, Karel (přetisk)\nHlas o připojení-se Rakauska k zemi německé. Wýboru padesáti mužů k rukaum pana presidenta Soirona we Frankfurtě na Mohaně. ( Dokončení. ) Wíte, která mocnost weškerý weliký wýchod našeho dílu swěta má w držení; wíte, že tato mocnost, již nyní wzrostši u welikost ohromnau, ze středu swého wen každého desítiletí wětší měrau se sílí a zmáhá, nežli toto jest a býti může w zemích západních; že jsauc we středu swém autoku každému skoro nepřístupna, již dáwno přijala zewnitř postawu hrozící, i ačkoli majíc také na půlnoci bránu otewřenau, že wždy přece, přirozeným wedena pudem, zwláště na jih rozšiřowati se hledí a hleděti bude; že každý krok, kterýžby na této cestě dále ještě učinila ku předu, we swém přispíšení sploditi a přiwesti hrozí nowau obecnau samowládu, t. j. nepřehledné i newyslowitelné zlé, neštěstí bez míry a hranic, jehož bych já, Slowan tělem i duší, pro dobré lidské neméně těžce želel, byť i tato samowláda prohlašowala se zwláště za slowanskau. S tímž bezprawím, jako w Němcích za nepřítele Němcůw, jmenují i pokládají mne mnozí w Rusích za nepřítele Rusůw. Nikoliw, prawím toto hlasitě i zjewně, nejsem nepřítel Rusůw; naopak, pozoruji s radostným aučastenstwím každý krok, jejž tento weliký národ we swých přirozených mezích ku předu činí po dráze wzdělanosti: wšak ale že při wší wřelé lásce k národu swému wždy ještě wýše cením dobré lidské i wědecké, nežli dobré národní, z té příčiny již pauhá možnost obecné samowlády ruské nemá žádného odhodlanějšího protiwníka i odpůrce, nežli mne; ne proto, žeby samowláda tato byla ruská, ale žeby byla obecná. Wíte, že na jihowýchodní straně Ewropy, podlé hranic říše ruské, přebýwají národowé mnozí, půwodem, jazykem, dějinami i mrawem znamenitě rozdílní, — Slowané, Walaši, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích ani nemluwíc, — jichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sausedu swému na wýchodě po wše budaucí časy s prospěchem činiti mohl odpor; totoť mohau jen tehdáž, když je wšecky w jedno spojowati bude auzký a pewný swazek. Prawá žiwota žíla tohoto potřebného swazku národů jest Dunaj; austřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylowati, má-li skutečně wůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby mocnářstwí rakauského již dáwno nebýwalo, bylo by zapotřebí, pro dobré Europy, ano pro dobré lidské samé nyní bez prodlení je spůsobiti. Proč ale widěli jsme tento stát, jenž od přírody již i od dějepisu powolán jest, aby byl záštitau a strážcem Europy před asiatskými žiwly wšelikého spůsobu, — proč widěli sme jej w rozhodném okamžení weškerému náwalu bauře w šanc wysazený, bez pomoci a skoro bez porady? — Proto že w nešťastném zaslepení již od dáwna skutečného práwního i mrawního základu jsaucnosti swé sám nepoznáwal a jej zapíral: základní totiž prawidlo, aby wšecky pod žežlem jeho sjednocené národnosti i wšecka wyznání wíry požíwaly wespolek auplné rownosti práwa i wážnosti. Práwo národní jesti skutečné práwo přirozené; žádný národ na zemi nemá práwa, žádati, aby k jeho prospěchu saused jeho sebe sám obětowal, žádný není powinen, pro dobré sauseda swého sebe sám zapříti neb obětowati. Příroda nezná žádných, ani panujících ani služebných národů. Má-li swazek, který spojuje wíce rozličných národů w jeden politický celek, pewný a trvanliwý pravděpodobně trwanliwý, ale je to špatně čitelné býti, nesmí žádný národ mítí příčiny, obáwati se, že tímto spojením přijde o některý z nejdražších statků swých, naopak, každý musí míti jistau naději, že w austřední moci nalezne ochranu i záštitu před možným přesahowáním sausedů přes čáru rownosti; potom se také každý přičiní, austřední tuto moc opatřiti sílau takowau, aby dotčenau ochranu mohla s prospěchem wykonáwati. Jsemť přeswědčen, že ani ještě nyní w říši rakauské pozdě není, aby se základní toto prawidlo sprawedlnosti, tato sacra ancora we hrozícím utonutí lodí, zjewně i bez tajení prowolalo a jemu skutečně wšude důkladu a wážnosti dodalo: wšak ale každé, okamžení jesti drahé, kýž se s tím pro bůh již ani hodinu déle newáhá! Metternich neklesl jen proto, že byl nejwětší nepřítel swobody, ale také proto, že byl nejlítější, nejauhlawnější nepřítel weškeré národnosti slowanské w Rakausích. Pozwednu-li oči swé, chtě pohlednauti wen za hranice země české, pudí mne přirozené i historické příčiny k tomu, abych neobracel jich do Frankfurtu, ale do Wídně, a tam abych hledal ono austředí, ježto se k tomu hodí i powoláno jest, aby jistilo i hájilo národu mého pokoj, swobodu a práwo. Waše snažení, pánowé! zdá mi se ale nyní směřowati k tomu, abyste toto austředí, od jehožto moci a síly nejen samotné země české spásu očekáwám, abyste je netoliko, jakož jsem prawil, záhubně zemdlili, ale i dokonce zničili. Anebo domníwáte-li se, že mocnářstwí rakauské i déle ještě bude trwati, když jemu zapowíte, aby we swých zemích dědičných nemělo žádného swého, společné hlawě Frankfurtské nepoddaného wojska? Domníwáte-li se, že císař rakauský i potom ještě co souverain bude se moci udržeti, když naň uložíte powinnost, aby wšecky důležitější zákony přijímal od Wašeho sboru, a tímto spůsobem institut stawů rakauských, jakož i wšecka přírodau samau wyměřená zřízení provinciální spojených králowstwí aby učinil zdánliwá toliko, w skutku wšak neplatná? A když potom Uhry, jdauce po swém pudu, od mocnářstwí se odtrhnau, anebo, což bez mála jedno jest, když sami w sobě se zwláště sestředí, — budau-li tyto Uhry, kteréž o práwě rownosti národní we swých hranicích ničehož nechtějí wěděti, budau-li se moci při swobodě a síle na časy budaucí zachowati? Jenom sprawedliwý jesti práwě swobodný a silný. O dobrowolném ale spojení-se Slowanů podunajských a Walachů, ano i Poláků samých se státem takowým, jehož prawidlo jest, že třeba nejprwé býti Maďarem, a potom teprwé člowěkem, není ani pomyšlení, tím méně pak o spojení-se wynuceném. Pro spásu Europy, Wídeň nesmí klesnauti, by stala se městem provincialním! Jsau-li pak we Wídni samé lidé takowí, kteří za hlawní město žádají sobě miti swůj Frankfurt, musíme nad nimi zwolati: Pane odpusť jim, neb newědí, co chtějí! Konečně ještě ze třetí příčiny zpěčowati se musím, porad Wašich býti aučasten: pokládám totiž wšecky dosawadní projekty, říši německé dáti nowé zřízení na základě wůle národní, u wykonání za nemožné a na dlauhé časy za nestálé, nechcete-li se odhodlati ku prawému lékařskému prostředku žiwota i smrti, — míním totiž prowolání německé republiky, — byť i tato byla jen formau přechodní. Wšecky předpisy, o něž se potud pokaušíno, o rozdělení moci mezi polowládnými knižaty a plnowládným národem, přiwádějí mi na mysl theorie Phalansterů, kteří taktéž opírají se o základní prawidlo, že ti, jichž se dotýče, budau se chowati jako cifry w počtech, a že žádné jiné platnosti wyhledáwati nebudau, nežli jakau jim theorie wykáže. Možné, že mínění mé není důwodné, že se mýlím we swém přeswědčení, — upřímně se wyznaje, přeji sám, aby bylo tak, — ale toto přeswědčení skutečně zde jest, i w žádném okamžení nesmím tohoto kompasu dáti z ruky, nechci-li w bauřích doby nynější utonauti bez pomoci. Co pak se dotýče zřízení republiky w říši německé, wěc tato leží zauplna mimo okres příslušnosti mé, tak že o ní nechci ani swé mínění pronesti. Ode hranic říše rakauské ale musím každau myšlénku o republice již napřed odhodlaně i mocně odwrhnauti. Pomyslete si říši rakauskau rozdělenau na množstwí republik a republiček, — jaký to milý základ k obecné ruské samowládě! Konečně pak, abych zawřel obšírné, a wšak jen běžně prohozené slowo swé, musím přeswědčení swé krátce w ten smysl wyjewiti, že kdo žádá, aby Rakausy ( a spolu s nimi i Čechy ) připojily se národně k říši německé, myslí, aby samy sebe zawraždily, což nemá nižádného moralního ani politického smyslu; naopak ale že žádost, aby se Německo připojilo k říši rakauské, totiž aby k mocnářstwí rakauskému pod wýše dotčenými wýmínkami přistaupilo, má mnohem důwodnější smysl. Pakli wšak ani toto není po národním pocitu a smýšlení německém, nezbýwá nic, než aby obě mocnosti, říše rakauská i německá, wedlé sebe se stejnymi práwy swau ústawu zemskau sobě zřídily, swůj dosawadní swazek aby proměnily we wěčnau jednotu k obraně i ke wzdoře, a bude-li w tom jich obapolný zemský prospěch, aby třeba také učinily spolu jednotu celní. Ke wšem prostředkům, ježto samostatnosti, celosti i wywinowání-se moci říše rakauské, zwláště k wýchodu, nejsau nebezpečny, chci každého času rád pomocné ruky swé podati. Přijměte, pánowé! wýjew upřímné úcty i oddanosti mé. W Praze dne 11. Dubna 1848. František Palacký.", "id": 1734}
{"text": "30. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [polemika], Autor: Havlíček, Karel\nPraze dne 29. listopadu. H. B. – W dnešních wládních nowinách čteme dopis z Wídně, pocházející ze známého ministerského dopisowatelského kanceláře. Týká se náwštěwy J. M. C. u nás w Praze. Poněwadž hodláme k tomuto dopisu něco ze swého smýšlení dodati, stawíme jej zde celý před oči čtenářstwa. Zní takto: „ – Ö. C. Z Wídně 27. listopadu. Nelíčené a srdečné manifestace, jenžto se při příležitosti cestowání císařowa wšude jewily, mohau slaužiti za nowý důkaz, že zděděná přítulnost lidu ke trůnu posud se zachowala w nezmenšené žiwosti. Ohromné události roku minulého a letošního přeletěly jako nějaká bauře přes požehnané niwy rakauské; dubem wěrnosti rakauské mohly pohnauti, wywrátiti jej nemohly. Dwa řečí a mrawy prarozliční národowé to byli, skrze jejichž dědiny panowník cestowal; awšak oba dáwali o záwod důkazy srdečné radosti a oddanosti. Kromě tak potěšitelné a chwalné loyalnosti w smýšlení jewila se též wšude zdrawá a příjemná zralost politického úsudku, slušné, šetrné a praktické uwážení poměrů. Prostá, přirozená mysl lidu přewyšuje i zahanbuje často hlaubawý rozum mnohých učenců. Jako Spasitel swěta maličkých k sobě dal přiwésti, měli by i mocní tohoto swěta národy k sobě připustiti, a zajisté že zaslechnau zwuků jemnějších a srdečnějších, nežli z úst oněch, ježto se často bez mandatu a bez powolání wnucují za jich zastupitelé. Jak se dowídáme, jsau přání obywatelstwa obrácena wšude nejprw na zawedení uspořádaného stawu w administraci, na brzké uskutečnění spráwy politické a judicialní, zawedení gensdarmerie, weskrz předměty, na něž, jak widíme, radikální listy welkau wáhu nekladau. Z toho nesudiž nikdo, žeby konstituční ústawy lidu se byly lhostejnými staly. Jest jim nakloněn; jen že se kojí pewnau, důwěry plnau nadějí, že wšecky dotýčné organické práce, jako na př. zastupowání zemská atd. w žiwot wejdau z lůna autorit, jich wypracowáním zaměstnaných, co možná nejrychleji a skromným přáním jejich přiměřené. “ Nedostáwá se nám až posud náležitého práwa a saudu tiskowého, abychom mohli celý tento dopis dle zásluhy náležitě oceniti, a fantasii jeho chladným praudem prawého weřejného smýšlení do prosy přeložiti. Co si prozatím říci troufáme, jest následující: Mrzutá jest pro národ wěc, když z jedné strany neodpowědnost J. M. C. našeho konstitučního mocnáře nedowoluje nám, nespokojenost swau s mnohými kroky wlády Jeho osobě projewiti, z druhé strany ale ministři za tuto neodpowědnost J. M. C. se ukrýwajíce poctu pauhé osobě a důstojnosti J. M. C. od národu proukázanau hned také na sebe a na swé wladaření wztahují, a tak si wykládají, jako by se jewilo auplné srozumění s jejich řízením. Kdyby se obecenstwo nejsauc s ministerským řízením spokojeno neslušně chowalo k J. M. C., řekli by ministři a jejich strana, že jest to chowání nekonstituční a neloyalní, že to jsau republikánské záměry a welezráda proti domu panujícímu, poněwadž J. M. C. nemá odpowídati za jednání ministrů: prokáželi ale zas národ osobě a důstojnosti J. M. C. náležitau úctu, hned zapomíná ministerstwo na neodpowědnost J. M. C. a wykládá si hned tuto úctu za projewenau spokojenost lidu s ministerstwem. Jest to slušné? Kde nesmím nespokojenost jewiti, kde nesmím pohaněti, tam také nemohu platně pochwáliti a spokojenost jewiti, a kdybych ji také projewil, nemůže mít takowá moje chwála pro rozumného žádné ceny. Že prý by měli mocnářowé – prawí p. ministerialní dopisowatel – jako spasitel swěta maličkých, totiž národy k sobě připauštěti, a zaslechli prý by zwuků srdečnějších než prý z úst oněch, kteří se často prý bez mandátu a bez powolání wnucují za zástupce národu. Tato sada musí býti každému směšná, kdo wí, že panu Jaroši, zástupci wywolenému obce Pražské, nebylo ani dowoleno, řeč k J. M. C. držeti. Dopisem zdejšího presidium žádalo se, aby p. Jaroš tuto řeč swau k posauzení předložil, a když to učinil, oznámil mu p. purkmistr Waňka, že prý J. M. C. nepřijede officialně a že prý se tedy tato řeč držeti nebude. Pan Jaroš ale není zástupce národu bez mandátu a bez powolání, p. Jaroš je zákonně wywolený zástupce Prahy, a od wšech ostatních spoluzástupců byl k této řeči ustanowen, proč pak jste tedy nechtěli k JCMsti připustiti maličkých ( jak welmi zwořile a konstitučně jmenujete národ wedle Spasitele, ku kterému císaře rownáte ) w osobě p. Jaroše, aby zaslechl JMC. zwuků srdečnějších, nežli byli rozličné málo wýznamné demonstrace? – Pan dopiswatel neopominul nám též oznámiti, která jsau hlawní přání lidu ( owšem na důkaz jeho zralosti ), totiž prý zawedení brzké prawidelné administrace, nowých saudů a úřadů, a žandarmie s přistrčením notné špičky na radikální nowiny, že na tyto wěci tak welkau wáhu nekladau. My sice newíme koho počítá p. dopisowatel mezi radikální, myslime ale, že nechybíme wztahujíce tuto předhůzku také na sebe. Na brzké zawedení nowé administrace a nowých saudů kladli jsme ale také my wždy welikau wáhu, a také žandarmii uznáwáme za prospěšnau. Že ale mnoho jiných wěcí za důležitější powažujeme, nežli jest žandarmie, to musíme také wyznati. Což nemá lid žádných důležitějších přání? My ku př. za weledůležitau wěc powažujeme swolání sněmu, proto aby se daně a dluhy státní do pořádku uwedly. Že celý národ se strachem se díwá na to nesmírné zwětšení daní a nesmírné rozmnožení papírowých peněz totiž dluhů, to sice snad zapomněl p. mínisterialní dopisowatel podotknaut, za to ale my naprawujeme jeho chybu, třeba nás proto wyhlásil za nepowolaného zástupce onoho národu, který tak nábožně maličkými jmenowal. Národ dobře wí, že se w konstitučních zemích nemají žádné daně wypisowati a žádné dluhy dělati ( tedy také žádné nowé papírowé peníze wydáwati ) bez powolení sněmu, proto sobě přeje celý národ W tom pádu ani sedmašedesátníky newyjímajíc, kteří také neradí platí a také raději mají stříbrné dwacetníky než papírowé čtwrtky. brzké swolání sněmu, poněwadž dobře wí, že jeho wywolení zástupcowé na sněmích k tak welikým daním, jako je nyní ministerstwo nekonstitučním spůsobem wypsalo, neswolí. a tím wládu přinutí mnohé nepotřebné wýlohy státní zastawiti neb alespoň zmenšiti a s penězi zemskými lépe hospodařiti. Mnozí ale myslí, že ministerstwo práwě jen proto swolání sněmu zdržuje a protahuje. Pokawad byl sněm říšský pohromadě, předhazowalo se mu pořád od těch, kteří nynější ministerstwo podporují, že příliš pomalu rokuje a k cíli nepřichází, a sněm trwal jenom 6 měsíců. Od té doby ale již uplynulo dewět měsíců, kdežto wládne ministerstwo neobmezeně, a kam jsme posud přišli, co se stalo za těch dewět měsíců, co zorganisowalo ministerstwo za ten čas? – Jsme kde jsme byli – to jest na počátku. Na sněmě se muselo 300 mužů nejrozmanitějšího smýšlení napřed srozuměti, než se co státi mohlo, tu arci není možné tak rychlé řízení, ale několik zcela stejně smýšlejících ministrů mohlo za 9 měsíců zcela jiné wěci prowésti, nežli se posud prowedly. Owšem že se zdá být ministerstwo hrozně činné: jeden provisorní zákon tlačí druhý ku porodu, Wídeňské nowiny sotwa stačí tisknaut ty dlauhé nejponíženější přednešení rozličných ministrů, která se učenau formau swau welice rownají akademickým thesím, ale to wšechno jest z wětší části jen potištěný papír, z kterého až posud welmi málo wešlo do žiwota a mnoho již za mrtwa porozeno jest. Přece ale ustawičně ministerstwo proti swolání sněmu namítá, že ještě země organisowány nejsau.", "id": 1735}
{"text": "30. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Olomoucký Jaiteles], Autor: Havlíček, Karel\nJak pozorujeme z německého časopisu Neue Zeit, který pod redakci Jaitelesa w Holomauci wychází, koná Holomaucká národní garda službu policajtskau. Prodáwala a rozdáwala tam jedna bába lístky w Praze tištěné k morawskému lidu, které řádně byly opatřeny firmau pražské tiskárny, a tudy dle zákonu nesměly být konfiskowány. „ Von der Nationalgarde auf frischer that ertappt \".... píše wůdce Holomučanů Jaiteles atd. Morawo, Morawo, Morawičko moje, Ach! jaké to koňstwo Rodí půda twoje. H. B.", "id": 1736}
{"text": "23. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Kapitola VIII. Kaupě Čičikowowy staly se předmětem rozmluw. Po městě se počalo hádat, rozsuzovat o tom, užitečno-li jest kupowati mužíky na wýwod. W hádkách těchto ukázali mnozí welikau známost této wěci. „ Owšem “ – prawili někteří – „ tak jest, proti tomu se nedá nic namítat: půda je w jižných guberniích skutečně krásná a plodná: ale což si počnau Čičikowowi poddaní bez wody? wždyť tam není žádné řeky! “ „ To by ještě wšechno nic nedělalo, že chybí woda, to by se podalo, Stepane sic Dmitrijewiči, ale přesídlení je mrzutá wěc. Tu každý wí, že sedlák na nowé zemi, když má orat, a nic nemá ani chalupu ani dwůr, uteče jako dwakrát dwě a tak si to zarafičí, že po něm nezůstane ani čichu! “ „ Ne Alexeji Iwanowiči, nesauhlasím s tím, co prawíte, žeby mužíci Čičikowu utekli. Rus je schopen ke wšemu a zwykne na každé ponebí. Pošlete si ho třeba do Kamčatky a dejte mu jen teplé rukawice, on vezme sekeru, a hned má nowau chalupu. “ „ Ale Iwane Grigorewiči, tys zapomněl na hlawní wěc: Neptal já se ještě, jaké má Čičikow lidi. Zapomněl si, že pořádného člowěka ani poměštík neprodá; chci wsadit hlawu, že jsau lidi Čičikowa sami sic zlodějowé, ochlastowé hlawní, lenoši a wůbec daremní chlapi. “ „ Tak tak, w tom se též shoduju, to již prawda, nikdo neprodá pořádné lidi, a mužíci Čičikowowi jsau ožralci, ale musí se na to ohled wzít, že práwě w tom jest mrawní naučení: oni jsau nyní darebáci, ale přesídliwše se na jinau zem, mohau býti nejpořádnějšími poddanými. Takowých příkladů již máme mnoho: wůbec we swětě a w historii taky. “ „ Nikdy, nikdy “ – prawil spráwce císařských dílen – „ wěřte mně, že nikdy. To ani nemůže být. Neboť poddaní Čičikowowi budau mít nyní dwa hlawní nepřátele: prwní jest blízkost gubernií maloruských, kde jak známo prodej kořalky je wolný; druhý nepřítel jest již zwyklost na potulowání, která se chytí poddaných hned při samém přistěhowání. Leč by snad je Čičikow měl ustawičně sám na očích a držel je w ježowých rukawicích, notně je proháněl, a nezpolehaje se na nikoho jiného sám osobně kde zapotřebí byl při ruce se štulcem a pohlawkem. “ „ Proč by se s tím sám Čičikow zabýval a dával pohlawky, on může míti spráwce. “ „ Ano najděte spráwce: wšichni jsau taškáři. “ „ Taškáři, ale proč, že wrchnosti sami nedohlížejí. “ To je prawda: Když pán jenom trochu rozumí swému hospodářstwí a wí rozdíl lidí: a wždycky bude mít dobrého spráwce. “ Ale spráwec prawil: že za méně než 5000 nelze najíti řádného spráwce. Ale předsedník prawil: že se najde i za 3000. Ale spráwec prawil: „ Kde pak ho najdete? snad we swém nosu? “ Ale předsedník prawil: „ Ne, ne w nosu, ale w zdejším okresu, ku příkladu Petr Petrowič Samojlow: to je spráwec, jakého potřebuje Čičikow. “ Mnozí se welice starali o Čičikowa a obtíž přestěhowání tak ohromného počtu poddaných je nesmírně děsila: počali se až i strachowat, aby newypuklo nějaké wzbauření mezi takowým nepokojným lidem, jako jsau poddaní Čičikowa. Na to ale policmejstr podotknul, že obáwat se wzbauření zapotřebí není, že k odwrácení toho jest moc kapitana-ispravníka, že kapitan-isprawník ani tam sám nemusí jet, a kdyby jen poslal místo sebe swau čepici, že tato pouhá čepice požene mužíky až na místo do Chersonské gubernie. Takto rozumowali a howořili po městě, a mnozí pohnutí aučinliwostí sdělowali také Čičikowu osobně některé z těchto rad, nabízeli také ozbrojence k jistějšímu doprowození poddaných. Za rady Čičikow děkowal, řka, že příležitostně neopomine užiti jich, ale doprowození si dokonce zakázal, řka, že toho není dokonce zapotřebí, že kaupení jeho poddaní jsau wšichni mírné powahy, že sami mají nejwětší chuť ke stěhowání, a wzbauření že se dokonce není co bát. Wšechny tyto řeči ale způsobily nejpříjemnější následky, jaké mohl jenom Čičikow očekáwat. Jmenowitě se roznesly powěsti, že jest nic méně a nic wíce než milionář. Obywateté města beztoho již, jak jsme widěli w prwní kapitole, srdečně si oblíbili Čičikowa: nyní wšak po takowých powěstech oblíbili si ho ještě srdečněji. Ostatně abychom prawdu řekli, byli wšichni dobří lidé, žili pospolu sworně, zacházeli spolu docela po přátelsku, a rozmluwy nesly na sobě známku jakési zwláštní upřímnosti a kamaradskosti. „ Milý příteli Iljo Iljiči! Slyšíš, bratře Antipatore Zacharěwiči! Zaprášils trochu, dušičko Iwane Gregorěwiči. K poštmistrowi, který se jmenowal Iwan Andrejewič, wždycky dodáwali: Šprechn si dejč? Iwan Andrejč! zkrátka, wšechno bylo jako rodina. Mnozí byli ne bez wzdělanosti: předsedník saudu uměl nazpamět Ludmilu od Žukowského, která byla tenkrát ještě newystydlá nowinka, a mistrowsky četl některá místa, zwláště „ bor usnul, dolina spí “ pšt! tak že se wěru zdálo, jakoby dolina spala; pro wětší podobnost wždy při tom zamhauřil oči. Poštmistr whlaubil se wíce do filosofie a čítal také w noční dobu Younkowy Noci a klíč k tajnostem přírody od Ekartshausena, z kterých si mnoho wypisowal; ostatně byl wtipař a rád ukrašlowal řeč rozličnými slowy, jako jsau: sudyr ty můj, takowý ňáký, rozumíte, wíte-li, můžete si pomyslit, abych tak řekl, některým spůsobem atd., které sypal jako z pytle. Ostatní byli tak wíc neb méně oswícení lidé: některý četl Karamzina, jiný Moskowské sic nowiny, jiný také docela nic nečetl. Takto na pohled jest již známo, že byli wšichni mužowé wážní, sauchotinář mezi nimi nebyl ani jeden. Wůbec byli dobrý lid, plný hostinstwí, a člowěk, který s nimi jednau poobědwal neb poseděl wečer u whistu, již byl jako přítel, tím wíce Čičikow se swými očarujícími wlastnostmi, jenž byl místr w umění zalíbiti se. Oni si ho tak oblíbili, že nemohl wynajíti prostředků, kterak by se od nich wytrhl, oni ho nosili zrowna na rukau. Ale mnohem znamenitější dojem spůsobil Čičikow na dámy. K wyjasnění toho bylo by zapotřebí mnoho mluwit o dámách samých, o jejich společnostech, popsat žiwými barwami jejich wlastnosti: ale to jest pro spisowatele tohoto spisu tuze těžká wěc. S jedné strany ho zdržuje od toho nesmírná úcta k manželkám auředníků, a s druhé strany.... s druhé strany jest to dokonce těžká wěc. ( Pokračowání. )", "id": 1737}
{"text": "13. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [přijetí konstituce v Praze], Autor: Havlíček, Karel\n– Wčera, totiž 12. března měla se dle rozkazu ministerského radowati Praha z nowé konstituce. Bohu díky! že to ještě s Prahau tak daleko nepřišlo, aby si dala předpisowati, kdy a z čeho se radowati má. Praha zůstala zasmušilá, na hradě drželo wojsko a auřednictwo předepsanau slawnost, ale od národní obrany neobjewil se tam ani muž. Wůbec můžeme ubezpečiti, že obecenstwo nejewilo ani nejmenšího aučastenstwí. – Wůbec je nynější staw smýšlení w Praze neobyčejný: wšeobecná mrzutost a rozhorčenost myslí, ale při tom žádné zůření, žádný nepokoj. Ticho panuje – ale toto ticho jest welmi wýznamné, jest horší než cokoli jiného. Důwěra k této wládě klesla nyní u wšech liberálních až pod nullu a – nikdy již se neobnowí.", "id": 1738}
{"text": "29. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Otisk ministerského nařízení], Autor: Havlíček, Karel\nMinisterstwo weřejného wyučowání, jsauc přeswědčeno, že hlawní wýmínka wšelikého dalšího zlepšowání školnictwí záleží we wyšším wzdělání učilelů, i nemohauc nyní ještě zřizowati semináře, kteréž by skutečně wíce byly nežli pauhé jméno takowých ústawů, nalezlo za nejwýš potřebné, aby se wěci samé bez prodlení učinil průchod. 1. K tomuto konci bude od nynčka zřízen lepší příprawní kurs ( Präparanden-Curs ). Dle tohoto a ) budau se přijímati jen takowí kandidáti, kteří šestnáctný rok wěku swého překročili, i oba dwa roky čtwrté třídy školy hlawní anebo prwní 4 třídy gymnasijní w celku s dostatečným prospěchem odbyli, anebo kteří při zkaušce přijímací ukáží, že mají takowé wědomosti, jichž we školách těchto se dobude. b ) Kurs wyučowací, kterýž nejdéle s počátkem příštího listopadu má nastati, trwá auplný školní rok. c ) Nepočítajíc čas, kterýž wynaloží se k hudbě i k tělocwiku, bude w ostatních předmětech wyučowáno každý den asi 4 hodiny. d ) Předměty wyučowací budau přes dosawadní okres rozmnoženy. 2. Aučel tohoto příprawního kursu jest, aby wzděláni byli whodní učitelé pro budaucí školy národní, ježto budau w sobě obsahowati nynější školy triviální a prwní 3 třídy škol hlawních. Předměty, jimž se bez pochyby w těch školách wyučowati bude, nalézají se w oznámeném „ náwrhu rysů základních weřejného wyučowání w Rakausích “ w §. 13. Awšak dobře rozuměj, že nikoli w aumyslu není, aby se wyučowalo každému tam pod číslem 4 a‒c jmenowanému předmětu obzwláštně, obšírně aneb dokonce we spůsobě wědecké; jenom to, co zcela populárního jest, a čehož se w okresích žiwota, ku kterýmž tato národní škola má připrawowati, prakticky užíti dá, we spojení toho s tím, čeho k bezprostřednímu užíwání zapotřebí jest, mohlo by žákům předloženo býti, totižto nejwětší části w kníze čítací, kterauž učitel wykládati, k poměrům země i místa obracowati, a kdež toho zapotřebí, s praktickým wyučowáním spojowati má. Aučel tento školy národní třeba stále před očima míti, i wšeliké přílišné namáhání kandidátů, jakož i wšeliké neprospěšné wědění mnohých wěcí od nich wzdalowati. 3. Předměty, jimžto se w kursu příprawním wyučowati má, jakož i hodiny jich každého téhodne jsau tyto: a ) Náboženstwí ( učení wíry a mrawní učení ) 2 hodiny. Nábožnost a mrawnost jsau nejwyšší aučele wšelikého wychowání, těmito musí budaucí učitel 573 proniknut býti; s tauto částí wyučowání třeba také spojiti naučení o zwycích i obřadech při službách Božích pro službu kostelní. b ) Učení o těle i o duši, populární učení o zdrawí 2 hodiny. c ) Spůsob wyučowání názorního 1 hodinu. Cwičení názorní zanímá se wěcmi těmi, kteréž jsau bezpostředně kolem dítek, i může počnauti w nejnižší třídě škol národních. Tím spůsobem cwičí se smyslowé, pozornost, řeč, i podáwá se příležitost, začiti spůsobem prwopočátečním wyučowání w přírodopisu i w přírodoznalstwí, spolu s tím, co z toho k žiwotu praktickému obrátiti se dá. d ) Cwičení u wyučowání a w methodice čtení 1 hodinu. Aučel tohoto jest, aby se zřetelně wyslowowalo i náležitě hlasem wyráželo a řeč aby byla dobrozwučná. e ) Psaní, měřičstwí a kreslení, spolu s jich methodikau 4 hodiny. Měřičstwí má se we škole národní obmeziti tak, aby se ukázaly nejdůležitější wlastnosti linií, ploch a prawidelných těles, i aby se tyto mohly spočísti, bez dalších důkazů, než co se spůsobiti může pauhým pohledem i jednoduchými úsudky. Toto může již casně spojeno býti s wyučowáním názorním. f ) Počítání z hlawy i písemné a jeho methodika 2 hodiny. g ) Mluwnice, učení slohu, hlawní část populární logiky spolu s jich methodikau 4 hodiny. h ) Zeměpis a dějiny i jich methodikau 2 hodiny. Onen má spojen býti s pilným kreslením map na tabuli, dějiny pak mají podáwati kratičký přehled příběhu swěta, hlawní pak události dějin wlastenských poněkud obšírněji, a sem i tam, wšak ale střídměji, mají se do paměti pewně wštípiti nejdůležitější počty let. i ) Přírodopis, přírodoznalstwí, učení o polním hospodářstwí i o řemeslech a methodika toho 5 hodin. Přitom má se pilně hleděti, ku kterému druhu škol kandidáti podlé wětšího počtu jich jsau určeni, zdali ke školám městským anebo wcnkowským, a které jsau poměry řemeslnické a průmyslnické w místě i w zemi. k ) Obecné učení wychowáwací i wyučowací 2 hodiny. l ) Hudba s její methodikau. m ) Tělocwik s jeho methodikau, jest-li k tomu whodná příležitost. Bohatá sbírka naučení o těchto předmětech, jakož i titule nejdůležitějších spisů o nich nacházejí se we spisu: „ Wegweiser zur Bildung für deutsche Lehrer, von Diesterweg. Essen 1844. ( 3tí wydání. ) Učitelům zůstawuje se, aby předměty wyučowací mezi sebau rozdělili, pořádek hodin ustanowili, a když toho powaha žáků jich wyhledáwá, k některému předmětu také wíce neb méně hodin určili, nežli wýše bylo udáno. 4. Poněwadž ještě žádné školy národní není s tím rozřířeným obsahem předmětů wyučowacích, jakož se o to pracuje, z té příčiny mají se praktická cwičení kandidátů we wyučowání zatím w tom spůsobu předse bráti, jakož okolnosti toho dopauštějí; w běhu pak následujícího roku školního dále o tom se ustanowí, kterého spůsobu kursu praktickému kandidáti snad powinni budau podrobiti se ku konci toholo nařízeného předewším theoretického kursu. 5. Opráwněný kurs wyučowací má se bez prodlení wšude uwésti tam, kde potud při auplné 4. třídě stáwalo kursu příprawního, ač jestliže se k tomu dostatečný počet spůsobilých učitelů nachází, a jestliže uwedení toho na školní rok nyní nastáwající nečiní žádných aneb jen malých autrat. 6. Powinnost, wyučowání toto na se wzíti, náležela by nejprwé na ředitele a na weškeré učitelstwo hlawní školy normální, anebo školy hlawní, pokud se nalezne, že k tomu wšude dostatečně jsau spůsobili a že přewzetím toho příliš stíženi nebudau; awšak bude zwláště z druhé příčiny zde i onde prospěšné, aby pro jednotliwé předměty wyučowací získáni byli také z jiných škol, při čemž tak řečení pomocníci nikterakž wyjímáni býti nemají, z gymnasií anebo ze tříd wědecky cwičených lidí whodní mužowé, kteří se té wěci ujímají a o jichž spůsobilosti k tomu není pochybnost. Kde se to za prospěšné poznáwá, může tedy nowý kurs příprawní w některém místě také dokonce o sobě t. j. tak postawen býti, by s učitelstwem žádné školy místa toho, kde jich wíce jest, nebyl we wýhradním i auhlawním spojení. 7. Žádostiwé jest, aby aspoň we hlawním městě každé země zřízen byl takowý wyučowací kurs. Řízení zemská mají, co k uwedení toho zapotřebí jest, bezpostředně anebo skrze předstawené školních okresů spůsobiti. Bezpostřední řízení má učitelstwo samo wésti w řádných shromážděních, při čemž předseda jeden od učitelstwa z prostředku swého dle swobodného wolení nawržený a od auřadu jmenowaný. 8. Poněwadž jazyk wyučowací we školách národních wšude jen ten má býti, kterýž jest dětem přirozený, z té příčiny wyučowání w mluwnici rozumíno buď o řeči mateřské; i také ostatních předmětech mají kandidáti, pokud to nyní jest možné, wyučowáni býti jazykem zemským škol těch, ku kterýmž jsau ustanoweni. Pročež kde wíce jazyků zemských jest, má k tomu působeno býti, aby pro každý jich zřízen byl takowý příprawní kurs. 9. Když w které zemi jeden anebo wíce nowých příprawních kursů zřízeno jest, a není se obáwati, žeby na budaucí léta nauze byla o školní kandidáty, mají ostatní podlé dosawádního spůsobu stáwající příprawní kursy přestatí. I také má se kandidátům, kteří podlé dosawadního spůsobu kurs odbyli a ještě žádného místa při škole nemají, oznámiti, že při budaucím obsazowání před jinými přednost míti budau takowí kandidáti, kteří podlé opraweného řízení připraweni byli, i mají se k tomu powzbuditi, aby dohonili toho, co jim chybí.", "id": 1739}
{"text": "22. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: [informace], Autor: Havlíček, Karel\n— Nowého časopisu páně Landsteinerowa pod názwem „ Oesterr. Reichszeitung “ nás došlo již 5 čísel. O tendenci listu tohoto netřeba nám ani slow šířiti, hlásalo se to již napřed, že bude orgán strany konservativní. Prawdu toho doswědčil p. Landsteiner w dotčených 5 číslech auplně, za příčinau čehož se také již wíce hlasů we swobodomyslnějších nowinách Wídeňských proti němu ozwalo. Předewším ale naň „ Presse “ doráží a wytýká mu ne bez příčiny jakausi nadutost a pánowitost, dowozujíc z toho napotom bystrým spůsobem, že se tomu podobá, jakoby byl p. Landsteiner weškeré swé politické mínění dle žádosti a přání wlády nynější uspořádal! —", "id": 1740}
{"text": "20. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Nedělní přednášky o sílozpytu]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Nedělní přednášky o sílozpytu. Nelekej se někdo toho jaksi učeně wypadajícího nadpisu; neb pozůstawají tyto přednášky pauze w prostonárodním, hojnými zkauškami zprowázeném wyučowání mladých řemeslníků o rozličných silách přírody a o jejich aučinku, pak o nejužíwanějších strojích a nejnowějších sílozpytných wynálezích. Takowé wyučowání jest wlastně každému řemeslníkowi, buďsi jakéhokoliw powolání, welmi prospěšné; může se jako základ wšeobecné wzdělanosti powažowati a slauží za woditko k dalšímu pokroku. — Radili-bychom tedy každému řemeslníku, který příležitosti neměl, hned záhy takowého wyučowání aučastným se státi, aby sobě pospíšil a přede wším tyto nedělní přednášky nawštěwowal; nebude toho zajisté želeti, neb sotwa jinde uslyší tak srozumitelné wyučowání o silách přírody, sotwa jinde uhlídá tak wzácných nástrojů a zajímawých zkaušek. A umí-li jen trochu perem a počty zacházeti, tedy může z těchto přednášek stonásobný užitek wážiti. Wěru neznám šlechetnějšího ztráwení boží neděle nežli jest předně: koření-se před božskau welebností w chrámu Páně; a pak horliwé nabýwání krásných wědomostí o přírodě, která od Boha stwořena a od člowěka poznenáhla wíce a wíce poznána býti má. Rodičům mladých řemeslníků můžeme za to ručiti, že nemohau jejich synkowé, chtějí—li se wzdělati, líp pochoditi než w těchto přednáškách, kde se jim bez wšelikého wlastního nákladu krásné wědomosti ochotně podáwají; neb nastal Bohu díky! wěk, w kterém si učenci za nejsladší úkol kladau, weškerému lidu poklady krásných wědomostí otwírati a sdíleti..... Přáli-bychom též, by p. p. učitelowé wšem učedlníkům, kteří z opakowacích hodin wystupují, několika ráznými slowy užitečnost těchto nedělních přednášek na srdce wložili; neb má se jimi doplniti to, čeho se we farních školách nedostáwá... Pánům mistrům ale projewujeme zde uctiwau žádost, aby učedlníkům a towaryšům swým nawštěwowání těchto přednášek dle možnosti usnadnili, a je k tomu přátelsky powzbudili; jakož i pozwání průmyslní jednoty, které každý mistr dostati měl, w podobném smyslu wydáno bylo. Wám pak mladí řemeslníci uwádíme na paměť, jak newyhnulelně potřebné takowé wyučowání jest, poněwadž práwě w této době, kde se wše ku předu žene, onen průmyslník swému powolání dostáti nemůže, který se wšemožně nesnaží ducha swého wycwičiti a we swém umění pokračowati. Čítáte-li „ Pražského Posla, “ tedy již něco důkladného o této wěci wíte. Přistupte tedy bez ostýchawosti blíže a berte podílu w tom, co práwě Wám a zwláště Wám naše wlastenecká průmyslní jednota pro zwelebení wašeho ducha a waší mysli připrawila. Sláwa jí a blaze wám, jestli se toho dobrodiní hodnými učiníte! Pozn. Kdožby ale známost neměl o tom, kdy a kam do wyučowání přijíti má, tomu oznamujeme, že se přednášky tyto w neděli i we swátek, wyjímaje hody Boží, o 9. hodině w Klementinské kollegi a sice w posluchárně fysiky držejí, do které se hned z jesuitské ulice přes dwůr nejsnadněji wchází.", "id": 1741}
{"text": "7. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o Tylově hře ve Stavovském divadle], Autor: Havlíček, Karel\nWčera jsme přece jednau w letním diwadle měli potěšení a zármutek najednau, ačkoliw se to zdá být psychologický nesmysl. Potěšení jsme měli z toho, že jsme widěli Tylůw kus „ Bankrotář “, který jest jeden z jeho lepších kusů, a o němž již při prwním předstawení we stawowském diwadle dosti pochwalných úsudků pronešeno bylo. Hráno bylo dosti dobře, obzwláště bawil p. Kaška dobrým prowedením swé úlohy obeceustwo. Co se tohoto posledního týče, měli jsme z něho řečený zármutek, poněwadž se mohlo takřka na prstech spočítati. Příčinau toho nebyla nepřízniwá powětrnost, neboť tato nemohla být lepší. Myslíme, že balon we Stromowce zawdal příčinu k weliké prázdnosti w diwadle. Obecenstwo ale přece nelenowalo odměniti potleskem každého, kdo toho zaslaužil. To se obzwláště týká pana Kolára, paní Kolárowé a j.", "id": 1742}
{"text": "27. červen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Z Morawy., Autor: Havlíček, Karel\nZ Morawy. W Nowém Městě, kraje Jihlawského na Morawě, usneslo se pod wedením tamějšího ctihodného kaplana Jos. Ptáka a podnikawého učitele Sikory několik mladíků a mladých měšťanů ke swému wzdělání a poučení nějaký aspoň druh čtenářské společnosti mezi sebau zawésti, což i také do žiwota wstauplo w tento spůsob: Každý dá na rok jeden zlatý wíd. čísl., aby se nakaupily mrawní, zábawné a poučenliwé knihy, které wšechny, jednu po druhé, dostáwá každý z nich ku přečtení. Ku konci roku dostane pak každý za ten swůj wložený zlatý nějakau z těchto, owšem pak již mnohým půjčowáním a čtením trochu pošpiněnau knížku, jaká se totiž na něho buď pospolitým rozhodnutím neb losowáním dostane. Také Pražské Nowiny, Wčela, Kwěty a druhé národní časopisy se tam rády a s oblibau čítají.", "id": 1743}
{"text": "7. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Statistický popis království polského (ruského Polska) roku 1844, Autor: Havlíček, Karel\nStatistický popis králowstwí polského ( ruského Polska ) roku 1844. Obywatelstwo. Počet obywatelstwo obnášel r. 1844 4,761.253 duší, o 67.750 wíce než roku 1843. Narodilo se osob 203.978, zemřelo 138.280. – Poddaných cizích zemí bylo tehdá w Polsku usazeno 26.465 duší. – Kolonistů se napočetlo 27.465 duší. W běhu roku toho usadilo se 186 rodin na statcích korunních, a sice 80 jich usadilo se na gruntech, a 106 řemeslníkůw dostalo powolení, osaditi se we městech. – Rekrutů se postawilo toho roku 5799 osob; z těch postawili křesťané 5116, židé 683. Podle náboženstwí dělí se obywatelstwo w tyto části: Obywatelů římsko-katolických jsau. 3,708.402, „ řeckého sjednoceného a prawoslawného... 249.567, „ Luterowa wyznání... 251,354, „ reformistů..... 2.837, „ menonitů a morawských bratří..... 5.801, „ židů...... 542.782, „ mahomedánů a cikánů. 503. Duchowenstwo katotické záleželo z 2487 duchowních; počet klášterů obnášel 182, majících 2079 řeholníků a řeholnic. W akademiích duchowních a swětských učilo se 337 učenců. Jmění katolické církwe obnášelo 1,596.963 rublů. Duchowenstwo církwe ruské prawoslawné skládalo se z 69 popůw a 14 klášterníků. Wyznání toto mělo 20 církwí a 2 školy duchowní se 60 chowanci. Summa 50.559 rublů byla určena na potřeby té církwe a její kněží. Diécesi Chełmská obřadu řeckého sjednoceného měla 280 parochií, 404 církwe a 5 mužských klášterů. Počet kněží obnášel 224 osoby a klášterníků 25. W semináři diécesálním bylo chowanců 32. Wyznání luterské mělo 59 far, 60 kostelů a 341 modlitebnic. Wyznání reformowané mělo 9 kostelů, 27 chowanců wychowáwalo se ke stawu duchownímu w gymnasiích a na universitě Dorpatské. Menonité a morawští bratří nalézají se jen w gubernii Waršawské. – 9 missionářů anglických, přebýwajících w zemi, obrátilo 46 židů. Wíra židowská měla 345 synagog a 443 modlitebnic, pod řízením 379 rabínů. Mohametáni konečně přebýwali jen w gubernii Lubelské a Augustowské a měli 2 měšity a 32 imanů ( kněží ). Průmysl rukodilní. Rukodílny na tkaniny wlněné potřebowaly k 2469 stawům 9088 dělníků. Bylo wyráběno tenkého sukna 111.561 loket, hrubšího 558.367. Rukodílny na bawlnu zaměstnáwaly při 9264 stawech 18.142 pracowníků. Wýrobky z těchto fabrik wynášely w ceně na 176.500 rublů. Wýrobky ze lnu a z konopí zaměstnáwaly 5648 stawů tkadlcowských, a po wsích 26.145 lidí. Hutě privátní wydaly 287.631 centů krušce, železa 269,361 centů, cinku 17.000, cínu 1270 centů. Cena wýrobků z rozličných fabrik, jako z winopalen, z piwowárů, octowárů a j. může se pokládat na 10,870.150 rublů. Počet pracowníků při fabrikách w r. 1844 potřebowaných přewyšowal počet pracowníků w r. 1843 o 1129 osob. Od několika let zmenšila se patrně mnohost wýrobků wlněných z té příčiny, že nemohau wydržet záwod se zahraničnými. Naopak ale tkaniny bawlněné a lněné, papír a kože patrně se zdokonalují; totéž můžeme říci o winopalnách a cukrownách. Wláda sama napomáhá k zwelebení fabrik i penězi. Města. Důchod z měst s wylaučením hlawního města wynášel ročně 515.873 rbl. Příjmy městské Waršawy wznesly se na 771.478 rublů. Dluh města wynášel 2,416.138 rublů. Waršawa měla 154.768 obywatelů, mezi těmito 40.236 židů. Lidnatost wzrostla od předešlého roku o 3179 osob. Staw financí. Důchody králowstwí ze stálých daní obnášely 2,618.757 rublů. Nestálé důchody 7,870.706 rublů. Příjmy z cel 1,352.156 rublů. Potrawní daň 1,914.476 rublů; sůl wynesla 3,090.665 rublů. Příjmy ze statků korunních a z lesů obnášely 1,168.742 r. Auhrnkem obnášejí důchody králowstwí 14,773.736 rublů. Obchod. Wewezeno bylo do země co nejhlawnějších artikulů: Dobytka a koní za 1,965.600 r., bawlny za 729.000 r., krušce za 565.280 r., ryb, soli, cukru, wlny, artikulů barwířských a j. za 499.487 rublů. Wywezeno bylo: Dobytka a wlny za 2,155.860 r., obilí za 4,254.627 r., dříwí za 844.171 rub., cinku za 200.787 rub., wýrobků wlněných za 448.760 rublů. Nejwětší obchod wedl se s Prusy. Dráhy kommunikační Silnice pěstowané nákladem wlády měly w r. 1844 délky 1988 werst. Dráhy wodní obsahují 2667 werst. Železná dráha, která měla spojiti Waršawu s Wídní, bude obnášet w králowstwí 288 werst, co do délky. Příjmy ze spráwy pošt přinesly 377.690 r. Wydání obnášelo 303.042 r. Nemocnice a ústawy dobročinné. Nemocnic počítáno 46, w nichž bylo 29.160 nemocných; w samé Waršawě 19.268 osob. Domy pro nalezence přijaly 4205 dětí; z těch umřelo 1039. Weřejná oswěta. Ústawů učebních počítáno celkem 1323 se 75.000 žáků; mezi těmito bylo dětí šlechtických 5238, auřednických 3995, měšťanských 43.745 a selských 22.247. Budžet na weřejnau oswětu obnášel w r. 1844 415.033 r. Spráwa justiční. Wydání wynášelo 504.227 rublů. Co do záležitostí civilních, nalezáme 111 žádostí o rozwody manželstwí mezi katolíky, 25 mezi protestanty a 74 mezi židy, jichž 57 bylo usauzeno za nutné. Pádů čistě-kriminálních bylo 3221. Odsauzeno bylo 1519 osob, 6 k trestu smrtí, který jim byl ale od cára odpuštěn. Wražd stalo se w tom roku 119. Samowražd 178. Podpálení z aumyslu 856. Falšownictwí peněz 26. Laupeží 51. Krádeží w kostelích a budowách weřejných 20 a krádeží w domech saukromých 3241. ( Gaz. Pol. )", "id": 1744}
{"text": "12. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Die deutschen Hegemonen, Autor: Havlíček, Karel\nDie deutschen Hegemonen. ( Pokračowání. ) Rok 1848 to měl dokázati. Dni březnowé přišli: Wídeň a Berlín widěly zahraničnau tak neněmeckau hru revoluci, a němečtí hegemonowé usadili se na wysokém Olympu we Frankfurtě. Německo mělo býti swobodné, a že má dát Slowanstwo mrwu pod nowý strom německé swobody, zdálo se tak býti přirozené, že nikomu, aspoň žádnému Němci nenapadlo, widěti w tom něco nesprawediwého. Wždyť pak již dříwe hegemon Šuselka na otázku swau: „ Je-li Rakausko německé? “ samolibě a nahlas odpowěděl: „ Ano “; wždyť se jen proto jmenuje Rakausko Oestreich, že má Německo proti wýchodu chrániti, wždyť pak na Stěpánské wěži wisel německý tricolor. A můj Bože! wždyť pak ještě byli tak sprawedliwí, tak welikomyslní, že uprázdnili Slowanu místečko w parlamentě, wždyť mu dali swobodu, demokratii. Owšem byla tato swoboda dar Dánnaůw, jako před tím křesťanstwí a civilisace, owšem žádali od Slowanů, aby se za swobodu stali Němci; — ale toť se samo sebau rozumělo, toť bylo swětodějiné určení Němců, toť žádal „ pud k wýchodu “, wšechno přemáhající sila německého ducha: pan Wuttke to prawil a pan Wuttke je weliký učený muž. Arnulfský swazek se obnonowil: Němci se rozdělili o Slowanstwo se syny Arpadowými, jednu část Slowanů mělo sjednocené Německo, druhau Hungaria — „ oswoboditi “. Jenom že rakauští Slowané nechtěli tak zčerstwa rozumět plánům swých dobrodinců. Owšem i oni chtěli swobodu, a jednání slowanského sjezdu to dokázalo, i oni chtěli jednotu, i oni chtěli swobodu — ale wlastní, samorostlau, ne německau a maďarskau, nýbrž slowanskau jednotu, slowanskau swobodu!! To wšak znělo tak po kacírsku jako slowanské ewangelium a slowanská civilisace. Synowé Teutowi a Arpadowi rozhoršili se na toto opowážliwé kacírstwí. „ Kde leží Chorwátsko? “ tázal se slowanský renegat Košut; „ co chtějí ti Čechomanowé? “ zwolal pan Rochau w Augsburských nowinách. „ Jelačić je rebel proti králi uherskému, “ prawil onen; „ Čechowé jsau rebelowé proti Německu, “ křičel tento. A skutečně bylo to nepochopitelné, proč nechtěli Chorwáti býti Maďary, když jim to takowý demokrat jako Košut poraučel; že neměli Čechowé aumysl w Německu „ aufgehowat, “ když je přec pan Rochau ubezpečowal, „ že se jim prý nechají upomínky na minulost, ba i naděje na možnau budaucnost že se jim prý newezmnau. “ Ano — pochop si kdo chceš, já nemohu — ani upomínky a naděje nechtěl pan Rochau Slowanům bráti!! Ale Slowané dobře wěděli, kde leží Chorwátsko, a neměli smysl pro welikodušnost pana Rochaua; mezi minulostí a budaucností které se jim dobrotiwě ponecháwali, chtěli míti také něco přítomného; oni chtěli nechat jiné na pokoji, ale míti také pokoj; oni nechtěli býti pokrmem pro mnohohlawé a mnohožaludkowé Německo; a swolali sjezd slowanský, něco podobného německému Vorparlamentu. Dům rakauský zdál se nic nemíti proti tomu sjezdu; když se ale počalo oprawdu mluwiti o slowanském zřízení w Rakausku, tu přestala láska, boj uliční byl tak jako w Krakowě a Lwowě wybídnut, a Windischgrätzowi kanony hřměly. Praha padla, a němečtí hegemonowé jásali. Pan Wuttke byl radostí omámen nad tak silnau ochranau jeho Ostmarků, a německý parlament dal poděkowací adressu wěrnému wojínowi, na kterau pak později „ olowem a prachem “ Roberta Bluma tak citliwě odpowěděl. Praha padla, a postawení Slowanů bylo strašliwé. Příliš roztrháni, příliš staré porobě přiwyklí, málo připraweni nemohli míti naději, žeby odolali třem nepřátelům. Museli se podrobiti, a měli jen truchliwé wýbrání mezi Rakauskem, Německem nebo Ruskem. Že w takowých okolnostech nejslabší nepřítel byl nejpohodlnější, bylo přirozené; — a rozhodli se tedy pro Rakausko. Počet tento byl dobrý, a Nár. Now. to také zjewně wyslowily. Rakausko tehdy zcela slabé ukazowalo se skutečně jako nejslabší nejméně nebezpečný nepřítel. A když by se mu pomohlo, když by se pewnau rukau zadrželo na kraji propasti, nemohlo se mysliti, že ta pewná ruka je i potom sobě udrží? A měla-li býti wláda podle wětšiny, kde měli Slowané jistější wládu než w Rakausku? Pak se nestali Slowané Rakušany, nýbrž Rakausko slowanskau zemí, a když Jelačić prawil: „ Kdyby Rakauska nebylo, učinil byl ho! “ nemluwil tak barbarsky, nýbrž dobře politicky. Tak přišli Slowané na sněm Wídeňský, ale tu se počítali a pozorowali, že jich je nejwíc. Také Jelačić shromáždil Chorwáty we jménu císaře — ale mluwil k nim přece jako Slowan, a poprwé uslyšel woják císařský, že jest také ještě něco wíc než „ císařský muž “. A tato politika Slowanů nemusela být přece špatná, když se nad ní horšili němečtí hegemonowé, a když Maďaři we strachu zaklepali na kostel sw. Pawla ( parlament německý ). Ale jenom slowa, prázdná slowa jen mohl poskytnauti německý parlament a marná politowání; Jelačić táhl pořád ke předu.... stál již u Balatonu i u Peště...... Tu wyhodili Maďaři posledního trumfa — a s pomocí německého radikalismu swedli čudští aristokrati revoluci we Wídni. Nechci jako p. Vincke posmíwati se padlému, šlechetné a krásné uznáwám i na swém nepříteli, jak bych také mohl bez pohnutí wstaupiti na zem zabarwenau krwí našeho Jelowického. Prawda ale musí se říci a prawda jest, že Wídeňské powstání nemělo na sobě nic prawdiwého, nic wznešeného; jenom aristokratie plemene bojowala tam we jménu swobody o porobu Slowanů. Wídeňská revoluce měla proti sobě — jak dobře prawí jeden Francauz — sprawedliwost, prawdu, zdrawý rozum, práwo národnosti a politickau wíru celého kmene, a Poláci — wen tím trpkým wyznáním — neměli ani powinnost ani práwo býti w Aule. Ale wy němečtí hegemonowé měli jste práwo a powinnost tam býti. Wídeňáci a jejich revoluce byli tělo z wašeho těla a krew z waší krwé! We Wídni leželo Německo, prawé Německo, které we jménu kříže křižuje, we jménu civilisace mrzačí a we jménu swobody utiskuje. Wy, jen wy jste měli Wídeň chrániti — a že jste to neučinili, nestalo se ani z lepšího náhledu ani ze zbytečné srdnatosti. „ Spartakus se swými otroky stojí před Římem! “ — křičeli jste tenkrát. — Wy prawíte, že byl boj Slowanů proti Wídni hanebný, že pomáhal reakci. Ale nebylo to mnohem hanebnější, že německý parlament, který plnau hubau hlásal wšemohaucnost swau, mdle se založenýma rukama se díwal, jak „ barbarské hordy “ Wídeň šturmowaly; nebylo to mnohem hanebnější, že komissařowé říští stáli před tím Spartakusem a jeho otroky jako chlapci we škole; nebylo to mnohem hanebnější, když němečtí oficírowé, prawím pane, němečtí, swé slowanské wojáky podněcowali k hrdinstwí, řkauce: že se zde jedná o pomstu Slowanů nad Němci; nebylo to mnohem hanebnější, že kníže Windischgrätz, kterému dal parlament německý poděkowací adressu, poslance téhož parlamentu jako vagabunda dal zastřelit? Německo bylo dobyto we Wídni. „ Sláwa, sláwa! “ wolali šerežani dobýwajíce město, ba i ze zatwrzelých prsau zcela císařských haličských pluků ozwal se neobyčejný ale prorocký hlas: „ Jeszcze Polska niezginela! “ Weliký, weliký a strašný byl zde poslední saud dějin; Faraónské bylo waše ponížení, hegemonowé! Wy jste chtěli we jménu swobody dělat otroky; ale otroci stali se wašimi pány we jménu reakce; wy jste chtěli we jménu revoluce zapírati národnosti, ale revoluce zapřela wás we jménu národností; wy jste chtěli nadělat ze Slowanů nully ke swé německé jednotce — ale nully se spojily dohromady a staly se články řetěze, jenž do wašeho těla se zažírá! ( Dokončení. )", "id": 1745}
{"text": "27. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Sněm říšský, Titulek: První sezení po otevření dne 24. července, Autor: Havlíček, Karel\nPrwní sezení po otewření dne 24. čerwence. Při čtení protokolu od 21. ukázalo se, že we wolbě tajemníků měl Cavalcabo o 2 hlasy wíc než Kobuczowski, že tedy tento není tajemníkem, a na jeho místo wstaupil Cavalcabo. Borrosch žádá, aby se budaucně w protokolích wždy uwádělo jméno nawrhowatele, ne jen slowo poslanec. – Ohledáwali se přípisy. Obec Wídeňská žádala o zwláštní místo na galerii. – Dáno pořadatelům. – Ministr sprawedlnosti dáwá wědět, že náwrh zákona ohledem na ochranu poslanců a sněmy teprw dnes může být přinešen. Straszer učinil náwrh: aby se k odstranění wšech se zákonem wojenské konskripcí spojených nesprawedlností a samowolnosti ihned sepsalo nowé na základě rownosti wšech občanů před zákonem spočíwající prawidlo a ihned do žiwota uwedlo. Je dokázaná wěc a žádná pochybnost ( kdo by o tom pochybowal, nech se přeswědčí o tom z tolikých předwolání w auředním listě Wídeňských Nowin ), že se děje nyní we wšech zemích mimo Tyroly nowé doplnění wojska odwodem 62.000 mužů, a to dle starého zákona. Je w zásadě uznáno, že jsme si před zákonem wšichni rowní, protož je posawadní rakauský zákon o konskripcích nesprawedliwý zákon, poněwadž prawí: „ Šlechta je prosta konskripce. “ Ze sestawení wysoké sněmowny říšské myslím je ta zásada i skutkem uznána, že privileje wíce neplatí a že není žádného rozdílu mezi stawy. ( Bravo. ) Nechci dnes rozebírat, jaké nesprawedliwosti podrobně a jaké libowolnosti se děly při býwalých odwodech. Poslanec Wagner dal mi zpráwy, že se w Johannisbergu stal rozbroj mezi městským a lidem selským, že we Štýrsku a w Rakausích wypukly taktéž nepokoje, ano že i we Wídni panuje stejné rozčílení a nespokojenost, a wýboru se podařilo ji odstraniti dobrowolným werbowáním na místě odwodu. Ohledem na neutrálnost wěci této nawrhuji, by se ihned zakročilo o to, aby wšechny stawy byly stejně zawázány k wojně; jakkoli nedowoluje čas, zákon starý zcela přepracowat, sestaw se komisse, by zjednala národu práwo, by se při nynějším odwodu nestaly libowolnosti auředníků, a pak aby se losowalo, jako je od roku 1816 w Tyrolích. ( Wšeobecná pochwala. ) Palacký: Nechci se míchat do debatty o této wěci, chci jen sněm učinit pozorna, chce-li se držet prozatímního řádu jednacího. Dle §. 47 řádu jedn. musí každý náwrh presidentowi býti dán písemně, pak co možná rychle wytištěn a poslancům rozdán. President má takowý náwrh w sezení nejblíže příštím oznámit, což se dle mého wědění nestalo. ( S mnohých stran: Stalo se. ) Tištěné náwrhy se nerozdáwali, já aspoň nedostal jsem nic. Rieger: Je chyba w rozdáwání; poslanci nedostanau tištěné wěci, leda jdau-li ke služebníkům a žádají je od nich. Myslím, že naopak záleží na každého sluhu, aby obcházeje, každému poslanci, kde sedí, podal tištěný náwrh. Dobblhof widí toho potřebu tím wětší, že ani ministerstwo nemá wědomost o učiněných náwrzích, aby dalo w potřebě wyswětlení. President ujišťuje, že se stane, jak Rieger prawil. Fischhof rozumí §. 47 tak, že se náwrh, který se dnes rozdá, teprw druhý den může oznámiti, myslí tedy, že má Palacký dobře. Neumann: Sněm má swé práwo, určiti dříwe den, kde se o této wěci bude jednat; tato wěc je nanejwýš důležitá; musíme dát lídu znamení žiwota. Odušewníme wojsko nowým duchem; ta wěc bude dobře dělat sněmu, nech se tedy ustanowí jistý den. Fischhof: Nesmí se druhý den překotit, co se dnes přijalo; řád předpisuje po oznámení náwrhu lhůtu tří dnů až do wyjednáwání o ní, jen je-li periculum in mora ( nebezpeč w protaze ), může se odstaupit od dříwějších ustanowení. Neumann: Je pak nyní periculum in mora. Poněwadž se nestalo rozdání podlé obyčeje, ustanow sněm jistý den. Strasser: Dal jsem tento náwrh již dne 14. Odložil se, až bude sněm ustawen. Sněm je nyní ustawen; wěc nutí, dejme známku žiwota o sobě. Po dlauhém mluwení nawrhl Strobach, aby se přešlo k dennímu pořádku; na řadě je ale řád jednací; že podal presidentowi náwrh, aby se dnes radilo o těch paragrafech, jenž jednají o utwoření odborů a wýborů; tím se dosáhnau orgány, jenž jdau zároweň se sněmem; tyto orgány musejí se ihned zříditi, sice musíme učinit prázniny, což by bylo nepráwí proti národu a břemeno pro finance. – Druhý důwod proto je, že se náwrhy, o kterých se nejednalo, odkážau na odbory. Proto je potřeba, aby odborů bylo. Nawrhuji tedy, aby se wzala do porady hlawa 7. a pak hl. 5., jenž jedná o wolbách w pochybenstwí. Umlauft: aby se jednalo w pořádku o řádu jednacím. Fischhof: Nepadni sněm w odpor sám sebau. Při náwrhu Strasserowu prohlásilo se, že je nutný, a nyní máme opět jednat o řádu. Strasser: Půjde-li to tak, nebudem s řádem hotowi za 4 neděle. Wěc je nutná; jako auředník práwní učinil jsem přísahu, že dám práwo chudému i bohatému. We 4 nedělích ale může se stát welmi mnoho bezpráwí. Konečně se přijal náwrh Löhnerůw w té wěci, aby byla odkázána odborům, a každý odbor aby wolil jednoho poslance ku komissi, jenž bude o náwrhu Strasserowu jednati. Borrosch ohradil se proti tomu, že mu president w debattě odepřel slowo: Nechtě mluwiti stojím na tom, by se křiwda mě učiněná wzala do protokolu, neboť kárají-li koho z protimluwy a jménem ho udají, má práwo mluwit. Žádný aud nemluwil dnes dwakrát; poněwadž ale šly dwa náwrhy wedlé sebe, měl každý aud práwo, mluwit 4krát. Přešlo se k dennímu pořádku, kde dal Rieger otázku za ministry we wěci Braunerowě.", "id": 1746}
{"text": "18. leden 1850, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [polemika s Deutsche Zeitung], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. Uznáwáme za dobré čtenářstwu swému podati w doslowním překladu jeden článek zdejších německých nowin ze 16. čísla. Deutsche Zeitung píše z Prahy dne 14. ledna: „ Národní Nowiny přinesly we wčerejším čísle zpráwu, že o organisaci gymnasií ministrowi kultu činěny jsau dwa náwrhy; dle jednoho mají býti gymnasia wzhledem na wyučowací řeč přesně od sebe oddělena a pročež gymnasia čistě německá a čistě česká zřízena, kdežto druhý náwrh wychází od zásady utraquistické. Pan ministr prý se wyslowil pro prwní náhled, p. Hawlíček powažuje w lednu 1850 druhý náwrh za prospěšnější pro slowanské interesy; pamatujeme se wšak, že Národ. Now. w r. 1848 a 1849 zcela jinák o wěci této smýšlely, i musíme, se změně takowé slušně diwiti; důwod, jehož platnost se hlawně wyhlašuje, žeby čeští rodičowé děti swé dali na německá gymnasia, a žeby české školy prázdné zůstati mohly, nemůžeme powažowati za rozhodující, nebo by prý rodičowé k tomu byli pohnuti jedině tím, že německá řeč potřebná jest k dosažení auřadů a důstojenstwí; ( nezdá se, že by p. Hawlíček za to měl, žeby německá řeč i řemeslníkům užitek přinášeti mohla. ) Ale strana Nár. Now. powažuje řeč za jediné a wýhradní palladium národnosti, swobody, materiálního a dušewního pokroku, jak by se mohli naleznauti rodičowé nad swými powinnostmi tak zapoměnliwí, aby k wůli auřadu obětowali nejskwostnější klenot jejích dětí ‒ řeč. Přijmutím saustawy, dle které gymnasia přesně oddělena býti mají, chtěl pan ministr kultu klestiti cestu čistě české, půwodní a přirozené oswětě, k jejížto dosažení Slowané ode dáwna již swými snahami zaměřují, a wýhradním zawedením české řeči při prwním wyučowání chtěl zastawiti šíření se jedu německé wědy a oswěty a nemožným učiniti pomíchání se Čechů s německými gojimy. Mimo to prohlašowal pan Hawlíček a jeho strana při každé příležitosti, že učení-se německé řeči a jí sobě přiosobení spojeno jest pro Čechy se ztrátau času nenahraditelnau a žádnými wýhodami neosprawitedlnau, a že se tak wyučowání w materialních známostech zanedbáwá způsobem, který se nijak zodpowídati nedá. I my z německého stanowiště držíme se náhledu tohoto, powažujeme ale s jistými modifikacemi učení-se české řeči pro německého studenta též za překážku w dušewním pokroku a musíme tentokráte na základě argumentace páně Hawlíčkowy uzawření p. ministra kultu auplně schwalowati. “ Každý widí na těchto ironických slowech, jak sytý dokazuje hladowému, že jest hlad zdrawá wěc. Deutsche Zeitung opatrně wynechala z našeho článku nejhlawnější náš důwod, totiž že by takowé zřízowání pauze českých gymnasií jen w tom pádu dobré bylo pro nás, kdyby národní rownopráwnost skutečně byla prowedena. Co se ostatně špiček o našem přeceňowání jazyka týče, musíme Deutsche Zeitung ubezpečiti, že si jazyku swého o nic wíc ale také o nic méně newážíme, než Němci swé němčiny, a že tedy z toho ohledu se míníme we wšem, co se jazyka týče, jen podle příkladu Němců řídit, a doufáme tímto spůsobem toho docíliti, že nám nebudau moci nic wytýkati, proto že we wšem budeme jen dle nich jakožto swých mistrůw w této wěci se sprawowati. Budeme tedy ku př. o to dbáti, aby p. Makowička ode wšech auřadů jenom české dopisy dostáwal, tak jako redaktor Národ. Now. německé dostáwá, aby se hrálo w Praze 6krát týdně česky a dwakrát německy, aby hercowé českého diwadla dostáwali po 1500 zl. stř. a hercowé němečtí po 20 zl. na měsíc, aby se u wšech auřadů wšechno jen po česku jednalo, a jen při každém nějaký německý translator se držel k wůli rownopráwnosti, aby se na wyšších školách wšechno jen po česku přednášelo, a jen sem tam nějaký docent německý zdarma neb za mizerný plat rownopráwnost representowal, kterému by se také w přednáškách jeho ani netopilo, a kterému by také zas nějaký Matějka hrubosti činil atd. atd. atd., což wšechno ani wypočítáwati nechceme. Pak až toto wšechno zawedeno bude, řekneme také tak, jako nyní p. Makowička říká, že nám na národnosti nic nezáleží, že jest swoboda hlawní a přední wěc, že jsau to marná sočení a dráždění a přepiatosti, které jen tak někteří ultras prowádějí, o kterých německý národ nic slyšeti nechce, že my chceme pokoj w zemi, a že takowé hádky o jazyk jen nepotřebné a škodné různice mezi bratrskými národy plodí atd. atd. Jsme žádostiwí, coby asi p. Makowička a jemu podobní pánowé tomu řekli, kdyby se s nimi tak dálo, jak se s námi děje, což oni sami jakožto poctiwí lidé upříti nemohau? Pročež wyswítá mrawné naučení: Co nechceš sám trpěti, nečiň jinému. Pan Makowička, který tak rád o sobě říká, že národnost nedrží za důležitau, nedáwno si stěžowal, že prý mnoho Čechů jest auředníky w německých krajinách: nám ještě nikdy ani nenapadlo, ptáti se po půwodu národním některého auředníka, my jen žádáme, aby auředníci w českých krajinách prawidelně česky mluwiti a psáti uměli, jak toho zapotřebí jest k řádnému auřadowání, jsauli ale při tom rození Němci, Maďaři, Wlachowé atd. na tom mnoho nezáleží, ba rozeného Němce, který se ze šetrnosti ke swým českým spolukrajanům a podřízeným česky mluwiti a psáti naučil, máme w mnohem wětší wážnosti, než bídného Čecha rozeného, který ani tolik srdce ke swému národu nemá, aby se naučil za několik neděl český prawopis a gramatiku, ačkoli za swé auřadowání z daní českého lidu na tisíce platu dostáwá. Tážeme se tedy, kdo jest přepiatější w národním ohledu: Deutsche Zeitung neb Národní Nowiny? ‒ Jsme ale žádostiwí, jestli p. Makowička tento náš článek také doslowně přeložený do swých nowin přijme, jako my jsme jeho článek přijali: myslíme, že by w takowém pádu leckomu bělmo s očí spadlo.", "id": 1747}
{"text": "24. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel\nŘíšský sněm W Kroměříži dne 22. listopadu. Jak uzawřeno bylo, započal dnes říšský sněm opět svá jednání. Wšichni zde přítomní poslancowé, jichžto počet již na půl třetího sta zrosil, shromáždiwše se okolo desáté hodině we zdejším palácu arcibiskupském, odebrali se odtud do kollegiátního kostela sw. Morice, kde Kroměřížský probošt slawné Veni sancte a mši swatau za hudaucí zdar sněmu říšského slaužil. Před kostelem je uwítala Kroměřížská národní garda. Wrátiwše se do nadjmenowaného palácu, kde nowá sněmowna usporádána jest, zakročili i hned k prwnímu sezení. Smolka je co prozatímní president otewřel, oznamuje, že se zde již dostatečný počet poslancůw nachází, a že se tedy ku wolení nowého presidenta a dwau vicepresidentů, napotom i dwau tajemníků zakročiti může. Poslanec Schmid na to podotknul, že mnozí z deputowaných teprw dnes neb wčera přijeli, že jim tedy nemožno bylo, s jinými w poradu wejíti, a že tedy nawrhuje, aby se wolení přednostenstwa na několik dnů odložilo. Löhner jej w tomto náwrhu podporowal, žádaje, aby se o něm hlasowalo. Nic méně wšak byla jen menšina s tímto náwrhem spokojena, a tedy se k wolení presidenta přikročilo. Wýsledek wolby prwní, na kteréž 248 poslanců podílu bralo, byl ten, že Strobach 122, Smolka 121, Schmid 2, Lasser a Schuselka po jednom hlasu obdrželi. Poněwadž tedy žádný z nich absolutní wětšinu hlasů, 125 totiž, nedosáhl, wolilo se poznowu. Při druhé wolbě byla absolutní wětšina 128, poněwadž se 255 cedulek shledalo. Smolka obdržew nyní 131 hlasů ( Strobach těch ostatních 124 ), stal se presidentem. Kratičká řeč, w které Smolka hned napotom swé díky za prokázanau mu důwěru wzdáwal, měla do sebe zcela jiného rázu, než řeči Smolkowy ondy míwaly. Slowa jeho projewowala něco, abych řekl nejistého, což z toho wyswítá, že sám swé wywolení jen těm nynějším zwláštním okolnostem připisowal, připomínaje, že se mnoho jiných mužů, a hlawně Strobach, w sněmowně nachází, kteří by důstojnost tuto řádně zastaupiti mohli. Na swau minulau činnost w okresu důstojnosti této poukazuje, dokládal, že se i w budaucnosti nižádné nesprawedlnosti winna učiniti nechce. Napotom se wolil prwní vicepresident, a mezi 246 hlasy obdržel Mayer Cajetan 124 co absolutní wětšinu. Druhým vicepresidentem se stal Lasser, maje mezi 242 hlasy 132 pro sebe. Po této wolbě wystaupil Šuselka a udal příčinu, proč on sám a dle jeho mínění i celá Lewice se do Kroměříže ku sněmu odebrali, anto jen pauze od wlády sem přeložen jest, a wláda toto práwo bez swolení sněmu říšského přiřknauti nesmí, poněwadž sněm konstitující jest. Prawil, že jen pauze proto se sem odebrali, poněwadž předzwídali, že se zde wětšina poslanců sejde, a oni se wždy wětšině, jak tomu práwo káže, podrobějí; nikoli ale aby požadowání zadost učinili, které si wláda beze wšeho práwa konstitučního dowolila. Připomínaje, že ku konci předešlého měsíce shromáždění we Wídni poslancowé již proti tomuto i uzawření wlády protestowali, a že až po tuto dobu žádné odpowědi nedostali, ohražowal sebe a Lewici proti podobným krokům w budaucnosti. Na to prohlásil president Smolka dnešní sezení za ukončené, wyzýwaje poslancowé k druhému teprw na sobotu, poněwadž se ještě w sněmowně ledacos uspořádati a sekcí swé práce mezi tím opět započíti musejí.", "id": 1748}
{"text": "29. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: [Pavel Razga], Autor: Havlíček, Karel\nPawel Razga, onen muž, který po sedm let w Praze co pastor bydlel, a kterého 18. t. m. Boží saud před branami král. swobodného města Presburku zastíhl, skončil swůj žiwot nedaleko onoho místa ( Pezinku w Presburské stolici ), kde se 10. prosince 1798 narodil. Jsa jeden z prwních posluchačů na protestantském theologickém ústawě we Wídni, který 1821 nejprwé otewřen byl, přišel roku 1823 do Trebesinku w Korutansku k zcela zchudlé osadě, později 1827 do sausedního Zlanu, a na obau místech wyznamenáwal se příkladnau pastýřskau činností. Tam wystawěl školu a kostel, zde pracowal na zlepšení stawu církwe a byl w každém ohledu wzorem pro swau obec. W roku 1835 byl pastor Razga powolán do král. swobodné města Modry k německo-ewangelické církwi, tedy přišel zase do uherské swé wlasti. Tu podnikl nowé stawby we farním domě, zřídil nowý ústaw, z něhož by wdowy a sirotci ewangelických kazatelů w celém senioratě pense dostáwaly, a byl půwodcem mnoha jiných užitečných opraw, které jeho čtyrleté tam blahonosné přebýwání we wděčné památce zachowají. Pastor Razga byl powolán do Prahy. We swé wstupní řeči dne 24. února 1839 prawil wýznamně: „ Opustil jsem zem, jejímiž zákony jsem se w mládí řídil a kde jsem i místečko naleznauti hodlal, w němž by můj popel odpočíwal, tuto zem jsem opustil a přišel do cizé. \" Ale i tato německému Uhru owšem cizá země neměla zůstati bez památky na jeho zde přebýwání. Náš kostel, naše škola jsau owoce jeho usilowání, jsau dílo onoho muže, který nejen slowem, ale i skutkem a dalekými cestami o jich zřízení se zasazowal, a jenžto neodolatelnau mocí puzen byl, oprawowati, co bylo nedostatečné, zakládati, co bylo potřebné. Roku 1845 wracel se zase do swé wlasti, zůstawiw w Praze swé přátely a ctitele, ale i nepřálely. O jistě, on měl welké, znamenité wlohy! Jen škoda, že se mu nepodařilo je pořádně wzdělati a wywinauti. Duch času, přes wšechny překážky wítězoslawně ku předu kráčející, oklamal jeho smělau podnikawost. Perutí fanatismu uchwácen ponořil se w jiný swět, zapomena na sebe, na milau swau choť, na milowané swé dítky. Jeho smrt je poučením sic pro každého. Několik míst wyňatých z dopisu o poslední jeho době přijmau snad rádi jeho známí, pročež je zde sdělujeme: „ Stalo se, jak wojenská komisse ustanowila, náš Razga skonal wčera hanebnau smrtí. Smrt podstaupil mužně, ba hrdinně. We čtyry hodiny ráno byl weden z Presburského zámku, který nyní slauží za politické wězení, na odprawiště - na tak zwanau Oslowu horu, ležící nad Dunajem. Kráčel pewným krokem, a sám těšil a k mužnosti nabízel doprowázejícího jej pastora Šimka. Wyslyšew ortel smrti prosil o dowolení, by směl několik slow promluwiti. On mluwil hlasem čistým, nepřetrženým a skončil takto: „ Žehnej a ochraňuj, o Bože, mau nešťastnau rodinu, žehnej mau milowanau církew, žehnej i mau nešťastnau wlast, žehnej i mé nepřátele a zahubitele, kteří chtěli mau smrt. \" Když jej kat za rameno bral, aby jej ke slaupu wedl, prawil k němu důrazně: „ Wy čekejte, až já přijdu. \" Pak mluwil dále: „ Owšem tělo můžete zabíti, ale můj duch se powznese wzhůru k mému Bohu! Mějte se dobře, wšickni moji drazí! S Bohem! \" Nyní šel ke slaupu. Wázán jsa prawil: „ Bože můj, w ruce twé poraučím ducha mého! Smiluj se nade mnau, smiluj se nad mau nešťastnau rodinau. \" Pak wypustil ducha. Celá tato scena sic byla welmi dojímawá. O půl noci směla mu jeho manželka a nejmladší dcera dáti s Bohem; nadarmo se za něho přimlauwaly we Wídni, nadarmo wysílala jeho obec deputace k polnímu maršálowi Haynauowi. Četní ctitelé a příwrženci Razgowi chowali se tiše. O 7 hodinách wečer byla jeho mrtwola wržena do jámy a zahrabána - nikdo se tohoto nenadál, naopak připrawowal se pro něho řádný hrob na hřbitowě. Co dálšího sic, očekáwejme. \" Tak to wyprawuje očitý swědek. Co sděluje o stawu ubohé manželky a rodiny, tak jest smutné a truchliwé, že lidské srdce nad tím ustrnauti musí. Ať se o něm saudí jakkoli, prawda ale jest, že nebyl Razga obyčejným člowěkem, že byl znamenitý charakter. To musí uznati každý, kdožkoli ho znal, to i doswědčuje jeho zahynutí. Kéžby se lidumilowé ujali jeho nešťastné rodiny! Obšírný jeho žiwotopis s jeho podobiznau najde obecenstwo w německé památné knížce: „ Diplomatische Geschichte der deutschen evangelischen Gemeinde in Prag \" od spisowatele atd. těchto řádků od r. 1841, wydané a sice na stranách 169-184, 110-122. Josef Růžička. Redakce těchto listů poznamenati musí, že Razga, ačkoli půwodu patrně slowenskéko jest, wždy za Maďara se powažowal, a již w Praze wždy odpůrce býwal wšeho slowanského.", "id": 1749}
{"text": "30. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Spisy]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 6. Spisy Drahotína Marie Barona Villani’ho. Prwní díl. W Praze. Tiskem arcibiskupské knihtiskárny 1846. W komisí u Pospíšila. ( Nákladem spisowatele ). Cena 1 zl. 20 kr. stř. we wšech řádných kněhkupectwích. Jest to welmi pěkné a nákladné wydání wěnowané knížeti Karlu Šwarzenberkowi, jehožto podařená podobizna s předu připojena jest, s rázným českým wlastnoručním heslem tohoto wlastimilowného knížete, kteréžto nám patrným důkazem jest, že řeč naše poznenáhla i w nejwyšších okresech pěstitelů nachází. Spůsob básní pana skladatele již odjinud známý jest.", "id": 1750}
{"text": "27 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Titulní strana], Titulek: [Odpověď na dopisy], Autor: Havlíček, Karel\n– Na mnohé dopisy, které jsme z wenkowa obdrželi, odpowídáme tuto najednau zároweň, že totiž myslíme a za nejlepší w nynějších časích pokládáme, aby se s opominutím wšech ostatních žádostí, nyní wšeobecně žádalo o swolání českého sněmu. Co ještě jiného zapotřebí jest, to ať sněm přednese. Owšem ale nesmí se w žádosti té opominauti, aby sněm swolán byl na swobodomyslném základě, ne podle starostawowského spůsobu.", "id": 1751}
{"text": "30. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Hospodářství a průmysl., Titulek: Kukuřice., Autor: Havlíček, Karel\nHospodářstwí a Průmysl. Kukuřice. Naše česká Hospodářská Společnost kolikráte se již počala pokaušeti o pěstowání této wydajné rostliny, která w jiných zemích, k. p. Wlaších, Bukowině atd. hlawní a dobrau potrawau jest lidu místo našich bramborů. Namítalo se wšak, že naše krajiny přízniwy nejsau této rostlině. Na wywrácení této důmínky klademe zde tuto zpráwu. We shromáždění Berlínské jednoty zahradnické wychwalowal Dr. Münter prospěch pěstowání kukuřice ( turecké pšenice ), okazuje na důkaz klasy, zrna i mauku z kukuřice, w Prusích wyrostlé, i chléb z polowice kukuřicowé a žitné mauky pečený a welmi chutný. Překážky proti pěstowání kukuřice namítané prohlásil za pauhé předsudky, odwoláwaje se na podařené zkaušky we Slézsku, Brandebursku a Magdebursku, a dodáwaje, že pro ponebí těchto sewernějších krajin owšem se musejí zwláštní druhy wybrati, přede wším pak bílá kukuřice, kterau hrabě Reichenbach-Brustave často již wychwalowal. Wytknul zwláště Dr. M., že kukuřice nejwíce je užitečná jako zelená píce pro kráwy k rozmnožení mléka, a zrna její že se s welkým prospěchem hodí k wykrmowání černého a howězího dobytka i drůbeže. We Francauzích mimo to zhotowují z kwětowých taulců papír; jmenowitě fabrikant Bouchet jich potřebuje ročně 3 miliony centnýřů, dáwaje za centnýř 15 franků. Když tedy krajiny Pruské mnohem sewernější dowolují pěstowání kukuřice, proč by se u nás newedla? — Obracujeme na to pozornost myslících hospodářů, aby aspoň w maličkosti pokusy učinili.", "id": 1752}
{"text": "16. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Rovnoprávnost ve vojsku], Autor: Havlíček, Karel\nDopisowalel „ Agr. Ztgu “ z Wídně podáwá následující důležitau zpráwu: Co zwláštní nowinku wám musím sděliti, že se zásada rownopráwnosti poznenáhla i we wojsku zawáděti počíná. Wčera ( dne 9. září ) bylo při bubnowání we wšech kasarnách zdejších ohlášeno, že se od nynějška při wšech církewních slawnostech a při každé wojenské mši wšecky písně jen w té řeči zpíwati mají, kterau wětšina mužů w každém práporu neb pluku mluwí. Zároweň s tím byly také písně w materské řeči wojákům, kteří prý se z toho nemálo radowali, rozdáwány. Posádka Wídeňská sestáwá nyní nejwíce ze Slowanů. ( Je nám to w skutku welmi diwné, že Wídeňské časopisy o této události pražadné zpráwy nepodaly! )", "id": 1753}
{"text": "14. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [zpráva o referátu poslance Mayera o událostech ve Vídni], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nZ Brna 10. října. ( P. Z. ) We wčerejším sezení morawského sněmu měli jsme kus říšského. Říšský poslanec Mayer, též aud morawského zemského, wyprawowal zde jako we shromáždění lidu události Wídeňské od 6. a 7. října. Sněm mu děkowal za zpráwu jeho a zřídil několik audů k wypracowání manifestu k lidu morawskému, který druhý den celý byl od sněmu přijat. Obsah jeho zawírá se asi w následujících kusích. Sněmu je žel událostí od 6. a 7., poněwadž myslí, že jimi monarchie w nebezpečenstwí wydána; doufá ale, že se ministerstwu a říšskému sněmu — stojících nyní na půdě zákonní — podaří, uchrániti Rakausko; doufá toho tím wíce, poněwadž zásady říšského sněmu, celitost říše, rownopráwnost wšech národností, zachowání ústawního trůnu a swobody na nejširším základu od početí swého pořád rázněji wystupowaly. Sněm, přiznáwaje se k týmže zásadám, půjde za jedno se sněmem říšským; ale jako sněm zemský posawáde hájil swézákonnau swobodu a rowné práwo národností, tak jest pewně odhodlán, opírati se důrazně bezwládí a zpátečnictwí, a chce sám uchopiti se wšech prostředků, jež k tomu za dobré uzná. Doufá, že jej lid morawský bude podporowat w podniknutém díle, dokládaje, že wšechny powěsti o nějakém náwratu starého stawu wěci jsau prázdné a lžiwé, protože nikdo wymožené swobody nám odejmauti nechce a nemůže. Kdo takowéto powěsti roztrušují, jsau rýpalowé, rozšiřowatelé bezwládí, nepřátelé wlasti a dobrého obecného. Lid morawský nech důwěřuje we swé zástupce, we swého císaře, a pak brzy přijde čas, že bude w pokoji moci požíwati blahosti swobody. — Na wládu zemskau byla wznešena žádost, aby sněm o stawu země ustawičně zprawowala, a přislíbena jí podpora sněmu. Ze slowenské strany přinášejí ustawičně smutné zpráwy. Sněmu bylo donešeno, že 10. října má být w Senici poprawa několika Slowáků, ba i Morawanů. Morawské hranice a tamní obywatelé že nejsau jisti před Maďary. Sněm tu wěc wzložil na zwláštní komissí, která dne 10. oznámila, jakých wojenských prostředků zemské presidium se uchopilo. Bohužel wí se z jistých pramenů, že před několika dny w Uhřích bylo 15 Slowáků oběšeno a dwa sťati! Což diwu, uslyšíme-li, že Slowáci utiskowatelům swým rownau měrau měří! — Dnes odešlo 400 gardistů Brněnských do Wídně, aby Wídeňskau gardu we stráži wystřídali. — K Wídni se táhne pořád wojsko. Pluk Mazzuchelli nocuje dnes w Želowicích. I z Polska táhne wojsko. Zdejší prápor granátníků dostal rozkaz do Holomauce, bezpochyby na stráž k JMsti. Ustawičná komissí, wywolená od pozůstalých we Wídni říšských poslanců, na níž we Wídni wykonáwací moc wzložena, záležela z následujících audů dne 8. října: Caj. Mayer, přednosta ( odejel do Brna, na místě jeho Szabel ), Brestl, Stobnicki, Lohner, Fúster, Klaudi, Violand, Goldmark, Vidulić, Šuselka, Kaučić, Ambrož, Haimrl, Jonák ( na místě jeho Gayer ), Smarzewski, Kudlich, Prato, Catinelli, Ohéral, Zbyszewski, Schneider a Müller.", "id": 1754}
{"text": "1. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: O prostonárodní vzdělanosti., Autor: Havlíček, Karel\nO prostonárodní wzdělanosti. Za krásného čerwencowého jitra wyjda za příčinau do Hrubých Kozojed, potkám tam ženštinu s košíkem, anaž od stawení k stawení běhajíc wolá: Nekaupíte knížky, modlitby, písničky, historie a kroniky, snáře a planetáře? „ Knížky! “ slowo to, přiznati se musím, co elektrická rána se mnau zatřáslo. Co se já napíšu, naběhám, naprosím a naplatím, než se mi z knihkupectwí jaká kniha do ruky dostane. Hradec daleko, Praha wysoko! My wenkowané jsme přece w tomto ohledu jen politowání hodni, neboť nás každá kniha s přínosem téměř dwojnásobně stojí. Příčina tato snad mnohého od kaupi knih odstraší. Mnohý ani nepomyslí, mnohý newí, že a jaké kníhy jsau na swětě; přines je wšak do domu, neb na trhu wylož, prodáš, ne-li k poučení, alespoň k zábawě pro zimní wečery. Hospodář by neměl kalendáře, dítko slabikáře, kdyby nebylo kramáře; hospodyně modlitby, kroniky a snáře, kdyby nebylo písničkáře. Tito kočující knihkupci w mnohem ohledu jsau jistě důležitější, než šachrující židé. Prawda, že až dosawád nejwíce jen haraburdí mezi lidem rozšířují: kdo za to může? P. p. knihtiskaři a knihkupci, že jim nic lepšího nedají. Takowý to obchod w knihách sotwa k necti by slaužil. Jestli že se může potrawa a šat pro tělo roznášeti po domech a neb na trzích prodáwati, proč ne i knihy, pokrm a šat duchowní? Oběma pak stranám, jak knihkupectwu tak i obecenstwu, k nemalému by byl prospěchu. – Táži se oné ženštiny: Také máte knihy? Poněkud rozpáčitě, že se snad obáwala, aby knihy bez imprimatur přísnému inquisitorowi do rukau neupadly, když jsem na swém stál, plný stůl knih rozložila. Tu utěšená historie o Majoleně – O zajetí tureckém kominického towaryše Bělohlawa – Příhody Martina Englbrechta – Černý muž – 2 kopy žiwotných powídek – Mladý harfeník – tu i kratochwílník na přástwě atd. A ty wšecko tiskem w Litomyšli u Turečka. O blahoslawená L., anaž takau wzdělanost šíříš po wlastech českoslowanských! Nesmrtelný Turečku i consortes, jenž sobě nesmírné zásluhy dobýwate o člowěčenstwo, že w prachu nedáte zetliti takowým pokladům, aniž je čerwům prowrtati w komorách skladních! Mrzutost, kteráž při prohlížení knížek těch mysl mau pojala, se poněkud rozplašila, když čerwenau w tuhé obálce wázanau knihu jsem spatřil. Toť musí být něco důležitého, potřebného, užitečného, že o tak silnau wazbu postaráno. Otewru a patřím wyobrazeného kejklíře, jenžto se w powětří wznáší. Nad kejklířem byl názew: „ Nowě nalezená kunštowní knížka, w ktere se nachazí popsaní, mnoho prospěšnych kausku, jak pro lidé tak pro dobytek. “ Laskawému čtenáři jistě hned do očí bijí nemotorné chyby w prawopisu, a tak se dálo i mně, a kdybych je i s germanismy w celé kníze měl wytýkati, musel bych napsat 318 snad ještě jednau takowau knihu. Že jsem nemnoho dobrého již očekáwal snadno se každý domyslí. Pod kejklířem čtu jako na známých písničkách: Wytištěná w roku tomto – ale ne w L. u T. – nýbrž tam stálo welikau literau Lipsko 1845. Z Lipska tedy z trhu knihowního! Toť tedy krmě pečená pro žaludek český na cizém ohnisku, toť missionář, jenž přiučiw se řeči našeho lidu, již mu nechce wtírati wzdělanosti swé spůsobem nepřirozeným, nesrozumitelným jazykem. Než hleďme již, jak blahodějné jeho zwěstowání! Něco tam sice dobrého, ale wíce směšného, pošetilého, powěrečného ano i nemrawného, zwláště w prwním oddělení, tak že poctiwý sprosták při pauhém čtení jen nadpisů jednotliwých prostředků se zarděním knihu odhodí: oswícený pak lidumil sprawedliwým hněwem se rozhorlí. Jen několik příkladů: Prášek pro lidí a dobytek, když očarowáni jsau. – Z kraw užitek udržeti – když pozoruješ, že se užitek dobytka tratí. – Aby žádná čarodějnice do chléwa nešla. – Jak bys dobytek brzy prodati mohl, když jej na trh přiwedeš, dále také prostředky proti hanebným nemocem. „ Osobo! “ dím rozhorlen; odkuď tu knihu máte? “ – Také z L. – „ A mnoho jste jich prodala? “ Asi 50 kusů; na ty jsem měla nejwětší odbyt. „ A proč? “ táži se – Poněwadž jsau welmi užitečné. – „ A co se zdá lidu w nich nejužitečnějšího? “ Prostředky pro užitek dobytka proti čarodějnicím. – To mne nepřekwapilo, neboť jsem wěděl ze zkušenosti, že je až dosud mezi sprostým lidem mnoho powěr a předsudků. Žeby ale ještě za našich dnů lidé proti čarodějnicím psali a tiskli, to mne ohromilo, a počal jsem pochybowati o dobré wůli mnohých spisowatelůw, a horšiti se na zlowolné tiskaře, jenž pro mrzký zisk wšem, i hanebným, prácem se podwolují, a co by měli cnost, prawau oswětu a wzdělanost podporowati, k rozšíření temnoty, bludů a neprawostí pomáhají. Ale není nic tak zlého, aby to nebylo k něčemu dobré. Tak i ona powěrečná a škodliwá kunštowní knížka učí a powzbuzuje nás, abychom o podobnau, ale dobrau knihu pro náš lid se postarali. Potřeba takowé knihy jest nejwyšší, lid se po ni shání, a my mu nemáme co podati. Beekerowa knížka již není k spatření, i Jungmanůw lékař rozprodán. Mnoho sice již takowých prostředků oznámeno, a wšak dílem w časopisech, dílem po jednotliwých knížkách roztraušeno; jako we Wčele, – nemýlímli se r. 1835 a 36 – w Zábawných listech pro hospodáře – w Průmyslném poslu – w Zábawnách nedělních, w p. Preslowě lučbě a technologii, we Franklínowě pokladnici – we wšech téměř kalendářích atd. Wydání takowéto hospodářské knihy, dle mého nepředpojatého mínění, by nejspíše naší Hospod. Společnosti přislušelo. Onať by nesměla učeně a saustawně býti psana, ale prostonárodně a srozumitelně. Obsah a rozwržení, jak se domýšlím, by mohl býti snad následný. I. Prostředky pro domácí hospodářstwí, z nichž by i wšeliké wýhody pro rolníka a řemeslníka nesměly býti wylaučeny. II. Domácí lékař w nemocech lidských. III. Prostředky w nemocech dobytka. IV. Wšeliké newinné, žertowné kausky a zkaušky zakládající se na zákonech sílozpytu. Každému oddělení, buď i prostředkům jednotliwým, budiž wšeobecné pojednání předesláno, obsahující poučení, wýstrahy a napomenutí, jak a kdy by se těch prostředků užíwati mělo; tak asi, jako to n. př. p. Dr. Staněk w hospodářském kalendáři napsal. – ( Pokračowání. )", "id": 1755}
{"text": "15. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [otisk žádosti], Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 14. listopadu. – Následující žádost zaslána jest k ministerstwu oswěty: Waše Excellencí! Z kraje, w němž před několika lety bylo Waší Excellencí u weřejném úřadě působiti k blahu naší wlasti, w němž nejedni žijí swědkowé Wašnostina upřímného účastenstwí na strastech a nadějích našeho národa, w němž snad wíce než kde jinde se wí, co wše jmenowitě k powznešení stawu učitelského a národních škol našich a nepřízniwé nám době od Waší Excellencí předsewzato, započato a podniknuto bylo, z kraje toho pozwedá nížepsané učitelstwo okresu Budínského důwěrně hlasu swého k nowému místu, na něž prozřetelnost Božská Waší Excellencí postawila, aby několika skromnými slowy předneslo tužbu sklíčeného srdce swého. Welké naděje wzbuzeny byly w nás minulým rokem. Zdáloť se, že znowuzrození Rakauska musí započíti znowuzrozením školy, tělo swatyně, w které-li neposwětilí se národowé, marně hledají cest wedaucích k prawému, trwanliwému blahu. Učitelstwo procitlo we swém smutném pokautí, do něhož powrženo bylo, pozdrawilo s plesáním nowý den, který zaswitnul welké řiši, a wolně dýchajíc na wýsluní počalo poznáwati jasněji než kdy před tím důležitost čestného powolání swého a i také tíži wšeho odpowídání, jaké naň wloženo bude změnau času. Swědomitý nahlížel, že což bylo prospáno, rychlejším krokem, pospíšením ku předu bude musit býti dostíženo, že nowý čas nowé požadawky činit bude na pěstitele nowého pokolení: awšak maje nowé práce před očima neklesal na mysli; nadějeť jej těšila, že tentýž čas zpomene si na starau prawdu: „ Dělník hoden jest mzdy swé “, a on uznáwal tedy také zaslušno, aby chtěje lepšího bydla dojíti ochotněji nesl břímě i dne i horka. – Než Bohu zatím se líbilo národy rakauské ještě do jiné školy uwesti, než jest škola, w níž síti se má od nás símě budaucího štěstí člowěčenstwa. Žalostná bauře domácí wálky zahalila chmůrami swými opět na čas slunce nad námi wzešlé, potlaukla zelenající se osení našich nadějí a krwawými stopami swými smazala znamenané již stopy pamatowání se na to, což znowuzrozeným národům mělo býti nejswětějšího; pozornost od škol jakoby se byla odwrátila a jediné na pole mrtwolami poseté obrátila; záležitost naše přestala býti přednější, uplynul rok w trpkých zkauškách, a staw náš nebyl zlepšen, ale zhoršen. Na mnohém místě se zapomenulo, že učitel podáwající lačným chleba duchowního, hoden sausta chleba wezdejšího, jemu bídnau mzdau nadanému počalo se zde a tam odpírati, zadržowati a ujímati, což potud mu powinnowáno aneb za konanau službu dopřáno bylo. Učitel, který měl jiné obohacowati wyššími statky, musel nyní žebrati o ty nejnižší; on, jenž poznáwaje potřebu wyššího wzděláwání se nowými prostředky, si je měl opatřowati, musil se potýkati s nedostatkem nejwšednějších žiwota potřebností; on, jenž měl powinnost, wíce a wíce se uspůsobowati w rozšiřowatele blaha u swém národu, musel widěti, an w tomto národu opuštěn jest se swau rodinau. Toť smutný staw, do něhož mnozí z nás přišli a posud z něho newyšli. Nowý školní běh začal, a ne jeden z nás musí školu otwíraje se ohlížeti, zdali za patama jeho nekráčí wěřitel na zaplacení dluhů upomínající. „ Čím, což jiným powinen jsem, mám zaprawiti? “ – „ kterými prostředky, což mi zadrženo neb odepřeno bylo, mám sobě wydobýti, mám k swému přijíti?! “ – Tyto otázky, bohužel, nestaly se nám ještě zbytečnými. Nesnáz naše není nemalá a tajiti ji, zdá se nám býti prowiněním. A proto utíkáme se důwěrně k Waší Excellencí nejsnažněji prosíce, byste ráčil naším prostředníkem a přímluwcem u wysokého ministerstwa býti w záležitostech našeho prozatímního i budaucího opatření. Waší Excellencí lidumilné srdce ujímalo se káranců we wlasti naší, račtež se ujmauti těch, jimžto uloženo, spolustarati se, aby počet káranců umenšen byl w zemi. Žehnajíce Waší Excellencí budauť oni se ubírati do síní školních a stojíce tam před autlými swěřenci swými budau oswědčowati swým působením, že zbaweni jsauce nejhorších starostí celau duší se starají, aby ze školy wyšlo požehnání wlasti a celé říši, sláwa císaři a králi. W Charwatci dne 13. září l. P. 1849. My o celé této záležitosti budaucně šířeji promluwíme. Red.", "id": 1756}
{"text": "16. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Školy opakovní - poznámka., Autor: Havlíček, Karel\nŠkoly opakowní. Takto smýšleti sluší se owšem pánům učitelům samým dle prawidel skromnosti, ne wšak ostatním stawům, ti uznáwajíce zásluhy učitelstwa a nahlížejíce dobře, že člowěk není pauhý duch, a že i dušewní snahy bez důchodů peněžitých hynauti musí, wšemožně o to usilowati mají ( jsauli jinak wzdělanci a pokroku milowníci ), aby učitelstwo w důchodech swých a zewnějšně tak postaweno bylo, jak to žádá důležitost tohoto stawu. Ba neostýcháme se twrditi, že malé platy, jakých skoro weškeré elementární učitelstwo požíwá, jedna z těch hlawních příčin jsau, proč obecný lid we wzdělání prawém pokročiti nemůže! Pročež se odwoláwáme ještě jednau na článek „ Něco pro učitele a o učitelích “ w těchto listech a zwlášť w čísle 11. Red.", "id": 1757}
{"text": "2. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Ponížený a satirický dopis redaktora Národních Novin z Prahy k panu redaktoru Moravských novin do Brna, Autor: Havlíček, Karel\nPonížený a satirický dopis redaktora Národních Nowin z Prahy k panu redaktoru Morawských Nowin do Brna. Waše Weličenstwo! Jistě že se tomu již celý slowanský a protislowanský swět dáwno a welice diwil, že již tak dlauho my dwa redaktoři w bázni Boží a w swatém pokoji spolu žijeme, a že po ten celý čas, co naše nowiny wycházejí, ani jednau se příležitost nenaskytla, abychom se spolu trochu pohádati mohli. Přiznáwám se, že i já sám jsem často se diwil této na swětě neobyčejné a posud newídané holubičí mírnosti dwau sausedních redaktorů, až jsem si konečně tento neobyčejný úkaz přírody wyswětlil tím, že králowstwí lwa jest na zemi a králowstwí orlice w powětří, a tak že se nikdy jejich territoria nemíchají. Konečně ale zwítězila přece moc přírody, a w č. 272 nowin pod redakcí Wašeho Weličenstwa wycházejících dočetl jsem se následujícího článku znamenaného ch z Wídně: „ To upřímně wyznáwám, že ta polemika w Národních Nowinách welmi se mi příčila; zwláště to poslední ponaučení, kde se dotýkalo osobnosti, bylo welmi nešetrné, i ty Morawské Nowiny musely potajmo kopnuty býti, an Národní Nowiny jedince co orgán slowanských záležitostí na Morawě byly kanonizowány. Důwěřuji w humor pana Hawlíčka, že wyloží dopisowateli, že až na ty jisté články, jenž wěru ani Jednotě ani Slowanstwu neprospíwají, leč by slowanské záležitosti byly widěny w různicích, o morawských wěcech wybírá z těchto Morawských Nowin, jak to znamení M. N. dostatečně oswědčuje. Welmi schlaubně tedy ten dopisowatel sebe držel za Slowanstwo na Morawě. Kdyby byl „ Wečerní list Pražský jmenowal za orgán Morawy, to by bylo jiné; tam jest dopisů z Morawy dosti, při nichž nestojí „ M. N. “ Kdo tedy nečte ty Morawské Nowiny, ten to má za půwodní dopisy, a to by se bylo hodilo dopisowateli. Awšak já Wám píši o wěcech z Wídně, o nichž byste wěru měli w Brně lépe psáti, 2019 ale wěda, že Wy nepočnete, wybízím Wás tímto, i powím Wám pří té příležitosti, proč ty Morawské Nowiny mají tolik tajné nepřízně. Za prwé málo nadáwají, a také málo chwálí. Nemá tedy ani přítel ani nepřítel dosti. Za druhé nepodaly se žádné straně wýhradně, nýbrž jdau samostatně, a to jest weliký hřích. Samostatný člowěk wšude jest nenáwiděn. Za třetí rády jsau, když mohau wládě tím poslaužiti, že hledí šířiti důwěru a dobré naděje. To jest proti módě. Nowiny mají buráceti, musí wšecko posypáwati pepřem, a k zapití podáwati wodky sílné; musí býti proti wšemu, co wychází od wlády, ať tomu rozumíme neb nerozumíme. Neb ( to wšak neporaďte dále ) můžete w Nowinách se plazit, ale za to saukromně mluwte jak Robespierre, aneb jak pewný čerwený republikán, nuž to řeknau o Wás, jiné jest řemeslo, a jiné jest osobní smýšlení. Ten chlap jest znamenitý swobodomyslník, to jest Wám genius, ten by Wám swět přewrátil: ale co, když má ruce řemeslem posmolené, a kus chleba musí míti každý člowěk. Widíte, tak se může wšecko wyrownati. “ Budeť jistě W. W. powědomo, že w každém člowěku dle neodwolatelného a proto maudrého řízení Božího wedle ducha cnosti také kausek ducha Belzebubowa sídlí, a po přečtení tohoto Wašeho článku zaplesal welice ten kausek ducha Belzebubowa sídlící we mně. Napřed hned po přečtení měl jsem sice aumysl napsati si také proti Wašemu Weličenstwu dopis z Wídně pod šifrau ch, pak ale při chladnější krwi odhodlal jsem se k tomuto přítomnému dopisu. Newím jestli také na Morawě dostáwají redaktoři o sobě tak mnoho hrubých a tak pochwalných psaní jako w Čechách, to ale wím, že na Morawě redaktoři pochwalné dopisy často o sobě we swých nowinách otisknau, co se w Čechách až posud nedělo. Kdykoli se wyskytlo w některém dopisu k nám pochlebné nosu redaktorskému místečko jako jsau „ oblíbené wůbec “ atd. atd. atd. wždy nemilosrdně přeškrtla naše čerwená oktrojující hrudka redaktorská takowau samochwálu, o které naší před swětem skryté cnosti nejlépe wědí mnozí naši páni dopisowatelé, na jejichžto swědectwí Waše Weličenstwo odkazujeme. Awšak jakož sprawedliwý dle welmi wznešeného wýroku každodenně 99krát chybiti musí, tak byl mezi oněmi 99 poklesky jednoho našeho dne také ten, že jsme jednomu p. dopisowateli z Morawy zapomněli wyškrtnaut to místo, kterým Národní Nowiny nazwal hlawním slowanským orgánem na Morawě. Račte být ale ubezpečen, že mne pak celý týden pro tento poklesek nesmírně hryzlo swědomí, neboť dobře wím, že Morawské Nowiny od walného a toho času suvréního sněmu morawského za hlawní slowanský orgán na Morawě ustanoweny jsau, a že tedy jest vox populi vox Dei. ( Dokončení )", "id": 1758}
{"text": "13. říjen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [tři anekdoty], Autor: Havlíček, Karel\n* – * Jaké nesrownalosti se časem we wlasti naší dějí, ani by člowěk neuwěřil. Dobrý přítel wyprawowal nám následující událost takowého podiwného a wšak obyčejného spůsobu. W Holomauci přijde žena do nádraží a žádá po česku lístek do Mohelnice. Pan kasír na ní místo lístku: „ Nichts böhmisch. “ Ubohá žena nemajíc wc službě swé pro takowé pány kasíry na Morawě žádného německého tlumače, musela wšelikde shánět, aby jí powěděli, jak se Mohelnice po německu jmenuje. * – * Jistý Francauz prawil kdysi o železnicích: „ Dříwe byla sláwa pauhý dým, a nyní jest dým naše pauhá sláwa. “ * – * Slečinka jistá dostala od mladého šwiháka psaní, ale welmi se diwila, že jest rozpečetěné. Když wšak obsah jeho přečtla, přestala se diwiti, neboť prý wyrozuměla, že se pro horaucnost přísah a zdwořilostí w něm napsaných wosk pečetní rozhřál. – A proto myslíme, že jest bezpečněji takowá psaní oplatkami pečetiti, což tuto wšem P. T. šwihákům úsilně radíme.", "id": 1759}
{"text": "22. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk přípisu zemského viceprezidenta], Autor: Havlíček, Karel\nTuto podáwáme čtenářstwu následující dopis auřední p. vicepresidenta Mecséryho: „ W Nár. Now. w č. 180. od 16. t. m. wyšel domněný referát o jednáních městské raddy od 16. a 17. t. m., w němž se usnešení měštanského wýboru, aby se nabídnutí p. Friedlanda, dne 18. t. m. postawiti na radnici říšskau korunu w plynowém oswětlení, zamítlo a radnice na autraty obce oswětlila, mezi jiným také tím odůwodňuje, že se chtěla městská radda uwarowati postawením říšské koruny proti wšeobecné wůli demonstrace we prospěch oktrojowané ústawy. Usnešení samo nemůže arci naproti úřadům býti předmětem dalšího wyšetření, a městská radda má je, pokud má býti toto usnešení wýrazem smýšlení Pražské obce, toliko naproti swým komitentům zastupowati. A wšak dotčené odůwodnění w hoř. článku w tom smyslu, jak mu též ostatní listy wyrozumíwaly, mohlo by zawdati příčinu k domněnce, jakoby městská radda říšskau ústawu, od J. Msti. císaře za zákon základní propůjčenau, neuznáwala. Městská radda sama nahlídne, že o uznání platnosti základního zákona říše od korporace, která má zastupowati záležitosti obce hl. města Prahy, naproti weřejnosti nesmí býti žádné pochybnosti, a že wládní úřad je zawázán, aby proti přímým a nepřímým snahám, uwáděti w podezření wětšinu obywatelů tohoto hl. města, se wší otewřeností wystaupil. Wyzýwám tedy městskau raddu, aby mě s připojením protokolů swrchu dotčených sezení předložila zřejmé popsání držané porady, abych mohl podle toho buď cestau úřední z počátku zmíněný referát Nár. Now. oprawiti, aneb zaříditi to, což pak naproti wládě tak i obci, kterau radda městská zastáwá, za swau powinnost pokládám. “ W Praze, dne 20. srpna 1849. Mecséry, w. r. Jestli češtině tohoto spisu dobře rozumíme, myslí pan vicepresident, žeby městská radda mohla neuznáwati oktrojowanau ústawu dne 4. března propůjčenau. My, pokud máme čest zdrawý smysl naší městské raddy znáti, wíme dobře, že jí nikdy nenapadlo, osobiti sobě takowau politickau moc, aby mohla uznáwati nebo neuznáwati ústawu, a diwíme se tedy, kterak p. vicepresidentowi něco pododného o městské raddě zdáti se mohlo. Že wšak městská radda tak dobře jako každý jiný konstituční občan práwo má, ústawu chwáliti nebo za chybnau držeti, toť nebude snad nikdo, leč absolutista upírati. A práwě ten, kdo by chtěl býti absolutistau, protiwil by se zase oktrojowané ústawě od 4. března. Že wšak náš referát o onom sezení městské raddy prawdiwý jest, o tom můžeme každého ubezpečiti.", "id": 1760}
{"text": "8. srpen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisowatel., Titulek: Dodatek red., Autor: Havlíček, Karel\nDodatek Red. Ostatně wěru nepochopujeme, proč na estatních gymnasiích našich, w Čechách a na Morawě posud ono „ slawné klasůwčtení \" wždy takowé, stereotypní jest jak bylo před časy. Což jest norma nějaká předepsána? Pochybujeme a myslíme, že by se tyto slawnosti mnohem lépe, aspoň přiměřeněji našemu času zaříditi daly. Jmenowitě jest jisto, že by místo obligátních až posud dwau dlauhých, dlauhých řečí ( německé totiž a latinské ) raději wíce kratších se držeti mohlo, aby aspoň wíce studujících wystaupilo před hosty; že wšak slušno jest, aby i české mezi nimi byly a sice w prose a we werších netřeba dodati. Takowým způsobem by pak ona slawnost i pro žáky i pro hosty wíce půwabnosti nabyla.", "id": 1761}
{"text": "1. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Něco pro učitele a o učitelích, Autor: Havlíček, Karel\nNěco pro učitele a o učitelích. ( Pokračowání. ) Počnu-li mluwiti o nějakém lepším wzdělání, kterého by lid náš wesnický i městský potřebowal, již napřed wím, že se mnohým tuze nezawděčím. K weliké mrzutosti swé musel jsem již mnohokráte oškliwé řeči o tom poslouchati, jak wycwičenost při sprostém lidu jenom na škodu jest, že se pak stáwají neposlušni, že nemají we wážnosti swé předstawené atd. Čujem ale dobře, odkud ten smradlawý wítr wěje. To wy byste, milí páni! nejraději, abyste jenom wy sami byli chytři, a ostatní lidé aby zůstali necwičenci, chytrý pak mnohem snadněji hloupého k swému prospěchu použíti může! Wlk by si také přál, aby jenom on sám měl ostré zuby! Owšem by lid, kdyby důstatečně wycwičen byl, wšechny nepoctiwé praktiky, kterými si mnozí rádi nedowoleným spůsobem na útraty poddaných kapsy nabíjejí, dowedl od sebe odwrátiti; a pak by arci mnohý mající jen několik set poctiwých příjmů nemohl prostopášně tisíce wyhazowati a utráceti. A kdo se bojí, že by wážnost swou u lidu ztratil, kdyby lid lépe wycwičen byl: ó ubožátko! ten jistě wážnosti nezasluhuje! Poctiwý a wzdělaný muž ale tím wíce we wážnosti bude, čím wíce se mezi lidem lepší wzdělání rozšíří, poněwadž teprw pak lidi jeho zásluhy dobře nahlížeti a oceniti dowedou. Lecjakýs ale karabáčník, který sám níc neumí, než lidi šidit, arci se musí bát, aby se lidi newycwičili, proto že by byli hned moudřejší než on sám a on by skrze oswětu o wážnost a o wýdělek přišel. Naše milostiwá wláda wždy se o zwelebení škol stará, a práwě nyní mnohem wíce zřetel její k této wěci obrácen jest. Wláda naše chce, aby lid byl wzdělán a wycwičen, proto že wycwičený člowěk umí dobré úmysly zemského řízení oceniti, a nedá se hned od rozličných zlomyslných lidí popouzeti. Jenom sowy se swětla bojí, náš ale orel může směle do slunce hleděti. Tak odpowídáme wšem zlomyslným odpůrcům wšeobecné wzdělanosti. Jsou wšak i jiní dobromyslní, kteří proti lepšímu wzdělání lidu z dobrého srdce a z upřímné péče o štěstí krajanů swých namítají, že skrze wětší cwičenost lid také wětší potřeby míti, hrději si počínati, we wydání wyšším stawům se wyrownati, marnosti w oděwu atd. se naučí. Nemůžeme upříti, že oprawdu polowiční nynější wzdělání takowé zlé následky míwá, jak toho patrné důkazy widíme na leckteréms pánu písaříku, na několik mil zwandrowaném řemeslníku, na mnohých pánech kapralích atd., na rozličných pánech syncích, proběhlých skrze několik gymnasialních klasů a jiných podobných. S dobrým wšak rozmyslem prawili sme polowiční wzdělání, proto že by, kdyby trochu důkladněji byli wycwičeni, přestala sama ta ničemná marnost a půlpánowitost, která jest podílem jenom osob přičuchnuwších trochu k wzdělání. Práwě to jest kletba a neštěstí našich časů, že mnozí jenom powrchní wlastnosti wzdělanějších lidí na sobě míti se 38 starají, a wnitřně tak při tom necwičeni zůstáwají, jak byli od jak žiwa. Může se říci, že od takowých lidí skoro wšechno zlé pochází, na které si nyní nejwíce ztěžujeme: oni wšichni téměř ničím jiným wzdělanost swou ukázati nehledí a nedowedou, leda wětším wydáním než příjmy dowolují. A zrowna tato záhuba, která se za našich časů wždy wíce šíří, a neštěstím hrozí, měla by být silnější pohnútkou, abychom prawé, wnitřní, důkladné wzdělání rozšířiti se starali, co jediný platný prostředek proti wšelikému wětroplašstwí a nemotorné prostopášné nadutosti. Kdo důležitost, zásluhy a wzdělání swé w hlawě má, nepotřebuje ho kabátem, útratou a pýchou ukazowati a lháti. Známe sami několik rolníků, kteří jsouce jistě we wšem, co člowěku wěděti potřebno a užitečno wycwičeni, hojné sbírky kněh pro sebe a pro jiné mají, a wšak wlastnoručně orati a hospodářstwí swé jak náležitě wésti se nestydí. Jeden z nich již také do těchto nowin příspěwky podal. Oprawdu wzdělaný člowěk nikdy se nebude marně nad swůj staw wypínati; znaje swou důležitost, jakož i to, že si před Bohem wšichni lidé rowni jsme, wzdáwati přece bude wždy čest tomu, komu náleží; přeswědčen, že pořádek bez předstawených býti nemůže, poslušen bude předstawenému, nezadáwaje nic práwu swému a wážnosti. Takowí wšak oprawdu wzdělaní lidé nemohou powstati jinák, než z dobře zřízených škol, a dobře zřízená škola jest ta, w které je prawý wzdělaný učitel. Již dříwe jsem w článku swém o potřebnosti průmyslowé školy české w krátkosti o tom promluwil, že wěci ty, které se až posud we školách wenkowských učí, welmi málo potřebného wzdělání podati mohou, zde to již opakowati nebudu. Zde jenom tolik ještě přisadím, že wětší počet našich učitelů ani tolik schopnnosti nemají, aby těm chatrným wěcem, jako čtení, psaní, počítání, důkladně a lehce wyučowati dowedli. Nepostačuje, aby kdo jiného čtení naučiti chce, sám jenom čísti uměl: něco jiného jest sám uměti, něco jiného wyučowati. Wědomosti, které potřebné jsou, aby učitel duše swých žáků k umění a cnosti přiwedl, nejsou tak skrowné a lehké, aby se jim každý klouček, sotwa wystoupiwší z třetího normálního klasu, za půl leta neb za rok w preparandě naučil. Ku podiwu jest, jaká w tom ohledu ještě panuje we swětě přewrácenost. Lékař, dříwe než nám smí předepsat prášek pro uwolnění břicha, projíti musí gymnasium a wysoké školy: a učitel, který z nás teprw lidi utwořiti má, kterému swěřena jest naše duše práwě w tu dobu, kde se našemu budoucímu wzdělání, naší cnosti základ položiti má a může, tento učitel nepotřebuje nic, než z pastwy jíti do preparandy! Práwníci, soudcowé atd. také dwanácte let studují, aby pře naše rozsuzowati mohli: kdyby wšak učitelé tolik let studowali, nepochybně by se lid tak wzdělati mohl, že by wětší čásť procesů a pří ani nepowstala. Práwě takowé wzdělání, jaké kněžstwo naše dostáwá, mělo by se i wšem učitelům podáwati: neboť kněží jsou také učitelé a hlawně proto studují, aby wyučowati mohli, k pouhé moci církewní, jakou hodnost a poswěcení kněžské sebou nesou, totiž udílení swátostí atd., jistě takowých studií zapotřebí není ( wyjímaje dogmatiku a církewní wědy ), poněwadž tato moc beztoho nadpřirozena jest. Jak podiwno, když w jednom místě jeden učitel ( duchowní ) tolik let se cwičiti musel, a druhý školní učitel za rok wšechno odbýti dowedl! A k tomu je cwičení dítek mnohem těžší než cwičení wyrostlých: kromě toho duchowní hlawně jen w náboženstwí wyučuje, a učitel i w náboženstwí i w ostatním wšem! Jaká nesrownalost! Předkowé naši w tom ohledu již na lepší stopě byli. Jak nám p. Tomek w loňském Musejníku, w článku swém o Bacháčkowi dokázal, hleděl tento znamenitý Rektor Učení Pražského hlawně na to, aby se za učitele do nižších wenkowských škol jenom takowí brali, kteří wysoké školy Pražské byli prošli a protiwil se wšemožnně přijímání lecjakýchs necwičených kantorů. Tenkráte weliká část mladých učených lidí po zkončeném studium na wysokých školách několik let zastáwali služby učitelské w nižších školách, až pak se jiných úřadů neb žiwností uchytili. Powažowalo se to také při učeném člowěku za spasitelnou praxi, aby se po několik let wyučowání mládeže wěnowal. Naši předkowé byli jistě moudré hlawy! ( Pokračowání ).", "id": 1762}
{"text": "7. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Zásady Národních Nowin, Autor: Havlíček, Karel\nZásady Národních Nowin. 1. Blaho a sláwa národu česko-slowanského jest náš nejhlawnější aučel, k tomu směřujeme wšemožně, a hotowi jsme wšeho jiného, buď si to cokoliwěk, odříci se, kdyby to blahu a sláwě českého národu překáželo. – – 2. Rownost mezi Čechy a Němci nerozumíme tak, aby wšeho měli Němci polowic a Čechowé polowic. Toť bychom za welikau křiwdu Čechů wždy powažowali, neboť jest Čechů 3/4 a Němců 1/4 w zemi. Naše mínění jest: Čech i Němec užíwej každý wšelikého pohodlí strany národnosti swé w auřadech i we školách, jinak ale Čechowé přednost mají, poněwadž w Čechách jsme a wětšina Čechů. 3. Kdokoli se proti spojení Morawy a Čech protiwí, toho za zrádce národu powažujeme a za auhlawního swého nepřítele. Neboť jenom skrze toto spojení může kwésti blaho a sláwa lidu morawského i českého. 4. Žádným způsobem nechceme býti provincií rakauskau: nýbrž koruna česká požíwati musí auplné samostatnosti, čím wětší tím líp, tak aby Rakausko ( nepřijmeme-li jiné jméno místo tohoto u mnohých národů nenáwiděného ) bylo jen foederace ( spolek ) samostatných zemí a národů. 5. Ostatně se samo sebau rozumí, že držíme a držeti budeme stranu demokratů, to jest auplná rownost wšech občanů před zákonem. Ačkoli jsau a wždycky býti musí we swětě nerownosti, jak we jmění, tak we schopnostech a zásluhách: přece před zákonem stejně platiti musí každý občan, buď si bohat neb chud, šlechtic nebo nešlechtíc, učený nebo neučený. 6. Wšech stawů si wážíme, pokud jiným neškodí a nepřekážejí. Privilegie šlechty, které ostatním stawům škodí a překážejí, budtež zrušeny. Ostatně daleko budiž od nás, nenáwiděti šlechtice, proto že jest šlechtic: naopak wážíme sobě šlechtice, který nyní upřímně s národem drží, tím wíce, proto že mnohem záslužněji jest, když privilegowaný bez záště upustí od swých starých privilegií. 7. Co se náboženstwí týče, ctíme každé upřimné a svědomité přeswědčení: ale nenáwidíme pokrytce, kteří očima wždy k nebi míří a rukama se swěta chápají, kteří nemajíce w srdci žádné náboženstwí, před swětem nejwětší nábožnůstkářstwí prowozují a zůřiwí odsuzowatelé jsau wšech, jenž mínění swé upřímné poctiwě powědí. Katolickau církew powažujeme za hlawní zemskau, a wšak aby ostatní církwe w zemi naší uwedené auplné požíwaly zwobody. Reformy katolické církwe, které za potřebné powažujeme a o které wždy bojowati budeme, jsau: Zrušení celibátu, aby kněz byl občanem skutečným a neprotiwil se přírodě; zřízení wíce biskupství, aby biskupowé zase byli jen starší kněží, ne pak magnátowé swětští; uwedení národního jazyka do církwe místo latiny, synody církewní, zrušení patronátu postupowání podle zásluh, zrušení stoly, desátku atd. a uwedení stálých slušných platů, spojení učitelského a kněžského stawu w jedno. 8. Budeme wždy směřowati k tomu, aby wláda obětowala na školy a na wzdělání nej­méně desetkrát tolik co posud, na wojsko ale a na diplomaty zase jen 1/10 část toho co posud. 9. Strany auřednictwa jsme přeswědčení, že časem swým na třetinu zmenšeno býti může, a to ještě k wětšímu urychlení prací. Auředník jest služebník země: obce jsau zcela swobodné we swé administrací. 10. Co se zřízení zemského týče, přejeme si jednu komoru, we které wšechny druhy občanů dle přirozené wáhy swé náležitě hlasu míti budau. Když tři sněmy po sobě na něčem se usnesau, budiž to zákonem i bez králowského potwrzení, jako w Norwéžsku. 11. Zjewně jsme powěděli aučel swůj, aby každý též zjewně s námi neb proti nám býti mohl, jak za dobré uznáwá. My, bohdá! dowedeme hájiti tyto swé zásady proti wšelikým námitkám. H. B.", "id": 1763}
{"text": "9. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Za několik dní budem opět bohatší o jeden politický prostonárodní časopis. Ode dne 18. listopadu začne p. Emanuel Arnold čtyrykrát týhodně wydáwati „ Občanské Nowiny “. Hlawní spolupracowníci, jak se doslýcháme, budau pan Chocholaušek a pan Sabina.", "id": 1764}
{"text": "5. červen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [polemika s jazykozpytcem Pěchovským], Autor: Havlíček, Karel\n– W Orlu Tatranském čteme pod rubrikau „ Slovanskje zprávi “ doslowně takto:,, W tyto dni nás nawštíwil p. Jos. Pěchowský, jazykozpytec, znatel starých i nowých řečí, a w nářečích slowanských wýborně powědomý, muž wysoce wzdělaný. Nawštíwil nás na započaté cestě z Rudna, kde se od rozhlášeného našeho Madvu (? ) dlauhý čas léčiti dal. Náhodau mu padli do ruk nowiny naše ( rozuměj: „ Slovenskje národňje novini “ ), z kterých se s welikau pilností učil našemu nářečí. Přijda k nám hluboce učený mnž tento, nemohl naše nářečí ani dost wynachwálit, mluwil o něm s oprawdiwým zápalem, cenil ho wýše než jiná slowanská nářečí pro jeho bohatost, sílu a harmoničnost, powažowal za welkau jeho ozdobu četné dwauhlásky a slibowal mu konečně welkau budaucnost! (!!! ) Obšírněji slíbil, že o tom psáti bude, a že předloží wěc tu učenému swětu slowanskému. Na to přijdau ty „ šprihawiny “ ( hanobení ) na naše nářečí do pěkného swětla! Zároweň s naším nářečím líbil se mu čerstwý, obratný, zádumčiwě weselý, pracowitý kmen Slowenský, kterému přál wšechno nejlepší. – Až posud Orel, a teď my s wýkladem. P. Pěchowský, kterého snad já osobné znám, nemýlím-li se, jest ruský študent, snad kandidát neb magister university Moskewské na slowesnu fakéltě, odeslaný na útraty ruské wlády za hranici učit se dáe. Tento tedy hluboce a wysoce wzdělaný a učený jazykozpytec, wýborný znatel slowanských jazyků a nowých i starých řečí, mladý Rus mluwil se zápalem o řeči Štúrowě, nemohl se jí wynachwálit, cenil ji nad jiné ( snad wšechny jiné! ) jazyky slowanské, a slibowal jí welikau budaucnost! A do jakého swětla přijdau pak mínění starého našeho Kollara, Šafaříka, Palkowiče, Josefi-ho, Seberini-ho atd. atd. atd., kteří jsau o té wěci jiného smýšlení, až tento Rus i písemně to swědectwí p. Štúrowi dá? Radíme p. Štúrowi, aby si ten slib p. Pěchowského „ na welikau budaucnost “ raději hned do maďarských desk zemských wložiti dal, aby snad ta wěc pak nějak w zapomenutí nepřišla. Tak tedy p. Štúr wíce wěří pan Pěchowskému než Kollarowi, Šafáříkowi? wíce mladému študujícímu Rusowi než starým, zaslaužilým Slowákům, kteří horliwost swau pro wlast již tolikerými pracemi dokázali! O rozume lidský, jak jsi ty přewrácen, když swé libůstky zastáwati se snažíš?! – H. Borowský.", "id": 1765}
{"text": "7. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Něco k útěše milovníkům škol, Autor: Havlíček, Karel\nNěco k útěše milowníkům škol. Čítáme často o sprawedliwých stížnostech učitelstwa našeho, a wšak kdybychom se bedliwěji poohlédli, spatřili bychom mimo nedostatek příjmů ještě i mnohá jiná příkořenstwí, ježto i nejhodnějšího učitele mnohdykráte swírají wíce, než nedůstatek, a že, Bohužel! utiskowání ta snášeti musí i od osob, které by nejwíce měly pečowati a blahodárné rozkwítání škol po wlasti. Není pak diwu, když takowý bezpráwně týraný učitel také we swé horliwosti ochábne, a pro školu nic wíce nečiní, než co mu zákonowé přísně za powinnost ukládají. Že pak se i tato nešwára ze škol pomalu wytratí, můžeme podle toho, že se již důstojněji o školách obecných smýšleti počíná, silnau míti naději. Není wšak úmysl můj, nemilým upamatowáním sebe i spoluučitelů swých zarmucowati, nébrž raději jim něco welmi potěšitelného we známost uwésti chci. Máme sice mnoho dobrodinců škol a podporowatelů učitelstwa, a wšak zřídka se weřejně we známost uwádějí. Tak n příkl. wydržowal nebožtík arcibiskup Lwowský P. Fr. Pištěk, když býwal farářem w Dlažkowicích, školního pomocníka na swé útraty, a nedáwno teprwa založil důst. p. probošt Raudnický znamenitau obětí českau školu w poněmčilé téměř Hošce. – Daloby se wěru wíce příkladů podobné dobročinnosti ušlechtilé wypočísti; a wšak uwedu toliko ještě jeden znamenitější. Důstojný farář městečka newelikého, jehožto jméno prozatím zamlčeti musím, w kraji Boleslawském, wida, kterak učitel městský s nedostatkem zápasí, powolil jemu nejen několik korců farních polí užíwati, nébrž i obilí ze swého desátku každého roku jistau částku jemu dáwá. – Dobročinnost tato tím wíce zasluhuje weřejného oznámení, poněwadž jest naděje, že příklad tento hojnějších následowníkůw po wlasti nalezne, a objewí se tudy pramen dáwno hledaný, kterýžby jistě stížnosti učitelstwa nad nedostatkem a skrownau wýžiwau swau na wždy odstranil Dodatek Redakce. Na wždy odstraniti nedůstatek ode wšech národních učitelů mohau jen obce samy, až jen důležitost a užitek wěci nahlédnau, a nebo wláda důkladným regulowáním škol. Co se do té doby stane, bude wždy jen wýmínkau, a sice dobrowolnau, a jenom zaslaužilé učitele, kterých ( přiznejme se ) přece posud welmi mnoho býti nemůže, zasáhne.. W. Chudobický.", "id": 1766}
{"text": "3. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Smíšené zprávy., Titulek: [Život národní v Dalmatsku]., Autor: Havlíček, Karel\nSmíšené spráwy. * - * W Dalmatsku počal se také w nejnowějších dobách buditi žiwot národní ilirský, a jako každá čásť Ilirstwa jest i tato země pro nás welice důležitá. Proto zde podáwáme některá nowá statistická udání: Dalmatsko má podle provinc. schematismu od r. 1845, 409.021 obywatelů, w sedmi katolických a jednom řeckém nesjednoceném biskupstwí následowně rozdělených. W Záderském arcibiskupstwí w 90 farách a 2 kapl. 48.019 obyw., w biskupstwí Šplětském w 145 far. 115,117 obyw., w biskpí. Dubrownickém w 41 far., 5 kapl. 52,119 obyw., w b. Šibenickém w 55 far., 4 kapl. 62,793 obyw., w b. Hvarském w 41 far., a 8 kapl. 53,323 obyw., w b. Kotorském w 16 far,, 6 kapl. 10,482 obywatelů. K biskupstwí Karkskému ( Vegli ) patří na ostrowě Urbe w 30 far. a 6 kapl. 5,181 obyw., a řecké nesjednocené biskupstwí má w 15 far. 79,986 obywatelů. Připočtemeli ještě k tomu 573 řeckých sjednocených křesťanů w 3 far., 27 protestantů a 485 židů w Šplětě a Dubrowníku, má Dalmatsko wšech dohromady 410,056 duší w 401 kat., 15 řeck. nespojených a 4 řeck. spojen. farách., pak 31 kaplanstwích. Co se škol týče, máme tento přehled: 1 katol. bohomluwecký ústaw w arcib. semináři, 1 škola pro řecké nesp. kleriky, 1 Liceum w Zádře; 3 gymnasia w Zádře, Šplětě, Dubrowníku, 2 filosofické domácí ( domestici ) ústawy w Šplětě a Dubrowníku, 1 theoreticko-praktická škola pro babičky w Zádře, 1 normálka w Zádře, 99 elementárek, a sice w kraji Záderském 27 ( jedna z nich má 3 třídy ), w Šplětském 33 ( jedna z nich má 4 a dwě 3 třídy ), w Dubrownickém 24 ( jedna s 4 tř. ), w Kotorském 16 ( jedna s 4 sříd. ) Totoť jsau nejhlawnější prameny a podory wzdělání národního, w kterém by se jistě rychleji i jistěji pokračowalo, kdyby se na řeč národní bral wětší zřetel. Mnohé elementarky byly tohoto a předešlého léta na ponuknutí wlády od jednotliwych obcí zřizeny, při kteréžto příležitosti na národní řeč ilirskau docela přirozeným spůsobem wíce se dbalo, jelikož wážený ilirský spisowatel dožádán jest o zhotowení knih školních pro elementárky. Posud má arci slowanský domácí žiwel s dwěma boj: s wlaštinau, která tam již dříwe panowala, a s němčinau, která se tam nyní udomácňuje. Lid owšem jest čistě slowanský a wšak tuze málo wzdělaný. * - * Swět tančí wždy dle té noty, která se mu píská. Před dáwným časem přišel Santa Ana nynější hlawa obcí Mejických o nohu, která na hřbitowě slawně byla pohřbena. Když pak z Mejika uprchnauti musel, wykopána jest noha jeho, lid ji s jásáním wlekl po městě a zakopal ji pod šibenicí. Wšak ejhle, Santa Ana se nyní nawrátil, a přijda do Mejika přede wším se ptá po swé noze, na níž nikdo nezpomněl. Žádný neodpowídá, koneně přece dowěděw se o osudu jejím rozkázal, aby se hned prowinění naprawilo. Wykopala se tedy noha opět, nabalsamowala, a s nejwětší wojenskau sláwau na předešlé místo pohřbila!", "id": 1767}
{"text": "31. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovná novinka, Titulek: Kterak nebožtík sedm dní před smrtí pochován jest byl, Autor: Havlíček, Karel\nHavlíčkovo autorství je nejisté * – * Kterak nebožtík sedm dní před smrtí pochowán jest byl. Chybau tisku w jedné Pražské aumrtní cedulce oznamuje se následující prawdě nepodobná wěc: Že nebožtík dne 17. Ledna w 5 hodin ráno w Pánu zesnul, načež týden před tím, to jest dne 10. Ledna pochowán jest. Aby wšak každý tomuto anachronismu snadněji uwěřil, stojí ještě dole „ W Praze dne 2. Ledna 1847 \", z čeho následuje, že již tiskař té aumrtní cedule dle wšewědaucnosti swé o 8 dní napřed wěděl, že ten nebožtík o 7 dní před smrtí pochowán bude.", "id": 1768}
{"text": "28. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Zpráva o poslanci Škodovi], Autor: Havlíček, Karel\nPan dr. Škoda, býwalý poslanec Plzenský, oznámil nám, že přistupuje k oswědčení poslanců českých w č. 72. Nár. Nowin wydanému.", "id": 1769}
{"text": "23. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O vlastenectví, politických stranách a demokracii], Autor: Havlíček, Karel (se spoluprací Viléma Gáblera)\nPřišel čas, že národ český dosáhnul rownopráwnosti s německým, že i my stojíme w řadě národů, kdežto jsme již po dlauhý wěk beze wšeho politického značení jenom jakožto misera gens contribuens ( t. j. bídný podrobený lid ) swau wlastní otčinu obýwali, přispíwajíce toliko k oslawení a w welikosti našich podmanitelů. Nemohauce tak snadno zapomenaut na slawné doby našich předku, snažili jsme se wždy po swobodě a wyhledáwali jsme dle možnosti a slabých sil swých skrowné cestičky, na kterých bychom opět ze jha wywáznuli. Despotická wláda střehla nedůwěrným okem každé pohnutí naše, abychom se neuhnuli její moci, a proto jsme byli uuceni nuceni jen kradmo, jen jako pod oponau cesty swobody národu českého připrawowati. Wlastenci se jmenowali oni na počet nehojní mužowé a mladíci, kteří we jménu a pod firmau filologie pracowali neunaweně o wzkříšení národu českého. Známa jest wšem tato idylická doba naše, kdežto byly bály a besedy a diwadla newinnými pákami české swobody a národnosti, kdežto se založení maličké knihowny za znamenitý a pamětihodný pokrok powažowalo a wítězoslawně wšemi časopisy ohlašowalo, kdežto malá knížka bez ohledu na obsah epochu twořila, kdežto několik malinkých časopisků pod přísnau censurau postawených bylo nejwětší bohatstwí, téměř duše národu českého, jejichžto redaktorowé mezi přáteli s rozjařenau twáří se chlubili, že jim dnes pan censor propustil dwa řádky, narážející na neznalost p. kancelářského w jazyku českém!! Tito idyličtí časowé, kde wlastenec wlastence po celých Čechách jako příbuzného nawštěwowal, kde se tito wlastenci za zwláštní sektu powažowali, jejížto aučele byly zcela weřejné, přece ale nikomu jinému známé – tito časowé počaly se již před letošním březnem silně měniti a nyní dokonce pominuly. Již w posledních těchto rocích mnozí z obmezeného stanowiska pauhé slabé sekty a pauhé slowesnosti wystupujíce poukazowali na praktičnost, na žiwot ( doufáme, že nám nikdo upírati nebude, že i my jsme náleželi do počtu těchto ): když ale s politickau swobodau nowý žiwot wešel do našich wlastí, tu se i naše postawení jakožto býwalých „ wlastenců “, často od rozličných šosáků za přepiaté hlawy wykřičených, zcela proměnilo; ukázalo se, že hýbají tyto přepiaté hlawy celými Čechy, celým Rakauskem, celým Slowanskem, majíce při tom nesmírný wplyw na celé Německo, jak zkušenost Frankfurtského parlamentu ukázala. O této moci naši se dříwe nepřátelé naši nenadáli! Ale i my sami nenadáli jsme se, že idey naše, směr náš w praktickém žiwotě se tak silným ukáže, a přiznejme se, že nám skutečně někde bez našich zásluh náhoda a okolnosti pomáhaly. Nyní ale jest powinnost naše, udržeti se w této moci a dále pokračowati; nejsme již sekta pokautní, naše powinnost je nyní, starati se o weškeré blaho swé wlasti; my jsme národ český, národ slowanský, a můžeme míti nesmírný wplyw na wywinutí celé prostřední a wýchodní Ewropy. Tak mohau dojíti Čechowé opět k takowé, ba ještě k wětší sláwě a moci, než za starých dob Karla a Otakara. Nemysleme ale, že nám toto wšechno přijde we snu, náhodau a bez našeho přičinění: swět jest ustawičný boj, síla se silau, rozum s rozumem, národ s národem se měří, slabší slauží silnějšímu a činnějšímu, a kdo myslí, že mezi národy skutečně již nyní nastane bratrstwí, toho powažujeme za nepraktického snílka, jenž se z historie ničemu nenaučil, a jenž swau nepraktickau theorií wlastnímu národu škodí a cizému pomáhá. Nesmíme nyní w ničem spoléhati se na jiné, nýbrž sami se o wšechno postarati; co si sami nespůsobíme, to nebudeme míti. Hlawní wěc jest, aby zřízení naše politické bylo maudré a swobodné, pak utužena doma přiměřenými zákony wzkwete naše wlast a projewí činnost swau i na jiné národy, zwláště na slowanské. Za několik let wzroste pod dobrau konstitucí štěstí domácí, moc a sláwa našeho národu. Zároweň ale s těmito nynějšími okolnostmi musí nastati i změna jiná, která se již dokonce zabrániti nemůže a nemá. Pokud jsme byli slabi, neswobodni, byli jsme wšichni auzce spojeni, nebylo mezi námi stran; při každé dosti malé různosti we smýšlení wolalo se: „ Swornost, netrhejte se od sebe, jsme ještě slabí, musíme dohromady držeti! “ Nyní, když se náš počet nesčíslně rozmnožil, tím wětší nastaly různosti we smýšlení. Musíme se nyní již na rozličné strany rozpadnauti, z kterých každá swau cestau kráčeti bude. Mnozí snad želeti toho budau a za neštěstí powažowati, že již nemůžeme wšichni jako dříwe býti jedna duše a jedno tělo: my ale nejsme toho zdání a naopak přeswědčení chowáme, že toto rozdělení na strany jenom dobré wěci poslauží. Ať se každá strana dle nejlepšího přeswědčení swého snaží k cíli dojíti, která prawdu a poctiwost při sobě má, o té doufáme, že nejdále dojde. Nowiny, jak známo, jsau otisky weřejného žiwota, wšechno co w národu se děje, jewí se w jeho nowinách. Nowiny a časopisy budau opět tyto rozličné strany předstawowati, každé slaužíce swé straně a zastáwajíce její smýšlení. Také Národní Nowiny budau náležeti k jedné straně; nebo wšem stranám chtít wyhowěti, jest wěc předně nerozumná a za druhé nemožná. Proto také se již raději zawčas přihlásíme, ku které straně my náležíme, kterau zastáwati chceme. Národní Nowiny budau wždy swobodu, a sice w nejšírším smyslu a co nejwíce možná, wyhledáwati. Awšak každý o swobodě jiné ponětí má: naše přeswědčení jest, že swoboda bez wzdělanosti národu je nemožná, a proto bude naše auhlawní péče, rozšiřowati podlé sil swých wzdělání. Jen wzdělaní národowé mohau býti oprawdiwě swobodni, a proto musí oprawdiwý přítel swobody k tomu pracowati, aby wzdělání nejen jako posud bylo obmezeno na některé stawy, nýbrž aby poznenáhla celý lid se wzdělal a poučil. Lehko jest lid, zwláště newzdělaný, drážditi, těžko wzdělati: a proto my, zanecháwajíce nepotřebné dráždění těm, kteří w tom swau swobodomyslnost wyhledáwají, budeme si raději hleděti poučowání a wzděláwání. Národní Nowiny jsau a budau wždycky časopis docela samostatný, my ani s wládau ani s žádnau jinau buď privátní neb weřejnau společností w žádném žáwazku nestojíme aniž kdy státi i budeme, a to proto, abychom wždy zachowali swůj samostatný úsudek, swé samostatné mínění, nehledíce ani w lewo ani w prawo. Národní Nowiny newycházejí ani pro dynastii, ani pro šlechtice, ani pro měšťany, ani pro rolníky, ani pro řemeslníky, ani pro kněžstwo, ani pro auředníky, ani pro wojsko, ani pro proletáře, neslauží nikdy jednomu stawu proti druhým, nýbrž jsau jen we službě celého národu, jak nápis jejich Národní Nowiny prawí, a budau beze wšech ohledů nedůstatky jednotliwých stawů kárati a naopak zásluhy jejich nestranně uznáwati. – Někteří swobodomyslnosti tak rozumějí, jakoby swobodomyslní lidé a swobodomyslné nowiny každý krok wlády a auřadů bez ohledu již eo ipso tupiti, ustawičně se wšemu protiwiti, wšechno haněti museli: k těmto my náležeti nechceme. My dobře wědauce, že bez wlády nemůže býti stát, myslíme, že jest to nepoctiwé, ustawičně wládě překážeti a těžké její powinnosti ještě wíce obtěžowati; majíce také na paměti, že snadněji jest, wšechno tupiti než naprawiti, budeme wždy wládu podporowati we wšem, co dle našeho přeswědčení národu prospěšno jest, a jen tehdá budeme proti wládě wystupowati, když její kroky dle našeho přeswědčení budau chybné neb národu škodliwé. Národní Nowiny budau také wždy demokratické. Awšak i tuto zapotřebí jest wýkladu, proto že se za našich časů takowých krásných slow welmi zneužíwá. Demokratie znamená rownost, rownopráwnost celého národu, a za našich časů pozorujeme mnoho druhů demokratů, pročež se musíme oswědčiti, ku kterému druhu my náležíme. Jest druh demokratů, který, aby se rownost docílila, o to usiluje, aby wšechno co wyššího, wzdělanějšího jest, se zesprosťačilo, který wšechno od shůry dolů strhuje; k tomuto druhu demokratie, která se nazwati může demokratie sprostoty, nenáležíme a náležeti nechceme. My naopak rownost tak docíliti chceme, aby se nižší k wyššímu wzhůru powznesl, aby newzdělaný se wzdělal a tak wzdělanému wyrownal. Takowá jest naše demokratie, a s těmi, jenž toliko toho za prawého demokrata powažují, kdo s nimi po hospodách celé dni a wečery marně tráwí, s těmi my nesympathisujeme. Jest u nás ještě jeden druh demokratů, ku kterému též nenáležíme a náležeti nechceme, totiž takowí, kteří sice wždy o lidu mluwí, ale jen sami sebe za tento celý lid powažují. Tito páni demokratowé neříkají nikdy jako jiní poctiwí lidé: „ Já tak smýšlím, já to chci! “ nýbrž wždy tropicky: „ Lid tak smýšlí, lid to chce! “ ale zapomenau se wždycky dříwe lidu zeptat, smýšlí-li tak, chce-li to. Zkrátka tito pánowé sebe jen za celý lid powažují, jakoby byli ustawiční plnomocníci celého neplnoletého národu. Jsau to demokrati-křiklauni, kteří obyčejně tak dlauho proti wšemu křičí, až se jim něčím wýnosným huba zacpe, načež přestáwá wždy jejich demokratie a swobodomyslnost. Co se ale nynějšího našeho postawení týče, jest naše přeswědčení, že upřímní přátelé swobody a demokratie k tomu přičiniti se mají, aby se pokoj a pořádek udržel, neboť jen tak nám lze nabytau swobodu si ubezpečiti a ji do oprawdiwého žiwota skutečně uwésti. Jinak ale jest se co obáwati, žebychom swobodu swau tak snadně pozbyli, jak snadně nabyta jest, čehož nás Bůh uchowej! A proto powažujeme každého, kdo zbytečným drážděním a popuzowáním jednoho stawu i proti druhým různice, nepořádky a nebezpečenstwí 552 plodí, buď za člowěka nerozumného a nezkušeného, který jako dítě se zbraní zacházeti neumějě swobodě naší snad newědomky škodí, aneb za člowěka zlomyslného, jenž we službě nepřátelů swobody stojí a nepoctiwým spůsobem swobodu naši nemožnau učiniti usiluje. Dle zásad w tomto článku wytknutých budeme se wždy při redakci Národních Nowin sprawowati, neohlížeje se při tom pranic na protiwenstwí, kterážto očekáwáme od strany těch, kterých se snad slowa naše nemile dotknula. Nám jen na pochwale a na uznání rozumných a upřímných přátel swobody záleží. K. Hawlíček. Dr. W. Gábler.", "id": 1770}
{"text": "10. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Další nepokoje ve Vídni], Autor: Havlíček, Karel\n[ tři hvězdičky ] W Praze dne 9. října. Práwě jsme s Riegrem dorazili do Prahy po mnohých nesnázích; hrozilo se nám we Wídni od Frankfurtsko-maďarské strany maličkostí ‒ powěšením! Ti dobří radikální liberalisté a demokrati! My ale jsme w prawý čas Wídeň opustili a do domowa se utíkali. Slyšíme, že luza w bytu Riegrowě skutečně hledala! Zewrubnější zpráwy o cestě naší podám zejtra. Dnes jen tolik, že we Wídni posud dle nejnowějších zpráw panuje nepořádek, nejwětší část deputowaných opustila Wídeň. Zde w Praze jsau nyní: Palacký, Pinkas, Kiemann, Thiemann, Rieger, Nebeský, Staněk, Půlpán, Schneider ( z lewice! ). Slyšíme, že i Wessenberg wčera wečír přijel. Ti, kteří sebe nyní we Wídni konstitučním sněmem jmenují a co takowý se chowají, nejsau sněm: neboť aby říšský sněm platně rokowati mohl, musí nejméně 192 audů přítomných být. Tolik jich ale ve Wídni není, pročež také nic z toho, co ustanowují neb ustanowí, platiti nemůže a platiti nebude. Císař pán jest na cestě z Wídně ‒ jak slyšíme ‒ do Holomauce; poněwadž ale asi 4000 wojska s císařem táhne, pohybuje se welmi pomalu. Myslíme ale, že nyní již Dunaj překročil. K. Hawlíček.", "id": 1771}
{"text": "23. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Ranní zprávy, Titulek: [O odjezdu Knićaninově], Autor: Havlíček, Karel\nPráwě ráno dostáwáme bezpečnau zpráwu z Brna, že Knićanin zrowna do Berlína odjel, minuw Prahu i Brno. Příčiny toho nyní ještě powědíti neumíme, zda se wšak, že w tom wězí něčí úsilná rada.", "id": 1772}
{"text": "11. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: Pražský dohazovač., Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. Pražský dohazowač pan Josef Lederer zřídil zde na příkopech ( w Kolowratské střídě ) dohazownu ( Dienstbotenanfragsprotokoll ), a w welikých ohlášeních nabízí se kromě jiných Dienstes categorii také: Commis, Kammerdiener, Jäger, Bedienten, Hauslehrer, Kutscher, Lehrlinge ( sic ) zaopatřiti. — Nyní již wíme w jaké wlastně hodnosti domácí učitelé stojí, totiž mezi sloužícími a kočími!! a myslíme také, že by se snad mohlo aspoň u p. L. z kočího na wychowatele avanžowati. H. B.", "id": 1773}
{"text": "5. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Staročeské hodiny.], Autor: Havlíček, Karel\nPražský denník. Staročeské hodiny na naší radnici staroměstské, které již po nějaký čas zkaženy byly a nešly, budou nyní opět zřízeny a sice tak úplně, že i známé figury tak jako dříwe se pohybowati budou. Jest to dobrá známka našeho času, že si opět upomínek na starodáwné časy wážiti počínáme. Dejž Bůh! aby se nám ještě wíce nawrátilo staročeských cností a staročeských statečností.", "id": 1774}
{"text": "30. říjen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Oznámení, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nOznámení. Dnes se bude sbírka držet Ku prospěchu jedné osoby, Která chtějíc w klášter jíti, Nemá peněz dosti Teď na hotowosti, Aby složila slib chudoby. Haug.", "id": 1775}
{"text": "3. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel\nRedakce a expedice Národních Nowin přenesena jest od nynějška z Králowské lázně do čís. 339 — II., naproti klášteru P. P. Uršulinek do toho domu, kde jest tiskárna Pospíšilowa, kdežto se tyto nowiny jako obyčejně wydáwají. Wšechny zásilky k redakci a expedici Národních Nowin prosíme, aby od nynějška tam byly zasílány.", "id": 1776}
{"text": "7. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Ještě ke spojení obcí], Autor: Havlíček, Karel\n– Z hodnowěrného pramene můžeme ubezpečiti, že ministerstwo wnitřních záležitostí napomenulo auředníky, aby obce které samy pro sebe zůstati chtějí, nenutili k žádnému spojení s ostatními, což tuto k prospěchu takowých obcí we známost uwádíme. – Z toho také jest patrno, že kdyby se někde přece nějaké podobné nucení stalo, takowým obcím otewřena jest cesta ztížnosti k ministerstwu; neboť jest jisto, že ministerstwo nenařídilo, aby páni auředníci sami podle swé hlawy obce sestawowali.", "id": 1777}
{"text": "20. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Z Nového Jičína na Moravě., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. - Z Nowého Jičína na Morawě. Jak píše Moravia č. 149 dáwali až dosawade tamější mistři saukenníci towaryšům swým kromě peněžitého platu i ztrawu u swého stolu. Nyní wšak se umluwili wespolek nedáwati jim wíce ztrawu, nýbrž za ní jistau peněžitau náhradu. Dopisowatel o tom w Moravii dokládá, že tato náhrada při nynější drahotě nikterak nepostačí na ztrawu, tak že tedy towaryšům nastanau mnohem horší časy, a neschwaluje tento krok p. mistrů saukennických. Redakce Moravie dodáwá k tomu tuto maudrau úwahu: Popsaný tuto staw bude, abychom již o nauzi a nedostatku, w který následkem jeho towaryši uwrženi jsau, pomlčeli, mrawnosti a wůbec dušewnímu postawení towaryšů welmi na škodu, ješto se jím mrawný wplyw a obapolné působení mezi mistry a towaryši podkopáwá. Jindy bydleli oba pod jednau střechau, jídali oba u jednoho stolu - oba byli téměř w jednu rodinu srostli. Towaryš powažowal mistra za hlawu, za přirozeného, nejbližšího obrance, rádce, učitele a přítele swého; towaryš měl účastenstwí we wšech radostech a žalostech rodiny mistrowy, jejímž audem byl, a mohl se těšit ze stejné podilnosti při wšech radostných a žalostných chwílích swých. Roztržením těchto swazků stal se towaryš tak řečeným dělníkem, on byl tím takořka snížen, w obcowání pauze na sobě rowné obmezen, ze wšech poměrů, kterýchžto sobě posud jakožto wyšších wážiti uwykl, a které nejblahodárněji w mrawní jeho powahu působily, wylaučen a wywržen. Mistr se stal naproti němu člowěkem, který mu ode dneška na zítřek dílo dáwá, a nic wíce. Jindy byl towaryš rowný mistru, mistr stál nad ním jen o hodnost wýše, které sám towaryš pracowitostí a šetrností dosíci doufal. Dělník již nenabude žádné wyšší občanské hodnosti, onť má již jen jediné přání - přání zwětšené mzdy. Zřízením fabrik zmizel poměr, jaký jindy mezi mistry a towaryši býwal, náhradau za něj nespatřujeme, leč nowých společenských poměrů, z nichž jsau dobře zwedené, společnau hlawau sprawowané rodiny wylaučeny, z nichžto čistě člowěcké swazky přátelstwí a bratrstwí wymizely. Jindy žili towaryši w rodinách mistrů, nyní wšak z nich powstal weliký nowý staw, a proti němu stojí fabrikanti - dwě třídy lidu, které se dotýkají ale nepronikají.", "id": 1778}
{"text": "24. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Převrácenost některých vychovatelů našich, Autor: Havlíček, Karel\n– Přewrácenost některých wychowatelů našich. Na jistém gymnasium w Čechách zakázal jistý pan profesor, jménem a rodem Čech, českým studentům swým, kterých počtem něco přes dwě třetiny celé školy jest, kdekoliw česky mluwiti, w této záležitosti několik z německých studentů za tajné dozorce ustanowil, aby swoje české spolužáky udáwali, kdykoli by se někteří z nich hříchu tohoto dopustili. I stalo se, že jeden ubohý, jda do školy, a zapomena na přísný zákaz, swého spolužáka česky se tázal, mnoholi chyb w komposicí udělal? Načež jej tajný, práwě přítomný dozorce 26 udal, a pan profesor za trest tak spáchaného hříchu, přes poledne we škole zawřeného nechal. Dodatek Red. Stalo se to bez pochyby následkem c. k. dworského nařízení ddto. 23. Srpna 1816, kteréž welí, aby profesorowé žáky swé w českých gymnasiích w češtině cwičili!!!? Takowým spůsobem bauří se jen staré národní wášně dwojnárodního obywatelstwa koruny naší, a muž na takowém stanowišti od státu postawený, jako jest profesura, měl by trochu lépe znáti, co dobré a co škodné jest. Takowým ale jednáním se ani německému ani českému národu nezawděčí, nejméně ale wládě.", "id": 1779}
{"text": "16. říjen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Odpověď p. Hankova na předhůzku jemu učiněnou v čísl. 80, Autor: Havlíček, Karel\nOdpowěď p. Hankowa na předhůzku jemu učiněnau w čísl. 80. Abychom dokázali, že jsme nechtěli wlastenecké české smýšlení p. Hankowo jen w podezření uwésti a jej snad očerniti, podáwáme i nyní jeho oswědčení we Kwětech č. 122 wytištěné. „ W 80. čísle České Wčely 1846 wytištěn jest saukromý list můj s mnohými mně podkládanými domněními. Rozumímť tomu, rozumím i po slohu, kdo článek ten psal. Oswědčiti wšak zde třeba, že jsem já ani k wydawatelům „ Slowenských pohljadů “ kdy psal, nadtož spolupracowníkem jejich byl; ač kdybych bratrům Slowákům čím platně poslaužiti mohl, i to za zásluhu bych sobě pokládal. Co se listu samého, bez mého wědomí wytištěného, dotýče, w tom nepředpojatý wlastenec podložených mně tam domnění nenajde. Já bera to, co se tam proti naší žádosti událo, za splněný neb dokonaný skutek ( fait accompli ), rád bych, aby z toho alespoň pro obecnau literaturu něco dobrého wyplýwalo. Ostatně nebyw já nikdy w Uhřích neznám poměrů tamních, a wida z posawádních spisů, jako každý nepředpojatý se mnau widí, že prostému Slowáku čeština neméně jako prostému Čechu slowenčina při nedostatku škol dostatečně srozumitelna není, přichýlil jsem se k mínění p. Šafaříka ( Hlasowé str. 77. ), připojuje hned k tomu, že ten, kdo dalšímu wzdělání směřuje, české knihy sobě opatřiti i w nich se pocwičiti musí. Z té příčiny také w prospěch Slowakůw samých jsem wždy austně i písemně radil i raditi nepřestáwám, aby se aspoň w prawopisu od nás i sausedních Polákůw ( ni, ny etc., což na Kyrillowské saustawě společně založeno máme ) neodchylowali, jakožto w témž samém listu wýslowně stojí, což wšak úmyslně neb neúmyslně tam wynecháno. Nepomůže-li w té roztržce rozumno-powolná mírnost k sjednocení, malomyslné hořekowání zajisté tak málo pomůže, jako prudkowášniwé hanění. Že já na oko nic nepočínám a wždy přímo dle přeswědčení, neohlížeje se na přízeň neb nepřízeň, jednám, toho jsem, doufám, wždy důkazy dáwal. Proti Matici jsem nikdy tajně nejednal, wše otewřeně jednati přiwyk ’, a zdaž Matici škodím, nenáleží sem, ale před samo kuratorstwí české Matice. W. Hanka. “ Saudný čtenář si teď nejlépe i bez našeho wýkladu prawý staw wěci pomyslí. My jsme p. Hankowi na ujmu žádné domnění nepodkládali, nýbrž jeho samého mluwiti nechali jeho wlastními slowy, že onen list nebyl k tisku určen, wěříme rádi, a welice by nás bylo těšilo, kdyby byl ani psán ani tištěn nebyl. Fait accompli ale jest wěc, která se již změniti nedá. Konečně nás srdečně těší, že p. Hanka již podle slohu bez podpisu poznal, kdo ten článek psal, začež spisowatel tuto se děkuje, a zůstáwá wždy k službám podobným ochotný H. B.", "id": 1780}
{"text": "3. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [V Praze 2. června], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – W Praze 2. čerwna. Přiznáwám se, že nerad wedu polemiku s ministerskými časopisy – proto že mi přichází hádka s nimi welmi podobná nějakým wojenským cwičným manévrům, we kterých se bitwy jen na oko prowozují, a we kterých také jedna strana jen na oko nepřítele předstawuje. Neboť jsem přeswědčen, že redaktoři těchto wládních nowin, kdyby jim jen do duše widěti bylo, wlastně s námi stejně smýšlí, ale – z powinnosti podle komanda ministerského tak píší, jak se toho od nich požaduje. Podobně se děje často Prager Zeitungu. Nedržím pana redaktora a hlawní spolupracowníky jeho za to, zač by se držeti museli, kdybychom chtěli jejich politickau zkušenost jen podle jejich článků posuzowati. Jsauť slabosti ministerské a auřednické, které chápe rozum každého českého dítěte, které wšak přece nikdy nepřipustí redaktorowé wládních nowin we swých článcích. A když si dokonce pomoci nemohau, když se jim prawda tím nejpopulárnějším a nejpochopitelnějším spůsobem hlásá, dělají se naschwal, jakoby nerozuměli dobře češtině, ačkoli si já směle pochlebowati mohu, že jest práwě moje čeština nejsrozumitelnější. W č. 126 N. N. prawil jsem, že není možná udati příčinu, pro kterau by Praha staw obležení zasluhowala. Prager Zeitung ale naschwál dělají, jakoby myslily, že jsem nečetl auřední proklamace a že newím příčinu, která w nich udána byla, za půwod onoho obležení. Který ale politický rozum může hájiti zásadu, že již každá zem, we které několik lidí ( byť i to dokázáno bylo ) na revoluci myslí, musí být zbawena konstitučních práw a dána do stawu wojenského? Wždyť by pak ani jedna zem na celém swětě nemohla být chwílku bez obležení. – Owšem že každé ministerstwo, zwláště kníže Schwarzenberg, nachází pro sebe weliké pohodlí we stawu obležení, který jsme již nazwali surrogat za absolutní wládu; ale což pak jsau země jen pro pohodlí ministerstwa? Naivní jest, když Prager Zeitung prawí: „ Wir können es nicht gleichgültig hinnehmen, wenn Herr H. mit unverkennbarer Hindeutung auf unsere Zustände die Revolution nur für jetzt gewagt und unpraktisch nennt. \" Což tedy jest moje sada „ o despotické zákony samowolně rušící wládě \" eine unverkennbare Hindeutung auf unsere Zustände? – Jak widíme, chytá se zase již Prager Zeitung radikalismu, tak jako za onoho času, když wytiskla onu prožluklau Frankfurtskau korrespondenci, a jmenuje snad naši wládu nynější despotickau, zákony samowolně rušící? – Nepochybujeme, že bude za tento kompliment pan redaktor od ministerstwa sesazen! – W dobré naději, že již beztoho není možná, aby J. M. C. ještě déle swěřowal knížeti Schwarzenbergowi wedení záležitostí naší říše, poněwadž kníže Schwarzenberg již uwedl swau politikau mocnářstwí rakauské na kraj propasti, w této pewné naději nechceme tuto ani nejhlawnější hříchy knížete Schwarzenberga wypočítáwati. Podíwejme se jen na Uhry, ty mluwí sami o schopnostech našeho prwního ministra! Čtěme jen Presse, která přece sama se wydáwá za konservativní časopis, jak ona owšem bez jmenowání jména brojí proti přewráceným plánům našeho prwního ministra! Nám nemá Prager Zeitung žádnau příčinu wytýkati, že jsme proti wšem autoritám; ať nám ukáže na jednu protizákonnost, kterau bychom byli buď sami zpáchali neb osprawedlňowali, kdežto se něco podobného o našem nynějším ministerstwě říci nemůže. Jestli myslí Prager Zeitung, že wšechna autorita sedí jen w hrubém násilí zbraně – takowé autority často i na weřejných silnicích za křem najdeme, dobře spořádaný stát ale pro ně odjakžiwa stawěl kriminály a šibenice! – Co se ministerstwa Dobblhofowa a nešťastných říjnowých událostí týče, neuwedla nás Prager Zeitung do welikých rozpaků. My, ačkoli naše strana pewně a upřímně držela s ministerstwem Dobblhofowým, nebudeme přece ono ministerstwo za neomylné wyhlašowati: naopak musíme wyznati, že bohužel! neopatrnost a špatné prostředky tohoto ministerstwa daly wzniku té strašliwé katastrofě, která by se jinák na pauhý krawal byla obmezila. Ostatně máme ale to privátní mínění, že kromě maďarsko-Frankfurtských rukau také ještě jiné byly w této hře zaplateny, o kterýchžto posledních se posud málo ještě swět dowěděl, ačkoli při celé wěci nejwíc pro sebe nahrabaly. – Jak ale se ještě nyní naše ministerstwo může nechat přezdíwat silným, to nepochopuje zajisté nikdo, nejméně cár Mikuláš! W čem pak wlastně jest tato Samsonská síla našeho ministerstwa? snad w tom, že muselo powolat Rusy na pomoc a udělat z Rakauska, z dosawádní weliké mocnosti ewropejské, ruský ochranní stát asi tak, jako jsau Multany a Walachie? kdežto by bylo možná býwalo s dobrau politikau, jak jsme my ji odjakžiwa radili, již dáwno před rokem ukončiti uherskau wálku wlastními silami. Ministerstwo, pod kterým se něco podobného díti mohlo, jako jest wálka uherská, takowé ministerstwo wěru nezasluhuje, aby se jmenowalo silným. Silné jest ministerstwo, které má lásku w lidu; kníže Schwarzenberg ale kromě šlechty sotwa najde w Rakausích mnoho milowníků a obdiwowatelů. Neprawíme to ze zlomyslnosti, nýbrž podle swědomí swého jako prawdu, která beztoho skutky se pořád potwrzuje. Není to wěc podiwná, že w takowých dobách, jaké padly nyní na Rakausko, žádné wlastenecké oběti se nedějí, wyjmauc snad kupowání něco koní, ku kterému beztoho teprwa nedáwno šlechta morawská se rozehřála? – Takowý staw, kde wlast je w nebezpečí a národ lhostejně se na to díwá, jest strašliwý – přiznejme se, jest ohawný – ale wina toho jest kníže Schwarzenberg, který nemá žádné důwěry lidu, kterého se lid bojí, který ale stojí mezi trůnem J. M. C. a národy. Nechceme wystupowati proti celému ministerstwu, neboť wíme, žeby jednotliwí ministři při swých schopnostech a w jiné ministerské kombinaci mohli si získati zásluhy a důwěru národu: ale co jsme prawili, powažujeme za swau powinnost weřejně říci, byťby i tato slowa pro nás w této době a w těch okolnostech, w jakých žijeme, sebe nebezpečnější býti měla.", "id": 1781}
{"text": "27. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: Výstraha, Autor: Havlíček, Karel\nWýstraha. Poněwadž nyní nastawá čas předplacení, oznamujeme těm, kterým snad by to powědomo nebylo, že nowé dwa časopisy české Wesnické nowiny od Schopfa a Wlastimil wycházejí, oba nákladem strany nám protiwné, což proto we známost uwádíme, aby se nikdo s nimi jak říkáme nenapálil. Kdo se chce předplatiti na laciné menší nowiny pro lid, tomu schwalujeme „ Sedlské nowiny “, jejichžto redaktorem bude p. Tyl, na jehožto wlasteneckau swobodomyslnost se spoléhati můžeme.", "id": 1782}
{"text": "30. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Připomínky], Titulek: [Venkovská města], Autor: Havlíček, Karel\nWenkowská města na mnoze si stěžují, že se w těchto dnech našeho znowuzrození mnohem wíce dělo a mluwilo ku prospěchu stawu selského, nežli městského, ba že městský staw nebude moci mít z konstitucí wýhod takowých, jak by bylo žádaucno. Z toho se wywinuje jakás hořkost a řewniwost mezi městy a wesnicemi, která w dějích tyto dny poslední sběhlých nowého traudu našla. Mluwí se, že dokawad města o prospěch sedláků byly dbanliwi, tito k městům rádi a wděčně přilnuli; když ale nastalo nyní obáwání, žebychom wůbec a jmenowitě staw selský utrpěli z posledních dějů škody, tu že se sedláci stranili měst. Napnutí mezi městy a wsemi z toho powstalé neopomenuli mnozí k tomu cíli podporowat a weličit, aby se wesnice postawily příkře proti městům, a by se tím městům, jenž se proukázaly pro wlast a swobodu nyní welmi obětownými, wíce obětownými nežli wesnice, položil žiwel odporující, aby stál sedlák proti městům, jako w Polsku proti šlechtě. – Ale domýšlíme se do sedláků, když we wšem, tedy i w tomto pádu tolik rozwahy a rozumu, že pochopějí swazek, jakým i oni k městům jsau wázáni: že, roztrhne-li se tento swazek, roztrhne se blaho obecné, tedy i jejich wlastní. – Co se týče žalob řemeslníků městských, že jim swoboda nebude tolik prospěšná, kolik by si přáli, že se na ně málo ohled béře, tu není jiné cesty, než aby se co možná sami o swých potřebách, poněwadž je nejwíce cítí a znají, projewowali: listy tyto stojíť otewřeny wšem žádostem a náwrhům; není potřeba, než se hlásit. Doufáme, že i sněm náš stawu městského stejně se ujme jako selského.", "id": 1783}
{"text": "6. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nMrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Z počátku cesty ohlížel se Čičikow často do zadu, jakoby se chtěl se wší jistotau přeswědčit, skutečně-li již wyjel z města; ale když widěl, že již město dáwno zmizelo, ani kowárny, ani mlýny, ani wšechno to, co býwá obyčejně okolo města, ba ani již wrcholy chrámů nebylo widěti: tu se zabral pauze do cesty, hleděl jenom w lewo a w prawo, a město N. jako by již ani nebylo w jeho paměti, jakoby byl tamtudy jel již dáwno někdy w dětínstwí. Konečně ho přestala i cesta zajímat, a počal zlehka zawírat oči a skloňowat hlawu na podušku. Spisowalel se přiznáwá, že je tomu sám rád, poněwadž takto má příležitost, promluwiti trochu o swém hrdinowi, neboť až dosawad, jak čtenářowé widěli, překáželi mu w tom ustawičně brzy Nozdrow, brzy bály, brzy dámy, brzy městské klepy, brzy zas konečně tisíce takowých maličkostí, které se zdají být maličkostmi, když stojí již w knize, ale pokud jsau we swětě, pokládají se za welmi důležité wěci. Ale teď necháme wšechno jiné na straně a pustíme se do wěci samé. Jest welmi pochybno, žeby se byl wybraný od nás hrdina zalíbil čtenářstwu. Dámám se nezalíbil, to se může říci dozajista, nebo dámy žádají, aby hrdina byl auplná dokonalost, a kdyby byla nějaká dušewní neb tělesní kaňčička, hned je zle. Ať si mu spisowatel nahlídne sebe hlauběji do duše, ať si ukáže jasněji než w zrcadle jeho obraz, přece ho nebudau za nic powažowat. Již tělnatost a prostřední wěk Čičikowu mnoho uškodí: tělnatost w žádném pádu ueodpustí hrdinowi a welmi mnohé dámy odwracujíce se řeknau: pfui! jaký oškliwý! Owej! wšechno to je spisowateli dobře powědomo, přece ale nemůže si wybrat za hrdinu cnostného člowěka... ale může být, že zas w této powěsti uslyšíme jiné posud nedotknuté struny, předstawí se nám neznané posud bohatstwí ruského ducha, projde okolo nás muž obdařený božskými schopnostmi, aneb kauzelná ruská díwčina, která se nikde jinde na swětě nenajde, se wší diwnau krásau ženské duše. A mrtwými se budau zdát proti nim wšichni cnostní lidé ostatních plemen, jako mrtwá kniha před žiwým slowem! Zdwihnau se ruské city... a budem widět, jak hluboko se zakořenilo do slowanské přírody to, co jen sklauzlo po přírodě jiných národů... Ale proč a k čemu mluwiti o tom, co teprwa má přijít? Nesluší se spisowateli, již dáwno zmužilému, wychowanému přísným wnitřním žiwotem a čerstwau střízliwostí samoty, aby se zabýwal tím čím mladík. Wšechno má swůj pořádek, swé místo a čas! Ale cnostného člowěka jsem si přece newybral za hrdinu. A mohu hned říci proč. Proto že již jest konečně čas, popřáti cnostnému člowěku oddechu; proto že se již nadarmo obrací w ústech slowo: cnostný člowěk; proto že z cnostného člowěka již udělali koně, a není spisowatele, který by na něm nejezdil popoháněje ho bičem a wším co mu do rukau přijde; proto že umořili cnostného člowěka již tak, že již nyní na něm není ani stínu cnosti, nýbrž jenom žebra, a kůže místo těla; proto že přetwářeně vypodobňují cnostného člowěka; proto že již ani nectí cnostného člowěka. Ne, čas již je zapřáhnaut také člowěka šelmu. A tak tedy ho připřáhněme šelmu člowěka. Temný a skromný jest půwod našeho hrdiny. Rodiče byli ze šlechty, ale měli-li jmění nebo ne, Bůh wí. Žiwot na něho z počátku wzhlednul kysele-nepříjemně skrz jakési tmawé, zanešené sněhem okénko: žádného towaryše, žádného druha w dětinstwí. Malinký pokojík s malinkými okénky, neotewírajícími se ani w zimě ani w letě, otec weliký muž w dlauhém kabátě podšiwaném kožešinau a we šněrowaných bakančatech, obutých na bosau nohu, pořád wzdychající chodě po pokoji a pliwaje do stojícího w kautě pliwátka, wěčné sezení na lawici s pérem w ruce, inkaustem na prstech a také na pyskách, wěčný předpis před očima: nelži, buď poslušen starším a nos w srdci cnost; wěčné křapání a šaupání bakančat po podlaze, známý, ale wždycky přísný hlas: „ zases rozpustílý “ ozýwající se tenkrát, když chlapec, mrzut již jednotwárnau prací, přidělal k písmeně nějakau kaňku nebo ocásek; wěčně známý, wždy ale nepříjemný cit, když se hned potom kraj jeho auška sewřel welmi bolestně do dlauhých nehtů protažené od zadu ruky: to je ubohý obraz prwního jeho dětinstwí, o kterém již zachowal jen slabau pamět. Ale w životě střídá se wšechno čerstwě a bystře: a jednoho dne za podzimního slunce a w čas powodní otec wezma syna wyjel s ním na wozíku, který táhla kostrbatá strakatá kobylka, známá u koňařů pod jménem straky; řídil ji kočí malý chlapík, hlawa to jediné poddané rodiny, patřící otci Čičikowa, který byl w domě skoro wším. Straka je táhla půldruhého dne; na eestě nocowali, přewáželi se přes řeku, jedli studené pirohy a skopowau pečení, a teprwa třetího dne ráno dorazili do města. Před chlapcem se zatřpytily neočekáwanau wznešeností městské ulice, za kterau příčinau na několik minut otewřel hubu. Pak straka žbluňkla i s wozejkem do jámy, s kterau se počínala jedna auzká ulička, celá zaplawená blátem; dlauho ona tam pracowala ze wšech sil a mísila nohami, podporowaná od kočího a samého pána, a konečně je wtáhla do malého dworka, s malinkým domkem a zahrádkau za ním, we které ale kromě dwau jabloní, jeřábu a bezu nic jiného nebylo. Tu bydlila příbuzná jejich, sešlá již babička, která wšak přece ještě chodila každé ráno na rynk, a sušila pak swoje punčochy na samowaru; ona pohladila chlapce po twáři a libowala si, že je tlustý. Tu musel zůstat a chodit každodenně do městské školy. Otec přenocowaw tam druhého dne wydal se na cestu. Při rozlaučení neprolily se slze z otcowských očí; dal mu půl ruble mědáků a nějaké lahůdky, a co jest mnohem důležitější, maudré naučení: „ To ti powídám Pawluško, uč se, nedowáděj a neběhej, a přede wším řiď se dle wůle učitelů a předstawených. Když budeš po wůli předstaweným, třebas bys w umění nedohonil a Bůh ti schopností nedal, přece to půjde, a předhoníš wšechny. Se spolužáky neměj nic, oni tě ničemu dobrému nenaučí: ale má-li to být, tedy zacházej s těmi, kteří jsau bohatí, aby ti mohli příležitostně být k prospěchu. Nerozdáwej a nečastuj nikoho; a chowej se raději tak, aby tebe častowali, a přede wším ale šetři a shromažďuj kopejky, to je nejhlawnější wěc na swětě. Saudruh a přítel tě ošidí a w neštěstí tě prwní opustí, ale kopejka tě neopustí, třebas byl w jakémkoli neštěstí. Wšechno prowedeš, wšechno prorazíš na swětě kopejkau. “ Daw takowé poučení synu, rozlaučil se sním otec, a táhl domů se swau strakau, a od té doby ho již nikdy neuzřel, ale slowa a naučení jeho zapadly mu hluboko do duše. Pawluška počal hned druhý den chodit do školy. Zwláštní schopnosti k nějaké nauce nejewily se w něm, wyznamenáwal se wíce pilností a pořádností; ale za to se u něho ukazowal důwtip na druhé straně, na straně praktické. Hned pochopil a porozuměl wěcem, a chowal se k saudruhům swým skutečně tak, že ho oni častowali, a on je nejen nikdy, nýbrž že ještě někdy schowaw si obdržené dary prodáwal je pak jim samým. Ještě chlapec a již uměl we wšem se zdržowat. Z půl ruble, který dostal od otce, nejen že newydal ani kopejky, naopak ještě w tom roku k němu přihospodařil, dáwaje na jewo obratnost neobyčejnau: udělal z wosku panáka, obarwil a prodal welmi dobře. Potom za nějaký čas pustil se i do jiných špekulac, a sice do takowýchto: nakaupiw na rynku wěci k jídlu, sedal si we škole wedle těch, kteří byly bohatší, a jak jen zpozorowal, že jim začínala být dlauhá chwíle, znamení to nastáwajícího hladu, wystrkowal pod lawicí jako by nic buď cípek perníku nebo hausky, a podráždiw je, dostal pak za to tak mnoho, jak weliký byl apetit. Dwa měsíce doma ztráwil s myší, kterau zawřel do malé klícky, a přiwedl to konečně tak daleko, že se myš stawěla na zadní nohy, wstáwala a lehala na powelení, a pak ji prodal také welmi dobře. Když sehnal peněz na pět rublů, zašil pytlík, a počal shromážďowat do druhého. Z ohledu předstawených chowal se ještě chytřeji. Nikdo neuměl tak jako on tiše sedět na lawici. Musíme podotknaut, že učitel byl weliký milowník tichosti a mrawného chowání, a nemohl wystát čiperné a ostré hochy: zdálo se mu, že se mu pořád musejí posmíwat. Dosti bylo tomu, který u něho padl w podezření bystrosti, když se jen zahýbal, neb nějak nechtíc mrknul okem, aby již hned upadl pod jeho hněw. Trestal ho nemilosrdně. „ Já z tebe, panečku, wyženu posmíwačnost a nepokornost! “ říkáwal, „ já tě znám na weskrz, jak ty sebe sám ani neznáš. Tuhle mi budeš klečet a nedostaneš žádný oběd! “ A ubohý klučík newěda ani sám proč, musel si mačkat kolena a hladowět po celý den. „ Schopnosti a wlohy? to je samá hlaupost, “ říkawal, „ já jenom hledím na chowání. Já dám tomu wšechny eminence we wšech předmětech, který ani a b nezná, jen když se chwalitebně chowá: w kom ale widím špatného ducha a posmíwačnost, tomu dám dwojky, a třebas si měl Solona w kapse! “ Tak říkáwal učitel, nemoha wystát Kryłowa Welmi znamenitý spisowatel ruský, jehožto bájky we werších po wšech školách se čítají. pro to, že prawí: „ zpíwej si jak chceš, ale rozuměj swým wěcem! “ a wždy wyprawowal s radostí w očích a na obličeji, že w té škole, na které on byl dříwe, takowá byla tichost, že bylo slyšeti mauchu letět, a že ani jeden školák po celý rok ani nezakašlal ani nesmrkal we škole, a že až do ukončení hodiny nelze bylo poznat, je-li kdo we škole nebo není. Čičikow hned pochopil ducha předstaweného a kterak se chowat. Nehýbnul ani okem ani brwau po celý čas školní, jakkoli si ho štípali od zadu: jak jen zazwonili, hned sebau mrštil, a podal učiteli přede wšemi jinými čepici, pak wyšel prwní ze školy, a hleděl ještě asi třikrát potkat učitele na cestě, po každé smekaje čepici. Neminul se také s prospěchem. Po celý čas jeho studií byl mezi nejwýbornějšími, a při wystaupení dostal nejlepší klassy ze wšech předmětů, a knihu se zlatým nápisem: „ za příkladnou pilnost a mrawné chowání. “ Wyjda ze školy byl již mladík dosti auhledného zewnějška s podbradkem potřebujícím břitwy. W tuto dobu umřel jeho otec. W dědictwí padly na něho čtyry k neobrácení přenošené lajblíky, dwa staré kabátky s kožešinau podšité, a nepatrná suma peněz. Otec jak widět uměl jenom radit, jak se mají shromážďowat kopejky, ale sám jich mnoho nenashromáždil. Čičikow prodal hned sešlý dworeček s maličkými polnostmi za tisíc rublů, a rodinu poddanau wzal k sobě do města, maje aumysl zůstati tam a jíti do auřadu. W ten samý čas byl wyhnán ze školy pro hlaupost nebo pro jinau winu onen učitel, milowník tichosti a mrawného chowání. Ubohý učitel se dal z mrzutosti do pití, konečně již ani neměl na co pít: nemocen, bez kauska chleba a bez pomoci zaufal si chudák kdesi w netopené tmawé komůrce. Býwalí školáci jeho, čiperní a ostří hoši, na kterých on nikdy nemohl wystát nepokornost a posměwačnost, dowěděwše se o jeho bídném stawu, sebrali hned mezi sebau peníze pro něho, prodawše i lecos potřebného; jenom Pawluška Čičikow wymlauwal se, že nemá, a dal pak asi pětník stříbrný, který mu hned spolužáci wrátili, řkauce: o ty řemene! Zakryl si obličej rukama ubohý učitel, když uslyšel o tomto jednání swých býwalých žáků, slze se lily z pohaslých očí jako z dítěcích. „ Před smrtí na posledním lůžku seslal Bůh na mne pláč, “ prawil slabým hlasem, a těžce wzdechnul slyše o Čičikowu a dodal: Ech! Pawluško! wida jak se člowěk mění! wždyť jaký býwal hodný, žádná bujnost! – W tom jsem se zmýlil, silně zmýlil! “ ( Pokračowání. )", "id": 1784}
{"text": "28. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Otisk petice], Titulek: [Dole podepsaní vyvolení…], Autor: Havlíček, Karel\nDole podepsaní wywolení deputowaní podali wčera následující spis k wládě naší: Slawné c. k. zemské presidium! Nížepsaní, jsauce důwěrau českého národu powoláni za zástupce jeho na budaucím českém sněmě, pokládají to za swau nejswětější powinnost, aby se wšemožně k tomu přičinili, by sněm co možná nejdříwe se započal: poněwadž jen tím se upokojiti může lid, jenž nebezpečně pobauřen jest wšeobecně rozšířeným obáwáním, jakoby ztratiti měl swobody nedáwno získané; a poněwadž jen na sněmě se wyjednání strany roboty, této žiwotní záležitosti naší země, státi může, jakož i spořádání wšelikých, bohužel welmi zmatených sociálních, národních a administrativních záležitostí zemských, čímž se jedině upewniti může wnitřní zřízení země české proti nepořádkům již nás zachwacujícím. Nemá-li země do nesmírného neštěstí upadnauti, musí se tyto záležitosti aspoň zewrubně před otewřením říšského sněmu wyjednati, proto že dle wšeobecného podstatného domnění po čas trwání říšského sněmu zemský sněm býti nemůže, a tudy by se uspořádání záležitostí swrchu podotknutých na čtwrt léta ne-li déle odložiti muselo. Poněwadž ale w Praze, pokawad w stawu obležení jest, sněmowati se nemůže, žádáme my we wší uctiwosti dole podepsaní slawné c. k. zemské presidium, aby náležitým způsobem o to se postaralo, aby onen staw obležení přestal, poněwadž nyní při patrné pokojnosti města a po wšeobecném odewzdání zbraně ( o čem se třeba skrze wšeobecné prohledání domů přeswědčiti možná ) do konce potřebný není, a před celým swětem powažowati se musí jenom jakožto nepotřebné obmezení nejwzácnějších. nám od J. M. C. w konstituci udělených swobod, jmenowitě jakžto zbytečné zkrácení práwa swobodného tisku a swobodného mínění wůbec, a poněwadž se tím místo utwrzení pokoje w zemi jen wšeobecné wzbauření a kwašení myslí podpaluje a upewňuje, wšechen obchod a žiwnosti zamezují a wšeobecně žádaucí uwedení pořádku skrze sněm se opozďuje. Pakli by ale J. O. komandující generál kníže Windischgrätz toho přeswědčení byl, že delší trwání stawu obležení před českým sněmem a wšeobecným říšským sněmem zodpowídá, a pakli by wyzdwižení jeho w jistém brzkém terminu slíbiti nechtěl: žádáme slawné c. k. zemské presidium, aby sněm zemský co nejdříwe powolalo do některého jiného k tomu příležitého města w Čechách, jakož se za starých časů často stáwáwalo; neboť nemůže celá země pro nepořádný staw jednoho města déle trpěti. Zároweň s tauto swau žádostí prosíme též o uweřejnění patentu powolání sněmu od J. M. C. našeho krále, aby se lid náš o tom dowěděl, že wypsání woleb na sněm, které od slawného c. k. presidium wyšlo, potwrzeno jest od J. M. C., a že jest wůle J. M. C., aby český sněm nejdůležitější práce swé možná-li ještě před otewřením říšského sněmu dokonal. Nížepsaní nikterak nepochybují, že několik okrsků, we kterých se na sněm český woliti nechtělo, po tomto ohlášení J. M. C. poslušně pod řízením komissarů od wlády ustanowených bez meškání swé deputowané wywolí. My we slušné uctiwosti podepsaní we swém swědomí za powinnost k wlasti to pokládáme, žádati slawné c. k. zemské presidium, aby se wšemožně o to postaralo, by sněm zemský co možná nejdříwe aspoň w prwních dnech měsíce čerwence se započal, sice by z toho slawné c. k. zemské presidium pro delší zdržowání sněmu zemského do welikého odpowídání přišlo jak we weřejném tisku tak i weřejném mínění a před celým českým národem, obzwláště ale před J. M. C. a před sněmem českým i říšským. W Praze dne 26. čerwna 1848. Dr. Brauner. — Dr. F. L. Rieger. — Dr. Hamerník. — Dr. Čejka. — Dr. K. Tomíček. — Dr. W. Staněk. — Dr. J. Fryč. — Dr. Fr. Palacký. — Dr. P. J. Šafářík. — Jos. K. Tyl. — J. Eraz. Wocel.", "id": 1785}
{"text": "17. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Wenkow, Titulek: [Otisk ozvání a osvědčení], Autor: Havlíček, Karel\n[ Otisk ozvání a osvědčení ] W čísle ode dne 2. máje t. r. stojí, že jistý p. Poche přiměl některé wenkowské sausedy kraje beraunského, aby se mu na wyjádření podepsali, jakoby chtěli frankfurtský sněm obeslati. Nato se ozwal dotčený p. Poche spůsobem welmi hrubým w příloze k Bohemii, kde mimo jiné o celém snažení Čechů nad míru nectně mluwí. I k naší redakcí se neostýchal poslati ozwání, jež tuto od slowa k slowu ( bez chyb ) podáwáme. Z Králowého Dwora u Berauna. K jakým hanebným, lžiwým prostředkům mnozí přepiatí, netrpělíwí Čechowé sahají, by Němce w Čechách zneuctili, jenžto od mladosti swé skrz celých 40 let u prostřed českých bratrů swých bydlejí, z jich lásky, wážnosti a důwěry se těší, dowodí jeden ulrhačný, lžiwý článek w českých Národních Nowinách ode dne 2. máje 1848 str. 91. Wyhlašuji dosílatele nectného článku tohoto, jehož by redakce českých Národních Nowin měla oznámiti za lháře a mrzkého padaucha. Nikdy sem s wenkowany slowa o Frankfurtu nemluwil, aniž sem kohos k podepsání podobného wyjádření nutil; co wlastně rolníkům do Frankfurtu? Fr. Poche. Šťastnau náhodau dostali jsme dnes od oněch práwě sedláků, kterých se dotčená wěc týká, následující Oswědčení. Z Jarowa u Berauna dne 8. kwětna w 1848. Přijda wčera do Berauna k p. učitelowi Příbíkowi, od něhož české časopisy, jako: Pražského Posla, Kwěty a Blahowěsta odebíráme, dozwěděl jsem se, kterak prý p. Fr. Poche, nájemník dworu králodworského, obecenstwo beraunského kraje ( wiz Národní Nowiny čís. 23 ) swáděl a je pro parlament frankfurtský werbowal. Jelikož jsem i já mezi těmito občany od něho swedenými byl, protož zde událost tuto objasniti za powinost sobě kladu. Pan Fr. Poche a p. Ebert, majitel sedlské usedlosti w Karlowé hutí a býwalý kdesi wrchnostenský auředník, obeslal nás sausedy panstwí králodworského, abychom se do Počap sešli a tam o našich potřebách a o wšem, co nás tlačí, se uradili. I učinili jsme tak. Když pak nám p. Poche a p. Ebert namluwili, jakých jsme díků Národnímu Wýboru powinni, jak se nás ujal, abychom byli swobodni, neodporowali jsme wzdáti těmto ctihodným mužům swau zwláštní úctu. I wyprawili jsme se do Prahy, a zawedeni jsauce našemi wůdcemi čili wlastními swůdcemi na Senowážný plac k Bílé Kobyle, nemálo jsme se tomu diwili, že se p. Poche tak potměšile usmíwá, že s námi tito zde shromáždění pánowé ani w naší mateřské řeči srozumitelně mluwiti nemohau. Jeden toliko z těch pánů k nám slowa as w tomto smyslu pronesl: Bratři! odpusťte, že s wámi nemůžeme tak mluwiti, jak bychom toho sobě přáli. Já jsem sice Čech rozený, a poněwadž moji rodičowé Němci byli. nenaučil jsem se než od chasy české řeči. A tu nám wyswětlowal, co je konstituce a jak oni o dobro české země se starají; my jsme se domníwali, že ti pánowé jsau ze Sw.-Wáclawské společnosti. Ten pán k nám prawil: Wywolte sobě muže na wenkowě, w kterého se důwěřujete, a my wšecky písemnosti a wšecko, co ku blahu naši české země pojednáwati budeme, wám sdělíme. Tu wětšinau hlasu wywolen byl p. Ebert za našeho prostředníka. My pak odešli, ani jsme se byli na co buď p. Pochowi, neb p. Ebertowi neb komu jinému swau rukau podepsali. Jeden s těch přísedících pánů si nás zapsal, jak se který jmenujeme a odkud jsme; a my jsme newěděli, proč to učinil. Toť náš příběh celý. Jestliže nás p. Fr. Poche a p. Ebert swéwolně k něčemu jinému chtěli zawésti, než jak jsme tuto udali, tedy je tímto za zrádce wlasti, za podwodníky weřejně prohlašujeme a zjewně před celým swětem oswědčujeme, že jen w Čechách při domě rakauského mocnářstwí swé blaho hledáme, a že jedině pro swau wlast, pro swé dobrodince, jenž nám w Swato-Wáclawské Lázni swobodu wydobyli, jakož i pro swého konstitučního krále, jemuž aby Bůh ještě dlauhého panowání uděliti ráčil, co nejsrdečněji přejeme, swau krew wycediti hotowi jsme. Ať zhynau zrádcowé wlasti! Ať zhynau podwodníci! Jan Mareš, rolník. Josef Zyma. Jan Jílek, rolník. Držitel Liml. Wáclaw Jiras, rolník. Že to wlastnoruční podpisy jarowšských sedláků jsau, doswědčuje tímto Přibík. Mohli bychom sice na základu této listiny ukázat panu Pochowi, že staré zákony a na cti utrhání posud auplný průchod mají; ale zadali bychom sobě a swé cti, abychom toho učinili. Ostatně ponecháwáme sl. Národnímu Wýboru, jemuž obě písemnosti w originálu odewzdáme, aby s dotčeným podpisem u Bílé Kobyly učinil podlé uznání swého. Red. ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒", "id": 1786}
{"text": "21. září 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Divadlo Pražské, Autor: Havlíček, Karel\nDiwadlo Pražské Motto: Když jest jen trochu obstojná hle fraška to já ji přece ještě — tento: ale takowau netento.... Synák, wrátný ze zámku. Proč jsi k nám opět přišla bídná naše otrhaná Thalie, proč jsi nás líbě snící wyburácela k oškliwé oprawdiwosti? Chodili jsme za diwadlem po Owocném Trhu a měli jsme příjemné wyšší frašky, tu‘s nám kynula ušpiněnými prsty swými — wešli jsme — a litujeme, že jsme tak wzdělanau, tak slušnau společnost na Owocném Trhu opustili pro Twoje hrubé, podrážené a cwoky okowané wtipy a poswícenské „ špásy. “ Nediwíme se, že jest někdo w Čechách, kdoby mohl podati takowau frašku jako jest: „ Milowníci w pasti aneb Chytrá hledá chytrého. “ Půwodní fráška we III. jednáních od J. N. Mezileského; nediwíme se, že jsau u našeho diwadla herci, jako ku. př. p. Grabinger, kteří jsau welice powděčni, když jen mohau wlézti do nějakého sudu, wstrčiti hlawu do péří, a choditi w roztrhnutém kabátě, a kteří se starostliwau péčí každau hrubost, každau sprostotu spisowatelowu ještě omastí, aby chutnala těm, kteří jsau zwyklí jenom na hrách se zelím: ale diwíme 304 se welice, kterak ti, jimž řízení českých her swěřeno jest, mohau něco takowého na jewiště pustiti, a ještě k tomu jakožto inaugurální hru pro celý budaucí rok! Nemáme již na to déle hleděti, kterak se národ náš na nedělním diwadle našem nejwíce tupí a jako na pranýř satwí: cizinci a i našinci méně powědomí widauce takowé podlosti w duchu swém ba i na hlas zwolati musí: Tedy to jest někdejší slawný národ český! To jest wzdělání, které wy páni wlastencowé! po Čechách rozšířiti chcete pomocí swého národního jazyku! — — Nejsme snad přepiatí w zásadách swých, rádi sami se zasmějeme jadrné byť i nízké frašce, a wíme také, že Němci mají mnohem hrubější, mnohem sprostší frašky než jsau tito „ Milowníci “: ale Němci mají mnoho diwadel, mají diwadla pro rozličného druhu obecenstwa, naše diwadlo jest ale jen jedno, má tedy i na něm huňatina přewládat?! Co se ostatně prowození samého týče, musíme pu. Majerowau, p. Kašku, pu. Rájskau slušně pochwáliti: pa. Majerowá jest dobrá akwisice našeho diwadla, jediné by snad w této roli nebylo škodilo méně upejpawosti. P. Chauer též úkol swůj dosti whodně wykonal. P. Grabinger zná již mínění naše o něm, že není komik; dobrosrdečné pány dowede wýborně, k tomu je celý stwořen, ale komiku wždy podáwá w nejhrubší karikatuře. P. Kolár byl trochu přidřewěnělý; charaktery prohnaných služebníků mají wíce pohybliwosti, a nawykli si také od swých pánů wíce lehkosti. P. Kolárowo pathos běhá pořád po Ewripidesku. P. Sekyra zápasí pořád se swau deklamací a pí. Skalná stahuje wždycky co dobrá demokratka wyšší stawy do nejhlubši nižiny, není stwořena pro pýchu aristokratskau, baronka, kterau nám předstawowala, mohla by se směle wšude posadit do krámku. Ostatní pánowé zwlášť mysliwci zdáli se trochu zaraženi. Že ostatně kus sám na jednom místě, když p. Grabinger baronku a její panskau pod paží držel, notně wáznul, nedá se upříti, leda by to byla chyba spisowatelowa, kterému ještě i to doložiti musíme, že nemusil tak starostliwě slowo „ půwodní “, ke swé frašce přistawiti. W ději nebylo ani za mák půwodnosti, nic nowého, wtipy byly jen potud nowé, že se až dosawad nikdo neodwážil, přenésti je z Františku a z Podskalí na jewiště král. staw. diwadla. Panu Mezileskému náleží čest takowé smělé podnikawosti. Při nowém běhu našeho diwadla nemůžeme zde ještě opominauti zmínku o nedostatcích českých diwadelních ohlášení w Praze. Nejen že se až posud tato ohlášení na rohách w starém již neobwyklém prawopisu a dost často i s chybami mnohými činila, ale podáwal se, ještě newíme, z jaké nezpůsobné příčiny, wždy dole německý překlad. Což pak my Češi neumíme řeč swau číst, abychom se teprwa z německého překladu dowěděti musili, co se bude w diwadle našem hrát? Komu kdy napadlo, i na německých diwadelních ohlášeních dolů český překlad postawiti? A také by již byl čas a zaslušno, aby se tato ohlášení latinkou tiskla. Diwadlo má s časem pokračowat a ne za wšemi ostatními w zadu pokulháwat. Nadějeme se, že direkce na slušné tato přání ohled míti bude. H(omo ) B(onus ).", "id": 1787}
{"text": "30. kěten 1848, Zdroj: Národní noiny, Část: Titulní strana, Titulek: Volení poslů na sněm zemský., Autor: Halíček, Karel\nWolení poslů na sněm zemský. Prostonárodní slowo k lidu wesnickému a městskému od H. Borowského. Nynější sněm, na kterém se rozhodne o celé naší budaucnosti a budaucnosti našich potomků, na němžto si my wšichni sami dobrowolně ustanowíme pořádek, dle kterého se říditi chceme we swé zemi, a kterému se pak každý dobrowolně podrobiti musí, tento sněm jest nejdůležitější wěc, jenž se po 300 let w Čechách přihodila, a na které každému nejwíce záležeti musí. Poněwadž ale, jak patrno jest, nemohau wšichni z celé země se raditi najednau, musí sobě wždy wětší počet wywoliti důwěrníka, plnomocníka, aby na sněmu za ně mluwil, jejich mínění přednášel, o jejich prospěch pečowal, jehožto hlas a mínění potom bude platiti za mínění wšech obywatelů celého okrsku. Tito důwěrníci a plnomocníci waši jsau poslowé t. j. deputowaní, které si nyní w každém vikariatu dwa wywoliti máte. Drazí krajané! Nahlížíte důležitost takowých mužů, jimžto kladete do rukau celé swé štěstí, a proto očekáwati musí celá zem, že se při wolení rozumně a opatrně zachowáte. Poněwadž ale tohoto wolení, jakožto wěci posud u nás nebýwalé, žádnau powědomost nemáte, umínil jsem si na několik kusů pozornost waši obrátiti. 1. O to dbejte, abyste se ještě před wolením w každém vikariátě dorozuměli, kdo by se pro wás za deputowaného hodil; musíte se wíce obcí dohromady buď austně we schůzkách neb ( a to nejlépe ) aspoň písemně strany toho srozuměti. Toto wám upřímně radím z následující příčiny: Wíte,že ten deputowaným bude, kdo nejwíc hlasů dostane; jestli se ale wíce obcí z vikariátu neb wšechny wespolek nesmluwí, lehce se státi může, že skoro každá obec jiného si woliti bude, a tak žádný w celém vikariátu nebude mít weliký počet hlasů, když se hlasy waše na mnoho stran roztříkají. Předstawte si, jak tu lehce bude někomu wám nepřízniwému sebrati lecjakým způsobem jistý počet hlasů, který bude wětší než počet hlasů wšech wašich wolenců, a ten se pak proti waší wůli stane waším záslupcem! Abyste tomu lépe wyrozuměli, dám wám jedinký příklad: Dejme tomu, že je we vikariátu kodně weliké panstwí, jak snadno tu jest auřadu potají několik hlasů si získati pro swého kandidáta, a jestli každá obec bez ohledu na ostatní woliti bude, prawím wám na jisto, že se stane deputowaným ten, kterého chce auřad, a ne ten, kterého wy chcete, proto že wáš kandidát bude mít míň hlasů ( totiž jen hlasy z jedné obce ) než kandidát wrchnosti. 2. Nehleďte při wolení na žádnau důstojnost a učenost, ale wolte si rozumné zachowalé sausedy, kteří užíwají důwěry waši a jsau lidé samostatní, aby se nemuseli na nikoho ohlížeti. Hleďte na to, aby byli waši wyslancowé mužowé swěta zkušení, neohrožení, kteří dowedau prawdu každému do očí říci, buď si on kdokoliwěk, třeba sám J. M. C. král náš Ferdinand! Newolte 182 nikoho, který již skutkem nedokázal w žiwotě swém, že jest muž neohrožený, jenž od práwa swého neupustí, z mužů učených newolte žádné jiné než takowé, kteří se již powždy co dobří wlastencowé ukazowali, neboť jest také zapotřebí, aby již Čechowé nebyli w poddanosti u jinéno národu, nýbrž aby we swe zemi we wážnosti stáli. 3. Powažte, že se na sněme bude o wěci weledůležité, welmi drahocenné rokowati, a že se wšechno wetšinau hlasů rozhodowati bude. Kolikráte se jen o několik hlasů rozcházeti bude, a tito hlasowé budau mnohému nesmírně drahocenné, drahocennější než mnoho tisíc zl. stř. Nesáháme nikomu do swědomí, ale již jest swět takowý, že člowěk ztratí raději 10.000 než 50.000, a že tedy raději těmi 10.000 po těch 50.000 hodí. Krátký smysl dlauhé řeči jest, abyste wolili muže, o kterých přeswědčeni jste, že jsau mužowé swobody milowní a že se od nikoho uplatiti nedají. 4. Nedejte se od nikoho buďsi malý nebo welký žádným způsobem nutiti, abyste tomu neb onomu hlas swůj dali; bez toho odewzdáte cedulky swé potaji a proto se každé mstě neb nenáwisti wyhnete. 5. Nezapomínejte také zwlášť na to, že jak mile deputowaného si wywolíte, již wíce práwa nemáte w něčem mu poraučeti neb zakazowati, nýbrž on sám dle swé wůle za wás mluwiti a jednati smí, tak jak za dobré uzná. Práwě proto musíte o to dbáti, aby muž od wás wywolený tak smýšlel, jako wy smýšlíte. 6. Wíte, že každý na swau cedulku čtyry jména napsati musíte: nemyslete, již dosti na tom, když prwní dwa dokonalí mužowé budau, že na třetím a čtwrtém nic nezáleží, a že tito deputowanými beztoho nebudau, že jen snad pro jméno na cedulce stojí. Tak byste se mohli škaredě podwésti, neboť wězte, že deputowanými budau ti dwa, kteří w celém vikaríátu nejwíce hlasů obdrží, a že každý z wašich 4 napsaných jmén stejně platí, a žeby práwě jeden z poslednějších wašich čtyřech nejwíce hlasů míti, deputowaným se státi mohl, kdyby snad wětší část woličů jen z pauhé zdwořilosti neb z pohodlnosti jméno jeho na lístek napsala, spoléhajíce se na to, že beztoho jen prwní dwa deputowanými býti mají. Proto musíte napsat 4, z nichž každý dobře za deputowaného se hodí, a aby wšichní 4 byli stejného s wámi smejšlení. 7. Co se ostatně stawu deputowaných týče, doufám, že již wáš wlastní zdrawý rozum wám powí, jak se zachowati máte. Powažte, že na tomto sněmu bude ještě celý starý sněm, to jest asi 200 šlechticů, kteři práwo měli na sněmy choditi, pak asi 90 deputowaných wětších měst a asi 220 deputowaných ostatního lidu wenkowského. Mnoho se na sněmu jednati bude o porownání poddaných dosawadních s wrehnostemi. ( Neboť poddanstwí přestati musí ). Wywolíte-li si tedy wyslance takowé, kteří wíce o wrchnosti než o poddané pečowati budau, jistě si spatně ustelete. Z toho ohledu bojowali jsme w Národním Wýboru mnoho o to ( jak z nowin wíte ) aby auředníci woleni nebyli, když jsme ale nic nepořídili, zůstala celá wěc jen na wás a waší opatrnosti. Pomozte si sami, koho nechcete wolit, nemusíte. ‒ Nemyslím, abyste se snad auředníka již co ohně warowali, jsau i mezi auřednictwem mužowé, kteří o wás dobře smýšleli a smýšlejí, a wšak wy sami je nejlépe znáti musíte. 8. Též wám wýstrahu dáwám, abyste pokautní písaře a podobné lidi, ačby se wáš prospěch wyhledáwati zdáli, přece za wyslance newolili. Jsauť obyčejně powahy nejisté, a jak lehce se za nějaké slíbené zaopatření neb za jinau dobrau náhradu dají kaupiti, sami nahlídnete. Jak wám za peníze slaužili, budau slaužiti jiným, kteří jim wíce dají. — — — — — —", "id": 1788}
{"text": "3. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Tři zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n– Jednání strany českého diwadla na tuto zimu jest již mezi intendancí a p. Hoffmannem, ředitelem, ukončeno. Bude se od nynějška ( a sice po prwé již zejtra ) po celau zimu až do konce dubna 1850 dwakrát týdně česky hráti, a sice w neděli a we swátek jako obyčejně odpoledne, a we čtwrtek wečír od 6–9 w zemském diwadle. We čtwrtek se tedy německy hráti nebude. Na čtwrtkowé předstawení přijímá se abonoment a sice na 25 předstawení sedadlo 8 zl., parterre 5 zl. Tento čtwrtek bude se dáwat Matka a dcera př. od Tyla a pak ballet s dwěma soly. Pan ředitel Hoffmann uwolil se přijmauti několik nowých herců pro česká předstawení. – Ministr oswěty učinil ke zdejší medicínské fakultě dotaz, uznáwá-li za dobré, aby byl náš prof. Purkyně z Wratislawi na Pražskau universitu powolán. Fakulta usnesla se na tom a tedy máme naději, že tohoto w medicínských wědách proslaweného našince brzy w Praze míti budeme – jestli totiž sám si toho žádati bude. – Mimořádní professor filologie p. Curtius přijel již do Prahy, a složil již také spolu s p. professorem Hanušem a Weselým swau přísahu.", "id": 1789}
{"text": "25. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Náboženské záležitosti, Autor: Havlíček, Karel\nNáboženské záležitosti. H. B. — Každý uznáwá, že poměry náboženské welmi hluboce do žiwota sáhají, a že stát na církew i církew na stát wždy weliký wplyw měly, mají a míti budau, pokud bude člowěk člowěkem. Swoboda občanská neudrží se dlauho bez náležitých reform ( obnow ) w církwi, neboť máme znamenité a truchliwé příklady w dějinách, kterak libowláda církewní ( hierarchie ) pomáhala udusiti swobodu občanskau w Ewropě středowěké. Kdo ale jen poněkud zná oprawdowě liberální a w nejčistším smyslu toho slowa demokratický smysl prawého učení Kristowa, musí s kořkostí politowati, že hrubé despotické časy tak welice mohly poškwrniti náboženstwí křesťanské, a že se podařilo necitelné wyšší hiearchii we zrádném spojení s ukrutníky swětskými užíti wíru Kristowu k potlačení swobody, tu wíru, která měla celý swět sbratřiti. Nechceme zde prawdu slow těchto pro každé lidské srdce trpkých dokazowati, nýbrž zmíňujeme se jen o tom jako o wěci wůbec známé, kterau nám hlásá historie celého swěta křesťanského, zwláště ale dějiny naší wlasti české, která potoky krwe swé chtěla smýti wšeliké skwrny prawého učení Kristowa a očistiti je od neřestí předešlých despotických časů. ( Nemluwíme zde nic o dogmatech, nýbrž jen o hierarchii, disciplině a morálce. ) W jakém tu auzkém swazku widíme podle sebe swobodu církewní a státní. Z těchto ohledů musíme upřímně k tomu hleděti, aby naše náboženské záležitosti nyní přiměřeně welikým občanským změnám se přetwořily. Redakce Národních Nowin majíc za to, že do oboru politického časopisu tato weledůležitá stránka našeho žiwota wším práwem náleží, otewírá zde zwláštní rubriku k wšestrannému rozumnému uwážení našich církewních a náboženských poměrů, tak aby se weřejné mínění našeho národu proneslo, a kde zapotřebí jest, oprawilo. Samo sebau se rozumí, že zde nikdy řeč býti nemůže o wěcech dogmatických, které se nemohau dle měřitka pauhého rozumu přistřihowati, a kde pauhý cit, wíra, nastáwá; my zde budeme rokowati o těch stránkách církewních, které jsauce pauze lidského půwodu, také se podle časů měnily, měniti mohau a mají. Awšak i tu budeme wždy s ohledem na důtkliwost wěci wšeliké šetrnosti užíwati, a doufáme, že weliká wětšina našeho národu, zwláště též liberální a powážliwé kněžstwo, kterého máme, chwála Bohu! wíce než we kterékoli jiné zemi, s náhledy našimi srownáwati se bude. Ostatně nepowažujíce se w ničem za neomylné, milerádi se dobrými důwody poučiti dáme. Wíme napřed, že dwě strany powstanau proti nám: strana slepých a zaslepených aneb z chytrosti se slepými stawějících zelotů, která nám bude newěru, neznabožstwí, swatokrádež atd. wyčítati, a strana přemrštěnců, která, když na stawení některé wady zpozoruje, hned by ráda wšechno zbořila dříwe ještě, než wí, bude-li moci něco lepšího wystawěti. — Na marné křiky obau stran ale jsme wždy připraweni a nedáme se jimi nikdy od swé cesty odchýliti. Článek p. Tomkůw, který jsme hned w 2. čísle N. N. podali, a na který ještě nyní obracujeme pozornost wšech obírajících se tímto předmětem, shoduje se w hlawních zásadách úplně s naším přeswědčením. Co se praktického prowedení týče, patrno jest, že p. Tomek jenom zběžně naznačil některé zárysy, a že ani sám na tom státi nebude, aby byly tyto podrobnosti práwě tak a ne jinak. Na důkaz ale slepého a newzdělaného zelotstwí podáme zde článek, který nám proti p. Tomkowi zaslán byl, a který nám a contrario nejlépe dokazuje, jak potřebné jsau oprawy od pana Tomka nawržené. Naschwál zde tento článek doslowně podáwáme. Co asi pod plakátem p. Tomkowým: „ Swoboda církwe a základní práwa národů rakauských “ skryto? Pan W. W. Tomek přiharcowal hned po nowém roce na hubené herce do Prahy, a přes mnohé barrikády dostal se konečně se swým plakátem: „ Swoboda církwe a základní práwa národů rakauských “ až do expedice Národních Nowin č. 2. Pojednání to obšírné jest wlastně úwod k náwrhu jen skrowničkému, aby wšecka spráwa církewního jmění laikům odewzdána byla, a pan Tomek w takowéto swobodě nějakau službičku ulowil, není-li prawda? Jenom, p. spisowateli, galoppem do toho se nežeňte, herka Waše jest dýchawičná, mohla by se zadechnaut, pak byste nejen per pedes Apostolorum o hůlce se sněhem broditi, alebrž i po antauškowi sháněti musil, čím byste se opozdil, a třebas nepořízenau a s dlauhým nosem napotom býcha honil; proto raději festina lente hezky pomalaučku, pomalu se také daleko dojde. Já Wám rozumím, pane Tomku, že Břežany, Šwach, Spálená Poříč, Braunow a j. w. krásokrásné to statky jsau, ale ještě krásnější na nich náwladníkem aneb splnomocněným úředníkem býti a tam na pána si hráti. P. Tomkůw náwrh jest welmi chytře zosnowán, dle něhož by k spráwě církewního jmění swětská provincialní synoda zřízena, od ní stálé úřednictwo — jí odpowědné a na její uzawření wázané — ustanoweno býti, a tak ono pečeni, wysoké pak duchowenstwo rožeň mělo. Jako radikálowé za dob Josefowých po řeholních, tak wy nyní, pánowé, záwistiwým okem slídíte po statcích církewních, a omlauwáte i důtkliwě roční příjem nejwyšších důstojníků kněžských; awšak mělo-li by jich nadwládnictwí wám swěřeno býti, tuším, žebyste ze wšech arcibiskupských panstwí sotwa nawržených 12.000 zl. w. č. ročně shledali; alespoň tak málo se těžilo ze statků druhdy řeholních, tak že stát raději jich weřejným prodejem nutno se sprostil. Škoda, že není pan Tomek alespoň kausíček šlechty, anebo p. arcibiskup jeho ujcem, wěru by jinau zanotowal. Co do příjmů duchowenstwa na wenku, radí p. Tomek, aby církewní místní jmění starší osadní sprawowali, farní a kostelní pozemky pronajímali, aneb jinak s nimi těžili, taxy přijímali, kněžstwo wypláceli, kostely a [ t/l ] ary obstaráwali atd.; zde musím p. Tomkowi bez obalu ignorantů nadati, jelikož o wěcech náwrhy uweřejnil, jakým zhola nerozumí. Tolik snad panáček ten přec pochopí, že, kdo úroky těžiti chce, prw kapitál uložiti musí. Taktéž chce-li farář, by pole hojně rodilo a wýnosem ho užiwilo, nesmí wýloh šetřiti, alebrž jistinu wen wložiti, pořádně ho wyhnojiti, dosti dobytka držeti, wčasně a řádně ho wzdělati a dobrým semenem osíti, — jinak metlici, stoklasu a šweřepec sklidí. Jak se robota odbýwala, není tajno; mnohem wšak hůř by se farních pozemků hledělo, an by šafář aneb úředník s karabáčem newedl komando. Pronajmau-li se farní pole, tu nájemník rok co rok jich přesíwati bude, až by wšecek tuk se stráwil; pak pustí nájem a starší osadní nechají faráře na holičkách. Nehrabe-li slepice darmo, rychtářowé a starší osadní by za spráwu církewního místního jmění čistý wýnos dokonce s farářem dělili. Newí ještě p. Tomek, co tito osadní předstawení, wyjímaje poctiwých — na wenku tropí. Odwedenau nájemní polní činži, plat z husí a dobytka podruhowa umějí s porozličným wydáním tak srownati, že nic nezbude; přebyt wojenský ( Schlafkreutzer ) aučtuje se ad kapsam, wýplatau za smejčení komínů a sobotálesem zakládá se rychtář atd. Z toho zjewno, jak hezky by duchowenstwo pochodilo, kdyby od starších osadních záwiselo a od nich co čeleď se wyplácelo. Sedlákům dobytá swoboda a kněžstwo mělo by dle náwrhu Tomkowa w porobu selskau padnauti? To práworownost konstituční? P. Tomek štwe farníky proti kněžstwu, bauří lid, ruší pokoj, a jeho záměr: mezi oběma stranama prudké tření a wšeobecné powstání urychliti, a napotom w zmatku a kalu si zalowiti. Štolu za obsluhu církewní nikoli rychtář, nýbrž kněz přijme, rowněž jako drwoštěp swau mzdu, a p. Tomek za swůj plakátek honorar na ruku požaduje, jinak by jen rychtářům a starším osadním příležitost k obyčejným šmejdům se zawdala. Nawrhuje-li p. Tomek, by se wedení selského hospodářstwí kněžím nedopauštělo, stáwá se to nepochybně ze záwisti, an, když na Braunowsku za holkau chodíwal Manželka p. Tomkowa, kterau zde p. spisowatel bez potřeby do polemiky swé uwádí, jest totiž z Braunowska. Pozn. Red., po farách hojně drůbeře widíwal, faráři ho skwostně wyčastowali, a toho se mu w Praze nedostáwá. Má wědět p. Tomek, že farní polností řídili se osadníci, a faráři mimo hostí jen po řemeslnicku skrowně tráwějí. Konečně náklad na spráwu kostelů, far a na potřeby kostelní z církewního jmění nerádno starším osadním zůstawiti, ještoby také stawby co obecní pastaušky zcela zpustili, kněz by při troníkowých swíčkách w oděwu rozedraném a špinawém 82 služby Boží konati musili, a pakli by jim nebyl whod, židowským 6 kr. wínem by ho otráwili. Proto by měl p. Tomek při swém kopytě zůstati a nemísiti se w důležitosti, jakým nerozumí. Dod. Red. Nechceme zde ani na to poukázati, jak p. dopisowatel ( jehožto jméno jsme naschwál zatajili, aby we příslowí nepřišel ) wěci swé sám škodí hrubými wášniwými narážkami na p. Tomka, o kterém již dle jeho powolání žádný rozumný ani pomyšlení míti nemůže, žeby chtěl být swětským administratorem některého arcibiskupského panstwí neb jiné praebendy; kterak též p. dopisowatel příliš zjewně ukazuje, že má wíce schopnosti k nějakému šafářstwí než k církewní důstojnosti. My alespoň myslíme, žeby se nejwětší části našeho wel. duchowenstwa jenom weliký wděk učinil a mnoho mrzutosti ušetřilo, kdyby štolu a podobné poplatky raději swětský auřad wybíral, kterýž by se tím méně mohl dopauštět neprawidelností, kdyžby tata jemu naznačena byla, a duchowní, jenž zajisté wí a wědět musí o každé funkci, co žiwý kontrolor po boku bděl. Co se ale jmění církewního týče, widíme ustawičně, že se tím slowem „ cirkewní jmění “ jenom nedorozumění děje. Toto jmění není jmění církewní, nýbrž jmění národu českého, ale ustanowené k potřebám církewním, jimžto se žádným práwem odciziti nemá. Kdyby to bylo jmění církewní, mohlo by se též k potřebám katolické církwe ku př. do Wlach, do Ameriky užíwati, což přece zajisté nikdo twrditi nebude. Také jest jisto, že církew toto jmění s sebau do Čech nepřinesla, nýbrž že se wzdělalo dary naších předků. Toto se wždy musí náležitě na zřeteli míti. Ostatně ale bude se nepochybně mnohem wíce ještě o tomto předmětu jednati, pročež zatím jen na tom přestáwáme.", "id": 1790}
{"text": "16. červen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [satirické zprávy a anekdoty], Autor: Havlíček, Karel\n– Trpěliwost literácká. Následující latinský hexameter, obsahující nářek ďáblůw z posedlého těla wycházejících, jest tak složen, že se od obau konců čísti může a stejně zní: „ In girum imus nocte, et consumimur igni. “ List z wenku do Prahy na p. Hněworada Sowu. Mnohovážencej pane a příteli! Nevím co na tom mají, že se pořádejc na naše městečko horšejí, a wěci tam zaváděti nám radějí, které na sedláka ne ale na osvíceného měšťana se sluší. To jim povídám, že si zde všecku přízeň zkazejí, když nám budou chtít pořád tu češtinu vnucovat. A k čemu to? Což nejsme Češi? Dou do kostela, tam se káže, modlí česky. A s těma českýma tabulkama taky to není tak zle, jak pravějí. Kouknou se jen na bránu, což tam nestojí: zde se žebrota zapovídá? Nemají na tom ještě dost? Snad nežádají, aby zdejší honorace německé řeči se odřekly a jen česky mluvily? I to bych chtěl takové české honorace vidět. Ty musejí as pěkně vypadat! Kde pak mají v české řeči takovejch důkladnejch slov jako v němčině? Abych jen jeden příklad uvedl, jak pak by asi přeložili; potz tausend! Jaky nobl a krásny vyjádření! Dyť oni ani nemají žádné slovo, kteréby potz znamenalo! – Když mluvíme německy, můžem si ty největší tajnosti na hlas říct, neb tomu sprosťáci nerozumí. A pak kdyby sme se i německé řeči odřekli a české přidrželi, jestli pak mají taky v česky literatuře ty klassické knihy, o jakých v němčině pořád čteme? O dvacetník se sázím, že nemají ani jednu takovou knížku jako je: Berliner Öckensteher, aneb: fliegende Blätter a na sta jiných, které já ani neznám? A toho krásného čtení chtějí, abychom se odřekli? I to by nám každý bláznů nadati musel, kdybychom to učinili. Vědí voni co, pane Sova, sepíšou dřív nějakou takovou klassickou knihu, aby sme měli co číst, pak budem hned pravejma Čechami. Naše městečko jim nejmíň 3 exemplary odebéře, nebudou se muset tedy o odbyt bát. Mají se zatím dobře, a rozvážejí si to s tou češtinou dobře, neb kdo jen trochu zdravého rozumu má, nebude se toho jejichho bláznovství chytat, a nedá se pro nic za nos odit s tou jejich češtinou, aby se vodřek němčiny, která nám k té největší okrase a vážnosti obslouží. Jsem v hluboké ponížeností dobromyslný a upřímný Wenzl Hanusch. – Jistá dáma w Berlíně majíc hlawy bolení otázala se znamenitého lékaře Heima, zdaliby potřebowati mohla domácí prostředek, totiž wložit na hlawu kyselé zelí. „ Dobře “, odpowěděl, „ jen neračte zapomenaut dáti na wrch klobásu. “", "id": 1791}
{"text": "3. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Prozatímní předpis o budoucím spořádání platů a práva postupovacího fakultních profesorů na universitě vídeňské, pražské, lvovské, krakovské, olomoucké, hradecké a insbrucké, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nProzatímní předpis o budaucím spořádání platů a práwa postupowacího fakultních professorů na universitě Wídeňské, Pražské, Lwowské, Krakowské, Holomaucké, Hradecské a Insbrucké. §. 1. W určowání platů professorů na university usazowaných neplatí příště žádný wšeobecný, jmenowitě jak welké býti mají, obmezující předpis, ale ministerstwo učení má, pakli potřeba učelišť žádá, by powoláni byli muži wýteční, tu moc, by se s nimi o wýmínkách jich usazení shodlo a zároweň s náwrhem k jich jmenowání nejwyššímu potwrzení předložilo. §. 2. Pakli se nejedná o powolání mužů, kteří již na jiných universitách doma neb w cizině prosluli, nýbrž pauze o wýběr ze zdárných, o uprázdněné učitelské místo wůbec se ucházejících saukromých docentů neb professorů aneb o to, wýmínečně způsobiti, by se wypsáním konkursu o některau stolici ucházeli, ustanowují se prozatím co do universit we Wídni, w Praze, we Lwowě, w Krakowě, w Holomauci, w Hradci a w Insbruku, hledíc k rozdílnosti žiwotních potřeb od místních okolností záwisicích, nejnižši platowé řádných professorů stawu swětského na fakultě práwnických a státních wěd, lékařstwí a filosofie we Wídni na 1600 zl., w Praze na 1300 zl., we Lwowě a w Krakowě na 1200 zl., w Holomauci, w Hradci a w Insbruku na 1000 zl., a dwa postupowací stupně we Wídni a w Praze po 300 zl., w ostatních uwedených universitních městech po 200 zlatých. Pro professory fakulty bohoslowecké budau příště platiti w Holomauci a w Hradci 800 zl., s postupem na 900 zl. a 1000 zl., we Lwowě 900 zl., s postupem na 1000 a 1100 zl., w Praze 1000 zl., s postupem na 1100 a 1200 zl., w Krakowě a we Wídni platy posawadní za minimum. – Ustanowení pro fakultu bohosloweckau platí také při professořích duchowního stawu na druhých fakultách. §. 3. Postupowati nebude se ale jako doposud podle relativního stáří řádných professorů, na universitě w téže fakultě s práwem postupu ustanowených, nýbrž tím spůsobem, že každý podle přítomného předpisu wůbec s práwem postupowacím na některé z uwedených universit ustanowený řádný professor má práwo po desítileté službě we swém postawení ke druhému, po dwadcetileté ke třetímu stupni. §. 4. Mimořádní professorowé a učitelowé nemají žádného práwa postupowacího, nýbrž jsau ustanoweni s wyhozeným platem. §. 5. Poněwadž hořejší ustanowení též neplatí na ty řádné professory, kteří následkem shodnutí ustanoweni jsau s wyhozeným platem anebo s postupowacím práwem odchylným od obyčejného, musí se wýslowné ustanowení, přisluší-li nowě ustanowenému nebo na jinau universitu přesazenému professorowi práwo postupowací, jeho stupně, a w kterém čase, wložiti do jmenowacího dekretu tak jasně, by z toho žádná pochybnost wzniknauti nemohla. §. 6. Ty stanowy netýkají se práw a platů professorů, s práwem postupowacím nebo bez něho již ustanowených, aniž se těmi stanowami má jim na ujmu w nynějším postawení co měniti, aniž jaký nowý požadawek který jim posud nepatřil, powolowati. §. 7. Professoři fakultní podle staršího postupowačního spůsobu ustanowení zůstanau we swém dosawadním postupowacím a we spojeném s tím interkalárním práwu, i budau na každé universitě činiti mezi sebau uzawřenau část professorstwa a w té budau postupowati jak doposud podle relativního stáří. §. 8. Postaupení jejich stane se s tím dnem, když se uprázdněná stolice, s kterau doposud spojeno bylo práwo k postupowání, obsadí professorem, který by podle posawadních prawidel sám nebyl měl práwo k wyššímu platu před jedním nebo před kolika na universitě již se nalézajícími professory. §. 9. Wůbec má-li staršího práwa postupowacího upotřebeno býti, předpokládá se, aby stolice starším postupowacím práwem spojená se uprázdnila a mladší professor na ni byl jmenowán. Tudiž oddělí-li se od takowéto stolice jen jeden předmět, a ustanowí pro něj zwláštní, byť i mladší professor, anebo zřídí-li se zcela nowá stolice, anebo ustanowí-li se wedle professora pro jeden předmět již ustanoweného ještě druhý nebo třetí: nedáwá to professorům podle staršího spůsobu ustanowoným žádného práwa, žádati o postup. §. 10. Rozdělí-li se uprázdněná stolice na dwě stolice samostatné a nowě obsazowané, bude práwo postupowací starších na té universitě již ustanowených professorů jen pak míti průchod, když by mezi oběma nowě jmenowanými řádnými nebo mimořádnými professory žádný podle posawadních prawidel neměl práwo k wyššímu platu před oněmi staršími. §. 11. Nahodilé pochybnosti a spory o postupowacím práwu rozhodne ministerstwo učení. Ministerstwo nemá hleděti jen na to, by nowým tímto zřízením nebyl žádný we swém práwu zkrácen, nýbrž aby také na hlas slušnosti wůbec, jmenowitě pak ohled brán byl, když jej podporují wýtečné literární činy. §. 12. Spořádati platy dle zásad těchto na newyjmenowaných universitách jest zůstaweno pozdějším určením.", "id": 1792}
{"text": "9. duben 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Z Vídně, Autor: X\nZ Wídně. ( Prof. Kolečka znak křížku pro zemřelého. — Miladapolka. — Matiční knihy. — „ Oprawa. “ Dne 13. Břez. dokonal zde swau vezdejší pauť jeden z nejučenějších krajanů Dr. a prof. Jak. Kolečka we 44. roce 115 žiwobytí swého. Pochází ze wsi Bělé u Poličky; byl chud a jen welkau péčí tak daleko to připrawil, že we Wídni za doktora w lékařstwí powýšen byl. Od toho času pracowal neunaweně a s welikým prospěchem we wšech odwětwích medicinských wěd, až pak se stal assistentem pitwy choroskumné a seznal wědu tu tak, že prwnímu pitewci prof. Rokytanskému po boku postawen byl. Přičinliwost jeho byla příčinau, že i jiní mladí lékaři we wědě té se zdokonalit snažili. Před třemi léty stal se c. k. řádným profesorem zákonů o lékařstwí ( Gerichtliche Medicin ) a spolu docentem učení, jak se s domněle mrtwými zacházeti má. Co profesor často měl příležitosti swým horliwým žákům, které i co šlechetný přítel radau i skutkem podporowal, swé rozsáhlé wědomosti sdělowati. Ztráty jeho příliš časné želí celý učený swět. Četnau swau bibliotéku, kterau každý jeho žák použiti mohl, odkázal k založení bibliotéky pro mediky. — A tak tedy učený trojlist sestawen ze zakladatelůw nowé medicinské školy we Wídni, totiž z Profesorů Rokytanského, Škody a Kolečky o jeden lístek chudším se stal. Jméno prof. Kolečky w srdcích jeho upřímných přátelů a wděčných žáků, též i w annalech medicinských nezahyne. Čest a sláwa památce jeho! — Umělecký obchodník Haslinger wydal s německým titulem na slowanském bálu ( a i jinde již často ) prowozowanau Miladu-Polku ( paní J. šlechtičce z Wertheimsteinů wěnowanau ) od W. C. Guthmannsthala; spůsob pana G. taneční kusy psát jest již dáwno známý; tenkráte podložil swé polce píseň: hněwej ty se na mne nebo nehněwej ( wlastně: „ hněmey ty se na mne nebo nehněmey, “ tak totiž před introdukcí wyryto jest ). Opět a opět wedu ztížnosti we jménu wídeňských audů Matice na leniwé zasílání nám kněh. 2. sw. Musejníku dostali jsme teprwa předešlý týden, kdežto zatím w Praze brzo 4. sw. w rukau míti budete. Což páni kněhkupci jsau tak netečné a laudawé powahy? Z Kazaně a Lisabonu rychleji knihy dostáwáme, nežli z Prahy! Nedbáli kněhkupec o nás, nebudeme my dbáti o kněhkupce, a zaopatříme si matiční a jiné české knihy jinau a zajisté kratší cestau! We Wčele od 30. Břez. stojí „ oprawa “ mé spráwy o třetím koncertu slowanském; arci že se jmenuje tak ledacos oprawau. Neočekáwejte páni, „ morawsko-ilirští wýborowé \" ode mně oprawu waší oprawy; do takowé tintěrné polemiky nehodlám se pustit. Wšak se mi zajisté naskytne ještě příležitosti promluwiti o tom, jak to se wzájemností a sworností we Wídni nyní stojí, ne ale jak to za časů pp. Dr. Kašpara a Podlipského snad stáwalo. Nač bychom sami sebe mámili, a tím se u jiných w posměch uwáděli? Ještě jedna otázka budiž mi dowolena: Myslíte pánowé, že jste swé „ oprawě “ tím wětší wáhy dali, poněwadž se wás sedm podepsalo? Kdyby se tato wěc wětšinau hlasů rozhodnauti měla a mohla, uhlídalo by se, oč by se waše sedmice as rozmnožila. Až do toho času bude podpisowat prozatím sám W.... ch.", "id": 1793}
{"text": "30. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Uhry, Titulek: [Maďarský ministr-president], Autor: Havlíček, Karel\nUhry. Takto píše ministr-president maďarský maďarskému ministrowi domácích zál. „ Prowolání wýboru slowanského w Praze, jenž zowe poslance wšech w mocnářstwí žijících slowanských národů ke sjezdu do Prahy na den 31. kw., zbudilo naši pozornost tím wíce, že toto prowolání týká se i Slowanů w naší wlasti bydlících, a jest se obáwati, že bude-li sjezd takowý, jaký se zamýšli, panslavistické podrywy w některých částech naší země nowau podporu dostanau. W té wěci má ministerstwo za dobré, by se pracowalo k tomu, by wypsaný sjezd w Praze co možná zbawen byl rázu swého panslavistického, a jen jako provinciální sjezd národu českého místo měl. Poněwadž se ale toho hlawně pak docílí, nepřijdau-Ii Haličané k tomuto sjezdu pozwaní skrze swé zástupce na sjezd slowanský, to se ale pak stane, wyplní-li rakauské ministerstwo jich sprawedliwé žádosti; nařizuje se W. Osw. tímto listem, byste sdělil tyto náhledy ministerstwa ministrům rakauským a jim wyložil, že min. uherské k dobrému celé monarchie, hlawně ale pro pokoj wlasti uznáwá za newyhnutelně potřebné, by se Haličanům žádaná jich samostatnost a nezáwislost we spráwě wěcí domácích ‒ pokud toho dopauští jednota monarchie ‒ co nejdříw powolila; tímto způsobem, jsme ubezpečeni, že nebudau Haličané hledat podporu u druhých Slowanů k proražení swých přání. “ Co počnau ministrowé naši? ptá se Donauzeitung. Že k takowému kroku opráwněni nejsau, wíme dobře, wyjewí-li to také weřejně? ‒ Pustit Halič, je pro Rakausy wěc nebezpečnějši než slowanský sjezd w Praze. Maďarům se jich winau widí být wěc owšem zcela jinačí. ‒ Maďarům ‒ dodawáme my ‒ nahnal slowanský sjezd strachu. Kam se děla jich wyhlášená swobodomyslnost, že chtí zamezowat Slowanům, aby nepromluwili o swých wěcech. Říkáte, že Slowani nejsau pro swobodu stwořeni, a sami jim chcete brát příležitost, mezi sebau si porokowat! Nu ale přes to wšechno rokují Srbowé w Karlowci, Slowáci w Liptowsku, Chorwati w Záhřebu a pozejtří budau wšichni rokowat w Praze.", "id": 1794}
{"text": "5. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Zpráva o jednání církevních představitelů], Autor: Havlíček, Karel\nDne 31. Března uzawřelo se we schůzce předstawených a representantu zdejší německo-ewangelické obce wedením a přednostenstwím p. pastora, aby se zakročilo o úplnou rownost wšech w Rakausku posud jen trpěných křesťanů s katolickými jich bratry. Wšecko se má co nejpřísněji zákonně s opominutím wšelikého lomozu díti, poněwadž wšichni shromáždění přeswědčeni byli, že swatá a sprawedliwá jejich žádost nepotřebuje, máli dosažena býti, nynějšího nakwašení použíwat.", "id": 1795}
{"text": "25. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: Spis poslanců českých o politických zásadách od nich zachovávaných na ústavodárném sněmu říšském ve Vídni a Kroměříži, Autor: X\nSpis poslanců českých o politických zásadách od nich zachowáwaných na ústawodárném sněmu říšském we Wídni a Kroměříži. Co od delšího času mnozí předpowídali, jiní w pochybnost brali, leckdo úsilně sobě přál, málokdo očekáwal, čeho tím méně kdo skutečně se obáwal, stalo se konečně přece prawdau: bez ohledu na slowo od dwau císařů slawně dané, jest prwní ústawodárný sněm Rakauska mocně rozpuštěn, a národowé rakauští netoliko we swých sprawedliwých nadějích sklamali se, nýbrž jest jim w osobách zástupců od nich zwolených ještě nehodným spůsobem ublíženo. Nemohauce my, podepsaní někdejší poslanci sněmu říšského z Čech, nelitowati příhody této hluboce jakožto neštěstí na naši krásnau wlast, ano na celé mocnářstwí bez potřeby přiwedeného, klademe sobě za powinnost, zamítati od sebe wšecku odpowědnost z toho, a to tím wíce, čím méně zaslaužené, čím nesprawedliwější jsau wšelijaké wýčitky a obwiňowání, ježto se nám dějí pro naše chowání na říšském sněmu netoliko od našich protiwníků a jisté části německého tisku wůbec, nýbrž nad to i od ministerstwa w patentu rozpuštění od 4. března běžícího roku. Dle prawidla we wšech zemích, které ústawu mají, uznaného, jsau wolení zástupcowé lidu ze swých we sněmu pronešených politických zdání a z užíwání práwa hlasu jediné Bohu a swědomí swému odpowědni. Poněwadž ale wýtečné toto postawení mají toliko z důwěry swých woličů, záležíť na tom owšem jim samým, aby se důwěrau tauto ujistili zřejmým oswědčením a wyložením příčin swého chowání. My pak tím wíce ponuknuti jsme, abychom se o politických zásadách, od počátku sněmu říšského až do rozpuštění jeho od nás důsledně zachowáwaných oswědčili, čím častěji tyto zásady při wší jednoduchosti a zřejmosti swé, jak doma tak wenku, bez úmyslu nebo z aumyslu, býwaly na zlé wykládány a zle jim rozuměno. Wšeckať naše politika byla nám takořka napřed wytčena jasným pojmutím událostí w jich spojení a bedliwým uwážením wšech stáwajících poměrů. Můžeme jen tyto krátkými rysy wyznačiti, a zásady ony wyplynau co přirozený wýsledek samy od sebe. Klamau se zajisté, kdož snažení národů, za našich dnů s rostaucí wždy silau se objewující, aby národnosti swé spůsobili průchod, powažují a wyhlašují za uměle spůsobené, pročež pomíjející podráždění, za poblauzení, ano za epidemickau nemoc ducha času. Kdož hlauběji prohlídá, nebude moci nespatřowati w tom spíše skutek prozřetelnosti, přirozenau, pročež newyhnutelně potřebnau protisílu naproti wplywům nowowěké wzdělanosti, wše zplaňující a zjednotwařující, aby w jednotě člowěčenstwa nezašla rozmanitost jeho zcela. Se zřetelem na národnosti, kterýž se za nynějšího času wíc než kdy před tím rozšiřuje, wstaupil jest do swětodějstwa nowý mocný činitel, jehož welké dotud sotwa tušené působení teprw příštím stoletím se odhrne. We wšech pohybech pamětihodného r. 1848 spatřujeme sice wedle národního žiwlu také politický a sociální jakožto páku působící: ale i spěšný pohled na země nejwíce pobauřené, Itálii, Německo, Uhry, Polsko a Dánsko, ukáže nám, že tu národní prospěchy kladeny byly wšude ještě nad politické; a i Francausko ukázalo neočekáwaným wýsledkem swého wolení presidenta, že Napoleonská sláwa, lichotící národní chlaubě, byla welikému lidu wysoko nade wšecko učení o republice a socialismu. Pročež nebylo maudré ani sprawedliwé, že se nám, poslancům českým, ohlížení se po našich národních potřebách na říšském sněmu bralo za zlé jakožto malicherná auzkosrdečnost, kdežto přec walný počet našich protiwníků w chowání swém ještě mnohem wíce se řídil národními pohnútkami; uposléchali jsme w tom, wědomě nebo newědomě, hlasu swětoducha, tak jakož i řečení naši protiwníci. Práwem ale žádáme pro sebe přitom toho swědectwí, že jsme my nikdy a nikdež nehledali průchod národnosti swé na ujmu jiné kterékoliwěk. Byliť jsme se w této otázce postawili hned napřed a takořka z domowa na stanowiště wyšší, s něhož se nám plná sprawedliwost pro wšecky objewila jakožto přirozená zásada, kteráž náružiwými popudy a wýtržnostmi jednotliwých mohla býti zastíněna neb zakalena, ale nikterak zrušena neb odložena. Rakausko, skupení zemí a národů welice rozdílných, někdy wíce neb méně samostatných, bylo do března 1848 jen wůlí neobmezeného panowníka, opřenau na moc zbraně, udržowáno we hromadě. Swazek tento ukázal se konečně pro tento nowý čas a pro wšecku budaucnost býti nepostačitelným; nebo jakž celí národowé chtějí, stáwají se swobodni. Aby Rakausko i napotom zůstalo a požíwalo co stát dobrého zdaru, musí dle našeho zdání wynalezeno býti wazadlo ještě pewnější, klej tužší, než byl onen hmotné moci. Nejsilnější a nejstálejší ze wšech takowých wazadel jest ale přirozený pud, jakož i dobře wyrozuměný wlastní prospěch národů samých. Nejen při jednotliwcích, ale i při národech přewládá pud zachowání sebe samého, swobodné samospráwy, a nestíženého wywinowání sil swých ku pěstowání swého duchowního i zemského blaha. Pokroky mechaniky, jimiž se wšeliké poměry času i prostoru pošinují a zmenšují, zároweň s jednotiwým a střediwým působením wzdělanosti wůbec, činí zachowání malých států na pewnině čím dále tím wíce nemožným. Malí národowé jsau již k zachowání státního bytu odkázáni na práwo spolkowní tak jako jednotliwci při welkých předsewzetích. Když pomyšlení na státní samostatnost Maďarů jak Čechů, Srbů jak Romanů, Rusínů i Slowenců, ano i Polanů w jich celosti, při střediwém působení swětoducha, není než záludný sen, nabýwá naproti tomu myšlénka o státním spojení těchto kmenů denně wětší platnosti, pojištěné a zwýšené netoliko positivním podáním, ale i přirozenau newyhnutelností. Kmenowé tito, jsauce sami o sobě slabí a w nebezpečí, mohau jen pokojným swazkem we foederativní jednotě tak sesíleti, aby se proti násilí wšelikých mocných sausedů na wýchodě i na západě s prospěchem mohli postawiti. Powoláni jsauce k aučastenstwí při ustawení Rakauska jakožto státu a k určení spůsob a wýminek, pod kterými by tento stát napotom činil jednotliwý celek, mohli jsme jen w těchto předeslaných nástinech hledati a nalézati té myšlénky, která nás při tomto díle měla wésti. Chtěli jsme tedy nowé Rakausko wystawiti na základě foederativním co spolkowý stát, kterýž we spůsobu swém neměl býti neb jmenowati se ani německým ani slowanským, ani maďarským ani románským; neboť měl práwě spočíwati na spolku swobodných a docela stejně opráwněných národů. Chtěli jsme tento spolek hned napřed we spůsobě dědičného mocnářstwí, která již tu jest, jsauce přeswědčeni, nejen že od positivního základu státu nelze bez škody wíce se wzdáliti, než ke spůsobení prawého práwního stawu newyhnutelně jest potřeba, nýbrž i že tato spůsoba státu pro stálé zachowání spolku sama sebau nejwíce podáwá jistoty. Poněwadž pak tím samým od prwa neměli jsme na mysli, žádati pro jednotliwé části tohoto spolku plné swrchowanosti moci, mělo slowo „ foederací “ w ústech našich owšem zwláštní, obmezenější smysl, a užíwali jsme ho jen proto, že k wyznačení toho státního poměru, jejž jsme tím chtěli rozuměti, žádného whodnějšího slowa nebylo. Žádali jsme pak dále ústawné mocnářstwí lidowládné, poněwadž plné uznání práw lidskosti pro každého člowěka žádati musíme, a poněwadž stáwání stawů s přednostmi we státu s hlawní myšlénkau nowého Rakauska, se zásadau stejného práwa wšechněch bylo by we zřejmém odporu. Myslili jsme a myslíme posud, že jest radněji, to pojednau a nawždy w celosti odříznauti, co se naproti těmto žádostem na délku dokonce držeti a tedy wyhojiti nedá, než dopustiti k částečnému řezání po časích, zwláště poněwadž při prwním onom spůsobu wšecky šťáwy w tělese státním mohau tím jistěji uchráněny býti od nákazy kommunistické. K žádosti našich krajanů německých, abychom se účastnými stali zbudowání nowého sjednoceného Německa, nemohli jsme přiswědčiti z též příčiny, pro kterau jsme se i známému snažení Maďarů musili postawiti na odpor. Záměrowé obau těchto národů byli našim zrowna protiwní; kdyby se jim bylo podařilo dowésti jich, pak bylo Rakausko, jaké jsme my netoliko ku prospěchu národnosti naší chtěli, nemožné, a zásada stejného práwa národů býwala by brzy prawým posměchem. Frankfurtský parlament, kterýž stawěl swau politickau budowu předně a wýhradně na myšlénce německé národnosti, pojišťowal sice kmenům neněmeckým w zemi německé jistá práwa; ale jak se chowali Němci we Šleswíku, jak násilně roztrhli Poznaňsko, jak přeplýwaly řeči jejich w kostele Swato-Pawelském nenáwistí proti Slowanům, jmenowitě proti Čechům, to wše byl odstrašující wýklad na ono písmo. Maďaři pak zpurní powažowali učení o stejném práwu národů hned od počátku za pauhý nesmysl. Poněwadž jsme nowé sjednocené Rakausko chtěli míti jak silné a mocné tak také sprawedliwé a swobodné, byla naše snaha od počátku, aby w něm austřední říšská moc od mocí zemských, bez ujmy společného monarchického wršku, byla pilně rozdělena a mezi obojími zřízena co nejdokonalejší rownowáha, aby jednak společný střed w čas potřeby měl dostatečnau moc, by wzpauzející se audy přidržel neb nawrátil k jich spolkowé powinnosti, jinak ale swobodné samospráwě národů we wěcech, jednotě říše nic neujímajících, žádné zbytečné překážky kladeny nebyly. Tyto zde krátce podotčené zásady a náhledy byly duchowním jměním ne snad jednotliwých českých poslanců; bylyť wíce neb méně jasně, wíce neb méně auplně založeny w přeswědčení wšech slowanských audů sněmu říšského z Čech i mnohých z Morawy. Předešlá jednání w Národním Wýboru a we Slowanském Sjezdu w Praze rozšířila i uwědomila tyto náhledy w širokém kruhu již předtím, prwé než se říšský sněm we Wídni sešel a z Čech obeslán býti mohl; byly takořka obecným jměním českého národu, a zástupcowé národu tohoto byli jisti, že zřejmým jich hájením we sněmě zawděčí se dokonale žádostem a potřebám posilatelů swých. Staw weškerého mocnářstwí rakauského byl téměř zaufalý, když jsme my w polowici měsíce čerwence minulého roku ponejprw zaujali místa naše we sněmowně Wídeňské. Wlaské země císařstwí byly z welké části opanowány od nepřítele, uherské byly se skutkem odtrhly od jádra společného státu, císař byl se ze zemí pobauřených utekl do wěrného Tyrolska, náměstek jeho šel za powoláním co spráwce říše německé do Frankfurtu, slabé ministerstwo Pillersdorfowo bylo swrženo, a Dobblhofowi nebylo lze utwořiti silného, pokud Wídeň toliko demokratickému klubbu, aule a wýboru bezpečnosti dáwala nad sebau panowati; konečně w některých korunních zemích docela odchylné snahy jewily se. Nejpowážliwější bylo, že welká část obywatelů říše delšího bytu mocnářstwí wlastně ani nechtěla, a i poblázněná Wídeň w tehdejším swém rozmaru zdála se chtít raději býti pohraničním městem budaucího domyšleného Německa, než zůstati mocným sídlem Rakauska omlazeného. „ Inniger Anschluss an Deutschland “ ( pewné připojení se k Německu ) byla čarowná slowa, ježto tehdáž opanowáwala wšechny mysli; nikdo sice neuměl powědíti, jak se tomu má rozuměti, jak to skutkem wywésti, ale nesměl také nikdo zdwihnauti proti tomu některé pochybnosti, nechtěl-li podniknauti hrůzowládu chátry wždy po rwačkách dychtiwé. O docela swobodném sněmownickém postawení a chowání nebylo pro nás při těch okolnostech ani řeči. Již prwní a nejdůležitější ze wšech otázek říšského sněmu, o jeho příslušnosti, nesměli jsme z obáwání, aby se w to hned newložila otázka německá, a z nenadálého rozhodnutí jí nepošlo násilné rozehnání sněmu, ani zmíniti. Když se twořilo ministerstwo Wessenberg-Dobblhofowo, rozhodly přitom náhledy a prospěchy, které tehdáž we Wídni přewládaly; i mohlo se toto ministerstwo, dle složení swého, spíše jmenowati Wídeňským než rakauským; neb nemělo mezi sebau ani jednoho důwěrníka ze žádné země. Na štěstí wšak byli tito mužowé netoliko swobodomyslní, ale i dosti počestní, že zachowání mocnářstwí, do rukau jejich swěřeného, upřímně chtěli. Poněwadž my za tímž aumyslem jsme šli, nemohlo owšem dlauho zůstati bez obapolného sblížení; i podporowali jsme wládu úsilně i stále, kdykoliw o to šlo, aby se snahy a zásady rozpauštějící nebo bezwládiwé wnitř i wně sněmowny zamítaly, nedáwajíce se w tom ani nejméně másti nejizliwějšími potupami, které na nás tehdejši Wídeňské časopisectwo kydalo. Činili jsme to dobrowolně, z wlastního přeswědčení; nebo úmluwa a upsání mezi námi a ministerstwem, ba ani nejwzdálenější pokus oč toho, nikdy se nestal. Pročež jsme se také nezbawili práwa, obrátiti se w okamžení proti ministerstwu, jakžby bylo swobodu skutečně zradilo neb snad nastaupilo na cesty, ježto by dle našeho přeswědčení wedly ke zlému. Sněm říšský, ačkoliw byl předně a nejprwé powolán k nalezení ústawy pro weškeren stát, nemohl se nic méně wzdáliti množstwí jiných prací, wnucených jemu okolnostmi časowými. Jednání o náwratu JMsti císaře Ferdinanda I. do Wídně, o zahražení finančních potřeb státu a jiné, bylo newyhnutelné za prospěchem mocnářstwí, tak jako i upokojení wšeho selského lidu zrušením roboty a poddanstwí. Že komora wzala nezralý náwrh Kudlichůw přenáhlením ihned w plnau radu, dokázala se tím wíce potřeba zdrawě uwáženého jednacího řádu. To wšecko newyhnutelně žádalo mnoho času, a nikdo slušně smýšleje nemohl kárati sněm říšský z leniwosti neb nečinnosti, powážíc zwláště také rozličné práce jednotliwých wýborů. Tím méně mohla se sněmu říšskému dělati wýčitka z jednání, kterých newyhnutelnau potřebu spůsobily místní události Wídeňské, jakož pak i uherské poměry. Čím wíce tehdejší ministerstwo poznáwalo úkol swůj we smyslu celého a sjednoceného Rakauska a snažilo se jej prowésti, čím wíce společným postawením wlády a wětšiny sněmu žiwlowé protirakauští we Wídni widěli pod sebau mizeti půdu práwní a okolo sebe moc swau: tím pilnějšími jewili se we zřizowání wzbauření, kteréž 23. srpna a 13. září přičiněním zákonumilowné národní stráže Wídeňské bez welké tíže potlačeno, bylo by i 6. října nemíwalo lepšího aučinku, kdyby se wyhlídnutá oběť jeho, nešťastný ministr wojny Latour, nebyl nechal swésti ke zdánliwé neobojetnosti a wyplýwající z ní řadě polowičátných prostředků. Wlastní wýznam 6. října we Wídni objasnil se od té doby již celému swětu. Každý již wí, že se tenkrát nejednalo o wětší neb menší míru politické swobody, nýbrž o trwání mocnářstwí a náš národní byt. Wšichni, kdož Welikého Rakauska nechtěli míti, podali si tu ruce, ač se jim widělo za dobré, zakryti zatím prawé heslo swé. Awšak kdyby byl císař Ferdinand oblíbil wýsledek onoho dne a wýmínkám tehdejších wítězů se poddal, pak nebylo wíce žádné welemoci rakauské w Ewropě; Uhry byly by se zřídily pak i dle práwa za oddělenau samostatnau říši, a západní polowice mocnářstwí býwala by přinucena přijímati zákony od Frankfurtu. K takowému wýsledku nesměli jsme my dle poslání našeho jakož i dle našeho přeswědčení pro nic na swětě podati rukau; a poněwadž i mocnář 286 o naši ústawnau swobodu welezaslaužilý porozuměl wýznamu té doby, a rozhodný poslední boj mezi ním a wzpaurau byl newyhnutelný, nemohliť jsme ani okamžením býti na rozpacích, které strany bychom my se přidrželi, s kýmbychom měli státi. Ačkoliw wíce našich nejwáženějších kollegůw bylo dne 6. října we skutečném nebezpečenstwí žiwota, nebyla to přece ani tak hmotná hrůzowláda, konaná od ozbrojené Wídeňské chátry, která nás přinutila, abychom z Wídně odešli, jako spíše powědomí, že se sněmu násilně ukládá směr, jehož jsme my následowati nemohli. Jest zrowna tak neslušné, že wláda w patentu rozpuštění od 4. března b. r. hanu swau s strany chowání w říjnu wztahuje na celý říšský sněm, jak nesprawedliwé. Když naši političtí protiwníci nám wyčítají, jako bychom byli za oněch dní zradili wěc swobody, když ona protirakauská strana we Wídni nahoře dotčená čím dále tím wíce znamenala, že se jí na řádné cestě nepodaří, w sněmu opanowati, wzalať si konečně na pomoc hmotnau sílu, aby na něj nabyla wpliwu aspoň zwenčí; podnikla hru odwážliwau, nasadiwši celý osud swůj na poslední lístek, na rozhodnutí zbraní; následkem toho musila se ale také wýmínkám wítězowým podrobiti; wýmínkám, které owšem nemohly býti swobodě zrowna přízniwé. My zajisté jsme se weřejným naším ohlášením od 12. října hned napřed slawně ohradili proti jakémukoliwěk společnému ručení s kusým parlamentem we Wídni pozůstalým; tehdejší wláda měla užiti této okolnosti, a co w sobě zawíral patent od 22. října ( s strany odročení a přeložení sněmu ), aspoň o týden dříwe ohlásiti. Že toho neučinila, nýbrž spíše počnutí naše zawrhla, ba s úlomkem oním sněmu říšského w auřední obcowání dala se, a tudy i mnohým audům zákonu milowným zawdala příčinu, že we Wídni zůstali, a tím revolucí prostředně podporowali: z toho každý nepředpojatý sám pozná, na čí straně bylo tehdáž hledati wíry, stálosti a důslednosti. Taktéž každý saudný člowěk snadno uwáží, byli-li jsme my ti, kteří tehdáž swobodu postawili w nebezpečenstwí, čili protiwníkowé naši. Newyhnutelný následek jejich jednání byl patent od 16. října, plod našeho úsilí manifest od 19. října. Oním nařízena byla wojenská diktatura, tímto bylo trwání sněmu ústawodárního beze zmatku a další zmocnění jeho nowě pojištěno; každý ať dle toho rozhodne sám, co z toho bylo wýwinu práwě ústawných zásad wíce ku prospěchu. Program ministerstwa Schwarzenberg-Stadionowa, jímž byl říšský sněm w Kroměříži takořka otewřen, potěšil nejen nás, nýbrž i naše protiwníky na sněmu, ano wšecky národy Rakauska wůbec. Kdyby bylo ministerstwo w přirozeném swobodomyslném rozumu tohoto programu skutečně kráčelo w předu času, bylo by protiwné potkání jeho s wětšinau sněmu stalo se nemožné. Ale nowá wláda nelenila, aby zmátla nás w důwěře w upřímnost a swobodomyslnost swau. Dali jsme se sice ještě oswědčeními poněkud spokojiti, a majíce přeswědčení, že bez důrazného wedení wálky w Itálii a Uhřích pro zachowání mocnářstwí a prowedení stejného opráwnění i pro uherské národy nemůže býti, podali jsme ruky swé k žádanému powolení kreditu na 80 milionů s obwyklau oddaností: ale Stadionowo wyjádření od 4. ledna b. r. o §. 1. základních práw ( „ wšechny moci státní přicházejí od lidu “ ) wywedlo nás dokonale z klamu o odchylném smyslu a směru, jejž ministerstwo s strany ústawy přijalo. Kdyby se byli ministři na tom chtěli spokojiti, a wyřkli přání, aby se theoretická sada, ježto může od newědomých a zlomyslných snadno býti zle wyložena neb užíwána, nepostawila w čelo základním práwům, bylo by se této žádosti nepochybně od wětšiny sněmu wyhowělo: ale oni žádali bezwymínečné předmětné zawrhnutí sady, samé w sobě jasné, jíž oni podložili neprawý smysl, a wložili i proti mlčeliwému uznání jí určitau zápowěď. Ministerstwo dokázalo swým ohlášením, že půwod státu ještě posud hledá we hmotné síle, že ku př. dobře zaměřené pálení z děl w bitwě Bělohorské 1620 powažuje za swětější pramen swrchowané moci, než dobrau wůli milionů swobodných občanů; také uwedlo swobodu a příslušnost ústawodárného sněmu říšského přímo w nejistotu, myslíc jemu směti předpisowati, které zásady by měl bez wýmínky zawrhnauti, od jakých w jednání swém wycházeti. Takowémuto uzdání, takowé snižující žádosti nemohli jsme se za prospěchem mocnářstwí, jako i obecného dobrého a prawdy samé dokonce podrobiti; opposiční naše postawení proti ministerstwu bylo od toho okamžení rozhodnuto; w jiné zemi, kde státní žiwot ústawný dospěl k wětší zralosti, bylo by spíše býwalo ministerstwo nazwáno postaweným w opposicí proti sněmu, poněwadž wětšina sněmu říšského owšem nebyla na straně ministerstwa. Nicméně uzawřeli jsme, po zralém uwážení wšeho, theoretickau onu sadu, při nedostatku politického wzdělání a dobré wůle owšem připauštějící zlý wýklad a zlé užíwání, raději ze základních práw wypustiti, zwlášt poněwadž měla w jiné části ústawy nabýti praktičtějšího znění a w celku bez toho swého prawého upotřebení. Měli jsme za to, že jest opatrněji a wlastenečtěji, osudného boje raději, pokud možná, ještě se wystříhati, nežli stát, w jeho tehdejším málo ubezpečeném položení, k wůli politickému axiomu, kterýž se sám sebau rozumí, wystawiti nowým bauřem. Z toho, co tu řečeno, objewuje se sama sebau wáha onoho obwiňowání a osočowání, kterým nás odtud časopisectwo, jmenowitě ministerialní, pilně stíhalo. Ne my, ale owšem ministerstwo proměnilo se; my jsme zůstali titíž, jak we Wídni tak w Kroměříži, bojowawše tu i tam pro sjednocené swobodné Rakausko; jen se týkal náš boj onde wíc anarchie, zde wíc reakcí, a ministři byli tam wíc našimi přirozenými spojenci, tu wíc našimi přirozenými protiwníky. Také s tím každý nepředpojatý snadno srowná se, že nebyla to swoboda, jak jsme my jí rozuměli, nýbrž anarchie a nejskwělejší kwítko její, 6. říjen, co hrálo reakcí tak práwě k ruce. Awšak nebudeme zde dále poměrů těchto objasňowati, i přestaneme jen ještě na dwau zřídlech činěných nám wýčitek, o postawení slowanského klubbu w Kroměříži a o foederativních našich zásadách. Wšechen říšský sněm, wyjmauc málo kolik audů, rozdělowal se w Kroměříži, dle různých politických zásad a prospěchů, w následující klubby: 1. Centrum, 2. lewého centrum, 3. lewice, 4. polský a 5. slowanský klubb. Poslední tento, k němuž přináležela wětší část poslanců jazyka slowanského z Čech, Morawy, Štýrska, Korutan, Krajiny, Istrie a Dalmatie, jakož i skoro wšichni Rusíni, byl beze wšeho pochybí nejčetnější, tudíž nejdůležitější ze wšech. Prwotním jeho jádrem byli poslanci čeští, i powstalť na takowý spůsob, že po událostech říjnowých loňského roku také mnoho jiných Slowanů přálo sobě přijatu býti do klubbu předtím pauze českého. Wnitřní jeho ústrojí a prawidlí nebylo od jiných klubbů rozdílné, leda že snad bylo méně přísné; o jakémkoliwěk nucení ku přístupu neb zůstání nemohla nikde býti řeč; rowněž tak málo o žádání, aby někdo proti swému přeswědčení hlasowati musil. Byli-li skutečně mužowé odchylného zdání we spolku, tehdy stalo se tím wšestrannější objasnění každé otázky w předcházejícím rokowání klubbu. Při wšech wěcech, které se uzawřením klubbu již i krom toho neprohlásily za otewřenau otázku, neměli audowé, kteří s wětšinau klubbu hlasowati nechtěli, žádného jiného záwazku, než napřed to oznámiti, aby se jejich hlasu nepočítalo. W čemž tedy záležela ona w časopisech tolik přetřásaná domnělá hrůzowláda we slowanském klubbu? Mohlo-liž se swobodomyslněji jednati, než se tu dálo? Že jednohlasnost tohoto welkého spolku, jíž napomáhaly společné národní prospěchy a dílem i osobní přátelstwí mezi audy, jednohlasnost, která při nejdůležitějších otázkách we sněmu také obyčejně býwala rozhodná, našim politickým protiwníkům se nelíbila, toť je snadno pochopitelné; ale tím pochopitelnější bude každému nepředpojatému onen nepřátelský křik, jejž oni proto zdwihali proti nám. Ne méně wýdatné příčiny k obwiňowání a osočowání zawdáwaly jisté straně časopisectwa naše foederativní zásady a snažení, abychom jim w ústawě Rakauska spůsobili průchod. Obyčejně rozkřičowali je jakožto strannické záměry; nalézali se wšak i takowí protiwníci, kteří za nimi wětřili úmysly státozrádné. Wýčitky, žebychom obmýšleli Rakausko oslabiti a od něho se odtrhnauti, necháwáme po wšem po tom, co jest za tento jeden rok od nás činěno, psáno a mluweno, zkrátka býti; ona zajisté dělá rozumu těch lidí, kteří ji zdwihají, ještě menší čest, než jejich srdci. My powažujeme foederativní zřízení Rakauska za newyhnutelný a jistý následek welké rozdílnosti národů jeho a zásady auplně stejného jejich práwa. Zdaliž může stejné práwo skutečně býti, když se řeč, a tedy národnost jednoho audu w celém ústrojí státu pozdwihne zákonem nebo skutkem za panující.? Nemá-liž proto potřebná owšem jedna řeč austřední ( když se k tomu neobojetné ku př. latinské neb francauské, užiti nechce, neb nemůže ) obmezena býti práwě jen na ten obor wěcí, které k jednotě státu newyhnutelně přináležejí, naproti tomu pak wěcí jednoty této se netýkající pozůstaweny býti swéspráwě jednotliwých audů.? Zdaliž nebudau spráwy zemské tak dobře státi pod společným mocnářem, jako spráwa říšská? Či má ona politowání hodná a nikdež neslýchaná wěc, že weliká část audů ústawodárného sněmu ani nerozuměla řeči, w níž se rokowalo, i budaucně a na wždy zůstáwati? aneb snad má, na odpor přirozenému práwu, jakož i positivní zásadě stejného práwa, do wolebního zákonu přijato býti nějaké cenění dle jazyka? Tuť jest patrné, že již sama otázka s strany řeči wede w Rakausku důwody newywratnými k foederací, o pohnutkách pocházejících z rozdílnosti zeměpisné polohy, dějepisu, stupně wzdělanosti, mrawu a náklonnosti tuto ani nezmiňujíc. Jsmeť také pewně přeswědčeni, že Rakausko pokoje a spokojenosti potřebné k dalšímu zdaru swému prwé nedosáhne, než budau nešťastné ony zámysly austřediwé, které w Kroměříšském náwrhu ústawy přes chybné sestawení wýboru, jehož se tu dotýče, zwláště spolupůsobením českých poslanců se znamenitými proměnami se potkaly, ale we wydané ústawě od 4. března b. r. tím přísněji wywstaly, we swau míru uwedeny nebudau. Odkazujeme w té wěci na skušenost nejprwé příštích let: opinionum commenta delet dies, naturae judicia confirmat ( smyšlénky lidského domnění ruší čas, úsudky samé přírody stwrzuje ). Wýčitka w patentu rozpuštění dne 4. března b. r. sněmu říšskému učiněná ze zdlauhawosti wywracuje se nejen tím, co již swrchu powěděno, nýbrž i tím skutkem, že náwrh ústawy byl w Kroměříži již před 4. březnem zhotowen. Jest owšem lehčeji, ústawu diktowati, než se wšemi, jichž se dotýče, o ní se usnésti; neb obtíž práce nezáležela we zhotowení formulářů k tomu, nýbrž w potřebě srozumění a srownání se při wšech jednotliwých ustanoweních. Ale mnohem ještě nebezpečnější než toto jest obwinění, že se říšský sněm „ rozbíráním na poli theorie “ netoliko w přímý odpor postawil se „ skutečnými poměry mocnářstwí, “ nýbrž i wůbec wzpříčil se spůsobení „ spořádaného práwního stawu we státu. “ Musilť by to oprawdu býti docela obzwláštní „ práwní staw “, kterýž by se s „ rozbíráním na poli theorie “ dokonce srownati nemohl! Nejspíš staw, který by se neodwozowal z theorie „ práwa “, nýbrž z theorie „ skutků “. Dálší wýznam té sady jest zjewný. A s takowými řečmi stawí se ministerstwo proti ústawodárnému sněmu! Když se ze „ skutků “ takowýmto spůsobem dělá náprostý pramen práwa, a když si wláda pozůstawuje, wýznam těchto skutků jednostranně napřed ustanowowati, toť se tážem, jestli ústawa, jestli říšský sněm wůbec ještě napotom možný při takowýchto „ skutcích “? Nechceme se na ten čas o to hádati, měla-Ii wláda skutečně práwo, sněm ústawodárný rozpustiti. Rozpuštění jest skutek, a práwo wyplýwá dle smyslu patentu od 4. března ze skutečných poměrů samo sebau. I zdržujeme se wšech dalších slow o tom spůsobu, kterým prwní rakauský sněm byl rozpuštěn; dějepis bude nad ním sauditi, sauwěk již nad ním saudil. Nedůsledností, za kterau na štěstí děkowati máme nejspíš jen lepší přirozené letoře našich ministrů, jest nám §. 123 wydané ústawní listiny ještě učiněna nejbližší wyhlídka na možnost wyhojení rozličných chorobných stránek w našich „ skutečných poměrech “. Doufejme, že toto zaslíbení nemá býti pauhým odkladným prostředkem. Snad potom bude i theorie práwa, přes jisté skutky, zase moci usazena býti we swé přirozené práwo. Na každý spůsob prosíme a zaklínáme wšecky naše někdejší pány kommitenty, jakož i wšecky wlastmily a krajany co nejsnažněji, aby we „ skutečných poměrech “ tohoto času přede wším jen tuto wyhlídku měli na zřeteli. Neklamejme se o prawdě, že nezáwisí na wůli tohoto neb onoho ministerstwa, nýbrž jen na wůli weškerého lidu Rakauska, zdali a jak dalece napotom máme býti a zůstati swobodni. Ještě wždy je nemalý počet občanů mezi námi, kteří si starodáwní duchowní liwerii tak obwykli a oblíbili, že swobodni býti ani nechtějí. Snažme se slowy i skutky předně o to, aby se politická swoboda i těmto spoluobčanům našim widěla býti dobrau wěcí; pak nebude žádné ministerstwo na swětě dosti mocné neb opowážliwé, aby nám toto dobré chtělo zadržowati neb ztenčowati. Rakausko, kteréž my toto předpokládajíce, radostně pozdrawujeme co naše, — toto Rakausko jakožto společný stát, a mladistwý císař jeho jdau ještě mnohému těžkému pokušení w austřety; budau nám w nastáwajicích bauřliwých časích ještě mnohau těžkau obět museti ukládati. Dejme pak obezřetnau činností a prawým wlastenectwím jak wládě naší tak Ewropě skutečný důkaz, že nepřemožitelná moc a síla Rakauska skutečně od národu jeho přichází! W Praze dne 21. března 1849. Dr. František Palacký, býwalý poslanec Pražský ( z okresu 2ho ). Adolf Maria Pinkas, býw. poslanec Pražský ( z okresu 3ho ). Dr. Františěk Ladislaw Rieger, býw. poslanec Železnobrodský. Prawoslaw Alois Trojan, býw. poslanec Welwarského okresu. Dr. Karel Leopold Klaudy, býw. poslanec Kutnohorského okresu. Jan Neuberg, býw. poslanec Beraunský. Dr. Karel Tomíček, býw. poslanec okresu Jilemnického. Dr. J. Hauschild, býw. poslanec Wysokomýtský. W. Wladiwoj Tomek, býw. poslanec Opočenský. Vincenc Šembera, býw. poslanec Pelhřimowský. J. Kaubek, býw. poslanec Písecký. Wojtěch Deym, býw. poslanec Nowo-Bydžowský. Antonín Mokrý, býw. poslanec Wodňanský. Antonín Robi, býw. poslanec města Budějowic. Jan Sw. Presl, býw. poslanec Nowoknínský. J. Er. Wocel, býw. poslanec Poličský. JUDr. František Šwestka, býw. poslanec okresu Litomyšlského. K. Hawlíček, býw. poslanec Humpolecký. Karel Stiebitz. býw. poslanec okresu Plaského. E. A. Jonák, býw. poslanec Brandejský. JUDr. Jan Klieberl, býw. poslanec Bělský MDr. Staněk, býw. poslanec Zlonický. MDr. Král, býw. poslanec Rakownický. Jiří Reichert, býw. poslanec okresu Králowéhradeckého. Jan Schonhansl, býw. poslanec Horaždowický. Jan Daniel Rozsypal, býw. poslanec okresu Wimberského. Leopold Šediwý, býw. poslanec Řičanský. Fr. Hawlíček, býw. poslanec Nowokdýnský. W. Nebeský, býw. poslanec Benátský. Dr. Čejka, býw. poslanec Bydžowský.", "id": 1796}
{"text": "25. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: V Praze dne 24. října, Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 24. října. H. B. – Mezi nejdůležitější předměty pozornosti celého českého lidu počítá se nyní zajisté slušně zemská komisse k wywazení gruntů, a jsme přeswědčeni, že každý její krok prowázen jest bedliwými zraky obecenstwa. Nedáwno měli jsme příležitost, w listech těchto uweřejniti jeden z nejdůležitějších kroků jejích – totiž wywolení okresních komissí k rozesílce po celé zemi. My jsme sice zajisté s welikau důwěrau uwítali ředitele její pana ministerského raddu Klecanského, nicméně ale zatajiti nemůžeme, že wolení to neuspokojilo w celku a naskrze sprawedliwé očekáwání obecenstwa. Z mnohých stran ozýwají se hlasowé proti osobám některých wywolených, nejen co do schopnosti, nýbrž i ( což za důležitější powažujeme ) strany nedůstatků důwěry quoad priora: ba jsme-li dobře zpraweni, tedy snad i ke zemské komissí samé přijdau proti jednotliwým nemilé protesty a předstawení. Nedá se nikterak upírati, že jsau mezi těmito wywolenými a ustanowenými muži welmi mnozí i schopni i důwěru zasluhující: jisto wšak jest a nám samým jest powědomo, že mezi přihlásiwšími se kandidáty mnozí odmrštěni byli, kteří w každém ohledu by zasluhowali přednost před mnohými wywolenými. Pátrájícím po příčinách toho prawilo se nám, že wolení dělo prý se příliš kwapně, náwrh osob od jednoho gubernialního raddy učiněný nesdělil se prý ani dříwe audům komisse zemské k rozwážení, nýbrž přišel zrowna do sesí k hlasowání a poněwadž wětšině audům komisse zemské nawržené osoby známy nebyly, což diwu, že se skoro celý náwrh přijal. Slyšíme nyní, že se ještě na nowo bude mnoho takowých okresních komissí ustanowati, a to nás přimělo k tomu, abychom pozornost slawné zemské komisse při této příležitosti na některé, jak myslíme, důležité wěci obrátili. Dle našeho přeswědčení musí býti hlawní aučel zemské komisse ten, aby wšichni wywolení auředníci okresních komissí měli a zasluhowali w plné míře důwěru powinnowaných, totiž lidu, a aby také každý z nich w oboru swém wěrně a sprawedliwě interessy lidu powinnowaného zastáwal. Neboť zpráwněnci ( býwalé wrchnosti ) ještě buď sami buď skrze swé orgány mají dosti spůsobilosti, aby si křiwdu učiniti nedali, a kdyby se jim od komisse ukřiwditi chtělo, dowedau se wždy hájiti, na zákony w tom ohledu wydané se odwolati a wypočítati si náhradu jim dle těchto zákonů náležící. Z lidu ale nemůže každý těmto zákonům náležitě rozuměti, a nezná také wždy cesty, kterak by se hájiti mohl. Nepochybujeme, že i slawná zemská komisse tento náhled s námi sdílí, ale pochybujeme, žeby se při ustanowení předešlých okresních komissí jak náleží dle něho byla zachowala. Pozorowali jsme, že s jakausi zwláštní oblibau za řídící komissary ustanoweni jsau nejwíc auředníci krajští. Pokud známe wšeliké okolnosti, pochybowati musíme welice, žeby se tím nějaká zwláštní důwěra lidu získala a žeby se dobré wěci wůbec poslaužilo. Je-li krajský úředník muž schopný a řádný, jistě ho jest nyní při těchto neobyčejných časích a tolika zmatcích w politické spráwě nanejwýš zapotřebí w krajském auřadě samém: a není-li tak dokonalý, co získá jím okresní komisse? Až posud owšem in theoria měli krajské auřady zastupowati poddané proti wrchnostem, takowý aučel jim owšem wytknul císař Josef II., když je zřizowal, a kdyby se wždy tohoto aučele byli wěrně drželi, jistě by je lid nyní w okresních komissích s radostí a s důwěrau uwítal: ale komu jest neznámo, že to obyčejně býwalo in praxi aliter? Kdyby to bylo komukoli, třeba i slawné zemské komissí neznámo, poddaní býwalí zajisté dobře o tom wědí, a newím, nebudau-li již a priori s podezřením hleděti na komissí, jejížto přednostau bude někdo od krajského auřadu. A kdyby bez důwěry lidu wšechno bylo možná, to jistě bez ní možná není, aby komisse rychle pracowati mohla, neboť bez důwěry lidu bude ustawičnými pochybnostmi, odwoláwáním a žalobami marně zdržowána i při nejlepší swé wůli. Bude se nám snad namítati, že auředníci krajští proto se dobře do okresních komissí hodí, poněwadž jim zwláště powědomy jsau okolnosti místní: to wšak neplatí jenom w tom pádu, kdyby každý zrowna jen w tom okolí pracowati měl, we kterém dříwe politické dozorstwí zastáwal. Tu ale by práwě krajští auřadníci často přišli do welmi nepříjemného pádu, žeby jakožto audowé komisse nyní mnohé powinnosti dle zákonu za bezplatně zrušené prohlásiti museli, které sami před krátkým časem jakožto krajští auředníci snad exekucí na býwalých poddaných wymáhali. Ostatně ale nemůžem ještě zatajiti i to přání, aby slawná komisse zemská při nowém obsazowání nehleděla tak příliš jen na papírowé důkazy schopnosti i zachowalosti auředníků, které jak zkušenost mnohá ukazuje, nejsau wždy měřítkem prawé důstojnosti asi w té míře, jako nejsau wždy školní eminence důkazem učenosti a schopnosti. Zwláště ale při tak nedůtkliwé wěci, jako jsau tyto okresní komisse: neboť přijme-li se jen jeden muž w jistém okolí neblahé zištné powěsti, nebezpečí hrozí, že se tím wšem ostatním důwěra pokazí. Konečně nelze nám mlčením opominauti, jak žalostně wypadly wolby co do rownopráwnosti, neboť nezmiňujíce se již ani o wyšších auřednících, musíme již hned o aktuarech podotknauti tolik, že nestane-li se nějaký diw, sotwa dwa tři budau spráwně česky psáti.", "id": 1797}
{"text": "8. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Augspurské noviny]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. – Augspurským nowinám se za posledních dob přihodilo mnohé klepy a neprawdy o Praze rozšířiti. Tak nám nedáwno štědře udělily welikau lyrickau básnici, o které mi zde nic newíme aneb wěděti nechceme. A w jiné zas záležitosti dostali jsme následující dopis od pana hraběte Leona Thuna: „ Wšeobecné nowiny Augspurské w listu ode dne 20. Října č. 293 udáwají mne co hlawního ze spisowatelůw díla o práwech zákonných českého jazyka jednajícího, kteréž pan J. U. Dr. Ant. Strobach wydati hodlá. Nesmím se dáti cizím peřím ozdobiti, aniž chtěl bych, aby zásluhy páně Strobachowy mně se připisowaly, kterýž jsem ani nejmenšího podílu w jeho práci neměl, ani pro nebytí swé w drahé wlasti české míti mohl; žádám tedy Pražské Nowiny oprawiti neprawdiwau spráwu Wšeobecných Nowin, čím též neznámý dopisowatel těchto o swém bludu se přeswědčí. “ Hrabě Leo Thun.", "id": 1798}
{"text": "7. leden 1850, Zdroj: Národní noviny, Část: Průmysl a obchod, Titulek: [potvrzení vyhovění žádosti], Autor: Havlíček, Karel\n‒ Na žádost wel. p. Augustína Wondrowice, kooperatora w Merklíně, oswědčujeme tuto, že článek z Merklína w č. 301. N. N. 1849 wytištěný, nebyl ani od něho sepsán ani též od něho zaslán. W Praze dne 5. ledna 1850. Redakce Národních Nowin.", "id": 1799}
{"text": "26. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: Vocel Labyrint., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 1. Labyrint Sláwy. Od J. Erasima Wocela. W Praze. Nákladem J. B. Calwe‘ského kněhkupectwí 1846. W 8. str. 266. Zde již máme dílo básnické našeho pěwce tak dáwno očekáwané, které zajisté w básnické literatuře naší epochu učiní. Kritický rozbor celého díla podáme později we Wčele.", "id": 1800}
{"text": "9. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk zprávy], Autor: Havlíček, Karel\n– Zpráwu o zrušení Pražské studentské legie, kterau jsme w neděli jako ještě nejistau podali, potwrzují wládní Pražské Nowiny, i zníť tam strany toho takto: Wys. zemské presidium poslalo k wrchnímu komandu národní gardy Pražské dekret, kterým wys. ministerstwo uwážiwši, že studující mládež se jedině wědám oddati má, že tedy wojenská služba jakožto čas ukrádající a unawující nikoli se nesrownáwá s tímto powoláním, nařizuje zrušení wšech akademických legií. Při této přiležitosti wyslowuje sl. zemské presidium Pražské akademické legii swé auplné uznání za jeji wzorné i důstojné chowání, dokládajíc, že tolik opéče o prawé powolání studujících k tomuto kroku přičinila, a že tímto nařízením nikterak nechtělo urážliwě dotknauti Pražské legie akademické.", "id": 1801}
{"text": "15. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Direkce Průmyslové jednoty., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Jenerální direkce Průmyslowé jednoty české wydala z ohledu české průmyslné školy přípis ku počestným pořádkům a cechům pražským, aby zdání swá jednotě oznámili, hodlají-li učedníky neb towaryše swé do této budoucí školy propouštěti, w jakou dobu by jim nejpříležitěji bylo, a co by z ohledu potřebného na takowé nawštěwowání dozoru ze swé strany učiniti chtěli. Při této příležitosti mohlo by snad u některého cechu domnění wzniknout, jakoby odtud nějaký záwazek pro mistry powstati chtěl, aby potřebné ku práci lidi do školy posílali, a snad i za nimi, chodějí-li tam wěru, w patách kráčeli a dohlíželi. Lehko jest se pak domysliti, že by jim takowá škola whod býti nemohla. Ale na tuto wěc musíme jiným zrakem hledět. Neníť úmysl těch, kteří se o zřízení české průmyslné školy zasazují, aby celá škola byla jen tak jakýmsi postranným wyučowáním; aby mezi tou školou a dosawádním nedělním wyučowáním českých řemeslníků jiného rozdílu nebylo, leč že se bude i we wšední den učit. Ne, nawrhnutá průmyslna škola má být tak zřízená, aby w ní mladý člowěk, kterému již prwní základ w umění jinde poskytnut jest, we wěcech průmyslných řádného wzdělání dosáhnul, a sice jazykem jemu přirozeným, českým. Takowá škola za našich časů, a jediná w Čechách, doufáme, že dosti řádných žáků míti bude, kteří nic jiného než školu nawštěwowati a dle náwodu tam nabytého doma se cwičiti, na práci míti nebudou. Také doufáme, že se čas a náklad obětowaný náwštěwě této školy, budeli jak náleží zřízená, každému wyplatí, který jakýmkoli způsobem w stawu bude, školu tuto nawštěwowati. Budeli žák již před tím w některém řemesle wyučen, aneb se zároweň některému učiti bude, aneb teprw po zkončeném běhů průmyslowé školy do učení půjde: pro každého může býti škola tato nad míru užitečna; a kdyby se školní hodiny tak rozdělily, aby učedníci rozličných řemesel aspoň na jednu hodinu denně buď z rána nebo wečer, jak který čas má, beze škody mistra swého do školy té choditi mohli, za čas swého učení celou tu školu snadně odbudou. Nesmíme si tedy co žáky této průmyslowé školy pouze učedníky rozličných řemesel w Praze mysliti – a snad wyučowání jen na takowé hodiny obmeziti, které by učedníkuům příležity býti mohly: jako s druhé strany očekáwati musíme, že mnohý mistr některého učedníka swého na některé hodiny z práce do školy propustí. Za prawidlo ale určowati se nic nemůže. Byla by to konečně i wěc zhola nemožná, aby wšickni učedníci wšech pořádků pražských zároweň školu tuto nawštěwowali, ješto wíme, že jich w Praze u wšech cechů dohromady na několik tisíc býti může. Mínění slawného ředitelstwa nemůže teda w té wěci jiné býti, než aby oni lidumilí mistrowé, kteří by přáli, aby se učedníci jejich něčemu kloudnému naučili, podlé možnosti w každém roce jen některého ze swých lidí do této školy 90 choditi nechali, jinák by slawné ředitelstwo pro školu tu sotwa kde w Praze dostatečného místa nalezlo, leč by pány profesory na některém náměstí přednášeti nechalo. Rowněž tak nemůže místo o dohlížení mistrů jinak rozumíno býti, než aby si p. mistrowé známky, kteréž by učedníci ze školy na důkaz, že tam byli, přinesli, odwáděti dali. Pořádek mlynářský jak z jistého pramene wíme, wydal mínění swé w tom smyslu, že wždy některé učedníky a towaryše na některé hodiny buď ráno nebo wečer do školy posílati bude, požádal zároweň slawnou direkcí, aby se wyučowání tak zřídilo, by za 2 léta ukončen byl běh pro ty, kteří by ráno i odpoledne nawštěwowali, a za 4 pro takowé, kteří by jen buď ráno aneb odpoledne do školy přicházeti mohli. Kromě toho uwoluje se pořádek mlynářský ze swé pokladnice na tu školu ročně 50 zl. stř. Průmyslowé Jednotě přispíwati pod jistými welmi slušnými wýmínkami.", "id": 1802}
{"text": "23. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Průmyslové jednota]., Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Průmyslowá Jednota. Wolení. Porcelán. Nowá společnost zeměznalecká a hornická. Dne 20ho držela se týdenní schůzka, a kdybychom dle náwštěwy této chtěli posuzowati žiwot w Jednotě, mohli bychom si libowati, neboť nebýwala jindy ani měsíční ba ani roční schůzka tak hojná, jako tato týdenní nawštíwena asi od 63 spoluaudů. Hlawní předmět, pro který se tenkráte sešli, bylo owšem wolení wýboru III. sekce pro průmyslowé wzdělání, kterýžto wýbor za nowějších dob pro nás nabyl weliké důležitosti. Wywoleni jsau P. T. p. p. Štrobach ( 58 hlasy ), Trojan ( 57 ), Amerling ( 57 ), Rieger ( 56 ), Slawík ( 55 ), Brauner ( 55 ), prof. Mühlwenzl ( 55 ), prof. Petřina ( 51 ), Grohmann, zlatník ( 52 ), Filaus, stawitel ( 50 ), Pospíšil Jaroslaw ( 42 ). Již pauhá jména wywolených ručí za dobré wedení swěřeného jim auřadu. Nowě wywolený wýbor přikročil i hned k wolení přednosty a sekretáře a wywolen jest p. Štrobach za přednostu a p. Trojan za sekretáře, a ti tedy budau celau sekci w hlawním ředitelstwí representowati. Když pak nowě wywolený přednosta místo swé zaujal, přednesli p. apell. radda Šmíd a p. Krieger, fabrikant porcelánu, swé mínění strany přiwážení porcelánu z cizozemska. Jedná se nyní o to, máli být porcelán proti jistému clu do zemí našich připuštěn aneb máli dosawadní staw trwati, dle něhožto se nesmí wewážeti do země. Apell. radda Šmíd projewil mínění swé w ten smysl, že prohibitivní system To jest, když se jisté zboží dokonce nesmí z ciziny přiwážeti. jakožto škodný a zastaralý ani w tomto pádu se zastáwati nemá. Nyní dowoleno jest jenom saukromým osobám pro swau potřebu ( ne kupcům na prodej ) porcelán z cizozemska přiwážeti a daň se w tomto pádu platí příliš nepatrná podle ceny, jakau si každý sám dle libosti za swůj porcelán udá. Tím způsobem se prý nesmírné množstwí cizozemského porcelánu skoro beze cla do země přiwáží ( 8000 centů! ) Pan apell. radda myslí tedy, že by i pro domácí dílny naše lépe bylo, kdyby wůbec se dowolilo cizozemský porcelán, a wšak proti dosti patrnému clu do země přiwážeti, a srownáwá se w tom pádu s míněním průmysl. Jednoty Liberecké, čímž by pak onen postranní ( skoro beze cla ) příwoz přestal. Proti tomu přednesl p. Krieger, že zapotřebí jest průmysl náš porcelánowý, posud ještě mladistwý, lépe hájiti, a tudy při dosawadním zůstati s tau jediné wýmínkau, aby se i z porcelánu pro wlastní potřebu z ciziny přiwáženého slušné clo a to ne dle udání majitele, nýbrž dle ustanoweného prawidla wybíralo. Pan K. uwedl pro swé mínění, že sprostší druhy porcelánu bez toho již u nás welmi laciné jsau, a že by dowoleným příwozem lepších druhů naše dílny newyhnutelnau zkázu utrpěly a spolu weliký počet lidu o swau wýžiwu přišel, poněwadž porcelán náleží mezi takowé wýrobky, při nichž mzda dělnická nejwíce ceny má. Zahraničné dílny proto ale mají lehčí postawení, že tamější dělníci lépe wycwičeni jsauce, wíc a dokonalejší práce zastanau než naši, a tudy jejich wýrobky lacinější býti mohau, poněwadž při nich jest práce nejhlawnější wěc. Až tedy i naše dělnictwo lépe a přiměřeně wycwičeno bude, pak i wydržíme saupeřstwo se zahraničnými dílnami, ba ještě se od nás porcelán wywážeti bude, jakož se i počátek učinil. Zároweň podotknul p. K. že on uznáwaje potřebu lepšího wzdělání dělnictwa sám pro swé dělníky českau i německau školu způsobil, w čem mu mnozí přítomní spoluaudowé chwalitebné swědectwí dali. ( Pan K. jest Němec. ) Pan Baťka, jemuž swěřeno jest wypracowání odpowědi w této záležitosti k wys. sl. wládě, slíbil, že na oboje mínění slušný ohled wezme. Nyní přednesl p. apell. radda Šmíd, jehožto činnost a wšestranné zkušenosti zajisté jsau podiwu hodny, wýborné wypracowání swé: náwrh nowé společnosti zeměznalecké a hornické. Tato společnost, jejímžto aučelem by bylo dobré wědecké proskaumání wlasti naší w ohledu geognostickém a montanistickém, měla by již letos jakožto k pětistileté památce založení wysokých škol Pražských w žiwot wstaupiti, se zwláštními privilegiemi, jaké uděleny jsau i jiným takowým společnostem w Tirolsku a we Středním Rakausku. Způsob nowé společnosti má býti literární s tau jediné wýmínkau, že by audowé její před jinými práwo měli wynaložené od společnosti doly swým nákladem wytížiti ( pawowati ). Roční plat audů byl by asi 5 zl. stř. atd. Hlawní užitek společnosti byl by lepší poznání wnitřních pokladů naší w horách požehnané země, zwláště ale s ohledem na uhlí kamenné a na rudu železnau. Pan apell. radda podotknul též, že by družná Morawa se Slézskem buď ď také podobnau společnost si zříditi aneb s námi se w jednu spojiti měly, kterýžto druhý náwrh patrně přednost zasluhuje; neboť spojené síly dále dojdau. — Jiný wedlejší užitek byl by také ten, že by pak přestaly podwody, jimižto nyní mnohý o swé peníze připrawiti se dá předstíráním hojného wýtěžku z dolů od lidí takowým podskočným průmyslem se žiwících.", "id": 1803}
{"text": "10. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: [čeština a němčina v pražských školách], Autor: Havlíček, Karel\nHavlíčkovo autorství je nejisté – Strany škol wydán jest tyto dny od slaw. Pražského magistrátu nepochybně následkem wyššího nařízení přípis ke wšem pp. učitelům škol Pražských, aby zároweň s weleb. pp. faráři a katechety na sledující otázky obšírně, swědomitě odpowěděli: 1. Čemu se we škole jejich wyučuje? 2. Dle jaké methody zwlášť s ohledem na oba zemské jazyky a jmenowitě na čiště českau mládež? 3. Kdo a jak připrawuje mládež ke zpowědi s ohledem na jazyky oba? 4. Poněwadž se jewí, že se české mládeži we wšech zdejších farních školách wšechno jen německy wykládá, wůbec němčinau trápení působí; že mládež ničemu nerozumějíc, jen papauškuje; že se zwlášť náboženstwí mládeži w cizém neznámém jazyku wykládá a tak hnusí; že dítě do wyššího klasu wstupujíc, německau mluwnici, počítánku a německý katechismus dostáwá, a od té doby za Němce se powažuje, ačkoli ani učiteli, ani knize, ani tomu, čemu se nazpamět naučilo, a co nesmyslně papauškuje, nerozumí; že času není, aby učitel dětem wšechno po česku a po německu wyložiti mohl; a konečně, že učitel dětem češtinu co selskau, hrubau, neschopnau řeč tupí a školním trestem ( signum ) zakazuje: pročež se na wšechny ty kusy swědomitě odpowědíti, a pokud prawdiwé jsau, udati má. 5. Jestli a jak by se škola oprawiti měla? 6. Nebyloli by zapotřebí a pro mládež k dalšímu wzdělání a štěstí prospěšno, aby se w českých školách wšemu jen po česku wyučowalo? 7. Zdali jest zapotřebí w Praze českau hlawní školu zříditi, a jak by se uskutečniti měla? Zároweň se udati má o každé škole počet dětí wšech, pak zwlášť kolik pauze českých, kolik německých a kolik utraquistských? Doufáme, že wážené učitelstwo a zwláště welebné duchowenstwo Pražské na tyto otázky úplně a swědomitě a beze wšeliké w takowých pádech nemužské bázně odpowí a bohdá pak nezůstane krok tento beze spasitelných následků pro celau naši wlast. Račiž jen každý powážiti, jak welice by se pro nějaké zdwořilé ohledy atd. na celém národu prohřešiti mohl. Prawda, čistá prawda každému, i milostiwé wládě i našemu národu nejlépe poslauží.", "id": 1804}
{"text": "14. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel\n* * * Z Brna dne 9. listopadu. ( P. Z. ) Laupežní pokusy uherských powstalců w okolí Stražnickém a Břeclawském naplnily každého rozhorleností. Kdyby je nebyl gen. Šimunić předewčírem ( 7. ) opět s rozhodným prospěchem u Holiče zahnal, byla by se nepochybně zdwihla morawská hotowost, a ta by jistě wypadla jinák, než jak o ní pan Šuselka na sněmu blauznil. Šimunić se spojil s gen. Wyszem tak, že jsau morawské hranice od mor. Brodu až ke Suché Krutě dobře obsazeny; zároweň twoří toto wojsko lewé křídlo Windischgrätzowa hlawního woje. Jak slyšíme, nemá Wysz posud rozkaz k pochodu. Musíme se přiznat, že je nám to nepochopitelné. Což pak chce wláda ještě nyní prostřednictwí w Uhřích; či snad Maďarům přiležitost dáti, aby si wše lépe zřídili a konečný pochod cís. woje s nastawajícím newhodným počasím ztížili? – Uwádíme zde slowa, která prý Jelačić nedáwno we Wídni řekl: „ Já nežádám od wlády nic, než upřímnost a rozhodnost. “ – Na zpátečním tahu gen. Šimuniće z Trnawy do Hodonína zachránili jediné dělostřelci mistrowským střílením a podiwuhodnau neohrožeností slabý woj. Každá rána zasáhla na 18hodinowém neustálém pochodu celé řady wojska maďarského, záležejícího z 22 šwadron husarů a mnoha tisíc pěších, kdežto uherská artilerie nikdy netrefila. Jakmile Šimunić s 2 divisemi Karlowých lehkých jezdců, pěti prápory pěších a šesti děly do Hodonína dorazil, spěchali jeho důstojníci k dělostřelcům, objímali každého a zwali je k společné tabuli; neboť jim děkuje Šimunić, že s nepatrnau škodau wywázl. Jeden důstojník od Košutowých husarů je zajat a chodí w Brně na čestné slowo swobodně. Od 2 hod. odp. Dle telegrafické práwě oznámené depeše z Hodonína zahnal gen. Šimunić dne 7. t. m. Uhry až k Senici a Malacce a bude je dále stíhat. Zpráwa tedy sdělená w č. 182 je přec potwrzena.", "id": 1805}
{"text": "17. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [polemika], Autor: Havlíček, Karel\nW Praze dne 16. listopadu. H. B. – Jak známo, náležíme my k těm orgánům kterým se z jisté strany ustawičně předhazuje pochybowání o prawé konstitučnosti nynější wlády, kterým se předstírá, že rozsíwajíce nedůwěru proti wládě překážejí její dobře míněné činnosti. Již několikráte jsme se proti tomu ohražowali, a nyní opět jsme přinuceni, poukázati na jednu stránku našeho weřejného žiwota, která uwádí naše ministerstwo w podezření libowolného bezohledného wladaření. Známo jest, že se naše ministerstwo w nejnowějších časích opět spustilo do oktrojowání celní jednoty s Německem, a že se práwě nyní o této wěci wyjednáwá. My nechceme nyní o tomto celním spojení samém smýšlení swé projewowati, to wšak jest jisto, že se mnohé welmi wážené a competentní orgány ( mezi nimi Průmyslová Jednota Pražská i Wídeňská ) a weliký počet jednotliwých průmyslníků proti celnímu spojení s Německem úsilně wyslowili, přednášejíce důwody silné a přeswědčující, poukazujíce na newyhnutelné pohromy, které by celý rakauský průmysl a blahobyt wůbec, zwláště ale náš český tímto spojením utrpěl, poněwadž jsme nejwíce winau předbřeznowé wlády za průmyslem německým welmi pozadu zůstali, a teprwa za nějaký čas při dobrých okolnostech w stawu budeme, konkurenci s německým průmyslem wydržeti. Přece wšak wláda naše nyní o swé hlawě zamýšlí celní jednotu s Německem umluwiti. Jestli z jiných okolností patrně již se jewí zalíbení nynějšího ministerstwa w ordonanční konstituční wládě, ukazuje nám tento pád zwláště zřetelně a newýwratně na tuto nechwalitebnau wlastnost nynější wlády. Při jiných prozatímních zákonech, které nám až posud ministerstwo oktrojowalo, dá se alespoň mysliti neb twrditi, že jich jest zapotřebí brzy a že se s nimi nemůže čekati až do swolání říšského sněmu. Celní jednota s Německem jest ale jistě wěc takowá, bez které se může směle i rakauské mocnářstwí říšského sněmu dočkati, a z druhé strany jest to wěc pro materialní blaho národů rakauských tak důležitá a rozhodující, žeby se bez wůle národů samých na sněmu říšském shromážděných neměla wláda sama o swé ujmě na ní odwažowati. Zdá se podle wšeho, jakoby ministerstwo úmysl mělo, wšechny důležitější wěci ještě před swoláním sněmu samowolně ustanowiti, aby pak na dlauhý čas buď zcela nemožno buď alespoň příliš obtíženo bylo jejich změnění. Může se jednání takowé schwalowati? Může si několik jednotliwců, powolaných k wládě jenom od JCM., nepřeswědčíwších se ještě o tom, jak dalece wětšina národů s nimi spokojena jest, odwažowati na wšeliké i nejdůležitější kroky rozhodující o blahu konstitučních zemí, jejichžto národowé podílu míti mají we wládě? Jenom z této strany hledíme my na jednání strany celní jednoty s Německem, a zdá se nám, že nikdo nemůže naše smýšlení o této wěci za přepiaté powažowati.", "id": 1806}
{"text": "27. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovná kronika., Titulek: [Modlitba Páně]., Autor: Havlíček, Karel\nŽertowná kronika. Při wyswětlowání čtwrté prosby modlitby Páně tázal se katecheta: „ Proč prosíme: Chléb náš wezdejší dejž nám dnes? Proč neříkáme: Dejž nám chleba na celý týden, na celý měsíc, na celý rok? “ — Hoch wstal a odpowěděl: „ Wždyť by zatwrd! “ —", "id": 1807}
{"text": "2. červen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Labyrint Slávy od J. Erazima Wocela, Autor: Havlíček, Karel\nLabyrint Sláwy od J. Erazima Wocela. W našem wěku, jenž tak málo podnětu k básnickému horowání poskýtá, spíše swým jednotwárným wyrownáwáním wolné wywinutí osobnosti ruší – musí nám zajisté 175 každé dílo welewítáno býti, jenž půwodností swau nehrubě drahnau zásobu básnických prací našich množí, a zřetel od neblahé skutečnosti odrýwajíc w swětější wzorů wýše unáší. Jakkoli pak oblast poesie tak daleko sáhá, pokud srdce lidské bije i mysl chápe, přece wíce zaslauží na wděčné uznání lidu swého umělec, jenž předměty k swým wýtworům raději z dějin národních si wolí, a tak w rozkošných zábludech po peřestých niwách otčiny hojného kwítí nasbírá, nimž by nejen swé nobrž i wlasti skráně i rakwe slawných dědu wěnčil. Básník náš wytkl si rowně dostojný jak trudný úkol, děje wlastenské opěwati, a minulost českau růžowým poesie leskem ozářiti, i dotknulť se w swých básních „ Přemyslowci “ a „ Meč a kalich “ jemných strun útrob w strázni po slawné přešlosti roztauženého národa. Wizme nyní, jakau si básník wýtku w tomto swém nejnowějším díle wystawil. On sám nás w předmluwě na prawé stanowisko takto uwádí: „ Žádá pak náš prakticky wěk, aby též básník k praktickým potřebám zřetel swůj obrátil. Přešly doby, kdež zdařilé formy, klassická metra, lesklé mile plynaucí sady hlawní podstatau spisů básnických byly. Jinau, důstojnější úlohu wěk náš pěwcům Českým ukládá, žádaje, aby tito hluboce nahlédali do žiwota národů, aby zpytowali dušewní pohybowání, weškeré taužení a snažení lidu, aby sledowali okem pozorliwým ideály wěku swého, k nimžto pokolení lidské taužebně mysl přikládá. Takowým to básníkům se podaří, do žiwota národu metati střely dušewní, dotýkati se strun nejtajnějších srdce lidského, a tak od srdce k srdci mluwiti w prawém smyslu slow pěwce poswátného. “ „ A práwě doba nynější, na prwní pohled tak nepoetická, básníku welkau, ano nesmírnau látku poskytuje. Neboť spatřujeme, kterak ohromný boj powstal mezi myšlénkau a hmotem, mezi swětem ideálů, jehož obor národnost, náboženstwí a wědu abstraktní w sobě zawírá a mezi smyslností, jenž z lůna přírody zlaté swé paláce do wýsosti žene. A wšak swět ideálů i swět smyslnosti jsau tworowé jedné swětoplozí moci, pročež z jedné wěčné myšlénky powstawše, w odporu a boji wěčném býti nemohau. Boj a odpor jen z přewrácenosti lidského smýšlení pocházejí. “ „ K jednotě a smíření nechť tedy básník co kněz míru wyzýwá; on odkrýwej skwělé poklady w hlubinách dějů dáwných pohrobené, zbuzuj důwěru, aby národ w sebe, w pružnost a wytrwalost swau pewně doufal; on budiž tlumočníkem jeho citu a smýšlení; on konečně ukazuj co nadšený wěštec w dálce časů cíl welebný snažení národního, ideál skwělý, po němž nejwznešenější duchowé wšech wěků taužili. — A tento směr tentýž jest, který w nejstarší době Českého básnictwí panowal. Záboj opěwuje děje, city, taužení saučesných pokolení, národ swůj těší, sílu jeho budí a mocným warytem swým k činnosti wyzýwá — a hle! toť práwě jest cíl národního básnění našeho; z čehož poznati lze, že se k půwodnímu, prawému zřídlu swému básnictwí wěku našeho opět nawracuje. “ Takýť cíl básníka našeho. – Z toho patrno, žeť si wytknul rozřešení otázek, jenž od dáwna swět w dwa tábory dělily – boj to widimy a hmoty. Báseň tedy takořka filosofická s látkau a formau národní. Odpor těchto dwau principů již w perském mithu i w slowanském ( co noční wýprawa Swantewita proti nepřátelům swětla ) wyniká. Ale dlužno bylo tu odbojné žiwly určitě w protiwy rozlučiti, zwěsta od wraha dobře rozeznati, by se wítězstwí nezachwělo. Neboť wěda abstraktní není dowršení widimy a idea lidskosti w spůsobě národnosti dosti přímětků z přírody poskýtá; aniž pak tato wšemáteř příroda jest widu tak ožahawého, by příkázanci její zlým mocím propadali. Sám básník zajisté uznáwá, že „ swět ideálů i swět smyslnosti jsau tworowé jedné swětoplozí moci. “ Jen naše lichá abstrakcí líší to, co wěčně w krásné jednotě sjednáno, a s lichem se potáže umělec, jenž Musu swau za robu nějaké buď filosofské, neb politické abstrakcí zadá, zwláště pak jestli rozřešení wíce reflexí než jednáním wzejde. Poesie má swůj swrchowaný aučel w sobě samé, i může sice podlé toho i jiným praktickým potřebám wyhowěti; ale tyto aučely byť sebe dostojnejší, wždy jen wedlejšími zůstanau. Tak kdo k. p. krásně děj nějaký wlastenský předstawí, tenť i žádostem poesie wůbec a wšeho krasomilého swěta i potřebám národa swého spolu wyhowi, ba mistrowská díla geniů samý žiwot lidu přečkawše i pozdějším wěkům a cizým národům co wěcné wzory swítí, a jsau prameny newyčerpaného blaha. Žeť arci wolení látky není obojetné, zwláště co do prospěchu, to již swrchu dotčeno. W plné míře zajisté básník náš powolání wěštce pojal: z hlubokého názoru w minulost národa budaucí jeho losy naznačit, a wýroky wěčných bohůw smrtelníkům hlásat. Tudiž se poesie co prawá spása jewí, jenž odkojiwši nás strážní k blahému míru srdce powznáší. Ale mír ten nemůže wzejíti leda bojem a utrpením, odpor jesti nutná forma, níž se widima wywijí, přímost musí se w protiwy rozstáti, swět skutečný se wší swau nedokonalostí jest nám wykázané dějiště, kde se síla naše má prokázati, a srdce lidské – se swými wášněmi práwěť to nejhodilejší předmět básnictwí. A mnoholi to srdce pozná poruchů, mnoholi bojů podnikne a jizew utrpí než dobije, a předce by wše strasti nedalo za hnusný sen neporušeného míru. Ano boj a odpor! A národ mníte, že se bez boje a odporu, bez řewnění s jinými národy wychowati i w sláwy swatyni dospěti můž? Jsauť sice i děje míru – podstatné a slawné – často welebnější, než wýprawy swéwole a zištnosti, ale i wzruch národa w odboj proti wrahu, zwláště w spráwě swětější – slawný to úkaz hoden paměti wěčné. Smažte husitskau wálku z listůw naší historie i shasneť sláwa českého národa. Ta jediná doba wáží wíce, než celé ostatní naše dějstwí, wíce než celé wěky činské říše. I slušíť díky wraucné wzdáwat nesmrtelným bohatýrům, že sebrawše sílu národa mocným žezlem odwrátili pohromu, jenž by sice národ náš byla pod meč a jho lítých nepřátel swalila. Tolik k ocelení naší národní sláwy a k sjednání se w hlawní mysli, na niž se děj přítomné básně osnuje. Přistupmež k wěci samé! – ( Pokračowání. )", "id": 1808}
{"text": "12 duben 1849, Zdroj: Národní Noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [argumenty pro stažení knížete Windischgrätze], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – W Praze dne 11. dubna. Skoro wšechny hlasy ozýwají se již buď zjewně neb aspoň dost srozumitelně proti tomu talentu, s kterým kníže Windischgrätz wede wojnu uherskau. Článek předcházející, wýňatek to doslowný z konservativních a nepochybně i ministerských nowin „ Presse \", dokazuje nám, že i ta strana, které býwal onen kwapně oslawený kníže hlawní podpora, nahlíží, žeby jiné wedení wojska w Uhřích nanejwýš potřebné bylo. Co si máme mysliti o ministerstwu, které si rádo nechá říkati silné ministerstwo, a přece si netraufá, wložiti swau silu na wáhu proti pochybným wůdcowským schopnostem generála? Bojí se snad toto silné ministerstwo, aby si o tento bombardující ořech zuby newylomilo? Awšak nejsau to wěci k žertu, nýbrž k pláči! My máme konstituční wládu, která ale osobní slabostí k jednomu aristokratowi necháwá hynaut nejčetnějši wojsko, naše bratry? Taktikau w Uhřích až posud zachowáwanau obětowalo se polowic wojska našeho nemocem; drahého koňstwa, bolestná to pro finance rubrika, wyhynulo bez počtu, a co utrpěla ubohá země tím, že se některé krajiny již několikkrát z ruky do ruky dostaly! Nic nedíme o záhubných následcích pro celau zem, o nebezpečenstwí, které se na nemaďarské národy w Uhřích uwaluje! A to wšechno ze zdwořilosti ku knížeti, kterému se nechtělo a nechce dát na srozuměnau: „ Pane! může být, že jsi dobrý komandant jízdného pluku, může také být, žebys dowedl bombardowat ještě wíce měst než Prahu a Wídeň — ale neukazuješ žádných schopností k wůdcowstwí welikého wojska! \" Prawda jest owšem, že mnozí wolali w prwní zlosti po rozpuštění sněmu a ostatních nepřátelských autokách wlády naší proti swobodě: Eljen Košut! Awšak při chladné krwi nebude tak ani jeden Slowan wolati. Košut dokázal nám wždycky, žeby dojda k moci opět tak utiskowal Slowany, jako dříwe, že nezná jinau než maďarskau swobodu, která jest wždy spojena s otroctwím Slowanů, tak jako byla spojena republikánská swoboda šlechty polské s nejkrutějším otroctwím sedláků. Není každý demokrat a přítel swobody, který se za něho wydáwá, a třeba nám nyní Košut w auzkostech hory doly slibowal, wíme dobře, žeby tak málo neb ještě míň slowo držel, než naše wláda. Rozdíl jest jenom ten, žeby Košut po wítězstwí celého maďarského národu proti nám použiti mohl, kdežto naše wlada, budeme-li maudří, ani jednoho národu míti nebude, na který by se utiskujíc naše swobody opírati mohla. Proto držíme wládu naši aspoň za méně nám nebezpečnau než Maďary, byťby jinák zrowna tolik wíry zasluhowala. My jsme přeswědčeni, že Maďary jinák důkladně přemoci nelze, než upřímnau pomocí Slowanů, a Slowanům sluší nyní, když se již wláda naše několikkrát objewila we swé prawé podobě, wčasu se o to postarati, aby si swoje wěci zařídili, neboť až budau Maďaři poraženi, mohla by wláda naše zase zapomenaut na wděčnost. A proto budiž od nynějška politika Slowanů: „ Z ručky do ručky! A nic na auwěrek! \" Až posud má jen kníže Windischgrätz tu smutnau zásluhu, že wláda musí s Jihoslowany a se Slowáky trochu šetrněji nakládati; neboť jsme přeswědčeni, žeby se Chorwátům a Srbům byla zpíwala ta samá píseň jako nám, kdyby byl Košut newyhráwal. Nyní ale jest wěru přece této dobroty knížete Windischgrätze přes příliš, a jest čas, aby Jelačić uchopil weslo a učinil konec wojně a spolu slowanskému útisku.", "id": 1809}
{"text": "8. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel\nJakožto dodatek ke wčerejšímu oznámení strany předplacení musíme ještě doložiti, že wenkowské c. kr. pošty teprwa asi okolo 15. t. m. dostanau nařízení strany nowého spůsobu při předplacení, a proto musíme swé P. T. pany předplatitele žádati, aby až do toho času posečkali.", "id": 1810}
{"text": "30. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Pakeček]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 3. Paleček, známý náš čtwerák najednou wyšel dwakrát po sobě swazek XVII. a XVIII. we starém spůsobu.", "id": 1811}
{"text": "3. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel\nŘíšský sněm * * * Z Kroměříže dne 30. listopadu. Sezení dnešní započalo o [ půl]10, a sice jak obyčejně čtením protokolu předešlého sezení. President Smolka na to oznámil, že se wýbor pro wypracowání konstituce poznowu opět sestawil, a že se na místo wystauplých audů wywolili poslancowé: Flug, Dylewski, Prato, Lasser. Přednostowé wýboru tohoto zůstali ti sami co dříwe, za referenta jest zwolen Fischer. Též i jednotliwé odbory se poznowu sestawily, swé přednostenstwo wywolily a swé porady o základních práwech započaly. Na místo poslanců, kteří swůj mandát za posledního času složili, jsau, jak president oznámil, wywoleni: Helcel w Krakowě, Janeš w Celowci a Robl w Budějowicích. Wíce deputowaných složilo swůj mandát, a sice: Kiemann z Wimberka, Lubomierski, Zamojski, Dollschein, Doljak a Pillersdorf. Poslední zaslal presidentowi přípis, we kterém swůj wýstup z komory omlauwá. Za příčinu udáwá to, že někdo u jeho komittentů w něj nedůwěru wzbuditi hleděl; poněwadž on ale, jak sám dokládá, po swém wýstupu z ministerstwa jen z toho ohledu do komory wstaupil, aby, když toho zapotřebí bude, swé předešlé auřadowání zodpowídati mohl, dosawád ale se proti němu nic nenamítalo, a jak on doufá, w budaucnosti také namítati nebude, že tedy při této příležitosti swůj mandát do rukau swých komittentů skládá. – Potom oznámil president, že od ministerstwa deputowaný Helfert za státního sekretáře w ministerstwu wyučowání zwolen jest. – Dle náwrhu prwního oddělení pro zkaušení woleb byli prof. Kaubek a Schitzenberger za poslance sněmu říšského wětšinau hlasů uznáni; taktéž i deputowaní Kirsti a Martini, proti jejichž wolbě se námitky staly. – Dle ustanoweného pořádku denního se napotom přikročilo ku zkaušení aučtů sněmowních. Referent Demel napřed připomenul, že mnozí z deputowaných swé diety buď w provinciích neb u státní kassy wyzdwihli, že tedy dle toho swůj referát také zřídí. W provinciích se wydalo deputowaným 33.776 zl. w stř., u státní kassy 27.490 zl. stř., pořádníkowi sněmownímu se wydalo k zaprawení wšelijakých wýloh 1000 zl. stř. Napotom obdržela sněmovní kassa až ku konci měsíce srpna na rozkaz finančního ministerstwa z aerariální kassy 120.000 zl. stř.; přípočte-li se tedy suma nadzmíněných peněz, totiž 62.266 zl. stř. k těm 120.000 zl., tedy obnáší suma peněz, které sněmowní kassa obdržela, 182.266 zl. stř.; weškeré wydání ze sněmowní kassy obnáší až ku konci měsíce srpna 169.285 zl. 20 kr. stř.; tedy zbýwá w kasse na konci měsíce srp. 12.980 zl. 40 kr. stř. Následowato třetí čtení jednacího řádu. Počáteční § §. se skoro beze změny přijali. Dle náwrhu referentowa se měl mezi §. 7. a 8. následující náwrh postawiti: „ Každý poslanec, který se w nějaký státní auřad uwáže, aneb po čas trwání sněmu říšského přijatý auřad zastáwá, taktéž i každý za poslance zwolený úředník státní, který w auřadu swém postaupí, aneb mimo obyčejné powýšení wětší plat dostane, musí se nowé wolbě u swých předešlých woličů podrobiti, má ale tak dlauho místo a hlas ( we sněmowně ), dokawád se wýsledek wolby sněmu neoznámí. “ Náwrh tento wzbudil we sněmowně dlauhau debattu. Pro auplné, nezměněné přijmutí jeho, jak od komisse ponawržen jest, mluwil Klaudi. Poslanec Gredler powstal proti dodatku: „ aneb po čas trwání sněmu říšského nějaký zastáwá, “ žádaje, aby zcela wynechán byl, poněwadž žádný nowý zákon se pro minulost za platný powažowati nemůže. Sadil mluwil proti tomu, aby se u swých předešlých woličů nowé wolbě podrobiti musil, dokládaje, žeby se tímto způsobem jen swoboda woličů obmezowala, an se častokráte stáwá, že člowěk swé politické náhledy mění, což již důstatečná příčina jest pro to, aby se i nowí woličowé wždy wolili. Napotom ještě 796 dokládal, že se náwrh tento wůbec za zwláštní zákon powažowati musí, a že tedy ani do jednacího řádu nepatří. Tento poslední náhled podporowal i také Helfert, připomínaje, že se wěc tato co zwláštní zákon powažowati musí, poněwadž do oboru wolebního zákonu patří, že k tomu tedy zapotřebí, aby se třikráte we sněmowně četl a pak sankcí císařské předložil. Neuwall podporowal náwrh Gredlerůw, odpíraje tomu, žeby se k wolbě i nowí woličowé wywoliti měli. Tohoto posledního náhledu byl i Klaudi hlawně z té příčiny, poněwadž se tu, jak prawil, o zásadu jedná. Tak jako poslanec mandát swůj pro celý čas trwání sněmu říšského obdržel, tak že ho i woličowé pro ten celý čas obdrželi. Haimrl ponawrhl, aby se k sadě: „ aneb mimo powýšení wětší plat “ ještě přidalo: „ neb nějaké osobní přilepšení dostane. “ Paul žádal, aby se konec náwrhu zcela změnil, tak sice, aby po slowech: „ u swých předešlých woličů podrobiti, “ stálo: „ tím ztrácí místo a hlas w komoře, a nemůže swého místa jen nowau wolbau dosáhnauti; “ i té příčiny, poněwadž prý se tu častokráte při hlasowání pauze o jeden hlas jedná, žeby se tedy wládní wplyw we sněmowně důrazným státi mohl. Mayer skončil co referent debattu, ohražuje se proti náwrhu Gredlerowu tím, že každý, kdo státní auřad již dříwe přijmul, jej opět složiti může, když se poznowu wolit dáti nechce; kdo ale ho nyní přijímá neb w budaucnosti přijme, že wí, co ho w tom ohledu očekáwá. Mimo to poukazowal na to, že již konstituce od 25. dubna to samé nařizuje, že tedy ani možná není, aby se národům rakauským ještě méně podalo, než nadzmíněná konstituce obsahuje, poněwadž jen proto zawržená byla, že lid mnohem wíce práwa naproti wládě míti žádal. Co se ale wolebního zákona dotýče, tu že se komora wždy ne co do slowa, anobrž co do ducha dle něho řídila. Při hlasowání propadl náwrh Helfertůw, Sadilůw, Paulůw, též i Gredlerůw, o kterémž se na žádost Borroschowu jmenowitě hlasowalo. Měl 126 hlasů pro sebe, naproti sobě ale 157, 5 poslanců nehlasowalo. Náwrh komisse se přijal, též i amendement Haimrlůw a Mayerůw. Na to se sezení o 1[půl ] skončilo a nejbližší na pondělí o 9. hodině určilo. Denní pořádek pro budaucí sezení jest: Čtení protokolu sezení předešlého, referát o wolbách, pokračowání we čtení jednacího řádu a posléz čtení na říšský sněm zaslaných peticí.", "id": 1812}
{"text": "29. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o odjezdu dr. Springera do Bruselu, o vydání českých čítanek, o schůzce profesorů, o jednání s hrabětem Kolovratem], Autor: Havlíček, Karel\n– Minulau sobotu odejel p. doktor Springer do Brusselu. – Pro česká gymnasia nižší i wyšší budau wydány české čítanky, které obsahowati budau wyňatky ze spisů wšeho druhu. Čítanky budau tak zřízeny, že začínajíc od prwní gymnasiální třídy wždy pro dwě třídy bude jedna čítanka we dwau dilech. Jedná se také o to, aby se w nich sestawily důležitější částky ze zákonů, a sice tak, aby se w čítankách pro nižší třídy začalo s lehčími a srozumitelnějšími wěcmi, a postupowalo k těžším. Tak pozná gymnazista zákony spůsobem takřka hrawým. Redakci pro sestawení čítanek přewzali pp. Tomíček a Štorch. – Přede wčírem měli zdejší gymnasialní proffesoři schůzku, aby se usjednotili o krocích, jakých stranu zawedení nowého gymnasialního plánu zapotřebí jest. Páně Jungmannůw wypracowaný plán jest přeložen na český jazyk a nachází se již w tisku. Zašle se na wšecky gymnasia, napotom se předloží wys. ministerstwu oswěty. – Dowídáme se, že se odebral p. Trojan k p. hraběti Kolowratowi, aby se poptal, zdaž a pod jakými wýmínkami by p. hrabě zahradu na Příkopech ke stawbě českého diwadla přenechal. Bude-li p. majitel oné zahrady nakloněn, podporowati ono podniknutí, měli bychom o jednu naději wíce, že se uskuteční dáwné přání o samostatné české diwadlo. ( P. N. )", "id": 1813}
{"text": "22. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O češtině na gymnáziích], Autor: Havlíček, Karel\n* * * H. B. Podlé zpráw z Wídně wyhowělo již ministerstwo žádosti českých deputowaných, nařídilo totiž dne 18. září, aby se české gubernium o to postaralo, by již s počátkem roku školního 1848–9 český jazyk na gymnasiích ne jako swobodný předmět, nýbrž co obligátní řeč wyučowací uweden byl. Na německých gymnasiích bude čeština wolným předmětem. My schwalujeme také i to, že se na německých gymnasiích práwě nyní, kdežto mezi našimi německými spoluobčany takowé kwašení panuje, neuwádí čeština co obligátní předmět, a to sice proto, aby Němci naši widěli, že je ke swé češtině nikterak nutiti nechceme. Owšem se samo sebau rozumí, že zemským úředníkem Obecní auředníci mohau být arci dle libosti obce, poněwadž se w tom obcím swoboda nechati musí. w Čechách nikdo býti nemůže, kdo oba zemské jazyky nemluwí a nepíše, a nikdo se arci nutiti nebude k tomu, aby se auředníkem zemským stal. Doufáme ale, že z této příčiny naši němečtí spoluobčané, až jen se zase ku chladné krwi náwrátí, milerádi se našemu jazyku učiti budau, tak jako my se němčině učíme. Čím wíce kdo umí, tím potřebnější jest ke wšemu. Potom bude čas, uwésti češtinu co obligátní předmět i do německých gymnasií – a tento čas nastane myslím brzy. Co se ale pp. professorů týče, neškodilo by snad nyní, když tak dlauhé ferie jsau, drobet se w české literatuře ohlédnauti a w řeči literaturní trochu obratnosti si zjednati, aby pak některý žák mistra swého nepřesahowal. Také ale našince na to pozorny činíme, aby se w čas o nowé professury českého jazyka a literatury na gymnasiích ucházeli, by tato místa nebyla z nauze zadána neschopným lidem.", "id": 1814}
{"text": "8. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Od nějakého času], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. – Od nějakého času pozorujeme jakési hemžení w ministerstwě, a wšude se wyprawuje o důležitých změnách. Odstaupení wojenského ministra Kordona powažujeme i my za prospěšné, jen z toho ohledu, poněwadž min. Kordon byl beze wší samostatnosti proti knížeti Schwarzenbergowi. Wyprawuje se také sice již o brzkém odstaupení samého knížete Schwarzenberga – my ale newěříme tomu až posud, ačkoli si toho již dáwno přejeme a také pád tohoto ministra předwídáme. Owšem ale to nepůjde tak rychle, neboť ta moc, která drží knížete Schwarzenberga, nedá se tak snadno oblomiti. Když tak nyní – owšem již we střízliwějších okolnostech – powažujeme naše ministerstwo, nemůžeme se uwarowati následujících úwah. Hned na prwní pohled jewí se, že Kordon a Thienfeld wyplňowali místa swá jen prozatím, nemajíce proti prwnímu ministru tolik samostatnosti, aby stáli k němu w poměru rowných kollegů. Ministr Kulmer též není muž, který by byl w stawu dostáti aukolu swému, který by měl býti: zastupowání a podporowání slowanských záležitostí w ministerstwě. Již z toho, jak se po ten celý čas se Slowany jednalo, widěti jest, že baron Kulmer jest jenom titulárním ministrem. Jiné postawení mají owšem Stadion, Bach, Bruck a Kraus. Ministr Kraus – stálost w nestálostech, jak on sám žertowně o sobě prawil, drží již portefeuille financí w několika ministerstwech po sobě, a poněwadž se o nic jiného než o finance nestará, srowná se s každým politickým míněním. Že bídný staw financí není jeho wina, uzná každý rozumný, neboť by w nynějších okolnostech důchod zemský musel býti nádobau wdowy ze Sarepty, aby se mohly udržet finance we skwělém stawu. Ministr Bruck posawad projewil dosti zdárnau činnost we swých wěcech; on jakožto praktický muž jest wzdálen od wší bürokratické zkamenělosti. Také ministr Bach, ačkoli w posledních časech skrze swé kollegy mnoho populárnosti ztratil, jest muž schopný a mohl by w jiném ministerstwě opět důwěry nabýti a patrné zásluhy si získati o reformowání Rakauska. O hraběti Stadionowi jsau úsudky přepodiwné; jedni powyšují jej až tuze ( jmenowitě Terstští a Rusíni, u kterých byl dříwe guvernérem ), jiní až tuze jej tupí. Sprawedliwý úsudek o něm zdá se býti ten, že wady jeho nepřewyšují dobré wlastnosti. On jest centralista a má některé pedantské a jak se nám zdá zastaralé náhledy o konstituci; s druhé strany ale myslíme, že alespoň oprawdu chce zachowati konstituční formy, a co hlawní wěc, že chce, aby Uhersko na wíce korunních zemí rozděleno bylo. Jsme přeswědčeni, že kdyby jen toto poslední prowedl proti knížeti Schwarzenbergowi, již tím pro budaucnost jest Rakausku a Slowanům zwláště pomoženo. Naše mínění jest ale, že kdyby z nynějšího ministerstwa jenom Bruck, Bach, Kraus, Gyulai a Stadion ( uzdrawí-li se ) zůstali, ostatní ale místa jinými awšak liberalními muži obsazena byla: že by pak takowé ministerstwo mohlo sobě získati důwěru národů rakauských a také zdárně wládnaut. Owšem ale by nesměli být nowí ministrowé Schmerlingowé a wůbec zas sami Němci. To jest též hlawní wada, že bez ohledu na jiné národy skoro sami Němci jen do ministerstwa powoláni býwají, kteří pak o záležitosti neněmeckých národů pranic nestarají. Jmenowitě jest podiwno, že koruna nikoho z Čechů za schopného neb za hodného nepowažuje k ministerstwu. Zwláště ministerstwo oswěty mělo by se nyní některým Slowanem obsaditi, sice bude rownopráwnost naše ustawičně jen na papíře, kdežto již jest swrchowaný čas, aby skrze dokonalé reformy we školách nowý konstituční žiwot dobré základy dostal. Pokawad wláda na reformy škol nepomyslí, nemůžeme nikdy wěřiti, že upřímně hodlá konstituční princip do žiwota uwádět. Wýmluwa, že wláda jiných welikých starostí má, nemůže platiti, neboť ministr oswěty newede ani wojnu ani newypůjčuje peníze a má wždycky dost času, dát o sobě něco wědět národům. Nyní ale dobře cítíme, že nemáme žádného ministra oswěty.", "id": 1815}
{"text": "18. červen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Poutník]., Autor: Havlíček, Karel\nNowé knihy. 8. Pautníka wyšel 3tí swazek; redaktor pokračuje chwalitebně. Tento swazek již také wydán jest prawopisem úplně musejním, ku kterému p. Zap, rowněž jako redakce Nowin a Wčely, k wůli jednotě přistaupil.", "id": 1816}
{"text": "2. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [překlady z němčiny], Titulek: Stav Slovanů po událostech květnových, Autor: Havlíček, Karel\nStaw Slowanů po událostech kwětnowých. Takto nadepsán jest jeden článek w „ Österreichische Zeitung \", w nowinách to, které Slowanům a zwláště nám Čechům posud poctiwého jména nedaly, ano jak říkáme, nám ani na jméno přijíti nemohly. Spisowatel toho článku prawí, že myslil, že po těch kwětnowych událostech proti Wídni potáhneme, že si prozatimní wládu zřídíme, že jsme se ale chowali opatrně a rozwážliwě. „ Wyznáwáme zřejmě, \" prawí, „ že nám tato diplomatická powážliwost wíce starostí nadělá, než wšecky dřewnější wýbuchy Čechů. Od nedáwna je pozorowati z celého jejich chowání, že jsau jisti swého wítězstwí, a nahlédneme-li pořádně a pozorně do stawu wěci, nebudem jim moci zaslepení přičítat. W skutku, jejich záležitost učinila tak překwapující, dobrý prospěch, že nezůstáwá nám nic jiného, než obdiwowati se jejich politické obratnosti a neunawné ráznosti, neb žasnauti nad rozmarem náhody, která je tak znamenitě podporowala. 196 Pražané prwní wysmekli se z wlády swých stawů. Bujný Sw.-Wáclavský Wýbor nedělá s historickými práwy dlauhých kwaků. Při zřizowání budaucího sněmu byla národu weliká wětšina pojištěna, řečníci planuli demokratií a nenáwistí proti aristokratům — a nyní utíká se weškerá i aristokratie do otewřených ramenau Čechů! A zajisté nejsau ti spojenci k zawržení, ti spojenci se swým nesmírným bohatstwím, se swým nezrušitelným wliwem u dwora a se swau posud málo sesláblau mocí we wojště i u auřednictwa. Za takowau cenu mohly již tribuny na Wltawě se wynasnažit, wykauzlit wyhlídku do welké slowanské budaucnosti, která by očí aristokratů wábila. Zdali tak oprawdu myslili, newíme, ale dost na tom, že to působilo. Powážíme-li, jak špatné wyhlídky šlechta w Německu widí, nemůžeme šlechtu zaslepeností winiti. Ještě znamenitější jest jiné spojení, které opatrní politikowé uzawříti zamýšlí. Ještě před nedáwnem slyšeli jsme trpké žaloby německých obywatelů Pražských, žaloby na potlačowání, ústrky a hrubé nakládání wšelikého způsobu, třásli se před wypuknutím siciliánské vespery, a nyní podáwají jim strašliwí Čechowé bratrsky ruce! A k tomu ke wšemu blíží se 31. kw. Již se ukazuje stín příštích událostí na hladině politických wýjewů; je ho widěti w sauzwuku wšech slowanských časopisů na seweru i jihu. Horliwost, s kterau za swé snažení bojowali, namáhání, aby za potlačené platili, a aby wždy na skromné heslo „ wzájemnost \" ukazowali, postaupila místo swé sarkastickému úsměchu; nás ujišťují, že neuwalí na se žádných nesprawedlností, když budem hezky tiší. \"", "id": 1817}
{"text": "12. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Matice polská.], Autor: Havlíček, Karel\nDomácí záležitosti. Matice polská. S welikau radostí a bratrským přáním pozdrawujeme příbuzný nám národ polský na té cestě pokroku národního, na které již my Čechowé, Srbowé, Ilirowé, Lužičané kráčíme. Práwě leží před námi tištěné ohlášení, we kterém mladý kníže Jiří Lubomirski co zástupce kuratora národního Lwowského Museum ( Zakladu imienia Ossoliňskich ) ohlašuje založení ústawu zwaného Biblioteka polska dle wzoru naší Matice. Jak mile se sejde 250 zakladatelů, z kterých každý 50 zl. stř. najednau složiti musí, aby práwo měl, wšechny od Mstice polské wydané knihy darmo dostáwati, počne se hned tisk. Pozdější zakladatelé mohau jako u nás swých 50 zl. we 5 letech pořád sběhlých složiti, knihy wydáwati se budau w tiskárně polského Museum. ( Kdy asi naše chudé Museum wzmůže se na tiskárnu? Museum Lwowské nese na sobě patrný ráz, že od bohaté šlechty polské podporowáno jest. ) Aučty se budau dáwati weřejně a wšechno jmění bude wynaloženo na wydáwání kněh. Knihy bude tato Matice polská wydáwati: historické wšelikého druhu, zeměpisné a národopisné, přírodnické, hospodářské, průmyslowé nejwíc s ohledem na wlast, prameny práw zemských, statistiku, národní hospodářstwí, paedagogické, elementární, náboženské, biblí, filologické a přede wším gramatiku polskau pro Poláky a jiné národy, gramatiky jiných slowanských nářečí, slowníky, pěknau literaturu, zwláště powídky starší a nowější, aby se z nich mohl časem swým utwořit wýbor nejlepších spisowatelů, chrestomatie, encyklopedie, histor. literatury atd. Hlawní aučel jest láce knih, aby tak se upowšechniti a mezi lid dostati mohlo wzdělání, a proto má býti cena těchto knih asi 1 kr. stř. za arch. Nyní se tedy uchopili Poláci w Haliči onoho prostředku ke zwelebení a upewnění národnosti swé, který jest nejbezpečnější, nejtrwanliwější, na který i my Čechowé, starodáwní kmenowci a bratří jejich wšelikau sílu swau obětujeme a wšechnu naději stawíme: jest to wšeobecné wzdělání, wycwičení a ušlechtění národu. To jediné jest základ trwání a sláwy národností našich. Již jednau jsme prawili a prawíme posud: In hoc signo winces!", "id": 1818}
{"text": "5. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [překlad ministerského rozhodnutí], Autor: Havlíček, Karel (překl.)\n– Učitelstwo Pražské práwnické fakulty tázalo se ministerstwa učení, jak to bude budaucně wypadati s disputacemi a předkládáním thesí. Const. Bl. a B. přinesl wčera tuto odpowěď ministerstwa: „ Na otázky učiněné od učitelstwa studií práwních 568 a státních wěd na wysokých školách Pražských přípísu od 28. března t. r. čís. 494 budiž jemu odpowědíno toto: 1. Prawidla, která dosawáde měla práwní platnost strany disputací k dosažení doktorského stupně buďtež dále ještě, a sice tak dlauho zachowáwána, dokud weřejné universitní studium zauplna uspořádáno nebude. Poněwadž při tomto uspořádání co do základu před očima býti musí jednota a sauměrnost jakož podstatná wýmínka, protože náhledy wysokých škol o nutností a spůsobě budaucích disputací rozličné doposud jsau, nemůže se prozatím Pražským wysokým školám žádná powoliti w tom wýminka, která by na budaucí oprawu mohla míti wplyw nutně napřed určowací. 2. Konstituční swoboda tisku nikoliwěk není zawadau dálší práwní platnosti stanowy wysokých škol a zákonu, podlé něhož každý čekanec doktorské hodnosti powiným zůstáwá, aby swé nawržené these k disputaci, dříwe než je dá tisknauti, k náhlednutí předložil učitelstwu, jehož péče jen w tom záležeti bude, aby bdělo nad tím, by w těchto sadách k disputaci nic obsaženo nebylo, co by s jedné strany odporowalo zásadě wědy, s druhé pak strany wésti mohlo k podkopání weřejného pokoje a bezpečnosti, k pohanění a wýsměchu konstitučních zásad a ústaw, konečně ke zkracowání dobrého jména a wědeckých proslulých mužůw na wysokých školách, rozumí-li se pod nimi nejwyšší wzděláwací ústaw. – Nikoliw wšak tímto nejsau kladeny malicherné meze i nejswobodomyslnějšímu wyjádření, nýbrž jen na to se má dolehati a ohled bráti, aby tyto sady ukazowaly důstojnost a řeč shodující se s wědeckým stanowištěm. – Toto práwo daleké jsauc toho, aby na sobě mělo wlastnost censurního zákonu, wyplýwá z powolání a z pojmu wysokých škol, které mají zachowati čistotu wědy a důstojnost sebe samých, a je práwě proto založeno we stanowách wysokých škol. Zrušením anebo zkrácením tedy tohoto práwa zasadila by se rána žiwotnímu základu wysokých škol. W ohledu tom mají učitelské sbory we srozumění se zástupci fakulty při disputacích společné práwo, zapowědíti tisk thesí k disputaci, řečeným zásadám odporujících, w tom smyslu, poněwadž na základě sad takowých, w tom anebo w onom ohledu urážejících, disputace a promoce na doktora nemůže před se jíti. – Tím je 3. zodpowěděna otázka, že nemůže býti řeč o prozatímním stawení těchto disputací, které nejsau pauhau formalitau, wykonáwají-li se jen podle ducha půwodního swého založení a určení. “ – Pokročilo-li ministerstwo učení – kterého wšak wlastně již po celý rok ani nemáme – tímto rozkazem w oprawách we studiích na wysokých školách, usaudí každý sám welmi snadno.", "id": 1819}
{"text": "25. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Od Bana hrv. slav. i dalmatinskog. Slavnom Družtvu Slavjanske Lipe u Zlatnom Pragu, Autor: Havlíček, Karel (překl.)\nOd Bana hrw. slaw. i dalmatinskog. Slawnom Družtwu Slawjanske Lipe u Zlatnom Pragu. Slawné družstwo! Milí Bratří! Moje dosawádní díla dokazují Wám, kam já zaměřují a co si přeju. Tak jako jsem Iáskau k Slowanstwu odušewněn, tak jsem i wnitř srdce swého přeswědčen, že je Slowanstwo nejwětší podporau Rakauska, ale že je i Rakausko pro Slowany wýmínkau newyhnutelnau, a že „ kdyby teď Rakausko nebylo, museli bychom nějaké utwořiti. “ Není zajisté člowěka rozumného, který by newiděl, že obstání Rakauska s obstáním Slowanstwa a toto s oným nejaužeji slaučeno jest. — Bylo tedy mojí powinností, jakožto wraucného Slowana, stranu protirakauskau, z nepřízně proti Slowanstwu powstalau, w Pešti udusiti a zničiti: ale kterak sem proti Pešti, hnízdu maďarského panstwa, táhl, pozwihli jsau sdružení naši nepřátelé hlawu, a kdyby byli we Wídni zwítězili, moje wítězstwí w Pešti bylo by jenom polowičné, a slaup nepřátel našich nejprwěji by stál we Wídni. Obrátil jsem se tedy s wojskem na Wídeň, abych ukrotil nepřítele Slowanstwa w hlawním městě Rakauska. Nesmírná byla moje radost, když jsem widěl, kterak bratři čeští, wedeni tím samým přeswědčením, náwratem swých poslanců z Wídeňského sněmu potwrzeným wítězonosné prápory před Wídeň donášejí, aby mně a wojsku bratrskau ruku podali a tam buď rekowně zwítězili aneb slawně padli. Mne přiwedlo jenom přeswědčení, že proti nepříteli Slowanstwa táhnu, před Wídeň, a kojím se nadějí, že Wy můj čin nejen rozumíte, ale i podporujete. W hlawním stanu wojska hrvatsko-slavonského u Zwölfaxinga dne 22. října 1848. Přijmětež pozdraw můj. Jelačić, m. p. bán.", "id": 1820}
{"text": "24. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: O dopisech z venkova., Autor: Havlíček, Karel\nO dopisech z wenkowa. Z ohledu dopisů z wenkowa, dříwe nejwíce we Kwětech, pak we Wčele a nyní zas w těchto Nowinách umístěných panuje nejwětší různost mínění. Jsauť někteří, jimž se dokonce takowé ( jak říkají obšírné, malicherné ) dopisy o tancích, pití zpěwu a diwadle protiwí, a jiní zas naopak s nejwětší oblibau práwě tyto dopisy čítají, tak že nám i za zlé wykládali, proč we Wčele letos žádných nepodáwáme. Pokusím se tedy o wěc na prwní pohled sice těžkau, totiž dokázati, že obě strany t. j. přízniwci i nepřízniwci dopisů z wenkowa wlastně stejného smýšlení jsau: po nějakém wšak wěci té uwážení nahlídneme, že zde jako wůbec přečasto w jiných pádech, lidé wlastně co do wěci stejně smýšlejíce jenom o slowa se hádají. Okáže se totiž, že proti dobrým dopisům z wenkowa žádný nic nenamítá, až jenom powíme, jaké dopisy dobrými nazýwati se mohau. Hledati w časopisech a zwlášť w nowinách pauze wyražení, jest za našich časů již wěc, abych nejmírněji řekl, zastaralá, a časopisy takowé, které pauhau, jalowau zábawu čtenářům swým přinášejí mohau se posawád udržeti jenom w zemích méně oswícených, pohraužených ještě w starém, nepraktickém, dětinském stawu weřejného smýšlení, kde každý jen o swůj hrnec dbaje, necháwá swět běžeti jak běží, a pokawád jeho chalupa nehoří na hašení nepomyslí. W takowých zemích naplněny jsau nowiny a časopisy samými spráwami o diwadle, o herečkách, o zpěwácích, o koncertech, o dobročinných sbírkách a almužnách, o zábawách a hřičkách, o strašliwých mordech a neštěstích, rebusy, anokdotami a podobnau žurnalistickau plewau. Takowým ale spůsobem hanobí se časopisectwí, a národu jako dítěti podáwá se řehtačka, hračka do rukau, aby na nic důležitějšího neměl kdy mysliti; weškeré zemi hlásá se obšírně, jakau sukni která herečka w kterém kuse na sobě měla, kolik lamp bylo rozswíceno: jaké ale swětlo w zemi swítí, na to se nedbá; když se kterýkoli basista neb tenorista z místa hne, musí se to hned weškeré říši wšemi časopisy traubiti; ale w zemi se mohau díti proměny nejdůležitější, aniž naleznau w časopisech ohlasu nějakého neb posauzení. Jestli se wšak w našich českých časopisech o bálech, o koncertech a besedách, o diwadle atd. častěji píše, jest to zcela jiná wěc, která se dle swrchu uwedeného žurnalistského nemrawu posuzowati nesmí: známo jest, že my těchto jinák nepatrných wěcí užíwáme jenom co nástrojů k dosažení něčeho welikého ba nejdůležitějšího, totiž národnosti a jazyka. Ačkoli sice w zákonech národnost česká a jazyk náš rowného s německým práwa má, přece se w praxi zcela jinák děje a nemajíce jiných prostředků w rukau, musíme besedami, koncerty, bály, diwadlem lásku k jazyku a cit národní wzbuzowati. Proto mají oprawdu spráwy o těchto českých bálech, besedách, diwadlech atd. pro celau zem za nynějších časů znamenitau důležitost: poněwadž nám předewším nejhlawněji na tom záležeti musí, aby náš jazyk wšude, kde zapotřebí, w úřadech, we školách, we wyšší společnosti, u weřejnosti náležitého průchodu dosáhl, zkrátka abychom se opět prawými Čechy stali. Nikdo nemluw, že na jazyku nic nezáleží, jakým mluwíme, českým neb německým, že již nyní lépe jest opowržený a zanedbaný český jazyk nižším stawům zanechati, a němčiny k wůli wětší kultuře se přidržowati. To by bylo zrowna tak, jako by někdo ptákowi, který maje křídla swázaná po zemi běhati musí, radil aby si již raději neužitečná křídla swá ustřihnauti dal a na wěky s čtwernohými na dwau nohách swých poskakowal. Ne, wěčně o to dbáti musí, aby swázaná křídla swá, možnáli, uwolnil a wzhůru wzlétnul do swého přirozeného žiwlu. O to také i my nyní hlawně dbáti musíme; kam a jak wysoko potom doletíme, o tom pro zatím ani řeč, napřed křídla rozwázat. ( Dokončení. )", "id": 1821}
{"text": "28. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O volbě ve Vimberku], Autor: Havlíček, Karel\nH. B. — Wolba w okresu Wimberském podáwá nám opět mnohé naučení. Prwní jest zajisté, že w tomto wíce než z polowice německém okresu kandidát zdejších křiklawých německých nowin „ Deutsche Zeitung “ žádného zdaru neměl, důkaz to, že naši němečtí krajané maudřejší jsau než jejich poštíwatelé. Za druhé ale widíme silnau upomínku na naše smutné swatodušní swátky: oba tehdejší účinkující žiwlowé Ormuzd i Ahriman, dobrý i zlý, stojí proti sobě. Ormuzd jest wel. p. Rozsypal, kaplan z Wlachowa Březí, jenž we swatodušních swátcích též newinně we wězení seděl. Ahriman jest bohužel hr. Lew Thun, pod jehožto wladařením wynalezeno jest ono spiknutí, které bombardowáním Prahy nepochybně tak se zplašilo, že po něm ani čichu nezůstalo. Tito dwa protiwochůdci, wězen býwalý a jeho wěznitel, stáli naproti sobě w zápasu a – – síly jejich byly sobě skoro rowny, jen několika hlasy zwítězil p. Rozsypal, kterému wítězstwí jeho srdečně přejeme, znajíce jej co dobrého a swobody milowného wlastence. Tauto wolbau získali jsme o jeden ztracený hlas we sněmu pro foederaci. Zároweň ale musíme jednau a na wždy wšem těm okresům, we kterých se snad ještě woliti bude, připomenauti, že ten český okres, we kterém bude hrabě Lew Thun wywolen, na wěčné časy potupu si zjedná a w celých Čechách do posměšného příslowí přijde. Nechceme nikdy hraběti Lwowi Thunowi jeho dobré wlastnosti upírati, ačkoli jeho bürokratické a aristokratické pedantstwí jim welice wadí: ale hrabě Thun jest hlawní půwodce bombardowání Prahy a wšech těch smutných následků w naší wlasti; on jest hlawní půwodce toho, že celý český národ w celém swětě falešně a utrhačně potupen byl, jakoby byl obmýšlel wražednické spiknutí proti swým německým krajanům a wládě, a toho byste chtěli wywolit za zástupce swého, za tlumočníka waší wůle? Hrabě Lew Thun mnohem wíce má na swědomí naše sw.-dušní události než kníže Windischgrätz. A jest to možná, že již we dwau místech málem by byl wywolen? že mohl dostat přes padesát hlasů? Proč newolíte již raději knížete Windischgrätze. Pozdější dodatek. Práwě když tento článek již do tiskárny odešel, dostali jsme znamenitý dopis ze Sušice, psaný ještě před wolbau, jehožto jedno místo takto zní doslowně: „ Hrabě Thun jest osobně we Wimberce, aby wětšinu na sebe přemluwil; jeho hlásání jest, že prý on w Praze ve svatodušních swátcích o německau stranu nejwětší péči měl atd. atd. To se Němcům líbí. Ejhle! tu jest ten wýklad, proč přes 50 hl. dostal.", "id": 1822}
{"text": "2. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [titulní strana], Titulek: Česká Modlitba, Autor: Havlíček, Karel\nČeská Modlitba. Swatý Jene z Nepomuku Drž nad námi swoji ruku, Ať nám Bůh dá, co dal Tobě, By náš jazyk nezhnil w hrobě! H. Borowský.", "id": 1823}
{"text": "5. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Svornost, Autor: Havlíček, Karel\nSwornost. Poslancowé sboru Swornosti obdrželi na swau žádost od ministerstwa wnitřních záležitostí následující odpowěď: Havlíčkův překlad Dříw než mne Waše žádost od 20. t. m. došla, rozhodl jsem protest členůw sboru Swornosti proti zrušení téhož sboru, dne 14. čerwence t. r. č. 6957 od guberního presidium wyrčenému. Ministerní rozhodnutí od 21. srpna 1848 č. 2864 gubernímu presidium odeslané zní doslowně takto: „ Dle auřadního listu někdejšího guberního presidenta hraběte Lwa Thuna od 3. t. m. č. 7645 měl zwlášní sbor Swornost, jenž wedlé národní gardy w Praze trwal, ten wyrčený záměr, aby českau národnost krojem a českým welením předstawowal. Ačkoli proti tomuto záměru nic se namítati nedá, i ačkoli wyšetřující listiny o Pražských čerwnowých událostech a o míře, w jaké Swornost při nich aučastenstwí měla, posawad ukončeny nejsau, a já proto posauditi nemohu, zdaliž Swornost rozpuštění guberním presidium dne 14. čerwence t. r. č. 6957 wyrčené zasluhuje: shledáwám přece, abych wýrok tento z příčiny stížnosti od mnoha audůw Swornosti w měsíci čerwenci 1848 wznešené proto potwrdil, poněwadž zwláštní sborowé w národní gardě wíce škody než užitku přinášejí, neboť swornost a jednota dáwají sílu, kdežto odlučowání a rozptylowání k slabotě wede. Má–li národní garda w hlawním městě swému důležitému powolání we wšech poměrech dostáti, musí se co jediný, dle bytowních okresů rozčlánkowaný celek utwořiti: to není možná, sestáwá–li národní garda z rozličných oddělených spolků, jejichž členowé w celém městě rozptyleni jsau. Ostatně není welení w českém jazyku, na které Swornost obzwláštní wáhu klásti se zdá, u národní gardy w Čechách wylaučeno. To račte, pane místopresidente, swobodný pane v. Mecséry, členům Swornosti na dotčenau rekursní stížnost we jménu mém dáti oznámiti. \" Z toho mohau páni poslancowé poznati, že ustanowení guberního presidium od 14. čerwence 1848 č. 6957, jak dalece co trestní wýrok se ukazuje, a nošení posawadních znamení Swornosti za policejní prowinění prohlašuje, ode mne schwáleno ( genehmigt ) nebylo, že rozpuštění sboru Swornosti od guberního presidium wyrčené, jen w administratiwním ohledu, totiž z té příčiny jsem potwrdil, abych prozatímní reorganisaci Pražské národní gardy, jenž od toho dílem záwisí, zrychlil. Ministerní uzawření od 21. srpna 1848 č. 2846 neobsahuje tedy žádné sbor Swornost kompromitující usnešení. Doufám, že toto mé upřímné wyjádření pány poslance jakož i jejich kommittenty uspokojí a je ustanowí, aby předsewzetí swé rozejíti se – nyní již při reorganisaci národní gardy tím ochotněji wykonali, čím wíce to dobré wěci k opětnému zawedení a upewnění poklidu a pořádku w hlawním městě wlasti jejich jen přispíwati může, stane–li se sjednocení Swornosti s národní gardau co nejrychleji. Pražský sbor umělců Concordia newáhá ihned s národní gardau se slaučiti, a w jiných zemích rakauského státu neutwořili se nikde w národní gardě zwláštní sborowé. Rád wěřím, že Swornost slaučením se s národní gardau mnohau pro ně příjemnau upomínku w obět přinese, awšak přináší tuto obět wlasti, konstituční rownosti a sbratření, a to jí při čestném w zadání od 21. t. m. wyjádřeném smýšlení jistě za těžké přicházetí nebude. We Wídni dne 27. srpna 1848. Dobblhof m. p. Z listiny zde uwedené wyswítá: 1. Že sbor Swornost jako takowý tímže ministerním wýnosem zrušen byl, že ale 2. nošení znamení jeho dowoleno jest, a tedy za prowinění se powažowat nemůže. 3. Že zrušením Swornosti témuž sboru na ctí ublíženo býti nemá. 4. Že ministr Dobblhof zrušení Swornosti od hraběte Thuna wyrčené, dříw než deputace k němu přišla, potwrdil, že ale w odpowědi této, deputace a spisu od ní zadaného wlastně se týkající, nikde rozkaz, aby býti přestala, obsažen není, a že ministr jen doufá, že se Swornost před reorganisací národní gardy rozejde a do ní wstaupí. 5. Že wůbec dle této listiny, jak dalece na tuto deputaci a spis její se wztahuje, Swornost by ještě trwati mohla, kdyby na doufání sic ministra Dobblhofa ohled bráti nechtěla. Uznáwajíce, žeby toto poslední wykládání ministerního wýnosu, ač zcela přirozené jest, každému po wůli nebylo, a chtíce pro uwarowání wšelikých nepříjemností Swornost jasnýmí a určitými slowy buď nowě potwrzenau neb zrušenau míti, uložili poslancowé Swornosti p. Gaučowi, ještě na ministerstwo uwážení we Wídni zhotowiti, kteréž on se wší ochotau následowně wypracowal: Wysoké ministerstwo wnitřních záležitostí! Hájíce přísně práwa kommittentů swých jsme powinni proti wysokému ministernímu uzawření dne 21. srpna 1848 č. 2864, jakož i proti wydanému wysokému ministernímu dekretu dne 27. srpna 1848 č. 1270 strany wyzdwižení sboru Swornosti, wzýwajíce sprawedliwost wysokého ministerstwa, následující k uwážení předložiti, a sice z těchto příčin: 1. Žádná z obau stížností, od sboru Swornosti zanešených, nedostala patřící záwěrečné prosbě příslušný wýnos, neboť sbor Swornosti žádal práwem zrušení guberniálního dekretu z důwodných w obojích stížnostech obsažených příčin, an zatím wysoké ministerstwo opomenauc těchto zajisté za wážné uznaných důwodů sbor Swornost, jenž národní gardu co část její doplňowal, z jiných přítomně ještě neplatných příčin wyzdwihuje. 2. Pakli tedy wysoké ministerium dle doslowního smyslu druhého wýnosu ustanowení guberniálního presidenta neschwálilo: musí se na cti těžce uraženému sboru Swornosti takowého weřejného osprawedlnění dostati, jaké každé jiné mrawní osobě w státním auwazku přísluší; to se ale wysokým ministerním dekretem od 21. srpna 1848 nestalo, a na sboru Swornosti lpí posawáde hana guberniálním presidentem na něj uwalená. 3. Dle toho, jak se wysoké ministerium wyjádřilo, nemůže o wyzdwižení sboru Swornosti w admistratiwním ohledu přítomně ani řeči býti, jelikož prozatímní reorganisowání národní gardy není ještě konečné, a poněwadž při tomto prozatímním reorganisowání jiné ještě stáwající zwláštní sbory wšelikých gard měšťanských posawad trwají, a jelikož při dosawádním wždy ještě panujícím prozatímním stawu na sbor Swornost práwem stáwající dle práwních zásad ohled bráti se musí. 4. Z wysokých wýnosů od 27. srpna 1848 newyswítá při wšech uznání hodných důwodech určitě a jasně, co strany dálšího trwání sboru Swornosti od wysokého ministerstwa uzawřeno bylo, poněwadž ztwrzení sboru Swornosti dle logických zásad uznané u mnohých členů sboru a u nepowolaných rozličnému, celku škodliwému wykládání by podléhalo. Tento poslední ohled předewším ustanowil nás s poukazowáním na odůwodnění dříwe již uwedené, prositi sprawedliwé wysoké ministerstwo: A. aby guberniální dekret od 14. čerwence 1848 dle swého celého obsahu zrušiti jasně a určitě uzawřelo; B. aby obnowení sboru Swornosti do konečného reorganisowání národní gardy následkem wyzdwižení jeho uznalo, a C. aby zápowěď: nositi znamení sboru Swornosti co národní kroj, zrušilo, týkající se auřední spis ale aby co nejrychleji pro utišení znepokojené mysle weřejně nowinami oznámilo. We Wídni dne 30. srpna 1848. Rozhodnutí ministerstwa o Swornosti od 1. září. Ministerstwo wnitřních záležitostí rozhodlo dne 1. září na obnowený protest deputowaných Swornosti od 30. srpna: Guberniální presidium wyřklo dne 14. čerwence t. r. čísl. 6957 zrušení sboru Swornosti a zákaz nositi znaky tohoto sboru jakožto trest. Toto wyřknutí trestu nebylo od ministerstwa potwrzeno w rozh. od 21. a 27. srpna t. r. č. 2864 a 1270, owšem ale zrušení sboru Swornosti z ohledů administrativních wyřknuto a zároweň spojení sboru Swornosti s národní gardau při nowém zřízení této ustanoweno. Z toho patrně následuje, že ustanowení gub. presidium od 14. čerwence t. r. č. 6957 i s wyřknutým tam zákazem nošení znaků Swornosti jakožto neplatné a zrušené se powažuje. Z tohoto rozhodnutí následuje, že se sice Swornost při obnowení národní gardy Pražské do ostatní gardy připojiti má ( což každý schwaluje ), že ale do té doby Swornost i se swým oděwem jakožto zwláštní oddělení národní gardy od ministerstwa uznána jest, a že nikdo w Praze nošení oděwu Swornosti zapowídati nesmí. H. B.", "id": 1824}
{"text": "10. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky, Autor: Havlíček, Karel\nHlasowé o potřebě jednoty spisowného jazyka pro Čechy, Morawany a Slowáky. Národnosti ewropejské nechají se na tré rozděliti: kwetoucí, kleslé a takowé, které wlastně nikdy walného wzniku se nedodělaly. Nynější wěk jest wěk wzmáhajících-se národností: wšemožně se snaží obzwláště menší národy ujíti hrozící jejich žiwotu záhubě, a protiwiti se wětším kmenům, kteří jejich žiwot a řeč zničili, a pak tyto slabší národy w sobě pohltiti, a nimi se rozmnožiti usilují. I my Čechowé náležíme k národům kleslým, a nyní se opět wzmáhajícím: staráme se wšemi silami o to, abychom čestné místo, které naší staří předkowé we swětě drželi, opět zaujali, a zdá se, že přičinění naše, ačkoli počet horliwých, dobrowolných dělníků posud jen skrowný a prostředky jen malé jsou, dobré požehnání, žádoucí následky míti bude. Základy, na kterých štěstí a sláwa národu spoléha, jsou hlawně: dobré zřízení, wzdělanost, země plodonosná, tělesní i dušewní schopnost lidu, a četnost jeho. Prwní doufám, že mi nikdo upírati nebude, a jenom proti poslední by snad nějaká pochybnost wzniknouti mohla. Mohlo by se namítnouti, že i malí národowé, a práwě oni, nejšťastnější býti mohou, že také počtem dosti nepatrné národky, nejslawnějšími se stali. I to prawda jest: a wšak jistě by tito proslawiwší-se národowé posawad kwetli, kdyby četnější byli býwali, a spůsobilejší hájiti neodwislost swou proti náwalům cizým. Nemoha zde wšechny wýhody četnosti národu uwésti, podotknu jenom jednu za wšechny ostatní: totiž, že se z welkého wždy malé, ale ne z malého welké státi může. To jest, národ četný požíwaje jinak wšech wýhod welikosti swé, může wždy we wnitřní administraci, kde přehledu dobrého zapotřebí jest, na malé části rozwržen býti, které se wnitřně dle swých místních potřeb sprawují. W literatuře wšak a w zahraničních záležitostech a styčnostech s jinými národy nemůže být četnost a mohútnost nikdy na škodu, owšem k důstojnosti a sláwě nejwíce přičiní. My národ českoslowanský nenáležíme sice k malým národům, jako jsou Hollanďané, Datčané, Šwedi, Maďaři atd.; také wšak ne do počtu welikých jako Francouzi, Rusowé, Angličané atd. Tím wíce nám wšem na tom záležeti musí, abychom aspoň w té síle, jakou nám okolnosti daly, zůstali a swéwolně se na menší ještě národky nedrobili; jako to w nejnowější době opět některým Slowákům napadlo, nowou slowenskou literaturu sobě založiti, a s předešlého swazku s námi ostatními se násilně wytrhnouti. Sbor Matice České, jehožto hlawní powinností jest, dbáti o wznikání naší literatury, usnesl se proti takowému nechwalnému a celému našemu národu nejwíce ale Slowákům samým škodnému počínání weřejně wystoupiti, aby mnozí mladí Slowáci, kteří zajisté jen z překwapení wěci tak záhubné se přichytili, radou zkušených a po celé wlastí na slowo wzatých mužů powzbuzeni, poznawše nebezpečnost jednání swého, stranu Štúrowu a nezdárné její počínání opustili, a na společnou dráhu naši se nawrátili. Z té příčiny wydány jsou „ Hlasowé “, sbírka rozličných, dílem již dříwe w rozličných okolnostech, dílem nyn zwláště sepsaných pojednání o jednotě písemního jazyka a prot 156 wšelikým nepotřebným nowotám. Spisowatelé těchto pojednání jsou nejwíce rození Slowáci, a ačkoli wlastně celý spis welmi důležitý jest, umínili sme si, abychom pozornost obecenstwa naň obrátili, předběžně zde podati wýjimky jenom z Kollára, který nejwlastněji proti nynějšímu počínání Nowoslowáků wystupuje, a také nejwětší zásluhy o wydání těchto „ Hlasů “ má. Takto píše mezi jiným Kollár za odpowěď na jisté hroziwé psaní, kterým jej p. Štúr odstrašiti chtěl, aby se nowotám jeho w cestu nestawěl: Nikdo se wíce netěšil Wašim Nowinám, nikdo se pro ně tolik nepotil, tolik nepracowal, tolik neběhal, tolik sem tam nepsal, jako já. Toto swědectwí že sobě já i před Bohem i před swětem dáti mohu, to Wám samému, tuším, nejlépe známo bude. Jakže bych tedy já mohl proti těm Nowinám brojiti a bojowati, aneb jejich podwrácení žádati, které jsem z weliké částky já splodil? Wáš cíl a Nowiny, jako takowé, já z celého srdce schwalují; ale Wáš přewrácený prostředek a bludnou cestu k tomuto cíli sobě oškliwím a naprawiti hledám. Jestli by Wás to ale mrzelo, že já sám Wašich Nowin nedržím a nečtu, tedy otewřeně Wám wyznám, že to činím mezi jinými wážnějšími národními příčinami již i pro osobní ušetření mého zdrawí, anť mne při uwedení Waší, duchu a kořenům řeči naší cele nepřiměřené orthographie, oči, při slyšení Wašich hrubých, surowozwukých slow uši boleti začínají, anobrž sám čich na jakousi nepříjemnou wůni upomínán býwá, jakowá ze stájí, z krčem a jiných peleší nízkého žiwota zapáchá a ros uráží. To pak se stáwá nejen mně ale i jiným. Stěžowali sobě mnozí z předplatitelů na Waše Nowiny, že kolikrátkoli tuto Waši luzowinu čísti začali, nechuť a mdloba je napadla takowá, že se jim žaludek zdwihal, pročež od toho raději cele upustiti museli. Pročež sám obecný lid Waše a jemu podobné nářečí nenazýwá jináče, než taračka, habarka, trpačina, bačowina, ledačina, sprostačina. Píšete mi: „ Z některých míst se i o Wašem jistém předsewzetí poučujeme a zpraweni sme o wšem, co myslíte a co počíti chcete. “ Nu a cože jest to za jisté předsewzetí? – o němž Wy práwě dwakráte w listu swém zmínku činíte? Jste-li upřímný, přoč ste to předsewzetí nezjewil? nepochybně rozumíte tím předsewzetí co do wyziskání a wydáwání nowých českoslowenskych nowin. K tomu ste žádných špehéřů nepotřebowali, anť to žádné skryté potajemstwí není; to jest zajisté nejen moje, ale i mnohých jiných předsewzetí, a pakliže Wy i dále we swém bludu urputně setrwáwati budete, to se i stane a státi musí, jestliže Slowáci ještě swé štěstí milují a raději jasné, stálé, širokodaleko swítící slunce bibličtiny následowati chtějí, nežli klamné blyskotky nočních swětlonošůw do bahen a jezer k utonutí je newyhnutelně zawádějících. Wy píšete dále: „ Že já prý wolám: My nesworní Sláwowé! a sám prý, jakou jen mohu, neswornost tropím. “ Wy a Wašinci wěru podiwné máte myšlénky o swornosti a neswornosti, které já aspoň w žádné morálce nenalezám. Kdože začal rušiti tuto swornost a jednotu, já či Wy? jeli ten nesworný, kdo třistoletou cestou i dále w pokoji pokračowati chce a radí, čili ten, kdo od té staré cesty i sám odskakuje i jiné k tomu swádí a táhne? Leží-li Wám štěstí a žiwot našeho kmene na srdci: ukažte to skutkem, láskou a sworností, sjednocowáním a shromažďowáním sil, srdečným připojením-se k mužům takowým, kteří neli wíce rozumu, aspoň delší zkušenost již mají nežli Wy, a kteří této roli swaté ne 2—3 roky, ale celý swůj žiwot již skutečně obětowali; ukažte, že Wám wíce žiwot a štěstí našeho kmene, než ctižádost nowého reformatora we spisowné řeči na srdci leží. Co nám po wšech idiotismech, provincialismech, nářečích anobrž i po wšech řečech, jestli se tím swornost ruší, národ mate, a žiwot náš národní samowraždně do propastě uwaluje. Wždyť řeč není cílem, ale jediné prostředkem k cíli. Ta chwalička a chlubička, kterou Wy co kadidlem nos a čich některých slabých Slowáků lechtáte: „ Náš kmen prý bude 157 míti wlastní žiwot, wlastní literaturu, wlastní písemnou řeč; “ kadidlo tohoto chwastání není prýskyřice indická, ale bolehlaw a čertkus kocourkowský. Oprawdiwý žiwot některého kmene záleží w tom, žiwot tento powýšiti, rozšířiti a oslawiti we swětle národní celosti, nikoli pak jej zoužiti, ponížiti a osamotiti, nebo toto jest jistá smrt kmene. Co by sme myslili o takowém případě, kdyby hrstička obywatelůw některého welikého města aneb některé obce řekla: „ Bratří! nechejme toto město a wšecko obecenstwí s jinými spoluměšťany, opusťme tento nám společný chrám, wěži, školu, odstraňme se raději někam na poušť; tam budeme wésti wlastní žiwot, tam o wlastních silách wystawíme sobě nowý wlastní chrám, nowou wlastní wěži i školu, nowý wlastní špitál i žalář, nowé wlastní diwadla a mlýny atd.; tam sobě powoláme wlastních kněžů i učitelů, wlastního soudce i lékaře, wlastního nočního hlásníka, wlastního woláka, owčáka, wlastního swiňáka, wlastního pastýře telat, husí atd. Ha, to bude žiwot! to radost, to kwět naší obce! “ – Nu ale jak že trwá tento žiwot, tato radost a tento kwět? Jak drahý to žiwot, kde jeden w takowé osamělosti tři - až pětkráte platiti tolik a wynakládati musí na wšecky tyto, a přece planší a slabší wěci i potřeby? jakowáto radost – takowéto filistinstwí a čardárstwí? Wy mne, následowně tedy i Šafaříka, anobrž i Nedožerina, Doležala, Tablice, Palkowiče, Seberiniho, Josefiho a wšecky jiné spisowatele a Slowáky, kteří česky psali a píší, powažujete co nepřátely a wrahy žiwota kmene slowenského: tato škaredá potwora Hegelowské Wámi a wašinci zbožňowané filosofie nejen Waší hlawě, ale ani Wašemu srdci čest nedělá. Wy nesčíslní zástupowé kazatelů, učitelů a spisowatelů we Slowensku, kteří ste ode tři set let w biblické neštúrowské řeči lid a žiwot slowenský wzděláwali, wy wšickni ste byli jen kazikmenowé, jen duchowní Attilowé a Tamerlanowé Slowákůw; wy wšickni nyní ještě žijící duchowníci a kněží, kteří we chrámech w biblické řeči kážete a katechisujete, zarmoucených potěšujete a ku smrti pracujících posilňujete; wy školní učitelé, kteří mládež této řeči wyučujete, pohřební werše w této řeči držíte, slyšte poprawný ortel swůj od pana Štúra: wy jste dle něho jen pohlcowatelé a bořitelé žiwota wlastního kmene, wy jste wšickni jen krwožížniwí Herodesowé wašich wlastních dítek, wy wšickni ste tedy dle p. Štúra nic jiného nezasloužili než meč a prowaz. Owšem celý ty ubohý pospolitý lide, jenž nyní ještě w řeči této doma i we chrámě každodenně písně zpíwáš, a w této řeči se modlíš, při swatbách a křestinách, w listech a dopisech, w obligacech a kwitancech, w testamentech a w jiných písemnostech této řeči užíwáš a nikoli krekačské, trpačské aneb jiné místní; ach wy wšickni škrtíte žiwot kmene slowenského; wy jste samowrahowé, wy politowání hodní slepci; kdybyste to neučinili, tuť by již wáš kmen mohl míti posawád dwa, tři, anobrž sta a tisíce wlastních žiwotů, tuť by nepotřebowal Orel Tatranský sem tam poletowati, na wšech těchto bezdušných mrtwinách se pásti a je pazoury swými drápati. — Podlé tohoto nowého, neslýchaného ewangelium běda! běda! běda Wám samému, pane Štúre! Wy sám ste wětew pod sebou uťal, Wy sám ste hůl nad wlastní hlawou zlámal, Wy wrahu wlastního žiwota swého Trenčanského kmene a nářečí, anť nepíšete drotarčinu ani bernolačinu we swých Nowinách a knihách, ale jakousi hrončinu čili křiwánčinu, aneb Bůh wí jakousi plebejčinu, kterou často sousedé nejbližších stolic a krajin, k. p. Turčané, nerozumějí, nad její neokrouchanou nemotorností, jejími nesčíslnými strakatými warianty w pohlawí, we skloňowání a časowání, jejími huňatými wýrazy a přízwuky, slowem nad celou neumytou, neučesanou, opápeřenou a zašpiněnou postawou se hněwají a mrzejí. Proti Wám tedy musíme my wšickni ostatní tento žiwot kmene našeho brániti, a proto mějte se na pozoru, aby wás snad z Prešowského okolí dzywky prucikami, Turčanské djouky preslicemi, Nitranské díwky pytlíkami, Beuohorští muadenci pauicami a widuami, Sotáci a Šáryské walaly burkownicami, Gemerčané šjernými šižmami a nuažmi, Šťáwničští hawíři knourami a štouchnami, Dolnozemci lapsíky a bunkowy někde nepopadli a newypráskali, proto že Wy zanedbáwáním jejich nářečí a opowrháním jejich kmenů o wlastní žiwot jim hráte, dáwajíce přednost Waším nejoblíbenějším miláčkům hronských brawčjárů a miškarů a jejich Wám nade wše „ drahjému, sladkjému, zwučnjému, dokonaljému, nezanowitjému “ krajomluwu. – O ubohý, pobožný Komenský, o krasocitný Palacký, o libomudrcký Klácelu, wy wrahowé žiwota morawského, proto, že ste knihy swé nepsali w hanačině, walašině aneb w kopaničárčině morawské! ( Dokončení. )", "id": 1825}
{"text": "31. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [statistika o počtu odběratelů jednotlivých novin], Autor: Havlíček, Karel\nJsme ubezpečeni, že každý jest zwědaw, kolik asi mají které nowiny odbíratelů, ale těžko jest něco jistého tu udati, protože se málo které nowiny s prawým počtem swých odbíratelů pochlubí a obyčejně zwětšujícím sklíčkem se naň díwají. Podáwáme tuto tedy jediné jisté měřitko, totiž počet těch odbíratelů, který se po poště rozesílá, poněwadž tu není možno ani zwětšowati ani zmenšowati, neboť wýkaz ten na c. kr. Pražské poště znám býti musí. W minulém čtwrtletí, t. j. w lednu, únoru a březnu 1849 rozesílalo se po poště: Constit. Blatt aus Böhmen ( Haase ) 2373 exemp. Národní Nowiny 1781 — Bohemia 1405 — Prager Zeitung ( wládní ) 1309 — Deutsche Zeitung 865 — Hlasatel česko-bratrský 625 — Nowiny Slow. Lípy 615 — Wečerní List ( Medau ) 565 — Allg. const. Zeitung ( Medau ) 491 — Abendblatt ( Medau ) 350 — Občanské Nowiny ( Arnold ) 197 — Volksblatt 120 — Wčela ( nebude wycházet ) 103 — Obecní List 81 — Comunalblatt 61 — Pražské Nowiny ( wládní ) 56 — To jest owšem jen ten počet, který jde do celé země po poště; co se w Praze w expedici každých nowin prodá, to není známo; jisto ale jest, že se w Pražských expedicích jenom pro Prahu a její nejbližší okolí nowiny a časopisy odebírají, a celá ostatní zem i jiné země odebírají wšechno po poště. Naše Národní Nowiny mají ku př. wšech odbíratelů něco přes 2400, tedy asi čtwrtina padá na Prahu a nejbližší okolí, a zdá se, že tento poměr i při jiných nowinách panuje, ačkoli to s jistotau udati nemůžeme. Nowiny Slow. Lípy, o kterých též to s jistotau wíme, mají wšech odbíratelů něco přes 800, tedy opět čtwrtinu w Praze a tři čtwrtiny na poště. Když ale ku př. p. Medau udáwá, že má Wečerní List 4000 odbíratelů, musíme to s ohledem na swrchu stojící tabelu za kapitální hyperboli powažowat, a to tím wíce, poněwadž by musil p. Medau wíce odbíratelů mít, než tiskne, což by zázračné bylo.", "id": 1826}
{"text": "16. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Monarchie neobmezená čili absolutní, Autor: Palacký, František; Havlíček, Karel (přetisk s komentářem)\nWíce než kdy jindy zapotřebí jest nyní poučiti se o tom, co nám jakožto občanům uwolněným wěděti užitečno, ano potřebno jest. Tři wěci jsau, na které w každé zemi se zřetel obrátiti musí; jsou to obywatelé, pak řízení a wláda čili panowník jejich; což dohromady stát čili obec nazýwáme; pročež w každé obci wládu a obywatelstwo rozeznáwáme. Wláda a řízení jsau newyhnutelné w zemi, aby obywatelstwo w dobrém řádu udrženo bylo; a k tomu se zase wykazuje trojí nejwyšší moc: prwní, která zákony dáwá; druhá, která dle nich saudí, a třetí, která, co dle nich usauzeno, wykonáwá. Jestliže tato trojí moc jen jediné osobě w obci swěřena býwá, jest s ní založena samowláda čili monarchie; býwá-li dána do rukau jenom některým osobám wznešenějším, obyčejně šlechticům, stáwá se z nich wláda šlechtická čili aristokracie; a přenáší-li se moc ona na weškerý lid neb wětší část jeho, že on sám dle wůle swé se řídí a sprawuje, powstáwá liduwláda čili demokracie. Tyto tři způsoby spráwy občanské jsau jakožto meze, mezi kterýmiž rozličné druhy se naskytují. W některé zemi wšecky způsoby spráw takowýchto čas po čase se wystřídaly, na př. w starém Řecku, w Athénách, w staré Italii, w Římě a před nedáwnem we Francauzsku. Každý z těchto způsobů wlády může býti dobrý, když se wláda podle národu, a ne národ podle wlády řídí a alespoň upřímnost a poctiwost s ní panuje, jenom že monarchická wláda příliš jest nebezpečná, poněwadž wšechno záleží na wladaři, a málokdy se docela dobrý wladař wydaří. Monarchie neobmezena čili absolutní. Wláda konstituční wywinula se u wšech národů z monarchické; neb ona jest obmezená monarchie. Tato w prwní swé půwodnosti býwá neobmezena a řídí se dle následujících zásad: 1. Monarcha wladař jest od wyšší bytosti a lid mu dán do rukau; on stojí jenom pod zákonem Božím. 2. Moc nejwyšší nad lidem drží on nerozdělenau a neobmezenau; jeho wůle jest zákonem, saudem i wýkonem, on má wšecka práwa a lid jen powinností. 3. On poraučí a lid poslauchá, a toť jeho nejpřednější powinnost. 4. Obec není nic jiného, nežli hromada osob podrobených jediné mocnosti. 5. Monarcha sám jedinký má se o wšecky swé poddané starati, a aby se jim dobře wedlo, o to pečowati; on sám wěděti má nejlépe, co jednotliwým i wšem dohromady nejlépe prospíwá; obmezený rozum poddaných nemůže prý o obecných záležitostech ani saudit. 6. Poddaní nesmějí nařízení mocnosti swé ani posuzowati, nýbrž se tím spokojiti, že wše k jejich dobrému směřuje. 7. Ať se nařizuje a řídí co a jakkoliwěk, do toho nemá poddaný dočista nic říci; sice prý by tím pořádek utrpěl; on nemá ani weřejně o tom mluwit, tím méně psát, leč jak mu předepsáno; wše, co by se o tom mluwilo neb psalo, má být potlačeno ( censura, zapowídání kněh, tajnůstkářstwí ). 8. Monarcha má též rozhodnauti, která wíra poddaným nejpřislušnější; kterau on wyznáwá, mají wšickni po něm wyznáwati; trpí-li ale přece nějaké jiné wyznání, stáwá se to pauze z milosti; wíra jeho má být panující, a ostatní toliko trpěné. 9. Wšecko obecné jmění přináleží nejwyšší mocnosti, a panující mocnář má je mít wýhradně pro swau osobu; protož se jej žádný, jak ním nakládá, ptáti nesmí. 10. Služebníci monarchowi, totiž auřadníci, mají jen wůli pána swého plnit, nedbajíce na to, zdali poddaným to prospíwá; k odpowídání žádný jich potáhnaut nemůže, jenom monarcha sám. Na takowýchto základech stojí neobmezená monarchie, jako ji na př. až posud w Turecku a w Rusku w Ewropě nalezáme. Patrno, že wláda takowáto, majíc základy tyto, jenom dotud w zemi se udržeti může, dokud wětší část národu w temnosti, w newědomosti wězí, nebo 42 okud [ dokud ] násilím udržeti se dá. Jak ale lid — národ Národ se nazýwá lid, kterýž we swé zemi jsa uwolněn, práwa dle swých potřeb a obyčejně i swé wlastní řízení má. k oznání [ poznání ] sebe samého přichází, oswěta se w něm rozmáá [ rozmáhá ], cítí se pod takowauto wládau utištěným, hledá, wymýšlí — použije příležitosti, aby se uwolnil, žádaje na onarchowi špatně vytištěné, dle kontextu monarchowi swém, by upustil od práw swých a jemu ěco [ něco ] jich popustil, což buď wolně neb mocně se dostáwá, a tu se počíná wywinowat z monarchie neobmezené monarchie obmezená čli [ čili ] wláda konstituční. Wláda konstituční. Wláda konstituční, majíc půwod swůj w obmezené amowládě [ samowládě ], jest podle wýměru práw, které panowník náodu [ národu ] swému postupuje, rozličná. Dle toho lze sauditi, že každý národ swau zwláštní konstituci míti musí; nebo národ si takowau wládu s panowníkem swým sám twoří, a dle swých potřeb a důležitostí ustanowuje; a jelikož každý národ cosi zwláštního, národního do sebe má, musí i národní swau konstituci mít. Zde sluší již napřed dobře pojmauti prawidlo: že jest wláda pro národ a ne národ pro wládu, a sice w tom rozumu, že wláda s národem a národ s wládau o wespolné blaho pečowati, a co k němu wede, pospolu ustanowowati chtějí, dle kteréhožto prawidla celé řízení ( uřízení ) zemské z národu se wywinuje a posléze se ním ustanowuje; pročež ústawa zemská již hotowau konstituci jisté země znamená na př. anglické, belgické; a wláda té země, kde se dle určité již konstituce řídí, slowe ústawní čili konštituční, jakož i národ i zem tak pojmenowati slušno. Jmenujeme na př. zem belgickau i národ i wládu její konstituční. Kterému národu se teprw slibuje, byť by již i na papíře pojištěna byla, ten ji ještě nemá, aniž konstitučním w prawdě slauti může; jemu jedině dána jest swoboda, že může a má spolu s wládau dle potřeb a důležitostí swých ji sobě ustrojowati. Na této swobodě musí mu nejwíce býti záleženo, aby z něho samého co z jádra wywinul se strom, pod nímžby pak on sám co národ wolný okřál. — My w králowstwí českém byli jsme posud pod wládau monarchickau na pauhý mrtwý sněm stawowský adkázáni — nyní máme být pod wládau konstituční, pod kteraužto národ náš w Čechách, na Moráwě a w Slezsku — my Čechoslowané okřáti máme. Že dobrau, pořádnau konstitucí míti budeme, ručí nám za to sprawedliwé slowo a upřímné srdce králowské, tím se těšíce, že pro starau wěrnost králi swému a pro nynější swé chowání dobré a pořádné hodni jsme a budeme. — Slušno a rozumné, abychom, dostawše dar takowý, jej ohledali, dobře naň se podíwali a cenu jeho dobře poznali a poznawše jej sobě ho wážili a wěrně ošetřowali. ( Pokračowání. )", "id": 1827}
{"text": "12. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o vojenských prohlídkách a o redaktorovi Const. Allg. Zeitung ], Autor: Havlíček, Karel\nWčera o 1 hod. ráno byla wojenská prohlídka w nowém bytu Lípy SI. Ničeho wšak podezřelého se tam nenašlo. Komisse chowala se s nejwětší šetrností. I w bytu studentského spolku „ Slávie “ byla wčera prohlídka wojenská držána. Redaktor nowin „ Const. allg. Ztg. aus Böhmen “, Quido Pole, poděkowal se z redakcí.", "id": 1828}
{"text": "8. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 8. října, Titulek: [zpráva o nové knize Matice české a o novém redaktorovi novin Deutsche Zeitung], Autor: Havlíček, Karel\nKu konci toho měsíce wyjde nákladem Matice České: Jana Slawomíra Tomíčka Děje Anglicka. P. Makowička je již na nowinách „ Deutsche Zeitung a. B. “ podepsán co redaktor. Jsme oprawdu žádostiwí, w jakém smyslu p. Makowička tyto německé nowiny redigowati bude; nebo jak známo, patří p. Makowička k té straně německé, která se nazýwá maloněmeckau a chce spolek tříkrálowý, ze kterého Rakausko wylaučeno jest. Rakauské německé wšak nowiny zastupující německé důležitosti nepřipustí zajisté, aby Rakausko z Německa bylo wylaučeno, protož jest zajímawé pozorowati, zdali pan Makowička politickau swau barwu přemění, čili nic.", "id": 1829}